The Loveliest Chocolate Shop in Paris. Argo, 2014 Copyright Jenny Colgan 2013 Translation Zora Šíchová, 2014 Cover illustration Gabriela Ryšková, 2014

argo 2014

BAJECNY KRAMEK S COKOLADOU.indd 5 28.7.2014 16:49:58 m;font-size:6pt;font-style:normal;color:grey;font-family:Verdana,Geneva,Kalimati,sans-serif;text-decoration:none;text-alig

The Loveliest Chocolate Shop in Paris © Argo, 2014 Copyright © Jenny Colgan 2013 Translation © Zora Šíchová, 2014 Cover illustration © Gabriela Ryšková, 2014 ISBN 978-80-257-1195-8 (váz.) ISBN 978-80-257-1255-9 (e-kniha)

==
==Ukázka elektronické knihy==
, UID: KOS197692

Vodítko najdete jednoznačně v názvu knihy! Pokud milujete čokoládu a milujete taky Paříž (nebo si alespoň myslíte, že byste jednoho dne mohli v sobě tuto lásku objevit – nebojte se, dostanete se tam, Paříž se příliš nemění), potom je tahle kniha napsána pro vás.

JC xx

BAJECNY KRAMEK S COKOLADOU.indd 7

28.7.2014 16:49:58 ==
, UID: KOS197692

Slůvko od Jenny V Paříži je spousta úžasných obchůdků, kde se čokoláda vyrábí ručně přímo na místě. Můj nejoblíbenější se nachází na rue du Faubourt Saint-Honoré a jmenuje se Patrick Roger. Vřele vám doporučuji, abyste jej navštívili, ať už tam budete v jakémkoli ročním období, a ochutnali jejich čokoládu. Vede jej Patrik, chlapík rošťáckého vzezření s kudrnatými vlasy a jiskrnýma očima. Příběh odehrávající se v této knize nemá přímou souvislost se žádným z těchto obchůdků, ale v zásadě vypráví o tom, že když lidé zasvětí svůj život něčemu, co skutečně milují a o čem jsou ochotni se spoustu naučit, můžou se stát úžasné věci. Jednou kdosi řekl, že důvod, proč máme tak strašně rádi čokoládu, je ten, že se rozpouští při stejné teplotě, jaká je v našich ústech. Vědci také mluví o uvolňování endorfinů a dalších chemických procesech, ale ať už je vysvětlení jakékoli, je to skvělá věc. Navíc se tahle záliba netýká jenom žen. Nikdy se mi nepodaří propašovat domů balíček čokolády, aniž by jej můj manžel nevyslídil a nesežral. Proto v knize najdete pár opravdu vynikajících receptů. Čím jsem starší, tím víc zastávám názor, že čokoládu můžu uplatnit i v kuchyni, než abych ji jen tak snědla, jakmile se mi dostane do domu nebo někdy do auta, však to znáte. Když jsme se před nějakou dobou přestěhovali do Francie (kvůli pracovním záležitostem mého manžela), s překvapením jsem zjistila, že zde berou čokoládu stejně vážně, jak vážně berou kterékoli jiné jídlo. La Maison du Chocolat je opravdu luxusní řetězec a ve většině měst najdete alespoň jeden obchod, kde si s výrobcem čokolády můžete poklábosit o tom, na co máte chuť a co dalšího by vám mohl předložit k ochutnání, stejně tak jako se bavíte o vínu se sommelierem. Osobně mě stejně tak uspokojí velká

–9–


28.7.2014 16:49:58 ==
, UID: KOS197692

tabulka čokolády Diary Milk nebo Toblerone. A můj absolutní favorit je hořká čokoláda Fry´s Chocolate Cream. Ne všechno musí být luxusní, aby z toho člověk měl požitek. Mé děti nyní, bohužel, dospěly do věku, kdy jim začíná být jasné, kdo jim krade Kinder čokolády z narozeninových balíčků. No, děti, ehm, koukněte, dost nerada vám tohle říkám, ale rozhodně je to váš otec. Ještě než začneme, ráda bych se zmínila o jazyce. Z vlastní zkušenosti vím, že naučit se cizí jazyk je opravdu zatraceně těžké, pokud ovšem nejste z těch, kteří všechno pochytí bleskově ve dvou vteřinách, k čemuž můžu jen dodat blé (teď právě na vás vyplazuji jazyk), protože nesmírně závidím. Také bývá zvykem označovat kurzivou, když postavy v knihách mluví cizí řečí. Rozhodla jsem se, že tohle dělat nebudu. V podstatě každý, s kým Anna v Paříži mluví, jí odpovídá francouzsky, pokud to neuvádím jinak. Tady si určitě vy i já řekneme, páni, to je OHROMUJÍCÍ, jak rychle se to naučila. Jistě, strávila spoustu hodin výuky s Claire, ale jestli jste se někdy učili cizí jazyk, víte, že ačkoli ve škole jste si naprosto jistí, když se pak v oné zemi ocitnete a každý si mele to svoje „bláblablablaBLÁ?“ rychlostí milion kilometrů v hodině, propadnete panice, protože nerozumíte ani jedinýmu blbýmu slovu. A přesně tohle se stalo mně. Takže každopádně věřte, že to samé platí i pro Annu, ale abych se donekonečna neopakovala a nezdržovala tím tok příběhu, neuvádím, když se stokrát ptá „Co?“ nebo „Můžete mi to prosím zopakovat?“ nebo když hledá ve slovníku. Věřím, že vás kniha bude bavit, a dejte mi vědět, jak jste se vypořádali s recepty. A bon appétit!

Jenny x

– 10 –


28.7.2014 16:49:59 ==
, UID: KOS197692

Kapitola první

To nejuhozenější na tom bylo, že i když jsem okamžitě věděla, že něco je špatně – hodně, hodně špatně, že došlo k něčemu zdrcujícímu, k něčemu velmi vážnému, že došlo k poškození celého mého těla – nedokázala jsem se přestat smát. Hystericky se smát. Ležela jsem tam přikrytá – zmáčená – v louži rozpuštěné čokolády a nedokázala jsem zastavit záchvat smíchu. Začínala jsem rozeznávat některé tváře, které na mě shlížely dolů. Po smíchu ani stopa. Vlastně měly velmi vážný výraz. To mi připadlo ještě humornější a přivodilo mi to další záchvat smíchu. Periferně jsem slyšela, jak někdo poroučí: „Zvedni ji!“ a někdo jiný opáčil: „V žádným případě! Ty ji zvedni! Je těžká!“ A pak jsem zaslechla, jak někdo další, domnívala jsem se, že to je Flynn, náš nový skladník, říká: „Zavolám 911.“ A druhý odpovídá: „Flynne, ty pitomče, tady nejsi v Americe. To číslo je 999!“ A zas někdo další odpovídá: „Myslím, že klidně můžeš zavolat 911, protože takovejch pitomců, co to pořád vytáčejí, je plno.“ A někdo jiný popadl telefon a říkal něco o tom, že potřebujou sanitku, což mi taky přišlo k popukání, a pak někdo, zcela určitě Del, náš starý mrzoutský správce, pronesl: „No, tuhle várku budou zřejmě chtít vyhodit,“ a představa, že by třeba tuhle ohromnou vanu plnou čokolády, která celá přistála na mně, nevyhodili a pokusili se ji prodat, byla neskutečně srandovní. Potom si už, díky bohu, nepamatuju na nic, ačkoli později, v nemocnici, za mnou přišel saniťák a sdělil mi, že jsem se v sanitce chovala jako naprostej magor a že sice slyšel, že šok působí na lidi různě, ale moje chování se nepodobalo ničemu, co kdy viděl. Když pak pohlédl na můj obličej, řekl: „Hlavu vzhůru, zlato, ještě se nasměješ.“ V téhle chvíli jsem si ale nebyla tak úplně jistá, že k tomu dojde.

– 11 –


28.7.2014 16:49:59 ==
, UID: KOS197692

„Ale no tak, nech toho, Deb, lásko, vždyť je to jenom noha. Mohlo to dopadnout daleko hůř. Co kdyby šlo o nos?“ To byl táta a mluvil k mámě. Vždycky se na věci díval z té lepší stránky. „No, pak by jí mohli dát nový nos. Stejně ten svůj nesnáší.“ Tohle byla rozhodně máma. Není až tak dobrá jako táta, co se týká vidění věcí v lepším světle. Vlastně jsem ji slyšela vzlykat. Ale moje tělo uhýbalo před světlem; nedokázala jsem otevřít oči. Myslím, že to nebylo jenom světlo; bylo to něco jako slunce nebo něco takového. Možná jsem byla na prázdninách. Nemohla jsem být doma, slunce nikdy nesvítí v Kidinsborough, v mém rodném městě, které bylo třikrát za sebou vyhlášeno nejhorším městem v Anglii. Až na nátlak místních politiků pak televize stáhla pořad z programu. Rodiče zmizeli z doslechu, prostě se vytratili, jako když někdo přeladí rádio. Neměla jsem ani potuchy, jestli jsou tady nebo jestli tu vůbec někdy byli. Uvědomovala jsem si, že se hýbu, ale bylo to, jako když se svíjím a kroutím chycená v pasti mající tvar těla, ve které mě někdo uvěznil. Mohla jsem řvát, ale nikdo mě neslyšel; snažila jsem se pohnout, ale nešlo to. Oslnivá záře se střídala s temnotou, která znovu přecházela do slunečního svitu, a jak jsem snila – nebo žila, nic z toho mi nedávalo ani ten nejmenší smysl. Pronásledovaly mě děsivé noční můry o prstech u nohou a o nohách a o rodičích, kteří samovolně zmizeli, neměla jsem potuchy, jestli neztrácím rozum a jestli jsem si ten jiný život, ten kousek, co jsem byla já, Anna Trentová, třicetiletá ochutnávačka v továrně na čokoládu, vlastně nevysnila. Ostatně, když už jsme u toho, zde jsou mé odpovědi na deset stěžejních otázek na téma „ochutnávačka v továrně na čokoládu“, které dostávám v našem místním nočním klubu Faces. Není příliš malebný, ale ostatní kluby jsou mnohem horší: 1. Ano, dám ti pár vzorků zdarma. 2. Ne, nejsem tak tlustá, jak bys nepochybně mohl očekávat.

– 12 –


3. Ano, je to naprosto stejný jako v Karlíkovi a továrně na čokoládu. 4. Ne, nikdo se nikdy nevykadil do zásobníku na čokoládu.* 5. Ne, nejsem díky tomu oblíbenější než kdokoli jiný, protože mi není sedm, ale třicet. 6. Ne, nedělá se mi špatně, když vidím čokoládu, můžu se po ní utlouct, ale pokud bys měl mít lepší pocit ze svojí práce, tak si to klidně mysli. 7. No teda, to je fakt zajímavý, že máš ve spodcích něco mnohem chutnějšího, než je čokoláda, zívám. (Notabene chtěla bych mít tu kuráž tohle říct, ale obyčejně se jenom zatvářím a zaostřím pohled jinam. Moje nejlepší kamarádka Cath si je stejně brzo vezme do parády. Občas s nimi i odejde.) 8. Ano, podpořila bych tvůj nápad na burákovou/pivní/ vodkovou/marmeládovou čokoládu, ale pochybuju, že na tom zbohatneme tak, jak si myslíš. 9. Ano, dokážu udělat pravou čokoládu, i když v Brader’s Family Chocolates se zpracovává automaticky v obrovských zásobnících a já na to vlastně jen dohlížím. Ráda bych dělala náročnější práci, ale moji šéfové nechtějí, aby jim do čokolády někdo fušoval, jejich cílem je, aby chutnala pořád naprosto stejně a dlouho vydržela. Takže se jedná o zcela syntetický proces. 10. Ne, není to ta nejlepší práce na světě. Ale je moje a mám ji ráda. Nebo alespoň jsem měla, než jsem takhle dopadla. Potom obvykle řeknu rum s kolou a díky za optání. „Anno.“ V nohách mojí postele seděl muž. Nedokázala jsem na něj zaostřit. On věděl, jak se jmenuju, ale já ho neznala. To mi přišlo * Ačkoli Flynn by toho byl klidně schopný.

– 13 –


28.7.2014 16:49:59 ==
, UID: KOS197692

nespravedlivý. Snažila jsem se otevřít ústa. Byla plná písku. Někdo mi nacpal do pusy písek. Proč by to kdo dělal? „Anno.“ Hlas se ozval znovu. Byl rozhodně skutečný; souvisel se stínem v nohách postele. „Slyšíte mě?“ No jasně, že tě slyším, sedíš mi na posteli a řveš na mě, chtělo se mi říct, ale jediné, co ze mě vyšlo, bylo jakési vyprahlé zaskřehotání. „To je vynikající, to je vynikající, výborně. Chtěla byste se napít?“ Přikývla jsem. Přišlo mi to nejjednodušší. „Dobře, dobře. Moc nekývejte, abyste si nevyškubla hadičky. SESTRO!“ Nevím, jestli sestra přišla nebo ne; najednou jsem znovu odpadla. Dřív než mě vědomí opustilo úplně, zadoufala jsem, že jí nevadí, když se na ni křičí. A nedokázala jsem se rozpomenout; mluvili naši o tom, že mám něco s nosem? „Probrala se.“ Byl to ten samý hlas, jen jsem nedokázala odhadnout, po jaké době. Světlo mi připadalo jiné. Prudký příval bolesti mi projel tělem jako šíp a já zalapala po dechu. „Tak vidíš, bude v pořádku.“ Táta. „Nemůžu se na to dívat.“ Máma. „Ehm… můžu dostat vodu?“ zeptala jsem se, ale zaznělo to jako „mu do vo?“. Naštěstí někdo rozuměl řeči Sahary, protože mi byl okamžitě ke rtům přiložen plastový kelímek. Vlažná, křídově zabarvená voda z kohoutku v tom malém kelímku byla to nejlepší, co jsem za celý svůj život vložila do úst, počítaje v to i ten okamžik, kdy

– 14 –


28.7.2014 16:49:59 ==
, UID: KOS197692

jsem poprvé ochutnala čokoládové vajíčko Creme Egg. Vysrkla jsem jej celý a požádala o další, ale kdosi řekl ne, tohle stačí. Možná jsem byla ve vězení. „Můžete se na nás podívat?“ ozval se velitelský hlas. „Jasně že může.“ „Pete, já nevím. Já prostě nevím.“ Překvapivě nedostatek ambicí, které matka projevila v souvislosti s mým otevíráním očí, mě přiměl, abych se o to pokusila. Zamžikala jsem a z mlžného oparu se náhle vynořila postava sedící v nohách mé postele, kterou jsem už předtím zaznamenala – kéž by toho už nechal –, a dvě siluety, které mi byly tak důvěrné známé jako vlastní ruce. Rozpoznávala jsem máminy načervenalé vlasy, které si barvila doma, i když se Cath nabízela, že jí udělá barvu v salonu za cenu míň než mírnou, jenže mámě to přišlo rozhazovačné (taky si o Cath myslela, že je zhýralá, což byla sice pravda, ale vůbec to nesouviselo s její zručností, která, dlužno připustit, nebyla nic moc), takže tak zhruba jeden týden v měsíci měla moje máma v horní části čela, tam, kde si pořádně nesetřela barvu, tenhle zvláštní, henou zabarvený proužek. A táta měl na sobě svoji nejlepší košili, což mě opravdu znepokojilo. Takhle se strojil jen na svatby a pohřby, a já si byla víc jak na sto procent jistá, že se vdávat nechystám, ledaže by se Darr náhle obrodil do úplně jiného fyzického a charakterového typu, což jsem pokládala za nepravděpodobné. „Ahoj?“ pronesla jsem s pocitem, že pouštní písek je na ústupu; že předěl mezi tím, co je skutečné a co zmítající se balon zmatku a bolesti, se vytrácí; že Anna je zpátky a kůže, ve které jsem, je přeci jenom moje. „Zlatíčko!“ Máma se rozbrečela. Táta, který nemá sklony k velkým citovým výlevům, mi jemně stiskl ruku – tu ruku, ze které, jak jsem si všimla, nečouhala velká hadička vražená přímo pod kůži.

– 15 –


28.7.2014 16:49:59 ==
, UID: KOS197692

Na druhé ruce jsem ji měla. Byla to ta nejhnusnější věc, jakou jsem v životě viděla. „Tfuj tajxl,“ řekla jsem. „Co je to? Je to nechutný.“ Postava na konci postele se tak trochu povýšeně usmála. „Myslím, že kdyby tam nebyla, zjistila byste, že je to mnohem nechutnější,“ řekla. „Zajišťuje přísun léků proti bolesti a další medikamenty.“ „No a nemohla bych toho dostat víc?“ zeptala jsem se. Znovu mnou projela ona bolest ostrá jako šíp, od prstů levé nohy celým tělem až nahoru. Najednou jsem si všimla dalších hadiček, některé vycházely z míst, o nichž se mi po pravdě před tátou mluvit nechtělo. Zmlkla jsem. Cítila jsem se opravdu, opravdu divně. „Točí se vám hlava?“ zeptala se sestra. „To je naprosto normální.“ Máma pořád popotahovala. „To je v pohodě, mami.“ Z její odpovědi mě zamrazilo až v kostech. „Není to v pohodě, zlato. Vůbec to není v pohodě.“ Během několika dalších dnů jsem upadala do spánku naprosto nahodile. Dr. Ed – ano opravdu, tak se o sobě zmiňoval, jako kdyby byl doktor z telky nebo něco podobného – přicházel a usedal v nohách postele, což ostatní doktoři nedělali, a díval se mi do očí, jako by se obrovsky snažil o lidský přístup. Myslím, že radši jsem měla toho nafoukaného lékařského konzultanta, který se zastavil jednou za týden, sotva se na mě podíval a svým studentům medicíny kladl nepříjemné otázky. Každopádně díky přátelskému klábosení s Dr. Edem jsem si začínala vybavovat docela dost z toho, co se stalo. Uklouzla jsem v továrně – všichni byli najednou celí rozrušení z představy, že nebylo dodrženo nějaké zdravotní a bezpečnostní pravidlo a z nás všech budou milionáři, ale ukázalo se, že to ve skutečnosti byla jen a jen moje chyba; byl neobvykle teplý jarní den a já se

– 16 –


28.7.2014 16:49:59 ==
, UID: KOS197692

rozhodla, že provětrám nové boty, které byly až k popukání nevhodné pro tovární podlahu – uklouzla jsem a šílenou náhodou jsem narazila do žebříku a převrátila celý zásobník. Potom mě převezli do nemocnice a já onemocněla. „Nějaká bakterie se mě snažila sežrat?“ zeptala jsem se Dr. Eda. „No, ano, skoro máte pravdu,“ řekl a v úsměvu předvedl až příliš bílé zuby, které si zřejmě nechal někde vybělit. Možná že jenom trénoval pro televizní show. „Ale nebyla to velká bakterie jako třeba pavouk, Anno.“ „Pavouci nejsou bakterie,“ odpověděla jsem podrážděně. „Ha! To nejsou.“ Rukou si projel vlasy. „Tyhle potvůrky jsou velmi, velmi mrňavé, tak malé, že byste je neviděla, ani kdyby jich přímo tady na mém prstu seděly tisíce!“ Zřejmě došlo k nějaké chybě v tisku v mých lékařských záznamech a bylo tam uvedeno, že mi je vlastně osm, a ne skoro jednatřicet. „Je mi jedno, jak jsou velký,“ řekla jsem. „Kvůli nim se cítím dost mizerně.“ „A proto s nimi bojujeme všemi zbraněmi, které máme!“ řekl Dr. Ed, jako kdyby byl Superman nebo něco jemu podobného. Nepoukázala jsem na to, že kdyby tady všichni uklízeli všemi mopy, které mají, s největší pravděpodobností bych v první řadě žádnou bakterii nechytla. Každopádně mi bylo hrozně. Nedokázala jsem pozřít žádné jídlo ani pití, až na vodu (táta mi přinesl žužu a máma ho skoro zmlátila, protože byla na sto procent přesvědčená, že se mi vzpříčí v krku a já přímo před jeho očima umřu), hodně jsem spala, a když jsem nespala, necítila jsem se natolik dobře, abych sledovala telku nebo si s někým telefonovala nebo dělala něco jiného. Podle záznamů v telefonu (tajně jsem to prověřovala), který mi kdosi – hádala bych, že Cath – vstrčil do zásuvky vedle postele, jsem na Facebooku měla spoustu zpráv, ale v podstatě jsem se nevzrušovala tím, abych je četla.

– 17 –


28.7.2014 16:49:59 ==
, UID: KOS197692

Cítila jsem se zvláštně, jako kdybych se probudila v zahraničí nebo v nějaké podivné zemi, kde nikdo nemluví mým jazykem – ani máma, ani táta, ani moji přátelé. Byl to jazyk tajemných, mlhou zahalených dnů, kde nic nedávalo moc smysl, dnů nepřetržité bolesti, kdy bylo obtížné si jen pohyb představit, natož pak přesunout paži. Země nemocných vypadala jako velmi roztodivné místo, kde vás krmili a pohybovali vámi a mluvili s vámi jako s dítětem a vy jste byli neustále rozpálení horečkou. V mých horečnatých snech se hojně objevovala škola. Nenáviděla jsem ji. Máma vždycky říkala, že ona nebyla studijní typ, takže já nebudu taky, a tohle se na mém osudu dost podepsalo, což ze zpětného pohledu vypadá naprosto stupidně. Takže celou tu dobu, kdy jsem v halucinacích vídala obličeje svých bývalých učitelů, jsem tomu nepřikládala velkou váhu. Pak jsem se jednoho dne vzbudila hodně brzy, kdy v nemocnici byl ještě klid a ticho, což nikdy úplně nebylo, a opatrně jsem otočila hlavu a tam, žádný sen ani halucinace, jsem uviděla paní Shawcourtovou, svou bývalou učitelku francouzštiny, která mě tiše pozorovala. Zamrkala jsem pro případ, že bych ji tím zaplašila. Nestalo se. Ležela jsem na malém čtyřlůžkovém pokoji, což mi přišlo trochu zvláštní; tak byla jsem infekční, nebo nebyla? Další dvě postele byly momentálně prázdné, ačkoli během doby mého pobytu se na nich celkem svižně střídaly nesmírně staré dámy, které nedělaly nic moc jiného, než plakaly. „Dobrý den,“ řekla. „Já vás znám, že ano?“ Najednou jsem ucítila, jak se červenám, jako bych nevypracovala domácí úkol. Nikdy jsem nedělala úkoly. S Cath jsme se ve škole ulejvaly – francouzština byla naprosto k ničemu, kdo by ji asi tak potřeboval? –, sedávaly jsme v zadních lavicích, kam na nás učitelé nedohlédli, a s předstíraným manchesterským přízvukem jsme

– 18 –


mluvily o tom, jak je to v Kidinsborough na hovno a jak odsud při první možné příležitosti odejdeme. „Anna Trentová.“ Přikývla jsem. „Měla jsem vás dva roky.“ Zadívala jsem se na ni pozorněji. Ve škole vždycky vyčnívala jako zdaleka nejlíp oblékaná učitelka; většina těch ostatních byla snůška nevkusu. Nosívala opravdu dobře padnoucí oblečení, díky němuž vypadala odlišně; bylo jasné, že nenakupovala v obchoďáku Matalan. Mívala blonďaté vlasy, tehdy… S úlekem jsem si uvědomila, že nemá vůbec žádné vlasy. A taky byla neuvěřitelně vychrtlá. Vždycky bývala štíhlá, ale teď… Vyhrkla jsem tu největší pitomost, jakou jsem dokázala vymyslet – na mou obranu, fakt mi nebylo dobře. „Takže vy jste nemocná?“ „Ne,“ odpověděla paní Shawcourtová. „Jsem tady na dovolené.“ Chvíli bylo ticho, pak jsem se usmála. Vzpomněla jsem si, že vlastně byla opravdu dobrá učitelka. „Co jsem se dozvěděla o vašich prstech u nohou, mě mrzí,“ pronesla rázně. Podívala jsem se na bandáž, která zakrývala mou levou nohu. „Ále, ty budou v pořádku; jenom jsem trochu upadla,“ řekla jsem. Potom jsem si všimla jejího obličeje. A uvědomila jsem si, že celou tu dobu všichni mluvili o mé horečce a nemoci a úrazu, ale nikoho ve skutečnosti nenapadlo, aby mi sdělil celou pravdu. Tak to přece nemůže být. Cítila jsem je. Zírala jsem na ni a ona mi bez mrknutí vracela pohled. „Cítím je,“ řekla jsem. „Nemůžu uvěřit, že vám to nikdo neřekl,“ pronesla. „Zatracený nemocnice.“

– 19 –


28.7.2014 16:49:59 ==
, UID: KOS197692

The Loveliest Chocolate Shop in Paris. Argo, 2014 Copyright Jenny Colgan 2013 Translation Zora Šíchová, 2014 Cover illustration Gabriela Ryšková, 2014

Recommend Documents