2014
Copyright © 2010 by Gaelen Foley Translation © 2014 by Alena Horváthová Cover design © 2014 by GALATEA
Veškerá práva vyhrazena. Žádná část tohoto díla nesmí být reprodukována ani elektronicky šířena bez předchozího písemného souhlasu majitele práv.
Z anglického originálu MY DANGEROUS DUKE, vydaného nakladatelstvím Avon Books, New York 2010, přeložila Alena Horváthová Sazba: Karel Kaltrop Vydání první v elektronické podobě Vydalo Nakladatelství GALATEA, s.r.o., v nu 2014
ISBN 978-80-87910-34-4
Můj dobrý mistr, ačkoliv jsem se ho neptal, mě pobídl: „Podívej se na toho mocného muže, který přichází, a všimni si, že v jeho očích nespatříš ani stín bolesti, která mu rozdírá duši.“ Dantovo Inferno, zpěv XVIII, 11. 82-84
Žádný velký vstup do života nezačal bez prokletí. Sofoklés
1 Cornwall, 1816
B
yla jeho dárkem – hračka pro temného cizince. Kate Madsenová nechápala, jak se to mohlo stát, nicméně zlost nad nespravedlivým osudem otupila droga, kterou jí násilím nalili do hrdla. Výtažek z máku ji omámil a otupil její vůli bojovat. Netrvalo ani půl hodiny a její bojový duch povadl, ostrý jazyk, kterým neustále spílala svým únoscům ztěžkl a zaťaté pěsti teď volně visely podél těla. Bez jakýchkoliv námitek dovolila ženám pašeráků, aby ji připravily na její zkázu. Stěží vnímala, co se s ní vůbec děje. Zmohla se jen na tupé ano a ne, a když z ní ženy smívaly špínu a oblékaly ji do čistých šatů, byla nepřirozeně poslušná. Loutka pro jejich pána. Kate netušila, čím si pašeráci vysloužili hněv vévody z War ringtonu, ale zato pochopila, že má být něco jako oběť, která má zmírnit jeho zášť. O vévodovi bylo známo, že je vůči ženám přímo nenasytný. Rovněž zaslechla, že je expertem v mnoha druzích násilí a zřejmě právě proto mu zdejší lidé neřeknou jinak než Bestie. Všechno jí připadalo jako zlý sen. Když uviděla šaty z bílého mušelínu, které jí přinesli, jen se hořce pousmála. Věděla, že modlit se nemá význam. Polonahá se zachvěla – ani ne tak zimou, ale hrůzou z nadcházející noci. Jen díky účinkům sedativ se dokázala ovládnout a nedat na sobě znát strach. ~7~
Když se ženy snažily vyčesat špínu z dlouhých hnědých vlasů, málem ji skalpovaly. Pak ji štědře postříkaly silným parfémem a kousek poodstoupily, aby zhodnotily své dílo. „Docela hezká,“ prohlásila jedna rudolící žena. „Ano, Bestii se bude líbit.“ „Je moc bledá,“ řekla další. „Gladys, přidej jí na tváře trochu růže.“ Ostatní souhlasily. Jedna z žen k ní přistoupila a ne právě něžně jí začala vtírat růž do tváří a potom i na rty. „Tak jdeme.“ Byly hotové. Zdvihly Kate na nohy a postrčily ji ke dveřím. Skrze otupělou mysl si Kate uvědomila, že nechce opustit temnou celu, která se stala jejím vězením. „Počkejte,“ zamumlala. „Nemám žádné boty.“ „To proto, aby ses nám zase nepokusila upláchnout, slečno Vychytralá!“ odsekla Gladys. „Raději dopij to víno. Být tebou, tak to udělám. Bude lepší, když nebudeš vědět, co se s tebou děje.“ Kate po ní šlehla nenávistným pohledem, ale věděla, že má pravdu. Popadla číši a dopila zbytek červeného vína, v němž byla rozpuštěná droga. Kruté harpyje se jen pobaveně smály a myslely si, že ji konečně zlomily. Bůh ví, že nebýt opiové tinktury, kterou jí dali, křičela by a škrábala jako divoká kočka a bránila by se stejně jako té noci, co ji před měsícem unesli. Místo toho pokorně dopila víno a prázdný pohár s úšklebkem odložila zpátky na stůl. Ženy jí svázaly ruce a pak ji popostrčily do chodby malého domku. Tam na ni čekal starý Caleb Doyle a ostatní pašeráci, aby ji zavezli na hrad. Nedokázala pozvednout zrak a podívat se jim do očí, ponížená tím, jak si ji prohlíželi jako nějakou běhnu. Sama sebe si vždy cenila ne proto, jak vypadá, ale pro svůj rozum, a teď tady stojí jako obyčejné zboží. Díkybohu nikdo z nich nebyl v náladě, aby si z ní utahoval. Kate sama nevěděla, kolik toho ještě její hrdost unese. ~8~
I skrze hustou mlhu, která zahalovala její mysl, si Kate všimla, že muži v místnosti jsou podivně tiší. Nebyl zde ani náznak pobavené vulgárnosti, kterou od nich očekávala. Dnes večer skoro cítila jejich strach, což ještě násobilo její vlastní obavy. Dobrotivý bože, k jakému chlapovi ji to jenom vedou, když se před ním tihle zlosyni chvějí jako osika? „Konečně se začala chovat jako dáma, co?“ zavrčel Caleb, velitel pašeráků. „Přesně tak. Jen žádný strach, “ dodala Gladys. „Nápoj byl dostatečně silný, aby ji na chvíli zkrotil.“ „Teď musíme jen doufat, že to vyjde.“ Caleb se odvrátil stranou, ale Gladys ho popadla za paži a odtáhla kousek stranou. „Víš jistě, že to chceš riskovat?“ Zamračil se. „Copak mám na výběr?“ Ačkoliv manželský pár hovořil tiše, Kate stála dostatečně blízko, aby je slyšela, nicméně s otupělou myslí stejně netušila, oč se vlastně jedná. „Proč si s ním prostě nepromluvíš? Ano, bude vzteky bez sebe, ale když mu vysvětlíš, co se stalo…“ „Nebudu se před ním plazit!“ odsekl její manžel hněvivě. „Copak jsi zapomněla, co nám náš vévoda vzkázal, když jsme ho naposledy žádali o pomoc? Je to bezcitný bastard, nic jiného! Neměl na nás čas, protože se bavil s princeznami a s cary na kontinentě. Jeho Milost je natolik důležitá a vznešená, že s námi obyčejnými lidmi se nemíní zaobírat,“ řekl hořce. „Už si ani nevzpomínám, kdy se naposledy uráčil přijet do Cornwalu, ty snad ano?“ „Bylo to dávno,“ přiznala. „Ano, a tentokrát přijel jen kvůli té zatracené lodi! Jemu na nás nezáleží. Dávno zapomněl, odkud pochází, ale tahle malá lekce mu to snad připomene.“ „Calebe!“ „Já se ho nebojím! Jen klid. Jakmile tu holku dostane, bude nám muset pomoct, ať se mu to líbí, nebo ne.“ „To ano, ale jestli se pleteš, pak nastane peklo.“ ~9~
„Máš pravdu, s tím musíme počítat,“ řekl a v očích se mu zračily obavy. „Jenže já nemám na výběr, Gladys. Vždyť to víš.“ „Dobrá tedy, jděte.“ Gladys si založila ruce na prsou. Caleb se obrátil ke svým mužům. „Pojďme. Vezměte tu holku. Přece nenecháme Jeho Milost čekat.“ Dva kumpáni popadli Kate za paži a bez okolků ji vystrčili do chladné lednové noci. V hlavě jí hučelo a marně se snažila dát dohromady informace, které právě získala z rozhovoru vůdce a jeho ženy. Bylo to poprvé, kdy měla šanci zjistit, co se vlastně děje, jenže s myslí otupělou laudánem bylo všechno marné. Zmítala se ve vlnách euforie a hrůzy a snažit se cokoliv pochopit bylo příliš vyčerpávající. Mnohem snazší bylo nechat se jen unášet… Pašeráci ji popadli a téměř bezvládné tělo posadili do druhého ze tří čekajících vozů. Caleb přes ni přehodil deku, aby neumrzla zimou. O chvíli později se vydali na cestu k hradu Kilburn, kde Bestie přebývala. Zatímco jejich karavana projížděla ospalou vesnicí, Kate tupě zírala ven z okna kočáru. Nad nimi na obloze zářil bledý měsíc a na horizontu osvětloval temné hlubiny Kanálu. V přístavu svítilo několik luceren a dávalo tušit, že na vodní hladině se pohupují lodě pašeráků. Jejich malá karavana se však obrátila k moři zády a mířila k horám, kde se tyčila temná silueta hradu Kilburn. Kate si opřela čelo o okraj okna a apaticky hleděla na hrad. Vlastně ho už dobře znala, protože z malých oken jejího vězení viděla přímo na temné věže hradu, který stál několik mil dál na strmém útesu. Podle místní legendy na hradě strašilo. Pobaveně zakroutila hlavou. Hloupé pohanské pověry. Vévoda z Warringtonu jistě nebyl prokletý, byl jen ďábel. Jak jinak by si měla vysvětlit jeho brutální chování? Copak by se slušný gentleman zúčastnil něčeho tak podlého? Z útržků hovoru žen pašeráků si za uplynulý měsíc dala dohromady, že vévoda patří k té nejhorší sortě aristokratů – je ~ 10 ~
bohatý, mocný a zkažený. Oddaný neřesti. Slyšela, jak se ženy mezi sebou bavily a říkaly, že Jeho Milost patří k členům nechvalně známého londýnského klubu Inferno. Nenávidět ho bylo zřejmě stejně marné jako se stále dokola ptát, proč se tohle muselo stát právě jí. Od počátku netušila, proč ji unesli. Vždyť žila klidně na pokraji vřesoviště, oddána jen svým knihám. Vždy se snažila, aby nikdy nikomu nepřekážela, a pokud věděla, neměla žádné nepřátele. Nicméně, ani přátele. Proč si jí někdo vůbec všiml? Ačkoliv od dětství milovala hádanky a jen málokteré nepřišla na kloub, tuhle nemohla rozlousknout, dokud nezachytila pár informací, které v ní probudily podezření. Pašeráci se zabývali černým obchodem, který ovšem s koncem války zanikl. Teď v Anglii vládl mír a francouzské luxusní zboží bylo osvobozeno od cla. Cornwall zakoušel chudobné časy. A tak, aby se pašeráci uživili, museli rozšířit obor podnikání o poněkud nebezpečnější a riskantnější obchody. Ach, o obchodu s takzvaným bílým masem už četla. Noviny psaly o okruhu kriminálníků, kteří se zabývali únosy mladých žen bez rodiny, které pak v tajnosti prodávali dekadentním šlechticům a jiným bohatým zvrhlíkům, aby si na nevinných dívkách ukájeli své perverzní choutky, poněvadž teror a krutost patřily k jejich zvrhlému pobavení. Ačkoliv o takových věcech slyšela, nikdy ji nenapadlo, že by to mohla být pravda. Vždy si myslela, že se jedná o fantazie z romantických gotických novel, které patřily k jejím nejoblíbenějším. Když však únos zažila na vlastní kůži, probudila se ze snění a stanula tváří v tvář kruté realitě života. To bylo jediné vysvětlení, které ji napadlo. Vystrašený rozhovor manželů Doyleových, který před chvílí vyslechla, do celé záležitosti vnášel nové světlo, jenže ona byla v takovém stavu mysli, že nedokázala jasně přemýšlet a spřádat novou teorii. Nicméně proč ji unesli, teď nebylo podstatné. ~ 11 ~
Temný hrad se pomalu blížil. S každým dalším yardem její strach rostl a začal se stávat nesnesitelným. Přes veškerou slabost, kterou způsobovalo laudanum, se Kate napřímila a pokusila se otevřít dveře kočáru. Prudce jimi lomcovala a doufala, že se jí podaří uniknout, ale marně. Dveře byly zamčené. A i kdyby se jí bůhvíjakým zázrakem podařilo uniknout, věděla, že polonahá by v zimě a vlhku dlouho nepřežila. Zoufale si uvědomila, že nemůže doufat ani v pozdější spravedlnost. Každý přece ví, že vévoda je vůči jakýmkoliv obviněním takřka imunní. Kromě toho, komu by to vyprávěla? Kdo by jí vůbec uvěřil? Vždyť ona sama měla co dělat, aby uvěřila tomu, co se s ní děje. A navíc, vždyť ten muž ji může pro své zvrhlé pobavení i zabít. Ne, její jedinou nadějí je, že jakmile si s ní užije, nechá ji jít a ona se vrátí domů. Vzpomínka na útulný domek na okraji vřesoviště jí vehnala do očí slzy. Stesk po domově byl silnější než jakýkoli opiát. Přísahala Bohu, že pokud se někdy vrátí domů, už nikdy si nebude stěžovat na venkovské podmínky v izolaci Dartmoorských blat. Až příliš brzy zjistila, že jsou na světě mnohem horší věci než osamělost a život v ústraní. Nejhorší na tom všem bylo, že ten hlupák O’Banyon ji unesl omylem! Toho večera, kdy vpadl do jejího domku, ji nazval špatným jménem – Kate Foxová místo Kate Madsenová. Její jméno je Kate Madsenová! Se stále mizivější nadějí doufala, že se jedná o omyl, který se časem vysvětlí. Možná se jí podaří přesvědčit vévodu, že tohle se nikdy nemělo stát, rozhodně ne jí. A přesto… záblesk vzpomínky z dětství, drobná příhoda, na niž téměř zapomněla, jaksi narušovala její teorii o obchodu s bílým masem a otřásla jejím vědomím vlastní identity. Nicméně na podobné otázky teď neměla čas. Její osud byl na dosah ruky. Právě dojeli na hrad Kilburn. Obklopený nehostinnou krajinou plnou kamení a rozvalin se jeho hradby v záři měsíce tyčily až k nebeským výšinám. Kate vyhlédla z okna a všimla si, že stráže u brány jen kývly na pozdrav a nechaly je projet. ~ 12 ~
Takže jsou očekáváni. Vyděšeně pozorovala kamenné zdi hradu, které ji doslova pohltily jak temné objetí, z něhož není úniku. Srdce jí divoce tlouklo. Musí utéct. Ale kam? Ne, odtud není cesty k záchraně. Dokonce, i kdyby byla teple oblečená a s bystrou myslí, ani tehdy by neměla šanci. Všude kolem stáli ozbrojení vojáci. Proč? K čemu má tolik stráží? Bylo zřejmé, že vévoda má co skrývat. Urozený šlechtic se bratříčkoval s pašeráky a hojně podporoval jejich ilegální činnost. Dovolil jim, aby beztrestně využívali jeho pobřeží, a odměnou za jeho shovívavost mu byla pravidelná dodávka nevinných panen, které ukájely zvrhlé chutě člena klubu Inferno. Není se co divit, že si drží tolik stráží, pomyslela si. Dokonce i přes mlhavý závoj opiátu v tom viděla jasnou logiku. Bohatý šlechtic, který se zapletl s kriminálními živly, potřebuje ochranu, aby zůstal v bezpečí. Možná je jen paranoidní jako mnoho ostatních tyranů v historii lidstva. Příkladem je César a jeho vojsko, a stejně tak Napoleon se svou elitní armádou nebo co z ní po bitvě u Waterloo zbylo. Bože, jestli je vévoda vskutku tak paranoidní, její situace je ještě horší, než si myslela. Karavana vozů vjela na čtvercové nádvoří obklopené vysokými zdmi. Jakmile koně zastavili, Kate pocítila prudký záchvěv strachu. Teď už nemohla očekávat žádný zázrak, žádnou nečekanou záchranu. Pašeráci začali rychle seskakovat z vozů. Náhle se dveře kočáru prudce otevřely a dovnitř vnikl chladný závan ledového větru. „Jdeme,“ rozkázal Caleb drsným hlasem. Náčelník pašeráků se naklonil, popadl Kate za ruku a vytáhl ji ven. Kate se snažila zahalit do deky, ale pašerák ji jedním trhnutím strhl a nechal ji jen v nedostatečném ošacení vhodném leda tak pro kurtizánu. „Tohle nebudeš potřebovat.“ ~ 13 ~
Když ji vytáhl z kočáru a postavil na nádvoří, Kate vykřikla bolestí. Tenké bílé punčocháče byly jen chabou ochranou před námrazou na kamenném dláždění. Doyle kývl na dva kumpány. „Pomozte jí.“ „Ano, pane.“ Dva muži ji popadli za předloktí a začali postrkovat ke gotickému vchodu do hradu. Kate zaťala zuby a snažila se nepodlehnout panickému strachu a bolesti, ale nohy se jí třásly strachy a bez bot cítila i ten sebemenší kamínek. Omámeně si pomyslela, že každý, kdo ji teď uvidí, ji bude považovat za jednu z mnoha opilých kurtizán. Ach, kdyby to jen viděla její urozená francouzská matka, musela by se obracet v hrobě. Chlad, který jí pronikal celým tělem, měl alespoň jednu výhodu. Probouzel ji z drogové apatie a bystřil její smysly. Otupěle se rozhlížela kolem sebe a snažila se najít cestu, kudy by se v budoucnu mohla dostat ven. Nádvoří bylo plné pašeráků, ale tři zlosyny, kteří ji před měsícem přepadli v jejím domku, mezi nimi neviděla. Ze všech nejvíce nenáviděla O’Banyona. Špinavý mizera. Jeho jméno zaslechla té noci, co ji unesli, když ho jeden z mladších mužů žádal o svolení, aby mohl vydrancovat její dům. O’Banyon byl natolik velkorysý a ušlechtilý, že jim ochotně dovolil, aby si vzali vše, co najdou a co má nějakou hodnotu. Čehož koneckonců nebylo právě moc. Největší Kateino bohatství bylo uloženo v policích s knihami, kterých si však ti dva barbaři příliš nevšímali. Aristoteles a Bard nebyl zřejmě to, co hledali. Když se ocitli uvnitř kamenného hradu, Doyle zavelel, aby zůstali stát. „Rozvažte jí ruce,“ přikázal. Muži, kteří Kate podpírali, na svého velitele udiveně pohlédli. „Jeho Milosti by se to nemuselo líbit,“ zamumlal Caleb. „Když bude chtít, sváže si ji sám. Žádný strach, tady nemá kam utéct. A navíc to děvče je v takovém stavu, že skoro ani neví, jak se jmenuje. Tak rychle!“ rozkázal a kývl k zápěstí s pouty. „Jsem zmrzlý na kost. Už to chci mít za sebou.“ ~ 14 ~
K její velké úlevě muži svého velitele poslechli a rozvázali Kate provaz pevně utažený okolo zápěstí. Než se však pustili dál, pan Doyle vztyčil prst a zašermoval jím Kate před obličejem. „Nezkoušej na Jeho Milost nic z těch tvých pošetilostí, děvče, jinak si budeš přát, abys skončila zpátky ve své cele. Rozumíš mi? K neposlušnosti není zrovna shovívavý. Je to velmi mocný muž. Pokud jsi chytrá, buď zticha a udělej vše, co ti řekne. Je to jasné?“ Mírně přikývla a protírala si odřené zápěstí. Zdálo se, že velitele pašeráků svou neobvyklou pokorou a poslušností vyvedla z míry. Caleb se zamračil. „Nedívej se na mě tak. Tváříš se jako jehně, které vedou na porážku,“ zavrčel. „Tucet zdejších dívek by dalo svou pravou ruku, jen aby mohly strávit několik nocí v jeho posteli. Vždyť tě neubude. Jsem si jistý, že to přežiješ.“ Kate ztuhla. Lumpův drsný hlas způsobil, že se jí do očí vedraly slzy a poslední zbytky kuráže byly ty tam. Zhluboka se nadechla, napřímila ramena a bojovně vystrčila bradu. Byla rozhodnutá, že přežije. „Tak jdeme,“ zamumlal Doyle. „Dejme ďáblovi jeho odměnu.“ A s těmi slovy popadl velké mosazné klepadlo a zabušil na dubové dveře. Dveře se ihned otevřely a v nich se objevil letitý sluha v černé livreji. „Dobrý večer, pane Eldrede,“ pozdravil Caleb se vší zdvořilostí, které byl schopen. Sluha se uklonil jako oživlý kostlivec v černém hávu. „Pane Doyle.“ Prohlížel si příchozí pronikavým pohledem. Vyzáblý obličej s vystouplými lícními kostmi připomínal posmrtnou masku. Pak se s neurčitým výrazem podíval na Kate, ale zcela zjevně byl příliš nad věcí, než aby se na cokoliv zeptal. Odvrátil se a pozvedl lampu. „Tudy, prosím. Pán vás už očekává.“ Celá skupinka následovala Eldreda dlouhou temnou chodbou. Všude byla oprýskaná omítka, zpod níž vykukoval chladný kámen. Kate se jen stěží udržela na zkřehlých nohou a vy~ 15 ~
děšeně se rozhlížela kolem sebe. Ještě nikdy na hradě nebyla a téměř nemohla uvěřit tomu, že tady někdo žije. Nebyl to domov, ale pevnost. Pozůstalost z dávných časů rytířů a draků. Všechno bylo temné a drsné, chladné a hrůzostrašné. Místo obrazů a tapisérií na zdech visely zbraně a kusy brnění. Nikde nebylo nic útulného, nicméně navzdory všemu jakýmsi perverzním způsobem na ni starodávná atmosféra působila uklidňujícím dojmem. Kate se zvědavě rozhlížela a na malou chvíli dokonce zapomněla na svůj strach. Náhle si všimla, že její věznitelé očividně znervózněli. „Řekněte mi něco, Eldrede.“ Caleb se otočil na sluhu, který je vedl po schodišti a poté další chodbou. „Jakou má váš pán dneska náladu?“ „Prosím, pane?“ „Bestie?“ sykl Caleb. „Je dneska v ráži?“ Sluha po něm šlehl nesouhlasným pohledem. „Nejsem si jistý, zda mohu podávat takové informace.“ „Takže ano,“ zamumlal Caleb nervózně. Vtom je Eldred zavedl do velké haly s vysokým klenutým stropem. Všude byla tma. Na stěnách tu a tam visely tapisérie a v rohu místnosti stálo několik kusů antického nábytku. Na vzdálené straně haly u vchodu do obytné části stáli dva strážci odění v černém. Stáli nehybně, stejně jako brnění, které zdobilo stěny sálu. Jediným náznakem života byl planoucí oheň v krbu ve vzdáleném rohu místnosti, kde Kate poprvé zahlédla Bestii. Okamžitě věděla, že to je on. Nezdolná síla jeho osobnosti naplnila halu ještě dříve, než se k nim vůbec otočil. Vévoda z Warringtonu stál před krbem, temná silueta proti žhnoucím plamenům. Pohrával si s velkou, hrozivě vypadající zbraní s dlouhou čepelí, něco mezi oštěpem a mečem. Balancoval s ní na jednom prstě a pak ji obratně vyhodil do vzduchu a s bravurní rychlostí ji chytil do dlaně. ~ 16 ~
Eldred významně zakašlal. „Vaše Milosti, Caleb Doyle se společností.“ Pozvedl zbraň a rukojeť si opřel o rameno. Když se k nim ocelový obr obrátil, Kate cítila, jak se jí v hrudi zastavilo srdce. Bestie zůstala stát a zkoumavě je pozorovala z druhé strany haly. Pak se k nim vévoda začal přibližovat dlouhým, nicméně klidným krokem. Podobal se středověkému válečníkovi v moderních šatech. Každičký krok jeho velkých nohou se rozléhal v hale jako rána kladivem. Kate ho upřeně pozorovala a strachem a taky trochu údivem pootevřela ústa. Caleb smekl čapku a uctivě se uklonil, stejně jako jeho kumpáni. Parta pašeráků s Kate ve svém středu se chvěla strachy. Její pohled zůstal ustrnulý na vévodovi válečníkovi, který se rychle přibližoval. Snažila se nalézt alespoň náznak slitování, ale místo toho viděla jen odhodlání a tvrdost. Byl temný a nebezpečný, zastrašující vše, co mu přišlo do cesty. Z rozcuchaných vlasů, které měl stražené vzadu na šíji do pevného ohonu, bylo zřejmé, že právě dorazil. S hrůzou rozšířenýma očima ho pozorovala. Okolo krku měl uvázaný černý šátek, který se ani vzdáleně nepodobal formální kravatě. Bílou košili měl u krku rozepnutou a zastrčenou do černých kalhot, které obepínaly silná stehna jako druhá kůže. Se srdcem bušícím až v hrdle z něho Kate nemohla odtrhnout zrak. Mohlo mu být asi tak třicet, měl husté tmavé obočí a na levé tváři dlouhou jizvu. Pokožku měl opálenou do bronzova jako muž, který strávil dlouhá léta v teplejším podnebí. Nos měl široký, ale rovný, ústa stažená do grimasy. Nejstrašnější však byly jeho oči. Temné a podezřívavě zamračené. V jejich nekonečných hlubinách se zračila zlost, kterou si jistě chtěl vybít na pašerácích a zřejmě i na ní. Dobrotivý bože, Kate si náhle uvědomila, jak snadno by ji mohl zabít. Muž byl velký, bezmála dva metry vysoký, s pažemi ~ 17 ~
ze železa a s rameny širokými jak kamenný útes. Vypadal tak silný, že by jistě uzvedl i koně. Nebylo se co divit, že se ho pašeráci tolik báli, ačkoliv Caleb ve vesnici tvrdil opak. Warrington měl postavu válečníka dobyvatele a nadřazené chování aristokrata. Jak se vévoda stále více přibližoval, Kate zaplavovala nutkavá potřeba otočit se a utéct. „Kdo je to?“ zavrčel tichým hlasem na Doylea, hlavou kývl k ní. Reagovala zcela instinktivně. Prudce se otočila, vytrhla se svým věznitelům a snažila se utéct. Zadrželi ji. „Dárek, Vaše Milosti!“ vykřikl Caleb Doylea s předstíranou nenuceností. Když ji pašeráci přivlekli před něho, prohlížel si ji jako vlk svou kořist. „Dárek?“ opakoval pobaveně. Caleb si nervózně odkašlal. „Ano, pane! Vyjádření naší radosti, že jste se po dlouhé době opět ukázal doma! Nic nezahřeje studenou postel lépe než hezká mladá dívka. Je docela hezká, co říkáte?“ Vévoda ji mlčky upřeně pozoroval. Pak, po delší době, tiše odpověděl: „To skutečně je.“ Lapena jeho pohledem se Kate nemohla ani hnout. Ještě štěstí, že nezapomněla dýchat. Když se Caleb nervózně zasmál, ostatní ho následovali, ale vévoda je skoro neslyšel, s pohledem upřeným na dívku, která se před ním třásla strachy. „Velmi vychytralé, Doyle,“ zamumlal vévoda a chlípně si všiml jistých partií jejího těla, které reagovaly na závan chladného vzduchu. „Mysleli jsme si, že by se vám mohla líbit, Vaše Milosti. Ještě jsme přinesli i jiné dárky…“ Doyle kývl na své muže. „No tak, pospěšte si! Rychle!“ Muži okamžitě začali jednat a obdarovali svého pána skvělou brandy a výběrovým tabákem. Jenže vévoda si ostatních darů ani nevšiml, poněvadž dál upřeně pozoroval Kate. ~ 18 ~
Nevěděla, co má dělat. Ještě nikdy se na ni žádný muž takhle nedíval. Warringtonův pohled po ní klouzal od ještě stále vlhkých vlasů až k bosým nohám v punčocháčích, pak, k jejímu velkému údivu, se jí zadíval přímo do očí, ale jen na malou chvíli. V ten okamžik si nebyla jistá, co přesně kromě chladné vypočítavosti v jeho pohledu viděla, jako u muže uprostřed šachové partie. „Je tento dárek pro vás přijatelný, Vaše Milosti?“ zeptal se Caleb. Vévodův úsměv měl větší sílu než laudanum. „To brzy zjistím,“ řekl, a aniž by od ní odvrátil zrak, kývl na své nehybné stráže. „Odveďte ji do mé ložnice.“
~ 19 ~
2
K
dyž ji dva strážní v černém popadli za paže, Kate jen zalapala po dechu. Rozzlobeně se rozhlédla kolem sebe a snažila se jim vytrhnout. K čertu s nimi! „Okamžitě mě pusťte!“ Její rozzlobený hlas zněl poněkud omámeně. „Děje se něco?“ zeptal se vévoda podrážděně. „Ne, pane,“ odpověděl strážný po její pravici téměř bez dechu, poněvadž ho právě uhodila loktem do žaludku. „Nesahejte na mě!“ Kate sebou trhla a skoro ztratila rovnováhu. Napřímila se a otočila se k Warringtonovi, aby ho zpražila nenávistným pohledem. „Jdi nahoru a počkej tam na mě,“ rozkázal jí. Jeho podmanivý tón hlasu Kate poněkud vyvedl z míry. Na okamžik zapomněla na svůj hněv, zcela ohromená příslibem rozkoše, která se mu zračila v očích. Náhle pocítila něco jako přitažlivost. Vzrušení. To jistě bylo tou drogou. Byl mužně krásný, obestřený tajemstvím. Takovým tajemstvím, které náhle chtěla odhalit a proniknout pod jeho slupku. Vždy toužila nalézt odpovědi na nelehké otázky. Celým tělem jí proudila zvláštní touha ochutnat jeho rty, i když kdesi vzadu za zastřenou myslí věděla, že to je zcela nepřijatelná reakce. Zdálo se však, že se nedokáže ovládat. Dobrotivý bože, ta ďábelská droga v ní probouzí touhu na vlastní zničení. Jak ponižující! ~ 20 ~
V tutéž chvíli spatřila v jeho očích uspokojení, jako kdyby věděl, jak na ni působí. Jako by byl zvyklý, že ho ženy vítají s otevřenou náručí. Jak se opovažuje?! Kdo si vlastně myslí, že je? Nic víc než arogantní netvor. Už už měla na jazyku něco peprného, když vtom její zastřenou myslí proniklo Calebovo varování. Raději buď zticha. Dělej, co ti přikáže. Kate ztuhla. To se snáze řekne, než udělá, ale alespoň se jí vrátil pud sebezáchovy. Uvědomila si, že Warringtonova pýcha je zřejmě větší než jeho hrad a že by nebylo moudré vzdorovat mu před všemi muži. Jen blázen by mu dal důvod k potrestání. Nedělej si to ještě horší. „Parkere?“ řekl otráveně. „Ano, Vaše Milosti. Omlouvám se, pane.“ Muž po její pravici, zřejmě Parker, ji znovu popadl za ruku. „Pojď se mnou, děvče. Jeho Milost tady ještě má nějakou práci.“ Kate si uvědomila, že vzpírat se je zcela marné, a potlačila svou touhu bojovat. Jakmile se ocitnou mimo dosah Bestie, bude mít mnohem větší šanci těm dvěma strážím uniknout. Buď trpělivá, říkala v duchu sama sobě. Naposledy po pašerácích šlehla zlostným pohledem a pak se nechala vévodovými muži vyvést z velkého sálu. Muži ji provedli dlouhou chodbou a pak společně vystoupali po kamenném schodišti. Ačkoliv její mysl ještě stále nepracovala tak, jak by měla, Kate hledala způsob, jak utéct. „Potřebuji na toaletu,“ řekla nečekaně. „Ne abys nám ušpinila podlahu,“ varoval ji vévodův muž. „Chvíli to vydrž, komnata je nahoře.“ „Komnata?“ Vystoupali schodiště a prošli další chodbou, kde jí Parker podal lucernu. „Vezmi si ji. A dej pozor, abys nespadla do díry.“ Otevřel dveře komnaty a Kate ihned udeřil do nosu silný zápach. Volnou rukou si rychle ucpala nos a mimoděk couvla. Strážní se zasmáli. „To ti pročistí hlavu, ty malá fajnovko,“ řekl druhý. ~ 21 ~
„Nech ji být, Wilkinsi. Nemůže za to, kým je. Tak jdeme,“ zamumlal Parker. „V ložnici je pod postelí nočník, když budeš potřebovat.“ Strašný zápach z komnaty způsobil, že Kate na malou chvíli zapomněla na své přesvědčení utéct. Vděčná za to, že může znovu dýchat, beze slova následovala stráže na opačnou stranu. Než si mohla promyslet další způsob, jak utéct, dolehl k nim příšerný řev, který se nesl z velké haly. „Jak jste se opovážili mě neuposlechnout? Copak jsem se nevyjádřil dost jasně?“ Kate cítila, jak jí tuhne krev v žilách. Vyděšeně se otočila ke schodišti a zachvěla se. Nerozuměla každému slovu, ale bylo zřejmé, že Bestie dává pašerákům co proto. „Plýtváte mým časem… Špiníte mé dobré jméno! Hlupáci! Měl bych vás všechny nechat pověsit!“ Stráže si vyměnily ustarané pohledy, ale pak na ni Parker houkl, aby si pospíšila, popadl ji pod paži a nepustil ji dříve, než se zastavili před masivními dveřmi. Jeden muž je otevřel, druhý ji strčil dovnitř. „Jsme na místě. Udělej si pohodlí.“ Kate se zastavila až o protější stěnu, prudce se otočila a běžela zpátky. „Počkejte! Nemůžete mě tady zavřít!“ „Je mi to líto, děvče, ale já jen poslouchám rozkazy. Jeho Milost přijde co nevidět.“ „Ale já nechci…“ Zabouchli jí dveře přímo před nosem. „Hej!“ „Ta holka by teď nejspíš chtěla být někde úplně jinde,“ slyšela Wilkinsovo mumlání. „Jenže to není naše starost.“ Když Kate uslyšela zarachocení klíče v zámku, rozběhla se ke dveřím a začala na ně bušit. „Vraťte se! Vy mi nerozumíte! Prosím, pane Parkere! Nechte mě jít!“ Žádná odpověď. Je možné, že by odešli? Kate se rychle sehnula a podívala se klíčovou dírkou. ~ 22 ~
Neviděla však nic jiného než tmu. Vtom uslyšela rytmické kroky vzdalujících se stráží. „Ach, bože,“ zašeptala Kate, zavřela oči a omámenou hlavu si opřela o dveře. Pevnost dubového dřeva jí naštěstí pomohla zklidnit rozechvělou mysl. Pak si náhle všimla, že místnost, do níž ji zavřeli, je pozoruhodně… teplá. Znovu začala cítit chladem prokřehlé nohy. Ještě stále se celá třásla, ale mnohem méně než před chvílí. Otevřela oči, zvedla hlavu a pomalu se napřímila. Otočila se a rozhlédla se po vévodově komnatě. K jejímu velkému překvapení to nebylo tak zlé. Rozhodně se nejednalo o středověkou celu. Nikde neviděla žádné stopy po mučicích nástrojích. Dokonce ani kaluže krve na podlaze. Ve velkém krbu hořel oheň a příjemně ohříval celou místnost. Ten oheň ji přitahoval jako plamen noční můru. Pomalu se vydala přes místnost po měkkém koberci s orientálními vzory. Nezastavila se, dokud se neocitla přímo před krbem. Slastně přivřela oči a nechala žár, aby jí rozehřál krev v promrzlém těle. Konečně teplo. Paže si ovinula okolo ramen a podívala se na kožené křeslo před krbem, na němž ležela luxusní bílá kožešina. Takovému pokušení nedokázala odolat. V příští chvíli seděla stočená ve velkém křesle, zabalená do teplé kožešiny a v duchu si slibovala, že hned, jakmile se jí díky teplu pročistí mysl, přijde na to, jak odsud utéct. Nicméně představa toho, že by se měla vrátit ven do kruté zimy, jí do očí vháněla slzy. Musí si chvíli odpočinout, aby nabrala ztracené síly. Musí vymyslet nějaký plán… Co si však neuvědomila, že jen díky chladu zůstala při vědomí. Jen proto na ni laudanum nepůsobilo tak, jak by mělo. Teplo, do něhož se nyní zcela pohroužila, ji příjemně uspávalo a konejšilo její mysl. O chvíli později sebou prudce škubla. Vždyť ona usnula! Katastrofa! ~ 23 ~
Rozhněvaně odhodila kožešinu a se srdcem bušícím až v krku na chvíli zůstala bez hnutí sedět. Musí se co nejrychleji vzpamatovat a znovu nabýt bystrou mysl. Dobrotivý bože, copak mu to chce učinit ještě snadnější? Ať už je hezký či ne, rozhodně tomu muži nedovolí, aby se jí této noci brutálně zmocnil. Nebyla si jistá, kolik času uplynulo, a tak se začala rozhlížet a hledat hodiny. Místo toho si však poprvé všimla obrovské postele, která stála ve stínu vzdáleného rohu místnosti. Dlouze na ni zůstala hledět. Složitě vyřezávané sloupky z černého dřeva, rudě karmínové sametové závěsy. Po zádech jí přejel mráz. Tak tohle bude místo její zkázy, přesto od něho nedokázala instinktivně odtrhnout zrak. Vévodova postel byla zosobněním komfortu, hebkosti, luxusu, bezpečí. Nadýchané polštáře, teplé přikrývky, to vše jako by ji svádělo a zvalo do své náruče. Ne. Není tak slabá. S vypětím všech sil odvrátila zrak a zatřásla hlavou, ačkoliv účinky opiátů ji trýznily potřebou spánku. Rozhodla se ignorovat postel, otočila se k ní zády a pevně zabalená do kožešiny se znovu usadila do měkkého křesla. Stále si slibovala, že ještě chvíli a vstane, aby se poohlédla po únikové cestě. Nicméně opojný tanec plamenů ji brzy omámil natolik, že přestala bojovat sama se sebou a pohodlně se položila do teplé náruče hebké kožešiny. Zdálo se, že právě teď na ničem nezáleží. Její mysl se bezmocně potápěla do temných hlubin opojení a zaváděla ji zpět do šťastného období dětství, které prožila se svým otcem na lodi. S chabým úsměvem a s bolestí v srdci nostalgicky vzpomínala, jak jí otec předal svou přilbu a nechal ji hrát si na velitele. Radil jí, co má říkat, a ona opakovala jeho rozkazy, přičemž je křičela na posádku vysokým dětským hláskem: „Tak sebou hněte, vy líná sebranko! Napněte plachty! Tak rychle!“ Bylo zvláštní, že vzpomínka na otce jí i v takových časech dokázala přinést úlevu a pocit bezpečí. Jaká škoda, že je mrtvý a nemůže jí pomoct. Nezbývá než se spolehnout jen sama na sebe. ~ 24 ~
Jako obvykle. Musí vstát. Musí se odsud dostat. Rychle. Najít cestu ven. Dřív, než přijde… Zkusila vstát, ale tělo ji neposlouchalo. Začala se propadat do světa snů. Ještě minutku, přemlouvala své omámené smysly. Jen na chvíli zavřu oči…. Rohan Kilburn, vévoda z Warringtonu, si byl jistý, že svou nechuť vyjádřil dostatečně jasně. Velká síň se ještě stále chvěla dunivou ozvěnou rozzlobeného hlasu. K čertu s nimi, vždyť tenhle debakl byl jen plýtváním času. Jako jeden z členů Řádu se musí co nejrychleji vrátit do Londýna a pronásledovat nájemného vraha Prométheanů, který se nedávno ukázal ve městě. Navíc byl zajat jeden z nejvyšších členů řádu. Čím déle Drake zůstane v rukou nepřátel, tím více je ohroženo prozrazení jejich identity jako členů odvěkého tajného Řádu svatého Michaela Archanděla. Bohužel, cestě do Cornwallu se nemohl vyhnout. K poslednímu lodnímu neštěstí došlo jen kvůli jeho poddaným a na jeho území, a tudíž to byl jeho problém, který musel vyřešit. A proto byl tady spolu s doporučením, ať se vrátí do Londýna ihned, jakmile bude problém s pašeráky vyřešen. Naštěstí pro Caleba Doylea a jeho muže byli pašeráci pro Řád stále hodnotným zdrojem informací. Dlouhé roky žil vévoda z Warringtonu s pašeráky v dokonalé symbióze. Stejně jako jeho otec i Rohan od vesničanů vybíral jen velice nízké daně a přivíral oči nad nějakou tou levotou. Na oplátku starý Caleb Doyle, současný velitel pašerácké tlupy, ručil Řádu za to, že každá tajná depeše bude doručena do jakéhokoliv přístavu rychleji než vítr, a to bez zbytečných otázek. Vzhledem k tomu, že Prométheané měli své špehy v každém přístavu, to nebyl lehký úkol, ale neohrožený starý pašerák ho zvládal bez jediného škobrtnutí. Pašeráci vpluli do přístavu a zase se dostali ven dřív, než se o nich špehové vůbec dozvěděli. ~ 25 ~
Nicméně konec války s Napoleonem byl požehnáním pro obchod mezi státy a pašeráci tak přišli o jediný zdroj příjmů, který je živil více než dvacet let. K čertu s nimi, kolikrát je varoval, aby nerozhazovali penězi, které získali ve zlatých časech? Domlouval jim, aby si schovali něco na později. Ale copak ho poslouchali? Samozřejmě že ne. Místo toho ho před několika měsíci rozzlobili dopisem, v němž ho žádali o peníze. Vévoda doufal, že jim svou odmítavou odpovědí dal jasně najevo, že se musí postavit na vlastní nohy a začít se živit poctivou prací, ale zjevně se mýlil. Nenasytní, ambiciózní a zoufalí pašeráci překročili hranice, které jim vymezil. Pravidla jsou pravidla, co se dá dělat? Pokud by na ně ne udeřil a nevyřídil by si to s nimi po svém, vznikl by skandál a Řád by je nemohl chránit. Využili starého triku, který dříve pašeráci často používali proti anglickým lodím, ale jenž jim jasně zakázal. Pomocí luceren napodobili signály majáku a vlákali nic netušící loď na blízké útesy. Když loď ztroskotala, příliv zanesl veškeré zboží na pobřeží, kde je pašeráci jen posbírali. Bylo to bezohledné, kruté a samozřejmě zcela nezákonné. Téměř nemohl uvěřit, že něco takového udělali. Bylo třeba jim připomenout, komu se zodpovídají. Pomalu chodil sem a tam před řadou třesoucích se darebáků, před každým se na chvíli zastavil a probodl ho svým uhrančivým pohledem, přičemž v ruce stále držel svou podivnou zbraň. Nakonec se zastavil před největším mužem, kterému říkali Ox. Potící se hora masa sklopila zrak. „Kolikrát jsem vás všechny varoval, abyste se něčeho podobného vystříhali?“ Rohan se znovu dal do kroku. „Určil jsem jasné hranice a upozornil vás, abyste se je nepokoušeli překročit, a vy jste to stejně udělali. Nu, dobrá…“ Náhle se hlasitě zasmál. „Přivedli jste mi jednu ze svých opilých kurtizán, jako byste tím chtěli odčinit to, čím jste se provinili! Nevysvětlujte si to špatně, je to hezké děvče a samozřejmě se s ní pobavím, ale pokud si myslíte, že to jedna kurtizána a několik lahví brandy spraví, pak se šeredně mýlíte. Existuje něco ~ 26 ~
jako ztráta důvěry, pánové,“ dodal. Přejel po nich rozzlobeným pohledem, i když svůj hněv spíše předstíral. Ti, kteří ho viděli skutečně rozzlobeného, to jen málokdy přežili. „Nejveselejší na tom je, že jste si zřejmě skutečně mysleli, že něco takového přede mnou můžete zatajit. Ach, ano, doufali jste, že jsem v cizině. Jenže to jste se mýlili.“ Ze své krvavé mise se vrátil už před několika měsíci. Ale to pašeráci nemohli vědět. Nikdy se nikomu nezpovídal a nevysvětloval, proč je tak dlouho mimo domov. Nechal je, aby si mysleli, že se potlouká po světě a hledá neobdělané pastviny, další ženy, které ještě nepotěšil ve své náruči. Možná v tom byl i kousek pravdy, ale muž se musí nějak rozptýlit. „Právě jsem byl ve svém londýnském domě, když mě navštívil vysoce postavený důstojník pobřežní stráže, aby mě informoval o protizákonných činech mých poddaných. Samozřejmě, všechno o vás vědí,“ informoval je hořce. „Považoval za zdvořilost uvědomit mě dřív, než vtrhnou do vesnice a pochytají vás jako králíky ve svých norách. Měli jste vidět, jak prahnou po vaší krvi.“ Pašeráci si vyměnili nejisté pohledy. „Všichni víme, že po vás pasou už delší dobu, ale teď mají svědka. Jednoho z kupců, který se plavil na lodi, jež jste potopili.“ „Ale Vaše Milosti…“ „Ticho!“ Vyděšeně ucouvli. „Nechci slyšet vaše výmluvy!“ hartusil. „Ujišťuji vás, že pokud by se jediný z těch námořníků utopil, nehnul bych brvou, abych vás zachránil. Zmínil jsem se o tom, že pobřežní stráž byla odhodlána zajmout i vaše ženy? Ano, a taky většinu vašich mladých synů. Není žádným tajemstvím, že takových zločinů se obvykle účastní celá vesnice. Naštěstí však nebyl zmařen žádný život, a tak jsem byl schopen důstojníka pobřežní stráže uplatit a požádal ho, abych si mohl celou záležitost s vámi vyřídit osobně. Souhlasil za jistých podmínek. ~ 27 ~
Slíbil jsem, že vydám muže, kteří jsou přímo zodpovědní za ztroskotání lodě. Ti budou obžalováni a zbytek vesnice bude ušetřen.“ Když v jejich očích spatřil úlevu, mlčky přikývl. „Pánové, vím, že vaší tradicí je chránit jeden druhého, a ačkoliv vaši loajalitu hluboce obdivuji, teď když je po válce, se časy trochu změnily. Pobřežní stráž už nebude muset slídit po Bonapartovi, a tak se zaměří na vás.“ Někteří zbledli. „V každém případě důstojník pobřežní stráže můj návrh přijal a pan Doyle moudře souhlasil, že bude spolupracovat.“ Rohan napsal veliteli pašeráků dřív, než vyrazil z Londýna, a dal mu šanci všechno si promyslet a náležitě se připravit. Šlehl po Calebu Doyleovi vražedným pohledem. „Doufám, že jsi připraven viníky vydat spravedlnosti.“ „Ano, pane.“ Rohan krátce přikývl. „Přiveďte je.“ Doyle se zachmuřeně podíval na své muže a kývnutím hlavy dal pokyn, aby přivedli vězně, kteří zůstali venku v kočáru. Pašeráci se ihned vydali vykonat příkaz svého vůdce, ale Doyle zůstal stát na místě. Když se na něho Rohan podíval, nemohl si nevšimnout unaveného výrazu ve tváři starého muže a snad i náznaku studu. Není se co divit, že Doyle z vývoje situace neměl právě radost, neboť dva z uvězněných mužů byli jeho synovci. Nicméně co se dá dělat. Rohan si byl jistý, že část viny pramení i z toho, že Doyle jako velitel pašeráků nedokázal zvládnout své lidi a všechno se mu vymklo z rukou. Rohan věděl, že Caleb s úmyslným navedením lodi na útesy neměl nic společného. Všechno to měla na svědomí skupinka nevyzrálých mladíků, kteří si tak snažili dokázat svou mužnost. A právě v tom byl ten problém. Doyle byl už příliš starý a pomalu začal ztrácet autoritu. Bylo jen přirozené, že o jeho místo náčelníka vesnice začala usilovat mladší krev. Doyleova hrdost tím jistě značně utrpěla, ale Rohan ho nemínil předhodit vlkům. Starý muž byl příliš cenný, než aby ho mohl odepsat. Caleb Doyle prokázal svou loajalitu jak jeho otci, tak i jemu. ~ 28 ~
Když uslyšeli, jak Eldred otvírá dveře, aby dovnitř vpustil zajaté pašeráky, nálada v síni pohasla. Rohan se usadil do starodávného křesla, které stálo uprostřed velké síně, a prsty netrpělivě bubnoval o vyřezávanou područku. Koneckonců, čím dřív bude hotový, tím spíše se bude moci odebrat za svým dárečkem. Kdykoliv si na mladou dívku vzpomněl, jeho oči žhnuly nedočkavostí. Dokonce i teď si všemi instinkty uvědomoval, že má v domě krásnou ženu. Ženu, která na něho čeká v posteli. Nechtěl, aby zůstala v hale, když bude mužům připomínat svou autoritu, aby ji zbytečně nevyděsil. Žádné ženě nechtěl nikdy ukazovat svou schopnost násilí. Navíc rozhodně nepotřeboval, aby ho rozptyloval pohled na ta krásná ňadra s pevnými hroty růžových bradavek. Za chvíli se jim bude věnovat, ale teď byly na řadě povinnosti. Je vidět, že jeho lidé dobře vědí, co se mu líbí. Musel přiznat, že měl z jejich nabídky smíru radost. Krásná mladá žena, kterou mu nabídli jako omluvu, zmírnila jeho hněv a činila ho vnímavějším k prosbám o slitování. Vyhlídka na několik příštích nocí, které bude muset strávit v ložnici kamenného hradu, tak byla mnohem přijatelnější. Jelikož se tu objevil tak znenadání, očekával, že se bude muset obejít bez své obvyklé dávky sexu, což se mu příliš nezamlouvalo. Nikdy nechtěl zneužívat svého postavení. Sice chtěl, aby se ho obávali, ale ne aby ho nenáviděli. Nicméně když mu tu mladou krásku nabídli na stříbrném podnosu, kdo by odmítl? On tedy rozhodně ne. Na druhou stranu se tak nějak nemohl zbavit myšlenky na Trojského koně. Měl by se poučit z chyb jiných a na dary si dát bedlivý pozor. Nebylo by se co divit, kdyby mladé děvče, které mu ochotně zahřeje postel, mělo za úkol vyzvědět jeho další plány. Od Caleba by sice takovou podlost nečekal, ale byli tam jiní. Pašeráci si zřejmě myslí, že když svému pánu nastrčí do postele jednu ze svých děvčat, bude schopná je varovat, zda lord ~ 29 ~
odchází či se vrací, a oni tak budou mít prostor pro svou protizákonnou činnost. Rohan pobaveně potřásl hlavou. Ať už měli v plánu cokoliv, on se jich rozhodně nebál. Vlastně to může být zábava, tak trochu si pohrát se svými poddanými, kteří si myslí, že ho dokážou přechytračit. A co se týče jeho dárku, i tak si ho užije. Ať už je špionka či ne, není důvod, aby se na ni zlobil a nevyužil rozkoše v jejím náruči. Do síně se vrátili pašeráci a ve svém středu vedli šest spoutaných mužů. Rohan, ačkoliv nerad, musel přestat myslet na zelenookou krásku a věnovat se povinnostem. Popravdě řečeno bylo obtížné najít dívku, která by se mu nezamlouvala. Líbily se mu všechny – vysoké, malé, s plnými tvary, štíhlé, blonďaté, brunetky, obyčejné děvečky i aristokratky. Nicméně na téhle bylo něco podivně vzrušujícího… Její plné rty a pevné bradavky, které se jako dvě třešničky otíraly o tenkou látku šatů, v něm probouzely sžíravou touhu, ale přesto, výraz jejích krásných očí se zdál tak zranitelný, ztracený a patetický, až měl skoro chuť ji bránit před celým světem – a nejvíce možná před sebou samým. Zvláštní. To mladé děvče se podivným způsobem dotklo chladného kamene, který kdysi býval srdcem. Najednou nevěděl, zda ji chce obejmout a chlácholit ji, nebo ji položit do měkké postele a zmocnit se jejího vstřícného těla. V duchu mávl rukou a rozhodl se, že tuto otázku odloží na později. Kromě toho nebude trvat dlouho a nabídne jí obě varianty. Než však bude připravený, aby jí mohl poskytnout rozkoš, v jeho teplé ložnici jí jistě bude pohodlněji než tady na studené kamenné podlaze. To děvče se zcela očividně třáslo chladem. Vždyť vůbec nemělo boty! Zamračil se. Něco tady nehrálo. A proč ji vlastně přivedli opilou? Nu, ať tak či onak, než se jí bude věnovat, bude mít dost času, aby vystřízlivěla. Slouží k zahřívání postele, tak ať ji tedy zahřívá, dokud tady neskončí. ~ 30 ~
Pak se k ní přidá a společně si zašpásují. Stále však nechápal, proč na něho hleděla tak vyděšeně… jako by se ho bála. Ty její velké zelené oči, které v něm probouzely touhu a hladový chtíč. Možná, že když se ocitla v jeho přítomnosti, najednou si uvědomila, že její úloha špeha je pro ni příliš náročná. Většina lidí, když ho uviděla, si uvědomila, že s ním není žádná legrace, ale přece si nemohla myslet, že by někdy ublížil ženě? Zajisté, kolují jisté báchorky o krutosti jeho rodu, která se jako kletba přenáší z generace na generaci, ale přece by něčemu takovému nevěřila? Pokud se lekla jeho velikosti, zcela zbytečně. Se svými zkušenostmi dobře ví, jak ženě neublížit, ale jak ji potěšit. Možná ještě nikdy předtím nebyla v posteli s aristokratem, ale pokud je tomu tak, pak brzy zjistí, že není čeho se obávat, pomyslel si cynicky. Vždyť vévoda má tytéž potřeby a tužby jako obyčejný pašerák. Za chvíli se sama přesvědčí. A s těmi myšlenkami se opět soustředil na svou povinnost. Když muži přivedli potížisty, kteří sebou škubali a kleli, Rohan vstal. Mlčky čekal, dokud před ním nestáli v řadě. „Tohle jsou ti hoši, Vaše Milosti,“ řekl Doyle. Rohan založil ruce v bok a dlouze se mužům zadíval do tváří. Poznal Petera a Dennyho Doylea, Calebovy synovce. Oba měli asi dvacet a zdálo se, že jsou smířeni se svým osudem. Ostatní čtyři vypadali, že jsou odhodlaní bojovat. „Odveďte je do vězení,“ rozkázal své osobní stráži. „Ano, pane,“ řekl seržant Parker. Spolu s druhým mužem převzal vězně a odváděl je z velké síně. Rohan sledoval, jak muži v černém odvádějí chlapce za mříže. No tak, nakonec to nebylo tak těžké, že? Řekl skoro nahlas před ostatními pašeráky, kteří tiše stáli a celý výjev sledovali. Když se však na ně podíval a všiml si, jak jsou vyděšení, raději si sarkasmus nechal pro sebe. Jen doufal, že tenhle incident postaví ostatní na nohy a že si uvědomí, kdo je jejich pán a koho mají poslouchat. Ve velké ~ 31 ~
síni vládlo napjaté ticho. Všichni mysleli na mladé muže a jejich pobyt v žaláři. Bůh ví, že to nebylo místo, kde by chtěl kdokoliv z nich strávit byť jen jedinou noc, zvláště když se povídalo, že na hradě straší. Nepřítel z masa a kostí byla jedna věc, ale bojovat s přízraky byla jiná. Rohan jen málokdy mluvil o svých příležitostných setkáních s duchem, který se proháněl po hradě. Jeho bratři ve zbrani si z něho v Londýně dobrosrdečně utahovali, ale on se na ně nezlobil. Viděl, co viděl, a to mu stačí. Jak by ho také mohli chápat, když žádný z nich nepocházel z prokletého rodu. Kdyby však byli na jeho místě, jistě by se nesmáli. Rohan náhle ucítil chladný závan a zachvěl se. Najednou si znovu vzpomněl na mladou dívku, která mu zahřívá postel. Za nepřívětivé noci je dobré mít vedle sebe někoho, kdo vás zahřeje. Tiše si odkašlal. Už se nemohl dočkat, až děvče sevře v náručích. „Pane Doyle, pánové, můžete odejít,“ řekl upjatě ostatním pašerákům. „Jsem rád, že jste se rozhodli spolupracovat. Jestli však ještě o něčem podobném uslyším,“ zavrčel varovným tónem, „pak už s vámi nebudu mít slitování.“ Mávl rukou, aby jim dal na srozuměnou, že jejich audience skončila. „Ano, pane. Dobrou noc.“ Doyle se uklonil a pak kývl na své muže. Ti už na nic víc nečekali a hnali se ven, šťastní, že to mají za sebou. „Doyle!“ zavolal za ním Rohan. Starý náčelník se zastavil a otočil se zpátky. „Ano, pane?“ „Co se týče toho děvčete,“ Rohan se zamračil. Nebyl si jistý, zda může pašerákovi věřit, že mu poví pravdu. „Doufám, že se nezúčastnila té akce s lodí, hmm?“ Caleb zahanbeně sklopil hlavu. „Ne, pane! To ne!“ Rohan se usmál. „Kdo to vlastně je?“ „Děvče z vesnice, Vaše Milosti! Je unavená životem z ruky do huby, tak jako my všichni, ale na rozdíl od nás je dost hezká, aby své štěstí našla ve městě.“ ~ 32 ~
Rohan si starého muže podezřívavě prohlížel. Proč ta nervozita, Calebe? „Mnoho dívek, a to ani zdaleka ne tak hezkých jako ona, našlo živobytí v Londýně, kde baví bohaté a urozené pány,“ vysvětloval starý pašerák. „Tohle si přeje?“ zeptal se Rohan. „Ano, to děvče touží po tom, aby se stalo společnicí bohatých pánů.“ Rohan povytáhl obočí. „Snad si nemyslíš, že ji budu vydržovat?“ V Londýně měl mnoho žen – skoro celý harém, ale co na něm viděly, to netušil. Doyle rychle zavrtěl hlavou. „To vůbec ne, pane! Ona jen doufala, že se v takových věcech vyznáte a že byste jí mohl poradit a ukázat co a jak.“ Několik z Doyleových mužů se rozkašlalo. „No, to snad nebude taková oběť,“ utrousil Rohan. Doyle se ušklíbl. „Jak se vlastně jmenuje?“ „Kate, pane.“ „Kate jaká?“ „Madsenová.“ „Hm.“ To jméno neznal. „Všiml jsem si, že se trochu napila.“ „To nervy, Vaše Milosti,“ odpověděl Doyle bez váhání. „Nu, abyste věděl, pane, máte pověst muže vysokých nároků. Ale jak jsem slyšel, tak naše Kate by vás měla dokázat uspokojit. Je sice trochu nezkušená, ale jsme na ni patřičně hrdí.“ Rohan se jízlivě usmál. Takže tahle banda pašeráků je pyšná na jednu ze svých dcer, která se chce stát společnicí bohatých pánů v Londýně. „Děkuji vám, pane Doyle. To bude vše.“ „Pak vám tedy přejeme hezkou noc, pane.“ Doyle se znovu uklonil a pospíchal za svými muži. Než Eldred vyšel z místnosti, aby vyprovodil jejich návštěvu, všiml si hořkého úsměvu svého pána. „Takže trochu nezkušená,“ broukal si pod nosem a vstal z křesla. „To zní zajímavě.“
~ 33 ~
3 R
ohan se konečně mohl plně věnovat dámě, která na něho čekala v ložnici. Odložil zbraň a zamyšleně vyšel ze síně. Stále musel myslet na to, co mu Doyle svěřil o dívčiných ambicích. Takže děvenka je nezkušená, ale ráda by se podívala do velkého světa a naučila se, jak vyhovět každému přání bohatého gentlemana. Zřejmě by se ráda stala jednou z mnoha londýnských kurtizán, které si vysoce urození pánové vydržují pro pobavení. Těma svýma očima si za chvíli vydělá celé jmění. Proč by jí neukázal správnou cestu? Vždyť ji sám dobře zná. Tak nějak se stalo, že se osobně poznal se dvěma nebo třemi londýnskými dámami, které nabízely diskrétní služby kurtizán nejurozenějším klientům. Jedna z nich se jistě ráda ujme nové dívky, zvláště když ji doporučí právě on. Už se nemohl dočkat, až sám zjistí, zda Kate ovládá jisté dovednosti zkušených kurtizán, ale pokud ne, tak ji velice rád zaškolí. Vždyť stejně musí počkat na příjezd pobřežní stráže. Samozřejmě ještě stále existovala možnost, že ji pašeráci nasadili jako špióna, jenže vybrat si mladou nezkušenou dívku nebyla právě ta nejlepší volba. Jakmile vystřízliví, zjistí, že si ukousla příliš velké sousto. Když stoupal po širokém schodišti, vysokým gotickým oknem dovnitř proudily paprsky měsíčního svitu, osvětlovaly kamenné stěny a dodávaly jim stříbrný nádech. ~ 34 ~
Jakmile dorazil k odpočívadlu, štíhlé sloupy v okně na jeho tváři křížem vykreslily namodralé stíny, takže se podobal jednomu ze svých keltských předků, připravený bojovat. Zastavil se u okna a ze zvyku vyhlédl ven. Ze své pevnosti ve věži měl skvělý výhled na celé okolí. V dálce zahlédl oranžová světla luceren pohupujících se na kočárech pašeráků, jak se vrací zpět do vesnice. O kus blíž viděl temnou siluetu brány, u níž stáli jeho muži a střežili hrad. Než se odvrátil a vydal se dál chodbou, pohledem se pokochal drsnou krásou noční přírody. Vypadalo to, jako by hrad stál v zemi ledového království. Všude vládla tma, ale měsíční světlo halilo krajinu do stříbrného hávu a ledové prsty změnily celou zahradu na lesknoucí se drahokam. Rohan věděl, že do rána námraza roztaje a všechno bude zase pochmurné a šedivé. Horkým dechem ojínil skleněnou tabuli a z okna na něho v odrazu hleděly vlastní oči podobající se přízraku. V myšlenkách se vrátil zpátky do Londýna, zvláště ke zmizelému tajnému agentovi. Rohan neznal Drakea osobně – vzájemně se znali jen vedoucí týmů. Jednalo se o opatření, které se osvědčilo a chránilo tak totožnost agentů. Řád byl přesvědčený, že Drakea unesl James Falkirk, jeden z nejmocnějších mužů Prométheanů, a jeho osobní strážce a nájemný vrah, jednooký zabiják Talon. Právě přemýšlel, zda od jeho odjezdu z Londýna došlo k nějakému posunu v případu, když vtom na zádech ucítil chladivý závan. Rohan se zachvěl a instinktivně se otočil. Nic. Ani známka po Bílé paní, ani po žádném jiném zjevení. Viděl ji jen jednou, když byl malý chlapec. Sice něco… cítil. Ale ne. Byla to jen temnota, chlad a vina všech předchozích vévodů v dlouhé linii barbarských předků. Prokletý Kilburn. Rohan stále měl podivný pocit. Zatřásl hlavou, hlasitě si odfrkl a zamračeně se vydal svou cestou. Nesmysl. Dospělý muž, vzdělaný muž, vévoda a vidí duchy ve vlastním domě! Dobrotivý bože, patří k nejudatnějším ~ 35 ~
členům jedné z nejtajnějších organizací světa, od dětství vychovávaný ke krutému boji jako Sparťan. Vždyť takový skutečně byl. Měl to v krvi. V celém pokolení Warringtonů se vždy našli ti nejzkušenější zabijáci. A to byl ten problém. Před několika stovkami let středověký předek, ješitný rytíř, typický Warrington, vzbudil hněv Prométheana Valeriana Alchymisty, který na jeho rod uvrhl kletbu. „Ty, udatný válečník, jsi odsouzen k tomu, abys zabil tu, která tě miluje.“ Dokonce i po mnoha letech mají Warringtonové zvláštní sklon k zabíjení svých manželek, ať již náhodou nebo úmyslně. Tohle je jejich prokletí. Místní tvrdí, že manželky jeho předků nenalezly nikdy klid a za měsíčných nocí se potulují po chladných chodbách hradu a hledají odplatu za krveprolití, kterého se na nich dopustili jejich manželé. I když tomu samozřejmě nevěřil, už se nemohl dočkat, až tohle místo opustí. Čím dřív, tím líp. Dobrotivý bože, vždyť on se cítil pohodlně na celém světě, kromě svého rodového sídla. Klidně hlasitě usnul v odlehlé poušti, přičemž si nevšímal škorpiónů ani hadů, usnul v sedle koně nebo třeba v závěsném lodním lůžku uprostřed neproniknutelné mlhy. Nebál se nikoho a ničeho a byl na to patřičně hrdý. Ale tady, v sídle svých předků, dobře věděl, co to je strach. A pokud ho právě nepronásledovaly zavražděné vévodkyně, pak myšlenka na to, čím se ochotně stal pro blaho Řádu. Bestií. Nikdy nepochyboval o tom, zda bojuje na správné straně, a nikdo nemohl říct, že by někdy zabil nevinného člověka, ale vražda je vražda a on si byl jistý, že jednoho dne stane před božím soudem a bude se zodpovídat za krev, kterou měl na svých rukách. Samozřejmě, jeho nepřátelé byli nebezpeční Prométheané, zkorumpovaní muži, kteří chtěli získat moc nad celým světem. ~ 36 ~
Jenže mnoho z těch, které zabil, mělo manželky a děti. Občas se uprostřed noci probudil celý zpocený, poněvadž slyšel křik dětí, z nichž učinil sirotky. Zřejmě je také prokletý. Je vrah a Bestie, která si nezaslouží, aby ji někdo miloval. Naštěstí si už dávno slíbil, že rodinné kletbě nedovolí, aby ho někdy ohrozila. Zvláště pak, když jako chlapec viděl svého otce, kterého málem zahubila láska k ženě. Jeho rozhodnutí bylo jasné: Nikdy nebude nikoho milovat. Dodržet to bylo více než snadné, poněvadž si záměrně vybíral ženy, kterým nemohl věřit, ani si jich nemohl vážit. Svět byl plný zvrhlých vdov, marnotratných paniček a kurtizán. Stejně jako ta, která na něho čeká v ložnici. Ano. Přesně takové ženy mu vyhovují. Rozhodl se, že si nenechá pokazit příjemnou noc, a než vešel do chodby, odhodil chmurné myšlenky jako tíživý kabát. Prošel dlouhou chodbou a zastavil se před okovanými dveřmi ložnice. Sáhl po klíči, aby odemkl a mohl vejít. Většina ze starodávných dveří na hradě byla časem vyměněna a nahrazena moderními na klíč. Rohanovi muži dívku zamkli, aby se zbytečně nepotulovala po hradě a nešmejdila, kde neměla. Zámek dveří tiše klapl. Je čas na zábavu. Jakmile však vzal za kliku, zostražitěl. Služba v Řádu ho naučila, že na světě se potuluje mnoho lidí, kteří ho chtějí zabít, aniž by k tomu měli očividný důvod. Opatrně vešel do ložnice. Kde je? Pohledem přelétl pokoj a spatřil bledý loket, jak vykukuje z kožešiny na křesle otočeném ke krbu. „Kate?“ řekl tiše, poněvadž ji nechtěl zbytečně vyděsit. Zavřel za sebou dveře a zase je zamkl. „Tak se mi zdá, že my dva jsme si nebyli řádně představeni.“ Klíč vsunul do náprsní kapsy. Protože stále nedostával žádnou odpověď, pomalu přešel místnost a přiblížil se ke krbu. O malou chvíli později pochopil, proč nereaguje. Děvče sedělo stočené do klubíčka ve velkém koženém křesle a k jeho zděšení se zdálo, že je mrtvé. Nebo ne? Povytáhl obočí. Ve světě, který znal, věci nebyly vždy takové, jaké se zdály. Možná to na něho jen hraje. Možná ~ 37 ~
je ozbrojená. Vzhledem k tomu, odkud a za jakých okolností přišla, neměl nejmenší důvod, proč jí věřit. „Kate,“ řekl hlasitěji. Posadil se do protějšího křesla a pozorně ji sledoval. Neviděl však nic jiného než obraz ženské zranitelnosti. A důsledek vína. K čertu. Teplo z krbu ji zřejmě příjemně uspalo. Zdálo se, že sklenička na kuráž, jak ji označil Caleb, zřejmě nebyla jen jedna. Zítra tady někdo bude mít pěknou kocovinu, pomyslel si s ironickým úšklebkem. Ležela tak tiše a nehnutě, že se musel přesvědčit, zda to s pitím nepřehnala. „Kate, jsem Warrington. Jsi v pořádku? Potřebuješ něco?“ zeptal se a prsty odrhnul pramen vlasů a dotkl se štíhlého hrdla. Ucítil pulz. Byl normální. Díky bohu, že ses neupila k smrti, děvče. „Haló? Je tady někdo?“ Nic. Dlouze se na ni zadíval. „Dobře tedy, budeme si hrát až zítra,“ zašeptal. „Teď půjdeme spát.“ Vstal, naklonil se a opatrně ji vzal do náruče. Ani se nepohnula. Když její hlava spočinula na pevném rameni s téměř dětskou nevinností, cosi se v něm pohnulo. Přemýšlel, jak mohlo tak krásné stvoření zabřednout do takové špíny. Ale co, to nebyla jeho věc. Přenesl ji k posteli a opatrně ji položil. Klesla do měkké matrace a ze spaní něco zamumlala. Ačkoliv ještě před malou chvílí měl pocit, jako by ji musel ochraňovat, tichý sten z jejích rtů v něm vzbudil hladový chtíč. Dobrotivý bože. Celým tělem mu projela prudká vlna touhy. Očima klouzal po její tváři, přes štíhlé hrdlo až k oblým ňadrům. Ztěžka polkl. Z nějakého neznámého důvodu z nich nemohl odtrhnout zrak. Se srdcem bušícím až v hrdle se pohnul a sednul si na okraj postele. Zoufale toužil se jí dotknout, ale rozhodl se, že se bude jen dívat. Byla to kurtizána, nevadilo by jí, kdyby se jí ve spánku zmocnil, tedy pokud by měl peníze, a ty on má. Přesto mu něco ~ 38 ~
bránilo, aby se jí byť jen dotkl. Byla jedinečná. Dlouhé řasy se ve spánku dotýkaly tváří a podobaly se dvěma půlměsícům. Husté hnědé vlasy rámovaly krásný obličej a ve spirálách padaly na bílý polštář. Měla hebkou, bledou pokožku a tváře zbarvené dorůžova. Podobala se křehké porcelánové panence. Očima klouzal po bledém čele, dokonalém obočí, rovném nose, až se zastavil u plných rtů, které ho nepředstavitelně přitahovaly. Na malou chvíli zavřel oči a zhluboka se nadechl. Když si představil, jaké by to bylo milovat se s ní, zatímco spí, hlasitě polkl. Ne, něco takového by nemohl udělat. S vypětím všech sil se odpoutal od hříšných myšlenek a raději ji přikryl. „Potřebuješ něco, Kate?“ zeptal se nahlas. „Budeš v pořádku?“ Když ji však přikrýval, prsty se dotkl oblých ramen a z krásných rtů unikl další vzdech. To bylo víc, než mohl snést. Alespoň jeden dotek. Prsty ponechal na rameni a slastně si vychutnával hebkost dokonalé pokožky. „Kate?“ zašeptal ochraptělým hlasem. Ve spánku byla tak svůdná, že se nedokázal ovládnout. V duchu zaklel a prsty pomalu přejel po křehké šíji. Reagovala slastným povzdechnutím. Zaklonila hlavu a ňadry se vyklenula vstříc jeho doteku. Rohan si s údivem uvědomil, že je natolik vzhůru, aby věděla, co chce. Naklonil se dopředu a lehce ji políbil na rameno, přičemž zašeptal její jméno. „Probuď se mi.“ Lehce se dotkla jeho hlavy a pažemi ho objala kolem krku. S divoce bušícím srdcem si lehl na postel těsně vedle ní, dostatečně blízko, aby mohl pohltit její tichý sten. Když ji začal něžně hladit, na rtech se jí objevil zasněný úsměv. „Takhle to je v pořádku. Jen buď hezky v klidu,“ vydechl. Rukou sjel dolů po svůdných křivkách, přes ploché bříško až k ženskému klínu. Protáhla se jako kočka, která spokojeně přede pod doteky svého pána. Sklonil se a políbil ji na rty. ~ 39 ~
Odměnou mu byla dychtivá reakce jejího těla, které se k ně mu lačně přitisklo. Na malou chvíli otevřela oči a jejich pohledy se střetly. „Haló, tady jsem,“ zašeptal, sklonil hlavu a zmocnil se svůdných rtů. Kate opět slastně vydechla a prsty se pevně chytila jeho košile. Její rty chutnaly po červeném víně. Zhluboka se napil a jednou rukou objal oblé ňadro. Prsty vyhledal pevnou bradavku, něžně ji sevřel mezi ukazováček a palec a začal třít. Ze rtů jí unikl zastřený sten a pevně se k němu přitiskla, dychtivá po jeho dotecích. Neudělala nic, aby ho zastavila. Už se před ním netřásla jako dole v síni, už se nechvěla zimou, ale pokožka jí žhnula vzrušením a celé tělo žadonilo po naplnění. Zavřel oči, jednu růžovou bradavku sevřel mezi rty a začal ji vášnivě sát, dokud neztuhla jako pevný drahokam. Když se pod ním začala hladově kroutit a její slastné sténání se stalo mnohem naléhavější, ochotně jí vyhověl a rukou vklouzl do vlhkého klína. Byla dychtivá a nenasytná, ale Rohan dobře věděl, jak a kde se dotknout, aby ukojil její žár. Prsty něžně třel horké ženství a s uspokojením sledoval, jak mu ochotně vychází vstříc. Byl tvrdý jako skála a s rozkoší si vychutnával její slastné uspokojení. Skrze tenkou látku šatů cítil její vlhkost a žár, nicméně se zastavil těsně před tím, než dosáhla vyvrcholení. „Chvíli počkej. Jen se svléknu.“ S vypětím všech sil se dokázal odpoutat od smyslné krásky, která ležela pod ním. Rty měla stále pootevřené, vlhké po jeho polibcích, a upírala na něho smaragdové oči připomínající dvě tůně plné bezmocné touhy po ukojení. Temně se usmál, shodil ze sebe vestu, košili si přetáhl přes hlavu a odhodil ji na zem. Pak si sundal boty a teplé vlněné ponožky a nakonec i kalhoty. Ještě se zastavil u nočního stolku, aby si vzal ochranu, ale když se vrátil k posteli, s nelibostí zjistil, že jeho společnice zase spí. Zatraceně, prostě ji znovu probudí. Zamračeně si lehl do postele. „Kate, probuď se,“ rozkázal tiše. „Na dnešní noc mám jisté plány.“ ~ 40 ~
Vzal ji za ruku, pozvedl si ji ke rtům a na prsty jí vtiskl vášnivý polibek. Chvíli čekal na její reakci, ale nic. Kate tvrdě spala. Když uvolnil její ruku, bezmocně klesla dolů na matraci. Zasténal. „Vrať se mi, maličká. Já tě potřebuji.“ Tohle mi nedělej. Rozhodnutý dosáhnout svého se v ní znovu pokusil probudit žár. Sklonil hlavu a políbil ji na něžné obliny hebkých ňader. Žádná reakce. To bylo příliš. K čertu, to děvče je natolik opilé, že po příjemném snu zase tvrdě usnulo. Rohan rozhodně neměl v úmyslu zmocnit se ženy, která vedle něho leží téměř v bezvědomí, aniž by věděla, co se s ní vůbec děje. Rozhodně nebyl žádný vzor ctnosti, ale tak daleko by nezašel. „Jsi krutá,“ zašeptal s jízlivým úsměvem. Nu což, zítra budeme pokračovat tam, kde jsme dnes přestali. Jestli si vůbec bude něco pamatovat. Pokud ne, velice rád jí znovu ukáže vše, po čem touží. Byla tak neuvěřitelně svůdná, tak sladká. Byla jeho. Vždyť ji dostal darem. Teď ji však musí nechat vyspat. Rohan si nedůvěřoval natolik, aby noc strávil společně s ní v jedné posteli, a tak vstal a opatrně ji přikryl. S povzdechem odložil připravenou ochranu a přes nahé tělo si přehodil župan. Ještě jednou se na ni dlouze zadíval, povzdychl si a vyšel ven, aby přespal ve vedlejší ložnici. Do okenních tabulek bušily kapky deště a pomalu přivedly Kate k vědomí. Nejdříve jen nehybně ležela, vychutnávala si pohodlí měkké postele a z neznámého důvodu se usmívala. V mysli se jí míhaly výjevy slastného snu: vášnivé polibky, vzrušující doteky a obraz nahého muže, který se k ní přibližuje. Náhle vše přehlušila prudká bolest hlavy. Kate pomalu otevřela oči a všimla si zmuchlané přikrývky na neznámé posteli. Kde to jsem? Prudce se posadila, ale znovu ji ochromila omračující bolest. Chytila se za hlavu a zasténala. ~ 41 ~
Rozhlédla se kolem sebe a všimla si, že má rozvázaný živůtek a šaty vykasané až k pasu. Náhle si na všechno vzpomněla. Byl tady! Ne! Dobrotivý bože! Bestie. Nebyl to žádný sen. Ocitla se v posteli s Bestií. Hrad Kilburn a jeho pozoruhodný majitel, nevšedně krásný vévoda-válečník, kterého poprvé uviděla dole v síni. Ano, pamatuje si na něho. Detaily má sice tak trochu rozmazané, ale celek je zcela jasný. Ach, ne, ne, ne! Poslední věc, na niž si pamatuje těsně předtím, než upadla do bezvědomí, je vévoda, jak si svléká šaty. Kate cítila, jak se jí úzkostí sevřel žaludek. Odhodila přikrývku a hledala stopy panenské krve. Ale marně. Když si uvědomila, že nějakým zázrakem unikla tomu největšímu pokoření, jaké ji jen mohlo potkat, tep se jí pomalu zklidnil a začala znovu pravidelně dýchat. Jaké štěstí, že se jí podařilo uniknout! Možná se mu nezdála dost přitažlivá nebo měl na práci něco jiného. Náhle si však uvědomila, že Bestie se vrátí. Musí utéct! Hned! Po drogách, které do ní nalili pašeráci, jí bylo špatně od žaludku a hlava jí doslova třeštila, ale musí se vzchopit dřív, než se vévoda vrátí. Tolik toužila prchnout domů, až se jí chtělo křičet. Pomalu se vyhrabala z postele a chvíli počkala, až se místnost pod jejíma nohama přestane houpat. „Uf.“ Natáhla ruku a došla k nejbližšímu sloupku postele. Bylo jí strašně, ale chladné ráno jí trochu pomohlo. Oheň v krbu vyhasl a v místnosti bylo chladno. Kate se rozhlédla a rozhodla se, že nejdříve zkontroluje dveře. Třeba nejsou zamčené. Teprve potom se poohlédne po další cestě, jak se dostat ven. Pomalu přešla místností, jen s malou nadějí popadla kovanou kliku a ztěžka stiskla. Dveře se otevřely. Zalapala po dechu. Když večer odcházel, tak ji nezamkl. Nadšená štěstím, které ji potkalo, se jí prudce rozbušilo srdce. To je poprvé po mnoha týdnech, kdy má šanci na útěk. Nesmí ji promarnit. ~ 42 ~
Otočila se a přemýšlela, co má udělat. Divokou radost vystřídala hrůza, že by jí šance mohla proklouznout mezi prsty. Protože věděla, že nebude trvat dlouho a objeví se vévoda nebo některý z jeho sluhů, rychle přešla k oknu a vyhlédla ven. Kterým směrem je vesnice? Tam rozhodně skončit nechtěla. Okolní krajina se před ní rozprostírala jako na dlani. Takže kontinent je přes Kanál na jihu a vesnice leží na západě. Ona se tedy vydá na východ. Dobře. Její domek na okraji Dartmoorských blat leží v severovýchodní části Cornwallu, i když neměla ani tušení, jak je to odsud daleko. Zdálo se, že jediný způsob, jak se dostat z hradu, je projít hlavní branou. Všimla si stráží a její nadšení poněkud ochladlo. Zdálo se, že útěk je nemožný, ale přesto se o něj musí pokusit. Kate potřásla hlavou a zamyšleně si skousla spodní ret. Jak se dostane přes stráže, neměla ani tušení. Až se k nim přiblíží, pokusí se jejich pozornost odvrátit. Jenže jak? Jistě ji spatří hned v prvním okamžiku, kdy vyjde na otevřené nádvoří. Bude neobyčejně snadný cíl. Musí existovat jiná cesta. Jenže jestli tady bude jen tak lelkovat, může se jí stát, že někdo vejde do ložnice a zastaví ji dřív, než se vůbec o něco pokusí. Navíc stráže nejsou jediná překážka, kterou musí překonat. Ještě je tady mizerné počasí. Kdyby byla doma v Devonshiru, zřejmě by krajinu pokrýval bílý sníh. Tady na pobřeží však bylo tepleji a místo sněhu z nebe padal ledový déšť. Od moře foukal mrazivý vítr a hnal přívaly deště přímo na kamenné zdi hradu, tak jako zřejmě už celá staletí. Kate však věděla, že ani nevlídné počasí ji nemůže zastavit. Potřebuje jen teplé šaty. Rozhlédla se po místnosti a její pohled spočinul na mohutné dubové skříni. Rozběhla se k ní, prudce ji otevřela a rychle si oblékla vévodovy teplé svršky. Přes hlavu si přetáhla košili, rukávy zahnula a krk si zabalila do teplé šály. Pak si v rychlosti natáhla vlněné punčochy, které jí budou sloužit jako boty. ~ 43 ~
Nakonec si oblékla obrovský, temně modrý kabát. Jednalo se o ručně šitou záležitost z teplé vlny, bezpochyby ušitou v jednom z nóbl krejčovství na Bond Street. Pospíchala ke dveřím a cestou si zapínala knoflíky. Kabát voněl jeho kolínskou a její vůně dělala s Kateiným tělem hotové divy. Nu což, rozhodně není nepřitažlivý, ale vždyť Satan se také zjevoval v podobě anděla, ne snad? Kate bylo jedno, že v jeho obrovských šatech vypadá směšně. Jediné, nač myslela, byl útěk ze zajetí. Až se dostane do civilizace, vyhledá první policejní stanici a tam nahlásí vše, co se jí přihodilo. Jenže co když jí nebudou věřit? Teď však potřebovala doufat, že jednoho dne se jí dostane spravedlnosti, i kdyby to měl být jen marný sen. Odplata byla jediná věc, která ji ještě držela na nohou. Kate ignorovala hlad a nevolnost, pomalu otevřela dveře a vykoukla na chodbu. Nikde nikdo. Tiše vyklouzla z ložnice, zavřela za sebou dveře a pomalu se vydala dlouhou chodbou, přičemž se opírala o kamenné zdi. Když míjela malé dveře na konci chodby, vzpomněla si na nepříjemný zážitek s toaletou. Odporem se jí zkroutily rty, ale pokračovala dál. Došla ke schodišti a pomalu začala zdolávat jeden schod za druhým, aniž vůbec tušila, kam jde. Náhle k ní zespodu dolehly mužské hlasy. Musí zjistit, kde muži jsou, aby se jim vyhnula. Naklonila se přes zábradlí a nakoukla dolů do velké síně. Když uviděla samotnou Bestii se svým sluhou, zatajila dech. Jakže se vlastně jmenuje? Eldred? Ach, ano. Eldred nesl stříbrný tác plný zakrytých nádob s jídlem a s konvicí kouřícího čaje. Kate si také všimla, že v rozích místnosti stojí dva strážci. Tudy to tedy nepůjde. „Vzal jsi ty prášky na bolení hlavy?“ zeptal se vévoda. „Ano, Vaše Milosti.“ ~ 44 ~
„Jistě je bude potřebovat. Snad už bude vzhůru.“ Mířili ke schodišti. Kate ztuhla krev v žilách. Jdou přímo k ní! Musí se schovat! Vmžiku přiskočila k velkému sloupu, který lemoval okno v meziposchodí, a schovala se za něj. O chvíli později kolem ní duněly těžké kroky vévody doprovázené lehčím krokem sluhy. Vystoupali až na konec schodiště a chodbou se vydali k ložnici s dubovými dveřmi. Ach ne, pomyslela si Kate. Hrůzou rozšířenýma očima sledovala Warringtona, jak se přibližuje k cíli. Za chvíli zjistí, že zmizela. Je zřejmé, že jakmile odhalí její útěk, nechá ji ihned hledat. Jediná šance je rychlost. Musí najít cestu ven. Proběhla několika místnostmi, ale ze žádné nevedla cesta na svobodu. Dostala se do galerie lemované bělostnými sochami v životní velikosti. Zřejmě se jednalo o bývalé vévodkyně navždy zvěčněné v alabastru. Na konci galerie však zahlédla malé dveře. Ty jistě někam vedou, pomyslela si a pospíchala přímo k nim. Měla nepříjemný pocit, jako by ji sochy v životní velikosti sledovaly. Ohlédla se přes rameno a pospíchala dál ke dveřím. Když k nim konečně dorazila, musela se vyprostit z dlouhého rukávu vévodova kabátu, a teprve potom popadla kliku. Pevně ji stiskla a dveře se s tichým vrznutím otevřely. Kate neměla ani tušení, co se za nimi nachází. Ihned ji ochromil prudký vítr a do tváře jí uhodily ledové kapky deště. Kate si však oddychla. Dveře vedly přímo na hradby! Teď nebude muset překonat otevřené nádvoří. Její cíl byl blíž, než se odvážila doufat. Začala zrychleně dýchat a srdce se jí rozbušilo novou nadějí. Jakmile vyšla ven do mizerného počasí a zavřela za sebou dveře, rychle se přikrčila, aby unikla nechtěným pohledům strážců. Vítr profukoval dokonce i tlustou látkou kabátu a déšť jí zmáčel vlasy, ale Kate nejvíce znepokojovalo náledí na krkolomné kamenné stezce. Jelikož byla bez bot, chůze po tenké slupce ledu ~ 45 ~
byla životu nebezpečná, a navíc prudké poryvy větru hrozily, že ji kdykoliv zbaví rovnováhy a ona skončí se zlomeným vazem dole pod hradbami. Důsledkem drogy se jí točila hlava, ale přesto se odmítala vzdát. Zhluboka se nadechla a s pohledem upřeným před sebe se vydala na nebezpečnou cestu. Hlava jí třeštila, ale ona bolest zcela ignorovala. Jediné, nač se soustředila, byl útěk. Tohle je její jediná šance, jak znovu získat kontrolu nad svým životem. Pokud by neuspěla, bůh ví, jaký osud by ji čekal v rukou Bestie.
~ 46 ~
4 R
ohan stál na chodbě přede dveřmi své ložnice, zdvořile zaklepal a chvíli čekal, než vejde dál. Těsně za ním šel Eldred, v rukou stříbrný tác se snídaní. Minulou noc strávil ve vedlejší ložnici, kde se neustále převaloval a budil z neklidného spánku. Dnes by chtěl získat odpovědi na své otázky, zvláště zda dívka není nastrčený špión. Pochopitelně by také rád se svým dárečkem dokončil to, co včera tak slibně začalo. Věděl však, že dnes ji bude řádně bolet hlava, a mínil jí dát čas na zotavenou. Den je dlouhý a stejně tak noc, která je čeká. Rohan po zaklepání chvíli počkal, pak převzal od starého sluhy podnos se snídaní a kývnutím hlavy ho propustil. Rozhodl se, že jí dopraví snídani osobně. Pokud se to týkalo krásné ženy, kterou se rozhodl pojmout za svou milenku, dokázal být velice dvorný a pozorný. Než vešel dovnitř, skryl svou touhu znovu ji spatřit za jízlivý úsměv. „Vstávej, má květinko.“ Nohou za sebou zavřel dveře a nedočkavým pohledem zalétl k neustlané posteli. Kate v ní však nebyla. Zřejmě je za zástěnou v rohu místnosti, pomyslel si. „Jakpak ti je?“ Když odložil tác na stůl, všiml si otevřené skříně. Zvláštní. Zavřel ji. „Možná hned po ránu nebudeš mít na nic chuť, ale přinesl jsem ti něco na bolest hlavy.“ Žádná odpověď. Zpoza zástěny nevycházel žádný zvuk. „Kate?“ ~ 47 ~
V místnosti však panovalo naprosté ticho. Náhle si uvědomil, že je v ložnici sám. „Kate,“ zvolal a zamračil se. Nahlédl za zástěnu, ale nikdo tam nebyl. Ještě jednou se rozhlédl po komnatě a pak vyšel na chodbu. Kde jen to děvče může být? Možná dostala hlad a vydala se hledat kuchyň – jenže to by ji cestou musel potkat. Nelíbila se mu představa, že se jen tak bez doprovodu potuluje po hradě. V některých starších částech bylo nebezpečno. Navíc nechtěl, aby mu po domě slídil cizinec. Mohl by najít něco, co mělo zůstat v utajení. Začal litovat, že ji večer nezamkl. Nicméně po tom, co se mezi nimi odehrálo, to nepovažoval za nutné. Samozřejmě, zkušená prostitutka nebyla právě zárukou poctivosti, ale kdyby mladou dívku v ložnici zamkl jako ve vězení, musel by si připadat jako skutečná Bestie. Nechtěl, aby se na něho dívala jako na nějaké monstrum. To bylo vyhrazeno jen pro nepřátele Řádu. Vydal se chodbou ke schodišti, aby prohledal přízemí, ale pak se zarazil. Snad se nerozhodla utéct? Proč by něco takového dělala? Přesto mu to nedalo, vrátil se do ložnice a oknem, odkud byl skvělý výhled na okolí hradu, vyhlédl ven. Tamhle je! Okamžitě ji uviděl a zamračil se. K čertu. Pomalu se sunula po kamenné stezce podél hradeb. Proč jenom…? Něco ukradla, pomyslel si. Ano, ta otevřená skříň. Musela něco ukrást. Nu, rozhodně nemohla najít nic cennějšího než zlaté hodinky nebo jehlici do kravaty, pomyslel si a pohledem rychle přelétl celou místnost. V ložnici nikdy nenechával žádné důležité informace. Takže co to s ním hraje za hru? Jak se opovažuje prokazovat mu takovou neúctu? Nejdříve mu prohledá skříň, ukradne nějakou cetku a pak se vyplíží z jeho domu, aniž by se rozloučila! S kým si myslí, že má co dočinění? Tiše zaklel, popadl petlici středověkého okna a chtěl na ni zavolat, aby zůstala stát. Nicméně okno už nebylo otevřené celá léta a zledovatělý déšť jej pevně uzamkl. ~ 48 ~
S klením nechal petlici petlicí a sledoval Kate, jak se pomalu blíží k hradní bráně. Nemohl uvěřit vlastním očím. To děvče si ke svému útěku vskutku nemohlo vybrat nebezpečnější cestu. Vždyť může uklouznout a zlomit si vaz. Znovu popadl petlici, zatáhl a letité okno konečně povolilo. Obě křídla se prudce rozlétla a místnost byla náhle plná ledového větru a deště. K čertu, co si myslí, že dělá? Copak je rozumné, aby se v takovém počasí procházela po hradbách, navíc skoro nahá? Co když je to děvče chabého rozumu? Vždyť nemá ani boty! Vzala si jeden z jeho kabátů, který jí sahal skoro až k patám, ale Rohan viděl, že je už celá promočená. Nu což, zřejmě usoudila, že se jí vévoda z Warringtonu nelíbí a raději zmizí, ale to neznamená, že se v tak mizerném počasí vydá na hradby a zabije se. Vyklonil se z okna a přiložil dlaně k ústům, aby ho v prudkém lijáku slyšela. „Kate!“ zavolal. „Stůj!“ Vítr uchopil jeho slova a mrštil s nimi do ledových vod oceánu, ale zdálo se, že ho přece jen zaslechla. Zůstala stát, otočila se přes rameno, uviděla ho v okně, a když spatřila jeho rozzlobený výraz, zbledla. „Jdeš snad někam?“ zeptal se zvučným hlasem. Pokud činy mohly hovořit jasněji než slova, pak její odpověď byla zcela jasná a Rohana upřímně udivila. To děvče s ním nechce nic mít. Nu, to mu bude muset vysvětlit! Pohledem odhadl vzdálenost, kde asi tak Kate může být, a usoudil, že k malým dveřím vedoucím do věže brány jí chybí ještě pár metrů. Teď už bylo zcela jasné, že se snaží utéct zpátky do vesnice pašeráků se vším, co mohla v jeho ložnici ukrást. „Hej!“ vykřikl a mával rukama, aby upoutal pozornost stráží. Z okna viděl, že i přes nepřízeň počasí si zodpovědně plní svou povinnost a hlídají vchod do hradu. Chvíli trvalo, než ho jeden z mužů přes běsnění živlů konečně zaslechl. „Pane?“ zavolal Findlay a vystoupil z chráněného přístřešku a vydal se přes nádvoří směrem k hradu. Zvedl ruku, přiložil si ji k očím, aby je chránil před deštěm, a pohlédl nahoru do okna, kde stál Rohan. ~ 49 ~
„Ta dívka! Jde tvým směrem! Zastav ji!“ „Prosím, Vaše Milosti?“ Ukázal na hradby, ale právě když se strážný otočil daným směrem, Kate vklouzla do malých dveří vedoucích do věže. Findlay se otočil zpátky na svého pána a bezradně rozhodil rukama. Nikoho neviděl. Rohan zaklel. Jediné, co dokázal, že odvolal stráž ze svého místa a umožnil tak Kate utéct. „Chyť tu holku!“ hulákal a ukazoval k bráně. „Vždyť ona uteče!“ Do horoucích pekel! Otřel si mokrý obličej a vyběhl z ložnice, aby se za ní vydal sám. „Pane! Co se stalo?“ Eldred mu běžel v ústrety, zatímco se Rohan řítil dolů po schodech. „To děvče uteklo. Asi se mu nelíbím,“ řekl nazlobeně, pro běhl vstupní halou a otevřel masivní dveře. Bez kabátu byl ihned promoklý až na kůži, ale Rohan tomu nevěnoval pozornost. Jeho muži konečně zahlédli Kate a začali ji pronásledovat. Celý výjev se podobal honu na lišku, která neměla šanci. Když celá skupinka zmizela Rohanovi z dohledu za hradními zdmi, vydal se za nimi. Pod nohama mu křupala zmrzlá tráva a on přemýšlel, co jí řekne, až ji chytí. Zjevně změnila své úmysly a už se nechtěla stát proslulou londýnskou prostitutkou. Myslí si snad, že by jí v tom bránil? Ale proč? Vždyť jemu na ní nezáleží. Nemá nejmenší důvod, aby ji nutil k prostituci. Ať si dělá, co uzná za vhodné. Náhle však uslyšel její zoufalý křik a znovu se v něm probudily ochranitelské instinkty. Automaticky se rozběhl, aby jí mohl co nejrychleji pomoci. Jeho muži zahnali dívku na okraj vysokého útesu, kde ji obklíčili. Dívčino drobné tělo se chvělo pod údery ledového větru a vzhledem k tomu, že místo bot měla Kate jen vlněné ponožky, nebylo by se co divit, kdyby na zledovatělých kamenech uklouzla a spadla do moře. ~ 50 ~
Rohan přestal běžet a pomalu se přibližoval k místu, kde stála Kate obklopená muži v černém. Zhluboka dýchal a snažil se zklidnit divoké bušení srdce. Vždyť stačil jediný krok, jediný špatný pohyb a Kate skončí v hlubinách divokých vod, odkud už není záchrany. Věděl, že ji musí uklidnit. „Co se stalo, Kate?“ zeptal se mírně. „Zůstaňte stát!“ vykřikla. „Přísahám, že jestli uděláte krok, skočím!“ Poslechl ji – alespoň prozatím – a zůstal stát. Stál několik metrů od ní a upřeně ji pozoroval, jako by mohl zpomalit čas a utišit vítr, který hrozil, že ji srazí do hlubin. „Jen klid. Pojď odsud pryč, Kate,“ konejšil ji tak klidně, jak jen dokázal. „Jděte do horoucích pekel!“ „Nikdo ti neublíží, slibuji. Chci ti jen pomoct.“ „Skutečně?“ Její hlas zněl otřeseně, ale odhodlaně. „Pak tedy odvolejte ty své psy!“ „Vraťte se!“ rozkázal. Pak se ještě ohlédl přes rameno, zda muži odešli dost daleko, aby ji to uklidnilo. Nechtěl, aby ji děsili více, než se už stalo. Znovu se podíval na dívku a napadlo ho, proč ho asi tak Caleb obdaroval dívkou mdlého rozumu. „V pořádku? Všechno bude tak, jak řekneš.“ Šlehla po něm rozzlobeným pohledem. „Dobře!“ „Kate, poslouchej mě, pojď z toho útesu. Nemůžeš tu zůstat. Ta skála se drolí, je to nebezpečné. Co chvíli se může kus skaliska utrhnout a ty se s ním zřítíš. Ten déšť a vítr tomu rozhodně nepomáhá. Pojď do bezpečí.“ „Do bezpečí?“ opakovala znechuceně. „Už ani nevím, co to slovo znamená.“ Rohan nemohl snést pomyšlení, že by se ta krásná dívka s tragicky smutným pohledem zabila přímo před jeho očima. Nesmí připustit, aby se to stalo. Chtěl by vědět, co se přihodilo a jaký démon dívce straší v hlavě. Něco bylo špatně a on nevěděl co. „Kate, prosím.“ Pomalu se přiblížil, ale dával si bedlivý pozor, aby neudělal žádný prudký pohyb. „Řekni mi, co se stalo?“ ~ 51 ~
„Snad si nemyslíte, že vám budu věřit?“ „Co chceš?“ „Chci se dostat domů!“ vykřikla. „Pak tedy půjdeš,“ slíbil. „Ale nejdříve musíš ustoupit dále od toho útesu. Věř mi, nestojí to za to. Ta skaliska jsou pokrytá ledem a ty jsi promočená až na kůži. Pojď se mnou dovnitř a dej si snídani…“ „Nepohrávejte si se mnou!“ znovu vykřikla. „Dobrotivý bože, víc krutosti už nesnesu!“ „Jaké krutosti?“ zeptal se udiveně. „Někdo z mých sloužících ti snad ublížil?“ Znechuceně se zasmála a s odporem se od něj odvrátila. Na malou chvíli se mu zastavilo srdce, protože si myslel, že teď to udělá. Že skočí. Rychle odhadl vzdálenost a připravil se vyrazit, aby ji zachytil, když vtom se na něho znovu podívala, tentokrát však bezmocně se slzami v očích. „Prosím, Vaše Milosti, dovolte mi odejít. Přísahám, nikomu nic neřeknu. Už nechci zpátky do sklepa,“ zašeptala. „A než bych žila jako otrokyně nějakého muže, to raději zemřu.“ Rohan na ni vyděšeně zíral. „Do jakého sklepa?“ „Jako byste to nevěděl!“ vykřikla na něho najednou plná zloby. „Kate, nemám nejmenší tušení, o čem to mluvíš!“ Náhle se země zachvěla a ozvalo se zlověstné zapraskání. Ohromeně se rozhlédla a prudce vyrazila kupředu, ale bylo už příliš pozdě. Před jeho vyděšeným pohledem se Kate spolu s kusem skály začala propadat do moře. Dřív než stačila vykřiknout, s neobyčejnou lehkostí k ní přiskočil, položil se na břicho a jednou rukou ji zachytil. Ležel na okraji nebezpečného útesu a před očima mu náhle přelétl celý jeho život. Celých čtyřiatřicet let, všechny bitvy a války, nemoci a útrapy, které za tu dobu viděl, se před ním míhaly jako karty v rukou zkušeného karetního podvodníka. Ležel na promrzlé půdě na okraji útesu, sto metrů pod ním běsnilo moře a hrozilo, že Kate každou chvíli pohltí a už ji nevydá zpět. ~ 52 ~
Zaťal zuby a pravou rukou popadl své levé předloktí, aby zpevnil úchyt. „Pořádně se chyť mé ruky,“ zavolal. Poslechla ho a zoufale se přitiskla ke svalnaté ruce, která byla její jedinou záchranou před jistou smrtí. Kate k němu vyděšeně vzhlédla. „Pomozte mi,“ vydechla. Rohan ji vytáhl výše nad nebezpečný útes, sám se vzpřímil na kolenou, svalil se na záda a přitáhl ji k sobě. Dopadla na jeho hruď, mokrá, vyděšená a stěží lapající po dechu. Její štíhlé tělo bylo promrzlé na kost. Překulil ji na pevnou půdu vedle sebe a chvíli počkal, než bude moci popadnout dech. Dlouhé roky tréninku a zkušenosti se zvládáním nebezpečných situací mu teď přišly vhod. Vstal a vzal Kate do náruče. Když si ji přehodil přes rameno a vydal se dlouhým krokem k hradní bráně, tiše vykřikla. Opodál stáli jeho muži i s Eldredem připravení pomoct. Rohan je však ignoroval. Prošel kolem nich a nesl ji k nejbližšímu strážnímu domku. Někteří ho následovali a ptali se, zda mohou něco udělat, ale vévoda neodpovídal. Vyšel po úzkém schodišti až k místnosti ve věži. „Zůstaňte tady,“ rozkázal a zavřel za sebou dveře. V krbu hořel oheň. Přenesl ji přes dřevěnou podlahu ke křeslu natočenému k ohni. Prostá místnost ve věži sloužila k odpočinku stráží. Bez okolků ji shodil z ramene a posadil do křesla. Pak orlím pohledem přelétl místnost a objevil deku, do které se strážní halili během dlouhé noční služby. Roztáhl ji a bez jediného slova ji přehodil přes Kateino chvějící se tělo. Všiml si, že nad ohněm visí kotlík. Z dřevěné římsy nad krbem vzal pohár a nalil do něj to, co předpokládal, že je teplé pivo. Ruce měl klidné a mysl průzračně jasnou, ale někde hluboko se mu chtělo křičet. Vždyť právě vyrval tuhle dívku ze spárů smrti, jeho dobře známého nepřítele. Bylo to pro něho tak nové. Spasil život místo toho, aby ho vzal. ~ 53 ~
Otočil se a podával jí pohár s pivem, ale Kate hleděla někam do prázdna, asi šokovaná právě prožitou událostí. Vložil jí pohár do chvějících se rukou a rozkázal: „Pij!“ Kate, stále ještě omámená děsivou událostí, k němu vyděšeně zvedla zrak. Zdálo se, že se Warrington zlobí. Poznala to podle pevně sevřených rtů, podle vrásek okolo očí. Hnědá šmouha bahna, která mu ulpěla na tváři, vypadala jako válečná barva. Z jeho tváře vyzařovala železná autorita. Pronikavé oči ji propalovaly intenzitou a zlobou. Neměla jak s ním bojovat, a tak sklopila zrak a poslušně se napila horkého jablečného piva tak, jak jí nařídil. Hned první doušek zahřál její útroby, ale srdce zůstalo chladné a prázdné. Bestie se od ní odvrátila. Kate nevěděla, co si má myslet. Muž, kterého měla důvod se obávat, jí zachránil život. Co s ní teď udělá? Oběma rukama uchopila teplý pohár a zavřela oči. V uších stále slyšela zlověstné praskání skály. Kdyby nebylo Warringtona, byla by teď mrtvá. Prudce se roztřásla. Sice jí zachránil život, ale svobodu jí nedá. Kate cítila zoufalství a beznaděj. Byla tak blízko! Nicméně teď se všechny její naděje zhroutily. Samozřejmě že byla ráda, že žije, ale ocitnout se znovu v zajetí bylo příšerné. Obávala se, že teď když rozzlobila muže, kterému byla dána jako dárek, ji čeká mnohem horší osud. Navíc ho vlastně přinutila, aby kvůli ní riskoval život. Warrington teď může tvrdit, že mu patří a že mu musí dát, cokoliv bude chtít. Cítila, jak z něho prýští hněv. Dobrotivý bože, jaký trest ji čeká za to, že se pokusila utéct? Z úst jí unikl dlouhý povzdech a každou chvíli hrozilo, že se jí zpoza zavřených víček vykutálejí horké slzy. Skoro ztracená ve velkém křesle, s pohárem horkého piva v dlaních, který prohříval promrzlé tělo, se snažila v srdci najít maličký kousek odvahy bojovat. ~ 54 ~
Jako vždy jí novou sílu do žil vlila myšlenka na otce. Vzpomínka na muže, který se vysmíval nebezpečí, spolu s kořeněnou vůní jablečného piva, ji začala pomalu vracet do světa živých. A spolu s tím si uvědomila, že rozhodně nemá cenu nechat se opíjet představou, že ji Warrington zachránil, protože mu na ní záleží. Není přece hlupák. Skočil pro ni instinktivně, aniž by si uvědomil, co dělá. Tolik toužila po někom, kdo by k ní byl milý. Ztěžka polkla a nadechla se. Ne. Nesmí dovolit, aby ji ovládly tak marné myšlenky. Nesmí mu věřit. Jemu na ní nezáleží. Udělal to jen proto, že kdyby pod jeho hradem našli mrtvé tělo ženy, přitáhlo by to nechtěnou pozornost k jeho tajnému spolku s pašeráky, kteří pro mocného vévodu a jeho zvrhlé přátele unášeli nevinné panny. Jen klid, Kate. Chci ti pomoct. Samozřejmě že chcete, Vaše Milosti. Když znovu otevřela oči, právě přikládal do krbu. Ozvalo se diskrétní zaklepání na dveře. „Pane?“ ozval se hlas starého sluhy. „Copak, Eldrede?“ „Nebude mladá dáma potřebovat lékaře? Mohl bych pro něj poslat do vesnice.“ Warrington se na ni tázavě podíval. „Potřebuješ doktora?“ Kate vehementně zakroutila hlavou. „Ne. Jen nikoho z vesnice.“ Měla sice několik modřin a škrábanců, jak ji vévoda popadl za ruku a táhl ji přes útes, ale nebylo to nic vážného. Díval se na ni nedůvěřivě, ale nedohadoval se s ní. „Lékaře nebude třeba, Eldrede. Jen nějaké suché šaty pro nás pro oba.“ „Dobře, pane, ale obávám se, že pro dámu žádné šaty nemáme.“ „Pak tedy budeš muset improvizovat, Eldrede! Nejsme na promenádě. Pokud nic nenajdeš, přines šaty pro chlapce. Jen těžko tady může chodit nahá. I když mně by se to líbilo,“ dodal tiše. Poslední věta byla určená jen jejím uším. Zamračila se. ~ 55 ~
Zdálo se, že ho její reakce pobavila. Pozorně si ji změřil zkoumavým pohledem a pokračoval: „Jsem si jistý, že vhodné šaty najdeš u některého z mladších sluhů. Nezapomeň na boty, Eldrede.“ Směrem k ní potom dodal: „Zřejmě to pro tebe bude něco nového.“ Kate nevěděla, co si má o jeho jízlivé poznámce myslet. Ke krutému žertování si nevybral právě ten nejvhodnější čas. „Dobře, pane,“ odpověděl sluha. „Za chvíli se vrátím.“ Když Eldred odešel, Warrington se na ni významně podíval, pak si svlékl zablácenou vestu a pověsil ji na skobu vedle krbu. Kate si uvědomila, že je stejně promočený a promrzlý jako ona. Nicméně sklopila hlavu a znovu se napila teplého piva. Má dost starostí sama se sebou a není důvod, aby se obávala o zdraví mocného vévody. Ten se o sebe jistě umí postarat i sám. Když však znovu zvedla zrak a všimla si zablácené košile na hrudi a na břiše, vzpomínkami se vrátila zpět k otřesnému zážitku a ruce se jí nekontrolovaně roztřásly, až rozlila trochu piva. Pak ale Warrington zvedl ruce, košili si přetáhl přes hlavu a hodil ji na zem. Kate ztuhla. Se zatajeným dechem sledovala, jak přistoupil ke krbu a ruce natáhl blíže k ohni. Ohromeným pohledem klouzala po širokých ramenou a po pevných svalech, kterých se minulou noc – ke své velké hanbě – tak dychtivě dotýkala. Zoufale si přála na všechno zapomenout. Copak může být něco horšího než toužit po muži, který ji chce zničit? Přesto však nemohla popřít svůj obdiv k jeho mužné kráse. Pohledem zasněně klouzala po štíhlých bocích, po pevných svalech paží, které se snažily zahřát nad tančícími plameny. Kate sledovala, jak mu z vlasů stékají kapičky vody a pomalu kloužou po snědé pokožce dolů. Měla pocit, že každou chvíli omdlí. Ještě nikdy v životě před sebou neviděla tak statného muže. A navíc nahého. Tedy kromě včerejší noci. Když zneužil jejího stavu – ačkoliv ne tolik, jak se obávala… ~ 56 ~
Proč se vlastně stáhl zpátky? Co se stalo? pomyslela si. Ale proč by si muž, který vypadá tak jak vypadá, má peníze a moc, musel kupovat ženu? Vždyť jeho okouzlujícímu šarmu a ďábelskému úsměvu musí podlehnout každá. Stačí, aby luskl prsty. Protože je zvrhlý a krutý, připomněla si v duchu. Nicméně teď, když měla hlavu čistou, nezatíženou účinky laudana, se její přesvědčení o vévodově krutosti začalo hroutit jako útes pod nohama. Dokáže vůbec pochopit, jak je v tuto chvíli zranitelná? Jak je vyděšená? Že je blízko naprostému zoufalství? Jak by však muž, který vypadá skoro nepřemožitelně, mohl chápat slabou ženu? Ne, nikdy ji nepochopí a je mu to jedno. Je sama, opuštěná. Tak jako vždy. Seděla tiše a mlčky hleděla do ohně. On také mlčel, i když se mu chtělo křičet. Pak náhle bez varování se k ní otočil a zeptal se: „Jaký sklep?“ Dlouze se na něho zadívala. „Měl jste mě nechat zemřít.“ Zamračeně zvažoval její odpověď. „Proč jsi utíkala?“ zeptal se. „Copak by to na mém místě neudělala každá?“ odvětila. „Ne, neudělala!“ řekl pohoršeně. „Věř tomu nebo ne, některé ženy mou společnost dokonce vyhledávají. Tak co je s tím sklepem?“ opakoval netrpělivě. Kate už jeho lži nemohla snést. „Chcete vědět, co je se sklepem?“ vykřikla hněvivě. Odložila pohár piva a podívala se na něho. „Myslíte s tím sklepem, kde mě dlouhé týdny věznili předtím, než mě násilím přivedli k vám? Dárek pro bohatého a mocného vévodu od jeho… poddaných zločinců!“ Její hlas zvučel celou místností, ale vykřiknutá slova již nešla vzít zpět. Nicméně to Kate ani nechtěla. Jako by v ní něco povolilo a její hněv konečně vyrazil na povrch. Chtěla vykřičet všechno své utrpení, veškerou křivdu a příkoří, kterého se jí dostalo. Možná se nikdy nedočká spravedlnosti, ale teď se cítí silná a svobodná. „Měl byste se stydět,“ osočila ho a pomalu vstala. „Vy i vaši urození kumpáni.“ „Cože?“ ~ 57 ~
„Ach ano, klidně předstírejte nevinného, Vaše Milosti, ale já vím své. Moc dobře vím, že za tím vším jste právě vy. Pašeráci nejsou natolik chytří, aby něco takového vymysleli!“ Hleděl na ni v němém úžasu, což ji ještě více rozlítilo. Možná ji za její opovážlivost zabije, ale jí už je všechno jedno. Teď, když má jeho plnou pozornost, mu řekne, co si o něm myslí! Její otec by na ni byl pyšný. „Ale no tak, kdo ještě je do toho zapletený?“ opovažovala se Bestii provokovat, i když se nad ní hrozivě tyčil v celé své výšce. Už se ho nebála. Odmítla prožít další den ve strachu. „Zřejmě vaši zvrhlí přátelé z klubu Inferno, o kterém jsem slyšela? Dokonalé jméno pro ty, kteří za své činy skončí v pekle.“ „Za jaké činy?“ chtěl vědět. „Za únosy nevinných dívek, s kterými si pak hrajete.“ Zbledl, jistě z pocitu viny. „Je mi z vás špatně.“ Chtěla se k němu obrátit zády, ale nedovolil jí to. Popadl ji za ruku a přidržel ji tak, aby jí viděl do tváře. „O čem přesně to tady mluvíš?“ dožadoval se odpovědi. „Ty snad tvrdíš, že tě někdo unesl?“ „Tvrdím?“ vyštěkla mu do tváře. „Ách, takže jsem si všechno vymyslela…“ „Odpověz mi!“ „Vy to moc dobře víte!“ vybuchla nepříčetná zlostí. „To vy jste dal příkaz, aby mě unesli!“
~ 58 ~
5 K
ate stála neohroženě proti Warringtonovi a odvážně čelila jeho chladnému postoji. Zdál se být naprosto šokovaný. „Já s tím nemám nic společného,“ bránil se s pohledem upřeným do jejích očí. „Nikdy bych nic takového neudělal.“ Se zaťatými pěstmi na něho nevěřícně zírala. Poslední věc, kterou by od mocného muže čekala, bylo zapírání. To, nač byla připravená, byla rána pěstí, jakou dostala od O’Banyona, ale rozhodně neuhne. Pokud ji ten hrubián uhodí, bude se mu přitom dívat do očí. Bojovně vystrčila bradu. „Tak proto jsi vyhrožovala, že se zabiješ?“ zeptal se. Neodpověděla, protože najednou sama nevěděla, jestli by to udělala. „Pověz mi všechno, co se stalo,“ rozkázal jí. „Pokud to, co tvrdíš, je pravda…“ „Pokud?“ vyštěkla. „Mohla jsi mi to říct už včera!“ „Svěřit se muži, který mě dostal jako dárek? Jak jsem mohla? Proč bych zbytečně plýtvala silami, když jste jedním z nich?“ „Já nejsem… Dobrotivý bože, nikdy bych žádné ženě neublížil!“ zahřměl. „O ničem takovém jsem nevěděl! Říkám ti pravdu!“ „Ale svůj dárek jste bez váhání přijal!“ vykřikla. „Protože jsem si myslel, že to chceš!“ Na chvíli se odmlčel a nevěřícně zakroutil hlavou. „Zdá se, že jsme byli oba okla~ 59 ~
máni.“ Prudce se otočil a ještě stále bez košile přešel místnost a otevřel dveře. „Findlayi!“ „Ano, pane!“ „Vezmi si kočár a přivez Caleba Doyleho!“ zařval, když se strážce nepohyboval dostatečně rychle. Když znovu přibouchl dveře, Kate nadskočila. „Jak se opovážili?“ mumlal si pod nosem zjevně rozčilený, že ho pašeráci podvedli. „Jestli je to pravda…“ „Je to pravda,“ prohlásila Kate s rukama zkříženýma na prsou. „Já nelžu.“ Šlehl po ní zlověstným pohledem a přešel k arkýřovému oknu, které vedlo na nádvoří. Rukama se zapřel o rám okna a zahleděl se do šedivého dne za sklem. Všimla si, že má pod pravou paží krvavé škrábance. Zřejmě se musel odřít o ostrá skaliska, když jí zachraňoval život, ale zdálo se, že si zranění vůbec neuvědomuje. „Dovol mi, abych tě ujistil, slečno Madsenová, že tvé obvinění vůči mé osobě je zcela mylné.“ Obrátil se přes rameno a významně se na ni podíval. „Caleb Doyle mi lhal a ponese za to následky. Tvrdil, že chceš odjet do Londýna a začít tam kariéru…“ Zavřel oči a zakroutil hlavou. „Jako kurtizána?“ dokončila Kate. Konečně to vše začalo do sebe zapadat. „Ano, některé manželky pašeráků se mě snažily obléct tak, abych tak skutečně vypadala. Zřejmě abyste mě shledal… žádoucí. Jenže já taková nejsem.“ Ukázala na jeho ruku. „Jste zraněný.“ „To je jedno.“ Odvrátil se od okna a podíval se jí do očí. „Kdo ti to udělal, Kate? Řekni mi všechno, co se ti stalo.“ Chvíli váhala. Možnost, že by jí říkal pravdu, že s jejím únosem skutečně nemá nic společného, v ní probudila plamínek naděje, že možná, ale jen možná, to nakonec všechno dobře dopadne. Koneckonců byl vévoda. Pokud by chtěl, měl sílu a moc zjednat spravedlnost. „Několik manželek pašeráků mě obléklo a nalíčilo jako prostitutku. Na ostatní si už příliš nevzpomínám. Kvůli účinkům laudana mi všechno splývá jako v mlze.“ „Laudanum?“ zeptal se udiveně. ~ 60 ~
„Podali mi drogu, abych se nebránila.“ V jeho očích spatřila zlost, jakou ještě nikdy předtím neviděla. Obrátil se k ní zády a zdálo se, že by někomu vyrval srdce z těla. Chvíli prsty bubnoval na okenní rám a pak se zhluboka nadechl. „Omlouvám se, Kate… za minulou noc. Tohle jsem nevěděl. Já jsem těm ničemům věřil. Neměl jsem důvod je podezírat. Prostě jsem si myslel…, že jsi toho příliš vypila.“ Dlouze se odmlčela, aby si utřídila myšlenky. Takže i když ji považoval za opilou prostitutku, stejně se zachoval jako gentleman a nechal ji být. Takzvaná Bestie se zachovala lépe než mnozí ostatní. „Všechno je to tak zmatené,“ zamumlala. Krátce přikývl a pak přistoupil ke krbu, aby přiložil další poleno. Když z ohně vylétla sprška jisker, zůstal nehybně stát a hleděl do tančících plamenů. Kate na něho ohromeně zírala a zoufale si přála, aby si oblékl košili. Nahá mužská pokožka a všechny ty svaly byly poněkud rozptylující. Místo toho se však vrátil k ní, ve tváři vepsanou rozhodnost. „Kate, je důležité, abys mi řekla všechno, co se ti stalo. Hezky od začátku. Jsem si jistý, že to pro tebe nebude lehké, ale pokud mí poddaní páchají zločiny, musím znát každičký detail, abych jim v tom mohl zabránit. Pokud mi pomůžeš, abych to všechno odhalil, slibuji, že se ti dostane spravedlnosti.“ Těmito slovy si získal její plnou soustředěnost. Podívala se mu přímo do očí. Kromě toho, že se chtěla dostat domů do svého domku na okraji blat, spravedlnost byla další věcí, po níž toužila. „Společně se nám to podaří,“ ujišťoval ji. „Rozkázal jsem, aby Doyle přijel do hradu, aby nám oběma mohl zodpovědět všechny otázky. Je pro mě těžké smířit se s tím, že je schopen něčeho tak podlého. Toho starého muže znám ještě z dob, kdy jsem byl malým chlapcem. Rovněž však vím, že jeho autorita poslední dobou nějak pokulhává, a to díky skupince mladých ~ 61 ~
chlapců. Možná že za tím vším jsou právě oni. Nejdříve musím vědět, zda v tom sklepě byly s tebou ještě jiné dívky.“ Kate zakroutila hlavou. „Žádnou jinou dívku jsem neviděla, ale to neznamená, že tam nebyly přede mnou nebo že neexistují ještě další sklepy.“ „To je pravda. Pošlu své muže, aby prohledali vesnici. Každičký dům od sklepa až po půdu, každou veslici. Ale teď bych se potřeboval dozvědět co nejvíce o tobě. Jinak ti nemohu pomoct.“ Když mu ihned neodpověděla, lítostivě se na ni podíval. „Stále mi nevěříš.“ Bezradně pokrčila rameny a přitáhla si deku až k bradě. „Já jen… řekli mi o vás příšerné věci.“ „To si dovedu představit.“ Potřásl hlavou. „Kate, abych své poddané udržel… prostě vidí jen to, co chci, aby viděli.“ Natáhl ruku, naklonil se dopředu a z tváře jí utřel šmouhu bláta, o které ani nevěděla. „Kdybych byl tak špatný, jak se o mně tvrdí, copak bych tě včera večer nechal, aby ses v klidu vyspala?“ Dotek jeho prstů a vzpomínka na včerejší noc, kdy se pod ním žádostivě kroutila a vzdychala blahem, jí na tváři vykouzlily nachovou barvu. Rychle uhnula pohledem. Vévoda na chvíli mlčel. „Nehrozí ti žádné nebezpečí, Kate. Neublížím ti. Vím, že se bojíš, ale jen si vzpomeň, co se stalo. Zachránil jsem ti život, ne snad? To musí něco znamenat.“ Pomalu k němu vzhlédla a očima klouzala od pevného břicha, přes ocelové svaly na široké hrudi až k šedomodrým očím. V jeho pohledu viděla upřímnost a zoufale mu chtěla věřit. Vždyť je její jedinou nadějí. S mírným přikývnutím se rozhodla, že se mu svěří a uvidí, co se bude dít. Popravdě řečeno nemá co ztratit. Ještě stále otřesená z prožitého nebezpečí se posadila k ohni a zhluboka se nadechla. „Stalo se to dvacátého sedmého listopadu, asi tak v deset hodin večer. Byla jsem doma ve svém domku na jihozápadním okraji Dartmooru, seděla jsem u krbu a četla si. Čekala jsem, až začne vařit voda na čaj. Jak daleko je to vlastně odsud?“ ~ 62 ~
Toto je pouze náhled elektronické knihy. Zakoupení její plné verze je možné v elektronickém obchodě společnosti eReading.
