Copyright 2012 by Grace Burrowes Translation 2014 by Alena Horváthová Cover design 2014 by GALATEA

2014

Copyright © 2012 by Grace Burrowes Translation © 2014 by Alena Horváthová Cover design © 2014 by GALATEA

Veškerá práva vyhrazena. Žádná část tohoto díla nesmí být reprodukována ani elektronicky šířena bez předchozího písemného souhlasu majitele práv.

Z anglického originálu THE BRIDEGROOM WORE PLAID, vydaného nakladatelstvím Sourcebooks Casablanca, Naperville 2012, přeložila Alena Horváthová Sazba: Karel Kaltrop První vydání v elektronické podobě Vydalo Nakladatelství GALATEA, s.r.o., v březnu 2014

ISBN 978-80-87910-19-1

Tato kniha je věnována rodinám skotských emigrantů, a to jak těm, kteří opustili své domovy, tak těm, kteří zůstali. Rovněž mému pradědečkovi, Johnu MacDonaldovi, který ve svých třinácti letech odjel z domova, aby začal lepší život v Novém světě. Nový svět tak získal, ale Skotsko ztratilo.

1 „ J  

e nepopiratelnou pravdou, že svobodný, rozumný a  dob­ře vypadající hrabě není v  pozici, aby si mohl vybrat ženu bez řádného věna.“ Ian MacGregor si v duchu neustále opakoval slova tety Eu­ lalie. Ta slova měla nádech starodávných časů, ale vlastně byla poplatná i dnešní době. Zatímco Ian pozoroval dvojici chichotajících se blonďatých krásek, které v  doprovodu svých vážných gardedám a  dvou gentlemanů vystupovaly z vlaku, v duchu se modlil, aby jeho hraběnka nebyla plachá, nicméně ani rozkazovačná, ale prostě naprosto jiná –, i když přesně nemohl říct jaká. Jeho žena může být prostá a vlídná. Může být ve věku, kdy děvčata opouštějí školní škamna, nebo třeba dávno po rozpuku mládí. Může být nesmělá nebo odvážná, krásná nebo naprosto obyčejná. Na  ničem z  toho až tolik nezáleží, protože musí být především bohatá. A  kdyby jeho nevěsta byla skutečně hodně bohatá, pak by mohla být i – Bože pomáhej jemu i všem, kteří jsou na něm zá­ vislí – Angličanka. Pro dobro jeho rodiny, celého klanu a země, kterou vlastní, si hodlá vzít Angličanku s velkým věnem. Kdyby návdavkem dostal i  něco z  toho, co by u  své ženy preferoval on osobně – skromnost, loajalitu, laskavost a smysl pro humor –, pak by byl tím nejšťastnějším mužem na světě. V  soukromí svých myšlenek si však musel přiznat, že by u své ženy ocenil vášnivost a něžný cit k vysokému, černovlasé­ mu Skotovi se zelenýma očima, což by však zřejmě chtěl příliš. Zatímco čekal na své dva bratry, Gilgallona a Connora, kteří se

7

k němu snažili protlačit přes dav lidí na železniční stanici, od­ sunul své neradostné myšlenky do pomyslné komůrky, ve které byly uzamčeny jeho chmurné představy. „Já si beru tu vysokou blondýnu,“ zamumlal Gil jako muž, který si vybírá vhodnou klisnu, na níž by mohl vyrazit do boje. „Tak já tedy tu malou,“ utrousil Connor a zdálo se, že je mu to naprosto jedno. Ian zcela chápal jejich strategii. Bratři budou flirtovat se sleč­ nou Eugenií Danielsovou a její mladší sestrou Hester Danielso­ vou, zatímco Ian se ukáže jako dokonalý gentleman. Jeho úko­ lem bude nabídnout rámě dvěma gardedámám, které v tichosti stály stranou. Ian se odloučil od svých bratrů a s přívětivým úsměvem po­ pošel kupředu. „Pánové, dámy, vítám vás v Aberdeenshiru!“ Před blondýnky vystoupil starší muž. Chlapík se honosil buj­ ným knírem, nadutým břichem a vybranými způsoby. „Willard Daniels, baron z Altsaxu a Gribbonu.“ Baron se mírně uklonil, čímž dal Ianovi znát, že si je vědom nadřazeného postavení svého hostitele. „Balfour, k  vašim službám,“ Ian si s  mužem dobrosrdečně potřásl rukou. „Vítejte vy i vaše rodina, barone. Teď, kdybyste mi laskavě představil své dcery a syna, já vás seznámím se svý­ mi bratry a můžeme se vydat na cestu.“ Zatímco se odehrávala nezbytná konverzace, Ian se takticky věnoval své budoucí nevěstě. Vyšší blondýna, Eugenie Daniel­ sová, která se měla stát jeho svatební kořistí, se červenala a na­ učeně koktala prázdné zdvořilostní fráze dobře vychované mla­ dé dámy. Nezdála se být zdráhavá ani nikterak odtažitá, takže se jí mohl bez obtíží věnovat a dvořit se jí. A to by skutečně měl. Musí to udělat už pro dobro své ro­ diny. Connor a Gil souhlasili s tím, že i oni budou předstírat pří­ větivost, ačkoliv u Cona to nevypadalo příliš důvěryhodně. Con přestál celé představování téměř bez jediného slova, skoro se neusmíval, i když Ian věděl, že si je stejně jako on vědom důle­ žitosti jejich šarády.

8

Daniels neurčitě kývl směrem, kde stály obě gardedámy. „Má švagrová, paní Julie Redmondová. Má neteř, Augusta Mer­ ricková,“ řekl a poté se ihned obrátil k mužům, kteří na nástu­ piště vykládali horu zavazadel. Díkybohu že Iana napadlo vzít větší kočár. Angličané si potrpí na parádu. Baronův syn, Colonel Matthew Daniels, se omluvil a šel dohlédnout na nakládání za­ vazadel. „Dámy,“ Ian nabídl rámě oběma starším ženám, „bude mi ctí doprovodit vás.“ „To je od vás milé,“ řekla menší žena a zavěsila se do něho. Paní Redmondová byla velice krásná dáma s dokonalou pletí, s velkýma hnědýma očima a hustými kaštanovými vlasy, které jí vykukovaly zpod fialkového klobouku. Ian hádal, že jí může být asi tak třicet. Krásný věk pro ženu. Con by řekl, že se jedná o ženu v nejlepších letech. Když Ian nabídl rámě druhé ženě, všiml si, že v jedné ruce drží zavřenou krabici na klobouky a v druhé kabelu. Paní Redmondová se natáhla pro krabici na klobouky. „Gus, dej mi Ulyssese.“ Z krabice se ozvalo vrčení a prskání. Ian náhle pocítil silnou chuť na doušek něčeho silnějšího. Po­ chopil, že nebude hostit jen bohaté Angličany, ale i jejich vzteklé kočky. „Vzala jsem si s  sebou svého miláčka,“ řekla vyšší dáma – slečna Merricková a pevně objala krabici, jako by se bála, že se kočka může dostat ven a vzít do zaječí. „Možná bych mohl nést vaši krabici já. Pak bych vás dopro­ vodil ke kočáru,“ řekl Ian a znovu jí nabídl rámě. Dáma naklonila hlavu na stranu a podívala se na něho očima barvy hořce. Ta barva byla v  naprostém rozporu s  jejím ode­ vzdaným postojem, pobledlou tváří, s nudně černými vlasy, po­ vadlým šedým hedvábím jejího staromódního klobouku, a do­ konce s netrpělivostí v jejích očích. Tak překrásné oči ve spojení s touto nevýraznou ženou byly jak požehnáním, tak prokletím. Nějakým zvláštním způsobem ji urážely, vysmívaly se jí a vynášely na povrch všechny její ne­ dostatky.

9

Přes ramena měla přehozenou obstarožní šálu. Lem obnošených šatů sahal o  několik centimetrů výše nad obnošenými střevíci, než udávala poslední móda. Kočka se urputně snažila dostat ven z krabice. Na pravé ruce jí z díry v rukavičce vykukovaly dva prsty. Ian zíral do  těch uhrančivě modrých očí a  uvědomil si, že navzdory stylu oblékání a prvnímu dojmu je slečna Merricková mnohem mladší, než se zdálo. „Pojďme, Gussie,“ řekla paní Redmondová a znovu se natáh­ la, tentokrát pro kabelu. „Musíme nastoupit do  kočáru. Už se nemohu dočkat, až uvidím dům lorda Balfoura.“ „A já se nemohu dočkat, až vás v něm provedu.“ Ian se na ženy usmál a koutkem oka zaznamenal, že Gil a Con právě po­ máhají dámám do kočáru. Obloha byla modrá, jen tu a tam se vznášel malý bílý oblá­ ček, jenže byli ve Skotsku na vrcholu léta, kde je počasí velmi proměnlivé a nepředvídatelné. Slečna Merricková konečně položila ruku v  rukavičce – tu s dírou – na jeho předloktí a hlavou kývla ke kočáru. Náhle se podobala skutečné dámě, která dává rozkazy bez jediného slova. Ian se tedy začal důstojně přibližovat ke kočáru, jak si to vyžadovala hrdá chůze slečny Merrickové. Najednou pocítil prudké sympatie ke kočce, která celému okolí dávala hla­ sitě najevo svůj nesouhlas s tak potupným zacházením. Paní Redmondová byla naštěstí přívětivější povahy. „Bylo to od vás velice milé, že jste nás přišel přivítat osobně, lorde,“ řekla paní Redmondová. „Eulalie nám prozradila, že jste v širokém okolí znám svou pohostinností.“ „Teta Eulalie obvykle přehání, ale doufám, že tentokrát má pravdu. Jste našimi hosty a skotská tradice z Vysočiny nám velí, abychom s vámi zacházeli jako se členy rodiny.“ „Takže jsme na  Vysočině?“ zeptala se slečna Merricková. „Je tady docela chladno.“ Ian si všiml, jak se rozhlíží po okolních kopcích. „Neexistují hranice, které by přesně vymezovaly území Vy­ sočiny, slečno Merricková. Narodil jsem se a  vyrostl v  horách na  západě, takže mé způsoby pocházejí z  Vysočiny. A  podle

10

zvyklostí je zdejší kraj skutečně považován za území Vysočiny. Vždyť u nás každý měsíc v roce alespoň několik dní sněží,“ řekl se smíchem. Neuvěřitelně krásné oči po něm šlehly nedůvěřivým pohle­ dem. Snažil se pojmenovat, co v  jejích očích vidí: opovržení, možná zvědavost, trochu skryté odvahy. Chytrost, pomyslel si nakonec. Byla to přesně ta chytrost, kterou potřebovala k tomu, aby jako chudá příbuzná dokázala přežít z charity své rodiny. Ian tento stav dobře znal, protože ho dlouhou dobu okoušel na vlastní kůži. „Jak se vlastně přihodilo, že žijete v Aberdeenshiru?“ zeptala se paní Redmondová, když se blížili k vozu. Nevinná otázka přinesla vzpomínky na utrpení a zoufalství. „Je to hlavní sídlo našeho hrabství. Dospěl jsem a  bylo na­ čase, abych se podíval do  skutečného světa.“ A  poznal něco jiného než pole plná brambor, zelená údolí a ponuré pohřby. Pomohl dámám nastoupit do kočáru, a tak se mu na malou chvíli ocitla v ruce krabice na klobouky. Soucit s nebohým zvířetem v něm rychle rostl. Vždyť ta kočka má v překrásném malém vězení sot­ va tolik místa, aby se otočila. Ian dobře věděl, jaké to je. Podal kočku nahoru kočímu, zavřel dveře a sám se vyšvihl na  Hanibala, poněvadž jeho dva bratři už byli oba v  sedlech. Kočí Donal počkal, až všichni tři vyrazí, a  dal jim hodný kus cesty náskok, aby nemusel polykat prach z cesty, který se v ob­ laku valil za nimi. Konečně všichni opustili rušnou železniční stanici a nechali za sebou hluk lokomotiv, které odpouštěly páru, kakofonii po­ zdravů a loučení, dupání a frkání koní, kteří byli stejně tak netr­ pěliví jako Ian a nemohli se dočkat, aby už byli daleko od všeho toho hemžení a ruchu. „Tak co mi můžete říct?“ zeptal se Ian svých bratrů, když zvolnili tempo. Koně měli za sebou dlouhou cestu, a aby v po­ řádku dojeli do Balfouru, potřebovali si odpočinout. „Mladší dcera, Hester, je neškodná, ale není hloupá,“ řekl Connor. „Zřejmě jí je jasné, že musí počkat, dokud se neprovdá starší sestra. S tou nebudou problémy.“

11

„Raději na to dohlédni.“ Connor přikývl. Už dávno rezignoval a věděl, že bude muset tančit a flirtovat s další anglickou dívkou. „Gile, co moje budoucí nevěsta?“ Gil si upravil otěže, napřímil se v sedle a odfrkl si. „Je krásná, což bude činit manželský život poněkud snesitelnější. Alespoň ve dne.“ „Co tím chceš říct?“ Gil se ušklíbl. „Je… nervózní. Upjatá, ale mnoho žen dobře nesnáší dlouhé cestování vlakem. Po  pěti minutách ve  společ­ nosti slečny Danielsové opravdu nemohu činit závěry.“ Gil byl obdařen štědrou dávkou vrozeného šarmu, a  navíc okouzlujícím blonďatým zjevem. Pokud je v slečně Danielsové trochu více inteligence, než se na první pohled zdá, pak je právě on tím správným mužem, který to odhalí. Con se mračil. „Před několika generacemi to byli MacDaniel­ sové.“ „Jenže teď jsou Danielsové,“ řekl Ian. „Mějte uši i  oči ote­ vřené. Ta menší gardedáma mi připadá příjemná, ačkoliv ty­ hle typy bývají často nepředvídatelné. Ta vyšší zřejmě v životě nemá příliš mnoho potěšení.“ Con se pousmál. „To by mohlo být výhodou.“ „Mohla by se stát naším spojencem,“ usoudil Ian. „Pokud shledá skotského hraběte dostatečně vhodným, aby se mohl oženit s její sestřenicí, pak by nám tučné anglické věno mohlo spadnout přímo do klína.“ Conův úsměv se rozplynul. „Přece musí existovat nějaký jiný způsob.“ „Jenže neexistuje,“ řekl Gil unaveně. „Díky bohu že se Skot­ sko stalo v letních měsících oblíbeným místem, zvláště pak Vy­ sočina. Platící hosté jsou jediní, kteří nás drží nad vodou. Bez nich bychom už byli na lodi a mířili do Nového Skotska. Jenže peněz není dost, abychom z nich zaplatili opravy na Balfouru.“ „Vedeme si dobře,“ řekl Ian. Jenže i on věděl, že stačí jedna špatná úroda, nemoc ve stádě, další daně z Londýna a všechno bude jinak. A i když jim příbuzní z Nového světa poslali spous­ tu peněz, stále to bylo málo.

12

„Celý život budeme tančit a flirtovat,“ prohlásil Con. „Poma­ lu si začínám myslet, že nejlepší bude loď do Kanady.“ Jako nejmladší z bratrů přišel Con z hor teprve nedávno, ale už toho všeho měl dost. Tahle šaráda se nezamlouvala ani jedno­ mu z nich, ale na Cona měla mnohem více zničující účinky než na Gila nebo Iana. Con miloval koně a volnost a mnohem lépe se cítil mezi zvířaty, než když měl v kiltu popíjet čaj. „Kdo bude první!“ zvolal Gil a prudce pobídl svého koně. Con tryskem vyrazil za ním, zatímco Ian držel Hanibala zpátky. „Jen klid, starouši. Chlapík tvého věku nemá zapotřebí hnát se dopředu jako nějaký blázen, který si chce srazit vaz.“ Když kůň uslyšel Ianův konejšivý hlas, uklidnil se a pomalu pokračoval klidným tempem. Oba byli příliš staří na to, aby se hnali kupředu jako zběsilí, ale když se Ian otočil a zahlédl blížící se kočár, přece jen pobídl koně a vydal se za svými bratry. „Můj ty bože, zdejší muži jsou tak vysocí!“ prohlásila Hester s obdivem. „A… urostlí,“ dodala Julie. „Velmi, velmi urostlí.“ „Ale no tak, teto, snad ses nám tady nezakoukala,“ řekla Eugenie se smíchem. Byl pryč její znuděný výraz, který u  ní Augusta tak často vídala, a vystřídal ho upřímný smích. „Občas neuškodí trochu se pobavit,“ prohlásila Julie. „Gus, to skotské ovzduší ti do tváří vehnalo zdravou barvu. Jistě to je dobrá předzvěst našeho pobytu.“ „Nemyslím si, že je zdravá barva v mých tvářích tak důle­ žitá, abychom se kvůli tomu museli trmácet takovou dálku,“ odvětila Augusta. „Divila bych se, kdyby nás ten výlet všechny nepoznamenal a nezanechal po sobě trvalou bolest v nedefino­ vatelných částech těla.“ Její poznámka vedla jen k tomu, aby ji Julie nestoudně navá­ děla k pojmenování oné části těla, nicméně Augusta se odmlčela a rozhodla se pozorovat okolní krajinu. Klikatá cesta vedla ze­ leným údolím, nad nímž se majestátně tyčily hory beze stromů, což bylo pro Skotsko zcela typické. Výlet do Skotska rozhodně nebyl Augustin nápad, spíše se od něho všechny snažila odradit, ale byla ráda, že může strávit

13

nějaký čas se svými sestřenicemi. Willard a Matthew díky bohu usoudili, že jim bude lépe nahoře na kozlíku vedle kočího, kde si budou moci natáhnout nohy, takže Augusta mohla v  klidu odpočívat. Ovšem jen psychicky. Prudké nadskakování kočáru a komí­ hání se ze strany na  stranu činilo fyzický odpočinek nemožným. „Krásná krajina,“ řekla Eugenie ze svého místa vedle Augus­ ty. „Už chápu, proč si Její Výsost vybrala Skotsko k  místu své soukromé rezidence.“ Možná poklidná nebo zádumčivá, ale krásná rozhodně není. „Svým způsobem je jistě přitažlivá, ale to je i Kent.“ V  modrých očích Eugenie se mihl podivný stín. Stín, který by Augusta nazvala zoufalstvím, kdyby ho však musela pojme­ novat. A nad čím by si nejspíš tak krásná anglická dívka po třech vydařených sezónách musela zoufat? „Můžeš být ráda, že tě nenutí usmívat se před každým uro­ zeným gentlemanem s titulem, drahá sestřenice.“ Genie odvráti­ la hlavu a podívala se z druhého okna. „Pochopitelně že oceňuji, že jsi opustila svou růžovou zahradu a doprovodila mě a Hes­ ter, ale skutečně je tato povinnost tak obtížná? Vždyť nemusíš dělat nic, jen se procházet v  zahradách a  tančit s  bratry lorda Balfoura.“ „Ne, to rozhodně není, i když víš, že netančím.“ „Ale tančíš.“ Ta slova přišla od Julie. Zrádce. „Pokud si vzpo­ mínám, tak dokonce velice ráda.“ „To bylo snad před celým staletím. Tehdy jsem neměla na vý­ běr.“ V kočáře se rozhostilo ticho a Augusta se zamyslela. Cožpak je skutečně jejím jediným posláním, aby ve  svých sestřenicích zabila veškeré naděje na šťastný život, který se jí osobně nedo­ stával? Cožpak když ona neměla štěstí, znamená to snad, že ho nebudou mít ani ony? „Líbí se ti lord Balfour, Genie?“ zeptala se Hester tiše. Po­ něvadž Augusta seděla hned vedle, všimla si, jak se dívka celá napjala.

14

„Sestřenice Augusta netančí,“ řekla po chvíli Genie, „a já se nehodlám provdat za naprostého cizince jen proto, abych získa­ la titul. Jsem si jistá, že je lord Balfour velice pozoruhodný gen­ tleman, ale já tady nejsem proto, abych se stala jeho hraběnkou.“ Její tón nasvědčoval tomu, že by všechny pozoruhodné gen­ tlemany s tituly nejraději poslala do temných hlubin pekel. „Papá s tebou zřejmě nebude souhlasit,“ upozornila Hester. „My obě se provdáme kvůli titulu. Slyšela jsem, jak se o  tom baví s mamá.“ „Pak si můžeš skotského hraběte vzít ty.“ Zdálo se, že Hester tuto možnost vážně zvažuje. „Je hezký. A vysoký.“ „A urostlý,“ dodala Julie. „Na to nezapomínej. Líbí se mi jeho oči.“ „Možná by sis ho měla vzít ty, teto,“ navrhla Hester se smí­ chem. „Například já jsem si jeho očí vůbec nevšimla.“ „Má je takové milé,“ pokračovala Julie. „Zelené oči mi na mu­ žích připadají velice atraktivní.“ Můj ty bože, opravdu je má zelené. Temně zelené smaragdové oči ohraničené hustými černými řasami, které jen podtrhují tma­ vý odstín jeho pokožky. Jenže jeho oči nebyly jen milé, jak tvrdi­ la Julie, ale unavené. Unavené životem. Výraz v jeho očích ostře kontrastoval s rozzářeným úsměvem a s nenucenými způsoby. „Ten s hnědými vlasy mi připadá vážnější,“ řekla Julie. „Ten by se k tobě možná hodil více, Genie. Určitě bude mít také ně­ jaký titul.“ „S  hnědými vlasy je Connor,“ vysvětlovala Hester. „Má z nich nejhezčí nos. Gilgallon vypadá, že se více směje, a taky se mi líbí jeho blonďaté vlasy. Ale podle přísných rtů bych řekla, že je tvrdohlavý.“ Lord Balfour rozhodně nemá přísné rty. Augusta se zamrači­ la a představila si ho, jak nasedá na koně, usmívá se a poplácává zvíře po šíji. Měl široká ústa, plné rty a na levé tváři se mu dělal dolíček pokaždé, když se usmál. S hustými černými vlasy, které mu cuchal vítr, vypadal jako obraz dokonalosti. Julie si rozvázala klobouk a položila si ho na klín. „Jak vypa­ dá hezký nos, Hester?“

15

„Hrdě,“ řekla dívka. „Connor má hrdý nos. Nos dobyvatele. Ne jako ta tenká nedomrlá podivná věc, kterou má místo nosu Richard Comstock-Simms.“ „Má sestra nosům rozumí,“ prohlásila Genie s  úsměvem, když už přestali probírat její manželství. „Mohla by si vydělat spoustu peněz tím, že by podle nosů věštila budoucnost.“ „Jenže my spoustu peněz máme,“ namítla Hester. „Vždyť právě proto lord Balfour požádal o tvou ruku. Nebude mi vadit, když budu mít skotské příbuzné, Genie.“ „A proč ne skotského manžela?“ zeptala se Julie, aby zachrá­ nila nešťastnou Genii. „Protože mamá mi nedovolí, abych se provdala dříve než Genie. Kromě toho Genie má za sebou tři sezóny a já jen jednu.“ Augusta zanechala tři ženy svému dohadování a vzájemné­ mu škádlení a v myšlenkách se vrátila k nosu Iana MacGregora. Na jeho nose rozhodně nebylo nic nedomrlého. Hrdý, to ano, a taky zřejmě aristokratický. Jeho nos byl přesně uprostřed ob­ ličeje, jak už nosy bývají, ale byl o kousek větší než běžné nosy a trochu se křivil do tvaru skoby. Věděla to, protože si ho dobře prohlédla, když jí nabízel rámě. Usmíval se na ni jako starý přítel, i když by ji klidně mohl přehlédnout a  nevěnovat jí ani tu nejmenší pozornost. Vždyť byla naprostá nicka, což si o  ní lord Balfour zcela jistě myslí. Proč ji jeho laskavost tolik vyvedla z míry, to Augusta nevěděla a ani nemínila plýtvat časem, aby to zjistila. Kočár jel po silnicích, které zřejmě opravili na počest Její Vý­ sosti, neboť privátní královská rezidence Balmoral se nacházela jen kousek odsud. Právě blízkost panství lorda Balfoura s krá­ lovskou usedlostí byla důvodem, proč Danielsovi trvali na tom, aby děvčata většinu léta strávila v Aberdeenshiru. Jako kdyby doufali, že královna Viktorie vykoukne zpoza stromu a bude štěstím celá bez sebe, že se může seznámit s Hes­ ter a Eugenií Danielsovými. Julie si opět nasadila klobouk a pod bradou si uvázala stuhu. Pak vykoukla z okna a nadšeně zvolala: „Jen se podívejte na tu krásu!“

16

Světlé kameny jižního průčelí se odrážely v odlesku letního slunce, zatímco západní stranu domu pokrýval hustý břečťan. Hlavní vchod strážili dva draci s  roztaženými křídly. Z  domu dýchala pohoda a klid. Jako první z  kočáru vystoupila Julie. Poté Augusta kývla rukou a nechala jako druhé vystoupit své sestřenice. Venku už na  ně čekali usměvaví Skotové, kteří jim ihned nabídli rámě a snažili se je okouzlit svým šarmem. Bylo zapotřebí, aby dámy zapomněly, že za  privilegium být hosty lorda Balfoura draze zaplatily svým zlatem. „Madam?“ Očekávala, že jí bude jako doprovod sloužit její strýc nebo snad bratranec Matthew, ale místo nich se ve  dveřích ukázal samotný lord Balfour a  nabízel jí ruku, aby jí pomohl vystoupit. Ruku bez rukavice. Stáhl si jezdecké rukavice a Augusta si všimla, že dokonce i hřbety jeho rukou mají tmavší odstín po­ kožky, než by shledával vhodným jakýkoliv Angličan. Konečky prstů položila do jeho dlaně a dovolila mu, aby jí pomohl z  kočáru. Všechno šlo dobře nicméně jen do  té doby, než plnou vahou dostoupla na kamínek, který se pod její nohou rozdrtil, a ztratila rovnováhu. Doslova dopadla na lorda Balfoura. „Jen klid. Držím vás.“ Nemotorně se opřela o  jeho hruď, která byla pevná jako skála. Ačkoliv nutno podotknout, že voněl mnohem lépe než skála. Augusta zaznamenala vůni mýdla, levandule a něčeho kořeně­ ného – možná vřesu. Byla to čistá a hezká vůně. Rychle se napřímila. „Děkuji vám, lorde.“ „Co takhle Balfoure, co říkáte? Je léto a jsme na míle daleko od Londýna, slečno Merricková.“ Nejistě přikývla. Nazývat muže jeho jménem ani ne hodinu poté, co se seznámili, bylo slečně Augustě Merrickové poněkud nepříjemné, a  to bez ohledu na  roční období. Ačkoliv musela

17

uznat, že se jí jeho nabídka líbila. Prozrazovala, že ten vřelý úsměv, který má na rtech, by mohl být upřímný. „Za  chvíli se tady objeví má sestra, Mary Frances, a  ukáže vám vaše pokoje. Jsme na venkově, a pokud hosté nemají námi­ tek, dodržujeme zavedenou dobu podávání večeře.“ Mluvil severským přízvukem a Augustě se zdálo, jako by se s každým slovem mazlil. „Půjdu si brzy lehnout a večeři si vezmu do svého pokoje,“ řekla Augusta. „To trmácení se vlakem není nic pro mě.“ Tak bude Balfour moci svůj šarm konečně uplatnit na Genii, poně­ vadž všichni vědí, že právě proto jsou tady. „Budeme vás u večeře postrádat.“ Došli k hlavnímu vchodu a hrabě se uklonil. „Tady je Mary Fran, která se postará o vaše pohodlí. Dohlédne, aby vám nic nescházelo.“ Mary Fran, nebo spíše lady Mary Frances – vždyť byla hra­ běcí sestrou –, byla impozantní rudovláska se stejně upřímným úsměvem jako její starší bratr. Shromáždila všechny dámy a od­ vedla je do pokojů, kde jim přidělila jednotlivé komorné, které je ujistily, že udělají vše, aby se dámy už nikdy nechtěly vrátit zpátky na jih. Augustin pokoj byl zařízen ve skotském stylu – závěsy, deky, koberec a dokonce i tapety na stěnách byly sladěny do zelené, černé a bílé barvy, kterou viděla na plédu pána domu. Pokoj byl prostě úchvatný. „To všechen personál je tady tak… familiární?“ zeptala se Augusta své komorné. „Familiární?“ „Přátelský.“ Dívčin pihovatý obličej se roztáhl do širokého úsměvu. „Be­ reme vás tady jako svou rodinu, to je zdejší pravidlo. Je něco, co bych pro vás mohla udělat?“ Augusta zakroutila hlavou a  počkala, až se před ní dívka uklonila a  cestou z  pokoje ještě zkontrolovala vodu ve  váze s květinami. A  pak se Augusta po  nekonečně dlouhé době ocitla úplně sama.

18

œ



Ať už Ian hledal Mary Fran kdekoliv – v kuchyni, v jídelně, ve spižírně, na dvoře –, sloužící mu vždy sdělili, že právě někam odešla, ale nikdo nevěděl kam. A ačkoliv jim platil nejlépe v celém hrabství, Ian nebyl žádný hlupák a dobře věděl, že pokud se personál rozhodl, že ji bude před ním krýt, vždy se jí podaří nějak proklouznout, a to i když s ní chce mluvit její pán, hrabě a starší bratr. Mihnutí se červené hlavy a  lehký krok na  schodišti v  něm znovu probudil naděje. Tohle schodiště už dneska zdolal něko­ likrát. „Fiono!“ Na druhé straně chodby se ozvalo bouchnutí dveří. „Fiono Ursulo MacGregorová!“ Ticho, které jasně vypovídalo o tom, že před tím dítětem, jež vždy vědělo, kde se jeho matka ukrývá, nemá žádnou autori­ tu. A co by taky mohl čekat. Vždyť byla Skotka, MacGregorová, a navíc dcera Mary Fran. Právě se chystal vrazit do  dveří a  popadnout neposlušné dítě, když vtom se zarazil. „Vaše Milosti.“ Zatímco se Ian snažil vzpamatovat a rychle si vzpomenout na jméno hosta, mozek k němu vyslal myšlenku: Dáma s pře­ krásnýma očima. „Slečno Merricková.“ Nicméně nebyla to tatáž slečna Mer­ ricková, s níž se seznámil u vlaku, ani ta, které pomohl vystou­ pit z kočáru a doprovodil ji do domu. Tahle slečna Merricková na  sobě měla hedvábný sytě rudý župan, jehož barva skvěle ladila k černým vlasům i k bezchybné pokožce. S vlasy vyčesa­ nými do vysokého drdolu a s brýlemi na nose vypadala překva­ pivě smyslně. „Musím se přiznat, lorde, že jsem se ztratila.“ Její úsměv byl spíše sebevědomý než vystrašený. „Hledala jsem koupelnu.“ A zatímco jiná žena by mohla být zděšená, že ji přistihl jen v  županu, jak se potuluje po  chodbě, Ian slečnu Merrickovou podezříval, že je mnohem více znepokojená ztrátou času, kterou strávila hledáním.

19

Nabídl jí rámě. Naštěstí ji hedvábná látka ukrývala od krku až ke kotníkům a dům byl plný lidí. „Ztratit se v tomhle domě není žádný problém. Když jsem jako chlapec jezdíval na návště­ vu ke svému dědečkovi, ze všeho nejraději jsem se potuloval po domě a objevoval nové pokoje a skrytá schodiště.“ A teď mu nezbývá nic jiného, než se ze všech sil snažit, aby o dům nepřišel. „Líbilo se vám cestování vlakem? Slyšela jsem, že chlapci jsou z vlaků nadšení.“ Chlapce nejspíše považuje za podivný druh hlučných a ušpi­ něných stvoření. „Řekl bych, že vám se cestování vlakem příliš nelíbilo, že?“ Ian očekával jen nějaké strohé odseknutí, ale místo toho se slečna Merricková zamyslela. „Líbí se mi, že je člověk tak po­ hyblivý. Že se za  pár zlatek dostane do  druhého města vzdá­ leného třeba i stovky mil. Ale právě teď bych dala nevím co za uklidňující horkou lázeň.“ „V tom případě jste šťastný člověk, protože my máme na stře­ še obrovskou cisternu plnou čisté vody, komín, který ji ohřívá, a velkou vanu, kde není problém otočit kohoutkem a napustit si ji horkou vodou.“ I když to bylo dost drahé. Zatraceně drahé. Instalovat něco tak příšerně drahého ho donutila jen výhrůžka Mary Fran, která tvrdila, že pokud v domě nebude vodovod, celý personál vyhlá­ sí stávku. „Kdo je to? Je vám velice podobný.“ Zastavila se před další extravagancí, ačkoliv za tuhle byl Ian upřímně rád. „To je můj starší bratr, Asher, chvíli předtím, než nasedl na loď do Kanady.“ „Je tak vážný, ačkoliv velmi pohledný.“ Vážný? Právě se vzpamatovávali ze skandálu, který způsobi­ la Mary Fran s tím zatraceným anglickým kapitánem, a zároveň se nějak museli vyrovnat s úpadkem rodinného jmění. „Měl k  tomu dobrý důvod.“ A  Nový svět mu jen způsobil další vrásky. „Koupelna je tudy.“ Slečna Merricková se však nehýbala a se zájmem si prohlí­ žela obraz mladého zemana ze skotské Vysočiny oděného do

20

rodového kiltu, ačkoliv bez královských reálií. Asher se odmítl takhle nechat vymalovat. Byl vyzáblý až na kost, ale neskutečně hrdý. Ian doufal, že alespoň ta hrdost bratrovi zůstala. „Starosti máte zřejmě i vy,“ řekla, když se odpoutala od ob­ razu a vydala se daným směrem. Ian se s  vypětím všech sil usmál. „Ale také mám spoustu důvodů k radosti. Mám výborné sousedy, vlastním nejkrásnější kus půdy a má rodina se těší dobrému zdraví.“ „Jen díky vám.“ Chytrá a všímavá – podivná kombinace u ženy. „Jsem Skot, slečno Merricková. Všechno, co dělám, dělám pro dobro své rodiny.“ Dokonce i  ztraceným starým pannám ukážu správnou cestu. „Vaše koupelna je zde.“ Ian nakoukl dovnitř a přesvědčil se, že mýdlo, ručníky a všechny ty drahé věci, co Mary Fran tvrdila, že dámy potřebují, je na svém místě. „Umíte používat kohoutek?“ „Ne.“ A podle výrazu na její tváři by raději zemřela ve vlaku, než aby někoho požádala o radu. „Není na tom nic těžkého.“ Ian počkal, až slečna Merricková vstoupí do mramorového chrámu, pak vešel za ní a kolem štíh­ lého těla se naklonil nad měděnými kohoutky. Slečna Merricko­ vá ho bedlivě pozorovala. „Ten napravo je na studenou vodu, a ten nalevo na horkou. Nejdříve pusťte studenou, protože ně­ kdy to trochu zlobí a…“ Když otočil oba kohoutky, zjistil, že někdo zastavil vrchní ventily. V malém prostoru mramorové koupelny ucítil vůni sleč­ ny Merrickové – snad citrón, verbena a kouř z uhlí. Natáhl se a otevřel vrchní ventily. V následující chvíli se stalo hned několik věcí najednou. Nejdříve ucítil, jak někdo prudce otevřel dveře, které mu vrazily do  zad. Pořádná rána ho spíše překvapila, než bolela, nicméně zbavila ho rovnováhy a Ian dopadl na slečnu Merric­ kovou. Pak uslyšel Fionin hlas, který gaelským dialektem zamumlal něco jako: „Pardon!“, a  hned nato rychlé kroky, které se měly k ústupu.

21

A pak se žena s krásnýma modrýma očima změnila na ženu, která byla měkká, hebká, oblá na správných místech a Ian na ní téměř ležel celou svou vahou. Neodstrčila ho od sebe. Dokonce se ho ani nedotkla. Jen za­ vřela oči, což byl jediný způsob, jak mu dala najevo, že přitlačit dámu vlastním tělem na stěnu koupelny považuje za velice ne­ vhodné. Ještě něco se stalo. Ian si všiml jejích těžkých prsou, které se mu opíraly o hruď. Zřejmě si již v ložnici odložila šněrovačku, a tak nezůstalo nic, co by jakkoliv skrývalo její ženské půvaby. Chytrá, všímavá a překvapivě dobře vyvinutá. Ačkoliv by se nejraději přitiskl ještě blíže, Ian se jednou ru­ kou opřel o stěnu, napřímil se a naposledy zkontroloval oba ko­ houtky. „Omlouvám se, slečno Merricková.“ „Jen nehoda. Z jízdy v kočáře jsem stejně samá modřina.“ Věděla, že na  tuto nehodu nikdy nezapomene, i  když pro něho byla zcela bezvýznamná. Zatraceně, jeho mužské partie reagovaly až překvapivě rychle, i když vlastně nevěděl proč. Možná to mělo co dočinění s dlouhodobým stresem a – s krásnýma očima. „Ventily jsou otevřené, teď už jen stačí otočit kohoutkem. Ale nezapomeňte na horkou vodu.“ Přikývla a Ian se rychle odporoučel, protože by mohl říct ješ­ tě něco stupidnějšího.

22

2 W 

illard Daniels pozoroval svého prvorozeného syna a  dědice, jak pokládá prázdnou sklenici zpátky na tác hned vedle křišťálové karafy, která teď byla rozhodně méně plná než před hodinou a která se leskla v odrazu zapadajícího slunce. Chlapec měl elegantní ruce, což rozhodně nebyl žádný kom­ pliment. Všeobecně se smýšlelo, že vojenská služba udělá z mla­ díků muže, nicméně ani pět let v lehké kavalérii nezměnilo nic na zženštilé eleganci příštího barona z Altsaxu a Gribbonu. Jenže tento poznatek si Willard samozřejmě nechá jen sám pro sebe. Matthew uměl logicky uvažovat a v jeho krásné hlavě se rodily skvělé vojenské strategie. Rovněž však byl až nevhod­ ně plachý a  váhavý. Willarda to ničilo stejně jako rudý odstín v blonďatých vlasech jeho syna. A jako kdyby toho nebylo dost, ještě tady byl ten slabý náznak nesmělosti v  jeho manýrech, sklony k uzavřenosti a k oddávání se naprostému tichu, ačko­ liv on by od  svého vlastního syna očekával spíše rozhodnost a mužnou sílu. Zklamání, to bylo něco, s čím se Altsax musel naučit žít, ale neúspěch rozhodně vyloučil. Ještě předtím, než se Genie nebo Hester provdají za  toho hraběcího šaška nebo než si vezmou kohokoliv jiného, musí být vyřešen problém s  jejich stárnoucí a trapnou sestřenicí. A to dříve než Augusta Merricková ohrozí společenské postavení Danielsů jen tím, že vůbec existuje. Od­ mítla jediné možné řešení, a to provdat se za Matthewa – což jí nabídl jen tak v žertu – i když nakonec tomu byl rád. Dokonce i něco tak neužitečného, jako je jeho vlastní syn, si zaslouží lepší ženu, než je žalostná Augusta Merricková.

23

Podobné neradostné úvahy byly dost pádným argumentem, aby dopil zbytek whisky z poloprázdné karafy. Přijít hned první večer strávený pod střechou hostitele k ve­ čeři opilý, to bylo velice nevhodné, ale koneckonců večeře bude až za hodinu. Willard popadl karafu, nalil whisky do sklenice a sám sobě si připil na zdar svých plánů. Jedno z požehnání, které plynulo ze zábavy bohatých Ang­ ličanů, byl fakt, že Ian může spolu s nimi nasytit i svou rodinu. Několik málo letních měsíců se v jejich domě podávalo skvělé aberdeenské hovězí, občas jehněčí, křupavá vepřová pečeně, ku­ řata tak mladá, že se jejich masíčko jen rozplývalo a díkybohu žádné skopové. Ačkoliv v Ianově životě byly dny, že dokonce i zvuk tuhého skopového, které se dusilo v hrnci nad ohništěm, zněl jeho uším jako rajská hudba. Možná to je spravedlivý obchod, pomyslel si Ian, když se k večeři navlékal do slavnostních šatů, aby usedl ke stolu s opi­ lým baronem, s jeho málomluvným synem a se třemi chichota­ jícími se ženami. Až na starou pannu. Ta měla dost zdravého rozumu, aby si večeři nechala poslat do  ložnice, kde drahým hovězím zřejmě krmí svou kočku. Baron vstal, mírně zavrávoral a  tázavě se podíval na  Iana. „Dámy si po  večeři jistě chtějí vypít čaj a popovídat si. Nepo­ skytneme jim soukromí a sami si nedáme něco k pití?“ „Ale samozřejmě,“ řekl Ian a nenápadně dloubl do Connora, který hleděl na nedojedené jídlo na baronově talíři. Nejraději by ho poslal do vesnice chudým, ale kdyby věděli, že jídlo pochází ze stolu Angličanů, i ti nejbídnější by nad ním ohrnuli nos. „Musím říct, že tohle je prvotřídní pití,“ řekl uznale Matthew Daniels, když se všech pět mužů usadilo v knihovně. „Uvažova­ li jste někdy o tom, že byste ho vyváželi?“ „Nyní to je docela problém,“ odpověděl Connor, aby Iana ušetřil potíží. „Dobrá whisky je sice v  oblibě, jenže jsou na  ní uvalené velké daně, a to na obou stranách hranice…“

24

Daniels junior se s Conem a Gilem pustil do překvapivě in­ teligentní debaty o  výhodách a  nevýhodách vývozu whisky, zatímco baron se sklenicí v ruce přistoupil k Ianovi, který stál u okna a díval se ven. „Ten chlapec…,“ řekl baron a  s  chutí si přihnul, „…dát se hned po  večeři do  debatování o  exportu whisky. Myju si nad ním ruce.“ Zhluboka si povzdychl, dlouze se zadíval na  svou poloprázdnou sklenici, jedním lokem ji vyprázdnil a  odložil ji na okenní parapet. „Mohu vám dolít, barone?“ „Ano, to byste byl laskav. Cestování s tolika ženami je velice náročné. Jistě víte, o čem hovořím.“ Ian se jen usmál, vzal prázdnou sklenici a odešel k servíro­ vacímu stolku, aby ji znovu dolil. Sáhl však do zadních řad, kde stála whisky mladšího ročníku. Baron byl již v takovém stavu, že by kvalitní pití stejně neocenil. Karafa se navlas podobala svým starším bratrům, jenže její obsah by Ian nenalil ani Mary Franině oblíbené prasnici. „Tahle je speciálně pro vás,“ řekl Ian, což byla pravda. „Roz­ hodně se nehodí pro běžné popíjení.“ „Musím říct,“ prohlásil baron a zhluboka si přihnul, „že vy Skotové opravdu víte, jak uctít své zákazníky.“ „Své hosty,“ opravil ho Ian mírně. Baron znovu pozvedl sklenici a pak se obrátil k oknu. „Asi bychom si měli promluvit o dámách.“ Copak na  podobné obchodování není ještě příliš brzy? Ian byl sice rád, že otec slečny Danielsové s jejich sňatkem souhlasí, ale na  druhou stranu ho překvapovalo, že se chce tak rychle zbavit své dcery. Ještě nebyli ani čtyřiadvacet hodin pod jeho střechou a  bez toho, aniž by se Ian vůbec vyjádřil, jde baron rovnou k věci. „O  dámách?“ opakoval Ian a  přistoupil blíže k  baronovi. Za  nimi mladší muži pokračovali v  diskuzi o  exportu whisky a dostali se do takového stádia, kdy používali výrazy jako: Vy zatracení Angličané nebo: Vy zatracení Skotové, a velice se u toho bavili.

25

Ian venku na terase uviděl Mary Fran, jak se směje něčemu, co řekla paní Redmondová. Baron se k němu naklonil blíže, zřejmě aby ho oblažil svým dechem, který by srazil na kolena i silného muže. „Jak vlastně ovdověla vaše sestra, Balfoure? Je zatraceně hez­ ká, když pomineme ty zrzavé vlasy. A vdovy bývají velmi váš­ nivé, jistě chápete, jak to myslím?“ Naneštěstí baron vznesl svůj nemístný dotaz právě v tu nej­ nevhodnější chvíli, a to když se muži v místnosti odmlčeli, takže jeho slova slyšel dokonce i sluha, který se právě objevil ve dve­ řích knihovny. Ian se podíval na své bratry. Con pevně sevřel rty a Gil ho raději chytil za rameno. Urážka Mary Fran byla dostatečně nevhodná, aby se výraz Matthewa Danielse změnil od téměř uvolněného k neproniknu­ telné masce lhostejnosti, kterou Angličané tak rádi používají. Všichni v místnosti se dívali na Iana. Baron povytáhl obočí a loktem dloubl do Iana. „Nu?“ Překrásné letní ráno ve Skotsku přicházelo dostatečně brzy, aby člověk, který hostí skupinu hloupých Angličanů, stihl udě­ lat nějakou užitečnou práci ještě předtím, než se převlékne a při­ dá se k nim na snídani. Rovněž mohl večer zůstat vzhůru o něco déle, aby se mohl věnovat potřebné korespondenci. Brzké ráno mu rovněž umožňovalo osamělou projížďku jed­ nou z nejkrásnějších krajin zdobenou právě vycházejícím slun­ cem, kdy mohl v klidu přemýšlet například o nutnosti ignorovat opilého Angličana, který urazil jeho sestru. Ian se obrnil veškerou trpělivostí a kývl na Danielse, aby své­ ho drahého papá vzal do postele, ačkoliv z představy, že baron bude jeho tchán, se mu chtělo zvracet. Takový byl v posledních letech každý den jeho života. Snažil se obrnit trpělivostí, snažil se udržet dobrý dojem, snažil se, aby setkání byla co nejkratší, snažil se uživit svůj klan a  snažil se vymyslet nový plán, jak by z kapes Angličanů vytáhl další a dal­ ší peníze na opravu rozpadajících se zdí. A právě teď se snažil držet se naděje, že Altsax odjede brzy domů.

26

Vlastně by se mohl přejmenovat na hraběte Snaživého. Brzy svou snahou získá hraběnku. Aby zachránil Balfour, byl ochoten udělat naprosto všechno, a to dokonce oženit se s An­ gličankou, i když mnohem raději by po svém boku viděl prak­ tickou Skotku, která by mu pomohla nést jeho břímě. Ženy jako Mary Fran uměly tvrdě pracovat, obětovat se a věděly, co je to loajálnost. Nicméně něčeho takového se mu nedostane. Eugenie Daniel­ sová byla sice velice krásná, ale takovým tím anglickým vybled­ lým způsobem. V  noci v  posteli bude určitě chladná jak leklá ryba a bude plakat smutkem po mamince. Ianovy chmurné myšlenky přerušila osamělá postava, která se právě vynořila ze stínu vzadu za domem. Žena… Pozoroval ji, jak si to rychlým krokem míří do zahrady. Byla vysoká s dlouhým černým copem, který jí dosahoval až do půli zad. S každým krokem jí konec copu rytmicky poskakoval sem a tam. Zatraceně. Poznal béžovou šálu s  černými střapci a  pobídl Hanibala do klusu. „Dobré ráno, slečno Merricková.“ Prudce se zastavila zády k Ianovi, zatímco on seskočil z koně a  sundal si jezdecké rukavice. Svázal opratě a  poplácal koně po pleci. „Neuteče vám?“ zeptala se, když se konečně obrátila. „Má skotskou výchovu. Dojde jen k  nejbližšímu poli s  ov­ sem.“ Ian se vlídně usmál, poněvadž dáma se zdála být zne­ klidněná. „Pojďte, slečno Merricková, projdeme se. Zahrada je v ranním rozbřesku překrásná.“ Letmo se ohlédla k domu a Ian cítil, jak mu pokleslo srdce, což by však měl ignorovat. Jedna věc byla náhodou na něho na­ razit na chodbě při cestě do koupelny, ale druhá být viděna, jak se s  ním prochází po  zahradě. Bylo zřejmé, že něco takového slečně Merrickové připadá nevhodné. Ianovi bylo slečny líto. Koneckonců byla dáma a  nemohla za svůj nedostatečný původ. „Když to vezmeme tady vlevo, ni­ kdo nás neuvidí.“

27

Podívala se na něho těma svýma neuvěřitelně krásnýma oči­ ma. „Není to tak, jak si myslíte, lorde.“ S anglickou dámou to nikdy nebylo tak, jak si myslel. „A co si myslím?“ Vzal její ruku a ovinul si ji okolo předloktí. V tu chvíli pocítil něco…, něco co nebylo právě hodno gentle­ mana. „Myslíte si, že nechci, aby mě někdo viděl, jak se bez doprovo­ du procházím s gentlemanem v ne právě vhodnou denní dobu.“ Jen Angličané mohou považovat venkovské krásné ráno za  nevhodnou denní dobu. „Brzké ráno je ta nejkrásnější část dne,“ řekl. „Je to jediná část dne, kterou má člověk jen sám pro sebe.“ „Ano, to máte pravdu.“ Zastavila se a dlouze se na něho za­ dívala. Dívala se na něho tak dlouho, až Iana napadlo, že bez brýlí toho asi moc nevidí. „A  právě proto jsem tady. Venku je příliš krásně na  to, abych zůstala zavřená v  jednom pokoji s Ulys­sesem.“ Nebýt dobrého vychování byl by to tentokrát on, kdo by dlouze zíral, místo toho se však vydal po pěšině dále do zahra­ dy. Zavedl ji za vysoký keř, kde se ocitli v naprostém soukromí. „Abyste věděl, mám v  rodině své místo,“ řekla, vymanila ruku z jeho sevření a sedla si na dřevěnou lavičku. „Neposadí­ me se na chvíli?“ Teď, když byli v soukromí, se chtěla posadit? Jenže se zdálo, že to považuje za zcela přirozené. Tvářila se velice vážně a v modrých očích se jí zračila upřímnost. Ian se posadil v patřičné vzdálenosti, a  to navzdory ďábel­ skému pokušení vyvést ji z míry tím, že se přitiskne nevhodně blízko. „Děkuji.“ Šála jí sklouzla z  ramen. „Pochopila jsem, lorde Balfoure, že se hodláte oženit s mou sestřenicí.“ „Opravdu se chci oženit,“ řekl opatrně, poněvadž mysl ženy pro něho byla záhadným labyrintem, a tato žena by mu mohla zhatit plány na získání věna slečny Danielsové. Přikývla. „Samozřejmě že se musíte oženit, jenže Eugenie ješ­ tě na sňatek není připravená. Má za sebou tři sezóny a spoustu nabídek, ale její mamá se rozhodla, že musí získat titul.“

28

Ian tohle všechno věděl, a tak raději mlčel. „Genie je mladá a má moderní představy, že sňatek by neměl být obchodní záležitostí.“ Slečna Merricková mírně zčervenala. Hovořit o těchto věcech tak otevřeně jí zřejmě nebylo příjemné. „Mohu být upřímný?“ Díky bohu že nemusí trávit každé ráno s touhle ženskou, i když je pravda, že kromě překrásných očí má i nádherné černé vlasy. „Prosím. Mnoho lidí se mnou hovoří upřímně a já, i když tak možná nevypadám, to snáším docela dobře.“ Samozřejmě. Jak jinak? „Jedná se vám o manželství nebo o intimnosti, které se vyža­ dují od vdané ženy?“ Povytáhla obočí, ale to bylo vše. Ian očekával její odpověď, poněvadž manželství jen na papíře by bylo jistou úlevou. „Teď, když jste tuto možnost zmínil,“ řekla dáma pomalu, „musím uznat, že u Eugenie existuje jistá averze k… intimnos­ tem, ačkoliv já i  Julie jsme se ji snažily ujistit, že se není čeho obávat.“ „Hádám, že vy proti našemu sňatku nic nemáte?“ Dobrotivý bože, co asi tak stará panna může vědět o intimnostech. „Samozřejmě že proti vhodnému sňatku své sestřenice nic nenamítám. Abyste věděl, lorde, já sice nejsem provdaná, jak jistě víte, a pevně doufám, že mé sestřenice nedopadnou stejně. Nicméně dala jsem Genii své slovo, že budu vždy stát při ní a že nedovolím, aby ji vmanévrovali do situace, kdy nebude mít na výběr. Pokud v sobě však vzájemně naleznete zalíbení, budu váš sňatek všemožně podporovat. Budete k ní laskavý?“ Laskavý? Co má laskavost společného s  penězi a se záchra­ nou jeho rodiny? Zatímco Ian hleděl do těch neskutečně mod­ rých očí, uvědomil si, že má s touto ženou něco společného. Byla opuštěná a osamělá dokonce i mezi svými. Vlastně v pří­ tomnosti své rodiny byla ještě osamělejší. Natáhl ruku a upravil jí šálu, která jí spadla z ramen. „Ráno bývá chladné.“ Stále na něho hleděla a čekala na odpověď. „O vlídnosti toho moc nevím, slečno Merricková, ale chápu, co je to čest. A také rozumím tomu, že úsměv a nějaké to slův­

29

ko na povzbuzení může být základem dobrého vztahu, zatímco mlčenlivost a podrážděnost nikoliv. Ženy si zasluhují veškerou pozornost. Rozhodně své ženě mohu nabídnout úctu a zdvoři­ lost.“ Zachvěla se, ale zřejmě ne ranním chladem. „Zdvořilost ne­ má s vlídností moc společného, abyste věděl. Můj strýc i má teta jsou zdvořilost sama.“ Takže tohle mají taky společné – nechuť k Willardu Daniel­ sovi. „Manželství by vás zbavilo jejich chladné zdvořilosti, tak proč jste se potom neprovdala?“ Když neměla vlasy schované pod tím příšerným kloboukem a na nose neměla brýle, byl na ni docela hezký pohled. Dokonce se zdálo, že je mladší, než si Ian zprvu myslel. A ty neskutečně modré oči… „Právě jsem začala svou první sezónu,“ řekla takovým způ­ sobem, jako když staří vojáci hovoří o svých zážitcích na bitev­ ních polích. Dívala se někam daleko do  neznáma a  oči jí zjih­ ly něžným citem. „Vstoupila jsem do společnosti jako všechny ostatní mladé dámy, ale pak mí rodiče zemřeli. Nejdříve papá, krátce po něm mamá. Smutek trval dva roky. Když jsem se ko­ nečně mohla vrátit do společnosti, situace se změnila.“ Ian mlčel. Sedět tak blízko její osobě mu vůbec nebylo pří­ jemné. Pomalu si začínal dávat vše dohromady. Situace se změnila, protože když odložila smutek a mohla se vrátit do společnosti, její mladší sestřenice Genie právě vyšla ze školy a byl to Geniin papá, ne slečny Merrickové, kdo spravoval rodinné jmění spolu s titulem barona. „Váš strýc vám odmítl dát věno?“ Sklopila hlavu a  podívala se na  své ruce složené v  klíně. „Možná.“ Ian následoval její pohled a všiml si, že zpod promáčeného lemu jejích nevýrazných vycházkových šatů vykukují dva bosé prsty pravé nohy. Rychle nohu zasunula pod šaty. Potlačil úsměv a  vrátil se ke  konverzaci. „Slečno Merricková, mám sestru, malou neteř a více tet a sestřenic, než vůbec dokážu spočítat. Chápu, jaká to je starost.“

30

Přikývla s očima stále upřenýma do klína. „Strýc mi nejdříve nabídl, že mě bude podporovat, ale pak si to rozmyslel. Několik sezón a věno je zřejmě víc, než si baron může dovolit. Proto mi nabídl, abych se provdala za svého bratrance Matthewa.“ Z  baronovy strany to byla skvělá taktika. Zabil by tak dvě mouchy jednou ranou. „Jenže s tím jste zřejmě nesouhlasila, že, slečno Merricková? Ale proč? Její Veličenstvo si také vzalo bratrance a ukázalo se, že jejich spojení je prosperující.“ „Jenže ona si vzala bratrance, kterého až do té doby, než se jí začal dvořit, vůbec neznala. Matthew je jako můj bratr. Vyrůstali jsme společně a já bych mu něco takového nemohla udělat, a to ani pro možnost mít děti a  získat titul baronky. Takže jsem se stala chudou příbuznou a procházet se bosa v ranní rose jaksi mé roli nepřísluší.“ Ian se zamyslel. Děti a titul byly zřejmě pro mladou anglic­ kou dámu tím největším životním úspěchem, jakého mohla do­ sáhnout, a ona se ho dobrovolně vzdala. „Rozdělení v rodině docela chápu.“ Znovu se natáhl, aby ji zabalil do teplé šály. „Já se například musím chovat jako hrabě, který každé léto, když je Jeho Výsost poblíž v  rezidenci, musí otevírat dveře svého domu bohatým Angličanům.“ Bylo to přiznání, které neměl v  plánu, nicméně její úsměv svědčil o tom, že je mu za ně vděčná. „Nemusíte si dělat výčitky, že se z mého strýce snažíte vy­ táhnout peníze. Je dost bohatý, aby se mohl podělit s těmi, kdo to potřebují.“ „Nejsem skutečný hrabě, tedy alespoň prozatím.“ Podíval se na  ni, aby se ujistil, že ho poslouchá, protože tohle nechtěl skrývat. „Titul by měl zdědit můj nevlastní bratr, Asher, jenže je už sedm let nezvěstný. Požádali jsme o úřední prohlášení, že je legálně mrtvý, ale já stejně doufám, že se na poslední chvíli objeví ve dveřích a s úsměvem mi vyčte, že ho hodlám nechat pohřbít.“ „Strýc o tom ví. Trochu si vás prověřil.“ Upřímnost za upřímnost. Slečna Merricková v Ianově hod­ nocení nepatrně stoupla.

31

„Opravdu? Myslel jsem si to.“ A slečna Merricková se zřej­ mě obává, že si její strýc prověří i ji. „Pojďte, ukážu vám v lese místo, kde se bezpečně můžete procházet a budete mít jistotu, že vás nikdo neuvidí. Je dostatečně vzdálené od  domu i  od stájí.“ „Možná někdy jindy.“ Vstala a žalostně se usmála. „Kdybych se u snídaně objevila neučesaná a s mokrým lemem šatů, jistě by to vzbudilo zvědavost. Vy to nikomu neřeknete, že ne?“ Z výrazu její tváře se dalo vyčíst, že je to pro ni hodně důle­ žité. Ian rovněž vstal. „Gentleman nikdy nevyzradí tajemství dá­ my, slečno Merricková. Nikdy.“ Zdálo se, že se jí ulevilo a pak jako by chtěla ještě něco říci nebo ho možná chytit za ruku, aby stvrdil svou přísahu. Místo toho se však zabalila do  své příšerné šály, obrátila se k  němu a udělala něco, co by nikdy nečekal. Bez varování mu položila ruce na hruď, stoupla si na špičky a políbila ho na tvář. Letmo zaznamenal přítomnost tepla a heb­ kosti a  podivný pocit křehkosti, jako když v  lukách utrhnete jarní květinu, a to všechno předtím, než se vzpamatoval a chytil ji za předloktí. Na malou chvíli patřila jen jemu. Žena, která si k sobě zřejmě nikoho nechtěla připustit. Ian sklouzl rukama ko­ lem jejího pasu a něžně ji objal. Nebyla sebevědomá, naparáděná ani předvídatelná. Byla plachá, osamělá a nejistá. Nicméně odvážná. Byla to sladká chvíle. Ian ustoupil stranou a dvorně se uklo­ nil nad její rukou. Rychle se stáhla a ukryla se do bezpečí vlněné šály. Pak se otočila a s bosýma nohama se rozběhla zpátky do domu. Hrabě Balfour byl mnohem složitější, než si Augusta zpr­ vu připouštěla. Přemýšlela o něm celou dobu, co se převlékala do čistých šatů, které však byly stejně žalostné jako ty první. Její první dojem byl, že má dobré vychování, skvělé dispo­ zice a – jako většina urozených mužů – rozhodně netrpí nedo­

32

statkem sebedůvěry. A že je… velký. Fyzicky velký. Vysoký se širokými rameny, s pevnou hrudí a se svalnatýma nohama. Vysoký a svalnatý Skot se zelenýma očima. A  teď ji přistihl při její nejoblíbenější činnosti, kdy se bosá brouzdala ranní rosou a jen tak bez klobouku dovolila teplému slunci, aby zlíbal její tvář. Něco takového si mohla dovolit jen v soukromí Oxfordu, což jí však v  uplynulých týdnech, které strávila se svou rodinou, bylo odepřeno. Hrabě její nevhodné chování nikterak nekomentoval. Byl zdvořilý a upřímný, stroze upřímný. Augusta však upřímnost vítala a chtěla mu dát na srozuměnou, že si jeho důvěry váží. Lord Balfour byl seriózní člověk a  jistě pro něho nebylo lehké hovořit s ní jako s naprostým cizincem o svatbě a o Geniině stra­ chu stát se jeho hraběnkou. A právě proto měla z jeho upřímnos­ ti takovou radost. Tím by snad mohla omluvit své nevhodné chování, které ná­ sledovalo. Co si vlastně myslela, že dělá? Vůbec nechápala, jak se to mohlo stát. A už vůbec jí nebylo jasné, proč neustále myslí na jeho objetí. Byl jen zdvořilý. Když jí poprvé upravil šálu, Augusta nevě­ děla, co si má o tom myslet, a skoro utekla. Podruhé jí to připa­ dalo… fascinující. Rozhodně ne roztomilé. Roztomilý byl vážný pohled v jeho očích, když se jí svěřoval, že oficiálně ještě není hrabě. Augusta slyšela svou tetu se strýcem, jak o tomto faktu dlouze a nudně diskutovali. Nakonec strýc usoudil, že když nic jiného, tak je to hraběcí syn a jednou hrabětem bude. Pak ho teta prosila, aby ještě alespoň rok počkal, a strýc začal křičet. Jakmile se Augusta převlékla, pustila se do  úpravy vlasů. Dívala se do zrcadla a usmívala se. Den začal velice slibně. Čím více poznávala lorda Balfoura, tím si byla jistější, že s ním její sestřenice bude šťastná. Zřejmě chtěl s  námluvami začít hned ráno u  snídaně. Au­ gusta ho ze svého místa u  stolu pozorovala, jak se snaží vejít do salónku ve stejnou chvíli jako Genie.

33

„Dobré ráno, slečno Eugenie a slečno Hester,“ řekl u dveří. „Obě vypadáte překrásně. Je vidět, že jste si v noci odpočinuly.“ „Usnula jsem dřív, než mi hlava klesla na polštář,“ přiznala se Hester, která právě vplula do místnosti. „Můj ty bože, takhle se tady snídá? Čekala jsem toast a čaj. Genie, myslíš, že dokáže­ me sníst všechno, co je tady nachystané?“ „Slečno Danielsová?“ Hrabě dal Genii galantně přednost. „Mohu vám nabídnout?“ „Děkuji, ale já po  ránu vůbec nemám hlad.“ Genie šleh­ la po  Augustě významným pohledem, který zřejmě znamenal prosbu o pomoc, ale který nebyl akceptován. Je jen dobře, když se ti dva lépe poznají. „Koláčky jsou výtečné,“ řekl s povytaženým obočím. „Mys­ lím, že byste měla následovat příkladu slečny Hester.“ „Chytrý muž.“ Hester kroužila kolem servírovacího stolku a právě si nabírala pečivo. „Nemohu najít máslo, což je chyba, protože Augusta miluje máslo tolik, že by dokázala zaměstnat každou krávu v širokém okolí.“ „V Aberdeenu máme spoustu krav. Dobré ráno, slečno Mer­ ricková. Doufám, že jste se dobře vyspala.“ V jeho výraze nebyl ani náznak po humoru, jako by ji skutečně dnes ještě neviděl. Tak skvělý herec jistě umí i dokonale lhát, což nebylo zrovna příjemné zjištění. „Děkuji, spala jsem skvěle. Nechala jsem otevřené dveře na  terasu, abych potěšila svého kocoura. Myslím, že čerstvý vzduch nám oběma udělal dobře.“ „Potěšit kocoura, to jsem ještě nikdy neslyšel.“ Obrátil se zpátky ke Genii, která váhala nad spoustou jídla. „Kousek slani­ ny, madam? Nebo snad šunku?“ „Vezmu si jen koláček, ale děkuji, lorde.“ „Nic takového. Jste můj host. Pro vás jsem Balfour. A já, po­ kud vám to nebude vadit, vás budu oslovovat slečno Genie, co říkáte?“ Přistoupil ke stolu a počkal, aby jí přisunul židli. Genie vyslala k Augustě další prosebný pohled. „Samozřejmě že jí můžete říkat slečno Genie,“ ujistila ho Au­ gusta, když se natahoval pro čajovou konvici. „Formality snad můžeme u snídaně vynechat.“

34

Zřejmě zůstala za  vzrostlým keřem s  hezkým hrabětem až příliš dlouho. „Přesně tak.“ Hester nadšeně přikyvovala a vidličkou kývala ve vzduchu, aby tak utvrdila svá slova. „Dám si také trochu čaje, sestřenko. Naložila jsem si plný talíř koláčků a musím je něčím spláchnout.“ „Já si dám také,“ řekl hrabě. „Až se tady objeví mí bratři…“ Ve  dveřích se objevili Connor a  Gilgallon a  hrabě si začal rychle nakládat koláčky na talíř. „Dobré ráno všem,“ zahlaholil Gilgallon. Jeho rozcuchané blonďaté vlasy svědčily o tom, že se právě vrátil z ranní projížď­ ky. „Vypadáte báječně, dámy, což svědčí o tom, že vás Ian ještě nezačal nudit svou konverzací.“ „Jen si od  něho nenechejte zkazit chuť k  jídlu,“ řekl hrabě. „Skotové jsou velice hluční a já se marně snažím vtlouct do něho trochu vychování.“ „S  tím ti mohu pomoct,“ ozval se Connor, „ale myslím, že snažit se do něho vtlouct slušné vychování by mohlo mít zce­ la opačné účinky.“ Vtom se zahleděl na  stůl. „No to ne, Iane. Počkej, však já řeknu Mary Fran, že jsi nám nechal jen půl tuctu koláčků, a vy, slečno Hester, budete můj korunní svědek.“ Augusta si všimla, že se hrabě posadil vedle Eugenie a kaž­ dou chvíli jí něco šeptá do ucha. Netrvalo dlouho a zdálo se, že se mladá dívka v jeho společnosti konečně uvolnila. Dolil jí čaj, podal mléko a  cukr, nakrájel zralou broskev – Její Výsost pro­ hlásila, že broskve přímo zbožňuje – a většinu sladkého ovoce položil na její talíř. Opulentní snídaně nebyla jen ukázkou skotské pohostin­ nosti, ale i  hraběcího šarmu. Po  třetím šálku čaje Genie sáhla po  kousku broskve, která ležela na  talíři jejich hostitele, ale v půli pohybu se zarazila. „Omlouvám se, lorde.“ Ruka se vrátila zpátky do klína, za­ tímco ve  tvářích se jí objevila nachová barva. „Nechtěla jsem vám sníst vaši snídani.“ Gilgallon se natáhl přes stůl a  z  talíře svého bratra si vzal kousek ovoce. „Proč ne? Když to neuděláte vy, tak já nebo Con nebo Mary Fran nebo…“

35

„Co je s Mary Fran?“ zeptala se hraběcí sestra ode dveří, od­ kud si to namířila přímo k bufetovému stolku. „A pravdu, Gil­ gallone Concannone MacGregore, nebo tě seřežu.“ „Cože vám udělá?“ ozvala se Julie, která až dosud mlčela. „Naplácá mu na zadek,“ vysvětloval Connor, protože Gilgal­ lon měl plnou pusu broskve. „Jako už poněkolikáté. Mateřství dalo Mary Fran pevnou ruku.“ „A neváhám ji použít, kdy je třeba,“ řekla Mary Fran s talí­ řem naloženým až po okraj. O chvíli později si Augusta všimla, že se hrabě opět naklonil ke Genii a něco jí pošeptal, ale dívka na jeho důvěrnosti nerea­ govala. Když do  místnosti vešel Matthew, Balfour přestal se sváděním, nebo co to bylo, a soustředil pozornost na nově pří­ chozího. Na muže, který měl být Augustin… manžel. Bez zájmu pozorovala svého bratrance a mnohem více vzru­ šující jí přišly koláčky a silný čaj. Byl hezký, štíhlý, drobné postavy, a  zatímco Augusta po svých keltských předcích zdědila příšerné černé vlasy, Mat­thew byl toho ušetřen. Jeho vlasy měly barvu zralého obilí s  náde­ chem červené. Rovněž nezdědil ani její podivné oči. Ty jeho byly dokonale modré a připomínaly letní oblohu. Snažila se na něho dívat objektivně, ale když si představila, že by s ním měla mít dítě, připadala si tak nějak – divně. Byli sice oba svobodní a svazek bratrance a sestřenice byl zcela legál­ ní, vždyť královské rodiny taková manželství uzavírala velice často, ale přesto… Matthew ji naučil, jak si zavazovat tkaničky u bot, jak zasadit ránu pěstí do zubů. Ukázal jí, kde přesně má žena kopnout otra­ pu, když chce získat čas na to, aby utekla. To rozhodně neby­ ly vzpomínky, které by v ní vyvolaly myšlenky na svatbu. Ani před lety, ani teď. Časem z Matthewa vyrostl seriózní muž. Změna se udála ješ­ tě předtím, než nastoupil do kavalérie, a Augusta toho litovala – jak kvůli sobě, tak kvůli němu samotnému. „Dobré ráno, sestřenko.“ Matthew se posadil hned vedle ní. „Pokud by tě to neobtěžovalo, mohla bys mi podat konvici s ča­ jem?“

36

Uposlechla a beze slova mu čaj nalila do připraveného šálku. O  kousek dál se Gilgallon právě natahoval k  talíři své sestry a snažil se z něj ukrást slaninu. „Jak nestydaté takhle se chovat k  sestře samotného hrabě­ te,“ káral ho Connor a usrkl si čaje z Gilova hrnku. „Právě jsem odhalil Gilův problém. Zapomněl si osladit čaj, což neprospívá jeho náladě.“ „Náladu si spravím hned po  snídani, jen co se projedu na koni,“ řekl Gil. „A  čaj jsem si neosladil, protože sis do  svého hrnku nasypal celou cukřenku.“ „Možná by se k tobě dámy rády přidaly a taky se trochu pro­ jely,“ navrhl hrabě. Jako pán domu seděl v čele dlouhého stolu a v očích mu tančily jiskřičky smíchu. Jak byla tahle skotská snídaně odlišná od všech, které Augus­ ta zažila se svými příbuznými nebo od těch, kdy seděla u stolu jen se svou kočkou. „Já bych se projela velice ráda,“ řekla Genie a tázavě se podí­ vala na Gila. „Snad tady máte nějakou krotkou kobylku.“ „Kdyby se k nám přidal i nejmladší pan MacGregor, mohli bychom jet ve čtyřech,“ navrhla Hester a podívala se na Conno­ ra. „Teto, nechtěla bys jet s námi?“ Zdálo se, že Julie tuto nabídku vážně zvažuje. „Na koni jsem neseděla už celé roky. Augusto, jela bys také, abych nebyla jedi­ ná, která pojede krokem na nějakém letitém poníkovi?“ Augusta byla ve velkém pokušení. Ach, jak ráda by se pro­ jela, jenže zatímco Julie pojede jako doprovod, ona by tam byla tak trochu navíc. „Nechám děvčata pod tvým bedlivým dozorem,“ řekla Au­ gusta. „Já pojedu až někdy jindy.“ O tři židle dál baron složil noviny a zamračeně se kolem sebe rozhlédl. „Cože? Projížďka na koni? Musím říct, že po jídle bych si raději chvíli odpočinul. Ale vy klidně jeďte, děvčata. Až se vrátíte, nezapomeňte o  tom napsat své matce, aby mě mohla plísnit, že jsem vám dovolil tak nebezpečnou zábavu. Podej mi čaj, Gussie.“ Augusta poslechla. Vždy dělala to, co po ní chtěl její strýc. Zároveň si však stačila všimnout, že hrabě na projížďku nepo­ jede.

37

Je od  něho velice moudré, že na  Genii netlačí a  že jí chce dát čas. A společnost jeho mladších bratrů ho jistě nemůže nijak ohrozit. Nebo snad ano?

38

3 I   

an považoval snídani za docela úspěšnou, nicméně největší podíl na tom měl Gilův nápad vyjet si na projížďku po panství a jeho ochota vzít dámy s sebou. Vždy se svým protivníkům ukaž v tom nejlepším světle. Ian ni­ kdy nezapomněl na slova svého dědy, i když netušil, jak starý válečník přišel k tak vytříbené moudrosti. Rovněž také pokročil ve  dvoření – nebo co se vlastně od  něho očekávalo – k  slečně Danielsové. Slečna Genie. Zdálo se, že když si slečna Merricková vyžáda­ la jeho společnost v knihovně, blonďatá kráska si jen oddychla. „Máte v knihovně hodně románů?“ Hlas slečny Merrickové zněl váhavě, jako kdyby romány byly něco podobného jako pornografie. Možná dle jejího úsudku ano. „Mary Fran trvala na tom, abychom knihovnu řádně vybavi­ li. Connor je přesvědčený, že každá skotská domácnost by měla mít všechny knihy od starého sira Waltera. Gil se vymlouvá, že jsou jen pro Mary Fran, ale já klidně přiznám, že si je občas také rád přečtu.“ Šla těsně vedle něho a  udiveně ho pozorovala. „Vy se tím netajíte?“ „Být hlavou rodiny má své výhody.“ Spiklenecky na ni mrkl a  uvedl ji do  velké knihovny. Pak už jen s  potěšením pozoro­ val, jak slečna Merricková s obdivem sleduje rodinné poklady. Prstem pomalu klouzala po hřbetech knih a s úctou četla jeden název za druhým. „Knihy jsou má slabost,“ přiznala se, když se zastavili u vel­ kého atlasu, který ležel otevřený na skleněném stole. „Když ze­ mřel papá a  chvíli po  něm i  mamá, byla jsem velmi osamělá.

39

V  období smutku člověk nemůže dělat nic jiného než truchlit, a  mi to nepřipadalo právě rozumné. Smutek vás uzavře před okolním světem a nakonec jste úplně sám. Překvapila jsem vás snad?“ Podívala se na něho a Ian se usmál. Dveře do knihovny byly otevřené a  hned za  nimi stál sluha. Mluvili spolu o  knihách a o smutku a ji napadlo, zda ho nepohoršuje. Ian přistoupil blíže a ztišil hlas, jako by si vyměňovali nějaké důvěrnosti. „Po dni stráveném se svými bratry potřebuji trochu klidu, kdy zatáhnu závěsy, rozsvítím lampu a sednu si do křesla s dobrou knihou.“ Nebo se opíjím. Nevhodnou myšlenku rychle zavrhl. „Tuhle jste četla?“ Natáhl se přes její rameno a z police vy­ táhl jednu z knih. „Je považována za jedinečnou ukázku skotské národní hrdosti.“ „Waverley? Ta je přece od vašeho sira Waltera.“ „Stala se tak oblíbenou, že díky ní mohl povečeřet s Jiřím IV. a přiměl krále, aby přijel do Skotska na návštěvu. Prý mě tehdy jako nemluvně dovezli do Edinburghu, abych se také zúčastnil té velké slávy, ale byl jsem příliš malý, než abych si cokoliv pa­ matoval.“ Augusta zamračeně pozorovala knihu. „Pokud si vzpomí­ nám, tak královští rádci mu tu návštěvu nedoporučovali, není to tak? Nicméně pro Skotsko měla velký význam.“ „Zřejmě ano. V dobách mého dědy bylo zakázáno, abychom nosili kilt a  dokonce hráli na  dudy. Návštěva Jiřího všechno změnila. Skotsko se stalo velmi populárním a spolu s ním i jeho národní zvyklosti.“ Copak se anglické staré panny zajímají o skotskou historii, která se odehrála před třiceti lety? Právě se jí chtěl zeptat, ale Augusta otevřela knihu. Stála pří­ mo uprostřed knihovny a  začala číst. Její zamračený výraz se změnil v  hluboce soustředěný. Jediným zvukem byl tikot ná­ stěnných hodin, které visely na zdi knihovny. Náhle Ian ucítil svěží květinovou vůni, která se linula od slečny Merrickové, a uvědomil si, že stojí těsně vedle sebe. Něž­ ná vůně ho sváděla snad ještě více než citrónový koláč. Černé vlasy měla stažené do  přísného drdolu a  on najednou pocítil

40

nepochopitelnou touhu natáhnout ruku a hebké kadeře uvolnit z pevného sevření. A ještě jednou ucítit letmý polibek horkých rtů na své tváři. „Musím vám poděkovat,“ řekl. Ta slova ho samotného pře­ kvapila. Drž se zpátky, ty starý blázne. Tázavě se na něho podívala. „U snídaně jste dokázala,“ začal vysvětlovat, „abych vaši ses­ třenici mohl oslovovat neformálně. Tím jste mi velice pomohla.“ Zamrkala a zavřela knihu. „Chtěla jsem, abyste se lépe po­ znali. Já si na formality příliš nepotrpím, lorde. Můj dědeček byl pouhý baron… nebo jaký je skotský ekvivalent?“ „Lord baron. Doufám, že se vám kniha bude líbit, slečno Mer­ricková.“ Obrátil se k odchodu. Potřeboval se dostat co nejdál od těch překrásně modrých očí, a beztak měl spoustu práce. „Lorde?“ Zastavil se a podíval se na ni. „Madam?“ Z  místa, kde stál, si všiml, že se jí z  drdolu uvolnila jedna kadeř a volně spadá na štíhlou šíji. Bylo to tak podivně provoku­ jící. Jako by ho ta kadeř sváděla a vysmívala se mu, že se může dotýkat její pokožky, zatímco on ne. „Myslela jsem…“ Sklopila pohled dolů ke  knize, kterou držela v rukou. „Tedy pokud by vám to nevadilo…“ Ian měl rád ženy. Užíval si jejich společnost jak v posteli tak mimo ni. Měl rád jejich sladkost a  vůni, které dodávaly jinak šedivému životu barvitost a pestrost. Přesto, něco ho varovalo, aby se držel dál od téhle staré panny, která se ráda brouzdá bosá ranní rosou a rozdává kradmé polibky. Přistoupil blíže. „Jste hostem pod mou střechou. Stačí, abyste požádala, a já udělám, co bude v mých silách, abych vám vyho­ věl, slečno Merricková.“ Byla jeho jediným spojencem v získání Danielsova zlata, což omlouvalo jejich schůzku mezi policemi s knihami. Něco zamumlala, jenže Ian jí nerozuměl. Proto přistoupil blí­ že a všiml si, že jí tváře hoří studem. „Prosím, slečno Merricková? Omlouvám se, ale nerozuměl jsem.“

41

„Augusta.“ Váhavě k  němu pozvedla zrak. „Myslela jsem, že když budete mě i Hester nazývat jménem, bude to pro Genii snadnější. Jen bych nechtěla…“ Říct něco takového ji zřejmě stálo obrovské úsilí. Bylo to po­ znat z  výrazu její tváře, z  postoje těla, ale především to měla vepsáno ve svých krásných očích. „Co byste nechtěla?“ pobídl ji. Založil ruce za záda, aby odo­ lal pokušení dotknout se uvolněné kadeře a  zastrčit ji zpátky na své místo. „Abyste mi říkal slečno Gussie nebo Gus nebo Auggie nebo…“ Rudější rozpaky snad už ani nemohla být a  Iana náhle na­ padlo, že nechce být důvodem jejích obtíží. „Já jsem Ian,“ přerušil ji. „Myslím, že kdybych vaší sestřenici nabídl, že se budeme oslovovat jen jmény, nejspíše by utekla od stolu. Ale vy mi klidně říkejte Iane a já vám budu říkat slečno Augusto. Mí bratři mě také neoslovují titulem, ovšem jen když se na mě nezlobí. Pro vás bych byl rád Ian, pokud to bude pro­ blém, pak Balfour, jen ne prosím vás lord.“ Červeň z tváří pomalu zmizela, i když v jinak bledém obličeji ještě stále zůstal něžně nachový odstín. „Můj dědeček měl na  věc podobný názor. Tvrdil, že tituly jsou tou nejnudnější věcí, jakou si lidé mohli vymyslet, a že to není nic jiného než vědro břeček a nesmyslů.“ Ian měl obavy, že se zase začne červenat, ale místo toho se na něho usmála a doda­ la: „Dáma by zřejmě neměla používat taková slova, že?“ Rozhlédla se kolem sebe, jako by se chtěla ujistit, že ji nikdo jiný neslyšel. „Hosté v  mém domě, zvláště pak v  mé knihovně, mohou používat slova, jaká je jen napadnou. Doufám, že se vám kniha bude líbit, slečno Augusto.“ A  pak udělal něco nesmyslného, něco odvážného, něco so­ beckého, něco naprosto hloupého. Letmo ji políbil na rty. Možná víc než letmo. Rozhodně dost na to, aby stačil zazna­ menat, že její rty jsou hebké, sladké a poddajné. V bezděčném gestu zvedla ruce a opřela je o pevnou hruď, zřejmě aby neztra­ tila rovnováhu.

42

Když se napřímil, její ruce zůstaly položené na klopách kabá­ tu. Oba sklopili hlavy, a zatímco mlčky stáli, Ian upřeně hleděl na Augustiny elegantní prsty na jeho klopách. Pokušení líbat ji bylo tak silné, že Iana téměř připravovalo o rozum. Něco takového se zcela neslučovalo s jeho chováním obchodníka. Jak rád by ji naučil skutečným polibkům. Jak rád by rozpustil hebké černé vlasy a zabořil do nich tvář. Jak rád by se s ní ráno procházel bosý rosou a pak by ji polo­ žil do chladivé letní trávy. Její nevinný úsměv mu prozradil, že slečna Augusta Merric­ ková nemá ani tušení o tom, co on by rád. „Přeji vám hezké ráno, slečno Augusto.“ Vypadala tak potě­ šeně, že použil její křestní jméno, že nebýt toho že ho už dávno čekali někde úplně jinde, nejraději by s  ní zůstal. Jenže to by nesměl flirtovat s myšlenkou, že ji znovu políbí. Ne že by někdo něco namítal, kdyby s ní koketoval. Byla jen chudou příbuznou a manželství mezi anglickou šlechtou – teď vlastně i  mezi skotskou – znamená jen výhodný obchod, a  ne romantickou záležitost. Jenže on by něco namítal, a v tom je ta potíž. Cestou do stájí si uvědomil, že on a slečna Merricková – sleč­ na Augusta – toho mají společného mnohem víc, než by očeká­ val. Když on a jeho rodina rozhodli, že je načase prohlásit Ashera za mrtvého, Mary Fran trvala na tom, aby Ian převzal rodinný titul. Měl docela slušný titul – vikomt Deesely, jenže ho nikdy příliš nepoužíval. Jedním tahem pera na  archu pergamenu se z něho místo Iana stal lord, Balfour, lord Balfour. Hrabě. Když to bylo třeba, vydržel i celé týdny, aniž by uslyšel zvuk svého vlastního jména, ale ovšem pokud nebyl se svými sou­ rozenci. S  každým dalším formálním oslovením měl pocit, že kdesi hluboko uvnitř ztrácí kus po kousku svou vlastní identitu. Nelitoval té ztráty, protože věděl, že to dělá pro svou rodinu, ale na oplátku od nich potřeboval slyšet své jméno. A teď věděl, že ve své osamělosti není sám. Dokonce i dobře vychovaná stará panna z  Oxfordu může mít strach z  toho, že

43

pokud ji nikdo nebude oslovovat vlastním jménem, tak zmizí část její existence. „Na tři urozené dámy jezdí docela dobře,“ prohlásil Gil zau­ jatě, protože ženy, které uměly dobře jezdit na koni, měly nejen dost času na to, aby se to naučily, což se o skotských ženách říct nedalo, ale navíc si mohly dopřát luxus podkoního, který se jim věnoval. „Mary Fran by to taky zvládla, jen kdyby chtěla,“ podotkl Connor. „Jenže ona raději terorizuje personál a  spřádá kouzla a zaklínadla, aby získala baronovo zlato.“ „Raději mlč,“ řekl Gil a pobídl koně, který taktak stačil Con­ norově mladší klisně. „Mary Fran takové řeči nemá ráda.“ „Tak to by pak na Beltane neměla tančit nahá pod měsícem, ne snad?“ Gil se nezeptal, jestli to Con myslí obrazně nebo skutečně viděl jejich sestru, jak nahá tančí pod širým nebem. Bůh ví, že Mary Fran má tak trochu sklony k  excentrismu, ale kdyby to byla pravda a dozvěděl by se to Ian, byl by vzteky celý bez sebe. „Ta vdova…“ Con se však raději odmlčel a zahleděl se na tři ženy, které jely před nimi. Byl na ně docela hezký pohled, a do­ konce i na těch vyzáblých herkách z Balfourových stájí. „Zdá se docela příjemná, co říkáš?“ zeptal se Gil, aby změ­ nil téma hovoru a doufal, že tak zabrání Connorovi říct to, co měl v úmyslu. Slečna Genie pomalu hladila klisničku po krku v dlouhých a pravidelných intervalech a Gil při pohledu na ni cítil, jak se mu uvolňuje napětí ve svalech na šíji. „Je dost bohatá,“ řekl Con a hlavou kývl k Julii Redmondové. „Nebo aspoň byla, než se provdala do Danielsovy rodiny.“ „Nikdy nehodnotím ženu podle bohatství.“ Con pokýval hlavou a  Gil pomalu začal ztrácet trpělivost. Con a  Mary Fran si byli velice blízcí, stejně jako Ian a  Asher. Mezi dvěma páry sourozenců bylo zvláštní pouto. Rozuměli si i beze slov a vždy věděli, co si ten druhý myslí nebo co udělá. Jen Gil byl vždy tak nějak mimo, a i když se snažil sebevíc, ni­ kdy jim pořádně nerozuměl.

44

„Řekla, že nechce, aby si její neteř někdo vzal jen pro pení­ ze.“ Con se protáhl v třmenech a pak se znovu pohodlně usadil do sedla. „Prozradila mi, že to zažila sama na vlastní kůži a že by to nikomu nepřála. Řekl jsem jí, že je mi líto, že v manželství nebyla šťastná, což je pokrytecké, když se můj vlastní bratr hod­ lá oženit s její neteří jen kvůli penězům.“ Connor nesnášel pokrytectví snad ještě více než poklonková­ ní bohatým Angličanům, za což dostávali peníze. „Ona tě nepeskovala, Connore. Byl to jen takový malý po­ vzdech gardedámy.“ Con se ponořil do naprostého ticha, které bývalo předzvěstí hlasitého zaklení nebo hlubokého odloučení od okolního světa. „Asi se mi svěřovala nebo tak něco.“ Gil o sobě věděl, že je hezký, také věděl, že Ian je ještě hezčí, ale Connor byl… Connor patřil k těm mladým mužům, na které když se žena jednou podívá, už na  něho nikdy nezapomene. Jeho nonšalantní způsoby, jeho lhostejnost k tomu, jak vypadá nebo co má na sobě, jeho neodolatelný úsměv z něho činily mi­ láčka všech žen. Ale že by se mu někdo někdy svěřoval? Gil raději rychle změnil téma hovoru. „Ian přece není žádný bezcitný násilník. Bude slečně Danielsové dobrým manželem.“ Pak si však vzpomněl na  pocit úlevy, který se rozhostil na tváři Genie Danielsové, když si společně domluvili ranní vy­ jížďku, ovšem bez Iana. Připadala mu jako polapená laň hledající únik před svým lovcem. Taková beznaděj Gila udivila. „Pojď, raději je doženeme,“ řekl a  pobídl koně. „Můžeš natřást peříčka vdovy a  já zatím budu flirtovat se sestrami.“ Connor nic nenamítal a popojel dopředu. Zaujal místo ved­ le paní Redmondové, jejíž kobylka vypadala, že každou chvíli zakopne a zřítí se k zemi. Bylo zřejmé, že jediná věc, na kterou myslí, je zpáteční cesta do stájí. „Pojďme, dámy, ukážu vám cestu, která nás zavede do lesa.“ Gil se usmál. Být milý nebyl zas až takový problém jako u ostat­ ních hostů. Všechny dámy poslušně otočily koně daným smě­ rem, jen Hester se ten nápad zřejmě nelíbil.

45

„Nejsem si jistá, zda se chci prodírat lesem,“ řekla. „Zvláště ne po té nekonečné cestě vlakem. Vy a  Genie klidně jeďte, já zůstanu s tetou.“ „Slečno Genie? Chcete se projet lesem? Občas tam narazíme na Její Veličenstvo.“ Bylo od něho podlé, že používal takové lsti, ale vždy to fun­ govalo. „Doufám, že s  námi pojede podkoní?“ Genie se podívala zpátky na tetu, jejíž kůň se pomalu ploužil po pěšině. „Samozřejmě že ano,“ ujišťoval ji Gil. „Lavelle! Pojedeš s námi.“ Rudovlasý Lavelle jel na statné klisně a zdálo se, že je vyjížď­ kou do lesa potěšen. Šourat se krokem po okolních pastvinách nebylo zrovna to, co by mohl pokládat za dobře strávené dopo­ ledne. Nicméně ani Geniina kobylka nebyla právě v nejlepší formě, a tak i Gil přešel do kroku a zamířil směrem k lesu. „Naše lesy hraničí s Balmoralem. Mezi oběma panstvími je malá farma,“ vysvětloval Gil. „Už jste někdy potkal Její Veličenstvo?“ zeptala se Genie. „Ano, samozřejmě.“ Viktorie nebyla špatná sousedka, až na to, že to byla královna. A stejně tak její manžel, s nímž vždy vycházel velice dobře. „S Albertem občas chodím na ryby nebo na hon. Někdy potkávám i jejich děti.“ „Královský pár musí být hodně zamilovaný.“ Její hlas zněl tak smutně, až se Gil otočil a  upřeně se na  ni podíval. Výraz v krásném obličeji naprosto odpovídal tónu hlasu, který se však vůbec nehodil do půvabného dne pozdního léta. „Mají už spolu půl tuctu dětí a podle všeho je další na cestě,“ řekl Gil. „Pokud se nemilují, tak jsou alespoň skvělými přáteli, což někdy nemusí být špatné.“ Povzbudivě se na ni usmál, ale Genie nadále vypadala – smutně. „Dotkl jsem se vás, slečno Danielsová?“ Zakroutila hlavou. „Manželství je tak skličující představa, a  když navíc musí být monarcha… Ani si to nedovedu před­ stavit.“

46

Manželství je skličující představa všeobecně, nebo jen man­ želství s jeho bratrem? Nebo manželství se Skotem? „Co vás to­ lik trápí?“ Genie ztěžka polkla. „V manželství nic neskryjete. Pokud váš manžel nechce, nemáte vůbec žádné soukromí. Není zde žádná svoboda, žádná naděje. Tím, že dáte muži dítě, riskujete svůj život a pak vám je mohou vzít a už je nikdy neuvidíte. Jste jako v zajetí. Otrok bez vyhlídek na získání svobody.“ Zatímco mluvila, Gil ji udiveně pozoroval. Tak zoufalá slova od dámy, která měla za sebou tři londýnské sezóny, by nečekal. „Co právě teď dělá vaše matka, slečno Danielsová?“ Překvapeně se na něho podívala. „To nevím.“ „Dovolil bych si tvrdit, že to neví ani váš otec. Celé týdny zůstane tady s vámi a bude prohánět tetřevy ve zdejších lesích. Vaše matka zůstala doma naprosto sama, takže si může dělat, co se jí zamane.“ Dívka pohodila opratěmi. „To nemůže. Papá má v  hrsti všechny sloužící a ti mu pravidelně podávají zprávy. Tvrdí, že jeho dům je jeho hrad a slovo pána domu je zákon.“ Natočila tvář k hřejivým paprskům, které probleskovaly přes zelené větve borovic, ve snaze nalézt svůj vlastní klid a mír. Gil nevěděl, co říct, a jako by toho nebylo dost, slečna Danielsová začala plakat. „Boží dobroto.“ Pohledem vyhledal Lavellea a kývl směrem zpátky ke  stájím. Podkoní ochotně obrátil koně, zatímco Gil se natáhl, popadl otěže kobylky slečny Danielsové a  přitáhl ji k sobě. „Madam, to mi nedělejte.“ Seskočil na  zem a  obešel klisnu, aby jí pomohl ze sedla. Ve svém smutku byla jako hadrová panenka. Svezla se po něm jako vyčerpané dítě, pak se přitiskla k pevné hrudi a tiše plakala. „Nemohu to udělat.“ Její hlas zněl tak zničeně. „Nemohu podvést vaši rodinu, která nás tak mile přijala, a nechat svého otce utrácet jeho drahocenné peníze, když o nabídce vašeho bra­ tra nemíním ani uvažovat. To není… férové.“ Férové? Zvláštní slovo při vzájemně výhodném manželství mezi Angličankou a Skotem.

47

„Posaďte se.“ Sundal si jezdecké rukavice, vzal ji za  ruku a  dovedl k  nedalekému balvanu. Když se posadila a  obličej jí ozářily sluneční paprsky, Gil vytáhl kapesník a podal jí ho. „Co za tím vším vězí?“ „Neznám vás, pane MacGregore, takže bych se vám nesvě­ řila, ani kdybych měla s čím.“ Přijala kapesník a osušila si oči. „Omlouvám se za  své chování. Jen se prostě nechci provdat za vašeho bratra ani za nikoho jiného, koho mi rodiče vyberou jen kvůli jeho titulu.“ V koutku očí se jí objevily další slzy. Gil by byl teď ze všeho nejraději v kanadské divočině spolu se svým bratrem Asherem. „Ian se k vám vždy bude chovat civilizovaně.“ I když je ochotný se oženit jen pro tučné věno. Civilizovaně zřejmě nebylo to správné slovo, jež by popisovalo vztah bez lás­ ky mezi Skotem a jeho anglickou ženou. „Ale proč si mě chce vzít? Vždyť to dělá jen pro peníze.“ Ta slova zněla tak zničeně, jako by vycházela ze samotných hlu­ bin rozervané duše. Gil ji bezradně objal kolem ramen, přitiskl si ji do náruče a konejšivě hladil po vlasech. V danou chvíli by udělal všechno, jen aby ji uklidnil. „Máte pravdu, Ian se skutečně musí oženit pro peníze. Jenže to neznamená, že by svou ženu odmítal či snad zanedbával. To by Ian nikdy neudělal.“ I  když mlčela, Gilovi se zdálo, že její napětí poněkud ustoupilo. „Ian a  já máme stejnou matku, tak jako Con a Mary Fran, ale nikdo z nás si svou matku příliš ne­ užil, a dokonce ani babičku. My si svých matek velice vážíme. Zbožňujeme Mary Fran, protože je matkou Fiony. Zbožňujeme Fionu, protože jednou bude matkou svých dětí.“ Genie zvedla hlavu a upřeně se mu podívala do očí. Ten po­ hled zasáhl Gila jako rána pěstí přímo do hrudi a zbavil ho de­ chu. Na  řasách se jí třpytily krůpěje slz a  v  modrých očích se zračil smutek. Gil by si nejraději pořádně namlátil. Nezdálo se, že by to byl nejlepší způsob, jak ji uklidnit. Najednou pocítil zlost na svého bratra. „Musíte si s Ianem promluvit.“ Vzal ji za ruku a byl vděčný za její jezdecké rukavice, poněvadž díky nim necítil hebkost její nahé pokožky.

48

„Nemohu.“ Obrátila se k němu a on nebyl natolik silný, aby vstal, vysko­ čil na koně a nechal slečnu Danielsovou, aby si své slzy osušila sama bez jeho pomoci. Když si hlavu opřela o jeho rameno, něž­ ně ji objal v pase. „Ian je dobrý chlap, slečno Danielsová. Ten nejlepší. Můžete si myslet, že manželstvím získáte titul, ale ani zdaleka to není vše. Ian je loajální, spravedlivý, upřímný a umí tvrdě pracovat. Bůh ví, že ke své rodině je štědrý a trpělivý…“ Gil se odmlčel, protože Genie si povzdychla a vlasy ho polechtala na tváři. Ná­ hle ucítil opojnou vůni růží a čistého ženského těla. „Nemohu o tom s ním hovořit,“ opakovala. „Už jsem o tom mluvila s právníkem. Jakmile je žena jednou vdaná, víceméně se stane majetkem svého manžela, i když je možné uzavřít různé předmanželské smlouvy, které jeho moc alespoň trochu omezí. Je to tak kruté. Věřte mi, pane MacGregore, váš bratr a já se vzá­ jemně učiníme nešťastnými.“ Gil mlčel a  vychutnával si vzácné minuty s  krásnou ženou přitisknutou ke  svému tělu v  soukromí lesa. Zřejmě to bylo velice nevhodné, ale Genie se nehýbala a neudělala nic, aby se od něho odtáhla. „Provdat se není totéž jako se stát otrokem,“ namítl a něžně ji pohladil po zádech. „Uvidíte, že s Ianem to tak nebude. Je to dobrý chlap a já pevně věřím, že udělá vše, abyste byla šťastná. A nemyslete si, že to říkám jen proto, že to je můj bratr a že se nemohu dočkat, až ho uvidím, jak si bere bohatou Angličanku.“ Sice jí neviděl do tváře, ale vytušil, že se usmívá. „Myslím, že skotské tituly často pocházejí z větve manželky.“ „To ano, většina z nich, a dokonce jsou ženami i předávány. Ale náš je již mnohé generace předáván ze syna na syna.“ Ještě stále ji držel okolo pasu, i když k tomu již neměl žádný důvod. „Jste dobrý bratr,“ řekla po chvíli. Napřímila se a spolu s ní odešlo i její teplo. „A já se musím omluvit za svůj sklon k teatrál­ nosti. Vím, že můj papá se k tomuto svazku velice upjal, jenže já… já mám dobrý důvod, pane MacGregore, abych se nepro­ vdala za muže, kterého mi vybrali mí rodiče.“ Gil se zamyslel, nicméně děkoval Bohu, že to není on, kdo musí rozluštit tuto hádanku.

49

„Nechcete se provdat za  nikoho s  titulem, nebo konkrétně za mého bratra?“ „Nikoho, koho nemi… Nikoho, kdo chce vyměnit titul za pe­ níze.“ Zdálo se, že je pevně rozhodnutá, což Gila zklamalo, ale i potěšilo. Nicméně zdali ho to zklamalo kvůli bratrovi, kvůli ní nebo kvůli sobě, to nevěděl. A vlastně na tom ani nezáleželo. „Musíte svůj názor vysvětlit Ianovi,“ řekl Gil a vstal. „Je to chytrý muž, a  pokud hledáte přítele, lepšího nenajdete. Jestli vám má někdo pomoct, slečno Danielsová, pak jedině on.“ „Nemůže mi pomoct.“ „Myslíte? A  nepomyslela jste třeba na  dlouhé zasnoubení, z něhož byste časem mohla odstoupit? Samozřejmě to není zcela bez následků, a to finančních i morálních.“ Právě si dlaní ze sukně oprašovala drobné jehličky, když ná­ hle ustala v půli pohybu. „Copak něco takového je možné?“ Pokrčil rameny. Neměl ani tušení, co všechno je možné, když se do toho dají právníci. Nicméně jeho bratr ano. „Ian není jen dobrý vyjednávač, je ten nejlepší. Naši sousedé se k němu obracejí o radu vždy, když se dostanou do nějakého problému a potřebují ho co nejlépe a nejrychleji vyřešit. Několik roků studoval právo a  dokáže vybruslit snad z  každé situace. Nebo alespoň se mu to prozatím vždy dařilo.“ „Takže to je možné? Sepsat smlouvu tak, aby po  dlouhém zasnoubení část peněz zůstala odmítnutému snoubenci?“ Proč jenom vypadá tak nadšeně? Vždyť přece musí vědět, že pověst ženy, která odmítne svého snoubence, je naprosto zniče­ ná. „Ano, je to možnost, i když vám nebudu popírat, že pení­ ze potřebujeme co nejrychleji. Právě proto bych vám doporučil, abyste si s ním promluvila. Společně váš problém jistě vyřešíte. Ian je gentleman a rozhodně vás neodmítne.“ Nechala Gila, aby jí pomohl nasednout na  koně, ale celou cestu domů už nepromluvila ani slovo. Gil měl v úmyslu Ianovi vše říct a vylíčit mu, co se stalo v lese ještě dřív, než s ním bude mluvit Genie.

50

Samozřejmě že vynechá pár maličkostí, jako že plakala schoulená v jeho náručí, že si hlavu opřela o jeho rameno a on že ji držel okolo pasu.

51

4 „ G  

ussie, musíš vstávat! Con říkal, že dnes možná narazíme na Její Veličenstvo nebo Jeho Výsost. Po propr­ šeném dni často berou své děti na procházku.“ Julie vypadala nadšeně jako mladá dívka, která se chystá na svůj první ples, zatímco Augusta bojovala s pokušením třísk­ nout ženě dveřmi přímo před obličejem. Takže osamělá a klidná vycházka v  lese jí dnes zřejmě nehrozí, ačkoliv slunce svítilo tak, že Augusta dokonce ze své ložnice viděla krůpěje rosy, jak ji lákají k procházce trávou. „Za chvíli budu u snídaně,“ řekla Augusta a couvla ze dveří zpátky do svého pokoje. Pak ji však něco napadlo. „A co Con, Julie?“ Viděla ty dva spolu u  večeře, jak se k  sobě nakláněli a  jak tichý Skot občas vyslal k Julii úsměv okouzlující ve své prostotě a nenucenosti. Jeho úsměv byl mnohem osobnější než veškerá dobrosrdečnost ostatních bratrů MacGregorových. „Connor. Shodli jsme se na tom, že je nepraktické mít u stolu dva pány MacGregory, jenže Con řekl, že Gilgallon by byl vzte­ ky celý bez sebe, kdybychom ho oslovovali Deesely, poněvadž jím ve skutečnosti není. Nebo snad je? Kdo se v tom má vyznat?“ Augusta pozorovala Julii, jak přešla k francouzským dveřím. Na vdovu zralého věku – příští rok jí bude třicet – se zdála po­ divně dobře naladěná. „Kde je tvůj kocour, Gus? Myslela jsem, že se bude válet ve tvé velkolepé posteli.“ „Asi se někde vyhřívá na sluníčku nebo prohání zdejší koč­ ky. To proto nechávám dveře na terasu otevřené.“ A taky proto, aby se čisté skotské ovzduší dostalo Augustě přímo do postele.

52

„Možná se rozhodne, že si tady založí svou rezidenci, stejně jako Její Veličenstvo.“ Augusta se zamračila. Ano, Ulysses by se mohl rozhodnout, že dá přednost hraběcí stáji před malou usedlostí v Oxfordu, ale kdyby se tak stalo, strašně by jí scházel. Strašně scházel je příliš patetické. Julie se odpoutala ode  dveří. „Přijď co nejdřív na  snídani nebo Con a Gil snědí všechny koláčky. Mám pocit, že Hester má na Gilgallona zničující účinky.“ „Hester má zničující účinky na všechno, co se u snídaně po­ dává.“ Rovněž Augusta musela přiznat, že jí skotská snídaně do­ slova učarovala. Takový výběr skvělých pokrmů a v tak hojném množství se jen vzdáleně podobal její obvyklé snídani, kdy si většinou namazala chléb máslem a zapila ho čajem. Na druhou stranu, večeře byly střízlivější než anglické. Podávaly se bohaté omáčky a menší porce. Někdo tady má dobrý vkus, pomyslela si Augusta, když si naložila míchaná vajíčka, šunku a toast s máslem. Na servírova­ cím stolku ležely tácy s místními i s kontinentálními specialita­ mi, které se dokonce nepodávaly ani v domě strýce a tety. Po velice dlouhé době si Augusta dovolila v myšlenkách za­ brousit na tajné místo, které si zakázala. Kdybych měla svou domácnost, skutečnou domácnost, podávala bych snídani stejně jako tady. Tak, aby byla štědrá a chutná. Hojná, ale ne přehnaná. Rozhodně by nechtěla plýtvat. Jídlo by se snědlo vždy do posledního drobečku, tak by bylo dobré. V mé kuchyni by se jídlo připravovalo s láskou. O to bych se postarala já osobně… Zřejmě by sedávala u podobného stolu prostřeného ubrusem s modrými, bílými a hnědými pruhy a všechno, od čajového ser­ visu až k závěsům na oknech, by k sobě ladilo. „Čaj, slečno Augusto?“ Hrabě se posadil vedle ní. Už dříve si všimla, že cestuje z  místa na  místo. Včera u  večeře chvíli seděl vedle Genie, ale pak zabředl do rozhovoru s jejím otcem, zatímco Genii ponechal Gilgallonově škádlení. Strategie zřejmě fungovala, protože když

53

dámy odcházely z jídelny, byl to právě hrabě, kdo Genii pomá­ hal odsunout židli a nabídl jí rámě jako doprovod. „Ano, čaj bych si dala. Musím říct, lorde, že vaše kuchařka je skvělá.“ „Pro vás Ian, slečno Augusto.“ Ztišil hlas, a  když k  němu vzhlédla, v jeho očích spatřila jiskřičky pobavení. Ten muž ne­ měl ani tušení, jak by se měl chovat správný hrabě, ale nahrazo­ val to noblesou a elegancí. Nebo také rozkošnou a  alarmující schopností překvapovat staré panny nečekanými polibky. Vzala čajovou konvici a nalila jim oběma šálek čaje. „V roli hraběte se vám příliš nelíbí, nemám pravdu?“ Pobavení náhle odeznělo a místo něho se v jeho očích zračilo uznání. „Ne že by se mi v roli hraběte nelíbilo. Já přímo křičím a  kopu odporem, i  když to zřejmě na  první pohled není znát. Dokonce jsem uvažoval o  tom, že odjedu do  Kanady, abych tam našel svého staršího bratra, a místo sebe tady nechám Gila. Je mnohem tvrdší než já, což se k titulu hodí.“ Ach, boží dobroto, vždyť on se jí tady nakonec začne svě­ řovat. Rychle ukryl všechny své pocity do  šálku s  nesmělostí chlapce, který čeká, že ho někdo ze starších vyžene od stolu. „To mně se v roli staré panny nelíbí.“ Zdálo se, že ta slova zaujala jeho pozornost. „Během sezóny o  mě několik mladíků projevilo zájem a já jsem doufala, stejně jako ostatní mladé dámy z bohatých rodin, že budu mít manžela, děti a svou vlastní do­ mácnost. Snad proto se tak špatně vžívám do svého nového po­ stavení.“ „A copak se nenašel nikdo z vašich obdivovatelů, kdo by vás zachránil?“ Jeho hlas nezněl jízlivě ani uštěpačně. „Obávám se, že mí obdivovatelé obdivovali jen mé peníze.“ Copak její ústa nemohou raději mlčet nebo se zabývat chladnou­ cím se čajem? „Většina z nich se začala dvořit Genii. Předpoklá­ dám, že přijde řada i na Hester.“ Náhle se mezi nimi rozhostilo ticho, rušené jen občasným smíchem Julie, která seděla mezi pány MacGregorovými. „Pokud neuspěju u  Genie, nebudu se dvořit Hester.“ Jeho výraz byl nevšedně vážný. „Tedy doufám.“

54

Toto je pouze náhled elektronické knihy. Zakoupení její plné verze je možné v elektronickém obchodě společnosti eReading.