Současné Německo a trendy v oblasti extremismu The Germany of Today and Trends Related to Extremism Mgr. Michal Mazel; Mgr. Oldřich Krulík, Ph.D. E-mail:
[email protected];
[email protected]
Anotace Příspěvek ve stručnosti mapuje některé současné trendy nebo postřehy, týkající se vývoje v oblasti extremismu v rámci Spolkové republiky Německo. V řadě ohledů může být vazba některých myšlenkových proudů na extremismus nejasná a pro širší veřejnost matoucí.
Klíčová slova Německo, extremismus, radikalismus, demokracie.
Abstract This article briefly describes some current trends or observations, regarding the development of extremism within the Federal Republic of Germany. In many respects, a link of some concepts or ideas to extremism, might be a little bit vague or confusing to the wider public.
Keywords Germany, extremism, radicalism, democracy.
1
Úvod Příspěvek ve stručnosti mapuje některé současné trendy nebo postřehy, týkající se vývoje v oblasti extremismu v rámci Spolkové republiky Německo. V řadě ohledů může být vazba některých myšlenkových proudů na extremismus nejasná a pro širší veřejnost matoucí. „Úřední definice extremismu“: Úřad pro ochranu ústavy1 Pokud nahlédneme do výstupů jedné ze stěžejních institucí, zabývajících se problematikou extremismu (a jeho prevence či potírání) v Německu, kterou je Spolkový úřad pro ochranu Základního zákona (často je používán zažitý byť ne zcela přesný2 pojem Spolkový úřad pro ochranu ústavy, Bundesamt für Verfassungsschutz – dále jen „Úřad“), pak v souvislosti s definicí samotného stěžejního pojmu je spojena celá řada dalších dílčích respektive doplňujících definic. Stručně řečeno, Úřad extremismem rozumí de facto jakýmili útok či zásadní zpochybňování svobodných a demokratických základů či pořádků (fundamentale Ablehnung des demokratischen Verfassungstaats), tak jak je ve svých judikátech popisuje Spolkový ústavní soud (respekt k základním lidským právům, svrchovanost lidu, dělba moci, odpovědnost vlády, zákonnost správy, nezávislost soudů, pluralitní princip a rovnost příležitostí pro všechny politické strany na výkon práv demokratické opozice).3 Tedy, jinými slovy zabránění „monopolu na moc“, například formou uplatnění „vedoucí úlohy strany“ z dob někdejší Německé demokratické republiky.
1
Extremismus und Terrorismus; in: Bayerisches Staatsministerium des Innern, für Bau und Verkehr
. Bundesamt für Verfassungsschutz
. 2 V Německu de iure neexistuje Ústava, ale obdobnou roli plní Základní zákon (Grundgesetz). Přesto však bude v navazujícím textu hovořeno spíše o „Ústavě“. 3 Úřad vydává celou řadu „osvětových“ materiálů, zaměřených na určité aspekty svých aktivit. Názvy těchto dokumentů (Faltblattserie Demokratie in Gefahr – tedy „Demokracie v ohrožení“: letáků, internetových stránek atd.) mohou znít: Islamismus (Islamismus); Islamistický – islámem motivovaný – terorismus (Islamistischer Terrorismus); Extremistické aktivity cizinců na území Německa (Ausländerextremismus); Pravicový extremismus (Rechtsextremismus); Levicový extremismus (Linksextremismus); Autonomové (Autonome); Scientologové (Scientology-Organisation); Kontrašpionáž (Spionageabwehr); Boj proti organisované kriminalitě (Organisierte Kriminalität). V rámci tohoto dokumentu byly přímo použity některé starší publikace Úřadu: Entwicklungen im Rechtextremismus in der neuen Länder, Bundesamt für Verfassungschutz Presse- und Öffentlichkeit, Köln 1999. Rechtextremismus in der Bundesrepublik Deutschland: Ein Lagebild, Bundesamt für Verfassungschutz Presse- und Öffentlichkeit, Köln 1999. Rechtextremistische Parteien in der Bundesrepublik Deutschland: Agitation, Ziele, Wahlen, Bundesamt für Verfassungschutz Presse- und Öffentlichkeit, Köln 1999. Extremistische Bestrebungen im Internet, Bundesamt für Verfassungschutz Presse- und Öffentlichkeit, Köln 1999. Militante Autonome, Bundesamt für Verfassungschutz Presse- und Öffentlichkeit, Köln 1999. Militante Linksextremisten rekrutieren Nachwuchs: Schauplatz Schule ind Jugendtreff, Bundesamt für Verfassungschutz Presse- und Öffentlichkeit, Köln 1999.
2
Extremismus se podle Úřadu může projevovat jak ve „slovech“ (postojích, názorech), tak v „činech“ (vandalismus, násilné útoky). Občas používanými pojmy ve výstupech Úřadu, které mohou být chápány jako zástupná „skoro-synonyma“4 problematického pojmu extremismus, jsou „neústavnost“, respektive „nepřátelství vůči ústavě“ či „protiústavnost“. Na paletu těchto aktivit pamatuje právní řád: trestní zákoník a další normy, jako jsou judikáty Spolkového ústavního soudu nebo zákazy (politických stran a hnutí) za kterými stojí spolkoví nebo zemští ministři vnitra. Některé extremistické organizace, pohybující se „na hraně zákona“5 mohou sice existovat. Musí se však smířit s tím, že je na ně zaměřena pozornost orgánů prosazování práva, zpravodajských služeb (ale i veřejnosti – byť často z opačného extrému politického spektra).6 Úřad donekonečna opakuje, že svoboda není automatická, není to nic, co existuje bez přičinění těch, kterých se týká. Pokud kdokoli něco začne považovat za samozřejmé, může o to velmi snadno přijít. Je mnoho fanatiků, přesvědčených, že znají obecně platný recept na pravdu, a prosazování této vize jsou ochotni nejen obětovat svobodu vlastní, ale zejména chtějí svobody zbavit ty ostatní, kterým jejich vize mnoho neříkají. Pak jsou tady další, kterým je zatěžko se za sebe rozhodovat a přejí si, aby z nich někdo toto břemeno sejmul. A to i třeba za cenu zadrátování hranic a zrušení svobody projevu. V rámci Německa (alespoň jeho „Západu“) se tak přinejmenším od roku 1956 zmiňuje pojem „streitbare Demokratie“. Jedná se o překladatelský oříšek, který je možné chápat jako „bojeschopná demokracie“ tedy demokracie, která není pasivní vůči útokům proti svým základům – a to i za cenu určitého „omezení svobod těch, kteří chtějí omezit svobodu všech ostatních“.7 Demokrace nesmí být bezzubá. Nezáleží na tom, zda je extremistická strana nebo skupina „vlevo“ nebo „vpravo“. Pro Úřad jsou stěžejní cíle, aktivity, síla, struktura a finance těchto uskupení. Ke zjištění těchto údajů a dokázání nelegálních 4
Používání pojmu „extremismus“ je trnem v oku čím dále tím více asertivním „ochráncům práv a svobod extremistů“, zdůrazňujících, že boj proti antidemokratům je sám údajně nedemokratický, s tím, že pokud „extremismus“ chápeme jako odchylku od normy, vždy záleží na tom, co kdo považuje za normu. Často se těmto hodnotitelům jeví jeden z extrémů méně škodlivý (obvykle krajní levice a radikalizace přistěhovalců) než extrémy jiné (obvykle krajní pravice). 5 V této souvislosti je používán pojem „vůči Základnímu zákonu nepřátelské organisace“ (verfassungsfeindlich). 6 V mediálním prostoru se (a to nejen v Německu) pozvolna od 70. let XX. století vedle pojmu „extremismus“ pevně usídlil i pojem „radikalismus“ (pravicový, levicový atd.). Je to výsledek snahy jak extremistů samotných, tak právníků či novinářů, kteří se nechtějí dostat do sporů o slovíčka. To platí jak ve směru ke krajní pravici, tak krajní levici nebo přistěhovaleckým/islamistickým skupinám. Pojem radikalismus je přitom potenciálně mnohem širší, s ohledem na nepolitickou sféru. Pokud se neomezíme pouze na situaci v Německu, tak například Brigitte Bailer-Galanda z Dokumentačního archivu rakouského (protinacistického) odporu kriticky hodnotí podle jejího názoru snahu o „politickou korektnost“ ve směru k neonacistům a snahu označovat je spíše jako „pravicové radikály“. Poznámka: Dokumentační archiv přitom sdružuje řadu relativně problematických osob, včetně radikálně feministických uskupení a nechybí zde ani zástupci komunistů (nekriticky hodnotících například roli interbrigadistů z Rakouska ve Španělsku). 7 Freiheitlichen und demokratischen Grundordnung
.
3
aktivit je nezřídka třeba použít praktiky, označitelné jako špionáž. Ty se nevyhnou ani poslancům a úředníkům, jak ilustruje případ krajně levicového parlamentního uskupení LINKE, které „boduje“ zejména ale nikoli výhradně v „nových spolkových zemích“.8
„Typy extremismu“ v rámci Německa ve výstupech Úřadu: Krajní pravice Pojem „pravicový extremismus“ (Rechtsextremismus) je v prostředí Německa (pokud není uvedeno jinak, pak právě přinejmenším ve výstupech Úřadu) obvykle definován jako „politické aspirace na pravé straně politického spektra, kladoucí si za cíl eliminaci základů svobodné demokratické společnosti“.9 Sám pojem může být rozčleněn i na tři stěžejní podmnožiny: na zastoupení v parlamentu orientované krajně pravicové strany; intelektuálně orientované kruhy Nové pravice (Neue Rechte) a neonacističtí/skinheadští aktivitsté. Pojem je možné zároveň chápat jako střechový pojem či souhrnné označení (Sammelbezeichnung), které pokrývá či popisuje fašistické a neonacistické nebo ultra-nacionalistické politické ideologie (postoje) a aktivity. Jejich společným jádrem je zaměření na etnický původ konkrétních osob, respektive neustálé pochybování o právní rovnosti jednotlivců či určitých skupin lidí (anti-pluralitní, anti-demokratické a autoritářské postoje). Tyto postoje jsou obvykle přetaveny do politických snah vytvořit národní stát (Nationalstaat), který bude sloužit prioritám „národní pospolitosti“ (Volksgemeinschaft). Pojem národ či národní společenství (Volk) je zde vykládán striktně etnicky, rasově, na základě „krve“, nikoli na občanském principu. Styčným polem s krajní levicí je koncept „národního kolektivismu“.
8
Reakce krajně levicových mluvčích na sebe nenechala dlouho čekat: označili Úřad za spojence neonacismu. 9 Existuje zde dlouhodobá snaha, aby se na spolkové nebo ani zemské úrovni neetablovala žádná relevantní krajně pravicová strana. Na rozdíl od řady jiných zemí Evropy (například včetně Rakouska) se Německu tento cíl v zásadě daří plnit.
4
Obvyklé je zde „černobílé myšlení“ (Schwarz-Weiß-Denken), dělení světa na „my a oni“ (přičemž „oni“ rovná se neřídka „paraziti“ nebo „pijavice“, Zecken). Pro krajní pravici je zpravidla typické odvolávání se na „slavnou minulost“ Německa, ať již je chápána jakkoli, včetně revize výsledků II. světové války a odpor k zastupitelské demokracii. Krajní pravici nejsou cizí ani tzv. „konspirační teorie“ (například spiknutí světového židovstva nebo pestré spektrum spiknutí, odvozených od antiamerikanismu). V Německu jsou rovněž populární koncepty národa jako oběti II. světové války či koncept kulturní či organizační nadřazenosti Němců ve srovnání s jinými etniky (které by měli Němci přinejmenším v Evropě „vést“). Zmínit je třeba i odpor k přistěhovalectví a integraci cizinců. Nechybí ani zmínky o sociálním darwinismu (právo silnějšího). Krajní levice Levicoví extremisté (Linksextremisten) si podle výstupů Úřadu rovněž kladou za cíl odstranit stávající státní a společenský pořádek a nahradit ho, ať již naráz, nebo po určitých etapách, uplatňováním komunistických a anarchistických myšlenek (socialistická revoluce, třídní boj, diktatura proletariátu). Velká část levicových extremistů, zejména v rámci „autonomní scény“ nijak nezakrývá nutnost prosazení svých cílů za pomoci násilí. Extremismus přistěhovalců (cizinců) Extremismus cizinců (Ausländische Extremismus) může nabývat styčných ploch jak s krajní levicí, tak s krajní pravicí (v obou případech může roli hrát antiamerikanimus či „antisionismus“ – antisemitismus). K tomu se však obvykle přidává koncept bojovného islamismu, neústa k jiným náboženstvím, tradicím či kulturním vzorcům (například co se týče rovnosti žen a mužů) a snaha budování společnosti na principu práva šarí’a. Přehlédnout nelze ani potyčky mezi členy jednotlivých přistěhovaleckých subkultur navzájem (Turci versus Kurdové) nebo snaha o „fundraising“ pro extremisticko-teroristické skupiny, působící primárně v zahraničí. Jiné formy extremismu „Škatulka“ nazvaná „jiné formy extremismu“ (Extremismus besonderer Art) v kontextu Úřadu do značné míry obsahuje jedinou podmnožinu, a to Scientologickou organizaci (vytvořenou ve Spojených státech amerických roku 1953 Ronem Hubbardem). Úřad důsledně odmítá, že by mohlo jednat o církev a že boj proti scientologům znamená omezování práv člověka na svobodu vyznání. V dokumentech Úřadu je tato platforma obviňována z manipulace svých členů, vymývání mozků a usurpování si práva na jediný správný výklad světa.10
10
„Společenské problémy budou vyřešeny, jakmile se společnost bude skládat pouze ze scientologů. Pouze scientologové mají nárok na výkon občanských a lidských práv, pouze scientologové jsou schopni učinit rozhodnutí. Ne-scientologové jsou osoby bez práv. Takový systém porušuje základní principy demokracie, zásady rovnosti a lidské důstojnosti.“ (Die gesellschaftlichen Probleme sollen dadurch gelöst werden, dass die Gesellschaft letztlich nur noch aus Scientologen besteht. Nur
5
Podrobnější pohled na základní postuláty pravicového extremismu (nejen) v Německu) dnešních dní Akceptování autoritativních rozhodovacích procesů V první řadě je třeba zmínit odpor ke stranictví (Unparteilichkeit), které je mnohými stoupenci krajní pravice chápáno jako instrument pro neakční politický souboj. Pravicoví extremisté chtějí demokratický stát nahradit autoritářským národním společenstvím. Upřednostňují přitom autoritativní, hierarchický a centralizovaný rozhodovací proces pod vedením „národně orientovaných elit“. Tyto elity údajně (neupřesněným způsobem) „vyvěrají z vůle lidu“ (Volkswille) a lid se jim „svobodně podrobuje“. Svoboda jednotlivce (a jeho preference) je nicotná ve srovnání se zájmy národního společenství. V zájmu národního společenství tak mohou být například prováděny etnické či sociální čistky nebo expanzivní zahraniční politika. Odpor proti pluralismu Pravicoví extremisté nevidí žádnou možnost mírového soužití různých zájmů a názorů v jednom státě. Veřejné prezentování odlišných postojů a názorů je považováno za škodlivé pro společnost. Pluralitní politické instituce je proto požadováno nahradit autoritářskými. Právní stát (Rechtsstaat), včetně jeho stěžejních aspektů (parlamentní systém, demokratická opozice a ochrana základních lidských práv a svobod, je optikou budování národního společenství považován za „podvratný“ a nelegitimní koncept, který je třeba svrhnout. Stejně tak je zpochybňována a jako zločin proti vlastnímu národu odmítána snaha o integraci lidí z různých prostředí (koncept multikulturní společnosti). Poznámka: Oproti krajní levici ale krajní pravice trpí obvyklým oslabujícím fenoménem, a to existencí mnoha stran, skupin a vzájemně soupěřících frakcí. Proto byla snaha tento aspekt překlenout formou ujednání o národní frontě (Heimatfront) mezi silnějšími uskupeními, jako jsou Nacionálně-demokratická strana Německa (Nationaldemokratische Partei Deutschlands, NPD)11 a Německá lidová unie (Deutsche Volksunion, DVU), o vzájemné podpoře kandidátů, tam kde je ta či ona strana silnější. Roku 2011 respektive 2012 nicméně Německá lidová unie přestala existovat a Nacionálnědemokratická strana Německa se stala na kraji pravého spektra v Německu zcela dominantní. Koncept „odporu bez vůdce“ (lederless resistance) Pojem „autonomní nacionalisté“ (Autonome Nationalisten, Autonomen) obvykle označuje mladé neonacisty, kterým není po chuti jakákoli forma organizovanosti. Sdružují se nanejvýš do malých skupinek na lokální úrovni
Scientologen sollen Bürger- und Menschenrechte zustehen, nur Scientologen sollen Entscheidungen treffen können. Nicht-Scientologen werden rechtlos. Ein solches System verstößt gegen die elementaren Prinzipien der Demokratie, den Gleichheitsgrundsatz und die Menschenwürde.). 11 Nationaldemokratische Partei Deutschlands .
6
(Kameraden) a aktivizují se v případě konkrétních akcí (demonstrací), kde se nezřídka stávají zdrojem násilností. Označování se za „autonomní nacionalisty“ je mezi malými skupinami pravicových exremistů aktuálně velmi populární a je chápáno jako součást určitého „cool“ stylu a snahy vymanit se z image „nácků ze staré školy“ (Stiefel-Nazi nebo skinheads). Formální politická organizovanost pro ně není zajímavá (věkový průměr členské základny Nacionálně-demokratické strana Německa se například pohybuje okolo 65 let). Navazování nadnárodních (rasových) kontaktů Vedle přísně nacionalisticky orientovaných, pravicově extremistických skupin existuje model mezinárodní spolupráce subjektů v rámci krajně pravicové scény, prezentovaný jako rasová či kulturní (Západ, Abendland) sounáležitost. Preferované komunikační médium představuje internet, svou roli sehrávají i osobní setkání (demonstrace, koncerty atd.). Důležitý faktor představují mezinárodní sítě pro prodej (v některých zemích) zakázaných produktů. Existuje celá řada pravicových extremistických organizací a sítí, které působí 12 v mezinárodním měřítku, včetně Evropského parlamentu. Snaha o „export“ extrémních názorů mimo extremistickou subkulturu V rámci krajní pravice lze vysledovat dílčí subkultury, které moho sloužit jako kanály agitace do prostředí, kde by pravicový extremismus „bez přívlastku“ jen stěží uspěl – příkladem může být koncept Rock proti komunismu (Rock against Communism, RAC), které může mobilizovat osoby, kterým není lhostejné komunistické nebezpečí. Propojení se scénou hooligans nebo motorkářských gandů Rozhodně tomu není tak, že by každý „chuligán“ v rámci sportovních utkání nebo každý „motorkář“ patřili ke krajní pravici. Na druhou stranu určité procento z obou zmíněných subkultur se ke krajní pravici hlásí 13 (jako příklad z Německa je uváděna skupina Blue-White-Street-Elite ze Saska-Anhaltska, která se dočkala zákazu činnosti, což právní řád Německa umožňuje i u takto neformálního uskupení). Mystické směry Pravá/pravicová esoterika (Rechte Esoterik) nebo „národní esoterika“ (Völkische Esoterik) či Ariosophie jsou pojmy, označující určitou ideologickou nadstavbu ke krajně nacionalistickým či rasistickým postojům, které si kladou za cíl
12
PALMER, John, The Rise of Far Right Parties across Europe is a Chilling Echo of the 1930s; in: The Guardian, 15. XI. 2013 . POP, Valentina, German neo-Nazis Could Enter EU Parliament after Court Ruling; in: EU Observer, 26. II. 2014 . 13 Poznámka: Podobně tak, ačkoli v širším povědomí přetrvává rovnice skinhead = neonacista, 13 rozhodně tomu tak nemusí být. Rozhodně ne všichni skinheads se hlásí ke krajní pravici – a stejně tak krajní pravice představuje mnohem pestřejší spektrum podob, než skinheads.
7
tyto postoje nějak zakotvit či „odůvodnit“ (například odkazy na starogermánskou mytologii).14 Alternativní medicína Určité kruhy v rámci extremistické subkultury propagují tzv. „germánskou léčebnou nauku“ (germanische Heilkunde), chápanou jako tradiční germánskou alternativní medicínu. Podobné postoje lze vystopovat zpět přinejmenším do roku 1929, kdy byla vytvořena platforma „Nová německá zdravověda“ (Neue Deutsche Heilkunst), která se vůči tradičním léčebným postupům vymezovala jako vůči židomarxistickým postojům. K roku 1937 se datují počátky platformy „Pracovní společenství pro novou německou zdravotní nauku“ (Reichsarbeitsgemeinschaft für eine Neue Deutsche Heilkunde). Této struktuře nebyly cizí jak homeopatie nebo anthroposofie (učení jinak nacismem pronásledovaného Rudolfa Steinera), tak sociální darwinismus a eugenika. Novým apoštolem trendu „Germánské nové medicíny“ (Germanische Neue Medizin) jsou od 90. let XX. století osoby jako Ryke Geerd Hamer nebo Bert Hellinger.15 Totmuto směru přitom nelze upříto jistou oprávněnou kritičnost vůči „tradiční medicíně“, které klade za vinu „intoxikaci organismu řady osob“ včetně rezistence nových mutací virů vůči tradiční léčbě.
Ochrana přírody Ani krajní pravici není cizí téma ochrany přírody, byť uchopené specifickým způsobem. Nacházíme zde dozvuky tradičního romantismu, opěvování půdy (zbrocené krví a potem mnoha generací, které kultivovali kulturní krajinu z pustiny – Ödland) jako nutného předpokladu uchování existence rasy či národa. Jako „škůdci půdy“ jsou označováni jak kořistnická ruka trhu, tak socialistické experimenty nebo budování vojenských zařízení. Tento trend, zřetelný od 80. let XX. století, může navazovat na obdobné aktivity z dob nacistického Německa.
14
Tématu se věnuje například Stefan Meining. Expert z okruhu Wilson Center Stefan Meining; in: Wilson Center . 15 CONTI, Giovanna, Universitet Sandefjord for den Germanske Nye Medisin .
8
Novopohanství Novopohanství (Neopaganismus) perspektivně představuje další prostor pro krajně pravicovou agitaci. Mnoho neonacistických symbolů čerpá ze starogermánských mýtů či run. Příklady přímého propojení obou konceptů může být Všegermánská pohanská fronta (Allgermanische Heidnische Front16) nebo Armánský řád (Armanen-Orden)17. Zřejmě nejvlivnějším časopisem v této oblasti byl magazín Hagal 18. Budování tzv. „národně-osvobozených zón“ Jedním ze způsobů, kterým se krajně pravicová uskupení (nejen) v Německu (například Nacionálně-demokratická strana Německa a s ní spojená uskupení) snaží „ovládnout ulice“ je budování tzv. „národně-osvobozených zón“ (National befreite Zonen, v angličtině „National-Liberated Zones“ nebo no-go-areas), kde nejsou vítáni jakkoli definovaní „cizí“ (osoby jiné barvy pleti, cizinci, ideoví odpůrci). Tyto zóny jsou chápány jako ostrůvky budování budoucí „čtvrté Říše“. První zmínka o zónách tohoto druhu se týká roku 1990 a časopisu Jednota a boj (Einheit und Kampf, 2. září 1990), kde vyšel článek „Ovládněte národně-osvobozené zóny“ (Schafft national befreite Zonen).19 Například v roce 2007 se o dosažení takového cíle v městečku Mittweida (univerzitní městečko s 15 000 obyvateli zhruba uprostřed Svobodného státu Sasko) pokoušelo uskupení s názvem Sturm 34, které bylo v květnu tohoto roku zemským ministrem vnitra postaveno mimo zákon. Snahy o budování „zón“ mohou nabývat řady podob, včetně „pochůzkové služby“ vykonávané neonacisty a bránění vstupu cizincům (na území jako takové, do určitých restaurací, klubů nebo na dětská hřiště). 16
Allgermanische Heidnische Front; in: Wikipedia . 17 Platforma operující primárně v německojazyčném prostoru, založená roku 1976, odvolávající se na s nacismem spojovaného okultního „guru“ Guido von Lista (obrázek) a další „veličiny“, jako jsou Julius Evola a Alain de Benoist. Propagují údajní mytický pohanský stav, kdy nedocházelo k míšení ras. Své ideály chtějí v praxi uskutečnit v komuně na území dnešního Polska v lokalitě Szlichtyngowa / Schlichtingsheim. SCHMID, Georg, Armanen-Orden; in: Evangelische Informationsstelle Kirchen – Sekten – Religionen, 2002 . Ariosophie – was ist das und wo kommt sie her?; in: Nornis Aett, 13. VIII. 2008 . 18 Vycházel mezi lety 1998 až 2005. Jeho redakce (vydavatelství Zeitenwende, což lze přeložit jako „obrozený čas“ nebo naopak „bezčasí“ nebo „čas věčného návratu“) inovativně roubovala jakékoli své postoje (typické pro třetí cestu či eklektické spojování nespojitelného) na údajné mystické posvěcení autoritami od Buddhy, přes Krśnu až po Hitlera, chápaného jako velmistra novopohanského řádu SS. Hagal Rune (Armanen Rune) či Matka run nebo Runa krystalů je populární i v rámci čarodějnických kultů Wicca, například jako „ochrana před bleskem“. Je otázkou, zda zde existuje spojitost s platformou Kristallmensch Zeitenwende, jejíž ilustrované výstupy se velmi podobají současné produkci v České republice působící platformy „Vesmírní lidé“. Verlag Zeitenwende; in: Netz gegen Nazis, 14. IV. 2008 . Wicca.cz . 19 NOVOTNÝ, Lukáš, Right-wing Extremism and No-go-areas in Germany; in: Sociologický časopis, 3/2009, s. 591 až 609 .
9
Ideálem je vytvoření území, která jsou „bez cizinců, bez Židů, bez demokracie“ (ausländerfrei, judenfrei – judenrein, Demokratiefrei).20 Budování zón tohoto typu je obzvláště úspěšné tam, kde se krajní pravice dostala do obecních zastupitelstev a disponuje tak aparátem veřejné správy (tedy zejména v „nových spolkových zemích“ – Svobodný stát Sasko – často se jedná o úseky při hranici s Českou republikou, Meklenbursko – Přední Pomořansko). Tyto oblasti (čtvrti či celé obce nebo mikroregiony) je nezřídka možné charakterizovat jako území postižené prudkým vylidňováním (které kulminovalo mezi roky 1996 až 2000), relativně vysokou nezaměstnaností, nízkými příjmy a obecně nízkými výsledky „neextremistických“ politických stran.21 Hranice takových zón jsou obvykle vyznačeny určitými symboly (88 – tedy „šifrou“ maskující písmena HH, tedy „Heil Hitler!“, případně zkratkou NBZ). O tom, kolik takových zón existuje, panují jen odkady. Není překvapením, že zřejmě větším přehledem než státní orgány disponuje krajní levice, která na dané téma vydává řadu dokumentů (koncipovaných – jak jinak – jako přehled „cílů“).22
Ruku v ruce s konceptem „třetí cesty“ (třetí pozice mezi kapitalismem a komunismem) jsou některé zóny chápány jako předstupěň soběstačných komun, na kterých bude postupně vytvořen svět nezávislý na okolí (výroba, infrastruktura, obchody, kultura, školy a školky atd.). A právě na „zónách“ se snaží ukázat, jednak že jsou schopni konstruktivní vlády, jedna, že jejich vláda vyřeší některé výzvy, které bezpečnost tíží (např. kriminalitu). Je třeba podotknout, že ani v rámci krajní pravice neexistuje jednoznačná podpora pro taktiku budování zón. Podle řady z nich tento koncept zpomaluje hlavní cíl hnutí, tedy „dobytí ulic“ a „dobytí lidských myslí“ (a u některých i nutné „dobytí parlamentu a prosazení nedemokratické vlády demokratickými prostředky“). Paradoxně k vytváření těchto zón mohou přispět i ti, u kterých by se to přímo neočekávalo. Například v souvislosti s Mistrovstvím světa ve fotbale v roce 2006 některá uskupení vydávala zahraničním návštěvníkům neoficiální přehledy míst,
20
SCHERR, Albert, Rechtsextremismus, die Mitte der Gesellschaft und die Grenzen zivilgesellschaftlicher Strategien; in: Deutsche Jugend, 7-8/2007, s. 329 až 334. 21 STAUD, Torlaf, Moderne Nazis. Die neuen Rechten und der Aufstieg der NPD, Köln 2005, ISBN 978-3462036381. 22 Vortrag über rechte Strukturen in Mecklenburg-Vorpommern; in: Feine sahne Fischfilet, 7. IX. 2009 .
10
kterým je doporučeno se vyhnout, protože se zde může stát osobám s jinou barvou pleti újma (The Rough Guide to Berlin a Time out Berlin).23 Důraz na „sociální otázky“ Moderní vlna popularity extrémních postojů (zleva i zprava) je vysvětlována jednak jako reakce znevýhodněných skupin24 respektive jako důsledek ztráty pocitu bezpečí a jistot. Není divu, že krajní pravice v Německu klade důraz na sociální otázky a kritiku vlády za údajnou vinu za snižování životní úrovně veřejnosti. Pokud se podíváme na profil současných členů pravicově extremistických skupin, jedná se často o osoby sociálně slabé, pro které je otázka životní úrovně mnohem srozumitelnější, než otázky boje proti přistěhovalcům25 či klasická nacionalistickošovinistická (völkisch) ideologie. Například studie Forsa provedená v srpnu 2007, ukázala, že asi 13 % obyvatelstva v Německu si dokáže představit, že jednoho dne by mohli hlasovat pro pravicově extremistické strany. Z tohoto okruhu osob se „starší ročníky“ sympatizantů obvykle vyjadřují v tom smyslu, že si přejí „návrat ke starým časům“ (ne vždy přímo chápaným jako doba či hodnoty Třetí říše). Mladší generace je jiná, vyjadřuje se pro ne vždy upřesněný „jiný způsob života“.26 Ilustrace: Zajímavá je i myšlenka, která dává výsledky krajní pravice (v tomto případě Nacionálně-demokratická strana Německa – mapa vlevo, odstíny šedé znázorňují volební výsledky této strany) do souvislosti se sexuální frustrací v prostoru „nových spolkových zemí“, tedy „země bez žen“ (mapa vpravo, nejtmavější odstíny oranžovo-červené znázorňují okresy, kde na 100 % mužů připadá podstatně nižší procento žen).27
23
Berlin and Brandenburg; in: Rough Guides . 24 MINKENBERG, Michael; PERRINEAU, Pascal, The Radical Right in the European Elections 2004; in: International Political Science Review, January 2007, s. 29 až 55. 25 Což rozhodně neznamená, že by tyto osoby byly přistěhovalcům, cizincům či osobám jiné barvy pleti nějak nakloněny. Rasismus, antisemitismus či snaha o nepřijímání či vyhoštění cizinců je zde nicméně chápána spíše jako něco, co se rozumí samossebou. Není to však nutně ta nejpalčivější otázka všedního dne. 26 Wo Deutschland braun ist; in: Netz gegen Nazis, 8. V. 2008 . Die deutschen Leidmedien und Die Freiheit; in: Zukunftskinder, 5. IX. 2011 . 27 FOCKE, Daniel, Die Zurückbleiber; in: Web Moritz, 8. X. 2011 .
11
Snaží se de facto otevřít myšlenku znovurozdělení Německa na Západ a Východ. Opakují, že demokracie byla na Východ importována, údajně proti vůli většiny zdejších obyvatel. Přitom nevystačí s rasistickými hesly, protože v řadě lokalit Východu cizinci de facto nežijí, ale musí těžit z obecné deziluze a „vystřízlivění“ z demokracie či z různých aspektů „Ostalgie“28. Krajní pravice se nezdráhá použít ani staré heslo „Vše pro blaho lidu“ (Alles fur das Wohl des Volkes), tedy někdejší slogan východoněmecké strátostrany, Socialistické jednotné strany Německa (Sozialistische Einheitspartei Deutschlands, SED). Příloha: Fenomen Thilo Sarrazin Thilo Sarrazin29 (ročník 1945, Gera) je někdejší ministr financí spolkové země Berlín, bývalý člen představenstva Spolkové banky (do září 2010), člen Sociálně demokratické strany. Do širšího povědomí se dostal kvůli svým prohlášením (představovaným při různých vystoupeních a v časopisech od září 2009 do srpna roku 2010), týkajícím se integrační respektive imigrační politiky Německa respektive Evropy (zejména s ohledem na muslimy). Jeho názory jsou obsahem jeho knihy Německo se ničí samo (Deutschland schafft sich ab) s podtitulem Jak dáváme vlastní zemi všanc (Wie wir unser Land aufs Spiel setzen), která je v Německu nejprodávanější knihou desetiletí (ke konci roku 2012 se prodalo celkem zatím asi 1 600 000 výtisků, Sarrazin na tantiémech vydělal miliony eur).
28
Word of the Week: Ostalgie; in: German Mission in the United States . 29 Samo jeho jméno (Saracén) odkazuje na kořeny jeho rodiny v Burgundsku, kde jeho prapředci byli buďto nápadně snědí, nebo skutečně pocházeli z řad zajatých Arabů.
12
Sociální demokraté diskutovali o jeho vyloučení, ale – zřejmě i s ohledem na obavy z reakce voličů (nebo i toho, že by Sarrazin přešel k jiné straně nebo vytvořil vlastní) ho čestný stranický soud v dubnu 2011 ve straně ponechal. Ze Sarrazinových postojů lze uvést: Imigranti z muslimského světa zastávají neudržitelné postoje, neslučitelné s evropskou etikou (vraždy ze cti atd.), nesnaží se integrovat a pouze využívají sociální síť. To platí přinejmenším pro 70 % Turků a 90 % Arabů v Berlíně. Nemluvě o procentuálně vyšším podílu těchto cizinců na zločinu. Imigranti z muslimského světa se neučí dostatečně dobře němčinu nebo prakticky využitelné obory. Zcela bojkotují výuku i na základních školách (Sarrazinova manželka působila jako učitelka němčiny a matematiky za základní škole, tudíž svá tvrzení opírá o poznatky „z první ruky“).30 Vyšší a vyšší podíl imigrantů (a to nejen muslimů, ale i osob ze Střední a Východní Evropy) znamená, že Německo „hloupne“, je méně konkurenceschopné a zahraniční investice z něj postupně zmizí. Islám je náboženstvím, které do Evropy nepatří. Jeho požadavky (zahalování a celá řada dalších aspektů) jsou neslučitelné s odlukou církve od státu v Evropě. Pokud demografické trendy (imigrace a porodnost) zůstanou takové, jako dnes, stane se Německo a řada dalších zemí v Evropě do roku 2050 dominantně muslimská. To bude konec Evropy, jakou by většina starousedlíků chtěla pro své děti. Svá tvrzení a teze dokládá zřejmě jen obtížně zpochybnitelnými fakty a čísly.31 Závěr knihy je věnován vizionářským scénářům. Autor načrtává fantaskní obraz budoucnosti: od roku 2017 bude v Německu vládnout černo-zelená koalice pod vedením Angely Merkelové a z Německa se stane země
30
Vzhledem k tomu, že paní Ursula Sarrazin odmítá tolerovat snižující se výkony žáků, stala se terčem kritiky, že je prý moc přísná a rodiče cizinců i starousedlíků žádají její odchod ze školy. Ursula napsala knihu Hexenjagd. popisuje zkušenosti z práce na základní škole, včetně mobbingu v kontextu politického zviditelnění jejího manžela. MÖNCH, Regina, Ist Ursula Sarrazin eine schlechte Lehrerin?; in: Frankfurter Allgemeine Zeitung, 18. I. 2011 . 31 Zřejmě mnohem „neprůstřelněji“, než svého času Petr Bakalář v České republice s knihou Tabu v sociálních vědách.
13
přistěhovalců. Každý přistěhovalec, jakmile dostane povolení k pobytu, se bude moci účastnit komunálních voleb. Ministerstvo vyhlásí rovnost všech kultur a islám se začne vyučovat na všech školách. A někdy kolem roku 2020 bude kvůli tomu změněna ústava. Úroveň škol začne klesat a firmy se budou vystěhovávat z Německa do zahraničí. V roce 2045 bude třicet procent prvovoličů pocházet z muslimských rodin. A někdy ke konci století bude na školách možnost si vybrat z následujících čtyř jazyků: z němčiny, francouzštiny, turečtiny a arabštiny atd. Druhá alternativa vychází z předpokladu, že vztahy mezi přistěhovalci a domácím obyvatelstvem se přiostří a někde na počátku roku 2013, tedy před dalšími spolkovými volbami, dojde k řadě teroristických útoků, a to nejen v Berlíně, ale i v Římě a Paříži, což povede k summitu evropských představitelů. Ti v rekordním tempu rozhodnou o zásadních změnách. Členové Evropské unie se zaváží, že právní normy přijmou během jednoho roku, což povede ke snížení ilegálních přistěhovalců do Evropy: jejich počet se odhadem sníží pod sto tisíc lidí ročně. Změní se rodinná politika, takže se do deseti let zvýší počet narozených dětí, plošně budou zavedeny dětské školky, pro děti emigrantů bude zřízeno zvláštní doučování němčiny a na základních školách budou po celém Německu platit pro němčinu a matematiku stejná měřítka, aby se úroveň vzdělání v těchto důležitých oborech vrátila na stav z roku 1970. Podle Sarrazina by taková politika vedla k tomu, že by se cizinci integrovali v Německu úplně stejně, jako Poláci, kteří přicházeli do Porúří koncem XIX. a začátkem XX. století. Dnes tyto emigranty je možné poznat jen podle jmen a jsou často velkou posilou hlavně pro fotbalové kluby. V samostatném interview se Sarrazin vyjádřil, že jednotlivé národy spojuje určitá společná genetická výbava, to platí jak pro Basky, tak například pro Židy. 32 Tento postřeh vzbudil negativní pozornost jak v Německu, tak v USA, Izraeli a řadě dalších zemí. Předseda Ústřední rady Židů, Stephan Kramer a jeho zástupce Dieter Graumann se vyjádřili, že takovéto výroky jsou „přes čáru“. Sám Sarrazin se snažil reakce mírnit tím, že nemyslel gen jako takový, ale spíše kulturní background – čímž své kritiky ani v nejmenším neuklidnil. Řada mluvčích Sarrazina odsoudila33, ale ve straně si drží podporu okolo 18 % voličů, zejména starších ročniků a manuálních profesí. Mezi jeho podporu patří i prominentní člen strany, Klaus von Dohnanyi. Postavili se za něj i někteří (byť pouze jednotliví) mluvčí integrovaných muslimů (hovořící o „hořké pravdě“). List Der Spiegel konstatoval, že „Sarrazin ztělesňuje něco, co se vytěsnit nedá: „Je to vztek lidí, kteří už mají dost toho, aby se po dlouhém a obtížném procesu osvícenectví dívali, jak se do jejich společnosti vrací středověk. Kteří mají dost to, jak za své nabídky pomoci se začlenit sklízejí nadávky a výsměch. Kteří mají dost toho, aby četli o islámských sdruženích blízkých teroru,
32
Alle Juden teilen ein bestimmtes Gen, Basken haben bestimmte Gene, die sie von anderen unterscheiden. 33 Zahraniční ale i domácí přednášky Sarrazina jsou nezřídka příležitostí pro spojené protestní demonstrace komunistů a přistěhovaleckých či židovských organizací (například v září 2011 v Grazu). Strache bei Sarrazin: Proteste in Graz; in: Der Standard, 29. IX. 2011 .
14
o vraždách ze cti, o hrozbách zavraždění vůči karikaturistům a filmařům, mají dost toho, aby se na školních dvorech používal výraz „křesťan“ jako nadávka.“34 Čelným oponentem Sarrazina je jeho stranický kolega Sigmar Gabriel nebo šéf Německého ústavu pro výzkum hospodářství (Deutsches Institut für Wirtschaftsforschung, DIW) Klaus Zimmermann. Druhý jmenovaný kontruje, že aby Spolková republika udržela svůj blahobyt, musí podle něj každý rok přijmout nejméně 500 000 imigrantů. Vedle toho se nechal slyšet, že je třeba zvýšit věk odchodu do důchodu na zhruba 70 let (dnes je to 63 let).35
Závěr Neexistují přitom žádné patentované návody se zaručeným úspěchem, kterak zacházet s extremistickými stranami či s jejich voliči a podporovateli. Podstatné je řešit diferencovaně, trpělivě a rozhodně ty problémy, jež je právě z hlediska voličů extremistických stran primárně řešit třeba. Proto zůstává důležité pouštět se do virulentních problémů dřív, než se nakupí (zejména to platí pro téma hospodářských obtíží, kriminality a integrace cizinců).
34
Z kritika muslimské imigrace lidový hrdina; in: Týden, 8. IX. 2010 . 35 NEUERER, Dietmar, Ökonom gibt Politik Mitschuld an „verfehlter“ Integration; in: Handelsblatt, 26. VIII. 2010 .
15
