WIST 2000
LSCS 165 B Damaronové: MILENCI Original title THE DA MA RON MARK: THE LOVERS Loveswept® #908 Copyright © Fayrene Preston, 1998 Published by arrangement with Bantam Books, a division of Bantam Doubleday Dell Publishing Group, Inc. LOVESWEPT® is a trademark of BANTAM BOOKS a division of Bantam Doubleday Dell Publishing Group, Inc All rights reserved Translation © J. Andresová, 2000 Cover art © Barney Plotkin, 1998 Copyright © WIST, 2000 Všechna práva vyhrazena Vydalo nakladatelství WIST, spol. s r. o., Kozmonautov 35, 036 01 Martin, Vytiskly Žilinské tlačiarne, a. s., Žilina
ISBN 80-8049-213-1
Kapitola první Otevřely se dveře kanceláře, ale Kylie Damaronová se neobtěžovala zvednout oči od dokumentů, které právě pečlivě studovala. „Našel jste tu zprávu, Clifforde?" „Nevím, kdo je to Clifford," ozvalo se tiše hlubokým hlasem. „A taky nemám ani ponětí, kde by ta zpráva mohla být. Ale klidně bych se vsadil, že Clifford ti ji doručí co nejdřív." Jakmile Kylie uslyšela ten známý hlas, na chvíli ztuhla. Pomalu, pomaloučku zvedla hlavu a pohlédla přímo do zlatých očí Davida Galada, jediného člověka na světě, který mohl projít ochrankou a přes její asistenty neohlášené přímo do její kanceláře. S jeho příchodem se okamžitě zvedlo napětí v místnosti. Ucítila horký závan vzduchu na kůži a mozek jí vypnul. A nedokázala proti tomu dělat vůbec nic.
Pozorovala ho, jak se k ní blíží kočičí chůzí, pro něj tak charakteristickou. Míjel četné květinové koše a obrovské kytice, aniž se pohnul jediný lístek. Jeho plavná chůze byla velmi neobvyklá, protože byl velký muž se širokými rameny a pevným svalnatým tělem, jenž své svaly nezískal v posilovně, ale v otevřených bojových akcích po celém světě. Stejným způsobem se zcela jistě pohyboval vlhkými džunglemi Jižní Ameriky, když sledoval drogové barony. David byl agentem super tajné organizace, o které se oficiálně nemluvilo, jako by ani neexistovala. Nikdy nevěděla, kde právě je, nebo kdy a jestli vůbec, se vrátí domů. Před sedmi lety přesvědčila samu sebe, že to tak bude lepší. Samozřejmě nepočítala s tím, že na ni bude pořád působit, když se nenadále objeví. Bylo to něco jako lehký srdeční záchvat... „Vypadá to, jako by sis otevřela kvétinářství," poznamenal. „Moje pozvánka se mezi tolika květinami musela určité ztratit." Ostražitě ho pozorovala. „Však víš, jak to chodí." „Nemyslím... co kdybys mi to řekla?" Pokrčila rameny. „Poslední dobou se člověk může těžko spolehnout na poštu či vůbec na něco či někoho." Zazubil se, ale oči měl vážné. „Jo, když to tvrdíš, jistě máš pravdu. Smutné, že?" „Pro někoho by to snad mohlo být smutné - tedy pokud by to byl člověk, který se spoléhá na jiné. Což já nejsem. Už ne." „Zajímavé. Znamená to, že ses hermeticky uzavřela?" Na tohle mu odpovědět nemohla, dokud nezjistí, co tady chce. A protože ho dobře znala, vážně pochybovala, že se v její kanceláři zastavil jen tak. Něco se určitě stalo, ale neměla ani ponětí co. David byl členem širší rodiny Damaronových - prateta Abigail, hlava jejich rodiny, byla jeho kmotrou - a znala ho prakticky odjakživa. Jako dítě na něj pohlížela jako na blízkého přítele, důvěrníka a ochránce. Později, když vyrostla, se do něho zamilovala. A její láska trvala až do jejích jednadvacátých narozenin. Od nich se snažila držet od něj co nejdál, dokonce i tehdy, když se octli v jedné místnosti, což se stávalo tak jednou dvakrát ročně. Ve chvílích, jako byla tato, nedokázala dělat nic jiného než držet hlavu vzhůru a pohlížet na něj tak klidně, jak to jen šlo. Než se mu uráčí říct, co od ní chce, dovolí si ten luxus a pozorně si ho prohlédne. Měl dokonale střižený oblek tmavé šedohnědé barvy a dlouhé hnědé vlasy stažené dozadu do ohonu. Zvýraznily se tak jeho lícní kosti a neobvyklá, zlatá barva očí. Všimla si, že až na několik nových vrásek na tváři se příliš nezměnil. Pořád byl stejný divoch, i když elegantní, jak mu kdysi dávno potají říkala. Přiloudal se ke stolu, odsunul stranou její psací soupravu a jedním stehnem se posadil na roh, tváří k ní. „Ahoj, Kylie." „Ahoj, Davide," odpověděla mu klidně, i když jí srdce prudce bušilo. Byl příliš blízko. Přitažlivost, která z něho vyzařovala, byla tak silná, že měla pocit, jako by ji k němu táhl obrovský magnet. „Ráda vidím, že se ti zase jednou podařilo dorazit domů celému." „Opravdu?"
„Máš snad důvod o tom pochybovat?" „Jo. Když jsme spolu totiž posledně mluvili, měl jsem dojem, že jsi moc šťastná nebyla." „To tedy nebyla." „Ani já bych své pocity nevyjádřil slovem šťastný." Před třemi měsíci, po tom, co spolu nemluvili skoro rok, jí volal z hotelu v Paříži. Byla zrovna na cestě do Wyomingu, do letního sídla Allesandra Molinariho, pohlavára mafie. Potřebovala se od něho dozvědět důležitou informaci pro svého bratrance Wyatta. Na rodinném zasedání předcházejícího večera přemluvila svou sestru, všechny své bratrance i sestřenici Jasmínu, aby tam letěla právě ona. David ovšem nesdílel důvěru, kterou jí dala rodina. Řekl jí na rovinu, že jednání s Molinarim bude nad její síly. A vrcholně ji urazil, když jí poručil, aby nařídila pilotovi otočit letadlo a vrátit se domů. Intuice jí radila, aby vstala a utekla, ale překvapilo ji, že i po těch třech měsících v ní pořád vře vztek. A právě tento vztek spolu s její hrdostí ji přiměly zůstat na místě. Odstrčila se osmicentimetrovým podpatkem bot a otočila se s koženým křeslem, aby mu hleděla přímo do očí. „Tvůj pokus o vměšování byl absolutně nevhodný." Zamyšleně si ji prohlížel. „Jo, pokus je vcelku výstižný obrat. Bohužel můj telefonát na tvém rozhodnutí absolutně nic nezměnil. Letělas a stejně ses s ním setkala." „Proč ne? Na rozdíl od tebe jsem přesně věděla, co dělám - což jsi ty vůbec nepochopil. A bez ohledu na tvé pochybnosti jsem odvedla perfektní práci. Získala jsem informaci, o kterou Wyattovi šlo, a všechno proběhlo úplně hladce." „Dozvěděl jsem se to. Od Sina, ne od tebe." Na stole stála váza z broušeného skla s pěti nádhernými růžemi jemně broskvové barvy po okrajích a světle růžové uvnitř. David bezděčně jednu vytáhl a podíval se na ni. „Proč jsi mi nezavolala, když ses vracela, jak jsem tě o to žádal?" Pokrčila rameny. „Nejdřív jsem musela zavolat Wyattovi. Pak Sinovi, aby informoval ostatní. A protože jsem odlétala z Wyomingu později, než jsem původně plánovala, prostě jsem usoudila, že bude lepší, když ti zavolá Sin. Takhle ses to dozvěděl rychleji." „Aha... takže tys myslela i na mě." Hodil růži zpět do vázy větší silou, než bylo nutné, a jeden hebký okvětní lístek spadl na stůl. „Rozhodla jsem se pro nejrychlejší způsob komunikace se všemi, včetně tebe," odpověděla, aniž uhnula pohledem. Když chtěla, dokázala mít modré oči bezvýrazné, bez ohledu na to, co si myslela. S Davidem ji to ovšem stálo mnohem větší úsilí. Nepřála si, aby se dozvěděl, že vůbec neměla v úmyslu mu volat, a už vůbec mu nechtěla prozradit, jak hrozně velký vliv na ni pořád má. „Usoudila jsem, že čím dřív se ta informace k tobě dostane, tím rychleji se budeš moct uklidnit a pokračovat v dovolené... nebo co jsi to vlastně v Paříži dělal." „Tvá ohleduplnost mě moc těší," řekl sarkasticky. „Ovšem kdybych byl věděl, že jsi s Molinarim strávila celé tři hodiny, neuklidnil bych se vůbec." Zaklonila se na židli a pozorovala ho. Zlatá barva jeho očí byla tak neobvyklá, že kdykoliv šel na některou ze svých akcí, musel nosit barevné čočky. Když bydlel u Abigail, viděla jich v jeho pokoji celou sadu. Během let pobytu v Jižní Americe si vlasy splétal do rastafariánských copánků, zatímco teď je měl hladce učesané. Bez ohledu na svůj nápadný zjev se dokázal měnit jako chameleón - když bylo třeba.
Jeho pleť barvy mědi místo obvyklé zlaté jí naznačila, že musel pobývat v místech, kde pálilo slunce. Střední východ? Ale taky to mohlo znamenat, že strávil pár týdnů dovolené v některé exotické zemi s nějakou půvabnou kráskou. Kdepak, tentokrát asi ne. Na to měl příliš strhanou tvář a napjaté rysy. Znala ho tolik let, že se naučila hodně vyčíst z jeho tváře a pohybů. Bohužel nikdy se nenaučila číst jeho myšlenky. „Nezůstala bych tam, Davide, kdybych cítila, že jsem v nebezpečí. Musíš mi důvěřovat. Už nejsem ta malá holka, kterou ses před mnoha lety cítil povinen chránit." Pomalu si ji přeměřil od hlavy k patě a ji polilo horko všude, kde se jí dotkl pohledem. „Myslíš, že to nevím?" zeptal se chraplavě. „Myslím, že na to občas zapomínáš." Opřel se loktem o stehno a naklonil se k ní. „Jak bych na to mohl zapomenout?" Ze všech sil se snažila potlačit začervenání, ale byla to marná snaha. A co horšího, i on je viděl a v očích mu blýsklo uspokojením. Vstala a poodešla od stolu. „Tenhle rozhovor nikam nevede. Dohadujeme se o něčem, co se stalo před třemi měsíci a už dávno skončilo." „Když to skončilo, tak proč se pořád s Molinarim scházíš?" „Protože je nám spolu dobře." Najednou stál před ní. Blízko. Příliš blízko. Ale ona se ani nepohnula. „Je jasné, proč je mu s tebou dobře. Jen se na sebe podívej. Co by se mu mohlo nelíbit?" řekl kousavě. Pohladil ji po vlasech. „Tvé vlasy - světlounké jako u dítěte. Tahle barva nikomu nevydrží do dospělosti - jen tobě." „O co ti jde, Davide?" zeptala se stísněně. Už hodně dávno nebyl tak blízko ní. Zaplavily ji nechtěné vzpomínky a potřebovala veškerou svou sílu k jejich odehnání z mysli. „O to," procedil mezi zuby, „že barva tvých vlasů a tvůj účes," - dotkl se jejích vlasů na ramenou a odhrnul jí jejich jemné pramínky z tváře - „způsobují, že vypadáš neuvěřitelné něžně a zranitelně." „Znovu se tě ptám, o co ti jde?" Nutkalo ji poodejít, ale tak upřeně se na ni díval a něžně se jí dotýkal rukou na krku, že se nezmohla na pohyb a zůstala stát na místě. „Zatraceně to odzbrojuje," řekl tvrdým hlasem, ale jeho dotyk byl jemný jako vánek, když ji hřbetem ruky hladil po tváři a všude, kde se jí dotkl, za sebou zanechával horkou stopu. „A ta tvoje saténově hebká pleť..." Hladil ji po obnažených pažích. Pak sklouzl prsty dolů a obepjal její štíhlé zápěstí. „Tyhle jemné kosti by se daly bez problémů zlomit." Fascinovalo ji jeho hodnocení jejího zjevu, protože ho poslouchala poprvé. A přestože v jeho postoji i slovech byl zcela zřetelný sexuální podtext, na druhé straně, její přednosti vyjmenovával tak chladně, tak objektivně, jako by hodnotil koně. „K čertu, Kylie," zamumlal a uvolnil jí zápěstí, „víš to stejně dobře jako já. Tvá krása dovede každého muže vyvést z míry a zatemnit mu mozek. Vypadáš tak křehce, že by tě člověk jednou rukou přelomil, a současně tak neodolatelně, aby tě chtěl chránit. V každém případě by z toho přišel o rozum. Určitě ne tvé obchodní schopnosti - i když jsou velké - vedly k tomu, že tě nakonec poslali k Molinarimu." „Davide -" Objal ji kolem krku a přitáhl si ji blíž, až na tváři ucítila jeho teplý dech. „To je vražedná kombinace, Kylie. Muž si nikdy není jistý, jestli tě má odnést do postele a milovat se s tebou celou noc až do rána, nebo tě chránit před všemi dravci, včetně sebe samého."
Vysmekla se mu z objetí a změřila si ho. „Možná mě muži chtějí chránit," záměrně ignorovala první část jeho řeči, „ale jen do té doby, než mě poznají a změní názor. Ty v prvé řadě bys měl vědět, že žádnou ochranu nepotřebuji. Koneckonců před lety jsi mě sám učil sebeobranu." Víc než kdy jindy byla přesvědčená o tom, že jeho telefonát před třemi měsíci byl automatickou reakcí, letitým zvykem. Co se však týkalo toho, co jí právě řekl, vůbec nevěděla, co si o tom má myslet. Poodstoupila od něj a obešla stůl tak pomalu, jako by odcházela od divokého zvířete, které nechce rozzuřit. Probodával ji pronikavýma očima. „Dobře, řekl jsem ti, proč je s tebou rád Molinari, a teď mi řekni, proč jsi ty ráda s ním." Posadila se za stůl a hned se cítila lip, když mezi nimi byla tato překážka. „Myslíš kromě toho, že je hezký, okouzlující a umí zpříjemnit čas? Bože, Davide, já ti ani nevím." Mlčel a ani se nepohnul. Pozorovala ho s podivným pocitem, že se dívá na smrtelně zraněnou šelmu sbírající síly k poslednímu útoku. Jenže on se naopak uvolnil, pomalu, sval po svalu. Kdyby ho tak soustředěně nepozorovala, nevšimla by si, jak z něho napětí pomalu vyprchává. Jednou slyšela některého ze svých bratranců povídat, že David se nejen dokáže pohybovat rychle jako blesk, ale i zůstat hodiny bez hnutí, teď poprvé však byla svědkem, jak neuvěřitelně umí ovládat své tělo. „Pojďme se raději bavit o něčem jiném," zamumlala. „Tobě se to nelíbí?" Zhluboka se nadechl a pak dlouze vydechl, vsunul ruce do kapes kalhot a nedbale se rozhlédl po kanceláři plné květin. „Dobrá, promluvme si tedy o těchto květinách. Určitě je nehodláš prodávat, takže tady musí být z jiného důvodu." „Za pár hodin je odtud všechny odnesou," lhostejně odpověděla. „I ty, co jsou na chodbě?" Přikývla s vědomím, že svou lhostejnost pouze předstírá. Jenom ji chtěl popichovat, ale ona vůbec neměla v úmyslu dát mu najevo, že se jí nějak dotkl. „Každý druhý den je posílám do nemocnic a sanatorií." „Což musí znamenat, že čerstvé přicházejí obden. Skutečné máš velmi oddaného obdivovatele." Věděl naprosto přesně, od koho ty kytky jsou. Usmála se na něho. „Vypadáš moc dobře, Davide. Nikdy jsem nechápala, jak je to možné, ale to nebezpečí ti evidentně prospívá." V jeho úsměvu chyběla veselost. „Další změna námětu? Zdá se, že se na ničem neshodneme, že? Ani na tom, o čem se budeme bavit." „Myslím, že se určitě oba shodneme, že máš zase jednou štěstí, když se ti podařilo dorazit na pár dnů domů. Mimochodem, kolik nových jizev máš?" „Rád se svléknu, jestli je chceš spočítat." Překvapil ji. Nikdy předtím ji úmyslně neprovokoval. A taky vůbec neskrýval, jak strašně ho štve, že se stýká s nějakým mužem. Jeho vztek byl mnohem větší, než čekala. Svým způsobem to dokázala pochopit. Žil ve světě, kde se správní chlapíci ukázali být špatní a špatní byli nebezpeční a zákeřní jako hadi. Ale nemohla pochopit, proč ji provokuje a tím nutí vzpomínat na spoustu toho, nač chtěla zapomenout. Podívala se
na papíry ležící před ní. Jeden zvedla, jako by chtěla začít znovu pracovat. Nepochopil to. „Ne? Nechceš, abych se svlékl? A co chceš, Kylie?" Položila papír a uvažovala, co neškodného by mohla říct. „Na jak dlouho jsi tentokrát přijel? Je to jedna z tvých bleskových návštěv nebo se zdržíš déle?" „Přijde na to." „Na co? Dokud se neobjeví další problém a nepovolají tě k záchranné akci?" „Člověk nikdy neví," odpověděl vyhýbavě a znovu si sedl jedním stehnem na stůl. „Možná usoudím, že další problém, který potřebuje mé plné nasazení, je právě tady." „Tím myslíš mě? " nervózně se zasmála. „Ušetři si námahu, Davide. Já vím přesně, co dělám." „Tak proč se potom tví blízcí o tebe bojí?" „Nebojí a nevěřím, že ti něco takového řekli." Odmlčela se. Věděla, že právě zalhala, a z výrazu na jeho tváři četla, že on to ví taky. Zatraceně! Bude se muset víc ovládat. „No dobře, možná mají trochu strach, ale nic mi neřekli. Natolik mi důvěřují, aby věděli, že mám dost rozumu." „Možná ano, možná ne." Bouchl pěstí do stolu. „Co si sakra myslíš, že děláš, Kylie, když se taháš s jedním z nejnebezpečnějších chlapů v celé Americe?" Začínala se bavit. Konečně měla nad ním navrch, protože neměl ani ponětí, co je mezi ní a Allesandrem. „Tahám?" „Ty víš, jak to myslím." „Tím si nejsem jistá. Opravdu patří mezi nejnebezpečnější chlapy v Americe?" Zavrtěla hlavou, jako by byla zmatená. „Myslela jsem, že na celém světě." Naklonil se nad ni. „Tohle není legrace. Molinari je hlavou největšího zločineckého rodinného klanu v Americe. Je sice pravda, že se jí stal, protože jeho strýc skončil za mřížemi, ale -" „Opravdu ? Děkuji ti za tu úžasnou informaci. To jsem opravdu nevěděla," přerušila ho. „ Kylie, já -" Ozvalo se zaklepání, dveře se pomalu otevřely a objevila se v nich bledá kulatá tvář. „Můžu, slečno Damaronová?" „Vsadím se, že je to Clifford," znechuceně zamumlal David a narovnal se. Přitáhla se s křeslem zpět ke stolu. „Vstupte." S kradmým pohledem na Davida její asistent vešel a mířil rychle k ní. „Promiňte, že jste musela čekat, slečno Damaronová." Položil před ni tlustou koženou složku. „Už se to víckrát nestane." Otevřela složku a rychle prolistovala obsah, až našla, co hledala. Letmo se na mladíka podívala. „Děkuji, Clifforde. To je zatím všechno." „Prosím, slečno Damaronová." S úklonou a dalším kradmým pohledem na Davida šel rychle ke dveřím a potichu za sebou zavřel. David do ní zapíchl oči. „Nový, předpokládám." Přikývla a znovu se opřela zády o křeslo. „Ještě se zaučuje, je trochu nervózní." „A kde je Jack?" zeptal se na jejího hlavního asistenta. „Obvykle školí tvé nové zaměstnance on. Myslel jsem, že se k tobě nikdo nedostane bez pořádného zácviku." „Normálně to tak je. Ale tento týden pracuji jen s nejnutnéjším počtem zaměstnanců. Jack a ostatní mají volno na svátky, aby se mohli věnovat svým rodinám." „To je hezké. A teď zpět k Molinarimu, který si myslí, že té dostane vybílením všech květinářství v celém New Yorku." Opovržlivě cvrnkl do další růže. Usmála se. „Začal
tím, že mě zahrnul diamanty." Vychrlil proud barvitých a velmi hrubých nadávek. Počkala, až skončil. „Pochopitelně jsem mu je vrátila." Odmlčela se. „Davide, pokud je jediným důvodem tvé přítomnosti zde, abys mě odradil od Allesandra, pak marníš čas." „Já bych to tak neviděl." „Ty samozřejmě ne, ale já ano." Odsunula z jeho dosahu vázu s růžemi, čímž dala najevo, že už jí začíná jít na nervy. Pomalu zavrtěl hlavou. „Vypadá to, že se neshodneme." „Opravdu sis myslel, že bychom se mohli?" „Kdysi jsme to dokázali." „To bylo hodně dávno." „Jak si vzpomínám, tak dávno to zase nebylo. Sedm let může uběhnout dost rychle." Zvedla pero a nervózně jím ťukala do stolu. „To mě překvapuje. Soudíc podle života, jaký vedeš, by ti každý den naopak měl připadat jako sto let." Prudce vydechl. „Tak už dost, Kylie. Přestaňme se hádat dřív, než zničíme všechno, co mezi námi je." „Já o to docela stojím." Položila pero zpět na stůl. Přikývl. „Dobrá. Jeden z důvodů, proč jsem tu, je ten, že za pár dnů jsou Vánoce, a jak víš, Generál vždycky chce, abych byl touto dobou doma." Čtyřhvězdičkovým generálem na penzi byl Davidův otec, ale Kylie věděla, že David tím generálem myslel svou matku. „Samozřejmě." Rozhodně si nemyslela, že by důvodem jeho přítomnosti tady mohla být ona. „A když už jsou Vánoce, nepokusíme se, aby i mezi námi bylo trochu míru a dobré vůle?" „Dobré vůle?" překvapeně pokrčila obočí. „Pokud mě žádáš, abychom se přestali hádat, jsem pro. Nesnaž se mi ale přikazovat, co mám dělat, a všechno bude v pořádku." Zvedl se ze stolu a šel k oknu, z něhož byl výhled na New York. Její kancelář stejně jako kanceláře jejích bratranců a sestřenic byly v horních patrech Damaronová mrakodrapu. Ačkoliv k ní stál zády, věděla, že ji pozoruje ve skle. „Doufám, že spolu během svátků budeme moct strávit nějaký čas," řekl pomalu. „Musíme si promluvit o spoustě věcí." „A o čem?" zeptala se překvapeně a nedůvěřivě zároveň. Ohlédl se na ni. „Můžeme s tím začít už dnes. Rád bych tě vzal na večeři." Úžasem téměř otevřela ústa. „Vzít mě na večeři? Máš na mysli schůzku?" „Proč ne?" Byla ohromená, jako by ji požádal, aby skočila z okna. „Je mi líto, Davide, ale dnes večer už něco mám." Podíval se na ni. „S Molinarim?" „Ano." „Zruš to." „Nemůžu to zrušit na poslední chvíli, i kdybych chtěla - což nechci." Ve skutečnosti byla ráda, že už má něco domluveno. Představa, že by s Davidem měla strávit několik hodin a předem nevěděla, co od ní chce, byla nemyslitelná. Dlouho jí trvalo, než se zase vzpamatovala po noci svých jednadvacátých narozenin. Už by tím nechtěla znovu projít. „A mimochodem, už mi zase nařizuješ, co mám dělat." „Omlouvám se." Na chvíli se odmlčel a znovu hleděl z okna. Nedokázala si představit, co se mu honí hlavou, ale určitě bylo lepší to nevědět. Bylo to jednodušší a bezpečnější. „Zůstáváš dnes večer ve městě?"
„Budu tady až do Štědrého dne. Mám rozdělaných pár věcí a navíc ještě musím koupit dárky." „Tak co kdybychom šli na večeři zítra?" „Podle toho, jak to tady zítra bude vypadat." Snažila se získat čtyřiadvacet hodin, aby si mohla vymyslet nějakou výmluvu. Přikývl. „Takže se uvidíme později." A odcházel stejným krokem šelmy, jakým vešel. Otevřel dveře a znovu se na ni podíval. „Musím si ještě něco vyřídit. Wyatt mi nabídl svůj byt, zatímco bude se svou nevěstou pryč." Milenci 13
Úžasné, napadlo ji. Wyattův byt byl přímo naproti jejímu. „Seznámil ses už s Annie?" „Ne. Dorazil jsem až včera pozdě v noci." „Bude se ti líbit. Je moc milá a hezká." Poprvé od chvíle, co vrazil do její kanceláře, se na ni opravdu upřímně usmál a ona ucítila teplo až v podbřišku. „Určitě." „Davide, jsem skutečně ráda, žes v pořádku dorazil domů," samu sebe překvapila těmi slovy. „Děkuji." Chvíli na ni beze slova zíral a pak vyšel a tiše za sebou zavřel dveře. A ona se okamžitě cítila sama. To jsou mi věci, pomyslela si znechuceně s očima upřenýma na dveře, v nichž před chvílí stál. Naprosto neuvěřitelné. Právě udělal dvě věci, které ještě nikdy neudělal: omluvil se jí a pozval ji na schůzku. Úplně jasně se pokoušel překazit její vztah s Allesandrem a možná se dokonce snažil, aby se o něj znovu začala zajímat. Ale to se mu nepodaří. Už není ta k zbláznění zamilovaná holka a dokáže vzdorovat každému triku, se kterým na ni přijde. On si myslí, že Allesandro je nebezpečný, ale Allesandro jí ani zdaleka nemohl ublížit tak jako kdysi on, ani ji nikdy nevystavil takovému nebezpečí.
Kapitola druhá Ubrus, porcelán a příbory byly té nejlepší jakosti, víno báječné, hudba krásná a nevtíravá, jídlo vynikající a obsluze se také nedalo nic vytknout. Kylie si uvědomovala, že štíhlý muž s olivovou pletí, tmavě hnědýma očima a hnědými, jemně prošedivělými vlasy je pohledný jako filmová hvězda. A co víc, je do ní zamilovaný. Bohužel ona ho nemiluje a nikdy milovat nebude. Před třemi měsíci, když jí dal informaci, kterou potřebovala pro Wyatta, ji pozval na oběd. Působil úplně
jinak, než jak si lidé obvykle představují mafiány, a ona, více méně ze zvědavosti, pozvání přijala. Když se pak vrátila do New Yorku, Allesandro jí často telefonoval a dělal všechno pro to, aby se vídali. Nejdřív odmítla, ale pak si vzpomněla na něco, co zaslechla na posledním rodinném shromáždění večer před svým letem za ním do Wyomingu. Jonáš tenkrát volal svému informátorovi na ministerstvo financí a dostal zajímavé informace. Podle nich byl Allesandro příjemný, vzdělaný a hlavně mazaný. Zkrátka podle informátora byl pro FBI noční můrou, protože mu nebyli schopni absolutně nic dokázat. To jenom povzbudilo její zvědavost. Jak to, že na něho federálové nemohou nic najít? Určitě musí být neobyčejně dobrý v tom, co dělá, jenomže FBI má přece neomezenou moc. Takže tu musí být i jiný důvod. Nakonec tedy Allesandrovo pozvání na večeři přijala a strávila s ním příjemný večer. Následovaly další večeře až se dočkala uspokojení své zvědavosti. Pomalu a postupně, tak aby nevzbudil moc velkou pozornost, se Allesandro snažil aktivity své rodiny legalizovat. Nabídla mu pomoc, i když jim oběma bylo jasné, že se nemůže přímo angažovat, stejně jako on jí nemůže odhalit podrobnosti všech svých - zejména těch pořád nelegálních - zájmů. Kdyby to udělal, vystavil by ji nebezpečí stíhání za spoluvinu. A tak se Allesandro ptal na hypotetické obchodní případy a ona se mu snažila pomoct radou, jak nejlépe uměla. Jejich přátelství se jí líbilo a byla pyšná, že mu může pomoct. Postupné si ho oblíbila a přála si, aby neměl žádné problémy se zákonem. Proto jí chvíli trvalo, než jí došlo, že se do ní Allesandro zamiloval. Chtěla se s ním přestat stýkat, ale nevěděla, jak na to. Dojedli, číšníci sklidili ze stolu a oni si povídali u vína. „Už jsem ti říkal, že jsi dnes obzvlášť krásná?" Usmála se. „V téhle restauraci se mi líbí i proto, že světlo svíček je tady lichotivé." „To s tím nemá co dělat." Měla na sobě černé pouzdrové šaty, ve kterých byla celý den v práci. Vzala si k nim jenom diamantovou brož ve tvaru růže a náušnice po mamince. Lodičky vyměnila za černé páskové sandále na vysokém podpatku. „Nemusels zamluvit celou restauraci jen pro nás dva." „Už jsem ti to přece říkal. Nechci, aby ses dostala do řečí jen proto, že jsi přijala mé pozvání," odpověděl tichým hlasem a měkce se na ni podíval. Usmívala se a bezmyšlenkovitě točila v prstech sklenicí s vínem. „Má pověst leccos unese." Zavrtěl hlavou. „Možná, ale nemusela by. Zůstane to prostě takhle, nikdo tě se mnou nemusí vidět. Kuchař, číšníci a hudebníci jsou buď na mé výplatní listině, nebo dostali tolik, že neřeknou ani slovo." Na podobné jeho prohlášení si už zvykla. Dvořil jí okouzlujícím, staromódním způsobem, ale na druhé straně se ho bála zeptat, co by se stalo s člověkem, který by mlčenlivost porušil a prozradil něco novinářům. Raději bude s Allesandrem probírat jeho postupy legalizace podnikání. Vlastně se s Allesandrem vyrovnávala stejně jako už roky s Davidem. Neptat se. Nezasahovat. Čím míň ví, tím menší má problémy.
Jako mladší nechápala, proč si její starší bratranci všechno, co věděli o Davidovi, nechávali pro sebe. Teď cítila stejnou zodpovědnost jako oni. Dozvěděla se o všem jako oni. O všem kromě toho, co se týkalo Davida. Ale to nebyla jejich chyba. Sama se tak rozhodla. Sama sebe přesvědčila, že to vědět nechce. Proto o něm věděla, jen co náhodou zaslechla, když se o něm někdo bavil na rodinném shromáždění. Nikdy se na něho nevyptávala. Samozřejmě někdy přece jen nemohla neslyšet. Zásluhou své práce byl David vždycky v postavení, které mu umožňovalo pomáhat jim, ať už důležitou informací, nebo radou. A taky jim kryl záda. Přesto svůj názor nezměnila. Pořád nechtěla vědět o tom, kam ho posílali, ani o nebezpečných cestičkách, kterými musel kráčet, aby splnil svůj úkol. Mizel jí neočekávaně z očí a stejně znenadání se zase objevoval. Jako třeba dnes odpoledne. Nemohla by se na něj spolehnout. Nemohla by mu důvěřovat.. . „Kylie," uslyšela Allesandra. „Nad čím ses tak zamyslela?" Zamrkala a omluvně se usmála. „Promiň. Myslela jsem na něco, co budu muset zařídit zítra. Vím, že bych o tom neměla přemýšlet teď, když jsme spolu." „Souhlasím. Když jsi se mnou, měla bys myslet jenom na mě," ušklíbl se. „Zasloužíš si to." „Děkuji." Objevil se číšník s obrovským tácem zákusků. Allesandro se na ni podíval. „Kterým začneme?" Musela se zasmát. „Začneme? Nedokázala bych už do sebe dostat ani jediný - i když všechny vypadají nádherne. Allesandro mávl rukou a číšník zmizel. Hudba začala hrát pomalou skladbu a ona se na chvilku zaposlouchala a zamyslela nad tím, co mu teď musí říct. Allesandro se k ní choval laskavě a s úctou. Dala by všechno za to, kdyby mu nemusela ublížit, ale nemohla připustit, aby ji dál miloval, když mu jeho lásku nedokázala oplácet. „Allesandro, musím ti něco říct." S kyselým úsměvem se trochu odsunul od stolu a překřížil si nohy. „Proč mám pocit, že se mi to nebude líbit?" „Nechci ti ublížit." „Teď už vím stoprocentně, že se mi to nebude líbit." V očích se mu objevil smutek. „To proto, kdo jsem, Kylie? Proto, že se musíme setkávat v prázdných restauracích? To tě trápí?" Zavrtěla hlavou. „Ne. Zapomínáš, že v mém životě vždycky existovalo nějaké nebezpečí." „Jo, to vím, jenže tvoje rodina stojí na správné straně zákona - zatímco tu moji berou jako váš pravý opak." „Asi máš pravdu. Ale už brzy budeš moct každému říct, že všechno co děláš, je také legální." „A co tvá pověst? Samozřejmě vždycky ti budu vděčný za tvou pomoc a nápady. Máš geniální smysl pro obchod. Doufám, že si toho tvá rodina cení." Usmála se. „Teď už ano. Moc ráda jsem ti pomohla, to přece víš." Přikývl. „Vím, ale poněkud jsme odbočili. Mluv, jsem samé ucho." Zdálo se jí, že i tiché stíny v rozích restaurace najednou ztmavly. „Allesandro, naše přátelství se mi opravdu líbí a ráda jsem se s tebou celé ty tři měsíce scházela, ale je čas se rozloučit."
Mlčky si uhlazoval ubrousek na klíně. „Proč?" „Protože tě nemiluju." „To nevadí," namítl. „Mám v sobě dost lásky pro nás oba." S vážným výrazem na tváři se naklonil dopředu. „Kylie, já tě dokážu udělat šťastnou. A kdo ví? Jednou se do mě třeba zamiluješ." „Do tebe by se člověk mohl snadno zamilovat, Allesandro." „Ale ty ne, že?" „Mrzí mě to." „Zní to velmi jistě. Mám pravdu, když si myslím, že existuje někdo jiný?" Kupodivu jeho otázku nepředvídala. Vlastně na ni ani nepomyslela. Ale ve chvíli, kdy ji uslyšela, se jí okamžitě před očima objevil David. „Chtěla bych ti odpovědět tak čestně, jak jsem schopná," pomalu zvažovala svá další slova. „Ano, dalo by se říct, že je tady někdo jiný. Vyskytuje se v mém životě odjakživa. Ale miluju ho? Sama nevím." Chvíli přemýšlela a pak zavrtěla hlavou. „Ne. Je moc těžké ho milovat." „Těžké pro tebe?" Potřásl hlavou. „Nepodceňuj se, Kylie. Jsem přesvědčen, že když chceš, zmůžeš všechno na světě." V hlase a v očích měl nesmírný smutek. Zranila ho, i když to bylo to poslední na světě, co chtěla. „Děkuji ti, Allesandro, ale ten muž není důvodem, proč bychom se spolu neměli vídat. Já si prostě myslím, že si zasloužíš někoho, kdo tě bude milovat, a bohužel ten někdo nemůžu být já." Natáhl k ní ruku. „Nikdy jsme si nelhali, Kylie, takže nemám na výběr a musím ti věřit. Ale nelíbí se mi to. Nedokážu ani slovy vyjádřit, jak moc se mi to nelíbí. Kdybych si myslel, že mám aspoň malou naději, bojoval bych. Jenže v tvých očích vidím, že to nemá smysl." Odmlčel se, podíval se stranou a pak znovu na ni. Tmavé oči měl lesklé slzami. „Jestli budeš kdykoliv potřebovat přítele - a vůbec nezáleží na tom, proč - neváhej a zavolej mi. Moje číslo máš." Usmála se. „Děkuji, Allesandro. Opravdu tě považuji za svého přítele a nabízím ti totéž. Kdykoliv mě budeš potřebovat, zavolej." Chvíli na ni hleděl a pak se zvedl a pomohl jí vstát. „Sbohem, má přítelkyně," zašeptal, sklonil hlavu a políbil jí ruku. „Sbohem, Allesandro." Pustil ji a čekal u stolu jako vždycky, než odejde hlavním vchodem. On sám pak jako obvykle odejde zadem. Smutná šla vestibulem, kde na ni čekal majitel restaurace, aby jí pomohl do kabátu. Rychle do něj vklouzla a odešla. Allesandro si nezasloužil bolest, kterou mu způsobila. Nejraději by se vrátila a pokusila se ho utěšit, aby ho to nebolelo, ale nevěděla, co by mu mohla říct a přitom všechno ještě nezhoršit. Ne, on si zasloužil mnohem víc pochopení a lásky, než mu mohla dát, a z celého srdce doufala, že je najde. Zabraná do svých myšlenek vyšla na ulici, kde na ni čekal šofér s autem. Zvedla hlavu a hleděla přímo do třpytivých zlatých očí. „Davide? Co tady děláš?" Ledabyle se opíral o kapotu černého porsche s rukama založenýma na hrudi a nohama překříženýma v kotnících. Na sobě měl mahagonově hnědé kožené sako, hnědé kalhoty a svetr. Vypadal stejně elegantně jako jeho auto.
Její auto ani řidič nebyli v dohledu. David se narovnal, odhrnul si manžetu a podíval se na hodinky. „Ta večeře skončila nějak podezřele brzy. Milenecká hádka?" Otevřel dveře a pokynul jí rukou, aby nastoupila. " Přešla přes chodník k němu. „Co tady děláš? A kde je Tím?" Tim byl jejich šéfem bezpečnosti a ujal se povinnosti vozit ji na schůzky s Allesandrem a zpět. „Poslal jsem ho domů." „Ty...?" Okamžitě v ní vzkypěl vztek. „Kdo ti dal na něco takového právo?" „Nikdo, ale Tim ví, že se mnou budeš v bezpečí. Nastup si." „Tim si to nesmí dovolovat. Neplatíš ho ty, ale naše rodina." Kupodivu měl ve tváři tak něžný výraz, jaký u něho už dlouho neviděla. A to právě byl ten problém. Už příliš dlouho. „Kylie, já -" Namířila na něj večerní kabelkou. „Nevím, proč to děláš..." Kabelka jí vyklouzla z ruky. Oba najednou se pro ni shýbli, ona se jí dotkla první. David ji chytil za ruku. Polekaně se na něj podívala a uviděla v jeho očích žár. Stejný žár se teď šířil v jejím podbřišku. A jejich rty dělily od sebe jenom centimetry. Nemusela dělat nic jiného, než se jen naklonit dopředu... Ne! Nedá se znovu nachytat. Začala se zvedat, když třeskl výstřel a ještě jeden, úplně stejný jako první. David vymrštil ruku a srazil ji dolů zrovna ve chvíli, kdy kulka proletěla zadním sklem. Vrhl se do auta, přehodil nohy přes řadicí páku a vtáhl ji za sebou. „Drž se dole!" Skrčila se na podlaze, aby jí nebyla vidět hlava, sáhla rukou dozadu a rychle za sebou zabouchla dveře. Střelba se přibližovala. Kulky vniklé do auta škrábly polstrovanou přístrojovou desku a roztrhly opěrku hlavy sedadla vedle řidiče. David si sedl tak nízko, jak jen to šlo, nastartoval, sešlápl plynový pedál a vyrazili tak rychle, že ji to přirazilo bokem k sedadlu. „Jsi v pořádku?" houkl, aniž odvrátil oči od ulice. „Ano." Všechno proběhlo během několika vteřin. Ztratila jeden střevíc a měla roztržené punčochy - asi se o něco škrábla, když ji David tahal do auta. Neměla ani ponětí, kde zůstala její kabelka. Ale byla v pořádku. A k smrti vyděšená. „Nezasáhli tě?" Narovnal se na sedadle. „Ne, a tebe?" „Ne." „Dokázal bys říct, kdo to byl?" „Ne," odpověděl napjatě mezi pohledy do zadního zrcátka. „A nemyslím, že by byl dobrý nápad se teď tady zdržovat a zjišťovat to." Teď rozhodně ne, když ručil za Kylie. Podívala se na něho. Přes tvář se mu rychle míhala světla střídaná stíny, jak se proplétali večerním provozem Manhattanu. Zatáčky brali málem na dvou kolech a se spuštěným klaksonem svištěli křižovatkami na červenou. Pokud to mohla odhadnout, jeli k rodinnému mrakodrapu. Ještě nikdy neviděla v jeho tváři tak tvrdý výraz. Z profilu vypadal jako vytesaný ze žuly se záměrně ponechanými všemi ostrými hranami. Věděla, že nebýt tam ona, zůstal by na místě a vyřídil si to s každým, kdo na něho střílel. „Sleduje nás někdo?" zeptala se. „Nějaké auto tam bylo, ale..." „Co?" „Teďje nevidím, ale zůstaň dole, dokud si nebudu jistý, že jsem je setřásl."
„Nevíš, kdo na tebe mohl střílet?" Letmo se na ni podíval. „Lepší by bylo, kdyby ses zeptala, kdo mohl střílet na tebe, miláčku." „Na mě?!" Zahnul za další roh, pak vytáhl z kapsy mobilní telefon. „Zavolej Timovi a řekni mu, co se stalo. A že jsme asi deset minut od budovy, tak ať na nás čekají, protože bleskově vjedeme." Udělala přesně, co jí řekl, a informovala Tima bez zbytečných emocí. Byla příliš rozrušená, než aby se s Davidem přela. Jen co dotelefonovala, David pokračoval: „Myslím, že teď už si můžeš sednout na sedadlo." Vysoukat se do sedadla se snadněji řeklo, než udělalo, ale protože byla malá, podařilo se jí to. Skopla zbylý střevíc, připoutala se bezpečnostním pásem a podívala se na Davida. Cele se věnoval jízdě. Dokonale ovládal sebe i auto a současně vnímal své okolí. Ji teď už nevnímal jako muž ženu, jako před pár minutami, ale jako někoho, koho bude chránit, i kdyby měl sám zemřít. Tím si byla naprosto jistá. „Proč si myslíš, že tím terčem jsem byla já?" Jen na chvilku odtrhl oči od ulice. „Protože já jsem tam stál třicet minut a nikdo po mně ani okem nehodil. A taky neznám v New Yorku nikoho, kdo by po mně střílel. Mí nepřátelé jsou na Středním východě, a než jsem odjel, všechny jsme je dostali." Ohromeně mlčela. Copak by opravdu někdo chtěl, aby zemřela? Proč? A kdo? Nedávalo to žádný smysl, ale neměla moc času na úvahy, protože se blížili k mrakodrapu. Po každé straně soukromého vjezdu stál strážce se zbraní přes rameno. Jen co je první z nich uviděl, vysílačkou předal informaci dál. Okamžitě se otevřela dvojitá ocelová vrata chránící podzemní parkoviště, a jakmile jimi projeli, zase se rychle zavřela. Uvnitř budovy byla v bezpečí a tam se jí nic nemohlo stát. Tak proč, říkala si, když se podívala na Davidův tvrdý výraz, se pořád cítí tak ohrožená? Sotva Kylie vešla do svého krémového a zlatého střešního bytu, začal zvonit telefon. Hodila klíče do mramorové misky na stolku v hale a šla ho zvednout. „Haló?" „Kylie, jsi v pořádku?" naléhavě se ptal Allesandro. Klesla na zlatým brokátem čalouněnou židli a mnula si spánky. „Jsem v pořádku. Nepostřelili mě, ani mého... řidiče." „Díkybohu. Okamžitě, jak jsem slyšel rány, jsem vyběhl ven, ale už jsi byla pryč." „David mě dostal rychle pryč." „Musí mít bleskurychlé reflexy. Nemohl jsem být víc než pár vteřin za tebou." „Allesandro, nevíš, kdo to mohl střílet?" „Ne, ale prověřuje se to, zatímco spolu mluvíme. Ať to byl kdo chtěl, ujel velice rychle." „Nemohl to být někdo z tvých nepřátel, který by ti chtěl mým zabitím poslat vzkaz?" Sotva mohla sama uvěřit tomu, co říkala. Připadala si jako v zlém snu. Kdyby tomu tak ale bylo, střílení by aspoň dávalo nějaký smysl. „Těžko říct, ale spíš bych řekl ne. Samozřejmě znám lidi, kterým se moje snaha legalizovat své činnosti nelíbí. Zejména stará garda si myslí, že bych měl vést všechno pěkně postaru, a jiný způsob myšlení a jednání berou jako zradu. A pak je tady nová
garda. Ti jsou naštvaní, protože legalizace má vliv na jejich příjmy. V každém případě ale se mi zatím daří držet všechny pěkně na uzdě." Allesandro si myslí, že všechny drží pěkně na uzdě. David také tvrdil, že dostal všechny své nepřátele. Až do dnešního večera jim oběma věřila. Jeden z nich se ale mýlil a šípy mířily přímo na ni. „Na to stačí jeden člověk," zamumlala. „Právě proto všechno důkladně prověřuju. Věř mi, Kylie. Kdyby to byl můj nepřítel, kdo se tě pokoušel zabít -nebo i přítel - nedám si pokoj, dokud ho nenajdu." „Děkuji. Prosím tě, zavolej mi, jestli na něco přijdeš." „Určitě ti zavolám. A ještě něco. Mám tvou kabelku a jeden střevíc. Zítra s tím někoho pošlu." „Děkuju." Vstala ze židle, protože někdo zazvonil u dveří. „Už musím končit, Allesandro." „Nu, když vím, že jsi v pořádku, můžu se dát do práce. Zítra ti zavolám." „Takže zítra." Zavěsila a šla otevřít. Za dveřmi stáli všichni její bratranci a sestřenice. Osobně se přišli přesvědčit, že je v pořádku. Jako poslední vešel David. Nepřekvapilo ji, že už všechno vědí. To bylo u nich v rodině normální. Pokud se někomu z Damaronových kdekoliv na světě něco stalo, všichni ostatní se o tom dozvěděli v nejkratší možné době, protože napadení jednoho znamenalo nebezpečí i pro ostatní. Jejich opatrnost se mohla zdát přehnaná, avšak protože celá jedna generace - jejich rodiče - byla zabita, zapřísahali se, že nikdy nedopustí, aby se to mohlo opakovat. „Jsi v pořádku?" zeptal se Sin, a když přikývla, okamžitě ji objal. Nebyla tak docela v pořádku. Najednou jí podklesávala kolena a celá se začínala chvět - ale každý jí položil nějakou otázku a každý ji musel obejmout. Než se jí dostalo posledního objetí, přišel k ní David a podával jí skleničku s brandy. Nepřekvapilo ji to, protože David vždycky věděl, jak se cítí a co potřebuje - tedy dokud nešlo o srdeční záležitosti. „Děkuju," zamumlala a klesla na pohovku. Ostatní si posedali kolem ní. Sin zvedl ruku. „Jen co Tim rozmístil své muže, dal nám vědět. Zlato," řekl neobvykle šetrným tónem, „vypadá to, že za tím útokem je Molinari." Věděla, že všichni v první řadě pomyslí na Allesandra, a nevyčítala jim to. Allesandro byl na ráně, jenže ho neznali jako ona. „On za to nemůže - vím to stejně dobře, jako vím, jak se jmenuji. Právě volal, aby zjistil, jestli jsem v pořádku." „Nemyslel jsem tím, že to udělal on sám. Ale určitě to s ním musí mít nějakou spojitost." „Jestli to tak je, on to zjistí. Už se tím začal zabývat a zítra mi dá vědět." „Neudělalas třeba dnes večer něco, co by ho naštvalo?" zeptal se pomalu David, opírající se loktem o krbovou římsu. Udělala, ale protože věděla, že Allesandro by jí nikdy neublížil - bez ohledu na to, co ona provedla jemu - ignorovala Davida a obrátila se ke svým příbuzným. „Děje se ve firmě něco, o čem nevím? Něco, co se stalo třeba během posledních tří či čtyř hodin?" Všichni zavrtěli hlavami. Její otázka byla zbytečná. Každý z nich byl neustále stoprocentně v obraze, bez ohledu na to, kde se právě nacházel.
Od prvního setkání sirotků po smrti jejich rodičů všichni vždycky počítali i s ní. Tenkrát jí bylo pouhých pět let, ale už s nimi seděla u jednoho konferenčního stolu a vybarvovala si své omalovánky, zatímco oni - přestože byli tak hrozně mladí vypracovali plán a rozběhli firmu Damaron International, existující dodnes. Jako třináctiletá najednou zjistila, že rozumí všemu, o čem hovoří. A čemu nerozuměla, jí trpělivě vysvětlili. „Na druhé straně," zapojil se Jonáš a vrhl na Sina pohled, který si vyložila jako: Od Allesandra ruce pryč, „my všichni víme, že máme nepřátele, o kterých nemáme ani tušení, a už jsme rozběhli vlastní pátrání. Ale dokud nezjistíme, kdo na tebe střílel, Kylie, budou platit nejvyšší bezpečností opatření." Bezmyšlenkovitě přikývla. Chápala, že ji dnes nechtějí rozčilovat. Zítra to možná bude jiné, ale dnes s ní jednali v rukavičkách. Usrkla brandy a v duchu probírala svá obchodní jednání v uplynulých letech. Nikdy jí nikdo nevyhrazoval, ani písemně, ani přímo, musela by o tom vědět. Ať si lámala hlavu, jak chtěla, nemohla přijít na nikoho, kdo by ji mohl chtít zabít. Bohužel, jak už naznačil Jonáš, na světě byla spousta špatných lidí a klidně by ji někdo mohl chtít zabít třeba jenom kvůli jejímu příjmení. „Jestli tě něco napadne, dej nán vědět," loučil se Lion. „Vypadáš dost vyčerpaně. Půjdeme, aby sis mohla odpočinout." Když všichni vstali, Jonáš se jí zeptal: „Máš v úmyslu zítra někam odejít z budovy?" Kylie zavrtěla hlavou. „Nemám v plánu nic určitého, ale ještě musím koupit nějaké vánoční dárky." „To musíme všichni," podotkl Sin. „Co se mě týká, už jsem probral všechny katalogy a taky musím vyrazit ven, zjistit, co je v obchodech, a vybrat si sám." „Já taky," přidal se Jonáš. „Nikdo jiný nemůže vybrat elektrický vláček pro mého syna než já sám." Sin přikývl. „Moje řeč." „Možná bychom mohli zařídit, aby pro nás večer otevřeli některý z obchodních domů, takže bychom se nemuseli tolik starat o bezpečnost," napadlo Liona. „Požádám jednoho ze svých asistentů, aby to zařídil, a dám vám všem vědět." „To by bylo nejlepší. Děkuji, že jste všichni přišli." Vstala a šla je vyprovodit ke dveřím. „Vím, že Joanna bude s Calem v bezpečí, ale co ostatní?" „Tim na tom pracuje," odpověděl jí Sin. „Všichni budou mít ochranku." „A Jasmína? Ta je až v Texasu." „Ona taky," řekl Jonáš. „Předtím ji neměla, ale teď ano." „Známe ty bodyguardy? Můžeme jim důvěřovat?" ptala se Kylie. „Kdybychom si mysleli, že ne, nenajali bychom je. Naše letadlo s nimi právě teď letí do Texasu, aby to vzali do vlastních rukou. Už jsou na cestě dvě hodiny." „Za dvě hodiny se toho může stát hodně," zamumlala. Po celé roky tajila své obavy o bezpečnost svých bratranců a sestřenic, a většinou zdařile. Ale dnes večer toho nebyla schopná. Všichni hodně cestovali a nikdy nebyla klidná, dokud nebyli zpátky doma. O sobě se nikdy nebála, zato o každého, koho milovala. Ani teď tomu nebylo jinak, i když věděla, že terčem útoku se stala ona sama. Už v útlém věku poznala, jak nevypočitatelný je život a jak v okamžiku může člověku vzít toho, koho miluje. Ve svém nejhlubším nitru pořád trpěla strachem, že by ji mohla nějaká nenadálá nesmyslná tragédie připravit o někoho z těch, které má ráda.
Rozhlédla se místností a na všech tvářích viděla laskavé pochopení. Jednou je slyšela mluvit o sobě, že byla tím dávným leteckým neštěstím postižená nejvíc. Ale teprve až vyrostla, pochopila, jak hrozně jí ublížilo. Lion se na ni usmál. „A ještě než se zeptáš, Nathan je stále v Bruselu a taky má osobního strážce, stejně jako všichni ostatní, co tady nejsou." Přikývla. „Já bych si jenom přála, abychom byli všichni pohromadě." Lion ji políbil na čelo. „Neboj se, holčičko. Všichni budeme v bezpečí." „Tak jo." Jako by už v jejím hlase neslyšeli žádné pochybnosti, na odchodu ji každý políbil a zašeptal jí konejšivé slůvko. S povzdechem za nimi zavřela dveře a zamkla, i když věděla, že dnes bude mít u dveří stráž. Další bodyguard byl u výtahů a další dole v hale. Dnes večer by neproklouzla ani myš. Pomalu se vrátila do obývacího pokoje a zarazila se. Na zlaté židli seděl David, orámovaný prosklenou stěnou jejího bytu dovnitř zářícími světly Manhattanu. Exotický, pohledný divoch, o němž si kdysi myslela, že jí patří.
Kapitola třetí „Co tady ještě děláš?" zeptala se ho unaveným hlasem. Cítila se úplně vyčerpaně, bez trošky energie. „Chtěl jsem se ujistit, že jsi v pořádku." „Jsem, děkuji. Chci si dát sprchu a vlézt si do postele." David přikývl. „Počkám, až budeš hotová." „Proč?" zeptala se, ale nijak zvlášť udiveně. Pokrčil rameny. „Nejsem unavený. Jsem jenom pár metrů od pokoje, kde budu dnes spát, a než odejdu, chci si být opravdu jistý, že jsi v pořádku." „Jestli chceš chvíli zůstat, tak zůstaň." Zůstala ve sprše velice dlouho. Opřená o zeď, nechala po sobě téct teplou vodu, zatímco si v duchu stále přehrávala události celého večera. Pořád nemohla z hlavy vypudit bolest zahlédnutou v Allesandrových očích ve chvíli, kdy mu řekla, že ho nemůže nikdy milovat. Ale pak ji přece jen překryla další, silnější představa. Vzpomínka na to, jak se sklonila pro kabelku a nad hlavou jí hvízdaly kulky. Kdyby kabelku neupustila... kdyby se pro ni nesklonila... kdyby David tak rychle nezareagoval... A co na tom bylo nejhoršího, nikdo neměl ani ponětí, kdo by si mohl přát její smrt.
Nakonec se jí podařilo přesvědčit samu sebe, že nemá smysl lámat si tím teď hlavu. Aspoň pro dnešek toho bude muset nechat, aby se mohla vyspat. Ráno bude potřebovat jasnou mysl. Věděla, že její bratranci i Allesandro dělají všechno možné, aby zjistili, kdo střílel. Nebo kdo je za to zodpovědný. A to jí zatím musí stačit. Po sprše vklouzla do své oblíbené krémové hedvábné noční košile, na ni si oblékla béžový kašmírový župan a obula měkké kožešinové pantofle - konečně měla na sobě svůj noční oděv. Po návratu do obývacího pokoje našla Davida, kde ho nechala, jenom s tím rozdílem, že teď telefonoval. Ale jen co ji uviděl, zamumlal několik rychlých slov a zavěsil. Nemusela se ani ptát, proč telefonoval, protože jí bylo jasné, že shání informace po své lince. Do zítřejšího večera dnešní události zaměstnají nespočetné množství lidí. Unavená, ale příliš rozrušená na to, aby dokázala usnout, klesla na pohovku a vtáhla nohy pod sebe. Všimla si, že v krbu hoří. „Díky, že jsi podpálil oheň." „Není zač." Chvíli ji pozoroval. „Dala by sis ještě trochu brandy?" „Ráda." Pozorovala ho, jak vstal a ladně přešel k baru ukrytému ve zdi. Když jí poprvé naléval, přesně věděl, kterým knoflíkem se bar otevírá. Po všech těch letech o ní a o jejím bytě věděl téměř všechno. Naštěstí nevěděl všechno. Cestou zpět k ní zhasl několik světel. Do té chvíle si ani neuvědomila, jak ji bodají do očí. „Děkuju," zamumlala a natáhla se pro podávanou sklenku. „Není zač." Se sklenkou v ruce si sedl k ní na pohovku. Hodila hlavou k obrovskému oknu. „Podívej, sněží." Ohlédl se přes rameno. „Opravdu." „Doufám, že bude bílo o vánočním večírku tety Abigail," pronesla potichu. „Nádherný bílý sníh na Boží hod všude kolem." „Vždycky to tak je," ušklíbl se. „Když Abigail chce mít o svém večírku sníh, tak ho má. Mátlo mě to, dokud jsem nezjistil, že ani máti Příroda neodolá šarmu naší tetičky." Kylie se usmála. „Rád vidím, že se zase usmíváš," řekl tichým a trochu chraplavým hlasem. Usrkla si brandy. „Je to fajn, když se chce člověku smát." „Nikdo ti neublíží, Kylie. Ani nikomu jinému z rodiny. Nechci, aby ses tím trápila. Zjistíme, kdo to byl." „Já vím." Poposedl tak, aby jí hleděl do tváře, a koleno opřel o polštáře. Ruku měl na opěradle, takže byla na dotek od ní. „Kylie, musím se tě na něco zeptat, ale nechci tě naštvat." „Tak se mě na nic neptej." Usrkla si brandy. „Musím, protože ty jsi jediná, kdo zná odpověď." Odmlčel se a hleděl jí pozorně do tváře. Netušila, co z ní chce vyčíst, a bylo jí to jedno. „Říkalas, že Molinari za to střílení nemohl." „To je pravda." Tušila, že David zavede řeč znovu na Allesandra, ale po brandy se uvolnila a nechtělo se jí ani myslet, ani se hádat. „Taky jsi říkala, že jsi s ním už mluvila. Ptala ses ho na to?" „Ne, Davide," odpověděla mu tiše a unaveně, „neptala. Allesandro by nikomu nenařídil, aby mě zabil, stejně jako by nikomu nenařídil, aby zabil jeho." „Možná té nechtěli zabít. Možná té jenom chtěli vystrašit." „A jaký by k tomu asi měli důvod?"
„To bys měla vědět ty. Nechce po tobě Allesandro, abys udělala něco, k čemu nemáš chuť? Třeba něco v souvislosti s vaším vztahem? Pokud jste vy dva ještě... pokud si ještě nejste úplně blízcí, mohl by tě k tomu nutit. Nebo ke svatbě?" Neušlo jí napětí v jeho hlase, když naznačoval, že ona a Allesandro by mohli být milenci. „Přestaň! Vím, že to nebyl Allesandro, stejně jako vím, že jsi to nebyl ty." „Určitě?" „Určitě." Chvíli ji tiše pozoroval. Ale tentokrát ji jeho pohled neznepokojoval jako obvykle. Skoro jako by se její tělo proti účinkům jeho pohledu obrnilo, aby ji ochránilo. Pohlédla přes něho oknem na padající sníh. Bylo to tak krásné a klidné, mnohem lepší, než hledět na něho. „Miluješ ho, Kylie?" „To opravdu není tvoje věc, Davide," zamumlala. „Ty kulky hvízdaly tak blízko, že mohly trefit stejně mě jako tebe, Kylie. A to mi jisté právo dává." Poprvé ji napadlo, že má pravdu. Kulky na ni vypálené něco změnily: její přesvědčení, že se musí bát o ostatní členy rodiny, ale o sebe ne. Její přání nechat si pro sebe, co je mezi ní a Allesandrem. A nakonec, a to možná bylo nejdůležitější, že je teď Davidovi zavázaná. Zachránil jí život. Zamyšleně se na něho podívala. „Ta střelba neměla nic společného ani s Allesandrem, ani s tím, co je mezi ním a mnou." „Přesvědč mě o tom." „Ty už sis svůj názor udělal a nic, co řeknu, ho nezmění, vid?" „Zkus to." Zhluboka se nadechla a pomalu vydechla. Usoudila, že David si zaslouží pár věcí vědět, ale zcela určité ne všechno. Například se nemusí nic dozvědět o snaze Allesandra svou činnost legalizovat. „Dobrá. Jak už asi víš, seznámila jsem se s ním ve Wyomingu. Protože většinou pracuje tady v New Yorku, stejně jako já, není problém chodit spolu na večeře. Když je se mnou, je zábavný, laskavý a pozorný. Je mi s ním moc dobře. Bohužel se stalo něco, co jsem vůbec nečekala. Zamiloval se do mě." „To mě nepřekvapuje." Odtrhla pohled od okna. „To, že se do mě zamiloval?" „Ne," odpověděl tiše David. „To, žes to vůbec nečekala." Vyznělo to urážlivě. Na chvíli se odmlčela, ale nakonec se rozhodla na to nereagovat. „Jenomže já ho nemiluju, a i když jsem mu nechtěla ublížit, musela jsem mu to říct." „Řeklas mu to dnes večer?" „Ano, řekla jsem mu, že je čas se rozejít." „A jak to vzal?" „Jako dokonalý gentleman, jakým vždycky byl, pokud byl se mnou. Viděla jsem, že se ho to dotklo, ale myslím, že stejně tušil, jak to dopadne." Zavrtěla hlavou při vzpomínce na to. „Nechtěla jsem mu ublížit, ale muselo to tak být. Rozešli jsme se jako přátelé." „Děkuji, žes mi to řekla, Kylie. Teď už ho nemusím podezřívat. Ale to ještě nevylučuje jeho nepřátele."
„Říkala jsem ti, že to prověřuje." Mnula si čelo. David se zamračil. „Bolí tě hlava?" „Ne. Jenom se toho dnes večer událo trochu moc a špatně se s tím vyrovnávám." „To je přirozené." „Pro tebe ne." „Mě to taky překvapilo, Kylie." „Ne tak jako mě." Odmlčela se. „Promiň - ani jsem ti ještě nepoděkovala." „A za co?" „Za to, že jsi mi zachránil život. Nebýt tebe, stála bych tam jako dřevo. Neměla jsem ani ponětí, co ten zvuk znamenal - považovala jsem ho za výstřel z výfuku. Nikdy by mě nenapadlo, že na mě někdo bude střílet. Možná jsi nebyl ve střehu, Davide, ale reagovals okamžitě." Pokrčil širokými rameny. „To je cvik. Kdybych tam nebyl já, byl by tam Tim a ty bys nestála venku a nehádala se se mnou. Vyšla bys ven z restaurace a okamžitě nastoupila do auta, jak to obvykle děláš, a Tim by tě bezpečně odvezl." „Jenže on tam nebyl. Byl jsi tam ty, a tak musím poděkovat tobě. Takže ti moc děkuji." Neodpověděl, dál se však na ni díval. Překvapeně si uvědomila, že z očí mu zmizela tvrdost. Hleděl na ni měkce a s citem jako kdysi. Jako když ještě byla dítě, a tehdy to pro ni znamenalo ochranu, přátelství, lásku. Dnes večer se jí nad tím ale nechtělo zamýšlet. Nakonec řekl: „Vůbec nemáš zač. A teď je řada na mně, abych se omluvil." „Za co?" „Za pár věcí. Neměl jsem tě tam nechat stát a hádat se s tebou, měl jsem se v prvé řadě postarat, abys nastoupila do auta." „To já jsem se začala hádat. Byla to moje chyba." „Ale jak jsem řekl, měl jsem to tušit. Měl jsem na tom trvat, i kdybych tě měl do auta posadit násilím." „Mluvíme o vteřinách, Davide." „Ne, Kylie, mluvíme o životě a smrti. Kdyby ti neupadla kabelka -" „Ale ona mi upadla. Takže se neobviňuj za něco, za co nemůžeš. Faktem je, že díky tvé rychlé reakci jsme oba naživu." „Máš pravdu - jsme." Na chvíli se odmlčel. „Je tady ještě jiný důvod, proč mě mrzí, co se stalo." „Jaký?" „Teď už víš, jaké to je, když se na tebe střílí." Má pravdu, napadlo ji. V životě už poznala leccos, ale až do dnešního večera netušila, jaké to je, když na člověka někdo střílí. „Ty už to znáš celé roky." „Ano." „Už sis na to zvykl?" „Vůbec ne." „Bylo to děsné." „Já vím." Hřbetem ruky ji pohladil po tváři. Tělem jí proběhla horká vlna a kupodivu se už vůbec necítila napjatá. Jako by to, co se stalo, zbouralo několik z bariér, vyrostlých mezi nimi během minulých let a oni se octli zpět v době, kdy se cítila dobře už jenom proto, že mohla být s ním, a kdy spolu mohli bez zábran mluvit. Určitě jim to dlouho nevydrží, ale teď je tomu ráda. „Víš, Kylie," pokračoval tiše a lehkými doteky na ramenou ji utěšoval, „bylas dobrá. Dělalas všechno přesně, jak jsem ti říkal." Pousmála se. „To je zase můj výcvik."
„Já vím, ale v normálním světě, kde je všechno, jak má být, bys takový výcvik nepotřebovala." „Takový svět neznám, ty snad ano?" „Ne, bohužel ne. Ale proto jsem bojoval ve všech možných dírách po celém světě, aby se ti něco takového nestalo." Najednou ruku odtáhl, jako by řekl něco, co nechtěl. „Na tom teď nezáleží. Jsi unavená, zítra ti bude lip." „I zítra budou na mne číhat a chtít mě zabít." „Nedostanou šanci, protože budeš mít spolehlivou ochranku." Smutné potřásla hlavou. „Pro tebe je to všechno tak samozřejmé! Ale i když mě cvičili, co přesně mám v takové situaci dělat, nemyslím si, že to pro mě někdy bude normální." „Máš pravdu. Když ti někdo usiluje o život, není to normální, Kylie," prohlásil najednou tvrdým tónem. „Ale už se to vyšetřuje. Nejlíp uděláš, když se pořádně vyspíš." „Ještě se mi nechce." „Tak s tebou budu tak dlouho, dokud se ti nebude chtít." Podívala se na něho. Po všech těch letech, vší bolesti a smutku, by jí mělo být nepříjemné s ním teď sama uprostřed noci sedět, ale nebylo. Už dlouho ho považovala za protivníka. A pravděpodobně zase bude. Ale dnes večer to byl zase milý starý David, její kamarád. Zaplavily ji vzpomínky. Pousmála se. „To mi připomíná mou první noc u Abigail. Pamatuješ?" Chvíli mlčel a pak přikývl. „Ano, samozřejmě. Vaše rodiče zabili a ten den se konala sešlost k uctění jejich památky." Přikývla. „Bylo mi pouhých pět a Jo patnáct. Hoši byli trochu starší. Jasmína mohla zůstat doma s Lionem a babičkou z matčiny strany, ale my dvě, Jo a já, jsme neměly nikoho. A tak se rozhodlo, že budeme bydlet u Abigail, dokud nedostudujeme." „Správně. A já jsem tam bydlel taky, protože otce odveleli do Evropy a máma ho doprovázela, oba však chtěli, abych dostudoval v Americe." „Tolik jsem se pořád bála," vzpomínala tiše. „Byla jsem zvyklá, že rodiče cestovali. Vždycky mi říkali, kam jedou, a ukazovali mi ta místa na mapě. Taky mi udělali speciální kalendář na každý den, abych věděla, kdy přesně se vrátí. Pokaždé nám napsali i lístek, jak moc nás mají rádi." Odmlčela se. „Víš, že maminka tenkrát neměla letět?" „To jsem nevěděl." „Tatínek mi dal pusu na dobrou noc a jako vždycky mi udělal kalendář, ale čekala jsem, že až se vzbudím, maminka bude doma." Podívala se na sníh za oknem. „Na poslední chvíli se rozhodla jet s tatínkem. Už se nikdy nedozvím proč. Místo aby mě vzbudila a řekla mi to, nechala mi vzkaz. Když jsem se ráno vzbudila a zjistila, že je pryč, byla jsem strachy bez sebe, dokud mi Jo nepřečetla vzkaz." Skoro šeptala. „Stálo v něm, že nás mají rádi a že se vrátí za čtyři dny." Ucítila v očích slzy, ale rychle zamrkala, aby je zahnala. „Takže když se u nás večer objevila teta Abigail a řekla nám, že se rodiče nevrátí, nechápala jsem to. Měla jsem kalendář, ze kterého bylo jasné, že se vrátí za čtyři dny, a vzkaz, kde stálo to samé. Jenže za čtyři dny jsme se s Jo musely z našeho domu odstěhovat k Abigail a to mě zmátlo a vystrašilo ještě víc."
Zvedl ruku a jemně ji pohladil po vlasech. „V těch prvních dnech tě asi trochu přehlíželi, i když určitě ne schválně. Spíš proto, že jsi byla nejmenší a nejtišší a všichni ostatní měli moc práce." „Dnes už to chápu. Sin, Jonáš a ostatní byli ještě skoro děti, ale přes noc museli dospět a převzít povinnosti dospělých." Usmál se na ni. „A hned tu první noc, kdy se Abigail snažila všem volat a zkontrolovat je, ses v tom zmatku ztratila." Přikývla a pousmála se. „Nikdy neměla děti a opravdu netušila, co může od takové holky čekat. Ale snažila se ze všech sil. Přestěhovala nám většinu našich věcí, abychom měly kolem sebe alespoň něco známého. Udělala si čas a uložila mě ten večer do postele. Byla jsem vyčerpaná, ale příliš vystrašená na to, abych po jejím odchodu usnula. A aby to bylo ještě horší, začala bouřka a já jsem šla hledat Joannu." „Ale nevědělas, kde je, a já jsem byl náhodou v protějším pokoji." Vzpomínka mu zjemnila hlas. Kylie pokračovala: „Viděla jsem pod tvými dveřmi světlo, a tak jsem tam zamířila." „Učil jsem se." Usmál se. „Zaslechl jsem, že se otvírají dveře, a když jsem se otočil, stála jsi tam ty. Malá holčička v dlouhé, pokrčené košili, v jedné ruce s opelichaným plyšovým medvídkem a ve druhé s dětským polštářem. Plakalas, ale úplně nezvučně. Neznám nikoho, kdo by plakal bez hlasu jako ty." „Rozevřels paže a řekls: Pojďsem, děťátko, a já jsem se k tobě rozběhla." Pokrčil rameny. „Co jiného jsem mohl dělat?" „Mohls toho udělat spoustu," namítla, „hlavně jsi mohl zavolat Abigail. Každý jiný patnáctiletý kluk by to udělal. Místo toho jsi mě objal a nechal mě vyplakat." Ironicky se usmála. „Košili jsi měl promočenou, než jsem se utišila." Natáhl ruku a znovu se dotkl její tváře. „Bylas jenom vystrašená holčička. Potřebovalas, aby tě někdo držel a říkal ti, že všechno bude v pořádku." „A to jsi taky dělal." „Samozřejmě. Bylas křehké dítě s obrovskou bolestí v srdci. Nemohl jsem tě poslat pryč." Už jako kluk byl David velký a vypadal tvrdě, uvědomila si, ale ani jednou ji nenapadlo, že by se ho měla bát. Bez otálení mu vběhla rovnou do náruče. Dokonce i teď ji to udivovalo. „Řekls, že s tebou můžu zůstat přes noc." „V žádném případě jsem tě nemohl nechat jít zpět do tvého tmavého pokoje, kde bys byla zase sama. Měl jsem strach, že by ses mohla vzbudit a znovu se vylekat, že jsi sama v cizím pokoji. Kromě toho mi to přišlo úplně přirozené. Držel jsem tě, dokud jsi nepřestala plakat, a pak jsem tě uložil do své postele a tys usnula s medvídkem v náručí." „Vzpomínám si, že jsem se jednou vzbudila." „Dvakrát, ale ne na dlouho. Když jsi mě viděla vedle sebe, zase jsi okamžitě usnula." „Tu noc sis moc neodpočinul." „Nevadilo mi to a potom jsme s Abigail vymysleli, co uděláme, aby ses už vícekrát nebála." Přikývla. „Každou noc jsi nechával otevřené dveře, abych při usínání viděla, že svítíš." Jemně se usmál. „Působilo to jako kouzlo."
„Kromě nocí, kdy jsem měla špatné sny. Ale i tehdy jsi věděl, jak mě uklidnit. Vždycky ses vzbudil, když jsi mě slyšel křičet, a lehl sis ke mně na přikrývku a držel mě tak dlouho, dokud jsem zase neusnula." „Jak jsem říkal, bylas malá holčička a nevědělas, co si počít se svou bolestí." „Kromě běžet s ní za tebou." „Kromě běžet s ní za mnou," tiše souhlasil. Když si vzpomněla na onu první noc, nemohla pochopit, proč mu okamžitě důvěřovala, ale bylo to tak. A ve skrytu duše si přála, aby i řešení všech jejích nynějších problémů bylo tak jednoduché. Skoro toužila po tom, aby se i dnes večer mohla skrýt v jeho náručí a slyšet, jak ji uklidňuje, že všechno bude dobré. To ale nebylo možné. Alespoň však spolu dokázali mluvit, aniž by se hádali, i když příměří jistě nepotrvá dlouho. Už uběhla spousta let od doby, kdy toho byli schopni, a ona si až do této chvíle neuvědomila, jak moc jí to chybělo. Zabořil jí prsty do vlasů. „I tehdy jsi měla tak světlé a jemné vlasy, jako máš teď." Naklonil k ní hlavu. „Ale zdá se mi, že dnes nejsi tak rozrušená. Naštěstí." „Vyrostla jsem." „O tom jsme se už dnes spolu bavili." Najednou měl chraplavý hlas a toužebně se jí podíval na rty. Než si uvědomila, co se děje, políbil ji. Jen tak. Jako by k tomu měl důvod a právo. A ne uklidňujícími drobnými polibky na tvář a oči jako za jejího dětství, ale hluboce, toužebné. Nečekala to a tolik ji to překvapilo, že se nezmohla na protest a sedm let odcizení se okamžitě rozplynulo. Všechno bylo najednou tak známé - všechno si pamatovala, na všechno si vzpomínala. Voněl brandy, ohněm a nebezpečím. Nebezpečím ještě větším, než jaké cítila, když po nich zvečera stříleli. Nezmohla se však na nic jiného, než mu polibky se stále rostoucí vášní vracet. Už dlouho necítila takovou vášeň. Jako by nebylo na světě nic důležitějšího než tato chvíle. Jeho mužná vůně pro ni byla tím nejsilnějším afrodiziakem, po němž slábla a tiskla se k němu a současně její touha po něm sílila a němé žádala víc. Objala ho kolem krku, uvolnila mu vlasy a přitáhla si ho blíž. Neprotestoval. Díkybohu. Ponořil jí jazyk hluboko do úst, až spokojeně zasténala. Žár, který jí zachvátil tělo, spálil všechny špatné vzpomínky a všechna její dřívější pevná rozhodnutí. Málem zaprotestovala nahlas, když náhle přerušil polibek a odtáhl se od ní. Hledala v jeho očích odpověď na to, proč ji líbal a jak se při tom cítil, ale nenašla vůbec nic. Ani uspokojení, že hoří stejnou vášní jako před sedmi lety. A že to způsobil on. Ale nevypadal ani na to, že by se mu hůř dýchalo. „Jestli se v noci budeš bát," řekl vyrovnaně, „nebo jestli se vzbudíš a nebudeš moct usnout, nebo z jakéhokoliv jiného důvodu, nezapomeň, že jsem přes chodbu." A mírně zkřivil rty. „Nechám otevřené dveře." „To nebude nutné." Je lhostejné, jestli budou dveře zamčené nebo otevřené dokořán. Všechno je pryč, i když po jeho polibcích byla tak rozechvělá. Jít z jakéhokoliv důvodu v noci za ním by byla katastrofa. „Pochybuju, že budu mít strach. Myslím, že teď už usnu." Vstala a pomalu prošla pokojem. Zavřela bar a začala upravovat
polštáře, které to vůbec nepotřebovaly. Doufala, že David pochopí a odejde dřív, než ho o to bude muset požádat. Chvíli ji pozoroval a pak vstal z pohovky. „Takže ti asi popřeju dobrou noc." „Dobrou." „Kylie?" Otočila se a podívala se na něho. „Ano?" „Myslel jsem to vážně. Kdyby tě něco vystrašilo nebo jsi jenom nemohla spát, zavolej mi a já hned přijdu. Nebo prostě jen přejdi chodbu." „Děkuju." Oba věděli, že to neudělá. Oba věděli, že nevinná minulost, kdy spolu v noci hovořívali, je pryč a nikdy se nevrátí. Kdysi Davida zbožňovala a důvěřivě se mu svěřovala s každým svým tajemstvím a strachem. Toto bezvýhradné zbožňování trvalo až do jejích šestnácti let, kdy se změnilo ve velkou lásku. Tehdy si myslela, že se jí podařilo ji dobře tajit, ale později, když Davida ještě lépe poznala, o tom silně pochybovala. Přestala mu svěřovat svá tajemství a on se k ní dál choval pozorně a přátelsky. A přesto mezi nimi bylo všechno snadné. Přála si, aby to takové bylo zůstalo. Už byl skoro u dveří, když si na něco vzpomněla. „Davide?" Otočil se. „Ano?" „Pořád ještě jsi mi neřekl, proč jsi pro mě přijel k restauraci." Chvíli se na ni díval a pak se usmál. „Neřekl. Přeju ti sladké sny."
Kapitola čtvrtá David stál u okna v kanceláři Kylie a hleděl ven. Jenom proto, že se pomalu začínalo rozednívat, si uvědomoval čas. Sníh už nepadal. Kylie... Střílení před restaurací ji šokovalo, stejně jako by šokovalo každého normálního člověka. Byla otřesená, jak už dlouho ne. Jen proto se pak neovládla, a to se jí nestalo od jejích jednadvacátých narozenin. Od noci, kterou měl nesmazatelně vrytou v duši. Abigail jí k narozeninám a zároveň k promoci uspořádala velký večírek. Na trávník položili dřevěný taneční parket a na každém stromě visely girlandy světel. Kolem parketu stály stoly s jemnými sněhobílými ubrusy a na nich, mezi nádherné naaranžovanými krémovými gardéniemi a světle růžovými růžemi, plály vysoké bílé svíce.
Najatý orchestr hrál melodie od nejnovější pop music až po klasiku, všechno, co si Kylie přála. Stejně jako bylo podle její chuti každé sousto na prohýbajících se švédských stolech. Sešla se tam rodina a přátelé z celých Států. A Kylie... Kylie byla překrásná. Měla na sobě dlouhé, fialově modré hedvábné šaty, jejichž barva ještě podtrhovala modrou barvu jejích očí a živůtek tvořily složité sklady a sámky, obepínající ji od prsou až k pasu. Navrhla je pro ni její sestra Joanna, ale Kylie z nich udělala blýskavý, pohádkový sen. Na krku se jí třpytil jemný diamantový náhrdelník po matce a v uších měla další diamanty. Každým pohybem rozechvívala dlouhou hedvábnou sukni, vlnící se kolem ní nebo lnoucí ke křivkám jejího těla, když vítala své hosty, smála se, pila šampaňské nebo tančila. Okouzlila každého, kdo se na ni podíval. Tenkrát... Tenkrát přišel pozdě. Opíral se o pilíř ve stínu zadní terasy a zamyšleně ji pozoroval. Poprvé za celou dobu, co ji znal, si dovolil ten luxus a nechal sejí taky okouzlit. Věděl, že je do něho zamilovaná. Už léta, od střední školy. Byla hezká a milá, půvabná jako labuť a křehká jako jemný křišťál. Domníval se, že ji to časem přejde, a pořád ji vlastně považoval za mladší sestru, za někoho, koho může škádlit i ochraňovat. Když pak odešla na vysokou, všechno se změnilo. Jako by najednou rozkvetla. Z hezké a milé dívky se změnila v okouzlující mladou ženu, až to bralo dech. Současně si začala uvědomovat, jak působí na mladíky, kteří se kolem ní jen rojili. Svou čerstvě objevenou moc nad muži však zvládla výborně. Našla si skupinku lidí stejného věku a na schůzky chodila málokdy. Aspoň to ho trochu uklidňovalo. Přímo před jeho očima se změnila v ženu, se všemi city a touhami, které k tomu patří. Viděl to v každém jejím pohybu i ve výrazu očí, když se na ni někdy nečekaně podíval. A zatímco ona svou přeměnu nesla klidně, pro něho to bylo peklo. Pokaždé, když ji viděl, se v něm vzmáhal větší a větší žár, až nakonec se v něm touha po ní usídlila trvale. Napomínal se, že je příliš mladá. Že kdyby jednal podle svých citů, ztratil by důvěru nejenom její, ale celé rodiny. Nakonec své city ovládl a kdykoliv se octla nablízku, choval se tak, aby svůj vztah k ní udržel na přátelské úrovni - jako vždycky. Naštěstí nebýval často doma, protože v té době už pracoval v tajné službě. Přesto se několikrát stalo, že v čase jeho volna se Damaronovi octli v kritické situaci a požádali ho o pomoc, jako například, když chtěli vylákat Steffana Wythe z jeho úkrytu na Středním východě a jejich lákadlem se stala Wythova nevlastní dcera Jillian, unesená Sinem. Zcela přirozeně se obávali, že by Wythe mohl něco podobného provést jim. V té době byla Kylie na koleji, proto, aby nezameškala přednášky, ji hlídal on. V noci spával na pohovce v jejím bytě a ve dne na ni čekával před posluchárnami. Ale jak v noci, tak ve dne to pro něho bylo stejné peklo. Zdálo se mu, že každý student i profesor na škole po ní touží. Už jen z pomyšlení na to skoro bláznil, protože sám na tom nebyl nijak jinak. Jenže rozhodně si nedokázal představit, že by ji měl někdo jiný. Poprvé v životě se mu stalo přátelství s Damaronovými kletbou. Ať chtěl Kylie sebevíc, byl tam proto, aby ji chránil, ne svedl.
Ale nepřestal ji chtít ani po ní toužit. Pouze jeho vlastní vůle a odhodlání ohlídat ji v bezpečí ho zachránilo. Večer o jejích narozeninách však, kdy prakticky všichni mladí muži se stavěli do fronty, aby si s ní mohli zatancovat, věděl, že už dál nedokáže potlačovat, co k ní cítí. Když viděl, jak se smíchem jde z náruče do náruče, rvalo mu to srdce. Ještě o půlnoci byl večírek v plném proudu, ale hudba maličko zpomalila a začala hrát romantické skladby. Když před ni předstupoval další muž, obrátil se David k odchodu. Pocítil nutnost odejít, jinak by ho zabilo, až na ni ten bídák položí ruce. Damaronovi byli zvyklí na požadavky jeho zaměstnání, takže nikomu nemusel vysvětlovat, proč odchází. A co se ostatních hostů týkalo, ani nevěděli, že tam je. Udělal první krok a právě v té chvíli se před ním objevila Kylie. „Teď nemůžeš odejít, Davide," řekla vesele. „Proč ne?" Protože dorazil na večírek pozdě, mluvili spolu poprvé za celý večer. I ve stínu terasy se jí na krku a v uších třpytily diamanty. „Protože sis se mnou ještě nezatancoval." „Tanečníků máš dost. Nepotřebuješ tančit se mnou." „Ale oni nejsou ty." V žilách mu vařila krev. „Záleží na tom?" Podívala se na něho přes své husté řasy. „Moc. Víš, jak moc pro mě znamenáš." Jasně že ví. Je její ochránce, důvěrník, přítel. Kylie ale nemá ani ponětí, jak často na ni myslí a představuje si, jaké by to bylo, kdyby se s ní miloval, dokud by mu nezchladla krev a nenasytilo se tělo. „A vůbec, jak jsi věděla, že jsem tady?" zeptal se chraplavě. Celou dobu, co ji pozoroval, si nevšiml, že by se jeho směrem vůbec podívala. „Prostě jsem to věděla." „A vědělas taky, že jsem byl právě na odchodu?" Přikývla. Ne. Nechtěl myslet na to, že ho sledovala. Ani na to, že by jí nebyl lhostejný jeho odchod, aniž by si s ní zatancoval. A už vůbec nechtěl myslet na to, že se na něho dívá jinak než obvykle. Ale dívala se. „A záleží na tom?" zeptala se. Jasně že záleží! pomyslel si rozzlobeně. V žádném případě ho tak nemohla vést v patrnosti, aby si toho nevšiml. Položila mu ruku zlehka na paži. „Než odejdeš, chci si s tebou aspoň jednou zatančit, Davide. Abigail tvrdila, že dnes se mi splní všechny mé sny." „Měla na mysli večírek." „Možná ano. A možná ne." Se smíchem ho zatahala za paži. „Pojď, Davide, zatancuj si se mnou. Prosím. Vždyť jsi mi ještě ani nepopřál." „Všechno nejlepší, Kylie." Hlas mu zněl drsně a temně, ale to ji neodradilo. Nikdy ji to neodradilo. „Děkuji. A půjdeš si teď se mnou zatančit? Prosím. Můžeš mi to dát jako dárek k narozeninám." Chvíli na ni hleděl a pozoroval, jak jí vánek fouká do lesklých vlasů a hladí ji po kůži, a cítil její lehkou vůni gardénií. „Dobrá, zatancuji si s tebou. Ale ne na parketu." „Tak kde?" „Tady."
„Tady?" Pochybovačně se rozhlédla po šeré terase, ale pak se na něho podívala a v jejím pohledu už žádné pochyby nebyly. „Fajn." Bez dalších řečí si ji přitáhl do náruče a začal s ní pomalu kroužit. Smích a hlasy lidí na večírku pomalu slábly, až nakonec zbyla jen hudba... a ona. Viděl, cítil a chtěl jenom ji. Voňavým vzduchem se k nim nesla něžná melodická hudba. Kylie tančila lehounce a s takovým půvabem, že náhodný divák by si myslel, že spolu tančili už mnohokrát. A zatím s ní dosud tančil jen jednou, na závěrečném plese střední školy. A teď, na jejích jednadvacátých narozeninách, s ní tančil podruhé. A taky naposled, napadlo ho pochmurně vzápětí, protože se raději propadne, než by s ní tancoval na její svatbě. Ale dnes večer, v této chvíli, ji drží v náručí a ona s ním tančí. Jenom s ním. Neklidně mu rukou hladila rameno večerního obleku, nádherné rty měla mírně pootevřené a zrakem se mu vpíjela do očí. S rukou na jejích zádech si ji lehounce přitahoval k sobě a k jeho překvapení se nebránila, ochotně vyplnila prázdná místa, o kterých ani nevěděl, že je má. A když už si myslel, že mu nemůže být blíž, přitiskla se k němu ještě víc. Tiskla se prsy k jeho hrudi a tělem k jeho pánvi. Myslel si, že až přes tenký materiál svých šatů ucítí, jak moc je vzrušený, odtáhne se, ale to by nebyla Kylie. Pohybqvali se jako jedno tělo a její sukně kolem nich plula jako hedvábný obláček. Znovu k němu zvedla oči a teplý noční vítr jí do tváře foukl několik pramínků světlých vlasů. Zpomalili tempo, až se jen houpali na místě, tak těsně u sebe... a potom ještě těsněji. Připadal si jako zhypnotizovaný. A ona byla tak odvážná, neuhnula pohledem, ani když cítila, jak moc ji chce. Bože, byla tak sladká, měla tak poddajné tělo, že by přísahal, že měkce lne k tvrdým hranám jeho vlastního těla. Byla neodolatelná - co s tím zatraceně udělá? Musel zamrkat. Nevěděl, že se mu tak dostala pod kůži a uhodla jeho nejskrytější touhy. A nepředpokládal, že její touhy jsou stejné. Pomalu vytáhla ruku z jeho, postavila se na špičky a objala ho kolem krku. Pak zamumlala jeho jméno a on ucítil na rtech její teplý dech. V duchu zasténal. V nebezpečném střetu, v boji, své tělo dokonale ovládal. Všechny city se změnily na led a puls měl perfektně klidný. Kdežto s Kylie v náručí mu srdce tlouklo jako splašené a celý jen hořel. Veškeré přísní zásady, které si za ty roky stanovil, byly pryč a svědomí mlčelo. Sotva si uvědomoval, co dělá, když sklonil hlavu a přitiskl rty na její měkká ústa. Ucítil, že se mírně zachvěla, pak ústa pootevřela, aby uvolnila cestu jeho pronikajícímu jazyku. Často si představoval, jak asi bude chutnat, ale jeho představy se skutečnosti ani zdaleka nepřiblížily. Chutnala jako voňavá vášeň, hořící ženskost a opojné šampaňské dohromady. Každá z těch chutí by sama o sobě stačila na omámení a on ochutnal víc než jednu, mnohem víc. Jenom hedvábí dělilo jeho ruce od jejího těla, a kdyby to nebyla právě ona, přitlačil by ji na pilíř a vzal si ji rovnou na místě, bez ohledu na večírek, probíhající jenom pár metrů od nich. Nebyla totiž jen tak někdo. Byla Kylie Damaronová, kterou znal příliš dlouho a příliš si jí vážil na to, aby udělal něco takového, co by ji uvedlo do rozpaků.
Jeho síla vzdorovat její přitažlivosti a za každou cenu udržet jejich vztah v přátelských mezích, byla vážně oslabená a bolestná touha po ní rostla s každým jeho nadechnutím. Slyšitelně zasténal, odtrhl od ní rty a odstrčil ji od sebe na vzdálenost natažených paží. Měkce a toužebně se na něho podívala a jeho napadlo, že její současný výraz ve tváři je možná nejnebezpečnější ze všech, jaké kdy u ní viděl. „Odejdi, Kylie," zašeptal sotva slyšitelně. „Odejdi, dokud ještě můžeš." Poodstoupila od něho, ale neodcházela. Prsa se jí prudce zvedala a klesala, jak se snažila do plic dostat vzduch. Byla celá rudá, rty měla naběhlé a oči doširoka otevřené. Ještě nikdy ji neviděl tak krásnou a žádoucí. „Počkej na mě ve tři v ateliéru," řekla. „Jestli do té doby večírek neskončí, odejdu." A pak jen zašustilo hedvábí, ucítil závan jejího parfému a byla pryč, zatímco on tam ohromeně stál. Slyšel dobře? Odváží se tomu vůbec věřit? Otočil se na podpatku, zadními dveřmi vešel do domu a předními vyšel ven. Spěchalo k němu několik mladíků najatých na parkování aut, celých žhavých přivézt mu jeho auto a přijmout spropitné, ale jeden po druhém mizeli, když viděli, jak se tváří. Došel k svému autu, otočil klíčkem a motor naskočil. Rozjel se od sídla Abigail, a jen co se octl na tmavé venkovské silnici, stlačil plyn až k podlaze. Nevěděl, kam jede, a bylo mu to jedno. Noc byla příjemně chladná, ale otevřel si okna, zapnul klimatizaci a nechal si vzduch foukat přímo do tváře. Zhluboka dýchal, aby studený proud zchladil oheň, který cítil v celém těle. Jenže navzdory chladu a bez ohledu na to, jak rychle jel, neunikl jejím slovům. Počkej na mě ve tři v ateliéru. Před lety si Joanna nechala na pozemku Abigail postavit ateliér, aby měla prostor pro práci na svých módních návrzích o prodloužených víkendech a současně byla blízko Kylie. Když se pak Joanna vdala a přestěhovala se do sousedního sídla, Kylie si domek přivlastnila. Na vysoké škole ho využívala ke studiu, nebo když prostě jen potřebovala uniknout z rušného velkého domu. A teď chce, abych tam na ni ve tři ráno počkal... Podíval se na tachometr a uvědomil si, že už nějakou chvíli jede pomaleji. Znovu sešlápl plyn až k podlaze a s uspokojením sledoval, jak auto poskočilo vpřed. Naštěstí na silnici nebyl skoro žádný provoz, a když se k městu před sebou přiblížil moc blízko, jednoduše zahnul na další venkovskou silnici. Musel jet dál. Pryč. Daleko. Kylie si neuvědomila, co po něm chce. V posledních letech, kdykoliv byl s Kylie, vynakládal spoustu sil na boj se svými sexuálními touhami, aby se k ní dál mohl chovat jako k malé sestře, milovat ji v tom smyslu a bez problémů ochraňovat. Ne. Setkat se s ní v ateliéru nebyl dobrý nápad, protože milovat se s ní by mu vyneslo jen spoustu komplikací, na které nebyl připravený. Kromě toho, i kdyby nebyla mladší sestrou z rodiny jeho nejlepších přátel, přece s ní nemůže zacházet jako s jinými ženami - s ženami, které chápaly a beze slova přijaly, že přítomnost je všechno, co jim může nabídnout. Někdy ta přítomnost trvala jenom hodiny, někdy dny. A po celou dobu s nimi strávenou byl samá legrace a vzájemné uspokojování, než přišel nevyhnutelný telefonický rozkaz, který ho poslal na nějaké jiné místo, kam bez ohlédnutí odešel.
Kylie si zasloužila víc než to. Podíval se na hodinky. Byly dvě. Odtáhl nohu z plynu a auto se pomalu zastavilo. Do mysli se mu vkradl obrázek Kylie - Kylie po jeho polibcích, omámené a něžné. Jak bude asi vypadat, až se s ní pomiluje? „K čertu!" Bouchl pěstí do volantu. „K čertu!" zamumlal ještě jednou potichu. Prudce otočil volantem a vyrazil zpátky. Pár minut před třetím Davidem bloumal ateliérem a všímal si změn, které tam Kylie provedla. Pryč byly Joanniny kreslicí stoly s hromadami vzorků látek a kupkami náčrtníků. Místo nich tu stály uspořádaně kolem krbu pohodlně vypadající pohovky a židle. Na postranních stolečcích ležely hromádky knih. Na jiném stole ležela roztržená šňůra perel a v rohu několik párů obuvi na vysokém podpatku a tenisky, jako by je skopla z nohou, jen co vešla. Nahoře v podkroví stála obrovská postel, plná polštářů. I když byla otevřená okna, v celém ateliéru byl cítit parfém, který Kylie používala. Zapnul několik stropních ventilátorů, aby se rychle uvnitř vyměnil vzduch. Večírek končil, ale raději nerozsvítil žádné světlo, aby sem nezabloudil případný nezvaný host. Protože o ateliéru věděli pouze členové rodiny a několik nejbližších přátel, nechtěl přitáhnout nežádoucí pozornost. Kromě toho vysokými okny dovnitř proudilo měsíční světlo, takže bylo dobře vidět. Zakroužil rameny, pak naklonil hlavu nalevo a napravo, aby si uvolnil ztuhlé svaly. Za chvíli přijde Kylie. Tedy měla by přijít, pokud si to nerozmyslela. A jestli přijde, tak si s ní otevřeně promluví. Řekne jí, že pokud si myslí, že spolu budou pokračovat tam, kde skončili na terase, je na omylu. Musí to slyšet od něho. Byl si vědomý, že by ji moc ranilo, kdyby přišla a on tady nebyl. Aspoň jí bude moct ohleduplně vysvětlit své důvody, proč se jejich vztah nemůže prohloubit. Pak odejde. „Davide?" Otočil se a tiše zalapal po dechu. Kylie stála v otevřených dveřích a vypadala jako přelud, utkaný z modrého hedvábí, měsíčního světla a třpytu diamantů. Mimovolně k ní zvedl ruku, dlaní vzhůru, jako by ji chtěl chránit. Nádherně se usmála a kráčela rovnou k němu, do jeho náručí, stejně jako když jí bylo pět. Jenomže teď byla dospělá a hleděla mu beze strachu do očí. „Ano," zamumlala, vytáhla se na špičky a políbila ho. Nejdřív jenom lehce, pak pomalu, ale naléhavě svůj polibek prohloubila. Pokoušel se jí odolat, ale bylo to jako pokoušet se zastavit rozbouřenou řeku přehradou z párátek. Nemožné. Marné. Beznadějné. Než si uvědomil, co dělá, objal ji oběma rukama, nadzvedl a vracel jí polibky s veškerou potlačovanou vášní, tak dlouho v sobě skrývanou. Přespříliš dlouho. Přestával myslet, rostl v něm žár, touha, vášeň... a šaty z nich padaly. Najednou se octli na koberci před studeným krbem a milovali se - s ohromující, neskutečnou, ničivou láskou. Roky vyhýbání se Kylie způsobily, že si ani neuvědomil, jak strašně po ní hladověl. Až tak po ní hladověl, že nebral v úvahu, jak drobné a křehké má tělo. Tolik po ní šílel, že zapomněl na jemnost a ohleduplnost, když celou silou do ní vnikl. Vydala nějaký zvuk - jestli rozkoše nebo bolesti, vůbec nevěděl. Bolest? Ta myšlenka se jen mihla jeho zamlženou myslí a zase okamžitě zmizela, jakmile ucítil, že její
boky se pohybují ve stejném rytmu jako jeho. Byla tak těsná, že každý jeho pohyb ho přiváděl blíž a blíž k extázi. Kylie blaženě vzdychala. Milovali se stejně dokonale, jako spolu tančili - ve shodném rytmu a nesmírné touze, jíž oba podléhali. Když potom vedle sebe leželi a čekali, až zase začnou normálně dýchat a uklidní se jim pulz, dodatečně si vzpomněl, jako ho překvapila. Byla panna. Velmi ho to potěšilo, i když by nedokázal vysvětlit proč. Tu noc se spolu milovali ještě jednou, poté co ji v náručí vynesl po točitých schodech do postele zalité měsíčním světlem. Tentokrát se milovali pomalu. Navzájem se objevovali, hladili a učili znát všechny křivky a chuť svých těl. Slova byla zbytečná. Důležité bylo jenom to, co cítili. Už se začalo rozednívat, když si usnuli v náručí, ale jeho výcvik mu zřídkakdy dovolil spát hlubokým spánkem. Jeho zaměstnání vyžadovalo, aby byl neustále v pohotovosti, a fakt, že v té chvíli oficiálně nepracoval, na jeho naučené instinkty neměl vliv. Zvuk pípátka z přízemí byl dost silný na to, aby ho vzbudil. Neochotně se vyprostil z něžného náručí a tiše seběhl dolů. Poplach prvního stupně znamenal, že musí okamžitě odjet. Rychle se oblékl a ještě jednou vyběhl nahoru. Kylie tvrdě spala a on se rozhodl, že ji nebude budit. Možná to od něho bylo zbabělé. Možná. Ale nevěděl, co by jí měl říct. Těch několik jejich společných hodin uběhlo tak rychle... A ještě pořád v něm divoce bouřilo tolik citů a tužeb, že tomu sám nerozuměl. Jenže nemohl jí vůbec nic říct o tom, proč musí tak rychle odjet. Jeho poslání bylo přísně tajné. Proto jenom rychle naškrábal vzkaz, kde jí slíbil ozvat se, jakmile to bude možné. Nakonec pak z kapsy saka vytáhl svůj dárek k jejím narozeninám, safírové srdíčko, třpytící se nájemném zlatém řetízku. Když ten kámen v Barmě objevil, okamžitě si řekl, že Kylie je jediná žena na světě, která by ho měla nosit. Nechal ho vybrousit a zasadit speciálně pro ni, a teď ani neuvidí, jak se bude tvářit, až ho poprvé spatří. Rezignovaně položil dárek na vzkaz a pak ji něžně políbil na rty... Jeho pobyt v cizině trval mnohem déle, než předpokládal, a příště ji uviděl až za osm měsíců na každoročním štědrovečerním večírku u Abigail. Kylie se na něho sotva podívala, vesele se bavila, ze všech stran obletovaná mladými muži. Když k ní přišel a požádal ji, aby si spolu promluvili v soukromí, podívala se na něho jako na obtížný hmyz a řekla, že spolu nemají o čem mluvit. Její příkré odmítnutí bolelo. Ranilo jeho hrdost a pekelně ho rozzlobilo. A co víc, současně ho i zmátlo. Možná je to tak lepší, rozumoval ve snaze sám sebe tak přesvědčit. Osm měsíců je dlouhá doba. Možná se rozhodla kašlat na vztah s mužem, který je pořád pryč. Čekání ji unavilo a našla si někoho jiného. Někoho ve svém věku, ochotného se jí plně věnovat. Ale i když na to jenom pomyslel, v krku se mu tvořil knedlík. Ponořil se do práce. Několik následujících roků ho posílali plnit nejnebezpečnější úkoly, a jemu to vyhovovalo. Čím nebezpečnější byly, tím lepší pro něj, protože se musel soustřeďovat na to, co dělá, a nevzpomínat na Kylie.
Život v neustálém nebezpečí odsouval do pozadí i všechno ostatní. Nakonec zapomněl na svou raněnou pýchu a po nějaké době polevila i bolest. Když se příště objevil zase doma, znovu si s ní chtěl promluvit. Bohužel výsledek byl stejný. Svůj názor nezměnila a odmítla s ním mluvit o samotě. Za pár měsíců to zkusil znovu. Beze slova se obrátila a odešla z pokoje. Rezignoval. Byl zdvořilý, ale chladný a nikdy už se nepokoušel mluvit s ní o samotě. Ty vzácné dávné spolu prožité hodiny byly až do včerejší noci poslední, kdy s ní byl osamotě déle než pět minut. A přece nedokázal ani ji, ani těch pár hodin, co si leželi v náručí, vypudit z mysli, i když se o to pokoušel. A pak, před třemi měsíci, se stalo něco nečekaného. Zotavoval se v Paříži ze zranění a zavolal Sinovi. Očekával jenom nezávazný rozhovor jako obvykle. Jenže když mu Sin řekl, že Kylie letí za Molinarim, něco se v něm zlomilo. Ačkoliv předpokládal, že všechny jeho letité instinkty ochránce jsou pryč, opak byl pravdou. Staré city najednou ožily, vřelé a naléhavé. Okamžitě jí zavolal, aby ji od cesty odradil, ale odmítla s ním mluvit. A i když později zjistil, že je všechno v pořádku a Kylie se brzy vrátí domů, nemohl si pomoct a dál se o ni bál. Najednou si představil, jaký by byl jeho život, kdyby se Kylie něco stalo, a z té představy se mu udělalo špatně. Tehdy mu došlo, že mu pořád na ní záleží. Proto se skálopevné rozhodl, že během následujícího pobytu doma ho Kylie musí vyslechnout. Promluví si spolu - i kdyby ji měl unést. Žádný z jeho scénářů jejich setkání však nepočítal se střelbou. Pomalu vydechl a pozorně se zadíval na čím dál světlejší oblohu. Začínal nový den. Otočil se od okna a sáhl po telefonu na Kyliině pracovním stole.
Kapitola pátá S šálkem kávy v ruce Kylie otevřela dveře své kanceláře a zaraženě zůstala stát. David seděl v jejím koženém křesle, nohy překřížené v kotnících opíral o otevřenou zásuvku jejího pracovního stolu. Mluvil do telefonu přidržovaného ramenem a dělal si poznámky do malého bloku, položeného na stehně.
To je ale legrační, napadlo ji. V posledních sedmi letech ho sotva viděla, a najednou na něho naráží na každém kroku. David na ni pohlédl a zvedl ruku na pozdrav. „Dík, Louisi, vážím si toho." Odmlčel se a poslouchal. „Dobře. To bude asi nejlepší. Ještě jednou děkuji. Měj se." Zavěsil, opřel se zády o křeslo, ale nohy ze zásuvky nesundal. „Jsi tady dřív než Clifford. To se ho dotkne." Pokrčila rameny. „Ještě je brzy." „Já vím," souhlasil a prohlížel si ji. Dnes ráno vypadala křehčí než obvykle. Měla bledší, jakoby průhlednou pleť, a co se týkalo tmavých kruhů pod očima, daly by se vysvětlit rozmazáním očních stínů, ale on věděl své. „Nemohlas spát?" „Chvíli jsem spala." Klesla do jedné ze židlí stojících před stolem a usrkla si kávy. „S kým jsi to mluvil?" „S jedním přítelem, který by nám mohl pomoct zjistit, kdo to včera střílel." „A taky proč, doufám." „A proč," přitakal. Teď ráno se už zase ovládala, a i když to očekával, těžko se s tím vyrovnával. Večer po společném zážitku a taky díky vzpomínkám si byli blízcí, ale dnes ráno cítil, že se navzájem jeden druhému zase vzdálili. Ukázala na svůj šálek s kávou. „Přinesla jsem si ji z bytu. Kdybych věděla, že jsi tady, vzala bych ti taky." „To nevadí. Dám si ji později." „Dobrá. A teď mi řekni, proč si vyřizuješ své hovory z mé kanceláře a s nohama na mém stole?" „Jsem tady, protože jsem tě chtěl vidět." „Proč?" Spustil své dlouhé nohy na zem, zavřel zásuvku a napřímil se. „Možná se ti to zdá divné, Kylie, ale chtěl jsem vidět, jak ses vyspala a jak se dnes ráno cítíš. A než se znovu zeptáš proč, odpovím ti, že proto, protože na tebe stříleli." „Na to asi dlouho nezapomenu." „Tak mi řekni, jak je ti." „Fajn. Prostě fajn." Vůbec jí nebylo fajn, uvědomil si. Byla uzlíček nervů. Dopila a postavila hrnek na stůl. „A co ty? Zdá se, že už jsi tady nějaký čas. Spal jsi vůbec?" „Spal." „Výborně." Rozhodila rukama. „Takže teď už oba víme, jak je nám." „Máš pravdu," odpověděl a nespouštěl z ní oči. „Jenom jsi zapomněla říct, že své pocity sice držíš na uzdě, ale stačí jeden špatný nádech a rozsypeš se." Zavrtěla hlavou. „Možná tak vypadám, ale mýlíš se, nic takového nehrozí." „Jo?" zamumlal. „Tak abych šel, že?" Vstal a zasunul si zápisník do saka. „Co máš dnes v plánu?" „Pokud se něco nečekaného nestane, měla bych být celý den tady." „Takže se uvidíme později." Pomalu obcházela stůl, aby ho vyprovodila, ale on se nějak nemohl přimět k odchodu. Cítil silné nutkání zůstat a ukonejšit ji, jak to kdysi dělával. A taky s ní chtěl mluvit, jako spolu mluvili minulou noc, klidně a citlivě, a stejně klidně a citlivě se s ní pak chtěl milovat. Pošetilost, napadlo ho. Úplná pošetilost. Ale už dávno si všiml, že pokud šlo o Kylie, rozum ho opouštěl. „Davide?"
„Ano?" Zvedla se. „A co máš dnes v plánu ty?" „Jedu na snídani s jedním svým přítelem, Scottem Hewittem. Možná tě s ním taky seznámím. Jestli nejede na Vánoce domů, pozvu ho k Abigail." „Ty jedeš na snídani do restaurace?" „Ano." „Víš jistě, že je to moudré?" „Moudré?" Zamračil se. „Kylie, mně se nic nestane." Přinutila se usmát. „Ne. Samozřejmě že ne." „Tak co se děje?" zeptal se a pozorně se na ni zahleděl. „Potřebuji jít ven a zařídit pár věcí." Pokrčila rameny. „Zapomeň na to. Já jenom -" „Slečno Damaronová!" Do kanceláře vpadl Clifford a okamžitě se zarazil, když uviděl Davida. Zhluboka se nadechl a řekl Kylie: „Promiňte, slečno Damaronová. Nevěděl jsem, že tady budete tak brzy - přišel bych mnohem dřív." „To je v pořádku," uklidňovala ho. „Netrapte se tím." „Ale já -" Zvedla hrníček a vrazila ho Cliffordovi do ruky. „Mohl byste uvařit konvici kávy?" „Jistě." Ulevilo se mu, že má co dělat, a spěchal ke dveřím. Kylie na něj zavolala: „Clifforde?" Zastavil se. „Ano, slečno Damaronová?" „Uklidněte se. Vedete si dobře." Clifford vypadal chvíli překvapeně a pak se pomalu usmál. „Děkuji, slečno Damaronová. Jdu pro tu kávu." Když byli zase sami, David se na ni zadíval. „Co jsi to chtěla říct, Kylie?" „Cože? Ach ano..." Potřásla hlavou. „Chtěla jsem jenom říct, že kdybys něco zjistil, cokoliv, dej mi prosím vědět." „Jasně." V okamžiku těsně před tím, než je vyrušil Clifford, by byl přísahal, že chtěla říct, že má o něho strach nebo něco podobného. Ale neřekla to a to bylo dobře. Nepotřeboval slova, když měl v paměti včerejší polibky. Bože, tolik ji chtěl... a právě když na ně začínala reagovat, zarazil se. Musel. Nechtěl, aby se po sedmi letech znovu milovali jen proto, že byla vystrašená a bezradná. Jestli se budou znovu milovat, což si moc přál, chtěl, aby se k tomu rozhodla sama a s jasnou hlavou, aby toho ráno nelitovala. To by nepřežil. Z ničeho nic k ní přistoupil a vtiskl jí na ústa dlouhý vášnivý polibek. „Uvidíme se později." První telefonát byl od Joanny. „Byla bych ti zavolala večer, zlato, ale mluvila jsem s Jonášem a on tvrdil, že už jistě spíš. A že když odcházeli, zůstal s tebou David." „To je jasné," odpověděla ironicky. Její sestra si vždycky myslela, že s Davidem je v bezpečí, a co se tělesné ochrany týkalo, byla to pravda. Asi za hodinu po Davidově odchodu v noci vykoukla ze dveří, aby viděla, jestli opravdu nechal své dveře otevřené. Nechal. Svůj život mu svěřit mohla, ale ne své srdce. Po jeho polibcích, jak včerejších, tak po tom dnešním, měla pocit, že je naopak v nebezpečí. Kdyby ji včera v noci sám nepřestal líbat, nebyla si jistá, že by měla sílu udělat to sama. Ale on tu sílu měl. Bohužel. Proč ji tedy líbal tak, jako by se jí nikdy nemohl nabažit? A proč přestal ve chvíli, kdy ona byla ochotná pokračovat?
A potom... Potom nenašla ani nejmenší stopu, že by na něho jejich polibky nějak zapůsobily. Ani na tváři, ani v očích. Copak to pro něho byla jen hra? Nebo snad odplata za to, jak chladně se k němu chovala celých sedm let? Dotkla se rtů, kam ji sotva před hodinou políbil, nato se zarazila a vrátila se k hovoru s Joannou. „Zlato, chceš, abychom s Calem a dětmi za tebou přijeli?" „I když bych vás všechny moc ráda viděla, budu radši, když se budete držet mimo. Jsem si jistá, že Cale dělá všechno pro vaše bezpečí." „Ve chvílích, kdy se jeví pro rodinu sebemenší náznak nebezpečí, je jako posedlý," přisvědčila Joanna. Kylie se zachichotala. „Věděla jsem, proč se mi od prvního okamžiku tak líbil." „Byli bychom v bezpečí s tebou stejně jako tady." To je pravda, pomyslela si Kylie. Pokud by Joanna zůstala v budově. Ale něco by se jim mohlo stát cestou. A jakmile bude Joanna tady, určitě si bude chtít vyrazit do města. Ne. Osoba, která se ji pokoušela zabít, číhá na svou příležitost. Nemuselo by to být bezpečné. „Jen pěkně zůstaňte se svými nádhernými ratolestmi doma. Uvidíme se na Štědrý den." „Tak jo, miláčku, jak myslíš." „Bude to tak nejlepší." Kdyby se něco stalo s Jo a Calem, jejich maličcí by zůstali sami. Protože kdysi tak malá jako oni byla vystavená něčemu, co nedokázala pochopit, nemohla ani vystát pomyšlení, že by něco podobného mohlo potkat nějaké jiné děti. „Neboj se o mě. Možná mám lepší ochranku než prezident. Tak ahoj na Štědrý den." Během dne dokázala i něco udělat, ačkoliv dovnitř neustále proudilo procesí bratranců. Cítila se už mnohem bezpečněji. Ve dvě volal Allesandro: „Jak se máš?" V duchu si povzdechla. Z té otázky jí už začínalo být špatně, ale za to Allesandro zcela určitě nemohl. „Dobře. Zjistil jsi něco?" „Zatím nic." Donutila se zasmát. „No, možná je to dobře. Znamená to, že tvůj předpoklad byl správný a že za své lidi ručíš." „Ale neznamená to, že se o tebe nebojím. Tvá rodina už něco zjistila?" zeptal se. „Ne, bohužel ne, ale dám ti vědět, jestli na něco přijdou." „Včera večer se pak v restauraci objevila policie. Někdo nahlásil střílení, jak jsem předpokládal, a tak jsem na ně počkal a odpověděl na jejich otázky." „Proč jsi na ně čekal?" zeptala se s upřímným zájmem. „Mohls přece klidně odjet." „Snad, ale nechtěl jsem, aby se někde objevilo tvé jméno. Takže policie si teď myslí, že ty kulky patřily mně." Dlouze vydechla. „To nebylo nutné." „Myslím, že bylo." „Mrzí mě to, Allesandro. To ti v tvé snaze o legalizaci moc nepomůže. Policie bude mít jenom o důvod víc tě podezřívat." „Nic nového, ne? Budou mé podezřívat, ať udělám cokoliv. V každém případě to není nic, co bych nezvládl, a pochopitelně policie se nebude moc namáhat, aby našla toho,
kdo mě chce zastřelit." V jeho slovech slyšela suchý humor. „Možná že kdyby ho našli, dali by mu čestné občanství New Yorku." Znovu si povzdechla. „Allesandro... nelíbí se mi, že jsi kvůli mě musel riskovat." Ironicky se zasmál. „Zůstat a promluvit si s policií pro mě není žádný risk." Zavřela oči a zavrtěla hlavou. „Dej si na sebe pozor. Starej se víc než obvykle o své bezpečí a pokračuj v tom, co jsi už začal. Cokoliv děláš, neboj se o mě. Já budu v pořádku." Chvíli mlčel. „Dobrá, Kylie, ale chtěl bych vědět, co tvá rodina zjistí. Cokoliv." „Řeknu ti to. Ahoj, Allesandro." Zavěsila a odtáhla se od stolu. David byl jediný, kdo se zatím neukázal. Kdoví proč předpokládala, že se ozve. Nebo možná chtěla, aby se ozval. Pokud věděla, byl bez ochranky. Měla by být klidná, vždyť nebezpečí je jeho zaměstnáním, protože určitě věděl, co má dělat, když nastanou problémy. Ale ona nikdy klidná nebyla, když šlo o něho. Kolem čtvrté k ní přišel Lion se seznamem obchodů, kde je byli ochotni obsloužit i po zavíracích hodinách. „Je jich víc. Předpokládal jsem, že všichni nebudou chtít jet do stejných obchodů. I když nás zavezou i přivezou zpět, provedl jsem potřebná bezpečnostní opatření." Opřela se o křeslo a přikývla. Lionovy zlaté oči podle jeho nálady tmavly a světlaly. Jeho sestra Jasmína měla oči nádherně jantarové. Kdežto barva ryzího zlata Davidových očí se nikdy neměnila, jenom jejich hloubka. „Co se děje, Kylie?" Mnula si čelo. „Jsem trochu unavená, to je všechno. Mezi ujišťováním spousty lidí, že jsem v pořádku, jsem musela udělat i kus práce. Asi toho pro dnešek nechám a půjdu si lehnout. Možná si i zdřímnu." „Dobrý nápad. Nemám jít s tebou?" Jeho nabídka ji pobavila, protože jí naznačila, že musí vypadat hůř, než se cítí. „Díky, ale ne. Jsem tak unavená, že určitě usnu, jen co si lehnu." Přikývl a potom dodal: „Ale když si budeš chtít promluvit, stačí zavolat." „Nezapomenu na to." „Takže se uvidíme v devět, pokud ne dřív. Sejdeme se v hlavním foyer." Hlavní foyer byl velký prostor mezi dvěma výtahy na tomtéž poschodí jako její a Wyattův a další dva byty. Občas se tam po pracovní době scházeli všichni na skleničku. „Lione, ozval se ti David?" „Jo. Před dvěma hodinami a povídal, že našel nějakou stopu. Protože se od té doby už neozval, myslím si, že buď byla špatná, nebo ji sleduje." Nebo se mu něco stalo. „Má s sebou ochranku?" Lion zavrtěl hlavou. „To není jeho styl. Ochranka by ho jen zdržovala. V každém případě se vrátí v devět, aby se k nám připojil." Uprostřed foyer stál velký kulatý mahagonový stůl a na něm obrovská mísa z broušeného skla, plná rudých poinsettií a zlatých kuliček. (Poinsettie, tzv. vánoční hvězda. Pozn. překl.) Vánoční strom u okna byl ozdobený blikajícími žárovičkami a stříbrnými a zlatými ozdobami. Další poinsettie zdobily okolí stromu. Nesmím zapomenout poděkovat aranžérovi za hezkou výzdobu, poznamenala si v duchu Kylie, když hodila na židli svůj kabát a rozhlédla se kolem. Všichni její bratranci už tam byli. Chyběl jenom David.
Konečně se cítila odpočatě a uvolněně. Podařilo se jí na pár hodin usnout a pak si udělat lehkou večeři. Vykoupala se, oblékla si béžové kalhoty, svetr stejné barvy a obula vycházkové boty na nízkém podpatku. Přišel k ní Sin a políbil ji na tvář. „Už vypadáš mnohem lip." Zazubila se. „To jsem dnes musela vypadat jako strašidlo." Připojil se k nim Jonáš a také se zasmál. „No jo, hned jsem si toho všiml a všem jsem to řekl. Zítra to bude ve všech novinách." Zachichotala se. „Dej si pozor, Jonáši. Ještě jsem ti nekoupila vánoční dárek." „Opravdu?" Vzal ji za ruku, přistoupil blíž a naoko spiklenecky jí pošeptal: „Viděl jsem nádherný vak z krokodýlí kůže na golfové hole. U Gucciho, tuším." Zvedla obočí. „Z krokodýlí kůže?" S vážným výrazem ve tváři, ale se smíchem v očích přikývl. „Dlouho jsem o tom uvažoval a myslím si, že krokodýl je ten správný signál všem golfistům." Protože věděla, že na to čeká, ptala se dál: „A jaký signál to má být?" „No přece že se mě musíš bát, jen co vstoupím na hřiště." Pohladila ho po hrudi. „Přijď, až se opravdu naučíš hrát, a pak si promluvíme." Chytil se rukama za srdce a zapotácel se. „Ách - to bolí! Opravdu to bolí. Jsi nelítostná, tvrdá žena, Kylie." Po jejím boku se objevil Lion. „Dovol, ať tě zbavím toho náfuky a odvedu tě k baru." Z legrace se na Jonáše zamračil. „Vůbec nevím, jak ten se sem dostal. Určité si ten stříbrný pramen ve vlasech odbarvil." „Určitě," odpověděla a šla s Lionem. Bylo jí jasné, že se o ni všichni bojí a chtějí jí zvednout náladu. „Ty samozřejmě nemáš žádný jiný skrytý důvod k mé záchraně?" Lion předstíral šok. „Absolutně ne! Ale kdybys náhodou viděla ten nový Armani -" Zvedla ruku. „Přestaň. Pro tebe už dárek mám." Očividně se mu rozjasnila tvář. „Ale? Opravdu? Co je to?" Pohlédl na muže z ochranky, který dnes sloužil i jako barman. „Šampaňský koktejl pro tuto neuvěřitelně krásnou dámu." Zavrtěla hlavou. „Ani všechny poklony na světě ti nepomůžou. Uvidíš to až pod vánočním stromkem, jako každý rok." Od Vánoc, co osiřeli, se u Abigail vždycky pořádal rodinný večírek trvající až do rána. Prakticky navazoval na její štědrovečerní večeři a končil na Boží hod ráno rozbalováním dárků pod stromkem. Poté, co se jich většina vdala a oženila, zůstávali na Boží hod dopoledne se svými rodinami doma a u Abigail se k rozbalování dárků scházeli odpoledne a pak zůstávali na slavnostní večeři. Lion jí podal koktejl. „Měls pravdu, Jonáši," řekl nahlas. „Je to tvrdá žena." „Kde je David? Říkals, že tady bude také." „Volal kolem sedmé. Nevěděl, jestli to stihne, ale prý se o to určitě pokusí. Přečetl jsem mu seznam obchodů, do kterých se půjde, ale měl zájem jenom o několik." „Opravdu?" Měla by být ráda, že se s ním dnes večer nemusí vidět. Aspoň se nemusí tolik hlídat, když se jí náhodou dotkne nebo ji znovu políbí. Najednou ji zezadu objala štíhlá, dozlatova opálená paže. „Ahoj, drahoušku, jak se máš?" Ještě než se otočila, věděla, že dorazila její sestřenice Jasmína.
„Dobře," s úsměvem ji objala. „Ale teď, když jsi tady, je mi ještě mnohem lépe. To je nádherné překvapení." Podívala se za ni a spatřila počítačového génia z Texasu, Ria Thorntona, za kterého se její sestřenice provdala. Zazubil se na ni. „Dostanu taky polibek?" „To víš, že ano," odpověděla a s úsměvem ho políbila. „Nevěděla jsem, že vás dva uvidím dřív, než na Štědrý den." „Když jsme se dozvěděli o příletu ochranky, prostě jsme se rozhodli skočit do letadla a přiletět domů o pár dnů dřív." Kylie přikývla. Jasmína to udělala kvůli ní, aby se nemusela bát o jejich bezpečí. „Po pravdě si Jaz prostě nemohla nechat ujít požitek z nakupování dárků v New Yorku." „Má pravdu," zasmála se Jasmína, i když v očích žádnou veselost neměla. Jasmína se o ni bála a Kylie tomu nebyla ráda. Zapraskala vysílačka. U jednoho z výtahů stál Tim a mluvil do ní. Když domluvil, rozhlédl se kolem. „Fajn," řekl zvýšeným hlasem. „Dole už na nás čekají." Ukázal na čtyři výtahy. „Sjedeme dolů najednou a v každém výtahu bude jeden strážce." „Sin a já pojedeme nejdřív ke Schwarzovi. Chce se někdo připojit?" nabízel Jonáš. Kylie odložila skleničku a natáhla se pro kabát. „Já ne." Jako všichni ostatní, pro drobotinu i ona už měla dárky nakoupené. „Ještě že jsem si vzpomněla! Obě vaše ženy mi dnes volaly a požádaly mě, abych vám připomněla, že nemáte kupovat elektrické vláčky, o kterých jste mluvili. Vaši synové jsou na to ještě příliš malí." Sin se zasmál. „No jo, my víme." A Jonáš dodal: „Ale my nejsme." Kylie zavrtěla hlavou. „Vyřiďte laskavě Jillianě, že jsem se snažila." A nastoupila do výtahu spolu s Jasmínou, Riem a dvěma strážci. „Kam chceš nejdřív, Kylie?" zeptala se Jasmína a nenápadně se podívala na Ria. „Možná bychom se mohli připojit." Kylie si jejího pohledu všimla. „Poslouchejte, vy dva. Přestaňte se o mě laskavě bát. Opravdu se nic neděje. A jestli máte nějaká přání, sem s nimi, protože vás mám na seznamu." Jasmína si přehodila cop přes rameno. „No, když už ses tedy zeptala, mohla bys zjistit, jestli už Armani začal vyrábět mateřské šaty." Kylie vykulila oči a radostí vykřikla: „To je úžasné, Jas!" „A mně by se hodilo něco na uklidnění," prohlásil sebeironicky Rio. „Tolik, kolik bude možné, prosím." „Je z té novinky tak trochu nervózní," usmála se Jasmína na svého manžela. „Kdyby bylo po jeho, nosil by mě na saténovém polštáři." Kylie pokrčila rameny. „Tak se nech, dokud chce. Mimochodem, jsem poslední, kdo se to dovídá?" „První," zašeptala Jasmína, „a nesmíš to říct ani živé duši. Chceme to oznámit na Boží hod odpoledne, až bude celá rodina pohromadě." Výtah zastavil a dveře se otevřely do podzemního parkoviště. S vojenskou přesností je stráže rychle dovedly k autům. Po boku se jí objevil Tim. „My dva, slečno Kylie, dnes večer budeme spolu a pojedeme autem zvlášť."
Protože se na ni minulou noc střílelo, dalo se čekat, že dostane nejzkušenějšího strážce. Přesto jí to zkalilo radost z Jasmíniny novinky. Tim ji zavedl k jednomu z aut, usadil dozadu a sám si sedl k řidiči. Ohlédl se na ni přes rameno. „Tak kam?" Vytáhla z kabelky svůj seznam. „Nejdřív na Pátou avenue. Prostě jeďte a já vám řeknu, kde zastavíme." Tim kývl na řidiče a auto vyrazilo k světlům a ruchu velkoměsta. Tim se na ni znovu ohlédl dozadu. „Jen pro mou informaci, víte, kde chcete skončit?" Přikývla, aniž se podívala na seznam odpověděla: „Pravděpodobně u Sakse." „Tak fajn, jen se pohodlně posaďte a nedělejte si starosti." To se snadněji řekne, než udělá. Dosud se nikomu z nich nepodařilo zjistit, kdo se ji v noci pokusil zabít. A nezjistil to ani Allesandro, byť měl k dispozici stejně dobré, i když jiné zdroje než oni. A tak to zůstalo na Davidovi. Jenomže všechno, co o něm dnes slyšela, bylo od jiných - že jde po stopě. Po jaké stopě? Kam ho zavede? Pořád ještě po ní šel nebo ho zavedla do slepé uličky? A proč nezavolal?
Kapitola šestá Někdo mě sleduje... Ach ne, to tak hlasitě klapou podpatky mých vycházkových bot, uvědomila si Kylie cestou po naleštěné podlaze obchodu k vystaveným pánským koženým rukavicím a snažila se nepříjemný pocit setřást. Skleněné pulty a regály z nerez oceli osvětlovala jasná stropní světla. Vánoční výzdobu obchodu tvořily lehounké bílé holubice a perly. Na vánočních stromech blikaly barevné žárovičky a kolem nich stály figuríny oblečené do drahých společenských šatů. Z reproduktorů tiše zněly vánoční koledy. Opravdu mě někdo sleduje... Na šíji se jí zježily vlasy a nebylo to kvůli hudbě nebo ze skoro prázdného obchodu. Někdo ji sledoval a nebyla to její ochranka. Ten pocit začala mít už v předchozím obchodě a nemohla ho setřást. „Slečno Damaronová?" Trhla sebou, i když ji vedoucí oslovil potichu. Byl to nízký štíhlý muž se stejně úzkostlivým výrazem ve tváři jako prodavačka, starší žena s dobře upravenou tváří, která stála vedle něj a pomáhala jí s výběrem. „Ano?"
„Je těm rukavicím něco? Špatná velikost? Barva? Stačí říct a určitě najdeme přesně to, co potřebujete." Překvapeně sklopila zrak na pánské kožené rukavice, které držela v rukou. Úplně zapomněla, že si je prohlížela. Myslela na Davida a na to, kde asi je a jestli by nepotřeboval nové rukavice. Odložila je. Na svém seznamu zcela určitě žádné pánské rukavice neměla. „Rukavice jsou v pořádku. Počkejte chvilku, až si vzpomenu, co jsem tu vlastně chtěla koupit." „Samozřejmě." Vedoucí pokynul prodavačce a pár kroků spolu ustoupili. Maličko popošla, aby viděla na Tima. Stál přede dveřmi zády k ní a mluvil do mobilu. U auta parkujícího u obrubníku stál další strážce. Tim nechal obsadit i všechny ostatní východy. Nikdo se bez vědomí stráží nedostal dovnitř ani ven. Tak proč má tak divný pocit? Nakupování probíhalo úspěšně, už jí zbývalo koupit jen pár posledních dárků. Během dvou hodin svých nákupů narazila v různých obchodech na své příbuzné, ale tady byla zatím sama. Snad proto byla tak nervózní? Ne, to nedávalo smysl. Prázdný obchod by ji přece nemohl tolik vyděsit, stejně divně se cítila už v tom minulém, kde potkala Ria a Jasmínu. Jednoduše se bude muset ovládnout a rychle dokončit nákupy. Otočila se k vedoucímu a prodavačce. „Ráda bych viděla kašmírové šály." Z obou tváří se vytratila úzkost a vystřídala ji touha vyhovět. „Tudy prosím," pokynul rukou vedoucí. Ještě jednou se podívala na Tima a vykročila za nimi. Šály měli uprostřed obchodu spolu s šátky, kabelkami, šperky a parfémy. Zaujala ji velká kašmírová šála, do které se bude moct Jasmína v noci zabalit, až vstane k plačícímu miminku. „Máte ji ve zlatě hnědé barvě?" zeptala se, když si vybavila Jasmíniny oči. Vedoucí svraštil čelo, ale prodavačka přikývla. „Před dvěma dny jsme dostali další dodávku těchto šál a zlatě hnědá určitě přišla. Asi je ještě vzadu, ve skladu." „Půjdu s vámi," rozhodl vedoucí. „Spolu ji najdeme rychleji." Podíval se na Kylie. „Za okamžik jsme tady." „Samozřejmě," přikývla a vykročila uličkou k oddělení šperků. Tady našla přesně to, co chtěla koupit Abigail. Velký, trochu nápadný zlatý náramek posazený velkými rudými kameny. A znovu ten pocit. Někdo mě zcela určitě pozoruje. Otočila se a rychle přejela pohledem celý obchod. Nikoho podezřelého neviděla. Poškrabala se na předloktí a v duchu se plísnila. Nemá důvod být tak vystrašená. Má dobrou ochranku. Tak proč se nemůže zbavit pocitu, že není sama a někdo ji sleduje. Ještě jednou si pozorně prohlédla obchod. Pod pulty by mohl být docela dobrý úkryt. Dalšímu výhledu bránily vánoční stromky. Kroky. Blížily se k ní. To už jí po zádech stékal ledový pot. Srdce jí hlasitě tlouklo. Ovládni se, Kylie! Ty kroky mohly patřit vedoucímu či prodavačce, nebo oběma. „Kylie?"
Prudce se otočila, a když uviděla příchozího, s úlevou se opřela o skleněný pult. „Davide! Bože můj, Davide, vyděsil jsi mě skoro k smrti." Zvedl obočí. „Proč?" Chytila se rukou za krk. „Vím, že to bude znít divně, ale mám pocit, že mě někdo sleduje, a pak jsem slyšela, jak se ke mně blíží tvé kroky a -" „Počkej," řekl a okamžitě byl ve střehu, „odkdy máš pocit, že tě někdo sleduje?" Pokrčila rameny. „Začalo to v předchozím obchodě a... No, to nevadí... Vím, že je to nesmysl. Je pozdě a už nakupuji dvě hodiny. Možná jsem jen unavená. Je tohle tvůj poslední obchod?" „Ano," odpověděl. Všimla si, že pohledem propátrává obchod daleko pečlivěji než ona. „Můj taky." „Já vím. Mluvil jsem s Timem." Znovu pečlivě prohledával svýma zlatýma očima celý obchod. „Říkalas o tom Timovi?" „Ne. Nechtěla jsem dělat paniku. Zapomeň na to, co jsem říkala. Určitě jsem se jenom nechala unést svou představivostí." „Odkdy ty se necháváš unášet představivostí?" A vtom už spatřila, že v pravé ruce drží zbraň a v levé mobilní telefon. „Zalez pod pult a nevylézej, dokud ti neřeknu!" Mluvil tichým, dokonale klidným hlasem, ruce měl pevné, ale ona sama se začínala chvět. Zvítězil však její výcvik a ona beze slova udělala, co poručil. Pospíšila si na místo, které jí ukázal, a klekla si na podlahu. Chvíli nato ho slyšela mluvit do mobilu: „Time, pojď sem. Máme potíže." A vzápětí se všude kolem začaly v krupobití střel z automatické zbraně tříštit skleněné vitríny. Sklo, zrcadla i zboží padalo dolů na ni. Objala si kolena a tváří se tiskla na stehna, schoulená do koule. Chránila si tak oči před padajícím sklem. Lépe by se chránila, kdyby si přes hlavu přehodila plášť, ale nestihla to udělat. Připadala si neskutečně. Byla v jednom z nejdražších a nejluxusnějších obchodních domů na světě a trápilo ji, jak si chránit oči, protože oddělení s nejvybranějšími šperky, parfémy, saténem a hedvábím se právě změnilo v peklo. Naštěstí jí rozum zabránil vyskočit ze svého úkrytu a snažit se pomoct. Neměla žádnou zbraň a pro Davida a Tima, kteří dělali všechno, aby ji ochránili, by byla jen přítěží. Z místa, kde se schovávala, nemohla nic vidět, musela se spolehnout pouze na sluch. Po úvodních střelách se zdálo, že kulky směřují jinam, ne na ni. Znamenalo to, že David se od ní přesunul, aby nalákal střelbu jinam, na sebe. v Chránil ji, ale kdo ochrání jeho? Střelba pokračovala, připadala jí dlouhá snad hodinu, ačkoliv ve skutečnosti trvala necelou minutu. Pak někdo zaječel. Prodavačka, napadlo Kylie. Doufala, že ona i vedoucí budou mít dost rozumu na to, aby se ukryli, než střelba přestane. „Jeden to dostal!" zařval David. Takže jich na ni číhalo víc. Ale kdo? Proč? A pak, stejně rychle, jak peklo začalo, všechno skončilo. Nastalé ticho bylo ohromující. Pak uslyšela kroky. Kroky dvou lidí. Prosím, ať jsou to David a Tím, modlila se. Prosím, ať jsou to oni. „Poznal jsi je?" To byl Tim. Byl naživu a otázku nutně musel klást jedině Davidovi. „Ne," odpověděl David, „ale ani jsem to nečekal." Pomalu si klekla. Padalo z ní sklo.
Rukama si chránila obličej, když ze sebe setřásala další střepy. Právě potřásala hlavou, když se k ní natáhla velká ruka. Chytila sejí. „Jsi v pořádku?" zeptal se David. „Ano," odpověděla a opatrně shazovala střepy z rukávu. „Byla jsem schovaná." Podívala se mu do tváře a zkoprněla. Kdyby Davida doposud nikdy neviděla, utíkala by pryč a křičela hrůzou. Vypadal tvrdě a hrozivě -v jeho tváři se odrážela celá hrůza střelby. „A ty?" Beze slova vzal do dlaní její tvář, pozorně si ji prohlížel a palci hladil její hebkou pleť. „Díkybohu," zašeptal. „Díkybohu že jsi v pořádku." Na chvíli zavřel oči, zhluboka se roztřeseně nadechl a znovu se na ni podíval. „Davide...?" „Nejsi pořezaná, ale..." Chytil jí ruce a zvedl je, aby si mohl prohlédnout pár ranek, ze kterých jí tekla krev. „Musíš si je nechat ošetřit." „To nic není. Ošetřím si je sama." „Lítalo tady tolik skla," namítl a hned se zamračil, protože jí z vlasů vybral další střep a pak ještě jeden. „Možná že doma najdeš další poranění. Pořádně si je vydezinfikuj a dej si na ně antibiotickou mast. Pokud budou moc hluboké, mohly by potřebovat pár stehů." „Udělám to, slibuji. A teď mi řekni, co je s tebou." Překvapeně vykulil oči. „Proč? Stojím před tebou, ne?" Rozčilující na tom bylo, že si opravdu myslel, že víc říkat nemusí. „Na to jsem se neptala." Objevil se Tim. „Musíte odsud vypadnout dřív, než dorazí policie." „Ale -" „Jdi, Kylie," poručil David. „Kdo promluví s policií, Time?" „Udělám to sám. Chci si být jistý, že nebudou žádné potíže," rozhodl Tim. „Děkuji." Tim ji chytil za loket a vykročil s ní k předním dveřím. Vtom uviděla vedoucího, jak se s tváří bílou jako křída a vyhýbá se střepům. Prodavačka vedle něho, očividně v šoku, se pohybovala jako oživlá mrtvola. K hrudi si tiskla zlatě hnědou šálu. To hledání jim patrně zachránilo život. „Vy jste tu šálu našli!" zvolala Kylie a překvapilo ji, že má normální hlas. „Vezmu si ji. Napište mi ji na účet i s ostatními věcmi, které jsem si vybrala, zabalte všechno do dárkového papíru a pošlete mi to do mého bytu. A ještě bych prosila ten zlatý náramek s rudými kameny. Tamhle v té vitríně." Ukázala rukou; „To jsou rubíny," bezbarvým hlasem upřesnil vedoucí. „Ano, já vím," souhlasila mile. „Děkuji za vaši pomoc a moc mě mrzí ten nepořádek. Vy za to samozřejmě nemůžete. My se o všechno postaráme." Vedoucí ztěžka polkl. „Vždycky rádi posloužíme, slečno Damaronová." Tim a David ji vyvedli k autu. David se sklonil a otevřel zadní dveře. „Kylie, říkalas, že pocit, že tě někdo sleduje, jsi měla už v tom předcházejícím obchodě?" „To je pravda." Vyměnili si s Timem významné pohledy. „Takže i tam měli své lidi. Teď už budou asi pryč, ale, Time...?" „Jo, jo, pošlu tam někoho," pochopil Tim. „Děkuji a zítra to přebereme." Nerozuměla jejich řeči, ale později určitě pochopí. Teď ji trápilo něco jiného. „Time," zamumlala, když se usadila v autě, „ať se někdo postará o toho vedoucího a prodavačku. Myslím, že jim není moc dobře."
„Už jsem to zařídil." Tim zavřel její dveře a šel dopředu za řidičem. David jí zaťukal na okno. Stáhla je. „Nepojedeš se mnou?" Zavrtěl hlavou. „Ještě ne. Musím nejdřív zjistit pár věcí, ale chtěl bych ti říct, že za prvé - máš vynikající instinkt. Vždycky se ho drž. A za druhé - můžeš se přestat bát. Teď už stoprocentně vím, že jdou po mně, ne po tobě." David nebyl doma. Dvakrát zkoušela Wyattovo číslo, ale tam byl zapojený záznamník. Nakonec nechala dveře na chodbu otevřené, aby Davida slyšela, až se bude vracet. Usrkla si brandy a šla k oknu. Ve velkých mokrých vločkách padal sníh. Kde asi je? Už zavolala Allesandrovi a řekla mu, že to na ni nestříleli. Hrozně se mu ulevilo. I ona si přála, aby se jí ulevilo. Postavila skleničku na parapet a šla zpět ke dveřím. Na chodbě nikdo nebyl, i když věděla, že stráže jsou ve foyer u výtahů pořád v nejvyšší pohotovosti. Proč se David ještě nevrátil? Pomasírovala si ramena a vrátila se do obývacího pokoje. Už se převlékla do noční košile a do županu, ale do postele nespěchala. Na to byla příliš rozrušená. A taky se bála o Davida. Raději zažehla v krbu oheň a pustila si cédéčko s džezem. Mělo by se jí ulevit, když už věděla, že nebyla cílem pronásledování, a částečně to tak i bylo. Určité tíhy se zbavila, strachu, že ve tmě venku se skrývá někdo, kdo ji chce zabít. Jenomže nastoupil nový strach. Sama sebe udivovala, jak se o Davida najednou bojí. Ale bylo přece normální mít strach o známého člověka, bát se, že ho zabijí. Bát se o něho bylo určitě mnohem přijatelnější než ho milovat. Milovat začala Davida hned tu první noc, kdy jí bylo pět let. Tehdy to bylo snadné. Ale jak ubíhaly roky, její láska rostla a košatěla, stávala se složitější, až nakonec v noci o jejích jednadvacátých narozeninách se jí vymkla z rukou. Tehdy pochopila, že její láska není možná. A přesto si z té noci pamatovala každičký okamžik. Neplánovala předem, že si dá s Davidem schůzku v ateliéri, ale když spolu tančili a jí v žilách začala vařit krev, věděla, že to jediné chce. Proč nezavršit, co už několik let mezi nimi jiskří? Proč nedat své panenství muži, kterého miluje tolik let? Když se ale ráno poté probudila sama, odpověď na obé otázky ji udeřila silou, z níž se ještě nevzpamatovala. Neměla ho žádat, aby za ní přišel. Neměla se s ním milovat. Neměla ho ani požádat o tanec. Měla vědět, že to nemá smysl. Pamatovala si svou radost, když uviděla safírové srdce, a pamatovala si bolest v celém těle po přečtení jeho vzkazu. Zlomil jí srdce. Během několika příštích měsíců bolest zmizela a vystřídal ji vztek na něj za to, že ji tak hanebně opustil. Možná to pro něho nebylo tak úžasné jako pro ni, připouštěla. Věděla, že je zkušený muž. Smířila se s tím, jenže on byl její první. I kdyby to předtím nevěděl, v tu noc to zjistil. To nejmenší, co pro ni mohl udělat, bylo vzbudit ji a říct jí do očí, že odchází. Místo toho nechal jenom rychle naškrábaný vzkaz. A to mu asi nikdy neodpustí. Týden od týdne od onoho rána, co se vypařil a nedával o sobě vědět, její vztek rostl, až se pod jeho váhou doslova zhroutila. Nikomu neprozradila důvod své nemoci, všem tvrdila, že je to chřipka, a nikdo neměl důvod o tom pochybovat. Dlouho spávala,
málo jedla, a když nespala, jen ležela a civěla do prázdna. Pak se do ní začal život vracet. Pomalu začala jíst i myslet, a jak jí sílilo tělo, i mozek fungoval lépe. Až konečně nastal den, kdy si ujasnila, proč reagovala tak silně. Nebyla to Davidova chyba. Nebyla to ničí chyba. Jeho vzkaz ji psychicky přenesl do onoho rána před mnoha lety, kdy se vzbudila a zjistila, že i maminka je pryč a nechala jí jenom vzkaz, kdy se vrátí. Tenkrát nechápala, proč matka tak nečekaně odjela a neřekla jí to předem. A už vůbec nepochopila, proč se za čtyři dny nevrátila, jak slíbila ve svém vzkazu. Neměla dokonce ani možnost své mrtvé rodiče vidět. Ještě jednou a naposledy. Bomba tak rozmetala letadlo, že se jejich těla nikdy nenašli. Měla strach a cítila se opuštěná, a i když se jí dostalo lásky a péče, pocit prázdnoty v ní zůstal. Útěchu našla až v náruči dospívajícího chlapce s překvapenýma zlatýma očima. A i on ji opustil. Tak to aspoň tehdy cítila. Ponořila se do práce, kterou na ni po absolvování univerzity rodina naložila. Ale navzdory tomu, jak těžce pracovala, nemohla na něho zapomenout - na těch několik společně prožitých vášnivých hodin, ani na to, že ho pořád ještě miluje. Ale především nemohla nemyslet na jeho práci. Všichni Damaronové často cestovali po světě, ale vždycky se důkladné starali o své bezpečí a nezahrávali si s ohněm. David ano. Zásluhou jeho práce se každá žena dřív nebo později musela po probuzení smířit s rychle načmáraným vzkazem - případně ani ten nenašla. Jeho práce s sebou přirozeně nesla i riziko, že ženě, která ho miluje, jednou někdo zavolá, aby jí sdělil, že přišel o život. A vzhledem k okolnostem se ani nenajde jeho mrtvé tělo. Jako jejích rodičů. Příliš dobře věděla, že už by tím nemohla znovu projít. Když ji to potkalo poprvé, hledala útěchu u něho. Ale kdyby se to stalo jemu... Když konečně za několik měsíců Davida uviděla, jako hráz proti němu si přivedla dva mladíky a věnovala se jim, jak jen to šlo. A když se několikrát pokoušel s ní mluvit, beze slova se k němu otočila zády a odešla. Teď si uvědomovala, že se chovala dětinsky. Až s odstupem času po zralé úvaze usoudila, že Davidův vzkaz měla považovat za něco normálního a pochopila i příčinu své přehnané reakce a cítila zahanbení. Měla jsem se chovat mnohem dospěleji, vytýkala si neustále. Měla jsem mít víc odvahy. Nikdy si snadno nedokázala odpustit, a jak ubíhaly roky a David se už s ní nepokoušel mluvit osamotě, byla ráda, když ho neviděla. Při občasných setkáních byla zdvořilá, ale nic víc. Pokud spolu mluvili, vždycky byl někdo u ní. Když se na sebe usmívali, byl jejich úsměv neosobní. A pokud se na něho dívala o chvíli déle, pak proto, že byla zvědavá na jeho poslední dobrodružství nebo nejnovější přítelkyni. Proto byl pro ni jeho telefonát z Paříže, kterým jí zakazoval setkat se s Allesandrem Molinarim, takovým šokem. Už dlouho se nesnažil s ní spojit, proto byla zpočátku zvědavá. Ale jen co slyšela důvod, proč vlastně volá, byla vzteky bez sebe. Copak má o ní tak nízké mínění, aby si musel myslet, že tu schůzku nezvládne? Ale než ji to mohlo začít doopravdy bolet, rychle na to zapomněla a cele se soustředila na úspěšné zvládnutí úkolu. Což se jí taky podařilo. Tak proč teď, o tři měsíce později, nervózně čeká na Davida, zda je v pořádku?
A kde kčertu je?
Kapitola sedmá „Proč máš otevřené dveře?" Kylie se s trhnutím otočila od krbu, když uslyšela Davidův ostrý hlas. „Čekala jsem na tebe." „Proč?" Přispěchal k ní a položil jí ruce na ramena. „Jsi v pořádku?" Začala se pod jeho prsty chvět. „Já ano. Chci vědět, kdes byl." Rozhlédl se po místnosti a pak se na ni upřeně zadíval. „Proč máš dveře otevřené?" zopakoval svou otázku. „Ve foyer jsou stráže, ne?" „To mě nezajímá, i kdyby ve foyer byla celá divize, měla bys mít dveře pořád zavřené. A zamčené." „Poslouchej, Davide, nikdy nenechávám dveře otevřené, ale dnes jsem tě chtěla slyšet, až se vrátíš." Rychleji pustil. „To není dostatečný důvod, Kylie. Už nikdy to nedělej!" Byl napjatý. Velmi napjatý. Ale díkybohu ten hrozný výraz, který mu ve tváři viděla po střelbě, zmizel, přestože pořád vypadal jako připravený k boji. Každé jeho slovo, každý pohyb prozrazovaly jen taktak ovládané nervy. „Co se děje, Davide? Na střelbu jsi přece zvyklý." „Ne." Založila si ruce na prsou a s netajeným zájmem ho pozorovala. Cokoliv ho dostalo do takového stavu, muselo stát za to. „To ti nevěřím. Určitě se něco zlého stalo. Okamžitě mi řekni, co se stalo." „Opravdu nic," zopakoval, tentokrát podrážděně. Povzdechla si a zavrtěla hlavou. Snažil se ji uklidnit. „Dobrá, tak mi řekni, co dobrého se stalo." Na to zareagoval, jak doufala. Zadíval se na ni. „To, že jsi v pořádku, Kylie." Blesková odpověď, vyslovená stejně ostrým tónem, jakým mluvil od chvíle, kdy dorazil, ji zmátla. Myslel to doslova, nebo měl na mysli něco jiného? Nakonec na tom v té chvíli nezáleželo. „To se týkalo mě, ale co ty? Jsi v pořádku?"
„Je mi fajn," procedil další rádoby uklidňující odpověď, ale najednou dlouze vydechl a chytil se rukou za hlavou. „Jsem unavený." „Byl by div, kdybys nebyl. Byl to dlouhý a rušný den." Podíval se ke vstupním dveřím, jako by přemýšlel o odchodu, a pak znovu na ni. „Proč na mě čekáš? Chceš něco?" „Ano. Chci slyšet odpovědi na své otázky. Vypadáš, jako by ses potřeboval něčeho napít. Dáš si brandy? Sedni si, naleju ti." Aniž by čekala na odpověď, přešla k baru. Cítila, že David váhá, ale pak uslyšela, že se pohnul. „Nejdřív zamknu." Než se vrátil a sundal si sako, měla už pro něho skleničku brandy připravenou. Vzal si ji a posadil se na pohovku. „Děkuji." „Není zač." Sedla si na druhý konec pohovky a sledovala ho, jak se napil. Pomalu se začínal uvolňovat. Po chvíli se pohodlně zabořil do polštářů. „Přesně to jsem potřeboval." „Výborně." Opřela se loktem o zádovou část pohovky. „Takže jsi připravený odpovídat?" Podíval se na ni, jako by ji až teď teprve uviděl. „To záleží na otázkách." „Znáš otázky i odpovědi, Davide, a já očekávám, že mi je poskytneš." Pousmál se. „K vašim službám, slečno Damaronová. Udělám, cokoliv si budete přát, slečno." Rozhodla se, že jeho hru na Clifforda bude ignorovat. „Myslím to vážně, Davide. Před několika hodinami jsi mi řekl, že lidé, co na nás stříleli, nejdou po mně, ale po tobě. Chci vědět, kdo to je a jak jsi to zjistil." Úsměv mu z tváře zmizel. „To se tě netýká, Kylie. Jsi v bezpečí. A to je všechno, co potřebuješ vědět." „Mýlíš se. Moc se mýlíš." Byla tak napjatá, že se bezděčně posunula blíž. „Musím opakovat tvá slova ze včerejšího večera - ty kulky mě mohly zabít stejně snadno jako tebe, proto mám právo to vědět." Zamračil se na ni. „Možná jsem něco takového řekl, ale musíš pochopit, že teď jde o něco úplně jiného. Od teď až do chvíle, než to všechno vyřeším, se jednoduše budu od tebe držet dál, abys byla v bezpečí." „Ty mě neposloucháš. Neříkala jsem, že se bojím o svou bezpečnost. Řekla jsem, že chci slyšet odpovědi. Jestli chceš, můžeš odejít, ale teprve až mi řekneš, co se děje." Otáčel skleničkou mezi dlaněmi. „Kylie, já -" „Zasloužím si to vědět, Davide. Čtyřiadvacet hodin jsem trnula, že někde venku je nějaký blázen, který mě chce zabít. Řeknu ti, není to dobrý pocit." „Já vím a mrzí mě to. To, co se stalo, je moje chyba. Včera večer, když jsem ti říkal, že stříleli po tobě, jsem tomu věřil. Právě jsem se vrátil ze Středního východu, kde jsem strávil několik měsíců a zajistil každý možný volný článek. Měl jsem důvod nevěřit, že bych mohl být tím terčem." „To jsi říkal včera." „A právem. Nenapadlo mě, jak bych mohl mít nějaké nepřátele ve Státech, z jednoduchého důvodu, že jsem tady v posledních letech strávil moc málo času." Kdyby chvilku přemýšlela, mohla by mu přesně a na dny říct, jak dlouho byl doma. „Tak co se změnilo od včerejšího večera? Nebo od chvíle, kdy jsi odletěl ze Středního východu?"
Zamračeně civěl do brandy. „Poměrně dost." „Nerozumím." Znovu se na ni podíval. „Určitě to chceš vědět?" „Proč bych neměla?" „Protože se jedná o kruté věci, se kterými se většina lidí v životě nesetká nebo dokonce na ně ani nepomyslí." „Zapomínáš, s kým mluvíš. S krutou realitou žiju od svých pěti let. Přestaň okounět, Davide. Nepotřebuju to. Jsem tvrdá." Jemně ji pohladil po tváři. „Skoro bys mě popletla. Včera večer i dnes ráno jsi vypadala velmi křehce." „Nebyla jsem křehká. Včera večer jsem byla v šoku. Když si uvědomíš, co se stalo, kdo by nebyl? Ale dostala jsem se z toho. Takže mi už řekni, co se stalo, a pravdu." „Nelhal bych ti, Kylie." „Nepokoušej se mě vodit za nos, Davide. Lhal bys mi, až by se ti od úst prášilo, kdyby sis myslel, že je to v mém zájmu." „Asi máš pravdu." „Žádné asi." Usmál se. „Už tě někdy napadlo, jak dobře se známe?" Znali se opravdu pozoruhodně dobře, ale v náladě, v jaké momentálně byla, jí to nepřipadalo jako důvod k oslavě. „A proč bychom se neměli znát? Kdejací dva lidé, kteří se znají tak dlouho jako my, by určitě o sobě věděli víc než dost." „Nemuseli by." „Vytáčíš se, Davide." Ztěžka vzdychl. „Tak dobrá. Chceš pravdu, máš ji mít." Otočil se, aby se jí mohl dívat do tváře. Včera v noci seděl stejně, když spolu mluvili, ale dnes to bude jiné. Včera večer byla vyvedená z rovnováhy pomyšlením na to, že ji chce někdo zastřelit. Možná se i trochu křehce cítila. Ano, střílelo se na ni. V minulosti, kdykoliv se na někoho z rodiny střílelo, obvykle to znamenalo něčí útok na celou rodinu. Včera si myslela, že terčem je ona, že je na řadě jako první. Včera večer se strachovala o celou rodinu a David se o ni postaral. Dnes cítila, že se naopak musí postarat o něho. I když to nebude chtít připustit. „Tak poslouchej. Před nějakou dobou organizace, pro kterou pracuju, objevila malou fanatickou skupinu na Středním východě, které velel muž jménem Malik Asad. Jejich cílem bylo dostat se do Spojených států a teroristickými akcemi narušovat náš komunikační a dopravní systém. Scotta a mě pověřili velením akce zaměřené na její likvidaci." Napil se brandy. Přikývla. „Museli jste uspět, protože jsi říkal, že všechno je v pořádku." „Jo, trvalo to nějaký čas, ale nakonec jsme to zvládli. Dostali jsme celou skupinu, včetně Asada. Ale s čím jsme nepočítali a o čem jsme až do dneška nevěděli, je to, že už tady máme odnož Asadovy skupiny. Na místě a v pohotovosti. Jsou mladší než původní skupina a mnohem fanatičtější, pokud je to vůbec možné. Vede ji Asadův syn Hassan." „Proč jste o nich nevěděli?" „Naše organizace nepracuje uvnitř Spojených států. Naším úkolem je v prvé řadě zabránit tomu, aby se možné nebezpečí dostalo do země. To znamená, že máme své lidi mimo USA, většinou v zemích, o kterých víme, že podporují teroristy."
„Tak jak ses potom dozvěděl o této skupině? A tak rychle?" „Nebylo to tak rychle, jak by mělo být." Stiskl pevně čelisti. „Má původní hypotéza, že terčem jsi ty, mi zbytečně zabrala pár hodin vzácného času." Znechucen sám sebou zavrtěl hlavou. „Když mé noční úvahy několika směry nepřinesly výsledek, že by někdo usiloval o tvůj život, obrátil jsem své úvahy jinam." Podívala se mu na ruce. Držel skleničku tak pevně, že se bála, aby ji nerozdrtil. Jemně mu ji vzala. Ani si toho nevšiml. Zíral na sošku na druhé straně pokoje, ale ona věděla, že ji vůbec nevidí. Cele se soustředil na to, co říkal. „V jakési předtuše jsem přiměl zpravodaje, aby se vrátili k našim informacím o Asadovi a jeho lidech, a dal jsem jim pokyny, aby šli víc do hloubky. Objevili záznamy o narození dětí Asada a jeho kumpánů. Vyzbrojen těmito informacemi jsem požádal o laskavost FBI. Jejich pátrání ukázalo, že během posledních dvaceti pěti let nepřišel do země nikdo takových jmen. Tak jsem řekl svým lidem, aby šli ještě hlouběji a hledali podle jmen matek. A tak jsme objevili tu zlatou žílu." Bylo to jako obrovská skládanka života a smrti. Když ji složíš, budeš žít. Když ne, zemřeš. „Ukázalo se, že většinu z nich sem přivezly jejich matky ještě jako docela malé. Asad chtěl, aby tu vyrůstali, studovali a naučili se západnímu způsobu života." „Co je to za lidi, když se dobrovolně vzdají svých žen a dětí?" „Fanatici s nenávistí tam, kde by mělo být srdce. Pro tento typ lidí oběť nic neznamená. A v Asadově případě to znamenalo, že jednoho dne dostane obrovskou odměnu - skupinu mladých mužů přímo na místě, připravenou zasáhnout, kdykoliv řekne slovo. Mohli přijmout určité americké zvyky - to, co většina dětí miluje, jako kino, rock and rol, auta - a nevím co ještě. Ale v soukromí byli vytrvale krmeni tím nejčistším fanatismem, cpaným do nich přes jejich matky." „Nemůžeš si dávat vinu za to, že jsi na tuhle možnost nepomyslel dřív." Podíval se na ni. „Je to moje práce." „Až do té včerejší střelby o Hassanovi a jeho mužích nikdo nevěděl. Jak jsi o nich mohl vědět, když jsi ani netušil, že existují? Ale stejně jsi na ně přišel a oba jsme měli štěstí." „Víš, co je opravdu zajímavé?" prohodil zamyšleně. „Byl to dokonalý plán. Matky přijely do země se svými syny pod svými dívčími jmény. Prohlásily se za vdovy a všechno, včetně zápisů synů do školy, proběhlo pod jejich jmény." „Dobrý nápad." „To víš, že ano. V žádném případě by nikdo nemohl spojovat syny s jejich otci. Co byli tady, nepůsobili nejmenší problémy. Mírumilovně žili v bohatých domech a splynuli s muslimskou komunitou. Hassan a pár dalších dokonce vystudovali New York University. Brilantní nápad," řekl znovu. „Jenže nakonec je neaktivoval Asad, jak plánoval, ale jeho smrt. A vztek pro smrt jejich otců a příbuzných je proměnil v nesmiřitelné fanatiky. Jsou odhodlaní k boji a nám nezbývá, než je chytit." „Vypadá to, že jsi toho dokázal za ten den celkem dost." „Našel jsem jenom to, co najdeš v počítači - kde bydleli, školní záznamy a podobně a v FBI nám pomohli, že si promluvili se sousedy a učiteli. Ale mohli bychom naplnit celé svazky tím, co o nich ještě nevíme." Dlouze si vzdychl.
„Musíme vyplnit všechny mezery a to bude zatraceně těžké, protože jsou v ilegalitě. Prověřili jsme jejich adresy. Nikdo nebyl doma. Poštovní schránky měli plné reklamních tiskovin. Květiny uvadly. Ve dřezech zůstalo špinavé nádobí a bylo tam už delší dobu. Všechno ukazuje na to, že se ve spěchu sbalili a odešli. Asadovu skupinu jsme zlikvidovali před třemi týdny. To znamená, že přesné tolik času měli na přípravu k akci. Víme, že jsou tady, a musíme je najít. Ale bude to pořádně těžké." Vstal a začal neklidně přecházet po místnosti. „Nejenže nevíme, kde jsou, ale nevíme ani, jak velké mají finanční prostředky nebo jaké mají zbraně, ani to, kolik je jich." „Takže," řekla pomalu, „to byli členové této nové skupiny, kdo na nás včera i dnes večer stříleli?" „Ano." „Ale včera večer jsi říkal, že jsi stál u auta třicet minut a nezačali střílet, dokud jsem nepřišla." Zašklebil se. „To načasování vypadá jako šťastná náhoda. Nezapomeň, ještě jsem tady nebyl ani čtyřiadvacet hodin. Nemohli vědět, kdy přesně přiletím, a tak o mně sháněli informace stejně, jak je já sháním o nich. Mohli mě objevit a případně sledovat, aby zjistili, s kým se stýkám, co dělám, a zatím sestavit plán." Znovu se na chvíli odmlčel. „Do chvíle, než jsem se objevil u restaurace, pořád ještě přemýšleli, jak mě dostat. Nečekali, že se tak najednou objevím venku. Jako zatraceně snadný cíl. Ten chlap, co mě poznal, musel nejprve volat Hassanovi. Kdyby dorazili o dvě minuty později, propásli by nás." Rozhodila ruce. „Ale poslouchej, není to dobrá zpráva? Nemůžou být tak nebezpeční, když jim trvalo tak dlouho, než zareagovali." „Včerejší večer neměli v plánu. Dnešní ano." „Jak to?" „Přestal jsem dávat pozor." Znovu zavrtěl hlavou. „Nemůžu uvěřit, že jsem byl tak pitomý. Pozdě odpoledne jsem volal mobilem Timovi, abych se dozvěděl, které obchody nám otevřou. Přečetl mi seznam a já jsem mu řekl, o které mám zájem. Byly jenom tři. Říkalas, žes měla pocit, jako by tě někdo sledoval už v tom předcházejícím. Byl na mém seznamu, ale v poslední chvíli jsem se rozhodl ho vynechat a jít rovnou do posledního, hlavně proto, že jsem znovu volal Timovi a dozvěděl se, že jsi tam." „Tys tam šel za mnou?" Přikývl. „Chtěl jsem ti co nejdřív říct, že nestříleli na tebe." Znechucený sám sebou potřásl hlavou. „Teď vím, že se mi napojili na mobil a odposlouchávali mé hovory. Říkalas, žes cítila, že tě někdo sledoval ve dvou obchodech. Z toho usuzujeme, že poslali své lidi do posledních dvou obchodů ještě předtím, než zavřeli. Schovali se tam a čekali, až se ukážu. První skupina tam byla zbytečně, protože jsem ten obchod vynechal." „Zasáhli jste někoho?" zeptala se, když si najednou uvědomila, že to neví. Tim a David ji z obchodu vyvedli tak rychle, že žádná těla neviděla. „Ano, dva." „A co ti v prvním obchodě?" „Než se tam Tim dostal, byli pryč."
Hleděla na něho a v duchu probírala všechno, co jí řekl, když si uvědomila, že vynechal něco velmi podstatného. „Proč ty, Davide? Proč chtějí zabít zrovna tebe? Nebo do svých plánů zahrnuli i tvého přítele Scotta?" Zavrtěl hlavou. „Podle útržkovitých informací, které teď dostávám, jsem to já, koho chtějí odpravit jako prvního. Já jsem totiž dostal Asada. Hassan údajně přísahal, že smrt svého otce pomstí sám, že osobně zabije toho, kdo ho zabil - tedy mě." Zamrazilo ji v zádech a automaticky se podívala na krb, z kterého se do celé místnosti šířilo teplo. Objala se oběma rukama a snažila se tak zabránit pociťovanému nepochopitelnému chladu. „Proto tedy tě ten chlap, co té včera sledoval až do restaurace, nezabil?" „Ano. Nedal bych mu moc velkou práci, ale on se o to ani nepokusil. A protože to neudělal, určité vím, že to musí být Hassan, kdo mě zabije. Já budu první, pak budou ve své odplatě pokračovat jeho muži." „Musí být šílenec." Pronikavě se na ni podíval. „A kdo říká, že není?" „Máš pravdu." Byla jí ještě větší zima než před chvílí. „Teď chápu, proč jsi říkal Timovi, že dnes ráno přebírá zodpovědnost tvoje organizace. Ach ano! Že mě to hned nenapadlo! Pokud je pravda, co říkáš, nemusíš dělat nic než držet se v bezpečí, dokud je vaši nenajdou a nechytí. Ne?" „To je jedna z možností," odpověděl hluše. Jen stěží byla schopna potlačit zasténáni. „Budu hádat. Tuto možnost sis nevybral." Přikývl. „Ze všeho nejdůležitější je najít Hassana s celou jeho skupinou a zneškodnit je. Jsou příliš nebezpeční. Už jim nemůžeme dovolit, aby se nekontrolované potloukali kolem. Jsou schopni zajmout autobus plný dětí, držet je jako rukojmí a po hodině je postupně zabíjet tak dlouho, dokud se jim nevydám. Totéž by mohli dělat s budovou plnou lidi, kde by měli rukojmí ještě víc. Pokud totiž budu jejich cílem číslo jedna, lidé kolem mě nebudou v bezpečí. Jak už jsi řekla, klidně tě mohli zabít včera nebo dnes večer. Nemohu tady jen tak sedět a nic nedělat." Ne, uvědomila si, to není Davidův styl. On je muž činu, zvyklý na zvěrstva všeho schopných lidí, na krutou realitu smrti. Už když o Hassanovi a jeho bandě jenom mluvil, cítila, jak se mu zvyšuje adrenalin v krvi a připravuje se na boj. Snad se na něj dokonce těšil. A to pro ni byla nejhorší noční můra. „Takže co uděláš teď?" zeptala se kupodivu klidným tónem. „Pár hodin se prospím a ráno se sejdu se Scottem, abychom se dohodli, jak dál." „Abyste vymysleli, jak je najít?" „Bohužel ještě nemáme dost informací k jejich nalezení, ale v podstatě je ani nepotřebujeme." Ztuhla strachem. „Takže ty posloužíš jako návnada, že?" Vsunul ruce do kapes kalhot a přešel místností k novému obrazu, který si nedávno koupila. „To je nejrychlejší způsob." Dech se v ní zastavil. Udělala už všechno, aby se uchránila šoku, že někdo přijde se zprávou, že muže, kterého miluje, zabili. Nakonec jí nepomohlo nic - dokonce ani jejich sedmileté odloučení. A tentokrát necelil násilí v nějaké cizí zemi, ale ve městě, kde žije i ona - přímo před jejíma očima.
Vstala z pohovky a přecházela po místnosti. Už dvakrát se Davidovi podařilo uniknout. Potřetí by Hassan mohl uspět, a David se rozhodl nedat jí jinou možnost než čekat, až ho ten fanatik zabije. Jenže ona není tak silná, aby přihlížela, jak umírá. Není. Neumí si ani představit, jak hrozný by byl její život, kdyby se mu něco stalo. Užasle se zastavila. Přiznala si to, uvědomila si. Ještě tomu úplně nevěřila, ale bylo to tak. Právě si přiznala, jak velmi jí na Davidovi záleží. Vždycky jí záleželo. A vždycky bude. Ať se propadne, jestli se bude klidně dívat, jak se nechává zabít. Otočila se k němu a zjistila, že ji pozoruje. Odkašlala si. „Takže abych to shrnula namaluješ si na záda velký zřetelný terč a budeš se potloukat kolem tak dlouho, dokud tě nezastřelí. Nemohl by sis vymyslet něco ještě stupidnějšího, Davide?" Pousmál se. „Můj scénář se od tvého nepatrně liší. Já se totiž nenechám zabít." „No jasně! A víš, jakou máš šanci? Jednu k milionu?" „Tohle obzvlášť rád slyším," zpražil ji. „Kde je tvůj optimismus?" „Chybí mi k němu důvod." „Podívej, Kylie. Zapomínáš, že mi budou krýt záda. A navíc je v tom i FBI a nabízí všechnu pomoc, jakou potřebujeme." „A to mě má uklidnit?" Zavrtěla hlavou. „Nezapomínám na nic, Davide. Řekls, že to jsou fanatici. To znamená, že jsou ochotni zemřít. Dva z nich padli před pár hodinami. Proti lidem ochotným umírat se nedá chránit. Nemůžeš předvídat, co udělají, proto proti nim nemůžeš nic naplánovat. Tohle ti přece nemusím povídat. To víš setsakra dobře sám." „Jo, to vím." Pozorovala ho, jak chodí místností. „A to je všechno, co mi na to řekneš?" nevěřícně se zeptala. „Opravdu už není co dodat. Máš stoprocentní pravdu. Mrtví na Středním východě a k nim další dva z dneška jen zvýší Hassanův vztek a půjde po mně se vším, co má k dispozici." Zamyslel se. „Vidíš, to je jistá naděje! Kdyby uvažoval rozumně, měl by mnohem lepší šanci na úspěch. Kdyby mě prostě nechal být a pokračoval ve svých původních teroristických plánech, nemohli bychom proti tomu nic dělat. Co se týká jejich plánů teroristických akcí, tápeme totiž v úplné tmě." „Velká škoda, že nejsi jeho poradcem, že?!" ušklíbla se sarkasticky. Pokrčil rameny. „Bráno z tohoto hlediska, musíme mu být vlastně vděční za to, že nejdřív půjde po mně, protože se tím odhalí. A jestli budeme mít štěstí -" Zatajila dech. „Jestli budete mít štěstí? Ty se spoléháš jen na štěstí?" Zvážněl. „Chtělas slyšet pravdu, Kylie. V žádném případě ti ji nemůžu nijak osladit. Bez ohledu na to, jak se na to díváš, je to děsivé." Srdce jí prudce bušilo. Přešla k němu a zahleděla se mu do očí. „Řekni mi, Davide, co to máš v sobě, co tě to neustále nutí vrhat se do cesty nebezpečí? Většina lidí -většina duševně zdravých lidí - se mu snaží vyhnout. Kdežto ty... ty se ženeš přímo do něj, ochotně a s plným nasaděním." Zamyšleně si ji prohlížel. „Neznát skutečnost, skoro bych si myslel, že ti na mně záleží."
Zoufale rozhodila rukama. Byla nazlobená a bezradná. Nebyla schopná rozumně myslet. Postavila se k oknu a roztržitě si všimla, že znovu začalo sněžit. Vypadalo to, že budou bílé Vánoce. Bože, co jenom má s tím Davidem dělat?! Zlehka se dotkla skla, vděčná za jeho chlad. „Samozřejmě že mi na tobě záleží," řekla tiše a opatrně. „Proč by nemělo? Jsi součástí celého mého života, nebo alespoň toho, co pamatuju." „A to je jediný důvod?" „Jaký jiný bych mohla mít?" „Věděl bych hned o několika." Pomalu šel k ní, překryl jí ruku svou dlaní a zezadu se k ní celým tělem přitlačil. Pocit chladu v ruce vystřídalo teplo. Stejné, jaké se jí šířilo tělem. Odtáhla rychle ruku a poodešla od něho. Popadla polštář, přitiskla si ho k hrudi a klesla na pohovku. Smutně si pomyslela, že se jí zmocňuje hysterie. „Proč ses vůbec obtěžoval přijet domů? Když se chceš nechat tak jako tak zabít, proč jsi jednoduše nezůstal, kde jsi byl? Mohls to mít za sebou!" soptila. Opřel se zády o okno a probodával ji očima. „Protože -a laskavě si to, Kylie, zapamatuj - já se nenechám zabít." „Frajere!" Přešel ke křeslu stojícímu poblíž, posadil se a natáhl si dlouhé nohy. „Ty se na mě zlobíš a já tě chápu. Ale musím ti říct, že jestli budeme pokračovat takhle dál, skončí to pořádnou hádkou." Naklonil hlavu na stranu a s něžným úsměvem v očích se zeptal: „Chceš to? Chceš se se mnou dnes v noci pohádat tak, že jestli mě zítra zabijí, ani ti to nepřijde líto?" Zalapala po dechu. „Žvaníš nesmysly." „Opravdu?" Nevěděla, nedokázala mu odpovědět, koneckonců to bylo vedlejší. Slojí pouze o jediné: Vtlouct mu do hlavy trochu rozumu. Přitom dobře věděla, že ho nikdo, a tedy ani ona, nezmění. Nemůže. To nejriskantnější, co teď mohla udělat, bylo tak do něho rýt a provokovat ho, až se opravdu naštve. Svou zlost dokázala ovládnout, ale nebyla si jistá, jestli by dokázala zvládnout i jeho vztek. Při jeho nejistém zítřku asi ne. Nepřála si, aby jejich poslední rozhovor skončil tak krutě. „Ne, nechci se s tebou hádat," pomalu odpovéděla a pečlivě volila další slova. „To vůbec nemám v úmyslu. Jenom tě prosím, abys mi udělal laskavost a znovu uvážil, jak velké riziko je být návnadou. Kde je napsáno, že právě ty máš zachránit svět?" „Další dobrá otázka." Vstal, chytil ji za ruku a zvedl ji. Zamračila se. „Co to děláš?" Chci tě dostat blíž k sobě," odpověděl a pohladil ji prstem po rameni. „Před chvílí ses mě ptala, proč jsem se obtěžoval přijet domů. Pořád ještě to chceš vědět?" Ztěžka polkla. „Ano." „Pak si vyber, na kterou otázku mám odpovědět nejdřív."
Kapitola osmá Něco se změnilo. Davidův hlas byl měkčí, ale jeho tvář kupodivu naopak ostřejší. „Tak fajn," souhlasila Kylie. „Začněme tím, proč musíš být tou návnadou zrovna ty." „Protože jsem jediný, kdo to může být." „Ne, když se to pokusíš udělat rozumněji." „Jak?" Jemněji pohladil vzadu na krku a pomalují zabořil prsty do vlasů. „Zůstat tady tak dlouho, dokud se o skupině neshromáždí dost informací, abychom je mohli zatknout?" Zavrtěl hlavou. „Ne, Kylie. Než se to povede, mohlo by zemřít příliš mnoho lidí." „To nevíš jistě," namítla a musela rychle zamrkat, aby potlačila slzy, které se jí draly do očí. „Vím." „To přece nemůžeš vědět." „Tohle ti bohužel můžu zaručit téměř na sto procent." Věděla, že nic nezíská. Po pravdě prohrála bitvu ještě dřív, než začala. Ale musela v ní pokračovat, protože měla silný pocit, že po zítřku, vlastně už po dnešku, by ho už nikdy nemusela vidět živého. Z celého srdce si přála, aby se tak nestalo. Ale co kdyby? Chvíli se na ni mlčky díval. „Žádné další poznámky na toto téma?" Vklouzl prsty pod klopy jejího županu a upravil jí ho tak, jak se mu líbilo. Založila si ruce, aby ho zarazila. „A proč, když tě ani nenapadne dát mi za pravdu?" „Promiň, Kylie," ještě víc ztišil hlas, „ale v tomhle nevyhraješ. Jdeme na další otázku? Tu, proč jsem přijel domů?" Špatně se jí přemýšlelo, když stál tak blízko a hrál si s klopami jejího županu. Odtáhla se od něho, aby se jí nemohl dotýkat, a přesunula se ke krbu. „Jak jsi určitě pochopil, byla to ironická otázka. Kromě toho už jsi na ni odpověděl. Tvá matka chce, abys byl na Vánoce doma. A taky sis myslel, že jsi svou práci skončil." Zaostřil zrak, jako by urputně uvažoval, co jí má říct. Slyšela zapraskat oheň a cítila, jak jí přes župan a noční košili proniká horko až na kůži. A taky měla pocit, jako by se pod ní pohnula zem. I když možná se to jen změnila Davidova nálada. Jedna věc jí byla jasná. Aspoň část tepla, které cítila, pocházela od Davida. Vždycky z něho vyzařovala horká mužnost. Tentokrát však to bylo něco víc. Tentokrát v něm bylo víc vášně, tak silné, že ji to mátlo a současně pod ní podklesávala kolena.
„Oba důvody jsou pravdivé," řekl pomalu, „ale měl jsem ještě silnější motiv, abych jel domů." „Jaký?" „Tebe." Ztuhla. „Asi ti nerozumím." „Vysvětlím ti to. Přijel jsem domů, abych se pokusil napravit, co se mezi námi před lety stalo." Odpověď ji šokovala a přepadl ji pocit, že se jí z hlavy vykouřily všechny myšlenky. Proto ji překvapilo, když se slyšela promluvit: „Po sedmi letech mlčení není co říct." „Pokud si vzpomeneš, v prvních dvou letech jsem se pokoušel to ticho mezi námi prolomit. Ale pokaždé jsi s sebou měla někoho dalšího a dala mi jasně najevo, že o tom nechceš mluvit a že se mnou nechceš mít nic společného." Sepjala ruce,. „Když už jsi o tom začal, musím říct, že tvůj dojem byl správný. A co víc, zrovna na tohle moc ráda nevzpomínám. Ale," - podívala se dolů na své spojené prsty a pak zvedla hlavu nahoru a hleděla mu do očí, - „teď si uvědomuji, že jsem se k tobě chovala velmi nevlídně a mrzí mě to. Prostě jsem měla pocit, že to pro nás oba bude lepší." „K čertu s vlídností! Řekni mi, proč to pro nás mělo být lepší?" „Protože..." Těžce polkla, pořád ještě nedokázala jasně myslet. „Prostě proto." Krátce se zasmál. „Ale Kylie. Vím, že dokážeš najít lepší důvod." Pokrčila rameny a odvrátila zrak. „Jak jsem už říkala, dnes večer bych to raději nerozebírala." „To je tvůj problém. Já ano." Rozhodila ruce a vecpala je do hlubokých kapes županu. Bylo to tak lepší, protože měla chuť ho praštit. Nechtěla na to vzpomínat. K čemu to bylo dobré? Zvlášť když se měl zítra vypořádat s Hassanem. „Nechápu proč." Výraz tváře mu ztvrdl stejně jako hlas. „Protože je nejvyšší čas. Protože ke mně pořád ještě něco cítíš, to nemůžeš popřít. A i kdybys to udělala, tvoje reakce na mé včerejší polibky tě usvědčují ze lži. A protože i já k tobě pořád ještě něco cítím. Jinak bych se neobtěžoval tě líbat." Kylie úžasem málem otevřela ústa. V té chvíli bylo v místnosti takové napětí, že by ji nepřekvapilo, kdyby kolem nich začaly létat jiskry. Ale to nebylo podstatné. Prostě se jí nechtělo mluvit o nich dvou. Neměla ani čas zamyslet se nad tím, co si uvědomila už dřív. A sice, že jí ještě pořád na něm záleží. Odtáhla se od něho i od krbu. „Poněkud jsme odbočili od tématu, Davide." „Ani se mi nezdá." „Bavili jsme se o tom, že se tě někdo pokouší zabít." „Nic lepšího nemáš?" Sevřela ruce v pěst. „K čertu s tebou, Davide! Proč jsi tak lehkomyslný, když jde o tvůj život?" Pevně a neústupně se na ni díval. „Něco ti řeknu, Kylie. Zítra se budu starat o svůj život, ale dnes chci mluvit o nás dvou." Zavřela oči a zavrtěla hlavou. Rozhovor o minulosti nic nevyřeší. I když si už připustila, že její reakce poté, co spolu strávili noc a celých dalších sedm let, byla víc její chyba než jeho, nic se nezměnilo. Pořád ještě měl jedno z nejnebezpečnějších povolání na světě a ona pořád nemohla překonat strach, který jí až do této chvíle bránil ho vyhledat.
„Poslouchej mě, Davide. Neexistuje žádné my. A i kdyby existovalo, zítra uděláš ze sebe terč a velmi pravděpodobně to skončí tím, že tě ti šílenci zabijí. A já pak zůstanu sama. Zase." Trhl sebou? Jako by ano. Možná konečně pochopil. Bohužel jeho další slova ji té iluze zbavila. „Jo. Asi máš pravdu. Taky by mě mohl přejet náklaďák. Nebo by na mě mohla spadnout bedna. Nebo by se něco z toho mohlo přihodit tobě. Ale přesto, Kylie, kdyby se cokoliv z toho stalo, zůstane nám aspoň tato noc." Tvrdá, bolestivá slova visela ve vzduchu, když se odmlčel. „Já tak ale nemůžu žít, Davide." „Vždyť to každý den děláš. Jsi přece Damaronová." „My všichni můžeme být pro někoho terčem, ale já tak nehazarduju jako ty. Nikdo z nás tak nehazarduje. Máme ochranu, takže nebezpečí je minimální." „Komu to chceš namluvit? Nebezpečí se nemůžeš zbavit. Copak ti to nedokázaly tyhle dva večery?" „Nevyhledávám ho, Davide, kdežto ty ano. To je šílené. Úplně šílené." Chtěl jí odpovědět, ale pak se k jejímu překvapení zarazil. Ani na chvíli od ní neodtrhl zrak a několikrát se Kylie, kterou jsem znal? S tou, která mi tak otevřeně řekla, abych na ni tu noc počkal v ateliéru?" „Zmizela, když se ráno probudila. Sama." Chvíli na ni zíral. A když se mu podívala do očí, neměla ani ponětí, co řekne nebo udělá. Taky mohl vypadnout ze dveří. Nebo zůstat a dál se s ní přít. I když se s ním přít nechtěla, pořád doufala, že se rozhodne pro to druhé. Pokud by byl s ní, nenabízel by se venku na ulici jako terč. „Dobrá," řekl. „Promluvme si o tom ránu. Připouštím, že nechat tě tam samotnou bylo ode mě ošklivé, ale Kylie, tys přece věděla, jaké mám zaměstnání. Po celé roky se nesčetněkrát stalo, že jsem se musel zvednout a odjet, bez ohledu na to, co jsem zrovna dělal. A kromě toho to nebylo tak, že ses ráno vzbudila a myslela si, že už mě nikdy víc neuvidíš." A co kdyby si to myslela? Přejela si dlaněmi po pažích a pak se objala kolem pasu. Už neměla sílu dál se s ním přít. Možná že kdyby se pořádně vyspali, měli by ráno jasnější hlavu. Pak by si s ním mohla znovu promluvit. „Podívej, mrzí mě, že jsem se vůbec o způsobu tvého odchodu zmínila." Podívala se na hodinky. „Neříkals, že jsi unavený?" „Už nejsem." Nečekaně ji popadl za ruku, odvedl k pohovce a posadil vedle sebe. „Co to děláš?" „Nechce se mi za tebou při řeči pořád běhat po celém pokoji." „Už ti někdy někdo řekl, že nemůžeš vždycky mít všechno?" „Jo," odpověděl, aniž jí pustil ruku. „Zpívali to Rolling Stones, ale nevěřil jsem jim. Řekni mi - co tě na tom rozčiluje nejvíc? Že jsem tě připravil o panenství? Věř mi, nikoho by to nepřekvapilo víc než mě. Celé roky jsem se díval, jak kolem tebe krouží kluci. Nerad jsem na to myslel - vlastně mě to pěkně štvalo - ale připadalo mi přirozené, že ses aspoň do jednoho z nich zamilovala." Najednou se na ni díval něžně a stejně mu zněl i hlas. „Přesto jsem byl první, jako by to chtěl osud." Jeho slova jí pronikala až do srdce a odzbrojovala svou upřímností. Pokoušela se vyprostit ruku z jeho sevření, ale on ji sevřel ještě pevněji. Ne tak, aby ji to bolelo, ale
aby ji udržel na místě. Vrátila se zpět k jediné obraně, která jí zůstala. Ke slovům. „Že jsi byl první, byl prostě důsledek toho, že jsem vypila příliš mnoho šampaňského." Kupodivu se usmál. „Promiň, Kylie, ale to neberu. Byl jsem tam přece také. Vyběhli jsme nahoru a vášní dům málem podpálili. Tohle tě na tom štve? Nebo opravdu jenom to, že jsem odešel a nevzbudil tě? Protože jestli ano, moc se omlouvám. Věř mi, strašně se mi to nechtělo udělat, ale ať bylo jak chtělo těžké odejít, zatímco jsi spala, bylo by to nemožné, kdybys byla vzhůru. Byl bych se musel s tebou znovu milovat a na to už jsem neměl čas." Vytrhla mu svou ruku. Věděla, že se hodně odklonili od původního tématu, ale chtěla to vědět. „Chceš říct, že to kvůli sexu jsem se ráno musela vzbudit sama s nic neříkajícím vzkazem?" „Napsal jsem ti, že ti dám o sobě vědět hned, jakmile budu moct, což jsem udělal." „Za osm měsíců." „Sakra, Kylie! Nemyslíš, že i pro mě to bylo těžké? Bylo to čiré peklo. Jsem na ně zvyklý, ale stejně. Postrádal jsem tě tolik, že jsem se dostal do úplně jiného pekla, které mě málem odrovnalo." Kupodivu ji nijak nepotěšilo, když slyšela, že on trpěl. Potřásla hlavou. Kčertu s ním! Proč to prostě nemohl nechat být? Ať už měl jakékoliv důvody, nedokázala sedět tak blízko u něho. Vstala a on se ji nepokusil zastavit, když od něho odcházela. Sevřela ruce v pěst a pak je zase uvolnila. Řekla mu o své bolesti mnohem víc, než měla kdy v úmyslu, protože když o tom začal mluvit, slova se z ní sama řinula. „Jen tak ze zvědavosti, co jsi udělala s tím řetízkem, co jsem ti dal?" „Schovala jsem si ho do sejfu." „Mělas ho vůbec někdy na sobě?" „Ne." „Zdá se, že tě nepotěšilo nic, co jsem tehdy udělal. Jenže já si jasně pamatuju, jak ses v mých rukách chvěla nefalšovanou vášní." Prudce se k němu otočila. „Přestaň! Jsi úmyslně krutý." „Ne, Kylie, úmyslně říkám pravdu." „K čemu je dobré všechno to znovu omílat?" Vyskočil, a než si uvědomila, co se děje, stál u ní a oči mu žhnuly. „Protože tě pořád chci. A protože vím, že než tě budu moct znovu mít, musím zbourat všechny zdi, které jsi kolem sebe za těch sedm let postavila." „Ty mě chceš?" chvěl se jí hlas. „Takže tohle všechno je pořád o sexu?" Ani se nehnul, ale viděla, že se úmyslně stáhl. „Pověz mi, Kylie," žádal potichu. „Bylo to jenom kvůli sexu, proč jsi mě tenkrát pozvala do ateliéru?" Odpovědět mu, musela by mu říct, že tenkrát ho rozhodně milovala. Co se tenkrát v noci stalo, chystalo se už dlouhý čas. Ale kdyby mu to přiznala, cítila by se příliš zranitelná. Nedbale vklouzl rukama do kapes. „Zdá se, že dnes večer se na ničem neshodneme. Máš zřejmě pěkně mlhavou paměť. Kdyby sis totiž vůbec někdy připustila pravdu, musela bys souhlasit s tím, že to k čemu tu noc mezi námi došlo, bylo nádherné, povznášející. Nezapomenutelné. A taky bys musela souhlasit, že kdybychom oba chtěli, mohli bychom zažít ještě nádhernější noci, než byla ta jediná." Nemohla popřít nic z toho, co právě řekl, dokonce ani tu poslední část. Už dávno si přiznala, že byla zbabělá, když se ho v uplynulých sedmi letech pokoušela vystrnadit
ze svého života. Teď si zas musela přiznat, že má strach ho znovu chtít, bojí se bolesti, která určitě přijde, až znovu odejde. Nebo jestliže ho zabijí. „Čas běží a věci se mění, Davide." „To je pravda," klidně odpověděl. „Ale některé věci se nezmění nikdy." Sáhl po ní, a aniž se jí přestal dívat do očí, pomalu ji k sobě přitáhl. Pak stejně pomalu k ní lehce a sebejistě přitiskl ústa. Jeho včerejší polibek byl jako elektrický šok, který ji zaskočil a nedal jí čas se vzpamatovat a znovu si postavit kolem sebe bariéru. Dnes postupoval pomalu, dával jí čas na rozmyšlení, co chce udělat, a přesto se nedokázala ubránit. Po pravdě se o to ani nepokusila. Chtěla ho. Chtěla ho víc než necítit bolest. Víc než být v bezpečí. Bylo od ní neuvěřitelně hloupé poddávat se kouzlu jeho polibku, ale už bylo pozdě. Tlak jeho úst se postupně zvyšoval a její rty se automaticky pootevřely. Zasténal, vklouzl jazykem dovnitř a začal jí plenit ústa s takovou vášní, až se chvěla po celém těle. A za chvíli se polibek znovu změnil v nesmírně něžný, až jí srdce málem vyskočilo z hrudi a tělem se šířilo teplo. Současně jí jemně hladil tvář, právě tak, jak to dělával, když byla malá. Teď jako dospělá by se neměla ničeho bát a na jeho hlazení by měla reagovat docela jinak. Vzbouzelo v ní pocit, jako by každým dotykem žhavých prstů zapaloval malé plamínky po celém jejím těle. Sotva si uvědomovala, co dělá. Přitiskla se k němu a přizpůsobila se jeho tělu. Vyčítala si nerozum, ale když cítila, jak jí tělem procházejí horké, sladké vlny, ignorovala varování rozumu. Najednou to všechno bylo tak samozřejmé, jako by si její tělo pamatovalo, co mezi nimi bylo před sedmi lety, kdy si tak dokonale rozuměli. Ve svém srdci věděla, že na něho bude reagovat právě tak. Věděla, že její touha bude ještě silnější a naléhavější než tenkrát. Jako by ty roky ani bolestivá lekce, kterou pak dostala, vůbec nebyly. Chtěla ho vším, co v ní bylo. Rukama mu objala tvář a přitáhla si ho blíž, aby ještě víc prohloubil polibek. Ale on bez ohledu na to, co mu beze slov dávala najevo, nespěchal. Líbal ji pomalu, hluboce a vášnivě. Jako by si chtěl každý z polibků pořádně vychutnat. A co víc, jako by jí chtěl vysát duši z těla a ukrýt ji hluboko v sobě. Byl vzrušený a jeho touha po ní byla stejně velká a stejně bolestivá jako její. Její tělo se na něho připravovalo a přizpůsobovalo se, nedokázala ho ovládnout. Zato on ano. Přesně věděl, co s ní jeho vášnivé polibky a jemné doteky dělají. Byl zkušený a dělal všechno pro to, aby ho chtěla, až byla touhou skoro šílená. Ve skutečnosti byla jenom krůček od toho, aby se nechala svést. Jestli nic neřekne, ve vteřině budou v posteli. Ačkoliv si to moc přála, věděla taky, že je důležité, aby si promyslela všechno, co se mezi nimi stane. Teď už je starší, rozumnější a ví, jak je důležité, aby si byla velmi, velmi jistá nejenom tím, co chce udělat, ale že taky zvládne všechno, co bude následovat potom. Neprožila minulých sedm let zbytečně. Milování automaticky nezmění všechno mezi nimi. To není tak jednoduché - nic není jednoduché. Ne. Musí si být jistá, že bude dost statečná, aby ho nechala jít a vyrovnala se s bolestí v srdci, která určitě přijde. Zatím neví, jestli to dokáže. Ještě ne a možná to nebude vědět nikdy. Sklíčené si povzdechla a odtáhla se od něj.
Bolelo ji v hrudi, jak se snažila dýchat. Oči mu hořely takovou touhou, že sice váhala, ale bez mrknutí oka mu dál do nich hleděla. Chtěla ho požádat o pochopení, ale opravdu nevěděla, co mu má říct, aby jí porozuměl. „Víš co, Kylie?" zeptal se drsným a chraplavým hlasem. „Možná máš pravdu. Možná mě zítra zabijí, a jestli se to stane, co bude pro tebe lepší? Abych se teď rozloučil a šel spát do své vlastní postele? Nebo mám zůstat a milovat se s tebou?" Vzal ji za bradu. „Řekni mi, která možnost tě utěší lip?" Z ničeho nic ji popadl vztek a odstrčila mu ruku ze své tváře. „Jestli si myslíš, že mi bude lip, když se spolu vyválíme v posteli a pak zemřeš, moc se pleteš." Oči mu zářily uspokojením. „Máš pravdu," tiše odpověděl. „Nic na světě tě neutěší, když zemře člověk, kterého miluješ." „Neřekla jsem, že tě -" „Pššt." Postoupil k ní o krok. „Na pár hodin zapomeň na svůj strach a prostě jenom žij. Důležité je, že jsme tady teď spolu. Bez ohledu na to, co se před sedmi lety stalo, ty mě chceš a já tě taky zatraceně moc chci." Cítila, že se k němu naklání, i když mu silou mocí chtěla odolat. „Zabírá tohle vždycky? Pamatuješ, jak v těch starých válečných filmech chlápek vždycky říká dívce, že ráno odjíždí na frontu a mají jen jedinou noc?" Zvláštně - sladce a zároveň smutně se usmál. „Takže se o to ani nepokusíš?" Potřásla hlavou. „O co?" „Celým svým srdcem věřit, že mě zítra nezabijí. Dokážeš uvěřit, že mě nezabijí ani pozítří, ani později? A budeš dost statečná na to, abys zapomněla na minulost a těšila se na budoucnost?" V očích se jí objevily slzy. „To jsem dělala, když jsem tě zvala do ateliéru." „Kylie, ptala ses mě, proč jsem přijel domů. Přijel jsem ti říct, že mi na tobě strašně záleží, a pokusit se tě znovu získat. Nedokážu vyslovit, jak moc mě mrzí, že jsem ti tenkrát ublížil. Ale i mě to ranilo, a pořádně. Jako posedlý jsem se vrhl do práce, jak jsem se na tebe pokoušel zapomenout. Ale nepomohlo to. Nic nepomáhalo. A tak jsem tady a žádám tě, abys zapomněla na minulost a dala nám ještě jednu šanci." Unikla jí slza a kutálela se jí po líci. „Ale proč teď? Proč ne před dvěma, čtyřmi nebo šesti lety?" „Nevím, jestli se dokážu přesně vyjádřit, ale vím, že jsem dostal pořádný kopanec. Když jsem se dozvěděl, že se scházíš s Molinarim, zpanikařil jsem. Najednou jsem si uvědomil, že tě nemůžu ztratit - ani kvůli Molinarimu, ani kvůli jinému muži." „Takže ty si děláš na mě nároky?" užasla. „Co ti k tomu dává právo?" „Zatraceně, ani vlastně nevím," rozhodil ruce. „Možná ty sama, když jsi mi jako pětiletá poprvé vběhla do náručí. Nebo jsem se možná rozhodl, že budeš mou, když ti bylo šestnáct a poprvé jsi na mě zamrkala těmi svými dlouhými řasami." Prohrábl si vlasy. „Vlastně bylo jedno, kolik ti bylo, nikdy jsi mi nesešla z mysli. Nikdy. Prostě, asi jsem tě vždycky považoval za svou." Jeho slova jí otřásla, když si vzpomněla, jaké majetnické pocity vždycky vůči němu měla až do rána po jejích jednadvacátých narozeninách. Vydechl. „Podívej, v posledních dvou dnech jsi zažila moc napětí. Máš asi pořádně pocuchané nervy. Ale mysli na to, co jsem ti řekl, protože já jsem o tebe nikdy nepřestal usilovat. Ani náhodou." Sklonil se a něžněji políbil na rty. „Dobře se vyspi," zašeptal a nato se otočil a zamířil ke dveřím.
Jeho polibek ji znovu rozpálil. S prudce bijícím srdcem za ním hleděla. Teď vyjde z mých dveří a ráno půjde rovnou do křížové palby, pomyslela si a srdce ji zabolelo. Věděl o nebezpečí všechno a bylo mu jasné, že mu od svítání bude v patách. Přesto se nebezpečí ukláněl, vyzýval ho do tance. Tancoval s ním. A do dneška ho vždycky přemohl. Ale něco jí pořád říkalo, že tentokrát by to mohlo dopadnout opačně. I takový amatér jako ona věděla, že nebyl ve výhodě, a i když by jí to nikdy nepřipustil, on to věděl taky. A přesto zítra bude riskovat život, protože je to jeho práce a protože je přesvědčený o své zodpovědnosti za jiné lidi. Na sobě mu nezáleželo, jí však ano. Záleželo jí na něm víc, než mohla vyjádřit slovy. „Počkej!"
Kapitola devátá David se otočil. „Co je?" „Zůstaň. Prosím... zůstaň." Ztuhl na místě. „Víš to jistě?" Kylie přikývla. „Absolutně." V uplynulých minutách si toho řekli hodně - možná až moc, ale možná že ještě ne dost. V posledních čtyřiadvaceti hodinách spolu přežili dva násilné útoky a mluvili spolu víc než za celých sedm let odcizení. Dnes v noci se něco velmi důležitého naučila. Nikdy se člověku nechce žít víc, než když je v nebezpečí života. A než celá záležitost s Hassanem skončí, bude nebezpečných situací ještě víc než dost. Jak by mohla za těchto okolností dopustit, aby pro ni byla minulost tak důležitá? Jak by mohl její strach stát v cestě něčemu, co oba tak zoufale moc chtěli? Dnes v noci by mohli mít poslední šanci dokázat jeden druhému, jak velmi o sebe stojí. „To bys měla," řekl drsným hlasem, s očima přišpendlenýma na ni, „protože podruhé se tě už ptát nebudu." „Jsem si jistá." Nepřestala ho milovat. Do dnešní noci by ji to tvrzení mohlo překvapit. Ale po vší té bolesti, při vrcholné upřímnosti sama k sobě, si musela přiznat prostou skutečnost. Vždycky ho milovala, vždycky ho milovat bude a nemůže s tím nic dělal. Měla jenom jedinou pochybnost, jestli ji nezlomí srdce. Instinktivně věděla, že už si nebude schopna kolem sebe vystavět zdi na ochranu proti němu, ale nakonec, co na tom záleží? V této chvíli se zítřek zdál tak daleko! Bude se tím zabývat, až to bude nutné. David se k ní pomalu vracel a oči mu hořely. Když byl na dosah, zastavil se. „Musím tě upozornit, že mi už nikdy neutečeš."
Usmála se na něho. „Nemám v plánu někam utíkat." Zasténal, přitáhl ji k sobě a žádostivěji začal líbat. Jeho polibky byly horké a tvrdé a pokud měla nějaké pochybnosti, roztály v horku, které se okamžitě zmocnilo celého jejího těla. A bylo to ohromné a tak správné - oni dva a zase spolu. Dnes v noci a navždy, modlila se potichu. Navždy. Stála na špičkách a bez zábran mu vracela polibky. Objala ho kolem krku a prsty čuchala vlasy. Krev jí vařila, tělo se poddávalo. Něco zamumlala, nebo si to aspoň myslela. Ani nevěděla, co říká nebo jestli ji slyšel, ale význam toho, i když ne slova sama, asi pochopil. Musel mít stejné pocity, protože od ní odtrhl ústa a zašeptal: „Musím tě odnést do postele, než bude pozdě." A zatímco celá hořela a staré city se jí míchaly s novými, vzal ji do náručí a nesl do ložnice. Tam ji položil na saténovou pokrývku a rychle se svlékal. Rozsvícená lampa na ně vrhala zlaté světlo. Měla nejasný pocit, že by se měla zvednout a odhrnout pokrývku. Taky by se asi měla svléknout, ale nedokázala od Davida odtrhnout zrak. Sundal si svetr a odhalil svalnaté paže a široký hrudník. Pleť mu ve světle zářila a hruď měl porostlou tmavými kudrnatými chloupky, které se směrem dolů sbíhaly a mizely pod opaskem. Bradavky měl malé a tmavé a ji až svrběly ruce, jak moc je toužila polaskat svými prsty. Zvedla k němu ruce. „Pojď." Zaváhal, pak se usmál a pokračoval ve svlékání. „Neprovokuj, Kylie. Nebo si tě vezmu, přestože jsme oba ještě oblečení." „Oblečení mi nevadí." Zvuk, který ze sebe vyrazil, byl napůl smích a napůl zasténání. „Podrýváš všechny moje dobré úmysly." Povolil si pásek a rozepnul zip kalhot. „A daří se mi to?" Žár jeho očí jí pronikal županem i noční košilí až na kůži, do krve, přímo do srdce. „Ještě chvíli a bude ze mě nemotorný nešika." „Chci tě cítit v sobě, Davide. Už je to tak dlouho..." „Ach bože, Kylie." Rychle si spustil dolů kalhoty, vystoupil z nich a vzápětí se zbavil i slipů. Pak se narovnal a ona viděla celé jeho svalnaté tělo a pulzující silné vzrušení. Sama byla malá a být to jiný muž, mohla by z něho mít strach. Ale on jí nikdy fyzicky neublížil. Ani při vášnivém milování, ani při bezstarostném hraní nebo ve vzteku, a proto se ho nebála ani teď. Po pravdě se chvěla nedočkavostí. Bolestně toužila se ho dotýkat, líbat ho, cítit ho na sobě a v sobě. I kdyby to pro něho snad měl být jenom sex, pro ni to bude milování. „Umírám touhou po tobě," řekl chraplavě, když si k ní lehal na postel. Zhluboka se nadechla, vdechujíc jeho mužně erotickou vůni. „Já také," šeptla a vztáhla ruce k jeho tváři. Zachvěl se. „Panebože, proč jsme tak dlouho čekali?" V duchu s ním souhlasila. V této úžasné chvíli se zdálo nepochopitelné, že čekali tak dlouho a odmítali si takovou rozkoš. Smířila se s bolestí - teď, kdy mu ležela v náručí, nechtěla myslet na nic jiného, jenom na něho a na několik příštích hodin.
Stejně jí nedal ani šanci na odpověď. Hladově a majetnicky ji líbal s rozhodností muže znovu si uplatňujícího nárok na to, co mu už jednou patřilo. Pod prudkým náporem jeho vášně se mu vzdávala a otvírala ústa, aby se mohl svým jazykem dotýkat jejího. Tělo ji bolelo, jako by měla horečku. Nemohla myslet a ani nemusela. Pro ni byl důležitý jenom David a jejich syrová vzájemná touha. Najednou se rozvázal pásek jejího kašmírového županu a David jí ho rozhalil. Položil jí dlaň na břicho a lehce ji prsty objal kolem štíhlého pasu. Pak sevřel v ruce její hedvábnou košili a ji polilo horko. Už se jí nechtělo ani chvíli čekat na ukojení, které bylo tak blízko. Přerušila polibek a chtěla mu odsunout ruku. „Svléknu se," zašeptala. Chraplavě se zasmál. „Ještě před chvílí ti oblečení nevadilo." „Před chvílí jsi vedle mě neležel nahý. Chci tě cítit na sobě." Ta dlouhá doba ode dne, co se spolu naposled milovali, byla jako období sucha pro půdu, napadlo ji. Když mu teď zase byla tak blízko, mluvila s ním, dotýkala se ho, úplně ji to ohromovalo. Vášeň a city se neustále stupňovaly, bylo to jako zázrak. Vytáhl jí košili nahoru, nad stehna, nato nadzvedla boky, aby jí ji mohl přetáhnout přes prsa. Zvedla ruce a čekala, že jí ji přes hlavu sundá. Když ale uviděl její ňadra, hlasitě zasténal, sklonil hlavu, vtáhl do úst její bradavku a jí se horkou touhou stáhl žaludek. Zatímco jí sál bradavku, pomalu a zkušeně jí hladil druhé ňadro. Hluboko zevnitř se jí šířila rozkoš a zachvacovala každý kousek jejího těla. Cítila ji v kostech, v podbřišku, mezi nohama. Se zasténáním se nadzvedla v bocích. „Nikdy jsem nezapomněl, jak bylo naše milování nádherné," řekl s ústy na bradavce. „Nikdy jsem na to nedokázal zapomenout, ale vzpomínky se ani zdaleka nevyrovnají skutečnosti." „Já vím," šeptla. Možná za to mohly roky, kdy se úporně snažila potlačit všechno, co k němu cítila. Nebo možná čas, který bez ohledu na sílu vzpomínek má tendenci je oslabovat. Jednoduše už nemohla vydržet ty nádherné pocity a chtěla si vytvořit nové vzpomínky. Stiskla mu rameno. „Počkej." Zatvářil se starostlivě. „Bolí tě to?" Krátce se zasmála. „Ne, vůbec ne. Chci si jenom sundat tu košili, abych tě cítila na své kůži." Chraplavě se zasmál. Pomohl jí posadit se, přetáhl jí košili přes hlavu a odhodil stranou. „Příště budeme hned od začátku buď oblečení, nebo úplně svlečení." Hlas měl napjatý čekáním. Poposedla si a vytáhla zpod sebe župan. S úsměvem se k němu otočila. „Teď se tě konečně můžu po libosti dotýkat." „Proč ti to trvalo tak dlouho?" škádlil ji, když ji stáhl na postel. Jen chviličku cítila hladkost saténu, protože ji okamžitě objal, přitáhl na sebe a ona ucítila horkou kůži a tvrdé svaly. „Posluž si," šeptal. „Dotýkej se mě. Vůbec mi to nevadí." A vpletl jí prsty do vlasů. Nato jí jemně, ale neúprosně stáhl hlavu dolů, až se jejich rty spojily v dalším horkém, spalujícím polibku, a než se nadála, svíjela se touhou na jeho těle. Přitiskla se ňadry v porostu jeho hrudi, zatímco spodní částí těla cítila jeho tvrdou erekci. Bez sebe vášní ho sevřela nohama, ale ještě nebyl tam, kde ho tak chtěla mít -v ní.
Pak najednou, jako by jí četl myšlenky, jí oběma rukama chytil hlavu a přetočil se s ní, že ležela pod ním. „Promarnili jsme sedm let," zamumlal. „Už nechci promarnit ani minutu." „Ani já ne." Žhavá vášeň jí naplnila hrdlo, hruď i lůno. Byla na něho víc než připravená. David se jí vklínil mezi nohy a ponořil se do teplé, čekající hloubky. Z hrdla jí unikl blažený vzlyk. Po tolika letech by měli být nešikovní a pro její tělo by mělo být obtížné se přizpůsobit, ale nebylo. Cítila nesmírné uspokojení, že jsou spolu zase spojeni. Jako by celé ty roky bylo její tělo bolestně prázdné. Teď se konečně se znovu cítila celá. Hladila ho po ramenou, zádech, bocích a cítila, jak mu pracují silné svaly, když jí líbal ohnivými polibky na krk, tvář a rty. Bez přestání se pohyboval dovnitř a ven a každým pohybem vnikal hlouběji. A když si myslela, že to už snad nevydrží, vzbudil v ní novou rozkoš, která jí vzala dech a vynesla ji ještě výš. Tělem se jí jedna za druhou šířily vlny slastných pocitů, až v nich tonula. Zatímco se k němu tiskla, zadíval se na ni svýma planoucíma očima. „Řekni, žes od té noci neměla jiného muže," žádal ostrým tónem. „Řekni, že ses doopravdy nemilovala s nikým jiným, jenom se mnou." Nechtělo sejí mluvit. Nitro měla přeplněné city a hlavu příliš prázdnou. Vášeň ji pevně svírala a někde uvnitř se začínalo rodit vrcholné vzrušení. Navíc cítila, jak jí tělem procházející žár hrozí sežehnutím. „Řekni mi to." „Ne," vydechla. „Neměla." „Je to pravda?" zeptal se tišeji. „Nemyslíš, že bys to vycítil, kdybych byla s někým jiným?" Silně se zachvěl, uchopil ji za zadeček a ponořil se do ní ještě hlouběji. „Jsi moje," řekl výhružně. „Vždycky jsi byla moje a vždycky budeš." Zrychlil pohyby a její vzrušení rostlo a bylo stále silnější. Pak najednou zadržela dech a stiskla ho pevněji. Zabořila mu nehty do zad a vyklenula se do oblouku. David neartikulovaně vykřikl a zrychlil tempo. A pak najednou měla pocit, že se vznáší. Když David viděl, že se blíží k vrcholu, přestal se ovládat a připojil se k ní. S Davidovou rukou obtočenou kolem těla a svou nohou přehozenou přes něho ležela Kylie spokojeně a tiše na jeho hrudi. Dýchání se jí zpomalilo, tep srdce se uklidnil. Každým nádechem cítila jejich společný pach - vůni jejich milování, svůj parfém, jejich pot. Malátně si pomyslela, že by jí stačilo ke štěstí, kdyby tak mohla navždy zůstat. „Jak je ti?" zalechtala ji na uchu jeho slova. Pousmála se a foukala mu do chloupků na hrudi. „Nádherně." „To je dobře." Objal ji pevněji. „Nesnesl bych, kdybys litovala toho, co se stalo." Tiše se zachichotala. „V žádném případě toho nelituji. Ani trochu." „Přesto ti dlužím omluvu." „Proč?" Znovu mu foukla do chloupků a dívala se, jak se hýbou. „Protože jsem spěchal. Jak jsme se jednou dostali do postele, byl konec. Příliš jsem té chtěl, než abychom se mohli milovat pomalu."
Znovu se zachichotala. „Pro příště - vážně pochybuju, že bys mě mohl chtít ještě víc." Šokované si uvědomila, že řekla „pro příště". Na chvíli si dovolila myslet, že by jejich vztah mohl mít budoucnost. David jí doporučoval, aby se snažila žít ze dne na den. Začala s chvilkou, ale aspoň začala. Hladil ji rukou po paži. „Nedokážu rozeznat, kde končí ta saténová přikrývka a kde začíná tvá kůže." „To je milé, že to říkáš," zašeptala. „To není kompliment." Chytil ji za ruku a propletl si s ní prsty. „To je pravda." Posunula se a naklonila k němu hlavu. Odměnil ji něžným polibkem na ústa a pak na čelo. Kéž by si mohla tyto vzácné chvilky, ty nádherné chvíle v Davidově náručí navždy zachovat. Bohužel věděla, že její přání jsou marná. Se zítřkem se nebezpečí zase vrátí. David vyjde hlavními dveřmi z této budovy a ocitne se uprostřed pekla. A nic, co by řekla nebo udělala, jeho rozhodnutí nezmění. Nesmí myslet na zítřek, musí vychutnat každičkou vteřinu, CO budou spolu. Bezpodmínečně. Tak jí to říkal. Žít v přítomnosti. Bude k tomu mít dostatek odvahy? Kvůli němu se o to musí pokusit. „Na co myslíš?" zamumlal a stiskl jí ruku. „Na to, jak jsem teď šťastná." Políbil ji na čelo. Vytáhla svou ruku z jeho, aby se s ním mohla prsty mazlit, objevovat jeho tělo a vrývat si do paměti jeho tvary. Na žebrech nahmatala dvacet centimetrů dlouhou jizvu. „Tuhle si pamatuju. Libye, že?" Zasmál se. „Ano. Bitka na nože. Kupodivu i tu jsem vyhrál." Odtáhla se, aby na něho lépe viděla. „A tady je střelná rána... taky z Libye?" Zazubil se. „Jo. Není to pro mě moc šťastná země." „Záleží na tom, jak se na to díváš. Ted jsi tady. Řekla bych, že jsi měl docela štěstí, když ses odtamtud dostal jenom s kulkou." „Uhrnm, máš pravdu." „Mám pravdu v mnoha věcech," neodpustila si, ale hned toho litovala. Zít v přítomnosti, připomněla si. „Taky si vybavuju několik jizev na tvých zádech. Říkals, že je máš z Jižní Ameriky." „Máš dobrou paměť." Usmála se. „Kdežto ty máš očividně mizernou cestovku, když jejich trasy vedou válečnými zónami. Kdybych byla na tvém místě, poohlédla bych se po jiné." Snažila se mluvit jako v legraci, ale pak si všimla něčeho, co jí všechny ostatní myšlenky vyhnalo z hlavy. „Počkej. Co je tohle?" Ukázala na červenou klikatou jizvu kousek od kyčle. A současně uviděla další nad pasem, pět deset centimetrů od boku. „A tyhle? Jsou čerstvé, že?" Jemněji vklouzl prsty do vlasů. „Ano." „Jak čerstvé?" „Tři měsíce." „Tři měsíce? Tedy zhruba z doby, kdy jsem byla u Allesandra." Chtěla si sednout, ale pevnějším objetím ji přinutil zůstat ležet vedle něho. „Nemusíš se hned rozčilovat," mumlal. „Jsou zahojené."
„Nebudu se rozčilovat. Jen mi řekni, co se stalo." „To je minulost, Kylie." „Tak stará zase ne." Povzdechl si. „Stalo se to, když jsme šli poprvé po Asadovi. Od začátku se nám nedařilo. Dostalo se jim nečekané pomoci. Bylo to drsné a já jsem nebyl jediný zraněný. Scott nařídil ústup. Dostali jsme se z toho a nás zraněné dopravili do Paříže." „Takže jsi mi volal z nemocnice?" „Ne." Jemně ji pohladil po tváři. „Zrovna jsem z ní vypadl a ubytoval se v hotelu, abych se zotavil." „Proč jsi mi neřekl, že jsi zraněný?" Zašklebil se na ni. „Proč? Co bys udělala? Zrušila bys svou návštěvu u Molinariho?" „Ne." „Přiletěla bys pak za mnou?" „Nevím. Asi ne." Nerada to říkala, ale byla to pravda. „Tak vidíš," odpověděl. „Tak k čemu by ti to bylo?" „Asi k ničemu." Nato si uvědomila něco, co by ji tenkrát určitě šokovalo, ale dnes už ne. Kdyby jí byl řekl, že je zraněný a že ji potřebuje, přiměla by pilota změnit kurs a letět přímo do Paříže. „Jak dlouho ses zotavoval?" „Řeknu ti jenom, že když jsme po Asadovi šli podruhé, byl jsem už úplně v pořádku." Objal ji a vytáhl na sebe. „Můžeme se teď vrátit k současnosti? Prosím. Je mnohem zajímavější." Usmála se na něho. „V tomto případě, ale jenom v tomto, s tebou souhlasím." Chraplavě se zasmál a přetočil se na ni. Kylie se vyvinula Davidovi z náručí a vstala z postele. Chvíli tiše stála a pozorovala ho, jak spí. Když byl vzhůru, vypadal silně a nepřemožitelně. Kupodivu tak vypadal i ve spánku. Jenomže nebyl nepřemožitelný. Dokazovaly to jizvy na jeho těle. V minulých několika hodinách se spolu ještě několikrát milovaly Horce a vášnivě. Neměla na svém těle místečko, kterého by se nedotkl, nepolíbil ho nebo nepohladil. A naopak na jeho těle nebylo místo, které by ona neprozkoumala svýma rukama a ústy. Chvílemi bylo jejich milování tak pomalé, sladké a hluboce dojemné, že jí tekly po tváři slzy. Jindy se jejich vzájemná touha tak vystupňovala a plameny šlehaly tak vysoko, že sotva mohla dýchat. Tak po sobě hladověli, až jejich vášeň hraničila s násilím. Přesto se nemusela dívat do zrcadla, aby věděla, že na sobě nemá jedinou modřinu. Zvedla košili a župan a šla do koupelny u pokoje pro hosty. Nechtěla probudit Davida pouštěním sprchy ve své koupelně. Ráno bude muset být čilý a ve střehu. Osprchovala se, vklouzla do košile a do županu a šla do obývacího pokoje, kde se usadila v pohodlném křesle. Byla vyčerpaná, ale nemohla si dovolit jít spát. Musela zůstat vzhůru, dokud David neodejde. „Co se děje, Kylie?" Trhla hlavou. Ve dveřích stál David, s ručníkem kolem beder a s mokrými vlasy. Byl v její sprše, zatímco ona se sprchovala v jiné koupelně. „Proč jsi už vzhůru?" „Vzbudilas mě, když jsi vstala z postele." „Promiň. Chtěla jsem, aby ses lip vyspal." Usmál se na ni. „To není tvoje chyba. Při všech těch letech mé práce jsem se naučil spát velmi lehce." „Proč jsi nic neřekl?"
„Netušil jsem, že se hned nevrátíš. Až později, když ses pořád nevracela, jsem si to uvědomil." Pokrčila rameny. „Doufala jsem, že budeš ještě spát." „Vrať se do postele a budu." Zavrtěla hlavou. „Já nemůžu, ale ty se vrať. Musíš se pořádně vyspat." „A ty snad ne?" Najednou se k ní shýbl a cípy ručníku napnutého přes jeho svalnatá stehna se poodhrnuly. „Co se děje, Kylie?" „Nic." „Tomu nevěřím. Něco se stalo, a jestli mi to neřekneš, obléknu se a budu tady sedět s tebou. A tak se nevyspí ani jeden z nás." Ačkoliv mluvil jemně a trpělivě, ona věděla, že to myslí vážně. Začal se zvedat, ale položila mu ruku na vlhké rameno. „Nemůžeš se prostě vrátit do postele?" „Jedině když se vrátíš se mnou." Zhluboka se nadechla. „Kdybych to udělala, mohla bych usnout, a to nechci." „Proč?" Podívala se na něho. „Protože se nechci ráno vzbudit a zjistit, že jsi pryč." Chvíli na ni němě zíral a pak pomalu zavrtěl hlavou. „To kvůli tomu zatracenému vzkazu, že? Tomu, co jsem ti nechal před sedmi lety, a nevzbudil tě. Pořád tě to pronásleduje, viď?" „Já vím, že je to ode mě hloupé. Bylo mi jednadvacet a cítila jsem se velmi dospěle, ale když si na to vzpomenu, myslím, že jsem tehdy ještě dospělá nebyla." „Miláčku, to nebyla nedospělost, ale reakce na to, co tě potkalo v dětství. I v padesáti bys tak mohla klidně reagovat a bylo by to pochopitelné." „Já nevím." Podívala se do klína na své pevně sevřené ruce. „Když jsem si přečetla tvůj vzkaz -" „Vybavil se ti vzkaz tvé matky." Užasle přikývla. „Jak to, že to víš? Mně to došlo až mnohem později. Ale to ráno se mě to strašně dotklo." „A potom ses rozzlobila." Jemně jí od sebe odtáhl ruce a jednu jí držel. „Pochopil jsem to z tvých slov v uplynulých dvaceti čtyřech hodinách." Stiskl jí ruku. „Je mi to líto, Kylie. Tenkrát mě vůbec nenapadlo, že ti můj vzkaz připomene dávné trauma." „Samozřejmě že ne. Nebyla to tvá chyba, Davide. A když na to přijde, moje asi taky ne. Bylo to něco, co jsem nemohla vědomě ovládnout." Pochmurně se na ni podíval. „Měl jsem si to uvědomit. Vždyť jsem to prožíval s tebou, sakra. Viděl jsem, jakým peklem jsi jako dítě prošla." Zavrtěla hlavou. „Nemá smysl se trápit tím, co by se stalo, kdyby. Už je to dávno pryč." „Máš pravdu. Minulost je za námi, ale jestli tě to ještě trápí..." Pomohl jí vstát. „Trápí?" „Trápí mě, a moc, když si pomyslím, že se ráno vzbudím a nenajdu tě vedle sebe." „Budu s tebou," slíbil vážně. „Slibuju." Objal ji. „Pojď, miláčku, oba se potřebujeme trochu vyspat." Vyvinula se mu z objetí, aby se mu mohla dívat přímo do očí. „Ještě něco ti musím říct." „Ano?"
„Nejdřív se ti musím omluvit za své chování po celé ty roky. Bylo hrozné." „Je to minulost, zapomnělas?" „Něco patří minulosti, něco ne. Poslouchej mé, Davide, prosím." „Poslouchám. Ale pamatuj, spolu všechno zvládneme." Byl tak silný a sebejistý. Ráda by ho napodobila, ale s blížícím se dnem začínala mít strach. „Když jsem si uvědomila, proč na mě tvůj vzkaz tak zapůsobil, měla jsem ti to vysvětlit. Já vím, že bys to pochopil. Ale uvědomila jsem si i něco jiného. Nemohla jsem s tebou mluvit o ničem, protože jsem podvědomě cítila, že po pěti minutách bychom spolu skončili v posteli. A věděla jsem..." V krku se jí najednou udělal knedlík a musela zmlknout. Oči se jí zalily slzami. „Co?" zeptal se tiše. „Mně můžeš říct všechno." Odhodlané slzy zahnala, odkašlala si a přiznala se: „Bála jsem se riskovat, že se do tebe zase zamiluju, když jsem věděla, že by ses z další akce mohl vrátit v plastikovém pytli." „Chápu." Zamyšleně na ni hleděl. „Ještě pořád máš z toho strach?" Ano! chtělo se jí zakřičet, ale ovládla se. Bez ohledu na její pocity a na to, co mu řekla, stejně ráno vypadne a postaví se nepříteli. Nemusí ho ještě zatěžovat svými problémy. „Jenomže," pokračovala pomalu, „dnes v noci jsem pochopila, že je zbytečné se bránit do tebe zamilovat, protože tě pořád miluju. Pravda je, že tě miluju od svých pěti let. Milovala jsem tě tu noc mého narozeninového večírku. Milovala jsem tě celých sedm let, co jsme byli od sebe. A miluju tě i teď. Vždycky tě budu milovat." Odmlčela se, vydechla si a přitom si všimla, že David skoro nedýchá. „A co se týká toho, že se o tebe bojím -řekněme, že s tím bojuju." Chvíli byl zticha, jen ve tváři se mu střídaly různé výrazy. Nakonec promluvil: „Panebože, čím jsem si tě jenom zasloužil?! Ať už to víš nebo ne, jsi úžasná. Zažilas už tolik bolesti a já jsem ti nechtěně ještě přidal. A přesto máš dost odvahy svému strachu čelit." Nepodařilo se jí usmát. „Tou odvahou si nejsem tak jistá." Něžně vzal její tvář do obou dlaní. „Kylie, já tvé lásce věřím. Vždycky jsem tě miloval. Nikdy jsem nedokázal na tebe zapomenout, prostě proto, že jsi součástí mne samého." Zazubil se. „A vždycky jsi byla, dokonce i tehdy, kdy jsem to nechtěl. Ale mám tě navždycky v srdci a nic a nikdo mi tě z něho nevyžene. Miluju tě, Kylie, a prosím té, věř mi, když říkám, že nás čeká nádherný život." Kylie se vzbudila jako první. David ji pořád držel kolem pasu a tiskl se k ní. Nemohla se pohnout, ani kdyby chtěla, ale ona nechtěla. Venku už bylo světlo, věděla, že se David už brzy vzbudí a odejde. Tiše ležela a snažila se myslet na přítomnost. Chtěla si všechny pocity zapamatovat. Nebyla tak silná, jak si myslel. K smrti se bála budoucnosti... a toho, co se už za pár hodin stane. Proto se snažila vtisknout si do paměti ticho a pocit klidu s vědomím, že dokud leží vedle ní a drží ji, je v bezpečí. Chtěla si zapamatovat jeho dech a osobitou mužnou vůni. A nikdy nechtěla zapomenout na váhu jeho paže kolem pasu. Jako by ji i ve spánku instinktivně držel co nejblíž.
Ale... Ze zavřených očí jí unikla slza a sklouzla po líci. To nedokáže. Ať dělá co dělá, nedokáže nemyslet na to, že všechno, co cítí a co si tak zoufale snaží zapamatovat, už po dnešku možná znovu nezažije. David se zavrtěl. Okamžitě se pokusila ztišit dýchání, aby si myslel, že ještě spí, ale mohla si být jistá, že ho neoklame. Prsty jí z tváře a z krku odhrnul vlasy, přitáhl se k ní a políbil jí na citlivé místo pod uchem. „Dobré ráno," zamumlal teplým hlasem, který hladil. Další zvuk, který si musí zapamatovat. Nenápadně si setřela slzu, otočila se a usmála se na něho. „Dobré ráno. Vyspal ses dost?" „Dost?" Zazubil se. „Kdoví. Ale stačí mi to." „Stačí? Myslíš těch pár hodin, co jsme se nemilovali?" Zasmál se. „Raději bych se s tebou miloval, než spal. Ve dne i v noci." „Chtěla jsem, aby sis odpočinul, když máš být ve střehu." „Na to moc spánku nepotřebuju." Nemělo smysl s nim o tom diskutovat nebo si dokonce dělat starosti. V noci po ní tolik toužil, že na odpočinek ani nepomyslel. Pohladila ho po tváři a cítila rašící vousy. Další, co si bude pamatovat. „Chtěl by ses osprchovat, než půjdeš?" „Asi bych měl... ale ne s tebou." Zazubil se. „Kdybych tě tam zatáhl, jak se mi ostatně chce, nikdy bych neodešel." Usmála se. „Takže já jsem pokušení. To znamená, že jenom na mně leží vina, že jsem tě nenechala v noci spát, a teď ti bráním v klidu se osprchovat. No tedy, Davide!" Smál se. „Je to jen a jen tvoje vina." Začala ho lechtat, až prosil o slitování, protože se mohl uchechtat. Za patnáct minut už ležela v posteli sama, opírala se o polštáře a hleděla, jak se obléká. Než se osprchoval, přinesla mu z Wyattova bytu čisté oblečení. „Co snídaně?" „Snídám se Scottem, nevzpomínáš?" Zapomněla. Myslela právě na to, že kdyby ho zdržela na snídani, mohla by s ním být o chvíli déle. „Co kdyby sis s sebou vzal Tima a pár bodyguardů?" Podíval se na ni takovým pohledem, že si už jen povzdechla. Dooblékal se, posadil se k ní na postel a vzal ji za ruku. „A co takhle? Zavolám ti každé dvě hodiny." „Jak? Mobilním telefonem, na který se můžou napojit?" „Scott mi přinese nejmodernější digitální přístroj, který se nedá vystopovat." „Nemyslel sis to i o tom posledním?" „Ne," jemně odpověděl. „Vlastně jsem na to vůbec nemyslel. Pamatuješ? Dovolil jsem si v pozornosti polevit, což už neudělám. Abych tě uklidnil, zavolám ti z budky, jestli nějakou najdu." „Výborně! Tam budeš zase stát všem na očích." Zasmál se. „Tobě je těžko vyhovět." Snažila se být klidná, ale jak běžel čas, bylo to stále těžší. „Kruci, Davide. Chováš se, jako bys šel jenom pro noviny. Asi bych tě měla něčím praštit po hlavě, svázat a držet tady." „Svázat a držet mě tady?" opakoval a v očích se mu zajiskřilo. Natáhl se odhrnul jí vlasy za ucho. „Netušil jsem, že máš sadistické choutky, ale vydrž, kotě, jen co se vrátím, můžeme to zkusit."
Bylo jí do pláče, proto sevřela ruce v pěst a bouchla ho do ramene. Vůbec nezareagoval a to ji naštvalo. Už zvolna vstával, ale popadla ho za ruku a stáhla zpět. „Poslouchej mě, Davide. Zítra večer je u Abigail štědrovečerní večírek, a jestli si myslíš, že tam půjdu sama, tak-" „Pozval jsem tě vůbec? Musel jsem na to zapomenout," škádlil ji. „Ne, to já jsem pozvala tebe. Právě teď. Copak jsi to neslyšel? Myslím to vážné, Davide. Musíš tam být." Ten večírek nebyl důležitý. Důležité bylo, aby se k ní vrátil živý. Zvážněl. „Teď poslouchej ty mě," vzal ji za obě ruce a díval se jí do očí. „Nic se mi nestane, Kylie. Nic. Musíš mi věřit. Ale co se týká večírku u Abigail, nemůžu ti vůbec nic slíbit. Nevím, jak dlouho bude trvat, než dostaneme Hassana. Můžu ti jedině slíbit, že přijdu. Možná to nestihnu na první tanec, ale bude spousta času na poslední." Třásl se jí spodní ret. „Opravdu?" „Určitě. A víš proč?" „Protože tě zabiju, když ne?" „Ne. Protože tě miluju a chci být všude tam, kde budeš ty. A teď, když vím, že i ty mě miluješ, mám o důvod víc se k tobě vrátit co nejdřív." „Miluju tě," zašeptala a zvedla tvář k polibku na rozloučenou.
Kapitola desátá Soukromý telefon zazvonil kolem jedenácté a Kylie ho okamžitě zvedla. „Ano?" „Máš moc práce?" Oddechla si, když uslyšela Davidův hlas. „Jasně. Asi tolik, kolik jsem jí měla v devět, když jsme spolu mluvili naposled. Jsi v pořádku?" Zasmál se. „Ano." Ve sluchátku slyšela hluk - auta, jejich klaksony, hvízdání pneumatik a další nerozeznatelné zvuky. Byl někde venku na ulici. „Je tvůj přítel s tebou?" „Scott?" Hlas se ztratil, jako by otočil hlavu, a pak se zase vrátil. „Je někde poblíž." Chlap, který ho měl chránit zezadu, je někde poblíží Těžce polkla, pevně rozhodnutá svou nervozitu nedat najevo. Však už si své řekla. „Pokročili jste nějak?" „To se ještě nedá s jistotou říct." „Tak mě aspoň uklidni, že máš lidi, kteří tě hlídají. Především lidi se zbraněmi." „Mám veškerou ochranu, kterou potřebuju. Copak jsem ti neříkal, že všechno bude v pořádku?" Zavřela oči. „Jo, říkal."
„Tak na to nezapomínej a přestaň se bát." Najednou začal spěchat. „Budu už muset jít. Miluju tě a pokusím se zavolat znovu, ale neměj strach, jestli o mně chvíli neuslyšíš. Bude to znamenat jenom to, že se blížíme k cíli." „Počkej, Davide. Nezavěšuj -" Telefon oněměl. Praštila jím na vidlici a odhodila pero na stůl. „No jasně!" mumlala. „Jen se neboj. Všechno bude v pořádku," zlobila se. Třela si čelo. „Tak proč mám zas ten hnusný pocit, že něco není v pořádku?" Další dvě hodiny se nekonečně táhly. Díkybohu měla práci, na kterou se musela soustředit. Ale bylo to těžké. Pokaždé, když jí Clifford ohlašoval spojovaný hovor, sebou trhla. Kdykoliv se otevřely dveře kanceláře, poskočilo jí srdce. Ale soukromý telefon už nezazvonil. A jak ubíhal čas a David se neozýval, byla stále nervóznější a nervóznější. Zabzučel interkom. „Ano?" „Slečno Damaronová, je tady pan -" Otevřely se dveře a dovnitř vešel vysoký světlovlasý muž s ocelově modrýma očima. „Jsem Scott Hewitt," představoval se už cestou po koberci k jejímu stolu s Cliffordem v patách. Mladík se omlouval: „Promiňte, slečno Damaronová, pokoušel jsem se tomuto pánovi vysvětlit, že dnes nemáte na nikoho čas, ale -" S očima upřenýma na Scotta se postavila. „David, že? Něco se mu stalo." Scott přikývl. „Slečno Damaronová, mám zavolat ochranku?" Mávnutím ruky poslala Clifforda pryč. „Je... mrtvý?" Zaváhal. „Ne, pokud vím." „Pokud víte?" „Mrzí mě to. Ale opravdu toho moc nevíme. Musel jsem ale Davidovi slíbit, že pokud se s ním něco stane, přijdu vám to osobně říct. Možná jsem měl počkat, dokud nebudeme vědět víc, ale příštích pár hodin budu mít moc práce." Objala se rukama, aby se neroztřásla. „Povězte mi, co se stalo." „Jak jsem vám už říkal, moc toho nevíme. Pořád jsme Davida sledovali. Jednu chvíli tam byl a za moment už ne. „Chcete říct, že prostě zmizel?" „Ano a ne." Vzteky vykřikla: „Co to sakra znamená?" „Ve skutečnosti nikdo neviděl, že by ho chytili," řekl klidně, „ale viděli jsme z místa, kde předtím stál, odjíždět černou dodávku. Měli jsme na sledování připravená tři auta, ale dodávka se nám ztratila v provozu. Ale máme její číslo, které se teď prověřuje." To je jako noční můra, pomyslela si Kylie. Nejhorší ze všech. „A co když na to mysleli a připevnili na dodávku ukradnuté číslo?" „Pak najdeme jiný způsob." Mrkl na hodinky. „A teď mě omluvte..." „Ještě ne." Začínala se chvět, ale dokázala na něho namířit prst. „Měl jste jediný úkol uchránit Davida naživu, a úplně jste to zbabral. Takže se určitě můžete ještě chvilku zdržet a říct mi pravdu. Myslíte si, že je mrtvý?" Tentokrát nezaváhal. „Ne. Spoléhám na to, že ho Hassan bude chtít zachovat naživu, přinejmenším tuto noc, případně i zítra." Odmlčel se. „Davidův únos byl součástí našeho plánu."
„Součástí vašeho plánu?!" S nevírou se uhodila do čela hřbetem ruky. „Proboha, i idiot by vymyslel lepší plán." Už když to říkala, došlo jí, kdo ten plán vymyslel. David. „Byl to nejrychlejší způsob, jak se dostat k Hassanovi," pevně pokračoval Scott. „Chtěli jsme, aby Hassan Davida unesl a my je mohli sledovat. Pro případ, že bychom je ztratili, dali jsme Davidovi na tělo elektronické sledovací zařízení." „Elektronické sledovací zařízení?" opakovala s nadějí v hlase. Zavrtěl hlavou. „Museli ho okamžitě najít a zneškodnit. Měli jsme ještě několik dalších plánů v záloze, ale Hassan a jeho muži jsou kluzcí jako úhoři." „Myslela jsem si, že vaše organizace je elitní. Nejlepší z nejlepších. Co se s vámi všemi stalo? Jak jste ho mohli ztratit? Jak jste mohli připustit, aby se to stalo?" Byť někde v koutku mysli věděla, že z toho nemůže obviňovat Scotta, v této chvíli byl vztek její jedinou obrannou, aby se nezhroutila. „New York pro nás není džunglí, ve které se vyznáme, Kylie, ale pro Hassana a jeho muže bohužel ano. Přesto nejsou profesionálové jako my. Nejdřív musíme zjistit, kde jsou, pak se k nim dostaneme a Davida zachráníme." „Jak si můžete být tak jistý, že bude ještě naživu? Hassan ho chce přece zabít." „Správně. Ale Hassan je taky praktický. Nejdřív se budou snažit získat od něho co nejvíc informací o naší organizaci. Budou chtít jména a rozmístění našich agentů a taky zjistit, co už o nich víme, a všechny naše plány do budoucna." „A David jim nic neřekne." Poprvé si všimla, že jeho pohled změkl. „Já vím, ale než jim to dojde, bude to chvilku trvat. A zatím budou... budou se ho snažit... zlomit. Teprve až si uvědomí, že mluvit nebude, začnou ho zabíjet. Pomalu. Hassan Davida tak nenávidí, že bude chtít, aby před smrtí co nejvíc trpěl." Zbledla. „Budou ho mučit." Scott přikývl. „I když to zní hrozně, pomůže nám to získat potřebný čas. Každá minuta je dobrá, a proto musím okamžitě odejít." „Počkejte." „Kylie, já -" Natáhla ruku. „Já vím. Věřte mi, že vím, že vás obírám o vzácné minuty, ve kterých může jít Davidovi o život." Hlas se jí zlomil, ale pokračovala dál: „Jenom mi řekněte, jak ho vlastně hledáte." Hlas měla pevnější a taky se už míň chvěla. Scottova zmínka o džungli jí vnukla nápad. „Hledáme adresu. Místo. Dáváme do počítače každé jméno, na které narazíme, v jakékoliv možné kombinaci, a doufáme, že narazíme na adresu, kterou jsme ještě neznali a neprověřili." Zaváhal, chvíli uvažoval a pak rychle pokračoval: „Hledáme místo, které jim už nějakou dobu patří. Musí být dost velké nejen pro celou Hassanovu skupinu, ale i pro všechny jejich zbraně a výbušniny plus všechno, co používají jako zástěrku." „Zástěrku? Myslíte třeba, že tvrdí, že prodávají například vzácné vázy ze Středního východu? To musí mít dost zboží, aby byli přesvědčiví." „Přesně tak. Ať už používají jako zástěrku cokoliv, musí to být dost velké, aby se tam pohodlně daly ukrýt i zbraně."
Přikývla. „Chápu. Díky za vysvětlení." Když teď znala jasný obrázek situace, už se necítila tak bezmocná, protože věděla, že i ona může něco podniknout. „Třeba skladiště, že?" „Ano," odpověděl jí pochmurně. „Bohužel v New Yorku je jich bezpočet. Ale někde začít musíme, a tak svou pozornost zaměříme na přístav, zvláště na doky, kde se vykládá zboží. Ale jak jsem říkal, New York má dlouhé pobřeží." „Nemáte nějakou fotku Hassana a jeho mužů?" Scott už začínal být netrpělivý a významně se podíval na hodinky. „Ano. Podařilo se nám získat fotky Hassana a pár jeho kumpánů z promoce." „Kdy mi je můžete odfaxovat?" Vrtěl hlavou, ale Kylie ho zarazila. „Neobtěžujte se mi říkat, že je to tajná informace. Potřebujete každou možnou informaci a já vám ji můžu sehnat." Scott se na ni zadíval a zvažoval možnosti. „Jak?" „To teď není důležité... uděláme dohodu. Dejte mi číslo, na kterém vás kdykoliv zastihnu, a když něco objevím, okamžitě vám dám vědět. David říkal, že máte nějaký digitální telefon." Zavrtěl hlavou. „Podívejte se, nabízím vám pomoc - pomoc, kterou nemůžete odmítnout, pokud chcete dostat Davida zpět živého." Scott ještě chvíli váhal a pak si dlouze vzdychl. „Tak jo. Dám vám je odfaxovat." Chytila pero a rychle psala na útržek papíru. „První je číslo mého faxu," řekla. „To druhé je číslo, na kterém jsem neustále k dosažení, ve dne i v noci. Prosím, zavolejte mi hned, jak se něco dozvíte. Cokoliv, a já udělám totéž." Podala mu papír výměnou za číslo, které napsal na svou vizitku. „Děkuji." Schoval si papír do kapsy a už byl skoro u dveří, když se zastavil a otočil se k ní. „David měl pravdu - opravdu jste odvážná. Ty faxy byste měla mít během pěti minut. A ještě něco. Jestli se umíte modlit, právě teď je ten pravý čas. Budeme potřebovat moc štěstí, abychom dostali Davida, než..." Nedořekl. „Prostě se modlete." Jen co od Scotta přišly faxy, Kylie vyhledala číslo ve svém soukromém seznamu a vyťukala ho. „Haló." „Allesandro, to jsem ráda, že jsi tam." „To jsi ty, Kylie? Stalo se něco?" „Ano, ale neboj se. Platí, co jsem ti řekla včera. Mně nehrozí nebezpečí, ale Davidovi ano." „Davidovi? Tomu řidiči?" „David není můj řidič, Allesandro. Abych to zkrátila, je to náš starý rodinný přítel. Právě ho tady ve městě unesli teroristé, a proto okamžitě potřebuju tvou pomoc." „Teroristé...? Víš, že bych pro tebe udělal všechno, Kylie. Ale v tomto případě nevím, jak bych ti mohl pomoct. FBI by ti rozhodně pomohla lip než já... nebo možná nějaká jiná vládní organizace." „Ne tak, jak potřebuji. Poslouchej. New York je tvá džungle, Allesandro. Víš o všem, co se tady šustne. Hned jak domluvíme, odfaxuju ti fotografie čtyř mužů, kteří unesli Davida, a chtěla bych, abys je co nejdřív rozeslal všem svým lidem. Doufám, že někdo z nich mohl by poznat aspoň jednoho a zavolat ti, kde by se mohli ukrývat. Řekni jim, aby se soustředili hlavně na skladiště, nejspíš někde u Atlantiku." „Úžasně ti to myslí, Kylie. Tvůj plán je skvělý. Odfaxuj mi ty fotky." „Děkuji ti, Allesandro. Věděla jsem, že s tebou můžu počítat. Jo, a ještě něco. Ať se tví lidé nepokoušejí do toho jakkoliv zasahovat. Jenom ať ti zavolají, až je najdou. Pak
mi dej vědět a já zavolám Davidovu organizaci. Oni se už o všechno postarají. Tak ať se do toho nikdo z tvých lidí nezaplete." „Dobře. Ještě něco?" „Jenom to, že jde o čas. Čím déle budou mít Davida... Řekni všem, ať sebou hodí." „Řeknu." Odmlčel se. „Kylie?" „Ano?" „Předevčírem jsem se tě ptal, jestli máš někoho jiného. Říkalas, že někdo byl, ale že je příliš obtížné ho milovat. Myslela jsi tím toho Davida, že?" „Ano." „Teď už víš, že ho miluješ, viď?" „Ano." Chvíli mlčel. „Tak mi odfaxuj ty fotky a já se ti ozvu okamžitě, jakmile něco zjistím." „Děkuji ti, Allesandro. Jsem ti moc vděčná." Kylie poslala Clifforda domů, pak zavolala do kanceláře Jonáše, Sina, Liona a Jasmínu a řekla jim všechno, co se dozvěděla. Okamžitě začali uvažovat, jak by mohli sami pomoct, ale nakonec museli připustit, že jim nezbývá nic jiného, než čekat. A přitom žádný z nich nebyl na nečinnost zvyklý. Když zazvonil telefon její soukromé linky, všichni nadskočili. Kylie po něm rychle sáhla. „Ano?" „Zjistil jsem tu adresu," oznamoval Allesandro. Úlevou jí vyhrkly slzy. „Díkybohu." Zapsala si nejen adresu, ale i další taktické podrobnosti o budově. A během psaní se jí v hlavě začal formovat nápad. „Všechno zjistil můj bratranec, Gilberto," pokračoval Allesandro. „Je ve vysoké funkci odborové organizace v docích. Můžete ho použít jako spojku. Bude čekat na tvůj telefonát a je moc rád, že může pomoct. Říkal, že ti lidé, které hledáte, jim už nějaký čas lezou na nervy." Nadiktoval jí číslo a ona si ho zapsala. „Allesandro, nemůžu ti dost poděkovat." Zavěsila a podívala se na bratrance. „Není jisté, že David je na adrese, kterou mi právě Allesandro dal, ale to skladiště si pronajali před třemi lety." Zvedla telefon a vyťukala číslo. Scott se okamžitě ozval. „Jak jste daleko od naší firmy?" zeptala se. „Deset minut. Proč?" „Právě jsem dostala adresu a polohu skladiště v přístavu i se jménem a telefonním číslem člověka, který identifikoval muže na faxech. Prý ho mají pronajaté tři roky. Ten muž bude po ruce pro případ, že bychom ho potřebovali." „Počkejte. Jak jste se dostala k těm informacím?" „Nemůžu vám prozradit jméno, ale tomu člověku naprosto důvěřuju." „Takže mě žádáte, abych poslal své muže do akce na základě informací z neznámého zdroje?" „Pro mě není neznámý. Svěřila bych mu i svůj život. A budete moct mluvit s tím, kdo je poznal. Ostatně, už jste něco objevili?" „Ještě ne." „Podívejte se, neodmítejte mě, dokud si to neprověříte. Můžete přijet sem, nebo mám jet za vámi?" „Řekněte mi adresu do telefonu," požádal ji Scott. „Ne. Nechci dělat problémy a plně si uvědomuji, že je důležité jednat rychle, ale opravdu věřím, že šance, že se z toho David dostane živý, budou větší, když budu u toho."
„Když budete u toho? To vám v žádném případě nedovolím, Kylie. My používáme civilisty pouze jako informátory. Nikdy je nezapojujeme do akcí. A kromě toho by mě David zabil, kdyby se vám něco stalo." „Scotte, na handrkování nemáme dost času. Mám adresu a kromě toho mám dost prostředků na to, abych se do toho pustila sama, když to bude nutné." Teď blufovala. Ochranka Damaronových by byla schopná udělat pro Davidovo osvobození všechno, co by bylo potřebné, ale zabralo by nějaký čas sehnat je všechny dohromady a domluvit strategii. „To byste udělala jenom tehdy, kdybyste chtěla, aby David zemřel. Kylie, mí muži a já jsme připravení. Potřebujeme jenom adresu, kterou máte vy. David může být doma do hodiny." „Dám vám jiný návrh, Scotte." Slyšela, jak zavzdychal, ale ignorovala to. „Jakmile se uvidíme, řeknu vám všechno, co vím, a navrhnu vám svůj plán. Jestli si pořád budete myslet, že je to nesmysl, a přesvědčíte mě o tom, zůstanu tady. Tak co? Přijedete? Jestli ano, můžete použít naše soukromé parkoviště jako stanoviště pro své muže. Nebo můžu já přijet za vámi, ale potrvá mi to asi dvacet minut. Co si vyberete?" Hlasitě vydechl. „Bude lepší, když přijedete sem." „Budu tam, jak nejrychleji to půjde." Vysvětlil jí, kam má jet, zavěsila a spěchala ke dveřím. „Zavolejte Timovi, ať mi za deset minut přistaví jaguár." Bratranci vyskočili a Jonáš sáhl do kapsy pro svůj mobilní telefon. „Počkej, Kylie," popadl ji Sin za ruku. „Co chceš udělat?" „Pojďte se mnou do mého bytu a všechno vám řeknu." Kylie jela k přístavu podle Scottových instrukcí. Byla ráda, že když mu řekla všechno, co věděla od Allesandra, a vyložila mu svůj plán, souhlasil. Nic si nenamlouvala. Scott se svým týmem ji nepotřebovali. Ale nedokázala sedět v kanceláři, nic nedělat a jenom čekat. A taky cítila, že Scott si je vědomý, že je jediná osoba na světě, která chce Davida zachránit ještě víc než on. Proto se nakonec podvolil, ale musela mu slíbit, že udělá přesně to, co jí řekne. Bratranci tak snadno s jejím plánem nesouhlasili. Přeli se s ní celou dobu, co se převlékala. Trvali na tom, že ji budou nenápadně sledovat, ale nakonec ustoupili, protože ji měli rádi natolik, aby její přání respektovali. Před nimi a před Scottem byla statečná, ale teď se chvěla a žaludek ji strachy bolel. Vidina Davida, zraněného nebo možná umírajícího, ji však popoháněla vpřed. Jela bočními uličkami a blížila se k svému cíli. Hassanovo skladiště nebylo přímo na pobřeží, ale stejně ve vzduchu cítila slabý zápach moře. Pak je uviděla. Skladiště, kde, jak doufala, najdou Davida živého a zdravého. Zhasla světla i motor a nechala auto dojet až na deset metrů. Scotta ani jeho muže nikde neviděla, ale věděla, že budou někde poblíž, stejně jako Allesandrův bratranec. Už se Scottem mluvil a dal mu všechny informace. Skladiště až na jediné světlo nad vchodem vypadalo temné. Cedule na dveřích oznamovala název společnosti: PERSKÝ IMPORT. Podle Gilberta tento vchod používali jako hlavní. Taky povídal, že skladiště bude zvenku vypadat tmavé, protože má vysoká okna natřená černě a zatemňovací žaluzie. Podívala se na hodinky, aby si ověřila, že všechno jde podle plánu, a knoflíkem otevřela kapotu. Na klíčích měla ozdobný přívěsek, obsahující sprej s pepřem. Byl
jenom na pár stříknutí a byla to její jediná zbraň. Vyklouzla s klíči z auta a potichu za sebou zavřela dveře. Na kůži ucítila studený vítr, točící se kolem skladiště. Měla na sobě šikmo střižené krátké šaty ze stříbrného saténu. Byly tak přiléhavé, že bylo absolutně vyloučeno, aby pod nimi měla jakékoliv spodní prádlo, a vypadaly, jako by je pouhý dech z ní mohl sfouknout. Kolem krku a na zápěstí se jí třpytily diamanty a další jí visely na uších. Zvedla kapotu, ještě jednou zkontrolovala čas a pak na deseticentimetrových podpatcích svých stříbrných střevíčků vykročila ke dveřím. Chvíli poslouchala, ale nic neslyšela. Třásla se jako osika, teď však už nejen strachem, ale i chladem, což, jak doufala, by mohla být její výhoda. Hleděla na dveře a úmyslně myslela na nejsmutnější, nejhorší věc, jakou si dokázala představit. Pomyšlení na to, že přijde pozdě a David už bude mrtvý, bylo tak bolestné, že by to určitě nepřežila. Jak doufala, vyřinuly se jí z očí slzy a teprve pak zvedla ruku a zabouchala na dveře. Když ticho trvalo dál, zabušila znovu a hlasitěji.
Kapitola jedenáctá Konečně uslyšela netrpělivý hlas: „Máme zavřeno!" Chvěla se zimou a dál bušila na dveře. „Otevřte, prosím. Porouchalo se mi auto a nikdo tu není. Prosím. " Dveře se skutečně otevřely a nějaký muž z nich vystrčil hlavu. „Jděte pryč. Je zavřeno." Vnikla jednou nohou přes práh a naklonila se stranou, aby na něho lip viděla, nebo spíš, což bylo důležitější, aby on viděl na ni. Jak zjistila, jeho tvář na Sottových fotografiích nebyla. „Nemůžu jít nikam," naříkala a slzy jí tekly po tváři. „Mám něco s autem. Zastavilo se a já nemám ponětí proč." Ukázala na červený jaguár a v duchu zajásala, když muž pootevřel dveře o trochu víc, aby lip viděl. „Pozvali mě na večírek, určitě to mělo být někde poblíž." Odmlčela se a utřela si slzy. „Ale teď nevím. Jezdím pořád dokola už celé hodiny." Přesunula se, aby světlo nad dveřmi svítilo přímo na ni. Muž se na ni znovu podíval a vykulil oči, když si všiml jejích diamantů za půl milionu dolarů a luxusních šatů. „Bojím se, že jsem beznadějně zabloudila." A přes slzy se na něho usmála. „Prosím, řekněte, že mi pomůžete."
Zaslechla nějaké další tlumené hlasy, které se ptaly, co se děje, a pak se objevily další dvě tváře a dveře se otevřely ještě víc. Konečně se dostala přes práh do skladiště. Ale i když ji silně nutkalo rozhlédnout se, jestli někde neuvidí Davida, upřela své uslzené, široce otevřené oči na tři muže, kteří si teď prohlíželi každý centimetr jejího těla. „Prosím, neodhánějte mě pryč!" žadonila a na oplátku každého z nich poctila pohledem, i když si všimla, jak se jim v očích objevil chamtivý výraz, když očima hltali její diamanty a riskantně hluboký výstřih šatů. „Prosím. Je mi zima. Mohla bych jít dovnitř? Potřebuju si zavolat." Za třemi muži se ozval další hlas - tvrdý, rezavý - a ti tři, jakmile ho uslyšeli, sebou trhli. Vzápětí se objevila tvář, která se k hlasu přesně hodila. Byl to určitě jeden z mužů z fotografií. Přenesla na něho pohled. „Pokouším se vysvětlit těmto milým pánům, že se mi pokazilo auto a potřebuju si zavolat." Ztišila hlas, jako by mu prozrazovala něco tajného. „Mám strach, že dorazím na večírek příšerně pozdě." Mlčky na ni zíral a ona přesně věděla, co vidí. Protože měla strach a byla jí zima, její ztuhlé bradavky napínaly saténový materiál, doplňované husí kůží na hrudi a na pažích. Diamanty se třpytily a lákaly příslibem peněz. Všichni čtyři ji hltali pohledem a ona přesně v to doufala. Podívala se znovu na čtvrtého muže. „Prosím, dovolte mi jenom zavolat svému automechanikovi a budu vám nadosmrti vděčná." „Ne, ne, ne," odmítl muž, i když měl oči přilepené na její prsa a náhrdelník. „Je mi líto, ale musíte odejít." Přiběhl k nim další muž a křičel něco cizím jazykem. Muži kolem ní ztuhli, ale nehýbali se. Ten nový se k ní musel mezi nimi protlačit. Rozhodla se, že mu nedá příležitost odmítnout. Vyronila další slzy, popadla ho za klopy saka a okamžitě vyrukovala se svým příběhem. „Musíte mi pomoct, pane! Jela jsem na večírek a zabloudila jsem... Vy asi nevíte, kde je tady nějaký večírek, že ne?" Nikdo neodpověděl. Pokud někdo z nich měl zbraň, neviděla ji. Za jejich zády uviděla rychle se k nim blížit dalšího muže. To znamenalo, že se jí podařilo vyrušit šest mužů z toho, co dělali, a, jak doufala, i vzdálit se od jejich zbraní. Obrátila své uslzené modré oči na šestého muže. „Prosím, řekněte mi, že máte horký čaj. To by bylo božské -" V budově něco zarachotilo. Šestý muž se otočil a ošklivě zaklel. Z dalšího rohu skladiště se ozval křik. Všech šest mužů se otočilo za zvukem a vidělo, jak se pomalu zvedají nahoru těžká kovová vrata. Několik dalších mužů, dosud sedících u stolu, vyskočilo a utíkalo k otvírajícím se vratům, ale vběhli rovnou do rukou Scottova týmu. V téže chvíli zazněly výbuchy a všechny dveře skladiště, zajištěné řetězy, vypadly a dovnitř vběhli další Scottovi muži. Byly slyšet výstřely, pak zarachotil samopal. Tři z mužů kolem ní vytáhli zbraň, kterou měli vzadu za opaskem. Šestý muž na ně něco zaječel a všech pět vyrazilo pryč, ale jejich očividné zaskočení dávalo Scottovu týmu výhodu. Přála si jenom, aby byla dost velká. Muž, který s ní zůstal, se za nimi ustaraně díval. Využila chvilky nepozornosti, kterou jí neúmyslně poskytl, a vší silou mu zabořila svůj vysoký jehlový podpatek do nártu. Zařval bolestí a podvědomě se sehnul k noze,
ale to už mu vrazila pěstí do nosu. Chrupavka praskla a muž znovu zařval bolestí. Dorazila ho sprejem, otočila se a rozhlédla se po skladišti. Tam byl zmatek. Střely hvízdaly celým prostorem a všude kolem byli muži. Rozeznala Scottův tým, protože byli celí v černém, ale v tom zmatku by nemohla říct, kolik tam bylo Hassanových kumpánů. Ve vysokých řadách se až dozadu táhly bedny. Viděla vysokozdvižný vozík, zvedáky, několik vozíků a velká závěsná světla. Část skladiště byla uzavřená, patrně kancelář. Doufala, že Davida drží tam. Scott jí nařídil, že jen vpadnou jeho muži dovnitř, musí běžet do svého auta a odjet domů. Normálně poslouchala příkazy, pokud šlo o její bezpečnost, ale tentokrát nemohla. Nebylo síly, která by ji přiměla odjet dřív, než se osobně přesvědčí, jestli je David tady a jestli žije. Podívala se na muže v bolesti se jí svíjejícího u nohou a držícího si nos. Než ho Scott se svými muži zatkne a pošle i s celou bandou do vězení, bude v pořádku. Do té doby nebude schopen nikomu ublížit. Skopla z nohou střevíčky s vysokými podpatky a opatrně se kradla podél zdi, krytá krabicemi a bednami. Došla ke kanceláři a sáhla po kulové klice. Neotočila se. Srdce jí bušilo tak hlasitě, že skoro neslyšela výstřely. Na čele jí vyrazil pot, když znovu zkoušela otevřít. Do zárubně dveří nad její hlavou se zaryla kulka. Tentokrát se koule otočila, právě ve chvíli, kdy se další střela zapíchla někam poblíž. Vrhla se do místnosti a rychle za sebou zavřela. David. Seděl bez hnutí zády ke dveřím s hlavou skloněnou a s rukama i nohama přivázanýma k židli. Prosím, ať žije, modlila se. Obešla židli a klekla si před něho. V obličeji měl modřiny, místy napuchlé. Přes čelist řeznou ránu, na čele zaschlou krev. A ještě víc krve u koutku úst zacpaných roubíkem. Roubík mu držel černý hadr, vzadu na hlavě uvázaný na uzel. Ale bohudíky dýchal. Třásly se jí ruce, když mu jemně rozvazovala uzel a vytahovala z úst roubík. „Davide?" Otevřel oči. „Kylie? Co ty tady sakra děláš?" Chytila se rukama za srdce. „Bože dobrý, Davide! Díky bohu! Myslela jsem, že jsi v bezvědomí." Slzy radosti jí zaplavily oči. Když měl dost sil na ni ječet, musel být v pořádku. Najedno oko pro otok málem neviděl, ale to mu nebránilo, aby ji neprobodával svýma vzteklýma zlatýma očima. „Nebyl jsem. Ale chci slyšet, proč jsi sakra udělala takovou pitomost? Přijít sem! A proč jsi oblečená jako šlapka?" Jeho vztek ji zmátl. Naklonila se a vtiskla mu polibek na nezraněnou část úst a nato mu do úst znovu vrazila roubík. „Přišla jsem ti zachránit život, ty nevděčný hlupáku. Proto jsem oblečená, jak jsem, díky za poklonu." Obešla ho, aby mu rozvázala ruce, ale David roubík vyplivl, roztáhl ruce i nohy a provazy spadly na podlahu. Do dveří vpadl Scott s automatickou zbraní připravenou k palbě. Když je uviděl, uklidnil se. „Hassan a jeho banda jsou zatčeni. Dva mrtví a jeden raněný na jejich straně. Nikdo vážně zraněný u nás. Jak je ti, Davide?" David se postavil a přes rameno se na Scotta zamračil. „Fajn."
„Jo, vypadáš na to," zašklebil se Scott a prohlížel si oteklou tvář svého přítele, plnou modřin. „Dokonce se sám dokázal rozvázat," řekla Scottovi Kylie. „Předstíral, že je v bezvědomí. Možná doufal, že by jednoho nebo dva strážce mohl zaskočit a utéct, ale to by se mu nikdy nepovedlo. Pak asi uslyšel střelbu a rozhodl se hrát mrtvého, dokud nezjistí, kdo to střílí." Scott se zachechtal. „Perfekní odhad. Kdykoliv se budete chtít u nás zaměstnat, dejte mi vědět." David skopl z nohou provazy a otočil se k nim. „Nechceš mi říct, proč je Kylie tady, Scotte?" „Dobrá otázka," klidně odpověděl tázaný. „Kylie, nařídil jsem vám, abyste ujížděla domů, jakmile se tady začne střílet. Mimochodem, s těmi chlapy jste odvedla perfektní práci. Podle toho, co jsem viděl, jste je úplně šokovala. Zírali na vás jak na zjevení." Usmála se na něho. „Díky." „Jací chlapi?" vyštěkl David na Scotta a pak se otočil k ní. „A co jsi s nimi dělala?" S přeslazeným úsměvem se shýbla a zvedla roubík. „Protože jsi to byl ty, kdo řekl, že jsem oblečená jako šlapka, můžeš na to přijít sám. Scotte, předpokládám, že budete Davida potřebovat, aby vám podal hlášení a aby ho ošetřil lékař." „Ano." „Takže uděláme dohodu." „Další?" Scott teatrálně zasténal a Kylie se zasmála. „Nechám vám ho, ale jste osobně zodpovědný, že ho dopravíte na večírek k Abigail za -" podívala se na hodinky, „- tři hodiny." „To je moc brzy, Kylie." „Tak vynechte hlášení a vezměte ho jenom k lékaři. Nebo obojí udělejte najednou. Vy to zvládnete." Odmlčela se a pak dodala: „Myslím, že bych vám mohla povolit tři a půl hodiny, ale víc ne. A ze všeho nejdřív mu dejte na tvář led. Nechceme přece, aby vyděsil všechny hosty, nemluvě o Abigail." „Já jsem tady," ozval se David nebezpečně tichým hlasem. „Mluv se mnou." „Budu." Něžně ho políbila na tvář. „Dnes večer. Přijďte taky, Scotte. Ahoj." V obrovské obývací hale byly odhrnuté všechny závěsy, aby každý viděl, jak padá sníh. Bělostné vločky pokrývaly krajinu, že vypadala jako obrovský pocukrovaný koláč. Vysoké jedle, kaštany a javory, ověšené girlandami plnými bílých světélek, jí dodávaly pohádkový vzhled. Uprostřed haly se až ke stropu vypínal šestimetrový vánoční strom, plný ozdob a barevných světel. Pod ním ležela obrovská hromada nádherně zabalených balíčků, čekajících na zítřejši odpoledne, kdy se budou rozbalovat. Velké rudé sametové mašle přidržovaly girlandy jmelí a jedlových větviček podél krbu a schodiště. Zlaté plameny šlehaly z bílých a rudých svící. Na mezaninu hrál smyčcový kvartet a harfa vánoční koledy a jemné tóny se šířily po celé místnosti. Kylie bezmyšlenkovitě otáčela v prstech safírovým srdíčkem na jemném zlatém řetízku, prodírala se davem a tu a tam se zastavovala na kus řeči se starými přáteli. Milovala štědrovečerní večírky u Abigail. Byla to perfektní směsice rodiny a starých i nových přátel.
„Kylie?" Poznala hlas a otočila se. „Ahoj, Jo! To jsem ráda, že jsi konečně tady." Objala svou sestru a pak se odtáhla, aby si ji mohla prohlédnout. Joanna měla blond vlasy vyčesané nahoru do složitého francouzského uzlu a elegantní bílá hedvábná večerní toaleta její krásu ještě víc zdůrazňovala. „Ani ti neumím říct, jak strašně ráda tě zase vidím." Joanna se usmála. „Já tebe taky, miláčku. Ani nevíš, kolikrát jsem už už málem zavolala helikoptéru, že poletím do města za tebou, abych na vlastní oči viděla, jak je ti." „Udělalas dobře, že jsi zůstala doma. Tvoji drobečci tě potřebují. Nakonec já jsem v pořádku." „No, musím říct, že vypadáš lip než v pořádku. Jenom záříš." „Děkuji," odpověděla Kylie a otáčela se, jako by předváděla svou modrou sametovou toaletu bez ramínek. „Mám velké štěstí, že moje sestra je talentovaná návrhářka a spíchla mi tyhle šaty, než vyměnila plínky." Joanna se smála. „S těmi plínkami máš tedy pravdu a taky je pravda to, že jsi pro mě chodící reklama. Ale nejenom šaty vypadají úžasně. Ty celá záříš. A když už o tom mluvíme, kde je -" „Ahoj, vy dvě," připojila se k nim Jasmína v černých večerních šatech, ozdobených třpytícími se černými broušenými skleněnými korálky na límečku a manžetách. Jejich třpyt ještě víc podtrhoval její jantarové oči a její vlasy a pleť vypadaly ještě zlatější a zářivější než obvykle. I normálně by Jasmína sice zářila i v pytli od brambor, ale dnes k tomu měla zvlášť silný důvod. Tajemství, které s Riem všem prozradí zítra odpoledne. Za rok touto dobou tady bude vrnět další dítě. „Kylie?" Probrala se ze zadumání a uvědomila si, že se jí Jasmína na něco ptá. „Promiň, Jas. Ptala ses na něco?" „Ptala jsem se, kdy čekáš Davida." „Měl by přijít už co nevidět." Cestou ze skladiště domů Kylie zavolala Sinovi, aby mu oznámila, že je všechno v pořádku. V jejich rodině bylo zvykem, že stačilo říct jednomu a on už předal zprávu všem, bez ohledu na to, kde právě byli. Takže nejen věděli, že mu spěchala na pomoc, ale i jak to dopadlo. Podívala se na Joannu a na Jasmínu a najednou jí svitlo. Její pomoc Davidovi prozradila, co k němu cítí, zřetelněji než slova. Ušklíbla se na obě. „Celou dobu jste všichni věděli, že Davida miluju, že?" Jasmína se usmála. „Ale, zlato, stačilo, když jsme viděli, jak se na něho díváš." Joanna přikývla. „I když ses mu posledních sedm let vyhýbala a sotva s ním promluvila. Byl tak velký rozdíl mezi tím, jak ses k němu chovala dřív a teď, že bylo jasné, že se mezi vámi něco děje." Kylie žalostně zavrtěla hlavou. „Pane na nebi, to jsem tak průhledná?!" „Jenom pokud jde o Davida," uklidnila ji Jasmína. „Ale proč mi to nikdo z vás neřekl?" „Párkrát jsem se o to pokoušela," podotkla Joanna, „ale tys mě okamžitě zarazila. Kdykoliv se začalo mluvit o Davidovi, obvykle jsí odcházela z místnosti. Tak jsme se všichni shodli, že tě budeme jenom pozorovat a čekat a budeme po ruce, kdybys nás potřebovala." Kylie udiveně zavrtěla hlavou. „Jak to, že jsem si nevšimla, že to všichni víte?" Jasmína ji objala. „Protože ses cele zaměřila na to, abys neviděla nic, co se týkalo
Davida." Přikývla. „Vlastně máš pravdu." Byla blažená, že je David už v bezpečí. A nepopírala, že ho z celého srdce miluje a on miluje ji. Ale byla dost předvídavá na to, aby si uvědomila, že jejich láska jim nedává automatickou poukázku na štěstí trvající až do jejich smrti. Pouze před pár hodinami se o Davida moc bála. Ten strach teď zmizel, ale bylo jí jasné, že zítřek přinese další nebezpečí a nový strach. Nevěděla, jestli se dokáže smířit s tím, až ho zase pošlou na další akci. A nevěděla ani to, jestli dokáže na něho doma čekat celé týdny bez zprávy, zda žije. Brzy, už brzy se bude muset rozhodnout, co s nimi bude. Ale ne dnes večer. Dnes si oba zaslouží ničím nerušené štěstí. Už se nemohla dočkat, až dorazí. Přišla k nim Gabi, úžasná ve své nádherné hnědé taftové toaletě a s topasovým náhrdelníkem a náušnicím, které dostala od Liona ke svatbě. Pozdravila se se svými švagrovými a pak se otočila ke Kylie. „Přes celou místnost jsem viděla tvůj řetízek a prostě jsem si ho musela přijít prohlédnout zblízka. Můžu?" „Samozřejmě." Gabi vzala do prstů safírové srdíčko a pozorovala ho zblízka. „Je nádherné. To je vánoční dárek?" Joanna na sestru zvedla obočí. „Na to jsem se taky chtěla zeptat." Kylie se zazubila. „Dostala jsem ho ke svým jednadvacátým narozeninám." Jasmína otevřela úžasem ústa. „Od koho? A proč, když jsi ho takové roky měla, jsme ho ještě nikdy neviděli?" Kylie se podívala na Joannu, která se na ni usmála. „To byl dárek od Davida, že?" uhádla. Kylie přikývla. „Ano, ale celých sedm let ležel v mém sejfu." Gabi se zamračila. „Proč -" „Ach, tady jste, děvčata!" přispěchala k nim Abigail v oblaku rudého sifonu, s ohnivě rudými vlasy a rudě nalakovanými nehty na rukou i nohou. Ignorovala fakt, že vpadla Gabi do řeči, a šla rovnou k věci. „Proč tady stojíte? Stejně jako tamhle Lion a Sin. Ti dva jsou v tom koutě už aspoň deset minut a baví se jenom spolu." A mávla dlouhou cigaretovou špičkou směrem k nim. „Á, a ted k nim přišel i Wyatt. Co si s vámi všemi mám počít?" Smutně se na Gabi podívala. „Od chvíle, co osiřela, se tahle generace Damaronů nejraději baví jen spolu." Gabi namítla: „Na jejich obranu musím podotknout, že už tady stojíme sedm minut a nikdo, absolutně nikdo nepřišel, aby si popovídal s námi." „Jistěže nepřišli," uklidňovala ji Abigail, protože Gabi byla poměrně novým členem rodiny. „Jediný z nich stačí polekat většinu lidí, drahoušku, ale dva či víc pohromadě je spolehlivě zastraší." „Opravdu? To jsem si vůbec neuvědomila. Nevzpomínám si, že by mě někdy Lion polekal." Všechny se rozesmály. „To ty jsi polekala jeho," chechtala se Jasmína, Lionova sestra. „Spíš mu popletla hlavu," upřesnila Joanna. Gabi se smutně ušklíbla. „To máš asi pravdu. Když mi babička řekla, že je to jeden z těch Damaronů, moje reakce byla asi trochu jiná, než na jakou byl zvyklý."
„Myslím, že teď to můžeš klidně přiznat," poznamenala Jasmína. Gabi se otočila k Abigail. „Dobrá, jdu za Lionem a slibuju, že obejdeme všechny hosty." „Jsi zlatíčko." Abigail ji objala. Potom se přísně podívala po svých třech praneteřích. „A doufám, že vy, děvčata, uděláte totéž." „Ano, madam," odpověděly jednohlasně. „A kde je David?" Kylie se usmála. „Brzy přijde."
Kapitola dvanáctá Kylie polilo horko. Otočila se a uviděla Davida. Stál nahoře na schodech a díval se na ni. V té chvíli celá hala i s lidmi zmizela a byl tam jenom on. V obličeji už nebyl tak opuchlý, ale modřiny vypadaly ještě hůř. Na pravé straně brady měl náplast, další mu zdobila levé obočí. Nepochybně si rány pod nimi vyžádaly šití. Rty na pravé straně měl napuchlé a jak asi ho musel bolet zbytek těla? Ale cestou ze schodů k ní se pořád nesl s půvabem šelmy, který k němu neodmyslitelně patřil. Na sobě měl černý smoking a bílou košili s černým motýlkem a žádná modřina ani otok mu nemohly ubrat na přitažlivosti a síle. Pořád to byl tentýž elegantní divoch, jakého vždycky znala a odjakživa milovala. David se prodíral davem ke Kylie. Pokud na něho někdo promluvil, neslyšel ho. Kylie ho přitahovala jako magnet. Celým tělem ho to táhlo k ní. Konečně k ní dorazil a chvíli na ni jenom koukal a vpíjel se do ní pohledem. Nikdy nevypadala krásnější a zářivější. Dívala se na něho s takovou láskou v očích, že se mu úžil dech. Slonovinově bílá pleť jí svítila, její modrá sametová toaleta ho okouzlovala. Ale ze všeho nejvíc ho dojal pohled na safírové srdce, ležící v hlubokém výstřihu mezi jejími ňadry. Kylie, ač vzrůstem malá, byla nejsilnější a nejmocnější osobou na světě, protože se zmocnila jeho srdce. Vlastně jí vždycky patřilo. Zvedla ruce a jemně se dotkla modřiny na jeho tváři. „Vsadím se, že mi řekneš, že to vypadá hůř, než ve skutečnosti je." Zvolna se usmál. „Ve skutečnosti to bolí víc, než to vypadá." Zachichotala se. „Patří ti to za to, že jsi mé neposlouchal, když jsem ti říkala, že jedině se mnou budeš v bezpečí."
Vzal do prstů safír. „Věř mi nebo ne, ale to, že jsi přemluvila Scotta, aby ti dovolil podílet se na mé záchraně, je víc než vyznamenání za odvahu. Málem se mi zastavilo srdce, když jsem tě uslyšel." „Jak myslíš, že mi bylo, když jsem tě viděla přivázaného s roubíkem v puse a tváří od krve?" „Věděl jsem, co dělám. Scott ti neměl dovolit tam jít." „Byl to výborný nápad, jinak by s ním nesouhlasil." „Byl to mizerný nápad a kdybych to byl věděl, byl bych strachy bez sebe." „A to ses nebál, když tě Hassan a jeho lidé svázali, ucpali ti ústa, mlátili tě a tys věděl, že tě určitě zabijí?" „Nějak bych to vydržel," ušklíbl se. „Ale já ne." Přitáhl si ji za řetízek. „Kylie, budeš mi muset slíbit, že už to nikdy neuděláš. Víš, co by ti Hassan a jeho kumpáni mohli udělat, kdyby tě dostali -" Zlomil se mu hlas. „Kraci, Kylie, slib mi, že už nebudeš nikdy riskovat." „To ti klidně slíbím, ale jenom když ty mi slíbíš to samé." „Co si jen s tebou počnu?" Usmála se na něho. „Ty to nevíš?" Objal ji a nadzvedl, takže měla tvář na úrovni jeho a nohama komíhala ve vzduchu. Nato ji políbil. „Počkej," mumlala. „Tvé rty." „Budou mě bolet mnohem víc, když tě nepolíbím." Jen co se jí dotkl svými rty, cítil, jak se mu v slabinách šíří teplo. „Připadá mi, jako bychom se neviděli celé týdny," mumlal jí do úst. „Potřebuji být s tebou sám." „Teď hned nemůžeme." „Proč ne?" Odtáhla hlavu a zachichotala se. „Protože jsme, Davide, právě středem pozornosti." Rychle přelétl pohledem místnost a viděl, že má pravdu. Pořád ještě hrála hudba, ale všichni na ně mlčky hleděli. „Co je?" zeptal se chraplavě. „Copak ještě neviděli krásnou ženu?" Znovu se zasmála a objala ho kolem krku. „Spíš si myslím, že ještě neviděli mužskou tvář jako z Picassova obrazu namalovaného v jeho černém a modrém období." „Ale no tak! Tak hrozné to zase není." Vážně přikývla. „Ještě horší." „Není. Ale připouštím, že by to bylo horší, kdyby ses tam neobjevila ty a Scott se svým týmem." Odmlčel se. „A pochopil jsem, že musím poděkovat tobě za to, že přišli včas." „Pomohl mi jeden přítel." „Přítel, kterého jméno jsi Scottovi neprozradila." „Ano. A ani ty se neptej," vážně ho varovala. „Musela bych svého přítele nejdřív požádat o svolení, kdybych to chtěla někomu říct." Zatraceně dobře věděl, že mluví o Molinarim, a pořádně ho to štvalo. Nelíbilo se mu, že by mu měl být za něco vděčný. A zrovna tak se mu nelíbilo, že jsou si s Kylie natolik blízcí, že si může dovolit požádat ho o pomoc. „Připomeň mi, že si o tom musíme později promluvit. Zatím... děkuju za záchranu svého života." „Není zač."
Mírně přivřel oči. „Ale přísahám, že jestli ještě někdy něco podobného uděláš..." Sevřelo se mu hrdlo. „Už jsem Scottovi vynadal za to, že jsi tam byla, a později si o tom promluvíme i spolu." Usmála se. „Nemusíš mi znovu děkovat, takže už opravdu není o čem mluvit." „To se tedy mýlíš." Někdo ho poplácal po rameni. Otočil se a uviděl Sina, kterému pobaveně svítily oči. „Promiň, ale držíš ve vzduchu mou sestřenici a já trvám na tom, abys ji okamžitě pustil." „Opravdu? A kdo mě k tomu přinutí?" Sin se podíval na Kylie. „To zní agresivně. Co bych měl udělat?" Zazubila se. „Když je v takové náladě, nedělala bych nic dokud nedorazí posily." „To není problém." Rozhlédl se a najednou kolem nich stáli do jednoho všichni Damaronové přítomní na večírku. I Kylie zamrkala, ale David pořád otálel s jejím postavením na zem. Být po jeho, nikdy by ji nepouštěl. Držet ten samet a obliny bylo víc než příjemné, skoro měl pocit, že se láskou k ní zblázní. „No tohle, vždyť jsem už s vámi všemi o tom mluvila!" pronikl davem přísný hlas Abigail. „Proč jste se zase všichni shlukli? Ach, to jsi ty, Davide! Konečnější tady." Damaroni se rozestoupili, aby se Abigail mohla k Davidovi dostat. „Co to děláš, Kylie? Okamžitě Davida pusť." Kylie se i se všemi svými bratranci a sestřenicemi rozesmála. Všichni věděli, že co se Abigail týkalo, byl David svatý. Ale taky věděli, že to samé si myslí i o každém z nich. „Jasně, Kylie," připojila se Joanna. „Nech Davida na pokoji. Nevidíš, že je zraněný?" „Nechápu, co mě to napadlo. Okamžitě ho pustím," přistoupila na hru i Kylie a stiskla Davidovi ramena. Neochotně uvolnil sevření a ona mu sklouzla po těle, až se nohama dotkla podlahy. V duchu zaklel. Měl ji od sebe držet dál a nenechat ji klouzat po sobě. Teď nedokázal myslet na nic jiného než na to, jak moc ji chce. Po pravdě ani na nic jiného od chvíle, co ji dnes večer spatřil, nemyslel. Objal ji kolem pasu a přitáhl si ji blíž. Násilně své pocity ovládl, naklonil se a lehce políbil Abigail na tvář. „Rád tě zase vidím, teti." „Ty můj chudáčku, zase ses dostal do maléru, vid?" „Jenom do malého." Malér byl eufemismus Abigail pro jeho práci, protože skutečnost by ji příliš vyděsila. Jeho práce totiž, jak zjistil, děsila všechny, které měl rád. „Jsem v pořádku. Opravdu." „Byl jsi u lékaře? Nepotřebuješ na to led nebo něco takového?" „Nepotřebuju nic. I když..." významně se odmlčel, protože ho napadlo Abigail trochu poškádlit, „vybavuji si, že mě kdosi posílal do nemocnice. Ale řekl jsem, že to v žádném případě. Nemůžu přece přijít o tvůj večírek, musím na něm prosté být. Takže -" Do řeči mu vpadl lakonický hlas: „Abych tě upřesnil, mínil jsem, že by tě měli poslat do nemocnice pro duševně choré." „Scotte!" zvolala radostně Kylie, popadla ho za ruku a vtáhla mezi své příbuzné. „Abigail, to je Scott Hewitt. Pracuje s Davidem."
Abigail ho zrentgenovala pohledem a ukázala na jeho nedotčenou tvář. „Pak byste mi, mladíku, mohl vysvětlit, jak to, že David všechno oddřel, a vy vypadáte jako ze škatulky?" Scott se ušklíbl. „Tak to vám klidně vysvětlím. Mé rány na pohled nevidíte, ale ručím za to, že je mám. Dnes večer mě váš chráněnec skoro stáhl z kůže." „Proč?" „Protože," zasáhl David a znovu si přitáhl Kylie k sobě, „dovolil Kylie, aby za něho udělala i tu trochu práce, kterou měl udělat sám." Scott se zasmál. „Dovolil? Na nic se mě neptala. Šla by tam bez ohledu na to, co jsem řekl nebo udělal. Moc rád bych viděl tebe, kdyby ses ji pokoušel zastavit." Abigail se zachmuřila. „Kylie?" Ta zvedla ruce. „Ani škrábnutí. Nevím, proč kolem toho tolik nadělají." Abigail zavrtěla hlavou. „Protože přede mnou všichni tři stojíte živí a zdraví, už mlčím. Vlastně ještě něco, Davide, příště by sis měl lip chránit tvář. Třeba hokejovou maskou." Všichni se rozesmáli. „Tak už dost," zatleskala Abigail. „Je Štědrý večer. Máme večírek. Takže se pokusme o trochu klidu a míru. To platí Davide, i pro vás dva se Scottem, i pro tebe a Kylie. Mimochodem, Scotte, jsem moc ráda, že jste přišel. Rádi se s vámi seznámíme." Ukázala cigaretovou špičkou. „Ve vedlejší místnosti je spousta jídla. A taky pití. Wyatt a Lion vás všem představí. Dobře se bavte." S rukou kolem pasu vedl David Kylie do prázdného výklenku. „Pojďme odsud." „Víš, že nemůžeme odejít z večírku. Ještě je moc brzy." Zasténal. „Bolí tě něco?" rychle se zeptala. „Bolí," řekl tichým a chraplavým hlasem, „ale nemá to nic společného s mými modřinami." Chvíli přemýšlela. „Přijď za mnou o půlnoci do ateliéru." Spokojeně se usmál. „Výborně." Pomalu padal sníh a usazoval se na zemi a stromech. Na chodníku bylo málo světla, ale Davidovy kroky čerstvé napadaným sněhem byly jisté a tiché. Ucítil kouř a zastal před ateliérem. V oknech blikaly svíčky a v krbu hořel oheň. Otevřel dveře, vešel a okamžitě ho obklopilo příjemné teplo. Moc se toho za těch sedm let, co tady nebyl, nezměnilo. Dokonce ani jeho reakce. Srdce mu tlouklo stejně prudce jako tehdy a v ústech měl taky sucho. Ve světle svící a měsíce se na schodech objevila Kylie. Vlasy jí zářily a modrá sametová sukně za ní vlála. „Veselé Vánoce." „Veselé Vánoce," odpověděl a díval se, jak jde k němu. Svádivě se houpala v bocích a z očí jí zářila láska. „Pomůžu ti s kabátem," řekla a obešla ho. Pomohla mu opatrně sundat zasněžený kabát, otřepala ho a stejně opatrně mu pomohla ze saka. „A teď, Davide," řekla přísně, „chci slyšet pravdu. Jak velké máš bolesti?" „Není to tak hrozné." Stoupla si před něho a rozvázala mu motýlka. Hleděl dolů, na její světlovlasou hlavu s úzkým stříbrným pramenem a hrdlo mu svírala láska k ní. Tolikrát ji skoro ztratil. I teď, jenom když na to pomyslel, mu stydla krev v žilách.
„Není to tak hrozné?" zeptala se, zatímco mu rozepínala knoflíky košile. „V překladu to znamená, že kdokoliv jiný mít tvé rány, by byl v komatu, viď?" „Jenom kdyby neměl tebe, aby ses o něj postarala." Když mu rozepínala poslední knoflík, hodila po něm pohledem. „Znamená to, že mi dovolíš, abych se o tebe postarala?" „Pokud se při té péči budeme milovat, tak jo." „Milování nepadá v úvahu. Kde jsou ty prášky, které ti předepsal doktor... jak říkal Scott?" „Vyhodil jsem je. Mimochodem, už jsem ti říkal, že ten safír vypadá na tvém krku nádherně?" „Ne," vytáhla mu košili z kalhot. Podržela ji rozepnutou a prohlédla si jeho pohmožděná žebra, plná modřin. „Ach, Davide." Přitáhl ji k sobě. „Nedívej se. Opravdu to není tak hrozné." „To ti nevěřím." „Pojďme nahoru a já ti to dokážu." „Nahoru půjdeme, jenom když mi slíbíš, že budeš odpočívat. Nejsi ve stavu dělat cokoliv jiného." „Kdo to tvrdí?" Zvedl ji do náručí. Zalapala po dechu. „Davide! Dej mě dolů! Bude tě to bolet!" „Kylie, den, kdy tě nebudu moct zvednout nebo se s tebou milovat, bude dnem mé smrti." Přitiskl ji k sobě, vystoupal po schodech do podkroví a položil ji na postel. Nedá se zastavit, pomyslela si. A byla tomu ráda. Chtěla se s ním milovat stejně jako on s ní. Třikrát se octli na dosah smrti. Potřebovala strávit noc v jeho náručí, dotýkat se jeho nahé kůže, cítit ho v sobě. Její toaleta skončila na zemi tak jako zbytek Davidových šatů. Jenom safírové srdce jí zůstalo na krku. A pak, něžně jako padající sníh a nádherně jako stříbrné měsíční světlo, které na ně zářilo okny, se milovali. Seděla na Davidovi, zatímco on se opíral zády o polštáře. Byl to její nápad, aby se nemusel příliš namáhat. A pro něho tahle pozice byla dalším způsobem, jak jí ukázat cestu do ráje. Držel ji svýma velkýma rukama za boky a pohyboval jí nahoru a dolů po celé délce svého vzrušeného pohlaví. Držela se čela postele za jeho hlavou, ochotně se přizpůsobovala jeho rukám a chvěla se blahem. Chytil rty jednu její bradavku a vtáhl ji do úst takovou silou, až jí celým tělem proběhla horká vlna. Zaklonila hlavu a úplně se poddala rostoucí rozkoši. A když už si myslela, že víc nesnese, vklouzl jí palcem mezi nohy a kroužil jím a tlačil na její citlivé místečko, až podlehla obrovským vlnám a ty ji pohltily a odnášely někam daleko. Po chvíli klidu ji k sobě pevně přitiskl. „To bylo lepší než jakákoliv pilulka proti bolesti," zamumlal. Tiše se zasmála. „Máš pravdu, bylo to úžasné." „Kylie?" „Hmmm?" „Víš, ty stříbrné šaty, co jsi měla na sobě ve skladišti." „Co má být?" v „Chci, abys sis je oblékala jenom pro mě." Usmála se. „Dobře." Usnul, ale Kylie ještě chvíli zůstala vzhůru a poslouchala jeho pravidelný dech. Navečer se něco napřemýšlela, co dál. Teď už věděla, že se vůbec rozhodovat nemusí.
Na to, aby ho zase vyloučila ze svého života, ho příliš miluje, i když to znamená, že se mu bude muset přizpůsobit. A že to bude znamenat i nekonečná čekání. Ale taky noci, jako je tato, kdy bude moct ležet vedle něho, srdce jí bude překypovat láskou a tělo bude mít horké a uspokojené. Bude se muset vzdát spousty toho, o čem si vždycky myslela, že se bez toho neobejde, jako třeba denně se probouzet po bolu muže, kterého miluje. Ale ona to udělá prostě proto, že nic jiného udělat nedokáže. Miluje ho. Teď jenom musí najít dost odvahy s tím rozhodnutím žít. Vánoční ráno bylo jasné a svěží. Kylie se probudila časně. Natáhla si vínově červený semišový župan a tlusté ponožky, sešla dolů, podpálila v krbu, potom šla do kuchyně a uvařila konvici kávy. Nahoře slyšela pobíhat Davida. „Kylie," křičel z podkroví. „Kde vězíš?" Usmála se, když uslyšela jeho ospalý, mírně rozčilený hlas. „Hned přinesu kávu." „Nejdu dolů." Připravila na stůl dva šálky a přiložila do krbu. David seběhl po schodech bosý, v kalhotách od smokingu a bílé košili, kterou se neobtěžoval zapnout. Srdce se jí znovu zastavilo, když viděla modřiny na jeho žebrech a tváři. I kdyby žili do sta let, nikdy si na to nezvykne. Políbil ji na rty a pak se posadil na pohovku. Sedla si k němu a opřela chodidla o stolek. „Není to nádherný den?" Ukázala hlavou k oknům. K ránu přestalo sněžit. V záři slunce jiskřil sníh jako bílé diamantové pole. „Ano, je." Napil se kávy, podíval se na ni a jemně jí prohrábl vlasy. „Dobré ráno." Něžně se usmála. „Dobré ráno. Vyspal ses dobře?" „Jenom do chvíle, než jsi vstala." „Promiň. Úplně jsem zapomněla, jak lehce se budíš." „Neomlouvej se. Prostě jen nelez z postele, dokud ti neřeknu, že smíš." Pokoušela se zadržet smích a předstírala starost. „Jak je vidět, jsi víc zraněný, než jsme si mysleli. Po těch ranách do hlavy zřejmě trpíš halucinacemi." Než stačila domluvit, držel ji rukou kolem krku. Přitáhl ji k sobě a dlouze políbil. Jeho polibek chutnal kávou, voněl láskou, jím samotným a omamující ranní vůní. Když ji konečně pustil, chvilku jí trvalo, než se vzpamatovala a vzpomněla si, na co se ho chtěla zeptat. „A co tvá bolest?" „V pořádku. Než jsem šel dolů, vzal jsem si dva aspiriny." „Výborně. Kdy musíš jet k rodičům?" Mrkl na hodinky. „Máme dost času." Podíval se na ni. „Pojedeš se mnou, že?" V letech před jejími jednadvacátými narozeninami s ním k rodičům občas jezdívala a vždycky ráda. Davidova matka ji ráda obskakovala a otec škádlil. „Generál tě čeká," poznamenal. „Prý ti udělá na přivítanou tvé oblíbené palačinky. A neboj se, odvezu tě včas, abys byla doma k vaší rodinné tabuli." Bezmyšlenkovitě přikývla, usrkla si kávy a váhavě řekla: „Davide, letos jsem ti nekoupila žádný dárek." „Už jsem dostal ten nejkrásnější - tebe." Usmál se na ni tak vřele, že měla chuť ho znovu políbit. „Ale něco pro tebe stejně mám. Něco, co jsem nekoupila." „Teď jsem tedy zvědavý," řekl lehkým tónem. „Je to něco, co jsi pro mě vyrobila?"
„Ne." Podívala se ven na sníh. „V posledních čtyřiadvaceti hodinách jsem o nás moc přemýšlela a k něčemu jsem se rozhodla." Nedotýkali se, ale i tak cítila, jak se najednou napjal, proto rychle pokračovala, aby se uklidnil. „Miluju tě, Davide. Vždycky jsem tě milovala a vždycky budu." Podívala se na svou kávu. „I když jsem si to neuvědomovala, bojovat proti tomu v uplynulých sedmi letech bylo hrozné a vyčerpávající a už jsem s tím skončila." Vzal jí z rukou šálek a odložil stranou. Silnými prsty ji vzal za bradu a otočil tváří k sobě. „Zatím to vypadá na nejlepší novinky, jaké jsem kdy slyšel. Tak k čemu ses rozhodla a proč ti dělá takové problémy o tom se mnou mluvit?" Chytla ho pevně za ruku. Až do této chvíle si neuvědomovala, jak je kvůli svému rozhodnutí sama napjatá. Ale David za to stál. „Bylo to pro mě moc těžké. Vlastně mi to zabralo celých sedm let a až včera v noci jsem dospěla k definitivnímu závěru." Vypadal zamyšleně. „To musí být pěkně velké rozhodnutí." „To největší. A totiž, že mít tě občas, je lepší než nemít tě vůbec. Konečně jsem dost silná na to, abych tě nechala odcházet, a tohle je můj dárek pro tebe." „Nechat mě odcházet?" „Dávám ti svobodu dělat, co budeš chtít. Celé roky jsem tě sledovala a viděla tě odcházet a přicházet. Nikdo neví lip než já, jak moc miluješ svou práci." Rozechvěle se zasmála. „Je to peklo pro lidi, kteří tě milují, ale bránit ti by pro tebe bylo jako dusit tě. Tvá práce je tvým životem. Nemohl bys bez ní žít. Takže ti dávám svobodu. Dělej si svoji práci. Můžeš odcházet, kam chceš, a můžeš si být jistý, že tady na tebe budu čekat." Chvíli na ni zíral. „Můžu se jen domýšlet, kolik odvahy a bolesti tě to stálo. Je to víc, než si zasloužím. Vím, kolik jsi tomu rozhodnutí musela obětovat. Nemohla bys mi dát krásnější vánoční dárek, Kylie. Vždycky si tvé lásky budu vážit." Upřeně se na ni díval a políbil ji do dlaně. „Ale já ti tvůj dárek vrátím, protože ho nepotřebuju." Zavrtěla hlavou. „Tomu nerozumím." „Kylie, miláčku, pochopilas to špatně. To já nemůžu žít bez tebe. Nemůžu bez tebe ani dýchat." „Ale tvá práce -" „Mám ještě jeden důvod, proč jsem se vrátil domů, a zatím jsem ti o něm neřekl, protože jsem musel čekat, až budu mít jistotu, že se to dá zařídit." „Co se dá zařídit?" „Vrátil jsem se domů, abych vystoupil z aktivní služby." Srdce jí začalo prudce bít, bála se uvěřit svým uším. „Ty odcházíš?" „Ne. Mělas pravdu, když jsi řekla, že mám svou práci rád. Ale už nebudu chodit do akcí. Odteď budu pracovat tady ve městě a řídit agenty. Budu…“ chvíli hledal správný výraz, „... šéfem špionů, jestli chceš. Budu za oponou tahat za správné nitky. V podstatě je to stejná práce, jenom budu každý večer chodit domů na večeři." Oči měla plné slz. „Souhlasili s tím?" Přikývl. „Nejdřív odmítli, proto jsem ti to neřekl, dokud jsem neměl jistotu. Nechtěli ztratit zkušeného agenta, nemluvě o týmu, který jsme se Scottem tvořili. Ale nakonec jsem jim nedal na výběr." „Jsi si jistý, že chceš zůstat za oponou? Nebude to taková legrace jako v přímé akci." „Taková akce je málokdy legrace, Kylie. Je to špína, nepohodlí, nebezpečí. Ale na druhé straně uspokojuje, když se věci daří. Jenže toho všeho jsem si už užil dost a není to to, co teď od života chci. Tebe potřebuju víc. Chci domov a děti, ale nejvíc ze všeho
chci tebe. Miluju tě. Ty jsi všechno, co chci." Po tvářích jí radostí tekly slzy. „Poprvé v životě nevím, co říct." „Řekni prostě ano." „Ano." Utřela si slzy a znovu se zasmála. „Počkej, počkej, vždyť ses mě na nic neptal." Poposedl, sáhl do kapsy kalhot a vytáhl malou černou krabičku. Zadržela dech, když ji otevřel. Byl v ní prsten se safírem obklopeným čtyřhrannými diamanty. „Ptám se tedy: Vezmeš si mě, Kylie?" „Ano, ach ano." Natáhla levou ruku, aby jí mohl prsten navléct. „Je to nejkrásnější prsten, jaký jsem kdy viděla, Davide." Jeho úsměv jí pronikl až na samé dno duše a ona v něm viděla všechnu jeho dobrotu, něžnost a celou jeho lásku k ní. „Není ani zdaleka tak krásný, jako jsi ty, ale taková věc ani neexistuje. My dva patříme k sobě a já už nikdy nechci žít bez tebe." Pomalu ji k sobě přitáhl, něžně ji líbal a ona mu polibky šťastně oplácela. Kdysi dávno našla v Davidově náručí bezpečí, a i když to tenkrát netušila, rozhodla tak o své budoucnosti. Teď je bohudíky přesně tam, kam odjakživa patřila a navždy bude patřit - v jeho náručí.
FAYRENE PRESTON Nevyrůstala jsem s touhou stát se spisovatelkou. Kdyby mi byl někdo řekl, že jednoho dne budu psát romance pro známé vydavatelství, byla bych mu odsekla, ať si lehne do postele a vstane, až mu bude lépe. O moc lépe! Moje spisovatelská kariéra, to bylo skutečné dobrodružství. Plánovala jsem si život a on se mi vymknul z rukou a zahnul kamsi za roh. A pokračoval úplně jiným směrem. Svou první romanci jsem začala psát, abych si zkrátila dlouhé chvíle během rekonvalescence po náročné operaci. Asi po osmi letech jsem ji znovu objevila a na návrh přítelkyně jsem ji oprášila, upravila a poslala do nakladatelství. To, co následovalo, je jako román - nádherný, rozkošný, s překvapivým rozuzlením. Od té doby píšu romance a mám radost, že mohu dělat to, co mě baví. Dostávám dopisy od věrných čtenářů romantických příběhů a jejich ohlasy mě vždy dojmou. Jsem plachá a beznadějně romantická. Když mi bylo třináct let, přečetla jsem si poprvé a naposledy Odváté větrem. Byla jsem z toho úplně vedle kvůli tomu, jak ta kniha skončila. Snila jsem o jiném, šťastnějším konci, kde by se Rhett Butler vrátil zpět k Scarlett 0'Harové. Dodnes se nemohu dívat na filmy, anebo číst knihy, které se neskončí šťastně. A proto tak ráda píšu romance. Jsem si jistá, že všechny postavy mých příběhů budou žít šťastně na věčné věky.
