Texty Jiřího Ortena Pod každým slovem Pod každým slovem které váhá a vázne v zubech váhající pod každým slovem jež neuměl jsem říci pod každým slovem schovaným na sítnici jak obrázek kde dívenka je nahá a skrývá dlaní kříž jenž mezi ňadry visí a oči sklopeny chvěje se nedočkavě (chtěla by ležet tam v té měkké trávě být sevřena vším co je svět a tíha a naplněna být jak hrozny vína) pod každým slovem které zapomíná na malou síň kde bloudí se a ztrácí na malou síň z níž nic se nenavrací na toto srdce odedávna němé na bránu ticha kterou neprojdeme
Ohlédnutí Ó deště tichem rozšumělé smutno je bez vás stromům v lese Pročpak vás vítr zase nepřinese a nenechá vás na znaveném čele? Jak nádherné to bylo stát a býti mokrý od hlavy až k patě mít za knoflíčky kapky na kabátě s těžkými víčky dešti naslouchat! Tenkráte mladé vrány z hnízda vypadly a za pršících teček
běžel k nim zmoklý mraveneček pozdravovat je tykadly
O malých dětech O malých dětech které rosa chladí o malých dětech kterým ptáci pějí jak chytají je jak se smějí rády zpívali bychom ve své beznaději A malé děti spí a všechny oči skryté jsou jako andělé z kterých se staly slzy ó přítelkyně smutku kterak odpovíte až půjdou kolem vás svou roztančenou chůzí ty moudré dcerušky a moudří synáčkové Na lůžkách plných snů se započala hra a malé děti spí a po tvářích jim plove měsíční paprsek co srdcem vyvěrá
Lítost Nesmírně suché jsou dnes rty mé a je mi líto tmy pro kterou nevidíme (tak hezká lítost to je jako když dívka která dříme neví koho si ve snu zamiluje a vzdychá tiše jako by se usmívala) A je mi líto radosti že lhala (to ale chvěji se a lehýnce mne mrazí mladá a svěží zima ta zima kterou vždycky doprovází úzkost jež započíná
už dávno před tím v srdci mladých matek) Ach je mi líto nenarozeňátek že nepoznala smutek narození že zklamání a zradu neviděla že neklopýtla na veliké zemi a do nebe se vznesla bez anděla Nesmírně suché jsou dnes rty mé a je mi líto tmy pro kterou nevidíme
Hostinka Cukřenka s obouvátkem něžným jak pata Karkulčina cukřenka s obouvátkem na tomto stole hladkém se slzou vína Ach kdo tu slzu pil kdo pil ji před rozlitím zdalipak rty si osušil zdalipak jinou kdesi skryl tu jinou kterou cítím
Hrob Hrob toto slovo jasný smích co zbývá? dolehnutí víka hrob závodění milostných A přec a přec se neodříká Hrob poznání hrob tajemnosti hrob polibků jež dlouze kradly
načatou noc hrob křehkých kostí hrob malých smutků před zrcadly Hrob studánek hrob čisté vody (na víno často změnila se) hrob snění a hrob pro náhody pro náhlé procitání v jase Hrob hrobů hrstka sypké hlíny jež z čehosi co milovalo zbyla jak vylámané zoubky hadů Gorgoniných hrob na němž tma se rozsvítila
Udělej černou myš Udělej zajíce umíš to dvěma prsty pěst jako hrášek sevřená tajemství stínové tajemství zahledění malinovými ústy pak na dobrou noc mamince líbati poprvé tma na nás klesá s bílé stěny a ještě není skončená Udělej černou myš bude ti tančit před očima do srdce hlodající tajemství stínové tajemství zahledění a bude stále jiná a bude stále níž trošinku od krve v čistotu snu se změní
na lehkých křídlech spící
Zavřené oči Ivanovi Blatnému
Říci mu ležím jazykem zadrhnutým stále opakovat že padám jako úsměv padá padl jsem Pane a již nevstávám říci mu ležím že ležím jako všechno na čem nezáleží že padám jako všechna slova říci mu padám a krásné padání je únava Marnosti říkání marnosti pádu znám anděla jenž křídla má neboť je andělem zůstávajícím vzadu marnosti říkání marnosti pádu a já se na něj dívám je to panenka je vzpřímen jako každé dívání dívám se štěrbinou oka okénka neříkám nic to je úžasné on zůstává anděl anděl jenž křídla má Už dosti Pane teď se kaji zapomněl jsem že všechno víš ale mé oči také když se nedívají už dosti Pane teď se kaji dlouho jsem žil ty mi odpustíš za mrtvým oknem za lampami za stolem s kterým k nebi jdeš za prchavými básničkami a za láskou kterou mi odvedeš
Poloha Nadvichření – ne obroda! (vždyť stejně také skončím i když mi ruku nepodá až zavru oči) Neboť tak trvati dál a tak se přežíti můžeš jen když jsi opodál věděl své ukrytí
Zasnění Ty střípky zvědavé ta sklíčka neprůhledná jimiž se dívá jimiž vidí minulost tlačící se ze dna na dálku kterou nenávidí jsou jako láska obojetné Vteřinka chladu zdolá je okamžik spatření je přetne chviličkou ticha hvízdaje a ruce v kapsách stále hvízdá a nechce si již vzpomenouti Útrapy jeho jsou jak jízda kterou jsi ty jíž musíš slouti i když ses jinak pojmenoval Ty jmenuješ se bratříček a sestřičku jsi někam schoval Ty jmenuješ se králíček
a den na který hledíš zdola jak se tak na rub obrací ti královničku nepřivolá Ona se studem odvrací červená se ach takto chutná když slůvkem něhy zraněna tváří se že je trochu smutná a zatím se jen červená Zvědavý střípek se nám zlomil a půlí dálku na dálku není již vidět staré domy v nichž hrávals na svou píšťalku jen nové se ti ze dna tlačí zvolna se derou výš a výš jsou jako déšť jenž verše smáčí takže již báseň nevidíš Ať tedy spadne ona voda jež všechno kolem zaplaví až uvidíme sen jak hlodá po celé tíži přípravy!
V nazlátlém vidění V nazlátlém vidění jsou všechny věci třmínky tma jemně prosvítá a pije noci dech kdo spí je zcela sám stýská si bez maminky a malé stýskání mu šeptá na ústech Bylo to oblačné poslouchej kamaráde a měkká vláha rtů mne omamovala
byl jsem jak andílek jenž zlaté chvilky krade a schovává si je aby mu zůstala alespoň jediná Dej pozor příliš dýchá a vzduchu ubývá a je ho stále míň v nazlátlém vidění jež končit nepospíchá a mísí štěstí mé se smutkem dávnějším
Nepojmenovatelná báseň Ó kolovrátky v tichu ticha nedotknutelnosti v ranách ran ó zalykání v tom kdo dýchá cípe jenž zůstal nepojmenován Ó chlade v prstech rozvášněných ó úkryte jejž kdosi zná ó lásko v pohrdání ženy ó v ošklivosti líbezná Rozlitý lede v době léta chviličko štěstí kalící ó lete který nedolétá ó bdění bdění pro spící ty bratříš se ty zajedno jsi s kdejakým srdcem bez boje Vždyť také dívkám jež tě s sebou nosí v sleposti jejich dáváš to co je
Ó oči civící Ó oči civící ó oči za očima vy druhé jejichž pohled nedojímá
vy sestřenice víry světlu vzdálené vy jejichž balzámem je nezahojené vy vyzvědačky lásek s jejich mály vy jež jste při radostech naříkaly vy smrtí dávno před zemřením jaté vy které od dívek a básní utíkáte vy lupínky vy vědmy přítelkyně nalézající tajná dvířka síně Ó oči civící ó oči za očima vámi se zahledět na ňadra milenčina vámi je nespatřit a vámi o nich snít vy navždy odhodlané nezahovořit vy navždy odhodlané neviděti více vy jediné vy krásné zřítelnice vy které víte jako Bůh to ví o jednom srdci které hladoví že hladovění je jak věčná zima ó oči civící ó oči za očima Až nebe Až nebe pochopí že přestalo být víkem které se na zem přiklopí až lichotkami křivek neopijeme se a velmi prostě stiskneme ruce dívek až pozná noc že střídá jen cosi bolestného o čem se nepovídá bez jisté zamlklosti – až hroby budou jen skrýšemi nahých kostí
až spánek připraven vzdát se svých pyšných výsad očistí srdce žen až budou věci doma až věci se k nám vrátí až jazyk jenž se pomát bude se zkracovati...
Déšť Slyšíte déšť? Já též jej slyším je jistě z peří housátek tak měkce dopadá zatímco píši a vrací se k nebi nazpátek Slyšíte déšť? Jak byste neslyšeli! vždyť celou noc vám oknem hrál usínal když jste ještě bděli a velmi něžně uspával Slyšíte déšť? Na rozloučenou hraje tam zůstaňte tam v dálce slyšte jej jak ustává jak zvolna ustávaje zaplaví dívčí obličej
Pohádka Letěla bělounká holubička a už neletí neboť má od pláče zavřená víčka Pro koho letěla? Letěla pro děti
a když se ukázala v dáli mávajíc dlouze křidélky viděla náhle že se z nich staly malinké spící dívenky A odhoď šat svůj... Věci by byly opět živé a všechno zpěv i času hlas procházelo by jako dříve tím co je skryto v nás Jen nadzvednouti onu tíži která se vryla do hmatu a vědouc že již neublíží došívá stehy kabátu Jen nenavléknouti jej znova návykem dlouhých rukávů za mrazu jehož únorová láska ti dala únavu A hmatat tam kde není látek kde nahá kůže spočívá kde není místa pro kabátek (je příliš velký zaživa)
Utonulá Za líc své něhy plula jsi na potocích mezi ztracenými břehy do krajin noci za líc své něhy
Nespatřená a bludná zachytila ses krajů potopených u dna v záplavě tmy v záplavě bez okrajů nespatřená a bludná Milenky končí za zábradlím tam neznáme tam něhy líc je roztříštěna tím co kradly ubohé vlny kráse smrtelnic Ale ty prý ses dala jediným rozevřením klína vodníkům kterým bylo zima Almužna lásky třeba malá ti ke smrti pomáhala
Dívka v ohni Tvé vlasy vlají dál zmatené větrem opilým jak včela zastav se nyní změněná zkamenělá to jenom vlasy vlají dál za vším co plamen zanechal Ó chyť tu chvíli která s tebou prchá pod krásnou smrtí tou jíž proběhla jsi jako modrá sprcha dopadá na prsa a zazvoní jak dukát nejmenší kapičkou Jak hořela jsi! Jak tě pronikaly lstivé jazýčky úst!
Ach nejvíc ústa v oněmění pálí a slovo na rtech neví má-li má-li tě neprorůst Mrtvá – ó bezednosti hladu k výhonkům vášně ohořelá v splývavém marném vodopádu mrazivé polibky ti mezi ňadra kladu a pod klenutí čela
Přetvářka Usne mi spánek jistě usne už nejsou vidět ani paty stínu komu dáš své srdce ty nejkrásnější komu je dáš? tomu krásnějšímu Ale vždyť kolem mne je vysoká zeď až jednou ji v svých bílých vlasech sejmu komu dáš své srdce ty kterou miluji chci slyšet odpověď! tomu zazděnému
Toužící dívka Chtěla bych brát! ach kde jsou drobty jež vítr včera nasypal mým něžným kuřátkům? Kuřátka řekl prsy mé
nesmíte uvadat kuřátka řekl ale kam kam kohoutek se skrývá? po špičkách za ním chodíme po zrnku zrnko počítám a on se nepodívá Ó hřebínku až vyčešeš všechny mé vlasy zbylé pověz to kohoutkovi! Buď tvrdý až mi řekne lžeš česej mne rozpustile Ó větře větře rozvlň mne zazpívej za mne slovy! To ticho je tak podivné můj milý asi slyší mne už nesmím dlouho povídat Ach kde jsou drobty kde jen jsou? jsou v klíně? chceš je sezobat? a kam nás spolu odnesou? Kuřátka čas je jíti spát
Zlé počasí Poprchávalo po dva dny na rty jež jiného cos chtěly na tvé rty žíznivé Což ale my se smíme ptáti po štěstí které nejdříve se na jablko zakulatí a potom rozplyne se jak vzpomínky které zčervivěly?
Což ale my se smíme ptáti na tento život důkladný jenž jenom zradu našeptá ti zradu tvým ňadrům zradu kráse a zradu smrti která nezeptá se která tě ztiší jako dítě až jednou navždy vezme si tě
Smutné vyznání Nejčistší světlo je když svítá A přece přijde chvíle ta: můj obraz ztratí se ti někde v dálce a nebude už ani ve tvých víčkách Protože moje srdce nelétá a umí chodit jenom po špičičkách jedenkrát večer k tobě přicupitá a poznáš moje písmo na obálce Tu řekneš si že čehosi je škoda tma nejkrásnější že je když se stmívá a budeš náhle stařičká a sešlá Pak budeš plakat až ti slovo podá můj pohled který se už nepodívá a ucítíš že láska neodešla
Dívenka na procházce Po cestách chodíme a kdekoho se ptáme zda neuviděl tu jež na malenky šla Ten kdo se mnoho ptá odpověď nedostane
a my jsme bosi též jistě se popícháme a nedočkáme se té která odešla Varhánky zpívání pěnkava pěkně skládá a není-li to ona je to sýkora Z okna se vykláním a hádám co má ráda z okna se vykláním a nic mi nenapadá hluboko Vitoušek má slova zaoral Obláčky nade mnou jsou kousky nemesie ten druhý kousek červený to je snad srdce mé jež nedočkavě bije a ona odešla a možná neslyší je kterak jí dává znamení Až bude znavena k zemi se tiše skloní a pak se náhle podiví neb pozná že jsem s ní ve všem co kolem voní že s malou sýkorkou jí zpívám na jabloni a čekám na ni v květu hluché kopřivy
Milostný dopis Zrosená sklenička ta jež se časem pyšní nazlátlým vínem kterés pila s mými rty nemluví jako ty nepovíš mi jaká je vzdálenost která tě má má milá zda umí milovat a zda tě pevně stiská když z okna vykloněna hledíš na ni zda dobře líbá tě ty vzdálená ty blízká v mém nepřejícném zadívání V samotě bodláků rozbolestněných sladce jen málo klidu přáno je mi
v samotě bodláků se toulám po zahrádce a chci tě obejmouti celou zemí tak aby ruce mé (ty temné lesy vzadu) tě nepustily již i kdybys chtěla a ústa má (jaká čest pro zahradu!) aby tě celou provoněla abys už nemohla mi nikdy odejíti tak nadlouho tak sama do daleka a abych stále viděl jak se třpytí tvá malá náruč (krásná čistá řeka)
Až přijde čas Jak ke mně přicházíš tak k jiným přicházelas jako mne líbáváš tak jiné líbalas a stejným sevřením a stejným zajíknutím se vzdalujeme na okamžik smrti té které jednou vzdám se já až přijde čas On přišel příliš tajně nad ložem mým se sklonil na špičkách okamžik setrval a pak se poodklonil neboť se bál neboť měl strach Měl příliš velký strach prostoupiti tě zcela abys on byla ty setrval na špičkách ne tys jej neviděla
nemohlas viděti Vždyť ty jsi jako ke mně k jiným přicházela a jako mne teď líbáš jiné líbalas a stejným sevřením a stejným zajíknutím se vzdalujeme na okamžik smrti té která nikdy nelhala i když mne s jinými ochotně podváděla vždy byla královnou ne nevěděl jsem která a hádal hádal jsem nemoha uhodnouti – Pak vždycky přeletěla a já se tiše vracel tam kde jsi byla ty když jsem tě nejvíc měl nejvíce jsem tě ztrácel když jsem tě nejvíc měl byly to tvoje rty? < Ztracená kde tě mám ztracená kam ses skryla pod kterou poduškou mne vyčkáváš ač nyní u mne jsi jiným ses zaslíbila ač nyní uštklas mne jiný tě dostává Hle hadem bělostným tak strašně proniknutý hadem jenž svléká se hadem jejž miluji chtěl bych se zříci tím co nenáleží smrti chtěl bych se zříci tím co nenáleží jí
Věděti kam se schovat a říci kráse krás potichu stará slova říci jí: nelhalas jsi každým stiskem nová říci jí: ale já od svého zrození zániku dedikován čekám až přijde čas >
Čemu se báseň říká Čemu se báseň říká chtěl bys to udělat? V ústraní do hrsti vzlykat a hodně míti rád Slyšíš? To ona tiká Tak zoufale si hrát Čemu se báseň říká chtěl bys to udělat? Snad víš že kolikrát jsou slova strašně lichá Bůh ústa uzamyká nemůže více dát Čemu se báseň říká chtěl bys to udělat?
Šeptáno Krev ano jenom krev dovede dobře bíti A ruce nepotřebny jsou Tady je šatna Račte odložiti
Vejděte měkce Tak by chodil mech A dívejte se jako stín se dívá zpoza a málo jako namátkou Staňte se duší lamp v nichž světlo dohořívá A zastavte se na hrobech Štěrbinou jasu hudba sahá sem jak čekala by před koncertem A mrtví naplněni úžasem zeleným divem trav jež vyrůstají z nich a rychlou prací hrobaříků šeptají pro nás zpola žertem jiskérky slov jež přidány jsou k tichu poznání hřbitovních A já ó mrtví také tam po prázdné vnitřní straně hmatám já též se vzdávám samotám Snad jenom vítr který po mně běhá je jiný nežli váš Studnice života studnice vrchovatá zde je mé víko Ty je přivíráš a ono stále nedoléhá
Odpověď Zameškali jsme sníce na tisíc závratných objetí A dívenky ty pružné závistnice které si rády hrají na děti nás potom mohly neuviděti když milovaly nevidíce Na čem to Bože vážíme svůj sen že nikdy lásku nevyváží
a každý z nás tak neviděn sám sebe k zemi sráží Ó dobře poslouchej nač se tě nyní táži jak je to možné býti nemocen nemocí tíhy která těžce letí dolů se tiskne vzhůru jenom hledí pro hrůzu zapomíná na objetí pro hrůzu z nekonečné odpovědi že jenom ti co vědí jenom ti co vědí dovedou neviděti
Chvěje se mi ruka Proč se jen pláče při bolesti když každá úleva tě vrací zpátky proč se jen pláče jaké je v tom štěstí ach ano pláč je asi pro šťastné Opravdu chtěl bys někdy plakat Déšť na římse to je ta pravá nota máš mnoho starostí jak skončit tento den když okno otevřeš zima tě rozdrkotá ty nevíš k čemu teplo je k čemu je déšť co ti to říká Ach teplo to je býti unaven a déšť jsou housle pro básníka ale ty nevíš k čemu ještě hrát když nikdo nepřichází aby slyšel a čísi hlas ti říká tiše
že čas je skoncovat
Podobenství Přítelem být milencům co se trápí často si myslíváš za hodin bděných nebo spaných tisíci drápy rozdrápaných tisíci drápy (či kolik jich má život náš?) Tak asi mohla myslit skála když ucítila hůl jíž do ní kdosi bez zázraku tloukl jak srdce polapených ptáků když vodu nedávala každému kdo si zamanul
O čem ví tesknota V přestávce mezi životem a tam tím kocourek s kamenem až na dně rybníka pomalu vražedné andílky polyká a tam to nepřichází tam to má vždycky čas Vidíte kocourka? myslí si že se vrátí Co přivázali mu to tíha nazývá se a luna již měl rád do vody nahlíží a udivena zdá se že na ni nemůže zamňoukat neboť má oči obráceny jinam A pije pije zvolna jako by se kál
za všechny stehlíky které dřív mordoval za všechny okapy po kterých s deštěm běhal za všechny kočičky na které zapomíná v přestávce mezi životem a tam tím co jde tak pomalu jako se chodí spát když noc už minula a chtěl bys věčně spáti bez pomyšlení na návrat
Z temného kouta Vějířky kolem úst již nejste k ovívání Dřív ale když byl ještě mech na velikánské stráni a nenosili jsme svou starost na zádech tehdy jste byly k tancování a dobrý chládek chodil s vámi Vějířky kolem úst již nejste k ovívání jen malou zbraní žalu jste nejpokornější zbraní jež zcela tiše pláčem naroste Z temného kouta myši vylézají ne pro změnu ne náhodou pro kousek života jímž v děrách umírají z temného kouta myši vylézají a za svobodou jdou Ach nesmějte se jim vy kteří vídáváte své umírání jenom v zrcadlech vždyť jako myši tajně k světlu pospícháte až k jedné holé stráni Na té naroste jednou velmi měkký mech
Březnové jitro Děravá budoucnosti ó budoucnosti z děr v níž smrt je rána která poctí a které nemáš nikdy dosti děravá budoucnosti už je čas abych odešel Zdá se že dívka kterou sráží větýrek kdesi na zápraží a která ani nechápe že zezdola k ní letí vrána na čápa zhurta rozkrákaná když na bříško jí zaklape je také takto hluchá k světu a chodí jako po sametu a sní – sní dovnitř– nechápe... < Pozvánka přišla třeba jíti pozvánka přišla už je čas ale ty víš že jako dříve tvé tušení se nerozkýve ale ty víš že nevíš kam a šiješ život tenkou nití nečekaje už na došití a dáváš se vplen hádankám >
Čekání Čechy za oknem smutných duší obzore můj já vidím vás ze svého žalu nejčistěji až v hloubi jezer jež se chvějí Čechy za oknem smutných duší
čekání dané napospas k minulosti se usmívati s tím co jsou slzy v úsměvu vědět že láska ráda mučí nežli ti padne do náručí vědět že hlas se tehdy vrátí až vyučí se ve zpěvu A jenom nepatrná zmínka dříve než zmlknu na chvíli: kdo ještě žije nemoc přečká a musíš myslit na Palečka na bludičky a na Ječmínka že také bloudili
Báseň pozdního léta – Dovedeš úlohu? Je šťavnatá jak ovoce trhané o málo, jen o malinko po dozrátí. – Dovedu. Oblohu chceš přivolati, píšťalo? Chtěla bych přivolati! Co po mně pomněnka chce? – Tak pískej modrou, pískej růžovou a nestarej se o květiny. A mraky zapískej, s kterými připlovou slzičky Mariiny.
Jablka Jdu sadem, bojím se, kde jabloň bezejmenná v nezměrném žalu mluví větvemi a dolů sklání se hledajíc to, co nemá, plod neutržený. Zatřes a přimkni se, pláč uslyšíš a nářek, zatím co ošatky plné až po okraj na cosi čekají, tak samy, bez sadaře, jenž oči zavírá, zatím co oko jablek, které straší děti, na bubáka si hrá a zmírá viděním a chtělo, chtělo by se někam zakouleli před zahryznutím tvým.
Malá elegie Přátelé odešli. Má milá v dálce spí. A venku velká tma je. Slova si povídám, jsou bílá od lampy a napolo již usínaje na matku vzpomínám. Podzimní vzpomínka. Opravdu, pod zimou jako bych věděl vše, co nyní asi dělá maminka. Je doma, v pokoji. Má dětská kamínka, k nimž koník houpací vždy se mnou přikluše, má dětská kamínka, v nichž dávno netopí se, ji zahřívají. Matku. Mou maminku. Je tiše, ruce si sepne, myslí na otce, který je mrtev již a potom pro mne loupá ovoce. Jsem u ní. S ní. Jistě nás uvidíš, Bože, ty zlý, který jsi tolik vzal.
Jaká je venku tma! Co jsem to povídal? Ach vím, já chtěl jsem říci za všechny hodiny, v kterých jsem sladce spal a za všechny své drahé spící, že teď, kdy podzim přichází a vše i dny se krátí neumím býti sám jen s lampou, která svítí, že sil jsem proso na souvrati a nebudu již žíti.
Končiny štěstí Končiny štěstí, končiny ticha, kde končíte, kde končí konec váš? Jako se žije, jako se dýchá, milenku čekáváš. A ona přichází a chce ti něco říci o tajemství, jehož má plnou hlavu a které, jako všichni kouzelníci, schovala do rukávů. Neumíš uhodnout, až potom, když ti mizí, pomalu pochopíš, že moudrá dívenka zhola nic nenabízí, neboť vše dala již.
Dívka a strom Co brání dívce, aby utrhla si zelená pláňata, čím je to zajata, co ji to ruší při trhání? Je sama na veliké pláni. Vítr ji tiskne ke štíhlému stromu, vítr ji má.
A dým, jenž zadýmá z dalekých komínů, ji zahaliti chce. Ona však zdráhá se utrhnout ovoce. Rukama větví se a v nekonečné touze hruď plodům nabízí. Planina plná rzi. A nakloněný strom ji k sobě přijímá. I on, i on ji má. Drsně ji stiská, do koruny vlasů jí smyčku zaplétá. Útlým hrdlem ji přitahuje. Ach ne, má naděje, ach ne, to není thuje! Dívka a mladý strom. Podzimní paleta. K tobě jsem přiběhla, strome, a čekala jsem, že celou vezmeš si mě. Viď, nejsem těžké břímě. Jsem lehká jako dým, jak dým, jenž zadýmá a potom zmizí zase. Planá planina. Větev se sklonila. Cosi ji strašně tíží. Cosi ji zlomit chce, ale ne dozrání, ale ne ovoce. Když zvolna přicházím, v očích mi jemně splývá jakési kývání. A kývá, kývá, kývá.
Nahá dívka Drží se stolu, stůl je v šatech, má staré básně v bříšku zásuvky a stojí pevně na svých nohách. Čemu se usmíváte? Vždyť majíc za slůvky, za zoubky slov, tak čistě bílých,
růžový jazyk, vzácnou, mrštnou chvíli, má také Boha! Ach znám ten úsměv! Stud. A jedna velká prohra, jíž život plody sráží, ty plody okrouhlé a zralé. Dívenka s dlaní na ňadérkách, s chomáčky větru na podpaží a na klíně, jenž neznamená vždy to, kam vábí a co nemá, ve strašné nahotě chvěje se neustále. Pomalu bude tma, tma ostrá jako střenka a ona bojí se a nevidí, že zem, která se nepropadá, ze všeho nejvíc ji má ráda. A okno, stůl a lože zemi závidí, že na ni musí padnout na kolénka. Pomalu bude tma, práší mi na písmenka, na boky práší těžký, hustý prach, který se všude tiskne, který líbá lístečky květu, jenž se neohýbá. Květina zázračná! Ach proč je tolik tenká tam dole, v lodyhách? A čemu vy se usmíváte za zpěvavými slůvky, tam, kde máte Boha? Drží se stolu, stůl je v šatech a závrať na něj padá ze zásuvky, ale pak stojí pevně na svých nohách.
Hrdlo písně Hle, na okně je dech,
zapomnělas jej tady, když hledíc na podzim zimu jsi dýchala. Co viděla jsi? Dým, holubi odlétali, byla jsi ospalá. Hle, na okně je dech, nikdo jej neodnáší, vždyť jistě schází ti, je u mne sám a sám. Ty musíš přijíti a vzít jej do úst zpátky, ty musíš přijíti, tvé oči o to prosí, chtějí mít navrácen ten pohled, co jsi dala křidélkům holubím, když s nimi odlétalas tam, kde je věčný dým, do ráje deště a rosy.
Modlitba Na starém hřbitově, kde se už nepohřbívá, můj první žal, takový krásný, hluboko se vrývá kamením, travou, tichem, nechápáním, ó Pane Bože, nech mne běžet za ním! Proč jsi mi nohy zavázal? Krám s knížkami, podloubí, bílá kašna, tudy jde cesta vzhůru, na Barboru,
panenka štíhlá, vysoká a strašná, panenka havířů a pana kostelníka v srdci mi klíčí, tiše odemyká kamenné tajemství, kamennou Kutnou Horu. Za sedmi zámky, viď, jsi uschovaná, tolikrát ťukal jsem, ach marné zaťukání, ó země země mé, ó země, jež jsi sama, moci se rozběhnout a tebe dotýkat se, moci tě zase mít a říci: máš mne zase, jsme zase sami dva, už nejsme, nejsme sami...
Listopad Vždy jednou za čas, za čas, který míjí jako váš malý pláč, jak vaše touhy mladé, přichází starý pán a sklání těžkou šíji. Ztratil jsi něco snad a hledáš, listopade? Kotouče páry, zimy, kterou ssaje zavátý park a všechny jeho stromy s jehlami deště, který naříkaje rozehrál rozbité a dyšné gramofony. Co hrají? Hrají list, čáry, jež nečarují, list hrají, který se na slepé cesty klade, zatím co dívky spí u draků v černé sluji. Ztratil jsi, nenajdeš, ó běda, listopade!
Takový smutný den Jiřímu Klanovi
Takový smutný den, kolik jich bývá v roce,
točí se pod mraky s talíři holíren. Už brzo odjedu daleko na vánoce dotknout se radosti a okřát domovem. Dostal jsem dopis dnes, můj přítel ještě žije, můj přítel, bratr můj, co je mi podoben. Ach moci říci: dost, vždyť cosi smutnější je, než družná samota, než tento smutný den. Ty nevíš, co to je? Chodí to kolem vody, voda to ráda má a dává tomu krev, nu ano, deštíček, jenž sprchne na náhody, na vlasy, na rty žen, na lásku, na rakev.
Návrat Vše vrací se. Do země, do zahrady, po schodech bolesti. Pomalu svlékáme své lásky, které vadí, když nemohou se unésti. Tu poslední, nejtěžší rozloučení, alespoň cípem s sebou chtěl bys vzít. Tak s otcem, matko, který hnije v zemi, můžeš se pláčem políbit. Kam půjdete však vy, mé stíny malé, na vlhkých stěnách tančící, až světlo, vaše smrt, vám nenadále zapálí hranici? Kam ale půjdeš ty, má písni, kam se vrátíš, chtěla jsi přece věčně žít, kde je smrt, jež tě přijde odzpívati, kde slzy jsou, jež chtějí políbit?
Rty písně Když Pán Bůh tvořil svět (ach dávno už je tomu), tu z kolíbky uhnětl kolibříka a všemu ústa dal, oblázkům, psům i stromům. Rty stromů, listí, které táhle vzlyká, rty kamenů, to táhlé mlčení, rty psů, rty bědných psů, kterými lano smýká. Ó listí usmýkané po zemi, ó věčná zimo skal a žebráka, jenž klečí na mrazu almužen v naprostém šeření! Písničko potůčků, písničko, čistá řeči, až porozumíme, tu ze snu našeho zrodí se nová řeč, řeč, která navždy léčí smrtelně živého.
Holub na střeše Bohuslavu Březovskému
Ty jsi ho, puško, zastřelila. Ó počkej, počkej, bude soud! Nahluchlá rána se do hrdélka vryla. Mohl ji přeslechnout. Ty nevíš nic o snech a o vrkání, ty máš jenom svůj cíl, to malé kolečko, jež neumí se bránit. Ty jenom ptáš se: dobře zalícil? Zabloudil holoubek, zabloudil nevědomý
a nedoptá se po nikom. V korunách skáče. Kde my vidíme domy, on myslí si: hle, strom ...
Bílý obraz Byl štědrý prosinec. Na zasněžené pláni s paletou v ruce kdosi stál. Sněžilo, sněžilo do jeho malování. On nevěděl, on maloval tu nahou zimu, její pevné kosti, údolí klína, hlubší, nežli chtěl a výšku ňader v strmé závratnosti. Sněžilo na model. Tu havran zakroužil, ach Bože, co ten chce tu a odkud přilétá? Byl štědrý prosinec. Sněžilo na paletu a prázdná byla paleta. Ta strašná bezmocnost zmocnit se malování, jež padá na plátna, a je jak bílý sníh, jenž neví, neví ani proč padat má! Ta strašná bezmocnost zastavit prchající! Zeslábla ruka tvá, jazyk máš svázaný a nedovede říci tomu, co roztává: ó věčné proměny, taje vše utajené, ó věčné proměny, až rozplynu se v sníh, kde bude duše má, kde bude, v které ženě a v kterých závějích?
Byl štědrý prosinec. Na zasněžené pláni s paletou v ruce kdosi stál. Sněžilo, sněžilo do jeho malování. On nevěděl, on maloval.
Ústí písně Řine se z úst a ústí, rozlévá se v jakousi bezbřehost, je velmi zklamána, je velmi štíhlá v pase, kdybych ji objal, snad by rozbila se, to by byl most... Jdu zcela potichu, abych ji neprobudil z dvojité smrti té, z té delty smrti v hrudi, z té náhle procitlé, již ranní mrazík studí, z té nežité. Ty měla jsi být víc, než všechno tu je, ty mělas za sen jít do sadů dušiček (čisté je rozsvěcuje), ty mělas zaplatit to, čím se vykupuje, ty mělas stále pramenit. Co všechno měla jsi! A jsi jen kapkou šťávy, jež křísí ospalé. Nasedám do loďky, která se neunaví, nasedám do loďky, jež bolestně se plaví, za bludičkami v močále.
Skloň se k trávě Skloň se k trávě, její řasy mříží čísi zpívání;
písně mrtvých jsou to asi. Skloň se, skloň se nad potůček, jenž se loukou prohání, jeden krůček, druhý krůček, louka pije, připila si na sesterství se strání. A ty (nikdo nedívá se) objímáš své drahé zase v rozpuštěném sněhu zim. Smutné ruce kolem visí, mříží jasná slova čísi temným vrbovím. Skloň se, skloň se nad potůček, rozhrň trávu, na rtech tvých bude jeden malý cvrček říkat verše zemřelých.
II Báseň kamene 1. Kámen byl dán, kámen byl dán! Toť chvíle, která promlouvá za všechno mlčící. U hranic hřbitova zapalte hranici! Svět živých
neviděli jste ještě zpod svých čel? Ať shoří jako dříví na popel! Přes ploty důvěřivých ať prach je rozmetán! 2. Kámen byl dán, kámen byl dán! Toť chvíle, která odlétá... Snad chtěla říci o mrtvých, že jenom mrtví žijí... Ó zdání hudby zasmušilé, zakleté do rafií, co chtěla říci chvíle? 3. Kámen byl dán, kámen byl dán! Ó střecho nebe, jaký je to dům, že dusíme se v něm? Ó střecho nebe, ukaž jazykům na patře zbytečném, kolik je dveří, které zbyly nám v tomto zdánlivém jase.
Vždyť každá láska, kterou počínám, již předem skončila se. Vždyť nedozvíme se tu, kde je zahrada. 4. Kámen byl dán, kámen byl dán! Ať nezastaví se v letu! Ať dopadá!
V mamince Žíti, tak jako všechno tady, trpně a s malým svíráním, jež říká: mysli na zahrady, co na jezera změnily se, a mluví řečí čistých kapek. Zahrady, ano, hrady nitra, zahrady slov, jež přijdou zítra, klubou se ze skořápek. I. Tolik to zní. Tolik to zní, – ach uslyšet a ústa přiblížit a vonět, vonět dlouze a otevřít se, dál už není nic, jen láska, úplná a pevná, jen chutnání, největší doušek, ten, co jsme si dali, co jsme směli píti, tak spolu, tak sami, tak navždycky, matko,
tolik to zní, já slyším, raněn ve své bolesti, já zním, já také zním, já odpovídám, chci jíti za hlasem, chci utíkat, chci pádit, ze světa, odsud, za přesladkou vůní, moci se vrátit, navrátit se, matko, tolik to ve mně zní, ten jasný nápěv žalu, v hrdle jej cítím, tisícerá slova... doleji, doleji, matko, kde už není nic, nic, nic, matko, jenom ty, tma tvého života, kde tě nejlíp znám, tma tvého života, ta něžná, teplá klenba, tvá vnitřní krása, matko, která věčnější je, než všechna slova, která život říká, aby se zbavil mlčenlivé smrti. II. Veliký pohyb. Veliký pohyb. Sladké kolébání. Děťátko myslí. Čemusi se brání. Co je to spánek? Ptá se, hýbá rtoma, co je to světlo? Pověz, maminko má, já vím, co ty jsi, tebe dotýkám se, jsem s tebou svázán, v tobě jsem, jsem v jase tvé lásky, která má je a nás oba chrání veliký pohyb. Sladké kolébání. Tajemství světla. Světlo. Cosi svítí. Je třeba uvidět. Je třeba odejíti. A to je smrt? Tvá měkká ruka na mé? Ta radost a ten jas? To, po čem toužíváme?
Milenko, matko, ženo má, má krvi, jsou ústa jenom to, co nepromluví? III. Jízda. Tam zvenku měkce ťuká nějaká cizí ruka a říká: pojď již zemříti! A hošíček, jenž nedovede jí odpovědět, z temna jede. Chtěl by se nenaroditi. Ale on neví, ještě čeká a s krví, která nevytéká, loučí se douškem posledním. Musíme jíti. Jíti za ním, za světlem, za tmou, za poznáním a zklamati se s ním. IV. Vzpomínka. Nežli se narodil, zaťukal do vajíčka a ono otevřelo se. Ó tenkrát, tenkráte, kdy všechno zdálo se, že zdá se a že procitneme! A potom žil, žil velmi dlouho v té teplé kulaté, v té milované ústy, hrdlem a srdcem, srdcem dvakráte, v Dívence, čekající ženě. Ó velký pro oči všech broučků, ó krásný v tváři maminky, ó jediný, kterýs ji viděl z opačné strany, strany křídel,
ó mrtvý pro své vzpomínky! V. Pod zemí. 1. Překrásný hrobe maminčina těla, pod zemí očí jak tě uvidět, jak vstoupit do tebe, jak proměnit se zcela a jak se zase vrátit zpět a mluvit o tom všem, co v sobě tají hučení krve tvé, té řeky podzemní? Kéž moje slova dobře zazpívají! Kéž, třeba temně, dlouho zní! To není matka. To je cosi zlého a zlého bez úmyslu, jenom tak, žert Boha, neboť z hrobu překrásného nevzlétl anděl, ale chromý pták, matčina krev, jíž navždycky jsi svěřen, teď, když jsi v světle, proměnila se. Jsi zcela sám a otevíráš dveře. A matka mlčí. Matka dívá se. 2. Ó Punkvo, řeko ponorná a lstivá, pěkně si mě tu podplouváš, ó Punkvo mého žalu, ty žádostivá, jež všemi otvory mými vyplouváš, dovedla jsi mě tam, kam jsi chtěla. Když zastavil jsem se, tu jsi mne kupředu poháněla a dál mne ženeš, dále do své hloubky, ty černý hrobe pro holoubky, ty ve všech věcech skrytá, ó ty dálko, ty všeho smutečního vyzvídalko!
Pod prsty mými daleko se valí, pod prsty mými do mne hloub se tratí ta řeka, kterou kdosi Nenadálý naučil zanikati. VI. Pláč. Tolik to zní – ach ty snad víš, sychravý podzime, plný vrásek a oken, ty také, babí léto, jemuž jsme říkali hedvábí, ty též, jaro zimy, jarénko naše, a ty, královno zimo, jejímiž jsme milenci jako chlapec z Andersenovy pohádky s ledovou jehlou v srdci. Tolik to zní, strašlivá ledová jistota onoho kolísání mezi neurčitostí a pádem. Ale vydávám-li já svědectví, jež křiví mi ústa a zadrhává hlas, chci říci životu, aby se nebál mých slov. Srdce je svěřuje prstům a prsty zdráhají se vydat je smrti, neboť dobře vědí, že neoddálí její mlčenlivost. Tenkrát. když cizí ruka měkce zaťukala na maminčino bříško, myslil si hošíček, že zemře. Bylo to tak prosté, zemříti v matčině vnitřním náručí. Ale tu náhle pocítil nesmírný tlak, který jej stiskl a poháněl kupředu, do neznáma, do světa, do malé věčnosti. Měl zavřené oči a zavřená ústa. Byl bledý. A potom otevřel oči a otevřel ústa a nadýchl se a uviděl svou smrt, smrt plnou světla a děsivých tváří. Dal se do pláče.
Byl to jeho první pláč na tomto světě, neboť před tím nikdy neplakal. Křičel a naříkal. Chtěl zpátky. Chtěl se vrátit. Chtěl nazpět za přesladkou vůní. To, čemu se později naučil říkat život, byla jeho smrt, smrt, jež prý končí smrtí, ale on nevěřil, že zemře, když nyní nezemřel. A jeho pláč a jeho pláč, toť láska, kterou proměnily slzy v cosi, co pomíjí, co umírá, co končí.
Mlha Břeh trochu schýlený. Na udupaném mlatě, na srdci zla, tam, mezi rameny, znovu tě poznávám, ó dávná, znovu znám tě. O malé berli jdu. Ty, neprostupná, hustá, dno mého osudu, mi nastavuješ ústa. Proč ale také teď, na kříži kraje mého, na řece rozlité, na hříčce neznámého, ó mlho, mlho zlá, ruce vztahuješ po mých? Studené dveře. To jsi nalezla.
Studené, prázdné domy.
Cesta k mrazu Upustíš život, život upadne a rozbije se. Na malý povzdech vzdálen jemu, který tě s láskou stiská a s kruhem spánku kolem sebe, jejž nesmí nikdo překročiti, upustíš život, druhá stránka dne, vysoká noc, noc, radujme se, jsme na krok všemu vzdálenému, i smrt, i smrt je blízká s kotoučem spánku kolem sebe, který je třeba překročiti. Kdyby teď přišel bratr tvůj, ty za mrtvého bys jej měl. Kdyby teď přišla milenka, nemohl bys ji milovat. Krev pod zem stéká, jen ji zastavuj, ty, jenž jsi zkameněl, je jí tak málo, brzo, brzo zchladne, bude z ní led a bude tát, neboť vše taje, vše, co zemříti má. Upustíš život, život neupadne,
pozbyl své tíhy, pod rukama tvýma na kámen ztvrdl, kámen ve vesmíru trčí a ty, chtěje jej uchopit do zkřehlých prstů, jimž je stále zima, studeným srdcem, jež ztratilo víru, chceš do kamene prosbu rýt. Tu poslední, tu nejprostší, tu marnou prosbu, již nikdo nevyplní. Ó dej mi pohyb, smrti, slova stárnou a hřbitovy se plní, chci ještě vidět, jak mi rozsvítili na malý povzdech, na nejmenší chvíli kulatou lampu, lampu se stínidlem, chci ještě lítost mít s tím, čemu bude zima, až zastaví se čas, až ticho na vystydlém srdci se bude zachvívat, až budu otevřen, až pod očima mýma armáda červů spatří zámek vrat.
Daleké svítání Vzdálené světlo. Strach. A cosi zlého nese. Tělo, má přetvářka, to napovídá rytmy, jež oddalují pád. Vy zaposloucháte se a neslyšíte nic. Jen náznak. Úzkost. Přítmí. Promnu si oči. Bdím. A na kávové lžičce
můj spánek po kapkách čeká, až vezmu jej. Krátce a blízce je. Nemohu modlitbičce svěřit, co slyšel jsem, že řekla: poslouchej, jak se mám rozednit? Myslí si na jitřenku tělo, má přetvářka, nad kterou smiluje se nějaká hospůdka, která mne volá zvenku. Vzdálené světlo. Strach. A cosi zlého nese.
Jednoho dne Jednoho dne přijde k tobě dítě. Přijde a poprosí, abys mu řekl něco smutného a veselého zas. Co řekneš mu? Co povíš? Travičku děvče žalo si a mělo rozpuštěné vlasy. Travičku děvče žalo si a při tom zpívalo si divukrásnými slovy. A bylo zima a byl mráz. Mráz, to je nejlepší malíř. Jednoho dne přijde k tobě žena. Přijde a poprosí, abys jí řekl něco smutného a veselého zas. Co řekneš jí? Co povíš? Je mi tě líto, neboť miluješ. Jsi oblá a jsi měkká. Nevím, kam jdeš, nevím, kam jdeš. Tam, kde se věří? Tam, kde se čeká a teplo je a přece mráz? Mráz, to je nejlepší malíř. Nejlepší ovoce je čas.
Jednoho dne přijde k tobě Bůh. Nic neřekne. A o nic nepoprosí. Budeš ho vidět? Zda ho uvidíš? Je, je – a není již. Je, srdce tvé to cítí. Země cítí to, když mnoho, mnoho skrytých činů raší, činů, jež nejsou, ale budou bíti jak hodiny, jak čas. A není? Není? Nad krajem se vznáší, nad krajem, který pálí mráz. Mráz, to je nejlepší malíř. Nejlepší ovoce je čas. Utrhni jej! Je zralý.
Na plný hlas Já nejsem prach! Lampa ať za mne svědčí, lampa a světlo dne. Povětřím víří smrt. Předstírá nebezpečí. Smrt, lůno neplodné, víří a zmítá se. To ona obrací se v svou prvou podobu, to ona překřičet chce hlas, jenž zní jí cize, to ona s úděsem se klade do hrobu. Zahrady pomřely. Je zima. Z jejích dlaní dech jedu upíjím. Pálí jak kořalka. Ó Bože, Bože, slyš, přes všechno otloukání nebudu dobrá píšťalka!
Sen Kdo dlouho hledal ženu, nyní má ji. Jen si ji prohlédněte. Klíčem svých klíčních kostí všechno odemyká. Před ložem, na němž spí, je položena dýka. To její jazyk je, jenž řídké těsto hněte té vaší řeči milované, té, která říká: aj, Pane, chaternýť jsem, Pane! A na loži je klín a ňadra chrobalivá, jakési hemžení, které se k očím blíží, k očím, těm klamavým, k očím (to, co se dívá) a žádné víc než na smrt neublíží! Ne víc? Ne víc? Kdo řekl? Ach ty lháři, ty proradný, ty zaprodaný ráji, co tedy bude potom? – Ale cosi září, to červi usínají... Hle, ruce tvé, jež všechno čisté plení, zoufalství nedosáhnout, ustát, neskončiti, a ono místo na rameni, kde deštná voda zteplala a ty ji musíš píti, je jako sliny, smysl převrácený, měl býti vyplivnut, měl skončit někde v blátě, hle, ruce tvé, jež všechno čisté plení, hle, strašná věčnost, která poslouchá tě! Kdo dlouho hledal ženu, nyní má ji. Takové sny se zdají...
Vesele, vesele
Lídě Matouškové
Nic nestalo se přec. Ty jsi mne, Bože, ztratil, ty, který nesmíš snít, protože všechno máš. Bláhový, směšný Lot, který se neobrátil! Odvážná odvaha si stříhá na rubáš. Jsem trochu znavený. Hledej mne, dokud mohu být ještě nalezen, jak to, co zarůstá do kola, do kruhu, který má plno rohů, jak lože bez smyslu (neb není Prokrusta). Neb není Prokrusta! To všechno možná bylo a není, není již! (Co není, v nebi dlí?) Ztřeštěný červotoč si navrtává dílo na druhou stranu, ven; už bude za biblí! Ó nejde o mou smrt. Jde o úžas, jenž hyne, jde jenom o kámen, jenž těžkne nad slovem, o kámen náhrobní, o kámen jako jiné, který se rozpadá a mře byv vysloven. Vesele, vesele jsme byli vysloveni. Kam znít? Kam šeptati? Kam zmlknout? Kam se chvět? Směr mrtev. Mrtev cíl. Žije jen opičení a to nás dovede už dávno nazpaměť. Ó nejde o mne přec. Jde o budoucnost trosek, jež sebe zasypou. Jde o noc, co se dní. O ruku Boží jde, jež přešla do rákosek. O jeho spásu jde, nad níž jsme bezradni.
Zimní procházka křížem krážem Nechci! Tisíc napřažených prázdných dlaní, muži, ženy,
průvod bez vody, mrzne, mrzne po vánici, led je voda tvrdě spící, žízeň, hlad, vítr usnul bez pohnutí jak by mrtev byl, ale větve, ruce vichru, bijí prostor, v němž je prázdno, opuštěné dno, pláčí tak, že není slyšet jejich kvílení. To je kámen na prameni. To je láska. (Nechci! Není!) To je kořen vyvrácení. To jsou slova, jež se vzňala v prsou hlasu, to je skála, která boří dům. To je srdce plné vzdoru. To je zámek bez otvoru. To je hranice, již žádný oheň nespálí. To je pomsta nocí za dny. To je kámen na prameni, jejž jsme marně zvedali. To je láska. (Nechci! Není!) Větve, ruce povětrné, s prosby prsty urvanými, spínají se, prosí západ. Do mramoru tvrdé zimy slyším slavné deště krápat, zátopa se shůry hrne, ještě v nebi, v Bohu sídlí, tisíc kapek napřažených mává závratnými křídly, prázdné dlaně, muži, ženy,
prázdná srdce, prázdné oči, prázdná země, prázdná města, rozežraná červotoči, prázdná čistota, již trestá, prázdný trest a prázdná zrada, stojí, stojí bez pohnutí čekajíce vše, co padá. Padej, rostu pod břemenem, padej za ztraceným jménem, padej kámen za kamenem na mohylu nemohoucí, padej, plode, padej, noci, padej, dešti, na rty suché, padej, padej na bezduché, na věřící, připravené padnout též. Chci! Ať bolí! Tají ledy, naposledy, naposledy ohlédnout se za mizením, vědět, v něhu že se změním, prudkou, krutou, bolestivou, v něhu smrti, věčně živou. Čekej v zemi, země moje, čekej, duše nepokoje, čekej tiše, bez pohnutí. Tak spí vítr za bezvětří, jak by mrtev byl, ale větve, ruce vichru, bijí prostor, v němž je prázdno, opuštěné dno, pláčí, ale není slyšet jejich kvílení.
