TESTOVÁNÍ ROVNOVÁHY U TRAVNÍCH A ALPSKÝCH LYŽAŘŮ Balance tests of grasskiers and alpine skiers Bakalářské práce

Masarykova Univerzita Fakulta sportovních studií Katedra sportovních her

TESTOVÁNÍ ROVNOVÁHY U TRAVNÍCH A ALPSKÝCH LYŽAŘŮ Balance tests of grasskiers and alpine skiers Bakalářské práce

Vedoucí práce: doc. PhDr. Ladislav Bedřich, Csc. Vypracoval: Šimon Vojta, TVS - Trenérství

Brno 2016

Prohlašuji, že jsem bakalářskou práci vypracoval samostatně a na základě literatury, která je uvedená v seznamu literatury.

V Brně dne 22. dubna 2016.

podpis

Tímto bych rád poděkoval vedoucímu bakalářské práce panu doc. PhDr. Ladislavu Bedřichovi, CSc. za jeho odborné vedení, cenné rady a trpělivost a profesionální přístup. Dále bych chtěl vyjádřit vděčnost panu PhDr. Vilému Podešvovi, CSc. za jeho vstřícnost při konzultaci mé práce.

Obsah Úvod........................................................................................................................ 5 1. Stav dosavadních poznatků .............................................................................. 6 1.1 Charakteristika disciplíny – alpské lyžování ............................................ 6 1.1.1 Historie a vývoj techniky alpských disciplín .......................................... 6 1.1.2 Současná technika ................................................................................... 7 1.1.3 Soutěžní disciplíny.................................................................................. 8 1.1.4 Základy biomechaniky.......................................................................... 10 1.1.5 Popis výstroje a výzbroje pro lyžaře ..................................................... 13 1.1.6 Základy fyziologie ................................................................................ 15 1.1.7 Kondiční příprava a zdravotní aspekty ................................................. 16 1.2 Charakteristika disciplíny – travní lyžování........................................... 18 1.2.1 Historie disciplíny ................................................................................. 18 1.2.2 Popis lyží a techniky jízdy .................................................................... 19 1.2.3 Fyziologie travního lyžování ................................................................ 19 1.2.4 Disciplíny a základní pravidla .............................................................. 20 1.2.5 Kondiční příprava a zdravotní aspekty ................................................. 20 1.2.6 České travní lyžování ve světě.............................................................. 21 1.3. Porovnání obou lyžařských disciplín ...................................................... 24 1.3.1 Rozdíly .................................................................................................. 24 1.3.2 Společné faktory ................................................................................... 25 1.3.3 Využití metodiky .................................................................................. 26 1.4. Charakteristika rovnováhových schopností .......................................... 27 1.4.1 Současné řešení problematiky .............................................................. 28 1.5 Diagnostika rovnováhových schopností .................................................. 30 2. Cíle práce, výzkumná otázka ......................................................................... 31 3. Metodika práce ................................................................................................ 32 3.1 Charakteristika souboru ........................................................................... 32 3.2 Měření motorických testů ......................................................................... 33 3.2.1 Test rovnováhy podle Romberga – se zavřenýma očima ..................... 33 3.2.2 Rovnováha na lavičce ........................................................................... 34 3.2.3 Rovnováha na jedné noze na kladině .................................................... 34

3.2.4 Rola – rovnováha .......................................................................................... 35 4. Výsledky práce, diskuse .................................................................................. 37 4.1 Výsledek testu rovnováhy podle Romberga ............................................ 37 4.2 Výsledek testu rovnováhy na lavičce ....................................................... 38 4.3 Výsledek testování na kladině .................................................................. 39 4.4 Výsledek testu rovnováhy na role ............................................................ 40 4.5 Výsledek měření testu dynamické rovnováhy ........................................ 41 4.6 Diskuze ....................................................................................................... 42 Závěr..................................................................................................................... 43 Seznam použitých zdrojů ................................................................................... 44 Přílohy .................................................................................................................. 45 Resumé ................................................................................................................. 47

Úvod Důvodů, proč jsem se rozhodl zpracovat toto téma je hned několik. Již od útlého věku se věnuji závodnímu lyžování. Začínal jsem se sjezdovým, na malém svahu u Brna a postupem času jsem se dostal k travnímu lyžování. To se časem stalo mým sportem hlavním, aktivně se mu věnuji dodnes a jsem členem reprezentačního výběru. K oběma lyžařským odvětvím mám velmi blízko a vždy mě zajímalo jejich srovnání, a jak se vzájemně ovlivňují. Hlavním cílem této práce je zjistit úroveň rovnováhových schopností u travních a alpských lyžařů, vzájemně je porovnat a výsledky vyhodnotit. V dostupné literatuře nenacházíme údaje v obdobné konfrontaci výběrů sportující populace, ani obdobnou komparaci těchto disciplín. V naší práci se nejdříve věnujeme stručné charakteristice obou disciplín. Zmíníme základní mezníky z historie obou sportů, stručně vyjasníme současnou techniku a disciplíny, ve kterých se soutěží, uvedeme fyziologické aspekty a kondiční přípravu závodníků. Dále porovnáme obě odvětví, vyzdvihneme hlavní rozdíly, stanovíme společné faktory a využití tréninku jedné disciplíny pro zlepšení té druhé. Posledními body v teoretické části bude charakteristika a diagnostika rovnováhových schopností. V další části se budeme věnovat měření. V empirické části stanovíme cíle práce, položíme výzkumnou otázku a podrobně popíšeme použité měření. Následně zpracujeme naměřené výsledky. V diskusi výsledky vyhodnotíme a závěrem stanovíme doporučení do praxe.

5

1. Stav dosavadních poznatků V první kapitole si shrneme poznatky z obou lyžařských disciplín, porovnáme je a charakterizujeme rovnováhové schopnosti.

1.1 Charakteristika disciplíny – alpské lyžování Alpské, neboli sjezdové lyžování, je individuální lyžařská disciplína. Cílem sportovce je, zdolat danou trať v co nejrychlejším čase bez porušení pravidel. Nejmodernější technikou využívanou pro závodění je carving. Pár následujících odstavců věnujeme právě vývojovým etapám závodní techniky.

1.1.1 Historie a vývoj techniky alpských disciplín Koncem 19. století, přicházeli první teoretici. Jedním z nejhlavnějších a nejznámějších byl Mathias Zdarsky. Na rozdíl od norských studentů, používal kratší lyže a zavrhl jejich sjíždění kopců rovně dolů bez zatáčení, při kterém často docházelo k pádům. Navrhoval délku lyží 150 až 180 cm a jako základ vyučoval jízdu v pluhu. Jeho metoda velmi urychlila vývoj lyžování v alpských zemích a byla základním kamenem pro závodní využití (Podešva, 2010). S velmi zásadním prvkem přišel Rakušan Anton Seelos (jeden z prvních mistrů světa v roce 1933). Tímto prvkem byl takzvaný tempo-parallelschwung (paralelní pohyb). S touto technikou byl ve své době neporazitelný a to především ve slalomu. Tato jeho inovace přetrvala téměř půl století (Podešva, 2010). V období II. světové války stojí za zmínku dvojice Hellmut Lantschner a Herman Haefter s jejich příručkou Skischule von A bis Z (rok 1940), ve které se píše o kladení důrazu na předklon, úhlu vnitřního ramene a přenášení váhy těla na vnější lyži (Podešva, 2010). Po roce 1950 je nejvýznamnější postavou Stephan Kruckenhauser. Tento rakouský teoretik i praktik, odvodil způsob techniky pro sportovní i závodní lyžaře. Mezi tyto způsoby patřilo: odlehčení lyží zvýšením těžiště, odsunování patek lyží, protiramenní technika a vyjíždění krátkých oblouků (Podešva, 2010).

6

Bez nadsázky, revoluci způsobil Francouz Georges Joubert a především jeho svěřenec Jean Vuarnet. V roce 1960 vyhrál sjezd na olympijských hrách, při kterém použil takzvané vajíčko – nízký sjezdový postoj. To ovšem od této dvojice není vše, od poloviny šedesátých let, přišli hned s několika inovacemi. Za zmínku například stojí proti rotační oblouky, přívratné oblouky, vyrovnávací technika, vystřelované oblouky, oblouky z přestoupení nebo technika jízdy v boulích. Joubert vydal mnoho publikací, mezi nejzásadnější určitě patří Comment se perfectioner á ski z roku 1970. Dodnes patří mezi vůbec nejlepší sjezdařské teoretiky a jeho rozbory ve specializovaném francouzském časopise jsou jedny z nevýstižnějších vůbec (Podešva, 2010). Osmdesátá léta a přicházejí Němci, konkrétně se svým Skilehrplan. Část pod názvem Alpiner rennsport, obsahuje výborný materiál včetně plánování a metodiky s nutným podílem kondiční přípravy (Podešva, 2010). Vůbec poprvé byly principy techniky zdůvodněny pomocí fyzikálních zákonů a biomechaniky v roce 1981. Postarala se o to publikace Rozbor techniky jízdy ve Světovém poháru do roku 1979 od dvojice Major a Larson (Podešva, 2010). V roce 1989 bývalý rakouský závodník Werner Nachbauer přišel se svým výzkumem z Institutu pro sportovní vědy Univerzity v Innsbrucku: Lyžařské reakční síly ve slalomu a obřím slalomu. Graficky jsou znázorněny a zaznamenány tlaky a reakční síly, působící na lyže. Tohoto měření se zúčastnili špičkový závodníci z Rakouska a Slovinska (Podešva, 2010). Stejného roku je nutné zmínit i českého zástupce, profesora Vaverky. Ten dal dohromady na olomoucké univerzitě skriptum: Základy biomechaniky lyžování, kde se veškerá odůvodnění a principy týkají přímo závodního lyžování (Podešva, 2010). 1.1.2 Současná technika Co se týče vývoje závodní techniky za poslední období. Stále více se tíhlo k používání nízkého postoje a hledání rychlejšího provádění takzvané „hry nohou“. Výsledkem toho bylo, že se více oddělila úloha pánve a dolních končetin. V kontextu s předozadní rovnováhou se pánev přesunula mírně dozadu a její větší 7

pohyblivost usnadnila přitahování stehen. Tuto techniku bylo možné sledovat u dnes již lyžařských legend jako Stenmark, Russel nebo i Thoni (Podešva, 2010). Podstatným prvkem pro provádění oblouku se stala úroveň tlaku do lyže. Jedním z nejzásadnějších momentů techniky bylo přiklonění pánve dovnitř oblouku. Pánev trvale spolupracuje s horní částí trupu a tvoří systém, který nazýváme kompakt. Pod tímto systémem se dolní končetiny otáčejí a přemisťují do stran. Při tomto bočním přemístění se pánev a hýždě prokládají dovnitř oblouku a jeho rozsah mimo osu těla ovlivňuje odstředivá síla. Nežádoucím se stalo mírné prohnutí v bedrech. To naopak vystřídalo zaoblení zad, beder, hýždí a někdy i zadní strany stehen (Podešva, 2010). K aktuální technice nejvíce vedlo použití širší stopy a boční dynamický tlak. Nesmíme opomenout využití možnosti otáčení holení pod stehny a chodidel pod holeněmi, které zejména ve slalomu velmi ovlivnilo moderní techniku (Podešva, 2010). 1.1.3 Soutěžní disciplíny Nyní bychom rádi přiblížili lyžařské disciplíny, jejich historii a vývoj až do současné podoby jakou známe dnes. Nejprestižnější soutěží pro sjezdové lyžaře je seriál Světového poháru. Světový pohár se jezdí od roku 1967, první závod se konal v západoněmeckém Berchtersgadenu, prvními celkovými vítězi byli Francouz Jean Claude Killy a Kanaďanka Nancy Green (Podešva, 2010). První mistrovství světa se konalo v roce 1931 ve Švýcarsku, ve středisku Mürren. Závodilo se ve dvou disciplínách a to sjezd a slalom. Mistrovství se pořádá každé dva roky (až na výjimky v historii, jako například v roce 1995 ve španělské Sierra Nevade se závod kvůli nedostatku sněhu o rok posunul).(Podešva, 2010). Na olympijských hrách se alpské lyžování představilo v roce 1936 v německém Garmisch – Partenkirchenu. Závodilo se v alpské kombinaci a vítězi se stali domácí lyžaři. V mužích se radoval z vítězství Franz Pfnür, v ženách kralovala Christl Cranz (Podešva, 2010).

8

Soutěžními disciplínami jsou slalom, obří slalom, super obří slalom, sjezd, super kombinace a alpská kombinace. Dnes jsou součástí světového poháru i závody v paralelním slalomu nebo tzv. city events – závody konané ve velkých městech na uměle postavené sjezdovce a umělém sněhu (například v Hamburku, Stockholmu, atd.) Tyto závody se většinou pořádají ve formě sprint slalomu, paralelního slalomu, obřího slalomu s překážkami (skoky) v atraktivní podobě pro diváky (Podešva, 2010). První pravidla pro závod ve sjezdu sepsal dohromady v roce 1905 Mathias Zdarsky. Vůbec první mistrovství světa se konalo v roce 1931 a to ve švýcarském Mürrenu. Tento závod pořádal Ski club of Great Britain. Do programu olympijských her byl zařazen v Garmisch-Partenkirchenu v roce 1936. Sjezd se jezdí jednokolový, minimální výškový rozdíl u mužů je 450-1100 m, u žen 450-800 m. Oficiální trénink před závodem je pro všechny závodníky povinný (Podešva, 2010). Ve slalomu se poprvé závodilo v roce 1922 nad švýcarským Mürrenem, mistrovství světa bylo v roce 1931, v roce 1936 společně se sjezdem na olympijských hrách v Ga – Pa. Ve slalomu nesmí být vzdálenost mezi točnými tyčemi menší než 6 m a větší než 13 m. Výjimka je pouze u kategorií žactva (Podešva, 2010). Obří slalom je závodní disciplína, která spojuje prvky slalomové a sjezdové techniky. Hlavní ideou této disciplíny je rychlá a současně technicky náročná trať a měla vyplnit mezeru mezi sjezdem a slalomem. V roce 1950 FIS uznala obří slalom jako třetí závodní disciplínu, téhož roku byl zařazen také do programu mistrovství světa. O dva roky později se závodilo i na olympijských hrách. Minimální vzdálenost mezi točnými bránami je 10 metrů (Podešva, 2010). Druhou disciplínou rychlostního charakteru je super g. Impulsem k vytvoření byla postupná specializace, která se od sedmdesátých let projevovala. Závodní lyžaři se v té době rozdělili na technické jezdce, kteří jezdili slalom a obří slalom a specialisty sjezdaře. Sjezdová komise FIS tedy navrhla tuto novou disciplínu, aby měli i sjezdaři specialisté šanci získat více bodů a tím pádem se

9

umisťovat v celkovém pořadí Světového poháru na vyšších příčkách. Roku 1982/1983 superobří slalom zařazen do světového poháru (Podešva, 2010). Od roku 1985 je součástí mistrovství světa i alpská kombinace. Na olympijských hrách se sice v kombinaci soutěžilo už roku 1936 v Ga – Pa a roku 1948 ve Svatém Mořici, to bylo však na dlouho dobu naposled. Stálou disciplínou je kombinace na olympijských hrách až od roku 1988, kdy byly konané v Calgary. Už z názvu vyplývá, že zde kombinuje disciplíny a to sjezd a slalom. Obě tratě bývají o něco kratší, než když se jezdí samostatně a musí být odjeté na stejné sjezdovce. Závody lze provést ve třech různých modulech: Super kombinace, klasická kombinace a zvláštními formami kombinace. Super kombinací se rozumí jedno kolo slalomu provedeného podle pravidel této disciplíny a jednoho kola sjezdu nebo super – g. Obě kola se musí konat ve stejný den (výjimky jsou možné pouze na základě rozhodnutí JURY).

Oproti tomu se v klasické kombinaci

výsledky obou disciplín hodnotí samostatně. Jinak řečeno, odjede se samostatně závod ve sjezdu, jiný den klasický dvoukolový slalom a součtem těchto časů je výsledek klasické kombinace. Zvláštními formami kombinace je myšleno složení závodu ze tří nebo dokonce čtyř disciplín. Tím jsou myšleny všechny disciplíny schválené komisí FIS nebo jiné sportovní odvětví (například alpské lyžování s běžeckým, s plachtěním, u nás velmi populární ski and golf a jiné). (Podešva, 2010). 1.1.4 Základy biomechaniky Abychom si dokázali představit a pochopit celkovou morfologickou a funkční podstatu pohybu při lyžování, v následujících řádcích se budeme věnovat základním zákonitostem biomechaniky alpských disciplín. Biomechaniku lze definovat, jako matematicko – fyzikální pohled na pohybový systém a pohybovou činnost člověka. Zaměříme se především na situace při jízdě na lyžích a jejich biomechanickou podstatu. Díky tomu, pochopíme podstatu jízdy a objasníme si základní fyzikální zákonitosti, které ovlivňují lyžařovu jízdu (Vaverka, 2010). Na lyžaře v každém okamžiku jízdy působí tíhová síla, tření, odpor prostředí, aerodynamický vztlak, reakční síla a setrvačná síla. Díky pohybovým akcím lyžaře a stále se měnícím vnějším podmínkám (sklon svahu, rychlost jízdy,

10

povětrnostní podmínky, apod.) se velikost a směr sil mění. Elementárním pohybovým úkolem pro lyžaře je, optimalizovat velikost a směr působcích sil s jediným cílem a to co nejvíce zvýšit a udržet rychlost a zachovat stabilitu postoje.(Vaverka, 2010) Tíhová síla je základní vnější silou, působící stále na všechny části těla. Její velikost je stejná a je dána násobkem hmotnosti lyžaře (kg) a tíhového zrychlení (9,81 m.s-2). Tíhovou sílu lze rozložit do dvou směrů (s ohledem na sklon svahu). První směr působí ve směru svažování a je příčinou pohybu lyžaře. S vyšším sklonem svahu tato síla vzrůstá a naopak. Při jízdě do protisvahu tato síla pohyb lyžaře brzdí. Druhá síla působí kolmo k povrchu a ovlivňuje tlak do podložky. Lyžař tuto sílu kompenzuje svalovými silami. Tento tlak se rozkládá do plochy skluznic lyží a křivka jejího rozkladu závisí na vlastnostech lyží. Lyžař tuto křivku může ovlivnit předozadním posunem těžiště těla při přímé jízdě a při jízdě v oblouku (Vaverka, 2010). Tření je výsledkem kontaktu dvou těles, která se vzájemně pohybují. Dělí se na tření vlečné (smykové) a valivé. Při pohybu lyží po sněhu mluví o třením vlečném. Valivé vzniká pouze během jízdy v hlubokém sněhu. Lyže předávají sněhu část ze své kinetické energie a tím ztrácí rychlost. Tření ovlivňuje několik faktorů. Může to být kvalita ploch, které se o sebe třou, u lyží se skluznost zvyšuje mazáním. Dále záleží na kvalitě sněhu, rychlosti jízdy, sklonu svahu, ploše a konstrukci lyží a v neposlední řadě pohybových akcích lyžaře. Těmito aktivitami je myšlena většina silových akcí sjezdaře při přejezdu menších nerovností a vkládání tlaku do lyží. V praxi mluvíme o takzvaném „citu pro sníh“, kdy lyžař netlačí zbytečně velkou silou do lyží a optimálně tlumí nerovnosti. Tím pádem snižuje tření a nebrzdí se (Vaverka, 2010). Do aerodynamických sil patří odpor prostředí a aerodynamický vztlak. Jejich sečtením dostaneme aerodynamickou sílu. Odpor prostředí působí proti směru pohybu a ovlivňuje rychlost jízdy. Aerodynamický vztlak působí kolmo na směr pohybu a ovlivňuje tlak na podložku. Síla odporu prostředí má zásadní význam pro sjezdové lyžování, protože působí vždy negativně proti směru pohybu. Síla vztlaková zásadnějších hodnot nenabývá. Pouze při velkých rychlostech ve

11

sjezdu a v bez oporových situacích. Kvalitu aerodynamického postavení lyžaře je možné změřit, a to v aerodynamických tunelech. Každý jedinec, má na lyžích osobitý individuální postoj, který vyhovuje jeho somatickým rozměrům a osobitému pojetí jízdy. Z výsledků měření v aerodynamických tunelech vyplývá, že i sebemenší, téměř nepostřehnutelná změna polohy (například poloha horních končetin ve sjezdovém postoji)hraje ve výsledné aerodynamické kvalitě velkou roli (Vaverka, 2010). Rozhodující vnější silou, která ovlivňuje téměř všechny aspekty jízdy, je síla reakční. Její hlavní úlohou je kompenzace působení tíhové síly a stabilizaci postoje. I když podle teorie je reakční síla stejně velká jako síla akční, toto tvrzení platí pouze pro tuhá tělesa. Lidské tělo má jiné vlastnosti než tuhá tělesa a produkuje vnitřní sílu. Vnitřní silou je myšlena síla svalová, kterou reagujeme na podněty z vnějšího prostředí. Patří sem i úloha pasivních vnitřních sil, do kterých patří odpor tkání vazů, tření v kloubech, pružnost kostí a podobně (Vaverka, 2010). Síla odstředivá vzniká při křivočarých pohybech. Společně s touto silou působí síla dostředivá. Obě působí současně a mají opačný smysl. Při změně směru těžiště vniká síla dostředivá a reakcí na tuto změnu je odstředivá síla. Velikost odstředivé síly narůstá s vyšší hmotností lyžaře, rostoucí rychlostí a menším poloměrem zakřivení, tedy větší zatáčkou. Největších hodnot tyto síly nabývají při jízdě v oblouku. Při jízdě přímé potom u přejezdu velkých terénních nerovností, zlomů nebo protisvahů. V odborné terminologii hovoříme o kompresích (Vaverka, 2010). Rovnováhy se týká další kapitola mé práce, tudíž jen velmi stručně. Obecná definice rovnováhy pro biomechaniku je dána splněním dvou podmínek. Algebraický součet momentů všech sil musí být roven nule a algebraický součet pravoúhlých průmětů všech sil do dvou směrů musí být taktéž roven nule. Při splnění obou podmínek hovoříme o rovnovážném stavu. Rovnováha v bez oporové situaci, neboli v letu vzduchem, nastává při přerušení kontaktu lyžaře s podložkou. V této fázi je pohyb lyžaře ovlivňován zákonitostmi volného pádu a aerodynamickými silami (Vaverka, 2010).

12

Samotnou zatáčku na lyžích neboli oblouk, rozdělujeme na čtyři základní fáze. Je to fáze zahájení, vedení, ukončení oblouku a mezi jednotlivými zatáčkami mluvíme o přechodu. Při zahájení oblouku jsou lyže plynule zatěžovány zejména v přední části. Tělo se naklání směrem do středu oblouku. Nejdůležitější je včasné provedení, ideálně nad bránou. Dochází k naklopení lyží z ploch na hrany. Ve fázi vedení oblouku jsou lyže nasměrovány po spádnici dolů. Závodník atakuje bránu a na lyže působí největší silou. Ron LeMaster uvádí, že při naklopení pod úhlem 20 stupňů, což je u závodníků běžný úhel, působí lyžař na podložku silou až 3G. Oblouk lyžař ukončuje uvolněním tlaku do lyží a snaží se je směřovat do další brány. Lyže závodníka pomalu dojíždí jeho těžiště. Přechod mezi oblouky lze učinit dvěma způsoby. První způsob je překlopení, kdy lyžař jednoduše překlopí lyže z jedné hrany na druhou. V této fázi lyžař působí na lyže nejmenší silou. Druhým způsobem je přechod krčením, závodník lyže přenese do zahájení dalšího oblouku pod těžištěm. Tyto dva způsoby je možné kombinovat (Lemaster, 2010).

1.1.5 Popis výstroje a výzbroje pro lyžaře Na rozdíl od jiných sportů je sjezdové lyžování silně materiálové. K provozování tohoto sportu je potřeba specifické vybavení a jeho stav velmi ovlivňuje výkon. Toto vybavení lze rozdělit do dvou kategorií a to výzbroj a výstroj. Výzbrojí se rozumí lyže, vázání a deska, boty, hole. Do výstroje patří oblečení, kombinéza, rukavice, helma, brýle, chrániče (páteře, holenní, předloktí, zubů a podobné). Obě části této výbavy podléhají pravidlům a aktuálním předpisům FIS a při použití nepovoleného materiálu může být závodník oprávněně diskvalifikován (Sosna, 2010). Nejdůležitější části lyžařské výzbroje jsou určitě lyže. Ty si závodník vybírá podle věku, úrovně techniky a disciplíny. Na každou disciplínu je vhodnější jiná délka a rádius lyží. Lyže se skládá ze špičky, ohbí špičky, přední části, střední části, zadní části a patky. Při výběru lyží klademe důraz na několik vlastností. Mezi nejzákladnější patří délka lyže. Ta je značená na lyži, označujeme ji jako jmenovitou. Rozvinutou délkou rozumíme měřený údaj, od hrotu špičky k patce lyže, kopírující její tvar. Tento údaj je rozhodující při měření komisí FIS a nemusí

13

se shodovat se jmenovitou délkou. Vzdálenost mezi předním a zadním kontaktním bodem lyže je kontaktní délka. Ta je důležitá pro výpočet rádia lyže. Šířka se měří na špičce, v předním kontaktním bodu, na středu a na patce. Předpisem stanovená je pouze minimální šířka a to bez jakékoli tolerance. Jmenovitý rádius je teoretický údaj, který vyjadřuje zakřivení hrany lyže. Vypočítat lze dle vzorce a je určený šířkou v kontaktních bodech špičky a patky, šířkou středu a kontaktní délkou. Rádius v oblouku jízdy závisí na tuhosti lyže v ohybu a ve zkrutu, vzpruhu lyže, namontované desce, hmotnosti lyžaře, dynamickému tlaku do lyže, úhlu mezi hranou lyže a sněhem, rychlosti jízdy, stavu sněhu (tvrdý, vodivý, měkký) a technice jízdy. Tvrdost lyže v ohybu je jedním z nejdůležitějších parametrů závodní lyže. V oblouku se musí dostatečně prohnout, aby se hrany mohly optimálně zaříznout do podložky a při tom aby nebrzdily a dovolovaly dynamické ukončení oblouku. Rychlost lyží můžeme v praxi velmi málo ovlivnit a to pouze výběrem a údržbou. Pomocí testování za stejných podmínek lze vybrat z několika párů ten nejrychlejší. Lyže musí mít optimální závodní strukturu a zlepšovat její skluznost zajížděním a správným sycením pomocí vosků. Na držení lyží má největší vliv připravenost (broušení, leštění, úhlování) a stav hran. Konstrukce závodních lyží je především tradičně sendvičová, s dřevěným lamelovým jádrem, kolmými bočnicemi a plochým nevytvarovaným povrchem. Lyže u závodníka mohou velmi ovlivnit jeho psychiku. Svému materiálu musí stoprocentně důvěřovat, jinak může ztratit motivaci (Sosna, 2010). Mezi lyží a vázáním je takzvaná deska. Ta plní mnoho funkcí a důležitých efektů. Díky ní je lyžař ve zvýšeném postavení nad sněhem a tím pádem zkracuje čas potřebný k uklidnění rozkmitané lyže, snadněji naklopí lyže na hranu, dosáhne lepšího držení lyže, lépe dávkuje tlak při hranění, redukuje riziko nežádoucího kontaktu boty se sněhem a především umožní rychlejší průjezd obloukem. Výška desky je dána předpisem (Sosna, 2010). Samotné vázání je mechanické zařízení, plnící hned několik funkcí. Mezi tyto funkce patří: spojení boty s lyží, možnost uvolnění v případě překročení nastavených hodnot, tlumí vibrace, napomáhá cílenému ovlivňování ohybové křivky lyže a obsahuje zádržný systém (brzdy) díky kterému se lyže nemůže volně pohybovat po svahu (Sosna, 2010). 14

Lyžařská bota je specializovaná součást výzbroje. Je první převodovkou mezi lyží a lyžařem. Jejím prostřednictvím přenáší lyžař impulsy na lyži a řídí jízdu. Špatně zvolená nebo nevyhovující bota může ovlivnit výkon více než lyže. Závodní boty jsou specifické svou tvrdostí. Tvrdostí je myšlena tuhost boty v ohýbání komínů, konstrukce skeletu, překrývání plastových částí při utahování přesek, tvaru vnitřní botičky a reakcí na venkovní teplotu. Lyžař, který nemá správně zvolenou a upravenou botu, nemůže nikdy dosáhnout kvalitní rovnováhy. Pokud není v botách vyvážený ve stoje, na rovné podložce, nemůže být vyvážený v jízdě na lyžích (Sosna, 2010). Ve stručnosti co se týče výstroje. Helma je povinná na všechny druhy závodů a dokonce i v některých lyžařských střediscích pro rekreační lyžaře. Pro závody musí splňovat nařízení FIS a být označená homologační nálepkou. Brýle jsou nejvhodnější s možností výměny skel dle světelných podmínek. Hole se používají na rychlostní disciplíny a obří slalom zahnuté (pro lepší aerodynamický postoj) a na slalom rovné s chráničemi. Při vodorovném držení předloktí by měla hole být na úrovni úchopů. Je to velmi individuální, někomu vyhovují hole delší, někomu kratší. Co se týče chráničů, povinná je helma a nezbytné jsou také holenní chrániče na slalom. Chránič páteře se v pravidlech neuvádí, ale valná většina závodníku ho používá. Velmi často se setkáváme také s vestou, která chrání před nárazy do bran nebo s chrániči předloktí. Úplnou novinkou je lyžařský airbag, který chrání lyžařův trup po nárazu. Momentálně je ve fázi testování, někteří závodnici ho už používají na rychlostní disciplíny (Sosna, 2010).

1.1.6 Základy fyziologie Samotná činnost lyžování, ať už ve vrcholové, výkonnostní nebo rekreační formě, klade velmi vysoké nároky na jednotlivé systémy lidského těla. V alpském lyžování hovoříme o výkonech především rychlostně – silového charakteru, v kontinuálním zatížení a to ve všech disciplínách. Energetickou náročnost lze srovnat s běhy v atletice na 400 či 800 metrů. Většina sportovní a pohybové aktivity lyžařů se odehrává v horském prostředí, tudíž musí tito sportovci snášet značné hypoxické změny. Jak už bylo řečeno, v lyžování jde o typ zátěže kontinuální, doba

15

výkonu je cca od 45 s do 2 minut (v závislosti na disciplíně, slalom kratší, sjezd delší). Intenzita zatížení je potom submaximální až maximální a je metabolicky kryta ATP – CP systémem, anaerobní glykolýzou a aerobní fosforylací. Tělo při této zátěži čerpá energii z ATP – CP systému a glykogenu. Mezi specifické adaptace organismu na zátěž řadíme zvýšení energetických zásob: ATP – CP a glykogenu, dále zvýšení anaerobní i aerobní kapacity, zlepšení funkcí smyslových analyzátorů: zrakový, prostorová orientace, vestibulární a sluchový. Co se týče pohybových schopností, vycházíme z údajů z roku 1996 od J. Kemmlera. Ten uvádí předpokládané zastoupení pohybových schopností v procentech takto: 23 % síla, 12 % rychlost, 25 % vytrvalost, 12 % flexibilita a 28 % koordinace. Morfologickými změnami na svalech je hypertrofie rychlých svalových vláken dolních končetin, především čtyřhlavého svalu stehenního a velkého svalu hýžďového. Po shrnutí můžeme říct, že alpské lyžování má pozitivní vliv především na rozvoj pohybových schopností a kardiopulmonální systém. Tyto pozitivní vlivy jsou účinné za předpokladu, že jsou uskutečňovány přiměřeně dlouho. Intenzitu si lyžař koriguje sám rychlostí jízdy, výběrem terénu, počtem jízd a podobně (Bernaciková, 2010).

1.1.7 Kondiční příprava a zdravotní aspekty Cílem kondičního tréninku je vyvolání adaptačních změn v organismu sportovce a především zlepšení pohybových schopností. Mezi formy kondičního tréninku řadíme jak samotné tréninkové cykly na suchu, tak i aplikované na sněhu. Na počátku přípravného období mluvíme o intenzivní kondiční přípravě. Jde zde o snahu zvýšení kondice lyžaře a odstranění nedostatků (například nízká vytrvalost, rychlost a podobně). Doba trvání je minimálně 4 – 6 týdnů, postupně se zvyšuje frekvence, intenzita, koordinační složitost a psychická náročnost (Bedřich, 2010). V soutěžním období uplatňujeme průběžnou kondiční přípravu. Cílem je udržení dosažené úrovně kondice. Frekvence i zatížení je podstatně nižší a plánování je ovlivněno tréninky na sněhu (Bedřich, 2010). Při delší době mezi závody, popřípadě po zranění způsobené v závodním období uplatňujeme rekondiční blok. V něm obnovujeme kondici, odstraňujeme

16

nedostatky v průběhu závodního období. Bývá mu věnováno 30-50 % tréninkového času (Bedřich. 2010). Mezi samotné kondiční schopnosti řadíme vytrvalostní, silové a rychlostní. Vytrvalostní schopnost je dlouhodobé vykonávání činnosti, určité intenzity, bez snížení efektivity. Genetickými předpoklady jsou dány asi 60-80 %, ale na rozdíl od ostatních kondičních schopností je jejich ovlivnění poměrně snadné. Při správném a poctivě prováděném tréninku lze zlepšení výsledků očekávat již za několik týdnů (Bedřich, 2010). Silové schopnosti jsou souhrn vnitřních předpokladů pro vyvinutí síly. Opakovaným vyvoláváním vysokých tenzí, tyto schopnosti ovlivňujeme a zvyšujeme tím sílu člověka. Síla člověka je schopnost překonávat nebo udržovat vnější odpor pomocí svalového úsilí. Dělí se na absolutní, maximální, rychlou, výbušnou a vytrvalostní (Bedřich, 2010). Rychlostními schopnostmi chápeme provedení pohybu vysokou až maximální rychlostí. Je to schopnost uskutečnit danou činnost v co nejkratším čase. Úroveň těchto schopností je dána svalovým systémem, nervovým systémem, energetickým systémem a psychickými předpoklady (Bedřich, 2010). Do koordinačních schopností řadíme schopnosti orientační, diferenciační, reakční, rovnováhové, rytmické, sdružování a přestavby. Kladou menší nároky na energetický systém a jedná se o základní osvojení širokého spektra pohybových dovedností. (Bedřich, 2010) Protože se lyžaři pohybují ve vysokých rychlostech na velmi tvrdém, zmrzlém povrchu, jsou rizika zranění velká. Nejčastějším mechanizmem úrazu bývá pád, výjimečně se objevují únavová poranění. Mezi nejčastější akutní poranění patří: úrazy kolene (distorze, poranění menisku, ruptury vazů), zlomeniny (bérce, paže, klíční kosti), komoce mozku, pohmožděniny. Chronickými zraněními jsou záněty kloubů. Můžeme se také setkat s poraněním rohovky UV zářením, nebo omrzlinami (Bernaciková, 2010).

17

1.2 Charakteristika disciplíny – travní lyžování Ve světě je tato disciplína známa pod názvem grasski a především v asijských zemích je tento sport hojně rozšířený, nejen pro závodníky, ale také pro rekreační lyžaře. Travní lyžování patří do mezinárodní organizace lyžařských sportů FIS, stejně jako valná většina lyžařských disciplín (Štěpánek, 2012).

1.2.1 Historie disciplíny První travní lyže sestrojil Josef Kaiser v Německé spolkové republice v roce 1963. Historie tohoto sportu sahá do poloviny 70. let. V této době Drukov Brno vyrobil travní lyže poprvé v naší zemi. Premiéru měly ve Vysokých Tatrách na Inter ski. Ze začátku k největšímu rozvoji došlo u Piešťan. Při závodech o Pohár SNP na umělé hmotě byly představeny veřejnosti ukázkové jízdy na travních lyžích. Organizátoři tím chtěli demonstrovat náhradu letní přípravy sjezdařů na umělé hmotě efektivnějším travním lyžováním. První oficiální závody v lyžování na trávě se uskutečnily v roce 1980 v Piešťanoch. Po těchto prvních revolučních krůčcích se pomalu začalo travní lyžování rozvíjet i v dalších střediscích po území celé České i Slovenské republiky. Mezi prvními byla Kálnica u Nového Města nad Váhom nebo Předklášteří u Tišnova. Právě zmíněná Kálnica se v dalších letech postarala svými organizačními schopnostmi o vstup našich travních lyžařů na mezinárodní scénu. V tomto středisku byly v roce 1986 uspořádány první mezinárodní závody FIS na území Československa. Také díky této dobře připravené události, se po desetileté tvrdé práci, mohli zakladatelé nové sportovní disciplíny radovat. Důvodem k radosti bylo přijetí travního lyžování Ústředním výborem ČSTV v Praze do systému Československé tělesné výchovy. To znamenalo velký rozvoj především v Brně, Předklášteří, Ostravě, Vrchlabí, Liberci nebo Beskydech. V roce 1986 si odbylo premiéru oficiální mistrovství československé republiky v Předklášteří u Tišnova. Avšak dalšímu masovému rozvoji u nás bránil nedostatek speciálních lyží. V roce 1988 se objevili hned dva výrobci sportovní výzbroje pro lyžaře. Byl jím Koh-i-noor Bílovec pod značkou Massag. Druhým výrobcem bylo JZD v Plumlově. V dnešní době je největším výrobcem travních lyží ing. Martin Štěpánek se svou firmou Grasski.net. Mezi další výrobce patří Rakušan Spinka a Balek, druhá česká firma Netáhlo nebo japonská DLWH. (Štěpánek, 2012)

18

1.2.2 Popis lyží a techniky jízdy Co se týče výbavy, je totožná s alpskými disciplínami, povinný je chránič páteře a helma pro všechny soutěže. Rozdíl je pouze v lyžích. Travní lyže jsou oproti těm zimním výrazně kratší (slalomová lyže pro muže 85cm travní/165 cm zimní) a vyšší (maximální výška travní lyže stanovená pravidlem je 12 cm). Jádro lyže tvoří dřevo, na které se upíná upravovaná nerezová lišta. Po liště se pohybují vozíky, jejich počet je závislý na délce lyže (15 – 26). Vozík obsahuje čtyři kolečka a dvě třecí plošky, které brání vypadnutí vozíku z lišty. Tyto elementy jsou propojeny nekonečným pásem, ten udržuje danou vzdálenost mezi nimi a tím zajišťuje plynulý chod lyže. Na vozíky jsou připevněny destičky, které fungují jako hrany. Celá lyže je obalena pružným igelitovým sáčkem, který brání, aby se do lyží dostala nežádoucí hlína a kamínky, to by po kontaktu s kolečky ve vozíku mohlo lyži výrazně zpomalit. Na vnitřních stranách lyží jsou upevněny chrániče (nejčastěji plastové nebo karbonové). Ty jsou zde pro případ, když si lyžař při jízdě kopne lyžemi o sebe, nedojde k poškození vozíků. Bota se upíná k lyži pomocí háčků na prostřední desce. Jeden je pro špičku boty, druhý s plastem pro patku (pro představu, jedná se o velmi podobný princip jako u tzv. snowblade lyží).(Štěpánek, 2012). Technika lyžování na trávě neprošla tak dramatickými změnami jako u alpských disciplín. Naopak, lyžování na sněhu se travnímu neustále přibližuje. Při zatáčení na travních lyžích se od počátků tohoto sportu používá „čistý“ carving, protože není možné brzdit smýknutím, pluhem, nebo driftem. Zastavuje se na určeném místě, kde musí být dostatek prostoru pro dlouhý oblouk do zastavení nebo do proti kopce (Štěpánek, 2012). 1.2.3 Fyziologie travního lyžování Stejně jako v disciplínách alpských, v travním lyžování se jedná o kontinuální zatížení, rychlostně – silového charakteru. Hlavní závodní sezóna probíhá v létě, z toho plyne, že sportovci musí často snášet vysoké teploty v horském prostředí. Doba výkonu je u všech soutěžních disciplín do jedné minuty (u slalomu kratší, cca do 40s/jedno závodní kolo), intenzita zatížení submaximální

19

až maximální. Metabolické krytí je totožné se sjezdovým lyžováním: ATP – CP systém, anaerobní glykolýza, aerobní fosforylace (Ohrádka, 2010). 1.2.4 Disciplíny a základní pravidla Co se týče soutěží, nejprestižnější seriál závodů je Světový pohár. Poprvé se jel v roce 1996, před jeho zavedením byl od roku 1971 nejvýše Evropský pohár. Dále se každý lichý rok koná mistrovství světa, juniorský šampionát probíhá každý rok. Pod kategorií závodů světového poháru jsou závody FIS, dále pak národní pohárové soutěže. Jedním z nejkvalitněji obsazovaným národním pohárem, je český pohár. Díky velmi kvalitně připraveným podmínkám se velmi často na těchto závodech objevují světová jména travního lyžování a zařazují tyto závody do tréninkové přípravy (Štěpánek, 2012). Mezi soutěžní disciplíny patří slalom, obří slalom, super obří slalom, alpská kombinace a super kombinace. Sjezd se na travních lyžích nejezdí. Hlavním důvodem je velké riziko, závodnici dosahují vysokých rychlostí už i při super g a sjezdovky často nebývají dostatečně dlouhé, tudíž by nesplňovaly homologace FIS pro sjezd. Mezi další disciplíny se dnes řadí sprint slalomy (závody na krátké trati s více koly), paralelní obří slalomy nebo slalomy týmů či jednotlivců. Dříve se jezdily i carvingové závody kolem bójek (Štěpánek, 2012). Pravidla, co se týče tratí, jsou stejná jako v alpských disciplínách. Slalom a obří slalom má dvě kola, super g se jezdí na jedno kolo. Do kombinace se místo sjezdu počítá super obří slalom, jako jediná rychlostní disciplína. Prohlídka trati probíhá trochu odlišně, závodníci jdou tratí pěšky, buď z prostoru cíle do startovního prostoru nebo naopak, dle nařízení jury (komise rozhodčích). Nařízením podléhá i vybavení závodníků. Helmy musí být homologované, stejně jako kombinézy, povinný je chránič páteře pro všechny disciplíny. Nejvíce pozornosti je věnováno lyžím, na kterých jsou dané výšky a elementy nesmí obsahovat více jak čtyři kolečka, nebo ložiskový mechanismus (Mačát, 2012). 1.2.5 Kondiční příprava a zdravotní aspekty Závodní sezóna u travních lyžařů začíná koncem dubna a končí začátkem září. Přípravné období tedy začíná už v zimě, kdy se většina závodníků buď věnuje soutěžení v zimě nebo zdokonaluje techniku na sněhu. O to náročnější toto období

20

je – tréninky na sněhu spojené s kondiční a silovou přípravou na nadcházející sezonu. Předzávodní období přichází s koncem zimy a začátkem jara. Ze začátku se sportovci stále věnují kondiční přípravě (rozvoj statické a dynamické síly dolních končetin, vytrvalosti, flexibility, orientaci v prostoru), posléze začínají s tréninkem na lyžích. Tam se soustředí především na správnou techniku, v bránách se klade důraz na včasné zahájení a volbu stopy. V travním lyžování jsou tyto aspekty o to důležitější, protože si v jízdě lyžař není schopen přibrzdit a chybu napravit. V závodním období se tréninky plánují s cílem udržení fyzické kondice, větší důraz je kladen na kompenzační cvičení a správnou regeneraci. Intenzita tréninku na lyžích se upravuje jednotlivě, dle účasti na závodech (Ohrádka, 2010). Jak je již zmíněno výše, na travních lyžích se v průběhu jízdy nedá brzdit. V super obřím slalomu dosahují ti nejrychlejší rychlosti 90-100 km/h na travnatém svahu. Mezi nejčastější akutní poranění patří: zlomeniny (bérce, předloktí, paže, klíční kosti, žeber), dislokace (ramenního kloubu, zápěstí), ruptury vazů a šlach (nejčastěji v oblasti kolenního kloubu), komoce mozku, odřeniny, pohmožděniny. Hrozí také dehydratace, způsobená vysokými letními teplotami a horským prostředím (Ohrádka, 2010).

1.2.6 České travní lyžování ve světě Bez nadsázky se dá říct, že jednou z velmocí v travním lyžování je Česká republika. Díky vzdělaným, kvalitním trenérům a možnosti trénovat po celé republice na špičkově připravených tratích, se naši reprezentanti prosazují ve světě i v těch nejvyšších soutěžích. Největší legendou tohoto sportu je beze sporu brněnský rodák Jan Němec. Lyžování se věnuje díky svému otci již od svých dvou let. Začínal jako alpský lyžař v lyžařském oddílu Kometa Brno a už tehdy dominoval na krajských i národních dětských soutěžích i mistrovstvích republiky. Brzdou v jeho kariéře se stal nedostatek financí pro trénink na sněhu. Nezbytný trénink na ledovcích se pro něj postupně stal zcela nedostupným. Dalším vlivem byla extrémně teplá zima, když jeho otec viděl v televizi travní lyžování, rozhodli se začít s tímto netradičním sportem. Postupem času se z tohoto zprvu doplňkového sportu stal sport hlavní

21

a Jan se začal věnovat travnímu lyžování na 100 %, alpské lyžování bral už jen jako přípravu na letní závodění.

Jeho úspěchů je opravdu mnoho, proto budeme

jmenovat jen ty nejzásadnější. Ve své kariéře se stal trojnásobným mistrem světa juniorů, několikanásobným mistrem republiky, v závodech světového poháru dokázal zvítězit více než sedmdesátkrát, křišťálového glóbu pro celkového vítěze Světového poháru se mu podařilo dosáhnout sedmkrát v řadě za sebou a celkově ho získal devětkrát, je čtrnácti násobným mistrem světa a z posledního šampionátu v italském Tambre si ve svých devětatřiceti letech odvezl kompletní sbírku medailí. Sám za nejtěžší závod kariéry považuje mistrovství světa v Itálii v roce 2003, kde dokázal zvítězit i navzdory zlomené klíční kosti (Mačát, 2012). Jako dalšího bych chtěl zmínit Martina Štěpánka, narozeného v Brně. Také on si už na svoje konto připsal titul mistra světa, jak v juniorské tak i v seniorské kategorii, několikrát se mu podařilo vyhrát závod Světového poháru, je několika násobným mistrem republiky a drží rychlostní rekord na travních lyžích zaznamenaný v Guinessově knize rekordů a to 96 km/h (Mačát, 2012). Mezi ženami kralovala Zuzana Gardavská. Ta už svou kariéru bohužel přerušila, kvůli mateřským povinnostem, ale její kariéra byla úspěšnými výsledky lemována. Sedm titulů juniorské šampionky, několik kompletních sad medailí z mistrovství světa dospělých, mnoho vítězství ve Světovém poháru, křišťálový globus za celkové vítězství Světového poháru a mnoho titulů mistryně české republiky jsou odrazem jejího náročného tréninkového programu. Dalšími úspěšnými ženami v české reprezentaci byli Petra Mlejnková, Hana Ručná, Markéta Slováčková, Kateřina Němcová nebo Sylva Lipčíková (Mačát, 2012). Mezi nastupující generaci těchto šampionů patří Jan Gardavský, Lukáš Kolouch, bratři a specialisté na technické disciplíny Tomáš a Martin Soltíkovi, Martin Máca, Martin Barták, Hynek Rajch, Karolína Rašovská, Petra Ivánková nebo Dominika Dudíková. Každý z výše jmenovaných už výrazně promluvil do výsledkové listiny Světového poháru a jejich společným jmenovatelem je minimálně jedna medaile z juniorských nebo seniorských šampionátů (Mačát, 2012).

22

V současné době k nejlepším týmům na světě společně s českými reprezentanty patří Italové, Rakušané a Švýcaři. Vyladit formu na šampionáty nebo velké závody Světového poháru se daří také Němcům, Japoncům, Íráncům nebo Slovákům. Takže i když travní lyžování není nijak masivním sportem, konkurence ve světové špičce je veliká a dokáží se prosadit opravdu jen ti nejlepší (Mačát, 2012).

23

1.3. Porovnání obou lyžařských disciplín 1.3.1 Rozdíly Navzdory velké podobnosti, téměř až shody ve stavbě tratí, existují v obou sportovních disciplínách odlišnosti, které mají vliv i na sestavení tréninkového procesu. Jedním z největších rozdílů je délka tratí. Nejdelším závodem v alpských disciplínách je sjezd ve švýcarském Wengenu, měří 4455 m, oproti tomu nejdelší závod ve Světovém poháru travních lyžařů se jezdí na Kaprunu v Rakousku a má něco málo přes 1000 m. Všeobecně lze konstatovat, že všechny tratě v travním lyžování jsou kratší než v alpském. Samozřejmě to platí i pro převýšení, například rozmezí pro obří slalom v zimě je 250-450 m, v travním lyžování 100-250 m. Co se týká času jednoho kola v technických disciplínách, v travním lyžování je to zhruba 30-40 s, v alpském 50-80 s, rychlostní disciplíny na travních lyžích jsou do jedné minuty, v alpských mohou být až kolem minut dvou. Z toho můžeme vyvodit, že travní lyžaři jezdí na kratších tratích s menším převýšením a mohou jet celou trať na 100 % a při dobré fyzické kondici nemusí myslet na šetření energie ve spodní části tratě. Výjimkou jsou technicky složitější tratě, které bývají náročné i po fyzické stránce. I členitost svahů bývá často velmi pestrá a klade vysoké požadavky na závodníka, aby správně reagoval na změny na trati. Co se týká rychlostí, nejvyšší naměřená rychlost byla v alpském lyžování ve sjezdu a to 160 km/h, v super obřím slalomu se jezdí v rozmezí 90-130 km/h, obří slalom 60-80 km/h a ve slalomu 4060 km/h. V nejrychlejší disciplíně na travních lyžích, kterou je super obří slalom, závodníci dosahují maximální rychlosti do 100 km/h, v obřím slalomu je to 60-90 km/h, ve slalomu 40-60 km/h (Ohrádka, 2010). Rozdíl je také v ploše opory, protože v alpském lyžování jsou lyže na slalom dlouhé kolem 165 cm, na obří slalom cca 195 cm, na sjezd a super g přes 205 cm. To dovoluje závodníkům posunout těžiště těla víc dozadu. Oproti tomu travní lyže mají délku na slalom 80-90 cm, na obří slalom 95-100 cm a na super obří slalom 105-115 cm. Právě délka a výška (je předepsaná, maximální výška je 12 cm) travních lyží nesmírně zvyšuje důležitost předozadní rovnováhy a nároky na korekci sjezdového postoje při terénních nerovnostech (Ohrádka, 2010).

24

1.3.2 Společné faktory Přechody z oblouku do oblouku, stejně jako závodníkův postoj jsou totožné. Jediným rozdílem je, že na travních lyžích se nedá během jízdy korigovat směr a rychlost smýknutím. Snaha závodníků v obou disciplínách je držet lyže ve stopě po spádnici, vést lyže po jejich plochách s co nejmenším hraněním, respektive minimalizovat čas strávený na hranách lyží. Co se týče výstroje, travní lyžaři používají stejný materiál jako alpští a s trochou nadsázky lze říci, že stačí přezout výzbroj – lyže. Kvůli vysokým letním teplotám volí travní lyžaři co možná nejtvrdší obutí. Nedá se tvrdit, že by se závodníkův výsledek výrazně zlepšil pomocí speciálního mazání, ale příprava a údržba lyží je nedílnou součástí obou lyžařských disciplín. Klasické lyže se udržují aplikací vosků, broušením hran, péčí o strukturu skluznice, závodními prášky a podobně, travní lyže se vymývají po jízdě v saponátu a na závody se používají nejlépe nová kolečka v elementech. Před každou jízdou je potřeba lyže namazat ekologickým olejem. Psychická příprava je u obou disciplín totožná, závodníci překonávají pocit strachu z rychlé jízdy, musí být schopni vysoké koncentrace i za nepříznivých podmínek (špatné počasí, snížená viditelnost) a měli by být psychicky odolní (soupeři, pády na trati, prodlevy na startu). Stejně tak musí závodníci z obou disciplín dobře taktizovat, správně si prohlédnout trať, připravit se na její nástrahy. Také kondiční příprava hraje velkou roli pro obě odvětví, rozvíjení síly, rychlosti a obratnosti je nedílnou součástí přípravy. Zmínit je potřeba i regeneraci, zejména při náročném závodním programu a ke konci sezony, kdy mohou docházet síly. Výkon závodníků mohou ovlivnit klimatické podmínky, vysoké teploty v létě (riziko dehydratace, úpalu) a nízké teploty pod bodem mrazu (prochladnutí) spojené s vysokohorským prostředím a řidším vzduchem. V extrémních případech může dojít až k poškození organismu. Kvalita tratě je další faktor, který ovlivňuje výkon, v zimě napadený sníh, zmrzlý ledový podklad, vyježděná trať, v travním lyžování déšť, mokrá, kluzká trať, hrbolatá trať, vyschlá tráva a půda. Zranění jsou s lyžováním spojena, ať už je to travní nebo alpské. Závodníci se pohybují ve vysokých rychlostech na tvrdých podložkách a při selhání materiálu nebo provedení zásadní chyby, může dojít k pádu. Pády jsou nejčastějším mechanizmem úrazu, postihnuty bývají zejména oblasti horních a dolních končetin nebo hlavy (Ohrádka, 2010).

25

1.3.3 Využití metodiky Trenéři travního lyžování často tvrdí, že travní lyže neodpouští chyby. Myšleno je tím to, že aby lyžař zvládl udělat oblouk a sjet svah, musí udržet těžiště těla nad lyžemi a „nesednout si“, výrazně zatížit spodní nohu, vytočit pánev a udržet torzo trupu po spádnici. Pokud tyto podmínky nesplní, není možné na travních lyžích provést oblouk. Pokud některou z těchto chyb provede lyžař na klasických sjezdových lyžích, nemusí to nutně znamenat, že oblouk neprovede. Samozřejmě se jedná o chybu, ale není tak nezvratná jako na travních lyžích (Ohrádka, 2010). Proto mnoho alpských trenérů volí travní lyže jako letní přípravu na zimní sezónu. Mohou na nich zdokonalit správné zatížení spodní lyže, eliminovat přetáčení trupu a ramen do oblouku, nacvičit jízdu a vedení oblouku po hranách, vysazení pánve do oblouku a samotné vedení a zahájení oblouku v branách. Otázkou je jakou roli hrají rozdíly v lyžích, především na rovnováhu. Díky kratším lyžím není možné držet těžiště tak vepředu, ideální pozice je nad lyžemi. Zda mají sportovci z jednotlivých odvětví lepší rovnováhu, se dozvíme v empirické části naší práce. Travní lyžování je historicky mnohem mladší disciplínou a vychází z lyžování alpského. Proto se travní lyžaři připravují v zimě na klasických lyžích. Osvojují si všechny aspekty techniky a metodiky ve sjezdovém lyžování. Tyto zkušenosti pak mohou kladně využít pro trénink na trávě. Větší důraz je kladen na rychlostní dovednosti, cit pro skluz a zejména na načasování oblouku (Ohrádka, 2010).

26

1.4. Charakteristika rovnováhových schopností Stav rovnováhy, je stav tělesa nebo systému, při kterém neprobíhají žádné z vnějšku pozorovatelné změny. Výslednice působících sil, je tedy rovna nule. Rovnováhu si lze představit jednoduše jako váhu. Při vážení vyrovnáváme pozitivní a negativní odchylky, podobně tomu je u balancování (Měkota, Novosad, 2005). Z toho lze vyvodit, že rovnováhová schopnost, je schopnost udržet celé tělo ve stavu rovnováhy, nebo rovnovážný stav obnovovat i při napjatých rovnováhových poměrech a proměnlivých podmínkách prostředí. Napjaté rovnováhové poměry nastávají, pokud je oporná plocha malá nebo při dlouhých letových fázích a při rotačních pohybech. Rovnováhu udržujeme jejím neustálým obnovováním. I když stojíme v klidu, lidské tělo stále nepozorovatelně kolísá, zejména v předo-zadním a laterálním směru. Dobrá rovnováhová schopnost je, když jedinec vnímá již malé výkyvy a zavčas je rychle koriguje změnou napětí příslušných svalových skupin nebo vyrovnávacími pohyby různých částí těla. Rovnováhové schopnosti lze dělit do tří kategorií: statická, dynamická a balancování předmětu (Měkota, Novosad, 2005). Statickou rovnováhovou schopnost uplatňujeme, když je tělo téměř v klidu, bez změny místa. Příkladem je stoj na pevné podložce (nejlépe prostorově omezené – kladina), nebo na podložce labilní (překlápějící se deska, rola a podobně). Poloha může být různá, ať už výše zmíněný stoj, leh (při plavání), sed, nebo převrácená poloha (stoj na rukou), (Měkota, Novosad, 2005). Dynamickou rovnováhovou schopnost používáme při pohybu, především v situacích, ve kterých dochází k rozsáhlým, rychlým změnám polohy a místa v prostoru. Její projevy sledujeme při translaci a lokomoci, při rotačních pohybech a při letu. Příkladem translace a lokomoce je udržování a obnovování rovnováhy při chůzi, běhu, jízdě na kole, jízdě na lyžích, cvičení na kruzích a tak dále. U rotačních pohybů, mluvíme o udržování a obnovování rovnováhy při otáčení kolem podélné, pravo – levé či předozadní osy nebo kolem všech tří současně. Během rotace dochází k velkému dráždění vestibulárního aparátu, a proto je velmi náročné zachování rovnováhy i po ukončení rotačního pohybu. Jako příklady rotačních pohybů můžeme uvést akrobatické lyžování, skoky do vody, piruety

27

v krasobruslení a cvičení na nářadí v gymnastice. U letové fáze udržujeme a obnovujeme rovnováhu v bez oporové fázi pohybu tedy v letu. Uplatňujeme ji při přeskocích, terénních skocích (sjezdové lyžování, motokros, různé sjezdové závody na kole a podobně). Čím delší je letová fáze, tím více se tato rovnováha uplatňuje. Při balancování předmětů ovládáme nejen své tělo, ale udržujeme v rovnováze jiný, vnější objekt. Pro představu můžeme balancovat tyčí (na prstu, na bradě), náročnější je udržet vzepřenou činku a extrémní výkony předvádějí artisté, kteří dokáží balancovat s několika předměty najednou, dokonce i s více partnery (Měkota, Novosad, 2005). Pro udržení rovnovážné polohy těla v gravitačním poli, je potřeba perfektní souhra fungování periferních i centrálních součástí nervového systému a pohybového aparátu. Jde o komplexní děj, který vyžaduje multimodální příjem informací. Mezi analyzátory, které se nejvíce podílejí na tomto ději patří: vestibulární (dominantní pro dynamickou rovnováhu), kinestetický (zdůrazňován je význam krčních svalů), taktilní (velký počet receptorů na chodidle, pro lyžování velmi důležitý) a vizuální (Měkota, Novosad, 2005). 1.4.1 Současné řešení problematiky Dále krátce shrneme současný výklad, co se týče významu rovnováhy pro alpské lyžování. Rozlišujeme tři dvojice faktorů a to: 1. Rovnováha předozadní / boční 2. Rovnováha statická / dynamická – do statické rovnováhy řadíme udržování polohy, rozdělování váhy těla dopředu a dozadu, do stran, rozmisťování váhy těla na pravou a levou nohu. Dynamickou rovnováhou rozumíme ty faktory, kdy se jedná o reakci na zrychlení nebo zpomalení určité činnosti při otáčení, vertikálním pohybu těžiště těla a jiných pohybech. 3. Stejně jako v jiných komplexnějších pohybových činnostech se dělí pohyby pro udržování rovnováhy do dalších dvou skupin. První skupinou jsou anticipační reakce. Během nich, musí sjezdař modifikovat svůj postoj a svalové napětí očekávaného narušení rovnováhy. Jinými slovy jde o předvídání zamýšlené činnosti jako je zahájení oblouku, adaptace na

28

terénní nerovnosti a nestabilní situace (zhoršení sněhové podložky v určité brance, náhlé zhoršení viditelnosti, nestálost úpravy tratě v jednotlivých jejich částech). Tento faktor lze ovlivnit dobře provedenou prohlídkou tratě nebo informací o trati od trenéra. Druhou skupinou komplexnějších pohybových činností jsou činnosti vyrovnávací. Zahrnují okamžití reakce na získání rovnováhy po narušení posturálního stavu. Tyto kompenzační pohyby musí být extrémně rychlé, jsou v nich obsaženy různé druhy reflexů, stále jsou určovány a zlepšovány za účelem řešení situace znamenající ztrátu rovnováhy a jsou neuvědomělé. Sjezdař, který se připravuje na provedení oblouku a udržuje pak svou rovnováhu po celé délce trati, ilustruje obě tyto skupiny. Návyk udržovat rovnováhu tedy záleží na aktivitách posturálních, anticipačních a opravných (vyrovnávacích), které společně ovlivňují komplexním způsobem reflexy a pohyby. Při pohybu na nakloněné rovině jde o udržování rovnováhy kolem kolmice ke svahu. Podobné je to v obloucích, kde je rovnováha mezi dostředivými a odstředivými silami dána bočním vychýlením. Proto je také možno vyjádřit udržování sjezdařovy rovnováhy jako jeho kapacitu dynamicky adaptovat postoj vzhledem k prostředí.

29

1.5 Diagnostika rovnováhových schopností Koordinační schopnosti jako celek, lze diagnostikovat dvojím způsobem. Prvním možným způsobem jsou přístrojové testy v laboratořích. Laboratoř nám může poskytnout normované podmínky a umožní využit počítačové testovací systémy, které jsou velmi přesné a měření mají automatické. Součástí laboratorního vybavení

mohou

být

přístroje

jako

reaktometr,

stabilometr,

stereometr,dynamometr, rytmometr, tremometr, goniometr a podobně. V České republice plně vybavené pracoviště neexistuje, přístroje jsou rozmístěny v různých psychologických a motorických laboratořích. Tyto metody se více používají ve výzkumu než v praxi, laboratorní testy jsou náročné na čas měřených jedinců a kvalifikaci personálu. Nejčastěji se používají pro osoby s poruchami motoriky – výkonní sportovci (Měkota, Novosad, 2005). Při laboratorní diagnostice rovnováhových schopností se uplatňuje stabilometrie a pedometrie. Stabilometr je přístroj, který zaznamenává výkyvy pohyblivé desky, na které testovaná osoba balancuje (pozice může být různá, nejčastěji stoj). Princip pedometrie spočívá v záznamu stop a v hodnocení vybočení od přímého směru při chůzi, která následuje bezprostředně po rotaci na Barányho křesle. Při terénním testování se nejčastěji měří čas výdrže ve stoji na jedné noze nebo počet kroků při chůzi vpřed a vzad po různě dlouhých kladinách (Měkota, Novosad, 2005). Druhým způsobem diagnostiky jsou terénní motorické testy. I přes jejich poměrně dlouhý vývoj (několik desetiletí) byly jen některé standardizovány. Výhodou je, že se tyto testy dají provádět v přirozením prostředí jako je hřiště nebo tělocvična a potřebné pomůcky jsou běžně dostupné. Samotné testování může provádět zaškolený tělovýchovný pedagog, potřebnou asistenci mohou provádět testovaní. Citlivost a přesnost měření je však omezena, některé z testů mají spíše charakter kontrolních cvičení. Ve většině měření mají formu jednotlivého, samostatně bodovaného testu. Mohou se i sdružovat do homogenních nebo heterogenních testových baterií nebo sloužit jako část testu zdatnosti (Měkota, Novosad, 2005).

30

2. Cíle práce, výzkumná otázka Cílem našeho výzkumu, je porovnat schopnosti rovnováhy u alpských a travních lyžařů. Porovnání provedeme pomocí pohybových testů. Výsledky vyhodnotíme a výpočtem určíme, která skupina dosáhla lepších výsledků a má tedy lepší rovnováhové schopnosti. Závěrem navrhneme doporučení, pro úpravu tréninkového plánu u skupiny s horším výsledkem. Podle toho co jsme se dozvěděli v teoretické části, můžeme zhodnotit očekávané výsledky. Dobrou schopnost rovnováhy, musí mít závodníci z obou disciplín, ale lze očekávat, že bude u některé skupiny lepší? Travní lyžaři jezdí na kratších a vyšších lyžích, svahy bývají často členité a terén velmi hrbolatý. To by mohlo hrát v jejich přípravě a celkově ve výsledcích velkou roli. Na druhou stranu alpští lyžaři se snaží dostat těžiště svého těla co nejvíce dopředu a z této pozice lyže ovládají a po celou dobu jízdy s rovnováhou pracují. Ztratit stabilitu mohou také velmi jednoduše, ať už je to vlivem špatně upravené tratě nebo nesprávným zatížením lyží. Je tedy těžké říct, která skupina bude mít výsledky testů lepší. V této práci nás především zajímá, zda bude výsledek testů rovnováhových schopností u jedné skupiny lepší než u druhé a zda bude rozdíl statisticky významný.

31

3. Metodika práce V následující části charakterizujeme měřený soubor a popíšeme použité metody pro měření.

3.1 Charakteristika souboru Soubor tvořili dvě skupiny českých reprezentantů, první skupina reprezentantů zastupující alpské lyžování, druhá skupina reprezentantů v lyžování na trávě. Skupinu alpských lyžařů zastupují členové brněnského oddílu VSK VUT a Ski klubu Junior Brno, pod vedením metodika Svazu lyžařů České republiky pana PhDr. Viléma Podešvi. Délka jejich sportovní přípravy je průměrně 8 – 9 let. Při výběru hrálo roli, aby tito lyžaři neměli žádnou nebo minimální zkušenost s travním lyžováním. To by mohlo výsledky zkreslit. Druhou skupinou zastupující travní lyžaře, tvoří reprezentanti České republiky týmu B nebo FIS, ze dvou oddílů u nás a to TJ Sokol Předklášteří, TJ Slovan Moravská Třebová. Tito reprezentanti se připravují pod vedením svých oddílových trenérů, v týmu Moravské Třebové je to Daniel Mačát, lyžaře z Předklášteří vede Pavel Ivánek. Délka jejich sportovní přípravy je průměrně 9-10 let. U této skupiny bohužel nemůžeme vyloučit zkušenost s druhou disciplínou, protože travní lyžování vychází z alpského a všichni travní lyžaři začínali a připravují se v zimě. Tito závodníci byli vybráni záměrně z důvodu podobné výkonnosti a sestavení tréninkových plánů. I když oba sporty mají tréninková období časově odlišná, celková příprava na lyže je velmi podobná. Mohu to posoudit tím, že jako student Masarykovy University, Fakulty sportovních studií, jsem vykonával trenérsko - metodickou praxi a ve výše zmíněném oddílu VSK VUT jsem se aktivně zúčastnil tréninkových jednotek v celém ročním cyklu. TJ Sokol Předklášteří je můj domovský oddíl, za který závodím a připravuji se v něm na závodní období. Tím pádem mohu říct, že obě skupiny rozvíjí koordinační i kondiční schopnosti podobným způsobem a výsledek měření by měl určit, která disciplína klade větší důraz na rovnovážné schopnosti.

32

3.2 Měření motorických testů V této práci se zabýváme pohybovou činností a měřením výkonu v zadaném pohybovém úkolu, ten vyjadřujeme konkrétními čísly. Posuzujeme udržení rovnovážného postavení, stavbu a držení těla i dosaženou vzdálenost. Uvedené testy lze provádět na hřišti, v hale nebo v tělocvičně a měření je nenáročné na přístrojové vybavení a speciální přípravu testujících osob (Neuman, 2003).

3.2.1 Test rovnováhy podle Romberga – se zavřenýma očima Jeden z nejstarších testů, byl popsán již v roce 1853. Hodnotí statickou rovnováhu. Pomůcky Stopky Popis Rovnováha se zjišťuje ve čtyřech polohách. V každé následující se postupně zmenšuje plocha opory. Ve všech polohách jsou paže v předpažení, ruce dlaněmi nahoru a oči zavřené. Testovaná je bosý. Polohy a)

Stoj spojný

b)

Stoj měrný

c)

Stoj na jedné noze, pata volné nohy je opřena o koleno nohy stojné

d)

Váha předklonmo, paže v upažení

Hodnocení Ve všech polohách musí testovaná osoba zachovat rovnováhu nejméně 15 s. Hodnotí se bodově, splnil – 1, nesplnil – 0.

33

3.2.2 Rovnováha na lavičce Posuzování úrovně dynamické rovnováhy. Pomůcky Lavička obrácená kladinou nahoru, ta by měla být 4,5 cm široká a 30-40 cm vysoká. Pro testování vyznačíme na kladině dvoumetrový úsek. Popis Testovaný přechází bosý vytyčený dvoumetrový úsek tam a zpět s obraty na konci úseku. Zjišťuje se, kolik metrů ujde, než ztratí rovnováhu a dotkne se země. Po 45 s se test přerušuje. Posuzují se dva lepší ze tří pokusů a vypočítá se průměr. Při tomto testu byla použita modifikace, testovaní přecházeli lavičku úkroky stranou s rukama v bok. Cílem bylo otestování nejen dynamické ale i předozadní rovnováhy.

3.2.3 Rovnováha na jedné noze na kladině Testuje se statická rovnováha. Pomůcky Dřevěná testovací kladina 50 cm dlouhá, 4-10 cm vysoká a 2 cm široká, celý tento hranolek je připevněn na prkno o stejné délce (50cm) a šířce asi 30 cm. Popis Měření se provádí nejlépe na boso, na levé i pravé noze. Testovaný si stoupne na kladinou a snaží se co nejdéle udržet rovnováhu. Oči musí mít zavřené, poloha paží určená není. Jako výsledný výkon se počítá průměr z časů výdrže na pravé a levé noze.

34

3.2.4 Rola – rovnováha Delší dobu používané cvičení na lyžařských gymnáziích v Rakousku. Pomocí tohoto nářadí se testují rovnovážné schopnosti také u výkonnostních sportovců – lyžařů, horolezců. Pomůcky Rola – prkno na válečku – má mít tyto rozměry: prkno 80 cm dlouhé, 30 cm široké, 2 cm tlusté. Na obou koncích prkna jsou na spodní hraně připevněny dvě latě zamezující sjetí prkna z válečku. Opěrný válec je 40 cm dlouhý a má průměr 13,3 cm (materiál umělá hmota nebo kov). Od každého konce prkna jsou ve vzdálenosti 25 cm ke středu vyznačeny čáry, které vymezují střední zónu.

Popis Testovaný stojí na prkně v mírném rozkročení tak, aby měl chodidla mimo střední zónu, a opíral se rukama o stěnu nebo o nářadí. Čas se měří v okamžiku, kdy se pustí opory, až do chvíle, než se prkno dotkne některou stranou země nebo ho testovaný opustí. Provádějí se dva pokusy, vypočítává se průměr.

Hodnocení Hodnotí se čas v sekundách, dle tabulky podle Fetze z roku 1987 by průměrná doba u mužů nad 20 let měla být 34 s, u žen nad 20 let 14 s.

35

3.2.5 Dynamická rovnováha Jednoduchý test dynamické rovnováhy Popis Testovaný stojí na jedné noze, ruce v bok, zavře oči a provádí skoky po jedné noze vzad tak, aby neztratil rovnováhu, tedy aby se nedotkl druhou nohou země Hodnocení Počet pro splnění je 10 správně provedených skoků, každý má dva pokusy. Při splnění 1 bod, nesplnění 0 bodů.

36

4. Výsledky práce, diskuse Před vyhodnocením jednotlivých testů, ve kterých jsme měřili rovnováhové schopnosti, bych rád zmínil kritéria správného měření. Nejdůležitějšími požadavky jsou validita a reliabilita (Neuman, 2003). Validita, nebo platnost testu, postihuje, jak dobře test měří danou oblast. Vypovídá o tom, zda daný test měří to co má (Neuman, 2003). Druhým kritériem je reliabilita – spolehlivost. Ta vypovídá o přesnosti nebo možné velikosti chyb při měření. Vysoké spolehlivosti testu dosáhneme tehdy, když v opakovaném měření stejné osoby za stejných podmínek dosáhneme podobných výsledků (Neuman, 2003). Posledním pojmem je objektivita – souhlasnost testu. Je to stupeň shody testových výsledků, které získávají různí rozhodčí, časoměřiči a vedoucí testování (Neuman, 2003).

4.1 Výsledek testu rovnováhy podle Romberga Tímto testem, jsme měřili statickou rovnováhu. Pro vyhodnocení byl použit aritmetický průměr a směrodatná odchylka u každé disciplíny a z těchto údajů jsme vypočítali hladinu významnosti pomocí t - testu. Hodnota testovacího kritéria pro toto měření je t = 1. V tabulce kritických hodnot pro ověření významnosti rozdílů dvou průměrů, jsme nalezli na hladině významnosti 5 % tabulkovou hodnotu t pro počet stupňů volnosti v = 28 (15 + 15 – 2), která je rovna 2,048. Srovnáním vypočtené tabulkové hodnoty testovacího kritéria t jsme došli k závěru, že statisticky významný rozdíl pro toto testování nebyl prokázán. Tabulka 1. Výsledky testu rovnováhy podle Romberga

Test rovnováhy podle Romberga Alpské lyžování, n = 15 Travní lyžování, n = 15

x

0,6

s

0,49

x

0,6

s

0,49

t - test

1

Významný/nevýznamný

Nevýznamný statistický rozdíl

37

4.2 Výsledek testu rovnováhy na lavičce Tímto testem jsme zjišťovali dynamickou rovnováhu, čas se zaznamenával v sekundách. U výsledků z každé disciplíny jsme spočítali aritmetický průměr a směrodatnou odchylku. Z těchto údajů jsme vypočítali hladinu významnosti t – testem. Hodnota testovací kritéria u tohoto měření vyšla t = 0,329. V tabulce kritických hodnot pro ověření významnosti dvou průměrů, jsme nalezli na hladině významnosti 5 % tabulkovou hodnotu t pro počet stupňů volnosti v = 28 (15 + 15 2) která je rovna 2,048. Srovnáním vypočtené a tabulkové hodnoty testovacího kritéria t jsme došli k závěru, že statisticky významný rozdíl pro toto měření nebyl prokázán. Tabulka 2. Výsledky testu rovnováhy na lavičce

Test rovnováhy na lavičce Alpské lyžování, n = 15

Travní lyžování, n = 15

x

11,33

s

5,28

x

13,2

s

4,65

t - test

0,329

Významný/nevýznamný

Nevýznamný statistický rozdíl

38

4.3 Výsledek testování na kladině Při tomto testování, jsme prověřovali statickou rovnováhu. Čas se zaznamenával v sekundách a výsledek je aritmetický průměr nejlepších časů levé a pravé nohy. Každé disciplíně jsme spočítali aritmetický průměr a směrodatnou odchylku. Tyto údaje nám posloužili k výpočtu hladiny významnosti t – testem. Po výpočtu nám vyšla hodnota testovacího kritéria t = 0,44. V tabulce kritických hodnot pro ověření významnosti dvou průměrů, jsme nalezli na hladině významnosti 5 % hodnotu t pro počet stupňů volnosti v = 28 (15 + 15 – 2), která je rovna 2,048. Srovnáním vypočtené a tabulkové hodnoty kritéria t jsme došli k závěru, že statisticky významný rozdíl pro dané měření nebyl prokázán. Tabulka 3. Výsledky testu rovnováhy na kladině

Test rovnováhy na kladině Alpské lyžování, n = 15

Travní lyžování, n = 15

x

43,8

s

31,79

x

52,97

s

30,04

t - test

0,44

Významný/nevýznamný

Nevýznamný statistický rozdíl

39

4.4 Výsledek testu rovnováhy na role Pomocí tohoto testu, jsme změřili rovnovážné schopnosti. Toto cvičení je ze všech nejnáročnější. Výsledek je zaznamenám v sekundách a je to aritmetický průměr dvou nejlepších časů ze tří pokusů. U disciplín jsme vypočítali směrodatnou odchylku a aritmetický průměr. K určení hladiny významnosti nám posloužil t – test. Hodnota testovacího kritéria nám v tomto případě vyšla t = 0,724. V tabulce kritických hodnot pro ověření významnosti dvou průměrů, jsme nalezli na hladině významnosti 5 % hodnotu t pro počet stupňů volnosti v = 28 (15 + 15 – 2), která je rovna 2,048. Srovnáním vypočtené a tabulkové hodnoty t jsme došli k závěru, že statistický významný rozdíl pro dané měření nebyl prokázán. Tabulka 4. Výsledky měření testu rovnováhy na role

Test rovnováhy na role Alpské lyžování, n = 15

Travní lyžování, n = 15

x

27,27

s

7,16

x

26,13

s

9,5

t - test

0,724

Významný/nevýznamný

Nevýznamný statistický rozdíl

40

4.5 Výsledek měření testu dynamické rovnováhy Posledním měřeným testem jsme sledovali dynamickou rovnováhu. Disciplínám jsme vypočítali aritmetický průměr a směrodatnou odchylku. Hladinu významnosti jsme stanovili vypočítáním t – testu. Hodnota testovacího kritéria nám v tomto měření vyšla t = 0,153. V tabulce kritických hodnot pro ověření významnosti dvou průměrů, jsme nalezli na hladině významnosti 5 % hodnotu t pro počet stupňů volnosti v = 28 (15 + 15 – 2), která je rovna 2,048. Srovnáním vypočtené a tabulkové hodnoty t jsme došli k závěru, že statistický významný rozdíl při tomto měření nebyl prokázán. Tabulka 5. Výsledky měření dynamické rovnováhy

Test dynamické rovnováhy Alpské lyžování, n = 15 Travní lyžování, n = 15

x

1

s

0

x

0,87

s

0,34

t - test

0,153

Významný/nevýznamný

Nevýznamný statistický rozdíl

41

4.6 Diskuze Cílem naší práce bylo porovnat schopnosti rovnováhy u travních a alpských lyžařů. Vybrali jsme pět testů rovnováhy, které důkladně prověřili dynamickou a statickou rovnováhu probandů a výsledky jsme zpracovali. Z výše uvedených výsledků - lze vyhodnotit, že ani u jednoho z pěti prováděných testů není statisticky významný rozdíl. Z toho vyplývá, že ani jedna skupina probandů nedosáhla výrazně lepšího nebo horšího výsledku a významnost rozdílů se nezdá být vzhledem k přesnosti měření a schopnostem probandů podstatná. Podle našeho názoru, musí obě skupiny měřených disponovat velmi dobrou úrovní rovnovážných schopností. Výsledky měření to potvrzují, ani jedna skupina se významně neliší. Dáno je to tím, že se věnují rozvoji těchto schopností v podstatě celý roční cyklus, ať už je to v přípravném období v rámci jednotlivých tréninkových jednotek nebo v období závodním na lyžích, kde s rovnováhou pracují v každé jízdě.

42

Závěr V této práci jsme se nejdříve věnovali charakteristice obou disciplín z hlediska historie a zásadních mezníků, dále současné technice, soutěžním disciplínám a jejich základním pravidlům, stanovili jsme základní biomechanické a fyziologické aspekty a kondiční přípravu obou skupin. Disciplíny jsme porovnali, stanovili hlavní rozdíly, společné faktory a jak se dají vzájemně využít. Závěrem teoretické části jsme charakterizovali rovnovážné schopnosti a jejich diagnostiku. V empirické části jsme stanovili cíl, charakterizovali soubor a testy, které byly pro měření použity. U každého testu je popis, potřebné pomůcky a hodnocení. Následně jsme provedli vyhodnocení každého testu zvlášť. U výsledků je popis testu a způsobu, jakým jsme došli k výsledku. Tabulky ukazují zpracované hodnoty měření. V diskuzi se věnujeme hodnocení výsledků a jejich příčinám. V praxi, lze tuto práci použít jak pro trenéry alpských disciplín, tak pro trenéry travního lyžování. Mohou pracovat s teoretickými poznatky, jak z oblasti fyziologie, biomechaniky a kondiční přípravy tak i se srovnáním obou disciplín. Myšleno tím je, že alpští lyžaři mohou využívat jako formu letní přípravy travní lyže a travní lyžaři využít více poznatky z oblasti alpského lyžování. Samotné měření prokazuje, že schopnosti rovnováhy se navzájem neovlivňují, naopak mohou být přínosem. Vzhledem k tomu, že při měření nedošlo k významnému rozdílu obou porovnávaných skupin, nelze se přiklánět k obhajobě jedné nebo druhé skupiny. Otázkou do budoucna zůstává, jak moc ovlivní klimatické podmínky v našem podnebném pásmu, kvalitu tréninku alpských lyžařů. Nabízí se možnost ve větší míře využít lyžování na trávě, jak tomu bývalo dříve.

43

Seznam použitých zdrojů Bedřich, L. (2010). Základy sportovního tréninku, specifika sportovní přípravy dětí a mládeže. V SLČR, Učební texty pro trenéry alpských disciplín. Praha: Nakladatelství Olympia. Bernaciková, M. (2010). Fyziologie sportovních disciplín : Alpské lyžování. Načteno z http://is.muni.cz/do/rect/el/estud/fsps/ps10/fyziol/web/sport/zimaalpy.html Čelikovský, S. (1979). Antropomotorika. Praha: Státní pedagogické nakladatelství. Karel Měkota, J. N. (2005). Motorické schopnosti. Olomouc: Univerzita Palackého. Lemaster, R. (2010). Ultimate skiing. Human Cinetics. Mačát, D. (2012). Travní lyžování - aktuality. Načteno z Czech ski: www.czechski.com Neuman, J. (2003). Cvičení a testy obratnosti, vytrvalosti a síly. Praha: Portál. Ohrádka, L. (2010). Bakalářská práce: Porovnanie športovej prípravy v discipline obrovsky slalom reprezentata v zjazdovom lyžování a lyžování na tráve. Bratislava: Universita Komenského . Podešva, V. (2010). Historie a vývoj alspkých disciplín. V S. l. ČR, Učební texty pro trenéry alpských disciplín. Praha: Nakladatelství Olympia. SLČR. (2012). Pravidla 2012 - 2016 . Praha: Odborný sportovní úsek alpských disciplín. Sosna, I. (2010). Základní údaje z technologie alpských disciplín. V SLČR, Učební texty pro trenéry alpských disciplín. Nakladatelství Olympia. Štěpánek, M. (2012). Grasski Producer - výroba travních lyží. Načteno z www.grasski.net Vaverka, F. (2010). Úvod do biomechaniky alpských disciplín. V SLČR, Učební texty pro trenéry alpských disciplín. Praha: Nakladatelství Olympia.

44

Přílohy

Test rovnováhy na kladině

Test rovnováhy - rolo

Dynamická rovnováha

Alpské lyžování

Test rovnováhy na lavičce

Disciplína

Test rovnováhy - Romberg

Tabulka naměřených výsledků u alpských lyžařů (záznamový arch).

1,00

13,50

53,00

35,00

1,00

0,00

6,50

92,50

29,00

1,00

1,00

6,00

20,50

22,00

1,00

0,00

3,00

25,50

31,00

1,00

1,00

23,00

36,50

39,00

1,00

0,00

16,00

43,00

33,00

1,00

1,00

14,00

30,00

29,00

1,00

1,00

8,00

18,00

28,00

1,00

1,00

16,00

45,50

36,00

1,00

1,00

12,00

25,00

32,00

1,00

0,00

13,00

58,50

19,00

1,00

1,00

17,00

139,00

22,00

1,00

0,00

6,00

20,00

16,00

1,00

1,00

10,00

26,00

23,00

1,00

0,00

6,00

24,00

15,00

1,00

45

Test rovnováhy na kladině

Test rovnováhy - rolo

Dynamická rovnováha

Travní lyžování

Test rovnováhy na lavičce

Disciplína

Test rovnováhy - Romberg

Tabulka naměřených výsledků u travních lyžařů (záznamový arch).

1,00

18,00

62,00

33,00

1,00

1,00

16,00

52,00

29,00

1,00

1,00

20,00

80,00

36,00

1,00

0,00

10,00

30,50

21,00

0,00

1,00

16,00

38,50

37,00

1,00

1,00

12,00

88,50

39,00

1,00

0,00

8,00

60,50

22,00

1,00

0,00

6,00

52,50

41,00

1,00

0,00

7,00

91,50

25,00

1,00

1,00

15,00

42,00

32,00

1,00

1,00

22,00

120,00

15,00

1,00

1,00

16,00

20,50

13,00

0,00

0,00

10,00

18,50

12,00

1,00

1,00

12,00

16,50

17,00

1,00

0,00

10,00

21,00

20,00

1,00

46

Resumé Bakalářská práce nás seznámila s disciplínami alpské a travní lyžování. Věnovali jsme se historii, přehledu disciplín, základním pravidlům, fyziologickým a biomechanickým aspektům a kondiční přípravou u obou disciplín. Dále jsme shrnuli a porovnali obě disciplíny z hlediska největších rozdílů, společných faktorů a vzájemného využití. V další části jsme se věnovali schopnostem rovnováhy. Zajímala nás jejich charakteristika a diagnostika. V empirické části jsme stanovili cíle práce a výzkumnou otázku. Metodikou práce jsme charakterizovali soubor a prováděné motorické testy. Dále jsme výsledky jednotlivých testů zpracovali. V celkovém vyhodnocení se nám podařilo odpovědět na výzkumnou otázku, čímž byl cíl naší práce splněn. Klíčová slova: alpské lyžování, travní lyžování, rovnováha, testování rovnováhových schopností.

47