Tereza Najbrtová KOMPETENCE TERÉNNÍCH SOCIÁLNÍCH PRACOVNÍKŮ V ČESKÉ REPUBLICE

UNIVERZITA KARLOVA V PRAZE FILOZOFICKÁ FAKULTA KATEDRA SOCIÁLNÍ PRÁCE

DIPLOMOVÁ PRÁCE

Tereza Najbrtová

KOMPETENCE TERÉNNÍCH SOCIÁLNÍCH PRACOVNÍKŮ V ČESKÉ REPUBLICE

Obor: Forma studia: Akademický rok: Vedoucí diplomové práce: Oponent diplomové práce: Datum obhájení: Výsledek obhajoby:

Sociální práce prezenční 2006/2007 Doc. PhDr. Oldřich Matoušek PhDr. Jarmila Rollová

Prohlášení:

P ro h la šu ji, že js e m svou d ip lo m o vo u práci vy p ra c o v a la s a m o s ta tn ě a že js e m uve dla v š e c h n y p o užité p ra m e n y a literaturu.

P raha, 30.4. 20 07

Obsah Úvod

Teoretická část 1. Terénní práce jako alternativa k jiným typům s lu že b ............................................................................................. 6 1.1. Obecné c íle .......................................................................................................9 1.2. Vym ezení pojmu terénní sociální služby v Zákoně o soc. službách (č. 108 /2006 S b .) ......................................... 10 1.3. Základní činnosti při poskytování terénních program ů......................12 1.4. Přínos a rizika terénní sociální práce.......................................................14

2. Formování kompetencí sociálních pracovníků v Č R ...........16 3. Klíčové kompetence terénních sociálních pracovníků...... 19 3.1. Kompetence "rozvíjet účinnou ko m u n ikaci"........................................ 20 3.2. Kompetence „orientovat se a plánovat postup“ ................................ 24 3.3. Podporovat a pomáhat v soběstačnosti.................................................30 3.4. Zasahovat a poskytovat s lu ž b y ................................................................ 37 3.5. Přispívat k práci o rg an izace...................................................................... 44 3.6. Odborně r ů s t.................................................................................................. 46

4. Vzdělávání jako nástroj zvyšování kompetencí....................51 4.1. Minimální vzdělávací stan d ard y................................................................. 51 4.2. Možnosti dalšího vzdělávání pracovníků v terénních P rogram ech..................................................................................................... 54 4.3. Příklady dobré p ra x e ..................................................................................... 85

5. Týmová práce a supervize jako nezbytná součást kvalitní služby.............................................................................. 61 6. Vybrané terénní programy na území hlavního města Prahy podle cílových skupin..................................................... 66 6.1. Terénní sociální práce s dětmi a mládeží ohroženými nepříznivým sociálním prostředím ........................................................... 68 6.2. Terénní sociální práce s osobami ohroženými závislostí na alkoholu a jiných návykových lá tk á c h ..............................................74 6.3. Terénní sociální práce v sociálně vyloučených lo kalitách ................. 78 6.4. Terénní sociální práce s lidmi, kteří prošli zkušeností s duševním onem o cn ěn ím ...........................................................................85

3

6.5. Terénní sociální práce s osobami bez p řís tře š í.................................... 90 6.6. Terénní sociální práce se ženami z oblasti placených sexuálních s lu ž e b ........................................................................................ 93 6.7. Terénní sociální práce s rodinami a dětmi ohroženými nepříznivým sociálním pro střed ím ............................................................97 6.8. Lidé propuštění z výkonu tre s tu .............................................................. 102

Praktická část 7. K o m p e te n c e te ré n n íc h p r a c o v n ík ů p ů s o b íc íc h v p r a ž s k ý c h o r g a n i z a c í c h ...................................................................1 0 6 7.1. Cíl v ý z k u m u ................................................................................................. 106 7.2. Hypotézy v ý z k u m u .................................................................................... 106 7.3. Metody výzkumu a volba vzorku respondentů..................................108 7.4. Výběr vzorku respondentů...................................................................... 108 7.5. Metoda zpracování výsledků výzk u m u ................................................ 110 7.6. V ý s le d k y ....................................................................................................... 110 7.6.1. Struktura so u b o ru ...............................................................................110 7.6.2. Využití pracovní doby terénních sociálních pracovníků.......................................................................................... 112 7.6.3. Cíle a náplň práce s jednotlivými cílovými S ku p in a m i..........................................................................................113 7.6.4. Motivace a obavy respondentů před zahájením činnosti v oblasti terénní sociální p rá c e ......................................... 116 7.6.5. Míra informovanosti pracovníka o terénní sociální práci před zahájením jeho činnosti v této o b la s ti........................ 119 7.6.6. Věk vhodný pro zahájení činnosti v terénních sociálních s lu ž b á ch .......................................................................... 120 7.6.7.

Kompetence terénních sociálních pracovníků z pohledu respondentů.................................................................... 120

7.6.8.

Subjektivní vnímání problémů a rizik při vlastním výkonu terénní sociální p rá c e .........................................124

7.6.9.

Hodnocení efektu terénní sociální práce samotnými p raco vníky..................................................................... 127

7.6.10.

Role a podpora týmu,význam s u p e rvize .......................................128

7.6.11. Kvalifikace terénních sociálních pracovníků a jejich další ro z v o j............................................................................131 7.7. Shrnutí empirické části ................................................................................138

4

Závěr

Seznam literatury Přílohy

5

Úvod

Nový Zákon o sociálních službách č. 108/2006 poprvé v dějinách naší země legalizuje terénní sociální práci jako legitimní a efektivní formu sociální práce s různými cílovými skupinami, která může přispět k eliminaci negativních důsledků nevhodného, rizikového, společensky nepřizpůsobivého jednání příslušníků těchto sociálních skupin.

Terénní sociální práci v oblasti sociální prevence, které se ve své práci věnuji, vnímám jako velmi potřebnou, moderní a dynamicky se rozvíjející formu sociálních služeb. Důvodů, proč jsem se rozhodla zabývat se tímto tématem bylo několik. Jde o oblast sociální práce, která vyžaduje vysoké zaujetí a nadšení sociálních pracovníků. Vnímala jsem také vysoké nároky, které jsou kladeny na terénní sociální pracovníky. Zajímalo mě, které znalosti a dovednosti musí mít profesionál v této oblasti, jak jsou lidé, vykonávající terénní sociální

práci

na svoji profesi připravováni, jaké jsou jejich

specifické vzdělávací potřeby.

Sociální práce v přirozeném prostředí klientů, mimo bezpečný prostor instituce s sebou přináší i nestandardní, nebo dokonce rizikové situace. Pracovník musí v takovýchto situacích obstát jako profesionál a poskytnout kvalifikovanou službu, a to sám, aniž by měl

k

dispozici

bezprostřední

oporu

a

pomoc

od

svých

spolupracovníků.

Tyto úvahy mne dovedly k otázkám spojeným s kompetencemi terénních sociálních pracovníků. Co je jejich obsahem a jakým způsobem terénní pracovníci své kompetence nabývají? Uvažovala jsem o tom, zda a do jaké míry mohou pracovníka pro výkon této profese připravit vzdělávací instituce, jaký význam má pro získání jeho kompetence získaná zkušenost a praxe. Zajímalo mne také,

6

jakou roli má pro terénního sociálního pracovníka tým, ve kterém pracuje, a samotná organizace poskytující terénní sociální služby. Mají terénní sociální pracovníci

možnost získávat informace,

potřebné znalosti a dovednosti od svých zkušenějších kolegů? Mají možnost

využívat

metodik

a

standardů

vypracovaných

a

uplatňovaných v organizacích, pro než pracují? Jsou tito pracovnici motivovaní k dalšímu vzdělávání, mají zájem o svůj profesní a osobní rozvoj?

Na tyto a další otázky jsem se snažila najít odpověď jednak studiem odborné literatury a zpracováním teoretické části své práce, jednak ve svých rozhovorech s pracovníky terénních programů, které tvořily základ její empirické části.

Pro ucelenější přehled terénní sociální práce v České republice jsem se zaměřila i na výběr a popis jednotlivých cílových skupin, jichž se u nás terénní sociální práce týká. Vycházela jsme přitom ze Zákona o sociálních službách č. 108/2006 Sb., který tyto cílové skupiny na několika místech vyjmenovává. Pro konkrétní představu jsem na závěr každé vymezené cílové skupiny uvedla i příklady z praxe a popsala činnost některých z organizací, které se těmto cílovým skupinám věnují.

Na tomto místě považuji ještě za důležité vložit následující terminologickou poznámku. Slova "uživatel služby" (příp. “uživatel“) a "klient" budu ve svém textu užívat z důvodu čtivosti textu jako synonyma s vědomím, že zákon o sociálních službách hovoří výhradně o osobách, kterým je poskytována služba.

Téma terénní sociální práce je velmi široké a mohla bych se jistě věnovat ještě dalším jejím aspektům. Jako chvályhodný počin Ministerstva práce a sociálních věcí (MPSV) je třeba ocenit právě vydanou publikaci "Metodická příručka pro výkon terénní socíální práce", zpracovanou týmem odborníků z Ostravské univerzity za

7

podpory grantu Evropského sociálního fondu a státního rozpočtu České republiky. Její obsah i rozsah svědčí o široké škále pohledů a přístupů k problematice terénní sociální práce.

Vzhledem k

omezeným možnostem, které mi nabízí tato práce, jsem si zvolila téma kompetencí terénních sociálních pracovníků,

protože si

myslím, že bez kvalitních, schopných, vzdělaných profesionálů by se moderní terénní sociální práce nemohla dále rozvíjet.

8

Teoretická část 1. Terénní práce jako alternativa k jiným typům služeb 1.1. Obecné cíle

Nový Zákon o sociálních službách č. 108/2006 Sb., který vstoupil v platnost 1.1.2007, definuje terénní práci jako jednu z forem sociálních

služeb.

§

33

Zákona

o

sociálních

službách

praví: „Terénními službami se rozumí služby, které jsou osobě poskytovány v jejím přirozeném sociálním prostředí.“ V § 69 se dále uvádí, že „terénní programy jsou terénní služby poskytované osobám, které vedou rizikový způsob života nebo jsou tímto způsobem života ohroženy. Služba je určena pro problémové skupiny

osob,

uživatele

návykových

látek

nebo

omamných

psychotropních látek, osoby bez přístřeší, osoby žijící v sociálně vyloučených komunitách a jiné sociálně ohrožené skupiny. Cílem služby je tyto osoby vyhledávat a minimalizovat rizika jejich způsobu života. Služba může být osobám poskytována anonymně. Služba podle odstavce 1 obsahuje tyto základní činnosti: zprostředkování kontaktu se společenským prostředím, pomoc při uplatňování práv, oprávněných

zájmů

a při

obstarávání

osobních

záležitostí.“

Matoušek (2003, str. 242) ve svém Slovníku sociální práce cíle terénní sociální práce ještě dále rozvádí. „Součástmi terénní sociální práce jsou: depistáž, navazování kontaktů, poskytování sociální

pomoci,

mapování

lokality včetně

sběru,

analýzy a

sumarizace poznaných informací o příčinách, charakteru a intenzitě nepříznivé sociální situace cílové skupiny.“ Vymezení cílů terénní sociální práce je velmi široké, tuto službu budu více specifikovat v rámci jednotlivých cílových skupin. Obecně lze však říci, že základním cílem je přicházet ke klientům do jejich přirozeného prostředí, do lokalit nebo místních komunit, ve kterých žijí, do jejich domácností. Terénní práce musí pružně

9

reagovat na jejich

momentální, individuální potřeby, vnímat podmínky, ve kterých žijí, reflektovat zároveň jejich přirozenou sociální a vztahovou síť a tím lépe

vytvářet

efektivní

spolupráci

a

bezpečný

prostor

pro

poskytování socíální služby.

1.2. Vymezení pojmu terénní sociální služby v Zákoně o sociálních službách (č. 108 /2006 Sb.)

Terénní sociální služby představují jednu z forem sociálních služeb (vedle pobytových a ambulantních služeb). Podle §33 odst. 4 „Terénními

službami

se

rozumí

služby,

které

jsou

osobě

poskytovány v jejím přirozeném sociálním prostředí.“ Navíc Zákon o sociálních službách č. 108/2006 v samostatném paragrafu mluví též o terénních programech (§ 69) s cílem vyhledávat osoby, které vedou rizikový způsob života a minimalizovat rizika tohoto způsobu života.

Terénní forma sociálních služeb se vyskytuje u všech druhů sociálních služeb. Je využívána jak v rámci služeb sociální péče, tak v rámci služeb sociální prevence. Také základní sociální poradenství je poskytováno všemi druhy sociálních služeb (§ 37), je tedy součástí i terénní sociální práce.

Terénní služby v rámci služeb sociální péče (Díl 3 Zákona o sociálních službách č. 108/2006 Sb.) se zaměřují na pomoc osobám s postižením a přispívají k zajištění jejich psychické a fyzické soběstačnosti a důstojného života a jsou poskytovány za úhradu - osobní asistence , pečovatelská služba, tísňová péče, průvodcovské a předčitatelské služby, podpora samostatného bydlení, odlehčovací služby (§ 39 - § 44). Jako cílové skupiny jsou zde uváděny osoby, které mají sníženou soběstačnost z důvodu věku, chronického onemocnění (včetně duševního), zdravotního postižení a postižení v oblasti orientace nebo komunikace, jejichž situace vyžaduje pomoc druhé osoby.

10

Terénní služby v rámci služeb sociální prevence (Díl 4) mají zabránit sociálnímu vyloučení osob, které jsou tím ohroženy (§ 53). Služby sociální prevence se zaměřují též na osoby, jejichž práva a zájmy jsou ohroženy trestnou činností jiné fyzické osoby. Cílem je napomáhat těmto osobám k překonání nepříznivé sociální situace a chránit společnost před nežádoucími společenskými jevy. Jsou vesměs poskytovány bez úhrady ze strany jejich uživatelů tak, aby se snížil práh jejich dostupnosti. Pří vyjmenovávání jednotlivých druhů služeb zákon uvádí i konkrétní cílové skupiny, pro které jsou terénní služby určeny: § 59 -

kontaktní centra -

pro osoby ohrožené závislostí na

návykových látkách. § 60 - krizová pomoc - služba na přechodnou dobu poskytovaná osobám, které se nacházejí v situaci ohrožení zdraví nebo života, kdy nemohou řešit svoji nepříznivou sociální situaci vlastními silami. § 61 - nízkoprahová denní centra - pro osoby bez přístřeší. § 62 - nízkoprahová zařízení pro děti a mládež - služby dětem ve věku 6 - 26 let ohroženým společensky nežádoucími jevy § 64 - služby následné péče - poskytované osobám s chronickým duševním onemocněním a osobám závislým

na návykových

látkách, které absolvovali ústavní léčbu ve zdravotnickém zařízení, absolvovali ambulantní léčbu nebo se jí podrobují nebo osobám, které abstinují. § 65 - sociálně aktivizační služby pro rodiny s dětmi - poskytované rodině s dítětem, u kterého je jeho vývoj ohrožen v důsledku dopadů

dlouhodobě

krizové

sociální

situace,

kterou

rodiče

nedokáží sami bez pomoci překonat, a u kterého existují další rizika ohrožení jeho vývoje. § 69 - terénní programy - znovu vyjmenovává již dříve zmíněné cílové skupiny (uživatele návykových látek, osoby bez přístřeší), ale mluví též o celých sociálně vyloučených komunitách a jiných sociálně ohrožených skupinách. Zde se nelze vyhnout úvaze o sociálně vyloučených romských komunitách.

11

(Poznámka: Vynechala jsem § 54 - raná péče, § 55 - telefonická krizová pomoc § 56 - tlumočnické služby, § 66 - sociálně aktivizační služby pro seniory a osoby se zdravotním postižením a § 70 - sociální rehabilitace, protože se vymykají rámci této práce, mimo jiné i z důvodu mých pochybností o správnosti zařazení první a třetí z nich mezi služby sociální prevence).

Ve své práci se omezím pouze na výklad terénních služeb a terénních programů (jakožto formy sociálních služeb) z oblasti sociální prevence (jakožto druhu sociálních služeb), které jsou poskytovány intervence).

tváří

v tvář

Nebudu

(na

rozdíl

od

se věnovat terénním

telefonické službám

krizové v oblasti

sociální péče nebo v oblastech, kde hranice mezi službami sociální prevence a službami sociální péče není zřetelná nebo ustálená. Proto též zaměřím empirickou část své práce na služby sociální prevence, jejichž cílovými skupinami jsou: - rodiny s dětmi ohrožené nepříznivým sociálním prostředím - děti a mládež ohrožená nepříznivým sociálním prostředím - osoby žijící v sociálně vyloučených lokalitách - osoby ohrožené závislostí na návykových látkách - ohrožené osoby provozující placené sexuální služby - osoby bez přístřeší - lidé propuštění z výkonu trestu - chronicky duševně nemocní v následné péči

1.3. Základní činnosti při poskytování terénních programů

Základními činnostmi při poskytování terénních programů se zabývá § 34 Vyhlášky č. 505/2006 Sb. Pro každou ze základních činností je zde definován rozsah úkonů. V této kapitole porovnávám rozsah úkonů popsaných ve vyhlášce s činnostmi popisovanými terénními sociálními pracovníky v rozhovorech,

které jsem

s nimi vedla

v rámci empirické části své diplomové práce (viz tab.č.1).

12

§34

Základní činnosti při poskytování terénních programů popsané ve Vyhlášce č. 505/2006 (rozsah úkonů)

Činnosti vyjmenované terénními pracovníky

Písm. a)

zprostředkování kontaktu se společenským prostředím: aktivity umožňující lepší orientaci ve vztazích odehrávající se ve společenském prostředí

nácvik komunikačních dovedností, vedení klientů k samostatnosti, rozšiřování kompetencí uživatelů služeb, podpora v orientaci ve službách, asistence při realizování cílů, vytváření bezpečného kontaktu

Písm. b) bod 1.

pomoc při uplatňování práv oprávněných zájmů a při obstarávání osobních záležitostí: pomoc při vyřizování běžných záležitostí

doprovázení klientů na úřady, na policii, k soudu, případně do jiných organizací, podporování v prosazování jejich práv, hájení jejich zájmů, přivádění klientů k síti sociálních služeb, nabízení návazné služby, spolupráce s ostatními sociálnězdravotními službami

Písm. b) bod 2.

pomoc při uplatňování práv oprávněných zájmů a při obstarávání osobních záležitostí: pomoc při obnovení nebo upevnění kontaktu s rodinou a pomoc a podpora při dalších aktivitách podporujících sociální začleňování osob pomoc při uplatňování práv oprávněných zájmů a při obstarávání osobních záležitostí: sociálně terapeutické činnosti, jejichž poskytování vede k rozvoji nebo udržení osobních sociálních schopností a dovedností, podporující sociální začleňování osob pomoc při uplatňování práv oprávněných zájmů a při obstarávání osobních záležitostí: poskytování informací o rizicích spojených se současným způsobem života a snižování těchto rizik; v případě uživatele návykových látek prostřednictvím metod přístupu minimalizace škod

docházení do rodin, pomoc s vedením domácností, starání se o výživu dětí, pomoc s výchovou s důrazem na interakci rodičdítě

Písm. b) bod 3.

Písm. b) bod 4.

T a b u lk a Č.1:

vytváření individuálních plánů, sociálně právní, informace týkající se zdraví, podpora v sociálním začleňování a s tím spojené poradenství (oblast zaměstnání, bydlení, sociálního zabezpečení) vyhledávání a kontaktování ohrožených osob, snižování rizik, rizikového chování, předávání informací o bezpečném sexu, tématických informačních letáků, materiálu (kondom, lubrikační gel), předávat informace o méně rizikové aplikaci drog

Porovnání činností terénních programů podle vyhlášky a podle terénních pracovníků

(zdroj: Vyhláška č. 505/2006 Sb.)

13

Z tabulky je zřejmé, že činnosti, které od terénních sociálních programů vyžaduje zákon, terénní sociální pracovníci ve své praxi skutečně vykonávají. Jak ukážeme dále, z rozhovorů vyplynulo, že rozsah jejich činnosti je daleko širší (viz praktická část).

1.4. Přínos a rizika terénní sociální práce

Čím se terénní sociální práce liší nejvíce od ostatních forem sociálních služeb je to, že je uplatňována v přirozeném prostředí uživatelů služeb. Z toho pak plyne značný přínos, ale i jistá rizika.

Přínos se jednoznačně odvíjí od mobility terénních pracovníků, od jejich aktivní role. Pracovníci chodí za klienty, vyhledávají ty, kteří by možná jinak službu nevyhledali nebo nevěděli jak postupovat. Mnohdy je pro klienty důležitější a efektivnější mít podporu odborníka v terénu (např. na úřadech, policii, v jiných institucích apod.) než dostávat podporu pouze v rámci organizace. Zvláště pak v těch situacích, kdy klienti potřebují naplnit své primární potřeby spojené s přežitím.Terénní sociální práce má

mnohdy velmi

důležitou preventivní úlohu ať zdravotní nebo psychosociální. Jde zejména o programy "harm reduction" (minimalizace rizik spojených s užíváním drog), snižování zdravotních rizik u lidí bez domova, u prostituujících žen, vyhledávání a kontaktování ohrožených dětí a mládeže, terénní práce v sociálně vyloučených lokalitách, sociální práce

s dalšími

v terénních

ohroženými

sociálních

skupinami.

službách

si

Lidé,

uvědomují

kteří rizika

pracují spojená

s chováním svých klientů a náplň jejich práce je nastavená tak, aby zabraňovala nebo minimalizovala tato rizika. Terénní sociální pracovníci jdou za lidmi do prostoru, kde žijí nebo kde se pravidelně pohybují. Své klienty mohou vidět v širším kontextu prostředí, ve kterém vyrůstali, ve kterém se nyní pohybují. Mohou svým klientům lépe porozumět, získat více informací o jejich životě, jejich zázemí. Pomoc

je

adresná,

zapadá

do

samotného

rámce

dané

situace.Vztah mezi pracovníkem a klientem je méně formální,

14

vytváří se větší důvěra. To pak může být pro klienta motivací zlepšit svou situaci, pracovník může lépe reagovat na jeho skutečné potřeby.

O to větší nároky jsou na terénní sociální pracovníky kladeny, aby byli schopni si udržet profesionální vztah a zůstat dostatečně kompetentní.

Do

kompetence

terénních

pracovníků

spadá

i

uvědomování si rizik a schopnost jim předcházet. Rizika jsou nejčastěji spojena s vlastní bezpečností, s držením hranic, které mohou být posunuty díky neformálnímu prostředí, s manipulací, kterou je ohrožen pracovník i klient, s nezvládnutím situace, se ztrátou důvěry, s poškozením klienta, s pracovníkovými nereálnými cíli, s neprofesionální osobní zaangažovaností, s vysokou mírou únavy a vyčerpanosti v důsledku vysokých fyzických nároků. Všechna tato rizika vyplývají s charakteru poskytované služby. Pracovník

není

chráněn

prostoru, který patří

prostorem

organizace.

Vstupuje

do

klientovi. Klienti mohou pracovníka terénní

služby vnímat jinak a jinak k němu přistupovat. Mohou mít větší snahu prosazovat své zájmy na úkor pracovníkových možností, mít jiná očekávání od role terénního sociálního pracovníka. Pracovník je pod větším tlakem, rozhoduje se sám za sebe, nemá příležitost aktuálně situaci konzultovat s týmem nebo kolegou v organizaci. Může být vystaven manipulaci nejen od samotného klienta, ale i třeba od jeho rodiny nebo jiných členů komunity. Může se dostat do situace přímého ohrožení zdraví nebo života. Každá organizace nabízející terénní programy by měla mít vypracovaný postup řešení rizikových situací, chránit svého pracovníka na dálku, věnovat zvýšenou pozornost supervizím a jiným týmovým časům (viz kap.5). Pravidlem mnohých organizací je, že

pracovníci chodí do terénu

zásadně minimálně ve dvou. Zvláště v některých oblastech terénní sociální práce je tato podmínka nezbytná, protože rizika spojená s ohrožením zdraví nebo dokonce života jsou poměrně vysoká.

15

2. Formování kompetencí sociálních pracovníků v ČR Kompetence v praxi lze chápat "jako funkcionální projev dobře zvládané a uznávané profesionální role sociálního pracovníka, jejíž součástí jsou odborné znalosti, schopnost reflektovat adekvátně kontext a citlivě aplikovat hodnoty profese.“ (Havrdová, 1999, str. 42)

Z toho

tedy

vyplývá

jak

důležité

je

profesní

zázemí,

profesionální růst, celkový rozvoj osobnosti s důrazem na posilování silných a rozpoznávání a zlepšování slabých stránek pracovníka. Po

roce

1989

standardizaci,

byla

intenzita

modernizaci

volání

sociální

po

profesionalizaci,

práce

adekvátní

předcházejícímu dlouhému období nečinnosti a represe, které byla sociální práce v období totality vystavena. Přirozené proto bylo, že bezprostředně po otevření hranic se mnozí odborníci začali inspirovat a spolupracovat se zeměmi západní Evropy a Spojených států amerických, kde vývoj sociální práce průběžně reagoval na měnícími

se

potřeby jednotlivců

a

společnosti

a

na

nově

identifikované sociální problémy. Liberalizace naší společnosti po r. 1989 vytvořila prostor pro vznik mnoha iniciativ v oblasti sociální práce a rozvoj profesních organizací a spolků. Hned v roce 1990 vznikla Společnost sociálních pracovníků, která mimo jiné přispěla k vypracování Etického kodexu sociálních pracovníků. V roce 1993 se Koordinační rada pro minimální standardy v sociální práci zasloužila o vytvoření minimálních vzdělávacích standardů v sociální práci (Havrdová, 1999), kterým se budu dále více věnovat. V roce 1997 vznikla Profesní komora sociálních pracovníků a ve stejném roce Česká asociace streetwork. V letech

1997-8 byla iniciativou

Asociace vzdělavatelů v sociální práci a Společnosti sociálních pracovníků, za přispění České katolické charity, Diakonie ČCE a Sdružení pro podporu a rozvoj sociální práce v trestní justici založena Rada pro rozvoj sociální práce. (www.osf.cz/socialniprace/; www.rarosp.cz)

16

Hlavním důrazem a spojovatelem všech výše zmíněných organizací je zkvalitnění a rozvoj sociální práce. Prostředkem realizace tohoto úkolu byla hlavně: • spolupráce profesních organizací sociálních pracovníků, odborníků a uživatelů sociálních služeb • vzdělávání na různých úrovních v rámci zvyšování kompetencí sociálních pracovníků i zvyšování odborné kvality vzdělávání • vytváření metodik, standardů či jiných definic • osvěta, zvyšování společenské prestiže sociální práce • kvalitní výkon sociální práce jako takové

V letech 1996-97 se tématu „dobrý odborník sociální práce v praxi“ začala věnovat skupina učitelů a jejich studentů pod vedením Zuzany Havrdové, sociálních pracovníků a dalších odborníků v České republice. Výsledkem společné práce byla publikace Kompetence v praxi sociální práce (Havrdová, 1999). Důležitým cílem bylo vymezit si profesionální roli za pomoci praktických kompetencí. „Praktické kompetence vyjadřují souhrn toho, co podle konsenzu odborníků sociální pracovník koná a jak to koná při práci s klienty v organizaci, jak se tedy jeho profesionální kompetence realizuje

v konkrétních

situacích.“

(Havrdová,

1999,

str.

42)

Podkladem pro vznik Soustavy praktických kompetencí se stal britský dokument,

tzv.

Paper 30

(1995),

který zformulovala

CCETSW (Ústřední rada pro vzdělávání a trénink v sociální práci v Anglii). Dokument se zabývá i stěžejními kompetencemi v sociální práci, praktickými požadavky a jejich prokazatelností. Odborníci v České republice přijali členění na šest základních kompetencí v praxi sociální práce. Kompetence mají vzájemnou souvislost, doplňují se. Jsou postaveny tak, aby byly aplikovatelné v rámci základních metod sociální práce - práce s jednotlivci, rodinou, skupinami - i různých forem

sociálních

ambulantních i pobytových (Havrdová, 1999). projevit

služeb - terénních, Rozdíly se mohou

v důrazech na jednotlivá kritéria. „Hodnocení se vždy

17

vztahuje na nějaká kritéria. Kritéria může stanovit např. profesní asociace,

zaměstnavatelé,

supervizor,

konkrétní

organizace

i

student sám (např. co student považuje za užitečné, aby se naučil)....platnost kritérií je vždy odvislá od autority, jíž jsou podložena....čím mají vytvořená kritéria širší dopad na změnu současného stavu, tím vyšší autoritou musí být podložena, aby byla přijata.“ (Havrdová, 1999, str. 17-18) Některá kritéria se mohou uplatňovat v některých typech sociálních služeb více, v jiných méně. Záleží zejména na cílové skupině daného pracoviště, na druhu intervencí a na indikacích jednotlivých pracovníků. Jiná kritéria mohu například uplatňovat pro hodnocení své kompetence sociální pracovníci v oblasti práce v dětském krizovém centrum, jiná v prácí se starými lidmi v rámci pečovatelské služby. Podstatná je také kultura

každého

jednotlivého

pracoviště.

Jak

se

kde

s kompetencemi pracuje, jak probíhají supervíze, jaký je důraz na vzdělávání a posilování kompetencí na každém pracovišti, jak se nakládá s hodnocením a odměňováním pracovníků apod.

Zde

můžeme vidět úzkou souvislost se zaváděním standardů kvality, o kterém jsem se výše zmiňovala.

18

3. Klíčové kompetence terénních sociálních pracovníků Má práce je zaměřena

na kompetence terénních sociálních

pracovníků. Nejprve uvedu výčet kompetencí v praxí sociální práci a jejich definice podle Havrdové (1999), poté se budu specificky věnovat těm kritériím, které mají úzkou souvislost s terénní sociální prací.

Kompetence v praxi sociální práce jsou tedy následující (volně podle Havrdové, 1999, str. 49 - 110):

• Sociální pracovník je schopen rozvíjet účinnou komunikaci s uživatelem služby. Umí naslouchat a vytvářet podmínky pro otevřenou

komunikaci mezi jednotlivými

klienty,

skupinami

a

komunitami. Iniciuje spolupráci a motivuje pro změnu v zájmu klientů. • Sociální pracovník je schopen se orientovat v náročné sociální situaci a plánovat postup intervence. Ve spolupráci s klienty, jejich pečovateli a jinými odborníky získává přehled o současných i potenciálních

potřebách

klienta/ů

i o dostupných zdrojích

a

společně plánuje postupy, reagující na zjištěnou nouzi a ohrožení. Dovede stanovit rizikové faktory a meze spolupráce. • Sociální pracovník je schopen podporovat a pomáhat uživatelům služeb k soběstačnosti a kontrole nad svým životem. Podporuje příležitosti k tomu, aby lidé mohli použít své vlastní síly a schopnosti. Pomáhá jim přebírat zodpovědnost, zabezpečovat svá práva, kontrolovat rizikové chování, rozhodovat se. • Sociální pracovník je schopen zasahovat a poskytovat služby. Poskytuje

nebo

zajišťuje

přiměřenou

úroveň

podpory,

péče,

ochrany a kontroly a zapojuje se do prevence. Podporuje spolupráci mezi jednotlivci, skupinami, komunitami a organizacemi.

19

• Sociální pracovník je schopen přispívat k práci organizace. Pracuje jako odpovědný člen organizace, přispívá k hodnocení a zlepšování její práce a účinnosti služeb pro klienty. Efektivně využívá všech zdrojů. Spolupracuje s kolegy v týmu. • Sociální pracovník je schopen odborně růst, tedy plánovat a řídit svůj odborný i osobní růst, konzultovat svoji práci, procházet supervizí, vzdělávat se. Je schopen se kvalifikovaně rozhodovat, spolupracovat

v síti

sociálních

služeb,

dosahovat vytčených

pracovních cílů ve stanoveném čase a příspívat k pozitivním změnám ve své organizaci a ve svém oboru.

Každou

z

vyjmenovaných

kompetencí

sociálního

pracovníka

rozpracovává Havrdová (1999) do dílčích kritérií, která nabízejí možnost získávat zpětnou vazbu od pracovníků a objektivně

tak

monitorovat a hodnotit jejich profesionální vývoj.

Havrdová

předpokládá

možnost

aplikovat

vyjmenované

kompetence pro jakoukoli oblast sociální práce a pro zvolenou sociální oblast specifikovat konkrétní kritéria hodnocení kompetencí sociálních pracovníků. Pokusím se na tomto místě najít vhodná kritéria pro hodnocení kompetencí pracovníků v oblastí terénní socíální práce:

3.1. Kompetence "rozvíjet účinnou komunikaci"

Navázat kontakt

Jde o základní dovednost, která je na poli terénní práce nezbytná. Mezi cílové skupiny terénních

pracovníků

patří lidé sociálně

vyčlenění, sociálně ohrožení, či jinak zranitelní. Důvěra těchto lidí může být vzhledem k situaci, v níž se nacházejí, do značné míry oslabená. Mohou být příliš důvěřiví nebo naopak velmi nedůvěřiví ke všemu a ke všem. Je nezbytné vytvořit atmosféru bezpečí a zájmu. Verbální komunikace může být z nějakých důvodů narušena

20

(porucha řeči či jiná jazyková bariéra, smyslová vada, kognitivní porucha, psychiatrické onemocnění, íntoxífikace apod.), a proto je víc než důležité vnímat uživatele těchto služeb komplexně. Vnímat jeho neverbální projevy, umět naslouchat, být empatický a citlivý k jeho potřebám.

Přizpůsobit komunikaci věku, individualitě, podmínkám

I zde platí to, co zmiňuji v předchozím kritériu. Komunikaci je nutné přizpůsobit situací uživatele. s aktuálním

stavem

Komunikace musí

a možnostmi

uživatele.

Je

být v souladu na terénním

pracovníkovi, aby rozuměl a aby mu také bylo rozuměno. Praxe hovoří o tom, jak důležité je pro terénního sociálního pracovníka znalost podmínek, ve kterých se uživatel nachází. Je známo, že pro navázání kontaktu je výhodné přizpůsobit styl komunikace cílové skupině se kterou pracuji. Příkladem může být role streetworkera v působení na mladé lidi ohrožené (resp. ohrožované) drogou nebo role

romského

asistenta

pracujícího

v

uzavřených

romských

komunitách. Terénnímu pracovníkovi v oblasti drogových závislostí jistě pomůže, když svůj jazyk, vnější vzhled i oblečení a chování přizpůsobí cílové skupině, neodlišuje se od ní, aby jí byl co nejlépe a s důvěrou přijat. Pro práci v romských komunitách se dobře osvědčují proškolení romští asistenti.

Rozeznávat shodná a odlišná stanoviska, hodnoty a cíle a respektovat je

Někdy nemusíme být v souladu s hodnotami, postoji a cíly naších klientů. Terénní pracovník se setkává u svých klientů s řadou destruktivních pohledů na život a jeho smysl. Mezi jeho klienty mohou být lidé s kriminální minulostí, odkloněni od společenských norem. Jejich sociální normy mohou být součástí jiné kultury či subkultury, opírající se o hodnoty odlišné od majoritní společnosti. Terénní pracovník se s nimi však setkává ve chvíli jejich nepříznivé

21

životní situaci, v krizi nebo v době, kdy mohou být křehcí a zranitelní. Je důležité být otevřeným, rozpoznávat a respektovat klientova východiska, dát mu prostor k vyjádření jeho postojů a hodnotových orientaci. Sociální pracovník je nemusí přijímat, musí se však snažit porozumět hodnotám klienta. Odmítnutí klientových postojů a hodnot však nikdy nesmí znamenat odmítnutí klienta. Sociální pracovník dává klientovi najevo, že zůstává na jeho straně, i když nesouhlasí s jeho postoji či jednáním (nepracovat, užívat drogy). Naplnění tohoto kritéria je velmi obtížné.

Poskytovat přiměřený prostor pro vyjasnění a vyjádření názorů a cílů klientů

Sociální pracovník umí strukturovat a plánovat čas, vést rozhovor, umí klást otázky.

Záleží na typu práce v terénu. Jiné to bude

například v rámci streetworku, jiné v rámci čase managementu. Záleží na tom, jakých cílů chceme dosahovat (cíle klienta, cíle pracovníka, cíle organizace), v jakém časovém rámci pracujeme (jednorázový kontakt, dlouhodobá spolupráce), jaké má klient komunikační schopnosti, v jaké je aktuální situaci (intoxikovaný klient, klient v krizi, klient v akutní psychóze apod.).

Rozhovor by

měl podporovat zdravé prvky v postojích a hodnotách klienta. Měl by mu pomáhat hledat a formulovat jeho osobní cíl a respektovat ho v jeho tempu i způsobu uvažování.

Usnadňovat komunikaci mezi klienty, organizacemi a širším společenstvím

Terénní sociální práce se uplatňuje převážně v přirozeném systému uživatele. V tomto systému může být zastoupena rodina, ostatní členové dané subkultury, členové komunity a jiní zástupci širšího společenství.

Mnozí z nich mohou být zároveň v roli klientů.

Komunikace mezi jednotlivými komponentami tohoto systému se navazuje přirozeněji než v rámci jiné sociální služby, kde může být

22

uživatel někdy vnímán jako anonymní entita, kde se nebere v potaz jeho zapojení do širšího systému, kde se opomíjí jeho kontakt se širším sociálním prostředím.

Někdy může být člověk uživatelem

různých služeb poskytovaných různými organizacemi. Navázání spolupráce mezi těmito organizacemi (za souhlasu samotného uživatele) může mít pozitivní dopad pro klienta. Služby mohou být lépe koordinovány, spolupráce mezi organizacemi se uplatní při společném plánování služeb, přispěje ke zlepšení návaznosti sociálních služeb, případně socíálních a zdravotnických služeb.

Motivovat pro překonávání překážek při dosahování vlastních hodnot a cílů klientů

Pro terénního sociálního pracovníka je nejdůležitější uvědomit si, že nejde o dosahování jeho vlastních hodnot a cílů, ale že má naplňovat zakázku, se kterou přichází sám uživatel. Někdy se nám může zdát, že námi stanovené cíle jsou pro uživatele služby nejlepší a máme tendence prosazovat je na úkor klientova přání. Je dobré si uvědomit, že naší rolí je motivovat klienta vtom, aby si uměl sám definovat své cíle. Způsobem jak toho dosáhnout je nabídnout klientovi prostor k vyjádření jeho vlastních hodnot a cílů, rozhovor vést tak, aby klient sám měl možnost svým cílům porozumět,

vyjasnit si je,

z nejnáročnějších

definovat je.

dovedností

terénního

Je to zřejmě jedna sociálního

pracovníka,

kterou získává dlouhodobou praxí, v sebezkušenostním výcviku, pomocí

supervize,

aj.

Jeho

základem

je

umění

aktivního

naslouchání, vhodné kladení otázek, podpora sebereflexe.

Udržovat pracovní vztah s klientem a jeho okolím směřujícím k procesu změny, získávat a poskytovat zpětnou vazbu

Toto kritérium je závislé na typu a délce spolupráce s uživatelem. V nahodilém, jednorázovém

rozhovoru půjde spíše o udržení

kontaktu v jeho samotném průběhu. Pokud má kontakt delší trvání a

23

klient s pracovníkem vytvářejí individuální plány, je dobré hodnotit výsledky, naplněné cíle a spoluvytvářet nové cíle. Dostáváme tím zpětnou vazbu, jak se pracovní vztah vyvíjí, zda-li dochází k nějakým změnám v situaci klienta, a jak tyto změny případně reflektuje (viz také 3.2.). Terénní sociální pracovník musí zvažovat i sociální vazby klienta a hledat zdroje možné podpory v jeho sociální sítí (např. rodina, přátelé), usilovat o vytvoření systému socíální podpory. Proces změny u klienta často předpokládá změnu v jeho vnímání sebe sama v socíálním kontextu.

3.2. Kompetence „orientovat se a plánovat postup“

Orientovat se v potřebách a možnostech klientů a jejich rodin ve vazbě na okolí.

Terénní

pracovníci

pracují

často

s celým

rodinným

i širším

sociálním systémem klienta (sociálně ekologický přístup). Je nutné vnímat potřeby a pozice každého člena rodiny i jejich vzájemné vazby. Kromě toho, že naši klienti přicházejí se svými vlastními potřebami a zakázkami a vystupují sami za sebe,

musíme

reflektovat i jejich roli v rodině (roli syna, sourozence, partnera, živitele apod.) nebo ve skupině, k níž patří (např. roli vůdce či obětního beránka) či v celé komunitě.

Havrdová (1999, str. 61)

zdůrazňuje v této souvislosti, že „nezbytnou

součástí sociálního

šetření je poznání vzájemných vztahů mezi členy skupiny, jejich motivy a očekávání, jejich cíle a možnosti.“ Terénní pracovník vstupuje mezí rodinné příslušníky a zapojuje se do řešení jejich problémů s největší obezřetností tak, aby nevznikl dojem vytváření koalic nebo podpory ostatních členů rodiny na úkor klienta. Cílem terénní sociální intervence je podpora rodiny tak, aby v řešení problému byla co nejvíce samostatná, aby se zapojili všichni její členové a aby kontrola situace zůstala v jejich rukou. Rodina může předkládat zpětnou vazbu efektivity vnitřních procesů změny. Jindy naopak hrozí stagnace, „zajetí“ klienta rodinou, a pro klienta je

24

osvobozujícím prostředkem k lepšímu dosažení cílů jistá separace, emancipace od rodiny. Je zřejmé, že „poznání vzájemných vztahů mezi členy rodiny“ je značně náročný úkol terénního pracovníka, který vyžaduje bohaté zkušenosti a vysokou míru znalostí prostředí a podmínek, ve kterých se uživatelé terénních sociálních služeb nacházejí. Pracovník musí umět

identifikovat

problém a jeho

kontext, zorientovat se v něm, rozpoznat zdroje uživatelů, vědět o možném řešení situace, mít přehled o dostupných poskytovatelích sociálních, případně i zdravotnických služeb. To vše předpokládá vysokou míru vnímavosti, empatie, komunikačních dovedností, odborných znalostí a dalších profesionálních kompetencí.

Orientovat se v legislativních, společenských a organizačních souvislostech dané situace a nacházet možnosti řešení

Toto kritérium rozvíjí kritérium předchozí. Abychom mohli nabídnout uživatelům terénní sociální práce efektivní pomoc, je nezbytné umět se orientovat v zákonech, sociální politice, sociálním zabezpečení, státní správě, znát nabídku služeb státních i nestátních organizací. Každý typ sociální služby a náplň práce jednotlivých sociálních pracovníků bude vyžadovat specifické podmínky a znalosti, které zefektivňují danou službu. Terénní pracovníci by měli vnímat probíhající společenské změny, měli by znát aktuální trendy terénní sociální práce a orientovat se v nabídce služeb čí aktivit, které jsou pro uživatele vhodné a dostupné, měli by znát příslušné zákony (zvláště rodinné, trestní, pracovní právo, občanský zákoník, zákon o sociálních službách), systém dávek státní sociální podpory a pomoci v hmotné nouzi, systém důchodového pojištění, dále pak rizika spojená s výkonem terénní sociální práce, metody jednání s uživatelem

služby

a

další

specifické

dovednosti

spojené

s konkrétním výkonem terénní sociální práce včetně standardů její kvality.

25

Sbírat a zpracovávat informace z různých zdrojů

Někdy je dobré sbírat informace z více zdrojů, abychom se mohli lépe zorientovat v potřebách a podmínkách uživatele, rodiny či celé skupiny a na základě toho mohli plánovat další postup. Informace je nutné zpracovávat srozumitelně a komplexně. Zdrojem mohou být lidé v nejbližším okolí uživatelů

(členové rodiny,

přátelé,

sousedé, spolupracovníci), ale i jiní profesionálové, kteří přicházejí s uživateli do styku (učitelé, vedoucí zájmových aktivit, jiní socíální pracovníci,

pracovníci

instituci,

poštovní

doručovatel).

Pokud

sbíráme konkrétní informace o konkrétním uživateli z jiných zdrojů, měl by o této naší iniciativě samotný uživatel vědět, souhlasit s ní a znát její důvod. Je vhodné spolu s klientem tyto naše iniciativy plánovat. Někdy může jít o velmi citlivé údaje, zvláště pokud jde o identifikační a anamnestické údaje.

Zvažovat spolu s klienty a jejich

okolím

různé možnosti

ovlivnění situace a dosažení

Pro sociální pracovníky to znamená podílet se na veřejném životě v místě svého profesního působení, aktivně vyhledávat problémové lokality,

ohrožené sociální skupiny i jednotlivce, spolupracovat

s ostatními občany, organizacemi dané lokality i veřejnou správou při prevenci vzniku sociálních problémů a při jejich řešení. Právě terénní pracovníci se bez dobrých kontaktů nejen s klienty, ale i s celým sociálním prostředím, ve kterém se jejich klienti pohybují nebo zde žijí, neobejde.

Rozeznávat rizikové faktory v sociální práci a stanovit její hranice

Rizikům terénní sociální práce a jejím hranicím se důkladněji věnuji v první kapitole. Jde o jedno ze stěžejních kritérií terénní sociální práce.

26

Vést přiměřenou dokumentaci

Jde o standardní kritérium, které se vztahuje ke schopnosti sociálního pracovníka vést o své práci písemnou dokumentaci. Dokumentace je nezbytná k předávání informací o klientech mezi pracovníky, k možnosti kontrolovat a hodnotit jednotlivé kroky a postupy uplatněné v jednání s klienty, k možnosti srovnávání nebo posuzování použitých postupů, uskutečněných změn, vývoje klientů i samotných pracovníků. Dokumentace je rovněž východiskem pro zjišťování statistických údajů, které přispívají k detailnímu poznání a vyhodnocování jednotlivých aspektů lokality či samotných uživatelů (jejích věkové struktury, pohlaví, vzdělání, zaměstnání, předchozí péče apod.). Dokumentace je vhodná i jako nástroj učení pro praktikanty nebo začínající terénní sociální pracovníky.

Pomáhat klientovi hledat a objasňovat jeho osobní cíle a možné překážky při

jejich naplňování,

navrhovat možná

řešení

Rozpoznávání a naplňování osobních cílů klienta patří k základům moderní sociální práce. Tak je tomu i v terénní sociální práci. Zastavme se proto u tohoto tématu obšírněji. Budeme se přitom opírat o pojem osobní cíl, jak je popsán v Zákonu o sociálních službách č. 108/2006 Sb. o sociálních službách v souvislosti s individuálním plánováním sociálních služeb. Podle tohoto zákona má poskytovatel povinnost plánovat průběh sociální služby podle osobních cílů, potřeb a schopností klienta a spolu s ním hodnotit její reálný průběh. Osobní cíl je třeba hledat, vyjasňovat a stanovit vždy ve spolupráci s uživatelem. Sociální pracovník neprosazuje svoje vlastní představy o nejlepších cílech pro klienta. Cíle mají vycházet z iniciativ uživatele, a i tehdy, jsou-li tyto iniciativy minimální. Objevení těchto iniciativ, navázání kontaktu a podpora klienta ve vyjádření představy o osobním cíli patří k základním dovednostem terénního sociálního pracovníka. Patří k ním i znalost metod sociální

27

práce se specifickými cílovými skupinami (děti v rizikovém rodinném prostředí, mládež ohrožená drogou, vyloučená romská komunita, lidé

s duševním

onemocněním,

bezdomovci,

staří

lidé).

Pojmenování osobního cíle uživatele služby stojí na počátku jeho individuálního plánování pomoci. Dalším krokem je hledání zdrojů, které mohou v naplňování cílů pomoci. Především hledáme vnitřní zdroje (možnosti) uživatele. Soustředíme se na to, co uživatel udělat sám, jaké

může

své předpoklady a schopnosti může

použít k tomu, aby svého osobního cíle dosáhl. Neméně významné jsou však i zdroje vnější, ať už neformální, nebo i formální. Jde o existenci, rozsah i kvalitu tzv. podpůrné sítě. Čím více vnitřních i vnějších zdrojů bude moci klient využít, tím méně bude na samotné službě závislý. Vidíme zde úzkou souvislost s předchozími kritérii, které vybízejí kompetentního sociálního pracovníka k tomu, aby přistupoval ke klientům jako ke svébytným jedincům, podporoval je v jejich motivaci a aktivitě, zplnomocňoval je k převzetí kontroly nad svým životem, dával jim také možnost volby služeb, které pro sebe využijí. Tento přístup má pozitivní dopad na vztah mezi klientem a pracovníkem, protože zvyšuje důvěru a pozitivně rozvíjí další spolupráci,

což

má

v terénních

sociálních

službách

zásadní

důležitost. Cíle mohou být různě náročné a obsáhlé, s krátkodobým, střednědobým

nebo dlouhodobým

horizontem.

Musí být také

měřitelné a hodnotitelné. Je dobré, zvláště zpočátku, začít u cílů snadnějších, realizovatelných, konkrétních, krátkodobějších, bez výrazných překážek. Individuální plán pak stanoví jasné kroky potřebné k dosažení stanovených osobních cílů. Přiblížení se k cíli nebo jeho dosažení je vždy dobré patřičně ocenit, protože tím přispíváme k dobrému sebehodnocení klientů a posiluje jejich motivaci k další spolupráci s terénním pracovníkem. Zde pak začíná nové kolo individuálního plánování, hledání dalšího osobního cíle a dalších kroků na cestě k samostatnosti klienta, oslabení jeho závislosti na službě a jeho začlenění do života společnosti. Publikace Zavádění standardů kvality sociálních služeb do praxe průvodce poskytovatele (MPSV, 2003) přináší výčet toho, na co se

28

musí poskytovatel služeb zaměřit pří individuálním plánování péče. Konkrétně jde o standard č. 5. Poskytovatel by si měl uvědomit: • čeho konkrétně má dosáhnout v dlouhodobém í krátkodobém horizontu (stanovit cíle služby) • jaké zdroje k tomu může využít • jaké jsou zdroje a možnosti uživatele služeb (včetně jeho okolí) • kdo se bude na realizaci cíle podílet • jakými postupy cíle dosáhnout • kdy dosáhnout cíle • jak poznat, že je cíle dosaženo

Vést

klienta

k tomu,

aby

porozuměl

důsledkům

různých

rozhodnutí

Kritérium se týká schopnosti

sociálního pracovníka podporovat a

posilovat kontrolu klienta nad okolnostmi svého života, rozhodovat se a nést za svá rozhodnutí zodpovědnost. Jde o tzv. podporované rozhodování, které přispívá k postupnému osamostatňování klienta, zmírňuje

případnou

závislost

na

službě.

Různé

alternativy

rozhodnutí by s ním měly být diskutovány jemu srozumitelným způsobem (více víz 3.4.).

Dohodnout plán (k dosažení) změny a rozdělení úkolů mezi jednotlivé aktéry

Dovednost

individuálního

plánování

průběhu

služeb je

velmi

důležitým kritériem kompetence sociálního pracovníka. Příspívá ke zpřehlednění

a větší systematičnosti

pomáhá efektivnějšímu využití

celého

různých forem

procesu pomoci.

změny, Slouží

klientům k tomu, aby se vyvarovali možných rizik nebo se na ně připravili, aby nacházeli efektivnější způsoby řešení své nepříznivé sociální situace. Využívá vnitřních í vnějších zdrojů a přispívá k naplňování cílů. Plán a rozdělení úkolů k dosažení změny se

29

vytváří podle definovaných osobních cílů klienta a podle druhu služby. U terénních programů výměny stříkaček může jít pouze o krátkodobé, jednorázové naplánování této konkrétní akce (výměna injekční stříkačky či poskytnutí zdravotního materiálu), u jiných terénních služeb, kde se pracuje s dlouhodobějšími cíli, s trvalejší podporou a s větším důrazem na změnu (například v péči o lidi s duševním onemocněním) je plánování kontinuálním procesem, který se v průběhu času může vyvíjet a přizpůsobovat novým podmínkám. (Zavádění standardů kvality sociálních služeb do praxe, 2003)

3.3. Podporovat a pomáhat v soběstačnosti

Umět poskytnout emoční podporu

Kritérium velmi úzce souvisí s osobnostním vybavením sociálního pracovníka

pro tuto práci. Schopnost empatie je jedním ze

základních předpokladů k výkonu terénní sociální práce. Schopnost vcítit se do druhého a pojmenovávat pocity („...vnímám, že prožíváte těžké období, že je Vám asi smutno“, „ ...na vašem místě bych

se

cítil/a také velmi

unavená“, aj.)

pozitivně

přispívá

k vytváření bezpečného prostředí a navozuje prostředí důvěry. Klient pak vidí, že je respektováno jeho prožívání, že je přijímán i ve své slabosti, že se může autenticky projevit. Výcvik v krizové intervenci může posílit u pracovníků schopnost empatie.

Pomáhat uživatelům služeb v rozpoznávání a vyjadřování svých předností, schopností a silných stránek

Na jedné straně může docházet k situaci, kdy pracovník nevnímá pozitivní snahu klienta, nevidí jeho přednosti a pokroky. Na straně druhé

je

nepatřičné.

jeho

oceňování

Ani jeden

nerealistické,

z těchto

přístupů

předimenzované, klientovi

nepomáhá.

V prvním případě se klient může cítit nedoceněný, nedostatečná

30

pozornost pracovníka kjeho pokrokům může mít vlivná jeho motivaci a přístup k řešení problému. Přílišné chválení a oceňování bývá naopak projevem nejistoty pracovníka. Snaží se ji redukovat tím, že se klientovi podbízí, vábí jej ke spolupráci, usiluje o vytvoření hlubšího vztahu. To může naopak podkopat důvěru mezí klientem a pracovníkem, protože nadměrné oceňování může klient vnímat jako nepravdivé, falešné nebo může mít dojem zlehčování jeho problému ze strany pracovníka. Uživatelé terénních služeb mohou být velmi citliví na neupřímné zacházení, oceňují autenticitu pracovníků.

Ocenění by mělo být

v souladu se snahou klienta

svou situaci řešit, aktivně k problému přistupovat. Mělo by být od pracovníka upřímné. Je důležité vnímat to, co se klientovi až dosud dařilo,

jaké

jeho

k pozitivnímu

schopnosti

nebo

a

alespoň

silné k

stránky

vedly

nedestruktivnímu

klienta řešení.

Pozorujeme, o co se klient sám přičinil, co zvládl, kam se posunul směrem k plnění svých cílů.

Své pozorování zveřejníme a tím

vyzdvihujeme klientovy přednosti, posilujeme jeho sebeúctu. Může se stát, že pro klienta bude tento poznatek zcela nový, že sám nikdy nikým oceněn nebyl, že své silné stránky není sám schopen rozpoznat, protože byl třeba zvyklý na rozpoznávání jen svých slabých stránek. Oceněním vyjadřujeme svůj zájem o klienta, fakt, že ho bereme vážně. „Posílení sebeúcty je jednou z podmínek toho, aby klient začal dorůstat do dospělé role a přebírat za sebe odpovědnost.

To

marginalizované

se

vztahuje

i

na

menšiny).“ (Havrdová,

celé 1999,

skupiny

(např.

str.72) V rámci

delšího a upevněného kontaktu je někdy vhodné se na přednosti a schopnosti klienta zeptat. Větší efekt pak má, když je klient sám schopen své silné stránky nalézat, protože jim více věří. Stejně tak je dobré odhalovat pozitivní aspekty jednání klienta spolu s ním, nenechat ho v pasivní roli, aktivně naslouchat, dotazovat se, ptát se na jeho postoje, pojmenovávat.

31

Umět

objasňovat

uživatelům

služeb

jejich

práva

a

způsoby jejich uplatnění

Mezi standardy kvality sociálních

služeb

patří ochrana práv

uživatelů k těm nejdůležitějším. Obhajoba jejich zájmů a práv je tudíž i nezbytnou kompetencí pracovníků v pomáhajících profesích. Každý socíální pracovník musí ve vztahu ke klientům respektovat základní

lidská

práva,

ale i jejich

práva

subjektivní.

Kromě

základních lidských práv, která jsou zakotvena v Listině základních práv a svobod (Ústavní zákon č. 2/1993 Sb.), vycházíme také ze specifických zákonů a jejich prováděcích předpisů (občanský zákoník, zákon o sociálním zabezpečení, trestní řád, zákoník práce, aj.), etických principů a dalších norem. Základní lidská práva jsou, stručně řečeno, postavena hlavně na rovnosti a svobodě lidí. Ochrana lidských práv přispívá ke stírání rozdílů mezi lidmi, které vznikají z různých příčin a týkají se mnoha důležitých oblastí života. Subjektivní práva vycházejí z individuálních potřeb konkrétních uživatelů a vztahují se k jejich osobním cílům.

Důležitá je míra závislosti uživatele na poskytovateli služeb a na pomoci okolí. Čím je větší závislost, tím je větší riziko přímého porušení základních i subjektivních práv a svobod uživatele. Rizikem je i neposkytnutí takové služby, která vede k objasnění a ochraně subjektivních práv uživatelů. Takovéto porušování práv uživatele služby nemusí být vždy cílené nebo vědomé. Může jít o klienty dlouhodobé, druhem

náročné,

handicapu apod.

tzv.

nespolupracující,

Práce s nimi se stává

s nějakým rutinou, je

poznamenána škatulkováním a stigmatizací. Může jít o jejich ignorování, nechuť s nimi komunikovat, vyhýbání se kontaktu, nerespektování jejich tempa apod. sociálních

služeb

charakteristikami.

jsou Jde

často

zejména

Mezi právě

o

uživateli terénních lidé

takové

s

takovýmito

sociálně

ohrožené

jednotlivce či skupiny, které lze označit jako vulnerabilní (osoby či skupiny

více

zranitelné,

32

náchylné

ke

zranění

či

útoku

-

www.websters-online-dictionary.org) - o bezdomovce, prostituující ženy, narkomany, některé Romy apod. Situace, ve kterých se ocitají, jsou způsobeny především tím, že z nějakého důvodu nejsou schopni obstát ve složitém společenském systému a jsou z hlavního proudu společnosti vylučováni. Nemohou nebo nevědí jak hájit svá práva. Někdy svá práva špatně interpretují. Hlavním úkolem terénních pracovníků proto není jenom znát práva svých klientů, své cílové skupiny, ale také je umět objasňovat a naplňovat. Terénní pracovník musí znát hlavní oblasti porušování práv svých klientů,

musí je umět odhalovat a předcházet jejich vzniku.

Standardy kvality sociálních služeb předpokládají jasné vymezení těchto oblastí a stanovení pravidel, jak zamezit porušení lidských práv uživatelů služeb a jak při jejich porušení postupovat.

Pomáhat

účasti

klientů

na

rozhodování,

na

přejímání

odpovědnosti a při uplatnění práv

Sociální pracovník by měl umět ponechat uživateli služeb plnou moc nad jeho rozhodováním, jednáním a přebíráním odpovědnosti v různých životních situacích. Kjeho kompetencím patří důvěra vůči klientovi, který dokáže rozpoznat, co je pro něho dobré, užitečné, vhodné, co on sám potřebuje, co si pro sebe přeje. Role sociálních pracovníků je z tohoto pohledu podpůrná, motivující, aktivující. Učí klienta dovednostem potřebným pro rozhodování (zvažování priorit, posouzení důsledků a rizik spojených s různými variantami, hledání opory, čerpání ze zkušenosti, plánování postupných kroků apod.)

Podporovat

uživatele

služeb

při

získávání

informací,

dovedností a schopností, které posilují jeho soběstačnost

V terénní sociální práci je podpora klienta při získávání informací běžnou součástí výkonu služby. Validní informace hrají často důležitou úlohu v předcházení rizik spojených se životním stylem

33

některých uživatelů služeb (narkomanů/prostituujících žen). Toto kritérium vyžaduje od sociálního pracovníka, aby měl sám dostatek informací o dané problematice nebo alespoň věděl, kde potřebné informace vyhledá. Podpora uživatele v získávání těchto informací znamená,

že pracovník je schopen

rozpoznat v jaké oblastí

potřebuje klient své dovednosti a schopnosti rozvinout. Tyto potřeby se liší v závislosti na cílové skupině.

Obecně pak platí, že

zvyšováním soběstačnosti klienta snižujeme závislost na sociální službě. Klienti, kteří jsou z nějakého důvodu na službě více závislí (např. lidé s těžkým duševním onemocněním nebo s hlubokým mentálním postižením), budou potřebovat informace, sdělované jim přístupným způsobem a omezené právě na ty informace, které jsou významné pro nácvik potřebných dovedností a pro posílení jejich soběstačnosti v domácím prostředí.

Na významu zde nabývají

především komunikační dovednosti sociálních pracovníků, včetně znalosti metod alternativní komunikace.

Přímo vystupovat v zájmu klientů, obhajovat a vysvětlovat jejich oprávněné zájmy

Toto kritérium je v rámci kompetencí sociálního pracovníka zvláště důležité vzhledem k tomu, že mezi uživatele terénních sociálních služeb spadají velmi ohrožené kategorie klientů. Největším rizikem, kterému jsou vystaveni, je pro ně vyloučení z běžného života společnosti, sociální izolace. spojeno

s

věkem

(děti,

Příčin ohrožení je více, často je mládež,

senioři),

s určitým typem

zdravotního postižení, s neschopností se přizpůsobit běžnému životu společnosti, se sociokulturními odlišnostmi apod. Důsledky této tzv. sociální exkluze bývají takové, že jsou tito lidé osamělí, nepotřební, odmítaní okolní společností. Více než ostatní pak potřebují,

aby někdo kompetentní hájil jejich zájmy a práva.

Sociální pracovníci znají systém sociálních služeb,

mají dostatek

potřebných informací, jsou chráněni svou organizací, jejímž jménem mohou při obhajování zájmů klienta vystupovat. S tímto vybavením

34

se zájmy lépe prosazují, jsou ostatními více respektovány. Někdy je proto při prosazování některých zájmů klienta nezbytná podpora sociálního pracovníka. Vystupovat za klienta však neznamená přebírat za něho odpovědnost a nechávat ho v pasivní roli. Musíme zvažovat, kdy klient je schopen jednat sám a kdy potřebuje naši pomoc.

Zvažovat právo lidí přebírat na sebe riziko poškození

Důležitým předpokladem pro uplatnění tohoto kritéria v rámci kompetencí sociálních pracovníků je základní schopnost člověka svobodně se rozhodnout a nést odpovědnost za své jednání. V rámci terénní sociální práce se pracovníci setkávají pravidelně u některých cílových skupin sjednáním, které vede k nějaké formě sebepoškozování.

Nejvýraznější skupinou jsou z tohoto hlediska

uživatelé drog, ale i u jiných skupin je riziko sebepoškození vysoké. Často jde o rizikový způsob života jako takový. Zneužívání alkoholu, medikamentů,

kouření,

nezdravé stravování,

rizikové sexuální

chování, podceňování příznaků nemoci, aj. Cílem terénní socíální práce je minimalizovat, omezit nebo mírnit tato rizika. Pokud však jde o právo lidí přebírat na sebe riziko poškození musíme vycházet z principů sociální práce a z Etického kodexu sociálních pracovníků ČR, který zdůrazňuje, že „sociální pracovník vede své klienty k vědomí odpovědnosti sám za sebe.“ (Havrdová, 1999, str.137) tr l r

A

i

'Xjxw

Matoušek (2003, str. 37) se odvolává na amerického katolického

kněze Felixe Biesteka, který v 50. letech 20. století zformuloval principy pro efektivní práci s jednotlivci. Jedním z principů je i princip sebeurčení, kdy respektujeme „... klientovo právo a potřebu svobodně se rozhodnout a vybírat si mezi možnostmi. Bie^fek zdůrazňuje, že klientovo právo na sebeurčení je limitováno úrovní klientovy schopnosti se pozitivně a konstruktivně rozhodovat, právními předpisy, obecně platnou morálkou (příp. charakterem organizace, která poskytuje služby.“ Dilematické jsou pak pracovníky takové situace, kdy má klient

35

pro

sníženou schopnost

posoudit důsledky svého jednání (v důsledku psychotické ataky, hlubokého mentálního postižení nebo demence) a přitom mu umožníme svobodně rozhodovat o svém životě. Předpoklad, že se bude sám pozitivně a konstruktivně rozhodovat je třeba vyvážit vysokou mírou podpory pří takovémto rozhodování. Problematické je rovněž rozhodování člověka, který se momentálně ocitá v krizové situaci nebo když je v ohrožení další osoba. Pak je jistě vhodné tyto situace konzultovat týmově a nacházet společný konsensus, mít pojmenované nouzové a havarijní situace a popsané jak v těchto situacích postupovat tak, jak to vyžaduje jeden ze standardů kvality ČR.

Pomáhat lidem vyvíjet větší kontrolu nad chováním, které ohrožuje je samotné nebo jejich okolí

Tato dovednost se uplatňuje především v jiném typu sociální práce než je terénní. Pomáhat lidem získávat větší kontrolu nad svým chováním,

které

ohrožuje

je

samotné

nebo jejich

okolí je

dlouhodobý a soustavný proces. Jde o cílenou práci, která vyžaduje speciální

dovednosti

a

znalosti

z oblasti

psychoterapie,

psychopatologie nebo dalších specializovaných metod a přístupů. Cílovou skupinou mohou být například alkoholici a uživatelé nealkoholových drog v terapeutických komunitách či ústavních zařízeních.

Chápat

a

respektovat

odlišnosti

menšin

a

přispívat

k odstranění diskriminace a útlaku

Toto kritérium kompetence sociálních pracovníků je naopak pro terénní socíální prácí velmi typické, zvláště jde-li o menšiny etnické. V současné době existuje velmi dobrá praxe terénní sociální práce, která se věnuje především obyvatelům sociálně vyloučených romských

lokalit.

O konkrétních

36

programech,

které

přispívají

k odstranění diskriminace a útlaku v těchto lokalitách, se budeme podrobně věnovat v 6. kapitole.

3.4. Zasahovat a poskytovat služby

Znát možnosti a metody poskytování služeb a intervence

Každý typ terénní sociální práce by měl být podložen jednotnou metodikou. Metodika by měla obsahovat zejména postup při jednání s klientem (včetně vytváření individuálních plánů nebo pravidel pro předcházení a řešení případného střetu zájmů mezí pracovníkem a uživatelem služby), postup při podávání a vyřizování stížností, postup při vzniku nouzových a havarijních situací, ale i postup při přijímání nového pracovníka a jeho zácviku, systém dalšího vzdělávání. Každý pracovník by měl vědět jaké jsou principy jeho práce, jaké je poslání, cíle a cílová skupina. Sociální pracovníci, kteří se pohybují v přirozeném prostředí svých klientů potřebují o to víc být chránění jasnými pravidly organizace, která je zastřešuje, znát své hranice, v nestandardních

rizika své práce a vědět, jak postupovat situacích

a podmínkách

(např.

předcházení

špatnému zacházení pracovníka s klientem, zvládání agresivního chování klienta, problematika darů a úplatků apod). Kromě toho je nutné orientovat se v systému sociálních služeb, znát charakter daného regionu, vědět o nových trendech a metodách v dané oblasti sociální práce a pružně na ně reagovat.

Poskytovat

pomoc

a

službu

v souladu

s dohodnutým

postupem

Aby poskytovaná služba byla efektivní, komplexní, systematická a odpovídala individuálním potřebám, je dobré vytvářet určitý postup v podobě

plánů.

Zejména

v situacích,

kdy terénní

pracovník

vstupuje do kontaktu s klientem s předpokladem střednědobé či dlouhodobé spolupráce je vhodné vytvářet tzv. individuální plány.

37

Plány by měly být nastaveny tak, aby respektovaly potřeby klienta a jeho individuální tempo. Někdy je vhodné začít s malými cíli a postupně je zvyšovat. Měly by být reálné a konkrétní. Pracovník by měl vědět,

že klientovy potřeby se mohou

proměňovat, do

spolupráce mohou vstupovat jiné okolnosti. Proto je důležité se k dohodnutým

plánům

vracet,

reflektovat

dosažené

úspěchy,

upravovat dohodnuté postupy a cíle, to vždy za přítomnosti samotného klienta. Plněním společných dohod a postupů se vždy vytváří prostředí důvěry, a proto by klient v žádném případě neměl mít dojem, že dohodnuté záměry měníme nebo přizpůsobujeme svým potřebám či potřebám organizace bez jeho vědomí či jeho souhlasu.

Pravidelně hodnotit měnící se situace, pokroky a účinnost postupu spolu s klienty

Je velmi důležité, aby vzájemná spolupráce klienta a pracovníka byla hodnocena a reflektována. Zvyšuje se tím motivace jak na straně klienta, tak na straně pracovníka a pozitivně tím přispíváme k dalším

změnám.

Lépe

se

hodnotí

pokud jsme

s klientem

v opakovaném kontaktu a ještě lépe, pokud máme definovaný postup, tedy konkrétní kroky, vedoucí ke změnám (viz kritérium 3.2.).

Organizovat a koordinovat poskytování pomoci a služeb z různých zdrojů

Terénní sociální pracovník musí mít dostatek informací o existující síti sociálních služeb, o dostupnosti jednotlivých druhů služeb a o jejich specifikách. Pokud zná tuto síť a pokud je tato síť kompletní, může dobře organizovat a koordinovat poskytování pomocí tak, aby se poskytované služby

nepřekrývaly, aby na sebe přirozeně

navazovaly podle aktuálních potřeb jednotlivého klienta a reagovaly na změny v jeho životě. K získávání platných informaci o jiných

38

zařízeních je nezbytné udržovat s nimi kontakt, setkávat se při různých příležitostech, spolupracovat, nabývat tzv. sociální kapitál. Vhodným prostředkem k získání této kompetence je účast na plánování sociálních služeb v rámci tzv. komunitního plánování, které se již v novém Zákoně o sociálních službách č. 108/2006 nazývá střednědobým plánem sociálních služeb a probíhá

na

úrovní obce i kraje. V jeho rámci by měli spolupracovat zadavatelé (obce, města, kraje), poskytovatelé (jednotlivé organizace) a různé cílové skupiny uživatelů sociálních služeb. Komunitní plánování má zkvalitňovat sociální služby v rámci komunity (regionu) tak, aby byly pro

občany

dostupné,

komplexní

a

efektivní.

Východiskem

komunitního plánování je zjišťování poptávky, tedy skutečných potřeb

potenciálních

mapování

stávající

nedostatků

v síti.

uživatelů nabídky

sociálních sociálních

Rozvoj sociálních

služeb, služeb

služeb

a a

zároveň zjišťování

může být potom

plánován a může se dobře přizpůsobit potřebám populace, která v dané lokalitě žije. Účast jednotlivých organizací na komunitním plánování však závisí na jejich organizační kultuře a celkovém nastavení.

Aby terénní sociální pracovník naplnil toto kritérium, měl by umět posoudit

problém

svého

klienta

a

zhodnotit,

jestli

zvládne

poskytnout potřebnou službu nejlépe on sám nebo jestli by pro daného klienta bylo vhodnější a užitečnější, kdyby mu pomohl navázat kontakt s jinou organizací. Musí tedy být dobře zorientován a znát případné další zdroje pomoci. Musí umět koordinovat služby tak, aby na sebe navazovaly, nepřekrývaly se, aby tak klient nebyl "přepečováván",

aby služby byly vědomě

poskytování pomoci je managery (viz 6.4.).

39

cílené.

kompetencí důležitou

např.

Koordinace pro čase

Vytvářet příznivé podmínky pro přijetí služby a adaptaci na ni

Toto kritérium se zdánlivě vztahuje především na jiné typy služeb (např. rezídenční) než terénní. Obecně lze však říci, že příznivé okolnosti pro přijetí služby a adaptace na ni se vytvářejí skrze otevřený, respektující, důvěryhodný přístup, od začátku jasně nastavená

a

pojmenovaná

pravidla,

možnost

připomínkování

poskytované služby jejím uživatelem. Pracovník se musí umět ke klientovi přiblížit v jeho prostředí tak, aby se klient necítil ohrožen, musí mu umět vysvětlit co pro něho může udělat, musí umět spolu s ním naplánovat průběh služby,

musí umět překonat jeho

případnou rezistenci, neochotu spolupracovat na změně. Výrazně se tato kompetence uplatňuje například v práci s rodinami, kdy sociální pracovník napomáhá klientům, aby z něj neměli obavy, aby si na něj zvyklí, důvěřovali mu, nechali si od něj pomáhat, nechali ho vstupovat do jejich soukromí. Kritérium „přijetí služby“ stojí za celým segmentem sociálních služeb, tzv. nízkoprahových zařízení (pro ohrožené děti a mládež, pro osoby bez přístřeší, pro uživatele drog apod.). Snižování prahu dostupnosti služby vlastně napomáhá přijetí služby těmi klienty,

kteří jsou

ze společnosti

nejvíce

vylučovaní a také se cítí společností nejvíce ohroženi, klienty, kteří žijí

v rozporu

s uznávanými

normami

společnosti,

společnost

odmítají nebo ji dokonce destruují. Terénní programy jdou vlastně klientovi vstříc, a pomáhají mu tak, aby službu přijal a mohl se na ni adaptovat.

Aktivně čelit chování, kterým klient ohrožuje sám sebe nebo své okolí

Toto kritérium hodnocení kompetence sociálního pracovníka je pro terénní sociální prá^i stěžejní. Zejména někteří z nich (např. ti, kteří pracují s bezdomovci, uživateli drog, prostituujícími ženami apod.) přijdou často dó kontaktu s lidmi, kteří žijí rizikovým způsobem života. Cílem terénních sociálních pracovníků je snížit rizika, která

40

plynou ze samotného způsobu života uživatelů služeb a jsou důsledkem

požívání

drog,

promiskuity,

špatných

životních

podmínek apod. Pro pracovníky je pak nezbytné, aby měli osvojeny postupy pro práci s „rizikovými skupinami", znali dobře svoji cílovou skupinu a její specifika, uměli se orientovat v rizikových situacích, uměli rozpoznat varovné signály a znali postupy, které jsou vhodné a účinné při řešení nouzových situaci (písemně zpracované postupy pro řešení takovýchto nouzových situací vyžaduje i standard č. 14 ve vyhlášce 505/2006 k Zákonu o sociálních službách). Sociální pracovník, který pracuje s těmito cílovýmí skupinami, by měl mít také dostatek znalostí z oblasti krizové intervence a měl by umět pracovat s agresí.

Aktivně se zapojovat do programů, které snižují sociální rizika, zlepšují sociální podmínky a rozšiřují možnosti důstojného života lidí

Jde o jedno z kritérií, které lze dobře uplatnit při hodnocení kompetencí v oblasti terénní sociální práce. K základním principům těchto

služeb

komunitních

patří

jejich

programů,

aktivní

které

podmínek cílové skupiny.

zapojení

směřují

ke

Jsou to právě

do

komplexních

změnám

životních

uživatelé terénních

sociálních služeb, kteří se nejčastěji potýkají s riziky sociálního vylučování či izolace. Jde o skupiny osob, které jsou z nějaké vnitřní či

vnější

příčiny

(nedůstojných) komunitního

více

sociálně

sociálních programu

je

ohroženi

podmínkách. nezbytné,

žijí

v horších

K vytvoření

dobrého

aby

a

při

jeho

vzniku

spolupracovaly nejen různé nestátní organizace, ale také státní správa a samospráva. Je dobré si předávat získané zkušenosti a posilovat dobrou praxi (příkladem jsou terénní programy zaměřené na

sociálně

vyloučené

romské

komunity

žijící

v izolovaných

lokalitách (viz kapitola 6.3.). Příklady dobré praxe je třeba hledat nejen doma, ale i v zahraničí. Toto kritérium postihuje motivací každého terénního sociálního pracovníka učit se systémovému

41

přístupu

ke

své

práci,

aktivně

se

zapojovat

do

terénních

komunitních programů a dále se v tomto směru vzdělávat. Měl by se snažit o získání podpory pro tento komplexní přístup také ve své organizací.

Pomáhat uživatelům služeb a jejich okolí zvládat konflikty, napětí a stres a zlepšovat jejich vzájemnou spolupráci

Konflikty, napětí a stres jsou v některých typech terénní sociální práce běžnou součástí každodenního kontaktu pracovníka a jeho klientů. Jde především o socíální práci s klienty, kteří žijí v prostředí sociálně rizikovém, v neutěšených životních podmínkách, chudobě v permanentním ohrožení životních jistot (existenční nejistotou, ztrátou

bydlení,

zaměstnání,

osobního

vlastnictví,

absencí

spolehlivých vztahů, úspěchu apod.) a kde se tudíž vytváří velmi snadno stresu,

podhoubí napětí,

pro vznik

konfliktních

permanentního

situací

a jejich

psychosociálního řešení

násilnými

metodami. Pracovník za klientem dochází do místa jeho bydliště, lokality, kde se zdržuje. Kjeho úkolům patří např. doprovod klienta na úřady, pomoc s řešením jeho finančních problémů (dluhů, sociálních dávek), podpora v zaměstnávání, pomoc s výchovou dětí aj. Velmi často je pak svědkem negativních interakcí například uvnitř rodinného systému, mezi klientem a úředníkem, klientem a pronajímatelem bytu, klientem a věřitelem, kdy každá strana hájí nekompromisně

svůj

zájem.

Pracovník

pak

vystupuje

v roli

mediátora a ze své pozice pomáhá vyřešit situaci tak, aby se na obou stranách napětí snižovalo a konflikty se konstruktivně řešily. Pracovník

musí

velmi

citlivě

reagovat

na

potřeby

všech

zúčastněných stran, musí být objektivní a pomáhat hledat takové řešení, které bude pro obě strany vyhovující. Je patrné, že tato schopnost si vyžaduje značnou profesionalitu a vnitřní stabilitu pracovníka. Musí mít zároveň dostatek informací o právech a povinnostech klientů, znát podrobně jejich situaci, mít přehled o

42

zdrojích napětí a konfliktů, vědět, jak se sám chránit v případě agresivního jednání ze strany klienta i jeho okolí.

Připravit vhodné podmínky pro zdařilé odpoutání uživatele po ukončení služby

Cílem

sociálních

služeb je

začleňování

uživatele

služby do

normálního života společnosti, podpora jeho samostatnosti, nikoli závislosti na službě. Pracovník by proto měl připravovat vhodné podmínky pro ukončení služby v předstihu, aby se obě strany mohly připravit

a aby

klient

nebyl

vystaven

zbytečnému

traumatu

podobnému tzv. separačnímu syndromu. Často je ukončení služby spojeno s naplněním cílů klienta, které by měly být stanoveny v jeho individuálním plánu. Opět je důležitá znalost návazných služeb a informování klienta tak, aby měl případně možnost plynule přejít do jiné služby podle jeho individuálních potřeb. Pokud pracovník není schopen toto kritérium své kompetence naplnit, tedy ukončit službu po naplnění cíle klienta, dochází k celé řadě negativních jevů. Nejenže může dojít ke vzniku nezdravé závislosti klienta na pracovníkovi a poskytování služby může probíhat jaksi ze zvyku, ale další protahování služby už nepřináší pro klienta žádný užitek, služba je vlastně klientem nadužívána, je neefektivní, a prodražuje se i finančně. Práce v terénu, v neformálním prostředí klienta je spojena s rizikem, že pracovník vstupuje se svými klienty do neformálních vztahů, nedrží hranice, a pak je ukončování služby skutečně problematické, obtížně zvládnutelné pro obě strany. Je nutné tato rizika reflektovat a předcházet jim.

43

3.5. Přispívat k práci organizace

Rozumět struktuře organizace, jejím cílům, reflektovat její pravidla a režim

Kritérium

souvisí

s nastavením

nabízejí terénní programy. Jde o stanovení

jasně

vymezených

transparentnost.

Každá

jednotlivých

organizací,

které

poskytování kvalitních služeb, vnitřních

organizace

by

pravidel měla

a

mít

jejich

popsanou

organizační strukturu, definované cíle, měla by mít vytvořenou metodiku,

které

zaměstnanci

rozumějí

nebo

ještě

lépe

spoluvytvářejí ji. S platností nového zákona o socíálních službách je toto kritérium jednou z podmínek k registraci služby. Každý nově přijatý pracovník by měl získat informace o vnitřním fungování organizace hned při svém nástupu do organizace a jeho adaptace v organizaci

by

měla

být

podpořena jeho

osobním

plánem

profesního rozvoje.

Jednat v souladu s právy klientů, pravidly organizace a etikou sociální

práce

a

přispívat

k dobré

pověsti

pracoviště

prostřednictvím dobrých výsledků své práce

Toto kritérium kompetence sociálního pracovníka by mělo být samozřejmé i v oblasti terénní sociální práce. Práva klientů jsou velice citlivým tématem a pojmenování oblastí práv klientů a možného porušení jejich práv odráží vysokou úroveň organizační kultury (viz kritérium 3.3.). Je potřebné pojmenovat (příp. popsat) i možné střety zájmů mezi klienty a pravidly organizace. Oblast dodržování lidských práv uživatelů služeb patří k zásadním kritériím kvality sociálních služeb také podle Zákona o sociálních službách č. 108/2006 Sb. a je obsažena ve 2. standardu (Ochrana práv osob) podle Vyhlášky 505/2006 Sb. Jednat v souladu s etikou sociální práce je nedílnou součástí výkonu sociální práce jako takové.

44

Účinně

komunikovat

a

spolupracovat

s kolegy

a jinými

pracovníky

Tématem komunikace a spolupráce na pracovišti se podrobněji věnuji v kapitole 5.

Umět charakterizovat tým, identifikovat vlastní místo v něm a reflektovat vlastní přínos pro práci v týmu

Tématem identifikace s týmem a důležitostí týmu pro terénní sociální práci se více věnuji v kapitole 5.

Podílet se na kritickém hodnocení práce organizace, přispívat ke zlepšování její kultury a přiměřenosti poskytovaných služeb potřebám a právům různých cílových skupin klientů

Schopnost kritické sebereflexe je důležitým kritériem kompetence socíálního pracovníka a týká se i jeho působení v organizaci. Pro organizaci a její rozvoj je podnětné, když reflektuje názory svých pracovníků a získává od nich zpětnou vazbu. Ti by pak měli mít možnost své podněty předkládat a jejích postoje by měly být brány vážně, měly by přispívat ke zlepšování fungování organizace. Vhodným prostředkem jsou manažerské nebo týmové supervize, případně

sebehodnotící

či

zpětnovazebně

dotazníky

pro

pracovníky. Je důležité získávat pravidelně zpětné vazby i od klientů, vnímat projevy jejich nespokojenosti a podporovat je v bezpečném předkládání stížností a připomínek. Standard kvality sociálních služeb 7 (Stížnosti na kvalitu nebo způsob poskytování socíální služby) Vyhlášky č. 505/2006 zákona o sociálních službách se na tento aspekt služby zaměřuje.

45

Znát dostupné zdroje organizace, efektivně je využívat a chápat priority

Jde především o spoluprácí pracovníků organizace a jejího vedení (příp. fundraisera) ve společném získávání informací o dostupných finančních či jiných materiálních zdrojích, podílení se na propagaci organizace, šíření jejího jména, komunikaci s veřejností.

Vytvářet podmínky organizace a o

pro získávání zpětné vazby o chodu

své vlastní práci od klientů a kolegů a

navrhovat konstruktivní změny

Kritérium kompetence sociálního pracovníka, které mu umožňuje získávat zpětné vazby o kvalitě své práce a o práci celé organizace a

klientovi dává možnost svobodně si stěžovat, když není se

službou spokojen. V každé organizaci by měl být popsaný systém podávání stížností a mělo by být pro klienta jasné, jak sjeho stížností bude naloženo a jaký bude výsledek. Možnost podání stížnosti, podnětu nebo připomínky by měla být také anonymní. Dobrou praxí je vytyčit viditelné, pro klienty dosažitelné místo, kam se sepsané stížnosti mohou ukládat. Informace o možnosti stěžovat si, podávat návrhy či připomínky a postup vyřizování stížnosti by měl být na viditelném, pro klienty přístupném místě. Pracoviště pak může vnímat stížnosti, návrhy či připomínky jako vhodný podnět pro změnu, konstruktivní řešení problému.

3.6. Odborně růst

Sledovat vývoj zákonodárství v sociální oblasti a doplňovat své znalosti a dovednosti v sociální práci

Pro terénní sociální práci je toto kritérium nezbytné, protože poskytování informací opírajících se o znění platných zákonů v sociální

oblasti je

nedílnou

součástí

náplně

práce terénní

sociálních pracovníku. Mnohé organizace a instituce počítají i se vzdělávacím programem pro své zaměstnance, který je zaměřen právě na legislativní změny a na zavádění nových metod podle nejnovějších trendů.

Využívat kontaktů a výměny zkušeností na seminářích a vzdělávacích akcích k získání a prohloubení informací ve svém oboru

Terénní sociální práce má v České republice poměrně krátkou tradici a výměna zkušeností a kontaktů je tudíž velmi důležitá. Už jen vznik různých asociací a sdružení (např. Česká asociace Streetwork), důkazem

která spojují organizace věnující se terénní práci, je potřeby

organizací

se

programů, kontakty

pak

vzájemné setkávají

spolupráce. v rámci

Pracovníci

různých

vytvářejí společné standardy kvality, a

podílejí

se

na

dalších

aktivitách,

těchto

vzdělávacích předávají si které

vedou

k prohlubování informací z oblastí terénní sociální práce.

Ve spolupráci s kolegy z oboru kriticky hodnotit vlastní rozvoj a dále se učit

Kritériu se věnuji v 5. kapitole věnované supervizi.

Reflektovat osobní stresy, jejich příčiny a projevy a emočně se vylaďovat

Kritériu se věnuji v 5. kapitole věnované supervizi.

Identifikovat u sebe i u druhých předsudky a stereotypy, které negativně působí na práci s klienty a pomáhat je překonávat

Vědomý zápas sjakýmikoli předsudky, mýty, škatulkováním klientů a podobnými předem danými neopodstatněnými postoji patří k

47

základní profesionální výbavě sociálního pracovníka. Pro identifikaci předsudků

u sebe

i u druhých je

velmi

důležitá

otevřená

komunikace v týmu, vyslechnutí kritických zpětných vazeb od z spolupracovníků, především však pravidelná externí supervíze. Samotný pracovník, ale i celý tým si své předsudky nemusí vždy uvědomovat nebo spíše sí je těžko připustí. Přitom právě předsudky pracovníků mohou ohrožovat základní práva klientů a jejich přístup k

poskytnutí služby. Zpětná vazba od externího supervizora

napomáhá sebereflexi a přispívá k pojmenovávání a překonávání existujících předsudků.

Umět si zorganizovat práci a dosáhnout vytčeného cíle ve stanoveném čase

Kritérium,

které souvisí s plánováním

času,

a které pomáhá

pracovat efektivně. Při spolupráci s klienty je vhodné dopředu vyjasnit časový harmonogram, kolik času můžeme čemu věnovat. Při práci v terénu bývá naplnění tohoto kritéria těžší a na terénní pracovníky jsou kladeny větší nároky. Mnohdy pracovníci nemohou čas přesně naplánovat, musí počítat s nestandardními situacemi, musí být připraveni na změny. Schopnost terénního pracovníka pružně na změny

reagovat a přizpůsobovat se měnícím se

podmínkám patří k jeho základním profesním kompetencím.

Sdílet s kolegy profesionální nejistoty, rozeznávat teoretické souvislosti a varianty možných řešení, vyvažovat práva a potřeby klientů a možnosti organizace

Nejistota sociálního pracovníka vychází z jeho neschopnosti se rozhodnout

pro

správné

řešení

tak,

aby

pomoc

byla

co

nejefektivnější. Je dobré tyto nejistoty pojmenovávat, reflektovat, přinášet je na supervize. Zvláště v počátcích profesní dráhy jsou nejistoty

přirozenou

součástí

pracovního

výkonu.

Nedostatek

profesních zkušeností přispívá k nerozhodnosti a zmatenosti. Je

48

důležité mít zejména na počátku profesní dráhy podporu v některém ze zkušených kolegů, který nám pomůže zorientovat se v daném oboru, předává nám zkušenosti, a tím nám pomáhá překonávat počáteční nejistoty.

Profesionální nejistoty může však sociální

pracovník zažívat v průběhu celé své profesní kariéry, protože se dostává stále do nových a nových situací. Proto součástí profese socíálního pracovníka je také celoživotní vzdělávání a reflexe nově získaných praktických zkušeností.

Rozeznávat, kdo a kdy může rozhodovat, vyhodnocovat rizika spojená s rozhodnutím a přijímat zodpovědnost za vlastní rozhodnutí

Kompetenci k provádění rozhodnutí získává socíální pracovník zkušeností. Čím

větší zkušenosti má, tím se může věnovat

jednotlivým problémům do větší hloubky. To pak má přímou souvislost

i

s přebíráním

odpovědnosti

za

následky

svých

rozhodnutí, s riziky plynoucími z nových rozhodovacích kompetencí. Obsah rozhodnutí a jeho správnost můžeme konzultovat s kolegy v prácí, v rámci supervizí či porad.

Tvořivě využívat příležitosti k dosažení pozitivních změn a hledat nová řešení

Jde o běžné kritérium, které by měl naplňovat každý pracovník sociálních služeb. Souvisí s celkovým nastavením k práci, kterou pracovník vykonává - do jaké míry hledá nová řešení, není zakonzervován v pracovních stereotypech, je otevřený, má zájem o nové informace a podněty, rozvíjí se, komunikuje s kolegy a jinými organizacemi. Pokud takové nastavení necítí, měl by se zamyslet nad možností vyhoření a svůj postoj reflektovat při rozhodování o tom, zda v práci bude či nebude pokračovat.

49

Vytvářet

a

udržovat

pracovní

vztahy

s jednotlivci,

organizacemi, odborníky a dobrovolníky, respektovat jejich odlišné pohledy a pracovat s nimi

Kritérium,

ve

kterém

se

spojují

některá

kritéria

předešlá.

V současné době je trend kolegiálního i mezioborového dialogu na vzestupu. Lidé z různých oborů (i z různých zemí) se setkávají v rámci mnoha konferencí a jiných vzdělávacích akcí, tvoří spolu jednotné standardy, zaměřují se na zkvalitňování služby. V mnoha regionech se uplatňuje komunitní plánování (víz kritérium 3.4.), na zkvalitňování sociálních služeb mají vliv i samotní uživatelé, své místo v pomáhajících organizacích si budují dobrovolníci. Právě odlišné

pohledy

z různých

perspektiv

přispívají

k důležitému

procesu změn v poskytování socíálních služeb. Terénní sociální služby jsou toho dokladem.

50

4. Vzdělávání jako nástroj zvyšování kompetencí 4.1. Minimální vzdělávací standardy Minimální standardy vzdělávání v sociální práci vznikly z iniciativy Rady pro rozvoj sociální práce (www.rarosp.cz) na konci minulého století a staly se součástí stanov Asociace vzdělavatelů v sociální práci (ASVSP). Minimální standardy se staly nástrojem (který má zajistit dosahování potřebné úrovně vzdělávání v sociální práci. Slouží především jako metodické doporučení,

které by mělo

nastavovat určité parametry kvalitní výuky. Nejpodstatnější je zde důraz, kladený na

vyváženost mezi teoretickým a praktickým

obsahem vzdělávání. Předpokládá se, že univerzitní studium je zaměřeno především na osvojení teorií a metod sociální práce v širším a hlubším rozsahu, zatímco vyšší odborné školy jsou svým zaměřením spíše praktické. S ohledem na téma této práce, tedy terénní sociální práce, zůstává otázkou, jestli rozsah a význam praxí na vysokých školách není podceněn, zvláště pokud jde o praxe v rámci tzv. čase work (případová práce). Je nezbytné zaměřit se na prohlubování vztahů mezi vzdělávacími institucemi a poskytovateli sociálních služeb, na vedení supervízí a posilování role supervizí praxí v průběhu vzdělávání.

Minimální vzdělávací standardy nabízejí minimální obsah výuky v těchto předmětech: Filozofie a etika, Úvod do sociologické teorie, Úvod do psychologické teorie, Teorie a metody sociální práce, Metody a techniky sociálního výzkumu, Úvod do právní teorie a praxe, Sociální politika, Sociální patologie, Problémy etnických a menšinových skupin, Zdraví a nemoc.

Vzhledem k tématickému zaměření mé práce se chci zabývat především rozsahem výuky a osvojování praktických dovedností v oblasti terénních sociálních služeb. V každé výše jmenované oblasti je možné získat dostatek informací, které jsou užitečné pro

51

výkon sociální práce v terénu. Velký význam má předmět teorie a metody sociální práce, kde se studenti učí pochopit smysl a specifika sociální práce, osvojují si etické principy, věnují se oblasti verbální i neverbální komunikace (což je dovednost pro terénní práci nezbytná), učí se poznávat specifika různých cílových skupin, osvojují si základní principy komunitní práce, práce s jednotlivcem, rodinou i skupinami. V rámci sociální politiky si zase osvojují mnoho potřebných informaci z oblastí politiky sociálního zabezpečení, politiky trhu práce, politiky bydlení, rodinné politiky, aj. V oblasti práva jde o znalosti trestního, občanského a rodinného práva, o znalosti sociálních zákonů. V oblasti sociální patologie se studenti seznamují s jedinci a skupinami, které stojí na okraji společnosti, získají informace o dalších sociálně patologických jevech (domácí násilí,

problematika

závislostí

apod.).

Předmět zabývající

se

problémy etnických a menšinových skupin věnuje pozornost i romské problematice, kde terénní programy nacházejí bohaté uplatnění.

Praxe v terénu je důležitou součástí přípravy na budoucí povolání sociálního pracovníka. Jde o vhodný způsob, jak si studenti mohou vyzkoušet v praxi

metody,

které

poznávají v rámci teoretické

přípravy, navazují kontakt s realitou, vytvářejí si potřebný sociální kapitál.

Pokud si studenti mají odnést ze své praxe co možná

nejvíce podnětů, informací, zkušeností, a kontaktů je nezbytné příznívé nastavení a podpora ze strany organizace, kde studenti své praktické stáže uskutečňují, a podpora ze strany školy. Je nutné vytvořit vhodný kontrakt mezi školou a organizací. Zodpovědnost za plnění tohoto kontraktu a dobrou spolupráci by měl mít určený zaměstnanec školy. Ten by rovněž měl zodpovídat za supervizi praxí. Studenti jsou v rámci svých praxí seznamováni s filozofií a specifiky organizace (poslání, cíle, cílová skupina, organizační struktura, aj.), s možnostmi, které jim organizace nabízí, se svou rolí na pracovišti, s povinnostmi, které z jejich

role plynou (např.

povinnost mlčenlivosti). Minimální standardy vzdělávání v sociální

52

práci uvádějí, že v průběhu tříletého studia sociálních oborů by nejméně 25%, optimálně 30% rozsahu výuky mělo být věnováno praxi. Pro studenty, kteří jsou motivováni věnovat se terénní sociální práci nebo cílové skupině, u které se terénní práce jako forma sociální služby užívá, jsou praxe v této oblasti velmi vhodným prostředkem, jak získat poznatky a zkušenosti, získat povědomí o terénní sociální práci, o důležitých aspektech a specificích této formy sociální práce. průběžné organizace,

a

Nedílnou součástí praxí by mělo být jejich

závěrečné který

hodnocení

zároveň

dohlíží

určeným na

celý

pracovníkem průběh

praxe.

V hodnocení se hovoří o dalších potřebách praktikanta o jeho silných a slabých stránkách. Ve škole by každá praxe měla být supervidována kvalifikovaným pedagogem.

Smyslem

supervize

odborné

praxe

je

„umožnit

studentovi

reflektovat svou vlastní zkušenost a podnítit u něj zodpovědnost za vlastní učení.“ (Havrdová, 1999, str. 36) Supervize ve škole má funkci podpůrnou a aktivizační, ale i kontrolní. Supervizor totiž částečně odpovídá za to, že praxe plní svou funkci, spolupráce mezi studentem a organizací je jasně vydefínována a student ze své praxe těží maximum pro svůj vlastní rozvoj. Role supervizora je velmi významná. Kvalitní a vzdělaný supervizor může do značné míry pozitivně ovlivnit přístup studentů k jejich studiu a praxi. Poskytuje jim bezpečné a motivující prostředí, kde je dostatek prostoru nastolovat otázky a hledat odpovědí, sdílet společné obavy a nejistoty, hledat nová řešení, rozvíjet myšlení, definovat své názory

a pohledy, pojmenovávat problémy. Studenti se zároveň

seznamují s různými supervízními technikami, s jinými pracovišti upevňují se vztahy mezi studenty navzájem. Havrdová (1999) uvádí, že supervize by měla probíhat nejméně 1x za dva týdny. Jistá pravidelnost a častější frekvence je důležitá pro kontinuitu.

53

4.2.

Možnosti

dalšího

vzdělávání

pracovníků

v terénních

programech

Terénní sociální práci vykonávají lidé na různé kvalifikační úrovni počínaje vysokoškolsky vzdělanými pracovníky a konče terénními pracovníky s minimálním vzděláním, vyškoleným poskytovatelem služeb, jak je tomu například u některých romských asistentů.

Zákon o sociálních službách č. 108/2006 Sb. upravuje předpoklady pro výkon povolání sociálního pracovníka a pro výkon činnosti v sociálních službách. Zákon stanoví minimální ukončené vzdělání sociálních pracovníků a dále specifikuje kvalifikační požadavky pro pracovníky v sociálních službách s jiným než sociálním vzděláním. Považuji za vhodné na tomto místě ocitovat příslušné kapitoly zákona, které se mimo jiné týkají terénních sociálních pracovníků:

V § 111 se zákon věnuje dalšímu vzdělávání sociálních pracovníků: „1) Sociální pracovník má povinnost dalšího vzdělávání, kterým si obnovuje, upevňuje a doplňuje kvalifikaci. 2) Další vzdělávání se uskutečňuje na základě akreditace vzdělávacích zařízení a vzdělávacích programů udělené ministerstvem na vysokých školách, vyšších odborných školách a ve vzdělávacích zařízeních právnických a fyzických osob (dále jen „vzdělávací zařízení") 3) Formy dalšího vzdělávání jsou a) specializační vzdělávání zajišťované vysokými školami a vyššími odbornými školami navazující na získanou odbornou způsobilost k výkonu povolání sociálního pracovníka, b) účast v akreditovaných kurzech, c) odborné stáže v zařízeních sociálních služeb, d) účast na školicích akcích." (Zákon o sociálních službách č. 108/2006 Sb., §111)

Vyhláška č. 505/2006 Sb. v § 37 pak vyjmenovává obsah kvalifikačních kurzů pro pracovníky, kteří nejsou odborně způsobili k výkonu povolání pracovníka v sociálních službách podle zákona o

54

sociálních službách. V obecné částí kurzu jsou v §37 v bodu 1 a 2 uvedeny následující tématické okruhy: •

úvod do

problematiky kvality v sociálních

službách,

standardy

kvality

sociálních služeb •

základy komunikace, rozvoj komunikačních dovedností, asertivita, metody alternativní komunikace

•

úvod do psychologie, psychopatologie, somatologie

•

základy ochrany zdraví

•

etika výkonu činnosti pracovníka v sociálních službách, lidská práva a důstojnost

•

základy prevence vzniku závislosti osob na sociální službě

•

sociálně právní minimum

•

metody sociální práce

Ve zvláštní částí kurzu podle § 37 bodu 3 jsou obsaženy další tématické

okruhy,

které jsou

vhodné

i pro terénní sociální

pracovníky v oblasti sociální prevence, kterou se zde zabýváme: •

základy

péče

o

nemocné,

základy

hygieny,

úvod

do

problematiky

psychosociálních aspektů chronických infekčních onemocnění •

prevence týrání a zneužívání osob, kterým jsou poskytovány sociální služby

•

odborná praxe

•

krizová intervence

•

zvládání jednání osoby, které je poskytována sociální služba, jestliže toto jednání ohrožuje její zdraví a život nebo zdraví a život jiných fyzických osob, včetně pravidel šetrné sebeobrany

Minimální rozsah kurzu je podle zmíněné vyhlášky celkem 150 hodin výukových hodin, přičemž zvláštní část kurzu činí minimálně 80 výukových hodin.

Je nutno podotknout, že podle zákona by terénní sociální práci v oblasti sociální prevence nemohli vykonávat lidé bez vyššího odborného

nebo vysokoškolského

vzdělání.

V praxi

se však

v terénní sociální práci s pracovníky se středoškolským nebo i nižším vzděláním setkáváme. Podle § 115 se pozice pracovníka v sociálních službách s nižším vzděláním týká pouze oblasti sociální 55

péče.

Nejblíže k pojetí terénní, preventivné zaměřené, sociální

práce má popis pracovníka v sociálních službách, který provádí základní výchovnou nepedagogickou činnost.

Ve svých rozhovorech jsem zaznamenala, že terénní socíální pracovníci vyjadřovali obavy, že zákon diskvalifikuje z poskytování terénních služeb pracovníky, kteří nesplňují kvalifikační požadavky zákona, a přitom se dosavadní spolupráce s nimi velmi osvědčila jako jedinečný způsob jejich sociálního začleňování. Tato obava se týká především zájemců o práci romských asistentů, kteří podle zákona nemohou být přijati poskytovatelem terénních programů, protože nesplňují ani nemají možnost splnit kvalifikační požadavky. Otázkou je také možnost zaměstnání nekvalifikovaných pracovníků v těch oblastech sociální práce, o něž není mezi zájemci o zaměstnání takřka žádný zájem (např. oblast práce s bezdomovci). V empirické části můžeme vidět, že vzdělávací potřeby oslovených terénních sociálních pracovníků jsou vesměs v souladu s obsahem kvalifikačních kurzů stanovených zákonem. Pro představu uvedu některé okruhy vzdělávání, které respondenti buď již absolvovali, mají v dané oblasti zájem zvýšit sí kvalifikaci nebo znalosti v těchto oblastech vnímají jako nezbytné pro výkon terénní socíální práce : sociálně právní minimum, komunikace s klienty, přístup ke klientům, práce s rodinou,

management sociálních

služeb,

psychologie,

sociální zabezpečení, vzdělávání zaměřené na pohlavní nemoci, práce s agresivním klientem, základy hygieny, zdravověda, práce se zátěžovými situacemi, lidská práva, domácí násilí, obchod se ženami, metody sociální práce, krizová intervence, znalost možných rizik a základů osobní bezpečností.

Zatím však bohužel chybí ucelený a systematický přístup k dalšímu vzdělávání, zdaleka není běžnou týmové vzdělávací plány.

56

praxí vytvářet individuální či

V

terénních

důležité.

sociálních službách

Pracovníci jsou

je průběžné vzdělávání velmi

mnohdy vystaveny

různým

rizikům,

v některých oblastech jsou na ně kladeny velké nároky. Z rozhovorů vyplynulo, že většina respondentů neměla před svým nástupem do zaměstnání dostatek informací o práci v terénu. Často se terénní pracovníci museli učit „za pochodu“, neměli dostatečnou teoretickou ani praktickou výbavu ze školských institucí. Potřeby dalšího vzdělávání proto vznikaly průběžně tak, jak se lidé seznamovali s náplní své práce, se specifiky práce v terénu. Velikou výhodou pak může být, když organizace reflektují vzdělávací potřeby svých zaměstnanců a reagují na ně tím, že spolu s nimi vytvářejí individuální či týmové vzdělávací plány, aby vzdělávání bylo komplexní a efektivní, aby přispívalo ke zvyšování kompetencí pracovníků, aby předcházelo jejích vyhoření a motivovalo je k dlouhodobější spolupráci. Patřičné vzdělání a další zvyšování kvalifikace je potřebné nejen pro terénní sociální pracovníky, kteří se pohybují v nevládních neziskových organizacích, ale i pro terénní pracovníky zaměstnané ve veřejné správě.

Nabídka vzdělávání je v současné době velice široká, ale poněkud nesystémová až roztříštěná. Existují dlouhodobé (několikaleté) vzdělávací

programy

nebo jen

několikahodinové semináře či

konference, v nabídce jsou tématické kurzy v různém rozsahu a různé kvality. Sociální pracovníci získávají informace o možnostech dalšího vzdělávání nejčastěji prostřednictvím internetu nebo na základě doporučení svých známých a kolegů. Vzdělávací potřeby se odvíjí od vzdělávacích

vnitřních i vnějších motivů. Podrobněji se výčtu potřeb

budu věnovat v praktické

vyplynuly z rozhovorů.

57

části tak, jak

4.3. Příklady dobré praxe

Díky široké nabídce různých vzdělávacích programů uvedu pouze ty, které podle mého názoru v současné době nejlépe vyhovují potřebám terénní socíální práce v České republice. Na vysoké úrovni je speciální dvoustupňový vzdělávací program pro terénní

socíální

pracovníky

působící

v sociálně

vyloučených

lokalitách po celé České republice. Program je realizován od roku 2002 obecně prospěšnou společností Drom, která působí v Brně a je akreditován od roku 2003 u Ministerstva školství, mládeže a tělovýchovy (MŠMT). Základním podnětem pro přípravu tohoto vzdělávacího programu byly otázky, do jaké míry je pro terénní sociální pracovníky působící v sociálně vyloučených

lokalitách

nezbytné absolvovat formální vzdělávací minimum (viz Minimální standardy vzdělávání v sociální práci). Jasně pozitivní odpověď nabourávaly argumenty, které poukazovaly na důležitost samotné osobnosti zkušenosti,

terénního jeho

komunikačních a

sociálního

postavení

v

pracovníka,

jeho

komunitě,

znalost

autentické specifik,

kulturních vzorců cílové skupiny. Tato kritéria

mohli nejlépe splňovat pracovníci romského původu - romští poradci a asistenti, romští terénní pracovnici, kteří sí chtěli zvýšit svou kvalifikaci. V září 2006 začal již čtvrtý ročník „Dvoustupňového vzdělávacího programu Drom pro terénní sociální pracovníky“. Program zahrnuje nejen dobu strávenou na semínářích, ale i průběžné studium, vedení standardizovaných zápisů v terénu, aj. Po dobu studia frekventanti v rámci prvního stupně navštěvují semináře v těchto oblastech:

metody práce v pomáhající profesí,

působnost úřadů práce, terénní sociální práce, státní systém socíální péče, systém státní správy a samosprávy, právo (základní právní pojmy), bytová problematika, školský systém v ČR, sociálně patologické jevy (drogové závislosti).

58

Ve druhém stupni následují tyto oblasti: právo II, III (rodinné právo, trestní a procesní právo), terénní socíální práce - kazuistické semináře, sociálněpatologické jevy (některé formy násilí na dětech a ženách, gamblerství, drogové závislosti, lichva), komunikační dovednosti, zaměstnanostní projekty, prezentace práce, spolupráce s médii,

spolupráce

terénních

sociálních

pracovníků

s policii.

(http://ops.drom.cz/cs/index.php)

Důležitou roli v

průběžném vzdělávání hraje profesní nevládní

nezisková organizace Česká asociace streetwork (ČAS), která sdružuje nízkoprahové sociální služby. Kromě mnoha jiných funkcí (vytváří standardy kvality, lobuje za své členy, vytváří atmosféru spolupráce apod.) naplňuje i funkci vzdělávací. ČAS má ve své náplní zvyšovat profesní úroveň a vytvářet prostor pro vzájemné setkávání a diskuse. Organizuje proto různá profesní setkání, konference, semináře, případně jiné odborné akce. ČAS nabízí dvouleté projekty „Profesní vzdělávání pracovníků a odborníků v nízkoprahových zařízeních pro děti a mládež (NZDM) a streetwork (SW) sdružených v České asociaci streetwork (ČAS)“ a "Systém vzdělávání pro pracovníky a odborníky v nízkoprahových zařízeních pro děti a mládež (NZDM) a streetwork (SW) v hl. m. Praze". Tento projekt byl zahájen 1. října 2005 Centrem pro kvalitu a standardy v sociálních službách při Národním vzdělávacím fondu o.p.s. a ČAS. „Hlavním cílem projektu je uvést do běžné praxe ucelený systém kontinuálního

profesního

vzdělávání

poskytovatelů

sociálních

služeb typu streetwork a nízkoprahových zařízení pro děti a mládež za účelem posílení jejich schopností a dovedností poskytovat sociální

služby.“

(www.streetwork.cz)

Kromě

dlouhodobějších

vzdělávacích programů nabízejí i krátkodobější tématické kurzy a účast na konferenci „Nízkoprahové programy 2007“, kde se mimo jiné bude mluvit i na téma terénní sociální práce, a to napříč různými cílovými skupinami, (www.streetwork.cz)

59

Tréninkové a vzdělávací středisko Fokusu Praha nabízí pro rok 2007 zajímavé vzdělávání pro terénní sociální pracovníky, kteří se pohybují v oblasti duševního zdraví. Z jejich současné nabídky můžeme

uvést:

Psychiatrické

minimum,

Způsoby

zvládání

obtížných situací při spolupráci s klientem (I., II.), Právní minimum pro pomáhající profese,

Čase management, Agresivní klient a

možnosti práce s ním, Psychosociální rehabilitace, Práce s krizí a tělem, Praktická sebeobrana při spolupráci s klientem.

Tréninkové a vzdělávací středisko

Fokusu

Praha

nabízí pro

organizace a jejich pracovníky i vzdělávání na klíč. (www.fokus-praha.cz)

I.E.S. Vzdělávací centrum - Institut vzdělávání v oblasti drogových závislostí, které je součástí sdružení Podané ruce, o.s. Institut vzdělávání je akreditován u MŠMT. Z jeho široké vzdělávací nabídky bych uvedla některé kurzy (v rozsahu 8 - 2 0 hodin), které vídím jako nosné pro výkon terénní sociální práce: Prevence vyhoření, Poradenské dovednosti I, II, III, IV, Krizová intervence, Týmová práce a supervize - Jak předcházet vyhoření, Zdravotní a právní minimum pro drogové pracovníky, Zvládání agrese, Kurz speciální

sebeobrany,

Romové

a

drogy,

Možnosti

a

meze

psychologických přístupů v práci s klientem, Základní principy práce s klientem. Velmi zajímavým kurzem je i tří stupňový kurz Motivační rozhovory a práce s klientem v celkovém rozsahu 60 hodin. I.E.S. nabízí pro organizace a jejich pracovníky i vzdělávání na klíč.

(www.podaneruce.cz)

60

5.Týmová práce a supervize jako nezbytná součást kvalitní služby Pro terénní sociální pracovníky je spolupráce v týmu naprosto nezbytná. Každodenně opouštějí formální prostory své organizace a vstupují do přirozeného (neformálního) prostředí svých klientů. Spolupráce s kolegy v týmu a jištění týmem je tedy základní nutností. Často se totiž dostávají do kritických

situací, kdy musí

přijímat a naplňovat rozhodnutí a řešit náhlé situace úplně sami, bez aktuální možnosti konzultace s kolegy nebo jejich podpory. Tým má pak zpětně zásadní rolí podpůrnou, jistící, reflektující, informační a zároveň je nositelem určitých pravidel a postupů, které by měl terénní sociální pracovník v praxi využívat.

Vědomí týmu a potřeba spolupráce vychází z kultury každé organizace. Musil (2004) ve své knize píše o „kulturní vazbě“ a „kolektivním vědomí“ v organizaci. „Kulturní vazby jsou vztahy sounáležitosti, které se opírají o kolektivní vědomí členů skupiny.“ „Kolektivním

vědomím“ Musil (2004,

str.23)

míní „...společné

představy pracovníků organizace o hodnotách, cílech a způsobech práce s klienty a o tom, jak je třeba jednat ve vzájemných vztazích a ve styku s jinými lidmi.“

Funkční tým vytváří lidé, kteří splňují několik kritérii: • jsou motivovaní pro danou práci • jsou dostatečně kvalifikováni • identifikují se posláním a cílem organizace • pracují v souladu s pracovními postupy • sdílejí společný cíl a hodnoty, respektují dohodnutá pravidla a normy chování • znají organizační strukturu, role a zodpovědnost jednotlivých pracovníků (zejména svou vlastní) • respektují týmové dohody

61

• respektují pravidla organizace • jsou schopni předávat si informace o provozu i o klientech

Pro každého pracovníka je nejdůležitější období adaptace na nový kolektiv. Do organizace člověk vstupuje s určitými představami a motivy, s určitým typem zkušenosti ze své dosavadní praxe. Může přicházet z jiných organizací, kde byly jiné důrazy a jiná atmosféra. Měl by od svých kolegů dostat dostatek prostoru, aby si mohl osvojit pravidla organizace, seznámit a „sžít se“ s “kolektivním vědomím“. Měl by si sám

uvědomit, jestli je schopen začlenit se do nového

týmu, přijmout jeho normy a hodnoty za své. Kolektivní vědomí a soudržnost týmu se prohlubuje na základě tzv. týmových časů, tedy jasně vymezeného časového prostoru, kdy se tým věnuje ať už formálním

aktivitám, jako jsou

aktivity, nebo

porady,

supervize,

vzdělávací

neformálním setkáním v neformálních podmínkách

(společně strávený čas při obědě nebo v kavárně, na výletech, v rámci různých oslav, kulturních aktivit či při jiných neoficiálních příležitostech). Určitá sounáležitost je jistě důležitá, protože vytváří pocit bezpečí a důvěry mezi spolupracovníky. Dobrý tým se promítá do

efektivnějšího

pracovního

výkonu

(např.

bezproblémové

předávání informací) a vytváří jasná pravidla pro pracovníky i klienty (viz např. Etický kodex pro členy týmu - příloha č.1). Tým deklaruje jednotné postupy vůči klientům a všichni členové týmu se jimi řídí (prevence toho, aby si klienti vytvářeli určité koalice s jednotlivými pracovníky). Na druhou stranu se přirozeně v každém týmu potkává mnoho různých názorů, pohledů, postojů a jen tak zde může vznikat určitá dynamika a tvůrčí prostředí. Je nezbytné odlišnost názorů respektovat, neprosazovat pouze jednostranný a subjektivní pohled či názor jednotlivce, ale vytvářet společné dohody na základě kompromisů. Význam má i občasná obměna ve složení týmu, tzv. „nový vítr“, kdy do týmu vstupují noví lidé a ti původní vystupují, protože i to může fungovat jako ozdravný mechanismus a může přispívat k dalšímu rozvoji organizace. Podstatné je, aby tým vystupoval

jednotně

vůči

62

klientům.

Důležitou

kompetencí

jednotlivých členů týmu je tedy otevřená a účinná komunikace a spolupráce s kolegy z týmu i s jinými pracovníky. Být si vědom svého místa v týmu a přejímat za něj odpovědnost patří také k základním principům týmové spolupráce.

Supervize v terénních sociálních službách má obrovský význam a přínos. Svědčí o tom konkrétní praktické zkušenosti terénních sociálních pracovníků, jimiž se zabývá empirická část této práce. Nyní se budu věnovat některým obecným informacím týkajících se supervize v organizaci. Existuje několik forem supervizí a každá má svůj význam. Na pracovišti by proto mělo být zastoupeno více těchto forem. Především je třeba odlišit formu externí a interní supervize.

Externí supervize je častější,

poskytují ji školení,

certifikovaní supervizoři, kteří přicházejí do organizace zvenku na základě trojstranného kontraktu (mezi organizací, pracovníky a externím supervizorem) s cílem pomoci týmu řešit jeho problémy při výkonu práce. Podobnou funkci může splnit i školený interní supervizor, který pochází z řad pracovníků organizace. I jeho role by měla být jasně definována v kontraktu. Dále dělíme supervizi na týmovou a individuální. Individuální supervize je postavena na kontraktu

mezí jedním

pracovníkem

a

supervizorem.

Podle

Koláčkové (2003) je pak jejím hlavním úkolem reflexe a podpora pracovníka, aby mohl profesionálně fungovat a dále se rozvíjet. Individuální supervize by měla mít na pracovišti své pevné místo a každý pracovník by měl mít možnost si ji zvolit podle své potřeby. Skupinová supervize je naopak založená na interakci supervízora a celé skupiny pracovníků tak, aby se jednotlivci profesionálně rozvíjeli v kontextu skupiny (Koláčková, 2003). Jinou formou je intervize, kdy se setkávají kolegové na pracovišti v rámci supervize, ale bez přítomnosti školeného supervizora.

Každé pracoviště má mít jasně popsané a domluvené (nejlépe formou psaného kontraktu),

kdo může být na jaké supervizi

přítomen, v jaké frekvenci budou supervize probíhat, kdo bude

63

komu supervizorem, jak se bude nakládat s informacemi ze supervize a další potřebná pravidla. Supervize nemůže dobře probíhat bez prostředí důvěry a bezpečí. Individuální i skupinové supervize jsou zaměřeny buď na aktuální klientské případy nebo na činnost a dění v týmu jako celku. Pro tým jako takový má největší význam skupinová supervize, přesněji řešeno supervize týmová, protože skupinu zde tvoří nikoli pouze náhodné seskupení zájemců o supervizi, ale tým spolupracovníků, které spojuje dlouhodobá spolupráce, společný cíl i výše popsané kolektivní vědomí, snaha o jeho dobrou kvalitu a funkčnost.

Cíle supervize shrnuje Havrdová (1999, str.34), která se inspirovala Hawkinsem a Shohetem (2004), takto:

•

poskytovat pravidelně prostor k reflexi obsahu a procesu vlastní práce

•

rozvíjet pochopení a dovednosti v práci

•

získat informace a jiný pohled na vlastní práci

•

dostat zpětnou vazbu ohledně obsahu i procesu vlastní práce

•

získat ocenění a podporu jako pracovník í jako osoba

•

získat jistotu, že jako pracovník i jako osoba nebudu odkázán na to nést sám zbytečnou zátěž nesnází, problémů a projekcí

•

mít prostor propátrat a vyjádřit osobní nepohodu, ztrátu zájmu, přenos a protipřenos, který má práce mohla vyvolat

•

lépe plánovat a využívat vlastní osobní a profesionální zdroje

•

být pro-aktivní spíš než retro-aktivní

•

zajistit kvalitní práci

V týmové supervizi je důležité, aby pracovníci přinášeli témata ze své vlastní praxe, aby byli otevření, uměli vymezit svou zakázku, naslouchali ostatním přítomným. Díky supervizím se pracovníci mohou učit pojmenovávat jednotlivé problémy, reflektovat své prožívání, emoční nastavení, všímat si zátěžových, stresových

64

momentů

a

hledat jejich

profesionalitu i osobnost.

65

příčiny a

projevy,

rozvíjet svou

6. Vybrané terénní programy na území hlavního města Prahy podle cílových skupin Cílovými

skupinami

základních

se budu

charakteristik.

zabývat jednotlivě

V praxi

se

lidé

v

podle jejich

určité

konkrétní

nepříznivé sociální situaci mohou stát cílovou skupinou hned pro několik sociálních služeb. Jednoznačné vymezení cílové skupiny tak, jak požadují standardy kvality sociálních služeb, není vždy snadné, ba dokonce možné. Jedna osoba může zároveň patřit do několika cílových skupin (např. mladá prostituující žena je zároveň dítětem z rizikového sociálního prostředí, osobou ohroženou drogou a ženou, vystavenou násilnému jednání ze strany druhé fyzické osoby). Při rozhodování, do které cílové skupiny bude takovýto uživatel zařazen, bude záležet na tom, která z jeho charakteristik se stane dominantní, která sociální situace jej přivede k dané službě nebo která sociální služba se ho ujme. Spojujícím prvkem je sociálně nepříznivá situace, ať je způsobena jakoukoli příčínou. Je to vždy riziko sociálního vyloučení nebo již zjevné

vyloučení ze společnosti,

tedy ztráta jistot,

bezpečí,

zhoršená sociální pozice, neschopnost obstát na otevřeném trhu práce,

nedostatek

potřebných

informací,

absence

sociálního

kapitálu, hmotná nouze (nedostačující příjem, dluhy, ztráta nebo nestabilní bydlení, vulnerabilitu, jejímiž osobnosti,

závislost na sociální pomoci, atd.) Jde o příčinami jsou

způsoby chování a rysy

které činí člověka zranitelným

a znevýhodněným.

Takovým chováním je například závislost na alkoholu či jiných drogách,

provozování prostituce a jiné formy kriminogenního

chování, u dětí a mládeže záškoláctví. Takovou situací je i pobyt ve vězení

jako

znevýhodňuje

následek

páchání

rovněž nějaká forma

trestných

činů.

Člověka

psychopatologie

(porucha

osobnosti, latentní nebo zjevná psychóza, neurotické poruchy, aj.) nebo jeho etnická příslušnost

či jiné sociokulturně podmíněné

determinanty. Jednotlivci (nebo i skupiny) mohou být mnohočetně

66

zranitelní, rizika nebo příčiny sociálního vyloučení se mohou kumulovat. Člověk může být například zároveň z nižší sociální vrstvy,

s nízkým

příslušníkem

sebevědomím,

romské

komunity.

s nedostatečným Uživatelé

drog

vzděláním, nebo

osoby

propuštěné z výkonu trestu mohou zároveň patřit do skupiny osob bez

přístřeší,

prostituující

ženy

zase

do

skupiny

uživatelů

návykových látek. Společným jmenovatelem je cíl sociální práce s těmito cílovými skupinami, tedy minimalizace zdravotních a sociálních rizik, a to jak z hlediska jednotlivce,

tak z hlediska

společnosti.

Problémové

skupiny dětí a mládeže mohou být potenciálními čekateli

na

zařazení

lidí

do

skupiny

uživatelů

drog,

bezdomovců

či

propuštěných z výkonu trestu a terénní sociální práce zde hraje důležitou preventivní úlohu, aby k této situaci nedošlo. Rodinné prostředí

může

mít

také

úzkou

souvislost

s uvedenými

problematickými jevy, stejně tak jako život v sociálně vyloučených lokalitách nebo duševní onemocnění.

V teoretické části své práce se z důvodu přehlednosti věnuji samostatně

jen

Charakteristikám

některým

vybraným

terénní sociální

cílovým

skupinám.

práce v těchto skupinách se

věnuje empirická část, která se opírá o analýzu a hodnocení rozhovorů s terénními sociálními pracovníky.

Cílové skupiny byly vybrány podle těchto kritérií: • skupiny sociálně ohrožené (vulnerabilní) • skupiny, na něž jsou zaměřeny služby sociální prevence (podle Zákona o sociálních službách) • skupiny, s nimiž pracují terénní sociální služby (podle Zákona o sociálních službách)

67

6.1. Terénní sociální práce s dětmi a mládeží ohroženými nepříznivým sociálním prostředím

Do uvedené skupiny patří děti a mládež, které jsou vystaveny větší subjektivní či objektivní zátěži než jejich vrstevníci. Tato zátěž pak přináší větší míru bio-psycho-sociálních rizik, která se odrážejí v chování člověka. Důsledky rizikového chování se mohou velmi negativně projevit na kvalitě života každého

jedince. Zdrojem

zvýšené subjektivní zátěže jsou především vnitřní předpoklady, které si dítě přínáší na svět zároveň se svým narozením. Matoušek (2005, str.269) píše: “Syndrom hyperaktivity, vrozená anomálie osobností, deficit rozumových schopností, deficit komunikačních dovedností, neatraktivní zevnějšek jsou příklady vrozených faktorů disponujících k sociálnímu selhání.“ Objektivní zátěž má pak úzkou souvislost s nefunkčním rodinným systémem, ve kterém dítě vyrůstá. Rizikové prostředí vytvářejí zejména rodiny, které se rozpadly, kde se vyskytuje nějaká forma sociálně-patologických jevů (alkoholismus či závislost na jiných návykových látkách, gambling, workoholismus, domácí násilí, aj.), které neposkytují dětem dostatek podnětů, zájmu, bezpečí, rodiny bez pravidel, bez otevřené komunikace. Čím menší mají rodiče na své děti vliv, tím větší je vliv jejich vrstevníků. Matoušek (2005, str.268) přímo zmiňuje: „Vliv vrstevnických skupin je prokazatelně větší u dětí, které nemají funkční rodinné zázemí.“ Neformální vrstevnická skupina vytváří nedílnou součást života většiny dospívajících jedinců a pro jejich další vývoj je nezbytná. Vrstevnická skupina je referenční skupinou, která v období dospívání má mnohdy větší vliv na mladého člověka než rodina či jiné skupiny (Matoušek, Kroftová, 2003). Referenční skupina je: „...skupina, která slouží individuu jako standard hodnocení vlastního chování, postojů, aspirací, životního způsobu, ambicí, zjevu, atd., s níž se jedinec srovnává a na členství v níž aspiruje, pokud jejím členem není.“ (Velký sociologický slovník, 1996, str. 993). Pokud je skupina tvořena dětmi či mládeží, která neměla možnost si ze své rodiny

68

odnést jednoznačné morální hodnoty, emoční stabilitu, sociálně akceptované ovlivňují

se její

destruktivní, normám.

normy

chování,

členové

přirozené

v hodnotách

násilnické a vymyká

se

identifikační a

chování,

běžným

vzorce, které je

společenským

Děti a mládež, která nevyrůstala v plnohodnotných

podmínkách, ventiluje svůj vztek, úzkost, zklamání a jiná emoční zranění odporem k pravidlům společnosti, k ostatním lidem. Veliký vliv na děti a mládež mají v současné době i masová média. Opět zde platí, že čím menší je vliv rodiny, tím více se děti a mladí lidé identifikují s uměle vytvořenými mediálními figurami, které nastavují dočasně atraktivní, falešné hodnoty.

Vrstevnické skupiny dětí a mládeže, vytvářejí jednotlivé subkultury, které formulují své vlastní ideologie. Vzájemně se odlišují vnějšími identifikačními znaky jako je styl oblékání, typ účesu, používání určitých symbolů a znaků, orientace na určitý hudební žánr, jazyková či pohybová stylizace apod. Určité subkultury mají větší sklony ke kriminálnímu chování než jiné. Terénní

sociální

práce,

která

se

soustřeďuje

na

skupiny

problémových dětí a mládeže má především preventivní úlohu, provádí jak primární, tak i sekundární prevencí (např. pomáhá předcházet vzniku drogové závislosti u dětí a pomáhá předcházet vzniku sekundárního poškození u mládeže, která již drogy užívá). Terénní sociální práce je prováděna jednak nevládními občanskými sdruženími,

nejčastěji

jako

součást

činností

nízkoprahových

zařízení pro děti a mládež, a jednak z iniciativy státu na základě usnesení Vlády České republiky (č. 341 ze dne 15. června 1994) k Programu sociální prevence a prevence

kriminality.

Program

ukládal zřizovat funkční místa pro terénní sociální pracovníky oddělení péče o rodinu a děti okresních a obvodních úřadů. V roce 2002 se však v rámci reformy veřejné správy začaly potřebnou sociální

agendou

zabývat

obecní

úřady

obcí

s rozšířenou

působností. Oddělení péče o rodinu a děti se přejmenovalo na

69

oddělení sociálně právní ochrany dětí (OSPOD). Terénní sociální pracovníci OSPOD se podílejí zejména na naplňování zákona č. 359/1999 Sb.ze dne 9. prosince 1999 o sociálně-právní ochraně dětí a novely tohoto zákona č. 134/2006 Sb. ze dne 14. března 2006 o sociálně-právní ochraně dětí, zákona o rodině (č. 94/1963) a souvisejících právních

norem a dalších

právních

předpisů

upravujících sociální péči. V roce 1997 jsem absolvovala stáž na Městském úřadě Prahy 10, kde jsem měla možnost nahlédnout do agendy oddělení péče o rodinu a děti. Náplň práce terénních sociálních pracovníků na Oddělení sociálně právní ochrany dětí Městské části Prahy 10 je uvedena na webových stránkách této městské části takto: • Řeší

komplexní

problematiku

v rodinách jak

úplných,

tak

neúplných. Rodiny navštěvují a snaží se o sanací rodinného prostředí, chrání oprávněné zájmy dětí. • Provádějí šetření v rodinách při podání žádosti o dávku sociální péče, o příspěvek na výživu a v některých případech i o dávky státní sociální podpory. • Řeší problematiku svobodných těhotných žen. • Poskytují poradenství v oblasti sociálně-právní ochrany dětí a mládeže v případě neshod v manželství, při problémech po rozvodu, při řešení otázky styku rodičů s dětmi. • Zastupují dětí u soudu ve funkcí opatrovníka a zastupují je i před ostatními státními orgány a u notářských řízení. Podávají soudu návrhy na nařízení ústavní výchovy, na nezájem rodičů v případě osvojení, na určení rodičovství u dětí. • Úzce

spolupracují

s

policii,

školami,

poradnami,

pediatry,

ostatními lékaři, občanskými sdruženími atd. • Provádějí depistáž u nově narozených dětí v rámci obvodu Prahy 10 .

• Pravidelně navštěvují děti umístěné v dětských domovech a po jejich propuštění sledují jejich vývoj.

70

• Provádějí v rodinách dohled nařízený soudem, eventuelně jiná soudní opatření. • Každoročně vedou praxe studentů z Vyšší odborné školy sociálně právní, církevní sociální školy a Filozofické fakulty UK obor sociální práce. • Po pracovní době a o víkendech se účastní pohotovosti, při které ve spolupráci se soudem a policií chrání zájmy nezletilých dětí. (www.praha10.cz) Vzhledem k vysokému počtu případů, které musejí pracovníci OSPOD každý rok řešit, a striktnímu dodržování velkého počtu úkolů, které jsou spojeny s výkonem služby ve státní správě, nemají dostatečný časový prostor na poskytování systematické péče. Je proto dobré, že existuje alternativa v podobě nestátních organizaci. Terénní sociální práce v nestátních organizacích je nejčastěji uskutečňována jako doplňková služba nízkoprahových zařízení pro děti a mládež (NZDM). Prostřednictvím terénní sociální práce často děti a mládež ohrožené svým sociálním prostředím získávají první informace o NZDM (či jiných službách), kam mají možnost docházet ve svém volném čase a případně řešit své problémy. Terénní sociální pracovníci

vyhledávají a monitorují cílovou skupinu,

navazují kontakt s dětmi v jejich přirozeném prostředí, kde se setkávají, kde tráví svůj volný čas. Snaží se navodit prostředí důvěry, vybudovat vztah s dětmi a mladými lidmi, probudit jejich zájem a tím je motivovat ke spolupráci. Předávají jim potřebné informace, jsou připraveni odpovídat na otázky, které je zajímají, konzultovat s dětmi či mladými lidmi aktuální témata.

71

Zákon o sociálních službách vyjmenovává u NZDM tyto činnosti (§62): (1) Nízkoprahová zařízení pro děti a mládež poskytují ambulantní, popřípadě terénní služby dětem ve věku od 6 do 26 let ohroženým společensky nežádoucími jevy. Cílem služby je zlepšit kvalitu jejich života předcházením nebo snížením sociálních a zdravotních rizik souvisejících se způsobem jejich života, umožnit jim lépe se orientovat v jejich sociálním prostředí a vytvářet podmínky k řešení jejich nepříznivé sociální situace. Služba může být poskytována osobám anonymně. (2) Služba podle odstavce 1 obsahuje tyto základní činnosti: a) výchovné, vzdělávací a aktivizační činnosti b) zprostředkování kontaktu se společenským prostředím c) sociálně terapeutické činnosti d) pomoc při uplatňování práv, oprávněných zájmů a při obstarávání osobních záležitostí

Služba je zacílená na děti a mládež, které jsou ohroženy sociálně nežádoucími jevy,

rizikovým způsobem života nebo dokonce

kriminalitou. Často jde o děti a mládež, které by jinak službu nevyhledaly, protože o ní neví nebo si vypěstovaly primární nedůvěru v jakékoli instituce a autority.

72

Příklady pražských nestátních organizaci, které nabízejí terénní sociální služby pro děti a mládež ohrožená nepříznivým sociálním prostředím (náplň a cíle jejich činnosti jsou v souladu s výše uvedenými): Občanské sdružení PROXIMA SOCIÁLE realizuje sociální služby ve dvou centrech - Komunitní centrum Krok v Praze 12 Modřanech a Komunitní cetrum Jižní pól na Praze 11 - Jižní město. Komunitní centrum Jižní pól Terénní sociální práce se věnuje dětem a mládeží od 13 do 19 let. Jako zázemí a kontaktní místo streetworkera slouží maringotka "Marína" na Chodově (ulice Jarníkova). Marína je otevřena v úterý a ve čtvrtek od 16:00 do 18:00 hodin, v časech 15:00 - 16:00 a 18:00 - 19:00 hodin. Je možnost využít individuálních schůzek v Maríně nebo se pracovníci pohybují po lokalitě Jižního Města II. Terénní práce bez zázemí se realizuje v lokalitě Jižního Města v úterý a ve čtvrtek od 15:00 do 19:00 hodin. Komunitní centrum Krok Terénní pracovníci využívají jako zázemí "Boudu" (mobilní buňku), v lokalitě sídliště Na Beránku a "Libuschku" (mobilní buňku), v lokalitě sídliště Libuš. Časy, kdy se terénní sociální pracovníci pohybují v lokalitě sídliště na Beránku: pondělí a středa od 15:00 do 20:00 hodin. Časy, kdy se terénní sociální pracovníci pohybují v lokalitě na sídlišti Libuš: úterý a čtvrtek od 15:00 do 19:00. Další zázemí uliční práce tvoří klub "Garáž" v Zátišské ulici. Jedná se o klub s malou skateboardingovou U-rampou, nealkoholickým barem a klubovou místností. Návštěvníky tvoří převážně mládež z blízkého okolí. Otevřeno je pondělí, středa, čtvrtek od 15:00 do 20:00 hodin. (www.proximasociale.cz) Centrum komunitních aktivit, o.s. PREV-CENTRUM Streetworkeři se pohybují na ulicích, hřištích a v parcích v oblasti Břevnova, Petřín a Střešovic. Do terénu vycházejí každé pondělí a středu. Zázemí mají v klubu “Suterén“. Klub “Suterén“ je otevřen od pondělí do pátku (vyjma středy) od 15:00 do 19:00 hodin. (www.kmen.info)

73

6.2. Terénní sociální práce s osobami ohroženými závislostí na návykových látkách

Terénní práce s osobami ohroženými závislostí na návykových látkách (uživateli drog) je nejčastěji označována jako streetwork. Toto anglické označení znamená v českém překladu "práce na ulici", ale „nejedná se o jakýkoli typ pouliční práce, nýbrž o přesně vymezenou metodu sociální práce, kterou vykonávají specificky orientovaní

sociální

pracovníci.“ (Bednářová,

2003,

str.

169)

Typickými klienty této služby jsou uživatelé drog, kteří aplikují drogu nitrožilně a dlouhodobě a nemají přístup k jiným typům sociálních služeb nebo je nechtějí kontaktovat (jde o tzv. skrytou populaci). Hlavním cílem terénní sociální práce, která se věnuje problematice spojené s užíváním nelegálních drog, je předcházet zdravotním, sociálním a kriminálním následkům, které užívání drog přináší (tzv. harm reduction).

Hlavním úkolem terénní sociální práce je tzv. monitoring terénu. Jde o mapování rizikových míst - míst, kde ohrožená mládež tráví svůj volný čas (tzn. parky, podchody, nádraží, taneční kluby, aj.). Terénní sociální pracovník získává přehled o dalších institucích v dané lokalitě, které jsou významné z hlediska efektu jeho práce zná krizová centra, další zařízení pro drogově závislé, spolupracuje s policií, lékárnami, zdravotnickými zařízeními, úřady městské části apod. K úkolům terénních sociálních pracovníků patří i vyhledávání a kontaktování uživatelů drog v prostředí, kde se vyskytují, kde je koncentrace

těchto

uživatelů

největší.

„Vyhledávací

funkce

streetworku, která je prvním krokem aktivního přístupu ke klientům, spočívá

v monitoringu,

depistáži

a kontaktování

členů

cílové

skupiny. Sociální pracovníci se učí rozumět dynamice prostředí, pochopit subkulturální zvláštnosti a přizpůsobit se procesům života ve specifickém světě dané cílové skupiny.“ (Bednářová, 2003, str. 170)

74

Nároky na kontaktní pracovníky (streetworkry) jsou velmi vysoké, protože vstupují přímo do osobního životního prostoru uživatelů, kteří mohou být aktuálně pod vlivem psychotropních látek (jiné služby většinou vyžadují nepřítomnost drogy v těle klienta)

nebo

mohou v důsledku abstinenčních příznaků

projevovat emoční

labilitu.

kteří

Navazují

kontakt

s uživateli

drog,

nemusí

být

motivovaní ke změně, programově nevyhledávají žádné služby, mohou odmítat službu. Streetworker je ten, který aktivně přistupuje k řešení situace, upozorňuje klienta na možnost změny, zlepšení jeho situace, dává informace o zdravotních í sociálních rizicích. Je potom na něm samotném, na jeho kompetenci, na sociálních a komunikačních dovednostech, kterými disponuje, do jaké míry je vítaný, do jaké míry ho drogová subkultura akceptuje. Kromě toho, že musí dobře znát drogovou scénu, musí také dobře znát účinky jednotlivých drog, musí umět komunikovat s uživateli drog (znát jazyk uživatelů, styl jejich komunikace, slangové označení drog aj.), znát sociální a zdravotní rizika spojená s užíváním drog, orientovat se v síti sociálních

služeb,

které jsou zaměřené

na pomoc

uživatelům drog, měl by mít zároveň přirozenou autoritu a jasně danou roli v rámci komunity, ve které se pohybuje. Někdy může být výhodou vlastní minulá zkušenost s užíváním drog. Jednak je takový pracovník obrazem toho, že je možné překonat závislost a zařadit se zpátky do společnosti, a jednak mohou klienti věřit tomu, že jim pracovník rozumí, protože sám se závislostí kdysi bojoval. Pro pracovníka s takovouto zkušeností je výhodné, že zná velmi dobře prostředí drog, je přijímán jako "jeden z nich", zná místa, kde je koncentrace drog nejvyšší, dostane se hlouběji do centra dění (do bytů, do squotů apod.).

Mullerová,

Matoušek

a

Vondrášková

(2005,

str.

218-219)

vyjmenovávají náplň práce terénních pracovníků v oblasti drogové prevence. “Terénní sociální práce se převážně pokouší naplňovat preventivní cíle a uplatňovat strategii snižování rizik. Konkrétně to znamená:

75

• poskytování informací o rizicích spojených s aplikací drog a o možnostech omezování těchto rizik slovně, letáky nebo jinými formami přímo klientům • poskytování sterilních stříkaček, jehel a dalšího zdravotnického materiálu, pokud možno výměnou za materiál použitý; případně sbírání a likvidaci použitého materiálu z míst, kde byl klienty zanechán • zprostředkování vyšetření ve zdravotnickém zařízení, při kterém je klient testován na přenosné nemoci spojené s abúzem drog (žloutenka typu B nebo C, HIV pozitivita, pohlavní nemoci) • zprostředkování léčby těchto nemocí • poskytování informací o možnostech léčby závislosti a posilování případné klientovy motivace k absolvování takové léčby.“

Podpora terénní sociální práce (resp. terénních programů) vyplývá i z programu Vlády ČR. Rada vlády - Mezíresortní protidrogová komise byla zřízena v roce 1993 usnesením vlády č. 275. V roce 2002 byl usnesením č. 643 změněn název vládní rady na nynější Radu vlády pro koordinaci protidrogové politiky (RVKPP) a zároveň bylo v sekretariátu Rady zřízeno Národní monitorovací středisko pro drogy

a

drogové

závislosti.

Základními

dokumenty

z oblasti

protidrogové politiky jsou Národní strategie protidrogové politiky (2005) a Akční plán realizace Národní strategie protidrogové politiky (2005). Ve statutu Rady vlády pro koordinací protidrogové politiky (RVKPP), v úvodním ustanovení se můžeme dočíst: RVKPP je stálým poradním, iniciačním a koordinačním orgánem vlády České republiky v oblasti protidrogové politiky. státní

správou,

samosprávou

i

RVKPP spolupracuje se nestátními

organizacemi. Z tohoto programu vlády ČR

neziskovými

jsou přidělovány i

dotace nestátním organizacím, které se věnují oblasti drogové prevence.

76

V Praze existuje několik organizací, které se věnují terénní sociální práci zacílené na populaci uživatelů drog. Náplň a cíle jejich činnosti vychází vesměs z výše jmenovaných. Občanské sdružení SANANIM - terénní programy Zabývají se aktivitami, které probíhají přímo na ulici. Jejich cílem je vyhledávání, kontaktování a ovlivňování skryté populace uživatelů drog. Terénní práce probíhá v ulicích centra Prahy každý všední den od 14:00 do 19:00 hodin. (www.sananim.cz) Občanské sdružení ESET HELP nabízí v rámci svých služeb i Stanici prvního kontaktu ("Buňka") a s ní spojenou terénní práci. Stanice prvního kontaktu je nízkoprahovým zařízením pro nitrožilní uživatele drog starší patnácti let. Posláním Stanice je ochrana veřejného zdraví na Praze 11 a přilehlých oblastech prostřednictvím snižování rizikového chování uživatelů návykových látek. Provozní doba je od pondělí do pátku od 17 do 20 hodin. (www.esethelp.cz) Středisko prevence a léčby drogových závislostí - DROP IN o.p.s. - Terénní práce s uživateli psychotropních látek (streetwork). Monitorují místa, kde dochází k výměně, prodeji nebo konzumaci nelegálních drog v oblasti centra Prahy nebo nejbližšího okolí. Terénní program úzce spolupracuje s mobilním programem a Kontaktním střediskem DROP IN. Práce terénních socíálních pracovníků probíhá každý všední den v odpoledních hodinách od 12:00 do 20:00 a o víkendech od 14:00 do 16:00. (www.dropin.cz)

Občanské sdružení PROGRESSIVE - Projekt NO BIOHAZARD terénní program pro uživatele nealkoholových drog v hl. m. Praze. Pracovníci NO BIOHAZARD vyhledávají skrytou populaci uživatelů drog, oslovují ji a motivují ke změně chování a životního stylu směrem k méně rizikovému, tj. minimalizovat zdravotní a sociální poškození spojená s užíváním drog. Terénní program NO BIOHAZARD působí v Praze 5 x týdně a to v pondělí, středu, čtvrtek, sobotu a neděli. (www.progressive-os.cz)

77

6.3. Terénní sociální práce v sociálně vyloučených lokalitách

Sociálně vyloučené lokality (enklávy) tvoří větší počet domácností (rodin, případně jednotlivců), které se soustřeďují v určitých částech města, v městských čtvrtích, v několika domech, nebo bytech. Jejich obyvatelé mají velmi nízké příjmy, nízké vzdělání a jsou izolováni od ostatní společnosti. Jiným užívaným označením je sociální ghetto (část města, kde žijí lidé stejného náboženského či rasového

původu),

které

známe

z evropských

dějin

hlavně

v souvislosti s koncentrací obyvatel židovského původu na jedno místo za 2. světové války před jejich deportací do koncentračních táborů nebo jako ghetta americká, na předměstích velkých měst, která byla zaplňována přistěhovalci z Afriky či Asie. Poslední bouřlivé události, které se vztahovaly k problematice ghett jsme mohli zaznamenat na konci roku 2005 ve Francii, kde se světu ukázalo, jak nebezpečná může být izolace sociálně oslabených vrstev společnosti, zejména z řad přistěhovalců, a jakou agresi v podobě násilnických pouličních nepokojů může toto vyčlenění velkých skupin lidí z běžného života společnosti vyvolat.

V České republice máme také zkušenosti se sociálně vyloučenými lokalitami, a to hlavně s těmi, které jsou obývané romskou komunitou. Významným zdrojem informací o této problematice jsou jednak práce Šimíkové (2004) a Winklera (2005), a především rozsáhlý empirický výzkum agentury Ivana Gabala (Analýza, 2006). Špatná ekonomická situace Romů je nejčastějším spouštěčem toho, že se sestěhovávají do společných nájemních bytů a domů nebo jiných stavení bez ohledu na to, komu toto obydlí patří, kde se tato obydlí nacházejí (zda v centru města, na periférii nebo mimo město,

zda

zemědělských

v průmyslových usedlostech).

oblastech Někdy

jde

nebo o

ve

důsledek

starých místní

komunální politiky, která se snaží vytlačit problémové obyvatele na okraj města, z dohledu ostatních spoluobčanů. Nabízí jim náhradní ubytování pro krátkodobé řešení jejich bytového problému, které se

78

však brzy změní v řešení trvalé, využité daleko šírším okruhem osob, než kterého se původně týkalo. Takovéto enklávy jsou charakteristické

mimořádnou

chudobou,

nezaměstnaností

a

kumulací celé řady dalších negativních jevů spojených se sociálním vyloučením. Protože stojí mimo dosah běžných veřejných služeb, pro jejich obyvatele jsou těžko dostupné dopravní spoje (což způsobuje - kromě jiných příčin - problémy při hledání zaměstnání a problémy se školní docházkou dětí), lékařská péče (to způsobuje komplikace v oblasti péče o zdraví, jimiž se zabývá

např.

Janečková, Nesvadbová a kol. 2002), policejní hlídky (zvyšuje se násilí pod vlivem alkoholu, společensky nežádoucí chování a kriminalita), úklidové služby (znečištěná veřejná prostranství, chybí likvidace odpadků).

Vzniká falešná představa, že, na rozdíl od ostatních občanů, si Romové

zapříčiňují

špatné

životní

podmínky

sami.

Rodiče

neposílají děti do školy, což má dopad na jejich nízkou kvalifikací a později

může

vést

k jejich

větší

nezaměstnanosti.

Díky

nezaměstnanosti pak mají nízké příjmy (větší část příjmů tvoří dávky státní sociální podpory), ze kterých nejsou schopni platit nájem a další nezbytné náklady na bydlení. Kromě toho jsou hluční, nepořádní a tráví čas způsobem, který se pohybuje na hranici zákona. Nejsou ochotni se podřídit obecně platným společenským normám a takové chování je v rozporu s očekáváním majoritního obyvatelstva.

Je nutné si uvědomit, že právě to je důsledkem sociální exkluze. Důsledek toho, že Romové vyrůstají v určitém vzorci, stereotypu, jakoby měli majoritní společností definovanou roli, se kterou se identifikují, a kterou si předávají z generace na generaci. Děti v útlém věku přecházejí ze základní na zvláštní školu, protože jde o běžný postup. Učitelé se nezasazují o změnu, rodiče sami prošli takovou zkušeností. Mají horší podmínky při hledání práce, protože zaměstnat Roma je vnímáno zaměstnavateli jako rizikové. Jsou

79

znevýhodněni nízkou kvalifikací nebo nedostatečnou komunikační vybaveností.

Díky

dlouholetému

socialistickému

paternalismu

Romové pochopili, že mohou spoléhat na štědrost státu, který se o ně postará lépe, než kdyby pracovali. Ať už jde o diskriminaci jako takovou

či

výlučností.

pozitivní

diskriminací,

vždy je

spojená

s určitou

Romů

tato

výlučnost

ukazuje

V případě

se

v katastrofálních podmínkách českých ghett.

Lidé žijící v sociálně vyloučených lokalitách nemají vhodný sociální kapitál. Žiji v chudobě, nezaměstnanosti, marasmu, takřka bez šancí své sociální prostředí opustit. Nemají informace, konexe, kontakty.

Na druhou stranu mají rozvětvenou podpůrnou síť

v podobě široké rodiny, která jím v případě nouze poskytne pomocnou ruku. Když pomohou jedni, očekává se, že jindy na oplátku pomohou ti druzí. Vzájemná pomoc a podpora pak těmto lidem paradoxně nedovoluje se ekonomicky

osamostatnit a

rozvíjet.

Velmi vhodnou formou řešení situace sociálně vyloučených lokalit je terénní sociální práce. Terénní pracovník se totiž neptá na etnickou příslušnost,

ale

jednotlivce

nebo

na

konkrétní

rodiny.

zakázku,

Terénní

práce

specifickou je

potřebu

kontinuální

a

systematická, klade důraz na individuální přístup, adresnost, vytváří si dostatek času a prostoru

pro samotnou

práci s klienty.

Kompetentní terénní pracovník je vhodnou osobou, která se dostává

do

středu

sociálně

vyloučených

lokalit

a

pracuje

s potřebnými lidmi na principu pochopení jejich situace. Vidí na vlastní očí, jak život v těchto lokalitách probíhá, je schopen lépe porozumět problémům, se kterými jejich klienti přichází. S lidmi žijícími v sociálně vyloučených lokalitách pracovník spolupracuje hlavně na základě porozumění, podpory, důvěry, nikoli kontroly. Na rozdíl od sociálních odborů městských úřadů, policie a jiných institucí, které mají kontrolu dodržování rodičovských povinností a veřejného pořádku v náplni své práce, terénní sociální práce může

80

dobře fungovat jako tzv. mediátor mezi svými klienty a úřady i veřejností, ale í mezi jedinci a skupinami uvnitř komunity samotné. Může svým klientům nabídnout sociální a právní poradenství, zprostředkovat

kontakt s institucemi,

pomoci

s administrativou,

nabídnout tzv. sociální terapii zaměřenou na zlepšování jejich sociálních dovedností, provádí monitoring dané lokality i sociálních služeb apod. Je vhodné opírat se o dílčí cíle, nemít nereálné představy o komplexní změně. Terénní sociální práce může pomáhat potřebným příslušníkům komunity v mnoha oblastech. Protože jde z největší části o lidi, kteří se potýkají s chudobou, je efektivní zaměřit sociální práci do oblastí, které chudobu vytvářejí, zaměřit se na její předcházení a hledání možných a sociálně přijatelných

zdrojů

příjmů.

Jde

tedy

především

o

podporu

zaměstnanosti a vypořádávání dluhů (jako obrany před exekucí, lichvou). Terénní sociální pracovník pomáhá svým klientům vytvářet splátkový kalendář, učí je stabilizovat rodinný rozpočet, pomáhá při začleňování na otevřeném trhu práce. Jde také o řešení problémů spojených s bydlením (neplacení nájmu, přechodné bydlení, špatné bytové podmínky,

hygienické podmínky,

rodinných a výchovných problémů a

přeplněné

byty,

aj.),

konfliktů, o vhodné využití

volného času. Jedním z dobrých cílů je tedy podporovat pravidelné docházení dětí do škol a rozvíjení jejích schopností.

Terénní sociální pracovníci, s nimiž jsem vedla rozhovory docházejí mezi lidi žijící v sociálně vyloučených lokalitách a pomáhají zlepšit jejich sociální podmínky. Vyhledávají klienty,

navazují s nimi

kontakt, snaží se získat jejich důvěru, rozvíjet spolupráci, vzdělávat je, učí je orientovat se ve službách, v jejich právech, společně vytvářejí jejich individuální plány, doprovázejí je na úřady, k soudu a do jiných zařízení, pomáhají jim v administrativních činnostech, pomáhají

jim

řešit

problematiku

bydlení,

orientovat se v systému státní sociální podpory, aj.

81

nezaměstnaností,

Terénní sociální práce se sociálně vyloučenými komunitami se rozběhla až v posledních několika letech. O její rozmach se zasloužil jak nevládní neziskový sektor (o konkrétních iniciativách se zmíním později), tak i samotná vláda. Byla vytvořena Rada vlády ČR

pro

záležitosti

romské

komunity

(RVZRK),

která

úzce

spolupracuje s Ministerstvem práce a sociálních věcí (MPSV) i s neziskovými

organizacemi.

Dotační

Program

podpory terénní

sociální práce, který je spravován kanceláří Rady vlády ČR pro záležitosti romské komunity je realizován od druhé poloviny roku 2000, MPSV se do něj zapojilo v roce 2003. Byl inspirován projektem terénní sociální práce organizace

Člověk v tísni -

společnost při ČT, o.p.s. „Cílem projektu je podpořit vznik a rozvoj systému

terénní

sociální

práce

v systému

veřejné

správy.“

(www.mpsv.cz) Ze státního rozpočtu jsou dotována pracovní místa terénních

sociálních

pracovníků

na konkrétních

(obecní a městské úřady a magistráty).

samosprávách

Praxe je pak taková, že

náplň práce terénních sociálních pracovníků, jejich spolupráce s ostatními zaměstnanci úřadů (např. s romskými asistenty, kurátory pro děti a mládež, sociálními kurátory) je v kompetenci samotných úřadů.

Terénní

sociální

pracovníci

jsou

tedy

zaměstnanci

jednotlivých samospráv a je na uvážení každého úřadu, jestli místo terénního socíálního pracovníka zřídí či nikoli. Finanční dotace jsou udělovány pouze na jeden rok a úřady o něj musí samy žádat. V prosinci

2005

byla

zveřejněna

na

webových

stránkách

Ministerstva práce a sociálních věcí veřejná zakázka na téma "Podpora vytváření systému terénní sociální práce". V dokumentu se uvádí, že chybí jednotná metodika, která by obsahovala pracovní náplň

terénních

pracovníků,

systém

dalšího specializovaného

vzdělávání terénních sociálních pracovníků, který by navazoval na jejich výchozí odborné vzdělání a systém supervizí. MPSV uvádí í časový harmonogram plnění zakázky, který je nastaven na léta 2006-2007.

82

Cíle veřejné zakázky jsou: • Vytvoření a připomínkování metodických příruček pro výkon terénní sociální práce (TSP) a pro činnost koordinátorů • Vytvoření akreditovaného specializačního vzdělávacího programu pro TSP • Pilotní ověření akreditovaného specializačního vzdělávacího programu pro TSP • Zajištění skupinové supervize TSP podle potřeb v regionu • Zajištění podpory pro fungování TSP na vertikální (směrem od veřejné správy) i na horizontální úrovni (v regionu, kde se lokality vyskytují, výměna zkušeností mezi týmy), včetně výměny zkušeností na mezinárodní úrovni • Školení koordinátorů • Dotazníkové šetření o efektivitě projektu • Konference • Ukončení realizace veřejné zakázky (www.mpsv.cz) Tato zakázka byl? v současné době naplněna vydáním publikace Metodická příručka pro výkon terénní sociální práce, kterou pro MPSV zpracoval tým odborníků a spolupracovníků Ostravské univerzity v Ostravě (Metodická příručka, 2007). Pro rozvoj terénní sociální práce je důležitá spolupráce samosprávy a nestátních neziskových organizací (NNO). Mnohé kompetence (určování sociálních dávek, bytová politika, aj.) jsou v rukou obcí a pro jejich efektivní uplatnění je nezbytné, aby úředník dobře osobně poznal konkrétní situaci lidí, kteří žijí v sociálně vyloučených lokalitách. Tento požadavek dobře splňuje právě terénní sociální práce.

Je

třeba

vytvářet

časový

prostor

pro

setkávání

interdisciplinárních týmů, kde by si mohli pracovníci v terénu a pracovníci veřejné zprávy předávat informace, zkušenosti, dostávat zpětnou vazbu.

83

Organizace, která se věnuje terénní sociální prácí zacílené na prácí s lidmi žijícími v sociálně vyloučených lokalitách: První organizací, která se začala terénní sociální práci věnovat je o.p.s. ČLOVĚK V TÍSNI - společnost při České televizi. Službu začala tato organizace nabízet od roku 1999 pod názvem "Terénní programy" a reagovala tak na bílé místo, které na poli sociálních služeb pro cílovou skupinu sociálně vyloučených komunit existovalo. Terénní sociální pracovníci Člověka v tísni kombinují dvě metody sociální práce: - Streetwork - terénní sociální pracovník kontaktuje klienty v místech jejich spontánního pobývání, spontánní koncentrace - Home-visiting - terénní sociální pracovník chodí za klienty domů, pracuje s nimi v jejich domácnosti Cíle a náplň práce terénní sociální práce ve vyloučených lokalitách je zde shodná s tím, co jsem už uváděla v předchozím textu: • zvýšení sociálních kompetencí a sociální mobility konkrétního klienta • zprostředkování služeb a aktivit, které jsou lokálně dostupné, ale poskytovatelé o klientech nevědí nebo klienti nevědí o službě • pomoc klientům s obranou jejich práv • minimalizace rizik spojených se životem v sociálně znevýhodňujícím prostředí • rozvíjení spolupráce s dalšími subjekty, které v lokalitě nabízejí služby nebo mohou jinak přispět k naplnění výše jmenovaných cílů služby Terénních programů Člověka v tísni o.p.s. • na místní úrovni prosazovat změnu přístupu veřejných instituci a jejich pracovníků ke klientům, a také k problematice sociálně vyloučených lokalit jako celku. Tým Terénních programů Člověka v tísni vytvořil standardy terénní sociální práce a vypracovává i metodiku práce s klientem. Pracovníci těchto programů publikují, prezentují své výstupy na konferencích a dalších vzdělávacích aktivitách, podílejí se také na osvětě problematiky tzv. sociálních ghett. Tím se snaží ovlivnit veřejnou politiku na úrovni obcí, krajů i centrálních orgánů státní správy, aby se problematika sociálního vyloučení řešila komplexně a věcně. V Praze mají terénní programy prostorové zázemí na Smíchově, v Karlině a na Žižkově, nicméně se věnují klientům z celé Prahy. (Moravec, 2006) (www.clovekvtisni.cz)

84

6.4. Terénní sociální práce s lidmi, kteří prošli zkušeností s duševním onemocněním Terénní sociální práce pro osoby s duševním onemocněním je nejlépe

uplatňovaná

v rámci

tzv.

čase

managementu

neboli

případového vedení. Čase management vznikl v 70. let v USA, v rámci Národního institutu duševního zdraví (National Institute of Mental Health in Bethesda, Maryland). Institut reagoval na situaci, kdy se lidé propouštění z dlouhodobé ústavní péče jen těžko orientovali ve službách následné péče, nekladl se důraz na individuální plánování služeb, péče nebyla návazná a byla tudíž často málo efektivní. Důvodem vzniku čase managementu byla tedy potřeba koordinace služeb, zajištění jejích návaznosti, zamezení nadužívání některé služby, individuální přístup, který vychází z individuálních potřeb uživatele služby. V 80. letech pak došlo k vytvoření a rozšíření systému služeb, který obsahoval čase management, po celých Spojených státech. Ve Velké Británii byla role čase managera podrobně popsána v rámci Zprávy auditní komise v roce 1986. Důraz se kladl na úlohu zplnomocňování klienta, na spolupráci s rodinou, na využívání přirozené podpůrné sítě uživatele služby. Cílem služby bylo umožnit člověku, který prošel zkušeností s duševním onemocněním, prožívat pokud možno normální život jako jeho vrstevníci, v jeho přirozené komunitě. V České republice se poskytovatelé služeb

s metodou čase

managementu poprvé v širší míře setkali v roce 1995 v rámci projektu Centra pro rozvoj péče o duševní zdraví „Regionální komunitní péče“, který byl odborně í finančně podpořen Holandskou vládou (projekt Matra I -Terénní modely propojené komunitní péče o duševně nemocné - projekt regionální komunitní péče (1995 1997)) (www.cmhcd.cz). Stuchlík (2001) uvádí, že v roce 1998 byl na konferenci sociální psychiatrie v

Sedmihorkách uspořádán

seminář, kde z poskytovatelů sociálních služeb projevil zájem o využití

čase managementu Fokus (cílová skupina duševně

nemocných) a Sananim (cílová skupina drogově závislých). Díky

85

holandskému grantu, mohly tři regiony (Mladá Boleslav, Pardubice, Praha),

které

vyhrály

výběrové

řízení,

zařadit

metodu

čase

managementu do nabídky svých služeb.

Příručka

„Koncepční

východiska

k

systému

péče

o

lidi

s

psychiatrickým onemocněním v Praze" (2003) přináší takovouto definicí čase managementu: „Službu případového vedení (čase managementu) lze obecně definovat jako dlouhodobou individuální a

komplexní

prostřednictvím

podporu

klienta

konkrétního

v

prostředí

případového

komunity

pracovníka

-

a

to

čase

managera.“ Čase management nejlépe odpovídá potřebám lidí dlouhodobě a závažně duševně nemocným.

Jako základní principy případového vedení jsou v této příručce uvedeny: - dostupnost - možnost volby - přehlednost - kontinuita - koordinace

Lidé s duševním onemocněním se mnohdy dostávají do situace, kdy vycházejí z psychiatrické léčebny a jsou dezorientovaní, nemají dostatek informací o službách, které by mohli využít. Je to situace bezmoci, která je často zbytečně vrací zpět do psychiatrické léčebny. Když je pacient již při propouštění napojen na klíčového pracovníka (čase managera), který je schopen přistupovat k němu komplexně, mohou spolu vytvořit individuální plán a pomůže mu tak v co nejúspěšnějším začlenění do přirozené komunity. Společně vytvářejí vhodný postup jak dosahovat jeho reálných osobních cílů. Hlavním prostředkem k naplňování potřeb klienta je vzájemná spolupráce a vhodný výběr a načasování služeb, které mu mohou pomoci zvládnout jeho životní úkoly a role.

86

Pro vznik vhodné spolupráce je nezbytné, aby sociální pracovník dokázal s uživatelem služby citlivě navázat prvotní kontakt. Před navázáním tohoto kontaktu by měl mít case manager dostatek informací o klientovi, aby tomu co nejlépe přizpůsobil první schůzku. Pro některé pracovníka

klienty bude vhodné, k sobě domů,

pro jiné

když budou

moci pozvat

bude vhodnějším

místem

neutrální prostředí, pro některé klienty bude vhodný muž, pro jiné žena, pro jedny starší člověk, pro jiné mladší. Klient by měl být informovaný í o osobě case managera (resp. o poskytovateli služeb a nabízené službě), aby věděl, co může očekávat. Je vhodné stejně jako u jiných typů terénní sociální práce budovat vztah na základě respektu, důvěry a otevřené komunikace. Pro vhodný výběr a plánování služby musí case manager znát potřeby klienta a další anamnestické

údaje,

schopnostech,

tedy

zejména schopností

údaje

o

sebeobsluhy,

jeho

funkčních

zvládání

aktivit

každodenního života, jeho fyzické a duševní zdraví, jeho specifické dovednosti, zájmy, vzdělání, životní styl.

Musí znát též možnosti

přínosu primárních pečovatelů, jeho přirozenou sociální síť a podporu v komunitě, kvalitu bydlení a fínanční zdroje. (Stuchlík, 2001)

Velmi důležité pro práci case managera je spolupracovat

s jinými subjekty, které vstupují do života klienta. Nezbytnou roli hraje podpůrná sociální síť, zejména rodina, která je zdrojem péče a podpory a je dobré ji zapojit do spolupráce. Právě nedostatek sociálních vazeb a nedostatečná sociální síť je příčinou izolace a osamocení, které může vyvolávat emoční napětí a může přispívat k prohlubování duševní nemoci. Je však nutné vycházet z potřeb uživatelů, pro některé z nich mohou být sociální kontakty naopak zdrojem nepohody a úzkosti. Case manager by měl důkladně znát systém sociálních služeb, vytvářet a udržovat kontakty se všemi službami vhodnými a dostupnými pro danou cílovou skupinu. Spolupráce je nezbytná především s ambulantními psychiatry, s psychiatrickými léčebnami (kde probíhá mnohdy i první kontakt s novým uživatelem služby), se službami, které jsou zaměřeny

87

na chráněné bydlení, zaměstnávání a vzdělávání, volnočasové aktivity, psychoterapii, programy pro rodinné příslušníky aj.

Jak již bylo řečeno, vztah klienta a čase managera je postaven na individuálním přístupu a individuálním plánování, vychází z jeho individuálních

potřeb

a osobních

cílů.

Má

střednědobý

či

dlouhodobý charakter. V průběhu času je jistě nutné dosavadní spolupráci a plnění stanovených cílů reflektovat, přehodnocovat, případně upravovat podle nových skutečností a potřeb klienta. Stejně jako v jiných oblastech sociální práce i zde je dobré stanovit si míru, kdy přebírat iniciativu za klienta a kdy ho naopak povzbuzovat k samostatnosti a tím zmírňovat závislost na dané službě. Záleží na kompetenci pracovníka, do jaké míry je schopen rozpoznat tuto hranici a reagovat na ni s cílem zplnomocňovat klienta a podporovat jej v samostatném životě. Dobrá služba jasně stanoví horní strop počtu klientů na jednoho čase managera. Optimální kapacita se uvádí 15-20 klientů na jednoho terénního pracovníka, což zdaleka neodpovídá současnému stavu v České republice. Stejně nevyhovující je i dostupnost této služby pro lidi s duševním onemocněním v jednotlivých regionech ČR, což je přesným obrazem toho, jakou pozici má komunitní přístup na poli péče o duševní zdraví v naší zemi. (Stuchlík, 2001)

88

V Praze se případovému vedení nejvíce věnují:

Komunitní týmy občanského sdružení FOKUS PRAHA (regiony sever, jih, západ), kteří: • nabízejí dlouhodobou individuální, intenzivní a komplexní podporu a provázení klienta založené na vztahu skonkrétním sociálním pracovníkem. Je určena klientům, kteří mají problémy ve více oblastech života. • mohou klientům poskytnout pomoc při vyhledávání a zprostředkování potřebné služby ve Fokusu Praha a zajistit propojení jednotlivých služeb. Cílem této služby je pomáhat lidem s duševní nemocí zlepšit kvalitu jejich života a sociálního fungování v jejich přirozeném prostředí. Konkrétně nabízejí podporu v následujících oblastech: - bydlení, finance, práce, sociální dovednosti, jednání na úřadech, práce s rodinou a okolím klienta www.fokus-praha.cz

Občanské sdružení BAOBAB, jehož obsahem činnosti je: doprovázení, pomoc, podpora při řešení otázek jako bydlení, studium, práce, volný čas. Čase manager pomáhá kontaktovat i jiné služby a spolu s klientem vytváří optimální alternativy a cesty ke spokojenému řešení. www.osbaobab.cz

89

6.5. Terénní sociální práce s osobami bez přístřeší

Pojem “bezdomovec“, budu užívat jako ekvivalent k pojmu osoba bez přístřeší, který užívá Zákon č. 108 /2006 Sb. o sociálních službách (např. §61 “osoby bez přístřeší“). Odvozený pojem “bezdomovectví“ ev. “bezdomovství“ označuje sociální jev, který s dlouhodobou ztrátou přístřeší čí bydlení souvisí a dobře vystihuje stav

ztráty

domova

a

s ním

spojených

jistot

a

bezpečí.

„Bezdomovectví je sociálním jevem podmíněným celou řadou faktorů

a představuje

krajní

podobu

sociálního

vyloučení.“

zjevné,

skryté

potenciální

(Schwarzová, 2005, str. 315)

Bezdomovectví (Hradecký,

je

Národní

členěno

na

zpráva,

2005).

Do

a

kategorie

zjevných

bezdomovců patří ty osoby, které sí uvědomují svou závažnou situaci, nesou důsledky života bez domova, vyhledávají sociální služby, protože potřebují jejich pomoc. Skrytí bezdomovci jsou ti, kteří z nějakého důvodu sociální služby nevyhledávají. Hradecký (2005)

uvádí,

že

určitá

skupina

bezdomovců

je

prakticky

nezachytitelná, žijí v extrémním sociálním vyloučení. Pouze asi 3050 % bezdomovců má podle zjištění této Národní zprávy kontakt se sociálními službami.

Potenciální bezdomovci jsou lidé, kterým hrozí ztráta domova, žijí v nejistých,

nestabilních

podmínkách,

v prostorách,

které jsou

určeny k demolici, nesplňují standardy bydlení, jde o prostory, které jsou provizorní, přelidněné, nějakým způsobem závadné. V této skupině můžeme najít celou řadu osob propuštěných z výkonu trestu nebo z ústavů.

Faktory, které se podílejí na vzniku bezdomovectví jsou členěny na objektivní a subjektivní. Mezi objektivní faktory patří především politické a kulturní klima jednotlivých zemí (např. bytová politika, politika zaměstnanosti, dodržování lidských práv, migrační politika,

90

aj.). Subjektivní faktory jsou ovlivněny především osobnostními dispozicemi jednotlivce a jeho sociálně adaptačními schopnostmi, jeho

startovními

podmínkami.

Řadíme

sem

nedostatečnou

podpůrnou síť (rodina, přátelé), neschopnost získávat informace, neschopnost udržet si zaměstnání, případně nechuť pracovat, sklony

k páchání

k alkoholismu, kriminogenní

trestné

užívání faktory

činnosti,

jiných

k agresivnímu

nealkoholových

(sociálně

patologické

chování,

drog

a

prostředí

další rodiny,

negativní vliv vrstevnické skupiny apod). (Schwarzová, 2005)

Hradecký (2005)uvádí mezi nejčastějšími příčinami ztráty domova: • problémy v rodině, v partnerských vztazích, ve vztazích s rodiči, úmrtí • ztráta zaměstnání, dluhy, bankrot, neschopnost platit nájemné, jiná ztráta bytu (neshody s majitelem, • po povodni, matka pronajala byt) • nezvládnutí přechodu po opuštění dětského domova, návratu z vězení • nemoc, úraz • problémy s alkoholem, jinými drogami

Terénní sociální práce s bezdomovci je poměrně složitá, jak naznačuje Národní zpráva o bezdomovství: „V rámci sčítání bezdomovců

byla

bezdomovců je

zjištěna

skutečnost,

i pro odborníky,

že

určitá

skupina

včetně terénních sociálních

pracovníků, prakticky nezachytitelná. Žijí v extrémním sociálním vyloučení na obtížně dostupných a skrytých místech, především v kanalizaci,

v teplovodech,

systémech

chodeb,

v

větracích šachtách,

opuštěných

domech

v podzemních

apod.

Obyvatelé

takových míst zpravidla nevyhledávají pomoc žádných organizací, případně se programově nabízené pomoci vyhýbají.“ (Hradecký, 2005, str.8)

91

Terénní sociální pracovník se snaží motivovat člověka, kterého kontaktuje na ulici k tomu, aby vyhledal sociální službu (obvykle denní stacionář, noclehárnu) nebo i službu zdravotnickou (v případě jeho špatného zdravotního stavu), pomůže mu tyto služby vyhledat (zajistí doprovod), provází jej na úřady aby si dotyčný člověk zajistil své osobní dokumenty, aby poté měl přístup k sociálním dávkám, případně aby přijal práci v projektech podporovaného zaměstnávání (např. prodej časopisu Nový prostor ap ).

Sociální práci s bezdomovci se v Praze téměř výhradně věnují církevní organizace. Jde o občanské sdružení Naděje, Armádu spásy a Českou katolickou charitu.

Organizace, která systematicky uskutečňuje terénní programy pro bezdomovce je: Občanské sdružení NADĚJE a její Terénní program Praha streetwork (jak se prezentují na svých webových stránkách). Na webových stránkách nabízí následující

činnosti:

• vyhledávání a monitorování osob bez přístřeší a prostředí, ve kterém žijí • poskytování nízkoprahových služeb (potraviny, hygienické potřeby) • poskytování informací o rizicích spojených s daným způsobem života • poskytování základního sociálního poradenství (informace a zprostředkování sociálních služeb a běžných zdrojů) • doprovod (na úřady, do zařízení sociálních služeb, do zdravotnických zařízení apod.) • návštěvy a podpora osob bez přístřeší ve zdravotnických zařízeních • křesťanská duchovní služba (www.nadeje.cz)

92

6.6. Terénní sociální práce se ženami z oblasti placených sexuálních služeb

Malinová (2005) rozlišuje trojí motivaci k prostitučnímu chování motivace vnějším tlakem, motivace vlastní potřebou, motivace racionální rozvahou. První z nich se týká nejčastěji dívek a žen, které jsou k prostitučnímu chování přinuceny vnějšími okolnostmi. Mnohdy subjektivně vnímají prostituci jako jedinou možnou volbu neboť nemají podpůrnou sociální síť, chybí jim vhodný sociální kapitál, jsou adaptované v určitém sociálním vzorci (ponižování, násilí, chudoba, nezaměstnanost).

Do první skupiny patří zejména dívky, které opouštějí dětský domov, nevědí kam jít, jak se ve světě mimo instituci zorientovat. Patří sem romské ženy, pro které je výdělek z prostituce mnohdy jediným zdrojem příjmu pro celou rodinu. Také pro ženy závislé na návykových látkách je výdělek z prostituce v podstatě jedinou možností, jak si opatřit potřebnou dávku své drogy. Tato skupina žen se zdá být nejohroženější, protože nemají rodinu, zázemí, jsou odkázány na své tzv. “managery“ nebo pasáky, muže, kteří mnohdy hrubě zneužívají jejich situace, manipulují s nimi, někdy je až týrají.

Ženy propůjčující se k sexuálnímu styku za úplatu (prostituující ženy)

jsou

zastoupeny

v široké

věkové

škále

a

v různých

společenských vrstvách, mají různé motivy k prostitučnímu chování. „Mladé dívky jsou při poskytování sexuálních služeb vystaveny mnohem většímu riziku než dospělé ženy, a to jak po fyzické stránce (jejich organismus je promiskuitou, tj. větším počtem různých sexuálních partnerů, více destruován), tak po stránce psychologické - mladé dívky jsou snadněji ovlivnitelné, přístupnější k rizikovému chování.“ (Malinová, 2005, str.252)

Rizika spojená s placenými sexuálními službami jsou značně vysoká a týkají se mnoha oblastí. Vysoké je riziko spojené

93

s pohlavně přenosnými chorobami, zvláště s šířením víru HIV, ale i jiných

závažných

pohlavních

onemocnění.

Životní

styl

prostituujících žen je spojen i s řadou jiných zdravotních problémů, s kriminálním

chováním

druhých

osob,

se ztrátou základních

lidských práv a společenskou degradací. Hrozí jim riziko sociálního propadu, riziko vzniku závislosti na návykových látkách, násilí ze strany klientů nebo pasáků, aj.

Malinová (2005) uvádí následující postupy zmírňování negativních důsledků prostituce: - prevence pohlavně přenosných infekcí - prevence sociálního propadu (pomoc s bydlením, zajištění potřebných dokladů, plateb zdravotního a sociálního pojištění) - prevence kriminality (jak z hlediska, že pachatelkou kriminálních činů bude prostituující žena, tak i z hlediska, že bude jejich obětí) - prevence závislostí na návykových látkách - všestranná pomoc poskytovaná klientkám, pokud usilují o vybudování vlastní rodiny (rodinného zázemí pro jejich děti)

Terénní sociální práce s prostituujícímí ženami, je opět postavena na monitorování prostoru, kde se tyto ženy (příp. jejich pasáci) pohybují, a navazování kontaktu s nimi, používání metod krizové intervence. Podstatou je získávání informací o podmínkách jejích života skrze navázání kontaktu pro ně bezpečného a pomáhat tyto jejich životní podmínky zlepšovat. Úkolem pracovníka je poskytovat poradenství

v oblasti

zdravotní,

sociálně-právní

(ochrana

občanských práv a oprávněných zájmů klientek) a psychologické. Důležitou součástí terénní sociální práce v této oblasti je preventivní působení,

zmírňování

škod,

pomoc

při

předcházení

rizikům,

informování klientek o bezpečném sexu, o návazných službách (sociálních i zdravotních), reagování na potřeby klientek, předávání zdravotního materiálu, informačních brožur aj. Z rozhovorů s terénními pracovnicemi vyplynulo, že jde o práci s vysokým stupněm ohrožení. Pracovnice se mnohdy dostávají do velmi

94

zátěžových situací, vstupují do prostoru organizovaného zločinu. Je proto nezbytné uvědomovat si možná rizika a důsledně jim předcházet (vhodné je pohybovat se v terénu ve dvou či více lidech, chránit si své soukromí apod.).

Organizace, která se věnuje terénním programům pro tuto cílovou skupinu je:

Občanské sdružení ROZKOŠ BEZ RIZIKA, které vzniklo již v roce 1992. Rozkoš bez rizika popisuje svoji službu následovně:

"Dvakrát týdně v nočních hodinách navštěvujeme místa, kde se nabízejí placené sexuální služby. Zde oslovujeme naše již známé klientky

a

kontaktujeme

nové.

Přinášíme

s

sebou

možnost

bezplatného a anonymního testování prostřednictvím rychlotestů na HIV a syfilis přímo na místě, informační materiály o bezpečnějších formách

práce,

o

dalších

Nezapomínáme ani na

službách

našeho

sdružení.

nezbytné kondomy a lubrikační gely -

preventivní (ochranné) prostředky. Taková setkání zakončujeme pozváním na kompletní venerologické vyšetření. Pokud provádíme terénní sociální práci mimo místa, kde fungují naše poradenská centra, domluvíme se s klientkami na termínu výjezdu mobilní ambulance. Nesoustředíme se jen na otázku pohlavně přenosných chorob, ale přicházíme i s

nabídkou psychosociální pomocí.

Kontaktovaným klientkám také poskytujeme důležité rady pro jejích práci, např. jak snížit riziko protržení kondomu, co dělat, když kondom praskne. Na základě rozhovorů jsme zjistily, že sexuální pracovnice (profesionálky) často nevědí, jak se v takové situaci zachovat, a používají rizikové praktiky (výplach), které riziko infekce naopak zvyšují." Sdružení nabízí i následnou péči v poradenském středisku v centru Prahy.

(www. rozkosbezrizika.cz)

95

Projekt Magdala je síťovým projektem ČESKÉ KATOLICKÉ CHARITY (ČKCH). Je členem několika významných českých i mezinárodních

platforem

problematikou

(Koordona,

Trafficking,

COAT

NET

Trafficking

Network).

organizací, CAT -

-

zabývajících Christian

Christian

Podílí

se

na

se

danou

Action

Against

Organisations

Against

přípravě

společného

mezinárodního projektu proti obchodování s lidmi s Evropskou ženskou lobby.

Kromě krizové a komplexní následné

pomoci

obětem domácího násilí a obchodování s lidmi (nucenou prostituci či nucenou práci) se pracovníci projektu Magdala věnují práci v terénu.

Na svých webových stránkách prezentují svou činnost takto: Terénní pracovníci Charity pravidelně vycházejí do míst, kde se pohybují ženy v prostituci a vstupují také do erotických klubů s nabídkou služeb projektu Magdala. Cíle programu Streetwork :

Poskytnout co největšímu počtu osob v prostituci informace o obchodování s lidmi a

nuceni k prostituci,

nabídnout

dobré

podmínky k rozhodnutí odejít z tohoto zhoubného lidský život devastujícího prostředí. Poskytnout účinnou podporu ženám a jejich dětem, aby mohly žít důstojným a smysluplným životem. Chránit

obecnézdraví,

přispívat

k

snižování

rizik

šíření

nebezpečných nakažlivých pohlavních chorob, především viru HIV. Projekt Magdala

nabízí následnou péči v podobě chráněného

bydlení, kde spolu s uživateli služeb vytvářejí individuální plány. Tým terénních pracovníků a pracovníků následné péče je striktně oddělen. (www.charita-adopce.cz)

96

6.7. Terénní sociální práce s rodinami a dětmi ohroženými nepříznivým sociálním prostředím

Jde zejména o rodiny s dětmi, které a patří do rizikové (vulnerabilní) skupiny sociálně vyloučených. Rodiny jsou ohroženy především sociálně, tj. trpí existenční nouzí, nezaměstnaností, ztrátou bydlení, nízkým vzděláním apod.

Matoušek (2005, str. 76) používá termín “mnohaproblémové rodiny“ a do sféry vnějších obtíží řadí: „ ...vzdělání a práci, hospodaření s penězi, provoz domácnosti, stravování, bydlení, výchovu dětí, vztahy v širší rodině, kontakty s jinými lidmi a rodinami i kontakty s institucemi (komunitní vazby)“. Mezi problémy, které se v těchto rodinách vyskytují pak vyjmenovává tyto: „... zločinnost, závislost na návykových

látkách,

nezaměstnanost,

závislost

prostituce,

na

hazardních

nechtěné,

případně

hrách,

předčasné

těhotenství, zanedbávání, týrání a zneužívání (jehož adresáty mohou být děti, střední generace i starší lidé), incestní chování k sourozenci, záškoláctví dětí, útěky dětí z domova, osobnostní poruchy, duševní nemoci, sebevražedné pokusy a sebevraždy, somatické nemoci, zdravotní a mentální postižení, poruchy chování u dětí, poruchy učení u dětí, předčasné ukončení vzdělávání u dětí a dospívajících, aj.“ (Matoušek, 2005, str. 76)

Práce s ohroženými rodinami je velmi náročná. Mnohdy jde o problémy sahající do hluboké předávání

patologického

historie

řešení

rodiny, transgenerační

situací,

špatné

zacházení

s jednotlivými rolemi v rodinném systému. Členové rodiny mohou nespolupracovat, snaží se vytvářet koalice s terénním sociální pracovníkem

proti

ostatním

členům

rodiny.

Terénní

sociální

pracovník může být svědkem drobných i závažných střetů mezi jednotlivými členy rodiny.

97

V terénní

sociální

práci

se

nejčastěji

zpočátku

pracuje

s jednotlivcem, který přichází do pomáhající organizace nebo je nakontaktován

v rámci

streetworku.

Přichází

s

konkrétním

problémem (zakázkou), která se častěji týká existenční nouze (finanční, bytová tíseň) a hledá pomoc, řešení své situace. Probíhá tzv. krizová intervence, a teprve poté se rozvíjí, pokud vznikne taková zakázka, terénní sociální práce v přirozeném prostředí rodiny. Dalším způsobem, jak se sociální pracovník dostává do přirozeného prostředí ohrožených rodin, je sociální šetření na základě rozhodnutí Oddělení sociální ochrany dětí (OSPOD), o jejíž činnosti se zmiňuji výše (str.70). Pracovník terénní služby i zde monitoruje terén, nahlíží do celé rodinné situace, hledá zdravé aspekty rodiny, pracuje s rodinnou jako celkem. Terénní práce s ohroženými rodinami není terapeutickou činností, nabízí spíše sociálně-psychologickou podporu a poradenství (např. při výchově dětí, v komunikaci s úřady, při hledání zaměstnání apod.).

Důležitou součástí práce s ohroženou rodinou je navázání kontaktu a vytvoření vztahu založeného na důvěře a respektu. Někdy je však navození důvěry v rozporu s restriktivními opatřeními, ke kterým sociální pracovník resp. úředník svojí aktivitou přispívá (např. odebírání dětí z rodiny). Opět se zdá, že velmi důležitou roli zde má prevence, která má předejít nutnosti těchto krajních řešení a zdůrazňuje a zaměřuje se na zdravé, fungující mechanismy rodiny. Terénní pracovník má obhajovat zájmy a potřeby rodiny, poskytovat jim potřebné informace, doprovázet rodinu (nebo některé její členy) a zprostředkovávat komunikaci se soudy, na úřadech a v jiných institucích a službách, pomáhat při prosazování práv rodiny i jejích jednotlivých členů. K velmi důležitým úkolům terénní sociální práce s rodinou je i předcházení a ochrana členů rodiny před násilným jednáním

některého

z

členů

rodiny,

krizová

intervence

zprostředkování náhradního ubytování (azylu) pro matky s dětmi.

98

a

Poté, co terénní sociální pracovník úspěšně naváže s rodinou kontakt a uzavře s ní smlouvu o poskytnutí pomocí diagnostiku sociálního prostředí (monitoring)

provádí

a zpracuje sociální

anamnézu rodiny. Výsledkem této fáze je zpracování individuálního plánu pomocí, který je výsledkem vzájemné dohody o základních cílech, ke kterým bude pomoc směřovat.

Podstatnou součástí

sociální práce v přirozeném prostředí rodiny je např. i nácvik praktických dovedností (příprava stravy) a rozšiřováni kompetencí jejích členů (např. v péči o děti, kde je účinnou metodou mj. videotrénink interakcí, v komunikačních dovednostech, při vedení domácnosti, hospodaření s penězi ap.).

Individuální plán tedy

obsahuje konkrétní kroky, které povedou k naplnění stanovených cílů (zakázky). Součástí terénní sociální práce je zde i pravidelné společné vyhodnocování plnění jednotlivých kroků, hledání příčin, pokud se to nedaří, modifikace individuálního plánu i stanovení pravidel pro ukončení spolupráce.

99

Příklady terénních programů orientovaných na rodinu:

Občanské sdružení STŘEP - České centrum pro sanaci rodiny Posláním sdružení je: „Pomáhat dětem ( 0 - 1 5 let), jejichž vývoj je ohrožen v důsledku existence rizik a/nebo různé míry zanedbávání péče v rodinách. Nástrojem pomoci je poskytování sociálních služeb (s aspektem sociální rehabilitace, integrace, vyrovnávání příležitostí a vazeb na dodržování lidských práv), které mají charakter služeb veřejně prospěšných. Příjemcem této pomoci je nejen dítě, ale celá jeho rodina. Prostředkem je sociální a rodičovský výcvik - stimulace a rozvoj osobnosti dítěte, nácvik a podpora rodičovského chování, úprava rodinných a sociálních podmínek celé rodiny.“

Sdruženi Střep nabízí „Víceúrovňový program sociálních služeb pro děti ohrožené odebráním z rodin ze sociálních důvodů“. Jeho součástí je: • Doprovázení rodin - alternativa k umísťování dětí mimo domov (od roku 1997) - je určený pro cílovou skupinu dětí ve věku 4 - 1 5 let, které vykazují různou míru zanedbávání, žijící v rodinách nebo v zařízeních pro výkon ústavní výchovy (s perspektivou návratu do rodiny). Základním nástrojem projektu je sanace rodinného prostředí, tedy soubor služeb a programů zaměřených přímo na příčiny zanedbávání péče o dítě a na jejich eliminaci. • Dejme šanci šanci - projekt rané intervence (od roku 2000) - je určený pro cílovou skupinu mladých sociálně handicapovaných rodičů s dětmi v raném věku (0-3 roky) se zaměřením na nácvik rodičovského chování a stabilizaci sociálních podmínek pro péči o dítě - jedná se o prevenci zanedbávání péče o děti. • Dobrovolnický projekt (od roku 1999) je určený pro děti v rodinách, které jsou nebo byly zařazeny do jednoho z výše uvedených projektů sociálních služeb. Vybraní dobrovolníci pomáhají dětem při koordinaci a nácviku školní přípravy a aktivním trávení volného času.

(www.strep.cz)

100

Občanské sdružení HOST Home - Star ČR Svou činnost zaměřuje na podporu rodičů a jejich péči o dítě, které je mladší 6-ti let. „Hlavním cílem HoSt(u) je předcházení rizikům již ve stádiu jejich zrodu. Zaměřujeme se na podporu vývoje dětí v ranném stádiu, které je z hlediska formování osobnosti a budoucích mezilidských vztahů nejpodstatnější. Tento přístup včasného a cíleného zásahu je v zahraničí osvědčený a v podmínkách naší republiky stále vzácný. Podpora rodičů se děje prostřednictvím vyškolených dobrovolníků přímo v domácnostech rodin, kde působí jako hosté v jejich přirozeném prostředí. Významnou podmínkou našich služeb je, že dobrovolníkem může být pouze osoba s rodičovskými zkušenostmi. To znamená, že dobrovolníky jsou sami rodiče, kteří již překonali různé fáze vývoje rodiny a mají konkrétní představu o situacích a problémech, do kterých se mohou mladí a nezkušení rodiče dostat. Mohou tak pochopit a i předvídat různé nepříjemné životní situace, které mohou v průběhu zakládání nebo fungování mladé rodiny nastat (mladou rodinou rozumíme rodinu, kde je alespoň jedno dítě ve věku 6-ti let).“ HoSt může především pomoci: • • •

• • • •

rodinám s dětmi předškolního věku velmi mladým rodičům, kteří se o své dítě starají sami bez partnera - nebo jsou stále ještě sami dětmi rodinám, kde jsou různé sociální (a psychologické) problémy pramenící například z nezaměstnanosti, alkoholismu, užívání drog, příslušnosti k určité etnické minoritě nebo z příslušnosti ke skupině cizinců žijících na území ČR apod. osamělým a izolovaným rodičům (včetně osamělých otců, kteří sami vychovávají dítě) rodičům s dětmi s postižením nebo samotným rodičům s postižením rodičům, kteří trpěli deprivací ve svém vlastním živote a nikdy neměli příležitost zažít rodinný život (děti z dětského domova) maminkám v poporodní depresi

(ww.hostcz.org)

101

6.8. Lidé propuštění z výkonu trestu

Lidé propuštění z výkonu trestu jsou většinou zatíženi velkým množstvím problémů. Kromě toho, že mohou být ve finanční tísni a nemají se kam vrátit (ať už co se týče bydlení nebo zaměstnání), jsou silně stigmatízováni, potýkají se velmi často s tzv. prizonizací. Jde o velmi negativní důsledek života ve vězení, který způsobuje značné těžkosti při integraci do společnosti po propuštění z výkonu trestu. Člověk, který je potrestán odnětím svobody na dlouhou dobu, se přirozeně adaptuje na vězeňskou subkulturu. Ztotožňuje se s hodnotami a normami života ve vězení a odklání se tím od pozitivních

sociálních

dlouhodobé

uvěznění

norem. vlivem

„Obecně procesu

lze

konstatovat,

prizonizace

snižuje

že až

znemožňuje pravděpodobnost úspěšné reintegrace po propuštění (např. v oblastí sociálních vztahů). Působí negativně na formování sociálně

žádoucích

resocializačních

vzorců

záměrů

a

chování,

postihuje

i

snižuje tzv.

účinnost

prosocíální

typ

odsouzených.“ (Karabec, Blatníková, 2004) O to těžší situaci je pak po propuštění vystaven. Člověk opouští známý a paradoxně bezpečný prostor věznice a vstupuje do světa plného nástrah, nejistot a vysokých požadavků. Záleží samozřejmě na délce odnětí svobody. Čím déle je člověk uvězněn, tím nese po svém propuštění těžší důsledky.

Pro tyto lidi je přirozeně důležitá podpora určitého profesionála, ať už mu poskytne důležité informace nebo ho provede prvním obdobím a pomůže mu zorientovat se v nové situaci. Většina organizací, zabývajících se cílovou skupinou lidí, kteří se dostali do konfliktu se zákonem, nabízí intervence již ve vazebních věznících, dále během výkonu trestu a především po propuštění. Je důležité získat důvěru klientů, nabízet alternativu k vězeňské subkultuře, pomoci připravit své klienty na výstup z vězení, motivovat je k odpovědnému přístupu k vlastnímu životu a k řešení problémů.

102

Vzhledem k tomu, že většině odsouzených hrozí po propuštění z výkonu trestu sociální exkluze, snaží se odborníci této skutečnosti předcházet.

Z rozhovoru

s terénními

pracovníky

v této

oblasti

vyplývá, že náplň jejich činnosti tvoří především:

• vytváření individuálních plánů s klienty (zaměřují se zejména na oblasti bydlení, zaměstnání, sociálního zabezpečení) • poradenství (v mnoha psychologických a sociálních

oblastech),

doprovázení na úřady a do jiných organizací • asistence při vyhledávání zaměstnání či rekvalifikačních kurzů • nabídka volnočasových aktivit apod.

S některými klienty navazují pracovníci kontakt již ve věznicích před propuštěním. Docházejí za nimi v rámci domluvených a dopředu organizovaných návštěv nebo s nimi například korespondují v rámci projektu SOS centra Diakonie ČCE "Korespondence s vězni",

o

kterém budu hovořit níže. Již v tuto dobu společně začínají vytvářet postupy, aby byl přechod mezi vězením a "vnějším" světem co možná nejsnadnější.

Po propuštění se domlouvají na dalších postupech a zde začíná pracovník uplatňovat klasické terénní sociální práci.

Na úrovni jednotlivých samospráv se podobným činnostem věnují sociální kurátoři pro dospělé v rámci oddělení sociální prevence sociálního odboru. Na sociální kurátory se obracejí í lidé ve výkonu vazby a výkonu trestu odnětí svobody. Lidé po propuštění z výkonu trestu nebo výkonu vazby se pak na sociální kurátory obracejí zejména v následujících případech: • řeší pro klienta náročné životní situace - bytovou a ekonomickou situaci,

zprostředkovává

kontakty

s úřadem

práce

a

zaměstnavateli, spolupracuje pří navazování vztahů s rodinou nebo příbuznými

103

• pomoc

při

řešení

nejaktuálnějších

problémů,

které

nastaly

v souvislosti s propuštěním z výkonu trestu/výkonu vazby • jedná s orgány obcí a zdravotnickými a ostatními institucemi, s nestátnímí

organizacemi

a

církvemi,

právnickými

a

psychologickými poradnami • poskytuje klientovi psychosociální podporu • doprovází klienta, poskytuje mu asistenční služby, zpětnou vazbu a podporu na místě, pomáhá vyjednávat Sociální kurátoři se věnují dalším cílovým skupinám : Osobám bez přístřeší, osobám s patologickými závislostmi všeho druhu, osobám propuštěným ze školských zařízení pro výkon ústavní a ochranné výchovy po dosažení zletilosti, osobám, které nejsou schopny z důvodů svého psychického nebo společenského znevýhodnění požádat o sociální službu, osobám dlouhodobě nezaměstnaným, osobám s cizím státním občanstvím. (Bachmann O., Pěnkava P., 2001 )

104

Příklad organizace, které se věnuje osobám propuštěným z výkonu trestu:

SOS CENTRUM Diakonie ČCE - Středisko křesťanské pomoci v Praze Pro uživatele zažízení nabízí: • program „Korespondence s vězní“ • spolupráce s věznicemi • předvýstupní poradenství • podpora rodinám vězňů a jiným blízkým lidem • následná péče • motivační programy „získej zaměstnání“ v Praze Terénní programy se uplatňují v rámci následné péče, přesto je s klienty v některých případech kontakt navázán již před jejich výstupem z výkonu trestu. Děje se tak prostřednictvím nabídky korespondence s vězni, v případě, že klientovu zakázku není možné vyřešit písemně, je možné sjednat návštěvu ve vězníci. Následná péče nabízí následující okruhy činností: • vytváření individuálních plán po propuštění z výkonu trestu • socíální a právní poradenství • pomoc při řešení krizových situací, podpora v sociálním začleňování • pomoc při hledání ubytování, zaměstnání • doprovod na úřady a jiné instituce

(www. soscentrum.cz)

105

Praktická část 7. Kompetence terénních pracovníků působících v pražských organizacích 7.1. Cíl výzkumu

Cílem výzkumu bylo zjistit náplň a cíle terénní sociální práce, popsat

kompetence

terénních

sociálních

pracovníků,

jejich

dovednosti, znalosti, motivace a obavy, jak je sami reflektují, a porovnat odpovědi respondentů s kompetencemi předpokládanými ve vzdělávacích standardech. Cílem bylo také zjistit, jakou mají tito pracovníci podporu ve své vlastní organizaci.

7.2. Hypotézy výzkumu

Před zahájením výzkumu jsme si stanovila následující hypotézy:

Hypotéza č. 1 - Týká se náplně práce terénních sociálních pracovníků:

Předpokládá, že terénní sociální práce s různými

cílovými skupiny využívá podobných metod práce,

je

velmi

komplexní, práce s jednou cílovou skupinou se prolíná s prací s jinou cílovou skupinou.

Hypotéza č. 2 - Terénní sociální práce v oblasti sociální prevence představuje značné psychosociální riziko pro pracovníka. Je to práce vyvolávající řadu obav.

Hypotéza č. 3 - K nejdůležitějším vzdělávacím potřebám terénních sociálních pracovníků patří zlepšování komunikačních dovedností a dovednosti související s držením hraníc.

106

Hypotéza č. 4 - Věk a délka praxe v terénní sociální práci mají pozítivní vliv na kompetence terénních sociálních pracovníků.

Hypotéza č. 5 - Terénní sociální práci se, vzhledem k vysokým požadavkům na znalosti a dovednosti pracovníků, věnují lidé minimálně s vyšším odborným vzděláním

Hypotéza

č.

6

- Vzhledem

k náročnosti

práce

v terénu,

k nečekaným situacím, kterým musí pracovníci čelit, k nechráněným podmínkám, kterým jsou pracovníci v terénu vystaveny, nabízí každé pracoviště svým zaměstnancům pravidelnou supervizi.

Hypotéza č. 7 - Terénní sociální práci se věnují lidé motivovaní potřebou samostatnosti, svobody a kreativity.

Hypotéza č. 8 vlastnostem improvizace,

K základním schopnostem, dovednostem a

terénních

sociálních

schopnost

pracovníků

komunikace,

vysoká

patří:

schopnost

míra

tolerance,

flexibilita, odvaha.

Hypotéza č. 9 - Ke znalostem terénních sociálních pracovníků patří: znalost příslušných zákonů, znalost zdravotních rizik, zásady první pomoci, orientace v síti sociálních služeb.

Hypotéza č. 10 - Terénní sociální práce je postavena na týmové spolupráci. Terénní sociální pracovníci dostávají dostatek podpory ve svých týmech.

107

7.3. Metody výzkumu a volba vzorku respondentů

Při

výzkumu

jsem

použila

metodu

individuálního rozhovoru. Rozhovor

polostrukturovaného

probíhal na základě předem

připraveného dotazníku, který obsahoval 45 otázek (víz příloha č. 2).

Otázky

byly formulovány tak,

aby

přispěly

k objasnění

stanovených hypotéz. Kromě otázek, které měly potvrdit či vyvrátit výše zmíněné hypotézy, byly zařazeny též otázky, které zjišťovaly identifikační znaky respondentů a popisovaly cílovou skupinu, s níž pracovali.

Rozhovor jsem si vždy předem telefonicky nebo osobně domluvila s terénním pracovníkem, na kterého jsem získala kontakt níže popsaným způsobem. Schůzka s pracovníkem probíhala vždy na místě, které si pracovník sám zvolil. Z velké části se rozhovor odehrával na pracovišti respondenta, většinou ve víceúčelovém prostoru, kde se pohybovali i jiní pracovnicí nebo klienti. Za zmínku stojí, že ve čtyřech případech si pracovnici zvolili pro rozhovor neformální prostředí restaurace. Délka rozhovoru se pohybovala mezí 20 a 45 minutami. Všechny rozhovory jsem se souhlasem respondentů nahrála na digitální diktafon s tím, že jsem jim garantovala naprostou anonymitu. Z audiozáznamu jsem vytvořila písemný přepis, který se stal podkladem pro další analýzu.

7.4. Výběr vzorku respondentů

Jak jsem již uvedla v teoretické části své práce (viz kap. 6), vybírala jsem terénní sociální pracovníky z oblastí služeb socíální prevence tak, jak jsou vyjmenovány v Zákoně o sociálních službách č. 108 / 2006 Sb. Z každé oblastí jsem hovořila s dvěma až třemi terénnímí sociálními pracovníky, kteří mi byli většinou doporučeni koordinátory terénních programů v

nestátních organizacích stím , že jde o

pracovníky dostatečně kompetentními, kteří zároveň s rozhovorem souhlasí.

108

cílová skupina

zkratka

děti a mládež ohrožené nepříznivým sociálním prostředím

počet dotázaných pracovníků

DM

3

Děti a mládež osoby ohrožené závislostí na návykových látkách

D Drogy B

osoby bez přístřeší osoby chronicky duševně nemocné v následné péči

2

2

Bezdomovci PsN

2 Psychicky nemocní R Rodiny

ohrožené rodiny s dětmi

2

VL

osoby žijící v sociálně vyloučených lokalitách

2

Vyloučené lokality ohrožené osoby provozující placené sexuální služby

P

2

Prostitutky PV

lidé propuštění z výkonu trestu

2

Propuštění vězni

Tab.č.2: Struktura respondentů podle cílových skupin

Největší podíl respondentů, celkem 13, tvoří terénní pracovníci, kteří byli vybráni na základě mé telefonické žádosti vedoucími terénních programů v nestátních organizacích (šlo o oblasti práce s bezdomovci, lidmi s duševním onemocněním, uživateli drog, dětmi a mládeží, s lidmi žijícími v sociálně vyloučených lokalitách, s ohroženými rodinami a prostituujícími ženami). Vzorek jsem dále doplnila o dva respondenty z týmu komunitního plánování, jehož jsem členem (šlo o pracovníky veřejné správy). Dva respondenti jsou zaměstnanci organizace, v níž pracuji.

Vesměs jde o

pracovníky, kteří oficiálně pracují na pozici terénního sociálního pracovníka

na

základě

zkušenosti.

109

své

kvalifikace

nebo

dlouhodobé

7.5. Metoda zpracováni výsledků výzkumu

Vzhledem k malému vzorku respondentů je metodou zpracování výsledků především kvalitativní analýza. Kvantifikaci jsem prováděla pouze tam,

kde to bylo možné

(věk

respondentů a délka

zaměstnání v profesi, četnosti odpovědí, motivační škála). Výsledky mého šetření nejsou reprezentativní a nelze je zobecnit na celý soubor

terénních

sociálních

pracovníků

v České

republice.

Z volných odpovědí vybraného vzorku respondentů mohu pouze usuzovat na určité trendy a souvislosti, které se týkají kompetencí a vzdělávacích potřeb terénních sociálních pracovníků ve službách sociální prevence v Praze. Mohu provést shrnutí odpovědí, které se vyskytují opakovaně, mají společné jádro nebo vyjadřují důležitý společný motiv či charakteristiku. Jako důležitá opora při mém hodnocení

odpovědí

mi

posloužily

kompetence

sociálních

pracovníků podle Havrdové (1999) aplikované na terénní sociální prácí zpracované v kapitole 3. Jen malou část odpovědí bylo možné kvantifikovat.

7.6. Výsledky

7.6.1. Struktura souboru

Tabulka č.3 ukazuje strukturu souboru podle věku a pohlaví. Největší podíl tvoří muži a ženy ve věkové kategorii 26 - 30 let. Nejméně respondentů se řadí do nejmladší věkové kategorie 20 25 let, zvláště co se týče mužského zastoupení.

76,5% našeho

souboru jsou tedy pracovníci starší 26 let.

20 - 25 let

26 - 30 let

31 a více

Celkem

Muži

1

3

3

7

Zeny

3

4

3

10

Celkem

4

7

6

17

Tab. č. 3: Struktura respondentů souboru podle pohlaví a věku

110

Většina (71%) našich respondentů pracuje ve stávající organizaci déle než 3 roky (tab. č. 4)

do 3 let

5 pracovníků

3 - 6 let

11 pracovníků

více let

1 pracovník1

Tab č. 4: Délka práce respondentů v organizaci 1 17 let práce s osobami bez přístřeší

c ílo v á s k u p in a d o tá z a n é h o p ra c o v n ík a

D élka z a m ě s tn á n í (p o č e t let) v s o c iá ln íc h s lu žb á c h

v ve te ré n n í s tá v a jíc í s o c iá ln í o rg a n iza c i práci 12 5

v současné te ré n n í s lu žb ě

DM -1

15

DM -2

10

4,5

4,5

4,5

DM -3

6,5

1

6,5

1

D -1

8

4

1,5

1,5

D -2

6

3,5

2

2

B -1

17

10

17

10

B -2

4,5

1

4,5

1

PsN -1

10

3

3

3

PsN -2

8

1

2,5

1

R -1

3

10,5

6

6

6

R -2

5

1,5

3

1,5

V L-1

10

3

3,5

1,5

VL -2

3,5

3,5

1,5

1,5

P-1

8

5

5

5

P -2

17

5

5

5

PV-1

6,5

3

3

3

PV -2

8

1,5

3

1,5

Průměrně

9

3

Tab. č. 5: Respondenti podle počtu let v terénní sociální práci

Tabulka č. 5 poskytuje přehled dosud získaných zkušenosti terénních

sociálních

ať

už

v sociálních službách vůbec, v terénní sociální práci nebo

na

nynějším pracovišti.

pracovníků

v našem

souboru,

V současné terénní sociální službě pracují

průměrně 3 roky, v sociálních službách vůbec průměrně 9 roků.

111

Sedm pracovníků pracuje v sociálních službách více než 10 let, osm pracovníků 5 - 1 0 let, pouze dva pracovnici (12%) pracují v této oblasti méně než 5 let. V terénní sociální práci dva pracovnicí pracují

déle než 10 let, tři pracovníci 5 až 10 let a dvanáct

pracovníků méně než 5 let.

Pro dvanáct pracovníků je jejich současné zaměstnání první a zatím jedinou zkušenostní s terénní sociální prací. Jeden z nich však tuto práci vykonává již 10 let. Pět

pracovníků (29,5

%)

má s touto

formou sociální práce velmi malou zkušenost do 1,5 roku. Pět pracovníků z našeho souboru, získalo zkušenost v terénní sociální práci již dříve v jiné organizaci nebo s jinou cílovou skupinou.

Uvedená kritéria, jako je délka práce v organizaci a odpracovaný počet

let v terénní sociální práci, se vztahují ke kompetenci

terénních sociálních pracovníků - týkají se jejich zkušenosti, délky praxe. Většina našich respondentů (88%) má za sebou sice již více než 5 let praxe v sociální oblasti, avšak přes 29% respondentů má za sebou teprve maximálně 1,5 roku praxe v terénní sociální práci. Pro hlubší posouzení kompetence terénních sociálních pracovníků s nimiž jsem hovořila, jsem použila dalších kritérii, která se týkala využití pracovní doby a cílů a náplně jejich práce.

7.6.2. Využití pracovní doby terénních sociálních pracovníků

Čtrnáct pracovníků dělá tuto práci na plný úvazek a tři pracovníci na úvazek poloviční. Jeden z nich se terénní práci věnuje na půl úvazku mimo svůj hlavní pracovní poměr v jiném druhu sociální služby, další si rozděluje jeden úvazek mezi terénní sociální práci a práci v jiném druhu sociální služby, poslední pracuje na půl úvazku paralelně se svým řádným vysokoškolským studiem.

112

Pracovníci, kteří uvádějí plný úvazek, se v šesti případech věnují téměř výhradně terénní sociální prácí. Osm pracovníků uvedlo, že kromě samotné terénní sociální práce se věnuje ještě jiné činnosti: - pracovní náplň tvoří i činnosti spojené s jejich řídící pozicí (koordinace, management, administrativa) - 5 pracovníků - pracovní náplň tvoří i jiné činnosti ve stejné organizací (pracovní doba je pak rozdělená mezi práci v terénu a práci v jiném druhu sociální služby (v azylovém domě, v nízkoprahovém zařízení pro děti a mládež, v rámci krizové pomoci) - 3 pracovníci

7.6.3. Cíle a náplň práce s jednotlivými cílovými skupinami

Zde přináším odpovědi respondentů na otázky, které se týkaly obsahu práce, její náplně a cílů, kterých chtěli dosáhnout:

Pracovníci

z

oblasti

práce

s

dětmi

a

mládeží

ohroženými

nepříznivým sociálním prostředím:

vyhledávat

a

monitorovat

kontaktovat lokalitu,

klienty,

směřovat

prohlubovat klienty

z

důvěru,

ulice

do

nízkoprahových center, prohlubovat vztahy s klienty, nabízet alternativu k institucionálním službám, nabídnout alternativu k pasivnímu trávení volného času, snižovat rizika, rizikové chování, doprovázet klienty na úřady, na policii, nabízet poradenství,

sociálně-právní

informace,

sociálně

právní

ochrana dětí a mládeže, docházení do škol, do rodin, k soudu, do poraden a jiných organizací.

Pracovníci z oblasti práce s osobami ohroženými závislostí na návykových látkách:

vyhledat a kontaktovat skrytou drogovou klientelu a přivést ji k síti socíálních služeb, snižovat rizika (harm reduction), předávat

informace

113

o

méně

rizikové

aplikaci

drog,

bezpečném sexu, informace z oblasti sociálně-právní a zdravotní, které vedou ke snižování rizik, poskytovat klientům krizovou intervenci.

Pracovníci z oblasti práce s osobami bez přístřeší:

vyhledat a kontaktovat osoby v tíživé životní situaci bez trvalé možnosti bydlení, pomoci hledat lidi bez domova v místě kde se sdružují, pomoci jim v hledání východiska, životního cíle, pomáhat snižovat rizika vyplývající z jejich životního stylu, nabízet

poradenství,

hygienický

materiál,

jídlo,

nabízet

návazné služby.

Pracovníci z oblasti práce s osobami chronicky duševně nemocnými v následné péči:

zkvalitnit život cílové skupině (v oblasti bydlení, volného času, zaměstnání), vést je k samostatnosti, předcházet relapsům, vytvářet individuální plány, zastupovat klienty na úřadech, jednat s opatrovnicemi, asistovat při realizování cílů,

spolupracovat

s

ostatními

sociálně-zdravotními

službami.

Pracovníci z oblasti práce s ohroženými rodinami:

pracovat

s

rodinami

tak,

aby

byly

schopny fungovat

samostatně a nepotřebovaly vyhledávat sociální služby, rozšiřovat kompetence uživatelů služeb tak, aby se snižovala rizika sociálního vyloučení, pomáhat zlepšovat komunikační dovednost, doprovázet na místa, kde klienti nejsou schopni sami prosazovat svá práva, zajišťovat schůzek s dalšími institucemi a organizacemi, pomáhat s vedením domácností, starat se o výživu dětí, pomáhat s výchovou s důrazem na interakci rodič-dítě.

114

Pracovníci z oblasti práce s osobami žijícími v sociálně vyloučených lokalitách:

zlepšit sociální podmínky lidí žijících v sociálně vyloučených lokalitách,

docházet

vyhledávat klienty,

do

samotných

lokalit,

navazovat kontakt,

do

rodin,

získávat důvěru,

rozvíjet spolupráci, vzdělávat je, učit je orientovat se ve službách,

v jejich

právech,

vytvářet

individuální

plány,

doprovázet je na úřady, k soudu a do jiných zařízení, pomáhat v administrativních problematiku

bydlení,

činnostech,

nezaměstnanosti,

pomáhat systému

řešit státní

socíální podpory.

Pracovníci z oblasti práce s ohroženými osobami provozujícími placené sexuální služby:

vyhledávat a kontaktovat ohrožené osoby, vytvářet atmosféru důvěry,

pomáhat

zamezit

šíření

pohlavně

přenosných

nemocích, předávat informace o bezpečném sexu, nabízet sociální poradenství, nabízet návazné socíální a zdravotní služby,

předávat

informace,

informační

letáky,

materiál

(kondom, lubrikační gel).

Pracovníci z oblasti práce s osobami propuštěnými z výkonu trestu:

poskytnout podporu lidem propuštěným z výkonu trestu, pomáhat jim

v jejich

dezorientaci a strachu.

Vytvářet

individuální plán po propuštění z výkonu trestu. Podporovat je v sociálním začleňování a nabízet poradenství, doprovázet klienty na úřady a do jiných institucí, podporovat je ve shánění ubytování, zaměstnání, provádět šetření, dohlížet na lidi podmínečně propuštěné z výkonu trestu.

115

Při práci s různými cílovými skupinami se objevují některé společné cíle a podobná náplň činnosti: vyhledat, kontaktovat a navázat vztah s klienty, přivést cílové skupiny k sociálním službám pro ně přijatelným,

poskytnout jim kvalifikované poradenství, snižovat

rizika, spolupracovat s návaznými organizacemi, doprovázet klienty na úřady a do jiných institucí.

Z rozhovorů vyplývá, že dlouhodobé Individuální práci a vytváření individuálních plánů s klienty se věnují pouze někteří pracovníci a pouze u některých cílových skupin - u osob žijících v sociálně vyloučených lokalitách, osob chronicky duševně nemocných v následné péči, lidí propuštěných z výkonu trestu. Individuální plánování péče by však podle standardů kvality sociálních služeb mělo být součástí terénní sociální práce se všemi cílovými skupinami. Plánování sociální služby se liší podle typu služeb. V některých

případech

probíhá

plánování

jednorázově,

během

krátkého rozhovoru mezi pracovníkem a klientem (jednorázové či krátkodobé služby) a jde především o předání informace nebo materiálu - výměna stříkaček u drogově závislých, práce s částí bezdomovců či prostituujících žen, streetwork s ohroženými dětmi a mládeží. U služeb střednědobého či dlouhodobého charakteru, kde jde o komplexní podporu klienta zaměřenou na změnu, je plánování nedílnou součástí poskytované služby. Všichni pracovníci by měli toto kritérium znát a umět s ním pracovat.

7.6.4. Motivace a obavy respondentů před zahájením činnosti v oblasti terénní sociální práce

Přehled

motivací,

které

respondenty přináší tab. č. 6.

116

se

objevovaly

v

rozhovorech

s

motivace oslovených respondentů k terénní sociální práci

cílové skupiny terénní sociální práce

• • • • • •

DM

•

D •

• • • •

B

•

/

•

PsN

• • • •

R

• •

VL

• • • •

P

• •

pestrost práce, nemonotónnost, flexibilita, volnost práce "na vzduchu" neinstitucionální forma sociální práce větší důvěra pracovníka s klientem možnost poznat prostředí, ve kterém klienti žijí práce s cílovou skupinou, vlastní zkušenost s užíváním drog možnost navázat první kontakt, jde o aktivní práci s klientem, nikoli pasivní pracovník získává zkušenosti z oblasti držení hraníc, naučí se pracovat s manipulací ze strany klientů (dobrá zkušenost do další praxe) pestrost, kreativita, rozmanitost k prácí v terénu vedly organizační změny, vývoj organizace křesťanská láska v praxi cílová skupina /

možnost oslovit lidi, kteří sami nenašli cestu k jiným službám styl práce chození do terénu, flexibilita, komplexnost větší efektivita práce v přirozeném prostředí klienta práce v týmu motivace spojená s konkrétní cílovou skupinou důležitá propojenost práce v organizaci a terénu efektivita práce, navázání důvěrnějšího kontaktu, větší možnost poznat přirozené prostředí klientů pestrost, nejde o kancelářskou práci styl práce konkrétní organizace cílová skupina práce byla součástí náplně práce organizace práce s konkrétní cílovou skupinou zahraniční zkušenost způsob jak se dostat k cílové skupině, jak předávat důležité informace

větší efektivita - úřady a organizace lépe reagují na pracovníka než na klienta PV • přirozená součást práce s touto konkrétní cílovou skupinou Tab. č. 6: Motivace respondentů k terénní sociální práci •

Nejčastěji uváděnou motivací byl styl samotné práce (flexibilita, pestrost, kreativita, rozmanitost, komplexnost) a motivace pracovat s konkrétní cílovou skupinou. Dalším často zastoupeným motivem je práce v přirozeném prostředí klientů a z toho plynoucí výhody jako

navázání

důvěrnějšího

vztahu

a

zefektivnění

práce.

Opakovaně také zazněl fakt, že práce v terénu vznikla jako součást

vývoje dané organizace a zavádění nových metod práce. Jiné motivy se objevily ojediněle.

Terénní

sociální pracovníci také hovořili o řadě obav, které jsou

spojeny s jejich prací (viz tab. č. 7).

c ílo v é s k u p in y

o b a v y te r é n n íc h s o c iá ln íc h p r a c o v n ík ů

te r é n n í s o c iá ln í

s p o je n é s v ý k o n e m s o c iá ln í p rá c e v d a n é

p rá c e

o b la s ti

• •

DM D

• • • •

přenášení práce do svého soukromí obava z toho, že nedostihne dost lidí, že mu jích hodně "proteče mezi prsty"

• • •

vstupování do prostoru klientů (pocit ohrožení) obava z duševní nemoci (co to obnáší) neschopnost pružně reagovat, nebude mít dostatek informací

•

zneužívání a využívání ze strany klientů nespolupráce, demotivace klientů obava ze vstupování do přímého prostředí klientů

B

PsN

R

• •

VL

P

navazování kontaktu, schopnost komunikovat (obavy z chyb v komunikaci) strach ze selhání, ztráty důvěry, strach, že se ztrapní strach, že nebude umět pružně reagovat strach z vlastního selhání (z vlastních chutí)

• • • • •

• PV

obava z nepřijetí, z nenavázání kontaktu, z nezískání důvěry, nevybudování přirozené autority, respektu ze ztráty získané důvěry docházení do cizího prostředí (obava z nebezpečných situací) nenavázání kontaktu, nezískání důvěry samotné prostředí (noc, přítomnost kuplířů) ohrožení spojené s výkonem samotné práce (napadení, zabití) z neformálnosti prostředí a s tím spojené posunutí hranic, pracovník vstupuje do prostoru, který patří klientovi (strach z neudržení hranic)

Tab. č. 7: Obavy respondentů z výkonu terénní sociální práce

Nejčastěji z rozhovorů vyplynula obava ze selhání, ať už ze ztráty důvěry, z neschopnosti poskytnout klientům kvalifikovanou službu (neschopnost

pružně

reagovat

118

a

poskytnout

kvalifikované

informace),

z neschopnosti

navázat

dobry

kontakt,

úspěšně

komunikovat, získat důvěru. Početně zastoupeny jsou také obavy spojené se vstupováním do cizího prostředí (strach z neudržení hranic, z nebezpečných situací) a ze zneužívání pracovníků klienty. Respondenty vyjádřené obavy se hodně podobají. Zaujalo mě, že pouze jednou zazněla obava plynoucí ze specifik cílové skupiny (obava z duševní nemoci). Pouze dva respondenti uvedli, že žádné obavy neměli.

7.6.5. Míra informovanosti pracovníka o terénní sociální práci před zahájením jeho činnosti v této oblasti

Na otázku: „Když jste začínal/a dostatek

informací

respondentů

o této

terénní sociální práci měl/a jste

sociální

(65%), že ano,

čtyři

službě?“

odpovědělo

respondenti,

že

11

ne a tří

respondenti se nevyjádřili zcela jednoznačně.

Respondenti, kteří měli již dříve informace nebo zkušenosti z oblastí terénní sociální práce, v níž nyní pracovali, se odvolávali zejména na tyto zdroje: - kolegové z organizace (4x) - předchozí dobrovolnická činnost ve stejné organizaci (3x) - předchozí zaměstnání (3x) - vzdělávací instituce - škola, semináře (3x) - samostudium - četba knih, brožur, časopisů (3x) - stáž v jiné organizaci, kde také poskytují terénní sociální služby (3x). Z toho jedna respondentka uvedla bohaté zahraniční zkušenosti.

Respondenti, kteří neměli předchozí informace a zkušenosti, by je očekávali z těchto zdrojů: - praxe v terénních sociálních službách organizované školou (2x) - metodika vypracovaná na pracovišti - podmínky vytvořené organizací (zácvik, zaškolení)

119

- poskytnutí seznamu doporučené literatury - možnost praxe v jiné organizaci , která se zabývá stejnou či podobnou problematikou.

Dva respondenti uvedli, že některé informace měli, ale nebylo jich tolik, aby se mohli cítit dostatečně vybaveni pro vstup do této služby.

Jeden

respondent uvedl,

informací, že je málo zkušený.

že dodnes

nemá dostatek

Přesto všichni uvádějí, že

informace, které mají, získali od kolegů.

7.6.6. Věk vhodný pro zahájení činnosti v terénních sociálních službách

14 respondentů (81%) vyjádřilo názor, že na věku záleží, někteří z nich stanovili spodní hranici. Tři respondenti uvedli zároveň spodní hranici 22 let, tři 21 let, dva 20 let a jeden 18 let. Všech 14 respondentů argumentovalo tím, že důležitým předpokladem je fakt, aby šlo o vyzrálou, stabilní osobnost, která má dostatek zkušeností a plně si uvědomuje odpovědnost za svou práci a rizika, která práce přináší.

Tři

respondenti

uvedli,

že

na

věku

nezáleží.

Z toho jedna

respondentka alespoň uvedla, že by měl mít tento pracovník dostatek zkušeností. Další dva respondenti, kteří shodně pracují s cílovou skupinou bezdomovců se vyjádřili, že záleží na touze pomáhat a ochotě pracovat s bezdomovci.

7.6.7. Kompetence terénních sociálních pracovníků z pohledu respondentů

Otázky týkající se kompetencí terénních sociálních pracovníků směřovaly jednak do oblasti specifických osobnostních předpokladů - vlastností a dovedností (tab.č.8), jednak do oblasti specifických znalostí a potřebných informací (tab.č.9).

120

c ílo v é s k u p in y

s p e c ific k é v la s tn o s ti a d o v e d n o s ti p ra c o v n ík a

te ré n n í s o c iá ln í

te ré n n í s o c iá ln í p ráce v d a n é o b la s ti

p rác e

komunikační dovednosti (verbální i neverbální), schopnost empatie, podpory, upřímnost, cit pro situaci, zásadovost, nestrannost, spravedlnost, držení hranic, jasné definování pravidel a jejich dodržování, odvaha, smysl pro humor, otevřenost, pružné reagování (ne rigidně), pohotovost,

DM

komunikační dovednosti, zralost, zkušenost, vzdělanost, nastavenost rozvíjet se, otevřenost, fyzická kondice, iniciativa, odvaha, umění držet hranice a pružně reagovat na potřeby klienta

D

vhodné komunikační dovednosti, dobrý vztah k lidem, vstřícnost, zájem o lidi, empatie, nastavenost k učení psychická odolnost, schopnost improvizovat a pružné reagovat, schopnost koordinace a vyjednávání, umění se navázat na klienta za účelem získání důvěry, asertivita, otevřenost k odlišnostem, vnímavost a dobrá fyzická kondice

B

PsN

komunikační dovednosti (verbální i neverbální), rozhodnost, trpělivost, respekt ke klientům, flexibilita, pružné reagování, R dochvilnost, držení hranic, zásadovost komunikativnost, reálné představy a očekávání (nemít spasitelský komplex), znalost a držení hranic, schopnost VL vymezit se, stabilita znalost svých limitů a možností, držení hranic, otevřenost, příjemné vystupování, schopnost získávat si důvěru, blízký vztah k cílové skupině, odvaha, motivace, kvalifikace, ochota na sobě pracovat a rozvíjet se, absence předsudky, P komunikativnost, autenticita, trpělivost a respekt komunikační dovednosti, schopnost držení hranice, zdravý odstup, pružné reagování, rozhodnost, kreativita, flexibilita, zásadovost (stát si za svými názory a rozhodnutím), dodržování úmluv, schopnost sebereflexe (uvědomovat si své slabé stránky), autenticita, příkladný postoj směrem ke klientům, umění navázat vztah s klientem, stabilita, empatie, reálný pohled na problematiku, nestrannost, PV spravedlnost Tab.č. 8: Vlastnosti a dovednosti terénních sociálních pracovníků podle názorů respondentů

Nejvíce respondentů uvádí vlastnosti a dovednosti spojené s uměním komunikace komunikovat jsem komunikačních

a

to

v

zahrnula

dovednostech

121

15 kromě

případech. obecného

(verbálních

i

Do

dovednosti

vyjádření

o

neverbálních)

i

následující - upřímnost, otevřenost, asertívita, umění se navázat na klienta, navázat s ním vztah, vyjednávání.

Ve 13 případech respondenti uvádějí schopnost pružně reagovat, kam jsem zahrnula i vyjádření typu - být rozhodný, flexibilní, schopný improvizace, pohotový, ne rigidní, mít cit pro situaci.

V 9 případech jako specifickou dovednost respondenti uvádějí schopnost držet si hranice, kam dle mého patří také zdravý odstup, umět vymezit se, znát své limity a možnosti. V 7 případech se v rozhovorech uvádí stabilita, psychická odolnost (také odvaha, zralost).

V 5 případech zásadovost

(také stát za svými názory, dodržovat

pravidla, držet domluvy) a schopnost empatie (vnímavost, podpora). V 5 případech je podle respondentů důležitou dovedností byt nestranný a spravedlivý a být nastavený k dalšímu rozvoji, učit se, mít sebereflexi (také uvědomovat si své slabé stránky). Dvakrát se v rozhovorech objevily schopnosti typu: být realistický, mít reálné představy a očekávání, mít dobrou fyzickou kondici, respektovat klienty, být otevřený k odlišnostem, být autentický, být trpělivý. Jednou respondenti uvádějí: mít smysl pro humor, být schopný koordinace,

mít blízko k cílové skupině,

mít zkušenosti, být

vzdělaný, být iniciativní, mít rád lidi, neodvracet se od klientů, pracovníkovi musí jít o lidi, umět získat důvěru, být dochvilný, být příjemný, mít schopnost získat si důvěru, být kreativní, jít klientům příkladem, být respektující i motivovaný, nevytvářet si předsudky.

122

cílové skupiny terénní sociální práce

specifické znalosti pracovníka terénní sociální práce v dané oblasti

DM

znát cílovou skupinu, právo, právní minimum, zákon o sociálních službách, metody sociální práce, základy psychologie, Listinu základních práv a svobod, mít znalosti drogové scény, znát současné trendy a životní styl mladých lidí

D

krizová intervence, znalost legislativy, mít povědomí o systému služeb, mít znalosti z oblasti sociální, právní, zdravotní, znát metody sociální práce a specifika pomáhající profese, mít přehled o drogové scéně, účincích a aplikaci jednotlivých drog

B

znát systém sociálních služeb, vědět, jak fungují úřady, znát efektivní postup pomoci, vědět kde dohledat informace z oblasti práva, sociálního zabezpečení, vědět na koho se obrátit

PsN

znát specifika cílové skupiny (vliv nemoci na chování a prožívání klienta), znát postupy pro stanovování cílů, umět "krokovat", umět dobře mapovat problémové oblasti, znát danou lokalitu, orientovat se ve městě, uvědomovat si rizika a znát základy osobní bezpečnosti, znát legislativu i systém sociálních služeb

R

znát terén, lokalitu, kde klienti žijí nebo kde se pohybují, znát systém úřadů, vědět, jak úřady fungují, orientovat se v sociálním zabezpečení, znát právní minimum, znát etický kodex, mít informace z oblasti závislostí, dlouhodobé nezaměstnanosti a minorit, mít znalosti na úrovni psychiatrického minima

VL

P

mít znalosti ze sociálně-právní oblasti, znát specifika práce v terénu, znát lokalitu, ve které se klienti pohybují, znát postup pomoci znát cílovou skupinu a prostředí, ve kterém se klienti pohybují, mít informace o “sex průmyslu", mít povědomí o pohlavně přenosných nemocech a další informace ze zdravotní oblasti, znát sociálně-právní oblast

znalost cílové skupiny a prostředí, ze kterého klienti přicházejí, znát rizika, znát systém sociálních služeb, znát zákony, mít sociálně právní znalosti, znát metody sociální PV práce a umět intervenovat v krizových situacích (Kl) Tab. č. 9: Znalosti terénních sociálních pracovníků podle názorů respondentů

123

Znalosti terénních sociálních pracovníků by podle naprosté většiny respondentů

měly

být

z oblasti

sociálně

právní

a

z oblasti

fungování systému sociálních služeb. Jako podstatnou vnímají mnozí respondenti i znalost specifik cílové skupiny (např. přehled o drogové scéně, účincích a aplikaci jednotlivých drog, současné trendy a životní styl mladých lidí, přehled o drogové scéně a účincích a aplikaci jednotlivých drog, mít informace z oblasti závislostí, dlouhodobé nezaměstnanosti, minorit, psychiatrického minima, vědět o vlivu duševní nemoci na chování a prožívání klienta, mít informace o “sex průmyslu“. Ve třech případech uvádějí pracovníci jako nezbytné znalost terénu, lokality, prostředí kde klienti žijí

(žili)

nebo

kde se pohybují

(pohybovali).

Několik

respondentů vyjádřilo, že jako důležité vnímají znalost efektivních postupů pomoci, umět dobře mapovat problémové oblasti. Ve dvou případech (VL, PsN) jde o pracovníky, kteří uvedli, že do jejich náplně práce patří dlouhodobá individuální práce s klientem a vytváření potřebné

individuálních plánů.

Opakovaně se ukázaly jako

znalosti metod sociální práce a krizové intervence,

informace ze zdravotní oblasti, znalost možných rizik a základů osobní bezpečnosti. V jednom případě se objevily následující potřebné

specifické znalosti:

základy

psychologie,

specifika

pomáhající profese, znalost etického kodexu, znalost specifik práce v terénu.

7.6.8.

Subjektivní

vnímání

problémů

a rizik

při vlastním

výkonu terénní sociální práce

Situace, které vnímají terénní pracovníci jako ohrožující a rizikové, jsou uvedeny v tabulkách č. 10. a 11.

124

c ílo v é s k u p in y

z á tě ž o v é a p ro b lé m o v é s itu a c e v n ím a n é

te ré n n í s o c iá ln í

te ré n n ím i p ra c o v n ík y v d a n é o b la s ti s o c iá ln í

p rá ce

p ráce

DM

podceňování ze strany okolí, nezájem, nepochopení veřejnosti, malá podpora služby, nejasný efekt, špatné financování, nejasné výsledky, nejistoty do jaké míry jde ještě o pomoc, kdy je pomoc ještě efektivní

D B

nedostatek personálu, nedostatek času (málo lidí, hodně práce), fyzická zátěž, mnoho klientů na málo pracovníků (190 lidí za 4 hodiny) časné vstávání, fyzická zátěž

PsN

málo času, práce pod časovým tlakem, změny ujednání, řešení krizových či nouzových situací, změny v organizaci, fyzická náročnost spojená s cestováním z místa na místo (situace v MHD)

R

spolupráce s úřady, ztrátové časy (nemožnost přesně načasovat službu), neefektivní využití času (ztrátové časy), nespolehlivost klientů, systém úřadů, někdy zátěžové jednání s klientem

VL

P

nespolehlivost klientů, nereálná očekávání od klientů a z toho plynoucí tlak na pracovníky, někdy špatná spolupráce s úřady, kvůli nerespektování NNO, problém neporozumění ze strany veřejnosti obtížnost ve vyhledávání níght klubů a privátních bytů, problémy s majiteli těchto klubů, s pasáky, navazování důvěry ze strany klientů, bezmoc v některých situacích (když se děje evidentní bezpráví a pracovníci nemohou vzhledem ke stylu a taktice práce zasáhnout)

obtížnost rozlišení, kdy klienta zplnomocňovat a kdy za něj jednat, kdy končí podpora a začíná kontrola, V nespolehlivost klientů, někdy malá efektivita Tab. č. 10: Zátěžové situace pro terénní sociální pracovníky podle vyjádření respondentů

Nejvíce respondentů vnímá zátěž, která plyne ze samotného jednání a spolupráce s klienty (nereálná očekávání od klientů a z toho plynoucí tlak na pracovníky, těžké navazování důvěry ze strany klientů, těžké rozlišování, kdy klienta zplnomocňovat a kdy za něj jednat, kdy končí podpora a začíná kontrola, nejistoty do jaké míry jde ještě o pomoc klientům). Samostatně pracovníci ve čtyřech případech uvádějí nespolehlivost klientů (změny ujednání). V pěti případech se pracovníci potýkají s nedostatkem času (práce pod časovým tlakem, ztrátové časy) a s tím souvisejícím nedostatkem

125

personálu. Ve třech případech se objevila jako zátěžová špatná spolupráce s úřady a fyzická náročnost terénní sociální práce. Dva respondenti uvádějí neporozumění ze strany veřejnosti (malá podpora) a nejasný efekt terénní sociální práce. Jen jedenkrát se jako zatěžující vyskytlo špatné financování, řešení krizových či nouzových situací, změny v organizaci, obtížnost ve vyhledávání night klubů a privátních bytů, problémy s majiteli těchto klubů, s pasáky, bezmoc vyplývající z některých situaci v terénu. Jen jedna respondentka nevnímá žádnou zátěž.

c ílo v é s k u p in y

rizika s p o je n á s te ré n n í s o c iá ln í prací

te ré n n í s o c iá ln í

v n ím a n á te ré n n ím i p ra c o v n ík y v d an é

p rác e

o b la s ti s o c iá ln í p ráce

zklamání klientů, ztráta důvěry, nedostatek financí, porušování hranic, pracovník jako oběť manipulace DM klientů, spolupráce s policií x důvěra klientů manipulace s toxickým odpadem, únava, vyčerpanost (fyzická i emoční), mesiášský komplex, nepřipravenost na výkon terénní sociální D práce, frustrace nároky donátorů, ztráta důvěry, napadení, konflikt, B přenos kožních chorob, a jiné zdravotní problémy bezpečnost, improvizace, rizika plynoucí ze vstupu PsN do prostředí klienta, udržení profesionálního vztahu agrese ze strany klientů (bezpečnost pracovníků), porušení mlčenlivosti, riziko překročení role vyplývající z neformálního prostředí, nezdravá závislost mezi pracovníkem a klientem, bezpečí R pracovníka přetažení, vyhoření, prolínání práce a soukromí, VL přílišná identifikace s problémy klientů bezpečnost pracovníků, konflikt mezi pracovníky a pasáky, ohroženi života, zdraví, vyhrožování, P věznění nedržení hranice, neformálnost prostředí, riziko vytváření koalicí s někým z rodiny proti klientovi, nátlak od klientů (příp. jeho rodiny), napadení od klientů, ohrožení života, riziko spojené s V ukončováním služby (klienti berou jako zradu) Tab.č. 11: Rizika terénní sociální práce podle vyjádření respondentů

Za největší riziko považují respondenti ohrožení spojené s přímou či skrytou agresí (napadení spojeno s ohrožením života či zdraví, manipulace či nátlak) ze strany klientů, případně jiných účastníků intervence. Uvědomují si ohrožení svého zdraví i z jiných důvodů

126

(manipulace s toxickým odpadem,

přenos kožních chorob, vznik

jiných zdravotních problémů spojených s výkonem práce v terénu).

Jako závažné riziko označili respondenti neprofesionální přístup pracovníka k výkonu terénní sociální práce (mesiášský komplex, nepřipravenost

na

výkon

této

práce,

neschopnost

udržení

profesionálního vztahu, nezdravá závislost mezi pracovníkem a klientem,

prolínání

práce a soukromí,

přílišná

identifikace

s

problémy klientů, vytváření koalice s někým z rodiny proti klientovi, porušení mlčenlivosti).

Předchozí rizika mohou mít souvislost s dalšími uvedenými riziky. Je to

především

respondenty často

uváděné

riziko spojené

s nedržením hranic (např. vstupuje-li pracovník do přirozeného neformálního prostředí klientů, aniž by to byla součást definované zakázky, poskytuje-li pracovník klientovi služby, které přesahují jejich profesní vztah, aj.). Několikrát pracovníci označili jako riziko ohrožení

důvěry

klientů

vedoucí

k

jejich

zklamání

(např.

v souvislosti se spoluprací pracovníka s policií).

Riziko, které může mít negativní vliv na samotný výkon terénní sociální práce, vidí pracovníci také ve vlastní fyzické únavě, vyčerpanosti (fyzické i emoční),

frustraci, přetažení, vyhoření.

K dalším uváděným rizikům patří nedostatek financí, vysoké nároky donátorů, rizika spojená s improvizací.

Z rozhovorů vyplynulo, že podstatné je rizika především dobře znát a umět jím předcházet.

7.6.9. Hodnocení efektu terénní sociální práce samotnými pracovníky

Z rozhovorů

vyplynulo,

že

krátkodobý efekt je

viditelnější

a

zřetelnější než dlouhodobý efekt. Respondenti uvedli, že dostávají

127

od klientů okamžitou zpětnou vazbu, vidí okamžité výsledky konkrétní intervence. Při hodnocení krátkodobého efektu vycházejí z toho, zda se podařilo naplnit zakázku či nikoli. Jako efektivní někteří uvádějí už samotnou podporu klientům, vyslechnutí, předání informace. Také to, že pracovníci nesmějí mít velké cíle.

Dlouhodobý efekt není tak zřetelný, je těžko měřitelný, zpětná vazba není okamžitá nebo nepřijde vůbec, těžko se hodnotí. Záleží na očekávání a cílech pracovníka i klienta (musí být reálné). Záleží na typu práce, na cílové skupině.

V terénní prácí, která se věnuje lidem s duševním onemocněním pracovníci

uvedli,

že

pravidelně

hodnotí

spoluprácí s klienty.

Dostávají přímou zpětnou vazbu a mohou hodnotit i střednědobý či dlouhodobý efekt.

Někteří respondenti uvedli, že zpětná vazba od klientů je velmi důležitá, zabraňuje vyhoření, pocitům frustrace, vysoké fluktuaci pracovníků.

Důležitá je

i zpětná vazba od kolegů,

podpora

pracoviště. Někdy je v rozporu očekávání pracovníka a klienta, pak se efekt těžko hodnotí.

7.6.10. Role a podpora týmu, význam supervize

V devíti případech mají pracovníci týmové porady 1x týdně a pro všechny tyto pracovníky je frekvence týmových porad vyhovující. Dva pracovníci uvedli, že mají poradu každý den a i pro ně je současná praxe vyhovující. Dva pracovníci uvedli, že mají porady 1x za 14 dní. Pro jednoho respondenta je frekvence vyhovující, druhý dotázaný by uvítal poradu častěji. Tři pracovníci mají poradu ve svých organizacích 1x za měsíc. Pro dva z těchto pracovníků je frekvence

nevyhovující

a

uvítali

by

poradu

častěji.

Jedna

respondentka uvedla, že mají porady pětkrát do roka s tím, že větší frekvence porad by byla lepší, ale nemají na to časovou kapacitu.

128

Jeden dotázaný uvedl, že v den rozhovoru mají první poradu (od prosince 2006 dochází k organizačním změnám) a neví tedy jak mu stávající praxe bude vyhovovat.

Z rozhovorů tedy vyplynulo, že pro pracovníky je vyhovující, když mají porady pravidelně a často. Ukázalo se, že nejběžnější praxí v organizacích oslovených respondentů je setkávat se v rámci porad jednu týdně.

14 respondentů uvádí, že rozhovory o klientech v rámci týmu probíhají podle potřeby, což jim vyhovuje. Čtyři respondenti se odvolávají na jasně vyhrazené časy, kdy mají možnost hovořit o klientech.

Dva z nich uvádějí každodenní frekvenci rozhovorů

v rámci porad, což je vyhovující. Jeden pracovník má možnost hovořit o klientech pouze jednou za měsíc, což mu nevyhovuje.

Výsledek ukazuje, že nejčastější a zároveň nejvíce vyhovující je možnost hovořit o klientech kdykoli podle aktuální potřeby a výrazná většina pracovníků tuto možnost má. Je to jistě významné pro předávání informací o klientech, předávání zkušeností, tato praxe může mít i ventilační efekt.

Předávání

informací

o klientech je

běžnou

praxí.

Všichni

respondenti uvedli, že si o klientech informace předávají, a to některým z následujících způsobů: - na poradách (10 x) - na supervízích (5x) - vedou zápisy, klientské karty, anamnestický list (7x) - nahodile s kolegy (2x) - nechávají si vzkazy (1x) -jinak, v rámci subtýmů (1x) - pravidelně před výjezdem (1x)

129

Na otázku respondentů

po fungování supervizí v rámci organizace uvedlo,

že

na jejich

pracovišti

mají

16

pravidelné

skupinové supervize, jeden respondent uvedl, že supervize se odehrávají pouze na jiném oddělení, ale má možnost se jich účastnit. S externími supervizory spolupracuje 11 organizací, tři organizace disponují ínterními supervizory a jeden respondent odpověděl, že se střídá externí a ínterní supervizor podle typu supervize (týmová, případová).

Individuální supervizí nabízí 15 organizací, dva respondenti uvedli, že možnost využít individuální supervizí ve své organizaci nemají. V 10 případech pak respondenty superviduje externí supervizor, ve dvou interní,

ve třech organizacích

mají pracovníci možnost

vyhledat externího i interního supervízora, jeden respondent uvedl, že mu supervizí poskytuje jeho přímý nadřízený.

V jednom případě pracovník uvedl, že je nespokojený se svým supervízorem.

Nejčastěji pracovníci uváděli, že přínos supervize vnímají v supervizí týmu zaměřené na podporu týmu a týmovou spoluprácí. Konkrétně pak respondenti uváděli: jiný, nestranný pohled externího supervízora na problém, návrhy postupu řešení problému od více lidí, nadhled týmu nad situací, zpětná vazba od kolegů, kteří mají odstup, možnost slyšet názory kolegů. Dále také setkávání v týmu, udržení týmu, podpora, reflexe týmu, sdílení, společný prostor, získávání informací od zkušenějších kolegů, předávání zkušeností.

Jiný přínos supervize viděli respondenti v možnosti rozebrat věci do hloubky, pojmenovat, zformulovat problém, v možnosti pohovořit o postupech, tvůrčím způsobem přemýšlet o problémech.

Pro některé pracovníky je supervize vhodnou ventilací, prostředkem ulevit si,

problémy si

130

neodnášet domů.

Shodně

se někteří

respondenti vyjádřili i

k tomu, že důležitou funkcí supervize je

prevence vyhoření.

V pěti případech se respondenti shodli, že přínos supervize závisí na osobnosti supervizora. Jedna pracovnice uvedla nespokojenost se současným supervizorem.

Dva respondenti se vyjádřili tak, že supervizí nevnímají jako potřebnou a přínosnou, mají jiné potřeby. Jeden respondent uvádí, že je pro něj důležité předávat si informace v době, kdy je potřeba, neformálně, na kolegiální úrovni. Druhý vyjádřil, že by potřeboval pastora nebo kněze, který by ho vyslechl a dal mu nějakou radu. Supervizí vnímá jako: „...kecací spolek před člověkem, který nemá s tím nic společného a často ho problémy vůbec nezajímají.“

7.6.11. Kvalifikace terénních sociálních pracovníků a jejich další rozvoj

Významnou charakteristikou terénních sociálních pracovníků je skutečnost, že téměř polovina z nich (41%) vedle této náročné práce zároveň studuje. Jde o zajímavý fenomén, který naznačuje, že pro studenty sociální práce i jiných humanitních oborů je terénní sociální práce vítanou příležitostí získat praktické zkušenosti jako základ pro svůj další profesionální rozvoj. Nabízí se otázka, zda terénní sociální práce není vnímána mezí studenty jako vlastní základ, prapůvodní podoba sociální práce, nebo zda jde pouze o snadno dostupnou pracovní příležitost a možnost výdělku v oblasti, kde je v současné době nedostatek pracovních sil (to by však mohlo být předmětem jiného výzkumu).

131

N e jv y š š í u k o n č e n é v z d ě lá n í te ré n n íc h s o c iá ln íc h p ra c o v n ík ů , k teří již n e s tu d u jí

p o čet

učební obor

1

střední odborná škola

1

gymnázium

0

vyšší odborná škola

1

bakalářské studium na vysoké škole

1

magisterské studium na vysoké škole

6 10

celkem Tab.č.12: Ukončené vzdělání u respondentů, kteří již nestudují

Celkem sedm respondentů absolvovalo studium na vysoké škole, z toho pět na církevních vysokých školách (magisterské studium na Evangelické Univerzity

teologické Karlovy

a

fakultě

a

bakalářské

Husitské studium

teologické sociální

fakultě

práce

na

Cyrilometodějské fakultě Univerzity Palackého) a dva na katedře sociální práce Filosofické fakulty Univerzity Karlovy. Jeden z výše uvedených

respondentů absolvoval

studium

na Evangelické

teologické fakultě Univerzity Karlovy a také na Pražské vysoké škole psychosociálních studií. Jedna respondentka absolvovala vyšší odbornou školu sociálního zaměření. Jeden respondent vystudoval soukromou veřejno-právní akademii a jeden se vyučil na středním odborném učilišti bez maturity. Oba posledně jmenovaní se společně věnují terénní sociální práci s bezdomovci.

132

dosavadní nejvyšší ukončené počet respondentů

vzdělání základní škola

0

učební obor

0

střední odborná škola

0

gymnázium

2

dvouletá nástavba

1

vyšší odborná škola

3

bakalářské studium na vysoké škole

1

magisterské studium na vysoké škole

0

celkem

7

Tab.č.13: Předchozí ukončené vzdělání u respondentů, kteří nyní studují

Tři

respondenti

absolvovali

sociálně-právní gymnázium jeden

čí

vyšší

odborné

sociálně-pedagogické, ukončil

bakalářské

vzdělání dva

studium

v oblasti

vystudovali

sociální

práce

v Hradci Králové a poslední vystudoval dvouletou sociálně právní nástavbu.

nynější studium

počet respondentů

vyšší odborná škola

1

vysoká škola

6

celkem

7

Tab.č.14: Typ školy, kterou studují respondenti při zaměstnání

Většina vzdělávajících se respondentů studuje v současné době vysokou školu, jen jeden studuje Vyšší odbornou školu sociální práce - Evangelickou akademií.

Pokud jde o vysokoškolské

studium, jedná se o Pedagogickou fakulta UK (obor psychologie, speciální pedagogika), Univerzitu Hradec Králové (obor sociální patologie a prevence a obor sociální práce), Filosofickou fakultu UK (obor psychologie a obor sociální práce), Fakultu humanitních studií UK (obor management sociálních a zdravotnických organizací). Z rozhovorů vyplývá, že všichni studující respondenti si zvyšují kvalifikací v psycho-sociální oblastí.

133

Na otázku: „Získal/a jste dostatek informací o terénní sociální práci v rámci Vašeho studia?“ odpovědělo

11

respondentů

(65%), že během studia nezískali dostatek informací o terénní sociální práci.

Jeden respondent uvedl, že v rámci studia získal

informace pouze o streetworku, jiné informace o terénní sociální práci nezískal. Pět respondentů (29,5%) odpovědělo, že dostatek informací získali, převážně z dobře koordinovaných a zacílených praxí.

Z rozhovorů vyplynulo, že nejlepším zdrojem informací pro přípravu na oblast terénní sociální práce jsou dobře vedené praxe na školách. Zde studenti získávají praktické zkušenosti a mohou vypozorovat přímou práci v terénu a aplikovat své teoretické poznatky získané v předmětu metody sociální práce. Ve většině případů si však dostatek informací pracovníci ze svých studií nepřinesli ať už proto, že studovali na škole s jiným zaměřením nebo proto, že výuka a vedení praxí na „sociálních“ školách nebyly dostatečně zacíleny na terénní sociální práci (ačkoli se tato oblast jeví jako velmi přitažlivá a nosná pro mladé sociální pracovníky.

Oblasti

dalšího

vzdělávání

terénních

sociálních

pracovníků

(semináře, kurzy, výcviky) najdeme v následující tabulce tak, jak je pojmenovali terénní sociální pracovníci.

134

O b la s t v z d ě lá v á n í

K d o se v zd ě lá v á

Práce s rodinou Práce s rodinou v obtížných živ. situacích Rodina v procesu změny

PsN R R

Komunikace, přístup ke klientům Práce s klientem, motivační rozhovory Práce s agresivním klientem Klient v konfliktu se zákonem Mediace Integrace klienta do společnosti První pomoc

B, VL, P D (2 x) PsN PV PsN D DM, D (2x)

Hygiena Bezpečnost

B B

Syndrom vyhoření Práce se zátěžovými situacemi

B PsN

Zákon o sociálních službách Standardy kvality sociálních služeb Legislativní změny

B, VL (2x) PsN VL (2x)

Právní minimum Sociálně-právní minimum Lidská práva

B PsN, R (2x) PsN

Supervize - manažerská

DM, P

Dobrovolnictví

DM

Streetwork

DM

Psychoterapeutický v ý c v ik : • SUR • systemický

D (2x), P D, PV

• •

týdenní sebezkušenostní výcvik psychoterapeutický výcvik

R P

Krizová intervence Poradenské dovednosti

D (2x), P(2x), V, R D

Sociální pedagogika

B

Komunitní péče

PsN

Čase management

PsN

Peer programy

PV

Management NNO

R, P

Domácí násilí, obchod se ženami

P

Blíže nespecifikovné vzdělávání

DM (2x), B, VL, P, PV

Tab. č. 15: Oblasti dalšího vzdělávání respondentů

Z rozhovorů vyplynulo, že všichni respondenti rozšiřují svou kvalifikaci dalším vzděláváním. Pracovníci uváděli

vzdělávání v

různém rozsahu, od jednodenních seminářů či přednášek, přes střednědobé kurzy až po dlouholeté výcviky. Výběr vzdělávání je ovlivněn ve většině případů zvýšením kvalifikace a kompetencí pro práci s konkrétní cílovou skupinou. Kromě toho je nejpočetněji

135

zastoupeno

vzdělávání

zaměřené

na

sociálně-právní

oblast,

komunikaci s klienty, přístup ke klientům, práci s klienty. Pět respondentů uvedlo, že absolvovali dlouhodobý sebezkušenostní výcvik, šest pracovníků má výcvik v krizové intervenci. Přibližně polovina dotázaných uvedla obsáhlý výčet svého vzdělávání, druhá polovina absolvovala jen několik seminářů.

Všichni respondenti uvedli, že mají zájem o další vzdělávání a chtějí zvyšovat své kompetence. Jen jeden respondent uvedl, že to po něm vyžaduje jeho organizace.

Pracovníci uvedli následující oblasti, ve kterých by se chtěli vzdělávat: práce s rodinou, management, psychosociální oblast, psychologie, oblast práva, sociální zabezpečení, pohlavní nemoci, získání zahraniční zkušenosti, sociální práce, sebezkušenostní výcvik, krizová intervence, práce s agresivním klientem. Oblasti, ve kterých by se chtěli respondenti vzdělávat, odpovídají v zásadě i oblastem, ve kterých se také skutečně vzdělávají.

Míru své motivace ke vzdělávání měli respondenti vyjádřit na pětistupňové škále (1 = nejslabší motivace ... 5 = nejsilnější motivace) Ptala jsem se na různé zdroje jejich motivace (viz tab. č. 16).

Důvod pro vzdělávání

1

2

Míra motivace 4 3

p otře ba o so b n íh o růstu, ro zvoje 0 0 0 3 p o tře b y o rg a n iz a c e 1 3 1 6 zákon o s o c iá ln íc h s lu ž b á c h či jin é le g is la tiv n í zm ěny 1 5 2 3 n e d o s ta te č n á k v a lifik a c e 4 4 0 8 Tab.č. 16: důležitost dalšího vzdělávání pro respondenty

136

5

Průměr

14

4,8

6

3,8

6

3,5

1

2,9

Výrazně

největším

motivem

pro další vzdělávání je

potřeba

osobního růstu a rozvoje. Nejvyšší hodnoty 4 a 5 jí přidělili všichni pracovníci.

Potřeby

oznámkovány

organizace

byly

nejvyššími

hodnotami

12x, což svědčí o semknutosti a propojenosti

pracovníků se svými organizacemi. Další dvě motivace jsou pro respondenty v podobném poměru: buď velmi významné, nebo naopak naprosto nepodstatné. Jen část pracovníků terénních sociálních služeb vnímala zákon o sociálních službách jako důvod pro své další vzdělávání. Podobně vnímala jen část pracovníků svoji nedostatečnou kvalifikaci jako důvod vzdělávat se.

Jako jiné motivy pro další vzdělávání uvedli pracovníci tyto: • smysluplnost práce • učit se a dál předávat informace veřejnosti, aby věděla v čem práce spočívá, jaký je její význam • motivace být komplexním pracovníkem • ekonomické hledisko • motivem jsou lidé, které má kolem sebe • následování Ježíše • poznání, jak fungují jiné organizace • poznávat odlišnosti, jiné styly práce a jiné možnosti (zahraniční zkušenost) • zájem o problematiku, o nové trendy

Všichni pracovníci uvedli, že absolvovali nějaký typ vzdělávání zvyšující jejich kvalifikaci v posledním roce. Ve většině případů vzdělávání iniciuje organizace nebo sám pracovník. Vzdělavatelem byli ve 12. případech externí lektoři, ve čtyřech případech lektoři organizace. V jednom případě pracovník zároveň sám vzdělává i se účastní vzdělávání s externímí lektory. Z výsledků vyplývá, že organizace podporují své pracovníky ke zvyšování kvalifikace prostřednictvím dalšího vzdělávání.

137

Organizace zajišťuje financování svým

pracovníkům ve

12.

případech. Čtyři respondenti uvedli, že kromě vzdělávání, kde financování zajišťuje organizace, si také část svého vzdělávání financují sami. Pouze jeden respondent si financuje své vzdělávání pouze sám. I zde můžeme vidět, že organizace podporují své zaměstnance ve vzdělání tím, že jim vzdělávání financují.

Informace

o

možnostech

vzdělávání

získávají

nejčastěji přes internet (e-mail), a to ve

pracovníci

14. případech.

10

respondentů uvedlo, že informace dostává od organizace (na poradách, metodiky).

supervizích, 8

od kolegů,

pracovníků

od vedení, v rámci úseku

vyhledává

vzdělávání

na

základě

doporučení známých či jiných odborníků. V jednom případě je informačním zdrojem škola.

Na

otázku,

organizacemi

která a

zjišťovala

institucemi,

míru

spolupráce

odpověděli

všichni

s jinými

respondenti

shodně. Ve všech rozhovorech respondenti odpověděli, že se setkávají s pracovníky a odborníky z jiných

organizací a institucí

v rámci vzdělávání nebo v rámci výkonu zaměstnání. Nejčastějí se pracovníci setkávají s organizacemi, které se věnují stejné či podobné cílové skupině, v šesti případech pracovníci uvedli, že jsou účastníky

komunitního

plánování,

čtyři

pracovnici jsou

členy

asociací či jiných sdružení, jedna organizace úzce spolupracuje s ministerstvem vnitra.

7.7. Shrnutí empirické části

Terénní sociální práce s různými cílovými skupinami využívá podobných metod, náplň práce se v mnohém shoduje. To je v souladu s mojí první hypotézou. Pro všechny cílové skupiny plní terénní sociální práce funkci prvního kontaktu a zprostředkovává návazné služby. jsou

Prostřednictvím terénních sociálních pracovníků

uživatelé služeb nasměrováni k jiným druhům sociálních

138

služeb, které jsou pro ně dostupné a přijatelné. U některých cílových skupin (DM, PsN, R, VL, PV) terénní pracovníci přímo doprovázejí své klienty na úřady či do jiných organizací. Ve všech případech je klientům poskytováno kvalifikované poradenství. Další nejčastějí zastoupené činnosti jsou: vyhledávání, kontaktování a navazování vztahu s klienty (náplň práce pracovníků s cílovou skupinou DM, D, B, VL, P), práce na snižování rizika (náplň práce pracovníků s cílovou skupinou DM, D, B, R, P). Nejvíce podobností má práce s cílovými skupinami z oblasti práce s dětmi a mládeží, z oblasti drogových závislostí, z oblasti práce s bezdomovci a prostitutkami. Jeden klient bývá členem i několika takovýchto skupin a cílové skupiny terénní práce se tak prolínají.

Potvrzena byla i druhá hypotéza. Terénní

sociální práce přináší

řadu psychosociálních rizik a obav. Průzkum potvrdil, že s výkonem terénní sociální práce jsou spojeny některé obavy terénních pracovníků (např. obava ze selhání, z neschopnosti navázat dobrý kontakt, ze vstupování do cizího, neznámého prostředí). K velmi rizikovým, zatěžujícím okolnostem práce terénních pracovníků patří nezřetelnost dlouhodobého efektu jejích

práce s klienty.

Ke

kompetencím terénních pracovníků patří dobře znát rizika práce v terénu a umět jim předcházet. Stejně důležité je znát zdroje zátěže pracovníků, vyplývající zejména z bezprostředního jednání s uživateli služeb a vyvarovat se nereálným očekáváním.

Respondenti uvedli (v souladu s hypotézou č. 3), že umění komunikace

a

držení

hranic

v profesním

vztahu

je

jednou

z nejdůležitějších dovedností pracovníka. Vzdělávání, jako nástroji zvyšování kvalifikace a kompetencí, přisuzují respondenti veliký význam. Podle odpovědí by se v rámci studia mělo věnovat hodně prostoru především široce pojatým a dobře vedeným praxím. V rámci dalšího vzdělávání je pro pracovníky nejdůležítější oblastí komunikace s klienty, jednání s klientem, přístup ke klientům a dále vzdělávání zaměřené na sociálně-právní oblast. Školy vzdělávající

139

sociální pracovníky by měly v daleko větší míře věnovat pozornost problematice terénní sociální práce s různými cílovými skupinami včetně supervidovaných praxí.

Výzkum

nepotvrdil, že by věk a délka praxe měly vliv na

kompetence terénních sociálních pracovníků (hypotéza č. 4). Každý věk má své přednosti, každý věk s sebou nese určité výhody, ale i nevýhody. Mladší pracovníci mohou být například více nadšení, plní energie, starší pracovníci mohou mít větší autoritu u klientů, mohou pracovat s větší rozvahou. Pro některé klienty může být přijatelnější kontakt s pracovníky stejné generace, pro jiné může hrát důležitou roli vyšší věk pracovníka (např. starší žena může suplovat roli matky pro děti, které vyrostly v dětském domově). Délka praxe přináší větší zkušenost, ale také riziko vyhoření. Jiné odpovědi se týkaly věku, který je vhodný pro zahájení činnosti v terénních sociálních službách. Zde ve většině případů zazníval názor, že věk není tak důležitý jako spíše vyzrálost osobností pracovníka.

Ani předpoklad stanovený v hypotéze č.5, která se týká nejvyššího dosaženého

vzdělání,

se

nepotvrdil v

plném

rozsahu.

Mezi

terénními pracovníky se vyskytli i lidé s výučním listem čí prostou maturitou (12% respondentů). Nicméně většina respondentů byli absolventy vyšších odborných škol nebo vysokých škol. Důležitý je zde zájem o další vzdělávání, protože téměř polovina pracovníků dále studuje. Je patrná silná motivace těchto lidí být vzdělaným a kompetentním pracovníkem, a to nezávisle na požadavcích Zákona o socíálních službách. Byly zaznamenány také obavy o možnost přijímat do zaměstnání v sociálních službách

pracovníky s nižší

kvalifikací v rámci programů sociálního začleňování nebo v případě nedostatku pracovníků s odpovídající kvalifikací.

Z výsledků vyplývá, že supervize jsou vesměs na pracovištích dobře zavedeny a jsou běžnou součástí podpory, kterou poskytuje organizace svým pracovníkům (potvrzení platnosti hypotézy č. 6.).

140

Pracovníci ve valné většině vidí jejich mnohostranný přínos. Vyskytují se však i kritické až nesouhlasné názory, které míří ke kvalitě prováděných supervízí.

Hypotéza č. 7, která se týkala motivace k práci terénního sociálního pracovníka, byla z větší části potvrzena, s výjimkou samostatnosti. Pro většinu respondentů byl motivací styl samotné práce a s ním spojená

volnost,

komplexnost.

flexibilita,

Důležitým

pestrost,

motivačním

kreativita,

prvkem

rozmanitost,

byla také

práce

s konkrétní cílovou a práce v přirozeném prostředí klientů, z toho plynoucí výhody jako možnost navázání důvěrnějšího vztahu, zefektivnění práce. Nikdo z respondentů však neuvedl, že by motivem byla potřeba samostatností. Je to možná dokladem toho, že terénní práce se dost často uskutečňuje ve dvojicích a spolupráce s kolegy v týmu je velmi důležitá a žádaná.

Hypotéza

č.

8 byla potvrzena,

když

respondenti

uvedli,

že

k dovednostem a vlastnostem terénních sociálních pracovníků má patřit umění komunikace, schopnost pružně reagovat (improvizace, flexibilita), psychická odolnost (také odvaha, zralost, stabilita). Dále se ukázalo, že mezi další důležité dovednosti patří: schopnost držet si

hranice,

zásadovost,

schopnost

empatie,

nestrannost

a

spravedlnost, ochota rozvíjet se, pracovat na sobě. O toleranci jako takové v rozhovorech nikdo přímo nehovořil, nicméně zaznělo „respektovat klienty, být otevřený k odlišnostem, být otevřený, neodvracet se, nesmí mít předsudky.“

V oblasti znalostí terénních sociálních pracovníků se také potvrdila hypotéza (č. 9), když respondenti odpověděli, že znalosti zahrnují řadu oborů (právo, sociální prácí, zdravovědu, psychologii), metod práce (dlouhodobé případové vedení, krizovou intervencí, práci s rodinou atd.) a, vzhledem k příslušnosti jejich klientů i k několika cílovým skupinám, také problematiku související s průnikem těchto skupin (vyloučené lokality, drogy, prostituce apod.) Znalosti jsou

141

potřebné

nejvíce

v oblastí

sociálně

právní,

v oblasti

znalostí

systému sociálních služeb a znalostí specifik cílových skupin. Lze shrnout,

že

znalosti

terénních

pracovníků

musí

být

velice

komplexní.

Hypotéza č.10 byla částečně potvrzena, když většina respondentů odpověděla, že dostává podporu týmu v rámci pravidelných porad. Pouze tři pracovnici (téměř 18%) jsou nespokojeni s frekvencí porad a uvítali by týmové porady častěji. Většina respondentů je spokojena i s mírou rozhovorů o klientech v rámci týmu, které probíhají podle jejich potřeby. Jeden pracovník však uvedl, že může o klientech hovořit pouze jednou za měsíc, což je pro něj nevyhovující. Odpovědi ukazují, že nejvýhodnější jsou formální porady jedenkrát za týden s možností hovořit v týmu o pracovních záležitostech podle potřeby.

142

Závěr V úvodu své práce jsem si vytyčila určité otázky týkající se terénní sociální práce, které mě přivedly k tématu kompetencí terénních sociálních pracovníků. Nyní, na závěr své práce bych na ně chtěla odpověděl^/

Moje studie potvrzuje, že terénní sociální práce skutečně klade nesmírně

vysoké

nároky

na

pracovníky,

kteří ji

vykonávají.

Jednoznačně to naznačují polostandardizované rozhovory, které jsem vedla s terénními pracovníky, a pozorování terénu, ve kterém se pohybují. Hlubší studium odborné literatury mne dovedlo k podobným zjištěním.

Byť jsem

se věnovala

různým cílovým

skupinám, nejvýznamnější znaky terénní sociální práce se ukázaly být

shodné.

Zjištěné

podobnosti

vycházejí

ze

společného

jmenovatele, a tím je práce uskutečňovaná v prostředí, které lépe znají klienti než pracovníci. To znamená, že pracovníci se musí umět přizpůsobit, musí být velmi zdatní v oblasti komunikace (verbální i neverbální), musí si umět jasně vymezit své hranice, musí být velmi pohotoví a zároveň stabilní. Musí mít širokou škálu znalostí z oblastí sociálního zabezpečení, práva, veřejné správy, komunitního plánování, zdraví a zdravotní péče, systému sociálních služeb, aj. Musí mít řadu dalších dovedností. Např. situace, kterým jsou vystaveni, obsahují i rizika, o nichž musí vědět a musí jim umět také čelit.

Ve své diplomové práci jsem se dále ptala, co vlastně přivádí člověka k této profesi, jaká je vlastně motivace terénních sociálních pracovníků pro výkon této formy sociální služby. Práce je fyzicky náročná, pracovníci chodí za svými klienty do terénu v každém počasí, v době, kterou přizpůsobují aktivitě klientů, pohybují se v místech, kde může být ohrožena jejich bezpečnost. Jak vyplynulo z rozhovorů, respondenty přivedl k tomuto zaměstnání především

143

zájem o práci, která není statická, ale naopak vyžaduje od pracovníka

kreativitu,

improvizaci,

schopnost řešit náročné a

neočekávané situace, žádá si jeho odvahu. Zjednodušeně by bylo možné říci, že tuto práci vyhledávají lidé toužící po dobrodružství.

Nezbytnou součástí kompetence terénních sociálních pracovníků jsou jejich odborné znalosti a předchozí zkušenosti, případně jejich nastavení dále se vzdělávat a rozvíjet svoji profesionalitu. Z mé studie vyplývá, že si pracovníci tuto potřebu dobře uvědomují. Záleží

na systematičnosti

a kvalitě

nabízených

vzdělávacích

programů. Zákon o sociálních službách jasně definuje požadavky na kvalifikaci pracovníků sociálních služeb obecně. Specifické vzdělávání svých terénních pracovníků si však většinou zajišťují poskytovatelé sociálních služeb sami. Suplují to, co pracovníci nezískalí během svého řádného formálního studia na některé z odborných škol.

Myslím, že je velmi důležité, aby terénní socíální

pracovníci, vzhledem k vysokým nárokům na výkon své profese byli dostatečně vzdělaní a kompetentní. Kromě metod sociální práce a základů komunikace, by měli znát specifika jednotlivých cílových skupin, měli by se dobře orientovat v oblasti sociálního zabezpečení a práva, měli by umět plánovat postup práce s klienty, vytvářet individuální plány. Je velmi důležité, aby zájemci o terénní sociální prácí mohli v rámci svého studia získat nejen teoretické znalosti, ale v dostatečné míře také praktické zkušenosti.

Moje práce také ukázala, jak je nezbytné, aby začínající terénní pracovníci měli dostatečnou podporu ve svých

týmech. Dobře

hodnotili, když po nástupu dostali dostatečný prostor na zaučení a podporu ze strany zkušeného kolegy. Důležitá byla i role týmových supervizí a porad, kde mohli noví terénní pracovníci získávat zpětnou vazbu, podporu, informace, vnější pohled. To jim umožnilo uvědomit si, v čem je jejich kompetence nedostatečná a cíleně svoji kompetenci zvyšovat.

Z mé práce konečně vyplynulo, že mezi důležité kompetence terénního

sociální

pracovníka

patří

schopnost

sebereflexe,

schopnost vnímat svou únavu a ztrátu motivace k výkonu této formy sociální práce, znát své limity. Práce v terénu je velmi náročná a nedá se vykonávat příliš dlouho, pracovník je ohrožen vyhořením , ať už se podobá přehnané rutině či stereotypnímu vidění klienta. Praxe ukazuje, že terénní pracovník často prokládá svou práci v terénu jinými činnostmi, případně přechází na určitou přechodnou dobu pracovat do jiné sociální služby, aby se po čase opět vrátil k terénní prácí.

Po r. 1989 patřila terénní sociální práce k nejdynamičtěji se rozvíjejícím

oblastem sociální práce v České republice a mezi

službami sociální prevence se stala užitečnou a nenahraditelnou. Ukazuje se jednoznačně, že pro mnohé klienty sociálních služeb je největším přínosem přímá pomoc v místě, kde žijí a pohybují se, přímo tam, kde vznikají situace, které je ohrožují, v době, kdy pomoc

nejvíce

potřebují,

v jejich

domácím

nebo

přirozeném

prostředí. Terénní sociální pracovníci vyhledávají klienty, kteří by jinak pomoc sami nehledali, protože nevědí, že pomoc existuje nebo nevědí jak pomoc získat. Mají důležitou preventivní funkci pro klienty samotné í pro širokou veřejnost. Aby toto svoje poslání mohla terénní sociální práce dobře plnit, je třeba, aby se ji věnovali profesionálové

skutečně kompetentní,

kteří poskytnou

službu a přitom neublíží svým klientům ani sami sobě.

145

kvalitní

Seznam použité literatury a dalších pramenů: Literatura: Analýza sociálně vyloučených romských lokalit a komunit v České republice a absorpční kapacity subjektů působících v této oblasti (Na zakázku MPSV zpracovalo konsorcium společností Gabal analysis & Consulting, s.r.o. a Nová škola, o.p.s., říjen 2005červenec 2006) http://www.gac.cz/files/gac/act_cz.html Bachmann, O., Pěnkava, P.: Sociální síť pro ohrožené druhy člověka. Veřejná správa, týdeník Vlády ČR, č. 22, roč. 2001 http://www.mvcr.ez/casopisy/s/2001/0022/22tema.html (25.3.2007) Baštecká, B. a kol. Terénní krizová práce. Praha: Grada, 2005 Bednářová, Z. Streetwork. In: Matoušek , O. a kol. Metody a řízení sociální práce. Praha: Portál, 2003 Havrdová, Z. Kompetence v praxi sociální práce. Praha: Osmium, 1999 Hawkíns, P. a Shořet, R. Supervize v pomáhajících profesích. Z ang. originálu Supervision in the helping professíons (second edition) přeložila H. Hartlová. Praha: Portál, 2004 Hradecký, I. Národní zpráva o bezdomovství v České republice 2005 zpracovaná pro Evropskou observateoř bezdomovství (The European Observátory on Homelessness). Praha, 2005 Hradecký, I. Profily bezdomovectví v České republice. Proč spí lidé venku a kdo jsou ti lidé. Tématická zpráva zpracována pro Evropskou observatoř bezdomovectví. Praha, 2005 Janečková, H., Nesvadbová, L., Křížová, E., Kroupa, A., Schneiberg, F. Subjektivně vykazovaná potřeba a spotřeba zdravotní péče u romské etnické minority v České rupublice. Praktický lékař 82, č. 8, s. 389-396, 2002 Karabec, Z., Blatníková, Š. K problematice dlouhodobých trestů odnětí svobody, Kriminalistika, č.3, 2004 Koláčková, J. Supervize. In: Matoušek, O. Metody a řízení sociální práce. Praha: Portál, 2003 Koncepční

východiska

k systému

péče o lidí

s psychiatrickým

onemocněním v Praze. Podkladový materiál pro Zdravotní výbor Zastupitelstva Hlavního města Prahy: Praha, 2003

146

Kopřiva, K. Lidský vztah jako součást profese. Praha: Portál, 1997 Malinová, H. Sociální práce s ženami, které poskytují placené sexuální služby. In: Matoušek,O., Koláčková, J., Kodymová. P. (eds.). Sociální práce v praxi. Praha: Portál, 2005 Matoušek, O. a kol. Práce s rizikovou mládeží. Praha: Portál, 1996 Matoušek, O. a kol. Základy sociální práce. Praha: Portál, 2001 Matoušek, O. Slovník sociální práce. Praha: Portál, 2003 Matoušek, O. a kol.. Metody a řízení sociální práce. Praha: Portál, 2003 Matoušek, O., Kroftová, A. Mládež a delikvence. Praha: Portál, 2003 Matoušek, O., Koláčková, J., Kodymová, P. (eds.). Sociální práce v praxí. Praha: Portál, 2005 Metodická příručka pro výkon terénní sociální práce. MPSV a Ostravská univerzita v Ostravě, 2007 Moravec, Š. Charakteristické znaky terénní sociální práce v rámci Terénních programů Člověka v tísni. Prezentace na konferenci Terénní sociální práce-pomoc vaší obci. Praha, 2006 Müllerovà, P., Matoušek, O., Vondrášková, A. Sociální práce s uživateli drog. In: Matoušek, O., Koláčková, J., Kodymová, P. (eds.). Sociální práce v praxi. Praha: Portál, 2005 Musil, L. „Ráda bych Vám pomohla, ale ...“ Dilemata práce s klienty v organizacích. Brno: Marek Zeman, 2004 Nakonečný, M. : Sociální psychologie. Praha: Academia, 2000 Romové v České republice (1945 - 1998). Kolektiv autorů. Praha: Socioklub, 1999 Řezníček, I. Metody sociální práce. Praha: Slon, 1994 Schwarzová.G. Sociální práce s bezdomovci. In: Matoušek,O., Koláčková, J., Kodymová. P. (eds.). Sociální práce v praxi, Praha: Portál, 2005 Stuchlík, J. Asertívní komunitní léčba a case management. Praha: Fokus Praha, 2001 Šimíková, I., Navrátil, P., Winkler, J. Hodnocení programů zaměřených na snižování rizika sociálního vyloučení romské komunity (evaluace programů). Výzkumné centrum Brno, VÚPSV Praha, 2004 Úlehla, I. Umění pomáhat. Praha: Slon, 1999 Úvod do terénní sociální práce. Brno: Drom, 2002 Vodáčková, D. a kol. Krizová intervence. Praha: Portál, 2003

147

2

Velký sociologický slovník. Praha: Karolinum, 1996, str. 993 Winkler, J., Šimíková, I. Hodnocení Vládního programu podpory terénní sociální práce v sociálně vyloučených lokalitách. Výzkumné centrum Brno: VÚPSV Praha, 2005 P o litic k é a v lá d n í d o k u m e n ty :

Akční plán realizace Národní strategie protidrogové politiky na období 2005 až 2006. Akční plán schválený vládou České republiky. Úřad vlády České republiky, 2005 Koncepční východiska k systému péče o lidi s psychiatrickým onemocněním v Praze. Podkladový materiál pro Zdravotní výbor Zastupitelstva Hlavního města Prahy. Praha, 2003 Národní akční plán sociálního začleňování na léta 2004-2006. Usnesení vlády ČR ze dne 21. července 2004 č. 703. MPSV, 2004 Národní strategie protidrogové politiky na období 2005 až 2009 Strategie schválená vládou České republiky. Vydal Úřad vlády České republiky, 2005. Národní zpráva o strategii sociální ochrany a sociálního začleňování na léta 2006 - 2008. MPSV, 2006 Program podpory terénní sociální práce, Rada vlády ČR pro záležitosti romské komunity č.386, 2000 Program sociální prevence a prevence kriminality. Usnesení Vlády České republiky č. 341, ze dne 15. června 1994 Seznam a definice výkonu drogových služeb, Úřad vlády České republiky, 2006 Strategie prevence sociálně patologických jevů u dětí a mládeže v působnosti resortu školství na období 2005-2008, MŠMT, 2004 Zavádění standardů kvality sociálních služeb do praxe. Průvodce poskytovatele. Praha: MPSV, 2003

148

Zákony: Z á k o n č. 1 0 8 /20 0 6 Sb., o so ciá ln ích slu žb á ch Z á ko n č. 3 5 9 /1 9 9 9 Sb., o so cíá ln ě -p rá vn í o c h ra n ě dětí Z á k o n č. 1 3 4 /2 0 0 6 Sb., o s o cíá ln ě -p rá vn í o c h ra n ě d ětí (n o ve la Z ákona č. 3 5 9 /1 9 9 9 Sb) Z á k o n č. 9 4 /1 9 6 3 Sb., o rodině Ú sta vn í z á k o n č. 2 /1 9 9 3 Sb. ve zn ě n í ú sta vn íh o z á k o n a č. 162/19 98 Sb.

In te rn e to v é o d ka zy:

http://www.clovekvtisni.cz/ - Člověk v tísni - společnost při České televizi, o. p. s http://www.clovekvtisni.cz/m dex2.php7sicM 13 - Programy sociální integrace (12.3.2007) http://www.cmhcd.cz/ - Centrum pro rozvoj péče o duševní zdraví http://www.cmhcd.cz/pilotni_projekty.html - Pilotní projekty- vytváření modelů péče (20.2.2007)

http://www.drogy-info.cz/ - Informační portál o ilegálních a legálních drogách (28.3.2007) http://www.dropin.cz/ - Drop In, o.p.s. h ttp ://w w w .d ro p in .c z /s tre e tw o rk .s h tm l - Streetwork (3.3.2007)

http://w w w .esethelp.cz/- Eset-help, o.s. http://www.esethelp.cz/sluzby08.php - Stanice prvního kontaktu (3.3.2007)

http://www.fokus-praha.cz/ - Fokus Praha, o.s. praha.cz/index. php?action=main&subject=12&sessid:=6c00a47113172ea6522e2c 9f6f8cf03d - Vzdělávání (10.1.2007) http://www.fokuspraha.cz/index.php?action=main&subject=56&sessid=a31f42467 67828c429f8b85494b52147 - Případové vedení (20.11.2006)

http://www.hostcz.org/ - HoSt - Home-Start ČR, o.s http://www.hostcz.org/index.php?page=1 - O organizaci (28.2.2007)

http://www.charita-adopce.cz - Arcidiecézní charita Praha http://www.charita-adopce.cz/index.php?id=101400 - Projekt Magdala (30.3.2007)

http://www.kmen.info - Centrum komunitních aktivit v Praze

149

http://www.kmen.info/index.php?id=8&page=3 -Terén (19.2.2007)

http://www.mpsv.cz/cs/ - MPSV http://www.mpsv.cz/cs/2187 - Veřejná zakázka na "Podporu vytváření systému terénní socíální práce" (29.11.2006)

http://w w w .nadeje.cz/- Naděje, o s. http://www.nadeje.cz/index.php?q=node/78 - Terénní program Praha - streetwork (2.4.2007)

http://www.nimh.nih.gov/ - The National Institute of Mental Health (20.2.2007)

http://ops.drom.cz/cs/index.php - Drom, o.p.s. http://ops.drom.cz/cs/projekt.php/4-vzdelavani-terennich-socialnich pracovniku.html - Vzdělávání terénních sociálních pracovníků (10.1.2007)

http://www.osbaobab.cz/index.php?lang=cz - Baobab, o.s. http://www.osbaobab.cz/index.php?option=com_content&task=view&id=78<e mid=104&lang=cz - Case manager (20.11.2006)

http://www.osf.cz/socialniprace/ - Profesní komora sociálních pracovníků (5.10.2006)

http://w w w .podaneruce.cz/cz/- Sdružení Podané ruce, o.s. http://www.podaneruce.cz/cz/ies/- Vzdělávání I.E.S. (10.1.2007)

http://www.praha10.cz/ - Úřad městské části Praha 10 - odbor sociální (1.12.2006)

http://w w w .progressive-os.cz/- Progressive, o.s. http://www.progressive-os.cz/no-biohazard/aktuality.php - No biohazard (3.3.2007)

http://www.proximasociale.cz/ - Proxima sociále http://www.proximasociale.cz/jiznipol/ulice.php - Jižní pól komunitní centrum (19.2.2007) http://www.proximasociale.cz/krok/ulice.php - Krok komunitní centrum (19.2.2007)

www.rarosp.cz - Rada pro rozvoj sociální práce (5.10.2006)

150

http://www.rozkosbezrizika.cz/ - Rozkoš bez rizika, o.s. http://www.rozkosbezrizika.cz/OI_htm/OIO_PROFIL.htm - Profil sdružení, základní informace (30.3.2007)

http://w w w .sananim .cz/- Sananim, o.s. http://www.sananim.cz/fcilities.php?id=11 - Terénní programy (3.3.2007)

http://www.soscentrum.cz/ - SOS centrum Diakonie ČCE http://www.soscentrum.cz/vp.htm - Vězeňská péče v SOS centru (8.4.2007)

www.streetwork.cz - Česká asociace streetwork http://www.streetwork.cz/index.php?option=com_content&task=view&id=745 Vzdělávání (10.1.2007)

http://www.strep.cz/ - Střep - České centrum pro sanaci rodiny http://www.strep.cz/?loc=projekty - Projekty (28.2.2007)

http://www.websters-online-dictionary.org/ - W ebster's Online Dictionary (15.11.2006)

151

Přílohy:

Příloha č. 1

ETICKÝ KODEX PRO ČLENY TÝMU

Základní povinností členů týmu je zabezpečení kvality léčebných služeb a péče. Vztah mezi členem týmu a klientem je čistě profesionální a je podstatné, aby tým byl dostatečně vyzrálý a schopný naložit se zodpovědností, které je jim svěřena. Všichni členové týmu si musí být vědomi, že jejich profese vyžaduje jasné odlišeni rolí týmu a klientů. Tento etický kodex je platný pro členy týmu jak v době služby, tak mimo ni.

Členové týmu jsou povinni: 1) Chovat se jako vyzrálý a pozitivní vzor. 2) Zachovávat všechny informace o klientovi v tajnosti s ohledem na platné zákony a nařízení. 3) Vybavit každého klienta kopií „Práv klientů“ a ubezpečit se, že všechny aspekty tohoto prohlášení jsou srozumitelné a dodržované jak ze strany klienta, tak týmu. 4) Respektovat všechny klienty a zachovávat s nimi profesionální vztah. 5) Vykonávat službu bez ohledu na rasu, víru, náboženství, pohlaví, původ, sexuální orientaci, věk, vady, poličkou příslušnost, předešlou kriminální činnost nebo majetkové postavení a respektovat postavení klienta v případě specifických okolností. 6) Rozpoznat, kdy je pro klienta nejlepší péče v jiném zařízení. 7) Zakázat sexuální vztah mezi členy týmu a klienty (a členy klientovy rodiny). 8) Zabránit využívání klienta pro osobní zisk.

Zdroj: Světová federace terapeutických komunit (WFTC)

Příloha č. 2

Dotazník pro pracovníky terénní sociální služby

1. Jste F x M ? 2. Kolik je Vám let ? 3.

Název organizace, v níž pracujete:

4. Jak dlouho pracujete - v této organizaci? 5. Typ služby: 6. Jak dlouho pracujete v této konkrétní službě? 7. Jaká je cílová skupina Vašeho pracoviště? 8. Jaká je velikost Vašeho úvazku v této službě: 9. Co je cílem konkrétně Vaší terénní sociální práce ? 10. Popište prosím stručně jaká je náplň Vaší práce. 11. Kolík

let

se

pohybujete

v sociálních

službách

(včetně

případných praxí)? 12. Kolík let se věnujete terénní sociální práci?

13. Co Vás lákalo na /motivovalo k terénní socíální práci? 14. Čeho jste se naopak obával/a? 15. Co nejvíce Vaši práci ztěžuje, jaké jsou největší problémy ve Vaší práci? 16. Jaké by měl mít specifické vlastnosti a dovednosti pracovník v terénní službě? 17. Jaké by měl mít specifické znalosti pracovník v terénní službě? 18. V jakém věku by podle Vás měl člověk začít pracovat v terénní sociální prácí? 19. Když jste začínal/a TSP měl/a jste dostatek informací o této sociální službě? 20. Pokud ANO, kde jste je získal/a? 21. Pokud NE, kde byste je měl/a získat? 22. Získal/a jste dostatek informaci o TPS v rámci Vašeho studia?

23. Jak hodnotíte efekt terénní sociální práce u Vaší cílové skupiny (krátkodobý, dlouhodobý)? 24. V čem spatřujete největší rizika, kde dochází nejčastěji ke střetům zájmů s mezi Vámi a Vašimi klienty?

25. Jak často máte týmové porady? 26. Vyhovuje Vám četnost porad? 27. Jak často máte týmové rozhovory o klientech? 28. Vyhovuje Vám četnost těchto rozhovorů? 29. Předáváte sí informace o klientech? Jakým způsobem? 30. Máte týmové případové supervize na Vašem pracovišti? Ano x Ne 31. Pokud ANO, poskytuje Vám supervizor

- externí, interní,

přímý nadřízený 32. Máte individuální případovou supervízi ?Ano x Ne 33. Pokud ANO, poskytuje Vám ji supervizor - externí, interní, přímý nadřízený? 34. V čem vidíte přínos SPV?

35. Jaké máte ukončené vzdělání (obor) ? 36. Jaké neukončené vzdělání? 37. Jakou máte rámcově další specializaci (rekvalifikace, kurzy, výcviky)? 38. Setkáváte

se

s jinými

organizacemi

i v rámci

dalšího

vzdělávání? 39. Máte zájem o další vzdělávání v této oblasti? V jaké oblasti? 40. Co Vás motivuje se dále vzdělávat? Prosím ohodnoťte tuto motivaci od 1 do 5 dle důležitosti ( 1 nejméně, 5 nejvíce) •

Potřeby organizace

•

Zákon o sociálních službách či jin é legislativní změny

•

Potřeba osobního růstu, rozvoje, zvýšení kompetence

•

Nedostatečná kvalifikace

•

Jiné motivy (jaké)

41. Jak a kde získáváte informace o možnostech dalšího vzdělávání?

42. Navštívil/a jste v posledním roce nějaký typ vzdělávání? 43. Pokud ano, jaký, kdo byl vzdělavatel? 44. Pokud ne, jaká je příčina a kdy jste naposled navštívil nějaký typ vzdělávací aktivity? 45. Kdo toto vzdělávání financoval?

Příloha č. 3

ETICKÝ KODEX SOCIÁLNÍCH PRACOVNÍKŮ ČESKÉ REPUBLIKY 1. Etické zásady

1.1. Sociální práce je založena na hodnotách demokracie, lidských práv a sociální spravedlnosti. Sociální pracovníci proto dbají na dodržování lidských práv u skupin a jednotlivců tak, jak jsou vyjádřeny v dokumentech relevantních pro praxi sociálního pracovníka, a to především ve Všeobecné deklaraci lidských práv, Chartě lidských práv Spojených národů a v Úmluvě o právech dítěte a dalších mezinárodních deklaracích a úmluvách. Dále se řídí Ústavou, Listinou základních práv a svobod a dalšími zákony tohoto státu, které se od těchto dokumentů odvíjejí.

1. 2. Sociální pracovník respektuje jedinečnost každého člověka bez ohledu na jeho původ, etnickou příslušnost, rasu či barvu pleti, mateřský jazyk, věk, pohlaví, rodinný stav, zdravotní stav, sexuální orientaci, ekonomickou situaci, náboženské a politické přesvědčení a bez ohledu na to, jak se podílí na životě celé společnosti.

1. 3. Sociální pracovník respektuje právo každého jedince na seberealizaci v takové míře, aby současně nedocházelo k omezení stejného práva druhých osob.

1. 4. Sociální pracovník pomáhá jednotlivcům, skupinám, komunitám a sdružení občanů svými znalostmi, dovednostmi a zkušenostmi při jejich rozvoji a při řešení konfliktů jednotlivců se společností a jejich následků.

1.5. Sociální pracovník dává přednost profesionální odpovědnosti před svými soukromými zájmy. Služby poskytuje na nejvyšší odborné úrovni.

2. Pravidla etického chování sociálního pracovníka

2 .1 . Ve vztahu ke klientovi

2. 1. 1. Sociální pracovník podporuje své klienty k vědom í vlastní odpovědnosti.

2. 1.2. Sociální pracovník jedná tak, aby chránil důstojnost a lidská práva svých klientů.

2 . 1 . 3 . Sociální pracovník pomáhá se stejným úsilím a bez jakékoliv formy diskriminace všem klientům. Sociální pracovník jedná s každým člověkem jako s celostní bytostí. Zajímá se o celého člověka v rámci rodiny, komunity a společenského a přirozeného prostředí a usiluje o rozpoznání všech aspektů života člověka. Sociální pracovník se zaměřuje na silné stránky jednotlivců, skupin a komunit a tak podporuje jejich zmocnění.

2 1.4. Chrání klientovo právo na soukromí a důvěrnost jeho sdělení. Data a informace požaduje s ohledem na potřebnost při zajištění služeb, které mají být klientovi poskytnuty a informuje ho o jejich potřebnosti a použití. Žádnou informaci o klientovi neposkytne bez jeho souhlasu. Výjimkou jsou osoby, které nemají způsobilost k právním úkonům v plném rozsahu (zejména nezletilé děti) nebo tehdy, kdy jsou ohroženy další osoby. V případech, kde je to v souladu s platnými právními předpisy, umožňuje účastníkům řízení nahlížet do spisů, které se řízení týkají.

2 1 5 . Sociální pracovník podporuje klienty při využívání všech služeb a dávek sociálního zabezpečení, na které mají nárok, a to nejen od instituce, ve které jsou zaměstnáni, ale i ostatních příslušných zdrojů. Poučí klienty o povinnostech, které vyplývají z takto poskytnutých služeb a dávek. Podporuje klienta při řešení problémů týkajících se dalších sfér jeho života.

2. 1.6. Sociální pracovník podporuje klienty při hledání možností jejich zapojení do procesu řešení jejich problémů.

2.1.7. Sociální pracovník je si vědom svých odborných a profesních omezení. Pokud s klientem nemůže sám pracovat, předá mu informace o dalších formách pomoci. Sociální pracovník jedná s osobami, které používají jejich služby (klienty) s účastí, empatií a péčí

2. 2. Ve vztahu ke svému zaměstnavateli

2. 2. 1. Sociální pracovník odpovědně plní své povinnosti vyplývající ze závazku ke svému zaměstnavateli.

2. 2. 2. V zaměstnavatelské organizaci spolupůsobí při vytváření takových podmínek, které umožní sociálním pracovníkům v ní zaměstnaným přijmout a uplatňovat závazky vyplývající z tohoto kodexu.

2. 2. 3. Snaží se ovlivňovat sociální politiku, pracovní postupy a jejich praktické uplatňování ve své zaměstnavatelské organizaci s ohledem na co nejvyšší úroveň služeb poskytovaných klientům.

2. 3. Ve vztahu ke kolegům

2. 3. 1. Sociální pracovník respektuje znalostí a zkušenosti svých kolegů a ostatních odborných pracovníků. Vyhledává a rozšiřuje spolupráci s nimi a tím zvyšuje kvalitu poskytovaných sociálních služeb.

2. 3. 2. Respektuje rozdíly v názorech a praktické činnosti kolegů a ostatních odborných a dobrovolných pracovníků. Kritické připomínky k nim vyjadřuje na vhodném místě vhodným způsobem.

2.3.3. Sociální pracovník iniciuje a zapojuje se do diskusí týkajících se etiky se svými kolegy a zaměstnavateli a je zodpovědný za to, že jeho rozhodnutí budou eticky podložená.

2. 4. Ve vztahu ke svému povolání a odbornosti

2. 4. 1. Sociální pracovník dbá na udržení a zvyšování prestiže svého povolání.

2. 4. 2. Neustále se snaží o udržení a zvýšení odborné úrovně sociální práce a uplatňování nových přístupů a metod.

2. 4. 3. Působí na to, aby odbornou sociální práci prováděl vždy kvalifikovaný pracovník s odpovídajícím vzděláním.

2. 4. 4. Je zodpovědný za své soustavné celoživotní vzdělávání a výcvik, což je základ pro udržení stanovené úrovně odborné práce a schopnosti řešit etické problémy.

2. 4. 5. Pro svůj odborný růst využívá znalosti a dovednosti svých kolegů a jiných odborníků, naopak své znalosti a dovednosti rozšiřuje v celé oblasti sociální práce.

2.4.6. Sociální pracovník spolupracuje se školami sociální práce, aby podpořil studenty sociální práce při získávání kvalitního praktického výcviku a aktuální praktické znalosti.

2. 5. Ve vztahu ke společnosti

2. 5. 1. Sociální pracovník má právo i povinnost upozorňovat širokou veřejnost a příslušné orgány na případy porušování zákonů a oprávněných zájmů občanů.

2. 5. 2. Zasazuje se o zlepšení sociálních podmínek a zvyšování sociální spravedlnosti tím, že podněcuje změny v zákonech, v politice státu i v politice mezinárodní.

2. 5. 3. Upozorňuje na možnost spravedlivějšího rozdílení společenských zdrojů a potřebu zajistit přístup k těmto zdrojům těm, kteří to potřebují.

2. 5. 4. Působí na rozšíření možností a příležitostí ke zlepšení kvality života pro všechny osoby, a to se zvláštním zřetelem ke znevýhodněným a postiženým jedincům a skupinám.

2. 5. 5. Sociální pracovník působí na zlepšení podmínek, které zvyšují vážnost a úctu ke kulturám, které vytvořilo lidstvo.

2.5.6. Sociální pracovník požaduje uznání toho, že je zodpovědný za své jednání vůči osobám, se kterými pracuje, vůči kolegům, zaměstnavatelům, profesní organizaci a vzhledem k zákonným ustanovením, a že tyto odpovědnosti mohou být ve vzájemném konfliktu.

Etické problémové okruhy

Tyto problémové okruhy by měly být rozpracovány v rozšířeném kodexu, který by byl zaměřen na specifika sociální práce v různých oblastech. Sociální práce s jednotlivcem, rodinami, skupinami, komunitami a organizacemi vytváří pro sociálního pracovníka situace, ve kterých musí nejen eticky hodnotit, vybírat možnosti, ale i eticky rozhodovat. Sociální pracovník eticky uvažuje při sociálním šetření, sběru informací, jednáních a při své profesionální činnosti o

použiti metod sociální práce, o sociálně technických opatřeních a administrativně správních postupech z hlediska účelu, účinnosti a důsledků na klientův život.

A. Základní etické problémy jsou

- kdy vstupovat či zasahovat do života občana a jeho rodiny, skupiny či obce (např. z hlediska prevence či sociální terapie společensky nežádoucí situace), - kterým sociálním případům dát přednost a věnovat čas na dlouhodobé sociálně výchovné působení, - kolik pomoci a péče poskytnout, aby stimulovaly klienta ke změně postojů a k odpovědnému jednání a nevedly k jejich zneužití, - kdy přestat se sociální' terapií a poskytováním služeb a dávek sociální pomoci

B. Další problémové okruhy,

které se občas vyskytují a vyžadují etické hodnocení a rozhodování vyplývají z následujících situací, kdy loajalita sociálního pracovníka s klientem se dostane do střetu zájmů - při konfliktu zájmu samotného sociálního pracovníka se zájmem klienta, - při konfliktu klienta a jiného občana, - při konfliktu mezi institucí či organizací a skupinou klientů, - při konfliktu zájmu klientů a ostatní společností, - při konfliktu mezi zaměstnavatelem a jeho sociálními pracovníky.

C. Sociální pracovník má ve své náplni roli pracovníka,

který klientům pomáhá a současně má klienty kontrolovat. Vztahy mezi těmito protichůdnými aspekty sociální práce vyžadují, aby si sociální pracovníci vyjasnili etické důsledky kontrolní role a do jaké míry je tato role přijatelná z hlediska základních hodnot sociální práce.

Postupy při řešení etických problémů

1. Závažné etické problémy budou probírány a řešeny ve skupinách pracovníků v rámci Společnosti sociálních pracovníků ČR (dále jen Společnost). Sociální pracovník má mít možnost: diskutovat, zvažovat a analyzovat tyto problémy ve spolupráci s kolegy a dalšími odborníky, event. i za účasti stran, kterých se týkají.

2. Společnost může doplnit a přizpůsobit etické zásady pro ty oblasti terénní sociální práce, kde jsou etické problémy komplikované a závažné.

3. Na základě tohoto kodexu je úkolem Společnosti pomáhat jednotlivým sociálním pracovníkům analyzovat a pomáhat řešit jednotlivé problémy.

Etický kodex byl schválen plénem Společnosti sociálních pracovníků 19. 5. 2006 a nabývá účinnosti od 20. 5. 2006.