Tereza Blinková Liberec
Vampýr Tobiáš Narodil jsem se ve třináctém století a první, co jsem v životě spatřil, byla tma. To si sice nepamatuji, ale říkali to moji rodiče. Matka mě porodila v jeskyni, protože jsem byl její utajené dítě. Nikdo se o mně nesměl dozvědět. Táta byl obyčejný švec a naše osada neměla v té době mílové právo. Lidí, kteří šili boty, bylo po okolí hodně. To znamenalo, že táta nestačil prodat tolik obuvi, aby vydělal peníze na dávky, které musel odevzdávat šlechtě. A tak si moji rodiče museli peníze půjčit od kováře. Půjčku ale nestačili včas splatit. Kovář jim proto pohrozil, že pokud nezaplatí svůj dluh do dvou dnů, bude od nich chtít to, co je pro ně v životě nejcennější. Tím pochopitelně myslel mne. Přes veškeré matčino snažení se o porodu v jeskyni po několika dnech doslechla kovářova žena a bylo zle. Navečer k nám přišel rozhněvaný kovář a vyrval mě matce z náručí. Maminka tenkrát hodně plakala a měla obrovský strach. K čemu bych byl kováři, který měl sám šest dětí? Další by mu bylo jen na obtíž! Zamkl mě v malé temné světnici a rozhodnutí co se mnou dál provede, odložil na následující ráno. Netušil však, že jeho děvečka Anna je matčina neteř. Ta se v noci vplížila do komory, kde jsem byl odložen, popadla mě a utekla. Ráno vypukl v chalupě naprostý chaos, ale to už jsme byli my dva dávno za řekou v sousedním městě, odkud Anna pocházela. Dříve tady pracovala na statku a už nějakou dobu se sem chtěla vrátit. Když jsme na statek kolem poledne dorazili, dočkal jsem se přivítání jako ještě nikdy za celý svůj dvoutýdenní život. Sestřenici spolu se mnou ubytovali v malém pokojíku. Každý den jsem si náležitě užíval. Všichni se o mě starali a sedlák mi stloukl krásnou dřevěnou kolébku. Nejvíce času jsem trávil s Annou. Když krmila strakaté králíky, zvědavě jsem po nich pokukoval. Když věšela vyprané prádlo, smál jsem se jí. Při kropení prádla na mne dopadla občas nějaká ta kapka a já začal fňukat. Někdy se stávalo, že moje opatrovnice musela jít pracovat na pole, a to jsem býval svěřen do péče nejstarší osoby v domě. Říkalo se jí „paní Moudrá“. Měl jsem ji moc rád. Vždycky mi vyprávěla, jaké to bylo, když sama bývala mladá. A já, ačkoliv jsem jí moc nerozuměl, rád jsem poslouchal její uklidňující hlas. Čas ubíhal a já jsem rostl. Za chvilku mi byla kolébka malá a já jsem začal pomáhat na statku jako každý, kdo uměl chodit. Krmil jsem slepice, ovce, králíky, dojil krávu, hrabal seno při senoseči. Byl jsem sice pořád malý špunt, ale ke zvířatům jsem si cestu našel a po několika týdnech i tvrdohlavá Stračena na můj povel „Jdi ustup!“ reagovala okamžitě a s respektem. Při práci na poli jsem měl své speciální malé hrabičky, a tak mi nedělalo problém uhrabat to, co ostatní. Byl jsem totiž velmi bystré a procovité dítě a energie mi nikdy nechyběla. Vstával jsem ráno se slepicemi a večer usínal až po setmění. Jednoho dne se mě selka zeptala, co chci dělat, až budu dospělý. Odpověděl jsem jí, že chci zůstat na statku. Překvapivě na mě vzhlédla a řekla mi větu, která mi utkvěla v hlavě do konce života: „Svět je pomíjivý, nic není napořád.“ A měla pravdu. 1
Když mi bylo kolem patnácti let, rozhodl jsem se ze statku, který jsem považoval za svůj domov, odejít. Ne že bych to tam neměl rád, ale přál jsem si zažít i něco jiného a nového. Jednoho slunečného dne jsem si sbalil několik svých kusů oblečení a rozloučil se se všemi obyvateli statku. Selka mi na cestu přidala do plátěného pytle i několik jablek ze zahrady, která jsem vždycky tak zbožňoval. A tak jsem navždy opustil svou rodnou zem. Tenkrát jsem ještě netušil, že se nikdy nevrátím. Říkal jsem si, že jen okusím život jinde a budu hned zpátky. Zamířil jsem na sever. Po několika týdnech chůze, kdy jsem přežíval o ovoci, které jsem cestou natrhal v lese a vodě z potoků, které jsem míjel, jsem se dostal do Slovanské říše. Byl jsem strašně unavený, nohy mě bolely a měl jsem hlad. Pátral jsem po vesnici, kde by mě vzali do služby nebo alespoň nechali přespat. Nocleh jsem našel u stařenky v chudém dřevěném domku na okraji menšího města s názvem Dolní Lhota. Byl jsem jí velice vděčný a nevěděl bych, jak jí poděkovat, kdyby mě sama nepožádala o laskavost. Vypadala už staře a zrak jí nesloužil tak dobře jako dřív. Poprosila mě, abych jí vyřezal na dveře nápis „NAVŽDY BUDU S TEBOU“. Měl to být dárek pro jejího mladšího syna, kterému po své smrti chtěla dům zanechat. „Jenomže já neumím psát!“ vyhrkl jsem tehdy svou první myšlenku. Možná to byla chyba, možná ne, ale stařenka mi beze slova podala knihu plnou jakýchsi klikyháků. Vždy na jeden z nich ukázala a jednotlivě hláskovala. „Tohle je a, tady be, cé, dé.“ Abecedu jsem se naučil za několik dní. Když jsem zrovna neseděl s knihou v ruce, pásal jsem husy nebo pomáhal v kuchyni. Abych mohl nápis vyřezat, musel jsem se naučit nejen psát, ale i číst. Každý den jsem pilně cvičil a četl jsem dlouhé úryvky z kostelní bible. Učení bylo těžké, ale nevzdával jsem se. Začalo mě to bavit, a tak jsem každý den docházel někdy i dvakrát denně do kostela, jen abych si mohl číst. Po několika týdnech jsem zvládl vzít do ruky nůž a stařenčino přání splnit. Měl jsem ohromnou radost a byl jsem pyšný na to, co jsem dokázal. Mé nohy mě však táhly dál, a tak jsem se se stařenkou rozloučil a pokračoval v cestách. Pouhé putování mě nebavilo, a když jsem po dvou dnech chůze lesem narazil na velké město, měl jsem radost. Okamžitě jsem do něj zamířil. I přes krásný vzhled vládl ve městě smutek. Lidé mluvili o válce, která měla brzy vypuknout. Našel jsem si práci v rodině tkalce, která měla dvě děti. Staral jsem se jim o dobytek a pomáhal při výrobě látek. Po několika dnech, které jsem ve městě strávil, se v ulicích z ničeho nic vyrojila skupina bojovníků na koních. Stále jich přibývalo a nikdo nevěděl, odkud se berou. Byli velice zákeřní, bezdůvodně zapalovali domy, zabíjeli nevinné lidi a rabovali. Všichni lidé se báli a před nebezpečím se ukrývali ve svých domech. Za panskou jízdou následovalo několik desítek pěších vojáků, kteří dál město ničili. A tak se dostali i k nám. Děti s rodiči propadli panice a utekli zadním vchodem pryč. Co bylo s nimi dál, to už nevím. Pamatuji si jen to, že jsem zůstal v místnosti sám. Voják, který do stavení vtrhl, mě popadl za paži a vyvlekl ven. „Pane, tenhle by se nám mohl hodit!“ hlásil jednomu muži sedícímu na koni s větší chocholkou na přilbici, než měli ostatní. „Dobrá, nalož ho.“ Voják se mnou vykročil ke dvěma tažným koním, kteří byli zapřáhnutí do dřevěného vozu. Po několika minutách se koně na povel rozešli a vůz rozjel.
2
Netušil jsem, co se stane, a tak jsem se ani nebránil. Společně se mnou seděli na dřevěné podlaze ještě dva mladí chlapci. Oba jen vyděšeně mlčeli. Nevydržel jsem to nesnesitelné ticho, které ve voze vládlo, a tak jsem se zeptal: „Nemáte zdání, co s námi bude dál?“ Zrzavý hoch se na mě překvapeně podíval. „Copak to nevíš? Půjdeme do války!“ vykřikl rozrušeně a v očích se mu zaleskly slzy. „Do války?“ podíval jsem se na něj s otevřenou pusou. Chlapec mlčky přikývl. Čas plynul a po několika hodinách jsme dorazili do tábora, kde na uloupenou kořist čekaly stovky bojovníků. Většina z nich byli právě pěší vojáci, ke kterým jsme se měli připojit. Dali nám jídlo a zbraně. Dostal jsem podlouhlý nůž, kterému říkali meč. Na noc jsme zůstali ve střeženém táboře, jezdci na koních si střídali noční služby, aby nikdo z nás nemohl utéct, a kdyby se v noci přiblížili protivníci, mohli na to včas upozornit. Nemohl jsem usnout a v tom uprostřed noci slyším: „Nepřátelé na dosah!“ Rychle jsem se zvedl a zaslechl, jak se v táboře rozezněl hlasitý zvon. Znamenalo to jediné: Do útoku! Popadl jsem meč ležící vedle mě a vyběhl ze stanu. Ostatní probuzení muži mě už následovali. V noční temnotě bylo vidět jen několik lučištníků, ale když naše oči přivykly tmě a spatřily obrovské vojsko, zděsili jsme se. „Na co čekáte?! Do boje!“ zavelel muž s vysokou chocholkou a my se jak zhypnotizovaní rozběhli proti protivníkům. Bil jsem se o život se všemi, kteří mě napadli, a že jich vůbec nebylo málo. Nikdy jsem nedržel meč v ruce a nevěděl, jak se s ním zachází, ale pud sebezáchovy byl silnější. Najednou jsem pocítil na hlavě obrovskou bolest. Zatmělo se mi před očima a upadl jsem na zem do bezvědomí. Nemám ponětí, jak jsem to mohl přežít. Když jsem se konečně probudil, bylo už světlo a všude kolem ležela mrtvá těla. Jen já jsem byl živý. Všude byla cítit krev, a když jsem vstal a odplivl si, vypadlo mi z pusy šest zubů a mé sliny tvořila z velké části krev. Ten, kdo mě napadl, mi je všechny vyrazil. Nevšímal jsem si krve, která mi stále kapala od rtů, a vrátil jsem se do tábora. Tedy spíš do toho, co po něm zbylo. V místech, kde byly stany, se povalovalo několik hadrů, opodál leželo několik mrtvých mužů, kteří nestačili utéct. Spatřil jsem mezi nimi i zrzavého chlapce. Bylo toho na mě najednou moc. Poklekl jsem k němu a po tváři se mi koulela první slza. Nikdy jsem nic tak strašlivého nezažil. Co válka dokáže s člověkem, to je opravdu neskutečné. Všichni ti lidé mohli prožít krásné životy a místo toho je skončili naprosto zbytečně na bitevním poli. Po chvíli jsem vstal a odkráčel. Šel jsem naslepo po neznámém kraji, který se přede mnou rozkládal. Měl jsem hlad, žízeň a byl jsem unaven. Pochodoval jsem přes louky, lesy a přebrodil několik řek, až jsem se dostal do jedné zapomenuté vesničky. Skládala se z několika desítek domů a já zamířil přímo k ní. Na prahu největšího okrajového domu jsem potkal selku středního věku. Pozdravila a ptala se, co mě k nim přivádí. Začal jsem jí vyprávět svůj dlouhý příběh a ona mě pozvala dál. Vstoupil jsem do světnice a v tom jsem ji uviděl – nejmodřejší oči, které jsem kdy spatřil, úžasná postava a zlatavé vlasy. Stál přede mnou anděl v dívčí podobě s ještě kouzelnějším jménem – Marie. Byla to dcera sedláka. Tenkrát jsem poprvé a naposled zahořel láskou, nejkrásnějším pocitem mého života. Po vesnici se můj příchod brzy rozkřikl. Lidé mě nazývali „bojovníkem, co přežil svou
3
smrt“. Stal jsem se vesnickým hrdinou. Zanedlouho jsem Marii požádal o ruku. S radostí mou nabídku přijala i přesto, že jsem byl vzdělaný chudák, který neměl nic. Plynuly roky a já stále zůstával ve vesnici, pomáhal jsem ostatním mužům, s čím bylo potřeba. Jednou jsem sousedovi pásl krávy, podruhé zas pomohl opravit střechu, a tak jsem si přivydělával, abych mohl přispívat sedlákovi na jídlo a dávky. Po roce našeho manželství se mojí ženě narodila krásná holčička. Andělský vzhled zdědila po mamince, po mně čertovskou povahu, jak se časem ukázalo. Pojmenovali jsme ji Jana. Když děvčátko povyrostlo, rozhodli jsme se přestěhovat do většího města. Zabydleli jsme se ve starém domku, který mi pomohli opravit dva staří měšťáci. Všechno vypadalo krásně, než jsem se doslechl smutnou novinu. Po městě se začala šířit nákaza nebezpečného moru. Byl jsem z toho naprosto v šoku a měl velký strach o svoji rodinu. Zůstávali jsme celé dny zavření doma, ale ani to nepomohlo. Asi po týdnu od této zprávy na mě moje žena zakřičela: „Nepřibližuj se ke mně! Nakazila jsem se! Mám mor!“ Sundala si plátěnou halenu a já na jejím podpaží spatřil obrovskou bouli plnou hnisu. „Tati, proč se maminka tak třese?“ zeptala se mne naše malá dcerka. Jenomže já jí nedokázal odpovědět. Říká se, že chlapi nebrečí, ale já se v tu chvíli na nic jiného než na slzy nezmohl. „Běžte pryč. Pryč z města, zachraňte se. Na stole jsou čtyři groše, vezmi si je pro štěstí.“ prosila mě moje láska mezi vzlyky a já jsem jí přání musel splnit. Vzal jsem do náruče naší světlovlasou Janu, rozloučil jsem se s mou ženou a odešel z domu. Oba jsme věděli, že mor není schopná přežít. Žalem se mi skoro zlomilo srdce, ale musel jsem být silný kvůli naší dcerce. Neměli jsme téměř žádné peníze na obživu a tak jsem se vydal sehnat práci v blízkých dolech. Moje malá princezna mě následovala. Zanedlouho jsme stáli na vrcholu kopce, pod kterým se rozkládalo menší městečko s pár stovkami obyvatel. Z dálky jsem spatřil dřevěná vrata, za kterými byl nepochybně vstup do dolů. Vykročili jsme směrem k nim a já měl najednou pocit, že se vše v dobré obrátí. Následujícího rána jsem nastoupil do nového zaměstnání. Práce mě bavila a dva roky jsme žili v naprostém klidu. Jenom po mojí Marii se mi moc stýskalo. Jednoho dne došlo v dole k výbuchu plynu. Zůstal jsem pod lavinou zeminy a kamenů, které zasypaly část dolu. Strašlivě mě bolela noha a každá minuta pod sesypem byla dlouhá jako celá věčnost. Když mě konečně vytáhli zpod hromady kamení, nemohl jsem na levou nohu vůbec došlápnout. A od té doby kulhám. Kvůli chromé noze jsem nebyl schopen v dole dál pracovat. Nezbylo nám, než se odstěhovat pryč. Měli jsme ale štěstí v neštěstí. V té době bych s bolavou nohou daleko nedošel, ale ve městě žil bohatý muž, který zrovna sháněl prodavače do svého obchodu s keramickými výrobky. Nabízel ubytování a stravu, co víc si přát? Místo jsem dostal a dcera mi směla vypomáhat. Tak to šlo dlouhou řádku let, dokud se jednoho dne na trhu nezjevil pěkný, statný, tmavovlasý muž. Zahleděl se dceři do očí a já tušil, co bude následovat. Pamatoval jsem si, jak jsem se přesně takto zamilovat do své ženy. Jana se brzy na to vdala a následně odstěhovala. A já jsem zůstal dočista sám. Bylo mi smutno, často jsem vzpomínal na Marii a cítil jsem, že potřebuji nějakou změnu. Tak jsem se naposled ve svém životě vydal na cestu. Řadu týdnů jsem kráčel na sever, až jsem se na začátku jara dostal sem, 4
kde mám teď hrob. Do tohoto tehdy krutého města, do Gródu. Mé první kroky zde vedly do místní krčmy. Lidé se tu na mě dívali s opovržením, jelikož jsem byl po dlouhé cestě v dost bídném stavu. Bolavá noha se nelepšila, a tak jsem stále více kulhal, vlasy mi sahaly až na ramena, moje vždy robustní postava se hrbila, oči mi stářím potemněly. Nikdo se se mnou nechtěl dát do řeči, natož abych sehnal práci. Lidé se mě kvůli mému zjevu báli a po městě se začaly šířit kdejaké pomluvy. Přespával jsem po ulicích a živil se zbytky vyhozených potravin. Můj zdravotní stav se den ode dne zhoršoval a já už si sám nemohl pomoci. Jednoho teplého jarního rána, kdy se začala probouzet příroda, můj život skončil. Mé bezvládné tělo zůstalo ležet osamoceno na prázdné ulici. Takto mě tu nalezli zdejší obyvatelé. O den později mě pohřbili za zdí místního hřbitova obličejem k zemi, s kameny u hlavy a nohou, aby mé mrtvé tělo neopustilo svůj hrob a nevrátilo se mezi živé. V kapse kalhot jsem stále měl ty čtyři groše od mé milované Marie, které jsem měl stále při sobě. Místní lidé si o mě vymysleli historku, že jsem vampýr. Jak na to přišli? To je tajemstvím dodnes.
5
