Čtení pro lidi Z ČESTIC, DOUBRAVICE, DOBRŠE, DRÁŽOVA, DŘEŠÍNA, DŘEŠÍNKA, HOŘEJŠIC, CHVALŠOVIC, KOBYLKY, KONOPICE, KRUŠLOVA, NAHOŘAN, NĚMČIC, NUZÍNA, PRKOŠÍNA, POČÁTEK, RADEŠOVA, STŘÍDKY A VACOVIC
Dvouměsíčník Kulturního spolku v Česticích
listopad – prosinec 2012
Cena 15,- Kč
Pan Milan Kos na obrázku spojil podzimní počasí s vánočními zvonky
Co je v Čtení, jinde není: Občasník, Slovo starosty, Články Miroslava Zachariáše, Volební výsledky, Blahopřejeme, Třídíme – práce dětí, Slovo ředitelky ZŠ a MŠ, Já a můj tricykl, Podzim ve fotbalu, Korouhev rytíře Koce, Rok se včelami a včelaři, Muži na správné straně, V kleštích výhybky, Pejsek strjdy Aloiska, Mezi kolem a drogami, Dějiny rodů Listování v občasníku: 1.9. Skupina Sandonoriko měla koncert na zámeckém nádvoří 2.9. Začaly hony na kachny 3.9. Začal nový školní rok 14.9. Koncert skupiny PARKÁN na zámeckém nádvoří. Úžasná účast 300 lidí. 15.9. V rámci čestické pouti byla pro děti připravena pohádka „O dobré duši“. 16.9. Velká pouť 17.9. Posvícení 21.9. Poslední divadelní představení se za malé účasti diváků odehrálo na zámeckém nádvoří. Divadelní soubor Čelakovský – mladá scéna uvedla hru Dámský krejčí. 28.9. Svátek slaví Václav 4.10. Svátek slaví František 7.10. Ochotníci z Ražic uvedli pohádku pro malé i velké „Jak čert vyletěl z kůže“ 9.10. Výbor členek ČSŽ Čestice 13.10. Zakončení motocrossové sezóny v Česticích 12. – 13.10. Volby do Zastupitelstva kraje. 14.10. Schůze členů ČSCH Čestice 19.10. Členky ČSŽ Čestice stříhaly vánoční filigrány. 20.10. Setkání harmonikářů na Podlesí v sále restaurace Čestice 28.10. Státní svátek – Den vzniku samostatného československého státu. Čas se dnes v noci změnil z letního na zimní, pospali jsme si o hodinu déle. Občasníček před sto lety: 1.9. Čínská vláda odmítla požadavek Velké Británie udělit samostatnost Tibetu. 9.9. Zemřel Jaroslav Vrchlický, český básník a překladatel (viz dále). 13.9. Ve Francii byl poprvé v historii položen asfalt pomocí parního válce. 13.9. Na pohřbu japonského císaře Mucuhita spáchal sebevraždu generál Nogi jako výraz své oddanosti velkému panovníkovi. 14.9. Byly zahájeny práce na výstavbě australské železnice z Port Augusta do Kalgoorlie v délce 1700 km. 18.9. Francouzský letec G. Legagneux dosáhl výše 5450 m, což byl nový výškový rekord. 22.9. Tajfun, který se přehnal Japonskem, si vyžádal životy stovek lidí. 24.9. V Ženevě začal 18. světový mírový kongres. 28.9. Při havárii parníku Kiche Maru zahynulo přes tisíc pasažérů. 8.10. Černá Hora vyhlásila válku Turecku. Vypukla tak první balkánská válka. 9.10. Porotní soud v Římě odsoudil anarchistu D´Alba, který při atentátu 14. března těžce zranil krále Viktora Emanuela III. ke 30 letům káznice. Po odpykání trestu měl být tento jednadvacetiletý zedník nadále pod přísným policejním dohledem. 13.10. Dokončení tunelu u Canfranc v Pyrenejích zkrátilo spojení Paříže s Madridem o 100 km. 14.10. Na předvolebním shromáždění v Milwaukee byl několika výstřely z revolveru lehce zraněn kandidát na prezidenta Spojených států Theodore Roosevelt. Smrt byla pro Jaroslava Vrchlického spíš vykoupením. Tento kdysi tak plodný básník, překladatel, redaktor a profesor české literatury trávil poslední čtyři roky života v ústraní po ochrnutí, které mu znemožňovalo pokračovat v dřívější práci. Rozsahem díla se Vrchlickému nevyrovná žádný český básník – psal lyrickou i epickou poezii, dramata i eseje, překládal a byl i vzdělaným kritikem, seznamujícím české čtenáře s evropskou a světovou poezií.
Každé ČTENÍ v novém lesku konkuruje snadno Blesku.
Vážení spoluobčané, máme konec října a při pohledu ven vidíme, že si letos sv. Martin na bílém koni pospíšil a přijel o 14 dní dříve než říkají pranostiky. Údržbu místních komunikací v následujících zimních měsících bude provádět, stejně jako v předchozích dvou letech, z části firma Josef Novák Čestice a z části vlastní zaměstnanci vlastní technikou. Posyp komunikací zajistí SÚS Strakonice na základě smlouvy. Chtěl bych však podotknout, že posyp komunikací bude proveden vždy až po provedení údržby silnic II. a III. třídy, které má SÚS Strakonice ve správě. V měsíci říjnu byl na hřišti v Česticích proveden zdravotní a bezpečnostní řez 22 ks vzrostlých lip, který spočíval v odstranění suchých, nalomených a nebezpečných větví ohrožujících osoby zde se pohybující. Bohužel jsme museli odstranit dva jírovce na začátku aleje u hřiště, které již byly napadené hnilobou tak, že byly nebezpečné svému okolí. Na místo nich chceme na jaře zasadit stromy nové, aby nahradily ty původní. S ozdravnými řezy stromů chceme pokračovat i v příštím roce a to hlavně u vzrostlých stromů na frekventovaných místech. V sobotu 27.10.2012 se konala ve Vacovicích valná hromada Honebního společenstva Nahořany, kde jeho členové schválili pronájem honitby na dalších deset let mysliveckému sdružení Vysoká Nahořany. V polovině září jste mohli navštívit čestickou pouť, prohlédnout si opravenou poustevnu na Kalvárii nebo se pobavit při kulturním programu na nádvoří zámku na jehož realizaci jsme získali podporu z grantového programu Jihočeského kraje „Podpora živé kultury“. Hlavně bych chtěl poděkovat naší mládeži, Pošumavské dudácké muzice a všem, kteří se podíleli na přípravě a uvedení pásma „Zemědělský rok na vsi – Od zrna k chlebu“, které se opravdu vydařilo. Dále bych chtěl připomenout, že v sobotu 3.11.2011 a v neděli 4.11.2011 bude organizován ve všech částech obce sběrný den, kde budou mít místní občané nebo majitelé zdejších nemovitostí možnost bezplatně odevzdat k likvidaci velkoobjemový odpad, nebezpečný odpad a elektroodpad. ( podrobné informace na obecních vývěskách) V uplynulých měsících byly dokončeny dvě akce, na obě z nich jsme získali podporu z grantového programu Jihočeského kraje. Jedná se o kompletní rekonstrukci rozvodů vody a kanalizace včetně zařizovacích předmětů v mateřské škole. Druhou akcí je oprava části chodníků v Česticích a to pod bytovým domem č.p. 170. V pátek 14.12.2012 proběhne v sále Lidového domu v Česticích již tradiční předvánoční setkání seniorů s bohatým kulturním programem. Pozvánku na tuto akci rozešleme v předstihu. Všichni dříve narození jsou srdečně zváni. Milan Žejdl – starosta městyse Čestice
Pohádkový zvonkový průvod ČSŽ Čestice pořádá pro děti tradiční pohádkový zvonkový průvod obcí v kostýmech andělů. Sraz je v sobotu 1.12.2012 mezi 16.15 – 16.30 hodin u kostela. Pro všechny je připraveno překvapení a občerstvení v zámku. Společně také ozdobíme vánoční stromeček na nádvoří zámku donesenými ozdobami. Už se moc těšíme. Za ČSŽ Čestice Jana Kubešová
Kdo čte ČTENÍ - je to jasný - i podzim je pro něj krásný Čtení pro lidi jsem věrný nadále Vždycky všechno jednou končí. I němčická terapeutická komunita. Stěhuje se jinam, do Heřmaně na Písecku. Zůstává na jihu Čech, funguje dál, což je dobře. Většina mých článků za posledních mnoho let souvisela právě s němčickou komunitou, vždyť jsem tam strávil hezkých 18 let, což je třetina mého života, a to není málo. Často vzpomínám na malebný kraj Podlesí, tam blízko pod Šumavou, kde se Němčice nacházejí. Martina Těmínová – Richterová na letošní poslední exklientské komunitě řekla: „Ať můj duch raději zůstane v Němčicích, když se komunita stěhuje.“ Jsem neskonale rád, že to tam bylo vysloveno, protože i můj „duch“ a myšlenky zůstávají navždy spojeny s tímto krajem a místem, i když můj profesní život mě zavál trochu na jiný konec republiky. Ale to vůbec nevadí, mé myšlenky a vzpomínky patří kraji Podlesí. Přeji rodině Dlauhoweských, aby v Němčicích dále a více rozvíjela své aktivity, protože tam prostě patří. Jen politická nespravedlnost je vyhnala jinam, do východních Čech, ale čas a dějiny potvrdily to správné. Dlauhoweští prostě patří do Němčic, tam jsou jejich kořeny a jejich domov. A já? Čtení pro lidi je pro mě srdeční záležitost a velmi rád, pokud bude zájem, budu svými články přispívat. Tak to je. Osudy němčických exklientů „Osud“ tentokrát s dobrým koncem. I když bývali závislí na nealkoholových návykových látkách, nemají „vyhráno“ do konce života. Exklient R.K. s bohatou drogovou minulostí se kromě abstinence rozhodl změnit svůj životní styl i tím, že zůstal na Strakonicku. To je hodně důležité, nevracet se do míst, kde jsem užíval dlouhá léta drogy. Však už je mu 46 let, nejvyšší čas… Od drog je „čistý“ 9 let, jen občas si dá pivo. Před čtyřmi lety přestal i kouřit, teď si dá příležitostně jen doutník. Často se prochází v lese, aby si utřídil myšlenky. Pracuje ve Strakonicích – ve firmě Aston Controls. Je šéfem laminační linky. I v osobním životě je spokojený, s partnerkou Ivou má dvě děti, pětiletou Claudii a 1,5 ročního Mikuláše. Jsou to poměrně temperamentní partneři, občas mají doma „Itálii“, ale nakonec si vždy vyhoví a dohodnou se. To je pro vzájemný vztah hodně důležité. Přes týden je kvůli práci na ubytovně ve Strakonicích, ale domů se vrací do své chaloupky na Vodňansku, kde má rodinné zázemí. Občas ho rozčiluje současná politika, ale vždy se pak srovná. Příroda les, kde medituje a „prodýchá se“, mu hodně pomáhají. Nezbývá než dodat: Jen tak dál a mít respekt k současnému životu, který prožívá. A také být pokorný. V každém případě je ale na dobré životní cestě, diametrálně odlišné od té, po které se potácel předtím. Užívání drog a vězení přece není ten správný život. Jsou i lepší životní hodnoty, a ty právě prožívá. Hodně štěstí a sil. Česko-Slovensko s trochou nostalgie Dvě desetiletí jsou Česko a Slovensko samostatnými státy. Já osobně to tak nevnímám a zdaleka nejsem sám. Občas na Slovensko jezdím, občas za sportovními aktivitami, občas i za odborným vzděláváním. Mojí poslední akcí byla v závěrečných zářijových dnech účast na 10. slovenské a již 52. československé konferenci, která byla zaměřena zejména na alkoholové závislosti, ale i na jiná témata ze „závislostní“ branže. Odborný program byl skutečně na profesionální výši, navíc nás Vysoké Tatry přivítaly nádherným počasím letošního babího léta. Když se vrátím na úvod článku, tak mě trochu mrzí, že vzpomínky na společný stát slýchávám většinou pouze od kolegů a kamarádů ze Slovenska. Není to tak, že by chtěl někdo otočit kolo dějin zpět, ale že na Slovensku se v jediné „cizí“ zemi cítím opravdu „jako doma“. A ještě mě trochu mrzí, že na československé konferenci jsem byl jediný z Čech. Články na této stránce zaslal Miroslav Zachariáš
Střípek k střípku ČTENÍ skládá: co myslíte? Padne vláda? Volební výsledky do Zastupitelstev krajů ve volebních okrscích Čestic Okrsek Čestice Nahořany Doubravice
voliči na seznamu
vydané obálky
543 110 103
238 33 46
Strana - platné hlasy v okrscích
Čestice
Volte Pravý blok Zemanovci Moravané Suverenita Nár.socialisté-LEV 21 Věci veřejné TOP 09 a starostové KSČM Strana zelených DSSS- Stop nepřizpůsobivým Jihočeši 2012 ČSSD Jč. koalice SNK ED a SsČR Republ. strana Čech, Moravy a Slezska ODS Strana svobodných občanů KDU – ČSL Česká pirátská strana
1 7 0 5 0 0 8 59 1 4 28 72 0 0 29 5 8 5 -----232
Celkem platných hlasů
odevzdané obálky
platné hlasy
238 33 46
232 32 45
Nahořany
Doubravice
Celkem
0 2 0 0 0 0 1 7 1 0 3 6 1 0 4 0 4 3 ------32
0 1 0 0 0 1 1 14 0 5 1 14 0 0 5 0 3 0 -------45
1 10 0 5 0 1 10 80 2 9 32 92 1 0 38 5 15 8 -----309
Blahopřejeme všem, kteří se v měsících listopadu a prosinci dožívají významného životního jubilea a přejeme do dalších let jen to nejlepší, zdraví, štěstí, pohodu a osobní spokojenost. pan Václav Voldřich z Dřešína pan František Zábranský z Nahořan paní Marie Deáková z Chvalšovic paní Anna Maroušková k Kobylky paní Anna Mlsová z Chvalšovic paní Anna Mikešová z Hořejšic pan František Bělohubý z Konopice paní Serina Kováčová z Dřešínka pan Josef Kukrál z Dřešína pan Ivan Šochman z Dřešína paní Božena Bedlivá z Prkošína paní Jana Hrdličková z Kobylky paní Marie Rezková z Čestic
60 let 75 let 80 let 85 let 80 let 84 let 89 let 60 let 83 let 50 let 89 let 65 let 84 let
paní Ludmila Vaňková z Němčic paní Marie Kukačková z Čestic paní Božena Matějková z Dřešína paní Marie Oušková z Chvalšovic paní Věra Bejčková z Dřešína paní Marie Křešničková z Němčic pan Václav Krajánek z Čestic pan František Havlan z Čestic paní Helena Jarošová z Čestic paní Anežka Průchová z Němčic pan Karel Kopf z Čestic pan Jaroslav Šťastný z Němčic
50 let 65 let 81 let 75 let 84 let 75 let 84 let 86 let 70 let 87 let 65 let 86 let
ČTENÍ patří na stánky víc než cígo z marjánky Tři bratři Kdysi dávno žily - byly tři lahve, a ty lahve se jmenovaly Fred, Ron a Dan. Fred bydlel u jedné rodinky, která ráda vyhazovala lahve. Jednou se stalo, že Freda vyhodili do papírů a Fred si říkal: „Neměl mě spíš hodit vedle do toho druhého kontejneru?“ Ron taky bydlel u jedné rodinky, která ráda vyhazovala lahve. Jednou je vyhazovali, ale spadl vedle kontejneru, a ten kluk, místo aby ji vzal a dal do kontejneru, tak se sebral a odešel. A Dan bydlel u rodinky, která vůbec nerada vyhazovala lahve. Dan byl smutný, že nemůže odejít sám. Jednou je chtěli vynést, ale řekli si, že je vysypou vedle kontejneru. Ale všichni lidi je vysypali k těm samým kontejnerům. Tam se spolu setkali. Fred se ptá Rona: „Jak to že jsi vedle kontejneru?“ Ron odpoví: „Jeden kluk vysypával lahve a já jsem spadl vedle kontejneru. A co ty Frede?“ „Mě omylem hodili do papírů, Dane a co ty?“ odpověděl Fred. „Rodina, u které jsem byl, byla hrozná, protože neradi vyhazovali lahve. Jednou je chtěli vynést, ale řekli si, že je vysypou vedle kontejneru. Když si to vezmeme, jsme na tom stejně, máš pravdu Frede. Ti lidé dneska vůbec neodnášejí lahve.“ „Máš pravdu, Rone, nás nemůžou nechat válet na zemi, musíme být přece v kontejneru.“ „Hele, popeláři, ti nás odvezou na skládku. Popeláři, my jsme tady, halo, proč nás nevzali s sebou?“ „Nevím, proč nás nevzali. Myslím si, že už měli plno.“ „To jako musíme počkat týden?“ „Myslím, že jo“. Museli nakonec ten týden počkat a popeláři za ten týden přijeli a odvezli je na skládku. Cestou našli Danova brášku jménem Tom. Tom byl u kontejneru tři týdny, šťastný, že vidí známé tváře. „Juj, to jsem rád, že vás zase vidím. Taky na vás kluci zapomněli? Ted už nás nic nerozdělí.“ Popeláři totiž posbírali všechny zapomenuté lahve a odvezli je na skládku, kam patří. Hoši Dan, Fred, Ron i Tom. Byli rádi, že jsou tam, kam patří, mezi jinými vyhozenými lahvemi. Ponaučení je takové, že všichni lidé by měli všechny lahve házet do kontejneru, kam patří, i ty zapomenuté, které spadly na zem. Tomáš Mrázek, V. ročník, ZŠ a MŠ Čestice Vašík a hvězdné ponaučení Byl jednou jeden kluk, který se jmenoval Vašík. Vašíkovi bylo jedenáct let, ale ještě nemohl pochopit, proč se musí odpady umět třídit do kontejnerů. Ve Vašíkově světě ale žily i dvě hvězdy. Hvězda plastů a hvězda papírů, jenomže to Vašík ještě nevěděl. Jednoho dne maminka poslala Vašíka, aby šel vyhodit plasty a papíry. Vašík tedy šel, ale u kontejnerů házel papíry do plastů a obráceně, no hotová mela. Ale najednou se nad Vašíkem zjevily dvě hvězdy a Vašík povídá: „Kdo jste, krásné hvězdy?!“, a jedna hvězda odpověděla: „My jsme hvězdy všech kontejnerů a díváme se na všechny, kdo tady vyhazují odpad, ale vždy když vidíme tebe, přijde nám, že ti musí být hanba v jedenácti letech nevědět, kam co patří. Počkej chvilku,Vašíku!“ Hvězdy si začaly něco potichu povídat. Poté jedna z nich řekla. „Vašíku: rozhodly jsme se, že tě vezmeme na dva dny do hvězdného světa a tam se naučíš, kam co patří a proč.“ Vašík chvilku přemýšlel a pak odvětil: „Dobrá, ale kde budu bydlet?“ „Budeš bydlet u nás.“ Hvězda řekla: „ABA BÁBA HUDRY ŠUP“ a najednou se Vašík ocitl v nádherném světě. Všude možně poletovaly hvězdy, Vašík si připadal jako v ráji. Potom šel s hvězdami do jejich nádherného domku. Druhý den poslaly hvězdy Vašíka, aby šel vynést odpadky. Vašík tedy šel a když byl u cíle, začal házet PET-LAHVE do kontejnerů na papíry. V tom se ozval tenký hlásek. Vašík nemohl uvěřit vlastním očím. Viděl PET – LAHEV, kterou vyhodil do papírů, jak mluví: „Vašíku, dej mě, prosím, do plastů. Vašík odvětil: „Ale proč? Stejně si úplně zbytečná a tady je to stejné jako v plastech.“ „Není, je mi tady smutno. Nemám tu kamarádky a když sem budete vy lidi házet mé kamarádky taky, svět se zamoří odpadky. Vašík chvilku přemýšlel a pak vyndal pet-lahev z kontejnerů na papíry a dal ji do plastů, protože si nemohl představit, že by byl svět zamořen odpadky. A od té doby házel vše tam, kam se má. Karolína Levá, V. ročník, ZŠ a MŠ Čestice
I pro Pavla Zedníčka je prý ČTENÍ jednička Kouzelník Jeden malý chlapeček, jmenoval se Mireček, se vypravil s kamarádem na houby, a protože byl horký letní den a měl žízeň, zastavil se cestou v prodejně pro limonádu. Vydali se na cestu. Hned jak došli k lesu, našli první hříbky. Sbírali a sbírali, hub přibývalo, a když už měli skoro plný košík a láhev od limonády jim překážela, odhodili ji do mechu. Doplnili košík a odešli domů. Druhý den šli tudy na procházku Ondra s babičkou. Mají les moc rádi a podivili se, jak někdo mohl odhodit v lese odpadky. Ondra sebral pohozenou pet-láhev a odnesl ji do vsi do žlutého kontejneru. Tam již bylo plno podobných lahví. Proto přijel velký oranžový obr s blikajícím okem, pohltil odpadky do svého obrovského břicha a odvezl je do kouzelnické dílny. Tam jej vysypal na jezdící pás a mnoho skřítků třídilo a třídilo. Rozdělené plasty putovaly přímo k velkému kouzelníkovi, který znal několik zaříkávadel. Když k němu doputovala Mirečkova láhev s mnoha dalšími lahvemi, začal kouzelník čarovat. Řekl: „Čáry, máry, recyklace, ať jste zase k užitku, kompostér ať je z vás za chvilku“. A tak se staly zase všechny nepotřebné pet-láhve užitečnými. A protože vševědoucí kouzelník chtěl Ondru s babičkou odměnit, za to, že nenechali povalovat v lese odpadky, daroval jim tento kompostér. Ondra do něho odnášel biologický odpad z babiččiny kuchyně a zahrady. Díky kompostéru jim vznikl z odpadků úrodný kompost, na kterém si babička s Ondrou vypěstovali plno ovoce a zeleniny. Společně si potom pochutnali. Jan Kvěch, V. ročník, ZŠ a MŠ Čestice Jak se má třídit odpad Jednoho zataženého dne se vydala Líza na houby. Vzala si s sebou pití v PET lahvi. Když měla naplněný košík houbami, nevěděla kam PET láhev dát, protože v lese není žádný odpadkový koš. Tak PET láhev zahodila v lese do díry, kterou udělali divočáci. Když vyhodila láhev, odešla domů. A té noci šli divočáci do své oblíbené díry. Když do díry vlezli, uviděli PET láhev. Jeden z divočáků vzal PET láhev do tlamy a donesl ji před Lízin dům. Tu dobu stála u okna Líza a viděla divočáka, jak nese v tlamě její vyhozenou PET láhev. V té chvíli si uvědomila, že se odpadky nevyhazují v lese ani nikde jinde. Pouze do popelnice. Poté se Líza rozhodla vyčistit celý les od odpadků. A zvířátka jí poté poděkovala a Líza byla spokojená. Jakub Zach, 8. třída, ZŠ a MŠ Čestice Natálie Hampejsová O třech vílách Byly jednou tři víly, které se jmenovaly Plastinka, Sklovinka a Papírka. Bydlely na konci malé vesničky. Plastinka byla z nich nejmladší, Sklovinka byla o tři roky starší než Plastinka a Papírka byla z nich nejstarší. Jednoho dne se vydala Plastinka na procházku a našla hodně víček od plastových lahví. Nevěděla, co s nimi má udělat. Vzala je a šla se domů poradit se sestrami. Plastinka jim navrhla je jít zakopat do země, ale sestry jí řekly, že je nikam zakopávat nemá. Prý včera odpoledne slyšely, jak si lidi povídají o tom, kam se mají dávat odpadky. Řekly Plastince, že s tím zítra dojdou na to místo, kam lidé odhazují ty odpadky. Plastinka sestrám poděkovala, že jí s tím pomohly. Hned den nato, co se víly vzbudily, tak se oblékly, nasnídaly a vyrazily do vesničky. Víly už věděly, kam mají jít, tak tam byly za pár minut. Když dorazily na místo, uviděly tři barevné kontejnery. Na jednom bylo napsáno: Plast, na druhém: Sklo a na tom třetím: Papír. Plastinka nevěděla do jakého kontejneru má víčka vyhodit. Zeptala se sester a sestry jí ukázaly, do jakého to má hodit. A Plastinka už pak věděla, co s tím má udělat. Když víly přišly domů, měly velký hlad. Hned se najedly, aby je nebolelo bříško a šly spát. Další den, jen co se holky vzbudily, šly si ven něco zahrát na pláž. Tam našly tolik kousků papírků: Papírka a její sestry posbíraly všechny a šly s papíry zase do vesničky. Jak tam přišly, vyhodily papír, ale do jiného kontejneru. Když přišly domů, najedly se a šly spát. Třetí den se vzbudily a šly do malinkého lesíka na houby. V lesíku našly hodně moc skla a tak musely zase jít do vesničky vyhodit vše do toho posledního kontejneru, který tam byl. Jako víly by měli uklízet všichni na celém světě. A pohádky je: Konec
ČTENÍ chystá nábory na čestické brambory. Nemocná zvířátka v lese Byla jednou jedna malá lištička, která neměla žádné kamarády. Jednoho letního dne se vydala k řece a uviděla PET láhev. Sedla si na ni a PET láhev se s ní rozletěla jako blesk. Lištička se moc bála a volala o pomoc, ale nikdo tam nebyl. Ocitla se v tmavém lese, kde se hemžili srnečci a zajíčci kolem hromady odpadu. Někteří z nich ochutnali lak, který se tu povaloval v otevřené plechové nádobě. Udělalo se jim moc špatně. Náhle se objevila víla Milka a všechny je ošetřovala. Lištička se udiveně zeptala, proč jsou nemocní a co se jim stalo. Víla odpověděla: „Víš, oni snědli lak, který tu odhodily děti, co chodí do školy a neumí třídit odpad. Lištička se zamračila: „Tohle je špatně! Oni mohli umřít! Musím to napravit, aby se to už neopakovalo!“ A tak se vydala do mateřské školky. Zaťukala na dveře a ozval se hlas: „Vstupte!“ Lištička slušně pozdravila, uklonila se a povídá: „Děti, já vám povím, co se v lese přihodilo.“ A vyprávěla příběh o nemocných zvířátkách v tmavém lese. Dětem bylo moc líto, že zvířátka kvůli nim onemocněla. Od té doby všechny děti začaly řádně třídit odpad a skládku v lese jim pomohli rodiče vyklidit. A co se stalo s nemocnými zvířátky? Ta se začala živit zdravými lesními plody, které nebyly poškozeny žádnými odpady. Nakonec se zvířátka uzdravila a měla radost, když děti přišly do lesa na borůvky a na houby a slušně se tam chovaly. Veronika Levá, 7. třída, ZŠ a MŠ Čestice O ztracené PET lahvi Byla jedna barevná PET láhev, která si spokojeně hověla s ostatními lahvemi v jednom malém obchodě. Čekala, až si jí někdo koupí, dostane se ven a zažije nějaké dobrodružství. Jednoho dne se dočkala. Koupil si ji malý chlapec, který jel s rodiči autem na výlet. PET láhev se těšila, že se podívá do světa a nakonec skončí mezi ostatními lahvemi v kontejneru. Ale omyl! Chlapec láhev vypil a po cestě ji vyhodil z auta oknem ven. PET láhev byla v šoku a vystrašená. Co teď s ní bude? Ležela ve stoce v trávě a bylo jí do pláče. Chtěla se dostat k ostatním PET lahvím do kontejneru, kam patří. Bylo jí smutno a zima, začalo pršet a milá PET láhev se pomalu smířila s tím, že už navždy zůstane sama, opuštěná ve špinavé stoce. Jednoho slunečného dne uslyšela nějaké hlasy. Najednou kolem ní jde malý chlapec s maminkou. PET láhev již měla s malými dětmi špatné zkušenosti. Tenhle chlapec ji však překvapil. Najednou slyší, jak chlapec povídá: “Mami, tady leží pohozená, prázdná PET láhev!“ Maminka na to odpoví: „A víš, kam správně takové lahve patří?“ Chlapeček na to odpoví, že ano, že do kontejneru k ostatním PET lahvím. Maminka chlapce pochválila. Vzali láhev s sebou do nejbližšího kontejneru. A tak se naše PET láhev šťastně dostala k ostatním PET lahvím a byla šťastná, že jsou i hodné a šikovné děti, které ví, jak chránit naši přírodu! Tomáš Růžička, V. ročník, ZŠ a MŠ Čestice Básnička o hasičích Hoří, hoří, hoří tchoři. Děda volá: „Tchoři hoří, ať nám sláma neshoří.“ „Zavoláme hasiče, hoří tam i tchořice.“ Hasiči už přijeli a tchořici zajeli.
Hasiči už hasí, hasí, ale oheň neuhasí. Oheň se tak šíří dál, už je z toho velký vál. Hoří sláma, hoří tráva, už hoří i jedna kráva. Hasičům se začlo dařit a tak lidi začli pařit. Oheň už tma nehoří, mrtví jsou však tři tchoři.
Jakub Kříž, Němčice
ČTENÍ jako v každém roce připraví vás na vánoce. Vážení čtenáři, zdravím Vás v tomto podzimním čase a věřím, že využíváte poslední slunečné dny k úpravám svých polí a zahrádek. Naše škola se 5. října 2012 zúčastnila slavnostního vyhlášení výsledků 2. ročníku soutěže projektů na ochranu životního prostřední „Jihočeská ratolest“. Organizátory soutěže je Jihočeská krajská síť environmentálních center Krasec a Jihočeský kraj. Do 2. ročníku Jihočeské ratolesti přihlásilo své projekty nebo diplomové práce 20 jihočeských obcí, škol, neziskových organizací a absolventů Jihočeské univerzity. Devítičlenná hodnotící komise vybrala v každé ze čtyř soutěžních kategorií tři nejlepší projekty. V kategorii obcí zvítězil projekt Obce Chlumany „KY.BY zahrada Chlumany“. V kategorii Zelená škola komisi nejvíce oslovil projekt předložený žáky 2. B VOŠL a SLŠ B. Schwarzenberga Písek „Monitoring a záchrana populace čápa bílého na území Jihočeského kraje“. Mezi neziskovými organizacemi si nejlépe vedla Calla – Sdružení pro záchranu prostředí s projektem „Adoptujte břehuli!“ a cenu za první místo v kategorii diplomových prací si odnesla absolventka Zemědělské fakulty Jihočeské univerzity Zuzana Jahnová za práci „Společenstva epigeických brouků plantáží energetických bylin a okolních biotopů“. Předkladatelé devíti nejlepších projektů a třech diplomových prací obdrželi finanční odměnu ve výši 3000–7000 Kč, certifikát a pestrý balíček regionálních, bio a fair trade produktů. Základní škola a Mateřská škola Čestice se může pyšnit 2. místem v kategorii B – Zelená škola se svým projektem Zahrada – místo objevů a dobrodružství. Projekt byl zaměřen na zlepšení stavu životního prostředí v našem bezprostředním okolí za přispění většiny žáků školy. Zvolili jsme prostředí školní zahrady. Tím, že se děti na změnách aktivně podílely, mohou své zkušenosti a získané dovednosti uplatnit i v budoucím životě. Děkuji všem žáků a pracovníkům školy, kteří svojí prací velmi přispěli k získání tohoto ocenění. Bez dlouhodobého aktivního přístupu všech, zejména paní učitelky Marie Linhartové, by naše zahrada certifikát nezískala. V rámci kampaně na podporu třídění odpadů v Jihočeském kraji vyhlásila autorizovaná obalová společnost EKO-KOM, a.s. a Jihočeský kraj výtvarně-literární soutěž „Pohádková knížka Třídilka“. Žáci měli za úkol napsat pohádku na téma třídění a recyklace odpadů a tuto pohádku následně doplnit vlastními obrázky. Z nejlepších prací vznikne skutečná „Pohádková knížka Třídilka“, která bude rozeslaná všem mateřským školkám v Jihočeském kraji. Vy však nemusíte čekat, až knížka vyjde, ale zalistujte ve Čtení a určitě najdete pohádky našich žáků. I v letošním školním roce jsme zapojeni do celostátní soutěže Recyklohraní. Sbíráme staré elektrobaterie, jedenkrát za 14 dní ve středu děti nosí svázaný starý papír a v případě většího množství papíru či kartonu lze domluvit i jiný termín s panem školníkem. Změnila se však pravidla a už nelze sbírat lednice, pračky, televize ani monitory. Využívejte proto sběrné dny organizované Městysem Čestice. Podzimní čas patří zahradě a sběru úrody, o kterou jsme od jara pečovali. Bez Čestického bramboru si už také nedokážeme podzim představit. Do školy již přicházejí literární i výtvarné dětské práce na téma Tajemství vesmíru. Dětská fantazie nezná mezí. O slavnostním vyhodnocení celé soutěže, které proběhne ve čtvrtek 29. listopadu v místním Lidovém domě, Vás budu informovat v příštím Čtení. Děkuji osloveným sponzorům za jejich přízeň a finanční podporu. Mgr. Martina Kalová, ředitelka školy Čtení pro lidi přeje všem svým čtenářům a příznivcům příjemné prožití vánočních svátků, hezký Advent, veselého Silvestra a do roku 2013 hodně zdraví, štěstí, spokojenosti a příjemných zážitků u nových výtisků ČTENÍ
O martinském posvícení nesmí v domě chybět ČTENÍ Já můj tricykl Jmenuji se Roman Šejna a můj tricykl asi ani představovat nemusím. Většina z Vás mě už určitě někdy potkala na mé žluté tříkolce. Na tricyklu jsem začal jezdit v roce 2007, hned jak jsem se fyzicky i psychicky posbíral ze svého velkého úrazu. Své první závody jsem absolvoval pod záštitou sportovního klubu SKS Tricykl Blatná. Mou první trenérkou byla paní Hana Kolínská, která mě přivedla k cyklistice pro postižené. Své první závody jsem zajel na uzavřeném okruhu ve Vysokém Mýtě. Už tady se ukázalo, že důkladnou přípravou a poctivým tréninkem bych mohl něčeho dosáhnout. Na svých dalších závodech v Podomí u Brna jsem opravdu atakoval stupně vítězů. Zde si mě všiml trenér cyklistické reprezentace a já jsem se stal členem České Federace Spastic Handicap, která je členem Českého paralympijského výboru. A začíná další etapa mého cyklistického snažení. Navýšení tréninkových dávek, najíždění většího objemu kilometrů – v přípravné tréninkové fázi to obnáší 70 – 100 km za den, správná životospráva. To vše se zúročilo na mém prvním Mistrovství světa v roce 2009 v Itálii. Zde jsem skončil na 7. místě. V roce 2010 se můj zdravotní stav náhle zhoršil a já jsem musel s trénováním skončit. V roce 2011 se na mě konečně usmálo štěstí a já jsem mohl opět naplno trénovat a vybojovat svůj první titul Mistr České republiky. Výborných výsledků jsem dosahoval i na Evropských Pohárech, kde jsem se umisťoval na 2. až 4. místě. Zatím mým největším úspěchem je 3.místo ve Světovém Poháru v Římě. Ani tyto výsledku bohužel nestačily na účast na Paralympiádě v Londýně, ale mám před sebou ještě hodně let tvrdé dřiny a velkého úsilí. Tak snad za čtyři roky? Roman Šejna Kulturní akce v listopadu a prosinci v Česticích
29.11. Vyhodnocení soutěže O Čestický brambor v sále Lidového domu 14.12. Předvánoční přátelské setkání seniorů 16.12. Adventní odpoledne na nádvoří zámku Připravujeme adventní koncerty v kostele Stětí sv. Jana Křtitele. O programu budete včas informování plakáty i rozhlasem Základní škola i Mateřská škola připravuje vánoční besídky pro rodiče i veřejnost. Termíny zatím nejsou známy- budou vyvěšeny plakáty. Na úřadu městyse je k dispozici ještě pět slevových kupónů na lístky do Národního divadla na některá vybraná představení. Zájemci z řad občanů si je mohou přijít vyzvednout.
Článkům v ČTENÍ pevně věří všichni jeho kolportéři. Podzim okresní soutěže mužů ve fotbalu Prvním zářím vstoupila obě naše družstva do okresních soutěží ve fotbalu. Nejprve starší přípravka přivítala mužstvo z Blatné a po dobrém výkonu vyhrála 6:4 když naše branky dávali Lukas Krejčí 3, Míra Bártík 2 a Tomáš Rezek 1. Dále ještě hráli Šimon Hradecký, Zdeněk Slavíček a Martin Dolíška. Po nich nastoupili muži proti mužstvu z Libějovic. Libějovičtí měli problém dát dohromady mužstvo, nakonec nastoupili v deseti lidech a prohráli 6:0, když naše úspěchy zaznamenali Petr Němec 2x, kapitán mužstva Honza Maršala taky 2x a Lukáš Richter a Jakub Plášil po 1 gólu. Vstup do soutěže se tedy vydařil. Horší už to bylo následující týden, kdy mužstvo žáků zajíždělo do Oseka a muži do Štěkně. Ani jedno z mužstev výrazně nepropadlo. Žáci prohráli 6:4 a muži 4:3. O pouti hráli doma naši se Sousedovicemi a 60 minut to bylo vyrovnané utkání. Pak přišel trestný kop, který rozehráli Komrska s Němcem a druhý jmenovaný nádhernou střelou dal úvodní gól. Ten odstartoval brankostroj, který se zastavil na čísle 6. Vítězství 6:0 posunulo mužstvo na průběžné 3. místo v tabulce. Žáci prohráli s Chelčicemi 6:4. V neděli o pouti se pak utkaly staré gardy Čestic a Střelských Hoštic. A bylo to utkání velmi zdařilé. Domácí vyhráli 4:3 a bylo vidět nespočet nádherných akcí z obou stran. Navíc se hrálo velmi slušně. Následnou neděli sehrály Čestice vyrovnané utkání v Kladrubech, se šťastným koncem pro nás, když vítěznou branku na 3:2 vstřelil Petr Němec v závěrečných minutách. Žáci pokračovali v těsných prohrách. S Volyní 3:8 a s Bělčicemi 5:8. K dalšímu domácímu utkání ve „veůkém“ fotbalu přijelo nekompletní mužstvo Pracejovic a bylo jen otázkou, s jak velkým rancem odjedou. Nakonec chyběly 2 góly do desítky a Čestice se tímto vítězstvím posunuly do čela tabulky. Teprve poslední čtyři utkání s uchazeči na přední umístění v tabulce však měla ukázat, jak na tom jsme. Hned v tom prvním jsme narazili asi na největšího uchazeče na postup a to družstvo Vodňan B. V remízovém utkání nakonec byly domácí Vodňany šťastnější a vyhrály 3:2, když naše obě branky dal Martin Novák. Další utkání opět venku na hřišti Drahonic, které bylo před utkáním na druhém místě, vyznělo jednoznačně pro naše mužstvo i přesto, že hned ve třetí minutě musel pro svalové zranění střídat stoper Míra Komrska. Během 20 minut naši hráči dali 3 góly a bylo po zápase. Za zmínku stojí 3 góly Jakuba Sluky, neproměněná penalta Martinem Novákem a celkové vítězství 6:1 pro Čestice. I poslední domácí zápas Čestice vyhrály. Tentokrát to bylo jen taktak 1:0 v derby s Hoslovicemi. Vítěznou branku dal Honza Novák po nádherném centru Petra Němce. Ke konci zápasu se domácí ubránili tlaku hostů, kteří hráli přesilovku. Domácím totiž rozhodčí vyloučil Standu Kozáka, který tím pádem chyběl v posledním utkání ve Strakonicích družstvem Balvanů. Vítězstvím jsme si upevnili první místo v tabulce o dva body před družstvem Vodňan, které nečekaně doma prohrálo právě s družstvem Balvanů. Poslední utkání, které se hrálo na zasněženém, velmi těžkém terénu, jsme tedy hráli ve Strakonicích s družstvem Balvanů. Toto utkání pro nás začalo dobře a již po třech minutách jsme vedli 1:0 když branku dal Martin Novák. Náš nápor pokračoval a bylo jen otázkou času, kdy přidáme další gól. Pak ale asi ve 20. minutě přišla chyba Honzy Bláhy, kterou se snažil zachránit Lukáš Richter a byla z toho penalta a červená karta pro Lukáše. Domácí vyrovnali a začal pro ně přesilovka. Ve druhé půli přidali ještě domácí jeden gól na 2:1 a vypadalo to, že pojedeme domů bez bodu. Pět minut před koncem ale využil chyby brankáře Petr Němec a srovnal skóre na 2:2. Čestice si tím pádem odvezly bod, který nám zaručil přezimování v tabulce na prvním místě. Historicky je to náš nejlepší výsledek. Po utkání následovala dokopná, kde jsme toto historicky první místo řádně oslavili. Je jisté, že Čestice útočí na postup do okresního přeboru. Zcela unikátní je součet domácích výsledků 21:0 a plný bodový zisk. V krátkosti se ještě zmíním o družstvu starší přípravky. Po prvních zápasech se kluci zlepšili a začali i bodovat. V Katovicích a Bavorově po remízách 4:4 a 3:3 pak doma vyhráli se Štěkní 4:1 a Dražejovem 7:2. Do konce sezony jim chybí sehrát ještě 3 utkání, která rozhodnou, zda se posunou do finálové skupiny okresního přeboru. Václav Rada
ČTENÍM si zahání nudu Schwarzenneger v Hollywoodu Korouhev rytíře Koce – XXXI. ročník O prvním říjnovém víkendu se opět do naší školy sjely oddíly, které jsme pozvali na další ročník Korouhve rytíře Koce. Naše pozvání přijaly oddíly Strážci, Vlčata a Severka z Č. Budějovic, Píďalky z Vodňan a Husot ze Strakonic, a tak se spolu s našimi družinami ze Střelky zapojilo do boje o putovní korouhve šest mladších a pět starších družin. Po ubytování ve škole jsme vyrazili na nádvoří zámku, kde nás přivítal náš hostitel – rytíř Kryštof Koc. Pozval nás totiž na oslavu příjezdu svého bratra Jindřicha, který se po studiích v Praze vrací na rodné panství. A na úvod nám hned připravil noční hru, při které jsme podle mapy hledali označená místa a získávali mince. Nikdo se při ní neztratil, nikdo ani moc nebloudil, a tak den skončil úspěšně. V sobotu jsme se v 9 h ráno sešli opět na nádvoří zámku, ale už nastaly první problémy. Nejprve přijel černý jezdec a oznámil, že v okolí byly nalezeny padělané mince. Pak přišla venkovanka s nalezeným poštovním psem a v jeho obojku jsme objevili zprávu. V ní se hovořilo o místech, kde jsou uloženy padělané mince. Pan Koc nás požádal o pátraní po padělatelích, proto všechny družiny rychle vyrazily na místa ze zprávy. Čekal nás tam vždy úkol, mince a také jsme na místech objevovali indicie, které nám naznačovaly, že tím falešníkem je bratr Jindřich. Když jsme se opět ve 12 h sešli na nádvoří, vše jsme panu Kocovi vylíčili. Ten pak spolu s černým jezdcem vyslechl Jindřicha, který se nakonec přiznal. Byl zatčen, uvězněn a černý jezdec dal panu Kocovi i nám čas do 12 h druhého dne. Když seženeme dostatek pravých mincí jako náhradu, bude Jindřich předán bratrovi a nebude odsouzen. A tak jsme se nechali najmout jako přenašeči zboží na Zlaté stezce a vydělávali tak mince na záchranu Jindřicha. To byla totiž terénní hra, která se odpoledne hrála na Kalvárii. Po jejím skončení jsme ještě pracovali na dárcích pro pana Koce, chtěl totiž potěšit svou ženu Dorotku, svého poustevníka bylinkáře a svého fořta a požádal nás o pomoc. Večer jsme pak ještě hledali zprávu, kterou ztratil poštovní pes a hráli turnaj ve vybíjené. Sobota se i díky nezvykle krásnému počasí vydařila. Neděle nás překvapila deštěm a ochlazením. Zůstali jsme proto ve škole a po balení a úklidu si zahráli v tělocvičně rytířské turnaje mezi družinami. Po jejich skončení jsme očekávali příchod pana Koce a černého jezdce. Když se dostavili, předali jsme jim vydělané mince a Jindřich byl opravdu propuštěn. Pan Koc věnoval každé družině dar jako ocenění naší pomoci. Pak už proběhlo celkové vyhodnocení. Z mladších zvítězila družina Strážčata z Č. Budějovic a starší korouhev se podařilo obhájit Střelce. (z kroniky Korouhve rytíře Koce)
Co dělají včelky v zimě? Prý spí, ale to tak není. Tak my vám to prozradíme. Přece čtou si nové ČTENÍ
Rok se včelami a včelaři Tak včelařský rok utekl jako voda a je to naposled, co Vám poreferuji o tom, co dělají včelky a včelaři poslední dva měsíce v roce. Staré včelařské přísloví praví: V září úl zavři, zahoď klíč a na jaře si kup nový. Co však platilo před sto a více lety, se bohužel radikálně změnilo s příchodem již zmiňovaného onemocnění – varroózou. Jak jsem již psal, velmi se tyto měsíce liší na základě dosažených venkovních teplot. Při teplém průběhu podzimu nám zejména mladé letošní matky ukazují jak umí klást a v listopadu tedy ještě není problém u těchto včelstev najít plochy zavíčkovaného i mladého plodu. Vzhledem k nynějšímu říjnovému ochlazení v závěru měsíce, tato situace v letošním roce nenastane. Včelky jsou nyní stáhnuté v chomáči, který více či méně rozvolňují v závislosti na venkovní teplotě. Ovšem platí, že musí vyhřát právě zbytky plodu, které v úle ještě mají. Toto úsilí je potom stojí mnoho energie i zásob. I toto je jeden důvod proč nyní včelaři preferují matky a linie matek, které přestávají s kladením co nejdříve. Druhým důvodem je i zmiňovaná varoóza. Ptáte se proč? Čím méně plodu v závěru sezóny klade, tím méně se na něm může vyvíjet i roztočů Varroa. Problémem bývají právě menší plochy plodu, které můžeme v úlech najít někdy až do prosince. I u těchto roztočů je to v genetice podobné jako s lidmi. Zatímco když je plodu hodně, do buňky si vleze vždy pravděpodobně jen jedna samička Varroa, když je plodu méně, může zde být samiček více. Z jedné samičky se líhne nejprve sameček a poté další samičky. Bratr tedy oplodní své sestry a živorodost těchto roztočů je potom sice vysoká, ale ne toliko, jako když by se spářili nepříbuzní roztoči. To se děje právě v případě, kdy do jedné buňky zalezou dvě a více samiček. A poslední důvod, v případě podzimního ošetřování fumigací či aerosolem na roztoče v buňkách tato ošetření nepůsobí. Proto tedy lépe již teď mít včely bez plodu. V případě, že se včelky nemusí starat o plod, mají až cca do slunovratu „dovolenou“. Ovšem toto je označení jen velmi zdánlivé. Jedna osamocená včela hyne již při teplotě 5 stupňů Celsia. Včelstvo v úle dokáže úspěšně přežívat teploty sahající k minus 35 stupňům Celsia. Jak je to možné? Pro přežití včelstva je podmínkou, aby zimu ve zdraví přečkala včelí matka. Ostatní včely se semknou v jejím okolí do tzv. chomáče a uvnitř něho udržují teplotu 20-30 stupňů Celsia. Čím je větší zima, tím jsou včely k sobě více přimknuté. Aby včely z kraje nezmrzly, neustále se vyměňují. Zahřáté včely se ze středu chomáče přemisťují na povrch a včely z povrchu se naopak jdou zahřát dovnitř. Energii na vytápění chomáče včely získávají ze zimních medových zásob. Zajímavé je, že bez plodu i za třeskutých mrazů spotřebují včely jen asi 2kg zásob. Nejvíce o zásoby přicházejí v průběhu února a března, kdy má již matka nakladený nový plod, zatímco teploty v noci ještě často padají pod bod mrazu. Vyhřát potom plod na požadovaných 35°C pak stojí hodně energie a zásob. Včely v zimě nespí, ale žijí podobně jako v létě – přijímají potravu a jejich metabolismus funguje normálně. Kam ale v zimě „chodí na záchod“, když nemohou vylétnout z úlu? I na to příroda pamatuje. Včela své výkaly odkládá do tzv. výkalového váčku tak, aby neznečistila plásty a případně tak do včelstva neroznesla nemoci. Výkalový váček se dokáže hodně roztáhnout, hmotnost výkalů může být větší než polovina hmotnosti těla dělnice. Během zimy pak včely využívají slunných dní, kdy dochází k mírnému oteplení nad 5 stupňů Celsia, k vylétnutí z úlu a vyprázdnění svého výkalového vaku. Na včelařovi potom už je v tomto období jen dokončit léčení a začíná práce v dílničce či skládcích. Je třeba vyřezat starý tmavý vosk, popř. jej rovnou vytavit do voskových koláčů, z kterých potom můžeme za dlouhých zimních večerů dělat svíčky. Dále je třeba sbíjet nové rámky, které do včelstva přijdou následující sezónu a kdo přes rok nestíhal číst a sbírat novinky z včelařského cechu, má nyní jedinečnou příležitost toto dohnat. Spolková činnost včelařů je v tomto případě odbyta schůzí, kde se vyplácí dotace na včelstva, jež vloni činila směšných 97 Kč na včelstvo. V momentě kdy se jedná o stejnou cenu jako necelé kilo medu (prodejní ceny jsou v letošním roce běžně i 120-140 Kč), jde o pomoc státu velmi sporadickou. O tom, že skutečně více jak 90% hospodářského užitku včel je v opylování krajiny, se mohli všichni nyní přesvědčit při sběru ovoce na svých zahradách. Nemalá část z vás dokonce kvalitní opylovací činnost zpeněžila ve výkupu jablek či jinde. Vy všichni, kteří plody práce našich holek oceňujete ať už v tuhé či tekuté formě, podporujte nás, včelaře. Není nás zas tolik, jak by se mohlo zdát, krom toho se podílíme organizací plesu jako jedna ze dvou organizací na Strakonickém okrese i na spolkové činnosti v obci. Přijďte se tedy podívat na včelařský ples, vyhrát dobré perníky, kvalitní pošumavský med, ale hlavně se řádně pobavit. Za všechny včelaře se s Vámi loučí Petr Vlažný, t.č. nákazový referent ZO ČSV Čestice
V Bruselu i v Paříži ČTENÍ obzor rozšíří Muži na správné straně Dne 8. září letošního roku jsem přivedl na svět svoji druhou knihu s názvem Muži na správné straně. Kniha volně navazuje na moji první o letci Rudolfu Haeringovi a zbrojíři Václavu Pávkovi. Nabízí se otázka, jakým způsobem. Kniha Muži na správné straně je jmenovitým seznamem občanů Strakonicka, kteří bojovali na západní frontě. Ale jen a pouze u pozemních jednotek. Sice jsou do seznamu přidána jména pozdějších příslušníků letectva, ale nástupem k této zbrani jejich životopis končí. Kniha je doplněna celou řadou unikátních fotografií z rodinných alb, některé jsou však publikovány vůbec poprvé. Dále se mi podařilo na základě získání důvěry rodin vojáků nahlédnout do rozličných personálií osob. Životopis se tak mohl zpracovat do stávající podoby. Byl jsem úspěšný v získání vyprávění pamětí veteránů, které tento seznam také obsahuje. Nicméně… Celý projekt Muži na správné straně je rozdělen na tři díly, z nichž poslední, tedy III., se nyní dostává do rukou čtenáři. Jmen je totiž tolik, že si vše vyžádá samostatné tři knihy. Druhý díl bude opět o vojácích pozemních jednotek a ten první bude obsahovat osudy letců Strakonicka. Z tohoto celého projektu, respektive seznamu lidí, jsou naživu pouze dva váleční veteráni. Břetislav Kašpar a Pavel Boček. Oba sloužili v řadách Československé samostatné obrněné brigády na západní frontě, přesněji v obléhání přístavu Dunkerque v roce 1944-45. Břetislav Kašpar se zúčastnil slavnostního křtu v Kapitulní síni hradu Strakonice stejně tak jako Miroslav Štandera, jeden z posledních příslušníků našeho zahraničního letectva za války ve Velké Británii. Kniha byla pokřtěna směsicí písků z pěti invazních pláží z Normandie. Po jedné se vylodili i naši vojáci… Nezbývá než dodat, že kniha byla vydána v omezeném nákladu stejně jako první a záleží na každém, zda se chce dozvědět něco o lidech, o kterých v dnešní době málokdo něco ví. Mimochodem, rodák z Čestic sloužil ve Francii a poté… Dušan Vávra Knihu si lze zakoupit na adrese: Dušan Vávra, Čestice 168, 38719,tel: 383396575
Miroslav Štandera při křtu knihy
ČTENÍ vítá jako loni Martina na bílém koni V kleštích výhybky (baterka mi zachránila život) Jiří Kolář Když jsem s hodinovým zpožděním přijel na nádraží, kde jsem měl přistoupit na vlak k domovu, můj vlak už byl pryč. Na návěstní tabuli jsem zjistil, že další vlak pojede až za tři hodiny. Do vánoc chybělo čtrnáct dní, teď jsem jel ze studií k rodičům na víkend. Bylo pozdní odpoledne, začalo se stmívat a prázdným nástupištěm to nepříjemně profukovalo. Co teď? Rozhodně se mi nechtělo čekat tři hodiny na další spoj. Nejbližší stanice směrem k domovu je odtud po trati asi šest kilometrů a než čekat v zakouřeném bufetu, vydám se po kolejích k ní. U výčepu jsem se posilnil jedním grogem a málem se tam zakecal s jedním obejdou. Pak jsem si vzpomněl na svou cestu, rázně ukončil rozhovor a vydal se na trať. Zpočátku jsem šel podél trati po úzké pěšině. Ta však brzy za nádražím zmizela v křovinatém porostu a tak jsem pokračoval v chůzi po kolejích. Snažil jsem se jít po pražcích. Šlo to poměrně dobře, musel jsem si však srovnat krok, aby jeho délka odpovídala vzdálenosti jednotlivých pražců. Přestože už byla skoro tma, pražce byly dobře viditelné, protože byly pokryty vrstvou sněhu, který se začal intenzivně sypat z černé oblohy. Vzpomněl jsem si, jak jsem kdysi četl v jednom Rodokapsu, že bílí osadníci a zálesáci na Dalekém Západě také používali chůzi po kolejích k nejbližší železniční stanici. Tam býval zpravidla i nějaký ten obchod, kde se daly nakoupit potraviny a jiné zboží. To ovšem bývalo spojeno i s jistým nebezpečím. Koleje se stávaly terčem častých útoků Indiánů, kteří je vytrhávali a jinak poškozovali, a tak tito kolejoví chodci museli být vždy ozbrojeni. Jiná povídka pojednávala o tom, jak majitelé stád potrestali zloděje koní. Za žhavého slunečního dne v pravé poledne, kdy teplota dosahovala čtyřiceti stupňů, se museli zloději koní zout a bosým nohama museli šlapat po rozpálených pražcích mnoho kilometrů, až měli chodidla celá propálená a s bolestivými otoky. Vzpomínky na dobrodružnou četbu vystřídala opět reálná situace. V dálce před sebou jsem viděl světla, která znamenala, že se blížím ke stanici, kam jsem měl namířeno. Zároveň jsem zjistil, že se nalézám mezi výhybkami, které rozdělovaly jedinou kolej do několika proudů, což bylo neklamné znamení, že se blížím k železniční stanici. Náhle jsem ucítil pod sebou pohyb provázený zvukem přehozené výhybky. Zem mi ujela pod nohama. Levou nohou jsem sklouzl z koleje a zároveň pocítil v noze hroznou bolest. Přehozená výhybka mi sevřela bolestivě nohu a všechny pokusy vytáhnout nohu z tohoto železného sevření byly marné. Noha se ocitla v kleštích, které se nepohnuly, tak jako železa s chycenou zvěří. Zaplavila mne hrůza. Jsem chycen do pasti na kolejích, kudy má za chvíli projet vlak ze stanice, ze které jsem vyšel. A na který jsem nechtěl čekat! Pokusil jsem se v sedě rozšněrovat uvězněnou botu, ale jednak jsem na to neviděl a navíc šněrovadlo bylo zauzlované a nešlo rozmotat. A i kdyby se mi to podařilo, tlak želez byl tak silný, že bych nohu s botou stejně nevytáhl. Začal jsem řvát bolestí a volat o pomoc. Odpovědí mi byla zasněžená, liduprázdná krajina bez jediné známky lidské přítomnosti. A tu jsem dostal spásný nápad. Vzpomněl jsem si, že v torně, kterou jsem měl zavěšenou přes rameno, kromě špinavého prádla, které jsem vezl mamince na vyprání, mám i kulatou baterku. Potřeboval jsem ji na internátu při nočních pochůzkách na záchod, který byl o patro níž, a bez ní, kdy celý internát byl ponořen do tmy, by taková cesta byla jen tápáním ve tmách. Rychle jsem sáhl do tlumoku a na dně, pod prádlem, nahmatal baterku. Vyzkoušel ji, sláva, svítila! Byla to jiskřička naděje v temnotách. Pak už jsem jen v bolestech očekával příjezd vlaku. Čekání a bolest v noze se zdály nekonečné. Konečně jsem zaslechl zvuk přijíždějícího vlaku. Zvuk stále sílil a když jsem uviděl světla vlaku, začal jsem mávat rozsvícenou baterkou. S mohutným zaskřípěním zastavil vlak pouhých několik metrů ode mne. Vyšli strojvůdce a průvodčí. „Člověče, co tu děláte na kolejích takhle v noci?“ „Noha se mi dostala do výhybky a nemůžu jí vyndat,“ s bolestí a přerývaně se mi podařilo vypravit ze sebe.
Kdo při ČTENÍ pivo pije toho infarkt nezabije. Pomoc byla rychlá. Průvodčí běžel k nejbližšímu ručnímu hradlu a uvolnil výhybku. Konečně jsem mohl vyndat nohu, ale bolestí se stejně na ni nemohl postavit. Chůze jsem vůbec nebyl schopen. Sto metrů od kolejí vedla silnice. Dva cestující mi pomohli dobelhat se tam, zatímco vlakový profesionál zatelefonoval pro rychlou záchrannou pomoc. Během deseti minut tu byla sanitka, která mě zavezla rovnou do nemocnice. Moje noční dobrodružství odnesla fraktura nártu a vážné zhmoždění chodidla. Trvalo čtrnáct dnů, než jsem se mohl postavit na nohy a belhat se o holi. To už jsem byl na Vánoce doma v péči rodičů, kteří byli rádi, stejně jako já, že to takhle dopadlo. Pejsek strejdy Aloiska Josef Křešnička Tomu pejskovi říkal strejda Aloisek nejdříve Kluku, ale poněvadž to byl takový chlupáček mrňavý, udělal se z něj časem Kluča. Strejda Aloisek pro něj sháněl ty nejlepší psí lahůdky, všude mu je rádi dávali a největší svátek měl Kluča ve čtvrtek, to vařili v jedné závodní kuchyni vždycky párky s bramborovou kaší a paní od nádobí schovávala strejdovi všechny kůžičky z párků. Někteří lidé to dělají, že kůžičky z párků nejedí, a z toho měl strejda pro Kluču vždycky balíček. Jednou řekl té paní: „Ale dneska toho je, to bude mít Kluk radost! Paní se na strejdu divně podívala a když přišel příště, byl balík velikánský a paní tajuplně špitala: „Kdybyste hned řekl, že to máte pro chlapce, byla bych vám vždycky přidala nějakou tu nedojedenou nožičku. Dneska tam máte tři buřty a plno jiných zbytků. Řekla jsem hostům, ať na nějaký kousek nehledí, že to jednomu chlapci pořádně prospěje. Někteří hoši jsou k nedojedení“, mlela paní, „vím to podle našeho, a to se potom těžko shání. Jen se zase zastavte.“ Strejda chtěl všechno vysvětlit, ale ona volala: „Neděkujte, neděkujte“ – a tak mu chudákovi nezbylo, než odejít, po celém městě měl ostudu, že krmí chlapce kůžičkami a Kluča přišel o své sváteční obědy. Strejda Aloisek nikdy nesebral dost odvahy, aby se do té závodní kuchyně znovu podíval.
Čas nezastavíš Čím je člověk starší, diví se, jak ten čas letí. Jen dva měsíce prožijeme a bude na konci letopočtu trojka. Ve vzpomínkách se vracíme do minulosti, jen vzpomínání je věrné a začátek listopadu si to zaslouží. Hlavně si to zaslouží všichni, kteří už nejsou mezi námi a byli součástí našeho života. Živým patří život a mrtvým vzpomínky. Je dobře, že se i mladí, ale je jich stále málo, vrací k historii a snaží se udržet a zachovat památky. Je ale hodně mladých, kteří se baví tím, že dokáží památky poničit a krást. Kdyby měli práci nebo rodiče víc sledovali, co dělají ve volném čase, a nebo volný čas využili třeba ke sportu, nemuselo by být tolik napáchaných škod. V televizi ukazovali, jak dokázal někdo, a určitě nebyl sám, poničit náhrobky na hřbitově. Ta neúcta k mrtvým a škoda pro živé – to nemohl udělat někdo starý a věřící. Dříve byli lidé poctivější a nebyli tak nároční. Každý režim něco přidá, zákony pokazí, změny opět změní. Hlavně, že není válka. To by asi bylo strašné pro všechny lidi, při té moderní technice. To by byl asi opravdu konec světa, jak se o tom dost často píše. Jiný kraj, jiný zvyk a jiná víra. Každý stát má jiné zákony a jinou svobodu. Je všechno v lidech. Stejně tady každý všechno nechá, co je mu platný majetek. Hlavně, že žije slušně a poctivě. Velká svoboda snížila poctivost lidí. Jen porovnávám čtyři režimy a ta změny kolem. M. Staňková, Němčice
Radují se všichni v Písku: nové ČTENÍ už je v tisku. Mezi kolem a drogami Sobotní zářijový večer, vracím se vlakem s kolem z jednoho ze závodů „Kola pro život“. Park před pražským hlavním vlakovým nádražím je proslulý lecčím, spíše však negativními jevy. Oslovuje mě starším, zjevně strhaná žena, moc jí nepoznávám, ona mě ano. Katka B., narkomanka, veřejnosti známá stejnojmenným filmem, který o ní natočila formou časosběrného dokumentu slavná režisérka Helena Třeštíková. Film byl rovněž oceněn Zlatým lvem. Samotný život Katky však příliš na ocenění není, je to spíše dlouholetý marný boj s její drogovou závislostí. Pokoušela se léčit a abstinovat před dvaceti lety v němčické terapeutické komunitě a právě tam začala Helena Třeštíková Katku sledovat a monitorovat. Katka však tehdy léčbu nezvládla, předčasně odešla, ani sobotní zátěžový kolový výlet se mnou podhůřím Šumavy ji nenadchl. To píši trochu s nadsázkou, ale skutečnost, že je Katka více než dvě desítky let na tvrdých drogách, je fakt. Teď jí však hrozí další komplikace, dostala podmínku za distribuci drog, při opakování hrozí vězení. K našemu setkání: Říká mi: „Stále na kole?“ Odpovídám „ano“ a dodávám: „stále na drogách?“ Trochu provinile říká, že v tom stále lítá. Po chvíli však u Katky opět vítězí démon drogy a se dvěma kamarády, přáteli – spoluuživateli, si hned kousek vedle odchází aplikovat další dávku drogy. Jak křehká je hranice mezi normálním životem s určitými hodnotami a využitím volného času třeba na kole a propadem do pekla závislosti na drogách. Vše se vším však občas souvisí, i když to třeba zdánlivě na první pohled nevypadá. Helena Třeštíková pracuje současně na mnoha dalších snímcích a dokumentech, jedním z nich je již na veřejnosti prezentovaný René. Ten se svůj život rovněž rozhodl prožívat na drogách, s tím souvisí i trestná činnost a opakovaný pobyt ve vězení. Jeden z němčických exklientů mi nedávno řekl, že Reného zná z Valdic, měli celu téměř vedle sebe. U Reného tedy kolo ani náhodou, ale jeho nevlastní syn Petr P. má ke kolu a sportu vůbec podstatně blíže, zejména k fotbalu. Jak to začalo a jak to spolu souvisí? Petr šel zdárně ve stopách svého nevlastního otce Reného, tedy co se týká užívání drog. I při jeho pobytu ve výchovných ústavech byl jeho život protkán opakovanými útěky a drogovou recidivou. Petra jsem poznal ve výchovně léčebné jednotce Medvědí Kámen téměř před dvěma lety, a právě tam nitka spolupráce s Helenou Třeštílkovou začala. Petr - pokračování Reného, ale snad přece jenom trochu jinak. První natáčení, zima, rituál Petra v zamrzlém rybníčku, práce u zvířat, jeho terapeutická skupina. Pak mu bylo osmnáct, byl plnoletý a „odešel do života“. Doléčování v chráněném prostředí odmítl, řekl, že odjede do Českých Budějovic a začne tam. Jak řekl, tak učinil, našel si přítelkyni, příležitostnou práci, závodně začal hrát fotbal. I.A třídu za českobudějovický klub. Tvrdé drogy nebere, jen vzal občas marihuanu. Další natáčení jeho života tedy bylo při terapeutickém rozhovoru a při fotbalovém tréninku. Teď se chystá další, při praxi na truhlářském učilišti, kde si dodělává poslední ročník, ve Výchovném ústavu se na to vykašlal, i když měl výuční list nadosah. Takže druhý pokus, ten už snad bude úspěšnější. A jak jeho život souvisí s kolem jako prostředkem pro volný čas? Letos zatím jezdí pouze několik kilometrů na fotbalový trénink nebo jen tak na výlet, ale na příští rok si chce pořídit lepší kolo a jezdit v našem týmu závody Kolo při život. S Petrem jsem často v kontaktu a jistě budu i díky vznikajícímu časosběrnému snímku jeho života po mnoho dalších let. Ve článku protkaném životními osudy je zřejmé jak je někdy tenká hranice v životě mezi užíváním drog a vcelku spokojeným životem, jehož nedílnou součástí je i volný čas, kolo a sport vůbec. A proto: Tento článek píši u dalšího člena našeho biketeamu, pravidelného účastníka závodů Kolo pro život i jiných kolových akcí. Právě i za pomoci svého dvouletého syna sestavuje nové horské kolo Author na příští sezónu. U něj je to totiž zcela jasné. Závislost na kole je jasná diagnóza. Miroslav Zachariáš
Možná, že by farář Jílek cítil jako pohlazení, že po mnoha letech bude jeho příběh napsán v ČTENÍ. Cesta českého kněze pod sekyru (pokračování) Nejtvrdším byl Jaroslav Kudla z Prahy. Ale ani on neodolal milosti Boží a v Jílkově cele děl se zázrak Božího milosrdenství. V jednom rohu kněz Jílek je schýlen ke klečícímu Kuldovi a naslouchá jeho celoživotní svaté zpovědi, zatím co třetí vězeň Jarka Šilhavý, v protějším rohu modlí se tiše z modlitební knížky. Cela Jílkova stává se tu svatyní, kněz přijímá do Církve zbloudilého spoluvězně a ráno vězeňský kněz přináší mu Spasitele v nejsvětější Svátosti Oltářní. Kulda byl sedmnáctý, který šel z Jílkovy cely na smrt. V pondělí 26. února 1945 přišel nový Čech, Jaroslav Čížek, technický úředník z Prahy. Ten, dočkav se vysvobození, píše o faráři Jílkovi v dopis takto: „Farář Jílek měl na mne nesmírný vliv svým příkladem. Ke konci jsme toho mnoho nenamluvili; žili jsme jaksi životem řeholním, jako bychom složili slib mlčení, postění, pokory, odříkání atd. Jeho přítomnost to byla, která mne přímo telepaticky vedla. V té době zbyl z jeho osobnosti ovšem už jen pouhý stín, neboť byl zmučen nesmírným utrpením, hladem a vysilujícím napětím na sekerárně, trvajícím deset měsíců. Byl již zcela u konce svých tělesných sil. A přesto i tak, spíše působením své duševní síly nežli slovním přesvědčováním, dokázal obrátit několik bezvěrců jen několika slovy při „freištundě“. Byla to jistě vyšší síla, která mu pomáhala vésti k Bohu zbloudilé duše. Jak ho to pokaždé těšilo, když poznal, že opět někomu zachránil duši pro věčnost. I na můj vnitřní život měl rozhodující vliv a hluboká jeho víra a ušlechtilost budou mi vždycky nedosažitelným vzorem. Zatím kněz Jílek dosáhl vrcholu. Zbožností, pokorou rovnal se světci. Říkával: „Jsme odsouzeni na smrt (z dopisu spoluvězně Jar. Šilhavého), tak musíme Bohu sloužiti a býti mu věrni až do konce. Nesmíme zahálet, ale uchvátit pro svou duši co se ještě dá. Číst v německých knihách nemá pro nás ceny, ale pokorná modlitba, vzbuzování lítosti nad hříchy, to jsou ty největší hodnoty pro naše duše“. Jílek rozdělil jim čas na práci, modlitbu, rozjímání a vzpomínky. Jílek pro hladové druhy vyprošoval po měsíce slupky z brambor. Sám se při té bídné stravě ještě postil a ze svého přídělu podával mladším, hladovějším druhům. A jestliže pan Ota Javůrek, „jejich anděl strážný“, jim něco na černo doručil, byl to Jílek, který se toho zříkal pro své mladší. Proto také zhubeněl, že byl vskutku jen kostra potažená koží. Jen obličej měl oteklý „vodou“ jak píše J. Šilhavý. Farářova cela stala se místem ustavičné modlitby, a farář Jílek stal se učitelem všech. Všecky dopisy Jílkovy mají v sobě vážná napomenutí a čtenáři se zdá, jako by četl z ducha epištoly sv. Pavla. Dne 16.IX. 1944 v dopise píše: „Abyste nemyslili, že jsem takový chudák. Zítra půjdu k sv. přijímání. Tentýž Pán bude v mém srdci, který je u Vás a s Vámi. To je štěstí a radost, že takto skrze něho jsem s Vámi všemi spojen. Buď Pán pochválen! Služte Mu dobře, přijímejte Jeho Svaté Tělo často (také nevíte, kdy Vás k sobě povolá), abychom se tam u Něho v radosti věčné sešli nikdo z nás nescházel. Nebuďte vlažni a lhostejni, ale co nejhorlivější o spásu svých duší.“ Dne 28.X.1944 píše: „Se mnou si starostí nedělejte, s Pánem Bohem jsem přítel a to mi stačí a více nežádám a on už se o mne postará a mne neopustí.“ 25.XI.1944: „Poněvadž nevím, jak mi Pán Bůh dopřeje dlouhý život a budu-li již narození Páně slavit u Něho v království Božím a věčném (plně doufám, že mne k sobě přijme a nezavrhne), už dnes Vám všem vespolek přeji a vyprošuji radostné a milostiplné tyto vánoční svátky. Ačkoli už po třetí rok moje místo doma bude prázdné a snad – nevím – už nikdy nebudu zasedat s vámi u štědrovečerního stolu viditelně a o půlnoci tu nejdražší oběť mše sv. nebudu u Vaší přítomnosti sloužit, přece duchem budu s Vámi a hledět budu na Vás s Betlema nebeského a očekávat příchod Vás všech. Prosím, žijte tak, abyste toho byli hodni a nikdo z Vás nescházel.“
Kdo? Kde? Proč? a také Co by? ČTENÍ to je obraz doby.
Dějiny rodů (pokračování)
Josef Vichr
Václav Zikmund Koc s manželkou Henrietou Kolovratovou Jindřich Koc s manželkou Gabrielou roz.Tratt- mansdorfovou
Berta a Ida-dcery Karla Viléma Koce Henrieta-dcera Jindřicha Koce Jedinou dcerou z manželství Kristiana Josefa Koce s Aglaiou Auspergovou byla Johanka, narozená 1.ledna 1846 a zemřela 14.října 1911. Jejím manželem byl Karel Felix Wit Felix – Doring. Z manželství Karla Koce a manželky Frederiky, roz. Mauerové, se 15.března 1879 narodila dcera Berta, zemřelá 12. září 1900. Jejím manželem byl Polzer – Hoditz. 26. května 1880 se narodila druhá dcera Ida. Z manželství Václava Zikmunda (Wlaska) a Henriety Kolovratové-Krakovské se narodil 9.března 1880 jediný syn Jindřich. Jeho manželkou byla Gabriela Trauttmansdorfová narozená 26.června 1876. Dcera Jindřicha (Wlaska) Koce Terezie
Meluzínu ze strání ČTENÍ snadno zahání. Z manželství se narodily dcery Marie Henrieta 10.srpna 1910 a jejím manželem byl Fridrich Westphalen-Furstenberg. Druhá dcera Gabriela se narodila 16.května 1912 a manželem byl Adolf Harnier. Třetí dcerou byla Terezie, narozená 13. srpna 1914. Jejím synem byl Karel Kristian Koc, narozen 2. října 1917 a jeho manželkou byla Ingeborg Schsrfenbergová. Ves Volšovy blízko Sušice se připomíná roku 1045, kdy je kníže Břetislav daroval Břevnovskému klášteru v Praze. Ves zůstala v majetku kláštera až do roku 1543, kdy je opat Broumovského kláštera prodal Břetislavu Švihovskému z Riezenberka. Adam Koc držel Volšovy od roku 1573 a po jeho smrti v roce 1582 jeho syn Dětleb. Dále následoval Jan Markvart, bratr Dětleba, dále syn Markvarta Václav a jeho syn Jan Dětleb. V roce 1646 koupila Markéta Kocová, rozená z Lub od zadluženého Matouše Voprta z Feldštejna pro svého nezletilého syna Jana Dětleba Koce tvrz s dvorem, pivovarem a vesnicemi Volšovy, Chlum, Dolní Staňkov a Částkovy. Později je zmínka o tvrzi v roce 1686, když prodávala Anna Terezie Kocová, rozená z Račína Arnoštovi Vojtěchu Račínovi volšovskou tvrz. Po Arnoštovi zdědila volšovský statek jeho sestra Apolena Lidmila, provdaná hraběnka Althanová, která v roce 1696 prodala volšovskou tvrz Johaně Evě z Kadova, rozená Kocová z Dobrše. Od roku 1769 držel Volšovy hrabě Jan Kryštof Dohalský.V roce 1809 prodal statek hrabě František Josef Desfours Vincencovi Remnovi. V roce 1908 koupila Volšovy Kongregace Nejsvětější Svátosti z Českých Budějovic a od manželů Ferdinanda a Josefy Chodkových. Kongregaci byl volšovský velkostatek se zámkem v roce 1950 zabrán. Kunratice: Když roku 1684 prodával Adam Bartoloměj Koc kunratický statek Vilémovi Alexovi Běšínovi z Běšin a Maximilianě Heleně, rozené Kocové z Dobrše připomíná se tvrz s dvorem a pivovarem. Roku 1702 prodala Maximiliana Helena Běšínová po smrti svého manžela statek Kunratice Marii Františce Novohradské z Kolovrat. V Protivínském zámku, největší památkou na rod Koců, je starý obraz s erbem Koců z Dobrše, kde se nacházejí písmena A.H.F.D.D. a v dolní části zvlášť písmeny D.K. je obraz ozdobený. Obraz představuje mladíka ve středověkém oděvu, který vede dceru z královského rodu před římského úředníka sedícího na stoličce. Nápis dole umístěný je ve znění „Scipio Africanus Valerius Max.Lib.IX. de abstinentiaet couliventia“, svědčí o tom, že se jedná o afrického hrdinu, který zajatou královnu vrátil jejímu manželu. Písmena znamenají Adam Humprecht Fortunát Koc de Dobrš ( + 1708 ). Roku 1401 se vyskytuje jako patron svojšického kostela Jan Cíl ze Svojšic až do roku 1417. On byl zakladatelem šlechtické rodiny Cílů ze Svojšic. V roce 1615 byl na Svojšicích Zikmund Vojtěch, který byl ženat s Eliškou z Janovic. Na Svojšicích byl až do roku 1647, kdy Svojšice prodal svému zeti Adamovi Bartoloměji Kocovi z Dobrše a na Kunraticích, manželu Elišky Kateřiny ze Svojšic. Adam Bartoloměj Koc držel Svojšice 40 let a postoupil je roku 1684 svému zeti Ladislavovi Zikmundovi z Běšin. Lidmila Františka Kocová, vdova po Ladislavovi Zikmundovi z Běšin obnovila roku 1713 z poslední vůle svého manžela, svojšickou faru. Dalšími majiteli Svojšic byl Petr Eusebius Radecký z Radče, hrabě Václav Poetling, Ludvík hrabě z Taaffe, Václav Veith a rodina Appeůlthanů. (Redakce neručí za správnost jmen, pouze opisováno) Čtení pro lidi – dvouměsíčník Kulturního spolku pro Čestice a okolí Příspěvky můžete posílat na adresu:
[email protected] Rediguje Jana Vlažná, Čestice 169 Neprošlo jazykovou úpravou listopad-prosinec 2012 Cena 15,- Kč Uzávěrka vždy 20. den sudého měsíce Tisk: Městské muzeum a kulturní centrum ve Volyni Registrační známka: EČ EMKČR 12994 IČO: 47255846
