[TECHNIKA] Konstrukce letounů 8 Autor: Joe Pony51 Kudrna. [EVENT] Bitva v Dukelském průsmyku 12 Autor: War Thunder tým

1

[OBSAH] [HISTORIE] SU-76…………………………………………………………………………………………………. 3 Autor: Jan „RayPall“ Kozák [TECHNIKA] Konstrukce letounů…………………………………………………………………………… 8 Autor: Joe “Pony51” Kudrna [EVENT] Bitva v Dukelském průsmyku………………………………………………………………… 12 Autor: War Thunder tým [HISTORIE] Fairey Firefly F Mk I…………………………………………………………………………… 14 Autor: Scott “Smin1080p” Maynard [TANKOVÉ ESO] Ion S. Dumitru…………………………………………………………………………… 18 Autor: Jan “RayPall” Kozák [HISTORIE] Příchod Messerschmittů Bf 109………………………………………………………… 23 Autor: Petr Žižka [ESO MĚSÍCE] Major Helmut Wick………………………………………………………………………. 28 Autor: Mark Barber [HISTORIE] Kolumbijské vzdušné síly………………………………………………………………….. 34 Autor: Joe "Pony51" Kudrna [SPECIÁL] 68. výročí vzniku Leteckých sil USA……………………………………………………… 37 Autor: War Thunder tým [PROFIL STROJE] Leopard I………………………………………………………………………………….. 39 Autor: Stephen "Azumazi" Hembree [HISTORIE] Čechoslováci v tancích – Dukla…………………………………………………………. 43 Autor: Michal Kamp [HISTORIE] 23. zvláštní oddíl US armády - "Armáda duchů"………………………………… 47 Autor: Sean "Gingahninja" Connell [PROFIL STROJE] M60…………………………………………………………………………………………. 51 Autor: War Thunder tým

2

[HISTORIE] 300. polská bombardovací peruť………………………………………………………. 55 Autor: Scott "Smin1080p" Maynard [EVENT] Bitva o Kavkaz………………………………………………………………………………………. 58 25. září - Autor: War Thunder tým [PROFIL STROJE] Pe-2-359…………………………………………………………………………………… 59 Autor: Jan "RayPall" Kozák

_____________________________________________________________________ © 2009—2015 by Gaijin Entertainment. Gaijin and War Thunder are trademarks and/or registered trademarks of Gaijin Entertainment or its licensors, all other logos are trademarks of their respective owners.

3

[HISTORIE] SU-76 2. září - Autor: Jan „RayPall“ Kozák Ve War Thunderu je SU-76M sovětským samohybným dělem 2. úrovně, jehož hodnota BR je 2.3. Maximální rychlost na rovném povrchu činí 40 km/h, které vozidlo dosáhne za 24 vteřin. Vozidlo je schopné otočit se o 360° za 13 vteřin na druhý převodový stupeň, což mu dává rychlost otáčení trupu 27,7 stupňů.

děla má tloušťku pouze 10 mm a sklon mezi 63-15°. Boky korby jsou chráněny 15 mm plochým pancéřováním, zatímco boky nástavby jsou 10 mm silné pod sklonem 19°. Pancíř na zádi pak má tloušťku 15 mm. Hlavní zbraní vozidla je kanón ZiS-3 ráže 76,2 mm – ten má s plně vycvičeným nabíječem čas nabíjení 7 vteřin, což vozidlu dává rychlost palby zhruba 8,6 rány za minutu. Kanón může užívat celkem šest typů munice, jejichž hodnoty penetrace v závislosti na vzdálenosti a sklonu pancéřování cíle (0°/30°/60°) uvádí následující tabulka:

Co se týče pancéřové ochrany, vrchní čelní plát je 25 mm silný a je zkosen pod úhlem 61°, a je narušen poklopem řidiče, jež má tloušťku 30 mm a sklon 33° - stejnou tloušťku i sklon pak má i spodní čelní plát. Čelo kasematy je 25 mm silné pod sklonem 26° a štít

4

Označení & typ BR-350A(MD-5) APCBC BR-350SP APBC BR-350P APCR BP-350 HEAT Š-354T (šrapnelová) OF-350M (výbušná)

Průbojnost na bezprostřední vzdálenost (mm) 80/72/33

Průbojnost na vzdálenost 1 km (mm) 63/56/26

105/94/43 135/103/31 80/69/39 37/33/13

69/62/18 60/46/13 80/69/39 25/22/9

13

13

SU-76M je malé mrštné samohybné dělo, jehož nejsilnější stránkou je výzbroj – kanón ZiS-3 disponuje dobrou rychlostí střelby a na daném rozpětí BR je schopen probít čelní pancéřování prakticky všech oponentů. Navíc má výhodu šrapnelové munice, jež sice nese méně výbušné náplně než klasická vysoce explozivní munice, má ale o mnoho lepší penetraci a vyznačuje se silným fragmentačním účinkem, což z náboje Š-534T dělá vynikající munici pro ničení lehce pancéřovaných či neobrněných cílů. V kombinaci s nízkým profilem a malými rozměry vozidla pak kanón činí z SU76M ideální vozidlo pro přepady ze zálohy. Tyto výhody jsou ale vykoupeny takřka nulovým pancéřováním, kvůli čemuž je téměř každá zbraň ve hře schopná vozidlo rychle zničit či vážně poškodit – zvláště samohybné protiletecké kanóny jsou velkou hrozbou. To znamená, že pokud chcete s SU-76M účinně hrát, musíte se za každou cenu vyvarovat toho, být zasažen. Místo frontálního útoku proto užívejte mobilitu vozidla k nalezení

výhodné pozice, kde vyčkejte, než nepřítel vjede přímo do vašich mířidel. Následně vypalte několik dobře mířených ran a stáhněte se dříve, než vám nepřítel oplatí stejnou mincí či na vás povolá dělostřelectvo (to je pro shora otevřené SU-76M smrtící). Alternativním herním stylem pak může být podpůrná palba z druhé linie, kdy dorážíte poškozené nepřátelské tanky, či útočíte na vozidla, jejichž pozornost je soustředěna na vaše kolegy. SU-76M je klasickým případem „skleněného kanónu“ a může být proto zpočátku obtížné na zvládnutí. Pokud vám ale herní styl tohoto vozidla přejde do krve, můžete díky své výkonné výzbroji na bojišti hrát rozhodující roli. Pokud si pak budete přát v linii sovětských samohybných děl pokračovat, nástupcem SU-76M je plně uzavřená samohybka SU-122 s lepším pancéřováním a ničivou 122 mm houfnicí. Během meziválečných let byl vývoj samohybného dělostřelectva v Rudé armádě poměrně zanedbáván – zvěsti

5

hovoří o tom, že z velké části to byla vina maršála Grigorije Kulika, vedoucího Direktorátu dělostřelectva, který neměl důvěru v žádné jiné než tažené dělostřelectvo a který nechvalně proslul jako brutální a neschopný velitel. Několik pokusů vyrobit samohybné dělo na podvozku lehkého tanku T-26 (např. AT-1, SU-26 či SU-5) nebylo úspěšných, a Rudá armáda proto do bojů 2. sv. války vstupovala bez specializovaného samohybného děla.

proto prodloužen přidáním další dvojice pojezdových kol. Výsledné vozidlo disponovalo vzadu umístěnou plně uzavřenou nástavbou s kanónem, zatímco převodovka byla umístěna vpředu. Z tanku T-70 byla převzata i ve středu vozidla umístěná pohonná jednotka, tj. dvojice automobilových motorů GAZ-202 o celkovém výkonu 140 koní, kdy každý motor poháněl jeden pás. Vozidlo, oficiálně označené jako SU-76 (Samochodnaja Ustanovka – „samohybné dělo“), úspěšně prošla operačními zkouškami a v prosinci 1942 byla zahájena sériová výroba v továrně č.38 v Kirově. Osádka byla tvořena čtyřmi muži (řidič, velitel, střelec, nabíječ) a vozidlo neslo jen lehké pancéřování.

SU-76M ve War Thunderu

Po pouhých 320 vyrobených kusech ale byla výroba zastavena z důvodu vážných problémů s designem. Vadil extrémně stísněný prostor nástavby, největší slabinou ale byla pohonná jednotka. Motory totiž nebyly nijak synchronizovány, a řidič byl proto nucen je oba ovládat zvlášť, což bylo velmi vyčerpávající. Toto uspořádání navíc produkovalo silné vibrace, které vedly k častým poruchám motorů i převodového ústrojí. Vozidlo bylo proto staženo z výroby k nezbytným úpravám. Byla odstraněna střecha nástavby, čímž se vozidlo stalo shora otevřeným, a došlo k modifikaci pohonné jednotky – stejně jako u tanku T-70M (který původně trpěl stejnými potížemi jako SU-76) byly užity výkonnější motory GAZ-203 o výkonu 85 koní, které byly nově montovány za

Tato situace se změnila po německém útoku v roce 1941, po kterém do služby začaly přicházet vozidla jako SU-152 či SU-122. Idea samohybného děla na podvozku lehkého tanku ale byla polozapomenuta – důvodem byl hlavně fakt, že výroba lehkých tanků byla postupně ukončována. Zvrat přišel až v listopadu 1942, kdy Státní výbor obrany zadal technickou specifikaci pro vývoj lehkého samohybného děla. Vozidlo mělo vzniknout na podvozku lehkého tanku T-70 (který byl v té době již jediným vyráběným lehkým tankem) a mělo nést divizní kanón M1942 ráže 76,2 mm (tovární označení ZiS-3). Podvozek musel být nicméně modifikován, byl

6

sebe a poháněly jednu hnací hřídel. Modifikovaná vozidla obdržela označení SU-76M a počátkem roku 1943 byla sériová výroba obnovena.

chotou. Osádka tak ale byla zároveň zranitelná granáty, střepinami, palbou odstřelovačů i protitankovými zbraněmi Panzerfaust. Bylo ale zaznamenáno několik případů, kdy otevřená nástavba při zásahu kumulativní hlavicí Panzefaustu ironicky zachránila osádce život. Paprsek žhavého kovu z hlavice totiž v otevřeném prostoru vozidla nemohl dosáhnout takové účinnosti jako v uzavřeném vozidle.

Zpočátku si SU-76M nezískaly u vojáků oblibu, o čemž svědčí přezdívka Suka (vulgární výraz pro ženu), kterou vojáci vozidlu dali (později ve zjevné narážce na tvar podobný německému těžkému stíhači tanků Ferdinand se SU-76M přezdívalo i Goložopij Ferdinand neboli „Ferdinand s holým zadkem“). Neoblíbenost ale byla ve skutečnosti způsobena tím, že mnoho velitelů špatně pochopilo účel vozidla a to pak bylo užíváno jako náhrada tanků – při takovém naprosto nevhodném nasazení ale nevyhnutelně trpěly těžkými ztrátami. Postupně ale začaly být SU-76M užívány tak, jak bylo zamýšleny, tj. k přímé podpoře pěchoty coby lehké útočné dělo, v kteréžto úloze ukázalo své kvality. Mobilní SU-76M díky své nízké hmotnosti a nízkému měrnému tlaku byly schopné překonat i rozměklý terén nevhodný pro těžší vozidla – například během operace Bagration dokázaly SU-76M často překonat bažinatý terén a byly tak nepříjemným překvapením pro německé vojáky. Kanón ZiS-3, který se osvědčil jako účinná všestranná zbraň, pak mohl užívat širokou škálu munice – od standardní vysoce výbušné přes zápalnou až po zadýmovací a šrapnelové. Zvláště užitečným bylo vozidlo při bojích v zástavbě, kdy shora otevřená nástavba usnadňovala komunikaci mezi velitelem vozidla a doprovázející pě-

Samohybné dělo SU-76M v Nižném Novgorodu, Rusko

V případě užití protipancéřové munice pak dokázal kanón probít až 67 mm silný pancíř na vzdálenost jednoho kilometru, což postačovalo proti německým středním tankům PzKpfw III a IV. Proti těžším vozidlům, jako například těžkým tankům Tiger či středním tankům Panther, pak byla k dispozici podkaliberní střela BR-350P, jež dokázala probít až 92 mm pancíře na vzdálenost 500 metrů – tato munice ale byla dostupná jen v omezeném množství a často ani ta nedostačovala k probití čelního pancíře Tigerů či Pantherů. Pokud tedy velitelé jednotek vyzbrojených SU-76M čelili těžším německým typům, často se spoléhali

7

na palbu z léčky, kdy využívali nízký profil a poměrně nízkou hlučnost vozidla.

76M užívalo pod názvem LSD-76 (Lehké Samohybné Dělo) až do jejich nahrazení stroji SU-100. Mezi další uživatele pak patřila např. Severní Korea (jež vozidla užívala během Korejské války) či Severní Vietnam, který SU76M krátce užíval ještě v počátečních fázích války ve Vietnamu.

Mezi roky 1942-1945 bylo vyrobeno přes 14 000 kusů SU-76M. Po skončení války pak byla přebytečná vozidla vyvážena do ostatních zemí. Československo během padesátých let SU-

V budoucnu do hry zařadíme text "Smelý". emblém vytvořil Branislav "InkaL" Mirkov

8

[TECHNIKA] Konstrukce letounů 3. září - Autor: Joe “Pony51” Kudrna Konstrukce letounů je velice obsáhlé, ale také zajímavé téma - díky ní můžeme nahlédnout do mysli konstruktérů a inženýrů v jejich snaze o vytvoření dokonalého letounu, ale i také odhadnout ekonomickou situaci země, ve které letoun vznikl.

Pro konstrukci draku letadla je dřevo skvělý materiál - poměrem odolnosti vzhledem ke své hmotnosti odpovídá oceli - přesto ho lze upravovat a tvarovat dle potřeby i bez drahých nástrojů. Dřevo samotné je také levný materiál a všude ho je dostatek, nicméně jeho největším problémem je nedostatečná odolnost, a pokud navlhne, je náchylné na hnilobné procesy. Dřevo a plátno se po staletí při experimentech v létání, což ale samo o sobě nezajistilo dobrý výsledek - stavitelé nechápali základní fyzikální síly, které při letu působí. Například experimentální letoun bratrů Wrightů byl úspěšný právě díky tomu, že oba plně chápali síly působící na letoun - proto navrhli nejlehčí možnou konstrukci, která bude

Blohm & Voss BV 138 vylovený z vody v Elsinore, Dánsko; obří nosník křídla je zavěšen nad hliníkovým skeletem trupu

9

schopna produkovat dostatečný tah k letu. Právě tento průlom základní letecké konstrukce otevřel dveře do světa letadel. Na dalších 30 let byla dřevěná konstrukce zcela běžnou a díky ní se vyvinuly další technologie například lamináty, které dodávaly hotové konstrukci další sílu bez velkého nárůstu váhy. Nábytkáři a švadleny byli velice často zaměstnáni při stavbách letadel právě pro jejich zkušenost s těmito materiály - švadleny šily materiál, kterým byla pokrytá dřevěná konstrukce letounu, což vedlo k nízkým nákladům na materiál i práci dělníků - zejména v 1. světové válce. Konstrukce letounů Po-2 a I-15 byla postavená ze dřeva, což vedlo k velkému zájmu o dřevěnou konstrukci i u inženýrů z MiG. Letecký průmysl v meziválečných letech zahájil přechod na kov, ale dřevo setrvalo ve výrobě částí i nadále - používáno pro výrobu velkých vrtulí, jako třeba na letounech Fw-190.

MiGy, He-51 a další. I tato “vzdušná” konstrukce měla své nedostatky a potřebovala kostru ze dřeva či hliníku pokryté tkaninou, což ale přidávalo další váhu. Pro výrobu nosníků křídel byla na několika letounech použitý jiná slitina oceli - opět britský Hurricane a nosník křídel bombardéru B-17, který vedl skrze pumovnici. Bitevníky IL-2 a Hs-129 používaly ocel jak pro samotnou konstrukci letounu, tak i pro jeho obranu ve formě pancéřování - myšlenka, kterou jako první představil a následně i aplikoval Dr. Hugo Junkers v 1. světové válce na letounu “J.1”.

Wellington v muzeu RAF Cosford při generální renovaci lze vidět geodetickou konstrukci a místy viditelný látkový potah

Ve dvacátých letech minulého století byla metalurgie na vzestupu a nové slitiny oceli a hliníku začaly postupně nahrazovat používané dřevo. Nové “vzdušné” konstrukce z ocelových trubek - konkrétně ocel třídy 41xx (také známá jako Chromoly) - byla nesrovnatelně silnější oproti té dřevěné a zároveň mnohem pevnější než hliníková - nebyla ani o tolik těžší a dokonce byla levnější na výrobu. Tato konstrukce byla velice účinná a stala se zcela běžnou na mnoha letounech, které jsou nyní implementovány ve hře - například: Ki-10, Jaky, Hurricany,

Hliník je ten pravý “letecký” materiál má skvělé vlastnosti v poměru odolnosti / váhy a může být jednoduše vytvarovaný do potřebného tvaru, kterým lze dosáhnout ty správné podmínky pro proudění vzduchu - a rozhodně vydrží mnohem déle než dřevo. Hliník lze masově vyrábět do libovolných tvarů díky lisovacím nástrojům - například žebra a další tvaru, které stačí pokrýt tkaninou jako je tomu na Fiatu CR.42 a v neposlední

10

řadě na bombardérech Wellington, které jsou sestrojeny stovkami vylisovaných a složených dílů v geodetické konstrukci pokryté látkou.

např. Ju-88. Spojovaná křídla s trupem měli i letouny P-40, P-51 a Fw 190, zatímco Spitfire či Bf-109 měli křídla připevněná k trupu. Konstrukce drtivé většiny výškovek, kormidel a dalších křidélek v letounu byla vyrobená z hliníku, potažená tkaninou a natřená na stříbrno. V průběhu války se díky nedostatku a využití surovin dostalo opět dřevo do popředí jako hlavní stavební materiál. Nové spojovací materiály (lepidla) umožnily lepší a mnohem pevnější dřevěnou konstrukci ve formě překližky - nutnost vyrábět nová letadla donutila tisíce nábytkářů k rychlejší výrobě. Zatímco Rusové hojně využívali dřevo, jak jsme již zmínili, Britové a Němci měli své vlastní pozoruhodné konstrukce. Britské Mosquito mělo unikátní konstrukci, kde se slabé vrstvy překližky vytvarovaly do poloviny tvaru trupu letounu - jako výplň byla v mezerách použitá balza. V podstatě to byl velký model letadla, který se technikou výroby podobá současným domácím stavebnicím kompozitních letadel. Německo muselo díky materiálovému nedostatku začít používat dřevo pro konstrukci nejrychlejšího letounu na světě. Pro výrobu letounů Ho 229 a Me-163 se používalo dřevo pro konstrukci křídel, zatímco pozdější konstrukce letounu He 162 byla téměř kompletně vyrobená ze dřeva.

Výroba Hawker Hurricane - ocelovou konstrukci lze stěží vypozorovat. Většina letounu byla potažena látkou

Když se podíváme na povrch tehdejších letounů, uvidíme většinou tzv. "vrásky" - pláty vytvarovaného hliníku, které jsou přinýtovány k žebrům a nosné konstrukci. Zatímco jsou slitiny hliníku nejvíce na očích, jsou to právě vnitřní lité a extrudované části, které jsou nejkritičtějšími a nejnamáhanějšími částmi za letu. Téměř u roztavení rozžhaveného kovu jsou tvarovány kusy podobné tvaru špagety či tzv. rotelly. Kombinace těchto dlouhých profilů ve tvaru “T”, “I”, “L” byly použité pro konstrukci křídel. Křídla letounu Do-17 mají dva 18 metrové podpěrné rámy, díky kterým je křídlo velmi lehké ale pevné - v porovnání s běžně užívanými dělenými konstrukcemi, které jsou těžké a spojované -

Zatímco byl Spitfire výborným stíhacím letounem, jeho výroba trvala až příliš dlouho, byla hodně nákladná a vyžadovala velice zručné dělníky. S

11

hrozící válkou se velení RAF rozhodlo, že počet je mnohem důležitější než výkon. Ačkoli efektivní, ale zastaralý typ konstrukce byl velice dobře známý, bylo třeba mnoha různých nástrojů a hojný počet zkušených pracovníků. Vzdušná ocelová konstrukce trupu letouny s trubkovou konstrukcí nosníků křídel se ukázala jako překvapivě odolná, hliníkem potažená konstrukce

od krytu motoru až za kokpit letounu vylepšila aerodynamiku za pomocí dřevěných nosníků na konstrukci v zadní části - vše pokryté silnou tkaninou udělalo z letounu Hurricane mnohem lehčí a rychlejší letoun pro výrobu za zlomek ceny. A i právě díky tomu byl Hurricane připraven právě včas, aby se zúčastnil epické Bitvy o Británii.

P-51D na montážní lince v Inglewoodu, trup je spouštěn na křídla vyrobená z jednoho kusu

12

[EVENT] Bitva v Dukelském průsmyku 8. září - Autor: War Thunder tým Dukelský průsmyk se nachází na severovýchodě dnešního Slovenska - tento průsmyk v Karpatech propojuje zemi s polským územím. V průběhu dějin bylo toto místo vždy na hranici střetu kultur ze západní a východní Evropy. V roce 1944, během posledních měsíců 2. světové války se z něj stalo bitevní pole.

armády. Jejich celková síla čítala okolo 300 000 vojáků, 100 tanků a 450 letadel. Jedna část Karpatsko-dukelské operace vedla k intenzívní bitvě v Dukelském průsmyku, kde se dobře opevněné síly Osy dokázaly urputně bránit postupujícím silám Rudé armády. Zarputilá obrana měla svůj důvod území, o které se bojovalo, mělo nejen strategický význam pro německé válečné úsilí, ale bylo také významné pro jejich maďarského spojence, který toto území okolo Karpat anektoval po rozdělení Československa v roce 1938.

Po Slovenském národním povstání, které se odehrálo o několik dní dříve, rozkázal sovětský generál Koněv 1. ukrajinskému frontu započít Karpatsko-dukelskou operaci, která byla zaměřená na průlom v německomaďarských liniích, které Karpatskou oblast bránily. Spolu se 4. ukrajinským frontem, kterému velel generál Petrov čítaly síly Sovětů přes 240 000 vojáků, 320 tanků a 1150 letadel.

Nejznámější roli v této bitvě sehrála Kóta 534 (také nazývaná “krvavá kóta”), nacházející se nedaleko městečka Dukla - ta byla v průběhu bitvy střídavě zabraná více než dvacetkrát. Kvůli tuhému německému odporu proto trvalo Rudé armádě více než dva měsíce, než se jí podařilo prorazit takzvaný Karpatský les do hloubky

Proti nim stál německý generál Heinrici v čele po něm pojmenované armádní skupiny. Ta byla složená z 1. pancéřové armády a 1. maďarské

13

pouhých třiceti kilometrů. Nakonec se ale síly Osy musely kvůli velkým ztrátám stáhnout - šest divizí včetně vybavení utrpělo těžké ztráty.

Ve výsledku vedlo toto malé, ale strategické sovětské vítězství k vytlačení německých sil z území Slovenska a tento den označuje vstup prvních sovětských sil na Československé území.

Jeden z památníků na bitvu v Dukelském průsmyku

14

Firefly F Mk I 'Lucy Quipment' 1771 Sqd, HMS Implacable, 1945. Kamufláž vytvořil cerbera15 | Stáhněte zde

[HISTORIE] Fairey Firefly F Mk I 9. září - Autor: Scott “Smin1080p” Maynard Fairey Firefly byl posledním - dvousedadlovým válečným letounem Královského námořnictva, který byl přímo navržený pro službu ve Fleet Air Arm. Byl opravdu univerzálním bitevníkem, který dokázal plnit širokou škálu misí od protipozemních, přes protilodní až po protiponorkové. Firefly byl velice všestranným letounem - od raných variant, až po pozdější, z nichž některé se dokonce zúčastnily i války v Korei v padesátých letech minulého století.

Ve War Thunderu je Firefly F Mk.I na třetí úrovni ve větvi leteckého stromu Královského námořnictva. Dominantní částí letounu je obrovský chladič v přední části, který pomáhá uchladit silný motor Rolls Royce Griffon - stejný motor, který se v pozdějších variantách montoval i do pozdních verzí letounů Spitfire a Seafire. Firefly je jeden z prvních bojových strojů, kde měli piloti k dispozici čtyři kanóny. Další silnou stránkou byla široká paleta dostupné podvěsné výzbroje. Přestože výzbroj ve formě čtyř kanónů ráže 20mm Hispano Mk II je obrovská výhoda, při bojovém použití letounu v roli stíhače se objeví jeho slabá stránka - nese totiž pouhých 240 nábojů pro všechny čtyři kanóny. To vyžaduje po pilotovi Firefly při střelbě velikou disciplínu - musíte být velice opatrní

15

kam střílíte a musíte šetřit munici. Jako alternativní výzbroj dokáže Fairey Firefly nést dvě pumy o velikosti 250, 500, a nebo 1000 lb - jednu pod každým křídlem. Díky poslednímu možnému vyzkoumatelnému zbraňovému modulu - HRC Mk 8 - budete schopni vybavit letoun celkem osmi raketami RP-3 o průměru 76 mm, což značně posílí vaší schopnost útočit na pozemní cíle.

podvozek, který usnadní přistání i ne moc zkušeným pilotům. Firefly byl zaveden do služby jako náhrada za letouny Blackburn Skua a Fairey Fulmar. Odzkoušený a testovaný koncept dvoučlenné posádky pilot a pozorovatel - se osvědčil, a to obzvláště při letech na velké vzdálenosti. Nicméně samotné počátky návrhu, jakým bylo například i rozdělení posádky a další aspekty už nebyly tak dobře promyšlené, jak se původně zamýšlelo. V pozdním meziválečném období trvala britská admiralita na dvoučlenné posádce pro všechny námořní letouny s výjimkou letounů určených k obraně flotily - trvalo se na tom, že navigace na moři je příliš složitá, a pilot nezvládne v jeden moment správně navigovat a zároveň se starat o ovládání letounu. Nicméně toto rozhodnutí dopředu limitovalo výkon letoun kvůli váze a rozměrům navíc, které byly pro takový koncept potřebné.

Pohled na vnitřní moduly Firefly F Mk I

Jeden z hlavních nedostatků letounu jsou jeho rozměry a váha - proto má letoun problémy se stoupáním. Jakmile se ale s Firefly dostanete do vzdušného souboje, budete mít k dispozici jeho největší přednost - skvěle fungující dvoupolohové bojové klapky. Na rozdíl od většiny letounů, u kterých se klapky pouze vyklopí ven z křídla, Firefly je vysune ven kompletně - tím efektivně zvětší plochu křídla, čímž se docílí mnohem většího vztlaku. Díky této obrovské přednosti dokážete s letounem skvěle manévrovat i při nízké letové rychlosti, což bez zátěže na externích nosníkách usnadňuje přistání jak na letišti, tak i letadlové lodi. A když už je řeč o přistání, další předností je široký a opravdu odolný

Firefly F Mk I vyzbrojen raketami čeká na vzlet

Fairey Firefly poprvé vzlétl k obloze v roce 1941 se svou výzbrojí čtyř kanó-

16

nů o průměru 20 mm - tohle bylo obrovské zlepšení oproti osmi kulometům Browning ráže 7,7 mm, které nesl Fairey Fulmar. Další zlepšení oproti Fulmaru byla výměna motoru Rolls Royce Merlin za nový motor Rolls Royce Griffon IIB.

Fairey Firefly nevidělo pouze britské námořnictvo, byly součástí aktivní armádní služby v mnoha zemích, včetně služby v Kanadském královském námořnictvu, Nizozemském královském námořnictvu a stejně tak i v Australském královském námořnictvu. Firefly opustil aktivní armádní službu těsně předtím, než naplno začala doba proudových letounů - v té době Fairey přišlo s návrhem nové generace námořních letounů ve formě letounu Fairey Gannet.

Firefly měl relativně tvrdý start ještě předtím, než se dostal k prvním námořním jednotkám v roce 1943 a plně v provozu byl až v roce 1944. Přestože se zúčastnil útoku na německou bitevní loď Tirpitz - jako krytí a podpora - jeho hlavní náplní byla služba v britské Tichomořské flotile. Firefly se v Pacifiku osvědčil, a proto zůstal v aktivní službě - jeho původní verze byla pozdějšími úpravami v mnoha směrech vylepšena. Letouny Firefly se v britské námořní letecké službě dočkaly dalšího bojového nasazení v roce 1950 v Korei, kde bojovaly po boku námořních letounů Seafire a Sea Fury, než byly v roce 1956 po své dlouhé a úspěšné kariéře staženy z aktivní služby. Výhodu v letounech

Firefly na palubě HMS Indefatigable, leden 1945

V budoucnu do hry zařadíme nápis "Evelyn Tentions" a emblém 771. námořní perutě, letectvo Královského námořnictva, které vytvořili Colin 'Fenris' Muir & Jej 'CharlieFoxtrot' Ortiz:

17

18

Pz.Kpfw. IV ve službě v rumunské armádě, pod označením T4 - stejný, v jakém bojoval Dumitru

[TANKOVÉ ESO] Ion S. Dumitru 10. září - Autor: Jan “RayPall” Kozák Ion S. Dumitru se narodil 1. března 1921 v Robanesti, hrabství Djol v jižním Rumunsku. Po dokončení střední školy v Krajově se zapsal ke studiu na vojenské střední škole v Temešváru, kde v roce 1941 odmaturoval coby premiant. V armádním vzdělání pokračoval i nadále – po úspěšném absolvování pěchotní důstojnické školy v Bukurešti získal hodnost podporučíka (rumunsky sublocotenent) a na vlastní žádost se jeho první jednotkou stal 1. tankový pluk, umístěný v Targoviste. Tato jednotka se v závěru roku 1942 účastnila krutých zimních bojů v okolí Stalingradu a byla prakticky zničena – z celého pluku zbyly pouze dva bojeschopné tanky a 944 mužů. Dumitru se proto k pluku připojil v období jeho opětovného formování.

V té době bylo Rumunsko spojencem nacistického Německa a kromě německého vojenského materiálu byli rumunští vojáci odesíláni na výcvik do Německa. Dumitru nebyl výjimkou, a v Tankovém výcvikovém středisku ve Fallingbostelu byl vycvičen jako velitel tanku PzKpfw IV, jež byl Rumuny užíván pod označením T-4. Po jeho návratu do vlasti byl 1. tankový pluk doplněn, a v srpnu 1944 byl odeslán do Moldávie jakožto součást rumunské 1. obrněné divize Romania Mare. Ta spadala pod velení německé 4. armády (Skupina armád Jižní Ukrajina). Dvacátého srpna 1944 zahájila Rudá armáda Jasko-kišiněvskou operaci, jež mířila na východ a jih Rumunska a měla za cíl zničit tamější síly Osy a

19

znovudobýt Moldávii. Rumunská 1. obrněná divize byla ještě ten den vržena do protiútoku, a 1. tankový pluk tento útok vedl. U vesnice Scobalteni, jež se nacházela u strategicky důležité silnice, narazili Rumuni okolo desáté hodiny dopoledne na početnou formaci sovětských tanků ze stavu 27. obrněné brigády a rozhořela se mohutná tanková bitva, která trvala něco málo přes deset hodin. Sověti ve večerních hodinách takticky ustoupili a rumunští tankisté ovládli pole – za cenu 20 ztracených tanků si nárokovali 65 zničených sovětských strojů včetně několika těžkých tanků IS-2. Dumitru v této bitvě velel četě tanků T-4, a minimálně jeden sovětský tank zničil (podle některých zdrojů mělo jít právě o tank IS-2).

divize byl zničen. Na poradě důstojníků, které se Dumitru účastnil, pak bylo rozhodnuto o tom, že pluk ustoupí a pokusí se z obklíčení probít na západ. Při přesunu pod rouškou tmy se ale pluk rozdělil na několik menších skupin, a Dumitru se tak náhle octnul ve velení třinácti tanků T-4 a několika polopásových vozidel Sd.Kfz.250, které Rumuni znali pod označením TB. Vystaven neustálým sovětským útokům, Dumitru tuto formaci vedl do vesnice Sabaoani, kde se 22. srpna spojil s protitankovou ženijní jednotkou, jež bránila široký příkop a disponovala několika kanóny PaK 38 ráže 5 cm. Dumitru společně s velitelem ženistů připravili plán obrany a poté, co se podařilo obráncům příkopu dopravit několik protitankových kanónů PaK 40 ráže 7,5 cm, umístil své tanky společně s PT kanóny do lesíku asi 700 metrů od příkopu a připravil je pro útok ze zálohy. Odpoledne toho dne se k příkopu přiblížila kolona dvaadvaceti sovětských tanků, doprovázená pěchotou, jež se blížila k mostu, přes který se příkop dal překonat. Když byli Sověti jen asi sto metrů od můstku, odpálili rumunští ženisté nálože a můstek odstřelili. Sověti odpověděli rozvinutím tanků do rojnice a zahájili na Rumuny útok. Dumitrových tanků si všimnuli, až když už bylo pozdě. Dumitru rozkázal svým mužům, aby v zájmu úspory munice pálili jen na jeho povel, a během krátké chvíle bylo všech 22 sovětských obrněnců vyřazeno z boje – minimálně jeden z nich

T4 sloužil v rumunské armádě v průběhu 2. světové války, i po změně stran

Rumunský triumf ale měl krátkého trvání. Sovětské letouny položily kouřovou clonu, po čemž následoval rychlý sovětský výpad podél silnice, který odřízl 1. tankový pluk od zbytku 1. obrněné divize a Rumuny obklíčil. 1. tankový pluk se proto stáhl od silnice a o několik hodin později dorazily zprávy o tom, že zbytek 1. obrněné

20

si připsal sám Dumitru. Druhý den ráno pak Dumitrovy tanky asistovaly pokusu oddílu německých samohybných děl StuG III o protiútok, když Rumuni včas odhalili sovětskou léčku a zničili několik sovětských protitankových kanónů.

nů a jednu baterii polních houfnic sFH 18 ráže 15 cm, přičemž druhou baterii houfnic Rumuni zajali. Postup byl zastaven až četou těžkých tanků Tiger. Dumitru ale prokázal své vůdčí schopnosti a své tanky vedl do obchvatného manévru. Ten se zdařil, a donutil Tigery k ústupu. O několik dní později, 31. března, pak byla Dumitrova četa opět zastavena tanky Tiger, které byly doprovázené několika středními tanky PzKpfw IV a dokonce i četou těžkých stíhačů tanků Ferdinand. Hustá palba sovětského dělostřelectva zahnala Ferdinandy na ústup a čtveřice Tigerů byla zastavena poměrně kuriózní událostí – v jejich blízkosti totiž dopadl sestřelený německý bombardér, a jeho exploze dvojici Tigerů poškodila natolik, že zbývající dva Tigery musely své méně šťastné kolegy odtáhnout z bojiště. Zbývala proto už jen formace tanků PzKpfw IV, jejichž velitelé v chaosu začali panikařit. Dumitru nezaváhal a vrhl své tanky do útoku, během kterého jeho muži vedli palbu za jízdy.

Čtyřiadvacátého srpna proběhl v Rumunsku státní převrat, kdy král Michael svrhnul pronacistickou vládu maršála Iona Antonesca, a přijal nabídku Spojenců k příměří. Rumunsko se tak vyvázalo z řad Osy a připojilo se na stranu Spojenců. Oficiálně ale bylo příměří podepsáno až 12. září v Moskvě, a mezitím vojáci Rudé armády s Rumuny zacházeli jako s nepřáteli, ačkoliv Rumuni nekladli jakýkoliv odpor. Poté, co se Dumitru i zbytek 1. tankového pluku dozvěděli o příměří, byli Sověty internováni v zajateckém táboře coby váleční zajatci. Dumitrovi se nicméně na druhý pokus podařilo uniknout a připojil se k 2. tankovému pluku, neboť 1. tankový pluk byl na žádost Sovětů rozpuštěn. Dumitru byl v únoru 1945 povýšen na poručíka, a jeho jednotka byla držena v záloze až do března 1945, kdy byla odeslána na frontu. Ironií osudu pak byl pluk podřízen sovětské 27. obrněné brigádě, tj. jednotce, se kterou se Dumitru střetl v srpnu předchozího roku. Šestadvacátého března 1945 byl 2. tankový pluk nasazen na Slovensku, kdy poskytoval podporu sovětské pěchotě při přechodu Hronu. Dumitrova četa tanků T-4 dokázala zničit šest německých protitankových kanó-

Rumunští vojáci v roce 1944

Dva německé tanky byly zničeny, dva poškozeny a zbytek chvatně ustoupil.

21

Následující noc útočili sovětští pěšáci s podporou Dumitrových tanků na dobře opevněnou vesnici drženou Němci. Naštěstí pro rudoarmějce, Němci zrovna slavili Velikonoce a útok je zastihl naprosto nepřipravené. Jedinou překážkou se tak stal náhlý dělostřelecký přepad, kdy na rumunské a sovětské vojáky začaly dopadat dělostřelecké granáty. Dumitru ale neztratil duchapřítomnost, správně usoudil, že věž kostela ve vesnici by byla ideálním pozicí pro dělostřeleckého návodčího, a dal svému střelci příkaz, aby zlikvidoval zvonici tříštivou střelou. Zvonice byla zničena a dělostřelecká palba ustala. 2. tankový pluk se pak účastnil dobytí Bratislavy, kde ale nenarazil na žádné německé tanky. Během dubna 1945 následně pluk překročil Moravu do Rakouska a účastnil se bitvy o Vídeň.

mecké pozice v okolí vesnice Schrick. Dumitru opět vedl četu tanků T-4, během útoku ale byla jeho jednotka z boku napadena trojicí tanků Panther a Dumitrův tank byl zasažen a zničen. Dumitru přežil, exploze mu ale amputovala nohu a frontová služba pro něj skončila. Po rekonvalescenci se sice vrátil zpět do služby v 2. tankovém pluku, již ale pouze jen na administrativní pozici, kde setrval až do konce války. Během své kariéry tanky pod jeho velením zničily přes 39 nepřátelských tanků a 13 vozidel, z toho Dumitru sám zničil minimálně šest tanků a minimálně stejný počet protitankových děl. Za svou odvahu a umění v boji byl odměněn Řádem Michaela Statečného 3. třídy – nejvyšším rumunským vojenským vyznamenání. Po válce Dumitru setrval v armádě a působil jako tankový instruktor. Z armády nakonec v roce 1953 odešel.

Třináctého května 1945 útočily spojené rumunské a sovětské síly na ně-

Rumunské tanky Panther při přesunu

22

V budoucnu do hry přidáme emblém "Rumunský královský znak" od autora Branislav "InkaL" Mirkov:

23

Historická kamufláž Messerschmittu Bf 109E Slovenského letectva, Piešťany, září 1942. Kamufláž vytvořil hráč 313_Paegas | stahujte zde

[HISTORIE] Příchod Messerschmittů Bf 109 13. září - Autor: Petr Žižka V osmém pokračování seriálu Historie Slovenských vzdušných zbraní v letech 1939 – 1944 se dostáváme do roku 1942, kdy se naplno projevily nedostatky dosavadní výzbroje stíhacích a pozorovacích letek Slovenských vzdušných zbraní. Nutnost modernizace se ukázala nevyhnutelnou po nasazení bojových letek na východní frontě v předešlém roce. Avie B.534 a Letovy Š.328 svými výkony výrazně zaostávaly za moderními letouny a jejich návrat na frontu nepřipadal v úvahu. Němci ovšem vyžadovali aktivní účast slovenského letectva na východní frontě. Slováci s Němci proto jednali o způsobu modernizace.

Jednání mezi slovenským MNO a DLM dospělo k rozhodnutí vybavit letku 13 Messerschmitty Bf 109 E a přecvičit na ně potřebné množství leteckého a pozemního personálu. Následně se měla letka 13 přesunout na východní frontu do oblasti působení Rychlé divize a podporovat ji. Skupina 19 pilotů a 87 členů pozemního personálu se pod velením mjr. let. V. Kačky vydala 26. 2. 1942 na cestu do Dánska, kde mělo proběhnout přecvičení

24

na novou techniku. Skupina pod vedením německých instruktorů prodělávala kurz u speciálně pro tento účel zřízené 5. (slow.)/JGr. Drontheim na letišti Karup–Grove.

po většinu vyjednávání vystupovalo proti Slovákům. Chování představitelů DLM bylo překvapením i pro zástupce RLM. Prvním šokem pro slovenskou komisi bylo sdělení, že se s letkou nepočítá pro podporu Rychlé divize, ale místo toho bude nasazena v rámci německého útvaru. Znamenalo to jediné, minimální vliv Slováků na akce. Druhý šok přišel 17. 5. 1942 během návštěvy letiště Grove. Kromě přehlídky letecké základny a letky bylo pro komisi přichystáno 11 Bf 109 na převzetí. Navíc mělo přebírání proběhnout během pouhého jednoho dne. Slovákům bylo původně slíbeno 12 Bf 109 E-7 v mírně olétaném stavu. Skutečný stav byl zcela odlišný. Pouhých 5 letounů z 11 bylo verze Bf 109 E-7. Zbylých 6 bylo ve verzích Bf 109 E-2, E-3 a E-4. Navíc technický stav naprosto nesouhlasil s předloženými drakovými a motorovými knihami, které byly firmou Messerschmitt nově založené. Po naléhání slovenské komise byla část původních dokumentů nakonec předána. Z nich vyplynula značná olétanost letounů. Většina měla za sebou dlouhou bojovou kariéru, havárie a repase. Drakům letadel bylo nakonec přiznáno 60% a motorům 40 až 50% jejich původní hodnoty. Přesto byla komise donucena letouny převzít. Jinak totiž nemohl probíhat výcvik pilotů, jelikož RLM si dalo za podmínku pro další průběh kurzu převzetí Bf 109 E slovenskou komisí.

Messerschmitty Bf 109 E používané na přecvičení slovenských stíhačů, letiště Karup–Grøve

Po absolvování teoretického výcviku následovala od 27. 3. 1942 praktická část. Nejdříve probíhaly lety na Aradech Ar 96 B, která pomáhala slovenským letcům získat zkušenosti se zatahovacím podvozkem Po vykonání 10 až 15 letů na Ar 96 následovalo od poloviny dubna přesedlání na Bf 109 B a D. Po zhruba 12 startech na starších verzích Bf 109 pokračovali na Bf 109 E, na kterém vykonali opět kolem 12 letů. Přechod na Bf 109 E se neobešel bez problémů a na čas byl výcvik dokonce zastaven. Němci totiž požadovali, aby Slováci převzali nabízené letouny, na kterých mělo přecvičení pokračovat. Od 14. 5. 1942 probíhala v Berlíně jednání o zakoupení 12 letounů Bf 109 E-7 mezi slovenskou komisí pod vedením pplk. let. Ďurana, DLM, RLM a firmou Messerschmitt A. G. DLM mělo hájit zájmy slovenské strany, ovšem realita byla naprosto odlišná a

Vyvrcholením přeškolení byly ostré střelby na pozemní cíle, které probí-

25

haly mezi 15. až 18. 6. 1942. Celkově piloti během kurzu nalétali 16 až 24 hodin. Přecvičení na Bf 109 E bylo zakončeno 1. 7. 1942. Po ukončení výcviku následoval 6. 7. 1942 odjezd větší části skupiny vlakem do Piešťan. Od 2. 7. do 3. 7. 1942 proběhl na trase Grove–Ludwigslust–Zerpst–Liegnitz– Olomouc–Piešťany přelet 9 až 11 Bf 109 E. Letělo devět slovenských pilotů a případně jeden nebo dva němečtí instruktoři. Během přeletu do Liegnitzu byl letoun pilotovaný čtk. Š. Martišem poškozen utrženým překrytem kabiny a na Slovensko se dostal až 5. 9. 1942. Stot. O. Ďumbala měl pro změnu poruchu motoru a musel přistát v Brně. Do března 1943 bylo dodáno dalších 8 až 18 Bf 109 E. Výrobní čísla jsou známa pouze pro 20 letounů.

1942. Pro poruchu kompresoru musel čtk. J. Štauder s Bf 109 E-2 (W.Nr. 972) nouzově přistát se zataženým podvozkem na letišti v Piešťanech. Pilot vyvázl lehce zraněn a letoun byl na čas vyřazen. Pozemní sled vyrazil na východní frontu vlakem 14. 10. 1942 pod velením por. V Kriška. Podle nařízení z 29. 9. 1942 měla letka 13 vyslat 9 stíhacích Bf 109 E na letiště Majkop. První z Piešťan odletěl 17. 10. 1942 čtk. Š. Martiš. Měl za úkol zajistit technickou podporu na trase přeletu. Jeho cesta skončila během mezipřistání ve Lvovu, kde se mu podařilo těžce poškodit Bf 109 E-4 (W.Nr. 3194). Martiš vyvázl s lehkým zraněním a vlakem se vrátil zpět do Piešťan. Na dalekou cestu se 27. 10. 1942 vydalo z Piešťan pouze 7 Bf 109 E a Praga E-241. Dříve předpokládaných 9 Bf 109 E nebylo totiž k dispozici. Přelet probíhal na trase Piešťany– Kamenica nad Cirochou–Lvov– Proskurov–Kirovograd–Záporoží– Rostov–Majkop od 27. 10. do 4. 11. 1942. Již během prvního mezipřistání v Kamenici nad Cirochou nouzově přistál kvůli závadě na podvozku rtk. J. Drlička a letoun mírně poškodil. Ještě téhož dne byl poškozen další letoun během přistání ve Lvově. Porucha na zámku podvozku způsobila jeho zasunutí a poškození Bf 109 E-3 (W.Nr.2945), který pilotoval stot. O. Ďumbala. Oprava zabrala čtyři dny a skupina se mohla vydat do Proskurova až 31. 10. 1942. Další nehoda postihla opět nešťastného Drličku, který pro poruchu motoru musel nouzově při-

Messerschmitt Bf 109 E za letu

Po návratu na Slovensko probíhala od 1. 9. do 7. 10. 1942 intenzivní příprava 14 pilotů na nasazení na východní frontě. Jednalo se o tzv. I. frontovou garnituru letky 13 a jejím velitelem se stal stot. O. Ďumbala. Výcvik probíhal v Piešťanech a ostré střelby na letecké střelnici Malacky–Novy Dvor. Během přípravy došlo k poškození čtyř Bf 109. Jedna z nehod se stala 16. 9.

26

stát na letišti Umaň. K letce se Drlička připojil až v polovině prosince. Šestice Bf 109 E a Praga E-241 se dostaly 4. 11. 1942 do Majkopu (100 km JV od Krasnodaru). Letka 13 byla připojena k II./JG 52 jako 13.(slow)/JG 52. Velitelem II./JG 52 byl Hptm. Johannes Steinhoff.

Z důvodu zhoršující se situace u Stalingradu, nezbýval dostatek transportních kapacit pro jednotky v oblasti Kavkazu a z toho důvodu obdržel velitel letky 13 stot. O. Ďumbala 9. 12. 1942 rozkaz určit piloty pro zásobování pozemních jednotek. Do tzv. zásobovací skupiny určil šest pilotů, kteří ještě téhož dne odletěli v transportním Junkersu Ju 52 do Krasnodaru. Po devíti dnech přistáli v Majkopu s dvouplošníky Arado Ar 66 a Gotha Go 145 a následně s nimi od 20. 12. 1942 prováděli shoz zásob v oblasti Gunajka.

Messerschmitty Bf 109 E přichystané na odlet na východní frontu, Piešťany, říjen 1942

Nedostatek Bf 109 E (počet bojeschopných letounů klesl na tři) a jejich snižující se bojová hodnota vedly k rozhodnutí přezbrojit letku 13 na modernější Messerschmitty Bf 109 F4, které byly jednotce Němci zapůjčeny a proto nesly po celou dobu působení u letky 13 pouze německé výsostné znaky. První Bf 109 F-4 přišel k letce 18. 12. 1942 a brzy byl následován dalšími letouny stejné varianty. Do úplného přecvičení na Bf 109 F-4 operovala jednotka současně s Bf 109 E a F. Posledních úspěchů v roce 1942 dosáhl por. J Gerthofer a čtk. J. Jančovič 29. 12. 1942 mezi 12:15 až 12:18. Oba si připsali po jednom sestřeleném Polikarpovu I-16, které dopadli severně od Tuapse.

První orientační lety provedli slovenští stíhači 9. 11. 1942. Prasklé olejové potrubí na Bf 109 E čtk. J. Vincúra stálo 27. 11. 1942 za nouzovým přistáním na vlastním území 10 km od fronty. Letoun byl odepsán a letka 13 disponovala již pouze 5 stíhacími letouny a z toho důvodu byl letce půjčen jeden Bf 109 G. Na první střetnutí s letouny sovětského letectva si museli počkat do 28. 11. 1942. Toho dne dvojice por. V. Kriško a čtk. J. Jančovič během volného stíhání prováděného od 8:30 do 9:30 svedla u Tuapse boj s devíti Polikarpovy I-153. Po boji nárokovali tři sestřely I-153, dva Jančovič a jeden Kriško, ale bohužel k oficiálnímu potvrzení sestřelů nedošlo. První oficiálně potvrzený sestřel se podařil čtk. F. Brezinovy 12. 12. 1942 v oblasti Tuapse, kde pokořil Mig-3 ve 13:47.

S koncem roku 1942 nebyla situace na kavkazské frontě příznivá. Vzhledem k obavám z vytvoření nových obklíčení bylo rozhodnuto stáhnout jednotky na výhodnější linii.

27

Letce 13 z tohoto důvodu hrozilo, že se bude muset brzy stěhovat z ohroženého Majkopu. Příznivě se dala hodnotit výzbrojní situace letky. Místo svých Bf 109 E, které již nepatřily mezi výkřiky nejmodernější techniky, postupně přebírali výkonnější Bf 109 F-4. Slovenští stíhači mohli díky nové výzbroji začít doufat ve výraznější úspěchy.

Bf 109 E-3 (W.Nr.2945, bílá 2+2) byl poškozen stot. O. Ďumbalou při mezipřistání ve Lvově 27. 10. 1942, na frontě s ním šest vzletů vykonal čtk. J. Režňák

Náčelník štábu SVZ pplk. gšt. A. Ballay se loučí s letci odcházejícími na frontu, 27. 10. 1942. Zleva Ďumbala, Gerthofer, Cyprich, Drlička, Švejdík, Setvák, Martiš, Brezina, Jančovič, Kovárik a Nerad

28

Bf 109, identická s tou, se kterou létal major Helmut Wick

[ESO MĚSÍCE] Major Helmut Wick 14. září - Autor: Mark Barber Osmadvacátého prosince 1940 oblohou severozápadně od ostrova Wight burácel zvuk leteckých motorů a ostré staccato kulometné a kanónové výzbroje. Trojice německých stíhaček Messerschmitt Bf 109 E ze štábní letky eskadry JG 2 sváděla urputný souboj s letouny Supermarine Spitfire ze stavu 609. perutě RAF. V kokpitu jednoho z messerschmittů seděl nadporučík Rudolf Pflanz. V jednu chvíli spatřil, jak jeden z jeho kolegů poslal k zemi Spitfire. Britové ale takřka okamžitě odpověděli – za tu samou „stodevítku“ se vzápětí zavěsil další Spitfire pálící ze všech hlavní. Pflanz pozoroval, jak pilot padajícího messerschmittu odhodil překryt kabiny a opustil kokpit na padáku. Neměl ale čas na sledování osudu svého kolegy – Pflanz zachytil Spitfire do zaměřovače a do britské stíhačky se zařízla dávka z

jeho kanónů a kulometů. Spitfire přešel do pádu a roztříštil se o hladinu moře s pilotem bezvládně zhrouceným v kokpitu. V tu chvíli Pflanz nemohl tušit, že právě sestřelil pilota, jež jen pár chvil předtím porazil Helmuta Wicka – nejúspěšnější německé stíhací eso celé bitvy o Británii. Wickův padák byl naposledy spatřen, jak zvolna klesá k hladině moře. Pak zmizel z dohledu. Helmut Wick se narodil 5. října 1915 v jihoněmeckém Mannheimu, spolková země Bádensko-Württembersko, jako nejmladší ze tří dětí. Jeho otec, dopravní inženýr, byl expert na stavbu silnic a dálnic, a jelikož v té době probíhaly stavební práce na silnicích po celém Německu, musel často cestovat, a svou rodinu brával s sebou. Mladý Helmut proto velkou část dět-

29

ství strávil na cestách – v roce 1919 se Wick s rodinou přestěhoval do Hannoveru - zde v roce 1922 bohužel zemřela jeho matka, po čemž otec přivedl rodinu do východního Pruska, odkud se v roce 1935 Wickovi přestěhovali do Berlína, kde již zůstali natrvalo. Zde Helmut ještě v témže roce úspěšně odmaturoval. Původně Wick plánoval, že se stane lesníkem. Nakonec ale zatoužil po tom, stát se letcem, a absolvoval proto přijímací testy do kurzu pro důstojníky nově vzniklé Luftwaffe. V přijímacích testech dosáhl ohromujících výsledků a byl proto přijat v hodnosti důstojnického kadeta (Fahnenjunker). Po ukončení povinné služby v Říšské pracovní službě (Reichsarbeitdienst) pak 6. dubna 1936 v Drážďanech započal svůj výcvik. Wick nebyl bezchybným studentem – jeho letecké umění bylo hodnoceno jako průměrné, a měl problémy s teoretickými znalostmi týkajícími se létání, zvláště pak s těmi, které jej nezajímaly. Nakonec ale byl schopen úspěšně složit závěrečné zkoušky, a byl umístěn k II. Gruppe Jagdgeschwader 135, kde létal na stíhačkách Arado Ar 68. Na podzim roku 1938 pak získal hodnost poručíka a v lednu následujícího roku byl převelen k eskadře JG 133.

Mölders, veterán občanské války ve Španělsku a velezkušený stíhací pilot. Wick se vyznačoval tvrdohlavostí a prostořekostí, ale Mölders, jež si díky svému otcovskému přístupu k podřízeným od pilotů vysloužil přezdívku Vati („Tatínek“), v něm dokázal rozeznat velký potenciál. Pod Möldersovým vedením pak Wick dokázal své schopnosti rozvinout natolik, že se stal velitelem sekce. Kariérní postup šel ruku v ruce s velkými změnami v osobním životě, neboť v srpnu 1939 se Wick oženil se svou přítelkyní Ursule, jež v té době byla již v pokročilém stádiu těhotenství.

Během služby u JG 133 Wick prodělal přeškolení na Messerschmitt Bf 109. Výkonný jednoplošník byl velkým skokem od archaického dvojplošníku Ar 68 s otevřeným kokpitem, Wick ale měl to štěstí, že jeho velícím důstojníkem nebyl nikdo jiný než Werner

Helmut Wick v říjnu 1940

Na konci srpna 1939 byl Wick opět převelen, tentokrát k 3. Staffel eskadry JG 2. Zatímco německá armáda postupovala Polskem v úvodních

30

dnech právě vypuknuvší 2. sv. války, JG 2 byla pověřena obranou vzdušného prostoru nad Berlínem. Během podzimu a zimy roku 1939 pak byla JG 2 převelena k západním hranícím Německa, kde probíhala tzv. válka vsedě neboli „Sitzkrieg“ – jak německá, tak spojenecká vojska setrvávala ve svých zákopech a kromě občasných dělostřeleckých přepadů a průzkumných letů vládl v oblasti klid. I přes

tento patový stav ale Wick dokázal 22. listopadu sestřelit francouzskou stíhačku Curtiss Hawk 75 ze stavu Groupe de Chasse II/4 a tím otevřít své konto vzdušných vítězství. Toto vzdušné vítězství Wickovi vyneslo vyznamenání Železným křížem 2. třídy a bylo mu povoleno odjet na Vánoce domů za svou manželkou a novorozeným synem Walterem.

Po jeho návratu do služby byl na západní frontě klid. Desátého května 1940 ale období míru skončilo – německá armáda zaútočila na Francii a země Beneluxu. Wick v té době nemohl létat, neboť jeho letoun, Bf 109 E-3 „Žlutá 2“ procházel výměnou motoru, 17. května ale mohl konečně vzlétnout. Hned při jeho premiéře nad Francií prokázal své umění – během jediné mise sestřelil hned tři francouzské bombardéry Lioré-et-Olivier LeO 45 a do června 1940 již měl na kontě 10 sestřelů potvrzených a dva pravděpodobné (Wick si nárokoval dvojici britských letounů Fairey

Swordfish, sestřely ale kvůli absenci svědků nemohly být potvrzeny). 6. června, ve stejný den kdy získal svůj devátý a desátý sestřel, se pak Wick stal prvním pilotem I. Gruppe JG 2, který odlétal sto bojových misí a byl vyznamenán Železným křížem 1. třídy. Po pádu Francie se Wick se čtrnácti sestřely stal třetím nejúspěšnějším stíhačem Luftwaffe, v červenci byl povýšen na nadporučíka (Oberleutnant) a bylo mu svěřeno velení 3. Staffel JG 2. Ve stejné době Luftwaffe zahájila leteckou kampaň namířenou proti britským ostrovům a hájící RAF –

31

šlo o úvodní akordy slavné bitvy o Británii.

majora a bylo mu svěřeno velení eskadry JG 27. Wickovi se ale nechtělo opouštět JG 2 a proto osobně promluvil s Göringem. Ten mu vyhověl, a Wick místo toho získal velení nad JG 2.

Wick, jenž proslul svým agresivním a odhodlaným pojetím boje, i nadále podával skvělé výkony, a 24. srpna získal svůj dvacátý sestřel, za což mu byl o tři dny později udělen Rytířský kříž, který mu předal Hermann Göring osobně. Po čtyřdenním odpočinku v Berlíně s rodinou a návratu na frontu byl Wick povýšen na kapitána (Hauptmann) a byl jmenován velitelem 1. Gruppe JG 2. Jeho konto se během zářijových soubojů s britskými stíhačkami Spitfire a Hurricane více než zdvojnásobilo, a 5. října dokázal během jednoho dne sestřelit plných pět britských stíhaček nad ostrovem Wight – tato oblast byla od té doby oblíbeným Wickovým revírem. Za tento čin byl odměněn Dubovými listy ke svému Rytířskému kříži, které mu osobně předal sám Adolf Hitler. Byl teprve čtvrtým držitelem tak vysokého vyznamenání, a získal tak status celebrity. Vrchní velení si Wicka předcházelo, a propaganda z něj učinila válečného hrdinu a celebritu. Wicka náhlá sláva změnila k horšímu – na tiskové konferenci v Berchtesgadenu, jež se konala v říjnu 1940, Wick nabubřele prohlašoval, že úroveň britských pilotů je k smíchu a zašel až tak daleko, že své britské soupeře otevřeně nazýval zbabělci. Ani pro britskou protivzdušnou obranu neměl Wick nic než slova pohrdání, a Luftwaffe podle něj byla neomezeným vládcem britského vzdušného prostoru. O dva týdny později byl Wick povýšen na

Wick dostal za 50. sestřel Pohár letců

Šestého listopadu 1940 Wick během jedné mise sestřelil dva Hurricany a tři Spitfiry, sedmého listopadu přidal další Hurricane, a 10. listopadu poslal k zemi Spitfire, čímž své konto navýšil na 54 potvrzených sestřelů a mohl se tak rovnat jak legendárnímu Adolfu Gallandovi, tak i svému někdejšímu

32

mentorovi, Werneru Möldersovi, se kterým sdílel čelo tabulky počtu sestřelů. Další střetnutí s letouny RAF pak nastalo až 28. listopadu 1940, kdy Wick nedaleko ostrova Wight zničil Spitfire. Nejenže tím překonal Mölderse, ale zároveň se stal nejúspěšnějším stíhacím pilotem v aktivní službě na celém světě. Wick nehodlal zahálet a po doplnění munice a paliva ve 4 hodiny 10 minut odpoledne téhož dne odstartoval znovu a opět zamířil k ostrovu Wight.

Okamžitě poté, co zpráva o Wickově sestřelení dorazila na pevninu, bylo zahájeno rozsáhlé pátrání. Dle Göringova rozkazu byla oblast, kde byl Wick spatřen naposledy, celou noc prohledávána německými torpédovými čluny, které byly následující den vystřídány ostatními plavidly. Pátrání se účastnily i hydroplány námořní záchranné služby Seenotdienst, jež byly eskortovány stíhačkami Bf 109, ani ty ale slavného pilota nenalezly. Čtvrtého prosince 1940 byl Wick prohlášen za nezvěstného, bylo mu 25 let. Spojenecký tisk sice během ledna 1941 zveřejnil informaci, že Wick byl ve skutečnosti zajat Brity a je internován v táboře pro válečné zajatce v Kanadě, tato informace se ale později ukázala jako chybná.

Severozápadně od Wightu Wick spatřil formaci Spitfirů, které nabíraly výšku a mířily přímo k Němcům. Wick neváhal a zavelel k útoku, a messerschmitty se na Angličany z výškové převahy vrhnuly. Wickovým zbraním padl za oběť Spitfire poručíka Paula Baillona ze stavu 609. perutě RAF. Byl to Wickův šestapadesátý a zároveň i poslední sestřel. Jen chvíli poté byl totiž jeho messerschmitt zasažen palbou dalšího Spitfiru. Nadporučík Rudolf Pflanz sice hned poté útočníka zlikvidoval, Wick ale musel kokpit svého stroje opustit na padáku a brzy zmizel z dohledu. Několik britských pilotů si nárokovalo sestřel, s největší pravděpodobností se ale Wickovým přemožitelem stal kapitán John Dundas, jež byl krátce poté Pflanzem sestřelen a zabit.

Wick se dá nazvat ztělesněním stereotypního obrazu stíhací pilota – byl agresivní, sebevědomý, prostořeký a miloval slávu a pozornost. Zároveň ale byl oblíbený mezi svými podřízenými, kteří se mu odvděčili pevnou loajalitou. Ta byla oboustranná – traduje se, že když polní maršál Hugo Sperrle prováděl inspekci Wickovy perutě, stěžoval si na nedbalý zevnějšek pozemního personálu. Wickova odpověď zněla, že tito muži pracují ve dne v noci na tom, aby udrželi stíhačky letuschopné, a že mají na práci lepší věci než starosti o svůj účes. Při jiné příležitosti zase Wick prohlásil, že chce bojovat, a že pokud má v boji zemřít, chce „s sebou“ vzít tolik nepřátel, kolik jen bude moci. Je třeba říci, že svůj cíl splnil.

33

V budoucnu do hry zařadíme emblém eskadry JG 2 "Richthofen", který vytvořil Jej 'CharlieFoxtrot' Ortiz:

34

'B-25 Mitchell Kolumbijských vzdušných sil', kamufláž vytvořil Jota05 | stahujte zde

[HISTORIE] Kolumbijské vzdušné síly 16. září - Autor: Joe "Pony51" Kudrna V září roku 1916 zuřila 1. sv. válka již přes dva roky. I když tento konflikt probíhal velmi daleko, zaujaly v konfliktu poprvé použité zbraně kolumbijskou armádu.

Francie skupinka důstojníků k leteckému výcviku. 31. prosince 1919 byl přijat zákon číslo 126, který kladl za cíl vytvoření vojenského letectva a přidružené letecké školy pro kolumbijskou armádu. 15. února 1921 tedy začala působit, ale jen o rok později zbankrotovala. Tehdy začaly události nabírat zajímavý směr. Německým letcům s nejistou budoucností, kterou jim zajistil podpis Versailleské smlouvy v roce 1919, chtěli využít kolumbijské snahy o rozvinutí letectví. 5. prosince 1919 tak byla založena Sociedad Colombo Alemana de Transporte Aéreo, (SCADTA Kolumbijsko-německá asociace letecké přepravy - německy: DeutschKolumbianische Luftverkehrsgesellschaft) jako teprve druhé komerční aerolinky na světě! Ačkoliv nebyla

Junkers W.34 aerolinek SCADTA, fotka z konce 20. let 20. století

Kolumbie se v té době stále zaměřovala hlavně na zemědělství - s pásem And na západě a amazonské džungle na jihovýchodě a výhody letectví tak byly zřejmé. Po roce 1916 odjela do

35

vojenská, v budoucnu měla velký vliv na tamní vojenské letectvo.

silám přísun peněz, které měly být použité na nákup nových strojů, zařízení a také pro najmutí zkušených německých a kolumbijských pilotů z aerolinek SCADTA. Bylo zakoupeno dvacet letounů Curtiss Falcon F-8F, třicítka stíhaček Curtiss Hawk II F-11C a další spíše komerčně zaměřené letouny jako 4x Junkers F.13, 4x Junkers W 34, 3x Junkers K 43, 6x Junkers Ju 52/1m, 2x Dornier Merkur II, a čtyři světově známé letající čluny Dornier Wal.

Je pravděpodobné, že kontakty v Německu otevřely cestu švýcarské misi vedenou kapitánem Henry Pillichodym, který Školu vojenského letectví znovuotevřel 8. listopadu 1924 v Madridu v Kolumbii. Čtyři švýcarské stroje Wild WT a osm výcvikových Wild X se účastnili první letecké přehlídky 7. srpna 1927. První bojový stroj byl zařazen do služby o rok později - americký Curtiss Falcon O-1. Kolumbijské letecké síly - FAC (Fuerza Aérea Colombiana) byly konečně bojeschopné, i když stále jen jako součást armády.

Mnoho z těchto transportních letadel bylo v plovákové verzi a mohly proto přistávat na velkých řekách a také provádět průzkum pro jednotky na zemi. Stíhačky měly za úkol útočení na pozemní cíle. Peruánci disponovali také bojovými letouny a jeden z jejich strojů Douglas O-38P byl donucen k přistání a byl zabrán. V té době ale už byl Společností národů vyjednán mír a konflikt skončil mírem 24. května 1933. OP-38P a jeho osádka byla navrácena a Leticie opět spadala pod kolumbijskou nadvládu. FAC ztratila čtyři piloty v nehodách nesouvisejících s bojem, jednoho občana německé národnosti a čtyři letouny (Curtiss Falcon O-1, Osprey C-14, a Goshawk F-11 a Junkers F.13).

Kolumbijský AT-6 Texan na hlídce podél pobřeží Karibiku

Až do 1. září 1932 se nic zásadního nestalo - ale v tento den zaútočili Peruánci na jižní cíp Kolumbie kvůli dlouhotrvajícímu sporu o hranice. Výhoda toho, že letouny mohli rychle na tuto hrozbu zareagovat byla velká, ale s jen čtveřicí letadel Curtiss CWC14R Osprey v roli blízké vzdušné podpory a jediným O-1 byl její dopad minimální. Kolumbijský kongres rychle zareagoval a zásadně zvýšil leteckým

2. světová válka přinesla Kolumbii velkou dávku nejistoty. Ačkoliv měla vazby na USA, od kterých přijímala materiální podporu, existovala z jejich strany velká touha vyhostit občany německé národnosti kvůli strachu ze vzpoury. Kolumbijská vláda těmto

36

tlakům odolala, zavedla ale opatření proti potencionální německé špionáži. Po 7. prosinci 1941 musela Kolumbie jednat s aerolinkami SCADTA, které sloučila do národního dopravce SCAO (ze kterého se v budoucnosti staly aerolinky Avianca), ačkoliv rakouský průmyslník Peter Paul Von Bauer svůj kontrolní podíl v nich prodal společnosti Pan-American, aby tak zabránil nacistům převzít kontrolu.

pokračoval. Jejím hlavním úkolem je dnes boj s povstalci z FARC a pašeráky narkotik. Kolumbie je velice opatrná na hranice svého vzdušného prostoru a často sestřeluje letadla letící podél známých letových tras používaných pašeráky drog, které neodpovídají na rádiový kontakt. Při bojích s povstalci nasazuje mimo jiné šest strojů Basler BT-67 gunships, předělaný a na míru upravený těžce vyzbrojený stroj C-47 a bitevníky A-37. Na druhou stranu jako hlavní výcvikový stroj používá tamní "na koleni postavený" letoun Lancair Legacy T-90 Calima.

Přibližně v této době dostala Kolumbie zásilku moderních letounů PT-17 a výcvikových strojů AT-6 - ty byly ale použity i pro bojové úkoly. Kromě protiponorkových hlídek ale za války k ničemu zásadnímu nedošlo. Krátce po ní se FAC osamostatnila. Po válce se Kolumbie dostala k množství přebytečné americké techniky a začal tak trend vyzbrojování se letouny z USA. I přes napětí mezi jejími sousedy, vnitřní politické problémy a ekonomickou nejistotu, vývoj FAC

Poválečné F-47D Thunderbolty Kolumbijských vzdušných sil

V budoucnu do hry zařadíme tyto emblémy od Colina „Fenris“ Muira:

37

[SPECIÁL] 68. výročí vzniku Leteckých sil USA 18. září - Autor: War Thunder tým USAF (Letecké síly Spojených států) se od armády osamostatnily 18. září 1947 podle Zákona o národní bezpečnosti z roku 1947. Člověk si říká “Proč bylo tak důležité složce uznána samostatnost až po 2. světové válce, kde sehrála tak důležitou roli?”. Odpověď je jednoduchá.

Spojovací sbor americké armády. 1. světové války se američtí piloti účastnili pod hlavičkou Expedičních sil. Po "Velké válce" byl ustaven Letecký sbor Americké armády, který začal s testováním pokroků na poli letectví, jako například tankování paliva za letu, nebo použití celokovových jednoplošníků, namísto dvouplošníků, které v té době byly ve výzbroji ostatních letectev.

Letecké síly Spojených států se zformovaly po podepsání Zákona o národní obraně v roce 1947. I předtím ale byly letouny velice důležitou složkou americké armády. První letecký sbor vznikl už v roce 1907 - vytvořením Vzdušné divize spadající pod

V roce 1941 byl Letecký sbor přetransformován do Leteckých sil americké armády (USAAF). Po útoku na Pearl Harbor, díky čemuž Spojené státy

38

vstoupily do války, začala USAAF s aktivními operacemi. Její piloti bojovali v západní Evropě, Africe a Asii, po boku pilotů z dalších spojeneckých sil. Přesto nebyli samostatní a spadali pod velení armády.

Po 2. světové válce americký Kongres spolu s prezidentem Trumanem rozhodl, že Letecké síly budou odděleny a ustaveny jako samostatná větev amerických ozbrojených sil. Po fázi plánování nařídil Truman v roce 1947 vytvoření Oddělení Leteckých sil, nezávislé na armádě. Od toho dne se Letecké síly Spojených států (USAF) účastnily mnoha konfliktů - namátkou Korejské a Vietnamské války a Operace Pouštní bouře v Iráku. Momentálně má ve službě přes 5000 letadel, 450 mezikontinentálních balistických střel a přes 700 tisíc zaměstnanců.

I tak nemůže být válečné úsilí pilotů a pozemních osádek snižováno - Letecké síly utrpěly během války 12% celkových ztrát celé Americké armády. 36 členů USAAF dále obdrželo nejvyšší americké vyznamenání - Medaili cti za svoji statečnost v boji.

39

'"301" PzBtl.120 Übung "Harte Nuss"', kamufláž vytvořil Tiger_VI | stáhněte zde

[PROFIL STROJE] Leopard I 18. září - Autor: Stephen "Azumazi" Hembree Leopard 1A0 je zároveň předposledním německým vozidlem své doby a současně jedno z nejlepších německých vozidel, které je posazené na samotném konci střední tankové linie. Ve své výbavě disponuje APDS municí DM13, která je schopná prostřelit drtivou většinu nepřátelských tanků nicméně klade větší nároky na střelce a jeho znalosti vozového parku nepřítele.

na prostudování slabých míst použít rentgenový pohled v hangáru! Po odemknutí pokročilé munice DM12 HEAT-FS (High-Explosive Anti Tank Fin Stabilised) budete moci plně využít svoje znalosti o vnitřním rozvržení nepřátelských vozidel - dokážete prostřelit jakýkoliv tank i skrze jeho přední pancíř Proč je tato munice tak účinná? Protože je stabilizovaná. Oproti normálním HEAT nábojům je rotace projektilu v letu snížená, což má za následek lepší účinnost jeho kumulativní nálože. Ve hře ale Leopard není jediné vozidlo, které má k dispozici tento typ munice, takže je dobré na tuto skutečnost myslet!

Protože munice nemá výbušnou složku, nejlepší cesta je buďto vyřadit osádku nepřátelského vozidla, nebo způsobit detonaci jeho munice, nebo palivových nádrží. To samozřejmě vyžaduje znalost umístění modulů u nepřátelské techniky - doporučujeme

40

Tato munice má ale i určité nevýhody - vzhledem k tomu, že se jedná o náboj s chemickou složkou, její roznětka je extrémně citlivá na dotek - v praxi to znamená, že jakýkoli náraz do překážky (například strom či plot) sepne roznětku. Díky tomu je munice DM12 nepoužitelná pro střelbu v lese či ve městě, kde je takových překážek přehršel.

úžasné rychlosti střelby - je bezkonkurenčně na první příčce v rychlosti přebíjení ze všech tanků ve hře (tedy pokud nepočítáme protiletecké kanóny). Leopard disponuje i výborným záporným náměrem kanónu, který činí -9° - díky tomu byl měl velitel tanku dokázat využít terén ve svůj prospěch a neměl by pro něj být problém vypálit několik ran z jakéhokoliv místa na mapě a přemístit se na další, než si ho nepřítel stačí všimnout.

Nejsilnější stránkou Leopardu je kombinace jeho skvělé pohyblivosti a

41

Základní pravidla pro hru s tímto tankem proto jsou: využívejte terénu ve svůj prospěch. Nezapomeňte také na poměrně malou výšku vašeho tanku, díky které se často můžete schovat za terénní nerovnost a prozkoumat okolí pomocí dalekohledu. Jakmile spatříte nepřítele, v rychlém sledu vypalte několik ran a pokud vás spatří, rychle změňte pozici. Leopard je rychlé vozidlo, pravděpodobnost, že vás nepřítel zasáhne při přesunu z velké vzdálenosti je přijatelná.

Je dobré mít na paměti, že Leopard nebyl navržený na výdrž proti velkým tankovým kanónům - sice disponuje skvěle zkoseným předním plátem, který sem tam dokáže odrazit nepřátelskou palbu, nicméně není dobré se na pancíř jakkoliv spoléhat. Věž tanku na tom není v pancéřování o nic lépe, a proto nejlepší co můžete udělat je se spolehnout na vaší silnou stránku pohyblivost.

Někdy nepřipadá změna pozice v úvahu. V tu chvíli ale mějte na paměti, že přední část vašeho tanku (pokud jste plně naložení) je jeden velký sklad munice. Na to nikdy nesmíte zapomenout, obzvlášť když se snažíte co nejvýhodněji natočit směrem k nepříteli. Také je vhodné připomenout, že většinou plný náklad munice za jednu hru nevyužijete - nebojte se proto snížit

její náklad - zvýší to o něco pravděpodobnost vašeho přežití při střetu s nepřítelem. To platí pro všechny tanky, ale obzvláště pro Leopard! Vzato kolem a kolem je Leopard I skvělý střední tank a ve správných rukách velice silný stroj. Hodně štěstí na bojišti!

V budoucnu do hry zařadíme tyto emblémy: Text "Gneisenau", původně, umístěný na věži tanku Leopard 1 a Emblém PzBtl 304, ND, které vytvořil Branislav "InkaL" Mirkov

42

43

Historická kamufláž SU-85 "Kapitán Otakar Jaroš" 1. československého tankového pluku. Kamufláž vytvořil hráč 313_Paegas | stahujte zde

[HISTORIE] Čechoslováci v tancích - Dukla 20. září - Autor: Michal Kamp Dukla byl dříve pojem téměř posvátný, ale překroucený a zneužitý. Co ovšem znamená dnes? Věc diskuzí. Jedno je jisté – výsledek byl rozporuplný, ale operace představuje jedno z největších bojových nasazení čs. vojáků proti Hitlerovi. A tankisté nesměli chybět.

dobrovolníků, než byl jeho současný počet, takže bylo v plánu rozšíření. Brigáda se stala sborem a obrněnci nejdříve plukem (1. dubna 1944) a poté brigádou (1. srpna 1944).

Na jaře roku 1944 zůstávala československá brigáda, včetně tankového praporu, na Ukrajině. Zde doplňovala stavy z řad místních obyvatel – původně Čechů, kteří se zde usídlili v dobách Rakousko-Uherska. Jen tankový prapor v prvních dnech získal více

44

Tanková brigáda měla odpovídat standardům Rudé armády – velitelská rota, tři tankové prapory, motorizovaný prapor samopalníků a další roty či čety různého určení. Proces sice vypadal rychle na papíře, ale reálně se bojeschopnost nevyvíjela dle plánu. Každý prapor používal k výcviku nováčků už od dubna dvě T-34/76 zbylé z bojů o Kyjev (zvané "LIDICE" a "ŽIŽKA") a další stroje přišly záhy (včetně prvního samohybného děla SU-85 nazvaného "KAPITÁN OTAKAR JAROŠ"). Jenže i tak šlo o malý vzorek a také chyběl dostatečný počet důstojníků. Vojáci už čekat nechtěli a opět uspořádali mezi sebou sbírky. Přispěli do nich i v okolí žijící Volyňští Češi. V červnu Čechoslováci dostali své první téčko s kanonem 85 mm (nejspíše verze D-5T) a dalších pár stejné ráže následovalo během srpna. Tento stroj se do konce války stal páteří brigády. Přesto v době, kdy vypuklo na Slovensku národní povstání, měli tankisté z předepsaných 1 345 osob pouhé dvě třetiny a z 65 tanků jen 3 T-34/85, 4 T34/76 a 2 T-70.

smyk na východě země. Prostor ale okupovaly připravené jednotky Němců, kterým velel generál Gotthard Heinrici, expert na obrannou válku. Koněvův plán, narychlo vypracovaný a bez zkušeností s hornatým terénem, byl velmi ambiciózní – z prostoru města Krosno měly jednotky dosáhnout Prešova, vzdáleného přes sto kilometrů, za pět dnů. Maršál výrazně počítal s účastí slovenských divizí v týlu německých frontových vojsk, ale ty byly nacisty odzbrojeny boje před útokem kvůli chaosu a nerozhodnosti ve velení slovenské strany. Dodnes proto mate, že ofenzíva měla i nadále pokračovat.

Slavnost 1. čs. armádního sboru po protnutí hranic se Slovenskem

Sovětští generálové neplánovali ze strategických důvodů pomoci Slovákům v jejich izolovaném boji proti Němcům. Věděli, že mají armády z předchozích měsíců tvrdých bojů vyčerpané (operace Bagration a Lvovsko-sandoměřská operace) a technika není doplněná do ideálních stavů. Nakonec rozhodly důvody politické. Operace dostala označení Karpatskodukelská a úkolem bylo se dostat na slovenské území skrze Dukelský prů-

Vzhledem ke zmíněným podmínkám nepřekvapí, že operace vůbec nezačala dobře. Krosno se nepovedlo dobýt hned první den, což vzhledem k důležitosti své pozice zpomalovalo ostatní proudy ofenzívy. Němci navíc zareagovali nepříjemně rychle a po pár dnech bylo jasné, že časový harmonogram se zcela zhroutil. Sovětská armáda musela bojovat o každou píď země cestou k hranicím bývalé ČSR a

45

operace se protáhla na měsíce. Čechoslováci věděli, že na Dukle budou bojovat. Šlo konečně o vstup na domácí půdu, byť v místech k tomu velmi nepříjemných, a k tomu vlastně jejich jednotky byly prvotně stvořeny. Nastoupili ve druhém sledu 38. armády dne 8. září 1944. Konkrétně tankisté měli za úkol podpořit postup pěchoty, ale na počátku stále trpěli naprosto nedostatkovou výzbrojí a stroje dostávali až v průběhu ofenzívy. To v žádném případě nepodlomilo jejich odvahu. Podívejme se na jejich nejintenzivnější nasazení.

Postup byl rychlý, ale samotné obsazení města druhého dne se nesetkalo s drtivým úspěchem. Opakoval se typický scénář, který tolik celou ofenzívu zpomaloval. Němci se totiž stáhli z bezprostřední blízkosti do nejbližších kopců na jihovýchodě a odtud pokračovali v ostřelování sovětských pozic. V ulicích Dukly tak byli všichni na ráně a tanky ihned vyrazily dobýt nejbližší výšiny. Dvě se podařily získat ještě ten den, ale kóta 694, zvaná vojáky "Hyrowa hora" s pro tanky T-34 již hraničním sklonem 30o, byla větší výzvou. Brigáda přišla (ne nenávratně) o pět tanků a pěchota vrchol obsadila až pozdě odpoledne 22. září.

Prapor samopalníků sloužící organizačně v rámci tankové brigády byl nasazen v karpatských bojích nezávisle. Přesto se jejich cesty s tankisty občas protnuly, především hned v prvních dnech na kótě 534 – extrémně důležitém strategickém místě ovládajícím přístup k městu Dukla. Od 10. září po několik dalších dní se majitelé vrcholku změnili víc jak desetkrát a mezi muži se prostoru začalo říkat "Krvavá kóta". Tankisté poblíž, v okolí obce Franków při podpoře 3. brigády, ztratili dne 15. září své první vozidlo. Tank T-34/76 zvaný "LIDICE" dostal zásah z protipancéřové zbraně a vyhořel.

T-34-76 ŽIŽKA s jednou ze svých mnoha verzí nápisu

To nejhorší ale mělo teprve přijít. Postup k Dukelskému průsmyku a tedy konečně na území ČSR směroval tankisty 30. září do útoku na vrcholky kolem vesnice Zyndranowa, dosáhnout zde hranic a po zajištění prostoru se stáhnout ke kostelu v obci. Asistovat jim měl prapor samopalníků a 3. prapor 1. brigády. Úkol byl splněn, ale německých deset tanků, dvě samohybná děla, pěchotní protipancéřové zbraně a dobře položené miny jim

Poté, co se trigonometr 534 podařilo natrvalo udržet a ostatní jednotky v okolí také slavily úspěchy, mohla ofenzíva konečně postoupit na samotnou Duklu, která nyní byla sevřena ze tří stran. Útok začal 20. září a československé tanky byly při tom.

46

uštědřily děsivé ztráty – 12 mrtvých, 4 nezvěstné a 39 zraněných. Mezi padlými byli i velitel 1. tankového praporu František Vrána a velitel tankové roty Rudolf Jasiok, který zemřel snad tři sta metrů od hranic vlasti.

Operace byla oficiálně ukončena 28. října, ale brigáda přišla v dalších dnech kvůli minám ještě o jeden T34/85 a T-34/76. Boje totiž čile probíhaly až do konce listopadu. Tři podzimní měsíce ofenzívy byly z hlediska naplnění cílů neúspěchem a pro sovětské velení šlo spíše o méně důležitou operaci. Pro Čechoslováky však Dukla dodnes znamená místo smrti téměř tisícovky vojáků, dále čtyř a půl tisíce raněných a více jak sedmi set nezvěstných. Ti, co přežili, pak měli zkušenosti a zocelení natolik důležité, že je zdárně uplatnili v dalších divokých bojích u Jasła a Ostravy. O Karpatech také platí jedna skutečnost – šlo pro tanky o jeden z nejhorších terénů využitých k boji v průběhu celé války, tedy konkurující bez problémů Monte Cassinu nebo severnímu Kavkazu.

Mechanici brigády měli spoustu práce. Za necelý měsíc bojů vyřadil nepřítel 21 československých tanků a samohybných děl. Ovšem jen 6 jich bylo zcela zničených (3 T-34/76 včetně "ŽIŽKY" a "LIDIC", 2 T-34/85 a 1 SU85). Bylo nutné zprovoznit alespoň nějaké, protože dne 6. října Němci opustili svá stanoviště u průsmyku a stahovali se do slovenského vnitrozemí. Pronásledování se ujaly dvě pěší čsl. brigády, ale pro husté zaminování výstupu z průsmyku, tedy již na území Slovenska, se zastavily na severním okraji Nižného Komárníku. Českoslovenští tankisté je v této oblasti podpořili v obraně a také posílili pozice u Zindranowé, kde šlo stále o nebezpečný výběžek. Navíc do druhé poloviny října probíhaly opravy a také výcvik nových posádek. Proto se brigáda nezúčastnila 25. října útoku sovětských sil směrem na Kapišovou, který se o dva dny změnil v největší tankovou bitvu Karpatsko-dukelské operace. Oblast boje dostala do budoucna název "Údolí smrti." Tím se obě strany nesmírně, až fatálně vyčerpaly.

Památník 1. čs. armádního sboru v Dukelském průsmyku

47

Netypický pohled na bojiště War Thunderu - nafukovací tank!

[HISTORIE] 23. zvláštní oddíl US armády "Armáda duchů" 21. září - Autor: Sean "Gingahninja" Connell Lsti a klamy byly nedílnou součástí válečnictví již dlouho před tím, než Odysseus vůbec pomyslel na slavného trojského koně. Během 2. sv. války pak všechny strany konfliktu vytvářely promyšlené a složité klamné operace, falešné informace či zástěrky za účelem co nejvíce zmást nepřítele. Žádná z nich ale nebyla tak rozsáhlá, inovativní a účinná jako 23. zvláštní oddíl velitelství americké armády, též zvaný „Armáda duchů“.

tů, 406. oddílu polních ženistů a 3132. roty zvláštních signálních služeb, a byl pod přímým velením generála Omara Bradleyho. Nápad k vytvoření oddílu pocházel z konce roku 1942, kdy britská armáda během bitvy o El Alamejn s úspěchem v rámci operací Bertram a Caldwell využila atrap tanků a falešného rádiového provozu k zakrytí skutečného data a místa spojenecké ofenzivy a díky tomu získala v okamžiku skutečného útoku moment překvapení. Mnoho vojáků 23. zvláštního oddílu byli absolventi různých uměleckých škol, a místo umění na bitevním poli se vyznačovali velkou kreativitou. Ať už šlo o zvukaře, malíře či experty na reklamu, mnoho z nich se později stalo významnými osobnostmi

Třiadvacátý zvláštní oddíl velitelství US Army byl bezesporu nejunikátnější, nejkreativnější a nejnezvyklejší vojenskou jednotkou, jaká kdy během 2. sv. války existovala. Oddíl se skládal ze členů 603. oddílu kamuflážních ženis-

48

kulturního života v dané době – za všechny jmenujme například módního návrháře Billa Blasse, ilustrátora Arthura Singera či fotografa Arta Kanea. Tito muži společně s mnoha dalším hráli klíčovou roli v celkovém válečném snažení Spojenců. Měli totiž za úkol přesvědčit německé vrchní velení ozbrojených sil OKW (Oberkommando der Wehrmacht), že spojenečtí vojáci a technika se nacházejí tam, kde ve skutečnosti nebyli.

středků. Aby dosáhli dokonalé iluze, příslušníci oddílu využívali nejrůznějších nahrávek běžného hovoru mezi vojáky a zároveň užívali i různé znaky a emblémy jednotek, které nosili na helmách a uniformách a rovněž je nanášeli i na vozidla. Byly vytvořeny způsoby, jak například vytvořit celý vozový park, složený z nafukovacích atrap tanků a vozidel. Oddíl dokonce i dokázal vytvořit takovou směsici zvuků, která vytvářela dokonalou iluzi zvuku při přesunu jednotek či při stavbě budov. Zástěrka fungovala tak dobře, že neexistující vojsko bylo zmatenou německou rozvědkou nazváno „Armáda duchů“.

Tohoto úkolu dosahoval 23. zvláštní oddíl pomocí vizuálních, zvukových, rádiových a (a to mnozí členové oddílu považovali za nejdůležitější součást celého plánu) atmosférických pro-

Letecká fotografie nafukovacích atrap u řeky Rýn, březen 1945. (Zdroj: ghostarmy.org)

Vizuální klamy byly využívány hlavně za pomoci atrap vozidel, byly ale rovněž vytvářeny atrapy dělostřelecké výzbroje – tento klam byl často využíván krátce po vylodění Spojenců v Normandii. Aby ochránil zranitelné umělé přístavy v Normandii, oddíl běžně do prázdné krajiny instaloval

světla tak, aby prostor působil jako spojenecké zásobovací centrum a odváděl tak pozornost od skutečných přístavů. Byla vytvářena i falešná letiště, tábory pěších vojsk i vozidlová depa. V případě falešných dep pak vojáci 23. oddílu dokonce i využívali dřevěných planěk k vytváření imitací

49

stop po vozidlech a tancích, aby depo působilo dojmem často využívaného místa. Podobného způsobu se užívalo i pro vytváření iluze, že existující jednotky jsou ve skutečnosti daleko početnější. Umělci 23. oddílu byli zvláště hrdí na nafukovací model tanku M4 Sherman, jež byl velice věrný předloze, a na fotografiích leteckého průzkumu byl k nerozeznání od skutečného tanku. Veškerá tato snaha pak způsobila, že německé průzkumné letouny předávaly německému velení zprávy o masivních koncentracích živé síly i techniky, a tato hlášení výrazně ovlivňovala strategické myšlení Němců.

rací 23. oddílu ale byl jeho podíl v operaci Fortitude. Ve snaze zdržet německé posily, jež spěchaly do Normandie za účelem zatlačit Spojence zpátky do moře, dokázal 23. oddíl přesvědčit německé velení, že vylodění v Normandii je pouze klamný úder, a skutečný útok bude veden skrze Norsko či Pas-de-Calais (tj. severozápad Normandie). Po válce byly veškeré záznamy o 23. zvláštním oddílu drženy v tajnosti celých 40 let. Až teprve v osmdesátých letech byla existence jednotky odtajněna americkou vládou – do té chvíle bývalí členové jednotky museli o své práci během války pomlčet i před svými blízkými. Traduje se ale, že na otázku, co dělali za války, členové oddílu vychytrale odpovídali: „We blew up tanks and guns.“ Ve slově blew se totiž skrýval důmyslný dvojsmysl – slovo znamená jak vyhodit do povětří, tak i nafukovat…

Zvukové a rádiové klamy se rovněž dočkaly širokého využití. Na korby džípů či polopásových vozidel byly montovány velké reproduktory, skrze které byly přehrávány záznamy hovoru vojáků, zvuků tanků a vozidel a podobně. Reproduktory pak byly nasměrovány do předem daných směrů tak, aby si Němci mysleli, že daná jednotka postupuje jiným směrem, než jakým směřovala v reálu. Tento způsob klamání nepřítele byl s velkým úspěchem použit během překročení Rýna, kdy Němci podlehli dojmu, že americká 9. armáda chce řeku překročit u Düsseldorfu místo u Weselu, kde Spojenci Rýn překročili ve skutečnosti. Zřejmě nejslavnější ope-

V budoucnu do hry zařadíme tento emblém >>>

50

Emblém 23. zvláštního oddílu americké armády (Armáda duchů), autor Branislav "InkaL" Mirkov

51

M60 Patton "Babs" - rota "B", 3. pluk, 64. obrněná divize, od Sir_Bigos | stáhněte zde

[PROFIL STROJE] M60 22. září - Autor: War Thunder tým Hlavní bitevní tank M60 je jeden z nejlepších tanků páté úrovně ve hře s BR 8.0. M60 je opravdovou odměnou pro všechny, kteří se dali na zkoumání středních tanků americké armády - v některých ohledech patří mezi vůbec nejlepší ve hře - například ovladatelnost a obratnost tanku a jeho dělo. Je nutné zmínit poměrně slušné pancéřování na věži. Nicméně stejně jako u většiny středních tanků je pancéřování na trupu a bocích slabé, což je dobré mít i přes zmíněná pozitiva na paměti.

všechny tanky ve hře i skrze jejich přední pancíř. Tank M60 má ve výbavě i jeden kulomet M85 ráže 12.7mm s 900 náboji, který se nachází na velitelské kupole a jeden koaxiální kulomet M72 ráže 7.65mm s 5950 náboji. M60 si vede skvěle i bez jakýchkoliv vylepšení s rychlostí 35km/h a je schopný ostrých zatáček v plné rychlosti, což vám dává navrch proti většině těžké techniky ve hře. Kanón M65 je schopný způsobit obrovská poškození na nepřátelském tanku, proto není žádnou výjimkou zničit nepřítele hned první ranou. Pokud budete chtít kombinovat obě tyto zmíněné přednosti, pak vás jistě potěší, že kanón tanku M60 je celkem přesný i v pohybu - není tedy velkým problémem střílet za jízdy.

M60 je osazen kanónem M65 ráže 105mm se zásobou 57 kusů munice. Dokáže pojmout různé druhy projektilů, mezi které patří například APDS, HESH či křidélky stabilizované HEATFS. Kombinací těchto druhů munice dokážete prostřelit většinu, ne-li

52

Bitevní tank M60 je velice schopným tankem při útoku ze zálohy a při soubojích na větší vzdálenost, kde pro vás hraje jeho tvar - z toho vyplývá, že si vede hůř v soubojích na malou vzdálenost a to především díky slabému pancíři na korbě tanku. Pokud se vám povede korbu schovat za překážku či terén, získáte tím obrovskou výhodu při souboji a nepřítel vás tak bude nucen střílet do relativně odolného

pancíře na věži. Při útoku na těžké tanky je dobré využít dobré pohyblivosti tanku, kterou máte k dispozici pohybem na jednu stranu naznačíte soupeřovi váš směr a ve správnou chvíli provedete ostrou změnu směru, čímž donutíte soupeře zazmatkovat a netrefit vás. Díky téhle taktice dáte nepříteli okusit sílu vašeho kanónu během jeho vlastního přebíjení.

Celkem vzato má M60 na věži opravdu dobrý pancíř, nicméně je dobré si připomenout slabá místa - jedním z

nich je velitelská kupola a druhým je zadní strana věže, kde je pancíř celkem slabý. Boky věže nejsou ani tak

53

silné, jako je přední plát věže, nicméně jsou odolnější ve srovnání se zadní částí.

Pohled na vnitřní moduly:

V budoucnu do hry zařadíme tyto emblémy od Branislava "InkaL" Mirkova :

Emblém obrněných sil řecké armády

54

text "The Witch" původně z M60

emblém 2. pluku, 63. obrněné divize, Armáda Spojených států

55

Avro Lancaster B Mk III z 300. polské bombardovací perutě. Kamufláž vytvořil Wuax | stáhněte zde!

[HISTORIE] 300. polská bombardovací peruť 24. září - Autor: Scott "Smin1080p" Maynard První bombardovací peruť složená čistě z polských pilotů byla utvořena 1. července 1940 v britském Bramcote ve Warwickshire. Peruť s číslem 300 (Masovian) začala operovat jako součást šesté tréninkové skupiny, nicméně v roce 1941 byla přesunuta pod první bombardovací skupinu - ze začátku létali s letouny Fairey Battle, které byly v průběhu války vyměněny za Vickers Wellington a později za Avro Lancaster. Během války vystřídala 300. peruť několik domovských základen, mezi které patřily například

RAF Bramcote, Swinderby, Hemswell, Ingham a Faldingworth. V roce 1940 se velitelem perutě stal Wacław Makowski a peruť převzala kódová značení “BH” - prvním nasazeným letounem perutě se stal Fairey Battle. Jedna z prvních operací, kterou 300. peruť absolvovala, bylo ničení německých invazních člunů, které se nacházely na pobřeží Francie - úkolem bylo způsobit co největší škody na případné a obávané invazi do Velké Británie (Operace Lvoun).

56

Začátkem října 1940 se 300. peruť začala pozvolna přezbrojovat na letouny Vickers Wellington - původně na model Mk Ic, nicméně během války dostali k dispozici ještě verze Mk III, IV a X. Bombardéry Wellington byly odolné a spolehlivé letouny, které používaly tzv. konstrukci geodetického draku. Díky této technologii byl povrch i samotné chování letounu zjednodušeně řečeno neotesané povrch letounu vypadal jako složený z rovných ploch. Bombardéry Wellington začaly někdy v polovině 2. světové války pomalu vykazovat známky stárnutí a tak byly postupně vyřazeny a nahrazovány těžkými čtyřmotorovými bombardéry, které jednak nabízely

mnohem lepší obranu vlastní osádce a také měly mnohem větší pumovnice.

V roce 1944 se 300. peruť začala adaptovat na letouny Lancaster B Mk I

a B Mk III - letka A zůstala na letounech Wellington, zatímco letka B

Diskuze nad náhradou bombardérů Wellington začala již v roce 1942, kde v té době připadaly v úvahu novější alternativy - například Short Stirling nebo Handley-Page Halifax. Definitivní rozhodnutí britského RAF nakonec upřednostnilo letouny Wellington až do doby, dokud nebudou k dispozici těžké bombardéry Avro Lancaster. Peruť číslo 300 se zúčastnila posledních misí s letouny Wellington, které svou labutí píseň pro velitelství RAF odzpívali ve formě posledního strategického bombardování i posledního operačního vzletu.

57

používala nové Lancastery tak, aby se nepřerušily operace na frontové linii. Během roku 1944 a 1945 začalo opakované bombardování německých měst Dortmund, Essen, Kolín a Hamburg, které pokračovalo spolu s postupem spojencům stále hlouběji do okupované Evropy a samotného Německa.

ti také podařilo - za pomoci bombardérů Lancaster - shodit přibližně 150 tun zásob nad Nizozemskem. Polská 300. peruť obdržela za jejich službu ve válce hodně dekorací, pochval i čestných uznání. Hráli klíčovou roli v mnoha kritických bombardovacích misích na které je velitelství RAF během bojů poslalo - například 1000 bombardovací mise během operace Millennium, nálety na německý Rýn, Porúří, bombardování pozic nepřítele v Den-D či ničení odpalovacích zařízení německých V-raket. Peruť byla oficiálně rozpuštěna v únoru 1947 jejich přispění jak k válečnému úsilí spojenců tak i velitelství RAF Bomber Command jsou trvalou připomínkou toho, co úsilí, odvaha a odhodlání bojovat znamenalo pro polské letecké posádky během celé války.

Tou úplně poslední válečnou operací pro 300. peruť byl nálet na Hitlerovu soukromou rezidenci v německém Berchtesgadenu - těsně před koncem 2. světové války v Evropě v roce 1945. Během druhé světové války shodila 300. peruť (v celkovém součtu) přibližně kolem 10000 tun kombinované výzbroje na nepřítele. Jakmile bojové mise ustaly, 300. peruť se zúčastnila ještě několik klíčových operací, jakým byly například Operace Dodge, Exodus a Manna. V květnu 1945 se 300. peru-

V budoucnu do hry zařadíme tento emblém 300. polské bombardovací perutě od Colina 'Fenris' Muira

58

[EVENT] Bitva o Kavkaz 25. září - Autor: War Thunder tým Bitvou o Kavkaz rozumíme sérii bojových operací, které se odehrály mezi silami Osy a Sověty na území Kavkazu na východní frontě za 2. světové války. Němci v operaci "Edelweiss" plánovali získání kontroly nad ropnými poli v Baku (dnešní Ázerbajdžán). Tuto operaci povolil Hitler 23. července 1942, a započaly velké přípravy a plánování. Například několik německých ropných firem, které dostaly licenci na využití a těžbu ropy z tamních nalezišť, dodaly velké množství potrubí, které mělo být použito na dopravu suroviny. Bombardování ropných polí bylo nemyslitelné, takže hlavní těžiště operace leželo na tancích. Hlavní sílu tvořily síly z Armádní skupiny A, 4. obrněné armády, 1. obrněné armády, 17. armády, část Luftflotte 4 a také 3. rumunské armády. Do plánů bylo zahrnuto také okolo tisícovky letounů.

zpomalil, jakmile dorazili k hornaté oblasti v jižním Kavkazu. Ačkoliv německé síly odrazily sovětský protiútok, dostaly se do defenzívy, protože v té době začala kolabovat fronta u Stalingradu. Němci se v roce 1943 začali stahovat, zejména kvůli prohrám na dalších částech fronty. Sice existovala snaha o seskupení sil a nový protiútok, to ale nepřineslo žádné viditelné výsledky. Německá naděje na jakoukoliv změnu byla ukončena v září 1943, kdy byli Němci definitivně přinuceni se z oblasti stáhnout.

Z pohledu Sovětů byl Kavkaz novým centrem průmyslu. Postup Němců se

59

Pe-2-359 Peška ve standardní jednobarevné kamufláži s výsostnými znaky Polských leteckých sil, 1945. Kamufláž je dostupná za zničení 350 pozemních jednotek, nebo za 200 GE

[PROFIL STROJE] Pe-2-359 28. září - Autor: Jan "RayPall" Kozák Ve War Thunderu je Petljakov Pe-2359 sovětský bombardér IV. úrovně s hodnotou BR 4.7, a je momentálně vrcholem linie strojů Pe-2. Pevná, v nose instalovaná výzbroj, se sestává z dvou kulometů; jednoho kulometu ŠKAS ráže 7,62 mm se zásobou 450 nábojů a jednoho kulometu UB ráže 12,7 mm, pro nějž je k dispozici 150 nábojů. Další čtyři kulomety jsou umístěny pohyblivě ve čtyřech obranných střelištích – ve hřbetní věži a v břišním střelišti se nacházejí kulomety UBT ráže 12,7 mm, a v bočních pozi-

cích jsou lafetovány kulomety ŠKAS. Výchozím pumovým nákladem je šestice 100 kg bomb, kdy jsou čtyři pumy neseny v centrální pumovnici a zbylé dvě jsou zavěšeny ve dvojici malých pumovnic v zadní části motorových gondol. Dalším výzkumem je pak možné odemknout pumové závěsníky DZ-40, jež umožní letounu nést tři různé konfigurace pumové výzbroje – čtyři 100 kg nesené interně a dvě 250 kg bomby na břišních vnějších závěsnících, čtyři 250 kg bomby na vnějších závěsnících, či dvě 500 kg

60

bomby na vnějších závěsnících. Pokud se rozhodnete vyzkoumat křídelní závěsníky pro neřízené rakety RO-132,

stroj pak bude moci pod křídly nést i deset raket RS-132 ráže 132 mm.

Co se letových výkonů týče (vše měřeno bez pumového nákladu), maximální rychlost Pe-2-359 je 552 km/h ve výšce 3700 metrů a 470 km/h na úrovni mořské hladiny. Letoun potřebuje k nastoupání do výšky 3700 metrů 4 minuty a 37 vteřin, což dává stroji stoupavost 9,8 m/s. Plný horizontální obrat je dokončen v čase 18 vteřin při rychlosti 500 km/h, plný vertikální obrat při stejné rychlosti je pak dokončen za 20 vteřin. Maximální povolená rychlost, po jejímž překročení se letounu lámou křídla, činí 790 km/h indikované rychlosti.

bardér rovněž překvapující; letoun je schopen vymanévrovat naprostou většinu těžkých stíhaček a dokonce i některé méně obratné jednomotorové stíhačky. Stroj je rovněž vybaven horizontálním pumovým zaměřovačem i aerodynamickými brzdami pro střemhlavé bombardování, umožňuje tedy jak plošné horizontální útoky na měkké cíle, tak i přesné údery na obrněné bodové cíle. Pokud je pak stroj vybaven neřízenými raketami RS132, stává se z něj v rukách zkušeného hráče nebezpečný ničitel tanků. Jsou zde ale i nevýhody. Pevný výzbroj je přinejlepším nedostatečná, neboť dva kulomety s velmi omezenou zásobou střeliva postrádají palebnou sílu proti pozemním i vzdušným cílům. Obranná výzbroj není o moc lepší – vrchní i spodní polosféra jsou bráněny každá jen jedním 12,7 mm kulometem, přičemž spodní střeliště má navíc jen velmi omezený úhel palby. Boční kulomety ŠKAS jsou pak spíše jen do počtu. Nejlepší obranou stroje je

Největší výhodou Pe-2-359 je bezesporu rychlost ve spojení s obratností, v kterýžto oblastech letoun vyniká. Ať už ve výšce či u země, letoun dosahuje na dvojmotorový bombardér vynikajících výkonů, které umožňují provádět buď překvapivé útoky vedené z malé výšky, či dovolují rychle zaujmout pozici pro střemhlavý nálet a následně přízemním letem rychle opustit oblast. Obratnost je na bom-

61

proto jeho rychlost a obratnost, a při napadení nepřátelskými stíhačkami proto doporučujeme využít rychlosti k

úniku, a obratnosti k vyhýbání se nepřátelské palbě a ke snaze učinit ze sebe co možná nejtěžší cíl.

Pe-2-359 je rychlý, obratný a velmi flexibilní letoun, který si na své přijde hlavně v tankových bitvách, kde může využít jak možnost střemhlavého útoku, tak raketovou výzbroj. Další

výzkum pak hráče zavede k nástupci série Pe-2, a to k většímu, silněji vyzbrojenému a celkově pokročilejšímu Tupolevu Tu-2.

V budoucnu do hry zařadíme tento emblém 'Medvěd držící bombu' ze 140. SBAP, který vytvořil Jej 'CharlieFoxtrot' Ortiz

62