TEchnická zařízení
1
TECHNICKÁ ZAŘÍZENÍ
LEKTOROVALA: Lenka Gotthardová
Kniha vychází ze starší publikace Josefa Klementa: Technická zařízení pro 2. ročník učebního oboru chovatel se zaměřením pro chov koní a jezdectví. Vydavatel: Institut výchovy a vzdělání MZVž ČSR, Praha 1985
Střední škola dostihového sportu a jezdectví sídlí v těsném sousedství závodiště ve Velké Chuchli již více než 50 let. Zájemcům o studium nabízí vzdělání v těchto oborech: Jezdec a ošetřovatel dostihových koní, Chovatelství se zaměřením na dostihový sport, Trenérství dostihových a sportovních koní (nástavbové studium) a Vzdělávací kurz specializovaný na problematiku sportovních koní. Škola je, jako jediná v České republice, komplexním vzdělávacím zařízením pro přípravu dostihových jezdců a vedoucích pracovníků na úseku chovu a tréninku dostihových a sportovních koní. Za dobu své existence vychovala více než tisíc absolventů, z nichž řada se stala významnými žokeji a trenéry.
www.dostihovaskola.cz
Obsah Úvod ..............................................................................................................................1. Historie vzniku „technických zařízení“.....................................................................2. Stavby.............................................................................................................................3. Stavba stáje....................................................................................................................4. Stájová zařízení.............................................................................................................5. Hnojiště, jímky, čištění, dezinfekce............................................................................6. Životní prostředí...........................................................................................................7. Typy ustájení.................................................................................................................8. Stáje dle kategorie koní................................................................................................9. Stájová mechanizace..................................................................................................10. Skladovací prostory....................................................................................................11. Stájový řád, krmný řád, řád protipožární ochrany, bezpečnostní řád.................12. Zařízení pro práci s koňmi........................................................................................13. Stájové vybavení.........................................................................................................14. Zařízení a pomůcky pro jízdu na koni.....................................................................15. Ochranné pomůcky....................................................................................................16. Druhy podkov.............................................................................................................17. Kočáry a postroje........................................................................................................18. Zařízení pro jezdecký sport a dostihy......................................................................19. Dostihová závodiště...................................................................................................20. Zařízení a pomůcky pro provoz klusáckých dostihů.............................................21. Zařízení pro přepravu koní.......................................................................................22.
1. Úvod V době všeobecného technického pokroku došlo i k pokroku ve vybavení jezdeckých stájí, chovatelských středisek a sportovních areálů. Těžká práce při místování boxů, podestýlání slámou či krmení objemnými krmivy sice ještě nebyla zcela nahrazena mechanizací či automatizací, ale mnohé stáje si s tím již dobře poradily. Velký krok kupředu byl učiněn v oblasti výstavby jezdeckých kolbišť, tréninkových prostor a to jak krytých, tak otevřených. Klasické povrchy jízdáren (tráva, písek) vystřídaly moderní povrchové materiály (speciální druhy písku s textilií či gumotextilií). Nic však nenahradí příjemný a pružný travnatý terén. Také cestování s koňmi nemusí být již tak náročné jako dříve (přeprava prostřednictvím jiných koní, doprava po železnici…), neboť vyráběné trambusy a přívěsy poskytují dostatek bezpečnosti a pohodlí pro koně i pro lidi. Jezdecké a dostihové areály jsou vybaveny velkým množstvím technických pomůcek, které slouží k usnadnění práce – pohybovací zařízení (kolotoče a pásy), kolečka na elektrický pohon (motůčka), velké vysavače trusu, stájová technika na manipulaci s velkými balíky, oběžné shrnovače hnoje, různé typy traktorů, pojízdných manipulátorů a shrnovačů, kamerový systém v porodních stájích atd. Sedlový a postrojový materiál se drží spíše tradičních způsobů výrob (ovšem s malým podílem ručního šití) i tradičních materiálů. Různé umělo-
hmotné postroje či sedla jsou vesměs jen přechodnou záležitostí a většina profesionálních koňařů používá raději klasické materiály (kůže, lněné a bavlněné materiály…). Při používání technických zařízení a technického pokroku, nesmíme zapomínat, že koně i lidé jsou živé bytosti. Ke svému životu potřebují nejenom hmotné statky okolo sebe – krásné stáje, velké výběhy, kryté haly, moderní přepravníky atd., ale hlavně vzájemné porozumění, cit a ohleduplnost. Dobře vychovaný kůň a člověk si mohou plně porozumět, špatně vychovaný kůň (díky špatným majitelům) a špatně vychovaný člověk si mohou často zbytečně ubližovat. Snažme se o to, abychom díky technice nezapomněli na individuální přístup ke koni, aby cítil, že ho máme rádi, že si ho vážíme a respektujeme jeho potřeby. Snažme se získat si jeho důvěru a vyvarujme se toho, abychom ji zklamali. Technické vybavení okolo nás a koní, nám může usnadnit práci u koní, ale nic nenahradí pevné pouto porozumění mezi člověkem a koněm. Zároveň bych chtěla vzpomenout pana majora Josefa Klementa, autora původní publikace Technická zařízení, který jezdectví, koním a odborné práci okolo nich zasvětil celý život. Tato kniha vychází z jeho práce a je rozšířená o současné aktuální informace hlavně v oblasti modernizace technických zařízení. Lenka Gotthardová
Obr. 1: Dříve zdomácněli osli, teprve potom koně
2. Historie vzniku „technických zařízení“ Pravěk
Po mnoho miliónů let probíhal život koní pouze ve volné přírodě. Nejprve kůň ke svému životu potřeboval všech pět prstů, neboť žil v bažinatém prostředí a jeho velikost odpovídala velikosti lišky. S postupem evoluce a klimatických změn prostředí začal více obývat rovinatou stepní krajinu. Vyrostl a zmohutněl, ztratil postranní prsty, až se z něho stal jednokopytník a ke svému životu potřeboval hlavně dostatečný prostor v rozlehlých stepích, poměrně značné množství pastvy a soudržnost stáda. Prehistorické formy koní jsou dokladovány přibližně před 60 milióny let a v koně podobné dnešním primitivním plemenům se přeměnili asi před 1 miliónem let.
Starověk
K domestikaci koňovitých docházelo přibližně od 4. tisíciletí př. n. l., dříve zdomácněli osli, teprve potom koně. Z dávných dob existují malby tehdejších obyvatel naší planety, na nichž byla ztvárňována zvířata, která se nejprve lovila a později i ta, která byla využívána k práci. Lze předpokládat, že první zdomácnělí koně žili venku v jednoduchých ohradách a před nepřízní počasí se schovávali pod stromy, později pod lehkými přístřešky nebo na okrajích velkých jeskyň. Tak jak si lidé začali stavět bytelnější přístřeší, tak časem vytvářeli i jiné podmínky pro svá zdomácnělá zvířata. Koně byli nejprve pracovně využíváni jako soumaři a na hřbety jim lidé upevňovali velmi jednoduchými popruhy z lýčí nebo z kůže nejrůznější náklady. Pak našli využití jako tažná zvířata, přičemž na koně bylo potřeba vyrobit jednoduché postroje a za ně ližiny z bambusu, ze dřeva, z lýka nebo z kůže, na kterých byl náklad tažen. Jako jedna z nejvýznamnějších technických pomůcek lidstva se začalo ve 3. tisíciletí př. n. l. používat kolo, ač prý první nálezy pocházejí dokonce z pátého tisíciletí před Kristem. Tehdy se začaly vyrábět jednoduché povozy, na kterých bylo přepravováno zboží a později i lidé. Po využití koní v tahu začali koně sloužit jako jezdecká zvířata. V období prvního využívání koní jako soumarů, k tahu či k jízdě, již bylo potřeba „prvních technických zařízení“, aby koně mohli pracovat. Jednalo
se o nejjednodušší typy postrojů z přírodních materiálů a lehkých potahů (bez kol), což mohlo nastat již v závěrečné fázi pozdní doby kamenné neboli eneolitu. Epocha doby bronzové se pohybuje podle oblastí přibližně mezi lety 3 500-1000 př. n. l. V jejím závěru se začaly vyrábět první podkovy. Jejich výrobci na našem a dalším – hlavně středoevropském – území byli Keltové. Kromě podkov se ještě vyráběly i tzv. hiposandály. Na našem území se s i novým osídlováním Slovany od 5. a 6. století vyskytovalo také používání podkov. V mnohých muzeích můžeme vidět, jak tyto pradávné předměty vyhlížely. Koně začali být brzy využíváni i v bojích mezi znepřátelenými kmeny a později celými armádami bojovníků. Koně a jezdci měli na počátku jednoduchou výstroj a výzbroj, obojí se v průběhu tisíciletí výrazně měnilo, až naštěstí využití koní v bojích skončilo přibližně v polovině 20. století. Od poloviny druhého tisíciletí před naším letopočtem se začalo s koňmi i soutěžit. Pro tyto příležitosti byly stavěny tzv. hipodromy. Tím nejznámějším byl později hipodrom v Olympii, kde se od roku 776 př. n. l. do roku 394 konaly olympijské hry. Hipodromy patřily mezi první významná technická zařízení pro sportovní využití koní.
Obr. 2: Starověký hipodrom 10
V souvislosti s významnými závody koní ve starověkém Řecku a Římě se pro vybrané koně začaly stavět stáje, které v případě koní císařů a bohatých patriciů připomínaly honosné paláce. O koni císaře Caliguly se mj. traduje, že jeho kůň měl žlaby z mramoru, a tohoto vzoru se drželi i mnozí další bohatí majitelé koní.
Středověk
Po rozdělení říše římské v roce 395 a jejím pozdějším pádu lze předpokládat, že ani lidem ani zvířatům nebyla dlouhou dobu stavěna tak honosná obydlí a ustájení jako ve starověku. Chov koní sice úspěšně probíhal v oblasti střední a východní Asie (například koně achaltekinští, později arabští), na našem území máme písemné zmínky o koních až z 9. století. V době vlády Přemyslovců se chov koní úspěšně rozvíjel, neboť Přemyslovci museli jednak ochraňovat území našeho státu a potom i podnikat válečné výpravy mimo náš stát (např. v roce 1158 do Milána a od té doby mají Pardubice ve znaku polovinu bílého koně). Chov koní probíhal na venkovských sídlech panovníků a šlechticů, kteří měli pro své koně velké obory. Na rozdíl od doby antické se chov a trénink koní neprovozoval tak řízeně jako kdysi. Koně byli pro bitvy či turnaje vybaveni brněním (rovněž
Obr. 3: Rytíř na koni v brnění 11
tak jezdci), což sice dvojici mohlo uchránit před řadou zranění, na druhou stranu to ovšem způsobovalo značnou těžkopádnost. Do technických zařízení tak například patřily i různé kladkostroje, které pomáhaly rytířům vsednout na koně.
Novověk
Změna přišla až s obdobím renesance a rovněž také se změnou taktiky bojů (vynález střelných zbraní). Následně byla založena neapolská jezdecká škola a chov koní a výcvik jezdců se výrazně zlepšil. Od té doby byly panovníky a šlechtou stavěny ještě větší obory, lepší stáje a dokonce také kryté jízdárny. Výstroj koní byla velmi bohatá, propracovaná a krásně zdobená, ovšem uzdění a ostruhy velice ostré. Tento trend se v průběhu přibližně čtyř století příliš nezměnil. Některým koním začalo pomáhat až jejich dostihové využití v závěru 18. století a v průběhu 19. století.
Obr. 4: Valdštejnská jízdárna v Praze 12
Jezdecký sport se začal rozvíjet ve druhé polovině 19. století a moderní jezdecký sport můžeme počítat od konce první světové války od roku 1918, třebaže již v roce 1912 se koně zúčastnili prvních soutěží na OH ve Stockholmu (drezura, skoky, všestrannost). Pro koně ve všech oblastech využití bylo potřeba rozšířeného zázemí (budovy, vybavení stájí, tréninkové a soutěžní prostory, pracovní nebo sportovní vybavení) a lepší výstroje (postroje, sedla, uzdy či uzdečky). Obchodní katalogy se zbožím pro jezdecký a dostihový sport existovaly již na počátku 20. století. Technický pokrok koním ušetřil mnoho těžké práce, ale mnohým zcela vzal jejich životní poslání. V současné době se chov koní orientuje hlavně na chov koní pro sportovní a zájmové účely, slouží však velmi dobře k udržování zdravého životního prostředí (spásání pastvin, ekologické zemědělství, v lesním hospodářství) a k užitečnému trávení volného času dětí i dospělých.
13
Obr. 5: Koně mohou být chováni v různých nadmořských výškách, každému plemeni však vyhovuje jiné přírodní prostředí 14
3. Stavby Výstavba středisek pro koně Výstavba chovatelského střediska
Chovatelské středisko by mělo vzniknout především v příhodných klimatických a přírodních podmínkách s dobrou dopravní dostupností. Stáje musí být suché, vzdušné, zabezpečující celoročně vhodné mikroklima. Nadmořská výška Horské prostředí (převážně krajina od 500-800 m n. m.) je vhodné pro odchov mladých koní – odstávčat, ročků, dvouletků a koní tříletých – čili pro budování odchoven mladých koní – hříbáren, dále pro plemena, která z tohoto prostředí pocházejí – huculové, haflingové, norici a další. Nížiny (u nás zpravidla okolo 150-300 m n. m.) jsou příhodné pro chov koní – základní stádo klisen, další kategorie koní. V těchto podmínkách byla a jsou chována typická česká plemena – koně starokladrubští, koně Kinští, český a moravský teplokrevník. Pahorkatiny (300-500 m) – jsou určitým kompromisem mezi předchozími geografickými podmínkami, u nás nejčastější prostředí, vhodné pro chov většiny plemen koní. Klimatické podmínky Klimatické podmínky v naší zemi jsou dány kombinací vnitrozemského (kontinentálního) a částečně oceánského podnebí, které lze charakterizovat jako mírné. Průměrné teploty se v naší zemi pohybují okolo sedmi stupňů Celsia a průměrné roční srážky okolo 600-800 mm. V horských oblastech je počasí chladnější a více srážek, v nížinách je tepleji s nižším průměrem srážek. Nejvíce prší v Krkonoších, v Beskydech, v Jeseníkách a na Šumavě. Rozhodně se však naše klima liší od oblastí v západní Evropě, které jsou ovlivňovány teplým Golfským proudem a tak jsou tam zimy teplejší a více deštivé. Způsob venkovního chovu koní po vzoru v západní Evropě je v našich zeměpisných šířkách mnohdy praktikován obdobně, ač klima je značně rozdílné! V ČR vanou převážně západní větry, které často přinášejí déšť od Atlantického oceánu. Nejvíce slunečního svitu je na jižní Moravě a potom ve středních a východních Čechách. 15
Přírodní podmínky
Výstavba chovatelského střediska
Při budování chovatelského centra záleží na přírodních podmínkách, to znamená, zdali jsme více v přírodní, kulturně-přírodní či již průmyslové krajině. Pro koně je ideální čisté prostředí s minimem škodlivin v ovzduší, bez smogu. Vhodné umístění je v blízkosti luk, pastvin či lesů. Pro chovatele je snažší, když areálem pastvin protéká říčka nebo potok, jinak je koním potřeba zabezpečit náhradní zdroje vody a to v množství 40-60 litrů (kůň a den). Koně potřebují na pastvinách stín, proto je dobré využít stávající vzrostlé zeleně (les, aleje, remízky, solitéry) nebo stromy postupně vysazovat. Zcela nevhodné je pro koně příliš průmyslové prostředí, které jednak znečišťuje ovzduší, dále může rušit i nadměrným hlukem, nočním osvětlením či dokonce zápachem. Také blízkost dálnic a frekventovaných silnic nevytváří příjemné prostředí, nehledě na nebezpečí případného střetu s vozidly. Ideální místa pro chov koní • od nížin, přes pahorkatiny po horské oblasti • v příjemném klimatickém a přírodním prostředí
Obr. 6: Příklad velkého chovatelského střediska s klasickým boxovým ustájením a dostatkem prostoru uvnitř i vně stájí (hřebčín Avanches, Švýcarsko) 16
• v blízkosti vodních zdrojů, přirozeně chráněná před větry • tam, kde mají lidé koně rádi Nevhodná místa pro chov koní • ve velkých městech a jejich blízkém okolí • v průmyslových oblastech • v neúrodných oblastech (jílovitá, kamenitá půda) • u dálnic a hlavních silnic, automobilových závodních drah • u letišť a balónových klubů
Výstavba jezdeckého střediska
Pro jezdecká střediska platí většina výše uvedených podmínek chovu koní, ale vzhledem k tomu, že se v jezdectví dnes jedná hlavně o sportovní a komerční využití koní, je potřeba jít tomuto trendu mírně naproti. Vhodná místa pro provozování jezdectví a agroturistiky • v blízkosti větších měst • v krásné přírodě • v turisticky využívaných lokalitách • v blízkosti kulturních a jiných památek • v blízkosti hranic se sousedními státy • u dopravně dobře dostupných míst Nevhodná místa pro provozování jezdectví a agroturistiky • příliš daleko od větších měst • v příliš průmyslově využívané krajině • v „turisticky“ nezajímavé či nevyužité krajině • dopravně špatně dostupných místech
Výstavba střediska pro dostihový sport
Pro tuto kapitolu platí stejně jako pro předchozí většina uvedených bodů. Pro dostihový provoz však platí ještě další podmínky. Vzhledem k využití anglického plnokrevníka, se jedná o potřebu dostatečného prostoru pro chov i trénink. Mírně kopcovitá krajina je ideálním místem pro přípravu budoucích atletů, kteří kromě prostoru potřebují hodně pohybu v členitém terénu, na mnoha místech u nás i v zahraničí jsou tréninkové dráhy umístěny na svazích a v mírných kopcích. 17
Pro dostihové dráhy je třeba z hlediska provozu a komerčního využití • umístění u velkých měst • velký rovný prostor • kvalitní terén a povrch, pokud se nevytváří zcela umělý • napojení na přírodní vodní zdroj, velká spotřeba vody na pravidelnou údržbu dráhy, jinak je nutné napojení na městské vodovodní zdroje • napojení na komerční sázkový provoz • tradice
Obr. 7: Velké dostihové centrum v rakouském Ebreichsdorfu se zázemím stájí a výběhů 18
Nevýhody pro provoz dostihové dráhy • nevhodné terénní podmínky • malý prostor pro dostihovou dráhu – její nebezpečnost • nezajímavá či málo zalidněná oblast • sousedství letiště s intenzivním provozem letecké dopravy nad závodištěm • špatné dopravní spojení
19
Obr. 8: Budovy stáje mohou být postaveny například z pálených cihel 20
4. Stavba stáje Při výběru místa pro budoucí stáj hledáme prostor, který bude rovinatější, na pevném podloží, na mírně vyvýšeném místi (nikoliv v nejnižší části pozemku, protože v případě povodní, by byly stáje první zaplavené). Naopak na vysokém kopci bychom koně neubránili před častými větry. Budoucí stáj by měla být hlavně ze severního, případně západního směru chráněna buď jinými stavbami nebo přírodními překážkami – kopcem, strání, lesem, větrolamem, které budou v dostatečné vzdálenosti, aby v budoucnu neohrozily stáje. Nejčastější orientace čela budovy obdélníkového tvaru stáje je sever – jih, aby do oken stáje vcházely první sluneční paprsky, které dopoledne nejsou tak horké, jako v poledne a po poledni. Jižní strana je tedy pouze krátká a opět dlouhá západní strana stáje přijímá až odpolední mírnější svit slunce. To má velký vliv na mikroklima uvnitř stáje. Jako základní stavební materiál byl dlouhá staletí používán kámen, později cihly. V dřívějších dobách se stavěli stáje pouze dřevěné a k těm se v současné době mnoho majitelů koní navrací. Dříve se podle krajů velmi často používala na stavbu opuka, pískovec, tuf nebo travertin. V základech mnoha staveb byla žula, čedič nebo břidlice. Dnes opět existuje velký výběr stavebního kamene, který svou kvalitou a složením vyhovuje budoucí stavbě. Dnešní stavební materiály: • kámen • cihly • železobetonové konstrukce • panely • dřevo • dřevotříska • kombinace
21
Rozměry stáje Šířka stáje • velikost stáje vychází z potřeb a velikostí koní a z finančních poměrů majitele stáje • klasické boxy mívají rozměr 3 x 4 m • chodba ve stáji by měla být široká alespoň jako kratší stěna boxu, to je 3 m, ideální je ještě širší, minimum je 2,5 m • pokud bude mít stáj jednu řadu boxů a uličku, měla by být minimální šířka stáje 6 m, při dvou řadách boxů 9 m a více (záleží na možnostech), lepší je počítat 10-12 m Délka stáje • v některých malých stájích je k dispozici skutečně jen jeden nebo dva boxy • v běžných stájích je k dispozici více boxů – s ohledem na ekonomiku využitelnosti
Obr. 9: Dnešní stáje jsou často stavěny ze dřeva. Působí teplým příjemným dojmem. Osvětlení stáje zajišťují okna ve střeše, postranní okna nad zakončením stěn obvodových zdí a běžná okna. 22
•p okud budeme stavět stáje za účelem komerčního využití, pak počet koní bude začínat na deseti a horní hranice se může pohybovat až okolo sta koní (možné výjimky jsou oběma směry) • délka stáje při počtu například 40 boxů bude násobkem jejich délky 4 m a podělaná počtem řad, v případě dvou řad boxů se prostá délka stáje bude pohybovat okolo 80 m 40 x 4 : 2 = 80 m) • k tomu musíme připočítat další prostor na mycí boxy, solárium a oddělený prostor pro přípravnu krmiv (+ 10 m) • r ozměr stáje by tak mohl být např. 10 x 90 m (boxy jsou orientovány 3 x 4 m podélně) •p ři orientaci boxů 4 x 3 m příčně by potom rozměr stáje mohl být 12 x 70 m • při budování stáje musíme vědět, kde a jakou stáj chceme budovat (základy stáje, její rozměry, stavební materiál a technické vybavení) a pokud nejsme vystudovanými architekty „s razítkem“, musíme nechat zhotovit studie a prováděcí plány profesionálními architekty. •p řed započetím stavby musíme vlastnit projektovou dokumentaci, kterou musíme předložit na příslušném stavebním úřadu, pod který náš pozemek či ostatní hotové stavby spadají.
Obr. 10: Interiér moderní stáje je jednoduchý a účelný, stáje jsou prostorné 23
Obr. 11: Nad střechu stáje ústí větráky, zakončené stříškou 24
5. Stájová zařízení Interiéry stáje musí udržovat poměrně stabilní mikroklima a zabraňovat náhlým tepelným výkyvům, zvláště pak srážení páry vylučované dýcháním koní a rozkladem podestýlky. Mají být konstruovány tak, aby koně vlastním tělesným teplem vytvořili ve stájovém prostředí optimální teplotu. Stropy stájí bývají ve výšce 3 až 3,5 m od podlahy. Stropy musí být opatřeny větráky. Pokud jsou vytvořeny z panelů nebo z tvárnic, betonu či asfaltu, je nutno půdu pokrýt vrstvou slámy, aby tepelně izolovala spodní prostor.
Podlahy
Podlaha stáje má být pevná, pružná a nepropustná. Sklon podlahy stáje ke stájové stružce a chodbě je asi 1,5-3 %. Podlaha má vyhovovat požadavkům zoohygieny. Podlaha z dřevěných špalíků (zpravidla dubových) napuštěných konzervačními prostředky je výhodná, poněvadž zadržuje teplo ležících zvířat, špatně se však dezinfikuje a podléhá hnilobě. Dříve se často používala udusaná cihlářská hlína smíšená s pískem a řezankou nebo rašelinou. Pokud
Obr. 12: Stáje jsou opatřeny stropními větráky a shozy 25
je dobře udržovaná a pravidelně opravovaná, propouští nepatrně vlhkost, je pružná a neškodí kopytům koní. Povrch však potřebuje po několika letech výměnu. Podlaha z pálených cihel je více hygienická, ne tak tvrdá a studená jako beton, ale vyžaduje bohaté podestýlání. Na betonové podlaze koně neradi uléhají k odpočinku. Proto se na beton dávají buď gumové rohože nebo se vytváří asfaltové nebo kombinované povrchy z pryskyřic. K umělým povrchům stájí patří různé typy gumových desek a tzv. matrací. Jedním z příkladů je regutec. Jedná se o recyklovaný materiál. Stájové desky jsou vhodné jako podlahy do stájí a slouží ke snížení rizika zranění. Měkký, pružný a teplý povrch podlah absorbuje nárazy, chrání šlachy a klouby a protiskluzový povrch zaručuje celkovou jistotu při stání či chůzi. Použití gumových rohoží snižuje spotřebu podestýlky. Tyto stájové rohože jsou vhodné jako podlahy do boxů, mycích boxů, přepravních vozíků a obklady stěn. Navíc jsou vodopropustné, extrémně trvanlivé a dlouhodobě pružné.
Obr. 13: Ve starých stájích bývala špalíková podlaha, i některé současné stáje se k tomuto tradičnímu povrchu navracejí 26
Rozměr gumových desek je například 120 x 180 cm, tloušťka činí 1,7 cm a váha jednoho kusu se pohybuje okolo 40 kg, takže se s ním dá manipulovat. Na obložení stěn boxů se dá použít (části běžných boxů, veterinárních boxů ad.) se dá použít pryžová deska o rozměrech 100 x 100 cm. Její tloušťka se pohybuje od 2 do 2,5 cm a deska váží pouhé 3 kg. Z moderních podlahovin vyhovuje tvrzená rýhovaná guma, dále BOXIT, který dobře tepelně izoluje a dá se lehce dezinfikovat. Je to směs podobná betonu, ale má vyšší pevnost, pružnost a lepší tepelně-izolační vlastnosti. Je vhodná právě do stájí či podobných exponovaných prostorů.
Chodba
Chodba ve stájích s dvouřadým ustájením má být nejméně 3 m široká, při jednořadém ustájení nejméně 2,5 m. Podél stájové chodby jsou otevřené nebo kryté stájové močůvkové stružky, s přiměřeným spádem pro odtok moči. Většinou je to formální požadavek, neboť při běžné dobré péči o koně se stružka ani nevyužije. Její výhodu lze však ocenit v případě, když například přeteče napáječka.
Obr. 14: Vzorový typ dveří u stáje, který umožňuje otevření vrchní části 27
Dveře
Dveře stáje mají být nejméně 180 cm široké a 220 cm vysoké. Výhodná je šířka 2,5 až 3 m a výška 2,4 až 2,6 m, aby do stáje mohl vjet traktor pro odklid hnoje. Ve volné stáji jsou dveře dvoukřídlé a každé křídlo je rozděleno na dvě poloviny. Horní polovina dveří slouží k větrání stájí. V letním období se plné dveře nahrazují kovovými mřížemi, které umožňují účinné větrání stáje. Z požárních důvodů mají být ve skupinových stájích na každých 15 ustájených koní jedny dveře.
Krmný žlab
Krmný žlab má být umístěn tak, aby umožnil koním příjem krmiva v přirozeném postavení těla. Je 60 až 125 cm od podlahy stáje, a to podle výšky ustájeného koně. Žlab může být kameninový, uvnitř polévaný, z pevné umělé hmoty, kovový, smaltovaný, nebo zhotoven z betonu a doplněný keramickou výplní. Zpravidla jsou žlaby oválného tvaru o rozměrech 40 x 60 cm. Vnitřní hrana žlabu je uzpůsobena tak, aby bránila koním vyhazovat jadrná krmiva ze žlabu.
Obr. 15: Dlouhé krmné žlaby ve volných stájích, na zdech jsou kroužky na přivazování koní například v době krmení 28
Žlaby mramorové nebo pískovcové nejsou vhodné, poněvadž koně je okusují a ubrušují si zuby. Ze zoohygienickho hlediska nejsou vhodné ani žlaby dřevěné, kde se drží nečistoty, baktérie a koně žlaby okusují a mnohdy se naučí u nich klkat. Kromě obdélníkových a oválných tvarů jsou vyráběny i trojúhelníkové žlaby o rozměrech 45 x 45 cm a hloubce 25 cm. Jsou vyráběny z různých druhů pevných či pružných umělých hmot a umisťují se do rohu stáje. Většina kameninových či umělohmotných žlabů má při svém horním okraji obrubu, která zabraňuje vyhazování ovsa hubou koně ze žlabu.
Přenosná dřevěná krmítka
Přenosná dřevěná krmítka jsou používána pro přikrmování sajících hříbat, případně odstávčat. Přenosná krmítka mohou mít železné pruty nebo laťky ve vzdálenosti asi 30 cm od sebe, kterými se oddělují koně při krmení a navíc tento způsob částečně zabraňuje vyhazování ovsa ze žlabu. Ve skupinových stájích je zpravidla dlouhý krmný žlab, který probíhá po celé délce dlouhých stěn stáje. Nad tímto žlabem jsou umístěny kroužky na uvazování koní.
Obr. 16: Žlaby pro přikrmování hříbat mohou být pevně nainstalované ve stáji, nebo je lze přinášet z vedlejších místností či jsou mobilní, připevněné na navíjecím řetězu 29
Krmný stůl
Krmný stůl někdy spojuje krmný žlab pro jadrné krmivo s místem pro objemnou píci. Krmný stůl bývá umístěn o něco výše než podlaha stáje a to po jedné straně volné stáje nebo boxů nebo uprostřed. Přístup ke krmnému žlabu je umožněn prostrčením hlavy koně mezi kovovými tyčemi, které zabraňují koni opuštění stájového prostoru. Tento způsob je používán ve větších chovech ponejvíce pro mladé koně nebo chovné klisny. Většina volných stájí však žádný krmný stůl nemá a tak je objemné krmivo kladeno na čistou podestýlku zpravidla uprostřed stáje do dlouhé řádky tak, aby byl k němu umožněn přístup všem koním, včetně submisivních. Jesle nad krmným žlabem se již dlouhá léta neumisťují, neboť zkrmování objemné píce z výše umístěných jeslí nutí koně k nesprávnému postoji s prohnutým hřbetem a padající prach může způsobit zranění a záněty spojivek očí koně. Jesle bývají doplňkem nepoužívaných historických stájí, kde tvoří oblíbený prvek v interiéru. V praxi by se jesle umístěné výše na stěně neměly již vůbec používat. Vhodný je ovšem koš na seno (z kovových prutů apod.) umístěný na zemi při stěně stáje.
Obr. 17: Jesle – mříže na seno umístěné na stěně jsou naprosto nevhodné z důvodů prohýbání hřbetu koně při krmení a prášení sena na hlavu a tělo koně 30
Vázací zařízení
Vázací zařízení je voleno tak, aby byla omezena možnost zranění koní (řetízkové rány). Do zdi stáje je zabudován kroužek, kterým prochází vázací řemen zatížený na konci dřevěným nebo kovovým závažím tak, aby řemen volně klouzal. Do zdiva lze zabudovat i svislou tyč, po které klouže uvazovací kroužek nahoru a dolů, aniž by se mohl zaklínit. Tento typ uvazování se používá na stáních neboli štontech, které jsou podle nových evropských norem již zakázány, respektive se mohou zatím ještě používat ve starých stájích, ale v nově projektovaných jsou stavěny již jen boxy nebo volné stáje. Vázací zařízení (kruh, kroužek) se však používá jak v boxovém tak na volném ustájení. Tam je potřeba přivazovat koně například při čištění, krmení či dalším ošetřování.
Přívory
Přepažníky – přívory – slouží k oddělení dvou stání vedle sebe, jsou to dřevěné nebo kovové tyče upevněné na stěnu stáje a ke sloupu stáje závěsným zařízením pomocí kroužků a zárubníků. Někdy se přívorou (slangově
Obr. 18: Jednoduchý typ vázání koní na kroužek zabudovaný do zdi stáje 31
štrajcpánem) rozděluje box na dvě části, třeba pro dočasné ustájení dvou koní v jednom boxu. Přepažníky jsou oddělováni koně i ve volných stájích, například ohřebené klisny od březích, jednotlivé ročníky hříbat, či nemocní a zranění koně od ostatních.
Osvětlení ve stáji
Ve stáji má být dostatek denního světla. Nedostatek světla má nepříznivý vliv na počet červených krvinek a množství hemoglobinu. Červené krvinky a hemoglobin jsou nepostradatelné pro převod kyslíku do svalů i v době zotavování po sportu či jiné práci. Světlo má vliv i na tvorbu hormonů, které zvyšují látkovou výměnu ve svalech a tím působí na pohybové schopnosti koně a rychlost zotavení po námaze. Intenzita denního světla ve stáji je ovlivněna roční dobou, počasím, umístěním stáje, počtem a plochou oken. Poměr plochy oken k podlahové ploše má být 1:12 až 1:16. Plocha oken je tvořena z jednoduchých nebo dvojitých skel, případně skel s drátěnou vložkou. Okna jsou buď vcelku, nebo dělená a mají větrací okénka s mechanickým či automatickým otvíráním a zavíráním. Okna stáje mohou být i sklopná či výklopná, aby mohla být použita k větrání. Zasklená okna musí být čistá, neboť zatímco obyčejné čisté sklo propouští 97 % světla, okno znečištěné prachem nebo pavučinami jen 50 %. Dlouhý pobyt dostihových a sportovních koní ve stájích s nedostatkem denního světla vede ke zhoršení jejich zraku. Bylo zjištěno, že jen 75 % koní vidí normálně, 20 % je krátkozrakých a 4 až 10 % dalekozrakých. Chybný zrak pak má za následek, že se kůň často leká, bojí se neznámých i známých předmětů, které špatně vidí apod. To se pak nepříznivě projeví ve výkonnosti koně v dostizích či sportovních soutěžích. Umělé osvětlení musí být tak intenzívní, aby postačovalo k řádné práci ošetřovatelů koní. Špatné osvětlení bývá častou příčinou úrazů, zvětšuje únavu pracovníků a zhoršuje kvalitu jimi vykonávané práce. Dostatek světla ve stáji je důležitý pro koně i pro lidi. Příliš velká skleněná okna, která jsou umístěna v nižší či střední výšce stáje lze opatřit kovovými pruty, pásy, mřížkami či podobnými zábranami, aby kůň nevyskočil oknem. Čím lépe je na koně vidět, tím lépe může být také ošetřován. Dříve bývala okna umísťována ve výši přibližně 2 a více metrů nad zemí. Dnes jsou umísťována většinou tak, aby koni sloužila i k výhledu či ve spojení s vraty i k průchodu do padoku nebo výběhu. V tomto případě jsou okna hned zabezpečená mřížemi. 32
Stájové mikroklima
„Stájová pohoda“ je jedním z nejdůležitějších faktorů ovlivňujících výkonnost koní. Proto musí být ve stáji vytvořeny optimální hygienické a mikroklimatické podmínky. Je to nutné v zájmu zachování zdraví a výkonnosti koní a lidí s nimi pracujících. Mikroklimatem se rozumí komplex faktorů, a to teplota, relativní vlhkost, čistota a proudění vzduchu, které bezprostředně působí na živé organismy.
Obr. 19: Okna jsou důležitou součástí vytváření mikroklima ve stáji. Pozor u takto velkých a nízkých oken na průvan ve stáji 33
Optimální teplota ve stáji – termální neutralita – je udávána v rozmezí +6 až +20 °C. Při této teplotě prostředí potřebují zvířata pouze minimální tvorbu tělesného tepla k udržení stálé tělesné teploty. Vysoké teploty ve stáji ovlivňují nepříznivě možnost odpočinku koní, snižují spotřebu krmiv, zvyšují příjem vody a výkonnost koní klesá. Při teplotě nižší než 6 °C je nutno zvýšit krmnou dávku o potřebné množství živin na termoregulační činnost organismu. Jinak by organismus získával a udržoval teplo využitím tělesných rezerv.
Obr. 20: Systém odvětrání spočívá v tom, že do stájí se dostává spodními větráky, okny či dveřmi čerstvý vzduch, který odchází stropním odvětráním (ohřátý, nasycený stájovými zplodinami) 34
Původní kamenné a cihlové stáje v zimě udržovaly poměrně stabilní teplotu a koně si byli schopni stájový prostor zadýchat (i při patřičném větrání). V létě tyto stáje poskytovaly příjemný chládek s teplotou okolo 20 stupňů. Nové materiály používané na stavbu stájí často tento komfort neposkytují. Relativní vlhkost vzduchu ve stáji, při optimální teplotě, má být 65 až 80 %. Zdrojem stájové vlhkosti je vlhkost produkovaná koňmi (asi 70 %), vlhkost způsobená výparem stání a podestýlky (20 až 25 %) a vlhkost vnějšího vzduchu (5 až 10 %). Příliš vlhký vzduch ve stáji pohlcuje velmi intenzívně teplo vyzařované kůží koní, a to tím více, čím je vzduch chladnější a vlhčí. Kůň pak může ve stáji prochladnout a jeho kondiční a zdravotní stav se zhoršuje. Vysoká vlhkost vzduchu ve stáji (75 % relativní vlhkosti a více) spojená s vysokou teplotou vzduchu způsobuje malátnost, sníženou odolnost organismu, narušuje termoregulaci a výkonnost koně nemůže stoupat. Přílišná stájová vlhkost může být i příčinou onemocnění dýchacího ústrojí koní i lidí s koňmi pracujícími. V posledních letech si kupuje řada movitých lidí v Asii evropské teplokrevníky. Ti se v tropickém prostředí nemohou aklimatizovat a tak mají ve stájích klimatizaci, která upravuje vlhkost i teplotu vzduchu. Tato zařízení pracují ve dne i v noci.
Větrání stájí
Základním předpokladem správného ustájení je čistý a suchý vzduch zajištěný větráním. Rozeznáváme: 1. přirozené větrání stáje a 2. umělé, nucené větrání stáje. 1. Přirozené větrání znamená výměnu vzduchu ve stáji otevřenými okny a dveřmi (areací). Tato výměna vzduchu je v letním období vhodným doplňujícím větráním, v zimním období je nedostačující. Proto je nutno stáje opatřit výparníky (větracími šachtami) buď na štítových stěnách stájového prostoru (štítové výparníky) nebo ve stropě stáje (stropní výparníky), případně podstropním větracím zařízením. V zimním období se mají otvírat pouze dolní otvory, aby odváděly chladnější vzduch od podlahy a u stropu se udržoval teplejší vzduch, který ohřívá přiváděný venkovní vzduch. V letním období se otvírají jen horní otvory, aby odváděly přebytek tepla. Nikdy nemají být současně otevřeny horní i dolní otvory, neboť způsobují průvan. 35
Stropní výparníky
Stropní výparníky jsou velmi praktické. Ve stájích delších než 20 m musí být vybudovány včetně štítových výparníků. Jsou umístěny v podélné ose stáje ve vzdálenosti 5 m. Výparníky (větráky) mají mít rozměry nejméně 40 x 40 cm. Nad hřebenem střechy stáje vyúsťují horním otvorem nejméně 65 cm. Proti vnikání deště jsou výparníky chráněny krycí hlavicí. Otvory výparníků mají mít posuvný uzávěr, aby bylo možno regulovat množství přiváděného a odváděného vzduchu podle teploty mimo stáj a ve stáji. V současné době jsou k výstavbě stájí používány i netradiční materiály, někdy dokonce i plech. Při jeho použití musí být strop dobře tepelně izolován a větrací zařízení odborně vybudováno. Jinak se vlhkost stáje sráží na stropu a ve formě kapek padá na koně. 2. Umělé – nucené – větrání je řízeno ventilátory. Musí být vybaveno nejen přívodem čistého vzduchu, ale i odvodem vydýchaného vzduchu. Buduje se na dlouhé stěně stáje obrácené k jihu. Větrání ventilátory musí být odborně instalováno s možností regulace rovnoměrného proudění vzduchu
Obr. 21: Další typ stropního větráku 36
bez průvanu. Při nízké venkovní teplotě pracují ventilátory částečně, v letním období silně. Pohon ventilátorů může být řízen termostaty, které lze nastavit na maximální a minimální hodnoty. Při překročení maximální hodnoty termostat ventilátor vypne, při poklesu pod minimální hodnoty zapne na nejnižší stupeň.
Sledování stájového mikroklima
Teplota a vlhkost vzduchu ve stáji musí být nepřetržitě kontrolována. Proto je nutno umístit do každé stáje teploměr s vlhkoměrem. Teplota ve stáji nemá klesnout pod 6 °C a relativní vlhkost vzduchu nikdy překročit 85 %. Čím vyšší je teplota ve stáji, tím nižší má být relativní vlhkost vzduchu. S nízkou teplotou se organismus koně snadno vyrovná, nikoliv však s vysokou relativní vlhkostí vzduchu a vysokou koncentrací kysličníku uhličitého. Proto praktikované těsné uzavírání stájí „aby dostihoví koně nenastydli“ je naprosto nesprávné. Ve stáji má být zabráněno jen průvanu. Maximální hranice proudění vzduchu v blízkosti koní je 0,2 až 0,3 m/s. Ke zlepšení kvality vzduchu ve stáji může dobře posloužit otvírání jedné řady oken na pravé či levé straně stáje, nikoliv proti sobě (abychom zabránili průvanu). Většina dnešních boxových stájí je již vybavena i „vzdušnými“ stěnami boxů. Dolní dřevěné části boxů jsou zhotovovány ze silnějších prken (fošen), která jsou po stranách seříznutá. Tak jsou mezi prkny dostatečné vertikální mezery, které umožňují odvod čpavku z boxu.
37
Obr. 22: Hnojiště z betonu pod úrovní terénu 38
6. Hnojiště, jímky, čištění, dezinfekce Hnojiště se buduje z betonu pod úrovní terénu. Může být otevřené nebo kryté. Konstruováno má být tak, aby do jímky nepronikala spodní voda. Jedna ze stěn hnojiště je šikmá, aby do jímky mohl vjet nakladač a případně vlečný vůz traktoru. Velikost hnojiště se řídí počtem ustájených koní. V průměru nutno počítat od jednoho koně 15 až 20 kg trusu a 5 až 6 litrů moči. K shromažďování trusu a užité podestýlky lze použít valník nebo kontejner, který se umístí vně stáje, na konci stájové chodby a pod její úrovní. Na valník se hnůj odváží vozíkem (kolečkem, motokolečkem = motůčkem) nebo transportérem. Trus je nutno denně sbírat a každý den odvážet na hnojiště vybudované mimo obvod stáje. Optimální vzdálenost je nad 800 m od stáje (mj. kvůli doletu hmyzu). Kanalizační stružky a kanalizace musí zabezpečovat odtok moči, případně vody. Proto kanalizační stružky a kanalizace musí být čisté a pravidelně dezinfikovány, aby výpary z nich neznečisťovaly vzduch ve stáji. Rovněž hnojiště musí být dezinfikována a zbavena i s přilehlým okolím obtížného hmyzu a hlodavců.
39
Obr. 23: Součástí péče o životní prostředí je i úprava okolí stáje – prostory mezi stájemi a jednotlivými budovami je možné hezky doplnit květinami, které mohou být popsány, aby sloužily nejen esteticky, ale i ke vzdělávání (Offenhausen, součást hřebčína Marbach) 40
7. Životní prostředí Životní prostředí je důležitým faktorem zdraví a výkonnosti koní a lidí. Pro stavbu stáje je ideální zdravé životní prostředí v čisté krajině. Nevhodná je blízkost průmyslových aglomerací, dolů nebo dálnic. O životní prostředí můžeme účinně pečovat. Areál chovatelského a jezdeckého střediska by měl být zasazen do upraveného okolí. Některé plochy okolo stájí jsou vybetonované nebo vyasfaltované (pravidelně je zametáme nebo čistíme vhodnou mechanizací), travnaté plochy sečeme, čerstvou i suchou trávu odstraňujeme. Okolo stáje vysazujeme stromy, keře či celé živé ploty. Z velkých stromů jsou vhodné lípy, duby, buky, javory, platany apod. Z keřů se mohou používat brsleny, šeříky, dřišťály, dříny, hlohy či hlohyně, na živé ploty se hodí ptačí zob, habr, tavolník, dřišťál nebo zimolez. Velmi příjemně a esteticky působí květinová výzdoba. Na oknech stájí, penzionu nebo restaurace můžeme umístit truhlíky s květinami. Také výzdoba ohrad okolo drezurního obdélníku nebo kolbiště jistě přispěje ke zkrášlení okolí stájí. Pravidelné zalévání je možné realizovat klasicky s konví v ruce, při větším počtu květináčů lze zakoupit a naistalovat zavlažovací hadice a v pravidelných intervalech jen spínat tlačítko. Dále dbáme na pořádek ve stájích. Stáje se minimálně 1x ročně bílí hašeným vápnem, případně doplněným přídavkem skalice modré, která zvyšuje desinfekční účinky. Pokud máme v boxech dlaždice (na zemi či na stěnách), tak je rovněž několikrát ročně čistíme desinfekčními prostředky (hlavně porodní boxy, po každém narozeném hříběti). Sociální zázemí jezdců, ošetřovatelů a dalších zaměstnanců stájí by mělo být oddělené od šaten turistických jezdců. Veškerá tato doplňující zařízení musejí splňovat hygienické a bezpečnostní normy. Ochrana před hmyzem (hlavně mouchami, muchničkami ad.) spočívá v čistotě stájí a jejich okolí, sítích v oknech a ve dveřích, preventivním nátěrem oken desinfekčními prostředky. Koně můžeme chránit různými druhy repelentů, nasazováním pokrývek a chráničů hlavy proti mouchám, podáváním speciálních bylin odpuzujících hmyz (máta, česnek…) Při práci ve stáji se snažíme co nejméně prášit. Se slámou a senem pracujeme opatrně, při podestýlání bychom neměli mít koně v boxe nebo na volné stáji. Seno lze koním kropit či namáčet, aby jim při zkrmování tolik neprášilo. Koně jsou podestýlání rovněž pilinami a hoblinami. Dnes jsou na trhu druhy, které v podstatě nepráší. Při každém zametání stáje bychom měli chodbu nejdříve pokropit a teprve potom zametat. Tradice kropení podlah je velmi stará a v řadě hřebčinců a hřebčínů (včetně Národního hřebčína v Kladrubech n. L.) se při výkropu stájí používají i různé ornamenty. 41
Obr. 24: Příklad individuálního ustájení na stáních, mezi stáními byly pevné dřevěné stěny. Tento typ býval v NH Kladruby n. L., po rekonstrukci mají koně již k dispozici boxy (stav těsně před opravami) 42
8. Typy ustájení Stáje je nutno konstruovat tak, aby vyhovovaly koním a zároveň, aby při péči o koně byla co nejhospodárněji využita pracovní síla. Rozeznáváme typy ustájení: skupinové a individuální.
Skupinové ustájení
Skupinové ustájení je určeno hlavně pro hříbata a mladé koně, pro klisny a klisny s hříbaty, výjimečně pro jiné kategorie koní. Vnitřní rozměry stáje jsou určeny předpokládaným počtem ustájených koní (klisen, hříbat). Přihlíží-li se k množství kysličníku uhličitého vylučovaného dýcháním koní, potřeboval by kůň o hmotnosti 500 kg prostor 50 m3. Větráním lze obnovit vzduch ve stáji dvakrát až třikrát za hodinu, a proto je nutno počítat s minimálním užitkovým prostorem pro jednoho koně 25 m3. Optimální podlahová plocha pro hříbata do jednoho roku a ročky je 5 až 6 m2, pro dvouleté 7 až 8 m2, pro tříleté 9 až 10 m2 a pro klisnu se sajícím hříbětem 12 m2.
Obr. 25: I ve volných stájích by měl být k dispozici jeden až dva boxy pro případ onemonění koně či z jiných nutných důvodů pro oddělení koně od stáda 43
Ve skupinových stájích pro klisny se sajícími hříbaty je část stáje ohrazena přívorami tak, aby do této části stáje měla přístup jen hříbata. Tam se jim předkládají jadrná krmiva. Po obvodových dlouhých stěnách stáje jsou kroužky a vazáky na přivázání koní při krmení. Na kratší stěně stáje je nádrž („stírka“) k napájení koní s přívodem a odtokem vody. Kůň potřebuje denně 30 až 40 l vody o optimální teplotě 8 až 10 °C. Výška volné stáje nemá přesáhnout 4 m, aby byla uchována možnost zateplení. Stáj pro menší počet koní nemá být vyšší jak 3 až 3,5 m. Dveře skupinových stájí jsou 3 m široké a 2,5 m vysoké, aby umožnily bezpečné vyhánění a přihánění koní do stáje a průjezd mechanizačních prostředků při vyklízení podestýlky. Dveře se otvírají ven a otevřené musí být zajištěny, aby bylo zabráněno jejich samozavírání. Při otevřených dveřích je dveřní otvor zahrazen přívorou, bránící úniku koní ze stáje. Hrany zdí příhonových a výhonových dveří jsou opatřeny dlouhými otáčivými válci ze dřeva, aby se kůň nemohl o hranu dveří zranit. Tak jsou například vybaveny volné stáje v Kladrubech, v Písku či v Tlumačově.
Obr. 26: Interiér volné stáje pro odchov mladých koní v Selmicích (NH Kladruby nad Labem) 44
Volné skupinové ustájení je v současné době někdy praktikováno i pro jiné kategorie koní, respektive v menších chovech jsou mnohdy ustájeni koně různých věkových i pracovních skupin pohromadě, což může přinášet i řadu problémů (dominance, boj o krmivo, stres, časový nesoulad v programu koní). Zažívají si to mnohdy i koně na pastvinách, kde je někteří majitelé nechávají celoročně venku (pak se přidávají faktory klima a počasí – horko, zima, sníh). Vzhledem k tomu, že nepatříme k zemím s přímým působením Golfského proudu, je celoroční ustájení koní venku s pouze jednoduchým přístřeškem a někdy i bez něj, diskutabilní záležitostí. Výhody ustájení koní venku – ekonomické, pracovní, lepší kvalita vzduchu, více pohybu Nevýhody ustájení koní venku – méně individuálního přístupu a péče, méně zdravotní kontroly, mnohdy nevhodné klimatické podmínky, větší vztahový rozestup mezi koněm a jeho majitelem či jezdcem
Obr. 27: Přístřešek pro ustájení poníků kombinovaný s výběhem 45
Individuální ustájení
Koně mohou být ustájeni ve stáních nebo v boxech. Ustájení ve stáních je již přežitým způsobem ustájení. V západní Evropě je tento způsob zakázaný. U nás zatím platí pravidlo, že tam, kde tento typ ustájení je, může být ještě využíván. Tam, kde se stáje adaptují nebo stavějí nové, se již nesmějí vyskytovat. Protože je u nás ještě řada míst, kde se stání používají, uvedeme si k nim také několik informací.
Ustájení ve stáních
• koně jsou na stání většinou přivázáni (někdy je stání zahrazeno a kůň se může otáčet i směrem k uličce) • vazák je zpravidla karabinou připevněn ke kroužku ve zdi či kroužkem k tyči na stěně či na žlabu ve stání • vazák bývá kožený, někdy je řetězový, potažený silnou gumou • kůň musí mít k dispozici žlab a napáječku • minimální šířka stání je 150 cm, minimální délka je 275 cm • čím je stání širší a delší, tím je pro koně pohodlnější • objemné krmivo a sláma se koni dává dopředu, neboť hrabáním koně se časem stejně posune pod zadní nohy • kůň na stání by měl trávit pouze nezbytně nutné množství času, většinu dne by měl být ve výběhu či vhodně využíván k práci • na stání, které má z obou stran pevné stěny, hrozí nebezpečí tzv. zavalení koně • pro stání je lepší, když je alespoň z jedné strany volná pohyblivá stěna (přepažník, přívora, štrajcpán)
Boxové ustájení
• nejčastější způsob ustájení koní • rozměry boxů se pohybují zpravidla od 3x4 m do 3x3 m, větší boxy jsou pro koně výhodou • stěny boxu jsou nejčastěji dřevěné, dřevo je uloženo v kovových rámech, část boxu orientovaná ke zdi bývá cihlová nebo kamenná, mnohdy je tato stěna obložena dřevem či umělohmotným materiálem s designem dřeva • dřevo použité na boxy má být kvalitní, tvrdé, impregnované, tloušťka prken, resp. fošen nebo opracované kulatiny by měla být alespoň 3 m, širší je lepší • výše dřevěné nebo betonové stěny bývá vysoká zpravidla po plece koně, platí pro to následující výpočet 0,80 x KVH, takže kůň o hůlkové výšce v kohoutku 170 cm by měl mít výšku dřevěných stěn v boxe 136 cm 46
• celková výška stěn boxu i s mřížemi se vypočítává rovněž podle kohoutkové výšky, koně okolo 170 cm KVH, by měli mít výšku stěn přibližně 220 cm, vyšší koně třeba až 235 cm a poníci kolem 140 cm KVH okolo 180 cm. • u plemenných nebo mladých hřebců je potřeba počítat s vysokými stěnami – od poníků po velké koně – od 220 po 260 cm. • v současné době se většina stěn boxů vyrábí s tzv. prodyšnými výplněmi, to znamená, že mezi jednotlivými prkny jsou vysoustruženy oválné nebo podélné průduchy, kterými odchází čpavek a další škodliviny z boxu • podlaha boxu bývá nejčastěji cihlová, betonová, asfaltová nebo ze speciálních směsí pryskyřic, většino doplněná gumovými dílci (viz výše). • boxy jsou vybaveny žlabem a napáječkou, někdy různými typy otvíracích mřížových oken na přední straně dveří, někdy průchodem do padocku vně stáje • důležitý je správný typ zavírání dveří, aby koně box sami neotevřeli • typy dveří u boxu jsou buď klasické na pantech, nebo pojízdné zavěšené na horní kolejnici
Obr. 28: Boxové ustájení, na boxech visí sejmuté ohlávky koní. Je vidět, že se při úklidu před zametáním podlaha stáje správně pokropila, aby se tolik nevířil všudypřítomný prach. 47
Obr. 29: Stěna nebo dveře boxu – mezi fošnami jsou vysoustruhovány podélné otvory, kterými do boxu proudí čerstvý vzduch a odchází čpavek, který se vytváří v podestýlce.
Obr. 30: Různé typy boxů lze objednat na výstavách, kde se dá pořídit vše od podkováku, přes koně po celý jezdecký areál 48
Anglické boxy
• někdy je tento způsob také označován jako letní boxy • stáj zpravidla postrádá krytou uličku • koně se dívají z boxů rovnou ven • používá se hlavně oblasti působnosti Golfského proudu • u nás méně často, ale vyskytuje se i tento způsob ustájení • výhodu je možnost koně sledovat své okolí, dýchání kvalitnějšího vzduchu • v chladném období jsou koně přikryti pokrývkou
Všeobecně o ustájení
• všeobecně platí, že ustájovací prostory pro koně musí být bezpečné, dostatečně prostorné, vzdušné, přiměřeně osvětlené, se správným mikroklima • minimální výška stropu je dána výškou koně v kohoutku x 1,5
Obr. 31: Anglické nebo tzv. letní boxy ve francouzském Národním hřebčíně Haras Le Pin 49
Obr. 32: Moderní vzdušné a prostorné stáje. Vodorovné mříže nad dřevěnou částí boxu mohou být pro koně nebezpečné (kůň může do této výšky lehce vykopnout a zaklesnout si nohu za kovové trubky) 50
Bezpečnost ustájení
• stáje nesmí být kluzké nebo naopak podlaha rozbitá s nebezpečnými otvory • stěny musí být hladké, aby se kůň nezranil např. o vyčnívající dřevo, hřebík, šroub, plech • mezi stěnami, fošnami, mřížemi a podobně nesmí být takové mezery, aby kůň jimi prostrčil kopyto či hlavu a mohl tam zůstat zaklíněn • jednotlivá prkna (fošny) ve stěnách boxů by měla být umísťována vertikálně •o tvírací zařízení nesmí být nebezpečné při východu či vstupu do stáje nebo boxu • všechny použité materiály musí být pevné, aby se zbytečně nelámaly a svými hroty neohrožovaly koně • při vstupu do boxu nebo při výstupu z něho je potřeba maximálně otevřít dveře, aby se kůň nezranil či nezachytil výstrojí o část dveří či boxu
Stájové tabulky
Kůň by měl mít ve stáji svoji tabulku. Na ní je uvedeno jméno koně (včetně čísel), datum narození, vpravo původ po otci a vlevo původ z matčiny
Obr. 33: Stájové tabulky – koně mají na boxech různé typy tabulek, které sdělují jméno koně, jeho datum, či alespoň rok narození a původ 51
Obr. 34: Součástí stájových chodeb bývají i stěny, nástěnky či vitríny, kde je prezetnována úspěšnost příslušné stáje. V tomto případě jsou na zeď instalovány plakety za umístění na závodech 52
strany (včetně otce matky). Ve stájích s ustájením cizích koní se doplňuje zpravidla i majitel. U plemenných klisen se zapisují na tabulku další údaje, jako datum zapuštění, jméno otce, den narození hříběte apod. Nejpraktičtější jsou tabulky černé s bílými písmeny a u anglických plnokrevných koní bílé s červenými písmeny. Plemenní hřebci (např. v NH Kladruby n.L.) mají bílé tabulky s černými písmeny. Jmenovky jsou umístěny ve stájích se stáními a ve skupinových, volných stájích nad hlavami koní, ve stájích s boxy na stěnách boxů ve stájové chodbě nebo dveřích boxů. K těmto základním informacím jsou někdy doplňovány i rozsáhlejší přehledy o původu. Na boxy jsou často umísťovány plakety ze závodů (za vítězství, umístění a někdy i za účast). Další tabulky slouží pro ošetřovatele a mohou informovat o podávaném krmivu (počtu a dávkách jádra, sena atd.). Soukromí majitelé koní umísťují na box i svůj telefon, či telefon na ošetřujícího veterináře či kováře.
53
Obr. 35: Pro plemeníky je vhodné použít ohrazení výběhů, které je ještě oddělené travnatým pruhem. Vyšší ohrady se třemi řadami vodorovných břeven jsou bezpečnější. Ke zvýšení bezpečnosti přispívají oválné rohy výběhů 54
9. Stáje dle kategorie koní Ustájení plemeníků
Všichni plemeníci by měli stát minimálně v boxovém typu ustájení. Někteří (u menších či primitivních plemen) pobývají se svým stádem na pastvinách. Plemeníci jsou zpravidla ustájeni v samostatných boxech o rozměrech 4 x 4 m. Vhodné je spojit box plemenného hřebce s malým výběhem. Umístí se na jižní stranu stáje a ohradí dvojitým zábradlím a živým plotem. Výběh musí být odvodněn a na pevný podklad položena směs písku a pilin nebo dnešní moderní povrchy. Takový typ ustájení plemeníků je například v německém hřebčíně v Graditzi a používá se do dnešních dnů. Mezi plemeníky musí být dostatečně vysoké stěny. Některé stěny jsou celé cihlové nebo dřevěné, jiné alespoň s malým okénkem. Někteří plemeníci nesnesou vedle sebe souseda, tak jsou bohužel umísťováni do takových individuálních boxů. Jiní plemenní hřebci jsou naopak rádi za možnost komunikace s okolím, pak se jejich boxy neliší od ostatních boxů. Každý plemeník by měl mít dostatek prostoru v boxu i ve výběhu či na pastvině, dostatek krmiva i individuálního přístupu. Jeho denní program by měl být dostatečně bohatý a pestrý.
Ustájení chovných klisen
Anglické plnokrevné, klusácké a arabské plemenné klisny s hříbaty jsou ustájeny rovněž v boxech. Plocha boxu je 16 m2 (4 x 4 m i více). V úzkých boxech mohou být hříbata ohrožena nečekaným pohybem klisny, kterému se nemohou vyhnout. Chovné klisny v hřebčínech jsou ustájeny ve volných stájích. V soukromých chovech jsou tyto klisny ustájeny nejčastěji v boxech. Velikost boxu by měla odpovídat plemenné příslušnosti klisny a dále tomu, zda je březí nebo má právě pod sebou hříbě. Některé typy stájí umožňují zvětšení boxů. Například stáje Akademického jezdeckého klubu v Praze na Suchdole byly svého času postaveny tak, aby se box dal dle potřeby rozdělit na dvě stání nebo naopak, aby se běžný box v případě narození hříběte mohl ještě o polovinu boxu zvětšit. Někdy se klisně s hříbětem mohou poskytnout i dva boxy najednou, což má později výhodu v možnosti lepšího přikrmování hříběte v oddělitelném prostoru. 55
Ustájení hříbat
Pro hříbata je nejvhodnější ustájení na volných stájích. Odstávčata se ve své skupině učí sociálním vztahům a stádové hierarchii. Hříbata by již měla být navyklá na vázání v době podání krmiva, když byla pod matkou. Tato naučená zkušenost je velkou výhodou po odstavu hříbat. Tehdy je také nutné hříbata na krmení ve volných stájích vázat ke krmení, čištění a kontrole zdravotního stavu.
Ustájení koní v tréninku
Většina koní v tréninku je dnes ustájena v boxech o rozměrech 10-12 m2. Ve výjimečných případech lze koně ustájit ještě na stáních. V tom případě by měli koně trávit většinu dne mimo práci ve výbězích nebo na pastvinách. Výcvik koní probíhá na jízdárně, v terénu a jako vhodný doplněk jsou používána pohybovací zařízení (kolotoče). Výcviková stáj by měla podléhat jednotnému systému vedení, aby koně měli kromě dostatku prostoru i dostatek klidu k odpočinku.
Obr. 36: Pro klisny i hříbata je praktické, jestliže hned vedle stájí mají pastviny. Tato stáj je postavena z tufy – je to lehký pórovitý mateirál, který dostatečně izoluje budovu ve všech ročních obdobích (hřebčín Marbach) 56
Porodnice
Významnou součástí chovatelských center jsou porodnice. Měly by to být oddělené stáje od ostatního provozu, kde mají klisny dostatek klidu. Porodnice sestává z předporodních (čekacích) boxů a z boxů vlastní porodnice. Čekací boxy mívají rozměry 4 x 4 m a bývají obloženy dlaždicemi od výšky 130 cm do výše oken, tj. asi 220 cm od podlahy stáje; předporodní boxy jsou odděleny od porodních stěnou s dveřmi, případně za ní umístěnou šatnou se sociálním zařízením, umývárnou a sprchou a na druhé straně příručním skladem. Porodní boxy mají optimální rozměry 4,5 x 4,5 m (v některých hřebčínech mají porodnice rozměr 3,5 x 4 m až 4,8 x 6 m). Jsou obloženy obkládačkami až do stropu a podlaha pokryta keramickou stájovou dlažbou, aby bylo možno porodnici dobře omývat a dezinfikovat. Na čelní stěně boxu je zabudován krmný žlab. Napáječka je umístěna na čelní nebo vstupní stěně boxu. Přední a dělící stěny boxů mají kovové rámy vyplněné dubovým dřevem do výšky asi 150 cm. Mříže nad dřevěnou výplní dovolují zrakový styk klisen mezi
Obr. 37: Pohybovací zařízení – kolotoč krytý střechou. Toto zařízení je velmi dobře zasazeno do terénu a chráněno před sluncem vzrostlými stromy 57
Obr. 38: Porodní nebo karanténní stáje jsou vesměs opatřeny kachlíčky či dlaždicemi až do výše 2-3 metrů 58
sebou. Dveře předporodních boxů jsou zpravidla zasouvací s mřížemi, u porodních boxů otevírací a bez mříže. Stálou teplotu asi 17 °C má zajišťovat klimatizace. Relativní vlhkost vzduchu nemá překročit 70 %. Každý porodní box má mít samostatné elektrické osvětlovací těleso. Sledování březích klisen před porodem je buď klasické (služba ve stáji či v místnosti s oknem sousedícím s boxem klisny) nebo moderní. V tomto případě je k dispozici kamerový systém, zabudovaný nad každým předporodním a porodním boxem. Hlídač má k dispozici monitor, na kterém sleduje chování potencionálních rodiček. Izolační a karanténní stáje Objekt izolační stáje slouží k dočasnému ustájení nemocných a z onemocnění podezřelých zvířat. Musí být provozně a prostorově oddělený od ostatních stájí, od kterých má být vzdálen nejméně 150 m. Izolační stáj má být vybavena topným zařízením k vytápění v zimním období asi na 12 °C a vyhřívána tak, aby relativní vlhkost vzduchu nepřekračovala 70 %. Stájové zařízení a nářadí izolační stáje nesmí být použito v jiných stájích. Ošetřovatelé koní v izolační stáji nemají přístup do jiných stájí a nemají být ve styku s ošetřovateli jiných stájí. Objekt karanténní stáje je samostatně provozně a prostorově oddělená stavba, ve které jsou na předepsanou dobu přechodně ustájeni koně dovezení z jiných států, případně i z jiných chovů. Karanténní stáj má být od ostatních stájí vzdálena alespoň 150 m. Provoz karanténní stáje musí být oddělen od provozu ostatních stájí.
Veterinární ošetřovna a inseminační stanice
Většina stájí již dnes veterinární ošetřovny v dřívějším slova smyslu nemá. Jedná se spíše o část stáje, kde je umístěn fixační box. Tady může provádět privátní lékař bezpečnější vyšetření koně. K dispozici tu mohou být stojany na kapačky, stolek pro scaner, základní veterinární lékárna atd. Vybavení inseminační stanice podléhá evropským předpisům. Toto zařízení bývá součástí větších chovatelských center a k dispozici je několik důležitých prostorů. Stáj plemeníků, stáje klisen soukromých majitelů (jsou oddělené od stájí majitele areálu). Krytý prostor pro odběr sperma (dobře desinfikovatelná hala, fantom, fixační box…), laboratoř, kancelář, sklad kontejnerů a další příruční místnosti. 59
Požadavky na stavby pro koně 1. Rozměry při vazném ustájení Kůň nad 400 kg. ž.hm.
Minimální plocha (m2 .ks-1 )
Minimální stání
Krmný žlab
šířka (mm)
délka (mm)
výška (mm)
řadová stání
4,5
1500
2750
individuální stání
4,5
1800
2750
min. šířka(mm)
650-10002) 650
Vysvětlivky k tabulce: 1) Součin šířky a délky stání musí splňovat požadavek na jeho min. plochu. 2) Podle výšky loketního kloubu, podle růstu a věku.
Obr. 39: Mnohé prostory pro připouštění jsou kryté bezpečné místnosti. Stěny mohou být dokonce vypolstrované, aby se koně při připouštění nezranili 60
2. Rozměry při volném ustájení Kategorie koní
Minimální plocha(m2. ks-1 )
Min. rozměry kotce (boxu)1) šířka (mm)
délka (mm)
kůň do 200 kg .ž.hm.
6
2000
2000
200-400 kg.ž.hm.
7
2500
2500
400-500 kg .ž.hm.
8
2500
2500
nad 500 kg .ž.hm.
9
2500
2500
Vysvětlivka k tabulce: 1) Součin šířky a délky kotce (boxu) musí splňovat požadavek na jeho min. plochu.
Obr. 40: Vybavení inseminační stanice – sklad kontejnerů, kde je uloženy dávky hluboko zmrazeného spermatu plemeníků 61
3. Rozměry krmného místa u žlabu koně při volném ustájení Kategorie koní
Min. šířka (mm:kus -1 )
Výška (mm)
hříbě odstavené
600
650-9001)
hříbě do 1 roku
700
-
kůň dospělý
800
1000
Vysvětlivka k tabulce: 1) Podle výšky loketního kloubu, podle růstu a věku. 4. Podlahové konstrukce: • podlaha stání musí být v přední třetině vodorovná, v zadní části se sklonem min.1,5 % • podlahy loží k volnému ustájení a podlaha boxu musí mít minimální sklon 1,5 % 5. Stájové chodby: • š ířka chodby ve dvouřadých stájích musí být minimálně 3000 mm, při zasouvacích dveřích boxů u jednořadých a dvouřadých stájích min. 2500 mm. 6. Přepočet hmotnosti koní na dobytčí jednotky Kůň do tří let je brán jako kůň, který průměrně váží 375 kg a tvoří 0,75 dobytčí jednotky. Kůň starší tří let je ohodnocen váhou 650 kg a vytváří 1,30 dobytčích jednotek.
62
Otázky: 1) P opište vývoj ustájení koní z historického hlediska. 2) K de je vhodné postavit stáj (z hlediska geografického i klimatického)? 3) Z jakého materiálu se dnes stáje staví? Jaký materiál či jakou kombinaci materiálu byste zvolili vy a proč? 4) J aké znáte typy ustájení, vyjmenujte jejich přednosti a nevýhody. 5) C o je to stájové mikroklima a jak je možné ho ovlivňovat? 6) J ak můžeme působit na zlepšení životního prostředí v jezdeckém areálu? 7) V nitřní vybavení stájí – popište, jak musí být stáje vybaveny? 8) P opište správně vyhotovenou tabulku pro koně teplokrevného a anglického plnokrevníka. Jaké další informace mohou být na dveřích boxu uvedeny? 9) J ak má správně vyhlížet stáj pro plemeníky a chovné klisny? 10) S dělte, jak má být zařízena porodnice (velikost, hygiena…) a jak se sledují březí klisny před porodem?
63
Obr. 41: K základnímu vybavení stájí patřily: vidle, lopaty a košťata. Veškeré vybavení stáje musí mít svá pevná místa a ve stáji musí panovat pořádek. Pro nářadí jsou vyrobeny speciální věšáky. Nářadí se na ně ukládá čisté. 64
10. Stájová mechanizace Po dlouhá staletí vyhlížela stájová mechanizace velice podobně (vidle, lopata, koště, vozík). V posledních několika letech došlo k významnému pokroku i v této oblasti. Ekonomika chovu a péče o koně vyžaduje rozšíření a zdokonalení stájové mechanizace, aby byly co nejhospodárněji využity pracovní síly ošetřovatelů a jezdců koní. Z biologicko-fyziologických důvodů má být kůň krmen několikrát denně malými krmnými dávkami. K tomu slouží mechanizace krmení.
Mechanizace krmení
V některých stájích již mají zaveden automatizovaný systém krmení koní. Koně jsou ve volných stájích kombinovaných s výběhy. Koně mají na ohlávce či na řemenu na krku připevněno čidlo, které podle naprogramovaných údajů umožní koni konzumaci jádra. Podle plemene, kategorie koní, podle momentálního pracovního zatížení či zdravotního stavu dostane jedinec do žlabu příslušnou dávku jádra nebo krmné směsi (granulí, müsli). V případě, že se již nažral a šel by znovu ke žlabu pro další dávku, zařízení rozpozná, že se jedná o stejného koně a dávku mu již nevydá. V dalších stájích mají automatické dávkovače krmiva i v boxovém ustájení. Tam je to jednodušší, protože se jedná o stejného koně na jednom místě. Automatické krmení zajistí krmení v určenou hodinu v předem stanovených dávkách téměř současně pro všechny ustájené koně. Tím odpadá neklid koní při krmení. Umožňuje bez lidského zásahu rozdělit denní krmnou dávku na menší díly a krmit koně nikoliv jen třikrát denně, ale pětkrát či vícekrát, což je velmi významné zvláště při krmení dostihových koní. Kromě dávkování jádra mají v některých stájích válce s měřičem spotřebované vody. Tento válec je naplněn vodou, která získává teplotu prostředí. Koně potom nepijí ledovou vodu a navíc ošetřovatel či majitel koně ví, kolik vody jeho kůň vypije. Regulace příjmu vody je snažší i po sportovním výkonu. Ve volných stájích mohou být po dlouhých stěnách nebo uprostřed stáje vybudovány krmné chodby o šířce 265 až 300 cm. Na nízké podezdívce 65
Obr. 42: Vylepšené kolečko na hnůj – má širší nosnou plochu, bantamové kolečko a gumové návleky na konci vidlice pro držení 66
vybudované u krmné chodby jsou v železném rámu svislé kovové tyče, které jsou od sebe vzdáleny jen tak, aby mezerami mohl kůň prostrčit krk s hlavou. Ve skupinové stáji klisen s hříbaty je část určená pro krmení hříbat uspořádána tak, že tyče jsou od sebe vzdáleny jen asi 30 cm. Jadrné a objemné krmivo včetně zelené píce a steliva je do stáje dopravováno a ve stáji rozmisťováno pomocí malého traktoru s valníkem, motovozíkem, případně nekonečným pásem. Při krmení v boxech se mnohdy upustilo od umístění žlabu na protilehlé stěně a žlaby jsou v přední části stěny boxu. Nad žlabem je malé okénko, kterým je možné jádro dávkovat přímo z uličky stáje. Koně tak můžeme krmit, aniž bychom do boxu vstupovali. Řadě chovatelů tento neosobní způsob podávání krmiva vadí a raději žlaby ponechávají na zadní stěně boxu nebo do boxu vstupují, aby koně pohladili, promluvili na něho a třeba při tom zkontrolovali i zdravotní stav koně.
Obr. 43: Kolečko na elektrický pohon 67
Obr. 44: Dnes jsou běžnou součástí stájového vybavení napáječky. Je nutné zajistit jejich každodenní čistotu a v zimních měsících i funkčnost. Pokud nejsou vyhřívané, pak potrubí obalíme izolací. 68
Zařízení k napájení koní
Dostatečné napájení čistou, nezávadnou vodou má velký význam pro zdraví a výkonnost koní. Potřeba pitné vody je závislá na velikosti koně, složení krmných dávek, požadované práci a námaze. Pro hříbě nutno počítat s denní spotřebou 10 až 15 litrů vody, pro klisnu s hříbětem 40 až 60 litrů, pro pracovní koně 30 až 80 litrů. Do stájí je zaveden vodovod, který vyúsťuje do samočinných napáječek. Napáječky musí být samostatně uzavíratelné, aby bylo možno kontrolovat příjem vody, a koně uhřátí po práci se nemohli napít ihned po příchodu do stáje. Napáječky jsou upevněny na protilehlé straně od žlabu, vedle žlabů nebo v rohu či na stěně boxu ve výši až 120 cm. Samočinné napáječky značně usnadňují práci ošetřovatelů koní, musí však být vždy čisté. Ve volných stájích jsou buď napáječky (1 napáječka na 5 koní) nebo nádrže – stírky (1 pro 10 koní). Nové typy napáječek jsou v zimním období vyhřívány a voda v nich nezamrzá.
Obr. 45: Ve volných stájích mají koně k dispozici napajedla, kterým se říká také stírky. Voda v nich má stájovou teplotu a pro koně je to lepší než studená voda z napáječky. 69
Kromě napáječek ve stáji jsou dnes různé systémy napájení i ve výbězích a na pastvinách. Pokud tyto venkovní prostory neprotíná potok či jiný vhodný zdroj pitné vody pro koně, je třeba vodu koním zabezpečit jiným způsobem. Dříve se voda na pastvinu vozila v různě velkých cisternách, ke kterým byly přidělány po stranách napáječky, takže zároveň mohlo pít několik koní najednou. Dnes jsou k dispozici nejrůznější typy, tvary a velikosti napájecích zařízení (napáječky, vaničky, sudy…), do kterých je přiváděna voda vodovodním potrubím či alespoň hadicí. V zimním období jsou mnohé typy vyhřívané.
Strojní zařízení k úklidu hnoje
Ve volných stájích lze odstraňovat trvalou podestýlku nakladačem mrvy na valník či korbu nákladního auta. Existuje široká škála malých či větších nakladačů. Vjezd těchto strojových zařízení do stáje umožňují dostatečně velké dveře. Hlavní dveře skupinové stáje mají být nejméně 2,80 až 3 m vysoké a 2,5 až 3 m široké.
Obr. 46: Veškeré pastviny, výběhy či padocky jsou zabezpečeny dostatkem vody pro koně. A to buď z potoka, nebo vody dovezené v cisterně nebo instalací napájecího zařízení. 70
Tento systém vyklízení podestýlky je někdy využíván i v boxovém typu ustájení, když lze jednotlivé stěny boxů otevřít a učinit tak stáj zcela průjezdnou. Podlaha boxů bývá často pod úrovní podlahy chodby, do boxů je několik dní či 2-3 týdny pouze přistýláno (+ denní sbírání trusu) a pak je veškerá podestýlka vyvezena pomocí nakladače a valníku ze stáje. V některých stájích je používán oběžný shrnovač chlévské mrvy. Takovým příkladem v ČR je například hřebčín v Napajedlích, kde již od 80. let 20. Století ulehčuje práci ošetřujícímu personálu ve stáji. Shrnovač je umístěn v krytém kanálu pod boxem. Vhazovací otvory jsou situovány do prostoru pod žlabem. Toto zařízení splňuje hlavní hygienické požadavky úklidu chlévské mrvy v boxových stájích a to: • s chlévskou mrvou se manipuluje pouze v boxu, takže se neznečišťuje chodba stáje • strojní zařízení je dostupné a jeho spolehlivost je ověřena ve stájích pro skot • úprava shozů mrvy do kanálu vyhovuje z hlediska bezpečnosti práce
Obr. 47: Pro použití velké stájové mechanizace jsou potřeba i velká vrata 71
Běžná práce s úklidem hnoje v boxech je nyní mnohde vylepšena o elektrická kolečka (motůčka). Box je sice potřeba vymístovat, ale s kolečkem se již nemusíme nikam tlačit, neboť díky elektrickému pohonu jede samo. Dalším praktickým doplňkem jsou velké vysavače na trus – používané jak ve stáji, tak na dvoře či ve výbězích a na pastvinách. Jedná se o malý traktůrek s přídatným vysávacím zařízením a s poměrně širokou trubicí, díky níž lze koňský trus spolehlivě vysát ze všech potřebných prostorů. Mnoho stájí si již tuto pomůcku pořídilo a to i přes poměrně vysokou cenu zařízení.
Pomůcky k čištění koní
Srst a kůže koně je zrcadlem péče o koně, jeho kondice a zdraví organismu. Kůže a srst má rozsáhlé funkční poslání. Je důležitým činitelem termoregulace a výměny látkové. Z toho plyne každodenní povinnost péče o čistotu srsti a kůže koní. Koně čistíme: ručně, mechanicky strojem a mytím.
Obr. 48: Další typy stájové i venkovní mechanizace pro jezdecké a chovatelské areály 72
Pomůcky k ručnímu čištění: gumové hřbílko, oválný kartáč, rýžový kartáč, prachovky (utěrky), minimálně dvě houby, háček na kopyta, hřeben, slaměné víchy K mechanickému čištění slouží elektrické přístroje různých typů, které jsou kombinací kartáče a vysavače prachu. Přístroj může být pojízdný nebo zavěšen na konstrukci nad středem stájové chodby. Při čistění mechanickým čističem je nutno koně nejdříve navyknout na hluk přístroje a lehký tlak kartáče. Mechanické čistění je oproti čistění ručnímu hygieničtější, snižuje prašnost prostředí a usnadňuje práci ošetřovatelů – je 3krát až 4krát účinnější a rychlejší. Dále můžeme srst koně upravovat také stříháním. Tento způsob se používá hlavně tehdy, jsou-li koně používání k jezdeckému sportu i v zimních měsících (závody, výstavy, přehlídky). K tomu slouží celá škála stříhačích strojků.
Obr. 49: Důležitým pomocníkem ve stájích, ve výbězích a na pastvinách je velký pojízdný vysavač na trus 73
Pomůcky k mytí koně jsou následující: voda (vlažná či teplejší), šampon pro koně, stěrka na vodu a přikrývky (od teplejších po síťovou podle povětrnostních podmínek). Koně se myjí v mycích boxech s odpadem vody a to uvnitř nebo vně stáje. Optimální teplota vody je 24 až 30 °C, pomocí houby a šamponu omyje ošetřovatel celé tělo koně. Čistou, stejně teplou vodou pak koně opláchne a stěrkou vodu rychle setře. Po omytí je kůň prováděn. Každá stáj má mít mycí box pro koně. Rovněž dostihová závodiště mají boxy s přívodem teplé a studené vody a odpadem vody použité. Podlaha je tvořena protiskluznými dlaždicemi nebo vhodným gumovým povrchem vyspádovaným k odtoku vody. Koně jsou umýváni i v chladném počasí bezprostředně po dostihu. Účelem je rychle zbavit koně potu, a to dříve než zaschne. Tím se využije otevřených pórů kůže ke zvýšenému dýchání povrchem těla. Okysličení krve a tím odplavení produktů únavy vede k rychlejšímu zotavení koně. Zdá se, že náhlý pocit úlevy
Obr. 50: Různé typy stříhacích strojků na srst koní 74
a osvěžení vyvolaný umytím teplou vodou bezprostředně po značné tělesné námaze a nervovém vypětí, působí kladně na nervovou soustavu koně, který pak po skončení dostihu a omytí celého těla odchází do stáje s „pocitem spokojenosti“. Lze předpokládat, že příjemný podnět z posledního dění po dostihu nebo namáhavém tréninku přispívá ke klidu koní na závodišti i ve stáji. Omytí koně až po jejich uklidnění a oschnutí po dostihu či tréninku je málo účinné. Pot zaschl, póry kůže jsou uzavřeny, příjemný podnět, který je zřejmě koni stejně příjemný jako teplá či vlažná sprcha sportovci po namáhavém sportovním výkonu, byl promeškán. Je přirozené, že na mytí nutno koně postupně adaptovat. Stříkání končetin koní studenou vodou v regenerační době po tréninku, dostihu nebo soutěži je všeobecně v praxi používáno. Ochlazení končetiny má sice určité příznivé vlivy (vznik reaktivní hyperémie ve svalu a šlachách končetin), ale v chladném počasí může nepříznivě působit na rohovinu kopyt koní. Aby došlo k největšímu prokrvení končetin koně, je vhodné stříkat končetiny mírným proudem vody a ve směru k srdci koně.
Obr. 51: Ideální je mýt koně za pěkného počasí venku (zástupci ze ZH Písek v Marbachu) 75
Obr. 52: Dříve se objemová krmiva skladovala v půdních prostorech, kam byla vynášena dopravními pásy 76
11. Skladovací prostory Uspořádání a velikost skladovacích prostorů se řídí počtem ustájených koní a okolností, zda krmiva a stelivo jsou získávána z vlastních zdrojů a uskladňována na celý rok, nebo jsou nakupována vždy na určité období. Ke stanovení velikosti skladovacích prostor je třeba vycházet z denních krmných dávek, počtu krmných dnů a znalosti prostoru v m3, který je nezbytný pro řádné uskladnění vypočítané potřeby krmiv. Příklad: na 100 kg hmotnosti sportovního koně je nutno počítat s denní spotřebou 1 až 1,5 kg sena a 0,50 až 0,75 kg ovsa při střední práci. To značí, že denní krmná dávka sportovního koně o hmotnosti 500 kg při práci například lehčí až střední intenzity je 5-7,5 kg sena a 2,5-4 kg ovsa. Tyto hodnoty násobíme počtem krmných dnů a počtem koní. Výsledná čísla dělíme počtem kg toho kterého krmiva, které lze uskladnit v 1 m3. Pro informaci: v 1 m3 můžeme například uskladnit asi 70 kg volného sena nebo 120 až 170 kg lisovaného balíkového sena, či 400 až 500 kg ovsa. Obdobně lze vypočítat potřebu skladovacího prostoru pro ostatní druhy krmiv a steliva. To však je již práce pro projektanta skladů. Pro uskladnění ovsa a dalších obilovin se používají menší sila s rozvodem do přípravny krmiv či přímo do stájí a jednotlivých boxů. S balíky slámy a sena je manipulováno větší či menší technikou. Většina balíků je buď kulatých nebo tvaru kvádru. Hranaté balíky mají výhodu ušetření místa ve skladovacích prostorech. S kulatými balíky se lépe manipuluje (v případě, že nemáme právě k dispozici vhodnou mechanizaci).
Přípravna krmiv
Přípravna krmiv má být součástí stáje nebo má být vybudována v její bezprostřední blízkosti s přímým přístupem do stáje. Přípravna krmiv musí být čistá, suchá, dobře větratelná a dostatečně prostorná. Podlaha je dlaždicová nebo betonová. Přípravna musí být deratizována a opatřena přívodem čisté vody. V přípravně krmiv jsou zásobníky pro jadrná krmiva, pro krmné směsi, minerální doplňky apod., dále nádoba na přípravu mače, odměrky na jadrná krmiva a minerální doplňky se známou hmotností náplně jednotlivých druhů krmiv, příruční váha na objemná krmiva, a tam, kde není krmení automatizováno (mechanizováno), zpravidla odměrky, kterými jsou krmné dávky roznášeny či rozváženy jednotlivým koním. 77
Ve stájích, ve kterých je uskladněno seno na půdě, často vede do přípravny krmiv šachta na shoz objemného krmiva a steliva. To však je nepraktické, poněvadž prach z objemného krmiva se usazuje na jadrném krmivu. Pokud je shoz sena veden do stájové chodby nebo jejího sousedství, musí být otvor šachty zavíratelný, aby do skladu krmiva nepronikala vlhkost ze stáje.
Sila
Pro uskladnění jadrného krmiva jsou velmi výhodná sila. Snižují ztráty skladovaných krmiv, zvyšují jejich kvalitu a efektivitu práce. Sila mohou být budována jako součást přípravny krmiv, nebo v jejím těsném sousedství, mimo stáj. Sila mohou být zhotovena z ocelového plechu, ze železobetonu nebo z umělé hmoty. Zpravidla jsou vertikální o výšce 4 až 12 m. Průměr sila nemá přesahovat 1/3 jeho výšky. Do sila je jadrné krmivo dopravováno vzduchovým dopravníkem nebo u velkých sil korečkovým dopravníkem, případně dopravníkem jiného typu.
Obr. 53: Koním je v přípravně nadávkováno krmivo do jednotlivých kbelíků 78
K silu může být přistaven šrotovník na šrotování ovsa, kukuřice, bobu apod. Šrotovník má násypník a odměřovač dávek. Je zařízen na elektrický pohon s bezpečně chráněnými převodovými součástkami a řemeny. Výkonnost šrotovníku je 400 kg/hod. K silu může být přistaveno pojízdné mačkadlo nebo kotel na vaření mače apod. Mačkadla jsou vyráběna různé velikosti i výkonu. Lepší je mačkat obiloviny vždy čerstvě a spotřebovat během jednoho či dvou dnů, jinak namačkané krmivo rychle žlukne.
Sklady objemných krmiv
Rozeznáváme uskladnění objemné píce na půdách stájí a ve skladech na zemi. Při skladování objemné píce a slámy na půdách stájí musí být skladovací prostor izolován, aby tam nemohl vnikat ze stáje vlhký vzduch. Volné seno a slámu uskladňujeme vzduchovým dopravníkem („fukarem“). Vzduchový dopravník lze výhodně použít u všech typů stájí s podstřešním skladovacím prostorem i v přízemních skladech.
Obr. 54: V jiných stájích je k dispozici vozík na jadrná krmiva a zkušený ošetřovatel individuálně dávkuje krmivo ve stáji 79
Obr. 55: Pro jadrná krmiva mohou být k dispozici zásobníky umístěné v přípravnách krmiva u stájí nebo ve vnějším prostoru stájí 80
Obr. 56: Stájová mechanizace - jednoduchý dopravník pro balíky 81
Ke skladování lisovaného sena a slámy (v balících) lze použít nekonečný gumový pás nebo svislý transportér, který je vybudován uvnitř nebo vně stáje. Dopravní pás nebo svislý transportér může ve velkých stájích pokračovat i pod střechou, případně může být nahrazen mostovým jeřábem s drapáky nebo nosnými plošinkami. Při skladování na zemi musí být seno chráněno před vlhkostí buď pomocí dřevěného roštu nebo vrstvou slámy rozprostřenou po podlaze skladu. Skladovací objekt má mít dostatečně široké dveře pro vjezd traktorů s přívěsy a strojního zařízení. Volné i lisované seno a slámu můžeme uskladňovat pojízdným jeřábem, skladačem s drapáky apod. přímo z vozů. Sklad je třeba každoročně vyprázdnit a vyčistit, aby tam nezbývalo seno několik let staré (a mohlo být později příčinou kolik).
Obr. 57: Se sociálním zařízením musíme pamatovat nejenom na zaměstnance, turistické jezdce, ale i na běžné návštěvníky chovatelského nebo jezdeckého střediska. Měli bychom mít vytvořené dostatečné zázemí, které spočívá i v přístupném WC 82
Vlhkost skladovaného sena nesmí překročit 18 až 20 %. Vlhké seno nutno před uskladněním vysušit teplým nebo studeným vzduchem v sušičkách píce. Seno a sláma se může použít ke zkrmování nejdříve za 6 týdnů po sklizni.
Příslušenství stájí
Stáj má být se zřetelem na jezdce a ošetřovatele koní vybavena šatnou se skříňkami na uložení výstroje, případně i čisticích potřeb a příruční lékárničkou. Dále sociálním zázemím se sprchou a WC. To samé musí být vybudované pro klienty jezdeckého střediska.
Sedlovna a postrojovna
Sedlovna a postrojovna má být suchá, dobře větratelná a vytápěná, aby při nepříznivém počasí dobře oschl sedlový materiál a další výstroj. Blízko postrojovny má být přívod a odpad vody pro mytí postrojů.
Obr. 58: Vzorně vedená postrojovna
83
K uložení sedel slouží dřevěné, kovové nebo kombinované věšáky (konzole). Dolní je 65 cm od země a nad ní po 50 cm další dvě, takže lze umístit nad sebou vždy 3 sedla. Mezi konzolami je na šířku rozestup 55 cm. Uzdečky, uzdy a ohlávky se zavěšují na dřevěné oblouky nebo háčky umístěné asi 30 cm od sebe. Každý závěs sedla nebo uzdění je označen jménem koně, pro kterého je výstroj určena. Postroje se zavěšují na dřevěné nebo kovové háky tak, aby se žádná část postroje nedotýkala země. O sedlový a postrojový materiál je třeba pravidelně pečovat (mytí, mazání…). Komora na nářadí slouží k uložení vidlí, košťat, lopat a vozíků na přepravu steliva a krmení. Musí být lehce čistitelná. Někdy ji může nahradit věšák na nářadí vhodně umístěný na stěnu stáje.
Obr. 59: V zázemí stájí je praktické uchovávat odděleně v taškách či sáčcích čištění na koně. Každý kůň by měl mít své čištění. 84
Kočárovna pro povozy, kočáry a sulky může být jednoduché konstrukce, ale suchá. Do kůlny o šířce 6 m a hloubce 7 m se vejdou dva kočáry. Vrata vjezdu a výjezdu mají být alespoň 2,80 m vysoká a 2,40 m široká. Kočáry jsou zaparkovány v kočárovně, která by měla být krytá, vzdušná, dobře přístupná a bezpečná (hřebčín Marbach). Podkovárna zpravidla o ploše 30 až 40 m2 je vybavena kovářskou výhní, kovadlinou, pracovním stolem a nářadím. Na podkovárnu navazuje 5m přístřešek chráněný před větrem a deštěm. Slouží k podkování koní.
Obr. 60: Kromě sedlového a postrojového materiálu musíme dobře uchovávat i vozový park. 85
Obr. 61: U vchodu do stáje by měly být vypínače světel, upozornění, že se nikde ve stájích nesmí kouřit a preventivně by měl být v každé stáji minimálně jeden funkční hasicí přístroj 86
12. Stájový řád, krmný řád, řád protipožární ochrany, bezpečnostní řád Stájové práce musí být konány v přesném časovém sledu tak, aby vytvářely co nejpříznivější podmínky pro pracovníky stáje i ustájené koně a přitom byla dodržována pravidla bezpečnosti při zacházení s koňmi a stájovým zařízením. Otázka bezpečnosti a ochrany zdraví musí být řešena v souladu se zákoníkem práce a vládními nařízeními a příslušnými vyhláškami ministerstva zemědělství. K udržení pořádku ve stájích a přilehlých prostorách má být vypracován, schválen a vývěskou zveřejněn stájový řád, krmný řád a řád protipožární ochrany. Stájový řád se týká: • pořadí ustájení a postupu uvazování koní při krmení a čistění • hlášení nemocných a zraněných koní • poskytnutí první pomoci při zranění koní • nařízení o zacházení s mechanizačními prostředky stáje • stručných nařízení o přepravě koní • zákazu zbytečného prodlévání cizích osob a dětí bez dozoru ve stáji • pokynů pro službu ve stáji Krmný řád stanovuje: • denní dobu krmení koní • individuální krmné dávky • podávání jadrného krmiva jednotlivým koním • podávání objemného krmiva (např. ve skupinových stájích rozložení sena, • případně zelené píce ve středu stáje na čistou podestýlku, v boxových stájích uložení objemného krmiva), • způsob přípravy mače a jeho podávání koním Řád protipožární ochrany: • zákaz kouření a zacházení s otevřeným ohněm ve stájích a krmných prostorách • postup při závadách na elektrickém vedení a při jiných závadách, které by mohly vést ke vzniku požáru 87
• umístění a udržování protipožárních přístrojů • povinnost hlásit odpovědnému pracovníkovi závady, aby mohly být řádně odstraněny odborníkem • kontrolu teploty uskladněných zásob sena a slámy hloubkovými teploměry. Povinnost zanášet výsledky měření do „Záznamu o kontrole teplot krmiv“. Stájová služba je určený pracovník, který se v době nepřítomnosti jezdců a ošetřovatelů stará o pořádek ve stáji a dodržování příslušných řádů. Bezpečnostní a etické podmínky provozu jezdecké stáje a jezdeckého výcviku 1) Při příchodu do jezdeckého nebo chovatelského areálu je povinností každého ohlásit se a respektovat pokyny majitele, trenéra nebo zkušených jezdců a ošetřovatelů, nepřibližovat se ke koním 2) Je nutné dodržovat ústně nebo písemně sdělené bezpečnostní a další podmínky provozu stáje 3) Ke koním můžeme přistupovat jen se svolením výše zmíněných osob. Do výběhů a pastvin bez zodpovědného doprovodu osoby z jezdeckého střediska je zákaz vstupu, neboť hrozí nebezpečí úrazu. 4) Ve stájích a při zacházení s koňmi se chováme klidně – neběháme, nekřičíme, koně neplašíme a bez souhlasu majitele ani nekrmíme pamlsky 5) Pro jezdecký výcvik je nutné se vhodně vybavit, především obléci (viz v kapitole o jezdeckém oblečení) 6) Při příchodu ke koni koně dostatečně slyšitelně oslovíme, přistupujeme z levé strany, ve volném prostranství nepřistupujeme ke koni nikdy ze zadu (na stáních, kde je možný přístup pouze od zadu koně, koně důrazně oslovíme) 7) V rámci výcviku a ošetřování koní dodržujeme bezpečnou vzdálenost při zacházení s koňmi – buď stojíme těsně u koně nebo tak daleko, abychom nemohli být zasaženi kopyty nebo kousnuti. Ke koním je zákaz přístupu bez vědomí trenéra 8) Koně vodíme na uzdečce nebo na vodící ohlávce s udidlem, jednoho koně vede jeden člověk. Je důležité se naučit správně vodit a předvádět koně. 9) Součástí bezpečnosti je také kontrola sedlového materiálu a to jak trenérem tak samotným jezdcem. Případné závady je nutné hlásit trenérovi. 88
10) Zájemcům o pravidelné ježdění doporučujeme očkováni proti tetanu. U dětí do osmnácti let musí dát souhlas k jízdě na koni alespoň jeden z rodičů, vhodný je také souhlas ošetřujícího lékaře. 11) Noví jezdci objektivně informují trenéra o svých předchozích jezdeckých zkušenostech (kde jezdili, jak dlouho, jak často apod.). Trenér vezme nové jezdce nejprve na jízdárnu, kde sám zjistí stav věci. 12) Členové jezdeckého klubu i turističtí jezdci se zavazují respektovat pokyny trenéra, cvičitele nebo jiné osoby (pověřené trenérem k výcviku) a to jak na jízdárně a v terénu, tak ve stáji či na dalších místech souvisejících s jezdeckým výcvikem nebo činností kolem koní 13) J ezdci i další účastníci jezdeckého provozu by měli být pojištěni proti úrazu. Při příchodu do nových stájí preventivně nahlásí, u které pojišťovny jsou pojištěni a číslo pojistky. Ve všech jezdeckých střediscích (i když jsou tato pojištěna) je jezdecký výcvik provozován na vlastní nebezpečí jezdce. 14) Na koni nejezdíme pod vlivem alkoholu, sedativ nebo drog. Při jízdě na koni se nesmí žvýkat žvýkačka, nekouříme a netelefonujeme. 15) Pro práci u koní je nezbytné se naučit zacházet s nářadím ve stáji 16) Je podstatné dodržovat pořádek a čistotu – koní, oblečení, nářadí, stájí, areálu 17) Ve stájových prostorách je zakázáno kouřit. 18) K jezdecké praxi je doporučeno se vzdělávat i v jezdecké teorii. 19) Měli bychom jezdit ohleduplně ke koním, k ostatním jezdcům, k okolí a k přírodě. Jezdci na koních by měli kolemjdoucí zdravit první. 20) Všichni jezdci, chovatelé a příznivci koní jsou povinni tyto podmínky v rámci možností dodržovat, aby neubližovali koním, svému okolí a ani sobě a aby se jezdecký výcvik a práce kolem koní odvíjela ve vstřícném, přátelském a ohleduplném duchu.
89
Obr. 62: Na chodbách stájí mohou být i vitríny s floty ze závodů, které charakterizují závodní aktivity jezdeckého střediska.
Obr. 63: Návštěvníkům stájí či prostorů u výběhů lze slušným a názorným příkladem sdělit, že nemají například krmit koně (stáj Manon Suchá u Litomyšle) 90
Otázky: 1. 2. 3. 4. 5. 6. 7. 8.
opište práci ve stáji dříve a nyní z hlediska využití mechanizace. P Jaké způsoby mechanizace krmení koní lze realizovat ve volné a boxové stáji? Kde a jak mají být napájeni koně. Lze měřit spotřebu vody u koní? U veďte způsoby odklizu chlévské mrvy. J aké pomůcky používáme na čištění koní? dy, kde a jak můžeme mýt koně? K J ak by správně měla vyhlížet sedlovna, jaké je její vybavení? Jaké další prostory by se měly nacházet v těsné blízkosti stáje? Jaké je jejich využití? 9. Popište skladovací prostory, jejich funkci, význam, vybavení, velikost a náplň. 10. Vyjmenujte zásady bezpečnosti chování ve stáji a při jízdě na koni.
91
Obr. 64: Některá připouštěcí místa jsou vybavena okénkem. Zkušební hřebec je lépe chráněn před přivedenými klisnami ke zkoušení. 92
13. Zařízení pro práci s koňmi Zařízení a pomůcky pro připuštění koní
Pro individuální připouštění nutno připravit: a) dvě vodítka k vedení hřebce k říjící klisně b) pouta zabraňující klisně kopnout. Skládají se z kožených objímek na spěnky pánevních (zadních) končetin klisny a provazů vedených od objímek mezí hrudními (předními) končetinami a kolem krku klisny c) vlhké plátěné obinadlo k ovázání kořene ohonu klisny d) dezinfekční prostředek k omytí vnějších pohlavních orgánů klisny; houby na omytí pyje hřebce dezinfekčním prostředkem po připuštění klisny Podkovaným klisnám lze nasadit kožené, polštářované kopytní bačkory. Hřebcům, kteří klisnu bolestivě koušou, lze dáti náhubek nebo na krk klisny připevníme koženou dečku, aby se hřebec mohl „zakousnout“ do krku klisny. Zvlášť neklidným klisnám se fixuje hrudní končetina, ve výjimečných případech se použije „fajfka“. Na inseminačních stanicích je využíván tzv. fantom
Obr. 65: Na inseminačních stanicích a ve velkých hřebčínech a hřebčincích mají pro odběr čerstvého sperma od hřebců k dispozici tzv. fantom, který imituje klisnu 93
Zkušební stěna Slouží ke zkoušení klisny, zda přijme hřebce. V hřebčínech se k tomu účelu používá „hřebec prubíř“. Zkušební stěna je asi 2,5 m dlouhá a 1,5 m vysoká. Je zhotovena ze silných dřevěných desek obložených rohožemi. Na horní části stěny je otočný válec. Někdy je u zkušební stěny pouze okénko ve zdi stáje a hřebec jím může přiváděnou klisnu rovněž zkrontrolovat. Při odběru semene hřebců pro inseminaci se použije fantom a umělá vagina s umělohmotným sběračem spermatu. Inseminací klisen jsou pověřeni odborně vyškolení technici. Zařízení inseminační stanice obsahuje oddělené stáje, vyšetřovací prostor, odběrné místo, laboratoře, sklady a kancelář Prostředí připouštění má být takové, aby hřebec a klisna nebyli rušeni vnější-
Obr. 66: Sloupky držící fantoma je možné nastavit na různou výšku podle velikosti plemeníka 94
Obr. 67: Inseminační stanice - pro kontrolu kvality spermatu hřebců používají tamní zaměstnanci mikroskopy a další zařízení 95
mi podněty. V hřebčínech bývá k připouštění vyhrazena krytá hala (například v Kladrubech n. L. je dlouhá léta využívána jako krytá jízdárna). Na otevřeném prostranství má být místo pro připouštění obklopeno vysokým živým plotem.
Desinfekční prostředky
Veterinární lékárnička má obsahovat: 3% roztok kysličníku vodičitého, hypermangan, ajatin, septonex spray atd. Pro ošetření ran a podlomů rivacilin v masti, octan, zinkovou mast, etacridin v masti apod.
Pomůcky pro označování hříbat
V posledních letech již bylo většinou upuštěno od tzv. pálení hříbat. Tento systém byl nahrazen čipováním koní, které většinou provádí veterinární lékař nebo pověřený inspektor chovu koní. Pro přečtení čipu jsou potřeba tzv. čtečky. U některých plemen (hlavně genové zdroje) se používají výžehy nebo obojí – čipy a výžehy. K tomuto účelu jsou používána železa s čísly, písmeny nebo znaky příslušných kmenových, rodových či vlastnických výžehů.
Obr. 68: Výžehy koní se staly i určitými logy hřebčínů (v maďarském hřebčíně Mezöhegyes zdobí stěnu stáje), jedná se o kmenové a rodové výžehy kmenů: Nonius, Gidran, Furioso a North Star 96
Jako další spolehlivé pomůcky k identifikaci koní slouží písemné a grafické popisy koní, zaznamenávání chlupových vírů a v případě potřeby testování na DNA.
Zařízení a pomůcky pro výcvik mladých koní
Pohybovací dráhy Velmi užitečným zařízením pro pohybování hříbat a mladých koní jsou pohybovací dráhy. Mohou být otevřené nebo kryté. Otevřená dráha má zpravidla oválný tvar, šířku kolem 10-20 m a délku od 200 do 400 m či více. Okolo dráhy bývá dřevěné, kovové nebo umělohmotné hrazení. Povrch dráhy je buď travnatý (to ale nevydrží dlouho), písčitohlinitý, písčitý nebo jej tvoří moderní povrchové materiály. Kryté dráhy jsou o něco menší a užší, ale musí rovněž zajistit bezpečný pohyb hříbat. Po celé délce dráhy mají střechu, uprostřed dráhy bývá někdy lonžovací kruh. Ohrazení kryté dráhy ne nejčastěji ze dřeva nebo z kovu. Vše musí hladké, nesmí vyčnívat žádné nebezpečné hroty a rovněž vstup a výstup z dráhy musí odpovídat bezpečnostním požadavkům.
Obr. 69: Krytá ohrazená pohybová dráha pro mladé koně. Slouží k tréninku hříbat a mladých koní především v zimním období. 97
Obr. 70: V obchodech a na výstavách je nabízeno velké množství různých druhů a velikostí ohlávek. Ne všechny jsou pro koně opravdu vhodné. 98
14. Stájové vybavení Stájové ohlávky
Stájové ohlávky jsou různých velikostí a tvarů. Vyrobeny jsou z přírodních materiálů (kožené, lněné popruhy, spletené provázky) nebo z umělých materiálů (nylon a další umělá vlákna). Slouží k uvazování koní ve stáji. Popruhovou ohlávku lze použít u hříbat, při volném ustájení koní a při chovatelských přehlídkách. Výhodou přírodních materiálů je jejich přirozená pevnost a soulad s přírodními podmínkami. Nylonové ohlávky mohou až příliš pevné a někdy touto nepoddajností mohou zapříčinit i smrt koně (uškrcení, zlomení vazu apod.)
Ohlávka s obnoskem
Ohlávka s obnoskem slouží k výcviku koní na lonži. Je to ohlávka bez udidla s jedním nebo dvěma podhrdelníky, lícnicemi a nánosníkem vcelku. Přední část nánosníku je ze dvojité kůže, mezi které je zašit železný obrouček s jedním, dvěma nebo třemi kroužky, do kterých se zapíná jízdárenská oprať. Přední část nánosníku přiléhá těsně na nosní kost koně příslušným utažením zápinky v zápřezce. Přizpůsobení ohlávky s obnoskem: nánosník má ležet co nejvýše na nosní kosti koně.
Obřišník
Obřišník je určen k výcviku koní na lonži, případně k upevnění přikrývky na hřbetu koně. Je vyroben asi ze 2 m dlouhého a 10 až 13 cm širokého popruhu, který je na jednom konci ukončen dvěma koženými zápřezkami a na druhém zápinkami. Různé typy obnosků mají vyztužené nánosníky s kroužkem či očkem pro upevnění lonžeístech hřbetu koně má dvoudílnou posuvnou obřišníkovou podušku a po stranách kroužky pro zapnutí vyvazovacích otěží. Přizpůsobení obřišníku: obřišníková poduška musí být nad středem hřbetu koně těsně za kohoutkem a po utažení lze mezi obřišník a tělo koně vsunout dva prsty. 99
Obr. 71: Různé typy obnosků mají vyztužené nánosníky s kroužkem či očkem pro upevnění lonže 100
Vyvazovací otěže
Vyvazovací otěže nahrazují klidné a stejnoměrné přilnutí, tj. spojení ruky jezdce s hubou koně. Jsou kožené, nylonové či z jiných materiálů, asi 1 m dlouhé a na obou koncích mají zápřezky a zápinky nebo karabinky. Jedním koncem se zapínají do kroužku udidla nebo vnějších kroužků ohlávky s obnoskem a druhým koncem do kroužků náhřbetníku. K docílení pružného přilnutí jsou vyvazovací otěže přerušeny gumovým kroužkem. Přizpůsobení vyvazovací otěže: otěž může být tak dlouhá, aby linie čela a nosu koně byla před kolmicí, spuštěnou z temene hlavy k zemi.
Lonž
Lonž je 3 až 4 cm široká a 8 až 9 m dlouhá a je vyrobena z konopí nebo nylonu. Na jednom konci má zápřezku se zápinkou nebo karabinku a na druhém smyčku, kterou cvičitel drží v pěsti. Zápinkou a zápřezkou nebo karabinkou je lonž zapnuta do kroužku ohlávky s obnoskem.
Obr. 72: Lonž je držena v levé ruce. V dlani svírá trenér koncové oko lonže a její větší část poskládanou do velkých ok. Velmi praktické je používání rukavic. 101
Nesprávné je zapínání jízdárenské opratě přímo do udidla uzdečkou nastrojeného koně, poněvadž dáseň koně ztvrdne a kazíme „hubu“ koně. V případě nezbytnosti se při pohybu koně, např. na levou ruku, oprať provlékne levým kroužkem udidla. Smyčky konce lonže drží cvičitel při pohybu koně vlevo v levé ruce, při pohybu vpravo v pravé. Ve druhé ruce drží jízdárenský bič. Lonž má být lehká, avšak pevná. Pro lonžování koně můžeme použít i dvě lonže. Kůň se nasedlá, třmenové řemeny se třmeny se spustí. Pohybujeme-li koně např. na levou ruku, pak levá lonž vede od kroužku udidla levým třmenem do ruky cvičitele a pravá lonž od kroužku udidla pravým třmenem pod zádí koně do ruky cvičitele. Takto lze na koně působit obdobně jako otěžemi. Správné lonžování je větším uměním než jízda v sedle.
Voltižní obřišník
Voltižní obřišník je určen pro sportovní a rekreační voltižování nebo pro hipoterapii. Je konstruován obdobně jako obřišník jízdárenský, je však pevnější
Obr. 73: Výcvik v zápřeži - pro mladé koně se používá různých druhů saní. Je zde možné regulovat váhu taženého nákladu. 102
a jednodílný. Horní část obřišníku je obšita silnou kůží a opatřena madly. Pod obřišníkem musí být kůň nastrojen dečkou, která splňuje rozměrové parametry dle Pravidel České jezdecké federace.
Výstroj mladých koní pro výcvik pod sedlem
Pro výcvik mladých koní používáme ohlávku s obnoskem, uzdečku, lonž, jízdárenský obřišník, školní sedlo, kladiny, kavalety, jednoduché překážky atd.
Postroje pro výcvik mladých koní v tahu
K výcviku mladých koní v tahu slouží: uzdečka, ohlávka s obnoskem, 2 lonže, 2 vodítka 2,5 m dlouhá a poprsní postroj. Na poprsní postroj si kůň snadněji zvykne než na chomoutový či chomoutkový a lépe se strojí. V případě potíží lze součástky poprsního postroje rychleji rozepnout. Zpočátku strojíme koně poprsním postrojem bez podocasníku. Při „otahování“ před prvním zapřažením do klády a pak do vozu se do ok postraňků navléknou vodítka. Kláda k otahování je dřevěná, asi 100 kg těžká, vpředu opatřená hákem, do kterého se zavěsí rozporka. Koně zpočátku vedou dva pomocní-
Obr. 74: Výcvik v zápřeži - tzv. sáňkování s mladými koňmi - jeden z nich je učitel, druhý žák (hřebčín Avanches) 103
ci pomocí vodítek zapnutých do kroužků udidla. Někdy se na otahování používají i staré pneumatiky, které jsou daleko lehčí (výhodou je snadnější manipulace, nevýhodou právě ona lehkost). Ve specializovaných chovatelských podnicích jsou k dispozici tzv. sáňky, které odpovídají i bezpečnostním požadavkům.
Kočáry, povozy a jejich vybavení
Rekreační či soutěžní zapřahání v posledních desetiletích zažívá opětný rozkvět a v zahraničí existuje řada kvalitních firem, které prodávají sériově vyráběné kočáry. Pro výcvik mladého koně jsou vhodné tréninkové kočáry, kočáry maratonové nebo různé typy valníků. V současné době jsou převážně používány továrně vyráběné valníky, jejichž vybavení splňuje předpisy o bezpečnosti práce. Potahový vůz pozůstává z přední části (předku), zadní části (zadku), korby nebo žebřin a brzd. K předku vozu patří oj, která může být vyjímatelná, přední náprava, přední kola, ojová ramena a vozové váhy. Oj má na konci horní a dolní kování zajištěné objímkou. Na horním kování je výčnělek zvaný formánek, který zabraňuje vysmeknutí ok náojních řetězů. Na dolním kování je výčnělek zvaný kačírek, o který se při zadržování vozu opírá náojní kruh. Oj může mít na konci přikován hák na zavěšení važiště pro další pár koní. Na opačném konci je oj seříznuta do klínu a má otvor pro zasunutí ojového svorníku. Korba nebo žebřiny mají podlahový nosič, řetězové spínáky, podnož a 4 lišně. Ojová ramena jsou zakončena okovanou podjíždkou. Na nápravě jsou nasazena kola, která jsou zpravidla zajištěna nápravovým kloboučkem, lounkem a zákolníkem. Vozové váhy sestávají z važiště a rozporek. Rozporky mohou být připojeny k važišti trvale nebo jsou snímatelné. Na obou koncích mají kovové objímky se zápřežnými kroužky nebo roubíky. Zadní část vozu má opět nápravu s nápravovými kloboučky, kola, rozvorová ramena a rozvoru, která spojuje přední a zadní část vozu. 104
Ruční brzda sestává z brzdového vřetene, brzdového táhla, brzdové páky, brzdového trámce a dřevěných nebo kovových brzdových špalíků. Nožní brzda je spojena kovovými lanky s brzdovými destičkami, které při brždění doléhají na kotoučové brzdy.
Výcvikový vůz
Výcvikový vůz je zvlášť konstruovaný pro zaučování koní v tahu. Sedadlo jezdce spřežení je vysoko, aby nemohl být jezdec zasažen při vyhození koně pánevními končetinami. Aby se kůň nedostal zadními končetinami za rozporku, je zavěšena rovněž vysoko. Zadní část vozu je těsně nad nápravou, aby bylo možno na vůz lehce vyskočit a seskočit i při jeho pohybu. Někdy je tento typ vozu nahrazován universálním tréninkovým kočárem pro koně připravované do soutěží spřežení.
Obr. 75: Výcvik v zápřeži - pro výuku se po sáňkování používá jednoduchých tréninkových povozů ve stylu maratonových kočárů, zde např. od firmy Kühnle 105
Obr. 76: Uzdečka 106
15. Zařízení a pomůcky pro jízdu na koni Uzdění koní
Podle účelu rozeznáváme: a) uzdečky (uzdečkové ohlávky s jedním udidlem a jedněmi otěžemi) b) uzdy, tzv. plné nebo anglické uzdění s dvěma udidly (stihlovým a pákovým) a dvěma otěžemi c) hackamore, bez udidla, s jednou nebo dvěma otěžemi. d) další typy uzdění
Uzdečka
je používána při výcviku mladých koní, ve skokových soutěžích, v drezurních soutěžích do stupně obtížnosti L, v soutěžích všestranné způsobilosti, v rovinných, překážkových a klusáckých dostizích. Součástky uzdečky: nátylník, podhrdelník, čelenka, dvě lícnice, nánosník, udidlo a otěže. 1. 1) nátylník 2) podhrdelník 3. 3) čelenka 4) lícnice 5) nánosník
5.
4. 2.
107
Nánosník je buď samostatný nebo je veden vsuvkami na spodních dílech lícnic. Samostatný nánosník je upevněn na dvou řemíncích, které probíhají souběžně s nátylníkem a lícnicemi. Nánosník může být dvoudílný, přičemž zadní část spojená s přední částí kroužky má zápinku a zápřezku, kterými se zapíná pod udidlem. Ve skokovém ježdění je používán podepínací nánosník, zvaný hannoverský, nebo nánosník zkřížený na nosní kosti koně, nazývaný mexický a další. Lícnice mohou být se zápinkami a zápřezkami. Uzdečka pro překážkové dostihy může mít nákrční řemínek, který je provléknut dvojitou průvlečkou na nátylníku. Nákrční řemínek omezuje možnost stáhnutí uzdečky z hlavy koně při pádu jezdce nebo koně. U dostihových koní s citlivými dásněmi se používá gumová vidlice upevněná na nátylníku uzdečky. Ramena vidlice jsou provlečena kroužky udidla.
2.
3. 1.
Obr. 77: Dvoje lícnice – jedny vedou ke kroužkům udidla (1.), druhé k nánosníku (2.) a podbradní řemínek (3.) 108
Udidla uzdečky mohou být různého tvaru: jednokroužkové s lomeným udítkem, lomené udidlo s olivami, lomené udidlo s roubíky, vzpřimovací udidlo, nelomené, gumové udidlo uvnitř s řetízkem, pelhem s pevnými hýbly, pelhem s pohyblivými hýbly, pákové udidlo s ohbím pro jazyk. Otěže uzdečky jsou kožené, popruhové, pogumované nebo plátěné. Mohou být obšity plátnem s objímkami nebo speciální drsnou gumou, aby neklouzaly v ruce jezdce. Konce otěže jsou sepnuty zápřezkou a zápinkou. Otěže se zapínají do kroužků udidla. Udidla: jednokroužkové s lomeným udítkem, lomené udidlo s olivami, lomené udidlo s roubíky, vzpřimovací udidlo, gumové udidlo, pelhem s pevnými hýbly, pelhem s pohyblivými hýbly, pákové udidlo. Přizpůsobení uzdečky Čelenka má být tak dlouhá, aby nátylník nedřel uši koně. Mezi podhrdelník a hrdlo koně je možno volně vsunout pěst. Při lehce napnutých otěžích ne-
Obr. 78: Kroužek olivového udidla – pro koně je lepší než běžné kroužkové udidlo, protože neskřípe koním koutky huby 109
mají lícnice odstupovat od hlavy koně více než na tloušťku ukazováčku. Nánosník má spočívat na nosní kosti, aby nebránil koni v dýchání. U dvojitého nánosníku je podbradní řemínek utažen jen tak, aby bylo možno pod něj vložit dva prsty. K úpravě uzdečky slouží zápinky a zápřezky. Zápinky lícnic, podhrdelníku a nánosníku musí být zasunuty do pevných vsuvek a pohyblivých posuvek. Přizpůsobení udidla: Udítko má odpovídat šířce huby koně. Přiléhá lehce ke koutkům huby (tvoří asi 1-2 lehké záhyby v kůži). Nepoužíváme udidlo s tenkým udítkem, poněvadž působí bolestivě na dáseň koně. Je lepší používat k udítku spíše než kroužky olivy, které by neměly koně skřípat v koutcích huby. Někdy se kroužková udidla doplňují gumovými kroužky, které zabraňují skřípnutí koutků.
Uzda
Takzvané plné nebo anglické uzdění slouží k drezurním účelům. Má stejné součástky jako uzdečka, avšak dvoje lícnice. Do předních kratších lícnic je zapnuto udidlo pákové a do zadních udidlo stihlové.
Obr. 79: Jedenkrát lomené udidlo 110
Obr. 80: Uzda 111
Pákové udidlo má udítko s ohbím pro jazyk koně a po stranách dvouramenná hýbla. Horní rameno hýbla je rovné a rozšířené v oko, do kterého jsou zapnuty lícnice. Oka mají háčky pro zapnutí podbradního řetízku. Dolní rameno hýbla je rovné nebo ve tvaru obráceného S. Na spodní části dolního hýbla jsou pohyblivé kroužky k zapnutí pákových otěží. Dolní ramena hýbla mohou mít malé rámečky pro spojovací řemínek, který brání koni chytat hýbla pyskem. Otěže pákové jsou spojeny a opatřeny posuvkou pro zkrácení otěží a položení na krk koně při vedení koně jen stihlovou otěží. Ta je stejná jako u uzdečky spojená zápinkou a zápřezkou. Přizpůsobení uzdy je shodné s přizpůsobením uzdečky. Přizpůsobení pákového udidla Šířka má odpovídat šířce huby koně. Široké udítko se posouvá a podbradní řetízek špatně přiléhá. Je-li udítko úzké, zraňuje koně. Udítko má ležet v bezzubé části dásní, u hřebců a valachů nad špičáky. Podbradní řetízek je o polovinu delší než udítko. Zavěsí se do háčku pravého hýbla a vytáčí tak, aby ležel plochou na zábradku koně. Přebytečné články řetízku se rozdělí na obě strany. Aby řetízek nepůsobil příliš silně, obšívá se koženým chránítkem (1) nánosník (2) páková lícnice (3) stihlová lícnice (4) stihlová otěž (5) páková otěž (6) stihlo (7) páka (8) podbradní řetízek
112
nebo opatří gumovou trubičkou, případně plstěnou nebo koženou podložkou. Při volných otěžích mohou být pod podbradní řetízek vsunuty dva prsty. Při mírně napjatých otěžích má být řetízek tak dlouhý, aby spodní ramena hýbel svírala s osou huby koně 40 až 50°. Je-li tento úhel menší, je uzdění ostré, je-li větší, je měkké, propadající.
Pelhem
Pelhem slouží k vedení těžko ovladatelných, tvrdohubých koní. Je kombinací uzdečky a uzdy. Udítko pelhemového udidla je lomené nebo rovné s pevnými nebo otáčivými hýbly. Horní ramena hýbel mají háčky pro podbradní řetízek. Do udidla lze zapnout dvě otěže (stihlovou a pákovou), případně oba kroužky udidla spojit koženým poutkem, do kterého připneme jen jednu otěž. Pro jezdce je pak vedení koně jednodušší.
Hackamore
Hackamore slouží k vedení koní velmi citlivých na dásně. Lícnice uzdečky končí pevným nánosníkem s hýbly, do kterých lze zapnout jednu nebo dvě otěže. Toto uzdění se používá ve skokových soutěžích. Jezdec vede koně s přilnutím na nos. Hackamore je v podstatě uzdečka bez udidla.
Obr. 81: Různé typy pákových udidel 113
Sedla
Rozeznáváme sedla školní, drezurní skoková, pro soutěže všestrannosti, dostihová pro rovinné dostihy, dostihová pro překážkové dostihy. Od těchto sedel se výrazně liší sedlo kozlíkové, drezúrní sedlo pro vysokou školu španělskou, sedlo westernové, pikadorské a dámské. Rozdíly jsou patrny v kostře sedla, velikosti a umístění bočnic s kolenními opěrami, tvarech, velikosti a hmotnosti. Kostra sedla je základní součástí. Je vyrobena z bukového dřeva, ze železa, lehkého kovu nebo z laminátu a zpevněna plátnem namočeným v klihu. Přední i zadní část kostry, tzv. přední a zadní rozsocha, bývá někdy zpevněna ocelovými oblouky. Přední rozsocha je vyklenuta, tvoří sedlovou komoru, která má zabránit, aby sedlo neleželo na kohoutku koně. Na předních ramenech rozsochy je upevněn závěs („zámek“) pro třmenové řemeny. Ke kostře sedla jsou připevněny dvě až tři zápinky pro podbřišník.
4.
1. 5.
3.
2.
(1) kostra, posedlí (2) bočnice s kolenními opěrkami (3) kolení opěrky (4) k rycí křídla kryjící závěsy („zámky“) pro třmenové řemeny, zápinky pro podbřišník s podložkami (5) sedlový polštář
Bočnice s kolenními opěrami jsou zhotoveny z vepřovice a podloženy lehčí hlazenicovou kůží. Ke kostře sedla jsou připevněny hřebíky a šroubky. Kolenní opěry jsou přiměřeně vycpány a mohou být našity na spodní část bočnic. Sedlový polštář umožňuje přilnutí sedla k hřbetu koně. Je sešit ze dvou dílů a upraven tak, aby mezi páteří koně a sedlem vznikla vzduchová komora, jejímž účelem je chránit páteř koně od přímého tlaku a umožnit větrání. 114
Školní sedlo slouží pro jezdecký výcvik, pro turistické ježdění a k výcviku mladých koní (remont). Je vyrobeno z vepřovicové kůže. Hmotnost sedla je 4 až 6 kg. Podložka pod sedlo je vyrobena z různého textilního materiálu a je vykrojena do obdélníku či do tvaru sedla. K sedlu je připevněna dvěma oky, kterými se provléknou zápinky pro podbřišník. Před zapnutím a utažením podbřišníku musí být podložka dobře upravena zvláště u přední rozsochy tak, aby bylo zabráněno opaření nebo otlačení koně na kohoutku. Drezurní sedlo Je konstruováno stejně jako sedlo školní. Bočnice jsou však v přední části téměř svislé a nemají kolenní opěry. Průměrná hmotnost sedla je 5 až 7 kg. Sedlo pro skokové soutěže Musí co nejvíce přilnout k hřbetu koně. Přední část kostry (přední rozsocha) je hluboce zpět vykrojena, aby byl vyloučen dotek sedla na kohoutek koně. Zadní
Obr. 82: Sedlo by vždy mělo mít vytažené třmeny ke třmenovým zámkům 115
část sedla (posedlí) je poměrně zvýšena, aby jezdec seděl co nejblíže k přední rozsoše a kohoutku koně. Bočnice jsou jsou vysunuty více vpřed než u sedla školního a v přední části zhotoveny z jelenice. Kolenní opěry jsou zpravidla na bočnicích nebo pod bočnicemi a jsou větší než u školního sedla. Průměrná hmotnost sedla je 5 až 6 kg. U řady sedel jsou opěry i za kolenem jezdce. Dostihové sedlo pro rovinové dostihy Je lehké, kostru má z umělé hmoty. Je vyrobeno z tenké vepřovicové, jelení i dančí kůže. Sedlo má malé, daleko kupředu vysunuté bočnice bez kolenních opěr a velmi dlouhé posedlí. Toto posedlí, výrazně delší než u jiných sedel, umožňuje jezdci vyjetí koně v cílové rovince sedem. Dostihové sedlo je zajištěno podbřišníkem a obřišníkem. K vyrovnání hmotnosti jezdce, který je i se sedlem lehčí, než stanovují propozice dostihu, se pod sedlo dává kožená dečka (nesprávně nazývaní blajdeka) s kapsami pro olověná závaží. Hmotnost sedla je 0,3 až 3 kg.
Obr. 83: Historické dostihové sedlo s blajdečkou 116
Dostihové sedlo pro překážkové dostihy Je podobné sedlu pro rovinné dostihy, je však pevnější konstrukce, bočnice jsou větší a opatřeny jsou kolenními opěrami. Sedlo je zajištěno podbřišníkem i obřišníkem. Hmotnost sedla je 2,5 až 4 kg. Pod dostihová sedla se vkládá plátěná potní dečka (nesprávně nazývaná švicdeka), která má v dostihu číslo, označující startovní číslo koně. Sedlo pro vysokou španělskou Sedlo pro akademické nebo také barokní ježdění má mělké posedlí a bočnice ve tvaru nepravidelného obdélníku. Za přední rozsochou i na zadní rozsoše má kožené válce, které pomáhají k zajištění sedu jezdce při cvicích nad zemí. Sedlo westernové Je konstruováno tak, že jezdec je kostrou sedla oddálen od přímého působení na hřbet koně. Přední rozsocha vyúsťuje v hrušku. Posedlí je hluboké a krátké, které jezdci dovoluje jen „vidlicovitý“ sed s dlouhými třmeny a vzpřímeným trupem. Pod sedlo se podkládá silnější podložka z přírodních materiálů často pestrých barev. Hmotnost sedla je 8 až 9 kg.
Obr. 84: Sedlo pro vysokou školu 117
Dámské sedlo Je zhotoveno pro sed bokem (postranní sed). U přední rozsochy jsou dva dřevěné ohnuté výčnělky (rohy), které jsou obaleny ovčí vlnou a obšity kůží. Horní z výčnělků je pevná opora pro pravou nohu jezdkyně, o druhý výčnělek se opírá její levá noha. Sedlo má jen levý třmenový řemen a třmen. Hmotnost sedla je 10 až 15 kg.
Příslušenství sedla
Třmenové řemeny Jsou kožené nebo popruhové, pošité kůží. Průměrná délka třmenových řemenů je 150 cm. Pro školní ježdění si jezdec přizpůsobí délku třmenu tak, aby vzdálenost měřená od třmenových „zámků“ ke konci třmenu odpovídala délce jezdcovy paže se zavřenou pěstí. Oba třmenové řemeny musí být stejně dlouhé. Třmeny Třmeny mají třmenové oblouky a můstek. Vyrobeny jsou z nerezavějící ocely, z ocely poniklované nebo pochromované, případně z aluminia. Pro vý-
Obr. 85: Dámské sedlo má pouze jeden třmen 118
Obr. 86: Třmenový oblouk a třmenový můstek 119
Obr. 87: Bezpečnostní třmen 120
cvik jezdců a koní se z bezpečnostních důvodů používají vždy větší třmeny. K bezpečnosti jezdců patří i třmeny pojistné, které se při pádu jezdce, jemuž zůstala noha ve třmenu, otevřou. U dámských sedel bývají pojistné třmeny s dvěma oblouky, z nichž spodní menší a pojišťovací se při potřebě otočí. Dostihově třmeny jsou lehké a často ve tvaru kruhu. Jejich šířka odpovídá šířce boty jezdce. Podbřišník Podbřišník slouží ke spolehlivému upevnění sedla na hřbetě koně. Zapíná se zápřezkami do zápinek sedla. Rozeznáváme podbřišník: kožený, nylonový, popruhový, provázkový a další. Kožený podbřišník bývá okolo 8-10 cm široký a 80-130 cm dlouhý (podle délky upínacích řemenů), konopný popruhový bývá 12 cm široký a 120 cm dlouhý se třemi zápřezkami; dvojitý podbřišník popruhový, jehož spodní širší díl zapínáme do vnějších zápinek sedla a vnější, užší se provlékne poutky spodního podbřišníku a zapne do střed-
Obr. 88: Podbřišník přehozený přes sedlo 121
ních zápinek sedla. Dále rozlišujeme kožený výřezový podbřišník se dvěma zápřezkami, kožený hladký se dvěma zápřezkami, provázkový (šňůrkový) se třemi zápřezkami, pružný podbřišník z polyesterénu a nylonu. Přizpůsobení podbřišníku: po dotažení lze mezi podbřišník a tělo koně vsunout čtyři prsty. Poprsník Je vyroben zpravidla z kůže a tvoří ho řemeny, které mají zabránit posunutí sedla dozadu. Je připjat řemínky se zápřezkami a zápinkami do rámečků pod krycími křídly sedla. Skládá se z náhřivníku, dvou náhrudníků a podhrudníku. Popínací smyčka podhrudníku se navléká na podbřišník. Má-li sedlo dva podbřišníky, nasune se smyčka podhrudníku na vnější, užší podbřišník. Přizpůsobení poprsníku: mezi hrudník koně v místech prsního důlku a poprsník lze volně vložit pěst ruky.
Obr. 89: Součástí výstroje je martingal. Na otěžích by nikdy neměly chybět zarážky kroužků martingalových vidlic. 122
Náprsník Slouží k zamezení posunu sedla sportovních a dostihových koní. Skládá se z tenkého náhřivníku a širokého náprsníku, který je popínacími smyčkami zapnut do podbřišníku obdobně jako je tomu u poprsníku, avšak těsně pod zápinkami sedla. Náprsník může být kožený nebo popruhový a bývá obšit nebo podložen beránčí kůží. Přizpůsobení náprsníku: mezi hruď koně a náprsník lze volně vložit pěst ruky. Martingal Zabraňuje koni nepředvídané zvednutí krku a hlavy a tím možnost zranění jezdce v obličeji. Martingal se skládá z nákrčníku, z vidlice s kroužky pro otěže a podhrudníku s popínací smyčkou pro navléknutí na podbřišník. Pevný martingal se liší od normálního martingalu tím, že podhrudník tvoří jeden řemen, který je zapnut do nánosníku nebo udidel uzdečkové ohlávky. U uzdeček se zapínacími otěžemi do kroužků udidel musí mít otěže posuvné kožené narážky, které nedovolí zachycení kroužků martingalu za přezky otěží. Přizpůsobení martingalu: po natažení vzhůru mají být kroužky martingalu nad zevními hrboly kyčelními. Martingal je nesprávně přizpůsoben, jestliže při vedení koně jsou otěže tahem kroužků martingalu lomeny. Pomocné otěže Tyto otěže jsou v rukou nezkušených jezdců nebo cvičitelů nebezpečnou zbraní. Rozeznáváme: • průběžnou otěž (průběžný martingal), který je zhotoven tak, že vidlice pod • hrudníku pokračují otěžemi, které procházejí kroužky udidla do ruky jezdce průvlečné otěže, které jsou nasunuty smyčkou na podbřišník pod bočnicemi sedla a vedou kroužky udidla do ruky jezdce; chambon (šambon), který je používán při výcviku na lonži. Nátylník uzdečky je opatřen nášivkami a kroužky. Otěž je vedena od kroužků udidla kroužky na nášivkách nátylníku a popínací smyčkou podhrudníku je nasunuta na obřišník s obřišníkovou poduškou nebo podbřišník sedla; 123
Pomůcky pro pobízení koní
Lonžovací bič K pobízení koní slouží lonžovací bič, bič kočárový rovný, bič kočárový obloukový, bič pro čtyřspřeží a vícespřeží, klusácký bič, lovecký bič, jezdecký nebo dostihový bičík a ostruhy. Lonžovací bič slouží cvičiteli při výcviku koní. Laminátová násadka je ukončena nápletem pro upevnění šlahounku. Bič je asi 220 cm vysoký a šlahounek 3 až 4 m dlouhý. Kočárový bič Kočárový bič rovný se používá u poprsních postrojů. Délka biče je 180 cm. Rukověť má obšitou kůží nebo koženkou a rákosovou či laminátovou násadku potaženou konopným nebo umělohmotným pletivem. Na konci biče je očko k upevnění šlahounku, který je asi 160 cm dlouhý. Kočárový bič obloukový přináleží k zápřeži koní nastrojených chomoutovým anglickým postrojem. Má násadu z trnkového dřeva upravenou obdobně jako je tomu u biče rovného. Konec násady je prodloužen pružnou kosticí
Obr. 90: Špička biče směřuje na vnitřní kyčel koně. Bič je držen mírně nad vodorovnou polohou. 124
a pletenými koženými pramínky, takže se ohýbá v oblouku. Obloukový bič se věší obloukem na kolečko s rýhou připevněné na zdi a šlahounek se zatíží lehkým závažím Bič pro čtyřspřeží a vícespřeží Je u koní nastrojených poprsním postrojem rovný, u chomoutových a chomoutkových postrojů obloukový. Bičiště je 180 cm vysoké a šlahoun 3,5 až 4,5 m dlouhý. Klusácký bič Je používán v klusáckých dostizích v sulkách nebo longschaftu. Je vyroben jako kočárový bič rovný. Nesmí být delší než 135 cm a je-li opatřen šlahounkem, což je dovoleno, nesmí být šlahounek delší než 8 cm. Lovecký bič Má 70 cm dlouhou násadku prodlouženou 3 až 4 m dlouhým šlahounkem pleteným z praménků kůže. Zakončen je třásněmi z lněného provázku. Ná-
Obr. 91: Jezdecké bičíky držíme vždy ve vnitřní ruce a při změnách směru si je přendaváme do druhé ruky 125
sadka biče má zobec z kovu nebo rohoviny (k otvírání vrátek ze sedla). Aby násadka bičů zůstala rovná, nemá se bič stavět ke stěně, ale zavěšovat. Jezdecký bičík Bývá vyroben nejčastěji z laminátu, někdy ještě z rákosu nebo kostice. Je opletený umělohmotným vláknem nebo konopím a zakončen dvojitou nebo jednoduchou koženou klapkou. Jezdecký bičík nesmí být delší než 75 cm, drezúrní bičík bývá až 140 cm dlouhý. Může být opatřen poutkem. Použití a délka bičíků při jezdeckých závodech podléhá aktuálním pravidlům ČJF. Dostihový bičík Je zhotoven obdobně jako bičík jezdecký. Nesmí být delší než 70 cm. Drát uvnitř bičíku je nepřípustný. Bičík končí jednoduchou koženou klapkou, před kterou jsou u některých bičíků kožené krátké třásně, které při „ukazování“ bičíku koni sviští. Bičík nemá poutko na ruku jezdce. Dostihový bičík pro dvouleté koně je jen 40 cm dlouhý. Rovněž používání dostihového bičíku podléhá pravidlům JC ČR. Ostruhy Ostruhy mohou být přezkové nebo provlékací, tupé nebo kolečkové. Kolečka ostruh nesmí být ostrá, aby nezraňovala koně. Ostruhy jsou vyráběny z argentanu, který nerezaví. Absolventi Cadre Noir, francouzské jezdecké školy, mají právo nosit ostruhy pozlacené.
126
Otázky: 1. Popište prostředí a pomůcky při připouštění. 2. Vysvětlete současné způsoby označování koní a jejich identifikace. 3. Popište rozdíl mezi stájovou ohlávkou a ohlávkou s obnoskem. 4. Popište pomůcky pro výcvik koní na lonži. 5. Vyjmenujte součásti uzdečky a jejich úpravy. 6. Vyjmenujte součásti uzdy a jejich přizpůsobení. 7. Jaká sedla rozeznáváme, jaké mají součásti a čím se jednotlivá sedla liší. 8. Uveďte rozdíly mezi kočárem pro drezuru a maratonovým kočárem. 9. Vyjmenujte příslušenství sedla a popište jejich úpravy. 10. Vyjmenujte pomůcky pro pobídky koně.
127
Obr. 92: Vhodnou ochranou koně při ježdění jsou například kamaše 128
16. Ochranné pomůcky Bandáže a bandážování
Šlachový aparát končetin koně je poměrně slabě prokrven a přitom nejvíce namáhán. Proto dochází k různým onemocněním, jako zánětu šlach, okostice, onemocnění šlachových pouzder, kloubů apod. Preventivně nebo k regeneraci namáhaných či mírně poškozených končetin se používají suché, teplé nebo studené zábaly, které se upevňují bandážemi. Obinadla jsou vlněná, bavlněná, lněná, elastická o šířce 7, 10 a 12 cm a délce 160 až 300 cm. Před bandážováním je nutno končetinu dobře očistit (omytím nebo sprchováním) a srst uhladit tak, aby dobře přiléhala. Suché zábaly slouží jako preventivní bandážování, které omezuje možnost zranění šlach a spěnkového kloubu. Na čistou končetinu se přiloží vatovaný nebo bavlněný čtverec a ovine se bandáží nebo se bandáž přikládá rovnou na končetinu. Ovinutí nesmí být příliš pevné, aby nebránilo oběhu krve. Teplé zábaly rozšiřují cévy, takže šlachy, spěnky i kopyta jsou lépe prokrvovány. K teplým zábalům použijeme flanelovou vatovanou látku a teplé široké bandáže. Končetiny bandážujeme na sucho nebo s použitím fluidů. Látku lehce vetřeme vatou po i proti srsti a končetinu zabandážujeme. Bandáže ponecháme na končetinách koně po celý den i noc. Před ježděním bandáže a zábal odstraníme a případně končetinu omyjeme. Zapařovací zábaly aplikujeme s neprodyšnou vložkou (např. igelitem), kterou ovineme teplou bandáží. Zapařovací obklady přikládáme jen na doporučení veterinárního lékaře. Chladivé zábaly zužují cévy končetin a zabraňují překrvení při akutních zánětech. K upevnění studených zábalů použijeme tenkou elastickou bandáž. Studené zábaly vždy asi po dvou hodinách obnovujeme. Studené zábaly dobře nahradí speciálně konstruovaná rourka volně obepínající končetinu. Otvory v rource nepřetržitě proudí chladná voda. 129
Kamaše
Kamaše slouží k ochraně končetin koně před vlivy vnějšího prostředí. Rozeznáváme chránítka holenní (metacarpu), spěnek a kloubu spěnkového. Kamaše plní ochranu spodních částí končetiny. Jsou vyráběna z různých materiálů – kožená, umělohmotná, kombinovaná. Upínání je většinou na suché zipy, někdy ještě na zápinky a zápřezky. Veškeré zapínání má směřovat směrem dozadu. Kamaše utahujeme tak, abychom nezabraňovali v proudění krvea na druhou stranu musíme dbát přiměřeného dotažení, aby se koni kamaše neuvolnily.
Chránič ocasu
Chránič ocasu se používá hlavně při transportech koní. Slouží k tomu látkový chránič v podobě široké manžety, který se zapíná na suché zipy. Někdy bývá spojen řemínkem či delší tkanicí s obřišníkem, aby po celou dobu přepravy dobře držel.
Obr. 93: Zápinky kamaší nesmí být dotaženy příliš těsně nebo naopak volně, aby se dokonce neuvolnily, nespadly a kůň si na ně nešlápl 130
Zvony
Zvony chrání spěnku, korunku a patky. Bývají gumové nebo umělohmotné. Nejvíce je využívají jezdci pro koně ve všestrannosti, ve skokových soutěžích a při dostizích a to jak při tréninku tak v soutěžích. Používány jsou i při přepravě koní.
Přikrývky na koně
Existuje široká paleta v nabídce a použití přikrývek na koně. V letních měsících jsou užitečné síťované přikrývky, které chrání koně před obtížným hmyzem. Lehké letní přikrývky zachycují prach z okolí a přinášejí koni „pocit klidu“. Odpocovací přikrývky jsou vhodné k použití ihned po práci v tréninku či na závodech.
Obr. 94: Pro praní přikrývek, deček a dalšího materiálu pro koně byly vyrobeny obří pračky, které ušetří mnoho ruční práce 131
V zimním období můžeme použít na koně různě teplé deky, od lehčích až po velmi teplé, připomínající svou kvalitou prošívané zimní deky či spací pytle. Přikrývka s náprsními díly je střižena podle tvaru hřbetu koně, její přední část obepíná prsa koně, kde jsou náprsní díly spojeny pomocí zápinek a zápřezek a další uchycení přikrývky prochází mezi zadními končetinami koně. Pro větší jistotu spočinutí přikrývky na koni ji zajišťujeme obřišníkem a obřišníkovou podložkou. Maska na koně bývá součástí přikrývky s náprsními díly, ke které je připnuta zápinkou a zápřezkou přibližně v polovině lopatky. Otvory pro oči a uši koně musí přesně odpovídat. Chrániče uší mají být opatřeny otvory, aby kůň dobře slyšel. Lehčí forma „masky“ se používá hlavně v letním období, kdy jsou koně ještě lépe chráněni proti hmyzu. Přikrývek používáme po tréninku nebo po závodu, aby kůň rychle nevychladl a prokrvení svalstva vyvolané prací zůstalo co nejdéle. Tím dojde k odplavení mezisplodin a k urychlení odstranění únavy po svalové práci. Chránit musíme především velmi citlivou část beder. K tomu slouží malá bedrová přikrývka
Obr. 95: Podsedlové dečky v různém barevném a materiálovém provedení 132
vložená pod sedlo. Koně s bedrovou přikrývkou mohou pracovat. Přikrývka je velmi vhodná při tréninku ročků a dvouletých koní v zimním období. Kromě přikrývek na koně používáme také podsedlové dečky. Dnes jich je pestrý výběr – od jednoduchých bavlněných po různě zdobené, vyšívané, z kombinovaných materiálů či s gelovými dečkami uvnitř.
Omezující zařízení Košík pro koně
Omezuje přístup koně ke krmivu (například při kolice), zamezuje také kousání koní. Bývá vyroben z kůže nebo nylonu.
Kožená zástěra (slintáček)
Připevňuje se na zadní část nánosníku stájové ohlávky. Zabraňuje koni nasazování zubů při klkání.
Fajfka
Slouží k větší poslušnosti koně při řadě zákroků (veterinárních, reprodukčních…). Jedná se krátký řemínek či spletený provázek, který má oba konce provlečené na konci krátké dřevěné tyče. Řemínkem je v případě nezbytnosti svírán horní pysk koně.
Obr. 96: Košík pro koně 133
Obr. 97: Kování koně 134
17. Druhy podkov Podkovy chrání rohovinu kopyta před opotřebením. Jsou různého tvaru, velikosti a hmotnosti. Podkova má přední část a dvě ramena. Zpravidla však u podkovy rozeznáváme část přední, dvě části postranní, část patkovou, horní a spodní plochu. Horní plochou přiléhá podkova ke kopytu, a proto musí být rovná. U podkov pro hrudní končetiny je uprostřed přední části vykován poloměsíček, tzv. čepička nebo čapka. U podkov pro pánevní končetiny jsou vykovány dvě čapky po stranách podkovy. Spodní plocha podkovy má při vnějším okraji rýhu s otvory pro podkováky. Správně zhotovená rýha probíhá blíže vnějšího obvodu podkovy tak, aby po přiložení podkovy na kopyto probíhala souběžně s bílou čarou. Je to asi 5 mm široký pruh nepigmentované rohoviny mezi rohovým chodidlem a chodidlovým okrajem rohové stěny. Počet otvorů pro podkováky se řídí velikostí a druhem podkovy. Malé lehké podkovy mají 4 otvory, velké až 10. Mezi nejčastěji používané podkovy patří: pantoflice jednoduché, pantoflice těžké, podkovy s vykovanými nebo šroubovými ozuby a podkovy s hmatcem.
1. 2.
4. 2.
3.
5.
5.
(1) tělo (2) ramena (3) rýha
(4) čapka (5) dírka pro podkovák 135
Pantoflice
Pantoflice je podkova o tloušťce 5 až 10 mm, což umožňuje, aby rohový střel byl při pohybu koně ve styku se zemí. Poněvadž je pantoflice současně široká, má kopyto podkované pantoflicí větší oporu na zemi. Pantoflice je bez ozubů a hmatce. Pantoflicemi jsou podkováni rovinní dostihoví koně, koně sportovní a kočároví. Podle Dostihového řádu musí být všichni koně, kteří se zúčastní dostihů a jsou okováni, podkováni pantoflicí bez ozubů na kterémkoliv místě podkovy. V zemích s rozvinutým dostihovým sportem se koním železné podkovy snímají a nahrazují lehkými aluminiovými, případně podkovami vyrobenými z jiné směsi lehkých kovů. Poněvadž se tyto lehké podkovy rychle opotřebují, je kůň den po dostihu opět překován normálními podkovami. Pantoflice je z hlediska fyziologie kopyta nejvhodnější podkovou pro koně pracující v rychlém tempu. Aby byla opěrná plocha pantoflice co největší, jsou v poslední době pantoflice zhotovovány tak, aby jejich postranní část pokračovala ve sklonu rohového pouzdra kopyta. Pantoflice jsou také vyráběné z tvrdé umělé hmoty (např. polyuretanu, nylonu apod.), která je dobře formovatelná. Současně je používáno vhodné lepidlo na lepení podkov na kopyta koní.
Obr. 98: Různé druhy podkov 136
Těžká pantoflice
Je podkova rovněž bez ozubů a hmatce, avšak její ramena se dozadu nápadně zesilují. Je používána u tažných koní. U koní pracujících v tahu je nutno zvednout zadní část podkovy, aby nebyla příliš namáhána šlacha hlubokého ohybače prstu. K tomu slouží postupné zesílení patkové části podkovy. Aby podkova neklouzala po zemi, jsou v patkové části vykovány příčné rýhy. Nevýhodou pantoflic je, že se obtížně zhotovují a brzy se opotřebují.
Podkovy s ozuby
Aby se podkova brzy neopotřebovala, je opatřena ozuby. Mohou být vykované (nevyměnitelné) nebo vyměnitelné. Vykované ozuby mají obvykle tvar trojbokého nebo čtyřbokého hranolu. Vyměnitelné ozuby mají závit, který se zašroubuje do otvoru v podkově opatřeným odpovídajícím závitem. Ozuby jsou tupé nebo ostré, zakončené ostrým jehlanem nebo z profilovaného železa ve tvaru H, O, X nebo T. Běžně se používají ozuby tupé, ostré jen na náledí. V tom případě se vnitřní zadní ozuby ponechají tupé. Po návratu do stáje se mají ostré ozuby nahradit tupými, aby nedošlo ke zranění koně. Užije-li se ozubů k zesílení přední části podkovy, mají být ozuby co nejnižší a umístěny co nejdále od sebe, aby stabilita kopyta byla co největší. Podle Dostihového řádu mohou být koně startující ve steeplechase a steeplechase cross-country okováni podkovami s vykovanými tupými ozuby do maximální výšky 10 mm.
Podkovy s hmatcem
Do spodní plochy přední části podkovy je navařen čtyřboký hranol nazývaný hmatec. Jeho velikost se řídí velikostí podkovy. Hmatec musí být tak dlouhý, aby vyplňoval přední část podkovy, a tak vysoký, jak je podkova tlustá. Vysoké a krátké hmatce neposkytují kopytu dostatečnou oporu na zemi. Příliš vysoké hmatce zvětšují hmotnost podkovy a stěžují koni mechaniku pohybu. Podkovami s hmatcem jsou zpravidla podkováni koně pracující v těžkém tahu. Ke speciálně upraveným podkovám patří tzv. strouhavky, stihavky, podkovy s gumovými vložkami a podkovy zámkové. Při podkování strouhavkami se rohová stěna v místě, kde se kůň strouhá, poněkud šikmo zrašpluje. Vnější okraj podkovy se v onom úseku zarovná a vy137
Obr. 99: Kovárna - nezbytnou součástí větších chovatelských a jezdeckých areálů jsou dobře vybavené kovárny, respektive podkovárny 138
kuje šikmo dolů. Nosný okraj kopyta může případně i přesahovat podkovu. Stihavky jsou podkovy, které sahají jen ke hranám patkovým. Na pánevních končetinách je podkova posunuta dozadu, její vnější okraj je vpředu zkován šikmo dozadu a v tomto místě je podkova přesahována nosným okrajem kopyta. Podkova s gumovou vložkou má na zadních ozubech nasazenu pružnou podložku, která ulehčuje koním pohyb na dláždění měst. Kočároví koně, kteří chodí po okolí Staroměstského náměstí, mají pouze takové podkovy. Koně se podkovávají v podkovárně, na elastickém rovném stání. Dostihoví koně a koně příliš nervózní a bojácní lze podkovávat ve stáji, za studena. Po skončení podkování překontroluje podkovář nejdříve na místě případné nedostatky podkování, pak v kroku způsob zatěžování končetin a konečně v klusu případné kulhání, převádění končetin a jejich zatěžování. Ve směrnicích MZe toto ministerstvo stanovilo povinnost odstranění narostlé rohoviny a překování koně podle potřeby po šesti až osmi týdnech. Nedodržování této směrnice se považuje za týrání zvířat a je trestné. Denní prohlídka podkování patří k péči o koně. Všímáme si, zda podkova je dobře připevněna, není-li uvolněna, případně posunuta, a zda nýty podkováků jsou správně zapuštěny ve stěně kopyta. Do kopyt koní vkládáme 24 hodin před kováním jílové vložky, aby rohovina kopyt zvláčněla, stala se snadněji opracovatelnou a umožnila snadnější a korektnější podkování.
Obr. 100: Podkova musí pasovat na kopyto a nikoliv kopyto na podkovu! 139
Obr. 101: Dříve se používaly různé typy elegantních kočárů (v tomto případě coupé) 140
18. Kočáry a postroje Dnes rozlišujeme kočáry hlavně na dvě skupiny – sportovní a historické. Ke sportovním patří kočáry pro maraton (maratonové) a kočáry pro drezuru a překážkovou jízdu (různé typy sportovních faetonů, breaků, gigů apod.) Mezi historické kočáry patří lovecké kočáry nebo vozíky, bryčky, lehké kočárky pro dvě osoby se sedátkem pro podkoního, lehké vozíky pro jednu až tři osoby, dvoukolové cabriolety, čtyřkolové faetony (oba typy vozidel jsou vybaveny sklopnými střechami), dále kolesky se skořepinou zavěšenou na řemenech, landaury se sklápěcí střechou a výsuvnými okénky, breaky, slavnostní kočáry, všeobecně velmi oblíbený kočár typu „Viktoria“ atd. Kočáry pro osobní dopravu mohou být dvoukolá s jednou nápravou, nebo čtyřkolá se dvěma nápravami. Vozidla dvoukolá mají ojky, mezi něž se zapřahá kůň. U kočárů s dvěma nápravami jsou přední kola menší než zadní v poměru asi 8:10. Kola mají zpravidla kovové nebo pryžové obruče a jsou na nápravách zajištěna nápravovým kloboučkem. Přední a zadní část vozu spojuje skořepina se sedadly. Skořepina bývá zavěšena na pérech vozíku. Oj vozu je vyjímatelná. Kování na přední části oje tvoří osmu, kterou se provlékají náojní řemeny. Váhy sestávají z važiště a rozporek. Rozporky jsou k važišti připevněny koženými objímkami. Rozporky mohou být k važišti připevněny trvale nebo mohou být snímatelné.
Postroje
Postroje dělíme na: • Pracovní – chomoutové • Sportovní – poprsní – uherské • Sportovní – chomoutkové – anglické
Chomoutový postroj
Chomoutový tažný postroj se skládá ze součástí k tahu, součástek spojovacích a součástek k zadržování. Součásti k tahu chomout (1) se špičatou stříškou používaný většinou v Čechách, nebo s kulatou stříškou – moravský, chomoutová poduška (2) a pobočnice s postraňky (3). 141
Chomout Tvoří tělo chomoutu a dřevěné kleštiny. Tělo chomoutu je ušito z hovězí nebo vepřové kůže a je vycpáno dlouhou slámou, případně žíněmi nebo mořskou trávou, a je prošito řemínkem. Kleštiny jsou jasanové nebo bukové desky, přizpůsobené tvaru chomoutu. Přibližně v dolní třetině kleštin jsou otvory pro tažné háky, které označují bod tahu. V horní třetině mají kleštiny kroužky pro oprať a vpředu knoflíky pro poutka podušky. Chomouty moravské jsou lehčí a slouží k středně těžkému tahu. Po stranách těla chomoutu jsou připevněny spony. Kleštiny mají ozdobný kovový pás nebo jsou pobity hřeby s ozdobnými hlavičkami. Chomoutová poduška Je zhotovena z lněného plátna, aby sála pot koně. Je vycpána žíněmi s koudelí a prošita třemi řadami stehů. Zadní okraje podušky jsou zesíleny ve válce, které jsou obšity kůží. K chomoutu se poduška připíná postranními zápinkami a jednou spodní zápinkou. Chomoutová poduška má při tahu spočívat na
Obr. 102: Chomoutový postroj 142
svalstvu krku a lopatkách koně. Kohoutek, ramenní klouby a dýchací trubice koně mají být ušetřeny přímému tlaku. Tažný bod se má nacházet v dolní třetině lopatky koně. Chomoutová poduška má být vždy čistá, často vysušována a řádně vycpána, aby chránila koně před odřením a otlačením. Pobočnice Pobočnice jsou zhotoveny z pevné kůže 180 cm dlouhé a 7 cm široké. Na předním konci mají oka se závěskou, kterou se upínají na tažný hák. Na druhé straně pobočnice je zadní oko pro řetízek postraňku, kterým se pobočnice připíná na háčky vah. Pobočnice s postraňky musí být stejně dlouhé, aby při tahu byl rovnoměrně rozložen tlak na obou stranách chomoutu. Na pobočnici je rovněž přidržovací řemínek, který zabraňuje posunutí náhřbetníku a podpínky. Součásti spojovací náhřbetník (4), podpínka (5), příp. nákřižník s podocasníkem
Obr. 103: Pod oběma chomouty je poduška s červeným lemováním 143
Náhřbetník je zhotoven z kůže v délce 150 cm a šířce 8 cm. Má na konci oka, kterými volně probíhají pobočnice. Na vnější straně má náhřbetník velkou ozdobnou přezku pro zapínání náhřbetníku a přizpůsobení jeho délky. Na náhřbetníku bývá přišit řemínek ke svázání a připevnění pobočnic. Podpínka Je řemen probíhající pod hrudí koně. Na konci má zápřezku, kterou se zapíná na zápinku připevněnou k druhé pobočnici. Podpínka musí být vždy dostatečně volná, nejméně tak, aby bylo možno nad ni vsunout sevřenou pěst. Spojovací řemen Spojovací řemen (šlahoun) je dvojitý řemen umístěný vždy na vnější straně postroje. Jedním koncem se připíná na chomoutový kroužek pro šlahoun, zadními konci je připojen na náhřbetníku. Spojovací řemen zadržuje chomout na místě, skloní-li kůň hlavu.
Obr. 104: Chomoutový tažný postroj 144
Součásti k zadržování náprsník (7), náojní zadržovací řetěz (8), případně opěrný řemen Náprsník Je řetěz zapnutý do háků kleštin. Náojní zadržovací řetěz spojuje koně s ojí pomocí náojního kruhu. Náprsník a náojní zadržovací řetěz mají být jen tak dlouhé, aby nebyly pobočnice prověšeny a při brzdění nebo couvání nenarážely rozporky na pánevní končetiny koní. Těžké chomoutové postroje mají v různých zemích řadu tvarů podle místních poměrů a vžitých zvyků. Zásadou je, aby vždy byla zvolena správná velikost chomoutu a správné místo bodu tahu. Linie tahu, tj. spojnice od bodu
Obr. 105: Pětispřeží chladnokrevných koní (Titanen der Rennbahn Brück) 145
tahu k zápřežné osmě, má svírat s vodorovnou rovinou úhel 10 až 15 °, a to podle velikosti koně. Linie tahu nesmí být nikdy lomená. Může ji lomit krátký náhřbetník, který v tahu zvedá pobočnici vzhůru, nebo krátká podpínka, která táhne pobočnici s postraňky dolů. V obou případech pak dochází k odření nebo otlačení koně. Spřežení je řízeno křížovými opratěmi (6). Podle druhu zápřeže rozeznáváme: jednospřeží, tandem (dva koně za sebou), random (tři koně za sebou), trigu a ruskou trojku (3 koně vedle sebe), quadrigu (čtyři koně vedle sebe), dvojspřeží (jeden pár koní), čtyřspřeží (dva páry koní za sebou), pětispřeží (tři koně vpředu, dva vzadu), šestispřeží (tři páry koní za sebou), sedmispřeží (tři koně vpředu a dva páry koní za sebou), osmispřeží (čtyři páry koní za sebou) až po ukázkové dvacetispřeží či dvaadvacetispřeží (NH Kladruby n. L., Petr Vozáb, rok 2008).
Poprsní postroj – uherský
Poprsní postroj je hodně používán pro své jednoduché a účelné složení. Je snadno přizpůsobitelný na každého koně. Rovněž při zapřahání mladých koní je výhodnější ze začátku používat poprsní postroj, neboť se kůň do něho lépe strojí a v případě nehody se postroj snáze rozepne než postroj chomoutkový.
Obr. 106: Podocasník 146
Poprsnice (1) je vyrobena ze silné dvojité kůže, do níž jsou zašity kroužky pro zapnutí nákrčníku. Na koncích má silné kovové přezky pro zapnutí postraňků. Přezka má na obou podélných ramenech očka. Do horního se zašívá řemínek se zápřezkou k zapnutí náhřbetníku, do spodního podpínka volná (úzká) a zápinka podpínky. Poprsnice musí na prsou koně správně ležet. Spodní hrana má ležet nad kloubem ramenním, aby nerušila jeho pohyb; horní hrana nesmí tlačit na průdušnici koně, aby při větším tahu mohl volně dýchat. Kroužek pro přinutí k oji je v poprsnici pro podsedního (levého) koně umístěn více vpravo a naopak pro náručního (pravého) více vlevo. Tak lze rozlišit, který postroj komu patří. Postraňky (2) Postraňky jsou 2-2,05 m dlouhé a 3-4 cm široké kožené řemeny, sešité z dvojité silné kůže, aby byly co nejpevnější. Na jedné straně mají dírky k zapnutí do přezky poprsnice, na druhé straně kolébku, tj. kovový ohnutý čtverec pro vytvoření pohyblivého oka, zvaného zápřežné oko. Postraněk je ukončen patkou, všitou v druhé části kolébky.
Obr. 107: Poprsní postroj - nákres 147
Nákrčník (3) Je jednoduchý nebo zdvojený řemen, který jde přes krk koně v místě kohoutku. Nákrčník udržuje poprsnici ve správné poloze. Na nákrčníku jsou přišity opraťové kroužky. K poprsnici je připojen pomocí zápinek a zápřezek. Popínáním zápřezek lze poprsnici správně přizpůsobit na těle koně. Náhřbetník (4) Náhřbetník sestává z komory náhřbetníku, polštářku, podpínky pevné (široké) se zápinkou. Podocasník Je řemen, zapnutý do polokroužku na náhřbetníku a končící dvojitou zesílenou smyčkou, která se nastrojí pod kořen ocasu koně. Asi uprostřed podocasníku je přezka, kterou se jeho délka reguluje. Podocasník udržuje náhřbetník ve správně poloze. Častou výplní podocasníku je lněné semínko či laminát.
Obr. 108: Poprsní postroj v praxi (Dr. P. Jadrníček, NH Kladruby n. L.) 148
Nákřižník Nákřižník je nosný řemen postraňků a probíhá svisle od beder koně dolů k postraňkům, které udržuje ve správné poloze. Součástky poprsního postroje: • poprsnice • vsuvka lisovaná • nákrčník • zápinky • zápřezky • opraťový kroužek • držákové oko • držák • náhřbetník • komora náhřbetníku • polštářek • opraťový kroužek • koncové šroubky • háček • opratě
• polokroužek pro podocasník • z ápinka (pro připojení poprsnice k náhřbetníku) • z ápřezek (pro připojení poprsnice k náhřbetníku) • podpínka pevná (široká) a zápinka • podpínka volná (úzká) a zápinka • podhrudník • ozdobný přívěsek (zrcadélko) • nákřižníkové oko • podocasník • podocasníková kulatina • postraněk • oko postraňku • kolébka • patka
Obr. 109: Poprsní postroj uherský 149
Chomoutkové postroje – anglické
Chomoutkové postroje v anglickém stylu spřežení jsou vždy černé s bílým nebo žlutým kováním. Chomoutek (1) tvoří podstatnou část postroje, má kožené tělo vycpané srnčími chlupy a je přizpůsoben krku koně. Tělo chomoutku má rýhu pro kleštiny. Dole má chomoutek širší otvor, směrem nahoru se zužuje a je zakončen špičkou a stříškou (dečkou). Jestliže je chomoutek správný, zůstává dole volný a mezi jeho dolní část a krk koně můžeme vsunout plochou dlaň. Kleštiny (2) Kleštiny jsou dva ocelové pruty přizpůsobené tvaru chomoutku. Dole jsou spojeny kleštinovou spojkou, na níž je navlečen držákový kroužek. Nahoře má každá kleština oko pro navlečení stahovacího řemínku, kterým se kleštiny stahují a připevňují k tělu chomoutku. Každá kleština má v horní třetině
Obr. 110: Popis chomoutkového postroje 150
opraťový kroužek, v dolní třetině (bod tahu) tažné oko. Pod chomoutkem bývá někdy poduška vycpaná srnčími chlupy, která umožňuje lepší přilnutí chomoutku na krk koně a zachycuje a vysává pot koně. Bočnice (3) Je k chomoutku připojena přípojkou buď pevnou nebo pérovou (dělenou). Na konci má silnou kovovou přezku, která má na obou podélných ramenech očka. Do horního se zašívá řemínek se zápřezkou k zapnutí k náhřbetníku, do spodního podpínka volná (úzká) a zápinka podpínky. Na vnější straně bočnice jsou přišity hranaté lisované vsuvky, příp. 4-5 vsuvek, do kterých se zasouvá část postraňku. Postraněk Je 2-2,05 m dlouhý a 3-4 cm široký kožený řemen, sešitý z dvojité silné kůže, kraje jsou prošity drobnými stehy. Přední část postraňku má dírky pro zapnutí do přezky bočnice, na konci má kolébku pro vytvoření pohyblivého oka, které se zapne na rozporku.
Obr. 111: Starokladrubští koně na dánském královském dvoře v Kodani jsou postrojeni do chomoutkových postrojů 151
Náhřbetník (4) Náhřbetník se skládá z komory náhřbetníku, polštářku, podpínky pevné (široké) se zápinkou. Na náhřbetníku jsou našroubovány 2 opraťové kroužky, nahoře háček pro přimidla a polokroužek pro podocasník. Zápinka podpínky (5) je u sedlového postroje vlevo, u náručního vpravo. Podocasník (6) Je řemen, zapnutý do polokroužku u náhřbetníku a končí dvojitou zesílenou smyčkou, která se nastrojí pod kořen ocasu koně. Podhrudník (7) Je přední částí zapnut na kleštinovou spojku, zadní část je navléknuta na podpínku. Na podhrudníku je upevněn ozdobný přívěsek (zrcadélko).
Obr. 112: Chomoutkový postroj (anglický) 152
Držák (8) Je řemen z dvojité kůže, na obvodu prošitý, 145 cm dlouhý a 3,5 cm široký. Na jedné straně má silnou přezku s lisovanou vsuvkou, na druhé straně 5 dírek k zapínání. Kromě držáků kožených se může používat rovněž držáků kovových, řetězových.
Chomoutkový postroj (anglický) • chomoutek • tělo chomoutku • kleštiny (ocelové) • stahovací řemínek • opraťový kroužek • tažné oko • kleštinová spojka • držákový kroužek • špička • stříška (dečka) • poduška (zadní kulatina podušky) • řemínek podušky • podhrudník • ozdobný přívěsek (zrcadélko) • bočnice • přípojka • vsuvka lisovaná • ozdobné nýty
• náhřbetník • komora náhřbetníku • polštářek • opraťový kroužek • koncové šroubky • háček pro přimidla • polokroužek pro podocasník • podocasník • zápinka (pro připojení bočnice k náhřbetníku) • zápřezek • podpínka pevná (široká) • podpínka volná (úzká) • nákřižník, nákřižníkové oko • postraněk, oko postraňku • kolébka • patka • opratě křížové • držák
Další součásti postrojů Postrojová ohlávka (10)
Postrojová ohlávka má tyto součástky: nátylník, čelenku, dvě lícnice, nánosník, podhrdelník a udidlo. Jejich popis je stejný jako u ohlávky jezdeckého postroje. Liší se jen v podrobnostech. U kočárových postrojů má nátylník 153
Obr. 113: Ceremoniální postrojová ohlávka pro slavnostní příležitosti 154
uprostřed přezku, do které se zapínají náočnicové řemínky a tzv. plosáček. Na vnější straně ohlávky v místě spojení čelenky s nátylníkem bývá růžice. Na lícnicích jsou přišity náočnice (klapky). Náočnice mohou mít různý tvar, od hranatých používaných u poprsních postrojů, přes kruhové u chomoutkových postrojů. V současné době se běžně používají různé typy náočnic bez ohledu na styl zápřeže. Náočnice musí od očí koně mírně odstávat a střed náočnice má být proti středu oka. Velikost náočnic se řídí velikostí hlavy koní. U lehčích koní, nastrojených poprsním postrojem, mají náočnice rozměry 11x13 cm, u těžších kočárových koní, nastrojených chomoutovým postrojem 13x15 cm až 16x17 cm (např. u hřebců starokladrubských koní). Účelem náočnic je zabránit, aby kůň živějšího temperamentu nebyl rušen, pobídneme-li bičem koně flegmatičtějšího. Kůň pobídku bičem nevidí. Náočnice jsou rovněž výhodné při zapřahání temperamentních hřebců, u čtyřspřeží a vícespřeží a někdy i při výcviku mladých koní. Náočnice mají i svoje nevýhody. Shromažďují prach i drobné kaménky a jsou-li špatně přizpůsobeny, odírají oční řasy a kůň špatně vidí.
Udidla
Udidla ohlávek postrojů jsou buď páková, dvoukroužková, nebo pelhemová. Udidlo sestává z udítka, které může být lomené nebo nelomené, z kroužků a ramen. Dvoukroužková udidla používáme u poprsních postrojů. Do volných kroužků udidla se zapínají lícnice ohlávky, do kroužku spojeného s udidlem se zapíná oprať. Aby udítko působilo mírně na dáseň koně, zapínáme oprať do obou kroužků. Udítko musí být dostatečně široké, aby nedřelo koutky koně a dostatečně tlusté. Čím je udítko tenčí, tím bolestivěji působí na dáseň koně. Páková udidla Používají se u postrojů chomoutkových. Udidlo pákové má udítko rovné nebo ohnuté, horní a dolní ramena. Ramena jsou pevná. V dolním části ramen jsou otvory pro zapnutí opratí. Nejznámější je takzvané udidlo liverpoolské, které má podbradní řetízek. Udidlo pákové musí být dobře přizpůsobeno na koně. Nesmí být nízko a při volných opratích mají ramena směřovat v prodloužení lícnic. 155
Udidlo pelhemové Je kombinací udidla rovného nebo lomeného a udidla pákového. Má však otočná ramena.
Opratě (11)
Opratě slouží k vedení zápřeže a musí být proto zhotoveny z jakostního materiálu a dobře přizpůsobeny. K poprsnímu postroji patří opratě české (vídeňské), k chomoutovému postroji anglické. Jednoduché křížové opratě tvoří průběžný díl, křížový díl a zadní díl. Průběžný díl vede kroužkem náhřbetníku či chomoutu a je zapnut do kroužku udidla. Křížový díl probíhá po vnitřní straně koně, je zapjat do průběžného dílu a udidla druhého koně. Přepínáním křížového dílu docílíme, že hlavy koní směřují rovnoběžně vpřed. Zadní díly opratí se sbíhají v rukou jezdce spřežení a jsou spojeny přezkou.
Achenbach
Opratě čtyřspřeží a vícespřeží jsou vždy anglického vzoru. Kočí drží v rukou konce opratí předních i příojních koní.
Obr. 114: Postrojovna, kam se ukládají všechny součásti postrojů 156
Ošetřování postrojů
Postroje stále udržujeme v čistotě a v dobrém stavu. Podušku chomoutového vozového postroje dáme vysušit a po vysušení ji vykartáčujeme. Nejméně jednou za dva týdny, vždy však před každou soutěží spřežení, zbavíme postroje koňského prachu a nečistoty omytím kožených součástek postrojů vlažnou vodou a mazlavým mýdlem. Po vysušení postrojů hadrem je lehce potřeme tenkou vrstvou mazání na kůží a vyleštíme. Součástky z černé kůže můžeme potřít olejem na kůži, součástky z hnědé kůže hnědým krémem na obuv. Kovové součástky postrojů zbavíme rzi a vyleštíme sidolem. Postroje každodenně prohlížíme a vadné části opravujeme nebo opravu svěříme sedláři. Je to v zájmu bezpečnosti práce. Postroje po použití a vyčistění ukládáme na věšáky v postrojovně tak, aby celý postroj pro jednoho koně byl vždy na jednom místě.
Obr. 115: Čištění koňských postrojů a sedel 157
Obr. 116: Pohybovací zařízení s lonžovacím kruhem uprostřed 158
19. Zařízení pro jezdecký sport a dostihy Pohybovací zařízení pro koně
Při výcviku, tréninku a odchovu koní se velmi dobře osvědčila zařízení pro řízený pohyb koní v kroku a v klusu. Prodlužuje nejen dobu trvání tréninkových jednotek při minimální potřebě pracovních sil, ale přispívá k otužilosti, rozvoji svalstva a svalové síly koní. Zdokonaluje mechaniku pohybu koní v kroku a v klusu a působí kladně na jejich kondici a konstituci. Pohybová zařízení mimo jiné umožňují čistění stájí (mistování) bez přítomnosti koní a urychlují tak práci ve stájích. Po tréninkové zátěži nebo v rekonvalescenci nemusí být koně voděni jezdcem nebo ošetřovatelem „na ruce“, což vede k úspoře pracovních sil. Pohybovací zařízení (tzv. kolotoče) jsou vyráběna v různých konstrukčních typech pro 5-10 koní. Tato zařízení mohou být kulatého nebo oválného tvaru. Bývají zastřešena a podle velikosti průměru bývá ještě někdy ve středu „kolotoče“ lonžovací prostor. Povrch podlahy je často betonový s gumovými matracemi, pískový, pískový s pilinami nebo je vyplněn vhodným materiálem, který se používá na kolbištích. Ve většině pohybovacích zařízení jsou koně volně, někde je ještě váží k ramenům pohybovacího zařízení. Kromě těchto zařízení jsou k dispozici nejrůznější pohybovací (nekonečné) pásy. Na těch se musí koně nejprve naučit chodit, jinak by mohly být nebezpečné. Kromě rychlosti lze tyto pásy nastavit i z hlediska sklonu pásu (rovina, kopec).
Pohybovací zařízení – typ č. 1
Toto zařízení slouží k pohybu osmi koní v kroku a v klusu ve dvou směrech, na pravou a levou ruku. Rychlost pohybu v kroku je 5 až 6 km/hod. Průměr pohybové dráhy je 14 m, obvod 44 m. Pohybové zařízeni má 8 ramen, 2,5 m nad úrovní dráhy. Síla tahu na konci ramen je asi 40 kg. Je regulována pomocí vzpružiny, která zajišťuje zastavení pohybového zařízení včetně ramen v případě mimořádného tahu, např. tahu koně, který upadl; v takovém případě je však nutno 159
ihned vypnout přívod elektrického proudu. Výhodné je opatřit závěsy pro koně dalším bezpečnostním zařízením. Pohybové zařízení je poháněno uzavřeným elektrickým 3fázovým motorem na střídavý proud, počet obrátek je 700 až 1400/min. Motor a přívody jsou zakryty a uzamčeny, přívod elektrického proudu je uzemněn. V převodech je nutno kontrolovat správné naplnění olejem. Zařízení je uváděno do chodu tlačítkem na ovládacím panelu vně obvodu pohybové dráhy.
Pohybovací zařízení – typ č. 2
Zařízení slouží k pohybu šesti koní v kroku a klusu rovněž oběma směry a stanovenou rychlostí. Konstrukce je kovová doplněná dřevem. Průměr ramen je 8 až 10 m, ramena jsou od země vzdálena jen 1,20 m. Nízká poloha ramen pohybového zařízení nutí koně dodržovat stejný obvod kruhu a při nízko nesené hlavě a krku zapojovat do práce hřbetní svaly a svaly pánevních končetin. K pohybu zařízení slouží motor umístěný v ose zařízení, nebo dva malé motorky 370 W u dvou koleček pohybového zařízení. Kolečka běhají po betonovém kruhu nebo kruhu z ocelových úzkých desek.
Obr. 117: Pohybovací zařízení kolotoč bez zastřešení 160
Pohybovací zařízení – typ 3
Většina sériově vyráběných pohybovacích zařízení má průměr od 14 do 18 m. Výška kolotoče se pohybuje od 3,5 do 4 m, příkon činí 0,75 kW a kapacita zařízení je nejčastěji 6 koní. Koně jsou odděleni plošnými zábranami na otočných ramenech. Uvnitř kolotoče se koně pohybují podle nastavené rychlosti, kterou lze plynule regulovat. Prostřednictvím řidicí jednotky lze nastavit určité časové intervaly pro jednotlivé chody (krok, klus) a také změny směru. Zařízení se skládá: • Středový sloup • Pohonná jednotka (elektromotor, převodová skříň) • Ramena • Plošná zábrana na všech ramenech (kovová, umělohmotná, gumová, kombinovaná) • Mezikruží s opláštěním • Ohrazení vnitřního a vnějšího kruhu (ocelová konstrukce, dřevěná výplň) • Vstupní branka • Zastřešení
Obr. 118: Zastřešené pohybovací zařízení 161
Bezpečnostní předpisy
Pracovník pověřený řízeným pohybem koní • musí být náležitě instruován a seznámen s funkcí zařízení • nesmí být pod rameny pohybového zařízení nebo v pohybové dráze, je-li zařízení v chodu • zařízení uvádí do chodu tlačítky a přitom pozoruje chování všech koní • rychlost pohybu mění pozvolna a postupně dle programů zařízení • preventivně kontroluje program chodu zařízení – postupný přechod z vyšší rychlosti do nižší, tj. z klusu do kroku, z kroku do zastavení • v žádném případě nesmí změnit směr pohybu před uvedením zařízení do klidu (zastavení), došlo by ke zranění koní a poškození přístroje
Pohybovací pásy
Další významnou pomůckou při pohybování koní jsou tréninkové pásy pro koně • jsou nepostradatelným pomocníkem při snižování provozních nákladů stájí, jezdeckých klubů, hřebčínů • klinikám pomáhají při stanovení diagnózy u koní • kontrolovaný a uvolněný pohyb umožňující lepší rekonvalescenci po úrazech či onemocnění.
Obr. 119: Model pohybovacího zařízení 162
• zlepšení jeho celkové síly, vytrvalosti, uvolněnosti a rytmu pohybu. • pásy jsou prodávány s různými přídavnými zařízeními a v různých materiálech (nerez, nerez-dřevo, pozinkování) – je možno sledovat měření tepové frekvence, počet ušlých či uběhnutých km, doplňkem může být i kamerové snímání
K technickým údajům patří:
• řídící systém a bezpečnostní fotobuňka • plynulé nastavení rychlosti do 9 km/hod až do 20km/hod • 100 individuálních programů pro výcvik koní • plynulé zvedání a klesání dopravníku 0-7° – podle zvoleného programu • š ířka zařízení činí 1600 mm, výška 1700 mm, délka 5900 mm, šířka pásu je 900 mm • příkon – pohon pásu 5,5kW, pohon zvedání 0,5kW
Zařízení pro trénink plavání koní
Pro trénink a pohyb koní v rekonvalescenci jsou budována otevřená nebo krytá zařízení určená pro řízení plavání koní.
Obr. 120: Pohybovací zařízení – tzv. pásy nebo trenažéry pro koně 163
Kruhový trenažer pro koně
164
165
Obr. 121: Pohybovací pás pro koně 166
Obr. 122: K dalším pomůckám pro koně patří solárium, mnohdy je umístěné nad pohybovacím pásem 167
Otevřené bazény Bazény jsou konstruovány v tréninkových střediscích ve tvaru U nebo dvojitého UU. Vchod do bazénu je pevně ohrazen a vstup do vody pozvolný. Dno postupně klesá až do hloubky 3,5 m. Bazén, 2 až 3 m široký, je naplněn čistou pramenitou vodou (v přímořských oblastech mořskou), která je neustále filtrována a dezinfikována. Teplota vody je udržována na konstantních 15 °C. Po stranách bazénu jsou chodníky pro dva ošetřovatele, kteří vedou koně na lonžích zapnutými do kroužků stájové ohlávky. Kryté bazény Mají tvar úzké elipsy rozdělené chodníkem, po kterém se pohybuje ošetřovatel. Obvod bazénu je až 100 m (např. v hřebčíně Creiomin ve Francii). Ošetřovatel vede koně do bazénu vodítkem a ve vodě pomocí lehké tyče, která je zapnuta do kroužku stájové ohlávky. Vedení koně lehkou tyčí je výhodnější než vedení na lonži, neboť umožňuje přesné vedení koně středem bazénu. Prostřednictvím tyče dochází k přímému kontaktu mezi ošetřovatelem a koněm, který na tento kontakt velmi dobře reaguje.
Obr. 123: Ne vždy musí kůň nutně trénovat jen na jízdárně či v terénu. Vhodným doplňkem je plavání koní ve speciálních krytých bazénech, s pozvolným vstupem a výstupem (Anglie, tréninkové středisko Lambourne). 168
Plavání je pro koně vrozený reflex. Je však nutno koně na vstup do bazénu a plavání postupně zvykat. Zpočátku trénink plaváním trvá jen 3 minuty. Doba je postupně prodlužována, takže po 3 týdnech kůň plave 15 minut. Intenzita tréninku systematicky a vlnovitě stoupá. Od práce 3x300 m v tréninkovém dni se intenzita zvýší až na 3x1000 m, podle kondice koně a cíle tréninku. Při plavání zachovává kůň mechaniku pohybu jako při klusu, jen s tím rozdílem, že pánevní končetiny, které v bazénu nenacházejí oporu o dno, se intenzivněji skrčují. Intenzivně je zapojen do práce hřbet koně a jeho hrudní končetiny. Rovněž úsilí udržet ve vodě rovnováhu je větší než na suchu. Překonání vzdálenosti 1000 m plaváním zhruba odpovídá dobrému klusu nebo klidnému kentru na 4000 m. Srdce koně je při plavání méně namáháno než při ekvivalentně stejné práci pod sedlem. Za 3 minuty po plavání tepová frekvence je v průměru 90 tepů/ min a rychle klesá k normálu.
Obr. 124: Pohybovací zařízení s vodou (vodní kolotoč) oválného tvaru
169
Obr. 125: Vodní trenažér s vířením vody 170
Velmi účinně působí trénink plaváním na hloubku a frekvenci dechu koně. Nozdry koně jsou maximálně rozšířené, dech je velmi pravidelný s frekvencí v průměru 40 dechů/min. Předností tréninku plaváním ve speciálním zařízení je, že kůň pracuje ve stejných podmínkách (teplota vody je vždy stejná), není rušen vnějšími podněty, jezdcem ani jinými koňmi. Ukázalo se, že trénink plaváním uklidňuje nervózní koně a koně slabého typu nervové soustavy. V některých tréninkových střediscích jsou podrobeni plavání plnokrevní ročci před jejich „najížděním“. Plaváním zesílí hřbet ročků a jsou pak lépe připraveni nést jezdce. Bezpečnost při plavání koní Před zahájením tréninku má být veterinárním lékařem přešetřeno kardiovaskulární ústrojí koně. Pracovník pověřený tréninkem • musí být dobře seznámen s technikou plavání •m usí pozorně sledovat koně při vstupu do bazénu a při plavání a vést ho tak, aby se nepokusil otočit •n esmí koně nutit k rychlejšímu ani pomalejšímu plavání usí přesně dodržet dobu tréninku stanovenou tréninkovým plánem •m •n a začátku tréninku plaváním použije staršího, zkušeného koně jako „učitele“ Pohybovací zařízení – kolotoč s vodou Určitým kompromisem mezi plaváním koně a pohybováním na kolotoči je tzv. podvodní trenažér. Je v podstatě velmi podobný kruhovému nebo oválnému pohybovacímu zařízení. Rozdíl je v tom, že koně nekráčejí po gumové podložce, v písku či dalších jízdárenských površích, ale ve vodě. Velká kruhová či oválná vana je přibližně 1-1,3 m vysoká a do tohoto kolotoče je napuštěno 20-30 cm vody (či jinak dle potřeby). Koně se vodou brodí. Voda dosahující po holeně nenadlehčí, ale naopak koně nutí vysoko zvedat končetiny a představuje tím intenzivní silový trénink, podobný ježdění ve vysokém sněhu nebo brodění potokem. Naopak pokud dosahuje až po prsa, koně nadlehčuje ze 40 až 60 %, takže tento sice stále chodí, ale nezatěžuje úplně končetiny. Výhodou podvodního trenažéru je, že mu lze upravovat rychlost a kůň je tak zcela pod dohledem člověka. Pohyb v něm neklade takové nároky na hřbet a méně namáhá hlezna. Na druhou stranu to nemá tak intenzivní tréninkový efekt. 171
Vodní trenažer Dalším zařízením na trénink koní ve vodě je trenažér v podobě pásového trenažéru. Kůň se v něm rovněž pohybuje po pásu a navíc kráčí vodou. Je to úspornější zařízení než výše uvedený kolotoč s vodou. I v tomto zařízení je možné nastavit různou rychlost pohybu, výšku vody, či dokonce její víření. Všechny výše uvedené vodní doplňky tréninku jsou však záležitostí pouze na několik minut od 5 do 15 minut, dle potřeby tréninku. Jiná záležitost je, pokud je například vodní trenažér využit jako „chladivý potok“ a kůň v něm pouze stojí. Pak délka pobytu záleží na pokynech ošetřujícího veterinárního lékaře nebo zkušeného trenéra.
Otevřené tréninkové dráhy
Tréninkové dráhy jsou travnaté, pískové nebo se speciálními povrchy. Uspořádání tréninkových drah ve velkém závodišti spojeném s tréninkovým střediskem by mělo být různorodé. V tréninkovém středisku může být ustájeno téměř 1000 dostihových koní. Travnaté, pískové a další tréninkové dráhy mají být rozmístěny tak, aby koně nepracovali stále ve stejném prostředí. Výstavbě tréninkových drah je věnována velká pozornost a stále dochází k jejich zdokonalování. V současné době tvoří povrch některých drah hobliny a drť z bukového a jasanového dřeva, případně směs nazývaná dirth. Bukové a jasanové dřevo je drceno speciálními drtiči a rozmístěno na dokonale konstruovaný podklad. Některé dráhy jsou již také vyplněny křemičitým pískem s gumotextilií nebo materiálem podobným tartanu. Otevřené tréninkové dráhy mohou být plně využity k tréninku koní i při nepříznivých povětrnostních podmínkách jen tehdy, mají-li dokonale vybudovaný podklad. Podklad tvoří asi 25cm vrstva hrubých kamenů a štěrku, která je zpevněna a urovnána těžkým válcem. Na takto zpevněnou vrstvu kamene a štěrku je položena izolační, ale propustná vrstva, která brání smíchání štěrku s pískem. Nejčastěji jsou použity různé umělohmotné rošty. Po urovnání izolační vrstvy a vytvoření sklonu pro odtok přebytečné dešťové vody je položena 12cm vrstva jemně zrnitého říčního písku. Nebo křemičitého písku s textilií. 172
Po okrajích dráhy jsou drenáže a nízké valy ze zeminy nebo dřevěné obrubníky, aby koně kopyty nerozhazovali písek mimo dráhu. Dráhy pro zaskakování koní Budovány jsou v tréninkových a výcvikových střediscích překážkových dostihových a sportovních koní. Jsou oválného tvaru o obvodu nejméně 400 m. Mohou mít vnější i vnitřní dráhu vždy v šířce alespoň 6 m. Vnější dráha je spojena s vnitřní vraty z bradlí. Do těchto drah jsou stavěny přenosné překážky různého tvaru. Uprostřed dráhy (kuloáru) je vyhraženo místo pro shromáždění koní před a po výcviku ve skoku. Aby koně nebyli při výcviku rušeni vnějšími nežádoucími podněty, bývají obvodní stěny dráhy vybudovány do výšky asi 2 m. Otevřená jízdárna Otevřená jízdárna slouží k výcviku jezdců a koní. Má optimální rozměry 30 x 70 m. Dá se na ní postavit i drezurní obdélník o rozměrech 20 x 40 m
Obr. 126: Ideální tréninková plocha, která může být v případě potřeby využita i jako závodní kolobiště či drezúrní obdélník 173
Obr. 127: Víceúčelová plocha pro jezdecký výcvik, lonžování i závodní využití 174
nebo 20 x 60 m. Dnešní jízdárny jsou již budovány v duchu stavby sportovních kolbišť, to znamená, že podklad tvoří nejprve velké kameny, hrubý až středně velký štěrk, na který jsou umístěny umělohmotné pevné rošty a na ně je kladena speciální vrstva směsi křemičitého písku s textilními vlákny. Většina venkovních jízdáren je osvětlena a ohraničena dřevěným zábradlím. Dřevěné zábradlí je bezpečnější než kovové, které sice déle vydrží, ale může být příčinou vážných zranění.
Krytá jízdárna
Krytá jízdárna (hala) je nezbytnou součástí jezdeckých areálů. Umožňuje systematický výcvik jezdců a koní v zimním období a v nepříznivém počasí. Jízdárna nemá mít menší rozměry než 20 x 40 m, aby umožnila řádný výcvik jezdců. Pro pořádání veřejných jezdeckých soutěží má být půdorysná plocha kryté jízdárny minimálně 1000 m2. Podklad a povrch krytých jízdáren se buduje obdobným způsobem jako povrch venkovních jízdáren. Výhodou povrchu v hale je jeho ochrana před ne-
Obr. 128: Velká krytá jízdárna, která je využívána hlavně pro soutěžní ježdění (Ebreichsdorf nedaleko Vídně) 175
přízní počasí. Vzhledem k tomu je nutné preventivně kontrolovat prašnost a včas jízdárnu kropit. K tomu slouží automatické zavlažování, které působí jako sprcha. Většinou je umístěné na stropě nebo střešní konstrukci jízdárny a to stabilně nebo je posuvné. Po obvodu kryté jízdárny je 2 m vysoké, šikmé bednění (lambrína). Jízdárny mohou být zděné, dřevěné, s kovovou konstrukcí a kombinované. Zděné jízdárny byly stavěny hlavně dříve a patří k nim historické jízdárny (Jízdárna Pražského hradu, Valdštejnská jízdárna, Nosticova jízdárna, jízdárna ve Světcích u Tachova, jízdárna v Terezíně, v Josefově, jízdárny u zámků – Lednice, Chlumec n. C., Český Krumlov, Rychnov n. Kněžnou, Horšovský Týn, Valtice ad.). V současné době jsou stavěny hlavně jízdárny s ocelovou nebo dřevěnou konstrukcí, ve spodních částech stěn jsou vybetonované. Dále navazuje zpravidla dřevěné obložení, v horní třetině jsou okna nebo otevřený prostor krytý pouze zelenou jemnou, ale hustou sítí. Na dlouhé stěně jízdárny nebo
Obr. 129: Lonžovací kruh – kromě obdélníkových jízdáren je vhodné využívat kruhové jízdárny, obehnané vysokým dřevěným plotem, aby kůň při práci nebyl zbytečně rušen 176
v některém z rohů jízdárny je upevněno zrcadlo, aby jezdci mohli zrakem kontrolovat svůj sed a vedení koně. Krytá jízdárna má mít přilehlý prostor pro uskladnění překážek a nářadí. Jízdárna, která bude sloužit i pro pořádání veřejných jezdeckých soutěží a různých přehlídek, má mít místo pro sbor rozhodčích, tribuny pro diváky, restauraci s výhledem do haly, sociální zařízení (WC, sprchy, šatny atd.). Lonžovací kruh Kruh pro výcvik na dlouhé oprati (lonžování) má mít při výcviku mladých koní průměr 16 až 22 m. Povrch kruhu může být pískový nebo ho tvoří moderní povrchové materiály, terén má mírný sklon ke středu kruhu. Obvod kruhu má být ohraničen živým plotem, v krajním případě 0,5 až 0,7 m vysokým valem, který koni naznačuje směr pohybu na kruhu, který je pro koně nepřirozený a musí se s ním postupně seznámit. Vchod na kruh je asi 2 m široký. Kruh pro voltižování je volen na podobném povrchu jako u lonžování, někdy je využíván pružný travnatý terén. Kruh pro voltižní výcvik by měl mít průměr alespoň 15 m.
Obr. 130: Pro snažší komunikaci trenéra, majitele či ošetřovatele s lonžérem, je možné vybudovat jednoduché schůdky s malým pódiem (Anglie, Sandrighem) 177
Drezurní obdélník Drezúrní obdélník je určen pro výcvik koní v drezuře, pro drezurní jezdecké soutěže, pro drezurní soutěže, které jsou součástí závodů ve všestrannosti nebo v soutěžích spřežení. Obdélník s rovným povrchem musí být 60 m dlouhý a 20 m široký. Převýšení po úhlopříčce nebo po délce obdélníku nesmí v žádném případě překročit 50 cm, převýšení po krátké stěně obdélníku nesmí být v žádném případě větší než 20 cm. Obdélník musí být přednostně pískový. Uvedené míry jsou vnitřní míry ohraničeného obdélníku, který musí být vzdálen od diváků nejméně 10 m, pro soutěže v hale by měla být vzdálenost minimálně 2 m. Ohraničení musí tvořit nízký bílý plůtek (nesmí tvořit souvislou plochu) asi 30 cm vysoký. Část plůtku v A musí být snadno odstranitelná, šířka vjezdu musí být minimálně 2 m, aby mohli soutěžící vjet a vyjet do a z obdélníku. Příčky plůtku musí být takové, aby do nich nemohla proniknou kopyta koní.
Obr. 131: Ohraničení drezurního obdélníku oplůtkem, který je přibližně 30 cm vysoký, z vnější strany je podepřen malými podpěrkami 178
Obr. 132: Písmena – při jejich umístění a tvorbě si můžeme pomoci různými způsoby, včetně květinové výzdoby 179
Pro některé národní úlohy je povolen obdélník rozměrů 20 x 40 m, pro soutěže spřežení jsou míry 40 x 80 m nebo 40 x 100 m. Písmena Písmena mají být umístěna vně ohraničení obdélníku, asi 50 cm od plůtku a zřetelně označena. Je povinné umístit navíc speciální značku zevnitř na plůtku na úrovni příslušného písmene. Písmena musí být viditelná i pro diváky.
Kolbiště a opracoviště
Rozměry a terén kolbiště Kolbiště musí být ohrazeno. Během soutěže, kdy je v prostoru kolbiště kůň, musí být všechny vchody a východy kolbiště fyzicky uzavřeny.
Obr. 133: Drezurní obdélník s rozměry – z pravidel ČJF 180
V halách musí kolbiště mít minimální velikost 1.200 čtverečních m s minimální délkou krátké strany 20 m. Otevřena kolbiště musí mít minimální velikost 4.000 čtverečních m s minimální délkou krátké strany 50 m. V národních soutěžích může být u vjezdu do kolbiště místo závory použita vhodná zábrana (např.z bezpečně postavené překážky). Jezdec, který bez souhlasu sboru rozhodčích, před startem nebo v průběhu svého parkuru projede prostorem mezi pomyslným ohrazením a touto zábranou, bude vyloučen. Opracoviště a cvičná plocha Organizační výbor musí zajistit nejméně jedno opracoviště nebo cvičnou plochu dostatečně velkou a tudíž poskytující dobré tréninkové podmínky. Musí zde být umístěna minimálně jedna kolmá a jedna šířková překážka. Terén musí být vyhovující. V případě dostatečného prostoru a velkého počtu soutěžících by měly být zajištěny další překážky. Všechny překážky musí být postaveny obvyklým způsobem a opatřeny červenými a bílými praporky.
Obr. 134: Opracoviště s cvičnými překážkami, praporky jsou nahrazeny označením vrcholů sloupků bílou a červenou barvou 181
Cvičné překážky Používání jiného materiálu na překážky, než který zajistil organizační výbor, je zakázáno pod trestem diskvalifikace nebo pokuty nebo obou. Cvičné překážky lze skákat pouze ve směru naznačeném praporky. Nikdo nesmí držet žádnou část cvičné překážky. Překážky Překážky musí být svým celkovým tvarem a vzhledem lákavé, různorodé a ladící se svým okolím. Překážky samotné i jejich jednotlivé prvky musí byt sestaveny tak, aby je bylo možno pobořit. Nesmí být nesportovní, ani nesmí znamenat nepříjemné překvapení pro cizí soutěžící. Překážky na parkuru jsou označeny praporky. Na pravé straně je červený praporek, na levé bílý, stejným způsobem jsou označeny – starty, cíle, povinné průjezdy ad. Svislá překážka Překážka jakékoliv konstrukce může být svislou překážkou pouze tehdy, jestliže všechny prvky, ze kterých se skládá, jsou umístěny ve stejně svislé rovině na straně odskoku a bez odskokové bariéry, proutěnky, zídky nebo přikopu.
Obr. 135: Kolmý skok na parkuru 182
Mezi svislé překážky patří – kolmý skok – stacionáta, branka, plůtek, kolmá zeď, válce. Na zemi již nesmí volně ležet žádná bariéra. Šířková překážka Šířkovou překážkou je taková překážka, která je postavena způsobem vyžadujícím výkon jak ve skoku do dálky tak i do výšky. Mezi šířkové překážky patří – dvojbradlí (doublebar), oxer, trojbradlí (triplebar), bulfinč, šikmá zeď nebo předchozí skoky umístěné nad vodním příkopem. Vodní příkop Vodním příkopem je taková šířková překážka, která není doplněna žádnou překážkou před, nad nebo za vodní hladinou. Vodní příkop musí mít minimální šířku 250 cm a musí být zapuštěn, je-li jeho skákaná šířka větší než 3,20 m. Pouze odskokové prvky (proutěnka, malá zídka) mají minimální výšku 40 cm a maximální výšku 50 cm. Průčelí příkopu musí být o 30 % delší než jeho šířka. U národních soutěží musí být průčelí vodního přikopu mezi clonami široké minimálně 400 cm.
Obr. 136: Šířková překážka – dvojbradlí (oxer) 183
Kombinované překážky (kombinace) Dvojskok, trojskok a kombinace více skoků představují skupinu dvou, tří nebo několika skoků – prvků, které jsou mezi sebou vzdáleny od 7 m (minimálně) do 12 m (maximálně). Takže jedna překážka může být tvořena dvěma, třemi či více skoky. Doporučená vzdálenost mezi skoky v kombinaci je při 2 kolmých skocích: na 1 cvalový skok: 7,60-8,00 m na 2 cvalové skoky 10,60-11,00 m. Uzavřené kombinace Za úplně uzavřenou kombinaci je považována taková kombinace, jejíž strany lze překonat pouze skokem – ohrádka (dovnitř a ven), ovčín či jakékoliv podobné překážky, které sbor rozhodčích vyhlásí jako uzavřenou kombinaci.
Klasické jezdecké soutěže – tabulka z pravidel ČJF
Cvičné a soutěžní plochy pro soutěže všestrannosti Na mezinárodních závodech musí být k dispozici dostatečně velký prostor pro práci s koňmi, přístupný po celou dobu denního světla. Má obsahovat tratě a prostory pro opracovávání a vycválání. S koňmi je možno pracovat jen na takto vyznačených prostorách anebo na drezurním a skokovém opracovišti.
Obr. 137: Cvičné překážky pro terénní část v zimním období 184
Nejméně jeden drezurní obdélník 20 x 60 m musí být k dispozici závodníkům dva dny před prvním dnem drezurní zkoušky. Pokud možno má být stejného povrchu jako soutěžní obdélník. Soutěžící mohou skákat jen cvičné překážky, které připraví organizační výbor. Pro soutěže musí být prostor pro „přípravu koně“ v blízkosti startu terénního úseku se dvěma pevnými, ale shoditelnými překážkami. Rovněž pro skokovou zkoušku musí být na opracovišti připraveny překážky dle pravidel jezdeckého sportu.
Soutěžní obdélník
Obdélník s rovným povrchem musí být 60 m dlouhý a 20 m široký. Převýšení po úhlopříčce nebo po délce obdélníku nesmí v žádném případě překročit 50 cm, převýšení po krátké stěně obdélníku nesmí být v žádném případě větší než 20 cm. Obdélník musí být přednostně pískový. Tratě terénní zkoušky se ukáží všem závodníkům ve stejný den před začátkem závodů.
Obr. 138: Terénní překážka v soutěži v všestrannosti 185
Značení trati Červené a bílé hraniční praporky Červené a bílé praporky se používají k vyznačení startovní a cílové čáry, k označení povinných průjezdů a k označení překážek. Umísťují se takovým způsobem, aby je soutěžící mohl logicky projet s tím, že musí mít červený praporek po své pravé a bílý po své levé straně. Pokud to jezdec splete, je vyloučen. Žluté směrovací značky Žluté směrovací značky se používají proto, aby ukázaly směr, kterým se má jet, a aby pomohly soutěžícímu najít cestu. Čísla a písmena Každá překážka úseku D se očísluje. V úseku D se překážky složené z více prvků nebo s volitelnými částmi označí navíc písmeny A, B, C atd. Každý povinný průjezd úseku D se označí příslušným písmenem úseku a postupně očísluje.
Překážky
Definice Za překážku se považuje pouze taková, jejíž okraje jsou označeny červeným a bílým praporkem nebo praporky a je-li očíslována. Všechny zřetelné části tratě, u kterých je předpoklad, že je průměrný kůň skočí, se definují jako překážky nebo jejich části a podle toho se označují praporky, čísly nebo písmeny. Překážky složené z více prvků Jsou-li dva nebo více skoků umístěny těsně za sebou a jsou-li chápány jako jeden celek, označí se jako prvky jedné číslované překážky. Každý prvek musí být označen různým písmenem (A, B, C atd.) a prvky musí být překonány ve správném pořadí. Překážky s volitelnými možnostmi nebo alternativní skoky Jestliže se má překážka překonat jako jeden celek, ale má volitelné části zahrnující dva nebo více prvků, každá z těchto volitelných částí se musí označit jako prvek překážky. Alternativní skoky mohou mít samostatné praporky, musí mít totožné číslování jako přímý směr a sady praporků musí být označeny černým pruhem. A stejným číslem jako je označení trasy. 186
Charakter překážek Překážky musí být pevné a musí mít impozantní tvar a vzhled. Použijí-li se přírodní překážky, měly by být, je-li to nutné, zesíleny tak, aby se udržely ve stejném stavu po celou zkoušku. Přenosné překážky musí být zajištěny v zemi tak, aby nebyly pohyblivé. Terénní překážky, v nichž by kůň po pádu zůstal vězet nebo by se zranil, musí být postaveny takovým způsobem, aby se daly rychle částečně rozebrat a rychle znovu postavit přesně jako předtím. Velikost kolbiště Všechna kolbiště by měla měřit 4 000 čtverečních metrů a nebo kratší strana by neměla být menší než 50 m. Překážky soutěží všestrannosti Překážky v crosu musí být pevné, impozantního tvaru a průčelí, pokud možno přírodního stavu. U překážek, které mají doskok níž než odskok, nesmí hloubka doskoku nikdy přesahovat 2 metry. Hloubka doskoku se měří od nejvyšší části překážky k místu, kam kůň doskakuje. Na trati nesmějí být více než dvě překážky s hloubkou doskoku 160 až 200 cm. Maximální výšku může mít pouze 50 % překážek. Překážky postavené na maximální šířku nesmějí mít maximální výšku. U překážek, na kterých kůň skáče do vody nebo ve vodě, je hloubka omezena na 50 cm. Vede-li část tratě vodou, musí alespoň v prvních 5 metrech zůstat zachována počáteční hloubka 50 cm. Při parkuru se rozměry překážek řídí stupněm obtížnosti celé soutěže, kvalifikací a stupněm přípravy účastníků. Maximální výšku má mít nejméně jedna třetina překážek. S výjimkou soutěže stupně Z má zkouška obsahovat 1 dvojskok připomínající silniční profil, nejméně 2 překážky typu oxer a příkop nebo vodní příkop. K označení startu, hranic překážek, bodů povinného průjezdu a cíle se používají červené a bílé praporky. Praporky musí být umístěny tak, aby jezdec měl vždy po pravé ruce praporky červené a po levé ruce praporky bílé. Překážky mají být rozmístěny tak, aby byly rovnoměrně rozděleny na obě ruce, a to i v rozeskakování. Gradace skoků má dosáhnout maxima mezi 1. a 3. třetinou parkuru. Dráhu je nutno měřit na trase, v které bude jezdec pře187
kážky překonávat. Poloměry obratů mají být minimálně 10 m a 12 m. Před překážkou musí mít jezdec možnost vést koně na překážku rovně. Na opracovišti mají být obvyklé parkurové překážky. Překážky mají být opatřeny praporky.
Soutěžní a tréninkové plochy pro soutěže spřežení
Území závodů Územím závodů je rozuměno veškeré území sloužící pro jednotlivé soutěže a také prostory pro přípravu a opracování, prostory ustájení a parkoviště automobilů. Obdélník Pro všechny kategorie na mistrovstvích světa a na CAIO a pro čtyřspřeží na CAI musí mít drezurní obdélník rozměry 100 x 40 m. Na závodech CAI může být pro jednospřeží a dvojspřeží použit menší obdélník o rozměrech 80 x 40 m. Organizátoři musí zabezpečit plochu tak, aby se diváci nemohli dostat do bližší vzdálenosti, než pět metrů od obdélníku.
Obr. 139: Drezurní obdélník pro čtyřspřeží má vždy rozměry 100 x 40 m, může být postaven na travnatém nebo písčitém povrchu a musí být označen písmeny 188
Trať pro maratón Vede zpravidla členitým terénem v okolí závodiště. Musí být dbáno na bezpečnost soutěžících a to po stránce výběru vhodnosti terénu a také z hlediska silniční dopravy apod. Směrové ukazatele Začátek a konec každého úseku musí být označen červenými a bílými praporky a ukazateli startu a cíle. Mezi cílem jednoho úseku a startem úseku následujícího by měla být vzdálenost cca 50 m. Celá trať musí být viditelně označena žlutými směrovými ukazateli, umístěnými dle možnosti na pravé straně trati tak, aby byly projíždějícím soutěžícím jasně viditelné. V úsecích A a E musejí být ukazatele umístěny na každém kilometru. Praporky označující povinné průjezdy Na trati musí být umístěno dostatečné množství červených a bílých povinných průjezdů, aby bylo zaručeno, že všichni soutěžící trasu dodrží a neodchýlí se od ní. Červené praporky budou umístěny vpravo a bílé praporky
Obr. 140: Žluté směrové ukazatele 189
vlevo ve směru jízdy soutěžícího. Povinné průjezdy musí být v každém úseku označeny pořadovými čísly a musí být umístěny v přiměřené vzdálenosti tak, aby byly pro soutěžícího jasně viditelné. Překážky v úseku E Pro úsek E musí být vyhotoveny dostatečně pevné a bezpečné maratónové překážky, které jsou projížděny dle daných pravidel. Maximální počet překážek, přírodních nebo umělých, je osm. Minimální počet překážek je šest. Na národních závodech je minimální počet překážek pět. Prvky překážky Překážka může obsahovat až šest prvků označených červenými a bílými písmeny A, B, C atd., určujících pořadí, ve kterém musejí být projety. Výška každého povinného prvku nesmí být menší než 1,3m. Povinný prvek nesmí být užší než 2,5 m.
Obr. 141: Soutěžící musí projet prvky překážky ve správném abecedním pořadí, vpravo je červený praporek, vlevo bílý 190
Shoditelné prvky Stavitel tratě může zvolit jakýkoli typ shoditelného prvku, pokud jeho shození nepřekáží koním nebo pony nebo kočáru nebo nezapříčiní zranění či nepoškodí kočár. Počet shoditelných prvků je na rozhodnutí stavitele tratě, ale musí být schválen předsedou sboru rozhodčích.
Kolbiště pro překážkovou jízdu
Kolbiště by nemělo být menší než 70x120 metrů nebo s odpovídající plochou. Pokud to není možné, musí být počet překážek odpovídajícím způsoben omezen.
Obr. 142: Průjezd mezi kužely při překážkové jízdě (CAI-A Breda, Nizozemí) 191
Startovní a cílová čára nesmí být umístěna více než 40 metrů a méně než 20 metrů od první a poslední překážky. Počet překážek nesmí být vyšší než 20. Délka trati musí být 500-800 m. Kužely Kužely, z nichž se překážka skládá, musejí být alespoň 30 cm vysoké a vyrobené z nezničitelného umělohmotného materiálu. V dutině na vrcholu kuželu musí být umístěn těžký míček, který bude shozen jen při kontaktu spřežení s kuželem. Kombinované překážky Kombinovaná překážka může být sestavena z jakéhokoli počtu podstavců nebo prvků ze skokových překážek. Prvky musejí být vysoké 40-60 cm. Kombinované překážky, kromě překážek „vlnovka, cik cak, dvojitý box, dvojité U“ nesmí obsahovat více než 3 páry kuželů nebo shoditelných prvků. Délka kombinovaných překážek, kromě překážek „vlnovka, cik cak, dvojitý box a dvojité U“ nesmí být delší než 30 metrů. Kombinované překážky nesmějí být použity v rozjížďce Voda a můstky Použití vodní překážky a mostu v soutěži musí být předem uvedeny v rozpisu závodů. Vodní překážky musejí být nejméně 3 metry široké a 20-30 cm hluboké s šikmým vjezdem a výjezdem. Praporky Každá překážka je vyznačena párem praporků, na pravé straně po směru jízdy je umístěn červený praporek a na levé straně praporek bílý. Praporky budou umístěny nejvýše 15 cm od prvků, které tvoří jednotlivou nebo kombinovanou překážku. Všechny překážky na trati musejí být očíslovány v pořadí, v němž jimi mají soutěžící projet.
192
Obr. 143: Vodní překážka 193
Obr. 144: Dostihová dráha pro rovinové dostihy 194
20. Dostihová závodiště Dostihová závodiště a dráhy mají být konstruovány tak, aby plně sloužily ke kontrole výkonnosti koní v rovinných, překážkových a klusáckých dostizích. Příjemné prostředí dobře udržovaných a parkově upravených závodišť má poskytovat příjemné sportovní zážitky pro všechny zúčastněné. Dostihová závodiště jsou budována: a) výhradně pro rovinové dostihy b) výhradně pro překážkové dostihy c) výhradně pro klusácké dostihy d) pro rovinné a překážkové dostihy, v některých případech včetně klusáckých dostihů a) Dostihová závodiště výhradně pro rovinové dostihy jsou určena pro zkoušky výkonnosti anglických plnokrevných koní. Budována jsou v hlavních městech zemí s rozvinutým chovem plnokrevníka a rozsáhlým dostihovým sportem.
Závodiště v Longchamp
Z přikresleného měřítka lze soudit na velikost závodiště, šířku jednotlivých drah i délku cílové rovinky. Závodiště má vnitřní oválnou dráhu o obvodu 2000 m, střední dráhu s jedním obloukem o délce 2400 m a velkou dráhu, rovněž jen s jedním obloukem. Na této dráze je každoročně pořádán nejvýznamnější rovinný dostih světa, Prix de l‘Arc de Triomphe, pro 3leté a starší koně na 2400 m. Start tohoto dostihu je označen G, dráha vede vnějším obloukem a končí v cíli 1. Na závodišti se konají rovinné dostihy na všechny vzdálenosti, počínaje 1000 m a konče 4800 m. K tomu slouží 3 cíle označené na plánku 1, 2 a 3. Cíl 1 je určen pro dostihy na klasické vzdálenosti, cíl 2 pro dostihy na 1300, 1500, 1700 m atd., až na 3100 m. Cíl 3 je od hlavních tribun vzdálen a slouží pro dostih na 1000 m. Start tohoto dostihu je na plánku označen C. Cílová rovinka je 60 m široká a bývá rozdělena přenosným zábradlím z lehké umělé hmoty na dvě poloviny. Toto rozdělení cílové rovinky, stejně jako 4 dráhy, dovolují střídání drah a tím udržovat travnaté dráhy v dokonalém stavu. 195
Sedliště cizích závodišť je konstruováno jinak než v našich podmínkách. Tvoří je velký počet uzavřených boxů s přívodem studené a teplé vody, aby koně mohli být omyti ihned po skončení dostihu. Boxy k trvalému ustájení závodiště nemá. Koně jsou k dostihům přiváženi auty z tréninkových středisek. Velmi rozsáhlé moderní tribuny pro 8000 sedících diváků jsou orientovány k dráze tak, aby diváci pohodlně viděli na celé závodiště, aniž by si zacláněli. Závodiště je vybaveno cílovou filmovou kamerou, průmyslovou barevnou televizí s velkým počtem obrazovek rozmístěných ve všech prostorách závodiště a automatickým měřičem času dostihů s přesností 1/100 s. Ke kontrole regulérnosti průběhu dostihů slouží video záznam. Průběh dostihů je snímán z věží umístěných po obvodu závodiště a z hlavní tribuny. Sázkový provoz je zcela automatizován. b) Závodiště výhradně pro překážkové dostihy se liší od obvyklých závodišť tím, že na vnější travnaté dráze, která slouží pro dostihy přes proutěné překážky, nejsou postaveny přenosné proutěné překážky, nýbrž vysázeny živé ploty o výšce 100 až 120 cm a šířce 1 m i více. Výhodou takto upravených drah je, že se na přírodních proutěných překážkách mladí koně systematicky připravují pro steeplechase.
Obr. 145: Plánek závodiště v Longchamp. 196
Pro steeplechase jsou překážky zpravidla rozmístěny po obvodu a diagonálách. Na obr. 146 je zakreslena trať steeplechase na 5000 m. Z obrázku je patrno, že na diagonálách jsou vybudovány vedle sebe 3 překážky a na rovných čarách 2 překážky. Tyto překážky jsou odlišné obtížnosti a kurz steeplechase lze volit podle věku a výkonnostní kapacity koní přihlášených do dostihu. Správná volba překážek a tratě podstatnou měrou přispívá k růstu výkonnosti překážkových dostihových koní. Kromě překážek určených pro steeplechase je v prostoru závodiště vybudován velký počet překážek cross-country a steeplechase cross-country. Na obr. 147 je znázorněn plánek tratě cross-country na 3500 m překážkového závodiště v Meranu. Z plánku vidíme, že do kurzu cross-country nejsou zařazeny překážky steeplechase. Je to dobře patrno, porovnáme-li překážky zakreslené na tomto plánku s překážkami zakreslenými na předcházejícím plánku např. na diagonálách dráhy steeplechase. Překážky cross-country jsou vybudovány a umístěny tak, aby dovolily co nejčastější změny kurzů jednotlivých dostihů. Jsou rovněž různě obtížné, takže umožňují zvolit vhodný parkúr pro jezdce učně, amatérské jezdce či zkušené žokeje. Na plánku cross-country je zakreslen velký počet směrových (otočných) bodů a ještě větší počet praporků, kterými jezdec musí projet, nechce-li být diskvalifikován pro nedodržení předepsané dráhy. Parkúr cross-country nevede od překážky k překážce, jak je zvykem ve steeplechase, ale je přesně vytýčen.
Obr. 146: Plánek závodiště pro překážkové dostihy. 197
IPPODROMO DI MAIA – MERANO – Scala 1 : 2000 CROSS-COUNTRY – metri 3.500 circa
Obr. 147: Překážkové dostihové závodiště, trať dostihu cross-country na 3500 m.
Obr. 148: Závodiště pro překážkové dostihy 198
Přesné vyznačení tratě cross-country, její pestrost, časté změny směru, velký počet překážek postavených na poměrně malém prostoru a různá obtížnost překážek vyžadují, aby kůň byl dobře přiježděn, tj. byl spolehlivě ovladatelný a poslušný na jezdcovy pobídky a pomůcky. Na jezdci vyžaduje cross-country značné jezdecké umění, pevný sed, rychlou reakci, chladnokrevnost, cross-country přispívají k růstu výkonnosti jezdců a současně plní cíl stanovený Dostihovým řádem. Trať cross-country nebo steeplechase cross-country může vést z části i mimo závodiště. Avšak z celkové dráhy musí být na závodišti start, cíl a alespoň 2000 m tratě. Tak tomu bývalo např. ve steeplechase cross-country pořádané na závodišti v Pardubicích či Albertovci. c) Závodiště určená nejen pro klusácké dostihy Dráhy pro klusácké dostihy jsou oválného (elipsovitého) tvaru o obvodu 1000 až 1600 m, výjimečně 800 m. Optimální obvod dráhy pro klusácké do-
Obr. 149: Závodiště v Pardubicích – Taxisův příkop 199
stihy je 1600 m (1 míle). Minimální poloměr oblouků dráhy je 80 m. Oblouky dráhy jsou vypočítány klotoidou a jejich sklon se řídí velikostí poloměru oblouků. V cílové rovince a na protilehlé straně je sklon 1 až 2 % k odtoku přebytečné vody z dešťových srážek. Povrch dráhy je pískový nebo tartanový či travnatý. Dráha musí být rovná, pružná, propustná a odborně konstruována. Základ tvoří podklad dráhy, který má být zhotoven podle vzoru již dříve popsaného. U takto zhotovených drah je horní vrstva písku jen 3 až 7 cm silná. Povrch z tartanu je pružný, avšak příliš nákladný. Travnatý povrch dráhy se obtížně udržuje v optimálním stavu. Kvalita klusácké dráhy výrazně ovlivňuje výkonnost klusáků a je rozhodujícím faktorem pro dosažený kilometrový čas. Většina klusáckých drah je vybudována tak, aby se dostihy běhaly na levou ruku (vlevo). Na pískové klusácké dráze v Praze se dostihy běhají na pravou ruku (vpravo).
Obr. 150: Plánek závodiště Hoppegarten v NDR. 200
Pro rozcvičení (rozehřátí) koní před dostihem jsou u některých závodišť vybudovány otevřené nebo kryté oválné dráhy v těsném sousedství se závodištěm. Tyto dráhy slouží i k tréninku ve dnech s nepříznivými povětrnostními podmínkami a v době mrazů. Na většině klusáckých dostihových drah jsou dostihy pořádány ve večerních a nočních hodinách. K tomu slouží dokonalé osvětlení dráhy i hlediště. V průběhu dostihu je plně osvětlena dráha a nouzově hlediště.Technické vybavení závodišť je obdobné jako u závodišť určených jen pro rovinné nebo překážkové dostihy. d) Závodiště pro rovinové a překážkové dostihy Na obr. 150 je zakreslen plánek závodiště Hoppegarten v Berlíně. Vnější dráha je určena pro rovinné dostihy a má obvod 2400 m. Před tribunami lze na přímé dráze pořádat dostihy na 1000, 1200 a 1400 m. S rovinnou travnatou dráhou sousedí travnatá dráha pro dostihy přes proutěné překážky. Steeplechase dráha je vedena dvěma diagonálami a příčnou drahou. Má 16 mohutných přírodních překážek. Závodiště má bohatě členěné a parkově upravené hlediště.
Obr. 151: Závodiště pro rovinové, překážkové a klusácké dostihy (Avanches, Švýcarsko) 201
e) Závodiště pro rovinové, překážkové a klusácké dostihy Příklad závodiště pro všechny tři druhy dostihů je znázorněn na obr. 152. Vnější dráha (1) je tréninková písková dráha o obvodu 1900 m a šířce 6 m. S ní sousedí travnatá dostihová dráha (2) o obvodu 1800 m a šířce 22 m. Uvnitř závodiště je vybudována pevná písková klusácká dráha (3) o obvodu 1200 m a šířce 16 m. Kolem klusácké dráhy je pevná cesta pro auto se členy dostihové technické komise, kteří sledují čistotu mechaniky pohybu klusáků. Uvnitř a vně klusácké dráhy je steeplechase dráha (4) s četnými překážkami. Diagonály a příčné dráhy umožňují správnou volbu tratí steeplechase pro koně odlišného věku a výkonnostní kategorie. Překážky v překážkových dostizích Konstrukci překážek ve steeplechase, steeplechase cross-country a cross-country musí být věnována co největší pozornost. Překážky ve své podstatě přírodního charakteru mají být konstruovány a rozmístěny tak, aby zpestřovaly prostředí závodiště při zachování dostatečně dlouhého a rovného nájezdu na jednotlivé překážky.
Obr. 152: Plánek závodiště pro rovinné, překážkové a klusácké dostihy. 202
Překážky mají být konstruovány tak, aby byl omezen pád koní a možnost zranění jezdců i koní na nejmenší míru. Budovány jsou mohutné, dobře skákatelné překážky s dobře vyplněnou čelní stěnou a clonami přizpůsobenými výšce překážky. Na místech startu musí být umístěny mezníky s vyznačením délky dráhy v metrech. Živé ploty jsou husté, aby nemohly být koňmi „protahovány“, kladiny překážek jsou obaleny pružnou umělou hmotou (gumovou pěnou) a nabíleny. Zdi, bradlí apod. jsou opatřeny nízkými odskokovými keři nebo nabílenými kládami. Vodní příkopy mají být konstruovány tak, aby kůň, který doskočí krátce, se nezranil. Příklady konstrukce překážek jsou znázorněny na obr. 153.
Obr. 153: Příklady konstrukce překážek steeplechase. 203
V dostizích cross-country mohou být kromě obvyklých překážek valy, náspy, do pyramidy sestavené klády, trojskok z živých plotů vzdálených od sebe 11 nebo jen 7,5 m, „piana“ apod. Velmi zajímavé a pro jezdce náročné jsou překážky, při jejichž překonávání skáčou přes živý plot až 150 cm vysoký na svah o sklonu 30°, procválají prohlubní a ze svahu o sklonu 30° opět skáčí přes živý plot; nebo seskok na svah, procválání asi 40 cm hlubokou a 8 až 10 m širokou vodou a znovu přes překážku jiného druhu výskok z prohlubně; pískoviště atd. Tyto různorodé, v rychlém sledu se střídající překážky zdokonalují jezdce v technice jízdy a učí jezdce správnému odhadu tempa dostihu. V překážkových dostizích musí být každá překážka označena praporky nebo vhodnými terčíky na tyčích nejméně 2 m vysokých, umístěných těsně na obou krajích překážky. Směr nájezdu na překážku se vyznačí tak, že na pravou stranu překážky se umístí červený praporek (případně terčík) a na levou stranu bílý. Skáče-li se překážka oběma směry, musí být na každé straně překážky červený i bílý praporek, případně terčík.
Obr. 154: Irská lavice 204
Červený praporek zůstává po pravé ruce jezdce, bílý po levé. Trať může být také vytýčena dvojicemi tyčí s praporky jiné barvy než bílé a červené, nebo tyčemi ve tvaru X, mezi kterými musí jezdec projet. Točné body se vyznačí žlutým praporkem nebo terčíkem. Není-li trať vytýčená točnými a směrovými body, vede dráha od překážky k překážce ve sledu, stanoveném propozicemi. Pořadatel dostihů je povinen vypracovat plánky překážkových dostihů s přesným zakreslením dráhy.
Rozměry překážek překážkových dostihů
Rozměry překážek jsou stanoveny takto: a) každá překážka musí mít průčelí mezi praporky nejméně 12 m; b) ve steeplechase a steeplechase cross-country musí být živé ploty 120 až 160 cm vysoké, nahoře maximálně 360 cm široké, dole včetně příkopu nejvýše 650 cm široké (Taxisův příkop); c) pevná část překážky u živých plotů má být nejvýše 80 cm vysoká. Výjimku tvoří košatina před vodním příkopem, která má výšku 50 až 80 cm; d) je-li pevná překážka samostatná, musí být nejméně 90 cm, nejvýše 120 cm vysoká (výjimku tvoří irská lavice); e) každý vodní příkop nebo suchý příkop, je-li samostatnou překážkou, musí být 250 až 500 cm široký; f) přenosné proutěné překážky musí být nejméně 120 cm vysoké s hořejší pevnou částí minimálně 50 cm nad zemí. Pro informaci jsou v tabulce uvedeny mezinárodně platné minimální rozměry překážek dostihů steeplechase, steeplechase cross-country a cross-country.
205
Minimální rozměry překážek dostihů steeplechase a cross-country v cm Tabulka 5 Druh překážky
Šířka dole
Výška
Šířka nahoře
Šířka s odsk.
Výška břeven
Příkop mezi př.
živý plot
120
100
100
-
-
-
živý plot s kolmými břevny
120
100
100
120
50
-
živý plot se šikmými 120 břevny
170
100
170
60
-
angl. skok
130
230
120
250
55
100
Oxer, fr. skok
90
315
po 90
-
-
135
bulfinch
130
150
65
200
-
-
zeď
90
100
45
180
40
-
rél – šikmé bradlí
90
50
20
110
-
-
vodní příkop s ž. plotem
80
250
80
330
-
250
vodní příkop s bradlím
80
250ą
20
270
60
250
suchý příkop s bradlím
80
250
20
270
60
250
přenosná prouť. překážka
120
160
60
-
50
-
násep – stůl
100
1600
1250
1600
-
100
Startovací zařízení:
a) start praporky, b) start startovacím strojem, c) start ze startovacích boxů, d) start pomocí gumových lan, e) start startovacím autem. 206
a) start praporky je praktikován v soutěžích spřežení, jezdeckých a hlavně v překážkových dostizích. Startér dá znamení k platnému startu skloněním červeného praporku. Při startech v dostizích pomocný startér skloní praporek bílý. Startér použije místo červeného praporku praporek modrý na znamení, že start bude uskutečněn bez ohledu na vzdorovitého koně. b) startovacím strojem uskuteční startér vymrštěním startovní pásky nebo sítě vzhůru a skloněním červeného praporku. Pomocný startér skloní bílý praporek. Startovací stroj může být kolmý nebo šikmý ve směru pohybu koní. K vymrštění startovní pásky nebo sítě slouží silná ocelová péra. Před startem musí být vyzkoušena správná činnost zařízení. c) start ze startovacích boxů je praktikován jen u rovinných dostihů. Z kovové konstrukce a příslušné výplně je zhotoveno 8, 12 až 24 boxů, které jsou vypolstrovány a opatřeny předními a zadními dvířky. Zadní dvířka se otevírají a zavírají ručně. Přední dvířka nutno zavírat ručně, jejich otevření je však mechanické nebo elek-
Obr. 155: Start s praporkem 207
tromagnetické. V tomto případě startér otevře boxy tlačítkem. Při otevírání předních dvířek boxu mechanicky stojí startér na konstrukci boxů. Při ovládání dvířek elektromagnety je tlačítko na delším elektrickém kabelu a startér stojí několik kroků stranou boxů. Jednotlivé boxy jsou označeny startovními čísly. Zařízení je pojízdné. Start se uskuteční otevřením dvířek a skloněním červeného i bílého praporku. d) Start pomocí gumových lan je praktikován u klusáckých dostihů. V místech met stanovených dostihovým programem je mezi nízkými sloupky nataženo gumové lano s malými červenými praporky. Lano je na vnitřních sloupcích drženo elektromagnetem nebo západkou ovládanou elektrickým proudem z pojízdné baterie. Start je uskutečněn uvolněním gumových lan a skloněním červeného i bílého praporku. e) autostart Start startovním autem je rovněž používán v klusáckých dostizích. K zadní části auta jsou přimontována křídla se startovními čísly. Startér zpravidla sedí na zádi auta, čelem ke startujícím koním. Auto vede stupňující se rychlostí před koňmi. Jakmile auto dosáhne startovní metu, zrychlí a opustí dráhu. V okamžiku, kdy koně míjejí startovní metu, skloní startér červený praporek a pomocný startér bílý. Při zavádění koní na místa startu a do startovacích boxů je zakázáno používat k pobízení koní bičů, otěží, opratí apod. Před odstartováním nesmí být nikdo před startovacím zařízením. Koně se účastní tzv. zkoušek vstupu do startovacích boxů. Startovací boxy pro nácvik startu jsou zpravidla stabilní, nepojízdné a mají 2 až 6 jednoduchých boxů, které jsou zavírány a otvírány ručně.
Vybavení vážnice a šaten
Vážnice jsou součástí závodišť pro rovinové a překážkové dostihy. Slouží k zjišťování hmotnosti jezdců před a po soutěži či před a po dostihu. Vážnice je vyhrazený prostor, kam s výjimkou vážného nemá nikdo přístup kromě jezdců, kteří budou startovat v jezdecké soutěži nebo v dostihu. Vážnice je vybavena přesnou váhou, vážní knihou, stolem pro rozhodčího u váhy (vážného) a skříňkami pro startovní dečky s čísly. 208
Šatna jezdců slouží k přestrojení jezdců do jezdeckého úboru nebo dostihového dresu. Je vybavena věšáky nebo skříňkami na šaty, pod kterými je lavice složená ze skříněk pro uložení výstroje jezdců, případně i sedel. Šatna jezdců má mít přesnou pomocnou váhu, aby si jezdci mohli překontrolovat propozicemi předepsanou hmotnost se sedlem ještě před oficiálním vážením ve vážnici. Na závodištích sousedí s šatnou jezdců klubovna s televizory, na kterých mohou jezdci sledovat průběh předcházejících dostihů. K sociálnímu zařízení šaten jezdců nezbytně patří sprchy, WC, případně sauna.
Kontrolní otázky 1. Popište zařízení a pomůcky, které chrání končetiny koní před poraněním. 2. Vyjmenujte druhy podkov a vysvětlete, čím se liší. 3. Vysvětlete rozdíl mezi postrojem chomoutovým a postrojem poprsním. 4. Vyjmenujte hlavní součástky postroje chomoutového. 5. Vyjmenujte hlavní součástky postroje poprsního. 6. Popište chomoutkový postroj kočárový. 7. Odůvodněte nutnost správného přizpůsobení tažných postrojů. 8. Popište zařízení určené pro trénink koní plaváním. 9. Uveďte výhody pohybových zařízení pro koně a zásady bezpečnosti. 10. Popište, k čemu slouží otevřené a kryté jízdárny a jak jsou konstruovány. 11. Uveďte, jakým podmínkám musí vyhovovat překážky parkúrové. 12. Popište, jak jsou budovány překážky pro terénní část všestrannosti. 13. Uveďte druhy překážek překážkových dostihů. 14. Vysvětlete způsoby startů. 15. Popište vážnici a šatnu jezdců.
209
Obr. 156: Trénink s klusáckým koněm 210
21. Zařízení a pomůcky pro provoz klusáckých dostihů Klusácké dostihy se dělí na: 1. dostihy v zápřeži 2. dostihy pod sedlem
1. Klusácké dostihy v zápřeži Výstroj klusáckého koně v zápřeži se skládá z a) uzdění, b) postroje, c) ochranných prostředků, d) pomůcek pro prostorný klus. a) uzdění Uzdečka klusáckého postroje má stejné součástky jako uzdečka jezdeckého postroje. Klidní koně mají uzdečku bez stínidel (klapek), neklidní koně se stínidly. O povolení stínidel nutno požádat řídící dostihovou technickou komisi. Bez povolení nelze stínidla používat. Udidlo uzdečky má kroužky pro zapnutí otěží a poloviční roubíky. Udítko udidla je lomené, kloubové nebo rovné s ohbím pro jazyk koně. Ke zmírnění tlaku udítka na dáseň koně může být udítko obšito kůží nebo gumou. b) součástky klusáckého postoje • náhřbetníkové sedélko opatřené háčkem pro zapnutí vzpřimovací otěže, rámkem pro připojení podocasníku a kroužky pro otěže • obřišník s řemeny pro připnutí ojek sulky • podbřišník se zápinkou a zápřezkou • nezřídka poprsník s náhřivníkem, případně martingal a pojišťující řemínky • podocasník • vzpřimovací otěž Popis náhřbetníkového sedélka, obřišníku, podbřišníku, poprsníku, martingalu a podocasníku je shodný s popisem těchto součástek u tažného postroje. Vzpřimovací otěž, owerchegue (čti overček) je kožený řemen rozdvojený na čele koně na vidlici, jejíž ramena jsou zápřezkou a zápinkou zapnuta do samostatného udidla nebo podbradníku. 211
c) Ochranné prostředky • gumové zvony k ochraně patek a kopyt hrudních končetin • chrániče předních (hrudních) holení • chrániče předních kolen, tj. kloubů zápěstních (karpálních) • chrániče holení pánevních končetin • chrániče okovce kloubů loketních Obr. 157: Výstroj klusáckého dostihového koně. Popis ochranných prostředků koní klusáků je shodný s popisem ochranných prostředků jezdeckých koní. Chrániče okovce kloubů loketních jsou připěvněny suchými zipy. Podkování klusáckých koní Má v klusáckém sportu důležitý význam. Klusák může být okován podkovou s ozuby maximálně 10 mm vysokými. Podkovy je nutno přizpůsobit na každou z končetin, zvláště při nepravidelném postoji koně. Správné podkování má zajistit: • zmírnění velkého zatížení šlach a kloubů i pohybového aparátu klusáka • dobrou rovnováhu klusáka, prostornost a vysokou frekvenci jeho klusu • pravidelný a čistý nohosled při dosahování výborných km/časů Klusácké dostihové sulky jsou speciálně konstruovaná vozidla vyrobená z lehkého kovu. Kola jsou s kovovým výpletem nebo mohou být chráněna laminátovými nebo hliníkovými disky (omezují zranění končetin klusáka při srážce). Opatřena jsou úzkými pneumatikami, někdy i tvrzenou gumou. Akci koně v klusu ovlivňuje těžiště jezdce sedícího v sedátku vozíku. Sedátko může být pevně přichyceno k rámku sulky nebo je pohyblivé, posuvné, aby bylo docíleno správného vyvážení sulky. Minimální rozměry sedátka jsou 40 x 30 cm. Ojky vozíků mají odlišnou délku podle velikosti koně a způsobu zápřeže. Obvykle na ojkách nebo na konstrukci vozíku jsou opěry pro nohy jezdce. 212
Obr. 158: Tréninková sulka pro klusáckého koně 213
Rozeznáváme: a) sulky, b) longschafty. Sulky jsou vhodné pro spolehlivé klusáky. Jezdec má těsnější kontakt s koněm. Sedátko sulky je za příčnou osou vozítka, takže ojky tlačí koně kupředu a částečně nadzvedávají jeho hrudní části. Sulky mají hmotnost kolem 15 kg a unesou zátěž větší než 100 kg. Nejoblíbenější sulky jsou tzv. „italky“ pro svoji lehkost a pevnost. V kovových sulkách nového typu docilují koně klusáci lepších časů než v sulkách z jiných původních materiálů. Longschaft je vhodnější pro méně spolehlivé koně. Pro pevnější přilnutí koně k ojkám je vhodný zejména pro mladé klusáky. Proto jsou longschafty používány asi u 70 % klusáků. Sedátko je na příčné ose vozíku, takže ojky netlačí koně kupředu. Pro ochranu jezdce na rozbahnělé dráze slouží „zástěrky“ připevněné mezi ojky těsně za koně. Startovací čísla klusáků jsou připevněna po obou stranách náhřbetního sedélka. Tréninkový vozík pro výcvik klusáckých koní Je nízký, pevný, s menšími koly než je tomu u dostihových vozíků. Mezi koněm a cvičitelem je ochranná příčka. Sedátko vozíku je větší a slouží dvěma pracovníkům, aby jeden z nich mohl seskočit a zakročit ihned, vyskytnou-li se výcvikové potíže. Pro usnadnění tahu mladého klusáka je postroj vždy doplněn poprsníkem, který je spojen s obřišníkem i ojkou vozíku. 2. Klusácké dostihy pod sedlem Uzdění klusáka se sedlem se liší od uzdění klusáka v zápřeži jen v udidle. Zpravidla je udidlo pákové a jezdec vede koně dvěma otěžemi. Ochranné prostředky, pomůcky pro prostorný chod a správný nohosled i podkování je shodné s výstrojí klusáka v zápřeži. Postroj je však nahrazen sedlem. Klusácké dostihy pod sedlem nejsou u nás pořádány, ale oblíbené jsou například v Itálii nebo na Maltě.
214
Obr. 159: Tréninková sulka pro klusáckého koně 215
Obr. 160: Interiér přívěsu je bezpečný, včetně nízké rampy, opatřené gumovým povrchem „se schůdky“ 216
22. Zařízení pro přepravu koní Koně můžeme přepravovat auty, letadly, loděmi nebo pochodem (po kopytě).
Přeprava auty
K nejrozšířenějšímu způsobu přepravy koní na delší či kratší vzdálenosti patří transport auty – nákladními (velkými trambusy, menšími do 3,5 t) nebo terénními či silnějšími osobními auty s přívěsem. Moderně vybavená nákladní auta jsou kompletně přizpůsobená pro přepravu koní a personálu. Do běžného nákladního auta se vejde okolo 5-6 koní, v případě přívěsu ještě 2 a více koní. Uspořádání jednotlivých stání je řešeno tzv. rybinovým způsobem, kdy koně stojí šikmo ve směru a někdy i proti směru jízdy. Některá auta umožňují stání kolmo či podélně s jízdou (při tomto způsobu stojí koně většinou hlavami proti sobě. V autě je žlab, úchyty na uvazování koní, kovové přepážky oddělné pevnou gumou, často i průsvitnou. Povrch auta je z pevné tvrzené gumy, sklopná rampa je opatřena podélnými gumovými pruhy, zabraňujícími uklouznutí koní. V autě je osvětlení, ventilace a kamerový systém, umožňují sledovat koně i během jízdy.
Obr. 161: Přepravní nákladní automobil s přívěsem (NH Kladruby n. L.) 217
Pro řidiče a personál bývá za kabinou řidiče vytvořen poměrně velký obývací prostor, vesměs kompletně vybavený – kuchyňka, WC, sprcha, obývací „pokoj“ lehce adaptovatelný na ložnici. Součástí výbavy jsou skříně a další úložné prostory, stoly, lavice, postele atd. Také po stranách nákladního auta je hodně dalšího úložného prostoru pro sedla, postroje a další potřebné vybavení. Některá nákladní auta lze po dojetí na místo upravit i jako venkovní stáje s přístřeškem. Dnešní výbava nákladních aut i přívěsů většinou zabezpečuje již kompletní zázemí pro koně i lidi. Menší nákladní auta do 3,5 tuny jsou velmi populární z mnoha hledisek – nižší pořizovací cena, nižší spotřeba paliva, možnost řidičského průkazu pouze na osobní auta, levnější provoz (dálniční a jiné poplatky) atd. I za toto auto je možné přidat ještě přívěs, takže lze transportovat 2-4 koně. Jiné typy aut (terénní auta, tahače) a přívěsů pojmou do auta i přívěsu vyšší počty koní. Osobní auta, většinou silnější, mohou za sebou přepravovat koně v přívěsu.
Obr. 162: Nákladní auto do 3,5 tuny pro přepravu koní 218
Přívěsy na koně
Přívěsy na koně se začaly používat již v dobách počátků konání dostihů. Největšího původního rozkvětu dosáhly v 19. století. Tehdy ovšem dostihoví koně jeli v přívěsu, taženém jinými koňmi (těžšími teplokrevníky či chladnokrevníky). Od počátku vzniku železnice byla ve 2. polovině 19. století až do 60. let 20. století populární přeprava koní vlakem. Přívěsy na koně se v širším měřítku začaly v západní Evropě používat od 60. let, v Evropě východní od 90. let 20. století. Kapacita běžného přívěsu bývá 1-3 koně. Hmotnost přívěsu se pohybuje zpravidla od 700 do 1500 kg (podle kapacity, použitého materiálu, účelu použití – včetně prostorů pro sedlo či „obývacího“ prostoru). Celková hmotnost s koňmi a potřebným materiálem se pohybuje od 1300 do 3500 kg. Vždy je důležité si zkontrolovat, jak těžký přívěs může osobní auto nebo tahač mít připojen.
Obr. 163: Speciálně upravené terénní auto, které velmi dobře táhne přívěs s koňmi 219
Přívěsy mívají aerodynamické tvary. Bývají vyráběny s ocelovým podvozkem a plocha korby je buď celolaminátová nebo kombinovaná s jinými materiály. Některé přepravníky jsou také kombinací kovu, dřeva a plachty. Každopádně je pro koně potřeba vyrábět bezpečné přepravníky, neboť pobyt v úzkém, malém prostoru je jim od přírody zcela cizí. Ideální je, pokud můžeme koni věnovat dostatek času k nácviku vstupu do přívěsu a nestresujeme ho těsně před odjezdem na závody či při návratu z nich.
Přeprava koní letadly a loděmi
Pro naložení a vyložení koní z letadla se používá speciálních boxů pro jednoho až dva koně. Boxy jsou zasunuty do trupu letadla. Aby koně případným neklidem neohrozili bezpečnost letu, jsou jim někdy před naložením dány uklidňující prostředky. Nákladní letadlo může přepravovat až 16 dospělých koní.
Obr. 164: Výběr přívěsů na koně je prezentován na mezinárodních výstavách koní 220
Při přepravě loděmi jsou koně naloženi pomocí lodních můstků nebo speciálních boxů podobných jako při přepravě letadly. Boxy jsou jeřábem vyzdviženy a spuštěny do podpalubí. V podpalubí lze vybudovat úzké, 2 až 2,5 m dlouhé boxy ze silných prken. Aby se koně nezranili, opatřují se stěny boxů polstrováním. Loď může podle nosnosti a velikosti převážet několik desítek koní. Při dlouhé plavbě je nutno koně v podpalubí provádět.
Přeprava koní pochodem (po kopytě)
Na kratší vzdálenosti (do 50 km – jednodenní pochod) lze koně přepravovat pod sedlem, „na ruce“ či v zápřeži. Při přepravě pod sedlem mohou jezdci vést druhého koně „na ruce“ na náruční straně. Při přepravě v zápřeži je možno za vůz přivázat nejvýše tři koně, kteří však musí být pod nepřetržitým dohledem pracovníka, který sedí na zádi vozu čelem ke koním. Před přepravou pochodem dbáme na správné podkování koní a jejich přípravu na pochod. Denní pochod začínáme a končíme krokem. Po rovině střídáme krátké klusové úseky (10 až 15 minut) rychlostí 220 m/min s úseky v kroku (15 až 20 min) rychlostí 110 m/min. Intenzitu pochodu přizpůsobíme stáří a kondici koní. Do strmých kopců a z kopců jdeme pokud možno pěšky. Volíme polní a lesní cesty a méně frekventované silnice i za cenu větší vzdálenosti. Po 10 km koně přesedláme a napojíme. Při přestávkách překontrolujeme kování a zda kůň není otlačen nebo opařen.
Ochrana koní při přepravě
Všechny dopravní prostředky pro přepravu koní musí mít dostatek čistého vzduchu. Speciální auta pro přepravu koní jsou klimatizována. Při přepravě loděmi slouží k neustálé výměně vzduchu elektrické ventilátory. Při přepravě auty, letadly a loděmi chráníme: korunky koní ochrannými zvony; holeně přepravními bandážemi nebo kamašemi pro přepravu. Hlavy koní můžeme chránit bavlněnou kapucí upevněnou pod nátylníkem ohlávky. Jsou-li koně podkováni podkovami s ozuby, ozuby vyšroubujeme. V chladném počasí zakryjeme koně přikrývkami či přikrývkami s maskou. Přikrývky zajistíme na těle koní obřišníky. Ocas zaopatříme chráničem ocasu. 221
Obr. 165: Nakládání koní do přepravníku 222
Otázky: 1. Popište zařízení pro provoz klusáckého dostihového sportu. 2. Charakterizujte výstroj klusáckého dostihového koně. 3. Vysvětlete, jakým způsobem lze přepravovat koně. 4. Popište hlavní zásady přepravy koní auty. 5. Uveďte, jak chráníme zdraví koní při transportech. 6. Uveďte hlavní zásady bezpečnosti při přepravě koní.
223
224
225
Zdroje obrazových materiálů Velká část fotografií byla pořízena v hřebčíně v Marbachu u Stuttgartu. Autoři snímků: Lenka Gotthardová a archiv LG a obrazové materiály z internetu.
Foto 40: Start z boxů (autor: Martin Langer). 226
Evropský sociální fond
Praha & EU : Investujeme do vaší budoucnosti
