Technická univerzita v Liberci

Technická univerzita v Liberci FAKULTA PŘÍRODOVĚDNĚ-HUMANITNÍ A PEDAGOGICKÁ PRIMÁRNÍHO VZDĚLÁVÁNÍ

Katedra:

Studijní program: UČITELSTVÍ PRO ZÁKLADNÍ ŠKOLY Studijní obor: UČITELSTVÍ PRO 1. STUPEŇ ZÁKLADNÍ ŠKOLY (kombinace) PROTAHOVACÍ A UVOLŇOVACÍ CVIČENÍ PRO ŽÁKY 1. STUPNĚ ZÁKLADNÍCH ŠKOL SE ZAMĚŘENÍM NA ZVOLENOU SPORTOVNÍ DISCIPLÍNU (BOULDERING) STRETCHING AND RELAXING EXCERCISES FOR PUPILS AT THE ELEMENTARY SCHOOLS WITH FOCUS ON A CHOSEN SPORTS EVENT (NAMELY ON BOULDERING) Diplomová práce: 09-FP-KPV-0009 Autor:

Podpis:

Ondřej HAMPL Adresa: Minkovická 56 463 12, Liberec 24

Vedoucí práce: Mgr. Jaroslav Kupr Konzultant: Počet stran

grafů

obrázků

tabulek

pramenů

příloh

108

0

23

3

33

1

V Liberci dne:

Prohlášení Byl jsem seznámen s tím, že na mou diplomovou práci se plně vztahuje zákon č. 121/2000 Sb. o právu autorském, zejména § 60 – školní dílo.

Beru na vědomí, že Technická univerzita v Liberci (TUL) nezasahuje do mých autorských práv užitím mé diplomové práce pro vnitřní potřebu TUL.

Užiji-li diplomovou práci nebo poskytnu-li licenci k jejímu využití, jsem si vědom povinnosti informovat o této skutečnosti TUL; v tomto případě má TUL právo ode mne požadovat úhradu nákladů, které vynaložila na vytvoření díla, až do jejich skutečné výše.

Diplomovou práci jsem vypracoval samostatně s použitím uvedené literatury a na základě konzultací s vedoucím diplomové práce a konzultantem.

Datum

…………....................

Podpis

………………………. Ondřej Hampl

Poděkování Rád bych na tomto místě poděkoval vedoucímu mé diplomové práce Mgr. Jaroslavu Kuprovi za odborné vedení práce, cenné rady a podnětné připomínky. Další poděkování patří Mgr. Vlastě Petanové, Jiřímu Hronkovi, Tomáši Kotkovi a Janu Davidovi za pomoc při organizačních a technických problémech. V neposlední řadě bych rád poděkoval své rodině a přítelkyni za trpělivost a podporu během celého mého studia.

PROTAHOVACÍ A UVOLŇOVACÍ CVIČENÍ PRO ŽÁKY PRVNÍHO STUPNĚ ZÁKLADNÍCH ŠKOL SE ZAMĚŘENÍM NA ZVOLENOU SPORTOVNÍ DISCIPLÍNU (BOULDERING)

HAMPL Ondřej

DP-2009

Ved. DP: Mgr. Jaroslav Kupr

Resumé:

Hlavní náplní celé práce je vytvoření sborníku protahovacích cviků, které by měly pomoci uchránit před zraněním a trvalým poškozením organismus mladých lezců. Sborník je ve formě tištěné i ve formě videoukázek. První část práce pojednává o horolezectví, jeho historii i současné podobě. Důraz je přitom kladen na progresivně se rozvíjející odvětví lezení bouldering. Myšlenky a cíle boulderingu se v mnohém shodují s Rámcovým vzdělávacím programem. To dělá z tohoto mladého sportu zajímavou pohybovou aktivitu využitelnou na základních školách. Práce

dále

pojednává

o

zdravotních

obtížích,

které

s sebou

přináší nezdravý životní styl a o možnostech řešení prostřednictvím rekreačních pohybových aktivit. Následně je pozornost věnována úrazům a zraněním při sportovních aktivitách. Hlavní náplní je hledání příčin a možností prevence. Speciální prostor je věnován úrazům a poraněním lezců. Následné kapitoly poukazují na význam strečinku a protahovacích cvičení ve sportovním tréninku nebo hodině školní tělesné výchovy. Ze všech získaných informací vychází sestavený sborník protahovacích cviků.

Klíčová slova: Bouldering, strečink, sborník cviků, mladí lezci, úrazy

STRETCHING AND RELAXING EXCERCISES FOR PUPILS AT THE ELEMENTARY SCHOOLS WITH FOCUS ON A CHOSEN SPORTS EVENT (NAMELY ON BOULDERING)

HAMPL Ondřej

DT-2009

Tutor: Mgr. Jaroslav Kupr

Summary:

The main contens of this whole work are the creation of a summary journal of streching exercises, which should be helping against hurting oneself and and permanent injury to the organism of a young climber. The summary journal is in a printed form and a video form. The first part of the work deals with the mountain climbing, its history and its present form. The emphasis in on a progressively developing branch of climbing – on the bouldering. The messages and the aims of the bouldering often match the Framework educational programme. And that is what makes this young sport an interesiting activity usable at the elementary schools. Further this work deals with the health difficulties, which also bring the unhealthy life style, and with the possibilities of handling these problems by recreational motional activities. And next the work focuses on the accidents and the harms which can happen during a sport activity. The main contents are looking for the causes and the possibilities of prevention. Special space is devoted to the accidents and harms of climbers. Further chapters point out the importance of a streching activity in a sport training or in PT lesson at a school. The summary journal results from all the gathered information about streching exercises.

Key words: bouldering, streching, the summary journal, young climbers, accidents

DEHN UND LOCKERUNGSÜBUNGEN FÜR SCHÜLER IN DER ERSTEN STUFE DER GRUNDSCHULE MIT DER SPEZIALISIERUNG AUF AUSGEWÄHLTE SPORTDISZIPLIN (BOULDERING).

Zusammenfassung:

Das Hauptziel meiner Arbeit ist die Herausbildung des Sammelbuches von Dehnübungen, die zum Schutz vor Verletzung und Dauerbeschädigung des Organismus junger Kletter helfen. Das Sammelbuch ist in der gedruckten Form und in der Form des Videos zur Verfügung. Die erste Hälfte der Arbeit behandelt die Kletterei, ihre Historie und ihre aktuelle Gestalt.

Zugleich wird der aufblühende Bereich der Kletterei –

Bouldering betont. Die Hauptideen und Ziele des Boulderings stehen in manchen Punkten mit dem Rahmenbildungsprogramm in Einklang. Das macht aus diesem jungen Sport interessante Bewegungsaktivität, die man in Grundschulen ausnützen kann. Die Arbeit weiter spricht über Gesundheitsbeschwerlichkeiten, die der ungesunde Lebenstill der Gegenwart bringt, und stellt die Lösung durch Erholungsbewegungsaktivität vor. Dann wird Augenmerk auf Verletzung bei Sportaktivitäten gelegt. Das Hauptziel ist das Suchen nach Gründen und Möglichkeiten der Prävention. Der spezielle Raum wird den Unfällen und Verletzungen der Kletterer gewidmet. Am Ende wird auf Bedeutung des Streckens und der Dehnübungen im Sporttraining hingewiesen. Die letzten Seiten der Arbeit beinhalten das aus allen erworbenen Informationen zusammengestellte Sammelbuch der Dehnübungen.

Schlüsselwörter: Bouldering, Verletzungen

Strecken,

Sammelbuch

der

Dehnübungen,

junge

Kletterer,

OBSAH: ÚVOD ...................................................................................................................................... 10

1

2

CÍLE PRÁCE................................................................................................................. 11 1.1

Hlavní cíl .................................................................................................................... 11

1.2

Dílčí úkoly .................................................................................................................. 11

ŠKOLA A JEJÍ CÍLE DLE RVP .................................................................................. 12 2.1

3

Etapy vzdělávání ......................................................................................................... 12 2.1.1

První stupeň................................................................................................... 12

2.1.2

Druhý stupeň ................................................................................................. 13

2.2

Vzdělávání .................................................................................................................. 13

2.3

Cíle základního vzdělávání .......................................................................................... 14

1.4

Člověk a zdraví ........................................................................................................... 19 2.3.1

Výchova ke zdraví ......................................................................................... 20

2.3.2

Tělesná výchova ............................................................................................ 20

2.4

Cílové zaměření vzdělávací oblasti .............................................................................. 22

2.5

Horolezecké kroužky v praxi ....................................................................................... 23

HOROLEZECTVÍ - ÚVOD .......................................................................................... 24 3.1

Slovníček pojmů ......................................................................................................... 24

3.2

Historie evropského lezení........................................................................................... 26

3.3

Historie světového lezení ............................................................................................. 28

3.4

Nastupující trendy ....................................................................................................... 29

3.5

České působení ve velehorách ..................................................................................... 30

3.6

Současné lezení a jeho základní třídění ........................................................................ 34 3.6.1

Sportovní lezení ............................................................................................. 34

3.6.2

Tradiční způsob lezení ................................................................................... 35

3.7

Lezecké soutěže pro děti a mládež ............................................................................... 37

3.8

Bouldering .................................................................................................................. 39 3.8.1

3.9 4

Historie boulderingu ...................................................................................... 39

Boulderingové vybavení .............................................................................................. 42

ŠPATNÝ ŽIVOTNÍ STYL A JEHO DŮSLEDKY........................................................ 44 4.1

Obezita jako civilizační choroba .................................................................................. 45

4.2

Obezita v Evropě ......................................................................................................... 46

4.3

Možnosti boje s obezitou ............................................................................................. 47

5

4.4

Význam a cíle pohybové rekreace ................................................................................ 47

4.5

Výběr vhodné pohybové rekreace ................................................................................ 48

4.6

Boudering jako možnost .............................................................................................. 49

ÚRAZY A ZRANĚNÍ PŘI SPORTOVNÍCH AKTIVITÁCH ...................................... 51 5.1

Úrazy obecně .............................................................................................................. 51

5.2

Slovníček pojmů ......................................................................................................... 52

5.3

Příčiny vzniku úrazů.................................................................................................... 53

5.4

Zdravotní specifika lezení ............................................................................................ 55 5.4.1

5.5

6

Aktuální zdravotní stav .................................................................................. 57

Zdravotní problémy lezců ............................................................................................ 58 5.5.1

Poranění ........................................................................................................ 58

5.5.2

Syndromy z přetížení ..................................................................................... 59

5.5.3

Degenerativní změny ..................................................................................... 59

5.6

Příčiny vzniku poranění ............................................................................................... 60

5.7

Způsoby prevence ....................................................................................................... 61

5.8

Léčba obecně .............................................................................................................. 62

5.9

Léčba konkrétních obtíží ............................................................................................. 63

STREČINK .................................................................................................................... 67 6.1

Strečink obecně ........................................................................................................... 67

6.2

Pozitiva strečinku ........................................................................................................ 68

6.3

Biologické základy strečinku ....................................................................................... 69

6.4

Slovníček pojmů ......................................................................................................... 70

6.5

Anatomie a fyziologie svalů ........................................................................................ 70 6.5.1

Princip pohybu svalových vláken ................................................................... 71

6.5.2

Svaly posturální a fázické .............................................................................. 72

6.6

Hlavní úloha strečinkových cvičení.............................................................................. 72

6.7

Věková charakteristika cvičenců z hlediska zařazení strečinku ..................................... 74

6.8

Techniky strečinku ...................................................................................................... 75

6.9

Strečink v tréninku ...................................................................................................... 77 6.9.1

Rozcvičení, zahřátí (warm-up) ....................................................................... 77

6.9.2

Správná metodika strečinku ........................................................................... 78

6.9.3

Posilování a pohyblivost ................................................................................ 78

6.9.4

Cool-down..................................................................................................... 79

6.10

Strečink v jednotlivých částech hodiny tělesné výchovy .......................................... 79

6.11

Nebezpečí a rizika strečinku.................................................................................... 80

7

SBORNÍK PROTAHOVACÍCH CVIKŮ ..................................................................... 81 7.1

Doporučení ................................................................................................................. 81

7.2

Použití v praxi ............................................................................................................. 82

7.3

Vysvětlivky ................................................................................................................. 83 7.3.1

Svaly krku a šíje ............................................................................................ 84

7.3.2

Svaly horní části zad a horních končetin ......................................................... 86

7.3.3

Svaly spodní části trupu ................................................................................. 91

7.3.4

Svaly dolních končetin ................................................................................... 96

2

ZÁVĚR.......................................................................................................................... 102

3

POUŽITÁ LITERATURA ........................................................................................... 104

4

PŘÍLOHY ..................................................................................................................... 108

ÚVOD Tato diplomová práce završuje mé studium na Fakultě přírodovědněhumanitní a pedagogické při Technické univerzitě v Liberci v oboru Učitelství pro 1. stupeň základní školy. Hlavním úkolem je vytvořit sborník protahovacích cviků. Tyto cviky by měly sloužit především žákům prvního stupně, kteří se věnují specifické sportovní aktivitě. Specifických sportovních aktivit je celá řada. V této práci jsem se zaměřil na dynamicky se rozvíjející a čím dál populárnější odvětví horolezectví (bouldering). Bouldering je v zásadě lezení po kamenech a balvanech do celkové výše okolo pěti metrů. Nepoužívají se zde klasické jistící prostředky, které známe z jiných odvětví horolezectví. Tento sport je relativně bezpečný a méně finančně náročný než jiné druhy lezeckých odvětví. V posledních letech zažívá boudering nebývalý rozmach i mezi českou lezeckou komunitou. Zkušení lezci bouldrují především proto, aby zlepšili svoji techniku a celkovou fyzickou zdatnost. Pro malé děti je prostředkem rozvoje pohybových dovedností, koordinace a v neposlední řadě i prostředkem vytváření nových sociálních vazeb. Tato diplomová práce by měla sloužit jako průvodce, který seznámí s historií a důležitými pojmy v oblasti horolezectví a boulderingu. Pokusí se najít místo pro tuto specifickou sportovní aktivitu ve stávajícím školském systému. Podstatou práce je vytvořit sborník protahovacích cviků. Tyto cviky by měly uchránit mladé lezce před zraněními, která mohou při špatně vedeném lezeckém tréninku nastat. Diplomová práce se snaží maximálně využít poznatků, které medicína v tomto směru dosáhla. Studie lékařů, kteří jsou zároveň aktivními lezci, jsou velkou inspirací a tato práce z těchto studií mnohé čerpá. Veškeré zde uvedené cviky byly aplikovány a vyzkoušeny v průběhu školního roku 2009 / 2010 při trénincích dětského lezeckého oddílu HO Větrník pod vedením Mgr. Jaroslava Kupra.

10

1

CÍLE PRÁCE

1.1 Hlavní cíl Hlavním cílem diplomové práce je vytvoření příručky základních protahovacích cviků pro první stupeň ZŠ, zpracovaných nejen v tištěné formě, ale i ve formě video-učebnice. Příručka je určena pro učitele a vedoucí lezeckých kroužků.

1.2 Dílčí úkoly 1. Zhodnocení cílů a základní struktury vzdělávání na ZŠ. 2. Stručně seznámit s historií horolezectví. 3. Vytvořit základní představu o boulderingu a jeho přínosu pro mládež. 4. Nastínit důsledky špatného životního stylu a jeho dopadů na populaci. 5. Odůvodnit důležitost strečinkových cvičení v tréninkové jednotce.

11

2

ŠKOLA A JEJÍ CÍLE DLE RVP Od 1. září 2005 začal platit Rámcový vzdělávací program (dále jen RVP)

pro základní vzdělávání s přílohou upravující vzdělávání žáků s lehkým mentálním postižením. Dokument je závazný pro tvorbu školních vzdělávacích programů v základním vzdělávání. Je určený všem základním školám, včetně těch, které vzdělávají žáky s lehkým mentálním postižením, ale i víceletým gymnáziím (VUP, 2006). RVP si klade za cíl změnit a zefektivnit výuku na Základních, Obecných i Národních školách. Hlavní prioritou je poskytnout žákům v průběhu devítileté školní docházky moderní všeobecné vzdělání. Kromě jiného dává RVP poměrně značný prostor školám k tomu, aby se specializovaly na určitá zájmová odvětví. Žáci si tak mohou vybrat školu, která bude nejlépe rozvíjet jejich nadání pro sport, jazyky a mnohé další obory. Mojí snahou je najit v RVP prostor, kam je možné zařadit specifickou sportovní aktivitu (bouldering) tak, aby pomáhala v rozvoji žáků.

2.1 Etapy vzdělávání Celá kapitola volně dle Kupr (2005) a MŠMT (2010). Základní vzdělání plynule navazuje na předškolní výchovu a výchovu dítěte v rodině. Je to životní etapa, kterou musí absolvovat povinně celá populace. Základní vzdělání rozdělujeme na prvostupňové a druhostupňové. První stupeň zahrnuje první až pátou třídu. Druhý stupeň pak třídu šestou až devátou. Oba dva stupně na sebe didakticky, organizačně a obsahově navazují.

2.1.1

První stupeň První stupeň je přechodem mezi předškolním a základním vzděláním. Pro

žáky je to především čas, kdy se učí velkému kvantu nových informaci. Rozvíjí se socializace žáků, utváří se základní morální a volní hodnoty.

12

Dle RVP by měla škola maximálně respektovat žáka jako individualitu. Ke každému žákovi je přistupováno tak, aby se mohl rozvíjet svým vlastním tempem. Jsou voleny takové metody a postupy, aby každý žák (včetně žáků se speciálními vzdělávacími potřebami), mohl dosáhnout svého maxima.

2.1.2

Druhý stupeň Druhý stupeň plynule navazuje na stupeň první. Dále rozšiřuje potenciál

žáků, přidává nové informace, vede k samostatnosti, pomáhá tvořit hodnoty a názory budoucích občanů demokratické země. Díky rostoucí mentální a sociální vyspělosti žáků je možné využívat náročnější metody a postupy ve výuce. Žáci se učí pracovat a analyzovat informace, s tím úzce souvisí i schopnost obsluhovat moderní komunikační média. Čím dál více se ve výuce objevují dlouhodobější úkoly a projekty. Ty dávají žákům částečnou volnost a možnost subjektivního zpracování, současně učí i zodpovědnosti za své činy.

2.2 Vzdělávání Základní vzdělávání na prvním a druhém stupni úzce souvisí s podnětnou a tvůrčí atmosférou, která motivuje nadané a pomáhá slabším. Je to samozřejmě ideální stav, který je v praxi dosažitelný jen dobrou spoluprací mezi učiteli, žáky, rodiči a vedením školy. Velký důraz se s nástupem RVP klade na výuku dětí se specifickými vzdělávacími potřebami. Každé dítě by se tak mělo učit takovou cestou, která je pro něj přirozená a tempem, které je mu vlastní. Posunem oproti minulosti je také aktivní zapojení žáků do výuky prostřednictvím již zmíněných projektů problémového a programového vyučování.

13

2.3 Cíle základního vzdělávání Základní vzdělávání má žákům pomoci utvářet a postupně rozvíjet klíčové kompetence a poskytnout spolehlivý základ všeobecného vzdělání orientovaného zejména na situace blízké životu a na praktické jednání. V základním vzdělávání se proto usiluje o naplňování těchto cílů (EACEA, 2010).



Umožnit žákům osvojit si strategie učení a motivovat je pro celoživotní učení. Učení je základní podmínkou pro psychický vývoj jedince. Cílem je naučit žáky správným postupům a návykům jak se učit. Naučené dovednosti dále rozvíjet a upevňovat. Nezbytná je pozitivní motivace ze strany učitelů a rodičů, například pochvalou, za žákův dosažený pokrok.

 Podněcovat žáky k tvořivému myšlení, logickému uvažování a k řešení

problémů. Úroveň myšlení a logického uvažování se mění průběžně s věkem žáka. Učitel podněcuje přechod od konkrétního a názorného myšlení k abstraktnímu pomocí nejrůznějších úloh a úkolů. Při nich získává žák nové zkušenosti a dovednosti. Klíčem k úspěchu je poskytnout žákům dostatek příležitostí k tomu, aby se mohli tímto způsobem rozvíjet.  Vést žáky k všestranné, účinné a otevřené komunikaci.

Komunikace je předpokladem úspěchu ve společnosti. Umění komunikace je důležité v procesu sociální integrace v jakékoliv skupině. Je jedno, zda se jedná o pracovní kolektiv, zájmový spolek nebo školní třídu. Rozvoj komunikačních dovedností žáků podporujeme vhodnými metodami a formami výuky ve třídě.

14

 Rozvíjet

u žáků schopnost spolupracovat a respektovat práci

a úspěchy vlastní i druhých. Pokud je komunikace prostředkem dorozumění ve skupině, pak je spolupráce prostředkem pro plnění stanovených cílů. Ve škole se snažíme o zapojení žáků do týmových prací. Žáci se tím učí chápat přínos kooperace. Poznávají chování jiných i sebe v různých situacích. Je nezbytné, nechat žáky zažít úspěch vzešlý ze společné práce.  Připravovat žáky k tomu, aby se projevovali jako svébytné, svobodné

a zodpovědné osobnosti, uplatňovali svá práva a naplňovali své povinnosti. K již osvojeným základním normám chování vhodným způsobem doplňujeme další. Snažíme se dál rozvíjet samostatnost a zodpovědnost. Postupně seznamujeme s právy a povinnostmi občana. Určujeme a ovlivňujeme hodnotovou orientaci žáka.  Vytvářet u žáků potřebu projevovat pozitivní city v chování, jednání

a v prožívání životních situací; rozvíjet vnímavost a citlivé vztahy k lidem, prostředí i k přírodě. Vyjadřování pozitivních citů je v dnešní době nadmíru důležité. Správnému chování a vyjadřování pozitivních citů je možné žáky naučit. Podmínkou je poskytnout dostatek možností a příkladů z činností, které žákům dělají radost.  Učit žáky aktivně rozvíjet a chránit fyzické, duševní a sociální zdraví

a být za ně odpovědný. Na základě pochopení základních potřeb vývoje člověka se dnes snažíme předat žákům znalosti a dovednosti, které jsou prospěšné v oblastech péče o zdraví a ochrany zdraví. Žáky vedeme k pozitivnímu myšlení, učíme je jak překonávat stresové situace. Jednou z priorit je naučit žáky organizovat si svůj denní režim tak, aby byl v souladu se zásadami zdravého životního stylu.

15

 Vést žáky k toleranci a ohleduplnosti k jiným lidem, jejich kulturám

a duchovním hodnotám, učit je žít společně s ostatními lidmi. Pochopení norem chování, principů demokracie, toleranci k ostatním lidem je třeba žáky učit. Je důležité zajistit dostatek příležitostí, při kterých mohou žáci získat zkušenosti a především poznat jiné, než pouze majoritní kultury a skupiny obyvatel. Vzájemné poznávání a sbližování kultur je účinná cesta jak zabránit negativním společenským jevům současnosti (rasismus, xenofobie,…).  Pomáhat žákům poznávat a rozvíjet vlastní schopnosti v souladu

s reálnými možnosti a uplatňovat je spolu s osvojenými vědomostmi a dovednostmi při rozhodování o vlastní životní a profesní orientaci. Učitel se snaží žákům pomoci při hledání „silných stránek“ jejich osobností. Snažíme se navodit takové podmínky, které dají žákům možnost objevit jejich talent a záliby. Usnadňujeme tak budoucí rozhodování při výběru profesního a životního směřování. Popsané obecné cíle jsou více vysvětleny v jednotlivých kapitolách RVP. Ty se dále zabývají očekávanými výstupy a kompetencemi žáků. O klíčových kompetencích se krátce zmiňuje navazující kapitola. V jednotlivých kapitolách RVP je možné nalézt poměrně široký prostor pro uplatnění lezeckých aktivit ve školách, zájmových organizacích, atd. Pro ilustraci uvádím výtah z kapitoly Člověk a zdraví. Celé znění RVP vychází z MŠMT (2010) a VUP (2010).

Klíčové kompetence Klíčové kompetence jsou souhrnem vědomostí, dovedností, schopností, postojů a hodnot důležitých pro osobní rozvoj a uplatnění každého jedince ve společnosti. Hlavní myšlenkou je vybavit žáky souborem klíčových kompetencí, které jim budou v životě užitečné, umožní jim další rozvoj a dají jim základ pro další vzdělávání. U základního vzdělávání považujeme za klíčové tyto kompetence:

16

 Kompetence k učení Na konci základního vzdělávání je žák schopen vybírat efektivní způsoby učení. Volí vhodné metody a strategie, organizuje své učení a dále se rozvíjí. Žák umí analyzovat, chápat a prakticky využít získané informace. Rozumí a užívá obecné termíny, chápe je v souvislostech. Především žák chápe smysl učení, má k němu pozitivní vztah, umí kriticky zhodnotit své dosavadní výsledky.

 Kompetence k řešení problémů Na konci základního vzdělávání žák chápe problémové situace, umí najít příčinu problému, chápe jeho důsledky. Umí nalézt informace, které mu pomohou při řešení problému. Žák je schopen své rozhodnutí obhájit, chápe zodpovědnost za své jednání.

 Kompetence komunikativní Na konci základního vzdělávání žák formuluje své myšlenky a názory v logickém pořádku. Komunikuje kultivovaně, výstižně a souvisle, a to jak ústní, tak i psanou formou. Žák je schopen naslouchat druhým a vhodně na ně reagovat. Kromě toho je žák vybaven dovednostmi, které mu dávají možnost práce s moderními komunikačními zdroji a médii. To vše vede ke spolupráci a vytváření nových vztahů mezi lidmi.

 Kompetence sociální a personální Na konci základního vzdělávání je žák platným členem skupiny. Umí spolupracovat s ostatními, respektuje a prosazuje pravidla, která pro skupinu platí. Přispívá k plnění cílů skupiny i svých vlastních. Úspěchem dosahuje seberealizace a sebeúcty. Buduje dobré vztahy mezi lidmi, umí naslouchat a pomáhat. Nebojí se být kritický a zároveň ocenit úspěchy skupiny i jednotlivců.

17



Kompetence občanské Na konci základního vzdělání žák chápe základní principy demokracie, zná práva a povinností občana. Respektuje a váží si ostatních lidí. Umí rozlišit mezi dobrem a zlem. V krajních situacích je připraven poskytnout účinnou pomoc. Chápe naše národní tradice a váží si kulturního a historického dědictví. V neposlední řadě se snaží chovat šetrně k životnímu prostředí. Dodržuje podmínky nutné pro trvale udržitelný rozvoj společnosti.

 Kompetence pracovní Na konci základního vzdělávání žák bezpečně používá vybavení a nástroje na různé druhy prácí. Je schopen se adaptovat na změněné pracovní podmínky. Zkušenosti získané ze školní docházky dál rozvíjí a prohlubuje, tím zvyšuje své uplatnění na trhu práce. Chápe podstatu a rizika spojená s podnikáním, rozumí základní myšlence tržního hospodářství.

Toto jsou tedy základní klíčové kompetence, které RVP přináší. Považuji za důležité je alespoň zmínit, úzce totiž souvisí se vzdělávacími oblastmi. Především vzdělávací oblast „Člověk a zdraví“ je ta, na kterou se bude soustředit pozornost v dalších kapitolách. Obsahuje totiž vzdělávací obory „Výchova ke zdraví“ a „Tělesná výchova,“ které se asi nejvíce blíží tématu mé diplomové práce.

18

1.4

Člověk a zdraví Celá kapitola volně dle Kupr (2005) a MŠMT (2010). Zdraví člověka je chápáno jako vyvážený stav tělesné, duševní a sociální

pohody. Je utvářeno a ovlivňováno mnoha aspekty, jako je styl života, zdravotně preventivní chování, kvalita mezilidských vztahů, kvalita životního prostředí, bezpečí člověka atd. Protože je zdraví základním předpokladem pro aktivní a spokojený život a pro optimální pracovní výkonnost, stává se poznávání a praktické ovlivňování rozvoje a ochrany zdraví jednou z priorit základního vzdělávání. Vzdělávací

oblast

Člověk

a

zdraví

přináší

základní

podněty

pro ovlivňování zdraví (poznatky, činnosti, způsoby chování), s nimiž se žáci seznamují, učí se je využívat a aplikovat ve svém životě. Vzdělávání v této vzdělávací oblasti směřuje především k tomu, aby žáci poznávali sami sebe jako živé bytosti, aby pochopili hodnotu zdraví, smysl zdravotní prevence i hloubku problémů spojených s nemocí či jiným poškozením zdraví. Žáci se seznamují s různým nebezpečím, které ohrožuje zdraví v běžných i mimořádných situacích, osvojují si dovednosti a způsoby chování (rozhodování), které vedou k zachování či posílení zdraví, a získali potřebnou míru odpovědnosti za zdraví vlastní i zdraví jiných. Jde tedy z velké části o poznávání zásadních životních hodnot, o postupné utváření postojů k nim a o aktivní jednání v souladu s nimi. Naplnění těchto záměrů je v základním vzdělávání nutné postavit na účinné motivaci a na činnostech a situacích posilujících zájem žáků o problematiku zdraví. Při realizaci této vzdělávací oblasti je třeba klást důraz především na praktické dovednosti a jejich aplikace v modelových situacích i v každodenním životě školy. Proto je velmi důležité, aby celý život školy byl ve shodě s tím, co se žáci o zdraví učí a co z pohledu zdraví potřebují. Zpočátku musí být vzdělávání silně ovlivněno kladným osobním příkladem učitele, jeho všestrannou pomocí a celkovou příznivou atmosférou ve škole. Později přistupuje důraz i na větší samostatnost a odpovědnost žáků v jednání, rozhodování a činnostech

19

souvisejících se zdravím. Takto chápané vzdělávání je základem pro vytváření aktivních přístupů žáků k rozvoji i ochraně zdraví. Vzdělávací oblast Člověk a zdraví je vymezena a realizována v souladu s věkem žáků ve vzdělávacích oborech Výchova ke zdraví a Tělesná výchova, do níž je zahrnuta i zdravotní tělesná výchova. Zmíněným oborům věnuji pozornost v následujících odstavcích.

2.3.1

Výchova ke zdraví Vzdělávací obor Výchova ke zdraví přináší základní poznání o člověku

v souvislosti s preventivní ochranou jeho zdraví. Učí žáky aktivně rozvíjet a chránit zdraví v propojení všech jeho složek (sociální, psychické a fyzické) a být za ně odpovědný. Svým vzdělávacím obsahem bezprostředně navazuje na obsah vzdělávací oblasti Člověk a jeho svět. Žáci si upevňují hygienické, stravovací, pracovní i jiné zdravotně preventivní návyky, rozvíjejí dovednosti odmítat škodlivé látky, předcházet úrazům a čelit vlastnímu ohrožení v každodenních i mimořádných situacích. Rozšiřují a prohlubují si poznatky o rodině, škole a společenství vrstevníků, o přírodě, člověku i vztazích mezi lidmi a učí se tak dívat se na vlastní činnosti z hlediska zdravotních potřeb a životních perspektiv dospívajícího jedince a rozhodovat se ve prospěch zdraví. Vzhledem k individuálnímu i sociálnímu rozměru zdraví je vzdělávací obor Výchova ke zdraví velmi úzce propojen s průřezovým tématem Osobnostní a sociální výchova.

2.3.2

Tělesná výchova Vzdělávací obor Tělesná výchova jako součást komplexnějšího vzdělávání

žáků v problematice zdraví směřuje na jedné straně k poznání vlastních pohybových možností a zájmů, na druhé straně k poznávání účinků konkrétních pohybových činností na tělesnou zdatnost, duševní a sociální pohodu. Pohybové vzdělávání postupuje od spontánní pohybové činnosti žáků k činnosti řízené a výběrové, jejímž smyslem je schopnost samostatně ohodnotit úroveň své zdatnosti a řadit do denního režimu pohybové činnosti pro uspokojování vlastních pohybových potřeb i zájmů. Dále pro optimální rozvoj zdatnosti a výkonnosti, pro

20

regeneraci sil a kompenzaci různého zatížení a pro podporu zdraví a ochranu života. Předpokladem pro osvojování pohybových dovedností je v základním vzdělávání žákův prožitek z pohybu a z komunikace při pohybu, dobře zvládnutá dovednost pak zpětně kvalitu jeho prožitku umocňuje. Charakteristické pro pohybové vzdělávání je rozpoznávání a rozvíjení pohybového nadání, které předpokládá diferenciaci činností i hodnocení výkonů žáků. Neméně důležité je odhalování zdravotních oslabení žáků a jejich korekce v běžných i specifických formách pohybového učení - v povinné tělesné výchově, případně ve zdravotní tělesné výchově. Proto se nedílnou součástí tělesné výchovy stávají korektivní a speciální vyrovnávací cvičení, která jsou podle potřeby preventivně využívána v hodinách tělesné výchovy pro všechny žáky nebo jsou zadávána žákům se zdravotním oslabením místo činností, které jsou kontraindikací jejich oslabení. Školám se současně doporučuje vyrovnávat pohybový deficit žáků III. (příp. II.) zdravotní skupiny a jejich potřebu korektivních cvičení zařazováním povinného či volitelného předmětu, jehož obsah vychází z tematického okruhu Zdravotní tělesná výchova (jako adekvátní náhradu povinné tělesné výchovy nebo jako rozšíření pohybové nabídky). Tato nabídka vychází ze situace v moderní společnosti, která v mnohém život usnadňuje, ale paradoxně tím vyvolává už v dětském věku četná zdravotní oslabení, která je nutné napravovat a korigovat (z nedostatku intenzivního a vhodně zaměřeného pohybu, z dlouhodobého setrvávání ve statických polohách, z nadměrného příjmu potravy v nevhodné skladbě, z nekvalitního ovzduší, z četných stresových situací, nepříznivých sociálních vztahů atd.). Základní vzdělávání tak reaguje na poznatky lékařů, že zdravotních oslabení v celé populaci přibývá a zdravotně oslabené dítě potřebuje větší množství spontánních i cíleně zaměřených pohybových aktivit než dítě zdravé. Účast ve zdravotní tělesné výchově vede žáky k poznání charakteru jejich zdravotního oslabení i míry a rozsahu omezení některých činností. Současně předkládá konkrétní způsoby ovlivňování zdravotních oslabení (speciální cvičení, všestranně zaměřené pohybové činnosti, relaxační techniky, plavání atd.) a jejich zařazování do denního režimu žáků.

21

2.4 Cílové zaměření vzdělávací oblasti Vzdělávání v této vzdělávací oblasti směřuje k utváření a rozvíjení klíčových kompetencí žáků tím, že vede žáky k: 

poznávání zdraví jako nejdůležitější životní hodnoty



pochopení zdraví jako vyváženého stavu tělesné, duševní i sociální pohody a k vnímání radostných prožitků z činností podpořených pohybem, příjemným prostředím a atmosférou příznivých vztahů



poznávání člověka jako biologického jedince závislého v jednotlivých etapách života na způsobu vlastního jednání a rozhodování, na úrovni mezilidských vztahů i na kvalitě prostředí



získávání základní orientace v názorech na to, co je zdravé a co může zdraví prospět, i na to, co zdraví ohrožuje a poškozuje



využívání osvojených preventivních postupů pro ovlivňování zdraví v denním režimu, k upevňování způsobů rozhodování a jednání v souladu s aktivní podporou zdraví v každé životní situaci i k poznávání a využívání míst souvisejících s preventivní ochranou zdraví



propojování činností a jednání souvisejících se zdravím a zdravými mezilidskými vztahy se základními etickými a morálními postoji, s volním úsilím atd.



chápání zdatnosti, dobrého fyzického vzhledu i duševní pohody jako významného předpokladu výběru profesní dráhy, partnerů, společenských činností atd.



aktivnímu zapojování do činností podporujících zdraví a do propagace zdravotně prospěšných činností ve škole i v obci

Z výše uvedených řádků (VUP, 2010) vyplývá, že RVP a jeho oblasti (jednotlivé obory) dávají poměrně značný prostor pro nové metody, postupy a aktivity, které dříve ve výuce chyběly. Tyto prvky mohou být pro žáky zajímavým zpestřením běžné školní docházky. Nemusí jít nutně o aktivity hlavní výukové

22

činnosti, ale i o činnosti doplňkové. Do těchto míst můžeme zařadit celou řadu specifických sportovních aktivit. Bouldering se zdá být jednou z mnoha zajímavých a pro děti prospěšných variant. Více informací o boulderingu a horolezectví obsahuje následující kapitola.

2.5 Horolezecké kroužky v praxi V Liberci existuje hned několik lezeckých kroužků pro děti a mládež. Asi nejvýznamnějším a nejdéle fungujícím je horolezecký oddíl HO Větrník, který je jedním z mnoha projektů školského zařízení - Dům dětí a mládeže Větrník. Při lezecké a boulderingové stěně v areálu Squash arény na Starém Harcově najdeme lezecký kroužek „Pavoučci,“ který se věnuje nejmenším lezcům. Při lezeckém areálu „Šutr“ funguje oddíl „MAKACI“ a „PAVIÁNI.“ Lezecké kroužky již fungují i na některých základních školách. Přímo na lezení je zaměřený kroužek provozovaný na ZŠ Oblačná. Lezení jako doplňkovou aktivitu ke kroužku „netradičních her“ nabízí ZŠ Broumovská.

23

3

HOROLEZECTVÍ - ÚVOD „Neexistuje snad sport, o němž by bylo napsáno víc.“ - Josef Rakoncaj

(Ballu, 1997).

„Takže co mi vlastně horolezectví dává? Začíná to fyzickým uspokojením z překonané délky na skále, v zásadě jde o uspokojení sportovce. Ale tím momentem, kdy se horolezectví začíná odlišovat od všeho ostatního a proč se prožitek stává mnohem silnějším, je riziko, které podstupujete, když váš život závisí na vašem vlastním úsudku. Pořád něco objevujete, ať už hranice svých možností, nebo místa, kam se před vámi ještě nikdo nedostal.“ - Chris Bonington (Hatting, 1999).

Dva citáty a postřehy dvou slavných horolezců mají společnou jednu věc. Je to snaha popsat nějakým způsobem horolezectví jako takové. Samozřejmě můžeme říct, že jde o sportovní disciplínu, a je to správné tvrzení. Nicméně pro milovníky hor je to sotva dostačující popis. Přesnějším vyjádřením by tak mohlo být, že jde o sportovní disciplínu, která je pro mnohé vášní, posedlostí, životním stylem a především radostí. Horolezectví

není

ničím

novým,

jeho

počátky

můžeme

hledat

už v 17. století. O historii a současnosti tohoto sportu bude následující kapitola. Nejdříve ale slovníček pojmů pro lepší obeznámení s terminologií.

3.1 Slovníček pojmů AGFIS - Asociace mezinárodních sportovních federací. Aklimatizace – Schopnost organismu přizpůsobit se vysoké nadmořské výšce. Alpinismus – Styl kloubící lezecké a lyžařské dovednosti. Alpský styl – Styl zdolávání vysokohorských vrcholů, spoléhající pouze na schopnosti horolezce, bez podpůrného týmu a bez budování postupných táborů.

24

Big walls - Výstupy vysokou skalní plochou trvající i několik dní. Bouldering (z anglického boulder – kámen, balvan) – Lezení na jakémkoliv malém skalním útvaru bez použití lana včetně lezení na stěnách a stavbách. Cesta – Varianta výstupu, kterou lezec postupuje k vrcholu. Druholezec – Lezec, který zdolává lanovou délku za prvolezcem. Expediční lezení – Lezení zajištěné podpůrným týmem a množstvím vybavení. Hřeben – Úzký skalní, ledový nebo sněhový hřbet. Jištění – Činnost zajišťující bezpečnost lezce před pádem. Karabina – Specifická slitinová pomůcka sloužící k jištění lezce, zavěšování materiálu atd. Klasický styl – Klasické zdolávání vrcholů expedičním stylem. Komerční expedice – Expedice pracující na komerčním principu umožňující za stanovenou částku zdolání vrcholu pod vedením zkušeného horolezce. Lanová délka – Úsek mezi dvěma hlavními jistícími body na skalní stěně, ve sněhu nebo ledu. Ledové lezení – Specifická disciplína, kdy k lezení slouží čistě ledový podklad, často zmrzlé vodopády apod. Lezečky – Speciální lezecká obuv. Mixové lezení – Lezení v terénu, kde je zastoupen jak ledový, tak sněhový a skalní podklad. Objektivní nebezpečí – Skutečnosti, které horolezci nemohou ovlivnit, například padání kamenů, laviny, blesk. Průvodce – Chápáno jako tištěná podoba návodu na zdolání vrcholu, obrázky, náčrtky, fotografie, popisky atd. Prvovýstup – První zdařilý výstup na vrchol danou cestou (popř. zvolenou variantou). Skoba – Kovová pomůcka s okem na upevnění karabiny, která se zatlouká do spár a používá se jako jistící bod. Slaňování – Způsob sestupu z vrcholu využívající sjezd po laně. Sólovýstup – Samostatný výstup jednoho horolezce na vrchol. Stěna – Rozsáhlý strmý sráz hory.

25

Šerpa – Příslušník vysokohorského etnika žijící na území Himálaje ve velkých nadmořských výškách, často využíván expedicemi, jako nosič, kuchař a vůdce. Technické lezení – Složité a obtížné pohyby, které vyžadují značnou dovednost, rozvahu a techniku. UIAA - Mezinárodní horolezecká a lezecká federace. Umělá stěna – Umělé vybudovaný lezecký terén, často v tělocvičnách a halách. Umělý kyslík – Kyslíkový přístroj sloužící k dodávce kyslíku do těla horolezce ve velkých nadmořských výškách, zmírňuje následky špatné aklimatizace, pomáhá přežít ve velkých nadmořských výškách.

Výše zmíněné pojmy patří mezi nejzákladnější horolezecké termíny. Věřím, že jejich vysvětlení, prostřednictvím slovníčku, pomůže pro lepší porozumění některým částem práce. V následující kapitole budou stručně popsány zlomové okamžiky v historii horolezectví a legendární jména s ní spjatá.

3.2 Historie evropského lezení Hory a jejich tajemství jsou lákadlem pro celé generace lidí. Svou výškou a nepřístupností se staly místem, kde podle dávných civilizací žili bohové (Olymp, Nandadévi, Kailas). Můžeme se ale domnívat, že se lidé vydávali do hor i v dobách mnohem starších. Soudí o tom různé kosterní nálezy objevené v Evropě (Rakousko – Ötzi) ale i jinde ve světě. Psal se rok 1492. Zámořská putování Kryštofa Kolumba jsou v plném proudu. Karel VIII. je francouzským králem. Pro historii horolezectví je ale důležité, že francouzský šlechtic Antoine de Ville je pověřen zdoláním „nezdolatelné“ hory Mont Aiguille. Svého úkolu se s nelibostí zhostí a za pomoci zhruba dvaceti mužů z různých profesí (žebříkáři, sluhové, duchovní,…) se mu podaří na vrchol dne 26. června 1492 opravdu vystoupit. Jedná se pravděpodobně o první historicky doložený alpinistický výstup v dějinách.

26

S nástupem osvícenství se pozornost lidí stáčí od boha k člověku a k přírodě. Rozvoj zaznamenávají snad všechna vědecká odvětví (přírodověda, chemie, fyzika,…). Lidé chtěli objevovat a poznávat. To bylo bezesporu i prvotní motivací několika odvážlivců, kteří si vytýčili za svůj cíl zlézt nejvyšší horu Evropy - Mont Blanc. Aktéry tohoto odvážného podniku byli Horace Bénédict de Saussure (přírodovědec), Mark Théodor Bourrit (zpěvák na kůru), Michael Gabriel Paccard (lékař), Jacques Balmat (rodák z Chamonix), Richard Pocock (anglický cestovatel). Na samotný vrchol vystoupali jen dva ze zmíněných pánů (Michael Gabriel Paccard, Jacques Balmat), stalo se tak 8. srpna 1786 v 18 hodin 23 minut. Právě tento výstup znamenal doslova revoluci v alpském lezení. Nelze opomenout, že první žena zdolala Mont Blanc o zhruba 50 let později. Roku 1838 se Henriettě d´Angeville (bylo jí 40 let) podařilo vystoupit na vrchol bez pomoci dalších osob. Před ní byla na vrcholu ještě Marie Paradisová (1809), její výstup se však díky výrazné pomoci dalších osob za první nepočítá. Po zlezení Mont Blancu začíná doslova hon za ostatními velkými horskými vrcholy. Velice úspěšnými se v tomto ohledu stali především Angličané, následovaní Itali a Francouzi. Jméno britského horolezce Edwarda Whympera (zdolal Matterhorn 13. července 1865) je dnes již legendou. Matterhorn byl Whymperovým životním cílem. Bohužel radost ze zdolání tohoto horského masivu zkazila nehoda při sestupu (čtyři členové výpravy zahynuli). Další velká jména horolezectví přelomu 19. a 20. století jsou například Albert Frederick Mummery (zakladatel moderního horolezectví), Hias Rebitch, Emilio Comici, Pierre Allain (jako první použil péřovou bundu a duralovou karabinu při bivakování), Riccardo Cassin,

Anderl Heckmair (v roce 1938 zdolal

severozápadní stěnu Eigeru), John Harlin, Emil Solleder (nejlepší lezec v Dolomitech ve dvacátých letech 20. století), Kurt Diemberger (himalájista, fotograf, filmař a propagátor nošení ochranné přilby).

27

3.3 Historie světového lezení S nástupem 20. století se do hledáčku zájmu horolezců dostává Himaláj. Na objevování a zdolávání himalájských vrcholů se podílejí především Angličané. George L. Mallory je jednou z legend, které se významně zapsaly do dějin horolezectví. V roce 1911 zdolal Mont Blanc. V roce 1913 pokořil Pillar Rock (Velká Británie), cestou, která je považována za vůbec jednu z nejtěžších (výstupová cesta nese dnes jeho jméno). Následně se Malloryho pozornost stočila na východ. Jeho dalším cílem se stal nejvyšší vrchol planety – Mount Everest. Mallory byl účastníkem hned několika expedic, v jedné z nich se mu podařilo dostat až výšky přesahující 8000 metrů nad mořem. Při svém posledním pokusu (r. 1924) ho doprovázel horolezec Andrew Irvin. Oba však záhadně zmizeli. O prvovýstupu Malloryho na Everest se dnes jen spekuluje. První úspěšný výstup na Everest se připisuje novozélandskému horolezci Edmundu P. Hillarymu a Šerpovi Tenzingu Norgayovi. Vrcholu dosáhli 29. května 1953 v 11 hodin 30 minut dopoledne. První ženou, která stanula na Everestu, byla Japonka Džunko Tabei (16. květen 1975), první Evropankou pak Polka Wanda Rutkiewiczová (1978). První Čechoslováci na vrcholu Everestu byli Zoltán Demján a Josef Psotka (15. říjen 1984). Prvním českým horolezcem po rozpadu federace Leopold Sulovský (1991). Po prvním oficiálním zdolání Everestu (r. 1953) se mění celý pohled na horolezectví jako takové. Díky moderním technologiím a špičkovému vybavení se stávají výstupy na Everest ale i další velehory světa čím dál více „jednodušší a bezpečnější.“ Důkazem je například zdolání Everestu Šerpou, kterému bylo 77 let (r. 2009). Možná i proto se zhruba od sedmdesátých let 20. století část horolezecké obce soustředí na výstupy, které kladou větší důraz na schopnosti lezce a čistotu provedení výstupu. Obrovskou ikonou je v tomto směru Reinhold Messner. Reinhold Messner je italský, německy mluvící horolezec, cestovatel a spisovatel. Proslavil se svými neuvěřitelnými sólovýstupy na nejvyšší hory světa. Je propagátorem lezení v „alpském stylu.“ To znamená zdolání hory

28

s minimálním možným technickým vybavením a s co nejmenší (nebo žádnou) doprovodnou skupinou. Většinou tedy jde o mimořádně nebezpečné sportovní výkony, které si ale zaslouží uznání a respekt. Reinhold Messner zdolal jako první všech 14 světových osmitisícovek. Vystoupil na Mount Everest bez použití kyslíku. Kromě toho byl také prvním, kdo vylezl na Mount Everest sólovýstupem bez použití lan.

3.4 Nastupující trendy Současné horolezectví dále pokračuje směrem, který započali v 70. letech 20. století horolezci jako Messner, D. K. Scott (anglický horolezec, jedna z nejvýznamnějších horolezeckých osobností), Tadeusz Piotrowski (polský horolezec, pokládán za světovou horolezeckou jedničku v 70. letech), Jerzy Kukuczka (polský horolezec, světová špička z 80. let), Peter Habeler (rakouský horolezec, prvovýstupy v Yosemitech, spolupráce s Messnerem) a mnoho dalších. Tento směr se tedy dále vyznačuje postupným opouštěním od velkých expedic. Na vrcholy hor vyráží malé skupinky lezců nebo jednotlivci samostatně (viz. sólovýstupy). Stále více sílí přesvědčení, že mnohem cennější je výstup bez použití umělého kyslíku. Opouští se od využívání dalších osob a zvířat jako nosičů. Horolezec si tedy nese vše, co potřebuje, s sebou. Novinkou posledních let jsou tzv. komerční expedice, které jsou specifické v tom, že i laik může společně se zkušenými průvodci a horolezci (někdy i slavnými) zlézt horu, kterou by jinak díky nedostatku vědomostí a dovedností nezdolal. Podmínkou pro takový druh „dovolené“ jsou samozřejmě peníze. Financování horolezeckých expedic je v posledních letech velkým problémem. Horolezci se musí soustředit na shánění darů od sponzorů, nebo dlouhá léta šetřit. Čím dál větší zájem veřejnosti o horolezectví vede některé „horské“ státy k zavedení různých poplatků za pobyt v horách a za výstup na vrchol. Tyto poplatky nejsou vždy zlem, protože ne všechny expedice se chovají k horám a krajině okolo nich ohleduplně. Peníze získané od horolezců jsou zpětně

29

investovány do programů, které udržují hory čisté. V neposlední řadě jsou tyto peníze vítaným příjmem státních pokladen těchto většinou rozvojových zemí.

3.5 České působení ve velehorách Mezi již zmíněná jména československého horolezectví patří dále například Josef Rakoncaj, Josef Nežerka, Leopold Sulovský, Radek Jaroš, Miroslav Caban, Vladimír Nosek, Dina Štěrbová a Soňa Boštíková – Vomáčková, Klára Poláčková. Josef Rakoncaj

je

český

horolezec.

Co

do

počtu

vylezených

osmitisícových hor jde o druhého nejúspěšnějšího lezce v československé historii. Zdolal dohromady osm ze čtrnácti nejvyšších vrcholů planety. Je prvním, kdo dvakrát zdolal nejobávanější horu K2 (Čhogori). Kromě toho má na svém kontě řadu prvovýstupů (Lhotse Šar – 1984, Šiša Pangma – 1990). Leopold Sulovský je prvním českým horolezcem, který stanul na Mount Everestu (1991). V 90. letech patřil mezi světovou horolezeckou elitu. Na svém kontě má řadu prvovýstupů (Piz Badile – 1980, Nanda Devi – 1981). V roce 2005 a 2007 se účastnil expedic na vrchol K2. Přesto mu právě tato hora stále odolává. Radek Jaroš je horolezcem, který překonal Josefa Rakoncaje co do počtu vylezených osmitisícových vrcholů. Má jich dnes na kontě devět. Jako svůj cíl si ale stanovil zdolat všech čtrnáct osmitisícových vrcholů. Mezi jeho největší úspěchy patří výstup na Mount Everest (1998), Broad Peak (2003) nebo Manaslu (2009). Dina Štěrbová je bývalá československá horolezkyně slovenského původu. Na svém kontě má přes 300 výstupů v Tatrách a dva úspěšné výstupy na osmitisícové vrcholy. Dvakrát se také pokoušela zdolat Mount Everest (1991, 1992). V roce 1994 vedla expedici na horu Broad Peak, která ale skončila nezdarem (dva členové nešťastně přišli o život). Soňa Boštíková – Vomáčková je česká horolezkyně, jedna z největších postav tohoto „sportu.“ Boštíková je první Českou, která zdolala Mount Mckinley (1997). Jako první žena vystoupala na Makalu (1998) bez použití umělého

30

kyslíku. O rok později se Boštíková zapsala do statistik jako druhá žena, které se zdařil výstup na Lhoce (1999). V letech 2000 – 2005 se pokoušela vystoupit na K2 a Mount Everest (zatím neúspěšně). Klára Poláčková je česká horolezkyně. V roce 2007 se jí podařilo s expedicí Tissot Everest vystoupit na nejvyšší horu světa. Je tak první Českou, které se to povedlo. Kromě Everestu má na svém kontě také Aconcaguau (2005), která je nejvyšší horou Jižní Ameriky a šestou nejvyšší horu světa – Čo Oju (2006). Miroslav Caban je český horolezec, který se do povědomí horolezecké obce zapsal především úspěšným dokončením projektu „Koruna planety“ (v anglickém originále „Seven Summits“ neboli „Sedm vrcholků“). Kromě Cabana patří do elitní společnosti českých lezců, kterým se povedlo tento projekt ukončit, ještě pražský primátor Pavel Bém. Seven Summits je projekt, který vymyslel v 80. letech 20. století amatérský horolezec a podnikatel Richard Bass. Cílem projektu je zdolat nejvyšší vrcholy všech kontinentů. Bassovu myšlenku dál rozvíjel i Reinhold Messner, který upravil Bassův seznam a nahradil některé vrcholy jinými (mnohdy těžšími). Kuriozitou je to, že ani v jednom ze zmíněných seznamů nefiguruje Mont Blanc jako nejvyšší hora Evropy (jeho místo zaujímá kavkazský Elbrus). Kompletní tabulka „Seven Summits“ společně s tabulkou nejvyšších vrcholů planety následuje níže. Volně dle Ballu (1997), Dieška (1989), Dieška a Širl (1984) a ČHS (2010).

31

Tabulka 1 : Seven Summits (zdroj - http://cs.wikipedia.org/wiki/7_Summits ze dne 2. 4.2010)

Koruna planety (Seven Summits) „Bass“

„Messner“ Vrchol

Výška (m) Kontinent

X

X

Kilimandžáro

5895

Afrika

Kilimandžáro

X

X

Vinson Massif

4892

Antarktida

Ellsworth

Kosciuszko

2228

Austrálie

Sněžné hory

X

Pohoří

X

Carstensz Pyramid 4884

Oceánie

Sudirman

X

X

Mount Everest

8848

Asie

Himaláje

X

X

Elbrus

5642

Evropa

Kavkaz

X

X

Mount McKinley

6194

S. Amerika Kordillery

X

X

Aconcaqua

6962

J. Amerika Andy

32

Tabulka 2 : Hlavní osmitisícové vrcholy planety (zdroj - Dieška, Širl, 1989)

Hlavní osmitisícové vrcholy planety Mount Everest ( Čomolungma )

8 848 m

K2 ( Čhogori )

8 611 m

Káčandžunga

8 586 m

Lhoce

8 516 m

Makalu

8 463 m

Čho Oju

8 201 m

Dhaulágiri

8 167 m

Manásulu

8 156 m

Nanga Parbat

8 125 m

Annapúrna

8 091 m

Gašerbrum I ( Hidden Peak )

8 068 m

Broad Peak ( Phalčan Kangri )

8 047 m

Gašerbrum II

8 035 m

Šiša Pangma

8 013 m

V následující kapitole bych chtěl vysvětlit rozdíl mezi tradičním a sportovním lezením. Chci také objasnit některé termíny a velice jednoduše vysvětlit podstatu hlavních sportovních odvětví, která vycházejí z tradičního nebo sportovního pojetí lezení.

33

3.6 Současné lezení a jeho základní třídění V této podkapitole bych rád krátce popsal současný stav horolezeckých disciplín a jejich základní rozdělení. Během let prošlo horolezectví mnoha zásadními změnami. V počátcích se horolezectvím označovalo převážně zdolávání horských vrcholů. Horolezcem byl ten sportovní nadšenec, který se pohyboval převážně ve vysokohorských terénech, zdolával vícedélkové cesty. Musel také disponovat dovednostmi a hlubokými znalostmi, které byly nutné pro výstup a přežití v nehostinném prostředí hor. Obyčejně také čelil vyšší míře rizika než lezec. Lezec je každý člověk, který rád šplhá a je prakticky jedno kde, kdy, a po čem. Lezci jsou lidé, které vídáme lézt po umělých stěnách, zdech, budovách, skalkách, balvanech, atd. Míra rizika úrazů bývá také mnohem menší. Slovo horolezectví dnes funguje jako zastřešující pojem, pod který řadíme celou řadu dalších sportovních disciplín. Můžeme tedy říct, že dnešní horolezectví je vše, počínaje boulderingem, a konče expedičním lezením ve velehorách. V následujících odstavcích se seznámíme se základním rozdělením lezeckých odvětví.

3.6.1

Sportovní lezení Je jedním ze směrů volného lezení. Jeho prvopočátky můžeme hledat

v USA, kde se začalo rozvíjet v 70. letech. Za duchovního otce sportovního lezení je považován především John Gill. Sportovní lezení se vyznačuje především vyšší náročností na fyzickou přípravu lezce. Po stránce psychické není tak náročné jako tradiční způsob lezení. Leze se většinou po předem vynýtovaných cestách. Vzdálenost mezi jistícími body je poměrně malá (cca 4 metry). V případě pádu je doba letu kratší, díky tomu hrozí i menší riziko vážnějších úrazů, či dokonce úrazů smrtelných.

34

3.6.2

Tradiční způsob lezení Na rozdíl od sportovního lezení nemusí být tradiční lezení tak náročné,

pokud jde o obtížnost cesty, která je lezcem zdolávána. Při tradičním lezení je nutné sladit fyzickou, psychickou a technickou přípravu lezce. Proto je tradiční způsob lezení mnohem obtížnější než lezení sportovní. Oba dva výše zmíněné směry mají soutěžní i nesoutěžní formy. Podle toho se pak dále dělí na celou řadu dalších odvětví. V dalších odstavcích zmíním jen některé.

 Lezení na obtížnost Jde o druh sportovního lezení, má i soutěžní formu. Cílem lezce je vylézt co nejvýše. Lezecká cesta je pro lezce nová a neznámá. Lezec cestu studuje až těsně před vlastním výstupem.



Lezení na rychlost Jde o druh sportovního lezení, má především soutěžní formu. Cílem je, jak už název napovídá, zdolat danou cestu v co nejkratším možném čase.



Bouldering Bouldering je odvětvím sportovního lezení, má i soutěžní formu. Českým doslovným překladem je „balvanování.“ Jde o mladý sport. Cílem je zdolat co nejvíce bouldrových problémů (krátkých cest) co nejmenším počtem pokusů.



Pískovcové skalní lezení Pískovcové skalní lezení náleží do skupiny tradičního lezení. Zmiňuji ho především pro jeho velkou oblíbenost právě v našich končinách. Lezení v pískovcových stěnách a věžích s sebou nese značné riziko. Jednak pro lezce, který leze po povrchu, který nepatří mezi nejpevnější a nejstálejší. A jednak pro samotné pískovcové útvary, které se díky nešetrnému přístupu některých lezců doslova ztrácejí před očima.

35



Lezení na nepískovcových skalách Tato odnož patří do skupiny jak tradičního, tak i sportovního lezení. Jak již název napovídá, jedná se o lezení na jiných než pískovcových stěnách (např.: žula, vápenec,…).



Lezení vícedélkových cest Vícedélkové lezení se pohybuje na hraně mezi lezením a horolezectvím. Cesty bývají mnohodélkové, proto je nutné budovat stanoviště kvůli odpočinku. Lezec musí mít dobré znalosti o technickém vybavení, které je pro zdolání cesty nutné.

Další lezecké disciplíny už jen okrajově.



Mixové lezení spadá do skupiny tradičního lezení. Jde o lezení v různých terénech, které do sebe libovolně navazují (skála, led, sníh,…).



Ledové lezení je ze skupiny tradičního lezení. Lezci pomocí cepínů a dalšího speciálního vybavení zlézají ledovcové vodopády. Ledové lezení je jedna z dalších velice oblíbených lezeckých disciplín u nás.



Big Walls (velké stěny), jde o horolezeckou disciplínu, kde je třeba zdolávat stěny, které jsou vysoké 1500 a více metrů. V takových stěnách je nutné budovat tábory a postupová jištění.



Velehorské a výškové horolezectví spadají do tradičního lezení. Obě vyžadují po lezcích kombinaci fyzické a psychické připravenosti. Kladou nemalé nároky na technické vybavení, znalost terénu, odhadování objektivního rizika. Horolezci se pohybují v nadmořských výškách kolem 5000 metrů (při výškovém lezení i 8000 m). Volně dle Vomáčko, Boštíková (2003).

36

3.7 Lezecké soutěže pro děti a mládež Jak již bylo řečeno výše, sportovní i tradiční lezení mají svojí soutěžní i nesoutěžní formu. V této kapitole bych rád uvedl některé české a zahraniční sportovní akce a poháry, které se pořádají pro děti a mládež. Jde o zástupce soutěžních forem sportovního lezení. V České republice se konají především závody zaměřené na obtížnost a rychlost. Bouldering u nás nemá vybudovanou tak silnou pozici jako jiné druhy lezeckých disciplín. Proto se v Česku zatím nepořádá tolik soutěžních akcí a pohárů na špičkové úrovni jako v jiných zemích, kde má bouldering své pevné místo. Vše se tedy zatím odehrává jen na „lokální úrovni.“ Všechny oficiální soutěže a poháry zaštiťuje v Česku jediná organizace, tou je Český horolezecký svaz (dále jen ČHS). ČHS je občanské sdružení sdružující horolezce, sportovní lezce a skialpinisty. Toto sdružení má dnes přes 10 tisíc členů, kteří navštěvují více než 500 lezeckých oddílů. Hlavním posláním ČHS je především rozvoj horolezeckého sportu a jeho blízkých odvětví, prosazování zájmů svých členů vůči ostatním horolezeckým organizacím, nebo ve vztahu k orgánům státní správy. ČHS se také stará o údržbu skalních oblastí České republiky, dbá na dodržování pravidel lezení ve volné přírodě. V součinnosti s orgány ochrany přírody se snaží zachovat přírodníx bohatství České republiky. Vydává a doporučuje vhodné metodické příručky, školí horolezecké instruktory. V dalších řádcích této práce jsou zmíněny důležité lezecké soutěže a poháry, které jsou určeny především dětem a mládeži.



Český pohár mládeže Je hlavní lezecká soutěž v ČR. V rámci poháru jsou uspořádány 4 závody a Mistrovství České republiky, na závěr soutěže se vyhlašuje celkový vítěz Českého

poháru

mládeže

v jednotlivých

kategoriích.

Vyhrávají

ti závodníci, kteří za soutěžní rok nasbírají nejvíce bodů. Soutěží

37

se ve čtyřech věkových kategoriích. Závody jsou zaměřené převážně na obtížnostní lezení. Lezení na rychlost je ale také zastoupeno.



TENDON CUP Závody mládeže TENDON CUP jsou určeny pro začínající a středně pokročilé lezce do 15 let věku. V průběhu roku probíhají na území České republiky dvě série závodů. Každá série má svého vítěze v mužské i ženské skupině. Opět se závodí ve čtyřech věkových kategoriích. Klíčem k vítězství je získání co největšího množství bodů v jednotlivých závodech. TENDON CUP je pro tento rok (2010) zaměřen na lezení na obtížnost.



EYS – Evropská série mládeže a Mistrovství světa juniorů Je vrcholná mezinárodní akce, která je cílem mladých závodníků. V rámci EYS

jsou pořádány závody v různých evropských městech, na konci

série se vyhlašuje celkový vítěz. Každý rok pořádá Mezinárodní federace sportovního lezení (IFSC) Mistrovství světa juniorů – loni (2009) se uskutečnilo ve francouzském Valence, letošní (2010) MS Juniorů bude v září ve skotském Edinburghu.



Mezinárodní soutěže pro děti IFSC pořádá soutěže pro děti pod 14 let – tedy pro děti, které se ještě nemohou účastnit Evropského poháru. Pro takto malé závodníky existuje několik mezinárodních soutěží – např. Rock Junior v italském Arcu, Youth Color Climbing Festival v rakouském Imstu a podobně.

Podrobnější a ucelenější informace o jednotlivých pohárech jsou na ČHS (2010).

38

3.8 Bouldering V této kapitole a v několika dalších podkapitolách se budu zabývat vším, co nějakým způsobem souvisí s boulderingem. Bouldering, do češtiny přeložený jako „balvanování“ je odvětvím sportovního lezení. Za země, kde se bouldering zrodil, považujeme Francii, Itálii a Velkou Británii. Zemí, která je ovšem považována za kolébku dnešní podoby boulderingu, jsou Spojené státy americké. Zakladateli a legendami jsou například John Gill (USA) nebo Fréderic Julien Nicole (Švýcarsko). Pokud je horolezectví o touze člověka stoupat na vrchol, pak je bouldering o hledání „vrcholů“ nejen nahoře, ale ve všech různých směrech a v těch nejkrkolomnějších pozicích, jaké si lze představit. Jde o lezeckou disciplínu, která se vyznačuje překonáváním krátkých cest (problémů) v malých výškách. To vše bez použití lan a jiných jistících prostředků známých z jiných oblastí sportovního lezení.

3.8.1

Historie boulderingu První zmínky o boulderingu můžeme najít v práci Angličana Oscara

Eckensteina, a to už v roce 1890. Přesto se tehdy nejednalo o bouldrování v dnešním slova smyslu. Na konci 19. a na začátku 20. století byl bouldering brán pouze jako doplňkový trénink pro horolezce. Vše se začalo měnit ve 40. a 50. letech 20. století. V Evropě byl jedním z prvních horolezců, kteří začali brát bouldering vážněji, především Francouz Pierre Allain. Allain a skupina jeho přátel také objevila dnes již naprosto legendární bouldrovou oblast Fontainebleau nedaleko Paříže. O ustanovení boulderingu jako svébytného sportu se po roce 1950 zasadil především Američan John Gill. John Gill (Gill, 2010) je vystudovaným matematikem, amatérským gymnastou, a hlavně špičkovým lezcem. Gill začínal jako horolezec, brzy se ale soustředil na přelézání kratších cest. Do dějin sportovního lezení se zapsal

39

především jako inovátor, který představil nové způsoby lezení. Byl prvním, kdo zkombinoval neuvěřitelnou fyzickou zdatnost s gymnastickými vlohami. Některé jeho přelezené cesty jsou dnes základem pro výpočty a sestavování tabulek lezecké obtížnosti. Gill sám sestavil stupnici obtížnosti bouldrových cest (B1, B2, B3), ta se dnes užívá již jen zřídka. Konečně byl Gill prvním, kdo přišel s nápadem používat při lezení magnézium. Magnézium- „maglajz“- je dnes naprosto běžným vybavením téměř všech lezců. Zmínil jsem se o Gillově stupnici bouldrové obtížnosti. Jeho stupnice není jediná. Bouldrových stupnic je celá řada (americká, francouzská, Gillova, anglická i japonská), pro ilustraci překládám tabulku, dvou nejběžnějších (francouzské a americké). Francouzská se značí zkratkou Fb, což je odvozenina od bouldrové oblasti Fontainebleau. Je poměrně složitá, kopíruje francouzskou stupnici skalácké obtížnosti. Americká stupnice je o poznání jednodušší. Značí se zkratkou V0 – V15. Přičemž V0 je nejjednodušší a s každým dalším stupněm obtížnosti lezecké cesty se zvedá i stupeň v tabulce obtížnosti. Kromě bouldrových stupnic jsou v tabulce také zmíněny i stupnice pro skalní lezení (viz níže).

40

Tabulka 3: Nejpoužívanější systémy hodnocení obtížnosti (zdroj - www.horolezeckámetodika.cz dne 6.3.2010)

Pozn.: Úrovně obtížnosti jednotlivých lezeckých stupnic výše uvedených států nejsou zcela srovnatelné. Většinou je na odhadu lezce, zda např.: 6a (Francie) odpovídá obtížnosti 5.9 nebo 5.10a (USA), VI nebo VI+ (UIAA). Ten samý problém nalezneme i v boulderingových stupnicích. Pro názornost jsem se rozhodl vložit tabulku, která umožňuje lepší orientaci mezi jednotlivými stupnicemi (i za cenu toho, že není úplně standardní).

41

3.9 Boulderingové vybavení Jednou z

nesporných

výhod

boulderingu

oproti jiným

druhům

horolezeckých disciplín je jeho finanční nenáročnost. Začínající horolezec, který uvažuje o zdolání nějaké vyšší hory, se neobejde bez kvalitního vybavení, kterého ho stojí desítky nebo třeba stovky tisíc korun. Náklady na provozování boulderingu jsou v úplných začátcích Kč 0,-. Není třeba se totiž zabývat náklady na značkové vybavení a oblečení (jak to dnes bývá v některých sportech zvykem). V začátcích stačí pěkné počasí, vhodný balvan a obnošené oblečení a tenisky. S přibývající chutí zvládat náročnější „problémy“ většina bouldristů opustí staré tenisky (obnošené oblečení zůstává) a investuje do lezeckých bot „lezeček.“ Pytlík na magnézium bývá pro některé lezce nutností. Přesto se najdou i tací, kteří ho nepoužívají, záleží na potivosti rukou. Třetí a většinou poslední investicí, kterou bouldrista udělá, je nákup „bouldermatky.“



Lezecké boty - „lezečky“ Jsou sportovní obuví, která je speciálně stvořená pro skalní lezení a bouldering. Jejich specifičnost spočívá v potažení podrážky a bočních stran gumou, která zajišťuje lezci maximální tření a přilnavost k povrchu na kterém lezec je (skála, umělá stěna, atd.). Lezečky se nosí naboso nebo jen s velmi tenkými ponožkami. Velikost boty musí přesně odpovídat velikosti nohy. Pokročilí lezci vybírají lezečky i o číslo až dvě menší, než je jejich velikost chodidla. Pod tlakem se pak lezečka deformuje a přiléhá přesně k anatomii nohy a prstů. Lezečky dělíme především podle typu vázání na „nazouvačky“ (suchý zip) a nízké lezečky (tkaničky). V horách a drsnějších polohách se setkáme ještě s lezečkami s vyšší botkou (lépe chrání kotník).

42



Bouldermatka Bouldermatka je měkká podložka (něco jako žíněnka), která se používá při boulderingu. Chrání lezce před úrazem při pádu na nerovné, nebo ostré povrchy (kamení, kořeny, atd.). Bývá skladná, většinou rozložitelná, aby se s ní co nejlépe cestovalo.



Pytlík na magnézium Pytlík na magnézium patří mezi základní materiál pro sportovní horolezectví. Jde o textilní váček (různých velikostí) do kterého se dává „křída“ - uhličitan hořečnatý (MgCO3). Magnézium na sebe váže vodu. Lezci používají „maglajz“ pro vysoušení rukou, a tím dosahují lepšího úchopu. Magnézium se dnes vyskytuje

hned

v

několika

formách,

nejčastěji jako prášek. V krytých lezeckých halách sílí tlak na používání magnéziových koulí, nebo krémů. Snižuje se tím tak prašnost.

Následující část práce se zaměřuje na zdravotní problémy obyvatelstva způsobené nezdravým životním stylem. Hledá prostředky a formy pohybové rekreace, které by mohly být vhodnou protiváhou dnešního způsobu života. Bouldering by se v tomto směru mohl jevit jako zábavná a zdraví prospěšná aktivita pro trávení volného času.

43

4

ŠPATNÝ ŽIVOTNÍ STYL A JEHO DŮSLEDKY Celá kapitola volně dle Zdravotní výchova (1989), Palát (1984), Horniak

(1989), UN (2010) a WHO (2010). Nikoho dnes zřejmě nepřekvapí, že díky vyspělé technologii, moderním výrobním postupům a robotizaci výroby vzrostla mnohonásobně efektivita práce. Lidé tedy už nemusí fyzicky pracovat tolik, jako tomu bylo v minulosti. Tento trend se s nástupem výpočetní techniky nezastavuje, ba naopak. Dnešní doba tedy přináší více volného času, větší pohodlí a vyšší životní úroveň. Na druhou stranu společně se všemi benefity přicházejí i stinné stránky. Těchto stinných stránek je celá řada, některé z nich se staly globálním problémem a mluvíme o nich jako o civilizačních chorobách. Civilizační choroby jsou skupinou onemocnění, které jsou úzce spojeny s životním stylem moderní doby a větších měst. Dle Průchy (2003) se životním stylem rozumí způsob uspořádání činností, jednání lidí, vztahů, vědomí hodnot, norem a věcného prostředí ve společnosti, které je integrací životních způsobů jedinců. Mezi závažné civilizační choroby dnes počítáme HIV, kardiovaskulární onemocnění, obezitu, diabetes, nádorová onemocnění, a mnoho dalších. Obecně se soudí, že hlavní příčinou výskytu těchto chorob je souhrn vzájemně se prolínajících negativních faktorů působících na populaci. Mezi tyto faktory počítáme špatné stravování (přemíra kalorických jídel), úbytek fyzického pohybu, nadměrná konzumace alkoholu a cigaret, zvýšený stres, postupné znečišťování životního prostředí. V další kapitole následuje bližší seznámení s problémem obezity. Na obezitu se váže celá řada různých sekundárních onemocnění, které se u lidí, kteří obezitou netrpí, vyskytují v mnohem menší míře.

44

4.1 Obezita jako civilizační choroba Obezita (také otylost) je stav organismu, kdy přirozená energetická zásoba (v podobě tuků) jedince stoupne nad obvyklou úroveň a začne tak způsobovat zdravotní obtíže. Dle World Health Organization (dále jen WHO) je obezita stav, kdy je v organismu zastoupeno více tuku, než je běžné. To pak vede k následným zdravotním problémům. Hlavní příčinnou pro vznik obezity je dle WHO vyšší příjem energie (v podobě jídla a pití) než je následně vydáván (v podobě práce organismu). Ze závěrů publikace Zdravotní výchova (1989) vyplývá, že problém obezity se vyskytuje v naší zemi již delší dobu. Díky měřením, která začala v padesátých letech 20. století, víme, že počet obézních lidí v Československé republice pravidelně každým rokem stoupal.

Zajímavá zjištění přináší

i pozorování obezity u vybraných věkových skupin obyvatelstva. Největší výskyt obezity najdeme u lidí do 65 let věku. Dle statistik jsou tedy nejvíce postiženi lidé ve středních letech. Obézních seniorů nalezneme méně. Autoři publikace se ale shodují na tom, že je možné přisuzovat tento stav tomu, že se obézní lidé jednoduše důchodového věku nedožijí. Obézních dětí a mládeže bylo dle dat publikace od 10 – 15 %. Samozřejmě výše zmíněné údaje jsou poměrně staré. O tom, že problém obezity je ale stále aktuální (21 let po vydání výše zmíněné publikace) svědčí výsledky výzkumů Organizace spojených národů (dále jen OSN). OSN je mezinárodní organizace, jejímiž členy jsou dnes téměř všechny státy světa (v roce 2006 měla OSN 192 členských států). OSN byla založena v roce 1945 v San Franciscu (USA) přijetím charty OSN 51 státy (naše země byla jedním ze zakládajících členů).

Cílem OSN

je především zachování

mezinárodního míru a bezpečnosti. OSN má řadu odborných organizací a agentur. V Česku je známé například UNESCO – Organizace pro výchovu, vědu a kulturu. Pro téma této práce je ale důležitější organizace WHO – Světová zdravotnická organizace. Světová zdravotnická organizace (dále jen WHO) je agenturou OSN, vznikla v roce 1948, svoji centrálu má v Ženevě. Hlavním cílem WHO

45

je dosažení maximální úrovně zdraví pro všechny obyvatele planety. WHO bojuje proti infekčním nemocem, zkoumá a vyvíjí vakcíny a protilátky. Díky WHO dnes již neexistují pravé neštovice. Výsledky výzkumů obezity, které provedla WHO, vedly k tomu, že boj s obezitou byl klasifikován jako jedna z klíčových priorit WHO pro 21. století.

4.2 Obezita v Evropě WHO provádí výzkumy obezity na všech kontinentech. Pro potřeby této práce jsem se rozhodl zaměřit pouze na výsledky, které se vztahovaly k evropskému regionu. WHO uvádí, že od roku 1980 prudce stoupá počet obézních lidí v Evropě. Podle dostupných údajů trpí různou formou nadváhy 30 – 80 % dospělé populace Evropy. Pro lepší představu jde zhruba o 150 milionů dospělých a 15 milionů dětí k roku 2010. Děti a mládež jsou postiženy procentuelně méně (asi 20 % trpí nadváhou, z toho třetina obezitou). Přesto je nárůst obezity mezi mladými lidmi a dětmi nejvíce alarmující. WHO zjistila, že výskyt obezity a nadváhy u dětí a mládeže je dnes desetkrát vyšší, než tomu bylo v roce 1970. Mezi hlavní příčiny obezity se považuje především nadměrný příjem energeticky vydatné potravy, nedostatek pohybu, nepravidelné stravování a hypofunkce štítné žlázy. Obezita se čím dál více jeví i jako socioekonomický problém. Je totiž prokázáno, že větší procento nadváhou a obezitou trpících lidí se vyskytuje mezi obyvateli s nižšími příjmy. Tito lidé konzumují více masa a cukru. WHO se domnívá, že díky nižším finančním příjmům nemohou méně majetní lidé vynakládat tolik prostředků na různé sportovní aktivity jako ostatní skupiny obyvatel.

46

4.3 Možnosti boje s obezitou WHO chápe boj s obezitou jako jednu ze svých klíčových priorit pro 21. století. Je ovšem jasné, že se jedná o problém, který nelze vyřešit ze dne na den. Podle WHO není obezita jen problémem příjmu nadměrného množství jídla a nedostatečného pohybu u jednotlivců. Jde o rozsáhlý problém, který je způsoben změnami společnosti. Ne jednotlivec, ale společnost, je tedy cíl, který musí projít změnou. WHO se snaží pomocí různých projektů zapojit do řešení tohoto problému jednotlivé státy a politické špičky. Jednu z mnoha variant řešení otázky spojené s obezitou a nadváhou zodpovídá publikace Zdravotní výchova (1989). Podle výsledků z výzkumu bylo zjištěno, že ta část populace, která se věnuje sportu nebo tělesně náročným koníčkům nemá problém s nadváhou, a to ani ve středním věku. Tato informace tedy přirozeně vede k určitému předpokladu, že by vhodná tělesná aktivita mohla být možným řešením otázky nadváhy.

4.4 Význam a cíle pohybové rekreace Pohybová rekreace je jakákoliv zájmová činnost ve volném čase, jejíž dominující složkou je pohyb. Jde tedy o rekreaci pohybem. Za pohybovou rekreaci lze považovat třeba i houbaření, nebo práci na zahrádce. Je ale prokázáno, že na znovuobnovení ztracené vitality, dobré tělesné i duševní kondice, odreagování od psychických stresů mají nejlepší vliv tělesná cvičení, pohybové hry a rekreační nebo kondiční sport. Čtyři základní cíle pohybové rekreace jsou:

 Posílení zdraví člověka Preferujeme ty formy pohybové rekreace, které směřují k všestrannému tělesnému rozvoji (tzn. pestrá pohybová činnost zatěžující celý organismus), zajišťují optimální funkci pohybového aparátu (pohyblivost kloubů a páteře) a vnitřních orgánů. Dále se snažíme o provozování

47

takových forem, které pomáhají regulovat tělesnou hmotnost, zvyšovat otužilost, a tím přispívat k lepší odolnosti organismu vůči nemocem.

 Přispívat k udržení a zvyšování tělesné zdatnosti Dobrá tělesná zdatnost je předpokladem ke zdravému a šťastnějšímu životu. Pomáhá při plnění běžných denních povinností, je vyžadována pro některá fyzicky náročná zaměstnání.



Pomáhat v oblasti psychohygieny Dnešní uspěchaná, přetechnizovaná doba má negativní dopady na lidskou psychiku. Zvláště jsou postiženi obyvatele velkých měst a metropolí. Hluk, shon, znečistěné ovzduší nebo vysoké pracovní nároky jsou faktory, které vedou k traumatům a trvalému neuropsychickému napětí. Pohybová rekreace i v tomto případě přispívá ke kompenzaci řady negativních vlivů.



Udržovat dobré vztahy mezi lidmi Vztahy mezi lidmi nejsou dobré, platí to hlavně pro velká přelidněná města. Pohybová rekreace je způsobem pro navazování nových interpersonálních vztahů, budování přátelství a překonávání anonymity.

4.5 Výběr vhodné pohybové rekreace Výběr vhodné pohybové rekreace je determinován mnoha faktory, z nichž je třeba zvlášť uvést například pohlaví, věk, vzdělání, charakter pracovní činnosti, socioekonomické postavení, aktuální tělesnou kondici a fyzické předpoklady. Z hlediska věku je třeba vycházet z rozdílných funkčních cílů činností u dětí školních a předškolních, mládeže, lidí produktivního a důchodového věku. Děti předškolního věku preferují aktivity, kde mohou uplatnit všestrannou lokomoci a spontánní herní činnost. Mládež zase dává přednost činnostem, které jsou organizované, ale poskytují i možnost pro spontánní neorganizovanou aktivitu, založenou na prožitku a osvojování nových dovedností (lyžování,

48

snowboarding, jízda na kole, lezení). S přibývajícím věkem roste touha po výkonnostní aktivitě s možností soutěžení. Výraznou změnou prostředků a forem pohybové rekreace prochází především dospělá populace. Soutěžní charakter aktivit postupně ustupuje do pozadí, naopak větší prostor dostávají aktivity kondičního, udržovacího a psychosociálního charakteru. Je zajímavé, že po 40. roce věku obecně klesá zájem o rekreační sporty. V posledních letech se trendem stávají ty formy pohybové aktivity, které jsou cíleně zaměřeny na udržování zdraví a dobré fyzické kondice i v pokročilém věku.

4.6 Boudering jako možnost Bouldering se jeví jako ideální sportovní aktivita, která jednoduše obsáhne čtyři hlavní cíle pohybové rekreace. Jde totiž o aktivitu, která přispívá k celkovému tělesnému rozvoji, pomáhá regulovat obezitu, posiluje zdraví. Pravidelným bouldrováním lze dosáhnout lepší úrovně tělesné zdatnosti. V rámci psychohygieny se bouldering uplatňuje také. Můžeme totiž zajít za město (nebo zůstat v něm), bouldrovat a sbírat energii pro další náročný pracovní den. Z hlediska mezilidských vztahů poskytuje bouldering jedinečnou možnost volby. Bouldering je, i není, kolektivní sport. Pokud člověk chce lézt sám, může. Bouldering je totiž poměrně bezpečný, a proto se na menších skalkách a balvanech obejde lezec bez dalších „jistících“ osob. V případě, že chce lezec lézt ve skupině, stává se bouldering zábavnou alternativou jak trávit společně čas a zároveň budovat dobré mezilidské vztahy. Každý si zkrátka může najít cestu, která mu vyhovuje. Z hlediska faktorů ovlivňujících výběr vhodné pohybové rekreace vychází bouldering opět jako možné řešení. Provozovat ho mohou ženy i muži, děti a mládež.

Prakticky není omezen věkem. Z finančního pohledu je naprosto

nenáročným koníčkem. Pokud WHO zjistila, že nejvíce obezitou trpí lidé s nízkým finančním příjmem, pak by se dalo o boulderingu uvažovat jako vhodné sportovní aktivitě právě pro tyto skupiny obyvatel.

49

Další kapitoly této práce se věnují úrazům a zraněním. Tyto jevy k dnešnímu sportu bohužel patří, a je proto dobré, aby o jejich příčinách a prevenci bylo napsáno více. Speciální prostor zaujímají úrazy při horolezeckých sportech.

50

5

ÚRAZY A ZRANĚNÍ PŘI SPORTOVNÍCH AKTIVITÁCH

5.1 Úrazy obecně „Úraz je jakékoli neúmyslné či úmyslné poškození organismu, ke kterému došlo následkem akutní expozice termální, mechanické, elektrické či chemické energie a z nedostatku životně nezbytných energetických prvků či veličin, jako kyslík či teplo.“ - Alfred Cort Haddon (Frišová, 2006).

Z výše zmíněného citátů anglického antropologa A. C. Haddona si lze udělat představu o tom, co vlastně úraz v té nejobecnější rovině je. Lidová moudrost zase říká, že úraz si člověk způsobí během jedné vteřiny, ale následky si může nést celý život. Tato kapitola je o příčinách a předcházení úrazů při sportovních aktivitách. Předcházení úrazům je pro každého sportovce naprosto základní předpoklad, pokud si chce dlouhodobě udržet dobrou zdravotní kondici, a s tím spojené kvalitní sportovní výkony. Při zranění sportovce je nutná správná a rychlá diagnóza, která pomůže při léčení a rehabilitaci. Bohužel se stává, že někteří sportovci pokračují s tréninkem, aniž by byli plně zdraví, a svůj stav tím dlouhodobě zhoršují. Pokud je sportovec dospělý, je rozhodnutí na něm. Problém nastává u mladých sportovců, juniorů a dorostenců, kteří často nemají soudnost, v horším případě ji nemají jejich trenéři, popřípadě rodiče. Může tak dojít k vážným zraněním, která mohou omezit nebo úplně ukončit kariéru sportovce. Výjimkou nejsou ani celoživotní následky. Dalším závažným problémem je nevhodné zatěžování partií, které nebyly řádně doléčeny. Sportovec si tak prokazuje „medvědí službu,“ protože zranění může přejít do chronického stavu. Správnou cestou je tedy vhodná rehabilitace, která citlivě zatěžuje poraněnou část těla. Kompenzační cvičení, která zatěžují okolní svalové skupiny a klouby pomáhají sportovci při návratu zpět do aktivního tréninku.

51

Posledním bodem, který bych rád zmínil, je potřeba ochrany zhojených tělesných partií. Ty jsou totiž mnohem méně odolné, než partie, které zraněny nebyly. Může pak dojít k znovuobnovení zranění. Proto je třeba poraněné části těla chránit (ortézy, taping,…), nahradit (operativně například vazy), případně posílit vhodným cvičením. Následuje slovníček základních termínů osvětlující problematiku spojenou s poraněními a úrazy.

5.2 Slovníček pojmů Aktuální obtíže – Náhle vzniklé obtíže, mohou přerůst do chronických obtíží. Arterie – Tepna. Extenze – Natažení. Distorze – Podvrtnutí. Flexe – Ohnutí. Hematom – Krevní výron. Chronické obtíže – Dlouhodobé obtíže, vznikají neléčením či neadekvátní léčbou obtíží akutních. Infuze – Podání tekutiny případně léků „kapačkou“ přímo do žíly. Kontuze – Zhmoždění. Konzervativní terapie – Léčba bez operace pomocí léků, fixací či ortéz. Krepitace – Přeskakování, lupání (při přeskakování úlomků kostí). Leukosteh – Ošetření poškozené kůže pomocí náplasťových materiálů (mašličky z náplasti). Luxace – Vykloubení. Musculus – Sval. Nervus – Nerv. Nesteroidní antirevmatika – Léky tlumící zánětlivou reakci, otok, bolest. Nejsou dopingem. Jsou ve formě tablet (Ibuprofen, Aulin, Diclofenac, Coxtral), mastí či gelů (Dogit, Fastum gel), nebo sprejů (Prontoget).

52

Nitrodřeňová fixace (hřebování) – Ošetřování zlomeniny zavedením speciálního hřebu do dutiny kostní (dřeňové dutiny). ORL – Oddělení ušní, krční. Otevřená zlomenina – Zlomenina, při níž je poškozena kůže a velice často i další měkké tkáně (podkoží, svaly). Recidiva obtíží – Nová aktivace stavu. Repozice – Narovnání do správného (původního) postavení. RTG – Rentgenologické vyšetření. Vena – žíla. Zavřená zlomenina – Zlomenina, při níž není poškozena kůže. Zevní fixace – Způsob ošetření zlomeniny, do kosti se zavedou speciální šrouby a nad kůží se spojí konstrukcí, používá se u otevřených zlomenin, u nichž je poškozena kůže a měkké tkáně.

5.3 Příčiny vzniku úrazů Dle Pilného (2007) se na vzniku úrazů se podílí celá řada různých faktorů, ty se vzájemně prolínají. Některé z nich lze ovlivnit, u některých lze snížit jejich vliv, některé však ovlivnit nelze. Příčiny vzniku úrazů dělíme do šesti skupin:



Osobní vlastnosti jedince Jde o vlastnosti jedince, které jsou vrozené (např.: stavba kostí, svalů, kvalita vazivového aparátu,…). Některé z těchto vlastností lze přesto ovlivnit správně zvoleným sportem a dobře sestaveným tréninkem. Kromě fyzických dispozic jsou důležité i psychické vlastnosti jedince jako nepozornost, roztržitost, zbrklost. Tyto atributy může ovlivnit dlouhodobé působení trenéra a tréninkové skupiny. Mezi faktory „ovlivnitelné“ řadíme výkonnost, zdatnost, současnou kondici a zdravotní stav. Větší procento úrazů vzniká při přecenění schopností jedince, dále při vícedenních

53

sportovních akcích, kde není zajištěna dostatečná regenerace. Konečně organismus oslabený nemocí je také méně odolný vůči zranění.



Vliv další osoby Do této skupiny řadíme osoby, které mají vliv na sportovní aktivity jedince. Patří sem trenéři, kamarádi, ale i rodiče, kteří někdy neumí objektivně odhadnout schopnosti a trénovanost sportovce. Jistou „záchrannou brzdou“ je klubový lékař, ten je schopen lépe určit, co je a co není pro sportovce vhodné. Svůj příspěvek k možným zraněním nesou také spoluhráči a protihráči (což platí pro týmové sporty). V tomto případě je pak tím, kdo dbá na relativní bezpečnost sportovního klání, rozhodčí. Nelze také podceňovat vliv pořadatelského zázemí a diváků.



Objektivní příčiny vyplývající z daného sportovního odvětví Některé sporty inklinují ke specifickému druhu úrazů. Například ve sportovním lezení jsou typickými zraněním záněty šlach na předloktích, případně následky pádů. Vhodnou prevencí se zabývá praktická část této práce.

 Klimatické a hygienické podmínky Vliv klimatu je ve vybraných sportech velice podstatným. Například podcenění aklimatizace při horolezeckých výstupech má často tragické následky. Obecně lze říct, že podcenění jakýchkoliv klimatických a hygienických podmínek má zásadní vliv na úspěch či neúspěch (zdraví či poranění) závodníka.



Technické vybavení Do této skupiny patří veškeré vybavení (výzbroj a výstroj), kterou sportovec používá. Dále to jsou jakákoliv nářadí, ochranná zařízení a pomůcky, která zabraňují vzniku úrazu. Je paradoxem, že díky moderním technologiím dokážeme vyrobit špičkové vybavení, které

54

dokáže sportovce ochránit před zraněním. Na druhou stranu se díky technologii stále posouvají hranice sportovních výkonů až do extremních mezí. Při selhání člověka nebo výstroje či výzbroje následuje často závažný problém. Proto není investování do ochranných pomůcek v jakémkoliv sportu krokem špatným směrem.



Organizační činitel Pod tímto označením se myslí dobrá organizace závodů, tréninků a přesunů sportovců z místa na místo. Velký důraz se musí klást na správnou organizaci tréninků, ve kterých sportovec tráví většinu času. Špatně organizované tréninky mohou vézt až k přetrénování, kde místo růstu výkonu přichází úpadek spojený s rizikem úrazu. Do správné tréninkové jednotky musí patřit rehabilitační a kompenzační cvičení. Při plánování soutěžních klání je nutné brát v potaz, že žádný sportovec není schopen podávat špičkové výkony po celý rok. Vždy je tedy nutné vkládat období s řízeným odpočinkem.

5.4 Zdravotní specifika lezení Celá kapitola volně dle Obtulovič (2010), Rotman (2010), ČHS (2010) a BJSM (2010). MUDr. Rotman je prezidentem Společnosti horské medicíny České Republiky, člen lékařské komise Českého horolezeckého svazu, člen lékařské komise Mezinárodní horolezecké organizace UIAA. Kromě jiného i bývalý vicepresident of the International Society for Mountain Medicine. MUDr. Rotman napsal několik knih, které se zdravotními problémy horolezců zabývají. Na dotaz mi MUDr. Rotman laskavě poskytl své materiály, které se vztahují k problematice. Kromě MUDr. Rotmana mi pomoc poskytl i MUDr. Tomáš Obtulovič, který se tímto tématem také zabývá. MUDr. Obtulovič je autorem stránek horomedicina.cz.

55

Získané informace jsou, dle mého názoru, pro tuto práci klíčové. Informace a materiály totiž poskytují erudované posouzení problému z lékařského hlediska, spojené se zkušenostmi aktivních horolezců.

S nárůstem počtu umělých stěn je lezení jako sport mnohem dostupnější i v oblastech, kde lezení nemá historické kořeny. Jako každý sport má i lezení kladný přínos na oběhový a dýchací systém, a mimo to velmi dobře formuje lidské tělo. Lezení můžeme považovat za sport velmi komplexní. Podílí se na něm všechny části pohybové soustavy a dochází tak k jejich přirozenému a vyrovnanému rozvoji. To vše posiluje zdraví jedince a zvyšuje kvalitu jeho života. Přesto bývá lezení považováno za sport, který je určen pouze úzké části populace. Není to pravda. S lezením je možné začít téměř kdykoliv a v jakékoliv kondici. V následujících bodech jsou rozebrány některé aspekty sportovního lezení, které hrají v tomto sportu svou roli.

 Somatotyp V populaci obecně rozšířená „pravda“ tvrdí, že by adept na lezení měl mít přiměřenou hmotnost. Toto tvrzení je ale zavádějící. Je sice zřejmé, že nadváha a obezita určitě není v tomto sportu výhodou, pokud ale lezec pravidelně a přiměřeně trénuje, jeho tělo se novému sportu přizpůsobí. Světová lezecká špička se vyznačuje velice podobnými tělesnými parametry. Muži i ženy jsou přiměřeně svalnatí a šlachovití s minimálním množstvím podkožního tuku. Tělesná výška a váha se většinou pohybuje v rozmezí (muži - cca 180 cm / 60 kg, ženy – cca 160 cm / 48 kg).



Svalová síla Svalová síla je v lezeckém sportu velice důležitá. Nejde přitom jen o sílu horních končetin, ale i o sílu svalových skupin trupu a dolních končetin. Začínající lezci by neměli svůj „silový růst“ uspěchat. Je lepší přelézt více lehčích cest, než se trápit v jedné těžké.

56



Pohybové nadání a talent Pohybové nadání a talent jsou dva poněkud odlišné parametry. Pohybové nadání se dá do jisté míry ovlivnit tréninkem. Především u dětí je vidět, že se jejich koordinace pohybů pravidelnými tréninky rapidně zlepšuje. Talent je vrozený předpoklad pro sport, nebo jinou činnost. Je chybné si myslet, že talent nahradí pravidelné tréninky a píli. Nejlepší sportovci planety jsou obdařeni talentem, a zároveň na sobě tvrdě pracují.

 Psychika Se strachem z výšky a z pádu se musí každý lezec vyrovnat. Výhodou boulderingu je nesporně to, že díky lezení v malých výškách není strach tak silný.

5.4.1

Aktuální zdravotní stav Jak již bylo zmíněno výše, lezení je sport, se kterým lze začít téměř

kdykoliv a v jakékoliv kondici. Existují ale podmínky, které musí být splněny. Jde především o zdravotní hledisko. Lidé, kteří mají vrozené nebo získané tělesné vady, by měli být lékařem obeznámeni s tím, jaká sportovní aktivita je pro ně vhodná. Tělesný handicap dnes již, díky moderní medicíně, nemusí nutně znamenat konec sportovním aktivitám. Například v lezení je mnoho lezců, kteří jsou důkazem toho, že vůle dosáhnout cíl, překoná leckterá životní příkoří. Novozélanďan Mark Inglis přišel v roce 1982 o obě nohy. Přesto si ve svých 47 letech splnil sen a vystoupil na Mount Everest na umělých protézách. Český horolezec Jan Říha zdolal v roce 2007 prestižní „The Nose“ na symbolu Yosemite – hoře El Capitan. Výstup je unikátní z toho důvodu, že je Jan Říha téměř úplně slepý. Měl jsem to štěstí, že jsem byl očitým svědkem toho jedinečného sportovního výkonu. Problémy s endokrinním systémem (diabetes melitus), oběhovou a nervovou soustavou, pooperační a potransplantační stavy nebo jiná závažná nebo chronická onemocnění jsou nebezpečná pro člověka, který chce pěstovat jakýkoliv sport. Velmi se doporučuje konzultovat možnosti sportovního vyžití nejprve s lékařem.

57

V další kapitole se budu věnovat specifickým zraněním lezců a jejich prevencí.

5.5 Zdravotní problémy lezců Lezení je sportovní aktivita, která má svou krásu a svůj půvab. Naneštěstí už pro dnešního člověka není úplně přirozená. Od dob, kdy se vývojové linie opic a lidí začaly oddělovat, uplynulo více než dva miliony let. Za tu dobu se evoluce postarala o několik zásadních změn. Vývojové stupně člověka postupně přestaly žít na stromech a adaptovaly se pro žití v otevřené krajině. Z dnešního hlediska šlo o krok, který byl správný a lidé se tak později stali dominujícím druhem planety. Horolezectví jde svým způsobem proti záměrům přírody. Lezci dnes používají horní končetiny způsobem, který evoluce před miliony let doslova zavrhla. Lezení je extremní zátěží pro klouby, šlachy a vůbec všechny části pohybového aparátů. Přesto se člověk lezení jako sportu může směle věnovat a své tělo lezeckým pohybem do jisté míry přizpůsobit na tento druh zátěže. Adaptace našeho těla a jeho částí je alfou a omegou lezeckého sportu a prevencí případných zdravotních problémů. Zdravotní problémy lezců obecně dělíme do několika základních skupin, a to podle způsobu jakým vznikají. O těchto skupinách pojednávají následující podkapitoly.

5.5.1

Poranění Poranění vznikají náhle a neočekávaně působením nějaké zevní

nepřiměřené síly. Rozsah poranění je úměrný velikosti působící síly. V praxi tak můžeme za poranění brát například zlomeniny, natržení nebo přetržení šlachy či kloubního vazu.

58

5.5.2

Syndromy z přetížení Syndromy z přetížení (mikrotraumata) vznikají pozvolna dlouhodobým

nadměrným zatěžováním tělesné tkáně bez potřebné regenerace. Po překročení určitého limitu se kompenzační mechanismy tkáně zcela vyčerpají a nastupuje obranná reakce lidského těla – zánět. Pokud sportovec nerespektuje bolest, která mu jasně říká, že má s aktivitou přestat, riskuje velice vážné poškození tkáně. Jak bylo řečeno výše, naše horní končetiny nejsou z evolučního hlediska pro lezení příliš vhodné. Síly, které na ně při lezení působí, jsou extrémní. Není tedy žádným překvapením, že právě horní končetiny bývají nejvíce postiženy. Jmenovitě jde o oblasti ramenního a loketního kloubu, předloktí, zápěstí, ruky a prstů (především prostředníček a prsteníček). Postiženy bývají vazivové struktury jako vazy, poutka, pochvy, šlachy. Ušetřeny nejsou ani kloubní chrupavky, svaly a v dětském věku kosti. Mnohem častěji bývají dle statistik syndromem přetížení postiženi muži, kteří lezou aktivně více než 10 let. Je to pravděpodobně proto, že muži bývají většinou prvolezci. Muži se také radši pouští do těžších cest a podobně. Mezi rizikové faktory se dnes počítá i bouldering. Jde především o jeho extrémní formy, kdy se nedostatečně adaptovaní lezci snaží rychle dosáhnout úctyhodných výsledků.

5.5.3

Degenerativní změny Chronické (trvalé), degenerativní změny nastávají většinou v případě

neadekvátního

léčení vzniklých potíží.

Často jsou přímým důsledkem

nerespektování signálů, které přichází se syndromem z přetížení. Degenerativní změnou je například artróza.

59

5.6 Příčiny vzniku poranění Pro pochopení příčin vzniku zdravotních potíží lezců je nutné bližší seznámení s tkáněmi pohybového aparátu, do kterého počítáme tkáně kostní, svalové, chrupavčité a vazivové. Zmíněné tkáně se přímo podílejí na pohybu, navazují na sebe. Přesto jsou velice rozdílné. Jde především o to, jak jsou tyto tkáně schopny reagovat na zátěž. Svaly reagují na zátěž poměrně rychle. Nárůst svalové hmoty můžeme zaznamenat v řádech několika týdnů. Ostatní tkáně reagují mnohem pomaleji. Kostní tkáň se přizpůsobí zátěži přibližně po jednom roce, vazivová po dvou, chrupavčitá po třech a více letech. Hlavní příčinou tohoto nepoměru v rychlosti adaptace je horší přísun živin do zatěžovaných míst. Sval má bohaté cévní zásobení, a proto mohou jednotlivé buňky reagovat velice rychle. Díky této informaci se tedy dostáváme k jádru problému. Nárůst svalové hmoty a s ním spojený pocit, že je možné lézt stále těžší cesty je falešný. Svaly sice jsou schopny vyvinout větší sílu a posunout lezce za krátkou dobu výkonnostně dál. Ostatní tkáně ale připraveny nejsou. Jejich kompenzační mechanismy se vyčerpávají, a hrozí nebezpečí vzniku syndromů z přetížení, případně chronických a degenerativních změn. Odolnost a adaptace tkání na zátěž je velice individuální, časově nejednotná a nedá se říct, kdo bude snášet zátěž lépe a kdo hůře. Rizikové faktory, které zvyšují nebezpečí vzniku poranění, jsou tyto:



Nedostatečně rozvinuté tělesné tkáně v nepoměru k intenzitě zátěže



Nevyléčený zdravotní problém pohybového aparátu



Vrozené vývojové vady a abnormality pohybového aparátu



Svalová nerovnováha



Jiná nedoléčená onemocnění



Věk – rizikovou skupinou jsou malé děti a senioři



Nedostatečné protáhnutí, rozcvičení a zahřátí před lezením

60



Přetrénování



Nevhodné tréninkové metody – přílišné zatěžování pohybového aparátu



Nevhodné tvary chytů nutící k rizikovým úchopům (závěrný úchop)



Celková únava



Snížená koncentrace



Alkohol a jiné drogy



Doping



Metodické pochybení

5.7 Způsoby prevence Způsoby prevence horolezeckých zranění vyplývají z výše popsaných rizik. Lezec by měl dbát na to, aby co nejvíce snížil možnost výskytu těchto faktorů. Asi nejdůležitějším bodem prevence je promyšlený tréninkový plán. Hlavní myšlenkou by mělo být dlouhodobé, postupné zvyšování obtížnosti přelézaných cest v delším časovém horizontu. Pohybový aparát lezce pak má dostatek času na adaptaci, která je podmínkou pro dlouhodobý rozvoj v tomto sportu. Základní možnosti prevence se dají shrnout do několika bodů, které tvoří protiváhu rizikovým faktorům:



Postupné a dlouhodobé zvyšování intenzity zátěže



Optimální poměr svalové síly, flexibility, koordinace a tělesné rovnováhy



Psychická a mentální příprava a odolnost



Dobrý zdravotní stav



Rozumný odhad svých osobních limitů



Přiměřená hmotnost lezce



Strečink a protažení



Rozcvičení a zahřátí (warm up)



Přiměřené a šetrné tréninkové metody a postupy



Lehká fyzická činnost po tréninku (cool down)

61



Dostatečná regenerace a odpočinek



Rehabilitace, masáže, sauna



Kompenzační cvičení



Dobrá lezecká technika



Ergonomické chyty na umělých stěnách



Využívání dostupných ochranných pomůcek (bouldermatky, přilby, atd.)



Taping

O tom jak si počínat v situaci, kdy ke zranění lezce přeci dojde, pojednává další kapitola.

5.8 Léčba obecně Léčení úrazů a stavů z přetížení pohybového ústrojí lezců (zejména prsty a další části horní končetiny) jsou velice svízelné. Rozšířeným názorem mezi lezci je bohužel to, že lékař stejně neví, jak pomoci. Proto nastupují různé samoléčby. Výsledkem tak bývají nedoléčené k recidivě náchylné a chronické zdravotní obtíže. Přitom z výzkumů je zřejmé, že pokud lezec spolupracuje s lékaři, je šance na kompletní uzdravení až 98 %. Při dodržování pokynů a rad lékařů se zranění nevrátí u 95 % lezců. Předpoklady pro úspěšnou léčbu jsou čtyři:



Analýza příčiny vzniku a její odstranění



Dodržování základních principů léčení, zejména počátečního zklidnění



Aktivní spolupráce lezce s lékařem



Bezprostředně po zranění poraněnou část znehybnit, ledovat, nepokoušet se o samoléčbu, přivolat lékařskou pomoc

62

5.9 Léčba konkrétních obtíží Zdravotní obtíže, které se pojí se sportovním lezením, jsou především poranění a různé syndromy z přetížení měkkých tkání. Poranění (reprezentovaná například zlomeninami) jsou způsobena vnější silou a prakticky se na ně nedá připravit. Dle mého názoru je nejlepší volbou pro laiky zavolat lékařskou pomoc. Případně poskytnout první pomoc, pokud je člověk s jejím poskytnutím dostatečně obeznámen. Mým záměrem je tedy spíše ukázat jak pracovat se syndromem z přetížení, jak správně číst signály, které nám naše tělo dává. Signálů, které mohou indikovat možné přetížení tkáně je celá řada. Rozhodně se vyplatí věnovat jim patřičnou pozornost. Mezi signály syndromu přetížení horních končetin patří:



Bolest



Citlivost na pohmat



Pocit tlaku



Otok



Hematom (modřina)



Ztráta funkce (omezení pohybu)



Praskot



Anatomická odchylka



Kožní oděrky

Následující opatření jsou proveditelná i laikem, přispívají k urychlení uzdravení postižené tkáně. První z nich se zabývá ošetřením oděrek a menších ran. Další se vztahují k léčbě syndromu z přetížení tkáně.

63



Ošetření odřenin, oděrek, menších ran Ránu vypláchneme čistou vodou, pokud jsou v ráně kamínky a jiné cizorodé předměty můžeme použít i kartáček. Osušíme, vydezinfikujeme (Betadine, Ajatin, Septonex, Jodisol), překryjeme sterilním krytím, dále použijeme obvaz nebo náplast dle rozsahu poranění.



Klid a odpočinek Pokud cítíme jeden z výše zmíněných signálů, je dobré vyvarovat se větší fyzické zátěži. Lezec by měl na nějakou dobu s lezením přestat. Přestávka by měla být dostatečně dlouhá na to, aby se postižená tkáň stačila zregenerovat. Lezci často tuto dobu zkracují, riskují tak nedoléčení zranění a jeho chronické stavy. Bolest jako výstraha poškození často klame. Nemusí totiž odpovídat rozsahu poškození, nebo

se

taky

dostaví

s prodlevou. Pokud bolest trvá déle, než dva dny vyhledáme lékaře.



Chlazení a ledování Je jednoduchá, dostupná a účinná léčba. Chlad způsobuje stažení cév, krevní průtok se díky tomu sníží. Chlazením je tedy možno tlumit krvácení. Kromě toho se touto cestou zamezuje vzniku otoků, tlumí se bolest. Poškozenou tkáň je dobré ochlazovat až 20 minut. Po skončení procedury nastává stav, který se nazývá „reaktivní hyperémie.“ Do postižené tkáně se dostává krev, přinášející živiny a kyslík. Urychluje se regenerace, ale také vzniká riziko opětovného krvácení a výronu. Pro chlazení a ledování používáme sáček se studenou vodou, do kterého dáme ledové kostky. Teplota by se měla pohybovat okolo 4°C.

 Stáhnutí – komprese Stáhnutí poraněné části těla zmenšuje otok a pomáhá rychlejšímu hojení. Mělo by následovat hned po ledování. Při stahování dbáme na to, abychom nepřerušili přívod krve do postiženého místa. Stahovadlo nesundáváme, dokud otok nepomine.

64



Elevace – polohování Je další možností jak zabránit vzniku otoku tím, že postiženou končetinu zvedneme nad úroveň srdce. Tekutiny začnou z končetiny odtékat. Otok se tím zmenšuje, hojení je rychlejší.



Tlumení bolesti Pro tlumení bolesti lze užít některé z volně dostupných léků. Například Acylpyrin, Ibalgin, Paralen. Je nepřípustné, aby se lezec po odeznění bolesti opět

vrhl do lezení. Bolest je pouze utlumena, zranění stále

vyžaduje péči.



Aplikace tepla Teplo podporuje prokrvení postižené části. Zahřívání se ale nikdy neaplikuje na čerstvé

zranění.

Metoda

tepla

má

svůj

přínos

až v pozdějších fázích léčby.



Střídavé koupele Principem je střídavé zahřívání a chlazení postižené tkáně. Opět se tím zvyšuje průtok krve. Začíná se ponořením postižené části do ledové vody, hned po tom do teplé. Opakování probíhá asi 10 minut, 3 – 4x denně. I tuto metodu je dobré aplikovat až v pozdějších fázích léčby. Tato metoda má i kontradikce.



Masáž Masáž se doporučuje jen u některých forem zranění. Je vždy nevhodná bezprostředně po vzniku zranění. Ve většině případů je spíše kontraproduktivní, rozhodně se vyplatí konzultovat tuto možnost nejdříve s lékařem.

65

Uvedené způsoby tlumení zdravotních obtíží způsobených syndromem z přetížení jsou účinná a pomáhají. První opatření a následné kroky by měl vždy stanovit lékař. Konzultace s lékařem je nezbytná a i šance na kompletní uzdravení je díky moderní medicíně mnohem větší. Je na lezci, aby se radami, které mu jsou dány, řídil a neriskoval zbytečně své zdraví. V následující části práce se chci blíže věnovat významu a možnostem strečinku. Strečink je jednou z částí komplexního „balíčku“ opatření, která mají za úkol snížit možnost vzniku rizikových faktorů. Rizikové faktory (které byly popsány výše) přispívají významným dílem ke vzniku lezeckých zranění.

66

6

STREČINK

6.1 Strečink obecně Slovo „stretching“ pochází z anglického slova „stretch,“ což znamená v doslovném překladu prodlužovat se, natahovat se či protahovat. Existují různé protahovací techniky. Původně byla jako „strečink“ označována jen jedna speciální metoda protahování. V současné době je pojem „strečink“ chápán jako souhrnný pojem pro všechny techniky protahování. Slova „protahování“ a „strečink“ jsou používána jako synonyma, vyjadřují tedy to samé. Volně dle Slomka, Regelin (2008). Se strečinkem úzce souvisí další pojem - pohyblivost. Alter (1998) uvádí, že pohyblivostí myslíme schopnost pohybovat svaly a klouby v plném rozsahu. V závislosti na způsobu protahování svalu se cvičení pohyblivosti a strečinku dělí na několik základních kategorií.



Statická pohyblivost Statická pohyblivost je dána pouze rozsahem pohybu bez ohledu na jeho rychlost. Běžným příkladem úrovně statické pohyblivosti je „rozštěp.“

 Dynamická pohyblivost Dynamická pohyblivost je spojována se skákáním, odrazem a rytmickým pohybem. Při dynamickém strečinku je pohybová energie trupu nebo končetin využita ke zvýšení rozsahu pohybu, což však vede ke zvýšení rizika úrazu. Příkladem dynamického protahování je rozpažení spojené s tím, že pohybová energie způsobí zvětšení rozsahu pohybu.



Funkční pohyblivost Funkční

pohyblivost

označuje

schopnost

využít

rozsah

kloubní

pohyblivosti při provádění tělesné činnosti normální nebo zvýšenou

67

rychlostí. Na rozdíl od dynamického natažení nezahrnuje např. skoky. Funkční pohyblivost přímo odpovídá specifice procesu protahování a má největší význam pro sportovní výkonnost.



Aktivní pohyblivost Aktivní pohyblivost označuje rozsah pohybu při volním použití svalů bez vnější pomoci. Příkladem aktivní pohyblivosti je sportovec, který pomalu zvedá a drží kopající nohu v úhlu 100 stupňů. Aktivní pohyblivost může být statická nebo dynamická.

Výzkum ukázal, že pohyblivost neexistuje jako obecná vlastnost. Každý kloub v našem těle disponuje různým rozsahem pohybu. Jinými slovy například kyčelní klouby konkrétního sportovce budou mít vždy různou pohyblivost.

6.2 Pozitiva strečinku Pohyblivost se zvyšuje pravidelným, řádným strečinkem. Při dlouhodobé nečinnosti se pohyblivost logicky snižuje. Pro profesionální i rekreační sportovce by měl být strečink jedním ze základních kamenů jejich tréninků. V následujících řádcích jsou popsány některé z prokázaných pozitivní účinků, které strečinková cvičení přináší. Volně dle Alter (1998), Slomka, Regelin (2008).



Strečink přispívá k tělesné a duševní relaxaci.



Strečink prohlubuje pohybové vnímání.



Strečink snižuje nebezpečí úrazů (například natažení svalu, …).



Strečink snižuje rizika spojená s onemocněním páteře.



Strečink snižuje svalovou bolestivost.



Strečink může pomoci při zmírňování menstruačních bolestí.



Strečink přispívá ke snižování svalového napětí.



Pomocí strečinkových cvičení dochází k lepšímu přísunu živin do kloubní chrupavky (regenerace kloubu).

68



Správné dýchání během strečinkových cvičení pomáhá zvýšit objem plic.



Strečink pomáhá napravovat nesprávné držení těla (způsobené sedavým způsobem života).

Slomka a Regelin (2008) dále uvádí, že kromě těchto zmíněných pozitivních dopadů je možné pomocí strečinku čerpat novou životní energii a eleganci. Dokonce prý strečinková cvičení prodlužují mládí. Alter (1998) doplňuje, že aby byla cvičení opravdu účinná, je nezbytné provádět cvičení pravidelně a především správnou technikou. Následující kapitoly se zabývají biologickými základy strečinku, anatomií svalů a procesy, které během strečinku nastávají.

6.3 Biologické základy strečinku Skelet a svalová soustava jsou dvě z mnoha částí, které tvoří organismus člověka. Skelet je tvořen kostmi a mluvíme o něm jako o „specializovaném podpůrném aparátu.“ Klouby jsou místa spojení dvou nebo více kostí. Toto spojení je tvořeno pomocí vazů, šlach a svalů. Volně dle Alter (1998). Muskuloskeletární systém tvoří základ pohybu člověka. Pohyb samotný závisí na řadě okolností (stav kloubních ploch, množství svalových vláken, převažujícím druhu svalových vláken, úrovni inervace, síle a stupni napětí svalových skupin). Pohyb je komplexní děj, který na jedné straně vyžaduje svalovou sílu a na druhé straně pružnost svalových skupin. Je chybou zaměřit trénink jen na posilování, nebo jen na strečink. Volně dle Fialová (2004).

69

6.4 Slovníček pojmů Abdukce – Odtažení. Addukce – Přitažení. Aktin – Jde o protein, je obsažen ve svalových buňkách. Tvoří dlouhá vlákna Epitel – Tkáň tvořená buňkami, které na sebe těsně naléhají (většina žláz v těle, včetně jater, slinivky, …). Extenze – Napnutí, vzpřímení. Flexe – Ohnutí, předklon. Inervace – Spojení určitého orgánu s centrální nervovou soustavou pomocí periferních nervových spojení. Klimeš (1981). Myozin – Je označením skupiny proteinů. Je spoluodpovědný za stahování svalů. Napínací reflex – Je nepodmíněný reflex, který slouží k ochraně svalu před poraněním. Sval tak reaguje na prudké a rychlé protažení. Ochranný útlum – Je nepodmíněný reflex, který zabraňuje poranění šlach.

6.5 Anatomie a fyziologie svalů Naše tělo využívá čtyři typy svalových tkání. Kosterní svalovina (příčně pruhovaná), hladká svalovina (útrobní svalovina), srdeční svalovina (myokard), myoepiteliální tkáň (druh epitelu). Strečinková cvičení se nejvíce týkají kosterního svalstva, z toho důvodu mu budu věnovat největší pozornost. Příčně pruhované - kosterní svalstvo provádí všechny pohyby našeho těla a jeho jednotlivých částí. Toto svalstvo ovládáme vůlí, máme více než 600 příčně pruhovaných svalů.

Většinou jde o svaly párové. U mužů tvoří svaly

až 50% tělesné hmotnosti, u žen asi jen 35%. Z celkové hmotnosti svalů připadá zhruba 56% na dolní končetiny, 28% na horní končetiny a 16% na trup a hlavu. Volně dle Fialová (2004). Pohyb, hlavní funkce svalů, je výsledkem schopnosti svalu stahovat se (schopnost kontrakce). Spojení svalu s kostí zajišťují šlachy. Místo, kde sval

70

na stabilním místě kosti začíná, se nazývá začátek svalu. Jeho konec se nazývá úpon, je to ta část, která s kostí pohybuje. Při stažení vytváří sval napětí, to je pomocí šlach přenášeno na kosti, tím dojde k pohybu. Pohyb je tedy způsoben vzájemným působením svalstva a skeletu. Volně dle Alter (1998). Základní jednotkou svalu je svalové vlákno. Svalová vlákna se dále pojí ve svalové snopečky. Snopečky se pojí ve snopce, které jsou kryté silným vazivovým obalem. Skupiny snopců tvoří sval, který je krytý pevnou a pružnou vazivovou blánou (fascií). Svalová vlákna dělíme podle vnitřní struktury na červená, bledá a přechodná. Červená vlákna obsahují velké množství hemoglobinu (hemoglobin je zodpovědný za jejich barvu), stahují se pomaleji a jsou vytrvalejší v kontrakci (důležité pro vytrvalecké sporty). Také jsou odolnější vůči únavě. Červená vlákna jsou zastoupena především v posturálních svalech. Bledá vlákna se stahují rychleji, podílí se na silových a výbušných výkonech, rychleji se unaví. Při intenzivním silovém výkonu se nejdříve zapojují všechna vlákna (včetně přechodných). S přibývajícím časem postupně odpadávají přechodná a bledá vlákna (únava) a dále pracují jen červená. Zastoupení svalových vláken je u každého člověka odlišné. Každý člověk má tedy jiné předpoklady pro vytrvalostní nebo naopak výbušné disciplíny. Správným tréninkem se dá skladba svalové struktury ovlivnit. Na každém pohybu se podílí větší počet svalů. Hlavní sval, který vykonává pohyb, se nazývá „agonista.“ Svaly, které s pohybem pomáhají, se nazývají „synergisté.“ Svaly, které působí opačně, jsou „antagonisté.“ Volně dle Fialová (2004).

6.5.1

Princip pohybu svalových vláken V současnosti se předpokládá, že svaly fungují na principu, který popsal

Sir Andrew Fielding Huxley (nositel Nobelovy ceny za rok 1963). Právě Huxley, společně se svými spolupracovníky, objevil iontový mechanismus membrány nervových buněk. Svalová vlákna dostávají nervový impuls, který vede k uvolnění kalciových iontů, které jsou jinak obsaženy ve svalu. V přítomnosti ATP (adenosintrifosfátu), který slouží ve svalu jako „palivo,“ se kalciové ionty

71

váží s aktinem a myozinem. Vytváří se elektrostatická vazba, která vede ke zkracování svalových vláken a vzniku napětí. Tento stav trvá až do ukončení impulsů, které přichází z nervového vlákna. Díky přítomnosti elastických struktur ve svalech, dochází k tomu, že se svalové vlákna vrací do své původní, nezkrácené délky. Při natažení svalu dochází k obrácené reakci a k uvolnění vazby mezi aktinem a myozinem. Volně dle Alter (1998).

6.5.2

Svaly posturální a fázické Příčně pruhovaná svalovina se dělí na svaly posturální a fázické. Toto

dělení vychází z převažujících funkcí, které svaly v těle zastávají. Posturální svalovina je pro člověka důležitější než fázická, její hlavní úkol je zajistit držení těla. Fázické svaly zajišťují především pohyb. V těle existují svaly převážně posturální, převážně fázické a svaly smíšené. Posturální svaly se dají dobře trénovat, mají ale tendenci ke zkracování. Svaly fázické lze trénovat mnohem hůř a mají tendenci ochabovat. Při sedavém způsobu života dochází (díky gravitaci) k neustálému posilování posturálních svalů. Jak již bylo zmíněno, posturální svaly se bez strečinku zkracují. Fázické svaly se bez strečinku obejdou, ale sedavý způsob života způsobí jejich ochabnutí. Následkem toho pak může dojít ke změnám ve statických poměrech pohybového systému, k nefyziologickému zatížení některých částí kloubů, k morfologické přestavbě kloubů až jejich degenerativním změnám. Zkrácené svaly zádové oblasti a ochablé svaly břišní vedou k blokacím páteře a jiným bolestivým syndromům. Volně dle Fialová (2004).

6.6 Hlavní úloha strečinkových cvičení Z informací, které již byly řečeny, jasně vyplývá podstata a hlavní smysl strečinkových cvičení. Jde především o protahování zkracujících se posturálních svalů. Pojmem „zkrácení“ svalu označuje stav, kdy nastalo klidové zkrácení. Klidové zkrácení znamená, že sval je kratší a při pasivním natažení nedovolí dosáhnout plného fyziologického rozsahu v příslušném kloubu.

72

Dobrá funkce pohybového systému závisí na protahování svalů posturálních a posilování svalů fázických i posturálních. Strečink je také důležitý pro děti a mládež. Protahovací cvičení by měla být zahrnuta ve školní tělesné výchově především jako preventivní prvek, orientovaný na hlavních „10+1“ posturálních skupin (viz. níže). Děti, které prošly dobrou pohybovou průpravou, která zahrnuje vhodná protahovací a posilovací cvičení, mají mnohem lepší sportovní předpoklady, lépe se učí nové pohybové dovednosti, nemají tolik problémů se špatným držením těla. Volně dle Fialová (2004). Do skupiny „10+1“ svalů posturálních patří:

 Trojhlavý sval lýtkový (m. triceps surae) – dvojhlavý sval lýtkový, a šikmý sval lýtkový.  Ohybače kolenního kloubu (hemstringy) – dvojhlavý sval stehenní, sval pološlašitý, poloblanitý.  Přitahovače stehna (m. adductores) – krátký přitahovač, velký přitahovač.  Čtyřhlavý sval stehenní (m. quadriceps femoris) – přímý sval stehenní, střední hlava čtyřhlavého svalu.  Sval bedrokyčlostehenní (m. iliopsoas).  Čtyřhranný sval bederní (m. quadratus lumborum).  Vzpřimovač páteře (m. erector spinae).  Velký sval prsní (m. pectoralis major).  Trapézový sval (m. trapezius) horní část.  Zdvihač lopatky (m. lektor scapulae).  Dvojhlavý sval pažní (m. biceps brachii).

73

6.7 Věková

charakteristika

cvičenců

z hlediska

zařazení

strečinku Z hlediska věku dělíme cvičence do tří základních skupin. Mladší školní věk, starší školní věk, adolescent. Pojednání o věkových skupinách dospělé populace v této práci nezmiňuji. Každá zmíněná skupina má svá specifika. Při výběru strečinkových cvičení je nutné brát na tyto specifika ohled. Předcházíme tím možným zdravotním komplikacím.

 Mladší školní věk (7 – 11 let) Mladší školní věk je z hlediska vývoje klidným obdobím. Kosti rostou do délky, pomalu se osifikují. Nervová a svalová soustava se rozvíjí pozvolna. Pohybové ústrojí je schopné krátkodobých rychlostních výkonů, které ale postrádají přesnost a jemnost pohybů. Pomalu se rozvíjí jemná motorika. Toto období je vhodné pro rozvoj pohybových vlastností a pohybových návyků.

Strečinková cvičení mají v tomto období především kompenzační charakter. Protahování se soustředí na oblasti prsních svalů, svalů beder a zadní strany dolních končetin. Pro udržení pozornosti je nutné do cvičení začlenit vhodnou motivaci. Do jedné vyučovací hodiny zařazujeme maximálně tři cviky (s krátkodobou výdrží do 10 sekund). Cvičení mají spíše dynamický charakter.

 Starší školní věk (12 – 15 let) V tomto období děti dospívají. Jde o náročnou etapu života. V organismu probíhají bouřlivé změny morfologické a fyziologické. Dozrávají pohlavní žlázy, ale i jiné soustavy lidského těla. Typickým znakem staršího školního věku je růstová akcelerace. Nerovnoměrný růst působí koordinační potíže pohybu. Je výhodné do výuky zařazovat různé druhy sportů, které mají pozitivní vliv na rozvoj obratnosti a vytrvalosti žáků.

74

Strečinková cvičení v tomto období mají především zabránit zkracování posturálních svalů. Zkrácení svalů trupu vede ke špatnému držení těla. Do výuky je třeba cíleně zařazovat cvičení, která mají kompenzační charakter. Tato cvičení zatěžují svalové partie, které při některých sportech zatěžovány nejsou. Během tělesné výchovy je třeba věnovat speciální pozornost těm chlapcům, kteří se spíše než strečinku věnují posilovacím cvikům. Právě nepřítomností protahování nevědomě zkracují již zkrácené svalové partie.

 Adolescent (16 -18 let) Adolescence je období, kdy se růst začíná pozvolna zpomalovat. Pokud v předcházejícím období rostly především končetiny, teď roste trup. Osifikace je téměř u konce. Zpevňuje se vazivový aparát kloubů. Svalová soustava je připravena jak na vytrvalostní tak na silové zatížení. Koordinace a přesnost je také lepší. Na konci tohoto období je člověk na vrcholu fyzických a duševních sil.

Zdravý jedinec je schopen provozovat rozličné sportovní aktivity, při kterých dochází k rozvoji svalové síly a objemu svalů. Strečink se v tomto věku uplatní buď jako ideální aktivita pro rozcvičení před hlavním sportovní aktivitou, nebo jako kompenzační a preventivní činnost po sportovní aktivitě. Pomocí strečinku lze napravit špatné držení těla, které se mohlo vyvinout během dřívějších vývojových období. Volně dle Fialová (2004).

6.8 Techniky strečinku Strečink označuje proces protahování. Úrovní a způsobů, kterými lze strečink provádět, je celá řada. Pro správný výběr vhodné techniky je důležité znát cíl, trénovanost a schopnosti sportovce. Je jasné, že profesionální karatista vyžaduje od strečinku jiné výstupy, než rekreační nebo začínající sportovec.

75

Rozeznáváme pět základních technik strečinku: statický, dynamický, pasivní, aktivní a proprioceptivní strečink. Volně dle Alter (1998).

 Statický strečink Technika statického strečinku spočívá v tom, že je sval protažen do krajní polohy, kde sportovec musí setrvat více jak 10 sekund. Příkladem statického strečinku je rozštěp. Tato technika je bezpečná a ověřená. Výhodou

je

energetická

nenáročnost,

jednoduchost

(pro

učení

a provádění). Tato technika také dovoluje posunutí hranice napínacího reflexu, dovoluje dočasnou změnu délky svalu. Nevýhodou je malá specifičnost protahovaných partií. To je problém hlavně pro profesionální sportovce.

 Dynamický strečink Dynamický strečink zahrnuje skoky, odrazy, nekoordinované a rytmické pohyby. Jde o techniku, která je diskutovaná a její přínos je otázkou. S dynamickým strečinkem je spojeno nejvíce poranění svalů. Tkáně nemají dostatek času na to, aby se mohly přizpůsobit, vede to ke spuštění napínacího reflexu. Výhodou dynamického strečinku je to, že vede k rozvoji optimální pohyblivosti. Ta je důležitá pro všechny druhy sportů.

 Pasivní strečink Pasivní strečink je technika, která využívá při cvičení vnější sílu. Vnější silou může být tréninkový partner, nebo i protahovací přístroj. Pasivní strečink se užívá především při rehabilitacích. Tato metoda je vhodná v případech, kdy agonista (vykonavatel pohybu) nemá dost síly k provedení protažení, když ostatní metody nejsou účinné. Výhodou této techniky je možnost zvýšit aktivní rozsah pohybu, zvýšení pohyblivosti kloubů. Při zodpovědném provádění je relativně bezpečný.

76

 Aktivní strečink Aktivní strečink se provádí zapojením svalů. Znovu působí vnější síla. Aktivní strečink rozdělujeme na „volný“ a „proti odporu.“ Volný strečink je takový, který není omezován vnějším odporem (například pomalé přednožení dolní končetiny do úhlu 100° při stoji vzpřímeném). U druhého typu této protahovací techniky je kladen pohybu cvičence odpor (rukou, závažím, tréninkovým partnerem). Aktivní strečink je důležitý především pro sportovce, vede totiž k rozvoji aktivní – dynamické pohyblivosti. Ta ovlivňuje sportovní výkonnost.

 Proprioceptivní nervosvalová facilitace

Proprioceptivní strečink (dále jen PNF) je technika, která byla vyvinuta především pro rehabilitaci a sportovní lékařství. Jde o poměrně náročnou metodu, která se v praxi vyskytuje zřídka. Principem PNF je rychlé střídání relaxace a protažení svalové tkáně. Volně dle Alter (1998).

6.9 Strečink v tréninku Tréninkový program (trénink) je definován jako systematický, promyšlený a pravidelný plán. Strečink v tréninku si klade za cíl trvale zvyšovat použitelný rozsah pohybu kloubů. Sportovní trénink je komplexní proces, jehož cílem je ovlivnit vývoj sportovce a dosáhnout požadované výkonnostní úrovně. Strečink představuje jednu z mnoha cest, které patří do tohoto komplexního procesu. Volně dle Alter (1998). Následující podkapitoly se věnují správnému sestavení tréninkové jednotky a jejím jednotlivým částem.

6.9.1

Rozcvičení, zahřátí (warm-up) Rozcvičení je základní částí dobrého tréninku. Cílem rozcvičení je

zrychlení krevního oběhu a zvýšení tepové frekvence. Rozcvičení a zahřátí pomáhá

organismu připravit

se

na

77

zátěž,

která následuje

v tréninku.

Z fyziologického hlediska dochází k prokrvení tkání. Strečink je často s rozcvičením zaměňován, je to ale chyba. Strečink samotný nemůže zajistit zvýšení teploty trupu ani periferií. Je výhodné řadit strečink za rozcvičení. Dosáhneme tak lepších výsledků a předcházíme zraněním. Rozeznáváme tři druhy rozcvičení. Pasivní, které je založeno na zvyšování tělesné teploty pomocí vnějšího stimulu (zahřívací podušky,…). Celkové rozcvičení je nejběžnější. Pro zvýšení tělesné teploty užívá různé rotace v kloubech, jogging, rychlou chůzi, skákání. Formální nebo specifické rozcvičení spočívá v provádění pohybů, které napodobují pohyby z hlavní sportovní aktivity tréninku. Rozcvičení a jeho intenzita by se měla odvíjet od možností sportovce a od aktuálních podmínek. Rozcvičení by nikdy nemělo vézt k únavě.

6.9.2

Správná metodika strečinku V otázkách, které se týkají trvání, četnosti a intenzity sportovního

tréninku, existují různé názorové proudy. Převládající názor je ten, že by měl být trénink vycházet z potřeb sportovce. Každý trénink by měl mít jasně stanovený cíl. Rozcvičením a strečinkem by měla tréninková jednotka začít. Strečink by měl být také zařazen po hlavní sportovní aktivitě tréninku. Jednotlivé strečinkové cviky by se měly opakovat dvakrát až třikrát (ve 3 až 6 sériích) při výdrži od 6 do 30 sekund. Často se stává, že tréninková jednotka nedává dostatek prostoru pro plnohodnotné protažení. V takovém případě je nutné, aby se strečinku sportovec věnoval ve svém volném čase. Četnost a intenzita strečinkových cvičení se odvíjí od trénovanosti jedince. Nevrcholoví sportovci by měli provádět strečinková cvičení alespoň jednou denně (3 až 5 dní v týdnu). Vrcholoví sportovci by pak měli praktikovat strečink téměř každý den a to v několika blocích.

6.9.3

Posilování a pohyblivost Posilování a pohyblivost jsou dva termíny, které spolu souvisí. Jak již bylo

řečeno výše, nelze se věnovat pouze jedné z aktivit bez toho, abychom riskovali zdravotní obtíže. Z moderních výzkumů vyplývá, že posilování nutně nemusí vézt ke zkracování svalů. V některých případech, při provádění správné techniky, se může pohyblivost dokonce zvýšit. Volně dle Alter (1998).

78

6.9.4

Cool-down Cool-down, česky „chladnutí,“ je část tréninku, která následuje

bezprostředně po určité sportovní aktivitě. Jde o sérii lehkých cviků, které pomáhají organismu při přechodu z cvičebního režimu do režimu klidového.

6.10 Strečink v jednotlivých částech hodiny tělesné výchovy Pro správné rozvržení hodiny tělesné výchovy je podstatné, aby učitel měl jasně stanovený cíl, čeho chce s dětmi dosáhnout. Z hlediska strečinku je důležité brát ohled na teplotu prostředí (tělocvična, venkovní prostředí), stav zahřátí organismu žáků, charakter zátěže, která bude následovat, denní doba (ranní hodiny tělesné výchovy by měly být volnější). Dle okolností pak učitel volí vhodnou strečinkovou metodu.

 Rušná část hodiny Cílem rušné části je příprava organismu na zátěž, především jde o prokrvení a zahřátí svalů. Rušná část začíná většinou rozběháním. Cílem strečinku je šetrné protažení organismu. Můžeme užít techniky statického nebo aktivního strečinku s „odporem.“

 Průpravná část hodiny Cílem průpravné části hodiny je připravit pohybový aparát a CNS (centrální nervovou soustavu) na následný výkon. Protahují se nejen svaly, ale i klouby a páteř. Nejdříve se protahují velké svalové skupiny, poté specifické partie, které budou zatěžovány v hlavní sportovní aktivitě. Opět lze využít techniky statického nebo aktivního strečinku s „odporem.“ Někteří autoři doporučují zařadit i dynamický strečink, především u malých dětí.

79

 Závěrečná část hodiny Cílem závěrečné části hodiny je kompenzace předešlého zatížení organismu. Do této části by měly být zařazovány cviky, které podporují správné

držení

těla,

cviky

posilovací,

kompenzační,

relaxační,

psychomotorické a dechová cvičení. Co se týče techniky strečinku je opět využíván statický strečink v kombinaci s PNF. Doba výdrže v protažení bývá až 30 sekund. Volně dle Fialová (2004).

6.11 Nebezpečí a rizika strečinku Obecně strečink platí za metodu, která pomáhá chránit před vznikem poranění. Přesto je jeho zavedení v některých případech nevhodné. Především jedinci, kteří mají sklony k hypermobilitě by měli strečinková cvičení konzultovat s lékařem. Hypermobilita je definována jako abnormální kloubní pohyblivost. V některých případech vede nadměrná pohyblivost k destabilizaci kloubů a tím roste riziko zranění. Následují další příklady, kdy je zavedení strečinku nevhodné.

 Pokud je příslušný pohyb blokován kostí.  Po prodělané fraktuře kostí.  Pokud sportovec trpí akutním zánětem kloubu nebo jeho okolí.  Pokud jedinec trpí osteoporózou.  Pokud při pohybu cítíme ostrou bolest v kloubech nebo svalech.  Pokud sportovec prodělal vymknutí kloubu nebo namožení svalu.  Pokud je některý z protahovaných kloubů nestabilní.  Pokud sportovec trpí cévními a kožními nemocemi.  Při ztrátě funkce nebo snížení rozsahu pohybu.

Pro zmíněné příklady obtíží se tedy strečinková cvičení nedoporučují. Obecně platí zásada, že pokud si člověk není jistý svým zdravotním stavem, je vždy nejlepším řešením konzultace s lékařem.

80

7

SBORNÍK PROTAHOVACÍCH CVIKŮ Sborník protahovacích cviků je stěžejní částí této diplomové práce. Všechny

zde použité cviky byly realizovány a vyzkoušeny během mého působení v horolezeckém oddílu HO Větrník. Lezecký oddíl HO Větrník funguje již několik let pod vedením Mgr. Jaroslava Kupra. Kromě Mgr. Kupra zajišťují chod kroužku vždy ještě dva další instruktoři. Jednotlivé tréninky jsou zaměřené na rozvoj lezeckých dovedností a znalostí, které děti následně aplikují na stěně nebo skále. HO Větrník klade důraz na přátelské a motivující prostředí. Toho je dosaženo prostřednictvím her a teambuildingových aktivit (např.: návštěvy lanového centra TUL, turistika, běžky,…). HO Větrník funguje po celý školní rok. Tréninky probíhají převážně na umělé stěně TUL Harcov. Během školního roku (2009/2010) oddíl navštěvovalo 32 dětí, ve věku od 6 – 15 let. Časová dotace tréninků HO Větrník činí 2x týdně / 1,5 hodiny. Následující

kapitoly

obsahují

samotnou

baterii

protahovacích

a relaxačních cviků. Tyto cviky, dle mého názoru, mohou pomoci uchránit malé sportovce před zraněními, která jsou pro lezecké sporty tak typická.

7.1 Doporučení Tento sborník má sloužit, jako příručka pro učitele a vedoucí lezeckých kroužků. Jeho smyslem je chránit před zraněními, která jsou příznačná pro lezecké aktivity. Jak již bylo zmíněno, strečinková cvičení nejsou všelékem a nemohou být brána jako východisko při řešení všech zdravotních obtíží pohybového aparátu. Tento sborník je tedy jen jednou z mnoha částí komplexního systému řešení. Samotný sborník obsahuje 23 cviků, které jsou zaměřené na protažení velkých svalových partií. Speciální prostor je věnován cvikům zaměřeným

81

především na horní končetiny. Ty jsou totiž při sportovním lezení zatěžovány nejvíce (viz kapitola 4.5). Cviky jsou uspořádány tak, aby na sebe logicky navazovaly. Pro lepší orientaci jsou cviky rozděleny do podkapitol. Podkapitoly v sobě zahrnují cviky, které pracují s konkrétní částí těla (např. svalstvo trupu,…). Každý z cviků je opatřen popiskem a obrázkem. Přiložené DVD obsahuje krátké video-ukázky, které zachycují průběh cviku jak v dětském podání, tak i v precizním provedení dospělých cvičenců. Před samotným cvičením silně doporučuji důkladně prostudování kapitoly 5.

Tato

kapitole

shrnuje

nejdůležitější

informace

o

strečinku

(včetně možných technik, fyziologických a biologických hledisek a zdravotních rizik). Výběr cviků, které jsou ve sborníku, vychází z prostudované literatury, která se lezením a strečinkem zabývá. Variant cviků, které budou mít podobný fyziologický účinek, existuje samozřejmě víc. Konkrétně tedy vycházím z prací těchto autorů: ALTER (1998), STREJCOVÁ,

BUZKOVÁ

BOŠTÍKOVÁ (2003),

(2006),

KNÍŽETOVÁ,

VOMÁČKO KOS

(2008),

(1989),

VOMÁČKO,

FIALOVÁ (2004),

SLOMKA, REGELIN (2008), ŠEBEJ (2001).

7.2 Použití v praxi Z kapitoly 5.7 vyplývá, že je vhodné zařazovat do jedné hodiny tělesné výchovy 3 protahovací nebo kompenzační cviky. Trénink bývá většinou delší než vyučovací hodina ve škole, proto trenérům (nebo učitelům) doporučuji vybrat jeden až dva cviky z každé oblasti, kterou sborník zpracovává. Dosáhneme tak protažení základních svalových partií. Obměny strečinkového bloku budou dětem připadat více zábavné, než stále stejné sestavy. V žádné ze sestav by neměly chybět cviky zaměřené na horní část trupu a horní končetiny, především cviky 7 a 8 považuji za naprosto klíčové.

82

Každý cvik je nutné s dětmi dokonale nacvičit, aby nedocházelo k chybnému a neúčinnému provedení. Některé cviky jsou pro děti náročnější na provedení než jiné, trenér (učitel) by proto měl být trpělivý a důsledný při jejich nácviku s žáky. Stejně důležitý jako nácvik je i zajištění dostatečně dlouhého provádění cviku. Nabízí se několik užitečných rad, které vychází z praxe. První možnost - trenér dětem počítá. Druhá možnost – děti si počítají samy. Třetí možnost - trenér určí počet nádechů a výdechů, které během provedení musí dítě udělat. Poslední zmíněná možnost je navíc výhodná v tom, že eliminuje snahu některých dětí zadržovat dech během cvičení.

7.3 Vysvětlivky  (P) – Párový sval  ! – Pozor!  * - Preferuji tuto možnost.  → - Dále následuje…  VP – výchozí poloha  Tip – Doporučení, rada pro dobrý průběh.  (R) – reverse – značí, že cvik provádíme stejně i s druhou končetinou, nebo na druhou stranu.  (min. …s) – označuje minimální dobu v sekundách, po kterou je dobré v pozici zůstat.  HK – horní končetina  DK – dolní končetina

83

7.3.1

Svaly krku a šíje Hlavní svaly této oblasti jsou horní část trapézového svalu (P), hluboké

svaly šíjové (P), svaly kloněné (P), zdvihač hlavy (P). Dle BUZKOVÉ (2006) je ideální protahovat tyto svalové skupiny denně.

1. cvičení – přední, boční, zadní strana krku - (R)  VP: stoj, hlava vzpřímená  Předklon hlavy → otáčet hlavu vpravo, vlevo.  Tip: cvičení provádět nenásilně a pomalu, dbát na co největší rozsah pohybu.  ! – Dbát na zpevněný střed těla, ramena tlačit dozadu a dolů.

Obrázek 1

84

2. cvičení – boční strana krku - (R), (min. 6s)  VP: stoj, HK za zády  Mírně zapažit → chytit pravou rukou levé zápěstí → s výdechem uklonit hlavu vpravo a současně táhnout pravou rukou levé zápěstí směrem vpravo dolů.  ! – Dbát na zpevněný střed těla, nepředklánět hlavu.

Obrázek 2

85

7.3.2

Svaly horní části zad a horních končetin Hlavní svaly této oblasti jsou zdvihač lopatky (P), sval nadhřebenový (P),

sval deltový (P), trojhlavý sval pažní (P), natahovače zápěstí a prstů (P), sval podhřebenový (P), sval deltový (P), sval hákový (P), dvojhlavý sval pažní (P), ohýbače zápěstí a prstů (P).

3. cvičení – deltový sval + svaly zevní strany ramen - (R), (min. 6s)  VP: stoj  Levou HK předpažit a pokrčit → pravou rukou uchopit levý loket → s výdechem tlačit levý loket k pravému rameni.  ! – Dbát na zpevněný střed těla. Ramena tlačit dolů a dozadu.  Tip – Při cviku otáčet hlavu opačným směrem než loket (není podmínkou).

Obrázek 3

86

4. cvičení – zadní strana paže, triceps - (R), (min. 6s)  VP: stoj rozkročný pravou (levou) vpřed  Skrčit vzpažmo pravou → loket opřít o stěnu → s výdechem mírně tlačit proti stěně.  ! – Dbát na zpevněný střed těla.  Tip – Cvik provádět zvolna a pomalu.

Obrázek 4

87

5. cvičení – zadní a přední strana paže, triceps, zevní rotátory ramenního kloubu - (R), (min. 6s)  VP: stoj  Skrčit vzpažmo pravou a zapažmo poníž levou, obě předloktí za záda → přitáhnout ruce k sobě a spojit prsty → volně dýchat.  ! – Dbát na zpevněný střed těla. Hlavu nepředklánět.  Tip – Pro nácvik je možné využít i ručník.

Obrázek 5

88

6. cvičení – svaly předloktí, flexory - (R), (min. 6s)  VP: stoj  Předpažit levou HK → ruka levé HK vztyčena → pravou rukou uchopit prsty levé HK → tlačit prsty levé HK proti druhé ruce (viz obrázek vlevo).  Varianta: táhnout prsty levé HK k sobě (viz obrázek vpravo)  ! – Dbát na zpevněný střed těla. Ramena tlačit dozadu a dolů.

Obrázek 6

89

7. cvičení – svaly předloktí, flexory - (min 6s)  VP: vzpor klečmo  Prsty vytočit vzad → s výdechem náklon vzad do pozice vzporu klečmo - sedmo (ale nedokončit).  ! – Cvik provádět pomalu a opatrně.

Obrázek 7

8. cvičení – prsní svaly - (min. 6s)  VP: stoj rozkročný ve vzdálenosti zhruba 2 kroků od stěny  Předpažit povýš → předklon (ruce se chytí stěny) → s výdechem se uvolnit do prohnutého předklonu.  ! – Cvik provádět pomalu a opatrně.  Tip – Místo stěny můžeme využít stůl, skříňku, balvany, atd.

Obrázek 8

90

7.3.3

Svaly spodní části trupu Hlavní svaly této oblasti jsou velký prsní sval (P), pilovitý sval přední (P),

příčný sval břišní (P), přímý sval břišní (P), široký sval zádový (P), sval trapézový (P), vzpřimovač trupu a páteře.

9. cvičení – šikmé břišní svaly, zádové svalstvo - (R), (min. 6s)  VP: leh na zádech, skrčit přednožmo, kolena k hrudníku  Upažit, dlaně k zemi → s výdechem spustit nohy vlevo, hlavu vpravo.  ! – Ramena nezvedat z podložky.  Tip – Pohyb hlavy by měl být stejně rychlý jako pohyb nohou.

Obrázek 9

91

10. cvičení – dolní část zad, zadní strana krku - (min. 6s)  VP: sed snožný  S výdechem předklon.  ! – Během předklonu neprohýbat záda.

Obrázek 10

92

11. cvičení - zádové svaly - (až 10 zhoupnutí)  VP: sed skrčmo, předpažit dolů  Pád vzad do lehu vznesmo pokrčmo (kolébka) → zpět do sedu skrčmo.  ! – Cvik provádět na měkké podložce.

Obrázek 11

93

12. cvičení – břišní svaly - (min. 6s)  VP: leh na břiše  Skrčit obě HK → ruce položit pod ramena, dlaně dolů → vzepřít se na HK a zvednout trup z podložky → s nádechem se zaklonit → mírně zaklonit hlavu.  ! – Ramena tlačit dolů, pánev k zemi, povolit hýžďové svaly.  Tip – Pokud nejsme schopni dojít do vzepření na propnutých HK, můžeme se opřít o předloktí.

Obrázek 12

94

13. cvičení – šikmé břišní svaly - (R), (min. 6s)  VP: stoj spatný, ve vzdálenosti zhruba jednoho kroku od stěny  Otočit se bokem ke stěně (žebřinám) → ruka blíže ke stěně se chytí stěny ve výšce pasu, druhou HK vzpažit → hluboký úklon ke stěně → uchopit stěnu nebo dotyk stěny rukama.  ! – Nepředklánět se, nezvedat ze země vzdálenější DK.

Obrázek 13

14. cvičení – šikmé břišní svaly - (R), (min. 6s)  VP: stoj mírně rozkročný, zády ke stěně, ve vzdálenosti zhruba jednoho kroku od stěny  S výdechem otočit trup vlevo → obě HK předpažit, chytit se stěny → výdrž → otočit trup zpět.  ! – Chodidla zůstávají na místě, neotáčí se s trupem.

Obrázek 14

95

7.3.4

Svaly dolních končetin Hlavní svaly této oblasti jsou velký sval hýžďový (P), sval pološlašitý (P),

sval poloblanitý (P), trojhlavý sval lýtkový (P), dvojhlavý sval stehenní (P), čtyřhlavý sval stehenní (P), přední sval holenní (P), sval bedrokyčlostehenní (P), velký přitahovač (P).

15. cvičení – přední strana stehna, flexory kyčle - (R), (min. 6s)  VP: stoj snožný, bokem ke stěně 

Skrčit pravou DK, kolena zůstávají u sebe, pata směřuje k hýždím → zapažit pravou HK → pravá ruka uchopí za zády chodidlo → s výdechem stáhnout hýždě, podsadit pánev a přitáhnout patu k hýždím.

 ! – Při cviku zpevnit střed těla.  Tip – Pokud nastanou problémy s udržením rovnováhy, použijeme levou HK jako oporu.

Obrázek 15

96

16. cvičení – velký sval hýžďový - (R), (min. 6s)  VP: leh  Skrčit přednožmo pravou → ruce položit na koleno nebo nohu a obejmout → s výdechem přitáhnout koleno k hrudníku.  Tip – Cvik provádět na měkké podložce.

Obrázek 16

17. cvičení – přední strana stehna, flexory kyčle - (R), (min. 6s)  VP: stoj spatný  Klek na levé → předpažit dolů poníž, rukama se opřít o zem → levé koleno mírně pokrčit a položit na zem → s výdechem tlačit pánev vpřed.  ! – Pravý bérec svírá se stehnem tupý (*) nebo pravý úhel.

Obrázek 17

97

18. cvičení – vnitřní strana stehna, adduktory - (min. 6s)  VP: stoj rozkročný  Podřep na celých chodidlech → pokrčit předpažmo poníž zevnitř → spojit dlaně k sobě před tělem tak, aby se lokty dotýkaly kolen z vnitřní strany → s výdechem tlačit lokty do kolen směrem ven od sebe.  ! – Vytáhnout se z pánve a vyrovnat páteř, nezvedat paty.  Tip – Variantou je tlak koleny proti statickému odporu HK.

Obrázek 18

98

19. cvičení – vnitřní strana stehna - (min. 6s)  VP: stoj rozkročný  Hluboký předklon, opřít se dlaněmi o zem → pomalu sunout chodidla do strany ven od sebe (pokračovat do napětí) → výdrž s volným dýcháním.  Tip – Je dobré přenášet těžiště dozadu na paty, ulehčíme kolenním vazům.

Obrázek 19

20. cvičení – lýtkový sval - (min. 6s)  VP: stoj snožný  Hluboký předklon → snažit se dotknout země → výdrž s volným dýcháním.  ! – Cvičení je náročné na udržení rovnováhy.

Obrázek 20

99

21. cvičení – lýtkový sval - (R), (min. 6s)  VP: stoj snožný (čelem ke stěně, ve vzdálenosti asi jednoho kroku od stěny)  Předpažit, dlaněmi se opřít o zeď → stoj zánožný pravou → předhyb → s výdechem tlačit patu pravé nohy k zemi.  ! – Pravá DK v koleni propnutá.

Obrázek 21

22. cvičení – přední strana stehna, flexory kyčle – (min. 6s)  VP: klek sedmo  Podepřít za zády o ruce → s výdechem náklon vzad do napětí → výdrž.  ! – Cvičení není vhodné pro osoby, které mají problém s koleny.  Tip – Intenzivnější protažení lze získat při lehu na zádech.

Obrázek 22

100

23. cvičení – vnitřní strana stehna – (min. 6s)  VP: leh na zádech  Leh na zádech skrčmo → kolena na zem vně, bérce dovnitř, chodidla k sobě → s výdechem tlačit kolena k zemi.  ! – Neprohýbat se v bederní oblasti páteře.  Tip – Cvik provádět na měkké podložce.

Obrázek 23

101

2

ZÁVĚR V předkládané diplomové práci (dále jen DP) jsou na prvním místě

uvedeny a zhodnoceny cíle a struktura vzdělání na ZŠ. Značný prostor je věnován změnám,

které

přineslo

zavedení

Rámcového

vzdělávacího

programu

(dále jen RVP) do škol. Právě nové pojetí výuky dalo školám možnost profilace dle svých priorit. Bouldering ve všech ohledech splňuje cíle a kompetence prosazované v RVP. Především kapitola Člověk a zdraví, která obsahuje obory „Výchova ke zdraví“ a „Tělesná výchova“ jsou důkazem shodných myšlenek. Bouldering se tak jeví jako zajímavá alternativa pro zpestření školní docházky. Kapitola, která následuje, shrnuje vše podstatné, co se událo v historii světového i českého horolezectví. Upozorňuje na zlomové okamžiky, které ovlivnily vývoj tohoto sportu (např. zdolání Mount Blanc). Popisuje nové trendy a techniky, které si získávají čím dál větší oblibu mezi širokou veřejností. Bouldering je jedním ze zástupců tohoto nového dravého proudu. Tato práce se snaží ukázat, že je sportem, který může bavit špičkové i rekreační lezce od nejmladších po dospělé. Mezi zmiňovanými výhodami boulderingu figuruje především bezpečnost a finanční nenáročnost. Kapitola „Špatný životní styl a jeho důsledky“ rozebírá zdravotní problémy, které s sebou přináší moderní doba. Konkrétně se zabývá takzvanými „civilizačními chorobami.“ Jednou z nejvíce se rozmáhajících nemocí, je dle Světové zdravotnické organizace, obezita. Z výzkumů vyplývá, že vhodná pohybová aktivita může být jedním z klíčů k vyřešení této otázky. Pojednáním o sportovních a pohybově rekreačních aktivitách, kde se bouldering znovu ukazuje jako alternativa, kapitola končí. Úrazy a zranění jsou dnes bohužel spjaté s většinou sportů, lezení a bouldering nevyjímaje. Kapitola „Úrazy a zranění při sportovních aktivitách“ se věnuje právě tomuto problému. Hlavní část kapitoly je směřována k zdravotním obtížím lezců. Z materiálů, které mi byly poskytnuty dvěma renomovanými lékaři, kteří jsou sami aktivními lezci, jsem mohl dojít k poměrně jasnému

102

pojmenování těchto obtíží a zmínit možnosti prevence. V neposlední řadě jsem se pokusil o laické zpracování rad, jak pomoci bezprostředně po úrazu. Při sestavení těchto rad jsem opět vycházel z lékařských prací. Kapitola „Strečink“ úzce souvisí s předchozí kapitolou. Strečink a protahovací cvičení jsou totiž, dle některých publikací, jednou z cest prevence úrazu při sportovních aktivitách. Tato kapitola tedy vyzdvihuje pozitiva a varuje před negativy strečinku. Popisuje fyziologické a biologické dopady na organismus sportovce. Rozebírá věkovou charakteristiku cvičenců vzhledem k aplikaci strečinkových a protahovacích cvičení. Uvádí možná zapojení protahovacích cvičení do tréninkové jednotky, nebo hodiny školní tělesné výchovy. Poslední kapitola je stěžejní pro celou DP. Díky užitečným informacím, které jsem během psaní této práce získal, jsem byl schopen sestavit sborník protahovacích cviků (v tištěné formě i ve formě videoukázek). Výběr cviků vychází z mého nejlepšího přesvědčení o jejich správnosti a pozitivních dopadech na organismus lezce. Všech 23 cvičení, která sborník obsahuje, jsem aplikoval na žácích prvního a druhého stupně, kteří spolu se mnou navštěvovali lezecký oddíl HO Větrník. Během mého působení se nikomu z žáků, kteří oddíl navštěvovali, nepřihodilo žádné z typických lezeckých poranění. Dle mého názoru je tento uspokojivý výsledek způsoben především nízkými tréninkovými dávkami a malým nasazením některých lezců. Přesto se domnívám, že vypracovaný sborník je a bude užitečným nástrojem při sestavování lezeckých tréninků ať už ve školách nebo v samostatných lezeckých oddílech.

103

3

POUŽITÁ LITERATURA 1. ALTER, M. J. Strečink : 311 protahovacích cviků pro 41 sportů. Praha : Grada Publishing, spol. s r. o., 1998. 228 s. ISBN 80-7169-763-X. 2. APPELT, Karel; LIBRA, Miroslav. Gymnastické názvosloví 1. : Názvosloví cvičení prostných. druhé přepracované vydání. Praha : Univerzita Karlova, 1985. 76 s. ISBN 17-308-85. 3. BALÁŠ, J., STREJCOVÁ, B. a VOMÁČKO, L. Lezeme a šplháme : 68 her a cvičení na stěně a na nářadí. První vydání. Praha : Grada Publishing, a.s., 2008. 120 s. ISBN 978-80-247-2272-6. 4. BALLU, Y. Horolezci: Z historie evropského horolezectví od konce 15. století po osmdesátá léta našeho věku. Praha: Brána, spol. s r. o., 1997. 408 s. ISBN 80-85946-75-0. 5. BJSM. British Journal of Sports Medicine [online]. 2004 [cit. 4.4.2010]. Sing

In.

Dostupné

z

WWW:

. 6. BUZKOVÁ, Klára. Strečink : 240 cvičení pro dokonalé protažení celého těla. První vydání. Praha : Grada Publishing, a.s., 2006. 220 s. ISBN 80247-1342-X. 7. ČHS. Český horolezecký svaz [online]. 2010 [cit. 4.4.2010]. Soutěžní lezení

dětí

a

mládeže.

Dostupné

z

WWW:

. 8. DIEŠKA, I. a ŠIRL, V. Horolezectví zblízka. Vydání první. Bratislava : Šport Bratislava, 1984. 444 s. ISBN 27-081-89. 9. DIEŠKA, I. et al. Horolezectvo : encyklopédia. Prvé vydanie. Bratislava : Šport Bratislava, 1989. 356 s. ISBN 80-7096-015-9.

104

10. EACEA.

Eurydice

:

Information

on

Education

Systems

and

Policies [online]. 2010, 21/04/2010 [cit. 10.3.2010]. Eurybase Descriptions of National Education Systems and Policies. Dostupné z WWW: . 11. FIALOVÁ, D. Strečink ve školní tělesné výchově. první. Hradec Králové : Nakladatelství Gaudeamus při Univerzitě Hradec Králové, 2004. 99 s. ISBN 80-7041-282-8. 12. FRIŠOVÁ, L, et al. Úrazy dětí. Praha : Vzdělávací institut ochrany dětí, 2006. 36 s. ISBN 80-86991-72-5. 13. GILL, J. In Wikipedia : the free encyclopedia [online]. St. Petersburg (Florida)

:

Wikipedia

Foundation,

[cit.

2010-03-04].

Dostupné z WWW: ). 14. HATTINGH, G. Horolezectví. Praha: Václav Svojtka & Co, 1999. 157 s. ISBN 80-7237-053-7. 15. HORNIAK, E, et al. Lékar a pohybová aktivita. Bratislava : Šport, slovenské telovýchovné vydavatelstvo, 1989. 107 s. ISBN 80-7096- 60. 16. KLIMEŠ, L. Slovník cizích slov. 1. Praha : Státní pedagogické nakladatelství, 1981. 816 s. ISBN 14-608-81. 17. KNÍŽETOVÁ, V. a KOS, B. Strečink, relaxace, dýchání. Vydání první. Praha : Olympia, 1989. 142 s. ISBN 27-062-89. 18. KUPR, J. Využití boulderingových her ve výuce na 1. stupni Základní školy. Liberec, 2005. 90 s. Diplomová práce. Technická univerzita v Liberci. 19. MŠMT. : Ministerstvo školství mládeže a tělovýchovy [online]. 2006 [cit. 15.3.2010].

Dokumenty.

Dostupné

z WWW:

. 20. OBTULOVIČ, T. Horomedicina.cz [online]. 2007 [cit. 6.4.2010]. HOROMEDICINA.CZ. Dostupné z WWW: . 21. OBTULOVIČ, T. Lezec [online]. 2007, 15.5.2007 [cit. 10.4.2010]. Zdravotní

aspekty

sportovního

lezení.

http://skaly.lezec.cz/clanky.php?key=5921

105

Dostupné

z

WWW:

22. PALÁT, M. Šport a rehabilitácia. Bratislava : Šport, slovenské telovýchovné vydavatelstvo, 1984. 127 s. ISBN 77-049-84. 23. PILNÝ, J. et al. Prevence úrazů pro sportovce. První vydání. Praha : Grada Publishing, a. s., 2007. 104 s. ISBN 978-80-247-1675-6. 24. PRŮCHA, J., WALTEROVÁ, E. a MAREŠ, J. Pedagogický slovník. Vydání

čtvrté.

Praha :

Portál,

s.

r.

o.,

2003.

322

s.

ISBN 80-7178772-8. 25. RAVINGEROVÁ,

J. Výzkumný

ústav

pedagogický [online].

2009,

10.12.2009 [cit. 2010-04-21]. Základní vzdělávání. Dostupné z WWW: . 26. ROTMAN, I. SPORTOVNÍ MEDICÍNA : lezecké sporty, motorismus, horské sporty [online]. 2008, 13.2.2010 [cit. 10.4.2010]. HORSKÁ MEDICÍNA. Dostupné z WWW: . 27. SLOMKA, G. a REGELIN, P. Jak se dokonale protáhnout. Praha : Grada Publishing, a.s., 2008. 128 s. ISBN 247-80-247-2403-4. 28. ŠEBEJ, F. Strečing. Bratislava : TIMY, spol. s r. o., 2001. 127 s. ISBN 80-8065-020-9. 29. UN. THE UN WORKS : For People and the Planet [online]. 2009 [cit. 7.4.2010].

Health.

Dostupné

z

WWW:

. 30. VOMÁČKO, S. a BOŠTÍKOVÁ, S. Lezení na umělých stěnách. Vydání: Praha:

Grada

Publishing

a.

s.,

2003,

132

s.,

ISBN 80-247-0406-4. 31. VUP. Výzkumný ústav pedagogický [online]. Praha : 2009, 10.12.2009 [cit.

2010-03-7].

Základní

vzdělávání.

Dostupné

z

WWW:

http://www.vuppraha.cz/ramcove-vzdelavaci-programy/zakladnivzdelavani). 32. WHO. World Health Organization : Regional office for Europe [online]. 2008, 26 May 2008 [cit. 8.4.2010]. Obesity in Europe. Dostupné z WWW: .

106

33. ZDRAVOTNÍ VÝCHOVA. Průzkumy k „Šanci pro 3 milióny.“ Praha : Ústav zdravotní výchovy, 1989. 40 s.

107

4

PŘÍLOHY 1.

DVD – obsahující videoukázky protahovacích a relaxačních cviků

108