Technická univerzita v Liberci FAKULTA PŘÍRODOVĚDNĚ-HUMANITNÍ A PEDAGOGICKÁ Katedra:
Sociálních studií a speciální pedagogiky
Studijní program:
Sociální práce
Studijní obor (kombinace): Penitenciární péče
TRESTNÝ ČIN VRAŽDY – VRAŽDA MEZI PARTNERY The Criminal Case of Murder – Murder between Partners Bakalářská práce: 08-FP-KSS-4033
Autor:
Podpis:
Luboš Starý Adresa: Urbánkova 3352/12 143 00, Praha 4
Vedoucí práce: Mgr. Zdeněk Kovařík Konzultant: Počet stran
grafů
obrázků
tabulek
pramenů
příloh
76
19
1
0
27
1+1 CD
V Liberci dne: 09. 04. 2009
Prohlášení
Byl(a) jsem seznámen(a) s tím, že na mou bakalářskou práci se plně vztahuje zákon č. 121/2000 Sb. o právu autorském, zejména § 60 – školní dílo. Beru na vědomí, že Technická univerzita v Liberci (TUL) nezasahuje do mých autorských práv užitím mé bakalářské práce pro vnitřní potřebu TUL. Užiji-li bakalářskou práci nebo poskytnu-li licenci k jejímu využití, jsem si vědom povinnosti informovat o této skutečnosti TUL; v tomto případě má TUL právo ode mne požadovat úhradu nákladů, které vynaložila na vytvoření díla, až do jejich skutečné výše. Bakalářskou práci jsem vypracoval(a) samostatně s použitím uvedené literatury a na základě konzultací s vedoucím bakalářské práce a konzultantem.
V Liberci dne: 09. 04. 2009
Luboš Starý
PODĚKOVÁNÍ
Velice rád bych touto cestou poděkoval Mgr. Zdeňku Kovaříkovi za jeho ochotu, vstřícnost, cenné rady a podnětné připomínky při zpracování této bakalářské práce. Rovněž děkuji svým blízkým za jejich trpělivost, psychickou podporu a toleranci.
Resumé Předmětem a hlavním tématem bakalářské práce je popis trestného činu vraždy, zvláště pak vraždy spáchané mezi partnery. Cílem bakalářské práce je zjistit psychosociální aspekty vražd páchaných v partnerských vztazích v letech 2001 – 2007 na území hlavního města Prahy. Práce je rozdělena na dvě hlavní části. Teoretická část je zaměřena na problematiku násilné kriminality, ve které se projevuje agrese a agresivita, a na problematiku trestného činu vraždy. Tento trestný čin je zde představen z pohledu trestního práva, ale i z pohledu viktimologického a kriminologického. Praktická část interpretuje vyhodnocení jednotlivých psychosociálních aspektů a jejich průzkumu ve zkoumaném vzorku. Průzkum je proveden analýzou spisové dokumentace, analýzou statistických dat a metodou řízeného rozhovoru. Bakalářská práce umožňuje blíže se seznámit s danou problematikou. Klíčová slova Agrese, agresivita, násilná kriminalita, vražda, partnerský vztah, kriminologie, viktimologie, domácí násilí, oběť
Resümee Das Hauptthema und Gegenstand der Bakkalaureatarbeit ist die Analyse der Straftat Mord, insbesondere dann Mord unter Beziehungspartnern. Das Ziel der Bakkalaureatarbeit ist es, die psychosozialen Aspekte der zwischen den Jahren 2001–2007 auf dem Gebiet der Hauptstadt Prag begangenen Beziehungsmorde zu ermitteln. Die Arbeit ist in zwei Teile gegliedert. Der theoretische Teil fokussiert sich auf die Problematik der Gewaltkriminalität, in der sich die Agression, Agressivität wiederspiegelt und auf die Problematik der Straftat Mord. Diese Straftat wird hier sowohl aus der strafrechtlichen Sicht vorgestellt, als auch aus der viktimologischen und kriminologischen. Der praktische Teil interpretiert die Auswertungen der einzelnen psychosozialen Aspekte und deren Erforschung im gegebenen Beispiel. Die Untersuchung wird mittels der Analyse schriftlicher Dokumentation, der Analyse statistischer Daten und der Methode des kontrollierten Gesprächs durchgeführt. Die Bakkalaureatarbeit ermöglicht es, sich näher mit der gegebenen Problematik vertraut zu machen. Schlüsselworte Agression, Agressivität, Gewaltkriminalität, Mord, Partnerbeziehung, Kriminologie, Viktimologie, häusliche Gewalt, Oper
Sumarry The topic and main subject of the bachelor work is the description of the crime of murder, especially the murder commited between partners. The aim of the bachelor work is to elicit psychological aspects of murders commited in partner relations in the period of the years 2001–2007 in the area of the capital city Prague. The work is divided into two main parts. The theoretical part is orientated on the problems of violent criminality, in which aggressivity displays and on the problems of the murder crime. This crime is introduced there not only from the aspect of the penal law, but as well from the victimological and criminalogical aspect. Practical part interprets the evaluations of single psychological aspects and their recognition in studied data sample collection of documents and statistical data with the help of the method of controlled interview. The bachelor work enables to get acquainted with this problem. Key words aggressivity, aggressiveness, violent crime, murder, partner relation, criminology, victimology, home violence, victim
OBSAH 1
ÚVOD............................................................................................................................................. 10
2
TEORETICKÁ ČÁST................................................................................................................... 13 2.1 NÁSILNÁ KRIMINALITA .................................................................................................................... 13 2.2 AGRESE A AGRESIVITA ..................................................................................................................... 15 2.2.1 Agrese ................................................................................................................................ 15 2.2.2 Agresivita ........................................................................................................................... 19 2.3 KRIMINOLOGIE ................................................................................................................................. 31 2.4 VRAŽDA ........................................................................................................................................... 33 2.4.1 Vražda z kriminologického hlediska .................................................................................. 34 2.4.2 Kriminalistická typologie vražd ......................................................................................... 35 2.4.3 Viktimologie ....................................................................................................................... 41
3
PRAKTICKÁ ČÁST ..................................................................................................................... 44 3.5 CÍL PRAKTICKÉ ČÁSTI ...................................................................................................................... 44 3.6 STANOVENÉ PŘEDPOKLADY ............................................................................................................. 45 3.7 POUŽITÉ METODY............................................................................................................................. 45 3.7.1 Analýza statistických materiálů ......................................................................................... 45 3.7.2 Řízený rozhovor ................................................................................................................. 46 3.7.3 Analýza spisové dokumentace............................................................................................ 46 3.8 CHARAKTERISTIKA ZKOUMANÉHO VZORKU ..................................................................................... 47 3.9 REALIZACE PRŮZKUMU A INTERPRETACE VÝSLEDKŮ ....................................................................... 48 3.9.1 Interpretace na základě analýzy statistických údajů.......................................................... 48 3.9.2 Interpretace na základě řízeného rozhovoru a analýzy spisových materiálů..................... 51 3.10 VYHODNOCENÍ PRŮZKUMU A STANOVENÝCH PŘEDPOKLADŮ ........................................................ 68
4
ZÁVĚR............................................................................................................................................ 71
5
SEZNAM POUŽITÝCH ZDROJŮ............................................................................................. 73
6
SEZNAM PŘÍLOH ....................................................................................................................... 76
9
MOTTO:
„Vražda je extrémní agrese s nevratnými důsledky. Extrémní agrese však tvoří jen pověstný vrchol ledovce násilí mezi lidmi. Je proto vhodným modelem studie lidské agrese vůbec. Každý člověk je agresor a za určitých okolností se může stát i vrahem.“
Doc. PhDr. Anton HERETIK CSc.
1 ÚVOD Lidský život a zdraví jsou jedny z nejdůležitějších společenských hodnot a jejich ochranou se zabývá řada norem a dokumentů. Základní ustanovení jsou obsažena v čl. 6 Listiny základních práv a svobod – každý má právo na život, lidský život je hoden ochrany již před narozením, nikdo nesmí být zbaven života, trest smrti se nepřipouští. Porušením práv podle tohoto článku není, jestliže byl někdo zbaven života v souvislosti s jednáním, které podle zákona není trestné. Každá spáchaná vražda má negativní ohlas. Její následky přitom nejsou pouze primární – smrt člověka. Mezi její druhotné následky patří psychická traumata příbuzných a svědků, zničení rodinných a manželských svazků, škody majetkové a sociální, vyvolání pocitu nebezpečí a strachu v blízkém okolí. Vražda je zcela právem považována za jeden z nejzávažnějších trestných činů a také trestní zákon ji hodnotí tou nejvyšší trestní sazbou. Společenská nebezpečnost tohoto trestného činu je dále vyjádřena i umístěním v systematice zvláštní části trestního zákona, kde je trestný čin vraždy umístěn na prvním místě hlavy sedmé, v níž jsou uvedeny trestné činy proti životu a zdraví. Lidský život je nenahraditelný a z hlediska objasňování a dokazování vraždy je jedno, zda byl úmyslně usmrcen spořádaný občan či zločinec, novorozeně či přestárlý člověk.
10
Z kriminologické literatury i ze soudně znalecké činnosti je známo, že většině partnerských vražd, zcela typicky a často dlouhodobě, předchází celá řada méně závažných agresí, omezování či vydírání. Vraždy představují velkou různorodost motivů, predeliktních situací a způsobů provedení. Převažují vraždy charakterizované interpersonálním konfliktem, kde usmrcení je konečným cílem pachatelova jednání (vraždy motivované žárlivostí, mstou, nenávistí). Jde o emotivně laděné spontánní reakce poznamenané konflikty v rodině a ve vztazích pachatele k nejbližšímu okolí. Pro svou závěrečnou bakalářskou práci jsem zvolil téma „ Trestný čin vraždy – vražda mezi partnery“. Jsou to tzv. „domácí zabíjačky“. Domácí zabíjačka je cynický a možná nehezký justičně – slangový výraz pro vraždu mezi manžely nebo partnery. Téma, které jsem si zvolil mi je blízké. Ne z důvodu, že bych takovou vraždu spáchal, ale proto, že jsem zaměstnán jako policista ve funkci vrchního komisaře Policie České republiky, Krajského ředitelství Policie hlavního města Prahy. Zde jsem zařazen na odboru kriminální policie a vyšetřování, konkrétně na oddělení vražd. S vraždami se proto setkávám často, není to na denním pořádku, ale vyšetřování vražd probíhá každý den. Pokud se nevyšetřuje „čerstvá vražda“, jsou vyšetřovány neobjasněné případy z let minulých.
Je jen málo případů, které zůstanou
neobjasněny. Bakalářská práce je rozdělena do dvou částí. V první části, teoretické, bude popsán pojem násilné kriminality, agrese, agresivity, příčiny vzniku agresivity, vlivy prostředí na agresivitu, emoce, afekt. Rovněž tak bude popsána agresivita a agrese v rodinném prostředí. Postupně se tak dostaneme k samotnému trestnému činu vraždy. Seznámíme se s trestným činem vraždy jak
z pohledu
trestního
práva,
tak
i
z hlediska
kriminologického
a
viktimologického. Cílem bakalářské práce je zjistit psychosociální aspekty vražd páchaných v partnerských vztazích v letech 2001 – 2007 na území hlavního města Prahy.
11
Na to bude zaměřena praktická část bakalářské práce, ve které bude interpretováno vyhodnocení jednotlivých psychosociálních aspektů. Průzkum bude proveden analýzou spisové dokumentace, analýzou statistických dat a metodou řízeného rozhovoru.
12
2 TEORETICKÁ ČÁST 2.1 Násilná kriminalita Pojem násilná trestná činnost (násilná kriminalita), který je pochopitelně mnohem širší než vymezení skutkových podstat trestných činů proti životu a zdraví podle hlavy sedmé zvláštní části trestního zákona (dále jen TZ), vychází ze způsobu provedení trestného činu. Pojem násilná trestná činnost je pojmem užívaným v právních a souvisejících disciplínách, zejména v kriminalistice a kriminologii. Vědy o chování užívají pojmů agrese, agresivní chování, příp. násilí, násilné chování. Násilná kriminalita vychází ze způsobu provedení trestného činu a zahrnuje ty trestné činy, jejichž významnou charakteristikou je poškození, destrukce cílového objektu jednání. U některých kriminálních chování postačuje k zařazení do této kategorie záměr poškodit nebo zničit (např. pokus vraždy), u jiných „srozumění“ s tím, že v průběhu dosahování cíle (např. materiálního zisku) může být nositel žádoucí hodnoty poškozen nebo usmrcen (pokus loupeže). Vhodnější je užší vymezení operující s fyzickým poškozením osob. Násilná trestná činnost je taková trestná činnost, jejíž významnou charakteristikou je fyzické poškození či usmrcení konkrétní osoby (osob), event. přítomnost záměru takový následek způsobit (pokus). Tento pojem nezahrnuje případy tzv. psychického týrání a některá další chování, která nemusejí být postihována právě trestním právem, např. sexuální obtěžování.1 Trestní zákony ovšem neuvádějí trestné činy násilné povahy jako ucelenou skupinu. Při snaze o postižení jejich specifických rysů zjevně nepostačuje omezit se na vybrané skutkové podstaty úmyslných trestných činů proti životu a zdraví (hlava sedmá zvláštní části trestního zákona, dále jen TZ), tj. § 219 – vražda, § 220 – vražda novorozeného dítěte matkou, § 221, § 222 – NETÍK, K.: Násilná kriminalita, In: KUCHTA, J., VÁLKOVÁ, H.: Základy kriminologie a trestní politiky, Praha, C. H. Beck, 2005, s. 379 – 406 1
13
ublížení na zdraví, § 225 – rvačka. Nutno brát v úvahu i trestné činy další, i když zájem společnosti na ochraně života a zdraví občanů není jejich primárním objektem, např. některé trestné činy proti republice (§ 91 – vlastizrada, § 92 – rozvracení republiky, § 93 – teror, § 95 – záškodnictví), proti pořádku ve věcech veřejných (§§ 153, 154 – útok na státní orgán, §§ 155, 156 útok na veřejného činitele, § 177 – maření přípravy a průběhu voleb), obecně nebezpečné (§ 179 – obecné ohrožení, § 180a ohrožení bezpečnosti vzdušného dopravního prostředku a civilního plavidla), hrubě narušující občanské soužití (§§ 196, 197a – násilí proti skupině obyvatelů a proti jednotlivci), proti svobodě a lidské důstojnosti (§ 234 – loupež, § 234a – braní rukojmí, § 235 – vydírání, § 236 omezování svobody vyznání, § 238a – porušování svobody sdružování a shromažďování, § 241 – znásilnění). Jiné trestné činy bývají nezřídka páchány násilným způsobem, ač užití násilí nebo pohrůžka násilím nejsou znakem skutkové podstaty (např. § 172 – vzpoura vězňů, § 180c – zavlečení vzdušného dopravního prostředku do ciziny, § 202 – výtržnictví, § 215 – týrání svěřené osoby, § 216 – únos, § 231 – omezování osobní svobody, § 233 – zavlečení do ciziny, § 238 – porušování domovní svobody), jakož některé trestné činy proti lidskosti a trestné činy vojenské.2 Násilí představuje charakteristiku nikoliv bezvýznamného podílu tzv. obecné („klasické“) kriminality. Jde o tu část kriminality, jejíž frekvence bývá právem považována za ukazatel míry úspěšnosti úsilí státu a společnosti o kontrolu zločinnosti. Vysoký výskyt násilné kriminality problematizuje právo občanů na osobní bezpečnost, vyvolává strach z násilí a negativním způsobem mění kvalitu života jedince a společnosti. Násilná kriminalita je v každé společnosti pouze částí fenoménu násilí jakožto součásti širšího komplexu sociálně patologických jevů. Základem
2
KUCHTA, J., KOL., Kriminologie, II. část, Brno, Masarykova univerzita, 1993, s. 94
14
každého násilného trestného činu je agrese, ne vždy však agresivita. Pojmy násilí, agrese a agresivita spolu úzce souvisejí, nejsou však identické.3
2.2 Agrese a agresivita 2.2.1 Agrese Agrese – akt nepřátelství nebo útoku směřující vědomě k poškození druhého, k omezení jeho svobody a ke způsobení psychické nebo fyzické bolesti. V přeneseném smyslu se pojem používá i pro vztahy mezi neosobními celky, např. se mluví o agresi jednoho státu vůči druhému. Agrese u jedince může být myšlenková (nepřátelství zůstává ve sféře představy), verbální, fyzická a zaměřená proti věcem a osobám. Agrese přesunutá je zaměřená na jiný objekt, než který agresi prvotně podnítil. (Např. osobní frustrace uvolněná útokem na libovolného veřejného činitele.)4 Agrese (aggression) útočné či výbojné jednání, projev nepřátelství vůči určitému objektu, úmyslný útok na překážku, osobu, předmět stojící v cestě k uspokojení potřeby (reakce na frustraci); biologicky jakákoliv fyzická akce nebo hrozba akcí, kterou jednotlivec zmenšuje svobodu nebo genetickou způsobilost jiného jednotlivce; agrese může být buď potlačena a projevit se krátkodobě podrážděností nebo dlouhodobě psychosomatickými důsledky a být přesunuta, ritualizována nebo symbolizována, anebo se může projevit otevřeně; existují krajní výklady: dle psychoanal. Jde o pud, dle etologů součást instinktivní výbavy umožňující přežití; dle zastánců soc. učení jde naopak o naučenou odpověď; u člověka jsou rozlišovány čtyři stupně5 Agrese zahrnuje velkou škálu projevů. Agrese může být chápána jako komponenta normálního chování, která je v určitých podmětových souvislostech a ve formách zaměřených na cíl uvolněna, aby uspokojila vitální potřeby nebo aby překonala ohrožení fyzické nebo psychické integrity. Tato pozitivní funkce agrese slouží k ochraně člověka jako jedince a jako druhu, nikdy, s výjimkou predátorské aktivity, není primárně zaměřena na destrukci oponenta.6
KUCHTA, J., KOL.: Kriminologie, II. část, Brno, Masarykova univerzita, 1993, s. 93 JANDOUREK, J.: Sociologický slovník, Praha, Portál, 2001, str. 16 5 HARTL, P., HARTLOVÁ, H.: Psychologický slovník, Praha, Portál, 2004, s. 22 – 23 6 ČERMÁK, I.: Lidská agrese a její souvislosti, Žďár nad Sázavou, Fakta, 1999, s. 9 3 4
15
Agresi není jednoduché definovat, protože tento pojem zahrnuje mnoho různých aktivit, které vyjadřují tendenci útočit, napadat, resp. i poškozovat a ničit. Zaútočit lze na někoho pěstmi, ale i slovy, zničit lze někoho fyzicky (zranit, zbít, usmrtit), ale i sociálně (zničit jeho pověst pomluvami, intrikami apod.). Útočit lze na někoho s úmyslem poškodit ho či zničit, ale také jen přinutit k něčemu demonstrací síly: agrese může, ale nemusí být vždy provázena pocity nepřátelství útočníka vůči jeho oběti. Pojem agrese v nejširším významu zahrnuje rozsáhlou škálu projevů a její chápání a definování je také velmi variabilní. Existuje úzký výklad pojmu agrese jako jednání směřující k přímému poškození druhého, nebo široký výklad, který rozumí pod pojmem agrese širokou škálu chování a jednání, které směřuje k dosažení určitých výhod a prosazení cílů. Širší chápání pojmu agrese tedy zahrnuje jak asertivní jednání, tak i jednání tzv. atonální, tedy vědomě zaměřené ke vzdáleným cílům. Agrese bývá nejčastěji definována a chápána jako fyziologický mechanizmus, emoční reakce a projev chování nebo jednání. Agrese, jakožto fyziologický mechanismus, sloužící k přežití jedince i druhu v přirozeném prostředí, je výsledkem fylogenetického vývoje a je nutné ji považovat za biologicky nezbytnou součást normálního chování. Agrese bývá chápána také jako jakákoliv forma chování, jehož cílem je poškození, ublížení nebo zničení jiného subjektu. Specificky lidská agrese bývá popisována jako destruktivní, záměrné jednání, jehož cílem je poškodit, zničit, nebo ublížit. Bývá spojena s vysokou mírou agresivity, s častými afekty hněvu, vzteku nebo citem nepřátelství (hostility, tj. negativní postoj k jedinci nebo k lidem). U lidí představuje agrese motivační zdroj násilí, ale násilí může být pouze jedním z projevů agrese. Agresivní sebeprosazení je příznačné útokem. Vlastní postavení je dosahováno na úkor někoho jiného, slabšího. Agresi obvykle volí jedinci situačně silnější (tj. podmínky situace je činí silnými a jejich převaha vůbec nemusí souviset s jejich osobnostními dispozicemi) a zároveň nepříliš sociálně
16
inteligentní. K jejich způsobům patří zastrašování, fyzické či verbální napadání. Libují si ve vnějších symbolech síly, vytvářejí si image neústupných, dravých siláků. Jde většinou o jedince, kteří nejsou schopni zpracovat frustraci jako zátěž. Inteligentní jedinci tendující k agresivnímu prosazování bývají schopni brutální agresi krýt chováním, které nenese bezprostředně a zjevně rysy útoku. Latentní agrese se může stát spouštěcím podnětem různých forem manipulace.7 Agrese může být vymezena také jako vyhledávání záliby v ubližování jiným lidem. V tomto případě je agrese zdrojem potěšení, uspokojení ze sebe sama, je to legrace, agresivní veselí a bujarost.
2.2.1.1
Druhy agrese
Nejčastěji se agrese rozděluje na instrumentální a emocionální. Instrumentální agrese – je prostředkem, jak dosáhnout vnějšího cíle. Je-li při tom zraněna jiná osoba, pak jde o sekundární efekt. Použití instrumentální agrese je založeno na předem připraveném plánu a na úvahách o možných variantách průběhu jednání. Emocionální agrese (nebo také zlostná, hněvivá, afektivní nebo hostilní) – je charakteristická přítomností silné negativní emoce, většinou hněvu, a agrese není prostředkem, ale cílem sama o sobě. Jiným označením těchto dvou druhů agrese je také: Agrese vědomě kontrolovaná, kde aktér počítá s rizikem a přemítá o důsledcích Agrese impulzivní, která je spíše spontánním vzplanutím či výbuchem negativních emocí a následných motorických reakcí.
7
ŘEZÁČ, J.: Sociální psychologie, Brno, Paido, 1998, s. 214
17
2.2.1.2
Moyerova klasifikace
Tato klasifikace je poměrně starší. Moyer formuloval sedm různých druhů agrese na základě odlišností v podnětových a fyziologických zdrojích. Tato klasifikace je založena na studiu chování zvířat, ale ukázala se být pro porozumění lidské agrese užitečnou. Moyer rozděluje agresi: 1. Predátorská agrese je útočným chováním zvířete proti přirozené kořisti. Ve většině případů jde o mezidruhový typ agrese, i když se
vzácně
vyskytne
i
mezi
příslušníky
stejného
druhu.
Vyvolávajícím podnětem je zpravidla pohybující se kořist. 2. Agrese mezi samci – je vnitrodruhovou agresí sloužící k nastolení hierarchie dominantních a submisivních samců ve skupině. Mezi samicemi se vyskytuje zřídka. 3. Agrese
vyvolaná
strachem
se
vyskytuje
v situaci,
která
neumožňuje únik a která ohrožuje jedince. Vždy jí předchází pokus o útěk. 4. Dráždivá agrese je vyvolána různými živými nebo neživými objekty. Moyer předpokládá, že jí předchází frustrace, bolest, hlad, únava, nedostatek spánku a jiné stresory. 5. Mateřská agrese je reakcí matky v situaci ohrožení jejího mláděte. 6. Sexuální agrese je vyvolána stejnými podněty, které jsou příčinou sexuálních reakcí. Vyskytuje se hlavně u samců, ale nikoliv výhradně. 7. Agrese jako obrana teritoria se objevuje jako reakce na narušení již vymezeného území. Vyskytuje se jako vnitrodruhové i mezidruhové chování.8
8
ČERMÁK, I.: Lidská agrese a její souvislosti, Žďár nad Sázavou, Fakta, 1999, s. 10
18
2.2.2 Agresivita Agresivita (aggressiveness, aggression) útočnost; v etologii tendence k hrozbě n. útočnému jednání, vůči druhému jedinci vlastního druhu – tzv. agresivita vnitrodruhová, anebo vůči druhému jedinci jiného druhu; převážně jde o získání potravy, pohlavního partnera, teritoria nebo postavení v hierarchii skupiny; v přírodě usměrňuje počet příslušníků druhu, rozmístění, výběr nejvhodnějších jedinců pro rozmnožování a nejvhodnějších vůdců skupiny; většinou nejde o zabití nebo zmrzačení soupeře; obvykle se nepoužívá nejsilnějších zbraní, jejich použití je pouze naznačeno, i když existují výjimečné případy s úmyslem zabití, např. vraždění mladým samcem ve společenství lvů, zeber, n. šimpanzů; u člověka může jít a) o reakci na pocit osobního ohrožení, b) o trvalejší osobnostní rys, c) o symptom duševní poruchy n. choroby; příčinou často frustrace, úzkost, vnitřní napětí; psychoanalýza pokládá obranné a útočné reakce za projevy primárního pusu; agresivita se může projevovat skrytě, ve fantazii a myšlení, otevřeně sociálně tolerovanými formami, k nimž patří vyhrocené a sportovní fandovství, posměch, kritické postoje projevované k soc. okolí a veřejným institucím, soutěživé prosazování kariéry9 Agresivita – sklon k útočnému jednání vůči druhému, určitou míru agresivity lze pozorovat u každého jedince. Podle jednotlivých teorií je agresivita buď geneticky zakotvená, nebo je odpovědí na vnější podněty, popř. se jí člověk učí jakožto vzorci chování. Podle psychoanalytické teorie je možno agresivitu přetvořit do různých podob. Pojetí agresivity jako původní autonomní síly by znamenalo, že člověk je v zásadě nepřátelsky naladěn vůči kultuře a musí být vystaven institučnímu tlaku mírnícímu zničující účinky těchto hnutí na společenské formy života. Většina sociologických teorií agresivity nevidí její kořeny v biologické nebo psychické struktuře osobnosti, ale ve vztahu jedince k jeho soc. prostředí. Sociologie zkoumá výchovné procesy a struktury (např. rodinu), které mají vliv na zvládání agresivity. K dalším vlivům mohou patřit oslabení sociální kontroly, zvýšená horizontální mobilita, růst měst, etnické konflikty, propagandistická prezentace nových zbrojních technologií (válečné filmy) nebo násilí ukazované v médiích. O skutečném vlivu násilí v médiích se vede diskuse.10
9
HARTL, P., HARTLOVÁ, H.: Psychologický slovník, Praha, Portál, 2004, s. 23 – 24 JANDOUREK, J.: Sociologický slovník, Praha, Portál, 2001, s. 16
10
19
Agresivita je označení specifického souboru chování a prožívání, který má vrozený základ, ale jehož intenzita a forma je individuálním vyjádřením působení psychosociálních vlivů, zejména mechanismů sociálního učení. Z hlediska psychologie se jedná o projev poruchy, kdy agresivnost se stává rysem osobnosti. Agresivita se také chápe jako dispozice k agresivnímu chování.
2.2.2.1
Příčiny vzniku agresivity
2.2.2.1.1 Heredita – dědičnost Člověk má vrozené dispozice k agresivnímu chování. Předpoklady k násilnému reagování nejsou u všech lidí stejné. Liší se v závislosti na historii a sociokulturní tradici společnosti, k níž patří a kde byli v minulosti vlivem pozitivní selekce zvýhodňováni jedinci s určitými dispozicemi, a tím i jejich četnost v dalších generacích. Nejvíce lidí má průměrnou dávku předpokladů k agresivnímu chování, zatímco extrémní varianty jsou vzácnější.
2.2.2.1.2 Neurofyziologické mechanismy Biologické předpoklady k agresivnímu způsobu reagování mohou být dány určitou změnou ve struktuře či funkci mozku. Tyto odchylky nemusí mít jen genetickou příčinu, ale mohou vzniknout i v důsledku poškození CNS. Sklon k agresi není v mozku jednoznačně lokalizován. Mohou jej ovlivnit změny v různých korových i podkorových oblastech, poruchy jejich aktivity či vzájemného propojení. Pacienti s poškozením kůry čelních laloků mozku bývají útočnější a agresivnější. Existují dvě hlavní oblasti související s agresí: 1. Limbický systém – je tvořen ze vzájemně propojených struktur, které mají vztah k agresivnímu chování. Limbickému systému je přisuzována funkce kontroly emocí. Tuto souvislost podporuje i výzkum
mezi
neurotransmitery
(Neurotransmiter
je
20
nízkomolekulární chemická látka, která přirozeným způsobem vzniká v nervové soustavě živočichů a slouží v ní k přenášení vzruchů.11) spojenými s limbickým systémem a agresivním chováním. 2. Cerebrální kortex (kůra mozková) – je spojen s kognitivními funkcemi nezbytnými pro učení, usuzování a rozhodování. Korové oblasti jsou spojeny se sociálním učením, anticipací důsledků a selekcí odpovědí.12
2.2.2.1.3 Hormony Větší sklon k agresi mají muži. Toto souvisí s mužským pohlavním hormonem testosteronem. Zvýšená sekrece testosteronu může mít vztah ke zvýšenému výskytu agrese nebo obecněji ke kriminálnímu chování mužů. Muži, kteří mají hodně vysokou hladinu tohoto hormonu, bývají nápadně konfliktní, reagují agresivně i bez předchozí provokace a jejich chování lze častěji označit jako asociální. Mužské pohlaví a mladší věk (kdy je hormonální hladina nejvyšší) lze považovat za faktory zvyšující riziko násilného jednání. U žen je vztah mezi projevy agrese a pohlavními hormony ještě méně jasný. Četnost agresivních projevů chování se zvyšuje v průběhu menstruace spolu s pocity, které obvykle agresi doprovázejí. Tento jev se vysvětluje snižováním hladiny progesteronu (Progesteron je hormon připravující a podporující těhotenství. Je vylučován vaječníky.), což mění poměr mezi hladinou estrogenu a progesteronu v průběhu menstruace. Vztah mezi hormony a agresí není přímý, proto jsou studie o vztahu mezi hormony a agresí ve svých zjištěních nekonzistentní. Dispozice nebo osobnostní charakteristiky mohou zprostředkovávat tento vztah, avšak jejich určení je obtížné. Ukazuje se, že vysoká hladina testosteronu souvisí s takovými
11 12
[on line 1. 11. 2008] ČERMÁK, I.: Lidská agrese a její souvislosti, Žďár nad Sázavou, Fakta, 1999, s. 20–21
21
osobnostními charakteristikami, jako je vyhledávání mimořádných zážitků, s dominancí a asertivitou.13
2.2.2.1.4 Duševní choroba, užívání psychoaktivních látek Větší pohotovost k násilnému chování může souviset i s duševní chorobou či vrozenou poruchou osobnosti. Zvýšený sklon k agresivitě je typickým znakem disociální poruchy osobnosti. K násilnému chování, resp. k odstranění zábran vede rovněž užívání psychoaktivních látek, např. alkoholu nebo některých nealkoholových drog. Obvykle jde o důsledek omezení schopnosti kontroly vlastního jednání a snížení citlivosti k utrpení oběti, event. o nabuzení silné aktivace a s tím souvisejícího napětí, které se tímto způsobem odreagovává. 2.2.2.1.4.1 Účinky některých drog na agresi
Alkohol
–
má
vliv
na
růst
agrese.
Alkohol
mění
hladinu
neurotransmiterů souvisejících s agresí. Velikost dávky a čas, který uplyne od požití alkoholu k agresivnímu chování, jsou důležité. Nízká dávka zpravidla podporuje útok, zatímco dávka vysoká jej potlačuje. Růst agrese pod vlivem alkoholu je způsoben spíše ztrátou zábran než přímým vlivem na produkci agrese. Všeobecně se potvrzuje, že alkohol narušuje výkon v komplexních úkolech, které vyžadují centrální zpracování informací, jako jsou například simultánní pozornost vůči různým podnětům, paměť, komplexní řešení problémů. Alkoholem intoxikovaný jedinec nedokáže zacházet s podněty přicházejícími z různých zdrojů a soustřeďuje se pouze na ty, jež jsou v dané chvíli nejvýraznější. Není schopen zahrnout do rozhodovacích procesů celou situaci, která je pro něj matoucí, pokud se v ní vyskytují podněty jak agresi provokující, tak agresi tlumící. Protože agresivní podněty jsou nápadnější, reaguje tento jedinec zpravidla agresí.
13
ČERMÁK, I.: Lidská agrese a její souvislosti, Žďár nad Sázavou, Fakta, 1999, s. 20
22
Amfetamin a kokain – údajně posilují agresi lidí. Nižší dávky pravděpodobně zvyšují agresi, vyšší ji inhibují. Záleží také na tom, zda jde o akutní nebo chronickou intoxikaci, a na způsobu, kterým je agrese provokována. Nikotin – tlumí agresi. Nikotinový deficit u lidí na něm závislých vede k antagonistické reakci na stresující podněty. Marihuana – je spojována s růstem i poklesem agrese. K růstu agrese vede užívání marihuany pouze za speciálních podmínek. Marihuana může snižovat schopnost sebekontroly, navozovat psychotické stavy. Anabolické steroidy – zvětšují svalovou hmotu a jsou dávány do souvislosti
s růstem
agrese
a
manickými
psychotickými
epizodami.
Dlouhodobé užívání anabolik působí na agresi mužů opačnými vedlejšími účinky (snižování hladiny testosteronu). Inhaláty – výpary z benzinu, lepidel, barev, pesticidů, vedou k intoxikaci a růstu agrese více než u alkoholu.
2.2.2.1.5 Vlivy prostředí Vlivy prostředí, především jeho sociální složka, mohou posilovat sklon k agresivnímu reagování na základě specifické zkušenosti, event. mohou působit jako vyvolávací podnět. Lidská agresivita může v závislosti na učení vzrůstat. Nejvýznamnější vliv má rodina. Tendenci k agresivitě ovlivňují již primární zkušenosti, např. pozitivní posilování agresivních projevů dítěte (které si tak potvrzuje užitečnost takového jednání). Rozvoj agresivních tendencí je závislý na rodičovském chování, na hodnotovém systému rodiny, stylu výchovy i preferování způsobu reagování, které se pro ně stává samozřejmým a jednoznačně akceptovaným modelem. Důležitým faktorem je míra emočního přijetí dítěte: odmítání spojené s citovým strádáním posiluje pocity nejistoty a z toho vyplývající sklon k násilnému a bezohlednému jednání nejen v dětství, ale i později, v dospívání a v rané dospělosti.
23
2.2.2.1.6 Emoce Emoce (emotion, affect) širší pojem než cit, zastřešující subjektivní zážitky libosti a nelibosti provázené fyziol. změnami, motorickými projevy (gestikulace, mimika), stavy menší či větší pohotovosti a zaměřenosti (láska, strach, nenávist aj.); lze u nich zjišťovat směr přibližování či vzdalování, intenzitu a čas trvání; fenomenologie rozlišuje city, afekty, nálady a vášně; též dělení na vyšší (soucit) a nižší (agresivita), na intelektuální, etické, estetické, dále na astenické a stenické aj.14 2.2.2.1.6.1 Rozdělení emocí
prekognitivní emoce, které nejsou založeny na kognitivním hodnocení, předcházejí poznání; pravděpodobnou příčinou je skutečnost, že existují spojení mezi smyslovými orgány a amygdalou, které neprochází kortexem, tj. sídlem kognitivního hodnocení složité emoce, u kterých je na rozdíl od emocí prekognitivních vždy přítomno kognitivní hodnocení, jež je zdrojem subjektivity těchto emocí; patří k nim např.: pýcha, pohrdání, žárlivost, zklamání, závist, nenávist základní emoce jsou emoce, provázející základní životní situace; rozlišováno je osm základních emocí: radost, důvěra, překvapení, anticipace, strach, vztek, smutek, znechucení.15 Emocionální agrese se někdy označuje jako impulzivní, expresivní nebo hostilní. Není zpravidla plánována. Náhle propuká a jedinec nemá čas promýšlet právní důsledky svého započatého činu, který je z jeho hlediska spíše impulzivní reakcí. Mnoho případů zabití má právě takovou genezi. S výjimkou nájemných zabijáků, zabíjí většina vrahů svoji oběť v zuřivosti. Zdrojem emocionální agrese je negativní prožitek vyvolaný situací, již jedinec pociťuje jako provokující, vzbuzující odpor, situací, které je lépe se vyhnout. Proto je také tento typ agrese označován jako averzivně stimulovaná agrese, nebo také iritabilní, dráždivá agrese či nepříjemnostmi motivovaná
14 15
HARTL, P., HARTLOVÁ, H.: Psychologický slovník, Praha, Portál, 2004, s. 138 HARTL, P., HARTLOVÁ, H.: Psychologický slovník, Praha, Portál, 2004, s. 138
24
agrese. Emocionální agrese propuká spíše jako důsledek nepříjemných pocitů navozených stresujícími událostmi. Negativní
emoce
může
agresi
aktivovat,
čímž
se
stává
jejím
bezprostředním zdrojem. V tomto případě jde o reakci „už toho mám dost“, které odpovídá náhle vzniklý hněv, vztek či úzkost. Věcného hodnocení je jedinec schopen až po odeznění emoce. Inhibující vliv negativních emocí jako jsou smutek, zklamání, deprese, únava, nuda nebo i hněv, jenž nemá sílu nabudit agresi, se mohou stát skrytým zdrojem agresivního jednání.16
2.2.2.1.7 Afekt Afekt vzniká jako emoční odezva na situaci, podnět. Intenzita afektu závisí na síle podnětu. Podstatou afektu je prožívání vnitřního napětí, konfliktu. Průvodním znakem vnitřního napětí při afektu jsou vnější projevy. Stane se nám, že zčervenáme, zbledneme, naskočí nám „husí kůže“, potíme se, pociťujeme svíravý pocit v žaludku, zrychlí se nám dech i tep apod. Jsou to vlastně průvodní reakce našeho vegetativního nervstva, které nemůžeme nijak ovlivnit. Dochází ke změnám v našich pohybech i v mimice. Důsledkem působení afektu je situaci nepřiměřená reakce.17
2.2.2.1.8 Hněv a zlost Hněv a zlost je možno vidět jako varovné emocionální signály. Chce se jimi upozornit – z pohledu toho, kdo se hněvá a zlobí – na něco, co je jiné, než by mělo být. Člověk, který se hněvá a zlobí, se může snadno stát zlým člověkem. Emoce hněvu se může změnit v emoce nenávisti. Ten, kdo se hněvá, má větší odvahu k činu. Emoce hněvu a zlosti „zastiňuje“ naše uvažování (kognitivní činnost). Tím „zamlžuje“ vnímání naší zranitelnosti. Zvyšuje se tak nebezpečí, že vykročíme nesprávným směrem, že pokazíme dobré přátelské vztahy. Pokazíme je destruktivním hněvivým jednáním, obrazně řečeno katastrofickým „výbuchem bomby hněvu“. 16 17
ČERMÁK, I.: Lidská agrese a její souvislosti, Žďár nad Sázavou, Fakta, 1999, s. 30 – 31 SPURNÝ, J.: Psychologie násilí, Praha: EUROUNION, 1996, s. 21 – 24
25
Hněv a zlost jsou jen příznakem, symptomem toho, že se děje něco, co neladí s úmyslem a přáním daného člověka, děje se to jinak, než očekáváme. Může to být jen upozornění např. na nespravedlnost, na nebezpečí života atp. Zde emoce hněvu a zlosti probouzí naši pozornost z mírného spánku a netečnosti (letargie). Pro porozumění tomu, co se děje při hněvu a zlosti, vzteku, je dobré odlišovat od sebe dvě základní věci: A – emoce, B – jednání.
KRIZOVÁ SITUACE
Hněv Zlost vztek
A Emoce
B Jednání
Konstruktivní
Destruktivní
Tvořivé řešení situace
Bořivé řešení situace (agrese)
Obrázek 1
Jednou z nejčastějších chyb, které děláme, když hovoříme o zlosti a vzteku, je ta, že od sebe neoddělujeme emoci (hněv různé intenzity) a způsob jejího vyjádření (jednání, chování pod vlivem této emoce). Stav organismu při emoci hněvu, vzteku a zlosti je třeba chápat jen jako určitou formu připravenosti, pohotovosti, přípravy k určitému druhu činnosti a nespojovat ho s jedním jediným druhem chování (např. se zlostnou agresivitou). Vzrušení, které pozorujeme při zrodu emoce hněvu a zlosti, je vybaveno často mimořádnou intenzitou (silou). Hněv a zlost jsou velice komplexní emoce, které jsou spojeny s přerůznou formou chování.
26
Hněv se snadno vzbudí tam, kde někdo neprojeví dostatek úcty (respektu) k naší osobě – prostě nás „devalvuje“.18 Hněv napomáhá legitimizaci agrese. Protože hněv je silná emoce, člověk ji nedokáže příliš kontrolovat, a proto nemůže nést plnou odpovědnost za chování, které je hněvem syceno. Hněv je často ztotožňován s city. Pocit hněvu může být iluzí.
2.2.2.2
Hněv v manželství
Hněv sám o sobě není nic zlého. Zlým ho můžeme udělat tím, že vzrušení, které v nás v určité chvíli (vyhrocené situaci) vyvstane, si vyložíme (interpretujeme) jako něco, co se nás dotklo a co nás zranilo, jako něco, co poškodilo naše sebeocenění, naše sebevědomí, naši čest. Podle toho potom nasadíme zlostnou tvář, hněvivý obličej a volíme ostrá slova, neboli vypovíme druhému válku a ihned začneme střílet (často bez vyhlášení boje).19
2.2.2.2.1 Agresivita a agrese v rodině Agresi (alespoň krátkodobě) nelze vyloučit ani v harmonickém, přímo vzorovém manželství. Hostilita v harmonickém manželství být nemůže, protože je vlastně kontraindikací harmonie. Není agrese jako agrese. Újmu či vysoce negativní zážitky lze druhé (blízké) osobě způsobit mnoha na první pohled zcela odlišnými postupy. Nejde zdaleka jen o fyzické napadení. Stejně drastická může být ostentativní nečinnost,
přerušení
komunikace
–
známé
trestání
mlčením,
ironie,
zesměšňování před osobami, na nichž nám záleží atd. V každém případě, vyplatí se rozlišit mezi agresí krátkodobou, definovanou jako snahu působit protějšku (eventuálně dalším blízkým osobám) újmu a hostilitou (agresí a zlobou), kterou charakterizuje trvalejší tendence přát druhému škodu, ublížit mu.20
KŘIVOHLAVÝ, J.: Jak přežít vztek, zlost a agresi, Praha, Grada Publishing, 2004, s. 8 – 28 KŘIVOHLAVÝ, J.: Jak přežít vztek, zlost a agresi, Praha, Grada Publishing, 2004, s. 47 20 NOVÁK, T., CAPPONI, V.: Sám proti agresi, Praha, Grada Publishing, 1996, s. 13 18 19
27
2.2.2.2.1.1 Fáze fyzického napadení
1. Spouštěcí fáze: Lidé obvykle jednají více či méně neagresivně nebo o to alespoň díky společenským konvencím jakž takž usilují. Agrese souvisí s nezvyklými nebo vyhrocenými negativními podněty. Většinu lze odhadnout předem. 2. Eskalační fáze: To je již přímá cesta k útočnému chování. Jednání budoucího agresora se vychyluje z normy, reakce jsou nepřiměřené. Ani oběť v této fázi mnohdy nereaguje zcela promyšleně. 3. Krizová fáze: Agresor je fyzicky, citově i psychicky vzrušen, přestává se ovládat, stačí nepatrný podnět k tomu, aby protějšek napadl. Výbuch na sebe nedá dlouho čekat. 4. Fáze uklidnění: Vztek se zmírní, člověk je zaskočen tím, co se stalo. Nejraději by na to zapomenul a vymazal by to ze svého života. Zvýšená hladina adrenalinu přetrvává u agresora až 90 minut po útoku. 5. Fáze postkrizové deprese: Rozrušení, pocit úzkosti a viny, zoufalství. Někdy je typickým projevem zdůvodňování nezdůvodnitelného. Jindy se objevují prosby o odpuštění.21 2.2.2.2.1.2 Otevřená a skrytá agrese v manželství
Skrytá agrese Nejčastější typy „skrytých agresorů“ 1. Jemní lidé: Když jim na druhém člověku něco vadí, rozhodně mu jasně nesdělí, s čím jsou nespokojeni. Jasně neřeknou ani, že jsou nespokojeni. V partnerovi vyvolávají úzkost spojenou s nejistotou, na čem vlastně je.
21
NOVÁK, T., CAPPONI, V.: Sám proti agresi, Praha, Grada Publishing, 1996, s. 15 – 16
28
2. Nemocní tyrani: Své okolí drží v šachu zdůrazňováním svých nemocí a toho, že zde rozhodně dlouho nebudou, neboť jejich srdce v dohledné době pukne žalem nad nespravedlností světa a nedostatku empatie jejich bližních. Svých nemocí využívají jako biče, jímž lze tvrdě trestat okolí. 3. Zapomnětlivci a opozdilci potažmo i chronicky přepracovaní: Jejich agrese se nikdy neprojeví jasně. Nikdy v ničem a nikomu neřeknou „NE“. Všechno slíbí, ale na to co jim nevyhovuje, velice rychle zapomenou. Vytvářejí kolem sebe nimbus přepracovanosti nezvládnutelnými úkoly. 4. Zachránci a obětavci: Samozřejmě ani jim nejde o to někoho zachraňovat, tím méně se mu obětovat. Vytvářejí podmínky pro to, aby se lidem v jejich okolí přihodilo něco zlého, což samo o sobě uspokojí jejich agresivní, obvykle hluboko potlačované tendence. Poté, když se to přihodí, postiženého zachrání s hlubokým uspokojením z toho, že mohou zachraňovat. 5. Intelektuátoři: I velice jednoduché věci říkají velice složitě. Bádají nad vším a zvažují to ze všech možných i nemožných světových stran, ať to je potřeba nebo ne. Jejich agrese se zaměřuje do vytváření nimbu vlastní výlučnosti, kterou vlastně ponižují druhé. 6. Malí psychoanalytici: Typickým projevem je analýza nitra druhých a vnucování jim svých závěrů. S agresí, kterou u nich vyvolá nějaká povinnost, kterou nechtějí z různých důvodů splnit, se vyrovnají tím, že hluboce psychologicky analyzují všechny možné souvislosti.22
22
NOVÁK, T., CAPPONI, V.: Sám proti agresi, Praha, Grada Publishing, 1996, s. 19 – 20
29
Zjevná agrese Nejčastější obětí agrese ze strany mužů jsou ženy. Podle realisticky působících odhadů je každá desátá žena v ČR vystavena fyzickému nebo psychickému násilí. Odhaduje se, že skoro třetina mužů, kteří ženy bijí a psychicky vydírají, jsou osoby závislé na alkoholu. Příčinou je vztek (nezřídka vyvolaným jinými faktory než jsou ty, jež bezprostředně souvisí se ženou či s rodinou), nezvládnutý stres, nespokojenost a žárlivost. Myslí se, že jde výhradně o lidi úchylné či propadlé alkoholu, u nichž droga vedla k takové degradaci osobnosti, že ztratili všechny zábrany. Mnozí trpí obavami ze ztráty partnerky a právě tento strach „přebíjejí“ agresí. Mnohý impotentní nebo alespoň nepříliš potentní muž zbije ženu z obav, aby se nezesměšnil. Agresí si tak zajistí takový vývoj situace, z něhož vyplývá, že žena nebude sama iniciovat intimní kontakt. Bité ženy mohou být pasivní – jde o podřídivé, submisivní ženy vesměs přeceňující svoji materiální a bytovou závislost na partnerovi. Podceňují své možnosti nebo alespoň nejsou schopny všechny možnosti realisticky využít a jsou přesvědčeny, že stav nedokáží změnit. Druhou skupinou jsou ženy aktivní. Jejich aktivita se zaměřuje na stálé, ne vždy zcela oprávněné kritické připomínky, nezřídka formou rýpanců. Muž toto chování obvykle snáší, ale čas od času vzkypí.23
23
NOVÁK, T., CAPPONI, V.: Sám proti agresií, Praha, Grada Publishing, 1996, s. 21 – 24
30
2.3 Kriminologie Z kriminologického hlediska se jako významné jeví dělení agrese podle kritéria: 1. míry regulace chování na •
neprogramovanou, tj. reaktivní či impulsivní agresi, pro niž je charakteristická okamžitá agresivní reakce na provokující podnět a
•
programovanou agresi, pro niž je typická příprava a účelné, psychicky organizované chování
2. cíle chování na •
instrumentální agresi, která slouží jako prostředek k dosažení jiného cíle a
•
odreagovávanou agresi, kde agrese je cílem sama o sobě
3. povahy interakce účastníků na •
ofenzivní, tj. útočnou a
•
defenzivní, tj. obrannou agresi
4. chování oběti na •
vyprovokovanou a
•
spontánní agresi, kde oběť nepřispívá ke vzniku (spuštění) agresivního chování pachatele
5. brutality agrese na •
přiměřenou agresi, bez známek týrání objektu a trvající po dobu nutnou k dosažení cíle a
•
inadekvátní či nadbytečnou agresi, s týráním objektu a trvající nepřiměřeně dlouho z hlediska dosažení cíle
31
6. množství subjektů činnosti na •
individuální
•
dyadickou, tj. ve dvojici a
•
skupinovou – o více než dvou pachatelích24
NETÍK, K.: Násilná kriminalita. In: Kuchta, J., Válková, H.: Základy kriminologie a trestní politiky, Praha, C. H. Beck, 2005 s. 379–406 24
32
2.4 Vražda Vražda je zcela právem považována za jeden z nejzávažnějších trestných činů a také trestní zákon ji hodnotí tou nejvyšší trestní sazbou. Lidský život je nenahraditelný a z hlediska objasňování a dokazování vraždy je jedno, zda byl úmyslně usmrcen spořádaný občan či zločinec, novorozeně či přestárlý člověk. Trestný čin vraždy je systematicky zařazen v sedmé hlavě trestního zákona mezi trestnými činy proti životu a zdraví (v této skupině jsou dále např. trestné činy jako je vražda novorozeného dítěte matkou podle § 220 TZ, ublížení na zdraví podle § 221 – 224 trestního zákona, rvačka podle § 225 trestního zákona atd.).25 § 219 trestního zákona – vražda: 1. Kdo jiného úmyslně usmrtí, bude potrestán odnětím svobody na deset až patnáct let. 2. Odnětím svobody na dvanáct až patnáct let nebo výjimečným trestem bude pachatel potrestán, spáchá-li čin uvedený v odstavci 1: a) na dvou nebo více osobách, b) zvlášť surovým nebo trýznivým způsobem, c) opětovně, d) na těhotné ženě, e) na osobě mladší než patnáct let, f) na veřejném činiteli při výkonu nebo pro výkon jeho pravomoci, g) na jiném pro jeho rasu, národnost, politické přesvědčení, vyznání nebo proto, že je bez vyznání,
25
ZÁHORSKÁ, J.: Psychologická intervence při vyšetřování trestných činů, Praha, Portál, 2007, s. 59
33
h) v úmyslu získat majetkový prospěch nebo v úmyslu zakrýt či usnadnit jiný trestný čin, anebo z jiné zvlášť zavrženíhodné pohnutky. Vraždy představují velkou různorodost motivů, predeliktních situací a způsobů provedení. Převažují vraždy charakterizované interpersonálním konfliktem, kde usmrcení je konečným cílem pachatelova jednání (vraždy motivované žárlivostí, mstou, nenávistí). Jde o emotivně laděné spontánní reakce poznamenané konflikty v rodině a ve vztazích pachatele k nejbližšímu okolí. Typově závažnější jsou úmyslná usmrcení, jež jsou toliko prostředkem k dalšímu
cíli,
tj.
vraždy
motivované
zištností,
k vyhnutí
se
trestní
odpovědnosti, k dosažení sexuálního uspokojení či k odstranění nepohodlné osoby.
2.4.1 Vražda z kriminologického hlediska Způsob spáchání vraždy vykazuje znaky obecné, společné pro většinu způsobů jejich páchání, a znaky specifické, charakteristické pro určitý způsob páchání vražd jako jsou například: •
Vraždy v rodině – v České republice patří k nejčetněji páchaným vraždám. Řadí se mezi ně manželské vraždy (včetně vražd partnerských), vraždy dětí rodiči, vraždy rodičů dětmi a vraždy mezi sourozenci.
•
Vraždy s majetkovou motivací – jsou stále častějším jevem. Motiv finančního zisku je zcela jasný. Vražda většinou není v těchto případech cílem sama o sobě. Je pouze prostředkem, který vede k předurčenému cíli, k získání finančního prospěchu nebo jiné majetkové hodnoty.
•
Vraždy se sexuální motivací – jsou méně časté. Mezi vraždy se sexuální motivací řadíme všechny typy vražd, u nichž nalézáme nějaký sexuální motiv. K usmrcení oběti může dojít před koitem, v jeho průběhu, nebo po něm.
34
•
Nájemné vraždy – v naší zemi jsou specifikem porevolučního období. Jsou provedeny na různých stupních úrovně. Nejde vždy jen
o
zkušenosti
a
znalosti
vraha,
ale
významnou roli
pravděpodobně sehrává také solventnost zadavatele. Vraždy na objednávku
většinou
souvisí
s rizikovým
prostředím
a
podnikatelskými aktivitami (lukrativní job, konkurence, dluhy, podvody, aktivita na hraně zákona).26 Jako dominující charakteristiky osobnosti pachatelů vražd se jeví nízká úroveň jejich vzdělání a kvalifikace spjatá s extrémně primitivním myšlením a nedostatkem sebekontroly potřebné pro společenské soužití a dále úloha alkoholu, a to jednak jako činitele způsobujícího jednorázovou intoxikaci, jednak působícího trvalejší změny v organismu. U pachatelů úmyslných usmrcení se též zhusta uplatňují psychopatologické fenomeny, které ztěžují náležitou adaptaci vůči okolnímu sociálnímu prostředí a usnadňují působení negativních situačních vlivů.
2.4.2 Kriminalistická typologie vražd Odborná kriminalistická literatura často používá dělení vražd podle způsobu spáchání a podle motivu.
2.4.2.1
Způsoby páchání vražd
Nejdůležitějšími znaky jsou ty, které popisují použití zbraně, způsob usmrcení oběti, stupeň přípravy vraždy, způsob jednání pachatele, jeho další nakládání s mrtvým tělem, způsob utajení spáchané vraždy. Způsob páchání vražd vykazuje vždy znaky obecné, které jsou společné pro všechny trestné činy tohoto druhu, a znaky specifické, které jsou typické pouze pro určitý způsob páchání vražd. Pro vyšetřování mají největší význam stupeň připravenosti, fakta o použití zbraně, volba způsobu usmrcení, způsob utajování.
ZÁHORSKÁ, J.: Psychologická intervence při vyšetřování trestných činů, Praha, Portál, 2007, s. 70 – 82
26
35
1.
Stupeň připravenosti
a) Vraždy připravované – pro tyto vraždy je typický značný způsob promyšlenosti jednání pachatele. Od pojetí úmyslu zavraždit nějaký objekt uplyne většinou relativně dlouhá doba, během níž si pachatel připravuje vhodné podmínky a promýšlí nejvhodnější způsob spáchání. Charakteristické znaky: •
Jsou páchány za okolností příznivých pro pachatele (má předem promyšlenou situaci, vybrané místo činu, oběť, čas, kdy bude vražda spáchána);
•
Hrozí další nebezpečí v opakování vraždy (především u sexuálních vražd, kdy skutek stačí k naplnění fantazijních představ pouze na určitou dobu, a u vražd nájemných, které jsou pro pachatele v podstatě zaměstnáním);
•
Většinou jsou spáchány účinnými a osvědčenými prostředky, vražedná zbraň není zpravidla nalezena na místě činu (opět je druh zbraně promyšlen, zbraň útočník přináší na místo činu a po jeho spáchání z místa činu odnáší, ukrývá či jinak likviduje);
•
Po trestném činu pachatel pokračuje v maskování, využívá připravenou lživou výpověď v případě výslechu, zajišťuje si alibi, dosáhnout pravdivé výpovědi je u něj velmi obtížné a někdy zcela nemožné.
b) Vraždy předem nepřipravované – těmito rozumíme činy, kdy vražedný útok následuje bezprostředně nebo po velmi krátké době po pachatelově rozhodnutí oběť zavraždit. Řadíme sem dále případy, kdy pachatel rozhodl o likvidaci nějaké osoby již před delší dobou, ale nečiní žádné další přípravy ani trestný čin předem nepromýšlí. Jde často o vraždy spáchané ve vypjaté emoční situaci, v afektu, kdy
36
vyvolávající podnět hodnotíme jako zcela neadekvátní následnému vražednému chování. Pro tuto skupinu jsou typické vraždy mezi manželi, tzv. rodinné zabijačky, vraždy spáchané v opilosti, vraždy spáchané jedinci s intelektovými schopnostmi v pásmu mentálního defektu. Charakteristické znaky •
Často
jsou
páchány
v podmínkách
pro
pachatele
nevýhodných, zvyšují riziko dopadení (vlastní byt, přítomnost jiných svědků …); •
Pachatel nemá připravenu vražednou zbraň, jako zbraň používá předmět běžné denní potřeby, který je v danou chvíli dostupný (kuchyňský nůž, kámen, opasek, punčochy …) a který často potom zůstává na místě činu, nebo je vražda spáchána beze zbraně (zardoušením, utopením ve vaně, utlučením nebo ukopáním);
•
Po dopadení pachatele lze očekávat spontánní přiznání, neobvyklé není ani vlastní pachatelovo udání se na policii, někdy dochází k následné sebevraždě pachatele;
•
Pachatel nemá předem připravené alibi na svou obhajobu, vymýšlí si v průběhu výslechu, potom relativně často mění své výpovědi, pokud má možnost si svou obhajobu domýšlet ve vazbě.
2.
Použití zbraně
a) Vražda beze zbraně – oběť je usmrcena utopením, zardoušením, utlučením, údery hlavou o tvrdý předmět, otrávením. b) Vražda s použitím zbraně – nejčastějším vražedným nástrojem jsou: •
Bodnořezné nástroje – nůž, nůžky, dýka, břitva, žiletka;
•
Sečné nástroje – sekyra, sekáček, kosa, mačeta;
37
•
Střelné zbraně – nejčastěji krátké střelné zbraně (revolver, pistole), dlouhé střelné zbraně (brokovnice, kulovnice), méně často vojenské zbraně (samopal) a dále výbušniny;
•
Škrtidla – provaz, pásek, řemen, punčochy;
•
Předměty pracovní a domácí potřeby – tyč, palice, žehlička, kladivo, krumpáč;
•
Jiné předměty – cihla, kámen atd.; vražedným nástrojem se může stát prakticky cokoli.
V našich podmínkách stále ještě převládá použití bodné zbraně. Podle R. Grumlíka a F. Uhlíře, kteří dělali výzkum, bylo v 74,5% z celkového počtu vražd použit jako vražedná zbraň kuchyňský nůž. Volba způsobu usmrcení
3.
Volbu způsobu usmrcení podmiňují mnohé faktory. Objektivní faktory mohou být např. výběr zbraně, subjektivní faktory mohou být třeba motivace činu (typ vraždy), vztah k oběti, fyzická a psychická dispozice pachatele
Soudní lékařství rozlišuje tyto faktory usmrcení: Mechanické způsoby •
Řezné, bodné, sečné, střelné rány, rány způsobené tupým nástrojem (pohmoždění, oděrky, krevní výrony);
•
Udušení (věšení, škrcení, rdoušení, ucpání nosu a úst).
Fyzikální způsoby •
Tepelné – vysoké a nízké teploty;
•
Usmrcení elektrickým proudem, změnami atmosférického tlaku a radioaktivním zářením.
38
Chemické a fyzikálně-chemické způsoby •
Využití různých léků, jedů – požití ústy, injekční aplikací, aplikací jinými tělesnými otvory, povrchem těla (poleptání), kombinace fyzikálních a chemických faktorů – šíp napuštěný jedem atd.
Biologické způsoby •
Nepodání léků při závažném onemocnění – nitroglycerin při angině pectoris, inzulin při diabetu;
•
Usmrcení hladem, žízní.
Psychické a jiné faktory • 4.
Vražda smrtelným vyčerpáním – např. nedostatek spánku. Způsob utajování vražd
•
Přemístění mrtvoly – tělo mrtvoly je transportováno mimo místo činu, nejčastěji na méně frekventované nebo skryté místo.
•
Ukrytí mrtvoly – pachatel se snaží znemožnit nebo co nejvíce oddálit nalezení těla, a tím co nejvíce prodloužit svůj časový náskok.
•
Ničení stop – vrah se snaží po spáchaném činu zničit co nejvíce stop, které by mohly vést k jeho odhalení.
•
Rozčlenění mrtvoly, eventuálně její zničení – zde jsou sledovány stejné cíle jako při ukrývání mrtvoly. Rozčlenění můžeme rozdělit na defenzivní (pachatel se snaží v maximální míře znemožnit nebo alespoň oddálit nalezení těla), nebo ofenzivní (rozčleňování mrtvoly je součástí vražedného útoku – např. při sadisticky motivovaných vraždách).
•
Ztěžování zjištění identity, opatřování falešných důkazů – vrah se snaží znemožnit nebo ztížit určení identity oběti (odebere jí věci osobní potřeby, znetvoří tělo, zejména obličej, popř. rozčlení tělo a jednotlivé části jsou skryty odděleně).
39
•
Inscenace jiných skutečností – pachatel se snaží manipulovat se situací tak, aby byla vnímána zkresleně, a tím vzbuzena o události falešná představa.
•
Inscenace náhlé, nenásilné smrti – předstírání smrti vzniklé z přirozených příčin, kdy pachatel tvrdí, že oběť trpěla např. nevyléčitelnou chorobou nebo byla špatně léčena lékaři.
•
Inscenace nešťastné náhody – záleží na typu zranění, jež je na oběti patrné; může jít o předstíraný pád ze schodů, vypadnutí z postýlky (časté u týraných dětí s následnou smrtí), dopravní nehodu, neopatrnou manipulaci se střelnou zbraní apod.
•
Inscenace nutné obrany – pachatel předstírá, že byl obětí napaden
a
smrt
byla
způsobena
pouze
obranou
proti
předcházejícímu útoku. Někdy je opravdu velmi složité posoudit, zda se jednalo o nutnou obranu, či o vražedný útok. •
Inscenace sebevraždy – pachatelé vytvářejí různé situace navozující dojem sebevraždy; manipulují tělem tak, aby jeho poloha odpovídala sebevraždě, vkládají do rukou oběti zbraň, píší za ní dopisy na rozloučenou nebo přinutí oběť, aby sama před smrtí tento dopis napsala.
•
Inscenace jiného motivu – pachatel ve snaze odvrátit podezření od své osoby inscenuje nepravý motiv činu; např. u vraždy blízké osoby se snaží upravit byt tak, aby vzniklo podezření na loupežné přepadení, manipuluje s tělem a oblečením oběti, aby navodil pocit, že šlo o vraždu se sexuálním motivem.27
ZÁHORSKÁ, J.: Psychologická intervence při vyšetřování trestných činů, Praha, Portál, 2007, s. 62 – 70
27
40
2.4.3 Viktimologie Trestný čin vraždy patří mezi násilné trestné činy. Pro svou závažnost bývá často předmětem pozornosti viktimologie a zároveň i široké veřejnosti. Trestný čin vraždy nemá příliš vysokou frekvenci. U vraždy vystupuje do popředí obvykle blízký vztah pachatele a oběti a úloha poškozeného v genezi deliktu. Nezřídka sám poškozený přispívá určitou formou k tomu, že se stává obětí trestného činu. Viktimogenní prvky, stimulující pachatele k pojetí a realizaci úmyslu usmrtit, bývají nejčastěji obsaženy v individuálním chování oběti.28 Trestný čin vraždy je relativně abstraktní kategorií, v níž se skrývá poměrně
široká
škála
agresivního
chování.
Vedle
programovaných,
připravovaných homicidií, k nimž oběť přispívá fakticky jen svou existencí a tím, že disponuje nějakou – pro pachatele – významnou hodnotou, např. u loupežných a některých sexuálně motivovaných vražd, se vyskytují též vražedná chování, jež jsou výsledkem okamžitého rozhodnutí, jímž se pachatel snaží řešit subjektivně tíživou situaci. Poměrně podstatnou část vražd tvoří situační, efektivně podmíněná homicidia zaměřená proti intimnímu partnerovi (partnerce). Pokud jde o vraždy intimních partnerů, pak pachatelem takového deliktu bývá obvykle slabší partner, submisivní, závislý, rigidní, pokud jde o hodnotovou orientaci a životní styl. Tento partner je vlivem dlouhodobé (chronické) konfliktní, resp. krizové situace v intimním vztahu masivně neerotizován. Delikt je velmi často jeho prvním vážnějším přestoupením zákona a takový jedinec zpravidla nebývá za jiných okolností agresivní. Oběť bývá obvykle nezávislá, dominantní, k partnerovi výsměšná až agresivní, někdy s minimálními ohledy na děti a sociální okolí. Dlouhodobá situace, jež předchází deliktu, vytváří zpravidla u pozdějšího pachatele silný pocit nejistoty, pokud jde o budoucnost, o záměry partnera. Na vytváření takové situace má často rozhodující podíl právě oběť. Vlastní delikt se pak odehrává 28
KUCHTA, J., KOL.: Kriminologie, II. část, Brno, Masarykova univerzita, 1993, s. 98
41
zpravidla v konfliktu, pachatel bývá pod vlivem silného afektu a jeho agrese pak
může
mít
povahu
dezorganizovaného,
primitivního,
víceméně
instinktivního chování. Spouštějícím podnětem jeho destruktivní agrese bývá výsměšné chování oběti a čin sám směřuje jednak ke snížení masivního naměstnaného vnitřního napětí u pachatele, jednak k odstranění frustrujícího činitele. Způsob provedení bývá někdy hodnocen jako brutální (mnohočetná zranění způsobená oběti). Brutalita v takovém případě nevypovídá o socialitě pachatele, nýbrž o přítomnosti afektu. Po činu afekt rychle odezní, pachatel se často snaží oběti pomoci, někdy věc sám oznámí a při vyšetřování spolupracuje.29
2.4.3.1
Typologie oběti
Typologie obětí podle interakce „oběť – pachatel“ v době kolem spáchání trestného činu. Tato typologie patří mezi nejznámější. 1. zúčastňující se oběť – kriminálnímu činu předchází interakce mezi pachatelem a obětí, která nezanedbatelným způsobem ovlivňuje motivaci pachatele. Jde o poměrně velmi častou situační konstelaci odpovídající statistickému poznatku o násilných trestných činech, že pachatel a oběť se ve většině případů vzájemně znají. 2. nezúčastňující se oběť – před činem nedochází k interakci mezi pachatelem a obětí, motivace kriminálního jednání nemá přímou „vztahovou“ vazbu na oběť. Oběť v tomto případě neměla možnost vnímat potencionální ohrožení dříve než v momentu samotného útoku. 3. provokující oběť – provokující oběť podcenila nebezpečnost situace, špatně odhadla pachatele a záměrně či bezděčně se vystavila silně viktimogenní situaci. U provokujícího typu, ať už v mužském či ženském
vydání,
obvykle
shledáváme
výrazné
osobnostní
a
behaviorální viktimogenní faktory. S provokujícím chováním se však můžeme setkat i u jinak vyrovnaných sebeovládajících se osob, které NETÍK, K., NETÍKOVÁ, D., HÁJEK, S.: Psychologie v právu, Úvod do forenzní psychologie, Praha, C. H. Beck, 1997, s. 88 – 89 29
42
jsou momentálně zatlačeny do kouta například nesnesitelným ponižováním. 4. latentní
oběť
–
obvykle
se
vyznačuje
přítomností
všech
viktimogenních faktorů. Role oběti není ovšem veřejná, újma není formálně známa. Velká latence se předpokládá zejména u obtížně kontrolovatelných jevů, jako je násilí (fyzické, psychické či sexuální) páchané v rodinách. S větší latencí lze počítat rovněž u deliktů, jejichž zveřejnění formou oznámení naráží na četné emocionální bariéry a společenské předsudky jako např. sexuální zneužívání dětí. Právě výzkumy zaměřené na latentní oběti (např. anonymní dotazování dospělých osob na viktimizaci v dětství) umožňují korigovat statistické odhady výskytu určitých trestných činů. Jsou totiž důležitým pramenem informací, který doplňuje oficiální policejní (kriminální) či soudní statistiky, které zahrnují pouze oficiálně zaregistrované a stíhané případy. 5. nepravá oběť – Role oběti je získána omylem, nedopatřením, shodou nešťastných náhod. Osoba se ocitla v nesprávnou dobu na nesprávném místě a stala se zcela náhodně a často v zastoupení někoho jiného obětí. Útok původně směřoval jiným směrem. 30
30
ČÍRTKOVÁ, L. Kriminální psychologie, Praha, Eurounion, 1998, s. 108 – 110
43
3 PRAKTICKÁ ČÁST 3.5 Cíl praktické části Cílem praktické části závěrečné bakalářské práce je zjistit psychosociální aspekty vražd páchaných v partnerských vztazích v letech 2001 – 2007 na území hlavního města Prahy. Při pohledu na každoroční policejní statistiky, které jsou k dispozici, bylo zjištěno, že celkově za sledované období, tedy v letech 2001–2007, bylo v České republice spácháno 1540 vražd. Z tohoto počtu bylo spácháno 772 vražd, ve kterých se odrážely nějakým způsobem osobní vztahy. Znamená to tedy, že mezi pachatelem a obětí byl v určitém smyslu příbuzenský nebo obdobný vztah. Jednalo se o prarodiče, rodiče, děti, sourozence a jiné příbuzenské a osobní vztahy, jakým je manželský vztah, vztah mezi druhem a družkou, milenecký vztah. V Praze bylo spácháno za vyhodnocované období celkem 309 vražd. Do těchto statistik se započítávají nejen vraždy dokonané, ale i pokusy vražd a příprava trestného činu vraždy. Z celkového počtu 772 vražd motivovaných osobními vztahy v České republice bylo na území hlavního města spácháno takovýchto vražd za sledované období 180, což je 23,31 %. Z celkového počtu 309 vražd spáchaných na území Prahy je to více jak polovina, resp. 58,25 %. Pro účely průzkumu prováděného v rámci závěrečné bakalářské práce byli do tohoto průzkumného vzorku zahrnuti pachatelé vyšetřovaných případů vražd, kde byl mezi pachatelem a obětí partnerský vztah, což znamená, že se jedná o vztah manžel – manželka, druh – družka, milenec – milenka. Za sledované období v letech 2001 – 2007 je to celkem 26 případů, což je 14,44 %. Průměrně tak vychází za toto období 3,7 skutku na rok. Vyhodnocením však bylo zjištěno, že v roce 2005 se nestal ani jeden skutek, který by byl motivován partnerskými vztahy. Předmětem provedeného průzkumu jsou rodinné anamnézy pachatelů spáchaných trestných činů vražd a jejich trestní minulost. Dále pak motivace, 44
která ke spáchání tak závažného trestného činu vedla. Cílem průzkumu je potvrzení, popřípadě vyvrácení stanovených předpokladů.
3.6 Stanovené předpoklady Účelem průzkumu je potvrdit nebo vyvrátit následující předpoklady: 1. Předpokladem je, že vražda je ve více jak 50 % spáchána z důvodu dlouhotrvajícího partnerského konfliktu. 2. Pokud vraždu spáchá žena, je předpoklad, že tato je ve více jak 70 % obětí domácího násilí. 3. Předpokladem je, že nejméně v 70 % spáchaných vražd mezi partnery je u pachatele přítomnost jednání v afektu. 4. Předpokladem je, že nejméně ve 40 % spáchaných vražd mezi partnery byl pachatel pod vlivem alkoholu.
3.7 Použité metody Praktická část průzkumu závěrečné bakalářské práce byla provedena formou dostupných metod: •
Analýza statistických materiálů
•
Analýza spisové dokumentace
•
Řízený rozhovor
3.7.1 Analýza statistických materiálů Tato metoda byla zvolena zejména proto, že umožňuje získat velmi přesné údaje a informace o stavu a vývoji násilné trestné činnosti na území celé České republiky za sledované období a dále v jednotlivých krajích České republiky. Pro potřeby bakalářské práce pak byly využity statistické údaje ze statistik týkajících se Prahy. Bylo využito statistických údajů za období od roku 2001 do roku 2007, které se vztahují k trestnému činu vraždy.
45
Pro
účely
průzkumu
byly
využity
statistické
přehledy,
které
dokumentují celkové počty vražd a vražd motivovaných osobními vztahy.
3.7.2 Řízený rozhovor Vzhledem k tomu, že nebyla v současné době možnost navštívit jednotlivé respondenty (pachatele), neboť jsou ve výkonu trestu odnětí svobody v různých věznicích na území České republiky, vycházela metoda řízeného rozhovoru z faktu, že výslech obviněného je ve skutečnosti řízený rozhovor a kladou se v něm zásadní „kriminalistické otázky“: Kdo? Co? Kdy? Kde? Jak? Čím? Proč?
3.7.3 Analýza spisové dokumentace Metodou analýzy spisové dokumentace byly analyzovány písemné materiály vyšetřovacích spisů jednotlivých případů, které obsahují výslechy obviněného, výslechy svědků, znalecké posudky soudních znalců z oboru zdravotnictví, psychiatrie a psychologie. Dále pak obsahují úřední záznamy vyšetřujících policistů a další dílčí protokoly jako je např. protokol o ohledání místa činu, protokoly o rekognicích a vyšetřovacích pokusech. Nejcennějším zdrojem informací ze spisové dokumentace jednotlivých případů jsou již zmíněné znalecké posudky soudních znalců z oboru zdravotnictví, psychiatrie a psychologie, kde se seznamujeme celkově s osobou pachatele a způsobem spáchání trestného činu. Při zpracování průzkumu byl použit záznamový, vyhodnocovací arch vlastní
konstrukce,
který
je
součástí
přílohy
této
bakalářské
práce.
Vyhodnocovací arch byl zaměřen na osobní a rodinnou anamnézu respondenta (pachatele), kriminologické a viktimologické aspekty vyšetřovaného případu.
46
3.8 Charakteristika zkoumaného vzorku Pro průzkum byl použit vzorek 26 pachatelů (respondentů), kteří se dopustili trestného činu vraždy v jakémkoliv jeho stádiu (dokonaný trestný čin, pokus trestného činu, příprava trestného činu) na území Prahy. Jsou-li uváděny následně procentuální počty, je vždy základem n = 26 osob, pokud nejde o celkové statistiky rámci České republiky a Prahy. Při zkoumání některých aspektů bylo provedeno rozdělení celkového vzorku na muže a ženy. Mužů bylo 19 respondentů a žen 7 respondentů, procentuální počty pak vycházejí z tohoto počtu.
47
3.9 Realizace průzkumu a interpretace výsledků 3.9.1 Interpretace na základě analýzy statistických údajů Po vyhodnocení veškerých dostupných statistických údajů v policejních statistikách bylo zjištěno, že za sledované období 2001 – 2007 nedošlo k výraznému nárůstu, ani snížení případů vražd a každoročně se toto číslo pohybuje kolem 200 skutků v ČR. Průměrně za celých sedm let je to 220 případů trestného činu vraždy za rok. Náhledem do statistik zpětně až do roku 1985, bylo zjištěno, že k největšímu nárůstu počtu vražd došlo po roce 1989. S největší pravděpodobností je to důsledek změn společenského uspořádání České republiky z totalitního režimu na demokratický, k čemuž došlo počátkem roku 1990. V tomto období vyhlásil prezident republiky rozsáhlou amnestii a odsouzení zvládali těžce přechod z vězeňské subkultury do normálního života. Od té doby počet vražd narůstal, až se zastavil na číslech, která jsou v současné době. Po roce 1989 se začínají objevovat vraždy tzv. „bílých koní“. Za „bílého koně“ se považují ti, kteří se nechají zlákat vidinou poměrně snadného příjmu a pod hlavičkou živnostníka či nově založené obchodní společnosti odebírají značné množství zboží různého druhu (věci osobní spotřeby, spotřební elektroniku). V minulosti se tyto osoby účastnili například i na obchodech s lehkými topnými oleji. „Bílí koně“ pak toto zboží odevzdávají svým nadřízeným „šéfům“ a tito ho dále prodávají s velkými zisky. Aby nedošlo k prozrazení „šéfů“, k jejich identifikaci, jsou „bílí koně“ oběťmi vražd. Dalším trendem ve vývoji vražd se staly vraždy mezi podnikateli. Tímto způsobem řeší tyto osoby svoje vzájemné vztahy – ekonomické, pohledávky, konkurenční otázky. Rovněž tak dochází k vraždám mezi dlužníky a věřiteli, kdy dlužník se takto chce vyhnout splácení svých dluhů. Mnohdy za těmito vraždami stojí i tzv. „vymahačské firmy“, které vymáhají pohledávky od dlužníků, a to buď za úplatu, nebo za odkoupení pohledávky za zlomek její skutečné hodnoty.
48
Co se týká tzv. podnikatelských vražd, právě zde se hojně objevuje dříve méně častý fenomén „vražd na objednávku“, i když je třeba říci, že není specifický jen pro tuto oblast. Objevily se i vraždy rodičů objednané jejich dětmi. Nejen vražda, ale ani násilná kriminalita jako celek není ve společnosti rozložena rovnoměrně. Její distribuce závisí na takových sociodemografických charakteristikách, jako je pohlaví, věk, bydlení ve městě či na venkově, dále na sociálně ekonomickém statusu, na stupni dosaženého vzdělání.31 V policejních statistikách se vraždy rozdělují podle motivu na vraždy: 1. loupežné 2. sexuální 3. vraždy z osobních vztahů 4. vraždy novorozence matkou 5. vraždy ostatní Prováděný průzkum byl zaměřen na vraždy spáchané v osobních vztazích, zejména na vraždy spáchané mezi partnery v období let 2001 – 2007. Za uvedené období bylo spácháno na území České republiky celkem 1540 dokonaných vražd, jejich pokusů a příprav tohoto trestného činu. Z toho na území hlavního města jich bylo spácháno za sledované období celkem 309, což činí 20,06 %. Vražd motivovaných osobními vztahy bylo na území České republiky spácháno 772 a z toho na území Prahy 180, což činí 23,31 %.
31
ZAPLETAL, J.: Kriminologie, Praha, Policejní akademie ČR, 1999, s. 77–85.
49
Vraždy spáchané v letech 2001 - 2007 1600 1400 1200 1000 800 600 400 200 0
ČR celkem
2001
2002
2003
2004
2005
2006
2007
celkem
234
234
232
227
186
231
196
1540
Praha celkem
58
42
45
48
37
39
40
309
ČR osobní vztahy
120
112
106
120
100
106
108
772
Praha osobní vztahy
32
21
24
27
29
18
29
180
Graf 1
Pro zpracování výsledků průzkumu je důležitá statistika, ve které je uvedeno, kolik vražd na území Prahy bylo spácháno v rozhodujícím sledovaném období mezi partnery. Z celkového počtu 180 vražd bylo mezi partnery spácháno 26 skutků. V roce 2005 nebyl mezi osobami v partnerském soužití spáchán ani jediný trestný čin vraždy. Mnoho případů, které jsou zpočátku vyšetřovány jako vraždy, není tímto trestným činem, ale až na základě zjištěných důkazů mohou pak být nadále tyto případy posuzovány jako ublížení na zdraví. Partnerské vraždy v Praze v letech 2001 - 2007 200
180
150 100 50 0
Vraždy motivované osobními vztahy Partnerské vraždy
32 5
21
29
27
24
6
4
3
18
29 4
26 4
2001
2002
2003
2004
0 2005
32
21
24
27
29
18
29
180
5
3
4
6
0
4
4
26
2006
2007
Celkem
Graf 2
50
3.9.2 Interpretace na základě řízeného rozhovoru a analýzy spisových materiálů Po veškerém vyhodnocení spisových materiálů vedených v jednotlivých vyšetřovacích spisech, získaných metodou řízeného rozhovoru a analýzou spisových materiálů byly zjištěny následující údaje o pachatelích trestného činu vraždy dle § 219 TZ, které byly spáchány v partnerských vztazích. 1. Pohlaví pachatele Z celkového počtu 26 respondentů ze zkoumaného vzorku bylo 7 žen, což činí 26,92 % a 19 mužů, tedy 73,08 %. Z toho se dá usuzovat na to, že větší sklon k agresi mají muži. Toto souvisí s mužským pohlavním hormonem testosteronem. 2. Věk pachatele Z následujícího grafu vyplývá, že muži ve věku 30 – 39 let spáchali nejvíce případů trestného činu vraždy. Celkem 8 skutků, tj. 44 %. Následuje věková kategorie, do které patří respondenti ve věku 40 – 49 let, tj. 4 případy a činí tak 22 %. Další je kategorie 20 – 29 let, 3 případy, což je z celkového počtu činů spáchaných muži 17 %. Muži ve věkové kategorii 50 – 59 let spáchali 2 skutky, tedy 11 %. Jeden skutek spáchal respondent ve věkové kategorii 80 - 89 let (6 %). U žen bylo nejvíce skutků spácháno respondenty ve věku mezi 40 – 49 lety, a to 5 trestných činů vraždy (72 %). Další dvě věkové kategorie 30 – 39 a 50 – 59 let spáchaly po jednom skutku, což činí po 14 %. Věk pachatele 10
5
4
9
9
8 4
4
5 2
3
0 20-29
30-39
40-49
50-59
000 60-69
000 70-79
1 1 0 80-89
muži
4
8
4
2
0
0
1
ženy
0
1
5
1
0
0
0
celkem
4
9
9
3
0
0
1
0
1
1
Graf 3
51
Z vyhodnocení celkového počtu je patrno, že shodně respondenti z věkových kategorií 30 – 39 let a 40 – 49 let spáchali nejvíce vražd, ovšem je zde zcela odlišný poměr co se týče pohlaví. Zatímco v kategorii 30 – 39 let je poměr (muži : ženy) 8 : 1, v kategorii 40 – 49 let je tento poměr 4 : 5.
3. Ekonomické postavení Jak
je
patrno
z grafu,
tak
nejvíce
respondentů
je
zařazeno
v zaměstnaneckém poměru, celkem 10 respondentů, což činí 39 %. Následuje kategorie podnikatel neboli osoba samostatně výdělečně činná, 7 respondentů, tedy 15 %. Následující je skupina respondentů v pozici důchodce a bez pracovního poměru. Obě dvě skupiny mají po 4 respondentech, tedy po 15 %. Poslední je jeden respondent v domácnosti (4 %). Zde je nutné se zmínit o tom, že v kategorii důchodce z celkového počtu 4 respondentů jsou 3 respondenti v plném invalidním důchodu.
Zaměstnání pachatele
10
10 8
7
7
6 4
5 4
4
3 2
2 0
4
3 1
1 1 0
0
bez pr. poměru
v domácnosti
zaměstnanec
podnikatel
důchodce
muži
3
0
7
5
4
ženy
1
1
3
2
0
celkem
4
1
10
7
4
Graf 4
52
4. Vzdělání
Následující graf ukazuje na nejvyšší dosažené vzdělání respondentů. Dosažené vzdělání pachatele 15 12 10
10 5
4
3 1
0
8 5 3
2
1 0 1 0 1 1 VŠ nezjištěno
základní
vyučen
maturita
muži
3
10
5
0
1
ženy
1
2
3
1
0
celkem
4
12
8
1
1
Graf 5
Z důvodů nízkých četností byly v této proměnné sloučeny kategorie „zvláštní škola“ a „základní škola“ jen do kategorie „základní“. V odborné literatuře bývá partnerský agresor charakterizován nízkým vzděláním. Za nedostatečné vzdělání lze v této souvislosti považovat pouze kategorii „základní“. Tu měli 4 respondenti, což je 15 %. Nejvíce pachatelů je ze skupiny vyučen a to 12, vyjádřeno procentuálně je to 46 %. 8 respondentů (31 %) má středoškolské vzdělání s maturitou. Jedna žena má vysokoškolské vzdělání, což činí 4 % a u jednoho respondenta nebylo vzdělání zjištěno, neboť spáchal po spáchání trestného činu vraždy sebevraždu.
53
5. Inteligence
Rozložení intelektových schopností se do jisté míry blíží normální křivce distribuce tohoto znaku v populaci. Intelektové schopnosti byly zjišťovány pomocí Wechslerovy škály pro dospělé WAIS-R a pro účely bakalářské práce byly informace získány z psychologických posudků soudních znalců. Z celkového vzorku 26 respondentů je 13, kteří mají průměrnou inteligenci, což činí skoro polovinu zkoumaného vzorku, tedy 49 %. Následuje skupina, která má inteligenci mírně nadprůměrnou. Je to 8 respondentů, což činí 31 %. Nadprůměrná inteligence byla zjištěna u jednoho respondenta. Zajímavostí je, že tato nadprůměrná inteligence byla shledána u pachatele, kterému v době spáchání skutku bylo 82 let. U dvou pachatelů byla diagnostikována inteligence podprůměrná, což činí 8 % z celkového vzorku. Zároveň u stejného množství pachatelů nebylo možno inteligenci určit, neboť po spáchání vraždy spáchali sebevraždu. Inteligence pachatele
14
13
12 10
10
8
8 6 4 4
4 2
3 2
2
2 1
0
0
2
1 0
mírně nadprůměrná
nadprůměrná
0
podprůměrná
průměrná
nezjištěno
muži
2
10
4
1
2
ženy
0
3
4
0
0
celkem
2
13
8
1
2
Graf 6
54
6. Rodina, ve které byl respondent vychováván Nejvýznamnější vliv na agresi má rodina. Tendenci k agresivitě ovlivňují již primární zkušenosti, např. pozitivní posilování agresivních projevů dítěte (které si tak potvrzuje užitečnost takového jednání). Rozvoj agresivních tendencí je závislý na rodičovském chování, na hodnotovém systému rodiny, stylu výchovy i preferování způsobu reagování, které se pro ně stává samozřejmým a jednoznačně akceptovaným modelem. Důležitým faktorem je míra emočního přijetí dítěte: odmítání spojené s citovým strádáním posiluje pocity nejistoty a z toho vyplývající sklon k násilnému a bezohlednému jednání nejen v dětství, ale i později, v dospívání a v rané dospělosti. Původní rodinu označilo jako úplnou 16 respondentů (5 žen a 11 mužů), což je 61 % z celkového počtu 26 respondentů. Za neúplnou označil rodinu pouze 1 respondent (4 %). Z rozvedených rodin bylo 9 respondentů. Po rozvodu vstoupil do rodiny nový rodič u 8 respondentů a 1 respondent zůstal vychováván pouze jedním rodičem. Novým rodičem v nově vzniklých rodinách byl otčím. Toto je dáno tím, že děti jsou po rozvodu převážně svěřovány do péče matky. Rodina 20
10
16 11 7 1
9 5 2
1
muži
0 ženy
11
5
16
neúplná
1
0
1
rozvedená
7
2
9
0 úplná
celkem
Graf 7
55
7. Výchovné prostředí Výchovné rodinné prostředí 14
15 11 10
9
8
5 0
3 0
3
3
1
muži
ženy
celkem
11
3
14
agresivní otec/otčím
8
1
9
agresivní matka/macecha
0
3
3
dobré
Graf 8
Výchovné rodinné prostředí jako dobré označilo 14 respondentů, tj. 53 % (11 mužů a 3 ženy) z celkového počtu. Dále bylo zjištěno, že v rodině se v 9 případech projevoval agresivně otec nebo otčím a u 3 respondentů byla agresivní matka. Agresivní matka byla diagnostikována pouze u žen.
56
8. Trestní minulost
Dalším – z kriminologického hlediska významným činitelem je trestná činnost v anamnéze. Ta byla zjišťována prostřednictvím opisu rejstříku trestů. Kriminální kariéru, pokud je přítomna, lze popsat několika znaky, zejména intenzitou (četnost trestání), povahou (tzv. kriminální specializací) a pro potřeby tohoto průzkumu z hlediska přítomnosti násilí v kriminální kariéře. Z celkového počtu nebylo v minulosti soudně trestáno 16 respondentů, tedy 61 %. U 9 respondentů (35 %) bylo zjištěno, že v minulosti spáchali trestnou činnost nenásilného charakteru. U jednoho respondenta (ženy) se objevila trestní minulost násilného charakteru (ublížení na zdraví). Ve zkoumaném vzorku nebylo zjišťováno, zdali se respondent dopustil opakované trestné činnosti, tedy zdali byl vícekrát soudně trestán. Trestní minulost pachatele 20
10
16 9 10
9 6
0 muži
1 0 ženy
celkem
násilná
0
1
1
nenásilná
9
0
9
netrestán
10
6
16
0
1
Graf 9
57
9. Léčba pachatele na psychiatrii
Ve zkoumaném vzorku se v minulosti léčilo v psychiatrickém zařízení buď ambulantně, nebo ústavně celkem 6 respondentů, což činí 23 %. Z tohoto počtu to byly 4 ženy, tedy více jak polovina z celkového počtu žen. Ženy se léčily s psychickými problémy na rozdíl od mužů, kteří se léčili ze závislostí. Jeden ze závislosti alkoholové a jeden z drogové.
Léčba pachatele v minulosti na psychiatrii 20 20
17
15 10 5 0
2
4
6 3
muži
ženy
celkem
ano
2
4
6
ne
17
3
20
Graf 10
58
10. Alkohol u pachatele při spáchání vraždy
Míra vlivu alkoholu v situaci trestného činu byla zjišťována ze znaleckých posudků z oboru toxikologie. Hladina alkoholu byla stanovována laboratorním
vyšetřením
pro
stanovení
množství
alkoholu
v krvi
–
Widmarkovou zkouškou. Ovlivnění alkoholem může být jedním z výrazně uspišujících faktorů agrese, a to zejména dezinhibujícím vlivem ve fázi stimulační. Útlumová fáze u těžké opilosti je spíše agresivnímu jednání na překážku.
Alkohol při spáchání vraždy 14
15 11
11 10
7
5 1 0
4 3
1
0
muži
ženy
celkem
ano
7
4
11
ne
11
3
14
1
0
1
nezjištěno
Graf 11
Ve zkoumaném vzorku byl alkohol při spáchání trestného jednání zjištěn celkem u 11 respondentů (7 mužů a 4 ženy), tedy u 42 %. 14 respondentů (54 %) nebylo v době spáchání trestného činu pod vlivem alkoholu. U jednoho respondenta nebyl alkohol zjištěn pouze z toho důvodu, že od spáchání skutku do jeho zadržení uplynula delší doba, a proto stanovení množství alkoholu v krvi pozbylo významu. Rovněž nebylo překvapením, že v připravovaných případech vraždy (2 ženy) nebyl respondent pod vlivem alkoholu.
59
11. Omamné a psychotropní látky u pachatele při spáchání vraždy
Užití omamných a psychotropních látek bylo při spáchání trestného činu prokázáno u 3 respondentů, což činí 12 %. Tyto látky byly zjištěny pouze u mužů.
Omamné a psychotropní látky při spáchání vraždy 30
23
20 10 0
16 7 3
0
3
muži
ženy
celkem
ano
3
0
3
ne
16
7
23
Graf 12
60
12. Stádium trestného činu
Z celkového počtu zkoumaného souboru bylo spácháno 10 dokonaných vražd, tedy 10 respondentů (9 mužů a 1 žena) se dopustilo trestného činu vraždy dle § 219/1 TZ, což je 38 %. Trestného činu vraždy ve stádiu pokusu dle § 8/1 TZ k § 219/1 TZ se dopustilo 14 respondentů, tedy 54 % a trestného činu vraždy ve stádiu přípravy dle § 7/1 TZ k § 219/1 TZ se dopustili dva respondenti (ženy), tedy 8 %.
Stádium trestného činu vraždy 14
15 10
9 10
10 4
5 0
0
1
2
2
muži
ženy
celkem
dokonaný
9
1
10
pokus
10
4
14
příprava
0
2
2
Graf 13
61
13. Soužití před deliktem
Graf ukazuje zejména formální stránku vztahu, v němž došlo k vraždě. 13 respondentů (49 %) žilo v době spáchání trestného činu ve svazku manželském. Následuje vztah druh – družka 7 respondentů (27 %). Třetím vztahem je vztah „nezávazný“ milenecký (12 %), kdy partneři nebydlí soustavně ve společné domácnosti. Následují pak kategorie bývalý manžel – manželka, 2 respondenti (8 %) a bývalý druh – družka, 1 respondent (4%). Ve skupině milenec – milenka byl zjištěn výskyt jednoho homosexuálního vztahu.
Partnerský vztah pachatele a oběti 14 12 10 8 6 4 2 0
13
7 3
manžel manželka
druh družka
2
1
0
milenec - bývalý bývalý druh bývalý milenka manžel - - družka milenec manželka milenka
Graf 14
62
14. Primární motiv jednání pachatele
V 16 případech (62 %) spáchaných vražd byl motivem dlouhodobý partnerský konflikt, který vyvrcholil právě samotným činem vraždy. Následujícím motivem ke spáchání vraždy byl rozvod manželství nebo ukončení jiného partnerského svazku v 5 případech (19 %). Dalším motivem k vraždě v partnerských vztazích byla žárlivost u 4 respondentů, což činí 15 %. V jednom případě byl zjištěn motiv majetkový, kdy chtěl respondent po smrti partnerky vlastnit do té doby jejich společný dům.
Primární motiv jednání pachatele 20 16 15 10
10 5
5
4
6 4
4
1 0
1
0
0
rozvod/rozchod
žárlivost
partnerský konflikt
muži
4
4
10
1
ženy
1
0
6
0
celkem
5
4
16
1
1
majetek
Graf 15
63
15. Způsob usmrcení
Způsoby usmrcení byly zvoleny ze soudně-lékařského hlediska. Soudní lékařství rozlišuje mechanické faktory (řezné, bodné, sečné, střelné rány, rány způsobené tupým nástrojem, udušení, škrcení, rdoušení, ucpání nosu a úst), fyzikální faktory (tepelné – vysoké a nízké teploty, usmrcení elektrickým proudem, změnami atmosférického tlaku a radioaktivním zářením), chemické a fyzikálně-chemické faktory (využití různých léků, jedů – požití ústy, injekční aplikací, aplikací jinými tělesnými otvory, povrchem těla, kombinace fyzikálních a chemických faktorů – šíp napuštěný jedem atd.), biologické faktory (nepodání léků při závažném onemocnění, usmrcení hladem, žízní).
Faktory usmrcení 30 22 20 10 0
17 5
2
0
2
2 2
0
0 0 0
0 0 0
mechanický
fyzikální
chemický
biologický
psychický
muži
17
2
0
0
0
ženy
5
0
2
0
0
celkem
22
2
2
0
0
Graf 16
U zkoumaného vzorku byly zjištěny pouze faktory usmrcení mechanické u 22 respondentů (17 mužů a 5 žen), což činí 84 %, fyzikální 2 případy (8 %) a chemické rovněž 2 respondenti (8 %). Chemické faktory byly zjištěny u 2 respondentů přípravy trestného činu vraždy dle § 7/1 TZ k § 219/1 TZ, kterých se dopustily ženy.
64
16. Způsob spáchání vraždy
Na následujícím grafu je znázorněno, jak došlo ke spáchání trestného činu vraždy, resp. jakými zbraněmi a způsoby. Nejvíce ze zkoumaného vzorku 11 respondentů (39 %), použilo řezné, bodné, nebo sečné zbraně. V téměř 100 % se jednalo o nůž, což odpovídá zjištění uváděným v odborných literaturách. Následují zbraně střelné, 5 respondentů (18 %), dalších 5 respondentů (18 %) spáchalo vraždu dušením nebo škrcením. Tupé nástroje (kladivo, palička na maso) použili 2 respondenti (1 muž a 1 žena), elektrický proud ke spáchání vraždy použili 2 respondenti (muži) a léky, jedy rovněž 2 respondenti (ženy). Jeden respondent spáchal vraždu údery a kopy. Ve většině případů použil pachatel ke zvýšení účinnosti svého útoku zbraň, často však náhodnou, zpravidla tu, která byla právě po ruce. To je typické pro spíše neprogramované násilí.
Způsob spáchání vraždy 11
12 10 8 5
6 4 2
5 2
1
2
2
0 údery, kopy
dušení, škrcení
řezné, bodné, sečné
střelné
tupý elektrický léky, jedy nástroj proud
Graf 17
65
17. Jednání pod vlivem afektu
Afekt vzniká jako emoční odezva na situaci, podnět. Intenzita afektu závisí na síle podnětu. Podstatou afektu je prožívání vnitřního napětí, konfliktu. Důsledkem afektu je situaci nepřiměřená reakce.
Přítomnost afektu při spáchání vraždy 15 11 10 5 0
10
8
7 3
5
4
3
1 0 0 0 patický bez afektu
zlobný
prostý
muži
8
7
0
4
ženy
3
3
0
1
celkem
11
10
0
5
Graf 18
Zlobný afekt, tedy afekt hněvu se vyskytl celkem u 11 respondentů (8 mužů a 3 ženy), tedy u 43 %. Prostý afekt u 10 respondentů (7 mužů a 3 ženy), což činí 38 %. Patickým afektem nebyl ovlivněn žádný z respondentů a absenci afektu mělo 5 respondentů (4 muži a 1 žena).
66
18. Domácí násilí
Pokud byly vyhodnocením spisové dokumentace zjištěny znaky domácího násilí (opakování a dlouhodobost, eskalace, jasné a nezpochybnitelné rozdělení rolí na ohroženou a násilnou osobu, neveřejnost) a zároveň byly tyto znaky přítomny současně, byl respondent do průzkumu zařazen.
Domácí násilí 15
16 13
14 12 10 8 6
6 5
6
5
4
2
2 0 0
0
muži
ženy
celkem
Pachatel - oběť DN
0
5
5
Pachatel - pachatel DN
6
0
6
13
2
15
Chybí znaky DN
Graf 19
Celkem bylo zjištěno domácí násilí u 11 respondentů (42 %). U 15 respondentů (58 %) znaky domácího násilí chyběly, nebo nebyly prokázány zároveň. Z počtu 11 respondentů bylo 5 žen a 6 mužů, což je skoro stejné množství, u mužů byl ale průzkumný vzorek větší (19 respondentů). Ženy, jako pachatelky vražd, jsou podle průzkumného vzorku (5, u kterých bylo zjištěno) ve 100 % obětí domácího násilí na rozdíl od mužů (zde zjištěno domácí násilí u 6 respondentů), kteří jsou ve 100 % výzkumného vzorku pachateli domácího násilí.
67
3.10 Vyhodnocení průzkumu a stanovených předpokladů
Vyhodnocení předpokladu č. 1 Předpokladem je, že vražda je převážně ve více jak 50 % spáchána z důvodu dlouhotrvajícího partnerského konfliktu. Tento předpoklad byl průzkumem potvrzen. V 16 případech spáchaných vražd byl motivem dlouhodobý partnerský konflikt, který vyvrcholil právě samotným činem vraždy. Následujícím motivem ke spáchání trestného činu vraždy byl rozvod manželství nebo ukončení jiného partnerského soužití v 5 případech (19 %). Dalším motivem k vraždě v partnerských vztazích byla žárlivost u 4 respondentů, což činí 15 %. V jednom případě byl zjištěn motiv majetkový. Vražda jako vyvrcholení dlouhodobého partnerského konfliktu byla spáchána v 62 % zkoumaných případů. Jako důvod vraždy – dlouhotrvající partnerský konflikt – uvedlo 10 mužů z celkového počtu 19 respondentů, což činí 53 % a 5 žen ze 7 respondentů, tedy 86 %. Z toho může vyplývat, že ženy se k takovémuto řešení vztahů uchylují častěji, ale k takovému závěru by bylo potřeba provést rozsáhlejší průzkum. Vyhodnocení předpokladu č. 2 Pokud vraždu spáchá žena, je předpoklad, že tato je ve více jak 70 % obětí domácího násilí. Aby bylo možné potvrdit, nebo vyvrátit tento předpoklad, musel být vytvořen nový průzkumný soubor. Ten byl nakonec vytvořen z 11 respondentů (42 % z celkového počtu 26 respondentů) – 5 žen a 6 mužů. Byli sem zařazeni respondenti, u kterých byly zjištěny po vyhodnocení spisové dokumentace jednotlivých případů znaky domácího násilí (opakování a dlouhodobost, eskalace, jasné a nezpochybnitelné rozdělení rolí na ohroženou a násilnou osobu, neveřejnost) a zároveň byly tyto znaky přítomny současně, jinak se
68
nemůže jednat o domácí násilí. U 15 respondentů (58 %) znaky domácího násilí chyběly, nebo nebyly prokázány zároveň. Z počtu 11 respondentů bylo 5 žen a 6 mužů, což je skoro stejné množství. Ženy, jako pachatelky vražd, jsou podle průzkumného vzorku (5, u kterých bylo zjištěno) ve 100 % obětí domácího násilí na rozdíl od mužů (zde zjištěno domácí násilí u 6 respondentů), kteří jsou ve 100 % výzkumného vzorku pachateli domácího násilí. Z provedeného vyhodnocení lze potvrdit předpoklad, že žena jako oběť domácího násilí je ve více jak 70 % pachatelem vraždy. Ze zkoumaného vzorku to byl 100% podíl, ale rovněž zde je potřeba ke kvalitnímu výsledku provést zkoumání většího vzorku respondentů. Vyhodnocení předpokladu č. 3 Předpokladem je, že nejméně v 70 % spáchaných vražd mezi partnery je u pachatele přítomnost jednání v afektu. Afekt vzniká jako emoční odezva na situaci, podnět. Intenzita afektu závisí na síle podnětu. Podstatou afektu je prožívání vnitřního napětí, konfliktu. Důsledkem afektu je situaci nepřiměřená reakce. Zlobný afekt, tedy afekt hněvu se vyskytl celkem u 11 respondentů (8 mužů a 3 ženy), tedy u 43 % pachatelů. Prostý afekt u 10 respondentů (7 mužů a 3 ženy), což činí 38 %. Patickým afektem nebyl ovlivněn žádný z respondentů a absenci afektu mělo 5 respondentů (4 muži a 1 žena). V převážné většině vražd v partnerských vztazích bylo možno jednání pachatele charakterizovat jako tzv. afektivní agresi, jejímž cílem je násilí samo o sobě. Celkově byla zjištěna přítomnost jakékoliv formy afektu u 21 respondentů, což činí 81 %, a proto je možno potvrdit předpoklad, že nejméně v 70 % spáchaných vražd mezi partnery je u pachatele přítomnost jednání v afektu.
69
Vyhodnocení předpokladu č. 4 Předpokladem je, že nejméně ve 40 % spáchaných vražd mezi partnery byl pachatel pod vlivem alkoholu. Tento předpoklad byl potvrzen, neboť ve zkoumaném vzorku byl alkohol při spáchání trestného jednání zjištěn celkem u 11 pachatelů (7 mužů a 4 ženy), tedy u 42 % respondentů. 14 respondentů, 54 % nebylo v době spáchání trestného činu pod vlivem alkoholu. U jednoho pachatele nebyl alkohol zjištěn pouze z toho důvodu, že od spáchání skutku do jeho zadržení uplynula delší doba, a proto stanovení množství alkoholu v krvi pozbylo významu. Rovněž nebylo překvapením, že v připravovaných případech vraždy (2) nebyl pachatel pod vlivem alkoholu.
70
4 Závěr Bakalářská práce dává možnost seznámit se problémem trestného činu vraždy, hlavně s vraždami spáchanými v partnerských vztazích, poznat charakteristiku a chování pachatelů uvedené trestné činnosti. Je zaměřena především na osobnost pachatele a na to, co mohlo ovlivnit jeho jednání. V teoretické části bakalářské práce byly vymezeny pojmy násilné kriminality, a základní pojmy, které souvisí s agresí a agresivitou. Téma agrese a agresivity je však velice rozsáhlé a v odborné literatuře již celkem podrobně popsané. Každý člověk má v sobě alespoň nepatrné stopy agresivního jednání, které se projevuje různými způsoby. Rovněž jsme se v teoretické části věnovali trestnému činu vraždy, který je nejzávažnějším trestným činem, uvedeným v trestním zákoně. Závažný je proto, neboť směřuje proti životu člověka. V teoretické části byla pozornost věnována rovněž trestnému činu vraždy jak z hlediska kriminologického, tak i z hlediska viktimoligického. Provedeným
průzkumem
formou
analýzy
statistických
údajů,
dostupných z policejních statistik, analýzou spisových materiálů jednotlivých případů vražd a řízeného rozhovoru s 26, resp. 24 pachateli, neboť dva pachatelé spáchali sebevraždu, byla snaha zjistit psychosociální aspekty u vražd spáchaných v partnerských vztazích na území hlavního města Prahy v letech 2001 – 2007. Průzkumný vzorek byl však malý na to, aby bylo možno zjištěné výsledky a informace použít na všechny pachatele takovýchto trestných činů, resp. na celou kriminální populaci v České republice. Průzkum k bakalářské práci pomohl rovněž k potvrzení stanovených předpokladů. Bakalářská práce ověřovala celkem 4 předpoklady: 1. Předpokladem je, že vražda je ve více jak 50 % spáchána z důvodu dlouhotrvajícího partnerského konfliktu. 2. Pokud vraždu spáchá žena, je předpoklad, že tato je ve více jak 70 % obětí domácího násilí.
71
3. Předpokladem je, že nejméně v 70 % spáchaných vražd mezi partnery je u pachatele přítomnost jednání v afektu. 4. Předpokladem je, že nejméně ve 40 % spáchaných vražd mezi partnery byl pachatel pod vlivem alkoholu. Provedeným průzkumem byly všechny předpoklady potvrzeny, ale průzkumný vzorek byl malý pro všeobecné závěry. V současné době je velká pozornost věnována problematice domácího násilí. Partnerské násilí představuje relativně širokou škálu chování, z nichž jen část – ta nejzávažnější – může být postihována trestním právem. Méně závažné případy fyzického násilí, různé formy omezování, kontroly, ovládání a vydírání partnera obvykle zůstávají skryté, a to nejen proto, že oběť při dlouhodobém týrání ztrácí schopnost adekvátní obrany, ale též proto, že chybějí nástroje a instituce k jejich identifikaci. K závažnosti těchto zdánlivě nenápadných forem násilí však poukazují analýzy případů partnerských vražd – homicidií. Z kriminologické literatury i ze soudně znalecké činnosti je známo, že většině partnerských vražd zcela typicky a často dlouhodobě předchází celá řada méně závažných agresí, omezování či vydírání. Včasná intervence zde může doslova zachraňovat lidské životy, neboť nejjednodušším vysvětlením, proč se celá čtvrtina vražd koná v rodinách, je prostě fakt, že rodinní příslušníci jsou nejčastěji po ruce. Lze si přát, aby vraždy nebyly páchány vůbec. Vražda zasáhne celé okolí a hlavně ta, jejíž obětí se stane někdo z našich blízkých. Prevence u násilných trestných činů je však vždy velmi obtížná. Efektivním způsobem zacházení s takovými pachateli partnerského násilí bude nejspíše program poskytovaný trestní justicí, tedy izolace (uvěznění). Vrahové jsou zkrátka stejně zralí jako jejich oběti; vrahové obvykle nejsou chorobní šílenci, nýbrž víceméně lidé jako my.
72
5 SEZNAM POUŽITÝCH ZDROJŮ
ČERMÁK, I.: Lidská agrese a její souvislosti, 1. vydání, Fakta, Žďár nad Sázavou, ISBN 80-902614-1-8 ČÍRTKOVÁ, L.: Forenzní psychologie, 1. vydání, Aleš Čeněk, Plzeň, 2004, ISBN 80-86473-86-4 ČÍRTKOVÁ, L.: Kriminální psychologie, 1. vydání, Eurounion, Praha, 1998, ISBN 80-85858-70-3 ČÍRTKOVÁ, L., VITOUŠOVÁ, P., KOL.: Pomoc obětem (a svědkům) trestných činů, Příručka pro pomáhající profese, 1. vydání, Praha, Grada Publishing, 2007, ISBN 978-80-247-2014-2 DUFFACK, J., J.: Člověk za hranicemi svých sil, 1. vydání, Praha, Naše vojsko, 2007, ISBN 978-80-206-0006-6 GILLERNOVÁ, I., BOUKALOVÁ, H., KOL.: Vybrané kapitoly z kriminalistické psychologie, 1. vydání, Karolinum, Praha, 2006, ISBN 80-246-1293-3 HARTL, P., HARTLOVÁ, H.: Psychologický slovník, 1. vydání, Portál, Praha, 2000, ISBN 80-7178-303X HERETIK, A.: Extrémna agresiaI, Forenzná psychológia vraždy, 1. vydání, Nové Zámky, Psychoprof, 1999, ISBN 80-968083-3-8 HERETIK, A.: Základy forenznej psychológie, 1. vydání, Bratislava, SPN, 1994, ISBN 80-08-01870-4 CHMELÍK, J., KOL.: Rukověť kriminalistiky, Plzeň, Aleš Čeněk, 2005, ISBN 80-86898-36-9 KUCHTA, J., VÁLKOVÁ, H., KOL.: Základy kriminologie a trestní politiky, Praha, C. H. Beck, 2005, ISBN 80-7179-813-4 KUCHTA, J., KOL.: Kriminologie I. část, 1. vydání, Brno, MU, 1993, ISBN 80-210-0616-1
73
KUCHTA, J., KOL.: Kriminologie II. část, 1. vydání, Brno, MU, 1993, ISBN 80-210-0681-1 LORENZ,
K.:
Takzvané
zlo,
2.
vydání,
Praha,
Academia,
2003,
ISBN 80-200-1098-X MUSIL, J., KONRÁD, Z., SUCHÁNEK, J.: Kriminalistika, 2. vydání, Praha, C. H. Beck, 2004, ISBN 80-7179-878-9 NETÍK, K., NETÍKOVÁ, D., HÁJEK, S.: Psychologie v právu, Úvod do forenzní psychologie, 1. vydání, Praha, C. H. Beck, 1997, ISBN 80-7179-177-6 PONĚŠICKÝ, J., Agrese, násilí a psychologie moci, 1. vydání, Praha, Triton, 2004, ISBN 80-7254-593-0 RUBIN,
T.,
H.:
Kniha
hněvu,
1.
vydání,
Praha,
Metramedia,
2000,
ISBN 80-238-5877-7 ŘEZÁČ, J.: Sociální psychologie, 1. vydání, Brno, Paido, 1998, ISBN 80-85931-48-6 SPURNÝ,
J.:
Psychologie
násilí,
1.
vydání,
Praha,
Eurounion,
1996,
ISBN 80-5858-30-4 STACH, J.: Metodika vyšetřování vražd, 1. vydání, Praha, Policejní akademie, 2005, ISBN 80-7251-194-7 ŠÁMAL, P., PÚRY, F., RIZMAN, S.: Trestní zákon – komentář, 6. vydání, Praha, C. H. Beck, 2007, ISBN 80-7198-96-7 VONDRÁČEK, V.: Afekt vzteku, Časopis lékařů českých, příloha k číslu 50/1949, Praha, Zdravotnické nakladatelství, 1949 ZÁHORSKÁ, J.: Psychologická intervence při vyšetřování trestných činů, 1. vydání, Praha, Portál, 2007, ISBN 978-80-7367-236-2 ZAPLETAL, J.: Kriminologie, 3. vydání, Praha, Policejní akademie ČR, 1999, ISBN 80-85858-70-3
74
Jiné zdroje [on line 1. 11. 2008] Policejní statistiky
75
6 Seznam příloh Příloha č. 1 – Vyhodnocovací záznamový arch
76
Přílohy Příloha č. 1 – Vyhodnocovací záznamový arch