TECHNICKÁ UNIVERZITA V LIBERCI Fakulta pedagogická
DIPLOMOVÁ PRÁCE
06–FP–KHI– 174
Aleš ZÁPOTOCKÝ
Technická univerzita v Liberci FAKULTA PEDAGOGICKÁ historie
Katedra:
Studijní program: Učitelství pro 2. stupeň ZŠ český jazyk a literatura - dějepis
Kombinace:
POČÁTKY EVROPSKÉ INTEGRACE (1945-1955)
THE BEGINNING OF EUROPEAN INTEGRATION (1945-1955)
DER ANFANG DER EUROPÄISCHEN INTEGRATION (1945-1955) Diplomová práce: 06–FP–KHI– 174 Autor:
Podpis:
Aleš ZÁPOTOCKÝ Adresa: Táboritská 454 280 02 Kolín Vedoucí práce: Doc. PhDr. Martin Kovář, Ph.D. Počet stran
slov
obrázků
tabulek
pramenů
příloh
130
29387
11
0
108
17
V Liberci dne: 13. 5. 2008
Prohlášení
Byl jsem seznámen s tím, ţe na mou diplomovou práci se plně vztahuje zákon č. 121/2000 Sb. o právu autorském, zejména § 60 – školní dílo. Beru na vědomí, ţe Technická univerzita v Liberci (TUL) nezasahuje do mých autorských práv uţitím mé diplomové práce pro vnitřní potřebu TUL. Uţiji-li diplomovou práci nebo poskytnu-li licenci k jejímu vyuţití, jsem si vědom povinnosti informovat o této skutečnosti TUL; v tomto případě má TUL právo ode mne poţadovat úhradu nákladů, které vynaloţila na vytvoření díla, aţ do jejich skutečné výše. Diplomovou práci jsem vypracoval samostatně s pouţitím uvedené literatury a na základě konzultací s vedoucím diplomové práce a konzultantem.
V Liberci dne: 13. 05. 2008
Aleš Zápotocký
Děkuji
docentu Martinu Kovářovi za vedení diplomové práce, trpělivost a podnětné rady, na jejichž základě tato práce vznikla; všem, kteří mi s prací jakkoli pomáhali; v neposlední řadě mé rodině za jejich usilovnou podporu během mého studia.
V Kolíně dne 13. května 2008
Aleš Zápotocký
ANOTACE Počátky evropského sjednocování Diplomová práce se zabývá počátky evropského politicko-vojenského sjednocování v letech 1945-1955. Mapuje vznik, vývoj a činnost evropských vojenských organizací, jejich součinnost a provázanost se zahraniční politikou Spojených států amerických. Práce je analýzou vzniku a vývoje společných vojenských struktur v závislosti na specifikách jednotlivých evropských zemí, zejména jejich politických aspektů. Nedílnou součástí jsou i kapitoly politického vývoje evropského kontinentu a reakce na světové dění. V závěru práce je i srovnání s vývojem vojensko-politického sjednocování zemí sovětského bloku.
The beginning of European integration The diploma thesis deals with the beginning of European integration process in the fields of political and military area. It maps the beginning, important trends and activities of European military organisations. However, the important point is the cooperation with the US government. Collective military treaties and organisations are analysed with necessary national specifics of European countries. So far, the integral part of the diploma thesis is political development of the European continent considering international political tendency. Finally, the military and political integration of the bloc of the communistic states is considered as well. Der Anfang der europäischen Integration Diese Diplomarbeit beschäftigt sich mit dem Anfang der europäischen Integration in den Jahren 1945 – 1955. Sie bewertet die Gründung, die Entwicklung und Tätigkeiten der europäischen Militärorganisationen. Ein weiterer Teil der Analyse beinhaltet die Aspekte der Mitarbeit mit der US Regierung. Gemeinschaftliche Militärprojekte und Verträge werden mit allen nationalen Spezifika der europäischen Länder beschrieben. Die Diplomarbeit bewertet außerdem die wichtigen Welttendenzen im Bereich der Politik und der Wehrkunde. Sie bietet auch einen Überblick über der Militärunifikation im Rahmen der Staaten des Sowjetblocks, beziehungsweise des Warschauer Paktes.
KLÍČOVÁ SLOVA Evropská integrace Smlouva z Dunkerque Západní unie Bruselská smlouva Evropské obranné společenství NATO Západoevropská unie Varšavská smlouva
KEY WORDS
European integration Treaty of Dunkirk Western Union Treaty of Brussels European Defence Community NATO Western European Union Warsaw Pact
SCHLÜSSELWÖRTER europäische Integration Abkommen von Dünkirchen Westunion Brüsseler Pakt Europäische Verteidigungsgemeinschaft NATO Westeuropäische Union Warschauer Pakt
SEZNAM ZKRATEK BENELUX
Belgie, Nizozemsko, Lucembursko
EHS
Evropské hospodářské společenství (angl. EEC)
EPS
Evropské politické společenství (angl. EPC)
EOS
Evropské obranné společenství (angl. EDC, něm. EVG)
ERB
Evropská rada bdělosti
ESUO
Evropské společenství uhlí a oceli (angl. ECSC)
EU
Evropská unie
GATT
Všeobecná dohoda o clech a obchodu
MRP
francouzští lidoví republikáni (franc. Mouvement Républicain Populaire)
NATO
Organizace
Severoatlantické
smlouvy
(angl.
North
Atlantic
Treaty
Organization) NDR
Německá demokratická republika (něm. DDR)
OECD
Organizace pro hospodářskou spolupráci a rozvoj (angl. Organization for Economic Co-operation and Development)
OEEC
Organizace pro evropskou hospodářskou spolupráci (angl. Organization for European Economic Co-operation)
OSN
Organizace spojených národů (angl. UNO)
RPF
gaullisté (franc. Rassemblement du Peuple Français)
RVHP
Rada vzájemné hospodářské pomoci (angl. COMECON)
SFIO
francouzští socialisté (franc. Section Française de l’Internationale Ouvriѐre)
SN
Společnost národů (angl. LN)
SNIP
francouzské Národní centrum nezávislých a rolníků (franc. Centre National des Indépendants et Paysans)
SRN
Spolková republika Německo (něm. BRD)
SSSR
Svaz sovětských socialistických republik (angl. USSR)
USA
Spojené státy americké
WUDO
Obranná
organizace
Západní
Oraganisation) ZEU
Západoevropská unie (angl. WEU)
ZU
Západní unie (angl. WU)
unie
(angl.
Western
Union
Defence
OBSAH Úvod
3
1. Evropa jako slovo, prostor a idea
5
2. První kroky k evropské integraci
9
2.1 Evropa po válce
9
2.2 Rada Evropy
12
2.3 Evropské společenství uhlí a oceli
14
3. Na cestě ke společné obraně
16
3.1 Cesta spolupráce Západu se Sovětským svazem
16
3.2 Přechod armád do mírového stavu
21
3.3 Problematika americké zahraniční politiky
24
3.4 Od Bruselského paktu k Paříţským dohodám
26
3.5 Vznik NATO
31
3.6 Washingtonská smlouva
34
3.7 Otázka německého znovuvyzbrojení
36
4. Evropské obranné společenství
41
4.1 Plevenův plán
41
4.2 Projekt Evropského obranného společenství
43
4.3 Evropské politické společenství
49
4.4 Ratifikace Evropského obranného společenství
51
4.5 Mezinárodní vývoj v pozadí ratifikace EOS
52
4.6 Francouzské veřejné mínění v roce 1953 a na počátku roku 1954
53
4.7 Francouzská politická scéna v roce 1953 a na počátku roku 1954
56
4.8 Francie hledá záruky své bezpečnosti
58
4.9 Francouzské NE Evropskému obrannému společenství
60
5. Cesta z krize
63
5.1 Západoevropská unie
63
5.2 Význam Západoevropské unie
66
6. Sársko
68
7. Proces sjednocování v zemích „Tábora míru―
71
7.1 SSSR diktuje podmínky
71
7.2 Varšavská smlouva
72
8. Závěr
74 -1-
Pouţitá literatura a prameny
82
Přílohy
i
Textové přílohy
ii
Obrazové přílohy
xxviii
-2-
Úvod „Whatever the weather, we must move together“1 Ve své diplomové práci se chci zaměřit na počátky evropského integračního procesu. Mým hlavním tématem nebude hospodářská stránka sjednocování, ale vojenská, respektive vojensko-politická část. Hospodářské unifikační kroky samozřejmě neopomenu zmínit, protoţe by v rámci celého kontextu mé diplomové práce bylo nevhodné toto vynechat. Důleţité je i časové ohraničení celé práce. V první kapitole bych rád zhodnotil a zrekapituloval vývoj evropské myšlenky, evropské sounáleţitosti a chápání pojmu Evropa a Evropanství napříč časovou osou. Toto ohlédnutí do historie sjednocující se Evropy, ačkoli není stěţejní částí práce, je důleţité pro správné pochopení následného vývoje. Zjistíme, ţe význam slova Evropa se během rozvoje celého kontinentu měnil v závislosti na politické situaci a ţe pojem Evropa byl mnohokrát vysvětlován zcela odlišně, a to v návaznosti na nejrůznější ideologie. Hlavní pozornost chci věnovat poválečnému vývoji kontinentu. Rok 1945 pro mě bude znamenat pomyslný začátek realizace evropské myšlenky, tedy jakýsi přechod od idejí, nápadů a návrhů k činům, které pokud bych pouţil slova Roberta Schumana, svými důsledky byly nedozírné. Politický vývoj po druhé světové válce rozdělil Evropu na dva póly. První byl demokratický, který hledal cestu k prosperitě a míru, ten druhý v čele se Sovětským svazem byl totalitní, vedený všemocnými komunistickými stranami, které nepřipustily ve svých zemích ţádnou diskuzi. Politika tohoto zločineckého systému sledovala jediný cíl, a to upevnění a snad i rozšíření komunistického panství nejen nad Evropou, ale dokonce nad celým světem. Poválečné a také velmi křehké evropské demokracie hledaly cestu, jak zabránit této křivé ideologii narušit jejich vývoj, respektující lidská práva a svobody, a jak zabránit případné vojenské agresi. Budu proto sledovat komplikované linie vyjednávání a schůzek představitelů demokratických států, které vedly aţ k samotné realizaci řady širších obranných paktů, aliancí či jen bilaterálních smluv o případné společné obraně. Nepostradatelné budou při mé analýze i reakce Spojených států amerických na první samostatné evropské krůčky na poli integrace a celkový vývoj zahraniční politiky USA v návaznosti na evropské události. Spojené státy, jako garant poválečného demokratického vývoje, totiţ nejen ovlivňovaly evropskou integraci, ale zároveň byly touto integrací samy ovlivňovány. Za konec této první
1
Heslo Marshallova plánu, který nastartoval hospodářskou rekonstrukci evropského kontinentu
-3-
reálné fáze evropské integrace povaţuji rok 1955, milník, kdy Spolková republika Německo získala zpět svou čest, a rok, který ukončil bouřlivý vývoj západoevropských zemí na cestě k unifikaci obrany. V poslední části bych rád přehledně nastínil základy integračního vývoje v zemích sovětského bloku. Podle prvního dojmu bychom mohli dojít k závěru, ţe se západoevropský sjednocovací proces zrcadlil ve východní části kontinentu. I ve svém základním popisu situace v zemích za ţeleznou oponou se budu snaţit výstiţně podtrhnout odlišnosti totalitního sjednocování pod taktovkou Stalina. Ve své diplomové práci jsem vycházel z literatury české, ale zejména anglické a německé provenience. Dvousvazková publikace Martina Kováře a Václava Horčičky Dějiny evropské integrace podává základní přehled evropského sjednocovacího procesu. Kniha Pierra Gerbeta Budování Evropy velmi podrobně mapuje výstavbu sjednocené Evropy s ohledem na francouzskou politiku. Tato práce mi poskytla mnohé důleţité informace o francouzské zahraničně politické scéně. Počátkům severoatlantické spolupráce se věnuje kniha Jiřího Fidlera a Petra Mareše Dějiny NATO. Výjimečná je kniha Wilfrieda Lotha a Roberta Pichta De Gaulle, Deutschland und Europa. Zde jsem nalezl de Gaullovy postoje k otázkám německého poválečného vývoje, vyřešení územní otázky, jeho osobní sympatie či antipatie ke Konradu Adenaurovi a také obavy z německého znovuvyzbrojení. Velkým přínosem pro mě byla i práce Johna Gillinghama Coal, Steel and the Rebirth of Europe, 1945-1955. Tato výborná práce se věnuje evropské poválečné situaci a počátkům evropského integračního procesu. Ačkoliv je zaměřena spíše na ekonomické aspekty spolupráce, rozhodně nevynechává i politicko-vojenské důvody. Další významnou knihou, která ovlivnila mou práci je The Origins and Development of the European Union 1945-1995, A history of European Integration od Myrtle Dedmana. Výše zmíněná literatura tvořila jádro mého studia dané problematiky. Další literatura, která byla nutná k pochopení evropského integračního procesu, je uvedena v přehledu pouţité literatury a pramenů.
-4-
1. Evropa jako slovo, prostor a idea Evropa, tak jak ji chápeme a geograficky definujeme, je velmi mladá. Tak jako dnes, tak i v minulosti byl evropský kontinent označován a určován na základě kulturního, politického, hospodářského či vojenského odkazu. Ve starověku Řekové a Římané nazývali většinu území dnešní moderní Evropy „barbarským světem―. Dnešní kritéria „vyspělých západních států― naplňovala oblast Středozemního moře. Nárazníkové pásmo mezi těmito dvěma světy tvořil prostor střední Evropy, respektive řeky Dunaj a Rýn. K určitému propojení těchto v základu nesourodých celků došlo v roce 476, kdy Germán Odoaker sesadil císaře Romula Augusta. Západořímská říše neunesla tlak barbarských nájezdů a zhroutila se. Na jejím místě vznikla řada barbarských království. Dalším důleţitým aspektem vývoje byl rozpor západních a východních oblastí Středozemního moře. Státoprávní kontinuitu s římskou říší se podařilo udrţet pouze Východořímské říši. Na konci 4. století se římské impérium rozdělilo. Výsledkem tohoto vývoje byl vznik křesťanské západní Evropy. Ta se značně lišila od Byzantské říše a od muslimského světa. Hranice Evropy se na východě zastavily opět ve střední Evropě, respektive na Labi. Je zajímavé, ţe společná hranice Evropské šestky odpovídala říši Karla Velikého. Mocenské boje dědiců a pravidlo dělení majetku po smrti vladaře vyústily v rozpad říše. Rok 843 je důleţitým mezníkem historie Evropy, stal se rokem, který dal vzniknout budoucí Francii a Německu. Lotrinsko, leţící mezi nimi, se díky své poloze stalo na dlouhá staletí předmětem bojů a soupeření těchto dvou celků. Přes další bouřlivý a válkami propojený vývoj zde zůstaly důleţité homogenní prvky. Respublica Christiana, pomyslná jednota křesťanskofeuduální,2 byla střechou křesťanské Evropy. Vázala v sobě společenství víry, umoţnila vznik tisíců klášterů a nejrozmanitějších řádů, věřící měli stejné potřeby poutí do významných míst, nezáleţelo na národnosti. Víra byla úzce spojena se vzdělaností. Dnešní volný pohyb osob v rámci Schengenu velmi připomíná volný pohyb studentů a přednášejících mezi univerzitami. Respublica Christiana3 vystupovala navenek jednotně. Prezentovala svou jednotu prostřednictvím společných akcí – křiţáckých výprav. Křiţácké akce v Pobaltí, válečné výpravy k osvobození Palestiny či znovuzískání Španělska a Portugalska se zdály z neevropského pohledu jako jednoznačný akt
2
Národní muzeum v Praze, Muzejní a vlastivědná práce, Praha 1963, s. 67. Srv. Figgis, J. N.: Respublica Christiana, s. 63-88. In: Royal Historical Society (Great Britain) (ed.): Transactions of the Royal Historical Society, 1911, roč. 5. 3
-5-
jednoty evropských národů. Přesto je ale nutné zdůraznit, ţe například hospodářská jednota kontinentu neexistovala. Konec středověku4 znamenal pro Evropu vznik dominantních států s centralistickým monarchistickým zřízením. Feudální rozdrobenost postupně nahradily velké monarchie, které mezi sebou soupeřily. Vytvoření státu, který by se geograficky shodoval s kontinentem, nebylo moţné. Jedním z důvodů byla špatná komunikace mezi rozsáhlými celky – velké státy se jevily jako příliš rozlehlé. Přesto se zde objevil jednotící fenomén, podobně jako středověká Respublica Christiana, a to humanismus a osvícenství. Pozici latiny jako kulturního
jazyka
vystřídala
francouzština.
Největší
myslitelé
se
vyznačovali
kosmopolitickým chápáním světa. Spíše neţ za občany Evropy se prohlašovali především za občany Humanity5. Neexistenci jakéhokoli typu evropanství dokazují i koloniální aktivity. Španělé, Portugalci, Holanďané, Angličané či Francouzi nově zabraná zámořská území pojmenovávali po svých domovinách. Najdeme tak Novou Francii, Nové Španělsko či Novou Anglii. Marně bychom ale pátrali po Nové Evropě. Dalším důleţitým zlomem ve vývoji kontinentu znamenal vstup Ruska do Evropy. Svou transformací a modernizací se stalo jednou z evropských velmocí, respektive díky své poloze dokonce transkontinentální. A hned se zapojilo do evropského systému „naprosté rovnováhy mocností―, jak se píše v Utrechtské smlouvě z roku 1713. Velké monarchie – Anglie, Francie, Rakousko, Rusko a Prusko – si tak zajistily svou existenci, ne však mír. Ve stejné době se začala objevovat myšlenka reformy v ekonomické oblasti, která by vedla k všeobecnému blahu. Skotský ekonom a filozof Adam Smith byl zastáncem redukce celních omezení. Francouzská revoluce naprosto rozvrátila staré principy rovnováhy a nakazila kontinent myšlenkami a ideály o lidských právech a práva národů na sebeurčení. Brzy obklopil Francii věnec sesterských republik a zbytek evropské rovnováhy se rozplynul. S příchodem Napoleona se mapa Evropy značně zjednodušila. Německé státy spojil v Rýnské konfederaci, Prusku a Rakousku vnutil poniţující spojenectví. V roce 1814 se evropští monarchové pod taktovkou Metternicha shodli na obnovení Evropy. 26. září 1815 uzavřely Rusko, Prusko a Rakousko tzv. Svatou alianci, která byla zaloţena na solidaritě vládců a která měla respektovat křesťanskou myšlenku jednoty. Nešlo o 4
Středověkou identitou a národním chápáním se zabývali ve své prácí mimojiné i Le Goff či Gurevič. Pro srovnání je moţné získat další informace v Le Goff, J.: Kultura středověké Evropy. Praha 1991. Gurevič, A.J.: Kategorie středověké kultury. Praha 1978. 5 Gerbet, P.: Budování Evropy, Praha 2004, s. 12.
-6-
nic jiného, neţ o pokus bránit Evropu starého řádu. Rok 1948 přinesl bouři národněosvobozeneckých hnutí. Snílci a romantikové očekávali zrod nové Evropy, která měla povstat z popela starého řádu. Národy by si uvědomily sebe sama a společně by vytvořily jednotnou Evropu. Viktor Hugo vyzýval k zaloţení Spojených států Evropy, které by v bratrském spojení spolupracovaly se Spojenými státy americkými. Karel Marx zase viděl v národech hrozbu. Tato zbytečnost by byla jednoduše nahrazena proletariátem, který by na své podobnosti ve všech státech zaloţil princip jednoty. Ne národy, ale třída se měla stát onou formující silou. S myšlenkou nekrvavého sjednocení Evropy otřásli oběti německé a italské unifikace. Války, které sjednocení provádělo, rozeštvaly sousedské vztahy mezi národy. Do 20. století vstoupila Evropa značně rozpolcená. Ač na první pohled svým dominantním monarchistickým zřízením, vţdyť republiky byly jen dvě – Francie a Švýcarsko, mohla vyvolávat dojem jednoty. Kaţdý stát a kaţdá země měly ale svá trápení. Národy byly rozhádány, myšlenka jednoty se zdála jako nereálná. Utlačované národy volaly po emancipaci a transformaci celých státních bloků. Rok 1914 přinesl Evropě pohromu válečnou, rok 1918 pohromu národní6. Není nic špatného na myšlence sebeurčení národů. Mírové smlouvy, parcelace území a reparační nároky srazily ideu evropské jednoty na kolena a politicky ji ještě více rozdělily. Ekonomická izolace se naplno projevila během hospodářské krize po roce 1929. Hlad a chudoba přece jen Evropu sjednotila. Poníţenému a zuboţenému Německu podal lék Adolf Hitler. Naordinoval občanům smrtelné dávky nacionalismu. Národ, který v Evropě zářil svou kulturou, upadl do halucinací své vlastní výjimečnosti a nadřazenosti7. Důkazy byly přesvědčivé. V Evropě byl konečně pořádek. Nebyly to ale ani uvědomělé národy, osvícení politici a ani proletariát, kdo nově uspořádal Evropu. Oním hráčem na evropské šachovnici byl nacionalistický strašák, který odsouval národy a reorganizoval kontinent. Výsledkem tedy neměla být Evropa národů, ale Evropa národa – Evropa německá. Obrovský prostor střední a východní Evropy, kde vedle sebe ţily desítky národů, měl být nekompromisně vyčištěn. Německo zde chtělo nalézt svůj Lebensraum. Zrůdnost tohoto počínání zná dnes kaţdý. Etnická očista připravila o ţivot miliony nevinných lidí. To byl ale jen začátek. Konečný výsledek měl přinést Generální plán Východ. Řešil otázku evakuace a eliminace neţádoucích obyvatel východních území a 6
Problematika nacionalismu nebyla jen výsadou první poloviny 20. století. Vývoj nacionalismu neustal po poráţce nacismu a fašismu, dále se vyvíjel – někdy latentně, jindy zase plně barvitě. Srv. Dančák, B. a Fiala, P.: Nacionalistické politické strany v Evropě, Brno 1999. E. Gellner, Národy a nacionalismus. Praha 1993. 7 Zajímavé ve srovnání s Gellnerovou teorií „Šípkové Růţenky― E. Gellner, Národy a nacionalismus. Praha 1993, s. 59. Neméně zajímavá je pak studie Dušana Třeštíka k otázce českého národa, která by se dala aplikovat na všechny národy Třeštík, D.: Vymýšlení českého národa. In: Dějiny a současnost, 2000, roč. 22, č. 2, s. 41-43.
-7-
připravoval kroky k poněmčení těch, kteří rasově odpovídali árijskému ideálu. „V otázce Východu se napřed musí přesně přezkoumat obyvatelstvo, tak, aby se nepoznalo, že jde o rasové zkoušení. Aby mezi obyvatelstvem nevznikl nepokoj, bude třeba předstírat hygienický průzkum apod.8,“ píše v zápise o poradě o východních národech ze 7. února 1942 Dr. Erhard Wetzel. Do detailů byla naplánována likvidace polského národa. Za kaţdé jméno v soupisech obyvatel se měla přiřadit zkratka, která by označovala budoucí osud člověka. Dvě písmenka KL9 znamenala ortel smrti, transport do tábora Birkenau, AA10 zase otrockou práci v Říši a WE11 byla naděje na přeţití, protoţe daný člověk odpovídal nacistickým rasovým standardům, proto mohl být poněmčen12. Podobný osud jako 22,5 milionů Poláků měl potkat i 7 milionů Čechů, 0,9 milionů Estonců, 1,5 milionů Lotyšů, 1,7 milionů Litevců, 5 milionů Bělorusů a 30 milionů Ukrajinců. Kdyţ Němci procitli z fašistického opojení, bylo jiţ pozdě. Neexistovala ţádná vnitřní síla, která by zvrátila osud topícího se Německa. Za cenu obrovských ztrát se podařilo Spojencům a Rudé armádě osvobodit Evropu. V roce 1945 téměř kaţdý hleděl do budoucnosti optimisticky. Málokdo tušil nebo si nechtěl připustit, ţe kontinent a sousedé budou na dlouhých čtyřicet let rozděleni na demokratické a pod totalitní hrůzovládou trpící státy. Jsme v roce 1945. Evropské národy očekávají vyřešení situace tak, aby kontinent jiţ nikdy nepotkala válka. Myšlenka sjednocení se zdá být tím správným řešením. Ale jak s ním začít? Na jednu stranu se politici předhánějí v proevropských projevech, na druhou stranu se obávají učinit první krok.
8
Kraus, O. a Kulka, E.: Noc a mlha, Praha 1966, s. 490. Lager Birkenau 10 Arbeitseinsatz Altreich 11 Wiedereindeutschungsfähig 12 Madajczyk, C.(ed.): Vom Generalplan Ost zum Generalsiedlungsplan, München 1994, s. 494. 9
-8-
2. První kroky k Evropské integraci 2.1 Evropa po válce Evropa zničená a vyčerpaná boji ve druhé světové válce leţela v troskách. Hospodářství rozvrácené válečnou mašinérií nebylo schopno plynule přejít na mírovou výrobu – továrny byly srovnány se zemí, zemědělské statky vypálené, byl zoufalý nedostatek strojů a pohonných hmot. Bezpečnost nad Evropou převzaly Spojené státy americké a Sovětský svaz. Evropané, kteří si uvědomovali rozsah této tragédie, nyní chápali důvody pro zahájení nadnárodní spolupráce a věřili, ţe myšlenka jakékoli formy unie urychlí obnovu, zajistí mír a prosperitu kontinentu13. Strach z dalších válečných konfliktů byl tedy jedním ze základních kamenů výstavby nové Evropy. Přestoţe leţelo Německo v troskách, panovaly obavy z moţných budoucích válek. Lidé, zejména ze států sousedících s poraţenou Říší, stále chápali Německo jako hrozbu. Sovětské nebezpečí bylo pochopeno později. Bezprostředně po válce se demokratické státy domnívaly, ţe dosavadní spojenectví se Stalinem, následná společná obnova Evropy a hospodářská pomoc Spojených států povede k demokratizaci sovětského reţimu. Jedním z politiků, kteří si nebezpečí z komunismu uvědomovali, byl Winston Churchill. Po britských červnových volbách v roce 1945, kdy jeho strana prohrála, se stal vůdcem konzervativní opozice. Zároveň vyzýval k evropské jednotě a upozorňoval na sovětskou hrozbu. Ve známém Fultonském projevu varoval před depolarizací Evropy, před nesvobodou a před hrozbou další války. Ve své řeči definoval nebezpečí míru jako dva mocné bandity – válku a tyranii14. Zároveň vyjádřil úctu k obyvatelům SSSR a ke svému příteli z dob války maršálu Stalinovi15. Řekl, ţe také chápe snahy SSSR zabezpečit si své západní hranice proti moţné budoucí agresi ze strany Německa16. Přesto velmi kriticky odsoudil sovětskou politiku ve státech pod jeho vlivem. Od Štětína na Baltu až po Terst na Jadranu byla napříč celým kontinentem spuštěna železná opona. Za touto linií leží všechna hlavní města starých států střední a východní Evropy. Varšava, Berlín, Praha, Vídeň, Budapešť, Bělehrad, Bukurešť a Sofie, všechna tato proslulá města i s obyvatelstvem jejich zemí se ocitla v oblasti, 13
Myšlenka evropské integrace je úzce svázána s národní identitou, evropskou identitou a s pojmem Evropanství. Viz například díla Bombík, S.: Bliţšie k Európe : Štúdie a články, Bratislava 1995. Karlsson, Ingmar: Európa a národy - európský národ alebo Európa národov? Bratislava 1998. Gastelaars, M. a Ruijte, de A.: A united Europe: the quest for a multifaceted indentity, Maastricht 1998. 14 Fultonský projev; k dispozici v originální verzi např.: Winston Churchill, The Sinews of Peace. In: Kishlansky, M. A. (ed.): Sources of World History, New York 1995, s. 298-302; v české jazykové mutaci např.: Winston S. Churchill, Druhá světová válka,VI., Praha 1995, s. 645-655. Zde k dispozici v příloze. 15 Tamtéţ 16 Tamtéţ
-9-
kterou musím nazvat sovětskou sférou a všechna jsou vystavena nejen té či oné formě sovětského vlivu, ale i vysoké a v mnoha případech rostoucí míře ovládání z Moskvy.17 Odsoudil například polský zábor německých území a bezhlavé vyhánění Němců z tohoto prostoru. Kriticky zhodnotil státní reţimy ve střední a východní Evropě, protoţe v ţádném státě kromě Československa nebyla skutečná demokracie, všude byla vţdy nějaká forma autoritativního reţimu. Další obavy vyplývaly ze situací v Itálii, kde se o slovo velmi razantně hlásili komunisté. Nastínil budoucí vývoj Německa, které bude rozdělené na komunistické a západní demokratické. Tohle rozhodně nebude osvobozená Evropa, za kterou jsme bojovali. A také to nebude Evropa uspořádaná tak, aby v ní mohl nastat mír…18 Velkého ohlasu dosáhl jeho curyšský projev na tamní univerzitě 19. září 1946. Svou řečí ke studentům a mládeţi Evropy překvapil a šokoval mnohé politiky, ale i veřejné mínění. Obhajoval a trval na usmíření Francie a Německa a navrhoval zřízení „Spojených států evropských― (Velká Británie by nebyla součástí). Představil svou vizi budoucí federace nekomunistických západních národů. Definoval její vznik jako moţnou třetí cestu, která by našla stabilní místo mezi USA a SSSR. Také obhajoval vznik Rady Evropy. Volba německy mluvícího Curychu k tomuto zásadnímu projevu nebyla náhodná. Švýcarsko, které bylo v meziválečné historii Evropy známé jako ostrov svobody a demokracie uprostřed nacionalismem rozbouřeného kontinentu, jako cíl exulantů nejrůznějších národů a etnik a jako místo, kde spolu ţijí národy v míru, respektu a pochopení. Churchill tak chtěl zdůraznit švýcarský model konfederace, kde spolu ţijí pohromadě čtyři původní etnika, a to francouzské, německé, italské a románské. Ve velice emotivním projevu hovořil o obrovské tragédii, která potkala Evropu. Zdůraznil kulturní tradice, které ovlivnily mnohé světové národy. If Europe were once united in the sharing of its common inheritance there would be no limit to the happiness, the prosperity, and the glory which its 300,000,000 or 400,000,000 people would enjoy.19 Současně viděl poválečný stav jako období temnoty a čekání na příchod nové formy tyranie a útlaku. Uznal, ţe některé menší státy obnovily své předválečné hodnoty a jsou na cestě konsolidace poměrů, přesto poukazoval na oblasti, kde se chvějící lidé skrývají ve svých městech, hladoví a s velkými obavami hledí do budoucnosti20. Proto bylo podle něj velmi důleţité neopustit myšlenku jednoty a spolupráce tak, jako se tomu stalo ve Společnosti 17
Fultonský projev Tamtéţ 19 Curyšský projev; k dispozici v originální verzi např.: http://www.coe.int/T/E/Com/About_Coe/DiscoursChurchill.asp (13. 4. 2008). Zde k dispozici v příloze. 20 Tamtéţ 18
- 10 -
národů21. Základem výstavby nové a spojené Evropy bylo usmíření Francie a Německa. I am now going to say something that will astonish you. The first step in the recreation of the European family must be a partnership between France and Germany. In this way only can France recover the moral and cultural leadership of Europe. There can be no revival of Europe without a spiritually great France and a spiritually great Germany. The structure of the United States of Europe will be such as to make the material strength of a single State less important. Small nations will count as much as large ones and gain their honour by a contribution to the common cause. The ancient states and principalities of Germany, freely joined for mutual convenience in a federal system, might take their individual places among the United States of Europe.22 Varoval, ţe času k realizaci těchto plánů není mnoho. Děla sice ukončila palbu, boje se zastavily. Podle Churchilla šlo ale o čas krátkého oddechu. Velké riziko viděl v době, kdy se atomová bomba dostane do rukou států, které se nebudou rozpakovat ji pouţít k agresivní válce. I přes toto významné varování nepojmenovává hrozbu přímo jako Sovětský svaz. V závěru své řeči ale vyjádřil naději v novou Evropu, kterou společně vybuduje Velká Británie s Britským společenstvím národů, Amerika a i Sovětský svaz. In all this urgent work France and Germany must take the lead together. Great Britain, the British Commonwealth of Nations, mighty America, and, I trust. Soviet Russia- - for then, indeed, all would be well must be the friends and sponsors of the new Europe and must champion its right to live.23 Svoje představy o budoucnosti kontinentu ukončil slovy Let Europe arise24. Winstona Churchilla proto můţeme chápat jako muţe, který zahájil všeobecnou diskuzi o moţnosti sjednocení Evropy. Byl prvním, kdo po druhé světové válce takto významně začal s ovlivňováním veřejného mínění ve prospěch evropské jednoty. V této agitaci a osvětě o výhodách jednoty pokračovala nejrůznější hnutí či organizace, které se z toho důvodu zformovaly či vznikly. Tato hnutí představovala nejrůznější politické či ekonomické tendence. V zásadě ale pracovala se dvěma základními koncepcemi evropské jednoty, respektive jejich formy. První byla programem Evropy zaloţené na federativních či konfederativních základech. Ta druhá zastávala názor, ţe nejlepším moţným řešením je pouze asociace, kdy si členské země zachovávají tradiční míru suverenity. Nejdále s uspořádáním Evropy chtěli zajít federalisté. Představovali si Evropu jako organizaci sdruţující nejrůznější státy v rámci jedné silné a pevné struktury. V čele by stála 21
Curyšský projev Tamtéţ 23 Tamtéţ 24 Tamtéţ 22
- 11 -
evropská vláda, která by disponovala skutečnými pravomocemi. Zajímavá jistě byla Evropská unie federalistů25, kde se sešly levicové síly Beneluxu, Británie, Francie a Itálie. Ideovým základem byl tzv. Hertensteinský program, který chápal Evropu jako decentralizovaný svazek národů a regionů. Evropa se měla stát „třetí sílou― na poli mezinárodní politiky. The federalism movement likewise attracted pacifists, and internationalists, with deep ethical roots either in Christianity or Humanism.26 Mezi další významnější hnutí bychom mohli počítat Hnutí pro Socialistické spojené státy evropské. Spíše konfederálním neţ federálním myšlenkám bylo nakloněno Hnutí sjednocené Evropy27 vedené Winstonem Churchillem. Jeho představou byla Evropa jako společenství národů, která by se pro svůj vznik inspirovala britským vzorem28. Za zmínku stojí i německý Europa-Bund. V roce 1948 vzniklo na kongresu v Haagu Evropské hnutí29, které se mělo stát platformou pro podporu integrace. Kaţdá země vnímala integrační procesy podle svých zájmů, proto bylo těţké nalézt při diskuzích vzájemnou shodu. Francouzi viděli v jednotné Evropě příleţitost potvrzení své země na vedoucí pozici na kontinentě, Italové očekávali stabilizaci své domácí situace, Němci zase rychlé zrovnoprávnění s ostatními zeměmi a navrácení válkou sebraného morálního kreditu a země Beneluxu předpokládaly zajištění bezpečnosti kontinentu a hospodářský rozvoj.
2.2 Rada Evropy Kongres v Haagu v roce 1948 vyvolal širokou diskuzi o potřebě ryze evropských struktur pro další hospodářský rozvoj. Vznik evropského orgánu, který by koordinoval činnost evropských států, poţadovaly i USA jako podmínku své vojenské a hospodářské pomoci. Iniciativu v tomto směru převzala francouzská vláda. 19. července 1948 vystoupil ministr zahraničí Francie Georges Bidault na jednání Poradního výboru Bruselské smlouvy s poţadavkem na vytvoření celní a hospodářské unie mezi zeměmi Pětky a navrhl ustanovit Evropské shromáţdění. Návrh se nelíbil Britům, Ernest Bevin se obával ztráty suverenity národních států ve prospěch evropských orgánů. Obavy byly postupně překonány a Británie svým diplomatickým nátlakem dosáhla ve svůj prospěch určitých korekcí v oblasti plánovaných pravomocí. Studijní komise dostala 23. listopadu 1948 od Koordinačního výboru 25
Union Européenne des Fédéralistes O’Neill, M.: The politics of European integration: a reader, London 1996, s.22. 27 United Europe Movement 28 Kovář, M. a Horčička, V.: Dějiny evropské integrace I, Praha 2005, s. 59. 29 European Movement 26
- 12 -
evropských hnutí memorandum, jeţ navrhovalo zřízení dvou orgánů – Poradního shromáţdění a Rady ministrů. 29. ledna 1949 pak bylo vydáno komuniké, které oznamovalo zřízení Rady Evropy. Rada Evropy se skládala ze dvou těles, z Výboru ministrů a z Poradního shromáţdění. Nakonec Pětka přizvala k jednání také zástupce Dánska, Irska, Itálie, Norska a Švédska. Těchto deset států pak 5. května 1949 podepsalo statut Rady Evropy30. Toto uskupení států potvrdilo, ţe vyznávají liberální demokracii a politickou pluralitu. Ještě v srpnu 1949 se k Radě Evropy připojilo Řecko a Turecko. V roce 1950 se členem stal Island a přizvána byla i Spolková republika Německo spolu se Sárskem. Bonn si přál začlenit sárskou delegaci do německé, proti tomu ale protestovala Francie 31. Situace byla vyřešena plným německým členstvím v roce 1951 a přidruţeným statutem Sárska32. Počet členů se nadále zvyšoval, v roce 1956 o Rakousko, v roce 1961 o Kypr, v roce 1963 o Švýcarsko a konečně v roce 1965 o Maltu. Po pádu diktatur rozšířilo řady Rady Evropy v roce 1976 Portugalsko a v roce 1977 i Španělsko. Do začátku 90. let se připojilo i Lichtenštejnsko, to v roce 1978, v roce 1988 San Marino a v roce 1989 Finsko. Mimo Radu Evropy zůstaly komunistické státy a do roku 1989 i jiţ zmíněné demokratické Finsko33, které bylo úzce spojené se Sovětským svazem. Po pádu komunismu se i tyto státy připojily, tak jako v roce 1993 Česká republika. Dnes má Rada 47 členů. Stranou zatím stojí jen totalitní reţim v Bělorusku, papeţský Vatikán a jednostranně vyhlášené Kosovo. V době vzniku Rady Evropy si stoupenci integrace kontinentu přáli, ţe se nově vzniklý orgán stane určitým průlomem ve sjednocovacím procesu. Statut, který Rada Evropa obdrţela, byl ale koncipován tak, aby se nedotýkal suverenit jednotlivých členských států. Z tohoto důvodu byly vyjmuty otázky vojenského charakteru. I další pravomoci byly značně omezené. Přesto ale Rada dosáhla značného významu na poli kultury, sociálního a právního systému. Za úspěchy bychom mohli označit Evropskou konvenci o ochraně lidských práv a svobod, která vstoupila v platnost v roce 1963, Evropskou kulturní konvenci z roku 1954 a Evropskou sociální chartu 1961. V roce 1959 také vznikl Evropský soud pro lidská práva, který díky pravomoci přezkoumávat rozhodnutí justičních orgánů členských států znamenal právní záruky zemím Rady. 30
Rozšiřující informace je moţno získat z řady publikací, mnohé z nich vydány přímo Radou Evropy. Srv. například: Rada Evropy: Rada Evropy = Council of Europe = Conseil de l'Europe: stručný přehled, Praha 2004; Rada Evropy: Rada Evropy: 800 milionů Evropanů, Praha 2001. V kontextu dalších organizací je kniha Malenovský, J. a kol.: Organizace spojených národů; Evropská společenství; Rada Evropy, Brno 1992. 31 Gerbet, P.: Budování Evropy, Praha 2004, s. 65. 32 Ke sjednocení delegací došlo aţ v roce 1957, kdy se Sársko stalo opět integrální součástí Spolkové republiky Německo. 33 Vývoj finské zahraniční politiky a její balancování na pomezí Západu a Východu viz Jutikkala, E. a Pirinen, K.: Dějiny Finska, Praha 2001.
- 13 -
2.3 Evropské společenství uhlí a oceli Veškeré kroky, které směřovaly k mezinárodní či nadnárodní spolupráci v Evropě, byly vedeny snahou zajistit bezpečnost proti Německu, které bylo stále chápáno jako hrozba. Francie v těchto aktivitách viděla příleţitost upevnit své mocenské pozice na kontinentě. Jako nejpragmatičtější řešení se představitelům západních států jevilo zapojení Německa do vznikajících evropských struktur. Správnost tohoto návrhu umocňoval vznik Německé demokratické republiky v říjnu 1949. Západ si uvědomil, ţe jednota Německa je v nejbliţší době nereálné a ţe stabilní a hlavně demokratická Spolková republika Německo bude tím pravým posílením bezpečnosti demokratické části Evropy. Neméně důleţitá byla i otázka vyuţití lidského a výrobního potenciálu SRN. Londýnské jednání v dubnu 1949, kde představitelé západoevropských vlád projednávali moţnosti spolupráce, ukázalo na odvětví, kde by případná koordinace v rámci zemí OEEC byla mimořádně vhodná. Vybrány byly uhlí, ocel, elektrická energie a doprava. Tyto komodity tak v rámci OEEC měly být obchodovány bez cel. S rozhodujícím návrhem přišel ministr zahraničí Francie Robert Schuman. Skutečným otcem tohoto návrhu byl ale Jean Monnet, který byl v té době generálním komisařem Plánu pro modernizaci a vybavení. Primárním úkolem této instituce byla rekonstrukce francouzského průmyslu. Monnet byl velkým zastáncem britsko-francouzské unie z roku 1940 a po válce propagoval obnovu myšlenky této unie, coţ jiţ nebylo pro Brity relevantní. Naopak Adenaurova snaha na vytvoření hospodářské unie mezi Spolkovou republikou Německo a Francií se mu zdála jako nereálná34. Vyuţil proto při zpracovávání projektu výsledky londýnské konference v dubnu 1949. Jeho projekt tedy počítal se společnou správou produkce uhlí a oceli, coţ by v budoucnu, aţ bude Německo zbaveno poválečného dohledu vítězů, umoţnilo Francii kontrolu výrobního potenciálu Německa. Schuman svůj plán oznámil nejdříve velmi obecně na zasedání Rady ministrů dne 3. května 1950, podrobnější informace poskytl aţ na tiskové konferenci 9. května 1950. Reakce na Schumanovo prohlášení byly různé. Američané projekt podporovali, protoţe zapadal do jejich představ evropské spolupráce, naopak Britové případnou účast odmítali, neboť se nehodlali vzdát kontroly nad tímto hospodářským odvětvím. Britská politická scéna byla rovněţ proti integračnímu sbliţování s Evropou. Kladný proevropský přístup měli liberálové, ale for most of the time since 1945, the Liberals have been reduced to political impotence. 35
34
Kovář, M. a Horčička, V.: Dějiny evropské integrace I, Praha 2005, s. 76. Clarke, S. – Curtice, J.: The Liberal Democrats and European Integration. In: Baker, D. – Seawright, D. (ed.): Britain For and Against Europe: British Politics and the Question of European Integration, Oxford 1998, s.89. 35
- 14 -
Odmítavé stanovisko zaujala i Skandinávie. Ministr zahraničí Itálie Schumanův plán uvítal. Rozpačití byli představitelé zemí Beneluxu, kteří se obávali případných těţkostí při realizaci projektu. Obavy plán vyvolával i v Německu, kde zejména sociální demokraté argumentovali přílišnou kontrolou německého hospodářství po skončení okupačního období. Pravým opakem byl Konrád Adenauer, který v plánu viděl jako dosud největší krok na cestě francouzsko-německého usmíření. Podobná situace byla i ve Francii. Zde plán nejvíce kritizovali komunisté, kteří nechtěli připustit případnou konfrontaci se Sovětským svazem. SSSR samozřejmě celý projekt odsoudil, stejně se zachovaly i státy pod jeho vlivem. Protoţe Velká Británie neustále odmítala svou účast na vzniku Evropského společenství uhlí a oceli, projekt zůstal omezen jen na země Beneluxu, Francii, Itálii a Německo. Tyto státy společně vydaly 3. června 1950 komuniké, kde vyzvaly další země k přistoupení. Na tuto nabídku ţádný jiný stát kladně nereflektoval. Smlouva o ESUO byla podepsána 18. dubna 1951 v Paříţi. Hlavním orgánem se stal Vysoký úřad, koordinaci producentů a obchodníků měla na starosti Zvláštní ministerská rada. Zřízeno bylo také Společné shromáţdění z poslanců členských států. Právní vymahatelnost zajišťoval sedmičlenný Soudní dvůr. Ačkoli byl dokument podepsán 18. dubna 1951, v platnost vstoupil aţ za 15 měsíců, tedy 23. července 1952, kdy byla ve Francii po velkých komplikacích a ústupcích ratifikována. ESUO36 poloţilo základy politické integrace západních evropských zemí a příznivě se zaslouţilo o jejich hospodářský růst.
36
Informační centrum Evropské unie při Delegaci Evropské komise v České replice vydalo v roce 2001 publikaci, která se věnuje chronologii budování Evropy - Fontaine, P.: Nová idea pro Evropu: Schumanova deklarace, Praha 2001. Jistě zajímavý srovnávací pohled nám můţe poskytnout Sládek, J. a Brůţek, A.: Mezinárodní ekonomická integrace: úvod do teorie, Praha 1967. Dále např. Becker-Döring, C.: Die Aussenbeziehungen der europäischen Gemeinschaft für Kohle und Stahl von 1952-1960: Die Anfänge einer europäischen Außenpolitik? Die Beziehungen der Hohen Behörde zu Drittstaaten unter besonderer Berücksichtigung Großbritanniens, Stuttgart 2003; Diebold, W.: The Schuman plan. A study in economic cooperation 1950-1959. New York 1959; Perron, R.: Le marché di charbon, un Eleu entre l’Europe et les ÉtatsUnis de 1945 à 1958, Paris 1996.
- 15 -
3. Na cestě ke společné obraně 3.1 Cesta spolupráce Západu se Sovětským svazem Ve dvacátém století postupně ztrácela Evropa vliv na světové dění. Druhá světová válka tuto klesavou tendenci ještě více urychlila. Evropské státy se nebyly schopny ubránit německé agresi bez pomoci silného partnera. Rychlý pád Francie a obrana Velké Británie za cenu velkých ztrát značně otřásla západoevropským sebevědomím. Hitler, který si byl jist svou neporazitelností, se rozhodl napadnout i další velmoc – evropsko-asijskou – tedy Sovětský svaz. Operace Barbarossa, jejímţ cílem bylo zničení SSSR během několika týdnů, začala 22. června 1941 ve 3 hodiny a 15 minut. Německo zahájilo invazi tradičně bez vyhlášení války. Tímto útokem porušilo pakt o neútočení z 23. srpna 1939. Pakt RibbentropMolotov sblíţil SSSR a Německo, řešil otázku korekce hranic a záborů východoevropských států ve prospěch signatářů. A poslouţil i při dělení Polska. Útok na SSSR přivedl Stalina k západní protihitlerovské koalici. Demokracie i komunismus měly totiţ společného nepřítele. Po překvapivém japonském útoku na Pearl Harbor 7. prosince 1941 došlo k dalšímu významnému zvratu 2. světové války. Spojené státy se rozhodly vstoupit do bojů. I přes svou ekonomickou zaostalost se stal Sovětský svaz vedle USA jednou z nejdůleţitějších zemí, která měla porazit nacistické Německo. Setkání spojeneckých armád v čele s USA a Rudé armády na Labi v dubnu 1945 předznamenávalo budoucí osud Evropy. Setkání předcházela Jaltská konference37 v únoru 1945, kde se Churchill, Roosevelt a Stalin dohodli na poválečném postupu v obnově Evropy, resp. restauraci států. Rovněţ byla v zásadě vymezena linie, kam aţ postoupí na konci války jejich armády. Nebyly ale přijaty ţádné závazky, které limitovaly dobu jejich pobytu nebo přímo určovaly podmínky jejich odchodu. V této době nikdo nepředpokládal, ţe by měl vzniknout alianční útvar, který by svou silou tvořil rovnováhu systému vytvořeného Sověty. Přesto se jiţ ozývaly varovné hlasy, které nabádaly k opatrnějším postojům při vyjednávání se Stalinem. Takové návrhy přicházely zejména z velvyslanectví v Moskvě nebo z kruhů, které se SSSR úzce spolupracovaly. Například americký velvyslanec W. Averell Harriman navrhoval představitelům spojeneckých zemí, aby při vyjednávání se sovětskou stranou důsledně prosazovali systém „něco za něco―. Kaţdá pomoc či kaţdý ústupek západních zemí měl mít jasně definovanou cenu, ve smyslu politických dohod, které by aspoň částečně tvořily nátlak na SSSR. Spojenci
37
Více např. ve studii Roszkowski, W.: The shadow of Yalta: a report, Warsaw 2005; či Panocha, V. G.: Jalta 1945 = Yalta 1945 = Jalta 1945: našeptávači a zrádci, Praha 2002; nebo Luňák, P.: Západ. Spojené státy a Západní Evropa ve studené válce, Praha 1997, s. 47-51.
- 16 -
by tak získali konkrétní nástroj při vyjednávání. V těchto jednáních byl aktivní zejména první rada amerického velvyslanectví George Frost Kennan38. Ten zároveň doporučoval důkladnou přípravu. Předpokládal, ţe Sověti se budou snaţit vţdy získat co nejvíce. Bylo mu jasné, ţe se nebudou rozpakovat torpédovat jednání, zdrţovat dohody či jinak blokovat spolupráci. Jako další nástroj nátlaku na Stalina doporučoval studie alternativních řešení problémů pro případ, ţe by Sovětských svaz nechtěl spolupracovat39. Rada Kennan byl ve svých názorech mimořádně pragmatický. Ještě před koncem války předpovídal a doporučoval rozdělení sfér vlivu v Evropě. Také mu bylo jasné, ţe po poráţce společného nepřítele dojde dříve či později ke konfrontaci Západu se SSSR. Spojené státy se podle něho měly soustředit na vybudování tzv. atlantického společenství. Členy by vedle USA a Kanady byly i západoevropské státy, resp. státy na atlantickém pobřeţí, a jejich středoevropská zázemí. Východ Evropy byl jiţ pro demokracii ztracen. Obavy z moţného poválečného vývoje vyjádřil i ve své korespondenci. V dopise svému příteli Charlesovi E. Bohlenovi napsal do Washingtonu: „Uznávám, že ruské válečné úsilí bylo mistrovské a účinné a musí se mu, do jisté míry, dostat odměny na účet ostatních národů východní a střední Evropy. Navzdory tomu všemu však nevidím důvod, proč bychom se museli spojovat s tímto politickým programem, tak nepřátelským zájmům atlantického společenství jako celku, tak nepřátelským všemu, co potřebujeme, aby bylo v Evropě zachováno. Proč bychom s ním nemohli učinit slušný a konečný kompromis, rozdělit Evropu jasně na sféry vlivu, nevstupovat sami do ruské sféry a nedovolit Rusům, aby vstupovali do naší. Byla by to ta nejlepší věc, kterou bychom mohli udělat pro sebe a pro naše přátele v Evropě, a nejčestnější postoj, jaký bychom mohli zaujmout k Rusům.“40 Kennanovy kroky západní politici viděli jako příliš radikální a unáhlené. Západní svět stále ještě věřil v moţnou dohodu se Stalinem. Přesto ale v posledních válečných týdnech byly některé návrhy uvaţovány. Dílčí kroky proti politice SSSR si vyţádaly hlavně dvě problematické okolnosti. Prvním důvodem byla situace v prostoru osvobozeného Rudou armádou. Sovětská správa se zde chovala jako neomezený vládce dobytého území. SSSR vůbec nekonzultoval ţádné kroky, které podnikal v Rumunsku, Bulharsku, Maďarsku, Polsku či dokonce v Československu, zde zejména tedy ve východních částech republiky. Sovětské orgány 38
Kennan zúročil své diplomatické zkušenosti v knize Kennan, G. F.: American Diplomacy, 1900-1950, Chicago 1951. 39 Více k politickému postoji G. F. Kennana v souboru jeho korespondence s americkám historikem narozeným v Budapešti: Kennan G. F. – Lukacs, J.: Gerge F. Kennan and the Origins of Containment, 1944-1946, The Kennan-Lukacs correspondence, Columbia 1997. 40 Fidler, J. - Mareš, P.: Dějiny NATO, Praha 1997, s. 16.
- 17 -
zabavovaly majetek, zatýkaly politické odpůrce či dokonce deportovaly obyvatelstvo. Představitelé spojenců tyto praktiky nemohli v ţádném případě kontrolovat, o národních vládách ani nemluvě. Kennanova slova tam, kde vládnou Rusové, náš svět končí41 nabývala v květnu 1945 jasnější rysy. Druhým problémem byla samotná situace v západní Evropě. Osvobozená území připomínala demoliční oblasti. Hospodářství bylo válkou naprosto vyčerpáno a rozvráceno. Továrny leţely v troskách, byl zoufalý nedostatek zemědělských stojů. Zásobování a doprava byla ve většině případů závislá na pomoci spojeneckých armád. Politici i představitelé spojeneckých vojsk varovali před nástupem radikalismu, který by mohl kontinent dovést aţ k naprostému politickému a sociálnímu rozvratu. Byly obavy, ţe Francie se stane komunistickou zemí, stejně jako Německo, Itálie a celá Skandinávie. Z obavy takovéhoto vývoje britský premiér W. Churchill poţadoval, aby vojska spojenců vyuţila příznivé situace na frontě a postoupila co nejdále na východ. Měly se tak co nejvíce posílit pozice Západu pro poválečné vyjednávání se Stalinem. Dokonce navrhoval, aby vrchní velitel spojeneckých sil v Evropě Dwight D. Eisenhower osvobodil Prahu. Nic z toho se bohuţel nepodařilo prosadit. V polovině května 1945 zklamaně líčil v dopise prezidentu Trumanovi, který 12. dubna 1945 nahradil zesnulého F. Roosevelta, situaci v Evropě, dokonce poprvé pouţil termín železná opona, který pak znovu zopakoval ve svém fultonském projevu o rok později. I přes všechny tyto problémy Truman věřil, ţe se Stalinem je moţné se domluvit. Navzdory sovětským obstrukcím byla 26. června 1945 v San Franciscu zakončena ustavující konference Organizace spojených národů. Postupimská konference o měsíc později vyřešila způsob správy Německa. Sovětský svaz také přislíbil odstranit veškeré překáţky, které znemoţňovaly činnost západních misí na území středoevropských a východoevropských států. SSSR zároveň garantoval konání svobodných voleb v těchto zemích. Největší americké eso, tedy dokončené práce na atomové zbrani, jistě pocit Trumanovy jistoty umocňovalo. Počáteční vývoj ve střední Evropě nepředpovídal dramatický vývoj. V Maďarsku a Rakousku proběhly svobodné volby, při kterých komunisté utrpěli poráţku. Československo bylo na dobré cestě ke konsolidaci parlamentní demokracie a dokonce se mu podařilo vyjednat staţení Rudé armády ze svého území. Odstoupení Podkarpatské Rusi bylo vnímáno jako přirozený vývoj. Přesto se ale ukázalo, ţe SSSR se nechová jako rovnocenný partner. Vznikající mezinárodní spolupráci se snaţil blokovat nejen na regionální úrovni přímého
41
Fidler, J.: Mezník 20. století – 4. duben 1949. In: Vojenské rozhledy, 1999, č. 1.
- 18 -
nátlaku na vlády zainteresovaných zemí, ale neváhal ke svým cílům zneuţívat mechanismy OSN. Své bezohledné politicko-vojenské kroky Stalin obhajoval jako přirozené snahy zajistit zemi maximální bezpečnost. To ale nebylo moţné říci o roztrţce s tureckou vládou, kterou se snaţil donutit k souhlasu se sovětskou základnou v černomořských úţinách, nebo o pokusu anexe severních provincií Íránu na přelomu let 1945 a 1946. Chování SSSR vyvolávalo na Západě debaty. Političtí představitelé byli v přístupu ke Stalinovi rozděleni na dvě základní skupiny. První vyjadřovala poţadavek vstřícnosti vůči podezíravému východnímu spojenci. Domnívali se, ţe se Východ cítí ohroţen kapitalistickou agresí. Na přímý dotaz státního departmentu odpověděl za štáb amerického velvyslanectví v Moskvě G. Kennan takto: „Část z nás se pokusila zformulovat opatření, která by naše země musela přijmout, kdyby si skutečně přála za každou cenu rozptýlit sovětská podezření. Došli jsme k závěru, že rozlousknout tento problém by nemohlo nic menšího než naše úplné odzbrojení, předání našich leteckých a námořních sil Rusku a rezignace naší vlády ve prospěch amerických komunistů; věříme, že i poté, a nejde zde o nějaký vtip, by Moskva větřila nějakou léčku a nadále by chovala ty nejčernější obavy.“42 Druhá skupina naopak SSSR označovala jako hrozbu. Nejdále v kritice zašel W. Churchill ve svém fultonském projevu 16. března 1946. Hrází proti sovětské poválečné expanzi mělo být úzké spojenectví Velké Británie a Spojených států amerických ve všech oblastech, nejen tedy vojenské, ale i hospodářské či výzkumné. I přes předloţené důkazy velká část západní veřejnosti Churchillovy návrhy odmítla. Američané za války prošli propagandistickou
kampaní,
která
představovala
Stalina
a
Sovětský
svaz
jako
nejvýznamnějšího spojence v boji proti Hitlerovi. Stalinova popularita v západní Evropě byla ještě mnohem větší. Toho si byli dobře vědomi i představitelé západních komunistických stran a také toho dokázali při volbách vyuţít, coţ dokazují volební úspěchy ve Francii, Itálii a Československu. Oba názorové tábory v přístupu ke Stalinovi43 si ale uvědomovaly, ţe nejlepším způsobem, jak se bránit vzrůstajícímu vlivu SSSR, je konsolidace evropských států. Nejdůleţitějším krokem bylo okamţité zlepšení hospodářské situace. Ta i rok po konci války byla kritická. Státy vyjadřovaly obavy o zajištění výţivy pro své občany během zimy 1946. Nejdůleţitějším a v podstatě jediným zdrojem okamţité i dlouhodobé pomoci byly Spojené 42
Fidler, J. - Mareš, P.: Dějiny NATO, Praha 1997, s. 20. Osobou Stalina a jeho vlivu na formování vývoje světové politiky, v kontextu dlouhodobého vývoje, se zabýval opět jiţ výše zmíněný Kennan: Kennan, G. F.: Russia and the West Under Lenin and Stalin, New York 1961. 43
- 19 -
státy. Kongres neustále řešil evropské poţadavky o půjčky a úvěry. Ekonomičtí odborníci a politici podmiňovali americkou pomoc hlavně evropskou snahou o spolupráci na kontinentu. Ţádali Evropany, aby se sami zasadili o ustavení nadnárodních programů spolupráce, které měly pomoci s obnovou a zároveň Evropu připravit na sjednocovací proces44. Hloubku tohoto sjednocení nechali plně v kompetenci evropských zemí. Evropané tak byli nuceni k podílu na rozvoji mezinárodní hospodářské spolupráce a svobodného obchodu. SSSR vyjádřil nedůvěru v tomto postupu demokratických zemí. Nezúčastnil se proto ani zakládání institucí plánovaného mezinárodního hospodářského systému – Mezinárodního měnového fondu, Světové banky či Všeobecné dohody o obchodu a clech (GATT). Sovětští politici zahájili jiţ během roku kampaň proti americké hospodářské pomoci v Evropě. V angaţovanosti USA viděli budoucí hospodářské zotročení kontinentu. Komplikace mezinárodní situace nabízela jediné řešení, a to konsolidaci a obnovu Evropy nikoli proti Sovětskému svazu, ale hlavně bez Sovětského svazu. Tato politika začala být uplatňována zejména od roku 1947. V tomto roce byla definitivně poraţena opozice ve většině států východní a střední Evropy. Bulharsko a Rumunsko se staly diktaturami, z Polska, kde komunisté zfalšovali volby, uprchl opoziční předák Stanislaw Mikolajczyk a jeho lidová strana byla rozpuštěna jako neţádoucí a konečně v Maďarku byly rozpuštěny poslední naděje demokracie poté, co premiér Férencz Nagy byl donucen podat demisi díky zinscenovaným obviněním proti jeho malorolnické straně. Problematický byl i vývoj v jihovýchodní Evropě, respektive ve východním Středomoří. V Řecku, zmítaném občanskou válkou, hrozilo bezprostřední vítězství komunistů, kteří byli podporováni z okolních komunistických států. Turecko bylo stále pod silným sovětským tlakem, kdy Sověti ţádali předání kontroly nad černomořskými úţinami. Tento neutěšený stav vedl prezidenta Trumana k vystoupení před Kongresem, kde ţádal zákonodárce o poskytnutí sumy 400 milionů dolarů na pomoc oběma zemím. Finance měly pomoci k dosaţení samostatnosti obou zemí. Truman také jasně deklaroval, ţe tato americká pomoc bude pouze součástí širší strategické koncepce zahraniční politiky proti expanzi totalitarismu. V Kongresu prohlásil, ţe politikou Spojených států musí být podpora svobodných národů, které se postavily na odpor pokusům o své podmanění ozbrojenými menšinami nebo tlakem zvenčí. To byl základ tzv. Trumanovy doktríny, která byla hlavním nástrojem dalších let americké politiky.
44
Luňák, P.: Západ. Spojené státy a Západní Evropa ve studené válce, Praha 1997, s. 90.
- 20 -
Doktrína byla zpočátku vnímána evropskými státy jako příliš agresivní. Široké podpory získal aţ další program, který administrativa USA předloţila v červnu 1947. Státní tajemník George C. Marshall v projevu na Harvardově univerzitě vyzval evropské země, aby vypracovaly společný program hospodářské obnovy. Tento program pak pomohou Spojené státy zrealizovat. Při svém projevu zdůraznil, ţe tento návrh není zaměřen proti ţádné zemi ani doktríně, ale proti hladu, chudobě, zoufalství a chaosu. Marshallův plán však měl kromě primárního hospodářského významu i další, politický. Účast na programu nebyla nijak omezena. Kterýkoli evropský stát se mohl zúčastnit. Přesto bylo americkým politikům jasné, ţe Sovětský svaz nabídku odmítne. Nebyli si ale plně jistí, zda donutí všechny země ve své sféře vlivu ke stejnému postoji. Nakonec se tak přece jen stalo. Kromě Sovětského svazu odmítlo účast na Marshallově plánu Československo, Finsko, Polsko, Maďarsko, Albánie, Jugoslávie, Bulharsko a Rumunsko. Finsko a Československo by se byly rádi programu zúčastnily. Finsko ale v zájmu zachování křehkých jistot své samostatnosti a nezávislosti zůstalo ve stínu svého mocného východního souseda. Problematický byl hlavně vývoj v Československu. Vláda Klementa Gottwalda nejprve pozvání k organizačním rozhovorům přijala, ale po důrazném Stalinově varování svoji ţádost potupně stáhla. Jedinou zemí, na jejímţ území se nacházely sovětské jednotky, která se k plánu obnovy připojila, bylo Rakousko45. Marshallův plán nastartoval rychlou obnovu západních zemí a zároveň definoval hranice sovětského bloku. 3.2 Přechod armády do mírového stavu Vojáci všech armád bez rozdílu se těšili na demobilizaci. Rozdělené rodiny, které vyslaly své syny, dcery či manţele do války, touţebně očekávaly své znovuspojení. Spojené státy reagovaly na předpokládanou demobilizaci jiţ v roce 1944, kdy byl přijat zákon Deklarace práv vojáků. Ten pro ně připravoval celou řadu programů, které jim měly pomoci při zapojení se do mírového ţivota. Vedle stipendií pro vysokoškolské studium či ozdravných pobytů nabízel řadu výhodných půjček a úvěrů na nákup nemovitostí nebo k zahájení podnikání. Skutečná demobilizace začala po poráţce Německa, resp. po konečném vítězství v Tichomoří. V létě roku 1945 čítaly americké ozbrojené síly 11,5 milionů vojáků. Do konce roku 1947 byl jejich počet zredukován o rovných deset milionů. Minimalizovaly se počty 45
Další informace k sovětské poválečné okupaci Rakouska v Mueller, W.: Die sowjetische Besatzung in Osterreich 1945-1955 und ihre politische Mussion, Wien, 2005.
- 21 -
vojáků v Evropě i v Tichomoří. Například v Japonsku zůstala síla asi pěti divizí, v Německu bychom našli jen dvě a v Rakousku dokonce pouze jedinou brigádu. Se sniţováním vojenského stavu se krátil i vojenský rozpočet. Ještě v roce 1945, tedy v posledním roce války, přiklepl Kongres armádě 76 miliard dolarů. Na rok 1946 bylo uvolněno 18,8 miliardy dolarů a v roce 1947 disponovala armáda jiţ jen 11,4 miliardou dolarů. K pozvolnému navyšování došlo aţ opět v roce 1948. K rychlému sniţování stavu vojsk i financí určených pro zbrojení docházelo i díky vlastnictví atomové zbraně, která dávala Američanům pocit jistoty a bezpečí. Pocit privilegovanosti USA jako jediné jaderné velmoci však netrval dlouho. Podobný vývoj ve sniţování počtu vojáků probíhal i ve Velké Británii. Vojenský rozpočet Británie sniţovala mnohem pomaleji neţ jiţ zmíněné Spojené státy. Hlavním důvodem byl nepříznivý vývoj v jejich zámořských koloniích. V britské armádě se na jaře 1945 nacházelo více neţ 5 milionů vojáků. Do počátku roku 1948 tento počet klesl na zhruba 930 tisíc. V Německu si Británie ponechala jen dvě divize a v Rakousku pouze několik jednotek. Francie sníţila do konce roku stav svých ozbrojených sil na 530 tisíc muţů. Rozpočet se sice zvyšoval, ale finance si vyţádala hlavně koloniální válka v Indočíně. Francouzské okupační síly v Evropě byly téměř totoţné s britskými. V Německu zůstaly dvě divize a v Rakousku ekvivalent jedné brigády. Jaký byl ale vývoj ozbrojených sil Sovětského svazu46. SSSR byl totalitním státem, takţe armáda plnila i jiné funkce. Byla zejména zárukou mocenské převahy komunistů. Rudá armáda do konce září 1945 neopustila ţádné území, na které vstoupila, a to i bez ohledu na to, zda se jednalo o stát vítězný či poraţený. Střední a východní Evropa byla rozdělena do čtyř oblastí. Georgij K. Ţukov velel východní německé zóně, Konstantin K. Rokossovskij spravoval Polsko, Ivan S. Koněv zodpovídal za Československo, východní zónu Rakouska a Maďarsko a konečně Fjodor I. Tolbuchin měl na starosti Rumunsko a Bulharsko47. Kaţdý maršál velel více divizím, neţ byl souhrn v Německu rozmístěných vojsk všech tří západních velmocí. Síla Rudé armády ve východní a střední Evropě tedy byla obrovská. Chování sovětských vojsk se však v ţádném případě nedalo srovnávat s chováním západních spojenců. Docházelo ke krádeţím, znásilněním i vraţdám. Škody, které Sověti způsobili, byly nesmírné.
46
O Rudé, resp. sovětské armádě pojednává Roger R. Reese: Reese, R. R.: The Soviet military experience, London 2000. Poválečnému období se věnuje v kapitole The cold war years, s. 138-162. 47 Seaton, A. – Roffe, M.: The Soviet Army, London 1972, s. 32.
- 22 -
Jen v Československu, jehoţ diplomacii se podařilo přimět vojska k odchodu jiţ na podzim roku 1945, dosáhly škody stovek milionů korun. Transformace sovětské armády k mírovému ţivotu proběhla velmi komplikovaně a v několika etapách. O demobilizaci rozhodl Státní výbor obrany 14. června 1945. První krok se uskutečnil podle zákona z 23. června 1945 a týkal se muţů i ţen nad 40 let. Druhá etapa byla zahájena podzákonnou normou z 25. září 1945 a týkala se muţů nad 35 let a všech ţen, které jiţ neměly dále zájem o dobrovolnou sluţbu v armádě. Tato etapa byla dokončena po šesti měsících. Zároveň započala celkovou reorganizaci armády. Zbývající dvě započaly nařízeními z 22. října 1946 a 4. února 1947. Na konci celé transformace zůstali v Rudé armádě pouze vojáci tříleté a u námořnictva čtyřleté sluţby a také vojáci z povolání. V červnu 1945 slouţilo v Rudé armádě přes 11 milionů muţů i ţen. K tomuto číslu je potřeba ještě uváţit další zhruba jeden milion vojáků vojsk lidových komisariátů vnitra a státní bezpečnosti. Během celého mobilizačního procesu se domů vrátilo asi 8,5 milionů osob. Ve sluţbě nadále zůstalo 2,9 milionů vojáků. Toto však nebylo konečné číslo. Tyto zhruba 3 miliony byly tvořeny vojáky, kteří se zúčastnili války a nebyli demobilizováni. K celkovému počtu je teda potřeba připočíst další dva miliony nově povolaných muţů. Na konci roku 1948 měl Sovětský svaz ve zbrani nejméně třikrát více bojovníků neţ Spojené státy. K tomuto číslu nesmíme ještě zapomenout kontingenty vojsk vnitra a státní bezpečnosti. Přechod Sovětského svazu na mírové podmínky ale nadále probíhal ve znamení příprav na další válku. Celé území SSSR bylo rozděleno na 32 vojenských okruhů, coţ byl dvojnásobek roku 1941. Větší počet vojenských okruhů znamenal více vyšších štábů, coţ v konečném důsledku mělo znamenat rychlejší přechod na válečný stav. Na válečných počtech zůstala velitelství skupin vojsk umístěných mimo území SSSR. Čtyři velitelství byla v Evropě a jedno v Mongolsku. Na konci roku 1948 disponoval Sovětský svaz 200 divizemi, které byly vybaveny moderní bojovou technikou a v jejichţ čele stálo důstojnictvo s bohatými válečnými zkušenostmi. Velkou slabinou sovětské armády bylo letectvo, které sice v kvantitativním hledisku sahalo po světovém primátu, ale v bojeschopnosti ovšem zdaleka nedosahovalo potřebných kvalit. Stroje byly zastaralé a vývoj nedokázal reagovat na světové trendy vývoje, zejména v oblastech radiolokace a tryskových pohonů. Trvalo několik let, neţ se Sovětskému svazu podařilo za cenu nákladného získávání technologií ze zahraničí srovnat náskok se Západem. Vojska rudou armádou osvobozených středoevropských a východoevropských zemí se značně inspirovala sovětským vzorem, a to buď dobrovolně, nebo pod tlakem sovětských poţadavků. Předimenzovaná vojska tak často byla nad ekonomickými moţnostmi zemí. - 23 -
Hlavní ideou při budování východoevropských vojsk byla jednoduše hrubá síla. Naproti tomu západní evropské státy se soustředily na kvalitativní stránku, to znamená na moderní výzbroj, efektivní moţnosti přesunu vojsk a logistiku. To vše při zachování co nejniţšího početního stavu. 3.3 Problematika americké zahraniční politiky Západoevropané, jakkoli byli ochotní se podílet na společné obranné alianci či koalici, nebyli schopni zajistit její základní funkci, a to zajištění obrany proti vnějšímu nepříteli. V prvních poválečných měsících se jako budoucí hrozba jevilo Německo. Zejména ve Francii panovala obava, ţe poraţený německý soused bude přemýšlet o válečné odvetě. Brzy se ale ukázala hrozba německého nebezpečí jako lichá. Mnohem horším a nebezpečnějším nepřítelem se stal Sovětský svaz, resp. Stalin a jeho totalitní zřízení. Pokud by se Evropané sami dohodli na zaloţení obranného spolku, bylo jasné, ţe bez americké vojenské pomoci by nebyl nikdy ţivotaschopný. Nikdy by se nedokázal prosadit proti obrovské síle sovětské armády. Počty jejích příslušníků klesaly velmi pomalu, a to i přes zahájení demobilizačního procesu. V roce 1948, kdy byla demobilizace prakticky dokončena, čítala Rudá armáda kolem pěti milionů muţů a ţen. Z toho ovšem necelé tři miliony tvořili váleční veteráni, kteří nepodléhali demobilizaci. Vojáci základní sluţby byli tedy dokonce v menšině oproti účastníkům války. K tomuto počtu ještě nesmíme zapomenout připočítat další milion vojáků ministerstva vnitra a státní bezpečnosti. Západní demokratické státy na tom v počtu bojeschopných vojáků byly mnohem hůře. Francie, Velká Británie a Belgie měly v Německu dislokováno jen pět divizí. Ty by v případě nenadálého útoku Sovětů nemohly značné přesile vůbec čelit. Armády Velké Británie a Francie v roce 1948 čítaly asi 1,5 milionů muţů. Tedy zhruba čtvrtinu síly SSSR48. Vládám západoevropských zemí, pokud se zabývaly otázkami reálné obrany, bylo jasné, ţe bez jakékoli pomoci Spojených států není obrana demokratické Evropy moţná. O tuto pomoc zaţádali jiţ na konci roku Georges Bidault a Ernest Bevin. Jiţ první rozhovory naznačovaly, ţe americká vojenská pomoc nemůţe být jediným zdrojem obrany Evropy. Organizace obrany musela tedy vycházet z evropského návrhu řešení. Západoevropským zemím bylo doporučeno zaloţit nějaký typ obranného společenství, které by bylo USA partnerem při vyjednávání obrany. 17. března 1948 státy Francie, Velké Británie, Belgie,
48
Srv. Garder, M.: A History of the Soviet Army, New York 1966. Najdeme zde vývoj sovětských ozbrojených sil, výzbroje, ale i cestu SSSR k vlastním jaderným zbraním.
- 24 -
Nizozemí a Lucemburska podepsaly Bruselskou dohodu, která vdechla ţivot Západní unii – obranné alianci signatářských států. Evropská podmínka americké pomoci byla tedy splněna. Americká diplomacie se tak ocitla před politickým problémem. Vstupem do obranné aliance spolu s Evropany by nastal rozpor v základní politice Spojených států. Jiţ první americký prezident George Washington vyslovil zásadu nevstupování v době míru do ţádných aliancí s evropskými zeměmi. Tato teze byla hlavním pilířem dosavadní americké zahraniční politiky. Její nedotknutelnost byla částečně porušena vstupem USA do Organizace spojených národů. Myšlenka této organizace ale přesvědčila veřejnost o důleţitosti americké účasti. Americké veřejnosti byla OSN prezentována jako všeřešící mechanismus mezinárodních vztahů. Další americká angaţovanost se proto musela jevit jako neúčelná a zbytečná. Administrativa prezidenta Trumana se ale k této tradici americké zahraniční politiky stavěla poměrně chladně. 17. března 1948, tedy v den podpisu Bruselské smlouvy, v projevu před společným zasedáním obou komor Kongresu informoval o zhoršující se situaci evropských demokratických zemí na poli obrany a varoval před pádem jejich demokratických zřízení. Ve své řeči zdůraznil americký zájem na svobodném vývoji v Evropě a prohlásil: „Jsem si jist, že odhodlání svobodných evropských národů bránit se bude vyváženo stejným odhodláním na naší straně pomoci jim, aby se bránit mohly.“49 Jiţ 22. března 1948 začala ve Washingtonu tajná jednání o moţnostech případné spolupráce mezi Spojenými státy a zeměmi Západní unie. Kromě Velké Británie a USA se jich účastnila ještě Kanada. Francie nebyla ke schůzkám přizvána z obav velkého vlivu komunistů ve francouzské vládě. Přesto ale tato skutečnost neznamenala vyloučení Francie z budoucího obranného spolku. Jednání trvala týden. Jejich výsledkem bylo rozhodnutí zúčastněných států, ţe vznikne kolektivní obranné uskupení v oblasti severního Atlantiku. Termín severní Atlantik zůstal nadále otevřený. Představitelé USA by totiţ uvítali širší zapojení zemí jako Norsko, Švédsko, Dánsko, Irsko, Itálie či Portugalsko. Jednání také vymezila určité mantinely americké angaţovanosti. Vojenští vyjednavači například Evropany upozornili, ţe členství USA v Západní unii je naprosto nereálné. Základní rysy organizace byly nastíněny. Zůstávalo však několik váţnějších problémů. První bylo seznámení amerických občanů s programem společné severoatlantické obrany. V průběhu války byl Sovětský svaz v USA prezentován jako významný spojenec. V médiích probíhala propagandistická akce, která měla SSSR oddémonizovat a z tajemného svazu
49
Fidler, J. - Mareš, P.: Dějiny NATO, Praha 1997, s. 33.
- 25 -
komunistických republik vytvořit významného partnera v boji proti Hitlerovi. Tato kampaň byla poměrně úspěšná a SSSR byl v USA skutečně vnímán velmi pozitivně. Po válce se toto vnímání začalo pomalu měnit. Důvodem byly nejrůznější Stalinovy obstrukce blokující činnost OSN, dále podmínky, které si kladl při jakýchkoli diplomatických vyjednávání s demokratickými spojenci. Velký podíl na ztrátě svého kladného postavení měla i sovětizace východní a střední Evropy či velké špionáţní aféry sovětské rozvědky v Severní Americe50. Svou roli sehrála opět média, která nyní o Stalinovi a jeho sovětské říši informovala jako o nebezpečném a nepředvídatelném nepříteli. Most Americans shared an ideological repugnance toward the Soviet experiment before and while the United States was allied with the USSR to defeat Nazis,51 proto bylo poměrně jednoduché přesvědčit veřejnost o reálnosti sovětské hrozby. Tisk se nebál pouţívat srovnání s nacistickým Německem. Dalším problémem byly vnitropolitické rozpory USA. Prezident a jeho administrativa byli demokraté. Naproti tomu v obou komorách Kongresu měli většinu od roku 1947 republikáni. I tato komplikace se podařila vyřešit. Pomohla k tomu dobrá komunikace a spolupráce s michiganským senátorem Arthurem H. Vandenbergem. Ten byl hlavním republikánským mluvčím v otázkách zahraniční politiky. Navrhl postup podle litery americké ústavy, která stanoví, ţe prezident podepisuje mezinárodní smlouvy a dohody po poradě a se souhlasem Senátu. Proto měl Senát doporučit administrativě prezidenta to, co se právě chystala udělat. Arthur H. Vandenberg vypracoval s Robertem A. Lovettem návrh rezoluce, která doporučovala, aby Spojené státy americké podpořily vznik aliance a samy se do procesu aktivně zapojily. Vandenbergovi se podařilo své spolustraníky přesvědčit, ţe vzniklé aliance a spojenectví jsou i v zájmu bezpečnosti a svobody USA. Díky jeho intervenci a nevšednímu postavení ve straně se podařilo prosadit tento návrh s poměrem hlasů 64:4. 11. června 1948 byla přijata rezoluce č. 239, známá hlavně jako Vandenbergova rezoluce, která se stala opravdovým milníkem v transatlantických vztazích a umoţnila otevření cesty ke skutečné atlantické alianci. Jednání tak bylo moţné zahájit na oficiální úrovni. 3.4 Od Bruselského paktu k Pařížským dohodám Dne 4. května 1947 v Dunkerque podepsala Francie a Velká Británie vzájemný asistenční pakt. Poválečná doba, ve které k dohodě došlo, přesně definovala účel tohoto 50
Problematika sovětské špionáţe viz například: Knight, A.: How the COld War Began: The Igor Gouzenko Affair and the Hunt for Soviet Spies, New York 2006; Womack, H.: Undercover Lives: Soviet Spies in the Cities of the World, London 1998. 51 Bernhard, N. E.: U.S. Television News and Cold War Propaganda, 1947-1960, New York 1999, s. 9.
- 26 -
svazku. Tato smlouva o přátelství a spolupráci byla otevřeně namířena proti poraţenému Německu, respektive měla předcházet jakékoli nové agresi z této strany52. Francouzská vláda neustále hledala obranu proti nebezpečí, které podle ní hrozilo z druhého břehu Rýna. Německou otázku spojoval s bezpečím Francie i generál de Gaulle. Ve své řeči před Assemblée Consultative 22. listopadu 1944 pronesl několik vět, které se pak staly doktrínou francouzské zahraniční politiky ve vztahu k Německu. Řekl: „In Wirklichkeit ist das Schicksal Deutschlands das zentrale Problem der Welt. Für Frankreich ist es zugleich eine Frage von Leben und Tod.“53 Zajistit bezpečnost Francie měla internacionalizace celého Porýní. K tomu ale pro odpor zbývajících třech okupačních mocností, které spravovaly území Německa, nedošlo. K praktickému rozvoji de Gaullovy myšlenky došlo pouze v Sársku54, které bylo ekonomicky spojeno s Francií. Kromě toho v následujících měsících stoupalo napětí mezi Západem a sovětským blokem. V říjnu vytvořená Kominforma, čili Informační byro komunistických a dělnických stran, zaujala velmi kritické stanovisko vůči pomoci nabízené Marshallovým plánem, který navrhly Spojené státy Evropě v květnu 1947. Tento plán měl zásadně pomoci s obnovou zničeného kontinentu. Funkcionáři Kominformy plán rezolutně odmítali, protoţe ho povaţovali za nástroj podřízenosti Evropy Spojeným státům americkým. SSSR se společně se svými satelity zřekl účasti na Marshallově plánu. Západoevropské státy, které se obávaly komunistické expanze, naopak viděly snahu Washingtonu jako dočasnou finanční a materiální pomoc západním demokraciím, jeţ byly značně hospodářsky oslabeny několika lety války. Marshallův plán byl prvotní impulz k evropské hospodářské spolupráci. Dodávky techniky a finanční pomoc nastartovaly poválečnou výrobu. Přesto bylo ale kvůli sloţité politické situaci nutné myslet i na přípravu vojenské obrany proti sovětskému nebezpečí. Na konci roku 1947 se Georges Bidault a Ernest Bevin obrátili na generála Marshalla s prosbou o americkou vojenskou pomoc zemím západní Evropy. Američané, kteří dále nechtěli organizovat veškerou evropskou poválečnou spolupráci sami, odpověděli, ţe je třeba, aby také Evropané projevili vlastní iniciativu a společně se zasadili o vybudování vlastní obranné aliance. Příklad si měli vzít z hospodářského sektoru, kde evropské státy začaly společně postupovat. Podmínkou americké pomoci byla tedy evropská snaha o další sjednocování. O obranné alianci tedy měli jednat nejdříve Evropané sami.
52
Young, J. W.: Britain, France and the Unity of Europe, 1945-1951, Leicester 1984, s. 49. Loth, W. – Picht, R. (ed.), De Gaulle, Deutschland und Europa, Opladen 1991, s. 35. 54 Tamtéţ, s. 35. 53
- 27 -
22. ledna 1948 pronesl britský ministr zahraničí Ernest Bevin v Dolní sněmovně projev, ve kterém varoval před sovětskou hrozbu. Tvrdil, ţe přišel čas konsolidovat západní Evropu a že svobodné národy západní Evropy se nyní musí podstatně sblížit55. Vyzýval pro bliţší spolupráci Spojeného království s Francií a zeměmi Beneluxu. Tyto země by podle Bevina měly vytvořit obranné společenství, které by ve svých základech vycházelo ze Smlouvy z Dunkerque a dále by ji rozšiřovalo. Jeho představou tedy bylo, ţe by vzniklo jakési jádro zemí, které by společně řešily svou obranu. Postupně by se k tomuto jádru přidávaly další země. Jako příklad zmínil Itálii a dokonce Německo, tedy aţ se stane plně fungující demokratickou zemí. Protoţe Velká Británie by nerada svázala či jakkoli omezila svou suverenitu, tak si Bevin představoval, ţe by se nejednalo o formální politický orgán, ale spíše o svazek duchovní56. Uznal, ţe bude nutné podepsat řadu smluv, přesto ale mělo společenství vycházet ze základních svobod a morálních principů, které jsou společné celé západní Evropě a demokratickému světu. Dalším krokem, který měl zachovat státům, resp. Velké Británii poţadovanou míru suverenity, byl systém vzájemných konzultací, který byl rovněţ základem vztahů v Commonwealthu. Takto by si Velká Británie zachovala svobodu jednání.57 O několik dní později se bezpečnostní situace na Západě vyhrotila. Únorové události v Praze, při kterých se komunisté chopili moci na dlouhých čtyřicet let, zvýšily napětí a moţné hrozby doprovázející Studenou válku. Pro západoevropskou veřejnost pád poslední demokracie, i kdyţ značně omezené, na východ od Churchillem pojmenované ţelezné opony představoval důkaz toho, ţe v Evropě neexistuje prostor pro třetí cestu. V dubnu se měly konat volby v Itálii. Po československém únoru panovaly obavy, zda se také Itálie nedostane do komunistických spárů a nestane se tak totalitou sovětského typu. V této době sílily obavy o prolomení demokratické hranice určené Marshallovým plánem. Sovětský svaz se pokusil posílit svůj vliv ve Skandinávii a dosáhnout tak hranic Atlantiku. Naléhal totiţ na norskou vládu, aby s ním podepsala podobnou smlouvu jako Československo v roce 1943. Touto smlouvou se Československo zavázalo nepodnikat ţádné kroky, které by byly v rozporu se sovětskými zájmy. Norská vláda na takové omezení suverenity nehodlala přistoupit. Spojené státy informovaly vlády západoevropských zemí, ţe upřednostňují vytvoření regionálního paktu, který nebude omezen pouze vojenským programem. Po vzájemných konzultacích mezi Velkou Británií a Francií dospěly obě země k názoru, ţe s nabídkou
55
Gerbet, P.: Budování Evropy, Praha 2004, s. 60. Luňák, P.: Západ. Spojené státy a Západní Evropa ve studené válce, Praha 1997, s. 89. 57 Gerbet, P.: Budování Evropy, Praha 2004, s. 60. 56
- 28 -
obranné aliance seznámí Belgii, Nizozemí a Lucembursko. Země Beneluxu tak dostaly návrh projektu obranné aliance proti vnější agresi. Jednalo se o bilaterální obranné smlouvy podle vzoru britsko-francouzské smlouvy z Dunkerque ze 4. března 1947. Návrhy Francie a Británie počítaly s přímou vojenskou pomocí v případě agrese ze strany Německa, zároveň ale obsahovaly pouze mechanismus povinných vzájemných konzultací diplomatickou cestou v případě nebezpečí58. Všechny tři země Beneluxu se při jednání o britsko-francouzském projektu shodly, ţe je nedostatečný a navrhly uzavřít mnohostrannou smlouvu, která by se týkala celého spektra oblastí. Vojenská dohoda by zavazovala k okamţité a automatické vzájemné pomoci v případě agrese, politická část se zabývala pravidelným projednáváním všech problémů, které by byly ve společném zájmu. Vrcholem byla hospodářská dohoda. Jejím konečným cílem byl vznik hospodářské unie. Země Beneluxu se tedy nezajímaly jen o alianci. Jejich představou byl vznik regionální organizace, která by byla první krokem ke konfederativnímu uspořádání Evropy. Velká Británie a Francie, přestoţe si strukturu společenství představovaly naprosto odlišně, souhlasily. Vzniklé svazky v rámci smlouvy byly ale značně křehké. 17. března 1948 podepsalo pět zemí v Bruselu smlouvu, která ustanovila vznik Západní unie. Zdůrazňovala základní hodnoty západní civilizace, jako lidská práva, svobody a demokratické principy. Signatářské země potvrzovaly společný postup v obnově evropského hospodářství. Zároveň si navzájem garantovaly bezpečnost. Smlouva byla navrţena k obraně proti jakékoli ozbrojené agresi proti členským státům. Oproti Smlouvě z Dunkerque, která definovala pouze německé nebezpečí, Bruselská smlouva zahrnovala samozřejmě kromě moţnosti německého útoku i jakýkoli jiný nepřátelský akt proti členům aliance kdekoli v Evropě. Do smlouvy nebyla zahrnuta zámořská území. Od samého zaloţení ZU státy počítaly s americkou angaţovaností v případě potřeby59. V čele Západní unie stála Rada ministrů zahraničních věcí, respektive Konzultativní výbor ministrů zahraničí60. Členské státy ale prozatím nepočítaly s pravidelným svoláváním schůzek ministrů. Jednání se měla uskutečňovat vţdy na ţádost jednoho z nich či tehdy, kdyţ by to mimořádné okolnosti vyţadovaly. Protoţe Rada zasedala nepravidelně, byl z důvodu určité konsolidace zaloţen stálý výbor, tzv. Stálá komise61. Za její sídlo byl zvolen Londýn a skládal se z velvyslanců Francie, Belgie, Nizozemí a Lucemburska. Velká Británie se v tomto 58
Gerbet, P.: Budování Evropy, Praha 2004, s. 60. Heller, F. H. – Gillingham, J.: NATO: The Founding of the Atlantic Alliance and the Integration of Europe, New York 1992, s. 112-113. 60 Fidler, J. - Mareš, P.: Dějiny NATO, Praha 1997, s. 33. 61 Tamtéţ, s. 33. 59
- 29 -
výboru angaţovala zvláštními úředníky, kteří disponovali pravomocí zastupovat vládu. Výbor se scházel pravidelně kaţdý měsíc a jeho členové se opírali o vlastní sekretariát, který zajišťoval veškerou agendu. Schvalovací proces nejvyššího orgánu byl vţdy jednomyslný, tedy na základě společného souhlasu. Západní unie zahájila evropskou spolupráci ve všech oblastech. Kromě nejdůleţitější vojenské a diplomatické spolupráce v sobě zahrnovala, díky poţadavkům zemí Beneluxu o těsnější sepětí, i oblasti ekonomické, sociální a kulturní. Pro kaţdou oblast byly zaloţeny zvláštní výbory, kde se pravidelně scházeli pověření ministři. Kaţdý výbor měl přesně definován svůj úkol i pole působnosti. Vojenský výbor zpracovával na základě získaných informací plány společné obrany a připravoval koordinaci vojenských struktur. V létě roku 1948 vznikl společný vojenský štáb Velké Británie, Francie, Belgie, Nizozemí a Lucemburska se sídlem ve Fontainebleau. Toto místo bylo zvoleno jako protiváha v Londýně sídlící Rady. Fontainebleau je malé městečko asi 55 kilometrů od centra Paříţe. Nachází se v jihovýchodní části metropolitní oblasti. Štábu velel generál Montgomery, který se později stal dokonce vrchním velitelem armád Západní unie. Součástí této funkce byly zadané rozkazy pro případ válečného napadení. Velení pozemních sil mělo připadnout generálu de Lattre de Tassigny. Rovněţ byl vypracován plán obrany, který počítal se společným zapojením vzdušných sil. Integrovanou výrobu vojenského materiálu studoval ekonomický výbor. Vojenský výbor na svém zasedání 27. a 28. září 1948 v Paříţi uzavřel jednání o vojenské struktuře Západní unie62 (Western Union Defence Organisation – WUDO). Byli jmenováni hlavní velitelé pozemních, leteckých a námořních sil WUDO. Do jejich čela byl povolán jiţ zmiňovaný britský polní maršál Bernard L. Montgomery. Ozbrojené síly, které měl vojenský štáb k dispozici, byly naprosto nedostatečné. Součástí armád byly čtyři francouzské divize, čtyři britské divize, které byly dislokované v Německu, a jedna divize belgická. Obrannou linií byla řeka Rýn. K její obraně bylo na základě propočtů potřeba 36 divizí. Se současným počtem devíti divizí bylo jasné, ţe základní funkce, tedy obranná, Západní unie nemůţe být naplněna. V té samé době Dánsko, Norsko a Švédsko projednávaly moţnosti vojenské spolupráce v rámci Skandinávské obranné unie (Scandinavian defence union). A Scandinavian defence pact could also conceivably be considered less of a provocation against
62
Wiggershaus, N. T. a kol.: Die Westliche Sicherheitsgemeinschaft 1948-1950: gemeinsame Probleme und gegensätzliche Nationalinteressen in der Gründungsphase der Nordatlantischen Allianz, Boppard am Rhein 1988, s. 44. Srv. Kaplan, L. S.: NATO 1948: The Birth of the Transatlantic Alliance, Lanham 2007, s. 139-164.
- 30 -
the Soviet Union than extending the North Atlantic Alliance63. Skupina těchto států se chtěla poučit z problematické finské situace, chtěla společně postupovat proti sovětskému tlaku či dokonce moţnému útoku a zároveň uvaţovala o poţádání USA, zda by neposkytly nutnou vojenskou pomoc k potlačení případného útoku. Tento zajímavý regionální projekt ztroskotal v roce 1949. Hlavním důvodem byl nedostatek vojenské techniky, zbraní a financí. Spojené státy totiţ odmítly pomoc s vyzbrojením neutrální aliance64. Nikdy později nebyly snahy projekt obnovit. Nebyl k tomu ani důvod. Dánsko s Norskem se zapojily do Severoatlantické obranné aliance a Švédsko dále pokračovalo ve své politice neutrality. Bruselská smlouva, jejíţ platnost byla stvrzena na padesát let, organizovala spolupráci pěti signatářů v oblastech vojenské, ekonomické, sociální a kulturní sféry. Bylo vytvořeno kolektivní vojenské velitelství Západní unie. Význam Bruselského paktu ale brzy klesal. Ztrácel totiţ postupně jednotlivé pravomoci, protoţe byla zaloţena řada jiných organizací či podepsána série jiných smluv, jako například v dubnu 1948 zaloţená Organizace pro evropskou ekonomickou spolupráci (OEEC), NATO v dubnu 1949, Rada Evropy v květnu 1949 a Evropské společenství uhlí a ocele v dubnu 1951.
3.5 Vznik NATO Cestu k oficiálnímu vzniku atlantického spojenectví přinesla 11. června 1948 přijatá rezoluce č. 239. K zahájení jednání si USA, Kanada a země Bruselské smlouvy nemohly vybrat lepší dobu. Kdyţ představitelé těchto zemí zasedali 6. července 1948 ke společnému jednacímu stolu, uplynulo teprve 14 dní od zahájení sovětské blokády Berlína. 24. června 1948 totiţ Rusové uzavřeli všechny pozemní přístupové cesty do západního sektoru Berlína. Stalinův pokus o zastavení prohlubování hospodářské integrace západních zón a západní části Berlína byl totiţ chápán jako snaha o vytlačení Spojenců z města. Stalin věřil, ţe USA a jeho spojenci nebudou chtít ozbrojenou konfrontaci se SSSR a ţe Berlín raději obětují. Spojenci skutečně odmítli řešení silou a zaměřili se na zásobování blokovaného města leteckým mostem. Tato obrovská akce, při které Spojenci dokázali letadly denně přepravit aţ 13 000 tun materiálu, demonstrovala jednotu Západu pomoci Berlínu. Stalin v květnu následujícího roku blokádu odvolal. Přestoţe okolnosti v Evropě podporovaly vůli států dospět k dohodě, jednání ve Washingtonu postupovala k uzavření dohody velmi pomalu. Evropané by rádi vyuţili jiţ 63
Reynolds, D.: The Origins of the Cold War in Europe: International Perspectives, New Haven 1994, s. 216. Bohn, R. – Elvert, J.: Kriegsende im Norden: vom heissen zum kalten Krieg, Stuttgart 1995, s. 235. Srv. Graduate Institute of International Studies (Geneva, Switzerland): The European Free Trade Association and the crisis of European integration; an aspekt of the Atlantic crisis? New York 1968. 64
- 31 -
existující Západní unii. Znovu proto navrhli Spojeným státům a Kanadě vstup do těchto struktur. Také argumentovali otevřeností Unie pro další uchazeče. Velké Británii navíc vyhovovala široce a poměrně volně formulovaná ustanovení v Bruselské smlouvě. To naopak kritizovaly USA. Znovu tedy odmítly své členství v Západní unii a navrhovaly alianci, která by zahrnovala evropské státy napříč kontinentem a oba státy Severní Ameriky. Vyjednavači USA v čele s R. Lovettem prosazovali myšlenku organizace, která by byla v souladu s Vandenbergovou rezolucí a jejíţ statut by více zdůrazňoval vazbu na Chartu OSN65. Jednání vyústila na konci října ke shodám ve sporných otázkách. Také bylo jasné, jak se aliance bude jmenovat. Za autora klíčového slova severoatlantický je povaţován nizozemský ministr zahraničí Eelco van Kleffens66. V říjnu 1948 na zasedání konzultativního výboru Západní unie demonstrovali účastníci shodu v principech obrany v rámci nového severoatlantického uskupení. Do krátké přestávky zasáhly ještě prezidentské volby v USA. Trumanovi se i přes velkou kritiku kvůli plýtvání penězi na nejrůznější sociální programy a pomoc cizím zemím podařilo svůj mandát obhájit. Pak jiţ nic nebránilo k zahájení práce na znění smlouvy o alianci. Ta byla oficiálně započata 10. prosince 1948. Za 14 dní byl text hotov. V následujícím roce se smlouva dále projednávala. Jednání probíhala na dvou základních úrovních. První rovinu tvořily rozhovory velvyslanců, tu druhou pak vyjednávání s představiteli Senátu. Hlavní postavou celého vyjednávacího procesu se stal americký státní tajemník Dean Acheson, který rozhovory koordinoval. Objevilo se několik sporných bodů. Snad tím největším se zdál článek 5 připravované smlouvy. Původní verze hovořila v článku 5 o závazku členských zemí podniknout v případě ozbrojeného útoku proti kterémukoli z nich takovou akci, jaká bude nutná67. Senátoři tento výrok chápali jako závazek automatického vypovězení války, proto tuto větu důrazně odmítli. Odporovala totiţ ústavě USA, podle níţ má právo vyhlásit válku pouze Senát. Sloţitá vyjednávání nalezla kompromis v přeformulování věty tak, ţe v případě ozbrojeného útoku podnikne kaţdá ze smluvních stran takovou akci, kterou bude považovat za nutnou68. Tato věta se ale zase nezdála unijním velvyslancům dostatečně zavazující, resp. dostatečně specifikující. Proto byla doplněna na takovou akci, kterou bude považovat za nutnou, včetně
65
Luňák, P.: Západ. Spojené státy a Západní Evropa ve studené válce, Praha 1997, s. 94. Fidler, J.: Mezník 20. století – 4. duben 1949. In: Vojenské rozhledy, 1999, č. 1. 67 Fidler, J. - Mareš, P.: Dějiny NATO, Praha 1997, s. 38. 68 Tamtéţ, s. 39. 66
- 32 -
použití ozbrojené síly69. Dodatek včetně použití ozbrojené síly tak uspokojil Evropany, kteří vnímali americký návrh za velmi volný. Vášnivé diskuze vyvolal i článek 6. Ten vymezuje teritoriální působnost smlouvy. Francie poţadovala, aby do aliančního teritoria spadaly i severní alţírské departementy. Ty byly podle ústavy integrální součástí Francouzské republiky70. S tímto poţadavkem nesouhlasili Američané, kteří se obávali zahrnutí kolonií a evropských zámořských území do aliančních smluv. Dean Acheson a jeho tým na francouzský poţadavek ochrany alţírských departementů přistoupil. Článek 6 tedy obsahuje přesné prostorové vymezení případného útoku na území kterékoli smluvní strany v Evropě nebo Severní Americe, na alžírské departementy Francie, na okupační síly kterékoli smluvní strany v Evropě, na ostrovy pod jurisdikcí kterékoli smluvní strany v severoatlantické oblasti severně od obratníku Raka, či na lodě nebo letadla kterékoli ze smluvních stran, jež se nacházejí v oblasti kterékoli smluvní strany71. K vyškrtnutí části o alţírských departementech došlo dodatkem v roce 1963 v návaznosti na samostatnost Alţírska a jeho nezávislosti na Francii. Po vyřešení sporných míst ve smlouvě nastala závěrečná diskuze o přizvání států, které by se měly stát smluvními stranami v Evropě. Otázka států Západní unie byla jasná. Výběr se tedy zaměřil na další evropské země. Američané jiţ od samého počátku jednání počítali s Norskem. To bylo také jako první evropská nečlenská země Západní unie přizváno k jednáním, a to 1. března 1949. Spojené státy rovněţ oceňovaly odhodlání norské vlády, která čelila politickému tlaku ze strany SSSR. Francie prosazovala přizvání Itálie. Američané tento návrh uvítali, ale někteří vojenští experti USA nad přínosem této země alianci pochybovali. Navíc namítali, ţe její geografická poloha neodpovídá severoatlantickému charakteru. Problémem bylo i Portugalsko, které geograficky zcela jasně patřilo k severoatlantickému charakteru aliance. Problémem však byla diktatura Antonia Salazara de Oliveiry. Aliance měla v první řadě bránit demokratické principy a standardy, coţ portugalský reţim nesplňoval. Portugalsko ale kontrolovalo strategicky významné Azorské ostrovy. Proto byly Itálie s Portugalskem nakonec přizvány k jednání 15. března. Spolu s nimi k jednacímu stolu zasedli zástupci Dánska a Islandu. Obě severské země disponovaly strategicky významnými územími.
69
Washingtonská smlouva, článek 5; k dispozici v české jazykové mutaci např.: http://www.nato.int/docu/other/cz/treaty-cz.htm (13. 4. 2008); v anglické verzi např.: http://www.nato.int/docu/basictxt/treaty.htm (13. 4. 2008). Zde k dispozici v příloze. 70 Lustick, I.: Unsettled states, disputed lands: Britain and Ireland, France and Algeria, Israel and the West BankGaza, Ithaca 1993, s. 111. 71 Washingtonská smlouva, článek 6.
- 33 -
Závěrečná washingtonská jednání se zabývala jiţ jen otázkou vybrání příhodného místa k podpisu Severoatlantické smlouvy. Kanaďané navrhovali Bermudy, Evropané Azory a Američané Ottawu. Pro dostatečný kompromis se nakonec jevil i samotný Washington, kde probíhala veškerá jednání. 4. dubna 1949 ministři zahraničí dvanácti zemí podepsali závěrečnou smlouvu, a to podle abecedního pořádku. Nálada byla velmi optimistická. Prezident Truman, který se podpisového aktu také zúčastnil, prohlásil: „Je to jednoduchý dokument, ale kdyby existoval v roce 1914 a v roce 1939 a kdyby jej tehdy podporovaly státy, jež jsou dnes zastoupeny, věřím, že by zabránil aktům agrese, které vedly ke dvěma světovým válkám.“72 Samotným podpisem Severoatlantická smlouva ještě nevstoupila v platnost. Smlouva ještě musela projít procesem ratifikace v parlamentech zúčastněných států. Jako první se s tímto úkolem vyrovnala Kanada, jejíţ parlament schválil smlouvu jiţ 3. května 1949, necelý měsíc po jejím podpisu. Klíčové ratifikační hlasování proběhlo 21. července 1949 v americkém Senátu. Smlouva prošla hladce s vysokým poměrem hlasů 82 : 13 pro ratifikaci. Jako poslední předloţila svému parlamentu smlouvu k ratifikaci italská vláda. Tu také podrobili komunističtí poslanci značné kritice. Nakonec ale smlouva prošla i zde, a to 24. srpna 1949. Tento den tedy definitivně potvrdil, ţe podpisy představitelů dvanácti zemí reprezentovaly vůli občanů. Severoatlantická smlouva vstoupila počínaje 24. srpnem 1949 v platnost na území všech členských států. 3.6 Washingtonská smlouva Americký senátor Tom Connely definoval v roce 1949 smlouvu takto: „Tato smlouva není namířena proti žádné konkrétní zemi. Je namířena pouze proti každému národu či zemi, které by uvažovaly o ozbrojené agresi proti některému z členských států.“73Jedná se o naprosto jednoduchou definici, která plně poskytuje vysvětlení účelu vzniku aliance. O čem ale smlouva je? Pokud bychom se na ni podívali z podrobnějšího hlediska, zjistili bychom, ţe určuje pravomoci aliance a členských států, navrhuje postupy při řešení problémů a zaštiťuje společnou obranou své členy. Hned v úvodu potvrzují členské země touhu ţít ve svobodném světě, uznávají cíle a hodnoty Charty OSN. Samotná smlouva je velice stručným dokumentem. Skládá se ze čtrnácti článků.
72 73
Fidler, J. - Mareš, P.: Dějiny NATO, Praha 1997, s. 40. http://www.army.cz/avis/vojenske_rozhledy/1999_1/fidler.htm (13. 2. 2008)
- 34 -
První článek apeluje na mírové snahy členských zemí. Ty také slibují jednat vţdy podle zásad Charty Spojených národů, tj. urovnávat spory s ostatními zeměmi mírovou cestou, tedy diplomatickým jednáním. Ozbrojené síly nesmí být pouţity v rozporu s touto Chartou. Ve druhém článku je prioritou mezinárodní spolupráce a otevřenost hospodářské politiky pro další členské státy. Rozvoj mírové spolupráce je povaţován za krok k blahobytu a stabilitě. Ochota společného postupu v otázkách obrany před jakýmkoli útokem je součástí třetího článku. Státy se zavázaly, ţe budou společnou koordinaci obrany dále rozvíjet. Čtvrtý článek zavazuje ke společným konzultacím, pokud se vyskytne problém či nebezpečí, které by ohrozily celistvost a suverenitu členského státu. Důleţitým prvkem je přítomnost slovního spojení politická nezávislost. To poskytlo záruku ochrany například Norsku, na které SSSR naléhal s uzavřením dohody o zahraniční politice. Ta by značně omezila jeho suverenitu na úkor SSSR. Bezpečnostní garance obsahuje pátý článek, a to hned v úvodní větě: Smluvní strany se dohodly, že ozbrojený útok proti jedné nebo více z nich v Evropě nebo Severní Americe bude považován za útok proti všem74. Aliance tedy řešila území členských států, severně od obratníku Raka, jako společné alianční území. Pro účely článku pět vznikl článek šestý. Ten přesně definoval území aliance. Sedmý článek reaguje na způsob výkladu smlouvy, která se v ţádném případě nedotýká práv a povinností smluvních stran, jeţ vyplývají z Charty OSN. Osmý článek zase prohlašuje, ţe ţádná ze smluvních stran není vázána jinou mezinárodní smlouvou, která by byla v rozporu s ustanoveními Washingtonské smlouvy. V devátém článku je popsána organizace zajištění fungování smlouvy v praxi. Podle této části byla zaloţena rada, která se v případě nutnosti dokáţe rychle sejít. Zároveň vznikly pomocné orgány rady, které byly důleţité pro bezvadné fungování, jako například Výbor pro obranu. Ten doporučuje opatření k plnění třetího a pátého článku. O moţnostech rozšíření aliance hovoří článek deset, a to na základě jednomyslného souhlasu členských států. Stát, který by byl takto vyzván, uloţí listinu o přistoupení u vlády Spojených států amerických. Platnost smlouvy a ratifikace v jednotlivých parlamentech řeší článek 11. Platnost smlouvy nastala po uloţení většiny ratifikačních listin u vlády USA, včetně ratifikačních listin
74
Washingtonská smlouva, článek 5.
- 35 -
Belgie, Francie, Kanady, Lucemburska, Nizozemska, Spojeného království a Spojených států75. U ostatních států, které smlouvu ratifikovaly později, pak dnem ratifikace. Příkladem je Itálie, jejíţ parlament smlouvu schválil 24. srpna 1949. K případné revizi smlouvy mělo dojít po deseti letech nebo kdykoli později, pokud se to jevilo či jeví jako vhodné pro bezpečnost aliance. O tom je článek dvanáct. Naopak odstoupení od smlouvy obsahuje třináctý článek. To bylo moţné nejdříve po dvaceti letech, respektive jednadvaceti. Po dvaceti letech platnosti smlouvy může kterákoli smluvní strana odstoupit od této smlouvy rok poté, co podá vládě Spojených států amerických zprávu o vypovězení smlouvy a ta podá informaci vládám dalších smluvních stran o uložení každé výpovědi.76 Poslední článek mluví o uloţení smlouvy v archivu vlády Spojených států amerických. Smlouva byla vyhotovena ve dvou verzích, a to anglické a německé. 3.7 Otázka německého znovuvyzbrojení Schumanův plán, jehoţ cílem nebyla jen hospodářská koordinace výroby uhlí a oceli, ale také uvolnění mezinárodního napětí mezi evropskými státy, znamenal významný počin v integraci Evropy. Sovětský svaz ale chápal podobné aktivity jako ohniska potenciálního nebezpečí, přestoţe se tvůrci podobných návrhů snaţili tuto sovětskou interpretaci vyvrátit. Po zlomovém roku 1948, jehoţ události zajisté uspíšily uvedení Západní unie v ţivot a který odstartoval další jednání mezi zeměmi unie a státy Severní Ameriky, jejichţ výsledkem byl vznik NATO, přišel neméně významný rok 1950. 25. června 1950 vypukla korejská válka, která svým mezinárodním charakterem ohrozila stabilitu evropského regionu. Spojené státy v Koreji okamţitě zasáhly, a to pod vlajkou OSN. Korejský konflikt velmi znepokojoval evropské představitele. Zejména však Francii, která se obávala nedostatečné obrany západní Evropy před moţnou invazí sovětských vojsk. Přestoţe jiţ rok fungovalo jako garant ochrany NATO, byly evropské obavy oprávněné. Kroky, které by vedly k reálné obraně, byly zatím jen součástí plánů. V tuto dobu disponoval Sovětský svaz a jeho satelity takovou vojenskou silou, kterou nebylo moţné zastavit konvenčními prostředky. Jeho armáda byla největší na světě. Nutně se nabízela otázka Spolkové republiky Německo. Z obranného hlediska se jevilo nutné, aby se nově vzniklý stát zapojil do evropské obrany. Toto navrhl jiţ 25. července 1950 americký vysoký
75 76
Washingtonská smlouva, článek 11. Tamtéţ, článek 13.
- 36 -
zmocněnec v západním Německu John MacCloy77. Jeho návrh zvedl vášnivou diskuzi o vhodnosti takového kroku. Stále v Evropě panovaly obavy z budoucí německé agrese, která bude vedena touhou po odplatě. Úvaha nad moţností vyzbrojit Německo se ale objevila jiţ v roce 1949, kdy USSR exploded its first atomic device78, coţ bylo mnohem dříve, neţ Američané očekávali. Bylo to díky velkému špionáţnímu úsilí sovětských agentů ve výzkumných laboratořích Los Alamos. I přes tento významný úspěch měly USA stále monopol na nukleární zbraně. SSSR navíc nedokázal dopravit atomovou bombu na místo útoku, a to aţ do roku 1955, kdy sovětská vojska byla vybavena strategickým bombardérem dlouhého doletu Tupolev. Ale skutečným impulzem ke znovuvyzbrojení Německa se stala situace v Koreji. Severokorejská vojska, vybavená sovětskými tanky a vozidly, překročil 38. rovnoběţku a zahájila útok na Jiţní Koreu. Otázka evropské obrany se stala v srpnu 1950 tématem jednání Poradního shromáţdění Rady Evropy. Je zajímavé, ţe tento orgán nedbal na nekompetentnost, protoţe statut shromáţdění mu přímo zakazoval mluvit o vojenských otázkách. Rokující ale argumentovali důleţitostí tohoto kroku a dále zdůrazňovali svou nezávislost ve výběru témat. Francouzský socialista a dnešní profesor národohospodářství na univerzitě v Lyonu André Philip kritizoval stav armád a naprostou nezbytnost americké účasti. Doslova řekl: „Evropa nemůže uskutečnit svoji obranu bez Ameriky. Avšak i s její pomocí bude vystavena všem rizikům, jestliže zůstane uvařena v rámci jednotlivých členských států, se svými nákladnými a zbytečnými starými armádami.“79 Objevil se také návrh jmenování evropského ministra obrany. Po této funkci volal zejména Paul Reynaud, který vedl francouzské nezávislé. Dokonce si v této funkci dovedl představit jako nejvhodnějšího kandidáta Winstona Churchilla, coţ ostatně schvalovali i mnozí další poslanci. 11. srpna 1950 se svým projevem v Poradním shromáţdění vystoupil i Churchill. Reagoval tak na evropské obavy, zda se Labe nestane another 38th Parallel80. Snaţil se zmírnit bezprostřednost nebezpečí, coţ se pokusil dokázat americkým jaderným arzenálem, který zatím dostatečně odrazoval Sověty od vpádu do západní Evropy. Jeho řeč neměla ukolébat poslance pod dojmem nereálnosti sovětského nebezpečí. Právě naopak. Zdůraznil, ţe je nyní příhodná okolnost, která musí být vyuţita k vytvoření mocné evropské síly, která by 77
Gerbet, P.: Budování Evropy, Praha 2004, s. 97. Dedman, M., The Origins and Development of the European Union 1945-1995, A history of European Integration, London 1996, s. 70 79 Gerbet, P.: Budování Evropy, Praha 2004, s. 97. 80 Dedman, M., The Origins and Development of the European Union 1945-1995, A history of European Integration, London 1996, s. 71. 78
- 37 -
spadala do kompetencí jiţ Reynaudem navrţeného evropského ministra obrany. „Měly bychom udělat gesto, které by bylo praktickým a konstruktivním vodítkem, a to tím, že bychom se vyslovili ve prospěch okamžitého vytvoření evropské armády pod sjednoceným velením,“81 prohlásil v konferenčním sále ve Štrasburku. V daném okamţiku zřejmě pomýšlel na přímou účast Británie při zakládání evropské armády. V jeho návrhu stálo, ţe shromáţdění vyjadřuje svoji oddanost zachování míru, a proto bylo rozhodnuto podpořit postup Rady bezpečnosti OSN v zájmu ochrany mírumilovných národů proti agresi. Poţaduje, aby byla neprodleně vytvořena sjednocená evropská armáda, která by podléhala evropské demokratické kontrole a působila by ve spolupráci se Spojenými státy a Kanadou82. Dokonce počítal, ţe by se evropská armáda mohla skládat z 15 francouzských, 6 britských, 5 západoněmeckých a z 3 společných divizí zemí Beneluxu83. Shromáţdění tento jeho návrh přijalo demonstrativní velkou většinou, tj. 85 proti 5 hlasům. Hlasování se zdrţeli ale britští labouristé, němečtí sociální demokraté a Skandinávci84. Tato konference velmi ovlivnila veřejné mínění ve prospěch vytvoření evropské armády. Přesto vlády evropských zemí hledaly pomoc v USA. V srpnu 1950 ţádala Francie Spojené státy, aby lépe zajistily obranu západoevropských zemí před sovětským nebezpečím. Francie naléhala hlavně na zvýšení počtu amerických vojáků v Německu. Francouzská vláda se obávala bezprostředního nebezpečí. Do této doby se za udrţitelnou hranici povaţovala řeka Rýn. To přímo ohroţovalo republiku a její území by se při případné invazi stalo bitevním polem. Zvýšení počtu západních ozbrojených sil poţadoval na konci srpna 1950 i německý kancléř Konrád Adenauer. Dále navrhoval navýšení policejní výzbroje těţkými zbraněmi na úroveň, kterou mělo k dispozici východní Německo. Kancléř měl představu, ţe by vznikly oddíly militarizované policie o celkovém počtu 150 000 muţů85. Americký prezident Truman reagoval na evropské ţádosti v září 1950. Vyslovil souhlas s vysláním amerických posil do Evropy, ale vymínil si podmínku, ţe Evropané sami vyvinou dostatečné úsilí ve svém znovuvyzbrojování86. Své si přisadil i Kongres, který poţadoval za nutné, aby se při znovuvyzbrojování vyuţilo ekonomického potenciálu a hlavně lidských zdrojů západního Německa. Tvrdil, ţe je nereálná představa zajištění obrany země, 81
Fidler, J. - Mareš, P.: Dějiny NATO, Praha 1997, s. 72. Gerbet, P.: Budování Evropy, Praha 2004, s. 98. 83 Dedman, M., The Origins and Development of the European Union 1945-1995, A history of European Integration, London 1996, s. 73. 84 Gerbet, P.: Budování Evropy, Praha 2004, s. 98. 85 Dedman, M., The Origins and Development of the European Union 1945-1995, A history of European Integration, London 1996, s. 72. 86 Luňák, P.: Západ. Spojené státy a Západní Evropa ve studené válce, Praha 1997, s. 90. 82
- 38 -
která by se do obranného procesu nezapojila. Myšlenku znovuvyzbrojení Německa přednesl v New Yorku i Dean Acheson na schůzce ministrů zahraničí Spojených států, Velké Británie a Francie. Ta začala 12. září 1950. Státní tajemník Acheson prohlásil, ţe na podzim 1951 chce Němce v uniformách87. Acheson si byl dobře vědom citlivosti amerického poţadavku, proto svůj návrh specifikoval jako vyzbrojení a vycvičení německých vojáků, jejichţ jednotky budou spadat pod velení západních zemí, resp. německé jednotky by se staly integrální součástí evropské armády s mezinárodním štábem. Němci by tak slouţili vedle dalších národních jednotek. V podstatě Acheson vyuţil systém Západní unie, která by se podle jeho představ transformovala do evropského rozměru. Státní tajemník počítal s vytvořením deseti německých divizí. Rovněţ slíbil, ţe nevznikne ţádný německý generální štáb a ţe by výstroj svým jednotkám nedodával německý průmysl. Mezi zásadní odpůrce Achesonova řešení patřil Robert Schuman. Varoval, ţe dodání zbraní Němcům by bylo z psychologického hlediska velmi nebezpečné. Zároveň by Francie přenechala vojenskou hegemonii nad Evropou Německu. Francouzská armáda byla totiţ v tuto dobu zaměstnána válkou v Indočíně a velká část vojáků byla nasazena právě v tomto konfliktu. Podobného názoru na německé znovuvyzbrojení byl i Monnet. Napsal Schumanovi do New Yorku, ţe jediná alternativa je to integrate Germany into Europe by means of a broker Schuman Plan88. I přes hrozící sovětské nebezpečí se stále Evropanům jevila německá remilitarizace jako a distasteful and alarming prospect89. Ernest Bevin tak měl svým hlasem rozhodnout postup. Britové, kteří se k moţnosti znovuvyzbrojení Německa vyjadřovali velmi chladně, dokonce povaţovali celou akci za nepřínosnou, se k celé věci postavili pragmaticky. Bevin nestál, stejně jako většina Britů, o nasazení dalších královských jednotek v Evropě. Tyto síly by kompenzovaly německé divize. Zároveň Bevin nechtěl protiřečit Američanům. Proto souhlasil s americkým návrhem, ale pouze pod podmínkou, ţe nebude jmenován německý generální štáb. Robert Schuman tak zůstal se svým názorem v izolaci. Americký návrh na vytvoření nové německé armády se projednával při zasedání Rady NATO. S návrhem souhlasila téměř drtivá většina členských zemí. Proti hlasovala Francie,
87
Gerbet, P.: Budování Evropy, Praha 2004, s. 98. Dedman, M., The Origins and Development of the European Union 1945-1995, A history of European Integration, London 1996, s. 73. 89 Dedman, M., The Origins and Development of the European Union 1945-1995, A history of European Integration, London 1996, s. 73. 88
- 39 -
kterou podporovala Belgie. Většina evropských zemí také sama poţadovala rozšíření atlantické obrany o území západního Německa.
- 40 -
4. Evropské obranné společenství 4.1 Plevenův plán Francouzská strana se ocitla při vyjednávání v nepříjemné situaci. Za kaţdou cenu se snaţila zvrátit nebo alespoň zpomalit německé znovuvyzbrojování, dokud se nevyzbrojí sama. Slíbila, ţe znatelně zvýší svou vojenskou angaţovanost v Německu. Navrhla, ţe počet tří divizí, které byly ve Spolkové republice dislokovány v roce 1950, rozšíří do roku 1951 na deset, v roce 1952 na patnáct a ţe v roce 1953 dosáhne počtu dvaceti divizí. Robert Schuman se obával, aby francouzský odpor nevedl k dvoustranným dohodám mezi USA a Spolkovou republikou, které by znovuvyzbrojení vyřešily na bilaterální úrovni. Proto poslal dopis předsedovi vlády René Plevenovi, ve kterém ho ţádal o navrţení evropského řešení celé situace. Nálada ve francouzské vládě byla špatná. Ministr obrany Jules Moch, který zastupoval socialisty, se stavěl k remilitarizaci Německa velmi nepřátelsky. Sám byl ochoten uvaţovat pouze o malých německých jednotkách, které by byly součástí armád NATO, financovány evropským vojenským rozpočtem a podléhaly by společnému vyzbrojovacímu systému. Jean Monnet viděl v ozbrojeném Německu s vlastními divizemi přímo katastrofu. Domníval se, ţe by obnova německé armády mohla ohrozit jednání o smlouvě o ESUO, protoţe by dovolila Němcům klást větší a významnější poţadavky. Uvaţoval proto o okamţitém rozšíření celého systému o ozbrojené síly. Jeho naplňování by probíhalo postupně. Nejdříve by byly na řadě ekonomická společenství, ta by poloţila základy moţné evropské federace, která by vyvrcholila svou vlastní evropskou vládou a evropskou armádou. Ve vytvoření společného vojenského uskupení viděl katalyzátor celého integračního procesu. Obavy z německé armády neměli jen Francouzi. I německý kancléř Adenauer se tohoto kroku obával. Jiţ v roce 1949 prohlásil, ţe by dal přednost před samostatnou německou armádou, wehrmachtu, raději německému kontingentu v rámci armády evropské federace90. Úplně proti myšlence zbrojení byli socialisté a protestantské církve. Jean Monnet doporučoval vypracovat francouzský plán na vytvoření evropské armády. Návrhy měly kopírovat institucionální systém ESUO. Vedle sebe by působily národní jednotky zúčastněných států a štáby divizí by byly mezinárodní. Vše by bylo podřízeno evropskému ministru obrany, jenţ by se zodpovídal Parlamentu ESUO. Velitelskými pravomocemi by disponovalo vrchní velení atlantických sil. Plán měl za kaţdou cenu omezit
90
Srv. Foerster, R. G.: Von der Kapitulation bis zum Pleven-Plan, München 1982.
- 41 -
německé zbrojení. Jean Monet předal svůj plán René Plevenovi, který návrh předloţil vládě. Ta ho schválila. Dále se o něm hovoří jako o Plevenově plánu. Pleven pak 24. října 1950 vystoupil v Národním shromáţdění, kde pronesl: „Francouzská vláda se domnívala, že uskutečnění plánu uhlí – ocel nám umožní, abychom se duševně připravili na myšlenku Evropského společenství ještě dříve, než přistoupíme k tak choulostivé otázce evropské obrany. Události ve světě ji však nedopřály oddechu. A tak francouzská vláda, věříc v mírovou budoucnost Evropy a oddána nezbytnosti dát všem evropským národům pocit kolektivní bezpečnosti, navrhuje vyřešit tuto otázku stejnými metodami a ve stejném duchu.“91 Ve svém projevu dále kritizoval obnovu samostatné německé armády, naopak podporoval vznik společné evropské, kterou by zastřešovala funkce evropského ministra obrany. K tomuto postupu vyzýval i Velkou Británii a další demokratické země západní Evropy. Myšlenka evropské armády a její plánovaná struktura by poskytla Francii bezpečí a zároveň by ji postavila do čela evropského zbrojení. V této době měla největší armádu na kontinentu. Plevenův plán by tak mohl otevřít cestu k získání francouzské hegemonie na pevnině, protoţe se předpokládalo, ţe Velká Británie nebude mít zájem o připojení se k projektu92. To ostatně potvrdila i Bevinova odpověď na Plevenův plán, ţe to nebyla „the policy of His Majesty’s Government to contribute United Kingdom forces to a European Army.“93 Národní shromáţdění Plevenův plán kritizovalo, ale nakonec velkou většinou schválilo. Komunisté nesouhlasili s jakýmkoli německým vyzbrojováním. Podle nich zbraně Němcům neměla svěřit Evropa jiţ nikdy, pravicové strany se obávaly německého militarismu a ani socialisté nebyli bez výhrad. Pouze Republikánské lidové hnutí návrh uvítalo, protoţe v něm vidělo pokračování politiky Roberta Schumana. Návrh nakonec překvapivě snadno prošel. Nyní musela francouzská vláda s plánem seznámit ostatní spojenecké země. Těm se však zdál návrh těţko proveditelný. Američané ocenili, ţe Francie chápe moţnost znovuvyzbrojení Německa a ţe přišla se svým návrhem k tomuto cíli. Pro urychlení výstavby evropské armády, respektive rekrutování německých vojáků, urychleně zřídili nejvyšší spojenecké velitelství, s jehoţ vytvořením doposud vyčkávali. Vrchním velitelem se stal generál Eisenhower, který vedl spojenecké síly v Evropě během druhé světové války.
91
Gerbet, P.: Budování Evropy, Praha 2004, s. 100. Gillingham, J., Coal, Steel and the Rebirth of Europe, 1945-1955, Cambridge 1991, s. 29. 93 Dedman, M., The Origins and Development of the European Union 1945-1995, A history of European Integration, London 1996, s. 77. 92
- 42 -
Další jednání se přesunula do Rady NATO. Delegáti odsouhlasili zásadu územní obrany Spolkové republiky Německo. Třecím bodem jednání zůstala ale forma vyzbrojení Německa. V úvahu připadaly dva z předloţených návrhů. Prvním byl jiţ zmíněný Plevenův, který navrhoval zřízení evropské armády. Francouzský návrh byl vítán jako pozitivní a alternativní strategie zaloţená na Churchillově štrasburské výzvě. Diskutovalo se i o moţnostech návrhu Charlese M. Spofforda, který byl americkým předsedou Výboru zástupců při NATO. Ten viděl budoucnost německé armády v přímé integraci v NATO, tedy v podřízenosti atlantickému velení. Jednání o obou plánech probíhala souběţně v Petersbergu nedaleko Bonnu. Zmocněnci bonnské vlády nechtěli za ţádnou cenu přistoupit na diskriminační Spoffordův plán. Protestovali, protoţe podle Spofforda mohly mít všechny země své národní armády, aniţ by vznikla armáda německá. Také se nechtěli spokojit s postavením, kdy by neměli svůj vlastní generální štáb. A to vše nehledě na to, ţe nesměli mít ani ministra obrany. Při této příleţitosti Konrád Adenauer poţadoval ukončení všech diskriminačních mechanismů, které bránily zplnoprávnění Spolkové republiky Německo na úroveň ostatních západoevropských států. Nejpalčivější problémy se mu jevily v okupačním statutu a maximálních kvótách ve výrobě. Představitelé Anglie, Francie a USA připustili, ţe jakékoli omezení či kontrola při znovuvyzbrojení Němců v rámci NATO je nemoţná. V jednání tedy zůstal jen Plevenův plán evropské armády. Ten se ostatně Němcům zdál sympatický. Vládnoucí křesťanští demokraté jej přijali pod podmínkou, ţe všichni členové vzniklé nadnárodní organizace si budou na všech úrovních plně rovni. Německá cesta za rovnoprávností se blíţila ke svému úspěšnému konci. 4.2 Projekt Evropského obranného společenství Jednání v Petersbergu zvolila Plevenův plán. Další kolo jednání pokračovalo 15. února 1951 v Paříţi. Francouzská vláda pozvala všechny signatářské státy Severoatlantické smlouvy a Německo. Pozvání přijaly pouze Německo, Itálie, Belgie a Lucembursko. Ostatní země se odmítly zúčastnit jednání o projektu evropské armády. Nizozemí, Velká Británie, Norsko, Spojené státy americké a Kanada vyslaly do Paříţe jen pozorovatele. V tuto chvíli se zdálo, ţe představa uskutečnění francouzského návrhu je nereálná. Většina demokratických evropských zemí se spokojila s americkým slibem bránit Evropu jiţ na území SRN, tedy při hranicích se zeměmi sovětského bloku. Proto také souhlasily s vyzbrojením Německa a francouzský Plevenův plán jim připadal spíše jako politický manévr, který měl proces znovuvyzbrojování
- 43 -
Němců zpomalit, popřípadě dokonce znemoţnit. Holandská vláda vyslovila obavu, zda by vytvoření evropské armády nevedlo ke konci americké vojenské angaţovanosti v Evropě. Francouzům na začátku konference nezbývalo, neţ svůj plán podrobně představit a pokusit se tak rozptýlit nedůvěru a obavy svých spojenců. Této úlohy se zhostil Robert Schuman. V memorandu jasně uvedl, ţe francouzská snaha nechce a nehodlá jakýmkoli způsobem brzdit atlantickou spolupráci, právě naopak. Evropská armáda by se stala součástí atlantické armády. Ohledně organizačních struktur předpokládal, ţe by evropské vojsko spadalo pod pravomoc evropského komisaře obrany, coţ by analogicky odpovídalo funkci ministra. Komisař by měl k dispozici společný vojenský rozpočet a dále by vyuţíval pomoci Rady ministrů a Parlamentního shromáţdění. Vojenská struktura by byla integrovaná jiţ od co nejniţšího počtu vojáků, dokonce ne na úrovni praporů, ale na pozici bojových uskupení. Tato bojová uskupení by se skládala ze síly asi 5000 aţ 6000 muţů a byly by národně jednotné, ne však autonomní, ale závislé na integračním systému armády. Tak by se dosáhlo nestejnorodosti divizí. Francie předpokládala, ţe takto vzniklé evropské divize by svým mezinárodním sloţením a díky nutnosti spolupracovat mezi sebou na co nejniţším stupni vytvořily dobrý základ evropské jednoty a uvědomění. I přes sloţitost a zdlouhavost vyjednávání mohli Francouzi slavit úspěchy své diplomacie. V lednu 1951 americký prezident Truman se státním tajemníkem Deanem Achesonem došli k závěru, ţe Plevenův návrh evropské armády by mohl být opravdu projektem, na kterém by se ostatní státy shodly. Hned na to se Truman sešel s René Plevenem a vyjádřil mu svou podporu. Truman zároveň souhlasil s tím, aby atlantický štáb zastřešil celou strukturu evropské armády a převzal tak nad evropským vojskem nejvyšší velení. Američané, kteří chápali vznik evropské armády jako významný integrační a bezpečností krok kupředu, se ale obávali o akceschopnost vojsk. Pestrost evropských národů a jazyků v nich zanechávala dojem neúčinnosti a zmatků při bojovém nasazení. K rozptýlení těchto obav došlo ještě v lednu 1951, kdy proběhla diskuze mezi vrchním velitelem aliančních sil v Evropě generálem Eisenhowerem a Jeanem Monnet. Při té ho Monnet přesvědčil o účinnosti budoucí armády. Po schůzce Eisenhower prohlásil, ţe byl pro myšlenku evropské armády získán a ţe ji nadále bude ve vojenských a politických kruzích podporovat. Mezitím byla 10. července 1951 v Kaesongu zahájena jednání o příměří, která měla zastavit konflikt v Koreji, takţe se potřeba německých vojáků začala zdát méně potřebná. Přesto ale evropské země podporoval ve vytvoření evropské armády jak Eisenhower, tak i americký Kongres, který ji viděl jako jeden z kroků k budoucí federaci.
- 44 -
Němci dále protestovali proti diskriminační struktuře celého návrhu, coţ nakonec uznali i Francouzi, kteří se urputně bránili rychlému zrovnoprávnění SRN s ostatními demokratickými státy. Francie proto deklarovala nezbytnost vzniku Evropského obranného společenství, které by bylo zaloţeno na rovnoprávnosti všech členů. Zároveň francouzští vyjednavači souhlasili s vyuţitím německého lidského i výrobního potenciálu a s jeho zařazením do struktur Společenství všechny ozbrojené síly zúčastněných zemí. The European Defense Community should not become effective, if France and Germany remain apart so that they will again be potential enemies then there would indeed be grave doubt as to whether Continental Europe could be made a place of safety.94 Téměř po roce vyjednávání na mezistátní úrovni byl představen projekt smlouvy. 1. února 1952 se tak s podrobnostmi smlouvy mohla seznámit veřejnost. Písemnost navrhovala zřízení Evropského obranného společenství, které by mělo k dispozici armádu sloţenou z národních bojových uskupení, to vše pod společným velením. Všechny státy by byly rovnoprávné, nikdo by nebyl diskriminován, hlavně tedy Německo. Členové EOS by si zaručili pomoc v případě jakékoli agrese. Do evropského kontingentu by byly zahrnuty pozemní a vzdušné síly. Výjimkou by byly jednotky potřebné k ochraně zámořských území. Tato podmínka byla nesmírně důleţitá pro Francii a její zámořskou angaţovanost. Smlouva počítala s vytvořením národnostně homogenních skupin vojáků, o síle asi 13 muţů. Tato uskupení měla představovat divizi odlehčenou o týlové jednotky95. Tyto odlehčené divize by pak ve spojení s dalšími tvořily armádní sbory. Celkem se počítalo s rekrutováním asi čtyřiceti divizí, coţ by byla evropská armáda. Nábor vojáků, jejich výcvik, povyšování a jmenování by bylo v kompetenci ministerstev obrany jednotlivých států a Evropský komisariát obrany by měl pravomoc kontroly nad touto činností. Od struktur Západní unie či NATO se EOS96 měl lišit ústřední vojenskou administrativou, která by disponovala společným rozpočtem. Zároveň se předpokládalo, ţe by zbrojní výroba v členských zemích podléhala společné evropské kontrole. Povolovat zakázky měl Evropský komisariát. Byla by tak zaručena nadnárodní kontrola zbrojení, coţ byl důleţitý počin z hlediska obav některých států z německého znovuvyzbrojení.
94
Kaplan, L. S. (ed.): American Historians and the Atlantic Alliance, Kent 1991, s. 73. Gerbet, P.: Budování Evropy, Praha 2004, s. 103. 96 K historii Evropského obranného společenství Fursdon, E.: The European Defence Community: A History, New York 1979. Další zajímavé publikace pro srovnání MacDonald, C.: A new model army: towards a European defence community, London 1991; Ruane, K.: The rise and fall of the European Defence Community: Anglo-American relations and the crisis of European defence, 1950-55, New York 2000; či Trybus, M.: European Union law and defence integration, Oxford 2005. 95
- 45 -
Přesto původní francouzské návrhy o nadnárodnosti celé kampaně doznaly značných změn. Zúčastněné státy se jen nerady vzdávaly svých pravomocí a kompetencí ve prospěch ústřední organizace. Zejména malé státy jako Belgie, Nizozemí a Lucembursko vyjádřily obavy z přílišného vlivu velkých zemí na jejich suverenitu. Návrh na vytvoření funkce evropského ministra obrany byl rovněţ smeten ze stolu. Holanďané se doţadovali integrace Evropského obranného společenství do NATO97. Problematické bylo vyjednávání o společném rozpočtu. Belgie chápala tento rozpočet jako součet všech národních rozpočtů na zbrojení. Skutečným řídícím orgánem se měla stát Rada Evropy, která by zastřešovala činnost Evropského komisariátu pro obranu a politiku jednotlivých členských vlád. Rada ministrů by tedy tvořila politiku EOS, kterou měl Evropský komisariát naplňovat. Rada se měla vyslovovat pro důleţité návrhy jednomyslně. Členským státům by pro další hlasování byly přiděleny hlasy podle finanční a vojenské zainteresovanosti. Podle vzoru Vysokého úřadu ESUO by fungoval Komisariát jako kolegium devíti členů. Ten by měl na starosti správu majetku a personální činnost, kam by spadala i kontrola náborové činnosti v jednotlivých státech. Demokratická kontrola by byla v kompetencích Parlamentního shromáţdění, které by mělo stejnou podobu jako v ESUO. Na rozdíl od Parlamentního shromáţdění ESUO by měly Francie, Itálie a Německo navýšen počet zástupců o tři. ESUO i EOS by měla společný Soudní dvůr. Po vyřešení všech připomínek se smlouvou o EOS začaly zabývat parlamenty jednotlivých zemí. V Národním shromáţdění Francouzské republiky se bouřlivě diskutovalo o výhodách a nevýhodách Evropského obranného společenství. Ve vojenské oblasti se ţádala integrace na co moţná nejniţším stupni, čemuţ návrh odpovídal. Poslanci vyjádřili totiţ obavu z obnovy německé národní armády. Problematické bylo i skloubení počtu francouzských vojáků v evropské armádě s ohledem na válku v Indočíně a další zámořské aktivity. To by de facto znamenalo německou vojenskou převahu v Evropě. Pojistku proti takovémuto případu mělo garantovat to, ţe by francouzské jednotky odpovídaly svým počtem jakýmkoli jiným jednotkám členského státu. To by ale sníţilo celkovou velikost armády a zhoršilo tak obranné podmínky. Navíc se Velká Británie a USA měly zavázat, ţe v Evropě ponechají i nadále své vojenské síly. Národní shromáţdění vyjádřilo svou představu na synchronizaci činnosti Evropského obranného společenství s politikou členských států. Poslanci ţádali vytvoření jednotné politické instituce, která by fungovala v součinnosti s EOS. Byli toho názoru, ţe je potřeba
97
Gerbet, P.: Budování Evropy, Praha 2004, s. 103.
- 46 -
kontrolovat nadnárodní politickou moc. Zahraniční politika měla tedy být podrobena integračnímu procesu. Tímto svým poţadavkem ale poslanci vyvolali rozpor ve svých představách o budoucnosti EOS. Na jednu stranu by rádi viděli Velkou Británii jako jednu ze signatářských zemí EOS, na druhou stranu si ale přáli instituci, která by měla reálné zahraničněpolitické pravomoci v rámci členských zemí. Pokud by Britové uvaţovali o moţnosti stát se členem EOS, museli by zcela jistě odmítnout připojení, protoţe podmínky stanovené Francií by jim přistoupení znemoţnily. Velká Británie totiţ z principu odmítala všechny návrhy na jakákoli společenství, která by omezovala její suverenitu či jinak zasahovala do svrchovanosti království. Ostatně Ernest Bevin odpověděl na návrh Plevenova plánu 20. listopadu 1950, ţe v zájmu vlády není začlenit síly Spojeného království do evropské armády98. V únoru 1952 projednávali smlouvu i poslanci Bundestagu. Evropské obranné společenství kritizovali socialisté, kteří byli tradičně proti jakémukoli zbrojení. Dále se obávali, ţe by vstup do EOS ještě více SRN připoutal k západním strukturám. To by podle jejich názoru mohlo velmi zkomplikovat moţnost rychlého sjednocení obou Němecek. Socialisté by raději viděli SRN na cestě k neutralitě, která by byla z jejich pohledu snáze akceptovatelná Sovětským svazem. Stejně jako Francouzi, tak i Němci schválili návrh o smlouvě, který byl v určitém rozporu. Francouzi ţádali účast Británie, ale zároveň ji znemoţňovali svým poţadavkem sjednocené zahraniční politiky. Němci vyhlásili nezbytnost Evropského obranného společenství k obranně demokratické Evropy, ale také deklarovali vůli ke znovusjednocení Německa v míru a svobodě99. Bundestag přijal ještě další dvě rezoluce, a to poţadavek na ukončení okupačního statutu Německa a o vyřešení problému Sárska. Únorové události silně zapůsobily na veřejné mínění v západoevropských státech. To se začalo dělit podle názorových proudů směřování integrace, a to podle politických, tak i vojenských hledisek. Míra integrace, převod národních pravomocí na evropské instituce a předpokládané znovuvyzbrojení Německa, to vše bylo denními tématy médií. Ve dnech 20. aţ 25. února se konala konference Rady NATO v Lisabonu. Ministři se shodli na potřebě evropské armády a vyhlásili, ţe ţádný německý voják nebude povolán, dokud smlouva o vytvoření EOS neprojde ratifikačním procesem. Francie mohla slavit další vítězství, protoţe jeden z jejich nejpalčivějších problémů byl vyřešen. Ministři se také dohodli na podmínkách nasazení sil EOS mimo území Evropy, coţ byl jeden z poţadavků Francie.
98
Dedman, M., The Origins and Development of the European Union 1945-1995, A history of European Integration, London 1996, s. 77. 99 Gerbet, P.: Budování Evropy, Praha 2004, s. 104.
- 47 -
Slavnostní podpis smlouvy o vytvoření Evropského obranného společenství se konal 27. května 1952 v Paříţi. The outbreak of the Korean War in June 1950 set in motion a chain of events which culminated in the EDC Treaty signed in Paris in May 1952. 100 Platnost dokumentu byla stanovena na padesát let, coţ bylo ostatně jiţ dohodnuto v únoru v Lisabonu. Zároveň byly podepsány tři další dokumenty o EOS a NATO. První řešil koordinaci s EOS na základě ţádosti některého z členů a také poskytnutí vzájemné pomoci. Dále pak Velká Británie podepsala smlouvu o automatickém poskytnutí pomoci podle Bruselské smlouvy se SRN a Itálií. Posledním dokumentem vyhlásily USA, Velká Británie a Francie, ţe jakýkoli akt třetího státu proti jednotě, celistvosti a bezpečnosti EOS budou vlády USA a Británie povaţovat za útok proti jejich vlastní bezpečnosti a suverenitě. Den před podpisem smlouvy o EOS byly v Bonnu podepsány Kontraktní dohody, které ukončily okupační reţim. Německo mohlo slavit, sedm let po válce nabylo opět plnou suverenitu ve vnitřní i zahraniční politice, byl zrušen zákaz německého znovuvyzbrojení. Tato smlouva měla platit na celé Německo, tedy v případě sjednocení obou německých republik. Vláda SRN se zavázala, ţe jedinou snahou o dosaţení sjednocení Německa bude mírová cesta, tedy ţe vyloučí jakoukoli moţnost vojenského řešení. Adenauer prohlásil, ţe politika Spolkové republiky Německo bude vţdy ve shodě se zásadami OSN a Rady Evropy a ţe budoucnost spolkového státu je v demokracii. Z okupačních jednotek se staly zahraniční bezpečnostní síly, které měly zasáhnout v případě agrese proti území SRN a Berlína a zároveň proti takovým vnitřním tendencím, které by vedly k ohroţení svobodného politického vývoje či mohly ohrozit demokratické zřízení SRN. Němci se také zřekli vývoje či vlastnictví jaderných, chemických či bakteriologických zbraní. Kontraktní dohody měly vstoupit v platnost zároveň se smlouvou o EOS. I kdyţ Bonnská smlouva vrátila Německu důstojnost a suverenitu, v EOS by Německo nebylo rovným členem. Všechny ostatní státy mohly do evropské armády začlenit jen některé ze svých jednotek, Němci byli vázáni slibem integrace všech svých v budoucnu vzniklých divizí. Moţnosti začlenit jen vybrané ozbrojené síly vyuţila například Francie, která si mimo struktury EOS ponechala rozsáhlé zámořské sbory. Stejně tak i počet německých divizí nebyl oproti ostatním členům neomezený. Jejich počet byl stanoven na dvanáct. Francie předpokládala nasazení čtyřiadvaceti divizí, Itálie jedenáct a země Beneluxu se zavázaly dodat tři divize. Proto se mohlo zdát, ţe je EOS zaměřen spíše proti Německu neţ proti sovětskému nebezpečí.
100
Burgess, M.: Federalism and European Union: The Building of Europe, 1950-2000, London 2000, s. 67.
- 48 -
4.3 Evropské politické společenství Smlouva o EOS byla hotova, přistoupilo se tedy k návrhu Evropského politického společenství, které mělo na to obranné logicky navazovat. Historie tohoto projektu ale byla hlubší. Robert Schuman, který doufal ve vytvoření instituce k cestě federace, ve svém prohlášení z 9. května 1950 oznámil, ţe Francie ve vhodnou chvíli navrhne vytvoření evropské politické organizace s nadnárodní autoritou, jejímž posláním bude vypracovat společnou zahraniční politiku101. Podobný názor měl i Jean Monnet, který prezentoval ESUO jako základ budoucího federálního orgánu, coţ se stane v případě, kdy instituce dostane reálné politické pravomoci. S tím souhlasil také italský premiér a křesťanskodemokratický předák Alcide de Gasperi. Zdánlivě integraci příhodné situace v roce 1953 vyuţil i Konrád Adenauer během své dubnové návštěvy Spojených států, kdyţ zdůraznil, ţe společná obrana není moţná bez společné zahraniční politiky102. V podstatě tak podpořil francouzský návrh Národního shromáţdění, které si kladlo stejnou podmínku. Ta byla legitimizována 38. článkem ve smlouvě o EOS. Ten byl doplněn na ţádost Itálie a umoţňoval vznik federálních či konfederálních institucí, které by kontroloval přímo parlament. Svůj význam měl i tlak evropských hnutí. Na koni byli rázem federalisté, kteří chápali ESUO jako základní kámen federace. Bylo jim jasné, ţe jen ekonomická integrace nebude mít hlubší význam pro jejich federální myšlenku. Ta měla být podpořena integrací politickou. Jejich návrhem byla postupná integrace po jednotlivých sektorech. Politický sektor byl pro ně nejdůleţitější. Trvali na vzniku federální ústavy, která by definovala onu společnou politickou moc. Veřejné mínění v Itálii, Německu a dokonce i ve Francii projekt podporovalo. Na zářijovém zasedání Rady Evropy v roce 1950 zaloţili evropští federalisté André Voisin a Henry Frenay Evropskou radu bdělosti (ERB)103. ERB vyzvala ke svolání ústavodárného evropského shromáţdění, coţ v podstatě přejímalo de Gaulleovu srpnovou kritickou výzvu k udělení pravomocí Radě Evropy. Chtěl, aby instituce vzešly z přímého hlasování evropských občanů. Radikální názor labouristy Mackaye byl Británií okamţitě smeten. Chtěl přeměnit Radu Evropy na zákonodárný sbor, který by tvořily Výbor ministrů, jako horní komora, a Poradní shromáţdění, coţ by byla dolní komora. Britská politika byla velmi odmítavá k federalizaci. Po říjnových volbách 1951 se k moci vrátili konzervativci s Winstonem Churchillem, proto se mnozí domnívali, ţe jeho postoj bude vstřícnější. Jeho názory se ale ani
101
Gerbet, P.: Budování Evropy, Praha 2004, s. 106. Kovář, M. - Horčička, V.: Dějiny evropské integrace I, Praha 2005, s. 98. 103 Gerbet, P.: Budování Evropy, Praha 2004, s. 106. 102
- 49 -
o trochu nelišily od labouristů. Kdyţ prohlásil, ţe neexistuje moţnost, kdy by Británie vstoupila do EOS či ESUO, dospěl Paul-Henri Spaak k myšlence, ţe Evropa musí vzniknout bez Velké Británie. Na protest proti neochotě jednat o hlubší integraci rezignoval na post předsedy Poradního shromáţdění. Churchillův proevropský postoj v prvních poválečných letech, patrný zejména na konferenci v Curychu 1946, vyplýval spíše z jeho opoziční role, neţ z jeho vlastního přesvědčení104 Anthony Eden jako britský ministr zahraničí si uvědomoval komplikace, které vyvolávala politika jeho země. Jen nerad by viděl Británii bez politického vlivu na kontinent, proto navrhl integraci Rady Evropy a Poradního shromáţdění s ESUO a EOS. Britové by tak přes Radu Evropy mohli kontrolovat činnost zejména v ESUO. Bylo jasné, ţe Edenův plán pro ostrou Schumanovu a Monnetovu kritiku ztroskotá. Mezitím Evropské hnutí pod předsednictvím Paul-Henriho Spaaka vytvořilo Studijní výbor pro evropskou ústavu. Tento výbor pod vedením tajemníka Fernanda Dehousse105 vypracoval zprávu o nutnosti federálního dokumentu. Jean Monnet a Paul-Henri Spaak poţadovali co nejrychlejší projednání. Společné shromáţdění ESUO bylo doplněno o tři německé, tři francouzské a tři italské poslance. Splnilo tak sloţení stanovené pro EOS a zároveň změnilo název na Shromáždění ad hoc106. Nově jmenovaná Evropská ústavní komise, kde se předsedou stal Heinrich von Brentano a členy Pierre-Henri Teitgen, Fernand Dehousse, Pierre Wigny, Van Der Goes Van Naters, Perscio von Merkaktz, předloţila projekt, který jiţ 10. března 1953 schválilo Shromáţdění ad hoc. Projekt definoval orgány Evropského politického společenství – dvoukomorový Parlament, tvořený přímo volenou Komorou národů a národními parlamenty jmenovaným Senátem, Evropskou výkonnou radu, předsedu by volil Senát, Radu ministrů členských zemí, Soudní dvůr Společenství a Poradní ekonomickou a sociální radu. Pro zapojení občanů do integrační činnosti a k posílení obecného povědomí pro tyto kroky byl nesmírně důleţitý návrh přímo volené Komory národů. Diskuze dále rozšiřovaly představy o dalším vývoji. V budoucnosti se měla ESUO a EOS rozplynout v Evropském politickém společenství. Holandský ministr zahraniční Johann Willem Beyen prosadil koordinaci měnové a finanční politiky v rámci EPS107.
104
Veber, V.: Utváření nové Evropy, Poválečná evropská integrace. In: Dějiny a současnost, 2003, roč. 25, č. 1, s. 1. 105 Belgický právník 106 Kitzinger, U. W.: The European Common Market and Community, New York 1967, s. 12. 107 Kovář, M. - Horčička, V.: Dějiny evropské integrace I, Praha 2005, s. 100.
- 50 -
V přímo federalistickém nadšení proběhl 2. haagský kongres, který svolalo Evropské hnutí na 8. aţ 10. říjen 1953. Federalisté zde demonstrovali kroky, které byly učiněny od roku 1948, kdy se konal první kongres. Kongres potvrdil všechny návrhy o EOS a EPS a poţadoval jejich rychlé uvedení v ţivot. V tuto chvíli jen málokdo z federalistů věřil v selhání celého projektu. Integrační nadšení dosáhlo svého vrcholu. 4.4 Ratifikace Evropského obranného společenství Téměř rok po podepsání smlouvy o EOS začala ratifikace ve členských státech. První, kdo s procesem schvalování začali, byli Němci. Dne 19. března 1953 zvedlo ruku pro EOS v Bundestagu 224 poslanců. Proti bylo 165 hlasů, tedy komunisté, kteří odmítali západní evropské struktury z principu, a sociální demokraté. Ti nesouhlasili s německým znovuvyzbrojováním a ţádali neutrální politiku, která by SRN nesvazovala se západoevropskými zeměmi. V jasném začlenění se do kapitalistického bloku viděli zkomplikování budoucího sjednocení Německa. Z Bundestagu putovala smlouva do Bundesrat, kde byla 15. května 1953 přijata 23 hlasy proti 15. V zemích Beneluxu proběhla ratifikace také bez problémů. Nejdříve se hlasovalo v druhé komoře nizozemského Parlamentu108. 23. července 1953 odsouhlasila Dolní komora – Tweede Kamer der Staten-Generaal – 75 hlasy proti 11 znění smlouvy a 20. ledna 1954 i Horní komora – Eerste Kamer – poměrem 36 hlasů ku 4 hlasům proti. Stejně jako v Německu, tak i zde protestovali hlavně komunisté. Federální parlament Belgie 109 smlouvu o Evropském obranném společenství také přijal, a to v poměru 148 ku 49 hlasům proti ve Sněmovně reprezentantů a v poměru 125 hlasů pro ku 49 hlasům proti v Senátu. Sněmovna hlasovala 26. listopadu 1953 a Senát 12. března 1954. V obou komorách hlasovali proti návrhu komunisté a část socialistů. V Lucembursku Sněmovna poslanců ratifikovala smlouvu dne 27. dubna 1954. Pro hlasovala drtivá většina poslanců, tedy 46. Stranou zůstali jen 4 komunisté. V Itálii, kde se smlouvou zabývaly jednotlivé sněmovní výbory, se schvalování neobešlo bez vášnivých diskuzí. Proti byli, stejně jako v ostatních zemích, komunisté. K nim se přidala i socialistická strana Pietra Sandra Nenniho. Odmítavě se k dokumentu stavěli i neofašisté a monarchisté. Tradiční vnitropolitické problémy a tahanice s Jugoslávií o Terst způsobily zdrţení ratifikace aţ do roku 1954.
108 109
Staten-Generaal Federaal Parlement van België
- 51 -
Nejsloţitější jednání o schválení byly ve Francii. Evropské obranné společenství rozdělovalo politickou scénu i veřejnost. Robert Schuman neustále přesvědčoval zákonodárce o nutnosti takovéto instituce. Evropská armáda by se podle něj stala zárukou míru a stability. Největším problémem bylo německé znovuvyzbrojení. Francouzi, kteří Němce povaţovali za své odvěké rivaly, si je jen těţko dokázali představit v uniformách. Tomu odpovídala i reklamní kampaň, která celý ratifikační proces provázela. Plakáty, demonstrace a karikatury. Vyobrazení pochodujících německých vojáků, nacistické znaky a hřbitovy válečných obětí měly Francouze strašit a varovat před přijetím smlouvy. 4.5 Mezinárodní vývoj v pozadí ratifikace EOS Projekt EOS vznikal jako obrana před sovětským nebezpečím, které se na přelomu 40. a 50. let jevilo jako bezprostřední. Po vypuknutí války v Koreji se toto nebezpečí ještě zvýšilo. Evropané, jejichţ obrana byla závislá na americké vojenské přítomnosti, s obavami hleděli na velkou angaţovanost Američanů v Koreji. Obávali se, ţe dojde k citelnému oslabení obranných pozic v západní Evropě. V roce 1953 se ale celková mezinárodní situace začala pomalu měnit. Jednání o příměří v Koreji pomalu stabilizovala region, coţ vedlo ke stahování části amerických ozbrojených sil z poloostrova. Zásadní zlom pak přišel 5. března 1953. Zemřel Stalin a Západ si s úlevou oddechl. Diktátor, který vystupoval nevypočitatelně při jakýchkoli mezinárodních jednání a který byl viděn jako hlavní hrozba celého demokratického světa, byl mrtev. Politika Sovětského svazu se najednou stala smířlivější. Evropské veřejné mínění se částečně uklidnilo a hrozbu ze strany SSSR jiţ nevidělo tak černě. Současně začalo být chápáno znovuvyzbrojení Německa jako zbytečné a neaktuální. Zejména Francouzi začali stále více pochybovat nad nutností Evropského obranného společenství a nad potřebností německé armády. Francie byla stále více zaměstnávána vyhrocenou situací v Indočíně, kde bylo zapotřebí stále více vojáků, coţ vyvolávalo obavy z oslabení francouzských vojenských pozic v Evropě na úkor Německa. Německá otázka začala být chápána v jiném rozměru. Mnozí viděli ve sjednocení Německa moţnost, jak se vyhnout vybudování německé armády a jak udělat z EOS nepotřebné společenství. Sovětský postoj ke sjednocení Německa zůstával po smrti Stalina stále stejný. Sověti nehodlali přistoupit na ţádný kompromis a poţadovali sjednocení na bázi parity obou německých států. S tím ale nesouhlasili Spojenci, protoţe Spolková republika Německo nemohla být v ţádném případě brána za rovnocennou Německé demokratické republice. A to jak z pohledu demografického, tak i hospodářského a politického. Politický - 52 -
reţim v NDR byl povaţován Západem jako totalitní, tedy vnucený Sovětským svazem. Západ se k sovětskému návrhu vyjádřil tak, ţe povaţuje za nutné v případě jeho uskutečnění vypsat svobodné volby, které by vyjádřily vůli a přání obou spojených států. Na regulérnost a nezávislost voleb by dohlíţela, resp. přímo by organizaci voleb kontrolovala komise OSN. S tím se za ţádnou cenu Sověti nemínili srovnat. Dalším poţadavkem Sovětů byla neutralizace spojeného Německa. Tím si chtěli pojistit neangaţovanost spojeného Německa na západní integraci a odluce německé zahraniční politiky od té západoevropské. Američané a představitelé západoevropských států s tímto nesouhlasili a argumentovali svobodným rozhodnutím legitimní vlády sjednoceného Německa nad zahraniční politikou. Byli si dobře vědomi, ţe v případě německé neutrálnosti by ztratili nejen spojence, který disponoval strategickým územím, ale hlavně by mohla být případná obrana západní Evropy přímo ohroţena moţným budoucím příklonem Německa k moskevské politice. Bylo proto stále více jasné, ţe rozhovory k ničemu nevedou a ţe nakonec bude nutné přece jen pokračovat se začleněním Německa do západoevropských struktur. Tento názor sdílel i Konrád Adenauer, který řekl, ţe dává přednost jednotné Evropě před jednotným Německem110. 4.6 Francouzské veřejné mínění v roce 1953 a na počátku roku 1954 Francouzské veřejné mínění se rozdělovalo od samého počátku jednání o EOS. Při vášnivých debatách se příznivci i odpůrci EOS snaţili na svou stranu dostat dosud nerozhodnuté občany. Podstata Evropského obranného společenství byla zjednodušena na německé znovuvyzbrojení a na rozhodnutí o budoucnosti Francie, resp. francouzského národa. Lidé si kladli otázky, zda je výhodné a smysluplné vzdát se na úkor bezpečnosti v Evropě své státní a národní suverenity, a to zejména na poli tak zásadním, jakým bezesporu armáda je. Stoupenci EOS argumentovali bezpečností otázkou. Znovuvyzbrojení Německa a jeho začlenění do západoevropských struktur mělo podle nich dalekosáhlý a hlavně pozitivní strategický význam. Území SRN v sobě skýtalo dokonalé nárazníkové pásmo mezi blokem sovětské říše a metropolitním územím Francouzské republiky. Na připomínky, ţe obrana tohoto německého území můţe být realizována i bez německého wehrmachtu, reagovali za prvé poţadavky Američanů na brannou povinnost v SRN a za druhé nezbytností německých vojsk pro dostatečnou obranu západní Evropy včetně Francie. Francie sama měla zodpovědnost za bezpečnost ve svých zámořských drţavách, proto by v případě útoku
110
Gerbet, P.: Budování Evropy, Praha 2004, s. 110.
- 53 -
nedokázala rychle přeskupit své armády. I kdyby se jí podařilo dostat své armády do Evropy, na úkor zámořských území, sama by nedokázala sovětským vojskům vzdorovat. Vojenská síla SSSR a jeho satelitů byla povaţována za tak robustní, ţe obrana západní Evropy byla v plánech uvaţována aţ od řeky Rýn. To by se v první řadě dotýkalo Francie, která by se bez začlenění Německa ocitla v první linii. Toto byl silný argument příznivců EOS. Obhájci EOS zdůrazňovali, ţe ke znovuvyzbrojení Německa jednou nevyhnutelně dojde. A to buď díky bezprostřední nutnosti, kdy bude hrozit opravdové nebezpečí, nebo v době, kdy Německo dosáhne plné suverenity a rozhodne se, ţe vyuţije práva na vlastní – plně rovnoprávnou – armádu tak, jako ostatní státy. Podle příznivců smlouvy poskytovalo EOS dostatečnou mezinárodní kontrolu nad veškerým německým vojenským potenciálem. Ten by navíc byl vyuţit pro bezpečnost celého Společenství. Dalším silným argumentem, který hovořil ve prospěch EOS pro Francii, byla kontrola zahraniční politiky Spolkové republiky Německo. Obhájci EOS varovali, ţe kdyby Francie odmítla smlouvu o EOS a Německo nabylo suverenitu, ztratila by západní Evropa moţnost ovlivňovat zahraničněpolitická rozhodnutí vlády SRN. Suverénní Spolková republika Německo by pak jistě směřovala své snaţení ke sjednocení s komunistickou NDR. Část Francouzů se obávala, ţe by toto snaţení buď značně sblíţilo SRN se Sovětským svazem, nebo by dokonce mohlo vést k válce. Zajímavá byla i představa, ţe by suverénní Německo balancovalo mezi Západem a Východem111. Nic z toho by se prý nemohlo stát, pokud by se Německo aktivně zúčastnilo integračního procesu v západní Evropě včetně EOS. EOS bylo dále prezentováno jako nástroj francouzsko-německého sblíţení, které by se stalo zárukou mírové stabilizace západní Evropy a jakýmsi jádrem výstavby budoucí federální Evropy. Rovněţ tvrdili, ţe se jiţ dávno započalo s komunitární metodou místo vztahů stát – stát, a to ještě ve vztahu k Německu s velkou nedůvěrou, podezíravostí a jednostrannou kontrolou. Francouzský postoj se tedy měl ubírat tímto novým směrem. Jestliţe můţeme říci, ţe argumenty zastánců EOS byly podepřené rozumem, tak důvody pro odmítnutí udávané odpůrci smlouvy byly zaloţeny na stránce silně emotivní. Celá kampaň
proti
EOS
byla
rychle
transformována
na
kampaň
proti
německému
znovuvyzbrojování. Psychologický efekt představy německého vojáka pár let po válce byl veliký.
111
Gerbet, P.: Budování Evropy, Praha 2004, s. 105.
- 54 -
Odpůrci EOS hlásali, ţe Evropské obranné společenství nikdy nebude schopné kontrolovat sílu německé branné moci, takţe celý princip EOS je léčkou a klamným zdáním112. Navíc by podle nich všechno platila Francie. S velkým odporem byla vnímána samotná struktura evropské armády. Francouzské vojsko by bylo rozděleno na dvě části. První část by tvořila kontinentální, tzv. metropolitní armáda, která by byla plně začleněna do EOS, a tou druhou částí mělo být francouzské zámořské vojsko, které by naopak součástí EOS nebylo. Francie by tak ztratila vliv na plnou kontrolu svých muţů na kontinentu a zároveň by přišla o nezbytnost volných rotací kádrů mezi metropolí a zámořskými územími. Tento argument byl obzvláště silný ve vojenských řadách. Podle nich by Francie za cenu znovuvyzbrojení Německa odzbrojila sebe sama. Obzvlášť zaujatě vystupoval proti EOS generál de Gaulle. Na tiskové konferenci dne 5. června 1952 prohlásil: „Francie se bez ladu a skladu promíchá s Německem a s Itálií, dvěma poraženými státy, a do této směsi bez státní příslušnosti bude muset dodat své lidi, své zbraně a svoje peníze. Toto ponížení jí je podsouváno ve jménu rovnosti práv, aby Německo mohlo vyhlašovat, že nemá armádu, a přitom znovu vytvářet své ozbrojené síly. A Francie by samozřejmě mezi všemi velkými národy, které mají svoji armádu, byla jediným, který by ji ztratil.“113 Přestože generál de Gaulle odmítal ideu EOS, po celou dobu své politické kariéry sledoval jeden cíl. Hospodářská modernizace v evropském rámci měla vést kontinent k pojištění nezávislosti a ke svobodě jednání v konkurenci nových světových velmocí114. A EOS neviděl jako cestu k tomuto cíli. Projekt evropské armády nazýval nejen eine Ungeheuerlichkeit, ale dokonce i dieses künstliche Ungeheuer, dieser Roboter, dieser Frankenstein115. Pokusy srovnávat Francii a Německo jako dva rovnocenné národy a dvě suverénní země troskotaly pod nacionálními argumenty odpůrců EOS. Podle nich by nastal konec Francie, protoţe Francouzská republika by ztratila samotný základ národní suverenity, a to armádu. O ztrátě suverenity na poli zahraniční politiky ani nemluvě. Sblíţení se s bývalým nepřítelem se také jevilo jako paradox. Velká Británie jako tradiční spojenec Francie by zůstala mimo EOS, tím by došlo k odklonu společných zájmů království a Francie. Naproti tomu by došlo k rychlému sbliţování s Německem, coţ v tak krátké době vyvolávalo vlnu odporu. Francouzským odpůrcům smlouvy se navíc zdál rámec Šestky, tedy skupina států Francie, Německa, Itálie a zemí Beneluxu, je pro Francii 112
Gerbet, P.: Budování Evropy, Praha 2004, s. 111. Gerbet, P.: Budování Evropy, Praha 2004, s. 111. 114 De Gaulle, Deutschland und Europa, Opladen 1991, s. 46. 115 Loth, W. – Picht, R. (ed.), De Gaulle, Deutschland und Europa, Opladen 1991, s. 37. 113
- 55 -
nevýhodný. Průmyslová vyspělost Německa by brzy zajistila jeho dominanci v rámci celého uskupení a Francie by byla odsunuta na vedlejší kolej. Tato hegemonie by podle de Gaulla vedla ke katastrofě. Ostatně k tomuto se vyjádřil na tiskové konferenci 12. listopadu 1953 takto: „Begreiflicherweise hängt der Kanzler des Reiches unter den Sechs am stärksten an der sogenannten „europäischen“ Armee. In der Tat gewinnt er durch sie nicht nur die rechtliche Gleichstellung, sondern die Wahrscheinlichkeit einer deutschen militärischen Hegemonie, durch die sich die Aussicht eines Reiches eröffnet, das eines Tages den Westen in den Kreuzzug des 20. Jahrhunderts führt.“116 Tato kříţová výprava by pak měla jediný cíl, a to dosáhnout sjednocení Německa a revidovat východní hranice. Diskuze o EOS přerostla spíše v hádku či válku argumentací. Špatná proevropská kampaň nedovolila znatelnější prosazení se ve víru nacionálního cítění a odsoudila obhájce EOS k defenzivě. Evropská idea pomalu ustupovala před ideou francouzského suverénního státu. Dosavadní prezentované argumenty odpůrců smlouvy o EOS byly ryze vojenského charakteru. Velké obavy vyvolávaly i ekonomické aspekty integrace. Například Komisariát EOS měl mít pravomoci přidělovat zbrojní zakázky jednotlivým průmyslovým firmám z kteréhokoli státu společenství. Podporována měla být široká konkurence hospodářských odvětví, které se přímo či nepřímo podílely na zbrojním průmyslu. Francouzi se obávali neschopnosti čelit německé konkurenci. Do současné doby platily v Německu výrobní restrikce na určitá odvětví, mimo jiné hlavně na strategickou elektroniku a na letecký průmysl, proto hlavní obavy panovaly z německého strojírenství, které procházelo prudkým poválečným rozvojem. Francouzské hospodářské a ekonomické kruhy se obávaly příliš rychlé integrace a nedostatku opatření, které by dokázaly ochránit francouzskou ekonomiku. Toto bylo spojováno hlavně s Evropským politickým společenstvím, které na EOS úzce navazovalo. Počítalo se s vytvořením Všeobecného společného trhu. Zde právě chyběli francouzským ekonomům dostatečné záruky ve prospěch národního hospodářství. 4.7 Francouzská politická scéna v roce 1953 a na začátku roku 1954 Jak smlouva o Evropském obranném společenství emotivně i racionálně rozdělovala veřejnost, tak proti sobě stavěla i politické strany a uskupení. Hádky, vzájemné osočování a tvrdá kritika provázely oba tábory – příznivce i odpůrce EOS.
116
Loth, W. – Picht, R. (ed.), De Gaulle, Deutschland und Europa, Opladen 1991, s. 38.
- 56 -
Jasno k EOS měli komunisté, kteří ke smlouvě chovali stejný názor napříč západoevropským spektrem států. Stejně jako v Německu, Beneluxu či Itálii, tak i ve Francii odmítali německé znovuvyzbrojení a celou smlouvu vůbec, protoţe podle nich svou ideovou a vojenskopolitickou stránkou směřovala proti Sovětskému svazu. Ostře proti Evropskému obrannému společenství vystupovali i gaullisté (RPF)117. Pro ně neznamenal hlavní problém německé znovuvyzbrojení, ale celkový nadnárodní přístup EOS. Obávali se, ţe Francie ztratí svou identitu a suverenitu. Za nepřijatelné povaţovali transformaci francouzské armády, která by se stala pouze částí evropského vojska. Sám de Gaulle cítil znepokojení nad dvěma francouzskými projekty. Prvním byl Schumanův návrh z 9. května na vytvoření Evropské unie uhlí a ocele. Tím druhým byl právě plán Evropského obranného společenství, představený René Plevenem 26. října. Oba návrhy znamenaly odevzdání určité míry suverenity Chladně se k myšlence EOS stavělo i Národní centrum nezávislých a rolníků (CNIP)118. Členové této partaje byli poměrně nedůvěřiví k nadnárodnímu principu EOS, který by potlačil národní suverenitu Francie. Své příznivce si ale EOS zde našel, byli jimi Antoine Pinay a Paul Reynaud. Zajímavá situace byla u socialistů (SFIO)119. Byl zde názorový proud, který byl přesvědčen o pozitivech integrace, ale choval obavy k německému znovuvyzbrojení. To by podle nich mohlo zvrátit celý mírový proces sjednocování Evropy. Tento názor zastával André Philip. Naproti tomu Jules Moch, Guy Mollet a Christian Pineau byli zastánci Evropského obranného společenství i se všemi jeho aspekty, včetně německé vojenské účasti na obraně Evropy. Rozpolceni byli i radikálové. Édouard Herriot a Édouard Daladier byli vášnivými odpůrci EOS a tvrdě na smlouvu útočili. Pravým opakem jim byli René Mayer a Maurice Faure. Poměrně transparentní byla názorová situace u lidových republikánů (MRP)120, kteří podporovali Roberta Schumana. Tyto názorové proudy uvnitř stran a vůbec celá diskuze o EOS způsobila destabilizaci vlády, která procházela dlouhodobější krizí. Na konci roku 1951 padla vláda tzv. Třetí síly, resp. šlo o období několika vlád121 společné koalice MRP, socialistů a radikálů. V tomto čase vlády pokračovaly v demokratickém a ekonomické rozvoji země a zaslouţily se o úspěšnou 117
Rassemblement du Peuple Français, RPF Centre National des Indépendants et Paysans, CNIP 119 Section Française de l'Internationale Ouvrière, SFIO 120 Mouvement Républicain Populaire, MRP 121 Během tzv. období vlád Třetí síly (Troisième Force) se u moci vystřídalo celkem 8 vlád, z toho 2 padly do 48 hodin po jmenování. 118
- 57 -
zahraniční politiku a vznik evropských struktur. V roce 1952 nastupuje období vlád pravého středu, které trvá do poloviny roku 1954. Koaliční vlády se skládají z MRP, radikálů, CNIP a rozhádaných gaullistů. V březnu 1952 podpořila jedna část gaullistů vládu Antoine Pinaye. V lednu 1953 dostala podporu druhé části gaullistů zase vláda premiéra René Mayera. Gaullisté odmítali evropskou armádu stejně jako generál de Gaulle. Podpora Mayerovy vlády byla vázána na nacionalistické hlasy gaullistů. Proto premiér odvolal proevropského Roberta Schumana z postu ministra zahraničí a povolal místo něj Georgese Bidaulta122. Ten byl stejně jako Schuman lidový republikán, ti byli k proevropské otázce naklonění, ale na rozdíl od něj se obával o ztrátu národní francouzské identity123. Proto se pokusil dosáhnout určitých oprav smlouvy ještě před její ratifikací. Mayerova vláda ale nevydrţela názorové rozepře a padla v červnu 1953. Dne 27. června 1953 byla jmenována nová vláda v čele s Josephem Lanielem, která se udrţela u moci rok. Mezitím se vytvořila dostatečná opozice proti smlouvě o EOS. 4.8 Francie hledá záruky své bezpečnosti Francouzská vláda reagovala na odmítavý postoj politických, hospodářských i vojenských kruhů sérií interpretačních protokolů, které měly poskytnout záruky k ochraně Francie. Ministerský předseda René Mayer se obrátil 11. února na vlády zemí, které se měly stát součástí EOS, aby tyto francouzské poţadavky schválily. Jeden z těchto interpretačních protokolů měl Francii dovolit, aby mohla podle svého uváţení rotovat francouzské vojenské kádry mezi evropskou armádou a zámořským vojskem. To byl významný poţadavek, který by umoţnil postavení francouzského důstojnictva mimo integrální a nedělitelnou součást EOS. Dalším problémem, kteří se Francouzi pokusili vyřešit přes tyto protokoly, byl systém hlasování v Radě ministrů EOS. Počet hlasů byl závislý na počtu finančních příspěvků dané země a na mnoţství muţů, které uvedla do stavů evropské armády. V případě nutnosti, kdy by se část francouzského metropolitního vojska musela přesunout do zámoří, by tak Francie přišla o podstatnou část hlasů, coţ by umoţnilo dominanci Německa. To bylo pro Francouze nepřijatelné, proto se tuto praxi snaţili alespoň zpomalit, aby samotná realizace neohrozila jejich hegemonii v EOS.
122
Schwarz, H. P.: Konrad Adenauer: a German politician and statesman in a period of war, revolution, and reconstruction, Providence 1995, s. 685. 123 Problematikou ztrát národních identit, resp. rozpuštěním národních států v nadnárodní Evropě se zabývá Cris Shore, Shore, C.: Building Europe: The Cultural Politics of European Integration, London 2000., zejména kapitola Forging a European nation-state? The European Union and questions of culture, s. 15-39.
- 58 -
Konrád Adenauer povaţoval tyto nečekané poţadavky francouzské vlády za silně diskriminační. Bez dalších dohod s Mayerovou vládou nechal smlouvu v SRN ratifikovat. Georges Bidault se snaţil protokoly prosadit za kaţdou cenu, jejich přijetí smluvními stranami by totiţ znatelně vylepšilo pozice obhájců smlouvy o EOS ve Francii. Slíbil, ţe charakter protokolů bude ryze interpretativní a ţe se hlavní smlouva o EOS jiţ nebude měnit. Ostatní vlády toto přijaly a podepsaly sérii protokolů 24. března 1953. V Německu byl tento krok chápán jako významný ústupek ke zlepšení vztahů mezi SRN a Francií, i kdyţ se jednalo o jednostranné zvýhodňování Francie. K celé záleţitosti se vyjádřil i státní tajemník John Foster Dulles ve svém projevu z prosince 1953. Podporoval myšlenku evropské armády, viděl ji jako emancipační krok, který pomůţe Evropě vymanit se z americké závislosti a který z Evropy učiní rovného partnera pro USA. Varoval, ţe případné odmítnutí smlouvy pull the rug out from under Europe – giving the ungrateful Citizens of that sorry continent124 moţnost sami sebe bránit před moţným sovětským útokem Francouzská politická scéna zkomplikovala i vývoj Evropského politického společenství. Paul-Henri Spaak, jako předseda Shromáţdění ad hoc, předloţil 9. března 1953 tento projekt ministrům zahraničí Šestky. Georges Bidault v něm viděl počátek zániku vlastí125, které by se v evropském prostoru zcela rozpustily. K němu se přidal i belgický ministr zahraničí Paul Van Zeeland. Oba se shodli na nutnosti postupných kroků. Nejdříve poţadovali ratifikaci, resp. vyřešení situace kolem EOS. Pak se podle nich mělo přistoupit k diskuzím o politické integraci. V listopadu 1953 byl současný projekt EPS zastaven a komise byla pověřena zcela novým vypracováním. Francouzi si vymínili, ţe k problematice kolem budoucího společného trhu se bude přistupovat po etapách a nebude hned platit pro francouzská zámořská území, kde si chtěli uchovat pouze svůj vliv. Nový návrh byl vypracován a předloţen 15. března 1954. Nikdo se jím ale jiţ nikdy nezabýval. Další palčivá otázka, která trápila francouzské politické představitele, byla problematika Sárska. Sársko bylo doposud spojeno s Francií ekonomickou unií. Jeho statut se měl podle Francie stát evropský. V květnu byly také podepsány úmluvy, které definovaly sárskou autonomii a které zároveň potvrzovaly francouzský ekonomický vliv. Konrád Adenauer a celá bonnská vláda se k tomuto návrhu stavěli chladně. Význam budoucího německého znovuvyzbrojení se snaţila Francie utlumit zvýšenou vojenskou přítomností Britů a Američanů. Záruky zakotvené ve smlouvě o EOS Francie 124 125
Gillingham, J., Coal, Steel and the Rebirth of Europe, 1945-1955, Cambridge 1991, s. 31. Gerbet, P.: Budování Evropy, Praha 2004, s. 114.
- 59 -
nevnímala jako dostatečné. Británie se nechtěla ţádným způsobem smluvně vázat se strukturami EOS. Winston Churchill dokonce prohlásil, ţe království stojí na straně Evropského obranného společenství, ale rozhodně není a nebude jeho součástí. Přesto bylo dosaţeno určitého kompromisu, kdy Velká Británie přislíbila pravidelné konzultace s EOS. Dokonce slíbili začlenit jednu ze svých tří obrněných divizí do evropského armádního sboru126 a zaručili se zachovat své vojsko na kontinentu po dobu potenciální hrozby, coţ byla v podstatě časově neomezená vojenská angaţovanost. Smlouva byla podepsána dne 13. dubna 1954. K podobnému kroku jako Británie se odhodlal i americký prezident Eisenhower. Slíbil zachovat své divize v Evropě na neomezenou dobu. Toto francouzské snaţení o získání záruk proti moţné německé hrozbě vyvolávalo ve Spolkové republice Německo rozpaky. Němci, kteří by rádi co nejrychleji dosáhli plné suverenity a kteří pro tento cíl udělali jiţ mnoho ústupků, se cítili od Francouzů diskriminováni. Idea celého dosavadního evropského integračního procesu měla řešit problémy na jiné úrovni neţ v rovině stát – stát. Proto pro ně byla dosavadní zahraniční politika francouzské vlády zklamáním. Jakkoli se mohly zdát francouzské poţadavky poniţující pro Německo, nevybíravá a také často uráţlivá vystoupení de Gaulla na adresu německého militarismu mohla vyvolávat představu, ţe skutečným přáním francouzské politiky a de Gaullových představ je Německo pod neustálým mezinárodním dohledem, proto je třeba na tomto místě uvést i kladné de Gaullovo vyjádření. Francouzskému velvyslanci v Bonnu François Seydouxovi řekl: „Herr Botschafter, ich wünsche, dass Frankreich mit allen Völkern der Erde möglichst freundliche Beziehungen unterholt; aber wenn es ein Volk Git, mit dem ich besonders herzliche Beziehungen haben möchte, so ist dies das deutsche Volk.“127 A dále dodal, ţe pokud se s Konrádem Adenaurem budou shodovat v myšlenkách a cílech, tak společně dokáţou velké věci. 4.9 Francouzské NE Evropskému obrannému společenství Kdyţ Georges Bidault 17. listopadu 1953 před Národním shromáţděním se svou obhajobou smlouvy, bylo jiţ pozdě. Politické strany byly názorově rozděleny, a to zejména socialisté. Významné osoby vystupovaly v médiích a vydávaly kritické komentáře a výroky
126 127
Gerbet, P.: Budování Evropy, Praha 2004, s. 112. Loth, W. – Picht, R. (ed.), De Gaulle, Deutschland und Europa, Opladen 1991, s. 39.
- 60 -
na adresu smlouvy o EOS. De Gaulle povaţoval den případného podpisu smlouvy za den úmrtí Francie, podobně se vyjadřoval i maršál Juin či generál Weygand. Politická situace byla značně ovlivněna nesmiřitelnými postoji odpůrců a obhájců smlouvy. Neúspěch francouzského taţení v Indočíně a obavy ze smlouvy o EOS podkopaly uţ tak vratkou stabilitu vlády, coţ vyvolalo Lanielův pád a jmenování nové vlády v čele s premiérem Pierrem Mendѐs-Francem. Lidoví republikáni se dostali do opozice, svůj vliv naopak posílili gaullisté. Ti ostatně stáli za pády posledních vlád. Mendѐs-France zastával vedle premiérské funkce i funkci ministra zahraničí. Jeho osobní stanovisko ke smlouvě bylo odmítavé128, proto nikoho nepřekvapil jeho chladný postoj k EOS. I kdyţ válka v Indočíně skončila, nikdo v podstatě neakceptoval změněnou vojenskou situaci, která umoţňovala stabilizovat metropolitní armádu. Mendѐs-France se rozhodl, ţe před samotným předloţením k ratifikaci se pokusí získat další záruky pro Francii129. Připravil protokol, který v podstatě popřel myšlenky celé smlouvy. Ţádal omezení nadnárodního charakteru Společenství, kaţdá země měla dostat osm let právo veta proti jakémukoli rozhodnutí. Také chtěl svázat dobu trvání smlouvy s dobou trvání Atlantického paktu. Předpokládal, ţe smlouva by mohla být vypovězena v případě německého sjednocení, nebo tehdy, kdy Britové a Američané stáhnou svá vojska. Evropská armáda se skládala jen z jednotek rozmístěných v tzv. zóně překrytí130, to znamenalo v Německu, Belgii a v Nizozemí. Úprav se dočkal také rozpočet, který by byl schvalován z předem připravených částek, jeţ by uvolnil parlament kaţdého státu. Článek 38 smlouvy o EOS neměl být uplatňován. Tento článek umoţňoval jednání o federativním či konfederativním procesu. A v neposlední řadě, tento Mendѐs-Franceův protokol se měl stát součástí smlouvy o EOS. Nový protokol vyvolal ve francouzské vládě další napětí. Gaullističtí ministři Koenig, Jacques Chaban-Delmas a Maurice Lemaire podali demisi131, protoţe navrhované změny povaţovali za nedostatečné. Přívrţenci smlouvy o EOS ho kritizovali, protoţe podle nich popřel celý smysl smlouvy. Robert Schuman pokládal protokol za přímé ohroţení integračního procesu, který by po přijetí premiérových dodatků ztratil svůj nadnárodní charakter. V případě aplikace protokolu proto neviděl důvod hlasovat pro ratifikaci. Na konferenci ministrů zahraničí Šestky ve dnech 10. – 22. srpna 1954 Mendѐs-France seznámil ostatní země s novými francouzskými poţadavky. Ministři zahraničí byli
128
Gerbet, P.: Budování Evropy, Praha 2004, s. 116. Price, R.: A Concise History of France, Cambridge 1993, s. 312. 130 Gerbet, P.: Budování Evropy, Praha 2004, s. 116. 131 Colby F. M. a kol. (ed.): The New International Year Book, 1954, New York 1955, s. 184. 129
- 61 -
znechuceni132 francouzským kličkováním. Neustálé francouzské hledání záruk o omezení vlivu SRN a o zvrácení nadnárodního charakteru Společenství komplikovalo celou politickou i veřejnou situaci v zemích Šestky. Francouzský premiér byl kritizován za snahu zastavit ratifikaci za kaţdou cenu. Navíc rozsáhlé změny, které navrhoval, by musely být znovu předloţeny národním parlamentům k projednání a schválení. Přesto se partneři Francie opět rozhodli pro smířlivý krok a slíbili určitá opatření, která zpomalí politickou integraci, navrhli ochranné opatření proti integraci v prvním tříletém počátečním období. Mendѐs-France povaţoval ústupky zemí za nedostatečné, takţe celá konference skončila nezdarem. O sedm dní později, 29. srpna 1954, začalo ve francouzském Národním shromáţdění jednání o ratifikaci. Byla to paradoxní situace, kdy ministerský předseda Mendѐs-France předloţil ke schválení smlouvu, o kterou v zásadě nestál. Za to byl také hned kritizován. Radikál René Mayer a lidový republikán Alfred Coste-Floreta obhajovali v úvodní řeči výhody a význam smlouvy o EOS. Příznivci smlouvy poţádali o odloţení diskuzí o smlouvě, aby se mohlo pokračovat v dalším vyjednávání v rámci Šestky. Odpůrci tohoto vyuţili a podali návrh na předběţné opatření. Toto předběţné opatření zastavilo rozpravy o smlouvě a odloţilo je na neurčito. Celá ratifikační fraška dosáhla vrcholu, kdyţ se starý a nepohyblivý předseda Národního shromáţdění Édouard Herriot nechal donést do své lavice, kde vyzval k odmítnutí smlouvy. Předběţné opatření bylo schváleno, coţ znamenalo konec pro EOS. The Treaty of Paris was rejected by 319 votes to 264 on a technical, procedural motion133. 31 poslanců nehlasovalo, z toho jich bylo 23 členy vlády. A v den hlasování chybělo 12 poslanců. Proti smlouvě hlasovali komunisté, většina gaullistů, polovina radikálů, polovina socialistů a třetina nezávislých a rolníků134. Uprostřed rozruchu po skončeném hlasování povstali komunisté a gaullisté a oslavili své vítězství zpěvem národní hymny La Marseillaise135.
132
Gerbet, P.: Budování Evropy, Praha 2004, s. 117. Ruane, K.: The Rise and Fall of the European Defence Community: Anglo-American Relations and the Crisis of European Defence, 1950-1955, London 2000, s. 102. 134 Gerbet, P.: Budování Evropy, Praha 2004, s. 118. 135 Dedman, M., The Origins and Development of the European Union 1945-1995, A history of European Integration, London 1996, s. 88. 133
- 62 -
5. Cesta z krize 5.1 Západoevropská unie Nejen státy, které podepsaly a ratifikovaly smlouvu o EOS, byly zklamány a překvapeny. Své rozladění vyjádřily i USA a Velká Británie. V podstatě byly zahozeny čtyři roky sloţitých vyjednávání o rámci evropské armády, resp. německého znovuvyzbrojení. Kancléř Konrad Adenauer neskrýval své zklamání nad postupem Francie, která přišla s nápadem na vytvoření EOS a která v zápětí celý proces vzniku EOS odsoudila k zániku. Němci se nehodlali smířit se svým stavem omezené politické suverenity136. Uznání jejich plné rovnoprávnosti, kterou měla zajistit smlouva o EOS, se nekonalo. Konrád Adenauer okamţitě poţadoval začlenění SRN do NATO a uznání plné suverenity jeho státu. I samotní Francouzi si uvědomili, ţe odmítnutí smlouvy o EOS je můţe odsunout do izolace. Američané hodlali vyřešit německý problém v rámci NATO, a to i bez účasti Francie. Ministerský předseda Francie a zároveň i její ministr zahraničí Mendѐs-France pomýšlel na vyuţití Bruselského paktu, takţe by se německé znovuvyzbrojení i otázka suverenity přesunula na Západní unii. Stejný nápad měl i britský ministr zahraničí Anthony Eden, který rovněţ uvaţoval o vyuţití Bruselského paktu. Je otázkou, zda Mendѐs-France s touto alternativou nepočítal jiţ během ratifikačního procesu odmítnuté smlouvy o EOS137. Anthony Eden se rozhodl řešit krizi rychle. Eden on 11 September embarked on his whirlwind diplomacy, making a flying circuit of Brussels, Bonn, Rome and Paris138. Poté svolal do Bruselu představitele zainteresovaných zemí a navrhl jim rozšířit aplikaci Bruselského paktu o Německo a Itálii. Zároveň i doporučil přijmout SRN do NATO. K uklidnění francouzských představitelů představil systém záruk, které by Francii ujistily o bezpečnosti. Britská strana se zavázala ponechat v Evropě své dosavadní čtyři divize. Jejich umístění na kontinentu by bylo vázáno shodou většiny zemí. Takţe o jejich staţení by hlasovalo v rámci rozšířené Západní unie. Výjimku by tvořila jen naléhavá situace v zámoří, která by si vyţádala jejich okamţité nasazení. Edenův návrh byl smířlivým krokem pro Francii a zároveň umoţňoval Británii to, co by jim smlouva o EOS neumoţnila - a to větší vliv na evropské kontinentální záleţitosti. Mendѐs-France získal pro tento návrh podporu Národního shromáţdění.
136
Rozborem francouzského NE se samozřejmě zabývala i média. Srv. Ahlers, C: EVG im Zwielicht. In: Die Welt, 1954, čís. 115, roč. 9, s. 3; nebo Der EVG-Vertrag ist tot, in Hannoversche Presse. (31.08.1954) 137 Gerbet, P.: Budování Evropy, Praha 2004, s. 118. 138 Dedman, M., The Origins and Development of the European Union 1945-1995, A history of European Integration, London 1996, s. 89.
- 63 -
Následovala konference v Paříţi, kde byly 23. října 1954 schváleny důleţité dokumenty, které řešily tři zásadní body, tedy udělení suverenity Spolkové republice Německo, její vstup do NATO139 a rozšíření Bruselského paktu. K obnovení suverenity SRN byl pouţit rámec Bonnské smlouvy z 26. května 1952. Ta měla zaručit Německu suverenitu dnem dokončené ratifikace smlouvy o EOS. Paříţské smlouvy měly ukončit okupační reţim, udělit SRN plnou suverenitu kromě několika zásadních věcí. Rozmístění ozbrojených sil na území SRN, otázka Berlína a hlavně otázka případného sjednocení země, to vše mělo zůstat v kompetenci USA, Velké Británie a Francie. Bruselský pakt, který byl namířen proti německému či jinému nebezpečí, by svým rozšířením o Německo ztratil smysl. Západní unie by se přetvořila na Západoevropskou unii. Doplněná smlouva řešila i organizační strukturu. Rada ministrů zahraničních věcí by řešila vojenské hrozby a dokonce i otázky, které by mohly destabilizovat ekonomickou situaci zúčastněných zemí. Rozhodnutí by Rada přijímala jednomyslně, s výjimkou kontroly zbrojení, aby se předešlo případné blokaci ze strany jednoho státu. Nově vzniklá Agentura pro kontrolu zbrojení měla rozhodovat o dodávkách amerických zbraní a o investicích od evropského vojenského průmyslu. Také se měly provádět vzájemné kontroly mezi členskými státy. Zde byla udělena výjimka Británii, protoţe kontroly zbrojení byly omezeny jen na kontinentální země. Německo navíc muselo slíbit, ţe se vzdá vývoje atomových, chemických a bakteriologických zbraní, stejně tak i výroby řízených střel, bojových plavidel a strategických bombardovacích letounů. Toto bylo zdůvodněno strategickou exponovaností země140. Podle smlouvy o EOS byl pouţit i strop pro německou armádu. Její velikost měla být omezena na dvanáct divizí. K jejímu navýšení o další divize mělo dojít jen po jednomyslném souhlasu všech členských států ZEU. Nová struktura ZEU měla mít důsledný mezistátní charakter. Velká Británie souhlasila ještě se zřízením Parlamentního shromáţdění. To by bylo vytvořeno delegáty ze Shromáţdění Rady Evropy. Parlamentní shromáţdění ovšem nemělo ţádné významné pravomoci, jeho funkce byla vysloveně poradní. Vstup Spolkové republiky Německo do NATO dále řešil organizaci německé armády. SRN měla mít na základě rovnoprávnosti svou vlastní armádu, ale nemohla s ní libovolně manipulovat. Německá vojska měla podléhat velení NATO. V době konference v Paříţi dojednali premiér Pierre Mendѐs-France s kancléřem Konradem Adenaurem sérii francouzsko-německých smluv. Tyto smlouvy sehrály kromě
139
Srv. Wettig, G.: Die Bundesrepublik Deutschland in der sowjetischen Politik gegenüber der NATO, Köln 1989. 140 Gerbet, P.: Budování Evropy, Praha 2004, s. 119.
- 64 -
svého primárního účelu ještě další roli, pomohli totiţ ke zlepšení vztahů mezi těmito dvěma státy. Němci byli francouzským kličkováním unaveni a tyto dohody mohli francouzskou reputaci alespoň částečně vylepšit. Jednalo se hlavně o hospodářské a kulturní výměny, o stavbu kanálů na Mosele. Významná dohoda padla také ohledně Sárska. Francie netouţila po jeho navrácení Německu a raději by z něho vytvořila území s evropským statutem a s rozsáhlou autonomií, to vše samozřejmě v rámci francouzské ekonomické unie. Podle dohody mezi Adenauerem a Mendѐs-Francem mělo Sársko rozhodnout o získání evropského statutu v rámci ZEU. Referendum se konalo 23. října 1955, ale 67,7% voličů141 francouzský návrh odmítlo. Výsledek byl chápán jako přání navrácení se k Německu. K politickému sjednocení došlo 1. ledna 1957 a k ekonomickému po přechodné tříleté době. Včlenění Sárska do Spolkové republiky Německo k 1. lednu znamenalo, ţe das Letzte Pfand142 de Gaullovy politiky vůči Německu byl ztracen. Paříţské smlouvy mohly rychle vyřešit problémy mezi zainteresovanými státy, kdyţ byla smlouva o EOS jiţ ztracena. Do začátku prosince roku 1954 nové smlouvy ratifikovaly Německo a Itálie. Ve Francii se situace poněkud zkomplikovala. Proti smlouvám bojovali komunisté a polovina gaullistů. Tato skupina odpůrců ţádala konzultace se sovětskou stranou. V Národním shromáţdění proběhla ostrá diskuze. Bývalí příznivci EOS poslance kritizovali, protoţe nynější smlouvy dávaly Francii mnohem méně bezpečnostních záruk, neţ tomu bylo u smlouvy o EOS. Vnitropolitická situace se opět k nelibosti signatářských zemí zdramatizovala. Sovětský svaz pohrozil, ţe v případě znovuvyzbrojení Německa vypoví francouzskosovětskou smlouvu z roku 1944. Velká Británie navíc informovala Francii, ţe pokud neratifikuje Paříţské smlouvy, vyzbrojení Německa provede USA bez ohledu na Francii a bez její účasti. Ratifikace probíhala za značně napjaté situace. Na první pokus totiţ Národní shromáţdění pokus odmítlo. Premiér Mendѐs-France se rozhodl pro radikální krok, spojil hlasování o Paříţských smlouvách s otázkou důvěry vlády. 29. prosince 1954 nakonec návrh, přes odpor všech komunistů, většiny lidových republikánů, poloviny gaullistů, poloviny radikálů a několika socialistů a nezávislých, prošel. Západní demokracie si oddechly, Francie nakonec po velkých komplikacích smlouvy ratifikovala poměrem 280 hlasů proti 260. Byly
141 142
Kovář, M. - Horčička, V.: Dějiny evropské integrace I, Praha 2005, s. 104. Loth, W. – Picht, R. (ed.), De Gaulle, Deutschland und Europa, Opladen 1991, s. 38.
- 65 -
nutné dva pokusy143. Rada republiky pak rozhodnutí Národního shromáţdění posvětila svým souhlasem 27. března 1955. Německo získalo zpět svou čest, spolu s právem na vlastní armádu. Strach, ţe by Německo mohlo porušit vojenské a zbrojní dohody, se nepotvrdil. Dokonce Německu trvalo osm let, neţ splnila poţadavek dvanácti divizí. Později došlo i k revizi Paříţských dohod, kdy byly zrušeny některé zákazy, které se týkaly vývoje a výroby strategických zbraní. 5.2 Význam ZEU Západoevropská unie znamenala velké zklamání pro bývalé obhájce EOS. Ti očekávali organizaci s významnými nadnárodními pravomocemi. Vzniklá organizace jejich přání nesplnila. Její úroveň byla prakticky jen mezistátní. Rada ministrů zahraničí samozřejmě nějaké pravomoci měla, ale protoţe ZEU byla součástí NATO, přeneslo se rozhodování o strategických návrzích na půdu Rady NATO. Britové se od roku 1957 pokoušeli sníţit stav své kontinentální armády, coţ zdůvodňovali napjatým vojenských rozpočtem. Nakonec jim bylo vyhověno a Rada ministrů i Parlamentní shromáţdění ZEU odchod části britských vojsk schválilo. ZEU provázely i problémy ohledně kontroly zbraní. Británie odmítala vstup komisí do svých skladů na kontinentě, zdůvodňovala to tím, ţe spadají pod NATO144. Francie zase odmítla kontroly svého jaderného arzenálu. Problémy přetrvávaly aţ do roku 1984, kdy byly inspekce u konvenčních zbraní zrušeny. Francie se ještě v roce 1955 pokusila navrhnout vznik orgánu, který by měl na starosti standardizaci v oblasti vyzbrojování. S tímto návrhem nesouhlasily malé státy, protoţe se obávaly vytváření koalic mezi velkými státy, které by si pak výrobní zakázky rozdělily mezi sebou. Návrh přijat nebyl, místo něj navrhli Britové jiný, který podporoval společnou výrobu a vývoj. Rozhodnutí o aplikaci rozhodnutí by byly přijímány na základě jednomyslnosti, coţ uvítaly země Beneluxu. Struktury ZEU vyuţívala Británie ke koordinaci vztahů mezi ESUO a později vzniklými institucemi jako EHS, a to aţ k 1. lednu 1973, kdy byla Velká Británie konečně přijata do EHS. V 70. letech význam ZEU upadal. V roce 1981 navrhli italský a německý ministr její vyuţití pro koordinaci zahraniční a obranné politiky v rámci ES. Tato tzv. Genscher-Colombova iniciativa ztroskotala, ale říjnová konference ministrů zahraničí a
143
Dedman, M., The Origins and Development of the European Union 1945-1995, A history of European Integration, London 1996, s. 90. 144 Gerbet, P.: Budování Evropy, Praha 2004, s. 122.
- 66 -
obrany zemí Západoevropské unie v Římě v roce 1984 vyslovila přání lepšího vyuţití ZEU. Význam obranné struktury v rámci Evropského společenství potvrdila Haagská platforma neboli Platforma o evropských bezpečnostních zájmech. V roce 1988 k ZEU přistoupily Řecko a Turecko, v roce 1990 Španělsko s Portugalskem. Maastrichtské smlouvy z roku 1991 hovoří o ZEU jako o obranném pilíři NATO v Evropě a Kirchberská deklarace z roku 1994 dává nečlenským zemím moţnost angaţovat se jako přidruţení partneři. V červnu 1999 potvrdilo Parlamentní shromáţdění ZEU statut Česka, Maďarska a Polska jako přidruţených členů Západoevropské unie. V současné době sílí hlasy o transformaci ZEU v ozbrojené sloţky Evropské unie. V souvislosti s tím, se objevují obavy amerických i evropských politiků o oslabení významu NATO.
- 67 -
6. Sársko Připojení Sárska145 ke Spolkové republice Německo bylo pro Němce nesmírně důleţité. Tento region byl hospodářsky velmi strategický. Toto si uvědomovala i Francie, která se snaţila v poválečné zahraničně-politické strategii získat Sársko jako své integrální území. A to nejen kvůli bezpečnosti. Ještě před kapitulací nacistického Německa 10. července 1944 na tiskové konferenci oznámil de Gaulle nárok z důvodu bezpečnosti na Porýní, bez anexe146. Generál de Gaulle měl představu rozparcelování příhraničních oblastí Německa ve prospěch Francie. Část území by mohla získat i Belgie, stejně jako zbývající dva státy budoucího Beneluxu. Zvláštní byl jeho pojem bez anexe, domníval se, ţe se souhlasem vítězných států s rozdělením Německa se nebude jednat přímo o anexi. V Baden-Badenu se 5. října 1945 vyjádřil k termínu anexe: „Handelt es sich um eine Annexion? Keineswegs! Im übrigen möchte ich nicht um Worte schreiten. Es soll eine wirtschaftliche unde moralisme Union, eine ständige Anwesenheit und Kontrolle sein.“147 De Gaulle nesouhlasil s obnovením Německa. Místo vytvoření nějaké formy spolkového státu včetně Porúří si představoval a dokonce i doporučoval pevné svázání francouzské zóny s Francií, a to podle sárského vzoru148. Byl ochoten jednat i o internacionalizaci Porýní. Namísto jeho představ dosáhla Francie jen hospodářského přidruţení Sárska v červnu 1947. O rok později byl zřízen ještě Mezinárodní úřad pro Porúří a Vojenský úřad pro bezpečnost. Hospodářská provázanost znamenala pro Francii snadný přístup k uhelným loţiskům. Francie také ţádala uhlí jako součást reparačního řízení. Statut tohoto území byl komplikovaný. Ještě v roce 1947 proběhly v Sársku volby, ve kterých se 91% voličů vyslovilo pro politickou autonomii. Francouzsko-sárské úmluvy z 3. března 1950 pak tuto autonomii upřesnila. Francouzské kroky vyvolaly nespokojenost na straně Německa. Spolková republika se obávala přílišného sepětí tohoto území s Francií. Konrád Adenauer s bonnskou vládou vystupňoval na jaře 1950 tlak vůči Západu. Německá vláda se snaţila zlepšit mezinárodní postavení SRN, a proto představila řadu návrhů, které měly problematickou situaci řešit. Jedním z nich byla celní unie jihu Německa 145
O meziválečné historii Sárska vznikla diplomová práce pod vedením Vladimíra Nálevky Smetana, K.: Sárská otázka 1918-1935, Praha 2004; nebo publikace Jordan, W. M.: Great Britain, France, and the German Problem, London 1943. Vývoj problematické oblasti mezi Francií a Německem srv. Altmeyer, K. (ed.): Das Saarland, Saarbrücken 1958; Brosig, R.: Die Verfassung des Saarlandes, Saarbrücken 2000; či Dülmen, R. – Klimmt, R. (ed.): Saarländische Geschichte, St. Ingebert 1995. 146 Loth, W. – Picht, R. (ed.), De Gaulle, Deutschland und Europa, Opladen 1991, s. 31. 147 Tamtéţ, s. 32. 148 Tamtéţ, s. 36.
- 68 -
s Lotrinskem, vzápětí na to Konrád Adenauer vyzval při rozhovoru s americkým novinářem Francii k vytvoření společné unie s jedním parlamentem a jedním společným státním občanstvím. V dalším rozhovoru navrhl vytvoření alespoň hospodářské francouzsko-německé unie149. Francouzské přijetí této federace by znamenalo pro Německo rychlé navrácení rovnoprávnosti. Francouzské veřejné mínění v těchto návrzích zalíbení nenašlo. Upoutaly ale zájem de Gaulla, který ve společné federaci viděl obrovský ekonomický potenciál a hlavně moţnost, jak narušit struktury IV. republiky, jejíţ uspořádání se mu nelíbilo. K dalšímu vyhrocení sárské situace došlo po ratifikaci smlouvy o ESUO v roce 1952. Smlouva byla domácími parlamenty schválena, takţe se přešlo k jednáním o umístění institucí Vysokého úřadu, Soudního dvora a Společného shromáţdění. Robert Schuman navrhl Saarbrücken, protoţe se domníval, ţe evropský statut Sárska je pro sídlo těchto institucí mimořádně vhodný. Proti tomu protestovala bonnská vláda, která v tomto kroku viděla počátek definitivního odpoutání Sárska od SRN. Schumanův návrh tak byl odsouzen k nezdaru. Mezitím ale jednal v únoru 1952 Bundestag o projektu evropské armády a EOS. Výsledkem bylo několik rezolucí, které schvalovaly potřebu vzniku evropské armády, ale také navrhovaly ukončení okupačního reţimu, obnovení německé svrchovanosti a návrat Sárska k Německu. Významné bylo i prohlášení o touze Německa se sjednotit mírovou a demokratickou cestou. Během ratifikačního procesu o Evropském obranném společenství usilovala Francie o široké záruky bezpečnosti proti případné německé vojenské či ekonomické dominanci. 20. března 1953 podepsala vláda René Mayera nové francouzsko-sárské úmluvy, které potvrzovaly hospodářskou unii mezi Francií a Sárskem. Tyto úmluvy také otevřely cestu pro evropský statut Sárska150. Bonnská vláda tak jen sledovala francouzské kroky, které měly SRN oslabit. Nakonec to byl právě krach smlouvy o EOS, který urychlil vyřešení sárské otázky. Systém plánovaného Evropského obranného společenství byl nahrazen Paříţskou smlouvou, která vdechla ţivot Západoevropské unii. Francouzský premiér Pierre Mendѐs-France podepsal s německým kancléřem Konradem Adenaurem několik bilaterálních smluv a ujednání o hospodářských a kulturních projektech mezi těmito zeměmi. Byla zde i důleţitá smlouva, která se týkala přímo Sárska. Vycházela z doby jednání o EOS, kdy mělo Sársko získat evropský statut, který by následně byl schválen v referendu. To se konalo po masivní protievropské kampani 23. října 1955. Účast v referendu byla obrovská 96,5% . The large 149 150
Gerbet, P.: Budování Evropy, Praha 2004, s. 74. Srv. Hoffmann, J.: Das Ziel war Europa. Der Weg der Saar 1945 – 1955, Mnichov 1963.
- 69 -
majority participating in the elections, 96,5 per cent, of the voters went to the polls voluntarily and unhindered151 a 67,71% řeklo NE evropskému statutu. Francie s Německem se proto dohodly, ţe Sársko se navrátí zpět k Německu. 1. ledna 1957 slavilo Německo a Sársko své znovusjednocení, které bylo zatím jen politické. K hospodářské jednotě došlo po tříletém přechodném období. Pro Francii znamenalo takovéto vyřešení situace v Sársku definitivní zhroucení, respektive opuštění poválečné poltické strategie proti Německu. Oba státy se staly rovnocennými partnery a hledaly cesty vzájemné spolupráce a respektu. Francouzskoněmecké rozpory ohledně Sárska byly překonány a Francie s Německem tak zahájily novou éru vzájemných vztahů.
151
Freymond, J.: The Saar conflict, 1945-1955, New York 1960, s. 253.
- 70 -
7. Proces sjednocování v zemích „Tábora míru“ 7.1 SSSR diktuje podmínky Obdobný proces hospodářské a vojenské integrace, který probíhal více či méně úspěšně na Západě, byl zahájen i v zemích sovětské sféry vlivu, respektive v zemích, kde se dostali k moci komunisté. Mnohé integrační myšlenky vznikly jiţ za války. Jako velice zajímavý se jevil projekt konfederace exilových vlád Československé republiky a Polska 152. Konfederace měla mít společnou politiku ve věcech ve věcech zahraničních, vojenských, měnových, obchodních, dopravních, hospodářských, sociálních a finančních. I na Balkáně se zrodila idea velkého státu, který by zastřešoval všechny balkánské národy. V červnu 1947 prohlásil Tito, ţe balkánské státy by měly vytvořit silné jednolité společenství153. Rýsovala se zde myšlenka a vzniku federace mezi Titovou Jugoslávií154 a Dimitrovým Bulharskem. Usilovně podporoval i řecké levicové síly, protoţe doufal v jejich vítězství. Komunistické Řecko by bylo ideální součástí celé federace balkánských zemí. Stejně tak jako s balkánskou federací si Tito pohrával i s myšlenkou velké Jugoslávie, jejíţ součástí by se stala Albánie. Toto jugoslávské vyhroţování podnítilo Sověty k podpoře albánské nezávislosti. Velký význam na centralizaci komunistických myšlenek mělo Informbyro čili Kominforma, jak bylo nazýváno Informační byro komunistických a dělnických stran. Byla zaloţena v září 1947 v polském městě Szklarska Poreba. Tato mezinárodní organizace, jak byla prezentována, slouţila jako centrála všech komunistických stran. Ve skutečnosti šlo ale o Moskvou řízenou organizaci, která orientovala své členy čistě sovětským směrem. Vedle Komunistické strany Sovětského svazu a komunistických stran jeho satelitů sdruţovalo Informbyro i komunistické strany Francie a Itálie. V roce 1948 byla po roztrţce se Sovětským svazem vyloučena Komunistická strana Jugoslávie. V rámci desalinizačního procesu byla rozpuštěna v roce 1956. Jako protiváha Marshallovu plánu byla zaloţena hospodářská organizace Rada vzájemné hospodářské pomoci. Bylo to sdruţení socialistických zemí sovětského bloku, v podstatě to byl orgán, přes který SSSR ovlivňoval ekonomiku svých satelitů. U zaloţení RVHP 8. ledna 1949 stálo šest států, a to Bulharsko, Československo, Maďarsko, Polsko, Rumunsko a Sovětský svaz socialistických republik. V únoru 1949 přistoupila ještě Albánie, 152
Srv. Šťovíček, I. – Valenta, J. (ed.): Československo-polská jednání o konfederaci a spojenectví 1939-1944 = Czechoslovak-Polish negotiations of the establishment of confederation and aliance 1939-1944: československé diplomatické dokumenty, Praha 1995. 153 Wegs, J. R. – Landrech, R.: Evropa po roce 1945, Praha 2002, s. 49. 154 Srv. Pirjevec, J.: Jugoslávie 1918 – 1992, Praha 2000.
- 71 -
která se ale pod čínským vlivem brzy v plánech RVHP přestala aktivně podílet, v roce 1961 zastavila všechny své aktivity v Radě a v roce 1987 stáhla své členství úplně. V roce 1950 se připojila Německá demokratická republika, v roce 1962 Mongolsko, v roce 1972 Kuba a v roce 1978 Vietnam. Vedle plného členství existovaly ještě tři skupiny vztahů k RVHP. Jedinou zemí, která byla v rámci Rady asociovaným členem, se stala Jugoslávie na základě smlouvy z roku 1964. Socialistická federativní republika Jugoslávie se angaţovala na činnosti 21 z 32 klíčových institucí Rady. Další skupinou států bylo Finsko, Irák, Mexiko, Nikaragua a Mozambik. Jednalo se o nekomunistické státy, které v rámci RVHP získaly statut spolupracující země. V roce 1957 RVHP povolila vybraným zemím s komunistickými či prosovětskými vládami účast na konferencích a poradách jako pozorovatelé. Například v roce 1986 se zasedání Koncilu se statutem pozorovatele zúčastnily Afghánistán, Etiopie, Laos, Nikaragua a Jemenská lidově demokratická republika. Rada vzájemné hospodářské pomoci se svým netrţním plánováním výroby a dodávek ztratila po pádu komunismu v zemích střední a východní Evropy smysl. Nové demokracie se přeorientovaly na západoevropské organizace a struktury, navíc ekonomická transformace ekonomik nemohla potřebovat centrální plánování RVHP. 28. června 1991 byla Rada vzájemné hospodářské pomoci rozpuštěna.
7.2 Varšavská smlouva Čistě vojenským sdruţením socialistických, respektive prosovětských států byla Varšavská smlouva155. 14. května 1955 ve Varšavě podepsaly proti agresivním plánům imperialistických
států
a
k zajištění
své
obrany156
zástupci
Albánie,
Bulharska,
Československa, Maďarska, Polska, Rumunska a SSSR Smlouvu o přátelství, spolupráci a vzájemné pomoci, která ustanovila její vznik. Varšavská smlouva vznikla jako reakce na zaloţení Západoevropské unie, jejíţ součástí se stala i Spolková republika Německo s právem na vybudování své vlastní armády. Paříţské dohody byly v zemích sovětského bloku hodnoceny jako nástroj nátlaku proti
155
Srv. Lewis, W. J.: The Warsaw Pact: arms, doctrine, and strategy, Cambridge 1982; Holden, G.: The Warsaw Pact: Soviet Security and Bloc Politics, Oxford 1989. 156 Balcerak, W.: Dokumenty a materiály k dějinám československo-polských vztahů v letech 1949 – 1960, Praha 1989, s. 263.
- 72 -
socialistickým zemím, které ale nemohly (dohody – pozn. aut.) změnit poměr sil, který se vytvořil po 2. světové válce ve prospěch socialismu157. SRN byla zároveň přizvána ke členství v NATO, coţ znamenalo pro SSSR a jeho blok vazalských států ohroţení bezpečnosti. Ke Smlouvě v roce 1956 přistoupila Německá demokratická republika a vytvořila tak protiváhu SRN. Varšavská smlouva byla uzavřena na 20 let s automatickým prodlouţením o dalších 10 let, pokud signatářské státy nejméně jeden rok před uplynutím dvacetileté lhůty nepoţádají o staţení svého členství. Zajímavým členem byla Albánie, která se podobně jako v RVHP přestala v roce 1962 aktivně zúčastňovat v organizacích Smlouvy. Po srpnové invazi vojsk pěti států Varšavské smlouvy do Československa, která zkomplikovala interní vztahy zemí komunistického bloku, vypověděla Albánie 13. září 1968 na protest proti tomuto zásahu své členství. Jedinou aktivně ve Varšavské smlouvě působící zemí, která se nezúčastnila invaze za účelem potlačení reformních procesu v Československu, bylo Rumunsko. Organizační struktura Varšavské smlouvy byla plně pod sovětským vlivem. Hlavními veliteli armád Varšavské smlouvy byli maršálové SSSR. Za celou dobu existence Smlouvy se na hlavních velitelských postech vystřídalo celkem 5 sovětských maršálů. Od roku 1955 do roku 1960 to byl Ivan Stěpanovič Koněv, toho vystřídal Andrej Antonovič Grečko, kterého v roce 1967 nahradil Ivan Ignatěvič Jakubovskij. V roce 1977 se stal hlavním velitelem Viktor Georgijevič Kulikov. Od roku 1986 aţ do roku 1991 velel armádám Smlouvy Nikolaj Vasiljevič Ogarkov. Velení Varšavské smlouvy sídlilo v Moskvě. Ve vrcholných pozicích stáli pouze sovětští vojenští představitelé, zástupci ostatních členských států zastávali pouze místa styčných důstojníků. Štáb spojených ozbrojených sil Varšavské smlouvy měl značně omezené pravomoci. Otázky strategie, taktiky či logistiky řešil generální štáb sovětské armády. Smlouva se tak stala sovětským nástrojem pro aplikaci vojenské politiky SSSR v zemích střední a východní Evropy.
157
Balcerak, W.: Dokumenty a materiály k dějinám československo-polských vztahů v letech 1949 – 1960, Praha 1989, s. 263.
- 73 -
Závěr Evropa ve svém historickém vývoji byla svědkem bezpočtu pokusů o sjednocení na úrovni celého kontinentu či menších regionálních jednotek ve formě států či oblastí. Výčet personálních unií, poválečných připojení území k vítězným státům či rozšíření království díky sňatkové politice jejich vládců v dosavadní historii Evropy by byl opravdu dlouhý. Myšlenka sjednoceného evropského kontinentu byla mnohokrát rozpracována na teoretické rovině mnohými snílky, idealisty, ekonomy, filozofy či státníky. Se vznikem Spojených států amerických touha po obdobném útvaru v Evropě sílila. Ekonomický rozvoj a čilé obchodování brzdil nepruţný systém cel a mýt, který znesnadňoval pohyb kapitálu a zboţí. Ke skutečné realizaci evropského sjednocení došlo aţ v minulém století, tedy ve století dvacátém. Jiţ hrabě R. N. Coudenhove-Kalegri ve svém díle Pan-Evropa varoval před světem zaloţeným na velmocenském systému, který by Evropu pohltil. Největší problém viděl v bolševizaci kontinentu a jeho rozplynutí v ruském, respektive sovětském impériu. Varoval před francouzskou zahraniční politikou, která vede Německo do náruče Ruska. Lékem mělo být vyrovnání se s minulostí a zaloţení Panevropy, která by sdruţila na demokratických základech všechny evropské státy kromě Velké Británie. Velkou Británii nepovaţoval za čistě evropskou zemi, ač to z geografického hlediska nezpochybňoval. Tvrdil, ţe díky svému koloniálnímu panství se Británie jiţ dávno odpoutala od Evropy a stala se vlastní velmocenskou entitou. Velká Británie se neměla stát součástí spojené Evropy, ale měla s ní úzce spolupracovat. Jakkoli byly Coudenhove-Kalegriho obavy z dnešního pohledu přesné, k jejich naplnění Evropané přistoupili aţ po poráţce nacistického Německa. Nacistická a fašistická nemoc nakazila kontinent v době největšího ekonomického oslabení. Hlad, bída a nezaměstnanost se staly ţivnou půdou pro totalitní moc. Demokracie nebyla schopna ubránit se nacionálním bludům o jedinečnosti a vyvolenosti toho či onoho národa. Po velkých válečných ztrátách byla Evropa osvobozena, ale její slabost přetrvala. Je smutné, ţe prvotním impulzem ke sjednocení Evropy nebyla touha svobodných států po společné evropské budoucnosti, ale obyčejný strach. Strach z další války, strach z dalšího poníţení demokracie a strach z duševního otroctví svých obyvatel. Poválečná Evropa se stala místem, o které měl zájem Stalin. V zemích, které byly osvobozeny Rudou armádou, byly demokratické proudy rychle umlčeny. Ve sféře sovětského vlivu dokázalo nejdéle vzdorovat Československo, kde se demokracie zhroutila v osudných únorových dnech roku 1948. Velký tlak ze strany SSSR byl činěn na vlády Finska, Norska, Turecka či Iránu. Finsko, ačkoli si obhájilo a uchovalo svou demokracii, po celou druhou - 74 -
polovinu 20. století nedokázalo opustit sovětský stín. Západní demokratické státy si sovětskou hrozbu uvědomovaly. A pomoc hledaly na druhé straně Atlantiku – v USA. Reálné ohroţení demokratického zřízení ze strany SSSR bylo evidentní, nikoli tak bezprostřední, jak varoval například Winston Churchill. Na veřejnosti tvrdil, ţe SSSR má ve východní Evropě připraveno pro okamţitý útok 200 divizí158 a dokonce navrhoval bombardování Moskvy jadernými zbraněmi, dokud mají USA na jaderný arzenál monopol. Sovětský svaz disponoval v Evropě jen polovinou divizí z Churchillova odhadu, ty navíc nebyly schopné dalšího válečného taţení. Sověti také neváhali například v Německu vytrhávat ţelezniční praţce a odváţet je do SSSR jako součást reparací, takţe logistické zajištění invaze by bylo obtíţné. Ačkoli mnohé názory Winstona Churchilla byly značně radikální, byl to on, kdo vyzval k evropskému sjednocení na bázi unie v projevu 19. září v Curychu. Tam zazněla nejdůleţitější pasáţ, ve které vyjádřil naději pro mírový rozvoj kontinentu. Podle něj byl příhodný čas, protoţe „the fighting has stopped; but the dangers have not stopped. If we are to form the United States of Europe, or whatever name it may take, we must begin now… In all this urgent work, France and Germany must take the lead together. Great Britain, the British Commonwealth of Nations, mighty America and, I trust, Soviet Russia – for then indeed all would be well – must be the friends and sponsors of the new Europe and must champion its right to live and shine. Therefore I say to you: let Europe arise!“159 Curyšskému projevu předcházela návštěva Westminsterské koleje ve Fultonu 5. března 1946, kde varoval před sovětskou totalitou. Zde také poprvé pouţil termín ţelezná opona, která na několik dalších let pojmenovala hranici mezi státy demokratickými a komunistickými. Fultonský projev obsahoval dvě závaţná témata. Prvním bylo nebezpečí ze strany SSSR a tím druhým výzva k těsnější spolupráci anglo-amerického světa. Nebezpečí ze strany SSSR bylo na konci války vnímáno jako nepravděpodobné. Západoevropské státy a dokonce i USA věřily v postupnou demokratizaci SSSR. Evropské státy mnohem více předpokládaly budoucí německou agresi, která by se mohla pokusit revidovat výsledky 2. světové války. Největší strach v tomto směru projevovala Francie. Generál de Gaulle ještě před koncem války poţadoval odstoupení celého Porýní Francii, nebo aspoň jeho internacionalizaci. K částečnému připojení k Francii došlo pouze u Sárska, které bylo s francouzským státem svázáno hospodářskou unií. De Gaulle chápal problematiku poválečného vývoje Německa za klíčovou nejen pro samotnou Francii, ale za jeden z centrálních problémů celého světa. Francie s Velkou Británií uzavřela 4. května 1947 158 159
Ponting, C.: Churchill, Praha 1997, s. 662. Curyšský projev
- 75 -
v Dunkerque vzájemný asistenční pakt. Tato smlouva o přátelství a spolupráci byla jednoznačně zaměřena proti případnému německému nebezpečí. Květen 1947 znamenal pro Evropu významný milník. USA představily Marshallův plán pro rozvoj zničeného evropského hospodářství. Systém materiální i finanční pomoci byl otevřen všem státům, které by poţádaly o účast. Státy ze sovětského mocenského vlivu společně odmítly k programu přistoupit. Demonstrace sovětské hegemonie byla obzvlášť patrná na Československu, které nejdříve o participaci zájem projevilo, ale po Stalinově nátlaku bylo nuceno svou účast stáhnout. Sovětské nebezpečí se stávalo stále více zřejmým. Ještě na konci roku 1947 Georges Bidault a Ernest Bevin poţádali generála Marshalla o americkou vojenskou pomoc zemím západní Evropy. Američané, kteří ještě váhali nad opuštěním politické strategie tradičního izolacionismu, nechtěli být jedinými garanty evropské bezpečnosti. Vyzvali proto evropské státy, aby se samy chopily iniciativy a pokusily se vytvořit evropskou alianci, která by byla pro USA partnerem. Moţnost amerického návratu k izolacionismu znepokojovala i Winstona Churchilla. Das Zurückgleiten der USA in einen neuen Isolationismus und damit die Preisgabe Europas ist seine größte Sorge.160 Prezident USA a jeho administrativa byli demokraté, ale od roku 1947 měli většinu v obou komorách Kongresu republikáni. Naprosto zásadní byl postoj michiganského senátora Arthura H. Vandenberga. Ač republikán, přesto byl významným propagátorem amerického zapojení nejen do evropské politiky. Rezoluce č. 239, známá spíše jako Vandenbergova, která byla přijata 11. června 1948, se stala skutečným přelomem euroatlantických vztahů. V zásadě totiţ umoţnila politice USA zapojovat se do neamerických aliančních svazků i mimo válečné období. Mezitím pokročila evropská vyjednávání o vlastním obranném paktu. 22. ledna 1948 britský ministr zahraničí Ernest Bevin prohlásil v Dolní sněmovně, ţe přišel čas konsolidovat západní Evropu a že svobodné národy západní Evropy se nyní musí podstatně sblížit161. Proti sovětskému nebezpečí se měly podle něj společně postavit Velká Británie, Francie a země Beneluxu. Bevin navrhoval rozšířit Dunkirskou smlouvu, která umoţňovala Británii zachovat si potřebnou míru suverenity. Spojené království se totiţ nehodlalo vzdát ţádných pravomocí ve prospěch nadnárodních organizací, obzvlášť na poli vojenství.
160 161
Aigner, D.: Winston Churchill: Ruhm und Legende, Göttingen 1975, s. 145. Gerbet, P.: Budování Evropy, Praha 2004, s. 60.
- 76 -
Rozhovory o alianci urychlily únorové události v Praze a sovětské kroky ve Skandinávii, zvláště v Norsku. Na Norsko byl činěn nátlak, aby podepsalo podobnou smlouvu se SSSR jako Československo v roce 1943. Jiţ 17. března 1948 podepsaly Velká Británi, Francie, Belgie, Nizozemí a Lucembursko v Bruselu smlouvu, která ustanovovala vznik Západní unie. Jednalo se o významný regionální svazek zemí, které se přihlásily ke společné obraně svých demokratických tradic a práv. Oproti smlouvě z Dunkerque, která byla postavena na moţnosti německé agrese, chránila Bruselská smlouva proti jakémukoli útoku na signatářské státy. V čele Západní unie stála Rada ministrů zahraničních věcí a za hlavní sídlo byl zvolen Londýn. Do léta 1948 vznikl ještě společný vojenský štáb, který sídlil ve francouzském Fontainebleau. Štábu velel generál Montgomery. Mimořádně důleţité bylo i pole působnosti této organizace. Unie se neomezovala jen na vojenskou oblast a diplomacii, ale věnovala se také ekonomickým, sociálním a kulturním stránkám společného rozvoje. V té samé době projednávaly i skandinávské země moţnosti společné obrany. Výsledkem jednání Norska, Dánska a Švédska se měla stát Skandinávská obranná unie. Tento zajímavý projekt ale definitivně ztroskotal v roce 1949. Hlavním důvodem bylo odmítnutí vlády USA tento spolek – ve své podstatě neutrální – vyzbrojit. Západní unie tak vytvořila platformu, kterou poţadovaly Spojené státy pro další rozvoj jejich vojenské angaţovanosti na území evropských států. Nyní v Evropě existovala organizace, která se měla podílet na obraně kontinentu zcela nezávisle na USA. Další jednání, která probíhala mezi zeměmi Bruselské smlouvy a USA s Kanadou, byla zatíţena mimořádnými okolnostmi v sovětské okupační zóně v Německu. 24. června 1948 Rusové uzavřeli všechny pozemní přístupové cesty do západního sektoru Berlína. Letecký most, kterým byli Spojenci schopni denně transportovat aţ 13 000 tun materiálu, symbolizoval vůli demokratických států neustoupit Stalinově politice nátlaku. Ukázalo se, ţe spolupráce Západní unie a USA bude pro udrţení míru a stability v západní Evropě nepostradatelná. Pro jednající státy bylo důleţité vyřešení dvou zásadních bodů. První byl o teritoriální působnosti budoucí aliance. Američané se obávali případného zahrnutí evropských kolonií, takţe by se obranný svazek rozšířil i mimo území Evropy. Nakonec státy dospěly k závěru, ţe akce aliance se budou vztahovat na smluvní strany v Evropě a Severní Americe a na jejich ostrovy severně od obratníku Raka. Výjimku tvořily francouzské departementy v Alţírsku, které byly integrální součástí Francouzské republiky. K jejich vyškrtnutí došlo v roce 1963 v návaznosti na vyhlášení samostatnosti Alţírska. - 77 -
Druhým sporným bodem byly závazky členských států. Smlouva nemohla obsahovat jednoznačné vyhlášení války v případě napadení jednoho či více členů aliance, protoţe to by odporovalo legislativě USA. Pouze Senát USA má právo vyhlásit válku. Kompromis byl nalezen ve formulaci, ţe státy podniknou takovou akci, kterou bude považovat za nutnou, včetně použití ozbrojené síly162. USA, Kanada a Západní unie přizvaly k účasti i další evropské státy, které byly strategicky důleţité a které měly zájem o společnou obranu. 4. dubna 1949 se ve Washingtonu sešli ministři zahraničí USA, Kanady, zemí Západní unie, Norska, Itálie, Portugalska, Dánska a Islandu, aby slavnostně potvrdili svými podpisy Severoatlantickou smlouvu. Tato smlouva, která zakládala NATO, vstoupila v platnost 24. srpna 1949. Obrana Evropy byla nyní zajištěna vlastní evropskou iniciativou v rámci Západní unie a také mezikontinentální organizací NATO. Mezinárodní politická situace se ovšem dále komplikovala. 25. června 1950 vypukla korejská válka, která proti sobě postavila USA a komunistickou Koreu, podporovanou Čínou a SSSR. Francouzská vojska byla angaţována v Indočíně. Nastala důleţitá otázka o schopnosti realizovat obranné akce v případě sovětského útoku v Evropě. Ukázalo se, ţe počet divizí k obraně západní Evropy je nedostačující. Toto zjištění otevřelo otázku německého znovuvyzbrojení. V rámci jednání Poradního shromáţdění Rady Evropy v srpnu 1950 vystoupil s tímto poţadavkem i Winston Churchill. Navrhl vytvořit silnou evropskou armádu, která by podléhala společné demokratické kontrole a která by úzce spolupracovala s americkými a kanadskými spojenci. Na konci srpna 1950 předstoupil německý kancléř Konrad Adenauer v reakci na východoněmecké kroky s ţádostí o zřízení oddílů militarizované policie, které by měly k dispozici 15 000 muţů. Se znovuvyzbrojením Německa počítali i Američané. V září 1950 státní tajemník Acheson prohlásil, ţe na podzim 1951 chce Němce v uniformách163. S německým znovuvyzbrojením nesouhlasili Francouzi. Obávali se, ţe by militarizace v tak krátké době po skončení války mohla vést ke katastrofě. Byli ale ochotni přistoupit k realizaci výstavby německé armády pod přísným mezinárodním dohledem a pod podmínkou poskytnutí dostatečných bezpečnostních záruk pro Francii. Jean Monnet, který byl duchovním otcem ESUO, doporučoval vypracovat francouzský návrh o budoucí podobě evropské armády. Jeho myšlenek se ujal René Pleven, který tento návrh představil vládě. Plevenův plán ocenili obzvláště představitelé USA. Ti totiţ uvítali francouzskou zainteresovanost. O dalším postupu měla rozhodnout Rada NATO. Proti 162 163
Fidler, J. - Mareš, P.: Dějiny NATO, Praha 1997, s. 39. Gerbet, P.: Budování Evropy, Praha 2004, s. 98.
- 78 -
Plevenovu plánu vystoupil Charles M. Spofford se svým vlastním návrhem. Podle jeho návrhu, tzv. Spoffordova plánu, měla mít kaţdá země svou vlastní národní armádu, aniţ by vznikla německá. Tento návrh byl odsunut jako diskriminační. Francouzi začali rozpracovávat Plevenův plán. Vznikl tak projekt Evropského obranného společenství. Jeho struktura a organizace byly revoluční. Mělo se jednat o reálný nadnárodní spolek, nikoli tedy mezinárodní. Proevropští politici v něm shledávali opravdové kroky k evropské federaci či konfederaci. Zásadní bylo také to, ţe ţádný stát neměl být v rámci EOS diskriminován, coţ znamenalo naději pro uznání německé suverenity. Nadnárodní struktura EOS ovšem vylučovala účast Velké Británie. To byl problém pro Francii, která se obávala budoucí německé dominance v EOS. Ačkoli byl návrh EOS rovnoprávný pro všechny země, nadále existovaly předsudky zejména proti Německu. Přesto 27. května 1952 v Paříţi, po vyřešení všech sporných bodů a po zajištění dostatečných bezpečnostních záruk pro Francii, podepsali představitele zemí Beneluxu, SRN, Francie a Itálie smlouvu o vytvoření Evropského obranného společenství. Po její ratifikaci všemi členskými státy se měla Německu vrátit suverenita. Následovala ovšem trnitá cesta schvalování. V kaţdém signatářském státu nesouhlasili se smlouvou komunisté, kteří odmítali její zaměření zejména proti Stalinovi. Problematická byla situace u socialistů, kteří odmítali další zbrojení. Nakonec byla smlouva úspěšně ratifikována v Německu, Itálii a v zemích Beneluxu. Zbývala jen Francie. Ve všech státech a obzvláště ve Francii probíhala ostrá mediální kampaň proti EOS. Francie byla ostře rozdělena na dva nesmiřitelné tábory. Odpůrci EOS byli ovšem mnohem aktivnější. Jejich reklamní propaganda proti přijetí vyuţívala stále přítomného strachu z německého militarismu. Plakáty zobrazovaly zbořené domy, válečné utrpení, pokořené obyvatelstvo a hlavně pochodující německé vojáky s insigniemi nacistického reţimu. Vratká politická situace ve Francii vedla k několika pádům vlád. Jejich předsedové nevěděli, zda mají smlouvu podporovat, či nikoli. Strach z rozpuštění Francie v jednotné Evropě a obava z německé hegemonie zastavily proces ratifikace a Francouzi si vyţádali další úpravu smluv k nespokojenosti ostatních členů a také vlády USA. Takzvané interpretační protokoly přiznaly Francii mnohé výjimky a ústupky. 29. srpna 1954 začalo konečně jednání ve francouzském Národním shromáţdění o ratifikaci. Ministerský předseda Mendѐs-France předloţil návrh, o kterém nevěděl, zda ho chce vůbec podpořit. Příznivci smlouvy proto poţádali o odloţení diskuze o smlouvě. Toho vyuţili odpůrci a podali návrh o předběţném opatření, které by smlouvu odloţilo na neurčito. - 79 -
Předběţné opatření bylo schváleno poměrem 319 hlasů proti 264, bylo tedy přijato. To znamenalo jasné francouzské NE Evropskému obrannému společenství. Západní státy byly francouzskou situací zklamány. Situaci se rozhodl zachránit Anthony Eden, který rychle navštívil zainteresované země a navrhl rozšířit Bruselský pakt o Německo a Itálii. Zároveň doporučil přijmout SRN do NATO. Na konferenci v Paříţi 23. října 1954 byly podepsány dokumenty, které měly vyřešit krizi po francouzském odmítnutí EOS – tedy udělení suverenity Spolkové republice Německo, její vstup do NATO a rozšíření Bruselské smlouvy. Ratifikace rozšířené Bruselské smlouvy probíhala opět ve Francii ve značně nejistém duchu. Nakonec zde byla schválena 29. prosince 1954. Západní unie se přetvořila v Západoevropskou unii a Německu byla navrácena ztracená čest. Západoevropská unie slouţila nejen jako obranná aliance, ale také jako místo pro koordinaci vztahů mezi Británií a zeměmi ESUO, a to aţ do přijetí Velké Británie do EHS k 1. lednu 1973. Poté její význam upadal. Dnes se opět diskutuje nad moţností lepšího vyuţití ZEU a její transformaci v ozbrojenou sloţku Evropské unie. I přes neúspěch EOS můţeme říci, ţe obranný integrační proces byl v prvních poválečných letech úspěšný a mimořádně důleţitý. Vývoj probíhal značně bouřlivě, coţ bylo dáno rozdílnými ekonomickými a vojenskými zájmy států, které o společné obraně jednaly. Nakonec se podařilo vytvořit systémy jednotné západoevropské obrany, které tvořily významnou protiváhu SSSR, který své satelity svázal Varšavskou smlouvou o společném vojenském postupu. Obrana západní Evropy by byla nemyslitelná bez přímé účasti USA, které se musely po 2. světové válce vyrovnat s novou politickou strategií, kdyţ přijaly roli supervelmoci a garanta demokracie. V roce 1989 upadal význam společné obrany, aby se dnes ve světle nových okolností opět objevil. 90. léta ukázala neschopnost Evropy řešit své problémy. Rozpad Jugoslávie přinesl do Evropy nenávist a válku. OSN svou nepruţností a pomalostí naprosto zklamala v Bosně a Hercegovině. Vratký mír zajistila aţ vojska NATO. Dělení Jugoslávie stále ještě není u konce. Pro jednotnou Evropu je nutné rychle konsolidovat tuto oblast Balkánu a začít s její rekonstrukcí. Navíc v Evropě sílí separatistické hlasy mnohých národů. Na tom není nic špatného, pokud jsou vedeny v duchu demokracie a vůle národa. Bohuţel jsou mnohé akce separatistických skupin násilné a mají na svědomí řadu obětí. Také nebezpečí mezinárodního terorismu ukázalo slabiny Evropy. Integrační proces od konce války velmi pokročil v oblastech ekonomických. Evropa nyní stojí na křiţovatce, kde se musí rozhodnout, zda se vydá cestou hlubší integrace, či zda - 80 -
zůstane spíše volnějším hospodářským sdruţením. V kaţdém případě se k ukončení mé diplomové práce hodí slova Winstona Churchilla Let Europe arise!
- 81 -
POUŽITÁ LITERATURA A PRAMENY
PRAMENY Edice dokumentů Balcerak, W.: Dokumenty a materiály k dějinám československo-polských vztahů v letech 1949 – 1960, Praha 1989. Kennan G. F. – Lukacs, J.: Gerge F. Kennan and the Origins of Containment, 1944-1946, The Kennan-Lukacs correspondence, Columbia 1997. Madajczyk, C.(ed.): Vom Generalplan Ost zum Generalsiedlungsplan, München 1994. Šťovíček, I. – Valenta, J. (ed.): Československo-polská jednání o konfederaci a spojenectví 1939-1944 = Czechoslovak-Polish negotiations of the establishment of confederation and aliance 1939-1944: československé diplomatické dokumenty, Praha 1995. Úřední tisk, noviny, články, sborníky a elektronické tiskoviny Ahlers, C: EVG im Zwielicht. In: Die Welt, 1954, čís. 115, roč. 9, s. 3. Národní muzeum v Praze, Muzejní a vlastivědná práce, Praha 1963, s. 67. Clarke, S. – Curtice, J.: The Liberal Democrats and European Integration. In: Baker, D. – http://www.army.cz/avis/vojenske_rozhledy/1999_1/fidler.htm (13. 2. 2008) Seawright, D. (ed.): Britain For and Against Europe: British Politics and the Question of European Integration, Oxford 1998, s.89. Veber, V.: Utváření nové Evropy, Poválečná evropská integrace. In: Dějiny a současnost, 2003, roč. 25, č. 1, s. 1-6. Vojenské rozhledy, 1999, č. 1. Závěšický, J. (ed.): Evropská unie a její bezpečnost, Vybrané problémy evropské bezpečnosti, Praha 2006. Paměti a ostatní prameny Coudenhove-Kalergi, R. N.: Pan-Evropa, Praha 1993. Hoffmann, J.: Das Ziel war Europa. Der Weg der Saar 1945 – 1955, Mnichov 1963. Kraus, O. a Kulka, E.: Noc a mlha, Praha 1966. Ostatní elektronické prameny http://www.coe.int http://www.ena.lu - 82 -
http://www.nato.cz http://www.nato.int http://www.weu.int POUŽITÁ LITERATURA Evropská identita a nacionalismus: Bombík, S.: Bliţšie k Európe: Štúdie a články, Bratislava 1995. Dančák, B. a Fiala, P.: Nacionalistické politické strany v Evropě, Brno 1999. Gastelaars, M. a Ruijte, de A.: A united Europe: the quest for a multifaceted indentity, Maastricht 1998. Gellner, E.: Národy a nacionalismus. Praha 1993. Gurevič, A.J.: Kategorie středověké kultury. Praha 1978. Karlsson, Ingmar: Európa a národy - európský národ alebo Európa národov? Bratislava 1998. Le Goff, J.: Kultura středověké Evropy. Praha 1991. Royal Historical Society (Great Britain) (ed.): Transactions of the Royal Historical Society, 1911, roč. 5. Třeštík, D.: Vymýšlení českého národa. In: Dějiny a současnost, 2000, roč. 22, č. 2, s. 41-43. Evropská politická integrace: Arter, D.: The Politics of European Integration in the Twentieth Century, Dartmouth 1993. Baker, D. – Seawright, D. (ed.): Britain For and Against Europe: British Politics and the Question of European Integration, Oxford 1998. Burgess, M.: Federalism and European Union: The Building of Europe, 1950-2000, London 2000. Dedman, M.: The Origins and Development of the European Union 1945-1995, A history of European Integration, London 1996. Gerbet, P.: Budování Evropy, Praha 2004. Gillingham, J.: European Integration, 1950-2002: Superstate or New Market Economy, Cambridge 2003. Griffiths, R. T.: Europe’s First Constitution: The European Political Community, 1952-1954, London 2001. Herbst, L, Bührer, W. a Sowade, H. (ed.): Vom Marshallplan zur EWG. Die Eingliederung der Bundesrepublik Deutschland in die westliche Welt, München 1990.
- 83 -
Hogan, M.: The Marshall Plan: America, Britain, and the Reconstruction of Western Europe, 1947-1952, Cambridge 1987. Horčička, V. – Kovář, M.: Dějiny evropské integrace II, Praha 2006. Kovář, M. – Horčička, V.: Dějiny evropské integrace I, Praha 2005. Loth, W. – Picht, R. (ed.): De Gaulle, Deutschland und Europa, Opladen 1991. Malenovský, J. a kol.: Organizace spojených národů; Evropská společenství; Rada Evropy, Brno 1992. Neústupná, L. a kol.: Evropské společenství, Praha 1992. O’Neill, M.: The politics of European integration: a reader, London 1996. Rada Evropy: Rada Evropy: 800 milionů Evropanů, Praha 2001. Rada Evropy: Rada Evropy = Council of Europe = Conseil de l'Europe: stručný přehled, Praha 2004. Shore, C.: Building Europe: The Cultural Politics of European Integration, London 2000. Urwin, D. W.: A Political History of Western Europe since 1945, London – New York 1997. Evropské společenství uhlí a oceli Becker-Döring, C.: Die Aussenbeziehungen der europäischen Gemeinschaft für Kohle und Stahl von 1952-1960: Die Anfänge einer europäischen Außenpolitik? Die Beziehungen der Hohen Behörde zu Drittstaaten unter besonderer Berücksichtigung Großbritanniens, Stuttgart 2003. Diebold, W.: The Schuman plan. A study in economic cooperation 1950-1959. New York 1959. Fontaine, P.: Nová idea pro Evropu: Schumanova deklarace, Praha 2001. Gillingham, J.: Coal, Steel and the Rebirth of Europe, 1945-1955, Cambridge 1991. Perron, R.: Le marché di charbon, un Eleu entre l’Europe et les États-Unis de 1945 à 1958, Paris 1996. Sládek, J. a Brůţek, A.: Mezinárodní ekonomická integrace: úvod do teorie, Praha 1967.
NATO Fidler, J. - Mareš, P.: Dějiny NATO, Praha 1997. Kaplan, L. S. (ed.): American Historians and the Atlantic Alliance, Kent 1991. NATO: The North Atlantic Treaty Organization: facts and figures, Brussels 1981. Schürr, U.: Der Aufbau einer europäischen Sicherheits- und Verteidigungsidentität im Beziehungsgeflecht von EU, WEU, OSZE und NATO, Frankfurt am Main 2003. - 84 -
Sloan, S. R.: NATO’s Future Toward a New Transatlantic Bargain, Washington 1985. Wettig, G.: Die Bundesrepublik Deutschland in der sowjetischen Politik gegenüber der NATO, Köln 1989. Západní unie Heller, F. H. – Gillingham, J.: NATO: The Founding of the Atlantic Alliance and the Integration of Europe, New York 1992. Kaplan, L. S.: NATO 1948: The Birth of the Transatlantic Alliance, Lanham 2007. Wiggershaus, N. T. a kol.: Die Westliche Sicherheitsgemeinschaft 1948-1950: gemeinsame Probleme und gegensätzliche Nationalinteressen in der Gründungsphase der Nordatlantischen Allianz, Boppard am Rhein 1988. Skandinávská obranná unie Bohn, R. – Elvert, J.: Kriegsende im Norden: vom heissen zum kalten Krieg, Stuttgart 1995. Graduate Institute of International Studies (Geneva, Switzerland): The European Free Trade Association and the crisis of European integration; an aspekt of the Atlantic crisis? New York 1968. Reynolds, D.: The Origins of the Cold War in Europe: International Perspectives, New Haven 1994. Evropské obranné společenství Colby F. M. a kol. (ed.): The New International Year Book, 1954, New York 1955. Foerster, R. G.: Von der Kapitulation bis zum Pleven-Plan, München 1982. Fursdon, E.: The European Defence Community: A History, New York 1979. Kitzinger, U. W.: The European Common Market and Community, New York 1967. MacDonald, C.: A new model army: towards a European defence community, London 1991. Price, R.: A Concise History of France, Cambridge 1993. Ruane, K.: The rise and fall of the European Defence Community: Anglo-American relations and the crisis of European defence, 1950-55, New York 2000. Trybus, M.: European Union law and defence integration, Oxford 2005. Varšavská smlouva Holden, G.: The Warsaw Pact: Soviet Security and Bloc Politics, Oxford 1989. Lewis, W. J.: The Warsaw Pact: arms, doctrine, and strategy, Cambridge 1982. - 85 -
Dějiny států Altmeyer, K. (ed.): Das Saarland, Saarbrücken 1958. Bernhard, N. E.: U.S. Television News and Cold War Propaganda, 1947-1960, New York 1999. Brosig, R.: Die Verfassung des Saarlandes, Saarbrücken 2000. Davies, N.: Evropa. Dějiny jednoho kontinentu, Praha 2000. Dülmen, R. – Klimmt, R. (ed.): Saarländische Geschichte, St. Ingebert 1995. Freymond, J.: The Saar conflict, 1945-1955, New York 1960. Garder, M.: A History of the Soviet Army, New York 1966. Jordan, W. M.: Great Britain, France, and the German Problem, London 1971. Jutikkala, E. a Pirinen, K.: Dějiny Finska, Praha 2001. Kennan, G. F.: American Diplomacy, 1900-1950, Chicago 1951. Kennan, G. F.: Russia and the West Under Lenin and Stalin, New York 1961. Knight, A.: How the Cold War Began: The Igor Gouzenko Affair and the Hunt for Soviet Spies, New York 2006. Longworth, P.: Dějiny impéria, Sláva a pád ruských říší, Praha 2008. Luňák, P.: Západ. Spojené státy a Západní Evropa ve studené válce, Praha 1997 Lustick, I.: Unsettled states, disputed lands: Britain and Ireland, France and Algeria, Israel and the West Bank-Gaza, Ithaca 1993. Mastný, V.: Studená válka a sovětský pocit nejistoty 1947-53. Stalinova léta, Praha 1997. Mueller, W.: Die sowjetische Besatzung in ‚Osterreich 1945-1955 und ihre politische Mussion, Wien, 2005. Nálevka, V.: Kapitoly z dějin studené války, díl první, Praha 1997. Panocha, V. G.: Jalta 1945 = Yalta 1945 = Jalta 1945: našeptávači a zrádci, Praha 2002. Pirjevec, J.: Jugoslávie 1918 – 1992, Praha 2000. Reese, R. R.: The Soviet military experience, London 2000. Roszkowski, W.: The shadow of Yalta: a report, Warsaw 2005. Seaton, A. – Roffe, M.: The Soviet Army, London 1972. Smetana, K. (DP): Sárská otázka 1918-1935, Praha 2004. Wegs, J. R. – Landrech, R.: Evropa po roce 1945, Praha 2002. Womack, H.: Undercover Lives: Soviet Spies in the Cities of the World, London 1998. Young, J. W.: Britain, France and the Unity of Europe, 1945-1951, Leicester 1984.
- 86 -
Osobnosti Aigner, D.: Winston Churchill: Ruhm und Legende, Göttingen 1975. Martyn, B., Smithová, J. a Wallace, W.: Význační Evropané, Charles de Gaulle, Dwight Eisenhower, Michail Gorbačov, Konrad Adenauer, Winston Churchill, Václav Havel, Helmut Kohl, Paul-Henri Spaak, Francois Mitterrand, Robert Schuman, Margaret Thatcherová, Altiero Spinelli, Praha 1998. Maurice, A.: De Gaulle: dějiny, symbol, mýtus, Praha 2005. Novák, M.: Kancléř Adenauer, Praha 1995. Ponting, C.: Churchill, Praha 1997. Schwarz, H. P.: Konrad Adenauer: a German politician and statesman in a period of war, revolution, and reconstruction, Providence 1995.
- 87 -
PŘÍLOHY
i
TEXTOVÉ PŘÍLOHY
ii
Sinews of Peace Westminster College in Fulton, Missouri on March 5, 1946 President McCluer, ladies and gentlemen, and last, but certainly not least, the President of the United States of America: I am very glad indeed to come to Westminster College this afternoon, and I am complimented that you should give me a degree from an institution whose reputation has been so solidly established. The name "Westminster" somehow or other seems familiar to me. I feel as if I have heard of it before. Indeed now that I come to think of it, it was at Westminster that I received a very large part of my education in politics, dialectic, rhetoric, and one or two other things. In fact we have both been educated at the same, or similar, or, at any rate, kindred establishments. It is also an honor, ladies and gentlemen, perhaps almost unique, for a private visitor to be introduced to an academic audience by the President of the United States. Amid his heavy burdens, duties, and responsibilities--unsought but not recoiled from--the President has traveled a thousand miles to dignify and magnify our meeting here to-day and to give me an opportunity of addressing this kindred nation, as well as my own countrymen across the ocean, and perhaps some other countries too. The President has told you that it is his wish, as I am sure it is yours, that I should have full liberty to give my true and faithful counsel in these anxious and baffling times. I shall certainly avail myself of this freedom, and feel the more right to do so because any private ambitions I may have cherished in my younger days have been satisfied beyond my wildest dreams. Let me however make it clear that I have no official mission or status of any kind, and that I speak only for myself. There is nothing here but what you see. I can therefore allow my mind, with the experience of a lifetime, to play over the problems which beset us on the morrow of our absolute victory in arms, and to try to make sure with what strength I have that what has gained with so much sacrifice and suffering shall be preserved for the future glory and safety of mankind. Ladies and gentlemen, the United States stands at this time at the pinnacle of world power. It is a solemn moment for the American Democracy. For with primacy in power is also joined an awe-inspiring accountability to the future. If you look around you, you must feel not only the sense of duty done but also you must feel anxiety lest you fall below the level of achievement. Opportunity is here and now, clear and shining for both our countries. To reject it or ignore it or fritter it away will bring upon us all the long reproaches of the after-time. It is necessary that the constancy of mind, persistency of purpose, and the grand simplicity of decision shall rule and guide the conduct of the English-speaking peoples in peace as they did in war. We must, and I believe we shall, prove ourselves equal to this severe requirement. President McCluer, when American military men approach some serious situation they are wont to write at the head of their directive the words "over-all strategic concept". There is wisdom in this, as it leads to clarity of thought. What then is the over-all strategic concept which we should inscribe to-day? It is nothing less than the safety and welfare, the freedom and progress, of all the homes and families of all the men and women in all the lands. And here I speak particularly of the myriad cottage or apartment homes where the wage-earner strives amid the accidents and difficulties of life to guard his wife and children from privation
iii
and bring the family up the fear of the Lord, or upon ethical conceptions which often play their potent part. To give security to these countless homes, they must be shielded form two gaunt marauders, war and tyranny. We al know the frightful disturbance in which the ordinary family is plunged when the curse of war swoops down upon the bread-winner and those for whom he works and contrives. The awful ruin of Europe, with all its vanished glories, and of large parts of Asia glares us in the eyes. When the designs of wicked men or the aggressive urge of mighty States dissolve over large areas the frame of civilized society, humble folk are confronted with difficulties with which they cannot cope. For them is all distorted, all is broken, all is even ground to pulp. When I stand here this quiet afternoon I shudder to visualize what is actually happening to millions now and what is going to happen in this period when famine stalks the earth. None can compute what has been called "the unestimated sum of human pain". Our supreme task and duty is to guard the homes of the common people from the horrors and miseries of another war. We are all agreed on that. Our American military colleagues, after having proclaimed their "over-all strategic concept" and computed available resources, always proceed to the next step -- namely, the method. Here again there is widespread agreement. A world organization has already been erected for the prime purpose of preventing war. UNO, the successor of the League of Nations, with the decisive addition of the United States and all that that means, is already at work. We must make sure that its work is fruitful, that it is a reality and not a sham, that it is a force for action, and not merely a frothing of words, that it is a true temple of peace in which the shields of many nations can some day be hung up, and not merely a cockpit in a Tower of Babel. Before we cast away the solid assurances of national armaments for self-preservation we must be certain that our temple is built, not upon shifting sands or quagmires, but upon a rock. Anyone can see with his eyes open that our path will be difficult and also long, but if we persevere together as we did in the two world wars -- though not, alas, in the interval between them -- I cannot doubt that we shall achieve our common purpose in the end. I have, however, a definite and practical proposal to make for action. Courts and magistrates may be set up but they cannot function without sheriffs and constables. The United Nations Organization must immediately begin to be equipped with an international armed force. In such a matter we can only go step by step, but we must begin now. I propose that each of the Powers and States should be invited to dedicate a certain number of air squadrons to the service of the world organization. These squadrons would be trained and prepared in their own countries, but would move around in rotation from one country to another. They would wear the uniforms of their own countries but with different badges. They would not be required to act against their own nation, but in other respects they would be directed by the world organization. This might be started on a modest scale and it would grow as confidence grew. I wished to see this done after the first world war, and I devoutly trust that it may be done forthwith. It would nevertheless, ladies and gentlemen, be wrong and imprudent to entrust the secret knowledge or experience of the atomic bomb, which the United States, great Britain, and Canada now share, to the world organization, while still in its infancy. It would be criminal madness to cast it adrift in this still agitated and un-united world. No one country has slept less well in their beds because this knowledge and the method and the raw materials to apply iv
it, are present largely retained in American hands. I do not believe we should all have slept so soundly had the positions been reversed and some Communist or neo-Facist State monopolized for the time being these dread agencies. The fear of them alone might easily have been used to enforce totalitarian systems upon the free democratic world, with consequences appalling to human imagination. God has willed that this shall not be and we have at least a breathing space to set our world house in order before this peril has to be encountered: and even then, if no effort is spared, we should still possess so formidable a superiority as to impose effective deterrents upon its employment, or threat of employment, by others. Ultimately, when the essential brotherhood of man is truly embodied and expressed in a world organization with all the necessary practical safeguards to make it effective, these powers would naturally be confided to that world organizations. Now I come to the second of the two marauders, to the second danger which threatens the cottage homes, and the ordinary people -- namely, tyranny. We cannot be blind to the fact that the liberties enjoyed by individual citizens throughout the United States and throughout the British Empire are not valid in a considerable number of countries, some of which are very powerful. In these States control is enforced upon the common people by various kinds of allembracing police governments to a degree which is overwhelming and contrary to every principle of democracy. The power of the State is exercised without restraint, either by dictators or by compact oligarchies operating through a privileged party and a political police. It is not our duty at this time when difficulties are so numerous to interfere forcibly in the internal affairs of countries which we have not conquered in war. but we must never cease to proclaim in fearless tones the great principles of freedom and the rights of man which are the joint inheritance of the English-speaking world and which through Magna Carta, the Bill of rights, the Habeas Corpus, trial by jury, and the English common law find their most famous expression in the American Declaration of Independence. All this means that the people of any country have the right, and should have the power by constitutional action, by free unfettered elections, with secret ballot, to choose or change the character or form of government under which they dwell; that freedom of speech and thought should reign; that courts of justice, independent of the executive, unbiased by any party, should administer laws which have received the broad assent of large majorities or are consecrated by time and custom. Here are the title deeds of freedom which should lie in every cottage home. Here is the message of the British and American peoples to mankind. Let us preach what we practice -- let us practice what we preach. though I have now stated the two great dangers which menace the home of the people, War and Tyranny, I have not yet spoken of poverty and privation which are in many cases the prevailing anxiety. But if the dangers of war and tyranny are removed, there is no doubt that science and cooperation can bring in the next few years, certainly in the next few decades, to the world, newly taught in the sharpening school of war, an expansion of material well-being beyond anything that has yet occurred in human experience. Now, at this sad and breathless moment, we are plunged in the hunger and distress which are the aftermath of our stupendous struggle; but this will pass and may pass quickly, and there is no reason except human folly or sub-human crime which should deny to all the nations the inauguration and enjoyment of an age of plenty. I have often used words which I learn fifty years ago from a great Irish-American orator, a friend of mine, Mr. Bourke Cockran, "There is enough for all. The earth is a generous mother; she will provide in plentiful abundance food
v
for all her children if they will but cultivate her soil in justice and peace." So far I feel that we are in full agreement. Now, while still pursing the method -- the method of realizing our over-all strategic concept, I come to the crux of what I have traveled here to say. Neither the sure prevention of war, nor the continuous rise of world organization will be gained without what I have called the fraternal association of the English-speaking peoples. This means a special relationship between the British Commonwealth and Empire and the United States of America. Ladies and gentlemen, this is no time for generality, and I will venture to the precise. Fraternal association requires not only the growing friendship and mutual understanding between our two vast but kindred systems of society, but the continuance of the intimate relations between our military advisers, leading to common study of potential dangers, the similarity of weapons and manuals of instructions, and to the interchange of officers and cadets at technical colleges. It should carry with it the continuance of the present facilities for mutual security by the joint use of all Naval and Air Force bases in the possession of either country all over the world. This would perhaps double the mobility of the American Navy and Air Force. It would greatly expand that of the British Empire forces and it might well lead, if and as the world calms down, to important financial savings. Already we use together a large number of islands; more may well be entrusted to our joint care in the near future. the United States has already a Permanent Defense Agreement with the Dominion of Canada, which is so devotedly attached to the British Commonwealth and the Empire. This Agreement is more effective than many of those which have been made under formal alliances. This principle should be extended to all the British Commonwealths with full reciprocity. Thus, whatever happens, and thus only, shall we be secure ourselves and able to works together for the high and simple causes that are dear to us and bode no ill to any. Eventually there may come -- I feel eventually there will come -- the principle of common citizenship, but that we may be content to leave to destiny, whose outstretched arm many of us can already clearly see. There is however an important question we must ask ourselves. Would a special relationship between the United States and the British Commonwealth be inconsistent with our over-riding loyalties to the World Organization? I reply that, on the contrary, it is probably the only means by which that organization will achieve its full stature and strength. There are already the special United States relations with Canada that I have just mentioned, and there are the relations between the United States and the South American Republics. We British have also our twenty years Treaty of Collaboration and Mutual Assistance with Soviet Russia. I agree with Mr. Bevin, the Foreign Secretary of Great Britain, that it might well be a fifty years treaty so far as we are concerned. We aim at nothing but mutual assistance and collaboration with Russia. The British have an alliance with Portugal unbroken since the year 1384, and which produced fruitful results at a critical moment in the recent war. None of these clash with the general interest of a world agreement, or a world organization; on the contrary, they help it. "In my father's house are many mansions." Special associations between members of the United Nations which have no aggressive point against any other country, which harbor no design incompatible with the Charter of the United Nations, far from being harmful, are beneficial and, as I believe, indispensable. I spoke earlier, ladies and gentlemen, of the Temple of Peace. Workmen from all countries must build that temple. If two of the workmen know each other particularly well and are old friends, if their families are intermingled, if they have "faith in each other's purpose, hope in vi
each other's future and charity towards each other's shortcomings" -- to quote some good words I read here the other day -- why cannot they work together at the common task as friends and partners? Why can they not share their tools and thus increase each other's working powers? Indeed they must do so or else the temple may not be built, or, being built, it may collapse, and we should all be proved again unteachable and have to go and try to learn again for a third time in a school of war incomparably more rigorous than that from which we have just been released. The dark ages may return, the Stone Age may return on the gleaming wings of science, and what might now shower immeasurable material blessings upon mankind, may even bring about its total destruction. Beware, I say; time may be short. Do not let us take the course of allowing events to drift along until it is too late. If there is to be a fraternal association of the kind of I have described, with all the strength and security which both our countries can derive from it, let us make sure that that great fact is known to the world, and that it plays its part in steadying and stabilizing the foundations of peace. There is the path of wisdom. Prevention is better than the cure. A shadow has fallen upon the scenes so lately light by the Allied victory. Nobody knows what Soviet Russia and its Communist international organization intends to do in the immediate future, or what are the limits, if any, to their expansive and proselytizing tendencies. I have a strong admiration and regard for the valiant Russian people and for my wartime comrade, Marshall Stalin. There is deep sympathy and goodwill in Britain -- and I doubt not here also -towards the peoples of all the Russias and a resolve to persevere through many differences and rebuffs in establishing lasting friendships. We understand the Russian need to be secure on her western frontiers by the removal of all possibility of German aggression. We welcome Russia to her rightful place among the leading nations of the world. We welcome her flag upon the seas. Above all, we welcome, or should welcome, constant, frequent and growing contacts between the Russian people and our own people on both sides of the Atlantic. It is my duty however, for I am sure you would wish me to state the facts as I see them to you. It is my duty to place before you certain facts about the present position in Europe. From Stettin in the Baltic to Trieste in the Adriatic an iron curtain has descended across the Continent. Behind that line lie all the capitals of the ancient states of Central and Eastern Europe. Warsaw, Berlin, Prague, Vienna, Budapest, Belgrade, Bucharest and Sofia, all these famous cities and the populations around them lie in what I must call the Soviet sphere, and all are subject in one form or another, not only to Soviet influence but to a very high and, in some cases, increasing measure of control from Moscow. Athens alone -- Greece with its immortal glories -- is free to decide its future at an election under British, American and French observation. The Russian-dominated Polish Government has been encouraged to make enormous and wrongful inroads upon Germany, and mass expulsions of millions of Germans on a scale grievous and undreamed-of are now taking place. The Communist parties, which were very small in all these Eastern States of Europe, have been raised to pre-eminence and power far beyond their numbers and are seeking everywhere to obtain totalitarian control. Police governments are prevailing in nearly every case, and so far, except in Czechoslovakia, there is no true democracy. Turkey and Persia are both profoundly alarmed and disturbed at the claims which are being made upon them and at the pressure being exerted by the Moscow Government. An attempt is being made by the Russians in Berlin to build up a quasi-Communist party in their zone of occupied Germany by showing special favors to groups of left-wing German leaders. At the end of the fighting last June, the American and British Armies withdrew westward, in accordance with an earlier agreement, to a depth at some points of 150 miles upon a front of vii
nearly four hundred miles, in order to allow our Russian allies to occupy this vast expanse of territory which the Western Democracies had conquered. If no the Soviet Government tries, by separate action , to build up a pro-Communist Germany in their areas, this will cause new serious difficulties in the American and British zones, and will give the defeated Germans the power of putting themselves up to auction between the Soviets and the Western Democracies. Whatever conclusions may be drawn from these facts - and facts they are -- this is certainly not the Liberated Europe we fought to build up. Nor is it one which contains the essentials of permanent peace. The safety of the world, ladies and gentlemen, requires a new unity in Europe, from which no nation should be permanently outcast. It is from the quarrels of the strong parent races in Europe that the world wars we have witnessed, or which occurred in former times, have sprung. Twice in our own lifetime we have seen the United States, against their wished and their traditions, against arguments, the force of which it is impossible not to comprehend, twice we have seen them drawn by irresistible forces, into these wars in time to secure the victory of the good cause, but only after frightful slaughter and devastation have occurred. Twice the United State has had to send several millions of its young men across the Atlantic to find the war; but now war can find any nation, wherever it may dwell between dusk and dawn. Surely we should work with conscious purpose for a grand pacification of Europe, within the structure of the United Nations and in accordance with our Charter. That I feel opens a course of policy of very great importance. In front of the iron curtain which lies across Europe are other causes for anxiety. In Italy the Communist Party is seriously hampered by having to support the Communist-trained Marshal Tito's claims to former Italian territory at the head of the Adriatic. Nevertheless the future of Italy hangs in the balance. Again one cannot imagine a regenerated Europe without a strong France. All my public life I never last faith in her destiny, even in the darkest hours. I will not lose faith now. However, in a great number of countries, far from the Russian frontiers and throughout the world, Communist fifth columns are established and work in complete unity and absolute obedience to the directions they receive from the Communist center. Except in the British Commonwealth and in the United States where Communism is in its infancy, the Communist parties or fifth columns constitute a growing challenge and peril to Christian civilization. These are somber facts for anyone to have recite on the morrow a victory gained by so much splendid comradeship in arms and in the cause of freedom and democracy; but we should be most unwise not to face them squarely while time remains. The outlook is also anxious in the Far East and especially in Manchuria. The Agreement which was made at Yalta, to which I was a party, was extremely favorable to Soviet Russia, but it was made at a time when no one could say that the German war might no extend all through the summer and autumn of 1945 and when the Japanese war was expected by the best judges to last for a further 18 months from the end of the German war. In this country you all so well-informed about the Far East, and such devoted friends of China, that I do not need to expatiate on the situation there. I have, however, felt bound to portray the shadow which, alike in the west and in the east, falls upon the world. I was a minister at the time of the Versailles treaty and a close friend of Mr. Lloyd-George, who was the head of the British delegation at Versailles. I did not myself agree with many things that were done, but I have a very strong impression in my mind of that situation, and I find it painful to contrast it with that which prevails now. In those days there viii
were high hopes and unbounded confidence that the wars were over and that the League of Nations would become all-powerful. I do not see or feel that same confidence or event he same hopes in the haggard world at the present time. On the other hand, ladies and gentlemen, I repulse the idea that a new war is inevitable; still more that it is imminent. It is because I am sure that our fortunes are still in our own hands and that we hold the power to save the future, that I feel the duty to speak out now that I have the occasion and the opportunity to do so. I do not believe that Soviet Russia desires war. What they desire is the fruits of war and the indefinite expansion of their power and doctrines. But what we have to consider here today while time remains, is the permanent prevention of war and the establishment of conditions of freedom and democracy as rapidly as possible in all countries. Our difficulties and dangers will not be removed by closing our eyes to them. They will not be removed by mere waiting to see what happens; nor will they be removed by a policy of appeasement. What is needed is a settlement, and the longer this is delayed, the more difficult it will be and the greater our dangers will become. From what I have seen of our Russian friends and Allies during the war, I am convinced that there is nothing for which they have less respect than for weakness, especially military weakness. For that reason the old doctrine of a balance of power is unsound. We cannot afford, if we can help it, to work on narrow margins, offering temptations to a trial of strength. If the Western Democracies stand together in strict adherence to the principles will be immense and no one is likely to molest them. If however they become divided of falter in their duty and if these all-important years are allowed to slip away then indeed catastrophe may overwhelm us all. Last time I saw it all coming and I cried aloud to my own fellow-countrymen and to the world, but no one paid any attention. Up till the year 1933 or even 1935, Germany might have been saved from the awful fate which has overtaken here and we might all have been spared the miseries Hitler let loose upon mankind. there never was a war in history easier to prevent by timely action than the one which has just desolated such great areas of the globe. It could have been prevented in my belief without the firing of a single shot, and Germany might be powerful, prosperous and honored today; but no one would listen and one by one we were all sucked into the awful whirlpool. We surely, ladies and gentlemen, I put it to you, surely, we must not let it happen again. This can only be achieved by reaching now, in 1946, by reaching a good understanding on all points with Russia under the general authority of the United Nations Organization and by the maintenance of that good understanding through many peaceful years, by the whole strength of the English-speaking world and all its connections. There is the solution which I respectfully offer to you in this Address to which I have given the title, "The Sinews of Peace". Let no man underrate the abiding power of the British Empire and Commonwealth. Because you see the 46 millions in our island harassed about their food supply, of which they only grow one half, even in war-time, or because we have difficulty in restarting our industries and export trade after six years of passionate war effort, do not suppose we shall not come through these dark years of privation as we have come through the glorious years of agony. Do not suppose that half a century from now you will not see 70 or 80 millions of Britons spread about the world united in defense of our traditions, and our way of life, and of the world causes which you and we espouse. If the population of the English-speaking Commonwealths be added to that of the United States with all that such co-operation implies in the air, on the sea, all over the globe and in science and in industry, and in moral force, there will be no ix
quivering, precarious balance of power to offer its temptation to ambition or adventure. On the contrary there will be an overwhelming assurance of security. If we adhere faithfully to the Charter of the United Nations and walk forward in sedate and sober strength seeking no one's land or treasure, seeking to lay no arbitrary control upon the thoughts of men; if all British moral and material forces and convictions are joined with your own in fraternal association, the highroads of the future will be clear, not only for our time, but for a century to come.
Zdroj: http://www.historyguide.org/europe/churchill.html (13. 4. 2008) Zde citováno z Winston Churchill, The Sinews of Peace. In: Kishlansky, M. A. (ed.): Sources of World History, New York 1995, s. 298-302. x
Fultonský projev 5. březen 1946, Westminsterská kolej Na základě celoţivotní zkušenosti si mohu dovolit zamyšlení nad problémy, které na nás doléhají těsně po naprostém vítězství našich zbraní, a zároveň se pokusím ze všech sil zaručit, ţe všechno, čeho jsme dosáhli za cenu takových obětí a takového utrpení, zůstane zachováno pro budoucí slávu a bezpečnost lidstva. Spojené státy v této chvíli stojí na vrcholu světové moci. Je to pro americkou demokracii slavnostní okamţik. Neboť s mocenským primátem jde ruku v ruce i odpovědnost vůči budoucnosti, jeţ probouzí hrůzu… Dnes se nám naskýtá jasná a lákavá příleţitost, jíţ se mohou chopit obě naše země. Odmítnout ji… by znamenalo na dlouho na sebe přivolat všemoţné nekonečné výčitky… Musíme dokázat, ţe tváří v tvář těmto náročným poţadavkům obstojíme, a jsem přesvědčen, ţe to dokáţeme. Aby nespočetné domovy mohly ţít v bezpečí, musí být chráněny před dvěma mocnými bandity – válkou a tyranií… Dnes nám do očí bije strašlivé zpustošení Evropy i s její celou zašlou slávou jako zničení velké části Asie. Kdyţ plány zlých lidí nebo agresivní choutky mocných států zničí na rozsáhlých územích strukturu civilizované společnosti, musí prostí lidé čelit obtíţím, s nimiţ si nedokáţí poradit. Pro ně je všechno rozvráceno, rozbito, ne-li přímo rozdrceno na prach. Kdyţ tu stojím v dnešním klidném odpoledni, s hrůzou se děsím pouhé představy toho, co se právě děje miliónům lidí a co se ještě stane v té době, kdy Zemi obchází hlad… Byla jiţ vytvořena světová organizace, jejímţ hlavním účelem je zabránit válce. OSN, nástupkyně Společnosti národů, rozhodujícím způsobem posílena členstvím Spojených států a vším, co z toho vyplývá, uţ začala působit… Bylo by nicméně nesprávné a neprozíravé svěřit utajované informace a zkušenosti, které jsou nyní společně známy Spojeným státům, velké Británii a Kanadě, světové organizaci, která je dosud v plenkách.Bylo by trestuhodným šílenstvím přehodit je jen tak na pospas dnešnímu rozvrácenému a nejednotnému světu… Nevěřím, ţe bychom všichni spali tak klidně, kdyby se situace vyvinula obráceně a nějaký komunistický nebo neofašistický stát si prozatím uchoval monopol na tyto strašlivé prostředky. Uţ pouhý strach z nich by mohl být snadno vyuţit ke vnucení totalitních systémů svobodnému demokratickému světu s důsledky, jaké se vymykají lidské představivosti. Bůh to nedopustil a my jsme získali alespoň chvilku oddechu, abychom si udělali doma pořádek dřív, něţ tomuto nebezpečí budeme muset čelit... Na místa teprve nedávno ozářená spojeneckými vítězstvími dopadl stín. Nikdo neví, jaké jsou v tuto chvíli bezprostřední úmysly sovětského Ruska a komunistické mezinárodní organizace a jaké meze mají… jejich expanzivní sklony. Mám hluboký obdiv a velikou úctu k hrdinnému sovětskému lidu a svému příteli z dob války maršálu Stalinovi… Chápeme, ţe si Rusové potřebují zabezpečit západní hranice odstraněním všech moţností německé agrese… Je však mou povinností, abych vás seznámil s fakty, jak je skutečně vidím a předloţit vám některé skutečnosti o nynější situaci v Evropě. Od Štětína na Baltu aţ po Terst na Jadranu byla napříč celým kontinentem spuštěna ţelezná opona. Za touto linií leţí všechna hlavní města starých států střední a východní Evropy. Varšava, Berlín, Praha, Vídeň, Budapešť, Bělehrad, Bukurešť a Sofie, všechna tato proslulá města i s obyvatelstvem jejich zemí se ocitla v oblasti, kterou musím nazvat sovětskou sférou a všechna jsou vystavena nejen té či oné formě sovětského vlivu, ale i vysoké a v mnoha případech rostoucí míře ovládání z Moskvy. Jediné Athény – tedy Řecko se vší svou nehynoucí slávou – mohou svobodně rozhodnout o vlastní budoucnosti ve volbách konaných pod dohledem britských, amerických a francouzských pozorovatelů. Polské vládě ovládané Ruskem se dostalo povzbuzení, aby se neoprávněně zmocnila rozsáhlých německých území, a právě probíhá masové vyhánění Němců, jehoţ hrozivý dosah si aţ dosud xi
nikdo nedokázal představit. Komunistické strany, které v těchto zemích byly velice malé, získaly postavení a moc zdaleka přesahující počet jejich členů a ze všech sil se snaţí prosadit totalitní vládu. Téměř ve všech případech byl nastolen policejní stát a prozatím nikde, s výjimkou Československa, neexistuje skutečná demokracie. Turecko a Persie (dnes Írán) jsou hluboce znepokojeny a zneklidněny poţadavky, jaké jsou na ně kladeny i tlakem, který na ně vyvíjí moskevská vláda. Rusové se ve svém okupačním pásmu v Berlíně právě pokoušejí vytvořit jakousi komunistickou stranu tím, ţe skupinkám německých levicových předáků udělují zvláštní výhody… Jestliţe se sovětská vláda pokouší na svém obsazeném území vytvořit prokomunistické Německo, způsobí tím nové váţné potíţe v britském a americkém pásmu a poraţené Německo si bude moci vybrat v draţbě mezi Sověty a západními demokraciemi… Tohle rozhodně nebude osvobozená Evropa, ze kterou jsme bojovali. A také to nebude Evropa uspořádaná tak, aby v ní mohl nastat mír… V Itálii je vliv komunistické strany značně omezen tím, ţe je tato strana nucena podporovat poţadavky, jeţ komunisty vyškolený maršál Tito vznáší na bývalá italská území na severním konci Jaderského moře. Přesto zůstává budoucnost Itálie na váţkách.A nikdo si nedovede představit obnovenou Evropu bez silné Francie… V celé řadě zemí vzdálených od ruských hranic a rozsetých po celém světě se vytvořily komunistické páté kolony a ty působí v naprosté jednotě a slepé poslušnosti pokynům, jeţ dostávají z komunistického ústředí… Na základě toho, co jsem u našich ruských přátel za války spatřil, jsem přesvědčen, ţe nic neobdivují tolik, jako sílu a k ničemu nechovají menší úctu, neţ k slabosti, především vojenské. Z tohoto důvodu ztratila stará politika mocenské rovnováhy své oprávnění. Nemůţeme si dovolit… pohybovat se v mezích nepatrné převahy a tím se vystavovat moţnosti, ţe by někdo mohl podlehnout pokušení a pokusit se o vzájemné změření sil… Budeme-li se neochvějně řídit Chartou OSN a budeme-li vystupovat s vědomím klidné a střízlivé síly, která netouţí po cizím území ani bohatství a nepokouší se svévolně ovládat lidské myšlení, spojí-li se všechny britské materiální i morální síly a přesvědčení s vašimi v bratrském svazku, cesty k budoucnosti zůstanou volné nejen pro nás, ale pro všechny, a nejen dnes, ale i po všechna příští staletí.
Zdroj: http://studena.valka.cz/fulton_1946.htm (13. 4. 2008) Zde zkráceno na základě textu Winston S. Churchill, Druhá světová válka,VI., Praha 1995, s. 645-655. xii
Winston Churchill, speech delivered at the University of Zurich 19 September 1946, Zürich (Switzerland) Mr President, ladies and gentlemen,
I am honoured today by being received in your ancient university and by the address which has been given to me and which I greatly value. I wish to speak to you to-day about the tragedy of Europe, this noble Continent, comprising on the whole the fairest and the most cultivated regions of the earth enjoying a temperate and equable climate, the home of all the great parent races of the western world, the foundation of Christian faith and Christian ethics. It is the origin of most of the culture, arts, philosophy, and science both of ancient and modern times. If Europe were once united in the sharing of its common inheritance there would be no limit to the happiness, the prosperity, and the glory which its 300,000,000 or 400,000,000 people would enjoy. Yet it is from Europe that have sprung that series of frightful nationalistic quarrels, originated by the Teutonic nations in their rise to power, which we have seen in this twentieth century and even in our own lifetime wreck the peace and mar the prospects of all mankind. And what is this plight to which Europe has been reduced? Some of the smaller States have indeed made a good recovery, but over wide areas are a vast quivering mass of tormented, hungry, careworn, and bewildered human beings, who wait at the ruins of their cities and their homes and scan the dark horizons for the approach of some new form of tyranny or terror. Among the victors there is a ballet of voices, among the vanquished the sullen silence of despair. That is all that Europeans, grouped in so many ancient states and nations, and that is all that the Germanic races have got by tearing each other to pieces and spreading havoc far and wide. Indeed, but for the fact that the great republic across the Atlantic Ocean at length realised that the ruin or enslavement of Europe would involve her own fate as well, and stretched out hands of succour and guidance; but for that, the Dark Ages would have returned in their cruelty and -squalor. They may still return. Yet all the while there is a remedy which, if it were generally and spontaneously adopted by the great majority of people in many lands, would as if by a miracle transform the whole scene and would in a few years make all Europe, or the greater part of it, as free and as happy as Switzerland is to-day. What is this sovereign remedy? It is to recreate the European fabric, or as much of it at we can, and to provide it with a structure under which it can dwell in peace, in safety, and in freedom. We must build a kind of United States of Europe. In this way only will hundreds of millions of toilers be able to regain the simple joys and hopes which make life worth living. The process is simple. All that is needed is the resolve of hundreds of millions of men and xiii
women to do right instead of wrong and to gain as their reward blessing instead of cursing. Much work has been done upon this task by the exertions of the pan-European union which owes so much to and which commanded the services of the famous French patriot and statesman Aristide Briand. There is also that immense body which brought into being amidst high hopes after the First World War - the League of Nations. The league did not fail because of its principles or conceptions. It faded because those principles were deserted by those States which had brought it into being, because the Governments of those States feared to face the facts and act while time remained. This disaster must not be repeated. There is therefore much knowledge and material with which to build, and also bitter, dearly bought experience to spur. I was very glad to read in the newspapers a few days ago that my friend President Truman had expressed his interest and sympathy with this great design. There is no reason why a regional organisation of Europe Should in any way conflict with the world organisation of the United Nations. On the contrary, I believe that the larger synthesis can only survive if it is founded upon broad natural groupings. There is already a natural grouping in the western hemisphere. We British have our own commonwealth of nations. These do not weaken, on the contrary they strengthen, the world organisation. They are in fact its main support. And why should there not be a European group, which could give a sense of enlarged patriotism and common citizenship to the distracted peoples of this mighty continent? And why should it not take its rightful place with other great groupings and help to shape the honourable destiny of man? In order that this may be accomplished there must be an act of faith in which the millions of families, speaking many languages, must consciously take part. We all know that the two world wars through which we have passed arose out of the vain passion of the newly united Germany to play a dominating part in the world. In this last struggle crimes and massacres have been committed for which there is no parallel since the invasion of the Mongols during the thirteenth century, no equal at any in human history. The guilty must be punished. Germany must be deprived of the power to rearm and make another aggressive war. But when all this has been done, as it will be done. as it is being done then there must be an end to retribution. There must be what Mr Gladstone many years ago, called the ' blessed act of oblivion.' We must all turn our backs upon the horrors of the past and we must look to the future. We cannot afford to must look forward across the years that are to come, hatreds and revenges which have sprung from the injuries of the past. If Europe is to be saved from infinite misery and indeed from final doom, there must be this act of faith in the European family this 'act of oblivion against all crimes and follies of the past. Can these peoples of xiv
Europe rise to the heights of the soul and of the instinct and spirit of man? If they could, the wrongs and injuries which have been indicted would have been washed away on all sides by the miseries which have been endured. Is there any need for further floods of agony? Is the only lesson of history to be that mankind is unteachable? Let there be justice, mercy, and freedom. The peoples have only to will it and all will achieve their hearts' desire. I am now going to say something that will astonish you. The first step in the recreation of the European family must be a partnership between France and Germany. In this way only can France recover the moral and cultural leadership of Europe. There can be no revival of Europe without a spiritually great France and a spiritually great Germany. The structure of the United States of Europe will be such as to make the material strength of a single State less important. Small nations will count as much as large ones and gain their honour by a contribution to the common cause. The ancient states and principalities of Germany, freely joined for mutual convenience in a federal system, might take their individual places among the United States of Europe. I shall not try to make a detailed programme. There are hundreds of millions of people who want to be happy and free, prosperous and safe, who wish to enjoy the four freedoms of which the great President Roosevelt spoke, and live in accordance with the principles embodied in the Atlantic Charter. If this is their wish, if it is the wish of Europeans from many lands, they have only to say so and means can certainly be found and the machinery erected to carry that wish to full fruition. But I must give you warning. Time may be short. At present there is a breathing space. The cannons have ceased firing. The fighting has stopped, but the dangers have not stopped. If we are to form a United States of Europe, or whatever name it may take, we must begin now. In these present days we dwell strangely and precariously under the shield, and I will even say protection, of the atomic bomb. The atomic bomb is still only in the hands of a State and nation which we know, will never use it except in the cause of right and freedom, but it may well be that in a few years this awful agency of destruction will be widespread and that the catastrophe following from its use by several warring nations will not only bring to an end all that we call civilisation but may possibly disintegrate the globe itself. I must now sum-up the propositions which are before you. Our constant aim must be to build and fortify the strength of the United Nations organisation. Under and within that world concept we must recreate the European family in a regional structure called - it may be - the United States of Europe and the first practical step will be to form a Council of Europe. If at first all the States of Europe are not willing or able to join a union we must nevertheless xv
proceed to assemble and combine those who will and those who can. The salvation of the common people of every race and of every land from war and servitude must be established on solid foundations, and must be created by the readiness of all men and women to die rather than to submit to tyranny. In all this urgent work France and Germany must take the lead together. Great Britain, the British Commonwealth of Nations, mighty America, and, I trust. Soviet Russia- - for then, indeed, all would be well - must be the friends and sponsors of the new Europe and must champion its right to live. Therefore I say to you: 'Let Europe arise.'
Zdroj: http://www.coe.int/T/E/Com/About_Coe/DiscoursChurchill.asp (13. 4. 2008) xvi
Treaty of Alliance and Mutual Assistance between His Majesty in respect of the United Kingdom of Great Britain and Northern Ireland and the President of the French Republic. Dunkirk, on 4 March 1947 His Majesty The King of Great Britain, Ireland and the British Dominions beyond the Seas, Emperor of India, and The President of the French Republic, Desiring to confirm in a Treaty of Alliance the cordial friendship and close association of interests between the United Kingdom and France; Convinced that the conclusion of such a Treaty will facilitate the settlement in a spirit of mutual understanding of all questions arising between the two countries; Resolved to co-operate closely with one another as well as with the other United Nations in preserving peace and resisting aggression, in accordance with the Charter of the United Nations and in particular with Articles 49, 51, 52, 53 and 107 thereof; Determined to collaborate in measures of mutual assistance in the event of any renewal of German aggression, while considering most desirable the conclusion of a treaty between all the Powers having responsibility for action in relation to Germany with the object of peventing Germany from becoming again a menace to peace; Having regard to the Treaties of Alliance and Mutual Assistance which they have respectively concluded with the Union of Soviet Socialist Republics; Intending to strengthen the economic relations between the two countries to their mutual advantage and in the interests of general prosperity; Have decided to conclude a Treaty with these objects and have appointed as their Plenipotentiaries:— His Majesty The King of Great Britain, Ireland and the British Dominions beyond the Seas, Emperor of India: For the United Kingdom of Great Britain and Northern Ireland, The Right Honourable Ernest Bevin, M.P., His Majesty's Principal Secretary of State for Foreign Affairs, and The Right Honourable Alfred Duff Cooper, His Majesty's Ambassador Extraordinary and Plenipotentiary at Paris; The President of the French Republic: For the French Republic,
xvii
His Excellency Monsieur Georges Bidault, Minister for Foreign Affairs, and His Excellency Monsieur René Massigli, Ambassador Extraordinary and Plenipotentiary of the French Republic in London; who, having communicated their Full Powers, found in good and due form, have agreed as follows:—
Article I Without prejudice to any arrangements that may be made, under any Treaty concluded between all the Powers having responsibility for action in relation to Germany under Article 107 of the Charter of the United Nations, for the purpose of preventing any infringements by Germany of her obligations with regard to disarmament and de-militarisation and generally of ensuring that Germany shall not again become a menace to peace, the High Contracting Parties will, in the event of any threat to the security of either of them arising from the adoption by Germany of a policy of aggression or from action by Germany designed to facilitate such a policy, take, after consulting with each other and where appropriate with the other Powers having responsibility for action in relation to Germany, such agreed action (which so long as the said Article 107 remains operative shall be action under that Article) as is best calculated to put an end to this threat. Article II Should either of the High Contracting Parties become again involved in hostilities with Germany, either in consequence of an armed attack, within the meaning of Article 51 of the Charter of the United Nations, by Germany against that Party, or as a result of agreed action taken against Germany under Article I of this Treaty, or as a result of enforcement action taken against Germany by the United Nations Security Council, the other High Contracting Party will at once give the High Contracting Party so involved in hostilities all the military and other support and assistance in his power. Article III In the event of either High Contracting Party being prejudiced by the failure of Germany to fulfil any obligation of an economic character imposed on her as a result of the Instrument of Surrender or arising out of any subsequent settlement, the High Contracting Parties will consult with each other and where appropriate with the other Powers having responsibility for action in relation to Germany, with a view to taking agreed action to deal with the situation.
xviii
Article IV Bearing in mind the interests of the other members of the United Nations, the High Contracting Parties will by constant consultation on matters affecting their economic relations with each other take all possible steps to promote the prosperity and economic security of both countries and thus enable each of them to contribute more effectively to the economic and social objectives of the United Nations. Article V (1) Nothing in the present Treaty should be interpreted as derogating in any way from the obligations devolving upon the High Contracting Parties from the provisions of the Charter of the United Nations or from any special agreements concluded in virtue of Article 43 of the Charter. (2) Neither of the High Contracting Parties will conclude any alliance or take part in any coalition directed against the other High Contracting Party; nor will they enter into any obligation inconsistent with the provisions of the present Treaty. Article VI (1) The present Treaty is subject to ratification and the instruments of ratification will be exchanged in London as soon as possible. (2) It will come into force immediately on the exchange of the instruments of ratification and will remain in force for a period of fifty years. (3) Unless either of the High Contracting Parties gives to the other notice in writing to terminate it at least one year before the expiration of this period, it will remain in force without any specified time limit, subject to the right of either of the High Contracting Parties to terminate it by giving to the other in writing a year's notice of his intention to do so. In witness whereof the above-mentioned Plenipotentiaries have signed the present Treaty and affixed thereto their seals. Done in Dunkirk the fourth day of March, 1947, in duplicate in English and French, both texts being equally authentic.
[L.S.] Ernest BEVIN [L.S.] DUFF COOPER [L.S.] BIDAULT [L.S.] R. MASSIGLI
Zdroj: http://www.ena.lu (13. 4. 2008) xix
Treaty of Economic, Social and Cultural Collaboration and Collective Self-Defence Brussels, 17 March 1948 His Royal Highness the Prince Regent of Belgium, the President of the French Republic, President of the French Union, Her Royal Highness the Grand Duchess of Luxembourg, Her Majesty the Queen of the Netherlands and His Majesty The King of Great Britain, Ireland and the British Dominions beyond the Seas,
Resolved: To reaffirm their faith in fundamental human rights, in the dignity and worth of the human person and in the other ideals proclaimed in the Charter of the United Nations; To fortify and preserve the principles of democracy, personal freedom and political liberty, the constitutional traditions and the rule of law, which are their common heritage; To strengthen, with these aims in view, the economic, social and cultural ties by which they are already united; To co-operate loyally and to co-ordinate their efforts to create in Western Europe a firm basis for European economic recovery; To afford assistance to each other, in accordance with the Charter of the United Nations, in maintaining international peace and security and in resisting any policy of aggression; To take such steps as may be held to be necessary in the event of a renewal by Germany of a policy of aggression; To associate progressively in the pursuance of these aims other States inspired by the same ideals and animated by the like determination; Desiring for these purposes to conclude a treaty for collaboration in economic, social and cultural matters and for collective self-defence; Have appointed as their Plenipotentiaries; His Royal Highness the Prince Regent of Belgium His Excellency Mr. Paul-Henri Spaak, Prime Minister, Minister of Foreign Affairs, and His Excellency Mr. Gaston Eyskens, Minister of Finance, The President of the French Republic, President of the French Union His Excellency Mr. Georges Bidault, Minister of Foreign Affairs, and His Excellency Mr. Jean De Hautecloque, Ambassador Extraordinary and Plenipotentiary of the French Republic in Brussels, Her Royal Highness the Grand Duchess of Luxembourg His Excellency Mr. Joseph Bech, Minister of Foreign Affairs, and His Excellency Mr. Robert Als, Envoy Extraordinary and Minister Plenipotentiary of Luxembourg in Brussels, Her Majesty the Queen of the Netherlands
xx
His Excellency Baron C. G. W. H. van Boetzelaer van Oosterhout, Minister of Foreign Affairs, and His Excellency Baron Binnert Philip van Harinxma thoe Slooten, Ambassador Extraordinary and Plenipotentiary of the Netherlands in Brussels, His Majesty the King of Great Britain, Ireland and the British Dominions beyond the Seas for the United Kingdom of Great Britain and Northern Ireland The Right Honourable Ernest Bevin, Member of Parliament, Principal Secretary of State for Foreign Affairs, and His Excellency Sir George William Rendel, K.C.M.G., Ambassador Extraordinary and Plenipotentiary of His Britannic Majesty in Brussels, who, having exhibited their full powers found in good and due form, have agreed as follows: Article I Convinced of the close community of their interests and of the necessity of uniting in order to promote the economic recovery of Europe, the High Contracting Parties will so organize and co-ordinate their economic activities as to produce the best possible results, by the elimination of conflict in their economic policies, the co-ordination of production and the development of commercial exchanges. The co-operation provided for in the preceding paragraph, which will be effected through the Consultative Council referred to in Article VII as well as through other bodies, shall not involve any duplication of, or prejudice to, the work of other economic organizations in which the High Contracting Parties are or may be represented but shall on the contrary assist the work of those organizations. Article II The High Contracting Parties will make every effort in common, both by direct consultation and in specialized agencies, to promote the attainment of a higher standard of living by their peoples and to develop on corresponding lines the social and other related services of their countries. The High Contracting Parties will consult with the object of achieving the earliest possible application of recommendations of immediate practical interest, relating to social matters, adopted with their approval in the specialized agencies. They will endeavour to conclude as soon as possible conventions with each other in the sphere of social security. Article III The High Contracting Parties will make every effort in common to lead their peoples towards a better understanding of the principles which form the basis of their common civilization and to promote cultural exchanges by conventions between themselves or by other means. Article IV If any of the High Contracting Parties should be the object of an armed attack in Europe, the other High Contracting Parties will, in accordance with the provisions of Article 51 of the Charter of the United Nations, afford the Party so attacked all the military and other aid and assistance in their power. xxi
Article V All measures taken as a result of the preceding Article shall be immediately reported to the Security Council. They shall be terminated as soon as the Security Council has taken the measures necessary to maintain or restore international peace and security. The present Treaty does not prejudice in any way the obligations of the High Contracting Parties under the provisions of the Charter of the United Nations. It shall not be interpreted as affecting in any way the authority and responsibility of the Security Council under the Charter to take at any time such action as it deems necessary in order to maintain or restore international peace and security. Article VI The High Contracting Parties declare, each so far as he is concerned, that none of the international engagements now in force between him and any other of the High Contracting Parties or any third State is in conflict with the provisions of the present Treaty. None of the High Contracting Parties will conclude any alliance or participate in any coalition directed against any other of the High Contracting Parties. Article VII For the purpose of consulting together on all the questions dealt with in the present Treaty, the High Contracting Parties will create a Consultative Council, which shall be so organized as to be able to exercise its functions continuously. The Council shall meet at such times as it shall deem fit. At the request of any of the High Contracting Parties, the Council shall be immediately convened in order to permit the High Contracting Parties to consult with regard to any situation which may constitute a threat to peace, in whatever area this threat should arise; with regard to the attitude to be adopted and the steps to be taken in case of a renewal by Germany of an aggressive policy; or with regard to any situation constituting a danger to economic stability. Article VIII In pursuance of their determination to settle disputes only by peaceful means, the High Contracting Parties will apply to disputes between themselves the following provisions. The High Contracting Parties will, while the present Treaty remains in force, settle all disputes falling within the scope of Article 36, paragraph 2, of the Statute of the International Court of Justice by referring them to the Court, subject only, in the case of each of them, to any reservation already made by that party when accepting this clause for compulsory jurisdiction to the extent that that Party may maintain the reservation. In addition, the High Contracting Parties will submit to conciliation all disputes outside the scope of Article 36, paragraph 2, of the Statute of the International Court of Justice.
xxii
In the case of a mixed dispute involving both questions for which conciliation is appropriate and other questions for which judicial settlement is appropriate, any Party to the dispute shall have the right to insist that the judicial settlement of the legal questions shall precede conciliation. The preceding provisions of this Article in no way affect the application of relevant provisions or agreements prescribing some other method of pacific settlement. Article IX The High Contracting Parties may, by agreement, invite any other State to accede to the present Treaty on conditions to be agreed between them and the State so invited. Any State so invited may become a Party to the Treaty by depositing an instrument of accession with the Belgian Government. The Belgian Government will inform each of the High Contracting Parties of the deposit of each instrument of accession. Article X The present Treaty shall be ratified and the instruments of ratification shall be deposited as soon as possible with the Belgian Government. It shall enter into force on the date of the deposit of the last instrument of ratification and shall thereafter remain in force for fifty years. After the expiry of the period of fifty years, each of the High Contracting Parties shall have the right to cease to be a party thereto provided that he shall have previously given one year's notice of denunciation to the Belgian Government. The Belgian Government shall inform the Governments of the other High Contracting Parties of the deposit of each instrument of ratification and of each notice of denunciation. In witness whereof, the above-mentioned Plenipotentiaries have signed the present Treaty and have affixed thereto their seals. Done at Brussels, this seventeenth day of March 1948, in English and French, each text being equally authentic, in a single copy which shall remain deposited in the archives of the Belgian Government and of which certified copies shall be transmitted by that Government to each of the other signatories. For Belgium: (L.S.) P.H. SPAAK (L.S.) G. EYSKENS For France: (L.S.) BIDAULT (L.S.) J. de HAUTECLOCQUE For Luxembourg: (L.S.) Jos. BECH xxiii
(L.S.) ROBERT ALS For the Netherlands: (L.S.) W. van BOETZELAER (L.S.) van HARINXMA thoe SLOOTEN For the United Kingdom of Great Britain and Northern Ireland: (L.S.) ERNEST BEVIN (L.S.) GEORGE RENDEL
Zdroj: http://www.weu.int/index.html (13.4. 2008) xxiv
Severoatlantická smlouva Washington, D.C., 4. dubna 1949 Smluvní strany této smlouvy znovu potvrzují svou víru v cíle a zásady Charty Spojených národů a svou touhou ţít v míru se všemi národy a všemi vládami. Jsou odhodlány hájit svobodu, společné dědictví a kulturu svých národů, zaloţenou na zásadách demokracie, svobody jednotlivce a právního řádu. Snaţí se podporovat stabilitu a blahobyt národů v severoatlantické oblasti. Jsou rozhodnuty spojit své úsilí ke kolektivní obraně a k zachování míru a bezpečnosti. Proto se dohodly na této smlouvě: Článek 1 Smluvní strany se zavazují, jak je uvedeno v Chartě Spojených národů, urovnávat veškeré mezinárodní spory, v nichţ mohou být zapleteni, mírovými prostředky tak, aby nebyl ohroţen mezinárodní mír, bezpečnost a spravedlnost, a zdrţet se ve svých mezinárodních vztazích hrozby silou nebo pouţití síly jakýmkoli způsobem neslučitelným s cíli Spojených národů. Článek 2 Smluvní strany budou přispívat k dalšímu rozvoji mírových a přátelských mezinárodních vztahů posilováním svých svobodných institucí, usilováním o lepší porozumění zásadám, na nichţ jsou tyto instituce zaloţeny, a vytvářením podmínek pro stabilitu a blahobyt. Budou usilovat o vyloučení konfliktu ze své mezinárodní hospodářské politiky a budou podporovat hospodářskou spolupráci mezi jakýmikoli smluvními stranami nebo mezi všemi smluvními stranami. Článek 3 Aby bylo účinněji dosaţeno cílů této smlouvy, budou smluvní strany, jednotlivě i společně, stálou a účinnou svépomocí a vzájemnou výpomocí udrţovat a rozvíjet svou individuální i kolektivní schopnost odolat ozbrojenému útoku. Článek 4 Smluvní strany budou společně konzultovat vţdy, kdyţ podle názoru kterékoli z nich bude ohroţena územní celistvost, politická nezávislost nebo bezpečnost kterékoli smluvní strany. Článek 5 Smluvní strany se dohodly, ţe ozbrojený útok proti jedné nebo více z nich v Evropě nebo Severní Americe bude povaţován za útok proti všem, a proto odsouhlasily, ţe dojde-li k takovému ozbrojenému útoku, kaţdá z nich uplatní právo na individuální nebo kolektivní obranu, uznané článkem 51 Charty Spojených národů, pomůţe smluvní straně nebo stranám takto napadeným tím, ţe neprodleně podnikne sama a v souladu s ostatními takovou akci,
xxv
jakou bude povaţovat za nutnou, včetně pouţití ozbrojené síly, s cílem obnovit a udrţet bezpečnost severoatlantické oblasti. Kaţdý takový útok a všechna opatření učiněná v jeho důsledku budou neprodleně oznámena Radě bezpečnosti. Tato opatření budou ukončena, jakmile Rada bezpečnosti přijme opatření nutná pro obnovení a zachování mezinárodního míru a bezpečnosti. Článek 6 Pro účely článku 5 se za ozbrojený útok na jednu nebo více smluvních stran pokládá ozbrojený útok: na území kterékoli smluvní strany v Evropě nebo Severní Americe, na alţírské departmenty Francie, na území Turecka nebo na ostrovy pod jurisdikcí kterékoli smluvní strany v severoatlantické oblasti severně od obratníku Raka na ozbrojené síly, lodě či letadla kterékoli ze smluvních stran, jeţ se nacházejí na nebo nad jejich územím nebo na jakoukoli oblast v Evropě, kde byla rozmístněna vojska jakékoli ze smluvní strany po datu, kdy Severoatlantická smlouva vstoupila v platnost Článek 7 Tato smlouva se nedotýká a nebude ţádným způsobem vykládána, jako by se dotýkala práv a povinností smluvních stran, které jsou členy Spojených národů, vyplývajících z Charty, ani základní odpovědnosti Rady bezpečnosti za zachování míru a bezpečnosti. Článek 8 Kaţdá ze smluvních stran prohlašuje, ţe ţádné její současně platné mezinárodní závazky vůči kterékoli jiné smluvní straně nebo kterémukoli třetímu státu nejsou v rozporu s ustanovením této smlouvy, a zavazuje se, ţe nepřijme ţádný mezinárodní závazek, který by byl s touto smlouvou v rozporu. Článek 9 Smluvní strany tímto zřizují Radu, ve které bude kaţdá z nich zastoupena, aby projednala záleţitosti týkající se plnění této smlouvy. Rada bude organizována tak, aby byla schopna se kdykoli pohotově sejít. Rada zřídí takové pomocné orgány, jaké mohou být potřebné, zejména ihned zřídí Výbor pro obranu, který bude doporučovat opatření nutná k plnění článků 3 a 5. Článek 10 Smluvní strany mohou na základě jednomyslného souhlasu vyzvat kterýkoli jiný evropský stát, který je schopen napomáhat rozvoji zásad této smlouvy a přispět k bezpečnosti severoatlantické oblasti, aby přistoupil k této smlouvě. Kaţdý takto vyzvaný stát se můţe stát smluvní stranou tím, ţe uloţí u vlády Spojených států amerických svou listinu o přistoupení. Vláda Spojených států amerických bude informovat kaţdou ze smluvních stran o uloţení takové listiny o přistoupení.
xxvi
Článek 11 Tato smlouva bude ratifikována a její ustanovení budou smluvními stranami plněna v souhlasu s jejich ústavními postupy. Ratifikační listiny budou uloţeny co nejdříve vládou Spojených států amerických, která uvědomí všechny ostatní signatáře o kaţdém uloţení. Smlouva vstoupí v platnost mezi státy, které ji ratifikovali, jakmile budou uloţeny ratifikační listiny většiny signatářů, včetně ratifikačních listin Belgie, Francie, Kanady, Lucemburska, Nizozemska, Spojeného království a Spojených států, a pro další státy smlouva nabude účinnosti dnem uloţení jejich ratifikačních listin. Článek 12 Poté, co bude smlouva v platnosti deset let nebo kdykoli později, se smluvní strany, jestliţe o to některá z nich poţádá, poradí o revizi smlouvy, poradí o revizi smlouvy, přičemţ vezmou v úvahu faktory ovlivňující mír a bezpečnost v severoatlantické oblasti včetně vývoje všeobecných i regionálních smluv, uzavřených podle Charty Spojených národů pro zachování mezinárodního míru a bezpečnosti. Článek 13 Po dvaceti letech platnosti smlouvy můţe kterákoli smluvní strana odstoupit od této smlouvy rok poté, co podá vládě Spojených států amerických zprávu o vypovězení smlouvy a ta podá informaci vládám dalších smluvních stran o uloţení kaţdé výpovědi. Článek 14 Tato smlouva, jejíţ anglická a francouzská verze jsou totoţné, bude uloţena v archivu vlády Spojených států amerických. Řádně ověřené kopie budou touto vládou předány vládám ostatních signatářských zemí.
Zdroj: http://www.nato.int/docu/other/cz/treaty-cz.htm (13. 4. 2008) xxvii
OBRAZOVÉ PŘÍLOHY
xxviii
Tento muž je tvůj přítel, bojuje za svobodu Takto vypadala proruská, resp. prosovětská kampaň v anglofonních státech protihitlerovské koalice po německém přepadení SSSR 22. června 1941. Zdroj: www.ena.lu (13.4. 2008)
Jeden za všechny, všichni za jednoho Tak by se volně dalo přeloţit heslo Marschallova plánu, který zcela zásadně pomohl s poválečnou obnovou zničené Evropy. Zdroj: www.ena.lu (13.4. 2008) xxix
Podpis Smlouvy z Dunkerque Dne 4. března 1947 podepsali ministři zahraničí Francie Georges Bidault (vlevo) a Velké Británie Ernest Bevin obrannou smlouvu, která zavazovala obě země ke společnému postupu v případě budoucího německého nebezpečí. Zdroj: www.ena.lu (13.4. 2008); přejato z Signature d'un accord franco-anglais à Dunkerque. Dunkerque: Keystone, 1947.
Podpis Severoatlantické smlouvy Ministr zahraničí USA Dean Acheson podepisuje 4. dubna 1949 ve Washingtonu Severoatlantickou smlouvu. Za ním stojí viceprezident USA Alben W. Barkley a prezident USA H. Truman. Zdroj: Sloan, S. R.: NATO‘s Future, Toward a new transatlantic bargain, Washington 1985, s.6. xxx
xxxi
Evropa německá Strach z německého znovuvyzbrojení a obavy ze ztráty národní identity provázely kampaň proti Evropskému obrannému společenství. Titulní strana speciálního čísla francouzského komunistického magazínu Démocratie nouvelle. Zdroj: www.ena.lu (13.4. 2008); přejato z Mittelberg, Europe allemande. In: Démocratie nouvelle. Numéro spécial, Décembre 1953, No 12; 7e année.
S EOS, nebo bez něj… němečtí vojáci… pochodem vchod! Jedna z mnoha karikatur na francouzské obavy německého znovuvyzbrojení. Zde zobrazen francouzský ministerský předseda Pierre Mendѐs-France. Zdroj: www.ena.lu (13.4. 2008); převzato z Maria E.: Ob mit oder ohne EVG, deutsches Kontingent, im Gleichschritt, Marsch! In: Süddeutsche Zeitung, 19. 8. 1954. xxxii
Strach z německého znovuvyzbrojení Další plakát odpůrců Evropského obranného společenství. Zdroj: www.ena.lu (13.4. 2008); převzato z Archives Nationales du Luxembourg, Luxembourg. Communauté européenne de défense. Comité intérimaire de la Conférence pour l'organisation de la C.E.D. Correspondance diverse 1951-54, AE 11749.
Nácvik ratifikace Karikatura ratifikace Evropského obranného společenství. Zdroj: www.ena.lu (13.4. 2008); převzato z De Groene Amsterdammer, 14. 2. 1953. xxxiii
Evropské obranné společenství odmítnuto Francouzské komunistické noviny l’Humanité oslavují na titulní straně pád Evropského obranného společenství jako vítězství francouzského lidu. Zdroj: www.ena.lu (13.4. 2008); přejato z L'Humanité, 31. 8. 1954.
Referendum o evropském statutu Sárska Dne 23. října 1955 67,71% obyvatel Sárska odmítlo evropský statut své země. Otevřela se tak cesta k návratu k Německu, která byla dokonána 1. ledna 1957. Zdroj: www.ena.lu (13. 4. 2008); převzato z Heinen, A.: Saarjahre, Politik und Wirtschaft im Saarland (1945-1955), Stuttgart 1996, s. 511.
xxxiv