TECHNICKÁ UNIVERZITA V LIBERCI

TECHNICKÁ UNIVERZITA V LIBERCI Fa k u lt a p ř ír o d o v ě d n ě - h u ma n it n í a p e d a g o g ic k á

BAKALÁŘSKÁ PRÁCE

2014

Jana Bublová

POVÍDKOVÁ TVORBA JOSEFA ŠKVORECKÉHO

Bakalářská práce

Studijní program: Studijní obor:

B7310 – Filologie 7310R033 – Český jazyk a literatura

Autor práce: Vedoucí práce:

Jana Bublová Mgr. Jiří Chocholoušek

Liberec 2014

Prohlášení Byla jsem seznámena s tím, že na mou bakalářskou práci se plně vztahuje zákon č. 121/2000 Sb., o právu autorském, zejména § 60 – školní dílo. Beru na vědomí, že Technická univerzita v Liberci (TUL) nezasahuje do mých autorských práv užitím mé bakalářské práce pro vnitřní potřebu TUL. Užiji-li bakalářskou práci nebo poskytnu-li licenci k jejímu využití, jsem si vědoma povinnosti informovat o této skutečnosti TUL; v tomto případě má TUL právo ode mne požadovat úhradu nákladů, které vynaložila na vytvoření díla, až do jejich skutečné výše. Bakalářskou práci jsem vypracovala samostatně s použitím uvedené literatury a na základě konzultací s vedoucím mé bakalářské práce a konzultantem. Současně čestně prohlašuji, že tištěná verze práce se shoduje s elektronickou verzí, vloženou do IS STAG.

Datum:

Podpis:

Poděkování Na tomto místě chci poděkovat vedoucímu práce Mgr. Jiřímu Chocholouškovi za jeho vedení, odborné rady a konzultace, které mi pomohly při psaní bakalářské práce. A své rodině a blízkým, kteří mě po celou dobu studia podporovali.

Název česky Povídková tvorba Josefa Škvoreckého

Anotace Tato práce pojednává o čtyřech povídkových souborech Josefa Škvoreckého. Klade si za cíl tyto soubory literárně analyzovat a interpretovat. Povídky zahrnují Škvoreckého literární tvorbu od jejího počátku aţ po tvorbu v exilu. Autorovy povídky charakterizuje snaha o autenticitu a zachycení všední reality, mistrná práce s dialogy a hovorovost. Klíčová slova: povídka – literární analýza a interpretace – neoficiální a exilová literatura 2. pol. 20. století – autenticita – všední realita - hovorovost

Název anglicky Short stories of Josef Škvorecký

Annotation This thesis is about the four files of short stories of Josef Škvorecký. The purpose this thesis is literary analysis and interpretation these files. Short stories include Škvorecký literary work from its beginning to the creation in exile. The author's short stories are characterized by the pursuit of authenticity and capture everyday reality, artistic work with dialogue and colloquialism. Key words: short story – literary analysis and interpretation - unofficial and exile literature second half of the 20th century – authenticity – everyday reality – colloquialism

OBSAH ÚVOD ................................................................................................................................................. 10 ŢIVOT A TVORBA JOSEFA ŠKVORECKÉHO ............................................................................ 12

Spisovatel Josef Škvorecký a jeho život ................................................................................ 12 Literární tvorba Josefa Škvoreckého .................................................................................... 14 Bibliografie Josefa Škvoreckého........................................................................................... 16 ŢÁNR POVÍDKA .............................................................................................................................. 17

Srovnání různých pojetí ....................................................................................................... 17 Shrnutí definic..................................................................................................................... 18 Vymezení distinktivních rysů novely a povídky dle Terezy Cieslikowske ............................... 18 Stručná historie povídky ...................................................................................................... 20 Povídka v české literatuře................................................................................................ 20 POVÍDKY JOSEFA ŠKVORECKÉHO............................................................................................ 22

Povídková tvorba J. Š........................................................................................................... 22 INTERPRETAČNÍ ČÁST PRÁCE ................................................................................................... 25

Sedmiramenný svícen, 1964 ................................................................................................ 25 Ohlasy knihy........................................................................................................................ 25 KOMPOZICE – tematická výstavba díla ................................................................................ 26 VYPRAVĚČ ........................................................................................................................... 27 RÁMCOVÝ PŘÍBĚH ............................................................................................................... 28 STRUČNÝ DĚJ................................................................................................................... 28 POSTAVY ......................................................................................................................... 29 ČAS A MÍSTO DĚJE ........................................................................................................... 29 JEDNOTLIVÉ POVÍDKY .......................................................................................................... 29 Můj strýček Khon ............................................................................................................ 30 Pan doktor Strass ............................................................................................................ 31 Pan učitel Katz ................................................................................................................. 31 Příběh pro Rebekku ......................................................................................................... 31 Mifinka a Bob Zabiják ...................................................................................................... 32 Příběh o Kukačce ............................................................................................................. 32 Eine kleine Jazzmusik ...................................................................................................... 33 JAZYKOVÉ PROSTŘEDKY SOUBORU ...................................................................................... 34 Lexikální rovina (lexikálně-sémantická) ............................................................................ 34 7

Gramatická rovina (morfologicko-syntaktická)................................................................. 35 Zvuková rovina ................................................................................................................ 36 INTERPRETACE SOUBORU ................................................................................................... 37 Hořkej svět, 1969................................................................................................................................ 40

Sedmiramenný svícen, 1964 ................................................................................................ 41 Babylónský příběh a jiné povídky, 1967 ............................................................................... 41 Povídky tenorsaxofonisty, 1969 ........................................................................................... 43 Ze života lepší společnosti, od r. 1962 ................................................................................. 45 Jazykové prostředky Hořkýho světa ..................................................................................... 46 Kompozice a interpretace Hořkýho světa ............................................................................ 47 Prima sezóna, 1975............................................................................................................................. 49

Ohlasy knihy........................................................................................................................ 49 STRUČNÝ DĚJ SOUBORU ...................................................................................................... 49 POSTAVY ............................................................................................................................. 50 ČAS A MÍSTO DĚJE ............................................................................................................... 51 KOMPOZICE ........................................................................................................................ 51 POVÍDKY – jednotlivě ...................................................................................................................... 53

Prima sezóna začíná: Zimní příhoda ................................................................................. 53 Prima sezóna pokračuje: Májová kouzelnice .................................................................... 53 Prima sezóna málem končí: Zamřížovaný charleston ....................................................... 54 Prima sezóna vrcholí: Vyhlídka z věže .............................................................................. 54 Prima sezóna se chýlí ke konci: Hotel pro sourozence ...................................................... 55 Prima sezóna končí: Smutné podzimní blues ................................................................... 55 JAZYKOVÉ PROSTŘEDKY SOUBORU ...................................................................................... 56 INTERPRETACE SOUBORU ................................................................................................... 56 Prima sezóna a její námětová podobnost se Zbabělci ...................................................... 58 Autorův záměr s Prima sezónou ...................................................................................... 59 Prima sezóna ve srovnání se Sedmiramenným svícnem ................................................... 59 Povídky z rajského údolí, 1995 .......................................................................................................... 60

POVÍDKY ............................................................................................................................. 62 Neharlekýnská romance (Letní povídka) .......................................................................... 62 Waynův hrdina (Anglistická povídka) ............................................................................... 63 Podle Poea (Freudovská povídka) .................................................................................... 64 Jezábela z Forest Hillu (Milostná povídka)........................................................................ 67 Jacques a Pernille (Romance) .......................................................................................... 69 8

Společné znaky Povídek z rajského údolí ............................................................................. 72 Interpretace .................................................................................................................... 72 Jazyk ............................................................................................................................... 73 ZÁVĚREČNÁ KOMPARACE ZKOUMANÝCH DĚL ................................................................... 75

Společné znaky interpretovaných souborů .......................................................................... 75 Žánrové srovnání ................................................................................................................ 77 ZÁVĚR............................................................................................................................................... 79 LITERATURA................................................................................................................................... 80

PRAMENY ........................................................................................................................... 80 SEKUNDÁRNÍ LITERATURA................................................................................................... 80 INTERNETOVÉ ZDROJE......................................................................................................... 81 SEZNAM PŘÍLOH ............................................................................................................................ 82 PŘÍLOHY .......................................................................................................................................... 83

9

ÚVOD V práci se zaměřím na podobu ţánru povídky, resp. povídkového cyklu v tvorbě Josefa Škvoreckého, případně na jeho varianty a proměny. Ţánrová charakteristika bude nahlíţena rovněţ ve vztahu k ostatním plánům díla jako jedna ze sloţek jeho významového komplexu. Stranou zůstane autorova detektivní tvorba. Cílem mé práce je literární analýza a interpretace čtyř povídkových souborů Josefa Škvoreckého. Vybrané tituly obsahují texty, které autor tvořil po celou spisovatelskou kariéru, tedy od 2. pol. 40. let 20. století aţ po tvorbu exilovou. Po pečlivém zváţení jsem vybrala následující tituly: Sedmiramenný svícen (1964), Prima sezónu (1975), Hořkej svět (1969, povídky z let 1946-1967) a Povídky z rajského údolí (1995). Kaţdý titul zastupuje období vypravěčova (zde zároveň i autorova) ţivota. Sedmiramenný svícen je zástupcem vypravěčova dětství (vypravěč se v roce 1952 vrací do světa svého dětství a seznamuje čtenáře s ţidovskými obyvateli a jejich pozdějšími osudy), Prima sezóna je ukázkou dospívání, Hořkej svět v sobě spojuje mládí a dospělost a Povídky z rajského údolí představují dospělost a ţivot v kanadské emigraci. V úvodní části se zabývám ţivotem a celoţivotní literární tvorbou Josefa Škvoreckého, ve které se snaţím popsat jeho poetiku, styl psaní a nejdůleţitější prvky jeho tvorby jako je autobiografičnost, snaha o autenticitu a s ní spojená hovorovost. Další kapitola úvodu je věnována povídce jako ţánru a obsahuje srovnání různých pojetí a definic, snahu o vlastní definici, komparaci povídky a novely a stručný popis historického vývoje povídkového ţánru ve světovém i českém kontextu. Následující kapitola pojednává o povídkách Josefa Škvoreckého a obsahuje přehled povídkových souborů a jejich stručnou charakteristiku. V interpretační části práce se věnuji analýze jednotlivých titulů. Ke kaţdému titulu náleţí obecný úvod, který obsahuje základní informace o zkoumaném titulu. Dále jsem se zaměřila na detailní popis děje, tematické výstavby díla, postav, vypravěče, zobrazení času a prostoru, jazykových prostředků a motivů. Zkoumaná díla interpretuji a své poznatky dokládám citacemi z odborných titulů či ukázkami z textů. V závěrečné části jsem porovnala jednotlivé tituly, sepsala jejich společné znaky a také jejich odlišnosti. Tvorba Josefa Škvoreckého je jak pro čtenáře hledající váţnější tematiku, tak pro ty, kteří dávají v literatuře přednost zábavě a odpočinku. Jeho knihy jsou plné 10

ţivotních zkušeností, emocí, zábavných point a obyčejných lidských příběhů. Josef Škvorecký bral ţivot takový, jaký byl, a tak ho projektoval i do svých knih. Josef Škvorecký byl označen jako „bořitel falešných mýtů“ (dle H. Koskové), „velký vypravěč“ (dle K. Chvatíka) a „atypický klasik“ (dle A. Hamana). Tato hodnocení jistě také potvrzuje fakt, ţe Josef Škvorecký patří k předním a dodnes vyhledávaným autorům české literatury 2. poloviny 20. století.

11

ŽIVOT A TVORBA JOSEFA ŠKVORECKÉHO Spisovatel Josef Škvorecký a jeho život Josef Škvorecký patří k předním českým spisovatelům 2. poloviny 20. století, ale je dokonce znám i ve světové literatuře. Je vyhledávaným autorem i v současnosti. Jeho oblíbenost spočívá ve vypravěčském nadání, které jiţ od mládí podporoval důkladnou spisovatelskou přípravou. Škvoreckého spisovatelská kariéra, i přes jeho veškerý talent, cílevědomost a houţevnatost, neměla na růţích ustláno. Vydávání jeho děl znesnadňoval soudobý politický systém, se kterým Škvorecký veřejně nesouhlasil. Dalším nepřípustným faktem byla snaha o autentické zobrazování skutečnosti, které bylo v rozporu s normou socialistického realismu. Proti socialistické ideologii se prohřešoval i kritickým postojem ke společenským a politickým poměrům, který se objevoval v jeho tvorbě. Narodil se 27. 9. 1924 v Náchodě. Právě Náchod se stal důleţitým bodem jak jeho ţivota, tak jeho tvorby. Zde vychodil základní školu, vystudoval gymnázium a v roce 1943 odmaturoval. Jiţ ve školních letech Škvorecký projevoval zájem o literaturu a anglický jazyk, který v pozdějších letech uplatnil jako překladatel americké literatury, konkrétně předních autorů 20. století (Faulknera, Hemingwaye a dalších). Středem počátečního uměleckého zájmu Josefa Škvoreckého byl ovšem jazz. Jeho prostřednictvím se poprvé konfrontoval s uměním. Po vysokoškolských studiích na filozofické fakultě UK v Praze Škvorecký krátce vyučoval na Náchodsku, ale redaktorská činnost v nakladatelství Odeon ho naplňovala více. Jeho první významný román Zbabělci, vydaný roku 1958, zasáhl tehdejší kulturní ţivot. Román byl kritikou odsuzován i přesto, ţe k jeho oficiálnímu vydání došlo téměř po deseti letech od jeho vzniku. Jak o Zbabělcích říká Jiří Svoboda: „Dnes můţeme bez nadsázky říci, ţe je to román, který má klíčové postavení ve vývoji české prozaické tvorby po druhé světové válce.“ 1 V roce 1969 emigroval do Kanady v reakci na tíţivou společenskou situaci a umělecké podmínky, které v Československu nastaly po okupaci v srpnu 1968. Zde zakládá společně se svou ţenou Zdenou Salivarovou exilové nakladatelství '68 Publishers vydávající práce spisovatelů, kteří emigrovali z politických důvodů,

1

SVOBODA, Jiří. Vypravěčské dílo Josefa Škvoreckého, str. 4.

12

a spisovatelů, kteří zůstali ve vlasti, ale vydávání jejich děl bylo zakázané. V roce 1978 byl Josef Škvorecký zbaven českého státního občanství. V exilu Škvorecký přednášel na Toronto University, kde vedl kurz současného českého divadla a filmu, kurzy anglické a americké literatury i kurz tvůrčího psaní. V roce 1971 byl jmenován mimořádným, 1975 řádným profesorem. 2 Po revoluci v roce 1989 se mohli manţelé Škvorečtí znovu vrátit do své rodné země. Heslo Josefa Škvoreckého „Spisovatelovým řemeslem je mluvit pravdu“, které převzal od Hemingwaye, mu ţivot příliš neusnadňovalo, přesto se jím v literární tvorbě bezpodmínečně řídil. Mimo další prestiţní světové ceny byl několikrát nominován na Nobelovu cenu za literaturu. V Čechách byl v roce 1990 spolu se svou ţenou vyznamenán Řádem bílého lva za zásluhy o českou literaturu a v roce 1999 získal Státní cenu za literaturu. Josef Škvorecký zemřel 3. ledna 2012 v Torontu.

2

Josef Škvorecký *online+. 1998, poslední revize 5. 1. 2012 *cit. 16. 2. 2014+. http://www.slovnikceskeliteratury.cz/showContent.jsp?docId=439.

13

Literární tvorba Josefa Škvoreckého Spisovatelská dráha Josefa Škvoreckého trvala přes půl století. Byl produktivní, avšak zpočátku ve svou literární kariéru příliš nedoufal. V důsledku politickoideologických poměrů v časech, kdy začínal psát, tj. ve 2. pol. 40. let 20. století, si aţ do doby po sametové revoluci v roce 1989 nemohl být nikdy jistý, ţe se jeho díla vůbec někdy v jeho rodné zemi vydají. Pro Josefa Škvoreckého to jistě nebyla povzbudivá situace. „Oblouky času napnuté k prasknutí. Jsem to ještě já? Jsem. Do jednoho ţivota se vejde strašně moc,“ říká autobiograficky inspirovaný vypravěč Příběhu inţenýra lidských duší. Podobnou otázku si musí klást kaţdý, kdo se zamyslí nad rozsahem Škvoreckého díla: prozaik, překladatel, esejista, autor četných studií o angloamerické a české literatuře, filmových a televizních scénářů, divadelních her, spoluzakladatel a redaktor nakladatelství Sixty-Eight Publishers, univerzitní profesor anglické literatury a filmu. Jeho význam pro českou literaturu druhé poloviny dvacátého století je nedocenitelný, patří spolu s Milanem Kunderou k jejím nejznámějším reprezentantům ve světě.3 Jak je vidět, jméno Josef Škvorecký figuruje mezi nejvýznamnějšími českými autory 2. pol. 20. století, kteří se dočkali i světového uznání. Leitmotivem celého jeho díla se stala vlastní pohnutá a bohatá ţivotní zkušenost, uhranutost jazzem (…poznali smysl a význam, chuť a vůni, radost, poţehnání a prokletí kouzelné skutečnosti, které jsme říkali jazz.4) a tradicemi angloamerické literatury. Je skutečným virtuózem moderní češtiny, jejíţ literární potenciál rozšířil jak ve vyprávění, tak v dialogu, a proto Škvoreckého dílo při překladu do cizího jazyka ztrácí mnoho ze svého kouzla.5 Do kontextu české literatury vstoupil ve 40. letech 20. století. První články, básně a básnické překlady uveřejnil v roce 1945 v kulturním oběţníku Slovo má mladý severovýchod, následně publikoval v časopisech Host do domu, Krásná literatura, Literární noviny, Květen, Plamen a v řadě jiných, posléze i zahraničních. V začátcích své spisovatelské kariéry sympatizoval s okruhem autorů kolem Jiřího Koláře a Skupiny 42, se kterými sdílel jejich civilismus, anglofilství, kritický poměr

3

KOSKOVÁ, Helena. Škvorecký, str. 11. ŠKVORECKÝ, Josef. Sedmiramenný svícen, str. 111. 5 TRENSKÝ, Pavel. Josef Škvorecký, str. 11. 4

14

k revolučním iluzím meziválečné avantgardy a snahu podat autentické svědectví o osobních záţitcích. 6 V 50. letech se Josef Škvorecký věnoval převáţně překladatelské, redakční a esejistické činnosti. V této době píše romány Konec nylonového věku a Tankový prapor. Na konci 50. let (v roce 1958) se dočkal vydání legendárního románu Zbabělci, který dokončil jiţ před deseti lety. Od roku 1962 účinkoval Josef Škvorecký v text-appealech v praţské Redutě a v divadle Paravan, kde vystupoval se svými texty Ze ţivota lepší společnosti a Ze ţivota socialistické společnosti. Nadále spolupracoval i s dalšími divadly, ve kterých se hrály inscenace, které vznikly podle jeho próz.7 Škvoreckého prózy byly i předlohou ke vzniku řady filmových scénářů jako např. scénáře k detektivním filmům Zločin v dívčí škole (1965), Zločin v šantánu (1968), Farářův konec (1968) a v roce 1992 byly zfilmovány i divácky velmi oblíbené Hříchy pro pátera Knoxe. Mezi dodnes vyhledávanou černou komedii patří Tankový prapor, který v roce 1991 zfilmoval reţisér Vít Olmer. V autorově tematicky, stylově a ţánrově různorodé tvorbě dominuje snaha o zachycení přítomného okamţiku spolu s evokací nedosaţitelné minulosti a s iluzivní touhou po šťastném ţivotě. Svět 20. století se tak Škvoreckému ukazuje jako místo, kde člověk ohroţený totalitními reţimy můţe svou existenci uhájit snad ve vzpomínkách a v ţivé řeči, nikoli však skutky.8

6

TRENSKÝ, Pavel. Josef Škvorecký, str. 14. Josef Škvorecký *online+. 1998, poslední revize 5. 1. 2012 *cit. 16. 2. 2014+. http://www.slovnikceskeliteratury.cz/showContent.jsp?docId=439. 8 Tamtéž 7

15

Bibliografie Josefa Škvoreckého (výběr) Nezoufejte! – básnická sbírka s vlivem civilismu, 1946 Nové canterburské povídky a jiné příběhy – povídkový soubor, 1947 Zbabělci – román, 1958 Vraţda pro štěstí – s J. Zábranou, román, 1962 Legenda Emöke – próza, 1963 Píseň zapomenutých let – próza, 1963 Sedmiramenný svícen – povídkový soubor, 1964 Vraţda se zárukou – s J. Zábranou, román, 1964 Ze ţivota lepší společnosti – povídkový soubor, 1965 Babylonský příběh a jiné povídky – povídkový soubor, 1967 Konec nylonového věku – próza, 1967 Lvíče – román, 1969 Farářův konec – próza, 1969 Hořkej svět – povídkový soubor, 1969 Tankový prapor – román, v Torontu 1971 Mirákl – román, v Torontu 1972 Hříchy po pátera Knoxe – detektivky, v Torontu 1973 Prima sezona – povídky, v Torontu 1975 Příběh inţenýra lidských duší – román, v Torontu 1977 Scherzo capriccioso – román, v Torontu 1984 Ze ţivota české společnosti – povídkový soubor, v Torontu 1985 Příběhy o Líze a mladém Wertherovi a jiné povídky – povídkový soubor, 1994 Povídky z Rajského údolí – povídkový soubor, 1995 Neuilly a jiné příběhy – povídkový soubor, 1996 Pulchra – próza, 2003 Obyčejné ţivoty – román, 2004

16

ŽÁNR POVÍDKA Srovnání různých pojetí Povídku nelze jednoznačně charakterizovat, existuje totiţ několik různých pojetí, která se ji snaţí definovat. Tato pojetí se mohou v lecčem shodovat, ale také mají řadu odlišností. Nejednoznačnost při definování povídky je zapříčiněna tím, ţe se povídka jako ţánr stále vyvíjí, a proto je nelehké dospět k obecně platným závěrům. Encyklopedie literárních ţánrů definuje povídku jako kratší prózu ztvárňující v jistém nadhledu zvolený moment lidské existence. 9 Ve Slovníku literární teorie se o povídce píše, ţe je to ţánrově velmi široké označení pro kratší prozaické útvary s jednoduchou fabulí a ţe povídka figuruje v systému prozaických ţánrů jako souborný název pro krátkou, popř. střední epiku. 10 Josef Hrabák ve své Poetice vykládá daný termín méně přesně. Píše, ţe povídka - na rozdíl od novely a romaneta - nemá vyhraněné rysy ani morfologické, ani ideové. 11 Dalo by se tedy říct, ţe jediným rysem povídky, který je společný všem pojetím, je její rozsahová krátkost. Dále je povídka charakterizována především tím, čím není, ale s čím si je podobná. Povídka bývá často spojována s novelou pro jejich ţánrovou podobnost. Jak povídka, tak novela by se dala charakterizovat jako prozaický ţánr kratšího rozsahu neţ román. I přes jejich zdánlivou zaměnitelnost ovšem existují výrazné distinktivní rysy. Novela se na rozdíl od povídky vyznačuje zřetelnou strukturovaností a fabulační sevřeností, kdeţto povídka je stavebně uvolněná a důraz neklade na příběh jako novela, ale na naraci. 12 Povídku lze dělit podle tematického hlediska, a to na povídku milostnou, historickou, dobrodruţnou, detektivní, fantastickou, humoristickou a další typy. Martin Pilař vykládá povídku v Pokusu o ţánrové vymezení povídky takto: Povídka 20. století je otevřeným, dynamicky se rozvíjejícím hybridním ţánrem, který intenzívně přijímá impulsy jak z ţánrů lyrických a dramatických, tak i z ţánrů věcné literatury a publicistiky.13 Podle Pilaře v současnosti nelze vyuţívat pouze dosud tradované pojetí, které vychází z literárního kontextu 19. století.

9

PETERKA, Josef; MOCNÁ, Dagmar. Encyklopedie literárních žánrů, str. 515 PILAŘ, Martin. Pokus o žánrové vymezení povídky, str. 9. 11 Tamtéž, str. 9. 12 PETERKA, Josef; MOCNÁ, Dagmar. Encyklopedie literárních žánrů, str. 516. 13 PILAŘ, Martin. Pokus o žánrové vymezení povídky, str. 21. 10

17

Shrnutí definic Podle výše zmíněných charakteristik označuji povídku jako krátký prozaický ţánr s jednoduchou fabulí, stavebně uvolněný a kladoucí důraz na naraci. Povídka je ţánr neustále se vyvíjející a přejímající rysy z ţánrů lyrických a dramatických, i z ţánrů věcné literatury a publicistiky. Syţet se odvíjí podle volby typu povídky, většinou je povídka zakončena pointou. Povídka se zaměřuje na jeden aspekt ţivota, na rozdíl od románu, který zachycuje ţivot jako celek.

Vymezení distinktivních rysů novely a povídky dle Terezy Cieslikowske14 NOVELA Kondenzace děje od okamţiku vzniku konfliktu do jeho rozuzlení a uzavření pointou. Dramatická stavba vyţaduje ohraničenost času výpovědi, coţ odráţí nutnost rychlého uspokojení čtenářova očekávání. Důsledkem ohraničeného času vyprávěcího aktu je silná intenzifikace času fabule a času akce (rozvíjející se událost) a jeho vyplnění pouze nejzákladnějšími elementy. Rozvíjení dějových elementů a redukce popisných, statických. Přítomnost vypravěče je signalizována, ať uţ přímo, nebo nepřímo. (V úvodu hesla je řečeno, ţe novela je hodnotnějším a strukturně přísnějším ţánrem neţ povídka a ţe se vyznačuje větším počtem strukturních rysů.) POVÍDKA Silně exponovaná osoba vypravěče, spojená s tendencí subjektivizace a lyrizace. Pomalejší, uvolněnější tok vyprávění se odráţí ve sklonu povídky k digresívní stavbě a epické rozvleklosti. Epická struktura budovaná spíše na základě následnosti neţ na dramatické konfliktnosti.

14

In: PILAŘ, Martin. Pokus o žánrové vymezení povídky, str. 32.

18

Směřování ke konci, který je silně zdůrazněný a výrazně exponuje subjektivní stanovisko vypravěče. V závěru hesla Cieslikowska upozorňuje, ţe novela a povídka jsou formy prostupného charakteru, z čehoţ vyplývá časté zaměňování obou termínů. Jak je vidět, tak i ona sama zpochybňuje své striktní vymezení těchto dvou ţánrů.

19

Stručná historie povídky15 Počátky povídky se kladou do 19. století. Důleţitým bodem vzniku povídky se stal rozmach novin a časopisů, pro které se jevila povídka, zvláště pro svou rozsahovou krátkost, jako vhodný prostředek k upoutání čtenářské pozornosti. Za kolébku moderní povídky se obecně povaţuje americká literatura. Je tomu tak díky tvorbě E. A. Poea, W. Irvinga, N. Hawthorna, M. Twaina a dalších autorů, kteří se do kontextu české literatury dostali zásluhou významných českých překladatelů, zvláště J. V. Sládka i dalších lumírovců. V Evropě se ale musela povídka dlouho prosazovat. O své stabilní místo v literatuře bojovala s tradičním románem. Jejím průkopníkem se stal N. V. Gogol, ve 2. polovině 19. století se stali jejími uznávanými klasiky G. de Maupassant a A. P. Čechov. Ve 20. století se povídka vyvinula ve svébytný prozaický útvar a převzala některé z modernistických tendencí jako např. techniku introspekce (zkoumání mysli, introspekci jako první navrhl myslitel John Locke), proudu vědomí, prolínání vypravěčských perspektiv (např. V. Woolfová) a podněty publicistické a dokumentární prózy (I. Babel: Rudá jízda)

Povídka v české literatuře V 19. století se stala povídka klíčovým ţánrem rozvíjející se novodobé české prózy. Zprvu byly jejím domovem pouze beletristické časopisy, např. Hlasatel český, Dobroslav, Česká včela, Květy a další. Mezi základní typy časopisecké beletrie patřila zvláště sentimentální povídka. Oblíbená byla historická povídka, povídka ze současného ţivota a obraz či črta s dokumentárně poznávací funkcí. Ve 2. polovině 19. století převládala realistická povídka, která se jiţ blíţí podobě moderní povídky. K zakladatelům moderní české povídky patří B. Němcová, K. Světlá a J. Neruda. Črta a humoreska si i nadále udrţely svou oblíbenost, k nim se přidaly historické obrázky a cestopisné povídky. Na přelomu století se povídce příliš nedařilo. Aţ na počátku 20. století se povídka znovu objevila, a to ve své experimentálně lyrizované variantě F. Šrámka, A. Sovy, V. Dyka aj. Období od r. 1910 se stalo zlatým věkem moderní české povídky. Řadí se sem debut Zářivé hlubiny K. a J. Čapka a O zlých samotářích I. Olbrachta. 15

PETERKA, Josef; MOCNÁ, Dagmar. Encyklopedie literárních žánrů, str. 517-521.

20

Zde je potřeba zmínit novoklasicistické povídky F. Langera a tvorbu ţenských autorek jako B. Benešová. V meziválečném období české literatury se do popředí zájmu dostal román, povídce se nadále věnoval K. Čapek, F. Langer, K. Poláček, J. Čep či K. Schulz. Ve 30. letech se krize povídkového ţánru prohloubila a začala být pociťována jako problém. Během nacistické okupace se řada autorů snaţila obnovit zájem o povídku prostřednictvím kolektivních edic, např. Dvanáct poutí světem nebo Milostný kruh. V 50. a 60. letech se povídka znovu stala oblíbeným prozaických ţánrem. Román v těchto letech slouţil převáţně ideologickým účelům, častým typem románu byla budovatelská próza. Povídkám se věnovali, poprvé od 20. let, i debutanti. Objevují se zde jména jako J. Putík, I. Klíma, A. Lustig, L. Fuks, J. Drda. Toto období se do dějin české literatury zapsalo jako druhý zlatý věk moderní české povídky. K jeho vrcholům patří tři sešity Směšných lásek M. Kundery, povídky B. Hrabala Pábitelé, Perlička na dně či Inzerát na dům, ve kterém uţ nechci bydlet. V 2. polovině 20. století si povídka svůj prim na pozici prozaických ţánrů neudrţela, na její místo se opět dostal román. V 60. a 70. letech 20. století se čtenářské oblibě těšily zejména povídky Oty Pavla a Ivana Klímy. Povídka se v té době nacházela ve stínu opět se rozvíjejícího románu. V 80. letech se povídka aktualizovala prostřednictvím netradičních vypravěčských postupů jako např. v povídkovém souboru Alexandry Berkové Kníţka s červeným obalem. Na přelomu 20. a 21. století vstoupily do české literatury ţenské autorky jako I. Pekárková, B. Nesvadbová a H. Androniková. Mezi nimi vynikla zvláště K. Legátová baladickým povídkovým cyklem Ţelary, ve kterém obnovila zájem o tradiční venkovskou prózu. K vyhledávaným povídkářům 21. století se řadí I. Kraus a P. Šabach.

21

POVÍDKY JOSEFA ŠKVORECKÉHO Ve

Škvoreckého

rozsáhlém

prozaickém,

básnickém,

esejistickém,

publicistickém, překladatelském a literárněhistorickém díle zaujímají povídky významné místo. Nejen jako rozběh k závaţnějším, rozměrnějším prozaickým pracím, ale v duchu tradic angloamerické literatury, jeţ se Josefu Škvoreckému stala předmětem profesního zájmu i nesmírně důleţitou inspirací k vlastní tvůrčí práci, představují zcela svébytné, mistrně vystavěné, stylisticky i jazykově dokonalé útvary. Jejich ústředním tématem, tak jako převáţné části Škvoreckého tvorby, je člověk usilující hájit svou nejvlastnější kaţdodenní existenci v ohroţení totalitními reţimy. 16

Povídková tvorba J. Š. Píseň zapomenutých let, 1963 – jedná se o popis koncertu, který vypravěč navštívil, kdyţ mu bylo 40 let. Děj se odehrává v roce 1951. V povídce se projevuje vypravěčova láska k hudbě, konkrétně k jazzu a swingu. Povídka je publikovaná téţ v souborech Babylónský příběh, Hořkej svět a Příběhy o Líze a mladém Wertherovi a jiné povídky. Sedmiramenný svícen, 1964 – soubor sedmi povídek s antisemitskou tematikou. Setkáváme se s Dannym Smiřickým jako malým chlapcem, který nás provází po Kostelci a seznamuje nás s jeho ţidovskými obyvateli. Ze ţivota lepší společnosti, 1965 - obsahuje vyprávění ţáka Josefa Krátkého ve formě jeho školních slohových prací, a to od první do páté třídy základní školy. Jednotlivé povídky souboru Ze ţivota lepší společnosti vznikaly počátkem šedesátých let jako příspěvky tzv. text-appealů v divadélku Paravan na Národní třídě. Babylónský příběh a jiné povídky, 1967 - navazuje na Sedmiramenný svícen. Stejně jako Sedmiramenný svícen obsahuje symbolických sedm povídek, např. Píseň zapomenutých let, Eva byla nahá, Počátek mé literární dráhy, Babylónský příběh, Bassaxofon, Jak jsem se stal spisovatelem a další. Je zarámován motivy

16

Josef Škvorecký *online+. 1998, poslední revize 5. 1. 2012 *cit. 16. 2. 2014+. http://www.slovnikceskeliteratury.cz/showContent.jsp?docId=439.

22

jazzu, úvodní povídkou Píseň zapomenutých let a závěrečnou novelou Bassaxofon. Hořkej svět, 1969 – povídkový soubor je sloţen z několika povídek ze souborů Sedmiramenný svícen, Babylónský příběh, Ze ţivota lepší společnosti a Povídky tenorsaxofonisty, a z několika textů publikovaných časopisecky,

např.

Reakcionář Kohn, Vzpomínka na prima sezónu, Jiţ staří Egypťané, Úsměv pennsylvanské noci, Lekce na parní lodi, Neřešitelný problém genetický, Práce pro kádrováky a dalších. Prima sezóna, 1975 Toronto - jedná se o soubor šesti na sebe navazujících povídek, ve kterých se opět setkáváme s autorovým alter-egem Dannym Smiřickým, tentokrát v době jeho studentských let. Ze ţivota české společnosti, 1985 – jedná se o zastřešující titul pro text-appealy ze souborů Ze ţivota lepší společnosti, Ze ţivota socialistické společnosti a Ze ţivota exilové společnosti. Divák v únorové noci, 1991 (vznikla v březnu v roce 1948) - povídka popisuje příběh skupinky přátel, kteří se zapletli do událostí v únoru 1948, kdy došlo ke komunistickému puči. Dvě neznámé povídky, 1992 – dvě povídky Pravdy a Panta rei líčí poměry v Československu v období od 40. do 50. let 20. století, tedy konec fašismu a počátek socialismu. Nyní jsou povídky součástí souboru Povídky tenorsaxofonisty. Povídky tenorsaxofonisty, 1993 (povídky z let 1954-1955) – soubor deseti povídek, které vznikaly nedlouho po Zbabělcích, tudíţ nezapřou jistou podobu. Tenorsaxofonista zde vypráví příběhy z 50. let. Příběhy o Líze a mladém Wertherovi a jiné povídky, 1994 – soubor deseti dosud nepublikovaných povídek. Povídky z rajského údolí, 1995 – soubor pěti povídek z prostředí kanadské univerzity, kde se znovu setkáváme s Dannym Smiřickým, tentokrát v roli profesora. Nové canterburské povídky a jiné příběhy, 1996 – povídky psané v letech 1943-1996, vydání se dočkaly aţ v roce 1996. Jedná se o soubor deseti povídek s válečnou a semitskou tematikou. Na tzv. jam session se setkají členové jazzové kapely se svými vrstevníky a vyprávějí si mezi sebou příběhy. Název souboru 23

odkazuje k Chaucerovým Canterburským povídkám, které mají s povídkami Josefa Škvoreckého podobný námět a rámcový příběh. V Canterburských povídkách se setkávají poutníci směřující do Canterbury, kteří si mezi sebou vyprávějí příběhy. Neuilly a jiné příběhy, 1996 – jedná se o soubor patnácti povídek, z nichţ některé nebyly dosud kniţně publikované. Soubor uzavírá titulní novela z roku 1974.

24

INTERPRETAČNÍ ČÁST PRÁCE Sedmiramenný svícen, 1964 Prvním povídkovým souborem, kterého si blíţe všimneme, je Sedmiramenný svícen. Sedmiramenný svícen je povídkový soubor tvořený sedmi na sobě nezávislými příběhy, které propojuje rámcující dialog Rebekky a Dannyho, vypravěče jednotlivých povídek, který čtenáři odhaluje Rebečin dosavadní ţivot. Škvorecký psal tyto povídky v letech 1957 aţ 1963. Prvního vydání se Sedmiramenný svícen dočkal v roce 1964. Námětově se jedná o vyprávění o tragickém osudu a perzekuci Ţidů v průběhu druhé světové války. „Je to vzpomínková kniha,“ říká o ní autor. „Napůl skutečnost, a napůl – snad sen, snad symbol.“ Proto také nejsou všechny příběhy knihy realistické. „Ale,“ píše autor v jedné z povídek, „v téhle historii nejde o realismus. Coţ není válka spíše fantasmagorie neţ skutečnost, a je-li to skutečnost, jsme my skutečně lidé?“ Odpověď na tuto otázku ovšem v knize není. Tu vůbec nelze nalézt v knihách, ale jenom na dvě vlastního svědomí kaţdého z nás.17

Ohlasy knihy Vítězslav Kocourek se v Literárních novinách vyjadřuje o Sedmiramenném svícnu takto: „Nejraději bych označil tuto knihu jako pokus o jakési ţalmy, o moderně pojaté ţalmy, o zpěvy úzkosti a hrůzy nad lidskou krutostí, nad hroznou lidskou lhostejností…“18 „Vypravěč, jehoţ vědomím a vnímavostí prostupují ţidovské postavy i dětské záţitky, groteska maloměsta i lyrický sen po čistotě, ironie i smutek, je především novým příspěvkem ke generačnímu ţivotopisu, který se Škvorecký stále snaţí s autentičností osobní zkušenosti postihnout.“ To je první dojem Miloše Pohorského, který svůj názor uveřejnil v Rudém právu.19 V Hlasu revoluce se Miroslav Drápal vyjádřil k povídkám takto: „Jestliţe jednotlivé povídky Sedmiramenného svícnu odhalují historicky známé nacistické 17

ŠKVORECKÝ, Josef. Sedmiramenný svícen, přebal knihy. KOCOUREK, Vítězslav. In: Lidové noviny, převzato z přebalu 2. Vydání knihy Sedmiramenný svícen. 19 POHORSKÝ, Miloš. Zážitek, který stále zní. In: Rudé právo. 1964, roč. 44, č. 246, str. 3. 18

25

barbarství, rámcový příběh, do něhoţ jsou povídky zasazeny, uţ se naléhavě týká dneška. Dívka Rebekka, jíţ Danny vypráví děje z městečka K. a která se zázrakem zachránila z mnoha koncentráků, setkává se po návratu domů s chlapcem a lhostejností, málem by se omlouvala, ţe zůstala na ţivu, kdyţ statisíce jiných zemřely…“ 20 Sedmiramenný svícen byl dobovou kritikou přijat kladně. Byl vnímán jako lyrické svědectví o lidské lhostejnosti, o ironii ţivota v totalitním reţimu, ať uţ v tom po roce 1939, nebo v tom o třináct let později. Především je to dílo vzpomínkové – na lidi, na dětství, na tehdejší společenské a politické poměry v Československu, prostě na svět jaký byl za německé okupace.

KOMPOZICE – tematická výstavba díla Jedná se o povídkový soubor sloţený ze sedmi samostatných příběhů, které jsou provázány po námětové stránce, a také tím, ţe se odehrávají ve stejném městě. Kniha je uvedena dedikací Těm dávno mrtvým, těm dávno zapomenutým 21 a pod tímto věnováním se nachází citát z Kazatele 4; 1: …viděl jsem slzy křivdu trpících, jeţto nemají potěšitele, ani moci k vyjití z ruky těch, kteříţ je suţují…22 Na další straně se setkáváme s první částí vyprávění o Rebečině ţivotě. Poté následují jednotlivé povídky prokládané dalšími osudy Rebekky. Sedmiramenný svícen je zarámovaný vyprávěním ţivotního osudu Rebekky, která si s Dannym povídá o tom, co se jí a její rodině v čase druhé světové války stalo. Po kaţdé samostatné povídce následuje další část Rebečina příběhu. Hlavní postavou těchto částí vyprávění je sice Rebekka, ale jsou čtenáři zprostředkovány Dannym, který je jejím posluchačem. Většina povídek rýsuje osud jedné ţidovské postavy nebo rodiny a jejich syţetový vzorec je takřka totoţný: začíná popisem idylického předválečného ţivotního stylu, pokračuje líčením hrůz nacistické okupace s postupným rozdrcením starých hodnot a vrcholí tragickým koncem protagonistů buď v koncentračním táboře, nebo jinou násilnou smrtí. Ritualizované opakování tohoto vzorce navozuje pocit takřka fyzické účasti.23 Tento syţetový vzorec platí pro všechny povídky kromě rámcujícího příběhu o Rebece a povídek Příběh pro Rebekku a Eine kleine Jazzmusik.

20

DRÁPAL, Miroslav. Nad novým Škvoreckým. In: Hlas revoluce. 1964, roč. 17, č. 4, str. 5. ŠKVORECKÝ, Josef. Sedmiramenný svícen, str. 7. 22 Tamtéž, str. 7. 23 TRENSKÝ, Pavel. Josef Škvorecký, str. 120. 21

26

Syţet Rebečina příběhu se od ostatních povídek odlišuje výrazně tím, ţe se s ní setkáváme i po skončení války, kdeţto ostatní kostelečtí Ţidé, kteří jsou hrdiny jednotlivých povídek, na konci svých příběhů umírají. Rebekka tedy můţe sdělit světu vše o hrůzách páchaných v koncentrácích. Rebečin příběh je tak nejen autentičtější, protoţe Rebekka svoje osudy sama předává Dannymu a ten je zprostředkovává čtenářům, ale také emotivnější, a to hlavně proto, ţe ona sama si přeje, i přesto ţe měla to štěstí a přeţila, zemřít. Nebo právě proto. Rebekka je ve vyprávění o ní citově zainteresovaná, jelikoţ ho proţila na vlastní kůţi. V povídkách Josef Škvorecký uplatňuje v zásadě chronologické uspořádání tematických

sloţek,

v Rebečině

příběhu

můţeme

uvaţovat

o

uspořádání

retrospektivního charakteru. S Rebekkou se setkáváme v roce 1952 a ona Dannymu, tedy nám, vypráví o tom, co se jí stalo během války. Vrací se tedy do minulosti.

VYPRAVĚČ V povídkách

je

uţita

ich-forma.

Vypravěčem

souboru

je

Danny,

zprostředkovává nám tak osudy kosteleckých Ţidů, se kterými se setkával v dětství, ale také ţivotní příběh své přítelkyně Rebeky. Příběh o ní je plný přímé řeči, zaznamenaných dialogů, respektive Rebečiných monologů, které někdy dávají čtenáři pocit, ţe je Rebekka přímým vypravěčem svého příběhu. Styl řeči postavy udává nejen její společenské zařazení, ale naznačuje i některé individuální vlastnosti.24 Z textu je patrné, ţe Rebekka, jak sama říká, je nevzdělaná a prakticky vyhoštěná na okraj společnosti, kdeţto Danny pochází ze střední společenské třídy, z měšťanské rodiny. S Rebečinými osudy se seznamujeme z pohledu Dannyho, tudíţ se nejedná o konkrétní přímé Rebečino vyprávění, ale pouze o jakousi mediaci jejího ţivota. Podle Boothovy teorie, kterou v Poetice vyprávění rozvádí Rimmon-Kenanová, by se dal Josef Škvorecký označit jako skutečný autor a Rebekka jako fiktivní adresát, který ve skutečnosti zastupuje čtenáře. 25 Podle narativní roviny bych označila Dannyho jako homodiegetického vypravěče a to ve všech povídkách Sedmiramenného svícnu, protoţe je v kaţdé z povídek (někdy méně, někdy více) přímo účasten. Povídání o Rebece je v tomto 24 25

RIMMON-KENANOVÁ, Shlomith. Poetika vyprávění, str. 71. Tamtéž, str. 93.

27

ohledu zcela jiné. Zde bych Dannyho označila jako extradiegetického vypravěče, který v Rebečině příběhu nevystupuje, pouze se účastní rámcujícího dialogu, ve kterém se opět mění na vypravěče homodiegetického. Celý rámcový příběh Sedmiramenného svícnu, tedy povídání Dannyho s Rebekou, by se opět dal rámcově rozloţit. Vyprávění o Rebecce začíná tím, ţe si Danny s Rebekkou povídají v jejím pokoji a končí tím, ţe se dvojice chystá jít do biografu. V rámci tohoto děje Rebekka vypráví o svém ţivotě, stává se tak homodiegetickým vypravěčem, jelikoţ se svého příběhu přímo účastní.

RÁMCOVÝ PŘÍBĚH

STRUČNÝ DĚJ Sedm povídek vyprávěných Dannym doplňuje příběh jeho přítelkyně Rebekky. Ta po částech podává svůj pohled na temnou dobu naší historie, a vytváří tak záměrně či nezáměrně povídku osmou, ve které sdílí nezáviděníhodné zkušenosti jak s Dannym, tak se čtenářem. Danny se s Rebekkou setkává po sedmi letech od skončení války, tedy v roce 1952, a se zájmem poslouchá její příběh. Vypráví mu o své rodině, o tom, jak se nechtěli vzdát svobody a snaţili se uniknout před násilnou deportací. O tom, ţe jejího bratra ani do koncentráku nedovezli, příslušníci SS ho umlátili na jednom ze svých večírků, a ţe její otec deportaci neunikl ani přesto, ţe si vzal za ţenu Árijku. Rebečina vlastní matka zemřela, kdyţ jí byly tři roky. Rebekka vypráví o hrůzách, které se staly, s despektem a chladně. Svého otce nazve poserou, o smrti vlastního bratra hovoří věcně. Popisuje vlastní cestu na nádraţí, odkud měla být deportovaná. Bylo jí 14 let a nikdo ji nedoprovázel. Říká Dannymu, o čem přemýšlela, ţe nemohla pochopit, proč ona musí do koncentráku, a její kamarádka Andula Malinová si jde klidně do kina. Cynicky konstatuje, ţe to tak na světě chodí, ţe jeden jde do kina, jeden do koncentráku. Danny si uvědomuje, jak jsou lidé vůči sobě lhostejní, a obdivuje Rebekku za její statečnost a vůli vydrţet i ty nejhorší situace, které mohou v lidském ţivotě nastat. Dannyho její vyprávění dojímá, ale nechce to na sobě dát znát a snaţí se Rebekku rozveselit. Jeho snaha se vydařila a Rebekka pokračuje ve vyprávění o svém návratu z Terezína. Neměla se kam vrátit, byty po otci i po strýci byly obsazené a ona se ani neměla na koho obrátit. Navíc si začala uvědomovat, ţe představy o novém ţivotě na svobodě, které si vysnila za svého věznění v Terezíně, nebyly uskutečnitelné. A ke všemu byla sama. Ač jiţ byla na svobodě, stále byla ze společnosti kvůli své národnosti vyřazována. Danny Rebece vypráví o svých příhodách z dětství, o svém prázdninovém pobytu v penziónu Onkla 28

Huberta, coţ na chvíli přivádí Rebekku na jiné myšlenky, ale pouze na chvíli. Její záţitky z Terezína ji poznamenaly na celý ţivot. Po svém neslavném návratu si vzpomněla, ţe její otec vlastnil šperky, které ukryl u známých, kteří se jmenovali Růţičkovi. Ovšem šperků se nedočkala, jelikoţ jí je Růţičkovi zapřeli. Příběh Dannyho a Rebekky končí v momentu, kdy si vzpomněli, ţe mají na večer lístky do biografu a je právě čas jít. V té chvíli si Danny vzpomene na záţitek z pozdního léta, kdy spolu přeplouvali jezero. Na hladině si všimli něčeho bělavého a po připlutí k té tajemné věci poznali, ţe jsou to dva sumci, kteří umírali, protoţe v souboji jeden druhého spolkl.

POSTAVY V rámcovém příběhu vystupují dvě hlavní postavy – Danny a jeho ţidovská přítelkyně Rebekka Ohrensteinová. Rebekka nás ve svém vyprávění seznamuje se spoustou dalších postav. Dozvídáme se o jejím otci, o bratrovi, matce, která předčasně zemřela. Poznáváme postavy kruté (nacističtí vojáci), postavy sobecké a ustrašené (známá, u které měl otec schované cennosti paní Růţičková, Rebečina teta), postavy lhostejné a netečné (lidé na ulici, ve městě), ale také se setkáváme s pochopením a soucitem (Danny).

ČAS A MÍSTO DĚJE Danny nám vypráví Rebečin příběh sedm let po skončení války, tedy v roce 1952, konkrétně v deštivém nedělním odpoledni roku 1952. Místem rozhovoru Dannyho a Rebeky je pravděpodobně Praha, protoţe Rebekka Dannymu vyprávěla, ţe se vracela do rodného města a tím byla právě Praha. Místem jejich setkání je Rebečin pokoj, který jí ze strachu před ztrátou bytu přenechala její nevlastní teta.

JEDNOTLIVÉ POVÍDKY

1. Můj strýček Khon 2. Pan doktor Strass 3. Pan učitel Katz 4. Příběh pro Rebekku 29

5. Mifinka a Bob Zabiják 6. Příběh o Kukačce 7. Eine kleine Jazzmusik Autor líčí osudy obyčejných lidí ţijících v malém městečku označovaném jako K. (pravděpodobně zkratka pro Kostelec, literární protějšek autorova rodiště Náchoda). Tito lidé nejsou charakterově černobílí, nejsou ani pouze dobří, ani pouze špatní, kaţdý z nich je jiný. Moţná jediné, co mají společné, je to, ţe se ve 30. a 40. letech 20. století stávají pronásledovanou a tyranizovanou komunitou a jejich semitská národnost najednou dostává hanlivý nádech. Ţidé se pro spoustu lidí stávají opovrhovaným a nenáviděným lidský odpadem. Postavami jednotlivých povídek jsou obyvatelé Kostelce, které Danny sám znal, a nyní vypráví Rebece o jejich zkušenostech s okupační dobou. Na rozdíl od Rebekky Dannyho hlavní hrdinové na koncích svých příběhů umírají. Danny na ně nedokáţe zapomenout, stále se mu připomínají, a moţná ţe se právě prostřednictvím těchto vzpomínek vyrovnává s jejich osudy. I v povídce Eine kleine Jazzmusik vzpomíná na pana učitele Katze, kterého slyší v sólu kamaráda Paddyho volat, křičet a prosit. Časově se děje povídek odehrávají v průběhu druhé světové války, během nacistické okupace a nejhorší podoby holokaustu, tedy v letech 1939-1945.

Můj strýček Khon Danny vypráví o svém bohatém strýčkovi Pavlu Khonovi. Strýček byl šprýmař, povoláním lanař, ale také Ţid, coţ bylo trnem v oku jeho tchánovi. Nejprve Danny vypráví o strýčkových nelehkých námluvách, o své krásné tetě, která byla o dvacet let mladší neţ strýček. Nakonec Dannyho dědeček povolil svatbu, coţ byla především zásluha Dannyho otce, který své sestře pomáhal. V dalších odstavcích povídky Danny vzpomíná na vše, co se strýčkem proţil, a také na jeho mladší sestru Pavlu, která před Hitlerem utekla do zahraničí a uţ se nikdy nevrátila. I v této povídce se setkáváme s antisemitskou nevraţivostí při strýčkově setkání s nacisty. Strýček Kohn tři roky po svatbě dostal zápal plic a zemřel, několik dní po jeho smrti zemřela i jeho manţelka a ţalem jeho věrný jezevčík. Den poté, 15. března 1939, Němci obsadili Prahu a Čechy začaly být známy jako Protektorát Čechy a Morava. 30

Pan doktor Strass Pan doktor Strass byl starý rozváţný ţidovský lékař, který byl ve městě velmi uznávaný, a všichni ho měli rádi. Díky jeho pomoci přišel Danny na svět a byl jeho pacientem, aţ do doby doktorovy deportace. Danny byl v dětství často nemocný a přívětivý lékař mu vţdy dokázal pomoci. Dokonce ho vyléčil i ze smrtelné nemoci, kdyţ uţ si všichni mysleli, ţe Danny zemře. Po příchodu Hitlera jiţ doktor Strass nesměl dále ordinovat, a tak Danny musel navštěvovat doktora Labského, který pro něj uţ neměl takové kouzlo jako přívětivý doktor Strass. Danny se s doktorem Strassem setká uţ jen dvakrát, jednou ho zahlédne zasmušilého v ţidovské kavárně, podruhé při rozpačitém setkání v průchodu domu, který vedl do Ţidovské ulice. Pak se o něm dozvěděl, ţe byl v Terezíně oběšen.

Pan učitel Katz Ve třetí třídě začal Danny chodit na lekce němčiny k ţidovskému učiteli Katzovi.

Kromě němčiny vyučoval pan Katz také ţidovské náboţenství v hebrejštině a uměl krásně hrát na housle a zpívat. V povídce se dozvídáme o ţidovských náboţenských zvycích a o svatbě Katzovy dcery Ruth. S příchodem Hitlera a zavedením ţidovských zákonů nesměl Danny učitele Katze dále navštěvovat a jeho otec, který se s Katzem i ostatními Ţidy rád setkával, začal platit za „ţidomila“. A to byl začátek otcova konce. Byl odveden do Belsenu a Danny ani jeho rodina o něm uţ nikdy neslyšeli. Pana učitele Katze viděl naposledy v zástupu Ţidů čekajících na transport do Terezína.

Příběh pro Rebekku Tato povídka je Dannyho vlastním příběhem z období válečných let. Danny byl po skandálním koncertu s kapelou Maskovaní bandité rytmu, který je blíţe popsán v povídce Eine kleine Jazzmusik,vyloučen z gymnázia a začal pracovat ve zbrojařském závodě, kterému se říkalo metál. S kamarády mezi spolupracovníky čas od času tajně poslouchali vysílání zakázaného Londýna. Dannyho bratr, velký vlastenec a idealista, zaloţil ilegální spolek Bivoj, který tehdy začal tisknout a šířit hanlivé letáky o kolaborantech, které dokonce označovali vlastními jmény. Samozřejmě, ţe se to provalilo. Pár letáků se dostalo do rukou nadřízeného Báglera, který se okamţitě chtěl dozvědět více. Danny se snaţil problém urovnat, a proto zašel za jedním z kolaborantů panem Hünekem a přesvědčil ho, aby skandál ututlal.S pomocí šmelináře Ládi Béma, který platonicky miloval Dannyho sestru Haničku a o kterém se v letácích také psalo, se 31

jim povedlo vše zachránit. Tehdy jiţ bylo jasné, ţe Němci válku brzy prohrají a čeští kolaboranti, kteří se vzdali češství a hlásili se k Němcům, najednou zatouţili být opět Čechy. Pro tohoto kolaboranta se touto „spoluprací s odbojem“ vyskytla příleţitost, jak se očistit. Kdyţ jiţ bylo po všem, navrhl Danny organizaci, aby Láďovi poděkovali. Všichni ale jednohlasně odmítli. Bylo to poprvé a také naposled, kdy Danny pochopil a nezavrhl něčí nevděk.

Mifinka a Bob Zabiják V domě, který sousedil s domem, kde ţil Danny, bydleli dva bratři Löblové. První se jmenoval Arno Löbl, přezdívaný Masolöbl, protoţe měl velkoobchod s dobytkem a řeznictví. Měl syna Roberta, kterému bylo přezdíváno, díky jeho nadměrné síle, Bob Zabiják. Druhému bratrovi se říkalo Moše Čubkalöbl a byl na rozdíl od ortodoxního Arna zapřisáhlý ateista. Třetí bratr se jmenoval Robert Löbl a přezdívalo se mu Močkalöbl, protoţe měl za městem velkostatek a chmelnice. Ten měl dceru Mifinku, vysokou, hubenou a uhrovitou dívku. Aby nemusela dojíţdět do školy, bydlela u svého strýce Masolöbla. Říkalo se, ţe se jednou s Mifinkou oţení Bob Zabiják, ale ona měla ještě dalšího nápadníka Arnoštka Liehma. Jednou přišel Arnoštek Liehm poţádat Mifinku o ruku, ale protoţe byl katolík, byl odmítnut. Arnoštkova otce to rozčílilo a začal nadávat na Ţidy. Po příchodu Hitlera se jim i posmíval, ţe teď, kdyţ jsou v nouzi, by jim byl křesťan uţitečný. Takové poníţení si Bob Zabiják nenechal líbit, počkal si na pana Liehma, kdyţ se vracel ze schůze Národního souručenství, ve stínu aleje nedaleko jeho vily ho přepadl a zabil. Poté byla celá rodina Löblových převezena do Terezína.

Příběh o Kukačce V této povídce pátrá Danny po původu známé kostelecké Kukačky, dítěte, které vyrůstalo v cizím domě. Začíná vyprávěním o panu Husovi, ze kterého se v předokupační době stal Němec a jeho jméno najednou znělo Herr Hüsse. Vše činil v nezlomné víře v Třetí říši a jejího Vůdce. Není vyloučeno, ţe podíl na jeho náhlém poněmčení měla i jeho ţena Tilda Hüssová. Manţelé Hüssovi spolu měli syna Horsta. Ve stejné době porodila i Ţidovka Sára Abelesová. Ta byla o dva roky starší neţ Danny a velmi se mu líbila. Dozvíme se, ţe se znala s Rebekkou a ţe v té době, kdy vede Danny s Rebekkou rozhovor, v roce 1952, ţije v Jeruzalémě. Danny v rámci prospektivy uvádí informaci, ţe Rebekka nedlouho po konci tohoto roku zemře. Najevo 32

vyplouvá nová řada faktů. Sára Abelesová z pomsty či zadostiučinění a snahy zachránit své dítě před jistou smrtí zaměnila s pomocí staré paní Rittenbachové svého novorozeného syna za novorozence manţelé Hüssů. A tak se z Abraháma Abelese stal Horst Hüsse a Horst se stal jedním z mála světlovlasých v koncentračním táboře.

Eine kleine Jazzmusik Povídka je věnovaná Bedřichu Weissemu, bandleaderovi „The Ghetto Swingers“ v Terezíně, a je druhou povídkou ze souboru, ve které je Danny jednou z hlavních postav. Danny zde vypráví o začátcích jazzové kapely, kde hrál na saxofon, a také o svém kamarádovi Paddym. Byl vyhozen z gymnázia, protoţe jeho matka byla Ţidovka, a tak svůj ţivot zasvětil jazzu a dívce Zuzaně (Suzi) Braunové. Přes všechny peripetie se Dannymu a jeho spoluhráčům podaří uskutečnit svůj první opravdový koncert. Avšak nacisté jazz nenáviděli. Označovali ho jako negerskou nákazu. A tím více Danny a spoluhráči jazz milovali. Danny také humorně líčí škodolibé ţertíky, které vyváděli řediteli školy Czermackovi a jeho synovi Adolfovi. Reakcí na jejich chování byl ředitelův zákaz jakéhokoliv účinkování na veřejných vystoupeních po sedmé hodině večerní bez jeho výslovného souhlasu. Jejich umění také stál v cestě výnos reichsmusikführera, který zakazoval veškerou jazzovou produkci. Koncert se ale podařilo zachránit díky krycím manévrům a také díky Suzi, která se postarala o to, aby se ředitel Czermack v době koncertu nacházel na Kuratoriu pro výchovu mládeţe. A tak se koncert odvíjel v rytmu jazzu a neschválených skladeb. Zasvěcená část publika, která pod oficiálně schválenými názvy jako „Na plovárně“ a „Splašil se nám býk“ jasně rozpoznávala jazzové skladby, byla nadšená, nezasvěcená část také nepřišla zkrátka díky krásné Suzi a podmanivému rytmu jazzu. Za svůj čin ovšem zaplatili. Nejhůř Paddy, který byl zastřelen, jelikoţ se provinil proti árijské cti ve městě Kostelec, protoţe byl na půl Ţid. Suzi se pak stane milenkou Árijce Bronzorypa, který Paddyho udal, a z pomsty jej zastřelí. Sama pak volí smrt. Danny svou vzpomínku na sladkou Suzi končí úryvkem z textu písně: I kdybych ţil sto let, slovo nevezmu zpět…

33

JAZYKOVÉ PROSTŘEDKY SOUBORU

Lexikální rovina (lexikálně-sémantická) V textu se objevují germanismy: „Ist dir was Daniel?“,26 Ich dachte, du warst krank!27 a německá jména: Strass, Löbl, Ohrenzug, Rittenbachová, Hüsse a další. Také se tu objevují počeštělé výrazy cizích slov, např. „Na, Jud, vír hám cajt!“28 nebo čaplín,29 obojí v řeči stráţmistra Balouna. Autor neopomíná ani uţití pejorativ, např. přes hubu30 nebo facku31 a deminutiv, např. slečinka.32 V textu se objevuje i dialekt, např. ďoučátko,33 štyrykrát,34 trenýrovali. 35 Stráţmist Baloun zásadně pouţívá protetické v, např. s vodpuštěním,36 vopravdu37 a v řadě dalších slov. Zástupcem výrazů z obecné češtiny je mimo jiné slovo dneskon.38 Škvoreckého zájem o jazzovou hudbu se neprojevuje v jeho textech pouze námětově, ale i jazykově, uţívá tedy slangových výrazů z oblasti jazzu a hudby jako takové, např. řvoucími smeary v saxofonové baterii,39 mezzofortová zvuková marmeláda,40 Unisono ţesťů zařvalo fortissimem,41 A Zuzka Braunová, unášena kvílením klarinetu a povzbuzována řezavým poštěkáváním Paddyho trubky (tzv. mute), pozdvihla lahodný chraplavý hlásek k triumfálnímu last chorusu.42 V souvislosti s hudbou se to také v textu povídky Eine kleine Jazzmusik hemţí hudebními nástroji jako např. saxofonem, trubkou, pozounem, houslemi, tureckým bubnem, mandolínou, xylofonem.

26

ŠKVORECKÝ, Josef. Sedmiramenný svícen, str. 69. Tamtéž, str. 43. 28 Tamtéž, str. 20. 29 Tamtéž, str. 20. 30 Tamtéž, str. 20. 31 Tamtéž, str. 21. 32 Tamtéž, str. 20. 33 Tamtéž, str. 19. 34 Tamtéž, str. 19. 35 Tamtéž, str. 19. 36 Tamtéž, str. 21. 37 Tamtéž, str. 21. 38 Tamtéž, str. 19. 39 Tamtéž, str. 110. 40 Tamtéž, str. 112. 41 Tamtéž, str. 122. 42 Tamtéž, str. 122. 27

34

Gramatická rovina (morfologicko-syntaktická) Josef Škvorecký ve svých povídkách uţívá hovorových výrazů, zvláště v promluvách Rebekky, která sama Dannymu připomínala, ţe je nevzdělaná. Často tak říká: zabíjej,43 zdrh,44 tejral.45 Z morfologického hlediska tak v textu často dochází ke změně koncovek, z í>ej, ý>ej, ke změně v kořenu slova, jako např. u slova týral>tejral, a k vynechávání l-ového participia na konci slova. Ze syntaktického hlediska si můţeme v souboru všimnout jak jednoduché, krátké větné stavby, která má v čtenáři upevnit soustředění a pomáhá mu k tomu, ţe se v textu neztrácí, tak sloţitějších vět, které čtenáři umoţňují hlubší pochopení děje a prozrazují mu k tomu důleţité informace. Příkladem uţití krátkých úderných vět ve Škvoreckého stylu je např. tento větný úsek z Příběhu o Kukačce: Ano. Mně je to docela jasné. Ale moţná, ţe je to opravdu jenom moje fantazie. Paní Rittenbachová měla přece Sáru ráda.46 A také úryvek z Mifinky a Boba Zabijáka: To se šeptalo. Lidská fantazie nezná ovšem hranic.47 Tyto krátké věty nejen upoutají čtenářovu pozornost k příběhu, ale také jsou ve výstavbě textu formou jisté gradace. Stupňují ve čtenáři napětí a ten se chce dozvědět, jak to celé skončí. Např. Ale všichni jsme nebyli lhostejní. Ţádný člověk přece není úplně lhostejný. Člověk jenom zapomíná. Jenom je někdy bláhový. Jenom je směšný. Jenom je bezmocný. Skoro bezmocný. Ale přece –48 Hojně v textu nacházíme aposiopese, např. „Rebekko!“ řekl jsem. „Co?“ „Já – “,49 dále Jenom je bezmocný. Skoro bezmocný. Ale přece –50 nebo „Je to dost trapný,“ řekl jsem. „Jestli to tetka vedle poslouchá –“51 Aposiopese nejen čtenáře poutají k textu, ale také mu dávají moţnost domýšlet si různé alternativy, co chtěl dotyčný říct, a tím čtenáře vtahují do děje. Příkladem dlouhé, rozvětvené větné stavby je toto souvětí: Šeptalo se o spiknutí, které mělo zachránit alespoň Mifinku před osudem, jenţ se uţ před ní dost jasně rýsoval, o spiknutí podobném tomu, které zachovalo při ţivotě tlustého Benno Ohrenzuga, jenţ v poslední moţné chvíli pojal za manţelku árijku Anku Vocenilovou,

43

ŠKVORECKÝ, Josef. Sedmiramenný svícen, str. 9. Tamtéž, str. 9. 45 Tamtéž, str. 20. 46 Tamtéž, str. 96. 47 Tamtéž, str. 85. 48 Tamtéž, str. 47. 49 Tamtéž, str. 47. 50 Tamtéž, str. 47. 51 Tamtéž, str. 88. 44

35

sluţku v domě Ohrenzugů. 52 A také tento úryvek: Pamatuji se, a to je jedna z nejstarších vzpomínek, jak sedím sám se strýcem v pokoji, který má na stěnách fialové tapety se zlatým vzorkem vinných hroznů, sedím na otomanu s třemi sametovými polštáři pod sebou, a z druhé strany strýček ve fialové náprsence, jeho měkké, dobrácké oči za brejličkama v zlatých rámech, jeho konejšivý hlas, který tiše a naříkavě říká: „Tumáš, poupátko moje!“ A strýček mi podává obrovskou třípatrovou bonboniéru, plnou pralinek.53 Zatímco krátké věty, jak jiţ bylo zmíněno výše, slouţí jako prostředek k udrţení čtenářovi pozornosti, dlouhé rozvětvené souvětí můţe působit zcela opačně. Tyto dlouhé syntaktické celky jsou záznamy podobajícími se sledu myšlenek, které člověku víří hlavou. Myšlenek je spousta, druhá rozvíjí první a dále, a všem se přikládá stejné důleţitosti. Spisovatel chce čtenářům prostřednictvím promluv postav podat co nejpopisnější obraz dané situace, postavy nebo místa fikčního světa. V případě krátkých vět nechává autor čtenáři prostor k zamyšlení a moţné vlastní dedukci, kdeţto u dlouhého popisu stačí pouze číst a čtenář se dozví všechny informace přímo z úst vypravěče. Časté uţívání vloţených vět a vsuvek, které jsou od věty oddělovány pomlčkami, pomáhají k retardaci děje, ale zároveň tím, jaksi kontraproduktivně, vzbuzují ve čtenáři chuť pokračovat v příběhu dál. Např. A v Praze také jsem náhodou narazil na další – a poslední – stopu kukačky.54 Jak jinak interpretovat jejich smysl neţ jako – promiňte mi tu rétoriku – potvrzení lidskosti nad atavismem, potvrzení člověka nad válkou, nad bestialitou, nad kostlivou zimou té šílenosti, která je shrnuta ve slově fašismus?55

Zvuková rovina Rétorické figury V Sedmiramenném svícnu se objevuje řada řečnických otázek, které mají přimět čtenáře k zamyšlení a tím ho zároveň vtahují do dění. Např. Ale k čemu vlastně? Co na tom dnes záleţí?,56nebo Kdo byla Rebekka? Byla, protoţe uţ není? 57 Nachází se zde i věty zvolací, např. Tahle stará paní Rittenbachová!,58A jak mě uchvacovala trojice 52

ŠKVORECKÝ, Josef. Sedmiramenný svícen, str. 85. Tamtéž, str. 64. 54 Tamtéž, str. 97. 55 Tamtéž, str. 104. 56 Tamtéž, str. 95. 57 Tamtéž, str. 97. 58 Tamtéž, str. 96. 53

36

spinetů ve filmu Friedemann Bach, jaká to byla hudba!59 A také věty, ve kterých se vypravěč přímo obrací na čtenáře, např. Rozumíte?60

INTERPRETACE SOUBORU Josef

Škvorecký

dokonale

vykreslil

psychologii

nacistického

útlaku

v okupačních dobách. Podařilo se mu podat svědectví o tomto historickém období, i svědectví o chování obyčejných lidí, kteří byli nuceni přijmout svůj osud. Soubor má jasný antifašistický charakter. Mnoho vypoví i autorův citát z Kazatele 4; 1: …viděl jsem slzy křivdu trpících, jeţto nemají potěšitele, ani moci k vyjití z ruky těch, kteříţ je suţují…61 Stejně jako autorova dedikace: Těm dávno mrtvým, těm dávno zapomenutým.62 Název souboru Sedmiramenný svícen také není náhoda. Menora, neboli sedmiramenný svícen, je tradičním symbolem judaismu. Existuje několik výkladů symbolického významu menory, např. sedm ramen svícnu odkazuje k sedmi dnům stvoření světa, nebo menora symbolizuje hořící keř, jenţ spatřil podle Tóry Mojţíš na hoře Sinaj. Také poţírající se ryby na konci příběhu jsou symbolem, který by se dal vysvětlit jako metafora pro zlo a jeho oběti. Zlo (poţírající sumec) svou oběť usmrtí, i kdyţ ta statečně bojuje (poţíraná ryba, která i přesto ţe umírá, se nevzdává a máchá ploutví). Ale přes veškerou převahu zla, v souboji s nevinnými také umírá. Všechno špatné také musí jednou skončit, stejně tak jako válka, perzekuce Ţidů a zabíjení nevinných lidí. Přes všechen cynismus, přes všechnu lidskou lhostejnost Sedmiramenný svícen nevyznívá tragicky, ale končí optimistickou vírou v lepší budoucnost. Dalším zajímavým motivem Rebečina příběhu bylo to, ţe ţidovské hvězdy se v podstatě nezbavila ani po svém návratu do svobodných Čech. Po všech proţitých hrůzách si ve svém domově opět připadala nepatřičně a osamoceně. Lidé buď nevěděli, jak se k ní chovat, nebo si jí nevšímali záměrně. V tom je paradox – opět trpěla za svoji národnost, za něco, co si člověk nevybírá. „Připadala jsem si jako vetřelec. Ţe se na mě

59

ŠKVORECKÝ, Josef. Sedmiramenný svícen, str. 46. Tamtéž, str. 102. 61 Tamtéž, str. 7. 62 Tamtéž, str. 7. 60

37

všichni dívaj jako na obtíţnýho ţidovskýho spratka, kterej si dovolil se vrátit, kdyţ všichni slušný ţidi šli spořádaně do plynu.“63 Příběh také ukazuje, ţe antisemitismus nevymizel s pádem Hitlera a ţe se vyskytuje mezi Čechy stejně jako mezi Němci.64 Davidova hvězda s nápisem Jude jí i v novém politickém reţimu zajistila ţivot na okraji společnosti. I přesto ţe druhá světová válka byla pro Ţidy jednou z nejtěţších dob v jejich historii a jen málokdo jim zůstal nakloněn, Danny si v povídkách zachoval zdravý rozum i srdce a jednal podle svého přesvědčení. Autor Josef Škvorecký v Sedmiramenném svícnu zprostředkoval čtenářům prostřednictvím Dannyho (a z části i tak jeho samotného) osudy jeho dětských ţidovských známých. Helena Kosková v monografii o Škvoreckém uvádí: Stejně jako v „Příběhu o Kukačce“ je i v „Eine kleine Jazzmusik“ zdůrazněno, ţe hranice mezi lidmi nejsou národnostní, ale morální. Hranice nevedou ani mezi nacismem a komunismem, ale mezi humanismem, křesťanskou láskou k bliţnímu i odpovědností za jeho osud a násilím totalitních reţimů. „Eine kleine Jazzmusik“ vyznívá aktuálně, ukazuje paralelu mezi nacismem a komunismem.65 A to jak v cenzurních zásazích do jazzových textů, tak ve vykonstruovaném procesu s generálním tajemníkem KSČ Rudolfem Slánským, který měl jasné antisemitské pozadí. Leitmotivem Sedmiramenného svícnu jsou veškeré projevy antisemitismu, od nesnášenlivosti lidí a jejich lhostejnost vůči potřebným aţ k naprostému vyloučení Ţidů ze společnosti a jejich pronásledování a vraţdění. Neveselé téma se odráţí i v postoji vypravěče, zde totoţného s autorem, ve kterém najdeme motivy deziluze, skepse, melancholie, ale i ironie a nadsázky. Nepřehlédnutelným je i motiv války, která je v díle nazírána jako nesmyslný, nelidský výmysl,

jako něco nemorálního. Odkaz

Sedmiramenného svícnu je zřetelně protiválečný a pacifistický. Danny vyprávění často doplňuje svými úvahami. Sedmiramenný svícen se tak stává souborem s psychologicko-filozofickým podtextem vedoucím k zamyšlení nad ţivotem i meditací nad smyslem ţivota a smrti vůbec. I kdyţ se můţe zdát, ţe je v těchto dějových odbočkách řečeno vše a uţ není, nad čím hloubat, mě konkrétně nutí k tomu, o ději více přemýšlet a zanechávají ve mně pocit bezprostřednosti a kontaktu s vypravěčem (v Sedmiramenném svícnu zároveň i s autorem). Jsou to úvahy, jako např. 63

ŠKVORECKÝ, Josef. Sedmiramenný svícen, str. 87. TRENSKÝ, Pavel. Josef Škvorecký, str. 121. 65 KOSKOVÁ, Helena. Škvorecký, str. 98. 64

38

Coţ není válka spíš fantasmagorie neţ skutečnost, a je-li to skutečnost, jsme my skutečně lidé? A protoţe válka je moţná, není snad moţná historie Kukačky?, 66 nebo „Záviděl jsem těm, kteří byli jiţ mrtví. Ale ještě více těm, kteří se vůbec nenarodili,“ řekl jsem.67 Jak jinak interpretovat jejich smysl neţ jako – promiňte mi tu rétoriku – potvrzení lidskosti nad atavismem, potvrzení člověka nad válkou, nad bestialitou, nad kostlivou zimou té šílenosti, která je shrnuta ve slově fašismus?68 Dannyho úvahy o ţivotě často nabírají existenciálního charakteru.

66

ŠKVORECKÝ, Josef. Sedmiramenný svícen, str. 90. Tamtéž, str. 61. 68 Tamtéž, str. 104. 67

39

Hořkej svět, 1969 Druhým povídkovým souborem, kterého si blíţe všimneme, je Hořkej svět. V roce 1969 vydává Josef Škvorecký povídkový soubor s názvem Hořkej svět. Tento soubor je sloţen z několika povídek ze souborů Sedmiramenný svícen, Babylónský příběh, Ze ţivota lepší společnosti a Povídky tenorsaxofonisty, a z několika textů vybraných z časopisů, např. Reakcionář Kohn, Vzpomínka na prima sezónu, Jiţ staří Egypťané, Úsměv pennsylvanské noci, Lekce na parní lodi, Neřešitelný problém genetický, Práce pro kádrováky a další. Text-appealové prózy ze souboru Ze ţivota lepší společnosti vznikaly v letech 1962-1966 a v knize jsou tištěny kurzívou. Povídky z Hořkýho světa vznikaly v letech 1946-1967. Symbolický název Hořkej svět evokuje ve čtenáři negativní pocity. Škvorecký ve svých povídkách popisuje svět autenticky, nic nepřikrášluje, nic zbytečně nehaní. Melancholicky se ohlíţí za uplynulými roky, za mládím a jeho bezstarostností a za lidmi, které potkal. Vyrovnává se s politickými změnami, s minulým nacismem a přítomným komunismem. Loučí se svým světem dětství a dospívání a se vším s ním spojeným. A ani s hudbou uţ to není takové. Se smutkem zjišťuje, ţe jeho milovaný jazz nahradil moderní pop. V Hořkým světě se setkáváme s povídkami pojednávajícími o celém jeho ţivotě před emigrací. Redakce nakladatelství Odeon komentuje 2. vydání Hořkýho světa takto: Škvorecký uspořádal Hořkej svět se svým tehdejším redakčním kolegou Vladimírem Justlem a vytvořili knihu hořkou i bláznivou, nostalgickou i vzpurnou. A jak se tento autor dostal povídkou ţivotu „na kobylku“? Dotýkal se jeho tepen, bez zábran ideologických i jazykových. Nenuceně (i kdyţ za tím se právě skrývá literární kultivovanost) vkládal do úst svým Postavám i Postavičkám identický, to je jejich vlastní jazyk, řeč skutečně mluvenou na ulicích malých i velkých měst, ve škole, v krámech a rodinách, jazyk dţezové generace kluků a holek dospívajících ve válečných letech, úředníků, lékařů i sluţek, smutnou řeč ţivota plných, ale smrti propadlých ţidů. Hořkej svět je také čítankou o blbosti, kterou jeho hrdinové zmáhají nejrůznějšími způsoby – od pošklebku aţ k smrti.69

69

ŠKVORECKÝ, Josef. Hořkej svět, přebal knihy.

40

Sedmiramenný svícen, 1964 O tomto souboru bylo jiţ psáno více výše. Povídky Sedmiramenného svícnu jsou uspořádané do prvního oddílu souboru. V tomto vydání došlo k jisté inovaci. Oproti původnímu souboru zde nenajdeme povídku Eine kleine Jazzmusik. Ta je zařazena do posledního oddílu k povídkám věnovaným jazzu. Rebečin příběh, který v původním Sedmiramenném svícnu prokládal jednotlivé povídky, je zde sestaven do samostatné povídky nazvané Rebeka. Tím Škvorecký vytvořil ze sedmi povídek osm, a výrazně tak změnil kompozici souboru. Z rámcujícího příběhu se stala osamocená ucelená povídka, a kompozice celého souboru tak ztratila na své sevřenosti, kterou právě vytvářela Rebekka svým příběhem.

Babylónský příběh a jiné povídky, 1967 Druhý oddíl Hořkýho světa obsahuje několik povídek ze souboru Babylónský příběh, např. Eva byla nahá, Počátek mé literární dráhy a Babylónský příběh. Další z povídek souboru Babylónský příběh, Píseň zapomenutých let, zařadil autor do posledního, čtvrtého oddílu souboru. Ve druhém oddílu se dále setkáváme se Vzpomínkou na prima sezónu (je totoţná s první povídkou z Prima sezóny nazvané Zimní příhoda) a text-appealy Jiţ staří Egypťané, Úsměv pennsylvánské noci a Lekce na parní lodi. Povídku Můj táta haur a já ze souboru Babylónský příběh a jiné povídky zařadil autor společně se čtyřmi dalšími povídkami ze souboru Povídky tenorsaxofonisty do třetího oddílu Hořkýho světa. Babylónský

příběh

navazuje

na

Sedmiramenný

svícen.

Stejně

jako

Sedmiramenný svícen obsahuje symbolických sedm povídek, a to Píseň zapomenutých let, Eva byla nahá, Počátek mé literární dráhy, Babylónský příběh, Bassaxofon, Můj táta haur a já a Tři mládenci v peci ohnivé. Je zarámován motivy jazzu, a to úvodní povídkou Píseň zapomenutých let a závěrečnou novelou Bassaxofon. V Hořkým světě najdeme pět povídek z původního souboru, povídku Tři mládenci v peci ohnivé a novelu Bassaxofon Škvorecký do nové souboru nezařadil. Povídky z Babylónského příběhu vznikaly v letech 1946-1965 a autor se k nim vyjádřil takto: „Jsou příběhy, které se kdysi udály a pak v člověku ţijí, a člověk ví, ţe jednou je napíše; neví kdy. Takové jsou příběhy této kníţky. Některé jsem nosil v hlavě polovinu svého ţivota, některé jen několik let nebo několik měsíců, ale ţádný není 41

plodem okamţitého nápadu. A proto je to asi smutná kníţka, neboť plynoucí léta upozorňují čím dál naléhavěji, ţe na konci je to neznámé moře. Přesto však doufám, ţe to není beznadějná kníţka, třebaţe naděje tu není synonymem veselosti. Bůhví v čem spočívá: ale i kdyby v tomto slzavém údolí nebylo nic neţ slzy – slza, to průhledné zajiskření citu, podaří-li se ji zachytit do kalichu povídky, změní se moţná v drobnou radost, v malý smysl, v jistou naději. A snad nejenom pro autora.“70 Na rozdíl od Sedmiramenného svícnu není Babylónský příběh tolik kompozičně propracovaný, jeho povídky vznikaly v delším tvůrčím období a také nejsou umělecky stejně hodnotné, např. povídky Eva byla nahá a Jak jsem se stal spisovatelem jsou podle Heleny Koskové autorovy slabší povídky a nejsou tak ceněné jako např. povídka Babylónský příběh.71 Ústřední povídka Babylónský příběh z roku 1946 je zachovaným torzem románu Věk nylonu. Leitmotivem příběhu je snaha dvou mladých Češek dorozumět se s americkými vojáky. Jedna z nich se snaţí domluvit pomocí několika německých slov s Američanem, který také trochu německy rozumí. Sjedná si s ním, ţe mu ukáţe památky Prahy, protoţe je učitelem historie. Američan pozve dívku na večírek. Dívka se opije a tvrdí mu, ţe ho miluje a ţe si ho vezme. Američan ji odvede na pokoj a tam jí nechá peníze a punčochy a odejde. Uţ z názvu povídky vyplývá, ţe se Škvorecký inspiroval křesťanským mýtem o zmatení jazyků ve městě Babylón, kterým Bůh potrestal lidi za jejich pýchu a povyšování se. Legenda říká, ţe od té doby lidé mluví různými jazyky. Tématem této povídky je jak lidská neschopnost domluvit se mezi sebou, tak střet dvou odlišných mentalit. Škvorecký zde foneticky zaznamenává směs angličtiny, němčiny a češtiny. Rozsáhlejší závěrečná povídka ze souboru Babylónský příběh a jiné povídky nazvaná Bassaxofon bývá označována jako novela a při vydávání bývá spojována do jednoho svazku s Legendou Emöke, v nakladatelství Primus tento svazek vyšel v roce 1990 pod názvem Dvě legendy. V obou titulech se objevují Škvoreckého vzpomínky na dobu, kdy působil v jazzové kapele. Novela Bassaxofon je o nevšedním záţitku mladého saxofonisty, Legenda Emöke vypráví příběh mladého muţe, který naváţe vztah s hluboce věřící dívkou. Babylónský příběh Škvorecký sepsal jiţ v roce 1946, ale do kniţní podoby (vydané v roce 1967) ho upravil, a tak z něj učinil formálně dokonalou povídku. Helena 70 71

KOSKOVÁ, Helena. Škvorecký, str. 99. Tamtéž, str. 99.

42

Kosková komentuje Škvoreckého Babylónský příběh takto: Kaţdopádně je uţ dokonalým příkladem jeho práce s dialogy, která má v jeho díle klíčovou funkci filozoficko-noetickou. Dialogy jsou nejen nástrojem, který ve čtenáři vzbuzuje dojem autentického zachycení realistické epizody, ale také studií jazyka jako komunikačního prostředku. Babylónské zmatení jazyků panuje nejen mezi českými dívkami a americkými vojáky, ale také mezi jazykovými a literárními konvencemi a skutečností, mezi vyřčeným a skutečným obsahem sdělení. Dialogy tvoří vţdy jen prvoplánovou vrstvu komunikace, která otvírá moţnost mnoha interpretacím. 72 Píseň zapomenutých let, řazená v Hořkým světě do posledního oddílu, který se věnuje jazzu, hned po přečtení názvu evokuje v člověku téma minulosti a zapomnění. Škvorecký rozjímá o zapomenutých, ztracených rocích. Vyjadřuje tak i vlastní zkušenosti z dob, kdy nemohl publikovat. Helena Kosková interpretuje název povídky i takto: Je to také téma ztracené generace: čtyřicetiletý vypravěč je konfrontován s mladými lidmi, pro které jazz uţ vyšel z módy a byl nahrazen popem.73

Povídky tenorsaxofonisty, 1969 Povídky tenorsaxofonisty je soubor deseti povídek, z nichţ sedm je uveřejněno v Hořkým světě, kde tvoří část třetího a čtvrtého oddílu. Jedná se o povídky ze třetího oddílu Hořkýho světa Práce pro kádrováky, Jak je lízli, Malá praţská matahára, Dobře prověřená Lizetka a povídky z posledního, čtvrtého oddílu Krpatovo blues, Bebop Richarda Kambaly a Dokud nás smrt nerozloučí. Poslední povídkou z třetího oddílu je Růţové šampaňské, která je součástí souboru Příběhy o Líze a mladém Wertherovi. Čtvrtý oddíl uzavírají povídky Eine kleine jazzmusik, Konec Bulla Máchy a Píseň zapomenutých let. Autor ve vydání Hořkýho světa vynechává povídky Panta rhei, Pravdy a Dialogus de veritate. Autor o Povídkách tenorsaxofonisty říká: Na jedné věci si zakládám: v dobách, kdy tolik mých vrstevníků psalo nekritický nebo i kritický, ale socialistický realismus, já dělal v letech 1954-1955 Povídky tenorsaxofonisty. Snaţil jsem se v nich zachytit svou tehdejší zkušenost, a to jazykem v české literatuře, pokud jsem věděl, předtím

72 73

KOSKOVÁ, Helena. Škvorecký, str. 25. Tamtéž, str. 99

43

nepouţitým. Zněla mi z něho americká ‚cynická‛ nebo ‚drsná‛ škola: moţná jen mně, moţná to tam skutečně bylo.74 Povídky z tohoto souboru vznikají nedlouho po dokončení Tankového praporu, konkrétně v letech 1954-1955. Proto tato díla nezapřou jisté podobnosti. Autorova vlastní ţivotní zkušenost, potřeba vydat pravdivé svědectví o ţivotě v první polovině padesátých let a soustředění na funkci jazyka dominuje v Povídkách tenorsaxofonisty obdobným způsobem jako v Tankovém praporu. Stejně jako tam lze je i tady prvoplánově číst jen jako několik příběhů charakterizujících dobu stalinismu. Jejich forma však napovídá, ţe jsou dalším stupněm autorova tvůrčího vývoje, další variantou jeho soustředění na hovorovou řeč. 75 Škvorecký v Povídkách tenorsaxofonisty vyuţívá techniku zvanou skaz, jejímţ cílem je vytvořit iluzi přímého kontaktu mezi vypravěčem a čtenářem pomocí signálů, které vzbuzují dojem mluveného projevu. Jedná se o ruský literární termín, který popisuje zejména ústní formu vyprávění. Termín poprvé popsal Boris Ejchenbaum na počátku 20. století.76 Nejpatrněji je tato technika znát v právě v tomto souboru. Ukázka z povídky Jak je lízli: Tak Hirama C. Nutsbellowa pustili, prý kvůli dobrému chování. No dobře, nic proti tomu nenamítám. Mně Hiram C. Nutbellow nic neudělal: ale jestlipak taky pustí Licátka, o? To bych rád věděl! A jistě se taky chová dobře, Licátko se nikdy jinak neţ dobře nechoval, takový tichoučký, nenápadný štráfek, jakých je v Praze v sobotu okolo půlnoci na Trafouši vidět celé brigády oblinkávat rohy. Mám dojem, ţe Nutsbellowa sice pustili, ale Licátka hned tak nepustěj. I kdyţ si uţ odseděl víc neţ Nutsbellow. Jenţe Hiram C. Nutsbellow, to je valuta, to uţ se dá za něco vyměnit. Kdeţto po Licátkovi nevzdychne ani noha.77 Při psaní těchto povídek se Škvorecký mohl inspirovat jak detektivkami americké drsné školy, tak Povídkami z druhé kapsy Karla Čapka. Příběhy vypráví tenorsaxofonista a příslušník praţské „bulvárky“, který se stylizuje do podoby drsného chlapíka. Povídky tenorsaxofonisty nebyly dobovou kritikou přijaty kladně, stejně tak jako Zbabělci. Kosková uvádí, ţe byly dokonce svatokrádeţné. Prohřešovaly se proti všem pravidlům socialistického realismu: obligátního kladného hrdinu nahradil antihrdina, příslušník zlaté mládeţe, netající se obdivem ke všemu americkému, především k jazzu. Tento vypravěč zaznamenává 74

KOSKOVÁ, Helena. Škvorecký, str. 69. Tamtéž, str. 69. 76 Skaz *online+. 2001, poslední revize 11. 12. 2013 [cit. 30. 3. 2014]. http://en.wikipedia.org/wiki/Skaz. 77 ŠKVORECKÝ, Josef. Hořkej svět, str. 199. 75

44

příběhy, jichţ byl svědkem, a činí tak jazykem, který v estetice socialistického realismu do literatury nepatřil, jazykem programově antiliterárním, napodobujícím mluvený projev a pouţívajícím slangových výrazů praţské „bulvárky“, tedy prostředí v době stalinismu jen obtíţně přeţívajícího.78 Motiv jazzu dokreslují v Povídkách tenorsaxofonisty slangové výrazy, např. gejblík, kristýna, dţojnty, čenţnu a další. Škvoreckého stylizace – uţívání hovorových a slangových výrazů, obsazování postav antihrdiny a posedlost jazzem a americkou literaturou – byla v komunistickém Československu chápána jako provokace. Socialistický realismus, jediný uznávaný umělecký směr té doby, prosazoval zvláště výchovnou roli literatury a její jazykovou nevyhraněnost. Povídka Bebop Richarda Kambaly je nekrologem jazzového hudebníka, který měl v socialistických podmínkách nelehké ţivotní i umělecké podmínky. Škvorecký se smutně ohlíţí za ţivotem umělce, který v tehdejší době nestál ani za článek v novinách. A nejen kvůli tomu, ţe spáchal sebevraţdu. Povídka Bebop Richarda Kambaly je uvedena mottem z díla černošského básníka a prozaika Langstona Hughese: „Vy asi nevíte, vod čeho pochází bop. Pokaţdý, kdyţ policajt praští černocha po hlavě pendrekem, pendrek řekne: ‚Bop! Bop!… Bebop!… Bop!‛“79

Ze života lepší společnosti, od r. 1962 Jednotlivé povídky souboru Ze ţivota lepší společnosti vznikaly počátkem šedesátých let jako příspěvky tzv. text-appealů v divadélku Paravan na Národní třídě, kde je jejich autor Josef Škvorecký rovněţ sám před publikem předčítal (své texty zde přednášeli, vyprávěli a četli J. R. Pick, Ivan Vyskočil, Pavel Bošek, Ludvík Aškenazy a mnozí další). Jedná se o krátké humoristické povídky, ve kterých vystupuje ţák různých tříd základní školy Josef Krátký, a který se někdy střídá s Vasilem Krátkým. Ti čtenáře seznamují prostřednictvím svých deníků a svých prací s příběhy rodiny a kamarádů. K tomuto souboru později Škvorecký přidal povídkové soubory Ze ţivota socialistické společnosti a Ze ţivota exilové společnosti a společně vycházejí pod zastřešujícím názvem Ze ţivota české společnosti.

78 79

KOSKOVÁ, Helena. Škvorecký, str. 71. Tamtéž, str. 72.

45

Text-appealy jsou v Hořkým světě tištěny kurzívou a prokládají jednotlivé oddíly, tedy druhý oddíl otevírá text-appeal s názvem Případ s fotografiemi a uzavírá jej Neřešitelný problém genetický. Text nazvaný Proč mají lidé měkké nosy najdeme na počátku třetího oddílu a na jeho konci Podivu hodný případ s duchem. Čtvrtý oddíl otevírá příběh Kterak Petr opatřil si saxofon. Text-appealy mají v Hořkým světě odlehčující funkci, spojují povídky melancholické a hořké, čtenáři poskytují jakousi útěchu v nemilosrdném tempu ţivota.

Jazykové prostředky Hořkýho světa I zde nacházíme typické znaky Škvoreckého poetiky. Charakteristickým znakem jeho stylu byl uţ od čtyřicátých let absolutní sluch pro hovorovou řeč, která proniká nejen do dialogů, ale i do jazyka vypravěče. Vzbuzuje tak dojem, ţe řeč je zastiţena v autentické podobě přítomného okamţiku, dříve neţ stačila být proměněna v abstrakci, zobecněna sítem racionálního zpracování vjemů a vzpomínek. 80 Typický příklad dialogu sloţeného z krátkých jednoduchých vět najdeme v povídce Vzpomínka na prima sezónu. Banální rozhovory, charakteristické pro dobu dospívání a první lásky, dodávají příběhu na autentičnosti. „Ty seš krásná, Ireno!“ „Copak chceš?“ „Co?“ „Co chceš?“ „Jak to?“ „Ţe říkáš, ţe jsem krásná.“ „Dyť je to pravda.“ „Neni. A co chceš?“ Pravil jsem nezištně, protoţe v ten moment mi opravdu stačilo, ţe s ní jdu: „Nic nechci.“ „Lţeš!“ „No fakt!“81 Stejně jako v Sedmiramenném svícnu, se i zde po lexikální stránce v textu objevuje řada germanismů, hovorových výrazů a výrazů z obecné češtiny. V dalších povídkách ze souboru, např. Babylónský příběh, Úsměv pensylvánské noci nebo Lekce na parní lodi, se objevují anglicismy, v Babylónském příběhu jsou zaznamenány i ve své fonetické podobě. „Nou. Ajm not najs, sí? Ajm – ajm fajn bat not najs, sí?“82 V textech ze souboru Povídky tenorsaxofonisty dochází k zvláštnímu jevu. Povídky jsou sloţeny ze samostatných jednoduchých vět, které jsou kladeny vţdy na nový řádek, a utvářejí tak dojem spousty odstavců. Ukázka je z povídky Práce pro kádrováky. Podal přihlášku do komunistické strany. Co víc. 80

KOSKOVÁ, Helena. Škvorecký, 13. ŠKVORECKÝ, Josef. Hořkej svět, str. 103. 82 Tamtéž, str. 154. 81

46

Vyřídili mu ji kladně. Tak se stal pan dr. Bohadlo soudruhem. Samozřejmě, uvrhl se tím do těţkých niterných zápasů.83 Tento způsob skládání textu evokuje ve čtenáři pocit úspornosti a zároveň vzbuzuje napětí a chuť číst dál a dozvědět se, jak příběh dopadne. Pro Povídky tenorsaxofonisty je také typické uţití nevlastní přímé řeči a nepřímé řeči na úkor výraznému oslabení obvyklé přímé řeči. Tyto povídky jsou plné vulgarismů a výrazů z obecné češtiny, např. fakan,84 vyliţprdel,85 čeče,86 zasraný,87 hovno,88 které charakterizují promlouvající postavy a dotvářejí prostředí praţské bulvárky.

Kompozice a interpretace Hořkýho světa Soubor je sloţen z dvaceti pěti povídek, které vytvářejí čtyři oddíly, a šesti textappealů, které mají v souboru odlehčující funkci. V Hořkým světě jsou uspořádány povídky od počátků autorovy literární tvorby (2. poloviny 40. let 20. století) aţ do doby před jeho emigrací (v roce 1969). Škvorecký tak zaznamenává téměř polovinu svého ţivota, od dětství aţ do pozdní dospělosti. Setkáváme se s povídkami vytvořenými na základě autorova dětství (Sedmiramenný svícen), dospívání (Vzpomínka na prima sezónu), dospělosti a středního věku (Můj táta haur a já, Jak je lízli) a s povídkami inspirovanými autorovou láskou k jazzu (Eine kleine Jazzmusik, Krpatovo blues). Podle období autorova ţivota jsou také nejspíš povídky uspořádány do oddílů. První část souboru je sloţena z povídek Sedmiramenného svícnu, který nejen čtenáře seznamuje s autorovým dětstvím, ale také se situací v Protektorátu Čechy a Morava a s ţivoty perzekuovaných Ţidů. První oddíl působí hořce a smutně. Druhá část je sloţena z povídek s odlehčenou tematikou s humornými prvky. Ve třetím dílu, představujícím povídky inspirované záţitky z autorovy dospělosti, uţ nacházíme texty s prvky ţivotního nadhledu a nenaivního ţivotního postoje. Tematika jazzu prostupuje všechny povídky ze čtvrtého oddílu, ze kterého je patrná značná melancholie nad ţivotním tempem a úpadkem zájmu o autorův milovaný jazz. Venuše, poněkud

83

ŠKVORECKÝ, Josef. Hořkej svět, str. 194. Tamtéž, str. 295. 85 Tamtéž, str. 295. 86 Tamtéž, str. 295. 87 Tamtéž, str. 295. 88 Tamtéž, str. 295. 84

47

obtloustlá Venuše, zpívala tím zapomenutým hlasem tu píseň rychle zapomenutých let.89 Všechny povídky ze souboru jsou ovlivněny politickou situací v Československu a to oběma politickými reţimy – nacismem a socialismem. Oba politické systémy se v textech Josefa Škvoreckého projevují negativně. V souboru najdeme jak povídky s váţnou tematikou (povídky Sedmiramenného svícnu či nostalgické a smutné texty jako Bebop Richarda Kambaly nebo Píseň zapomenutých let), tak také povídky humorné s populárními prvky (Počátek mé literární dráhy nebo Vzpomínka na prima sezónu). Povídky v Hořkým světě tak na čtenáře nepůsobí pouze hořce, ale hořkosladce. Hořkej svět je kompozičně propracovaný a uzavřený, působí jako celek seznamující s autorovým dosavadním ţivotem a zkušenostmi.

89

ŠKVORECKÝ, Josef. Hořkej svět, str. 315.

48

Prima sezóna, 1975 Třetím souborem, který se ve své práci pokusím analyzovat a interpretovat, je Prima sezóna. Jedná se o soubor šesti na sebe navazujících povídek, ve kterých se opět setkáváme s autorovým alter-egem Dannym Smiřickým, tentokrát v době jeho studentských let. Prima sezóna poprvé vyšla v Torontu v nakladatelství '68 Publishers, v Čechách bylo její vydání moţné aţ po patnácti letech. Prima sezóna má kromě hlavního titulu i podtitul Text o nejdůleţitějších věcech ţivota. Otázkou je, zda se jedná o nejdůleţitější věci ze ţivota septimána Dannyho, či ze ţivota vůbec – ze ţivota z pohledu muţe ve středních letech.

Ohlasy knihy „Prima sezóna – kníţka o době, kdy pokušení byla „svalnatá“, svět je o něco málo větší neţ Kostelec a politické katastrofy zpola zastíněny dívčími spodničkami. V šesti kapitolách knihy Prima sezóna, z nichţ kaţdá je soustředěna kolem jedné dívky, proţívá septimán Danny šest neúspěchů ve svém namáhavém boji o ztrátu panictví,“ říká Helena Kosková v knize Hledání ztracené generace. 90

STRUČNÝ DĚJ SOUBORU Setkáváme se opět s Dannym, tentokrát jakoţto studentem kosteleckého gymnázia. Ve svých sedmnácti letech má několik koníčků, ze kterých nejdůleţitější je láska k dívkám a láska k jazzu. Kaţdá povídka je věnována dobývání jedné slečny, o kterou právě v tu dobu stojí Danny nejvíce. Jeho touhy se mění, ovšem ţádnou z dívek ze svého „seznamu“ ţádaných objektů se mu nepodaří přesvědčit. Danny si z nezdarů nic nedělá, bere je s humorem a během chvíle se dokáţe zamilovat do další dívky z okruhu svých platonických lásek. Ani jeden z pokusů neskončí pro Dannyho úspěšně, na konci svých výprav za láskou se dozvídá o smrti kamarádova otce a pomalu si začíná přiznávat, ţe ţivot není jen příjemný, ale také krutý. Druhá světová válka a nacistická okupace se začne citelněji projevovat v Dannyho ţivotě. 90

KOSKOVÁ, Helena. Hledání ztracené generace. IN: KRIŠTOFOVÁ, Zdena. Josef Škvorecký. Zdena Salivarová, str. 14.

49

POSTAVY Hlavní postava a vypravěč celého souboru je Danny Smiřický. Je nepříliš pilným studentem septimy na místním gymnáziu. Jeho největší zálibou jsou dívky a jazz. Věří v Boha a často s ním rozmlouvá o hříších a diskutuje s ním. Za co mě zas trestáš, Pane Boţe? Pročs teda vůbec dělal holky, kdyţ si katolický křesťan, jak to vypadá, na ně snad nesmí ani sáhnout?91 Téma jeho komunikací s Bohem vyznívá úsměvně. Jako typický mladík chápe Danny svět jako nespravedlivý, chová se lehkováţně a nepřemýšlí o následcích svého chování. Můţeme tvrdit, ţe patří k tzv. zlaté mládeţi. Zboţňuje jazz, ve kterém vidí nespoutanost a dravost. K jeho největším láskám patří Irena a Marie. Mezi další postavy vystupující v Prima sezóně patří dívky, o které Danny střídavě usiluje. Irena, Alena, Marie, dvojčata Weberova a Kristýna. Kaţdá z povídek se věnuje jedné z dívek. Nejvýraznější dívčí postavou je Irena, autor ji věnuje nejvíce prostoru v dialozích, a tím nám dává najevo, ţe ji Danny preferuje. Irena se k Dannymu chová odměřeně a s odstupem, který je pravděpodobně částí způsoben pózou, ale také částí strachem. Je na ní vidět, ţe jí Danny není zcela lhostejný, a jeho zájem jí dělá dobře. Její sestra Alena je do Dannyho opravdu zamilovaná, a tak trpí ve stínu hezčí a úspěšnější sestry, o kterou Danny usiluje. Kaţdá z dívek má v textu jinou funkci. Alena v textu funguje jako záchranný maják pro Dannyho. Je jeho uklidňujícím prvkem v mnoţině potenciálních milenek. Kdyţ ho uţ všechny ostatní dívky odmítnou, ona jediná se nenechává přemlouvat a sama Dannymu nadbíhá, coţ mu usnadňuje situaci a také odstraňuje přesvědčovací a přemlouvací fázi kaţdého Dannyho milostného pokusu. Irena je ústřední postavou Dannyho světa. Je symbolem nedostupnosti a věčné touhy. Marie ho okouzluje krásou a chováním, ale bohuţel je zadaná. Kristýna z povídky Zamříţovaný Charleston funguje jako zpestření mezi věčnou snahou o Irenu či Marii. Dvojčata Marie a Karla mají funkci zábavnou a ukazují Dannyho jako naivního mladíka. Dívky poznáváme pouze z Dannyho pohledu a z jejich promluv v rozhovorech s ním. Dívky jsou v jeho očích nedostupné, pomstychtivé a rády mu dávají naděje. Jeho chováním se baví a zároveň jim zvyšuje sebevědomí. Právě tak i slečnám Weberovým. V textu se dále objevují Dannyho kamarádi Lexa, Benno a Rosťa, se kterým má společný zájem o Marii.

91

ŠKVORECKÝ, Josef. Prima sezóna, str. 121.

50

ČAS A MÍSTO DĚJE Všechny povídky se odehrávají ve fiktivním městečku Kostelec, pro který se předlohou stal autorův rodný Náchod. Děj první povídky začíná v zimě roku 1939, tedy prvního válečného roku druhé světové války, a končí na podzim následujícího roku, roku 1940. Jedná se tedy o období vzniku Protektorátu Čechy a Morava a jeho počátků.

KOMPOZICE Prima sezóna je soubor šesti povídek, které především spojuje ústřední postava Danny a také motiv flirtování a svádění. Kniha je uvedena básní Jaroslava Seiferta Píseň o dívkách a citáty od reţiséra Miloše Formana, anglického spisovatele Evelyna Waugha a amerického spisovatele Nathaniela Hawthorna. Prima sezóna je dedikována trumpetistovi a skladateli Pavlovi Bayerlymu (31. 3. 1925-18. 10. 1971). Kaţdá povídka má svou titulní stranu s heslem vyjadřujícím průběh vypravěčovy prima sezóny, např. Prima sezóna začíná, a pod ním následuje název povídky. Povídky uvádějí básně fiktivního studenta Josefa Krátkého ze septimy B, např. Uprostřed města sem a tam pomalu teče líný proud. To, co si myslím, neříkám, říkám, nač jen lze vzpomenout. Dívám se dívkám do očí a sním, příjemně s nimi rozmlouvám. Na to, co říkám, nemyslím, to, co si myslím, neříkám … 92 Ke kompozici Prima sezóny a stylu Škvoreckého narace se Pavel Trenský vyjádřil v monografii o Josefu Škvoreckém takto: Strukturní schéma příběhů je anekdotické: všechny začínají pro Dannyho zdánlivě nadějnou situací a v průběhu vypravování se jeho šance od epizody k epizodě jakoby nejprve zvětšovaly. Ale nakonec se vše obrátí proti němu a Danny je tam, kde byl na začátku. Příběhy končí pointami s motivem překvapení. Objekt dvoření buď ucouvne, nebo sexuálnímu aktu zabrání

92

ŠKVORECKÝ, Josef. Prima sezóna, str. 7.

51

vnější okolnost, nejčastěji zásah rodičů dívky. Tento syţetový vzorec je zřejmý od samého začátku, takţe čtenářova pozornost je soustředěna v úmyslně úzkém rozmezí. 93 Na rozdíl od Sedmiramenného svícnu se v Prima sezóně největší pozornost soustřeďuje na Dannyho a jeho příběhy, tedy na hlavní postavu a vypravěče v jedné osobě.

V Sedmiramenném

svícnu

je

Danny

vypravěčem,

ale

hlavně

také

zprostředkovatelem nesnadných ţivotů kosteleckých Ţidů a jeho přítelkyně Rebekky. Škvorecký ve své tvorbě často vyuţívá dialogů, které se vyznačují hovorovými rysy slouţícími k postihnutí přítomného okamţiku a zachycení autenticity situace. Na Škvoreckého práci s dialogy měl vliv Hemingway, jehoţ dialogy připomínají naturalistický záznam banálních hovorů. Za touto banalitou se ovšem skrývá velká péče a spousta práce, které bylo nutno vynaloţit. Snad ještě víc neţ u Hemingwaye vystupuje u Škvoreckého banalita dialogů, okolnost, ţe mají minimální informativní funkci. Týká se to na prvním místě víceméně bezobsaţných rozhovorů Dannyho s Irenou, které přesto nejsou nudné, uţ proto, ţe nejde především o to, co se v nich přímo říká, ale ţe nepřímo cosi vypovídá o vzájemném vztahu hovořících a o kaţdém z nich zvlášť. Skutečnost, ţe většinou probíhají podle opakujícího se stereotypu, je výrazem neměnnosti „milostného“ vztahu této dvojice a neúmornosti Dannyho marného úsilí.94 V rozhovoru s Karlem Hvíţďalou Josef Škvorecký uvedl: „Z Hemingwaye jsem zjistil, ţe nejlepší dialog je o ničem, tj. na povrchu o ničem – více méně takové plácání, které, kdyţ je uděláno dobře, zaznívá alikvotními tóny.“95 Záměrem Škvoreckého dialogů je ukázat lidi tak, jak opravdu ţijí. Bezprostřednost a nestylizovaná přirozenost jsou hlavními rysy těchto rozhovorů. Na autenticitě dialogů také dodává jejich fonetický přepis a časté uţívání jazykových prostředků obecné češtiny v mluvě Dannyho a jeho generace. Pásmo vypravěče je psáno výhradně spisovnou češtinou, která je často proloţena poetismy. Pohlédl jsem jí tedy na obličej. Měla ho krásný, líbil se mi moc, ale upřímně řečeno, bylo by mě zajímalo vidět jiné věci. Její obličej jsem mohl vidět kaţdý den. 96 Marie se na tom bílém sněhu celá modrala, celá čerstvá a svěţí a vymydlená, kapuca se jí svezla dozadu a na něţných zádech se zas udělalo fau fýr viktoria. A pořád sem tam ty vločky, rozhazované z nebe asi kvůli ní, lítaly kolem ní jako svatojánští broučci, kteří se omylem vzbudili v zimě, z krásných mračen vylezlo slunce a zlaté vlasy je zatřpytily jako 93

TRENSKÝ, Pavel. Josef Škvorecký, str. 81. Tamtéž, str. 38. 95 HVÍŽĎALA, Karel. Opustíš-li mne, nezahyneš, str. 143. 96 ŠKVORECKÝ, Josef. Prima sezóna, str. 23. 94

52

za výkladem. A slunce taky rozsvítilo ty spousty brilantků všude po té bílé pláni, skoro mě to oslepilo a Marie byla najednou oblitá brilantovou září, krásné zjevení z nějakého mystického obrázku, a do mé sklíčenosti se vloudilo něco jako pokora nebo co.97 Dannyho vyprávění ostře kontrastuje s dialogy mezi dospívajícími, pro které je typické uţívání výrazů hovorové a obecné češtiny. Spisovná forma češtiny je pro ně nezajímavá a nemoderní.

POVÍDKY – jednotlivě Prima sezóna začíná: Zimní příhoda Dannyho prima sezóna začíná úspěšně sjednanou schůzkou, a to hned se dvěma kráskami, které delší dobu obletuje: s Irenou a Marií. Nejdříve má rande s Irenou u ní doma, avšak nečekaně je vyruší Irenin otec, který je kostelecký radní. Dvojice si na rychlo vymyslí, ţe Danny přišel Irenu doučovat matematiku. Radní si proto Dannyho krátce vyzkouší z poměrně jednoduchého matematického příkladu, a kdyţ vidí, ţe Danny je na tom s matematikou hůř neţ Irena, nutí je oba dlouho do noci počítat matematické příklady. Danny nakonec přijde na to, co způsobilo předčasný návrat Irenina otce domů: z protějšího domu dvojici viděla Marie, se kterou měl rande později, a která ze ţárlivosti přivolala Irenina otce.

Prima sezóna pokračuje: Májová kouzelnice V Kostelci se nečekaně objeví krásná slečna Karla-Marie Weberová, která zaujme Dannyho pozornost hned při prvním setkání před cukrárnou. Karla-Marie Dannymu slíbí, ţe se s ním zase sejde. Avšak Dannyho čím dál více mate nejen chování Karly-Marie, ale také dívčino oblečení, které se na ní neustále mění. Nakonec to Dannyho dovede aţ k domněnce, ţe slečna Weberová musí být kouzelnice. Ta nejenţe to nevyvrací, ale podporuje Dannyho, aby si to dále myslel. Kdyţ ho pozve k sobě na rande, Danny pozvání s radostí přijme. V bytě slečny Weberové dojde nakonec k tomu, ţe se mu odhalí pravda: slečny Weberové jsou dvě, Karla-Marie Weberová a MarieKarla Weberová. Danny pochopí, ţe naletěl dvojčatům, a jde raději domů. Cestou se staví za Irenou, u které hodlá najít útěchu – zjistí ale, ţe u ní jsou děvčata Weberová,

97

ŠKVORECKÝ, Josef. Prima sezóna, str. 37.

53

která jsou Ireniny vzdálené sestřenice. Danny se tak zesměšní i před Irenou, svou největší láskou.

Prima sezóna málem končí: Zamříţovaný charleston V Kostelci se objeví nová tvář, Kristýna z nedalekého Mýta. Danny ji poprvé spatří na jevišti v amatérském divadle, kde dívka hraje hlavní roli, a Danny hraje v orchestru na saxofon. Danny se snaţí vloudit se Kristýně do přízně; kdyţ uţ to vypadá, ţe se mu to podaří, dá si ho zavolat učitel náboţenství pan Meloun. Zasvětí Dannyho do svého problému: tajně oddal slečnu Dagmaru s Antonínem i přesto, ţe věděl, ţe Dagmar je neárijského původu. Jelikoţ se na to přišlo, potřeboval po Dannym upravit záznam v matriční knize. Gestapo mělo přijít jiţ druhý den ráno. Danny si nakonec povolal na pomoc svého přítele Rosťu, se kterým přes noc celou knihu přepsali. Příslušník gestapa druhý den nic nepoznal, zajímal se totiţ spíše o mešní víno neţ o matriční knihu. Danny se rozhodne k poslednímu pokusu, jak získat Kristýnu, a zajede za ní do Mýta. Přemluví jí, ať vynechá hodinu klavíru a jde s ním do parku. Tam se s ní Danny pokusí sblíţit, kdyţ v tom je nachytá Kristýnin otec a Danny opět odchází s nepořízenou.

Prima sezóna vrcholí: Vyhlídka z věţe Danny s Rosťou naplánují na první pohled bezchybný plán: Rosťa pozve Irenu do lesní chaty, kde ji bude kreslit. Danny půjde náhodou kolem, a kdyţ Rosťa bude chtít v klidu dokončit o samotě Irenin portrét, Danny se s ní půjde projít a pokusí se s ní intimně sblíţit. Irena však jejich lest brzy prokoukla, nicméně domů neodešla, jak měla původně v plánu, ale vyrazila s Dannym na skály. Danny byl málo zkušený horolezec, takţe cesta na vrchol jim trvala poněkud déle, neţ bývá obvyklé. Kdyţ dolezli na vrchol věţe, strávili tam celé odpoledne povídáním. V pět hodin Irena uţ chtěla jít domů, avšak dvojice zjistila, ţe na vrcholu je vytrţená slaňovací skoba, takţe nemají jak slézt dolů. Danny vymyslí nebezpečnou metodu, jak dolů slézt, ta však neobstojí a Irena se zřítí dolů. Se zlomenou nohou ji chvíli na to najde její kluk Zdeněk, který měl být tou dobou v Praze u nemocné matky. Jak se ukázalo, přijela za Zdeňkem jeho další holka, a jelikoţ nechtěl být nikým spatřen, šel s ní do skal. Danny, který ještě pomohl situaci vyhrotit, slezl aţ pozdě v noci za pomoci dvou místních horolezců.

54

Prima sezóna se chýlí ke konci: Hotel pro sourozence Po nešťastné příhodě s Irenou se Danny pokusil s ní několikrát spojit, vţdy ale narazil na jejího neústupného otce, který nechtěl, aby se Danny s Irenou dále vídal. Koncem prázdnin se Danny vydal na doučování k panu profesoru Stařecovi, který jej připravoval na reparát z matematiky. Tam Danny potkal Alenu, Ireninu sestru, se kterou zapředl rozhovor a postupně přišel na to, ţe Alena je do něj zamilovaná a Danny si uvědomí, ţe je i docela hezká. Večer v parku se začnou líbat a Alena si s Dannym domluví rande na sobotu, kdy pojedou společně pro med do sousední vesnice. Domluví se, ţe přespí v jednom výletním hotelu a rodičům řeknou raději něco jiného. Nejdříve chtějí oklamat hoteliéra a namluvit mu, ţe jsou bratr a sestra, nicméně hoteliér je prokoukne, ale ubytuje je i tak. Danny se raduje, ţe se na něj konečně usmálo štěstí, a psychicky se připravuje na svůj první úspěch. Kdyţ se po večeru stráveném v lese oba vypraví na pokoj, aby spolu strávili noc, čeká uţ je tam pan rada. Přivolal ho proradný hoteliér, který nejdříve prodal Dannymu předraţené prezervativy, a pak na něj zavolal otce Aleny, kterou poznal, aniţ by to dal na sobě znát. Pan rada pak odvezl oba domů.

Prima sezóna končí: Smutné podzimní blues Nedlouho po této příhodě byl Danny rodiči vyslán pro vodu ze studny za lesem. U studny Danny potkal Marii, která tam byla za týmţ účelem. Danny se s ní dal do řeči, a kdyţ byli na cestě zpátky do Kostelce, začalo prudce pršet. Dvojice se ukryla v Rosťově chatce v lese. Danny, vycítiv příleţitost Marii svést, ji chtěl opít rumem. Marie ho však prokoukla a naopak ona opila Dannyho. Ten se vzbudil aţ druhý den ráno a utíkal domů, protoţe doma nic neřekl rodičům. Jaké pak bylo jeho překvapení, kdyţ zjistil, ţe Marie jeho rodičům zavolala a omluvila Dannyho, ţe přijde aţ druhý den. Danny se pak s Marií domluvil, ţe se sejdou v sobotu v Provodově, kde bude Danny vystupovat se svou kapelou. Marie tam však dorazila se svým staro-novým klukem, se kterým se opět dala dohromady. Danny byl z toho přirozeně nešťastný, coţ dokreslovala bluesová muzika, kterou tu noc hráli. Povídka i celá kniha končí v momentě, kdy je zpěvákovi kapely a Dannyho příteli Lexovi oznámeno, ţe jeho otec byl zastřelen. Tím symbolicky i skutečně končí „prima sezóna“ a Danny si uvědomuje, ţe válka je na spadnutí a jeho mladá léta pomalu končí.

55

JAZYKOVÉ PROSTŘEDKY SOUBORU Josef Škvorecký v Prima sezóně vyuţívá typické jazykové prostředky svého autorského stylu. Setkáváme se s výrazy z obecné češtiny ostře kontrastující s uţitím spisovného jazyka. Prolínání hovorového a spisovného jazyka je v tomto díle velmi zdařilé. V textu se často objevují v promluvách mladých lidí nespisovné výrazy, např. dyť,98 dycky,99 přištrádoval.100 Časté je uţítí protetického v, např. vo tý,101 vo který,102 vodešly.103 Dannyho mluva je spisovná, někdy aţ patetická, a v kontrastu s mluvou Ireny můţe působit komicky. V textu je také řada anglicismů, např. …when you walk down the avenue…,104 …where is the bird of Paradise?…,105 …you got silken hose, velvet gown, all out of place in your old home town…106 a řada germanismů, např. …dann liebt er mich absolut…,107 …die Bluten der Bäume tanzen fröhlich!108 nebo Er hat nicht…109 Zvláštností jsou také poetické výrazy, např. holčenčíma očima110 a latinismy, např. pia fraus111 a Sunt certim denique fines.112 Poetické výrazy, po kterých následují pejorativa, působí úsměvným dojmem, např. Holčenčí oči se zavřely a stejně holčenčí pusa se pootevřela. Přiblíţil jsem se svou hubou k ní.113

INTERPRETACE SOUBORU Pavel Trenský se vyjadřuje o Prima sezóně takto: Patří k méně ambiciózním pracím v rámci kvaziautobiografického cyklu vklíněn mezi monumentální romány Mirákl a Příběh inţenýra lidských duší čte se jako odlehčené, zábavné intermezzo. 114

98

ŠKVORECKÝ, Josef. Prima sezóna, str. 10. Tamtéž, str. 10. 100 Tamtéž, str. 120. 101 Tamtéž, str. 15. 102 Tamtéž, str. 15. 103 Tamtéž, str. 87. 104 Tamtéž, str. 85. 105 Tamtéž, str. 85. 106 Tamtéž, str. 76. 107 Tamtéž, str. 80. 108 Tamtéž, str. 99. 109 Tamtéž, str. 100. 110 Tamtéž, str. 107. 111 Tamtéž, str. 110. Pia fraus = milosrdná lež. 112 Tamtéž, str. 147. Sunt certim denique fines. = Existují určité hranice. 113 Tamtéž, str. 120. 114 TRENSKÝ, Pavel. Josef Škvorecký, str. 80. 99

56

Škvorecký psal Prima sezónu okolo svých čtyřicátých let, takţe by se dalo říct, ţe ve středním věku vzpomíná na nejhezčí dobu svého ţivota – bezstarostné mládí. Uţ samotný název – Prima sezóna – naznačuje, ţe se jedná o příjemný, radostný čas, údobí, zde konkrétně jednu etapu lidského ţivota. Ne bezdůvodně se říká, ţe studentská léta jsou nejlepší částí ţivota. Danny je mladý, inteligentní a jeho jedinou starostí jsou holky a jazz. Také podtitul souboru leccos naznačuje. Text o nejdůleţitějších věcech ţivota ve čtenáři, který se se Škvoreckým a jeho alter-egem Dannym setkává poprvé, zanechá jistě dojem váţnosti a serióznosti. Povídky ovšem vyznívají humorně a čtenář by měl podtitul brát s nadsázkou. Ony nejdůleţitější věci ţivota je nutno nazírat očima dospívajícího chlapce, který veškerou svou pozornost soustřeďuje na své vlastní potřeby a je mu vlastní typická mladická sobeckost a zaujatost sama sebou. Samozřejmě, ţe pro Dannyho jsou tyto věci ţivota, se kterými se v textu setkáváme, opravdu nejdůleţitější. Právě autorův věk, ve kterém se psaní Prima sezóny věnoval, vnáší do Dannyho vyprávění o jeho milostných eskapádách určitý nadhled, humor a nadsázku. Dannyho způsob líčení dobývání dívčích srdcí můţe leckdy působit aţ příliš odlehčeně, moţná i trochu naivně, ale v očích tak mladého chlapce takový svět je a nic jiného neţ jeho koníčky ho nezajímá. Asi nebylo náhodou, ţe se Škvorecký vrátil ke svým mladým rokům a rodnému Náchodu chvíli po emigraci. Moţná právě v začátcích pobytu v exilu potřeboval něco mladého, svěţího a odlehčeného, něco domáckého, co mu pomůţe překonat nucený odchod z vlasti. Zásadním motivem povídek je náhoda a její nepředvídatelnost. Ve všech povídkách hraje důleţitou roli náhodná souhra okolností, která má na svědomí nezdar Dannyho milostných dobrodruţství. Náhoda zde stojí v centru pozornosti a k jejímu přesvědčivému navození a vyznění slouţí bezprostřední kontext.115 Tato nahodilost je vykonstruovaná, jelikoţ se jedná o autorský záměr předvést Dannyho jako věčného smolaře v navazování milostných vztahů, a tak také zvýšit komičnost celého vyprávění. I kdyţ se příběhy odehrávají ve válečné době, nejedná se o klasické válečné dílo, jak by se dalo předpokládat. Válka se v Prima sezóně objevuje pouze v pozadí, hlavním tématem jsou milostné peripetie, jazz a mládí. Leitmotivem jsou Dannyho neúspěšné

115

BLAŽÍČEK, Přemysl. Škvoreckého „Zbabělci“, str. 35.

57

pokusy o svedení několika kosteleckých dívek, které vţdy skončí neslavně. Válku v díle vnímáme prostřednictvím německé okupace a s ní spojenými událostmi. Přítomnost nacistů je sice pociťována, ale pozdější hrůzy předjímá jen závěrečná epizoda, kdy do Kostelce přijde zpráva o tom, ţe otec jednoho z Dannyho kamarádů byl zastřelen jako rukojmí. Ve všech ostatních epizodách má konfrontace s německou mocí spíše komický neţ hrozivý charakter.116 I podle názvu poslední z povídek, Smutné podzimní blues, odkazuje autor k neradostnému vyznění a nejen vlivem stále se zvětšující hrůzy německé okupace, která se projeví právě v této povídce, ale také samotná kombinace slov smutný a podzim navozuje v lidech dvojnásobný pocit deziluze a rozladění. Ovšem ani slovo blues nevyznívá optimisticky. V angličtině má tento výraz depresivní, smutný odstín, stejně jako bluesové skladby a jejich melancholický ráz. V prózách Josefa Škvoreckého se často objevují motivy křesťanské víry. V Prima sezóně zastupuje svět víry velebný pan Meloun, který v Kostelci vyučuje náboţenství.

Prima sezóna a její námětová podobnost se Zbabělci Jistá podobnost by se dala najít u autorova debutu Zbabělci. V něm se setkáváme s o tři roky starším Dannym, který stále neúspěšně hledá lásku a snaţí se, stejně jako v Prima sezóně, zapůsobit na kostelecké dívky a podmanit si jejich srdce. Přemysl Blaţíček komentuje vzájemnou podobnost Prima sezóny a Zbabělců takto: Jejich hrdina Danny je ovládán touhou po dívkách, především ovšem po Ireně, vystupuju tu Benno a další nám známé postavy, jenom se vše v Kostelci odehrává o několik let dřív. Zásadní rozdíl oproti Zbabělcům spočívá v tom, ţe kaţdá z povídek se soustřeďuje k výraznému dějovému zauzlení, které dospívá k nečekanému rozuzlení, pointě. Jsou to anekdotické příběhy, brilantně vyprávěné, čtivé, ale: jedny z mnohých.117 Ve Zbabělcích chybí sjednocující promyšlená zápletka a také dějový spád. Hodnota románu spočívá ve spoustě „zbytečného balastu“, kterým jsou zavaleny momenty dějové poutavosti.118 Jeho kvalita se nachází v líčení všednosti, kaţdodennosti a leckdy zbytečných informací, které ale popisují ţivoty jedné generace. Právě ono líčení přítomného okamţiku je nejen pro román, ale i povídkovou tvorbu Josefa 116

BLAŽÍČEK, Přemysl. Škvoreckého „Zbabělci“, str. 80. Tamtéž, str. 34. 118 Tamtéž, str. 34. 117

58

Škvoreckého významným rysem jeho literární tvorby. Přítomný okamţik je pro toho, kdo ho proţívá, vţdy významný v tom smyslu, ţe se v něm právě realizuje jeho ţivot a ţe se jím nějak rozhoduje jeho další osud.119 Typ vypravěče povídek z Prima sezóny je identický s typem vypravěče románu Zbabělci, tj. proţívající já ich-formy, který zaručuje bezprostřednost a zachycení proţitku právě přítomného okamţiku.

Autorův záměr s Prima sezónou Podle autora měla být Prima sezóna přijímána jako Stříbrný vítr jeho generace. Škvoreckého román se však od Šrámka podstatně liší: smyslovost Škvoreckého je jiného druhu, láska a sex jsou pro něho spíše hrou neţ vášní a nikde to není více zřejmé neţ právě v tomto románu. Panictví je pro Dannyho břemeno, ale to, ţe nemůţe najít vhodný ţenský protějšek, ho příliš ani fyzicky ani citově nezatěţuje.120

Prima sezóna ve srovnání se Sedmiramenným svícnem Ve srovnání se Sedmiramenným svícnem vyznívají povídky Prima sezóny jako odlehčená forma literatury. I kdyţ se stejně jako v Sedmiramenném svícnu i zde objevuje válka, nevyznívá zde tak tragicky, jelikoţ ji čtenář vnímá jen podprahově a není leitmotivem díla. Válka je zde nazírána očima mladíka, pro kterého jsou dívky a jazz středem vesmíru, a tak se hlavní pozornost upíná k jeho milostným trampotám a váţnost války se odsouvá do pozadí, kdeţto postavy Sedmiramenného svícnu ukazují samy na sobě tragičnost a brutalitu holocaustu, jehoţ poslední etapou byla neodvratná smrt. Staví se zde do protikladu Dannyho starosti o ztrátu panictví v Prima sezóně a strach o ţivot kosteleckých ţidů v Sedmiramenném svícnu, coţ můţe působit absurdně.

I podtitul Prima sezóny „Text o nejdůleţitějších věcech ţivota“ ostře

kontrastuje s tematikou Sedmiramenného svícnu, ve které se objevuje zmiňovaná důleţitost v mnohem obecnější rovině. Padá na ni úplně jiné světlo, protoţe je nazírána z perspektivy masy a ne do sebe zahleděného jedince. Výrazným

rozdílem

těchto

dvou

souborů

je

zvolená

kompozice.

V Sedmiramenném svícnu se setkáváme s rámcovou kompozicí, kdeţto v Prima sezóně jsou povídky řazeny chronologicky a jsou provázány hlavní postavou Dannyho.

119 120

BLAŽÍČEK, Přemysl. Škvoreckého „Zbabělci“, str. 35. TRENSKÝ, Pavel. Josef Škvorecký, str. 81.

59

Povídky z rajského údolí, 1995 Povídky z rajského údolí vznikaly v letech 1994-1995 a vycházejí v roce 1995 v nakladatelství Ivo Ţelezný v Praze. V podtitulu nesou název Pokračování mých jiných knih v novém světě a jsou věnovány Slečnám a pánům z Erindale College, Innis College a Amherst College, kteří mi dali ty nápady (who gave me those ideas). 121 Knihu otevírají tři sloky z neoficiální studentské hymny Gaudeamus igitur (doslovně přeloţeno jako „radujme se tedy“, původně nesla název De brevitate vitae neboli „o krátkosti ţivota“). Vivat Academia, vivant professores, vivat membrum quodlibet, vivant membra quaelibet, semper sint in flore! 122 Na obalu knihy jsou povídky představeny takto: Pět nových povídek, tentokrát z kanadského univerzitního prostředí. Český pan profesor vede semináře tvůrčího psaní a občas se nestačí divit. I kdyţ… on se ten svět za velkou louţí od Kostelce zas tolik neliší.123 Josef Škvorecký se v devadesátých letech znovu vrací k postavě Dannyho. Helena

Kosková

uvádí,

ţe

tyto

povídky

byly

českou

kritikou

vnímány

a charakterizovány jako umělecky slabší pokračování Příběhu inţenýra lidských duší. Chyba podobného srovnání spočívá v tom, ţe je vrcholné dílo autobiografické linie srovnáváno s humoristickými povídkami čerpanými z bohaté pedagogické zkušenosti.124 Název Povídky z rajského údolí jistě nebyl jen pouhou náhodou. Ono rajské údolí představovalo pro Škvoreckého po dlouhé době svobodu a moţnost realizace. Přesto se ve svých povídkách navrací (aspoň v myšlenkách) do rodného Kostelce. Danny, zde uţ jako profesor, pozoruje mladé lidi a konfrontuje je se svým mládím, s lidmi které znal. S ţivotním nadhledem a zkušenostmi bilancuje svůj ţivot a vzpomíná na svět, který znal. Povídky z rajského údolí nejsou na rozdíl od Příběhu inţenýra lidských duší uměleckou syntézou autorovy ţivotní zkušenosti, ale humorným líčením jeho pedagogické činnosti, v jehoţ podtextu se autor vyrovnává s různými módními teoretickými směry a především s jejich „pokleslým“ uplatněním v praxi akademického

121

ŠKVORECKÝ, Josef. Povídky z rajského údolí, str. 5. Ať žije akademie, ať žijí profesoři, ať žije každý student, ať žijí všichni studenti, vždy ať v květu jsou! 123 ŠKVORECKÝ, Josef. Povídky z rajského údolí, desky. 124 KOSKOVÁ, Helena. Škvorecký, str. 187. 122

60

světa. Jako celek je to text úsměvný a tragédie světa dvacátého století v něm zaznívají jen vzdálenou ozvěnou (například v příběhu Ley Steinerové).125 Zdrojem humoru je ve všech povídkách střet teorie s praxí. Ne všechny teoretické poučky dokáţou studenti aplikovat. Profesor můţe studenty naučit určité technické postupy, ale talentu a kreativitě je naučit nedokáţe. Humorně také působí srovnávání vypravěčova mládí s ţivoty mladých kanadských studentů. V textu se často objevují anglicismy, např. plejnová,126 týšertka a další, a také překlady. Překlady fungují jako výraz dvojlomnosti, dvojjazyčnosti vypravěčova světa. Zdůrazňují často rozdílný sémantický kontext slov a nemoţnost vystihnout jejich přesný význam. 127 Stejně jako v Babylónském příběhu i zde je častým motivem jazykové nedorozumění, které v Povídkách z rajského údolí vyúsťuje v komické situace, jako např. kdyţ je pohlaví vypravěče odhaleno aţ v závěru povídky a tím se vztah mezi postavami ukazuje v novém světle jako lesbický. Škvorecký v textu odkazuje i k českým autorům, např. …pronesl jsem expozé o tom, jak Jiří Kolář zachycoval poezii všedního dne ve verších, coţ od něho v próze pak pochytil Bohumil Hrabal.128 Právě tak Josef Škvorecký ve své próze zachycuje všední, kaţdodenní realitu ţitou obyčejnými lidmi. Můţe tak jít o nenápadnou sebereflexi. Na příkladech studentských pokusů však ukazuje, ţe právě zachycení všední reality a její umělecké ztvárnění bývá mnohem těţší neţ mnohý nesrozumitelný experiment. Realisticky zachycený dialog je nesmírně nudný, pokud nemá podtext. 129

125

KOSKOVÁ, Helena. Škvorecký, str. 190. Vysvětlení autora – o dívce, tj. ani krasavice, ani ošklivá: vypadala jako dost hezký kluk 127 KOSKOVÁ, Helena. Škvorecký, str. 189. 128 ŠKVORECKÝ, Josef. Povídky z rajského údolí, str. 8. 129 KOSKOVÁ, Helena. Škvorecký, str. 190. 126

61

POVÍDKY

Neharlekýnská romance (Letní povídka) V povídce se vypráví o textu Mary McNeillové z Timminsu v severním Ontariu, který nazvala Kruh v pětiúhlém čtverci lásky. Smysl textu se mohl vyloţit všelijak, sám vypravěč o textu říká: Maryin text, zdálo se, byl o psech nebo snad o vztahu mezi neurotickými milenci, moţná o plavbě do Antarktidy, ale nejspíš o baseballu.130 V Povídkách z rajského údolí se setkáváme s Dannym v pozici univerzitního profesora a uznávaného spisovatele, který vyučuje tvůrčí psaní a studenty má naučit základy prozaické techniky. Předpokládalo se, ţe já jako spisovatel známý na obou stranách velké louţe ji ovládám, a za ten předpoklad jsem dostával plat univerzitního profesora.131 Profesor (vypravěč povídky) Mary vytkne, ţe je její text příliš experimentální a nevhodný k trénování techniky nespolehlivého vypravěče, jiţ zadal třídě k procvičení. Škvorecký v povídce odkazuje k osobě Jiřího Koláře a Bohumila Hrabala: ...a aby uběhl čas, pronesl jsem expozé o tom, jak Jiří Kolář zachycoval poezii všedního dne ve verších, coţ od něho v próze pak pochytil Bohumil Hrabal. Protoţe děti z Edenvaleské koleje o těch dvou jakţivy neslyšely, nemohly mě přistihnout při nějakých bludech. 132 Mary dostane za úkol napsat nový text popisující jeden den v ţivotě Mary McNeillové z Timminsu, a to z hlediska svého přítele. Od Wendy McFaddenové, profesorovy třídní fízliny, ovšem věděl, ţe Mary přítele nemá, takţe jí úkol takto zadal schválně. Mary donese dlouhou prózu s názvem Jeden den v ţivotě Cecily Maud O'Gradyové, kterou otvírala milostná scéna následovaná dlouhou a banální konverzací. Profesor dialog ohodnotí jako fine133 a přesně odposlouchaný, ale aby dával smysl jako literatura, musí za ním něco být, např. kdyby se Cecil snaţila otrávit přítele Briana. Dívka se brání tím, ţe svůj úkol splnila, protoţe ho měla napsat z hlediska přítele, tedy v tomto případě Briana, a kdyby odhalila, co má Cecil za lubem, nesplnila by zadání. Odpoledne toho dne potká profesor Mary v baru a řekne jí, ţe jí psaní jde, ale musí víc zapracovat na technice, a proto jí dá příleţitost psát do Harlequin Romances. Poté dočte Maryinu povídku o dni Cecily, ve které pokračovaly hovory o jídle a pití. 130

ŠKVORECKÝ, Josef. Povídky z rajského údolí, str. 7. Tamtéž, str. 7. 132 Tamtéž, str. 8. 133 pěkný 131

62

Asi po půl roce se profesor s Mary opět setká. Mary mu přijde sdělit, ţe ji v Harlequin Romances odmítli. Profesor se ji snaţí utěšit tím, ţe Erskina Caldwella134 odmítli téměř stokrát, a poţádá ji, jestli si můţe povídku přečíst. Zjistí, ţe Mary dodrţela všechny technické parametry redakce, ale její příběh se spíš hodí do Hitchcock Mystery Magazine, a tak jej tam pošle. Odtud tedy pochází název povídky Neharlekýnská romance. Mary se svého stylu psaní nevzdala a raději přestala profesorův kurz tvůrčího psaní navštěvovat.

Waynův hrdina (Anglistická povídka) V této povídce se setkáváme s Waynem Hloupeem, který popíral, ţe by měl české předky a sám své příjmení vyslovoval „Hlupí“. Wayn nosí v levém uchu náušnici, která nejprve v profesorovi vzbudí dojem homosexuální orientace, ale pak si uvědomí, ţe jde pouze o věc módy. Jinak byl Wayn typický kanadský mladík: přes pásek dţínsů mu přetékalo třaslavé břicho, na obličeji měl strnisko – snad si chtěl vypěstovat plnovous, jenţe mu vousy víc nevyrostly, takţe strnisko bylo permanentní. Vlasy měl zato aţ na ramena a nemyté, zkrátka vypadal jako Harry The Horrible z televizních zápasů v (americkém) volném stylu (wrestling). Ţe by mohl mít nějaký sex-appeal pro pohlaví vyznačující se jemným vkusem, se mi nezdálo.135 Waynovu heterosexuální orientaci profesorovi potvrdila i studentova povídka, kterou měl zkomponovat na téma „Napište příběh o začátku nebo o konci nějakého vztahu a vyprávějte jej z hlediska ţen a naopak“. Za vzor třídě profesor doporučil Hemingwayovo „Něco skončilo“, čímţ se Wayn vůbec neřídil a svou povídku začal takto: „Kdyţ jsem na party Grace Greersonové prvně uviděl studentku prvního ročníku (freshman) Romulu, zatouţil jsem po ní tak prudce, ţe jsem se k ní rozběhl a uţuţ jsem ji začal muchlat (almost cuddled her).“136 Profesorovi začne být na povídce leccos nápadné, od popisu tělesného kontaktu, po volbu slov a nakonec vypravěčovo nervové zhroucení, ale zavzpomíná se prostřednictvím ní na své pokusy o milostné sblíţení s Irenou. A já místo na sémiotiku myslel nad Waynovým příběhem o krásné Romule na vlastní dávné a ne o moc

134

Americký prozaik a publicista, 1903-1987 ŠKVORECKÝ, Josef. Povídky z rajského údolí, str. 16. 136 Tamtéž, str. 17. 135

63

úspěšnější pokusy o sblíţení s Irenou; jen velice zřídka přesáhly stadium „dotyků“, jak jsem se z té činnosti zpovídal velebnému pánu Melounovi, a těch pár hubiček, co mi povolila, bylo jenom přes skleněnou výplň dveří v domě jejího otce, pana rady. Tulení v mých sexuálních manévrech scházelo: Irena byla energická sportovní dívka a takovou věc by mi netrpěla.137 Profesor si následkem autopsie opět Waynova nepojmenovaného vypravěče příliš nevšímal a dál si na pozadí jeho příběhu promítá svůj vlastní ţivot. Mohl jsem si snad nevzpomenout na Irenu a na její řečičky? „Já to mít nemusím.“ „Na to jsem si tě sem nepozvala.“ „Já tě znám“, a podobně. Waynova povídka mě prudce vrátila o víc neţ čtvrt století zpátky a k té nedobytné dívce. Jak jsem si mohl nevzpomenout? A taky to její: „Nech mě bejt!“ A ne jednou.138 Waynův vypravěč se po několika neúspěšných pokusech o sblíţení s Romulou vzdává a uţ se na dívčí kolej Smith College nikdy nevrátí. Teprve na konci povídky se všechny znaky seskupí a profesorovi dochází smysl celého textu. „Jak jste chtěl, sire,“ slyšel jsem Wayna Hloupeeho, „je to o začátku i o konci milostného vzplanutí (amorous infatuation) a vyprávěl jsem to z hlediska opačného pohlaví –“ A profesor si uvědomuje, ţe angličtina nemá ţenské koncovky, tudíţ se v ich-formě pohlaví nepojmenovaného vypravěče nedá poznat.

Podle Poea (Freudovská povídka) Další povídka začíná úryvkem pornografické povídky Jamese Gordona Buchanana, který ji bez rozpaků předčítá na kurzu tvůrčího psaní. Profesor si sám sebe představí v Jamesově věku a situaci. Co by se mi – ve věku Jamese Gordona Buchanana – asi bylo stalo, kdyby mi Vojta v sešitě na domácí kompozice objevil takovouhle pornografii? Vojta byl nejen češtinář, nedostudovaný, protoţe Němci zavřeli univerzitu, ale taky pastor Jednoty Chelčického. Ţádná svíčková bába – v jeho církvi se ten lidský typ snad nevyskytoval –, nemravnosti však rád neměl.139 Název povídky je symbolický. K Poeovi odkazuje havran, který v povídce vystupuje. Jako vţdy v tuhle dobu kráčel po zasněţené pláni od krčmy The Lame Duck

137

ŠKVORECKÝ, Josef. Povídky z rajského údolí, str. 18. Tamtéž, str. 21. 139 Tamtéž, str. 23. 138

64

k zamrzlé tůňce edenvaleský havran. 140 Havran se otočil a půlkruhem šel zpátky ke krčmě. V čerstvém sněhu za sebou zanechával stopy, a jak se nyní vracel, přeťaly šlápoty předchozí stopu, jíţ bílou pláň označil cestou k jezeru. Potom si to zas rozmyslel, obrátil se a novým půlobloukem se vydal opět k tůňce. Na sněhu vznikl symbol nekonečna, vyťapkaný tříprstými noţičkami.141 Kdyţ se profesor vrátil v mysli opět k Buchananovi, který pokračoval v předčítání svého výtvoru, hrdinové příběhu se stále věnovali milostnému aktu. Zadání úkolu ovšem znělo „Napište milostný příběh“. Od tématu jsem očekával líčení citových zmatků charakteristických pro dospívání. Projevil se generační rozdíl. U mých studentů, pokud se nějaké zmatky vůbec vyskytovaly, byly převáţně technického rázu. 142 Ani ostatní povídky toho dne na tom nebyly o moc lépe, a tak aby profesor zabránil debatě na toto téma, snaţil se třídě vysvětlit rozdíl mezi henrymillerovským pojetím erotické prózy a pornografií, která nevzrušuje esteticky, ale pouze pohlavně. Třída poslouchala mlčky, asi s takovým porozuměním, jako kdybych mluvil o teorii mnoţin.143 Vypravěč přemýšlí o svých zábranách a komplexu nemodernosti, který se ho zmocnil po přečtení ostatních povídek se sexuálním tématem. Stiţen komplexem, uvaţoval jsem, ţe mám ty zábrany, asi následkem katolického vychování.144 A ve vzpomínání se dostane i ke svému kamarádovi Přemovi, který umřel sám, v Austrálii, ani mu nebylo padesát let. Po semináři se u profesora zastaví studentka Aimée, mimo jiné i hrdinka z Jamesovy povídky, a zeptá se ho, jestli by nemohla psát o homosexuálech. Profesor si okamţitě představí technický popis tohoto druhu sexu a jeho zábrany opět zafungují, takţe jí doporučí, ať napíše o lesbickém vztahu. I další dva semináře vyplňoval popis různých sexuálních aktů a profesor se raději ve vzpomínkách ubíral do rodného Kostelce. V přestávkách mezi útěky do líbezného Kostelce a návraty do drsné skutečnosti jsem měl dojem, ţe povídka popisuje milování akrobatů, ale byl to jen indický sex.145

140

ŠKVORECKÝ, Josef. Povídky z rajského údolí, str. 23. Tamtéž, str. 24. 142 Tamtéž, str. 25. 143 Tamtéž, str. 26. 144 Tamtéž, str. 27. 145 Tamtéž, str. 29. 141

65

Profesor se neubránil myšlenkám o tom, zda studenti v povídkách mluví z vlastní zkušenosti, či se jedná o pouhé nastudování teoretických příruček. Zvláště pochyboval o dívkách, které znal, protoţe mu připadaly sexem neposkvrněné. Někteří studenti byli usvědčeni z neznalosti, někteří raději další semináře nenavštívili, neboť by se před spoluţáky ztrapnili. Spisovatel Edgar Allan Poe v povídce vystupuje nejen symbolickým havranem na začátku textu, ale zvláště také svým pravidlem o kardinální důleţitosti silného konce, který všem povídkám z tohoto semináře chyběl. Profesor se opět dostal myšlenkami do Kostelce a vzpomínal na román Bedřicha Böhnela Zvěřinec, který v době jeho mládí byl označován jako těţké porno. Svou pověst román nedostihl, a tak vypravěč knihu zklamaně (a znechuceně) odloţil. Vypravěč konfrontuje svůj mladický svět, ve kterém byl sex a erotika tabu, se světem kanadských studentů, kteří netrpí zábranami a sex popisují jako všední realitu. Aimée dostála svému úkolu a přečetla svůj opus na téma lesbického milostného aktu. Změna však nastala pouze v tom, ţe hrdinkami byly dvě dívky. Na řadu se dostala profesorova informátorka Wendy, která ho nezklamala a popsala líbeznou romanci o dvou studentech na jezeru Tasso. Kdyţ uţ se měli políbit, loďka se s nimi zakymácela a milenci spadli do vody. Hrdinka Lorraine, kterou Wendy silně připomínala, a její přítel Graham, ve kterém se v reálném světě nápadně odráţel samotný profesor, zvláště při debatě o románu The Serial, kterou vedou při projíţdění na jezeře, se ovšem podle poznámky na konci Wendyiny povídky neutopili a zmáchaní se s vypětím sil dopotáceli na břeh jezera. Onen pád do vody měl být silným efektem na konci, přesně podle Poea. Profesorovi je divné, ţe všichni kromě Wendy zvolili popis milostného aktu, kdyţ si všimne, ţe na seznamu témat je opravdu napsáno „Write a love-making story“ a právě slovíčko making je tam navíc a je zavádějící. Připíše to na svědomí nepozorné sekretářce, která se podle něj dopustila významuplného freudovského přehlédnutí, a stejně tak se dopustila přehlédnutí i Wendy, ale přesně opačného. Povídku vypravěč ukončí větou: Napadlo mě, ţe celý seminář byl vlastně podle Poea: to nejlepší na konec.146

146

ŠKVORECKÝ, Josef. Povídky z rajského údolí, str. 34.

66

Jezábela z Forest Hillu (Milostná povídka) Povídka začíná v baru The Lame Duck, kde se snaţí studentka Lea Steinerová přesvědčit profesora, aby ji vedl při tvoření individuálního projektu, v jejím případě napsání dramatu. Sice se jí to povede, ale profesor si to celou cestu domů vyčítá. Individuální projekt je studentova roční práce, na kterou dohlíţí vedoucí (tzv. supervizor). Téma si vymyslí student sám, vedoucí s ním pouze konzultuje jednotlivé části. Podle přístupu vedoucích studenti donášeli průběţně své práce, vše záleţelo na poţadavcích vyučujících. Český profesor poţadoval jednou měsíčně deset stránek, neboť to byla maximální dávka prózy, kterou snesl. Obecně platil za mírného, a tím pádem i oblíbeného profesora. Synopsi dramatu slíbila Lea přinést za týden, podařilo se jí to za tři neděle a sestávala z těchto řádků: Drama o sloţitém vývoji citových vztahů mezi dvěma muţi a jednou ţenou, v jehoţ průběhu ţena opustí prvního muţe a emocionálně se sblíţí s druhým.147 Profesor vysloví názor, ţe si dívka neví rady, načeţ ona odpoví, ţe je tomu právě naopak. Dozvíme se tak, ţe se Lea ve svém ţivotě nachází v milostném trojúhelníku sloţeném ze dvou ţen a jednoho muţe. Profesor ji upozorní, ţe by měla obléct tu kostru masem reality,148 dívka to odkývá s tím, ţe to do týdne vymyslí a zmizí. Opět se setkají po měsíci. Lea zastihne profesora v kanceláři s otázkou, zda můţe změnit zadání projektu. Námět chce ponechat, ale z dramatu přejít k novele. Profesor to uvítá, protoţe on sám je prozaik. Synopsi pozměnila takto: Děj se odehrává v Krakově. Studentka medicíny Rebeka miluje Petra, advokáta z Lodţe, avšak Petr má citový vztah k Ester, dceři Rabína z Katovic. V průběhu děje Petr opustí Rebeku a emocionálně se sblíţí s Ester.149 Profesor se diví, proč si Ela vybrala za místo děje Polsko, které sama nezná, ale ona mu to vysvětlí tak, ţe její rodiče odtud pochází a ţe je Němci poslali do Osvětimi. Dál se profesor zabývá novelou studenta Ewana Kennellyho, který u něj také píše individuální projekt. Ewan píše o osobě televizního kazatele Jima Dohertyho, který na začátku novely právě kázal v brazilském Riu. Poté začal profesorovi vyprávět, jak to postihl spisovatelský blok a ţe se mu nedaří zaplést zápletku děje. Při líčení Ewanových problémů se profesor v myšlenkách dostal k Lee, protoţe pomyšlení na tu dobře

147

ŠKVORECKÝ, Josef. Povídky z rajského údolí, str. 39. Tamtéž, str. 41. 149 Tamtéž, str. 42. 148

67

oblečenou dívku bylo příjemnější. 150 Opět se vrátí do minulosti a zavzpomíná na Hanku. A pak bůhvíproč na Hanku: taky byla hubená a dokonce bosá, kdyţ přibelhala do Kostelce mezi prvními účastníky pochodu, jakým se pak začalo říkat pochody smrti, a jimiţ se esesáci, zahnaní do rohu, nesmyslně pokoušeli zahladit stopy, anebo prostě nevěděli kudy kam, a tak šli a hnali hladové Ţidy na západ.151 Lea se opět objeví za měsíc a místo slíbeného pokračování přijde s omluvou, ţe trpěla těţkou depresí, a s prosbou o další změnu ţánru. Tentokrát chce napsat povídkový triptych, ve kterém bude Petr z Lodţe hrdinou první povídky, druhou bude vyprávět Ester a třetí Rebeka, která vztahy shrne a dovede je ke klimaxu. 152 Den po jejich setkání si profesor přisedne v Lame Duck k Leině kamarádce Maggii a ta mu potvrdí, ţe opravdu Lea nelhala a ţe má problémy. Osvětlí mu nerovný milostný vztah mezi Leou a jejím přítelem Chaimem, který ji podvádí, ale vţdy se k ní nakonec vrátí a ona s ním zůstane. Profesor se opět setkává s Ewanem, který mu přinesl přepracovanou část své novely, ve které pouze zaměnil v knězově kázání Epištolu k Ţidům za Epištolu ke Korintským, ovšem zápletku opět nevymyslel. Profesor si zase vzpomene na Leu a Hanku, které za socialismu pověsili manţela. Nějaký čas se Lea neukazovala a za profesorem přišel jen Ewan, který se svou zápletkou zase nijak nepokročil. Leu potká profesor v Lame Duck na začátku jarního semestru a ona se mu provinile omlouvá, ţe byla nemocná. Opět prosila o změnu ţánru, tentokrát o sbírku básní, kde by kaţdá z postav zastupovala jeden hlas. Profesor jí vyhoví, ale nesmlouvavě ji upozorní, ţe za čtrnáct dní musí přinést aspoň kousek od kaţdého hlasu. Ewan se ukáţe aţ po nějakém čase opět bez zápletky a opět ve spisovatelském bloku. Profesor mu doporučí, aby mu vrátil půjčenou knihu o vytváření zápletek a jako tvůrčí metodu, profesorem osvědčenou, zkusil sklenku alkoholu. Za dva měsíce se u profesora objevila Lea bez básní a se ţádostí změnit sbírku na jednu delší rýmovanou báseň. Profesor se nad ní opět ustrne a povolí jí to. Lea se mu svěří, ţe píše texty pro Foresthillské Jezábely, dívčí rock band v jejím rodném Forest Hillu. Po její návštěvě si profesor opět vzpomene na onu Hanku, které se po manţelově

150

ŠKVORECKÝ, Josef. Povídky z rajského údolí, str. 45. Tamtéž, str. 46. 152 Klimax = vyústění, dovršení krize 151

68

smrti narodil syn Adam. Po roce 1968 emigrovali do Izraele a za pět let na Jom kipur 153 malý Adámek zemřel. Dva týdny před termínem odevzdání individuálních projektů přišla Lea k profesorovi opět s prázdnýma rukama, provinilým výrazem a spoustou výmluv a omluv. Profesor se uţ opravdu rozčílil, ale znovu Lee povolil změnu ţánru, nyní ţádala o povolení napsat epigram. S tím, ţe do dvou týdnů mu musí text přinést, ji propustil. Po Kennellym se slehla zem a u profesora se uţ neukázal. V den termínu odevzdání projektu přinesla Lea svůj epigram znějící – Ţena se nikdy nezamiluje do muţe, pokud o něm nemá mínění lepší, neţ si zaslouţí. 154 Profesor Lee řekne, ţe je to dobrý epigram, ale ţe ještě zapřemýšlí, zda jí projekt uzná. Při listování Barlettovými citáty profesor narazí na třetí stránce na „Lein“ citát. Zklame ho to a hodně rozzlobí. I přes své rozhořčení nakonec Leu ohodnotí jedničkou a Ewana s klidným svědomím označil jako NC – tzn. kurz nedokončen. Vzpomněl jsem si na Hanku, na její aušvickou romanci, kterou završila praţská šibenice. Pak na Adámka, na jom kipur. Mávnutím ruky jsem přivolal dalšího Danielse a místo vyradýrovaného F jsem tenoučkou linkou vepsal D. Zaváhal jsem. Vyradýroval jsem D. Maminka osleplá aţ v Kanadě, ale následkem evropského kopance. Zatraceně! (Damned!) Načal jsem novou sklenici.155

Jacques a Pernille (Romance) Pernilla Gunnarsdóttirová se zapsala na seminář „Science Fiction: studium a interpretace metaliterárních přístupů“ vedený vypravěčem. Na kurz se přes velký zájem dostalo pouze třicet posluchačů. Jacques Saint-Dupuis profesora poţádal, jestli můţe kurz alespoň poslouchat, coţ mu bylo dovoleno. Jacques neměl zájem o kredity a většinu kurzů, která ho zajímala, pouze poslouchal. Vlastnil obchod s jízdními koly, který prosperoval. Islanďanky Pernilly si profesor poprvé všiml, kdyţ předčítala referát o metarománu Jatka č. 5 od Kurta Vonneguta ml. a uváděla jej dlouhými citacemi ze

153

Jom kipur = den smíření, významný židovský svátek. ŠKVORECKÝ, Josef. Povídky z rajského údolí, str. 62. 155 Tamtéž, str. 65. 154

69

sbírky esejů o autorovi. Profesor se myšlenkami přenesl k Marii Dreslerové, se kterou se v přehrávaném dialogu dohadoval o chození – o jejich milostném vztahu. Profesor Pernillu přeruší otázkou, co ví o druhé světové válce. Řekne mu, ţe válku vedly západní kapitalistické mocnosti proti socialistickému Německu. Profesorovi se nezdá, ţe by jim to takhle vykládal profesor Gansebrat, kanadský komunista, a zbytek hodiny věnuje svému výkladu druhé světové války. Po hodině mu SaintDupuis potvrdí, ţe skutečně Gansebrat takto vyučuje. Gansebrat byl poslední předinvazní předseda Svazu spisovatelů a stejně jako vypravěč se stal kanadským exulantem. Pernilla nepatřila mezi nadané studenty a své práce si kupovala od Billa Sanchéze, který si k tomu zřídil vlastní podnik. Mezi Pernillou a Jacquesem je zvláštní vztah. Vypadá to, ţe se mu Pernilla líbí, ale mluví o ní hrubě a vysmívá se její inteligenci. Saint-Dupuis k profesorovi nechoval zvláštní úctu, nevykal mu, jednal s ním jako se sobě rovným. Kdyţ ho navštíví v kanceláři, dá mu profesor podepsat petici Gustavu Husákovi za osvobození několika lidí v čele s profesorovým starým známým, který je mimo jiné světoznámý dramatik. Saint-Dupuis ji podepíše a zeptá se, jestli ji ponese i k Gansebratovi. Profesor to ale razantně odmítne. Saint-Dupuis se stane profesorovým spojencem a přítelem. Profesor jmenuje Saint-Dupuise jako studentského zástupce ve své petici a nakonec zajdou i za Gansebratem. Ten je samozřejmě odmítne s názorem, ţe jako celoţivotní socialista nemůţe podepsat nic, co by kritizovalo socialistický stát. V povídce se dále dozvídáme o Pernillině povídce, kterou měla napsat na téma „Napište příběh o seznámení z hlediska muţe, a pak tentýţ příběh z hlediska ţeny. Jednou vyprávějte v první osobě singuláru, podruhé uţijte techniky centra vědomí.“ Kromě Saint-Dupuise povídku všichni z kurzu chválí. Saint-Dupuis tvrdí, ţe Pernilla nesplnila zadání a následně to i dokládá. To rozvíří dlouhou třídní debatu o hlediscích vyprávění postav. Třídní diskuze se mísí s profesorovými vzpomínkami na dívky z Kostelce a dohadování, s kým by Danny měl či neměl jít do kina. „Seš pěknej lhář! Mně vzkáţeš, ţe do biáku nemůţeš, ponivač máš chřipku, a naše Alena tě tam viděla s Mařenou Dreslerovou.“ „Hrozilo mi nebezpečí, ţe kdyţ pudu do biáku s tebou, Mařena mě přestane mít ráda.“ „Nevadí ti, ţe teď tě teda přestanu mít ráda já?“ 156

156

ŠKVORECKÝ, Josef. Povídky z rajského údolí, str. 90.

70

Profesorovo rozjímání naruší Saint-Dupuis se ţádostí o zastání v jeho názoru na povídku. Debatu přeruší aţ Pernilla, která v návalu Saint-Dupuisovy kritiky uteče. Profesor si po kurzu tvůrčího psaní zajde na tradiční skleničku do Lame Duck a při jejím konzumování pozoruje z okna tamní prostředí. Cestičku lemovaly jilmy, jejich zelené koruny filtrovaly světlo zapadajícího slunce a na tváře chodců vrhaly zlatozelené přísvětlí. Vţdycky to ve mně probouzelo pocit kanadské pohody, bezpečí tohoto rajského údolíčka, kde jsem poklidně ţil a nic se tam nedělo.157 V Lame Duck se profesor potká se Saint-Dupuisem, který opět hanlivě okomentuje Pernillinu osobu, dokonce ji pojmenuje daleko peprnějšími nadávkami neţ tehdy. Vypije několik whisky a odejde. Do baru se snaţí nahlídnout Pernilla, která posléze přisedne k profesorovu stolu. Pernilla se snaţí zjistit, co o ní Jacques říkal, a vysvětluje profesorovi, ţe je na ni Jacques naštvaný neprávem, protoţe si její povídku vyloţil špatně. Jacques se domníval, ţe ho Pernilla podvedla, a to vše usuzoval na základě Pernilliny povídky. Kdyţ se profesor vrací z lacrossového zápasu, opět se vrátí do minulosti. ...zase vzpomínka. Tentokráte na Marii Dreslerovou. Jak jsem ji na Pittermanovic chatě chtěl opít, ale opila ona mě, protoţe zjistila, ţe já v čaji nic nemám, kdeţto její čaj je rozředěný rum, a donutila mě obrátit tu cuba libre do sebe. To byl konec mé erotické podnikavosti.158 Profesor se často v myšlenkách vrací do svého mládí, které konfrontuje s ţivoty mladých Kanaďanů. Dochází tak k intertextuální vazbě mezi povídkami z Prima sezóny a Povídkami z rajského údolí. Škvorecký se ve své nové práci vrací ke svému mládí, tedy ve fikčním světě k Prima sezóně, a tak ji čtenář připomíná. Pernilla přestala chodit do kurzu tvůrčího psaní a Saint-Dupuis uţ profesora v kanceláři nenavštěvoval. Kdyţ ho profesor potkal, Jacques popřel, ţe by na něj zanevřel a na důkaz toho za ním přišel další den do kanceláře. Podebatovali spolu o zákazu streakování (pohybování se po kampusu bez oděvu) a také o Pernille, o které Jacques mluvil mnohem shovívavěji. Profesor potká Pernillu ještě jedenkrát a to na fotbalovém zápase, kde streakovala. Zavolá na něj z budky, kde se schovávala, a poprosí ho o donesení šatů. Profesor potká Jacquese, tak ho poţádá, aby donesl Pernille šaty on, protoţe profesora by mohli obvinit za sexuální harašení. Popis tohoto příběhu vypravěč doplňuje líčením jeho pocitů a přírody. Na chvilku mě oslepilo krásně zářící slunce a zavalil mě prudký 157 158

ŠKVORECKÝ, Josef. Povídky z rajského údolí, str. 96. Tamtéž, str. 108.

71

pocit štěstí: ţe jsem v Kanadě, ţe semestr za týden končí, ţe nastanou dlouhé univerzitní prázdniny, jeţ strávím zčásti na Cozumelu, zčásti psaním detektivky, kterou vykáţu jako vědecké bádání (research).159 Povídka se uzavírá v době po prázdninách. Wendy McFaddenová navštíví profesora v jeho kanceláři. Po otázkách týkajících se prázdnin se v rozhovoru dostanou k Wendy a k její předprázdninové známosti. Po tom, co musel její přítel podstoupit plastickou operaci a tím se jeho křivý nos narovnal, o něj uţ Wendy nejevila dál zájem. Profesor téma uzavřel citátem: Není opravdové krásy bez nějaké zvláštnosti v proporcích?, a vzpomněl si na Irenu a její poněkud do hokejky stavěné nohy. 160 Vyprávění o Jacquesovi a Pernille uzavírá obálka se svatebním oznámením, která leţí na profesorově stole.

Společné znaky Povídek z rajského údolí Interpretace Spojujícím prvkem všech povídek v tomto souboru je silná autobiografičnost, která se zde nejvíce projevuje ve vzpomínkách autora-vypravěče na své mládí a svůj ţivot v rodném Kostelci (Náchodě). Své zkušenosti konfrontuje s chováním kanadských studentů, u kterých se výrazně projevuje rozdíl několika generací, které se od autorova mládí vystřídaly. Příběhy kanadských studentů vypravěčovi připomínají vlastní dobu dospívání a mladických let. Neubrání se tak srovnání. Rozdíl, který ze srovnávání plyne, není jen důsledkem generačním, ale také společensko-politickým. V době Dannyho mládí byla spousta věcí nemoţných a zakázaných, proto je v tak velkém kontrastu se svobodným světem kanadským. Asociace jsou v povídkách častým prvkem. V povídkách se objevují motivy minulosti a s ní spojený motiv ţivotní bilance – ohlédnutí se za uplynulým ţivotem. Vzpomínky zde představují důleţitý aspekt stavby jednotlivých povídek. Nejen ţe nám přibliţují vypravěčovu osobnost, ale také vysvětlují a dokreslují psychiku jeho postavy. Povídky jsou humorně laděné a vypointované. Komicky v nich platí obzvláště jazyková nedorozumění a společenské zábrany vtisknuté mentální výchovou jedince a také náboţenským vyznáním.

159 160

ŠKVORECKÝ, Josef. Povídky z rajského údolí, str. 112. Tamtéž, str. 117.

72

Společným prvkem je také nostalgie po všem minulém, po ztraceném domově, mládí, láskách i idejích. Vypravěč vzpomínkovými pasáţemi doplňuje hlavní dějovou linii, často mu asociuje pouhé slovo k delšímu vyprávění, které by se dalo označit jako technika proudu vědomí. Vypravěč skládá své myšlenky za sebou, tak si na ně právě vzpomíná. Tyto pasáţe tak mohou působit jako retardační pomůcka, i kdyţ v tomto případě není potřeba děj nijak zpomalovat, protoţe není dynamický, ale naopak statický a je vyprávěn tak, jak plyne všední kaţdodenní realita ţivota.

Jazyk Vlivem kanadského prostředí se v textu objevuje řada anglicismů, např. thanks,161 coffee shop,162 reign,163 roots, 164 her people165 a další. Některé se objevují přímo v promluvách, např. v dialozích se studenty, některé jsou pouhým překladem a jsou uváděny kurzívou v závorkách za slovem. Např. polední přednáška (noon lecture),166 pitomá kráva (stupid crow) 167 nebo hlubinné (in depth).168 Anglicismy v řeči studentů vypravěč překládá podle Velkého anglicko-českého slovníku Academie, např. „Gosh! (podle Velkého anglicko-českého slovníku Academie se to překládá „Sakryš!“, ale to se mi nelíbí) Myslíte, ţe bych to svedla?“ 169 nebo …do vazače (nebo jak přeloţit binder: „vázačka, vazačka, sešívačka, samovazač“ – všecko dle výše zmíněného slovníku; taky „břišní pás pro rodičku“, ale takový význam to v tomhle kontextu nemá.)170. V řeči Saint-Dupuise nacházíme často kromě mírnějších výrazů na adresu Pernillinu jako blbá ţenská171 nebo pitomá172 také vulgarismy jako např. kráva173 nebo nevzdělaná koza. 174

161

ŠKVORECKÝ, Josef. Povídky z rajského údolí, str. 12. Thanks = díky. Tamtéž, str. 12. Coffee shop = kavárna. 163 Tamtéž, str. 15. Reign = panování. 164 Tamtéž, str. 15. Roots = kořeny. 165 Tamtéž, str. 15. Her people = její lidé. 166 Tamtéž, str. 61. 167 Tamtéž, str. 100. 168 Tamtéž, str. 99. 169 Tamtéž, str. 11. 170 Tamtéž, str. 13. 171 Tamtéž, str. 71. 172 Tamtéž, str. 70. 173 Tamtéž, str. 97. 174 Tamtéž, str. 98. 162

73

Ze syntaktického hlediska je text přizpůsoben pásmu vypravěče, je tedy psán spisovnou češtinou a větná stavba se vyznačuje nepříliš sloţitými souvětími. Ta čtenáři pomáhají v lepší orientaci v textu, zvláště při častém přeskakování mezi časovými rovinami v pásmu vypravěče. V textu se objevují aposiopese, které v promluvách studentů značí nerozhodnost či nevědomost, moţná i strach před zesměšněním, v řeči profesorově rozváţnost a prostor pro studentskou diskuzi na jeho seminářích. „Kdyţ neví, kdo byl Chateaubriand a –“175 nebo „Well…,“ pravil jsem potřetí. „Je to zajímavý problém…“176 Ukázka řeči studentů: „A je tam jistá tenze…,“ pokračoval Jake Wasserman. „Sublimináln177ě – ale je tam…“178 nebo „Nejsem si jistá – ale chci říct – “179 Kurzívou jsou také označeny vypravěčovy vzpomínky, které navozují atmosféru Prima sezóny. Tím jsem si příliš nepomoh. Irena na mě dlouze pohlédla očima barvy bílé kávy, v nichţ pluly jarní obláčky. Proud z gymplu se uţ vytratil, stáli jsme před školou sami. Kolem přešel Bivoj a podíval se Ireně na zadek. Já to viděl, ale ona ne, protoţe Bivoj ji obešel zezadu. Bivoj viděl, ţe já jsem to viděl, a dělal, ţe si toho nevšiml.180

175

ŠKVORECKÝ, Josef. Povídky z rajského údolí, str. 73. Tamtéž, str. 92. 177 Subliminální percepce = podprahové vnímání. 178 ŠKVORECKÝ, Josef. Povídky z rajského údolí, str. 93. 179 Tamtéž, str. 93. 180 Tamtéž, str. 104. 176

74

ZÁVĚREČNÁ KOMPARACE ZKOUMANÝCH DĚL V práci jsme se blíţe seznámili se čtyřmi povídkovými soubory Josefa Škvoreckého. S Dannym Smiřickým, autorovým alter-egem, jsme tak prošli jeho mládím, dospíváním, dospělostí i pozdějším věkem.

Společné znaky interpretovaných souborů Próza Josefa Škvoreckého má řadu společných prvků a spojujících motivů. Leitmotivem Škvoreckého tvorby je vlastní ţivotní zkušenost a poznání, láska k jazzu a ţenám. To vše se objevuje i ve výše analyzovaných povídkových souborech. Interpretované soubory mají několik intermotivů – existenci Náchoda (v textech Kostelce), okouzlení a uhranutost jazzem a Dannyho nenaplněnou lásku k Ireně. Nejvýraznějším propojujícím prvkem těchto souborů je postava vypravěče Dannyho Smiřického. Hlavní postava Danny je vytvořen „zevnitř“ zvláště prostřednictvím vnitřního monologu, který čtenáři umoţňuje vidět svět hrdinovýma očima, a tím se projektovat do postavy. Vypravěč povídek Danny se sám děje účastní a seznamuje nás s lidmi ze svého ţivota. Výjimkou je opět Sedmiramenný svícen, ve kterém má čtenář občas pocit, ţe vypravěčkou je i Rebekka. Její příběh je ale pouze zprostředkovaný Dannym. V povídkách se setkáváme s vypravěčem proţívajícího „já“, který je nejpatrnější v textech Prima sezóny. V Sedmiramenném svícnu se prostřednictvím Dannyho seznamujeme s osudem přítelkyně Rebekky a s ţivoty kosteleckých Ţidů. V Prima sezóně poznáváme svět Dannyho dospívání a prvních lásek, v Hořkým světě nás Danny seznamuje se svými známými z prostředí praţské bulvárky a se svým milovaným jazzem. V Povídkách z rajského údolí potkáváme Dannyho jako kanadského univerzitního profesora a seznamujeme se s jeho studenty. Postavy poznáváme pouze očima vypravěče. Autor nám tak poskytuje pouze zkreslený pohled. Psychologicky nejvykreslenější je hned po Dannym, Rebekka, kterou poznáváme nejblíţe právě díky vlastnímu vyprávění. U Prima sezóny a Povídek z rajského údolí si můţeme povšimnout více společných znaků. V Prima sezóně zaţíváme s Dannym jeho milostné eskapády, v Povídkách z rajského údolí také poznáváme svět dospívání a prvních citových vzplanutí, tentokrát kanadských studentů. Danny konfrontuje svůj svět mládí se světem 75

současným, dostává se tak do střetu minulosti s přítomností. Profesor si ale uvědomuje, ţe i kdyţ uplynulo několik desítek let a prostředí je také zcela jiné, zase se toho tolik nezměnilo. Jednotliví studenti mu připomínají postavy ze svého mládí. Profesorovy vzpomínky jsou v textu tištěny kurzívou. Příběh se tak neustále pohybuje mezi dvěma dějovými liniemi – minulostí (profesorovo mládí) a přítomností (prostředí kanadské univerzity). Josef Škvorecký byl ve své tvorbě silně ovlivněn politickým děním ve své zemi, a to ať uţ se jednalo o nacismus, nebo komunismus. Sedmiramenný svícen se svou semitskou tematikou ostře reagoval na politické dění v Protektorátu Čechy a Morava, Hořkej svět byl poznamenán odporem k socialistickým literárním normám i reţimu jako takovému. V Prima sezóně se setkáváme s projevem nastupujícího nacismu aţ v závěrečné kapitole. Ani Povídky z rajského údolí nejsou bez politického podtextu. I zde se projevuje socialistický reţim. V textech ho zastupuje osoba profesora Gansebrata. Josef Škvorecký nám ve svých textech podává svědectví dobové i generační. Do svého alter-ega Dannyho projektuje svůj ţivot, ve kterém si prošel dvěma totalitními ideologickými reţimy a vytouţené politické a kulturní svobody se dočkal aţ v emigraci. Svou lidskou svobodu, svobodu svého srdce, však nikdy neztratil. Dokazoval to celý ţivot i ve svých knihách, ve kterých překračoval socialistické normy a neztotoţňoval se se spisovatelskou masou oficiální literatury. Po jazykové stránce se všechny analyzované povídky vyznačují společnými rysy. Josef Škvorecký vkládá svým postavám do úst výrazy z obecné češtiny, hovorové výrazy, ale také slangismy, vulgarismy, germanismy i anglicismy. Právě volbou jazykových prvků (a tím samozřejmě i zvoleným tématem) nejvíce provokoval normy socialistického realismu, které takový jazyk nepřipouštěly. Největší důraz je kladen na hovorovost, kterou Škvorecký mistrně dokládá četnými dialogy, které např. v Prima sezóně tvoří aţ polovinu jednotlivých povídek. S hovorovostí je spojena autenticita, která se projevuje popisem prostředí, volbou jazykových výrazů (především v dialozích) a také obsahem rozhovorů. Pocit, ţe člověk rozhovor sám poslouchá a tím se i účastní děje, je nejsilnějším projevem autenticity v povídkách Josefa Škvoreckého. Pro povídky Josefa Škvoreckého je typická snaha o zobrazení kaţdodenní reality, všednosti, obyčejného lidského ţivota, která se nachází i ve zkoumaných titulech. Sedmiramenný svícen z této snahy mírně vybočuje, protoţe svým tématem spíše znázorňuje ţivoty a hlavně závěrečné osudy kosteleckých Ţidů, kteří jsou sice 76

také obyčejnými lidmi, ale na konci umírají v důsledku neobyčejně krutého politického systému. Být usmrcen kvůli svému původu či náboţenství se jistě za kaţdodenní realitu označit nedá. Sedmiramenný svícen se řadí do tzv. druhé vlny prózy s válečnou tematikou. Ostatní povídky vyprávějící o Dannym a jeho známých zaznamenávají dennodenně ţitou realitu, která často můţe vyvolávat dojem opakovanosti či stereotypu, a v tom je právě ono kouzlo. Představuje lidský ţivot tak, jak ho zná obyčejný člověk. Zaujetí angloamerickou literaturou se u Škvoreckého projevovalo nejen jeho překladatelskou

činností

v nakladatelství

Odeon,

ale

také

inspirací

v tvorbě

E. Hemingwaye, J. D. Salingera a W. Faulknera. Tíhnutí k americké literatuře zajisté také zapříčinila politická situace v Československu a jazz, který je původem z Ameriky. Princip a motiv náhody a nahodilosti lze také nalézt ve výše uvedených titulech. V Sedmiramenném svícnu by se dal interpretovat jako ţivotní náhoda, právo ţít určuje původ, který si člověk nevybírá. Škvorecký tak naznačuje i odkaz k existencialismu. Existencialisté tvrdili, ţe člověk si ţivot nevybírá a je na svět vrţen bez moţnosti volby. V Prima sezóně se náhoda objevuje ve všech povídkách. Danny je vţdy pomocí nějaké náhody (která je autorským záměrem) ke konci textu opět bez milostného úspěchu. V Povídkách z rajského údolí interpretuji motiv náhody především v osobě socialisty Gansenbrata, ale také se objevuje v jednotlivých příbězích.

Žánrové srovnání V Sedmiramenném svícnu se setkáváme se zcela odlišnou kompoziční výstavbou neţ u ostatních třech souborů. Rámcová kompozice dodává povídkám na sevřenosti děje a zanechává silnější estetický dojem. Kompozice Hořkýho světa uţ není tak propracovaná, jedná se o dílo sloţené z několika povídkových souborů. Jednotlivé povídky utvářejí oddíly odlišující se tematikou. Prima sezóna je záznamem Dannyho ţivota v období jednoho roku. Kaţdá z povídek se věnuje jedné dívce, o kterou Danny usiluje, a je řazena chronologicky za sebou. Povídky z rajského údolí jsou příběhy z profesorovy lektorské činnosti. Jednotlivé povídky pojednávají o jednom či více kanadských studentech a jsou opět chronologicky řazeny vedle sebe. Podle kapitoly věnující se definici povídky, kterou jsem uvedla na začátku práce, se na Škvoreckého povídky dají aplikovat všechny sepsané poznatky. Splňuje poţadavek rozsahové krátkosti s jednoduchou fabulí. Důraz je kladen na naraci, syţet

77

volí podle typu povídky. Povídky většinou zakončuje pointou, která je nejvíce patrná v povídkách Prima sezóny a v Povídkách z rajského údolí. Jeho povídky se také zaměřují na jeden aspekt ţivota (např. v Prima sezóně se jedná o Dannyho dospívání, v Povídkách z rajského údolí o období z Dannyho profesorské kariéry), čímţ se povídka odlišuje od románu, který zachycuje ţivot jako celek.

78

ZÁVĚR Povídky Josefa Škvoreckého jsem volila s úmyslem vyzdvihnout jejich kvality. Josef Škvorecký je významný autor, který byl řadu let v české literatuře nedoceněn. Od vstupu do literatury ve 40. letech 20. století po návrat do Čech po listopadu 1989 se Škvorecký střídavě směl a nesměl vydávat. Vydávání Škvoreckého děl se měnilo zároveň s postupným společenským a politickým uvolňováním v průběhu 50. a 60. let 20. století a následným opětovným utuţováním komunistického reţimu (po sovětské okupaci a zvláště v období normalizace). Posrpnový emigrant Josef Škvorecký se spolu se svobodným vydáváním svých děl směl do rodné vlasti vrátit aţ po roce 1989. Několikaletý zákaz a peripetie s vydáváním Škvoreckého děl se podepsaly na literární tvorbě Josefa Škvoreckého a jeho moţnosti utvářet se v povědomí široké čtenářské sféry jako uznávaný československý spisovatel. Přesto si čtenáři k jeho dílům našli cestu a Josef Škvorecký je dodnes oblíbeným autorem. Kdyţ se řekne Škvorecký, vybaví se lidem většinou jeho román Zbabělci nebo Tankový prapor, který byl zfilmován, ve světovém měřítku je nejvíc ceněn román Příběh inţenýra lidských duší. Proto jsem se ve své práci snaţila vyzdvihnout Škvoreckého povídkovou tvorbu, která je poněkud zastíněna výše zmíněnými romány. Kritérium pro výběr povídkových souborů, jimţ jsem se v práci věnovala, bylo tematické hledisko. Škvoreckého dílo prostupuje několik základních témat, a to antisemitismus, jazzová hudba, humorné svádění dívek a ţen, jeţ se dá označit jako erotická tematika, a autobiografičnost. Chtěla jsem postihnout tvorbu Škvoreckého ze všech jejích tematických úhlů – tedy konkrétně jsem volila Sedmiramenný svícen jako zástupce děl se semitskou tematikou, Prima sezónu jako humorně odlehčené povídky se známým autorovým literárním dvojníkem Dannym Smiřickým, Hořkej svět jako dílo souborné (obsahuje povídky ze Sedmiramenného svícnu s přepracovanou Povídkou o Rebecce, která v tomto vydání představuje samostatnou povídku, jazzové povídky i povídky zatím nepublikované) a jako poslední autobiografické dílo z let autorova přednášení na univerzitě v Torontu Povídky z rajského údolí. Kaţdé z těchto čtyř děl představuje jednu etapu z vypravěčova ţivota, v těchto titulech z ţivota Škvoreckého alter-ega Daniela Smiřického.

79

LITERATURA PRAMENY ŠKVORECKÝ, Josef. Hořkej svět. Praha: Odeon, 1991. ISBN 80-207-0194-X. ŠKVORECKÝ, Josef. Povídky z Rajského údolí. Praha: Ivo Ţelezný, 1995. ISBN 80237-2402-9. ŠKVORECKÝ, Josef. Prima sezóna. Praha: Galaxie, 1990. ISBN 80-85204-01-0. ŠKVORECKÝ, Josef. Sedmiramenný svícen. Praha: Naše vojsko, 1965.

SEKUNDÁRNÍ LITERATURA BLAŢÍČEK, Přemysl. Škvoreckého „Zbabělci“. Praha: Institut pro středoevropskou kulturu a politiku, 1992. ISBN 80-85241-05-6. ČERVENKA, Miroslav a kol. Na cestě ke smyslu. 1. vyd. Praha: Torst, 2005. ISBN 80-7215-244-0. HODROVÁ, Daniela. …na okraji chaosu… 1. vyd. Praha: Torst, 2001. ISBN 80-7215140-1. HVÍŢĎALA, Karel. Opustíš-li mne, nezahyneš. Praha: Ivo Ţelezný, 1993. ISBN 80237-0414-1. JEDLIČKOVÁ, Alice. Josef Škvorecký, Zbabělci. In: Česká literatura 1945-1970: interpretace vybraných děl. Praha: SPN, 1992. ISBN 80-04-23973-0. Str. 176-186. JUNGMANN, Milan. O Josefu Škvoreckém. Praha: Společnost Josefa Škvoreckého, 1993. ISBN 80-85274-23-X. JUNGMANN, Milan. V obklíčení příběhů. Brno: Atlantis, 1997. ISBN 80-7108-131-0. KOSKOVÁ, Helena. Hledání ztracené generace. Jinočany: H&H, 1996. ISBN 8085787-93-8. KOSKOVÁ, Helena. Škvorecký. 1. vyd. Praha: Literární akademie, 2004. ISBN 80903109-6-6.

80

KRIŠTOFOVÁ, Zdena. Josef Škvorecký. Zdena Salivarová. Praha: Komenium, 1990. ISBN 80-85426-03-X. KUBÍČEK, Tomáš. Literatura jako etika. In: Tvar. 2005, roč. 16, č. 9, str. 6-7. PAPOUŠEK, Vladimír. Konfrontace osobních dějin a velké historie v české literatuře druhé poloviny dvacátého století. In: Tvar. 2001, roč. 12, č. 12, str. 1, 4-5. PECHAR, Jiří. Nad knihami a rukopisy. Praha: Torst, 1996. ISBN 80-7215-000-6. PETERKA, Josef.; MOCNÁ, Dagmar. Encyklopedie literárních ţánrů. 1. vyd. Praha - Litomyšl: Paseka, 2004. ISBN 80-7185-669-X. PILAŘ, Martin. Podoby českého povídkového cyklu ve XX. století. Ostrava: Ostravská univerzita

v

Ostravě,

Filozofická

fakulta,

2008.

ISBN

978-80-7368-134-0.

PILAŘ, Martin. Pokus a ţánrové vymezení povídky. 1. vyd. Ostrava: Sfinga, 1994. ISBN 80-7042-411-7. RIMMON-KENANOVÁ, Shlomith. Poetika vyprávění. Brno: Host, 2001. ISBN 807294-004-X. SVOBODA, Jiří. Josef Škvorecký. Ostrava: ITEM, 1991. SVOBODA, Jiří. Vypravěčské dílo Josefa Škvoreckého. Ostrava: Ateliér Milata, 1993. TRENSKÝ, Pavel. Josef Škvorecký. 1. vyd. Jinočany: H&H, 1995. ISBN 80-85787-792. VOHRYZEK, Josef. Literární kritiky. Praha: Torst, 1995. ISBN 80-85639-45-9.

INTERNETOVÉ ZDROJE Josef Škvorecký [online]. 1998, poslední revize 5. 1. 2012 [cit. 16. 2. 2014]. http://www.slovnikceskeliteratury.cz/showContent.jsp?docId=439. Skaz [online]. 2001, poslední revize 11. 12. 2013 [cit. 30. 3. 2014]. http://en.wikipedia.org/wiki/Skaz.

81

SEZNAM PŘÍLOH Příloha č. 1: ţivotní a spisovatelské motto manţelů Škvoreckých Příloha č. 2: maturant Josef Škvorecký, r. 1943 Příloha č. 3: svatba se Zdenou Salivarovou 31. 3. 1958 Příloha č. 4: Škvorečtí před nakladatelstvím 68´Publishers Příloha č. 5: Josef Škvorecký doma v Torontu asi roku 1985 Příloha č. 6: Irena Josefa Škvoreckého Příloha č. 7: udělení čestného doktorátu Příloha č. 8: udělení čestného doktorátu Příloha č. 9: obal Prima sezóny

82

PŘÍLOHY

Příloha č. 1: ţivotní a spisovatelské motto manţelů Škvoreckých (zdroj: KRIŠTOFOVÁ, Zdena. Josef Škvorecký. Zdena Salivarová. Praha: Komenium, 1990. ISBN 80-85426-03-X.)

83

Příloha č. 2: maturant Josef Škvorecký, r. 1943 (zdroj: KOSKOVÁ, Helena. Škvorecký. 1. vyd. Praha: Literární akademie, 2004. ISBN 80-903109-6-6.)

84

Příloha č. 3: svatba se Zdenou Salivarovou 31. 3. 1958 (zdroj: KOSKOVÁ, Helena. Škvorecký. 1. vyd. Praha: Literární akademie, 2004. ISBN 80-903109-6-6.)

85

Příloha č. 4: Škvorečtí před nakladatelstvím 68´Publishers (zdroj: KOSKOVÁ, Helena. Škvorecký. 1. vyd. Praha: Literární akademie, 2004. ISBN 80-903109-6-6.)

86

Příloha č. 5: Josef Škvorecký doma v Torontu asi roku 1985 (zdroj: ŠKVORECKÝ, Josef. Příběh neúspěšného tenorsaxofonisty. Praha: Blízká setkání, 1994. ISBN 80901731-0-1.)

87

Příloha č. 6: Irena Josefa Škvoreckého (zdroj: ŠKVORECKÝ, Josef. Příběh neúspěšného tenorsaxofonisty. Praha: Blízká setkání, 1994. ISBN 80-901731-0-1.)

88

Příloha č. 7: udělení čestného doktorátu (zdroj: TRENSKÝ, Pavel. Josef Škvorecký. 1. vyd. Jinočany: H&H, 1995. ISBN 80-85787-79-2.)

89

Příloha č. 8: udělení čestného doktorátu (zdroj: ŠKVORECKÝ, Josef. Sedmiramenný svícen. Praha: Naše vojsko, 1965.)

90

Příloha č. 9: obal Prima sezóny (zdroj: ŠKVORECKÝ, Josef. Prima sezóna. Praha: Galaxie, 1990. ISBN 80-85204-01-0.

91