TECHNICKÁ UNIVERZITA V LIBERCI Centrum dalšího vzdělávání
Jaroslava Syrovátková
Evropská unie
Liberec 2007
©
J. Syrovátková - 2007
2
Obsah: 1.
Úvod...................................................................................................6
2.
Definice Evropské unie .............................................................................................. 7
3.
Historické etapy vývoje Evropské unie ............................................................... 8 3.1
Evropské společenství uhlí a oceli.............................................................................. 8
3.1.1 Institucionální členění ESUO ..................................................................................... 9
4.
5.
3.2
Evropské hospodářské společenství (EHS) ............................................................ 10
3.3
Evropské společenství atomové energie ................................................................. 10
3.4
Celní unie ................................................................................................................ 13
Evropská integrace........................................................................... 14 4.1
Integrační přístupy .................................................................................................. 14
4.2
Integrační stupně..................................................................................................... 15
4.3
Základní mezníky historie evropské integrace ....................................................... 16
Příčiny evropské integrace po roce 1945.......................................... 19 5.1
Osobnosti evropské integrace po roce 1945 ........................................................... 19
5.1.1 Richard Nicolas hrabě Coudenhove-Kalergi-Balli ................................................... 19 5.1.2 Winston Leonard Spencer Churchill......................................................................... 20 5.1.3 George Catlett Marshall............................................................................................ 21 5.1.4 Dr. jur. Robert Schuman ........................................................................................... 22 5.1.5 Konrad Hermann Josef Adenauer............................................................................. 24 5.1.6 Alcide de Gasperi...................................................................................................... 24 5.1.7 Charles de Gaulle...................................................................................................... 25 5.1.8 Paul - Henri Spaak .................................................................................................... 25 5.1.9 Walter Hallstein ........................................................................................................ 25 5.1.10 Altiero Spinelli........................................................................................................ 25
6.
Mastrichtská smlouva....................................................................... 27
7.
Tři pilíře Evropské unie..................................................................... 28 7.2
I. pilíř Evropské unie............................................................................................... 28
7.2
II. pilíř Evropské unie ............................................................................................. 31
7.3
III. pilíř Evropské unie............................................................................................ 33
7.4
Klíčové politiky Evropské unie .............................................................................. 35
7.4.1 Zemědělská politika .................................................................................................. 35 7.4.2 Regionální politika.................................................................................................. 35 7.4.3 Výzkumná politika.................................................................................................... 35 3
7.4.4 Politika ochrany životního prostředí....................................................................... 36 7.4.5 Sociální politika ...................................................................................................... 36 7.4.6 Humanitární politika ............................................................................................... 36
8.
9.
Členské státy Evropské unie ............................................................ 37 8.1
Kandidátské země ................................................................................................... 37
8.2
Další rozšiřování Evropské unie ............................................................................. 38
8.3
Státy, které nevstoupily do Evropské unie.............................................................. 38
Evropský hospodářský prostor ......................................................... 39
10. Symboly Evropské unie.................................................................... 40 10.1
Evropská hymna...................................................................................................... 40
10.2
Evropská vlajka....................................................................................................... 40
10.3
Den Evropy ............................................................................................................. 41
10.4
Heslo Evropské unie ............................................................................................... 42
11. Jednotná měna Evropské unie ......................................................... 43 11.1
Eurobankovky ......................................................................................................... 46
11.1.1 Ochranné prvky eurobankovek ............................................................................... 46 11.2
Euromince ............................................................................................................... 47
11.2.1 Ochranné prvky euromincí .................................................................................... 47
12. Euroregiony...................................................................................... 48 12.1
Euroregiony v České republice............................................................................... 49
12.1.1 České euroregiony ................................................................................................. 49 12.2
Mapa Euroregionů v České republice..................................................................... 50
13. Knihy Evropské unie......................................................................... 52 13.1
Zelené knihy............................................................................................................ 52
13.2
Bílé knihy................................................................................................................ 52
14. Dny evropského dědictví - European heritage days (EHD)............... 55 15. Zapojení států Evropské unie do institucí ......................................... 58 15.1
Zapojení do Organizace spojených národů............................................................. 58
15.2
Severoatlantická Aliance ........................................................................................ 59
15.3
Mezinárodní obchodní středisko............................................................................. 60
15.4
Organizace pro hospodářskou spolupráci a rozvoj ................................................. 60
15.5
Světová obchodní organizace ................................................................................. 61
16. Smlouvy Evropské unie.................................................................... 62 16.1
Smlouvy o zamezení dvojího zdanění .................................................................... 62
4
16.2
Bezvízové smlouvy................................................................................................. 63
16.3
Schengenská dohoda............................................................................................... 63
16.4
Dohody o podpoře a ochraně investic..................................................................... 65
17. Senioři v Evropské unii..................................................................... 67 17.1
Důchodový systém v České republice .................................................................... 67
18. Dělba pravomocí v Evropské unii ..................................................... 84 18.1
Evropský parlament (European Parliamant)........................................................... 84
18.2
Rada Evropské unie (Rada ministrů) – The Council of the European Union......... 87
18.3
Evropská rada.......................................................................................................... 89
18.4
COREPER – Výbor stálých zástupců (Comité des représentants permanents)...... 91
18.5
Mezivládní konference............................................................................................ 93
18.6
Hospodářský a sociální výbor (European Economic and Social Committee) ........ 93
18.7
Výbor regionů (The Commitee of the Regions) ..................................................... 96
18.8
Konvent o budoucnosti Evropské unie (European Covention)............................... 98
18.9
Evropský ombudsman........................................................................................... 100
19. Orgány výkonu práva Evropské unie.............................................. 102 19.1
Komise (Evropská komise, Komise ES) – The European Commission............... 102
19.2
Agentury ............................................................................................................... 105
19.3
Soudnictví Evropské unie ..................................................................................... 106
19.3.1 Soudní dvůr.......................................................................................................... 106 19.3.2 Soud prvního stupně ............................................................................................ 106 19.4
Účetní dvůr............................................................................................................ 106
19.5
Evropská centrální banka...................................................................................... 106
19.6
Evropská investiční banka .................................................................................... 107
19.7
EUROPOL ............................................................................................................ 107
19.7.1 Eurojust ................................................................................................................ 107 19.7.2 OLAF ................................................................................................................... 107
20. Jazyky používané v Evropské unii.................................................. 108 21. Rozpočet Evropské unie ................................................................ 110 Seznam použité literatury...................................................................... 112 Příloha .................................................................................................. 114
5
1.
Úvod
Myšlenka společné Evropy je velmi stará. Vždyť i své jméno Evropa odvozuje od jedné postavy řecké mytologie. V historii byla již řada pokusů o vytvoření jednotného politického i státního rámce. Potěšitelné je to, že do těchto snah se zapojila také řada Čechů. Velmi známými jsou například integrační snahy českého krále Jiřího z Poděbrad, který již v roce 1462 vytvořil listinu CONGREGATION CONCORDIE vydaná ve spolupráci s Antoniem Marinim, v níž je položena myšlenka mezinárodního společenství evropských zemí. Cílem Jiřího z Poděbrad bylo omezení vlivu papeže a upevnění postavení kališníků, avšak hlavním důvodem bylo hrozící nebezpečí tureckých výpadů do Evropy. První myšlenky o sjednocené Evropě se objevují již v roce 1713 zveřejněním plánu Abbé de Saint Pierra jako prostředek zachování míru v Evropě. Novodobým impulsem k vytvoření sjednocené Evropy se stala až 1. světová válka. Lidé si uvědomili nutnost zabránit dalším globálním konfliktům. Ozvaly se hlasy volající po vytvoření společenství na federálním základě, tedy jakési analogie USA. Po 2. světové válce byl postupně zahájen proces evropského sjednocujícího procesu, který přerost v proces globální integrace.
6
2.
Definice Evropské unie
Evropská unie je nadnárodní organizace evropských států založená zejména za účelem rozvoje a upevňování hospodářské spolupráce a integrace mezi členskými státy. Formálně byla ustavena 1. listopadu 1993, kdy byla všemi dvanácti zakladatelskými státy ratifikována Smlouva o Evropské unii označována jako Maastrichtská smlouva. Evropská unie je nástupnickou organizací tří předchozích společenství: •
Evropského hospodářského společenství (EHS),
•
Evropského společenství uhlí a oceli (ESUO),
•
Evropského společenství pro atomovou energii (EUROATOM).
Nabytím platnosti Maastrichtské smlouvy se tehdejší EHS rozšířilo o ekonomickou a měnovou unii a přejmenovalo se na „Evropské společenství“. Evropské hospodářské společenství se na základe Maastrichtské smlouvy z roku 1992 přejmenovalo na Evropské společenství (ES), které bylo přejmenováno na Evropská unie (EU) po jejím založení v roce 1993. Takže Evropská společenství - tři společenství - zmíněné a během doby nejvýznamnější Evropské hospodářské společenství (EHS), Evropské společenství uhlí a oceli (ESUO), oboje založená 1952 smlouvami podepsanými 1951 (smlouva o ESUO vypršela roku 2002 a její relevantní zbylá ustanovení přešla do smluv ES), a Evropské společenství pro atomovou energii (Euratom) (také ESAE), založené podepsáním druhé ze smluv v Římě roku 1957.
7
3.
Historické etapy vývoje Evropské unie
Dnešní Evropská unie je výsledkem tvrdé práce a konkrétních úspěchů mužů a žen, kteří věnovali svou energii budování sjednocené Evropy. V žádné jiné části světa svrchované státy nesloučily svou svrchovanost do takové míry a v tolika oblastech, které mají pro jejich občany zásadní význam. EU vytvořila jednotnou měnu a dynamický jednotný trh, na němž se volně pohybují lidé, služby, zboží a kapitál. Kromě toho se snaží, aby díky sociálnímu pokroku a spravedlivé hospodářské soutěži mělo z tohoto jednotného trhu prospěch co nejvíce lidí. Všechny snahy o evropskou integraci jsou shodně založeny na principech nadstátnosti a třech základních postulátech. 1. uznání souboru společných hodnot skupinou států 2. společná snaha o vytvoření struktur disponujících účinnou pravomocí, které budou směřovat k dosažení těchto hodnot 3. odlišení společných pravomocí (společných struktur) od pravomocí zúčastněných států. Základy Evropské unie byly položeny několika smlouvami: • Pařížskou smlouvou, kterou bylo v roce 1951 založeno Evropské společenství uhlí a oceli (ESUO), • Římskými smlouvami, jimiž bylo v roce 1957 založeno Evropské hospodářské společenství (EHS) a Evropské společenství pro atomovou energii (Euratom). Tyto zakládající smlouvy byly později pozměněny: • Jednotným evropským aktem (1986), • Smlouvou o Evropské unii (Maastricht, 1992), • Amsterodamskou smlouvou (1997) a • Smlouvou z Nice (2001). Tyto smlouvy vytvořily velice pevné právní vazby mezi členskými státy EU. Evropská unie přijímá zákony, které přímo ovlivňují občany EU a dávají jim velice specifická práva. Těchto šest států se později rozhodlo vybudovat Evropské hospodářské společenství (EHS) založené na větším společném trhu s celou škálou zboží a služeb. K 1. červenci 1968 mezi sebou odstranily cla a v průběhu šedesátých let zahájily provádění společných politik, zejména zemědělské a obchodní.
3.1 Evropské společenství uhlí a oceli První krok k evropské integraci učinilo šest států (Belgie, Francie, Itálie, Lucembursko, Nizozemsko a Spolková republika Německo) vytvořením společného trhu uhlí a oceli. Doufaly, že když vytvoří podmínky pro rovnocennou spolupráci vítězných a poražených států ve společných institucích, zajistí v Evropě mír. Předchůdcem dnešní Evropské unie se tak stalo Evropské společenství uhlí a oceli (ESUO). Oficiálním vyjádřením tohoto pojetí se stalo prohlášení francouzské vlády ze dne 9. května 1950, jež se označuje podle tehdejšího francouzského ministra zahraničí jako Schumanova deklarace (její text připravil Jean Monet, vysoký úředník francouzského komisariátu pro plánování). Jelikož Francouzi nechtěli ztratit vliv na konečné řešení francouzsko-německého vztahu, nezbývalo jim nic jiného než překvapit tehdejší evropské vlády nečekaným řešením. Tímto přijetím Francouzi výrazně promluvili do podoby budoucí sjednocené Evropy. 8
Evropské sdružení uhlí a oceli je také někdy označované jako Montánní unie (název byl odvozen od francouzského mont – hora). Obsahem deklarace byl návrh na vytvoření organizace, jež by místo jednotlivých členských států koordinovala a dohlížela na uhelný a ocelářský průmysl. Podle tohoto dokumentu byl uhelný a ocelářský průmysl vyjmut z pravomocí jednotlivých vlád signatářů smlouvy a podřízen společným institucím Evropského společenství uhlí a oceli. Hlavním cílem byla společná kontrola ocelářského průmyslu a uhelných ložisek, čímž se mělo zabránit rozpoutání možného válečného konfliktu v západní Evropě. Centrálou ESUO se stal Lucemburk. Prvními zeměmi zúčastněnými v tomto projektu měly být Francie a Německo jako dva státy, jejichž často nedobré vztahy byly po celá staletí nebezpečím pro stabilitu celého kontinentu. Tato výzva se setkala s kladnou odezvou a 18. dubna 1951 byla šesti evropskými státy: Belgie, Francie, Itálie, Lucembursko, Nizozemí, Německo, podepsána tzv. Pařížská smlouva o založení Evropského společenství uhlí a oceli (ESUO), jež vstoupila v platnost 23. července 1952. Hlavními cíli ESUO bylo přispívat k ekonomickému rozvoji, růstu zaměstnanosti a životní úrovně členských států a racionalizaci výroby, a to prostřednictvím společného trhu, na němž by neplatila žádná diskriminační omezení jednotlivých států. Další významnou rolí, pochopitelnou vzhledem k poválečným souvislostem, byla kontrola průmyslových odvětví (zejména německých), která byla v té době nejvýznamnějším sektorem pro válečné hospodářství.
3.1.1 Institucionální členění ESUO Společenství zastupují následující instituce: Vysoký komisariát jemuž je nápomocen Poradní výbor, Společné shromáždění, Rada ministrů a Soudní dvůr. Vysoký komisariát Úkolem Vysokého komisariátu je zajišťovat uskutečňování cílů vytyčených v zakládající smlouvě ESUO. Počet členů komisariátu byl stanoven na devět. Členové jsou jmenováni na 6 let s možností být znovu zvoleni. V komisariátu mohou působit nejvýše dva členové z jednoho státu. Aby byl zajištěn nadstranický přístup všech členů, je smlouvou zakázáno jakékoliv ovlivňování ze strany členských států. Ze členů komisariátu je vybrán předseda a místopředseda Vysokého komisariátu na 2 roky, s možností být po uplynutí lhůty opětovně zvolen. Vysoký komisariát se scházel jednou ročně a měsíc před zahájením zasedání uveřejňoval celkovou zprávu o činnosti Společenství a jeho správních výlohách. Shromáždění Společné shromáždění plní spíše kontrolní funkci Vysokého komisariátu. Vysoký komisariát je povinen odpovídat na případné dotazy vznesené Shromážděním. Tento úřad se také vyjadřuje k výroční zprávě předložené komisariátem. Když Shromáždění tuto zprávu odmítne dvěma třetinami odevzdaných hlasů a většinou členů, z nichž je složeno, tak se všichni členové Vysokého komisariátu musí kolektivně vzdát svých funkcí. Shromáždění je tvořeno delegáty, které buď každoročně určí parlamenty ze svých členů, anebo kteří budou zvoleni ve všeobecném přímém hlasování postupem stanoveným každým členským státem. Počet delegátů je smlouvou stanoven takto: Německo 18, Belgie 10, Francie 18, Itálie 18, Lucembursko 4, Nizozemí 10. Perličkou je, že představitelé Sárského obyvatelstva jsou zahrnuti v počtu delegátů přidělených Francii.
9
Rada Rada je tvořena představiteli členských států. Každý stát do ní vysílá jednoho člena své vlády. Předsednictví vykonávají postupně všichni členové Rady, vždy po dobu tří měsíců podle abecedního pořádku členských států. Rada měla za úkol sladit činnost Vysokého komisariátu s činností vlád odpovědných za celkovou hospodářskou politiku svých zemí. Rada a komisariát organizovaly důležité vzájemné konzultace. Důležitou věcí je skutečnost, že Rada mohla žádat komisariát, aby prostudoval některé náměty a opatření, které se zdály Radě důležité. Soud Soud je složen ze sedmi soudců jmenovaných společnou dohodou na šest let vládami členských států z osob, u nichž byla zaručena plná nezávislost a způsobilost. Částečné vystřídání členů bylo prováděno každé tři roky. Toto střídání se týkalo střídavě tří až čtyř členů. Soud dohlížel zejména na dodržování práva při výkladu a provádění zakládající smlouvy a prováděcích nařízení k ní. Smlouva o ESUO vypršela roku 2002 a její relevantní zbylá ustanovení přešla do smluv ES.
3.2 Evropské hospodářské společenství (EHS) Dne 20. května 1955 předložily země Beneluxu ostatním členům Evropského společenství uhlí a oceli (Belgie, Francie, Itálie, Lucembursko, Nizozemí a Německo) memorandum s návrhy na další rozvoj integrace zaměřený do hospodářské oblasti. Messinská jednání šesti ministrů zahraničí členských států ESUO na počátku června 1955 doporučila na základě tohoto návrhu vytvořit výbor vládních zástupců k vypracování návrhů na další postup. Výsledky jednání výboru byly shrnuty do tzv. Spaakovy zprávy, jež byla schválena na benátském setkání 29. 5. 1956. Tam bylo zároveň rozhodnuto zahájit mezivládní jednání, jež nakonec vyústila v přijetí dvou tzv. Římských smluv, zakládajících Evropské hospodářské společenství (EHS) a Evropské společenství atomové energie (ESAE, často též Euratom). Obě smlouvy byly šesti státy zúčastněnými na ESUO podepsány 25. března 1957 a v platnost vstoupily 1. ledna 1958. U zrodu stálo šest zakladatelských států - Belgie, Francie, Lucembursko, Německo, Nizozemí, Itálie. EHS vzniklo s cílem uskutečnit tzv. horizontální integraci, tzn. hospodářskou unii s výhledem na vybudování velkého společného trhu s volným pohybem kapitálu, zboží, služeb a pracovních sil. Již v době svého vzniku si EHS vytklo za cíl vytvoření celní a měnové unie, režimu volného pohybu osob, zavedení společné daňové, finanční, obchodní a sociální politiky. K dosažení těchto cílů a dodržování povinností plynoucích z Římské smlouvy byly zřízeny čtyři instituce: • Evropské parlamentní shromáždění, • Rada, • Komise a • Soudní dvůr. Základním úkolem EHS bylo podporovat vytvoření společného trhu a přispívat k rozvoji ekonomického života a stálému hospodářskému růstu skrze postupné sbližování hospodářské politiky členských států.
3.3 Evropské společenství atomové energie Evropské společenství pro atomovou energii (ESAE nebo euratom), jak již z jeho názvu vyplývá, je platforma pro jadernou energetiku, podporu atomového výzkumu, zvýšení 10
bezpečnosti jaderných zařízení a především nadnárodní kontrolu zacházení se štěpným materiálem v souvislosti s podporou mírového využívání atomové energie. Bylo založeno 25. března 1957 v Římě na základě Římských smluv (vstoupily v platnost 1. ledna 1958). Zakládajícími zeměmi byly Francie, Spolková republika Německo, Itálie, Belgie, Lucembursko a Nizozemí. Přestože je Euratom samostatným celkem, je plně integrován do Evropské unie. Hlavní úkolem Euratomu je: „přispět ke zvýšení životní úrovně v členských státech a k rozvoji vztahů s ostatními zeměmi vytvořením podmínek nezbytných pro rychlé vybudování a růst jaderného průmyslu“. Dalšími úkoly jsou například: • investice do jaderného průmyslu, • spolupráce ve výzkumu a vývoji, • ochrana zdraví, • společný jaderný trh, • spolupráce při nakládání s jaderným palivem, • společný postup vůči třetím zemím. Vzhledem ke shodné členské základně všech společenství, jakož i v podstatě obdobnému základnímu účelu - společný trh a vzájemná spolupráce na nadnárodní úrovni, začala být tři formálně samostatná společenství (EHS, Euratom a ESUO) vnímána jako určitý vzájemně se doplňující celek, pro který se vžil výraz Evropská společenství. Snaha o zrušení EUROATOMU Více než stovka nevládních organizací z 29 zemí Evropy v březnu 2003 vyzvala Úmluvu o budoucnosti Evropy (Convention on the Future of Europe), aby ukončila 45 let starou smlouvu EU známou pod názvem Euroatom, která je zaměřená na propagaci jaderného průmyslu. Zástupci sdružení předali členům úmluvy deklaraci popisující smlouvu Euroatom z roku 1957 jako neaktuální, nedemokratickou a preferující jadernou energii před všemi ostatními energetickými možnostmi. Občanská sdružení žádají ukončení Euroatomu – poslední speciálně vymezující smlouvy EU – jako součást procesu přípravy nové Evropské ústavy. Zrušení Euroatomu ukončí nepřijatelnou situaci, ve které jsou státy EU nuceny podporovat jadernou energii proti své vůli. Většina států buďto nevyrábí, nebo nechává dobíhat výrobu jaderné energie kvůli obavám z dopadu na zdraví obyvatel, z bezpečnostních a ekonomických důvodů a kvůli problémům s uložením jaderného odpadu. Konec Euroatomu by nicméně neznamenal závazek ukončit výrobu jaderné energie v jednotlivých státech. Místo toho usiluje deklarace o novou Evropskou ústavu, která bude odrážet „převažující názory evropských občanů dnes“ a v jejímž rámci budou všechny energetické možnosti mít „stejné šance, což bude založené na plném zahrnutí všech externalit“. „Euroatom je neaktuální, nedemokratický a zaujatý,“ řekl Mark Johnston, evropský koordinátor jaderné kampaně Friends of the Earth. „Tato smlouva patří minulosti a měla být dávno zrušena“. Rozšiřující se EU potřebuje energetickou strategii zaměřenou na rozvoj obnovitelných zdrojů energie, nikoliv speciální výhody pro zdiskreditovaný jaderný sektor. Úmluva a mezivládní konference nabízí jedinečnou příležitost zbavit se Euroatomu. Neudělat to by mohlo znamenat, že nová ústava bude oslepena jaderným dědictvím, které nikdo nechce.
11
Text deklarace Euroatom: Je čas na změnu Občanská společnost požaduje zrušení smlouvy z roku 1957, na jejímž podkladě vzniklo Evropské společenství pro atomovou energii. V současné době probíhá debata o budoucnosti Evropy. V roce 2004 evropští státníci uzavřou novou politickou dohodu pro rozšířenou Evropskou unii. Nyní je správný čas modernizovat evropské zakládající smlouvy. Nová ústava musí odrážet převládající hodnoty dnešních občanů, nikoliv hodnoty, které pochází z předchozí éry. Od dob Římských smluv z roku 1957 došlo ve světě k mnohým změnám. Ze dvou smluv, které byly uzavřeny v tomto roce, byla Smlouva o evropském hospodářském společenství (Treaty on the European Economic Community) mnohokrát revidována, tak aby odrážela měnící se okolnosti, avšak Smlouva o společenství pro atomovou energii (Treaty on the Atomic Energy Community) - známá pod názvem Euroatom - zůstává beze změn. Smlouva Euroatom nikdy nevyprší. To je ve velkém kontrastu například se smlouvou o uhlí a oceli z roku 1952, která vypršela v roce 2002 a zanechala Euroatom jako jedinou samostatnou smlouvu vztahující se na oblast energetiky. Hlavní „úlohou“ Euroatomu je propagovat „rychlý rozvoj a růst jaderného průmyslu“ (článek 1). Navzdory dlouhodobému úsilí liberalizovat evropské energetické trhy si žádný jiný způsob výroby energie nezachovává takový speciální status. To je situace, která nemůže dále pokračovat. Ze současných 15 členských států EU jich 7 nikdy nezahájilo výrobu jaderné energie a další 4 státy se rozhodly přestat ji používat. Jen čtyři z členských států chtějí i nadále počítat s atomovou energií. Evropské veřejné mínění však výjimečný status jaderné energie mezi ostatními energetickými zdroji nepodporuje. Skupina nevládních organizací a občanských sdružení požadujících ukončení Euroatomu představuje velký a reprezentativní vzorek evropské občanské společnosti a žádá politické představitele v Úmluvě o budoucnosti Evropy a v jiných evropských institucích o přijetí následujících bodů: 1. Smlouva Euroatom musí ztratit svůj speciální „nejvyšší status“, čímž skončí její propagace jaderného průmyslu, včetně výhod jako třeba při získávání úvěrů. Všechny způsoby výroby energie dostanou v budoucnu stejnou šanci, která bude založená na plném začlenění externalit. 2. Proto úmluva musí předložit nadcházející mezivládní konferenci, že Smlouva Euroatom v současné podobě končí a že témata spojená s jadernou bezpečností budou řešena prostřednictvím obecných smluv nebo v nové ústavě. 3. Každá nová, revidovaná nebo rozšířená evropská smlouva týkající se sektoru jaderné energetiky by se měla týkat výhradně zajištění veřejného zdraví a bezpečnosti, ochrany životního prostředí a fyzické bezpečnosti jaderných materiálů. 4. Nová evropská ústavní dohoda zajistí záruky, že všechna rozhodnutí ovlivňující energetické záležitosti budou přijata pod principy demokratické odpovědnosti a kontroly, především při společném rozhodování s Evropským parlamentem. Musí existovat veřejná kontrola skrze otevřené a průhledné procedury a včasný přístup k informacím. 5. Každá nová, revidovaná nebo rozšířená evropská smlouva týkající se energetického sektoru zahrnuje principy trvale udržitelného rozvoje jako hlavní cíl a proto musí věnovat speciální pozornost energeticky efektivním a obnovitelným zdrojům energie. 6. Evropská komise musí zastavit všechny návrhy, jejichž cílem je posilování dohody Euroatom, dokud nenastanou výše uvedené změny. 12
3.4 Celní unie Dalším krokem směrem k naplnění cílů EHS bylo dobudování celní unie k 1. červenci 1968, kdy byla mezi členskými státy zrušena cla na dovoz průmyslových výrobků. Do 18 měsíců byla odbourána i všechna cla na zemědělské produkty a pro obchodování mimo Společenství byl přijat jednotný celní sazebník.
13
Evropská integrace
4.
Integrace se v Evropě výrazně prosazuje po 2. světové válce. Znamená určitý stupeň propojení národních ekonomik. Její rozvoj je podmíněn rostoucí vzájemnou hospodářskou závislostí jednotlivých států. Ekonomická integrace je proces spojený s odstraňováním bariér, které ztěžují vzájemné obchodní styky (cla a jiné obchodní přirážky) mezi státy. Dochází ke slučování jinak oddělených národních trhů, takže vzniká větší rozsáhlejší trh přinášející výhody všem zúčastněným státům, které si však ponechávají svou samostatnost. Ekonomické přínosy integrace
• • • • •
v souvislosti s rostoucí specializací a v souladu se zákonem komparativních výhod roste efektivnost výroby, roste výroba a lze dosáhnout úspory z rozsahu (výrobní náklady s rostoucími objemy produkce klesají) jako důsledek rozšíření trhu, zvýšená produkce umožňuje zlepšit i obchodní postavení na světovém trhu a tak zlepšit směnné relace, efektivnost se zvyšuje díky vyšší konkurenci, zvyšuje se kvalita i kvantita výrobních faktorů díky rychlejšímu technickému rozvoji.
Autorem Zákona o komparativních výhodách je známý ekonom David Ricardo. Podle něj by se každý, tj. jednotlivci i firmy, měl specializovat v tom, kde utrpí menší ztráty v ostatních ohledech. V tom je jeho komparativní výhoda. Je to princip, který vysvětluje, proč k dělbě práce dochází nejen tam, kde každý z jejích účastníků je z hlediska produktivity práce v některé z činností lepší (tj. produktivnější) než všichni ostatní, ale i tam, kde tomu tak není.
4.1 Integrační přístupy Existují dva integrační přístupy, institucionální přístup a funkcionalistický přístup k integraci.
Institucionální přístup k integraci Usiluje o hlubší integraci vedoucí k jednotnému celku na základě vytvoření nadstátních institucí až po hospodářskou a měnovou unii v oblasti ekonomické se společnou měnou a politickou unií v oblasti zahraniční politiky a obrany. Na základ institucionálního přístupu byla vytvořena struktura s nadnárodními institucemi a sdílenou suverenitou nesoucí název Evropská společenství, tj. Evropské společenství uhlí a oceli (1951), Evropské hospodářské společenství a Evropské společenství pro atomovou energii (1957).
Funkcionalistický přístup k integraci Klade důraz na vytvoření oblasti volného obchodu v oblasti ekonomické a na mezivládní spolupráci v oblasti politické při zachování státní suverenity členských zemí. Na základě funkcionalistického přístupu bylo vybudováno Evropské sdružení volného obchodu (1960) – ESVO.
14
4.2 Integrační stupně Rozlišujeme několik stupňů ekonomické integrace podle hloubky a kvality integračního uspořádání mezi alespoň dvěma státy se současným vytvářením mechanismů hospodářské spolupráce a koordinace mezi nimi. 1. Pásmo volného obchodu • Členské země smluvně odstraňují všechny překážky ve vzájemném obchodu, ale plně si zachovávají svobodu jednání vůči nečlenským zemím. • Odstraňují se cla, kvóty a tarify, které brání obchodu mezi jednotlivými zeměmi. Např. CEFTA, kde členy jsou Česká republika, Slovenská republika, Polská republika, Maďarská republika, Slovinská republika, Rumunská a Bulharská republika. • Cílem bylo vytvoření zóny volného obchodu, odstranění překážek pro volný pohyb zboží. 2. Celní unie • Jedná se o již vyšší stupeň ekonomické integrace. • Členové celní unie navzájem smluvně upravují svoje obchodní vztahy i s nečleny celní unie. • Mezi členy jsou zrušena cla, na rozdíl od pásma volného obchodu však členské země celní unie sledují společnou obchodní politiku vůči třetím zemím, zejména uplatnění jednotných tarifů, např. stanoví jednotné sazby pro obchodování se státy mimo celní unii. Např. Celní unie mezi Českou republikou a Slovenskem, kde bylo cílem zajistit volný obchod mezi oběma státy bez cel a kvantitativních omezení a provádět shodnou obchodní a celní politiku vůči třetím zemím na území obou států. 3. Volné trhy • Od celní unie se liší tím, že jsou smluvně odstraněny i všechny neviditelné překážky obchodu (certifikace výrobků, stimulace spotřebitelů k preferenci domácího zboží). • Např. Celní unie mezi Českou republika a Slovenskou republikou, kde jednotliví výrobci z druhé země se musely potýkat s komplikovanými předpisy o certifikaci výrobků určených pro druhý trh a domácí spotřebitelé byli otevřeně či skrytě vyzýváni k preferování tuzemského zboží. 4. Společný trh • Jde o celní unii, která navíc umožňuje i volný pohyb výrobních faktorů (kapitálu, pracovní síly a technologií) a podniky členských zemí mohou bez zábran podnikat na celém území unie. Společný trh existuje v případě Evropské unie. 5. Měnová unie • Zahrnuje všechny výše uvedené znaky a navíc jsou smluvně upraveny vztahy týkající se směnných kurzů měn členských států. • Dohoda může mýt formu dohody o neodvolatelně fixních směnných kurzech měn členských států nebo formu dohody o jednotné měně. Např. Evropská měnová unie 6. Hospodářská unie (Ekonomická unie) • Jde o společný trh, který má také společnou měnovou a fiskální politiku, v důsledku toho je zřízen i společný centrální hospodářský orgán a jednotlivé členské státy se z ekonomického hlediska staly vlastně oblastmi jednoho státu. Hospodářská unie má čtyři základní znaky: 15
a) b) c) d)
vnitřní trh s volným pohybem osob, zboží, služeb a kapitálu, uplatňování politiky soutěže a dalších opatření k upevňování tržních mechanismů, společná politika ve prospěch strukturálního přizpůsobování a regionálního rozvoje, vzájemná koordinace makroekonomické politiky včetně závazných pravidel pro rozpočtovou politiku.
7. Politická integrace •
Členské země se staly součástí jediného státu federativního typu, jehož centrální orgán neřídí jen fiskální a měnovou politiku, ale také je odpovědný centrálnímu parlamentu a plní funkci centrální vlády.
•
Vytvoření konfederace nebo úplné splynutí v jeden stát. Např. sjednocení dvou německých států.
4.3 Základní mezníky historie evropské integrace 1946
Sir Winston Churchill vyzývá k založení Spojených států evropských
1947
Vyhlášen Marschallův plán jako pomoc zničenému hospodářství Evropy
9. 5. 1950
Schumanova deklarace
1951/1952 Pařížská smlouva - Smlouva o založení Evropského společenství uhlí a oceli (ESUO)
1957/1958
Římské smlouvy - Smlouva o založení Evropského hospodářského společenství (EHS) a Smlouva o založení Evropského společenství atomové energie (Euratom)
1958
Položení základů Společné zemědělské politiky
1963
de Gaulle poprvé odmítá Británii (druhé odmítnutí 1967)
1965
„Krize prázdné židle“ - Francie bojkotuje jednání o financování Společné zemědělské politiky
1965/1967 Slučovací smlouva
1968
Celní unie EHS
1970
Společenství přechází na financování z vlastních zdrojů
1973
První rozšíření o Dánsko, Irsko a Velkou Británii
16
1979
Zaveden Evropský měnový systém (EMS)
1979
První přímé volby do Parlamentu
1981
Druhé rozšíření o Řecko
1985
Podepsání Schengenské dohody o odstranění hraničních kontrol mezi členskými státy
1986
Třetí rozšíření o Španělsko a Portugalsko
1986/1987 Jednotný evropský akt
1990
První fáze Hospodářské a měnové unie (HMU)
1991
Podepsání smluv o přidružení s Polskem, Maďarskem a Československem
1992/1993 Smlouva o Evropské unii (Maastrichtská smlouva)
1993
Jednotný vnitřní trh vstupuje v platnost
1994
Dohoda o zavedení Evropského hospodářského prostoru vstupuje v platnost
1995
Čtvrté rozšíření o Finsko, Rakousko a Švédsko
1995
Schengenská úmluva vstupuje v platnost
1995
Zavedení funkce Evropského ombudsmana
1997/1999 Novela Smlouvy o Evropské unii (Amsterdamská smlouva)
1997
Komise předložila dokument Agenda 2000
1998
Zahájena přístupová jednání o přistoupení ČR k EU
1998
Založena Evropská centrální banka se sídlem ve Frankfurtu nad Mohanem
2000
Smlouva z Nice
17
2000
Lisabonská strategie
2001
Laekenská deklarace
2002/2003 Zasedání Konventu
2004
Ústavní smlouva
2005
Probíhá ratifikace ústavní smlouvy členskými státy, respektive debata o budoucnosti EU
2007
6. přistoupení – Bulharsko, Rumunsko
18
5.
Příčiny evropské integrace po roce 1945
Existence • vnějšího ohrožení (např. nebezpečí agrese) si vynucuje spolupráci „ohrožených“ států, • dlouhodobých historických konfliktů, rozporů a animozit mezi národními státy (nacionalismus) a snaha politiků je zmírnit až odstranit prostřednictvím kooperace na projektu společného zájmu (Německo versus Francie), • silné vnější konkurence a snaha o posílení externí konkurenceschopnosti vytvořením většího trhu, • vnější konkurence a snaha o koordinaci protekcionistických opatření (např. evropské zemědělství versus USA, • snahy o zvýšení schopnosti prosazovat společné zahraničně politické zájmy a následně ekonomické zájmy ve vnějším prostředí.
5.1 Osobnosti evropské integrace po roce 1945 • • • • • • • • • •
Richard Nicolas hrabě Coudenhove-Kalergi-Balli Winston Leonard Spencer Churchill George Catlett Marshall Dr. jur. Robert Schuman Konrad Hermann Josef Adenauer Alcide de Gasperi Charles André Joseph Marie de Taille Paul Henri SPAAK Walter Hallstein Altiero Spinelli
5.1.1 Richard Nicolas hrabě Coudenhove-Kalergi-Balli (16. 11. 1894 – 27. 7. 1972) Dnes, stejně jako v minulosti je Panevropské hnutí nadstranická organizace. Je nejstarším evropským hnutím a dávalo během své historie rozhodující impulsy evropské jednotě. Panevropské projekty se staly inspirací pro úspěšnější evropskou integraci. Richard Nicolas hrabě Coudenhove-Kalergi-Balli byl během svého života vydavatelem, spisovatelem, pedagogem, filozofem, politikem, diplomatem, organizátorem, ale hlavně velkým vizionářem a pacifistou. Stal se zakladatelem Panevropského hnutí a horlivým propagátorem myšlenky sjednocené Evropy (Panevropy). Narodil se v Tokiu 16. listopadu 1894 pod jménem Erijo toho roku C. a K. rakousko-uherskému velvyslanci v Japonsku Jindřichu (Heinrichu) Coudenhove a krásné Japonce Mitsu Aoyamo pocházející ze staré samurajské dynastie. Panevropské iniciativy Richard Coudenhove Kalergi z vlastní iniciativy, aniž by za ním stála nějaká strana nebo společenská skupina, začal prosazovat koncept, který shrnul ve svém nejslavnějším díle knize Pan-Europa. Když ji roku 1923 ve svých 29 letech ve Vídni vydal, zapůsobila nejen v politických kruzích jako senzace. V průběhu let se prodaly miliony výtisků. I u nás vyšla již ve dvacátých letech minulého století. V úvodu napsal: „Posláním knihy je probudit politické 19
hnutí, které dříme ve všech evropských národech.“ V této knize prezentoval jako odpověď na válku a válečné důsledky program evropského sjednocení, který zamýšlel uskutečňovat po etapách. Podle jeho plánu měla být nejprve svolána evropská konference a poté se měly řešit mezistátní rozhodčí a záruční úmluvy. Nakonec, po dosažení evropské celní unie, chtěl ustanovit po vzoru USA Spojené státy evropské (bez Velké Británie a SSSR). Pro svou politickou práci našel půdu uprostřed organizace známé jako Panevropská unie. Filozofie této společnosti se zrodila na české půdě a myšlenkový obsah tohoto hnutí zformuloval Dr. phil. Richard hrabě Coudenhove-Kalergi na svém panství. Cílem bylo sjednocení evropských národů na demokratických základech s plným vědomím křesťanských kořenů našeho kontinentu. Předpoklady byly následující: Evropa musí být federací a musí hrát roli po boku USA, Ruska, Commonwealthu a Číny. Tzv. Panevropa měla být alternativou vůči expanzi Ruska a ohrožení z východu. • • •
• •
• • • • • •
Od roku 1924 vydával časopis Panevropa. Roku 1926 na I. kongresu Panevropské unie ve Vídni, jehož se zúčastnilo 2000 Evropanů z 24 národů, proklamoval, že by Evropa měla mít společnou hymnu, měnu, armádu, trh, vládu, občanství a ústavu. Mezi špičkové politiky doby meziválečné patřil francouzský ministr zahraničí a vícenásobný francouzský premiér Aristide Briand, který byl jmenován čestným prezidentem Panevropské unie. Poprvé vládní iniciativou navrhl postupné odstranění cel mezi evropskými zeměmi a vytvoření evropské politické unie na základech Společnosti národů. V roce 1933 byla Panevropská unie nacistickým Německem zakázána a aktivisté pronásledováni. Panevropská unie se zahájením druhé světové války přesunula do Francie a vypracovala plán předpokládající existenci tří mocenských seskupení: Panamerické federace, reformovaného Commonwealthu a Panevropy pod zastřešením obdoby Společnosti národů. V roce 1947 po návratu do Evropy založil Richard Coudenhove-Kalergi Evropskou parlamentární unii a stal se jejím generálním tajemníkem. Byl iniciátorem vytvoření Rady Evropy (ustavena 5. května 1949, dnes čítá 45 států). 18. května 1950 se tento univerzitní profesor stal prvním nositelem Mezinárodní ceny Karla Velikého města Cách, která je od svého vzniku úzce svázána s ideou jednotné Evropy. V letech 1952 – 1965 byl čestným prezidentem Evropského hnutí. V roce 1951 navrhl evropskou ústavu. Roku 1955 jako vůbec první navrhl, aby evropskou hymnou byla Beethovenova 9. symfonie.
5.1.2 Winston Leonard Spencer Churchill (30. 11. 1874 - 24. 1. 1965) Winston Churchill (celým jménem Winston Leonard Spencer Churchill) byl britským politikem, ministerským předsedou Velké Británie v letech 1940-45 a 1951-55 a byl jednou z nejvýznamnějších osobností světové politiky 20. století. V roce 1953 se stal laureátem Nobelovy ceny za literaturu za své celoživotní historické a šestisvazkové biografické dílo "Dějiny druhé světové války".
20
Během II. světové války Winston Churchil patří k nejdůležitějším osobnostem protiněmecké koalice. Stal se účastníkem těch rozhodujících mezinárodních konferencí, na kterých je dohodnut postup vůči Německu - v roce 1941 spolupodepisuje Atlantickou chartu a účastní se konference ve Washingtonu, kde přichází s požadavkem soustředit vojenské síly za druhé světové války především proti Německu, jako britský ministerský předseda pak Winston Churchill zastupuje Velkou Británii i na třech nejdůležitějších válečných konferencích tzv. "velké trojky" (Sovětského svazu, Spojených států amerických a Velké Británie) - v Teheránu roku 1943, v Jaltě na jaře roku 1945 a nakonec i v Postupimi (též 1945). Po skončení druhé světové války působí Winston Churchill krátce jako předseda vlády konzervativců, po jejím pádu po volbách v červenci roku 1945 již nicméně tento post neobhájí a stává se vůdcem konzervativní opozice. V roce 1946 pak Winston Churchill vystoupí se svojí kritikou bývalé protihitlerovské koalice (na konferenci v americkém Fultonu poprvé použije později tolik známé sousloví "železná opona"). Druhý pohled na vytvoření evropské integrace podporovala v Evropě myšlenku těsnějšího spojení ve formě politického seskupení, vytvořením federace, kdy se téma Spojených států evropských objevilo znovu v projevu Winstona Churchilla na univerzitě dne 19. září 1946 ve švýcarském Curychu. Požadoval vytvoření „nějakého druhu Spojených států evropských“. Základem evropské integrace musí být zahájení partnerské spolupráce Francie s Německem. Prvním praktickým krokem těchto snah pak bylo vytvoření Rady Evropy
5.1.3 George Catlett Marshall (31. 12. 1880 - 16. 10. 1959) George Catlett Marshall, americký generál, politik, autor tzv. Marshallova plánu, s jehož pomocí bylo obnoveno hospodářství mnoha evropských zemí, postižených druhou světovou válkou se stal v roce 1953 laureátem Nobelovy ceny míru za svůj přínos při obnově poválečné Evropy. V letech 1947-1949 působil v americké vládě jako státní tajemník (ministr zahraničních věcí). Z Marshallova popudu byl vyhlášen tzv. Marshallův plán, který měl prostřednictvím finanční a hospodářské pomoci ze strany Spojených států amerických pomoci evropským zemím, zničeným válkou a obnovit jejich hospodářství. Spojené státy pozvaly k účasti na tomto programu i Sovětský svaz a země střední a východní Evropy, ty však nabídku odmítly. Celý plán byl veřejně představen ve vystoupení amerického ministra zahraničních věcí George Catletta Marshalla na Harvardově univerzitě 5. června 1947. Pomoc USA měla být dlouhodobá a měli o ni požádat sami Evropané včetně požadované částky. Evropské země měly zveřejnit údaje o stavu svého hospodářství. Pohled na způsob a průběh evropské integrace po 2. světové válce byl politickými a hospodářskými představiteli různý. Jeden názorový proud vycházel z těsné spolupráce jednotlivých státu, avšak bez dotčení jejich suverenity. Tento názor podporovala také existence Marshallova plánu. V souvislosti s realizací tzv. Marshallova plánu pro hospodářskou obnovu válkou zničené Evropy a následným vznikem Organizace pro evropskou ekonomickou spolupráci, jejímž cílem bylo koordinovat právě pomoc poskytovanou podle Marshallova plánu, se objevil názor, že spíše než celková integrace politická, ke které mnoho vlád přistupovalo se zjevnou neochotou, by se schůdnější mohla stát cesta jednotlivých kroků, zejména v hospodářské oblasti. Marshalův plán položil základ dnešnímu evropskému hospodářství. 21
V Paříži se přes odmítnutí zemí východní a střední Evropy sešla 12. července 1947 konference 16 evropských zemí – Velké Británie, Francie, Itálie, německé Trizónie, Nizozemska, Řecka, Rakouska, Belgie, Dánska, Irska, Švédska, Švýcarska, Norska, Islandu, Lucemburska a Turecka. Původně požadovaná částka 29 miliard USD byla snížena na i tak astronomických 13 miliard USD. Marshallův plán pak probíhal od schválení zákona o zahraniční pomoci (Foreign Assistance Act) v americkém Kongresu roku 1948 až do léta roku 1951. Na americké pomoci nejvíce participovaly větší evropské státy - Francie, Velká Británie, Itálie a SRN. O výši pomoci a její skladbě rozhodovala komise amerických expertů. Koordinačním centrem pro poskytování pomoci se stala Organizace pro evropskou hospodářskou obnovu a rozvoj. Většina prostředků šla do modernizace infrastruktury, zejména dopravy a energetiky, včetně dovozu surovin. Marshallův plán pomohl ke stabilizaci Evropy a nastartoval cestu k evropské hospodářské integraci. Zároveň dokončil rozdělení Evropy v hospodářské oblasti.
5.1.4 Dr. jur. Robert Schuman (29. 6. 1886 – 4. 9. 1963) Dr. jur. Robert Schuman byl francouzský politik lucembursko-lotrinského původu. V letech 1947–48 byl ministerským předsedou, 1958–60 prezidentem Evropského parlamentu; jako ministr zahraničí (1948–52) se význačně podílel na vytvoření Montánní unie tzv. Schumanův plán. Spolu s Jeanem Monnetem je považován za zakladatele Evropské unie. Robert Schuman byl též horlivým zastáncem porozumění mezi Německem a Francií. Schumanova evropská aktivita Schumanovo jméno je jako jméno málokterého jiného politika spojeno s Evropou, s jejím poválečným uspořádáním a s vytvořením dnešní Evropské unie. Z 9. května 1950 pochází jeho historické Vyhlášení o novém uspořádání Evropy (tzv. Schumanova deklarace), počínající vznikem Montánní unie, která vyústí do vzniku Evropské federace. Montánní unie samotná byla v Paříži 18. dubna 1951 založena, ale Schumanovy plány na evropské společenství však ve Francii nenalezly podpory, a proto se Schuman v roce 1952 vzdal svého úřadu. 1953 vstoupila v platnost evropská Úmluva o ochraně lidských práv a základních svobod tzv. Strassburská konvence, na které se Schuman významně podílel. Schuman pak podnikl mnoho cest po Evropě a zasazoval se o uskutečnění své myšlenky sjednocené Evropy. Zadostiučinění se dočkal roku 1957 přijetím Římských smluv; o rok později byl zvolen prvním prezidentem Evropského parlamentu, v témže roce mu byla udělena Karlova cena města Cáchy. Deklarace z 9. května 1950 Světový mír by nemohl být zachován bez tvůrčího úsilí, jež je úměrné nebezpečím, která tento mír ohrožují. Přínos, kterým organizovaná a živá Evropa může přispět civilizaci, je nezbytný pro udržení mírových vztahů. Tím, že už dvacet let Francie usiluje o sjednocenou Evropu, sleduje především jeden cíl - sloužit míru. Sjednocená Evropa vytvořena nebyla, zažili jsme válku. Evropa se nevytvoří najednou, nebo podle jednoho plánu. Uskuteční se naplňováním konkrétních cílů, vytvářejíc nejprve skutečnou solidaritu. Sdružení evropských národů vyžaduje, aby se skoncovalo s letitým nepřátelstvím mezi Francií a Německem. Cokoli se podnikne v tomto směru, se musí týkat především těchto dvou zemí. Za tím účelem navrhuje francouzská vláda podniknout okamžitě kroky v jedné poněkud omezené ale rozhodující oblasti.
22
Navrhuje podřídit celou francouzsko-německou výrobu uhlí a oceli společnému Vysokému úřadu, jako organizaci otevřené účasti jiných evropských zemí. Zavedení společné výroby uhlí a oceli bude mít za následek okamžité vytvoření společných základů pro ekonomický rozvoj, jakožto první etapu Evropské federace, a změní situaci v oblastech, kde se odedávna vyráběly zbraně pro války, jejichž oběťmi byly nejčastěji tyto oblasti samy. Solidarita ve výrobě, k níž se takto dospěje, bude mít za důsledek, že jakákoli válka mezi Francií a Německem bude nejenom nemyslitelná, nýbrž i prakticky nemožná. Vytvoření této mocné výrobní jednotky, otevřené pro všechny země, které budou chtít se na ní podílet, schopné poskytnout všem zemím, jež bude zahrnovat, základní prvky průmyslové výroby za stejných podmínek, položí reálné základy pro jejich hospodářské sjednocení. Tato výroba bude nabídnuta celému světu, bez rozdílu či diskriminace tak, aby se přispělo ke zvýšení životní úrovně a k pokroku, pokud jde o mírovou aktivitu. [...] Takto bude možno dospět jednoduše a rychle ke splynutí zájmů, jež je nepostradatelné pro vytvoření ekonomického společenství, a položí se základy pro existenci širšího a hlubšího společenství mezi zeměmi, jež dlouho rozdělovalo krvavé násilí. Tím, že bude zavedena společná základní výroba, a bude vytvořen nový Vysoký úřad, jehož rozhodnutí bude závazné pro Francii, Německo a pro další země, jež se k nim připojí, vzejde z tohoto návrhu první konkrétní základ Evropské federace, jež je nezbytná pro udržení míru. Aby se mohlo pokračovat v realizaci takto vytyčených cílů, je francouzská vláda připravena zahájit jednání na těchto základech: Stanoveným úkolem Vysokého úřadu bude zajišťovat, a to v co nejkratší době, modernizaci výroby a zlepšení její kvality; dodávky, a to za stejných podmínek, uhlí a oceli na francouzský a na německý trh, jakož i na trhy členských zemí; rozvoj společného exportu do dalších zemí; vyrovnání a zlepšování životních podmínek pracujících v těchto průmyslových odvětvích. Pro dosažení těchto cílů bude, vzhledem k velice rozdílným podmínkám, v nichž se v současné době nachází výroba členských zemí, třeba přijmout dočasně určitá opatření, jež by zahrnovala plán výroby a investic, zavedení mechanismů pro vyrovnání cen, vytvoření fondu na rekonverzi, jež usnadní racionalizaci výroby. Dodávky uhlí a oceli mezi členskými zeměmi budou okamžitě zbaveny veškerých cel a nebudou zatíženy diferenčními dopravními tarify. Postupně se vytvoří podmínky, které spontánně zajistí co nejracionálnější rozdělování výroby na co nejvyšší úrovni produktivity. Na rozdíl od mezinárodního kartelu, jenž směřuje k přerozdělení a k využívání národních trhů restriktivními opatřeními a k udržování vysokého zisku, zajistí námi navrhovaná organizace fúzi trhů a rozvoj výroby. Výše definované základní principy a záruky budou obsaženy ve smlouvě, která bude podepsána státy a projde ratifikacemi jejich parlamentů. Jednání potřebná k dohodnutí detailů budou podstoupena za přispění arbitra ustanoveného společnou dohodou. Ten bude pověřen dohledem nad tím, že dosažená ujednání odpovídají uvedeným principům a, v případě, že jednání uvíznou na mrtvém bodě, rozhodne o tom, jaké řešení bude přijato. Společný Vysoký úřad pověřený řízením tohoto plánu bude tvořen nezávislými osobami, které budou jmenovány vládami na principu rovného zastoupení. Předseda bude vybrán společnou dohodou vlád. Rozhodnutí Úřadu budou účinná ve Francii, Německu a jiných členských zemích. Přiměřená pravidla budou poskytovat možnost odvolání proti rozhodnutí Úřadu.
23
Zástupce Spojených národů bude akreditován u Úřadu a bude dvakrát ročně podávat veřejnou zprávu Spojeným národům o tom, jak nová organizace pracuje, zejména pak o tom, jak zabezpečuje své cíle. Instituce Vysokého úřadu nebude v žádném případě předjímat pravidla vlastnictví podniků. Při výkonu svých funkcí bude společný Vysoký úřad brát v potaz pravomoci propůjčené Mezinárodnímu úřadu pro Porúří a závazky všeho druhu uvalené na Německo tak dlouho, dokud tyto budou setrvávat v platnosti
5.1.5 Konrad Hermann Josef Adenauer (5. 1. 1876 – 19. 4. 1967) Konrad Hermann Josef Adenauer byl německý konzervativní politik, první poválečný kancléř Německa (1949–1963) a (též první) předseda Křesťanskodemokratické unie (1950– 1966). Je považován za jednoho z nejvýznamnějších německých politiků 20. století a zakladatele Křesťanskodemokratické unie. V anketě Unsere Besten byl hlasováním televizních diváků zvolen největším Němcem.
5.1.6 Alcide de Gasperi (1881 - 1954) Italský křesťansko-demokratický politik, hlavní strůjce zapojení Itálie do západoevropských integračních struktur po druhé světové válce. Během II. světové války se de Gasperi uchýlil do knihovny Vatikánu, kde studoval, ale hlavně přemýšlel o programu italské Křesťansko-demokratické strany a připravoval plány na poválečné uspořádání Evropy a na obnovu Itálie včetně jejího zapojení do evropského dění. Po pádu Mussoliniho režimu se dostal do čela křesťanské demokracie a poté i do čela italské demokratické vlády složené se zástupců stran protifašistického tábora (včetně komunistů). Po zrušení italské monarchie tak padl na bedra de Gasperiho hlavní úkol poválečné obnovy Itálie a zároveň měl jiným evropským národům dokázat, že Itálie patří do rodiny demokratických států. Pod jeho vedením učinila Itálie nejdůležitější kroky na cestě k sjednocené a demokratické Evropě. Ministerský předseda de Gasperi podepsal mírovou smlouvu se spojenci (1946), přivedl Itálii do NATO (1949) a stal se spoluzakladatelem Evropského společenství uhlí a oceli (1951). Itálie po skončení druhé světové války hledala svou tvář a místo na mapě Evropy. Její hospodářská situace však byla horší než v jiných západoevropských státech. Také proto se zde evropská myšlenka ve srovnání s jinými západními státy stala nejpopulárnější, kromě jiného i proto, že společný trh měl Italům zaručovat i pracovní příležitosti. Italská politika tohoto období se dá shrnout do hesla ”být při tom”. Itálie již nechtěla přešlapovat na okraji Evropy, zapomenutá a zaostalá. Toto všechno si de Gasperi plně uvědomoval. Stal se přesvědčeným Evropanem, který věřil ve vytvoření společné Evropy. Pro tento cíl udělal všechno, co bylo v jeho silách. Zúčastnil se Kongresu Evropy v Haagu (1948), kde byl zvolen do řídícího výboru Evropského hnutí. Podporoval vznik Rady Evropy i Evropského obranného společenství a nejširším vrstvám společnosti neustále vysvětloval, proč je taková evropská politika nutná. Jeho vláda byla mezi prvními, které pozitivně zareagovaly na evropské iniciativy francouzské vlády, týkající se evropské hospodářské integrace.
24
Vytrvale podporoval iniciativy zaměřené na sjednocení západní Evropy, pracoval na uskutečňování Marshallova plánu a vytvářel těsné hospodářské vazby s ostatními evropskými zeměmi, zejména Francií. Podporoval též Schumanův plán na založení Evropského společenství uhlí a oceli a podílel se na rozvoji myšlenky společné evropské obranné politiky. Za jeho proevropskou činnost a zakotvení Itálie ve sjednocující se Evropě mu byla v roce 1952 - jako prvnímu Italovi - v Cáchách udělena Cena Karla Velikého.
5.1.7 Charles de Gaulle (22. 11. 1890 – 9. 11. 1970) Charles André Joseph Marie de Gaulle byl významným francouzským státníkem a vojenským činitelem. Od roku 1944 byl předsedou francouzské vlády. 21. prosince 1958 se stal prezidentem Francouzské republiky. Znovu zvolen byl 19. prosince 1965 a v roce 1969 abdikoval.
5.1.8 Paul - Henri Spaak (25. 1. 1899 – 31. 7. 1972) Paul – Henri Spaak byl belgickým politikem a diplomatem. Byl rovněž prezidentem belgické Královské akademie pro francouzský jazyk a literaturu. V roce 1949 předsedal prvnímu Valnému shromáždění Spojených národů a stal se předsedou poradního shromáždění Rady Evropy. V letech 1952-1953 je prezidentem Evropské organizace pro uhlí a ocel. V letech 1956 – 1961 působil jak generální tajemník NATO.
5.1.9 Walter Hallstein (17. 11. 1901 – 29. 3. 1982) Walter Hallstein byl německý politik a právník. V letech 1958 – 1967 byl prvním předsedou Evropského hospodářského společenství. V letech 1968 – 1974 byl prezidentem Evropského hnutí. Hallsteinova doktrína byl směr zahraniční politiky SRN přednesený 22. 9. 1955 K. Adenauerem v parlamentu. Tato doktrína hlásala, že SRN převezme obhajobu a reprezentaci zájmů Německa v mezinárodní sféře; současně se zavazovala, že přeruší diplomatické styky se všemi státy, které uznaly NDR. Platila do konce 60. let.
5.1.10
Altiero Spinelli
(1907 – 1986) Altiero Sjpinellie byl novinář a je považován za jednoho ze zakladatelů sjednocené Evropy. Během II. světové války, v roce 1941 sepsal ve vězení Spinelli společně s malou skupinou spoluvězňů manifest (na papíru od cigaret), který se podařilo propašovat mezi italský odboj. Po Spinelliho osvobození v roce 1943 se stal Manifest z Ventotene zakládajícím programem Evropského federalistického hnutí. Hlavní myšlenkou manifestu a celoživotním přesvědčením Spinelliho, bylo překonání nacionalismu evropských států a vytvoření takového evropského společenství, které by znemožnilo státům proti sobě vést válku.
25
V roce 1979 byl zvolen do Evropského parlamentu. Během své poslanecké dráhy se věnoval vypracování prvního návrhu "Evropské ústavy". Jednalo se o tzv. návrh Smlouvy o založení Evropské unie. V roce 1984 jej schválila velká většina europoslanců. Vlády členských zemí ovšem návrh schválený Parlamentem zamítly a místo toho jen modernizovaly původní Římské smlouvy z roku 1957. V roce 1986 dojednali zástupci členských zemí Jednotný evropský akt (JEA), který zavedl potřebné reformy pro zavedení jednotného trhu v roce 1993. Spinelliho záměrem nebylo pozměnit Římskou smlouvu, nýbrž předložit návrh smlouvy nové. Jako první začal používat pojem "Evropská unie" a navrhl několik nových evropských pravomocí. Některé z nich se sice ukázaly být příliš radikální, než že by je vlády jednotlivých států schválily, avšak Spinelliho myšlenka vnitřního trhu a užší spolupráce v oblasti zahraniční politiky byla v roce 1986 zahrnuta do Jednotného evropského aktu, jehož se Spinelli ještě dožil.
26
6.
Mastrichtská smlouva
Vývoj konce osmdesátých let evropskou integraci výrazně posílil. V prosinci 1990 byly v Římě zahájeny dvě mezivládní konference, jejichž cílem bylo podruhé podstatně revidovat dosavadní zakládací smlouvy. Hlavním úkolem první konference bylo vytvoření smluvního rámce pro vytvoření hospodářské a měnové unie členských zemí Společenství, která se stala jedním z nejvýznamnějších integračních projektů vůbec. Druhá konference se pod vlivem politických změn konce osmdesátých let i nových výzev a rizik konce tisíciletí věnovala vytvoření rámce pro užší politickou spolupráci v oblasti zahraniční politiky, justice a vnitřní bezpečnosti. Roční jednání vyvrcholilo v Maastrichtu ve dnech 9. a 10. prosince 1991,kde hlavy států a vlád členských zemí přijaly návrh smlouvy o Evropské unii. Smlouva o Evropské unii byla podepsána v Maastrichtu 7. února 1992 a vstoupila v platnost 1. listopadu 1993. Změnila název Evropského hospodářského společenství na pouhé „Evropské společenství“. Zavedla rovněž nové formy spolupráce vlád členských zemí. Přidáním této mezivládní spolupráce ke stávajícímu „systému Společenství“ vytvořila Maastrichtská smlouva novou politickou a zároveň hospodářskou strukturu sestávající z tzv. "tří pilířů" – Evropskou unii (EU). Ratifikace Maastrichtské smlouvy jednotlivými zeměmi se zkomplikovala již v úvodu, kdy byla odmítnuta v dánském referendu. 12. prosince byl proto vypracován zvláštní protokol o postavení Dánska v některých aspektech ve skotském Edinburghu. V dánském referendu v květnu 1993 pak již ratifikace úspěšně proběhla. Shrnutí cílů plynoucích z Maastrichtské smlouvy je následující: • společná podpora ekonomického a sociálního pokroku, zejména zavedení hospodářské a měnové unie, • společné prosazování evropské identity na mezinárodní scéně, • celkové prosazování zájmů občanů a ochrana jejich práv, • rozvíjení úzké spolupráce v oblasti justice a vnitřních záležitostí, • komplexní uznávání společných rozhodnutí.
27
7.
Tři pilíře Evropské unie
Maastrichtská smlouva, která založila z předcházejícího Evropské společenství Evropskou unii formálně rozdělila politiku EU v nové organizační a právní struktuře EU do tří hlavních oblastí jednotlivých tzv. politik EU (oblastí politické činnosti), které byly pojmenovány „pilíře“. Evropská unie se někdy přirovnává ke společnému domu, ve kterém evropské národy žijí pod jednou střechou v míru, spolupráci a prosperitě. Struktura této trochu složité stavby se často přibližuje připodobněním Unie k antickému chrámu. Jako každá stavba, která má přetrvat do budoucích věků, i Evropská unie potřebuje pevné základy - společné hodnoty a cíle. Z nich vyrůstají tři pilíře, představující jednotlivé politiky Unie. Jejich svorníkem, střechou, pod níž se odehrává život ve společném evropském domě, jsou instituce EU.
7.2 I. pilíř Evropské unie Evropské společenství je nejstarším a nejsilnějším pilířem EU. Jeho počátky jsou spjaty se vznikem Evropského společenství uhlí a oceli (Pařížská smlouva z roku 1951), Evropského hospodářského společenství a Evropského společenství pro atomovou energii (Římské smlouvy z roku 1957). Cílem Evropského společenství je podle článku 2 Smlouvy o ES podpora harmonického, vyváženého a trvale udržitelného rozvoje hospodářského života, vysoké úrovně zaměstnanosti a sociální ochrany, rovného zacházení s muži a ženami, trvale udržitelného a neinflačního růstu, vysokého stupně konkurenceschopnosti a konvergence ekonomické výkonnosti, vysoké úrovně ochrany a zlepšování kvality životního prostředí, zvyšování životní úrovně a kvality života, hospodářské a sociální soudržnosti a solidarity mezi členskými státy. Hlavním nástrojem k dosažení těchto cílů je vytvoření jednotného vnitřního trhu s takzvanými čtyřmi svobodami – volným pohybem osob, zboží a kapitálu. S vnitřním trhem úzce souvisí vytváření hospodářské a měnové unie. Od roku 1999 používá dvanáct členských zemí EU společnou měnu euro. Do prvního pilíře dále náleží společné politiky v oblasti zahraničního obchodu, zemědělství a dopravy a patří sem i řada dalších, koordinovaných a tzv. podpůrných politik. Po vstupu v platnost Amsterdamské smlouvy (1999) se ze třetího do prvního pilíře přesunuly záležitosti azylové a přistěhovalecké politiky, celní spolupráce a soudní spolupráce v občanskoprávních věcech. Do rámce EU byly začleněny i takzvané Schengenské dohody z let 1985/1990 o úplném odstranění kontrol na společných hranicích signatářských zemí. ES tak získala mnohem větší pravomoci v oblasti volného pohybu osob. První pilíř má tzv. supranacionální neboli nadnárodní charakter. To znamená, že členské státy EU delegují na ES/EU část své národní suverenity. V oblastech, které vymezuje Smlouva, jsou pak společné zájmy členských zemí uskutečňovány prostřednictvím orgánů ES/EU. Nejdůležitější z nich jsou Rada, Parlament, Komise a Soudní dvůr. Podle Smlouvy může být většina rozhodnutí přijímána tzv. kvalifikovanou většinou - rozhodnutí jsou schválena i tehdy, když několik členských zemí hlasuje proti. Na rozdíl od jiných mezinárodních organizací tak stát může být někdy vázán pravidlem, pro jehož přijetí nehlasoval. Důležitá rozhodnutí však musí být schválena jednomyslně. ES, narozdíl od EU jako takové, má právní subjektivitu a v některých oblastech může uzavírat mezinárodní smlouvy. Má také vlastní právní řád, pro který se používá francouzský termín acquis communautaire. Acquis je nadřazen národnímu právu členských zemí
28
První „pilíř“ – Evropské společenství – označuje primární a sekundární právo Evropské unie, týká se mimo jiné ekonomických, sociálních a ekologických záležitostí. Komise, Parlament a Rada EU Komise rozhodují o záležitostech prvního „pilíře“, a sice kvalifikovanou většinou. Evropské společenství 1. Společenská zemědělská politika. 2. Hospodářská a měnová unie. 3. Celní unie a Společný trh. 4. Společná obchodní politika. 5. Regionální a strukturální politika. 6. Dopravní politika. 7. Sociální politika. 8. Schengenský prostor. 9. Občanství EU. 10. Vědecko-výzkumná politika. 11. Politika hospodářské soutěže. 12. Ekologická politika. 13. Politika ochrany spotřebitele. 14. Vzdělání a kultura. 15. Společná rybolovná politika. 16. Azylová a přistěhovalecká politika.
Politiky Evropské unie Orgány Evropské unie nemohou přijmout libovolné rozhodnutí jen na základě svého uvážení. Unie působí pouze v oblastech, které vymezuje Smlouva. Těmto oblastem se říká politiky EU. Klíčovou oblastí jsou takzvané společné politiky. To jsou oblasti, ve kterých členské státy zcela delegovaly své pravomoci na orgány Evropské unie, resp. Evropských společenství (Radu, Parlament a Komisi). Mezi společné politiky dnes patří společná obchodní politika, společná zemědělská politika, společná dopravní politika a pro 12 členských zemí eurozóny i měnová politika. Oblastem, kde členské státy přenesly svou působnost na orgány EU/ES jen částečně, říkáme komunitární neboli koordinované politiky. Mezi ně patří především jednotný vnitřní trh, regionální (strukturální) politika, ochrana spotřebitele, ochrana životního prostředí, energetická politika a podpora výzkumu a technologického rozvoje.
Společné politiky Jsou klíčovou oblastí, ve kterých členské státy zcela delegovaly své pravomoci na orgány Evropské unie, resp. Evropských společenství (Radu, Parlament a Komisi). Mezi společné politiky dnes patří: Společná obchodní politika. Společná zemědělská politika. Společná dopravní politika. Měnová politika.
29
Koordinované politiky
Jednotný vnitřní trh. Regionální politika. Ochrana spotřebitele. Ochrana životního prostředí. Energetická politika. Podpora výzkumu a technologického vývoje.
Spolupráce v oblasti druhého a třetího pilíře
Společná zahraniční a bezpečnostní politika (druhý pilíř). Policejní a justiční spolupráce v trestních věcech (třetí pilíř). Reklama.
Dělba pravomocí mezi EU a členské země Při dělbě pravomocí mezi Evropskou unii a členské státy je stále větší důraz kladen na princip subsidiarity. Podle něj mají být rozhodnutí přijímána na co nejnižší úrovni státní správy/samosprávy. V podmínkách EU jde především o tzv. vertikální rozdělení pravomocí mezi Unii a členské státy. To může být nastaveno jedním ze čtyř následujících způsobů: V oblastech s tzv. výlučnými kompetencemi má Evropská unie v podstatě monopol na tvorbu pravidel. Členské země zde mohou přijímat rozhodnutí jen s povolením EU. Jde především o oblast zahraničního obchodu, cel, měnové politiky (pro země eurozóny) a část problematiky vnitřního trhu. V oblastech s tzv. sdílenými kompetencemi mohou členské země vydávat vlastní legislativu jen tehdy, pokud zde již neexistuje společná evropská úprava, případně jako doplněk k ní. Sem náleží mj. oblast čtyř svobod vnitřního trhu, zemědělství a rybolov, doprava, sociální politika, ochrana životního prostředí, hospodářská soutěž, daně, občanství Unie, ochrana spotřebitele, politika na podporu hospodářské a sociální soudržnosti a vízová, přistěhovalecká a daňová politika. Doplňující kompetence má Evropská unie v oblastech, kde svou činností podporuje politiku jednotlivých členských zemí. I když EU v některých oblastech s doplňujícími kompetencemi působí velmi aktivně, jádro pravomocí zde zůstává v rukou národních vlád. Do této kategorie náleží např. hospodářská politika, zaměstnanost, vzdělání, věda a výzkum, ochrana veřejného zdraví, kultura nebo celní spolupráce. Ostatní oblasti zůstávají zcela v kompetenci členských zemí. Evropská unie v nich nemá právo přijímat rozhodnutí. Členské země například samy rozhodují o své vnitřní organizaci, systému veřejné správy, organizaci svých bezpečnostních složek, justice, zdravotnictví, výši mezd atd.
Kompetence členských zemí Evropská unie v nich nemá právo přijímat rozhodnutí ve věcech, které jsou v kompetenci členských zemí. Členské země například samy rozhodují o své vnitřní organizaci, systému veřejné správy, organizaci svých bezpečnostních složek, justice, zdravotnictví, výši mezd atd. Společenství se snaží dosáhnout svých cílů prostřednictvím čtyř základních svobod: volný pohyb osob, volný pohyb zboží, volný pohyb služeb, 30
volný pohyb kapitálu.
S vnitřním trhem dále souvisí hospodářská a měnová unie spolu s Eurem. Další dva pilíře zůstávají oblastmi spolupráce na mezivládní úrovni. K rozhodnutí ve věcech spadajících do druhého nebo třetího pilíře je většinou třeba souhlas všech členských států EU.
7.2 II. pilíř Evropské unie Od 70. let členské země ES v oblasti zahraniční politiky spolupracovaly prostřednictvím mechanismu tzv. Evropské politické spolupráce, od vstupu v platnost Maastrichtské smlouvy (1993) Evropská unie vytváří Společnou zahraniční a bezpečnostní politiku (SZBP). Právním základem SZBP je Hlava V Smlouvy o EU. Podle článku 11 je cílem SZBP zabezpečení společných hodnot, základních zájmů a nezávislosti Unie, posilování bezpečnosti Unie a jejích členských států, zachování míru a posilování mezinárodní bezpečnosti v souladu se zásadami Charty OSN, helsinského Závěrečného aktu a Pařížské charty, podpora mezinárodní spolupráce, rozvoj a upevňování demokracie a právního státu a respektování lidských práv a základních svobod. O otázkách spojených s evropskou obrannou a bezpečnostní identitou rozhoduje Evropská rada a podléhají ratifikaci všech členských států EU. EU také plně respektuje individuální vztahy členských států k Severoatlantické alianci. V žádném případě se neplánuje vytvoření společné evropské armády, EU bude k svým operacím využívat armád jednotlivých členských států. Druhý pilíř EU má mezivládní charakter, rozhodovací i výkonné pravomoci zůstávají v rukou členských zemí. O většině záležitostí se rozhoduje jednomyslně. Hlavním orgánem v rámci SZBP je Rada, která sdružuje ministry zahraničí členských zemí. Strategická rozhodnutí přijímají hlavy členských zemí na zasedáních Evropské rady, tzv. summitech EU. Amsterdamská smlouva ve snaze posílit koordinaci a prezentaci Společné zahraniční a bezpečnostní politiky EU vytvořila funkci Vysokého představitele pro SZBP, který pomáhá Radě s koordinací SZBP a může Unii zastupovat navenek. Od roku 1999 tento post zastává bývalý generální tajemník NATO Javier Solana. Podle článku 17 Smlouvy o EU Evropská unie postupně vytváří společnou obrannou politiku. Šedesátitisícové Síly rychlé reakce EU, které by měly být plně funkční do konce roku 2003, budou plnit tzv. Petersberské úkoly, definované jako humanitární a záchranné mise, mise k udržení míru avmise bojových jednotek k řešení krize, včetně nastolování míru. Cílem EU je, aby se její Evropská bezpečnostní a obranná politika co nejlépe doplňovala s NATO. Druhý „pilíř“ – Společná zahraniční a bezpečnostní politika – se, vedle zmíněných zahraničních a bezpečnostních, týká také obranných (vojenských) záležitostí. (Smlouva o Evropské unii, Hlava V.)
Společná zahraniční a bezpečnostní politika Zahraniční politika: 1. Spolupráce v zahraniční politice 2. Dodržování míru 3. Volební pozorovatelé 31
4. Lidská práva 5. Demokracie 6. Rozvojová pomoc Bezpečnostní politika: 1. Evropská bezpečnostní politika 2. Evropské síly rychlé reakce 3. Odzbrojování Evropská společenství se dlouho omezovala na hospodářskou integraci členských států. Zahraničně-politickou a obrannou politiku sledovaly a zajišťovaly členské státy samy na půdě nebo prostřednictvím jiných mezinárodních organizací, povolaných k ochraně míru a mezinárodní bezpečnosti: Organizace Spojených národů (OSN), Konference (později Organizace) pro bezpečnost a spolupráci v Evropě (OBSE), Severoatlantické aliance (NATO) nebo Západoevropské unie (ZEU). Dosažený stupeň hospodářské integrace si však už od počátku 80. let žádal rovněž slaďování zahraniční politiky členských států. Teprve od roku 1993 členské státy provádějí společnou zahraniční a bezpečnostní (a později též obrannou) politiku (tzv. druhý pilíř EU) podle složitého zvláštního právního rámce. Ten určuje Smlouva EU. Společná zahraniční a bezpečnostní politika (a společná bezpečnostní a obranná politika, jež je její zvláštní složkou) je bezpochyby nejslabším článkem integrace členských států EU. Opírá se totiž pouze o mezivládní spolupráci, jež předpokládá shodu členských států. Primát práva EU (resp. ES) se neuplatňuje, orgány potvrzující nadnárodní ráz ES (Evropský parlament, Komise, Soudní dvůr) mají omezený vliv či je jejich působení zcela vyloučené, při utváření společné zahraniční a bezpečnostní politiky je klíčovou Rada, složená ze zástupců vlád členských států. Cíle společné zahraniční a bezpečnostní politiky určuje Smlouva EU. Patří mezi ně zejména zachování nezávislosti a celistvosti členských států a Evropské unie jako celku, ochrana míru a prosazování mezinárodní bezpečnosti, mezinárodní spolupráce, dodržování lidských práv, ale také posilování demokracie a právního státu. Smlouva EU předpokládá několik typů právně-politických aktů společné zahraniční a bezpečnostní politiky: společné strategie, společné akce a společné postoje. Vedle Komise je mohou navrhovat také členské státy, rozhoduje o nich Rada, ve které mají členské státy obecně právo veta (zdržení se hlasování neznamená veto, příslušný stát se však nemusí na politice podílet, nesmí ji však ani bránit). Společné akce a společné postoje určují opatření vůči třetím státům (diplomatické kroky, zahraničně politická opatření, hospodářská podpora, humanitární a rozvojové projekty, bojkoty, embarga). Společnými akcemi a společnými postoji vyjádřenou politiku provádějí instituce EU/ES a členské státy působením na třetí státy a v mezinárodním společenství - včetně uzavírání, rozvíjení a prosazování mezinárodních závazků. Ústavní smlouva předpokládá zjednodušení, zavedení jednoho typu rozhodnutí ve věcech zahraniční a bezpečnostní politiky. Úspěch společné zahraniční a bezpečnostní politiky ovlivňuje samozřejmě její přijetí či odmítání třetími státy, vůči kterým ji Evropská unie a její jednotlivé členské státy uplatňují. Při neshodě členských států Evropská unie společnou zahraniční a bezpečnostní politiku nedokáže formulovat, četné důležité mezinárodně-politické události tak zůstanou bez stanoviska EU, členské státy přitom sledují vlastní, nezřídka protikladné cíle. Evropská unie nemá ani účinné nástroje vymáhání dohodnutých společných akcí a postojů po členských státech. Potvrzení požadavku jednomyslnosti Ústavní smlouvou dokládá nevůli členských států vzdát se vlastní zahraniční a bezpečnostní politiky. Společná politika není a ani nebude proto více než slaďování zahraniční a bezpečnostní politiky členských států, skutečnou jednotnou politikou. 32
Amsterdamská smlouva Amsterdamská smlouva zavádí zvláštní společnou bezpečnostní a obrannou politiku. Ta nezbytně bere ohled na členství většiny členských států EU v NATO, ale také neutralitu zbývajících členských států. Obranná politika EU má vojenskou složku a vojenské struktury, zabezpečující spolupráci armád členských států. Vytvářejí se rovněž společné jednotky. Důležitější je nicméně složka civilní, jež spočívá ve zlepšení působení složek policie, civilní obrany a humanitární pomoci. Iniciativní roli při formování patřičné právní úpravy má Komise. Posilování obranné politiky EU nezřídka konkuruje působení NATO a nutně znamená proměnu pozice tohoto transoceánského vojenského paktu. Výrazně ji ovlivňují především vztahy jednotlivých členských států s USA.
7.3 III. pilíř Evropské unie Třetí pilíř, jehož právní základ tvoří Hlava VI Smlouvy o EU, pomáhá při vytváření Evropské unie jako prostoru svobody, bezpečnosti a práva. Jeho jádrem je policejní a soudní spolupráce v trestních věcech a spolupráce při předcházení a potírání rasismu a xenofobie. Negativní jevy, na které EU v rámci třetího pilíře zaměřuje svoji pozornost, zahrnují organizovanou i neorganizovanou kriminalitu, obchod s lidmi, trestné činy proti dětem, obchod s drogami, obchod se zbraněmi, korupci a další. Cílem je poskytovat občanům EU v prostoru svobody, bezpečnosti a práva vysokou úroveň ochrany. Za tímto účelem byl zřízen již v roce 1998 Evropský policejní úřad EUROPOL, který se zabývá především analýzou a tříděním informací o trestné činnosti a prevencí. Třetí pilíř stojí jednak na tomto úřadu, a také na spolupráci policejních, celních a dalších podobných orgánů členských států. I třetí pilíř má mezivládní charakter a také v jeho rámci je nejdůležitějším orgánem Rada ministrů. Prostředky, kterými zde Unie dosahuje svých cílů, tvoří spolupráce policejních, celních a justičních orgánů členských zemí, spolupráce prostřednictvím agentur Europol a Eurojust a postupná harmonizace trestního práva. Význam třetího pilíře EU vzrostl po teroristických útocích na New York a Washington z 11. září 2001. Členské státy Unie nyní přikládají mnohem větší důležitost ochraně své vnitřní bezpečnosti společnými silami. Do třetího „pilíře“ – Policejní a justiční spolupráce – byly umístěny zbývající záležitosti. Druhá a třetí oblast vzešly rozšířením a rozdělením původní oblasti Spravedlnost a vnitřní věci. (Smlouva o Evropské unii, Hlava VI.)
Policejní a justiční spolupráce 1. 2. 3. 4. 5. 6.
Pašování drog a obchod se zbraněmi. Obchod s lidmi. Terorismus. Zločiny proti dětem. Organizovaný zločin. Korupce.
O věcech druhého a třetího „pilíře“ rozhoduje pouze Rada, rozhodnutí musí být jednomyslná. Maastrichtská smlouva předpokládala, že pokud bude návrh Evropské ústavy ratifikován dojde k dalšímu posílení spolupráce a centralizaci v rámci Evropské unie. Od rozdělení do tří „pilířů“mělo být upuštěno a měla je nahradit jen jedna organizační a právní struktura.
33
Spolupráce členských států ES při trestní represi využívala nástroje předvídané dvoustrannými, vícestrannými a mnohostrannými smlouvami o spolupráci při stíhání, vydávání a předávání pachatelů. Mezinárodní policejní spolupráci zajišťuje Mezinárodní policejní úřad (Interpol). Výjimečnost mezinárodní trestní justice (trestání válečných zločinů a zločinů proti lidskosti) potvrzuje výsostný ráz trestní represe. Absence právní garance volného pohybu osob ve světovém měřítku vyžaduje přitom jen omezenou mezinárodní spolupráci, jež se týká migrace. Výjimkou je uprchlictví, jež reguluje Úmluva o právním postavení uprchlíků, přičemž potřebnou mezinárodní spolupráci zajišťuje Vysoký komisař pro uprchlíky a jeho úřad (UNHCR) při OSN. V evropském prostředí formují posílenou spolupráci evropských států ve věcech trestního soudnictví též smlouvy sjednané v Radě Evropy. Evropská společenství věnovala vnitřně-bezpečnostním aspektům hospodářské integrace pozornost už od 70. let. Hospodářská a společenská integrace totiž vyvolala rovněž "poevropštění" kriminality. Smlouva EU ustavila zvláštní agendu "spolupráce justiční a vnitřní" jako "třetí pilíř EU", Amsterdamská smlouva pak její část - stejně jako celou justiční spolupráci ve věcech civilních - podrobila právnímu rámci ES ("přesun do prvního pilíře"). Soubor směrnic, nařízení, rámcových rozhodnutí a rozhodnutí představujících spolupráci justiční a vnitřní Evropská unie vytvořila teprve nedávno nebo jej ještě dotváří. Velkou roli hraje stále subsidiární právo neboli mezinárodní smlouvy uzavřené členskými státy EU, popř. dalšími státy. Justiční spolupráce Druhově rozmanité právní prameny především posilují a usnadňují spolupráci soudů a státních zastupitelství (prokuratur, soudních vyšetřovatelů) při stíhání trestné činnosti, jež překračuje hranice členských států, když zakládají institut zjednodušeného vydávání i vlastních občanů státy na základě evropského zatykače, předpokládají rychlé vydávání na základě souhlasu a běžné vydávání a konečně zjednodušují zajištění majetku a dokazování. Pravidla spolupráce se uplatňují vedle nebo společně s uplatněním vnitrostátních procesních předpisů (trestní řády). Řada právních Právo EU jen omezeně ovlivňuje trestní právo hmotné. Evropská unie nemá vlastní trestní zákoník, natožpak trestní soudnictví a vězeňství (oproti federálnímu trestnímu právu USA). Subsidiární právo pouze předepisuje účinnou trestní represi činů ohrožujících finanční zájmy ES (zpronevěry a podvody) a rasismu. Policejní spolupráce Spolupráci policií členských států zabezpečuje zejména Evropský policejní úřad (EUROPOL), jež je samostatnou mezinárodní organizací členských států EU. Tato organizace zabezpečuje za pomoci styčných důstojníků a úřadoven výměnu informací o hledaných a pohřešovaných osobách a usiluje o sladění policejních zásahů. Součástí policejní spolupráce jsou též společné vyšetřovací týmy. EUROPOL není samostatnou policejní jednotkou s vyšetřovací a zásahovou kompetencí (jako např. FBI v USA). Přistěhovalecká, vízová a azylová politika Upuštění od hraničních kontrol na většině společných hranic si vyžádalo sbližování vízové a azylové politiky členských států. Legální přistěhovalectví (dlouhodobou imigraci) regulují členské státy EU samy, přičemž sledují své politické, hospodářské a společenské cíle. Evropská unie postupně sjednotila vízovou politiku uplatňovanou vůči občanům třetích států, kteří zamýšlejí pobývat ve členských státech krátkodobě. Nyní Evropská unie také slaďuje opatření členských států proti ilegálnímu přistěhovalectví a s ním spojenému pašování lidí. Sblížení právní úpravy azylu si vyžádala potřeba potlačovat masivní zneužívání tohoto humanitárního institutu (resp. azylového řízení).
34
7.4 Klíčové politiky Evropské unie Evropská unie uplatňuje řadu společných a koordinovaných politik. Mezi klíčové politiky tj. ty, které například významně ovlivňují čerpání prostředků ze společného rozpočtu, patří zemědělská politika, regionální politika, výzkumná politika, politika ochrany životního prostřední, sociální a humanitární politika.
7.4.1 Zemědělská politika Zemědělská politika patří mezi tzv. společná politiky Evropské unie. Je nejdůležitější odvětvovou politikou EU/ES, a to jak rozsahem a složitostí právní úpravy (tu určují zejména četná nařízení a rozhodnutí, vydávaná zpravidla na dobu určitou), tak finanční náročností (více než 40% výdajů EU/ES). Současná podoba společné zemědělské politiky je výsledkem dlouhodobého vývoje politiky evropských států vůči zemědělství na společném trhu, jež charakterizují snaha zajistit zásobování levnými potravinami v hustě zalidněné Evropě intenzivním zemědělstvím,konkurence států s extenzivním zemědělstvím nebo levnou pracovní silou, postavení venkovského obyvatelstva, silný vliv zemědělské lobby i ekologické ohledy. Nástroji zemědělské politiky jsou především vnější protekcionismus (vysoká cla, dovozní kvóty, subvencování vývozu), intervence na společném trhu zemědělských výrobků, masivní plošné dotace rolníkům, zemědělským podnikům a družstvům, výběrová podpora zemědělství ve znevýhodněných oblastech, regulace výroby prostřednictvím produkčních kvót nebo nařízeného neužívání výrobních prostředků. Značnou část právní úpravy zemědělství EU představují komplexní hygienické a technické normy, fytosanitární a veterinární opatření a standardizace sortimentu. Společnou zemědělskou politiku EU provádějí orgány a instituce členských států, jež dostávají patřičné příspěvky od Evropského společenství. Komise dozoruje řádný výkon společné zemědělské politiky. Členské státy mohou společnou zemědělskou politiku EU/ES doplnit vlastními opatřeními potud, dokud jimi nenarušují soutěž na jednotném zemědělském trhu.
7.4.2 Regionální politika Regionální (kohezní) politika patří mezi koordinované politiky Evropské unie. Usiluje o zmírňování značných oblastních rozdílů v hospodářské výkonnosti. Jednotlivé programy se zaměřují na oblasti, jež zaostávají v měřítku celé EU. Většina finančních prostředků směřuje na infrastrukturní a rozvojové projekty územní samosprávy členských států, zpravidla se počítá se spolufinancováním dalšími úrovněmi veřejné správy, popř. soukromého sektoru. Správu a dozor projektů zabezpečuje Komise ve spolupráci s úřady členských států. Nezanedbatelný podíl prostředků regionální politiky nově míří do nových členských států střední Evropy.
7.4.3 Výzkumná politika Výzkumná politika patří mezi koordinované politiky v rámci Evropské unie. Evropská unie provádí vlastní výzkum (ve vlastních výzkumných institucích) a spolufinancuje výzkum prováděný jinými mezinárodními organizacemi a zadává granty univerzitám, výzkumným ústavům i soukromým subjektům. Zadávání výzkumu se uskutečňuje prostřednictvím víceletých rámcových programů. Nejdůležitějšími oblastmi zájmu EU/ES jsou biotechnologie, fyzika elementárních částic a kosmický program. Právní rámec výzkumné politiky tvoří 35
především nařízení a rozhodnutí. Společenské standardy výzkumu určuje naopak stále hlavně vnitrostátní právo.
7.4.4 Politika ochrany životního prostředí Politika ochrany životního prostředí patří mezi koordinované politiky v rámci Evropské unie. Právo EU/ES zakládá četné požadavky ochrany životního prostředí, zejména čistoty vod, ovzduší, druhovou a krajinnou ochranu a nakládání s odpady. Výraznější rozdíly v ochraně životního prostředí by ostatně mohly poskytovat nežádoucí výhodu průmyslu členským státům s nižšími standardy. Integrace evropského hospodářství nárůstem dopravy ovšem sama přispívá ke zvýšení zátěže životního prostředí. Zásada vysokého stupně ochrany životního prostředí se má uplatňovat při veškerém dalším působení Evropské unie.
7.4.5 Sociální politika Evropská unie provádí řadu méně náročných programů v sociální oblasti: podporu pohraniční spolupráce, kampaně pro řešení některých sociálních problém nebo výměny studentů.
7.4.6 Humanitární politika Humanitární politika zahrnuje zdravotní, sociální a hospodářskou pomoc rozvojovým zemím.
36
8.
Členské státy Evropské unie
Více než padesát let integrace mělo nesmírný dopad na historii Evropy a na mentalitu Evropanů. Vlády členských států, ať už mají jakoukoli politickou orientaci, vědí, že věk absolutní národní svrchovanosti je již minulostí a že se jejich národy mohou dále ekonomicky a sociálně rozvíjet a udržovat si svůj vliv ve světě pouze tím, že spojí síly a vydají se, podle citátu ze Smlouvy o ESUO, cestou „napříště společného osudu“. Integrací se podařilo překonat odvěké nepřátelství mezi evropskými zeměmi. Postoje nadřazenosti a užívání síly k řešení mezinárodních rozdílů vystřídala „metoda Společenství“, tedy spolupráce. Tato nadčasová metoda hledá rovnováhu mezi národními zájmy a společným zájmem celé EU, přihlíží k národní rozmanitosti, ale zároveň vytváří novou identitu Unie. V průběhu studené války zaručila soudržnost demokratických evropských zemí. Konec nepřátelství mezi východem a západem a politické i ekonomické sjednocení kontinentu jsou vítězstvím ducha Evropy - ducha, kterého dnes evropské národy potřebují více než kdy jindy. Reakce Evropské unie na velké problémy globalizace vycházejí z hodnot, které Evropané vyznávají. EU nabízí tu nejlepší „pojistku“ pro budoucnost v míru a svobodě.
Členské státy Evropská unie má v současnosti 27 členských států. Tyto státy přistupovaly k EU postupně: 1957 - zakládající státy ES - Belgie, Francie, Itálie, Lucembursko, Nizozemsko a Spolková republika Německo 1973 - Dánsko, Irsko a Spojené království 1981 - Řecko 1986 - Portugalsko a Španělsko 1995 - Finsko, Rakousko a Švédsko 2004 - Česká republika, Estonsko, Kypr, Litva, Lotyšsko, Maďarsko, Malta, Polsko, Slovensko a Slovinsko 2007 - Bulharsko a Rumunsko
8.1 Kandidátské země Kandidátské země jsou státy, které podaly přihlášku ke členství v Evropské unii a kterým orgány EU přiznaly status kandidátské země. Současnými kandidáty na členství v EU jsou Turecko, Chorvatsko a Makedonie. Se vstupem Chorvatska do unie se počítá v horizontu do roku 2015, o něco později by pak mělo přistoupit Turecko a Makedonie. O případné členství v EU mají zájem i další balkánské země: v červnu 2006 podepsala asociační dohodu s EU Albánie, vyjednávání a uzavření této dohody probíhají také s Bosnou a Hercegovinou, Srbskem a nově nezávislou Černou horou. Tyto země, které byly většinou součástí Jugoslávie, nyní Evropskou unii žádají, aby urychlila jejich hospodářskou obnovu, zlepšila jejich vzájemné vztahy, které poznamenaly etnické a náboženské konflikty, a stabilizovala jejich demokratické orgány.
37
8.2 Další rozšiřování Evropské unie Současná pravidla členství, která jsou vymezena Smlouvou z Nice z roku 2003, navíc určují institucionální základ pro Unii s maximálním počtem 27 členů. Pokud počet členů překročí toto číslo, bude třeba nové mezivládní dohody o vztazích mezi členskými státy v rámci institucí EU. Pokud počet členů Unie přesáhne 30, její chod v souladu se základními principy Smluv bude obtížnější. Bylo by nutné pečlivě přezkoumat postupy rozhodování, aby EU nebyla paralyzována a zůstala akceschopná. Ačkoli Island, Norsko, Švýcarsko a Lichtenštejnsko splňují podmínky členství, nejsou členy EU, protože veřejnost v těchto zemích je v současnosti proti přistoupení.
8.3 Státy, které nevstoupily do Evropské unie Model Evropské unie nepřijaly nebo odmítly Norsko, Island a Švýcarsko. Evropské „ministáty“ (Andora, San Marino, Monako a Vatikán) nejsou členy Evropské unie, ale podílejí se na její hospodářské integraci prostřednictvím zvláštních hospodářských vztahů se svými sousedy.
38
9.
Evropský hospodářský prostor
Jednání o vytvoření Evropského hospodářského prostoru (EHP) – European Economic Area (EEA) byla zahájena na konci 80. let současně s procesem vytváření vnitřního trhu (VT) v rámci Evropských společenství. Představitelé Evropských společenství (ES) na straně jedné a představitelé Evropského sdružení volného obchodu (ESVO) na straně druhé si uvědomovali nutnost novým způsobem upravit vzájemné vztahy vzhledem k blížícímu se spuštění VT uvnitř ES. Základní myšlenkou pro vytvoření EHP bylo vytvořit takový hospodářský prostor, v rámci něhož by se členské země ESVO začlenily do VT Evropských společenství. V říjnu 1991 bylo dohodnuto vytvoření Evropského hospodářského prostoru (EHP) - zóny volného obchodu se zeměmi ESVO,a smlouva byla následně podepsána 2. května 1992 v portugalském Portu. Vytvoření EHP předcházelo formálnímu okamžiku dobudování jednotného vnitřního trhu, který byl stanoven na konec prosince 1992. Od 1. ledna 1993 tak byly, až na určité výjimky, naplněny čtyři základní ekonomické svobody: 1. volný pohyb zboží mezi členskými státy bez jakýchkoli překážek 2. volný pohyb osob mezi členskými zeměmi s právem usadit se, pracovat a žít v kterékoli zemi ES 3. volný pohyb kapitálu mezi členskými zeměmi bez jakýchkoli omezení a překážek 4. volný prostor pro poskytování služeb po celém území ES Původně měl být EHP spuštěn ke stejnému datu jako VT Evropských společenství (tj. k 1. 1. 1993). Avšak vzhledem k problémům s ratifikací dohody ve Švýcarsku, došlo k faktickému vytvoření EHP teprve k 1. 1. 1994. Jediným problémem, který byl plně odstraněn až koncem roku 1996, byly rozdíly v dani z přidané hodnoty a z toho vyplývající kontroly zboží na hranici. Nyní je zboží zdaňováno v zemi původu zboží a hraniční formality tudíž odpadly. Smlouva umožnila zemím ESVO zúčastnit se Evropského jednotného trhu, aniž by se musely stát členy EU. Začlenění zemí ESVO do VT Evropských společenství v praxi znamená, že tyto země musely do své národní legislativy převzít základní mechanismy související s VT ES. Zároveň ale získaly množství výjimek a přechodných období pro uplatňování nařízení souvisejících s VT v některých sektorech. Speciální dohody mezi ES a členskými státy ESVO byly uzavřeny pro oblast zemědělství, rybářství, dopravy. EHP nevystupuje navenek jako celní unie, protože nepoužívá společný celní tarif. Seznam států, které tvoří Evropský hospodářský prostor 1. ESVO: Island, Lichtenštejnsko, Norsko 2. Evropská unie (Evropské společenství): Belgie, Bulharsko, Česko, Dánsko, Estonsko, Finsko, Francie, Irsko, Itálie, Kypr, Litva, Lotyšsko, Lucembursko, Maďarsko, Malta, Německo, Nizozemsko, Polsko, Portugalsko, Rakousko, Rumunsko, Řecko, Slovensko, Slovinsko, Španělsko, Švédsko, Velká Británie.
39
10. Symboly Evropské unie 10.1 Evropská hymna Evropská hymna symbolizuje svobodu, společenství a mír mezi národy a občany členských zemí Evropské unie. Není to hymna pouze Evropské unie, ale hymna Evropy v širším slova smyslu. Její melodie pochází z Deváté symfonie, kterou v roce 1823 složil Ludvík Van Beethoven. Pro závěrečnou větu Beethoven zhudebnil „Ódu na radost“, kterou v roce 1785 napsal Friedrich Schiller. Tato báseň vyjadřuje Schillerovu idealistickou vizi o tom, že dojde ke sbratření celého lidstva - což byla vize, kterou sdílel i Beethoven. Melodii Beethovenovy „Ódy na radost“ přijala v roce 1972 za svou hymnu Rada Evropy. Světoznámý dirigent Herbert Von Karajan byl požádán, aby zkomponoval aranžmá pro tři nástroje - pro sólo piano, dechové nástroje a pro symfonický orchestr. Beze slov, univerzálním jazykem hudby vyjadřuje tato hymna ideály svobody, míru a solidarity, které Evropa představuje. V roce 1985 ji hlavy států a předsedové vlád EU přijali za oficiální hymnu Evropské unie. Nemá nahrazovat národní hymny jednotlivých členských států, nýbrž oslavovat hodnoty sdílené jimi všemi a jejich jednotu v rozmanitosti.
10.2 Evropská vlajka Evropská vlajka není pouze symbolem Evropské unie, ale i evropské jednoty a identity v širším smyslu. Kruh zlatých hvězd představuje solidaritu a soulad mezi evropskými národy. Počet hvězd nemá souvislost s počtem členských států. Hvězd je dvanáct, protože číslo dvanáct je tradičním symbolem dokonalosti, úplnosti a jednoty. Vlajka tedy zůstane stejná bez ohledu na budoucí rozšiřování EU.
Historie evropské vlajky Historie vlajky sahá do roku 1955. V té době Evropská unie existovala jen ve formě Evropského společenství uhlí a oceli a měla pouze šest členských států. Avšak již o několik let dříve vznikl samostatný subjekt s větším počtem členů, který aktivně bránil lidská práva a propagoval evropskou kulturu - Rada Evropy. Rada Evropy hledala symbol, kterým by se mohla označovat. Po dlouhých diskusích byl přijat současný návrh - kruh dvanácti zlatých hvězd na modrém pozadí. Číslo dvanáct je v mnoha tradicích symbolem dokonalosti. Je to samozřejmě také počet měsíců roku a počet hodin na ciferníku. Kruh je mimo jiné i symbolem jednoty. A tak se zrodila evropská vlajka, která zobrazuje ideál jednoty národů Evropy. Rada Evropy pak vyzvala ostatní evropské instituce, aby tuto vlajku také začaly používat. V roce 1983 tuto výzvu přijal Evropský parlament. Nakonec byla vlajka přijata jako oficiální symbol Evropských společenství, dnešní Evropské unie, hlavami států a předsedy vlád v roce 1985. Od začátku roku 1986 ji užívají všechny evropské instituce. Evropská vlajka je jediným 40
znakem Evropské komise - výkonného orgánu EU. Ostatní instituce a orgány EU používají kromě evropské vlajky i vlastní znaky
Vyvěšování evropské vlajky Právem Evropských společenství není vyvěšování vlajky Evropské unie upraveno a také v současné době není problematika užití vlajky Evropské unie v České republice upravena v právním řádu ČR. V případě užití státní vlajky České republiky a vlajky Evropské unie v návaznosti na ustanovení § 33 odst. 1 volebního zákona musí být postupováno v souladu s § 8 písm. a) zákona č. 352/2001 Sb., o užívání státních symbolů České republiky a o změně některých zákonů. Tedy v případě, že vedle sebe na objektu budou vyvěšeny obě uváděné vlajky, státní vlajka České republiky se umístí na nejčestnější místo; tj. z čelního pohledu na objekt vlevo. Popis a vyobrazení vzoru vlajky Evropské unie odpovídá parametrům „evropské vlajky“ přijatým v roce 1955 Radou Evropy (tj. jde o dvanáct zlatých hvězd na modrém podkladu, umístěných v pozici číslic na hodinách. Vlajka má tvar obdélníku, přičemž poměr šířky k její délce je dán 1 : 1,5).
Elektronická podoba evropské vlajky Používání symbolu EU se řídí dohodou mezi Radou Evropy a Evropskou komisí, která stanoví, že evropský symbol mohou užívat třetí strany pouze pokud: • nezakládá záměnu uživatele a Evropské unie nebo Rady Evropy; • není spojen s aktivitami, které se neslučují se zásadami a cíli Evropské unie a Rady Evropy. Svolení s užitím evropského symbolu nezakládá právo na jeho exkluzivní užívání. Nedovoluje přivlastnění si symbolu nebo jakéhokoliv podobné obchodní známky nebo loga, registrací nebo jakýmkoliv jiným způsobem. Generální sekretariát Evropské komise nevidí žádné překážky v užívání evropského symbolu, pokud jsou splněny tyto dvě podmínky, ale každá žádost musí být zkoumána samostatně. Toto schválení není pravděpodobné, pokud se jedná o komerční činnost a evropský symbol je užíván ve spojení s vlastním logem, jménem nebo obchodní známkou společnosti. V roce 1979 Rada Evropy zaregistrovala tento symbol u Světové organizace duševního vlastnictví (WIPO). V důsledku této registrace získal evropský symbol ochranu v souladu s Článkem 6 Pařížské úmluvy o ochraně průmyslového vlastnictví.
10.3 Den Evropy 9. květen roku 1950 se zapsal do evropských dějin jako počátek sjednocené Evropy. V tento den přednesl tehdejší francouzský ministr zahraničí Robert Schuman mezinárodnímu tisku prohlášení, ve kterém navrhl vytvoření organizace, jež by dohlížela na uhelný a ocelářský průmysl evropských zemí a koordinovala jeho aktivity. Právě Schumanova deklarace se stala impulsem k poválečné spolupráci evropských vlád a základním stavebním kamenem pro pozdější vznik Evropské unie. Evropští představitelé rozhodli o zavedení svátku Dne Evropy na Milánském summitu v roce 1985. Tento svátek symbolizuje, že každá země, která se demokraticky rozhodla vstoupit do Evropské unie, souhlasí s jejími základními hodnotami. I když 9. květen je veřejně známý jako Den Evropy, často se také označuje jako Schumanův den (angl. Schuman Day) – aby se uctila památka tohoto velkého Evropana. Den Evropy je
41
příležitostí přiblížit Evropskou unii občanům. Oslavy na veřejných prostranstvích evropských měst se konají každý rok.
10.4 Heslo Evropské unie Heslo EU se začalo používat okolo roku 2000 a oficiálně bylo zmíněno právě ve Smlouvě o Ústavě pro Evropu podepsané v roce 2004. Toto heslo říká, že díky Evropské unii se Evropané sjednotili a že množství rozdílných kultur, tradic a jazyků je pro Evropu výraznou výhodou. V anglickém jazyce zní heslo Evropské unie takto: "UNITED IN DIVERSITY" Překlad do českého jazyka podle článku IV-1 návrhu Smlouvy zakládající ústavu pro Evropu zní: "JEDNOTNÁ V MNOHOSTI"
42
11. Jednotná měna Evropské unie Dne 1. ledna 2002 došlo v zemích Evropské unie k zavedení jednotné měny s názvem euro. Národní měny přestaly ve většině státech platit ke konci února 2002. Kromě výše uvedených zemí však používají euro také tzv. třetí země Evropské unie. Symbol bankovek a mincí eura se podobá velkému písmenu E nebo při troše Vaší představivosti řeckému Epsilon. V první den roku 2002 byla ve dvanácti členských zemích zavedena jednotná měna s názvem euro. Bankovky eura jsou stejné, zobrazují neutrální motivy a neobsahují texty, vydává je Evropská centrální banka. Mince, jež jsou ve všech státech zóny zákonným platidlem, mají stejný kov, tvar a líc, rubová strana má národní motivy. Vydávají je centrální banky států ve shodě s ECB. Euro se 1. ledna 2002 stalo zákonným platidlem ve 12 členských zemích EU, ve čtyřech dalších evropských státech, na dvou územích na Balkáně a na mnoha územích a ostrovech po celém světě, které jsou součástí některého státu eurozóny nebo jsou k němu přidružena. 1. Členské státy EU, které euro zavedly: Belgie, Německo, Irsko, Řecko, Španělsko, Francie, Itálie, Lucembursko, Nizozemsko, Rakousko, Portugalsko, Slovinsko (od 1. ledna 2007) a Finsko. 2. Evropské země, které euro používají na základě formální dohody s Evropským společenstvím: Monako, San Marino a Vatikán. 3. Země nebo území, která euro používají bez formální dohody: Andorra, Černá Hora a Kosovo. 4. Zahraniční departmenty, území a ostrovy, které jsou součástí některého státu eurozóny, nebo jsou k němu přidruženy: Guadalupe, Francouzská Guyana, Martinik, Mayotte, Réunion, Svatý Petr a Miquelon, Francouzská jižní a antarktická území.
Konvergenční kritéria Členské státy smluvně zakotvily právně-politické a ekonomické předpoklady pro zavedení jednotné měny, tzv. konvergenční kritéria (též maastrichtská kritéria). 1. Právně-politickým kritériem bylo ustavení centrálního bankovnictví nezávislého na vládní moci. To si vyžádalo změny zákonů, popř. ústavních ustanovení o způsobech výběru guvernérůa dalších funkcionářů centrálních bank. Od nezávislosti centrálních bank se očekával větší důraz na stabilitu měny. 2. Ekonomickými předpoklady byla vnější měnová stabilita, jíž měla potvrdit dvouletá účast na Evropském mechanismu směnných kursů bez vybočení měny ze stanovených fluktuačních pásem. 3. Výrazné sblížení, fakticky snížení měr inflace měn členských států do pásma 1.5 % 4. Sblížení úrokových měr v jednotlivých členských státech v pásmu 2 %. 5. Členské státy měly konečně snížit schodek veřejných rozpočtů pod 3 % hrubého domácího produktu (HDP). 6. Celkové veřejné zadlužení (nejen státní rozpočet, ale též rozpočty samosprávy, veřejných institucí) pod 60 % HDP. Kde se eurem platí S novými penězi se platí v Německu, Rakousku, Belgii, Francii, Lucembursku, Nizozemí, Finsku, Španělsku, Portugalsku, Řecku, Itálii a Irsku. Novou měnu však nezavedly všechny země. Stranou prozatím zůstává Velká Británie, která ponechává v oběhu svou libru, také Švédsko a Dánsko.
43
Následující tabulka uvádí počet bankomatů a poboček národních centrálních bank (NCB) a komerčních bank v eurozóně ke 30. června 2007. Země
Počet poboček NCB Počet poboček komerčních bank Počet bankomatů
Belgie
6
6 239
7 067
Německo
71
46 444
53 361
Řecko
28
3 467
5 468
Španělsko
18
43 630
59 102
Francie
83
26 162
43 700
Irsko
1
917
2 944
Itálie
97
32 471
40 056
Lucembursko
1
396
404
Nizozemsko
1
2 851
7 556
Rakousko
3
5 154
7 471
Portugalsko
13
6 419
11 891
Slovinsko
1
692
1 581
Finsko
5
1 575
1 688
CELKEM
328
176 417
242 289
Národní měny přestaly ve většině států platit ke konci února 2002. Kromě výše uvedených zemí používají euro také tzv. třetí země Evropské unie. Vatikán, San Marino a Monako zavedli jednotnou evropskou měnu prostřednictvím měnové unie s Itálií resp. s Francií a jednostranně bylo euro zavedeno ve státech Andorra, Kosovo a Černá Hora, které se vzdaly svých dřívějších měn.
44
Ke 31. října 2007 obíhal v Evropské unii následující počet mincí jednotlivých nominálních hodnot:
Oběh peněz Nominální hodnota (v milionech kusů) (v milionech eur) 2€
3 719
7 438
1€
5 602
5 602
50 centů
4 597
2 298
20 centů
7 753
1 551
10 centů
9 783
978
5 centů
12 127
606
2 centy
14 093
282
1 cent
17 167
172
CELKEM
74 841
18 927
Ke 31. října 2007 obíhal v Evropské unii následující počet bankovek jednotlivých nominálních hodnot:
Nominální hodnota
Oběh peněz (v milionech kusů)
(v milionech eur)
500 €
441
220 718
200 €
154
30 721
100 €
1 148
114 771
50 €
4 103
205 162
20 €
2 280
45 604
10 €
1 811
18 106
5€
1 342
6 709
CELKEM
11 279
641 791
45
11.1 Eurobankovky Výroba eurobankovek začala v červenci 1999 a probíhala souběžně v 15 tiskárnách v několika zemích eurozóny. Do 1. ledna 2002 bylo pro 12 států eurozóny vytisknuto prvních 14,89 miliard eurobankovek včetně logistických zásob. Celkem mají tyto bankovky nominální hodnotu přibližně 633 miliard eur a pokud by byly položeny za sebou v řadě, dosáhly by přibližně dvaapůlkrát na Měsíc a zpět! Rada guvernérů ECB následně schválila dodatečný objem výroby, který představoval 1,91 miliardy bankovek. Účelem této centrální rezervy bylo pokrýt případná vážnější rizika způsobená zpožděním ve výrobě prvních a logistických zásob, a přispět tak k plynulému přechodu na novou měnu. Nevyužitý objem těchto bankovek v centrální rezervě byl po splnění svého účelu převeden do strategické zásoby Eurosystému, která byla po přechodu na novou měnu vytvořena, aby mohla pokrýt případné výkyvy na konkrétním trhu.
11.1.1 Ochranné prvky eurobankovek Symbol bankovek a mincí Eura se podobá velkému písmenu E nebo při troše Vaší představivosti řeckému Epsilon. E jako Evropa, epsilon jako poukaz na Řecko jako kolébku bohaté evropské kultury. Oficiální zkratkou nové měny je již delší dobu známé a v obchodních kruzích používané spojení tří písmen - EUR. Bankovky vypadají poutavě. Odlišnosti můžete pozorovat v barvě a velikosti bankovek i v motivech. Na předních stranách nových evropských platidel naleznete okna a portály symbolizující otevřenost a spolupráci států v jedné unii. Na rubové straně jsou zobrazeny mosty jako motiv spojení mezi evropskými národy a mezi Evropou a zbytkem světa. Bankovky mají sedm ochranných prvků: 1. Vodoznak - podržíme-li bankovku proti světlu, objeví se v průsvitu na nepotištěné části bankovky stupňovitý vodoznak, zobrazující architektonický motiv a nominální hodnotu příslušné bankovky. Vodoznak vzniká při výrobě papíru jeho rozdílnou tloušťkou. Výsledkem jsou světlejší a tmavší plošky v porovnání s okolní plochou papíru. Vodoznak není při pohledu na neprosvícenou plochu bankovky výrazněji patrný. 2. Hlubotisk - použitím hlubotisku vzniká na lícní straně bankovek hmatově rozlišitelný reliéf; zvláště jde o zkratky Evropské centrální banky (tedy o písmena BCE, ECB, EZB, EKT, EKP). Hmatem rozlišitelná je i nominální hodnota a vyobrazení oken a bran. Na okraji lícní strany bankovek v nominální hodnotě 200 EUR a 500 EUR jsou navíc natištěny speciální hmatové značky. 3. Ochranný proužek - eurobankovky mají ochranný proužek zapracován do papíru při jeho výrobě; nachází se přibližně v polovině bankovky a je viditelný proti světlu jako tmavá linie probíhající přes celou šíři bankovky. Při důkladném pozorování proužku proti světlu je viditelný nápis "EURO" a hodnota bankovky (střídavě a zrcadlově umístěné). 4. Soutisková značka - nachází se v levém horním rohu lícní strany a v pravém horním rohu rubové strany. 5. Fólie s hologramem - V pravé části lícní strany bankovek nominální hodnoty 5 EUR, 10 EUR a 20 EUR se nachází proužek ze speciální fólie. Otáčíme-li bankovkou, objevuje se podle úhlu pohledu symbol eura nebo hodnota bankovky (číslo 5, 10 nebo 20) jako hologram v měnící se barvě. V pravé části lícní strany bankovek nominální hodnoty 50 EUR, 100 EUR, 200 EUR a 500 EUR se nachází medailon ze speciální fólie. Otáčíme-li bankovkou, objeví se v závislosti na úhlu pohledu hodnota bankovky nebo architektonický
46
motiv vyobrazený na bankovce jako hologram v měnící se barvě. V protisvětle lze při důkladném pozorování fólie rozpoznat symbol eura vzniklý perforací fólie. 6. Iridiscentní pruh - Na rubové straně bankovek nominální hodnoty 5 EUR, 10 EUR a 20 EUR je ve střední části bankovky, vedle ochranného proužku, umístěn 8 mm široký iridiscentní pruh. Při pohybu bankovky přechází barva pruhu od světle žluté do zlatě žluté a objeví se symbol eura a hodnota bankovky (číslo 5, 10 nebo 20). 7. Opticky proměnlivá barva - Bankovky v nominální hodnotě 50 EUR, 100 EUR, 200 EUR a 500 EUR jsou opatřeny opticky proměnlivou barvou. Nominální hodnota zobrazená v pravém dolním rohu rubové strany těchto čtyř bankovek se při dopadu světla jeví jako purpurově červená a při jiném úhlu pohledu jako olivově zelená nebo hnědá.
11.2 Euromince Při zavádění euromincí bylo vyrobeno přibližně 52 miliard mincí o celkové hodnotě 15,75 miliard eur. Mince byly raženy v 16 evropských mincovnách a na jejich výrobu se spotřebovalo 250 000 tun kovu. Sada euromincí obsahuje mince v osmi různých nominálních hodnotách: 1, 2, 5, 10, 20 a 50 centů a 1 a 2 eura. Všechny mince mají společnou stranu a stranu národní. Podle národní strany lze určit, ve které zemi byla mince vydána. Mince všech osmi hodnot z kterékoli země platí ve všech státech eurozóny. Podobu společné strany navrhl Luc Luycx z belgické královské mincovny. Na společné straně mincí je buď vyobrazena Evropská unie, nebo celá Evropa. Tato vyobrazení symbolizují jednotu EU. Na lícní straně mincí jsou zobrazeny národní motivy z jednotlivých zemí, které jsou po obvodu orámovány dvanácti hvězdami Evropské unie.
11.2.1 Ochranné prvky euromincí Euromince obsahují ochranné prvky, které umožňují jejich identifikaci v přístrojích pro příjem a výdej mincí. Bez ohledu na to, kde byly mince vyrobeny, je lze používat v prodejních automatech v kterékoli zemi eurozóny. • Při výrobě mincí 1 € a 2 € se používá vyspělá technologie – plátování a kombinace odlišných barev slitiny pro střed a mezikruží mince. • Materiál použitý pro mince v hodnotě 10, 20 a 50 centů je zvláštní slitina (tzv. severské zlato), kterou je velmi obtížné vyrobit a která se používá výhradně pro mince. • Nápis na hraně mince v hodnotě 2 € a použití zvláštního kovu pro mince v hodnotě 10, 20 a 50 centů chrání tyto peníze proti padělání.
47
12. Euroregiony Jedním ze základních kamenů procesu evropského sjednocení byl vznik nadnárodních celků nacházejících se po dvou stranách státních hranic členských zemí. První euroregiony, přeshraniční sdružení obcí a měst, jejichž obyvatelstvo sice hovoří rozdílnými jazyky, často je ale spojuje přítomnost významných národnostních menšin, začaly vznikat již v padesátých letech minulého století. Pohraniční regiony tradičně patří k hospodářsky nejméně rozvinutým oblastem každého státu. Z minulosti si navíc zpravidla nesou břemeno národnostních konfliktů táhnoucích se několik staletí a utlumujících rozvoj ekonomických aktivit všeho druhu. V rámci Evropské unie se pohraniční regiony rychle staly místem výměny zkušeností a centrem intenzivní spolupráce při řešení problémů daných zeměpisnou polohou na periferii jednotlivých států. Euroregiony jsou nadnárodním typem svazků či sdružení měst a obcí. Cílem euroregionu je podpora a realizace projektů odrážející všechny formy spolupráce mezi smluvními stranami. Hlavním důvodem zakládání takovýchto svazků je odstraňování nerovností mezi regiony na obou stranách hranice. Spolupráce zasahuje do všech oblastí života občanů na kulturní, sociální, hospodářské a infrastrukturní úrovni. Podle Evropské charty hraničních a přeshraničních regionů z 20. listopadu 1995 "Přeshraniční spolupráce pomáhá zmírňovat nevýhody těchto hranic, překonávat okrajovou polohu hraničních oblastí a zlepšovat životní podmínky obyvatel. Měla by zahrnovat všechny kulturní, sociální, hospodářské i infrastrukturní oblasti života. Poznání a porozumění sousedů jsou právě tak důležité jako budování důvěry." V současnosti existuje na sto osmdesát euroregionů, většina z nich je sdružena v Asociaci evropských přeshraničních regionů (AGEG). V řadě případů, jako je německo-francouzskošvýcarský Oberrhein či regionální uskupení Andalusie-Gibraltar-Maroko, je jejich součástí pohraniční oblast státu, který není členem Evropské unie. Euroregiony vznikaly i tam, kde jejich vzniku bránila výrazná přírodní překážka jako jsou velehory, moře či široké vodní toky (Pracovní společenství Pyreneje, Kréta-Kypr). V současnosti je na evropském kontinentě, s výjimkou několika málo úseků v prostoru zemí Západního Balkánu a Sdružení nezávislých států, nemožné nalézt hranice, na nichž by neoperovala žádná institucionalizovaná struktura, zabývající se regionální přeshraniční spoluprací. Platí to i u hranic, tvořených výraznou přírodní překážkou (velehory, široké vodní toky), dokonce i u řady hranic mořských. Intenzita přeshraniční spolupráce je však zpravidla existencí přírodních překážek značně omezena, respektive její prioritou bývají činnosti, vztahující se k samotnému technickému umožnění vzájemného kontaktu lidí po obou (či více) stranách hranice (stavby mostů, tunelů či další apriori infrastrukturní projekty). Z kterých zdrojů jsou aktivity euroregionů financovány? Právě z toho důvodu, že se často jedná o dříve silně zaostalé oblasti, mají euroregiony právo na rozsáhlé dotace z fondů Evropské unie. Hlavním předpokladem pro podporu z unijních peněz je přitom určitá organizační struktura přeshraniční spolupráce. Členství v euroregionu je všeobecně dobrovolné. Členy těchto příhraničních uskupení se mohou stát všechny obce a města, které se písemně zavážou dodržovat usnesení orgánů euroregionů. Oprávněnými příjemci a finančních prostředků EU a realizátory konkrétních projektů jsou volení zástupci euroregionů, tedy rada a prezidium, rozhodovacím orgánem je valná hromada. 48
Eurofondy přitom zdaleka nejsou jedinými zdroji financování společných projektů uskutečňovaných na území euroregionů.
12.1 Euroregiony v České republice Sdružení měst a obcí v příhraničních částech ČR je zaměřené na přípravu a realizaci konkrétních návrhu projektů pro oživení území od poradenství při jejich přípravě a realizaci až po spoluúčast na celostátních i mezinárodních programech. Euroregiony spolupracují také na tvorbě kalendáře společenských, kulturních a sportovních akcí konaných na území euroregionu a přispívají tak k užší spolupráci, podpoře cestovního ruchu a kulturním výměnám. Pohraniční regiony tradičně patří k hospodářsky nejméně rozvinutým oblastem každého státu. Z minulosti si navíc zpravidla nesou břemeno národnostních konfliktů táhnoucích se několik staletí a utlumujících rozvoj ekonomických aktivit všeho druhu. V rámci Evropské unie se pohraniční regiony rychle staly místem výměny zkušeností a centrem intenzivní spolupráce při řešení problémů daných zeměpisnou polohou na periferii jednotlivých států. Jedním ze základních kamenů procesu evropského sjednocení byl právě vznik nadnárodních celků nacházejících se po dvou stranách státních hranic členských zemí. První euroregiony, přeshraniční sdružení obcí a měst, jejichž obyvatelstvo sice hovoří rozdílnými jazyky, často je ale spojuje přítomnost významných národnostních menšin, začaly vznikat již v padesátých letech minulého století. Euroregion je oblast příhraniční spolupráce, která vznikla na základě vzájemné dohody příhraničních regionů dvou nebo více zemí. Euroregion funguje na základě vlastních stanov. Podporuje zájmy měst a obcí, sdružení organizací i fyzických osob. Na regionálním základě podporoval aktivity, které vedly k přijetí do Evropské unie a uzavírání mezinárodních smluv napomáhajících přeshraniční spolupráci. Evropská unie podporuje příhraniční rozvojové programy s cílem překonat stávající problémy, ztěžující evropskou integraci. Euroregiony hrály důležitou roli při přípravě a realizaci programu přeshraniční spolupráce CBC Phare.
12.1.1 České euroregiony Na území České republiky dnes existuje třináct euroregionů, jejich česká část pokrývá čtyřicet okresů a více jak polovinu území ČR. Jsou to Elbe-Labe, Erzgebirge-Krušnohoří, Egrensis (Chebsko), Bayerischer Wald-Šumava-Mühlviertel, Silva Nortica (jižní Čechy), WeinviertelPomoraví-Záhorie, Bílé Karpaty, Beskydy, Těšínské Slezsko, Silesia (Opavsko), Praděd, Glacensis (severovýchodní Čechy) a Nisa (Liberecko). Přispěla k tomu mimo jiné skutečnost, že jako příjemce finanční pomoci z eurofondů figuruje s výjimkou hlavního města Prahy a Středočeského kraje celé území ČR. Součástí euroregionů se ale staly také okresy, které leží ve značné vzdálenosti od hranic a spolufinancování některých projektů z eurofondů nemohou nárokovat, chtějí se však podílet na přeshraniční spolupráci. Do česko-německo-polského euroregionu Neise-Nisa-Nysa chtějí nyní kupříkladu vstoupit také některé středočeské obce. Motorem společných iniciativ v řadě euroregionů s českou účastí se staly společné projekty v rámci podpory cestovního ruchu, kulturní a sportovní akce. Jedny z nejlepších výsledků dosáhl v tomto ohledu právě euroregion Nisa vzniklý již v roce 1991, ve kterém bylo do loňského roku realizováno na dva a půl tisíce projektů v celkové hodnotě přes tři sta milionů eur.
49
12.2 Mapa Euroregionů v České republice
50
Přehled euroregionů na území ČR seřazený podle data jejich vzniku Poř.
Euroregion
Počet obcí celkem**
Vznik
Počet obyvatel celkem
Plocha (km 2 )
Okresy****
Sousední stát
1.
Neisse/Nisa/Nysa
124
21. 12. 1991
1.759.000
12.193
LB* , JN, SM, DC (část), CL
D, PL
2.
Elbe/Labe
184
24. 6. 1992
1.400.000
5.547
UL , LT, DC (část), TP (část)
D
3.
Krušnohoří/Erzgebirge
72
říjen 1992
770.000
5.338
MO , CV, LN, TP (část)
D
4.
Egrensis
70
3. 2. 1993
2.000.000
17.000
KV, CH , SO, TC
D
5.
Šumava/Bayerischer Wald/Mühlviertel
276
20. 9. 1993
1.260.000
16.345
DO, KT, PR, CK
D, A
6.
Glacensis
65
5. 12. 1996
500.000
8.351
TU, RK , UO, SU, JE, HK
PL
7.
Praděd/Pradziad
84
2. 7. 1997
342.000
4.078
BR (část), JE / Mor. Beroun
PL
8.
Těšínské Slezsko/Słąsk Cieszyński
59
22. 4. 1998
657.000
1.528
KA (část), FM (část) / Třinec
PL
9.
Silesia
43
20. 9. 1998
359.000
1.469
OP , BR (část), NJ (část)
PL
10.
Beskydy/Beskidy
133
9. 6. 2000
992.100
3.844
FM , KA
PL, SK
11.
Pomoraví ***
23. 6. 1999
997.332
14.300
HO, ZN, BV, Břeclav, Třebíč
SK, A
13. 4. 2000
380.845
4.750
CB, JI, JH, PI, TA
A
ZL , UH, VS, Kroměříž
SK
12. Euroregion Silva Nortica
13.
Bílé Karpaty/Biele Karpaty
334
30. 7. 2000
51
13. Knihy Evropské unie 13.1 Zelené knihy Jsou diskusní dokumenty zveřejňované Komisí vztahující se k určité oblasti politiky. Tyto dokumenty jsou určeny především zúčastněným stranám - organizacím i jednotlivcům - které tím jsou vyzývány k tomu, aby se zapojily do procesu konzultace a debaty. V některých případech jsou podnětem pro vznik další legislativy. Zelené knihy jsou obecně dokumenty publikované Komisí ohledně specifických oblastí zájmů. Jedná se o dokumenty adresované dotčeným subjektům, organizacím a jednotlivcům, kteří jsou vyzváni k účasti na procesu konzultací a diskusí v předmětné oblasti. Jejich primárním cílem je podpořit debatu a nastartovat proces konzultací na evropské úrovni k určitému tématu. V některých případech jsou tyto Zelené knihy impulsem k přijetí následné legislativy na úrovni EU. Např. • Zelená kniha o zlepšení účinnosti výkonu soudních rozhodnutí v evropské unii: obstavení bankovních účtů. • Zelená kniha o kolizním právu v oblasti úpravy majetkových poměrů v manželství. • Zelená kniha "Dědictví a závěti". • Zelená kniha o rozhodném právu a příslušnosti soudů v rozvodových záležitostech. • Vyživovací povinnost. • Konzultační dokument k návrhu Úmluvy o doložkách o výběru soudu.
13.2 Bílé knihy Bílé knihy Komise jsou dokumenty, které obsahují návrhy na činnost Společenství v určité oblasti. V některých případech Bílá kniha následuje po vydání Zelené knihy, jejímž cílem je zahájit proces konzultací o daném tématu na evropské úrovni. Po schválení Radou se z Bílé knihy může stát akční program Unie pro danou oblast. Bílá kniha má pro členské státy EU pouze doporučující povahu, je nezávazným dokumentem.
Příklady bílých knih v Evropské unii Bílá kniha – Nová evropská hranice pro expandující Unii – Akční plán uskutečňování evropské vesmírné politiky - listopad 2003 Obsahuje akční plán s dosud největšími cíli kosmických aktivit, které kdy v Evropě vznikly. Formuluje konkrétní a specifická doporučení na zajištění evropské nezávislosti v přístupu do vesmíru, rozvoje kosmických technologií, propagace kosmického výzkumu, aby se mladá generace zaujala pro vědecké a technické obory a tím se posílila úroveň kosmických věd a konkurenceschopnost Evropy. Bílá kniha: Nová hybná síla pro evropské mládí - listopad 2001 Bílá kniha o mládeži navrhuje způsoby a priority hlubšího zapojení mladých lidí do rozhodování, které se jich týká. Bílá kniha Evropská dopravní politika pro rok 2010: Čas rozhodnout - září 2001 Staví před EU dva cíle: Transevropská dopravní sít´ a projekt Galileo neboli evropský satelitní navigační systém.
52
Bílá kniha: Evropská vládní moc - červenec 2001 Vyjádření vůle vtáhnout širší veřejnost do dění na evropské scéně, stanovuje pět principů pro dobré vládnutí - otevřenost, účast, odpovědnost, účinnost, soudružnost. Bílá kniha Strategie budoucí politiky v oblasti chemických látek a přípravků - únor 2001 Reforma Evropské komise - Bílá kniha - březen 2000 Bílá kniha o zodpovědnosti za škody na životním prostředí - únor 2000 Obsahuje strukturu budoucího EU-režimu environmentální odpovědnosti, jehož záměrem je zavedení principu znečišťovatelské země. Popisuje klíčové prvky, potřebné pro to, aby takový režim pracoval efektivně a prakticky. Bílá kniha EU o zdravotní nezávadnosti potravin – leden 2000 Účelem bylo učinit zákony EU týkající se potravin jasnější, srozumitelnější a pružnější, podpořit lepší prosazování a poskytnout spotřebitelům větší průhlednost. Dalším cílem byl zajistit vysokou úroveň zdravotní nezávadnosti potravin. Bílá kniha o modernizaci pravidel pro provádění článků 85 a 86 smlouvy o ES - duben 1999 Bílá kniha obchodu - leden 1999 Bílá kniha "Energie pro budoucnost - obnovitelné zdroje energie" - listopad 1997 Cílem bylo podporovat to, co bylo nazýváno trvale udržitelnou mobilitou, a to mimo jiné prostřednictvím zajištění, aby rozvoj dopravních systémů přispíval k systému trvale udržitelného rozvoje a respektoval životní prostředí a zejména snižování emisí CO2. Bílá kniha : Strategie pro obnovu veřejné železniční dopravy - červenec 1996 Bílá kniha - Energetická politika pro Evropskou unii - prosinec 1995 Definuje tři základní cíle, na které by se energetická politika EU měla v následujících letech zaměřit: - posilování konkurenčního prostředí v oblasti výroby elektrické energie, - zvyšování bezpečnosti výroby elektrické energie, - ochrana životního prostředí. Zároveň se energetická politika EU zaměřuje na další snižování závislosti EU na dovozu energie nebo energetických zdrojů především prostřednictvím efektivnějšího využívání svých vlastních zdrojů. Za tímto účelem EU finančně podporuje výzkumné projekty v této oblasti. Bílá kniha o vzdělávání a odborném výcviku - Vyučování a učení na cestě k učící se společnosti - listopad 1995 Zdůrazňuje tři základní faktory změn probíhajících v evropské společnosti: vliv informační společnosti na změnu povahy a cílů pracovních činností, vliv internacionalizace v oblasti pracovních příležitostí, vliv vědy a nových technologií, jež mohou vyvolávat iracionální obavy. Bílá kniha o přípravě přidružených zemí střední a východní Evropy na začlenění do vnitřního trhu Unie - květen 1995 Součástí předvstupní strategie přidružených zemí střední a východní Evropy, přijaté Evropskou radou v prosinci 1994 v Essenu. Jejím posláním je stát se vodítkem, které přidruženým zemím pomůže připravit se na fungování v rámci požadavků vnitřního trhu Evropské unie. Začlenění do vnitřního trhu je třeba odlišit od vstupu do Unie, jehož součástí bude přijetí celého souboru acquis communautaire. Evropská sociální politika - Cesta vpřed pro Unii - červenec 1994 Vytýčení strategie sjednocování postupů EU v oblasti sociální politiky a jejich budoucího rozvoje, navržení konkrétních kroků a oblastí hodných zvláštního zřetele. 53
Bílá kniha Růst, konkurenceschopnost a zaměstnanost - výzvy a cesty vpřed do 21. století - prosinec 1993 Vedla k zařazení otázek zaměstnanosti mezi priority ostatních politik Evropské unie. . Bílá kniha Dokončení vnitřního trhu - červen 1985 Předložila podrobně rozpracovaný program obsahující seznam přes 280 nových směrnic, jež bylo žádoucí přijmout a zavést pro dokončení vnitřního trhu do konce roku 1992.
54
14. Dny evropského dědictví - European heritage days (EHD) Historie EHD začala v roce 1984 ve Francii, kde byla poprvé zorganizovaná akce Den otevřených dveří památek. Tento krok byl o rok později projednáván na konferenci ministrů kultury členských zemí Rady Evropy. V následujícím roce proběhla obdobná akce i v dalších evropských zemích. Od roku 1989 se začali pravidelně scházet představitelé organizačních výborů Dnů evropského dědictví a Radou Evropy byly oficiálně ustaveny Dny evropského dědictví v roce 1991. Holandská Nadace dnů kulturního dědictví byla pověřena vytvořením evropského Koordinačního sekretariátu. V roce 1994 převzala tuto úlohu belgická Nadace krále Baudouina se sídlem v Bruselu. Hlavní cíle EHD prosazované Radou Evropy přijalo za své 44 zemí Evropské kulturní konvence. Ukládají, aby v době druhého víkendu v září byla připomenuta potřeba ochrany kulturního dědictví v nejširším slova smyslu, a jejím prostřednictvím • by se tak zlepšila informovanost o jiných kulturách, • byl podporován otevřenější postoj vůči ostatním (potírání xenofobie a rasismu, hledání vlastní identity, upevňování kolektivní paměti atd.), • byl by podporován otevřený a svobodný pohled na kulturu, což ovlivňuje nejen rozvoj ekonomický, ale rovněž udržitelného rozvoje lidské společnosti, • využít tyto dny jako příležitost a v zájmu budoucnosti znovu posoudit a objasnit politické, sociální a ekonomické souvislosti kulturních hodnot minulosti. Česká republika se k myšlenkám EHD přihlásila v roce 1991, kdy přes 40 měst otevřelo bezplatně památky, které nejsou běžně přístupné. Hlavním garantem EHD je Sdružení historických sídel Čech, Moravy a Slezska (SHS ČMS). Toto sdružení je dobrovolná, zájmová, nestranická a nevládní organizace především historických obcí nebo jejich částí, na jejichž území jsou zachovány významné kulturní hodnoty, zejména nemovité památky. Aktivně přispívá k vytváření podmínek a účinných nástrojů pro zachování kulturního dědictví, zejména pak pro regeneraci území historických sídel včetně zlepšování stavu životního prostředí, dále pro jeho propagaci a pro jeho trvale udržitelné využívání. Sdružení bylo ustanoveno z iniciativy skupiny východočeských měst v listopadu 1990 v Litomyšli. Jeho sídlem je Opletalova 36, Praha1, internetová adresa : http//www.shscms.cz. Sdružení uplatňuje specifické problémy historických sídel při přípravě i úpravě stávajících a navrhování nových právních norem, je partnerem Ministerstvo kultury České republiky (MK ČR), Ministerstvo pro místní rozvoj České republiky (MMR ČR) a orgánů vrcholných zastupitelských sborů, odborných nestátních institucí působících v oblasti památkové péče, nezávislých neziskových organizací zabývajících se péčí o národní dědictví. Spolupracuje s dalšími organizacemi a institucemi působícími v ČR i v zahraničí, jejichž poslání je shodné s jeho cíli Od roku 1991 působí jako spolupořadatel EHD, v roce 1998 vystupuje již jako hlavní gestor v České republice a organizátor druhého víkendu září Dny evropského dědictví - Dny otevřených dveří památek, které jsou konány pod záštitou Rady Evropy. O týden dříve pak pořádá Národní zahájení EHD v ČR. Dny evropského dědictví rozšiřují a zvyšují všeobecné povědomí o našem kulturním dědictví. Pro širokou veřejnost zpřístupňují co nejvíce zajímavých a výjimečných památek - budov, objektů i prostor, včetně těch, které jsou jinak zčásti nebo celé nepřístupné. Nesoustřeďují se 55
pouze na prohlášené historické památky, ale i na soukromé a veřejné budovy (radnice, soudy, školy, obytné domy), které nebývají veřejnosti přístupné, pouze příležitostně nebo částečně. Desítky měst a obcí připravují komponované a doprovodné programy pro občany, i turisty. V rámci EHD je obdobným způsobem kladen důraz také na zpřístupnění movitého kulturního dědictví. Tyto Dny se v ČR postupně staly významnou aktivitou pro domácí i zahraniční cestovní ruch. Jsou samy o sobě zajímavým a stále atraktivnějším turistickým produktem, svou koncepcí zprostředkovaně slouží k tvorbě nových turistických nabídek. Význam EHD pro rozvoj cestovního ruchu je vyjádřen i v tom, že spolu s MK ČR vystupuje jako partner hlavního garanta také MMR ČR. Je tak vyjádřen zájem těchto vrcholných orgánů právě na dalším rozvoji EHD jako jednoho ze způsobů, jak efektivněji využít naše kulturní dědictví pro rozvoj cestovního ruchu. Program EHD je prezentován jako významný turistický produkt na veletrzích a výstavách cestovního ruchu prostřednictvím stánku České centrály cestovního ruchu (ČCCR). Od roku 2001 je národní zahájení obohaceno o udílení titulu Nositel tradice lidových řemesel, vyhlášeného Nařízením vlády č. 5/2003Sb., o oceněních v oblasti kultury, kterým se Česká republika připojila k výzvě UNESCO nazvané Žijící lidské poklady. V roce 2003 se k tématu Technické památky přihlásilo 20 lokálních garantů vedených cílem objasnit a uplatnit technická díla, která jsou svým posláním chápána jako ryze užitkové objekty, přesto svým původem i výtvarnými kvalitami velice přitažlivé, reprezentativní, a proto tvoří i nedílnou součást kulturního dědictví, které je svědectvím lidského umu, schopnosti a mnoha lidských ambicí. Evokuje hodnoty zaniklých řemesel, výrobních postupů, připomíná tradiční vazby a historii míst. Vývoj techniky v českých zemích ovlivňovaly a spoluutvářely v průběhu staletí mnohé kulturní, etnické, geografické a sociálně ekonomické faktory. Křížila se zde, setkávala a prostupovala historicky a kulturně se formující Evropa -západní i východní. Zde vznikla díla, posouvající technickou civilizaci. Příkladem může být kniha Deremetalika (o hornictví a hutnictví) - dílo jáchymovského lékaře G. Agricoly z roku 1555, které od středověku až do nástupu industriální revoluce bylo ve světě jedinou učebnicí těchto oborů. Technické památky patří k velmi ohroženým, avšak v posledních letech znovu objevovaným a oceněným památkám. V celé Evropě se stávají nejvyhledávanějšími turistickými cíly, které tak dávají možnost jejich oživení. Jejich zpřístupnění a oživení jsou kroky k jejich záchraně. Památky jsou materiální součást kulturního dědictví a je třeba je chápat jako hmotné historické prameny. Jsou jedním ze zdrojů poznání historie Začlenění památkového fondu do současného života, jeho udržováním, obnovou i vhodných využíváním se uchovávají a společensky aktivují významné doklady vývoje společnosti, člověka a jeho životního prostředí a současně se tak vytvářejí nové kulturní hodnoty a tradice. Kulturní památky jsou dokladem tvůrčích snah a výsledků generací, jsou zdrojem inspirace pro současnou i budoucí generaci, jsou nevyčerpatelným zdrojem poznání jako nenahraditelné kulturní hodnoty minulosti Památkou je kulturní statek, který je dokladem historického vývoje společnosti, jejího umění, techniky, vědy a jiných oborů lidského života a práce. Pojem „kulturní památka„ se upřesňuje asi v 18. století, kde pojem památky získává širší smysl, odpovídající tehdejšímu stupni společenského hodnocení kultury, jejímu významu a působení. Vztahuje se především na památky výtvarného umění, zejména architektury, kde umělecká hodnota byla vyjadřována uměleckými slohy a jejich čistotou. Teprve začátkem 20. století se začíná zdůrazňovat hodnota stáří, dokumentu, to znamená historický význam. V roce1903 prof. A. Riegl definuje památky. Později jej upřesňuje definice formulovaná zákonem pro
56
Československou socialistickou republiku ze dne 17. 4. 1958 č. 22 Sb. a současný zákon z roku 1987, platný od 1. 1. 1988 č. 20, jehož novela je již několik let připravována. Společenské změny po 17. 11. 1989 jsou pouze upravovány. Zákon upravuje vazby mezi vlastníkem prohlašování, určuje orgány výkonu státní sankční postihy za nedodržování zákona o organizací, zpracování koncepce péče o a uchování kulturního dědictví.
kulturní památky, administrativním postupem správy i odborné organizace, zároveň stanovuje státní památkové péči. Řeší i povinnosti orgánů kulturní památky, finanční podporu k obnově
57
15. Zapojení států Evropské unie do institucí 15.1 Zapojení do Organizace spojených národů Organizace spojených národů (OSN), anglicky United Nations Organization (UNO), též Spojené národy (zkratka se nepoužívá), anglicky United Nations (UN), je mezinárodní organizace, jejímiž členy jsou téměř všechny státy světa (v červnu 2006 měla 192 členských států). Tab. Seznam členských států Evropské unie zapojených do OSN Název státu Belgické království Bulharská republika Česká republika Dánské království Estonská republika Finská republika Francouzská republika Irsko Italská republika Kyperská republika Litevská republika Lotyšská republika Lucemburské velkovévodství Maďarská republika Maltská republika Německo (Spolková republika Německa) Nizozemské království Polská republika Portugalská republika Rakouská republika Rumunsko Řecká republika Slovenská republika Slovinská republika Španělské království Švédské království Spojené království Velké Británie a Severního Irska Kandidátské země
27. 12. 1945 14. 12. 1955 19. 1. 1993 24. 10. 1945 17. 9. 1991 14. 12. 1955 24. 10. 1945 14. 12. 1955 14. 12. 1955 20. 9. 1960 17. 9. 1991 17. 9. 1991 24. 10. 1945 14. 12. 1955 1. 12. 1964
Příspěvek do rozpočtu OSN v % 1,104 0,011 0,107 0,692 0,012 0,543 6,545 0,224 5,437 0,034 0,015 0,017 0,068 0,120 0,012
Počet obyvatel státu 10 213 000 8 256 000 10 294 000 5 301 000 1 429 000 5 154 000 58 846 000 3 705 000 57 588 000 749 000 3 072 000 2 449 000 426 000 10 113 000 377 000
18. 9. 1973
9,857
82 024 000
10. 12. 1945 24. 10. 1945 14. 12. 1955 14. 12. 1955 14. 12. 1955 25. 10. 1945 19. 1. 1993 22. 5. 1992 14. 12. 1955 19. 11. 1946
1,632 0,196 0,431 0,942 0,056 0,351 0,035 0,061 2,591 1,079
15 707 000 38 671 000 9 957 000 8 077 000 22 502 000 10 515 000 5 390 000 1 983 000 39 371 000 8 854 000
24. 10. 1945
5,092
58 649 000
Datum přijetí
58
Chorvatská republika Republika Makedonie/FYROM Turecká republika Zdroj: vlastní zpracování
22. 5. 1992 není 24. 10. 1945
0,030 xx 0,440
4 572 000 2 045 262 63 451 000
15.2 Severoatlantická Aliance Severoatlantická Aliance (NATO) byla založena 4. dubna 1949 ve Washingtonu na základě Severoatlantické smlouvy, kterou podepsalo 12 nezávislých států. Smlouva zaručovala všem zúčastněným státům pomoc v případě napadení. V letech 1952 až 1982 se k Alianci připojily postupně další čtyři evropské státy. V březnu 1999 se počet rozšířil o Českou republiku, Maďarsko a Polsko. NATO má v současné době celkem 26 členů. Z Evropské unie nejsou členskými státy NATO Finsko, Kypr, Malta, Nizozemsko, Rakousko a Švédsko. Tab. Seznam členských států NATO zemí Evropské unie Název státu Belgické království Bulharská republika Česká republika Dánské království Estonská republika Finská republika Francouzská republika Irsko Italská republika Kyperská republika Litevská republika Lotyšská republika Lucemburské velkovévodství Maďarská republika Maltská republika Německo (Spolková republika Německa) Nizozemské království Polská republika Portugalská republika Rakouská republika Rumunsko Řecká republika Slovenská republika Slovinská republika
Členem od 4. 4. 1949 29. 3. 2004 12. 3. 1999 4. 4. 1949 29. 3. 2004 není 4. 4. 1949 není 4. 4. 1949 není 29. 3. 2004 29. 3. 2004 4. 4. 1949 12. 3. 1999 není
Výdaje na obranu
% HDP
3,7 mld. USD 356 mil EUR 1,64 mld. EUR 2,86 mld. USD 155 mil. USD x 35,5 mld. USD x 2,3 mld. USD x 231 mil. USD 159 mil EUR 141 mil. USD 570 mil. USD x
1,50 2,7 2,02 1,60 2,00 x 2,80 x 2,00 x 1,90 1,75 0,90 1,40 x
5. 5. 1955
32 mld. USD
1,60
není 12. 3. 1999 4. 4. 1949 není 29. 3. 2004 18. 2. 1952 29. 3. 2004 29. 3. 2004
x 3,4 mld. USD 2,5 mld. USD x 1,2 mld. USD 5,9 mld. USD 406 mil. USD 292 mil. EUR
x 2,20 2,20 x 2,40 4,80 1,89 2,00
59
Španělské království Švédské království Spojené království Velké Británie a Severního Irska Kandidátské země Chorvatská republika Republika Makedonie/FYROM Turecká republika Zdroj: vlastní zpracování
30. 5. 1982 není
6,6 mld. USD x
1,40 x
4. 4. 1949
35 mld. USD
2,70
x
x
x 6,2 mld. USD
X 4,40
kandidátská země NATO není 18. 2. 1952
15.3 Mezinárodní obchodní středisko Mezinárodní obchodní středisko (International Trade Centre – ITC) patří mezi mezinárodní organizace, liší se však od nich svým specifickým posláním. Cílem jeho činnosti je technická spolupráce s rozvojovými zeměmi a zeměmi s tranzitní ekonomikou (např. Česká republika, Polsko, Rusko, Slovinsko) s cílem podpory obchodu, zejména podpory plného rozvoje jejich vývozního potenciálu a zefektivnění dovozních operací. Je neziskovou organizací, jejíž služby jsou zaměřené na podporu obchodu zejména malých a středních podniků. Mezi hlavní směry činnosti ITC patří vytvoření efektivních programů na podporu vývozu, které zahrnují šest základních oblastí: • rozvoj výrobního programu a uvedení produktu na trh (marketingová podpora), • adaptace výrobku a mezinárodního marketingu pro komodity a služby, • rozvoj služeb podporujících obchod (vytvoření a rozšíření zahraničních služeb poskytovaných veřejnými a soukromými institucemi na národní a regionální úrovni), • marketingové informace (získávání a rozšiřování informací o výrobcích, službách a trzích) • rozvoj lidských zdrojů (vzdělávání v oblasti podpory exportu a jeho realizace) řízení nákupu a dodávek ze zahraničí.
15.4 Organizace pro hospodářskou spolupráci a rozvoj Organizace pro hospodářskou spolupráci a rozvoj (Organisation for Economic Co-operation and Devolopment – OECED) vstoupila v platnost vstoupila 30. 9. 1961. Podepsalo ji 20 zakladatelských zemí. OECED je mezivládní organizace sdružující v současné době 29 hospodářsky nejsilnějších států světa. Její činnost zahrnuje všechny aspekty hospodářské a sociální politiky (hospodářství, energetika, mezinárodní obchod, finanční a rozpočtové záležitosti, výživa, zdravotnictví, ochrana životního prostředí, rozvoj vědy, technologií a průmyslu, ochrana lidských práv, sociální záležitosti, vzdělání atd.). S nečlenskými státy spolupracuje OECED na různém základě (dialog, pozorovatel, člen výboru). K zahájení každé z etap spolupráce posuzuje určitá kritéria: • oboustranný přínos ze spolupráce, • hlavní hráč ve světové ekonomice (major player), • ochota země přispět k práci výboru, • otázka event. členství v OECED. 60
Česká republika spolupracuje s OECD, hlavním gestorem spolupráce je ministerstvo zahraničních věcí.
15.5 Světová obchodní organizace Dohoda o zřízení Světové obchodní organizace (World Trade Organization – WTO) byla podepsána 15. 4. 1994 v Marrakeši. V platnost vstoupila od 1. 1. 1995. WTO je mezivládní organizace. Členy nemusí být vždy státy, ale jednotná celní území (celní unie nebo přímo celní území). WTO má v současné době 148 členů a cca 30 zemí jedná o svém přístupu k ní. Mezi základní cíle WTO patří: • zvýšení životní úrovně, • dosažení plné zaměstnanosti, • vyšší a stále rostoucí úroveň reálného důchodu a efektivní poptávky, • zvýšení výrobků a obchodu se zbožím a se službami, • optimální využití světových zdrojů v souladu s cílem trvalého rozvoje, • sjednání mnohostranné závazných pravidel mezinárodního obchodu, • liberalizace (odstraňování překážek), • zajištění transparentnosti a stabilnosti obchodu mezi členy WTO. Základní principy jednání ve WTO: • zásady nediskriminace, • princip doložky nejvyšších výhod – pro všechny členy WTO je poskytováno stejné zacházení, • národní zacházení (v přístupu na trh není činěn rozdíl mezi domácími a zahraničními dodavateli), • předvídatelnost, stabilita a transparentnost (obchodní partneři musí být možnost spolehnout se na právní závaznost a dlouhodobou neměnnost obchodních pravidel), • rozvojový princip (podpora rozvoje a ekonomických reforem). Dohody a ujednání WTO: • mnohostranné dohody (cca 60) jsou právními texty závaznými pro všechny členy WTO, které pokrývají spolupráci v oblasti obchodu s nezemědělským zbožím, se zemědělským zbožím, se službami, právy k duševnímu vlastnictví, • listiny koncesí doplňují mnohostranné dohody a obsahují závazné podpínky pro přístup na trh každého člena WTO, • všestranné dohody (pouze 2) pro obchod s civilními letadly a o vládních zakázkách. Česká republika byla zakládajícím členem WTO. Po 1. 5. 2005 zastupuje její zájmy v rámci společné obchodní politiky EU. EU je považována za celní unii.
61
16. Smlouvy Evropské unie 16.1 Smlouvy o zamezení dvojího zdanění Mezinárodní dvojí, popř. vícenásobné zdanění příjmů, majetku, ale i např. dědictví nebo jiných předmětů daní vzniká v důsledku střetu dvou nebo více daňově právních systémů různých států (státu zdroje a státu, v němž je příjemce daňovým rezidentem). K zamezení dvojího zdanění se užívá různých metod a jejich různých forem, které mohou být buďto jakožto jednostranná opatření přímo zapracovány v daňovém systému jednotlivých států, nebo jsou součástí dvoustranných, popř. mnohostranných mezinárodních smluv o zamezení dvojího zdanění. Přitom v obou případech může být použita buď jedna metoda, nebo i více metod pro různé druhy příjmů a jejich forem současně. Tab. Seznam uzavřených smluv České republiky o zamezení dvojího zdanění se státy Evropské unie Název státu Belgické království Bulharská republika Dánské království Estonská republika Finská republika Francouzská republika Irsko Italská republika Kyperská republika Litevská republika Lotyšská republika Lucemburské velkovévodství Maďarská republika Maltská republika Německo (Spolková republika Německa) Nizozemské království Polská republika Portugalská republika Rakouská republika Rumunsko Řecká republika Slovenská republika Slovinská republika Španělské království Švédské království
Datum podpisu dohody 19. 6. 1975 9. 4. 1998 5. 5. 1982 24. 10. 1994 2. 12. 1994 1. 7. 1973 14. 11. 1995 5. 5. 1981 15. 4. 1980 27. 10. 1994 25. 10. 1994 18. 3. 1991 14. 1. 1993 21. 6. 1996
Datum vstupu v platnost 31. 1. 1978 2. 7. 1999 15. 2. 1983 26. 5. 1995 12. 12. 1995 7. 3. 1975 21. 4. 1996 22. 10. 1984 26. 1. 1981 8. 8. 1995 22. 5. 1995 30. 12. 1992 27. 12. 1994 6. 6. 1997
Vyhláška 24/1978 203/1999 Sb. Vyhláška 53/1983 184/1995 Sb. 43/1996 Sb. Vyhláška 73/1975 163/1996 Sb. Vyhláška 17/1985 Vyhláška 30/1981 230/1995 Sb. 170/1995 Sb. Sdělení 79/1993 22/1995 Sb. 164/1997 Sb.
19. 12. 1980
9. 12. 1983
Vyhláška 18/1984
4. 3. 1974 24. 6. 1993 24. 5. 1994 7. 3. 1978 8. 11. 1993 23. 10. 1986 26. 3. 2002
22. 11. 1974 20. 12. 1993 1. 10. 1997 16. 2. 1979 11. 8. 1994 19. 7. 1989 14. 7. 2003 28. 4. 1998 10. 12. 1981 5. 11. 1980
Vyhláška 138/1974 31/1994 Sb. 275/1997 Sb. Vyhláška 48/1979 180/1994 Sb. Vyhláška 98/1989 100/2003 Sb. m. s. 214/1998 Sb. Vyhláška 23/1982 Vyhláška 9/1991
8. 5. 1980 16. 2. 1979 62
Publikace ve Sb.
Spojené království Velké Británie a Severního Irska Kandidátské země Chorvatská republika Republika Makedonie/FYREM Turecká republika Zdroj: vlastní zpracování
5. 11. 1990
20. 12. 1991
Vyhláška 89/1992
21. 1. 1999 21. 6. 2001 12. 11. 1999
28. 12. 1999 19. 5. 2002 16. 12. 2003
42/2000 Sb. m. s. 88/2002 Sb. m. s. 19/2004 Sb. m. s.
16.2 Bezvízové smlouvy Na základě uzavřených smluv má Česká republika oboustranný bezvízový styk se všemi členskými státy Evropské unie a dále pak se všemi kandidátskými státy Evropské unie. Tab. Seznam bezvízových smluv s kandidátskými státy Evropské unie Kandidátské země Chorvatská republika Republika Makedonie/FYROM
Publikováno 165/1996 nóta MZV Makedonie (F.Y.R.O.M.) č. 41-3235/1 nóta Velvyslanectví Turecká republika Turecké republiky č. 2005/2005 Zdroj: vlastní zpracování
Platnost 9. 6. 1996 23. 2. 2006 1. 1. 2005
Max. počet dnů 90 dnů oboustranně 90 dnů jednostranně pro všechny druhy pasů ČR jednostranně pro občany ČR za účelem turistiky
16.3 Schengenská dohoda Schengenský prostor (slangově kráceno i na Schengen) je území některých evropských států (zemí Schengenské dohody, slangově zemí Schengenu), na kterém mohou osoby překračovat hranice smluvních států (kdekoliv tedy i mimo hraniční přechody a cesty), aniž by musely projít hraniční kontrolou. Prostor se označuje podle vesnice Schengen v Lucembursku, u níž byla 14. června 1985 podepsána Schengenská dohoda. Smluvními státy jsou převážně země Evropské unie, ale i některé nečlenské země EU. Do Schengenského prostoru spadají i některá ze zámořských území členských zemí (Schengenský prostor není automaticky rozšířen i na všechna zámořská území členských států. Tak např. do Schengenského prostoru jsou zahrnuty i Kanárské ostrovy, Azory nebo španělské exklávy Ceuta a Melilla v Africe. Zakládajícími členy Schengenského prostoru je pět členských států EU (Francie, Německo, Belgie, Lucembursko a Nizozemsko), které se dohodly na zrušení veškerých kontrol osob cestujících v rámci těchto zemí. Jejich vlády uzavřely v lucemburském městě Schengen mezivládní "Dohodu o postupném odstraňování kontrol na společných hranicích", známou jako Schengenská dohoda. Cílem této dohody bylo vytvoření zóny volného pohybu osob a zboží bez kontrol na společných hranicích (tzv. vnitřních hranicích). Dohoda obsahovala víceméně deklaratorní ustanovení. K provedení této základní dohody byla sjednána dne 19. června 1990 "Schengenská prováděcí úmluva", která Schengenskou dohodu rozvádí a obsahuje ustanovení zajišťující konkrétní opatření, jež mají doprovázet volný pohyb po společném prostoru v praxi. Z dnešního pohledu představuje především tato úmluva základní dokument schengenské spolupráce.
63
V současné době zahrnuje v zásadě všechny členské státy EU kromě Irska a Velké Británie, které sice v roce 2000 Schengenskou dohodu také podepsaly, ale „účastní“ se jen její části (např. policejní spolupráce). Členy Schengenského prostoru jsou navíc také Island a Norsko. Rozhodnutím referenda z 5. července 2005 byla ratifikována Schengenská smlouva také ve Švýcarsku. Schengenský prostor zahrnuje v dnešní době území následujících států EU: Belgie, Dánsko, Německo, Finsko, Francie, Řecko, Itálie, Lucembursko, Nizozemí, Portugalsko, Rakousko, Švédsko, Španělsko a mimo EU Island a Norsko. Česká republika a další nové země EU (kromě Kypru, Rumunska a Bulharska) vstoupí do Schengenského prostoru 31. prosince 2007, a to v rámci rozšířeného SIS I (Schengenský informační systém). Toto datum bylo dohodnuto na schůzce ministrů vnitra EU v Bruselu 5. prosince 2006 a týká se pozemních a námořních hranic. Na letištích zmizí kontroly až 29. března 2008. Země Schengenu zavedly pro celou oblast společnou vízovou politiku a dohodly se na zavedení účinných kontrol na svých vnějších hranicích. Vnitřní hranice z hlediska pohybu osob a zboží při překračování na hraničních přechodech de fakto neexistují. Lze však na nich po omezenou dobu obnovit kontroly tehdy, když si to vyžaduje zachování veřejného pořádku či vnitrostátní bezpečnosti. Toho využilo například Finsko během Mistrovství světa v atletice 2005 nebo Německo během Mistrovství světa ve fotbale 2006. Občané všech zemí Schengenského prostoru mohou svobodně cestovat v rámci celého Schengenského prostoru a překračovat vnitřní hranice na kterémkoliv hraničním přechodu i mimo něj na tzv. "zelené hranici" bez zdržování a formalit. Totéž platí i pro cizince mající tzv. schengenské vízum opravňující ke vstupu do jedné ze zemí Schengenu – toto vízum jim tedy umožňuje cestovat i do všech ostatních zemí Schengenského prostoru. Článek 6 Schengenské smlouvy ukládá smluvním státům i povinnost umožnit obyvatelům obcí v blízkosti hranic přecházet hranici i mimo hraniční přechody (například ve volné krajině nebo po komunikacích nižší kategorie) a i mimo provozní dobu hraničních přechodů. Schengenská smlouva nevylučuje dosavadní ani budoucí nadstandardní bilaterální dohody, které by umožnily překračování hranice mimo hraniční přechody i dalším kategoriím osob. Protože vstup do jedné země Schengenu umožňuje cestování celou smluvní oblastí bez dalších hraničních kontrol, musí se na vnější hranici Schengenského prostoru (to znamená i na hranicích na letištích) provést hraniční kontrola současně zástupně pro všechny země Schengenu. Podle Schengenských smluv mají přípustná úřední rozhodnutí, která nějaké osobě zabrání vcestovat, působnost prakticky pro celý Schengenský prostor. Před vstupem do Schengenského prostoru musela Česká republika muset odstranit překážky bránící plynulému provozu na hraničních přechodech (zátarasy, závory). Na silnicích v blízkosti hraničních přechodů byly provedeny úpravy dopravního značení a bylo zrušeno omezení rychlosti. Zrušení hraničních kontrol se týká všech občanů Evropské unie i občanů třetích zemí. Vnitřní hranice Schengenského prostoru bude možné překročit kdekoliv a kdykoliv. Řidič projíždějící hranicí by ani v podstatě neměl poznat, že vjel do jiného státu. Dozví se to jen z typicky známé modré cedule s 12 zlatými hvězdami s označením státu. Evropou tak bude možné projet „bez zastavení“ od jižního cípu Španělska např. až k severnímu pobřeží Estonska Desatero základních změn po vstupu do Schengenu pro Českou republiku 1. Překračování vnitřních schengenských hranic bez kontrol a to kdekoliv a kdykoliv.
64
2. Vnější hranice České republiky zůstanou pouze na 5 mezinárodních letištích, kontroly však budou probíhat jen na letech mimo schengenský prostor. 3. Volný pohyb po území Schengenu s platným občanským průkazem nebo cestovním dokladem pro občany EU a případně vízem pro občany třetích zemí. 4. Zvýšená kontrola cizinců ze třetích zemí na vnějších hranicích. 5. Jednotná pravidla pro vydávání víz a vzájemné konzultace schengenských států při rozhodování o udělení víz. 6. Zavedení vydávání Jednotného schengenského víza a Dlouhodobého víza smluvních států. V současnosti vydávaná krátkodobá víza (letištní vízum, průjezdní vízum nebo vízum k pobytu do 90 dnů) a dlouhodobá víza budou za stejných podmínek udělována i nadále a nadále také budou platit pouze pro pobyt na území ČR. 7. Plné zapojení do schengenské spolupráce a aktivní účast na zajišťování bezpečnosti společného prostoru přinese zefektivnění boje s nelegální migrací a přeshraniční trestnou činností. 8. V případě ohrožení veřejného pořádku nebo bezpečnosti státu budou dočasně zavedeny kontroly na hranicích. 9. V rámci reorganizace služby cizinecké a pohraniční policie vzniknou nové základní organizační články služby cizinecké policie označované jako inspektoráty cizinecké policie. Na ně přejde agenda z oddělení cizinecké policie a referátů cizinecké a pohraniční policie. 10. Boj s nelegální migrací bude soustředěn zejména na vlastní území ČR, kde budou posílena opatření v oblasti pátrání, kontroly, dohledu a navracení cizinců.
16.4 Dohody o podpoře a ochraně investic Tab. Seznam uzavřených smluv o podpoře ochraně investic mezi Českou republikou a členskými státy Evropské unie Název státu Belgické království (Hospodářská unie belgickolucemburská) Bulharská republika Dánské království Estonská republika Finská republika Francouzská republika Irsko Italská republika Kyperská republika Litevská republika Lotyšská republika Lucemburské velkovévodství (Hospodářská unie belgickolucemburská) Maďarská republika
Datum podpisu dohody
Datum vstupu v platnost
Publikace ve Sb.
24. 4. 1989
13. 2. 1992
574/1992 Sb.
20. 1. 1994 6. 3. 19991 24. 10. 1994 6. 11. 1990 13. 9. 1990 28. 6. 1996 22. 1. 1996 15. 6. 2001 27. 10. 1994 25. 10. 1994
29. 9. 1994 19. 9. 1992 18. 7. 1995 23. 10. 1991 27. 9. 1991 1. 8. 1997 1. 11. 1997 25. 9. 2002 12. 7. 1995 1. 8. 1995
103/2000 Sb. m. s. 575/1992 Sb. 203/1995 Sb. 478/1991 Sb. 453/1991 Sb. 226/1997 Sb. 277/1997 Sb. 115/2002 Sb. 185/1995 Sb. 204/1995 Sb.
24. 4. 1989
13. 2. 1992
574/1992 Sb.
14. 1. 1993
25. 5. 1995
200/1995 Sb.
65
Maltská republika Německo (Spolková republika Německa) Nizozemské království Polská republika Portugalská republika Rakouská republika Rumunsko Řecká republika Slovenská republika Slovinská republika Španělské království Švédské království Spojené království Velké Británie a Severního Irska Kandidátské státy Chorvatská republika Republika Makedonie/FYROM Turecká republika
9. 4. 2002
9. 7. 2003
115/2003 Sb.
2. 10. 1990
2. 6. 1992
573/1992 Sb.
29. 4. 1991 16. 7. 1993 12. 11. 1993 15. 10. 1990 8. 11. 1993 3. 6. 1991 23. 11. 1992 4. 5. 1993 12. 12. 1990 13. 11. 1990
10. 10. 1992 29. 6. 1994 3. 8. 1994 1. 10. 1991 28. 7. 1993 30. 12. 1992 1. 1. 1993 21. 5. 1994 29. 11. 1991 3. 9. 1991
569/1992 Sb. 181/1994 Sb. 96/1995 Sb. 454/1991 Sb. 198/1994 Sb. 102/1993 Sb. v ČR nepublikováno 159/1994 Sb. 647/1992 Sb. 479/1991 Sb.
10. 7. 1990
26. 10. 1992
646/1992 Sb.
5. 3. 1996
15. 5. 1997
155/1997 Sb.
21. 6. 2001
19. 8. 2002
116/2002 Sb. m. s.
30. 4. 1992
1. 8. 1997
187/1997 Sb.
Zdroj: vlastní zpracování
66
17. Senioři v Evropské unii Stárnutí populace a s ním spojené potíže s financováním důchodového systému jsou problémem většiny zemí EU. Jednoho důchodce "živí" stále méně pracujících, takže celkově peněz v systému ubývá. Občané členských států si tyto tendence uvědomují a již delší dobu si platí tzv. penzijní připojištění, které je v okolních státech využíváno pro své nesporné výhody v mnohem širším měřítku než dosud u nás. Díky tomuto systému mohou lidé v zemích EU odejít do důchodu dříve, často ještě před splněním zákonné hranice pro řádný odchod do důchodu. Ta je ve většině států 65 let. Výjimku tvoří pouze Francie se 60 lety a Dánsko se 67 lety. Ne všude ale mohou lidé pobírat předčasný důchod - například ve Velké Británii nebo v Holandsku či Irsku to není možné. Ve většině zemí převažuje trend udržet starší lidi co nejdéle v práci, proto jsou ve všech státech, kde je odchod do předčasného důchodu možný, poměrně kráceny starobní důchody podle toho, jak brzy zaměstnanec do důchodu odejde. Sociální politika není předmětem přímé regulace Evropské unie a je v kompetenci členských států.
17.1 Důchodový systém v České republice Důchodové pojištění v ČR a) zvyšování věkové hranice pro nárok na starobní důchod s cílem postupného dosažení jednotné hranice 63 let pro muže a bezdětné ženy v roce 2013. Důchodový věk ostatních žen bude i nadále diferencovaný podle počtu vychovaných dětí, a to v rozmezí 59 až 62 let. b) omezení možnosti předčasného odchodu do starobního důchodu zrušením dočasně kráceného předčasného starobního s tím, že tato možnost zůstane dočasně zachována (do 31. prosince 2006) při splnění stanovených podmínek pro poživatele částečného invalidního nebo bývalé poživatele plného invalidního důchodu. Pokud jde o možnost přiznání druhého typu předčasného starobního důchodu, a to trvale kráceného, zůstává současná právní úprava beze změny. c) redukce hodnocení doby studia pro účely důchodového pojištění znamenající, že se bude doba studia na střední a vysoké škole před 1. lednem 1996 získaná po dosažení věku 18 let hodnotit nejvýše v rozsahu šesti let s tím, že se bude považovat za náhradní dobu pojištění, a tedy pro výši důchodů bude hodnocena pouze v rozsahu 80% (tím dojde ke sjednocení s hodnocením doby tohoto studia získaného po 31. prosinci 1995). Doba studia před 1. lednem 1996 získaná před dosažením věku 18 let se však bude i nadále hodnotit jako doba pojištění (tedy "plnohodnotně"). Výpočet důchodového věku V souvislosti s vládní reformou veřejných rozpočtů došlo od 1. ledna 2004 ke změnám věkových hranic pro vznik nároku na starobní důchod ("důchodový věk" viz § 32 zákona č. 425/2003 Sb., o důchodovém pojištění). Důchodový věk v ČR byl původně stanoven takto: pokud tohoto věku pojištěnci dosáhli do 31. prosince 1995 Muži: 60 let Ženy: 53 let, pokud vychovaly alespoň 5 dětí 54 let, pokud vychovaly 3 nebo 4 děti 55 let, pokud vychovaly 2 děti 67
56 let, pokud vychovaly 1 dítě 57 let Situace v období od 1. 1. 1996 do 31. 12. 2012 (postupný nárůst důchodového věku): U dalších ročníků je výpočet důchodového věku poněkud složitější. Pokud pojištěnci dosáhnou výše uvedených věkových hranic v období od 1. 1. 1996 do 31. 12. 2012, stanoví se důchodový věk tak, že ke kalendářnímu měsíci, ve kterém pojištěnec dosáhl této hranice, se přičítají u mužů 2 kalendářní měsíce a u žen 4 kalendářní měsíce za každý započatý rok z doby po 31. 12. 1995 do dne dosažení výše uvedených věkových hranic. Důchodový věk po roce 2012: U pojištěnců, kteří do 31. 12. 2012 nedosáhnou výše uvedeného věku (viz důchodový věk původně stanovený), je stanoven jejich důchodový věk takto: Muži: 63 let Ženy: 59 let, pokud vychovaly alespoň 5 dětí 60 let, pokud vychovaly 3 nebo 4 děti 61 let, pokud vychovaly 2 děti 62 let, pokud vychovaly 1 dítě 63 let Aktuální výše průměrného důchodu v ČR V prosinci 2006 přesáhl počet starobních důchodců v ČR 1,4 miliónu osob. V celé zemi přibylo meziročně více než 31 tisíc starobních důchodců (2,2 %). Celorepublikový průměrný důchod v prosinci 2006 činil 8 187 Kč. Přičemž starobní důchodci na Vysočině pobírali v prosinci roku 2006 průměrně 7 943 Kč, což byla nejnižší výše důchodu mezi čtrnácti kraji. Na čele žebříčku naproti tomu stojí důchodci z Prahy s průměrným starobním důchodem na úrovni 8 768 Kč. Během období let 2001 – 2006 narostl průměrný starobní důchod v celé ČR o 1 379 Kč. Avšak rozdíl mezi průměrným důchodem mužů a žen se každým rokem zvyšuje, v prosinci 2006 činil více než 1 700 Kč ve prospěch mužů. Možnost výdělku pro důchodce S platností od 1. ledna 2004 byl umožněn poživatelům starobních důchodů, a po dosažení důchodového věku také poživatelům předčasných důchodů, neomezený přivýdělek k důchodu pokud pracovněprávní vztah byl sjednán na dobu určitou, nejdéle však na dobu jednoho roku. Lze si tedy přivydělat pouze takovou činností, která nezakládá povinnost účasti na důchodovém pojištění.
Změny důchodového pojištění od 1. 1. 2008 Dne 1. ledna 2008 nabývá účinnosti zákon č. 261/2007 Sb., o stabilizaci veřejných rozpočtů. Tímto zákonem dochází i k některým změnám v oblasti důchodového pojištění. Stejným dnem nabývají účinnosti i nařízení vlády č. 256/2007 Sb., o zvýšení důchodů v roce 2008 a nařízení vládyč. 257/2007 Sb., kterým se pro účely důchodového pojištění stanoví výše všeobecného vyměřovacího základu a výše přepočítacího koeficientu pro úpravu všeobecného vyměřovacího základu pro rok 2006 a upravují částky pro stanovení výpočtového základu. Valorizace důchodů Základní výměra důchodu, jednotná pro všechny důchody, se zvýší z 1 570 Kč na 1 700 Kč měsíčně. Procentní výměra vzroste o 3 %. Navýšení procentní výměry nově, na rozdíl od předchozích let, nezávisí na tom, zda se jedná o tzv. starodůchodce či ostatní důchodce.
68
Všechny důchody, tedy přiznané před 1. lednem 1996 i přiznané od 31. prosince 1995 do 31. prosince 2007, vzrostou od Nového roku stejně. Od 1. 1. 2008 se o 3 % zvýší také příplatky k důchodu vyplácené podle zákona č. 357/2005 Sb. a nařízení vlády č. 622/2004 Sb. perzekvovaným osobám z období komunistického režimu a účastníkům národního boje za vznik a osvobození Československa a některým pozůstalým po nich. Změna redukčních hranic rozhodných pro výpočet důchodu U důchodů přiznávaných v roce 2008 se mění redukční hranice osobního vyměřovacího základu pro stanovení výpočtového základu, a to následujícím způsobem: plně se započítává částka do 10 000 Kč (v roce 2007 to bylo pouze do 9 600 Kč), z částky přesahující 10 000 Kč, nejvýše však do 24 800 Kč, se započítává 30 % (v roce 2007 se jednalo o rozmezí od 9 600 Kč do 23 300 Kč), z částky přesahující 24 800 Kč se započítává 10 % (v roce 2007 se jednalo o částky nad 23 300 Kč). Vyloučené doby pro stanovení výpočtového základu V návaznosti na změny provedené v nemocenské pojištění, podle nichž náleží nemocenské až od čtvrtého dne trvání pracovní neschopnosti, došlo v zákoně o důchodovém pojištění k rozšíření okruhu vyloučených dob i na první tři dny nemoci, kdy nemocenské není vypláceno. Tímto opatřením byl v oblasti důchodového pojištění zachován stávající stav tzn., že doba nemoci (včetně prvních tří dnů, kdy nemocenské vypláceno není) negativně neovlivňuje důchodové nároky. Péče o dítě do 10 let věku Okruh pojištěných osob se rozšiřuje o osoby, které osobně pečují o osobu mladší 10 let, která je závislá na péči jiné osoby ve stupni I (lehká závislost), pokud spolu žijí v domácnosti. Podmínka domácnosti se nevyžaduje, jde-li o osobu blízkou. Maximální roční vyměřovací základ V návaznosti na stanovení maximálního vyměřovacího základu pro odvod pojistného se v oblasti důchodového pojištění stanoví maximální výše vyměřovacího základu, který může být po roce 2007 započten pro účely stanovení výše důchodu. Pro rok 2008 je tímto maximálním vyměřovacím základem částka 1 034 880 Kč. Nad tuto částku lze započítat pouze vyměřovací základy, z nichž bylo odvedeno pojistné na dobrovolné důchodové pojištění. Výše pojistného na dobrovolné důchodové pojištění Pojistné na dobrovolné důchodové pojištění placené v roce 2008 (a to i za předcházející roky) činí 28 % z částky, která se započítává plně do výpočtového základu. Tj. z částky 10 000 Kč. Nejnižší měsíční pojistné tedy od 1. 1. 2008 činí 2 800 Kč. (V roce 2007 se jednalo o 28 % z částky 9 600 Kč, tedy 2 688 Kč). Povinnosti zaměstnavatelů v návaznosti na uplatnění žádosti o přiznání důchodu jejich zaměstnancem Zákon č. 582/1991 Sb., ve znění účinném od 1. 1. 2007, v ust. § 82 odst. 1 stanoví, že žádost o přiznání dávky důchodového pojištění sepisuje s občany OSSZ, PSSZ, případně MSSZ Brno (dále jen OSSZ). Žádost se sepisuje na předepsaném tiskopisu, který s občanem vyplňuje OSSZ příslušná podle místa jeho trvalého pobytu. Po vyplnění nezbytných údajů sdělených občanem je následně (v souladu s ust. § 83 zákona č. 582/1991 Sb.) nutno, aby zaměstnavatel na výzvu OSSZ do 8 dnů písemně potvrdil některé skutečnosti nezbytné pro rozhodnutí o nároku na důchod a jeho výplatu. 69
Jedná se o tyto údaje: zda zaměstnavatel provádí z příjmu žadatele o dávku důchodového pojištění srážky na základě nařízeného soudního nebo správního výkonu rozhodnutí, konkursu, nebo dohody o srážkách z příjmu uzavřené podle občanského zákoníku, označení toho, kdo toto rozhodnutí vydal a číslo jednací tohoto rozhodnutí, a jde-li o srážky na výživné, zda se jedná o běžné nebo dlužné výživné a jaká je jeho výše, zda trvá pracovněprávní vztah žadatele o starobní důchod ke dni, od něhož občan žádá o přiznání tohoto důchodu a na jakou dobu byl tento vztah sjednán, zda vyplácí k datu požadovaného přiznání důchodu (starobního, plného invalidního, částečného invalidního) dávky nemocenského pojištění (není vyžadováno od zaměstnavatele, který neprovádí nemocenské pojištění svých zaměstnanců). I když pro tento účel nevyžaduje zákon předepsaný tiskopis, ČSSZ pro usnadnění činnosti zaměstnavatelů připravila vzor potvrzení, na němž zaměstnavatelé mohou požadované údaje jednotným způsobem vyplňovat. V této souvislosti lze doporučit, aby zaměstnavatel, jehož zaměstnanec se s ním dohodne na uvolnění ze zaměstnání za účelem sepsání žádosti o důchod na OSSZ, nečekal na výzvu OSSZ, ale sám již tohoto zaměstnance vyplněným potvrzením předem vybavil. OSSZ následně zašle zaměstnavateli (uvede-li tento požadavek) potvrzení, kterého dne došlo k sepsání žádosti o důchod. Tímto způsobem lze přispět ke zjednodušení i zkrácení vlastního řízení o důchod. Při vyplňování potvrzení je nutno se věnovat všem předepsaným údajům. Jestliže nepřichází vyplnění některého z údajů v úvahu, uvede se zde: „odpadá“. Pokud zaměstnavatel vyplňuje potvrzení takto předem (nikoli až na výzvu OSSZ), neodesílá až do ověření skutečnosti, že žádost byla sepsána, evidenční list důchodového pojištění. Tato zásada neplatí za situace, kdy ELDP je v zákonem stanovené lhůtě odesílán za uplynulý kalendářní rok. Potvrzení zaměstnavatele ve smyslu § 83 zákona č. 582/1991 Sb.
Povinnosti občanů Oprávněný, nebo jiný příjemce dávky důchodového pojištění, je povinen písemně ohlásit plátci dávky do 8 dnů skutečnosti, rozhodné pro trvání nároku na dávku, její výši, na výplatu nebo poskytování. Povinnost příjemce dávky se považuje za splněnou, jestliže příjemce spolupodepsal hlášení, které orgánu sociálního zabezpečení zaslala organizace. Příjemce dávky důchodového pojištění, který byl orgánem sociálního zabezpečení vyzván, aby osvědčil skutečnosti rozhodné pro nárok na dávku důchodového pojištění, její výši nebo výplatu, je povinen výzvě vyhovět, a to ve lhůtě do osmi dnů ode dne doručení výzvy, nestanovil-li orgán sociálního zabezpečení lhůtu delší. Příjemce dávky důchodového pojištění podmíněné nepříznivým zdravotním stavem, jakož i žadatel o tuto dávku a občan se změněnou pracovní schopností, popřípadě občan, který žádá o uznání změněné pracovní schopnosti, který byl vyzván orgánem sociálního zabezpečení, aby se podrobil vyšetření zdravotního stavu nebo jinému odbornému vyšetření, je povinen této výzvě vyhovět. V důsledku nesplnění povinností, uvedených v předchozích dvou odstavcích může být výplata důchodů z důchodového pojištění zastavena, jestliže příjemce dávky byl ve výzvě na tento nedostatek upozorněn.
70
Osoba samostatně výdělečně činná, je povinna oznámit příslušné okresní správě sociálního zabezpečení den, od kterého nemá nárok na výplatu starobního nebo plného invalidního důchodu nebo rodičovského příspěvku, přestala vykonávat vojenskou službu v ozbrojených silách České republiky, pokud nejde o vojáky z povolání, přestala být nezaopatřeným dítětem nebo byla propuštěna z vazby nebo výkonu trestu odnětí svobody trvající déle než tři kalendářní měsíce, pokud ohlásila a doložila vznik těchto skutečností pro účely výkonu vedlejší samostatné výdělečné činnosti. Občan dobrovolně účastný důchodového pojištění je povinen písemně ohlásit příslušné okresní správě sociálního zabezpečení změnu údajů uvedených na přihlášce k dobrovolné účasti na důchodovém pojištění a na výzvu okresní správy sociálního zabezpečení sdělit skutečnosti rozhodné pro provádění tohoto pojištění, a to do osmi dnů ode dne této změny nebo ode dne doručení této výzvy.
Doba pojištění, náhradní doba pojištění Okruh pojištěných osob Okruh osob výdělečně činných, účastných důchodového pojištění za předpokladu, že výdělečná činnost svým rozsahem zakládá účast na nemocenském pojištění: zaměstnanci v pracovním poměru, osoby ve služebním poměru a vojáci v další službě, členové družstva, jestliže mimo pracovněprávní vztah vykonávají pro družstvo práci, za kterou jsou jím odměňováni, společníci a jednatelé společnosti s ručením omezeným a komanditisté komanditní společnosti, jestliže mimo pracovněprávní vztah vykonávají pro ni práci, za kterou jsou touto společností odměňováni, zaměstnanci činní na základě dohody o pracovní činnosti, soudci, členové zastupitelstev územních samosprávných celků, jestliže jsou jim vypláceny odměny jako členům zastupitelstev územních samosprávných celků, kteří tyto funkce vykonávají jako uvolnění, poslanci Poslanecké sněmovny a senátoři Senátu Parlamentu a poslanci Evropského parlamentu, zvolení na území České republiky prezident republiky, členové vlády, prezident, viceprezident a členové Nejvyššího kontrolního úřadu, členové Rady pro rozhlasové a televizní vysílání, členové Rady Českého telekomunikačního úřadu, finanční arbitr, zástupce finančního arbitra, Veřejný ochránce práv, zástupce Veřejného ochránce práv, dobrovolní pracovníci pečovatelské služby, pěstouni, kteří vykonávají pěstounskou péči v zařízeních pro výkon pěstounské péče, nebo kterým je za výkon pěstounské péče vyplácena odměna náležející pěstounovi ve zvláštních případech podle zvláštního právního předpisu, osoby zařazené k pravidelnému výkonu prací ve výkonu trestu odnětí svobody nebo ve vazbě. pracovníci v pracovním vztahu uzavřeném podle cizích právních předpisů. Doba pojištění se prokazuje evidenčním listem důchodového pojištění (blíže zvláštní text).
71
Důchodového pojištění jsou nadále účastny osoby samostatně výdělečně činné, pokud vykonávají samostatnou výdělečnou činnost na území České republiky a splňují stanovené podmínky a osoby dobrovolně účastné důchodového pojištění.
Náhradní doba pojištění Okruh dalších osob, účastných důchodového pojištění – náhradní doba pojištění: osoby, které se soustavně připravují na budoucí povolání studiem na střední nebo vyšší odborné škole (dále jen "střední škola") nebo vysoké škole v České republice, a to po dobu prvních šesti let tohoto studia po dosažení věku 18 let, osoby vedené v evidenci úřadu práce jako uchazeči o zaměstnání po dobu, po kterou jim náleží podpora v nezaměstnanosti nebo podpora při rekvalifikaci, a v rozsahu nejvýše tří let též po dobu, po kterou jim podpora v nezaměstnanosti nebo podpora při rekvalifikaci nenáleží s tím, že tato doba tří let se zjišťuje zpětně ode dne vzniku nároku na důchod a nezapočítává se do ní doba účasti na pojištění podle § 6 odst. 1 písm. a), osoby se zdravotním postižením zařazené v teoretické a praktické přípravě pro zaměstnání nebo jinou výdělečnou činnost, osoby konající vojenskou službu v ozbrojených silách České republiky, pokud nejde o vojáky z povolání a vojáky v další službě, osoby konající civilní službu, osoby pečující osobně o dítě ve věku do čtyř let, osoby pečující osobně o osobu, která je závislá na péči jiné osoby ve stupni II (středně těžká závislost) nebo stupni III (těžká závislost) anebo stupni IV (úplná závislost), pokud spolu žijí v domácnosti; podmínka domácnosti se nevyžaduje, jde-li o blízkou osobu, poživatelé plného invalidního důchodu z českého pojištění, a to do dosažení věku potřebného pro vznik nároku na starobní důchod podle § 32; za poživatele plného invalidního důchodu se pro účely účasti na pojištění považují též osoby, které nepobírají plný invalidní důchod, avšak splňují podmínky nároku na tento důchod a pobírají výsluhový příspěvek nebo příspěvek za službu podle zvláštních zákonů, osoby pobírající dávky nemocenského pojištění (péče) nahrazující ušlý příjem po skončení výdělečné činnosti, která zakládala nemocenské pojištění, z něhož jsou tyto dávky vypláceny. Tyto doby se hodnotí jako náhradní doby pojištění za předpokladu, že byly získány na území České republiky, a že doba pojištění trvala alespoň rok. Jen u náhradní doby péče o dítě do čtyř let věku se nevyžaduje péče o ně na území České republiky.
Doby péče Doba péče o osobu závislou (ve stupni II, III nebo IV), péče o osobu bezmocnou (převážně, úplně nebo částečně, je-li starší 80 let) a o dlouhodobě těžce zdravotně postižené dítě vyžadující mimořádnou péči ve věku do 18 let se prokazuje rozhodnutím okresní/Pražské správy sociálního zabezpečení. Rozhodnutím OSSZ/PSSZ se prokazuje také péče o dítě ve věku do 4 let, pokud byla tato péče ukončena nejpozději do 30. 6. 2007. Rozhodnutí se vydává na základě návrhu na zahájení řízení o vydání rozhodnutí o době a rozsahu péče. Do 30. 6. 2007 se podávala přihláška k účasti pojištění (přihláška se podávala nejpozději ve lhůtě dvou let od skončení péče, přičemž promeškání této lhůty mělo prekluzívní účinky) a dále se podával (ve dvouleté pořádkové lhůtě) návrh na zahájení řízení o vydání rozhodnutí o době a rozsahu péče. Od 1. 7. 2007 se podává pouze návrh na zahájení řízení. Uplatnění 72
návrhu je od tohoto data rovněž spojeno se závaznou lhůtou dvou let, plynoucí od skončení péče. Tato lhůta pro podání návrhu se v souvislosti se zrušením přihlášky prodlužuje v následujících případech : péče muže pečujícího osobně o dítě ve věku do 4 let. Muž, který pečoval o dítě ve věku do 4 let, v období od 1. 1. 1996 do 30. 6. 2007 (tedy péči ukončil nejpozději ke dni 30. 6. 2007), přičemž buď vůbec nepodal přihlášku k účasti na pojištění nebo ji podal opožděně (po uplynutí dvou let od skončení péče) může podat návrh na zahájení řízení o vydání rozhodnutí o době a rozsahu péče v prodloužené lhůtě do 30. 6. 2009. Doba péče muže o dítě ve věku do 4 let ukončená po 30. 6. 2007, se prokazuje čestným prohlášením na zvláštním předepsaném tiskopisu při uplatnění žádosti o důchod. péče osoby pečující osobně o dítě ve věku od 4 do 18 let, je-li dlouhodobě těžce zdravotně postižené vyžadující mimořádnou péči péče osoby pečující osobně o převážně nebo úplně bezmocnou nebo osobu částečně bezmocnou starší 80 let péče osoby pečující osobně o osobu závislou ve stupni II (středně těžká závislost), nebo ve stupni III (těžká závislost) anebo ve stupni IV (úplná závislost) Jestliže péče o výše uvedené dítě nebo osobu skončila před l. 7. 2007, avšak ke dni 30. 6. 2007 ještě neuplynula dvouletá lhůta k podání přihlášky (péče skončila v období od 1. 7. 2005 do 30. 6. 2007) může osoba, která pečuje, podat návrh na zahájení řízení ve lhůtě prodloužené do 30. 6. 2009. Nepodala-li osoba pečující, jak výše uvedeno, o osobu závislou, bezmocnou nebo o dítě, ve lhůtě do dvou let od skončení péče návrh na zahájení řízení o době a rozsahu péče, anebo nepodala-li tento návrh ani v prodloužené lhůtě do 30. 6. 2009 (v případech, kdy péče skončila nejpozději do 30. 6. 2007), nelze ji považovat za osobu pečující a následně jí nelze tuto dobu hodnotit pro účely důchodového pojištění.
Péče ženy o dítě Pečovala-li o dítě ve věku do 4 let žena, byla před 1. 7. 2007 účastna důchodového pojištění, aniž by podávala přihlášku k účasti na pojištění. Svou péči o dítě ukončenou přede dnem 1. 7. 2007 prokazovala prohlášením této skutečnosti při uplatnění žádosti o důchod (v rámci údajů na tiskopisu žádosti). Od 1. 7. 2007 je nadále účastna pojištění, aniž by podávala přihlášku. Svou péči o dítě do 4 let věku, která byla ukončena po 30. 6. 2007, dokládá žena čestným prohlášením při uplatnění žádosti o důchod. Toto čestné prohlášení se podává na zvláštním tiskopisu.
Dobrovolná účast občanů na důchodovém pojištění Dobrovolná účast na důchodovém pojištění je možná u osob starších 18 let. K převzetí přihlášky a vedení evidence o dobrovolném důchodovém pojištění je příslušná OSSZ podle místa trvalého pobytu občana. U osob, které nemají trvalý pobyt na území ČR musí přihlášku k dobrovolnému důchodovému pojištění převzít kterákoliv OSSZ, na níž se občan s trvalým bydlištěm v cizině obrátí. Je-li přihláška k účasti na dobrovolném důchodovém pojištění podávána v době, kdy již bylo zahájeno řízení o důchod, je k řízení o doplacení pojistného příslušná OSSZ, u níž byla žádost o důchod podána.
73
Důvody účasti Účast na dobrovolném důchodovém pojištění je možná z důvodů: vedení v evidenci úřadu práce jako uchazeče o zaměstnání, pokud po tuto dobu nenáleží hmotné zabezpečení uchazečů o zaměstnání a již uplynula doba povinného pojištění v rozsahu nejvýše 3 let. Přihlášku je možno podat v průběhu vedení v evidenci uchazečů o zaměstnání, případně kdykoliv v budoucnu, nejpozději však do dne podání žádosti o důchod poté, co již občan v evidenci uchazečů o zaměstnání veden není. K přihlášce občan předloží potvrzení úřadu práce o době vedení v evidenci uchazečů o zaměstnání, včetně období vyplácení hmotného zabezpečení. V případě podání přihlášky v průběhu vedení v evidenci, uvede občan do přihlášky pouze datum, od kterého se k pojištění přihlašuje. Po ukončení vedení v evidenci, je povinen podat do 8 dnů odhlášku z pojištění. K odhlášce je třeba předložit potvrzení úřadu práce o datu ukončení vedení v evidenci uchazečů o zaměstnání. Pokud se pojištěnec odhlašuje v době, kdy jeho vedení v evidenci uchazečů o zaměstnání dosud trvá je třeba předložit potvrzení prokazující tuto skutečnost. Podává-li občan přihlášku k dobrovolné účasti na důchodovém pojištění poté, kdy již skončilo období, kdy byl veden v evidenci uchazečů o zaměstnání, uvede období, za které se přihlašuje k pojištění přímo do přihlášky a odhlášku již nepodává. soustavné přípravy na budoucí povolání studiem na střední nebo vysoké škole v ČR, případně v cizině, pokud podle rozhodnutí MŠ je postaveno naroveň studia na středních a vysokých školách v ČR, s výjimkou doby prvních šesti let tohoto studia, přičemž doba prvních 6 let studia po 18. roce věku se počítá od 1. 1. 1996. Toto pojištění přichází v úvahu až od 1. 1. 2002. K přihlášce k účasti a odhlášce z pojištění je nutno předložit potvrzení o době trvání studia. Studium lze prokázat vysvědčením, indexem, případně potvrzením školy. Z dokladů musí být patrno datum zahájení, případně ukončení studia. výdělečné činnosti v cizině po 31. 12. 1995, jedná-li se o: zaměstnance v pracovním poměru členy družstva, jestliže mimo pracovněprávní vztah vykonávají pro družstvo práci,za kterou jsou odměňováni osoby samostatně výdělečně činné (OSVČ) Za dobu přede dnem podání přihlášky je účast na pojištění možná nejvýše v rozsahu dvou let bezprostředně před tímto dnem. K přihlášce, případně odhlášce z pojištění, musí být přiloženy doklady prokazující trvání výdělečné činnosti v cizině. Tyto doklady musí být opatřeny úředním překladem do češtiny. Toto neplatí, jde-li o přihlášku k pojištění, podanou občanem státu, u něhož předložení listiny v originálu umožňuje mezistátní smlouva o sociálním zabezpečení. Překlad dokladů předložených ve slovenštině rovněž není vyžadován. výkonu dlouhodobé dobrovolnické služby na základě smlouvy uzavřené s vysílající organizací. Účast na tomto typu pojištění je možná nejdříve od 1. 1. 2003 a pojištění může trvat pouze po dobu výkonu dobrovolnické služby.
74
Za dobu přede dnem podání přihlášky je účast na pojištění možná nejvýše v rozsahu dvou let bezprostředně před tímto dnem, nejdříve však od 1. 1. 2003. K přihlášce občan předloží příslušnou smlouvu uzavřenou s vysílající organizací. dobrovolného pojištění – bez uvedení důvodu Pojištění jsou účastny též osoby starší 18 let, jestliže podaly přihlášku k účasti na dobrovolném pojištění. Účast na pojištění je možná v rozsahu nejvýše 10 let. Do této doby se nezapočítává dobrovolné pojištění z jiných důvodů (tj. po dobu vedení v evidenci ÚP jako uchazeče o zaměstnání, soustavné přípravy pro budoucí povolání studiem, výdělečné činnosti v cizině, výkonu dlouhodobé dobrovolnické služby). Za dobu přede dnem podání přihlášky je však účast na pojištění možná nejvýše v rozsahu jednoho roku bezprostředně před tímto dnem. Pokud uplyne desetileté období a občan nepodá odhlášku z pojištění, končí účast na pojištění uplynutím posledního dne tohoto období. Pojistné zaplacené po ukončení pojištění se vrací jako přeplatek na pojistném.
Placení pojistného Osoby dobrovolně účastné důchodového pojištění jsou za dobu dobrovolné účasti na důchodovém pojištění povinny platit pojistné na důchodové pojištění. Vyměřovacím základem osoby dobrovolně účastné důchodového pojištění pro stanovení výše pojistného na důchodové pojištění je částka, kterou si určí, nejméně však měsíčně částka, do níž se započítává plně část osobního vyměřovacího základu pro stanovení výpočtového základu pro vyměření důchodu z důchodového pojištění. Vyměřovací základ za kalendářní rok předcházející o více než jeden rok kalendářnímu roku, ve kterém je pojistné placeno, se upravuje tak, že se vynásobí koeficientem stanoveným jako podíl všeobecného vyměřovacího základu za kalendářní rok, ve kterém se pojištění platí a všeobecného vyměřovacího základu za kalendářní rok, který o dva roky předchází kalendářnímu roku, ve kterém se pojištění platí, vynásobeného přepočítacím koeficientem, stanoveným pro tento rok. Osoba dobrovolně účastná důchodového pojištění platí pojistné na důchodové pojištění za jednotlivé celé kalendářní měsíce, ve kterých je alespoň po část kalendářního měsíce účastna důchodového pojištění. Sazba pojistného z vyměřovacího základu činí od 1.1.2004 u osob dobrovolně účastných důchodového pojištění 28%. Pojistné na dobrovolné důchodové pojištění nelze zaplatit: po dni podání žádosti o přiznání důchodu z důchodového pojištění, pro jehož nárok a výši mají být tyto doby započteny. u výdělečné činnosti v cizině - po uplynutí dvou kalendářních roků, následujících po kalendářním roce, do něhož spadá měsíc, za který se toto pojistné platí. u dobrovolného pojištění – bez udání důvodu – po uplynutí jednoho roku od posledního dne kalendářního měsíce, za který se toto pojistné platí. Zemře-li osoba dobrovolně účastná důchodového pojištění, může dlužné pojistné zaplatit pozůstalá osoba, která uplatňuje nárok na důchod z důchodového pojištění osoby dobrovolně účastné důchodového pojištění.
75
Sazba pojistného z vyměřovacího základu činí u osob dobrovolně účastných důchodového pojištění 28% na důchodové pojištění.
Podávání žádostí o informativní osobní list důchodového pojištění Ke dni 31. 12. 2005 zanikla povinnost organizací požádat pro své zaměstnance nejpozději dva roky před dovršením nároku na starobní důchod o výpis dob pojištění z evidence ČSSZ v rámci předstihového řízení. Od 1. 1. 2006 mohou občané sami požádat Českou správu sociálního zabezpečení (Odbor správy údajové základny) o zaslání informativního osobního listu důchodového pojištění. Tento informativní list obsahuje přehled dob důchodového pojištění, případně náhradních dob pojištění, uložených v evidenci ČSSZ a za dobu od roku 1986 obsahuje i přehled vyměřovacích základů a vyloučených dob. Občan má právo na zaslání informativního listu jednou za kalendářní rok. Informativní list zašle Česká správa sociálního zabezpečení občanovi do 90 dnů ode dne doručení jeho žádosti (§ 40a zák.č. 582/1991 Sb.). Žádost musí obsahovat rodné číslo žadatele, příjmení, jméno, rodné příjmení a adresu, na kterou bude informativní osobní list zaslán, a lze ji podat písemně nebo v elektronické podobě podepsané zaručeným elektronickým podpisem. Doba zaměstnání před 1. 1. 1993, pokud měl občan v té době trvalý pobyt na Slovensku, je evidována Sociální pojišťovnou – ústředí v Bratislavě. Údaje z této evidence budou ČSSZ vyžádány až v rámci důchodového řízení, kdy bude rozhodnuto, zda se doby zaměstnání před 1.1.1993 považují za doby zabezpečení českého nebo slovenského státu (čl. 20 Smlouvy mezi Českou republikou a Slovenskou republikou o sociálním zabezpečení č. 228/1993 Sb.). Doba pojištění osob samostatně výdělečně činných je evidována příslušnou okresní (Pražskou) správou sociálního zabezpečení a do centrální evidence ČSSZ jsou údaje o tomto pojištění zasílány zpravidla po uplynutí 1 - 2 kalendářních roků po odevzdání Přehledu o výši příjmů a výdajů za příslušný kalendářní rok, popřípadě při uplatnění žádosti o důchod. Potvrzení o této době vydává na žádost pojištěnce příslušná okresní (Pražská) správa sociálního zabezpečení. Obdobný režim platí i u osob účastných dobrovolného důchodového pojištění. Chybějící dobu pojištění Česká správa sociálního zabezpečení pro informativní osobní list důchodového pojištění nedošetřuje. Bližší informace o způsobu prokazování chybějících dob pojištění (zaměstnání) a o podmínkách nároku na důchod podává okresní nebo Pražská správa sociálního zabezpečení, popřípadě Informační kancelář ČSSZ.
Dávky důchodového pojištění
Starobní důchod Plný invalidní důchod Částečný invalidní důchod Vdovský a vdovecký důchod Sirotčí důchod
Starobní důchod Nárok na starobní důchod má pojištěnec, jestliže dosáhl důchodového věku a získal potřebnou dobu pojištění. Potřebná doba pojištění Potřebná doba pojištění pro nárok na starobní důchod činí nejméně 25 let. Při dosažení 65 let věku pojištěnce činí potřebná doba pojištění 15 let.
76
Výše starobního důchodu Výše starobního důchodu se skládá ze základní a procentní výměry. Výše základní výměry je stanovena pevnou částkou, která činí 1 570 Kč měs. Výše procentní výměry se stanoví procentní sazbou z výpočtového základu. Procentní sazba se skládá ze sazby za dobu pojištění získanou do vzniku nároku na důchod, která činí 1,5 % výpočtového základu za každý rok pojištění ( přičemž do doby pojištění před 18. rokem věku se nezahrnují náhradní doby pojištění) a za dobu pojištění získanou po vzniku nároku na důchod, která činí 1% (od 1. 7. 2001 1,5%) z výpočtového základu za každých 90 kalendářních dnů výdělečné činnosti. Za výkon výdělečné činnosti se však pro tyto účely nepovažují doby pracovního volna bez náhrady příjmu a neomluvené nepřítomnosti v práci a doby dočasné pracovní neschopnosti (neschopnosti k službě). Výše procentní výměry starobního důchodu činí nejméně 770 Kč měs. Maximální hranice není stanovena. Souběh starobního důchodu s příjmem z výdělečné činnosti Výplata starobního důchodu náleží při výkonu výdělečné činnosti na základě pracovněprávního vztahu, jedině tehdy, jestliže byl tento pracovněprávní vztah sjednán na dobu určitou, nejdéle však na dobu jednoho roku, lze-li jej podle zvláštních právních předpisů na tuto dobu sjednat. Výdělečnou činností se rozumí činnost vykonávaná v rozsahu , který zakládá účast na důchodovém pojištění. Starobní důchod před dosažením důchodového věku Pojištěnec má podle § 30 zdp nárok na starobní důchod před dosažením důchodového věku, jestliže získal 25 let pojištění a ke dni, od něhož má být starobní důchod přiznán, je poživatelem částečného invalidního důchodu, přičemž mu k tomuto dni do dosažení důchodového věku chybí nejvýše 2 roky pobíral plný invalidní důchod nepřetržitě aspoň po dobu 5 let a nárok na plný invalidní důchod pobíraný po tuto dobu zanikl a ke dni odnětí tohoto důchodu do dosažení důchodového věku mu chybí nejvýše 5 let. Nárok na starobní důchod v těchto případech vznikne jen tehdy, splní-li se zde uvedené podmínky nejpozději do 31. 12. 2006. Po dosažení důchodového věku lze na žádost místo tohoto typu předčasného starobního důchodu přiznat starobní důchod při dosažení důchodového věku. Podle § 31 zdp pojištěnec nárok na starobní důchod před dosažením důchodového věku, pokud získal 25 let pojištění a do dosažení důchodového věku mu ode dne, od něhož se starobní důchod přiznává, chybí nejvýše 3 roky. Starobní důchod tohoto typu lze přiznat nejdříve od podání žádosti o přiznání této dávky a při dosažení důchodového věku nelze provést úpravu na starobní důchod při dosažení důchodového věku ( takto přiznaný starobní důchod se při dosažení důchodového věku nepřepočítává a zůstává vyplácen v původní výši). Výše starobního důchodu před dosažením důchodového věku při splnění podmínek § 30 ZDP Výše starobního důchodu před dosažením důchodového věku se rovněž skládá ze základní a procentní výměry. Výše základní výměry je totožná s výší základní výměry starobního důchodu přiznaného po dosažení důchodového věku, takže činí 1 570 Kč měs. Výše procentní výměry se stanoví stejným způsobem jako výše procentní výměry starobního důchodu přiznávaného po dosažení důchodového věku s tím, že za každých i započatých 90 kalendářních dnů z doby ode dne, od kterého se přiznává starobní důchod, do dosažení 77
důchodového věku se procentní výměra snižuje o 1,3 % výpočtového základu. Výše procentní výměry po snížení nesmí být však nižší než 770 Kč měsíčně. Výše starobního důchodu před dosažením důchodového věku při splnění podmínek § 31 ZDP Výše starobního důchodu před dosažením důchodového věku tohoto typu se skládá taktéž ze základní a procentní výměry. Výše základní výměry je opět shodná s výší základní výměry starobní důchodu přiznaného po dosažení důchodového věku a činí 1570 Kč měs. Výše procentní výměry se stanoví stejným způsobem jako výše procentní výměry starobního důchodu přiznaného po dosažení důchodového věku s tím, že za každých i započatých 90 kalendářních dnů z doby ode dne, od kterého se přiznává starobní důchod, do dosažení důchodového věku se procentní výměra snižuje o 0,9 % výpočtového základu. Výše procentní výměry po snížení nesmí být však nižší než 770 Kč měsíčně. Pokud pojištěnec po přiznání některého ze starobních důchodů před dosažení důchodového věku vykonává výdělečnou činnost a nepobírá přitom starobní ani plný invalidní důchod, přepočte se po skončení této výdělečné činnosti na žádost procentní výměra důchodu tak, že se doba této výdělečné činnosti po dni, od kterého byl přiznán starobní důchod přičte k době pojištění získané do vzniku nároku na tento důchod a současně se o tuto dobu zkrátí doba, za kterou se snižovala výše procentní výměry starobního důchodu.
Souběh starobního důchodu přiznaného před dosažením důchodového věku s příjmem z výdělečné činnosti Pokud poživatel starobního důchodu přiznaného před dosažením důchodového věku vykonává výdělečnou činnost, nebo je mu poskytována podpora v nezaměstnanosti nebo podpora při rekvalifikaci, výplata takového důchodu mu až do dosažení důchodového věku nenáleží. Ode dne dosažení důchodového věku se posuzují podmínky pro výplatu starobního důchodu obdobně jako u starobního důchodu.
Plný invalidní důchod Nárok na plný invalidní důchod má pojištěnec, jestliže se stal: plně invalidním a získal potřebnou dobu pojištění, pokud nesplnil ke dni vzniku plné invalidity podmínky nároku na starobní důchod při dosažení důchodového věku, popř. byl-li mu přiznán starobní důchod před dosažením důchodového věku podle § 31 zdp, pokud nedosáhl důchodového věku, nebo plně invalidním následkem pracovního úrazu. Pojištěnec je plně invalidní, jestliže jeho zdravotní stav je dlouhodobě nepříznivý a z důvodu tohoto dlouhodobě nepříznivého zdravotního stavu mu poklesla výdělečná schopnost nejméně o 66 %, nebo z důvodu jeho zdravotního postižení je schopen soustavné výdělečné činnosti jen za zcela mimořádných podmínek. Zdravotní stav pojištěnců posuzují lékaři okresní správy sociálního zabezpečení.
Potřebná doba pojištění Potřebná doba pojištění pro nárok na plný invalidní důchod činí: u pojištěnce do 20 let méně než 1 rok u pojištěnce od 20 do 22 let 1 rok u pojištěnce od 22 let do 24 let 2 roky
78
u pojištěnce od 24 let do 26 let 3 roky u pojištěnce do 26 do 28 let 4 roky u pojištěnce nad 28 let 5 roků
Potřebná doba pojištění se zjišťuje z období před vznikem plné invalidity, a jde-li o pojištěnce ve věku nad 28 let, z posledních 10 roků před vznikem plné invalidity. Podmínka potřebné doby pojištění se považuje též za splněnou, byla-li tato doba získána v kterémkoliv období 10 roků dokončeném po vzniku plné invalidity ( u pojištěnce mladšího 24 let přitom činí 2 roky).
Výše plného invalidního důchodu Výše plného invalidního důchodu se skládá ze základní a procentní výměry. Výše základní výměry je stanovena pevnou částkou, která činí 1570 Kč měs. Výše procentní výměry činí za každý celý rok doby pojištění a dopočtené doby 1,5 % výpočtového základu, přičemž do doby pojištění před 18. rokem věku se nezahrnují náhradní doby pojištění. Dopočtenou dobou se rozumí doba ode dne vzniku nároku na plný invalidní důchod do dosažení důchodového věku s tím, že u žen se nepřihlíží k vychovaným dětem. U pojištěnce mladšího 28 let činí při splnění zákonem stanovených podmínek výše procentní výměry plného invalidního důchodu měsíčně nejméně 45 % výpočtového základu s tím, že pro účely stanovení tohoto výpočtového základu se za osobní vyměřovací základ považuje všeobecný vyměřovací základ, který o dva roky předchází roku přiznání plného invalidního důchodu, vynásobený přepočítacím koeficientem pro úpravu tohoto všeobecného vyměřovacího základu. Zákonem stanovenými podmínkami jsou buď přiznání plného invalidního důchodu před 18. rokem věku nebo je-li období od 18 let věku do vzniku nároku na plný invalidní důchod kryto dobou pojištění nebo doba, která není kryta dobou pojištění je kratší jednoho roku. Procentní výměra plného invalidního důchodu činí měsíčně nejméně 45 % výpočtového základu i u pojištěnce, který ke dni vzniku nároku na tento důchod získal bez přihlédnutí k náhradním dobám pojištění aspoň 15 roků pojištění. Procentní výměra plného invalidního důchodu činí nejméně 770 Kč. Maximální hranice není stanovena.
Plný invalidní důchod a jeho výše v mimořádných případech Na plný invalidní důchod má nárok též osoba, která dosáhla aspoň 18 let věku má trvalý pobyt na území ČR je plně invalidní, jestliže plná invalidita vznikla před dosažením 18. roku věku a tato osoba nebyla účastna pojištění po potřebnou dobu. Výše základní výměry činí 1570 Kč měs. Procentní výměra činí 45% výpočtového základu. Výpočtový základ se stanoví z osobního vyměřovacího základu, za který se považuje všeobecný vyměřovací základ za kalendářní rok, který o dva roky předchází roku přiznání důchodu, vynásobený koeficientem pro úpravu tohoto všeobecného vyměřovacího základu.
Částečný invalidní důchod Pojištěnec má nárok na částečný invalidní důchod, jestliže se stal částečně invalidním a získal potřebnou dobu pojištění, nebo následkem pracovního úrazu.
79
Částečně invalidní je pojištěnec, jestliže mu z důvodu dlouhodobě nepříznivého zdravotního stavu poklesla jeho schopnost soustavné výdělečné činnosti nejméně o 33% nebo jestliže mu dlouhodobě nepříznivý zdravotní stav značně ztěžuje obecné životní podmínky. Okruh zdravotních postižení značně ztěžující životní podmínky stanoví vyhl. MPSV ČR č. 284/95 Sb.
Potřebná doba pojištění Potřebná doba pojištění pro nárok na částečný invalidní důchod činí: u pojištěnce do 20 let méně než 1 rok u pojištěnce od 20 do 22 let 1 rok u pojištěnce od 22 let do 24 let 2 roky u pojištěnce od 24 let do 26 let 3 roky u pojištěnce od 26 do 28 let 4 roky u pojištěnce nad 28 let 5 roků. Potřebná doba pojištění se zjišťuje obdobně jako u plného invalidního důchodu. Podmínka potřebné doby pojištění se považuje za splněnou, pokud bezprostředně před vznikem částečné invalidity náležel plný invalidní důchod podle § 42 odst. 1 zdp (tzv. důchod invalidy z mládí).
Výše částečného invalidního důchodu Výše částečně invalidního důchodu se skládá ze základní a procentní výměry. Výše základní výměry je stanovena pevnou částkou, která činí 1570 Kč měs. Výše procentní výměry se stanoví procentní sazbou z výpočtového základu. Procentní sazba se stanoví za každý celý rok pojištění a dopočtené doby ve výši 0,75% výpočtového základu, přičemž do doby pojištění před 18 rokem věku se nezahrnují náhradní doby pojištění. Dopočtenou dobou se rozumí doba ode dne vzniku nároku na částečný invalidní důchod do dosažení důchodového věku s tím, že u žen se nepřihlíží k vychovaným dětem. U pojištěnce mladšího 28 let činí při splnění zákonem stanovených podmínek výše procentní výměry částečného invalidního důchodu měsíčně nejméně 22,5 % výpočtového základu s tím, že pro účely stanovení tohoto výpočtového základu se za osobní vyměřovací základ považuje všeobecný vyměřovací základ, který o dva roky předchází roku přiznání částečného invalidního důchodu , vynásobený přepočítacím koeficientem pro úpravu tohoto všeobecného vyměřovacího základu. Zákonem stanovenými podmínkami jsou buď přiznání částečného invalidního důchodu před 18.rokem věku nebo je-li období od 18 let věku do vzniku nároku na částečný invalidní důchod kryto dobou pojištění nebo doba, která není kryta dobou pojištění je kratší jednoho roku. Procentní výměra částečného invalidního důchodu činí měsíčně nejméně 22,5 % výpočtového základu i u pojištěnce, který ke dni vzniku nároku na tento důchod získal bez přihlédnutí k náhradním dobám pojištění aspoň 15 roků pojištění. Procentní výměra činí nejméně 385 Kč.
Vdovský a vdovecký důchod Vdovský důchod náleží v případě úmrtí manžela. Vdovecký důchod náleží, zemřela-li manželka.
80
Vdova (vdovec) má nárok na vdovský (vdovecký) důchod po manželovi (manželce), který(á) byl(a) poživatelem důchodu nebo ke dni smrti splnil(a) podmínku potřebné doby pojištění pro vznik nároku na plný invalidní nebo starobní důchod. Vdovský důchod (vdovecký důchod) náleží po dobu 1 roku od smrti manžela (manželky). Po uplynutí této doby náleží pouze pokud pozůstalá osoba: pečuje o nezaopatřené dítě pečuje o dítě, které je závislé na péči jiné osoby ve stupni II (středně těžká závislost) nebo stupni III ( těžká závislost) anebo stupni IV (úplná závislost) pečuje o svého rodiče nebo rodiče zemřelého manžela, který s ní žije v domácnosti a je závislý na péči jiné osoby ve stupni II (středně těžká závislost) nebo stupni III (těžká závislost) anebo stupni IV (úplná závislost) je plně invalidní dosáhla věku 55 let, jde-li o ženu, nebo 58 let, jde-li o muže. Dítětem se rozumí dítě, které má po zemřelé osobě nárok na sirotčí důchod, a dítě, které bylo v rodině zemřelé osoby vychováváno, jde-li o vlastní (osvojené) dítě vdovy nebo vdovce nebo bylo-li aspoň jedním z nich převzato do dne smrti manžela nebo manželky do trvalé péče nahrazující péči rodičů. Jestliže pozůstalá osoba přestane plnit podmínky pro nárok na vdovský nebo vdovecký důchod po uplynutí 1 roku od smrti druhého z manželů, nárok zanikne. Nárok na dávku vznikne znovu pouze tehdy, jestliže pozůstalá osoba splní některou z výše uvedených podmínek do 5 roků od tohoto zániku nároku. Pokud podle rozhodnutí soudu pozůstalá osoba úmyslně způsobila smrt druhého z manželů jako pachatel, spolupachatel nebo účastnice trestného činu, nárok na vdovský nebo vdovecký důchod zaniká právní mocí tohoto rozhodnutí . Nárok na vdovský nebo vdovecký důchod zaniká i uzavřením nového manželství.V takovém případě potom vzniká nárok na poskytnutí tzv. „odbytného“ ve výši 12 měsíčních splátek vdovského (vdoveckého) důchodu.
Výše vdovského a vdoveckého důchodu Vdovský i vdovecký důchod se skládá ze základní a procentní výměry. Výše základní výměry činí 1 570 Kč měs. Výše procentní výměry činí 50 % procentní výměry starobního nebo plného invalidního důchodu, na který měla, nebo by měla, nárok zemřelá osoba v době smrti, nebo 50% procentní výměry částečného invalidního důchodu po poživateli tohoto důchodu, který ke dni smrti nesplňoval podmínku potřebné doby pojištění pro nárok na plný invalidní nebo starobní důchod.
Sirotčí důchod Sirotčí důchod náleží pouze nezaopatřenému dítěti, zemřel-li jeho rodič (popř. osvojitel), nebo osoba, která dítě převzala do péče nahrazující péči rodičů a dítě na ní bylo v době její smrti převážně odkázáno výživou, kterou mu ze závažných příčin nemohli zajistit vlastní rodiče. Současně je nutné pro nárok na sirotčí důchod splnění podmínky, aby zemřelý byl ke dni smrti poživatelem starobního, plného invalidního nebo částečného invalidního důchodu, nebo aby splňoval ke dni smrti podmínku potřebné doby pojištění pro nárok na plný invalidní důchod nebo podmínku nároku na starobní důchod anebo zemřel následkem pracovního úrazu.
81
Oboustranně osiřelé dítě má při splnění výše uvedených podmínek nárok na sirotčí důchod po každém z rodičů, anebo osobě, která dítě převzala do péče nahrazující péči rodičů a na níž bylo dítě převážně odkázáno výživou v době její smrti, pokud tuto výživu nemohli ze závažných příčin zajistit vlastní rodiče. Nárok na sirotčí důchod nevzniká po pěstounovi nebo po jeho manželovi. Nárok na sirotčí důchod zaniká osvojením. Pokud oboustranně osiřelé dítě osvojí jen jedna osoba , zaniká nárok na ten sirotčí důchod, který náležel po osobě, kterou osvojitel nahradil. Dojde-li ke zrušení osvojení, nárok na sirotčí důchod vznikne znovu, a to ve výši, v jaké by náležel, kdyby byl vyplácen ke dni zrušení osvojení. Za nezaopatřené dítě se pro nárok na sirotčí důchod považuje dítě do skončení povinné školní docházky, a poté nejdéle do 26. roku věku, jestliže se soustavně připravuje na budoucí povolání nemůže se soustavně připravovat na budoucí povolání nebo vykonávat výdělečnou činnost pro nemoc nebo úraz, nebo z důvodu dlouhodobě nepříznivého zdravotního stavu je neschopno vykonávat soustavnou výdělečnou činnost. Po skončení povinné školní docházky se do 18.roku věku považuje za nezaopatřené i dítě, které je vedeno v evidenci úřadu práce jako uchazeč o zaměstnání a nemá nárok na podporu v nezaměstnanosti nebo podporu při rekvalifikaci. Za dítě převzaté do trvalé péče nahrazující péči rodičů se považuje dítě, jež bylo převzato do této péče na základě rozhodnutí příslušného orgánu, dítě manžela, které mu bylo svěřeno do výchovy rozhodnutím soudu nebo na základě dohody rodičů schválené soudem, dítě manžela, nemá-li druhý z rodičů rodičovskou zodpovědnost, a dítě manžela, zemřel-li druhý rodič dítěte nebo není-li znám. Za dítě převzaté do trvalé péče nahrazující péči rodičů se považuje dále dítě, jež bylo převzato do péče na základě rozhodnutí orgánu sociálně-právní ochrany dětí nebo dřívějšího příslušného orgánu o svěření dítěte do péče budoucího osvojitele nebo do péče osoby, která má zájem stát se pěstounem.
Výše sirotčího důchodu Výše sirotčího důchodu se skládá ze základní a procentní výměry. Výše základní výměry činí 1570 Kč. měs. Výše procentní výměry činí 40 % procentní výměry starobního nebo plného invalidního důchodu, na který měl nebo by měl zemřelý nárok v době smrti nebo 40 % procentní výměry částečného invalidního důchodu po poživateli tohoto důchodu, který ke dni smrti nesplňoval podmínku potřebné doby pojištění pro nárok na plný invalidní nebo starobní důchod.
Souběh nároků na důchody a jejich výplatu Jsou-li splněny současně podmínky nároku na výplatu více důchodů téhož druhu nebo výplatu starobního důchodu, plného invalidního důchodu nebo částečného invalidního důchodu, vyplácí se jen jeden důchod a to vyšší. Jsou-li současně splněny podmínky nároku na výplatu starobního, plného invalidního nebo částečně invalidního ve stejné výši, vyplácí se důchod, který si pojištěnec zvolil. Dnem úpravy výplat důchodů pro souběh zanikají nároky na důchody, které se nevyplácejí.
82
Jsou-li současně splněny podmínky nároku na výplatu starobního, plného invalidního nebo částečného invalidního důchodu a na výplatu vdovského důchodu nebo vdoveckého důchodu, anebo sirotčího důchodu, vyplácí se nejvyšší důchod v plné výši, včetně základní výměry a z ostatních důchodů se vyplácí polovina procentní výměry.
Vyplácení důchodů Příjemcem důchodu je oprávněný nebo jeho zástupce anebo zvláštní příjemce. Důchody se vyplácejí v hotovosti. Na základě žádosti příjemce důchodu je možno důchod poukazovat na jeho účet u banky v České republice nebo pobočky zahraniční banky nebo spořitelního a úvěrového družstva v České republice.
83
18. Dělba pravomocí v Evropské unii Evropská unie nedisponuje vlastní mocí, neboť není (federativním) státem. Mezi jejími orgány (užívá se pro ně výraz „instituce“) existuje dělba pravomocí, takže se podobají orgánům států. Především legislativní pravomoci mají Evropský parlament a Rada. Mezi instituce Evropské unie patří: Evropský parlament Rada Evropské unie Evropská rada COREPER
18.1 Evropský parlament (European Parliamant) Evropský parlament je orgánem Evropské unie přímo voleným občany EU, tedy „evropskými národy“. Vykonává na úrovni Společenství pravomoci podobné těm, kterými disponují národní parlamenty členských zemí (o zákonodárnou pravomoc se však musí dělit s Radou). Podílí se na rozhodování o většině legislativních aktů prvního pilíře (nařízení a směrnic). Posilování role přímo voleného Evropského parlamentu má mírnit kritizovaný demokratický deficit (dominanci institucí EU vybavených pouze nepřímou legitimitou, čili Rady a Komise). Jeho roleve druhém a třetím pilíři zůstává omezená. Evropský parlament má po posledním rozšíření 785 poslanců. Počet poslanců volených za členské státy určuje Smlouva ES podle jejich lidnatosti. Českou republiku zastupuje 24 poslanců. Poslanci se sdružují do poslaneckých frakcí dle politické orientace, přičemž působí v četných stálých i dočasných parlamentních výborech a komisích, podílejících se na legislativním procesu a další parlamentní agendě. Plénum se schází jeden týden v měsíce na plenárním zasedání ve Štrasburku, výbory zasedají ve dvaceti stálých výborech v Bruselu a sekretariát pracuje v Lucemburku. Volební období Parlamentu je pětileté. Od roku 1979 jsou „europoslanci“ voleni přímo občany členských států (dnes občany EU). Poslanecký mandát je pětiletý,. Občané EU volí – a mohou být také volení – ve členském státě dlouhodobého pobytu (nemusejí být tak jeho občany). Volby se konají zároveň (během několika dní) ve všech 27 členských státech. Členské státy určují dle svých tradic dny voleb. Podle práva EU se volí podle systému poměrného zastoupení, některé státy se rozdělují do více volebních obvodů. Kandidatury, organizaci voleb, sčítání výsledků a řešení volebních nesrovnalostí určují vnitrostátní „zákony o evropských volbách“. Evropský parlament se s Radou podílí na přijímání nařízení a směrnic navržených Komisí. Nepodílí se (resp. Má jen poradní roli) na vytváření sekundárního práva druhého a třetího pilíře. Evropský parlament se účastní na ustavování Komise vyslovováním důvěry, smí ji rovněž vyslovit nedůvěru. Evropský parlament rozhoduje o rozpočtu Evropské unie. Evropský parlament je demokratickým vyjádřením politické vůle občanů Evropské unie. Je volen přímo a představuje největší mnohonárodní parlament na světě. Reprezentuje 454 milionů občanů Unie. Jeho hlavní cíle jsou stejné jako u kteréhokoli jiného parlamentu přijímat dobré zákony a kontrolovat výkonnou moc. Nyní má k tomu mnohem lepší podmínky než dříve, protože jeho odpovědnost rozšířil a pravomoci posílil Jednotný evropský akt z roku 1987, Smlouva o Evropské unii z roku 1993, Amsterodamská smlouva z roku 1997 a Smlouva z Nice z roku 2000. Další posílení pravomocí měla přinést navrhovaná ústavní smlouva, která však (zatím) nebyla schválena.
84
Parlament se také považuje za strážce evropských zájmů a ochránce práv občanů. Občané Evropské unie mají právo se na něj individuálně nebo skupinově obracet formou petic a žádat nápravu případných křivd v záležitostech, které spadají do sféry působnosti Evropské unie. Parlament dále jmenuje Evropského ombudsmana, v současnosti tuto funkci zastává Nikiforos Diamandouros. Hlavním posláním ombudsmana je prošetřovat stížnosti občanů na špatnou práci institucí Unie. Evropský parlament přikládá velký význam udržování vazeb s národními parlamenty členských států. Pravidelně pořádá setkání jejich předsedů a setkání jednotlivých parlamentních výborů. Tyto kontakty jsou dále oživovány diskusemi o politice Unie v jednotlivých oblastech při pravidelných zasedáních nejrůznějších skupin a výborů Parlamentu. Nejvýznamnější pravomoci Evropského parlamentu lze shrnout do tří bodů: • Legislativní pravomoc. • Rozpočtová pravomoc. • Kontrola výkonné moci. Římská smlouva (1957) Evropskému parlamentu původně přisoudila pouze poradní úlohu, kdy Komise novou legislativu navrhovala a Rada ministrů ji schvalovala. Následné Smlouvy rozšířily vliv Parlamentu při novelizaci legislativy i při přijímání nových právních norem, takže v současnosti Parlament a Rada sdílí rozhodovací pravomoci v celé řadě oblastí. Procedura konzultací vyžaduje stanovisko Parlamentu před tím, než legislativní návrh Komise přijme Rada. Vztahuje se například na stanovování cen zemědělských produktů. Procedura spolupráce umožňuje Parlamentu navrhovanou legislativu zlepšovat pomocí pozměňovacích návrhů. Navrhovaná norma je v Parlamentu schvalována během dvou čtení. Tento systém dává poslancům Parlamentu dostatečný prostor pro předkládání pozměňovacích návrhů k návrhu zákona a Radě zase umožňuje zaujímat k návrhu předběžné stanovisko. Tato procedura se uplatňuje v mnoha oblastech včetně Evropského fondu regionálního rozvoje, výzkumu, životního prostředí, zahraniční spolupráce a rozvojové pomoci. Procedura spolurozhodování znamená, že v některých záležitostech je rozhodovací pravomoc rozložena rovnoměrně mezi Parlament a Radu. Paritní počet zástupců Parlamentu a Rady vytváří Smírčí výbor, jehož zasedání se účastní i pozorovatelé Komise. Posláním Smírčího výboru je nalézt takovou kompromisní podobu textů, kterou následně schválí jak Rada, tak Parlament. V případě, že Smírčí výbor ke kompromisu nedospěje, Parlament může takový návrh zamítnout ihned. Procedura spolurozhodování se uplatňuje v celé řadě otázek, jako jsou např. volný pohyb pracovních sil, ochrana spotřebitele, vzdělání, kultura, zdravotnictví a transevropské sítě. Amsterodamská smlouva rozšiřuje jeho uplatnění i na problematiku zaměstnanosti, svobody zakládat sídla firem, rovných příjmů pro muže a ženy apod. Souhlas Evropského parlamentu je nezbytný při uzavírání významných mezinárodních dohod, jako je například přijetí nového členského státu, uzavření asociační dohody, stanovení organizační struktury a cílů Strukturálních fondů a Kohezního fondu a určení úkolů a pravomocí Evropské centrální banky. Evropský parlament každoročně schvaluje rozpočet Evropské unie. Schvalovací postup Parlamentu umožňuje navrhnout změny a dodatky k počátečnímu návrhu Komise a ke stanovisku členských států jednajících v Radě. V případě výdajů na zemědělství a výdajů vyplývajících z mezinárodních dohod má poslední slovo Rada, ale o ostatních výdajích -
85
například na vzdělání, sociální programy, regionální fondy a na projekty týkající se kultury a životního prostředí - rozhoduje Parlament v úzké spolupráci s Radou. Ve výjimečných případech, kdy jeho připomínky nebyly adekvátně respektovány, Evropský parlament dokonce návrh rozpočtu při hlasování zamítl. Ostatně teprve podpisem předsedy Parlamentu se návrh rozpočtu stává zákonem Unie. Kontrola výdajů je stálou náplní práce parlamentního Výboru pro kontrolu rozpočtu. Výbor dohlíží na to, aby veškeré rozpočtové prostředky byly vynaloženy v souladu se schváleným účelem, a dále zlepšuje prevenci a odhalování případných podvodů. Parlament každoročně hodnotí hospodaření Komise s rozpočtem, schvaluje závěrečný účet a na základě výroční zprávy vypracované Evropským účetním dvorem uděluje Komisi absolutorium. Evropský parlament celkově kontroluje, jak je prováděna politika Unie v nejrůznějších oblastech. Výkonná moc Unie je rozdělena mezi Evropskou komisi a Radu ministrů a představitelé těchto institucí pravidelně předstupují před Parlament. Parlament má velmi významnou úlohu, protože v pětiletých intervalech jmenuje předsedu a členy Komise. V průběhu funkčního období Komise pak Parlament pečlivě zkoumá a prověřuje měsíční a výroční zprávy, které mu je Komise povinna předkládat. Poslanci Evropského parlamentu mohou také Komisi předkládat písemné či ústní dotazy (v roce 1997 jich bylo kolem 5500) nebo interpelovat přímo jednotlivé komisaře při pravidelných interpelacích během plenárního zasedání či při zasedání parlamentních výborů. Parlament má právo odhlasovat vyslovení nedůvěry Komisi a donutit ji tak k rezignaci. Úřadující předseda Rady předkládá svůj program na počátku předsednictví a na jeho konci pak Parlamentu předkládá závěrečnou zprávu. Předseda Rady také Parlament podrobně informuje o výsledcích každého zasedání Evropské rady a o pokroku při vytváření zahraniční a bezpečnostní politiky. Ministři navštěvují plenární zasedání Parlamentu, účastní se interpelací a důležitých diskusí. Musí také odpovídat na písemné dotazy poslanců. Na začátku každého zasedání Evropské rady předseda Parlamentu představí stanovisko své instituce k tématům, o kterých budou jednat hlavy států a vlád. Jeho projev pak často předurčuje atmosféru důležitých diskusí během celého jednacího dne.
Struktura parlamentu V Evropském parlamentu jsou zastoupeny všechny hlavní proudy evropské politiky. V širokém spektru od ultra levice po ultra pravici je zde zastoupeno kolem sta politických stran. V Parlamentu jsou organizovány v omezeném počtu politických skupin - frakcí (v současnosti jich je osm). Činnost Parlamentu řídí Předsednictvo (Bureau), která se skládá z předsedy Parlamentu a jeho čtrnácti místopředsedů. Členové Kanceláře jsou voleni a jejich volební období trvá dva a půl roku. Předsedové politických skupin - frakcí se společně s předsedou Parlamentu účastní Konference předsedů, která má v kompetenci vlastní organizaci práce Parlamentu, například se zde připravuje program jednání jeho plenárního zasedání. Většina skutečné práce Parlamentu se ale odehrává v jeho dvaceti výborech, které se zabývají všemi oblastmi aktivit Unie, od zemědělství po společnou zahraniční a bezpečnostní politiku, od právních záležitostí a práv občanů až po zahraniční spolupráci a rozvoj.
86
Evropský parlament udržuje přátelské vztahy s volenými zastupitelskými sbory na celém světě. Evropští poslanci se pravidelně setkávají s reprezentanty ostatních parlamentů v meziparlamentních výborech a delegacích.
Přístupnost pro veřejnost a informace Zasedání Evropského parlamentu jsou otevřená pro tisk i veřejnost. V době, kdy Parlament zasedá, jsou každodenně zveřejňovány zprávy o jeho činnosti. Dále jsou pravidelně k dispozici přehledy všech aktivit Parlamentu. Informace rozšiřuje generální ředitelství Parlamentu pro informace a styk s veřejností, informační kanceláře Parlamentu v hlavních městech členských států Unie a také Euro-Info Pointy v jednotlivých členských zemích EU. Smlouva z Nice posiluje úlohu Evropského parlamentu při vytváření legislativy. Smlouva z Nice vytváří nový právní rámec, který umožňuje Radě vydávat předpisy týkající se politických stran na evropské úrovni, zejména v souvislosti s jejich financováním. S výhledem na rozšíření Evropské unie omezila Smlouva z Nice (rok 2000) počet poslanců Evropského parlamentu na maximální počet 732 a rozdělila křesla mezi členské státy a kandidátské země, s nimiž byla v době vzniku Smlouvy vedena přístupová jednání. Jelikož se k 1. 5. 2004 novými členy stalo pouze 10 států (bez Bulharska a Rumunska, se kterými počítala Niceská smlouva), došlo k další úpravě počtu mandátů v Parlamentu na základě Smlouvy o přistoupení. Do Parlamentu pro volební období 2004-2007 bylo na základě červnových voleb v roce 2004 zvoleno 732 poslanců z 25 členských států, kteří se svých funkcí ujali na prvním zasedání 20. července 2004.1
18.2 Rada Evropské unie (Rada ministrů) – The Council of the European Union Rada je rozhodujícím orgánem ES/EU, jež sdružuje a spojuje zájmy a stanoviska členských států. Rozhoduje o nařízeních a směrnicích, případné legislativní delegaci na Komisi. Sehrává klíčovou roli při přijímání právních aktů druhého a třetího pilíře. Účastní se ustavování Komise. Radu tvoří zástupci vlád členských států – ministrů příslušných pro projednávanou agendu, scházejí se v ní ministři zahraničních věcí při projednávání politických záležitostí, ministři financí či hospodářství pro hospodářské záležitosti (tzv. rada ECOFIN) nebo resortní ministři (např. zemědělství, dopravy nebo vnitra). Zastoupení členských států je pružné kvůli různorodosti jejich vlád (/připouští se rovněž účast státní tajemníků či námětků ministrů). Rada je orgán, který lze charakterizovat jako současně nadnárodní i mezivládní organizaci. V některých záležitostech rozhoduje hlasováním kvalifikovanou většinou, zatímco jiné musí být schváleny jednomyslně. Jednací řád, praktické postupy a dokonce řešení sporů v Radě závisí na stupni solidarity a důvěry, které jsou v mezistátních vztazích výjimečné. O demokratickém mandátu Rady nemůže být pochyb. Na každém zasedání Rady se setkávají zástupci členských států, obvykle ministři, kteří jsou odpovědni svým národním parlamentům a veřejnému mínění v zemích, které reprezentují. V současnosti se koná více než 25 různých typů pravidelných zasedání Rady: všeobecné záležitosti (ministři zahraničních věcí),
1
Evropský parlament. [cit. 7. 11. 2007]. Dostupné z:
.
87
ekonomika, finance a zemědělství mají zasedání jednou měsíčně; ostatní jako doprava, životní prostředí průmysl zasedají 2-4krát ročně. Rada rozhoduje v případech stanovených Smlouvou ES a Smlouvou EU jednomyslně: např. o daňové harmonizaci, společné zahraniční a bezpečnostní politice a spolupráci justiční a vnitřní ve třetím pilíři. Zdržení hlasování se nepovažuje za veto. Rozhodování kvalifikovanou většinou na základě váženého hlasování se používá v ostatních záležitostech. Mezi členské stáry rozděluje Smlouva ES 345 hlasů, pro přijetí rozhodnutí je třeba 255 hlasů. Členské státy hlasy užívají v celku, nelze je dělit např. dle vnitropolitických postojů, musí být nadto dosažena nadpoloviční (při návrzích Komise), resp. Dvoutřetinová většina států (ostatní případy). Česká republika má 12 hlasů. Hlasování je neúspěšné, pokud se na žádost státu prokáže, že souhlasící státy nemají 62 % populace EU. Členské státy se pravidelně střídají v předsednictví Rady, a to v šestiměsíčních intervalech: leden až červen a červenec až prosinec. Význam této funkce se stále zvětšuje, vzhledem k rozšiřujícím se a prohlubujícím se pravomocím Evropské unie. Předsedající země zejména: • připravuje a řídí všechna zasedání; • vypracovává přijatelné návrhy kompromisů a hledá věcná řešení problémů předložených Radě; • snaží se zajistit důslednost a kontinuitu rozhodovacího procesu. Smlouva o Evropské unii založila činnost Unie na třech "pilířích" a stanovila, že většina rozhodnutí bude přijímána buď hlasováním kvalifikované většiny anebo jednomyslně. První pilíř zahrnuje široké spektrum politik Společenství (jako například zemědělství, dopravu, životní prostředí, energetiku, výzkum a vývoj), navrhovaných a zaváděných podle prověřeného rozhodovacího procesu, který začíná návrhem Komise. Na základě podrobného rozboru odborníků i politiků pak Rada návrh Komise buď přijme, doplní nebo zamítne. Smlouva o Evropské unii rozšíla pravomoc Evropského parlamentu prostřednictvím procedury spolurozhodování. Procedura spolurozhodování znamená, že značná část legislativy (jako například vnitřní trh, ochrana spotřebitele, transevropské sítě, vzdělání a zdravotnictví) je schvalována Parlamentem i Radou. Od 1. listopadu 2004 vstoupilo v platnost nové vážení hlasů a nová definice kvalifikované většiny. Ta bude dosažena splněním následujících dvou podmínek: • rozhodnutí bude podpořeno minimálním počtem hlasů (232), které představuje 72,3 % z celkového počtu • rozhodnutí bude schváleno nadpoloviční většinou členských států (v některých případech bude nutná dvoutřetinová většina členských států). Kromě toho bude moci členský stát požadovat přezkoumání, zda kvalifikovaná většina opravdu představuje alespoň 62 % celkového počtu obyvatel Unie. Pokud ne, rozhodnutí nebude přijato. Vážení hlasů od 1.11. 2004: • Francie, Itálie, Německo, Velká Británie: 29 hlasů • Španělsko a Polsko: 27 hlasů • Belgie, Nizozemsko, Portugalsko, Řecko, Česká republika a Maďarsko: 12 hlasů • Rakousko a Švédsko: 10 hlasů • Dánsko, Finsko, Irsko, Slovensko, Litva, Lotyšsko, Slovinsko a Estonsko: 7 hlasů • Lucembursko a Kypr: 4 hlasy 88
•
Malta: 3 hlasy
Celkem: 321 hlasů Některé oblasti politiky Společenství v rámci Prvního pilíře vyžadují při přijímání rozhodnutí i nadále jednomyslnost. Do této oblasti patří daňová problematika, průmysl, kultura, regionální a sociální fondy a rámcový program rozvoje vědy a techniky. V rámci dalších dvou pilířů vytvořených Smlouvou o Evropské unii - společná zahraniční bezpečnostní politika (druhý pilíř) a spolupráce v oblasti justice a vnitřních věcí (třetí pilíř), přijímá Rada nejen rozhoduje, a zároveň má i právo zákonodárné iniciativy. Při rozhodování v záležitostech spadajících do druhého a třetího pilíře je pravidlem jednomyslnost, s výjimkou provedení společných akcí, o nichž může být rozhodnuto kvalifikovanou většinou. Cílem společné zahraniční a bezpečnostní politiky je definovat a provádět vnější politiku, která bude zahrnovat všechny zahraniční a bezpečnostní aspekty. Spolupráce v oblasti justice a vnitřních věcí má za cíl dosáhnout volného pohybu osob uvnitř Unie; prosazovat opatření ve společném zájmu při hraničních kontrolách na vnějších hranicích, v azylové politice, v přistěhovalecké politice; a bojovat proti terorismu, obchodu s drogami a proti dalším závažným formám mezinárodního zločinu.2
18.3 Evropská rada Od roku 1974 se hlavy států a vlád Společenství scházejí nejméně dvakrát ročně jako Evropská rada neboli "Evropský summit". Setkání se účastní také předseda Komise. Předseda Evropského parlamentu je zván, aby prezentoval práci Parlamentu v úvodu zasedání. Evropská rada se stává stále významnějším prvkem Evropské unie. Stanovuje priority dalšího vývoje Unie, určuje její politický směr, dává impulsy k dalšímu vývoji a řeší sporné otázky, které se nepodařilo vyřešit na úrovni Rady ministrů. Evropská rada předkládá Evropskému parlamentu zprávu po každém svém zasedání a dále pro Parlament jednou ročně vypracovává zprávu o pokroku, kterého Unie za daný rok dosáhla. Právo Společenství přijaté Radou, nebo Parlamentem a Radou v rámci procedury spolurozhodování, může mít tyto formy: • Nařízení: jsou bezprostředně aplikovatelná aniž by se na národní úrovni přijímala pro jejich zavedení; • Směrnice: zavazují členské státy, pokud jde o cíl, jehož má být dosaženo, ale ponechávají na národních orgánech výběr forem a prostředků k jeho dosažení; • Rozhodnutí: jsou závazná ve všech ohledech pro ty, kterým jsou určena. Adresátem rozhodnutí může být kterýkoli členský stát nebo všechny státy Unie, ale také jednotlivá právnická nebo fyzická osoba; • Doporučení a názory: nejsou závazné. Jednotlivé zákonné normy Společenství stejně jako společné postoje Rady předložené Evropskému parlamentu jsou zveřejňovány v Úředním věstníku Evropských společenství (Official Journal), a to ve všech oficiálních jazycích Unie.
2
Rada Evropské unie. [cit. 7. 11. 2007]. Dostupné z: .
89
Intelektuální i materiální zázemí na všech úrovních poskytuje Radě její Generální sekretariát. Sekretariát je nezbytný pro kontinuitu práce Rady. Kromě jiného se stará i o dokumenty a archiv Rady. Generální sekretariát Rady má své právní oddělení, které vyhotovuje odborné posudky týkající se kromě jiného formy a slučitelnosti navrhovaných opatření se smluvním rámcem Evropské unie. Generálního tajemníka, který Generální sekretariát řídí, jmenuje Rada svým jednomyslným rozhodnutím. Radě velmi záleží na tom, aby výsledky její práce byly pro občany dosažitelné. Hlasování o legislativních návrzích, stejně jako výklad hlasování jsou nyní automaticky zveřejňovány. Veřejnosti byl umožněn volný přístup k části dokumentů Rady a některé debaty probíhající v Radě jsou přenášeny audiovizuálními prostředky. Další kroky k větší otevřenosti zahrnují setkání s novináři a poskytování podkladových materiálů o tématech, o kterých se v Radě aktuálně vedou diskuse. Tisková služba Rady navíc na závěr každého zasedání Rady vydává komplexní tiskové zprávy, které jsou k dispozici na vyžádání nebo prostřednictvím databází. Evropská rada (The European Council) se stala součástí institucionální struktury ES po přijetí Jednotného evropského aktu v roce 1986. Pojmem Evropská rada se označují pravidelná setkání hlav států nebo vlád členských zemí Evropské unie. Byla zřízena společným prohlášením vydaným k závěru Pařížského summitu v prosinci 1974 a poprvé se sešla v roce 1975 (10. a 11. března v Dublinu). Předtím,v letech 1961 - 1974, se konaly tzv. konference evropského summitu. Existence Evropské rady byla právně uznána Jednotným evropským aktem, přičemž oficiální status jí byl udělen až Smlouvou o Evropské unii. Evropská rada se nesmí zaměňovat s Radou Evropy (Council of Europe), která je samostatnou mezinárodní organizací, nebo s Radou Evropské unie (The Council of the European Union). Skládá se z prezidentů, respektive ministerských předsedů členských zemí a z předsedy Komise, kterým jsou nápomocni ministři zahraničí a členové Komise. Původně se scházela dvakrát, od roku 1986 nejméně třikrát ročně (tzv. summity EU). Předsednictví Evropské rady se odvozuje od předsednictví Rady EU. Evropská rada se schází alespoň dvakrát do roka v zemi, která momentálně předsedá Radě. Zasedání se jako plnoprávný člen účastní rovněž předseda Evropské komise. Tato pravidelná setkání všech patnácti představitelů států EU se stala nedílnou součástí politického života Unie. Posláním Evropské rady je dávat Evropské unii podněty pro další rozvoj a určovat její všeobecné směřování. Závěry všech zasedání jsou veřejné. Členové: 27 hlav států a vlád členských zemí EU a předseda Evropské komise Předsednictví: od 1. července 1998 se střídá každých šest měsíců v tomto pořadí: Rakousko, Německo, Finsko, Portugalsko, Francie, Švédsko, Belgie, Španělsko, Dánsko, Řecko, Itálie, Irsko, Nizozemsko. 2005: Lucembursko, Británie 2006: Rakousko, Finsko Místo zasedání: různá, zpravidla v zemi předsedající Radě EU.3
3
Evropská rada. [online]. [cit. 5. 11. 2007]. Dostupné z: .
90
18.4 COREPER – Výbor stálých zástupců (Comité des représentants permanents) Výbor stálých zástupců členských států na diplomatické úrovni připravuje podklady pro jednání Rady. Členské státy se střídají v předsednictví Rady po půlroce. Rada i COROPER se scházejí v Bruselu. COREPER není přímo institucí Evropské unie, je to pouze přípravný orgán Rady. COREPER je součástí řídicího a koordinačního řetězce COREPER - Rada pro všeobecné záležitosti a vnější vztahy - Evropská rada. Tento tříčlenný řetězec udává tón chodu EU. COREPER vznikl na základě Procedurálních pravidel Rady v roce 1958 a jeho vytvoření bylo inspirováno Koordinačním výborem v oblasti Evropského společenství uhlí a oceli (ESUO). V rámci Smluv je COREPER poprvé zmíněn až v roce 1965 - ve Smlouvě o sloučení exekutiv tří společenství - a poté integrován do čl. 151 Smlouvy o založení Evropského společenství (ES). Úloha COREPERu je v současnosti právně vymezena čl. 207 Smlouvy o založení ES a čl. 19 Procedurálních pravidel Rady. Zde se uvádí, že "je odpovědný za přípravu činnosti Radya za provádění úkolů přidělených Radou". Hlavní rolí COREPERu je tedy koordinovat a připravovat činnost různých zasedání Rady a usilovat o dosažení shody v otázkách pro jednání tak, aby je mohla Rada přijmout. Všechny body na pořadu jednání Rady musí být COREPERem předem prozkoumány (má tak úlohu jakéhosi "filtru") - pokud Rada nerozhodne jinak. Kromě přípravné role má COREPER rovněž roli výkonnou. Rada jej pověřuje například přezkoumáváním a řešením konkrétních otázek. Obecně lze říci, že COREPER funguje jako předsunutý komunikátor pro vztahy mezi členskými zeměmi a Společenstvím. Jeho členové mají zpravidla i významnou roli přípravné platformy jednání mezivládní konference členských států ke změně Smluv (na mezivládní konferenci před Nice bylo v přípravné skupině 10 členů COREPERu). COREPER se skládá ze stálých zástupců členských zemí při EU na úrovni velvyslanců, kteří zároveň řídí stálá zastoupení jejich zemí. Od roku 1962 se dělí na dvě formace: COREPER I (zástupci velvyslanců) a COREPER II (velvyslanci). Rozdělení jejich činnosti a pole působnosti je následující: • COREPER I - příprava Rady pro zaměstnanost, sociální politiku a zdraví, Rady pro konkurenční politiku (včetně vnitřního trhu), Rady pro dopravu a telekomunikace, částečně Rady pro zemědělství a rybolov, Rady pro životní prostředí a Rady pro vzdělání a kulturu. (Záležitosti a příprava Rady pro zemědělství a rybolov jsou však především v přímé kompetenci Zvláštního výboru pro zemědělství.) • COREPER II - institucionální otázky, příprava Rady pro všeobecné záležitosti a vnější vztahy (a potažmo Evropské rady), ECOFIN, Rada pro spravedlnost a vnitro. Samotným zasedáním COREPERů I a II předchází přípravný proces - jednak intenzivní komunikace jednotlivých stálých zastoupení se svými ústředími (příprava instrukcí), jednak bruselská koordinace, kde hrají prvořadou roli pracovní skupiny Rady Antici a Mertens. Skupina Antici (pojmenovaná podle prvního předsedy v roce 1975) se skládá z diplomatů jednotlivých stálých zastoupení (přítomni jsou i pracovníci právní služby a sekretariátu Rady a EK), kteří den před zasedáním COREPERu II procházejí jednotlivé body jednání a řeší případné technické či organizační problémy. Tato přípravná fáze často umožní nastínit počáteční pozici, již budou delegace během zasedání zastávat. Diplomaté Antici jsou mimo jiné považováni za jakési osobní asistenty velvyslanců. Měli by mít perfektní horizontální přehled o všech projednávaných otázkách - včetně souvislostí s národními zájmy. Kromě toho mají 91
specifickou úlohu během zasedání Evropských rad (zapisovači z brífinků o průběhu Evropské rady, operativní činnost během zasedání). Diplomaté z pracovní skupiny Mertens (taktéž pojmenované podle jejího prvního předsedy v roce 1993) mají podobnou funkci ve vztahu ke COREPERu I. Týden před zasedáním COREPERu jeho předseda stanoví a odešle (prostřednictvím Generálního sekretariátu Rady) ostatním delegacím předběžný program jednání. Tento program má dvě části: 1. Otázky, kde již bylo dosaženo shody (na úrovni určité pracovní skupiny) a COREPER je může odsouhlasit bez diskuse. 2. Otázky vyžadující důkladné přezkoumání či body pod hlavičkou "různé". Generální sekretariát Rady většinou pro zasedání připravuje stručné shrnující podklady k oběma částem. Rovněž předsednictví připravuje v zájmu pokroku v jednání vlastní příspěvky a návrhy řešení či kompromisu. Den či dva dny před COREPERem se ještě koná přípravná schůzka (brífink) za účasti předsedy COREPERu a odpovědných pracovníků Generálního sekretariátu Rady. COREPER II se schází zpravidla každou středu, COREPER I dvakrát týdně. Zasedání se kromě velvyslanců (respektive jejich zástupců) účastní i příslušní diplomaté stálých zastoupení a úředníci Rady a Evropské komise - v závislosti na projednávané otázce. Diplomaté Antici a Mertens jsou přítomni na všech zasedáních COREPERu II, respektive I. Za Evropskou komisi se tradičně účastní příslušný generální ředitel, za Generální sekretariát Rady zástupce generálního tajemníka Rady. Zasedání COREPERu jsou všeobecně velmi dlouhá, mohou se protáhnout do rána nebo trvají i dva dny. Jazykový režim při jednání Coreperu zajišťuje tlumočení z /do třech jazyků: angličtiny, francouzštiny a němčiny. Diskuse COREPERu vykazují v některých ohledech podobné znaky jako debaty v Radě. Jsou ale mnohdy méně formální - stálí zástupci jsou na sebe více zvyklí a jsou ve stálém kontaktu. Jednání COREPERu nemohou ale narozdíl od Rady de jure vyvrcholit nějakým finálním rozhodnutím. COREPER má pravomoc přijímat pouze procedurální rozhodnutí (typu zahájení písemné procedury). Výsledek jednání COREPERu je možné rozdělit do několika kategorií: • shoda v projednávané otázce, která je poté zařazena na pořad jednání Rady jako bod A (bez diskuze) - pouze k formálnímu odsouhlasení; • podstatné rozdíly v pohledu na některé aspekty projednávané otázky, která je poté zařazena jako bod B k substantivní debatě či rozhodnutí Rady; • konstatování, že některá otázka vyžaduje další přezkoumání COREPERem, než bude postoupena Radě; • žádost COREPERu, aby příslušná pracovní skupina Rady podrobněji přezkoumala určité složité aspekty otázky, které se objevily později nebo nebyly v COREPERu dostatečně probrány. U otázek pro odsouhlasení Radou se již v COREPERu předjímá, zda k nim existuje (nebo se rýsuje) konsensus či potřebná kvalifikovaná většina v Radě - podle toho také COREPER činí své závěry. Obecně převládá názor, že ze sedmdesáti až osmdesáti procent jsou rozhodnutí Rady již předpřipravena na úrovni COREPERu, dalších výborů či pracovních skupin. Naproti tomu některé citlivé otázky, u kterých ani Rada po své diskusi nenalezne shodu, jsou COREPERu vraceny k dalšímu jednání a dopracování (či naopak výše Evropské radě k rozhodnutí). 92
Po zasedáních COREPERu Generální sekretariát Rady vypracovává shrnující zprávy o výsledcích jednání s cílem usnadnit následující schůzky COREPERu. Jednotlivá stálá zastoupení odesílají do ústředí své záznamy o pokroku v jednání a chystají se na další kolo přípravy národních pozic. Za zmínku stojí fakt, že COREPER má pravomoc vytvářet a rušit pracovní skupiny Rady, které řídí. V současnosti existuje přes dvě stě takových pracovních skupin skládajících se z diplomatů a úředníků členských zemí, které se pravidelně scházejí. V posledních letech lze po revizi základních Smluv registrovat určitou "proliferaci" výborů založených Smlouvou. Podle mnohých názorů uvnitř institucí EU to ohrožuje centrální koordinační úlohu COREPERu. Pro zachování koherence politik a fungování EU (navíc ve světle rozšíření) je však nezbytné ji udržet.4
18.5 Mezivládní konference Mezinárodní konference, složená ze zástupců členských států na nejvyšší úrovni (předsedové vlád, ministři zahraničních věcí) sjednává mezinárodní smlouvy, jež tvoří primární právo. Není – přes svou podobnost s Radou a Evropskou radou – orgánem EU.
18.6 Hospodářský a sociální výbor (European Economic and Social Committee) Hospodářský a sociální výbor je jedním ze dvou hlavních poradních orgánů v institucionální struktuře ES/EU. Skládá se z 317 představitelů různých oblastí hospodářského a sociálního života, které navrhují vlády členských zemí a po doporučení Komise jednomyslně jmenuje Rada. Členové Hospodářského a sociálního výboru jsou vybíráni na základě státní příslušnosti a jmenováni na 4 roky. Ustavení výboru předpokládala již Smlouva o založení EHS. Výbor dává svým členům prostor podílet se na vytváření jednotného vnitřního trhu, a tím na procesu evropské integrace. Členové Výboru nesmějí od nikoho přijímat příkazy a své funkce vykonávají zcela nezávisle, v zájmu Společenství. Úloha Hospodářského a sociálního výboru, který byl zřízen Římskou smlouvou v roce 1958, je poradní; jeho členové jsou vybíráni ze zástupců společnosti (reprezentativní průřez) a hospodářské sféry. Někteří zastupují zaměstnavatele a zaměstnance (tzv. sociální partneři), jiní zemědělce, obchod, dopravu, profesní skupiny, družstva, družstevní spořitelny a podílové fondy, malé a střední podniky, ochranu spotřebitele a životního prostředí. Členy jsou vedoucí představitelé občanské společnosti, kteří vykonávají svoji úlohu s vědomým odhodláním přiblížit institucionální mašinérii Evropské unie blíže k jejím občanům. Každé dva roky volí členové Hospodářského a sociálního výboru ze svého středu předsedu, dva místopředsedy a 34-členné byro. Předseda zodpovídá za činnost Hospodářského a sociálního výboru. V současnosti je předsedou Hospodářského a sociálního výboru Anne-Marie Sigmund (Rakousko). Administrativu Výboru zajišťuje generální sekretariát Hospodářského a sociálního výboru.
4
Coreper – Výbor stálých zástupců. [online]. [cit. 31. 10. www.businessinfo.cz/cz/clanek /c/corepr/1000695/5205/?fornewsid=5205.>.
93
2007].
Dostupné
z:
Členové se dělí na tři téměř stejně velké skupiny: • zaměstnavatelé (Skupina I), • zaměstnanci (Skupina II), • různé zájmy - družstva, spotřebitelské svazy atp. (Skupina III). Výbor se dále člení na tyto specializované sekce: • Jednotný trh, výroba a spotřeba. • Doprava, energetika, infrastruktura a informační společnost. • Zemědělství, rozvoj venkova a životní prostředí. • Hospodářská a měnová unie a hospodářská a sociální soudržnost. • Zaměstnanost, sociální věci a občanství. • Vnější vztahy. • Středisko pro sledování jednotného trhu. • Poradní komise pro průmyslovou změnu. Smlouva vyžaduje, aby Komise a Rada v konkrétně určených oblastech politiky předložily návrhy zákonných norem k posouzení Výborem a nechává na jejich uvážení, zda totéž učiní i u jiných záležitostí. Od roku 1972 má Výbor na základě vlastní iniciativy právo vydávat stanoviska k jakékoliv záležitosti týkající se Společenství. Nejnovější úpravy Smlouvy o Evropské unii, přijaté v Amsterodamu, nyní umožňují, aby s Hospodářským a sociálním výborem konzultoval i Evropský parlament. Žádný významný evropský zákon nebyl přijat bez předchozího vyjádření Hospodářského a sociálního výboru. Od svého zřízení Výbor přijal více jak 3 000 stanovisek, která jsou publikována v Úředním věstníku Evropských společenství (Official Journal of the European Communities). Návrhy stanovisek zpracovává příslušný zpravodaj spolu s tripartitní studijní skupinou, poté jsou postoupeny k projednání a úpravám některé z devíti "sekcí", orgánů podobajících se parlamentním výborům, a nakonec jsou předloženy na některém z pravidelných měsíčních zasedání pléna Hospodářského a sociálního výboru. Přijímány jsou nadpoloviční většinou. Tím, že Výbor po svých členech vyžaduje, aby v každé záležitosti nalezli společný zájem a vyřešili střety zájmů mezi hospodářskými a sociálními skupinami, značně přispívá k procesu hledání konsensu v rámci schvalovacích procedur.5 Vzhledem k zapojení svých členů běžného hospodářského života Unie má Výbor skvělé předpoklady přispět přímo k růstu a rozvoji jednotného trhu. Na žádost Evropského parlamentu, Komise a Rady dohlíží na fungování vnitřního trhu a upozorňuje na jeho selhání. Rada a Komise mohou s Výborem konzultovat, kdykoli to uznají za vhodné. Ve stanovených případech jsou tímto postupem dokonce povinny (např. při rozhodování o otázkách svobody pohybu pracovních sil, vzdělávání, zdraví a spotřebitelské politiky nebo životního prostředí a regionálního rozvoje). Hospodářský a sociální výbor má právo vydávat stanoviska k jakékoli otázce, která se týká zájmů Společenství. Monitoruje fungování jednotného trhu a upozorňuje
5
Hospodářský a sociální výbor. [online]. [cit. 31. 10. 2007]. Dostupné z: .
94
na jeho případné poruchy. Dvakrát do roka organizuje Fórum o jednotném trhu za účasti odborníků z členských zemí Unie. Toto fórum umožňuje Výboru působit jako stálá monitorovací jednotka. Poukazuje na nevyřešené problémy a upozorňuje na nesprávné výklady a průtahy, které by mohly omezit volný pohyb zboží, kapitálu, služeb a osob. Odpovědným osobám Společenství doporučuje opatření k nápravě. Hospodářský a sociální výbor udržuje dobré vztahy se svými mezinárodními, národními a regionálními protějšky. Ty představují důležité cesty pro zapojení občanské společnosti do budování Evropy a v přiblížení Evropy občanům. Výbor pravidelně pořádá rozsáhlá sympozia o Evropě občanů. Je také v pravidelném kontaktu s představiteli socioekonomických skupin zemí africké, karibské a pacifické oblasti. Občas se také konají setkání s partnery např. ze středozemní oblasti nebo ze zeměmi ucházejícími se o členství v EU. Smlouva z Nice stanovila, že Výbor je složen ze zástupců různých hospodářských a sociálních složek organizované občanské společnosti a že počet jeho členů nepřekročí 350. Zdůraznila, že členové výboru nesmějí být vázáni žádnými příkazy. Vykonávají své funkce zcela nezávisle v obecném zájmu Společenství. Smlouva z Nice rovněž upravila složení Hospodářského a sociálního výboru s ohledem na rozšíření. Stanovila, že v sedmadvacetičlenné unii by měl být HSV složen z 344 zástupců. Jelikož se EU 1. května 2004 rozšířila pouze o 10 států, zasedá v současném HSV jen 317 zástupců občanské společnosti. Tab. Počet zástupců států Evropské unie v Hospodářské a sociálním výboru Země
Počet zástupců v HSV
Země
Počet zástupců v HSV
Francie
24
Řecko
12
Itálie
24
Švédsko
12
Německo
24
Dánsko
9
Spojené království
24
Finsko
9
Polsko
21
Irsko
9
Španělsko
21
Litva
9
Rumunsko
15
Slovensko
9
Belgie
12
Estonsko
7
Bulharsko
12
Lotyšsko
7
Česká republika
12
Slovinsko
7
Maďarsko
12
Kypr
6
Nizozemsko
12
Lucembursko
6
Portugalsko
12
Malta
5
Rakousko
12
Celkem
317 (344 včetně kandidátů
Zdroj: www.busicessinfo.cz
95
18.7 Výbor regionů (The Commitee of the Regions) Výbor regionů je druhým poradním orgánem při legislativním procesu ES, skládá se ze zástupců územní samosprávy členských států (obcí, měst, oblastí a krajů, popř. dílčích států federativních členských států, např. Německa). Působí v něm zástupci oblastních a místních samosprávných orgánů jednotlivých členských zemí a plní poradní funkci pro ostatní rozhodovací a výkonné orgány Společenství. Smyslem vytvoření výboru je umožnit zástupcům lokální a regionální samosprávy vyjádřit svůj názor na ta opatření Společenství, která se jich bezprostředně dotýkají. Existence Výboru regionů by měla napomoci co nejlepšímu využívání principu subsidiarity. Výbor má 222 členů, které volí Rada. Je nejmladší institucí Evropské unie, byl vytvořen až Maastrichtskou smlouvou. Působí v něm zástupci oblastních a místních samosprávných orgánů jednotlivých členských zemí a plní poradní funkci pro ostatní rozhodovací a výkonné orgány Společenství. Smyslem vytvoření výboru je umožnit zástupcům lokální a regionální samosprávy vyjádřit svůj názor na ta opatření Společenství, která se jich bezprostředně dotýkají. Jeho vznik vyjadřuje silnou touhu členských států respektovat nejen regionální a místní identitu a výsady, ale také je zapojit do tvorby a realizace politiky Evropské unie v různých oblastech. Poprvé v historii Evropské unie existuje právní závazek konzultovat zástupce místních a regionálních správních orgánů v celé řadě záležitostí, které se jich přímo týkají. Vytvořen Smlouvou o Evropské unii jako konzultativní orgán se Výbor již na své první schůzi v březnu 1994 prokázal jako silný strážce principu subsidiarity. Princip subsidiarity je zakotven ve Smlouvě a znamená, že rozhodnutí by měla být přijímána těmi orgány veřejné správy, které stojí co nejblíže k občanovi. Je to princip, který brání zbytečně vzdálenému centralizovanému způsobu rozhodování. Jako hejtmani/guvernéři regionů, primátoři měst nebo předsedové městských a okresních rad je 317 členů Výboru volenými představiteli z těch administrativních úrovní, které mají nejblíže k občanovi. Znamená to, že mají bezprostřední zkušenost s tím, jak politika a legislativa Unie ovlivňuje každodenní život obyvatel, a proto je Výbor schopný poskytnout významnou odbornost a ovlivňovat další instituce Unie. Výboru se nabízí řada příležitostí tuto úlohu potvrdit. Smlouva požaduje, aby byl Výbor konzultován v záležitostech vztahujícím se k transevropským sítím, veřejnému zdravotnictví, vzdělání, mládeži, kultuře a k hospodářské a sociální soudržnosti. Výbor může ovšem také převzít iniciativu a podávat svá stanoviska o zásadních záležitostech, které se týkají měst a regionů, jako je například zemědělství a ochrana životního prostředí. Členy Výboru regionů jmenuje jednomyslně Rada z řad volených představitelů místních a oblastních samospráv, a to na 4 roky. Každé dva roky členové Výboru ze svých řad volí předsedu, prvního místopředsedu a 54-členné byro. Předseda reprezentuje Výbor regionů navenek a svolává jeho zasedání. Současným předsedou Výboru regionů je Peter Straub (Německo). Rada nebo Komise mohou s Výborem konzultovat, kdykoli to uznají za vhodné. V případech, které stanoví Smlouva, jsou tímto postupem dokonce povinny - jedná se např. o oblasti ekonomické a sociální soudržnosti, ochrany veřejného zdraví, školství a mládeže, kultury, transevropských sítí, telekomunikací a sítí energetické infrastruktury.6
6
Výbor regionů. [online]. [cit. 10. 11. 2007]. Dostupné z: .
96
Tab. Struktura, na které je založena práce Výboru Práce Výboru je založena na této struktuře COTER Komise pro teritoriální politiku soudržnosti ECOS
Komise pro hospodářskou a sociální politiku
DEVE
Komise pro udržitelný rozvoj
EDUC
Komise pro kulturu a vzdělání
CONST Komise pro ústavní záležitosti a evropskou správu RELEX Komise pro vnější vztahy CAFA
Výbor pro administrativní a finanční záležitosti
Zdroj: www.businessinfo.cz Organizaci práce a agendy Výboru regionů má na starost úřad Výboru, který je volen na dvouleté období. Na základě Smlouvy o přistoupení došlo po 1. 5. 2004 k vyslání zástupců 10 nových členských států, kteří se na činnosti Výboru regionů podílejí. Počet členů Výboru regionů se zvýšil z 222 na 317 členů. Země
Počet zástupců ve Výboru regionů
Země
Počet zástupců ve Výboru regionů
Francie
24
Řecko
12
Itálie
24
Švédsko
12
Německo
24
Dánsko
9
Spojené království
24
Finsko
9
Polsko
21
Irsko
9
Španělsko
21
Litva
9
Rumunsko
15
Slovensko
9
Belgie
12
Estonsko
7
Bulharsko
12
Lotyšsko
7
Česká republika
12
Slovinsko
7
Maďarsko
12
Kypr
6
Nizozemsko
12
Lucembursko
6
Portugalsko
12
Malta
5
Rakousko
12
Celkem
317 / 344 včetně kandidátů
Zdroj: www.businessinfo.cz
97
18.8 Konvent o budoucnosti Evropské unie (European Covention) O ustavení Konventu o budoucnosti Evropské unie rozhodlo zasedání Evropské rady v Laekenuv prosinci 2001. Cíle a složení Konventu vymezila Deklarace k budoucnosti Evropy přijatá na laekenském summitu. Konvent neměl samostatnou rozhodovací pravomoc, avšak vzhledem ke svému reprezentativnímu složení disponoval vysokou politickou legitimitou. Výsledkem jeho práce byl návrh evropské ústavní smlouvy. Konvent měl 102 členů a sestával ze zástupců institucí EU vlád a parlamentů členských a kandidátských států. Jeho činnost byla rozvržena do tří semestrů a hlavním úkolem bylo vypracovat návrh ústavní smlouvy (ústavy) EU, případně jiná doporučení pro příští Mezivládní konferenci. Podle původního harmonogramu měl být závěrečný dokument předložen soluňskému summitu EU v červnu 2003. Konvent tedy neměl samostatnou rozhodovací pravomoc, avšak vzhledem ke svému reprezentativnímu složení disponoval vysokou politickou legitimitou. I proto se (oproti původnímu mandátu z Laekenu) jeho ambicí explicitně stalo vypracování návrhu evropské ústavy. Jak stanovila Laekenská deklarace (která vymezila témata a otázky pro Konvent), každá členskái kandidátská země (celkem 28 zemí) vyslala do Konventu tři zástupce. Jeden vždy reprezentoval vládu, dva zastupovali národní parlamenty. Každý člen Konventu měl svého alternáta. Pokud jde o účast na jednáních pléna i pracovních skupin, měli alternáti téměř rovnoprávné postavení s řádnými členy Konventu. Evropský parlament zastupovalo šestnáct „europoslanců“, Evropskou komisi komisaři Michel Barnier a Antonio Vitorino. Celkem měl tedy Konvent 105 členů. Postavení zástupců kandidátských zemí se lišilo v tom, že v hlasování neměli možnost zablokovat konsensus delegátů členských zemí. Pozorovatelský statut měli zástupci poradních orgánů EU, Výboru regionů a Hospodářského a sociálního výboru. Činnost byl rozdělena do tří fází: naslouchací (od února do července 2002), analytická (2. pololetí 2002) a formulační (1. pololetí 2003). Mezníkem v jeho činnosti se stal 28. říjen 2002, kdy předsednictvo předložilo návrh struktury budoucí ústavní smlouvy. Začátkem tohoto roku se pak na půdě Konventu otevřela diskuse na téma nejcitlivější, kterým je reforma systému institucí EU. Tím vstoupila práce Konventu do své třetí, rozhodující fáze, v níž se diskutovalo nad návrhy znění jednotlivých článků budoucí ústavní smlouvy. Po vyřešení procedurálních otázek proběhla úvodní diskuse na téma „co očekáváte od Evropské unie“. Během prvního semestru Konventu se na plenárních zasedáních diskutovalo o poslání EU, rozdělení kompetencí, subsidiaritě, roli národních parlamentů, problematice vnitra a justice, občanské společnosti, o problematice mládeže a o zahraniční a bezpečnostní politice EU s důrazem na její mezinárodní roli. Na jaře 2002 také působilo osm tematických diskusních skupin sdružujících nevládní organizace a občanskou společnost (sociální okruh, akademický, ekologický, vztah občanů a institucí, regiony a místní samospráva, lidská práva, rozvojová pomoc a kultura). V průběhu prvních dvou pololetí své činnosti Konvent postupně ustavil celkem 11 pracovních skupin, které měly za úkol diskutovat o důležitých tématech, která nemohla být na plenárních zasedáních probrána do potřebné hloubky. Skupiny se pravidelně scházely po dobu několika měsíců a delegáti zde měli mj. příležitost konfrontovat své názory a představy s představiteli institucí EU a dalšími aktéry evropské politiky. Na závěr své činnosti zveřejnila každá pracovní skupina závěrečnou zprávu, která obsahuje konsensuální doporučení pro jednání pléna Konventua uvádí i další návrhy, které ve skupině zazněly.
98
Závěrečné zprávy pracovních skupin pak tvořily podklad pro debaty na plenárních zasedáních až do začátku roku 2003. V některých otázkách se dařilo mezi členy Konventu nalézt široký konsensus. Byla nalezena všeobecná shoda na tom, že by Unie měla získat explicitní mezinárodně-právní subjektivitu a že stávající systém smluv by měla nahradit nová základní / ústavní smlouva. Do ní byla včleněna také Charta základních práv. Zjednodušeny byly právní nástroje a rozhodovací mechanismy Unie a byla určena jasnější pravidla pro vymezení a revidování okruhu kompetencí, které na Unii přenášejí členské země. V Konventu existovala také široká podpora pro důslednější aplikaci a kontrolu dodržování principu subsidiarity. Na kontrole se měly podílet národní parlamenty (politická kontrola ex ante) a Evropský soudní dvůr (soudní kontrola ex post). Je nutné posílit koherenci, transparentnost a efektivitu společného působení navenek. Obdobně je třeba posílit i spolupráci v oblasti současného 3. pilíře (spravedlnost, vnitro). Po více než ročním zasedání dospěl Konvent ke konsenzu předat Evropské radě návrh ústavy. Valéry Giscard d''Estaing, který Konventu předsedal, tak mohl předložit výsledky práce Konventu na zasedání Evropské rady v Soluni dne 20. června 2003. Evropská rada prohlásila, že návrh ústavní smlouvy, který jí Konvent předložil, představuje historicky významný krok na cestě k dosažení cílů evropské integrace, tedy přibližuje Unii občanům, posiluje demokratický charakter naší Unie, posiluje schopnost naší Unie jednat na mezinárodní scéně jako soudržná a jednotná síla a účinně reagovat na problémy vyplývající z globalizace. Evropská rada dále uvedla, že Konvent prokázal svůj význam jakožto fórum demokratického dialogu. Po posledním zasedání členů Konventu byl konečný návrh ústavy předložen 18. července 2003 předsednictví Evropské rady v Římě. Text, který Konvent předložil, byl použit jako základ pro práci mezivládní konference, na níž se setkali zástupci vlád stávajících dvaceti pěti členských států, zástupci Evropské komise a Evropského parlamentu. Všech zasedání mezivládní konference se účastnily rovněž tři kandidátské země, jmenovitě Bulharsko, Rumunsko a Turecko. Setkání mezivládní konference probíhala od října 2003 na úrovni ministrů zahraničních věcí i na úrovni hlav států a předsedů vlád. Po osmi měsících jednání byly práce uzavřeny prohlášením o souhlasném postoji vlád 25 členských států vyjádřeném na zasedání Evropské rady v Bruselu ve dnech 17. a 18. června 2004. Pokud by byla Ústava pro Evropu schválena Mezivládní konferencí a ratifikována ve všech členských státech EU, stala by se evropská ústavní smlouva novým základním dokumentem EU. Měla tak nahradit současné smlouvy, především Smlouvu o Evropské unii, tzv. maastrichtskou, a Smlouvu o Evropských společenstvích; ale také pozměňovací smlouvy z Amsterodamu a z Nice.
Pracovní skupiny Konventu 1. Subsidiatita. 2. Charta základních práv EU. 3. Právní subjektivita. 4. Národní parlamenty. 5. Doplňující kompetence. 6. Ekonomické otázky. 7. Vnější vztahy. 8. Obrana. 9. Zjednodušení smluv. 10. Prostor svobody, bezpečí a spravedlnosti. 99
11. Sociální Evropa.7
18.9 Evropský ombudsman Instituce Evropského veřejného ochránce práv (The European Ombudsman) byla zřízena Maastrichtskou dohodou z roku 1992. V roce 1995 zvolil Evropský parlament prvního Evropského ombudsmana pana Jacoba Södermana, bývalého ombudsmana a ministra spravedlnosti ve Finsku. V říjnu 1999 Evropský parlament znovu zvolil pana Södermana na další pětileté období. V současnosti funkci vykonává Nikiforos Diamandouros. Kterýkoliv občan Evropské unie nebo kterákoliv fyzická či právnická osoba mající pobyt nebo registrované sídlo společnosti v členském státu EU může podávat u ombudsmana stížnosti poštou, faxem nebo e-mailem. Ombudsmanovi mohou občané EU psát v jednom z 11 oficiálních jazyků Evropské unie. Měli by jasně vysvětlit, kdo jsou, proti které instituci nebo orgánu Evropského společenství podávají stížnost a důvody jejich stížnosti. Mohou použít standardní formulář, který jim pomůže při vypracování stížnosti. Tento formulář je k dispozici přímo v úřadě Ombudsmana a v jeho národních kancelářích v členských státech. Lze jej stáhnout také z internetové adresy http://www.euro-ombudsman.eu.int. Stížnost musí být podána do dvou let od doby, kdy se občan dozvěděl o skutečnostech, na kterých je založena jeho stížnost. Není nutné, aby byl špatnou administrativou postižen osobně, stížnost by se však měla podat až poté, co byla dotyčná instituce nebo orgán na chybu upozorněna, například dopisem. Ombudsman se nezabývá záležitostmi, které jsou současně projednávány soudem, nebo které již byly soudem urovnány. Ombudsmanovi si lze stěžovat na špatně vykonávanou správu ze strany institucí a orgánů Společenství, tedy: • Evropské komise; • Rady Evropské unie; • Evropského parlament; • Evropského účetního dvora; • Evropského soudního dvora (kromě stížnosti na jeho soudní úlohu); • Hospodářského a sociálního výboru; • Výboru regionů; • Evropského měnového institutu; • Evropské investiční banky; • Evropského investičního fondu. Pouze Soudní dvůr a Soud první instance, vzhledem k výkonu své nestranné úlohy, nespadají do jeho jurisdikce. Ombudsman obvykle provádí vyšetřování na základě stížností, ale může jej také zahájit z vlastní iniciativy.
7
Konvent o budoucnosti Evropské unie. [online]. [cit. 5. 11. 2007]. www.businessinfo.cz/cz/clanek /instituce-eu/konvent-o-budoucnosti-evropské-u....>.
100
Dostupné
z:
K selhání administrativy dojde v případě, když nějaká instituce zanedbá něco, co měla udělat, jestliže to provede špatným způsobem, nebo v případě, že učiní něco, co se nemělo stát. Některými příklady jsou: Nekalé administrativní praktiky, nečestnost, diskriminace, zneužití pravomoci, poskytnutí nedostatečných informací nebo jejich odmítnutí, zbytečné prodlení. Ombudsman nejprve stížnost prozkoumá, aby posoudil, zda se jí může zabývat. V případě, že může, zahájí vyšetřování. Pokud nemůže, sdělí předkladateli důvody. Stížnosti se obvykle vyřizují veřejně, nicméně je možné je vyřizovat v tajnosti, pokud o to předkladatel žádá. Některé případy se podaří vyřešit v počáteční fázi vyšetřování. V ostatních případech se ombudsman snaží najít smírné řešení. Je-li třeba, může dotčenému orgánu doporučit jak případ vyřešit. Tento orgán pak musí během tří měsíců informovat ombudsmana, jaká opatření hodlá přijmout. Pokud nepřijme doporučení ombudsmana, může ombudsman předat zvláštní zprávu o tomto případě Evropskému parlamentu. Ombudsman vždy zpraví předkladatele o výsledcích svého vyšetřování. Ombudsman má široké vyšetřovací pravomoci. Instituce a orgány Společenství mají povinnost poskytovat mu informace, které požaduje, a zpřístupnit mu příslušné dokumenty. Členské státy mu taktéž musí poskytnout informace, které mohou pomoci při objasňování případů špatné zprávy institucí a orgánů Společenství. Pokud případ není uspokojivě vyřešen v průběhu vyšetřování, ombudsman se může pokusit nalézt přátelské řešení, které napraví chyby ve správě a uspokojí stěžovatele. Pokud se pokus o smíření nezdaří, může ombudsman doporučit způsob řešení případu. Jestliže instituce neakceptuje jeho doporučení, může ombudsman podat Evropskému parlamentu mimořádnou zprávu o případu.8
8
Evropský ombudsman. [online]. [cit. 31. 10. 2007]. Dostupné z: .
101
19. Orgány výkonu práva Evropské unie Výkon práva Evropské unie zabezpečují většinou členské státy samy, prostřednictvím svých úřadů a soudů. Vrcholným politicko-administrativním orgánem, institucí EU je Komise. Její práci napomáhají pak rozmanité agentury a struktury EU. Soudnictví zabezpečuje Soudní dvůr a Soud prvního stupně, kontrolu hospodaření Účetní dvůr. Emisi a řízení jednotné many zajišťuje Evropská centrální banka. Přičleněnou mezinárodní organizací s rysy orgánu EU zůstává Evropský policejní úřad.
19.1 Komise (Evropská komise, Komise ES) – The European Commission Komise (Evropská komise či Komise ES) je vrcholným politicko-administrativním orgánem EU, jeho „vládou“. Kontroluje dodržování práva EU a iniciuje jeho vývoj. Zastupuje rovněž zájmy celku proti jednotlivým členských státům. Je politicky nezávislou institucí, která reprezentuje a brání zájmy Evropské unie jako celku. Je hnací silou institucionálního systému EU: navrhuje legislativu, politiky a programy činnosti a zodpovídá za realizaci rozhodnutí Parlamentu a Rady. V některých ohledech působí jako jakési srdce Evropy, ze kterého ostatní instituce čerpají energii a inspiraci. Stejně jako Parlament a Rada byla i Evropská komise založena v 50. letech na základě zakládacích smluv EU. Komise má nyní 27 členů, po jednom z každého členského státu. Členové Komise nezastupují zájmy členských států, jež je nominovaly, nýbrž zájmy EU. Na jejím ustavování se podílejí Rada (rozhoduje kvalifikovanou většinou), Evropský parlament (vyslovuje důvěru) a designovaný předseda (rozděluje resorty ostatním členům). Během pětiletého funkčního období může Evropský parlament vyslovit Komisi nedůvěru. Práci Komise řídí předseda. Členové komise řídí jednotlivé resorty nebo spravují další zvláštní agendu. Agendu Komise zabezpečuje rozsáhlý aparát, členěný do generálních ředitelství (tradičně označovaná římskými číslicemi, dnes 24), společných útvarů a dalších služeb. Komise připravuje návrhy sekundárního práva prvního pilíře, sleduje dodržování práva EU (první pilíř) členskými státy a stíhá případná porušování „ve velkém“ (např. neprovedení transpozice, resp. Soustavné selhávání při implementaci směrnic). Vykonává rovněž malou vlastní správní agendu (ochrana hospodářské soutěže) a slaďuje výkon práva EU členskými státy (zemědělská a regionální politika, celní správa a další jednotná vnější obchodní politika). Komise zabezpečuje zastoupení EU navenek, delegace Komise v desítkách třetích států jsou „diplomatickou službou EU“. Evropská komise zabezpečuje provádění primárních smluv, jakož i aktů vydaných na jejich základě (nařízení, směrnice, rozhodnutí). Jako iniciátor se podílí se na tvorbě legislativy EU, má vlastní rozhodovací pravomoc v některých společných politikách a v záležitostech mezinárodně-obchodních vztahů, je správcem společného rozpočtu. Na základě zmocnění může samostatně vydávat normy administrativního charakteru. Evropská komise Evropská komise se měla původně ujmout svého mandátu již 1. listopadu 2004, ale vzhledem k předpokládanému nesouhlasu většiny členů Evropského parlamentu s obsazením míst některých komisařů designovaný předseda stáhl původní návrh. Na druhý pokus již byl úspěšný a dne 18. listopadu Evropský parlament vyslovil Komisi důvěru. Dne 22. listopadu 2004 se Komise ujala mandátu, který vyprší dne 31. října 2009. 102
Předseda Komise je jmenován Evropskou radou na úrovni hlav států a vlád po konzultaci s Evropským parlamentem. Ostatní členové Komise jsou nominováni vládami 27 členských států po konzultaci s nastupujícím předsedou. Každou členskou zemi zastupuje jeden komisař. V současné Komisi je sedm žen, více než kdykoli v minulosti. Za Českou republiku je evropským komisařem Vladimír Špidla, který je komisařem pro zaměstnanost, sociální věci a rovné příležitosti. Komise zasedá jednou týdně a její činnost spočívá např. v příjímání návrhů, dopracování zásadních politických dokumentů, hodnocení vývoje svých prioritních politik. Očekává se, že komisaři budou plně podporovat všechny Komisí přijaté politiky, včetně těch, které byly přijaty většinovým hlasováním. Termín "Komise" se používá ve dvou významech. Zaprvé označuje "členy Komise" jmenovaných členskými státy a Parlamentem, aby tuto instituci řídili a přijímali rozhodnutí. Zadruhé se pojem "Komise" vztahuje k samotné instituci a jejím zaměstnancům. Neformálně jsou členové Komise nazýváni "komisaři". Všichni ve svých zemích zastávali politické funkce a mnoho z nich působilo na ministerských postech. Jako členové Komise však musí jednat v zájmu Unie jako celku a nesmí od národních vlád přijímat žádné pokyny. Nová Komise je jmenována každých 5 let, během šesti měsíců po zvolení Evropského parlamentu. "Sídlo" Komise je v Bruselu (Belgie), kanceláře Komise se však nacházejí také v Lucembursku a zastoupení a delegace v mnoha hlavních městech všude po světě. Komise je politicky odpovědná Parlamentu, který má právo vznést návrh na odvolání a vyzvat Komisi k rezignaci. Komise se účastní všech zasedání Parlamentu, kde musí objasňovat a obhajovat svou politickou činnost. Pravidelně také odpovídá na písemné a ústní dotazy členů parlamentu. Každodenní práci Komise vykonávají administrativní úředníci, odborníci, překladatelé, tlumočníci a pracovníci sekretariátů. Jedná se přibližně o 24 000 zaměstnanců evropských institucí (méně, než je počet pracovníků zaměstnaných městskou radou středně velkého města v Evropě). Dříve než Rada a Evropský parlament schválí legislativní dokumenty, potřebují návrh vypracovaný Komisí. Evropské právo je prosazováno převážně opatřeními Komise, Komise zabezpečuje integritu jednotného trhu EU vykonáváním kontroly, udržuje, řídí a dále rozvíjí zemědělskou politiku a regionální politiku EU, stejně jako se stará o rozvojovou spolupráci se zeměmi střední a východní Evropy, Afriky, Karibiku a Tichomoří. Evropská komise též připravuje a koordinuje programy na podporu rozvoje vědy a techniky, které jsou životně důležité pro budoucnost celé Evropy. V rozhodujících momentech dodává Komise spolu s Evropskou radou nezbytné impulsy evropskému integračnímu procesu. Rozhodné iniciativy Komise v uplynulých letech odstartovaly strategii, která vyvrcholila vytvořením jednotného trhu v roce 1993. Komise vypracovala plán na vytvoření hospodářské a měnové unie a je hnací silou při posilování hospodářské a sociální soudržnosti mezi evropskými regiony. Komise zasedá jednou týdně a její činnost spočívá např. v příjímání návrhů, dopracování zásadních politických dokumentů, hodnocení vývoje svých prioritních politik. Očekává se, že komisaři budou plně podporovat všechny Komisí přijaté politiky, včetně těch, které byly přijaty většinovým hlasováním. Komise má přes 24 000 zaměstnanců, a je tak největší institucí Evropské unie. Tento počet je nicméně skromný, přihlédneme-li k širokému spektru jejích odpovědností a také k tomu, že zhruba pětina zaměstnanců Komise pracuje v překladatelských a tlumočnických službách. 103
Jejich práce je nesmírně důležitá, protože Komise musí být schopna obracet se na každého občana Unie v jeho vlastním jazyce. Komise je rozdělena na 36 oddělení, tzv. generálních ředitelství (DG) a specializované služby. V čele každého DG stojí generální ředitel podřízený příslušnému komisaři, který má politickou i pracovní odpovědnost za práci daného DG.
Práce komise Evropská komise není všemocnou institucí. Její návrhy, jednání a rozhodnutí jsou různým způsobem zkoumány, kontrolovány a posuzovány všemi ostatními institucemi s výjimkou Evropské investiční banky. Komise také nepřijímá zásadní rozhodnutí o politikách a prioritách Unie - taková rozhodnutí přísluší Radě a v některých případech Evropskému parlamentu. Klasický popis role Komise rozeznává tři odlišné funkce: • zákonodárná iniciativa; • strážce Smluv; • řízení a výkon politik Unie a mezinárodních obchodních vztahů • reprezentace EU na mezinárodní úrovni. Při plnění těchto funkcí se Komise snaží trvale a důsledně dbát i na potřeby obyčejných občanůa na minimum omezit byrokratické předpisy a postupy. Komise také těsně spolupracuje s Evropským účetním dvorem na vyloučení podvodů při požadavcích na čerpání prostředků z rozpočtu Unie.
Zákonodárná iniciativa Legislativní proces začíná návrhem Komise, nová právní norma Společenství bez tohoto návrhu vlastně ani nemůže vzniknout. Při tvorbě návrhu zákona sleduje Komise neustále tři hlavní cíle: identifikuje evropský zájem, návrh co nejšířeji konzultuje se všemi zainteresovanými stranami a musí respektovat princip subsidiarity. Evropský zájem znamená, že návrh zákona odráží názor Komise na to, co je nejlepší pro Unii a její občany jako celek, nikoliv to, co je v zájmu pouze jednotlivých členských zemí nebo sektorů. Konzultace jsou nezbytným základem při přípravě každého návrhu. Komise není odtržená od reality. Před dokončením konečné verze návrhu vede konzultace se státní správou, představiteli průmyslu, odborovými svazy, různými zájmovými skupinami a s týmy expertů. Subsidiarita je zakotvena přímo ve Smlouvě o Evropské unii. Evropská komise tento princip aplikuje tak, aby se Evropská unie starala pouze o ty záležitosti, které nemohou být efektivněji řešeny na úrovni členských států. Jakmile Komise návrh nové právní normy formálně zašle Radě a Evropskému parlamentu, začne zákonodárný proces Unie záviset na efektivní spolupráci těchto tří institucí. Výjimkou z výlučného práva Komise na zákonodárnou iniciativu jsou dvě oblasti mezivládní spolupráce zakotvené ve Smlouvě o Evropské unii - společná zahraniční a bezpečnostní politika a spolupráce v oblasti justice a vnitřních věcí. Komise ovšem může i v těchto oblastech předkládat legislativní návrhy stejně jako vlády členských států a také se účastní diskusí na všech úrovních.
Strážce smluv Dalším úkolem Komise je zajistit, aby členské státy správně uplatňovaly legislativu EU. Porušíli některý členský stát závazky plynoucí ze Smlouvy, Komise proti němu zakročí, včetně soudního řízení před Evropským soudním dvorem.
104
Za určitých okolností může Evropská komise jednotlivce, firmy a organizace za porušení práva EU pokutovat. Postižení se proti tomu mohou odvolat k Evropskému soudnímu dvoru. Nezákonné cenové a kartelové dohody jsou stálým předmětem zájmu Komise a podléhají skutečně velké penalizaci - například koncem roku 1994 byla jedné skupině firem udělena rekordní pokuta ve výši 248 mil. ECU. Komise také pečlivě zkoumá státní dotace průmyslovým podnikům a určité typy státní pomoci musí nejprve podle Smlouvy získat její souhlas. Evropská komise se měla původně ujmout svého mandátu již 1. listopadu 2004, ale vzhledem k předpokládanému nesouhlasu většiny členů Evropského parlamentu s obsazením míst některých komisařů designovaný předseda stáhl původní návrh. Na druhý pokus již byl úspěšný a dne 18. listopadu Evropský parlament vyslovil Komisi důvěru. Dne 22. listopadu 2004 se Komise ujala mandátu, který vyprší dne 31. října 2009. Komise zasedá jednou týdně a její činnost spočívá např. v příjímání návrhů, dopracování zásadních politických dokumentů, hodnocení vývoje svých prioritních politik. Očekává se, že komisaři budou plně podporovat všechny Komisí přijaté politiky, včetně těch, které byly přijaty většinovým hlasováním.9
19.2 Agentury Agentury (dvě desítky, jejich počet rychle narůstá) jsou orgány EU (resp. ES) založené sekundárním právem. Poskytují specializované služby orgánům EU, některé se podílejí dokoncena rozhodování či je jim rozhodování svěřeno. Agentury se zabývají problematikou jednotného trhu (např. ochranné známky, léčiva nebo letecká doprava) i některými sociálními problémy(např. xenofobie). Na podporu členských států EU a jejich občanů byla zřízena celá řada specializovaných a decentralizovaných agentur. Tyto agentury reagují na potřebu geografické diverzifikace a na potřebu vypořádat se s novými úkoly právního, technického nebo vědeckého charakteru. Agentury EU jsou rozděleny do 4 různých skupin: Agentury Společenství Agentura Společenství se řídí evropským veřejným právem; liší se od institucí Společenství (Rada, Parlament, Komise atd.) a má svou vlastní právní subjektivitu. Je zřízena sekundárním právním aktem za účelem plnění konkrétních technických, vědeckých nebo řídících úkolů v rámci „prvního pilíře“ Evropské unie. Agentury společné zahraniční a bezpečnostní politiky Tyto agentury byly zřízeny za účelem plnění konkrétních technických, vědeckých a řídících úkolů v rámci společné zahraniční a bezpečnostní politiky (CFSP) Evropské unie – „druhý pilíř“ EU. Agentury pro spolupráci policejních a soudních orgánů v trestních věcech Další skupina agentur byla zřízena, aby napomáhala členským státům EU spolupracovat v boji proti mezinárodnímu organizovanému zločinu. Spolupráce v trestních věcech tvoří „třetí pilíř“ EU.
9
Evropská komise. [online]. [cit. 6. 11. 2007]. Dostupné z: .
105
Výkonné agentury Výkonné agentury jsou organizace zřízené v souladu s nařízení Rady (ES) č. 58/2003 (Úřední věstník L 11, 16. 1. 2003) a pověřené některými úkoly při správě jednoho nebo více programů Společenství. Tyto agentury se zřizují na dobu určitou. Agentury mají sídlo v místě, kde je umístěna Komise (Brusel nebo Lucemburk).10
19.3 Soudnictví Evropské unie Soudnictví EU (první pilíř, omezeně třetí pilíř) zajišťuje zejména Soudní dvůr, individuální agendu vyřizuje Soud prvního stupně, připravuje se zřízení dalších soudů EU. Soudy v širším smyslu jsou ovšem též soudy členských států, protože na základě primátu uplatňují (resp. mají uplatňovat) také právo EU.
19.3.1 Soudní dvůr Soudní dvůr (též Evropský soudní dvůr neboli Soudní dvůr ES) tvoří 27 soudců, navržených členskými státy a jmenovanými jejich dohodou. Při Soudním dvoru působí rovněž osm generálních advokátů, kteří připravují nezávislá předběžná stanoviska k rozhodovaných věcem. Soudní dvůr rozhoduje v plénu nebo v senátech. Práci Soudního dvora podporuje další personál. Soudní dvůr sídlí v Lucemburku. Soudní dvůr rozhoduje o výkladových otázkách soudů členských státu, o žalobách států na neplatnost legislativní i administrativních aktů orgánů ES, žalobách o porušení práva ES proti členským státům, odvoláních proti rozsudkům Soudu prvního stupně a některé další agendě prvního i třetího pilíře. Nerozhoduje vůbec ve věcech společné zahraniční a bezpečnostní politiky.
19.3.2 Soud prvního stupně Je ustavován podobně jako Soudní dvůr, rozhoduje o individuálních, politicky méně důležitých žalobách (služební a zaměstnanecké spory, agenda hospodářské soutěže a vlastní správa jednotného trhu).
19.4 Účetní dvůr Účetní dvůr je složený ze členů nominovaných členskými státy. Zabezpečuje kontrolu hospodaření EU a podílí se na kontrole využívání prostředků ES členskými státy. Sídlí rovněž v Lucemburku.
19.5 Evropská centrální banka Evropská centrální banka, nadaná vlastní právní subjektivitou, je emisní bankou jednotné měny euro. Řídí Evropský systém centrálních bank, který sdružuje centrální banky členských států, jež zavedly euro. Řídící orgány banky odrážejí tento federativní model (Rada ECB se sestává z guvernérů centrálních bank a členů Řídícího výboru, součástí rozšířené Rady jsou guvernéři bank států, jež mají stále vlastní měnu). Banka sídlí ve Frankfurtu nad Mohanem.
10
Agentury Evropské unie. [online]. [cit. 16. 11. 2007]. Dostupné z: .
106
19.6 Evropská investiční banka Evropská investiční banka je rozvojovou bankou ES. Zvýhodněnými úvěry financuje vybrané projekty veřejného zájmu ve členských i dalších státech.
19.7 EUROPOL Evropský policejní úřad (EUROPOL) je samostatnou mezinárodní organizací členských států EU. Podporuje – prostřednictví styčných důstojníků – spolupráci policií členských států a poskytuje pomocné služby (informační systém), resp. zajišťuje působení společných vyšetřovacích týmů.
19.7.1 Eurojust Evropská jednotka pro soudní spolupráci (Eurojust) je institucí zabezpečující soudní spolupráci ve věcech trestních.
19.7.2 OLAF Úřad pro potírání podvodných jednání (OLAF) slouží účinné ochraně finančních zájmů ES ve členských státech EU.
107
20. Jazyky používané v Evropské unii Legitimita EU vyžaduje její politické a právní působení prostřednictvím úředních jazyků všech 27 členských států. Smlouva ES uznává mnohojazyčný ráz EU, oceňuje užívání jazyků národů členských států a přihlašuje se k výuce cizích jazyků. Oproti federacím, jež jsou jednojazyčné (USA), vícejazyčné (Švýcarsko) či mnohojazyčné, avšak užívají jeden či dva komunikační jazyky (dříve Sovětský svaz, Indie), je Evropská unie prostorem více než dvou desítek úředních jazyků. Žádný jazyk - ani angličtina - se zatím nestal v evropském prostoru obecným komunikačním jazykem. Mnohojazyčnost Evropy se proto nutně odráží v právu EU. Mnohostranné mezinárodní smlouvy se sjednávají jen v několika málo světových jazycích, státy užívající jiné jazyky si pro své potřeby pořizují oficiální překlady. Pro výklad rozhodné jsou podle mezinárodního práva však jen jazyková znění, ve kterých státy smlouvy sjednaly. Tyto jazyky jsou autentické. Jazykový režim EU proto nelze srovnávat ani s jazykovým režimem dalších mezinárodních organizací. Autentické jazyky Zřizovací a další smlouvy, tvořící primární právo (a podobně právo subsidiární) se naopak sjednávají ve všech úředních jazycích členských států. Nyní je autentických jazyků 23 (některé členské státy totiž úřední jazyky sdílejí). Jsou jimi angličtina, bulharština, francouzština, němčina, italština, španělština, nizozemština, švédština, finština, dánština, portugalština, rumunština, řečtina, irština, polština, estonština, lotyština, litevština, čeština, slovenština, maďarština, slovinština a maltština. Mezi autentickými jazyky nemůže být pro účely výkladu žádný formálně privilegován. Úřední jazyky Úředními jazyky EU (ES) jsou všechny autentické jazyky (s dílčí výjimkou irštiny). Sekundární právo se vytváří a zveřejňuje v Úředním věstníku EU ve všech úředních jazycích, po rozšířeních okruhu úředních jazyků se dodatečně překládá do nových jazyků a dodatečně zveřejňuje v podobě zvláštního vydání nové jazykové verze Úředního věstníku EU. Také judikatura se soustavně překládá do všech úředních jazyků. Ve všech úředních jazycích se také poskytují četné informace o působení EU a jejich orgánů. Jednací jazyky Jednacím jazykem Evropského parlamentu jsou všechny úřední jazyky, jazykem řízení před Soudním dvorem, Komisí a většinou agentur je ovšem jazyk právem určené strany řízení (např. žalovaného státu). Pouze dokumentace v tomto jazyku je autentická, ostatní jazykové verze jsou neautentické, avšak oficiální překlady. Pracovní jazyky Nutnost komunikace mezi funkcionáři a úředníky orgánů EU, popř. jejich jednání se zástupci států a dalšími odborníky si vyžádala výběr pracovních jazyků. Bez formálního rozhodnutí se jimi staly angličtina (Komise, Rada a další bruselské instituce, angličtina se stává všeobecným komunikačním jazykem evropských elit) a francouzština (původní jediný komunikační jazyk, své výsadní postavení si zachovává u Soudního dvora), třetím pracovním jazykem příležitostně bývá někdy němčina. Jen výjimečně (kvůli velkému odporu států s dalšími úředními jazyky) pracovní jazyky získávají oficiální status. Překlad a tlumočení Potřebné překlady a tlumočení znamenají pro instituce EU značné personální, technické a ve svém důsledku též finanční nároky. Náklady na mnohojazyčnost EU představují desítky procent administrativních nákladů EU/ES. Evropská unie má rozsáhlou plně profesionální
108
překladatelskou a tlumočnickou službu, překlady právních textů zpravidla zajišťují právnícilingvisté. Užívání jazykových verzí Instituce EU opakovaně vyzdvihují používání pramenů práva EU ve více jazykových verzích. Rozpory mezi jazykovými verzemi se mají - dle judikatury Soudního dvora - odstraňovat volbou závěrů, podporovaných většinou verzí. Tento prakticky nedosažitelný cíl se v praxi omezuje na zohlednění jazykových verzí nejužívanějších, zpravidla pracovních jazyků. Cizojazyčná odborná literatura Veškerá odborná literatura o právu EU není a nikdy nebude dostupná ve všech úředních jazycích. Studium práva EU proto vyžaduje užívání cizojazyčných prací, celoevropsky užívanou literaturou jsou díla psaná anglicky, německy a francouzsky. Čeština je novým úředním jazykem, ovšem zdaleka ne všechny právní dokumenty jsou již do češtiny přeložené a tyto překlady autorizované institucemi EU. CELEX dnes zpřístupňuje jen část právních dokumentů v češtině, teprve se dohotovuje a je jen částečně na Internetu zveřejněné zvláštní zpětné vydání Úředního věstníku. Podobně překládání judikatury je na samém počátku. Překlady do češtiny budou pravděpodobně zatěžovat mnohé nedostatky, neboť jsou dodatečné a urychleně obstarávané. Konfrontace české verze s dalšími jazykovými verzemi bude proto potřebnou pro správné porozumění práva EU častěji než vzájemná konfrontace verzí stávajících jazyků EU.
109
21. Rozpočet Evropské unie Rozpočet EU (resp. představuje proto zlomek veřejných rozpočtů členských států (včetně územní samosprávy), dosahuje méně než 2 % HDP EU. Sestavené rozpočty zahrnují četné politicky motivované ústupky a vyrovnání mezi jednotlivými státy s ohledem na jejich přínos a čerpání z rozpočtu EU/ES. Příjmy rozpočtu Příjmy rozpočtu EU dříve příspěvky států, právo EU/ES postupně strukturu emancipovalo, zajistilo jí vlastní zdroje. Dnes nejdůležitější (nad 60 %) je odvod států určený podílem na jeho hrubém domácím produktu. Klesá podíl výnosu z jednotně ukládaných cel a podíl na výnosu daně z přidané hodnoty (10, resp. 15 %). Všechny další příjmy zůstávají doplňkové. Rozpočtové zásady Rozpočtování EU se řídí následujícími zásadami: 1. jednota, všechny příjmy a výdaje obou ES, činnosti druhého a třetího pilíře se sdružují, výjimky se týkají jen evropského bankovnictví, agentur a EUROPOLu. 2. všeobecnost, jednotlivé příjmy a výdaje se na sebe neváží 3. rozpočet se sestavování na kalendářní rok a zahrnují se do něj všechny výdaje a příjmy. 4. vyrovnanost, nepřipouští se plánování schodku, skutečný výsledek se zohledňuje následující rok. 5. přesné vymezení určení, rozpočet se podrobně strukturuje na jednotlivé výdaje. Rozpočtová procedura Na sestavování rozpočtu se podílí Komise, Rada a Evropský parlament. Pro jednotlivé etapy rozpočtového procesu jsou předepsané přísné lhůty. Na základě návrhů orgánů a institucí EU Komise připravuje návrh rozpočtu, Rada jej předběžně schvaluje, Evropský parlament přijímá beze změn, nebo navrhuje změny, jež následně znovu projednává Rada. Schvalovací proces se liší pro obligatorní a fakultativní výdaje. Konečné slovo má Evropský parlament, jež může rozpočet změnit či zamítnout. Víceletý plán Dohodou mezi institucemi EU se stanoví víceletý rozpočtový plán (perspektiva): nyní pro roky 2007-2013. Výdaje rozpočtu Více než 40 % výdajů rozpočtu EU si stále žádá nákladná společná zemědělská politika, rostoucí význam má regionální politika, dalšími nezanedbatelnými výdaji jsou vlastní správa, výzkumná nebo zahraniční politika. Propojení se členskými státy Rozpočet EU/ES je mnohostranně propojen s rozpočty členských států, prostřednictvím jejich rozpočtů se ve velké míře financuje a jejich pomocí se rozdělují prostředky na zemědělskou a regionální politiku. Vyúčtování Rozpočtové hospodaření EU/ES je podrobené kontrole Evropského parlamentu, který rozhoduje o předloženém závěrečném účtu jeho schválením, odložením (do vyjasnění sporných věcí) nebo odmítnutím.
110
Kontrola hospodaření Kontrolu hospodaření EU/ES, jejich příjmů a výdajů zabezpečuje Účetní dvůr. Kontroluje se legalita (slučitelnost s rozpočtem) a hospodárnost operací. Výsledkem kontrol je výroční zpráva, popř. zvláštní zprávy. Kontrolní činnost zahrnuje program auditu, audity hospodaření se provádějí podle mezinárodních standardů.
111
Seznam použité literatury [1]
KŘEPELKA, F. Právo Evropské unie – Multimediální učební text. 1. vyd. Brno: Masarykova univerzita Brno, 2006. ISBN 80-210-3703-2.
[2]
Evropské společenství. Smlouva o ústavě pro Evropu. 1. vyd. Lucemburk: Úřad pro úřední tisky Evropských společenství, 2005. ISBN 92-824-3108-8.
[3]
Evropská komise. [ABC] práva Evropských společenství. 1. vyd. Lucemburk: Generální ředitelství pro vzdělávání a kulturu, 2001 ISBN 80-238-7448-9.
[4]
Evropská komise. [Glosář:]Institutce, politiky a rozšiřování Evropské unie. 1. vyd. Lucemburk: Generální ředitelství pro vzdělávání a kulturu, 2001 ISBN 80-238-6934-9.
[5]
HAD, M., URBAN, L. První pilíř Evropské unie. 2. vyd. Praha: Ministerstvo zahraničních věcí České republiky, 2000. ISBN 80-85864-88-6.
[6]
Ministerstvo pro místní rozvoj ČR. Fondy EU: Glosář základních pojmů. 1. vyd. Praha: Odbor vnějších vztahů, Ministersvo pro místní rozvoj ČR, 2005.
[7]
Evropská komise. Svoboda, bezpečnost a spravedlnost pro všechny. Spravedlnost a vnitřní záležitosti v Evropské unii. 1. vyd. Lucemburk: Úřad pro úřední tisky Evropských společenství, 2005. ISBN 92-894-6711-8.
[8]
Evropská komise. Globální hráč. Vnější vztahy Evropské unie. 1. vyd. Lucemburk: Úřad pro úřední tisky Evropských společenství, 2004. ISBN 92-894-7421-1.
[9]
Evropská komise. Nová idea pro Evropu. Schumanova deklarace. 2. vyd. Lucemburk: Úřad pro úřední tisky Evropských společenství, 2000. ISBN 80238-7069-6.
[10] JUROVÁ, M. Evropská unie - odvětví a infrastruktura. 1. vyd. Praha: Computeer Press, 1999. ISBN 80-7226-219-x. [11] ŠMEJKAL, V. a kol. Jak obstát v Evropě. Strategie podnikání na jednotném trhu EU. Praha: Hospodářská komora ČR a Phare, 2000. ISBN 80-900997-7-7. [12] HANUŠOVÁ, H., KALOUDA, F. Evropská unie – evropské ekonomické prostředí – regulace a harmonizace účetnictvím vnitropodnikové účetnictví, manažerské účetnictví. 1. vyd. Praha: Computer Press, 1999. ISBN 80-7226-265-3. [13] Úřad vlády České republiky. Jak Evropská unie zlepšuje běžný život občanů? Lisabonská strategie: cesta k vyššímu hospodářskému růstu, plné zaměstnanosti a k lepším životním podmínkám. 1. vyd. Praha: Úřad vlády České republiky, 2004. [14] MAŃÁK, M. 100 otázek a odpovědí o Evropské unii. 2. vyd. Praha: Ministerstvo zahraničních věcí České republiky, 2000. ISBN 80-85864-77-0. [15] Ministerstvo zahraničních věcí České republiky. Průvodce občana Evropskou unií. 1. vyd. Praha: Ministerstvo zahraničních věcí České republiky, 1999. ISBN 80-85864-762. [16] BARTÁK, K., BETHLENFALVY, D. Mýty a realita Evropské unie. Legendy, jimiž je opředeno přibližování ČR k EU. 1. vyd. Praha: Ministerstvo zahraničních věcí České republiky, 2000. ISBN 80-85864-86-X. [17] LIBÁNSKÝ, V., ŠTĚPÁN, P. Průvodce spotřebitele Evropskou unií. 1. vyd. Praha: Ministerstvo zahraničních věcí České republiky, 2001. ISBN 80-86345-12-2/MZV ČR. [18] BARTÁK, K. Průvodce Evropskou unií. 1. vyd. Ministerstvo zahraničních věcí České republiky, 2000. ISBN 80-85864-92-4. 112
[19] Ústav mezinárodních vztahů. Dokumenty Evropské unie, Zasedání Evropské rady, konané ve dnech 7., 8. a 9. prosince 2000 v Nice. 1. vyd. Praha: Ministerstvo zahraničních věcí České republiky, 2001. ISSN 1212-9364. [20] Ústav mezinárodních vztahů. Dokumenty Evropské unie,Charta základních práv Evropské unie. 1. vyd. Praha: Ministerstvo zahraničních věcí České republiky, 2001. ISSN 12129364. [21] Ústav mezinárodních vztahů. Dokumenty Evropské unie, Program francouzského předsednictví Evropské unie 1. červenec až 31. prosinec 2000. 1. vyd. Praha: Ministerstvo zahraničních věcí České republiky, 2001. ISSN 1212-9364. [22] Evropská komise. Zpráva komise Radě, Evropskému parlamentu, Výboru regionů a Ekonomickému a sociálnímu výboru. Rozvíjení občanské sítě. Proč je důležitá dobrá místní a regionální doprava osob a jak Evropská komise pomáhá při jejím dosažení. [23] Ministerstvo pro místní rozvoj České republiky. Cesta do Evropské unie. Zásady regionální politiky vlády České republiky. 1. vyd. Praha: MMR ČR, 1998. [24] Ministerstvo finanční. Programy pomoci Evropských společenství České republice. 1. vyd. Praha: Ministerstvo finanční ČR – Centrum jpro zahraniční pomoc v Ústavu mezinárodních vztahů, 2000. ISBN 80-85864-94-0. [25] Ministerstvo pro místní rozvoj ČR. Strukturální fondy. Metodické a systémové zásady zpracování sektorových operačních programů. 1. vyd. Praha: MMR ČR – odbor hospodářské a sociální politiky. [26] DLOUHÝ, J., JECH, K. Evropská unie a ochrana životního prostřední očima nevládních organizací. 1. vyd. Praha: Společnosti pro trvale udržitelný život, 1998. ISBN 80-9026350-X. http://www.euroskop.cz http://www.euroskop.cz/cestujeme http://www.euroskop.cz/praceveu http://www.euroregion/nisa.cz http://www.mmr.cy.www.strukturalni/fondz.cz http://www.evropska-unie.cz http://www.crr.cz http://www.komora.cz/eu http://www.eis.cuni.cz http://www.arp.cz http://isap.vlada.cz http://www.mpo.cz http:www.czech.cz http://www.mfcr.cz http://www.mmr.cz http://www.env.cz http://www.mze.cz http://phare.mfcr.cz http://www.bic.svut.cz http://www.tpo.cz http://czechinvest.org http://www.ceb.cz http://www.cmzrb.cz
113
Příloha Slovník Evropské unie Absorpční schopnost Tímto pojmem se zpravidla rozumí schopnost země nebo organizace přijmout pomoc a účinně ji využít. Rozvojovým zemím tato schopnost často chybí. Země například může přijmout dostatek peněz na to, aby umožnila všem dětem docházet do základní školy – avšak v důsledku nedostatku učitelů, nedostatečného množství škol nebo z důvodu špatného správního systému není možné tyto peníze v krátkodobém horizontu utratit. Nejdříve se musí vyškolit učitelé, postavit školy a zlepšit účinnost systému – tímto způsobem se zvýší "absorpční schopnost" dané země.
Acquis Celý soubor komunitárního práva, včetně směrnic, nařízení, doporučení, rozhodnutí a rozsudků Evropského soudního dvora, které ukládá povinnosti členským státům nebo jednotlivcům.
Acquis communautaire (komunitární acquis) Jde o francouzský výraz znamenající v podstatě "to, čeho bylo v EU dosaženo" – jinými slovy jde o práva a povinnosti sdílené členskými státy EU. "Acquis" zahrnuje veškeré smlouvy a právní předpisy, prohlášení a usnesení EU, mezinárodní dohody týkající se záležitostí EU a rozsudky Soudního dvora. Dále sem patří společné akce vlád členských států EU v oblasti "spravedlnosti a vnitřních věcí" a společné zahraniční a bezpečnostní politiky. "Přijetím acquis" se tedy rozumí přijetí EU takové, jaká v daném okamžiku je. Kandidátské země musí "acquis" přijmout před tím, než mohou do EU vstoupit, a musí právo EU začlenit do svého vnitrostátního právního řádu. Podrobnější vysvětlení viz glosář pod heslem "Community Acquis"
Agenda Tento termín doslova znamená "věci, jež je třeba udělat". Obvykle se vztahuje na seznam jednotlivých diskusních bodů na zasedání, ale politici ho v žargonu rovněž používají ve smyslu "věci, jichž chceme dosáhnout". Například "sociální agenda" EU určuje, čeho chce Unie během následujících několika let dosáhnout v oblasti zaměstnanosti a sociální politiky. Tvoří součást "lisabonské strategie" (viz níže).
Antitrust EU se snaží zajistit korektní a volnou hospodářskou soutěž v rámci jednotného trhu a zabezpečit, aby společnosti namísto uzavírání tajných dohod raději vzájemně soutěžily. Proto předpisy EU zakazují dohody, které omezují hospodářskou soutěž (např. tajné dohody mezi společnostmi o účtování uměle nastavených vyšších cen), a zneužívání dominantního postavení na trhu ze strany společností. Předpisy tohoto charakteru jsou známy jako "antitrustové" právní předpisy. Komise má značnou pravomoc zakázat činnosti potlačující hospodářskou soutěž a uložit pokuty společnostem, kterým bylo takové chování prokázáno.
Benchmarking Tímto termínem se rozumí zjišťování toho, jaká je výkonnost země, podniku, výrobního odvětví atd. v porovnání s jinými zeměmi, podniky, výrobními odvětvími atd. "Benchmark" je standard, podle kterého se výkonnost posuzuje. Benchmarking je jednou z technik používaných v rámci "lisabonského procesu" (viz níže).
"Brusel rozhodl, že…":
114
Termín "Brusel" ve sdělovacích prostředcích často označuje orgány EU, z nichž většina sídlí právě v Bruselu. Právní předpisy EU navrhuje Evropská komise, je to však Rada Evropské unie (ministři vlád členských států) a Evropský parlament (volený občany Evropské unie), kdo o návrzích právních předpisů diskutuje, pozměňuje je a nakonec rozhoduje, zda je přijme.
Členský stát Země, které přísluší k mezinárodní organizaci, jsou její "členské státy". Tento výraz se také často používá ve smyslu vlád těchto zemí. Od 1. května 2004 jsou členskými státy Evropské unie Belgie, Česká republika, Dánsko, Německo, Estonsko, Řecko, Španělsko, Francie, Irsko, Itálie, Kypr, Lotyšsko, Litva, Lucembursko, Maďarsko, Malta, Nizozemsko, Rakousko, Polsko, Portugalsko, Slovinsko, Slovensko, Finsko, Švédsko a Spojené království. Rok jejich přistoupení k EU najdete níže pod heslem "rozšíření".
Čtyři svobody Jedním z nejvýznamnějších úspěchů, kterých EU dosáhla, bylo vytvoření prostoru bez hranic, v němž se mohou (1) osoby, (2) zboží, (3) služby a (4) kapitál volně pohybovat. Tato čtyřnásobná svoboda pohybu se také někdy označuje jako "čtyři svobody".
Demokratický deficit Často se říká, že systém rozhodování v EU je příliš vzdálený obyčejným lidem, kteří nemohou porozumět jeho spletitostem a složitým právním předpisům. EU se proto snaží tento "demokratický deficit" překonat, a to pomocí srozumitelnějších právních předpisů a lepšího informování široké veřejnosti a také větším zapojením občanské společnosti (viz níže) při vytváření evropské politiky. Občané jsou již v procesu rozhodování v EU zastoupeni prostřednictvím Evropského parlamentu.
Den Evropy, 9. květen Právě 9. května 1950 pronesl Robert Schuman (tehdejší francouzský ministr zahraničí) proslulou řeč, ve které navrhl evropskou integraci (viz níže) jako způsob, kterým by bylo možné zajistit mír a rostoucí prosperitu v poválečné Evropě. Jeho návrhy položily základ pro dnešní Evropskou unii, a proto se 9. květen každoročně slaví jako den, kdy se zrodila EU.
Doložka "rendez-vous" V některých případech, kdy vedoucí představitelé EU projednávají nějaký důležitý právní dokument, nemohou dosáhnout dohody v určité dílčí otázce. V takovém případě se mohou rozhodnout, že se k této záležitosti vrátí později. Jejich rozhodnutí se stane oficiálním tím, že se stanoví písemně a začlenění v podobě doložky do právního textu, který je projednáván. Tento typ doložky se někdy nazývá "doložkou rendez-vous".
Dvourychlostní Evropa Jde o pojem označující teoretickou možnost, že by se v budoucnu určitá skupina členských států EU, tzv. "jádro", mohla rozhodnout postupovat v evropské integraci (viz níže) rychleji než ostatní. Již v současné době může skupina členských států EU navázat užší spolupráci v rámci "posílené spolupráce" (viz níže).
EHP Tato zkratka označuje Evropský hospodářský prostor, který je tvořen Evropskou unií a všemi zeměmi ESVO (viz níže) kromě Švýcarska. Dohoda o EHP, která vstoupila v platnost 1. ledna 1994, umožňuje Islandu, Lichtenštejnsku a Norsku využívat výhod jednotného trhu EU bez plných práv a povinností vyplývajících ze členství v EU.
EHS 115
Tato zkratka znamená Evropské hospodářské společenství, což je jedno ze tří Evropských společenství (viz níže) založené v roce 1957 v zájmu dosažení hospodářské integrace v Evropě. Organizaci původně založilo šest členských zemí: Belgie, Francie, Německo, Itálie, Lucembursko a Nizozemsko. V roce 1993, když vstoupila v platnost Maastrichtská smlouva, bylo EHS přejmenováno na Evropské společenství (ES), které tvoří základ dnešní Evropské unie.
EK Tato zkratka znamená "Evropská komise". Evropská komise je politicky nezávislý orgán, který zastupuje a prosazuje zájmy Evropské unie jako celku. Navrhuje právní předpisy, politiky a akční programy a je zodpovědná za provádění rozhodnutí Parlamentu a Rady.
ERASMUS Nejedná se o pravý eurožargon. Erasmus je název vzdělávacího programu financovaného EU, který je pojmenován podle velkého renesančního učence a který byl zahájen v roce 1987. V roce 2007 budou díky Erasmu studovat v zahraničí dva miliony studentů. Od roku 2004 se ročně vynakládá více než 40 milionů eur na nový program Erasmus Mundus podporující magisterské kurzy, které nabízí sdružení nejméně tří univerzit alespoň ve třech různých evropských zemích. Stipendium na tyto kurzy mohou získat studenti ze všech zemí.
ES Tato zkratka znamená "Evropské společenství". Evropské společenství je dnešní označení dřívějšího "Evropského hospodářského společenství" (EHS): viz výše.
ESVO Tato zkratka označuje Evropské sdružení volného obchodu, což je organizace založená v roce 1960 v zájmu podpory volného obchodu se zbožím mezi členskými státy. Původně ji uzavřelo sedm zemí ESVO: Rakousko, Dánsko, Norsko, Portugalsko, Švédsko, Švýcarsko a Spojené království. V roce 1961 přistoupilo Finsko, v roce 1970 Island a v roce 1991 Lichtenštejnsko. V roce 1973 vystoupily Spojené království a Dánsko z ESVO a vstoupily do EHS (viz výše). V roce 1986 je následovalo Portugalsko a v roce 1995 Rakousko, Finsko a Švédsko. Dnes jsou členy ESVO Island, Lichtenštejnsko, Norsko a Švýcarsko.
Eurobarometr Takto se označuje útvar Komise zřízený v roce 1973, který měří a analyzuje trendy veřejného mínění ve všech členských státech a v kandidátských zemích. Je důležité vědět, co si myslí široká veřejnost, neboť to Evropské komisi pomáhá při vytváření návrhů právních předpisů, přijímání rozhodnutí a vyhodnocování její práce.Eurobarometr využívá jak průzkumů veřejného mínění, tak i cílových skupin. Na základě jeho zjišťování je publikováno přibližně 100 zpráv ročně.
Eurokrat Pojem "eurokrati" (slovní hříčka vycházející ze slova "byrokrati") se vztahuje na mnoho tisíc občanů EU pracujících pro evropské orgány (Evropský parlament, Radu, Komisi atd.).
Euroland Toto je neoficiální přezdívka pro to, čemu se oficiálně říká "eurozóna". Tato oblast zahrnuje členské státy EU, které přijaly za svou měnu euro. V současné době mezi tyto země patří Belgie, Německo, Řecko, Španělsko, Francie, Irsko, Itálie, Lucembursko, Nizozemí, Rakousko, Portugalsko a Finsko.
EUROPA
116
Nejedná se o pravý eurožargon. Je to latinský název pro Evropu a rovněž název oficiálních internetových stránek Evropské unie. Ty obsahují velké množství užitečných a pravidelně aktualizovaných informací o EU a jsou k dispozici ve všech úředních jazycích EU.
Euroskeptik Tento pojem se často používá jako označení pro člověka, který je proti evropské integraci nebo který je "skeptický" vůči EU a jejím cílům.
Evropská integrace Evropskou integrací se rozumí vytváření jednoty mezi evropskými zeměmi a národy. V rámci Evropské unie to znamená, že členské státy spojují své zdroje a mnoho rozhodnutí činí společně. Toto společné rozhodování se uskutečňuje ve vzájemné součinnosti orgánů EU (Evropského parlamentu, Rady, Komise atd.).
Evropská komise (European Commission, La Commission européenne, Die Europäische Kommission) Má různé funkce. Je iniciátorkou legislativních návrhů; dohlíží na dodržování legislativy EU v členských státech; spravuje rozpočet, vykonává politiku Unie a stará se o mezinárodní obchodní vztahy.
Evropská rada (European Council, Le Conseil Européen, Der Europäische Rat) Setkání hlav vlád členských států, které se koná alespoň dvakrát do roka.
Evropská společenství V padesátých letech se šest evropských států rozhodlo spojit své ekonomické zdroje a vytvořit systém společného rozhodování o ekonomických otázkách. Za tímto účelem byly založeny tyto organizace: • Evropské společenství uhlí a oceli (ESUO), • Evropské společenství pro atomovou energii (Euratom), • Evropské hospodářské společenství (EHS). Tato tři společenství – známá společně pod názvem "Evropská společenství" – vytvořila základ dnešní Evropské unie. Brzy se EHS stalo nejdůležitějším ze všech tří společenství a nakonec bylo přejmenováno na jednodušší "Evropské společenství" (ES). Rozhodnutí ES jsou přijímána "metodou Společenství" (viz níže), která zahrnuje orgány EU. To se týká veškeré činnosti EU kromě záležitostí, které jsou rozhodovány pouze dohodou mezi vládami.
Evropský parlament (European Parliament, Le Parlement européen, Das Europäische Parlament) Evropský parlament v současnosti čítá 785 poslanců, z toho 215 poslanců z nových členských států (státy přistoupivší v r. 2004 a 2007). Počet poslanců z každého členského státu stanoví Smlouva. Českou republiku zastupuje v Evropském parlamentu 24 poslanců. Poslanci Evropského parlamentu jsou od roku 1979 voleni v pětiletém intervalu přímým všeobecným hlasováním, a to ve většině případů systémem poměrného zastoupení. Volby se konají buď na regionální úrovni, jak je tomu například ve Spojeném království, v Itálii a v Belgii, nebo na celostátní úrovni, jako ve Francii, ve Španělsku a v Dánsku, popřípadě smíšeným systémem, jako v Německu. V Belgii, v Řecku a v Lucembursku je účast ve volbách povinná. Při volbách ve všech zemích platí společná základní demokratická pravidla: volební právo od osmnácti let, rovnost mužů a žen a zásada tajného hlasování. 117
Od vstupu Maastrichtské smlouvy v platnost v roce 1993 má každý občan členského státu EU, který žije v jiné zemi Unie, právo volit nebo být volen ve volbách v zemi svého trvalého pobytu. V roce 1979 tvořily poslankyně 16,5 % parlamentního sboru a tento podíl v dalších volebních obdobích postupně vzrostl, 1. ledna 1996 dosáhl 27,5 %, po volbách v roce 1999 se zvýšil na 29,7 % a po posledních volbách v roce 2004 je na 27,8%.
Evropský rok Každý rok či každé dva roky se Evropská unie nebo Rada Evropy snaží přilákat pozornost široké veřejnosti ke konkrétní evropské otázce tím, že ve spojení s ní pořádá řadu speciálních akcí.
Evropský sociální fond (European Social Fund, Fonds social européen, Europäischer Sozialfonds) Jeden ze tří strukturálních fondů, jehož úkolem je podporovat zaměstnanost a rozvoj lidských zdrojů.
(Evropský) Soudní dvůr (Court of Justice, La Cour de justice, Der Gerichtshof) Zajišťuje, aby byly smlouvy řádně interpretovány a aplikovány. Rozsudky Evropského soudního dvora tvoří jeden ze základů komunitárního práva.
Federalismus Obecně se tímto výrazem rozumí systém vládnutí, kdy několik států tvoří jeden celek, a přitom si zachovají nezávislost v oblasti vnitřních věcí. Příznivci tohoto systému se často nazývají "federalisté". Ve světě má velké množství zemí – např. Austrálie, Kanada, Německo, Spojené státy americké a Švýcarsko – federální model státního zřízení, v jehož rámci se o některých záležitostech (jako je zahraniční politika) rozhoduje na federální úrovni, zatímco o jiných rozhodují jednotlivé státy. Modely se však liší podle jednotlivých zemí. Evropská unie není založena na žádném z těchto modelů. Není to federace, avšak jedinečná forma unie, v jejímž rámci zůstávají členské státy nezávislými a suverénními zeměmi a přitom sdružují svou suverenitu v mnoha oblastech společného zájmu. To jim dává takovou kolektivní sílu a vliv na světové scéně, jakou by žádný z nich sám o sobě neměl. Část debaty o budoucnosti Evropy spočívá v otázce, zda má být Evropa více "federální".
Finanční výhled Slovo "výhled" zde vlastně znamená "plán". EU musí svou činnost dobře s předstihem plánovat a zajistit, aby měla dostatek peněz na financování své zamýšlené činnosti. Proto se její hlavní orgány (Parlament, Rada a Komise) musejí s předstihem dohodnout na prioritách pro příštích několik let a vytvořit plán výdajů, který se nazývá "finančním výhledem". Tento finanční výhled stanoví maximální výši prostředků, které může EU vydat, a na co se mohou tyto prostředky použít. Účelem tohoto finančního výhledu je udržet výdaje EU ve světě rostoucích nákladů pod kontrolou.
GŘ Pracovníci hlavních orgánů EU (Komise, Rada a Parlament) jsou zařazeni do řady různých oddělení nazývaných "generální ředitelství" (GŘ), z nichž každé je zodpovědné za specifické
118
úkoly nebo oblasti politik. Administrativní ředitel GŘ se nazývá "generální ředitel" (i tento název se někdy vyjadřuje zkratkou "GŘ").
Harmonizace Tímto výrazem je myšleno uvedení právních předpisů jednotlivých členských států do vzájemného souladu, velice často za účelem odstranění vnitrostátních překážek, které brání volnému pohybu pracovních sil, zboží, služeb a kapitálu. Harmonizací se tedy rozumí zajištění toho, že v případě jakékoliv dílčí záležitosti, za kterou má EU odpovědnost, uloží předpisy stanovené různými zeměmi EU podobné povinnosti pro občany všech těchto zemí a že také uloží v každé zemi určité minimální povinnosti. Harmonizace také může znamenat koordinaci technických předpisů jednotlivých států tak, aby bylo možné s výrobky a službami obchodovat volně na území celé EU. Narozdíl od obecně rozšířeného mýtu neznamená harmonizace nesmyslné stanovování norem na vše počínaje zakřivením okurek až po zabarvení mrkve. Jde často o to, že si členské státy navzájem uznávají předpisy o bezpečnosti výrobků.
Hlasování kvalifikovanou většinou Kvalifikovaná většina je počet hlasů zástupců Rady EU vyžadovaných pro rozhodnutí na základě článku 205 Smlouvy o ES. Od 1. ledna 2007 je kvalifikovaná většina určena jako 255 hlasů z 345. Kvalifikovaná většina by měla představovat 62 % celkové populace EU. Hlasování kvalifikovanou většinou je efektivnější a rychlejší než hlasování vyžadující jednomyslnost, které se používalo dřív v mnohem větší míře. Jednomyslně se shodnout v šesti členech bylo určitě jednodušší, než ve dvanácti, patnácti nebo dokonce v případě dvaceti sedmi členů EU. Pro hlasování kvalifikovanou většinou jsou ve Smlouvě o založení ES předpokládána speciální pravidla. Po mezivládní konferenci z roku 2000 a po přijetí Smlouvy z Nice došlo k přerozdělení váhy hlasů přidělených jednotlivým členským státům, čímž byla posílena legitimita rozhodnutí Rady ve smyslu jejich vyšší demografické reprezentativnosti. Váhu každého hlasu jednotlivých států stanoví Smlouvy (čl. 205 SES ve znění Smlouvy z Nice). Při hlasování je zapotřebí naplnit princip takzvané trojí většiny: • Pro návrh se musí vyslovit nadpoloviční většina členských států, pokud se hlasuje o návrhu předloženém Komisí (takových je většina). U ostatních rozhodnutí musí být podpora členských států dvoutřetinová. • Státy hlasující pro návrh musí představovat alespoň 62 % celkové populace EU. • Návrh musí být podpořen stanoveným počtem hlasů. Každá členská země má určitý počet hlasů, který je odvozen od její velikosti (tj. počtu obyvatel, ovšem se zvýhodněním menších států). K přijetí rozhodnutí kvalifikovanou většinou je v současné době zapotřebí 255 hlasů z celkového počtu 345 (tj. 73,9 %). I když má každá členská země při hlasování kvalifikovanou většinou určitý počet hlasů, není možné, aby tyto hlasy dělila - musí být použity všechny najednou. Rozvržení hlasů pro jednotlivé členské státy zobrazuje tabulka Vážení hlasů v Radě EU. S postupujícími institucionálními reformami EU se rozšiřuje počet oblastí, kde se hlasuje kvalifikovanou většinou. Tím je postupně nahrazováno jednomyslné hlasování. Jednomyslnost se přesto stále užívá v některých případech, zejména v citlivých oblastech, jako je zahraniční politika členských států, daně nebo vnitro.
Počet hlasů jednotlivých zemí: Německo, Francie, Itálie a Spojené království
119
29
Španělsko, Polsko Rumunsko Nizozemsko Belgie, Česká republika, Řecko, Maďarsko, Portugalsko Bulharsko, Rakousko, Švédsko Dánsko, Irsko, Litva, Slovensko, Finsko Kypr, Estonsko, Lotyšsko, Lucembursko, Slovinsko Malta
27 14 13 12 10 7 4 3
Hlavní města kultury Každým rokem je některé evropské město jmenováno "evropským hlavním městem kultury". Cílem je propagovat a oslavovat významné kulturní počiny a půvaby tohoto města, a více tak občanům Evropy přiblížit, jak bohaté dědictví sdílejí. Pro rok 2005 byla jako hlavní město kultury zvoleno irské město Cork. Další informace je možno získat na http://www.cork2005.ie/home/default.asp?. Řecké město Patras bylo jmenováno na rok 2006.
IGC Viz níže "mezivládní konference".
Jednomyslnost Rada Evropské unie musí při rozhodování o některých otázkách dosáhnout jednomyslné dohody. To znamená, že musí souhlasit všechny státy. Nesouhlas byť i jediné země rozhodnutí zablokuje. S 25 členskými státy by to však mohlo ohrozit chod Unie, takže se v současné době pravidlo jednomyslnosti používá pouze ve zvláště citlivých oblastech jako jsou azyl, daně a společná zahraniční a bezpečnostní politika. Ve většině záležitostí jsou nyní rozhodnutí přijímána kvalifikovanou většinou (viz výše).
Kandidátská země Tento výraz označuje zemi, která požádala o vstup do Evropské unie a jejíž žádost byla oficiálně přijata. V současné době jsou kandidátskými zeměmi Chorvatsko Turecko. Dříve, než může kandidátská země vstoupit do EU, musí splnit "kodaňská kritéria" (viz níže).
Kodaňská kritéria V červnu 1993 stanovili vedoucí představitelé EU na zasedání Kodani tři kritéria, která musí každá kandidátská země (viz výše) splnit, aby mohla vstoupit do Evropské unie. Zaprvé musí mít stabilní instituce zaručující demokracii, právní stát, dodržování lidských práv a úctu k menšinám a jejich ochranu. Za druhé musí mít fungující tržní hospodářství. Za třetí musí převzít veškeré acquis (viz výše) a podporovat různé cíle Evropské unie. Navíc musí mít veřejnou správu, která je schopná zavádět a prosazovat zákony EU. EU si vyhrazuje právo rozhodnout, kdy kandidátská země tato kritéria splnila a kdy je EU připravena nového člena přijmout.
Komitologie Správněji se označuje jako "postup projednávání ve výborech". Jde o postup, v průběhu kterého musí Komise při provádění právních předpisů EU konzultovat se speciálními poradními výbory složenými z odborníků z členských států EU.
Kompetence Toto slovo v eurožargonu znamená "pravomoci a odpovědnosti". Často se používá v politických diskusích o tom, které pravomoci a odpovědnosti by měly být dány orgánům EU a které by měly nadále příslušet vnitrostátním, regionálním a místním orgánům. 120
Komunitizace Technický termín pro přenesení záležitosti, která je v institucionálním rámci Unie řešena na mezivládní úrovni (druhý a třetí pilíř), do prvního pilíře, kde je řešena metodou Společenství. 0
Konvent Tento termín má několik významů a označuje mimo jiné (v kontextu EU) skupinu lidí zastupujících orgány EU, vlády a parlamenty členských států, kteří se scházejí za účelem vytvoření důležitého dokumentu. Konventy tohoto druhu se sešly za účelem vytvoření Charty základních práv Evropské unie a návrhu Ústavy EU (viz Konvent o budoucnosti Evropy níže).
Konvent o budoucnosti Evropy Evropský konvent (také známý jako Konvent o budoucnosti Evropy) byla ustaven v prosinci 2001. Měl 105 členů zastupujících prezidenty nebo ministerské předsedy členských států EU a kandidátských zemí, jejich vnitrostátní parlamenty, Evropský parlament a Evropskou komisi. Jejím předsedou byl bývalý francouzský prezident Valéry Giscard d'Estaing. Úkolem konventu bylo vytvořit novou smlouvu, která by stanovila jasná pravidla pro fungování Evropské unie po rozšíření. Touto smlouvou je v podstatě Ústava EU (viz níže). Konvent završil svou činnost dne 10. července 2003.
Lisabonská strategie Má-li být EU schopna soutěžit s ostatními významnými světovými hráči, potřebuje moderní výkonnou ekonomiku. Na setkání v Lisabonu v březnu 2000 vytyčili vedoucí představitelé EU nový cíl Evropské unie: má se v průběhu desetiletí stát "nejkonkurenceschopnější a nejdynamičtější ekonomikou světa založenou na znalostech, schopnou udržitelného růstu, ekonomikou s více a lepšími pracovními místy a větší sociální soudržnost". Vedoucí představitelé EU se také dohodli na podrobné strategii pro dosažení tohoto cíle. "Lisabonská strategie" zahrnuje takové záležitosti, jako je výzkum, výchova, vzdělání, přístup k Internetu a on-line podnikání. Zahrnuje také reformu evropského systému sociální ochrany, který se musí stát udržitelným, aby jeho výhod mohly využívat i budoucí generace. Evropská rada se každé jaro schází za účelem zhodnocení pokroku dosaženého při naplňování lisabonské strategie.
Maastrichtská kritéria Těchto pět kritérií určuje, zda je stát EU připraven přijmout euro: Cenová stabilita Růst inflace nesmí být o 1,5 procentních bodů vyšší, než byla míra v předcházejícím roce ve třech zemích EU s nejnižší mírou inflace; Rozpočtový deficit (Viz níže): Obecně musí být nižší než 3 % hrubého domácího produktu (HDP); Zadluženost Zadluženost země nesmí přesáhnout 60 % HDP, i když je možné, aby stát s vyšší mírou zadluženosti přijal euro za předpokladu, že se jeho zadluženost trvale snižuje; Úroková míra Dlouhodobá úroková míra nesmí být o dva procentní body vyšší než byla tato míra v předcházejícím roce ve třech zemích EU s nejnižší mírou inflace.
Mainstreaming
121
"Mainstreaming" znamená zohlednění určité záležitosti ve všech politikách EU. Například každé rozhodnutí o politice Evropské unie musí nyní vzít v úvahu jeho dopady na životní prostředí. Jinými slovy lze tedy říct, že byl proveden "mainstreaming" otázek ochrany životního prostředí.
Metoda Společenství Jedná se o obvyklou rozhodovací metodu EU, v jejímž rámci Komise předloží návrh Radě a Parlamentu, které jej projednají, navrhnou změny a případně tento návrh přijmou jako právní předpis EU. V tomto procesu často vedou konzultace s jinými institucemi, jako je Evropský hospodářský a sociální výbor a Výbor regionů.
Mezivládní Znamená doslova "mezi vládami". Některé záležitosti v EU, např. otázky bezpečnosti a obrany, jsou rozhodovány výhradně mezivládními dohodami (tj. dohodou mezi vládami zemí EU) a nikoli "metodou Společenství" (viz výše). Tato mezivládní rozhodnutí činí ministři zasedající v Radě Evropské unie nebo je na nejvyšší úrovni přijímají předsedové vlády nebo prezidenti zemí EU, kteří zasedají v Evropské radě.
Mezivládní konference Jde o konferenci, na které se schází vlády členských států EU, aby dohodly změny smluv Evropské unie. V roce 2003 se konala mezivládní konference, která vedla v roce 2004 k podepsání Ústavy EU (viz níže).
Most Společenství Tento výraz označuje postup pro převedení některých záležitostí ze třetího "pilíře" EU (viz níže) do prvního "pilíře" tak, aby se o nich mohlo rozhodovat metodou Společenství (viz výše). Jakékoliv rozhodnutí o použití "mostu" musí být přijato jednomyslně Radou a poté musí být ratifikováno každým členským státem.
Nejlepší praxe (osvědčené postupy) Jedním ze způsobů, jak mohou vlády zlepšovat politiku v EU, je sledovat, co se děje v jiných státech EU a co tam nejlépe funguje. Tuto "nejlepší praxi" potom mohou použít a přizpůsobit ji podle vnitrostátních a místních podmínek.
Občanský dialog To znamená, že Evropská komise konzultuje tvorbu své politiky a návrhy právních předpisů s občanskou společností (viz níže). Tento pojem je širší než "sociální dialog" (viz níže).
Občanská společnost Jedná se o souhrnný název pro všechny druhy organizací a sdružení, které nejsou státní, ale které zastupují profese, zájmové skupiny nebo části společnosti. Jsou to (například) odborové organizace, sdružení zaměstnavatelů, ekologická lobby a skupiny zastupující ženy, zemědělce, zdravotně postižené osoby atd. Jelikož tyto organizace disponují velkým množstvím znalostí v dílčích oblastech a podílejí se na provádění a monitorování politik Evropské unie, EU pravidelně s občanskou společností konzultuje a chce aby byla více zapojena do tvorby politik na evropské úrovni.
Oblast volného obchodu Tím termínem je myšlena skupina zemí, které odstranily bariéry pro vzájemný obchod – bariéry, jako jsou dovozní cla a kvóty. Ve světě bylo vytvořeno několik oblastí volného obchodu: například Mercosur v Jižní Americe, Nafta v Severní Americe a ESVO v Evropě. Evropská unie je také oblastí volného obchodu, je však mnohem víc než jen to, protože je
122
postavena na procesu hospodářské a politické integrace a společném rozhodování v mnoha oblastech politik.
Otcové zakladatelé V prvních letech po skončení druhé světové války snili lidé jako Jean Monnet a Robert Schuman o sjednocení národů Evropy a zajištění trvalého míru a přátelství. Jejich sny se s postupným budováním EU v průběhu následujících padesáti let staly skutečností. Proto jsou dnes nazýváni "otci zakladateli" Evropské unie.
Otevřená metoda spolupráce V mnoha oblastech (např. výchova a vzdělávání, důchody a zdravotní péče, přistěhovalectví a azyl) mají vlády EU spíše svou vlastní politiku a neřídí se politikou, která by měla platnost v rámci celé EU. Vlády jednotlivých zemí však považují za smysluplné vyměňovat si informace, přijmout nejlepší praxi (viz shora) a svou národní politiku koordinovat. Tento způsob učení se jeden od druhého se nazývá "otevřená metoda spolupráce".
Pevnost Evropa Jde o výraz často používaný k vyjádření postoje, který chce Evropu uchránit před vnějšími vlivy, zejména kulturními. Pojem "pevnost Evropa" se často objevuje v diskusích o právní úpravě v oblasti azylu a přistěhovalectví.
Pilíře EU Evropská unie přijímá rozhodnutí ve třech samostatných "doménách" (oblastech politik), které jsou také známé jako tři "pilíře" EU. • První pilíř je "doména Společenství" zahrnující většinu společných politik, kde se rozhodnutí přijímají "metodou Společenství" (viz výše), která zapojuje Komisi, Parlament a Radu. • Druhý pilíř je společná zahraniční a bezpečnostní politika, u níž rozhodnutí přijímá pouze Rada. • Třetí pilíř je "policejní a soudní spolupráce v trestních věcech", kde opět rozhodnutí přijímá Rada. V rámci prvního pilíře přijímá Rada rozhodnutí obvykle hlasováním "kvalifikovanou většinou". U ostatních dvou pilířů musí být rozhodnutí Rady jednomyslné: proto může být zablokováno vetem kterékoliv země. Pokud o tom Rada rozhodne, může použít "most Společenství" (viz výše) pro převedení některých záležitostí ze třetího do prvního pilíře.
Posílená spolupráce Jde o ujednání, které skupině členských států EU (musí jich být nejméně osm) umožňuje spolupracovat v určité oblasti i tehdy, kdy se ostatní členské státy EU nemohou nebo nechtějí v této fázi přidat. Země, které se nepřipojí ovšem musí mít možnost tak učinit později, budou-li si to přát.
Kompetentní úřad (příslušný orgán) Obvykle jde o vládní orgány nebo jiný subjekt, který je za příslušnou záležitost odpovědný. Je "příslušný" ve smyslu zmocněný zákonem a odpovědný.
Přistupující země Jedná se o kandidátskou zemi (viz výše), která splnila kodaňská kritéria (viz výše) a dokončila jednání o vstupu do Evropské unie.
Rada 123
Existují tři různé evropské instituce, které mají ve svém názvu slovo "rada": Evropská rada Takto se označuje zasedání hlav států a vlád (tj. prezidentů a/nebo ministerských předsedů) všech zemí EU a předsedy Evropské komise. Evropská rada se v zásadě schází čtyřikrát do roka, aby se shodla na celkové politice EU a projednala dosažený pokrok. V Evropské unii je to orgán s rozhodovací pravomocí na nejvyšší politické úrovni, proto se její zasedání často nazývají "summity". Rada Evropské unie Rada Evropské unie (Council of the European Union, Le Conseil de l’Union européenne, Der Rat der Europäische Union), obvykle nazývaná Radou ministrů (Council of Ministers, Conseil de ministres, německy nezkracováno) – hlavní rozhodovací orgán tvořený zástupci vlád všech členských států. Tato instituce se skládá z ministrů vlád všech zemí EU. Rada se schází pravidelně, aby přijímala usnesení k dílčím problémům a schvalovala evropské právní předpisy. Rada Evropy Toto není instituce EU. Je to mezivládní organizace se sídlem ve Štrasburku, jejímž cílem je (mimo jiné) chránit lidská práva, podporovat kulturní různorodost Evropy a bojovat proti sociálním problémům, jako jsou rasové předsudky a nesnášenlivost. Rada Evropy byla založena v roce 1949 a jedním z jejích počátečních úspěchů bylo přijetí Evropské úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod. Aby občané mohli uplatňovat svá práva podle této úmluvy, ustavila Rada Evropy Evropský soud pro lidská práva.
Reforma SZP Společná zemědělská politika (SZP) byla zavedena v roce 1960, aby se pro Evropu zajistily bezpečné dodávky potravin za přijatelné ceny. Stala se však obětí svého vlastního úspěchu, neboť vytvořila nechtěné přebytky některých produktů jako hovězího masa, ječmene, mléka a vína. Také subvence vyplácené evropským zemědělcům narušovaly světový obchod. Evropská Komise proto začala SZP v roce 1999 reformovat. V roce 2003 přijala EU další reformy s cílem zajistit vysokou jakost zemědělských výrobků a zaručit dobré životní podmínky zvířat za současného respektování životního prostředí a zachování rázu venkova. EU má v plánu snížit přímé subvence zemědělcům, a tak obnovit rovnováhu mezi zemědělskými trhy EU a trhy rozvojového světa.
Rozpočtový deficit Technický termín pro záporný rozdíl mezi příjmy a výdaji vlády.
Rozšíření V 50. letech 20. století zahájila EU svoji činnost pouze se šesti členskými státy. Nyní jich má 25. Zvyšování počtu členských států EU se nazývá "rozšířením", a to proběhlo několikrát: • 1950 Belgie, Francie, Německo, Itálie, Lucembursko, Nizozemsko • 1973 Dánsko, Irsko, Spojené království • 1981 Řecko • 1986 Portugalsko, Španělsko • 1995 Rakousko, Finsko, Švédsko • 2004 Česká republika, Estonsko, Kypr, Lotyšsko, Litva, Maďarsko, Malta, Polsko, Slovinsko and Slovensko. • 2007 Bulharsko, Rumunsko.
Schengenland (= schengenský prostor, země Schengenu) 124
V roce 1985 se pět členských států EU (Francie, Německo, Belgie, Lucembursko a Nizozemsko) dohodlo na zrušení veškerých kontrol osob cestujících v rámci těchto zemí. Vytvořila se tak oblast bez vnitřních hranic známá jako schengenský prostor. (Schengen je město v Lucembursku, kde byla tato dohoda podepsána.) Země Schengenu zavedly pro celou oblast společnou vízovou politiku a dohodly se na zavedení účinných kontrol na svých vnějších hranicích. Na vnitřních hranicích lze po omezenou dobu provádět kontroly, pokud si to vyžaduje zachování veřejného pořádku či vnitrostátní bezpečnosti. Schengenský prostor se postupně rozšiřoval. V současné době zahrnuje v zásadě všechny členské státy EU plus Island a Norsko, a Schengenská dohoda se stala nedílnou součástí smluv EU. Dvanáct zemí, které přistoupily k EU v roce 2004 a 2007, se však této politiky ještě plně neúčastní. Irsko a Spojené království se navíc nepodílí na opatřeních týkajících se hraničních kontrol a víz. Jste-li občanem jedné ze zemí Schengenu, nepotřebujete pro cestování v rámci schengenského prostoru vízum. Máte-li vízum opravňující ke vstupu do jedné ze zemí Schengenu, automaticky můžete svobodně cestovat v rámci celého schengenského prostoru s výjimkou Irska a Spojeného království.
Sociální dialog Znamená diskusi, vyjednávání a společné akce mezi evropskými sociálními partnery (viz níže) a diskuse mezi těmito sociálními partnery a orgány EU.
Sociální partneři Je to výraz označující dvě strany výrobního odvětví – zaměstnavatele a pracující. Na úrovni EU jsou zastoupeny třemi hlavními organizacemi: • Evropská odborová konfederace (EOK), která zastupuje pracující; • Unie zaměstnavatelských a podnikatelských svazů Evropy (UNICE), která zastupuje zaměstnavatele v soukromém sektoru; • Evropské centrum pro veřejné podnikání (CEEP), které zastupuje zaměstnavatele ve veřejném sektoru. Evropská komise s nimi konzultuje vypracování návrhů týkajících se právních předpisů v oblasti sociální a zaměstnanecké politiky.
Soudržnost Znamená doslovně "stmelit dohromady". "Podporovat sociální soudržnost" v žargonu znamená, že se EU snaží zajistit, aby měl každý ve společnosti své místo například tím, že se vážně zabývá chudobou, nezaměstnaností a diskriminací. Rozpočet EU obsahuje prostředky známé pod názvem "Fond soudržnosti", které se používají na financování projektů pomáhajícím "stmelit" EU. To znamená, že jsou financovány nové silnice a železniční spoje, které umožní, aby se znevýhodněné regiony staly plnohodnotnou součástí ekonomiky EU.
Společenství Viz níže "Evropská Společenství".
Společný trh Když bylo v roce 1957 založeno EHS (viz výše), bylo postaveno na „společném trhu“. Osoby, zboží a služby tak měly mít možnost volného pohybu v rámci členských států, jako by tyto státy byly jednou zemí, bez kontrol na hranicích a bez placení cel. Než toho však bylo dosaženo, bylo třeba jistý čas: cla mezi zeměmi EHS byla úplně zrušena až od 1. července 1968. Dlouhý čas trvalo také odstranění jiných překážek obchodu, a „jednotný trh“ (jak byl později nazýván) začal existovat až od konce roku 1992. 125
Stakeholder (zainteresovaný subjekt) Jakákoliv osoba nebo organizace, která je zainteresována na právních předpisech EU a tvorbě politik nebo je jimi dotčená, se označuje jako "stakeholder" v takovém procesu. Evropská komise klade důraz na to, aby před navržením nového právního předpisu nebo nových iniciativ v oblasti politik vedla konzultace s co nejširším okruhem "stakeholders".
Subsidiarita "Zásada subsidiarity" znamená, že rozhodnutí EU musí být přijímána na úrovni co nejbližší občanům. Jinak řečeno, Unie nezačne jednat (s výjimkou záležitostí spadajících výhradně do její působnosti), pokud je účinnější jednat na vnitrostátní, regionální či místní úrovni.
Summit Zasedání Evropské rady (viz výše) se někdy označují jako evropské "summity" nebo "summity" EU, protože se při nich setkávají hlavy států a vlád zemí EU. Některé země zastupuje ministerský předseda, jiné prezident a některé zastupují oba. Záleží to na ústavě dané země.
Supranacionální (mezinárodní) Doslovně znamená "nad úrovní národních vlád" – na rozdíl od "mezivládní" (viz výše), což znamená "mezi vládami". Mnohá rozhodnutí v EU jsou přijímána na supranacionální úrovni v tom smyslu, že je činí orgány EU, na které jsou převedeny některé rozhodovací pravomoce členských států EU. Nezaměňovat s termínem "transnacionální" (nadnárodní) (viz níže).
Štrasburk Štrasburk je francouzské město nacházející se v blízkosti hranic s Německem. Každý měsíc se v něm jeden týden konají plenární zasedání Evropského parlamentu. Sídlí zde také Evropský soud pro lidská práva a Rada Evropy, což nejsou orgány EU. Pojem "Štrasburk" se občas ve sdělovacích prostředcích používá ve spojení s těmito dvěma institucemi.
Transnacionální (nadnárodní) Toto slovo se často používá pro popis spolupráce mezi podniky nebo organizacemi se sídlem ve více než jedné zemi EU. Jedním z cílů EU je tuto přeshraniční neboli "nadnárodní" spolupráci podporovat.
Transparentnost Pojem "transparentnost" se často používá ve smyslu otevřenosti způsobu fungování orgánů EU, k níž se tyto orgány zavázaly. Podnikají kroky v zájmu zlepšení přístupu veřejnosti k informacím a snaží se vytvářet jasnější a srozumitelnější dokumenty. Jde především o lepší formulování právních předpisů a konečně i o zjednodušenou smlouvu o EU ve formě jediného dokumentu.
Třetí země Tímto spojením se myslí země, která není členem EU. Význam nejjasněji vyplyne, pokud hovoříme o vztazích mezi dvěma členskými státy EU (nebo mezi orgány EU a členským státem) a jinou zemí – doslovně třetí zemí – která je mimo Evropskou unii.
Úřední jazyky Evropská unie má 23 úředních jazyků. Jsou to: angličtina, bulharština, čeština, dánština, estonština, finština, francouzština, irština, italština, litevština, lotyština, maďarština, maltština, němčina, nizozemština, polština, portugalština, rumunština, řečtina, slovenština, slovinština, španělština a švédština. Právní předpisy EU jsou zveřejňovány ve všech úředních jazycích a při korespondenci s orgány EU můžete používat kterýkoliv z nich. Dále se v Evropě samozřejmě mluví mnoha jinými 126
jazyky a tato různorodost národních a regionálních jazyků je něco, co si Evropané chrání. Je to část jejich bohatého kulturního dědictví. Evropská komise pořádá programy na podporu učení jazyků a jazykové různorodosti.
Ústava EU V současné době je EU založena na čtyřech základních smlouvách, které stanovují pravidla, na jejichž základě funguje. Tyto smlouvy jsou obsáhlé a složité a vedoucí představitelé EU by je chtěli nahradit jedním kratším a jednodušším dokumentem, který by vysvětloval smysl a cíle EU a který by jasně stanovil, co kdo dělá. Tento nový dokument (známý jako "Ústavní smlouva") bude velice podobný ústavě země – ačkoliv EU není a ani nechce být jedinou zemí. Znění nové ústavy EU bylo schváleno v červnu 2004 a v říjnu 2004 bylo podepsáno vládami všech členských států. Ústava má vstoupit v platnost v roce 2006 po ratifikaci všemi národními parlamenty a v některých zemích musí být schválena referendem.
Žadatelská země Tímto výrazem je míněna země, která požádala o vstup do Evropské unie. Jakmile je její žádost oficiálně přijata, stává se kandidátskou zemí.
127
