TECHNICKÁ UNIVERZITA V LIBERCI

TECHNICKÁ UNIVERZITA V LIBERCI

PhDr. Luďka Hrabáková, Ph.D.

Stručné dějiny kultury

Liberec, 2011


PhDr. Luďka Hrabáková, Ph.D

Obsah: 1. Kultura, vývojové fáze kultury, neolitická revoluce a její důsledky, vznik měst. ........................................................................................................................ 6 1.1 Vývojové fáze kultury .................................................................................... 6 1.2 Neolitická revoluce ........................................................................................ 7 1.2.1 Proces domestikace plodin ........................................................................ 7 1.2.2 Domestikace zvířat .................................................................................... 7 1.2.3 Důsledky NR .............................................................................................. 8 1.3 Doba bronzová ............................................................................................. 10 1.3.1 Doprava ................................................................................................... 11 1.4 Vznik městských sídel ................................................................................. 12 1.4.1 Dobytí Jericha .......................................................................................... 13 1.5 Vznik civilizace a masový vznik měst ........................................................ 14 1.5.1 Vznik písma ............................................................................................. 14 1.5.2 Vznik matematiky ..................................................................................... 15 1.5.3 Institut vládce, panovníka......................................................................... 16 2. Starověké civilizace Blízkého východu ........................................................... 17 2.1 Sumer ............................................................................................................ 17 2.1.1 Gilgameš .................................................................................................. 17 2.2 Sumersko-akkadská éra .............................................................................. 18 2.3 Lagaš ............................................................................................................ 18 2.4 Babylónie (Starobabylónská říše) .............................................................. 18 2.5 Říše Chetitská .............................................................................................. 19 2.6 Asýrie ............................................................................................................ 19 2.7 Babylón (Novobabylónská, Chaldejská říše)............................................. 21 2.7.1 Objevení Babylónu ................................................................................... 21 2.8 Persie ............................................................................................................ 22 2.9 Féničané ....................................................................................................... 23 2.9.1 Dido a Aeneas ......................................................................................... 24 2.9.2 Objev abecedního písma ......................................................................... 24 Starověké civilizace Blízkého východu - přehled............................................ 25 3. Egypt ve starověku ........................................................................................... 27 3.1 Pyramidy ....................................................................................................... 28 3.2 Hieroglyfy ..................................................................................................... 29 3.3 Střední a nová říše ....................................................................................... 30 3.4 Egyptská božstva ......................................................................................... 31 3.5 Nové objevy českých egyptologů .............................................................. 33 4. Dějiny kultury Indie a Číny ............................................................................... 34 4.1 Indie .............................................................................................................. 34 4.1.1 Protoindická kultura ................................................................................. 34 4.1.2 Árjové ....................................................................................................... 34 4.1.3 Náboženství a mytologie .......................................................................... 35 4.1.4 Maurijská říše........................................................................................... 37 4.1.5 Islám v Indii .............................................................................................. 37 4.1.6 Umění a věda........................................................................................... 37 4.2 Čína ............................................................................................................... 37 4.2.1 Písmo a kaligrafie .................................................................................... 38 4.2.2 Společenské uspořádání.......................................................................... 38 4.2.3 Duchovní a náboženský život .................................................................. 39 4.2.4 Dynastie Čchin a První Císař ................................................................... 39 2



4.2.5 Architektura .............................................................................................. 40 4.2.6 Přínos Číny pro evropskou a světovou kulturu......................................... 40 5. Kultury Mezoameriky a Jižní Ameriky ............................................................. 42 5.1 Mezoamerika ................................................................................................ 42 5.1.1 Olmékové ................................................................................................. 42 5.1.2 Teotihuacán ............................................................................................. 43 5.1.3 Mayové .................................................................................................... 43 5.1.4 Toltékové ................................................................................................. 44 5.1.5 Aztékové .................................................................................................. 45 5.2 Jihoamerické kultury ................................................................................... 46 5.2.1 Inkové ...................................................................................................... 46 6. Mínojská kultura, antické Řecko...................................................................... 48 6.1 Kréta, mínojská kultura ............................................................................... 48 6.2 Mykénská kultura ......................................................................................... 49 6.3 Kultura v řecké oblasti................................................................................. 50 6.3.1 Náboženské představy starověkých Řeků ............................................... 51 6.3.2 Literatura starověkého Řecka .................................................................. 54 6.3.3 Stavitelství starověkého Řecka ................................................................ 54 6.3.4 Sochařství starověkého Řecka ................................................................ 54 6.3.5 Keramika .................................................................................................. 55 6.3.6 Drama ve starověkém Řecku ................................................................... 55 7. Helénismus, Etruskové, starověký Řím .......................................................... 57 7.1 Vzestup Makedonie, Alexandr Veliký ......................................................... 57 7.2 Helénismus ................................................................................................... 57 7.2.1 Helénistická urbanistika ........................................................................... 58 7.3 Etruskové...................................................................................................... 59 7.4 Kultura starověkého Říma........................................................................... 60 7.4.1 Království ................................................................................................. 60 7.4.2 Republika ................................................................................................. 61 7.4.3 Císařství, římská armáda ......................................................................... 61 7.4.4 Římské stavitelství ................................................................................... 62 7.4.5 Římské sochařství ................................................................................... 63 7.4.6 Pozdní římské císařství ............................................................................ 63 8. Prehistorická Evropa, Keltové ......................................................................... 65 8.1 První zemědělci a megality ......................................................................... 65 8.2 Germáni ........................................................................................................ 66 8.2.1 Nejznámější germánské kmeny: .............................................................. 66 8.3 Keltové .......................................................................................................... 67 8.3.1 Kultura laténská – též mladší doba železná v Evropě (od 5. st. př. n. l.).. 68 8.3.2 Struktura keltské společnosti ................................................................... 69 8.3.3 Náboženské představy, druidové ............................................................. 70 8.3.4 Vedení válek ............................................................................................ 71 8.3.5 Řemesla a umění, architektura ................................................................ 71 8.3.6 Zpracování kovů ...................................................................................... 72 8.3.7 Jména ...................................................................................................... 72 9. Kultura středověku ........................................................................................... 74 9.1 Raný středověk ............................................................................................ 74 9.1.1 Románský sloh ........................................................................................ 75 9.1.2 Křesťanská církev .................................................................................... 76 9.2 Byzantská říše .............................................................................................. 77 3



9.2.1 Výtvarné umění Byzance ......................................................................... 77 9.3 Islámská kultura ........................................................................................... 78 9.4 Vrcholný a pozdní středověk ...................................................................... 79 9.4.1 Gotika....................................................................................................... 80 9.5 Literatura a hudba ve středověku............................................................... 81 9.6 Divadlo .......................................................................................................... 81 9.7 Sochařství..................................................................................................... 82 9.8 Malířství ........................................................................................................ 82 9.8.1 Knižní malba ............................................................................................ 83 9.9 Univerzity ...................................................................................................... 83 10. Renesance a manýrismus .............................................................................. 85 10.1 Renesance .................................................................................................. 85 10.1.1 Historické podmínky nástupu renesance ............................................... 85 10.1.2 Společenské, materiální a duchovní podmínky nástupu renesance a humanismu .................................................................................................... 85 10.1.3 Architektura v renesanci......................................................................... 86 10.1.4 Sochařství v renesanci ........................................................................... 87 10.1.5 Malířství v renesanci .............................................................................. 87 10.1.6 Užité umění v renesanci......................................................................... 88 10.1.7 Literatura v renesanci............................................................................. 88 10.1.8 Hudba v renesanci ................................................................................. 88 10.1.9 Divadlo a tanec v renesanci ................................................................... 89 10.2 Manýrismus ................................................................................................ 89 10.2.1 Literatura v manýrismu........................................................................... 89 10.2.2 Výtvarné umění v manýrismu................................................................. 89 10.2.3 Architektura manýrismu ......................................................................... 90 11. Baroko a rokoko.............................................................................................. 91 11.1 Baroko......................................................................................................... 91 11.1.1 Architektura baroka ................................................................................ 91 11.1.2 Malířství a sochařství baroka ................................................................. 94 11.1.3 Umělecká řemesla v době baroka .......................................................... 95 11.1.4 Hudba a divadlo v baroku ...................................................................... 95 11.2 Rokoko ........................................................................................................ 95 11.2.1 Výtvarné umění rokoka .......................................................................... 96 11.2.2 Architektura rokoka ................................................................................ 96 12. Klasicismus, empír, romantismus ................................................................. 97 12.1 Klasicismus ................................................................................................ 97 12.1.1 Osvícenství ............................................................................................ 97 12.1.2 Literatura a hudba v době klasicismu ..................................................... 97 12.1.3 Architektura klasicismu .......................................................................... 98 12.1.4 Malířství v klasicismu ............................................................................. 99 12.1.5 Sochařství v klasicismu .......................................................................... 99 12.1.6 Užité umění v klasicismu...................................................................... 100 12.2 Empír ......................................................................................................... 100 12.2.1 Biedermeier.......................................................................................... 100 12.3 Romantismus ........................................................................................... 100 12.3.1 Výtvarné umění romantismu ................................................................ 101 12.3.2 Architektura romantismu ...................................................................... 102 12.4 Prerafaelitské bratrstvo (Preraphaelite Brotherhood, PRB) ................. 102 12.5 Realismus ................................................................................................. 103

4



12.5.1 Literatura a drama v realismu .............................................................. 103 12.5.2 Architektura realismu ........................................................................... 103 12.5.3 Realistické malířství ............................................................................. 104 12.6 Naturalismus ............................................................................................ 104 13. Impresionismus a styly počátku 20. století ................................................ 105 13.1 Impresionismus ....................................................................................... 105 13.1.1 Impresionistické malířství ..................................................................... 105 13.1.2 Impresionismus v hudbě ...................................................................... 105 13.1.3 Impresionismus v literatuře .................................................................. 105 13.2 Secese a moderna ................................................................................... 106 13.2.1 Secesní malba a grafika....................................................................... 106 13.2.2 Secesní architektura ............................................................................ 107 13.2.3 Moderna ............................................................................................... 107 13.2.4 Secese v Liberci a okolí ....................................................................... 108 13.2.5 Užité umění, sochařství a literatura secese ......................................... 108 13.3 Expresionismus ....................................................................................... 109 13.3.1 Amedeo Modigliani a Marc Chagall ..................................................... 109 13.4 Fauvismus ................................................................................................ 110 13.5 Kubismus.................................................................................................. 110 13.5.1 Architektura kubismu ........................................................................... 110 13.6 Futurismus ............................................................................................... 111 13.7 Kandinskij a Blaue Reiter ........................................................................ 112 13.8 Sochařství počátku 20. století ................................................................ 112 14. Kultura mezi světovými válkami .................................................................. 114 14.1 Obloučkový kubismus, rondokubismus, národní sloh......................... 114 14.2 Funkcionalismus a konstruktivismus .................................................... 114 14.2.1 Bauhaus ............................................................................................... 115 14.2.2 De Stijl.................................................................................................. 116 14.3 Novoklasicismus - Josip Plečnik............................................................ 116 14.4 Meziválečná architektura v Liberci a okolí............................................. 116 14.5 Art Deco .................................................................................................... 117 14.6 Dadaismus ................................................................................................ 118 14.7 Surrealismus ............................................................................................ 119 14.8 Meziválečný realismus ............................................................................ 119 14.9 Hudba mezi světovými válkami .............................................................. 120 14.10 Fotografie mezi válkami ........................................................................ 120 14.11 Počátky kinematografie a film mezi světovými válkami ..................... 120 15. Kulturní proudy a směry druhé poloviny 20. století .................................. 122 15.1 Světové malířství po druhé světové válce ............................................. 122 15.1.1 Abstraktní expresionismus ................................................................... 122 15.1.2 Geometrická abstrakce ........................................................................ 122 15.1.3 Neokonstruktivismus, op-art................................................................. 123 15.1.4 Nový realismus .................................................................................... 123 15.1.5 Pop-art ................................................................................................. 123 15.2 České výtvarné umění po druhé světové válce..................................... 124 15.3 Sochařství ve druhé polovině 20. století................................................ 125 15.4 Světová architektura ve druhé polovině 20. století ............................... 125 15.5 Česká architektura ve druhé polovině 20. století .................................. 126 15.6 Film ve druhé polovině 20. století .......................................................... 127 15.7 Hudba ve druhé polovině 20. století ....................................................... 128

5



1. Kultura, vývojové fáze kultury, neolitická revoluce a její důsledky, vznik měst Termín kultura pochází z latinského "colere", což znamená pěstovat. V užším slova smyslu je tedy chápána jako to, co člověka pěstí, zušlechťuje, povznáší, ovšem v širším slova smyslu je kultura tím, co odlišuje člověka od okolní přírody. Kultura je mimobiologická adaptace člověka na vnější prostředí a zahrnuje jak jeho duchovní, tak materiální produkci. Je předávána tradicí z generace na generaci a v tomto procesu je přetvářena a rozvíjena. Kultura se stala hlavní adaptační výhodou lidstva a nástrojem jeho přežití a rozšíření.

1.1 Vývojové fáze kultury Děj příběhu, který nám vypráví o vývoji kultury začíná někdy v době, kdy se objevují hominidé, tedy zhruba před pěti až čtyřmi milióny let. Tehdy je člověk nepříliš hojným živočichem, který se živí sběrem potravy. Tato doba, kdy člověk jako hlavního materiálu ke zhotovování nástrojů užíval kámen, je od pol. 19. stol. nazývána doba kamenná (toto označení razil brit. vědec John Lubbock). Doba kamenná, nazývaná též prehistorie se dělí zhruba na tyto fáze 1. starší doba kamenná = paleolit (palaios = starý, lithos = kámen) Člověk využívá štípaného a otloukaného kamene, trvá přibližně do doby 10 tis. let př. n. l. 2. střední doba kamenná = mezolit přechodná doba: 10-9 tis. let př. n. l. 3. mladší doba kamenná = neolit: 8-3 tis. let př. n. l. Člověk využívá metody broušení kamene, objev pěstitelství a chovatelství. Důsledkem objevu pěstitelství je možnost zakládat stálá sídliště, rozvíjí se hrnčířství a tkalcovství. Dovršením vývoje v neolitu a naznačením nových změn je eneolit (pozdní doba kamenná). Eneolit bývá nazýván i chalkolit (doba měděná) a v různých oblastech nastal v odlišné době (v pokročilých již v 5. tis. př. n. l.) – je pro něj typický rozvoj zpracování kovů, řemeslná výroba, rozvoj obchodu a dopravy. Paleolit bývá některými kulturními antropology a historiky kultury charakterizován jako „divošství“ (L. H. Morgan); principem obživy je lovectví a sběračství, typické jsou primitivní lovecké nástroje, využití ohně, přisvojovací způsob obživy, naprostá závislost člověka na přírodě. Neolit je pak obdobím, které bývá ve starší literatuře označováno jako „barbarství.“ V době neolitu došlo k domestikaci zvířectva a počátkům zemědělství, což podnítilo dalekosáhlé změny v oblasti hmotného, sociálního i duchovního vývoje lidstva. Oproti předchozí paleolitické fázi divošství začíná neolitický čl. produkovat a vyrábět, čímž se vymaňuje z bezprostřední závislosti na okolní přírodě – člověk se z ní vyděluje, má přebytky potravy, vyvíjí nové techniky a vytváří stabilní sídliště. Tento proces vrcholí na konci neolitu vynálezem písma, čímž začíná doba historická, začíná období civilizace, charakteristické používáním hláskové abecedy a vytvářením písemných záznamů. Nastává doba bronzová (přibl. od 4. tis. př. n. l.), kterou charakterizuje vznik měst a prvních státních útvarů, monumentální architektura a třídní rozvrstvení společnosti. Období zhruba od r. 1200 př. n. l. až po současnost se pak nazývá doba železná, charakterizovaná především výrobou a rozšířením nástrojů a předmětů zhotovených ze železa.

6



1.2 Neolitická revoluce je nesmírně významný proces, který se odehrál během mladší doby kamenné a znamenal takový převrat ve vývoji lidstva, že bývá nazýván revolucí, přesněji řečeno neolitickou revolucí. Tento proces nejvýrazněji charakterizovaný vynálezem zemědělství nezačal vzhledem ke klimatickým podmínkám na celé Zemi současně. Ke konci paleolitu totiž postupně začíná ústup ledovců směrem na sever a na jejich okraji začíná neolit již 10 tis. let př. n. l. – v souladu s tím začíná NR v Př. Asii, Mezopotámii, Egyptě a východním Středomoří. Ve střední a severní Evropě začíná tento proces až o 2 tis. let později. Zásadně hovoříme o několika nejstarších centrech NR, která se zeměpisně shodují s nejstaršími civilizačními centry, jinými slovy tam, kde došlo nejdříve k objevu zemědělství, tam se nejdříve objevily starověké civilizace. Těmito centry jsou: Mezopotámie a východní Středomoří, Egypt, severní Indie - Paňdžáb, Čína (povodí Žluté řeky) a Střední a Jižní Amerika. Podstatou NR je plánovité pěstování rostlin a domestikace zvířectva, tedy vznik zemědělství, které odstartovalo dalekosáhlé změny ve společnosti, což v konečném důsledku vedlo ke vzniku prvních civilizací kol. r. 3 tis. př. n. l. Proto se první centra NR o několik tisíciletí později stávají prvními civilizačními centry. Zemědělství se vyvinulo v době kolem r. 8 tis. př. n. l. na blízkém východě na území tzv. úrodného půlměsíce, který tvoří pohoří Zagros a Taurus v půlkruhu kolem nížiny řek Eufratu a Tigridu. Zde začali sběrači využívat divokou pšenici, jejíž semena byla relativně velká. Zároveň došlo k procesu domestikace zvířat. 1.2.1 Proces domestikace** plodin Prvními polními plodinami na Blízkém Východě byly pšenice a ječmen. Domestikované druhy těchto obilnin se od divokých liší natolik, že by bez péče člověka nemohly existovat. U divoké pšenice se v době zralosti klasy lámou a zrna vypadávají, čímž je zajištěno rozšíření rostliny. To bylo ovšem pro první sběrače nevýhodou. Buď se museli při sběru smířit s velkými ztrátami, nebo museli sbírat klasy ještě před dobou jejich zralosti. Tato skutečnost vedla k tomu, že přednostně byly sbírány ty klasy, jejichž zrna nevypadávala, tedy ty, které měly nějakou netypickou odchylku. V normální přírodě by takováto odchylka byla potlačena, zanikla by. Při transportu však přece jen docházelo k určitým ztrátám. Takto ztracená zrna pak vyklíčila ve větší blízkosti sídlišť a jejich úroda byla samozřejmě sklízena přednostně. Po mnoho generací byl tento proces opakován a neuvědomělý výběr vedl v konečném důsledku k zakládání stále početnějších políček v blízkosti sídlišť neolitického člověka. Rozhodující krok k opravdovému zemědělství byl učiněn tehdy, když došlo k plánovitému skladování zrn a poté jejich vysévání. Jak již bylo řečeno, k tomuto procesu docházelo přibližně od 8. tisíciletí př. n. l. na Blízkém Východě (pšenice, ječmen), dále ve východní Asii, kde byly dříve než obilniny domestikovány luštěniny (boby, hrách) a proso a také ve stř. Americe, kde byla v 7. - 6. tis. př. n. l. domestikována kukuřice, dýně a fazole. 1.2.2 Domestikace zvířat Podobným způsobem jako u rostlin probíhala domestikace zvířat. Vedla k ní původně v loveckých společnostech vylepšená technika lovu, kdy byla celá stáda **

zdomácnění 7



zaháněna do ohrad, kde se daly lépe usmrtit jednotlivé kusy. Významnou okolností byl v tomto případě také ústup ledovce, neboť se začínala lovit menší zvířata než mamuti a sobi, kteří vyhynuli nebo ustoupili na sever. Lovci si brzy uvědomili, že nemusí usmrtit všechna pochytaná zvířata, ale že mohou jejich zabíjení rozložit na delší časový úsek, přičemž jim ovšem museli zajistit potravu. Tak byly položeny základy chovatelství. První takto domestikovaná zvířata byly ovce a kozy v Persii a Anatolii v době okolo r. 7 tis. př. n. l. Výhodou byla jejich stádnost a sklon následovat vůdčí zvíře. Záhy začal čl. kromě masa získávat i vlnu a mléko. Ovšem zřejmě nejstarším domestikovaným zvířetem dávno před neolitickou revolucí byl pes, který se přidružil k lovci asi 15 tis. let př. n. l. Je jisté, že při domestikaci šel přirozený výběr ve prospěch statných, ale přitom povolných zvířat. 1.2.3 Důsledky NR Společenství začalo aktivně produkovat potraviny a zvětšovat zásoby i pro doby nedostatku. Tím byl vytvořen předpoklad dostatku potravy pro vzrůstající populaci. Nabídka potravy byla bohatší, menší množství mužů zahynulo při lovu a především – nebylo již zapotřebí regulovat počet členů skupiny usmrcováním novorozenců tak, jak tomu nezbytně bylo u sběračů a lovců (rodiče unesli max. dvě děti, možnosti obživy byly limitovány). Naopak, děti pěstitelů mohly účinně pomáhat při setbě, okopávání a plení rostlin. Domestikace plodin a zvířat byla tedy zásadním krokem, který oddělil fázi divošství od barbarství, paleolit od neolitu. Zemědělství je základním předpokladem vzniku civilizace. Stalo se také impulsem rozšíření rodu Homo sapiens sapiens prakticky po celé zeměkouli, neboť v důsledku početního nárůstu skupin dochází k rozštěpení lid. společnosti na pěstitele a pastevce. Pěstitelé byli vázáni na svá políčka, pastevci kočovali se svými stády. 1.2.3.1 Stálá sídla Zvláště u pěstitelů se z původních stanových tábořišť vyvinula stálá sídla – vesnice s hliněnými kruhovitými stavbami, které ještě výrazně připomínaly původní stany a byly pokryty kůžemi nebo slámou. Později byly podle geografických podmínek hliněné příbytky opatřeny i kamennou podezdívkou. Zejména z hlediska archeologie bylo důležité, že při stavbě nového domu byly trosky a hlína z původního zplanýrovány a sloužily jako základna nové stavby. V průběhu tisíciletí tak vznikaly sídlištní pahorky zvané telly***, na kterých ještě dnes mnohdy stojí vesnice. Někdy dosahovaly takovéto pahorky výšky i 20 metrů. Vedle kruhovitých staveb se objevují i stavby pravoúhlé, které měly tu výhodu, že mohly být podle potřeby dostavbami libovolné zvětšovány. Zajímavé je např. to, že z bezpečnostních důvodů nebyly vstupní otvory na úrovni země, spíše nad ní, někdy se vstupovalo otvorem ve střeše, k němuž vedly žebříky. 1.2.3.2 Keramika Dalším významným objevem, který vyvolala NR, bylo zhotovování keramických nádob. V důsledku objevu zemědělství dochází k produkci přebytků a tyto je nutno nějak skladovat. Příprava a uskladnění potravin z obilnin a také uskladnění nápojů vyžadovalo vhodné nádoby – hrnce.

***

Jednotné číslo „tello“ nebo "tellos" 8



Hrnčířství ovšem bylo známo ještě před objevem zemědělství – vzniklo zřejmě tak, že náhodou byl vystaven žáru košík vymazaný hlínou, ale teprve v době neolitické se keramické nádoby začínají produkovat ve velkém. Výroba keramických nádob je pravděpodobně prvním případem vědomého využití chemických změn člověkem. Základem hrnčířského řemesla je to, že tvárný kus hlíny, jemuž může být vtisknut libovolný tvar, získá tvrdost a trvanlivost vypálením (zahřátím nad 600° C). V ruce lze však vymodelovat pouze menší nádoby, větší musí být skládány z prstenců vrstvených na sebe, což je metoda pomalá a dosti pracná. Tuto obtíž vyřešil až mnohem později vynález hrnčířského kruhu. Tvorba hrnčířských výrobků se odráží i v lidském myšlení – člověk není omezen tvarem nebo rozsahem materiálu jako u kamene nebo kosti – tvoří tvar podle své fantazie. Hrnčířství bylo pravděpodobně původně zaměstnáním žen. Hrnčířský kruh se objevuje spolu se zavedením kola do dopravy kolem roku 3500 př. n. l. 1.2.3.3 Tkalcovství Dalším významným vynálezem byl vynález tkaných látek ze lnu, konopí a později vlny. To ovšem znamenalo proniknout k podstatě předení a následoval vynález primitivního tkalcovského stavu, který pochází z doby neolitu. Vydělané kůže a oděvy z listů byly tedy postupně nahrazeny oděvem zhotoveným z látky. 1.2.3.4 Vznik specializovaných řemesel Stálé zdokonalování zemědělství vedlo v konečném důsledku k tomu, že společenství mělo dostatek přebytků potravy, aby si mohlo dovolit uživit i ty své členy, kteří se bezprostředně na produkci nepodíleli. Tato výhoda se pak uplatnila při vzniku specializovaných řemesel, který je pro neolit charakteristický. 1.2.3.4.1 Kovářství - metalurgie Pravděpodobně prvním samostatným zaměstnáním s výjimkou kouzelnictví se stalo kovářství, tedy zpracování kovů. Vzácné kovy jako zlato a stříbro byly známy již dříve, ovšem prvním užitkovým kovem se stává na konci neolitu, tedy kolem 4. tis. let př. n. l. měď. Měděné rudy se nevyskytují v říčních údolích, spíše v rudných pohořích. K jejich objevu zřejmě došlo díky zálibě neolitického člověka v pestrobarevných kysličnících mědi, především malachitu a tyrkysu, jimž přisuzoval magické vlastnosti. Jestliže pak byl takovýto kysličník náhodou vystaven žáru ohniště a začaly z něj vytékat pramínky kovu, vedlo to k objevu tavitelnosti měděné rudy. Další objev spočíval ve zjištění, že zatímco tekutý kov lze libovolně vytvarovat, vychladlý ztvrdne a lze jej zaostřit lépe než kámen přičemž je takto zhotovený nástroj trvanlivější než kamenný nebo kostěný. Navíc jej lze po opotřebování znovu přetavit. Tento objev měl dalekosáhlý význam zvláště v těch oblastech, kde byl kamene nedostatek. Metalurgie vyžaduje již řadu dosti složitých znalostí a lze ji stěží provozovat zároveň se zemědělskou prací podobně, jako tomu bylo v případě hrnčířství nebo tkalcovství. Vyžaduje specializaci a předpokládá, že společenství je s to své metalurgy uživit. Zpracování kovů bylo zároveň významným podnětem pro rozvoj obchodu, neboť vzrostla poptávka po zdrojích rud a na druhé straně se rozvinul obchod se zbraněmi a dalšími kovovými výrobky. Tím se ovšem dostáváme již do další fáze vývoje kultury, do doby městských revolucí, nástupu civilizace a počátku doby historické.

9



1.3 Doba bronzová Doba bronzová nastává poté, kdy již v nejpokročilejších oblastech jednak proběhl objev zemědělství, rozšířilo se hrnčířství a znalost zhotovování látek na tkalcovském stavu a dále na sklonku neolitu v době měděné, tzv. chalkolitu došlo k vynálezu tavení a odlévání měděných výrobků. Něco přes tisíc let měděné doby na Blízkém východě znamenalo značné změny, i když celá řada nástrojů potřebných pro řemesla a zemědělství se ještě stále vyráběla z kamene, neboť kov byl drahý a těžko dostupný. Proto je doba měděná přiřazována k neolitu, je tedy fází doby kamenné. První měděné rudy, které se využívaly, pocházely zřejmě z povrchových ložisek, jež se ovšem brzy vyčerpala. Poté museli kutači mědi sledovat žílu pod zem, zdokonalovat postupy dobývání rudy a začít s dolováním. Patrně náhodným smísením rudy měděné, která jako nečistotu obsahovala i cínovou rudu, došlo k významnému objevu: že měď s příměsí jiného kovu, v tomto případě cínu, má daleko lepší vlastnosti, než měď čistá. Taví se při nižší teplotě a pomaleji tuhne. Ideální poměr je 90 % mědi a 10 % cínu. Této kovové slitině, která byla nejdříve objevena v Sumeru, ale používala se i v Indii a později i v Mezopotámii a v dalších střediscích, se říkalo bronz a stala se tak významným materiálem, že po ní byla pojmenována doba následující po době kamenné – tedy doba bronzová. Začíná přibližně 4 tis. let př. n. l. a trvá na BV přibližně do r. 1200 př. n. l., v Evropě 1800 př. n. l. - 750 př. n. l. Bronz ovšem může vzniknout i tak, že se k mědi přidá antimon, arzén nebo olovo. Bronzové předměty jsou nesrovnatelně pevnější a trvanlivější než nástroje kamenné, navíc mohou být odlévány do různých tvarů, které kámen jako materiál nedovoloval: vznikají různě tvarovaná ostří, čepele, jehlice, spony, ale i helmice a krunýře chránící trup. Užívání bronzu s sebou přináší stále nové technologie a rozmach obchodu, neboť aby si společnost zajistila bronzové předměty, musí vyrábět takové množství potravin, aby uživila specializované skupiny horníků, tavičů a kovářů, navíc musí zajistit přepravu rudy z hor. Kov se stal pro společnost doby bronzové postupně nezbytnou potřebou: v náplavových podmínkách, v nichž vznikaly první zemědělské společnosti, je totiž kámen vhodný k výrobě nástrojů mnohdy vzácností a měděné nebo bronzové nástroje jsou pro svou trvanlivost úspornější než oblázky nebo obsidián (sopečné sklo). Kov také přinesl významnou změnu do zemědělství: zatímco původně byla půda kypřena kamennými motykami (tuto práci většinou obstarávaly ženy), kolem r. 3 tis. př. n. l. vzniká oradlo nebo pluh, který se zapřahoval za tažný dobytek (orba se poté stala prací mužů). Oradlo nebo pluh, zvláště pokud byly zhotoveny z kovu, znamenaly možnost obdělat daleko větší plochy a dostat výživné prvky v půdě z daleko větší hloubky až na povrch. To vše znamená větší sklizeň, bohatší zásoby a větší možnosti společenství – s přebytky lze obchodovat, lze je nabídnout např. za kovové rudy. Zároveň tato změna zasáhla i do sociálního uspořádání: muži získávají nad ženami ve společenství převahu, neboť mají větší podíl na obstarání potravy. Bronzová společnost se vyvíjí nesmírně rychle – na rozdíl od paleolitu se pokrok úžasně zrychluje. Člověk, který odlévá bronz, získává ve skupině privilegované postavení – stává se prvním řemeslníkem. Při dopravě železných rud a jejich dobývání vzniká potřeba chránit obchodní cesty, doly i sídliště samotná,

10



neboť s jejich vzrůstajícím bohatstvím roste nebezpečí napadení nepřáteli. Rodí se nová společenská skupina – válečníci. Zatímco neolit byl spíše charakteristický rovnostářstvím, v době bronzové se rýsují počátky spol. rozvrstvení a zemědělství se stále více specializuje – pastýři se usazují v horách, zatímco pěstitelé žijí v nížinách. Pravděpodobně nárůst bohatství a počtu obyvatelstva spolu s vynálezem bronzových zbraní vedl ke vzniku a rozšíření organizovaných válek. Zřejmě netrvalo dlouho, aby lidé přišli na to, že jednodušší než plahočit se na poli nebo pečovat o stáda je prostřednictvím vojenského výboje své sousedy o jejich přebytky připravit. Ochrana úrody a stád proti loupeživým nájezdníkům se tedy stala stejnou životní prioritou, jako péče o stáda a osévání polí. Válka se automaticky pak zpětně projevila v poptávce po kovu ke zhotovení zbraní. Jestliže se nůž zlomí při stahování zvířete nebo čištění kůže, není to tak životně důležité, jako když se to stane v boji muže proti muži. Ti, kdo byli vybaveni kovovými zbraněmi, jasně získávali převahu nad protivníky vybavenými pouze zbraněmi kamennými. Nadto válka byla příležitostí dokázat odvahu a nahromadit majetek a získat tím potřebnou autoritu. Válka tedy byla významným činitelem při vzestupu nové třídy náčelníků a později panovníků disponujících světskou mocí. Válka konečně vedla i k dalšímu velkému objevu: že je možno podrobit si lidi stejně dobře jako zvířata. Místo, aby byl poražený nepřítel zabit, mohl být přinucen k práci. Otroctví se stalo dalším způsobem hromadění přebytků spol. V pozdějších dobách se pak stalo hlavním zájmem agresorů vymáhat od poražených národů pravidelný příspěvek – daně výměnou za mír. Výboje dále urychlily rozvrstvení společnosti na třídy, v tomto případě na vládnoucí a poražené, pány a otroky. 1.3.1 Doprava Dalším důsledkem pokroku vyvolaného NR a rozšířením předmětů z mědi a bronzu byl vznik a rozvoj dopravních prostředků. Již v době NR došlo ke zjištění, že zvířata lze použít k tahání břemen nebo smyků - saní (ve stepních a pouštních podmínkách). Protože pes byl zřejmě ze všech zvířat domestikován nejdříve, jsou sáně tažené psy zřejmě nejstarší formou zápřahu. Smykový princip se ovšem v členité krajině nedal využít: převrat v dopravě po souši znamenalo až kolo, které je vrcholným dílem prehistorického tesařství a použito v dopravě změnilo saně ve vůz. Nejstarší vyobrazení vozů s koly se nacházejí v sumerském umění již kolem r. 3500 př. n. l. Kolo způsobilo převrat nejen v dopravě, ale významně se uplatnilo i v hrnčířství. Ruční výroba nádob se z domácího zaměstnání žen stává postupně samostatným řemeslem vyhrazeným spíše mužům. Zavedením vozů tažených většinou dobytkem, nejčastěji voly ale i jinými zvířaty, se přeprava zboží nesmírně zrychlila a zjednodušila. Vozy ovšem nejsou jediným prostředkem, jak dopravovat náklad: zvláště v neschůdném terénu se břemeno může naložit zvířeti přímo na hřbet a může na něm sedět i jezdec. Tak bylo kol. r. 2000 př. n. l. zboží mezi Babylonií a Malou Asií dopravováno zpravidla na hřbetech oslů. Divoký osel pochází ze severovýchodní Afriky a ochočen byl právě kvůli nošení nákladů, stává se i zvířetem jezdeckým. Na stepích stř. Asie a Evropy měl domov divoký kůň, který byl zkrocen původně také jako tažné zvíře; byl hojně využíván při zápřahu do válečných vozů a později i k jízdě. Byl domestikován zřejmě až v době bronzové a sehrál důležitou roli v rozvoji válečnictví. Jeho využití také přispělo k rozšíření rozsahu a zvýšení

11



rychlosti dopravy. Velbloudi nebo dromedáři zdomácněli zřejmě také kol. r. 3000 př. n. l. a díky nim přestávají být pouště nepřekonatelnou překážkou. Se zdokonalením dopravy po souši přišel rozvoj lodní dopravy a mořeplavectví: již v paleolitu byly využívány primitivní kanoe zhotovené z vydlabaných kmenů, nebo čluny zhotovené z kůže. Na prehistorických egyptských vázách lze spatřit vyobrazení člunů zhotovených ze vzájemně svázaných otepí papyru poháněných veslaři. Nejpozději kolem r. 3000 př. n. l. pluly podél pobřeží Středozemního moře i plachetní čluny. K takovýmto plavbám bylo ovšem nezbytné mít dostatečné topografické a astronomické znalosti, které se díky této potřebě rozvíjely. Popsané dopravní prostředky znásobily možnosti obchodu a působily kladně na urychlení přenosu myšlenek a vynálezů na značné vzdálenosti. Vyvolaly ovšem také vznik dalších specializovaných řemesel, především tesařství ke zhotovování lodí.

1.4 Vznik městských sídel Neolitická revoluce, jejímž nejdůležitějším procesem byla domestikace plodin a zvířat, bývá někdy v literatuře nazývána první kulturní revolucí. Druhou kulturní revolucí, která se již odehrává na hranici mezi dobou prehistorickou a historickou, lze nazvat vznik měst. Z hlediska geografického dochází k této druhé kulturní revoluci nejdříve v těch lokalitách, v nichž se nacházela první centra zemědělství, vznik měst je tedy přímým důsledkem NR. Ke vzniku měst tedy dochází v místech, kde byly klimatické podmínky příznivé pro vznik zemědělství, kde se v minulých dobách nahromadily jak zkušenosti, tak hospodářské přebytky. Zemědělství bylo ve většině oblastí svého vzniku závislé na zavlažování, ovšem hloubení a udržování zavlažovacích kanálů vyžaduje vždy spolupráci většího kolektivu lidí a vytváří předpoklady pro organizování života obce jako celku: kdo se odmítá podřídit všeobecně platným pravidlům, je potrestán vyloučením z možnosti využívat společně budované kanály. Učinit z bažiny nebo suché země úrodnou půdu vyžaduje vynaložení značné a dlouhodobé námahy, zemědělci měli tedy přirozeně sklon se spíše usazovat natrvalo, než neustále měnit místo pobytu. Původní vesnice tedy zaznamenávaly značný nárůst počtu obyvatel, kteří společnými silami vysušovali močály a budovali náspy. Brzy lidé začali také pěstovat ovocné stromy a keře – na Blízkém východě to byla vinná réva, datlové palmy, fíkovníky a olivovníky, které poskytují úrodu ovoce a stín, zvyšují kvalitu krajiny a stejně ne-li více než obilná pole připoutávají osadníky ke zúrodněnému místu. Vesnice postupně přerůstají v města, pro něž je typický rozvoj stavitelství. Původní domy uplácané z hlíny (kamení bylo v náplavových údolích vzácné) byly nahrazovány stavbami zhotovenými z cihel sušených na slunci. Cihly byly zhotovovány v Sýrii a Mezopotámii již kolem r. 3000 př. n. l.: jednalo se vlastně o kus bláta smíchaný se slámou a vtlačený do krychlové nebo hranolové formy. Později se pro určité účely začaly cihly místo sušení na slunci vypalovat, čímž se zvýšila jejich tvrdost a odolnost a tak se pálené cihly staly materiálem, v němž byly realizovány významné stavby monumentální architektury. Takovéto velké stavby (chrámy a paláce), které se stávají typické pro starověká města, již nemohou být dílem jednotlivce, ale vznikají jako výsledek organizované součinnosti celého kolektivu stavebníků. Se vznikem měst je tedy spjat vznik monumentální architektury a dalšího specializovaného řemesla, stavitelství. Dělníci, kteří byli zaměstnání na stavbě, se

12



ovšem nemohli většinou přímo podílet na výrobě potravin, které konzumovali. Velké architektonické počiny si tedy mohlo dovolit pouze společenství, které disponovalo dostatkem hospodářských přebytků. První města se pravděpodobně objevovala již v neolitické době: podle archeologických nálezů bylo nejstarší známou zemědělskou komunitou Jericho na Jordánu, které podle biblického příběhu dobyl Jozue (viz text psaný kurzívou). Do podoby pozoruhodného města se rozvinulo již kolem r. 8000 př. n. l. Bylo obehnáno kamennými hradbami, uvnitř nichž žilo odhadem 1500-3000 obyvatel. Zdrojem bohatství města byl pravděpodobně obchod se solí a živicemi z nedalekého Mrtvého moře. 1.4.1 Dobytí Jericha Jméno Jericha se proslavilo především tím, že jeho dobytí je věnována zmínka v Bibli, ve Starém zákoně v Knize Jozue.1 Příběh je situován do doby, kdy izraelitské kmeny po čtyřiceti letech bloudění na poušti konečně přicházejí k hranici země zaslíbené zvané Kanaán. V jejich čele již nestojí Mojžíš – po jeho smrti se na jeho místo dostal Jozue, jehož cílem a úkolem bylo zaslíbenou zemi dobýt, neboť byla již osídlena Kananejci. V cestě jim stálo hrazené město, Jericho, které tradičně hájilo vstup do země a odrazovalo nájezdníky z východní pouště. Jozue vyslal do města dva zvědy, kteří ovšem večer nestačili včas před uzavřením bran opustit město. Ubytovali se tedy v domě nevěstky (prostitutky) Raab u městské brány. Raab v nich poznala cizince a ukryla je před městskou stráží na střeše domu. Za to jí zvědové přislíbili, že při dobytí města bude život a majetek jak její, tak její rodiny ušetřen. Po návratu zvědů se daly izraelské kmeny na pochod směrem k městu. Obyvatelé města se uzavřeli za hradbami a s údivem z nich pozorovali, co se bude dít. Další děj byl podle scénáře, který sdělil v noci před obléháním Jozuovi Jahvův2 hlas: po šest dní obcházel průvod izraelitů šestkrát městské hradby. Nejdříve šli ozbrojenci, pak kněží s archou úmluvy troubící na beraní rohy, za nimi bez jediného hlesu všechen lid. Samozřejmě v bezpečné vzdálenosti, mimo dostřel šípů a kamenů. Nervy obležených, kteří se domnívali, že jde o kouzla a čáry, byly vystaveny kruté zkoušce. Sedmého dne, jak stanovil Hospodin, kněží zdlouha zatroubili na rohy a všechen lid se na dané znamení dal do křiku: "Dal nám Hospodin město!" Vykřikli tak hlasitě, že hradby se zachvěly v základech a rozpadly se v suť. Vojáci vnikli do města, vyplenili je, veškeré obyvatelstvo včetně dětí, žen a dokonce i zvířat vyvraždili, zapálili domy a veřejné budovy. Město bylo vyvráceno z kořene. Jen Raab a její rodina byly uchráněny všeobecného vraždění. (Podle archeologů město v době příchodu Izraelitů leželo již nejméně sto let v sutinách, i když se zřejmě také stalo obětí nájezdu a požáru, možná i zemětřesení. Právě zemětřesením je vysvětlován rozpad hradeb. Jiná verze hovoří o jejich podkopání a podepření kůly, které se při zapálení hradeb zřítily, což vneslo paniku do řad obránců) (Podrobněji viz Kosidowski, Z. Příběhy mrtvého moře. Praha: Práce, 1988, s. 183-7, 231-232.) Dalším takovýmto výjimečným městem bylo anatolské město Çatal Hűyűk, které stálo na anatolské planině v dnešním Turecku již v sedmém tisíciletí př. n. l. 1 2

SZ, Jozue, Kapitola 2-6. Jahve - Hospodin = bůh Izraelitů 13



Základem jeho hospodářství bylo zemědělství a specializovaná řemesla a žilo v něm kolem pěti tisíc obyvatel. Některé budovy odkryté archeology zřejmě sloužily jako svatyně. Jednalo se pravděpodobně o centra kultu býka, o čemž vypovídají vyobrazení býků na jejich stěnách.

1.5 Vznik civilizace a masový vznik měst Skutečná městská revoluce začíná ovšem až později, v době 4-3 tisíce let př. n. l. v oblasti jižní Mezopotámie, později nazývané Sumer. Zde začínají původní zemědělské osady přerůstat v města a kulturní vývoj vstupuje do své další fáze, kterou nazýváme civilizace. Vznikem měst je dovršen proces, který začal již vynálezem zemědělství, který připravil pro vznik civilizace první předpoklady. Civilizace vzniká tehdy, kdy ve společnosti dochází ke specializaci, kdy se odděluje třída vládců, kdy dochází k majetkovému rozvrstvení, vzniká třída řemeslníků, rozvine se doprava, vznikají města a s nimi velká architektonická díla. Společnost se začíná diferencovat do různých společenských tříd. První města v této oblasti vznikají při toku řek Eufratu a Tigridu, které přinášely vláhu a úrodné bahno. Města se většinou rozkládala na umělých pahorcích - tellech, které vznikly po staletích existence neolitických vesnic. V centru města se většinou rozkládala monumentální stavba – chrám, nebo celý chrámový komplex. Nepostradatelnou součástí sumerského chrámu byla stupňovitá věž – zikkurat. Stavba chrámu vyžadovala práci stovek lidí, která musela být koordinována, plánována a řízena. Město samo bylo zpravidla obehnáno zdí, hradbou a příkopem – člověk se tedy poprvé fyzicky dokázal oddělit od přírody, která jej obklopovala, vytvořit umělé prostředí městských ulic a zavlažovaných zahrad (někteří badatelé hledají paralelu mezi podobou prvních měst a představou biblického ráje). Ideová a ekonomická jednota mezopotamských měst byla vyjádřena centrální stavbou – chrámem, k němuž patřily sýpky, zásobárny a dílny. Bohové, jimž byly chrámy zasvěceny, byli i vlastníky půdy a úrody. V chrámovém hospodářství pracovali řemeslníci, otroci, úředníci i písaři, ve vlastnictví chrámu byla stáda dobytka, nástroje, vozy i čluny. Správci chrámového hospodářství a božské pokladny byli kněží, kteří měli složitý úkol zaznamenávat pohyby chrámového majetku. Podobné požadavky přinesl i vzrůstající obchod a stavitelské práce. V důsledku vzniku měst se tedy objevují počátky psaní a složitějších početních úkonů, tedy matematiky. 1.5.1 Vznik písma Předstupněm k písmu byly kresby a různé magické symboly, často zobrazované např. na pečetidlech nebo ochranných amuletech. Byla-li pečeť umístěna např. na určitém předmětu, byl tento předmět označen jako majetek jednotlivce nebo chrámu, jemuž pečeť patřila, pro ostatní měl být nedotknutelný. Kolem r. 3300 př. n. l. se objevují hliněné tabulky pokryté obrázkovými a číselnými znaky. Jejich pomocí vedli správci chrámových statků evidenci příjmů a výdajů a pohybu majetku. Tak vznikl systém znaků, které byly srozumitelné nejen svému tvůrci, ale jiným jejich uživatelům: bylo vynalezeno písmo. K tomuto vynálezu, který v dějinách lidstva odděluje historii od prehistorie, došlo nejspíše na území Sumeru. Shodou příznivých okolností se tyto pro nás nejstarší doklady o vzniku a vývoji písma dochovaly na hliněných tabulkách, které po vysušení nebo vypálení v suchém pouštním klimatu přetrvaly tisíciletí.

14



Znaky na nejstarších tabulkách mají většinou charakter obrázků srozumitelných na první pohled. Nazýváme je piktogramy (z lat. "pictus" – namalovaný) a písmo z nich složené je písmo piktografické. Tyto piktogramy se při častém používání postupně zjednodušují, schematizují a stávají se z nich ideogramy, které pojmenovanou věc pouze symbolizují. V písemném systému bylo ovšem zapotřebí zaznamenat množství pojmů, jimž v reálném světě žádný předmět nedopovídá: řada ideogramů vznikla tedy tak, že se určitému znaku přisoudil libovolný význam. Bylo tak možno zaznamenat i myšlenky nebo jména; zaváděním stále dalších znaků se systém ovšem rozrůstal do obrovské šíře tak, aby mohl zaznamenat vše, co měl autor sdělení na mysli. Redukovat počet znaků pomohlo využití zvukové podoby znaků, tak, jak se to podařilo starým Sumerům: znak získává fonetickou hodnotu, nereprezentuje již pojem, ale zvuk. Takovýto znak, který má fonetickou hodnotu, se nazývá fonogram. Tento krok Sumerové ovšem neučinili důsledně: při psaní používali kombinaci ideogramů s fonogramy. Navíc požívali tzv. determinativy, které upřesňovaly, zda znak označuje pojem nebo zvuk. Písmo v Sumeru se postupně zjednodušovalo a oprošťovalo od drobných detailů, znaky se již nekreslily, ale vtiskávaly rákosovým pisátkem do hliněných tabulek, což jim dodávalo charakteristickou hranatou podobu: vzniklo písmo klínové, nejstarší známé písmo. Přestože znalost písma byla omezena zřejmě jen na vrstvu kněží, později chrámových úředníků a písařů, znamenala v kultuře doby bronzové obrovský převrat; poprvé bylo možno informaci přenést ne již pouze ústně, bylo ji možno svěřit nějakému nosiči (materiálu) a přenést ji v prostoru nebo uchovat v čase. Díky písmu je poprvé možno přesně (ne již jen ústně) zaznamenat historii, stanovit pevné zákony, písmo je základním předpokladem pro vznik vědy a vzdělanosti. Vynález písma měl za následek další rozpad společnosti na jednotlivé vrstvy: znalost písma byla posvátná, vyžadovala osvojení si stovek a tisíců znaků, které byly kněžími pečlivě sepisovány a byly z nich sestavovány jakési slovníky. Kdo to však dokázal, byl osvobozen od fyzické námahy na poli nebo v dílně, stal se příslušníkem inteligence. Vynález písma zásadně změnil a urychlil způsob předávání lidského poznání. 1.5.2 Vznik matematiky Vznik měst si podobně jako vznik písma vynutil vznik matematiky pro zaznamenávání složitějších obchodních transakcí, dluhů apod. Pro potřeby rozvíjejícího se stavitelství pak bylo nezbytné ustálení systému měr a vah. Co se týče počítání, zřejmě se objevuje již v dávných lidských společenstvích a bylo přirozené, že lidé začínali počítat na prstech: odtud pochází všeobecně rozšířený desítkový systém, a proto mají čísla od jedné do desíti ve většině jazyků světa samostatné označení. V Mezopotámii se navíc setkáváme se systémem šedesátinným, který byl užíván v Sumeru a Babylónii. Tento systém se zachoval do dnešní doby v našem dělení dne na dvakrát dvanáct hodin, hodiny na šedesát minut a minuty na šedesát sekund a v dělení kruhu na 360º. Sumerové jsou zřejmě také původci násobilky, neboť byly nalezeny tabulky, v nichž byly sčítací metodou zaznamenány násobky čísel zřejmě jako pomůcky k rychlejším výpočtům. Babyloňané znali také již před r. 2000 př. n. l. Pythagorovu větu. Stejně byla vyvolána potřeba měření, které bylo zřejmě užíváno od nejstarších dob při zhotovování oděvů, obydlí a nástrojů. Měřidlem byly zprvu části lidského těla: prst, dlaň, předloktí, mírou váhy byl např. pytel ječmene. Ale tam, kde dochází 15



ke koordinaci činnosti více lidí, musí být váhy a míry standardizovány, aby mohlo být měření co nejpřesnější: na tyčích jsou tedy stanovena jednotná měřidla míry, z kamene nebo z kovu jsou zhotovena jednotná závaží představující smluvenou váhu. Ustálení systému měr a vah tak, aby jednotky byly navzájem převoditelné, je dáno společenskou úmluvou a stejně jako vynález písma je důležitým mezníkem v dějinách kultury. 1.5.3 Institut vládce, panovníka Kolem r. 3000 př. n. l. se postupně ve většině existujících měst objevuje také světský vládce, který se nazývá zástupcem boha nebo králem. Ke vzniku úřadu krále a vládce existuje několik hypotéz - jeho původní funkce byla nejspíše rázu magického a magické prvky byly s osobou krále spojeny velmi dlouho. Vznik instituce vládce souvisí ovšem také s hromaděním moci v rukou jednotlivce vzhledem k rozvíjejícímu se válečnictví. Vládce plnil ve starověké společnosti nejen důležité ekonomické, ale i mocenské úkoly: byl vybaven pravomocemi velitele a svou autoritou potlačoval vnitřní spory, organizoval stavební práce na zavlažovacích kanálech, chrámech a sýpkách, shromažďoval přebytky, organizoval dovoz potřebných surovin a případně výbojem zajišťoval jejich zdroje a jeho armáda chránila město před vpády vyhladovělých kočovníků z okolních oblastí. Tato moc vládce nakonec vytvořila předpoklady pro vznik větších politických útvarů skládajících se z více než jednoho města: starověkých říší sjednocených pod jedním panovníkem. Literatura: BENEŠ, J. Člověk. Praha: MF, 1994. EKSCHMITT, W. Paměť národů. Praha: Orbis, 1974. GORDON CHILDE, V. Na prahu dějin. Praha: Orbis 1966. GORDON CHILDE, V. Člověk svým tvůrcem. Praha: Svoboda, 1949. Toulky minulostí světa. Díl 1. Praha: Baronet, 1999.

16



2. Starověké civilizace Blízkého východu 2.1 Sumer V době mezi 4. a 3. tisíciletím př. n. l. vzniká v jižní Mezopotámii řada měst, neboť zde byly v povodí řek Eufrat a Tigris výhodné podmínky pro zemědělství. Řeky přinášely v pravidelných záplavách úrodné bahno, ovšem zemědělci museli budovat složité systémy zavodňovacích a odvodňovacích kanálů, aby pravidelné záplavy udrželi pod kontrolou. To ovšem vyžadovalo spolupráci a kooperaci činnosti mnoha lidí a také jejich určitou specializaci. Společnost již není stejnorodá, jednolitá, objevují se rozdíly ve způsobu získávání obživy i v množství vlastněného majetku, což bylo umožněno především existencí zemědělských přebytků. Dochází k vynálezu písma, matematiky a zeměměřičství, osady přerůstají v města, v nichž se rozvíjí stavitelské umění. V centru města se zpravidla nachází chrám nebo chrámový komplex, který dominoval městu jak fyzicky, tak společensky, vlastnil většinu půdy i dobytka a nacházely se v něm písařské dílny i školy. Nejvýznamnějšími městy tohoto období jsou Kiš, Nippur, který byl významným náboženským centrem kol. r. 3 tis. př. n. l. a neznámější z těchto měst – Uruk (dříve na Eufratu, dnes asi 20 km od jeho toku), v němž byl objeven nejkrásnější příklad sumerského chrámu – Bílý chrám, nalezeny zde byly též zajímavé sochy z vápence a mramoru (např. mramorová maska v životní velikosti). Právě v Uruku vládl legendární král Gilgameš známý z epické básně Píseň o Gilgamešovi. Zde byly také nalezeny vůbec nejstarší písemné záznamy na světě datované přibližně kolem r. 3100 př. n. l. obsahující hospodářské údaje. Ve třetím tisíciletí př. n. l. byla jednotlivá sumerská města většinou samostatnými politickými jednotkami ovládanými zřejmě zprvu chrámy, později vzrůstá význam silných vojenských osobností, které stály v čele armád v bojích při ochraně hranic a jiných sporech. Titul označující krále lugal znamená v překladu "velký muž" a je jisté, že tito mužové se dostávají ke slovu v době poznamenané válečnými konflikty. Tehdy jsou města obehnána mohutnými hradbami a zdokonaluje se vojenská technika. 2.1.1 Gilgameš Epos o Gilgamešovi je vrcholným literárním dílem mezopotamské éry. Hrdinou je bájný král Uruku, ze dvou třetin bůh a z jedné třetiny člověk. V sumerských textech je hrdina zmiňován jako Bilgames – výhonek stromu života. Teprve v akkadské literatuře se toto jméno mění na Gilgameš. Básnická tradice, zprvu ústní, se zasloužila o vznik cyklu legend v sumerštině, z nichž Asyřané vytvořili epickou poému v dvanácti zpěvech, jež vypráví o obavách člověka ze smrti a hledání nesmrtelnosti. Hrdina Gilgameš spolu s Enkidu, divokou bytostí, která se stane jeho přítelem, uskuteční bájné činy. Porazí nebeského býka seslaného bohyní Ištar, aby ho zničil, dále zabije obra Chumbabu, obludného hlídače cedrového lesa. Enkidu, nejvěrnější přítel, ale zemře a Gilgameš se v zoufalství vydává hledat "rostlinu nesmrtelnosti". Cestou potká moudrého Utannapištima, jediného, kdo přežil potopu světa, který se stal nesmrtelným. Gilgameš se však musí nesmrtelnosti vzdát a přijmout na sebe úděl každého člověka. Pozná, že jeho nesmrtelnost je ukrytá v jeho činech, v budování města Uruku. Po objevení eposu se zjistilo, že celá řada námětů Bible má předobraz ve velkých tématech mezopotamské literatury. Tak je propojena i evropská literatura

17



s mezopotamskou. Shodným tématem je např. potopa světa popsaná na XI. destičce Eposu o Gilgamešovi nalezeném v Aššurbanipalově knihovně. Zřejmě docházelo k častým konfliktům jednotlivých sumerských městských států navzájem, ať už to bylo jedno z nejstarších měst Eridu, již zmíněný Kiš nebo Uruk, ale do bojů se zapojovala i města Lagaš, Ur a Umma. Výsledkem těchto bojů byl vznik určité konfederace 50 sumerských měst. V Sumeru byly položeny základy západní civilizace: Sumerové vynalezli písmo a vytvořili nejstarší písemné záznamy, vynalezli kolo, cihly sušené na slunci, budovali zavlažovací systémy, začali budovat početná města obehnaná hradbami, jimž vévodila monumentální architektura, vytvořili základy matematiky, používali násobilku a zřejmě již i šedesátinný systém.

2.2 Sumersko-akkadská éra Kolem r. 2370 př. n. l. dobyl Sumer Sargon Akkadský. K jeho narození se váže legenda, která vypráví, že jej matka položila do košíku vymazaného asfaltem a poslala jej po proudu Eufratu. Mladík se poté, co jej vychoval venkovský pastýř, stal číšníkem krále města Kiš a později jej svrhl. Postupně dobyl celou Mezopotámii a založil sídelní město Akkad, jež se stalo hlavním městem říše, v níž se hovořilo semitským jazykem – akkadštinou. Pro její potřeby bylo upraveno sumerské klínové písmo a akkadština se stala převládajícím jazykem v celé této oblasti. V Akkadské říši pojmenované podle hl. města bylo podporováno umění a literatura – sochy vládců byly tesány z nejodolnějšího kamene – dioritu. Rozvoj říše a stavitelství chrámů zvyšovaly poptávku po vzácných v Mezopotámii nedostupných materiálech (diorit na sochy, měď, lapis lazuli, cedrové dřevo, alabastr, acháty apod.), které bylo třeba dovážet z velkých vzdáleností. Rozvinutý obchod se navíc stal prostředkem šíření vynálezů a objevů a tedy i civilizace. Přibližně roku 2000 př. n. l. byly zbytky Akkadské říše přemoženy Elamity pocházejícími z Íránu.

2.3 Lagaš Po pádu akkadské říše, která byla r. 2200 př. n. l. zničena uchvatiteli, získala sumerská města opět samostatnost – k největšímu rozkvětu dochází v Uru a v Lagaši. V Lagaši vládne legendární Gudea, zbožný a mírumilovný zakladatel chrámu boha Ningirsua. Zachovala se řada jeho zpodobení zhotovených z odolného dioritu popsaných nápisy o Gudeově zbožnosti.

2.4 Babylónie (Starobabylónská říše) Po rozpadu akkadské říše se kol. roku 1900 př. n. l. centrum moci přesunuje do Babylonu, kde amoritská dynastie postupně ovládá a sjednocuje okolní království;z Mezopotámie se v tomto období stává Babylónie. Používá se zde akkadštiny zapisované sumerským klínovým písmem a různé dosud ústně tradované staré sumerské příběhy jsou v této době zaznamenány literárně. Texty všeobecného významu – právní dokumenty nebo nápisy historické povahy byly vytesávány do podlouhlých kamenů nazývaných stély. Zvláště pořádkové zákony byly zveřejňovány vztyčením stél s jejich textem na různých místech říše. Původcem nejproslulejšího takovéhoto zákoníku byl král Chammurabbi vládnoucí přibližně v 18. st. př. n. l. Zákoník představoval sbírku vzorových rozsudků v různých případech a stanovil tresty za různá provinění. Přesto, že dnes nám celá řada jeho ustanovení připadá příliš tvrdá (ztráta končetin za krádež apod.), byl tento kodex zřejmě daleko spravedlivější a sociálně citlivější 18



než většina do té doby platících starověkých zákoníků. Především dbal na ochranu vlastníků majetku a vlastnictví, zabýval se i vztahy mezi příbuznými. Muž měl např. právo zapudit manželku, jestliže pro nemoc nemohla plnit své domácí povinnosti, nebo je plnila špatně a zejména proto, nepřivedla-li na svět potomky. V takovém případě mohl muž přibrat k první ženě druhou, která měla vůči první ženě podřízené postavení. Mužova nevěra byla beztrestná, žena při nevěře riskovala, že bude i se svým milencem utopena. Další nepříjemností pro rodinné příslušníky bylo to, že muž mohl se souhlasem soudu dát svou ženu i s dětmi věřitelům jako zástavu svých dluhů. Aby toho muži nezneužívali, nesmělo zastavení manželky trvat déle než tři roky. V tomto zákoníku vidíme již odraz tuhého patriarchálního systému uspořádání společnosti: děti musely naprosto bez výhrad poslouchat svého otce – např. za odepření synovské poslušnosti stanovil Chammurabbiho zákoník trest useknutí ruky. Již ve Starobabylónské říši se rozvíjejí vědy, zejména astronomie a matematika; kolem r. 2000 př. n. l. uměli stavitelé v této oblasti např. využívat princip Pythagorovy věty. Za následovníků krále Chammurabbiho se babylónská říše kolem roku 1600 př. n. l. rozpadla, mimo jiné v důsledku nájezdu Chetitů pocházejících z Anatolie.

2.5 Říše Chetitská Uprostřed dnešního Turecka na anatolské náhorní plošině byla v 17. st. př. n. l. založena říše Chetitů, národa indoevropského původu (Akkadové a Babylóňané byli Semité). Dějiny říše byly poznamenány neustálými dobyvačnými válkami, přičemž jejich nájezd na Babylón ukončil existenci Babylonie. Hlavní město Chattušaš se nacházelo v blízkosti dnešního tureckého města Boğhazköy a bylo vybudováno v horách na málo přístupném místě. Říše byla vytvořena z různých národů, jejichž kultury se navzájem ovlivňovaly a vznikla tak bohatá a originální civilizace. V centru stála postava krále nazývaného "Mé slunce", který byl absolutním panovníkem a podobně jako v dalších starověkých říších i on měl řadu náboženských a rituálních povinností. Důležitou osobností ovšem byla i královna, což už ve starověku nebylo tak obvyklé. Po smrti manžela přebírala jeho náboženské i mocenské funkce. V bývalém hlavním městě Chattušaš byly (v letech 1905-6) odkryty rozsáhlé archívy hliněných tabulek (vykopávky řídil německý asyriolog Hugo Winckler). Většina textů obsahovala sdělení rázu historického, nebo se týkala literatury a náboženství. Byla nalezena i diplomatická korespondence nejen v chetitštině, ale např. i v tehdejším mezinárodním jazyce akkadštině. Chetitský jazyk bylo ovšem třeba rozluštit, což se podařilo českému vědci Bedřichu Hroznému (1879-1952) v roce 1915. On také odhalil fakt, že chetitština patří do skupiny indoevropských jazyků, kam přísluší většina současných evropských jazyků, a že je z této skupiny zřejmě nejstarší. Na válečných úspěších Chetitů mělo velký podíl využití koní a válečných vozů při válečných akcích, přesto se jejich říše kol. r. 1200 př. n. l. rozpadla za přesně neobjasněných okolností.

2.6 Asýrie Po rozpadu Babylónie (kol. r. 1600 záporného letopočtu) se na území Mezopotámie začíná asi od r. 1200 př. n. l. formovat další politický útvar, říše Asyrská. Asyrská říše, jejímž prvním hlavním městem byl Aššur ležící západně od Tigridu, se v době svého největšího rozmachu od 9. do 7. stol. př. n. l. rozprostírala po celém Blízkém Východě.

19



Od r. 900 př. n. l. si asyrská vojska lačná po slávě a vítězstvích postupně podmaňovala sousední národy a území. Sousedé se po krvavých bitvách, deportacích, ničení a drancování zpravidla byli nuceni vzdát silnějšímu dobyvateli. Pro Asýrii se stala hlavním cílem dobyvačná válka a válečná kořist. K tomuto účelu velmi dobře posloužily železné zbraně, které Asyřané uměli vyrábět již ve 12. stol. př. n. l. a které měly nespornou převahu nad zbraněmi bronzovými. Asyrská armáda byla vybavena železnými meči, které překonaly dříve hojně užívané bojové sekyry, brněním a kovem vyztuženými válečnými vozy. Navíc byli Asyřané mistry a pravděpodobně vynálezci "psychologické války", která spočívala v neobyčejně brutální likvidaci nepřátel (narážení na kůl, stahování zaživa, atd.), přičemž vždy záměrně ponechali několik jedinců naživu, aby zprávu o zažitých hrůzách šířili dále. Vládci Asýrie Aššurnasipal II., jeho syn Salmanasar III., Tiglatpilesar III., Sargon II. a Aššurbanipal byli především velkými dobyvateli, kteří se ozdobili tituly jako "král vesmíru", "král, jenž ovládá svět od jednoho konce na druhý" a "panuje nad všemi čtyřmi světovými stranami" apod. V nově dobytých provinciích upevňovali asyrští králové svou moc především zavedením propracovaného správního systému a administrativy, která kontrolovala odvádění dávek. Symbolem panovnické moci byly rozlehlé paláce, jejichž honosnou výzdobou se každý vládce pokoušel překonat své předchůdce. Palác sloužil jako královské sídlo, centrum administrativy i jako sídlo bohů, kteří měli říši ochraňovat. Nejvyšším z nich byl velký národní bůh Aššur, po němž bylo pojmenováno i hlavní město. Ve výzdobě paláců nacházíme vyobrazení bohů i výjevy zpodobující záslužné skutky krále, výjevy z vítězných bitev a sílu armády. Protože na reprezentaci byl kladen maximální důraz, prestiží každého z asyrských panovníků bylo vybudovat vlastní sídelní město nebo alespoň palác, jenž by předčil sídlo jeho předchůdce. Aššurnasipal II. přenesl sídelní město z Aššuru do Kalachu (Nimrudu), kde byl v 19. stol. nalezen honosný královský palác. V r. 1845 zahájil sir Austen Henry Layard vykopávky v asyrském Nimrudu, kde odkryl velký Severozápadní palác Aššurnasipala II. a mimo jiné i 13 párů monumentálních soch okřídlených býků – ochranných božstev paláce. Kopal také v Ninive, kde objevil asi 2,5 km kamenných reliéfů, nápisy, skulptury, mozaiky a obrazce z glazovaných cihel. Organizoval pak dopravu těchto vykopávek, např. soch okřídlených býků, z nichž každá vážila 10 tun, do Velké Británie. Protože v té době ještě nebyl vybudován Suezský průplav, byly sochy transportovány do přístavu Mosulu a odtud na lodích kolem celého afrického kontinentu. Dnes můžeme býky "lamassu" spatřit jak v Louvru, tak v Britském muzeu podobně jako kamenné reliéfy z asyrských paláců, většinou zpodobující lovecké výjevy. Sargon II. dal severněji postavit nové město, které pojmenoval Sargonova pevnost (Dúr Šarrukén), dnes Chorsábád. Město obehnal hradbami, v nichž bylo 7 bran, uvnitř stála bašta a monumentální palác, do něhož se vcházelo branou střeženou velkými okřídlenými býky s lidskou hlavou. Ti měli chránit palác před každým, kdo by přicházel se zlými úmysly. Jeho syn Sennacherib (též Sancherib) pak dal postavit Ninive a v něm palác nazývaný "Palác, kterému není rovno". Ninive proslulo svou nádherou a vděčilo za svou honosnou výzdobu výtěžku z válečné kořisti a daní z porobených území. Ke královskému paláci náležely také nádherné uměle zavlažované zahrady s rostlinami přivezenými ze vzdálených krajin. Poslední a nejslavnější král Asýrie Aššurbanipal (669 - 627 př. n. l.) sídlil v Ninive na břehu Tigridu. Miloval pravděpodobně lov, zvláště lov na lvy, při němž 20



král prokazoval svou odvahu, sílu a obratnost a který byl výsadou a povinností panovníka. Rozsáhlé reliéfy nalezené v Ninive mají velmi často za námět právě královský lov na lvy. Ninive prožívalo za krále Aššurbanipala svůj zlatý věk: stalo se ohniskem obchodu, vědy, vzdělanosti i umění. K tomu přispěla i rozsáhlá a proslulá královská knihovna, nalezená v jedné části paláce, v níž učenci sbírali a opisovali staré texty. Tzv. Aššurbanipalova knihovna, v níž bylo nalezeno zhruba 30 tis. hliněných tabulek, obsahovala jednak státní archív se státními smlouvami a diplomatickou korespondencí, jednak vlastní knihovnu, která představovala asi 5 tis. hliněných tabulek s literárními texty: eposy, mýty, kultovními texty, historické, filologické, ale i matematické, astronomické a lékařské texty. Právě mezi těmito tabulkami byl nalezen nejstarší zaznamenaný epos světových dějin, báseň o vznešeném a strašném králi Gilgamešovi. Odborníci na klínové písmo v Britském muzeu nalezli při luštění tabulek, na nichž byl zaznamenán, také epizodu líčící potopu světa, která se stala předobrazem příběhu praotce Noema vylíčeného v Bibli. Tak se k velkému překvapení mnohých spolehlivě prokázalo, že evropská kultura má své kořeny až v dávné Mezopotámii. Už patnáct let po Aššurbanipalově smrti se octla v sutinách nejen jeho knihovna, ale také celá říše. Krutý útlak provincií vedl ke vzniku hnutí odporu, kterému říše nakonec podlehla. Roku 612 př. n. l. dobyla spojená vojska Médů a Babyloňanů Ninive. Než by se vzdal dobyvatelům, nechal se poslední asyrský král Šinšariškún se všemi svými manželkami a poklady upálit ve svém paláci.

2.7 Babylón (Novobabylónská, Chaldejská říše) Po pádu Asýrie nabývá starobylé město Babylón předchozí okázalosti, zvláště za vlády dobyvatele Ninive Nabuchodonosora (Nabukadnesara)II. Město bylo obehnáno dvojitou hradbou a dovnitř vedla honosná Ištařina brána, kterou procházely průvody. Ištar byla hlavním ženským božstvem Babylonu, byla bohyní lásky a války a jejím symbolem byla lvice, hlavním babylónským bohem byl Marduk symbolizovaný rohatým drakem. Uvnitř města stál královský palác a zikkurat s chrámem nejvyššího boha Marduka, ochránce města. Z babylónského zikkuratu se zachovaly již jen základy, ale v paměti lidí přežil přes dva tisíce let jako babylónská věž zmiňovaná v hebrejské Bibli. Nedaleko Mardukova chrámu se na umělých terasách nacházely proslulé visuté zahrady Semiramidiny, jeden ze sedmi starověkých divů světa. Stavby a brány byly zdobeny pestrobarevnými glazovanými dlaždicemi. 2.7.1 Objevení Babylónu V roce 1899 zahájil německý vědec Robert Koldewey vykopávky v Babylónu. Narazil na monumentální hradby (vnitřní hradba města měla odhadem 360 věží). Jednalo se o největší městské opevnění starověkého světa a Babylón byl vůbec největším objeveným starověkým městem Blízkého východu. V době vlády krále Nabukadnesara II. byl obnoven slavný chrám Esagila a jeho dominanta – slavná babylónská věž Etemenanki (Dům základů Nebes a Země). Byl postaven kamenný most přes Eufrat a Ištařina brána vyzdobena emailovanými cihlami s reliéfy symbolických zvířat. Nabukadnesar na rozdíl od svých předchůdců dal příkaz stavět veřejné stavby převážně z pálených cihel, čímž zvýšil jejich trvanlivost a odolnost. Koldewey vykopal také obrovské základy slavné babylónské věže známé ze Starého zákona (židovské Bible). Byl to již zmíněný zikkurat Etemenanki, na jehož vrcholu se vypínala svatyně boha Marduka. Strana jeho základny byla 90 m a stejně měl být vysoký. První poschodí bylo vysoké 33 m, druhé osmnáct,

21



třetí až šesté po šesti metrech. Na vrcholu se vypínal 15 m vysoký chrám boha Marduka pokrytý zlatem a modrými kachlemi. Na stavbu věže bylo použito 85 miliónů cihel. Tato stavba musela být převážně dílem otroků a zřejmě na ní pracovali také Židé odvlečení sem ze své vlasti. V chrámu byla umístěna socha boha Marduka, která podle Hérodota měla být zhotovena z 24 tun ryzího zlata. V Babylónu byla objevena také pozoruhodná "Mardukova cesta" – cesta určená pro procesí na počest velkého boha. Jednalo se vlastně o dlážděný úvoz vroubený 7 m vysokými zdmi vyzdobenými fantastickými reliéfy zlých duchů a především asi 120 vyobrazeními dvoumetrových lvů na modrém pozadí se žlutou nebo rudou hřívou, pootevřenou tlamou a vyceněnými zuby. Tento dlážděný 23 m široký úvoz ústil do proslulé Ištařiny brány vysoké 12 m, nejpůsobivější a nejznámější památky starého Babylónu a jeho symbolu. Ve skutečnosti se vlastně jednalo o jednu z obranných věží vyzdobenou vyobrazeními býků - posvátných zvířat boha počasí Adada. Setkáváme se zde též se symbolem boha Marduka – rohatým drakem, který byl zobrazován jako čtvernožec s vysokýma nohama, z nichž zadní byly ozbrojeny ptačími drápy, šupinaté tělo s dlouhým krkem bylo zakončeno hadí hlavou s rozeklaným jazykem a rohem na hlavě. Je znám též jako Babylónský drak. Lvi bohyně Ištar na bráně kupodivu scházeli. V Babylónu se do značné šíře rozvinula věda, především pozorování pohybu a postavení planet a hvězd, tedy zárodky astronomie, tehdy ovšem velmi úzce spojená s vírou v magické účinky postavení planet na lidský osud, tedy s astrologií. Rozvíjí se matematika založená na šedesátkovém systému (které jsme převzali v dělení kruhu a měření času), dochovaly se tabulky s násobením a dělením a s matematickými úlohami. Šedesátinný systém, jehož pozůstatkem je naše dělení kruhu na 360°, m ěření úhlů ve stupních a dělení dne na dvakrát dvanáct hodin, hodiny na 60 minut a minuty na 60 vteřin byl zaveden již v Sumeru. Rozvíjí se léčitelství, ale také celá řada magických praktik. Za Nabukadnesarovy vlády dosáhla mezopotamská kultura svého posledního vrcholu. Během několika let od pádu Asýrie ovládl král Nabukadnesar II. rozsáhlé území – r. 597 př. n. l. se zmocnil i Jeruzaléma a donutil část židovského obyvatelstva, především šlechty, k odchodu do vyhnanství (Verdi – Nabucco). Deportace byly na Blízkém východě v této době běžným politickým nástrojem, neboť umožňovaly snadnější kontrolu poražených. Poměrně brzy nato padl Babylón do rukou perského krále Kýra (539 př. n. l.).

2.8 Persie Nyní se přeneseme dále na východ na Íránskou náhorní plošinu, která je od dosavadního dějiště našeho příběhu oddělena pohořím Zagros. Odsud po Perský záliv se rozkládal Elam, země nejstarších městských civilizací v Persii. Byla zde objevena pozoruhodná keramika i památky psané piktografickým písmem. Ve 2. tisíciletí př. n. l. se stalo centrem elamské kultury, která měla dobré styky s Mezopotámií, město Súzy. Kolem r. 1250 př. n. l. vzniká v blízkosti Súz královské a náboženské město Dúr Untaš s 60 metrovým zikkuratem (dnešní Čoga Zambil). Na vrcholu zikkuratu se nacházel chrám zdobený dlaždicemi z pálené hlíny polévanými glazurou přístupný po vnitřním schodišti. Kolem města bylo dvojí opevnění. Pro elamské výtvarné umění jsou typické tesané skalní reliéfy ale i překrásné bronzové a zlaté předměty a terakotové sochy. V 7. stol. př. n. l. podlehl Elam Asyřanům a do oblasti přicházejí perské kmeny, zřejmě z dnešního Turkmenistánu ze střední Asie. V roce 559 př. n. l. nastoupil

22



na trůn Kýros zvaný Veliký, který sjednotil několik skupin perského a íránského obyvatelstva a postupně začal dobývat okolní území. Do rukou Peršanů postupně padla anatolská Lýdie (Turecko) stejně jako řecké městské státy v Ionii, Babylónie a Egypt. Kýros také umožnil Židům, přesídleným za Nabukadnesara do Babylónie, návrat do vlasti. Jeden z Kýrových nástupců, Dáreios rozšířil perské panství až do Indie. Centrem říše se stávají starobylé Súzy, Pasargad a Persepolis. Za Dáreiovy vlády došlo k vážnému konfliktu v Řecku; Peršané byli r 486 př. n. l. poraženi u Maratónu. Ani následná trestná výprava vedená Xerxem o síle 70 tis. mužů nebyla úspěšná. Ve 4. stol. př. n. l. pak podlehla perská říše Alexandrovi Makedonskému a po určitou dobu se stala součástí světa helénské kultury. V dobách rozkvětu spravovali perští vládce svou říši poměrně tolerantně; porobené národy si mohly uchovat své zvyky a náboženství, administrativa byla dobře organizovaná a obyvatelé říše podléhali promyšlenému systému perských zákonů. Systém silnic umožnil rozvoj obchodu, přispěla mu také standardizace měr a vah a používaní mincí. Značnou část svého bohatství věnovali Peršané na svůj přepych a nádheru – byly zhotovovány nádoby z drahých kovů a nošeny masivní šperky a náramky jako výraz společenského postavení svého nositele.

2.9 Féničané Féničané byli semitský národ a sami sebe nazývali Kananejci nebo Kanaánci podle oblasti, kterou původně obývali – pobřeží dnešního Libanonu. Řekové jim říkali Phoinikes tzn. "purpuroví lidé", snad proto, že nejvyhledávanějším zbožím, s nímž obchodovali, byly purpurově (červenofialově) zabarvené látky z Týru. Purpurové barvivo Féničané získávali z plžů rodu Murex – ostranky – a dokázali tkaninu zabarvit jemně růžově i temně fialově. Tmavý purpur měla později v oblibě římská aristokracie a tato obliba se přenesla až do středověku - pro roucha králů a kardinálů byla vyhrazena nachová barva. Fénická města byla samostatná, městské státy však čas od času uzavíraly spojenectví. Největší z nich byl Týros, prosperoval však i Byblos, Sidón a Aradus. Féničané svá města stavěli pokud možno na výběžcích pevniny do moře nebo na ostrovech při pobřeží, neboť byli velmi dobrými mořeplavci a jejich hlavním zaměstnáním byl zámořský obchod. Obyvatelé měst žili v patrových domech s balkóny a bohatá města bývala obklopena vysokými kamennými hradbami s věžemi. Féničané byli na Blízkém východě tak pověstnými stavebníky, že si je v 10. stol. př. n. l. najal král Šalamoun na stavbu proslulého chrámu v Jeruzalémě. Velmi dobře se vyznali i v dalších řemeslech: zhotovovali ozdobné předměty zdobené vyřezáváním ze slonoviny, předměty skleněné, šperky i kovové výrobky. Podle některých historiků Féničané začali se zhotovováním kultovních soch ze slonoviny zdobených pozlacením. Na některých místech v Sýrii tehdy ještě žili sloni. Jejich doménou ovšem byla jak jsme se již zmínili mořeplavba: v 10. stol. př. n. l. těžili měď na Kypru (odtud název ostrova – z lat. cuprum) a vyváželi ji odtud do celého středomoří, později našli ve Španělsku ložisko stříbra a založili zde kolonii Gades, dnešní Cádiz. Nejslavnější z fénických kolonií bylo Kartágo, které založili podle tradice osadníci z Týru v 9. stol. př. n. l. Toto město legendární královny Dido z Vergiliovy Aeneidy, které bývalo původně místem pravidelné zastávky námořníků na cestě

23



do Španělska, se postupně rozrostlo a zastínilo mateřské město. Porazili je až Římané v proslulých punských válkách ve 2. stol. př. n. l. 2.9.1 Dido a Aeneas Aeneas byl jedním z hrdinných obránců Tróje, kterému se po definitivní porážce a zániku města podařilo zůstat naživu a který se s hrstkou dalších uprchlíků vydal na dobrodružnou plavbu s cílem nalézt novou vlast. V jeho dobrodružstvích mu pomáhala především jeho matka, bohyně krásy a lásky Venuše. Aeneas se v bouři se svými loděmi dostal až k severoafrickému pobřeží a stal se hostem královny Dido ve městě Kartágu. Dido přišla do těchto končin z Týru, odkud ji vyhnal její vlastní bratr, když jí předtím zavraždil muže. Zemi získala od místního krále Jarba, který se uvolil jí prodat jen takový kus země, který obsáhne jedna volská kůže. Dido pak rozstříhala kůži na tenké proužky, které spojila a vyměřila jimi obvod nového města. Dido se do Aenea vášnivě zamilovala a rozhodla se, že se za něj provdá. Ani Aeneovi nebyla tato myšlenka proti mysli, protože jeho manželka Kreusa zahynula při útěku z Tróje. Bohové však rozhodli jinak: Aeneovi bylo osudem určeno přistát až na italském pobřeží a tam se stát předkem zakladatelů Říma, proto ho donutili Dido opustit a pokračovat v plavbě. Opuštěná Dido v zoufalství nechala navršit velkou hranici, vstoupila na ni a do hrudi si vrazila meč – dar od Aenea. Aeneovi a jeho druhům se pak po četných dalších dobrodružstvích podařilo dosáhnout ústí řeky Tiberu a tam založit město, které se stalo zárodkem budoucí mocné říše – Řím. Tento příběh je zpracován v římském Vergiliově eposu Aeneas a je pokusem navázat římskou heroickou epikou na řeckou Homérovu Iliadu. Jako mořeplavci byli Féničané také vynikajícími staviteli lodí: obchodní lodě bývaly doprovázeny ochrannými válečnými plavidly. Byly poháněny jednak plachtami, jednak dvěma řadami veslařů po každé straně. Asi od r. 600 př. n. l. vyráběli Féničané z písku téměř bezbarvé sklo a skleněné předměty – šperky a amulety. 2.9.2 Objev abecedního písma Největším přínosem Féničanů na poli kulturním však bylo abecední písmo. Jeho nejstarší podobu znali Kananejci již ve 2. tisíciletí př. n. l. V abecedním systému na rozdíl od systémů předchozích znamená každý znak zvuk, nikoli pojem: tak se podstatně snížil počet znaků potřebných pro písemnou komunikaci. Féničtí písaři kolem roku 1000 př. n. l. již používali abecedu o 22 znacích zaznamenávající pouze souhlásky (v semitských jazycích jako je hebrejština nebo arabština se samohlásky až na výjimky nezapisují, nemohou pozměnit význam slova). Féničtí obchodníci, jimž abeceda značně usnadňovala styk se zákazníky, potom rozšířili její znalost na svých obchodních cestách všude tam, kam se svým zbožím zajížděli. Kolem r. 900 př. n. l. přejali fénickou abecedu Řekové, znaky upravili, změnili směr psaní zleva doprava a zavedli některé nové znaky. Prostřednictvím Etrusků se dostal tento systém do Říma a tam vznikla abeceda složená ze základních 26 znaků, zvaná latinka, kterou dodnes používáme i my.

24



Starověké civilizace Blízkého východu - přehled Sumer (4. - 3. tisicíletí př. n. l.) Nejstarší písmo - KLÍNOVÉ, počátky matematiky, zeměměřičství, stavitelství, nejstarší mýty (Gilgameš), města: Eridu, Kiš, Larsa, Lagaš, Nippur, Ur, Uruk a další, objevuje se úřad krále

Akkad (3. tis. př. n. l.) Zakladatel Sargon Akkadský, sídelní město Akkad, jazyk akkadština (později dorozumívací jazyk Mezopotámie), písmo klínové

Lagaš (3. tis. př. n. l.) Městský stát na vzestupu po pádu Akkadu, vládce Gudea (dochováno množství jeho dioritových soch)

Babylónie (Starobabylónská říše - asi 1900-1600 př. n. l.) Centrum město Babylón, zapsání nejstarších literárních památek v akkadštině, vládce Chammurabi (18. st. př. n. l. ) - zákony vytesané na stélách ÚZEMÍ DNEŠNÍHO IRÁKU

Říše Chetitská (1600-1200 př. n l.) Hl. město Chattušaš, nález archívu na indoevropský národ - písmo rozluštil B. Hrozný ANATOLIE, ÚZEMÍ DNEŠNÍHO ZÁPADNÍHO TURECKA

hliněných

tabulkách,

Říše Asyrská (13. - 7. st. př. n. l.) Hlavní města Aššur, Nimrud, Ninive - zde rozlehlé panovnické paláce. Dobyvačné války se sousedy, železné zbraně, především meče. Vládci Aššurnasipal II., Sargon II., Sennacherib, Aššurbanipal. Ninive: zde objevena Aššurbanipalova knihovna, Epos o Gilgamešovi.

Novobabylónská – Chaldejská říše (7 - 6. st. př. n. l.) Centrem město Babylón, vládce Nabukadnesar II. (597 př. n. l. dobyl Jeruzalém), božstva Ištar a Marduk Památky Babylónu: Ištařina brána, babylónská věž (zikkurat Etemenanki), procesní Mardukova cesta Astrologie, matematika - šedesátiný systém, sedmidenní týden. ÚZEMÍ MEZOPOTÁMIE - DNEŠNÍ IRÁK

Perská říše (6. st. př. n. l.) Vládcové Kýros Veliký, Dáreios, Xerxes, od 4. st. př. n. l. Alexandr Veliký Centrum Súzy, Persepolis ÚZEMÍ DNEŠNÍHO ÍRÁNU

25



Literatura: CERAM, C. W. Bohové, hroby a učenci. Praha: SNDKLHU, 1961. GARBINI, G. Starověké kultury předního východu. Praha: Artia, 1971. KIENITZ, F. Národy ve stínu. Praha: Odeon, 1991. KREJČÍ, J. Civilizace Asie a Blízkého východu. Praha: Karolinum, 1993. OLIPHANT, M. Atlas starověkého světa. Bratislava: Gemini, 1993. ZAMAROVSKÝ, V. Na počátku byl Sumer. Praha: Panorama, 1984.

26



3. Egypt ve starověku V našem vyprávění o starověkých civilizacích se dostáváme na africký kontinent, kde v období zhruba od r. 3100 př. n. l. do 3. stol. př. n. l. vzkvétala v úzkém údolí řeky Nilu jedna z nejstarších, nejbohatších a nejpozoruhodnějších civilizací na světě. Egyptská říše je považována za nejstarší státní útvar v lidských dějinách, téměř o pět set let starší než Akkadská říše. Vzhledem k přírodním podmínkám se táhla ze severu na jih podél Nilu, který byl obklopen řetězem bažin, ale skýtal životodárnou vláhu podobně jako řeky Eufrat a Tigris v Mezopotámii. Kolem se rozprostíraly holé pouštní plochy. Nil byl také dokonalou dopravní komunikací, po níž bylo možno dovážet stavební dřevo, kámen a kov, jichž byl v údolí nedostatek. Zde tedy vznikala první pole, která bylo nutno zavlažovat systémem kanálů, a jimž Nil v pravidelných intervalech v době záplav přinášel úrodné bahno. Egypťané si od nejstarších dob byli vědomi dobrodiní, které pro ně představovala tato mohutná řeka. Sami nazývali svou zemi Kmt, neboli "černá země" podle černého úrodného bahna, které řeka přinášela. Poušť kolem se nazývala Dsrt – neboli "červená země". Egypťané brzy postřehli skutečnost, že v suchém pouštním písku zůstávají mrtvá těla po dlouhou dobu neporušená, což je zřejmě vedlo k úvahám o posmrtném životě a k hledání nesmrtelnosti. Univerzálním motivem života Egypťanů bylo putování k smrti – vše bylo podřízeno tomuto cíli. Vědomí smrti a touha po nesmrtelnosti jsou prasymbolem egyptské kultury. Egyptská říše se tedy rozkládala po obou březích řeky Nilu. V Nilské deltě (tedy na severu), kde Nil ústí do Středozemního moře, po Gízu se rozkládal Dolní Egypt. Koruna panovníků Dolního Egypta byla nižší a měla červenou barvu. Jižněji od Memfisu (Mennoferu) až po první peřeje Nilu se rozkládala oblast nazývaná Horní Egypt. Koruna panovníků Horního Egypta byla vysoká a bílá. V nejjižnější oblasti od prvních peřejí směrem na jih od dnešního Asuánu ke druhým peřejím Nilu ležícím jižně od Abú Simbelu se rozkládala Dolní Núbie, také v určitých obdobích ovládaná Egyptem. Záplavy: Nil patří k největším řekám na světě; je napájen prameny Modrého a Bílého Nilu tekoucích z Etiopie a stř. Afriky. Deště v těchto končinách způsobují jeho pravidelné rozvodňování v létě a na podzim – tehdy začínal zemědělcův rok – na polích se nedalo pracovat až do doby, kdy voda opadla. V období „sucha“ nastala doba sklizně a po ní setba. Voda, která zaplavovala údolí, vymývala z půdy soli a přinášela nové vrstvy úrodného bahna, takže pravidelné záplavy byly pro starověké Egypťany životně důležité. Břehy řeky byly proto regulovány a systémem kanálů se voda dováděla i k těm polím, která by jinak ležela ladem. Starým Egypťanům velmi záleželo na tom co nejpřesněji stanovit dobu záplav a jejich výši. Právě za účelem stanovení co nejpřesnější doby záplav došlo v Egyptě ke zkonstruování slunečního kalendáře, přímého předka kalendáře našeho. Faraónovi úředníci už od dob prvních králů každoročně měřili a zaznamenávali výšku nilských záplav, na nichž závisí úroda, zvláštními přístroji, tzv. nilometry. Podle nich se vypočítávala i výše daní stanovených rolníkům. Porovnáváním těchto záznamů se zjistilo, že průměrný interval mezi záplavami je 365 dnů. Tak byla stanovena délka slunečního roku a kalendář, který umožňoval zemědělcům určit začátek polních prací. Obdělávaná půda byla základem bohatství Egypta, neboť výnosy byly mnohonásobně vyšší, než množství zrna potřebného pro osev. Pěstovalo se

27



a vyváželo několik druhů obilovin, zelenina, olejniny, len na výrobu oděvů a z papyru se vyráběla psací látka. V suchých oblastech mimo obdělávaná pole se nalézaly tvrdé i měkké kameny na stavbu a ke zhotovování soch i nádob. Byla to nejtvrdší černá žula – diorit, i měkký průsvitný alabastr, polodrahokamy jako karneol, achát, onyx a jaspis, dovážely se ametysty a tyrkysy a využívala se měď. Kořeny egyptské kultury spočívají v Africe, ovšem s výraznými klimatickými změnami se tato oblast od ostatní Afriky výrazně odlišila. Kolem r. 10 tis. př. n. l. se z bývalých savan severní Afriky postupně staly pouště a zvířata i jejich lovci se stěhovali do údolí Nilu. Kolem r. 5 tis. př. n. l. se zde objevuje neolitické zemědělství a přibližně kolem r. 3500 př. n. l. dochází ke sjednocení kultury sídel v údolí Nilu, zřejmě navázáním styků s Mezopotámií. Dochází k diferenciaci obyvatelstva: vzniká vrstva bohatších mocnějších členů spol. – objevuje se architektura, písmo a cihlové hrobky k uložení těl nejbohatších členů společnosti. Královské hrobky v Abydu již obsahují značné bohatství: hrobka je malým palácem (8x5x3m) postaveným z cihel a importovaného dřeva. Byly zde nalezeny nádoby s obilím, vázy z kamene i drahého kovu, ozdoby ze zlata, tyrkysu, lazuritu, zbraně i kosmetické potřeby. Objevují se zde i první egyptské psané doklady v hieroglyfickém písmu. Kolem r. 3100 př. n. l. spojil nezávislé vesnice a klany jak v deltě, tak v údolí Nilu (Dolní i Horní E.) v jeden stát král Na´rmer, s nímž bývá někdy ztotožňován první král první dynastie Menej. Byl zřejmě náčelníkem klanu, který za svého předka považoval sokola, proto nejuctívanějším božstvem v tomto období je božský Sokol (Hór). Menej založil podle pověsti první hlavní město sjednocené říše Memfis (Mennofer). V tomto prvním období nabývá egyptské písmo klasické podoby a Egypt prožívá počátek své civilizace. Zdokonalují se zavlažovací systémy a bohatství Egypta roste. Jižní hranice říše se ustálila na prvních peřejích Nilu, zdokonalila se řemesla, především zhotovování jemných kamenických prací, šperků i nábytku.

3.1 Pyramidy Hlavou státu je vládce – farao, který se magickými obřady stává nesmrtelným a svým kouzlem zajišťuje plodnost stád a polí. Je ztotožňován se samotným bohem a symbolem jeho moci již není chrám, jako v Sumeru, ani palác, jako v Asýrii, ale monumentální hrobka. Po cihlových hrobkách v Abydu se objevuje první stupňovitá hrobka – pyramida v Sakkáře, která byla postavena pro faraóna Džósera, zakladatele 3. dynastie kolem r. 2800 př. n. l. Začíná období Staré říše. Hrobku navrhl architekt a zároveň vezír Imhotep, uctívaný později jako bůh. Tvoří ji šest obdélníkových postupně se zmenšujících stupňů, zatím ještě nezakončených špičkou, je ovšem již zhotovená z kamene. Areál pyramidy zahrnuje chrámy, nádvoří, sloupové síně a podzemní galerie a je to nejstarší kamenná stavba této velikosti na světě. Byla předchůdkyní pozdějších pyramid s hladkými stěnami, do nichž se nechávali pohřbívat vládcové od doby 4. dynastie. Tyto rozsáhlé projekty, které mnohdy trvaly po celou dobu vlády faraóna, vyžadovaly velké bohatství a promyšlenou organizaci. Pyramidy zřejmě stavěli v době záplav zemědělci, kteří v této době nemohli pracovat na polích. Největší z pyramid postavených v Gíze pro panovníky 4. dynastie dodnes dominují obzoru poblíž Káhiry a jsou staré 4,5 tisíce let. Vznikaly v letech 2600-2500 př. n. l. Působí monumentálně přesto, že již ztratily obložení z hladkých kamenných

28



desek a zlaté vrcholy, které zřejmě měly umožnit zemřelému faraónovi výstup na nebe. Jsou to obdivuhodná stavebnická díla; odhaduje se např., že Velkou Chufewovu (Cheopsovu)* pyramidu stavělo 100 tis. lidí po dobu 23 let. Její základna má stranu 227 m a je vysoká 145 m. Obsahuje 2 300 000 kamenných kvádrů o průměrné váze 2,5 tuny. Bloky kamenů byly vylámány v lomech na východní straně údolí, převezeny přes řeku v době záplav a pak vytaženy po kamenné rampě do výše 30 m nad řekou. Vedle této Velké pyramidy se nacházejí hrobky dalších faraónů 4. dynastie: Chefrenova (Rachefova) pyramida a Menkaureova (Mykerínova) pyramida. Pyramida měla chránit tělo mrtvého krále stejně jako jeho šperky, nábytek a jiné předměty, které mu pozůstalí dávali na cestu do záhrobí. Součástí pohřební výbavy byl kamenný portrét zemřelého (náhradní kamenná hlava) pro případ poškození těla a sošky služebníků zvaných vešebti, kteří měli v podsvětí za svého pána pracovat a plnit úkoly. K vlastní pyramidě, v níž se nalézala pohřební komora s faraónovým mumifikovaným tělem v sarkofágu, patřil také pohřební (zádušní) chrám spojený dlážděnou cestou s údolním chrámem, který stál na hranici zaplavovaného území a k němuž vedl od Nilu průplav. Tělo zemřelého faraóna se převáželo přes řeku v pohřební lodi, která představovala symbolické spojení se sluneční bárkou, na níž podle egyptské mytologie pluje bůh Slunce denně oblohou. Kult boha slunce byl v této době v Egyptě velmi významný a faraónové se nazývali jeho syny. Královny měly své menší, oddělené pyramidy. Urození úředníci a zároveň často členové královské rodiny, kteří disponovali významnými politickými pravomocemi, bývali pak pohřbeni v blízkosti pyramidy ve vlastních hrobkách ve tvaru komolého jehlanu s plochými vrcholky, tzv. mastabách.3 Mastaby jsou považovány za předchůdkyně pyramid a zpočátku bývali do hrobek tohoto tvaru pohřbíváni i faraóni. Také první pyramida – Džóserova začala být budována jako rozměrná mastaba. V průběhu stavby byla několikrát plošně zvětšována a zvýšil se i počet jejích stupňů. Faraónové se podíleli na organizaci celé řady veřejně prospěšných prací, které vyžadovaly přísnou disciplínu a dobrou organizaci, ať už to byla stavba vodních kanálů, dobývání mědi na Sinajském poloostrově, dovoz stavebního dřeva (libanonských cedrů) a jiných materiálů, obrana země proti nájezdům nebo zajištění vnitřního míru potlačením vnitřních rozporů mezi sousedícími městy a vesnicemi.

3.2 Hieroglyfy Zřejmě podobně jako v Sumeru vzniká i v Egyptě písmo z původního písma obrázkového. V Egyptě se toto písmo nazývá hieroglyfy (hieros = posvátný, glyfein = tesat, rýt). Znalost písma však byla omezena na třídu kněží a písařů a do jisté míry byla tajemstvím nepřístupným široké veřejnosti už kvůli velkému množství znaků, které si písař musel osvojit. 3.2.1 Rozluštění hieroglyfů Egyptské písmo – hieroglyfy byly známy Evropě od starověku, ale nikdo je nedokázal číst, proto byly znalosti o egyptské kultuře a historii omezeny jen na poznatky (mnohdy zkreslené) získané z hmotných nálezů.

* 3

V závorce jsou uvedeny řecké podoby jmen panovníků. Mastaba je slovo označující v arabštině lavici. 29



Zlom přineslo až Napoleonovo tažení do Egypta, při němž byla v r. 1799 objevena poblíž města Rosetta (Rašíd) v nilské deltě černá čedičová deska proslavená jako Rosettská deska obsahující nápis ve třech typech písma: egyptském hieroglyfickém, egyptském démotickém a v řeckém. Jednalo se o výnos rady egyptských kněží z r. 196 př. n. l. Po jejím nalezení se zdálo, že rozluštění hieroglyfů je na dosah, přesto bylo po dalších dvacet let nad síly předních evropských odborníků. Vycházeli totiž z mylného předpokladu, že hieroglyfy jsou ideogramy značící celé pojmy. Rozluštit hieroglyfy se podařilo až vynikajícímu francouzskému odborníkovi Jeanu Francoisovi Champollionovi v r. 1822. Správně předpokládal, že vodítkem k hieroglyfům bude poslední vývojové stadium egyptštiny – koptština, jazyk egyptských křesťanů. Díky ní zjistil, že hieroglyfy jsou směsicí ideogramů, fonogramů (označujících hlásky) a determinativů, které určují význam foneticky zapsaných slov.4 Vyšel ze zápisu jména krále v ochranném rámečku (kartuši) – PTOLMYS, tedy Ptolemaios na Rosettské desce. Z jiného zdroje pak podobně odhalil jméno KLIOPADRA a získal další znaky; postupně pak vytvořil seznam znaků ze jmen a titulů králů v kartuších. Jeho krok byl geniální a znamenal obrovský zlom v dějinách egyptologie a historie vůbec.5

3.3 Střední a nová říše V období střední říše (2070-1970 př. n. l.) bylo v Egyptě zavedeno mnoho novinek, např. nové metody výroby bronzu, svislý tkalcovský stav, zdokonalený hrnčířský kruh, lyra a loutna. Především se však začaly užívat nové typy zbraní a válečné vozy tažené koňmi (v době nadvlády Hyksósů v Nilské deltě – od té doby agresivní vojenská zahraniční politika Egypta a udržování armády). Dochází k rozkvětu kultury, centrum říše Théby (Véset). Nová říše (asi 1580-1090 př. n. l.) – zajištěna nadvláda nad Sýrií a Palestinou – Egypt se stává nejvýznamnější mocností Blízkého východu. Bohatství vybrané v podobě dávek a získané obchodem stimulovalo kulturní život v říši. Hl. městem zůstávají Théby (Véset), kde vznikají překrásné cihlové paláce s omítkou zdobenou malbami a zlatem. O této výzdobě nás informují zbytky paláce Amenhotepa III. (15-14 stol. př. n. l.). Za vlády Amenhotepa IV. (1379-1362 př. n. l.) došlo ke zvratu státního náboženství, zřejmě s cílem omezit moc kněží. Amenhotep IV. přestal uctívat státního boha Amóna a místo něj zavedl kult Atona, tedy Boha slunečního kotouče. Změnil si jméno na Achnaton, což znamená „Aton je potěšen“. Protože v Thébách představovali Amónovi kněží silnou opozici, přenesl sídelní město do nově postaveného města Achetaton (Město Atonova obzoru) 300 mil severně od Théb (dnes Tell El-Amarna). Zavedl také nový, uvolněnější styl výtvarného umění: na reliéfech a sochách se nechal zobrazovat se svou krásnou manželkou Nefertiti a svými dcerami v nestylizovaném, realistickém až naturalistickém stylu. Z archeologických nálezů v Tell El-Amarně, kde byl objeven archiv Achnatonův a jeho otce Amenhotepa III. vyplývá hodně podrobností o tom, jak vypadala diplomacie na Blízkém východě v této době. Po Achnatonově smrti byl Atonův kult opuštěn a sídelní město se opět navrátilo do Théb. Tato epizoda bývá v dějinách náboženství označování za první pokus o nastolení monoteismu ve velké organizované říši. 4 5

Toulky minulostí světa. Praha: Baronet 1999, s. 193-4. Podrobněji viz CERAM, C. W. Bohové, hroby a učenci. Praha: SNDKLHU 1961, s. 70-88.

30



Králové se v době Nové říše nechávali pohřbívat ne již do pyramid, ale do hrobek v blízkosti Théb. Vzhledem k tomu, že zároveň s nejvýznamnějšími vladaři bylo pohřbíváno také množství nesmírně cenných předmětů, můžeme si i dnes po tisících let udělat představu jednak o bohatství těchto panovníků, jednak o úrovni hmotné kultury starého Egypta. Navíc stěny hrobek byly zdobeny dosti realistickými a podrobnými výjevy z každodenního života. Ovšem právě pro množství cenných předmětů byly hrobky již v době vlády faraónů vyhledávány vykradači hrobů, kteří velkou část pohřební výbavy vládců vyloupili nebo zničili již ve starověku.6 Vykrádání hrobů bylo zřejmě důvodem k tomu, že král Thutmóse I. (1545-1515 př. n. l.) se jako první rozhodl nenechat pohřbít své tělo v okázale viditelné hrobce, ale ve skryté skalní komoře. Učinili tak i jeho následovníci, a tak vzniklo slavné „Údolí králů“ na západním břehu Nilu proti Karnaku a Luxoru – Thébám. Jediná z těchto hrobek unikla náhodou řádění lupičů: hrobka mladého faraóna Tutanchamóna (1361-1352 př. n. l), který se tak přesto, že doba jeho vlády byla krátká a nevýznamná, stal nejslavnějším egyptským panovníkem. Tento legendární objev učinil Howard Carter v letech 1919-1920. Při pohřbívání hrála důležitou roli mumifikace – soubor úkonů prováděných ve snaze uchránit mrtvé tělo před rozkladem především proto, že ve starém Egyptě se věřilo, že duše „ka“ je nesmrtelná pouze tak dlouho, dokud existuje tělo, ke kterému patřila. V pozdní době (po konci Nové říše) v 11. - 4. stol. př. n. l. se dostává Egypt nejdříve pod nadvládu Asyrské říše. V r. 332 př. n. l. dobyl Egypt Alexandr Veliký a založil Alexandrii jako středisko řeckého ducha. Za vlády Ptolemaiovců, dynastie založené jedním z Alexandrových vojevůdců, se Egypt dostal pod moc Říma a stal se jeho obilnicí. Díky vlivu Říma zde zapustilo kořeny i křesťanství. Od r. 640 n. l. se Egypt dostal do naprosté závislosti na arabském kalifátu a zvítězil zde islám.

3.4 Egyptská božstva Usíre (Osiris) Zobrazován jako vládce s bílou korunou Horního Egypta, holí a žezlem, vládce záhrobí a bůh veškeré vegetace, ztotožňovaný vždy se zemřelým faraónem. Lidé věřili, že v Egyptě zavedl zemědělství a vinařství. Sutech (Sethos) Bratr Osiridův, vládce pouště a krutý bůh války, který svého bratra zabil, rozsekal na kousky a rozesel po vší zemi. Éset (Isis) Osiridova sestra a zároveň manželka, která za pomoci Anubise části jeho těla sebrala a na krátkou dobu oživila. Porodila mu pak syna Hóra. Anúpew (Anúbis) Bůh balzamování zobrazovaný se šakalí hlavou, bratr Usíra, Sutecha a Éset. Hór Bůh jitřního slunce, zobrazován se sokolí hlavou, ztotožňovaný se žijícím faraónem, taktéž bůh nebes. 6

Viz tamtéž s. 115-121. 31



Amon Původně bůh města Wésetu (Théb), v době Nové říše nejvýznamnější egyptský bůh vůbec. Hathor Bohyně lásky, hudby a tance zobrazovaná s kravskými rohy a mezi nimi se slunečním kotoučem, protože kdysi podle mýtu na svých rozích vyzdvihla slunce na jitřní nebe. Ma´at Bohyně pravdy a práva, symbolizovala základní zákony existence, přinášela řád a harmonii. Ptah Místní bůh města Memfis, vynálezce umění a patron řemeslníků. Thowt Bůh moudrosti, učenosti, písma a matematiky, též lékařství a kouzel. Zobrazován jako pavián nebo člověk s hlavou ibise. Umožňoval mrtvým vstup do podsvětí. Re Jeden z nejvyšších bohů, bůh slunce, stvořitel a vládce světa. Býval zobrazován jako člověk se sokolí hlavou nesoucí na hlavě sluneční kotouč ovinutý kobrou. 3.4.1 Usíre a Éset V dávných dobách, kdy lidé neznali ani nástroje ani oheň, vládl v Egyptě dobrý bůh Usíre se svou sestrou a manželkou Éset. Naučil lidi zhotovovat si příbytky, ukázal jim, jak mají pěstovat rostliny a ovocné stromy a jak zužitkovávat úrodu z nich. Putoval se svou ženou Egyptem, pomáhal, učil a radil. To vše ale pozoroval Usírův bratr Sutech se závistí. Byl pravým opakem svého bratra: silný a krutý, utrpení lidí mu působilo radost, proto je rozmnožoval. Nastražil tedy léčku: pozval nic netušícího bratra na velkolepou hostinu, uprostřed níž nechal do hodovní síně přinést překrásnou truhlici zdobenou zlatem a drahokamy. Lstí přesvědčil Usíra, aby do ní ulehl, nechal ji důkladně uzavřít a poslal ji po Nilu. Věrná Éset ovšem tělo po mnoha dobrodružstvích našla a důstojně je pohřbila. Sutech však našel hrob svého bratra a roztrhal jeho tělo na kousky, které rozesel po celé zemi. Nešťastná Éset se vydala hledat části manželova těla a všude tam, kde nějakou našla, zřídila svatyni. Třináct částí našla, čtrnáctou však ne, protože tu odhodil Sutech do řeky a nasytily se jí ryby. Byla to však část, která činí muže mužem a tehdy pomohl bůh Anúpew. Chybějící díl zhotovil ze slonové kosti, přiložil jej k ostatním a celé tělo pomazal čarovnými mastmi. Všechny kusy Usírova těla srostly. Tak se stal Anúpev učitelem balzamování a po jeho příkladu začali i lidé pečovat o tělesné pozůstatky svých zemřelých. Podle některých verzí nakrátko oživený bůh Usíre nyní zplodil se svou ženou boha Hóra a odebral se jako vládce do říše mrtvých. Když Hór dospěl, pověděla mu jeho matka o křivdě, kterou na ní a jeho otci spáchal Sutech. Oba bohové spolu svedli krutý boj a Sutech byl poražen, i když nebyl zničen. Stal se bohem pouště a zla, rozséval zemětřesení a mor. Ale jeho síla nikdy nemohla překonat Usírovo dobro.

32



3.5 Nové objevy českých egyptologů Již několik desítek let provádějí archeologové z Českého egyptologického ústavu při UK pod vedením Prof. Miroslava Vernera výzkumy na pyramidových polích v Abúsíru nedaleko Káhiry. Jedná se o sajsko-perské pohřebiště přibližně z roku 500 př. n. l., z doby, kdy začíná nadvláda Peršanů nad Egyptem. Nacházejí se zde obří šachtové hroby významných i méně důležitých velmožů, ovšem již od starověku vyloupené. V roce 1996 zde čeští vědci objevili nedotčený hrob hodnostáře Iufaa (což znamená "On je veliký"), který byl možná správcem faraonových paláců. Došlo tak k objevu, který je považován za nejvýznamnější egyptologický nález v posledních padesáti letech. V pohřební komoře kromě zapečetěného sarkofágu byla objevena rozsáhlá pohřební výbava: drobné sošky (vešebti), které měly sloužit zemřelému, keramika, dřevěný nábytek, zdobené kanopy (nádoby k uložení vnitřností zemřelého), svitky papyrů. Mumie byla vyzvednuta z hrobu a převezena do Národního výzkumného centra v Gíze. Literatura: BRUCKNER, K. Zlatý faraón. Praha: SNDK, 1966. CERAM, C. W. Bohové, hroby a učenci. Praha: SNDKLHU, 1961. HAMILTON, R. Egypt. Říše faraonů. Bratislava: Slovart, 2007. Ilustrovaná encyklopedie starého Egypta. Praha: Karolinum, 1997. VACHALA, B. Egypt. Praha: Libri, 2003. VACHALA, B. Staří Egypťané. Praha: Libri, 2001. ZAMAROVSKÝ, V. Bohové a králové starého Egypta. Praha: MF, 1979. ZAMAROVSKÝ, V. Jejich veličenstva pyramidy. Praha: ČS, 1986.

33



4. Dějiny kultury Indie a Číny 4.1 Indie 4.1.1 Protoindická kultura Specifikou indické kultury je především rozlehlost území, na němž se rozvíjela. K této rozlehlosti přistupuje i poměrná izolovanost tohoto území, které je na severu ohraničeno velehorami a z ostatních stran je obklopuje oceán. Vzhledem k této zvláštnosti někdy hovoříme o Indii jako o subkontinentu, na němž se střetávají jak různá podnebí, tak národy a jazyky. Stala se také kolébkou svébytných kultur a civilizací. Centrum nejstarší takové civilizace leželo v údolí řeky Indu a jeho pěti hlavních přítoků (řeky Džihlam, Čanáb, Ráví, Bjás a Satlandž) odtud název Paňdžáb, neboli Pětiříčí. Zde se rozvíjela protoindická civilizace – kultura nazvaná podle jednoho z nalezišť kultura harappská. Hlavními centry této civilizace, která se rozkládala v dnešní provincii Paňdžáb a na území dnešního Pákistánu byla sídla Mohendžo-daro a Harappa. Rozvoj této civilizace umožnilo vyspělé zemědělství založené na pěstování pšenice, ječmene, sezamu a bavlny (byly zde objeveny nejstarší důkazy o zemědělském využití bavlníku na světě vůbec). Půdorys měst byl šachovnicový, stavby byly cihlové a fungoval zde promyšlený systém kanalizace. Významnými součástmi měst byly sýpky na obilí a velká lázeň využívaná snad pro rituální koupele. Nad městem se tyčila opevněná citadela. Byly zde nalezeny předměty (především pečeti) pokryté nápisy v "hieroglyfickém" písmu, ale vzhledem ke krátkosti záznamů se písmo nepodařilo rozluštit. Souvislejší zápisy byly zřejmě pořizovány na méně odolný materiál, který v průběhu tisíciletí podlehl zkáze. V polovině 2. tisíciletí př. n. l. tato kultura za blíže nevysvětlených okolností zanikla. 4.1.2 Árjové Kolem roku 1500 př. n. l. začali do Indie ze severu pronikat příslušníci pasteveckých kmenů, kteří sami sebe nazývali Árjové (árja znamená původně vznešený, později urozený). Byli zároveň válečníky, kteří se pohybovali na vozech tažených koňmi. Právě vzhledem k tomu, že zpočátku nezakládali stálá sídla a archeologických nálezů pochází z této doby velmi málo, pramení nejstarší informace o jejich kultuře z literárních památek, které byly po dlouhou dobu tradovány z generace na generaci ústním podáním, až byly zapsány sanskrtem, původním jazykem Árjů, dnes jazykem posvátných knih, z něhož se vyvinula řada dnešních indických jazyků. Tento jazyk patří ke skupině jazyků indoevropských, je tedy do jisté míry příbuzným i jazyku našemu (obsahuje některá shodná slova – tri = tři, véd = vědění, věda). Tyto nejstarší literární památky jsou označovány jako védy a jsou považovány za posvátný soubor vědění. Postupné dobývání indického území, pronikání Árjů do povodí řeky Gangy a boje mezi jednotlivými rody popisují hrdinské eposy, např. Mahábhárata (Zpěv vznešeného, popisující boj mezi dvěma rody: Pánduovci a Kuruovci) a Bhagavadgíta. Árjové byli tedy zpočátku kočovnými pastevci a jejich bohatství představoval dobytek (zde je zřejmě kořen a důvod uctívání krávy jako posvátného zvířete přetrvávající dodnes v hinduismu). Na dobytém území se postupně usazovali ve vesnicích a začínali se věnovat zemědělství, stejně jako řemeslům a obchodu a začali vytvářet městská sídla. Postupně zatlačili dále na jih nebo si podmanili původní obyvatelstvo tmavé pleti - Dásy, též Drávidy. 34



4.1.2.1 Kastovní systém Z protikladů mezi původním podmaněným obyvatelstvem a nově příchozími Árji světlejší pleti vznikl zřejmě kastovní systém, tak typický pro indickou kulturu po tisíciletí. Slovo kasta je totiž původně portugalského původu: v sanskrtu je to „varna“, což znamená barvu, pravděpodobně barvu pleti. Společnost se postupně se zavedením kastovního systému rozdělila do určitých skupin podle postavení jejich příslušníků. Nejvyšší kastou byli: 1. bráhmani – kněží, následovali 2. kšatrijové – aristokrati, bojovníci, vládcové, na nižší společenské příčce stáli 3. vaišijové – svobodní lidé, obchodníci, bohatší vrstva společnosti nejnižší kastou pak byli 4. šúdrové – zemědělci, řemeslníci, námezdní dělníci. Mimo kasty se ocitli původní obyvatelé Drávidové, z nichž se stali páriové nečistí. Zařazení do kasty bylo postupně stále přísnější a náboženská ustanovení zakazovala nejen sňatky, ale i kontakty mezi jednotlivými kastami. Dělení kast postupem času dále pokračovalo a tak je dnes v Indii přibližně 58 kast hlavních a asi 2000 kast vedlejších (podkast). Člověk se tedy rodí do přísného kastovního systému, z něhož není úniku. Na příslušnost k určité kastě se ovšem nenahlíží jako na bezpráví, ale jako na dědictví minulých životů. Tento systém na jedné straně umožňoval organizaci a chod společnosti, na druhé ovšem způsoboval její stagnaci a prohlubování sociálních rozdílů. 4.1.3 Náboženství a mytologie Indická kultura více než jiné kultury byla těsně spjata s náboženstvím: nejtypičtějším náboženským systémem Indie se stal hinduismus, který do sebe začlenil komplexy náboženských představ předchozích období. Jedná se z určitého pohledu zároveň o filosofii. Hinduismus je polyteismem s početným zástupem bohů a polobohů, v jejichž čele stojí trojice Brahma – stvořitel, Višnu – udržovatel a Šiva – ničitel, jehož ženou byla strašná bohyně Kálí. 4.1.3.1 Rámajána Dochovaný text úplné Rámajány (Příběhu o Rámovi), ústředního mýtu indické kultury, začíná příběhem Rávany, což je král démonů sídlící na Lance (Cejlonu), který kdysi dostal od boha Brahmy slib, že nebude zabit ani bohem, ani démonem. Ve své samolibé bezohlednosti však utiskoval všechny bytosti a zasahoval do průběhu posvátných rituálů důležitých pro lidi i bohy. Bohové žádali Brahmu, aby Rávanu potrestal, ten tudíž požádal boha Višnu, ať na sebe vezme lidskou podobu a démona zabije. Tak se Višnu vtělil do syna krále Dašarathy, prince Rámy, který se ještě než dovršil šestnácti let, oženil s královskou dcerou Sítou. V té době se jeho otec rozhodl vzdát se trůnu a následníkem ustanovil právě Rámu. Místo Rámy však dosedl na trůn jeho bratr Bharata a Ráma byl poslán i se Sítou do vyhnanství. Tam zahlédla Rámu sestra krále démonů Šúrpanakha (ta, jež má nehty jako ošatky) a snažila se jej svést, on však odporného ženského démona odmítl. Odmítnutá démonka si stěžovala Rávanovi, který se Rámovi pomstil tím, že mu unesl jeho manželku Sítu, ubytoval ji ve svém nádherném paláci v Lance a ucházel se o ni. Ctnostná Síta jej však neustále odmítala. Mezitím Ráma získal spojence v králi opic a jeho vojevůdce, Hanuman pronikl až k Sítě do Rávanova paláce. Síta však odmítla s ním odejít,

35



protože jako ctnostná žena nemohla dovolit žádnému muži kromě svého manžela, aby se jí dotkl. Poté pronikl do Lanky s opičími oddíly samotný Ráma a ve strašné bitvě sestřelil deset Rávanových hlav, což mu ovšem nebylo nic platné, protože vzápětí vždy vyrostly nové. Nakonec vypustil nebeský šíp, který pronikl Rávanovým srdcem a démon byl usmrcen. Nyní byla přinesena Síta v nosítkách, ale Ráma ji odmítl přijmout zpět, protože, jak pravil, bojoval nikoliv z lásky k ní, ale aby pomstil svou čest. Ona sama je navěky poskvrněna, neboť ji démon objal svými pažemi. Síta marně poukazovala na svou věrnost a nakonec požádala, aby pro ni připravili pohřební hranici. Aby prokázala svou neposkvrněnou čistotu, vstoupila do plamenů a zase z nich vystoupila neporušená, naopak očištěná bohem ohně Agni. To Rámu přesvědčilo, aby ji přijal zpět za svou manželku. Ráma pak vládl deset tisíc let, v jeho království nebylo ani smrti, ani nemoci, ani zločinu, země hojně plodila a mír nebyl narušen. Na konci tohoto období se Ráma vrátil do podoby boha Višnu. V závěrečné, pozdější knize Rámajány se vypráví o tom, že Ráma dopálen klepy ve městě opět poslal Sítu do vyhnanství, tentokrát již těhotnou. Uchýlila se do ústraní, kde ji pak již se dvěma syny, dvojčaty, jednou Ráma objevil. Požádal ji, aby opět osvědčila svou čistotu. Síta již nedokázala projít ohněm, proto požádala matku Zemi, aby ji přijala. Půda se otevřela, objevil se trůn, na nějž se Síta usadila a zmizela v podzemí v dešti nebeských květů. Tento příběh se stal předobrazem pro tradici satí (upalování vdov na pohřební hranici manžela) a ženy, které tento obřad podstupovaly, následovaly příkladu ctnostné Síty. 4.1.3.2 Indie a buddhismus Kulturu Indie významně ovlivnil kromě jiných další nábožensko-filosofický systém – buddhismus založený v 6. století př. n. l. princem Siddhárthou Gautamou jako reakce na křiklavé rozdíly ve společnosti. Buddhismus nabídl cestu ke spáse všem, bez ohledu na jejich původ – cestou k ní je správné jednání a cílem je vysvobození z koloběhu životů – nirvána. Buddhismus výrazně ovlivnil indické výtvarné umění a architekturu. Typickými indickými náboženskými stavbami se staly „stúpy“ (doslova "navršení") – věžovité pagody symbolizující ukončení řetězce Buddhových znovuzrození. Buddhův popel byl po jeho smrti rozdělen do deseti dílů a nad každým z nich byla postavena stúpa. Původně se jednalo o svatyně s Buddhovými ostatky, které sloužily později jako modlitebny. Právě na nich se dochovaly nejkrásnější projevy indického sochařského umění. Nejslavnější je stúpa v Sáňčí ve střední Indii, pocházející z 1. století př. n. l. Sochy a reliéfy s typickými ladnými pohyby a výrazem harmonie ve tváři jsou jejich typickou výzdobou (většinou zobrazují různé epizody z Buddhova života). Pro buddhismus máhájánového typu se ve výtvarném umění stalo typickým vyobrazení sedícího meditujícího nebo spícího Buddhy s určitým gestem rukou (mudra), hrbolem moudrosti na temeni a dlouhými ušními lalůčky. Původně byl ovšem Buddha zobrazován pouze prostřednictvím symbolů jako roztočené kolo učení, strom Bódhi (probuzení), nebo otisků Buddhových chodidel, případně prázdného trůnu. Buddhismus byl paradoxně z dnešní Indie prakticky vytlačen jinými náboženstvími.

36



4.1.4 Maurijská říše Indie nebyla téměř nikdy jednotnou říší, většinou byla rozdělena na drobné státní útvary s nestálými hranicemi ovládané rychle se střídajícími dynastiemi. Výjimkou byla doba vlády císaře Ašóky (3. stol. př. n. l.), který sjednotil téměř celou Indii, přičemž rozlehlá říše byla propojena obchodními cestami a došlo k velkému vzestupu vrstvy obchodníků, kteří budovali kolem šlechtických dvorů kvetoucí městské čtvrtě. Sídelním městem říše byla Pátaliputra. Tomuto království se říkalo Maurijská říše a císař sám jednak přijal buddhistické učení a jednak je velmi podporoval – za jeho podpory vzniklo množství stavebních památek na počest Buddhy nebo buddhistických světců. Na hranicích říše byly vztyčeny tzv. Ašókovy sloupy s buddhistickým kolem učení. Po jeho smrti se říše opět začala rozpadat. Vzhledem k roztříštěnosti jazyků se v Indii setkáváme s více druhy písma, např. písmem proniklým z Persie nebo odvozeným z písma aramejského. 4.1.5 Islám v Indii Od 8. století n. l. byla rozdrobená Indie vystavena útokům nájezdníků, většinou stoupenců islámu. Všechny muslimské vpády byly provázeny ničením tradičních památek hinduistického i buddhistického náboženství a výstavbou památek muslimských, zejména za doby vlády Mongolů, kteří vytvořili dynastii Velkých Mughalů (16. - 17. stol.). Vrcholem mughalské architektury je např. slavný Tádž Mahal, mauzoleum Šáhdžahánovy manželky Mumtaz Mahal postavené v 17. stol. u města Ágry. 4.1.6 Umění a věda Umění v Indii je velmi úzce propojeno s náboženstvím a mýtem – rozvíjelo se zde především divadlo, které bývalo velmi často dramatickým zobrazením děje klasických epických básní. Současně s ním se vyvíjela hudba, která zároveň s tancem tato představení doprovázela. Pro indickou kulturu je typický velmi rozšířený symbol – svastika; původně otáčející se ohnivý kříž, jehož ramena jsou na konci zalomená, aby symbolizovala proud světla vznikající otáčením. Byl uctíván hinduisty, buddhisty i džinisty. Otáčí-li se po směru hodinových ručiček, symbolizuje mužskou energii, proti nim pak ženskou. Původně tento prastarý kultovní symbol vyjadřoval slunce a oheň, přeneseně symbol štěstí a zdaru. Ve středověku symbol převzala černá magie a nám tento symbol nejspíše připomene hákový kříž nacistů, kteří jej převzali jako symbol árijství (směřuje doleva). V důsledku toho se svastika (hákový kříž) v evropském kulturním prostředí stala symbolem zla a nenávisti. Pravděpodobně nejvýznamnějším přínosem indické kultury Evropě se stala její poziční číselná soustava zároveň s vynálezem nuly (grafému pro entitu, která je prázdná); nulu římský číselný systém nezná. Tento číselný systém převzali v 9. století Arabové a jejich prostřednictvím jej převzala postupně i Evropa, což se stalo významným činitelem rozvoje matematiky a přírodních věd v novověku.

4.2 Čína V ještě větší izolaci než indická se vyvíjela kultura Číny – jediné starověké civilizace, která si zachovala kulturní i národnostní kontinuitu od pravěku až do současnosti. Je považována za nejstarší dosud žijící světovou kulturu. Její nejstarší kořeny se rozvíjely v povodí řeky Chuang-che nazývané Žlutá řeka, kde mohutné nánosy vysoce úrodné půdy vytvořily ideální podmínky pro zemědělství. Neolitická revoluce zde proběhla kolem roku 6 tis. př. n. l.

37



Kolem roku 1800 př. n. l. končí v Číně prehistorie nástupem dynastie Šang. V této době je již známo zpracování bronzu litím do forem k výrobě užitných i okrasných předmětů a k výrobě zbraní. Hranice říše se posunují od původního centra na Žluté řece až k Mongolsku a do povodí řeky Jang-c´-ťiang – Velké řeky. Centrem společenského života se stávají opevněná města s hradbami, palácovými stavbami i řemeslnickými dílnami, především kovářskými a hrnčířskými. Navíc se rozvíjejí řemesla typická pro čínskou kulturu: řezba do nefritu a drahých kamenů, výroba lakovaných ozdobných výrobků, výroba hedvábí a především malířství a umění krásného písma = kaligrafie, která jsou v Číně pěstována dodnes. 4.2.1 Písmo a kaligrafie Již kolem roku 1800 př. n. l. bylo v Číně známo písmo, které se stalo základním prvkem čínské kultury. Jako nikde jinde právě v Číně byl kladen důraz na vzdělání; znalost literatury a umění kaligrafie byly nejvíce ceněnými dovednostmi. Čínské písmo se vyvinulo na svébytném základě; jeho tvar je do velké míry dán psacím materiálem, jímž bylo původně nejčastěji hedvábí, později papír. Vyvinulo se z piktogramů (obrázků objektů) až k ideogramům (značkám k vyjádření pojmů). Znak čínského písma nezachycuje zvuk, ale celé zpravidla jednoslabičné slovo (jež se neskloňuje). Každá slabika může být vyslovována různou výškou hlasu a s různým přízvukem, což mění její význam (tím je dán zpěvný charakter izolujících jazyků; mnohé slabiky tak mohou nabýt až padesáti až šedesáti různých významů). Proto mohou být tyto jazyky jen obtížně zapsány fonografickým písmem. Čínský písemný systém vzniklý z písma obrázkového užívá až 40 tisíc znaků: pro praktickou potřebu – např. pro čtení novin je ovšem zapotřebí znát "jen" několik tisíc znaků. Písmo je navíc jedním z velmi významných jednotících prvků čínské kultury (rozkládající se na území přibližně devět a půl miliardy km2 a zahrnující zhruba jednu miliardu obyvatel): je vazbou mezi jinak navzájem nesrozumitelnými dialekty a umožňuje číst i velmi staré texty. Znak je tvořen přesně vymezenými tahy štětce a umění krásného písma je velmi blízké malířství. Toto umění vycházelo z výtvarné krásy čínských ideogramů. Zvláště čínský svitkový obraz byl místem, kde se setkávala tři nejuznávanější čínská umění: malířství, poezie a kaligrafie. 4.2.2 Společenské uspořádání V čele státu stál císař, který byl považován za syna nebes, prostředníka mezi člověkem a nebesy. Očekávalo se od něj, že bude vládnout spravedlivě a šlechetně, že bude svým poddaným otcem. Součástí jeho úřadu bylo vykonávání řady kultovních úkonů a každoroční vydávání kalendáře. Symbolem císaře v čínské tradici byl drak a žlutá barva. Veřejná správa pak byla v rukou státních úředníků, kteří museli být vysoce vzdělaní a byli vybíráni na základě úspěchu u přísných zkoušek. Nejvyšší císařští úředníci představovali vlivnou vrstvu mandarínů (z portugalského mandar = dát na vědomí, nařídit). Předpokladem dosažení státního úřadu bylo náročné a drahé studium, přístupné ovšem zájemcům z jakékoliv sociální vrstvy. Cílem studia bylo vychovat vysoce kultivované lidi s vysokými morálními hodnotami; byla vyžadována především perfektní znalost klasické literatury a zvládnutí psaného jazyka. Systém zkoušek obsahoval i zkoušku z poezie a byl završen doktorátem z klasického vzdělání. Kdo ho získal, měl zajištěnou skvělou kariéru.

38



Čínská šlechta se kromě kultovních aktivit věnovala válce a lovu. Významnou složku čínské společnosti tvořili rolníci, kteří žili pod ochranou měst a zajišťovali jejich zásobování. 4.2.3 Duchovní a náboženský život Společenský a myšlenkový život Číny byl a dodnes je silně ovlivněn především dvěma filozofickými proudy, vzniklými v 6. století př. n. l.: • Prvním z nich je konfucianismus nazvaný podle myslitele Kchung-fu-c’ prosazující pevné morální zásady a dodržování mravního řádu založeného na poslušnosti vůči autoritě, ale zároveň vyžadující plnou zodpovědnost této autority za ty, kdo jsou jí podřízeni. Hlásá plnou společenskou angažovanost vzdělance. Na konfucianismu byla založena politická ideologie čínských císařů po dlouhá staletí. • Druhým pak je taoismus, pojmenovaný podle proslulé Tao te Ťing – Knihy o cestě a ctnosti připisované Lao-c’ (Starému mistru). Je založen na zdůraznění individuality člověka a jeho cesty k přirozenému řádu věcí a k přírodě. Velký vliv měl v Číně také buddhismus, který sem pronikl z Indie poté, co se rozdělil na dvě větve: • Hínajána (malý vůz), jenž klade důraz na kanonické texty a více se přidržuje původního Buddhova učení (= jižní větev: Cejlon, Korea, Thajsko, Malajsie) a odmítá Buddhovo zbožštění. • Mahájána (velký vůz), který se smísil s prvky jiných náboženství a stal se přístupný širokým vrstvám (= severní větev: Čína, Japonsko, Tibet); zde Buddha považován za božstvo. Buddhismus se na čínské půdě hodně změnil zvláště vlivem taoismu a jeho nejpronikavější změnu učinila sekta čchan (japonsky „zen“). Zen buddhismus hledá spasení především ve vnitřní meditaci a rozvinul svérázný systém neřešitelných otázek – tzv. kóanů. Cílem je dosažení osvícení, nahlédnutí skutečné podstaty věcí, prozření v jediném okamžiku nazývaném satori. Výrazně ovlivnil čínské výtvarné umění – zejména kaligrafii, tušovou malbu a zahradní architekturu. 4.2.4 Dynastie Čchin a První Císař Náš dnešní název Číny je odvozen od dynastie a státu Čchin, který na jejím území vznikl kolem roku 220 př. n. l. Tento stát vzešel z navzájem bojujících knížectví, která pod svou vládou sjednotil Čchin Š’-chuang-ti, zakladatel dynastie, který se také nechal prohlásit Prvním Císařem. Za jeho vlády byl starý feudální systém nahrazen centralizovaným státním aparátem. Právě u hrobu tohoto prvního císaře v Si-anu objevili archeologové v roku 1974 celou terakotovou armádu z pálené hlíny zasypanou v zemi. Čítá 300 lučištníků, 6 tisíc pěšáků a velké množství koní. Všechny postavy jsou zhotoveny v životní velikosti a každý voják má jiný obličej (tvrdí se, že v celé armádě se nenajdou dva stejní); pravděpodobně se mohlo jednat o realistické portréty. Postavy vojáků byly vyzbrojené funkčními zbraněmi z bronzu. 4.2.4.1 Velká čínská zeď Právě na rozkaz Prvního Císaře Čchin Š´-chuang-ti byly spojeny jednotlivé úseky starších opevnění původně budovaných na severních hranicích čínských království na obranu před nájezdy kočovníků a stavba byla prodloužena na východě k moři a směrem na západ.

39



Na stavbě tohoto gigantického díla, které je jedinou stavbou na Zemi, jež je vidět z Měsíce, se podílely generace dělníků, trestanců nebo rolníků odvedených na nucené práce. Podle legendy každý kámen v této zdi stál jeden lidský život. Stavba měří 6500 km a její dnešní podoba pochází z 15. stol. V průměru je to stavba 9 m vysoká, stavěná ze zdiva a hlíny. V pravidelných intervalech v ní jsou umístěny brány a strážní věže a strážní cesta na jejím povrchu je tak široká, že po ní mohlo projet 5 koní vedle sebe. Zeď byla udržována až do 17. století, kdy ztratila svůj vojenský strategický význam a nyní je lákavou turistickou atrakcí zapsanou na seznam kulturních památek UNESCO. 4.2.5 Architektura Čínská architektura se po staletí téměř neměnila. Klasické indické stúpy se na čínském území proměnily ve stupňovité pagody s pozvednutými okraji několikanásobných střech. Mohutné paláce v sídelních městech jsou vybaveny mramorovými sloupy, schodišti a terasami a masivními krovy, které nesou několikastupňové střechy kryté zlatožlutými keramickými taškami. Zpod nich vybíhají zdobené dřevěné trámy v jasných barvách s vyřezávanými ornamenty. 4.2.6 Přínos Číny pro evropskou a světovou kulturu 4.2.6.1 Papír Jeho výroba byla objevena v Číně na počátku 2. století n. l., tento objev je konkrétně připisován Cchai-Lunovi (105 n. l.). Vyráběl se ze stromové kůry a hadrů, nebo ze stvolů bambusu, které byly nasekány a rozmočeny ve vodě. Varem se získala kaše, která se lila do formy a lisovala na dřevěných rámech a poté se sušila. Později se pro výrobu kvalitnějšího papíru používaly i zbytky hedvábí, jehož výroba ovšem byla nákladná. Papír byl v Číně ovšem nejen psací látkou. Zhotovovalo se z něj velké množství předmětů denní potřeby, především deštníky, vějíře, kapesníky a ubrousky, oděvy nebo obuv, posuvné stěny příbytků, ale také oblíbení draci, hrací karty, výplně oken a dokonce papírové peníze, které byly v Číně vydávány již od r. 970 n. l. Papír byl důležitým vývozním artiklem, a proto byla jeho výroba dlouho přísně střeženým tajemstvím, které prozradili až čínští zajatci z bitvy u Samarkandu (751 n. l.) Arabům. 4.2.6.2 Tisk Již ve 3. - 5. stol. n. l. se v Číně tiskly texty vyryté do kamene otiskem na papír. Již od 8. stol. n. l. se pak tisklo z bloků pomocí dřevěných desek (= xylografie). Z roku 868 pochází první takto tištěná dochovaná čínská kniha a rozvoj knihtisku vedl v 10. -11. stol. dokonce k zakládání knihoven v rozsahu až 100 tis.svazků. Od pol. 11. stol. znala Čína již také tisk z pohyblivých typů z keramiky, které byly později nahrazeny olověnými. 4.2.6.3 Výroba hedvábí Hedvábí se v Číně získávalo již od konce neolitu z kokonů housenek bource morušového. Vlákna se spřádala do nitě dlouhé až 1600 m. Chov bource je ovšem velmi pracný a náročný, neboť housenky jsou velmi choulostivé a vyžadují pravidelné krmení. Hedvábí bylo cenným obchodním artiklem a jeho výroba byla také úzkostlivě tajena až do 4. stol. n. l. Teprve potom se tajemství dostalo přes Střední Asii a Blízký východ do Evropy, údajně zásluhou jisté čínské princezny,

40



která si po provdání mimo Čínu donesla do nového bydliště vajíčka bource morušového ukrytá v účesu. 4.2.6.4 Porcelán Porcelán dostal své jméno podle toho, že jeden z prvních Evropanů, kteří Čínu navštívili, kupec a cestovatel Marco Polo tvrdil, že se vyrábí z rozdrcených mušlí zvaných „porcella“. Porcelán byl po staletí předmětem obdivu a touhy evropských šlechticů a boháčů. Porcelán je vlastně keramika zhotovená z kaolínu, živce a křemene, která při teplotách kolem 1450 ºC získává bílou barvu. Může být tenká jako vaječná skořápka a má dobrý zvuk a průzračnost. Pravý porcelán byl v Číně znám již kolem roku 400 př. n. l.; vyvinul se z dokonalé bílé keramiky z doby Šang. Původně byl zeleně polévaný, od 6. st. n. l. měl bílou barvu a živcovou glazuru. Základní materiál k jeho výrobě, kaolín, je pojmenován podle lokality Kao-ling, kde byl původně těžen. Mezi staré čínské vynálezy patří též kompas a lodní kormidlo na zádi, stejně jako střelný prach, koňský postroj a seizmoskop. Čínská kultura významně ovlivnila vývoj kultury v okolních oblastech, zejména v Koreji a Japonsku a samozřejmě měla dalekosáhlý vliv i na kulturu evropskou. Literatura: BÖTTGER, W. Kultura ve staré Číně. Praha: Panorama, 1984. FAIRBANK, J. K. Dějiny Číny. Praha: Lidové noviny, 1998. Indie a Indové. Praha: Vyšehrad, 1997. SHAUGNESSY, E. L. Čína: země nebeského draka. Praha: Knižní klub, 2001. STRNAD, J. Dějiny Indie. Praha: Lidové noviny, 2003. ZBAVITEL, D. Otazníky starověké Indie. Praha: NLN, 1997. ZBAVITEL, D. Rámajána. Praha: Argo, 2000. ZBAVITEL, D. Starověká Indie. Praha: Panorama, 1985.

41



5. Kultury Mezoameriky a Jižní Ameriky V případě osídlení Severní a Jižní Ameriky převládá názor, že k němu došlo mezi lety 40 tis. a 10 tis. př. n. l., kdy pravěcí lovci divoké zvěře přešli z nejvýchodnějšího výběžku Sibiře na Aljašku a postupovali dále na jih. Když se ke konci poslední doby ledové zvýšila hladina moře (asi 10 tis. př. n. l.), byla tato pevninská šíje zaplavena, vznikla Beringova úžina a došlo k izolaci amerického kontinentu. V té době však již byly osídleny oba americké kontinenty až po jih Jižní Ameriky a v relativní izolaci od okolního světa se zde začínaly v důsledku rozvoje zemědělství vyvíjet svérázné kultury a civilizace. Neolitická revoluce na území dnešního Peru a Mexika začala kolem roku 8 tis. př. n. l. Velký význam pro NR ve střední Americe mělo především domestikování kukuřice, dále tykví a dýní. V Jižní Americe pak sehrálo roli pěstování kořenové zeleniny a brambor. V 6. tis. př. n. l. zde lidé ochočili divoké předky velbloudů, z nichž vyšlechtili dnešní lamy a alpaky sloužící jako zdroj vlny a k nošení nákladů. Jejich maso se ovšem jedlo zřídka, jako zdroj živočišných bílkovin sloužila domestikovaná morčata, krůty, malí psi a další zvířata.

5.1 Mezoamerika Na území dnešního Mexika, Guatemaly, Hondurasu a sousedních států se od r. 1000 př. n. l. vystřídalo několik civilizací, které na sebe určitým způsobem navazovaly a měly některé společné prvky: monumentální architekturu; náboženská centra, jimž vévodily pyramidy; dokonalý kalendářní systém vzešlý z přesných astronomických pozorování a hieroglyfické písmo. 5.1.1 Olmékové V bažinaté nížině kolem Mexického zálivu se kol. r. 1000 př. n. l. začala rozvíjet první mexická civilizace Olméků (jejich jméno pochází z aztéckého slova, které znamená „lidé ze země kaučuku“, neboť na březích Mexického zálivu roste kaučukovník, který Olmékové uměli využívat a zpracovávat). Tato civilizace byla založena na prosperujícím zemědělství; ročně se sklízely dvě sklizně kukuřice. Z přebytků zemědělské produkce byli živeni řemeslníci vyrábějící zboží pro čilý obchod, který Olmékové provozovali, a kteří byli nezbytní pro budování masivních staveb a výzdobu mohutných náboženských center. Pro olméckou civilizaci jsou typické kamenné sochy v podobě obřích hlav vysokých kolem tří metrů (byly objeveny zejména v La Ventě, San Lorenzu* a Tres Zapotes – hlavních centrech olmécké civilizace). Váží až 20 tun nesou pravděpodobně tváře olméckých panovníků (kupodivu s negroidními rysy). Olmékové stavěli též stupňovité pyramidy a zhotovovali překrásné figurky z nefritu (zelený velmi tvrdý nerost), který považovali za surovinu cennější než zlato. V olméckých kultovních střediscích byly nalezeny desítky sošek vypadající jako tlusté plešaté děti mnohdy s rysy kočkovitých šelem, které zřejmě hrály důležitou roli při náboženských rituálech. Olmékové zakládali města, měli sluneční kalendář, číselnou soustavu a hieroglyfické písmo. Jejich civilizace zanikla přibližně kol. r. 300 př. n. l.

*

Podle archeologických nálezů byli obyvatelé San Lorenza kanibaly, neboť v kuchyňských odpadech byly nalezeny pozůstatky lidských těl. 42



5.1.2 Teotihuacán Další typickou kulturou v této oblasti, která v mnohém na Olméky navazovala, byla kultura vzniklá v 1. st. n. l. v městě Teotihuacánu (název pochází z jazyka Aztéků a znamená "Město bohů"), významném mexickém náboženském centru. Největší rozmach této kultury spadá do 5. stol. n. l. Na území města bylo vybudováno množství chrámů, jimž dominovaly dvě impozantní pyramidy: Pyramida Slunce a Pyramida Měsíce vysoká 42 metrů. Teotihuacán nebyl jen náboženským centrem, ale i normálně fungujícím městem, v němž podle odhadů v době největšího rozmachu žilo přinejmenším 200 tis. lidí, jimž vládla vrstva kněží. Kolem r. 800 n. l. dochází k jeho úpadku a postupnému vylidnění (podle archeologických nálezů bylo centrum města zničeno požárem, ale zůstalo po další staletí významným poutním místem pro další mezoamerické kultury). 5.1.3 Mayové Mayská civilizace se rozvíjela mezi lety 1800 př. n. l. až 900 n. l. na poloostrově Yucatán a v dnešní Guatemale a přilehlých oblastech (Honduras, Belize). I tato civilizace byla založena na zemědělství (zejména pěstování kukuřice a kakaa) a na obchodu. Největšího rozkvětu dosáhla mezi léty 200-900 n. l. Mayové budovali velká města s obdivuhodnou kamennou architekturou; dominovaly jim náboženské stavby, několikapatrové paláce, pyramidy s chrámy na vrcholech vysoké až 30 m a míčové dvorce určené k rituálním míčovým hrám. Míčové hry měly důležitou rituální funkci ve všech středoamerických kulturách; jejich dějištěm byla prostranství ve tvaru písmene I se zešikmenými stěnami o délce až 150 m. Počet hráčů se pohyboval od tří do sedmi; hrálo se tvrdým kaučukovým míčem odráženým různými částmi těla, míč se ovšem zřejmě nesměl chytit do ruky. Na stěnách dvorce byly umístěny kamenné obruče a účelem hry bylo míč jimi prohodit. Hráči byli chráněni chrániči, rukavicemi a dokonce přilbami, hra ovšem nebyla sportem, ale symbolickým rituálem, kdy hřiště bylo obrazem kosmu, míč symbolizoval slunce a představení bylo podobenstvím o oběti a smrti (poražení hráči byli údajně vítěznými protihráči obětování bohu smrti). Stavby byly soustředěny kolem centrálního náměstí. Takto bylo vybudováno mayské město Copán ležící v dnešním Hondurasu, Palenque v dnešním Mexiku nebo Tikal v dnešní Guatemale, kde žilo na 50 tis. lidí. Mayové provozovali rituály, zachycené na obrazech, při nichž byla prolévána krev obětí, často válečných zajatců. Bohům však nebyla obětována jen krev zajatců, ale i urozených Mayů, kteří veřejně při určitých rituálech prolévali vlastní krev (muži si ostnem propichovali penis, ženy špičku jazyka). Ideálem krásy bylo u Mayů ubíhající čelo, jehož dosahovali zejména u příslušníků vyšších vrstev deformací hlav kojenců pomocí dřevěných destiček. Za jiný stejně žádoucí znak krásy byla považována šilhavost, proto matky zavěšovaly dětem do vlasů nad čelo kuličky pryskyřice, které dítě pohledem sledovalo až se tak naučilo šilhat. Uši, rty a nosní přepážku si Mayové probodávali a zdobili je ozdobami z nefritu, obsidiánu (sopečné sklo), kostí nebo lastur. O životě Mayů vypovídají především výtvarné památky: figurky, obětní předměty, keramika, šperky a masky. Pro mayskou civilizaci byla typická především vyspělá řemesla, z nichž byla vysoce ceněná především řezba v jadeitu (tvrdý kámen nazelenalé barvy), z něhož se zhotovovaly ozdoby do uší, hrudní destičky, přívěsky, korále i malé stylizované lidské tváře. Zpracováváno bylo i sopečné sklo (obsidián), z něhož byly zhotovovány rituální obětní nože. Ve stravě Mayů se

43



uplatňovaly i produkty kakaových bobů, zejména nápoj zvaný xocolatl (nápoj bohů), tedy čokoláda. Na rozlehlých náměstích mayských měst bylo vztyčeno množství kamenných stél s obrazy panovníků, nápisy a kalendářními údaji. Právě mayský kalendář je pro mayskou kulturu typický a proslul především kvůli své dokonalé propracovanosti odvozené od rozsáhlých astronomických pozorování. Mayové měli tři kalendáře, jedním z nich byl i téměř přesně spočítaný solární rok mající 365 a čtvrt dne a dělený na 18 měsíců.* Díky důkladným astronomickým pozorováním a záznamům dokázali mayští kněží také dosti přesně předpovědět viditelná zatmění Slunce. Mayové byli jedinou americkou civilizací, která vyvinula písmo schopné vyjadřovat abstraktní pojmy a zaznamenat tak dávné příběhy, přesto o mayské historii existuje jen málo informací. Jejich písmo se nazývá hieroglyfické a nápisy byly tesány nebo ryty na kamenné oltáře, stély, kamenné kruhy na hřištích a pokrývaly architekturu, ovšem většina z těchto hieroglyfů není dodnes rozluštěna. O představách Mayů v duchovní oblasti vypovídá literární památka Popol Vuh, sepsaná ovšem až po španělské invazi, která shrnovala ústně tradované mayské mýty. Do dnešní doby se zachovaly pouze čtyři mayské kodexy – knihy napsané na papíře z kůry stromů, kterou Mayové drtili na vlákna a spojovali je přírodní gumou. Mayské knihy měly podobu dlouhého pruhu poskládaného jako harmonika nebo jako dnešní dětská leporela. Text nanesený několika barvami rozdělený do horizontálních sloupců se četl zleva doprava. Mezi devátým a desátým stol. n. l. se mayská civilizace zhroutila, přičemž o příčinách zániku mayských měst se dosud pouze spekuluje. Mezi nimi figuruje vyčerpání půdy, epidemie, lidová povstání, nejčastěji ale o klimatické změny a dlouhotrvající sucho, které způsobilo nedostatek potravin a sociální neklid, v jehož důsledku obyvatelstvo opustilo města. 5.1.4 Toltékové Mayská kultura částečně přežila v dalších kulturách, které se rozvíjely po jejím pádu na Yucatánu. Především se jednalo o kulturu Toltéků, kteří kolem r. 1000 n. l. přestavěli bývalé mayské středisko Chichén Itzá ve středu Yucatánského poloostrova. Vznikla jedinečná kombinace mayské a toltécké architektury, jíž vévodí pyramida a na níž se objevují motivy Opeřeného hada, jehož uctívali již Mayové pod jménem Kukulkan. Toltékové jej uctívali pod jménem Quetzalcoatl (božstvo Jitřenky), který podle legendy stvořil člověka z vlastní krve a k obživě mu dal kukuřici, dal mu kalendář, vynalezl umění a stanovil dny svátků a slavností. Toltékové opanovali bývalé mayské území a postupně si podmanili celé Mexiko. Hlavním městem Toltéků a centrem jejich říše byla Tula, kde mezi lety 9501150 n. l. žilo přes 30 tis. obyvatel a jíž vévodila stupňovitá pyramida, na jejímž vrcholu stál chrám zasvěcený Opeřenému hadu. 5.1.4.1 Mýtus o Quetzalcoatlovi V toltéckých mýtech se pod jménem Quetzalcoatl objevuje také lidský hrdina, kněz nejvyššího boha, po němž převzal jméno. S jeho vládou (přibl. 9. st. n. l.) je spojován zlatý věk, doba největšího rozkvětu toltécké říše. Quetzalcoatl podle mýtu žil ve svých palácích životem meditace, abstinence a rozjímání. Jednoho dne se *

Jejich stanovení délky slunečního roku se liší od současných výpočtů o pouhé dvě desetitisíciny. 44



ovšem v Tule objevili tři kouzelníci používající magii a pokusili se Quetzalcoatla přesvědčit, aby zavedl rituál lidské oběti. Ale kněz jej rozhodně odmítl, protože svůj lid miloval, proto se kouzelníci rozhodli narušit jeho mysl a donutit ho k odchodu. Rozmlouvali s ním a dali mu zrcadlo, aby viděl, jak je již starý a chatrný a poté mu nabídli nápoj, který jej měl omladit a uzdravit. Quetzalcoatl dlouho odmítal, nakonec však nápoj ochutnal a vypil jej všechen a protože se jednalo o alkohol, upadl do opilosti. Poté mu přivedli princeznu Quetzalpetatl, kterou opilý Quetzalcoatl znásilnil. Mezitím kouzelníci rozprostřeli nad Tulou svá zlověstná kouzla, jež pak způsobila smrt nesčetných Toltéků. Když Quetzalcoatl vystřízlivěl a uvědomil si, co se přihodilo, pocítil bolest a zahanbení. Rozhodl se, že v Tule již nezůstane a že se vydá na východ. Opustil všechnu nádheru, kterou během života vytvořil, paláce, chrámy i umělecká díla, ale především své milované Toltéky. Putoval k moři, k pobřeží Mexického zálivu, načež zmizel navždy; vyprávělo se, že odplul na prámu zhotoveném z hadů. Podle jiné verze se vrhl do obrovského planoucího ohně a vynořil se z něho jako nebeské těleso. Přes toto tajemné zmizení panovala mezi obyvateli této oblasti vždy silná víra, že se kněz Quetzalcoatl vrátí. Když se konečně rozneslo, že došlo k návratu dychtivě očekávaného kulturního hrdiny, jednalo se bohužel o španělské dobyvatele, kteří přivodili zánik civilizace původních obyvatel.7 5.1.5 Aztékové Aztékové byli sebevědomí a krutí bojovníci a do Mexického údolí připutovali ze severozápadu až ve 13. st. n. l. K jejich vzestupu dochází ve 14. st. n. l., kdy Mexické údolí ovládli a založili uprostřed jezerní oblasti hl. město Tenochtitlán. Podle legendy je založili na popud boha Huizilopochtliho, který se zjevil stařešinovi kmene a sdělil mu, že tam, kde spatří orla sedícího na kaktusu tenochtli, má založit město. Tento motiv se dodnes zachoval na vlajce Mexika. Aztékové obdělávali kukuřičná pole i ovocné zahrady a provozovali svérázný způsob pěstování plodin: sloužily jim k němu plovoucí zahrady chinampas, vlastně umělé ostrůvky, na něž se vršila vrstva úrodného bahna. Důležitou rostlinou v aztécké kultuře byla agáve, která byla uctívána jako božstvo. Z její šťávy se kvašením vyrábělo pivo pulque užívané jako opojný rituální nápoj. Vlákna agáve se spřádala a listy sloužily k zastřešení chýší. Aztékové rozšířili svoji vojenskou nadvládu nad ostatní kmeny, které donutili odvádět ohromné daně. Krutě trestali všechny, kdo jim kladli odpor. Krev jejich zajatých nepřátel byla prolévána na počest bohů. Oběť byla natažena před svatyní a bylo jí vyříznuto srdce, které bylo nabídnuto bohu jako oběť. Tělo se pak kutálelo dolů po stupních pyramidy. Porážku posledního aztéckého panovníka Montezumy II. usnadnila tradiční víra v návrat boha Quetzalcoatla, kterého panovník omylem ztotožnil s dobyvatelem Hernandem Cortésem. Cortés hostitele zajal a do konce r. 1521 zničil s hrstkou vojáků nejen hlavní město Tenochtitlán, ale i celou aztéckou civilizaci, jejíž kořeny sahaly do dávné minulosti. Na troskách Tenochtitlánu pak začal budovat nové hlavní město - katolické Ciudad de México. Z odhadovaných asi 25 mil. obyvatel Mexika z r. 1519 jich španělský vpád do r. 1607 přežil pouhý jeden milion.

7

KRAMER, S. N. Mytologie starověku. Praha: Orbis, 1977, s. 378-382. 45



5.2 Jihoamerické kultury V Jižní Americe se první lidská společenství musela přizpůsobit extrémním přírodním podmínkám, vysokým nadmořským výškám, suchu nebo naopak vysoké vlhkosti. V oblasti středních And přecházejí kočovníci k zemědělství kolem r. 2000 př. n. l. Rozvinuly se zde pozoruhodné kultury, po nichž se zachovala monumentální architektura i množství artefaktů: Chavín, Paracas, Nazca, Moche, Chimú, Tiahuanaco a dal. V letech 400-300 př. n. l. dosáhla svého vrcholu chavínská kultura pojmenovaná podle města Chavín de Huantar na východních svazích peruánských And. Bylo zde nalezeno okolo 200 velkých kamenných soch a zbytky systému vodních kanálů. Typická jsou vyobrazení kočkovitých čelem, zejména jaguára, takže se dá usuzovat, že se pravděpodobně jednalo o jejich kultovní uctívání. Nedaleko se rozvíjelo centrum jedné z dalších jihoamerických kultur: Moche; odtud mochická kultura (přelom letopočtu až 15. st. n. l.), která měla vyspělá řemesla a produkovala pozoruhodnou keramiku. Její příslušníci holdovali žvýkání koky a alkoholu, nejčastěji kukuřičnému pivu. Na území dnešní Bolívie v blízkosti jezera Titicaca se rozvíjelo ve výšce 3800 m. n. m. od r. 1500 př. n. l. do r. 1200 n. l. město Tiahuanaco. Bylo kultovním centrem a poutním místem pro obyvatele celých And a bylo vybaveno monumentálními stavbami, veřejnými prostranstvími, chrámy a sochami. Část komplexu se zachovala dodnes. 5.2.1 Inkové Říše Inků se táhla ze severu na jih v délce pěti tisíc km (od dnešního Ekvádoru až po Chile). Inkové ji nazývali Tahuantinsuyu - Země čtyř světových stran. Jejím centrem bylo město Cuzco (v překladu Pupek světa). Největší rozmach zaznamenala říše v 15. stol. n. l. Tato civilizace navázala na předchozí andské kultury a převzala kult antropomorfního božstva Virakochy, boha-stvořitele. Virakocha byl také stvořitelem Intiho, boha Slunce, který podle mýtu stvořil Inky. Vládnoucí Inka byl považován za "syna Slunce" a kult Slunce uctívaného v podobě zlatého sokola postupně zastínil v Incké říši i kult všeandského boha Virakochy. V čele státu stál panovník, který měl označení Inka, přičemž podle pravidel se jím mohl stát jen syn předcházejícího Inky. Nemusel ovšem být prvorozený ani legitimní, což mělo zajistit, že na trůn usedne ten nejschopnější Inkův potomek, který bude umět spravovat říši. V důsledku toho ovšem docházelo k častým střetům o nástupnictví. Jakmile byl vládce slabý a neschopný, došlo k jeho odstranění a trůnu se zmocnil jeden z jeho bratrů. Součástí korunovace byl obětní rituál, při němž nový panovník obětoval Slunci mimo jiné i dvě stovky dětí ve věku kolem pěti let. Byly omámeny výtažkem z koky a poté uškrceny. Inkové se ženili přednostně se svými pokrevními sestrami, což udržovalo výlučnost, čistotu krve a omezený počet členů šlechtického rodu. Tento sňatek opakoval mytický příběh, v němž Slunce se svou sestrou Lunou zplodilo prvního Inku Mancu Capaca a jeho sestru a později i manželku Mamu Occlo. Jménem Inka se ovšem označovali nejen vládcové, ale všichni obyvatelé říše, kteří mluvili jejím státním jazykem – kečuánštinou. Inkové byli vynikajícími staviteli, nejen svatyň a měst, ale i zemědělských teras a zavlažovacích kanálů, měli vyspělá řemesla a jako první v Americe začali odlévat bronz.

46



Společnost byla budována na přísném centralistickém a hierarchickém systému úřední správy. Propojení mezi centrem (Cuzcem) a vzdálenými provinciemi zajišťoval dokonalý systém cest doplněný visutými mosty a tunely. Cesty byly dlážděné a táhly se v celkové délce kolem 40 tis. km. Hlavní dopravní tepna procházela přes Andy a spojovala Cuzco s druhým nejdůležitějším městem říše, Quitem. Cesty zajišťovaly rychlý přenos informací a zprostředkování obchodu, ale umožňovaly také rychlý přesun armády a výběr daní. Na ovládaném území byla třetina vypěstovaných potravin a vyrobeného zboží formou daně odváděna vládci, daně se odváděly také formou nucených prací. Statistické a historické údaje byly zaznamenávány uzlovým písmem - quipu. Jeho principem byla šňůra, na níž bylo připevněno až sto uzlů v různé velikosti a vzdálenostech. Conquistador (dobyvatel) Francisco Pizarro dorazil do této říše právě v době, kdy probíhal boj mezi dvěma nevlastními bratry, Atahualpou a Huascarem o nástupnictví na trůn. Vítěz sporu Atahualpa byl z rozkazu Pizarra v r. 1533 uškrcen a celá oslabená struktura největšího státu Jižní Ameriky podlehla dobyvatelům a rozpadla se. Svou významnou roli v pádu incké říše sehrály nakažlivé choroby, které sem Evropané zavlekli: především to byly neštovice, kterým náhle podlehl jak sám vládce Huayna Capac (otec obou znesvářených bratrů), tak celé pluky incké armády. Významným kultovním místem incké říše bylo i Machu Picchu postavené ve výšce 3 tis.metrů n. m., které bylo objeveno až v r. 1912 a je dodnes ukázkou stavitelského umění Inků, neboť díky pozdnímu objevení bylo jako jedno z mála inckých center uchráněno před španělskými dobyvateli. Z celkem zhruba 67 milionů obyvatel obou Amerik jich sto let po vpádu Evropanů zůstalo pouhých 10%. Na vině tomu bylo jednak kruté počínání dobyvatelů, především ale nakažlivé nemoci, proti nimž původní obyvatelé neměli protilátky: neštovice, spalničky a chřipka byly pro ně smrtelné. Na oplátku předali evropským dobyvatelům jinou zákeřnou nemoc: syfilis. Přesto, že civilizace amerických indiánů byly zničeny, jejich kultury se do značné míry zachovaly a smísily se s křesťanskými vlivy; zachovaly se některé jazyky, hudba, tance, způsob odívání, tradice a zvyky. Aniž si to často uvědomujeme, civilizace předkolumbovské Ameriky Evropu v mnohém ovlivnily; jmenujme přinejmenším řadu plodin i potravin, o něž byl obohacen evropský jídelníček: kakao (čokoláda), brambory, kukuřice, rajská jablíčka, vanilka, tabák, kaučuk, atd.). Literatura: BERNARD, C., RAUSCHOVÁ, J. Inkové, národ slunce. Bratislava: Slovart, 1994. Dějiny světa v obrazech. Praha: Knižní klub, 1995. KLÁPŠŤOVÁ, K., KRÁTKÝ, Č. Encyklopedie bohů a mýtů předkolumbovské Ameriky. Praha: Libri, 2001. MORLEY, S. G. Mayové. Praha: Orbis, 1997. SLAVÍK, I. Popol Vuh a výbor z letopisů Cakchiquelů. Praha: Dauphin, 2000. STINGL, M. Indiáni zlatého slunce. Praha: Knižní klub, 2003. STINGL, M. Tajemství indiánských pyramid. Praha: Orbis, 1974. STINGL, M. Za poklady mayských měst. Praha: Svoboda, 1969. Toulky minulostí světa, díl 4. Praha: Via Facti, 2002. VAILLANT, C. G. Aztékové. Praha: Orbis, 1974.

47



6. Mínojská kultura, antické Řecko 6.1 Kréta, mínojská kultura Přenesme se nyní ve vyprávění o historii kultury do oblasti Egejského moře, kde vznikla nejstarší známá evropská civilizace. Doba jejího největšího rozkvětu se datuje přibližně mezi lety 2000 př. n. l. až 1420 př. n. l. Tato civilizace vzniklá na ostrově Kréta je pojmenována po legendárním králi Mínóovi, známém z homérských eposů a až do konce 19. stol. se vědci domnívali, že patří pouze do oblasti legend. Až Sir Arthur Evans, který v r. 1899 zahájil na Krétě vykopávky, odhalil obrovské složité komplexy mínojských paláců, z nichž nejslavnější se nachází v Knóssu. Je možné, že právě jejich složitý půdorys dal podklad pro vznik legend o Labyrintu, který podle pověsti nechal postavit krétský král Mínos pro obludu - napůl býka a napůl člověka - Mínotaura. Podobné paláce, které vznikaly kolem 2. tisíciletí př. n. l., byly nalezeny také ve Phaistu a v Malii na SV pobřeží, nebo v Zakru na východě ostrova. Krétské paláce nesloužily jen jako sídlo panovníka, ale zároveň byly sídlem úřední správy a hospodářským centrem. Shromažďovaly se zde zásoby a v řemeslnických dílnách vznikala pozoruhodná umělecká díla. Zároveň byl palác kultovním a náboženským centrem. V knósském paláci se dochovalo kanalizační potrubí ze začátku druhého tis. př. n. l. Z téže doby pochází i vodovodní systém, který zásoboval jednotlivé místnosti paláce pitnou vodou jako první svého druhu v Evropě. V místnosti zvané "megaron královny" byla dokonce nalezena i vana a splachovací záchod. Pozoruhodný je také fakt, že mínojské paláce neměly žádné opevnění, což mohlo vyplývat ze skutečnosti, že krétské loďstvo jak obchodní, tak válečné, ovládalo moře tak dokonale, že se vládcové nemuseli obávat žádného nebezpečí. Jméno Kréta bývá proto někdy odvozováno od řeckého "krateia" = mocná, vládnoucí, buď pro její suverénní ovládnutí okolního moře, nebo od označení bohyně, která zde byla uctívána. Kolem roku 2000 př. n. l. bylo na Krétě zavedeno písmo, patrně jako jinde především pro administrativní účely – tento systém, nazývaný lineární písmo typu A se zatím nepodařilo rozluštit, předpokládá se proto, že Kréťané původně nemluvili řecky. Byly zde ovšem nalezeny i písemné památky psané v mladším lineárním písmu typu B. Krétská civilizace je působivá především svými hmotnými památkami, zvláště výtvarným uměním s rostlinnými i zvířecími motivy, vyobrazeními krásných žen s odhalenými ňadry a nakadeřenými vlasy a s často se opakujícím motivem býka, který byl na Krétě považován za kultovní zvíře. O tom svědčí četné bronzové a slonovinové figurky ve tvaru býčí hlavy. Na nástěnných malbách paláců se objevují výjevy, na nichž mladíci a dívky přeskakují býky snad jako součást blíže neurčeného náboženského rituálu. Náboženství na Krétě zřejmě uctívalo ženské božstvo: fajánsové sošky bohyně či jejích kněžek s odhalenými ňadry drží v rukou hady, ochránce knósského paláce. Důležitým kultovním nástrojem a symbolem v této kultuře byl „labrys“ dvojitá sekera, pravděpodobně používaná jako kultovní předmět a obětní nástroj. Slovo "labyrinthos" - labyrint, znamenalo "dům dvojitých seker" a ve významu bludiště se do řečtiny dostalo možná právě z krétštiny. Krétskou civilizací otřásly zřejmě přírodní katastrofy mezi lety 1500 - 1400 př. n. l., kdy došlo k zemětřesení a výbuchu podzemní sopky na sousedním ostrově Théra. Poté byly paláce částečně opuštěny a kolem roku 1400 př. n. l. byl Knóssos okupován Mykéňany z pevninského Řecka.

48



6.2 Mykénská kultura Kolem roku 1450 př. n. l. vystřídali Kréťany v nadvládě nad Egejskou oblastí Mykéňané. Byli to příslušníci indoevropských kmenů, kteří postupovali již od roku 2000 př. n. l. z Podunají na jih. Živili se pastevectvím a zabydleli se na Peloponnésu, kde zakládali sídla s mohutnými kamennými hradbami, které pozdější Řekové nazývali „kyklopské“, neboť jejich vznik připisovali mytickým jednookým obrům. V homérských eposech jsou nazýváni Danaové, nejčastěji ovšem Achájové. Nejslavnější z jejich sídel jsou proslulá doposud – především Mykény, Tíryns, Pylos, Sparta, Korint, Théby a další. Jejich paláce s ústřední obdélnou místností (megaron) skrývaly za mohutnou hradbou (hradby Tírynthu měřily někde až 8 m) skutečné poklady zlatnického a šperkařského umění. V obytných budovách se zpravidla nacházela i lázeň. Nejslavnější a nejmonumentálnější z těchto hradů byly Mykény, do nichž řecká mytologie umístila dějiště ponurých zločinů a hanebností, jichž se dopouštěli příslušníci prokletého Átreova rodu. Na počátku bylo soupeření bratrů Átrea a Thyesta o vládu nad bohatými Mykénami. Átreus předložil na hostině Thyestovi maso z jeho rozčtvrcených synů, ten se pak pomstil tím, že navedl svého nejmladšího syna Aigistha, aby Átrea zabil. Átreovi synové Agamemnón a Meneláos uprchli po jeho zavraždění do Sparty, odkud se pak po létech Agamemnón vrátil, Thyesta zabil a sám usedl na trůn. Za ženu si vzal Klytaimnéstru, pak se ovšem vydal na válečnou výpravu do Tróje, aby pomohl svému bratru Meneláovi pomstít únos jeho ženy Heleny trojským princem Paridem. Během desetileté Agamemnónovy nepřítomnosti si Klytaimnéstra našla milence a spolu s ním připravila Agamemnónovi po jeho návratu do Mykén smrt. Ta měla stihnout také teprve desetiletého Agamemnónova syna Oresta, který se však zachránil útěkem. Po dalších deseti letech se vrátil do Mykén pomstít otcovu smrt: zavraždil vlastní matku i jejího milence. Náboženské představy pasteveckých Achájů se zřejmě střetly se starými kulty plodivých sil z doby neolitické, které byly představovány převážně ženskými božstvy. Zatímco v původních kultech převládala ženská složka (ochranné bohyně měst – Athéna, Afrodité, Artemis, Déméter a její dcera Koré se svými tajemnými mystérii, jejichž centrem byla svatyně v Eleusíně), s achajskými pastevci přichází patriarchální pantheon. V jeho čele stojí mužské božstvo Zeus, vládce nebes, hromů a blesků. Ženská božstva podmaněných společenství byla nucena se patriarchálním božstvům podřídit, což se obrazně odrazilo také v antických bájích; dávné bohyně se staly sestrami, dcerami nebo milenkami a matkami četných dětí nejvyššího boha Dia nebo ostatních bohů. Příslušníci mykénské kultury rozvíjeli obchodní styky s okolními oblastmi – byli ve styku s Chetity i Egyptem a jejich výtvarné umění bylo významně ovlivněno uměním krétským. V Mykénách podobně jako na Krétě byly nalezeny písemné památky v lineárním písmu B, které se zřejmě vyvinulo z krétského lineárního písma typu A. Písmo typu B se na rozdíl od písma typu A podařilo rozluštit v r. 1952 mladému britskému architektovi Michaelu Ventrisovi. Tak se zjistilo, že jazyk, jímž Achájové mluvili, byl starou podobou řečtiny. V roce 1874 obrátil svou pozornost k Mykénám slavný objevitel Tróje Heinrich Schliemann. Objevil zde mohutné hradby s monumentálním vstupem - tzv. Lví branou, která měla zřejmě nejen obranný, ale také silný kultovní význam – je tvořena dvěma lvicemi, jež mohly symbolizovat bohyni, která měla ochraňovat posvátné místo. Na mykénské akropoli pak Schliemann objevil šachtové hroby,

49



o nichž se domníval, že náležejí homérským hrdinům. Zemřelí měli obličeje chráněny zlatými pohřebními maskami, které zřejmě měly zachytit podobu zemřelého. Tento zvyk byl pravděpodobně převzat z Egypta. Jednu z nich považoval Schliemann za masku samotného Agamemnóna a pod tímto názvem se neobyčejně proslavila. Pozdější výzkumy prokázaly, že tyto nálezy jsou až o čtyři století starší, než mohli být skuteční hrdinové trójské války. Jak naznačují i mytické ohlasy slavné trójské války, Mykéňané – Achajci – byli dobrými a náruživými válečníky, o čemž svědčí jednak mohutné kostry nalezené v hrobech, jednak velké množství válečných a bojových scén zobrazených na nalezených předmětech. Dobyli také krétský Knóssos a po určitou dobu jej ovládali. Kolem roku 1200 př. n. l. dochází k náhlému úpadku mykénské civilizace: paláce jsou zničeny, města opuštěna. V troskách pevností a královských sídel zmizela spolu s vyspělým uměním i znalost písma a společnost byla ve vývoji vržena několik století zpět. Příčina tohoto zvratu je předmětem dohadů a spekulací (mohl jí např. být vpád Dórů ze severu nebo útok tajemných mořských národů).

6.3 Kultura v řecké oblasti Po zániku mykénské civilizace kolem roku 1200 př. n. l. nastává asi čtyři století trvající období temna, o němž nemáme mnoho zpráv. Znalost písma zanikla, počet obyvatel této oblasti klesl asi na desetinu. Do středního a jižního Řecka v této době přicházejí Dórové hovořící určitou obdobou řečtiny. Země nebyla příliš bohatá, což bylo důvodem k zakládání tzv. kolonií řeckého obyvatelstva jak v jižní Itálii, tak na pobřeží Malé Asie a na černomořském pobřeží zvláště v období mezi 8. a 5. stoletím př. n. l. Tak byla založena v 7. stol. př. n. l. Massalia (dnes Marseille), Neapolis (italská Neapol), Syrakúsy na Sicílii, Milétos a Efesos na maloasijském pobřeží, na černomořském Sinopé a další. Jednalo se většinou o zemědělské osady, které měly zásobovat Řecko potravinami. Některé nazývané „emporia“ byly založeny speciálně s cílem provozovat obchod. Kolonie obvykle představovala městský stát, ale měla alespoň symbolické svazky s mateřským městem nazývaným "metropolis". Jednou z mála cest jak zbohatnout byla pro Řeky mořeplavba a obchod se zbožím dováženým po moři, jimiž se také začali hojně zabývat a konkurovat již zmíněným Féničanům, od nichž v 9. stol. převzali fonetické písmo, upravili si je pro vlastní potřeby a změnili směr psaní zleva doprava. Pro archaické Řecko nastává doba historická. V průběhu archaického období (1000 - 500 př. n. l.) se Řekové díky obchodním kontaktům seznámili jak s výrobními a uměleckými tradicemi okolních kultur (Egypta, Persie, Lýdie, Fénicie, ale i Indie), tak s jejich myšlenkovým bohatstvím (matematika, kalendářní systém, filosofie, náboženství), které v mnohém převzali a přizpůsobili potřebám vlastní kultury. Tak vznikly základy antického umění a vzdělanosti později označované jako "řecký zázrak". Během 8. stol. př. n. l. dochází k vzniku řeckých městských států zvaných „polis“; svébytných sociálních a politických jednotek řecké společnosti – tato specifika byla dána především členitým a hornatým terénem, který nebyl příliš příznivý pro vznik rozsáhlého státu. Zpočátku byly tyto městské státy ovládány rodovou šlechtou – aristokracií, později byla její vláda nahrazena vládou jednoho muže – tyrana, který vystupoval jako ochránce širší obce, tedy i obyvatel nearistokratického původu. Tyranové mnohdy vládli spravedlivě a pod jejich vládou se uskutečňovaly veřejně prospěšné práce jako např. stavby vodovodů, průplavů apod. Ve druhé generaci, kdy se tyranida stala dědičnou institucí, se ovšem často

50



zvrhávala v krutovládu a mnohde byla nahrazena oligarchií (nadvládou menšiny, zpravidla bohaté), nebo demokracií, která byla založena na účasti všech svobodných obyvatel na správě obce. V archaickém období nesmírně vzrostla moc především dvou hlavních městských států – Athén a Sparty. Zvláště v Athénách dospěl demokratický vývoj ke svému naplnění: nejvyšší moc ve státě náležela občanskému sněmu "ekklésiá", do něhož směli volit všichni občané, což ovšem zahrnovalo pouze dospělé muže, neboť ani ženy, ani otroci nebyli plnoprávnými občany. Sněm se scházel několikrát do měsíce a každý občan mohl podávat návrhy k projednání, které, pokud byly schváleny většinou hlasů, se staly zákonem. Pravomoci občanů byly pozoruhodné a patřil k nim ostrakismus: procedura, jíž mohl být občan poslán do vyhnanství. Občané měli možnost napsat na střep rozbité nádoby -"ostrakon" jméno osoby, o níž byli přesvědčeni, že škodí obci. Pokud takto někdo „získal“ 6000 a více hlasů, musel povinně odejít do exilu nejméně na 10 let. Významným momentem v řeckých dějinách byly střety řeckých vojsk pod vedením Athén v letech 490 - 480 př. n. l. s Peršany. Vítězné odražení perských útoků rozhodlo o dalším vývoji řecké a potažmo i celé evropské kultury. Perské války byly později přes značnou vyspělost Perské říše interpretovány jako vítězný střet mezi civilizací a barbarstvím, Západem a Východem nebo též mezi Evropou a Asií. Athény v tomto střetnutí posílily svou prestiž a staly se významnou politickou silou mezi řeckými městskými státy. Výsledek se odrazil i ve výstavbě Athén zpustošených Peršany r. 480 př. n. l. Na centrálním athénském pahorku, Akropoli, vznikla pýcha Řecka: chrámový komplex vévodící Athénám. Jeho stavby vznikaly v době Periklovy vlády zhruba ve třicátých letech 5. stol. př. n. l. Rozkládal se zde především největší z athénských chrámů, který byl postaven ze smetanově bílého mramoru. Byl zasvěcený samozřejmě ochránkyni města bohyni Athéně Parthenos (tedy panenské); odtud pochází název stavby Parthenon. Kromě dalších významných staveb posvátného okrsku hrály významnou roli především Propylaje – velká vstupní brána zprostředkující jediný přístup na Akropolis. Stěny chrámů byly zdobeny pestrými malbami a sochařskými reliéfy. Sochařskou výzdobou Parthenonu byl pověřen slavný sochař Feidiás, který na mramorových vlysech zachytil jak mytické a božské náměty, tak i všední a sváteční výjevy ze života všech vrstev obyvatel Athén. Vlysy mají monumentální rozměry, např. vlys z vnitřní výzdoby Parthenonu měří 1x160 m. Výzdoba athénského Parthenonu – vlysy a sochy ze štítů – byly převezeny v r. 1806 do Londýna hrabětem z Elginu – původně jako výzdoba paláce Elginovy manželky. Již ve své době byl Elgin za svůj čin silně kritizován. Poté, co jej žena opustila, prodal je se ztrátou Britskému muzeu, kde si je lze prohlédnout dodnes. Přesto, že řecká vláda opakovaně požádala o návrat mramorů, Britské muzeum ovšem tento požadavek odmítlo. 6.3.1 Náboženské představy starověkých Řeků Střediskem kultu řeckých bohů byly chrámy, v nichž a na prostranstvích před nimiž se odehrávaly rituální slavnosti k uctění místního ochranného božstva. Rituály byly úzce propojeny s mýty, příběhy ze života bohů a hrdinů, které byly zároveň i způsobem výkladu chápání světa a námětem pro literární i výtvarné zpracování.

51



Řecké náboženství bylo polyteistické a bohové měli lidskou (antropomorfní) podobu. Uctíváno bylo především 12 hlavních bohů, kteří sídlili na hoře Olympu.8 Na počest bohů byly pořádány slavnosti a hry. Sport byl ve starém Řecku uznáván jako příprava na boj, ale měl také rituální význam. Atletické soupeření bývalo součástí slavností pořádaných na Diovu počest v Olympii už od 8. století př. n. l. známých jako Olympijské hry, jejichž disciplínami byl hod diskem, skok do dálky, rohování, hod oštěpem a běh.

8

Viz tabulka Řečtí a římští bohové. 52



Řečtí a římští bohové Olympská božstva ŘECKÉ OZNAČENÍ BOŽSTVA:

ŘÍMSKÝ EKVIVALENT:

ZEUS nejvyšší božstvo, pán nebes, hromovládce HÉRA jeho žárlivá manželka APOLLÓN bůh věšteb, hudby a umění ARTEMIS lovkyně, bohyně přírody dvojče Apollónovo

ztotožňovaná

s

ATHÉNA bohyně moudrosti a boje ARÉS bůh války AFRODÍTÉ bohyně krásy a lásky DEMÉTÉR bohyně obilí a úrody, sestra Diova HÉFAISTOS božský kovář, též bůh řemesel HERMÉS posel bohů, bůh pastevců a zlodějů

JUPITER JUNO APOLLO DIANA Měsícem,

MINERVA MARS VENUŠE CERES VULKÁN obchodu, MERKUR

HESTIA ochránkyně domácího krbu, sestra Diova VESTA POSEIDÓN bratr Diův, vládce moří, koní a zemětřesení NEPTUN Mimoolympští bohové

HÁDÉS bůh podsvětí PERSEFONÉ dcera Demétér, manželka Hádova DIONÝSOS bůh vína a emocionálního uvolnění,

PLUTO PROSERPINA BACCHUS

ve starších dobách bůh vegetace

ERÓS syn Afrodíté a Area, bůh smyslné lásky

53

AMOR



6.3.2 Literatura starověkého Řecka Řecká literatura se rozvíjela především v podobě hrdinských zpěvů vyprávějících o slavných činech bohů a héróů. Tyto básně byly přednášeny za doprovodu hudby potulnými recitátory, rapsódy, kteří podle potřeby přednášený text upravovali a obohacovali. Nejznámějšími eposy připisovanými Homérovi jsou Ilias a Odyssea pocházející z 8. a 7. st. př. n. l. 6.3.3 Stavitelství starověkého Řecka Řecké stavby, zvláště chrámy a veřejně budovy měly typický vzhled: obdélníkový půdorys, trojúhelníkový štít a na obvodu řady sloupů. Právě podle tvaru těchto sloupů a jejich hlavic se rozlišují jednotlivé řecké stavební řády; vývojově za sebou následovaly dórský, iónský a korintský. Stavebním materiálem byl především kámen, kterého byl v Řecku dostatek. Ze stavebních památek kromě Akropole vynikl především chrám bohyně lovu Artemidy v Efesu (jako všechny chrámy i on byl svatyní obstoupenou sloupovou kolonádou na zvýšené podezdívce), z dalších ještě např. Héfaistův chrám v Athénách z pol. 5. st. př. n. l. Řecké chrámy původně nebyly bílé, naopak, jejich stěny a reliéfy byly často pokryty jasnými barvami. 6.3.4 Sochařství starověkého Řecka Řecké sochy bývaly původně také na rozdíl od jejich dnešní podoby v mnoha případech barevné. Nejstarší řecké sochy byly poněkud strnulé a zjevně vycházely z egyptských vzorů. Byly to značně rozměrné sochy, tzv. kolosy, např. kolos Rhódský (socha znázorňující boha slunce Hélia, jeden ze sedmi divů světa, který se ovšem nedochoval), nebo častá ztvárnění lidské postavy v podobě mladého jinocha – kúros, nebo dívky – koré. Kromě mramoru se stal oblíbeným materiálem pro zhotovování soch především bronz; techniku odlévání převzali Řekové z Persie a zdokonalili ji tak, že mohli zhotovovat i sochy monumentálních velikostí. V průběhu 5. st. př. n. l. dochází k proměně strnulých postav na sochařských dílech v postavy v pohybu a díky vzrůstajícím anatomickým znalostem, které přibývaly vzhledem k rozvoji lékařství (Hippokrates), bylo možno lidské tělo lépe vystihnout. Z nejslavnějších řeckých sochařů bychom kromě již zmíněného Feidia (výzdoba Parthenonu) měli jmenovat Myróna (tvůrce bronzového Diskobola, známého z mramorových římských replik), Polykleita (tvůrce tzv. Doryfyra – mladíka nesoucího kopí) a Praxitela (Hermés s malým Dionýsem, Apollo). Feidiova socha nejvyššího boha Dia zhotovená pro jeho chrám v Olympii ze slonoviny a zlata byla považována za sedmý div světa. Lze tvrdit, že zvláště athénské sochařství klasického období představuje vrchol antického umění. Sochy zachycující lidskou postavu byly založeny na myšlence harmonie dokonalosti a krásy, které bylo dosaženo dodržováním přesně vypracovaných pravidel vzájemných poměrů: postavy byly proto vyvážené proporcionální a tak dokonalé, že se ani nepodobaly živým lidem. Většinu řeckých soch známe především z jejich antických replik (kopií). Vzhledem k tomu, že původně byly barevné – polychromní – je náš dnešní pohled na antické sochy poněkud jiný, než byl pohled jejich tvůrců a objednavatelů.

54



6.3.5 Keramika Malířství se prosazovalo především při výzdobě keramických předmětů. Už v 8. st. př. n. l. se v Řecku vyráběly vázy mnohdy značných rozměrů (výška až 150 cm), číše, džbány, poháry a další nádoby zdobené často figurálními motivy s výjevy jak z běžného života (slavnosti, tance, cvičení, pohřby) nebo ze života bohů a hrdinů (héróů), vesměs tedy náměty mytologickými. Zvláště v Korintu se v prvním období vyráběly tzv. černofigurové vázy, na nichž jsou na světlejším pozadí zachyceny černé postavy, zpravidla z profilu. Detaily jsou proškrábány do spodní světlejší vrstvy. Ke konci šestého století př. n. l. se pak ve zdobení keramiky prosadila nová technika: postavy na černém pozadí mají barvu podkladu, ale jsou dokonaleji prokresleny. Této modernější technice se říká červenofigurová a postupně zcela převládla. • •

Černofigurová keramika: hlavní motiv namalován kašičkou z hlíny, která po vypálení zčernala. Červenofigurová keramika: černou vrstvou byla pokryta celá nádoba, ovšem plochy postav byly ponechány v barvě podkladu, zpravidla červeného.

6.3.6 Drama ve starověkém Řecku V antickém Řecku se také zrodilo evropské drama, které bylo původně důležitou součástí náboženských slavností, především slavností k oslavě boha Dionýsa (původně měly aristokratický ráz a později zlidověly). Během těchto „dionýsií“ byl předváděn mytický děj – rituál, který popisoval utrpení boha Dionýsa, který byl podle starého mýtu na rozkaz žárlivé bohyně Héry roztrhán Titány na kousky. Přesto byl znovu oživen bohyní Athénou. Děj byl zpíván skupinou mužů oděných v kozlí kůže, kteří měli představovat průvodce a společníky boha Dionýsa, tedy satyry. Protože kozel je řecky „tragos“ a zpěv je „óda“ – říkalo se těmto zpěvům „tragódia“ – tedy kozlí zpěvy, z čehož vznikl termín tragédie. Brzy se kromě příběhu Dionýsa dramatizovaly i jiné náměty, zpravidla mytologické. V Athénách se tak vyvinuly pravidelné jarní slavnosti dionýsie, během nichž se odehrávala soutěž tří tvůrců tragédií. Hry byly trilogiemi, k nimž jako poslední část přistupovalo satyrské drama. Mezi tvůrci antických tragédií, jichž se dochovalo bohužel jen velmi málo, prosluli především Aischylos (trilogie Oresteia), Sofoklés (tragédie Antigoné, Oidipús) a Eurípidés (Médeia, Trójanky, Ífigénie). O něco později se na scéně antického divadla objevila komedie. Toto slovo je odvozeno od řeckého „komos“ = hodokvas se zpívanými scénkami. V drsném humoru předváděla karikatury ze života lidí i bohů a vysmívala se povahovým i tělesným vadám autorových současníků; často se také měnila v politickou satiru. Nejslavnějším tvůrcem antických komedií byli Aristofanés (z jeho 44 komedií se dochovalo 11: např. Jezdci, Vosy, Oblaka, Mír, Lýsistraté, Ptáci, Žáby) a Menandros. Právě obliba řeckého dramatu ovlivnila i architekturu, neboť pro jeho provozování se začala stavět divadla (řecky "theatron"). Ústředním bodem takovéhoto architektonického útvaru byla tzv. orchestra; kruhová taneční podlaha, na níž se pohybovali herci a zpíval a tančil sbor - chór, který měl v antickém dramatu významné místo. Nad ní byly do svahu vyhloubeny řady sedadel, které tvořily půlkruhové hlediště. Akustika antických divadel byla tak dokonalá, že např. škrtnutí zápalkou na scéně nebo šepot je slyšet až v nejvyšší řadě. Nejslavnější amfiteátr se dochoval v Epidauru, známé byly i amfiteátry v Athénách, Efesu, 55



na ostrově Délu a další. Tyto amfiteátry, které se staly vzorem pro pozdější římské cirky, pojmuly většinou 15-20 tisíc diváků. Návštěva divadla byla ve starém Řecku velmi oblíbenou společenskou záležitostí a stávala se příležitostí pro shromáždění celé obce. Herci používali pro charakteristiku postav těžké hliněné masky, nosili stylizované kostýmy Dionýsových kněží a pohybovali se na kothurnech – vysokých podpatcích. Ženy nesměly hrát divadlo vůbec, i ženské postavy tedy ztělesňovali muži. Používala se již i jevištní technika – zvláště Eurípidés ukončoval neřešitelný konflikt božským zásahem – tomuto zařízení se říkalo „theos apo méchanés“ – bůh na stroji, jehož latinský název „deus ex machina“ dodnes označuje umělé rozřešení nějaké neřešitelné situace vnějším zásahem. Tragédie se často zabývaly složitými mravními dilematy a konflikty lidského života a tak přesto, že mají náměty z řecké mytologie, jsou pro nás i 2500 let po svém vzniku aktuální a bývají inscenovány i na scénách současných divadel. Literatura: BOUZEK, J. a kol. Periklovo Řecko. Praha: MF, 1989. EKSCHMITT, W. Paměť národů. Praha: Orbis, 1974, s. 182-205. FURIO, D. Řecko. Úsvit západní civilizace. Praha: Rebo, 1997. GRANT, M. Klasické Řecko. Praha: BB art, 1999. JŮZL, M. a kol. Dějiny umělecké kultury I. Praha: SPN, 1989. LEVÉQUE, P. Zrození Řecka. Praha: Slovart, 1995. OLIVA, P. Kolébka demokracie. Praha: Arista, 2000. OLIVA, P. Řecko mezi Makedonií a Římem. Praha: Academia, 1995. OLIVA, P. Zrození evropské civilizace. Praha: Scientia, 1995. Řekové a rozkvět antiky. Praha: Knižní klub, 2001. Toulky minulostí světa 3. Praha: Baronet, 2000. ZAMAROVSKÝ, V. Řecký zázrak. Praha: MF, 1972.

56



7. Helénismus, Etruskové, starověký Řím 7.1 Vzestup Makedonie, Alexandr Veliký V polovině 4. stol. př. n. l., kdy byly řecké státy oslabeny vzájemnými spory a válkami, dochází k vzestupu Makedonie, království v severovýchodním Řecku. Iniciátorem tohoto vzestupu se stal král Filip II. Makedonský, jehož sídelním městem byla Pella. Postupně dobýval okolní země, vybudoval funkční armádu (jejím jádrem bylo jezdectvo složené z dědičné aristokracie – rytířů), doplnil ji pěchotou z vojáků prostého původu, kteří byli vyzbrojeni kromě meče dlouhou píkou - sarissou. Pěšáci bojovali v útvaru nazývaném falanx, jehož zadní řady chránilo jezdectvo. Filip byl ovšem také ochráncem a pěstitelem řeckého umění a kultury – o tom svědčí také skutečnost, že místo vychovatele svého syna Alexandra nabídl přednímu řeckému filozofovi – Aristotelovi. V roce 338 př. n. l. dosáhl Filip v bitvě u Chaironeie vítězství nad Athénami a dalšími řeckými městy, s nimiž uzavřel mír. O dva roky později byl ovšem Filip zákeřně zavražděn při svatební hostině své dcery a r. 336 př. n. l. na jeho místo nastoupil jeho dvacetiletý syn Alexandr (Alexandros = ochránce mužů) Makedonský, později zvaný Veliký. Projevil se u něj geniální vojenský talent, díky němuž během následujícího desetiletí dobyl Persii a došel až do Indie. Ve věku pouhých 33 let v r. 323 př. n. l. Alexandr umírá v Babylónu na následky blíže neurčené nemoci. Během svého tažení založil četná města označena svým jménem. Nejslavnější z nich je egyptská Alexandrie v nilské deltě, která se stala v příštích staletích centrem nového životního a kulturního stylu: helénismu.

7.2 Helénismus Bezprostředně po Alexandrově smrti se jeho obrovská říše rozpadla poté, co si jeho vojevůdci, diadochové, po těžkých bojích rozdělili říši, přijali královské hodnosti a stali se zakladateli panovnických dynastií. V Makedonii, pod jejíž kontrolou zůstalo Řecko, vládli Antigonovci, v Egyptě Ptolemaiovci, východní část říše připadla Seleukovcům. Nastala nová epocha starověkých dějin, kdy se orientální civilizace propojila s civilizací evropskou do jednoho kulturního celku. Tato jednotnost se do jisté míry zachovala i po Alexandrově smrti a této nové kultuře říkáme helénismus. Řekové sami sebe totiž nazývali Helénové a svoji zemi potom Hellada. Zjednodušeně lze tedy konstatovat, že helénismus představuje rozšíření a přijetí řecké vzdělanosti od Egypta po celém Předním východě až k Indii. Jednotícím prvkem této kultury byl především jazyk – řečtina vzniklá zjednodušením klasické atičtiny – koiné. Tímto jazykem bylo v době helénismu možno se domluvit od Sicílie po Indii. Symbolem jednoty nové kultury se staly řecké mince, které se obecně rozšířily a podnítily výrobu i obchod. Řeckou kulturu přijímaly především vládnoucí aristokratické vrstvy podmaněných zemí; k dobrému tónu patřilo chovat se a oblékat řecky (helénizein). Helénská kultura byla převážně městská – na venkově se příliš neprojevila; hlavními centry helénismu byla řecká města často nově založená v průběhu Alexandrova tažení jako základny a určitá opora nové říše: již zmíněná egyptská Alexandrie, v Mezopotámii Seleucie na Tigridu, v Sýrii Antiochie, v Malé Asii Pergamon – stal se nezávislým helénistickým královstvím (viz podkapitola 7.2.1.1). Z toho, co bylo řečeno, vyplývá i nová situace, v níž se obyvatelé helénistických říší ocitli: hranice jejich světa byly daleko rozsáhlejší než u dřívějších řeckých městských států. Oproti dříve zdůrazňovanému pocitu hrdosti 57



na příslušnost k obci, občanství, se rozšiřuje tzv. kosmopolitismus, světoobčanství, založené na pocitu příslušnosti k celé helénské kultuře. Ve výtvarném umění helénismu sice stále ještě převládá základní ideál antiky: soulad ducha a těla = kalokagathia (být krásným a dobrým – kalos kai agathos), ale zároveň se prosazuje daleko realističtější zobrazení různých životních situací. Často je zobrazováno i stáří, bolest a utrpení, dokonce i umírání, jako např. na slavné soše z Pergama „Umírající Gal“ nebo na známém sousoší Láokoón z Rhodu. V oblasti náboženství dochází v důsledku kulturních kontaktů k obohacování klasického řeckého náboženství novými orientálními kulty a rozšířením toho, co nebylo pro řecký svět typické: kultu panovníka uctívaného jako božstvo. Tento kult v souladu se zvyky dobytých zemí začal pěstovat a vyžadovat Alexandr Veliký a jeho následovníci v tom pokračovali. Podobná tendence se později prosadila v císařském Římě. V helénistickém světě se také nebývale rozvíjí věda: rozvíjí se jednak klasická řecká filosofie (pěstovaná v platónské Akademii a Aristotelovu Lýkeiu), k níž přistupují nové filosofické školy, které se více zaměřují na člověka a řešení etických otázek. Od filosofie se v této době oddělují ostatní vědy a střediskem jejich pěstování se stává alexandrijské Múseion založené králem Ptolemaiem I. ve 3. st. př. n. l. Byla to zřejmě první státní instituce v historii založená s cílem zajistit učencům co nejlepší podmínky pro bádání, včetně stravy a bydlení. Ve velké knihovně Múseionu, která v 1. st. př. n. l. obsahovala zhruba 700 tis. svitků, bylo shromážděno obrovské množství vědeckých i literárních děl, rozvíjela se zde filologie, sestavovaly slovníkové práce, srovnávala se literární díla apod. 7.2.1 Helénistická urbanistika Právě vzhledem k tomu, že město se stává centrem helénistické kultury a že dochází k zakládání a rozvoji mnoha měst, je helénismus dobou rozmachu stavitelství, tedy architektury. Zároveň jsou v této době položeny základy evropské urbanistiky (teorie výstavby sídel, měst). Nově zakládaná města jsou rozvíjena plánovitě: původní centrální kruhový půdorys je nahrazen šachovnicovou sítí přímých ulic a čtvercových náměstí, zvýšený důraz je kladen na hygienu sídlišť (vodovody a kanalizace, dlažba) a na zakomponování zeleně do plánů měst. Hlavní třídy jsou široké, domy patrové s vnitřním dvorem obehnaným sloupořadím zvaným peristyl. Nezbytnými součástmi měst jsou tržiště – agory, gymnasia s tělocvičnými prostory, zápasiště – paléstry a závodiště – dromos. Gymnasia se stala společenskými centry měst užívanými pro široké účely vzdělávání i pěstování tělesné zdatnosti. Oblíbeným stavebním prvkem veřejných prostor se staly sloupové ochozy – stoy (jedn. č. stoa – právě podle označení takovéhoto sloupořadí obdržela označení jedna z helénistických filosofických škol – škola stoická). Významnými stavbami jsou vedle chrámů a knihoven divadla a veřejné lázně. 7.2.1.1 Pergamon Jméno helénistického města – později samostatného království žije i v našem dnešním jazyce díky psací látce, která zde byla vynalezena zhruba ve 2. st. př. n. l. Jednalo se o vydělanou oslí, kozí nebo telecí kůži, vytenčenou a vyhlazenou tak, aby na její povrch bylo možno psát. Tak vznikl pergamen. K rozšíření tohoto

58



vynálezu se váže legenda vyprávějící o králi Pergama Eumenovi II., který byl vášnivým sběratelem antické literatury. Tituly, které neměl ve svých sbírkách, si nechával četnými písaři opisovat na papyrové svitky a tím zvětšoval objem své knihovny natolik, že vzbudil žárlivost egyptského vládce Ptolemaia V. Epifana. Ten zareagoval tak, že uvalil embargo na vývoz egyptského papyru do Pergamu. Eumenés se nenechal bojkotem zaskočit a dal pokyn svým podřízeným navrhnout jinou psací látku, kterou se stal právě pergamen, jenž papyrus víc než nahradil. Byl totiž daleko odolnější než křehký papyrus a navíc, bylo možno na něj psát z obou stran, což papyrus neumožňoval. Tím byl učiněn první krok k pozdější změně formy knihy; kniha se v důsledku toho změnila ze svitku na praktičtější kodex (což v latině znamená špalek – špalíček), tvar, který s knihou nejčastěji spojujeme dodnes.

7.3 Etruskové Etruskové byli spolu s Řeky tvůrci jedné z prvních civilizací v Itálii. Obývali území severně od řeky Tiberu po řeku Arno – později nazývané Toskánsko. Toto jméno je zřejmě odvozeno od jejich latinského označení Tusci, zatímco Řekové je nazývali Tyrrhénoi – odtud dnešní název Tyrhénského moře mezi západním pobřežím Itálie a Korsikou a Sardinií. Etruskové v této oblasti vybudovali řadu vyspělých městských států (Etrurie nebyla nikdy jednotným politickým celkem, ale společenstvím dvanácti městských států, jejichž jednota byla podmíněna především společným náboženským kultem). Ve městech jako např. Veje, Caere, Tarquinia nebo Populonia, většinou vzniklých na vrcholcích kopců vládli králové, později aristokratické rodiny. Etruskové měli však jednotný jazyk a kulturu a jejich náboženským centrem byly Volsinie. Bohatství etruských měst bylo založeno jednak na vyspělém zemědělství, jednak na těžbě a zpracování kovů, zejména mědi a železa. Největší rozmach etruské civilizace se datuje zhruba od r. 800 př. n. l. do r. 300 př. n. l. Jejich umění bylo silně poznamenáno především řeckým vlivem. Od Řeků také Etruskové převzali písmo, takže dochované etruské nápisy vědci umějí přečíst, ovšem jejich obsah zůstává tajemstvím, protože etruština jako jazyk rozluštěna nebyla. S největší pravděpodobností se nejednalo o indoevropský jazyk (dnes se spekuluje o jeho podobnosti s baskičtinou). Nejvíce informací o životě Etrusků získala naše současnost z nádherně vybavených hrobek, které si budovali příslušníci nejvyšších společenských vrstev. Vzhledem k silné víře v posmrtný život byly budovány jako nápodoby skutečných obydlí a vybaveny bytovým zařízením, nádhernými uměleckými předměty a nástěnnými malbami s výjevy ze života etruských boháčů; jsou na nich zobrazeny hostiny, lovy a hry. Díky hojným nalezištím kovových rud rozvinuli Etruskové řemeslnou výrobu kovových předmětů a dosáhli v ní vysoké úrovně – tyto předměty byly také předmětem obchodu s mnohdy vzdálenými zeměmi. Vyráběly se kovové nádoby, svítidla i zrcadla, vynikající bylo i šperkařství, v němž se uplatnily postupy granulace (vytváření drobounkých zrnek kovu) a filigránu (vytváření nitkovitých nejčastěji zlatých nebo stříbrných drátků, často spirálovitě stáčených). Vynikající úrovně dosáhlo i etruské sochařství. Zvláštního mistrovství dosáhli etruští umělci při tvorbě terakotových (= zhotovených z pálené hlíny) plastik mnohdy úctyhodných rozměrů, příkladem je socha Apollóna z Vejí v nadživotní velikosti a sousoší na náhrobcích zachycující podobu zemřelých v osobitých portrétech. Etruskové také odlévali i sochy z bronzu; k nim patří slavná Kapitolská vlčice –

59



symbol starověkého Říma. Etruská architektura se podobala řecké, uplatňoval se v ní navíc princip klenby a pravého oblouku, stejně jako kupole, jejichž jsou Etruskové zřejmě tvůrci. Náboženství hrálo v životě Etrusků velkou roli, v jeho rámci rozvinuli různé druhy věštění, což od nich převzali později Římané. Pro věštby bylo vyčleněno dokonce několik kategorií kněží - vykladačů znamení. Z vnitřností obětních zvířat, zvláště z jater předpovídali budoucnost haruspikové, z letu ptáků věštili augurové a věštilo se také podle blesků. Vrchol etruské moci se datuje kolem roku 500 př. n. l.; jejich moc byla krátce nato zlomena Kelty útočícími ze severu. Na konci 3. stol. př. n. l. Řím dobyl a pohltil všechna města Etrurie.

7.4 Kultura starověkého Říma Oblast kolem budoucího Říma se nazývala Latium a koncem 1. tisíciletí př. n. l. se zde rozvíjela latinská kultura. Vytvářejí se vesnická sídliště, z nichž nejvýznamnější byla Alba Longa. Podobná sídliště vznikají od 9. stol. př. n. l. na pahorcích (Kapitolu, Palatinu, Aventinu, Esquilinu, Quirinalu, Viminalu a Caeliu) zhruba 25 km od ústí Tiberu do Tyrhénského moře. 7.4.1 Království Zpočátku se římská kultura vyvíjela pod přímým vlivem vyspělejších Etrusků (samo jméno Roma je nejspíše etruského původu; "ruma" = brod), kteří v prvních fázích i Římu vládli. Od Etrusků převzali Římané písmo a začali rozvíjet latinskou abecedu, náboženství, etruský způsob výkladu božské vůle a především architekturu – začali stavět prostorné domy s centrální halou a dvorem (atriem) i veřejné stavby z kamene. Římané převzali od Etrusků také zvyk pořádat triumfální průvody a nejvyšší božskou trojici (Jupiter, Juno a Minerva). Díky zkušenostem Etrusků s odvodňováním byla vysušena bažinatá plocha mezi jednotlivými římskými pahorky důmyslnou Velkou stokou (Cloaca Maxima), na níž pak vzniklo nové společenské centrum města Forum Romanum s nejvýznamnějšími stavbami a chrámy. 7.4.1.1 Založení Říma Podle legendy, která se tradovala o založení Říma, k němuž mělo dojít v r. 753 př. n. l., založili město dva bratři, Romulus a Remus. Pověst vypráví, že ještě před jejich narozením donutil král města Alby Longy jejich matku, která byla dcerou jeho bratra, jehož předtím svrhl z trůnu, aby se stala vestálkou. (Vestálky jako kněžky bohyně Vesty – ochránkyně domácího krbu - totiž musely zůstat po celou dobu svého úřadu pannami.) Tím si chtěl zajistit, že rod jeho bratra nebude mít potomky a on tudíž nebude mít konkurenty. Vestálka Rheia Silvia však pannou nezůstala a porodila dvojčata, jejichž otcem byl údajně sám bůh války Mars. Král je rozkázal utopit v rozvodněné Tibeře, jejich kolébka se ovšem zachytila u břehů a hladové chlapce nakrmila vlčice. Ujal se jich pastýř, a když vyrostli a dověděli se o svém královském původu, rozhodli se založit vlastní město právě v těch místech, kde došlo k jejich zázračnému zachránění. Při sporu o to, po kom nově založené město ponese jméno, Romulus zabil svého bratra Rema a stal se jeho prvním vládcem. Po Romulovi pak bylo město pojmenováno Roma - Řím. Od této události se počítal římský letopočet označovaný písmeny A.U.C. (Ab Urbe Condita = 753/4 př. n. l.).

60



7.4.2 Republika Po období vlády prvních králů vzniká nová forma státního zřízení, kterou Římané nazvali „res publica“ – tedy věc veřejná, čímž mělo být vyjádřeno to, že veškeré státní záležitosti se stávají věcí celého občanského kolektivu. Římská republika se datuje od r. 509 př. n. l. do r. 46 př. n. l. V republice získal na významu již dříve ustanovený poradní sbor – senát, jehož členové byli vybíráni z představitelů významných rodin. Jeho posláním bylo radit nejvyšším úředníkům a schvalovat rozhodnutí lidových shromáždění. Královský úřad byl nahrazen dvěma vysokými úředníky – konzuly. Jejich moc symbolizovaly tzv. „fasces“ – svazky prutů svírající sekyru, které připomínaly právo konzula dát někoho bičovat (pruty) a vynášet rozsudky smrti (sekyra). Také fasces byly převzaty od Etrusků, u nichž byly královskými insigniemi. Právě tento římský symbol moci obnovil italský diktátor Benito Mussolini, který se takto pokoušel podepřít svou moc připomínkou slávy římského impéria. Odtud celé jeho politické hnutí získalo název „fašismus“. Římská kultura se začíná nejvíce rozvíjet ve 3. stol. př. n. l. a výrazně vychází z kultury řecké, zvláště v oblasti filosofie, vědy a dramatu. Daleko přitažlivější zábavou než divadlo se ovšem pro široké římské publikum staly hry v cirku: dostihy, závody spřežení a inscenovaná lovecká vystoupení se zvěří. Nejslavnější se zřejmě staly pověstné zápasy gladiátorů (odvozeno od typické výzbroje římského vojáka, kterým byl především krátký meč k bodání = gladius), speciálně vycvičených otroků k boji na život a na smrt buď mezi sebou, nebo s divokou zvěří. V Římě se významně rozvíjí také dějepisectví - (záznamy se vedly o událostech v jednotlivých rocích – annales, proto toto letopisectví označováno jako analistika), objevují se i encyklopedické spisy shrnující praktické vědění z různých oblastí lidské činnosti, např. zemědělství, vojenství, lékařství, atd. 7.4.3 Císařství, římská armáda Republika je v r. 27 př. n. l. nahrazena císařstvím, za něhož pokračují římské výboje do okolních oblastí. Při nich se uplatnila římská tvrdost a disciplinovanost v kombinaci se značnými organizačními schopnostmi. Výzbrojí římského vojáka byl kromě již zmíněného krátkého meče štít, oštěp a přilba s chocholem, případně chrániči tváří, dále kyrys a bronzové chrániče nohou. Římská armáda se dělila na jednotlivé legie. Legie měla od 3. st. př. n. l. zpravidla 6 tisíc těžkooděnců a 120 jezdců. Základní jednotkou armády byla setnina – centurie, tedy 100 mužů. Legie měla tedy 60 centurií, 30 manipulů (1 manipulus = 2 centurie) a 10 kohort (kohorta = 6 centurií = 3 manipuly). Legie byly rozmístěny většinou kolem hranic říše a disponovali jimi správci římských provincií. Armáda budovala také rozsáhlý systém silnic, který i když měl především strategický význam, významně přispěl k šíření římské kultury. Římští císařové v tomto období soustředili ve svých rukou veškerou moc, ovšem stále ještě fungoval senát. Císař byl prvním z občanů – latinsky „princeps“, proto se období raného římského císařství nazývá principát. 7.4.3.1 Hry v cirku, Colosseum Místem konání gladiátorských zápasů, které získaly oblibu již v době republiky ve 3. st. př. n. l., se stala kruhovitá divadla stavěná na podobném principu jako řecké amfiteátry, jimž se říkalo cirky. Nejslavnější z nich je zřejmě tzv. Fláviovský amfiteátr, neboli Colosseum v Římě (takto bylo nazváno až ve středověku podle obrovské Neronovy sochy – kolosu - která stála poblíž). Stavbu Colossea započal

61



Vespasián v r. 80 n. l. a mělo značné rozměry (182x155 m); mohlo pojmout na 50 tis. diváků. Zajímavostí je, že podobně jako jiné římské stavby bylo zhotoveno z litého zdiva – emplektonu (betonu) a obloženo kamennými deskami. Stavba měla 3 patra arkád nad sebou, pod nimiž se nacházela síť chodeb. Sedadla byla stejně jako v řeckých amfiteátrech uspořádána stupňovitě, přičemž ta, která byla v nejnižších řadách a nejblíže k aréně, byla vyhrazena nejvýše postaveným návštěvníkům. (Na ochranu diváků proti nepřízni počasí nebo slunci bylo možno sedadla zastřešit baldachýnem.) Uprostřed cirku byla kruhovitá aréna pokrytá pískem, která mohla být v případě potřeby zaplavena pro konání námořních bitev. Pod ní bylo bludiště chodeb a klecí pro dravou zvěř. Před začátkem her se konal slavnostní průvod, v němž bojovníci zdravili císaře slovy: "Ave Caesar, morituri te salutant!" ("Buď zdráv císaři, jdoucí na smrt tě zdraví!"). Gladiátoři byli většinou vycvičení otroci (mnohdy váleční zajatci nebo zločinci) a skutečně bojovali na život a na smrt - jestliže byl bojovník smrtelně zraněn, císař či pořadatel her mohl známým gestem palce rozhodnout o jeho životě nebo smrti. 7.4.4 Římské stavitelství Nová epocha se odrazila v nákladné stavební činnosti v Římě: budovaly se mosty, vodovody, veřejné budovy i chrámy, stejně jako divadla. Dochází k masovému využití mramoru v architektuře i sochařství, objevuje se také jedna z nejtypičtějších staveb římského sochařství: triumfální oblouk. Tyto oblouky byly vztyčovány na paměť římských vítězství a byly napodobovány i v evropské architektuře o mnoho staletí později: např. v Londýně (Marble Arch), na Washingtonově náměstí v New York City nebo v Paříži, kde nalezneme Triumfální oblouk z r. 1836. Řada významných staveb vznikala i mimo Řím v provinciích, např. slavný vodovod přes řeku Gard (Pont du Gard) v jižní Francii, divadlo v Arles, nebo Hadriánův val v Anglii vybudovaný na severních hranicích říše jako obrana proti Keltům. Významnými stavbami se stávají lázeňské celky (thermy), které často sloužily veřejnosti a do nichž byl vstup zdarma. Jejich původní účel byl hygienický, ale stávaly se zároveň oblíbenými společenskými zařízeními vybavenými veškerým luxusem. Nejslavnějšími se staly lázně Karakallovy vybudované na ploše 11 hektarů. Vzhledem k důrazu na hygienu bylo město Řím velkým spotřebitelem vody, a proto byl značný význam přikládán budování nadzemních vodovodů – akvaduktů – s důmyslným rozvodem vody do jednotlivých městských čtvrtí. Díky sedmnácti akvaduktům byl Řím nejlépe vodou zásobovaným starověkým městem. Monumentální výstavba města se stávala prostředkem reprezentace vznešenosti panovníka, proto byli největšími zadavateli a objednavateli staveb právě císařové. Na pahorku Palatinu byly budovány honosné obytné stavby panovníků, které právě po tomto římském pahorku jsou dodnes nazývány paláci. Vznikl komplex římských náměstí, tzv. „fór“, které vznikaly vedle nejstaršího nazvaného „Forum Romanum“ (Forum Caesarovo, Augustovo, Nervovo, Vespasianovo). Největší a nejkrásnější z nich bylo Fórum Trajánovo v délce 200 m, na něž se vcházelo triumfálním obloukem, uprostřed stála Trajánova jezdecká socha, napříč byla umístěna bazilika, která sloužila jako místo veřejných shromáždění, dále vítězný sloup a po stranách byly umístěny dvě knihovny. Komplex náměstí byl uzavřen pětipatrovou tržnicí.

62



Již na sklonku republiky se ve stavitelství rozvíjí originální římský výtvor – luxusní letní sídlo římských boháčů nazývané „villa“ obklopené okrasnou zahradou a citlivě zasazené do okolní přírody. Tyto vily bývaly vybaveny tělocvičnami, bazény, knihovnami a prostorami pro umělecké sbírky. Byly stavěny na venkově v okolí Říma a na pobřeží Kampánie. Takovýmito venkovskými sídly naplněnými přepychem se vyznačovala také města Pompeje, Herkulaneum a Stabiae ležící v blízkosti Neapole. V r. 79 n. l. byla tato města zcela zničena výbuchem sopky Vesuv a pod nánosem lávy se uchovala až do r. 1748, kdy byla znovu objevena pro moderní svět. Vykopávky se staly mohutnou inspirací pro celé tehdejší evropské umění od architektů přes výrobce keramiky a textilu po malíře. Významnou římskou stavbou se stal také tzv. Pantheon „svatyně všech bohů“ přebudovaný za císaře Hadriána kol. r. 120 n. l. Je zhotoven podobně jako Colosseum z litého zdiva. Jeho významnou součástí je velkolepá kupole zvedající se do výše 22 m. Dnes slouží jako křesťanský kostel a pohřebiště významných osobností italských dějin. 7.4.5 Římské sochařství Římské sochařství bylo významně inspirováno řeckým sochařstvím; o velkém množství řeckých soch víme jen díky jejich zachovaným římským replikám. Samotné římské sochařství bylo realističtější než řecké, ovšem také monumentálnější, protože mělo za úkol podtrhnout vznešenost vládce i impéria. Významným projevem římského sochařského umění jsou reliéfy, které mají často za námět historické události a stávají se výzdobnými prvky především triumfálních oblouků. 7.4.6 Pozdní římské císařství V pozdním císařství (od 3. st. n. l.) se císař stává absolutním monarchou po vzoru orientálních vládců; vůči obyvatelstvu vystupuje jako pán a živoucí bůh. (Protože pán je v latině „dominus“, je pozdní císařství nazýváno dominát.) V období dominátu se císařova moc mění v absolutní monarchii. Dominát se datuje od r. 284 n. l. – doby vlády císaře Diokleciána. Říše se v této době začínala stále více potýkat s vnitřními i vnějšími problémy. Císař Konstantin Veliký založil na místě staré osady Byzantia kol r. 330 n. l. nové sídelní město říše nazvané Konstantinopolis (dn. Istanbul). Již od 1. stol. n. l. se v říši šířilo nové náboženství – křesťanství, které mělo pro množství obyvatel nestabilitou zmítané říše mimořádnou přitažlivost (rovnost bez ohledu na původ a majetek, naděje na lepší posmrtný život, důraz na morální hodnoty). Po obdobích pronásledování právě Konstantin Veliký Ediktem milánským v r. 313 n. l. učinil křesťanství z náboženství pronásledovaného náboženstvím legálním a zrovnoprávnil je s ostatními náboženstvími v říši. Konstantinopolis se tak stává také centrem křesťanství. Ve 4. stol. n. l. se dávají do pohybu masy Hunů od východu v čele s králem Atillou, což zapříčinilo pohyb Germánů. V roce 391 n. l. učinil císař Theodosius pokus stmelit rozpadávající se říši - zrušil všechny pohanské kulty a ustanovil křesťanství státním náboženstvím. Ale ani tento krok nezabránil tomu, aby se po jeho smrti v r. 395 n. l. říše rozpadla na část západní a východní. Centrem západní části, jejímž jazykem je latina, se stává Ravenna, centrem Východořímské říše je Konstantinopol a jazykem řečtina. V roce 476 n. l. byl sesazen poslední západořímský císař Romulus Augustus a říše se zhroutila pod náporem barbarských, především germánských kmenů (Vizigóti, Vandalové).

63



V poslední fázi existence Západořímské říše dochází ke značnému úpadku měst – peníze ztrácejí svou hodnotu a obnovuje se směna zboží, čímž nabývá významu venkov před městem - významnými hospodářskými jednotkami se stávají rozsáhlé velkostatky - latifundia, jejichž vlastníci se stávají suverénními pány celých oblastí. Sídlí v opevněných sídlech a do jisté míry se stávají předchůdci pozdějších feudálů. Z našeho rozsáhlého kulturního dědictví po kultuře starověkého Říma jmenujme alespoň abecedu (latinku), románské jazyky, které se vyvinuly z latiny, kalendář, začátek roku k 1. lednu (nástup konzulů do úřadu v republikánském Římě), systém silnic, města, která byla založena jako římské vojenské tábory (Londýn, Vídeň, Kolín n. R., Augsburg, Lyon a dal.), názvy planet sluneční soustavy, které nesou jména římských bohů a bohyň, termíny jako republika nebo senát, atd. Literatura: BURIAN, J. Římské impérium. Vrchol a proměny antické civilizace. Praha:SvobodaLibertas, 1994. BURIAN, J., MOUCHOVÁ, B. Záhadní Etruskové. Praha: Mladá fronta, 1966. Etruskové a Římané. Praha: Knižní klub, 2001. GRANT, M. Dějiny antického Říma. Praha: BB art, 1999. JŮZL, M. a kol. Dějiny umělecké kultury I. Praha: SPN, 1989. KELLER, W. Etruskové. Praha: Orbis, 1974. LIBERATI, A. M., BOURBON, F. Starověký Řím. Praha: Rebo, 1996. Toulky minulostí světa 3. Praha: Via facti, 2001.

64



8. Prehistorická Evropa, Keltové O předhistorické Evropě ohraničené na západě Atlantikem a na východě ruskými stepmi se dlouho předpokládalo, že z hlediska dějin kultury není v porovnání s ostatními oblastmi světa tolik zajímavá. Až archeologické nálezy 19. stol. objevily mnoho památek dokazujících, že v předhistorické době existovalo v Evropě mnoho zajímavých a mnohdy i vynikajících kulturních společenství. Do té doby se např. soudilo, že umění stavět z kamene nebo zpracovávat měď se do Evropy dostalo z Blízkého východu. Ukazuje se však, že praobyvatelé Evropy stavěli velké megalitické stavby zhruba o tisíc let dříve, než se v Egyptě v období Staré říše začaly stavět pyramidy. Umění zpracovávat měď zvládli lidé na Balkánském a Pyrenejském poloostrově nezávisle na Blízkém Východě a již v pravěku uměli Evropané též zpracovávat železo, o čemž svědčí nálezy v rakouském Hallstattu.

8.1 První zemědělci a megality Již v 7. tis. př. n. l. se do jihovýchodní Evropy pravděpodobně z Anatolie (Turecko) rozšířilo zemědělství, jeho šiřitelé postupovali zřejmě proti toku Dunaje. Podmínky pro provozování zemědělství zde byly poněkud odlišné než v náplavových údolích Mezopotámie a Egypta; pro jeho provozování bylo nutné vymýtit rozsáhlé lesní porosty. První evropští zemědělci stavěli zvláštní příbytky – tzv. “dlouhé domy” s doškovou střechou v délce přibližně 40 m. Z nich se vytvářela určitá seskupení, k nimž náležela ohrada pro dobytek a jámy na odpadky. Tato raná zemědělská kultura se podle hrnčířských výrobků nazývá kultura šňůrové keramiky. Šířila se ze střední Evropy na sever do Nizozemí a do západní Evropy. Kolem r. 4500 př. n. l. dochází již k velkému rozvoji zemědělství a během jednoho tisíciletí byly v Evropě vykáceny velké oblasti lesů, v důsledku čehož docházelo k lepšímu obchodnímu propojení jednotlivých vesnic a prohlubovala se specializace řemesel. O stavitelském umění dávných Evropanů vypovídají kamenné monumenty, nejstarší známé kamenné stavby na světě vůbec. Komorové hroby v severozápadní Bretani (západní Francie – Barnenez) byly postaveny asi 4 tis. př. n. l., podobné stavby v Británii, Dánsku, Portugalsku, Španělsku, Irsku, Holandsku, Švédsku i Německu vznikaly kolem r. 3 tis. př. n. l. Všechny tyto stavby – od jednoduchých komor překrytých velkými kameny až po mohutné chodbovité nebo okrouhlé hroby se stavěly z velkých kamenů nazývaných megality (z řeckého výrazu pro velký kámen). Do hrobů bylo pohřbíváno několik osob po sobě a byla v nich nalezena i bohatá pohřební výbava (poháry, kamenné nástroje, měděné zbraně a ozdoby). Hroby ovšem zřejmě pocházejí ještě z doby před příchodem metalurgie do těchto oblastí, jsou tedy výsledkem činnosti lidí doby kamenné. Stavební technika byla založena na tom, že dva na vysoko postavené kameny byly překryty jedním menším, naplocho položeným (takovému útvaru se říká trilitron), častěji dolmen (což je bretonštině výraz pro kamenný stůl). Přibližně kol. r. 3200 př. n. l. se kromě hrobek začaly stavět v severozápadní Francii a v Británii obřadní stavby ze vztyčených kamenů. Nejslavnější z nich je britský megalitický monument Stonehenge u Salisbury, největší z britských megalitických monumentů. Je tvořen dvěma kruhy dolmenů – těmto kamenným kruhům se říká kromlech. Kameny měří na výšku v průměru 5,3 m a celý útvar vznikal zřejmě na přelomu 3. a 2. tis. př. n. l. Přesný účel této stavby dodnes není znám; mohl to být chrám, v němž se lidé shromažďovali ke kultovním úkonům a rituálům, mohlo se jednat o zařízení sloužící k astronomickým pozorováním; 65



paprsky vycházejícího slunce totiž při letním slunovratu procházejí osou celého útvaru, nebo stavba mohla být kombinací obojího. K megalitům se řadí i menhiry (v bretonštině dlouhý kámen), což jsou kameny o výšce 1 - 12 m vztyčené osamoceně nebo ve skupinách. Ani jejich význam není dodnes upřesněn – často ovšem označovaly chodbové hroby. Hroby označované “cairn” byly zhotoveny z kamenného štěrku, zatímco hroby navršené z hlíny se nazývaly “tumulus”. Např. v Newgrange v Irsku zaujímaly pohřební místnosti jen malou část obrovského tumulu, v němž bylo pohřbeno 4 nebo 5 lidí. Podobné pohřební komory byly nalezeny ve West Kennetu na západě Anglie. Existují i hroby, v nichž bylo nalezeno několik set těl. Existuje také teorie tvrdící, že zdaleka viditelné megalitické stavby vyznačovaly území, které bylo pod kontrolou určitého společenství. Pokud se jednalo o společenství pastevecká, představovaly pak pevný bod, místo, kde bylo možné nalézt pohřbené předky nebo místo pravidelných kultovních slavností. Vnitřní zdi řady z těchto monumentů byly vyzdobeny různými rytinami, na nichž převládá ornament ze zakřivených čar (Newgrange, Gavrinis). Ve francouzském Carnaku byly nalezeny celé řady menhirů.

8.2 Germáni V severní Evropě za oblastí obývanou Kelty ležela území obývaná germánskými národy. Název Germáni používali pro barbarské kmeny Římané, oni sami sebe takto nenazývali, namísto toho používali označení jednotlivých kmenů. Germánská kultura se rozvíjela a dosáhla největšího rozmachu v období 500 př. n. l. až 500 n. l. Germánské kmeny žily na území dnešního Německa, Polska, Norska, Švédska, Dánska a Holandska. V 1. stol. př. n. l. se začaly germánské kmeny stěhovat na území obývaná původně Kelty v Podunají a západně od Rýna, později směřovaly dále na východ k Labi a Visle. 8.2.1 Nejznámější germánské kmeny: • Ostrogóti a Vizigóti (tyto kmeny žily původně v oblasti východního Německa a založily království v jižní Francii a Španělsku) • Vandalové (pocházeli z východní Evropy a usadili se ve Španělsku a severní Africe) • Jutové, Anglové a Sasové (žili na Jutském poloostrově a později se usadili v Bretani) • Alamani (druhá největší germánská skupina – usadili se na Rýnu) • Frankové (z oblasti východního Rýna se přesunuli do Galie, kde vytvořili království Meroveovců) Dík zvyku Germánů ukládat obětní dary do močálů a bažin se dochovalo množství nádob z drahých kovů a vojenské výzbroje, snad obětí bohům pro vítězství. Někde byla u těchto obětí nalezena i lidská těla, zřejmě rituálně zavražděná, jak vypovídají např. nálezy u dánského Tollundu. Právě proto, že tyto nálezy byly uloženy v kodaňském muzeu, formuloval dánský vědec Christian Thomsen (1788-1865) v r. 1836 systém klasifikace prehistorického období podle nejčastěji užívaného materiálu na dobu kamennou, bronzovou a železnou. Od konce 18. stol. se Evropané začínají živě zajímat o svou dávnou minulost, přičemž tento zájem je do značné míry vyvolán ideami romantismu, který byl reakcí na předchozí “věk rozumu”. Pohnutkou pro pátrání po minulosti národů byl vzrůstající nacionalismus; národy přestávaly vidět své bezprostřední kořeny

66



v antické a křesťanské kultuře, snažily se odhalit svou svébytnou minulost zvláště v legendách a bájích, kde se patriotická obrazotvornost mohla rozběhnout naplno. Náměty z germánské mytologie inspirovaly řadu zejména německých umělců, zvláště hudební skladatel Richard Wagner čerpal pro svůj operní cyklus inspiraci z germánské mytologie. Pohyb Hunů k západu ve 4. st. n. l. dal popud k velkému stěhování národů; z drobných germánských kmenů se v jeho důsledku postupně stávaly mohutné kmenové svazy, větší politická uskupení, např. kmenové svazy Franků a Gótů, které se později po pádu Říma staly základem středověkých mocností.

8.3 Keltové Z anonymity pravěkých národů sídlících v Evropě na území severně od Alp se kolem r. 1000 př. n. l. vynořil národ Keltů (jejich centrum zřejmě původně leželo na horním toku Dunaje = protokeltská kultura). Řekové a Římané je řadili k největším barbarským národům tehdejšího světa (vedle Peršanů a Skythů). Římané vesměs Kelty nazývali Galové – zejména ty, kteří obývali území dnešní Francie (odtud název provincie Galia), britští Keltové byli nazýváni Britanni (Britonové). Již ve starých dobách patřila k původnímu keltskému území i část Čech. Je obecně známo, že prvními historicky zjištěnými obyvateli našich zemí byli právě Keltové, konkrétně kmen Bójů, podle nichž byla země pojmenována Boiohemum = Bohemia. Zřejmě i proto má pro nás keltská minulost zvláštní půvab a přitažlivost, která čas od času přeroste až v keltománii. Té nejsou ovšem ušetřeny ani jiné evropské země; jednu z takovýchto vln přinesl v západní Evropě a v Británii romantismus. Tehdy byla často nekriticky shromažďována a vytvářena skutečná i domnělá svědectví o keltské minulosti. Keltská společnost a kultura nikdy nebyla zcela jednolitá: vyvinula se v průběhu pozdní doby bronzové a v 7. st. př. n. l. a s Kelty vstoupila Evropa do doby železné. Nejstarší železné předměty na sever od Alp byly nalezeny v hornorakouském Hallstattu. Železo a znalost jeho tavení převzali Keltové buď z Balkánu, nebo z Blízkého východu. Tato nová znalost přinesla změnu výrobních postupů a jejich zdokonalení a velké změny ve válečnictví, zemědělství i v řemeslech. Právě podle naleziště v Hallstattu se v období od 7. st. do 5. st. př. n. l. v Evropě tedy starší doba železná – nazývá doba halštatská. Hallstatt je malebné město v Rakousku v Solné komoře položené na břehu jezera uprostřed vysokých hor. V polovině 19. století zde bylo nalezeno přes tisíc hrobů náležejících Keltům. Hallstatt byl významným střediskem těžby soli, kterou umožňovaly právě železné nástroje. Sůl pak byla významným obchodním artiklem vyváženým do střední Evropy (i do Čech) i na jih do Itálie. Díky tomu se Hallstatt stal významným obchodním střediskem daleko bohatším a na vyšším stupni kulturního vývoje než okolní sídla. Díky čilému obchodu získávala halštatská kultura i přepychové předměty a šperky ze středomoří, o čemž svědčí nálezy v hrobech bohatých aristokratů. Obchod si vyžádal zdokonalení dopravy, takže se v této době objevují čtyřkolové vozy na dřevěné nápravě. Z nich se vyvíjely vozy kultovní, které byly nalezeny v hrobech vyšších vrstev keltské společnosti a které zřejmě hrály významnou roli při pohřebním ceremoniálu. Mrtví byli ukládáni do dřevěných zastřešených komor právě na takovéto vozy, byli vybaveni zlatými šperky, bronzovými nádobami a bohatou koňskou výstrojí (udidly, uzdami, jhy, záponami často luxusně

67



zdobenými). Takovéto nálezy byly učiněny i na našem území, např. v Hradeníně u Kolína). Muži byli zpravidla pohřebeni s mečem a množstvím keramiky. Nad takovouto dřevěnou komorou pak byla navršena mohyla. Především se jednalo o pohřby příslušníků vládnoucí vrstvy, aristokracie, jejichž těla zůstala většinou nespálena. Dá se tedy předpokládat, že v průběhu 6. st. př. n. l. ovládala keltskou společnost postupně se vytvořivší vyšší aristokratická vrstva – zřejmě rodová. Ta se separovala od prostého lidu (někdy i nekeltského původu podmaněného nájezdem), budovala si izolovaná panská sídla na vyvýšených místech a obklopovala se luxusními předměty získanými prostřednictvím obchodu ze středomoří. Vedle opevněných hradišť, která sloužila jako útočiště prostým lidem v době ohrožení, se v 6. st. př. n. l. poprvé v dějinách západní a střední Evropy objevuje skutečné panské sídlo – hrad, předchůdce pozdějších hradů středověkých, v jehož bezprostředním sousedství se nacházely hroby hradních pánů. Tato sídla nebývala vždy na nepřístupných místech – mnohdy spíše v otevřené krajině, což svědčí o tom, že vládnoucí vrstva se necítila ohroženou. V r. 1953 došlo ve východní Francii ve Vix u dnešního města Chatillon sur Seine k překvapivému objevu: byl objeven pohřeb asi 35leté keltské princezny nebo kněžny s bohatou výbavou a nádobami, které byly zřejmě na zakázku zhotoveny v Řecku. Nádhera pohřbu přesvědčivě dokazuje, že i žena požívala ve vládnoucí vrstvě úcty a žila v přepychu. Žena z aristokratických vrstev vystupuje jako důstojná partnerka svého muže a při úmrtí je vybavena nesmírnou nádherou. Pod mohylou značných rozměrů (průměr 42 m, výška 6 m) byla odkryta hrobka, v níž na korbě vozu spočívala mladá žena s diadémem na hlavě a množstvím dalších šperků: náramky, náhrdelníky z jantarových perel a se sponami. V rohu hrobky pak stála bronzová nádoba 164 cm vysoká. Je to práce řeckého původu zdobená reliéfem ornamentální i figurální povahy. Těžká ucha jsou zakončena vyobrazeními gorgon. Nádoba této velikosti, zřejmě kratér k mísení vína, nemá v dosavadních archeologických nálezech v Evropě obdoby. Zřejmě byl vyroben speciálně na zakázku ve středomoří. Zbudování takovéto velké mohyly předpokládalo společnou práci velkého kolektivu lidí, neboť materiál bylo nutno dopravovat mnohdy i z velké vzdálenosti. Jiný takový nález byl učiněn v německém Hochdorfu, kde byl pod tumulem z hlíny a kamení pochován keltský aristokrat asi v 6. st. př. n. l. Opět se zde archeologové setkali se čtyřkolovým vozem, bronzovým nádobím a zlatými šperky, barevnými látkami z Etrurie, zlaceným kordem a zlacenými střevíci. Keltové byli obratnými obchodníky; přes jimi ovládaná území procházela řada obchodních stezek a panoval zde čilý obchodní ruch. Obchodovalo se s otroky, kůžemi, dobytkem i solí. Keltové zřejmě sloužili i jako prostředníci obchodu s jantarem a kožešinami, které putovaly ze Skandinávie a z pobřeží Baltu na jih. Jedna z významných obchodních stezek, po nichž se dopravoval jantar, procházela také přes naše území, podobně jako stezky solné. Po obou se vozil i cín důležitý pro výrobu bronzu (z Cornwallu přes Francii). Na významných uzlových bodech a křižovatkách těchto cest pak vznikala obchodní centra a významná sídliště. 8.3.1 Kultura laténská – též mladší doba železná v Evropě (od 5. st. př. n. l.) V polovině 5. st. př. n. l. se objevila nová, jasněji vymezená keltská kultura nazývaná podle archeologického naleziště La Tène u Neuchatelského jezera ve Švýcarsku kultura laténská. Středisko vývoje se v této době posunulo z Rakouska do jižního Německa, Švýcarska a východní Francie. Památky na Kelty z tohoto laténského údobí jsou roztroušeny po celé Evropě, zejména se jedná o nádherné 68



kovové výrobky. Keltové v této době zdokonalují výrobu vozů a zbraní. Uměli již vyrobit tak kvalitní železo, že jejich meče jsou dodnes pružné. Vyráběli krásné zlaté, stříbrné a bronzové náhrdelníky a řetězy, stejně jako spony, často zdobené stylizovanými zvířecími motivy. Z této doby máme již o Keltech písemné zmínky od řeckých, později i římských historiků a vojevůdců (např. Caesarovy Zápisky o válce galské). Z nich, podobně jako z archeologických nálezů vyplývá, že Keltové byli vysocí (v Brně-Maloměřicích byla nalezena kostra muže 195 cm vysokého), se světlými vlasy a jemnou pletí, což ovšem neplatilo obecně. Barvu vlasů si často upravovali vápnitým roztokem, nosili je dlouhé a sčesané dozadu, muži z vyšších vrstev se holili, ale nosili mohutný knír. Podle starověkých autorů milovali válku, boj a dobrodružství stejně jako zábavy a hodování. Jinak si libovali v pestrých látkách: pruhovaných a kostkovaných. Oděv se skládal z haleny a kalhot. Právě kalhoty jsou v Evropě novinkou, známou jen v Persii a u Skythů. Ostatní evropské národy je neznaly, takže za kalhoty zřejmě vděčíme Keltům. Oděv z látky byl spínán na ramenou sponami, u bojovníků železnými, u žen z vyšších vrstev bronzovými a stříbrnými. Zvláště u některých ženských pohřbů je nápadné velké množství těchto spon, které zřejmě zároveň sloužily jako šperky. Kromě toho ženy nosily zlaté a stříbrné prsteny, nákrčníky a náhrdelníky, náramky a nánožníky. U mužů převládala zdobená výzbroj. V pase byl keltský oděv stažen opaskem, zpravidla bohatě zdobeným a opatřeným opaskovým řetězem, u mužů sloužily opasky i k zavěšení meče. Zpravidla nosili obuv plátěnou s podešví nebo koženou. Zvláštní místo mezi ozdobami a šperky měl nákrčník zvaný torc nebo torques. Byl to kruh zhotovený z kovové tyčinky, jejíž konce byly rozšířeny. Tato myšlenka zřejmě vznikla na východě – v Persii – i zde byl nákrčník odznakem společenského postavení. Ve 4. st. př. n. l. byly takovéto nákrčníky vyráběny ze zlata a byly bohatě zdobeny především na koncích. Nosily je vedoucí osobnosti ve společnosti a byly odznakem jejich společenského postavení a moci. Měly zřejmě velký společenský význam a jsou nacházeny v hrobech význačných bojovníků i bohatých žen. Později se stal torc jedním z významných keltských náboženských symbolů. 8.3.2 Struktura keltské společnosti Základní jednotkou keltské společnosti byla rodina a rod. Otec měl podle Caesara neomezenou moc nad příslušníky rodiny, nad jejich životem i smrtí, patrně v důsledku patriarchální autority. Zároveň však Caesar poznamenává, že o jednu ženu se dělila skupina desíti až dvanácti mužů, což mohlo být dokladem přežívajícího matriarchátu. Naopak se objevuje i jev, kdy muž mohl mít více žen, pouze jedna z nich však byla považována za hlavní. Zbytky mateřského práva přetrvávaly u nemanželských porodů, kdy dítě neslo jméno matky. Vysoce postavené ženy měly i určitou politickou moc, jak o tom svědčí příběh o britské královně Boudicce, která se svými dcerami stála v čele protiřímského povstání v 1. st. n. l. Největší společenskou jednotkou pak byl kmen, jehož členové uznávali společné předky. Stále zde přetrvávaly stopy rodové organizace i původního totemistického myšlení např. v zálibě ve zvířecí symbolice. V některých kmenech stál na vrcholu hierarchie král volený z příbuzných svého předchůdce, dále následovala vrstva aristokracie a svobodní lidé: zemědělci a řemeslníci, nesvobodnou vrstvu tvořili podmanění obyvatelé a otroci. Mnohdy se 69



z těchto kmenů vytvářela keltská království, ovšem nebyly to státy v pravém slova smyslu, protože v nich nefungovala veřejná správa. 8.3.3 Náboženské představy, druidové Naše dnešní pochopení náboženských představ Keltů je ztíženo nedostatkem písemných pramenů a tajemnou podstatou jejich kultů a nauk, které byly tradovány pouze ústně. Keltští kněží – druidové – požívali v keltské společnosti značné úcty, měli politický vliv mnohdy větší než aristokracie a tvořili uzavřenou vrstvu společnosti. Tvořili inteligenci a spravovali i právní záležitosti – byli tedy i soudci. Jak texty obřadů, tak zákony se učili zpaměti, neboť zaznamenat učení písemně se považovalo za svatokrádež. Keltské náboženství bylo účelově výjimečné a esoterické. Druidové měli na starosti též výchovu aristokratické mládeže a jejich řady byly doplňovány především z aristokratických vrstev. Na počátku římské okupace keltských území bylo druidství v plném rozkvětu, římská moc však měla velký zájem na potlačení této instituce, neboť druidové organizovali odpor a bránili romanizaci. Nejdéle se tedy druidství uchovalo v Irsku, které nebylo Římany okupováno. Nástupci druidů převzali křesťanské učení, které bylo jejich zřejmě blízké, a stali se zakladateli středověkých církevních škol. Podstatu náboženství Keltů tedy v současné době jen tušíme. Zřejmě se věřilo v nesmrtelnost duše a kultovními místy byly především posvátné dubové háje. Byly provozovány zvířecí oběti, např. bílých býků, při nichž ratolesti dubu hrály významnou roli. Oběti bývaly i lidské. Velký význam mělo věštění, provozované z letu ptáků, nebo i z toho, jak se oběť chovala při obětování. Řada božstev měla určité zvířecí atributy, což by mohlo vést k názoru, že byla odvozena od původních totemových symbolů jednotlivých kmenů. Byla známa bohyně koní Epona, kterou uctívali i Římané, nebo Cernunos – lovec a ochránce zvířat zobrazovaný jako jelen, který má v britské tradici jméno Herne. Keltské bohyně a bohové ztělesňovali přírodní síly a svatyně měli v posvátných hájích; mnoho rituálů se konalo i v prostorách megalitických staveb z předchozích období. Velké úctě se těšily měsíční symboly, neboť většina rituálů se odehrávala v noci za měsíčního svitu. Keltský rok se dělil na léto a zimu. Léto začínalo 1. května po slavnosti Beltaine. Slavnosti se odehrávaly ve znamení ohně – domácí ohně se zhasínaly a nové se zapalovaly z druidských ohňů. Zima začínala 1. listopadu a předcházel jí svátek Samhain (dnes Halloween) magická noc plná kouzel. Keltové zřejmě nebudovali svatyně ani chrámy – pro provozování kultu jim nejspíše sloužily posvátné okrsky pod širým nebem, háj s posvátnými stromy nebo posvátný kámen. Jako kultovní předmět při obřadech zřejmě sloužily umělecky provedené nákrčníky, které byly umístěny na posvátných sloupech (v Německu byl nalezen torques vážící 6,75 kg, který zjevně nesloužil k nošení). Některým stromům byly připisovány božské vlastnosti nebo magická síla, zejména dubům a bukům, byla uctívána božstva hor a řek, posvátné prameny, studánky, tůně i močály. Na některých z těchto míst byly ukládány obětní dary mnohdy ve formě vzácných předmětů (často se konaly před válečným tažením, po něm se obětovala část válečné kořisti). V tíživých situacích pak jednotlivci nebo celé kmeny konaly prostřednictvím druidů oběti buď dobytka, nebo i lidské. Oběti byly utráceny různým způsobem podle toho, který bůh měl být usmířen: Taranis byl usmiřován upálením obětí, Teutates utopením a Esus pověšením na posvátném stromě (dle Lucana). Obětmi mohli být zločinci, ale nebylo-li jich dostatek, byli použiti i lidé nevinní. Obětmi se zajišťovala i úroda, dobré žně, narození zdravých dětí apod. 70



V kultech a obřadech měly ústřední význam kultovní kotlíky, nádherně umělecky zdobené. Jeden takový zhotovený ze stříbra byl nalezen v Gundestrupu v Jutsku (nalezen r. 1891 v bažinách, váží asi 9 kg). Je zdoben obrazy bohů a héroů v pozlacených deskách – jejich oči jsou oživeny emailem. Zvláště v Irsku, které nepodlehlo romanizaci, se zachovaly složité rituální obřady spojené s nástupem mladého krále na trůn. Je uváděn ritus z doby kol. r. 1185, který se odehrál při nastolení krále v Ulsteru: král musel veřejně oplodnit klisnu, která pak byla poražena, uvařena ve vodě, v níž se pak nový král vykoupal a společně s lidem jedl maso. Tento rituál je zřejmě velmi starobylý. 8.3.4 Vedení válek Kromě druidů byli významnou složkou keltské společnosti ozbrojení “rytíři” pocházející z řad rodové aristokracie. Keltové na západě zpravidla neměli stálé vojsko – v době potřeby se shromáždily ozbrojené zástupy svobodných mužů, v jejichž čele pak stanuli “rytíři”. I za války zůstaly vojenské sbory rozčleněny a organizovány podle kmenů. Hlavní zbraní v laténské době byl meč, dlouhé kopí a štít. Některé druhy mečů měly kromě toho, že byly zbraní i význam symbolický – symbolizovaly moc a postavení svého nositele (velitelské mečíky s antropomorfní rukojetí vyvinuté zřejmě z mladohalštatských dýk) a byly honosně umělecky vypracované a zdobené, zejména jejich pochvy. Bojový meč byl 80 cm dlouhý, kopí mělo přes 2 m. Keltský štít se objevuje od pol. 3. st. př. n. l. a byl podlouhlý, oválný nebo obdélníkový. Štíty byly ze dřeva vyztuženého kováním, někdy vysoké až 170 cm, takže kryly téměř celé tělo a také v hrobech tělo bojovníka zakrývaly. V Anglii a Bretaňsku se používaly též praky, v době expanzí se objevují válečné vozy a jízda. Na standartách bojujících oddílů se objevovala zpravidla figurka kance. Do boje chodívali Keltové podle římských autorů nazí, ozdobeni pouze kovovými šperky. Způsob boje byl ukrutný, poraženým se odřezávaly hlavy, které podle starých představ reprezentovaly celého člověka. Tyto hlavy zavěšené na šíji koně si válečník přivážel domů jako válečnou kořist. Některé hlavy významných nepřátel byly i balzamovány a ukazovány hostům jako důkaz statečnosti hostitele. Podle některých zpráv používali Keltové částí lebek (i s vlasy) jako pohárů. 8.3.5 Řemesla a umění, architektura Keltové velmi brzy překročili hranici mezi domáckou výrobou a osamostatněním se řemesel. To souviselo s tím, že byli velmi obratnými zpracovateli kovů: v Porýní rýžovali zlato, z něhož zhotovovali krásné šperky. Umělecké řemeslo se stalo doménou keltského umění. Ze zlata a bronzu byly zřejmě pod vlivem italskoetruským zhotovovány lidské masky. Předměty byly zdobeny složitou ornamentikou, častý byl motiv spirály a rybího měchýře, v bohatých kompozicích se objevuje nám ne zcela pochopitelná symbolika. Nálezy keltské figurální plastiky jsou velmi vzácné. Známý je např. “netvor z Noves” nazývaný Tarasque znázorňující obludu s tělem podobným lvu požírající člověka, jejíž přední tlapy spočívají na dvou vousatých hlavách, které mohou souviset s kultem lebek. Jinak byly nalezeny většinou pouze malé sošky, které mohly mít magický význam jako totemy nebo fetiše. Nález hlavy keltského héroa (hrdiny) v Mšeckých Žehrovicích na Novostrašecku zřejmě na bývalém keltském kultovním okrsku se za těchto okolností jeví o to unikátnější. Hlava pochází z 2. st. př. n. l. a je považována

71



za nejtypičtější keltskou plastiku. Na krku má typický keltský torques a zřejmě byla tato hlava odražena z nějakého podstavce nebo celé sochy. Keltové nevytvářeli monumentální architektonická díla, stavěli pouze opevněná sídla, tzv. “oppida”. Některá byla značně rozlehlá a zahrnovala hospodářské budovy, skladiště, dílny, chlévy apod. Velké stavby reprezentačního charakteru pro ně stavěli spíše cizí stavitelé. Nejvýznamnější oppida na našem území byla objevena u Stradonic u Berouna a na Závisti u Zbraslavi (největší keltské oppidum u nás o rozloze 170 ha). 8.3.6 Zpracování kovů Keltové rozvinuli významně již v 6. st. př. n. l. hutnictví; laténská hutnická technika se stala základem středoevropské civilizace vůbec. Plánovitě vyhledávali železnou rudu, kterou zpracovávali v tavicích pecích (chata v Mšeckých Žehrovicích na Novostrašecku, odkud pochází opuková hlava keltského hrdiny, má takovouto tavicí pec). Výsledek tavení býval tvarován do dvouhrotých hřiven o váze 6-7 kg – v této podobě se kovy vyvážely. Hřivna se stala jednotkou váhy i platební jednotkou. Dvouhroté hřivny se staly již od doby halštatské standardní hodnotou – vyvážely se do okolních oblastí a zvláště v Británii se dlouho udržely jako jednotka hodnoty. 8.3.6.1 Mince V době laténské si rozvoj keltské politické, hospodářské a obchodní moci vynutil ražbu vlastní mince, protože při výpadech do Itálie poznaly ozbrojené tlupy výhodu peněz. Asi od 2. st. př.n.l se objevují mince zlaté a stříbrné, které zprvu vzhledem napodobují makedonsko-řecké mince. Keltské mince se staly nejstaršími mincemi raženými ve střední Evropě. První keltské mince byly raženy od 3. st. př. n. l. a vzorem jim byl statér Alexandra Makedonského s hlavou Pallas Athény. Později se na nich objevují reliéfy typické pro keltskou kulturu: motiv stočeného draka, obraz kance, nebo motiv mušle. Na zlatých mincích miskovitého tvaru ražených od 1. st. př. n. l. nazývaných "duhovky" se objevuje reliéf stočeného draka nebo dračí hlava. V r. 1771 byl nedaleko obce Podmokly na Rokycansku objeven poklad asi 5000 zlatých keltských mincí, většinou byly ovšem přetaveny, zachránilo se jich asi pouhých tisíc. 8.3.7 Jména Z dědictví, které máme po Keltech, bychom měli ještě zmínit i celou řadu místních jmen, která jsou jinak obecně považována za ryze česká. Nejčastěji jsou to tzv. hydronyma, tedy názvy vodních toků, neboť ty byly v pravěku osami dopravních cest a proti jejich proudu obyvatelstvo pronikalo do neobydlených krajin. Tak byly od předslovanských obyvatel našich zemí převzaty názvy celé řady řek, např. Vltava (ve tvaru Wilth – ahwa = divoká řeka), podobně Otava (Vatahva) nebo Jizera (vytvořená z kořene -eis, -is znamenajícího v indoevropských jazycích prudký pohyb, tedy bystrý tok). Proto se s řekami podobného jména setkáváme v dalších zemích Evropy původně osídlených též Kelty; ve Francii Isere, v Bavorsku Isar). Odtud odvozený název mají i Jizerské hory. Také Labe a Ohře jsou jména pocházející z keltského základu. I nám důvěrně známý Ještěd vznikl z keltského základu a to z “ask-két”, což znamená jasanový les. Kromě místních jmen jsme zdědili po Keltech latinské označení naší země Bohemia, kalhoty, mýdlo a nůžky (které pravděpodobně Keltové vynalezli) a také zvyk zavěšovat o Vánocích do obytných místností jmelí, které bylo pro Kelty posvátnou rostlinou.

72



Přes svou bojovnost a zřejmě také kvůli ní se nedokázaly jednotlivé keltské kmeny a státy spojit a postupně podlehly z jihu sílícímu mocenskému vlivu Římské říše a tlaku Germánů ze severu. Římané pak začlenili jimi obývaná území mezi své provincie (zejména provincii Galie), kde došlo k postupné romanizaci obyvatelstva a zániku keltských tradic. Nejvíce se keltská kultura zachovala v oblastech, které nebyly pod přímým vlivem Říma: ve Skotsku, Irsku, Walesu a Bretani. Literatura: BELLINGHAM, D. Keltská mytologie. Praha: Volvox Globator, 1996. FILIP, J. Keltská civilizace a její dědictví. Praha: Academia, 1995. OLIPHANT, M. Atlas starověkého světa. Bratislava: Gemini, 1993.

73



9. Kultura středověku 9.1 Raný středověk Po zániku Západořímské říše v r. 476 n. l. nastává v Evropě období nazývané středověk. Vzhledem k délce trvání tohoto období v evropských dějinách bývá dále dělen na: • raný středověk = 5. - 11. stol. • vrcholný středověk = 12. stol. - polovina 14. stol. • pozdní středověk = polovina 14. stol. po konec 15. stol. Společenské vztahy ve středověku se vyvíjely na základě vztahu mezi pánem a vazalem. Systém spočíval v propůjčení léna – zpravidla určitého množství půdy včetně obcí na nich se nacházejících vazalovi, který byl pak svému pánovi povinen službou, nejčastěji vojenskou. Poddaní byli za propůjčení půdy povinni odvádět dávky nebo práci. Léno, (latinsky feudum), dalo tomuto období jedno z jeho používaných označení = feudalismus. V době rozpadu Západořímské říše dochází k úpadku měst i obchodu, rozvíjí se opět spíše výměnný obchod, do popředí vystupuje zemědělství. Od 5. st. vznikají první středověké státy, které ovšem neměly zpravidla dlouhé trvání. Nejvyšší kulturní úroveň si zachovaly země, které patřily původně pod panství Římské říše jako její provincie: Galie (Francie), Hispánie (Španělsko), Thrákie (Rumunsko), Itálie, Panonie (Rakousko, Maďarsko). Zde se do jisté míry udržela znalost písma a římská kultura, která se stala základem vzdělanosti. V těchto zemích se latina stává základem nově se utvářejících národních jazyků, kterým dnes říkáme románské. Obyvatelstvo těchto zemí bylo ovšem převážně germánského a částečně keltského původu. Velký význam pro obnovu původní antické vzdělanosti měla vláda franckého panovníka Karla Velikého (768 - 814), který navázal na tradici říše římské také tím, že se nechal 25. prosince roku 800 v bazilice sv. Petra v Římě korunovat římským císařem. Velmi dobře pochopil význam vzdělanosti, proto povolal ke svému dvoru přední vzdělance z celé Evropy (např.Alkuina z Yorku) a podporoval vznik školského systému. Školy vznikaly při klášterech a biskupských kostelech - katedrálách. V zájmu zjednodušení komunikace se ve středověké Evropě stává jazykem vzdělanců latina (a zůstává jí až do 18. st.) a byla provedena reforma písma - latinky (bylo zavedeno okrouhlé, dobře čitelné písmo dnes nazývané karolínská minuskula). Úsilí o obnovu a rozvinutí antické vzdělanosti v Karlově říši bylo později nazváno období „karolínské renesance“ datované na přelom 8. a 9. stol. Karel Veliký sice ještě neměl stálé sídlo a se svou bojovou družinou se v rámci říše přesídloval z panství na panství, ale zároveň dával přednost svému hlavnímu sídlu, na němž se usadil i jeho dvůr. Tímto sídlem byly Cáchy (Aachen v dnešním Německu). V oblíbeném Karlově sídle pak vznikla významná stavební památka: románská kaple s osmibokým půdorysem (kopie o 300 let staršího kostela v Ravenně). Tato kaple vyrostla v katedrálu a později se stala tradičním místem korunovace říšských císařů. Na karolínskou renesanci navázala ve 2. pol. 10. stol. tzv. „otonská renesance“ – další vlna kulturního rozvoje spadající do období vlády německého císaře Oty I. Velikého (936-973) a jeho následovníků (Oty II. a Oty III.) Toto období se vyznačuje obnovou a vyzvedáváním antických vzorů jako inspirace pro uměleckou tvorbu. Zároveň dochází k bližším kontaktům s byzantskou kulturou (Ota II. byl manželem byzantské princezny Teofany, ta pak matkou Oty III.). 74



Nejsilněji se návaznost na antickou kulturu projevila v architektuře. Navázáním na tradice římské architektury (Roma = Řím) vzniká románský sloh, který je záměrným návratem středověku ke stavebním postupům pozdní římské říše. 9.1.1 Románský sloh Tento sloh se nejvýrazněji prosadil a také nejvíce do současnosti zachoval v církevní architektuře, v tzv. sakrálních stavbách (z lat. sacrum = zasvěcený) určených k náboženským účelům (kostely, kláštery, kaple, modlitebny, atd.)* Nové křesťanské stavitelství nehledalo své vzory v pohanských chrámech (kde chrámový interiér byl pouze malou svatyní a obětní obřady se zpravidla konaly venku), ale ve velkých shromažďovacích síních známých již z antické doby jako baziliky (doslova královské síně), které původně sloužily jako krytá tržiště a místa konání soudních pří. Byly to podlouhlé prostory, kde nižší síně po stranách byly od hlavní síně odděleny řadou sloupů. Na samém konci se nacházel prostor pro půlkruhovité pódium nazývaný apsida (doslova předsezení), kde usedal soudce. Později se v křesťanských kostelích apsida stala místem umístění oltáře, kam se obracely zraky věřících. Hlavní centrální síň se pak v křesťanských kostelích nazývala hlavní loď, postranní prostory byly označeny jako boční lodě. Na poli církevní architektury pak vznikaly stavby podélné jednolodní - baziliky, nebo centrální - kruhové rotundy nebo baziliky na půdorysu rovnoramenného kříže, tzn. s jednou lodí příčnou. Příčná loď, která byla kolmá na hlavní, se nazývala transept. Transept byl na koncích zakončen opět apsidami, v nichž byly umístěny boční oltáře. Prostor mezi apsidou a transeptem se u staveb bazilikálního typu prodloužil a dostal název presbyterium = kněžiště, též chór. Stavby byly vesměs stavěné z kamenných kvádříků, valené klenby zděděné z antiky byly podpírány masivními sloupy nebo pilíři. Okna bývala sklenuta půlkruhově, byla jednotlivá nebo sdružená, později i kruhová. Výzdoba takovýchto staveb spočívala především v kamenných reliéfech, které v podobě rostlinných, zvířecích, geometrických i figurálních motivů zdobily hlavice sloupů, ve vlysech (ozdobné pásy odlehčující masivnost zdí) a především ve vstupních portálech (z lat. porta = brána). Příkladem je průčelí kostela St. Trophim v Arles v jižní Francii. Vývoj portálu vrcholí v bohatém ústupkovém portálu zdobeném nejen ornamenty, ale i figurálními motivy, přičemž nejčastěji jsou na nich vyobrazeny postavy Krista, dvanácti apoštolů, starozákonních proroků a evangelistů, námětem výjevů na vnitřní části – tympanonu – je zpravidla poslední soud. Zatímco v Itálii se tradičně stavěly zvonice jako samostatné objekty (kampanily), u velkých chrámů v Evropě jsou věže součástí chrámu. Ve Francii se pak zrodilo průčelí o dvou věžích. Ve výzdobě staveb se uplatnila zvláště na východě mozaika, která zdobila podlahy, stěny i klenby staveb. (Příkladem je bazilika S. Apollinaire in Classe nebo chrám San Vitale v italské Ravenně, obě stavby pocházejí ze 6. st.). Rozvíjí se desková malba na dřevě a objevuje se sklomalba, která se uplatňuje ve výzdobě oken (vitraj = vitráž). Na malířství a kresbu navázala též výroba nástěnných koberců (tapisérií). Ve 12. stol. pak vystupuje do popředí světská architektura zastoupená hradním stavitelstvím, v němž nabývá na důležitosti vztah paláce, věže a opevnění. *

Stavby profánní jsou pak určeny k soukromým a veřejným účelům (paláce, radnice, knihovny, školy, muzea, soudní budovy, atd.). 75



Vznikají také panovnické paláce, příkladem je výstavba paláce na Pražském hradě za Vladislava II. V podhradích se vyvíjely tržní osady, které využívaly ochrany opevněného komplexu – ty pak během 12. a 13. stol. přerůstají v města. U nás byly nejstaršími městy Praha, Brno, Olomouc, Žatec, Cheb. Takováto města se stávají důležitou křižovatkou obchodních cest a středisky obchodu i řemesel. 9.1.2 Křesťanská církev Křesťanská církev měla pro kulturu středověku nesmírný význam. Stala se nositelkou zbytků antické vzdělanosti, které pak rozšířila i do ostatních, dosud nekřesťanských zemí Evropy. Naprostá většina evropského obyvatelstva byla a po celou dobu středověku zůstávala negramotná. Označení vzdělanec tedy automaticky označovalo všechny gramotné lidi (vzdělanec = litteratus), jimiž byli v raném středověku téměř výlučně kněží nebo příslušníci mnišských řádů. Klíčový význam pro vývoj křesťanské církve měla instituce papežství. Tato funkce se vyvinula z tzv. "episkopoi" – dohlížitelů, tedy biskupů, kteří měli hlavní postavení v jednotlivých křesťanských obcích. Tito biskupové pak mezi sebou uznávali jako nejvyšší autoritu římského biskupa, který byl považován za přímého nástupce apoštola Petra. Římští biskupové pak získali označení papež (z řec. pappas, což značí otec, lat. papa). Prvním velkým papežem byl Lev I. (440-461), který upevnil papežskou stolici natolik, že přečkala zánik Západořímské říše. Významnou osobností mezi papeži byl Řehoř I. Veliký (papežem 590-604), který se zasloužil o šíření křesťanství i mezi vesnickým obyvatelstvem a přispěl k jeho rozšíření do Anglie a Irska. S jeho jménem je také spojován tzv. „gregoriánský chorál“ – bohoslužebný zpěv římské církve formující se od 7. stol. (o Řehořovi se tvrdilo, že jej složil), což byl původně jednohlasý zpěv bez doprovodu nástrojů a bez pravidelného rytmu, zpíván školenými zpěváky, jeho jazykem je latina. Východní část římské říše ovšem neuznávala autoritu papeže; v čele východořímské církve stál tradičně císař (= tzv. cesaropapismus). Až v 11. a 12. st. se začíná mnohdy přes odpor kněží pozvolna prosazovat požadavek celibátu (zákazu uzavírání sňatků) pro katolické duchovní – důvodem byla především nepřevoditelnost církevního majetku. 9.1.2.1 Mnišství V rámci křesťanství hrálo ve středověku vedle papežství důležitou úlohu mnišství. Západní mnišství se objevuje už ve 3. st. v Egyptě. První mniši žili osaměle jako poustevníci (často na okraji pouště, odtud jejich označení), kteří opovrhovali světským životem. Za prvního je považován sv. Antonín. Později se z bezpečnostních důvodů začali sdružovat v určitá společenství a vznikají kláštery (odvozeno z lat. claustrum = ohrada). Na západě pak od 6. stol. začaly vznikat kláštery s pevnou organizací života, s pevným řádem (lat. regula = řád, řehole, odtud řeholník). Takovouto reformu provedl Benedikt z Nursie (italská Norcia), který založil v r. 529 na hoře Monte Cassino severně od Neapole a jižně od Říma první klášter založený na přísných pravidlech mnišského života. Řeholníci se museli zdržovat v klášterech, museli být poslušni příkazů svých nadřízených, především představeného kláštera – opata, a skládali sliby poslušnosti, čistoty a chudoby. Jejich činnost se neomezovala

76



pouze na modlitby a rozjímání, ale plnili řadu pracovních povinností v souladu s heslem „Ora et labora!“ - „Modli se a pracuj!“ Zaměření každé řehole bylo poněkud odlišné – nejstarší z nich, benediktini vytvořili ucelenou síť klášterů, které se staly středisky vzdělanosti a písemnictví, neboť hlavní náplní jejich činnosti bylo studium knih a jejich opisování (u nás např. Rajhradský klášter, Břevnovský klášter nebo Sázavský klášter). Jiné řády, např. františkáni, měly v náplni misijní činnost, péči o chudé a nemocné. Po vzoru mužských řeholí vznikaly i mnohé ženské řehole a kláštery (klarisky, voršilky, karmelitky apod.). Kláštery sehrály v dějinách kultury nezastupitelnou roli, neboť se staly středisky udržování a šíření vzdělanosti, vznikaly při nich školy, ale také první nemocnice a útulky pro sirotky a chudé, plnily tedy i charitativní funkci. V neklidných dobách sloužily zároveň jako obranné pevnosti pro obyvatelstvo přilehlé oblasti.

9.2 Byzantská říše Jak jsme se již zmiňovali v předchozích přednáškách, v r. 395 došlo z důvodu vnějších tlaků a vnitřní nestability k rozdělení Římské říše na Západní a Východní říši římskou. Na západě se říše římská rozpadla necelé století nato, v r. 476, zatímco východní část, lépe organizovaná, přetrvala celý středověk pod názvem Byzantská říše podle svého centra a sídelního města východořímských císařů Byzance (Cařihrad, Konstantinopol, později Istanbul). Její kultura, která se významně podílela na charakteru středověké kultury, se výrazně odlišovala od kultury západní. Stala se obdivuhodnou kombinací západní a východní tradice a po dlouhou dobu spojovala orientální a evropské prvky v jediný celek. Jazykem východořímské říše byla řečtina, která sloužila také jako jednotící kulturní prvek. V celé říši bylo oficiálním náboženstvím křesťanství, přičemž hlavou východní církve byl sám císař, neboť východní část se nechtěla podřídit autoritě římského biskupa, později papeže. Tomuto spojení úřadu vládce a hlavy církve se říkalo cesaropapismus (svrchovaná panovníkova moc ve věcech církevních). Na tomto základu se postupně prohloubily další rozdíly mezi západní a východní křesťanskou církví. Zatímco západ kladl důraz na řád a kázeň, výklad bible a kázání, východ zdůrazňoval božství Kristovo, spojení věřícího s Bohem a náboženské rozjímání. Rozpory pak vedly k naprosté roztržce; v r. 1054 se patriarcha s papežem navzájem prokleli a vznikly samostatné církve – pravoslavná (ortodoxní) a římskokatolická. Do našich zemí původně dorazilo dříve pravoslaví, které uznávají církve na Balkáně a v Rusku. Pravoslaví odmítá řadu katolických dogmat jako neposkvrněné početí P. Marie, existenci očistce, odmítá celibát pro nižší klérus - popové ortodoxní církve tedy mohou uzavírat sňatky. 9.2.1 Výtvarné umění Byzance Byzantské umění spojilo tradice pozdní antiky s tradicemi středomořskými a orientálními vlivy (maloasijskými, syrskými a perskými, posléze i islámskými). Bylo to dáno také skutečností, že území Byzantské říše bylo křižovatkou četných obchodních cest – hlavním střediskem a uzlem těchto cest byl pak Cařihrad, sídlo dvora a panovníka. Významnou osobností mezi východořímskými císaři byl Justinián I. Veliký (483 – 565 n. l.), za jehož vlády došlo ke shrnutí bohatých zkušeností římského práva v Justiniánově zákoníku, který se stal velkým odkazem římské kultury a

77



jejího právního vědomí pro pozdější Evropu. Stal se základem pro všechny budoucí evropské právní systémy. V architektuře se byzantský styl projevil ve stavbě chrámů s velkolepou ústřední kupolí. Ukázkami takovýchto staveb je kostel San Vitale v Ravenně v Itálii (6. st.) - sídle byzantských exarchů (místodržitelů), nebo chrám sv. Sofie (Hagia Sofia) v Cařihradě (dnes Istanbul – Chrám sv. moudrosti nebo Chrám Boží moudrosti). Tento typ staveb se udržoval zejména na východě a dospěl až do Ruska. Ve výzdobě těchto staveb se významně uplatnila mozaika i nástěnná malba a malba desková. Pro východní sakrální umění se staly typické ikony = deskové obrazy většinou s vyobrazeními světců. Převládaly v nich náboženské náměty, především zobrazení Panny Marie. Významnou kapitolu byzantského umění představovaly miniatury – malby využívané k ilustraci rukopisných knih. Prosadila se i řezba do slonoviny a drahých kamenů (gemy), výroba zlatých šperků a bohatě zdobených zbraní s využitím drahých kamenů. Výjimečné bylo v Byzanci textilní umění, zvláště vyšívačství, vycházející z tradice perské. Vyráběly se také skvělé skleněné a keramické výrobky. Byzantské umění silně ovlivnilo i evropské umění v období karolínské a otonské renesance a projevilo se na územích obývaných Slovany, zejména na Balkáně a na Rusi, kam se jeho těžiště posunulo po dobytí Cařihradu Turky a zániku Byzantské říše v r. 1453.

9.3 Islámská kultura Významně ovlivnilo kulturu středověku nové náboženství, které zrodilo počátkem 7. st. v Arábii, islám. Název „islam“ znamená doslova podřízení se boží moci, jeho vyznavači se nazývají „moslem“ = ti, kteří jsou oddaní. To samo velmi dobře vypovídá o charakteru tohoto náboženství. Zakladatelem tohoto nejmladšího světového náboženství je obchodník z Mekky Muhammad, který kol. r. 610 začal vystupovat jako prorok nového náboženství, přísného monoteismu. Roku 622 byl svými nepřáteli donucen uprchnout z Mekky do Meddíny a tímto jeho útěkem, tzv. „hidžrou“ se počíná muslimský letopočet. Nakonec se se svými stoupenci vítězně do Mekky navrátil a nové náboženství se stalo nástrojem sjednocení doposud roztříštěných a povětšinou kočujících arabských kmenů. Základní posvátnou knihou islámu je tzv. Al Kurrán (dosl. „čtení“) sestavený do 114 kapitol, čili súr. Vyznavačství islámu je založeno na přísném dodržování řady nábožensko-etických předpisů. Typickou je pro islám myšlenka naprostého fatalismu – oddanost osudu arabsky nazývanému „kismet“ – náboženské přesvědčení, že bez vůle Alláhovy ani vlas z hlavy člověka nespadne. Zdůrazňováním dogmatu o účasti v islámské svaté válce „džihád“ (kdo padne ve jménu Alláhově, dostane se okamžitě do ráje) se podařilo Muhammadovým nástupcům – chalífům rozšířit vojenskými výboji islám v řadě zemí Blízkého a Dálného východu. Islám získal stoupence i v Číně a Japonsku a na dlouhou dobu se usídlil i v Evropě; ve Španělsku a v balkánských zemích. V Evropě se islámská kultura a islámské umění uplatnily zejména na Iberském poloostrově. Vzhledem k tomu, že v islámu podobně jako v judaismu panuje přísný zákaz zpodobování živých bytostí, projevilo se islámské výtvarné umění především v oblasti dekorace a nesmírně složitého

78



ornamentu, v němž převládají prvky geometrické, ale i stylizované zvířecí a rostlinné – vzniká ornament nazývaný arabeska. Islámská architektura se vyznačuje kupolemi a oblouky, buď podkovovitými, hrotitými nebo ve tvaru oslího hřbetu (předstupeň gotického oblouku). Stavby jsou obloženy barevnými keramickými dlaždicemi a ornamenty jsou tak jemné, že připomínají krajku. Od 8. do 13. st. se ve Španělsku pod vlivem dobyvatelů z Mauretánie – Maurů, rozvíjí v Kordovském chalifátu svébytná forma islámského umění (ukázkou tohoto stavebního stylu je mešita v Cordóbě), které mělo velký vliv na okolní země – vyznačovalo se především precizně zhotovenými řemeslnými výrobky. Islám měl ovšem i velký kulturní vliv – rozvíjela se vyspělá filozofie (Ibn Rušd), lékařství (Ibn Sína = Avicenna), věda i literatura. V době reconquisty byli Maurové v 15. st. ze Španělska vytlačeni (literárně popisuje reconquistu Píseň o Cidovi). Od Arabů získala evropská kultura neobyčejné množství podnětů. Ve výtvarném umění zdomácněla arabeska, umělecký výtvor s rostlinnými motivy a nepředmětnými ornamenty. Skvělé stavitelské památky vznikly na jihu Španělska (Cordóba, Alhambra u Granady a dal.), který byl pod nadvládou Arabů od 8. do 13. st., část až do 15. stol. Značný byl vliv islámské vzdělanosti ve vědě, především v zavedení tzv. arabských číslic a symbolu nuly (převzatých ovšem od Indů). Tak bylo možno vykonávat daleko pružněji, než to dovoloval systém číslic římských, složitější matematické úkony. Arabové rozvinuli též trigonometrii, astronomii a algebru. Uměli zhotovit zvětšovací čočky a byli dobrými lékaři. Jejich filozofie a literatura obsahovaly cenné podněty pro filozofii a literaturu ostatní Evropy, neboť se rozvíjely mnohem svobodněji. O jejich odkazu svědčí i slova užívaná v evropských jazycích a pocházející z arabštiny: alkohol, algebra, algoritmus, alchymie - chemie.

9.4 Vrcholný a pozdní středověk V období vrcholného středověku dochází k hospodářskému vzestupu a díky vyššímu efektu zemědělství se oproti dřívějšku daleko více rozvíjejí řemesla a následně též obchod. Důsledkem rozvoje řemesel je vznik cechů – ochranných organizací řemeslníků a s rozvojem dálkového obchodu dochází k čilejším kontaktům Evropy s Východem (obchod při Severním a Baltském moři byl účinně ovládán mocným městským obchodním svazem - hanzou). S rozvojem řemesel a obchodu vzrůstá význam peněžního hospodářství, které postupně převládá nad výměnným obchodem. Středisky řemesel a obchodu jsou rozvíjející se nebo nově zakládaná středověká města, která postupně získávají samostatnost a různé výsady (privilegia), takže nejsou příliš závislá na feudálech na rozdíl od venkova. Ve městech dochází k početnímu růstu bohatého městského obyvatelstva – patriciátu, který se později stane významnou hybnou silou ve společnosti (budoucí buržoasie). Církev v Evropě si postupně upevnila postavení a stala se vlastníkem značného majetku. Církevní šlechta měla díky celibátu daleko větší majetek než většina šlechty světské. S růstem bohatství církve pokračuje mocenský spor mezi císaři a papeži, typický pro celý středověk. Doba od 11. do 13. st. je také dobou výbojných tažení evropských feudálů (světských i církevních) doprovázených hojně naverbovanou chudinou nazývaných křížové výpravy. Záminkou těchto akcí byla reakce na dobytí Palestiny Turky a snaha o osvobození Svaté země a Jeruzaléma jako místa Kristova hrobu

79



z područí pohanů. Skutečnou příčinou výprav byla však touha účastníků výprav i těch, kdo je financovali, po zbohatnutí (důkazem je fakt, že při jedné z křížových výprav byla vypleněna křesťanská Konstantinopol). Série osmi křížových výprav však ve většině případů skončila nezdarem. Jejich přínosem mohlo být jedině to, že jejich vlivem došlo k intenzivnímu setkání tří kultur: západoevropské, byzantské a islámské. Východní a jižní Evropa byly ve 13. a 14. stol. ohrožovány nájezdy Tatarů a ve 14. stol. obsadili většinu Balkánského poloostrova Turci, kteří stále představovali hrozbu pro střední a západní Evropu. 9.4.1 Gotika Podle převládajícího architektonického slohu lze toto období nazvat obdobím gotiky. Vznikají další církevní řády (kromě benediktinů i františkáni a dominikáni), které sehrály významnou úlohu při zavedení inkvizice (z lat. „inquirere“ = vyhledávat), nástroje katolické církve v boji proti kacířským hnutím. Vzniká řada významných církevních staveb, kostelů a klášterů postavených v novém stavebním stylu nazvaném původně hanlivě gotika jako označení barbarského stylu podle germánského kmene Gótů. Název stavebního stylu se pak později stal označením celého období vrcholného a pozdního středověku, období mezi románským stylem a nástupem renesance. Pro stavební činnost této doby je typické společenství označované jako stavební huť = organizovaný kolektiv profesionálů, kameníků, tesařů, sochařů a dalších řemeslníků. V čele huti stál vedoucí mistr, který navrhoval architekturu a řídil práce, zároveň se v huti uskutečňovala i výchova učedníků a tovaryšů. První gotickou stavbou vůbec se stal opatský kostel – bazilika v Saint Denis (pohřebiště francouzských králů) u Paříže, který byl přestavěn (z iniciativy opata Sugera) kol. 1140 v tomto novém stylu. Hlavním znakem gotické stavební konstrukce je lomený oblouk, žebrová klenba a opěrná soustava pilířů a opěrných oblouků. Lomený oblouk pomáhá svádět tlak do stran, kde jej zachycuje a rozkládá vnější opěrný systém, což umožnilo dosáhnout značné výšky těchto staveb. Navíc bylo možno budovat ve zdech co největší okna, která nakonec představovala hlavní plochu mezi pilíři a klenbou. Jimi procházelo barevnými vitrážemi do vnitřního prostoru kostelů nebývalé množství světla, které těmto prostorám dodalo odlehčený ráz, zdánlivou odhmotněnost. Vrcholnými díly gotické architektury se staly gotické katedrály. V základním funkčním smyslu je katedrála (dóm) každý biskupský kostel (odvozeno z kathedra = /biskupská/ stolice). V gotické architektuře však je toto označení spojováno s individuálně pojatým velkolepým chrámem vybaveným ochozem (triforiem) a bohatým věncem kaplí při obvodu, jehož průčelí je zdůrazněno dvěma vysokými štíhlými věžemi. Na výstavbě a výzdobě takovýchto staveb pracovaly celé generace stavebníků – katedrála se stávala symbolickým obrazem kosmu (Nebeského Jeruzaléma). Ve Francii jsou takovýmito stavbami zejména proslulé katedrály Notre Dame v Paříži, v Laonu, v Amiens, v Chartres a v Remeši (kde byli korunováni francouzští králové). Z Francie se nový stavební styl šířil po celé Evropě. V Anglii se prosadil již ve 13. stol. (katedrály v Canterbury, Salisbury, Winchesteru, Colchesteru a dal.). Na klenbách anglických gotických staveb se v pozdním 14. až 15. stol. uplatnil tzv. perpendikulární sloh. Šlo o vějířovitý tvar klenby s dekorativním krajkovím křivek a linií, který se uplatnil například v kapli Královské koleje (King´s College Chapel, 1446) v Cambridge. 80



Gotika se ve stejné době se objevuje i v Německu, kde byla prosazována především cisterciáckými mnichy. Mezi monumentálními gotickými díly v Německu vyniká dóm v Kolíně nad Rýnem. Teprve v gotice se plně rozvinula také světská architektura podmíněná hospodářským vzestupem měst. Vznikají radnice (u nás např. na St. Městě pražském), v Anglii kolejní komplexy (již zmíněná King´s College v Cambridge), soukromé paláce i hrady feudálů. 9.4.1.1 Gotika v našich zemích U nás je jednou z prvních staveb využívajících stavebních postupů gotiky kaple královského hradu na Bezdězu (1275), gotiku reprezentuje též cisterciácký klášterní kostel v Sedlci u Kutné Hory a další stavby. Prahu obohatil díly vrcholné gotiky zvláště Karel IV.; zahájil přestavbu Pražského hradu, kde bylo v r. 1344 započato se stavbou chrámu sv. Víta. Jeho první stavitel Matyáš z Arrasu se podílel i na výstavbě Nového Města Pražského. Matyášovým nástupcem se po jeho smrti stal Petr Parléř (2. pol. 14. stol.), který dokončil chór katedrály. Ze světských staveb zmiňme Karlštejn, který si Karel IV. nechal postavit jako reprezentativní sídlo i místo ochrany korunovačních klenotů, nebo Staroměstskou mosteckou věž na Královské cestě, symbolizující vladařskou moc. Na samém sklonku gotiky další královský stavitel Benedikt Reid (též Ried nebo Rejt) modernizoval opevnění Pražského hradu a vybudoval monumentální Vladislavský sál. Vedle Prahy byla nejdůležitějším centrem gotiky Kutná Hora (pozdně gotická Kaple sv. Barbory).

9.5 Literatura a hudba ve středověku V literatuře se daří ve středověku legendistice – legenda je významným útvarem středověké literatury. Jedná se o vyprávění o životě a smrti světců, které se četlo při mši v den jejich svátku, mělo podnítit fantazii věřících a vést je k příkladnému životu. Legenda měla význam především při žádosti o kanonizaci mučedníka, tedy při jeho oficiálním prohlášení za svatého. Legendy jsou vlastně křesťanskými mýty. Rozvíjí se i hrdinská a rytířská epika, která byla původně zpívaná (Beowulf, Píseň o Rolandovi, Píseň o Nibelunzích, Slovo o pluku Igorově, veršované eposy o králi Artušovi, o dobytí Tróje – Kronika Trojanská, o Alexandrovi Velikém Alexandreis). Hlavním druhem světské hudby v době vrcholného středověku se stala dvorská lyrika. K rytířským ctnostem patřila kromě statečnosti služba vyvolené paní, urozené šlechtičně, zpravidla vdané. Tento až zbožňující vztah byl podstatou „kurtoazní“ (dvorné) lásky, jež našla své vyjádření v kurtoazní poezii doprovázené hrou na loutnu. Autoři a interpreti těchto skladeb se nazývali v jižní Francii trubadúři (trobar = vynalézat, vymýšlet, např. Rimbault de Vaqueiras), v Německu minnesengři (ze staroněm. Minne = láska, Sang = zpěv, např. Walther von der Vogelweide a jeho dílo Tannhäuser).

9.6 Divadlo Středověké divadlo se rozvíjí na bázi náboženských her, zejména velikonočních, což byly Pašijové hry pojednávající o Kristovu utrpení, smrti a vzkříšení. V Německu a v Anglii se rozvíjely hry v rámci procesí k uctění svátku Božího těla.

81



9.7 Sochařství Podstatnou složkou výzdoby chrámu byly sochy a reliéfy. Kamenná výzdoba se stala i záležitostí funkční (např. účelné roztodivné chrliče ve figurálním tvaru). Sochy jsou štíhlé, protáhlé, tak jak to vyžadoval obecně převládající styl. V náhrobním sochařství se prosadil sarkofág s ležící sochou zemřelého na víku. Rozvíjí se dřevořezba, která se uplatňuje na oltářích a chrámových lavicích v chóru (kněžišti). Vyřezávány jsou i madony s dítětem a krucifixy. Oblíbené byly skládací oltáře skříňového typu, mnohdy vyřezávané ze slonoviny. Dobový ideál harmonické krásy ztělesňovala především krásná madona – Panna Maria s dítětem v typickém esovitém prohnutí postavy a pieta – Panna Maria s ukřižovaným Kristem na klíně. Oba tyto typy se zrodily ve střední Evropě a jsou hojně zastoupeny v českém výtvarném umění (např. Mistr Krumlovské madony).

9.8 Malířství Malířství se v gotice svébytně projevilo v malbě na skle = vitráž, která zdobila především okna katedrál a vyvolávala magický dojem barevného osvětlení interiéru. Vitráže byly skládané z barevných skel zapuštěných do olova. Ve 14. st. zobecněla desková malba na dřevěné desce. Většinou sloužila k výzdobě oltářů a dala vzniknout prvním přenosným obrazům. Technikou byla vaječná tempera, pozadí a detaily byly často zlacené. Zprvu ploché obrazy se později vyznačují snahou o vystižení hloubky, třetího rozměru, zejména v dílech italského malíře Giotta di Bondone (1267-1337). V jeho díle byl prolomen strohý, strnulý byzantský styl zobrazení lidské postavy. K nejvýznamnějším Giottovým dílům patří cyklus fresek v kapli Scrovegni v Padově. Na severní zdi se nachází proslulé Snímání Krista z kříže, které je naplněno plačícími a bědujícími postavami, z nichž každá má osobitou charakteristiku. Panna Maria k sobě láskyplně tiskne mrtvé tělo svého syna, Máří Magdaléna pokorně drží jeho nohy, sv. Jan v zoufalství rozpažil do široka ruce, ostatní postavy stojí kolem ochromeny žalem. Andělé nad celou scénou bědují a roní slzy na pozadí temně modrého nebe. Scéna se odehrává na pustém místě, kterému vévodí osamělý strom bez listí zdůrazňující ponurou atmosféru výjevu.9 V severském malířství vyniklo ke konci gotiky nizozemské malířství, reprezentované zejména Janem z Eycku (1390-1441) působícím v Bruggách (Gentský oltář, 1432). Ať už je mu vynález olejomalby přičítán oprávněně či ne, zároveň s bratrem Hubertem přinejmenším jako jeden z prvních malířů maloval barvami, jež ředil lněným olejem smíchaným s pryskyřicí. Nová technika, která postupně nahradila vaječnou temperu, umožnila dokonalejší vystižení detailu. Díky jejímu použití získaly barvy větší intenzitu, jas a průzračnost. Jedním z van Eyckových nejslavnějších obrazů je Svatba Arnolfiniových. Obraz je považován za osvědčení o uzavření sňatku italského obchodníka Giovanni Arnolfiniho a Giovanny Cenami v Bruggách r. 1434. O tom, že se jedná o svatební portrét, vypovídá řada symbolických detailů, např. svíce rozsvícená na lustru nad hlavami novomanželů, nebo psík u jejich nohou ztělesňující lásku a věrnost. Hlavní linie obrazu vedou divákův pohled k vypouklému zrcadlu umístěnému mezi oběma postavami. V něm se zrcadlí další dvě postavy, které jsou svědky výjevu, z nichž jednou je sám autor obrazu. Nad zrcadlem najdeme malířův podpis v gotické kaligrafii.,

9

BECKETT, W. Toulky světem malířství. Praha: Fortuna Print, 2002, s. 46-47. ISBN 80-7321-002-9.

82



Dalším významným reprezentantem severského gotického malířství je Rogier van der Weyden (1399/1400-1464), van Eyckův žák. Tento autor dokázal mistrovsky zachytit lidské emoce, mimořádně expresivně zejména na obraze Snímání z kříže namalovaném kolem r. 1435. Centrem pečlivě komponovaného výjevu je tělo mrtvého Krista, právě snímané z kříže. Paralelně s ním padá do mdlob Pana Maria, jejíž tělo včetně rukou koresponduje s polohou mrtvého Spasitele na obraze. Vlevo na obraze ji zachycuje sv. Jan, s jehož postavou na protější straně obrazu koresponduje plačící sv. Máří Magdaléna. Výjev je umocněn zlatým pozadím. Pozdní gotiku v nizozemském malířství reprezentuje Hieronymus Bosch (1450-1516), velký pozorovatel života, který svůj osobitý pohled na svět zachytil v obrazech plných fantaskních postav a příšer. K méně známým obrazům tohoto tvůrce patří Smrt a lakomec z let 1485-1490. Je na něm zobrazena místnost, do níž právě vstupuje sama Smrt. O duši lakomce na smrtelném loži svádí souboj anděl, který se pokouší upoutat jeho pozornost ke kříži v okenním výklenku u stropu, zatímco ďábel mu nabízí měšec se zlatem. Truhlice se zlatem u nohou postele se hemží odpornou havětí, v popředí obrazu pozoruje diváka malý okřídlený démon, jehož tvář je snad autoportrétem malíře samotného.10 9.8.1 Knižní malba Gotika je dobou neobyčejného vzestupu knižní ilustrace: byly vytvářeny jednak tradiční malbou, jednak kolorovanou perokresbou. Nejdále dospěla gotická knižní malba v okruhu malířů, jež zaměstnával velký bibliofil vévoda Jean z Berry. Tento šlechtic, mladší bratr francouzského krále Karla V. byl nejen výstředním sběratelem (nechal postavit a naplnit uměleckými díly řadu zámků), ale i milovníkem honů a vlastníkem údajně 1500 psů. Ve výzdobách jeho soukromých modlitebních knih je ilustrace námětem odrážejícím reálný život. Nejvyššího mistrovství v této oblasti bylo dosaženo při výzdobě rukopisu zvaného Přebohaté hodinky vévody z Berry, které na objednávku vévody z Berry zhotovili v letech 1410-1413 bratři z Limburka. Hodinkami se v tomto významu rozumí předepsaný čas modliteb. Jejich překrásné miniatury popisují jak biblické příběhy, tak každodenní život prostých lidí i vysoké šlechty v průběhu celého roku. Paul, Herman a Jean z Limburku však své mistrovské dílo nedokončili: zemřeli náhle roku 1416 stejně jako sám vévoda z Berry, zřejmě na následky moru. Přebohaté hodinky vévody z Berry se dnes nacházejí ve sbírkách Musée Condé v Chantilly. Z našich iluminovaných rukopisů v této době vynikl Pasionál abatyše Kunhuty.

9.9 Univerzity Pro vrcholný středověk se stává charakteristickou rozšiřující se vzdělanost, která přestává být výsadou duchovenstva, přestože její hlavní těžiště je stále v jejích řadách. Znalost čtení a psaní pronikla i do šlechtických a měšťanských vrstev a dochází k rozvoji škol, většinou církevních, ale i městských, které poskytovaly dobrou znalost latiny a umožňovaly získání základního okruhu znalostí. Jejich absolvování umožňovalo vstup na nové vzdělávací instituce – UNIVERZITY, které sídlily zpravidla ve významných městech. 10

BECKETT, W. Toulky světem malířství. Praha: Fortuna Print, 2002, s. 74 – 75. ISBN 80-7321-002- 9.

83



První velké univerzity vznikají v průběhu 12. st. zejména v Itálii (Bologna r. 1088), kolem r. 1150 vzniká pařížská univerzita nazývaná (podle teologické koleje založené Robertem de Sorbonne) Sorbonna, která měla významné postavení až do konce středověku a byla vzorem pro ostatní evropské univerzity. Během 13. st. následovalo založení univerzit v Anglii (Oxford 1178, Cambridge 1231), ve Španělsku (Salamanca 1218), Portugalsku (Lisabon 1290), Praha (1348) a v Německu (Heidelberg 1386). Do konce 14. stol. existovalo v Evropě kolem 50 univerzit, do r. 1348 se však všechny nacházely buď na Apeninském poloostrově, nebo západně od Rýna. První středoevropskou univerzitou se stala v r. 1348 pražská Univerzita Karlova. Univerzity byly orientovány na výuku a studium teologie a práva. Základními fakultami byly teologická, artistická (filozofická), právnická a lékařská. Filozofická fakulta byla fakultou artistickou, která vyučovala sedm svobodných umění (trivium: gramatika, rétorika, logika, quadrivium: matematika, astronomie, geometrie a hudba) a její absolvování bylo předstupněm pro studium na některé z dalších fakult. Mistři a studenti univerzit tvořili určitou společnou obec, v níž se nepřihlíželo k původu: setkávali se zde synové rolníků, měšťanů i šlechticů. V tomto ohledu představovala akademická půda unikátní demokratické prostředí, které umožňovalo společenský vzestup nadaným jedincům s talentem – tato možnost byla ovšem omezena výhradně na mužské pohlaví. I když středověké univerzity patřily původně k církevním ústavům, vládla zde atmosféra svobodné diskuse a jejich absolventi nemuseli přijímat duchovní svěcení. Vědění se zde rozvíjelo ve svobodnější atmosféře než na církevní půdě: svoboda a uvolněnost akademického života byla dána i městskou atmosférou a celou řadou univerzitních privilegií. Studentský živel se díky univerzálnímu použití latiny přeléval z jednoho univerzitního města do druhého stejně jako vyučující – univerzitní mistři, čímž se vědění přenášelo z jednoho univerzitního centra do jiného. Literatura: BECKETT, W. Toulky světem malířství. Vydání 4. Praha: Fortuna Print, 2002. ISBN 80-7321-002-9. DOSTÁLOVÁ, R. Byzantská vzdělanost. Praha: Vyšehrad, 1990. DRŠKA, V. - PICKOVÁ, D. Dějiny středověké Evropy. 1. vyd. Praha: Aleš Skřivan ml., 2004. ISBN 80-86493-11-3. GOMBRICH, E. H. Příběh umění. Praha: Odeon, 1992. Gotika: architektura, plastika, malířství. 1. české vyd. Praha: Slovart, 2000. ISBN 80-7209-248-0. JŮZL, V. a kol. Dějiny umělecké kultury I. Praha: SPN, 1989. LE GOFF, J. Encyklopedie středověku. Praha: Vyšehrad, 2002. LE GOFF, J. Kultura středověké Evropy. Vyd. 2. Praha: Vyšehrad, 2005. ISBN 80-7021-808-8. NOVÁK, A. Vědomí středověku: z kulturních dějin prvního tisíciletí. Vyd. 1. Praha: Mladá fronta, 2007. ISBN 978-80-204-1487-8. PIJOAN, J. Dějiny umění. Praha: Knižní klub Balios, 1998. SPUNAR, P. a kol. Kultura středověku. Praha: Academia, 1995. Románské umění. Architektura – sochařství – malířství. Slovart, 2006.

84



10. Renesance a manýrismus 10.1 Renesance 10.1.1 Historické podmínky nástupu renesance Zhruba na konci 15. století vstupuje střední Evropa ze středověku do období novověku. Za významné kulturně historické události, které uvodily tuto změnu, jsou považovány především tyto: vynález knihtisku kolem roku 1440 dobytí Cařihradu Turky v roce 1453 objevení Ameriky a následující zámořské objevy (1492 a následující plavby) K těmto okolnostem je nutno přiřadit objevy v astronomii (Koperník, Bruno, Galilei, Kepler) a zlepšení technické úrovně výroby a řemesel v důsledku řady technických objevů a zdokonalení, což se týkalo především těžby rud, jejich tavby a zpracování železa. Zámořské objevy způsobily rozvoj zemědělství (nové plodiny) a především obchodu. Spolu s těmito změnami se zlepšuje postavení měšťanstva a dochází k jeho vzestupu. Mění se představy Evropy o světě. Tyto společenské změny zapříčinily i oslabení doposud silného postavení katolické církve – v německých zemích a ve Švýcarsku vzniká silné náboženské i sociální hnutí – reformace, spojené se jmény Martina Luthera, Ulricha Zwingliho a Jana Kalvína. Její vítězství podpořené právě knihtiskem, který šířil reformační názory, rozdělilo Evropu na katolické a protestantské země. V protestantských zemích (v severních částech Německa, ve Skandinávských zemích, Švýcarsku a sev. Nizozemí) byly zjednodušeny církevní obřady, byl zrušen celibát, byla odmítnuta autorita papeže a zvýšený důraz byl kladen na studium a výklad bible. Byla také zjednodušena výzdoba kostelů a církev byla zbavena majetku. Papežský dvůr se reformaci bránil protireformací, bojem proti nekatolíkům a snahou znovu dobýt otřesené pozice. V tom mu poskytoval pomoc zejména jezuitský řád. O své pozice přišla katolická církev i v Anglii, jejíž církev Jindřich VIII. odtrhl od vlivu Říma (r. 1533) následkem čehož došlo ke vzniku samostatné anglikánské církve. Král se stal hlavou této církve a stát se obohatil zejména na zabaveném klášterním majetku. 10.1.2 Společenské, materiální a duchovní podmínky nástupu renesance a humanismu Jako projev nového životního stylu se renesance rodí již uprostřed středověku. Podmínky k jejímu vzniku byly dány především faktem, že některá svobodná italská města (Janov, Benátky, Florencie, Mantova) se díky rozvinutému obchodu a řemeslu již ve 14. století dostala do popředí evropského kulturního života. Rozvíjela se v nich manufakturní výroba a zároveň s ní i obchod a finančnictví. To vše vyžadovalo získávání nových trhů a surovin; byl zde tedy tlak na rozvoj mořeplavby, výzkumů i nových technických objevů. S nimi se mění i dosavadní pohled lidí na svět. Vzniká nový styl: renesance, jehož název je odvozen z italského slova rinascita (rinašita) = znovuzrození. Období rané renesance (italsky Quattrocento) zahrnuje tvorbu celého 15. století Renesance tedy začíná v Itálii podstatně dříve než v ostatní Evropě. Ve střední Evropě je možno hovořit o renesanci od konce 15. století přibližně

85



do konce 16. století. V severských zemích probíhala opožděně a měla některé rysy odlišné od renesance italské. Jejím základním principem je doslova „znovuzrození“ principů římské antiky a návrat k antickým vzorům. Veškeré umění je jakoby přizpůsobováno „lidským“ měřítkům; podstatou je hledání harmonie, krásy a vyrovnanosti. Centrem uměleckého snažení je člověk, což se projevuje v obdivu ke kráse lidského těla ale i přírody jako celku. V oblasti literatury a filosofie se jako projev renesančního myšlení rozvíjí humanismus. Rozdíl mezi humanismem a převládajícím pocitem předchozích období spočívá v tom, že člověk se necítí být bezvýhradně vykonavatelem boží vůle – cítí sám sebe jako svobodného jedince, je hrdý na sebe, své schopnosti a činnost a staví do centra své pozornosti ne boha, ale zase člověka. Humanismus je tedy odklon od náboženství a od zřetele především k posmrtnému životu směrem ke člověku a životu pozemskému. 10.1.3 Architektura v renesanci Raná renesance se nejvíce projevila v toskánské Florencii, kde společenský život ovlivňovala rodina zámožných finančníků Medici. Její příslušníci, zvláště Lorenzo zvaný Nádherný (Lorenzo il Magnifico), byli velkorysými podporovateli a objednavateli děl renesančních malířů, sochařů a architektů. V renesanční architektuře se uplatňuje především idea návratu k antice, tvarům jejích staveb a základním stavebním postupům. V architektuře se projevuje především zcivilnění – opouští se nadlidský, nadzemský charakter například gotických katedrál tyčících se do značných výšek – stavby se vracejí k „lidským“ rozměrům. Hlavní zásadou je harmonie - dokonalý soulad všech částí celku. Významnými osobnostmi mezi renesančními architekty byli v Itálii zejména Leon Battista Alberti, autor řady teoretických spisů o architektuře, Filippo Bruneleschi a Donato Bramante. Renesanční kostely vycházejí většinou z tvaru baziliky, nejčastěji jsou to stavby centrální a mají půdorys čtverce, rovnoramenného kříže, kruhu nebo oválu. Renesance se vrací k valené klenbě, nad křížením lodí se objevuje kupole. Renesanční stavitelství se uplatnilo také ve výstavbě veřejných budov (v této době vznikají radnice, tržnice, knihovny, soudní budovy i nalezince), především ovšem ve výstavbě městských paláců, většinou vybavených vnitřním arkádovým dvorem, které splňovaly nároky jak na reprezentativnost, tak na pohodlí, luxus a kulturu bydlení. K výzdobě budov v renesanci patří řada prvků převzatých z antiky, především sloupy, pilíře a arkády, což jsou řady oblouků na podporách. Okna získávají na úměrné velikosti, jsou půlkruhová i pravoúhlá, často doplněná nadokenními římsami. Ve výzdobě fasád i interiérů se uplatňuje sgrafito – vzor proškrabávaný ze svrchní světlé ještě čerstvé omítky do spodní tmavší, již zatvrdlé. Jejich častým motivem jsou tzv. „psaníčka“, ale objevují se na nich i ornamenty a figurální motivy. V ornamentálních motivech se často objevuje putto – nahý chlapeček držící roh hojnosti a feston (závěs či věnec z vegetace, květin a ovoce). Rozvíjí se také typ soukromého předměstského i venkovského domu zvaný vila, který navazuje na římská luxusní venkovská sídla a je doplněný zahradami vybavenými sochami, zahradní architekturou a prostorami pro umělecké sbírky, ale i hospodářskými budovami. Vrcholná renesance (v letech 1500-1530) se rozvíjí v Římě, kde se renesanční umělci těšili přízni papežů. V jejím duchu byla např. přestavěna stará bazilika 86



sv. Petra (architekt Donato Bramante) a komplex vatikánského paláce. Materiálem je cihla a kámen, uplatňují se mramorové obklady. V našich zemích se renesance objevila na počátku 16. století, dříve na Moravě, kam se dostala z Uher. Na Moravě je první stavbou s renesančními prvky datovanými do r. 1492 zámek Tovačov u Olomouce. V Praze použil první renesanční detaily stavitel Benedikt Reit na severních oknech Vladislavského sálu a tzv. Ludvíkově křídle Pražského hradu kol. r. 1502. První samostatnou renesanční stavbou v Čechách je Letohrádek královny Anny zvaný Belvedér, jehož stavbu zahájil v r. 1538 italský architekt Paolo della Stella. Významnými renesančními stavbami u nás jsou zejména šlechtická sídla – zámky, které začínají být oblíbenější než hrady; gotické hrady jsou někdy přestavovány do renesanční podoby (Frýdlant v Čechách). Renesanční zámky jako Bučovice, Litomyšl, Nové Město n. Metují, Opočno a Jindřichův Hradec jsou často propojeny s renesančně koncipovanými zahradami. 10.1.4 Sochařství v renesanci Velkým přínosem renesance je rozvoj volné plastiky (vzniká tak socha, kterou je možno nahlížet ze všech stran), která je často odlévaná z bronzu. Z humanistických ideálů vychází nejčastější námět sochařství, lidská postava. Na rozdíl od gotiky, která zdůrazňovala zřasení oděvu, renesance zdůraznila tělo a roucho mu přizpůsobila, nebo je odstranila úplně: po vzoru antiky jsou postavy zobrazovány často obnažené. Významnými renesančními sochaři byli např. Donatello (David) a Michelangelo Buonarotti (David, Mojžíš), Leonardo da Vinci a Lorenzo Ghiberti. Oblíbeným sochařským materiálem byl kromě bronzu mramor, zejména v Itálii, kde umělci věnovali jeho opracování a konečné úpravě povrchu do dokonalé hladkosti mimořádnou pozornost. V Lombardii se také uplatňovala plastika z pálené glazované hlíny zdobená polychromií (barvami). V renesanci se rozvíjí umění podobizny, oblíbené jsou zejména portrétní busty, drobná bronzová plastika a na veřejných prostranstvích se již od 15. století rozsáhle uplatňuje monumentální jezdecký pomník (např. jezdecká socha kondotiéra Bartolomea Colleoni od Andrey del Verocchio v Benátkách z r. 1479). 10.1.5 Malířství v renesanci Významným přínosem renesančního malířství byl objev perspektivy – zachycení trojrozměrného prostoru na ploše, takže obraz vyvolává dojem skutečného prostoru. To se malířům předchozích epoch ani jiných kulturních okruhů nikdy předtím nezdařilo. Jako jeden z prvních takto tvořil Masaccio, který na svých freskách a obrazech aplikoval princip perspektivy již kolem r. 1420. Význam pro rozvoj figurálního malířství mělo i studium anatomie. V malířství se prosazuje technika zvaná freska, což je nástěnná malba do čerstvé omítky. Měla monumentální ráz a od doby Andrey Mantegni (1431-1506) se v ní objevuje iluzionizmus. Iluzivní malba skutečnou architekturu doplňuje architekturou jen namalovanou nebo zdánlivými průhledy na oblohu a do krajiny. Významné postavení měla v renesanci desková malba na dřevě, která se uplatňovala při zachycování náboženských námětů, výzdobě oltářů, zobrazení světců a madon. Často byly ovšem ztvárňovány i náměty mytologické a motivy z každodenního života. Krajinu dokonale zachytil na svých plátnech Leonardo da Vinci, benátskou školu, která kladla důraz na barvu a světlo, reprezentoval např. Giovanni Bellini, Giorgione a především Tizian. Další významní italští renesanční malíři byli např. Raffael Santi, nebo Michelangelo Buonarotti.

87



Renesanční malířství severně od Alp reprezentuje tvorba Albrechta Dűrera, který proslul také jako autor dřevořezů (Zjevení Sv. Jana – Apokalypsa) a rytin, Matthiase Grűnewalda (Isenheimský oltář), Lucase Cranacha (portrétoval Martina Luthera, s nímž ho pojilo přátelství) a Albrechta Altdorfera, který často zobrazoval přírodní scenérie a krajiny. Krajinomalba je námětem objevujícím se až v renesanci, neboť gotika se zaměřovala na zobrazení lidských postav, nejčastěji v náboženských výjevech. Svébytným předělem mezi gotikou a renesancí jsou pak díla holandského malíře Hieronyma Bosche (Triptych Eden, Zahrada pozemských rozkoší, Peklo). Významným přínosem renesance je také knižní ilustrace, (např. Sandro Boticelli ilustroval Dantovu Božskou komedii) a knižní tvorba obecně, která se rozvíjela zejména v Itálii spolu s vyspělým knihtiskem. 10.1.6 Užité umění v renesanci Nábytková tvorba renesance využívá techniky intarzie = vykládání dřeva dřevem, nebo inkrustace = vykládání dřeva nerosty, zejména mramory. Rozvíjí se výroba tapisérií = nástěnných koberců, zejména v Nizozemí a dnešní Belgii. Velké popularity dosáhla italská keramika zvaná majolika podle ostrova Mallorky – vyráběly se z ní i kachle, dlaždice a užitkové předměty. Sklo se vyrábělo na ostrově Murano u Benátek a vyznačovalo se lehkostí, průzračností a bohatstvím tvarů, ke kterým zaalpské země v renesanci ještě nedospěly. 10.1.7 Literatura v renesanci V renesanci se samozřejmě rozvíjí také ostatní druhy umění, především literatura, která se také inspiruje antikou; typický je návrat ke světským námětům (Dante Alighieri: Božská Komedie, trilogie Peklo, Očistec a Ráj), Boccaccio (Dekameron – soubor sta novel; novella = novinka), Petrarca, Ludovico Ariosto (Zuřivý Roland) a Torquato Tasso (Osvobozený Jeruzalém – námět z křižáckých válek), Machiavelli, a další. V šíření vzdělanosti sehrál klíčovou úlohu vynález knihtisku. Knihtiskaři se tak stávají mnohdy vůdčími osobnostmi kulturního života. U nás se tisklo zhruba od 70. let 15. století, první tištěnou knihou na našem území se stala Kronika Trojanská vytištěná Mikulášem Bakalářem v Plzni (v r. 1468). Významnou roli sehráli dva čeští knihtiskaři – Jiří Melantrich z Aventina a Daniel Adam z Veleslavína, kteří u nás díky své knižní produkci pozvedli úroveň jazykové kultury a zároveň i vzdělanosti. 10.1.8 Hudba v renesanci V renesanci se vedle duchovní hudby rozvíjí i hudba světská. V oblasti duchovní hudby dochází k rozvoji písňové tvorby a pod vlivem reformace vzniká množství kancionálů = sbírek duchovních písní. K produkci nejen v chrámu, ale i při slavnostních veřejných či dvorských příležitostech se vyvinula nová skladba - moteto = vícehlasá polyfonní skladba. V písňové tvorbě se objevuje madrigal – milostný zpěv s lyrickým námětem, k jehož velkým tvůrcům patří Claudio Monteverdi. Jsou vytvářeny nové nástroje – housle, viola da gamba, zvláště klávesové – zdokonaleny jsou varhany, cemballo, virginal, spinet.

88



10.1.9 Divadlo a tanec v renesanci Renesanční divadlo se vyvinulo ze středověkých náboženských her a vznikla v něm řada dramatických děl, která se objevují na jevištích dodnes. Vymanilo se z náboženského rámce církevních svátků a stalo se součástí světského života. V renesanci vznikly první novověké budovy specielně určené pro provozování divadla. V Itálii se rozvíjí tzv. Commedia dell arte. Divadlo se rozvíjelo pod ochranou šlechty, zejména královského dvora. Významnou roli v dějinách divadla sehrálo anglické alžbětinské divadlo (pojmenované podle královny Alžběty I.), které spojilo tradice antiky, středověku i humanismu v celek odrážející realitu své doby s takovou dokonalostí, že hry z této doby jsou provozovány dodnes. Divadlo se stává samostatnou institucí s vlastním souborem: jakmile se na budově objevila vlajka, všechny vrstvy londýnského obyvatelstva spěchaly do divadla. Bílá vlajka znamenala, že na programu je komedie, černá naopak tragédii. Vrcholnou osobností anglického divadla byli William Shakespeare a Christopher Marlowe, ve španělském dramatu vynikli Lope de Vega, Tirso de Molina a Calderon de la Barca. V tanci se v této době objevuje významná novinka – drobné taneční skladby zvané ballo, balleti, které se staly předstupněm dnešního baletu. Vedle řadových tanců se rozvíjejí tance párové, hojně kritizované církví a i mravokárci.

10.2 Manýrismus Manýrismus je obdobím, které představuje určitý spojovací most mezi renesancí a barokem, z čehož vyplývá, že určitým způsobem nese znaky obou. Jeho název vznikl od italského slova maniera = tzn. způsob (tvorby). Manýra je obecně styl, v dnešní době je toto slovo také označením určité strojenosti, vyumělkovanosti. Časově je manýrismus zařazován do období mezi lety 1520-1610, přičemž mnohdy je chápán jako pozdní období renesance, až ve 20. století převládl názor, že se jedná o samostatný styl. Manýristický umělec postupně opouští renesanční sebejistotu a optimismus; doba přináší spíše pochybnosti a nejistotu, které se odrážejí i v jeho díle. Manýrista nahlíží situaci z více hledisek, libuje si ve dvojznačnostech, tajemnostech, nesrozumitelnosti, hádankovitosti, náznacích a temnosti. Nejvýznamněji se manýrismus projevil ve výtvarném umění a v literatuře. 10.2.1 Literatura v manýrismu V literatuře převládá básnictví a záliba v tzv. „emblémech“ – symbolických znacích s metaforickým textem. Dále byly oblíbeny tzv. kaligramy (z řeckého slova kalos = krásný, gramma = písmo), tedy verše psané tak, aby obrys básně měl tvar například ptáka, kříže apod. V manýrismu se začal vyvíjet tzv. pikareskní román (šp. pícaro = šibal, šejdíř), často pesimistický a plný sice komických, ovšem mnohdy krutých scén. 10.2.2 Výtvarné umění v manýrismu Částečně se manýrismus prosadil ve tvorbě Michelangela Buonarottiho, zejména v případě jeho velkolepé výzdoby Sixtinské kaple. Centry manýrismu se po vyplenění Říma (r. 1527) staly Florencie, Mantova a Parma. Manýristické obrazy jsou afektované a vyumělkované, navozují atmosféru tajemství a fantazie. V Itálii takto tvořil například Parmigianino (Madona s dlouhým krkem), nebo Giorgio Vasari. Mimořádnou osobností mezi manýristickými malíři byl tvůrce řeckého původu Domenico Theotocopulos, který strávil většinu svého života ve Španělsku, u dvora

89



španělských králů v Toledu, kde získal pseudonym El Greco (doslova Řek). Vytvořil řadu obrazů, většinou s náboženskými náměty, které působí jako snové vidiny (např. Svlékání Krista) a vytvořil osobitý nezaměnitelný styl s protáhlými proporcemi postav, patetickými gesty a expresívní barevností. V našich zemích se nejvíce rozvinul manýrismus na dvoře Rudolfa II. Habsburského (1576-1611), kdy se Praha stala kulturním centrem Evropy. Rudolf II. byl vzdělaným a štědrým příznivcem umění, který pozval na svůj dvůr celou řadu významných umělců. Patřil k nim například portrétista Jan van Aachen a Ital vynikající zvláštní fantazií Giuseppe Arcimboldo, který sestavoval působivé obrazy z drobných reálných prvků. V alegorii ročních dob použil sezónního ovoce a zeleniny k vytvoření lidských polopostav. Dvorním Rudolfovým sochařem byl Adrien de Vries, specialista na litou bronzovou plastiku – kopie jeho prací zdobí například Valdštejnskou zahradu (originály odvezli Švédové za třicetileté války). Rudolf II. byl vášnivým sběratelem obrazů, plastik i nejrůznějších kuriozit – jeho sbírka obsahovala na 3000 položek, ovšem po Rudolfově smrti byly tyto sbírky rozmetány po celé Evropě. 10.2.3 Architektura manýrismu V době manýrismu se architektura oproti renesanci stává dynamičtější (má náběh k baroku – např. kruhové půdorysy oken jsou nahrazovány oválem). Významnou osobností manýristického stavitelství byl Giorgio Vasari, architekt florentských Uffizií (také autor životopisů slavných italských umělců). Literatura: COLE, A. Renesance. Bratislava: Perfekt, 1995. GOMBRICH, E. H. Příběh umění. Praha: Odeon, 1992. JŮZL, V. a kol. Dějiny umělecké kultury I., II. Praha: SPN, 1989. LEGRAND, G. Renesance. Litomyšl: Paseka, 2000. PIJOAN, J. Dějiny umění sv. 4 a 5. Praha:Knižní klub, Balios, 1999. Renesance a reformace. Praha: Nakladatelství Vašut, 1999. RICKETTS, Melissa. Renesance. Čestlice : Rebo, 2005. Umění renesance. Praha: Nakladatelství Slovart, 1996.

90



11. Baroko a rokoko 11.1 Baroko Slohový pojem baroko pochází údajně z italského barocco ve významu křivý, nepravidelný. Portugalští klenotníci označovali slovem barucca nepravidelnou perlu. Označení baroque použili pro umění 17. a 18. století spíše v nelichotivém významu až francouzští klasicisté. Chtěli jím vyjádřit skutečnost, že umění zmíněného období považovali za nabubřelé a přetížené. Epocha baroka jako slohu začíná v 80. letech 16. stol. stavbou barokního kostela Il Gesù v Římě a končí návrhem kostela sv. Karla Boromejského ve Vídni (1716-1737). Toto období se vyznačovalo řadou náboženských a ideových protikladů, které se projevovaly takřka ve všem: náboženské vytržení v kontrastu s racionalitou, protiklad askeze a smyslnosti, církevního a světského, Bůh a příroda jako protipóly, atd. V architektuře a výtvarném umění jsou pro baroko typické plné tvary, bohaté dekorace, četné užití zlacení a štukatur, vypjatá gesta a monumentalita. Jak již bylo zmíněno, významným ideovým projevem renesance v celé řadě zemí bylo myšlenkové odpoutání od katolické církve a reformace, tj. snaha o reformu církve a její odtržení od Říma. Odpovědí papežského dvora na reformaci byla tzv. protireformace. Katolická církev se snažila získat ztracené pozice nebo si je upevnit tam, kde byly otřeseny (např. v českých zemích) nejrůznějšími prostředky. Jedním z nástrojů protireformace se stal jezuitský řád založený v r. 1540. Tradičně katolickými zeměmi zůstaly Itálie, Španělsko, Portugalsko, jižní Německo, Polsko a po určitém zaváhání i Francie. Baroko je tedy umění vzniklé v souvislosti s protireformací a tudíž se nejvíce projevilo a rozvinulo v katolických zemích. Bylo také spojeno s upevněním pozic absolutistických vládců zejména Rakouska, Španělska a Francie. Obecně lze říci, že barokní umění vznikalo převážně ve službách katolické církve, rekatolizace a absolutismu. Nádhera a okázalá zdobnost barokních chrámů plných zlata, zvlněných a rozevlátých křivek, barev a ornamentů, vysokých kopulí a varhanní hudby měla návštěvníkům připomenout mohutnost církve a v kontrastu s ní jejich vlastní bezvýznamnost. Stejně tak sídla panovníků a církevních hodnostářů okázale prezentovala jejich nemezenou moc a bohatství. 11.1.1 Architektura baroka V užším pojetí lze chápat baroko jako výtvarný a stavební styl katolické protireformace zejména v Itálii, Španělsku a zemích pod habsburskou nadvládou převážně v 17. a na počátku 18. století. Na rozdíl od elegantní, uměřené a vyvážené renesance, která v architektuře upřednostňuje pravidelné geometrické tvary, baroko zdůrazňuje ovály, křivky, plasticky zvlněné povrchy. Zatímco renesance je spíše klidná až statická, baroko se dává do pohybu, naplňuje architekturu dynamikou, bohatstvím tvarů, neklidem, emocionalitou, množstvím křivek, monumentálností, okázalostí a využívá optických efektů s důrazem na vnější dojem až divadelní účinek. Stěny staveb, v renesanci rovné, jsou zejména ve vrcholném baroku různě zprohýbány a zakřiveny, čímž je stavba dynamizována. Významnou součástí staveb jsou práce sochařů i malířů (pokračováním stavebního prostoru je iluzivní malba) stejně jako plastická štukatérská výzdoba uplatňující se jak v interiéru, tak v exteriéru.

91



V době baroka je kladen mimořádný důraz na kostelní stavby, jejichž centrem uspořádání je hlavní oltář. V kostelech větších rozměrů je navíc řada vedlejších kaplí, proto se architekti barokních kostelů navracejí od centrálních staveb oblíbených v renesanci (na půdorysu kruhu nebo rovnoramenného kříže), k podélným stavbám ve tvaru latinského kříže z počátku středověku. Za nejvýznamnější stavbu protireformace označovanou též za první barokní stavbu na světě je považován jezuitský kostel Il Gesù v Římě (postaven v letech 1568-1583 podle plánů arch. Giacoma da Vignoly). Hlavní loď kostela je 18 metrů dlouhá a překlenutá valenou klenbou. Dvoupatrové průčelí, které je dílem Michelangelova žáka Giacoma della Porta, je zvýrazněno a dynamizováno plastickými architektonickými prvky (pilastry a polosloupy, segmenty oblouků a trojúhelníkovými štíty), ale především volutami v podobě šnečích ulit z obou stran zdůrazňujících vyšší patro budovy. Na konci 16. stol. došlo k zásadní přestavbě Říma, centra římskokatolické církve, v barokním duchu a během následujícího století se Řím stal hlavním barokním městem Evropy. Tato přestavba byla završena dokončením stavby chrámu svatého Petra, jehož obrovská kopule čnící do výšky 40 metrů, byla navržena ještě Michelangelem. Téměř po sto letech dokončil stavbu chrámu architekt Carlo Maderno, který původně centrální stavbu prodloužil a na průčelí použil oblíbený barokní architektonický prvek – vysoký sloupový řád, v němž sloupořadí prochází několika patry stavby nad sebou a opticky je sjednocuje. Za otce baroka v oblasti architektury je označován Gian Lorenzo Bernini (1598-1680), který pracoval ve službách římských papežů Urbana VIII. a Alexandra VI. Jeho dílem je gigantická sloupová kolonáda obklopující náměstí před průčelím kostela sv. Petra v Římě. Pro barokní styl je příznačná nadsazeným měřítkem, půdorysem elipsy, která dynamizuje prostor a důrazem na plastickou stránku, která má za následek téměř divadelní účinek. Berniniho dílem je také ciborium hlavního oltáře v chrámu svatého Petra, u něhož přes jeho mohutnost a výšku dosáhl lehkosti zejména stočenými dříky čtyř sloupů podpírajících baldachýn. (Bronz k jeho zhotovení byl získán ze vstupní haly antického Pantheonu). Barokní sloh se rodil pod záštitou římských papežů a katolické církve. Jeho typickým znakem je důraz na monumentalitu, dynamiku a napětí dosahované zejména liniemi křivek a elipsovitě prohnutými a zakřivenými plochami fasád staveb, které se oproti renesanci stávají výrazně plastickými. Častým prvkem jsou voluty a vysoký sloupový řád. V první čtvrtině 18. století se ohniskem evropské barokní architektonické tvorby stávají Čechy, zejména Praha. Zásluhu na tom měl v Praze usedlý stavitel bavorského původu Kryštof Dien(t)zenhofer (1655-1722), který využil podněty z italské tvorby v našich podmínkách. Jeho zásluhou vzniká kostel sv. Mikuláše na Malé Straně či sv. Markéty Břevnově. Pražské baroko mělo vliv i na sousední Bavorsko, kde Balthazar Neumann navrhuje v barokním stylu velkolepé poutní chrámy a biskupské rezidence. V sousedním Německu se baroko uplatňuje např. při výstavbě hlavního města Saska, Drážďan, za vlády saského kurfiřta Augusta II. Silného v poslední třetině 17. stol. Z jeho rozkazu byla v prostoru mezi vnější a vnitřní městskou hradbou nazývaném parkán, němeky zwinger, vybudována půvabná barokní stavba určená k pořádání reprezentativních slavností. Stavba vyprojektována architektem Pöppelmannem v letech 1710-1719 byla podle místa, na němž byla postavena, pojmenována Zwinger. Zwinger byl vyzdoben četnými plastikami z dílny Balthasara Permosera, z nichž nejznámější je Koupel nymf. Později sloužil Zwinger především

92



jako obrazová galerie. Při náletu v roce 1945 byl téměř zničen, prošel ovšem náročnou rekonstrukcí, která mu navrátila původní podobu. Současně se v architektuře baroka projevuje tzv. klasicizující baroko. To převzalo z antiky vysoký sloupový řád a zdůraznilo plošné působení fasády u staveb značných rozměrů. Ukázkou je například průčelí pražského Černínského paláce (Francesco Caratti), zámeček Trója u Prahy nebo Křížovnický kostel u Karlova mostu. Zásluhou Jana Fischera z Erlachu, autora sídelního zámku rakouských císařů Schönbrunnu se významným centrem tohoto slohu stala počátkem 18. století Vídeň. V Anglii bylo ve stylu klasicizujícího baroka po velkém požáru Londýna obnoveno a vybudováno centrum města, zejména katedrála sv. Pavla (Christopher Wren 1675-1697). Ve Francii je zadavatelem barokních staveb zejména šlechta, především absolutistický panovník, Ludvík XIV. (1638-1717), který nechal přebudovat lovecký zámeček Versailles na mohutnou panovnickou rezidenci ve stylu klasicizujícího baroka. Sídlo je doplněno rozsáhlým parkem ve stylu francouzské zahrady (široké hlavní osy, přímé cesty, stejnoměrně ostříhané keře, vodní kanály), která se stala vzorem zámeckých zahrad po celé Evropě. České baroko má své vyvrcholení především v architektuře a sochařství: v architektuře v tvorbě výše zmíněného Kryštofa Dien(t)zenhofera a jeho současníka italského původu Jana Blažeje (Giovanniho) Santiniho Aichla (1677-1723), který navrhl např. poutní kostel ve Křtinách nebo zámek Karlova Koruna v Chlumci nad Cidlinou. Jeho tvorba se projevila také v určité odbočce baroka – barokní gotice či gotizujícím baroku, jehož vrcholem je stavba poutního kostela sv. Jana Nepomuckého na Zelené Hoře u Žďáru nad Sázavou. Tato památka je pro svou jedinečnost zapsána na seznam kulturního dědictví UNESCO. Stavba má půdorys pěticípé hvězdy, která připomíná atribut sv. Jana Nepomuckého, jímž je pět hvězd. Ve stylu barokní gotiky realizoval Santini obnovu gotického chrámu Nanebevzetí Panny Marie v Sedlci u Kutné Hory. Představitelem pozdního českého baroka v architektuře byl Kilián Ignác Dien(t)zenhofer, který dotvořil stavbu kostela sv. Mikuláše započatou jeho otcem na Malé Straně. Dalším jeho dílem je například karlínská Invalidovna nebo palác Sylva - Taroucca v ulici Na Příkopech v Praze. V Liberci reprezentuje barokní stavitelství jednolodní chrám Nalezení sv. Kříže s průčelím o dvou věžích architekta J. J. Kuntze z let 1753-1756, dále kostel sv. Jana Křtitele v Rochlici s jedinou věží nad západním průčelím a kostel Nejsvětější Trojice ve Vratislavicích nad Nisou. Lidové baroko představuje dřevěný kostel sv. Kryštofa v Kryštofově údolí. Významnou barokní sakrální stavbou je chrám sv. Vavřince v Jablonném v Podještědí architekta Jana Lukáše Hildebrandta a především kostel Navštívení panny Marie v Hejnici architektů Marcantonia Canevale (1692-1698) a Tomáše Haffeneckera (1722-1729) spojený s areálem františkánského kláštera. Typickým projevem barokní architektury zejména ve střední Evropě jsou mariánské sloupy se sochou Bohorodičky na vrcholu vztyčované uprostřed náměstí. Jedná se o obdobu starověkých obelisků. Podobný vzhled i umístění mívaly morové sloupy, které měly sloužit k odvrácení moru. Často byly koncipované jako složité sochařské kompozice (např. sloup Nejsvětější Trojice v Olomouci zapsaný na seznam kulturních památek UNESCO). Zároveň byly symbolem zbožnosti těch, kteří svými peněžními dary usnadňovali svou cestu do posmrtného ráje. Ve venkovské krajině byly projevem barokní zbožnosti drobné stavby zvané boží muka.

93



11.1.2 Malířství a sochařství baroka V malbě se rozevlátost a důraz na dynamiku objevuje v dílech vlámského malíře Petra Pavla Rubense (1577-1640) působícího v Antverpách, z jehož pláten doslova tryskají bujné tvary nahých ženských těl, která bychom rozhodně neoznačili za štíhlá. Řada Rubensových kompozic zejména s náměty z antické mytologie sloužila jako předlohy proslulých goblénů (nástěnných koberců) tkaných v bruselských dílnách. Stejně jako Rubens byl skvělým portrétistou jeho přítel Anthonius van Dyck, který byl dvorním malířem anglického krále Karla I. Oba tvůrci zásadně ovlivnili umění portrétní malby. Právě baroko dokonale využilo a rozvinulo vynález z pozdního středověku – olejomalbu, za jejíhož otce je považován Jan van Eyck (1390-1441, Nizozemí). Olejomalba umožňuje dokonalejší vystižení detailů a díky ní je opouštěna desková malba na dřevě a začíná se malovat na plátno. Oproti dosavadnímu řídkému, průsvitnému nánosu barev na obraze (lazura), který se uplatňoval v renesanci, začínají se v době baroka barvy nanášet méně ředěné, v silnější vrstvě. Hojně byla používána i freska, technika nástěnné malby „al fresco“, vyžadující rychlou práci malíře neboť barvy jsou nanášeny do mokrého podkladu, do ještě čerstvé nezaschlé vrstvy omítky. Významné místo v barokním malířství zaujímají obrazy italského malíře a sochaře Caravaggia (1573-1610), který dokázal dokonale přesně zobrazit lidské tělo a zároveň sugestivně vylíčit utrpení mučedníků. Rozvinul metody barokního temnosvitu (it. chiaroscura), kdy jasně osvětlené tvary kontrastují s tmavým pozadím obrazu. Významnou osobností španělského barokního malířství byl Diego Velásquez, který se proslavil realistickými portréty členů španělské královské rodiny a příslušníků královského dvora. Holandské baroko mělo narozdíl od umění v katolických zemích civilnější ráz; místo obrazů s náboženskou tématikou vznikají obrazy určené pro výzdobu měšťanských interiérů: portréty, zátiší a krajinomalby. Mezi holandskými malíři vyniká Rembrandt Harmensz van Rijn (1606-1669), z jehož děl prosluly zejména skupinové portréty měšťanských spolků, např. Noční hlídka. Rembrandtovým mladším současníkem byl Johann Vermeer van Delft (1632-1675), malíř, pro jehož plátna je příznačné zachycení atmosféry severského osvětlení interiérů měšťanských obydlí. Významným malířem raného baroka u nás byl Karel Škréta (1610-1674), který studoval malířství v Itálii, autor řady oltářních obrazů a portrétů. Oltářní obrazy ale i chrámové fresky byly doménou Václava Vavřince Reinera (1689-1743), portrétní tvorbou proslul Jan Kupecký (1667-1740), který působil ve Vídni a Norimberku, a jeho současník Petr Jan Brandl (1668-1735). Expresivnost – výrazovost baroka se nejvíce odrazila v sochařských dílech již zmíněného Gian Lorenza Berniniho, který byl také vynikajícím sochařem; pro jeho sochy a sousoší jsou typická vypjatá gesta a rozevlátá silueta (např. Vidění sv. Terezie). V sochařské tvorbě vynikl v našich zemích svými expresívními plastikami Matyáš Bernard Braun (1684-1738), který přišel do Čech z Tyrol. Proslul zejména svými pracemi pro hraběte Šporka v Kuksu, kde vytvořil řadu plastik, z nichž nejslavnější jsou vyobrazení Ctností a Neřestí určených před budovu Špitálu. Braunovým konkurentem byl Ferdinand Maxmilián Brokof (1688-1731), sochař a řezbář německého původu, který vytvořil řadu sousoší pro Karlův most.

94



11.1.3 Umělecká řemesla v době baroka Baroko je dobou rozkvětu uměleckých řemesel u nás - Čechy se staly rodištěm stovek vynikajících uměleckých řemeslníků: truhlářů, řezbářů, kovářů, kameníků a dalších. V celé Evropě proslulo především zboží českých sklářů a zlatníků. České sklo se stalo vyhledávaným obchodním artiklem po celé Evropě i v zámoří pro svou tvarovou dokonalost a náročnou výzdobu broušením a řezáním. Kromě Prahy jsou v době baroka uměleckými centry například Litoměřice, Olomouc a Kroměříž. Barokní prvky pronikly i do lidové kultury, zejména do lidového stavitelství (štíty jihočeských statků – Plástovice, Holašovice), malovaného nábytku, majoliky, lidových krojů či obrázků malovaných na sklo. V lidovém umění dožívalo baroko hluboko do 19. století. 11.1.4 Hudba a divadlo v baroku Významným hudebním útvarem, který vznikl v baroku, je opera (název je zkratkou pro „opera in musica = hudební dílo, opera je lat. množné číslo od opus). Opera vzniká z dvorských slavností v průběhu 16. století – tyto útvary s bohatými kostýmy, dekorací a tanci byly postupně opatřeny dramatickým dějem a stávají se z nich opery. Centrem operního dění se staly Benátky, kde bylo r. 1637 otevřeno první veřejné operní divadlo, které kladlo důraz na bohatou podívanou, především na nákladné kostýmy, dekorace a jevištní efekty. Zásluhou opery byl dotvořen kukátkový prostor divadla, jak ho známe dnes (uspořádání jeviště a hlediště v jedné ose, mezi nimi je pak umístěn prostor pro orchestr), jeviště bylo orámováno portálem, za nímž se nacházel prostor pro osvětlení a výměnu dekorací. V pauzách začala oddělovat jeviště a hlediště opona. Významnou osobností barokní opery byl Claudio Monteverdi v Itálii, ve Francii Jean Baptiste Lully a v Německu a v Anglii Georg Friedrich Händel. Vrcholem barokní varhanní tvorby jsou skladby Johanna Sebastiana Bacha – varhaníka v kostele sv. Tomáše v Lipsku. U nás byla centry hudby aristokratická sídla, jako např. Kroměříž nebo Jaroměřice nad Rokytnou. Z hudebních tvůrců vynikli Pavel Josef Vejvanovský a Adam Michna z Otradovic, který působil v Jindřichově Hradci, autor duchovních písní (sbírka Loutna česká). Chrámovou hudbu komponoval Jan Dismas Zelenka (působil v Drážďanech) a mistr barokní polyfonie Bohuslav Matěj Černohorský. Divadlo v baroku rozvinulo přepych a nádheru dekorací a kostýmů, vytvářelo dokonalou iluzi reality a pomocí vizuálních efektů a překvapení mělo za cíl zcela diváka ovládnout. Zejména jezuité důmyslně využívali jeho názornost a přitažlivost a v nádherných a bohatých dekoracích sugestivně zobrazovali scény z bible a ze života křesťanských mučedníků, ale i komedie a náměty z historie. Při představení se používaly i světelné a ohňové efekty; divadlo též sloužilo k reprezentaci vládnoucích vrstev (např. na dvoře Ludvíka XIV.).

11.2 Rokoko Jak jsme již uvedli, baroko působilo především okázale a velkolepě. V průběhu 18. století se mění životní styl šlechty zejména ve Francii za vlády Ludvíka XV. – šlechta přechází ke zjemnělému, rozkošnickému stylu života a stává se objednavatelkou nového umění, které tyto tendence odráželo. Tak vzniklo rokoko. Rokoko částečně existovalo souběžně s pozdním barokem a zároveň s nastupujícím klasicismem – jedná se o dobu kolem poloviny 18. století. Název

95



rokoko získalo od francouzského slova rocaille = lastura – asymetrického hřebínkového motivu, který se stal oblíbeným dobovým ornamentem. Obecnými znaky rokokového stylu je oproti barokní monumentalitě křehkost, něžnost, rozmarnost, bezstarostnost, hravost, erotismus a galantnost. To vše nacházíme v umělecké tvorbě tohoto období: v odlehčených půvabných tancích, divadle, dobových kostýmech a výzdobě interiérů. 11.2.1 Výtvarné umění rokoka Rokoko se projevilo především ve výzdobě interiérů, které se vyznačují bohatstvím tvarů, využitím zlata, zrcadel a oblíbeného porcelánu. V r. 1709 se totiž vynálezci a alchymistovi Johannu Friedrichu Böttgerovi konečně podařilo odhalit tajemství porcelánu, tak dlouho tajené čínskými výrobci. Böttger byl od svých osmnácti let po řadu let vězněn saským králem Augustem Silným v Drážďanech a ani tento objev pro něj neznamenal propuštění na svobodu. V Míšni pak nechal August II. Silný zřídit první evropskou továrnu na porcelán, jíž později vznikla konkurence ve Francii v Sèvres u Paříže. Velmi oblíbená se stala drobná figurální plastika zhotovovaná z porcelánu. Z tohoto materiálu se ovšem vyráběly také vázy, lustry, čajové, kávové či čokoládové servisy a další luxusní předměty. V malířství jsou oblíbené různé galantní náměty, zachycení prchavých a intimních okamžiků, mnohdy s erotickým podtextem – typickými jsou díla Jeana Antoine Watteaua a Jeana Francoise Bouchera. Kromě olejomalby se rozvíjí pastel. Významným tvůrcem rokokových fresek je rakouský malíř Franz Anton Maulbertsch a v Itálii Giovanni Battista Tiepolo. 11.2.2 Architektura rokoka V rokokové architektuře dochází ke zjemnění, ve stavebnictví se rokoko příliš neprojevilo. Výjimkou u nás je palác Golz-Kinských na Staroměstském náměstí (architekt Anselmo Lurago). Rokoko se uplatnilo i ve výzdobě interiéru kostela sv. Mikuláše na Malé Straně. V Rakousku a Německu, zejména v Bavorsku, bylo rokoko dosti přezdobené. Salony i chrámové prostory byly navrhovány na oválném půdorysu, okna jsou také oválná, častá je záliba v exotice, zejména v námětech japonských (japonerie) a čínských (chinoiserie). Oblíbené jsou také štuky (plastické ornamenty zhotovované ze sádry) a zvláště kontrasty běloby a zlacení. Literatura: Architektura barokní. Deset století architektury. Praha: DaDa, Správa Pražského hradu 2002. HOFFMANN, T. R. Umění baroka. Vyd. 1. Praha: Knižní klub, 2006. ISBN 80-2421585-3. JŮZL, V. a kol. Dějiny umělecké kultury II. Praha: SPN, 1989. KITSON, M. Barok a rokoko. Praha: Artia, 1972. KROPÁČEK, J. Severní Čechy. Krajina, historie, umělecké památky. Praha: Panorama, 1981. PIJOAN, J. Dějiny umění sv. 6. Praha: Knižní klub, Balios, 1999. TOMAN, R., BEDNORZ, A. Baroko. Bratislava: Slovart, 1997.

96



12. Klasicismus, empír, romantismus 12.1 Klasicismus Nový kulturní směr a umělecký styl – klasicismus – je programově zaměřen k antice a jejímu odkazu. V dějinách evropské kultury jsme se setkali již s několika takovýmito návraty k antice – prvním byla karolínská a otonská renesance a románský stavební sloh, druhým byla renesance v 15. a 16. st. Každý z těchto návratů měl ovšem historicky odlišné důvody, odehrával se v jiné historické situaci a tudíž i přinesl jiné výsledky. Název klasicismu je odvozen také z antiky: ve starém Římě byli občané v určité době podle společenského postavení rozděleni do sedmi tříd, přičemž nejvyšší úřady byly v rukou “klasiků“, tedy lidí nejvznešenějších, nejbohatších a nejváženějších, jimž byly připisovány nejvyšší ctnosti. Tato třída měla být vzorem pro ostatní. Klasicismus se objevuje ve Francii již v 17. st. – zde také pojem klasický dostává význam “dokonalý, vyvážený, vzorový“ apod. Pro zrod klasicismu byly zejména ve Francii vhodné podmínky. Byla silným, centralizovaným státem, panovník měl neomezenou moc. Tento systém je označován jako absolutní monarchie a panovnický dvůr v něm diktuje tón nejen v politice, ale i v umění a životním stylu vyšších vrstev společnosti. Klasicismus je spojován s nadvládou rozumu, je ohlasem dobového filosofického racionalismu, podle něhož je krásné to, co je rozumné a pravdivé, co je v souhlasu s lidským rozumem. Od poloviny 18. st. se šíří nová vlna zájmu o památky řecké a římské kultury. Byla podnícena v roce 1748 zahájením vykopávek na místě dvou římských měst Herculanea a Pompejí pohřbených v r. 79 n. l. pod vrstvou lávy z Vesuvu. Z následných světoznámých objevů v těchto lokalitách pak pramenila móda i inspirace návratu k antice charakteristická pro klasicismus. V našich zemích doba klasicismu odpovídá době vlády Josefa II., kdy byly rušeny kláštery a kostely, klášterní objekty byly často přestavované na kasárna nebo nemocnice. Starší barokní objekty získávají rekonstrukcí klasicistní vzhled. Stavební činnost v této době slouží rozvoji měst a průmyslu: vznikají divadla, školy, akademie, pomníky, knihovny, lázeňské komplexy, nájemní domy, ale také železniční a průmyslové stavby. 12.1.1 Osvícenství Klasicismus se částečně prolínal s osvícenstvím a střetával se s ním. Osvícenství vystihovalo vzrůstající historické i politické sebevědomí buržoasie, která začíná v této době nabývat vrchu nad šlechtou. Je pro ně typické humanistické zaměření, odbourávání různých společenských zákazů a omezení a volnomyšlenkářství. Osvícenství věnuje pozornost otázkám moderního výkladu dějin, pokroku, boji za politickou svobodu, proti náboženským předsudkům a boji za rovnoprávnost. V pojetí absolutistických panovníků ruské Kateřiny II. a rakouského Josefa II. se osvícenství projevuje jako důraz na osvětu, vzdělání a společenské reformy. 12.1.2 Literatura a hudba v době klasicismu Nejdříve se klasicismus projevil ve francouzské literatuře, a to již v 17. st., např. v La Fontainových bajkách nebo v díle Jonathana Swifta Gulliverovy cesty. U nás je pro klasicismus příznačné například šíření knížek lidového čtení V. M. Krameria. Významně se klasicismus uplatnil v dramatu, pro které je typický návrat k antickým

97



námětům. Ideálem klasicismu je hrdina s pevným charakterem, jehož soukromý život je podřízen veřejné činnosti. Významnými klasicistními dramatiky byli např. Pierre Corneille, autor Cida, Jean Racine, autor Faidry a především proslulý divadelník, herec a autor satirických komedií Jean-Baptiste Poquelin zvaný Molière, z jehož her jsou nejznámější Misantrop, Lakomec, Zdravý nemocný a Tartuffe. V hudbě se klasicismus projevil ve vrcholné tvorbě Josepha Haydna, vrcholných dílech W. A. Mozarta (opera Don Giovanni) a raného Ludwiga van Beethovena. 12.1.3 Architektura klasicismu Také v architektuře klasicismu se projevil sklon k napodobování antických staveb, přičemž inspirací pro ně byly již zmíněné objevy v Pompejích. Stavby jsou určeny většinou ke světským účelům: vznikají veřejné knihovny, parlamenty, školy, akademie, pomníky, zejména v nadšené atmosféře vítězné Velké francouzské revoluce. Ve srovnání s emocionálním barokem klade klasicismus důraz na racionalitu, prostotu až výrazovou strohost, uměřenost, normativnost, přísnost. Podstatná část architektonických prvků je převzata z architektury starého Řecka a Říma (hlavice sloupů, motiv triumfálního oblouku, trojúhelníkové štíty, reliéfní výzdoba tympanonů nad portály). Pro architekturu klasicismu je kromě inspirace antikou typická určitá uniformita daná dodržováním jednotných a přísných stavebních zásad. Na rozdíl od baroka se fasády staveb napřimují, zbavují se zakřivených ploch, jsou méně plastické, křivky jsou nahrazovány přímkami. Oblíbeným dekorativním prvkem jsou medailony, často se stylizovanými profily, znamení či monogramy zasazené do rostlinných věnců, stylizované rostlinné ratolesti a ozdobné věnce (festony), rámování oken do svislých pruhů, antické vázy, svazky prutů, motiv božího oka, symbol boží trojjedinosti a vševidoucnosti rozšířený na klasicistních domovních štítech a portálech. Nejčastější klasicistní motiv je motiv slunce se soustřednými paprsky, přímými nebo rotujícími, jenž se objevuje také v polovičním provedení na fasádách, mřížích, oknech a dřevěných vratech. Klasicistní architektura se výrazně uplatnila v Itálii, kam dobře zapadla do prostředí antických a renesančních staveb: vzniká opera La Scala v Miláně a opera La Fenice v Benátkách. Klasicismus nalezl ohlas i v Německu – v tomto stylu je např. postavena opera v Berlíně. Skutečným skvostem klasicistní architektury je Petrohrad, město na Něvě nově založené na rozkaz Petra Velikého a vyprojektované francouzskými architekty. Jeho jedinečný charakter velkoryse založený na geometrickém půdorysu doplňuje množství velkolepých paláců, veřejných budov, mostů a zahrad. Do klasicistních staveb v Čechách investuje osvícenský stát; jedná se např. o tereziánskou přestavbu pražského hradu, vznikají také vojenské pevnosti jako Terezín, Josefov nebo Olomouc. V klasicistním stavitelství se angažuje také šlechta; např. zámek Kačina na Kolínsku (stavebník hrabě Chotek 1789-1851) s monumentální sloupovou předsíní, nebo vila Kinských (stavebník Rudolf kníže Kinský 1827-1831) v Praze na Malé Straně. Ukázkou architektury pro veřejné účely je budova původně Nosticova, později Stavovského divadla v Praze v Železné ul. (arch. Anton Haffenecker 1781-1783). Zcela výjimečně se v této době objevují novostavby kostelů, jako např. Kostel sv. Kříže v Praze Na Příkopě (arch. Georg Fischer 1819-1823), nebo kostel Vzkříšení Páně (arch. J. F. Hetzendorf 1786-1786) ve Slavkově u Brna. 98



Ke klasicismu patří též zřizovaní veřejných parků (např. Stromovka v Praze) a zámeckých parků. Příkladem jsou parky v oblasti lednicko-valtické, dnes zapsané na seznam kulturního dědictví UNESCO, doplněné množstvím klasicistních i romantických stavebních objektů (stavitelé Liechtensteinové 1794-1898). Styl zahrad se v klasicismu mění: namísto přísně střižených záhonů a přesného geometrického rozvržení francouzských parků se prosazuje anglický park využívající přirozený vzhled parku; objevují se malebné skupiny dřevin, vodní plochy a volné travnaté louky. Ke klasicismu patří též zřizovaní veřejných parků (např. Stromovka v Praze) i rozvoj lázeňských měst a komplexů (Mariánské Lázně a Františkovy Lázně). Ve městech dochází vzhledem k rozvoji průmyslu a nárůstu jejich obyvatelstva k růstu nových čtvrtí: ruší se zastaralá opevnění, bourají se hradby, vznikají široké okružní ulice na obvodech měst. Objevuje se nový stavební typ nájemního domu zvaného "činžák", jehož dispozice má pavlačový charakter. Pavlač je chodba otevřená do dvora, z níž jsou přístupné jednotlivé byty, se společnými záchody na konci pavlače. Nejstarší nájemní dům v Praze je původně šlechtický palác Platýz na Národní třídě přestavěný do klasicistní podoby (arch. Hausknecht 1813-1847). Rozvoji průmyslu odpovídá i rozvoj dopravy, proto se klasicismus projevuje také ve stavbách mostů, železničních mostů a nádraží. Příkladem je Masarykovo nádraží v Praze v Hybernské ulici č. 13 (1843-1845), které má již neorenesanční prvky. V Liberci najdeme několik pozoruhodných klasicistních staveb, jmenujme především restauraci Zlatý beránek na Sokolovském náměstí č. 305 (asi 1790), na níž je pozoruhodný zejména profilovaný štít ukončený vázou na vrcholu a obelisky po stranách. Významnou klasicistní stavbou je zejména Appeltův dům na Sokolovském náměstí č. 264, vyznačující se hlavní římsou s balustrádou a kamennými vázami (arch. Josef a Karel Kuntze 1793-4), dnes sídlo průmyslové školy stavební. Zmiňme také Krausův dům na nám. E. Beneše č. 14 při ústí do Pražské ul. (arch. A. Arnold 1798), jehož průčelí vyniká bohatým štukovým zdobením z rostlinných motivů a festonů. Je členěno římsami a doplněno štítem s kamennou vázou. Pro architekturu klasicismu je kromě inspirace antikou typická určitá uniformita daná dodržováním jednotných a přísných stavebních zásad. 12.1.4 Malířství v klasicismu Klasicismus se ve snaze být moderním směrem obrací v malířství proti předcházející epoše - baroku - a stává se jeho negací. Velký francouzský klasicistní malíř Jacques-Louis David realizuje především rozměrná plátna s náměty z římských dějin, která jsou i stylem inspirována antikou. Zobrazoval ovšem i současné náměty (např. portrét Madamme Recamiėr nebo Zavražděný Marat), které jsou velmi působivé a naléhavé i bez odkazů na antiku a okázalých teatrálních gest. 12.1.5 Sochařství v klasicismu Také sochařská tvorba je plně pod vlivem antického sochařství, zejména v ní vystupuje přísná normativnost klasicismu, trvání na přísném dodržování poměrů a norem, která vede až ke strnulosti a neživotné strohosti klasicistního sochařského umění. V sochařství se uplatňují všechny rysy typické pro klasicismus: vyrovnanost, střídmost, uměřenost a ukázněnost.

99



12.1.6 Užité umění v klasicismu Základní náměty užitého umění opět vycházejí z nápodoby antiky, zejména při zhotovování luxusních předmětů denní potřeby: nábytku, porcelánu, váz, skla apod. V keramice se prosadila anglická firma Wedgwood, která zaplnila trh barevnou kameninou originálně zdobenou figurálními motivy, mnohdy s antickými náměty.

12.2 Empír Posledním vzmachem klasicismu se stalo období nazývané empír, které nastalo v důsledku nastolení francouzského císařství v čele s Napoleonem Bonapartem. Zatímco francouzská revoluce se inspirovala ideály republikánského Říma, Napoleonovým ideálem byla sláva a velikost římských císařů. I umění se tedy mělo stát monumentální oslavou jeho triumfů. Tento nový odstín klasicistního stylu byl nazván empír z francouzského empire = říše, císařství. Prosadil se zejména ve výtvarném umění a módě. Kromě motivů císařského Říma se inspirací tvorby v duchu empíru stalo umění dávných civilizací znovuobjevené při koloniálních výbojích – objevují se motivy odvozené z egyptské či starobabylónské kultury. Zvláště nevšední nábytek zdobí častý motiv sfingy, lví nožky, akantové listy, apod. Inspirován Napoleonovými vojenskými taženími empír využívá prvky architektury starověkého Egypta (motiv sfingy, obelisk, atd.) K oslavě císařova kultu vznikají v Paříži repliky antických sloupů a bran či Vítězný oblouk architekta Chalgrina. Dochází také k přestavbám starších objektů, např. přestavbou barokního kláštera vzniká celnice, dnes dům U Hybernů na náměstí Republiky v Praze, jedna z nejtypičtějších empírových staveb u nás. Empír ovládl především interiérovou tvorbu: nábytek, sklo, keramiku a také odívání. V malířství se jako Davidův nástupce prosadil Jean Auguste Dominique Ingres, který vynikl jako portrétista císaře a jeho rodiny. 12.2.1 Biedermeier Ve střední Evropě se v interiéru po r. 1815 spíše než empír prosazuje biedermeier, měšťanská podoba klasicizujícího romantismu – projevil se v nábytku a užitém umění. Je spíše komornější, v malířství se uplatnil v portrétech, zátiších a scénkách z idylického rodinného života. U nás jej reprezentují malíři Karl Spitzweg nebo Quido Mánes.

12.3 Romantismus Reakcí na přísný klasicismus, který zdůrazňuje především rozumové chápání světa, se od první pol. 19. st. stal romantismus. Romantikové zdůrazňovali oproti rozumu cit a fantazii. Název je zřejmě odvozen od slova román, označující literární žánr. Za romantické bylo považováno to, co se podobalo spíše ději románu než reálnému životu. Romantismus přináší nové pojetí umělce a tvůrce: je chápán jako “génius“ – osobnost kvalitativně odlišná od ostatních obyčejných lidí. Oproti klasicismu hledá romantismus inspiraci a náměty ne v antice, ale v pohanském dávnověku nebo v raném středověku. Dochází k idealizaci rytířské kultury a života středověké šlechty na hradech. Romantikové se také živě zajímali o lidovou kulturu – lid byl považován za jádro národa. Romantikové sbírali pohádky, báje, písně, pořekadla a nechali se jimi inspirovat k vlastní tvorbě (v Německu bratři Grimmové, u nás K. J. Erben, F. L. Čelakovský, B. Němcová a další. Nebýt jich, zřejmě bychom 100



neznali řadu již klasických dětských pohádek: O červené Karkulce, O perníkové chaloupce, O sedmi krkavcích apod.). Z toho vyplývá, že romantismus se projevil především v literatuře, ovšem také v hudbě 19. st. (Richard Wagner, Fryderyk Chopin, Franz Schubert, Johannes Brahms, Ferenc Liszt, Edvard Grieg, Giuseppe Verdi, Modest Petrovič Musorgskij, Nikolaj Adrejevič Rimskij-Korsakov, u nás např. Bedřich Smetana a Antonín Dvořák). 12.3.1 Výtvarné umění romantismu Ve výtvarném umění se romantismus začal rozvíjet již v 18. st. jako preromantický sentimentalismus a jeho hranice s klasicismem je někdy ne příliš zřetelná – někteří umělci prošli oběma těmito výtvarnými polohami. Ve výtvarném umění je v romantismu proti strnulosti a disciplíně klasicismu prosazována uvolněnost a svoboda výtvarného projevu. Náměty jsou čerpány z folklóru a národní historie, objevují se také exotické náměty. Za mimořádnou osobnost španělského romantismu je považován malíř Francisco Goya, který s oblibou zachycoval folklorizující prvky, např. býčí zápasy, ale též kriticky zobrazoval sociální a revoluční náměty. Další velkou osobností romantického malířství byl Eugène Delacroix, v jehož obrazech se uplatňuje exotika, bohatá barevná škála, dramatické nasvětlení a zobrazení velkých konfliktů lidské osobnosti. Jedním z nejtypičtějších malířských děl, které se stalo symbolem romantismu v malířství, je Vor Medúsy Theodore Géricaulta. Plátno bylo inspirováno skutečnou tragédií: potopením námořní lodi La Méduse na cestě do Afriky roku 1816. Kapitán a námořní důstojníci se zmocnili záchranných člunů a 150 pasažérů a členů posádky se plavilo třináct dnů rozbouřeným Atlantikem na jediném voru. Tuto plavbu přežilo pouze patnáct z nich. Dílo realizované převážně v odstínech hnědé a šedé nutí diváka k zamyšlení nad lidským utrpením a smrtí. Stejně jako ztroskotanci, ani divák nemá z celé scény úniku; výjev je naplněn beznadějí a zoufalstvím. Romantismus v anglickém malířství reprezentuje především dílo Josepha Mallorda Williama Turnera (1775-1851) a Johna Constabla. Turner se zajímal o specifické vyjádření atmosféry zobrazovaného námětu pomocí barvy. Jeho Parník ve sněžné bouři (1842) zachycuje sílu a krásu živlů: husté mraky nad komínem parníku, změť vln a stěna sněhových vloček dávají divákovi možnost pocítit velikost a nespoutanost přírody. Turner ve svém díle předznamenal pozdější éru impresionismu v malířství. V Německu se romantismus spojoval se symbolickým mysticismem, patrným zejména v díle nejvýznamnějšího německého romantického malíře, Caspara Davida Friedricha (1774-1840), který působil v Drážďanech. Na Friedrichových plátnech je v centru pozornosti zobrazení krajiny a přírodních motivů jako oslava díla Stvořitele. Friedrichovo dílo, po jeho smrti téměř zapomenuté, ovlivnilo pozdější symbolisty a surrealisty. Friedrichův Mnich na pobřeží (1810) je obdivuhodně jednoduché dílo rozdělené na tři horizontální barevné části, znázorňující zemi, moře a nebe. Jedinou svislou přímkou, která plátno protíná, je postava osamělého mnicha. „Naznačuje nám, že všichni jsme vlastně osamělí mniši a stojíme na břehu neznáma.“11 Romantismus v malířství u nás reprezentuje např. Josef Mánes (lunety Staroměstského orloje, kroje) a Adolf Kosárek (krajinomalba) nebo Mikoláš Aleš.

11

BECKETT, W. Toulky světem malířství. 4. vyd. Praha: Fortuna Print, 2002, s. 264.

101



12.3.2 Architektura romantismu V architektuře romantismus nevytvořil žádný svébytný sloh. Architektura romantismu byla ovlivněna dobovými snahami o hledání kořenů národní existence a o návraty do minulosti, zejména k architektuře středověku, přičemž výsledkem těchto snah je romantický historismus, nazývaný též neogotika nebo novogotický styl. Projevem romantických tendencí byla např. dostavba gotického dómu v Kolíně nad Rýnem ve stylu neogotiky. Podnítila řadu podobných podniků po celé Evropě (mnohdy regotizaci barokních kostelů), mimo jiné též dostavbu katedrály sv. Víta v Praze (stavitel Josef Mocker). Návrat ke gotice se výrazně projevil v Anglii náročnou realizací budov londýnského parlamentu a královského zámku Windsor. Atmosféra romantického rytířství se odrazila ve výstavbě romantických hradů a zámků ve stylu středověkých rytířských sídel – příkladem je známá Hluboká nad Vltavou, Lednice na Moravě, hrad Bousov nebo zámek Sychrov nacházející se nedaleko Liberce. I vybavení těchto sídel bylo dokonalou imitací středověkého nábytku, kovářských a zámečnických výrobků, textilií a keramiky, což vedlo k velkému rozvoji uměleckých řemesel a jejich zdokonalení. Zájem o historii vyústil také poprvé v dějinách ve zvýšenou vlnu zájmu o historické památky, jejich obnovu a ochranu. Jeho výsledkem byla např. přestavba Karlštejna do středověké podoby realizovaná arch. Josefem Mockerem.

12.4 Prerafaelitské bratrstvo (Preraphaelite Brotherhood, PRB) V roce 1848 se v Anglii zrodilo hnutí malířů a básníků, kteří odmítali konvence novověkého umění a zdroj pravého umění hledali v umění a řemeslech středověku. Inspiraci hledali zejména v době před Raffaelem a vznikem děl vrcholné renesance, která považovali za příliš okázalá. Prerafaelité obdivovali jednoduchý styl středověkých maleb a jejich oproštěnost od vyumělkovanosti pozdějších období. Výtvarná díla navracející se k rané renesanci a ke středověku považovali za prostředek vyjádření odporu k vše pohlcující industrializaci. U zrodu hnutí byli William Holman Hunt, Dante Gabriel Rosetti a John Everett Millais, který měl zálibu v biblických námětech a symbolických detailech, jako např. na obrazech Ofélie nebo Slepá dívka, kde každý květ a každá barva má skrytý význam. Dalším členem hnutí se stal Edward Burne-Jones. Práce prerafaelitů se vyznačovaly záměrnou archaickou prostotou a naturalismem, upřednostněním individuálního výrazu před zavedenými konvencemi. Hnutí zároveň aktivně vyjadřovalo protest proti industrializaci, která produkovala levné a nekvalitní výrobky a odtrhávala výrobce od produktu jeho tvůrčí práce. Tyto myšlenky sblížily prerafaelity s Williamem Morrisem, který s nimi navázal spolupráci v r. 1856. Morrisův zájem byl soustředěn na obrodu uměleckých řemesel (jednalo se zejména o nábytek, vitráže, tapisérie a knihtisk) v duchu středověkých cechovních tradic a pravidel. Jeho myšlenky inspirovaly hnutí Arts and Crafts, jež upřednostňovalo jednoduché ručně vyrobené předměty před zbožím sériové výroby, které vesměs postrádalo estetické kvality. Tento styl se na přelomu století stal módou a stal se jedním z významných inspiračních zdrojů secesního stylu.

102



12.5 Realismus Romantismus byl již od 30. let 19. st. řadou umělců považován za nedostatečný nástroj zobrazení jejich pocitů. Důvodem byl jeho útěk od skutečnosti a idealizované zobrazení minulosti s malým důrazem na současnost. Tito umělci usilují o kritické a realistické zobrazení současnosti, vedle romantismu proto vzniká do jisté míry paralelní směr – realismus (z lat. realis = věcný, skutečný). Vzhledem k tomu, že je mnohdy kriticky naladěn vůči společnosti a zobrazovaným jevům, je nazýván “kritickým realismem“. 12.5.1 Literatura a drama v realismu Autoři tvořící v tomto stylu zdůrazňují s vekou dávkou kritičnosti řadu negativních společenských jevů nastupujícího kapitalismu zejména v literatuře, v níž kritický realismus reprezentuje v Anglii tvorba Charlese Dickense, jehož proslavily zejména romány Oliver Twist a David Copperfield, ve Francii se jednalo o romány Honoré de Balzaca např. Otec Goriot, Ztracené iluze a Lesk a bída kurtizán, v Rusku díla Lva Nikolajeviče Tolstého, především čtyřdílná románová epopej Vojna a mír nebo satirická díla Nikolaje Vasilijeviče Gogola, zejména Revizor. U nás se realismus objevuje v dílech Jana Nerudy, Boženy Němcové, Karla Václava Raise, bratří Mrštíků, Ignáta Hermanna a dalších. Realistické divadlo přivádí na scénu současné hrdiny, neidealizované, odrážející konflikty své doby. Např. hra norského dramatika Henrika Ibsena Nora výrazně ovlivnila tehdejší zápas o ženskou emancipaci. Podobný charakter měla díla Antona Pavloviče Čechova v Rusku, u nás např. tvorba Gabriely Preissové (Jenůfa), nebo bratří Mrštíků (Maryša). 12.5.2 Architektura realismu V důsledku rozvoje průmyslu se v průběhu 19. st. bouřlivě rozvíjejí především města. Ve výstavbě veřejných budov se uplatňují principy různých historických slohů: chrámy se vracejí k byzantské a gotické architektuře, městské paláce mají podobu neobarokní, divadla, muzea či radnice jsou často neorenesanční (jako příklad nám mohou posloužit právě tyto typy budov v Liberci). Příkladem jsou drážďanská opera a obrazárna Zwinger projektované architektem Gottfriedem Semperem. (Zwinger sám je ovšem známá barokní stavba postavená v hlavním městě Saska, Drážďanech, na rozkaz kurfiřta Augusta II. Silného v prostoru mezi vnější a vnitřní městskou hradbou. Stavba byla určena k pořádání reprezentativních slavností. Současnou podobu dostal Zwinger až v 19. století, kdy architekt Gottfried Semper stavbu dokončil neorenesanční obrazovou galerií.) Při výstavbě nových typů budov jako burzy, banky, výstavní haly, nádraží, nemocnice, obchodní pasáže apod. se stále více uplatňují nové stavební materiály i postupy. Takto nově postaven byl u příležitosti Světové výstavy v r. 1851 křišťálový palác v Londýně. Během pěti měsíců tak vznikla gigantická skleněná hala postavená na principu skleníku. Podobně byla konstruována např. čítárna Národní knihovny v Paříži, jejíž sál byl zaklenut kopulovými klenbami na štíhlých litinových sloupech. K těmto stavbám patří i Eiffelova věž postavená v r. 1889, která se svými 330 metry byla ve své době nejvyšší stavbou světa. U nás byl velkou osobností architektury 19. st. Josef Zítek, architekt budovy Národního divadla. Stavba Národního divadla je inspirována benátskou renesancí, ovšem originálně přizpůsobenou pražským podmínkám, je uměřeně reprezentativní a slavnostní. Zítek dále projektoval např. kolonádu v Karlových Varech. Po požáru

103



r. 1881 dokončoval Národní divadlo architekt Josef Schulz, který také se Zítkem navrhoval Rudolfinum, či samostatně Národní muzeum. 12.5.3 Realistické malířství Malíři v době realismu programově opouštějí ateliéry a skicují ve volné přírodě (plein-air = plenér = doslova plný vzduch). Ve Francii jsou tvůrci tohoto stylu Theodore Rousseau, Camille Corot, Honoré Daumier nebo Gustave Courbet, u nás skvělý krajinář Antonín Chitussi, nebo Karel Purkyně, syn slavného přírodovědce J. E. Purkyně. Významně se malířský realismus uplatnil v Rusku – bídu ruské chudiny působivě zachytil na svých plátnech Ilja Jefimovič Repin, z jehož děl zmiňme monumentální plátno Burlaci na Volze (131,5 x 281 cm) a sugestivní Portrét Musorgského.

12.6 Naturalismus Od 60. let 19. st. se začíná hovořit o zesílené podobě realismu nazývané naturalismus (odvozeno z naturalis = přírodní). Naturalismus dovádí teoretická východiska realismu do krajnosti; člověk je chápán jako pouhý produkt přírody – zmítají jim pudy, vášně, zvrácenost, zločinnost, záporně jej utváří ubohé sociální prostředí apod. Velkým představitelem tohoto směru v literatuře je francouzský romanopisec Émile Zola, u nás např. K. M. Čapek – Chod. Literatura: Adams, S. Hnutí uměleckých řemesel. Praha: Svojtka & Vašut, 1997. ISBN 80-7180-254-9. Jůzl, V. a kol. Dějiny umělecké kultury II. Praha: SPN, 1989. Legrand, G. Romantismus. Litomyšl: Paseka, 2001. Kuthan, J. Aristokratická sídla období klasicismu. Praha:Akropolis, 1999. Kuthan, J. Aristokratická sídla období romantismu a historismu. Praha: Akropolis, 2001. Světové dějiny umění. Larousse. Praha: Cesty, 1996. ISBN 80-7181-055-X. Technik, S. Liberecké domy hovoří I. Liberec: Česká beseda, 1992. Zatloukal, P. Architektura 19. století. Praha: DaDa, Správa Pražského hradu, 2001. ISBN 80-86161-39-0.

104



13. Impresionismus a styly počátku 20. století 13.1 Impresionismus Jedná se o směr, který se prosadil zejména ve výtvarném umění a v hudbě v posledních desetiletích 19. století. Jeho je název odvozen od pojmu “imprese“, který lze přeložit jako vjem, dojem, vzbuzení nálady apod. 13.1.1 Impresionistické malířství Impresionismus se prosadil nejvíce v malířství – jeho název je odvozen od jednoho z výtvarných děl, a to Monetova obrazu z r. 1872 nazvaného Imprese. Původně se jednalo jako v řadě jiných případů pojmenování uměleckých směrů o označení hanlivé. Za duchovního vůdce generace impresionistů bývá považován malíř Edouard Manet, který na oficiální výroční výstavu nazývanou Salón v r. 1863 přihlásil monumentální obraz Snídaně v trávě, který ovšem nebyl porotou přijat a po vystavení na Salónu odmítnutých vyvolal skandál. Dílo, inspirované klasiky italské renesance, zachytilo dvojici mužů v dobovém oděvu při odpočinku sedící ve společnosti nahé ženy v lesním interiéru. Obdobně byla veřejností odsouzena i Tizianem inspirovaná Olympie. Druhým protagonistou impresionismu byl Claude Monet zachycující dojmy z přírodních námětů. Podstatou impresionistické metody je rozložení barevného spektra na čisté barevné tóny, které jsou nanášeny odděleně od sebe na plátno jakoby v samostatných pigmentových skvrnách. Z určitého odstupu se tyto skvrny u pozorovatele v celkovém pohledu pak zpětně spojí v souvislý obraz, který ovšem na rozdíl od děl realistických působí dojmem zachycení prchavého okamžiku, dojmu z okamžité nálady, atmosféry. Stejně tvořili i další impresionističtí tvůrci jako Alfréd Sisley, Camille Pissaro, Pierre Auguste Renoir, Edgar Degas, Paul Cézanne, Paul Gauguin proslulý svými náměty z Tahiti, nebo Vincent van Gogh. Zvláštní postavení mezi těmito tvůrci zaujímal geniální kronikář pařížských šantánů, kaváren a nevěstinců Henri de Toulouse-Lautrec, tvůrce skvělých litografií, které sloužily jako předlohy k plakátům. V českém výtvarném umění impresionismus reprezentují např. Antonín Slavíček nebo Joža Uprka. Princip tvorby impresionistů byl umocněn v tzv. pointilismu (čti poentilismus), kdy barvy byly kladeny na plátno v malých barevných bodech zcela odděleně od sebe. Význačnými představiteli tohoto směru byli Georges Seurat (sera) a Paul Signac. Význam impresionismu spočíval právě ve zdůraznění zdánlivě nepatrných detailů, prchavosti a půvabu prostých okamžiků, krásy a neopakovatelnosti života. 13.1.2 Impresionismus v hudbě Vychází ze stejných zásad jako v malířství: pevné harmonické vazby jsou rozrušovány ve prospěch neobvyklých akordů, někdy i disharmonických. Veškeré tyto postupy jsou využity pro zachycení nálady, dojmu z prchavého okamžiku a jeho pomíjivosti. Tyto snahy se nejvíce projevily v dílech francouzských impresionistických skladatelů Claude Debussyho (Preludium k Faunovu odpoledni podle básně Stéphana Mallarmého) a Maurice Ravela (Bolero). 13.1.3 Impresionismus v literatuře V literatuře se v duchu impresionismu rozvíjí zejména lyrika: iniciátorem impresionismu v poezii byl jeden z tzv. prokletých básníků Paul Verlaine (Písně beze slov), u nás Antonín Sova. 105



13.2 Secese a moderna Secese se jako styl charakteristický pro přelom 19. a 20. století stala výsledkem určitého protestu výtvarných umělců proti historismu, tedy bezduchému přejímání historických slohů, které se zvláště v průmyslově produkovaných výrobcích a v architektuře stávaly bezobsažnými a ztrácely původní vznešenost. Název směru tento protest vyjadřuje (secese znamená odstoupení, odštěpení). Výsledkem hledání těchto umělců je jedinečný styl – poslední skutečný svébytný styl, který zasáhl řadu oblastí života a odrážel nové životní souvislosti moderní společnosti. Secese se vyvinula jako určitá syntéza spojující protiklady naturalismu a romantismu, případně symbolismu. Secese je moderním a zároveň historický slohem. Pro secesi, která se projevila především v architektuře a ve výtvarném umění (ač její doménou bylo umění užité), je typický ornamentální projev inspirovaný tvary organické přírody. Výrazné jsou zejména květinové (florální) motivy. Významnou roli sehrála v secesi také inspirace výtvarným uměním Dálného východu a fascinace umělců japonským užitým uměním, které v té době začalo pronikat do Evropy a zcela ji okouzlilo svou jednoduchostí a poetikou. V secesi se setkáváme s častou kombinací florálních a čistě geometrických motivů a zalomenými, elegantními křivkami. Secese má zálibu v lomených barvách, opalizujících nebo perleťových odstínech; v architektuře se objevuje kombinace různých materiálů (kov, sklo, email). Secese výrazně ovlivnila životní styl přelomu století, zvláště měšťanských vrstev. V Evropě byla secese nazývána různě: v německy mluvících zemích Jugendstil, ve Francii Art Nouveau, v Anglii, kde se vyvinula z hnutí Arts and Crafts a z inspirace tvorbou bratrstva Prerafaelitů, to byl Modern Style. Centry secese byly v Evropě Brusel, Vídeň, Berlín, Mnichov a Praha. Navzdory společnému východisku, jímž je polemika s dosavadními estetickými principy, existují mezi národními verzemi tohoto slohu značné odlišnosti. 13.2.1 Secesní malba a grafika V Anglii se stal významným představitelem secesní kresby a grafiky Aubrey Vincent Beardsley, který nalezl inspiraci v japonských dřevořezech. Jeho elegantní, ironické a mnohdy skandální práce zachycují stejně jako jejich japonské vzory prostor neperspektivně a inspirují se také jejich zjevnou erotičností. Jedním z nejtypičtějších projevů pařížského Art Nouveau se staly litografie moravského rodáka Alfonse Muchy, který se proslavil zejména plakáty pro slavnou herečku Sarah Bernhardtovou. Společným jmenovatelem jeho tvorby jsou zasněné ženské postavy ve splývavém rouchu obklopené elegantními křivkami dlouhých kadeří s byzantinskými motivy v pozadí. Vůdčí postavou vídeňské secese byl malíř Gustav Klimt, proslulý obrazy osudově přitažlivých žen s erotickým podtextem. Klimt s oblibou uplatňoval na pozadí svých maleb různé materiály, nejčastěji plátkové zlato a perleť, plastické motivy a bohatý ornament. Mnichovskou secesi v malířství reprezentuje dílo Franze von Stucka, jenž měl také blízko k symbolismu. Jeho oblíbenými náměty jsou bájní tvorové z řecké mytologie – faunové, kentauři a siléni. Navrhl také titulní motiv časopisu Pan prezentujícího tvorbu německých výtvarných umělců na přelomu 19. a 20. století. U nás je secesní malba zastoupena díly Jana Preislera, Vojtěcha Preissiga, Maxe Švabinského a dalších.

106



13.2.2 Secesní architektura Architektura secese, v Rakousku reprezentovaná prvním architektem moderní Vídně Otto Wagnerem, se vyznačuje využitím vegetativního ornamentu a zdobením fasád domů štukem, zlacením, keramickými motivy, kovovými zábradlími apod. Dochází k dokonalému propojení ornamentu a architektury. Dalším významným vídeňským secesním architektem byl Joseph Maria Olbrich, který navrhl výstavní pavilon vídeňské secese v letech 1897-98. Ne příliš rozměrná stavba završená originální kupolí ze stylizovaných pozlacených vavřínových listů se stala symbolem celého hnutí. V Paříži je s francouzskou secesí výrazně spojen styl vstupů do stanic podzemní dráhy, které navrhl Hector Guimard. Fantastické rostlinné tvary, spojení kovu a skla, zelená barva litinových konstrukcí, výrazné stylizované písmo na smaltovaných tabulích uzavírajících oblouky vchodů, to vše způsobilo, že francouzská secese se v určité době nazývala Style Métro. K secesi bývá přiřazováno i dílo katalánského architekta Antoni Gaudího, a to přesto, že se jeho stavby vymykají jakémukoli stylu. Gaudí realizoval své nejslavnější projekty v Barceloně (kostel Sagrada Familia, park Gűell, Casa Batlló, Casa Milà) a jedná se o ojedinělá architektonická díla hýřící tvary a vyznačující se snovou až magickou představivostí atuora. Jednou z nejtypičtějších staveb postavených v secesním stylu u nás je Obecní dům na Náměstí republiky v Praze (arch. A. Balšánek, O. Polívka, 1906 - 1911), dále uveďme Peterkův dům na Václavském náměstí č. 12 v Praze (arch. J. Kotěra, 1899 - 1900), Vinohradské divadlo (arch. A. Čenský, 1905 - 1907) nebo budovu Hlavního (dříve Wilsonova) nádraží v Praze (arch. J. Fanta, 1901 - 1909). Secesní architektura se obrací také k inspiraci lidovým stavitelstvím, zejména v dílech arch. Dušana Jurkoviče; jedná se např. o lázeňské domy v Luhačovicích (1902), nebo objekty na Pustevnách v Beskydech (1897). 13.2.3 Moderna Současně se secesí se v architektuře prosazuje směr nazývaný moderna, který se výrazově osvobozuje jak od historizujících prvků, tak od přemíry dekorativních detailů, jimiž se často vyznačuje secese. Stavby jsou prosté, průčelí hladká, bez ozdob, důraz je kladen na konstrukci staveb, harmonii proporcí, působení použitých materiálů a povrchů. V roce 1909 projektuje Adolf Loos ve Vídni na Michaelerplatz obchodní dům Goldmann & Salatsch (Looshaus), na němž realizoval své ideje architektury oproštěné od zbytečného ornamentu a vyjádřil protest proti přezdobeným fasádám secesních staveb. Přízemí stavby je z hladkého zeleného mramoru, nad ním pokračuje světlá fasáda. Stavba se setkala s nesouhlasem veřejnosti i samotného císaře Franze Josefa I., neboť je situována přímo proti honosnému vstupu do Hofburgu. Ve Francii realizuje obdobné myšlenky čisté architektury Auguste Perret. Stavbou reprezentující tento styl u nás je např. muzeum v Hradci Králové (arch. Jan Kotěra, 1906 - 1912), nebo vlastní vila arch. Kotěry v Praze (1908-1909). Jan Kotěra navrhoval také Národní dům v Prostějově (1905), Otakar Novotný navrhl v tomto stylu Štencův dům v Praze na Starém městě. Z dílny architekta Jana Kotěry pocházel také návrh Urbánkova domu zvaného Mozarteum v Jungmannově ulici v Praze (1911 - 1913), jehož fasádu zdobí plastiky Jana Štursy. Vynikající ukázkou

107



pozdně secesní budovy s výraznými znaky moderny v Liberci je krematorium (arch. R. Bitzan, 1915 - 1917). Moderna svou redukcí dekorativních prvků a důrazem na konstrukci a materiál staveb předznamenala nástup dalších významných uměleckých a architektonických proudů 20. století. 13.2.4 Secese v Liberci a okolí Za první secesní stavbu v Liberci je považována tzv. Herzigova vila na Husově tř. v sousedství areálu nemocnice z r. 1906. Ovšem již dříve se v Liberci objevují stavby nesoucí secesní prvky, např. budova Obchodní a živnostenské komory na Masarykově třídě (v sousedství Severočeského muzea, dnes dětská poliklinika) z let 1898 - 1900. Také restaurace Lidové sady (arch. J. Schmeissner 1900 - 1901) s typickou věží - rozhlednou vysokou 32 metrů - nese prvky doznívajícího romantismu i nastupující secese. Prvky secese vykazují i novorenesanční městské lázně stejně jako romantický Liebiegův zámeček na Jablonecké ulici ve své třípodlažní části (arch. J. Schmeissner, 1904). Ukázkou vytříbené secesní architektury je také Grandhotel Zlatý lev v Gutenbergově ulici (A. Worf, 1904) typický bohatou štukovou výzdobou využívající lvích těl, hlav a rostlinných motivů. Grandhotel Praha na náměstí E. Beneše (bývalý hotel Schienhof, arch. R. Hemmerich, 1904) reprezentuje méně dekorativní a spíše geometrizující secesní styl blížící se moderně. Na závěr uveďme ještě secesní kostelík Matky Boží U Obrázku situovaný nad Ruprechticemi (M. Kűhn a H. Fanta, 1907) postavený na kruhovém půdorysu. Zejména sousední Jablonec nad Nisou, který na počátku 20. století zažil neobyčejný rozmach díky úspěšnému exportu bižuterie do celého světa, se může chlubit řadou secesních staveb, především soukromých vil. Jako příklad slohově nejzajímavějších veřejných staveb může v Jablonci sloužit neokázalý kostel Povýšení Svatého Kříže (arch. Josef Zasche, 1902) a uměřeně reprezentativní budova městského divadla z let 1906 - 1907 projektovaná ateliérem Fellner a Helmer. Další secesní divadlo bychom nalezli v Mladé Boleslavi (arch. Antonín Hercík, 1909). 13.2.5 Užité umění, sochařství a literatura secese Ve skotském Glasgowě vytvářel ojedinělé projekty spojující secesní tvarosloví s keltskou ornamentikou Charles Rennie Mackintosh, který navrhoval stylové zařízení soukromých i veřejných interiérů. Užité umění bylo hlavní doménou secese; výrazně se projevovala např. ve sklářské tvorbě francouzských návrhářů Emila Gallého nebo René Laliqua, Američana Louise Tiffanyho a dalších tvůrců. Secese se výrazně zapsala i do nábytkové tvorby, zařízení interiérů, textilní tvorby, keramiky, šperku, kovu, atd. Ve stylu secese vznikla myšlenka tzv. gesamtkunstwerku, uceleného uměleckého díla, podle které měl celý obytný interiér včetně užitných předmětů reprezentovat jediný estetický celek. Předměty a nástroje denní potřeby (kliky, svícny, věšáky na šaty apod.) se tak mění v umělecká díla stejná jako obrazy a plastiky. Autorem této myšlenky je Belgičan Henry van de Velde, který byl spolu s Victorem Hortou zakladatelem a nejvýznamnějším tvůrcem belgické secese. Ideu gesamtkunstwerku realizovali v Německu zejména umělci pozvaní hesenským velkovévodou Ernstem Ludwigem do jím podporované umělecké kolonie

108



v Darmstadtu. Domy členů umělecké komunity včetně jejich vnitřního vybavení byly vybudovány v jednotném, harmonicky kompaktním uměleckém stylu a toto prostředí vytvářelo ideální zázemí a inspiraci pro tvorbu dalších umělců. Završením myšlenky gesamtkunstwerku se stalo vídeňské výrobní družstvo uměleckých řemesel Wiener Werkstätte založené v roce 1903. U jeho zrodu stáli profesoři vídeňské Školy uměleckých řemesel Josef Hoffmann a Koloman Moser. Družstvo produkovalo umělecky a esteticky dokonalé a materiálově náročné luxusní umělecko-řemeslné předměty určené pro zámožnější klientelu. Jednalo se o nábytek, jídelní soupravy, šperky, textilie, příbory, vázy, lampy ad. Na rozdíl od hlavního proudu secese jsou hlavní linie zde navrhovaných uměleckých předmětů často střídmé, mnohdy až přísně geometrické. V sochařství se v době secese u nás prosadil Ladislav Šaloun, který vytvořil pomník mistra Jana Husa na Staroměstském náměstí, František Bílek, který měl blízko k symbolistnímu vyjádření, nebo Stanislav Sucharda, autor plastik na budově muzea v Hradci Králové a pomníku Františka Palackého na Palackého nábřeží v Praze. V literatuře se nositeli secesního stylu staly proudy nazývané symbolismus a dekadence, u nás reprezentované tvorbou Otakara Březiny nebo Jiřího Karáska ze Lvovic.

13.3 Expresionismus Určitým protipólem umělecké tvorby secesních umělců se stává tvorba expresionistů, kteří kladou důraz na vyjádření úzkostných emocí, obav, strachu a panické hrůzy. Lidská postava i krajina je v jejich díle redukována na výrazné barevné plochy, zbavena detailu a deformována ve snaze vyjádřit to, co se skrývá pod povrchem věcí. Umělci chtějí upozornit na podstatu světa, jenž je vůči jedinci nepřátelský a krutý, vyjádřit izolaci a osamělost tvůrce. Za předzvěst expresionismu je označováno dílo belgického malíře a grafika Jamese Ensora, jehož plátna jsou plná strašidelných průvodů a rozšklebených karnevalových masek. Podobně intenzivně zobrazují pocit beznaděje z modernity pesimistická díla norského malíře Edvarda Muncha, kterého proslavil obraz Výkřik (tempera a pastel, 1893). Munch měl všechny předpoklady k melancholii, protože prošel celou řadou tragických životních zkušeností: v pěti letech mu zemřela matka na tuberkulózu, o něco později na stejnou nemoc zemřela jeho sestra a další sestra zešílela, otec trpěl melancholií. Malování se pro něj stalo cestou, jíž dával průchod své životní úzkosti. Dalším významným představitelem expresionismu byl Rakušan Oskar Kokoschka, který byl partnerem Almy Mahlerové, vdovy po hudebním skladateli Gustavu Mahlerovi. Jejich rozporuplný vztah zachytil na obraze Nevěsta větru z r. 1914. Dvojice na obraze, který je inspirován manýrismem El Greka, symbolizuje lásku a smrt, hrůzu a marnost. Podobně jako Kokoschka vyšel z okruhu Vídeňské secese Egon Schiele, autor znepokojivě agresivních a tragických pláten, mnohdy se silně erotickým námětem zdůrazněným v malbě rudými akcenty, za něž byl dokonce obviněn z pornografie. 13.3.1 Amedeo Modigliani a Marc Chagall V malířství druhého desetiletí dvacátého století se objevují dva malíři židovského původu, kteří jsou stylově nezařaditelní, ale přesto bylo jejich dílo pro dějiny výtvarného umění naprosto zásadní. Italský malíř a sochař, jehož plátna měla rysy expresionismu, piják a narkoman Amedeo Modigliani, vytvářel nezaměnitelně 109



protažené ženské postavy, často akty, s dlouhými šíjemi a obličeji podobajícími se maskám. Jeho lascivní, zároveň však i elegantní akty, jsou zjevně inspirovány díly renesančních a manýristických umělců. Dalším pozoruhodným malířem, jehož dílo je však námětově vzdálené světu Modiglianiho, je Marc Chagall. Narodil se v běloruském Vitebsku do chudých podmínek venkovského ghetta, jehož atmosféra a folklórní odkazy na ruský venkov se v jeho díle odrážely i v době pařížského pobytu. Tvůrcův mysticky fantazijní svět je plný hravých motivů a jasných barev, z prostých námětů Chagall vytváří snově zázračné příběhy.

13.4 Fauvismus Název tohoto uměleckého směru je odvozený z francouzského „le fauve“, šelma. Fauvisté zdůrazňovali čistou barvu, harmonii mezi emocionálním výrazem a dekorativní kompozicí, přičemž výrazová síla malby vychází z barevné plochy. Skupina malířů, která vystavovala společně na Podzimním salónu 1905, se v roce 1907 rozpadla. Její vůdčí osobnost, Henri Matisse, vycházel ze Seuratova pointilismu, který rozkládal zobrazované objekty na množství velmi malých barevných bodů. Matisse ale pointilistické body zvětšuje v kontrastní komplementární barevné plochy, které vytvářejí napětí obrazu. V době, kdy byla jeho díla poprvé vystavena, vyvolala veřejné pohoršení a setkala se s posměchem a naprostým nepochopením.

13.5 Kubismus Jako pokračování impresionismu ve výtvarném umění se od prvního desetiletí 20. století rozvíjí kubismus. Byl inspirován malbou impresionisty Paula Cézanna a africkým výtvarným uměním, zejména jeho maskami a plastikami. Název byl odvozen od hanlivého označení obrazu, jehož autorem byl jeden z představitelů kubismu Georges Braque. Kubismus zobrazuje skutečnost neperspektivně a zobrazované objekty redukuje na základní geometrické a stereometrické tvary: válce, koule, hranoly. Hlavními představiteli kubismu v malbě byli Pablo Picasso, již zmíněný Georges Braque a Fernand Léger. V Čechách našel po roce 1910 kubismus rozsáhlé uplatnění v malířství a navíc také architektuře, jako protipól dosud vládnoucí secese a moderny. Klíčovou roli v jeho nástupu sehráli mladí čeští umělci: Bohumil Kubišta, Emil Filla, Josef Čapek a Otto Gutfreund, kteří si z pobytu v Paříži odnesli inspiraci kubistickými díly Pabla Picassa a George Braqua. Historik umění Vincenc Kramář pak dovezl do Čech kolekci obrazů těchto dvou umělců, jejichž tvorba výrazně ovlivnila české umělecké klima. Otto Gutfreund byl také osobitým tvůrcem kubistických plastik a mj. i autorem návrhu prvorepublikové mince v nominální hodnotě 5 Kč. Další významnou osobností českého kubismu v malířství byl v určité fázi své tvorby František Kupka. 13.5.1 Architektura kubismu Významnými představiteli architektonického kubismu v českém prostředí jsou Pavel Janák a Vlastislav Hofman. Fasády kubistických staveb na rozdíl od vertikál a pravých úhlů moderny zdůrazňují všemožně zkosené tvary, jehlance, ostré úhly a šikmé plochy. Lze říci, že se jedná o výrazový prostředek nahrazující ornamentální dekor secese. Zejména Pavel Janák, který navrhoval také nábytek

110



a textil, se nechal inspirovat Picassovým analytickým kubismem, po jehož vzoru rozkládal objekty na zkosené plochy a uplatnil je v prostoru. Podobně uplatňoval ideu kubismu ve své architektonické tvorbě Josef Gočár, např. v návrhu kubistického obchodního domu U Černé Matky Boží v Celetné ulici v Praze (1911 - 1912), v němž dnes najdeme Muzeum českého kubismu a rekonstrukci originální kubistické kavárny. Inspirací vychází tato stavba z klasického empíru. Jinou významnou kubistickou stavbou tohoto architekta je lázeňský dům v Lázních Bohdaneč (1911 - 1912). Nejvýraznějšími kubistickými stavbami jsou kubistické obytné domy architekta Josefa Chochola nacházející se na Rašínově nábřeží v Praze (1912-1913) nebo v Neklanově a Libušině ulici pod Vyšehradem (1913 - 14). U těchto staveb můžeme kromě architektovy snahy ovládnout hmotu zaznamenat i důmyslnou práci s optickým působením geometrických tvarů a jejich ploch. Kubistické motivy se objevují i na portálu domu Diamant v Praze ve Spálené ulici (E. Králíček, 1910 - 1912) a na baldachýnu kryjícím sochu sv. Jana Nepomuckého v sousedství (Matěj Blecha, 1912). Významným kubistickým detailem ve veřejném prostoru je známý sloup s pouliční lucernou arch. Emila Králíčka umístěný na Jungmannově náměstí v Praze (1913). V souvislosti s architekturou kubismu se prosazuje snaha o jednotné řešení kubistického interiéru, v němž se uplatňují vysoce vyspělé uměleckořemeslné výrobky, především nábytek, ale i keramika, textil, tapety, stejně hodnotné a originální, jako samotná kubistická architektura. Na kubismus v architektuře po první světové válce navázal rondokubismus.

13.6 Futurismus V roce 1909 se v Itálii objevuje průkopnický, zcela moderní směr, který zdůrazňuje revoltu vůči všem dosavadním kulturním a uměleckým tradicím a vyznává obdiv k moderní, průmyslové, rušné a neklidné současnosti. Z obdivu k technice vyplývala touha umělců po rychlosti, které dosahovali stručností a jasností užitých uměleckých prostředků. Ideály futurismu formuloval italský básník Filippo Tommaso Marinetti: revolta vůči minulosti, krása neklidu, triumf techniky nad přírodou. Futurismus se projevil jak na poli literárním, tak v malířství, sochařství, architektuře i ve filmu. Obdiv k technice vedl u jeho představitelů ke sklonu využívat prostředků masové komunikace, reklamy a žurnalistiky. Italští futuristé byli pravicově orientovaní, přiklonili se k Benitu Mussolinimu a sympatizovali s italským fašismem, jehož vzestupu napomáhali uměleckými prostředky. Naproti tomu futurismus v Rusku, kam se velmi brzy rozšířil, byl levicově orientovaný a podporoval ideologii bolševické revoluce. Jeho představiteli v Rusku byli Vladimir Majakovskij a Velemir Chlebnikov. V oblasti poezie vytvořili futuristé teorii osvobozených slov, kdy slova nebo jen slabiky byly skládány bez ohledu na pravidla syntaxe. VELEMIR CHLEBNIKOV: BOBEÓBI Bobeóbi zněla ústa. Veeómi zněly oči. Pieéo zněly brvy. Lieeej – zněl ovál líček. Gzi – gzi – gzeo řetěz zněl. Tak na plátně jakýchsi souvztažností vně rozměrů žila Tvář. (překlad z ruštiny Jiří Taufer)

111



V oblasti výtvarného umění byl futurismus velmi blízký kubismu, kladl ovšem větší důraz na dynamiku a pokoušel se objekty zachytit v pohybu. Jeho představitelem byl např. italský malíř a sochař Umberto Boccioni. V architektuře se futurimus klonil k jednoduchosti, kombinoval moderní materiály jako sklo, kov a beton. Ve filmu zdůrazňoval futurismus komerčnost a se zálibou zobrazoval prostředí prezentované stroji a moderní technikou.

13.7 Kandinskij a Blaue Reiter Za zakladatele abstraktní malby je považován Rus Vasilij Kandinskij, který v Moskvě vystudoval etnologii a při studiu severouralských syrjanských kmenů jej zaujaly geometrické a abstraktní motivy na jejich bubnech. V Německu, kde studoval výtvarné umění, pak začal malovat první abstraktní obrazy a v roce 1912 stál u zrodu výtvarné skupiny Der Blaue Reiter nazvané podle Kandinského obrazu Modrý jezdec, do níž patřili také Paul Klee, Franz Marc a August Macke. Podle Kandinského jsou barvy použité na plátně významným prostředkem působení na emoce diváka, stejně jako tvary, z nichž každý má specifický charakter (kruh znamená dokonalost, zdvojený polokruh klid, trojúhelník energii); význam mají dokonce i čáry – vodorovná znamená klid, směřující dolů smutek, směřující nahoru radost. Tvary, čáry i barvy na plátně by tedy měl pozorovatel číst jako sdělení vycházející z hlubin lidské psychiky. Kandinského současník a přítel výtvarník Franz Marc byl naopak spíše expresionistou. Vytvářel vizionářská plátna, jejichž objekty byly fascinující barevně zářivé zvířecí bytosti, jež se umělci jevily čisté a lepší než lidé. Další člen skupiny, August Macke, který kladl důraz na harmonii barvy a formy, se stejně jako Franz Marc stal obětí první světové války. Tvůrci, kteří rozvíjeli myšlenku abstraktní malby v duchu tvrzení, že obrazové prostředky, tedy barva a forma, mají mít převahu (supremaci) nad předmětným zobrazováním viditelného světa, se nazývali suprematisté. Jejich nejvýznamnějším představitelem byl umělec ukrajinského původu Kazimir Malevič tvořící absolutní od předmětných vztahů. Malevičovým žákem malbu oproštěnou a spoluzakladatelem suprematismu byl Lazar Markovič Lisickij, známý pod pseudonymem El Lisickij.

13.8 Sochařství počátku 20. století Přelomu devatenáctého a dvacátého století vévodí monumentální sochařská tvorba Augusta Rodina, současníka impresionistů, který je považován za zakladatele moderního sochařství. V sochařství se již od počátku 20. století prosazuje podobně jako v malířství odklon od realistické názornosti směrem k abstrakci – vůdčí osobností tohoto procesu byl umělec rumunského původu Constantin Brancusi, který redukoval zobrazované objekty na základní stereometrické útvary; jeho tvorbě dominuje především protáhlý ovál. Aristide Maillol tvořil oblé figury mladých žen, Pablo Picasso ve své sochařské tvorbě svázal tvary do kubistického systému. Literatura: BRUCE, B. Velcí impresionisté. Praha: Grafoprint-Neubert, 1997. DIVIŠ, M. Nástin vývoje architektury v českých zemích. Grafoprint Plus, 1999. FAHR-BECKER, G. Secese. Bratislava: Slovart, 2007. ISBN 978-80-7209-896-5.

112



GYMPEL, J. Dějiny architektury od antiky po současnost. Bratislava: Slovart, 2008. ISBN 978-80-7391-081-5. KRAUSOVÁ, A. C. Dějiny malířství od renesance po současnost. Bratislava: Slovart, 1998. ISBN 978-80-7391-056-3. PIJOAN, J. Dějiny umění sv. 9, 10, 11. Praha: Knižní klub, 2000. Umění 20. století. Bratislava: Taschen/Slovart, 2004. ISBN 80-7209-521-8. Umění po roce 1900. Praha: Slovart, 2007. ISBN 978-80-7209-952-8. WELTON, J. Impresionismus. 2. vyd. Bratislava: Perfekt, 2000. ISBN 80-8046-168-6. WITTLICH, P. Česká secese. Praha: Odeon, 1985.

113



14. Kultura mezi světovými válkami 14.1 Obloučkový kubismus, rondokubismus, národní sloh Po první světové válce se kubistická architektura v českém prostředí proměňuje v tzv. rondokubismus, též obloučkový kubismus zvaný národní sloh (nebo sloh Legiobanky). Průčelí a fasády domů jsou zdobeny ne již pouze krystalickými šikmými plochami, ale navíc také plastickými ornamenty a sochařskými doplňky. Stavby jsou velmi členité, na fasádách se uplatňují římsy, pilastry a atiky, typická je též výrazná barevnost. Příkladem obloučkového kubismu je především stavba Legiobanky v Praze v ulici Na Poříčí (arch. J. Gočár, 1921 - 1923) s reliéfním vlysem od Jana Štursy a vstupním portálem s plastikami Otto Gutfreunda. Raný rondokubismus představuje též krematorium v Pardubicích (arch. P. Janák, 1923) s interiérem od Františka Kysely. Další specifickou stavbou v tomto stylu je Palác Adria v Praze na rohu Jungmannovy ulice a Národní třídy (arch. Pavel Janák, Josef Zasche, 1922 - 1925).

14.2 Funkcionalismus a konstruktivismus Další vývoj architektury po první světové válce se odehrával v duchu hesla: „forma následuje funkci“. Právě vzhledem ke zdůraznění funkce objektů získal funkcionalismus svůj název. Snažil se především obnovit vztahy mezi člověkem a jeho prostředím. Ve funkcionalismu je kladen důraz na rovnováhu, využití skla a kovu, eleganci, uměřenost a oproštěnost od zbytečných zdobných prvků a dekorací. Teoreticky zformuloval základní principy funkcionalismu v r. 1927 francouzský architekt Le Corbusier, který se jako poradce podílel i na výstavbě Baťova Zlína. V době těsně po první světové válce se na principech předválečné moderny rozvíjí nová, moderní architektura, která se definitivně oprošťuje od veškerých historických prvků. Ornament je zásadně odmítán, hlavní průčelí budov je členěno pouze okny a balkóny, důraz je kladen na konstrukci stavby. Převládá přesvědčení, že forma stavby je určována její konstrukcí (konstruktivismus), že určující pro stavbu je její funkce, její účel harmonicky propojený s výtvarným vyjádřením. Forma je podřízena funkci, je jejím výrazem (funkcionalismus). Zvýšená pozornost je tedy zaměřena na účelné využití stavby, využívány jsou moderní stavební materiály, především železobeton, kovové konstrukce a sklo. Česká moderní architektura v tomto období dosahuje mezinárodního uznání, zaujímá přední místo v Evropě. Řada staveb vzniklých v tomto období dodnes patří k tomu nejdokonalejšímu, čeho bylo v celosvětovém měřítku na poli architektury dosaženo. Jedním z hlavních tvůrců konstruktivismu u nás je Josef Gočár, jehož činnost se soustředila na výstavbu „nového“ Hradce Králové, kde navrhl celou řadu veřejných budov. V Praze pak projektoval zejména kostel sv. Václava ve Vršovicích (1929 - 1930), stupňovitě uspořádanou stavbu s polokruhovým kněžištěm a vysokou štíhlou věží. Jednou z nejtypičtějších staveb českého funkcionalismu je Veletržní palác v Praze (arch. Josef Fuchs a Oldřich Tyl, 1924 -1928), v němž se dnes nachází sbírka moderního umění Národní galerie. Podobně pozoruhodnou stavbou je Nová radnice v Ostravě architektů Jana Rubého, Františka Koláře a Vladimíra Fischera postavená v letech 1925 - 28. Její věž je tvořena prosklenou ocelovou konstrukcí s měděným oplátováním. Jedná se 114



o nejvyšší radniční vyhlídkovou věž (85,6 m) v republice. Také interiér budovy reprezentuje dobový funkcionalismus. Další stavbou, která se stala příznačnou pro funkcionalistickou architekturu, je elegantní pražský obchodní dům Bílá labuť v ulici Na Poříčí (arch. Josef Kittrich a Josef Hrubý, 1937 - 1939), jehož čelní fasáda je tvořena čtvercovými skleněnými plochami. Funkcionalistickou architekturu v Praze reprezentuje také obchodní dům firmy Baťa arch. Ludvíka Kysely otevřený přímo na Václavském náměstí v r. 1929. Mimo Prahu jmenujme alespoň hotel Avion v Brně (arch. Bohuslav Fuchs 1927 - 1928) a specifickou architekturu Baťova Zlína vznikající pod dohledem samotného tvůrce funkcionalismu, architekta Le Corbusiera. Zde byly převážně realizovány návrhy architektů Vladimíra Karfíka a Františka L. Gahury. Především je však nutno zmínit o pozoruhodnou vilu Tugendhat v Brně architekta Ludwiga Miese van der Rohe (1929 - 1930), která pro své originální řešení vnějšího i vnitřního prostoru byla zapsána na seznam kulturních památek UNESCO. Další pozoruhodná vila ve stylu funkcionalismu - Műllerova vila - byla navržena architektem Adolfem Loosem v Praze-Střešovicích (1928 - 1930). Připomeňme, že Adolf Loos je spojen s Libercem několika lety svého studia na zdejší průmyslové škole stavební. V hornolužickém městě Löbau, nedaleko od hranic s Německem na severu Čech, můžeme obdivovat další zajímavou funkcionalistickou stavbu, vilu, kterou navrhl v roce 1930 pro místního podnikatele Fritze Schminke architekt Hans Scharoun. Po svém zadavateli nese budova dodnes své jméno - Haus Schminke. Moderní architektura se mezi válkami rozvíjela také ve Spojených státech amerických, kde ji zastupují zvláště stavby Franka Lloyda Wrighta. Lloyd Wrightovy architektonické návrhy jsou svou snahou o čistotu a jednoduchost blízké funkcionalismu. Doménou tvorby tohoto architekta byly projekty soukromých domů inspirované lidovým a japonským stavitelstvím. Jeho do přírodního prostředí dokonale zasazené domy, krásné, účelné a pohodlné, komponované do šířky a s přečnívajícími střechami, umožňovaly relaxaci na krytých terasách, disponovaly podlahovým vytápěním, rohovými okny i vestavěným nábytkem. V oblasti užitého umění kladli umělci v době funkcionalismu důraz na účelnost výrobků a jejich tvarovou jednoduchost zbavenou zbytečných zdobných prvků. Mezi tvůrci skla, porcelánu a dalších užitkových předmětů (např. příborů) vynikl Ladislav Sutnar, jehož návrhy se vyznačují jednoduchými čistými tvary, jimiž se proslavil i mimo Českou republiku. 14.2.1 Bauhaus V roce 1919 převzal německý architekt Walter Gropius vedení renomované Školy užitého umění ve Výmaru, kterou proměnil obsahově i názvem na Bauhaus. Škola byla přestěhována do Dessau, kde Gropius vystavěl v letech 1925-1926 novou budovu Bauhausu. Změnil také styl výuky, jehož jádrem se staly kursy práce s různými materiály. Škola usilovala o obnovení jednoty všech umění pod vedením architektury. Umění, technika a řemeslo mají vytvořit jeden celek. Každý student si tedy musel osvojit v prvé řadě řemeslo. Styl a myšlení Bauhausu ovlivnily celou meziválečnou kulturu a inspirovaly i mnohé české umělce tehdejší doby. Pro pokrokový a levicový charakter byla škola po nástupu nacistů v r. 1933 rozpuštěna.

115



14.2.2 De Stijl V roce 1917 založili holandští umělci skupinu De Stijl (Styl). Jejími zakládajícími členy se stali malíři Piet Mondrian, Theo van Doesburg a umělecký truhlář, architekt a designér Gerrit Rietveld. Van Doesburg později přešel od malířství k architektuře. Čisté tvary, které členové skupiny De Stijl vyznávali v malířství a které pro ně byly nástrojem „jak zmírnit tragiku života“, začali uplatňovat také v architektuře a v designu užitkových předmětů. Manifestem hnutí se stal Schröderův dům v Utrechtu, jehož proměnlivý interiér byl odlišen mobilními barevnými plochami.

14.3 Novoklasicismus - Josip Plečnik Samostatnou kapitolu v meziválečné architektonické tvorbě představuje dílo slovinského architekta Josipa Plečnika (1872 - 1957), kterého si v roce 1920 vybral T. G. Masaryk jako realizátora přestavby Pražského hradu na sídlo prezidenta republiky. Plečnik poté Pražský hrad rekonstruoval až do roku 1934, kdy odešel zpět do slovinské Lublaně. Provedl úpravy zahrad a vyzdobil hrad řadou architektonických detailů (sloupy, obelisky, pergolami, schodišti, zábradlími apod.) moderně pojímajících antické náměty a motivy z pohanského dávnověku. Ve stejném duchu je vyprojektován Plečnikův katolický kostel Nejsvětějšího srdce Páně na náměstí Jiřího z Poděbrad (1928 - 1932), který se prezentuje jako „bílá obdélná cela v hnědém glazovaném pouzdře“.12

14.4 Meziválečná architektura v Liberci a okolí Vrcholem moderní meziválečné architektury v Liberci je tzv. Strossova vila, dnes sídlo Krajské hygienické stanice, pojmenovaná podle libereckého průmyslníka Franze Strosse, který projekt své rodinné vily zadal Thilo Schoderovi z Gery. Tato pozoruhodná stavba nautických tvarů v expresivně konstruktivistickém (i funkcionalistickém) stylu byla dokončena v roce 1927. V interiérech byly použity vzácné materiály, různobarevné mramory a exotická dřeva. Vestavěné fragmenty dřevěného nábytku (jejichž styl lze označit jako Art Deco) a mramorové obložení se částečně dochovaly do dnešní doby. Stavbu a její působení umocňovala rozlehlá zahrada svažující se v jižní části k liberecké přehradě. Svými rozložitými terasami a výraznými římsami zdůrazňujícími horizontalitu, připomíná Strossova vila některé stavby amerického architekta F. L. Wrighta. Objekt sloužil Strossově rodině do druhé světové války, v jejímž důsledku byl majitel nucen jej prodat a odejít z Československa. Další pozoruhodnou libereckou stavbou vzniklou ve stejné době je první liberecký mrakodrap – osmipodlažní palác vídeňské pojišťovny Donau Concordia – dnes palác Dunaj na Soukenném náměstí. Budova funkcionalistického vzhledu členěná do tří křídel a dokončená v roce 1928 vtiskla celému prostoru specifický ráz. Jejím autorem je architekt Adolf Foehr. Jako protipól této stavby vyrostl v roce 1929 na místě bývalého městského mlýna na západní straně Soukenného náměstí dům s kavárnou Nisa. Jednalo se o devítipodlažní budovou zamýšlenou jako administrativní sídlo, později obytnou budovu s kavárnou v přízemí a s ateliéry v podkroví. Stavba byla realizována podle návrhu Franze Lehmanna, nosná konstrukce je železobetonová a plášť je obložen kvádry z liberecké žuly. Jedním z mála prvků zmírňujících strohost stavby jsou průchody v přízemí a lodžie v posledních dvou podlažích. 12

ŠVÁCHA, R. Od moderny k funkcionalismu. Praha: Victoria Publishing, 1994, s. 184 - 191.

116



Prostor Soukenného náměstí byl dotvořen, když na počátku třicátých let (1931 - 1932) vybudovala firma Baťa svůj obchodní dům při ústí Pražské ulice do tohoto náměstí. Vladimírem Karfíkem navržený devítipodlažní obchodní dům ze skla, železobetonu a oceli se vyznačuje nápadnou architekturou příznačnou pro většinu Baťových obchodních domů postavených nejen v různých českých městech, ale i po celém světě. Baťův obchodní dům v Liberci je typickou ukázkou konstruktivisticko-funkcionalistické architektury, silně ovlivněné pracemi francouzského architekta Le Corbusiera, jednoho z odborných poradců firmy Baťa. Je nápadný svým zaobleným nárožím, výhodným na silně frekventovaném místě. V dnešní Rumunské ulici vyprojektoval liberecký architekt Max Kűhn administrativní centrum a obytný dům (s kinem pro 263 diváků v suterénu) pro italskou pojišťovnu Adriatica z Terstu. Šestipodlažní stavba byla dokončena v roce 1932 a podle svého zadavatele dodnes nese název palác Adria. V architektonickém řešení této budovy se uplatňuje důraz na vertikalitu, čistotu a jednoduchost linií. Hranolovitý kubus stavby dominuje celému okolnímu prostoru. V roce 1936 vyrostla na hlavní liberecké obchodní třídě, v Pražské ulici, jedinečná funkcionalistická stavba; obchodní dům pražské firmy Brouk a Babka, jejíž projekt vypracoval přední funkcionalistický architekt Jan Gillar. Tento šestipodlažní objekt se zaskleným průčelím a zasunutými výkladními skříněmi, který byl předlohou pro mnohem slavnější firemní obchodní dům Bílá labuť, se po nákladné rekonstrukci dokončené v r. 2006 vrátil ke svému předválečnému názvu (dříve OD Jiskra). V Jablonci nad Nisou je konstruktivismus zastoupen především budovou nové radnice arch. Karla Wintera z let 1930 - 1931 s vysokým řádem sloupů v průčelí, monumentálním vstupním schodištěm a hranolovou věží s rozhlednou. V přízemí objektu byly již od počátku umístěny obchody, kino a restaurace se záměrem využít budovu ke kulturním i komerčním účelům. S vnějším vzhledem stavby korespondují její interiéry s dřevěným obložením a vitrážemi s geometrickými motivy ve stylu Art Deco. Další nepřehlédnutelnou konstruktivistickou stavbou v Jablonci n. N. je kostel Nejsvětějšího Srdce Ježíšova, který na Horním náměstí projektoval arch. Josef Zasche a který byl postaven v letech 1930 - 1931. V Jablonci můžeme také obdivovat dvě funkcionalistické vily evropského významu, jejichž autorem byl arch. Heinrich Lauterbach. Háskova vila z roku 1931 tvarem připomíná plující parník s dominantním zaobleným oknem. Druhá z vil, vila dr. Schmelowského, se může pochlubit téměř kompletně zachovanými detaily původního interiéru.

14.5 Art Deco Art Deco je výtvarný styl, který dosáhl svého vrcholu v období mezi dvěma světovými válkami. Jeho název je odvozen od názvu výstavy Exposition des Arts décoratifs et Industriels (výstava dekorativního a průmyslového umění) pořádané v Paříži v roce 1925. Tento sloh vyrůstal z Art Nouveau konce 19. století, ovšem na rozdíl od secese, která si zakládala na rostlinném ornamentu, se Art Deco přiklánělo k modernímu, většinou abstraktnímu designu a jasným barvám. Pokud se inspirovalo přírodou, dávalo přednost motivům zvířecím před rostlinnými a zdůrazňovalo krásu tvarů ženského těla. Tam, kde se linie secese svíjely a komplikovaně proplétaly, Art Deco dává přednost liniím rovným nebo splývavým.

117



Art Deco se jako sloh rozšířilo mezi válkami do všech oblastí každodenního života: projevilo se v designu automobilů, nábytku, keramiky a porcelánu, textilií a průmyslově vyráběných předmětů (ledniček, praček, žehliček apod.). Samozřejmě se uplatnilo především v interiérech a v architektuře soukromých a hlavně veřejných budov. Nalezneme je téměř všude: v kavárnách, hotelech, kinosálech i výstavních pavilonech. Styl Art Deco časově zahrnoval 20. a 30. léta 20. století, ovšem pramenil z doby ještě před první světovou válkou a jeho kolébkou je Francie. Byl ovlivněn mimoevropskými, orientálními vlivy, uměním předkolumbovských středoamerických civilizací a egyptským uměním, na čemž měl zásluhu především legendární objev neporušené hrobky faraóna Tutanchamóna v Luxoru v roce 1922. V interiéru používalo Art Deco motiv vějíře, barevných skel a zrcadel. Novinkou v Art Deco bylo použití moderních syntetických materiálů a umělých hmot, např. bakelitu. Symbolem Art Deco v architektuře je budova ředitelství automobilky Chrysler navržená architektem Williamem van Allenem na Manhattanu a realizovaná v letech 1928 - 1930. Pro její dekoraci je typický teleskopický půlkruh několikrát se opakující a zmenšující se směrem ke špičce obložené ocelí, přičemž každý půlkruh obsahuje vložené trojúhelníkové prvky. Budova, obložená kovem, se stala symbolem modernosti a Ameriky samotné; se svými 319 m je nejvyšší cihlovou stavbou a také nejkrásnější budovou New York City, jehož je dominantou. Druhou dominantou NYC je Empire State Building (architekti Shreve, Lamb and Harmon, 1929 - 1931), jejímž základem je ocel, sklo a železobeton. Empire State Building byla od svého dokončení v r. 1931 se svými 381 m (s věžičkou 443 m) a 102 patry po 42 let nejvyšší budovou světa. Nyní je po zničení WTC (Světového obchodního centra) opět nejvyšší budovou v New York City. Art Deco je považováno za poslední totální sloh, který pronikl do všech vrstev a do všech oblastí života; dokázalo zdobit jachtu, hodiny, zapalovač, šperk i oděv. Bylo nejvýraznějším poválečným stylem, na který navazuje od osmdesátých let postmoderna a který v dnešní době zažívá mimořádnou renesanci a vlnu nového tvůrčího i sběratelského zájmu. V oblasti užitého umění u nás v době mezi válkami vyniklo zejména sdružení Artěl, usilující o obrodu užitého umění, s nímž spolupracovala řada významných umělců, např. Jaroslav Horejc, který navrhoval sklo, kov, šperky i mince.

14.6 Dadaismus V roce 1916 vzniká ve švýcarském Curychu avantgardní umělecký směr, kterým chtěli umělci vyjádřit odpor k nesmyslnosti války. Východiskem tvorby těchto umělců je „nesmysl“, absolutní svoboda tvorby bez omezení, provokace, programové odmítnutí racionality a všech doposud uznávaných pravidel. Název směru pochází ze slova dada připomínajícího dětské žvatlání, které ve francouzštině označuje houpacího koně. Dadaismus (též Dada) se nejvíce prosadil v malířství a literatuře, k jeho představitelům patřili básník a dramatik Tristan Tzara, básník, malíř a sochař Hans /Jean/ Arp, který vyšel z abstrakce, Max Ernst, Marcel Duchamp, Man Ray a další. Jednou z dobově největších provokací dadaismu bylo, když Marcel Duchamp vystavil v r. 1917 pisoár pod názvem Fontána. Dadaisté měli zálibu v kolážích, v nichž kombinovali malbu s nejrůznějšími předměty a vystříhanými motivy a využívali také techniku fotografie.

118



14.7 Surrealismus Nástup surrealismu předznamenala tvorba Giorgia de Chirica, jenž spolu s básníkem Apollinairem formuloval estetiku metafyzické malby, která na plátně vyjadřovala melancholii, tíseň, osamělost a strach. Věci na Chiricových obrazech, umístěné do nepatřičného prostředí a paradoxních souvislostí, jakoby ožívaly v hrozivé fantómy, snové scenérie se mění v noční můru. Dada svou provokativností a anarchií připravilo nástup iracionálna a absurdity do výtvarného umění. Surrealismus hledá „nadskutečnost“ (sur = fr. nad) i to, co není viditelné na první pohled. Surrealisté, v čele s básníky André Bretonem a Paulem Eluardem publikovali první manifest surrealismu v roce 1924. V návaznosti na Freudovu psychoanalýzu zdůrazňovali sílu nevědomí, význam halucinací a snů, které jsou stejně významné jako uvědomělé zkušenosti reálného světa. Surrealisté vynášejí z hlubin lidské bytosti potlačované city a představy a odhalují absurdní rozporuplnost lidské existence, její hrůzu i komičnost. Surrealista podle Bretona automaticky reprodukuje to, co mu diktuje jeho inspirace, bez ohledu na společenská tabu a morálku, nepotlačuje žádná přání a pudy, nevyhýbá se zlu, ošklivosti ani krutosti. Surrealistické hnutí reprezentoval především španělský (katalánský) malíř, manýristicko-surrealistický eklektik Salvador Dalí. Ve svém díle realizoval princip absurdity, hrůzy a zvrácenosti v technicky dokonalém malířském provedení. Další surrealista Belgičan René Magritte vyznával převahu poezie nad malířstvím. Ve svých dílech se pokoušel zdůraznit rozdíl mezi obrazem a skutečností, jak je tomu například na obraze, kde je pod realisticky zobrazenou dýmkou napsáno „Toto není dýmka“. Belgického původu byl také surrealista Paul Delvaux, na jehož obrazech s erotickým podtextem se často objevují mrtvolně bledé ženské akty v měsíční záři. Max Ernst, který vyšel z dadaismu a pracoval s různými materiály a technikami, dával ve své tvorbě prostor náhodně vzniklým tvarům, jimiž se nechával inspirovat k temně snovým vizím. Dílo Katalánce Joana Miróa bylo také formováno myšlenkami surrealismu, hlavně jeho psychickým automatismem. Miróova plátna září jasnými barvami a jednoduchými stylizovanými tvary, mnohdy záměrně zvlněnými a zakřivenými. Z našich umělců byl dadaismem a surrealismem ovlivněn Karel Teige, který byl také teoretikem surrealismu a autorem grafických návrhů řady knižních obálek, Jindřich Štyrský, známý především svými erotickými kolážemi a osobitá malířka Toyen (vl. jm. Marie Čermínová). Štyrský a Toyen dokonce v r. 1925 vyhlásili vlastní umělecký směr artificialismus jako alternativu k surrealismu a abstrakci.

14.8 Meziválečný realismus Ve stejné době, kdy část malířů směřuje k abstrakci, jiná skupina, zejména německých výtvarníků, znovu objevuje realistickou malbu v podobě tzv. magického realismu nazývaného též Nová věcnost (něm. Neue Sachlichkeit). Objekty a figury na jejich plátnech jsou zobrazované do nejmenších detailů, zároveň jsou statické a působí chladně, čiší z nich odstup, osamělost a smutek. V tomto duchu tvořili např. Tamara de Lempicka, Christian Schad, Otto Dix, Max Beckmann; v USA se nový realismus projevuje v ironicky tradicionalistickém díle Granta Wooda, nebo Edwarda Hoppera, který naopak s oblibou zachycoval atmosféru velkoměsta. V meziválečné době vynikli také mexičtí levicově orientovaní malíři, např. Diego de Rivera nebo jeho žena Frida Kahlo.

119



14.9 Hudba mezi světovými válkami V klasické hudbě se mezi světovými válkami objevuje návrat ke stylovým podnětům staré hudby jako reakce na složitost a disharmonii impresionismu a expresionismu. Významnými skladateli této doby jsou Rusové Sergej Prokofjev (balet Romeo a Julie, 1935), Igor Stravinskij a Dmitrij Šostakovič, v Německu Carl Orff a Paul Hindemith, v Itálii Ottorino Respighi, u nás např. Josef Suk nebo Bohuslav Martinů, v Británii Benjamin Britten. V oblasti populární hudby se v době mezi válkami prosazuje zejména blues a jazz, původně folklórní hudba černošského obyvatelstva Ameriky, která svým rytmem nejlépe koresponduje s rytmem doby. Z nich se časem vyvinuly další hudební styly, např. boogie woogie, swing, ragtime atd. U nás se stal významným představitelem jazzové hudby skladatel Jaroslav Ježek, který spolupracoval s Osvobozeným divadlem.

14.10 Fotografie mezi válkami Již od počátku 20. století se jako umělecký žánr rozvíjí také fotografie. V době mezi válkami se fotografie stala významným uměleckým prostředkem, který využívali dadaisté i surrealisté. U nás působila celá řada vynikajících fotografů světového formátu, např. Jaromír Funke, František Drtikol a Josef Sudek.

14.11 Počátky kinematografie a film mezi světovými válkami Na konci 19. století se v souvislosti s rozvojem vynálezu fotografie podařilo zachytit pohyb na celuloidový pás. Tento vynález proslavili bratři August a Louis Lumièrové, když v roce 1895 uvedli v Grand Café v Paříži první senzaci budící krátké filmy, např. Příjezd vlaku do stanice. S postupným technickým zdokonalováním filmu a současným nárůstem volného času stále většího počtu diváků se film vyvinul ve významný sdělovací prostředek a zdroj masové zábavy. Filmovému průmyslu vévodí Spojené státy americké, především filmová studia v Hollywoodu na západě USA. Ve filmu se v prvních desetiletích dvacátého století prosadily velké dramatické náměty, které v USA realizoval David Wark Griffith, např. ve výpravném celovečerním filmu Intolerance (1916) považovaném za revoluční obrat v dějinách kinematografie. Ve stejné době se staly populární němé filmové grotesky s krkolomnými honičkami a šlehačkovými bitvami, kterým kraloval legendární Charlie Chaplin. Zlatým věkem filmové grotesky byla ovšem až dvacátá léta 20. století, kdy zároveň s Chaplinem excelovala dvojice Laurel a Hardy, Buster Keaton zvaný Frigo, Harold Lloyd a šilhavý Ben Turpin. V době mezi světovými válkami prožívá film v Evropě značnou konjunkturu. Zejména v poraženém Německu se rozvíjí v reakci na válečné trauma expresionistický film hemžící se stvůrami, upíry a šílenými vědci. Nejvýznamnějšími tvůrci tohoto žánru jsou Friedrich Wilhelm Murnau s filmem Upír Nosferatu (1922) a Fritz Lang (Metropolis, 1926). Ve Francii začíná s filmovými výrazovými prostředky experimentovat avantgarda. Ve Francii tvořící surrealista španělského původu Luis Buñuel se ve filmech Andaluský pes (1928) a Zlatý věk (1930) vysmívá morálním a estetickým tabu buržoazní společnosti. V Sovětském svazu se po revoluci stává znárodněný film významným nástrojem revoluční propagandy a vznikají pozoruhodná umělecká díla, jako Křižník

120



Potěmkin (1925) režiséra Sergeje Ejzenštejna, proslulý masovými scénami i působivými detaily, nebo Arzenál (1929) Alexandra Dovženka. Ve druhé polovině dvacátých let se objevuje animovaný film, jehož tvůrce Walt Disney vytvořil řadu kreslených postaviček (Mickey Mouse, Kačer Donald, Goofy, Pepek námořník) a v roce 1937 natočil první celovečerní kreslený film Sněhurka a sedm trpaslíků. V roce 1926 byl v USA uveden první zvukový film, k jehož masovému rozšíření došlo na počátku 30. let v době velké hospodářské krize. Česká kinematografie se úspěšně rozvíjela již od konce 1. světové války. Zásadní význam pro rozvoj českého filmu mělo vybudování Barrandovských ateliérů na počátku 30. let. Jedním z prvních českých zvukových filmů byl C.K. polní maršálek režiséra Karla Lamače z roku 1930, jehož hlavní představitel Vlasta Burian se stal hvězdou české meziválečné komedie. Režisér Gustav Machatý vzbudil v r. 1932 pozornost erotickým filmem Extáze, v němž diváky šokoval zobrazením aktu hlavní hrdinky na filmovém plátně. Velmi úspěšné filmy realizoval navzdory hospodářské krizi také režisér Martin Frič, v jehož filmech se uplatnily herecké osobnosti jako Hugo Haas, Adina Mandlová, Lída Baarová, Jan Werich a Jiří Voskovec a další. Na konci 30. let a v době protektorátu pak zazářila další osobnost českého filmu, herec Oldřich Nový. Literatura: Český funkcionalismus 1920-1940. Praha: Uměleckoprůmyslové muzeum, 1978. DIVIŠ, M. Nástin vývoje architektury v českých zemích. Grafoprint Plus, 1999. GOSSEL, P., LEUTHÄUSEROVÁ, G. Architektura 20. století. Praha: Taschen/Slovart, 2006. ISBN 978-80-7209-814-9. GYMPEL, J. Dějiny architektury od antiky po současnost. Bratislava: Slovart, 2008. ISBN 978-80-7391-081-5. HORSHAM, M. Styly 20. a 30. let. Praha: Svojtka a Vašut, 1997. Informatiorium pro každého aneb moderní vševěd. 2. Literatura/divadlo/film/fotografie. Praha: Mladá fronta, 1984. KRAUSOVÁ, A. C. Dějiny malířství od renesance po současnost. Bratislava: Slovart, 1998. ISBN 978-80-7391-056-3. LAHODA, V. Český kubismus. Praha: Brána, 1996. Libereckým krajem. Tvář architektury. Liberec: Liberecký kraj, 2004. PIJOAN, J. Dějiny umění sv. 10, 11. Praha: Knižní klub, 2000. ŠVÁCHA, R. Od moderny k funkcionalismu. Praha: Victoria Publishing, 1994. TECHNIK, S. Liberecké domy hovoří II. Liberec: Česká beseda, 1993. TECHNIK, S. Liberecké domy hovoří III. Liberec: Česká beseda, 1995.

121



15. Kulturní proudy a směry druhé poloviny 20. století 15.1 Světové malířství po druhé světové válce Druhá světová válka fyzicky i morálně změnila západní svět, zpochybnila všechny hodnoty a politicky rozdělila Evropu na západní a východní blok. Řada avantgardních umělců emigrovala během války nebo před ní z Evropy do Spojených států amerických, kde se díky příznivému hospodářskému vývoji po válce bouřlivě rozvíjí americká umělecká scéna. Institucemi, které se na tomto rozvoji významně podílely, byly Muzeum moderního umění (MoMA) a Guggenheimovo muzeum, obě založené v New Yorku již před druhou světovou válkou. Díky nim a řadě soukromých sběratelů se stal New York od čtyřicátých let dvacátého století světovým centrem umění. 15.1.1 Abstraktní expresionismus Západní výtvarné umění po válce odmítlo figurativní malbu, pravděpodobně v reakci na totalitní nacistické umění a socialistický realismus východního bloku. Abstrakce se pro svou otevřenost jevila jako vhodný nástroj vyjádření svobodného umění a stala se proto dominantním výtvarným stylem druhé poloviny 20. století. Výtvarné umění tak bylo zbaveno své tradiční zobrazovací funkce. Francouzští malíři vytvořili na principu psychického automatismu styl nazvaný tašismus (z franc. tache = skvrna), který zdůrazňoval spontánnost malířské akce, projevující se automatickým kladením barevných skvrn jako např. na obrazech Georgese Mathieu. Tašismus se v pozměněné formě rozšířil jako informel (bez formy), za jehož představitele je považován Antoni Tapies, též Art Brut, reprezentovaný poválečnou tvorbou Jeana Dubuffeta. Nejdůležitějším kritériem tvorby se v této době na Západě stala umělcova subjektivita bez ohledu na tradiční pravidla kompozice nebo na estetické konvence, což široké veřejnosti ztížilo pochopení uměleckých děl. Na plátnech už není nic, co by bylo rozpoznatelné na první pohled; teprve tvůrčí pozorování vtiskne obrazu smysl. Divák je odkázán sám na sebe, musí nechat dílo rozeznít ve svém nitru a přemýšlet o svých pocitech. Nejvýznamnější představitel amerického abstraktního expresionismu, Jackson Pollock, rozvinul techniku „akční malby“ - svá plátna rozprostíral po zemi a nechal na ně barvy stékat ze štětců a proděravělých plechovek, případně je na plátno rozstřikoval. Výsledek tohoto „drippingu“ nemohl malíř předem odhadnout. Názvy pro své obrazy nacházel Pollock až dodatečně, často je ponechával bez názvu. 15.1.2 Geometrická abstrakce Malíři geometrické abstrakce začali vyplňovat plochy svých pláten zpravidla jasnými barvami. Divák neměl být rozptylován žádnými křivkami a tvary, měl pouze vnímat velké plochy barev, které po určité době pozorování začínaly na sítnici oka pulzovat, jako na obrazu Barnetta Newmana Kdo se bojí červené, žluté a modré. Obraz je působivý jednak díky výrazné barevnosti, jednak díky svým značným rozměrům 274 x603 cm. Jiný tvůrce geometrické abstrakce, Mark Rothko, vytvářel obrazy ovlivněné východní filosofií vedoucí pozorovatele k meditaci a pohroužení do sebe.

122



15.1.3 Neokonstruktivismus, op-art Neokonstruktivisté, jako kupříkladu Josef Albers, pracují s barvami jako s fyzikálními jevy; experimentují s jejich působením na sítnici a s optickými klamy, které vyvolávají jejich přechody nebo kontrast. Jediným námětem obrazů neokonstruktivistů jsou barvy a barevné efekty, proto své umění nazývají konkrétní abstrakcí. Umělci op-artu (optického umění) také zkoumali efekty barev a tvarů na naše vidění. Jejich plátna měla zásadní vliv na dekor a design v padesátých a šedesátých letech 20. století. Za zakladatele op-artu je považován umělec maďarského původu Victor Vasarely, který se již od třicátých let zabýval optickými efekty a jejich vlivem na zrakový vjem. Práce op-artistů provokují zrak, nedovolují mu spočinout na jednom místě obrazu, pracují s doplňkovými a kontrastními barvami. Tvary a barvy na nich se proměňují a vytvářejí iluzi třetího rozměru jako na obrazech výtvarnice Bridget Riley. 15.1.4 Nový realismus Od počátku šedesátých let dvacátého století slučovali noví realisté svět umění s reálným světem předmětů, které vkládali do svých děl. Yves Klein vkládal do svých obrazů trojrozměrné předměty a s oblibou používal ultramarínovou modř, kterou považoval za zvláště duchovní a meditativní barvu. Sepětí umění s realitou umocnil na maximum Lucio Fontana, který v obraze Koncept prostoru několikrát vertikálně prořízl plátno ostrým nožem, čímž chtěl zdůraznit prostorovost obrazu. Robert Rauschenberg zaváděl jako umělecké objekty předměty všedního dne, čímž se stal průkopníkem pop-artu, který rozdíl mezi uměleckým dílem a běžným užitkovým předmětem zcela zrušil. Je považován za vynálezce combine paintings, které spočívají v kombinaci malby s trojrozměrnými předměty (hodinami, polštáři, vycpanými ptáky apod.). 15.1.5 Pop-art Na rozdíl od abstraktních malířů se umělci pop-artu (populárního umění) vracejí k předmětným a figurativním námětům. Toto umění povýšilo koncem padesátých let banální předměty všedního dne na umělecká díla. Pop-artisté pracovali s motivy populární masové kultury, tisku, reklamy, průmyslového designu a filmu, které včleňovali do svých děl. Tento směr zaznamenal u široké veřejnosti velký ohlas a byl nadšeně přijímán zejména mladou generací. Tím, že se z lahví Coca-coly, polévkových konzerv a krabic pracích prostředků staly umělecké objekty, byl zpochybněn rozdíl mezi populární masovou kulturou a uměním. Dodnes se vedou spory, zda byl pop-art konformním proudem, který se přizpůsobil konzumnímu a reklamnímu světu, nebo zda byl dadaistickým protestem proti němu. Synonymem pro pop-art se stal Andy Warhol (pocházel z rodiny východoslovenských přistěhovalců), který ve svých dílech vystupňoval prvek masovosti, vulgarizace a opakovatelnosti estetických objektů (Mona Lisa, Marilyn Monroe i Jackie Kennedy) na maximum; krása je v jeho dílech pouze zbožím. Rozhodující pro Warholovu práci byl objev, že fotografie je možné pomocí sítotisku

123



přenášet na libovolně velké plátno nebo jiný podkladový materiál. Díky této technice vyráběl Warhol ve své art factory obrazové série, např. obrazy polévkových konzerv, které jeho dílo proslavily. Druhý nejvlivnější umělec pop-artu, Roy Lichtenstein, se nechal inspirovat komiksem a banalitou všednosti. Pracoval s fragmenty z komiksů v enormním zvětšení, které podrobil rastrovému zobrazení reprodukční techniky. Zvláštní postavení v umění 20. století zaujímá dílo britského výtvarníka Francise Bacona, který zůstal věrný figurální malbě. Postavy a portréty na svých plátnech podrobuje deformaci, pracuje se slavnými předlohami a používá nekonvenční prostředky v podobě barvy vrhané na plátno. V osmdesátých letech dvacátého století vstupuje do světa oficiálně uznávaného výtvarného umění subkultura graffiti. Sprejovaná díla newyorského výtvarníka Keitha Harringa vyjadřují spontánní kreativitu a stávají se svébytným uměním. Harring zemřel na AIDS v pouhých 31 letech. Podobný osud měl malíř graffiti Jean Michel Basquiat, newyorský umělec pocházející z Haiti, který na svých plátnech zobrazoval osudy ponižovaných příslušníků přistěhovalecké minority. Zemřel předčasně ve 27 letech na předávkování heroinem. Je považován za představitele neo-primitivismu a neoexpresionismu.

15.2 České výtvarné umění po druhé světové válce Česká výtvarná scéna po druhé světové válce je velmi bohatá a různorodá a je téměř nemožné ji charakterizovat ve stručnosti. Část umělců, např. Josef Istler, Mikuláš Medek a Jan Švankmajer, měla blízko k surrealistickému výrazu nebo avantgardním postupům, jako např. Jiří Kolář a Vladimír Boudník. Jiná část umělců tvořila v souladu s oficiálně prosazovanou linií socialistického realismu, který vyzdvihoval ideologicky orientovanou figurální tvorbu, případně hledala cestu uměleckého vyjádření, které by s ním nebylo v rozporu. Sem patřili např. Karel Svolinský, Cyril Bouda, Kamil Lhoták, Josef Lada, tvůrce animovaných loutkových filmů Jiří Trnka, František Muzika, Ludmila Jiřincová, Jan Zrzavý, Jiří Anderle a další. V osmdesátých letech dvacátého století se zformovala skupina mladých výtvarníků pod názvem Tvrdohlaví, jejímiž členy byli mimo jiné Jiří David, Michal Gabriel, Stefan Milkov, Petr Nikl, Jaroslav Róna a František Skála. Skupina se programově vyhranila proti oficiálním proudům výtvarného umění. Její členové zůstali i po rozpadu skupiny nejvýraznějšími postavami české výtvarné scény až do prvních desetiletí 21. století. Měli bychom zmínit také znepokojivou tvorbu Michaela Rittsteina a provokativní díla Jiřího Davida, například skandální Entropu, kde jako výtvarný prvek figuruje parodie mnohdy nelichotivých stereotypů tradovaných o jednotlivých evropských národech. Jedno z děl Davida Černého se v Liberci stalo součástí veřejného prostoru. Jedná se o autobusovou zastávku Snídaně obrů v Sokolské ulici. Na obřím stole, který tvoří zastřešení zastávky, nacházíme pozůstatky zvláštní hostiny: mimo jiné lidskou hlavu se zapíchnutým nožem, vázu s masožravými rostlinami nebo sedmiramenný svícen, symbol judaismu. S Libercem je svým působením na Fakultě architektury spojen osobitý designér a architekt Bořek Šípek, který byl v devadesátých letech architektem Pražského hradu. Stálicí českého výtvarného nebe je Jiří Načeradský, jeden ze zakladatelů Nové figurace a mistr exprese, známý především stylizovanými ženskými akty a figurami v pohybu.

124



Obrazy Jiřího Sopka, který stejně jako Načeradský působil ve skupině „12/15 Pozdě, ale přece“, se vyznačují charakteristickou barevností a použitím akrylových barev. Jejich motivem jsou nahé postavy s útlými protáhlými údy a obličeje s výraznými grimasami.

15.3 Sochařství ve druhé polovině 20. století Sochařství v poválečné době navazuje na předchozí umělecké styly. V dílech Alberta Giacomettiho, Maxe Ernsta a Joana Miróa pokračují surrealistické tendence. Henry Moore nachází inspiraci v organických tvarech přírody, v anatomii lidského těla a zároveň v sochařství mimoevropských kultur, na sochách Hanse /Jeana/ Arpa se objevují hladké tvary ženských torz. Významným představitelem českého poválečného sochařství ve stylu informelu je Aleš Veselý, jehož díla jsou umístěna na veřejných prostranstvích řady světových měst. Působivé prostorové realizace v betonu a sádře tvořila sochařka Eva Kmentová, jejíž dílo Brána snů je instalováno vedle plastiky Jiřího Nováka Motýlí křídla v parku na Masarykově ulici v Liberci. Magdaléna Jetelová působící v Mnichově je tvůrkyní konceptuálních land art projektů pod širým nebem. Mezi nejvýraznější sochaře současnosti patří jeden ze zakládajících členů skupiny Tvrdohlaví Stefan Milkov a další Trdohlavý Jaroslav Róna, autor pomníku Franze Kafky v Praze na Josefově. Ze stejné skupiny vzešel už zmíněný Michal Gabriel, autor řady akrylových plastik, které s oblibou situuje do otevřeného prostoru. Uznávaným českým sochařem byl také zesnulý Karel Nepraš, používající ve své tvorbě netradiční materiály jako instalatérské trubky, umyvadla nebo záchodové mísy. V listopadu 2009 byla na malém náměstí propojujícím nám. Dr. Edvarda Beneše s obchodním centrem Plaza v Liberci instalována netradiční socha-objekt Jaroslava Róny. Má podobu zvětšené edisonovské žárovky a je nazvána Edisonova lampa.

15.4 Světová architektura ve druhé polovině 20. století Světová architektura na sebe bere v poválečných letech velmi rozmanité podoby. Prvořadým úkolem evropské architektury, která navazuje na předválečný funkcionalismus, bylo zacelit jizvy po válečných škodách. Období po druhé světové válce se téměř po celém světě vyznačuje přílivem venkovského obyvatelstva do měst a růstem městských aglomerací. Také z důvodu poptávky po levném sériovém bydlení se staví ze standardizovaných stavebních prvků a na obvodu měst vznikají komplexy unifikovaných patrových bytových domů. Nejvíce využívaným stavebním materiálem se stává beton, mnohdy neomítaný. Vzniká tak prototyp domu jako „stroje na bydlení“, příkladem je Corbusierovo Unité d´Habitation v Marseille z let 1945 - 1951. Vyvrcholením architektury 50. let na Západě je Corbusierova poutní kaple Notre Dame du Haut v Ronchamp a Guggenheimovo muzeum v New Yorku navržené Frankem Lloydem Wrightem v letech 1956 - 1959. V dalších desetiletích se rozvíjí high-tech architektura, která otevřeně přiznává konstrukční prvky, materiály, vzpěry, lešení a potrubí. V tomto duchu je vybudováno pařížské Centre Pompidou, na jehož návrhu se podílel i Jan Kaplický, mnichovský Olympijský stadion a londýnské Docklands rekonstruované po roce 1971. Brazilský architekt Oscar Niemeyer se ve své tvorbě vyhýbá přímým liniím a pravým úhlům, místo nichž upřednostňuje křivky. Proslavil se zejména budovou

125



centrály OSN v New Yorku z r. 1952 a koncepcí nového brazilského hlavního města Brasília realizovanou v letech 1957 - 1964. Od roku 1958 vzniká nová obchodní čtvrť Paříže La Défense, jejíž vývoj pokračuje i v prvních desetiletích 21. století. Centru dominuje moderní varianta vítězného oblouku La Grand Arche de la Défense dánského architekta Johanna O. von Spreckelsen. Jedná se o prostorový útvar ze skla a kararského mramoru o rozměrech 108 x 110 x 112 m. Rakouský architekt a výtvarník Friedensreich Hundertwasser byl inspirován tvary a křivkami vídeňské secese. Rovné čáry, jež se v přírodě nevyskytují, považoval za bezbožné a požadoval jejich zákaz. V tomto duchu také navrhl řadu děl, z nichž nejznámější je Hundertwasserhaus ve Vídni nebo vídeňský KunstHaus. Jednou z nejvýraznějších staveb druhé poloviny 20. století se stala opera v australském Sydney, na jejímž návrhu je nejvýrazněji podepsán dánský architekt Jørn Utzon. Nákladná budova vznikala v letech 1957 - 1973 a přes všechny kontroverze spojené s její stavbou jsou dnes její parabolické do sebe zasunuté střechy nejvýraznějším symbolem australské metropole. Americký architekt japonského původu Minoru Yamasaki se inspiroval vertikalitou gotické architektury a proslavil se zejména projektem světového obchodního centra v New Yorku (1965 - 1972), jemuž dominovaly dvě věže nazývané Twins (dvojčata), zničené teroristickým útokem 11. září 2001. Přestavbu berlínského Říšského sněmu od Sira Normana Fostera dokončenou v r. 1999 lze také zahrnout do kategorie high-tech architektury. Podobným významným architektonickým počinem byla rozsáhlá přestavba berlínského hlavního nádraží dokončená v roce 2006, jejímž výsledkem je moderní a pohodlný architektonický komplex splňující požadavky na estetiku i komfort cestování. V devadesátých letech se v architektuře objevuje nový trend: dekonstruktivismus, jehož hlavní zásadou je narušení dokonalosti estetického vzhledu staveb. Zatímco ve funkcionalismu forma následovala funkci, v dekonstruktivismu forma následuje fantazii. Za hlavního představitele tohoto trendu je považován kanadsko-americký architekt Frank O. Gehry, který projektoval Guggenheimovo muzeum v Bilbau ve Španělsku. Impozantní budova, jejíž vnější plášť je vytvořen ze skla, titania a vápence, byla pro veřejnost otevřena v roce 1997. Dekonstruktivismus reprezentuje také tvorba architekta polsko-židovského původu Daniela Liebeskinda, který realizoval v Berlíně v letech 1989 -1999 pozoruhodnou budovu Židovského muzea.

15.5 Česká architektura ve druhé polovině 20. století Stejně jako ve světě navázala po druhé světové válce česká architektura na předválečné moderní proudy. V popředí zájmu byla především bytová a průmyslová výstavba, po níž byla značná společenská poptávka, proto začínají vznikat první sídliště. Po roce 1955 se fasády domů oprošťují od jakékoliv zdobnosti a všechna města postupně obklopují nové typy obytných bloků - panelová sídliště. Pro architekturu tohoto období je příznačná silná typizace. Moderní poválečné bydlení reprezentuje např. Kolektivní dům v Litvínově (zkráceně Koldům nebo Koldom architektů Václava Hilského a Evžena Linharta realizovaný v letech 1947 - 1958. Představoval nový styl bydlení a komplexní vybavenosti. Vlastní byty měly sloužit k odpočinku. Stravování, zaopatřování dětí a sportovní vyžití se odehrávaly ve společných prostorách centrální části. V důsledku společenských změn po roce 1948 u nás v architektuře nastupuje vlna tzv. socialistického realismu (zvaného hovorově dodnes „sorela“), jehož vzory

126



jsou přejímány z tehdejšího Sovětského svazu. V tomto pojetí vznikají celá nová města nebo městské čtvrti, např. Ostrava Poruba, Havířov nebo Ostrov nad Ohří. Socialistický realismus reprezentuje také pražský hotel Internacionál v Dejvicích architekta F. Jeřábka dokončený v roce 1956, jehož vzorem byl ornamentální styl sovětského stavitelství ve 40. letech, jenž zosobňuje Lomonosovova univerzita. Stavbou, která v poválečném období vzbudila mezinárodní pozornost, se stala stavba horského hotelu a televizního vysílače ve tvaru rotačního hyperboloidu na vrcholu Ještědu u Liberce (1966 - 1973), za kterou byl její architekt Karel Hubáček vyznamenán ještě před dokončením stavby v r. 1969 mezinárodní Perretovou cenou za architekturu. Specifickým polem architektonické tvorby poválečného období byla obnova a rekonstrukce historických památek. Jednalo se např. o rekonstrukci Betlémské kaple (arch. Jaroslav Fragner, 1950) a obnovu prostor Karolina od téhož architekta; pozoruhodná je také rekonstrukce gotického Emauzského kláštera v Praze, jehož střecha a věže byly zničeny válečným bombardováním (arch. F. M. Černý 1968). Na světové výstavě v Bruselu vzbudil zájem mezinárodní veřejnosti Československý pavilon (arch. F. Cubr, J. Hrubý, 1958), který byl po ukončení výstavy přenesen do Prahy (část Letná) a zde sloužil jako restaurace Bruselský pavilon. Po roce 1989 získává architektura u nás nové možnosti, jejichž vyjádřením je např. tzv. Tančící dům (též Ginger a Fred) v Praze na Rašínově nábřeží (arch. Frank Gehry a Vlado Milunič, 1996), pro nějž je příznačné originální pojetí venkovního průčelí v podobě dvou tančících postav. Město Liberec se může pochlubit celou řadou velmi zdařilých architektonických počinů z polistopadové éry. Jmenujme například budovu Základní umělecké školy ve Frýdlantské ulici z let 1994 - 1995 (arch. E. Janoušek, B. Šonský, P. Švancer a P. Vaněček), která je specifická vnitřním lichoběžníkovým prostorem obehnaným ochozy, z nichž je přístup do učeben. Budova byla oceněna jako Stavba roku 1995. Další pozoruhodnou moderní stavbou v Liberci je Krajská vědecká knihovna a Židovské kulturní centrum (nazývaná též Stavba smíření) arch. Radima Kousala realizovaná v letech 1995-2000, která stejné ocenění získala v roce 2001.

15.6 Film ve druhé polovině 20. století V těsně poválečné době se v italském filmu rozvíjí neorealismus, jehož záměrem bylo zobrazovat realitu bez příkras, kriticky poukazovat na její stinné stránky a sociální nespravedlnost a apelovat na svědomí a humanismus diváků. Takto tvořil Vittorio de Sica (Zloději kol, 1948) a Luchino Visconti. Z neorealismu vyrůstala také tvorba nejvýznamnějšího italského filmového režiséra všech dob Federica Felliniho ve filmu Silnice (1954) s Giuliettou Massinovou, v němž tvůrce zdůraznil téma odcizení a absence citu. Fellini se od 60. let stává nejvýznamnější postavou italského filmu (Sladký život, 1960; Amarcord, 1973), zároveň s ním přichází s románovými freskami Luchino Visconti (Gepard, 1962) a tragicky znepokojivý a zároveň otevřeně erotický Pier Paolo Pasolini (Evangelium sv. Matouše, 1964; Dekameron, 1971). Franco Zeffirelli se proslavil výpravnými a poetickými filmy (Romeo a Julie, 1968). Jako herci se v italském filmu prosadili zejména Marcello Mastroiani, Franco Nero, Monica Vitti, Claudia Cardinal, Sophia Loren a Ornella Mutti. V americkém filmu se po válce uplatnil vedle sociálně-kritických témat žánr kriminální a psychothriller v dílech režiséra Alfreda Hitchcocka (Vertigo, 1958; Ptáci, 1963). Řada filmů se vrací k historii Ameriky z pionýrských dob v žánru „kovbojek“ (Fred Zinnemann: V pravé poledne, 1952), objevují se filmy žánru science-fiction

127



(George Lucas: Hvězdné války, 1979), osmdesátým letům kralovaly akční filmy v hlavní roli s Arnoldem Schwarzeneggerem (James Cameron: Terminátor, 1984). Ve Francii se na sklonku 50. let rodí „nová vlna“ preferující existenciální osobní výpověď tvůrců. Její představitelé Jean Luc Godard (U konce s dechem, 1959; Bláznivý Petříček, 1965), François Truffaut (Jules a Jim, 1961) a další pracovali s hereckými osobnostmi, jako byli Jean-Paul Belmondo, Jean Moreau, Catherine Deneuve, Alain Delon a Philippe Noiret, na nichž byl postaven úspěch poválečného francouzského filmu. Luis Buñuel pokračoval ve svých filmech v kritice církve a buržoasie (Anděl zkázy, 1962; Nenápadný půvab buržoasie, 1972). Asijskou filmovou velmocí se v 50. letech 20. století stává Japonsko, především zásluhou režiséra Akiry Kurosawy čerpajícího náměty zejména z japonské historie a oslavy samurajské cti (Rašomon, 1950; Sedm samurajů, 1954). Severské kinematografii kraloval v poválečných desetiletích švédský režisér Ingmar Bergmann, který se zabýval psychologickými náměty a filosofickoexistenciálními úvahami o odcizení člověka (Sedmá pečeť, 1957; Šepoty a výkřiky, 1972). V jeho filmech excelovali Max von Sydow a Liv Ullmanová. Ruský a sovětský film se vrací k námětům Velké vlastenecké války (Sergej Bondarčuk: Bojovali za vlast, 1975), zatímco Andrej Tarkovskij se ve svých nostalgicky poetických filmech (Andrej Rublev, 1969; Stalker, 1979) vymykal oficiálně schválené linii tvorby, což nakonec vedlo k jeho emigraci. Španělský film nejvýrazněji reprezentuje vedle Luise Buñuela Carlos Saura (Krvavá svatba,1981; Carmen, 1983), v jehož filmech zazářila Chaplinova dcera Geraldine Chaplin. V Československu nastává v šedesátých letech jisté politické uvolnění, jež umožnilo v kinematografii nástup nové generace filmových tvůrců, která byla po francouzském vzoru označena také jako nová vlna. Jejím nejvýznamnějším protagonistou byl Miloš Forman (Černý Petr, 1963, Lásky jedné plavovlásky, 1965 a Hoří, má panenko, 1967). Forman v roce 1968 emigroval do USA, kde úspěšně pokračoval ve filmové tvorbě. Dalšími představiteli nové vlny byli např. Jiří Menzel (Ostře sledované vlaky, 1966; Rozmarné léto, 1967; Skřivánci na niti, 1969), Věra Chytilová (Sedmikrásky, 1966; Ovoce stromů rajských jíme, 1969), Jan Němec a další. V atmosféře uvolnění tvoří Otakar Vávra (Kladivo na čarodějnice, 1969) dvojice Elmar Klos a Ján Kadár (Obchod na korze, 1965), František Vláčil (Markéta Lazarová, 1967), Juraj Herz (Spalovač mrtvol, 1968) a další. Sedmdesátá a osmdesátá léta znamenala až na výjimky utlumení tvůrčího rozmachu a stagnaci české kinematografie. Po roce 1989 dochází k návratu některých tvůrců z emigrace a nástupu nové generace filmových tvůrců. Prosazuje se Jan Svěrák (Kolja, 1996), Petr Zelenka (Knoflíkáři, 1997; Rok ďábla, 2002), Jan Hřebejk (Pelíšky, 1998; Musíme si pomáhat, 1999) nebo Alice Nellis (Výlet, 2002).

15.7 Hudba ve druhé polovině 20. století Klasická hudební tvorba přestává ve druhé polovině 20. století reprezentovat obecné kulturní tendence a vytrácí se z obecného povědomí – na rozdíl od hudby taneční a populární, která se masově šíří zejména na vlnách rozhlasového, později i televizního vysílání, a stává se stále dostupnější díky rozvoji reprodukční techniky. Padesátým letům kraloval rock´n´roll, jehož fenomenálním interpretem se stal Elvis Presley, šedesátá léta přinášejí beat. Symbolem doby se stává čtveřice

128



liverpoolských hudebníků Beatles. Vedle popu se v sedmdesátých letech rozvíjí jako alternativa „vážné hudby“ pro mladou generaci art rock (skupiny Pink Floyd, Yes) nezřídka pracující s klasickými hudebními motivy; v USA se rodí underground, styl založený na neotřelých, mnohdy „primitivních“, kompozičních a interpretačních postupech (Velvet Underground, The Residents). Literatura: DIVIŠ, M. Nástin vývoje architektury v českých zemích. Grafoprint Plus, 1999. HÖCKER, Ch. Architektura. Brno: Computer Press, 2004. ISBN 80-251-0285-8. GÖSSEL, P., LEUTHÄUSEROVÁ, G. Architektura 20. století. Praha: Taschen/Slovart, 2006. ISBN 978-80-7209-814-9. GYMPEL, J. Dějiny architektury od antiky po současnost. Bratislava: Slovart, 2008. ISBN 978-80-7391-081-5. KRAUSOVÁ, A. C. Dějiny malířství od renesance po současnost. Bratislava: Slovart, 1998. ISBN 978-80-7391-056-3. Libereckým krajem. Tvář architektury. Liberec: Liberecký kraj, 2004. PIJOAN, J. Dějiny umění sv. 10, 11. Praha: Knižní klub, 2000. Světové dějiny umění. Larousse. Praha: Cesty, 1996. ISBN 80-7181-055-X. TECHNIK, S. Liberecké domy hovoří II. Liberec: Česká beseda, 1993. TECHNIK, S. Liberecké domy hovoří III. Liberec: Česká beseda, 1995. Umění 20. století. Bratislava: Taschen/Slovart, 2004. ISBN 80-7209-521-8.

129

TECHNICKÁ UNIVERZITA V LIBERCI

Recommend Documents