Informace o vydání a financování: Tato publikace vznikla v rámci projektu ProŽeny, který od 1 .4. 2015 do 31. 3. 2016 realizovalo Třebíčské centrum o.s. Projekt č. 3720013 byl podpořen grantem z Islandu, Lichtenštejnska a Norska v rámci EHP fondů. Náklad 500 ks, neprodejné. Třebíč, březen 2016 Grafické zpracování a tisk: Beez Bee s.r.o. Více Informací na www.trebicskecentrum.cz
1
Obsah Úvod Třebíčské centrum z. s. Informace o projektu ProŽeny Proč? Fakta a mýty rovných příležitostí Příběhy úspěšných a (ne)obyčejných žen Lenka Benešová Monika Brzoňová Daria Čapková Marcela Černá Marie Černá Anna Doleželová Lucie Dostálová Eva Fruhwirtová Lenka Hájková Romana Hánělová Irena Hejzlarová Stanislava Holbová Jana Hovorková Eva Hurychová Hana Chloupková Blanka Junová Alžběta Kolářová Anna Koudelková Rut Kolínská Síť mateřských center z.s. Jana Chržová Český svaz žen Poděkování
2
8 10 12 14 16 18 20 22 24 26 28 30 32 34 36 38 40 42
3 4 5 6 8 - 79 Blanka Kovářová Kateřina Kraclová Ivana Kumžáková Jitka Ludmilová Anna Machátová Ivana Mojžyšková Hana Nováková Zdeňka Palátová Miluše Průšová Marcela Slavíková Lenka Slováková Olga Spálovská Jana Spekhorstová Martina Šindelářová Jana Štefánková Jitka Švaříčková Marta Vencovská Zuzana Žatečková
44 46 48 50 52 54 56 58 60 62 64 66 68 70 72 74 76 78 80 81 82 82 84
ProŽeny aneb příběhy úspěšných a (ne)obyčejných žen Vydání této publikace je finální aktivitou projektu ProŽeny, který jsme v posledních dvanácti měsících realizovali. Byl to projekt mimořádný, jeho aktivity směřovaly primárně k ženám manažerkám, političkám, podnikatelkám, ženám pracujícím na vysokých pozicích v řídících a rozhodovacích rolích, ředitelkám, starostkám a předsedkyním. Nabídli jsme jim vzdělávací a motivační aktivity, a zjistili jsme, že to nejdůležitější, co potřebují, je podpora a sdílení. Některé z těchto žen svůj úspěch nepřičítají vlastním schopnostem, dovednostem a zkušenostem, ale prostě „náhodě“ či podpoře okolí. Nemálo z těchto žen si z dětství nese neradostné vzpomínky, mnohé z nich prožily krize a prošly si těžkým životním obdobím. Dokázaly se ale opět postavit na vlastní nohy a vydat se cestou ke spokojenému a úspěšnému životu. Většina z těchto žen dává práci dalším osobám, řídí velké organizace, pracují s několikamilionovým rozpočtem. Přesto se nepovažují za úspěšné ženy. Všechny tyto ženy významně a pozitivně ovlivňují životy ostatních, a tím i celou společnost. Každý den vynakládají obrovskou energii a úsilí, aby skloubily péči o rodinu s pracovním nasazením.
Jsou to NEOBYČEJNÉ ŽENY, které si zaslouží obrovský dík. Naší hlavní motivací při tvorbě této publikace bylo ocenit jejich práci a nasazení a také ohromné odhodlání, se kterým každý den zvládají (nebo někdy i nezvládají) svou rodinu, práci i snahu o zlepšování života svých nejbližších i celé komunity. Cílem publikace je zvýšit motivaci žen pro zapojení se v řídících a rozhodovacích rolích. Publikace přináší osobní příběhy žen zapojených v projektu, představuje jejich zkušenosti, rady a postřehy, ale i varování, na co si dát pozor a co nedělat. Záměrem je zejména zviditelnit příběhy žen, které se rozhodly se uplatnit i přes „bariéry“, jakými jsou např. genderové stereotypy, rodičovství, apod. „Příklady táhnou“ a důkazy toho, že to jde, mohou být pro finální rozhodnutí dalších žen klíčové. Dalším cílem je rovněž seznámit veřejnost s těmito příběhy, protože čím víc bude žen ve vedoucích a rozhodovacích rolích, tím méně budou diskriminovány a tím vyšší bude pravděpodobnost, že i další ženy budou moci uplatnit svá práva v oblasti rovnosti mužů a žen. Závěrem mi dovolte osobní postřeh. To, co dělá ženu ženou, jsou její emoce. Je to naše nejsilnější zbraň, síla, která nám dává energii žít a někdy i bojovat - za správnou věc, spravedlivý cíl, za naše nejbližší. Zároveň je to ale naše nejslabší místo, činí nás zranitelnými, prožíváme bolest a starosti ostatních jako své vlastní, dostávají nás na kolena… Každá z těchto silných žen si prošla chvilkami slabosti. Vědomí, že si můžeme vzájemně pomoci, víra, že i v těch těžkých chvílích máme někoho, o koho se opřít, že jsou další ženy, se kterými můžeme sdílet to, co samy prožíváme, je alespoň pro mě osobně tím nejsilnějším momentem nejen této publikace, ale i celého projektu. Každý příběh této mimořádné publikace je jiný. Každý je ale silný, hluboký a pravdivý. Za celý tým, vám všem čtenářům, přeji, abyste si z každého z nich odnesli střípek pravdy a náruč emocí.
Bc. Anna Machátová, předsedkyně Třebíčského centra z. s.
3
Třebíčské centrum z. s. je organizace realizující komplexní služby pro rodiny s dětmi, se zvláštním zaměřením na ženy-matky. Pomáháme řešit problémy rodičů (zejména na MD a RD) a vyvíjíme aktivity směřující k udržení kvalifikace a získávání dalšího vzdělávání s návazností na trh práce. Prioritní jsou dále služby pro rodinu a péči o děti s cílem vytvořit podmínky pro slaďování pracovního a rodinného života žen-matek, ale i mužů-otců. Dalším cílem je nejrůznějšími aktivitami vytvářet podmínky pro zdravý vývoj osobnosti a podporovat aktivní zapojení do společenského a občanského života a dění kolem sebe. Velkou pozornost pak věnujeme i vzdělávání dětí a dospělých, včetně organizování vzdělávacích kurzů a seminářů z různých oblastí života, výchovy dětí, psychologie, soft skills, finanční a zdravotní gramotnosti a také udržení kvalifikace a uplatnění na trhu práce a gender problematiky a rovných příležitostí. Získané odborné poznatky o výchově, zdraví a psychologii dětí i dospělých využíváme k výchovné, vzdělávací a osvětové činnosti. Význam organizace v oblasti prorodinné politiky dokazuje i získaný Status organizace uznané MPSV pro činnost v oblasti prorodinných aktivit na léta 2010-2012 a certifikát kvality Sítě mateřských center o.s. Společnost přátelská rodině od roku 2010. Profesionalita naší organizace je výsledkem 18ti-letého úspěšného působení na Třebíčsku, včetně realizace grantů, spolupráce s odborníky, absolvování specializovaného vzdělání managementu a vytvoření fungujících procesů a systému řízení NNO. V roce 2010 město Třebíč získalo 3. místo v soutěži MPSV Obec přátelská rodině a v roce 2015 dokonce 1. místo ve své kategorii, přičemž Třebíčské centrum, jako jeden z hlavních aktérů prorodinné politiky v Třebíči, se významně podílelo na aktivitách zařazených do projektů. AKTIVITY A KROUŽKY PRO RODIČE S DĚTMI HRAVÁ ŠKOLIČKA - otevřená herna, prostor pro setkávání, akce, přednášky Klub MIMINKO - pro rodiče s dětmi do 1,5 roku, besedy, prezentace, podpora aktivního rodičovství a rodinné sounáležitosti Klub BATOLE - pro rodiče s dětmi od 1 do 2 let, sdílení prožitků, zvyšování rodičovských kompetencí, podpora aktivního otcovství YAMAHA CLASS - Hrátky s robátky, Krůčky k hudbě, Rytmické krůčky (info na www.yamaha.cz) VZDĚLÁVACÍ A PODPORUJÍCÍ ROZVOJ - Angličtina pro nejmenší, Angličtina hrou I., Vedení k úspěchu dítěte, Počítače pro nejmenší, Logopedické hrátky, Zdravá dílna POHYBOVÉ A TANEČNÍ - Pejskoviny, Míček, Cvičení rodičů a dětí KREATIVNÍ A TVOŘIVÉ - Divadélko NápadDítko, Tvořivé dílničky Fantazie, Keramika, Rukodělná dílna DALŠÍ NABÍDKA - oslavy narozenin, hlídání dětí
KURZY PRO DOSPĚLÉ A MLÁDEŽ POHYBOVÉ A SPORTOVNÍ Tai-Ji, Zdravotní Tai-Ji, Jóga, Kalanetika, Rehabilitační a zdravotní cvičení TANEČNÍ Břišní tance, Izraelské tance VZDĚLÁVACÍ Výuka angličtiny, němčiny, PC kurzy KURZY ZDRAVÉHO VAŘENÍ KREATIVNÍ A TVOŘIVÉ Rukodělné kurzy, Tvořivá odpoledne, Keramika
4
KROUŽKY PRO DĚTI
CENTRUM DaR
„Centrum pro DÍTĚ a RODINU“
MINIŠKOLIČKA - Šikulka, Anglická školička, Heřmánek, Dáreček, Uzlíček, Montessori Borovinka
Otevřený a bezpečný prostor pro děti i rodiče:
POHYBOVÉ A SPORTOVNÍ - Hopsík, Jóga pro děti, Cvíčo, Pružina
Nové hračky, interaktivní pomůcky, leporela, …
TANEČNÍ A HUDEBNÍ - Tanečky, Rytmika, Arabesčata, Flétničky, Kytary, Dramaťák, Kulíšek
Otevřená herna pro rodiče s dětmi
VZDĚLÁVACÍ A PODPORUJÍCÍ ROZVOJ - Angličtina hrou II., Angličtina pro školáky, Zdravá dílna, Dneska vařím JÁ, Hláskohraní, PC Bajtíkova škola, Příprava předškoláků
Kroužky pro rodiče s dětmi a Kroužky pro děti
Vybavený hlídací koutek a herna pro děti
Vzdělávací semináře pro rodiče Jednorázové akce pro celé rodiny Prográmek, výtvarné a rukodělné tvoření
KREATIVNÍ A TVOŘIVÉ - Šikovné ručičky, Hrajeme si s barvičkami, Barvínek, Artík, Keramika, Výtvarné hrátky
MINIŠKOLIČKA - Dáreček, Uzlíček, Montessori Borovinka
LETNÍ DRUŽINY A MINIDRUŽINY - Sportovní, Ekologická, Rukodělná, Zdravá, Anglická, Cesta za dobrodružstvím, Pohádková
KOUŽKY PRO RODIČE S DĚTMI - Hrátky s Robátky, Krůčky k hudbě, Míček, Rukodělné dílničky
PROGRAMY PRO ZŠ A MŠ - Škola Zdravé Pětky, Zdravý úsměv, Ekologická výchova, Globální témata
Rukodělné kurzy
KOUŽKY PRO DĚTI - Barvínek, Arabesčata, Cvíčo HLÍDÁNÍ DĚTÍ - individuální i skupinové, jednorázové i pravidelné
JEDNORÁZOVÉ AKCE PRO CELÉ RODINY
SLUŽBY PRO RODINU SOCIÁLNÍHO CHARAKTERU, VZDĚLÁVÁNÍ, PORADENSTVÍ
„Aktivně a spolu“ Den matek - Den dětí - Den otců Karneval - Disko pro nejmenší - Klauniády Velikonoční dílničky - Mikulášská a vánoční besídka Sportovní hry - Výlety autobusem - ZOO, Aquapark Vítej jaro - Mateřství je dar - Podzimní slavnosti Předvánoční radovánky Barevné dny - Ekodny - Dny pro přírodu Kulturní víkendy - Sportovní odpoledne Zdravé týdny - Víkendy pro zdraví Burzy oblečení a potřeb - Prezentační a prodejní akce Ochutnávky - Fair trade
Klub MIMINKO, Klub BATOLE, Klub NEPOSEDA, Klub MONTESSORI
CELOMĚSTSKÉ AKCE - Národní týden manželství, Den zdraví, Den Země, Národní dny bez úrazů, Evropský týden mobility, Den bez aut KAMPANĚ SÍTĚ MC - Táta dneska frčí, Křídla a kořeny naší rodiny, Rodina jako první univerzita dítěte
Přednášky, besedy s odborníky, odborné a konzultační semináře Základní sociální poradenství, pedagogicko-psychologické poradenství Zvyšování rodičovských kompetencí, podpora aktivního rodičovství a mezigeneračního soužití SPOD - asistovaný styk rodičů a dětí Gender a rovné příležitosti, poradenství v oblasti slaďování pracovního a rodinného života Poradna zdravého životního stylu, výživové poradenství Kurzy finanční a zdravotní gramotnosti, ICT poradenství Komunitní a arteterapeutická sezení, podpůrné skupiny Rukodělné tvoření pro seniory a tělesně postižené SETKÁVÁNÍ RODIN se specifickými potřebami (rodiny s dětmi s poruchami autistického spektra, s poruchami učení, s dětmi s celiakií, v pěstounské péči, rodiny s dvojčaty a vícerčaty
Informace o projektu ProŽeny ANOTACE
Cílem projektu je prostřednictvím vzdělávacích, aktivizačních, motivačních a podpůrných aktivit přispět ke zvyšování podílu žen v rozhodovacích a řídících rolích a přispět k rozšíření preventivních a následných služeb pro ženy ohrožené násilím. Část aktivit je zaměřena na osvětu a zvýšení informovanosti široké veřejnosti v oblasti rovných příležitostí a násilí založeného na různosti pohlaví. Projekt je založen na spolupráci subjektů působících v těchto oblastech a je realizován na různých místech Kraje Vysočina. Publikace ProŽeny, která představuje příběhy úspěšných žen, je jedním z hlavních motivačních a podpůrných výstupů projektu.
AKTIVITY: 1. VZDĚLÁVÁNÍ A SEBEPOZNÁNÍ
1. Vzdělávací semináře - z oblasti psychologie, komunikace (včetně asertivity), slaďování pracovního a rodinného života, ICT, kariérního růstu, ... 2. Mentoring a koučing Ženy zapojené v projektu měly možnost využít individuální i skupinový mentoring a koučing - předávaní zkušeností, sdílení dobré praxe, osobní a osobnostní rozvoj. 3. Sebepoznávací kurzy Kurzy zaměřené na pochopení sebe sama, svých potřeb, emočních a psychických bloků, dále na základní principy rozvoje osobnosti, kreativity a strategického myšlení. Také kurzy zaměřené na sebeprezentaci a vystupování . Všechny tyto aktivity mají za cíl zvýšit sebevědomí žen, uvědomit si své silné stránky, rozvíjet své kompetence. Rovněž pomáhají obnovit profesní sebevědomí, natrénovat přesvědčivou sebeprezentaci a najít směr dalšího uplatnění a posílení své pozice.
2. PODPORA A MOTIVACE
1. Podpůrná setkávání a sdílení dobré praxe 2. Vydání publikace ProŽeny - příběhy úspěšných žen, jejich zkušenosti, rady, postřehy
3. KONFERENCE A KULATÉ STOLY
1. Konference ProŽeny: Rovné příležitosti - realita a možnosti Zahrnující prezentace a workshopy na téma Rovné příležitosti mužů a žen, gender problematiky, zejména pak gender stereotypů, slaďování rodinného a pracovního života, apod. 2. Konference ProŽeny: Společně proti násilí Zahrnující prezentace a workshopy na téma Násilí na ženách - možnosti a řešení, bariéry a realita, předání zkušeností ze zahraničí, výměna know-how, sdílení zkušeností a příkladů dobré praxe Motto konference: „Nebuďme slepí“ aneb nezavírejme oči před násilím. Otevřete je - uvidíte násilí všude kolem vás, poznejte ho a ukažte na něj. 3. Kulaté stoly na výše uvedená témata s cílem síťovat subjekty a osoby, které v obou oblastech nabízejí své služby, mít možnost setkávání a výměny zkušeností 4. Newsletter (Informační listy) Zahrnující obě témata - tedy rovné příležitosti žen a mužů a násilí na ženách.
4. SDÍLENÍ A POMOC
1. Prevence - přednášky na téma Jak rozpoznat násilí na ženách, kde hledat pomoc, možnosti řešení, jaký přístup zvolit k oběti i rodinám obětí - informační kampaně - konkrétní akce upozorňující na toto téma: série akcí u příležitosti Mezinárodního dne proti násilí na ženách (25.11.) a Mezinárodního dne lidských práv (10.12.). 2. Poradenství - individuální i skupinové, právní, psychologické, v oblasti osobnostního rozvoje a komunikace Terapeutické činnosti a podpůrná setkávání (rukodělné, kreativní a zážitkové kurzy spojené s psychoterapií)
Podpořeno grantem z Islandu, Lichtenštejnska a Norska v rámci EHP fondů. www.fondnno.cz a www.eeagrants.cz
5
Proč? Fakta a mýty rovných příležitostí Moderní společnost si zvykla skloňovat výrazy gender a rovné příležitosti. Praxe ale ukazuje, jak těžké je něco změnit. Otázka mužů a žen a jejich postavení ve společnosti je stále aktuální téma, a čím více informací máme, tím naléhavěji cítíme potřebu skutečné změny. Legislativa EU i ČR diskriminaci zakazuje, stále se však na některých pracovištích objevuje a je částí společnosti tolerována. Rovnost občanů bez ohledu na pohlaví je jedním ze základních principů každé demokratické společnosti, je i základním pilířem různých programových prohlášení, fakta ale odhalují překvapující skutečnosti a některá z nich potvrzují zažitá genderová schémata, jiné je naopak bortí. Pro základní přehled zde uvádíme alespoň některá z nich.
PRIORITA (?)
Prosazování genderové rovnosti patří mezi vládní priority již od roku 1998, kdy byl přijat dokument Priority a postupy vlády při prosazování rovných příležitostí pro ženy a muže. Tento dokument všechna ministerstva každý rok aktualizují.
NEZAMĚSTNANOST
Základní stereotyp, že ženy jsou více ohroženy nezaměstnaností, neplatí pouze pro věkovou skupinu 15-34 let. Znamená to tedy, že ženy po ukončení vzdělání mají přibližně stejnou šanci získat zaměstnání jako muži. Navíc čím vyšší vzdělání - tím větší pravděpodobnost na „rovnost šancí“. Tím ale veškerá rovnost končí. První problém nastává při srovnání skupin otců a matek, kde již rozdíl činí téměř 11%. Průměrná nezaměstnanost žen pečující o děti ve věku 3-6 let činí 12% u žen s maturitou a vyšším vzděláním a dokonce 28 % u žen bez maturity. Hrozivější čísla nám ukazují statistiky týkající se žen 55-64 let, kdy zaměstnanost dosahuje pouhých 45%. Jen pro srovnání - obecná míra nezaměstnanosti osob ve věku 15-64 let klesla v únoru letošního roku na 5,6 %, přičemž míra nezaměstnanosti mužů je 4,6 % a žen 6,8 %. Optimismus ale není na místě - u nejvíce ohrožených skupin vysoká čísla příliš neklesají.
PAY GAP
Průměrný rozdíl v odměňování mužů a žen činí v České republice 22%. Jedná se o dlouhodobý problém a toto číslo nás řadí na jedno z posledních míst v Evropě (průměr 16%). Na problematiku podhodnocování práce žen a nutnosti odstraňování této nerovnosti upozorňují každý rok celosvětové akce u příležitosti EQUAL PAY DAY (Den rovnosti platů), který se koná každý rok v březnu. V praxi to znamená, že ženy musí pracovat přibližně o 2,5 měsíce déle než muži, aby dosáhly stejného ekonomického výsledku. Přitom zaměstnanost žen, využívání jejich potenciálu a dovedností má zásadní význam pro hospodářský růst a přináší prospěch nejen zaměstnancům, ale i zaměstnavatelům. Málokdo si také uvědomuje, že tato nerovnost má své kritické body. Prvním z nich je nástup po rodičovské dovolené a další, možná ještě závažnější, je 27% rozdíl ve výši důchodů. Nejvyšší rozdíly panují u žen s vysokoškolským vzděláním (rozdíl až 30%) a tradičně ve vrcholovém managementu (rozdíl až 48%). Problém je nejen v tom, že ženy na stejných pozicích vydělávají méně než muži, ale hlavně segregace na trhu práce - jak horizontální (typicky „ženské“ profese jako jsou sociální služby, zdravotnictví a školství), tak vertikální (nižší zastoupení žen ve vyšších a vedoucích pozicích).
SLAĎOVÁNÍ PRACOVNÍHO A RODINNÉHO ŽIVOTA
Slaďování pracovního a rodinného života je označení postojů a v návaznosti na tuto oblast i právních předpisů, které zohledňují požadavky zaměstnankyň a zaměstnanců udržet si profesní růst a zároveň se věnovat výchově dětí, péči o blízké osoby, osobním zájmům apod. Možnosti slaďování by měly reagovat na individuální podmínky a potřeby zaměstnance/zaměstnankyně v určité fázi jeho/jejího života. Aktuálně se slaďování týká nejen rodičů pečující o děti, ale i studentů, osoby pečující o závislé členy rodiny, ale také příslušníků tzv. SENDVIČOVÉ GENERACE, tj. osob, které se starají ještě o své děti, jsou zaměstnaní a navíc jim přibývá péče o rodiče. A znovu jsou to nejčastěji ženy, které se této role ujímají. Aktuální ekonomické a sociologické studie ukazují, že pro velkou část žen v České republice představuje mateřství zásadní přerušení profesního uplatnění, reálnou hrozbu ztráty zaměstnání a v neposlední řadě výrazný pokles finančních příjmů a dalších ekonomických benefitů. V rámci podpory slaďování práce a rodiny již dnes existuje řada opatření, ne vždy jsou však pro všechny dostupné. »» Flexibilní uspořádání pracovní doby (částečné a sdílené úvazky, pružná nebo volná pracovní doba, práce z domova nebo na dálku, využití informačních technologií) »» Podpora zaměstnaných rodičů ze strany zaměstnavatelů (firemní školky, příspěvky na letní programy nebo pobyty, kontakt s rodiči během MD/RD, možnost částečného úvazku i během RD) »» Služby péče o děti (institucionální - jesle, mateřské školy, dětské skupiny; doplňkové - aktivity denní péče o děti, soukromé hlídání dětí na základě živnostenského zákona) »» Služby pro rodinu (vzdělávání, poradenství, volnočasové aktivity, kroužky a kurzy pro rodiče s dětmi a pro děti, odlehčovací služby) 6
ŽENY V ŘÍDÍCÍCH POZICÍCH NÍZKÝ PODÍL ŽEN V TOP MANAGEMENTU - statistiky ukazují, že mezi prezidenty a řediteli velkých podniků je jen 7% žen. Důvodem jsou zejména genderové stereotypy, strukturální nerovnosti na trhu práce i ve vzdělávacím systému. Výše uvedené informace dokazují, že mateřství znevýhodňuje ženy na trhu práce všeobecně, zejména to platí u vyšších a top manažerských pozicích. Statistiky ukazují, že ženy v těchto pozicích jsou často bezdětné a kariéru přijali za svou životní strategii. Podíl žen v managementu výrazně klesá u věkové skupiny 30-39 let a tento pokles je spojen právě s mateřstvím a péči o rodinu. Otázkou zůstává, zda hlavní překážkou opravdu zůstává fakt, že pracovní posty v top managementu kladou časové a psychické nároky, které jsou jen těžko slučitelné s péčí o děti a rodinu obecně, nebo zda je to tlak okolí a všeobecný pohled společnosti na ženu, která „upřednostní“ kariéru před rodinou. Vyšší psychické zatížení pro ženy znamená i aspekt očekávání. Jestliže se ženě podaří uspět a získat vyšší post, bude muset s největší pravděpodobností prokázat mnohem větší schopnosti. NÍZKÝ PODÍL ŽEN V POLITICE - všeobecně platí, že ženy jsou více zastoupeny na nižších úrovních rozhodování, tj. čím vyšší úroveň politiky, tím nižší je zastoupení žen. Důležité je zdůraznit, že ženy se v politice angažují, v případě volených orgánů však nejsou obsazovány do horních pozic na kandidátkách (často na vlastní žádost). V zastupitelstvech krajů je asi 20 % žen, na úrovni měst a obcí je to až 26%. Vyrovnanému zastoupení žen a mužů v politice se nejvíce blíží jen státy, které uplatňují genderové kvóty nebo některé z dalších podpůrných opatření. Otázka kvót není v ČR legislativně uchopena, v některých kruzích převládá názor, že kvót y jsou potřeba tam, kde chybí porozumění toho, že muž a žena jsou si rovni. Nelichotivé postavení ČR na 59. místě v mezinárodním srovnání nás řadí k takovým státům jako je Uzbekistán nebo Rovníková Guinea. VYSOKÝ PODÍL ŽEN V PODNIKÁNÍ - jednu třetinu ze všech podnikatelů v ČR tvoří ženy a jejich počet za poslední tři roky výrazně roste. Avšak ani zde není místo pro přílišný optimismus - zahájení podnikání u žen bývá většinou výsledkem obtížného uplatnění na trhu práce a mnohdy i reakce na těžkou situaci v rodině, např. při ztrátě zaměstnání nebo skloubení pracovního a rodinného života. Ženy podnikají, aby se uživily, mnohdy je podnikání přivýdělkem k (méně kvalifikované) práci. Nedostatečné zastoupení žen v politické i ekonomické sféře znamená ztrátu hospodářskou, ale i kulturní. Důvodem nízkého podílu však není podle výzkumu Sociologického ústavu AV ČR ani vzdělání či schopnosti žen nebo dokonce nižší autorita (tyto aspekty zmiňuje 35-45% mužů), ale naprostá většina populace (90% mužů i žen) vidí příčiny v tom, že ženy musí zvládat rodinu a péči o děti. Rovněž zkušenosti z realizace tohoto našeho projektu ukazují, že hlavní překážkou uplatňování žen v řídících a rozhodovacích rolích je mateřství a péče o rodinu. Pro drtivou většinu žen zapojených v projektu je rodina hlavní prioritou a obava o skloubení pracovního a rodinného života tou hlavní bariérou. Týká se to zejména žen s malými dětmi, i když samy připouštějí, že s rostoucím věkem dětí roste závažnost případných výchovných problémů. Velkou roli hrají rovněž vnitřní bariéry a osobní nastavení žen plynoucí zejména z genderových stereotypů a stylu výchovy.
Slabosti silných žen »» Spoléhám se jen sama na sebe…
… a nedokážu si říct o pomoc.
»» Mám potřebu být dokonalá…
… a pracuji tak dlouho, až jsem s výsledkem spokojená.
»» Dělám vše na tisíc procent…
… a neumím delegovat práci na ostatní.
»» Do všeho, co dělám, dávám celé své srdce…
… a neúspěchy a prohry mě často dostanou „na kolena“.
»» Upřednostňuji život v harmonii…
… a raději ustoupím, než bych šla do konfliktu.
»» Myslím hlavně na ostatní…
… a nemám čas sama na sebe.
»» Umím být efektivní a vše zvládnu…
… a mnohdy skončím zcela vyčerpaná.
»» Dělám radost svým dětem a lidem, které mám ráda… … a na sebe zapomínám. »» Potřeby druhých stavím na první místo…
… a končím deprimovaná z vlastního života.
7
„I sebedelší cesta začíná prvním krokem.“
Lenka Benešová
povolání - koučka a lektorka
Absolvovala akreditovaný kurz profesionálního kouče a od roku 2012 se aktivně věnuje projektům na rozvoj sebekoučovacích dovedností, motivace, sebepřijetí a seberozvoje určené především ženám. Je členem České asociace koučů a BPW, publikuje v poradně „Zeptejte se kouče“ na ProŽeny.cz, studuje obor vzdělávání dospělých na VŠ. Umožňuje ostatním uvědomit si svoji vlastní životní vizi, odpovědnost za svá rozhodnutí a důležitost budování vztahu k sobě. Inspiruje k získávání odvahy ke konkrétním činům, které vedou k projevování vlastní jedinečnosti a sebelásky. Je spoluzakladatelkou sdružení BERUŠKA HB, z.s. na podporu osobního rozvoje dětí v dětských domovech na Vysočině, kde se na přípravě a realizaci projektů aktivně podílí i její dospělý syn Martin.
K mojí současné práci mě přivedlo rozhodnutí žít smysluplně podle toho, kým skutečně jsem, co mi dává smysl a kam směřuji. Nějaký čas mi trvalo, než jsem pochopila, že tvůrcem své reality jsem já sama a že mé myšlenkové programy a přesvědčení zrcadlí přesně to, co prožívám ve skutečnosti. Zažila jsem takové situace a životní lekce, které mi jasně ukazovaly, že záleží především na mně, jak budu reagovat, než abych vehementně chtěla ostatní „předělávat“. Pochopila jsem, že jediným člověkem, kterého mohu měnit, jsem já sama. Začala jsem se víc zajímat o to, co dělají jinak takoví lidé, kterým se v životě daří. Co je klíčem k plnění jejich snů? Nejzásadnější poznání je, že dělají, co je baví, často jsou veselí a přímo překypují láskou k sobě. Mají se rádi takoví, jací jsou. A to já jsem moc neuměla. Chtěla jsem hlavně všechno „to nejlepší“ pro ostatní a sebe jsem dávala až někam na poslední místo. Chtěla jsem, aby všichni měli všechno, co potřebují, aby všechno bylo v pořádku, aby bylo „dost“ pro každého a najednou jsem se cítila, že pro sebe nejsem „dost…“ dost dobrá, dost pracovitá, dost rychlá… Byla jsem tak „zaměstnaná“ všemi ostatními, že jsem „zapomněla na sebe“. A když člověk nevěnuje sobě pravidelně čas, péči, nekomunikuje se sebou, důsledky se časem vždy projeví. Můj tehdejší partner si našel jinou ženu a já se musela naučit začít starat hlavně o sebe. Život v konkrétních situacích vždy ukáže, co je třeba řešit nejvíc. V roce 2011 pro mě nastal čas rozhodnutí, kam chci dál směřovat svůj život. Pokládala jsem si otázky: Kým jsem a kam směřuji? Co chci svým životem vytvářet? Co chci o sobě říct, až mi bude 80 let? Začala jsem se aktivně věnovat psychologii, koučování, sebeřízení a seberozvoji. Setkávala jsem se s ženami a sledovala jejich životní příběhy. Hledala jsem
8
souvislosti, principy a zákonitosti mezi vnitřním přesvědčením a skutečností. Pochopila jsem, že změnou myšlení a chování je možné změnit i realitu. Začala jsem se učit, že klíčem k životnímu naplnění, radosti, hojnosti a všemu ostatnímu, je bezpodmínečný vztah k sobě založený na lásce. Když se člověk nemá rád, tak dělá aktivity založené na strachu. A ten nikomu neprospívá. Je prokázáno, že časté opakování vnitřního přesvědčení se stává realitou. Proto, když si některé ženy stále opakují, že stejně něco nezvládnou, že to nedokážou, že vlastně nemohou v situaci nic dělat, jen čekat, jejich vnitřní program se zkrátka stane. Funguje to i naopak. Když má žena sama sebe ráda, přímo kvete. Dokáže se radovat „jen tak“. Nepotřebuje k tomu, aby ji někdo říkal, že ji má rád. Umí už dávat lásku sama sobě.
V projektu ProŽeny působí jako lektorka a koučka. Vede workshopy, vzdělávací semináře a sebepoznávací kurzy zaměřené na sebeřízení a sebekoučování. Napomáhá ženám zvyšovat svoji sebedůvěru a odhodlání vědomě vytvářet a naplňovat svoji životní vizi. Umožňuje uvědomit si myšlenková přesvědčení a měnit je tak, aby i realita byla v souladu s tím, co chtějí skutečně žít. Dodává odvahu, energii a sílu udělat rozhodnutí, která přináší soulad, harmonii a vyrovnanost. Na projektu oceňuje dalekosáhlý přesah a smysluplný přínos díky spolupráci aktivních žen, které dělají svoji práci nejen vysoce profesionálně, ale i srdcem, a to je na každém detailu projektu i celkových výstupech znát.
Citát: Nejvyšším úkolem není teoretické poznání, ale praktické umění žít. (Sokratés)
Každá žena by se měla zamyslet, co v životě skutečně chce. Co ji těší, baví, co dělá ráda. Čeho chce dosáhnout, jak chce žít, jakým aktivitám se chce věnovat. Pokud nehledá své vlastní životní naplnění, najde se někdo jiný, kdo jednoduše určí, jaké má být. Každý ale žijeme sám za sebe, i když máme děti a rodinu. Důsledky svých rozhodnutí si vždy zažívá každý sám. Učím ženy být si plně vědomé svých rozhodnutí, vážit si sebe a pracovat na vztahu k sobě. Mým cílem je umožnit co největšímu množství žen, aby se staly vědomými tvůrci ve svém životě a díky SEBEKOUČOVACÍM DOVEDNOSTEM si vytvářely takový život, jaký chtějí skutečně žít. To, co dělám, mi dává smysl a radost. Odměnou je pro mě vidět ženy, jak díky novému sebepřístupu přímo rozkvétají. Když si dovolí svoji vnitřní proměnu, stávají se rozhodné, sebejisté, vzdělávají se, váží si samy sebe. Umí s úsměvem projevit i nesouhlas bez strachu a výčitek. Naplňují své potřeby, ať už v rodině nebo v práci, a jdou za svými sny. Vědomě tvoří svoji vlastní realitu. Jsou na sebe vlídné, když se jim něco nepovede, a s laskavostí, s jakou přistupují ke svým milovaným dětem, přistupují i k sobě. Když se mají rády, je to vidět. Jsou opravdové, energické, rozvíjí se, spolupracují, vytváří kolem sebe radostný svět, a to díky tomu, že ho žijí už uvnitř sebe. Uvědomila jsem si, že kolem nás je dostatek informací k tomu, co je třeba dělat. To nejzásadnější je každý den vědomě řídit svůj život a udělat alespoň jednu aktivitu pro svůj rozvoj a spokojenost. Spokojená žena vytváří spokojenost v rodině i v pracovním prostředí. To, co ženy dělají pro sebe, dělají i pro své děti a nejbližší, kterým předávají svým příkladem umění žít s láskou a být pro sebe tím nejlepším vůdcem a tvůrcem. www.lenka-benesova.cz, www.sebekoucem.cz, www.koucinkhb.cz 9
Nevyčítej životu, co ti nedal, ale uč se oceňovat, co ti dal.
Mgr. et Bc. Monika Brzoňová povolání - lektorka a podnikatelka
Pochází z Humpolce a vystudovala bakalářský obor Studium humanitní vzdělanosti a magisterský program Obecné antropologie na Fakultě humanitní studií Univerzity Karlovy. Pracovala jako vedoucí celoživotního vzdělávání na vysoké škole, jako regionální koordinátorka projektu Rovnost šancí na Vysočině, v současné době realizuje lektorský počin „ETIKA HROU“, který vznikl z potřeby vnést do celospolečenského povědomí význam a nutnost seznamovat děti, rodiče, seniory i širokou veřejnost s „etikou“, kterou se snaží rozvíjet pomocí zážitkové pedagogiky (odtud „etika hrou“). Vzdělává se v oblasti arteterapie, zájmového rozvoje osobnosti a připravuje se na doktorandské studium Aplikované etiky. Má dvě děti a se svou rodinou žije na Vysočině, kterou považuje za krásné místo pro život.
Kde to všechno začalo aneb O motivaci a hybných silách Když jsem se stala matkou a přestěhovala jsem se za svým mužem do malé vesničky v srdci Vysočiny, ocitla jsem se náhle v „jiném“ světě. V mém „dřívějším“ akademickém světě se mluvilo o „důležitých věcech“, muži byly galantní a ženy byly hrdé, plné snů a vizí. Ve venkovském světě jsem se setkala se závistí, pomluvami, muži neuměli ani pozdravit. Bylo pro mne absurdní hádat se s lidmi, že politické procesy v 50. letech jsou fakt, nikoli výmysl, bylo smutné dívat se na matku, která ve školce (místo aby pomohla svému dítěti do bačkůrek) do něj kopla… To vše byly každodenní situace mého života a hlavně - potenciální výjevy a svět mých dětí. A protože jsem tomu nechtěla nečinně přihlížet, zrodil se nápad „etiky hrou“. Druhým zlomovým okamžikem byla smrt mého táty, kdy jsem si tváří tvář smrti uvědomila, jak je život krátký a jak málo času máme a jak důležité je udělat maximum proto, abychom mohli s klidem odejít. Tehdy jsem slíbila sobě, své rodině i svému tátovi, že udělám maximum proto, aby na mne mohli být hrdí. Posledním hybným momentem bylo, když jsem se zúčastnila semináře o svobodném podnikání žen, kde zazněla věta: KDO, když ne my, KDY, když ne teď. A tehdy mi došlo, že opravdu není na co čekat, že jsem dospělá a je potřeba otevřít ty ohromné dveře splněného snu, postavit se na vlastní nohy a zkusit se živit tím, v co věřím, a být zároveň přínosem pro společnost. A tak jsem se začala vzdělávat v oblasti etické výchovy, mimoškolní pedagogiky, lektorství, emoční inteligence dětí i dospělých, v arteterapii, a postupně jsem skládala mozaiku svého snu - navrhla jsem si vlastní lektorské aktivity, sestavila kurzy, namalovala a vyrobila hravé pomůcky, pracovní i metodické listy, vymyslela autorskou knihu pro děti, uspořádala unikátní„stezku etiky“, začala jsem nabízet vzdělávání školkám, školám, mateřským centrům, základním i středním školám, firmám i občanskému sektoru, začala jsem malovat se seniory a zaznamenávat jejich moudrost stáří. Co tedy dělám? Člověk je dennodenně konfrontován s tvrzením, že se nacházíme v morálním úpadku společnosti, ale co to znamená? Co je to mrav, morálka, etika? Co je morální a co je nemorální, a hlavně proč? Co to znamená „žít dobře“? Snažím se odpovídat na tyto otázky a reflektovat nové problémy moderního člověka. V rámci projektu nabízím osm tvůrčích a inovativních programů (kurzy, semináře, přednášky, workshopy), jejichž cílem je kreativně a s pomocí zážitkové pedagogiky (odtud „etika hrou“) rozvíjet mravní a etické uvědomění lidí, tj. rozvíjet mezilidské vztahy a komunikaci, pozitivní hodnocení sebe sama i druhých a zejména také prosociální chování (tj. ochota udělat něco jen tak, bez nároku na odměnu). Mým cílem je také dostat „etiku“ do povědomí firem, neboť jsem přesvědčena, že již nastal čas akcentovat odpovědné firemní hodnoty a rozvoj etické firemní kultury, neboť v práci člověk tráví třetinu svého času a pracovní kolektiv je velmi důležitý mikrokosmos pro utváření našich postojů a hodnot. Je nutné ovšem zdůraznit a podtrhnout, že nejsem odborník na „dobrý život“ a ani si nemyslím, že někdo takový je. Ostatně „etika“ je právě o cestě, o hledání. Můj pokus o založení „etického principu“ je právě v mém projektu. Již Sokrates, jedna z nejvýznamnějších postav evropské filosofie, věřil, že pravda je latentně přítomna v rozumu každého člověka už od narození, ale musí se „přivést na svět“ skrz správně položené otázky učitele (a občas i za přítom-
10
nosti „porodních bolestí“, jež představují změnu myšlení a jednání). Jeho umění maieutiky (což řecky znamená právě umění porodní báby, kterou byla mimochodem i Sokratova matka) spočívalo v umění vést dialog, jehož cílem je správný, dobrý a spravedlivý život. A o to jde - já se pouze ptám, dětí, rodičů i starců. Ptám se jich, proč je důležité si pomáhat a v něco věřit, proč je dobré říkat pravdu a žít přítomností, ptám se jich, jaká jsou kouzelná slůvka i co je nejsladší na světě, přičemž žádná odpověď není špatná. I odpověď „jahodová zmrzlina“ může být na počátku dialogu, na jehož konci je uvědomění si dítěte, že nejsladší je láska, pochopení a teplo domova. Jde o to vyslovení, prožití a přijetí otázky a snahy hledat na ni odpověď. Já tedy etiku „neučím“, já si jen zpívám, maluji a hraji, přivádím pozornost na mravní, morální a etické problémy a čekám, až se pravda o nich vyjeví sama. Nu řekněte, není tohle práce snů?!
V projektu ProŽeny pracuje jako lektorka vzdělávacích seminářů a sebepoznávacích kurzů a rovněž se aktivně účastnila konference na téma „Jsou si žena a muž rovni?“. Zaujala prezentací „JSOU SI ŽENA A MUŽ ROVNI aneb jak to vidí Indiáni?“ a realizovala workshop ETICKÉ PRINCIPY V PARTNERSTVÍ ŽENY A MUŽE. Zároveň je příkladem ženy, která svou touhu měnit svět k lepšímu realizuje prostřednictvím vlastního lektorského projektu.
Jaké to je být „na volné noze“ aneb Začínající podnikatelka? Ze začátku jsem byla velmi často konfrontována s otázkou, v jakém projektu jsem zapojená, kdo mne financuje, pod koho „spadám“. Vždy a znovu jsem musela opakovat, že jsem osoba samostatně podnikající a že jsem takříkajíc „na volné noze“. Být si sám sobě strůjcem je krásné i těžké, svobodné i zavazující, pohodové i neutuchající. Je to o tom, že pracujete v podstatě pořád. Každá zmínka v rádiu, novinový článek, diskuze s lidmi, to vše si střádáte a hledáte cesty a možnosti, jak to uchopit, propojit, jak vytěžit maximum z nabízeného. Je to o skvostných pocitech, kdy si z tiskárny nesete krabici plnou letáčků, samolepek, pracovních listů a jste hrdá, že to máte doslova i přeneseně „ve svých rukách“ a sáláte tu vůni z povedeného. Je to o zmaru, kdy měsíc chystáte workshop, a nikdo nepřijde. Ale je to i o naději, protože pak v tom samém městě uspořádáte „Stezku etiky“, když si řeknete: Dobrá, nechtěli jste jít za etikou do knihovny, ale na procházku byste s ní možná šli? A ejhle - na světě je unikátní stezka snoubící v sobě etiku a ekologii. Je to o odvaze věřit, že i když byl jeden měsíc ztrátový, další bude lepší, je to o síle, že jste devětkrát odmítnuti, ale na podesáté to vyjde, je to o disciplíně a neustálém učení se základům účetnictví, marketingu a finančním plánování. Ale je to hra. A kdo hraje, tomu čest… Velké téma „slaďování“ aneb Etika hrou pro (moje) děti A když do té velké hry vstoupí děti, je zde o důvod víc se snažit a přemýšlet. Děti jsem nikdy nebrala jako kariérovou bariéru, naopak. Jak říká můj muž, mateřská dovolená je vysoká škola života a všem ji vřele doporučuji. Děti jsou výzva, gejzír, naplnění, smích a starosti, a to vše dělá z života chaos i řád, kdy ani jeden bez druhého nemůže fungovat. A je jen na nás, jakou jim vdechneme sílu. A tak jsem ještě při mateřské dovolené začala pracovat jako regionální koordinátorka evropského projektu „Rovnost šancí na Vysočině“, kdy jsem měla možnost z toho chaosu na chvíli vystoupit a nadechnout se, kdy jsem měla tu čest potkat skvělé lidé a mnohému se přiučit, ale především jsem měla možnost pracovat na poloviční úvazek a z domova, což byla fantastická startovní čára. A po dvou letech skvostného slaďování práce a rodiny jsem už nechtěla a snad ani nemohla z této aktivní zkušenosti slevit. Nutno říci, že by celý projekt nevznikl bez úžasné podpory mojí rodiny a mého partnera – má rodina o mne nikdy nepochybovala a jejich důvěra byla lepší vstupní kapitál než zlato. Na většinu kurzů mne také doprovází moje děti; chci se vyhnout tradičnímu „kovářova kobyla chodí bosa“. Vždyť kvůli nim a pro jejich lepší svět projekt vzniknul, to pro ně chci dobré vychování, fungující společnost a kvalitní mezilidské vztahy. Je krásné pozorovat vlastní děti, kterak mi pomáhají s přípravou i realizací aktivit, kterak napovídají ostatním dětem „kouzelná“ slůvka a když dobře vědí, že nejcennější dárky jsou ty, které se nedají koupit. Vím, že svět nezměním, ale pokud jsou tohle ty chvilky, které přispějí k tomu, že z mých a pár dalších dětí vyrostou svobodné a sebevědomé bytosti, má to smysl. Etika hrou jako splněný sen Moje práce je můj splněný sen. Je to cesta osobní svobody a možnost tvorby hodnot a potažmo i hodnotného odkazu. Je o seberealizaci lidského potenciálu, o maximálním využití našeho času na zemi, o pochopení a přijetí věcí, které lze změnit, protože stejně jako Robert Fulghum „věřím, že sny jsou mocnější než skutečnost, že naděje vždy zvítězí nad zkušeností, že smích je lékem na zármutek a že láska je silnější než smrt.“ A držím palce všem, kteří se chtějí vydat po své cestě a být dobrými. Pokud nevíte, jak na to, právě pro Vás je zde „etika hrou“. 11
„Dělat práci, která má smysl.“
Bc. Daria Čapková
povolání - koordinátorka
Od roku 2006 je krajskou koordinátorkou Sítě mateřských center o.s. v Kraji Vysočina. Síť mateřských center o.s., vznikla v roce 2002 na základě dlouholeté neformální spolupráce mateřských center. Posiluje občanský život komunity, hodnoty rodiny a mezigeneračních vztahů, úlohu rodičů, mateřskou a otcovskou roli ve společnosti, podporuje právní ochranu rodiny, mateřství a rovné příležitosti pro všechny, usiluje o zdravý život ve zdravém prostředí
Mým hlavním životním mottem je dělat práci, která má smysl pro mne a pro společnost. Celou řadu let pracuji v prorodinných službách a snažím se poukázat na to, jak je v dnešní době důležitá funkce rodiny, ale funkční rodiny. V době, která klade více nárok na materiální potřeby, se - z mého pohledu - mezi lidmi vytratila obyčejná lidská sounáležitost, kdy řadě lidí je naprosto jedno, co se děje kolem nich. Jsem matkou tří dětí s velkým věkovým rozdílem, ale péče o ně, domácnost a práci mne naučila si svůj čas efektivně plánovat. Během poslední rodičovské dovolené jsem začala a dokončila vysokoškolské vzdělání, realizovala jsem se v projektu TVRZ (trvalé vzdělávání pro rozvoj a zachování konkurenceschopnosti NNO) jako koordinátorka vzdělávacích aktivit a stále jsem pracovala jako koordinátorka Sítě MC v Kraji Vysočina. Proč jsem se zapojila do projektu Pro Ženy: Projekt je určen pro ženy v řídících a rozhodovacích funkcí a pro oběti domácího násilí. Můj muž byl v roce 2015 za skutky, kterých se dopustil na mé osobě, odsouzen za týrání osoby žijící ve společné domácnosti. Byl to hlavní impuls se zapojit do projektu. Moje úloha v projektu je snaha motivovat společnost ke změně postoje k tomuto celospolečenskému problému a dát sílu ženám, že na změnu není nikdy pozdě, každý si zaslouží žít šťastný život. Žila jsem celou řadu let v relativně spokojeném manželství, měli jsme kamarády, známé a příbuzné. Ale od roku 2012 se u nás v rodině začalo něco kazit. To něco byla agresivita mého muže, který mne nejprve začal slovně urážet a pak následovaly i fyzické útoky. Po každém takovém incidentu nastalo období usmiřování a pohody. Já jsem vždy věřila v lepší budoucnost a říkala jsem si, že přece vím, koho jsem si vzala: „skvělého a zodpovědného muže“! Agrese se stupňovala, až jsem v sobě našla VELKOU odvahu a v květnu 2013 jsem zavolala Policii ČR, která vykázala mého muže ze společné domácnosti. Potom následovala žádost o svěření dětí do mé péče. Všechny tři děti mi byly svěřeny do péče, ale od soudu jsme odcházeli s tím, že bychom se mohli pokusit, s ohledem na naše děti, náš vztah zachránit. Ještě ten den jsme navštívili psychologa, který celou situaci rozebral, a asi oba jsme v ten moment věřili, že už bude jenom lépe. V listopadu téhož roku na mne muž opět vztáhl ruku po řadě nadávek, kterými mne urážel už mnoho týdnů. Opět jsem zavolala Polici ČR. A potom jsem opět věřila, že se všechno v dobré obrátí, věřila jsem ve šťastný konec - tak jako to slyší děti z úst rodičů, kteří jim čtou pohádky: „ŽILI SPOLU ŠŤASTNĚ AŽ DO SMRTI“, tak i já, v době „klidu“, opět nepřestávala věřit v tento konec. Pak následoval rok ponižování, hrubých urážek a nadávek. Žila jsem celý rok naprosto paralyzovaná strachem a životem, který jsem měla. Stále jsem se snažila být dobrou manželkou a matkou. Jediné, co jsem si začala uvědomovat, byl fakt, že takhle žít už nechci. Den za dnem jsem sbírala odvahu si říct, že ten člověk, kterého jsem milovala, je tyran, a toto prostředí není dobré ani pro naše děti. Že argument, abych dětem nevzala rodinu a aby se měly dobře, je jen taková zástěrka pro moji vlastní zbabělost udělat „něco“ se svým životem. Dny šly za sebou a já jsem
12
najednou stála na vlastních nohou a rozhodla jsem se odejít s dětmi z tohoto vztahu. Začátkem prosince 2014 jsem podala žádost o rozvod, ale manželovi jsem to neřekla, dozvěděl se to až ze soudní obsílky. Rozpoutalo se ještě větší peklo. Byla jsem poplivána, polita studenou vodou, horkou kávou, poškrábána, bývalý manžel na mne najížděl autem… Když tohle člověk prožije za jeden den, hledá pomoc. Šla jsem na Policii ČR s žádostí o pomoc s přestěhováním do pronajatého bytu, ale po vylíčení událostí byl manžel opět vykázán a já jsem po skončení lhůty 10 dní podala žádost k soudu o prodloužení vykázání. Můj, v té době ještě, manžel stále porušoval rozhodnutí Polici ČR o vykázání a následně i soudní usnesení. Já jsem chodila vše hlásit na Polici ČR, ale nic se nedělo. Na konci ledna přišel manžel do domu, rozkopal nábytek, začal na mne křičet a poté i škrtit. Šestnáctiletá dcera ho ode mne odtrhávala. Na základě této události byl vzat do vazby, ve které byl až do soudu, který ho uznal vinným z týrání osoby ve společné domácnosti. Potom nás soud rozvedl. I když nyní žijeme s dětmi v poměrně těžké finanční situaci a mnoho věcí není jednoduchých, tak ten klid, když přijdete domů, stojí za to rozhodnutí. Nic není těžší než žít v každodenním strachu. Na základě své zkušenosti jsem se rozhodla otevřeně mluvit o tom, co se mi stalo, jelikož naši známí a kamarádi najednou dělali, že mě neznají. Zřejmě ze strachu, aby v případě potřeby nemuseli někde vypovídat apod. Najednou mne začala děsit ta společenská zbabělost, lhostejnost.
Od roku 2015 je v rámci projektu ProŽeny, který realizuje Třebíčské centrum o. s., je koordinátorkou aktivit Proti násilí. V projektu má na starosti komunikaci s ženami ohroženými násilím a jejich rodinami. V projektu se snaží motivovat svým osobním příběhem veřejnost ke změně myšlení a větší aktivitě veřejnosti při odstraňování lhostejného postoje k domácímu násilí.
VAŽME SI ZDRAVÝCH VZTAHŮ. ŽIVOT NENÍ O PENĚZÍCH, ALE O POCITU K NĚKOMU PATŘIT A S NÍM MÍT I DOMOV V PRAVÉM SLOVA SMYSLU. DOMOV JE BEZPEČNÉ MÍSTO PRO VŠECHNY. DOMOV = NE BEZPEČNÉ MÍSTO.
JESTLIŽE, CHCEME MĚNIT SPOLEČNOST, MUSÍME ZAČÍT SAMI U SEBE. Je stále bolestivé mluvit a psát o tom, co jsem já i děti musely prožít, ale vím, jak je to důležité. V rámci projektu Pro Ženy můj příběh motivoval řadu žen, které začaly mluvit o tom, co prožily nebo stále ještě prožívají a začaly TO řešit. Jsem velice ráda, že mnohé na základě našeho doporučení vyhledaly pomoc odborníků, a proto si i velice cením spolupráce s Bílým kruhem bezpečí v Jihlavě a Intervenčním centrem. Vidím velký význam v aktivitách projektu. Na začátku jsem si říkala, že kdybychom pomohli aspoň jedné ženě, tak všechny přednášky, kurzy, kampaně apod. mají smysl. Nám se podařilo oslovit velký počet žen, kterým bylo poskytnuto poradenství a mentoring, a dle jejich zpětné vazby je naše aktivity nasměrovaly tak, aby začaly svoji situaci řešit. V některých případech se jedná „pouze“ o neformální sdílení zkušeností, což se nám osvědčilo v terapeutických skupinách. Problém toho, proč spousta lidí zůstává ve vztahu s partnery, kteří si jich neváží, je, protože ztratili svoji vlastní hodnotu a cenu. Považují za nemožné odejít, ale přitom je to těžké pouze do okamžiku, než tak učiní. Mnozí se mě ptají, kde beru sílu to zvládnout. Jsou to moje děti, moje rodina, moji přátelé a moje práce, která má smysl. Mám práci, která pomáhá a celkově ozdravuje tuto společnost. Moje práce pomáhá v otevřeném přístupu k životu a snaze pojmenovat události, které se staly, pravým jménem. Vidím velký význam komunikace mezi organizacemi, které pomáhají obětem domácího násilí, a v oslovení veřejnosti. Přínos je i v kampaních, které mohou laické veřejnosti přiblížit problematiku domácího násilí a motivovat k vzájemné pomoci a podpoře.
13
Nejdůležitější věci na světě nejsou věci.
Mgr. Marcela Černá
povolání - podnikatelka, tanečnice
Po studiu Pedagogické fakulty nastoupila jako učitelka na střední škole a veškerý svůj volný čas, kromě běžných povinností, věnovala společenskému tanci. S manželem úspěšně soutěžně tančili 16 let, z toho 8 let v reprezentaci a účastnili se mnoha významných mezinárodních tanečních soutěží, např. Mistrovství Evropy v anglickém Blackpoolu v roce 1995. Současně vystudovali taneční konzervatoř a založili vlastní taneční školu, která je největší v Kraji Vysočina.
14
V roce 1997 jsme si s manželem pořídili druhé dítě a já stála před rozhodnutím, zda kariéra učitelky či role matky. Samozřejmě zvítězilo to druhé a já se plně věnovala rodině a rodinné taneční firmě. Až později jsem si uvědomila správnost tohoto rozhodnutí, vždyť to, co vložíte do svých dětí, se vám vždy, ať dříve či později, vrátí. Od malička mě rodiče učili, že není důležité, co člověk dělá, ale důležité je, aby to dělal co nejlépe a srdcem. V současnosti máme největší taneční školu na Vysočině TŠ TREND, vlastníme mezinárodní certifikát kvality EURODANCE CENTER a to, co děláme, děláme už 20 let s láskou a nadšením. Práce s mladými lidmi je pro mě velmi inspirativní, neskutečně mě baví a naplňuje. Zjistila jsem, že čím více se pro druhé rozdávám, tím více od nich dostávám… Život v podstatě plynul docela spokojeně v malých úspěších a neúspěších, zlom nastal před dvěma lety. Manželovi při náhodném vyšetření objevili lékaři poměrně rozsáhlý nádor na mozku, samozřejmě zrovna uprostřed sezóny. Z hodiny na hodinu jsem na vše byla sama. Sedm tanečních kurzů, které nešly přerušit, cca 800 žáků. Nejhorší není to, že by to člověk nezvládl. Vždyť člověk dokáže víc, než si myslí, umí víc, než by věřil, a vydrží víc, než by doufal. Nejhorší je ale pocit, že jste na to SAMA. Díky rodině i přátelům nakonec vše dopadlo dobře. Syn, ač s minimálními zkušenostmi s moderováním, se odvážně postavil k mikrofonu, dcera na taneční parket a celá rodina včetně přátel mi tolik pomohla, že jsem si víc než jindy uvědomila, co pro mě lidé kolem mě znamenají.
Naštěstí vše dopadlo skvěle, ale životní zkušenost, která vede k hlubšímu uvědomění, to tedy byla. Chtěla jsem Vám vyprávět svůj obyčejný životní příběh, možná oč obyčejnější, o to pravdivější. Ale právě v nejobyčejnějších věcech se skrývá ta největší životní pravda.
V projektu ProŽeny poskytovala mentoring ženám, které se vydaly na cestu vlastního podnikání. Podílela se na tvorbě publikace a ukázala ženám, že když se dělají věci srdcem, tak to přináší své výsledky.
Co říci závěrem? Přála bych všem, aby se vám splnilo to, co mě, aby váš koníček se stal i vaší prací, kterou budete mít tak rádi, že při ní budete zapomínat na to, že vlastně pracujete. A kdyby vám bylo někdy hodně špatně, uvědomte si, že nejdůležitější věci na světě nejsou věci…
15
Mým životním krédem je služba.
Ing. Marie Černá
povolání - radní, krajská zastupitelka, politička Současná uvolněná radní města Třebíče a zastupitelka Kraje Vysočina. Od roku 1990 byla 10 let místostarostkou města Třebíče, poté 8 let náměstkyní hejtmana Kraje Vysočina. Stála v roce 1992 u založení svazku obcí pro hospodaření s odpady v celém regionu Třebíčska, který úspěšně funguje dodnes. V současné době je jeho místopředsedkyní a zároveň předsedkyní Mikroregionu Třebíčsko. 25 let je nepřetržitě členkou zastupitelstva města. Aktuálně má na radnici v kompetenci kromě rozvoje města i sociální oblast a prorodinnou politiku. V loňském roce město Třebíč vyhrálo 1. místo v soutěži Obec přátelská rodině ve své velikostní kategorii. Je 36 roků provdaná, matkou 3 dcer a babičkou 4 vnoučat, páté je na cestě.
Svou práci v komunální i krajské politice od začátku beru jako službu. Cesta k ní rozhodně nebyla jednoduchá. Prožila jsem poměrně složité dětství. Jako nejstarší ze tří dcer jsem záhy prakticky převzala úlohu hlavy rodiny - v mých dvanácti letech nám zemřel tatínek a maminka byla celý život poměrně těžce nemocná. Celé to bylo ještě komplikované tím, že nás rodiče vychovávali ve víře a jedna z tátových sester se v sedmdesátém roce stala řádovou sestrou, a tím byla i omezena naše budoucí profesní cesta. Vzhledem k tomu, že jsem byla premiantka jak na základní, tak na střední škole, bylo mi umožněno po absolvování humanitního gymnázia i další, vysokoškolské studium, ale jenom na technické či zemědělské univerzitě. Zvolila jsem si agronomickou fakultu Vysoké školy zemědělské v Brně a za pomoci sociálního, prospěchového stipendia a brigád jsem úspěšně vystudovala. Jednou z hlavních vlastností, kterou jsem zdědila po svém otci, je velká zodpovědnost. Během studií jsem na škole potkala svého budoucího manžela, a protože jsme na začátku osmdesátých let viděli jedinou perspektivu v založení rodiny a nějaké nenápadné práci spojené více (v jeho případě) či méně (v mém případě) se zemědělstvím, tak jsme se koncem 4. ročníku vzali, abychom mohli společně bydlet. Po studiích se nám narodila první dcera, za čtyři roky druhá a přišel rok 1989. V té době jsem pracovala na Okresní zemědělské správě jako řadová úřednice a po revoluci mě oslovilo začínající hnutí kolem ekologického zemědělství, ve kterém jsem se začala aktivně angažovat. To byla možná jedna z příčin, proč mě koncem roku 1990, kdy se konaly první svobodné komunální volby, oslovila Strana zelených na kandidaturu do zastupitelstva města Třebíče na doplnění společné kandidátky OF. Vůbec jsem netušila, do čeho jdu, a velké překvapení pro mě bylo to, že jsem byla preferenčními hlasy zvolena do zastupitelstva, a ještě větší, když jsem byla oslovena na funkci místostarostky. Po poradě s manželem i širší rodinou jsem po několika dnech tuto výzvu přijala a v loňském roce jsem absolvovala již 25 let působení v zastupitelstvu města. Ve třetím roce prvního volebního období se nám narodila třetí, ne úplně plánovaná, ale s radostí přijatá dcerka. Poměrně brzy jsem se zapojila (s pomocí nejbližší rodiny a hlídací babičky) do práce a s odvahou šla, tentokrát jako nezávislá, do dalších komunálních voleb. Postupem času se ukázalo, že u nejmladší dcery neprobíhá úplně normální vývoj, zejména z hlediska rozvoje řeči. Byla diagnostikována vývojová dysfázie a byli jsme postaveni před poměrně drsnou skutečnost, že „normální“ vývoj prakticky nenastane, a trvalo nějaký rok, než jsme to byli schopni přijmout. Mezitím jsme hledali pomoc jak v klasické, tak alternativní medicíně, a opravdu se nám ulevilo ve chvíli, kdy jsme to, že Maruška bude tzv. “jiná“, definitivně přijali, přestali na ni i podvědomě tlačit a poskytli jí zázemí a všechny možnosti k jejímu maximálnímu rozvoji, což bylo dokončení pomocné školy. Dnes je spokojenou mladou dívkou, která žije s námi, navštěvuje stacionář pro mentálně postižené, dělá mi doprovod téměř na všechny akce a jsme všichni moc rádi, že ji máme.
16
V roce 2000 přišla další výzva, a to kandidatura do krajských voleb, kde jsme s kolegy nezávislými starosty a místostarosty z jiných měst Vysočiny uspěli, a začala kariéra krajská v podobě pozice náměstkyně hejtmana po dvě volební období. Bylo to v nelehké době přijímání skutečnosti o postižení nejmladší dcerky, kdy mi nová pracovní výzva hodně pomohla i s touto osobní situací. Mezitím studovaly starší dcery střední a vysoké školy, nejstarší se provdala a před 8 lety jsem se stala poprvé babičkou. V současné době má již děti 4 a snažím se jí pomoci, jak jen mohu. V roce 2008 jsem chtěla již definitivně ukončit svoje působení v politice a zůstala jsem jenom řadovou zastupitelkou v Třebíči, ale v roce 2010 mě moji kolegové znovu přemluvili na kandidátku do komunálních voleb a ocitla jsem se zase po deseti letech na radnici jako místostarostka.
V projektu ProŽeny se aktivně zapojila do kulatých stolů a konferencí, angažuje se zejména v oblasti rovných příležitostí, genderové problematiky a slaďování pracovního a rodinného života. Byla mentorkou nejen pro členky projektového týmu, ale i další ženy – účastnice projektu. I ona však byla překvapena četností případů násilí na ženách ve svém blízkém okolí.
A tak se ohlížím zpět a zjišťuji, že většina mého aktivního života uplynula velmi rychle, a to službou jak pro veřejné záležitosti, tak pro rodinu, pro sebe samotnou mi moc místa nezbývalo. Sílu a energii jsem čerpala zase ve své blízké i širší rodině (moje sestry jsou mými nejlepšími kamarádkami) a přátelích. A zjišťuji, že bych asi moc neměnila, kdybych se rozhodovala znovu. Při své práci jsem se potkala s řadou úžasných žen v různých řídících funkcích, politice i neziskovém sektoru. Jsem přesvědčena, že ženy by neměly ve veřejném životě a v politice chybět, určitě tento mužský svět zjemňují, vnáší tam jiné pohledy, diplomacii a lidství. Mě osobně nepochybně pomohly i prožité nesnáze ve vlastním životě při chápání některých věcí a povznesení nad věci méně důležité.
MILÉ AKTIVNÍ ŽENY, PROSÍM VÁS O TO, ABYSTE SE ZÚČASTŇOVALY VOLEB A PŘIJÍMALY MÍSTA NA KANDIDÁTKÁCH, BEZ VAŠÍ ÚČASTI JE POLITIKA NA VŠECH ÚROVNÍCH VELMI OCHUZENA.
17
Každý člověk dnes může vykročit na cestu splnění svých snů.
Anna Doleželová
povolání - koordinátorka
Původní profesí ekonomka obchodního provozu, dnes vedoucí koordinátorka tří mateřských center (dále MC) - MC Zvoneček Havlíčkův Brod, MC Rolnička Světlá nad Sázavou a MC Ledňáček Ledeč nad Sázavou, stála před 14 lety jako jedna ze sudiček u kolébky tehdejšího „Klubu maminek a dětí Zvoneček“ v perknovské hasičárně a jistě si nepomyslela, že ji práce na 1 den v týdnu natolik zaujme a strhne, že se jí upíše na plný úvazek. Nadšení maminek na rodičovské dovolené pro smysluplnou, společnou a tvůrčí činnost, do které se navíc mohly zapojit i se svými dětmi, bylo až nakažlivě radostné. K původním 15 maminkám se přidávaly další a další. Bylo třeba spojovacího článku mezi různorodými názory, potřebami a návrhy, se kterými se maminky chtěly realizovat. Ukázalo se, že Aniččina výchova v rozvětvené vícegenerační rodině, vlastní zkušenost s dvojnásobným mateřstvím, předchozí zkušenosti z práce s dětmi v domě dětí a mládeže, vzdělání v oboru tvořivá dramatika a přirozená vnímavost pro potřeby druhých je výborným předpokladem pro úspěšné zastávání role koordinátorky. Z vlastního prožitku sociální izolace způsobené péčí o dvě malé děti a umocněné přestěhováním do cizího města za manželem a jeho novým zaměstnáním vytěžila mnoho poznatků, které dnes úspěšně uplatňuje ve své práci, a tím zlepšuje podmínky života rodičů, a zejména maminek pečujících celodenně o své děti.
Jsem žena, máma dvou dětí a manželka muže, který naštěstí chápe, že žena nemusí „tančit“ jen kolem něj, dětí a sporáku a že když budu spokojená já, bude se to odrážet na chodu celé naší rodiny. A tak mě vždycky podporoval v mých nápadech a pomáhal mi s jejich realizací. V okamžiku, kdy šel za novou prací a já jej následovala do cizího města, opustila jsem práci v domě dětí a mládeže, která mě bavila a naplňovala. Využila jsem dobu dvou let, kdy jsem byla nezaměstnaná a cítila se úplně zbytečná, a vysnila jsem si práci, kde se spojí mé ekonomické vzdělání a láska k dětem a rodině. Nejdříve jsem získala místo jako asistentka pro maminky, které život nasměroval do Charitního azylového domu pro matky s dětmi v tísni, a částečně jsem připravovala podklady pro mzdovou agendu Oblastní charity Havlíčkův Brod, kde jsem pracovala. Tam jsem poznala matky, které byly za naši pomoc vděčné, ale i ty, které ji považovaly za samozřejmost. Samozřejmě, že člověka víc motivuje práce s těmi prvními. A tak když jsem dostala nabídku organizačně zaštítit vznikající Mateřské centrum Zvoneček, neváhala jsem ani chvilku. Spolupráce s nadšenými maminkami, které se aktivně podílely na organizaci i realizaci programů pro ně a jejich děti, byla pro mě potěšením a vždy jsem se na ten jeden den v týdnu těšila. Byla jsem nabitá energií a spokojená, a to se projevilo jak v naší rodině, tak v MC Zvoneček a zejména v rostoucím zájmu nových maminek o naše programy. Brzy nám naše původní prostory byly těsné a já stála před výzvou najít větší a hygienicky vyhovující prostory pro vícegenerační setkávání návštěvníků, včetně nejmenších dětí. Podařilo se a s podporou města Havlíčkův Brod dnes můžu s týmem kolegyň a lektorů působit v krásných prostorách bývalé ZŠ Rubešova v Havlíčkově Brodě. Zásluhou dobré komunikace a naslouchání přáním rodičů se našemu týmu daří organizačně zajišťovat kvalitní a poutavý program, který je pro různé zájmové skupiny přitažlivý, a tak se do MC stále vracejí. Maminky a tatínkové si mohou vybrat z 26 pravidelných nebo dalších jednorázových aktivit, a tak si zde užít volný čas se svými dětmi nebo i sami. Já a my všichni si jistě pamatujeme šťastné chvíle strávené s našimi blízkými více než na dárky, které jsme kdy od koho dostali. Největším darem rodiče dítěti je společně a smysluplně strávený čas. A k tomu naše mateřská centra přispívají. K úspěchu mi pomohla jednoznačně podpora mé rodiny, přátel a sponzorů, kteří pochopili, že sociální izolace rodičů pečujících o dítě je hendikep, který zatíží zdravou rodinu tak, že může mít problém při návratu do pracovního i společenského života, a že má smysl podporovat i zdravé rodiny v tomto krásném, ale také náročném období. Někdy mi dalo dost práce přesvědčit sponzory, aby podpořili svými prostředky tyto „normální“ rodiny, kterým přece „nic nechybí“. Co mě naopak dostalo „na kolena“, když jsme po dvanácti letech poctivé práce na podporu rodiny, která je proklamována i v prohlášení vlády, nedostali ani korunu dotace na naši činnost. Vnímala jsem to jako obrovskou nespravedlnost a falešnost naší tehdejší vládnoucí garnitury, ale nevzdala jsem se. Díky našemu dlouhodobě dobrému jménu a přínosu pro spokojenost rodin v našem městě, budování občanské společnosti a účasti na komunitních plánech obcí se podařilo získat od města půjčku na základní provozní náklady. Návštěv-
18
nost našich MC se maximálně zvýšila a rodiny nás podpořily nejen morálně, ale i finančně svojí účastí na programech a zájmem o naše kvalitní služby. Dnes se nebojím žádné krize. Vím, že ji zvládneme. Pro mne, původně pracující jako asistentka v charitním domově pro matku a dítě, to znamenalo mnoho změn, jak na pracovní, tak na osobní úrovni. Absolvovala jsem mnoho odborných kurzů potřebných pro práci v neziskové sféře a v sociální oblasti podpory rodiny, které mi daly základ pro mou praktickou práci. V roli řídícího pracovníka projektu Mateřská centra Zvoneček, Rolnička a Ledňáček při Oblastní charitě Havlíčkův Brod jsem zlepšila své organizační schopnosti. Naučila jsem se komunikovat se zástupci radnice, s majiteli prostor, ve kterých Zvoneček v průběhu let působil, s dalšími spolupracujícími subjekty, sponzory a koordinátorkami výše zmíněných mateřských center. Naučila se také řídit tým spolupracovnic a lektorů, se kterými jsme společně dostali MC Zvoneček do povědomí nejenom návštěvníků MC, ale také široké občanské společnosti města Havlíčkův Brod a okolí. Nějakou dobu jsem působila jako krajská koordinátorka MC v Kraji Vysočina. To všechno jsou zkušenosti k nezaplacení a dodnes mi pomáhají v mé práci. Z mých osobních zkušeností jsem přesvědčena, že naše společnost má stále ještě tendenci ženy „obsazovat“ do rolí manželky, matky, vychovatelky a pečovatelky o rodinu. Přirozené, biologické nastavení žen tomu nahrává, ale v okamžiku, kdy děti „vyletí z hnízda“, pocítí většina žen pocit zbytečnosti a ztrácí svou hodnotu v životě. Proto je podle mě důležité, aby každá žena - matka měla možnost najít a rozvíjet svůj talent i v době péče o malé děti, aby mohla přirozeně pokračovat v kvalitním plném prožívání svého života, i když už ji děti a partner tolik nepotřebují. A k tomu jí může posloužit právě mateřské centrum, které nabízí širokou paletu aktivit pro pestrobarevný a plný život. Získá tam pocit sebejistoty, naváže nové společenské vazby, naučí se komunikovat a třeba i řídit nejdříve malé a podle svých ambicí i větší projekty a pak má lepší možnost seberealizace v profesním životě a třeba i v lokální, regionální nebo celostátní politice.
Díky projektu ProŽeny se mohla zblízka seznámit s tématem násilí, které znala naštěstí jen ze své práce asistentky v charitním domově pro matky s dětmi v tísni a obecně ze svého okolí. Byla překvapena, do jakých rozměrů může vyrůst, a mile překvapena, jaké možnosti řešení mají dnešní oběti těchto forem násilí k dispozici. Již dávno se ztotožnila s mottem Sítě mateřských center, kterým je MC Zvoneček dlouholetým členem: „Ruka, která hýbe kolébkou, hýbe celým světem.“ A uvědomila si, že pro zdravý a šťastný život našich dětí je nejpodstatnější spokojená a šťastná maminka a tatínek. A tak ve „svém“ mateřském centru Zvoneček vymýšlí, podporuje a propaguje všechny aktivity, které jsou v souladu s jejím přesvědčením. Projekt ProŽeny je určen i na podporu žen v řídících a rozhodovacích funkcích. Sama se účastní jednání s místní správou a ví, jak malé množství žen je zastoupeno v rozhodovacích funkcích. Často při jednáních naráží na nepochopení požadavků pro MC ze strany mužů, na které nikdy nebyl kladen důraz při celodenní péči o dítě a rodinu. Samy ženy si nevěří, že by pozici v rozhodovací funkci mohly zastávat. Aktivity projektu jsou zaměřeny na posílení sebevědomí žen, aby ony samy se staly hybatelkami komunitního života. Proto od začátku vnímala jeho potřebnost a byla hned rozhodnuta poskytnout tomuto projektu prostory, organizační podporu a nabídla i doprovodné programy.
Tak kdo, když ne vy, a kdy, když ne teď? Já jsem důkazem, že se vám to může podařit. Přeji všem dosažení jejich snů.
Někdy nebylo pro mě snadné skloubit péči o rodinu a děti s potřebami MC. Zejména když program zasahoval do večerních hodin nebo do víkendů. Osvědčilo se mi otevřeně mluvit s manželem i dětmi o tom, co potřebuji, jak se cítím a jestli by mi mohli pomoci. Myslím, že se to nakonec vždycky povedlo. O úkoly jsme se podělili a společné zážitky jsou k nezaplacení. A když si ještě uvědomíte, jaký vzor dáváte svým dětem, musí vás to hřát u srdce. Prostě otevřená komunikace je základem úspěchu. Chtěla bych poděkovat všem ochotným, dobrým a nápomocným lidem za to, že svou dobrovolnickou práci dělají srdcem a naplno. Je samozřejmé, že cesta, kterou Zvoneček během své historie prošel, nebyla vždy veselá a plná úspěchů, ale když se díváte stále dopředu a hledáte řešení potíží, které život přináší, s pomocí takových lidí, které máte kolem sebe, se vám nakonec všechno podaří. 19
Nikdy neříkej, že něco nejde; mohl by se najít někdo, kdo neví, že to nejde, a udělá to.
Ing. Lucie Dostálová povolání - ekonomka, manažerka, politička
Vystudovala obor Ekonom - manažer na Ekonomické fakultě Mendelovy university v Brně, pracovala jako účetní a poté jako vedoucí projektu zavádění informačního systému v rodinné firmě, od roku 2014 je zastupitelkou a radní obce Bory, aktivně se zapojuje do dění v obci, věnuje se vedení místního rodinného centra. Její velkou zálibou je kreativní tvoření, cestování a četba.
Po skončení vysoké školy jsem pracovala v rodinné firmě v ekonomickém úseku a věnovala jsem se hlavně účetnictví, kalkulacím a hodnocení účetních výstupů. Část této činnosti jsem dělala i z domu, když jsem byla na mateřské se svým nejstarším synem. Když byly našemu druhému synovi 3 měsíce, vrátila jsem se do firmy vypomáhat se zaváděním nového informačního systému. Během tři čtvrtě roku, kdy došlo na spuštění ostrého provozu systému, se tato výpomoc změnila v plný úvazek. Bývala jsem v práci i 12 hodin, ale neskutečně mě to bavilo. Důležité tehdy bylo, že shodou náhod mohla zrovna jedna z babiček oba syny hlídat. Nevěřím ale na nějaké shody náhod, jsem člověk věřící v Boha, a proto věřím, že to byla „Vyšší moc“, co nám tehdy pomohla. Během tohoto hektického období jsem také zjistila, že jsem potřetí těhotná. Projekt jsem tedy dokončovala s gigantickým bříškem na konci 8. měsíce. Za tři týdny po ukončení této práce se nám narodil třetí syn. Nejstaršímu synovi byly tehdy přesně tři roky a prostřední měl rok a čtvrt. Domluvila jsem se tehdy s rodinou, že na nějaký čas přestanu ve firmě působit a budu se věnovat pouze dětem, protože jsem si neuměla představit, jak se zvládnu starat o tři tak malé děti, k tomu o poměrně velký dům a velkou zahradu. Vše šlo ale tak nějak přirozeně a já jsem se po nějaké době začala trochu nudit a vymýšlela jsem zase nějakou činnost. Pro upřesnění bych ráda dodala, že jsem se narodila ve znamení blíženců. To mne vystihuje asi nejvíce. Mám hlavu neustále plnou plánů a nápadů.
20
Než zrealizuji jeden projekt, už mně v hlavě hučí další tři. Dotáhnout je ale až do úplné závěrečné tečky mě zase až tolik nebaví, a pokud je tento úkol na mně, musím se hodně krotit, abych u té „stereotypní“ činnosti vydržela. To platí nejen pro profesní život, ale i pro ten soukromý. Vidím to i nyní, když jsem na mateřské „dovolené“. Mám hlavu plnou plánů, co by moji kluci potřebovali ušít, uháčkovat, namalovat, vyrobit, příp. postavit. Takže v praxi to pak vypadá, že u šicího stroje leží rozstříhaná látka na tepláky, zároveň je v místnosti rozprostřená na zemi látka na povlečení s naskládanými aplikacemi, protože ještě přesně nevím, jak jim to povlečení navrhnout; v další skříňce je rozháčkovaná čepice, protože přeci nebudu při delší cestě autem pouze sedět jako spolujezdec – takový volný čas musím využít naplno; vedle toho hledám po internetu starou skříň, ze které bych mohla klukům vyrobit kuchyňku na zahradu (i kluci přece potřebují vařit); na papíře v jiné skříni se už rýsuje návrh na pískoviště, které by jim měl manžel vyrobit, a zároveň už mně hlavou běhají myšlenky na to, že nejstarší syn potřebuje lépe pochopit pojem „týden“ a jakým způsobem mu to výtvarně znázorním. A ani nemluvím o tom, že kluci budou mít v červnu svátek a bylo by proto dobré vytvořit jim každému perfektní „quiet book“, aby se zabavili v autě, příp. v ordinaci u pana doktora. Plánů mám prostě pořád spousty, ale dotáhnout je dokonce už ne vždy zvládnu. Některé hodně zajímavé z důvodu nedostatku času odložím třeba o rok, jiné méně zajímavé postupem času vyšumí a uvolní prostor dalším.
V projektu ProŽeny se zapojila jako účastnice kulatých stolů, spoluorganizátorka vzdělávacích seminářů a aktivně se zapojila do organizace aktivit zaměřených proti domácímu násilí.
Podobně to funguje i v mé dobrovolnické osobnosti. Od roku 2013 se věnuji vedení našeho, dnes už Rodinného centra Mraveniště. Společně se dvěma kamarádkami se staráme o program a organizujeme nejrůznější akce pro děti i rodiče. V loňském roce se nám podařilo přestěhovat centrum z prostor bývalé fary, které nám byly už těsné, do prostor dnes již bývalé školky. V této době jsem byla opět ve svém živlu – spousta plánů, kreativní činnosti a práce – to bylo něco pro mě. Během zimy jsme se v nových prostorách pěkně zaběhli. Mraveniště začaly navštěvovat malé děti se svými rodiči, ale i děti školní a dokonce i středoškoláci. Někdy se to tu hemží opravdu jako v mraveništi, a to je přesně to, co jsme chtěly. Do budoucna bychom byly moc rády, kdyby se tyto prostory staly oblíbeným místem nejen rodičů s dětmi, ale i jejich prarodičů, příp. seniorů, kteří třeba zrovna nemají to své vnoučátko v blízkosti nebo je nemají vůbec. Pokud by se k nám naučili chodit i tito lidé, mohu za sebe říct, že bych byla moc ráda. Budoucnost totiž vidím v tom, že se vrátíme trochu zpět a budeme spolu v míru žít malí, mladí, velcí i staří tak, jak to bylo za starých časů bez nynějších sklonů k materialismu a „hrabošení“ sám pro sebe. K budově, kde nyní centrum funguje, patří i dvě velké zahrady. Se stále přibývajícími slunečními dny jsme začali tyto prostory využívat více a více. A zase se naskytla další výzva. Prostředí zahrady je pro děti nevyhovující a my jsme se začali plánovat jeho přestavbu. Ale nebyli bychom to my, abychom se spokojili s obyčejným hřištěm se skluzavkou a dvěma houpačkami. Vymysleli jsme s vedoucími jiných spolků, kteří s námi budovu užívají, pro děti hřiště vzdělávací se spoustou zajímavých prvků, od motorických aktivit, přes poznávací tabule, až po malou laboratoř. Nyní tedy hledáme program, který by nám pomohl celý projekt realizovat. Plánů a nápadů je stále spousta, nezbývá tedy nic než si přát, abychom je mohli všechny úspěšně realizovat a jejich výsledky si společně užít. Na závěr bych ale chtěla vysmeknout hlubokou poklonu před svoji VELKOU rodinou, která toto tempo se mnou drží a vydrží. Bez pomoci manžela, rodičů, „tcháňáčků“ a ostatních by to nešlo a nikdy bych se nemohla věnovat všemu tomu, co mě tak moc baví a tu „mateřskou dovolenou“ mi pomáhá si užít a hlavně přežít. 21
Komunikace je jako tanec. Nesmíte se bát druhého vyzvat, a když mu šlápnete na nohu, tak se omluvte.
Mgr. Eva Fruhwirtová
povolání - mediální poradkyně, lektorka, PR manažerka Narodila se na jižní Moravě, žije na Vysočině, ale pracovně se pohybuje po celé České republice. Působí deset let ve světě médií a marketingu. Stojí za desítkami mediálních strategií pro české firmy, nadace, občanská sdružení i politiky. Je propagátorkou mediální výchovy pro pedagogy, sebeřízení a seberozvoje. Je spoluorganizátorkou Letní žurnalistické školy Karla Havlíčka Borovského v Havlíčkově Brodě a také projektu Zachraňte Ježíška, který už osmý rok připomíná a zdůrazňuje krásu českých tradic. Pracuje v komunikační agentuře Commservis.com, zároveň je mediální poradkyní europoslance Tomáše Zdechovského, ve společnosti Brain2win se věnuje tréninku mozku a jako lektorka WIFI Czech Republic školí komunikaci ve všech jejích podobách.
22
Je potřeba mít sny. Díky nim víme, co bychom chtěli Milovala jsem dějepis (zůstalo mi to) a moc jsem si přála jednou z malých Rouchovan vycestovat do Řecka a do Říma, kolébky evropské kultury a vzdělanosti. Povedlo se mi to. Jako teenager jsem měla ráda televizní vědomostní soutěže. A tak jsem se přihlásila do Pyramidy. Chtěla jsem si to jen zkusit. Vyhrála jsem ji. Tenkrát jsem spadala do kategorie dětí, a tak jsem si místo peněz přivezla domů tašky plné sladkostí. Možná proto teď nemám ráda sladké. Nešlo ale o výhru, ale o ten pocit posunout své hranice. Velmi na mě zapůsobil Václav Havel a chtěla jsem se s ním potkat. Podařilo se mi to na Letní žurnalistické škole v H. Brodě. Chtěla jsem studovat žurnalistiku, ale nevzali mě ani do Prahy, ani do Brna, ani do Olomouce. Tak jsem šla studovat češtinu a historii do Českých Budějovic. Zkusila jsem žurnalistiku v Brně znovu. Podařilo se mi to snad na počtvrté. Když jsem byla na stáží v Evropském parlamentu s kolegou Tomášem Zdechovským, oba jsme si řekli, že se do Bruselu ještě vrátíme. On se stal europoslancem a já jeho tiskovou mluvčí. Je dobré mít představu o svém životě a nebát se životních rozhodnutí. A tak jsem ve svých devětadvaceti letech požádala o ruku svého současného manžela. Mé sny se staly skutečností. A to jen proto, že jsem je přijala za své a nepovažovala je za hloupé, trapné nebo nevhodné. Proto se obracím na vás, ženy, nebojte se mít své sny. Nic na světě nespadne jen tak do klína. Za vším je práce a odhodlání vydržet. Vyznávám své osobní pravidlo 3 P – práce, pokora, poctivost. To jsou podle mě dlažební kostky dláždící cestu k našim snům. Nebojte se přijmout své sny.
Překážky na cestě jsou skryté příležitosti Jako dítě jsem milovala příběhy Jaroslava Foglara a toužila zažít táborová dobrodružství. Proto jsem se na Katolickém gymnáziu v Třebíči pustila do organizace táborů, vodáckých kurzů a zážitkových víkendů. Dodnes jsem členem studentského klubu Halahoj a do loňského roku jsem jezdila s katolickým gymnáziem jako instruktor lyžování. Bála jsem se výšek (nepřešlo mě to), a tak jsem se učila v horolezeckém sedáku vázat po stromech lanové aktivity a slaňovala jsem Stropešínský most i Borovinský most v Třebíči. Ve škole jsem opravdu neměla ráda hudební a výtvarnou výchovu a bojovala jsem s matematikou. Musela jsem tedy najít jiné oblasti seberealizace. Začala jsem mluvit a psát. Přesto, že jsem měla šílenou trému, když jsem měla vystoupit před lidmi, ujímala jsem se moderování nejrůznějších akcí a veřejného vystupování. Pouze trénink totiž dělá mistry. Nikdo se nenarodí jako dokonalý. Pravidlo 10 000 říká, že člověk se stane mistrem v oboru tehdy, když odcvičí nebo odpracuje 10 000 hodin. Překážky na cestě neberme jako neprostupnou zeď, ale jako možnost podívat se na věci jinak, hledat inspiraci a příležitost. Zkušenosti jsou přeci překonané překážky. Dnešní společnost potřebuje zkušené, vytrvalé a trpělivé – ženy. Nepodceňujte se a nevzdávejte se vašich rozhodnutí měnit svět kolem vás. Největší životní výhra je pokoj v duši Pohybuji se několik let ve světě byznysu a politiky. Mojí prací je přesvědčovat lidi, učit je a komunikovat s nimi. Velmi mi pomáhá znalost pravidel fungování mozku. Vše je totiž v hlavě. Z hlavy se myšlenky a postoje dostávají ven skrze komunikaci. Komunikace je jako tanec. Musíte se umět přizpůsobit svému partnerovi. Na každý pohyb je potřeba vyváženě reagovat. Pokud budete tlačit partnera do poloh, které mu nevyhovují, nebude se mu chtít a bude to drhnout. Slova jsou velmi mocná, ani si to neuvědomujeme. Pro mě je komunikace nástroj a prostředek – můžeme pomocí ní měnit sebe i lidi kolem. Ve své práci v oblasti tréninku mozku jsem vypozorovala důležitou věc, která potvrdila moji zkušenost, a to, že největší životní výhrou je pokoj v duši. Moje osobní motto, které ráda sděluji všem kolem sebe, je velmi krátké. TADY A TEĎ. Když něco děláme a někde jsme, buďme tam hlavou i tělem. Jinak je to zbytečný čas pro ostatní i pro nás. Pokud nebudeme tady a teď, proteče nám život mezi prsty. Druhá šance už není.
V projektu ProŽeny je Eva Fruhwirtová příkladem ženy, která si plní sny a svým pozitivním přístupem působí na lidi kolem sebe.
Kontakty: Twitter @EvaFruhwirt LinkedIn https://cz.linkedin.com/in/evafruhwirtova E-mail
[email protected]
23
Stále objevuji cesty, příležitosti a učím se novým věcem.
Bc. Lenka Hájková
povolání - koordinátorka mateřského centra, kariérová poradkyně Je spoluzakladatelkou, předsedkyní a vedoucí spolku Mateřské centrum Andílci, z. s. od roku 2005. V centru působí jako koordinátorka, finanční i projektová manažerka, lektorka. Od roku 2013 také pracuje v další neziskové organizaci, v Občanské poradně Třebíč. V letech 2013 - 2014 jako koordinátorka projektu Finanční gramotnost, od roku 2015 na pozici kariérové poradkyně a částečně administrativní pracovnice. Účastní se pracovních skupin, spolupracuje s OSPOD Třebíč. V roce 2015 získala prestižní ocenění Skutek roku v Oblasti volný čas dětí a mládeže za vedení Mateřského centra Andílci Hrotovice a realizaci projektu Napříč generacemi společnými akcemi. Anketu Skutek roku vyhlásilo Zastupitelstvo Kraje Vysočina v roce 2015 již pošesté. Veřejnost měla možnost nominovat aktivity, které v roce 2014 nejvíce přispěly k rozvoji regionu. O počinech fyzických osob hlasovala během března široká veřejnost, vítězné projekty právnických osob vybrala odborná porota. „Kraj Vysočina našel vlastní cestu, jak upozornit na dobrovolnickou práci pro druhé a poděkovat těm, kteří ji dělají. Je to cena pro obyčejné lidi, kteří dělají neobyčejné věci,“ uvedl radní Kraje Vysočina pro oblast regionálního rozvoje Martin Hyský.
24
Můj životní příběh Mateřské centrum Andílci, z. s. Hrotovice jsem založila v roce 2005 spolu s kamarádkou. Chtěly jsme vytvořit prostředí, které umožní nám, dalším maminkám na mateřské / rodičovské dovolené a jejich dětem se vzájemně potkávat. Z malého centra, které pořádalo 2 aktivity týdně, se nám podařilo vybudovat komunitní zařízení, které nabízí celoroční profesionální služby vzdělávacího i volnočasového charakteru po celý týden, včetně letních prázdnin. Začátky byly těžké. Radnice nám příliš nedůvěřovala, ale nadšení a chuť byly silnější. Kamarádka Regina po pár letech centrum z důvodu další profesní kariéry opustila, já „zůstala a vydržela“ dosud. Proč? Protože v mateřských centrech vidím smysl, neuvěřitelný potenciál a díky svým službám, které centra nabízejí i možnosti seberealizace, vzdělání, prevence, klidu, pohody, přátelství. A ty rozzářené dětské oči a usměvaví rodiče i prarodiče! Moje práce mi většinou přináší povznášející pocity, že pomáhám a starám se o druhé, jindy bohužel i pocity vyčerpání a stresu. Od roku 2012 se MC Andílci změnilo k nepoznání. Největší zásluhu na tom má Mgr. Hana Škodová (starostka Hrotovic). Nejdříve se vybudovala nová přístavba s konferenční místností, šatnou a toaletami. V roce 2014 došlo i na celkovou rekonstrukci budovy centra, včetně zateplení a výměny oken. Proměnou prošla i herna – oprava zdiva, nové elektrické vedení a výměna radiátorů. A úplně poslední bylo vybudování útulné, malé tělocvičny ve sklepních prostorách v roce 2015. To byl můj sen, který se mi splnil. Ale splnil se proto, že jsem tvrdě pracovala a dokázala přesvědčit druhé, že to je ten správný směr. Až sem jsem chtěla dojít. Trnitá cesta, ale stálo to za to. Stavební práce byly hrazeny z rozpočtu obce, ale veškeré vybavení a zařízení jsme pořídili z našich zdrojů. I na to jsem hrdá.
Podobně to chodí i v jiných mateřských či rodinných centrech. Proto si myslím, že ženy v nich pracující by měly dostávat adekvátní mzdové ohodnocení. Ty hodiny, které strávíme prací pro naše centra, se snad ani nedají spočítat. Proč se budeme stále plácat po rameni, jak jsme dobré, jak to máme těžké, jak je naše práce smysluplná, ale za minimální finanční odměnu? To opravdu nejde dělat do nekonečna. Věřte mi. Vždyť také musíme myslet na sebe a své rodiny! Ale zpátky ke mně. Práce pro Andílky mě naučila myslet, být optimistkou, mít větší nadhled, prezentovat se na veřejnosti, hájit své zájmy, delegovat. Přinesla mi kontakty a možnosti setkávat se s úžasnými lidmi a odborníky. Umím se radovat z maličkostí. Také se už nehroutím z toho, že se něco nepovedlo, protože to mě přece posouvá dál. A ještě jsem zjistila, že se nezavděčím všem. Na druhou stranu mi centrum vzalo soukromí, spoustu času, nervů i iluzí. Až teď jsem zjistila, že plusy jednoznačně převažují! Uf. To se mi teda oddechlo… Ne, dělám si legraci. Vím, že to tak je!
V projektu ProŽeny se zapojila jako mentorka a spoluorganizátorka aktivit „proti násilí“ – přednáška pro veřejnost a akce u příležitosti Mezinárodního dne proti násilí na ženách. Na projektu oceňuje jeho potřebnost a závažnost, je opravdu nutné se spojit, nahlas mluvit o násilí na ženách a udělat vše proto, aby se případy takovýchto žen vyskytovaly co nejméně!
Co chci vzkázat „světu“? Jsme ženy, tak si přestaňme hrát na muže!
Andílci jsou moje třetí dítě a dala jsem jim 10 let života. I když se mi budou těžko opouštět, jsem připravena odejít a předat je. I to chce odvahu, co myslíte? Je čas jít dál. Děkuji všem kolegům, partnerům, mým dětem, rodině a přátelům za to, že mi fandí, pomáhají, podporují, drží nad vodou a mají mě rádi. Toho si vážím, protože bez nich bych toto všechno nedokázala a k těmto všem moudrům nedošla.
25
„Štěstí a spokojenost najdeme především samy v sobě, pokud si dovolíme svobodně rozhodovat.“
Romana Hánělová, DiS.
povolání - poradkyně, podnikatelka
Vystudovala zdravotní sestru, nutriční terapii, výživovou poradkyni v oblasti redukce hmotnosti, je terapeutka čínské medicíny a psychosomatiky. V současné době má poradnu zdravého životního stylu, která se člení na výživovou poradnu a terapeutické centrum s biorezonancí Bicom, kde působí společně s manželem. Na facebooku založila stránky „Víme, jak na to s Romanou Hánělovou“ a nedávno i „Komunitu pro podporu žen“. Nově s přáteli organizuje víkendové pobyty pouze pro ženy s tématem „Jsem svá“. Cílem je šířit informace vedoucí ke zdraví a k podpoře sebelásky. Mnoho žen trpí nedostatkem lásky, kterou hledá kolem sebe, ale neuvědomují si, že lásku musí najít především samy v sobě. Často je potřeba si projít celý svůj příběh od dětství a uvědomit si zasunuté emoce.
Každý lidský příběh začíná prvními dětskými vzpomínkami a ty moje směřují do mateřské školky, kde jsem byla výjimečná svým zpěvem. Paní učitelka byla velmi krásná a hodná. Hrála na klavír, učila nás zpívat a já nezapomenu na vystoupení v domově pro seniory, kde jsme dostávali velká červená jablíčka. Tehdy jsem si roztrhla kapsu u kabátku, jak jsem se snažila je ukrýt. Již v těchto letech mám však i jiné vzpomínky. Jako dítě vidím maminku, jak ji sousedi uklidňují na gauči, spoustu zmatených chvílí a pak se vrací tatínek z nemocnice bez ruky. Zřejmě jsem v těchto dobách prožívala více emocí, anebo si je začala zasouvat do podvědomí, protože pak mi příběh mizí. Podle maminky tatínek prožíval těžké chvíle, nechtěl žít, ale zvládnul to. Jsem na něj hrdá. Tato událost tatínka změnila. Prožíval v sobě zřejmě spoustu bezmocných pocitů, které bohužel někdy ventiloval a odrážel na nás. Pamatuji si záchvaty vzteku, zloby a maminku, která se snažila vše urovnat. Tohle vše mě i mého brášku tvarovalo. Na základní škole jsme byli oba neprůbojní, bojácní, oba trošku jiní a bez sebevědomí. Tohle není výjimečný příběh, setkávám se s ním ve své poradně u spousty klientů. Většina z nich je však velmi úspěšných, našli sami sebe a pomáhají ostatním kolem sebe. Pochopili, že jejich cesta vede k lidem. Můj život se začal především odvíjet od mých 17 let, kdy jsem jako mladá, naivní slečna čekala dcerku (dnes již dospělou ženu), vdala jsem se a žila závislý život na svém manželovi. Pro svou nezkušenost a vzájemný nesoulad mě opustil a já v té době začala mít méněcenný pocit. Hodně jsem se soustředila sama na sebe, začala jsem intenzivně cvičit a hlídat si stravu. Tenkrát jsem se domnívala, že když budu méně jíst, budu štíhlá (přitom jsem byla hubená) a budu se více líbit. Podjídání mě však dostávalo do začarovaného kruhu, kdy se moje myšlenky už téměř všechny soustředily pouze k jídlu a nastaly dny odříkání a následné přejídání. Nešlo přímo o bulimii nebo anorexii, ale tato situace ve mě vyvolávala spoustu pocitů viny, nespokojenosti ze selhávání a byla jsem ze sebe nešťastná. V tomto období jsem potkala svého druhého muže. Vnímal mou nerovnováhu, trápilo ho to za mne, ale dokázal mě podporovat a milovat takovou, jaká jsem. Narodil se nám syn a já se najednou musela starat o někoho jiného. Přirozeně se pak mé myšlenky z jídla přenesly k miminku. Tato zkušenost mě vedla k tomu, že jsem při mateřské dovolené začala v Praze studovat obor dietní sestry (dosud jsem byla vystudovaná zdravotní sestra), prohlubovala jsem si znalosti o stravě a jejím vlivu na tělo a nemoci. Po mateřské dovolené jsem nastoupila jako zdravotní sestřička na zubní oddělení (obor ortodoncie = rovnátka), ale výživě jsem se dále aktivně věnovala. Docházela jsem i do domova důchodců a pomáhala jako dietní sestřička.
26
Velkou změnou v mé cestě byla další možnost pracovat jako dietní sestra pro dialyzované pacienty v havlíčkobrodské nemocnici. Dieta pro tyto pacienty je velmi složitá, v mnohém si protiřečí, ale pro mě byla výzvou něco si dokázat a někam se posunout. Při mé studijní snaze si mě všimla farmaceutická firma, která lidem poskytovala domácí dialýzu. Přijala jsem jejich nabídku práce a začala jsem lidem pomáhat s domácí dialýzou a školit v dietní stravě. Poznávala jsem zájmy firmy a neuvědoměle se dostávala do negativismu, který pramenil z různých úhlů pohledu firmy a mne. Po roce mi bylo oznámeno, že mi nebude prodloužena pracovní smlouva, a najednou jsem se ocitla bez práce. Byla jsem velmi nešťastná, plná pocitů křivdy, ale později jsem si uvědomila, že jsem si vším měla projít, abych byla nyní tam, kde jsem.
Do projektu ProŽeny se zapojila jako mentorka a poradkyně.
Dnes jsem šťastná ve své práci, mohu lidem dát ze sebe to nejlepší bez ohledu na zájmy někoho jiného a dále svou firmu rozvíjet ve prospěch lidí a ke své spokojenosti. Vystudovala jsem tradiční čínskou medicínu, prohlubuji znalosti v psychosomatice a můj život je jedno velké dobrodružství. V současné době se nejvíce setkávám s ženami, které mají svůj příběh a jsou velmi inspirativní. V každém takovém příběhu se dá najít skrytý potenciál. Ten můj je ve výživě, kterou jsem kdysi řešila své pocity méněcennosti, a také v potřebě pomáhat ženám s jejich starostmi.
27
„Se mnou se nudit nebudete.“
Ing. Irena Hejzlarová
povolání - učitelka a lektorka ekonomických předmětů Patří k ženám, které vystudovaly i pracovaly v „plánovaném“ hospodářství (VŠE, obor Ekonomická statistika, Státní banka československá). Po sametové revoluci se stala vedoucí úvěrového kolektivu v Komerční bance, a.s. Mimo to byla aktivní v tělovýchovných a odborových organizacích. Poté se jí podařilo s kolegy vybudovat pobočku rakouské banky WSPK v Třebíči. Po 25 letech z bankovnictví odchází, od té doby podniká, působí jako učitelka ekonomických předmětů na střední škole, lektoruje pro další subjekty a jako svůj hlavní úkol vidí zvýšení finanční gramotnosti občanů ČR. Angažuje se i v orgánech města (zastupitelstvo, finanční výbor, komise rady). Je 32 let vdaná, má 2 dospělé děti.
Nejenom geny, ale naše původní rodina, prostředí, ve kterém vyrůstáme, velice určuje náš život. To, že maminka dokázala odejít i s malými dětmi od otce, který ji ponižoval a bil, bylo pro mne silným motivem. Peněz mnoho nebylo, tři jsme nějaký čas spali na dvou postelích v malé garsoniéře. Ale radovali jsme se z každé nové běžné věci, kterou jsme si mohli dovolit, a když bratr dostal svou postel, byl to svátek. Mimo to s námi běžně garsonku obývala zvířátka, jezdili jsme na různé výlety, tábory i dovolené, věnovali jsme se svým koníčkům. Maminka byla velice inteligentní, pracovitá, přísná i hodná, dokázala si vždy poradit, plně se nám věnovala. Oba jsme s bratrem vystudovali vysokou školu. Brigády, na které jsem pravidelně chodila, všem doporučuji, člověk si vyzkouší různé profese prakticky a vlastní silou vydělané penízky jsou ty nejspravedlivější. Oporou nám dlouho byla i naše NEJ babička. Otec se nám do života nepletl. Maminka bohužel zemřela předčasně, dnes si myslím, že se upracovala… To, jak vy a vaše děti prožijete svá dětství, vás provází po celý život! Do vínku jsem mimo jiné dostala zvídavost, energii, chuť poznávat a vymýšlet nové věci, nebát se práce, svůj smysl pro humor, ale i spravedlnost, taky kde co komentovat, bojovat za svou pravdu. Po maturitě na gymnáziu v mém nádherném rodném Hradci Králové mne to zlákalo do Prahy. Protože mezi mé oblíbené předměty patřila matematika, volba padla na obor Ekonomická statistika na Vysoké škole ekonomické. Vyšlo to až do konce… Mezi mé nejlepší kamarády vždy patřil i můj muž, se kterým dnes žiji 33. společný rok. Nějak jsem po svatbě neprotestovala a stěhovali jsme se do Třebíče (opět jsem byla zvědavá). Bohužel jsem přišla o první miminko, takže se řešilo, cože v tom „novém“ městě budu dělat. „Náhodná“ setkání hrají v mém životě poměrně velkou roli. Nápad pracovat v oboru zhatil vzdálený příbuzný – ředitel jedné státní organizace - připomínkou, že bych snad měla brzo rodit. Mé angažmá na nově budované jaderné elektrárně se také nekonalo – pán, který v dešti vyšel ze stavební buňky, při pohledu na mne zakroutil nesouhlasně hlavou a bylo. Přiznám se, že se mi ulevilo. S řešením přišel tchán: „My všichni pracujeme v Elitexu, tak půjdeš taky a na stejné oddělení jako tvůj muž.“ Nevím, kde se to v nás vzalo, ale oba jsme řekli NE. Zřejmě už tehdy nebylo v naší domácnosti zcela jasné, kdo je šéf a kdo výkonná síla, a v pracovním procesu by se to asi taky tlouklo. My to tak nějak střídáme, oba nemáme rádi formální autority. Náhoda vstoupila do cesty při vyřizování novomanželské půjčky. Funkcionalistická budova (dnešní OSSZ) byla honosná i zevnitř, a tak jsem v tílku a vlastnoručně ušité riflové minisukni zaťukala na dveře zde sídlící státní banky. Vůbec jsem o její práci nic nevěděla (to jsem v budoucnosti adeptům o zaměstnání neodpouštěla). Trochu koukali, ale po pár dotazech jsem byla přijata. No, šéfové asi mnohdy litovali…, já jsem to plánované hospodářství v roce 1984 ne zcela chápala, mnohé jsem kritizovala, tak nějak spontánně, nevěděla jsem, že se to nenosí. Dost jsem se pletla do práce svazu mládeže a odborů. Listopad 1989 - úleva, že nebudu perzekuována za opakované odmítnutí vstoupit do spolku pana Husáka a spol., druhá úleva – svoboda. Paradoxem se stalo to, že jsem dva své šéfy později dostala do svého nového pracovního týmu. No, tohle své první vedení pracovního kolektivu jsem nezvládla, oni „jeli“ po svém, já pracovala za tři a po nocích si s brekem četla cosi o managerování. Těžká škola života…
28
Osobní život – bohužel druhý a třetí potrat, doktoři nevěděli, neporadili… Krajní řešení - žádost o adopci (dodnes leží někde v archivu radnice, asi). Smrt maminky, neshody doma, náhodné setkání s cizí paní v ordinaci – kontakt na skvělou paní Volejníkovou, která cvičením paní Mojžíšové pomáhá ženám otěhotnět a děti donosit. Hurá, mít děti byla pro mne vždy volba číslo jedna. Nejdříve se narodila Verunka, tři roky na to Kamilek, dnes Veronika a Kamil. Jsou pro mne takřka vše na světě. V bance, nyní již Komerční banka, a.s., začalo být vše zajímavé, vše jsme tvořili za pochodu, vždy jsme ale byli mezi nejúspěšnějšími. Zato pražské pobočky nic moc…, proč asi? To nadšení a poznávání po revoluci, na to se nedá zapomenout. Sice amatéři, ale se smyslem pro oboustranně spravedlivý obchod, statistiky hovořily jasně. Nicméně stát banky nezvládá, vzniká státní konsolidační banka, všichni platíme z daní nesplácené úvěry i KB je prodána do soukromých rukou… Nadšení opadá, stáváme se součástí reálného kapitalismu, který nám ukazuje i svou druhou tvář. Šéfové rotují, po tříletém období, kdy jsem jedním z nejúspěšnějších obchodníků banky (nedobře se mi to píše, ale cifry tak hovořily), ale zároveň poznávám bossing (psychický tlak nervního, ne tak schopného ředitele), nespím, třesu se strachy, když mám jít do práce, hraji divadlo, že to zvládám, ale nezvládám, dávám výpověď. Pomoc nacházím hlavně u manžela, ale také ji hledám u lékařů, dostala jsem se do stavu, kdy nevím, jak dál. Ti si zase nevědí rady, tak hledám jinde. Tentokrát mi pomohla paní praktikující kineziologii. Zase můžu spát, jíst, cvičit a těšit se na novou práci. Navštěvuji úřad práce (dostávám hezký příspěvek, ale jinak nedoporučuji), ale naštěstí mám ihned pěkné nabídky v oboru.
Do projektu ProŽeny se zapojila jako mentorka a předávala své zkušenosti z manažerské i lektorské praxe. Zúčastnila se podpůrných setkání pro ženy aspirující na politické a řídící pozice a rovněž se zúčastnila konference „Jsou si žena a muž rovni“. Velmi přínosná pro ni rovněž byla účast na vzdělávacích seminářích a sebepoznávacích kurzech.
Jsem ráda, že znám několik desítek žen, které si dokáží poradit v mnoha směrech lépe než muži a zůstávají přitom ženami.
Učím se lépe němčinu a začínám pracovat pro rakouskou spořitelnu s takřka nevyslovitelným názvem Waldviertler Sparkasse von 1842. Nejdříve na jejích pobočkách, zanedlouho budujeme novou v Třebíči. Osm krásných let úspěšného obchodování s výborným pracovním kolektivem, dobré výsledky. Opakuje se situace z KB, změna šéfů… Navíc mne dny, kdy si všichni chtějí povídat o penězích a hlavně o tom, jak jich mají málo, přestávají bavit. V roce 2008 přichází hospodářská krize, já dávám výpověď. Víte, pracujete v luxusním prostředí, s moderními počítači se špičkovým softwarem, mezi minimálně středoškolsky vzdělanými lidmi, každý den peníze v rukou, za pravidelnou mzdu, ale v práci jste celý den do pozdních hodin, máte vysokou zodpovědnost za dvě desítky podřízených, za klienty. Na otázku: „Jak se máte?“ velice často slyšíte odpověď: „No to víte, paní ředitelko, jako Vy ne.“ Sakra, jak to může vědět… Nevím, zda se děti cítily šizené, ale snažili jsme se jim i přes naši pracovní vytíženost s manželem věnovat. Oba, pokud mohu posoudit, žijí spořádaně. Domácnost se řešila za pochodu, společně trávené volno se nešidilo. Ale já jsem chtěla dělat i jiné věci, věnovat se něčemu novému. Trošku jsem si „zapodnikala“ v oblasti financí a nemovitostí, zkusila jsem opět trénování basketbalu a canisterapii s naší fenečkou, ale nebylo to ono. Naštěstí přišla kamarádka Renča a nabídla mi práci učitele ekonomických předmětů na soukromé střední škole. Dodnes jsem za to velmi ráda, práce s mládeží mne baví, je každý den jiná, má smysl, jsme akční, vytváříme vlastně takovou komunitní školu, spolupracujeme s dalšími organizacemi ze státního i soukromého sektoru, umožňujeme žákům poznávat realitu, zapojujeme je do hospodářských procesů. Doplnila jsem si potřebné pedagogické vzdělání, pracuji i jako metodik prevence, zabývám se projektovou činností. Po celou dobu svého pracovního života se snažím o to, aby byl český občan co nejvíce finančně gramotný, odhaluji lidem rizika spojená s každodenním nakládáním s tímto specifickým druhem zboží, lektoruji tuto oblast na požádání i u jiných subjektů. Navíc mám přitom čas na spoustu dalších aktivit, včetně zapojení se do práce municipální sféry (členka zastupitelstva v minulém volebním období, předsedkyně a členka finančního výboru, práce v komisích rady města). Mé koníčky se rozšiřují, pejskové a rostlinky si mne užívají (prázdniny jsou nad zlato), vracím se i k ručním pracím, účastním se různých kursů včetně kuchařských, rozšiřuji si prostě obzory a dovednosti. Cestování a sport patří stále k našim pravidelným aktivitám. Dokonce se mi snad daří vytvářet manželovi větší zázemí (on má na starost to finanční), i když žehlení košil nebude nikdy patřit k mým oblíbeným činnostem. Sama sebe dost špatně učím heslo, že každá práce je důležitá…
Zkušenosti jsou mnohdy nepřenosné, ale dovoluji si: „Já sám jsem pro sebe nejdůležitější.“
»» Vysvětlení: Pokud nejsem v pořádku, nejsem se sebou vyrovnaný, nemohu dobře působit na ostatní, natož jim pomáhat.
Zdraví je Tvoje, tak se o něho starej a nemysli si, že se Ti o něj postará doktor.“
»» Věta mého spolužáka, špičkového kardiochirurga, kterou se snažím řídit.
„Práce Tě musí nejen živit, ale i bavit. Snaž se o takovou svou úroveň, aby sis ji mohl vybrat, tzn. i změnit.“ „Rodina je základ státu.“
»» Staré „socialistické“ pravidlo je dle mne stále platné, a bohužel vidím každý den důsledky ne zcela funkčních rodin… Jsem šťastná za své dětství, za svoji maminku.
Nesnáším heslo „Ten je za vodou.“
»» Neznám, nevím nikdy, co to znamená, převozník by možná věděl. 29
Sněte a za svými sny si jděte. Občas to bolí, ale výsledek stojí za to.
Mgr. Stanislava Holbová povolání - krajská koordinátorka
Vystudovala Fakultu tělesné výchovy a sportu Univerzity Karlovy v Praze, obor sportovní manažerství. Znalosti si doplnila dvouletým studiem na Fakultě žurnalistiky. Pracovní kariéru odstartovala v deníku Mladá fronta DNES, kde pracovala v oddělení marketingu. Po ročním působení v Pražském mezinárodním marathonu se opět vrátila k médiím, noviny vystřídaly life stylové časopisy. Ve vydavatelství Hachette Filipachi pracovala jako marketingová manažerka pro časopisy Elle a Marianne. Během dlouhé mateřské dovolené se třemi dětmi se věnovala rodině, portrétní fotografii a administrativě v rodinné firmě v oblasti architektury a designu. V roce 2014 nastoupila na Krajský úřad Kraje Vysočina do oddělení rodinné a seniorské politiky, kde se především jako krajská koordinátorka věnuje síti Family a Senior Pointů.
30
Jako každá malá holka, i já měla své sny. Začalo to chodící panenkou (v té době ještě Barbie nebyla), přes rifle a triko s nápisem, až po studium na Střední pedagogické škole a Fakultě tělesné výchovy a sportu. Přiznávám, u prvních třech přání stačilo napsat Ježíškovi a on to zařídil. U snů o studiích to už tak jednoduché nebylo. Několikaměsíční příprava na talentové a přijímací zkoušky mi dala zabrat, ale nakonec jsem pyšně seděla v lavici Střední pedagogické školy v Litomyšli a později v posluchárnách Fakulty tělesné výchovy a sportu v Praze. Studium na FTVS bylo úžasné, sportovní marketing velice zajímavý a navíc báječní spolužáci, se kterými se dodnes dvakrát ročně scházíme a vzpomínáme na bezstarostný studentský život. Po škole jsem se nepustila do sportovního marketingu, jak by se čekalo. Ale možnosti nastoupit do marketingu deníku Mladé fronty DNES, v té době nejčtenějších a velice uznávaných novin, se nedalo odolat. Pod precizním německým vedením bylo náročné pracovat, ale zkušenosti a poznatky byly k nezaplacení. Sen zkusit sportovní marketing byl lákavý, a tak jsem Mladou frontu DNES vyměnila za Pražský mezinárodní maraton. Italský organizační tým byl odlišný od toho německého, ale energie, emoce a pracovní nasazení se nedá zapomenout. Když se vám podaří zaplnit Staroměstské náměstí běžci, sponzory a nadšenými fanoušky, je to
úžasný pocit. Další pracovní výzvou pro mě byla práce pro vydavatelství Hachette Filipachi, kam jsem nastoupila jako marketingová manažerka pro časopis Elle a v té době nově vznikající časopis Marianne. Pevně jsem si stála za tehdejším mottem Marianne, že „Život začíná ve třiceti“ a užívala jsem si ho plnými doušky. V hlavě jsem však už od dětství měla jeden velký sen, a to mít kupu dětí. A tak kariéra - nekariéra, byl čas na tom s manželem začít pracovat. Nakonec z toho byli tři kluci, se kterými jsem zůstala téměř 10 let na mateřské dovolené. Převážnou část času jsem věnovala rodině a chodu domácnosti, pouze ve volných chvílích jsem se věnovala portrétnímu fotografování dětí a dospělých. Praha si ode mne žádala plnit i další funkci, a to být „taxikářkou“ pro své děti. Rozhodnutí, tehdy ještě společné s manželem, přestěhovat se z Prahy do Jihlavy považuji za jedno z nejlepších v mém životě. Všude se tu došlo pěšky. Škola, školka, dětské hřiště, Tesco, Lidl, pošta a doktor (z toho se v té době skládal můj svět) - to vše jsme měli 5 minut od baráku. A tak zbyl i čas na výpomoc v manželově architektonické kanceláři.
V projektu ProŽeny se aktivně účastnila konference Společně proti násilí a pro své kolegyně byla mentorkou. Aktivity projektu vnímá jako velmi potřebné a přínosné, vzájemná podpora žen, otevřenost a sdílení zkušeností mohou být klíčem k motivaci žen podílet se na veřejném životě a zároveň najít cestu, jak být šťastná.
Přišel další velký sen - vrátit se do zaměstnání. Možností v Jihlavě moc nebylo, k tomu značně snížené sebevědomí po tolika letech na mateřské. Ale přesto jsem se pustila do tvrdého boje. Náročné pohovory, stres, slzy, pocit, že nic neumím. O to sladší byl úspěch. Mým zaměstnavatelem se stal Kraj Vysočina, kde jsem nastoupila na Krajský úřad do oddělení rodinné a seniorské politiky. Evropský projekt na slaďování rodinného a pracovního života, který jsem měla na starost, byl jako šitý pro mě. Teorie slaďování jsem se pokoušela aplikovat do praxe. Byl to dost často chaos doma i v práci, ale držela jsem se hesla „Když máš průvan v hlavě, nezplesniví ti myšlenky“. Celý svět se mi však zhroutil ve chvíli, kdy od nás odešel manžel. Nastal pro mě nejsmutnější rok v mém životě. Měla jsem pocit, že nemám pro co žít, všechny sny mě opustily. Rodiče i přátelé mě podporovali ze všech sil, ale postavit se na vlastní nohy trvalo dlouho. Manžela jsem ztratila, ale naštěstí dětem zůstal skvělý táta, který jim věnuje spoustu času. Negativní emoce pominuly, vycházíme jako přátelé a věřím, že to tak i zůstane. A víte, co je důležité? Zase jsem začala snít. Hodně a často, jako malá holka. Bez snů to totiž nejde!
31
„Ne vždy se podaří, co podařit se má…“
PhDr. Jana Hovorková
povolání - socioložka, lektorka, mediátorka
Vystudovaná socioložka, působící řadu let v oblasti řízení lidských zdrojů, zejména ve vzdělávání dospělých. Po několikaleté přímé pedagogické a lektorské činnosti pracovala na různých odborných a manažerských pozicích ve finančním sektoru, v hotelnictví a v oblasti využití volného času. V posledních 7 letech se věnuje lektorské práci se specializací na „soft skills“ a poradenské činnosti v oblasti mezilidských vztahů. Je členkou obecního zastupitelstva. Je 40 let vdaná, má jednoho syna a dva vnuky.
Dnes již patřím k seniorům, přesto se necítím vyřazená z aktivního života (do důchodu mi stejně ještě několik let zbývá). Když se zamýšlím nad svým životem a rozhlédnu se kolem sebe, mám neodbytný pocit, že jsme dobou, ve které jsme vyrostli, byli nějak zoceleni, resp. zoceleny. Ne vždy se dařilo tak, jak jsem si přála, musela jsem se k problémům postavit čelem a ne se hroutit, musela jsem zaktivizovat mnohdy všechnu svou „ženskou“ sílu a třeba i začít znovu. Patřila jsem vždy mezi talentované (ale svým způsobem pohodlné) děti, vynikající studijní výsledky se dařily, někdy jsem musela zabrat. První šok byl, když jsem se nedostala na vysokoškolská studia (šlo o učitelství a v polovině sedmdesátých let rozhodoval o přijetí okresní orgán vládnoucí strany a taťka byl nežádoucí). Ještě horší bylo, že kamarádka sotva odmaturující se na učitelství bez problémů dostala (tatínek byl na exponovaném „stranickém“ místě). Byla to dost tvrdá rána pro moje sebevědomí. Jak jsem to vyřešila? Vdala jsem se, pořídila si dítě a po návratu z porodnice jsem si podala přihlášku na jiný typ VŠ (pro jistotu jsem v přihlášce neuvedla otce). Podařilo se a musela jsem bojovat o to více – kromě dítěte (nebyly jednorázové pleny, dokonce jsme ani neměli automatickou pračku), manžela a studia na vysoké škole jsem po dvou letech nastoupila do práce. Podařilo se mi dostudovat, dokonce získat i doktorát a být úspěšnou i v zaměstnání. Další mezník přišel po sametové revoluci. Mohla jsem jít učit děti – byla to zajímavá zkušenost, ale už jsem poznala práci s dospělými, a tak jsem se necítila úplně dobře. Přesto jsem vydržela osm let. Taky se otevřela možnost podnikání. Po několika případech úmrtí mladších lidí v rodině
32
i okolí jsem si uvědomila, že je třeba žít naplno každou minutou, a ne čekat na nějaké PŘÍŠTĚ. Já říkám, že dozrál čas na plnění snů. S manželem jsme překonali manželskou krizi, nová doba nás stmelila, a tak mě podpořil a pronajali jsme si rekreační zařízení pro 180 lidí! A opět jsem překonala sama sebe – naučila se marketing, sehnat a řídit personál, zásobovat, dokonce i vařit pro takové množství lidí. Bylo to úžasných dvanáct let setkávání se se zajímavými lidmi, získávání řady přátel, ale i tvrdé dřiny a odříkání. Při tom všem jsem se věnovala v té době tolik populárnímu finančnímu poradenství a s tím šlo ruku v ruce proškolování kolegů v oblasti obchodu a financí. Jak přibývaly roky, prostě po padesátce to zdraví (obzvláště zanedbávané) už taky neklape, jak by mělo, a bylo třeba opět přemýšlet co dál. Mládí pryč a do důchodu daleko! Jsem socioložka (zjednodušeně řečeno - předmětem jsou vztahy mezi dvěma a více lidmi) s pedagogickým talentem – rozhodla jsem se naplno věnovat se opět práci s lidmi, tentokrát z pozice lektora dalšího vzdělávání. Ani to nebylo jednoduché. Musela jsem si vybudovat pověst (doufám, že dobrou), musela jsem opět studovat (stále a průběžně), získávat kontakty a za prací hodně cestovat.
V projektu ProŽeny působila jako mentorka, lektorka a poradkyně. Také se zúčastnila konference Společně proti násilí. Oceňuje otevřenost, s jakou účastnice projektu hovoří jak o tématu násilí na ženách, tak i o oblasti žen v řídících a rozhodovacích rolích.
Jděte za svými (reálnými) cíly! Hledejte a využívejte pomoc, ale spoléhejte se hlavně sami na sebe, věřte si! Co vás nezabije, to vás posílí!
Od mládí jsem silně empatickou osobností a to mě přivedlo k další profesi - „poradenství“. Zajímají mne vztahové problémy a mediace, setkala jsem se s řadou osobností, se kterými jsme se pokusili vyřešit jejich problémy. A jak tedy dnes? Jsem lektorka vzdělávání dospělých se specializací na měkké dovednosti – komunikace, prezentace, asertivita, motivace, sebevědomí a další zajímavá témata. Přednáším ve firmách, pro vzdělávací agentury, ale také v neziskových organizacích či zájmových skupinách. Jsem mediátorka neboli vztahová poradkyně. Nejsem limitována místem, můj akční rádius je nejenom Kraj Vysočina, ale pracuji po celé republice. Z okresního města jsme se před 14 lety natrvalo přestěhovaly do typické „vysočinské“ vesnice (160 obyvatel). Nelíbilo se mi, že vesnici, kde obyvatelstvo tvoří cca půl na půl ženy a muži, již desítky let vládnou jen muži. A jak to dopadlo? Od posledních voleb jsem v zastupitelstvu obce jako jediná žena – je to určitě zajímavá zkušenost, vyžadující taktiku a diplomacii, ale daří se řada zajímavých aktivit nejenom pro ženy. Projekt ProŽeny sleduji od samého počátku, účastním se konferencí a mám radost z otevřenosti, se kterou se o ožehavém tématu mluví. Doufám, že s koncem projektu neskončí tyto aktivity – čím více se bude o tématech mluvit, tím více takto postižených lidí najde odvahu svůj problém řešit. Jen aby měli kde a věděli jak!
33
Největší nebezpečí zla spočívá v tom, že vyzývá k boji.
Mgr. Eva Hurychová
povolání - mediátorka, sociální pracovnice, terapeutka, spisovatelka a novinářka Původně vystudovala Střední zdravotnickou školu v Liberci, později studovala na večerní Lidové konzervatoři v Praze (nyní Konzervatoř Jaroslava Ježka). V roce 2013 odpromovala s titulem bakalář na Katedře sociálních studií a speciální pedagogiky na Technické univerzitě Liberec a v červnu 2015 s titulem magistr. V dřívějších letech byla ale hlavně zpěvačkou i autorkou. Začínala ve skupině Letokruhy, později zpívala se skupinou Drops. V roce 1982 pro ni Jan Neckář napsal píseň s názvem „Já přijdu“, kterou natočili jako duet, čímž vznikla éra jejich několika úspěšných duetů a na tehdejší dobu zajímavých klipů. Společně také v roce 1983 získali Bronzovou bratislavskou lyru. Se skupinou Bacily Eva spolupracovala téměř čtyři roky, potom měla doprovodnou skupinou Pudr, někdy psala hudbu a texty písní pro jiné zpěváky. V roce 1993 se stala dvojnásobnou mámou, kariéru ukončila, aby se věnovala dcerám, dvojčatům Kristýnce a Barborce. Během jejich dětství se občas vrátila k autorské činnosti, od roku 2007 je rozvedená. Jako jedna z prvních u nás mediálně otevřela problematiku domácího násilí, je autorkou úspěšné knihy „Řekla jsem NE tyranovi“, zpracovanou ze svých deníků. Autobiografii vydalo nakladatelství Ikar pod hlavičkou Euromedia Group, k. s. Před deseti lety Eva pro oběti domácího násilí vytvořila „Evinu schránku“ (evinaschranka@email. cz), do které se obrátilo již přes tři tisíce osob. Magisterským studiem získala kompetence k odbornému poradenství a nadále pokračuje v dalším vzdělávání. Na konci roku 2015 obdržela osvědčení k terapeutické práci s lidmi, kteří páchají násilí ve vztazích a nedávno získala certifikát k provádění mediace. Je členkou Výboru pro prevenci domácího násilí a násilí na ženách při Radě vlády pro rovné příležitosti žen a mužů, dále Syndikátu novinářů ČR a Ochranného svazu autorského. Spolupracuje také s neziskovou organizací proFem o. p. s.
34
Souhlasím s ideou Franze Kafky, že největší nebezpečí zla spočívá v tom, že vyzývá k boji. Dovolila jsem si Kafkovu myšlenku rozšířit, že dalším velkým nebezpečím zla je jeho vědomě či nevědomě zafixovaný přenos. Často mívá transgenerační vliv, kdy se bohužel mezigeneračně stává koloběhem životů. Z koloběhu bývá těžké najít jinou cestu, proto má nesmírnou cenu hledat ji, nebo k jejímu hledání alespoň pomáhat a přispět. Mým rodištěm je Vysoké Mýto a mám ráda Českomoravskou vrchovinu. Jako dítě jsem trávila každé prázdniny ve Skutči, ale vyrůstala v Liberci, kde jsem vystudovala Střední zdravotnickou školu. Po maturitě jsem odešla do Prahy s přáním studovat na AMU, což se nepodařilo. Kvůli své meteorosenzitivitě jsem se do Liberce nevrátila, vadí mi v něm časté deštivé počasí. V Praze jsem pokračovala v hudbě, byla mým koníčkem odmala. Později se mou profesí stalo zpívání, také jsem skládala hudbu a psala texty k písničkám, což v menší míře dělám i dnes. Během života jsem prožila mnohé peripetie, ničeho ale nelituji. Největším štěstím jsou pro mě dcery, dnes již třiadvacetiletá dvojčata. Jako jedna z prvních jsem u nás medializovala problematiku domácího násilí a napsala knihu „Řekla jsem NE tyranovi“, jež oslovila mnoho čtenářů, hlavně žen. Při práci na knize jsem začala pomáhat obětem domácího násilí a v roce 2006 pro ně založila „Evinu schránku“ (
[email protected]), do které se již obrátilo ke třem tisícům osob. Během této pomoci pro
mě nastal návrat do Liberce, protože jsem začala studovat na Technické univerzitě, Fakultě přírodovědně-humanitní a pedagogické, Katedře sociálních studií a speciální pedagogiky, kterou jsem absolvovala v červnu 2015. Nyní si dále rozšiřuji odbornosti a kompetence, nedávno jsem získala osvědčení k mediaci a terapeutické práci s lidmi páchající násilí ve vztazích. Zabývám se některými sociálně-patologickými jevy a možnostmi, jak je zmírnit. Aktivizuji se proti fenoménu domácí násilí, v pomoci jeho obětem a pro ukotvení některých legislativních změn, jež by více pomáhaly také dětem. Jestliže vyrůstají v rodině s domácím násilím, jsou bohužel stejnými a přímými oběťmi. Důležitá je pro mě pomoc ostatním. Namísto současného termínu koučování upřednostňuji české slovo provázet, doprovázet, což je kolikrát potřeba na jakýchkoli cestách. Některým lidem naopak vyhovuje forma odborného poradenství. Pro všechny oběti domácího násilí, mezi něž patří i senioři, děti a malé procento mužů, je má pomoc bezplatná. Genderová rovnost Ráda k ní uvedu svoji krátkou reflexi. V našem pojmosloví se zabydlela nedávno, o to víc je o ní dnes slyšet. Co všechno vlastně genderová problematika obnáší? Lze ji chápat obdobně jako jakoukoli jinou příslušnost, třeba etnickou. Slovo gender – rod neznamená jen pohlaví, ale i sociální roli, jež je vždy spojena se společností, kde má své sociální vazby. Rodová rovnost se týká porozumění jak vlastní identitě, tak sebeuvědomění o totožnosti druhého. Její kontext má širší integraci, může se týkat rozporů v otázce rasy, diskriminace, věku, náboženského vyznání, sexuální orientace, např. queer teorie nebo dalšího. Důležité je vnímání stereotypů, zda jsou správné či nikoli. Ke specifikaci genderu vzešlo víc definic a žádná není stejná. Nemá smysl se zabývat různými překlady, ani všemi významy tohoto pojmu. Pro úsměv a zlehčení jen zmíním, že slovo gender také značí indonéský bicí nástroj v podobě dvanácti zavěšených a šňůrou spojených kovových desek. U rodu je třeba se zaměřit na jeho dichotomii, od začátku je dělen do dvou skupin – ženy, muži. Každá skupina má rozdílnou anatomii a celkovou rozmanitost, ať jde o emoce, chování, sociální cítění atp. Charakteristika muže a ženy nevyplývá jen z biologicky daných aspektů, svůj význam má společenský proces, který často stanoví, co se od koho očekává. Kolikrát dochází ke genderově stereotypnímu členění, co má být pro koho charakteristické a dané. Nejednou je vykonstruováno i samo pohlaví, taková sociální konstrukce je ale nemístná. Podobné postupy výrazně směřují k deformování osobnostního rozvoje a omezování jedinečnosti každého člověka. V mnohých směrech bývají i dnes mužské role často zvýhodňovány, k čemuž ještě nahrává řada historických faktů. Postoj k ženám negativně také ovlivnili někteří slavní filosofové, s despektem se o nich někdy vyjadřoval Kant, Nietzsche, Shopennhauer. V jejich názorech zazněly teze o pasivitě žen, které nejsou povolány, aby dokázaly něco víc než muži. Tyto názory jsou zásadním omylem, není nutné vyjmenovávat mnoho slavných žen, jež svým umem vytvořily ve vědě a jiných oblastech významné objevy, skutky. Na druhou stranu není na místě ani přehnaná feministická verva. Vzešla z druhé vlny feminismu jako její radikální verze, kde výchozí premisa sděluje, že ženy jsou mužům nadřazeny.
empatie a jiných pozitiv, které lze také profesně dobře uplatňovat. Genderová optika si zaslouží spravedlivá kritéria, jedním z nich je za stejně dobře vykonanou práci rovnocenná platová odměna, to se však stále neděje. Přitom všem by žena ale měla vždy zůstat ženou se všemi elementárními právy a muž mužem i jako její ochránce bez patologické preference moci nebo násilí. Škoda, že tato krásná představa je pouze utopistickou vizí.
S projektem ProŽeny se seznámila letos na základě osobního setkání s Dariou Čapkovou (obě jsou autorkami příspěvků v publikaci Českého svazu žen s názvem ZaIstanbul) a díky této sdílené zkušenosti se do projektu zapojila v roli mentorky a také zpracovala několik příspěvků do newsletteru. Obětem domácího násilí, což jsou v 95 % ženy, pomáhá již deset let. Zabývá se také odborným sociálním poradenstvím. Spolupracuje s Českým svazem žen, loni i letos se zúčastnila besed, které pořádal. Je rovněž autorkou dvou příspěvků v jeho publikaci s názvem ZaIstanbul. Pro odbornou a laickou veřejnost představila s proFem a pod záštitou ministra zdravotnictví na podzim 2015 další a dosud neuvedenou příčinu páchání domácího násilí. Vyplynula z výzkumů autorky, které od význačných expertů získaly plnou validitu.
V boji o spravedlivá práva by se měla zachovat biologicky naturální rovnost se zdravou racionalitou. Když ubudou rozpory ve vztazích mužů a žen, důsledek znamená mnohem víc plně funkčních rodin, což je zásadní kladný přínos. Nelze vyloučit, že ženám a mužům jde o totéž, ať lásku, vzájemnou rezonanci, jistotu. Možná se u nich liší jen priority, jak těchto cílů dosáhnout a jak řešit vzniklé problémy. Nosný vklad žen vyplývá z jejich vlastních atributů – větší citlivosti, pochopení, etiky, morálky, 35
„Když něco opravdu chceš, celý vesmír se spojí, abys to mohl uskutečnit.“
Mgr. Hana Chloupková povolání - ředitelka Občanské poradny Třebíč
V roce 1999 založila občanské sdružení Občanská poradna Třebíč, které poskytuje odborné sociální poradenství v Třebíči a Moravských Budějovicích. Za dobu působení v organizaci si prošla od pozice odborného poradce až po manažerské vedení sdružení. Věnuje se lektorské činnosti v oblasti finanční gramotnosti, ochrany spotřebitele a lektorování preventivních programů na středních školách „Nebuď bílým koněm“. Snaží se o aktivní předávání příkladů dobré praxe poradny na místní i celorepublikové úrovni. Je členkou pracovních skupin na obecní i krajské úrovni a vedoucí pracovní skupiny komunitního plánování sociálních služeb v Třebíči. Je 12 let vdaná a má 2 děti.
Život je často o náhodách, být na správném místě ve správnou dobu. A to se stalo i mně. Po škole jsem hledala práci a mé kroky vedly ke kanceláři tajemnice Městského úřadu Třebíč Mgr. Věře Jourové. Řekla mi, že by chtěla obnovit informační kancelář pro veřejnost, a já to vzala jako výzvu. Začala jsem zjišťovat, jestli takové informační kanceláře jinde existují, a to bez ohledu na to, zda tu práci získám na pracovní smlouvu. A tak jsem se dopátrala občanských poraden, kterých tehdy v roce 1999 nebylo v České republice ani deset. Po absolvování týdenní stáže v Občanské poradně Brno a kolečku stáží po úřadech v Třebíči jsem se s vervou pustila do poradenství. Líbilo se mi nastavení služby – bezplatnost, nestrannost, diskrétnost, anonymita. Celkově je služba zaměřena na lidi, kteří nedokážou vlastními silami hájit své oprávněné zájmy, vyjadřovat svoje potřeby, neznají svá práva, ale ani své povinnosti. Nikdy jsem nepochybovala o tom, že správné informace a pomoc jsou to, co lidé potřebují. Do dnešního dne si vybavuji osobní situaci, kdy jsem si říkala, kdybych bývala věděla, mohlo to všechno dopadnout lépe! Nezáleží na vzdělání, ani na množství životních zkušeností – když si připadáme bezradní, jsme plni emocí, potřebujeme někoho nezávislého, kdo nás vyslechne, poradí, podpoří. Práce v poradně je psychicky velmi náročná – hodně smutných případů, často bez přijatelného řešení. Někdy lze jenom konstatovat: „My již pouze hasíme požár!“. Více jak polovina našich klientů svůj příběh sdílí anonymně, a proto je těžké získat následně zpětnou vazbu, jak se jim podařilo situaci vyřešit. Ovšem máme také letité klienty, kteří jsou věrni našim službám a vždy nezapomenou zmínit, že v nás mají důvěru a že naše rady jim mnohokrát pomohly. Potěší mě, když napíší děkovný e-mail, dopis nebo dokonce poděkují prostřednictvím médií. Potěší mě, když práci poradny pochválí některá kolegyně či kolega z jiné organizace. Je to poděkování nejen mně, ale celému týmu poradců. Bez sehraného týmu se společnými hodnotami by poradna nebyla tím, čím je. Mám ráda teplo, sluníčko, moře, ale taktéž sníh a lyžování. Snažím se celoročně sportovat, umím si však užít klidnou relaxaci i v horké vaně. Když přišla nová vlna cvičení „zumby“, úplně mne uchvátil rytmus latinských písniček, v tu chvíli mi přepluly myšlenky z práce do Karibiku bez ohledu na to, jaké bylo počasí. Říkalo se, je to módní vlna, ale já vydržela a už šest let mě to baví a k tomu jsem si před třemi roky přidala hodiny latinských tanců pro ženy. Zatím mám první taneční střevíčky, ale vypadá to, že určitě ne poslední. Do práce v poradně jsem se pustila v době, kdy jsem neměla děti. To byla velká výhoda, protože svůj osobní čas jsem mohla maximálně přizpůsobit práci tak, jak bylo potřeba. Když byl termín napsání žádosti o dotace, termín odevzdání projektových žádostí, termín vyúčtování, nesledovala jsem, zda je víkend, svátek – prostě jsem pracovala, dokud nebylo hotovo. Na konci roku 2003 se mi narodila dcera Adélka a já byla asi první
36
V projektu ProŽeny se aktivně zúčastnila konference „Společně proti násilí“, kde měla prezentaci na téma „Formy poradenství obětem domácího násilí v občanské poradně“. Na projektu především oceňuje osobní zapojení žen, které se s domácím násilím setkaly „na vlastní kůži“ a neváhaly o tom veřejně promluvit.
matka, která na novorozenecké JIP chystala vyúčtování dotace MPSV. A to byl začátek „slaďování“. Když se narodil v roce 2009 Šimonek, pro změnu jsem chystala projekt na Fond Vysočiny, ale to už jsem si s sebou vzala do porodnice notebook – technika přeje aktivním matkám. Tak se již dvanáct roků snažím slaďovat – jde to, ale myslím, že trošičku na úkor rodiny. Doma čelím otázkám dětí: „Maminko, proč musíš chodit do práce, přijdeš pro mě do školky po „o“?“ Mám velkou oporu v hlídacích babičkách, takže když mi dítě náhle onemocní, většinou situaci dokážu vyřešit do 24 hodin a důležité věci vyřídit. Vždycky jsem se snažila a snažím vyjít vstříc kolegyním s malými dětmi, ať už přizpůsobením úvazku či zaměstnáním home office.
Co chci vzkázat světu, ženám: Seberealizace ano, avšak ne za každou cenu. Rodinu, prosím, neopomínejte!
Vídám okolo sebe hodně žen v řídících funkcích, ale většinou v pomáhajících profesích. Avšak znám také ženy, které pracují na vedoucích pozicích ve firmách a hovoří o tom, že nezvládají rodinu, nestíhají dětské kroužky, odbývají jídlo a doma mají nepořádek. Jsou sice výkonné manažerky, ale nejsou super ženy. My ženy totiž jedeme na tři směny a na 100 % se vše zvládnout nedá. Ale toto vše je otázkou volby a přání seberealizace. Co už bych nikdy neudělala, je pracovat pravidelně po nocích. Ze začátku to sice bylo fajn, na vše byl klid, v domě ticho a práce končila se svítáním. Monitorovací zprávy mi šly pěkně od ruky. Ale s postupem času se tělo začne bránit a já, kdysi vyznavač dobrého spánku, už několik let trpím jeho poruchami, a i když bych chtěla moc a moc spát, tak koukám na spícího syna. Ale dala jsem si závazek, že v noci se buď spí, nebo tančí. Chtěla bych poděkovat a cením si všech, kteří se věnují práci s lidmi – bez ohledu na to, zda za to mají odpovídající odměnu.
37
„Proč je potřeba mít odvahu žít svou jedinečnost.“
Blanka Junová
povolání – lektorka a koučka
Je koučka, lektorka, specialistka na slaďování soukromého a pracovního života, konzultantka, průvodkyně na cestě poznání, facilitátorka skupinové moudrosti. V těchto rolích pracovala s různými lidmi, na různých pozicích od ředitelů až po nezaměstnané. Je autorkou knihy „Čas pro změnu – k rovnováze práce a soukromí“, spoluautorkou knihy „Jak sladit práci a rodinu… a nezapomenout na sebe“ a publikace „Podnikání očima žen“. V oblasti slaďování působí jako garantka projektů s touto tématikou. V oblasti vzdělávání dospělých působí od roku 2000.
Být jedinečná zní lákavě, alespoň pro mě. Odhodit veškeré představy, které o mě měli a mají jiní a žít plně sebe sama - svou jedinečnost - je nyní středobodem mého bytí. Popravdě řečeno jsem to celých 40 let vlastně nedělala, takže se to musím znovu učit. Proč znovu? Protože když se narodíme, svou jedinečnost žijeme naprosto přirozeně. Jsme si jí „vnitřně“ vědomi. To znamená, že duše přesně a jasně ví, s jakým záměrem se narodila v lidském těle a jakým způsobem má tento záměr naplnit. Je si vědoma své jedinečnosti. Malé novorozeně tedy toto „ví“ nějak uvnitř, nemá to ale zvědoměné v mysli - uchopené rozumem. Ten během svého rozvoje teprve začne rozvíjet. A co se stane, když si začne uvědomovat a projevovat své já? Ve většině případů „narazí“ na hranice toho, co je v jeho okolí přijatelné a co nikoliv. Způsob, jakým se jeho jedinečnost projevuje, je ne vždy přijímán a chápán. A protože své bližní milujeme, jsme na nich závislí a chceme přežít, začneme se přizpůsobovat. Začneme ignorovat ten tichý hlas uvnitř prostě a jen proto, že ten zvenčí je hlasitější. Začneme si vytvářet různé strategie pro přežití a postupně přestáváme naslouchat hlasu své jedinečnosti. Namísto vnitřní autoritě začínáme věřit té vnější. Abych nezůstala pouze u teorie, popíšu Vám, jak to, viděno z dnešního pohledu, probíhalo u mě. V mé jedinečnosti je otiskem velká síla, individualita a silná emocionalita. Přirozeně vnáším změnu do života svého i ostatních, dokážu jít proti proudu a projevit svou sílu v daný okamžik. Jsem velmi citlivá na projevy přijetí od ostatních, na jejich nevyřčená očekávání a v tomto bodě mohu být velmi zranitelná. V okamžiku, kdy jsem začala projevovat sama sebe takovou, jaká jsem, jsem narazila na odpor ze strany své matky. Pravidelně se mi dostávalo poučení, že bych měla být jiná, než jsem. Láska mé matky byla podmiňována a to pro mě bylo velmi, velmi náročné. Reagovala jsem vzdorem a paličatostí. Na zcela nevědomé úrovni jsem se rozhodla, že nikomu nemohu skutečně věřit a nikomu se nemohu ukázat taková, jaká skutečně jsem. Začala jsem kontrolovat své projevy a snažila se mít kontrolu nad vším, co se děje kolem mě. Snažila jsem se dokázat, že za bezpodmínečnou lásku. Snažila jsem se zapadnout, ale nedařilo se mi to. A hlavně, nebyla jsem v tom šťastná. Protože jsem se snažila kontrolovat vše ve svém okolí, narážela jsem na odpor a nepříznivé reakce. To zpětně posilovalo můj strach, že „taková, jaká jsem“ jsem „nepřijatelná“. Ale já jsem už ve skutečnosti taková nebyla, nežila jsem skutečně svou jedinečnost - pouze její zpitvořený obraz. Až během studia Human designu jsem si začala pojmenovávat, v čem a jak konkrétně je tento obraz zpitvořený. Proto jsem se rozhodla ve svém životě udělat tlustou čáru a nechat si prostor pro objevování sebe sama a prostor pro hlubší studium. Začala jsem opět objevovat svou cestu k jedinečnosti. Nebyla to cesta růžovým sadem, zpočátku spíše temným lesem mých vlastních strachů. Největší obludou tohoto lesa byla nedůvěra v život jako takový - v to, že mohu žít v hojnosti, aniž bych se musela snažit a přetvařovat. Mno-
38
hokrát jsem zpochybňovala, zda to vůbec všechno má smysl, mnohokrát jsem musela sebrat veškerou svou odvahu, abych tím lesem prošla. Když jsem vyšla ven, s překvapením jsem zjistila, že ta cesta nekončí a že odvahy je potřeba stále. Má vnitřní autorita totiž dělala a dělá rozhodnutí, která nejsou vždy jednoduchá na uskutečnění. Znamenají totiž často to, že nenaplňuji očekávání druhých, že sebe i je konfrontuji s nepříjemnými situacemi či emočními stavy. Také musím mít odvahu být zranitelná, říkat ne a trpělivě čekat na to, až mi život přinese potřebné informace či situace a až se mi poskládají všechny úhly pohledu, na jejichž základě mohu učinit rozhodnutí. Stále a stále vidím, že je potřeba mnoho odvahy na cestě ke své jedinečnosti. Čím více odvahy a důvěry nacházím, tím více se to začíná dít bez mého úsilí - ve svém přirozeném proudu. Je to cesta vnitřního hrdiny, na jejímž konci čekají poklady.
V projektu ProŽeny je aktivní jako lektorka vzdělávacích seminářů, mentorka a také se aktivně zúčastnila konference Společně proti násilí, kde měla prezentaci na téma Sebevědomí a osobní síla. Rovněž v rámci doprovodného programu představila a vedla ženský kruh na téma „Jak žiji svou osobní sílu“. Je zároveň příkladem ženy, která se rozhodla změnit svůj život a žít jej v souladu se svými potřebami a touhami.
www.cestajedinecnosti.cz Koučování je přístup směřující k uskutečnění změn na vnitřní i vnější úrovni. Koučovat mohu jakoukoliv pracovní i osobní situaci - většinou se stejné téma projevuje na všech úrovních - vztahové, osobní i pracovní. Umění kouče spočívá v kladení těch správných otázek, nikoliv v poskytování rad. Pomůže vám tím nalézat svá vlastní - a tím i funkční - řešení a konkrétní kroky k jejich uskutečnění a tím podporuje Vaši jedinečnost. Nebudu vás jakkoliv hodnotit, posuzovat, poučovat… budu vaším prů- vodcem na cestě, kterou si sami zvolíte. Koučování vnímám jako velmi transformační práci vhodnou pro všechny, kteří jsou připraveni být tvůrci svého života. Koučování jsem začala studovat po desetileté praxi lektorky ve vzdělávání dospělých - nejprve v Holandsku a následně i v České republice. Propojuji jej se znalostmi Human Designu, který mapuje jedinečnost každého z nás a zaměřuji se na funkcionalitu týmu (Specializace BG5, International school of Human Design, USA). Ve své vlastní práci se opírám i o zkušenosti s přístupy zaměřenými na tělo, systemický přístup a o svou schopnost vystihnout podstatu a naslouchat nejen slovům, ale i tomu, co je za nimi.
KOUČINK „POSUNOUT SVĚT MŮŽEME PŘEDEVŠÍM POSOUVÁNÍM SEBE SAMA.“
CO NABÍZÍM: Profesionální koučink pro lídry, podnikatele a profesionály
»» Koučink zaměřený na zlepšení výkonu »» Zvládání konfliktních situací na pracovišti »» Zavedení změny v týmu »» Rozvoj mého podnikání a profesní rozvoj »» Emoční koučink - zaměřený na vztahy, porozumění a zvládání emocí »» Rovnováha v mém životě - sladění práce a rodiny, zvládání stresu a prevence syndromu vyhoření
Osobní a kariérní koučink
»» Kariérní koučink - jak nalézt povolání, které vám bude dávat radost, smysl i užitek, s využitím prožitkových technik Thomase Dienera »» Osobní koučink - řešení osobních témat a vztahů v životě »» Rovnováha v mém životě »» Seberealizace »» Řešení náročných situací v životě »» Transformační kouči nk - zaměření na životní předěly, duchovní témata a práci s energií »» Facilitace skupinové moudrosti »» Jedinečný styl vedení lidí
39
„V životě nejsou žádné limity, jen ty, co si dáváme sami.“
Ing. Alžběta Kolářová
povolání – ředitelka DSO Nová Lípa, odborná konzultantka, projektová manažerka Vystudovala Vysokou školu ekonomickou v Praze, obor Regionální ekonomika a veřejná správa. Při studiích pracovala v obchodní firmě Le Patio, s.r.o., kde následně přešla na pozici manažerky klientského servisu. Před narozením třetího dítěte se po smrti otce z Prahy přestěhovala na Vysočinu, aby pečovala o svou nemocnou maminku. Začala se zajímat o dění v obci a správu obce. Založila spolek RADOVAN 21. Od roku 2010 se účastní aktivit projektu Angažovanci ve spolupráci s odborem regionálního rozvoje Kraje Vysočina. Dlouhodobě usiluje o aktivní zapojení veřejnosti do rozhodovacích procesů, tzv. participace. Je facilitátorkou, certifikovanou expertkou MA21 pro Kraj Vysočina a koodinátorka MA21 v Černovicích. Po RD pracovala jako asistentka GŘ Pacovských strojíren a.s. a několik měsíců v auditorské společnosti Eco Commercial Tábor, s.r.o., zaměřené mj. na audit obcí a NNO. V letech 2013-2015 pracovala jako koordinátorka projektu „Meziobecní spolupráce“ Svazu měst a obcí ČR na území ORP Pelhřimov. Iniciovala založení dobrovolného svazku obcí Nová Lípa, jehož je dnes ředitelkou a projektovou manažerkou.
Obyčejná holka z vesnice, dcera kulaka a „pražandy“, dítě z rozumu. Otec mi dal selský rozum a maminka lásku k lidem a nezávislost. K sebevědomí se dodnes prosekávám. Od dětství mě provází pocit „ošklivého káčátka“ - odlišnost od ostatních. Vždycky jsem přemýšlela o tom, co dělám a jaký to má smysl. Na základní škole jedničkářka, na gymnáziu už mi všeobecné vzdělání moc nesedělo. Vyčnívání zde nebylo vítáno, víc byl oceňován průměr - ve všem. Svobodná jsem se cítila až na vysoké škole, v Praze. Začala jsem žít vlastní život, bez předsudků a vzorců z rodiny - co se smí a co ne. Samostatná. Někdy až moc. Uvědomuju si to až dnes, v roli manželky a matky. Beru na sebe zodpovědnost za celou rodinu. Možná partnerovi nedovolím starat se o mě, rozmazlovat mě. Je to asi způsobeno mým vnitřním strachem z bezmocnosti. Spoléhám se sama na sebe, ostatní je nejisté… A role matky mi svobodu a nezávislost vzala. Cítila jsem naprostou bezmoc, s dítětem na rukách, odkázaným na mou péči, a druhým na cestě, sama odkázaná na manžela. A později, při hledání práce nežádoucí - na jakoukoli pozici se 3 dětmi? Zkrácený úvazek? Postrach potenciálního zaměstnavatele. Uplatnění? Zapomeň. Na Pelhřimovsku žádná vysněná práce – v oblasti rozvoje obcí, snahy povzbudit lidi o participaci na rozvoji vlastní obce. Založila jsem s několika přáteli spolek RADOVAN 21 (Rodiče A Děti Obrataňska, Vesele, Aktivně, Nezávisle) a na místo opozice jsme začali realizovat akce, které nám na vsi chyběly a dávaly smysl, radost. Na vesnici mi vadilo smíření s neuspokojivým stavem, stěžování si, atd. To se mi zdálo k ničemu. Chtěla jsem nasměrovat energii správným směrem, přispět vlastními silami a dosáhnout cíle. Podařilo se nám vymyslet společenskou akci pro malé i velké, aktivní a kulturní, s připomenutím tradic a řemeslné zručnosti venkova, tradičních materiálů – Velikonoční tradice a jarmark, později lidmi vyžádané i Adventní tvoření a jarmark. Každoročně proměňujeme sportovní halu k nepoznání, sejdou se mladí, staří, občerstvíme dobrým pohoštěním tělo a kulturním zážitkem ducha. A po sousedsku klábosíme. Pak mi to postupně začalo docházet - v Pacovských strojírnách, na pozici asistentky generálního ředitele. Nejsem klasický typ zaměstnance, který vykonává a příliš nepřemýšlí o zadání. Všude hledám způsoby, jak by to mohlo jít lépe. Přišlo náročné skloubení mateřských povinností, život na vesnici, práce okolo domu a v lese, budování, zaměstnání a péče o nemocnou maminku, ztráta vlastního vědomí sebehodnoty. Po smrti maminky, o kterou jsem do posledního dne mohla pečovat doma, jsem přijala práci v auditní společnosti, která mj. měla třetinu klientů mezi obcemi. To mi dávalo smysl. Zaměstnavatel mi umožnil dokončit vzdělávání - expert MA 21, kde jsem se potkala s klíčovými lidmi v mém životě, ani jsem to ještě nevěděla. Přesto to byla jen přestupní stanice. Striktně daná pracovní doba, každý den desítky i stovky kilometrů na cestě v autě, nespokojenost s kvalitou služeb i s odměnou za vykonanou práci. Asi proto jsem dostala nabídku starosty malého města Černovice, který mě oslovil, zda bych dokázala uchopit celorepublikový projekt Meziobecní spolupráce, který odmítlo město Pelhřimov, coby obec s rozšířenou působností na území 71 obcí.
40
Výzva! Práce v oboru regionalisty… V ŽIVOTĚ NEJSOU ŽÁDNÉ LIMITY, JEN TY, CO SI DÁVÁME SAMI. CO CHCEŠ, TO DOKÁŽEŠ. TAK POZOR NA SVÁ PŘÁNÍ. S vlastním sebevědomím a odbouráním starých vzorců mi pomohla metoda RUŠ (doporučuji všem). Po roce a půl jsem našla novou kolegyni (potkala jsem ji na Angažovancích, na exkurzi v Rakousku, matku 3 dětí, naplaveninu v Žirovnici, zkušenou projektovou manažerku) a společně jsme dotáhly vizi založení dobrovolného svazku obcí. Našla jsem odvahu a „zblbla“ starosty, nachystaly jsme stanovy, kalkulace a v červnu 2015 byl dvaceti starosty na jihu Pelhřimovska svazek Nová Lípa založen. Přistoupily další 2 obce, s další obcí jednáme. Dnes spolupracuji s kolegyní na posouzení projektových záměrů obcí jako odborná konzultantka, zapojuji veřejnost, zpracovávám podklady pro výběrová řízení, dotační žádosti aj. Spolupracuji se Svazem měst a obcí ČR i na nastavení navazujícího projektu, rozvoj Center sdílených služeb pro obce. Cítím se naplněná, práce mi dává smysl, baví mě, nerozlišuju příliš mezi volným časem a prací, jsem obklopená otevřenými lidmi… A vím, že nejsem na konci cesty.
V projektu ProŽeny se účastnila kurzů facilitace, koučingu aj. Na projektu oceňuje povzbuzení, které aktivní ženy předávají těm méně odvážným. Sdílení vlastních příběhů a vzájemná podpora je pro všechny velmi důležitá.
Už nejsem ve spolku RADOVAN 21 nejaktivnější, vytvářím zázemí, dohlížím a aktivním dodávám odvahu. Když už jsem si myslela, že nemůžu dělat víc aktivit, založili jsme s přáteli komorní pěvecký soubor LUMEN, plný světla. Často pluji na nádherných akordech vesmírem dokonalosti… A tančím tak rychle, jak dokážu. Podle mého názoru je ambice žen uplatnit se v politice na vysokých řídících postech přirozeně omezena. Žena je svázána rodinou, je citlivá a zranitelná, dělá domov domovem… Skloubit vše jistě jde, ale až v době pozdější, když děti vyletí z hnízda. I pak je to ale žena, která zve, hostí, spojuje. Proto výzva musí být silná a snaha změnit vše přerůst naprogramování ženy na ženu. Myslím si, že na Vysočině je jiné to, že si jde hrdě vlastní cestou, tak jak jí velí její obyvatelé, dává prostor výjimečným lidem, nesvazuje je. Je to pestrá mozaika. Nemám ráda odsuzování ani ženského, ani mužského principu. Snažím se lidi přijímat a věřím, že každý dělá vše, jak nejlépe dokáže. A co mi dává energii každý den? Překonávání vlastních limitů. Pozitivní myšlení. A to, že si život tvořím sama. Jen já rozhoduji, zda bude smutný nebo veselý, nudný nebo zábavný. Je to jen v naší hlavě.
„Od skromné otázky až hrdé ku odvětě, že padl jsem a vstal zas nastokrát – já ledačím už byl v tom božím světě a čím jsem byl, tím jsem byl rád…“
Jan Neruda
Fascinují mě lidé, jejich motivace a síla vzorů. Můj svět provází výjimečné ženy a fantastičtí muži, kteří mě inspirují a nabíjejí energií. Ráda bych poděkovala svým přátelům a blízkým, že mě chápou. Moc děkuji Petru Holému, vedoucím odboru regionálního rozvoje, tátovi všech neziskovek za prozření, Martě Vencovské odtamtud za podporu, Aničce Machátové a Darii Čapkové za úžasný vzdělávací projekt Management NNO, kde jsem potkala mnoho nabitých lidí, Honzovi Brožkovi za důvěru. Aničce Krškové za probuzení ženy ve mně. Lídě Studenovské za rozeznění zpěvu v mé duši. Vlaďce Hojgrové za sebevědomí. A manželovi za respekt a podporu při všech bláznivých akcích spolku RADOVAN 21 a za umělecké založení, které na mě přenáší a kultivuje zemitost ve mně. A mnoha dalším mužům, které jsem potkala, a jsou mi vzorem nadhledu, pracovitosti, pokory.
Co chci vzkázat světu, ženám:
Kritika je rada zadarmo. Nebojte se jí, přijměte ji a vyhodnoťte, zda reflektuje vaši snahu o dosažení cíle. Pokud ne, nenechte se svést z cesty. Věřte své intuici a jdete za svými cíli. Když cíl vidíte, cesta se sama ukáže, do života přijdou pomocníci, vše se dá do pohybu! A PŘI SLEDOVÁNÍ VYŠŠÍCH CÍLŮ MYSLETE TAKÉ NA SEBE. JSTE PRO SVÉ OKOLÍ SLUNÍČKY, ALFA ENERGIÍ, KTEROU ŠÍŘÍTE. A NĚKDY LIDI OKOLO SVOU ENERGIÍ ŠTVETE, PROTOŽE VÁM JI ZÁVIDÍ…
41
Dělat věci s láskou a úspěch se dostaví.
Ing. Anna Koudelková
povolání - jednatelka firmy
Narodila se a žije na Vysočině. Vystudovala střední hotelovou školu a absolvovala na ekonomické fakultě, obor systémové inženýrství a informatika. 12 let pracovala v soukromém sektoru, nejprve na exportním oddělení, poté jako manažerka nákupu a logistiky. Poslední 4 roky jednatelkou firmy Catering plus components, s.r.o.
Po absolvování střední školy jsem začala pracovat v perspektivní zahraniční firmě na Vysočině. Nejprve jako referentka exportního oddělení, což byla výborná škola pro život - zdokonalila jsem cizí jazyky, osvojila si asertivní chování a hlavně se naučila zvládat různé stresové situace. Po čtyřech letech jsem nastoupila na svoji první mateřskou dovolenou a po roce se vrátila na zkrácený 6hodinový pracovní úvazek. Pro mladou maminku to byla výborná příležitost, jak skloubit práci a soukromý život. Tehdy jsem začala poprvé hledat kompromis mezi rodinou a kariérou. Zároveň se dostavil intenzivní pocit, že bez vysoké školy nelze žít, což už byl jen krůček k bláznivému nápadu přihlásit se na ekonomickou fakultu. Tím začal šílený pětiletý kolotoč mezi zaměstnáním, školou a rodinou. Během mého studia se nám narodila druhá dcera a já se podruhé vracela zpět do zaměstnání, opět na zkrácený pracovní úvazek a novou pracovní pozici - manažer nákupu a logistiky. Tentokrát jsem pracovala 3 dny v týdnu a 2 dny jsem trávila ve škole. Po ukončení studií se ze zkráceného úvazku stal plný a já měla v 35 letech asi vše, o co jsem kdy usilovala - 2 zdravé děti, manžela, fungující rodinné zázemí, výborné pracovní postavení, dobré vzdělání a hlavně každý víkend volno. A to byl asi ten největší problém. Vidina, že budu takto pracovat dalších 30 let, byla pro mě naprosto nepředstavitelná. V té době jsme s manželem začali zvažovat možnost vybudování vlastního podnikání a osamostatnění se. Asi tomu zároveň osud chtěl, neboť v té době bylo vypsáno výběrové řízení na provozovatele Penzionu a restaurace Šejdorfský mlýn v Okrouhličce. Po krátkém zvážení jsme zpracovali podnikatelský záměr a přihlásili se. V prosinci roku 2012 jsme převzali klíče, a tím se začala odvíjet další etapa našeho života. Celý náš zkoordinovaný rodinný a pracovní život se rázem převrátil vzhůru nohama. Kamarádi a známí si klepali na čelo, neboť jsme ze dne na den oba dva opustili manažerské posty a vydali se do nejistoty. První dva roky našeho podnikání byly hodně divoké. Za pochodu jsme se učili „podnikat a přežít“. Naše firma se od počátku zaměřuje na pořádání svateb. Začínali jsme se svatbami přímo u nás na mlýně. Postupem času jsme se posunuli od pouhého zajištění cateringu až po kompletní organizaci svatebního dne. Dnes jsme schopni na základě našich zkušeností a vybavení zorganizovat a připravit svatební obřad a hostinu prakticky na jakémkoli místě. Disponujeme kompletním vybavením, potřebným na takovéto příležitosti. Čím dál více se začínáme přibližovat fungující svatební agentuře. Od loňského roku jsme náš byznys rozšířili o další pilíř, a to zajišťování cateringu kdekoli a pro jakékoli příležitosti. Jdeme cestou zajištění dokonalého zážitku pro všechny lidské smysly – od luxusních pochoutek, přes dekorace a netradiční design až po zajištění netradiční zábavy.
42
V současné době mohu říci, že moje práce je zároveň mým koníčkem, splněním snů a obživou pro mě a moji rodinu. Umožňuje mi zajistit každodenní péči a dobré zázemí pro mé dvě dcery. Samozřejmě to není vždy úplně jednoduché a bez důkladného plánování takřka nemožné. V únoru jsem se zúčastnila konference v rámci projektu ProŽeny na Rytířsku, což pro mě bylo velmi zajímavé. Zároveň mě to motivovalo k napsání vlastního příběhu, který by mohl inspirovat ženy, jež něco umí, mají chuť realizovat své představy, ale chybí jim odvaha opustit zaběhlý stereotyp a předsudky společnosti a jít vlastní cestou. Může se jednat o vlastní podnikání anebo třeba práci na zkrácený pracovní úvazek. Je třeba nebát se a pustit se do „vyjednávání se zaměstnavatelem“ a pokusit se domluvit podmínky, které Vám zajistí vlastní příjem a zároveň umožní plnohodnotnou péči o rodinu.
Aktivně se zapojila do několika aktivit projektu ProŽeny. Zúčastnila se konference Společně proti násilí, podílela se na tvorbě publikace v podobě sepsání svého příběhu, aby mohla být inspirací pro mnohé ženy, které stojí na začátku cesty a váhají, zda mají začít podnikat.
43
Existují tři obrovské síly, které vnesou světlo do tvého života. Slunce, dítě a smysluplná cesta.
Blanka Kovářová
povolání - lektorka, projektová manažerka, předsedkyně Studovala střední zdravotnickou školu a jazykové školy v Rakousku. Pracovala jako zdravotní sestra v nemocnici v Táboře, jako recepční v hotelu Rustikal a později jako asistentka obchodního ředitele velké výrobní firmy. Je zakladatelkou a předsedkyní Mateřského centra Domeček, lektorka babymasáží a Montessori pedagogiky. Je realizátorkou projektů MPSV, Fondu Vysočiny i koordinátorkou prorodinných aktivit. Je vdaná, má tři děti.
Můj osobní příběh se začal dít na konci základní školy. Hlavní inspirací mi byl český seriál Nemocnice na kraji města, který pravidelně kolem nedělního oběda pokračoval v mnohých domácnostech – ano, i u nás doma. Vysnila jsem práci zdravotní sestřičky, moc mě lákalo pomáhat druhým, sdílet, pečovat a pomáhat s léčbou. V tehdejší době byla zdravotní škola velmi prestižní, a jak to bývá, buď náhoda nebo šťastné otázky příjímacího řízení – byla jsem přijata. Už při studiu jsem pravidelně na různých odděleních pracovala brigádně a šetřila si na nové kolo a podobné „velké věci“. Po maturitě jsem nastoupila do nemocnice a těšila jsem se na ten OPRAVDOVÝ ZAČÁTEK, OPRAVDOVÝ ŽIVOT. Něco ale bylo špatně. Procitnutí do reality bylo náročné a šokující. Začala jsem zjišťovat, že v běžném pracovním dni na pacienty není téměř žádný čas, administrativa a dokumentace zabírala většinu náplně pracovního dne. U pacienta bylo vždy jen pár minut na výkon, ošetření nebo převaz. Začínala jsem si postupně sundávat růžové brýle, cítila jsem, že nadšení z vysněné práce ustupuje, protože z pacientů se stávaly diagnózy a čísla pokojů. Bylo mi jasné, že toto není má cesta. Zjišťovala jsem si podmínky a možnosti v soukromých zařízeních a ve zdravotnictví v zahraničí. Náhodou přišla příležitost – pobyt au-pair v Rakousku. Na chvilku jsem zaváhala, ale vzhledem k tomu, že jsem z německého jazyka maturovala a moc mě bavil, práce s dětmi byla také vždy mým potěšením, byla jsem rozhodnuta. Komplikace nastaly doma, protože v té době ještě nebyly žádné mobilní telefony, internet, facebook. A přece jen pracovní pobyty v zahraničí nebyly příliš časté v mém okolí. Díky víře v sebe, potřebě být spokojená, dělat smysluplnou práci a podpoře mého tatínka jsem opravdu odjela. Upřímně, při pohledu zpět se obdivuji. Jela jsem do cizí země, asi na rok s pár šilinky v peněžence, sama. Rodina, do které jsem nastoupila, měla tři děti. Byla finančně velmi dobře zajištěná, oba rodiče pracovali jako profesoři na univerzitě. Velmi pěkně mě přijali, po celý tříletý pobyt jsem byla jako člen jejich rodiny. Moje povinnosti byla péče o děti, rozvoz do školky, zaplnit odpolední program. Velmi dobrá finanční situace rodiny umožňovala velmi pestrou nabídku aktivit pro děti – od programů v mateřských centrech, aquaparky, zoologické zahrady, lesní parky, dětská kina… Do domácnosti docházela paní na úklid, takže moje pracovní náplň byla opravdu péče o děti. Bylo to prostě „bezva“. První rok jsem si užívala maximálně, pobyt s rodinou v létě u moře, návštěvy restaurací a super program pro děti. Blížila se moje dovolená v ČR a děti chtěly jet se mnou! Několik večerů jsme to probírali a opravdu se stalo. Společně jsme vyrazili do Čech, děti a já jsme tu týden zůstaly, rodiče odjeli. Děti byly přešťastné. Neuvěřitelně si celý týden užívaly, krmily slepice, králíky… Moje rodiče přijaly jako tetu a strejdu. Během druhého roku mě často napadala skutečnost, že děti tráví se mnou –„cizinkou“ mnohem víc času než s vlastními rodiči. Do Čech jsme jezdili třikrát ročně (podzimní, velikonoční a letní prázdniny). Druhý rok byl podobný jako předešlý. Přes den program s dětmi, večer jsem chodila na jazykové kurzy.
44
Čas letěl. Začal třetí rok mého působení. I nejmenší chlapeček začal chodit do školky, mohla jsem si jazykové kurzy navštěvovat i v dopoledních hodinách. S dětmi jsme velmi dobře vycházeli, s rodiči také. Začala jsem se zajímat o možnost práce v místním zdravotnictví. V tomto období ale česko-rakouské vztahy byly velmi napjaté (dokončování Temelína, stávky na hranicích atd.), úřady proto české žádosti zamítaly. I přes tento fakt se můj původně roční pobyt se protáhl na tři roky. Byla to výborná zkušenost. Jsem vděčná za jazykové znalosti, které jsem mohla po návratu do ČR uplatnit při tlumočení i práci v zahraniční firmě. Stejně tak můj pobyt v zahraničí ovlivnil mou sebe-důvěru a sebe-vědomí, při jednáních jsem si byla vědoma hodnoty svých znalostí i zkušeností. Čas plynul a stále reálnější byly i moje představy o založení mojí vlastní rodiny. Díky zahraničnímu pobytu a pochopení jiného životního stylu se začalo rýsovat další životní období.
V projektu ProŽeny se aktivně zapojila jako mentorka, sdílela zkušenosti spojené s alternativní pedagogikou a vzděláváním k respektu a sebeúctě. Zúčastnila se konference „Společně proti násilí“ a oceňuje zejména podpůrné a motivační aktivity vyzdvihující sílu ženské energie.
S velkým potěšením můžu říci, že má práce se stala i mým koníčkem.
Byla jsem moc vděčná za svoji zahraniční zkušenost, za pochopení, že peníze jsou fajn, ale ne na prvním místě. Naštěstí jsem potkala svého skvělého manžela, věděla jsem, že svým dětem budeme dávat hlavně lásku, poskytovat otevřenou náruč, pozornost a dostatek času. Díky další náhodě se mi naskytla možnost vystudovat diplomový kurz Montessori pedagogiky Společnosti Montessori ČR akreditovaný MŠMT. Zapadl mi další dílek do mozaiky. Postřehy a prožitky, které jsem načerpala v zahraničí v praxi, se dostaly do knih dostupných v ČR i na semináře. Líbí se mi tato životní možnost, styl a příležitost – vést děti k projevu vlastní kreativity, talentu, nadání a především sebedůvěry v sebe sama, respektu k ostatním dětem, dospělým, přírodě. Mnohokrát jsem se přesvědčila, jak velký potenciál v sobě děti mají, jak důležitá je vzájemná komunikace a tolerance. Vzhledem k mému aktivnímu přístupu k životu jsem cítila potřebu vykonávat užitečnou práci i po narození naší dcery. Před šesti lety jsem založila mateřské centrum, chtěla jsem umožnit ostatním rodičům a dětem aktivní trávení času nejen na mateřské a rodičovské dovolené. Myšlenka se i přes občasné komplikace ujala, rozrostla a v dnešní době mateřské centrum zajišťuje každodenní nabídku služeb pro rodiny, zajišťuje hlídání dětí, organizuje krásné rodinné akce – Dny dětí, besídky, průvod svatého Martina aj. Zároveň zajišťujeme semináře, přednášky, poradenství a rukodělné kurzy. Rodičovství pro mě znamená velkou výzvu a DAR, dát život novému človíčkovi, ale také možnost pochopit mnoho věcí o sobě. Přirovnala bych rodičovství k semínku, které můžeme zasadit, vytvořit mu vhodné podmínky k růstu (zalévat - živit) a vlastním životem ukazovat směr, aby stromeček dobře zakořenil, vyrostl v rovný pevný strom s košatou korunou, který se při slabém větříku ani nepohne a ustojí i velký vichr nebo těžkou zimu (bude umět ustát a řešit problémy v životě), dokáže krásně vykvést a dávat radost svému okolí. S ohlédnutím jsem vděčná za každou životní etapu, protože to vždy byly „šipky“ na cestu dál. V současné době si užívám krásné mateřství, s mým báječným manželem vychováváme tři krásné a zdravé děti, které jsou pro nás velkým darem a vnitřním obohacením. Čas s dětmi si zpestřuji vedením volnočasových a rukodělných kroužků pro děti, přednášením Montessori pedagogiky a organizováním jednorázových akcí.
45
Každý má právo na svůj stín a na kus slunce.
Mgr. et Bc. Kateřina Kraclová
povolání - referentka krajského úřadu
Vystudovala práva a speciální pedagogiku. Vedla mateřské centrum, pracovala jako sociální pracovnice s lidmi s různými typy postižení a v současné době má na starosti metodickou podporu všech mateřských škol, základních uměleckých škol a domů dětí mládeže v Kraji Vysočina. Neumí si představit život bez práce s lidmi. Je matkou tří malých dětí.
Po dost divoké pubertě jsem se prakticky náhodou (nebo díky prozřetelnosti jedné úžasné paní ředitelky?) jako dobrovolnice ocitla mezi dětmi s těžkými kombinovanými vadami a od těch nejlepších pedagogů jsem se učila pracovat s dětmi s postižením. Cítila jsem, jak moc může člověku dát, když dává druhým kus srdce, a jak moc hřeje na duši dětský úsměv… Studovala jsem práva, ale práce s dětmi mi chyběla, a tak jsem začala studovat speciální pedagogiku a pracovat jako osobní asistentka, vedoucí odpoledních kroužků a letních táborů pro děti s poruchou autistického spektra. Následně jsem si doplnila kurz znakového jazyka a na 0,6 úvazku jsem (stále při studiu obou vysokých škol) pracovala jako sociální pracovnice v unii neslyšících. Vdala jsem se, otěhotněla, odpromovala a měsíc nato porodila nádherného syna. Po šestinedělí jsem založila obecně prospěšnou společnost pomáhající lidem s postižením překonávat bariéry. S miminkem a dvěma zaměstnankyněmi jsme pomáhaly 80 klientům zapojit se do běžného života a rok poté jsme do našich činností zahrnuly i vedení mateřského centra. Bohužel projekt financovaný z evropských fondů v dalším projektovém období nebyl podpořen, a tak jsme musely poskytování sociálních služeb ukončit. Porodila jsem dceru, dál jsem jako dobrovolnice vedla mateřské centrum a začala podnikat v energetice. Díky zapojení našeho mateřského centra do Sítě mateřských center jsem poznala spoustu zajímavých lidí, mohla se zúčastnit řady projektů, vzdělávacích akcí, a dokonce i vyletět na několik dní do Varšavy načerpat inspiraci od polských kolegyněk. Činnosti s dětmi mě moc bavily, ale podnikání v energetice mě postupně začalo pohlcovat a ubírat mi víc a víc času pro rodinu. Byla jsem úspěšná, byla jsem manažerkou třech krajů, ale přestávala jsem být mámou. Brzo ráno jsem odjížděla z domu a vracela se v noci, někdy podrážděná, jindy unavená z celodenního sprintu od schůzky ke schůzce. Jednoho dne se mi za volantem na chvilku zavřely oči - mikrospánek… Dupla jsem na brzdu, sjela k nejbližší benzínce a řekla si DOST! Takhle já žít nechci. Vrátila jsem se ke svým dětem, manželovi, zahrádce, zdravému vaření. Chvíli jsem pracovala jako advokátní koncipientka a poté jsem nastoupila na Krajský úřad Kraje Vysočina. Můj život zase začal dávat smysl. Najednou jsem měla čas na své děti a všechno, co jsem doma měla ráda, ale zároveň jsem mohla vyrazit mezi lidi, pracovat na zajímavých věcech, vzdělávat se, vydělávat… Otěhotněla jsem. Moje práce mě bavila, nechtěla jsem ji na tři roky opustit, ale zároveň jsem věděla, že chci být se svou nejmladší dcerou co možná nejvíc. Zaměstnavatel mi nabídl úpravu pracovního poměru tak, aby odpovídala mým potřebám. Třetinu práce můžu odvádět z domu, navíc mám flexibilní pracovní dobu a hlavně mám úžasného manžela, který podniká z domu a o dceru (a staršího syna a dceru) i domácnost se skvěle postará. Pokud se mě dnes kdokoli zeptá, zda jde sladit rodinný a pracovní život, odpovím bez váhání ANO.
46
Je třeba hledat svou cestu. Hledat, co jde a co už ne. Zkoušet a zkoušet… Výsledek stojí za to! Pořád téměř plně kojím, mazlím se, čtu pohádky, hraju si se svými třemi dětmi, sázím kytky i zeleninu, vařím a peču, a když je doma vše zabezpečeno, převleču se, učešu se a vyrážím na konkursy a jednání se školkami, úřady i ministerstvem. A život mě baví. Můžu být mámou i dámou.
V projektu ProŽeny se aktivně podílela na tvorbě publikace se svým životním příběhem jako inspirace pro slaďování rodinného a pracovního života. Na projektu oceňuje možnost ukázat ostatním ženám, že mateřství je dar, ne břímě.
Co chci vzkázat ženám? Nikdy se nevzdávejte a nepřestávejte bojovat a hledat svoje štěstí! A když máte splín a máte pocit, že už nemůžete dál, že je všechno špatně a cesta ven nikde, 5x si zopakujte moudrá slova Dalajlámy: „Má-li problém řešení, není třeba si dělat starosti. Jestliže problém řešení nemá, starosti nepomohou.“
47
„Život ve vedení rodinného centra“
Ivana Kumžáková
povolání - koordinátorka
Vystudovala Střední pedagogickou školu a ihned po škole začala pracovat ve školství. Absolvovala desítku kurzů pro práci s dětmi. Během své rodičovské dovolené založila mateřské centrum a několik let v něm pracovala jako dobrovolnice. Po skončení RD se do školství nevrátila, ale bojovala za centrum, kde dělá naprosto všechny činnosti (od vedení chodu centra, přes organizaci kurzů, přednášek až po vedení kroužků cvičení, tvoření, tancování pro děti. Aktivitám se věnuje nejen v centru, ale organizuje jednorázové akce pro širokou veřejnost. Kromě toho komunikuje s městem, sponzory, spolupracujícími spolky, atd. V roce 2014 kandidovala do obecního zastupitelstva.
Každé setkání s „kolegyňkami“ ze stejného oboru mě dobíjí energií a je pro mě důvodem, proč jít dál. Většina z nás, které jsme se rozhodly založit mateřské či rodinné centrum a aktivně se mu věnujeme, má velmi podobný příběh. A všechny si přejeme, aby fungovalo a my byly pyšné na svou práci. Když se mi narodilo naše první dítě, věnovala jsem mu téměř veškerý svůj čas. Od malička jsem s ním mluvila, zpívala mu, vysvětlovala a bylo středem mého života. V roce Matýsek uměl chodit, mluvil základní větičky, nočník byl kamarád, pískal, miloval písničky a ve dvou letech zpíval sám „Muziky, muziky“. Přesto jsem měla pocit, že je to málo. Po večer jsem malovala obrázky za pomoci ubrouskové techniky, tvořila květináče a vymýšlela, čím se zabavit. Po narození druhého dítěte jsem měla stále větší potřebu „vypadnout“ mezi lidi. Dětičky šikovné, život běžel, jak má, ale pořád jsem měla pocit, že mi něco chybí. Když bylo Verunce půl roku, hledala jsem možnost, jak trávit s dětmi volný čas (tenkrát jsem ho ještě měla). Našla jsem centrum, jehož zakladatelky se ale bohužel vracely do práce, navíc sídlilo pouze v jedné místnosti, a tak jsem si to nepředstavovala. Proto v roce 2008 vznikla myšlenka založit Mateřské centrum s programem a aktivitami pro děti s rodiči. S nadšenou maminkou Ivou Plášilovou jsme začaly shánět organizaci, která by nás přijala, a prostory, kam bychom se s centrem uchýlily. Podařilo se a k 1. červnu 2008 vzniklo Mateřské centrum Sovička. Maminky s dětmi se scházely 2x týdně a vše vzkvétalo, jak má. Po roce nám zastřešující organizace oznámila, že již nadále nemůžeme působit pod ní a spolupráci musíme ukončit. Nastal nový kolotoč v psaní stanov, shánění nových prostor a zařízování všeho potřebného. V této době vznikl nejen nový název Rodinné centrum Sovička, ale také výbor, který stojí za prací naší organizace. Naše nabídka se velmi rozšířila a centrum nabízí programy každý den. Když hodotím těch posledních osm let, vidím nekonečné množství práce. Vidím maminky, které pomáhají s chodem centra a jsou pro mě ochotnou duší připravenou pomoci, vyslechnout, zařídit a být tu pro Sovičku. I když mám okolo skvělé lidičky, práce okolo běhu centra je nekonečná. Zařizování pravidelných programů, přednášek, tvoření, komunikace s rodiči, komunikace s úřady, věčné shánění financí, aby centrum přežilo. Je jen málo večerů, kdy si sedneme „jen tak“ k televizi či knížce. Jsou to hodiny práce po nocích. Bez pomoci manželů či partnerů a celé rodiny není toto poslání možné. Ale maminky, děti a široká veřejnost nám to dokážou vynahradit a my víme, že naše práce má smysl. Když děti pláčou, že nechtějí jít domů, je to naše největší odměna. Líbí se jim u nás a je jim tady dobře. Stejně tak dokáže potěšit pochvala či milý email o nějakém programu či akci.
48
Mnoho z nás opustilo své původní zaměstnání, abychom se mohly věnovat centru. A některé z nás musely dokonce jít na úřad práce, abychom zachránily „naše centrum“ a ono nezaniklo. Zajistit financování je extrémně náročné. A je obrovská škoda, že tato smysluplná práce není ohodnocena. Lidí, kteří by pracovali dobrovolně, mnoho není a je zázrak je najít. Všechny hledáme možnosti, jak přežít. Bohužel někdy je to na úkor své vlastní rodiny, přátel a hlavně SAMA SEBE. Je důležité si uvědomit, že musíme myslet i na sebe samé! Nesmí nás na to upozornit až nemoc, nehoda či neštěstí v rodině!
V projektu ProŽeny se zapojila jako účastnice kulatých stolů, přednášek a vzdělávacích seminářů, ale také jako spoluorganizátorka a lektorka kreativních kurzů spojených s terapeutickou činností a sebepoznávacích kurzů. Projekt pro ženy považuje za velmi důležitý, nabídl možnosti mnoha maminkám v RC Sovička otevřeně mluvit o věcech, které mají schované ve svém srdci.
Vést centrum je velmi záslužná činnost, přináší mnoho radosti a možnost seberealizace, ale také to znamená zvládat hodně starostí a nést velkou míru zodpovědnosti. Ale když vejde malý človíček do dveří centra, pustí mamku za ruku a rozběhne se k vám do náruče, víte, že to má smysl.
49
„Kultura civilizuje.“
Jitka Ludmilová
povolání - podnikatelka, projektová manažerka, koordinátorka V roce 2010 absolvovala rekvalifikační kurz Obecní koordinátor. Spolu s manželem a kamarádkou založila NNO Komunitní školu Krok za krokem s provozem Mateřského centra v Kněžicích a v Brtnici. Od roku 2011 organizovala Farmářské trhy v Brtnici a několik vánočních a velikonočních výstav s dílnami. V roce 2012 díky projektu s podporou nadace VIA koordinovala tvorbu Strategie obce Kněžice do roku 2030 se zapojením občanů. V roce 2013 byla koordinátorkou projektu se zapojením šesti partnerů „Pojďme se učit v naší VKŠ v Kněžicích“. V roce 2014 byla spoluzakladatelkou Komunitního centra pro rodinu Brtnice, které převzalo činnost KŠ Krok za krokem v Brtnici. V komunálních volbách v roce 2014 byla iniciátorkou vzniku kandidátky nezávislých pod hlavičkou hnutí STAN. Hnutí získalo 4 mandáty v zastupitelstvu a 2 v radě obce Kněžice. Od podzimu 2014 provozuje s manželem Brtnický bufet (kde se vaří poctivě a z čerstvých surovin) a Krámek regionálních produktů.
Nepovažuji se za úspěšnou ženu Nepovažuji se za úspěšnou ženu, i když jsem spoluzakladatelkou a tahounem dvou neziskových organizací. Nepovažuji se za ženu ve vedoucí funkci, i když dobrovolně ovlivňuji svými názory chod dvou organizací a ve svém podnikání zaměstnávám šest lidí. Jsem spokojená matka, jelikož jsem třikrát porodila. I když mi letos bude 42 let, jsem stále dítětem, které prožilo své dětství u rodičů, kteří podlehli alkoholu. Otec byl muzikant a sportovec, alkoholik a pedofil. Matka byla servírka, uklízečka, poté alkoholička, ale před svou smrtí stihla být i dobrá babička. Je těžké otvírat staré a hluboké rány, ale cílem popsání mého života je dodat odvahu rodičům, kteří říkají „… kvůli dětem se nerozvedeme, až vyrostou, udržíme rodinu…“ či rady jiných „…vydrž to…“ A také dodat odvahu dětem, které prožily něco podobného. Až kam si mohu vzpomenout, možná od 3 let mého věku navštěvoval otec občas v noci náš pokojík. Byly jsme 3 sestry, já byla nejmladší. Když mi bylo asi 7 let, matka ho, možná ne poprvé, přistihla nahého u mé postele. Od doby, co jsem vnímala více svět kolem, se také stupňovaly hádky a páteční či víkendové bitky. Vždy jsem čekala, že bude matka mrtvá dle ran, které se ozývaly z vedlejší místnosti. Byla jsem o 6 a 7 let mladší než mé sestry. Nejstarší šla studovat vysokou školu a vracela se domů jen na víkendy, a to ne vždy. Druhá sestra byla na internátě a brzy se vdala. Zůstala jsem sama v panelákovém bytě s lidmi, kteří pili a bili se. Noční návštěvy otce nepřestávaly ani poté, co ho matka přistihla. Bála jsem se usnout, kladla jsem ke dveřím překážky, které hlučně padaly, když se dveře pootevřely. Než sestry odešly z domova, vzpomínám si, že někdo ze sousedů jednou zavolal policii. Bylo to poté, co otec rozmlátil židli, poté, co neubil matku a nás tři postupně odnosil a zavřel v pokoji, když jsme mámu bránily. Máma tenkrát v noci řekla policii, že je už vše v pořádku a že nepotřebuje pomoc. Nechápala jsem to a nepochopila jsem to celé až doteď. Nevím, jaká síla ji držela u muže, který ubližoval jí, ale i jejím dcerám. Se sestrou jsme si v dospělosti dokázaly o traumatu promluvit a někdy si pomáháme i po nočních telefonátech s depresemi, které nás provází a provázet budou již celý život. Po ukončení základní školy mi bylo jedno, co ze mě bude, čím budu, hlavně jsem chtěla jít na internát a nebýt doma. Když jsem se pak vracela na víkendy, nebyla to zrovna idylka. Matku jsem někdy ani neviděla. V 16 letech se mě po jednom ze svých sobotních mejdanů pokusil otec znásilnit. Ubránila jsem se, ale doteď si pamatuji celý průběh toho rána. Ubránila jsem se také díky tomu, že jsem od páté třídy sportovala a posilovala doma s činkami. Chtěla jsem být silná, silnější a ubránit se mužské síle. Nejde to, ale tenkrát se mi podařilo ubránit se znásilnění vlastním otcem. Domů jsem se vrátila až po měsíci pro peníze. Matka přede mnou klečela na ulici a prosila mě, abych se vrátila domů, že otec doma brečí a je mu to líto. Jakoby vše skončilo, ale trauma, které prožijeme v dětství, si neseme jako těžké břemeno celý život. A moje dětství bylo a je zatraceně těžké břemeno. Nechtěla jsem už žít dál a moje myšlenky se dlouhá léta zaměřovaly na jednu věc. Sebevražda. Neměla jsme sílu někde skočit, ale alkohol a drogy mohla být jedna z variant, jak toho v celku rychle dosáhnout. Přežila jsem i oslavu svých 20 narozenin s absintovými panáky. Přežila jsem i houbičkové opojení, které jsem si dopřávala celý rok. Přežila jsem i roční výlet na jih USA, kde byl kokain už na dosah. Přežila jsem další alkoholická období, kvůli záchraně jednoho manželství jsem absolvovala rok na antabusu. Manželství, které bylo naštěstí bezdětné, jsme neudrželi. Já jsem pracovala na směny, manžel si práci hledal. Občas nějakou měl, pak zase ne. Tenkrát jsem napsala dopis mámě, věděla jsem, že pije. Napsala jsem jí, ať přijede, že se o ni postarám, ale musí se jít léčit. Tenkrát jsem si poprvé uvědomila, že jsem už dospělá a silná. Rok jsme potom
50
splácely dluhy, matka si našla práci, bydlení a osamostatnila se. Já jsem se rozvedla s mužem, který měl problémy s drogami a s alkoholem. Poznala jsem dalšího muže, který se mnou chtěl mít děti. Pozval mě na švestky na chalupu, která byla téměř na samotě, a já jsem si to místo zalíbila. Byla to oáza klidu, izolace před městem, alkoholem, drogami, obchody, lidmi… Máme spolu tři děti. Nejstarší dceři bude letos už 13 let. Celé její dětství a dospívání prožívám znovu i své dětství. Moje stavy byly někdy asi nepochopitelné, ale snažila jsem se věnovat svým dětem tak, jak jsem nejlépe uměla, a zároveň jsem se starala o společnou domácnost s tchánem. Když bylo dceři pět let, moje máma umřela na rakovinu. Dokud to šlo, byla jsem s ní, a pomohla jsem jí z tohoto světa odejít bez závazků a výčitek.
V projektu ProŽeny se aktivně zapojila jako účastnice kulatých stolů a spoluorganizátorka přednášek Jak rozpoznat násilí na ženách. Rovněž se zúčastnila konference Společně proti násilí, kterou velmi oceňuje.
Věřím, že každý kulturní zážitek zanechá něco dobrého pro život.
Skončila další etapa života, odešla matka a co teď. Můj mozek se utápěl v depresích, pláč v uzavřené koupelně se pro mě stal denní záležitostí. Poté, co manžel přišel z práce domů, každé jeho slovo jako by mě bodalo. Nebylo tam moc lásky a není do teď, i když už máme třetí dítě. Kvůli mateřství a velikosti naší vesničky jsem byla izolovaná, setkávání s lidmi pro mě bylo utrpení. Bála jsem se jít i nakoupit potraviny. Nikoho jsem po 4 letech v okolí neznala. Ale tenkrát jsem se dostala naštěstí na úřad práce a nabídli mi rekvalifikaci na zahradnici. Původně mám maturitu na Strojní průmyslové škole. Před rekvalifikací jsme absolvovali motivační kurz - 16 dní s psycholožkou. Když mi při závěrečném sezení doporučila studovat vysokou školu sociální, musela jsem jí říct, že nemohu. Nejen kvůli financím, ale můj stav byl tou hlavní překážkou. Po čtyřech sezeních a vyťukávání traumatu metodou EFT (doporučuji, funguje to) se mi proměnil svět. Závěrečné doporučení znělo, naťukat si do podvědomí něco jiného. První moje reakce byla „DĚTI“, než jsem si záhadným způsobem uvědomila, že dětem už jsem toho dala tolik… Napadlo mě tedy, že si do své hlavy naťukám SAMA SEBE. A to byl pravděpodobně ten zlom. Od té doby se věci děly trochu jinak. Shodou náhod jsem se v té době dostala na jedno sezení MAS Podhorácko. Otvírali kurz Obecního koordinátora, který jsem šla studovat, protože byl zdarma a také proto, že mě naštvalo, když jsem se svou dcerou šla poprvé do školky a do šatny plné dospělých jsem vstoupila s pozdravem a nikdo neodpověděl. Děly se i další věci a chování některých lidí na malých obcích je někdy opravdu nepochopitelné. Rekvalifikaci na obecního koordinátora jsem absolvovala v roce 2010. Naučila jsem se komunikovat se zastupitelstvem, naučila jsem se zakládat NNO, plánovat čas, komunikovat s lidmi, netlačit na pilu a dobíjet se. Paradoxně mě otec v dětství naučil dvě lepší věci, které mohou každého člověka udržet v kondici. Je to sport a hudba. Díky dalšímu vzdělávání od Sítě MC Management a udržitelnost se zdá, že organizace, které jsem rozhýbala, přežijí pár let a budou vyvíjet smysluplnou činnost. Trochu se bojím, co bude s mým nynějším manželstvím, jelikož to úplně moc dobře neklape. Ale musím svému muži poděkovat, že už šestým rokem se mnou prochází cestou dobrovolnické práce pro společnost. V současné době se více než já věnuje rodině a zároveň společně podnikáme. Ale i tak je pro mě těžké představit si budoucnost v jeho přítomnosti. Každý se nějak rozvíjíme a možná se naše cesty rozejdou, ale „kvůli dětem“ (ani manžel neměl dětství růžové) chceme udržet zdravý vztah. V co věřím? V podvědomí. Funguje to. Co si tam uložíme, tam nás naše kroky trochu nevědomky dovedou. Ano, splnilo se mi to, že mám muže, který mě nebije, mám krásný dům, ale hlavně mám 3 skvělé a zdravé děti. To vše jsem si tenkrát přála, když přežiji. Co mě ovlivnilo v dalším mém životě a v práci pro společnost? Myslet pozitivně, hledat důvody, proč a jak něco jde, než proč to nejde. Setkávání s podobně smýšlejícími lidmi a dvě mateřská centra, které již pátým rokem navštěvují maminky hledající nová přátelství a možnost popovídat si o svých každodenních starostech. A pokud chtějí, tak i možnost zapojit se do chodu organizace a začít se vzdělávat. Snažím se těšit se z každého dne, kdy se probudím, i když jsou rána někdy těžká. Když nemám denní plán, jsem zvědavá, jaká setkání a dění mi každý den přinese.
51
„Kde je vůle, je i cesta.“
Bc. Anna Machátová
povolání – projektová a finanční manažerka
Od roku 2000 je statutární zástupkyní Třebíčské centrum o.s., které poskytuje komplexní služby pro rodiny; posledních 9 let pracuje jako finanční a projektová manažerka této organizace. Od roku 2007 je rovněž realizátorkou projektů financovaných z ESF zaměřených management NNO a vzdělávání, mimo jiné i ve spolupráci se Sítí mateřských center o.s. Je rovněž lektorkou kurzů Soft skills, Komunikace, Metody práce v týmu, Proces řízení změny a dalších kurzů z oblasti managementu NNO. V posledních letech přednáší a lektoruje témata spojená se Slaďováním pracovního a rodinného života, Gender problematiky a Rovných příležitostí. Pracovala jako gender specialistka Gender centra Okresní hospodářské komory Třebíč. Také se angažuje v aktivitách zaměřených na rozvoj komunity, je členkou komunitního plánování sociálních služeb v Třebíči a předsedkyní komise Rodina a zdraví GS ZM Třebíč. Je členkou pracovních skupin a řídících výborů grantových programů zaměřených na prorodinnou politiku. Od roku 2013 je koordinátorkou mezinárodního projektu „Každá obec se počítá: společensky odpovědné nakupování – TEĎ“, který realizuje Město Třebíč. Má bohaté zkušenosti s prací na dálku, vedením týmů a lektorskou činností zahrnující i rekvalifikační kurzy mimo jiné i chůva a pracovník v sociálních službách, ale také jazykové kurzy - vyučuje angličtinu a němčinu. Příležitostně pracuje i jako překladatelka či tlumočnice. Je vdaná 23 let a má tři dcery.
Můj životní příběh determinuje rodina. Nejprve to byla rodina, kde jsem vyrůstala, způsob, jakým jsem byla vychovávána, cesta k zodpovědnosti. A to nejen za sebe, ale i své blízké. Původním povoláním jsem tlumočnice a překladatelka. Po ukončení jazykové školy jsem měla možnost aktivně sledovat začátky podnikání, účastnila jsem se mezinárodních jednání, podnikatelských misí a světových veletrhů. Ve svých 25 letech jsem měla „nastartovanou kariéru“, sjela jsem Evropu a toužila po jediném - stát se matkou. Vymodlené mateřství však bylo rizikové a přineslo izolaci - v době bez mobilů a internetu byl příchod do mateřského centra „vysvobozením“, chtěla jsem být aktivní mámou, ale zároveň se mi stýskalo po pracovním nasazení. Díky skvělému manželovi a jeho aktivnímu přístupu k otcovství i díky podpoře celé rodiny jsem mohla i nadále příležitostně překládat a tlumočit, výjimečně vyjet i do zahraničí. Můj plánovaný návrat do plného pracovního nasazení zcela změnila zpráva o dalším těhotenství - tentokrát dvojnásobném. První reakce přinesla i pocity nepříliš radostné - bylo mi jasné, že se třemi dětmi již nemůžu pracovat tak, jak bych chtěla, rodina a děti byly na prvním místě, své pracovní plány jsem v tu chvíli „pohřbila“. Praxe potvrdila, že péče o tři děti je velmi náročná, nicméně možnost uplatnění v mateřském centru mi pomohla překonat těžká období a také setkávání s jinými rodinami v rámci aktivit Klubu dvojčat a vícerčat - Vysočina, který jsme založili, mi pomohlo si uvědomit velký význam sounáležitosti, vzájemné podpory, sdílení zkušeností a učení se od sebe navzájem. Třebíčské centrum se stalo mým „osudem“, přijala jsem svou roli „kariéra - matka“ a rozhodla se prací v Centru vrátit to, co bylo dáno mně. Ztotožnila jsem se s posláním organizace, kterým je POMÁHÁME RODIČŮM ZVLÁDAT A UŽÍVAT SI RODIČOVSTVÍ. Našla jsem smysl svého osobního i profesního života v pomoci ostatním rodinám (a zejména matkám) zvládat každodenní starosti provázející péči o děti, podporovat je v jejich růstu a vzdělávání, informovat a motivovat. Říká se, že „ŽENA JE POČÁTKEM I KONCEM RODINY“, podpora ženské síly a mateřství je jedním z nosných pilířů naší práce. Velkou pozornost věnujeme vzdělávání, podpůrným a motivačním aktivitám, velmi žádané je poradenství, zejména individuální. Jak děti rostly, přibírala jsem si další a další aktivity, začala lektorovat ve firmách, psala a vyúčtovávala jsem projekty (tedy hlavně po nocích), ale také jsem cítila potřebu a nutnost práce na úrovni komunitní a politické. Do té doby jsem byla přesvědčená, že poctivá práce pro ostatní, kterou v Centru děláme, stačí pro zlepšení podmínek rodin. Brzy jsem ale pochopila, že cesta ke změně musí být systematická a založená na bázi spolupráce a síťování. Začala jsem se angažovat v komunitním plánování, pracuji v různých komisím zaměřených na sociální služby, prorodinnou a seniorskou politiku. Město Třebíč získalo v roce 2015 ocenění „Město přátelské rodině“ a to vnímám jako důkaz toho, že spolupráce různých partnerů je tou správnou cestou. Podobnou cestu spolupráce jsme měli
52
možnost si ověřit i v rámci regionu (spolupráce s dalšími mateřskými a rodinnými centry je skvělá a mnohokrát ověřená společnými projekty), ale i v rámci České republiky (Síť mateřských center, z.s.) nebo celosvětové sítě MINE (Síť sítí mateřských, rodinných a komunitních center). Znalost jazyků, dlouholetá spolupráce s Městským úřadem v Třebíči a zájem o fair trade a oblast společenské odpovědnosti přinesla nabídku pracovat jako koordinátorka mezinárodního projektu pro město Třebíč. Paralelní lektorování rekvalifikačních kurzů a realizace dalších projektů mě přinutilo aplikovat všechny možnosti slaďování pracovního a rodinného života, až jsem si v jedné chvíli uvědomila, že jsem zapomněla na jednu podstatnou věc - na sebe. Práce pro ostatní, péče o rodinu, zvládání všeho a všech mě přivedlo na pokraj vyčerpání a nastal okamžik pro změnu. Tedy nejprve alespoň pro zamyšlení se nad nutností změny. Vydávám se na cestu slaďování v tom původním smyslu anglického WORK AND LIFE BALANCE - tedy slaďování práce a života - práce, rodiny a mých vlastních potřeb, vydávám se na cestu péče o sebe samou. Na této nelehké cestě potkávám lidi, kteří jsou mi oporou a pomáhají mi. Slaďování pracovního a rodinného života není nic jiného než každodenní rozhodování o prioritách našeho života. Být dobrou matkou a zároveň být úspěšnou v práci je dilema, se kterým se potýká většina žen. A každá žena potvrdí, jak nelehké rozhodování to je.
V projektu ProŽeny pracuje jako lektorka a manažerka projektu, je odborným garantem realizace aktivit, dohlíží na projekt jako celek, zajišťuje finanční a personální řízení, zodpovídá za komunikaci s odborníky i publicitu projektu. Primárně se věnuje aktivitám určeným pro ženy v řídích a rozhodovacích rolí, sdílí své zkušenosti, vede podpůrná setkávání a zajišťuje motivační a vzdělávací aktivity. Rovněž odborně řídí aktivity zaměřené na zvyšování informovanosti o rovných příležitostech žen a mužů a oblasti násilí na ženách.
Citát: Jak být dobrou matkou, nenaučí v žádné škole. Na to nejsou potřeba velké knihy, ale VELKÉ SRDCE.
Definice Gender Studies, o.p.s. o slaďování pracovního a rodinného života říká, že je to: „Možnost zvolit si kdy, kde a jak mohou zaměstnanci a zaměstnankyně pracovat. Zaměstnavatel uznává a respektuje právo jednotlivce na plnohodnotný soukromý a rodinný život a také možnost realizovat se v zaměstnání. Programy slaďování by měly reagovat na individuální podmínky a potřeby zaměstnanců/ zaměstnankyň v různých fázích života.“ PRO MĚ TO ZNAMENÁ MOŽNOST VOLBY. NE KAŽDÁ ŽENA CHCE BÝT MATKOU. NE KAŽDÁ ŽENA CHCE BÝT ÚSPĚŠNÁ V PRÁCI. ALE KAŽDÁ ŽENA BY MĚLA MÍT MOŽNOST SE SVOBODNĚ ROZHODNOUT. A ÚSPĚŠNÉ ŽENY JSOU TY ŽENY, KTERÉ SE DOKÁŽOU ROZHODNOUT ŽÍT ŽIVOT, JAKÝ CHTĚJÍ. JSOU SI VĚDOMY SVÉ HODNOTY, SVÉ SÍLY A ENERGIE A VĚŘÍ SI. VĚŘÍ, ŽE MOHOU ZMĚNIT SVĚT K LEPŠÍMU.
53
Kdo chce - hledá způsoby, kdo nechce - hledá výmluvy a důvody.
Bc. Ivana Mojžyšková povolání - místostarostka, politička
Narodila v Havlíčkově Brodě, se kterým je spjatý celý její život. Po maturitě nastoupila do textilní firmy PLEAS Havlíčkův Brod, kde s výjimkou „mateřské dovolené“ pracovala osm let. Na dalších osm let si z textilního průmyslu „odběhla“ ke stavebnictví, a to do firmy STAVBA první stavební s.r.o., odkud se zpět do mateřské firmy PLEAS v roce 2004 vrátila. PLEAS je dle jejích slov srdcová záležitost, a to nejen protože tam prožila téměř dvacet let, ale je to firma, kterou považuje za součást města a neumí si představit, že by zde někdy nebyl. Po roce 2014 byla jmenovaná do funkce místostarostky, která má v resortu školství, sport, kulturu a sociální služby. Při zaměstnání vystudovala na České zemědělské univerzitě Praha, kde po složení státní závěrečné zkoušky na Provozně ekonomické fakultě získala titul bakalář a zároveň zde nyní pokračuje v magisterském studiu v oboru Veřejná správa a regionální rozvoj.
54
Říkám, že jsem se do politiky dostala omylem, když jsem jako jedna z matek „bojovala“ za zlepšení podmínek při přecházení na Masarykově ulici v Havlíčkově Brodě, kde v té době chybělo jakékoliv zařízení v místě, kde přecházely děti do ZŠ Wolkerova. Tehdy jsem se poprvé stala jednou z organizátorek petice, které vedení města vyhovělo a umístilo zde semafory, které do doby vybudování podchodu dětem umožnily bezpečnější cestu do školy. Práci na radnici beru jako službu občanům. Jsem workoholik a těší mě průkopnická práce, kterou vykonávám s nadšením. Pracovní rutina a omezování ve mně probouzí rebelantský postoj. Nebojím se střetů, ale raději volím klid a mír. Po vstupu na radnici jsem si dala cíle vyplývající z mého resortu, a to rozšíření kapacity stávajícího zařízení Domova pro seniory Reynkova Havlíčkův Brod, stavbu atletického areálu, který si dle mého mínění město zaslouží, stejně jako workoutové hřiště či skate a bike areál. Jako velký oříšek vidím stavbu Krajské knihovny, ale jak říká Seneca: „Nic není tak obtížné a nedostupné, aby to lidský duch nepřekonal.“ V současnosti se snažím o výstavbu komunitního domu pro seniory a i nástavbu domova se zvláštním režimem, protože populace stárne, nemoci přibývají a i věková hranice odchodu do důchodu se prodloužila. Ženy, které dříve odcházely do odpočinku ve věku 56-60 let, se mohly o své rodiče starat, ale nyní o tyto možnosti přichází.
Obecně lze říci, že žen je v politice málo i právě z důvodu péče o rodinu. Nejdříve se věnují dětem, rodině a po padesátce přichází péče o rodiče. Ne vždy se mohou prosadit mezi muži, což vidím i z vlastní zkušenosti. Je to ovšem škoda, protože trocha toho „ženského“ vnímání světa naší politice chybí. Na komunální úrovni se pár žen ještě najde, ale do té větší už se nemají šanci moc dostat. V roce 2010 jsem byla jednou ze zakládajících členů okrašlovacího spolku Budoucnost, který v Havlíčkově Brodě obnovil téměř po sto letech svoji činnost. Důvodem obnovy bylo navázat na činnost spolku, který v Německém Brodě založil krásný městský park, a také přispívat k ovlivnění životního stylu a rozvíjení vztahu k městu a jeho okolí, ochraňovat a rozvíjet kulturní a přírodní dědictví města. Tehdy byl první úkolem „boj za Havlíčkovo náměstí“, protože se připravovala jeho rekonstrukce a z náměstí mizela zeleň, která mu dávala jedinečnost. Pod korunami stromů se kdysi dalo ve stínu odpočinout, což se ale nyní nepovedlo a náměstí je celodlážděné, bez stínu stromů a kvetoucích rostlin.
V projektu ProŽeny byla mentorkou zejména ženám, které se rozhodují, zda se zapojí do politiky (převážně na komunální úrovni). Sama říká, že být součástí projektu ProŽeny je pro ni velkou ctí. Po přečtení některých příběhů si položila otázku, zda i ona může svým příběhem někoho zaujmout a motivovat k aktivnímu přístupu ke společenskému dění. Jsme přesvědčeni, že ano - právě její příběh je příkladem toho, jak se „pracující žena-matka“ stane „ženou-političkou“, která je schopná ovlivňovat životní podmínky občanů města…
Můj volný čas, kterého mám zatraceně málo, patří zejména rodině, konkrétně manželovi, dceři a synovi. Dnes už mé dospělé děti studují na vysokých školách v Brně a v Praze. Mým koníčkem je jízda na kole, turistika, cestování, spánek a nyní se těším, že až příští rok skončí má studia, místo čtení skript a odborné literatury dojde i na historické romány a cestopisy. ŽENY, NEBOJTE SE VSTUPOVAT DO POLITICKÉHO ŽIVOTA. VĚCI CELÉ SPOLEČNOSTI SE TÝKAJÍ MUŽŮ I ŽEN. ŽENY V POLITICE POUKAZUJÍ NA NOVÉ SPOLEČENSKÉ PROBLÉMY A I MOŽNOSTI JEJICH ŘEŠENÍ.
55
“Není důležitý cíl, ale cesta k němu…“
Hana Nováková, DiS.
povolání - lektorka, masérka a všeobecná zdravotní sestra v oboru rehabilitačního ošetřování Vystudovala Střední ekonomickou školu v Telči a později Vyšší odbornou školu zdravotnickou Třebíč. V roce 2007 založila organizaci Středisko pohybu a zdraví, které vede a učí ostatní, jak zdravě žít a být efektivní. V roce 2010 po dokončení studia na VOŠ nastupuje jako rehabilitační sestra na LDN v Nemocnici Třebíč, přednáší na konferencích zdravotních sester ohledně rehabilitačního ošetřování a pomáhá v rozvoji rehabilitačního ošetřování v nemocnici. V roce 2014 začala pracovat jako lektorka pro K-systém, kde se podílí na lektorování rekvalifikačních kurzů „Chůva“ a „Pracovník v sociálních službách“ a předává své zkušenosti v oblasti první pomoci, manipulace s nemocnými a všeobecně přístupu k nemocným, včetně hygieny a životosprávy.
Můj životní příběh Jako malá jsem byla stále nemocná, a proto z dětství si pamatuji chuť léků a nemocniční prostředí. Milovala jsem koně a pohyb, ale nemoci mi neumožňovaly si toto přání splnit. Na střední školu jsem nastoupila na „ekonomku“ v Telči, internát a lidi kolem byli perfektní, moje tělo i duše se v novém prostředí začaly uzdravovat. Stala jsem se sportovní referentkou a reprezentovala školu na mnoha akcích. Život šel dál a já chtěla být učitelkou tělocviku. To vyvolalo rozruch na škole (ještě nikdo se z ekonomky nehlásil na pedagogickou školu), nicméně nedostatek informací způsobil, že ani toto přání se mi nesplnilo a z učitelky nebylo nic. Nastoupila jsem tedy jako ekonomka do Osevy v Jaroměřicích nad Rokytnou a kromě toho jsem působila v mnoha organizacích, jak sportovních, tak společenských. Stále jsem toužila jezdit na koni a živit se pohybem. V té době jsem potkala svou životní lásku – mého manžela a díky tomu, že máme společné zájmy a spoustu společných plánů, jsme spolu a se dvěma syny dodnes. Život se zdál být perfektní a dokonalý. Když se nám narodil druhý syn, manžel onemocněl a já musela zmobilizovat všechny síly. Neřešila jsem jen peníze a čas, ale hlavně jak uzdravit manžela. Nebylo to lehké období, ale dnes děkuji za něj, naučila jsem se jak být efektivní, jak pracovat s časem, jak vše uspořádat, abych stihla vše potřebné… Ale hlavně nebyl čas hroutit se a fňukat, moje děti mě potřebovaly. Nevím, kde se bere v člověku síla, ale vím, že ji každý může najít v sobě. Náš vztah se zocelil a společně dnes jdeme cestou uzdravení. Důvěra a víra mohou překročit hranici, za níž se promění ve vědění.
56
V projektu ProŽeny se aktivně zapojila jako lektorka a mentorka, realizovala doprovodný program v rámci konference Společně proti násilí. Pomáhá ženám najít způsob jak správně pracovat se svou energií, jak relaxovat a aktivně odpočívat.
Uvědomila jsem si, co je důležité - ne soustředit se na to, co právě CHCEME, ale na to, co právě JE. Rozvíjet to, co nám přináší život. A časem zjistíme, že i z toho špatného může být něco dobrého. A pak dojde i na to, co jsme vlastně chtěli. Dnes se živím pohybem, učím lidi, aby měli rádi pohyb, a také jak léčit pomocí pohybu.
„Osud tě může učit anebo být tvým mentorem. Samota tě může učit partnerství a společenství s lidmi. Každý okamžik tě může učit a každý člověk může být tvým učitelem. Kdo to ignoruje, má sklony k jednostrannosti, zříká se úplnosti. My ale potřebujeme úplnost a všechny fasety tohoto světa.“ Klaus Ferdinand Hempfling
V roce 2014 jsme začali s manželem jezdit na koni a vloni v listopadu jsme si jako rodina pořídili koně, plnokrevníka jménem Little Creak (Malý potok), máme ho ustájeného v Bochovicích a je to další člen rodiny.
57
Co tě nezabije, to tě posílí!
Zdeňka Palátová
povolání - manažerka, zaměstnavatelka
Narodila se v Sedlejově u Telče. Vystudovala Střední knihovnickou školu v Brně a SSŠ Veřejná správa. Školní a studentská léta prožila v Telči. Velkou školou života bylo pro ni její první pracovní místo v DDM. Tady se naučila rybařit, hrát fotbal, jezdila na tábory, tancovala ve folklorním souboru i vyšívala kroje… Další léta jejího mládí jsou úzce spojena s mnoha kulturními akcemi, ochotnickým divadlem i akcemi v přírodě. Patří k zakladatelům akce Prázdniny v Telči, která dosud láká mnoho návštěvníků na Vysočinu. Vždy byla spíše organizátor než účastník a tyto zkušenosti jí později pomohly i v tom, co dělá nyní. V Třebíči je „naplavenina“. Po svatbě v roce 1986 začala s manželem Zdeňkem žít a pracovat v Třebíči. Její pracovní místo na Okresním kulturním středisku bylo pokračováním profesního života, navíc se zde seznámila s mnoha tvůrci řemesel, což ovlivnilo i její další život. Po revoluci začala podnikat, do jejího krámku s uměleckými řemesly „Originál“ chodili místní nakupovat dárky z keramiky, proutí, skla. Takové nezbytné zbytečnosti, co dělají život hezčí! V roce 2005 ohluchla a postupně musela docela změnit svůj profesní život.
Můj současný život je úzce spjat s Třebíčí a organizací Vrátka. Historie sociální firmy Vrátka se začala psát v roce 2008. Po ohluchnutí jsem sama nemohla dlouho najít práci, využila jsem tedy svých dosavadních zkušeností a spolu s podobně smýšlejícími lidmi založila Vrátka. Nejdříve jsme otevřeli trafiku a zaměstnali dva lidi. Po čase se postupně začaly nabalovat další provozovny. Vždy jsme vytvořili novou, stabilizovali činnost a dál hledali nové prostory a příležitosti. Využili jsme i podpory Města Třebíče – hlavně díky přívětivému nájmu jsme mohli zahájit činnost Kavárny Vrátka. Základní tým tvořily tři osoby: já, Irena Rybníčková a Michal Šmýd. Věnovali jsme se vytváření nových pracovních míst pro hendikepované. Pro lidi, pro které je chráněná dílna možným startem do života nebo jedinou možnou formou zaměstnání. Podařilo se nám získat dva evropské projekty a podpořilo to rozvoj firmy, mohli jsme zaměstnancům věnovat potřebnou péči. Pracujeme s lidmi, kteří potřebují podporu při pracovních činnostech nebo aspoň častý dohled. Vrátka po čase zaktivizovala hendikepované a hledala jim pracovní místa na otevřeném trhu. Také jsme v Třebíči začali budovat chráněné provozovny z vlastních zdrojů. Mimo Kavárny Vrátka jsme všechny další provozovny vybudovali vlastními silami, bez příspěvku ÚP na jejich zřízení. Spíše jsme získali podporu majitelů pronajímaných nemovitostí, provozovny vybavili z darů a postupně z vlastních zisků. Novinové stánky jsme koupili, nyní fungují 3 trafiky, Koření u Vrátek, Kytky u Vrátek a Krámek na poliklinice. Dále provozujeme tréninkové pracoviště Kavárna Vrátka, charitativní obchod Bazárek u zebry, šatnu na poliklinice a výtvarnou rukodělnou dílnu, kde máme tkalcovské a šicí stroje a vyrábíme vlastní řadu výrobků. Letos jsme zkušebně otevřeli žehlírnu s jednou zaměstnankyní, máme studio manikúry a pedikúry, které vzniklo díky projektu ESF. Tyto činnosti provozujeme ve vlastní budově, kterou jsme získali darem od Města Třebíč. Ve dvoře budovy jsme vybudovali přírodní zahradu a zde si pěstujeme bylinky pro kavárnu (máta, bazalka, levandule) a do výtvarné díly do polštářků, které šijeme. Jak vidíte, všechny naše činnosti spolu souvisí a navazují na sebe, jsou prospěšné více provozovnám, a tak přirozeně dochází i ke styku lidí na různých pracovištích. Nyní zaměstnáváme 38 hendikepovaných a 12 zdravých osob. Naším cílem je být tranzitním pracovištěm a zaučené a motivované zaměstnance posouvat dál, otevřít jim pomyslná „vrátka“ na pracovní trh, a tím i do smysluplnějšího osobního života. A proč vlastně dělám to, co dělám? Svoji práci jsem začala dělat ze zdravé naštvanosti na svoji situaci. Prostě jsem si řekla, že svůj hendikep přeperu. Postupně jsem získávala profesní dovednosti a snažila je využít ve prospěch jiných lidí. Čím žiju a co mi udělalo radost? V roce 2015 jsme vybudovali v sídle našeho spolku Přírodní zahradu u Vrátek ze zanedbaného dvora. Spousta přírodní energie! Pořádali jsme akci Kavárna na louce pro širokou veřejnost. Akce spojila mladé i starší občany města a ti se po tři týdny setkávali na louce v podzámčí, povídali si spolu „naživo“. S kapelami v popředí a výstavami za zády. Spousta živelné energie! Ve Vrátkách se všichni snaží pracovat, jak mohou nejlépe. Spousta lidské energie a empatie! A jinak mne nabíjí práce na zahradě! Jsem ráda, když mohu zanořit ruce do hlíny a něco mi vyroste pod rukama. A taky jsem táborová kuchařka!
58
To, co člověku dodává energii pro další aktivity, je každá pochvala od zákazníků v našich provozovnách. A co mne mrzí? Naši zaměstnanci a vůbec hendikepovaní lidé jsou důvěřiví a řešíme často jejich okradení. Vysočina je region venkovského charakteru a myslím si, že ženy vždy hrály velkou roli v udržení života rodiny a že jejich postavení i v dnešní době potřebuje podporu. Stále jsou hůře ohodnocovány a často musí podat větší výkon, aby uspěly a získaly pracovní místo. Stále je na nich větší díl práce v rodině. Takže máme stále co zlepšovat. Všichni – společnost, muži i my, ženy! Já i můj muž jsme v životě opravdovými partnery a vždy jsme si pomáhali. Není tomu tak vždy a všude a to se snažím ovlivňovat. KDO CHCE ZAPALOVAT, MUSÍ SÁM HOŘET! No a tak nezapomínejte na to, že svůj ohýnek musíte sami udržovat a starat se o sebe – na to všichni z profesí, kde pracujeme s lidmi, rádi zapomínáme, a pak nám hrozí profesní vyhoření!
Má velké zkušenosti s realizací projektů Vrátka realizovala mimo jiné dva projekty ESF zaměřené na podporu zaměstnávání hendikepovaných osob v Třebíči. Vytvořili nová pracovní místa, podpořili zaměstnanost i v jiných firmách, několik hendikepovaných osob našlo místo i na otevřeném trhu práce. Pořádají pro hendikepované i širokou veřejnost spoustu aktivit, které podporují přirozenou integraci a společný život ve městě. V projektu ProŽeny je příkladem silné ženy, která i přes svůj hendikep mění život lidem kolem sebe…
PRÁCE V NEZISKOVCE JE PŘEDEVŠÍM O TÝMU, SPOLUPRÁCI A SPOLEČNÉM CÍLI. DĚKUJI VŠEM, KTEŘÍ UMÍ PŘILOŽIT RUKU K DÍLU. A TAKY VŠEM, KTEŘÍ NAŠI PRÁCI DOKÁŽÍ OCENIT! Často odpovídám na to, co bude dál? Kam Vrátka směřuji? A jak to všechno dopadne? Kolika osobám poskytneme vzdělání? Kolik osob zaměstnáme? A bude to něco platné? Kolik spokojených zaměstnavatelů změní názor na „nezaměstnatelnou“ cílovou skupinu hendikepovaných a pečujících? Jak si ověřit, že vydaná energie a finanční podpora měla smysl? Cílem všech projektů je samozřejmě splnění kvantifikovaných ukazatelů. Je ale třeba vidět za těmi čísly skutečné lidi! A tak až budete plánovat výlet, zajeďte si do Třebíče, navštivte Kavárnu Vrátka a pochutnejte si na výborné kávě z tréninkové Kavárny Vrátka a na čerstvé buchtě ze sousední pekárny. Připravily je „výstupy projektu“! Osoby, které se naučily novým dovednostem a získaly svoji první práci! Vy sami si tak ověříte smysl projektů a splnění jeho cílů. V čem se Vrátka liší od jiných sdružení svého typu, co dělají jinak, co nabízí jiného, v čem je jejich originalita? Lišíme se tím, že jdeme integraci naproti! Ve spoustě měst se pořádají akce pro hendikepované, ale v Třebíči právě my pořádáme akce pro všechny, a tím dochází k přirozenému sociálnímu kontaktu všech lidí. A zdraví návštěvníci našich akcí se radují stejně jako naši zaměstnanci v roli pořadatelů akcí. Myslím si, že naše činnost je přínosem i pro naše město. Pokud se zeptáte na Vrátka, většina občanů města zná naše aktivity, nakupuje v některé z našich provozoven, díky našim zaměstnancům si odložila kabát v šatně polikliniky. Naše zaměstnance spousta lidí zná jmény. Různorodost našich provozoven nám dovoluje pracovat s lidmi s různými hendikepy. Učíme je i solidaritě mezi sebou. Jak já někdy s nadsázkou říkám: „Ty jsi moje uši a já tvoje nohy!“ V zaměstnání se běžně setkávají se zdravými kolegy a zákazníky. Jsme platnou součástí života našeho města. A co bych si přála? No, samozřejmě to souvisí s našimi aktivitami. Zajímá mne, jestli se vláda bude více zabývat podporou aktivit sociálního podnikání a na koho se mohu obrátit se svými zkušenostmi, abychom mohli tvořit společně smysluplnou koncepci těchto aktivit. Hledáme partnery a investory pro naše aktivity a to takové, kteří by společně s námi byli tím příkladem dobré praxe pro ty, co nás budou následovat. Oni mají finanční zdroje a podnikatelské zkušenosti, my máme zkušenosti z této práce a motivované zaměstnance. Najdeme takové partnery? Sféra sociálního podnikání ale nejsou pouze podnikatelé, ale také subjekty, které přímo nepodnikají, ale které propagují a podporují myšlenku sociálního podnikání. Myslím si, že tato oblast má velký potenciál obohatit život mnoha lidí! Neziskovky obecně jsou zatracovány, ale když se člověk zamyslí nad tím, co jeho život obohacuje, jsou to často volnočasové aktivity právě v těch malých vesnických a městských neziskovkách a aktivity podobných neziskovek jako jsou naše Vrátka. 59
Je lepší zkusit a neuspět, než nezkusit a celý život litovat…
Miluše Průšová, DiS. povolání - ředitelka, koordinátorka
Začínala v roce 2007 jako dobrovolnice a dále jako asistentka a manažerka v Informačním a poradenském centru Vysočina o.p.s (dále jen InPC) ČSŽ. V roce 2012 se stala ředitelkou Informačního a poradenského centra, jehož aktivity spočívají především v pomoci nezaměstnaným osobám nebo rodičům na MD a RD při vstupu na trh práce. InPC pořádá motivační a počítačové kurzy, přednášky, semináře, poskytuje psychologickou poradnu v Havlíčkově Brodě, Žďáru nad Sázavou a Humpolci a dále provozuje Family Point (místo pro rodinu) v Havlíčkově Brodě. V roce 2012 - 2015 stála u zrodu Family Pointů na Vysočině v projektu „Žijeme a pracujeme na Vysočině“ jako krajská koordinátorka. V současné době působí i jako lektorka Klasů - klub aktivních seniorů v Jihlavě. Je vdaná 16 let a má tři syny.
Sama jsem matkou tří synů s poměrně velkým věkovým rozdílem. Nikdy jsem si tolik neuvědomovala jako dnes, jak těžké je skloubit volný čas rodiny tak, aby každý člen rodiny byl spokojený… Jako každá žena kromě pracovního vytížení musím být matkou a manželkou, kuchařkou, uklízečkou, vypravěčkou pohádek, vyjednávačkou příměří… Pracovní vytíženost je mým motorem pro práci v domácnosti a naopak. Pravdou je, že doma je moje pracovní morálka menší, což si v práci nemůžu dovolit. Proč jsem se zapojila do projektu? Z kurzů a přednášek, které v našem centru pořádáme, mám dojem, že ženy se neustále podceňují, jejich sebevědomí je nízké a nemají dostatečnou motivaci. Maminka, která se několik let stará o dítě, trpí sociální izolací, což můžeme říct i o nezaměstnaných osobách. Aktivitami centra a projektu se zaměřujeme na jednotlivce, na potřeby konkrétního člověka a zjišťujeme jejich silné stránky, které jim pomohou lépe se uplatnit ve společnosti. Současná společnost zaměňuje rovnost za stejnost, ale to je chyba. Ženy a muži nejsou stejní, ale měli by si být rovni. Měli by mít rovné šance rozhodovat se svobodně a žít svůj život. Mnohé ženy se chtějí rovnat mužům, ale pořád si musíme uvědomovat rozdílnost ženského a mužského světa. Pomáháme ženám si uvědomovat, jak používat svoji ženskost, využít obrovský potenciál být ženou, který je daný nejenom mateřstvím, ale především výbornými organizačními schopnostmi, logickým uvažováním, emočním prožíváním a charismatem. Právě tyto vlastnosti a schopnosti jsou dle mého názoru klíčem k úspěchu, který má každá žena, jen ho umět použít. Rozumět sama sobě, vědět, jak motivovat a inspirovat okolí. Občas mám pocit, že my ženy víme o něco víc, co je naším smyslem života, smyslem naší práce a proč co děláme. Mohlo by se zdát, že hlavní bariérou seberealizace žen je společnost, která ženám možnost uspět občas nedává… Ovšem často si ty bariéry my ženy samy tvoříme. Ženy mají dar věci nebo problém pojmenovat, muži jsou lepší v tahu na bránu. Jednoduše se navzájem doplňují. Co je to úspěšná žena? Jak je ve společnosti vnímána úspěšná žena? Co cítíme, když volíme mezi prací a kariérou? Za úspěšnou ženu pokládám tu, která je jednoduše šťastná se svým životem. Je jedno, jestli ona sama vidí úspěch ve spokojené rodině nebo budování kariéry. Každý vidí úspěch v něčem jiném a tak je to dobře. Proto jsme každý jiný a každý jedinečný. Úspěch je o stanovení si cílů a malými krůčky se k cíli blížit. Překonávat potíže, jít vstříc novým výzvám, vážit si štěstí, sami sebe a nezapomínat být pokorný. Pracovní úspěch vnímám v momentě, kdy se mi podaří splnit si nějaký z mých (byť malých) cílů. V té chvíli jsem plná energie, nápadů a víry. Věřím sama v sebe a v lidi, co se mnou spolupracují. Doma se se stávám úspěšnou ženu v momentě, kdy se mi podaří např. zasytit mé tři syny nebo udržet pořádek v přijatelném stavu. Mým velkým
60
přáním je úspěšně vychovat naše syny tak, aby sami byli spokojení a vraceli se domů vždy rádi. Necítím se být úspěšnou ženou, jsem jenom šťastná za všechny svoje malé splněné cíle. Vnímání úspěšné ženy společností je odlišné. Někteří ji obdivují, jiní zatracují. Cílem našeho projektu i dalších aktivit je změna vnímání úspěšných žen, a to nejen ze strany společnosti, ale i ze stran žen samotných. Málokterá žena (a já jsem toho možná příkladem) dokáže o sobě říct: „Jsem na sebe hrdá, protože jsem úspěšná.“ Vnímáme naši práci jako potřebnou, ale zároveň jako samozřejmou. Teprve tehdy, až samy budeme umět vyzvednout hodnotu naší práce, pak se možná dočkáme i změny ve společnosti. CO JE PRO ŽIVOT NEJDŮLEŽITĚJŠÍ: VOLBA MEZI PRACÍ A KARIÉROU NEMUSÍ BÝT VOLBOU BUĎ – ANEBO. POKUD ŽENA CHCE BÝT MATKOU A PŘITOM BÝT ÚSPĚŠNÁ V PRÁCI, MĚLA BY MÍT ŠANCI A EXISTUJÍ NÁSTROJE, MECHANISMY, PROCESY, KTERÉ JÍ TO UMOŽNÍ.
V roce 2015 se hned od samého začátku zapojila do projektu ProŽeny, který realizuje Třebíčské centrum o. s., a je koordinátorkou aktivit Rovnost - aktivit na podporu slaďování práce a rodiny a gender problematiky. V projektu má na starosti komunikaci s odborníky a ženami v řídících a rozhodovacích rolích. Sdílí své zkušenosti a zajišťuje podporu a motivaci těchto žen.
MOTTO: Nemohu přesně říct, co je mým hlavním mottem, ale vím, že mým hnacím motorem pro zvládnutí práce a rodiny je především dobrý pocit, který mám při pomoci druhým lidem, pocit, že moje práce má smysl, a především to, že moje práce je mým koníčkem. Ráda vymýšlím nové věci, projekty a raději je realizuji. Každodenně se ve své práci setkávám s lidmi, kteří moji pomoc potřebují.
61
„Člověk se musí ztratit, aby nalezl sám sebe.“
Ing. Mgr. Marcela Slavíková povolání - projektová manažerka
Vystudovala Veřejnou ekonomiku na Ekonomicko-správní fakultě Masarykovy univerzity a poté také Sociální politiku a sociální práci na Fakultě sociálních studií Masarykovy univerzity. Narodila se v obci Bory, kde také absolvovala kurz Obecní koordinátor celoživotního vzdělávání. V obci a také v rámci neziskové organizace Národní síť venkovských komunitních škol se sídlem v Borech pracovala jako projektová manažerka projektů zaměřených na rozvoj zdola, komunitní školy a celoživotní vzdělávání. Nyní se v obci zapojuje jako jedna z koordinátorek Rodinného centra Mraveniště. Zajímá se o astrologii, Montessori pedagogiku a o duchovní sebepoznávání.
Působit v obci jsem začala již v mládí ve spolku, který pořádal taneční zábavy, plesy, dětské dny a maškarní průvody. V posledním ročníku studia na Ekonomicko-správní fakultě jsem absolvovala kurz Obecní koordinátor celoživotního vzdělávání. V kurzu jsem se seznámila s řadou stejně smýšlejících lidí z Kraje Vysočina, kteří se stejně jako já snaží aktivně působit na venkově. Sama jsem zjistila, jak je velice důležité zapojovat lidi do většiny rozhodovacích procesů a činností, a tedy budovat rozvoj komunitního života maximálně od zdola. Ne tedy jen rozhodnutím zastupitelů. V kurzu jsem se také potkala se zážitkovou pedagogikou, která mi ukázala také to, jak velice snadno se i my dospělí učíme při hře a jak mnoho takto na vlastní kůži prožitého si dobře pamatujeme a můžeme pak aplikovat v praktickém životě. Po studiu vysoké školy jsem začala pracovat v obci jako projektová manažerka. Nejdříve jsem byla zaměstnána přímo pod obecním úřadem a poté v občanském sdružení Národní síť venkovských komunitních škol se sídlem v Borech. Zastupovala jsem projekty, ve kterých se školili další obecní koordinátoři. Dalšími podporovanými aktivitami byl vznik komunitně vedených strategií v obcích po celé České republice. Bylo velice naplňující sledovat, kolik z nás má zájem se účastnit rozhodování o tom, co se bude v našem okolí dělat či stavět. Díky vyškoleným koordinátorům se dále rovněž rozšiřovala myšlenka komunitní školy, která u nás v Borech existuje již 10 let.
Z náročného pracovního procesu jsem přešla také na plnění neméně důležité role, a to úlohy maminky. V průběhu rodičovské dovolené jsem ještě na zkrácený úvazek vedla projekt výstavby nové mateřské školky v Borech. Také jsem byla aktivní v Rodinném centru Mraveniště v Borech, jak jsme posléze „naše“ původně mateřské centrum nazvaly. Společně s dalšími dvěma nadšenými kamarádkami zde pouštím uzdu svému tvořivému já. Centrum jsme pojaly jako rodinné, protože chceme zapojovat všechny - od nejmenších až po ty nejstarší. Po otevření mateřské školky 62
v nové budově jsme rodinné centrum přestěhovaly do dvou tříd budovy bývalé mateřinky. Zde jsme si vše s pomocí maminek a tatínků zvelebili k obrazu svému a dětí. Na podzim jsme poutavým slavnostním otevřením zahájili program. Přes zimu fungujeme většinou dvakrát týdně. Pro děti vymýšlíme nejrůznější tvoření, cvičení, radovánky a herny a dále chystáme besední večery na rozličná témata od osobního rozvoje, přes vzdělávání dětí, až k čistě lékařským tématům. Sama se nejraději věnuji zázemí fungování, jako je administrativa a papírování, vykazování a domlouvání besedujících, ale také vedu cvičení s padákem pro děti nebo aktivity dle Montessori pedagogiky.
V projektu ProŽeny se zapojila jako účastnice kulatých stolů, spoluorganizátorka vzdělávacích seminářů a aktivně pomohla s organizací aktivit zaměřených proti násilí na ženách, včetně celokrajské akci OKNO (Otevři K Násilí Oči) dne 25. 11. 2015.
V průběhu své dosavadní kariéry jsem zatím spíše upřednostňovala činnosti pro obec a komunitu. Postupně se ale snažím najít rovnováhu mezi pracovním a osobním životem. Nyní mám díky rodičovské dovolené velkou možnost a čas se zaměřovat také na svůj vlastní rozvoj a poznávaní své duše. Věřím, že nic není náhoda. A proto jak se nyní začínám věnovat sobě, věřím, že mě tento vývoj určitě bude dále směřovat do oblasti, ve které bych chtěla a třeba i z nějakého „vyššího“ důvodu měla dále pracovat.
63
Pracuji, žiji a dělám si vše po svém.
Lenka Slováková
povolání - podnikatelka, floristka, lektorka Vystudovala Střední ekonomickou školu s podnikatelským zaměřením. Pracovala jako sekretářka oblastního ředitele Investiční a Poštovní banky v Jihlavě a dodnes na tuto práci a své kolegy moc ráda vzpomíná. Inspiraci pro své podnikání a plné osamostatnění čerpala v USA, kde strávila 1 rok svého života. Založila svoji osobní značku „LENICE artwork-designfloristika“ a podařilo se jí zaujmout svojí osobitou tvorbou.
64
Jmenuji se Lenka Slováková a pracuji jako floristka, svatební dekoratérka, kreativní poradce a výtvarný lektor. Pro širokou klientelu připravuji tradiční i velmi netradiční květinové vazby a slavnostní kytice zejména pro svatební slavnosti. Jednou z nejoblíbenějších částí mojí práce je příprava a dekorování výjimečných událostí a prostor jako jsou svatby, rodinné a firemní oslavy, luxusní rauty a firemní showroomy. Ráda pracuji také jako výtvarný lektor, věnuji se zejména dětským a dalším vybraným skupinám. Často spolupracuji s Krajem Vysočina, Restaurací Šejdorfský mlýn, Rodinným pivovarem Bernard, Hospodou u Splavu, firmou Catering plus Components, ale i s Family pointy Havlíčkův Brod, Třebíč a Jihlava. Dále kreativně pomáhám různým základním a mateřským školám.
V projektu ProŽeny vedla kreativní kurzy pro ženy – oběti násilí, také se zapojila jako lektorka a mentorka. Aktivně se podílela na přípravě konference Společně proti násilí, kde měla prezentaci a doprovodný program. Na aktivitách projektu oceňuje možnost setkávání se s pozoruhodnými lidmi a jejich příběhy. Sama říká, že díky společné práci a diskusi s ostatními si může urovnat své myšlenky, utvořit si svůj vlastní názor a určit si směr, kterým chce jít.
Žiju na Vysočině a i po letech je to pro mě stále krásné a drsné místo, kde jsem se rozhodla žít, založit rodinu a pracovat. Moje velmi romantické a sentimentální srdce vždy snilo o krásném životě v roztomilém domku na malé vesničce. Toužila jsem po divoké zahradě plné květin, lián a anglických růží. Představovala jsem si, jak se s kloboukem na hlavě procházím po zahradě s milovaným mužem. Stačí přidat ještě velkou hromadu krásných dětí a několik chlupatých zvířátek a můj recept na šťastný život je prozrazen. Tato krásná představa stála na začátku mého rodinného života i pracovního naplnění. Štěstí mi přálo a našla jsem svého milovaného muže, se kterým společně žijeme v hezkém domě na malé vesnici. Náš dům bohatě omotaný liánami dobře odpovídá mým dávným představám a zahrada už nám doslova přerůstá přes hlavu. Květinami jsem osázela každé místo na zahradě a moje milované anglické růže nádherně kvetou každé léto. Založili jsme velkou rodinu a přivedli na svět čtyři děti. Dcery Kristýnu, Barboru a dva syny - Alberta a Teodora. Pro potěšení celé rodiny jsme si ještě pořídili dva psy, jednu kočku, jedno morče a tři rybičky. Jak slaďuji rodinu a náročnou práci? Po pravdě - VŮBEC TO NEZVLÁDÁM! Romantické představy mladé ženy se mohou během pár let změnit v neuvěřitelnou honičku a boj s vyčerpáním. Zjistila jsem, že krásný dům a velká zahrada potřebují mnoho a mnoho hodin (mojí) práce. Výchova čtyř dětí je nepopsatelně složitá a čím jsou děti starší, tím více jsem přesvědčená, že nestíhám, a možná to ani neumím. Zvířata se ze všech sil snaží zničit cokoliv na zahradě i v domě a já si každý den uvědomuji, že jediné, co mě drží nad vodou, je můj milovaný muž, se kterým se snažíme stát na stejné straně barikády a bojovat se společným „nepřítelem“. V mém životě jsem postrádala už jen jednu jedinou věc - a tou jsem JÁ. Potřebuji být občas sama, přemýšlet, tvořit, vyrábět a pracovat. Před několika lety jsem se pustila do soukromého podnikání a dnes jsem hrdá na svojí značku Lenice. Začátky nebyly vůbec lehké a první dva roky jsem doslova zápasila s časem. Nutně jsem potřebovala den, který bude mít 48 hodin, a další ženská ruka by se v naší domácnosti velmi hodila. Nevzdala jsem se, vytrvala v poctivé práci a věřím, že jsem stále na dobré cestě k úspěchu. Moje rodina se stále učí být samostatnější a více spolupracovat, tak abychom vše společně zvládli. Nedávno jsem viděla v televizi velmi vtipný seriál o pravděpodobně nejhorší rodině v USA a poznala jsem v něm nás - jsme PRŮMĚRŇÁKOVI.
65
I cesta může mít cíl.
Mgr. Olga Spálovská povolání - učitelka, koordinátorka
Vystudovala pedagogickou fakultu, v současnosti pracuje jako učitelka na střední škole. Mimo svou práci vede ve svém volném čase mateřské centrum Klubíčko v Horní Cerekvi. Vymýšlí a propojuje aktivity, organizačně zaštiťuje. Pomáhá jí při tom zkušenost z vedení pobočky jazykové školy, její lektorské aktivity i nutnost navzájem koordinovat rodinu se třemi neustále se vyvíjejícími dětmi.
Leckdy se stane, že někam jdeme a jsme sami překvapeni, kam až nás ta naše cesta zavedla a co nám nechala objevit. Stačí jí dát šanci.
Proč nejsem „jenom“ obyčejnou mámou? Při vyslovení spojení „žena v řídící nebo v rozhodovací funkci“ se musím trochu usmívat. Zní to opravdu vznešeně. Každý si hned představí upravenou manažerku v elegantním kostýmu a s naučeným úsměvem, za kterým se ovšem v případě nutnosti objeví poměrně tvrdý tón žádající to či ono. Rozhodně se nikomu nevybaví někde v jejím dosahu dítě. Můžu o sobě říct, že já jsem „žena v řídící a rozhodovací funkci“. Jsem máma tří dětí. Jsem vedoucí mateřského centra. Jsem učitelka. Většinou nenosím elegantní kostýmy, zato se v mé kabelce najde lepidlo a osmibarevná propiska, málokdy mě lze vidět bez dítěte. Často chodím pozdě, ponejvíce na schůzku s manželem. Občas mě přepadá splín a říkám si, proč to všechno vlastně dělám. Proč nejsem „jenom“ obyčejnou mámou. A odpověď? Já přece jsem hlavně mámou a z toho vychází všechno ostatní. Jsem narozena ve znamení vah a potřeba mít všechno vyváženo mě provází celý život. Možná, že podvědomě cítím, že tahle moderní, technická, spotřební a do značné míry konkurenční doba je příliš progresivní. Proto hledám, co položit na druhou misku vah. Tím jsou pro mě lidi – se svými úsměvy, sdílením, ochotou pomoci, potřebou setkávat se. Mateřské centrum mi v tomto ohledu dost rozšířilo obzory a pomohlo mi uvědomit si, že ta sociální stránka pro mě hraje a asi vždy bude hrát prim. Cesta je přitom pro mě vždy mnohem důležitější než cíl. Ráda trávím čas s dětmi, pozoruju jejich práci, snažení, fantazii. Samotný výrobek pak sice potěší, ale nemám potřebu se k němu vracet. Práce pro mateřské centrum mi umožňuje nahlédnout do světa dětí. Líbí se mi, jak mají oči otevřené. My dospěláci se občas ženeme za vlastními starostmi, nemáme čas vnímat okolí všemi smysly. Jsem šťastná, že mi Klubíčko ukázalo, jak je důležité pozastavit se a rozhlédnout se. Umazat se. Zarámusit si. Zakopnout, spadnout a vstát. Na mnohé bych přišla sama, ale mnohé by mi zůstalo skryto. Měla jsem opravdu velké štěstí na lidi, které jsem tu potkala. Jakési poslání nebo poselství Klubíčka mě oslovilo natolik, že když se vedoucí rozhodla odstěhovat a hledala někoho, kdo by mateřské centrum v Horní Cerekvi převzal, přikývla jsem. Sice s pochybnostmi, ale přesto s vědomím, že jsem tou pravou osobou vzhledem k mým zkušenostem i osobnostním předpokladům. Možná to zní neskromně, ale i tohle mi dalo Klubíčko – uvědomuji si, co všechno dokážu a zvládnu. Vím, že jako máma prokazuji celou škálu manažerských dovedností – od odolnosti vůči stresu, přes rychlé rozhodování, multitasking (zvládání více dovedností najednou), časové koordinace, až po komunikaci s lidmi na různých pozicích. Možná je to paradox, ale když jsem si šla po rodičovské dovolené hledat práci, byla jsem díky Klubíčku plná sebevědomí. A přiznávám, že proměnit tyhle všechny manažersko-mateřské dovednosti v práci s odpovídajícím finančním ohodnocením rozhodně není jednoduché. Na to, aby to množství nejrůznějších pohovorů člověka nesrazilo, je nutné mít značnou dávku odolnosti a stále si připomínat, jak jsem jedinečná a co všechno jsem schopna zvládnout.
66
V tuhle chvíli pak nastal další paradox mého života, když jsem si během těchto pohovorů uvědomila, že vlastně nechci naskočit do onoho tržního hospodářství, ale že jsem během své rodičovské dovolené našla své místo v sociální oblasti. A že učitelství, kterému jsem se tolik let věnovala, je ve mně natolik zaryté, že se k němu chci vrátit. Najednou jsem přehodnotila svou vizi práce se slušným platem a kývla na nabídku práce na částečný úvazek se smlouvou, o níž jsem od začátku věděla, že je pro mě nevýhodná, a s platem odpovídajícím podepsaným podmínkám. Svým způsobem jsem to vnímala jako možnost přechodného období, než se rozhodnu, jak dál. Zároveň jsem se nemusela vzdávat své, do značné míry dobrovolnické, práce na Klubíčku. Po roce jsem dostala výhodnější smlouvu, větší pracovní úvazek a zaměstnavatel mi vychází vstříc v tom, abych se mohla věnovat mateřskému centru. Dá se říct, že mé práce mě naplňují, ale neřeší finanční situaci naší rodiny. Vnitřně se pořád peru s pocitem, že jsem do domácnosti vždy přinášela podobný podíl peněz jako můj muž, často i víc, ale v současné situaci nejsem finančně soběstačná. Vyvážením je pouze fakt, že mám prostor starat se o rodinu a věnovat se Klubíčku.
V projektu ProŽeny se zapojila „zdola“ – propagovala ho v místní komunitě, otevřela zde diskuzi k otázce násilí na ženách, zapojila se do kampaně „Otevři K Násilí Oči“ a „Mlčení bolí“. Podpořila informovanost o možnostech pomoci. Účastnila se seminářů, sama si rozšířila povědomí o problematice násilí na ženách. V rámci druhého dílu projektu přinesla organizací přednášky do místní komunity téma ženy v řídících a rozhodovacích funkcích.
Ale zpátky k otázce, kterou jsem si už tolikrát položila. Proč to vlastně dělám? Ráda bych spoluvytvářela svět, ve kterém budou vyrůstat moje děti. Nechci jenom tak sedět a stěžovat si, jak se všechno mění. Chci pomoct, aby se to měnilo tím správným směrem se zachováním lidské duše a podstaty člověčenství. Zdá se mi, že se naše síly tříští - a to je špatně. Chci spojovat lidi i generace tak, abychom se od sebe navzájem mohli učit. Každý člověk je jedinečný, a když si budeme naslouchat, objevíme spoustu nových pohledů. Náš svět se stane trojrozměrný, snad dokonce čtyř- nebo pětirozměrný. Jestli jsem se během posledních let něco naučila, pak to, že když někomu něco dám, dostane se mi to zpět, často z nečekané strany. Dlouho mi trvalo, než jsem se naučila i přijímat. Dnes vím, že se to darujícímu vrátí. Zapojení do místní komunity je velmi důležitá věc, dává nám možnost vytvořit bezpečné prostředí pro nás i naše děti. Hodně pro mě osobně znamenala nabídka kandidovat do místních voleb. Přesto jsem ji musela odmítnout s vědomím, že bych funkci zastupitelky při všech svých ostatních povinnostech nebyla schopna provádět důkladně a zodpovědně, nemohla bych hrát pouze loutku do počtu. Přesto se stále zajímám, co se v obci děje, navštěvuji zasedání zastupitelstva. Velmi si vážím faktu, že nás město podporuje a vychází nám vstříc. Uvědomuje si, že jsme přínosem. Po finanční stránce si přínos mateřských center uvědomuje i Kraj Vysočina, což pro nás znamená také příjemnou zpětnou vazbu, že ty hodiny, dny a měsíce naší dobrovolné a volnočasové práce někdo vidí a ocení. Bez koho bych tohle všechno ale nemohla dělat, je můj muž. Vážím si čím dál víc faktu, že mě v mých aktivitách respektuje, i když to pro něj často musí být těžké. Vědomí, že se po různých rozbouřených vodách mohu vrátit do klidného přístavu, mi dodává pocit, že jdu správnou, i když klikatou a často zablácenou cestou. A závěrečný vzkaz? Nebojte se objevovat, kráčet, hledat, i když při tom můžete zapadat do bláta a zakopávat o kameny. I přes všechny pochybnosti – jdete dobře, protože jdete SVOU cestou a rozhodování na křižovatkách závisí – v dobrém i zlém – jen a jen na VÁS.
67
„Když posílíš ženu, posílíš celý svět.“
Jana Spekhorstová povolání - učitelka, politička
Narodila se v Ostrově nad Ohří, ale žije, s výjimkou desetiletého pobytu v Německu a Švýcarsku, u Třebíče na Vysočině. Vystudovala konzervatoř v Brně, u prof. Vladislava Bláhy, obor klasická kytara a ve studiu pokračovala na Vysoké škole hudební ve Freiburgu, v Německu, u Prof. Sonji Prunnbauer. Koncertovala sólově i s kytarovým kvartetem v Evropě, Latinské Americe a v Mexiku. V roce 2009 jako koordinátorka a později jako regionální předsedkyně založila TOP 09 na Třebíčsku, kde dodnes aktivně v celostátním výboru TOP 09 působí.
Max Weber napsal, že politika potřebuje 3 kvality: »» Vášeň ve smyslu objektivity a oddanosti k „věci“ »» Zodpovědnost, věcnou i vůči společnosti a občanům »» Schopnost jednat s vnitřním klidem a potřebným odstupem
Podle Anny Eisenrauch je ženský pohled na věc důležitý hlavně v oblasti sociální, rodiny, solidarity, péče, vzdělávání a kultury. Ženy v politice charakterizuje především píle, trpělivost, zvědavost, vytrvalost, komunikační dovednosti a empatie. Vystudovala jsem konzervatoř v Brně a ve studiu jsem pokračovala na Vysoké škole hudební v Německu. Koncertovala jsem sólově i kytarovým kvartetem v Evropě a Latinské Americe, v Mexiku. Hudba je zodpovědnost, disciplína a emoce. Umění zorganizovat si čas a předávat své myšlenky, pocity a zkušenosti. Umění učit a učit se. To od malička určovalo a určuje mou cestu. V naší společnosti je mnoho věcí, které si zasluhují naši pozornost a snahu o nápravu. „Mělo by se s tím něco udělat“. A protože jsem od malička zvyklá vzít děj do vlastních rukou, začala jsem jednat.
68
Politika mě baví Když se ukázalo, že je potřeba platforma pro konzervativně-liberální ženy, tak jsem v roce 2013, společně s kolegyněmi, založila českou pobočku Evropské unie žen. Dnes jsme součástí Evropské unie žen a ženské organizace Evropské lidové strany – EPP Women. Evropská unie žen je tradiční, konzervativní, ženská nezávislá organizace. Rodina, vzdělání, rovnoprávnost, vzájemná podpora a solidarita… co můžeme zlepšit a jak? To jsou rámcová témata naší organizace. Jsme otevřený a nezávislý spolek a velmi rády mezi sebou uvítáme další ženy, které vidí svět podobně jako my. Každá nově příchozí členka si jistě najde své téma. Pokud se mu rozhodne věnovat, pak může své názory diskutovat s ostatními na osobních setkáních, při odborných konferencích, které pořádáme. Jsme si ale vědomy toho, že každá pracující žena, matka musí se svým časem dobře nakládat. Proto se snažíme naše diskuze vést hlavně z domova, přes sociální sítě. Abychom dokázaly do diskuze zapojit mnohem více, jinak velmi vytížených, žen a dívek.
V projektu ProŽeny se aktivně angažuje jako mentorka pro angažované ženy a pomáhá posilovat sebevědomí žen v řídících a rozhodovacích rolích. Zúčastnila se obou konferencí, na konferenci Společně proti násilí představila studie zabývající se násilím na ženách v zahraničí.
Naše názory a výchova dětí podstatně ovlivňují stav společnosti. Jen hrdá, sebevědomá a odpovědná žena umí vychovat děti, které si budou vážit demokratických principů společnosti a svobodu jedince budou chránit nade vše. Pokud chceme prosadit své názory, uvést v živost své nápady, měly bychom o sobě dát vědět. Vzhledem k úsporné struktuře našeho spolku, k osobním kontaktům mezi jednotlivými členkami a k úzkým vazbám na naše zástupce v parlamentu, jdeme tou nejpřímější cestou. Společně na konferencích, kulatých stolech či besedách sbíráme zkušenosti. Ptáme se na názory i za hranicemi, v Německu, v Rakousku či na Slovensku. A postupně zjišťujeme, že se u nás i u sousedů, postavení ženy ve společnosti v mnohém podobá. Spolupracujeme s NNO a s dobrovolníky z neziskového prostoru. A spojení s evropskými politiky a političkami je zárukou, že myšlenky mohou být uváděny i do praxe, že se nejedná o akademické řeči. Mutterrente v Německu, flexibilní pracovní doba v Rakousku, to vše jsou témata, která byla ve spolupráci s politiky úspěšně prosazena. Témata naší české sekce se soustředí na problematiku tzv. sendvičové generace, žen 50+, podpory mladých žen v návratu do zaměstnání, možnosti domácího vzdělávání či individuálního očkovacího plánu. A nepřestáváme upozorňovat na aktuální témata migrace či témata latentní, jakými je i domácí násilí. Naše poslankyně už k těmto tématům předložily celou řadu zákonů. Rádi bychom naši činnost propojily i v Evropě regionálně. Z Prahy do Bratislavy či Berlína je to daleko a do Bruselu ještě dále. Chtěly bychom nastartovat vzájemnou spolupráci mezi jednotlivými menšími evropskými regiony či jen obcemi. Návrat k tradičním, příhraničním celkům, které nehledí na státní hranice či jazyk, výměnu zkušeností, společné projekty, přátelství. To je náš dlouhodobý cíl. Jsem hluboce přesvědčena, že každodenní prací, malými kroky, fungující společnou komunitou - ať už v rámci spolků či na sociálních sítích a s pomocí mentorek, které podporují konference, jakou byla např. konference a workshop „Společně proti násilí“, se nám ženám podaří prosadit pro nás důležitá téma a podaří se nám posílit vzájemnou ženskou solidaritu!
69
„Jaké si to uděláš, takové to máš…“
Martina Šindelářová povolání - maminka na rodičovské dovolené
Původní profesí kadeřnice, následně dálkově vystudovala navazující obor vlasové kosmetiky. Při studiu pracovala ve firmě GCE s.r.o, nejprve jako skladník, později jako administrativní pracovnice na expedici. V roce 2011 odchází na mateřskou dovolenou. Od roku 2012 je pravidelnou návštěvnicí Centra pro rodinu Doubravka ve Ždírci nad Doubravou, které nabízí možnost trávení volného času pro rodiče na mateřské či rodičovské dovolené. Od března roku 2015 se aktivně zapojuje s ostatními dobrovolnicemi do chodu Centra. V říjnu přebírá po zakládající člence CpR Doubravky, předsedkyni Klubu maminek a koordinátorce Ivě Blažíčkové, štafetu. Podle ohlasu dalších vnáší do CpR nový vítr. Společným trávením času rozvíjí potenciál maminek a zároveň tak předchází sociálnímu vyloučení, které je při celodenní péčí o děti možné a často i běžné. Pořádá společně s ostatními dobrovolnicemi pravidelné programy, jako jsou výtvarné tvořivé dílny, hodiny se zpěvem a pohybovými aktivitami, vzdělávací besedy, ale i venkovní akce pro rodiče a širokou veřejnost. Příležitostně pracuje i jako kosmetická poradkyně společnosti Mary Kay. Je vdaná 3 roky a má dvě děti.
70
Asi bych se v první řadě měla zamyslet nad myšlenkou, proč jsem vůbec začala aktivně pracovat v našem CpR Doubravka? V čem vidím hlavní smysl? Proč mě tato dobrovolná práce, která se stala mým koníčkem, tak naplňuje? Moje děti to tam milují, ano, je to tak! A co bychom pro své děti neudělali? Ano, uděláme pro ně maximum, když víme, že jsou v kolektivu přibližně stejně starých dětí šťastné. Trávíme zde volný čas, potkáváme nové přátelé, sdílíme společné zájmy. Získáváme cenné znalosti ohledně výchovy. Pomáháme si v nouzi. Jsem prostě aktivní mámou, která nedokáže sedět doma. Již při zahájení činnosti v roce 2012 jsem se stala se svým synem pravidelnou návštěvnicí. Byla jsem nadšená, že se ve městě nachází smysluplné zařízení, ve kterém poznám nové tváře a nezapadnu do stereotypu všedního dne. Asi po roční pauze věnované cestování jsem se do CpR Doubravka vrátila. Narodila se mi dcerka. Mezitím se zakládající dobrovolnice vrátily zpět do zaměstnání a v pokračování nastoupily nové maminky. Já osobně jsem při návštěvách cítila, že to chce nějakou změnu. Přeci jenom uplynuly tři roky a vše bylo jako na počátku. Proto jsem se aktivně zapojila do chodu, do vedení, s touhou něco změnit. V centru jsme provedli změny v přestavbě nábytku, malování, tapetování. Časově to bylo poněkud náročné, ale stálo to za to!
Po čase seznamování mě tým nových maminek navrhl na koordinátorku centra. Po oficiální nabídce paní Ivy Blažíčkové jsem byla překvapená a možná i vyděšená, co vše tato role skutečně obnáší a co vše bude nutné zvládnout. Tímto bych jí chtěla poděkovat za vybudování CpR Doubravka, za podporu v začátcích a za neodmítnutí, když jsem potřebovala poradit. Také díky zvelebenému prostředí se v našem centru cítíme jako doma, hlavně mám tak báječný pocit z chvály ostatních, jak je to u nás útulné a příjemné. Díky této změně se nám zvedla i návštěvnost nových maminek, což bylo mým druhým hlavním cílem. Chtěla jsem v první řadě pro setkávání rodin vytvořit hezké zázemí a pak vymýšlet nové besedy, zajímavé akce pro děti, prostě chod centra trochu oživit. Což se nám podařilo také díky kolegyním Barboře Chalupové a Elišce Mundruchové, které samy lektorují zcela zdarma tvořivé dílny.
Do projektu ProŽeny, který realizuje Třebíčské centrum o.s., se zapojila ze zvědavosti a z nevědomosti, co ji čeká. Díky projektu nasbírala zkušenosti, setkala se s velmi zajímavými lidmi, které ji dále motivují a inspirují v pokračování ve vedení CpR Doubravka. Také se zúčastnila konference Společně proti násilí, kde poznala nevšední pohled na tuto problematiku a teď má větší potřebu, než kdy dřív, pomáhat…
Z centra máme radost. Zajímavých akcí, kampaní a projektů přibývá a z vedení centra se stala denní činnost, která denně reálně vyžaduje několikahodinové zapojení. A protože čas od času každý trpí mylným pocitem nenahraditelnosti, tedy že u žádné aktivity nesmí chybět, po roce přichází zjištění, že v mojí vlastní domácnosti není vše na sto procent a já se dostávám do kolotoče, ze kterého se mi nechce vystoupit… Kolegyně říkají, že jsem nadpřirozená bytost, a často se ptají, jak to všechno zvládám? Pravdou je, že jsem si v životě určila priority a už nemám doma tak uklizeno jako dřív. Jednak proto, že není čas, a potom vlastně PROČ? Prioritou mého života jsou právě děti a CpR, které dávají větší smysl, než se snažit ve svém domě navodit sterilní prostředí :-). Ano, vše, co děláme pro své děti a vlastně i pro sebe, mi přijde najednou více smysluplné. Právě teď je to můj život. Přes pracovní vytíženost si stále dokážu najít čas na sebe, na přátele, na koníčky, na sport… a to vše díky mému manželovi, který mě hodně podporuje. Ano, jsem asi nadpřirozená bytost… Jen je tu ještě jedno malé „Co bude dál“? Co bude za rok, kdy s kolegyněmi budeme muset nastoupit do zaměstnání? Je nám jasné, že rodičovská dovolená nemůže trvat věčně. Nicméně bude to to pravé, co opravdu chceme? Naším dalším společným cílem je, aby se naše dobrovolná práce stala naším zaměstnáním. Aby veškerá energie, kterou investujeme, byla pokud možno i finančně ohodnocena. Aby ten pocit, který teď cítíme při radostných tvářích z povedené akce, nikdy neskončil. Aby toto úsilí, které nám přináší radost, nikdy neskončilo. A tato práce, při které se neustále učíme něco nového, vzděláváme se, osobně se rozvíjíme, stále pokračovala.
To je teď naší další vizí a zároveň motivací, pokusit se prolnout tento smysluplný koníček s plnohodnotným, smysluplným zaměstnáním.
71
Dělej správné věci správně.
Mgr. Jana Štefánková
povolání - specialistka komunikace, zastupitelka, koordinátorka Vystudovala Univerzitu T. Bati ve Zlíně, obor sociální pedagogika. Pracuje od r. 2006 jako specialista komunikace v Jaderné elektrárně Dukovany, zastupuje Nadaci ČEZ pro region Vysočina a jižní Morava a slouží v havarijním štábu elektrárny. Druhé volební období je zastupitelkou své rodné obce Rokytnice nad Rokytnou, kde je také předsedkyní výboru pro sociální a kulturní záležitosti. Pracuje v místní farní charitě a ekonomické radě farnosti. Zpívá v chrámovém sboru Rosa a dechové hudbě Horané. Je koordinátorkou skupiny dobrovolníků, která pravidelně navštěvuje domov seniorů v Třebíči, a cvičitelkou Sokola Třebíč. V roce 2014 získala prestižní ocenění Cenu Charity ČR za rozvoj charitního díla. Je vdaná a má dva syny, Ráda čte, běhá, zpívá a cestuje.
72
Je mi 42 let a zažívám své nejhezčí období v životě. Mám spolehlivého manžela, zdravé a soběstačné rodiče, dva odrostlé syny a práci, která mě živí, baví i rozvíjí a přináší užitek i ostatním. Nad to mám svůj volný čas, který můžu trávit, jak chci. Po studiu vysoké školy při zaměstnání a rodině je to i po dlouhé době pořád skvostný pocit užít si volný čas a nebýt nikomu „v područí“. Rozpoznala jsem, že mi dělá radost a naplňuje mě pobývat s dětmi a staršími lidmi, věnovat jim svůj čas a přitom se skvělým způsobem „dobíjet“. Asi ne náhodou jsem se před pár lety dostala ke cvičení s předškoláky v Sokole. Nejprve jen jako potřebná výpomoc, za pár měsíců po několika víkendových kurzech také jako samostatná cvičitelka. Děti jsou úžasné přímé bytosti, bezprostřední, jemné, ale také hodně přímé a často i hlučné a nesnesitelné. Baví mě si s nimi povídat, brát je jako rovnocenné, spoustu věcí mám šanci se dozvědět, pokud získám jejich důvěru. Já sama mám negativní zkušenosti z mládí, kdy si na mě leckdo „dovoloval“, a to jen proto, že jsem byla dítě. Mohla jsem snad za to? Všichni by měli mít svoji důstojnost: malí, mladí, dospělí i staří. Pak studia, opět šikana, a to ze stran některých středoškolských profesorů. Tehdy jsem netušila, o co se jedná. Proč si na mě zasedl, dělám něco špatně nebo jen blbě vypadám? V některých předmětech jsem se snažila být neviditelná, ale fyzikářka mě vždycky dostala a já denně chodila do školy se žaludeční neurózou. Proč? Chuť vzdělávat se a prožívat hezký studentský život se jaksi vytrácely. První porevoluční zaměstnání u rádoby podnikatele byl nevydařený sen, který znamenal místo slibované pozice účetní starost o rodinu a do dneška tři nezaplacené výplaty. Ale pak už se obrátky roz-
točily tím správným směrem. Přišlo zamilování a láska, dobrá práce, pak manželství a rodina a při tom všem oprava domku a vysokoškolské studium, prostě jeden velký kolotoč dobrodružství. A tím se zase vracím na začátek. Je mi 42 a zažívám své nejhezčí období v životě. Mám své jistoty a prostor na konání dobra. Je to možná jednoduše řečené, ale mám to tak. Vnímám a rozlišuji, co je v životě důležité a podstatné. Co mám dělat a co už ne. Věci, které se dějí mně a kolem mě jsou jiné než dřív, možná jsou stejné a já na ně jinak nahlížím. Slunce víc hřeje a tráva je voňavá a zelenější. Vážím si každého nového rána. V životě mi byl nabídnut vyšší post než ten, který zastávám. Ale já věděla, že tudy moje cesta nevede. Chci mít svůj volný čas, chci svoji svobodu. Nechci se dostat do mašinérie toho, co bych ještě měla udělat, na co jsem zapomněla, v nabitém diáři těžko hledat „náhodný“ prostor pro svoji rodinu, manžela, přátele a pro potřebné. V hodně vytížených chvílích jsem ani neměla myšlenky na to, že bych někoho navštívila, potěšila slovem, spíš jsem se uzavírala před světem a chtěla mít tu chvilku času jen a jen pro sebe. A tak můžu znovu zopakovat, teď je to jinak, je mi 42 a prožívám nejhezčí období v životě. Před pár lety vznikla malá parta skvělých lidí, mých kolegů, která začala „dobrovolničit“ v domově seniorů. Každý měsíc dvě hodiny darovaného času starým nemocným osamělým lidem. Začátky byly rozpačité. O čem si s nimi povídat? Vyvezeme vozíčkáře na procházku? Procházky se prodlužovaly, končily jedním oroseným na terásce hospůdky U Boba a teď už si naše životy nedokážeme představit bez těchto pravidelných spanilých vyjížděk s našimi přáteli. Přidávají se k nám další dobrovolníci, kteří chtějí pomáhat. Jsou otevření, ale netroufají si začít sami, v partě je to jistější a veselejší. Stala jsem se jaksi samovolně koordinátorkou velké skupiny lidí a je to neuvěřitelně naplňující a smysluplné. No a od seniorů už nebylo daleko k dechovce, ve které jsem začala zpívat. Poctivá dechová kapela vyvolá úsměv a slzy v očích, radost v srdci spoustě starších lidí, navíc se dostanete na spoustu míst a poznáte místní tradice a zvyky a opět nové lidi. Další „výzva“ přišla v podobě možnosti spolupodílet se na samosprávě obce, ve které čtyři desítky let žiju. To se nedalo odmítnout. Jistěže dalo, ale já neodmítla. Vyzkouším to, o čem jsem jen slyšela. První volební období jsem skutečně „jen“ poznávala, další roky se už stala platnou zastupitelkou, která se plnohodnotně podílí na zvelebování obce, spolurozhoduje o důležitých věcech v životě obce. Navíc se hezky prolnuly kulturní aktivity jako pořádání karnevalů a pohádkových cest pro děti, divadelních zájezdů pro občany. Neméně významná je pozice ženy mezi převážně mužským osazenstvem zastupitelstva. Věřím a vnímám i tady konkrétně, že ženy „zjemňují“ a vnášejí do mužských kolektivů jinou potřebnou energii. Tak stejně je tomu v případě ekonomické rady naší farnosti. To vše, co dělám, bych nemohla vykonávat, pokud bych přijala manažerský post. Jsem si jistá, že jsem se tenkrát dobře rozhodla. Je mi 42 let a prožívám nejhezčí období svého života a to ještě nevím, co mě čeká…
V projektu ProŽeny je příkladem ženy, která je úspěšná a přitom šťastná. Která miluje svou rodinu a zároveň věnuje svůj čas i energii práci pro komunitu. Odmítla manažerskou pozici, aby měla prostor pro „obyčejné“ rozdávání radosti, dobrovolnickou činnost a práci pro svou obec.
Citát „Miluj svého bližního jako sám sebe!“
A ještě důležitá poznámka, vlastně to podstatné v mém životě. Mí rodiče mě vychovali v křesťanské víře, ale sama jsem se k Bohu musela v dospívání „prokousat“ sama, nebylo to jednoduché, ale stálo to za to. Víra je neodlučitelnou součástí mého života, pomáhá být lepším člověkem, naplňuje mě a dává ten pravý smysl pozemskému bytí. Odkaz učení Ježíše podtrhuje morálku samu. Naprosto se ztotožňuji a snažím se podle tohoto vzoru žít. Je to náročné a zároveň krásné, velké dobrodružství, hnací motor, nekonečná obnovitelná energie (to víte, pracuji v energetice…).
Knihy, které mě formují:
»» Bible »» Marianne Williamson: Návrat k lásce »» Miguel Ruiz Don: Čtyři dohody (divadelní představení Jaroslava Duška) 73
Když chceme lidem kolem sebe pomáhat, musíme umět v prvé řadě pomoci sami sobě.
Mgr. Jitka Švaříčková
povolání - ředitelka o.p.s. a sociální pracovnice, podnikatelka 15 let pracovala jako speciální pedagog v Denním rehabilitačním stacionář pro děti s opakovanými respiračními infekty a děti alergické, nyní čtvrtým rokem působí v terénní pečovatelské službě DIANA TŘEBÍČ, o.p.s. jako ředitelka a zároveň sociální pracovnice. Je majitelkou obchodu a e-shopu s ekologickým zbožím, založila cestovní a vzdělávací agenturu Modrá Perla. Veřejná činnost: Od roku 2006 pracuje v komisi Zdravého města a místní Agendy 21, v současnosti jako místopředsedkyně. Od roku 2014 je členem řídící skupiny plánování sociálních služeb a vedoucí pracovní skupiny „Senioři“ v Třebíči, podílí se na plánování sociálních služeb i v dalších městech okresu. Vykonává funkci soudního přísedícího. Je členkou Evropské unie žen a uskupení Břehy. Působí jako konzultant pro grantovou činnost. Je garantem projektu Pojď si zahrát s námi a Naše klubovna. Spolupracuje s řadou neziskových organizací a nadací, působící v oblasti sociálních služeb a prosazování lidských práv. Pořádá dny seniorů, sbírkové a benefiční akce. V současné době se kromě své práce v Dianě věnuje problému uprchlické krize a jejího vlivu na stav naší společnosti. Organizuje projekt spolupráce mezi školami v České republice a Egyptě.
74
Když se zamyslím nad mým životním posláním, uvědomuji si, že je to už od mého dětství nastaveno někde ve mně. Velmi hluboce se mne dotýká nespravedlnost, nenávist, neochota naslouchat a diskutovat, odsuzování lidí a situací na základě povrchních vjemů či informací, hledání chyb u těch druhých… Vím, že nežijeme v ideálním světě, ale také jsem pochopila, že svůj život si můžeme prožívat tak, jak budeme sami chtít. A když jsme nastavení na to, že chceme lidem kolem sebe pomáhat, musíme umět v prvé řadě pomoci sami sobě… Je pak na našem osobním rozhodnutí, zda chceme setrvávat na místě a v situaci, která nás ničí, ve které se necítíme dobře, anebo najít odvahu a udělat první krok ke změně. Někdy stačí „jen“ změna myšlení a uvědomění si, co krásného a dobrého nám život přináší. Změnit nahlížení na dění kolem nás a být vděčný… Rozhodnout se sám v sobě, že chci být a jsem šťastný. Pochopila jsem totiž, že život má takový smysl, který mu my sami dáme. Nikdo nemá stejné výchozí podmínky, ale každý z nás má možnosti a je jen a jen na nás, jestli podlehneme pohodlnosti a vybereme si cestu oběti, která nechává vše plynout a doufá, že se něco změní samo, anebo se odhodlat a vykročit z toho začarovaného kruhu… I já jsem dlouhá léta patřila k těm, co se pořád točí v jednom kruhu a neustále opakují stejné naučené vzorce chování, a tím si stále dokola tvoří stejné chyby. Někde jsem četla vcelku trefný citát: „Pokud se vám zdá, že musíte něco ve svém životě změnit – pak se vám to nezdá“. Já si plně uvědomovala, že v mém manželství není spousta věcí v pořádku. Je až zarážející, jak dlouho jsem se nechala tím pomyslným kolem protáčet a stále dokola odpouštět ponižování, vyhrožování, omezování, slídění, občasné fyzické útoky i absolutní kontrolu nad vším, co přišlo poštou, sms, do mailů nebo bylo napsáno na počítači. Dokonce jsem měla nastavenou i lokalizaci v mobilu. Vždy jsem musela dopodrobna vysvětlit všechny moje kroky. Moje první velké probuzení přišlo minulý rok, kdy jsem téměř po 25 letech manželství udělala něco jinak a z tohoto svazku jsem odešla. Jak je možné, že jsem se k tomuto kroku odhodlala po tak dlouhé době? Jednou z pří-
čin bylo moje EGO. To mi dlouhá léta nedovolovalo přiznat před ostatními svoji „chybu“. Chybu v tom, že jsem si v mých 18 letech prosadila proti celé rodině svatbu, přestože jsem se tehdy vdávat „nemusela“. Chybu, že jsem se neuváženě vrhla do manželství, které se velmi záhy ukázalo jako ne zrovna idylické. Dlouho jsem přesvědčovala sama sebe, že jsem se naučila žít pod neustálým tlakem a nejistotou, s jakou náladou manžel domů přijde, co mi bude opět vyčteno a jaké konspirační teorie na mne znovu vytáhne. Myslela jsem si, že jsem se naučila žít s vědomím, že se na svého manžela nikdy nemůžu spolehnout, že jsem se naučila žít s vědomím, že mi manžel není nikdy oporou, ale přítěží. Naučila jsem se zakrývat své bolesti a starosti, protože pak místo manželovy psychické podpory, přišlo ještě větší ponížení a „zadupání do země“. Naučila jsem se manžela „neobtěžovat“ rodičovskými povinnostmi. Ani to, že mne manžel vyhazoval z domu a já musela spát v autě nebo v zaměstnání, později i u přátel, ani několikaterý nucený pobyt v azylovém domě nebo v hotelu i s dětmi, kdy jsem volila tuto možnost ve strachu o život a život mých dětí, a ani tehdy, kdy jsem po velmi tvrdých útocích na syna teleskopiským obuškem a řetězy volala domů policii, jsem nakonec neodešla… Manžel se vždycky velmi mnoho omlouval, tvrdil, jak beze mne nedokáže žít, jak se změní, a chvíli býval opravdu jako vyměněný. A já mu pokaždé znovu a znovu dávala „šanci“, a kruh se tím pokaždé znovu a znovu roztáčel…
V projektu ProŽeny byla zapojena jako mentorka i jako účastnice - představitelka ženy na pozici manažerky, ženy ve veřejných funkcích, OSVČ, aktivní matky i oběti domácího násilí. Zúčastnila se konference „Společně proti násilí“, sdílela své zkušenosti na podpůrných setkáních pro ženy aspirující na řídící pozice, začínající podnikatelky i ženy s politickými ambicemi. Absolvovala vzdělávací semináře i sebepoznávací kurzy a na celém projektu nejvíce oceňuje otevřenost, se kterou jsou tato závažná témata diskutována, a také odhodlanost realizátorek i zapojených účastnic.
Hledat možnosti, způsoby a cesty jak myšlenky, záměry, nápady, předsevzetí naplnit, ne hledat výmluvy, proč to nejde.
Vždy jsem bývala hodně aktivní a společenská, a tak jsem i tuto situaci kompenzovala tím, že jsem při zaměstnání vystudovala dvě vysoké školy, organizovala lidi v Třebíči při odkupování městských bytů, angažovala se v různých pozicích a funkcích jako předsedkyně SVJ, členka kontrolních komisí, zástupce rodičů na školách mých dětí, místopředsedkyně Komise zdravého města a Agendy 21, předsedkyně pracovní skupiny senioři, členka řídící skupiny plánování sociálních služeb v Třebíči, dobrovolná knihovnice, majitelka obchodu a e-shopu s ekologickým zbožím, konzultantka a fundraiserka a řadou dalších více či méně významných činností většinou spojených s prací pro pomoc lidem. Paradoxně jsem tak vždy působila jako úspěšná, podporující a optimistická žena a nikdo z mého okolí o mém problému léta nevěděl… Uvědomuji si obrovský význam projektu ProŽeny. Věřím, že kdybych měla možnost znát podobný projekt dříve, našla bych odvahu svůj problém řešit již dávno. Velmi mnoho vnímám tu podpůrnou moc sdílení, vědomí, že podobné problémy řeší i někdo jiný, a také že existují organizace, které dokáží opravdu aktivně pomáhat. To nejkrásnější a nejcennější pro nás je vlastně také to nejobyčejnější, co nám život přináší a co také spousta lidí postrádá, jsou to věci, kterých se nelze dotknout - láska, zdraví, štěstí, přátelství, rodinná pohoda… VŠE, CO CÍTÍME SVÝM SRDCEM… Zkusme se jen na malou chvíli zastavit a vnímat, jak úžasný je život. Vše, co nám přináší, je nám darem anebo učitelem. Nikdy nečekejme, že nás život vezme za ruku a povede nás. Pokud si nikdy nepůjdeme za tím, co chceme, nikdy to mít nebudeme. Pokud se nikdy nezeptáme, nikdy nedostaneme odpověď, a hlavně pokud nikdy neuděláme první krok, nikdy se nedostaneme dál.
Jak tedy vnímám své životní poslání?
»» Spojovat lidi - NE je podněcovat k nenávisti. »» Otevírat lidem srdce i mysl - NE je polopravdami a dezinformacemi uvádět do strachu. »» Ukazovat a hledat směr k reálné pomoci - NE dělat mylná rozhodnutí bez znalosti podstaty problému, ať už s dobrým úmyslem nebo z neznalosti či strachu i jinak. 75
Největší síla je myšlenka. Dělej, co tě baví.
Marta Vencovská
povolání - ředitelka, předsedkyně, zastupitelka Vystudovala Střední odbornou školu zemědělskou, ale po mateřské dovolené se již ke svému vystudovanému oboru nevrátila, ale nastoupila jako administrativní pracovnice ve veřejné a následně soukromé sféře. V letech 2006 – 2008 pracovala jako asistentka evropského projektu se zaměřením na slaďování profesního a rodinného života na Vysočině. Po jeho ukončení nastoupila na Odbor regionálního rozvoje Kraje Vysočina jako koordinátorka projektu Zdravý Kraj Vysočina a následně pracovala na projektech přeshraniční spolupráce s Dolním Rakouskem v rámci MA21 (místní Agenda 21). Od roku 2012 se podílí na činnosti místních akčních skupin a působí jako poradkyně v oblasti zapojování veřejnosti. V letech 2013 - 2015 pracovala na pozici koordinátorky pro ORP Havlíčkův Brod v projektu SMO ČR „Meziobecní spolupráce“. Od listopadu 2015 pracuje na plný úvazek v MAS Českomoravské pomezí o.p.s. Navíc již řadu let působí v zastupitelstvu obce Lípa a je předsedkyní dvou místních spolků (Spolek TILIA a ČSŽ Lípa). Aktivně se zapojuje do práce v neziskovém sektoru i na regionální úrovni. Je členkou výkonné rady KOUS Vysočina (krajské uskupení nestátních neziskových organizací) a členkou Bezpečnostní komise Kraje Vysočina.
Můj životní příběh bych rozdělila na tři oblasti: rodina, práce a něco mezi tím. Pokusím se rozepsat hlavně o té pracovní stránce. V pracovní oblasti jsem se našla v oblasti regionálního rozvoje. Ráda pracuji s lidmi, ráda organizuji a plánuji (plány jsou od toho, aby vznikla představa, která se dá naplnit - někdy tak, jindy onak). Spolupracuji s obcemi, městy, neziskovkami a občas i podnikateli. Snažím se motivovat lidi k tomu, aby se zapojovali do veřejného života, aby se zajímali o své okolí a aktivně se podíleli na jeho rozvoji. Sedět doma a nadávat, že je všechno špatně, k ničemu nevede. Jen to víc emočně vysiluje. Podle mého se každý může podle svých možností zapojovat do veřejného života v místě, kde žije. A mě to baví. Věci se dají brát z různých pohledů a já většinou beru ten pozitivní. Těším se na věci, které mě čekají, těším se na to, jak se vyvinou. Slovo a myšlenka mají velkou sílu. Věřím tomu, že to, o čem přemýšlíme a mluvíme, se nám i splní (dobré i to špatné). Přesně si pamatuji na okamžik, kdy jsem na jaře 2004 seděla doma u ranní kávy a přemýšlela o tom, co budu v životě dělat. V té době jsem po operaci páteře byla v plném invalidním důchodu a určitě jsem věděla, že nechci sedět v kanceláři, dělat účetnictví a psát faktury. Potřebovala jsem najít práci, kde budu moci nejenom sedět za stolem, ale i něco vymýšlet, organizovat a zařizovat. Bylo mi jasné, že by to měla být práce s lidmi. První směr mi moc nevyšel. Rozhodla jsem se, že budu pracovat jako OSVČ v oblasti poradenství BOZP a požární ochrany. Během následujícího roku jsem si přes úřad práce udělala rekvalifikační kurz a získala osvědčení odborné způsobilosti bezpečnostního technika a následně i odbornou způsobilost v požární ochraně. Otevřela jsem si sice živnost, ale tím moje činnost v této oblasti skončila. Do cesty se mi „připletly“ evropské projekty. Nejdříve to začalo projektem MOPPS EQUAL (PHARE), který realizoval Česká svaz žen, a v Havlíčkově Brodě jsem pracovala jako asistentka na Informačním a poradenském centru. Projekt byl zaměřen na podporu nezaměstnaných a nezaměstnaností ohrožených osob, pro které jsme připravovali motivační kurzy, semináře a poradenství. Pak se mi do cesty připletla místní Agenda 21 (MA21) a práce na Odboru regionálního rozvoje Kraje Vysočina v Jihlavě - jako koordinátorka projektu Zdravý Kraj Vysočina. Velmi zajímavá byla také práce na přeshraničních projektech s Dolním Rakouskem, kdy jsme porovnávali, jak se veřejnost zapojuje do rozhodovacích procesů na obou stranách hranice. Hodně mě ovlivnila spolupráce s Národní sítí zdravých měst a obcí ČR, kde si vyměňují zkušenosti s prací s veřejností koordinátoři z celé řady měst a obcí z celé republiky. Společná setkání s lidmi, kteří řeší podobné problémy, je vždy inspirující. V současné době pracuji v místní akční skupině MAS Českomoravské pomezí o.p.s. Základním cílem místních akčních slupin (MAS) je zlepšování kvality života a životního prostředí ve venkovských oblastech - tedy opět regionální rozvoj.
76
Do projektu ProŽeny se zapojila jako účastnice kulatých stolů, přednášek a vzdělávacích seminářů a také jako mentorka. Na projektu nejvíce oceňuje to, že patří mezi „živé“ projekty, kdy účastnice jsou aktivní součástí projektu. Velmi oceňuje osobní rovinu a otevřenost, která byla patrná na aktivitách projektu, kterých se měla možnost účastnit.
Dalším oblastí mého zájmu je spolková činnost. Spolek TILIA byl založen v roce 2011 a je propojen s činností základní organizace ČSŽ Lípa, která v naší obci působí desítky let. Členkami spolků jsou zejména ženy z obce Lípa a okolí. V současné době máme okolo stovky členek (74 Spolek TILA a 34 ČSŽ). Aktivně se zapojujeme do pořádání komunitního života v obci ve spolupráci s dalšími místními organizacemi a obecním zastupitelstvem. Spolupracujeme s místní základní školou a obecním úřadem. Pořádáme akce pro děti, např. dětský karneval, pohádkový les a čertovské rejdění při slavnostním rozsvícení vánočního stromku. Dále pořádáme pravidelně „Pochod lipskou krajinou“, výlety, brigády a různé semináře. Od roku 2011 pořádáme turnaj v netradičních disciplínách s názvem Lupen cup. O školních prázdninách pořádáme pro děti prvního stupně základní školy letní prázdninový klub formou „přívesnického“ tábora. V dubnu 2014 jsme založili Rodinné centrum Tiliánek, které se zaměřuje na činnosti s dětmi (volnočasové akce pro děti a pravidelné kroužky). Děláme spoustu akcí, za kterými stojí stovky dobrovolnických hodin. Někdy je to dřina, někdy zábava, ale je to něco, co nás baví. A nejdůležitější oblast mého zájmu je moje rodina (včetně mě). Máme dvě dospělé děti a dvě vnoučátka. Michael už chodí do druhé třídy a Máje jsou dva roky. Připadá mi to někdy až k neuvěření, jak ten čas letí. Nedávno jsem byla s Májou na karnevalu, byla za jahůdku. Kostým jsem šila „nedávno“ pro její maminku. A doporučení na závěr - dělej, co tě baví, a měj kolem sebe lidi, co máš ráda. A užij si život.
77
„Všechno, co se nám v životě děje, má nějaký účel, i když ho nevidíme. Náhody neexistují.“
Zuzana Žatečková povolání - manažerka
Vystudovala Sociální práci na ZČU v Plzni a již při škole dělala dobrovolníka převážně pro handicapované lidi. Dlouhá léta pracovala pro mezinárodní servisní centrum jako personalistka a HR manager. V roce 2014 založila s kamarádkami mateřské centrum MC Andílek v Okříškách, kde vykonává funkci předsedkyně spolku a MC podporuje svojí další aktivitou, a to je výuka orientálních tanců v Okříškách. V současné době zakládá personální agenturu Nový start. Jsem vdaná 5 let, mám jedno dítě a další jsou v plánu (osudu).
Projekt ProŽeny mě velmi oslovil, protože se sama o oblast ženství v posledních letech intenzivně zajímám, a tak velmi ráda podpořím tento projekt svým vlastním příběhem. Věřím, že příběhy by se mezi ženami měly vyprávět, abychom se od sebe navzájem inspirovaly a učily. Sama mám osobní zkušenost s fyzickým násilím od mého bývalého přítele. Je to již řada let, tak jsem na tuto zkušenost téměř pozapomněla. Bylo mi kolem dvaceti let, byla jsem bezdětná, bez závazků, ale i tak jsem mu tolerovala 2 fyzické útoky, i když u prvního jsem si říkala, že už další tolerovat nebudu. Druhý přišel v daleko větší intenzitě. Tenkrát jsem se přítelem poté rozešla, ale přemlouval mě tak dlouho a tak intenzivně, že jsem podlehla a znovu se k němu na nějaký čas vrátila. Pak se přidala i odhalená nevěra, a to už pro mě byla definitivní stopka tohoto vztahu. Chápu všechny ženy, které si prošly domácím násilím, a chvíli jim trvalo, než se ze vztahu dokázaly vymanit, zvláště pokud jsou potom ve vztahu společné děti. Obdivuji tyto ženy, že v sobě našly tu sílu odejít. Já se považuji za silnou a ráznou ženu, která si v životě musela s lecčím poradit, ale i tak pro mě nebylo jednoduché v dané chvíli vztah ukončit. Zkrátka jsem věřila, jako většina z nás, že to byl omyl, že se to stalo nedopatřením, že se to již nebude opakovat. Ženy, věřte ale tomu, že pokud muž vztáhne na ženu ruku jednou, udělá to zase… Nenechte si to líbit, seberte v sobě veškerou svoji zbylou sílu a pošlete ho k šípku! Nezaslouží si vás! Ale zpět k tématu žen v řídících a rozhodovacích rolích. Je to pár dní nazpět, kdy jsem byla zvolena předsedou spolku MC Andílek pro další dvouleté období. Nutí mě to tedy k zamyšlení nad předchozím obdobím a návratu k začátku. Začala bych asi tím, že jsem měla skvěle našlápnutou kariéru, po několika letech na pozici řadové personalistky jsem dostala šanci na post HR manažera pro celou společnost. Bylo mi už 29 let, přáli jsme si moc děťátko a jak to tak bývá, tak krátce poté, co jsem začala vykonávat svoji novou funkci, jsem zjistila, že jsem těhotná. V práci jsem byla téměř až do konce a pak se nám narodila krásná holčička Lucinka Karina. Ta mi ale změnila život! Mateřskou a rodičovskou jsem si velmi užívala, v práci jsem před tím tvrdě dřela, tak jsem si užívala zaslouženého psychického odpočinku. Pro mě to byla opravdu dovolená. Když měla Lucinka zhruba 2 roky, tak jsem s ní začala navštěvovat hudebně-pohybový kroužek v Třebíčském mateřském centru a ten se mi natolik zalíbil, že mě napadla myšlenka, že bych se na něj nechala vyškolit a mohla bych ho zkusit lektorovat v Okříškách, kde bychom mohly s místními maminkami vytvořit svoje mateřské centrum a scházet se, jako to dělají v Třebíči. To se mi také povedlo a to byl zrod našeho mateřského centra. Chopila jsem se vedení centra s vervou, nabízeli jsme čím dál tím bohatší program, různé přednášky, besídky atd. Práce pro mateřské centrum mi zabírala tak půl úvazku, dělala jsem tam v podstatě všechno – od vedení kroužku a volné herny, organizaci přednášek, tvorbu webových stránek, letáčků, až po jednání o sponzoringu a s místní radnicí. MC rostlo, získali jsme své vlastní prostory, a tak starosti s náklady také narůstaly. Rok utekl jako voda a já se vracela po 3 letech do práce. Protože jsem do této chvíle zvládala péči o dceru, dům, zahradu a manžela, vedení MC a lektorování orientálních tanců a organizaci spousty akcí, tak jsem si myslela, že to nějak zvládnu ještě s prací na zkrácený úvazek. Vzdala jsem se své předešlé manažerské funkce a vrátila se opět jako personalista za daleko nižší plat.
78
Chtěla jsem si udržet i své další aktivity, které mě bavily a naplňovaly. Táhla jsem to takhle všechno asi rok, když jsem se najednou dostala do stavu totálního vyčerpání, jak psychického, tak fyzického. Prošla jsem si mimoděložním těhotenstvím, čtyřmi záněty močového měchýře v jednom roce, s manželem jsme se začali odcizovat a hádat, protože jsem na něj neměla čas a jenom se za vším honila. Najednou jsem si uvědomila, že takhle to dál nejde. V práci jsem podala po 9 letech výpověď a rozhodla se, že si otevřu svoji vlastní personální agenturu „Nový start“, kde budu lidem nabízet personální poradenství - tedy to, co mě na té personalistické práci nejvíce baví. A hlavně že si pracovní dobu uspořádám podle svého. Cítila jsem také, že chci rapidně snížit aktivity pro mateřské centrum, že v jednom člověku se to prostě dělat nedá. Naskytla se mi možnost zaměstnat v MC paní na dotace z ÚP, tak jsem toho využila a převedla na ni většinu svých aktivit. Tak nějak mi přišlo, že se všechno odvíjí tím správným směrem, když z toho najednou při cestě s mojí 4letou dcerkou do školky a do kanceláře jsme měly na nasněžené silnici autonehodu. Sjely jsme ze silnice do pole a otočily se asi 3x přes střechu a skončily na střeše. Nemusím asi nikomu povídat, jaký je to pocit, když sedíte v autě, které se neovladatelně motá, a vy za sebou máte svoje dítě a jen čekáte, kdy a hlavně jak to všechno skončí… Díky Bohu se nám ani jedné nic nestalo, i když v psychice nám to určitě zůstane ještě dlouho, ne-li navždy. Krátce po nehodě jsem ještě zjistila, že jsem byla při nehodě těhotná, ale bohužel jsem o miminko přišla. O další miminko se snažíme už přes 3 roky. Přes všechny negativa ale vidím v této nehodě cosi pozitivního. Díky ní jsem pochopila, jak jsem celým životem zběsile uháněla, dělala všemožné pro druhé, ale na sebe a vlastně i na svoji nejbližší rodinu dost často zapomínala. Měla jsem velký problém mezi rovnováhou přijímání a dávání. V podstatě jsem jenom dávala, rozdávala se a přijímat jsem neuměla. Učím se teď nespěchat, a to samozřejmě jak autě, tak i v každodenním životě. Nic nám nikomu neuteče. Vytříbila jsem si přátele a už se nesnažím pomáhat těm, kteří jenom berou, ale nedávají. Učím se nelpět. Pokud něco nefunguje, rozloučím se s tím, však přijde zase něco nového. Učím se neplánovat. Stejně si život najde leckdy úplně jinou cestičku. Učím se dovolovat si to, co bych si dříve nedovolila. To je hodně osvobozující. Učím se být ženou ve všech směrech – někdy aktivní a výkonnou, někdy unavenou, pak taky protivnou. Učím se milovat všechny svoje projevy a emocionální výkyvy. Učím se mít ráda sama sebe takovou, jaká jsem – že jsem žena. V dnešním světě, který je založený na mužských principech, se ženské projevy příliš netolerují, tak je velmi obtížné najít sama sebe.
V projektu ProŽeny se zapojila jako účastnice kulatých stolů, sama myšlenky projektu podporovala.
MĚJME SE, MILÉ ŽENY, RÁDY. TO ÚPLNĚ STAČÍ. ZMĚNÍME TÍM SVĚT – MINIMÁLNĚ TEN NÁŠ.
Personální agentura Nový start - www.novystart.com Moje webovky - http://www.zenazenou.webnode.cz/
79
Ženská otázka?
Rut Kolínská
prezidentka Sítě mateřských center Žena Evropy 2003, Sociální inovátorka 2005, jedna z 25 TOP Žen Česka 2015 „Nerovnost mezi mužem a ženou není přirozená, není od přírody, ale vyvinula se historicky; a jak se v historii dělalo mnoho chyb a chyb často osudných, tak stala se také chyba a chyba veliká potlačením ženy.“ „Není otázky ženské, jako není otázky jen mužské: je otázka společnosti. Muž a žena od samého počátku kulturního vývoje byli spolu a dovedli všecko dělat společně, byla vždy vzájemnost - každá vnitřní změna ženy je změnou muže, muže také ženy. Je nesprávné muže a ženy proti sobě stavět - společnost, národ, jsou miliony mužů a žen, miliony individuí vzájemně spjatých v celek a proto musí býti všecka starost muže a ženy, aby tento celek byl organický.“ „Dnes otázka sociální je tak naléhavá, že nejen muž, ale stejně žena jí se musí zabývat, musí o úkolech sociálních přemýšlet a na úkolech těch už také s mužem spolupracovat. Otázka sociální není však už filantropickým, humanitním sportem, nýbrž prací k zákonnému zajištění sociální spravedlnosti. Žena proto musí pochopovat veřejné a politické úkoly doby, musí jako muž a s ním se věnovat veřejnosti.“ T. G. Masaryk: Moderní názor na ženu, přednášeno roku 1904 v Brně v cyklu přednášek pořádaných Dívčí akademií
Říká se vždy, že žena od přírody je ustanovena k tomu, aby byla matkou, a mateřství se prohlašuje za svaté. Já neříkám, že není, ale pak je i otcovství svaté a já nevím, proč by žena měla být od přírody víc ustanovena být matkou než muž otcem – oběma přísluší stejný podíl na rodině. Muž však proto, že je svalově silnější, vymyká se tomu, a hledá pak důvody velice vznešené proto, aby právě v rodině nebyl tím, čím má být. Při zamyšlení nad různorodostí a zároveň podobností sdílených příběhů jsem neodolala a vrátila se o sto let zpátky k mému oblíbenému filosofovi a státníkovi. Jak je možné, že slova Tomáše Garrigua Masaryka ani po sto letech nezastárla? Nemáme na tom my ženy samy podíl? Nepodléháme náhodou zcela zbytečně tomu „co se říká“? Životní cesty každé z nás jsou originální. Zkusme to přijímat jako výzvu a nebojme se vykročit do neznáma, do světa rovných příležitostí bez předsudků. Každá máme svoji nezaměnitelnou roli, proto hledejme své místo, ale pamatujme, že jsme součástí generací našich rodů. Na nás tedy záleží, co a jak předáme svým dětem. Nebýt sama pro sebe, ale pro druhé, a to především pro ty nejbližší, považuji jako vzácný dar. Vždyť často jen vracíme, co jsme dostali. Kdo nezažil jistotu láskyplného dětství, nese si po celý život tíživé vzpomínky. Jediná šance, jak se nimi vyrovnat, je najít sílu a zvrátit skrytou možnost, aby se situace opakovala. Přeji všem ženám-matkám, aby měly odvahu vykročit z vyšlapaných cest – jedno zda stranou či zpět. A našly svoji cestu, na které bude dost místa pro jejich nejbližší rodinu i komunitu, ve které žijí.
80
„Ruka, která hýbe kolébkou, hýbe celým světem.“
Síť mateřských center mění název na Síť pro rodinu
SÍŤ PRO RODINU
Po patnáctiletém působení Sítě mateřských center rozšiřujeme naše poslání o síťování a spolupráci odborníků, osobností a organizací podporujících rodinu napříč sektory. Nový název Síť pro rodinu tak lépe odráží naše současné směřování. I nadále tvoříme společenství mateřských center a dalších neziskových organizací, které vyvíjejí činnost mateřských center. Podporujeme jejich síťování a spolupráci jak v jednotlivých krajích, tak i po celé republice. Nově usilujeme o propojování a spolupráci odborníků, osobností a organizací podporujících rodinu napříč sektory.
Společně posilujeme a prosazujeme:
»» hodnotu rodiny a mezigeneračních vztahů, úlohy rodičů, mateřskou a otcovskou roli v rodině i ve společnosti »» právní ochranu rodiny, mateřství, otcovství, rovných příležitostí pro všechny »» prevenci patologických jevů v rodině a společnosti »» aktivní občanství a komunitní život »» zdravý život ve zdravém prostředí
Know-how mateřských center Síť pro rodinu zůstává nositelkou know-how mateřských center. Svým členům – začínajícím i zavedeným centrům – poskytujeme metodické vedení a podporu. Vzdělávání Nabízíme vzdělávací programy „šité na míru“ především mateřským centrům nejen v oblasti řízení a provozování mateřského centra, ale také v oblasti rozvoje náplně činnosti mateřských center. Profesní kvalifikace Chůva do zahájení povinné školní docházky Jsme autorizovanou osobou pro zkoušky profesní kvalifikace Chůva pro děti do zahájení povinné školní docházky (kód: 69017-M). Zkouška profesní kvalifikace opravňuje k získání vázané živnosti „Péče o dítě do 3 let věku v denním režimu“ (dle zákona č. 179/2006 Sb.). Je to také plná kvalifikace v péči o děti v dětských skupinách nejen v mateřských centrech.
Společnost přátelská rodině Od roku 2004 vedeme kampaň zaměřenou na posílení rodiny ve společnosti a na podporu prorodinné politiky. Zaměřujeme se na oceňování příkladů dobré praxe. Strategie podpory rodiny jako konkurenční výhoda firmy Nabízíme firmám program cílených konzultací při tvorbě a nastavení strategie procesů firmy pro podporu rodin zaměstnanců/ kyň. Spolupráci je možné nastavit tak, aby vytvářela pro firmu dlouhodobé hodnoty z hlediska diverzity a prorodinné tematiky, zlepšení atmosféry v této oblasti, vnímání zaměstnanců atd.
Síť pro rodinu Truhlářská 24, 110 00 Praha 1, 602 178 882,
[email protected] Fakturační údaje: IČO: 26545136, DIČ: CZ26545136, Číslo účtu: 51- 0888700287/0100 www.materska-centra.cz 81
Istanbulská úmluva
Jana Chržová
předsedkyně Českého svazu žen, předsedkyně České ženské lobby, členka Rady vlády pro rovné příležitosti žen a mužů Úmluva Rady Evropy o prevenci a potírání násilí vůči ženám a domácího násilí (Úmluva CETS č. 210 přijatá výborem ministrů členských států Rady Evropy 7. dubna 2011 v Istanbulu) vstoupila v platnost 1. srpna 2014 poté, co byla splněna podmínka ratifikace deseti členskými státy Rady Evropy. Od té doby Úmluvu ratifikovalo celkem 21 členských států Rady Evropy a dalších 18 států ji prozatím alespoň podepsalo. Česká republika se k podpisu stále ještě připravuje. V letech 2014 - 2016 realizuje Český svaz žen osvětové projekty zaměřené na všechny formy genderově podmíněného násilí obecně a tzv. Istanbulskou úmluvu obzvláště, včetně vyvíjení tlaku na její přijetí Českou republikou. Istanbulská úmluva je nejobšírnější mezinárodní smlouvou usilující o vyřešení závažného problému porušování lidských práv. Jejím cílem je nulová tolerance k tomuto násilí a představuje významný krok k tomu, aby se Evropa, ale i svět mimo ni, stal bezpečnějším. Prevence násilí, ochrana jeho obětí a stíhání pachatelů jsou úhelnými kameny této úmluvy. Ta se ovšem také snaží ovlivnit smýšlení i cítění jednotlivce a obrací se tudíž na všechny členy společnosti, obzvláště pak na muže a chlapce, s výzvou ke změně postojů. V zásadě je to obnovené volání po větší rovnosti mezi ženami a muži, jelikož násilí na ženách má své nejhlubší kořeny v nerovnosti mezi pohlavími ve společnosti a kultura tolerance a popírání ji nadále přiživuje.
Průlomové aspekty úmluvy
Úmluva považuje násilí vůči ženám za porušení lidských práv a formu diskriminace. Znamená to, že státy se budou muset zodpovídat, pokud nebudou na toto násilí adekvátně reagovat. Je to první mezinárodní smlouva obsahující definici pohlaví. Znamená to, že pro ženy a muže platí nejen biologické rozlišení mužského a ženského pohlaví, ale existuje rovněž společensky konstruovaná kategorie pohlaví, jež ženám a mužům určuje specifickou roli a chování. Výzkum prokázal, že určité role a modely chování mohou vést k tomu, že násilí vůči ženám je považováno za přijatelné.
Cíle úmluvy
a) chránit ženy před veškerými formami násilí a dosáhnout prevence, stíhání a potlačení násilí vůči ženám a domácího násilí; b) přispět k eliminaci veškerých forem diskriminace žen a podpořit skutečné zrovnoprávnění žen s muži také posílením pravomocí žen; c) navrhnout zevrubný rámec, strategie a opatření pro ochranu a pomoc veškerým obětem násilí vůči ženám a domácího násilí; d) podpořit mezinárodní spolupráci ve snaze o eliminaci násilí vůči ženám a domácího násilí; e) poskytnout podporu a pomoc organizacím a složkám účastným na prosazování zákonnosti, aby mohly efektivně spolupracovat a dohodnout se na integrovaném postupu při eliminaci násilí vůči ženám a domácího
Úmluva uvádí přehled závažných trestných činů. Tímto se dává jednoznačně najevo, že násilí vůči ženám a domácí násilí nejsou soukromou záležitostí. Naopak, pro zdůraznění obzvláště traumatizujícího dopadu trestných činů páchaných v rámci rodiny je možno pachateli uložit přísnější trest, jestliže je obětí manžel(ka), partner(ka) nebo jiný člen rodiny. Při příležitosti Mezinárodního dne žen 8. března 2016 a v rámci partnerské kampaně za přijetí tzv. Istanbulské úmluvy Českou republikou jsme v Praze pokřtily čerstvě vydaný sborník s názvem #ZaIstanbul zaměřený na Istanbulskou úmluvu a vybraná témata ke genderově podmíněnému násilí. Sborník je ke stažení na www.rovnesance.cz
Český svaz žen z.s.
Český svaz žen je nezávislý, dobrovolný spolek, který působí celorepublikově - organizační struktura je proto budována na základě územního principu. Společným a zastřešujícím cílem je prosazování genderové rovnosti a posilování postavení žen ve společnosti. Na místní úrovni má činnost výrazně spolkový / komunitní a vzdělávací charakter, v příhraničních krajích navíc tradičně funguje přeshraniční neformální spolupráce s ženskými organizacemi a spolky, zejména v Polsku, Slovensku a Rakousku. Český svaz žen má v současnosti přes 13 000 členek - žen širokého spektra zájmů a aktivit působících v 520 místních organizacích. Jako koordinační jednotky na krajské úrovni slouží krajská střediska ČSŽ, která zároveň zajišťují administrativní podporu příslušným krajským organizacím. Sdružujeme ženy bez ohledu na jejich národnost, náboženskou víru, politickou příslušnost, 82
sociální postavení, profese a zájmy a jsme zároveň otevřeny spolupráci se všemi sympatizujícími organizacemi i jednotlivci. Posláním našeho spolku je podporovat činnost žen na všech úrovních, inspirovat, podněcovat aktivity a tvořivost nejen našich členek. Ve svém programu se hlásíme k základním dokumentům přijatým mezinárodním ženským hnutím a opíráme se o mezinárodní dokumenty, k nimž se přihlásila Česká republika.
Základními cíli ČSŽ jsou:
»» prosazování rovnoprávného postavení žen a jejich potřeb ve společnosti »» podíl na zlepšování kvality života v místě působení »» aktivní podpora rodiny a partnerství v rodině, slaďování profese a rodiny, mezigeneračních vztahů »» rozvoj osobnosti žen formou vzdělávacích programů, poradenství a pomoc v sociální oblasti »» humanitární aktivity »» uspokojování kulturně společenských zájmů členek
Dominantní spolupráce v oblasti rovnosti žen a mužů je s těmito dalšími NNO: Česká ženská lobby, Amnesty International, některé členské organizace ČŽL, zejména Nesehnutí, ProFem, Gender Studies, v Kraji Vysočina Třebíčské centrum o.s. ČSŽ je členem České ženské lobby, Rady seniorů ČR a The Associated Country Women of The World (ACWW, UK). Více informací na www.csz.cz a www.rovnesance.cz ČSŽ v Kraji Vysočina je počtem členek 2. největší organizací v republice a také jednou z nejaktivnějších. V roce 2015 bylo v Kraji Vysočina registrováno 56 základních organizací a 1.729 členek. Je potěšující, že minimálně stejný počet dalších příznivců nám pomáhá, a zapojuje se s námi do společných akcí. Český svaz žen v Kraji Vysočina a jeho základní organizace dlouhodobě zaměřují svoji dobrovolnickou činnost především na akce pro děti, ženy a jejich rodiny i na podporu aktivit pro seniory. Je to přirozená činnost, díky které se daří udržovat v obcích dobré mezilidské vztahy, udržovat a rozvíjet tradice a podílet se na dalším komunitním rozvoji. Naše aktivity v řadě bodů korespondují se schválenou KONCEPCÍ RODINNÉ POLITIKY KRAJE VYSOČINA na období 2012–2016. Jedná se zejména o oblast propagace prorodinných hodnot, popularizace rodičovské role, posilování informovanosti rodičů a nejširší veřejnosti o aktivitách sloužících rozvoji rodinného života, diskusní setkání nad problematikou rodin, odstraňování mezigenerační rivality a budování vzájemné solidárnosti apod. V současné době témata zaměřuje na prevenci, bezpečnost a násilí na seniorech. Podporujeme zapojení žen do veřejného života - řada našich členek pracuje v zastupitelstvech obcí nebo komisích. Jsme aktivními členy Krajského uskupení neziskových organizací (KOUS). Při krajském středisku ČSŽ v Havlíčkově Brodě je od roku 2005 v provozu Informační a poradenské centrum Vysočina o.p.s., jehož zřizovatelem je právě ČSŽ. Jeho hlavní náplní je poradenská činnost pro ženy, rodiny, nezaměstnané a nezaměstnaností ohrožené. Vzhledem k cílové skupině poradenského centra patří mezi hlavní aktivity motivační a počítačové kurzy, kariérová a psychologická poradna. V roce 2013 byl také otevřen ve společných prostorách první krajský Family Point - kontaktní místo pro rodiny s dětmi, kde je možnost bezplatného využití prostor pro nakrmení, přebalení, získávání informací, poradenství, přednášky, besedy, volný internet i místo pro odpočinek. 83
Poděkování Srdečné poděkování patří všem skvělým ženám, které žijí láskou ke své rodině a kousek jejich srdce patří i všem potřebným. Pracují tvrdě každý den, mnohdy bez nároku na finanční či jiné ohodnocení, a přesto se nevzdávají. Upřímné poděkování si zaslouží všechny matky, které přijaly mateřství jako dar a výchovu další generace jako poslání. Vždyť děti jsou naše budoucnost a jejich výchova je v našich rukou. Mimořádné poděkování směřuje k těm ženám, které navzdory zajetým řádům, navzdory názorům společnosti a někdy i s minimální podporou bojují na politickém poli (nejen za nás ženy) a bortí mýty genderových stereotypů. Nesmírné poděkování a velkou úctu skládáme ženám, které žijí svůj život a jsou šťastné a spokojené, ať už jsou to manažerky, podnikatelky, političky nebo ženy v domácnosti. Jsou pozitivním příkladem pro celý svět. Neobyčejné poděkování je určeno všem (ne)obyčejným ženám, které se podílely na tvorbě této publikace a které sdílely své zkušenosti a názory i pocity, myšlenky a naděje. Pro mnohé z nich to byl nelehký úkol, který je zavedl zpět ke smutným vzpomínkám. Dvojnásobné poděkování všem ženám, které dokázaly otevřít své srdce a podělit se o to dobré i zlé. Nezměrné poděkování si zaslouží má kolegyně Daria Čapková, která otevřeným sdílením svého příběhu inspirovala mnoho žen, aby našly sílu řešit svou nelehkou situaci. Násilí na ženách je neodpustitelným projevem agrese a nesmí být společností tolerováno. Velké poděkování samozřejmě míří i k našim manželům či partnerům, kteří jsou ochotni respektovat nás ženy, podporují naše plány a touhy a přispívají k naplnění našich snů a přání. Bez jejich podpory a respektu by naše cesty byly mnohem trnitější. Stejné poděkování patří rovněž rodinám, přátelům a známým, kteří nás na naší cestě doprovázejí. Vřelé poděkování letí i k celému týmu našeho Třebíčského centra, a to nejen mým dlouholetým a nejbližším kolegyním, ale i všem, kteří s historií Centra spojili svůj život jen na krátkou chvíli a zanechali zde svou stopu poctivé práce a upřímného zapojení. Naše práce pomáhá ženám a celým rodinám a má obrovský smysl. Milé poděkování věnujeme všem sponzorům a donátorům, zejména pak Fondu pro nestátní neziskové organizace, díky jejichž finanční podpoře můžeme naše bohaté aktivity realizovat. Poslední, velmi osobní poděkování náleží všem silným ženám našeho rodu a obzvláště mé mamince, která mě vždy učila stát se nezávislou, samostatnou ženou, naučila mě dávat i přijímat lásku a nést odpovědnost za své konání.
Celý svět je plný skvělých a úspěšných žen, které svůj život zasvětily rodině, práci i pomoci ostatním. DĚKUJEME. 84
