JAK VZNIKLA TAHLE PUBLIKACE PŘEDMLUVA

PŘEDMLUVA Já, a předmluvu ke knize o principech sebezáchovy? Vždyť právě já jsem tady byl celou dobu tím největším skeptikem. Na druhé straně musím uznat, že tady začalo krystalizovat něco nečekaně nového. Snad právě tenhle, od základů jiný pohled na smysl života, naznačí schůdnou cestu pro řešení mnoha lidských problémů. A kdyby se tenhle pohled uplatnil v širším měřítku, možná by se pomalu, ale hlavně smysluplně mohlo vykročit k velkým společenským změnám v budoucnosti. Třeba až k dalšímu společenskému řádu na nových, úplně jiných základech. O něčem takovém by mě dřív ani nenapadlo uvažovat. V každém případě to vidím jako rychlou cestu k pozitivním změnám v osobním, partnerském i ve společenském životě a mělo by o ní vědět co nejvíce lidí. Slova MUDr. Tomáše Zdražila, když jsme ho požádali o napsání předmluvy k připravovanému vydání knihy. Celou dobu – už od samých začátků byl opravdu tím skeptickým želízkem v ohni. Přesto to byl právě on, kdo několikrát znovu rozjel přibrzděné události.

JAK VZNIKLA TAHLE PUBLIKACE Venku je mokro a zima, ale tady z pokoje to vypadá hezky. Pootevřenými dveřmi na balkon je slyšet třepání deště v okapech. Klára přinesla na stolek tři kávy, ale táta se zase přehrabuje v knížkách. Jako vždycky mu káva vystydne, než si najde něco ke čtení. „Tati! Včera tady byl nějaký chlap,“ vyrušil jsem ho. „Přijel v mercedesu. Prý jsi mu slíbil, že napíšeš knížku a pořád nic nemáš. Říkal, že na to spěchá. Myslel jsem, že je to nějaký nakladatel. Ale není. Chce jen nějaké informace od tebe. Jestli prý budeš otálet, někdo jiný si prý všechno přisvojí a ty utřeš hubu. To řekl on. Asi o tvoje informace hodně stojí… Nechal tady magnetofon a slíbil mi deset tisíc jen pro mne, když tě přesvědčím, abys mu to nadiktoval.“ Táta se vrátil ke kávě s prázdnýma rukama. „Cos mu řekl?“ zeptal se. „No, že to zkusím. A proč by ne? Kdo ti dá deset tisíc jen tak.“

„Tak to asi budeš zklamaný. Já ještě pořád uvažuji o tom, že tu knížku napíšu.“ „Dobře, ale proč tedy na tom neděláš? Ten chlap říkal, že znáš věci, které mohou hodně lidem změnit život. Dokonce prý mohou mít dopad, který si ani neumíme představit. Tak co kdybys mu na ten diktafon namluvil aspoň to, co ho konkrétně zajímá. Prý jsi mu to už slíbil.“ „No, takhle jsem to neslíbil. Až v případě, že sám nic nenapíšu, mu povím, co ho bude zajímat.“ „No vidíš, a nic jsi nenapsal.“ „Já přece neurčil žádný termín. Není to tak jednoduché, jak by se ti mohlo na prvý pohled zdát. Čeká mě ještě řada konzultací a taky toho musím hodně nastudovat.“ „Tati, a proč o tom všem neřekneš aspoň nám? O co vlastně jde? Tady Kláru by to třeba taky zajímalo.“ Táta se po nás nějak udiveně podíval. Asi jsem ho překvapil. Nikdy dřív jsem se na nic takového nezeptal. „Tomu nic nebrání, ale bylo by to na dlouhé povídání.“ Odpověděl pomalu. „Tak mi dneska aspoň řekni, v čem je to tak složité, abys to nemohl napsat sám a hned! Venku stejně prší.“ Asi jsem tátu opravdu zaskočil. Honem nevěděl jak reagovat. Srovnal se ale rychle. Viditelně pookřál a spustil. Nenapadlo mě v tu chvíli, že právě tohle je ten okamžik, který pozmění i můj život. „Tak víš co, Ondro? To vůbec nebyla hloupá otázka. Možná jsem si ji už měl položit dávno sám. Já se vám tedy pokusím naznačit, v čem vidím problémy. Třeba to budete vidět jinak.“ Rozpovídal se. „Ten největší problém vidím v tom, jak v případné knize představit některé odborné teorie. O některých ani nevím, kdo je poprvé vyslovil, ani jestli jsou uznávané nebo překonané. Něco jsem zřejmě poprvé vyslovil já sám, ale jen díky tomu, že mi někdo jiný poskytl zpracované podklady. Setkával jsem se v určitém období s hodně vzdělanými lidmi, jako byl třeba profesor Neklan Hornach. A v blízkosti tohoto muže jsem potkal třeba světově proslulého antropologa a jednoho významného amerického biologa. Také řada jeho bývalých studentů už byla tou dobou významnými vědci. Bylo to hodně jmen a mnohá z nich by oslňovala, kdybych je uměl jmenovat. Jistě, bylo to velmi vzrušující, ale pro mne jako venkovského středoškoláka bez vyšších společenských ambicí to tenkrát znamenalo, jak se říká, jedním uchem tam, druhým ven. Slyšel jsem hodně názorů a hlavně hodně 2

odkazů na práce jiných vědců. Nikdy jsem nesledoval, kdo a kdy to řekl nebo vyzkoumal. Zajímalo mě jenom, co vyzkoumal. Možná jsem uměl nasáknout podstatou každé myšlenky a přemýšlel jsem právě jen o té podstatě. Snad proto se mnou pan profesor tak rád diskutoval. Jednou prohlásil: ´Vy jste, Hulači, zvláštní člověk. Dohromady znáte prdlajs, ale občas zajiskříte hypotézou, ke které bych se neodvážil do konce života. ´ Mnohokrát jsem jej asi předběhl ve vyslovení toho, k čemu se on pomalu a systematicky dopracovával. Asi dost z toho, co jsem tenkrát takříkajíc formuloval, bylo na cizích základech. Jak mám teď o takových myšlenkách psát? Přitom jsou naprosto nezbytnou součástí všech těch událostí. Vždyť svědků, a hodně vzdělaných bylo kolem dost. Co když někdo vyrukuje s tím, že se chlubím cizím peřím? Co když něco budu vykládat nesprávně a v nesprávných souvislostech? Hovořit o tom s lidmi a třeba před odborníky je něco jiného, než napsané a zveřejněné slovo. Co když mne nějaký vědec zesměšní jako diletanta?“ Táta ještě chvíli řešil všelijaká „co když.“ Musel jsem ho zarazit. Tyhle jeho otázky mi vůbec nepřipadaly tak důležité jako jemu. „Počkej! Stačí. Tohle by tě znepokojovat nemělo. Ty přece budeš psát své vzpomínky. Nebudeš předkládat vědeckou práci. Jestli si těch teorií nějaký vědec vůbec všimne, můžete si to upřesnit a doplnit. Většina čtenářů budou asi obyčejní lidé. Mne by třeba takové podrobnosti spíš obtěžovaly. Co říkáš ty, Kláro?“ „Já bych to od vás taky spíše viděla jako příběh než jako učebnici. A začínám být doopravdy zvědavá, o co tady vlastně jde.“ Táta si nervózně poposazoval brýle na nose. „Jo… Kdybych se takhle díval na všechno, můžu psát hned. Ale trápí mě také jiné věci. Jednak je v celém tom chumlu událostí už na prvý pohled příliš mnoho neuvěřitelných náhod. Skutečnost může působit jako hloupě vymyšlený příběh. Kdybys podobný příběh vymýšlel, napsal bys jej věrohodněji. Události ovlivnilo mnoho lidí z různého prostředí. Když něco nebo někoho vynechám, ztratí celé vyprávění logiku skutečných událostí. A když se zase budu držet faktů, bude zdlouhavé a nepřehledné. Uvažoval jsem, že bych všechny události soustředil jen na několik osob. Připsal bych jim i činy a myšlenky jiných. Jak potom budou reagovat skuteční aktéři? Jak budou reagovat ti, kteří se poznají a vědí, že vše bylo jinak. Někteří zase ani dodnes nevědí, jak moc do všech těch událostí zasáhli a jak moc ovlivnili mé myšlení. A co když se někomu nebude líbit můj pohled na jeho názory a skutky?“ 3

„Tati, prosím tě, chceš psát dokument?“ zvedl jsem se trochu nervózně. „No to je právě to, co zatím nevím. Určitě se nechci řadit mezi literární umělce, ale dokument v tom pravém slova smyslu bych dával dohromady ještě několik let a s bůhví jakým výsledkem.“ „No vidíš. A nakonec by ho ani stejně nikdo nečetl. Tak to tedy napiš jako vymyšlený příběh inspirovaný skutečnými událostmi. Budeš si psát, co budeš chtít a jak to budeš chtít. Když ten příběh bude zajímavý a aspoň trochu čtivý, určitě si v něm čtenáři najdou i nějaké to poučení. O to ti asi jde, nebo ne?“ „No, tak tohle bych taky nebral,“ zarazil mne otec a popotahoval se nervózně za vousy na bradě. „Ono nejde jenom o příběh. Ve hře jsou především nějaké mé vlastní teorie. Většinou jde pouze o tvrzení logicky odvozená ze souvislostí. Co když jde jenom o klamné souvislosti. O mé názory, nechci ani říkat teorie, protože zůstalo mnoho nedořešeného, se opírá konečné vyústění událostí i nějakých obecných závěrů. Chci zveřejnit i nějaké zkušenosti a názory konkrétních lidí. A zase jsme u té otázky pravosti původu. Mám posbíráno hodně poznámek. Rozlišit, která z nich se zrodila až pod vlivem událostí nebo která má jiný dřívější původ, už taky nedovedu. S tím také souvisí otázka jak je zapsat. Někoho také vůbec nemusí zajímat podrobné výklady a jiný je právě bude hledat. Když je představím v původní podobě, mohou být docela nudné, ale někomu by chyběly. Jako třeba docentu Vronému. To je ten chlap co dneska chtěl, abys mě přemluvil.“ „Máme tady ještě jeden problém,“ pokračuje otec. „Mnoho detailů si nedokážu úplně přesně vybavit. Na druhé straně – řadu rozhovorů a přednášek jsem zaznamenal diktafonem. Kvalita je sice hrozná a mnoho pasáží nepůjde využít k doslovnému přepisu. Celkově to snad postačí aspoň k tomu, abych si vybavil to podstatné. Mám dokonce pásky z reportážního magnetofonu, které mi věnovala paní Prokopiasová. To nejdůležitější ale chybí. Jediný člověk, který vše podrobně dokumentoval a dokonce ke všemu zpracovával jakousi oponenturu, profesor Hornach, už zemřel. Dozvěděl jsem se to až dva měsíce po jeho smrti. Neměl vlastní rodinu, jen synovce a neteř. Synovec, který snad měl představu o profesorově práci, už dlouho a vlastně trvale pracoval v Bruselu. Neteř, která svého strýce považovala za pošetilého starce, potřebovala co nejrychleji jeho malý byt. Byla tou dobou právě čerstvě vdaná. Vše z jeho bytu skončilo ve sběrném dvoře. Jsem přesvědčený, že právě jeho poznámky by 4

byly nejlepším podkladem k sepsání všeho. A jistě v nich bylo i mnoho nového, mě zatím neznámého.“ „Já pořád přesně nevím, o jaké události vlastně jde. Jestli tam mají být příběhy, odborné názory i nějaké receptury, mohlo by všechno být uspořádané jako vzpomínání na jednotlivé události,“ vmísila se do rozhovoru Klára. „Mohlo by to být rozdělené na víc částí, které mají nějaké propojení. Uspořádala bych vše podle potřeby, osobám bych dala jiná jména a pak už to půjde chápat jen jako podobnost čistě náhodná. Některé podrobnosti, třeba ty návody, bych umístila mimo hlavní děj do přílohy nebo do samostatné části. Všechny ty části by mohly být propojeny jedním vyprávěčem. Možná by bylo dobré, aby vše uspořádal někdo jiný. Třeba právě tady Ondra. Snad by dokázal vyčlenit nudné podrobnosti do samostatných kapitol a čtenářům to vysvětlit. Vy jste moc velký perfekcionista a detailista. Ondru to až někdy dráždí. On zase rád zjednodušuje. Taky někdy až moc. Právě takhle rozdílné přístupy by možná umožnily sestavit do jednoho celku různě pojatá témata.“ Ještě jsme chvíli mluvili o dalších otázkách, ale mně už v té chvíli bylo jasné, že tátovi musím spolupráci přislíbit už jen proto, aby se konečně dal do vyprávění. Sám jsem zvědav, co se vlastně odehrávalo v době, kdy jsem ještě měl jen „klukovské“ starosti a vše co dělá táta a máma, jsem bral jako normální a samozřejmé, ale nezajímavé. Aby to všechno nezůstalo jen ve slovech, sedím tady u počítače a snažím se zapsat slovo od slova rozhovor z toho deštivého odpoledne. Před sebou už mám uspořádány desítky nahrávek z tátova diktafonu. Jsou mezi nimi také kazety se špatně slyšitelným záznamem z buzického semináře. Mám tady také nahrávku, kterou už před lety namluvila paní úspěšně bojující s rakovinou. Také na nich je část záznamů špatně srozumitelná. Budu se snažit přepisovat záznamy doslovně, pokud to půjde. Už taky vidím ten největší problém. Je tady příliš mnoho materiálu a vždy na jedno téma. Například:     

stejná otázka probíraná s různými lidmi, z různých pohledů a v různých obdobích vývoj názorů a postojů u mnoha lidí rozložený v dlouhém čase neskutečně mnoho příkladů a souvislostí, často převzatých některé plány a záměry, které se v průběhu času měnily, aby se nakonec stejně nikdy neuskutečnily nebo jen v nepatrném rozsahu příběhy mnoha osob, které se za dlouhá léta kolem celé záležitosti vyskytovaly 5

Mám za sebou zdlouhavé seznamování s celou problematikou a čeká mě ještě zdlouhavější uvažování nad každou pasáží co zestručnit, co někam přesunout a co s čím sloučit. Samozřejmě musím hodně vyřadit. Mrzí mě především některé příběhy. Příběh tady nebude to nejdůležitější. Použiji to, co mám k dispozici a protože vyprávění je občas dost nesourodé a komplikované, pokusím se vše nějak zjednodušit a zhutnit. Nebude ani jednoduché poskládat jednotlivé souvislosti na srozumitelnou časovou linii. Chci vycházet pouze z toho, co mám, ale také nic důležitého nevynechat. Pokusím se všechno uspořádat do logických celků bez ohledu na chronologii. Mám jednu výhodu. Našel jsem hnací motor, který mě u psaní udrží. Pochopil jsem, že sepsání celého příběhu může být důležité z mnoha důvodů. Pochopil jsem také, že se nemohu vyhnout nezáživným pasážím. Pro někoho mohou být podstatné. Vynechat je může čtenář, ale předpokládám, že nebude číst tuto knihu kvůli rozptýlení. Nezbývá tedy než začít přepisovat. Aspoň mě na škole zbytečně neučili psát na stroji.

6

PRVÉ VZPOMÍNKY Tátova prvá vzpomínka se mi jeví jako jemný úvod do budoucích událostí. Možná má ještě daleko k podstatným informacím, ale objasňuje řadu důležitých souvislostí.

Mohlo by se zdát, že všechno začalo zjara roku 1979. V jedné oblíbené a přeplněné brněnské vinárně – snad ještě existuje, říkalo se jí „Muzejka,“ jsem poznal zvláštního staříka. Každý z nás přišel s jinou společností a každý z nás holdoval jiné zábavě. Zatímco já mezi svými kolegy hodlal řádně oslavit svou medaili z výstaviště, on byl plně zaujat vlastním projevem u vedlejšího stolu. Všichni mu věnovali uctivou pozornost. Snad jen dvě přítomné dámy se očividně nudily. Občas vyrušovaly vzájemným tichým klábosením. Vždy je však uklidnil významnou pauzou a přísným pohledem. Seděl jsem vlastně těsně vedle něho. Jen otočen k jinému stolu. Třeba nechtíc, slyšel jsem každé slovo. Dokonce lépe než svého kolegu proti sobě přes stůl. Stařík mluvil o jakési univerzitě v Americe a o metodách výzkumu, jaké tam používají a kterých se zúčastnil. Setkal jsem se pohledem s jednou z těch neposedných dam. „Kdo je ten pán, kterému všichni tak nábožně naslouchají?,“ zeptal jsem se. „To je pan profesor Hornach. Ti „nábožní“ posluchači jsou jeho bývalí studenti. Někteří už také přednášejí na univerzitách. Všichni jsou biologové a rostlinolékaři. Pozval si je, aby jim vyprávěl o svých zkušenostech z amerického výzkumného projektu. Je mezi nimi také můj manžel.“ Informovala mne pro jistotu včas. Její šeptání bylo stejně přerušeno ostrou výtkou pana profesora: „Jestli vás to nezajímá, přesuňte se laskavě mimo tento stůl.“ Oba jsme se poslušně zaposlouchali do jeho slov o sebezáchovných reakcích rostlin při napadení rzí nebo plísní. Celé jeho povídání se dotýkalo rozhraní, kdy je v silách rostliny ještě situaci zvládnout a kdy už podlehne. Ale nehovořil jenom o jednotlivé rostlině, ale také o celých biocenózách a jejich autoregulaci. Vysvětloval složité biochemické pochody, rozebíral statistické výsledky, připomínal historické zkušenosti a poukazoval na nové otázky. Všichni kolem 7

jeho stolu opravdu uctivě naslouchali. V jednom okamžiku jsem si uvědomil některé souvislosti. Bez přemýšlení a asi neomaleně jsem vyhrkl: „To co říkáte, by asi mělo platit obecně pro všechny živé organizmy nebo ne?“ Pan profesor zareagoval velice spontánně. Otočil se ke mně. „Vás, mladý muži, neznám. Měl bych snad?“ Jeho slova byla spíš výhrůžkou než otázkou. Z výrazu jeho tváře jsem cítil údiv nad tím, že si jej vůbec někdo dovolil vyrušit. „Omluvte mne,“ zakoktal jsem, „zaujal mě váš výklad.“ „Vy jste biolog nebo rostlinolékař?“ přerušil mne další otázkou. „Ne, jsem architekt, ale to, co jste říkal, považuji za velice zajímavé. A zdá se mi, že zákonitosti sebezáchovných mechanizmů, o kterých jste právě mluvil, by mohly platit i u zvířat a u lidí. Proto jsem se dovolil zeptat.“ Stařík se nečekaně postavil. Vstal jsem také. Pomalu a zkoumavě si mne prohlížel. „Jmenuji se Hornach. Jsem profesorem biologie, i když už dlouho nepřednáším. Před pár týdny jsem se vrátil ze Spojených států amerických, kde jsem se spolupodílel na výzkumu sebezáchovných mechanizmů kulturních rostlin. Nutíte mne uznat, že jsme díky přesně vytyčenému úkolu neřešili základní otázku v širších souvislostech, tak, jak to teď vnímáte vy. Víte pane …“ Odmlčel se, abych mu mohl napovědět své jméno. „Víte pane Hulači budu rád, když mne budete kontaktovat!“ Opět jsem z jeho hlasu i výrazu vycítil spíše rozkaz než přání. Do ruky mi strčil svoji vizitku a nečekaně živě se prosmeknul k odchodu. Když zmizel ve východu z vinárny, ozval se od jeho stolu dobrosrdečný smích. Pan profesor se nejen s nikým nerozloučil, ale dokonce prý zapomněl, že původně všechny přítomné pozval na večeři a na skleničku vína. Tak jsem se seznámil s ostatními přítomnými. S některými jsem měl možnost hovořit ještě mnohokrát. A s panem profesorem Hornachem jsme se později doslova skamarádili. Neměli jsme k sobě daleko. Jako důchodce se totiž usadil v Českých Budějovicích. V následujících letech jsme spolu strávili hodně hodin v zajímavých debatách. On se často oháněl různými slavnými jmény z vědeckého světa. Z toho současného i z toho historického. Byl 8

živou encyklopedií. Vysvětloval mi všelijaké hypotézy a hned se zase vyptával na můj názor. Neměl jsem důvod se před ním nějak předvádět ani přetvařovat. Často mne dokázal vyprovokovat k velice spontánním projevům. Přel se se mnou stejně vášnivě, jako bych byl jeho rovnoprávný kolega. Tenkrát mi to nijak zvlášť nedocházelo. Zdálo se mi to normální. Když ale dnes někomu vyprávím události z té doby, uvědomuji si tu nerovnost ve vzdělání. Měl jsem tolik jiných osobních starostí. Někdy mě profesorovy návštěvy zdržovaly od práce. Stavěl jsem v té době rodinný dům. Zval mne na všechny svoje přednášky, které dělal v rámci tehdejší ČSVTS (Československá vědecko-technická společnost – dnes Český svaz vědeckotechnických společností). Jednou mi dokonce nabízel společný vzdělávací pobyt v nějakém rekreačním zařízení Univerzity Karlovy. Dal jsem přednost dovolené s rodinou v rekreačním středisku u Meklenburských jezer v Německu. Pana profesora se to asi trochu dotklo. Na nějaký čas kontakty polevily. Dnes mě mrzí, že jsem více nevyužíval profesorovu ochotu se mnou diskutovat. Ještě jedna maličkost. Maličkost? Pan profesor byl pro mne vždy jen panem profesorem. Vlastně jsem nikdy nezaregistroval všechny jeho akademické tituly. Snad o to ani nestál. I jinak o něm vím dost málo. Prof. RNDr. Neklan Hornach. Narodil se už v roce 1912. Jeho otec byl výrazně starší než matka a byl vysokoškolským profesorem. Neklanovo dětství i pozdější studium bylo ovlivněno vědou a také společenským postavením jeho rodiny. V padesátých letech byl poměrně snadno a rychle jmenován profesorem. Pomohla mu jeho velmi specifická „manipulace“ s teoriemi Trofima Denisoviče Lysenka. Jak sám říká: „Tenkrát se stačilo jen Lysenkovým jménem zaštítit a mohl jsem hlásat pravý opak jeho teorií.“ Mezi kolegy byl však hodnocen různě. Od pochval za odvahu oponovat nesmyslným teoriím, až po označování za patolízala od těch, kdo v jeho práci vnímali pouze Lysenkovo jméno. 9

Možná se právě toto období „podepsalo“ na jeho pozdějším přístupu ke skutečně vědecké práci. Nějaký čas přednášel na univerzitě. Na toto období byl vždy pyšný. Podstatnou část svého života věnoval výzkumu v oblasti rostlinolékařství. Nikdy se neoženil. Zpočátku mu domácnost spravovala mladší sestra. Později se jeho staromládenecká domácnost stala jen rozšířením jeho vědeckého pracoviště. V roce 1965 začal spolupracovat s americkými vědci. Stal se členem týmu ve výzkumném projektu sebezáchovných mechanizmů a jejich stimulace u kulturních rostlin. Do Spojených států amerických odešel v roce 1970. Bylo mu to umožněno jenom díky tomu, že již dosáhl důchodového věku. Na tomto projektu se podílel déle než původně plánované čtyři roky. Domů se vrátil až koncem roku 1978. Pan profesor plynule mluvil anglicky, německy, rusky, francouzsky a nejspíš také latinsky. Po roce 1990 strávil mnoho času na cestách po světě. Podle některých lidí tak stačil utratit své celoživotní úspory. Na svůj věk byl velice svěží a činorodý až do posledních dnů svého života. Zemřel nečekaně, uprostřed práce v roce 1999 ve věku 87 let. Zdá se, že pan profesor Hornach měl lepší pověst za hranicemi než doma. Mezi jeho přátele a známé patřil například Rupert Sheldrake, Ph.D. nebo významný paleontolog Richard Leakey, syn Mary a Louise Leakeyových. Otec obdivoval pana profesora Hornacha pro jeho nezměrné znalosti a detailní paměť. Na druhé straně, jednou prohlásil: „Nosí v hlavě tolik cizích myšlenek, že mu nezbývá prostor na ty vlastní nebo se těch vlastních bojí.“

HOVORY S PROFESOREM Když jsem poprvé před profesorem Hornachem vyslovil myšlenku, že i každá buňka má svou vlastní sebezáchovnou tendenci a tím tedy také vlastní sebeuvědomění, zarazil se a odpověděl mi až po několika … ne dnech!, ale po několika týdnech. Při dalším setkání jsem ještě přitvrdil: Na principu sebeuvědomování, samozřejmě na jeho nejprimitivnější úrovni, začalo 10

fungovat to, čemu běžně říkáme život. Vývoj i na jeho nejzákladnější úrovni můžeme chápat jako sebe uvědomělou tendenci posunu k vyšší stabilitě a jako prevenci zanikání. A tím jsme se dostali do úvah, co považovat za sebeuvědomování. Jednoduchá i složitá odpověď. Profesor Hornach by potvrdil, kolikrát jsme toto téma probírali ze všech stran. Konečně jsme se shodli na tom, že základem jakéhokoliv sebeuvědomění je zkušenost. Ale pokud je to zkušenost, musí existovat také něco jako paměť. Profesor mi přiblížil zajímavé poznatky z oblasti svého výzkumu sebezáchovných mechanizmů u rostlin. Vzpomínal, jak celý tým nedokázal najít příčinu, proč se laboratorní pokusy tolik lišily od pokusů uskutečněných ve větším měřítku v terénu. Stručně řečeno: některé výsledky v terénu naznačují, že si rostliny stejného druhu umějí předávat své zkušenosti přímo. Nejen geneticky. Podle něho to jako jediná dokázala vysvětlit Scheldrakova teorie morfogenetických polí a morfických rezonancí. Doktor Rupert Sheldrake je biolog, biochemik a filozof. Jeho teorie zřejmě pana profesora velmi zaujala. „Možná jinými slovy vyjadřuješ něco podobného“ pokoušel se mne přeorientovat. Nechal jsem si Scheldrakovu teorii vysvětlit a prostudoval jsem vše, co bylo dostupné, ale našel jsem několik rozporných bodů. Možná je to jen v interpretaci. Raději se to nebudu pokoušet skloubit. Díky Scheldrakově teorii jsme se delší dobu zabývali také otázkou, co všechno může být samostatnou existenční jednotkou. Tedy takovou jednotkou, která si jakoukoliv formou uvědomuje svou existenční pozici a tím také touží a usiluje po její upevnění a má obavu z jejího oslabení či zhroucení nebo dokonce zanikání. V podstatě je to jasné u člověka, u zvířat a u rostlin. U zvířat a u rostlin bychom z lidského hlediska mohli říci, že jde o primitivnější úroveň. Možná jen na takové úrovni, jako jsou u člověka bezmyšlenkovité pocity. Něco co nedokážete definovat a přesto vám z toho naskočí husí kůže. 11

Ale co vyšší struktury jako je druh nebo celá populace? Předpokládali jsme, že si každá existenční struktura nese své sebeuvědomění v sobě. Máme v sobě snad také příslušný kus sebeuvědomění celého lidstva? Podle doktora Sheldraka to možné je, i když trochu jinak, než si představujeme my. Nevím jak dokázat, že všude, kde probíhá nějaký proces vývoje, existuje také nějaká forma sebeuvědomování. Zatím jsem nenašel ani důkaz, že to možné není. A pan profesor tvrdí, že mu husí kůže naskakuje už jenom z mých úvah.

PROCHÁZKA AŽ K POČÁTKU SVĚTA Možná by se naše vzájemné návštěvy a diskuze pomalu utlumily do ztracena, kdyby nedošlo k nenápadné, ale zdá se, že velice důležité události. Jednou v sobotu (pozdní jaro 1984), kolem desáté dopoledne zastavilo před vraty luxusní auto. Pan profesor využil své tuzexové bony a pořídil si nové Volvo. Sám nikdy neřídil. Také tentokrát měl svého řidiče. Byl jím jeho synovec a student práv Petr Černinka. S novým „strejdovým“ autem společně objížděli známé. Zatímco pan profesor obcházel návštěvy, Petr se v autě nebo někde pod stromem, ale vždy s hlasitým doprovodem reproduktorů v autě, věnoval svému studování. Ten den byl u nás na návštěvě doktor Tomáš Zdražil z Písku. Byl plně zaujat prací na soustruhu v mé dílně. Právě soustružil jakousi součást své plastiky z bukového dřeva. Dřevěným plastikám, stejně jako fotografování a třeba i poezii se věnoval ve svém volném čase, ale vždy s plným nasazením. Byl celý pokrytý bílým dřevěným prachem, když jsem mu poprvé představil pana profesora. „Rád s vámi chvíli posedím.“ Oprašoval své oblečení. „Už jsem o vás od Mila hodně slyšel.“ Tom mě totiž oslovoval jako Mílu, ale krátce: Milo. Vzpomínám, že právě od tohoto okamžiku mě už ani pan profesor jinak neoslovil. Pan profesor by se raději procházel. Je přece tak hezky. Nakonec jsme tedy po malém obědě společně zamířili do údolí pod 12

obcí. Lomnice, která jím protéká, měla ještě dost velký průtok. V létě se víc podobá potoku než řece. Šli jsme po levém břehu až na místo, kde se cesta zvedá do stráně nad řekou. Tady se pan profesor „rozvalil“ v trávě. Výhled do celého údolí, šplouchání od řeky a bzučení hmyzu. K tomu mladá, vonící tráva. Náš rozhovor se však točil kolem jiných otázek. O tom jak věčné jsou to boje a jak různé, a přesto v podstatě stále stejné. Lékař, který léčí rostliny a lékař, který léčí lidi. Neměl jsem pocit, že by jim vadila moje nevzdělanost. Hodně jsem poslouchal, často se ptal a občas taky představoval svůj názor. V jedné chvíli mě pan profesor pochválil za schopnost povznést se nad běžnou rovinu uvažování. Tom reagoval: „Milo je takový nenápadný misionář. Celou dobu, co ho znám neustále o něčem přemýšlí. Pokud bych měl hodnotit, tak se dokáže hodně soustředit. Někdy, když se mnou chce probírat logiku vývoje a útlumu sebezáchovných mechanizmů mívám pocit, že z toho jednou udělá nové náboženství. Teď jen čekám, kdy té logice sebezáchovy podřídí i vznik světa.“ Další cesta už zase probíhala v duchu volné konverzace. K druhé zastávce to však trvalo jen chvilku. Sešli jsme na malou loučku mezi řekou a lesem. Tam už jsem to nevydržel a své přátele jsem zastavil prohlášením: „Tome! Víš, že jsi to asi vystihl? Celou tu dobu přemýšlím o tom, co jsi řekl. Má to logiku. I samotný vznik veškeré existence asi vycházel ze stejných principů sebezáchovy.“ Po chvilce ticha reagoval nejprve Tom trochu posměšně: „Tak přece jen náboženství?“ Musel jsem se ohradit, že takhle jsem to nemyslel. Tom tedy pokračoval: „Pokud uvažuješ o sebezáchově, tak někdo nebo něco, musí vycházet ze sebe sama. Musí to tedy být bytost. Ne?! A jestli takové bytosti budeš říkat „sebezáchovka“ nebo třeba Bůh, tak to bude pořád jen o jednom. Jsi zase u náboženství! Představa, že vývoj je řízen nějakou bytostí, je pro mne nepřijatelná.“ Chtěl jsem protestovat, že to myslím jinak. 13

Přerušil nás pan profesor. „Víte co, pánové? Tohle si necháme ještě uležet. Dovedete si představit kam, až tyhle myšlenky míří?“ Zase usedl do trávy, vytáhl svůj notýsek a chvíli si něco zapisoval. Tom se mi později přiznal, že tehdy vůbec nepochopil, co jsem vlastně měl na mysli. Já zase musím přiznat, že až od téhle chvíle jsem začal o všem přemýšlet v mnohem širších souvislostech. Potom jsme se spolu na tohle téma dlouho nebavili. Pana profesora asi naše malá „ideologická“ roztržka zasáhla silně a viditelně. Celou další cestu už mluvil jen málo. Kochal se okolím a tvářil se zadumaně. Na Tomovy pokusy navázat opět přerušený rozhovor skoro přestal reagovat. Prošli jsme kolem obou mlýnů, potom až k Mírči a Neradovu. Chtěli jsme se vracet kolem lesního zámečku Jůžov zpět do Buzic. V pozdním odpoledni se už citelně ochlazovalo a meze už tolik nelákaly k posezení. Přesto jsme ještě jednou zastavili. To bylo v krásné aleji uprostřed polí. Až téměř na konci aleje pod lesem se pan profesor opřel o jeden ze stromů. „Podívejte se kolem sebe,“ zahleděl se do otevřené krajiny. „Tak to vypadá, že Milo má pravdu. Všechno, co kolem sebe vidíme, je asi skutečně podřízeno principům sebezáchovy. A bude tomu tak až do konce světa. A možná tomu tak bylo i na jeho počátku.“ Ani jsem moc nepřemýšlel a doplnil jsem ho. „Až tenhle svět zanikne, zůstane jen obrovská zkušenost. A v rámci existence vznikne na základech této zkušenosti svět nový. Třeba dalším velkým třeskem. Tak mne napadá: kolikátý velký třesk byl asi ten, kterým vznikl náš svět.“ Pan profesor na mne doslova vytřeštil oči a lapal po dechu. A to je řečeno slabými slovy. Myslím, že tenkrát mu všechno došlo rychleji a hlouběji než mně samotnému. Popravdě řečeno, byl to jeho nepředstíraný šok, který mě později donutil mnohem intenzivněji přemýšlet, pozorovat vše kolem sebe a hledat další a další souvislosti. Od tohoto zastavení už jsme šli až do Buzic potichu, zabráni do svých myšlenek. Také Tomovi došlo, že pan profesor je myšlen14

kami někde mimo. Téměř u vsi prohlásil: „Tak tohle byla, pánové, procházka až k počátku světa.“ K nelibosti Petra Černinky se už nešlo ani na kávu. Profesor najednou hodně pospíchal. Tom i já jsme se vrátili k rozdělané práci. Ne na dlouho. V dílně u soustruhu bylo za chvíli ticho. Tom uklidil a nezvykle rychle se sbalil k odjezdu. „Asi jsi pana profesora pořádně vykolejil,“ řekl mi na rozloučenou. Následovalo období, kdy mě pan profesor navštěvoval skoro pravidelně. Hodně mě zdržoval od práce na stavbě i v dílně, ale upřímně řečeno, nijak jsem se tomu nebránil. Snažil se mi vysvětlovat některé složité zákonitosti. Vše v poměrně širokém spektru. Od biochemických procesů v buňce přes termodynamické zákony po entropii. Často mi vysvětloval různé souvislosti a závislosti ze všech možných oborů. Požadoval, abych se podrobně seznámil se třemi základními teoriemi. S teorií relativity, s kvantovou teorií a s evoluční teorií. Potřebuji prý možnost nadhledu pro nalezení souladu a rozporu se svou teorií a hledat místa, kde se teorie vzájemně vylučují. Ale mně se v takových chvílích zdálo, že všechno už musí být dávno vymyšleno a potvrzeno nebo vyvráceno. S neutuchajícím nadšením mi přinášel různé knihy nebo překlady. Díky této jeho vzdělávací aktivitě jsem se dost podrobně seznámil s názory mnoha osobností současného vědeckého světa. Probírali jsme neskutečné množství názorů různých odborníků. To přicházel s otázkou: „Souhlasíš s tímto tvrzením? A proč nesouhlasíš?“ Také často chtěl detailně analyzovat nějaký příklad. Říkal tomu myšlenkový experiment. Podrobně mi vykreslil nějakou situaci v nějakém prostředí a pak přišly otázky: „A jak bys chápal tohle …? A proč si myslíš …? V té době jsem od něho nejčastěji slýchával úvahy: „Pokud platí že …, pak také platí …“ nebo „Pokud neplatí že …, pak neplatí ani …. Jak ty se na to díváš?“ S obdivem jsem také sledoval jeho „Myšlenkový strom.“ Dnes se tomu myslím říká myšlenková mapa. Pokaždé když ji sebou přivezl, ji velmi opatrně rozvinul a zavěsil na zeď. Něco jako velké pokreslené promítací plátno. Jednotlivé myšlenky se rozvětvovaly 15

jako větve nebo kořeny. Některé větve a některé kořeny „usychaly“ nebo už byly „odříznuté,“ jiné zase měly mnoho nových výhonků. Mnoho myšlenek zde bylo přímo zapsáno, ale mnohem víc se jich skrývalo za číslem v kroužku u jednotlivých větviček. Ty byly pod stejným číslem zapsány v jeho záznamech. Než zakreslil nebo nechal uschnout nějakou větvičku, mnohokrát příslušnou myšlenku probral ze všech stran. Neustále si dělal poznámky a příště se stejnou otázkou zabýval znovu mnohem obsáhleji. Řekl bych, že se na každé naše setkání intenzivně připravoval. To o mně se říci nedalo. Mnohokrát mi připomínal, abych o své teorii nemluvil s někým jiným. Je prý ještě příliš nedozrálá a mohlo by to prý být předčasné. Byly to zbytečné připomínky. Neměl jsem s kým hovořit. Dokonce i kamarád MUDr. Tomáš Zdražil, se kterým jsem mohl probírat libovolné téma, mě v této otázce odbýval. Prý jen blázni chtějí spasit svět. Na panu profesorovi bylo zajímavé, jak dokázal být svěží a neúnavný. Říkával: „Už naše setkání v Brně mě inspirovalo a od té doby zkouším obnovit a posílit některé sebezáchovné mechanizmy sám u sebe. Jak vidíš, daří se mi. Máš vůbec představu, kolik je mi let? Sedmdesát dva!“ Na svůj věk skutečně nevypadal. Nemohu říct, že za dobu co jsem ho znal, omládl ve své podobě. Zato v tělesné zdatnosti i v duševní svěžesti si toho musel všimnout každý. Několikrát jsem pana profesora navštívil doma v jeho malém bytě. Každého, kdo vešel, musela upoutat průčelní stěna, na které dominovalo jeho plátno s myšlenkovým stromem. Vždy měl pečlivě uklizeno. Knihy a diáře pedantsky vyrovnané na stolech i v policích. Trochu směšné mi připadaly popisky přilepené na jednotlivých policích pod každou hromádkou. Stolní desky zabíraly největší část místnosti, prý aby si mohl rozložit knihy, když studuje. Celý byt byl vybaven velmi skromně. Jen stoly a skříně. Spíš regály. Všechno v kancelářském duchu. Výjimkou byl pouze starožitný psací stůl se židlí, velké pohodlné křeslo a stojací lampa. Památka po rodičích. Za zmínku stojí také profesorovo lůžko. 16

Připomínalo veliký kufr s lůžkovinami, které se na víko rozkládaly pouze na noc. Přes den „kufr“ sloužil jako odkládací plocha. Všechno to působilo, jako by se pan profesor zapomněl ve studentských letech. Čas rychle utíkal. Návštěvy pana profesora se staly téměř samozřejmým rozvrhem, se kterým jsem musel chtě-nechtě počítat. Cítil jsem se v té době velmi spokojený se svým životem. Dařilo se mi doma i v zaměstnání. Několik medailí za design a řada „patentů“ na průmyslový vzor z tohoto období to potvrzují. Jen „moje teorie“ zůstávala někde na okraji důležitosti. Vnímal jsem ji jenom jako záležitost pro příjemné hloubání. Ale přišel podzim 1987 a přišla změna a s ní vše nabralo nečekané zrychlení.

ZVEŘEJNIT SVÉ MYŠLENKY? Tak a už jsme v roce 1987. Otec jej považuje za nedůležitější. Podle podkladů, a nahrávek na diktafonu, které mám od otce k dispozici, by představoval tenhle rok hodně dlouhou kapitolu plnou různých citací a odkazů. Zestručnil jsem to do jednoduchého seznamu. Dnes si každý může najít podrobnosti na internetu. Takže uvádím pouze menší seznam osobností, jejichž práci a názory otec sledoval a z mnoha úhlů probíral s panem profesorem v období před seminářem: Steve Jones (biolog, Universita College v Londýně); George Fitzgerald Smoot (americký astrofyzik); Peter Higgs (teoretický fyzik, vědec); Murray Gell-Mann (americký fyzik elementárních částic); John D. Barrow (profesor astronomie); Richard Leakey (významný paleontolog); Mary Catherine Batesonová (kulturní antropoložka); Peter Atkins (vědec chemik); Paul C.W. Davies (vědec kosmolog); Stephen Jay Gould (vědec zoolog); Rupert Sheldrake (biochemik a fyziolog rostlin); George C. Williams (vědec evoluční biologie); MUDr. František Koukolík, DrSc. a mnoho dalších. Celé otcovo povídání z diktafonu jsem nahradil pouze svým komentářem. Pan profesor přišel za otcem s myšlenkou, že dozrál čas, aby „Hulačova teorie“ byla představena světu. Aspoň na úrovni nějaké veřejné přednášky. Otec byl zaskočen. Nikdy se neuměl a asi ani nechtěl nějak extra prosazovat. Měl svou rodinu, práci a dům, který s mámou postavili doslova 17

vlastníma rukama. Rád hloubal, ale jinak si vystačil a byl spokojen s tím, co měl. Řekl bych, že se i trochu styděl. Pociťoval nedostatek vzdělání. Měl mnoho zájmů, ale málo přátel, se kterými by si o nich mohl povídat. Zato z hospodských řečí o ničem dostával vyrážku, jak říkal. Pokud by měl s něčím veřejně vystoupit, muselo by to mít hlavu a patu. Chtěl by, aby to bylo ucelené, stručné a srozumitelné. Nedovedl si představit jak do nějaké přednášky vtěsnat všechny své úvahy, pohledy z různých úhlů a všechny souvislosti. Navrhoval, aby přednášku připravil a přednesl sám profesor Hornach v rámci svých přednášek na půdě tehdejší ČSVTS. Nestál ani o to, aby byl uveden jako autor nové teorie. Vždy vše považoval za směsici myšlenek různých lidí. Pan profesor to viděl jinak. V prvé fázi to bude seminář. Víceméně neoficiální, když neřekneme rovnou tajný. Přece jen byl ještě rok 1987. Až následně se vším vystoupit na nějaké oficiální sešlosti a nakonec se pokusit o tištěnou publikaci. Osobně jsem si udělal tento názor. Pan profesor jednak ctil otce jako autora základních myšlenek a jednak se také po svých životních zkušenostech trochu obával přijít sám před odbornou veřejnost s takovým polotovarem, jakým v té době soubor myšlenek o auto-reflexním vývoji byl. Určitou zásluhu na tom, že otec neodmítl jakoukoliv prezentaci rovnou, měl opět MUDr. Tomáš Zdražil. Proti panu profesorovi měl zvláštní schopnost zlehčujícího nadhledu. Díky jemu nakonec i otec zaujal postoj: Když nejde o život, jde o … Přípravy neprobíhaly tak rychle, jak se původně předpokládalo. Ukázalo se, že bude problém s terminologií i s přípravou srozumitelných formulací a argumentů. Otec měl přece jenom řadu zábran a také obavu z reakce odborníků, kteří měli být pozváni. Posledním impulzem byla malá epizoda. Profesorova snaha přiblížit otci některé základní teorie vyvolala u otce vzpomínku na kamaráda z vojny.

CO TY NA TO, VLADO! RNDr. Vlado Laškanin. Tátův kamarád z vojny. V současnosti vědec a vysokoškolský pedagog především v zahraničí. Jeho oborem je kvantová fyzika. Tenkrát byl poručíkem absolventem. Část vojny prožívali na stejné cimře, společně fandili Járovi Cimrmanovi, četli stejné knihy a prý měli 18

i podobný hudební vkus. Vlado mého otce dlouho přesvědčoval, aby se přihlásil ke studiu na vysokou školu. Dokonce jej připravoval k přijímacím zkouškám. V kasárenském klubu se ještě spolčili s plukovním lékařem MUDr. Zdražilem. Díky takovým kamarádům se vojna pro otce stala další školou. Zatímco s Tomášem Zdražilem se později setkávali snad každý týden, s Vladem se už od konce vojny nesetkal. Ale dejme slovo otci.

Poručík absolvent Vlado Laškanin. Rusín. Spali jsme na jedné cimře téměř rok. Byl mimo jiné absolventem nějaké moskevské university podobné naší matematicko-fyzikální fakultě UK. Spojovalo nás zaujetí Járou Cimrmanem, ale také dlouhé debaty o náboženství a o filozofii. Jen k povídání o Vladově oboru jsme nikdy moc prostoru neponechali. Vždy se mu nějakým záhadným způsobem podařilo sklouznout do vzorců a rovnic. Když se pan profesor rozhodl, že mé myšlenky zveřejníme jako novou teorii pod názvem „Teorie autoreflexního vývoje,“ napadlo mi napsat Vladovi pár dotazů. Chtěl jsem se nějak aspoň trochu ujistit, že nepůjde o velikou blamáž. Znal jsem jen adresu k jeho rodičům v Sobrancích v Košickém kraji, a tak jsem svůj dopis poslal tam. Následovala jedna z těch nevysvětlitelných náhod. Vlado žil trvale v Moskvě, ale právě cestoval na dovolenou do Prahy. Zastavil se u rodičů, kde ho zastihl můj dopis. Ne že by nenašel vhodnější místo k odpočinku. Doprovázel manželku, která měla v Praze několik dnů přednášet na univerzitě. Počasí nic moc, a tak mi Vlado věnoval víc než půlden svého času. Usadili jsme se v jedné pražské restauraci. Já samozřejmě se svými dotazy a s nezbytným diktafonem. Stručně shrnu to podstatné. Nejenže mi hodně přiblížil kvantovou teorii. Dozvěděl jsem se také o nových objevech, o superstrunách, o teleportaci a mnoho dalších, pro mne šokujících informací z oblastí, o kterých jsem ani netušil, že existují. Řekl mi také, že nejnovější poznatky vědy se často zveřejňují s mnohaletým zpožděním, a že laik si ani nemůže představit, čím se dnes vědci v základním výzkumu kvantové fyziky zabývají. Díky jeho vysvětlení jsem snad skutečně pochopil i termodynamické věty a význam termínu entropie. 19

Zkusil jsem mu ve stručnosti vysvětlit, o čem poslední dobu přemýšlím. No ve stručnosti – můj monolog ve skutečnosti trval víc než tři hodiny. Svěřil jsem se také se svým vtíravým pocitem, že pan profesor možná dělá z mouchy velblouda. Vždyť jsem nevymyslel nic světoborného. Všechno to jsou jenom logické úvahy a nejjednodušší vysvětlení, která mne napadala. Zdálo se, že rychle pochopil, co přesně mám na mysli. Odpověď na můj dotaz uzavřel slovy: „Stejně těžko jako ty dokážeš, že tvoje myšlenky jsou jediné pravdivé, ti zase jiný těžko dokáže, že jsou od základu nepravdivé. Jestli jsou závažné nebo nepodstatné už musí posoudit jiní. V mém oboru, a to je z tvého pohledu možná ten nejtěžší kalibr, tedy v oblasti elementárních částic také není dosud rozhodnuto o řadě otázek. Třeba letitý spor o Higgsův boson. Netrap se dokazováním nějakých fyzikálních zákonů. Jednou je možná někdo dokáže nebo vyvrátí za tebe. Takových případů už bylo. Možná to zrovna bude někdo z mého oboru. Nesnaž se poznávat jednotlivé stromy, když už vidíš celý les. Drž se svého pohledu na vznik veškeré existence, a považuj jej za pohled filozofický, nikoliv za vědeckou hypotézu. Tvůj názor na to odkud, jak a kam směřujeme je pro mne asi nejpřijatelnějším ze všech, co jsem zatím poznal.“ Po chvíli ještě dodal. „Víš co je hlavní? Nenech své myšlenky zapadnout. Vyvolej o nich diskuzi. Aspoň na tom semináři, který připravujete. Nemůžeš nic ztratit ani moc získat, ale bylo by škoda, aby zapadla nová, možná hodně důležitá myšlenka. Upřímně řečeno se mi v téhle chvíli zdá společenský rozměr tvých úvah mnohem závažnější než rozměr vědecký. Vždyť je to úplně nový úhel pohledu na společenské problémy a jejich řešení. Možná dokonce základy jiného společenského řádu. Dodnes jsem si neuměl představit, že by nějaké úplně jiné základy vůbec mohly existovat. A v oblasti vědy? Řeknu to jenom sám za sebe. Po dnešku už budu některé zákonitosti vnímat a posuzovat také z tvého hlediska. A to myslím skutečně vážně.“ 20

Musel jsem Vladovi slíbit, že jej budu průběžně informovat o všem, co zveřejním, ale i o tom, o čem přemýšlím. Díky rozhovoru s Vladem jsem asi zásadně změnil svůj postoj k zveřejnění. Přestal jsem se trápit tím, zda a jak své myšlenky dokázat a jak je uplatnit. To už mohu nechat na jiných. Svého vystoupení na semináři jsem se přestal bát. Ale to hlavní – přestal jsem se za své myšlenky stydět. Záměrně vynechávám další podrobnosti z období příprav semináře. A že jich bylo! Nakonec se vše stručně ukáže na semináři. Přelom roku 1989 a 1990 přinesl radikální změnu politického klima. Táta se téměř v samém počátku zapojil do aktivit Občanského fóra v Blatné. Krátce na to byl kooptován do funkce místostarosty města. Ještě o nějaký čas později zorganizoval osamostatnění obce Buzice. V práci pro obec také utopil dost svého času. V té době už nebylo nutné pořádat seminář v ústraní. Trochu se uvažovalo o odložení a přípravě nové, větší a veřejné přednášky v Českých Budějovicích. Poslední slovo měl pan profesor: „Pokračujeme podle plánu. Vždyť je to prvý krok. Můžeme to považovat za takovou generální zkoušku.“ Domluveno. Společně připraví přednášku, otec zajistí prostor, pan profesor hosty. Seminář se uskutečnil 21. dubna 1990 v Buzicích. S popisem průběhu semináře mám trochu problém. Otcova přednáška má vlastně dvě podoby. Jednu originální a jednu v podobě, jak by ji asi přednesl dnes, téměř po sedmnácti letech. Kdo by chtěl číst skoro stejnou přednášku dvakrát. Proto jsem vybral upravenou podobu. V obsahu mezi nimi není zásadní rozdíl, jen občas jiná slova, srozumitelnější formulace, více ujasněné pojmy a snad i trochu aktuálnější argumentace. A teď už rovnou na seminář.

21

SEMINÁŘ Je sobota 21. dubna 1990. (Pro zajímavost: Dnes přijíždí do Čech na historicky první návštěvu papež Jan Pavel II.) Ještě není ani sedm hodin a po buzické návsi už parkuje nezvyklé množství aut. Ukázalo se, že někteří z pozvaných nepřijeli. Politické události posledních měsíců hodně míchají kartami osudů. Pan Hornach byl asi hodně zklamán tím, že, že řada z těch, kterým chtěl novou teorii představit nejvíce, nepřijela. Našel se i opačný případ. Už krátce po sedmé zazvonil zvonek od vrat našeho domu. Nějaká paní hledá profesora Hornacha. Za každou cenu se chce dostat na profesorovu přednášku. Uklidnila se, až když ji poslali do staré školní budovy (dnes obecní dům), kde se seminář bude konat. Když se v sále konečně všichni usadili, dalo se napočítat téměř třicet posluchačů. Úderem deváté přichází profesor Hornach ke starému učitelskému stolu a vítá přítomné, představuje dnešní program a uvádí se jako přednášející úvodní přednášky.

JINÝMA OČIMA Dnes jsem tady více v pozici moderátora než odborného řečníka. Většina z vás zná obor, kterému se věnuji, jako takzvané rostlinolékařství. Někteří možná víte, že jsem se v rámci tohoto oboru poměrně úzce zaměřil na vlastní schopnosti rostlin bránit se škůdcům a chorobám. Dokonce ještě úžeji. Zabývám se sebezáchovnými mechanizmy, které si rostliny v nekonečné řadě generací vytvářely a neustále je zdokonalují. Jednoduše lze říci, že dnes hledáme ty nejpřirozenější možnosti, jak ve velkém rozsahu a s minimem vnějších zásahů, tedy bez chemie a náročné agrotechnicky získávat potřebné výnosy. Velice slibnou cestou jsou nové procesy šlechtění, při kterých novým odrůdám pomáháme obnovit a využívat původní sebezáchovné mechanizmy. Dnes se nebudeme věnovat jenom rostlinám a nebudu přednášet já. Na mé přednášky můžete přijít jindy. Představím vám člověka, který sebezáchovu a její principy pochopil v mnohem širších souvislostech. Přiznávám, že mi tenhle pohled není cizí. 22

Uslyšíte přednášku na téma „Principy sebezáchovy.“ Seznámíte se v ní s novou teorií. S teorií autoreflexního vývoje. Autorem přednášky i nové teorie je můj přítel Milo Hulač. Má zvláštní dar vidět věci a události jinýma očima. Moji kolegové v Americe by řekli: Patří mezi kohouty. To je totiž tak. Mají tam oblíbenou bajku o slepici a kohoutovi. V překladu asi takto: Slepice: „Čím to je, kohoute, že tak málo hrabeš a přesto jsi tak sytý, že ještě rozdáváš? Já hrabu bez přestání a pořád mám hlad.“ Kohout: „Rozdíl je asi v tom, jak se rozhlížíme. Zatímco ty se díváš pod své nohy do rozhrabané země, abys nepropásla ani jediné zrníčko, já se rozhlížím kolem sebe do daleka, abych našel místo, kde je zrníček hodně. Tak nasytím sebe i celý slepičí houf.“ Slepice: „Tvá metoda je asi lepší než moje, ale pro mě není. Ty se můžeš rozhlížet, když nemáš hlad, ale já ho mám, tak musím hrabat.“ Nad tou bajkou se stačí jen málo zamyslet, abyste pochopili její moudrost hned v několika rovinách. Ale v Americe také říkají, že každý kohout vidí jiné smetiště. Přednášku pana Hulače uvedu osobně nejprve malým zamyšlením a potom takovou trochu nevšední úvodní prezentací. Pan profesor Hornach odešel na chvilku ze sálu. Vrátil se s velikým obrazem zakrytým lehkým přehozem a zavěsil jej na stěnu za sebou.

TAKÉ VIDÍTE TEN OBRAZ ? Vážení přátelé, už příprava tohoto semináře mě přesvědčila, že máme před sebou závažnou událost. Avšak až v posledních dnech si uvědomuji, že tato akce, navzdory pečlivosti se kterou byla připravena, musí proběhnout poněkud netradičně. Z mého pohledu je v sázce příliš mnoho. Možná otevřeme úplně nový prostor, kde hledat neznámé odpovědi. Také se může stát, že otevřeme dveře zakázané komnaty. Ale to si povíme někdy později. Každý drobný úspěch vědy chápu mimo jiné jako nový zlomek obrovské skládačky jednoho jediného výsledného obrazu světa. Obrazu, který nám, až jednou bude složen, představí celý vývoj se 23

všemi zákonitostmi a hlavně se smyslem veškeré existence. Bude jednoznačnou informací odkud, jak a kam směřujeme. Zatím máme s tímto obrazem jen problémy. Každý na něm vidí něco jiného. Profesor odhaluje obraz. Pod přehozem se objevuje pouze prázdné plátno v rámu.

Vidíte ten obraz? Ta prázdná plocha je prostor pro vaši projekci. Jistě máte své představy o uspořádání světa, o jeho vzniku a o jeho smyslu. Stejně jako ostatní jistě také vidíte i příliš mnoho prázdného místa, které umožňuje všelijaké varianty uspořádání dosud nalezených zlomků. V každé době najdeme takové, kteří si myslí, že výsledný obraz vidí a že už ho pochopili. Zpravidla jej interpretují nikoliv podle reálného vyhodnocení všech zlomků, ale jakoby viděli jenom některé. Nejúplnější pohledy mají asi různé církve. Ty dovedou chybějící elementy dokonale domalovat po svém. Podobně, ale místo domalovávání chybějících elementů mistrně skrývají elementy jiné a nechtějí o nich slyšet, jsou propagátoři různých starých nebo exotických nauk. Návrat k minulosti takovou formou považuji nejen za slabomyslný. Já jej považuji za škodlivý. Takzvaných moderních „světonázorů“ přibývá jako hub po dešti. Každým dnem je ve světě registrováno také aspoň jedno nové náboženství. A raději už vůbec nebudu mluvit o politických ambicích. Na druhé straně se někteří vědci, nebojím se říci dogmatici, pasovali do jediných oprávněných, kteří o podobě výsledného obrazu smí rozhodovat. Osobně asi nikdy nepochopím ty, kdo si osobují právo rozhodovat o tom, co do obrazu patří a co ne, a ostatním vnucují pouze svoji představu. Moderní věda je pouze ta, která už neomezuje možnosti různých pohledů a přístupů.

24

Také vidím jak často se některé, ještě nenalezené zlomky nahrazují domněnkami a hypotézami. Nic proti tomu, ale nesmíme je považovat za skutečné součásti obrazu. Nevím, jestli si všichni uvědomujete, jak obrovským tempem se zrychlují možnosti vědy a techniky. Moderní technologie umožňují ještě rychlejší vývoj ještě novějších technologií a možností. Všechno se zrychluje. Možnost složitých výpočtů, která byla výsadou jen malé skupiny vědců má dnes každý na svém stole. Najít téměř každou požadovanou informaci je otázkou několika okamžiků. Pravých a pravdivých, exaktně podložených zlomků výsledného obrazu přibývá. Je myslím přirozené, že stále rychleji přibývají také představy o tom, jak bude výsledný obraz vypadat, až se jednou složí. V mládí jsem naivně doufal, že ten obraz ve svém životě ještě uvidím. Dlouho se mi to nezdálo nemožné. Vystřízlivění bylo pro mě dost deprimující a v posledních letech jsem často míval pocit, že o výsledném obrazu vím mnohem méně, než v mládí. Používám ten obraz jako metaforu, abych zdůraznil svůj pocit, že při přípravě tohoto semináře jsem našel víc zlomků, než jsem jich dokázal najít za celý život. Přesto zdůrazňuji: Budeme zde mluvit o zajímavých postřezích, ale nesmíme zapomínat, že vše musíme vnímat a také chápat v širokých souvislostech. Znovu a znovu se objevují různé nové předběžné interpretace určitých částí konečného obrazu. Kdo ví, která bude ta skutečně správná. Všechny ty novější jsou však pozoruhodné tím, že jsou si vzájemně bližší a bližší. V mnoha bodech si už tak tvrdě neoponují jako dřív. Snad také proto, že si lidé stále víc uvědomují, že je potřeba hledat podstatu a ne jenom zkoumat a popisovat formu a projev této podstaty. Sestavování obrazu postupuje stále rychleji a také spolehlivěji. Staleté teorie ve vědě i v teologických naukách se opravují. Někdy potichu a nenápadně, jindy s velikou publicitou. Už dnes je jasné, že výsledný obraz nezapadne ani do jednoho rámu dosavadních hlavních světových názorů. Bude mít vlastní rám. 25

Možná se ještě nedožijeme výsledného obrazu, ale řada významných motivů je již známa a je škoda je ignorovat. Seznamujte se s nimi. Nebudete litovat. Pan Hulač, aniž takový cíl záměrně sledoval, postupně uspořádal a urovnal mozaiku poznatků po svém. Prostěji a jednodušeji než kdokoliv jiný. Mnoho zlomků mu samozřejmě ještě chybí. Má však jednu velkou přednost. Neomezují jej mantinely úzce zaměřeného vzdělání ani náboženského založení. Při jeho úžasné představivosti a schopnosti logicky uvažovat není divu, že se ke své a to „své“ zdůrazňuji, konkrétní představě dopracoval. Ale ani on to neměl jednoduché. Mnohokrát zapochyboval. To, co vám dnes představí, je opravdu jenom velice stručný přehled. Víceméně pouze osnova jeho finálních úvah. Přesto věnujte pozornost i všeobecně známým informacím. Zařadil je záměrně, aby je připomněl v jiném kontextu a ukázal souvislosti svých úvah. Chce navodit situaci a také ozřejmit podklady, ze kterých vychází ve své závěrečné domněnce. Z osobní zkušenosti vím, že své spontánní myšlenky dlouho upřesňoval pozorováním všech probíhajících procesů kolem sebe a přemýšlením o nich. Sám pro sebe jsem řešil, zda jeho interpretace je bližší teoriím materialistickým nebo idealistickým. Úplně nepasuje do žádné z nich, ale také ji ani z jedné skupiny nejde zcela vyloučit. Hulačova teorie autoreflexního vývoje vzdáleně trochu připomíná panteismus. Je však postavena na tradičních evolučních zákonitostech. Zajímavé je, že nevylučuje koncept teistické evoluce, ale staví jej do nové pozice. K jeho interpretaci „obrazu“ již nějaký čas připravuji oponenturu. Ještě na ni budu pracovat dlouho, ale už teď jsem přesvědčen, že bude jedním z pevných pilířů jeho „hypotéze.“

BOJÍTE SE HADŮ? V sále bylo ticho. Možná i trochu ospalé. Bývalá školní třída byla po zimě ještě hodně prostydlá, a proto bylo nutné už brzy z rána rozdělat v obrovských kamnech. Ty už sál dokonale prohřály a jsou právě na vrcholu svého výkonu. Všichni, kdo se k nim zpočátku natlačili, se odsunují. 26

Pan profesor odešel na chvilku do kabinetu, ve kterém bývala v té době obecní knihovna (knihovníkem byl dlouhá léta můj otec). Měl tady přichystány dvě krabice, které si přinesl do sálu a pokračoval:

„Nepochybuji o vaší pozornosti. Dovolím si však prohloubit vaše vnímání. Když vám budu popisovat, jak mé tělo reaguje před sklenicí čisté vody, když je vyprahlé po celodenní dřině na slunci, možná mě budou chápat všichni, kdo mají stejnou zkušenost. Ti ostatní budou mít také dojem, že to plně chápou, ale ten dojem bude momentálně nepodložený, prázdný, falešný. Snad se nám podaří představit vám nové informace i s trochou reálných zkušeností a usnadnit vám tak jejich hlubší pochopení. Začneme hned malým příkladem. Mám zde připravenou krabici s otvorem, kterým jde prostrčit ruka. Někde na dně je hromádka mincí. Ale v bedně je víc věcí. Také trochu trní. A bude v ní had.“ Profesor soustředěně sáhl do druhé krabice a před sebe natáhl ruku s hadem. Černo, červeno, žluté proužkování okamžitě vzbudilo respekt.

„Není to prudce jedovatý korálovec, ale korálovka sedlatá. Schoulí se pravděpodobně v některém koutě. Bojí se lidské ruky. Je-li podrážděna, zaútočí. Kdyby to někoho z vás potkalo, ujišťuji vás, že nepoteče krev. V krajním případě hrozí jenom nepatrná krevní podlitina.“ Krabici s hadem donesl k prvému stolu a s důrazem na každém slově popsal další postup.

„Půjdeme jeden po druhém. Prostrčíme ruku otvorem a každý si vezmeme jednu minci. Později se dozvíte, jak moc bude pro vás důležitá. Kdo ji nebude mít, bude proti ostatním opravdu vážně handicapován. Dobře si ji uschovejte. Odděleně od ostatních mincí. Nevím, jak bude had reagovat. Jestli hned při prvém ohrožení nebo jej vyprovokují až opakovaná narušení jeho soukromí. Možná zaútočí na rychlý pohyb, možná na pomalý a opatrný. Možná se rychlosti a hluku zalekne, možná ho pomalý pohyb uklidní. Zvolte si libovolnou metodu, ale minci si musíte sebrat každý sám. Ani ženám to neodpustím.“ V sále to zašumělo. Byť s trochou „reptání“ a zdržování, nakonec měli všichni svůj peníz. A na všech bylo také vidět patřičné uspokojení. Pan profesor Hornach pokračoval: 27

I když pouze v náznaku, přece jenom jste si mohli připomenout strach a touhu. Že jste cítili jenom strach? To přece není pravda. Kdyby ve vás nebyla nějaká touha, strach by vám nedovolil do krabice sáhnout. O tom všem a o všem co s tím souvisí, už v hlavní přednášce. Prosím pana Hulače aby se ujal slova.

28

O PRINCIPECH SEBEZÁCHOVY Hlavní přednáška toho dne byla nestandardně dlouhá. Popis několika krátkých přestávek a rozhodování o odložení oběda jsem záměrně vynechal. Ze záznamu starého páskového diktafonu je dobře slyšet i hučení kamen a drobné ruchy od sedících posluchačů. Jde také dobře rozpoznat počáteční nejistotu z otcova hlasu. Proti profesorovu zvučnému, důraznému a pomalému projevu, je to obrovský rozdíl. Až po chvíli se trochu uklidnil a za pár minut jakoby zapomněl, že stojí před tolika posluchači. Jen tempo své řeči nezpomalil.

Musím hned na úvod uvést, že jsem dlouho nesouhlasil s tím, že budu přednášet právě já. Je pravda, že hodně kolem této akce bylo vyprovokováno mým spontánním a někdy pošetilým uvažováním, ale vycházel jsem především z informací o výzkumu principů sebezáchovy, kterému se dlouhodobě věnoval pan profesor Hornach. Své přednášení stále považuji spíše za svoji troufalost než za představení nové hypotézy, ale současně cítím, že to s čím vás chci seznámit, stojí za trochu mé i vaší tolerance. To podstatné, co bych chtěl říci hned v úvodu: Pro tu chvíli, kterou tady mám k dispozici, musím vybrat jenom jakousi osnovu svých úvah a přestože budu mluvit o obecně známých faktech, které budete považovat za samozřejmé, zkuste mne pozorně sledovat. Nemluvím o nich zbytečně. Pokouším se všechna tato obecně známá fakta propojit jemnou, ale nepřerušenou nitkou vývojové linie. Jakousi Adrianinou nití pro vaše myšlenky. Mohl bych to říci také takhle: Obraz jen trochu jinak uspořádám, ale rám a podklad vyměním celý. Některá fakta připomenu jen proto, abych zviditelnil postup svého uvažování. V závěru se pak pokusím logicky odvodit několik úvah o nových možnostech řešení zdravotních, ale také rodinných a společenských problémů. Přestože jsem celé téma mnohokrát prodiskutoval s mnoha lidmi z různých oborů, nedokázali jsme se ještě sjednotit na jednoznačném označení některých pojmů. Připadá mi, že všechny pojmy už jsou nějak zadány a už dávno spojeny s konkrétními 29

významy. Tedy, že v obecném pojetí už dávno označují něco jiného. Považujte tedy prosím pojmy, které dnes použiji, za pracovní. Nejprve se společně se mnou zamyslete nad otázkou: Co nás vede celým životem? Co řídí naše kroky? Co má největší vliv na naše rozhodování? Co ovlivňuje naše postoje a názory? Odpovědi mohou znít různě, ale nakonec se dopracujeme k pouze k jedinému závěru. Jsou to naše TOUHY a OBAVY! Nenajdete nic jiného, co by řídilo naše myšlenky a naše chování v konkrétním okamžiku i v dlouhodobém plánování. Touhy i obavy vždy vycházejí ze stavu a situace, ve které se právě nacházíme. Ve skutečnosti stále toužíme po nové, lepší a stabilnější EXISTENČNÍ POZICI než je ta, ve které se právě nacházíme. Vůbec není rozhodující, jestli ono vylepšení své pozice spojujeme s nákupem něčeho nového, s nalezením lásky, nebo s lepším postavením v práci, ve společnosti nebo v rodině. Existenční pozice je vždy pouze záležitostí okamžiku neustále se mění. Svoji momentální existenční pozici si uvědomujeme často jenom podvědomě, ale nikdy s ní nejsme spokojeni. Je to naše nepřirozenější vlastnost. Vždy toužíme a usilujeme o posun na lepší – stabilnější existenční pozici. Stabilita. To je to slovo, které vyjadřuje nejvyšší cíl, o který usilujeme. Nejvyšší cíl, o který usiluje ta nejmenší i ta největší struktura v rámci veškeré existence. Můžeme volit různé cesty, jak takový posun k lepší a stabilnější pozici chceme dosahovat. Mezi ty základní patří třeba zdokonalování tělesné i zdravotní kondice, nebo upevňování sociální a společenské pozice. Častokrát ale také vidíme, jak si lidé pocit vlastního úspěšného posunu do lepších pozic simulují. Sami sebe o svém úspěšném postupu ubezpečují tím, že sledují neúspěchy jiných. Může to dojít tak daleko, že úspěch jiným nepřejí nebo jim ho dokonce chtějí překazit. Uspokojení z dosažené existenční pozice si také velice často posilujeme ohromováním okolí tím, jak jsme na tom lépe než ostatní atd. Čím více nás okolí obdivuje, tím větší je naše uspokojení. Skutečné i sebeklamné (falešné) uspoko30

jení nás ujišťuje, že se naše pozice upevnila. Tím se opět mění naše výchozí situace. Stejně jako touha po lepším a stabilnějším nás nepřetržitě provází obava ze zhoršení naší pozice. Bojíme se o zdraví, o ztrátu společenské prestiže, o sociální jistoty nebo i o své blízké. Obáváme se, aby nebyla narušena stabilita naší dosažené existenční pozice. Touha a obava jsou dvě strany téže mince. Dvě různé polarity. Přesto obě působí stejným směrem. Společně představují tendenci stabilizovat a posouvat vlastní existenční pozici k nějaké vyšší stabilitě a dál od hrozícího zhroucení (kolapsu) a zániku. Touhy a obavy vyvolávají a směrují budoucnost. Vždy se projeví nějakou konkrétní aktivitou, po které následuje buď uspokojení (satisfakce) nebo zklamání (frustrace), podle toho zda došlo k vylepšení nebo ke zhoršení výchozí pozice. Zaregistrujeme to jako uspokojivou nebo neuspokojivou zkušenost. Přestože si to tak ani v duchu neformulujeme, toužíme po stabilnější pozici své existence a bojíme se jejího ohrožení. Proto jsme aktivní. Každá akce, ať malá okamžitá a bezprostřední nebo rozsáhlá, dlouho a dobře promyšlená, je akcí sebezáchovy. Je úsilím o vylepšení své existenční pozice nebo aspoň o její udržení. Touhy nás táhnou ke stabilitě, obavy nás tlačí od zhroucení. Vytvářejí jakýsi potenciál aktivity: SEBEZÁCHOVNOU TENDENCI. Tady vidím podstatou našeho života. Sebezáchovná tendence je kontinuální proces. Prostupuje životy, generace, věky i světy. Probíhá v téměř nekonečném počtu vláken (liniích) a na mnoha úrovních.

CO ZNAMENÁ SEBEZÁCHOVA A jsme u toho slova: SEBEZÁCHOVA! Ale co si vlastně představit pod pojmem SEBE. Většina lidí dobře rozumí pojmu sebeuvědomování. Ale najdeme i takové, kteří tento pojem nechápou. To ovšem neznamená, že u nich sebeuvědomování neexistuje. Kdyby jen prostřednictvím bolesti, nebo jenom chuti na jídlo. Možná řekneme, že jde o nižší nebo primitivnější úroveň sebeuvědomování. Ale v každém případě jde o sebeuvědomování. 31

Pokud někde najdeme sebezáchovné tendence, najdeme tady určitě také sebeuvědomění. Je jedno, zda takovou sebezáchovnou tendenci vyjádří složitá akce nebo jenom chuť na jídlo. Někdy možná bude mít pro nás nepochopitelně primitivní úroveň, ale bude tady. Sebezáchovné tendence různé intenzity a různých projevů najdeme u člověka, u zvířete, u hmyzu, u rostlin i u nejjednodušších organizmů. V odborném světě se o nich mluví jako o pudech, instinktech nebo vrozených vzorcích chování. Nejspíš je úplně jedno, jaký název použijeme, ale záleží, v jaké logice jej budeme chápat a s jakou podstatou spojovat. Je to asi těžko představitelné, že i nějaký prvok nebo jen řasa mají své sebeuvědomění. To, co považujeme za tak nějak samozřejmé a automatické, je ve skutečnosti vždycky dáno nějakým stupněm nebo méně či více rozvinutou formou sebeuvědomění. Později si ještě řekneme, jak je to s tím samozřejmým a automatickým. Teď přijde ta chvíle, kdy si někteří z vás možná řeknou: Tak už dost, tohle poslouchat nemusím a odejdou. Já jsem totiž ve svých úvahách zašel ještě dál. Stabilita momentální existenční pozice nemusí být zajišťována pouze neustálou aktivitou. V určitých případech může být aktivita nahrazena intenzitou. Vždyť obě jsou jenom trochu rozdílné energie. Ano – mám na mysli neživý svět. Síla, která udržuje pohromadě strukturu atomu, je zřejmě také jen vyvolaná sebezáchovnou tendencí založenou na nějaké formě autoreflexe. Takže možná i tady můžeme uvažovat o tendenci udržet stav a nedopustit zhroucení, jako o principu sebezáchovy. Z našeho pohledu možná tak primitivní, že si to ani neumíme představit, ale přesto jde o nějakou úroveň sebeuvědomění. Prostě každou aktivitu nebo intenzitu vnímám jako výchozí, zákonité a přirozené úsilí o sebezáchovu – jako sebezáchovnou tendenci. Slovo „sebezáchova“ nespojuji jenom se zachováním života, ale s „uvědomělým“ udržováním nebo vylepšováním stability každé existenční pozice nebo stavu. S udržením nebo vylepšením jakékoliv organizovanosti. Prostě sebezáchovu považuji za „uvědomělý“ vývoj k organizovanosti a posun od neuspořádanosti. 32

EXISTENCE Raději skočím rovnou k počátkům Existence. A vezmu to stručně a rychle. Celému období před vznikem veškeré Existence říkám jen tak pro sebe nestrukturální období nebo nestrukturální prostředí, případně nestrukturální stav – prostě NESTRUKTURA. Bez prostoru, bez času, bez hmoty, bez energie a bez čehokoliv organizovaného. Musím dodat, že i bez čehokoliv božského. Jako bezobsažné snění. Vše od okamžiku, kdy vzniká prvá, byť hodně primitivní struktura tedy proces směrovaný nebo „organizovaný“ k udržení stability, až do dnešního dne, do této chvíle, už zahrnuji pod pojem: EXISTENCE. Jakou podstatu měla nestruktura neumím odpovědět, ale představuji si určitou nehmotnou neuspořádanost. Možná bych mohl použít termín: nestruktura ve stavu nejvyšší entropie, tedy ve stavu nejvyšší neuspořádanosti nebo neurčitosti. Nechci použít slovo chaos, neboť ten by už podle mého představoval různou míru aktivity. V nestruktuře mohlo docházet nejprve k různým náhodným, bezcílným změnám (tady už mohu použít slovo chaos), k postupnému vytváření jakýchsi potenciálů tak dlouho, až některá změna vyvolala tendenci udržet změněný tedy nově dosažený stav. Z našeho lidského hlediska to můžeme chápat jako velice, velice primitivní sebeuvědomění nějaké nově vzniklé struktury. Proč pořád musíme uvažovat o vzniku hmotné nebo energetické struktury jako o výchozím bodu. Vždyť zrovna tak mohla být tím výchozím bodem struktura sebeuvědomění. Sebeuvědomění jako výchozí bod. Sebeuvědomění jako výchozí stavební prvek. Sebeuvědomění na velice primitivní úrovni – tedy na té nejprimitivnější jakou si umíme představit z pohledu člověka, a přesto na stejných principech na jakých stojí i naše lidské sebeuvědomování. Princip sebeuvědomění je stále stejný v rámci veškeré existence. Jenom projevy jsou různé. Pořád jde jenom o jediné. Zachovat, udržet dosažený stav a hledat, znovu a znovu zkoušet nové možnosti pro 33

ještě vyšší stabilitu. Bez nějaké podoby sebeuvědomění, bez sebezáchovné tendence by všemu bylo lhostejné, v jakém stavu se nachází. Stav nestruktury by byl věčný. Udržet dosažený stav se pravděpodobně nepodařilo a došlo ke zhroucení. V rámci onoho primitivního sebeuvědomění už ale zůstal nějaký záznam. Něco jako latentní otisk proběhlého procesu, dosaženého stavu. Říkám tomu EXISTENČNÍ ZKUŠENOST. Pro ilustraci by se možná mohlo použít i slovo paměť, ale raději se tomu vyhýbám, protože k tomu, co si dnes pod pojmem paměť představujeme, to má zatím hodně daleko. Schopnost vnímat dosažený stav a odlišit jej od stavu předchozího, vyhodnotit zda je stabilnější nebo nestabilnější je v raných stádiích existenčního vývoje z lidského pohledu asi těžko postižitelná a nevím jak ji nazvat. My jako lidé už pro tuto schopnost máme svůj výraz: uspokojení (satisfakce) nebo zklamání (frustrace). Vývojová řada uspokojení a zklamání má od prvé reflexe úspěchu a neúspěchu jistě tisíce stupínků. Snaze dosažený stav udržet nebo ještě více zabezpečit a stabilizovat už ale říkám jednoznačně: SEBEZÁCHOVNÁ TENDENCE. Mohl bych použít i výraz existenční, stabilizační nebo vývojová tendence, ale sebezáchovná se mi zdá výstižnější. Sebezáchovná tendence je tedy touha po udržení stability společně s obavou ze zániku. Po „lidsku“ je vyjádříme slovy: touha a strach. Proces stabilizace intenzita, aktivita a inteligence cesta k uspořádanější a stabilnější struktuře byl nejprve spojen pouze s obavou z návratu do předchozího stavu, a nejspíše až později doplněn touhou po větší stabilitě. Až ve vyšších vývojových stupních se postupně rozšiřuje o touhu spojenou s nějakou představou budoucnosti. Pasivita, ochabnutí a ustrnutí = směr ke zhroucení, k neuspořádanosti a k vyšší míře entropie je spojen s obavami ze zhoršení a ze zklamání. Sebezáchovná tendence a existenční zkušenost (paměť) spolu nerozlučně souvisí. Zapouzdřil bych je tedy do nového pojmu: EXISTENČNÍ POLE. To ono je tím nehmotným organizátorem 34

procesů a současně prvotním stavebním materiálem. Nepředstavujte si, že mám na mysli nějakého konkrétního organizátora nebo nějakou duši. Ale asi to nebudou ani pouhé energetické potenciály (ačkoliv o nějaké polarizaci existenčního pole bychom mohli uvažovat). Možná jednou budeme překvapeni, až se naučíme rozpoznávat vlastnosti, zákonitosti a možnosti existenčního pole, co všechno v jeho rámci může fungovat. Jako zajímavý příklad uvedu vliv mnoha lidí společně věřících jedné myšlence. Taková myšlenka se integruje v existenčním poli vyšší struktury a může velmi významně zpětně působit na jednotlivé elementy – tedy jednotlivé lidi. Zatím nám postačí, když budeme existenční pole vnímat jako tendenci směrovanou i omezovanou zkušeností a situací (prostředím a možnostmi). Právě existenční pole umožnilo zaznamenávat zkušenost všech dosažených stavů a navozovat podmínky pro nové opakování procesů, při kterých postupnou proměnou, založené na intenzitě, aktivitě a později i inteligenci vzniká nějaký nový stav. Ovšem každý stav je ve skutečnosti stále jenom strukturou nějakého neustále pulzujícího procesu. Každým pulzem o malý krůček dál, každým pulzem k novějšímu a stabilnějšímu stavu. Neexistuje nic statického, i když se nám to tak někdy může jevit. To co vnímáme jako nějaký konkrétní stav je pouze námi vnímatelná forma procesu v daném okamžiku. Snímek momentální podoby procesu. Proto o stavu a o procesu mluvím jako jediném, protože bychom to tak měli skutečně vnímat. Tím společným termínem pro aktuální stav i proces je: EXISTENČNÍ PROJEV. Jiný, než aktuální existenční projev si můžeme pouze představovat. Existenční pole a existenční projev dohromady spoluvytváří EXISTENČNÍ STRUKTURU. Zpočátku možná v jediném „provedení“ později v podobě mnoha oddělených elementů. Jednotlivé elementy se vzájemně prolínají, vytvářejí účelové vazby a spoluvytvářejí jiné elementy. Znovu a znovu se slučují do vyšších a složitějších struktur (agregátů). 35

Vše, co se osvědčí, se zachovává jako stavební prvek pro další vývojové procesy tedy pro další nové struktury. Nekonečné množství vznikajících a hroutících se struktur. Každé nové vznikání nějaké struktury už mohlo probíhat jednodušeji, rychleji a především spolehlivěji na základech předchozích zkušeností. Tak mohly vznikat a hroutit se mikro i makro struktury, celé světy. Všimněte si, že nemluvím o zániku struktur, ale o zhroucení. Při zhroucení zůstane existenční pole zachováno. Pod pojmem zánik bych si představil úplné vymizení všeho – i zkušenosti. Tím by zaniklo i existenční pole. V krajním případě by mohlo dojít k návratu do stavu nestruktury. Myslím, že možnost zániku určité struktury také existuje. Vidím to jako nemožnost obnovy tam, kde se jednoznačně projevila nemožnost udržet nebo dál rozvíjet vznikající strukturu. Z toho co jsem zatím řekl, vyplývá, že k udržení struktury ve stavu, do kterého se rozvinula, nepostačí stav vytvořit a zakonzervovat. Podstatou existence je „hledání“ vyšší stability. Bez „hledání“ se ztrácí smysl. Okamžitě by docházelo k návratu do méně organizovaného stavu. Postupné hroucení každé vytvořené struktury do původní NESTRUKTURY je asi jednou z nejzákladnějších zákonitostí existence. (Termodynamické zákony?) Po každém zhroucení přichází vznik – obnova. To, co již jednou vniklo, snadno vznikne znovu. Každá další obnova už zopakuje a využije předchozí zkušenosti – nepřetržitá pulzace, spirálová cyklicita vývoje. Obnově struktury na základě předchozí zkušenosti můžeme říkat EXISTENČNÍ PREFORMACE. Pravděpodobně zatím největší projev existenční preformace známe pod pojmem: Velký třesk. Stavební materiál existenčních struktur má jedinou podstatu snad z oné původní NESTRUKTURY. Myslím si, že dokonce také prostor a čas jsou jen stavební prvky existenčních struktur a veškerého existenčního procesu. (Co když vše, co považujeme za konstantní, tak docela konstantní není?) 36

Tak nejprve mohla vzniknout jenom struktura nějakého potenciálu, nějaké energie, časem třeba struktura částic až k atomu vodíku a postupně až ke struktuře současného světa. Zkusím to ještě přiblížit na malém příkladu. Je jasně neslučitelný s realitou a uvádím jej opravdu pouze jako ilustraci. Představte si obrovskou nádobu naplněnou vodní párou. Vše dlouhodobě v rovnovážném teplotním prostředí. Stačí trochu teplotní nerovnováhy a v páře začíná docházet k proudění. Později ke kondenzaci vody na dně. Také ve vodě nastává proudění a rozvrstvování. Až když teplota poklesne pod nulu stupňů Celsia, začnou částečky vody měnit svoji strukturu, začnou vznikat kousíčky pevné hmoty a začnou se spojovat do větších struktur. Představme si, že v tomto prostředí dojde až k vývoji jakéhosi ledového světa a ledové populace. Byla by schopna rozpoznat původní stavební materiál? Zkoumáním mikrosvěta budou objevovat stále menší částečky ledu a zkoumáním makrosvěta budou objevovat zase jen obrovské kusy ledu ve vzdálených prostorách nádoby. Budou vnímat teplotu, pohyb, zákonitosti svého prostředí. Existenci páry budou možná považovat za nejjemnější projev hmoty. O kyslíku a o vodíku mohou jenom spekulovat. Nemají totiž ve svém prostředí prostředky, kterými by rozložili molekulu vody. Uvědomte si, že vše čím disponují, všechny nástroje – prostě vše je z molekul vody. Tak jakoby ledová populace těžko překonávala hranice poznání pod úroveň molekuly vody, aby mohla zkoumat strukturu vodíku a kyslíku, my budeme těžko překonávat hranice poznání pod úroveň námi vnímatelného a měřitelného, protože i prostředí momentální existenční struktury limituje naše poznání. Naší „molekulou vody“ je nejspíš existenční pole. Takže ještě jednou stručně. O počátku Existence můžeme hovořit od okamžiku vzniku existenčního pole a existenčního projevu – to znamená až od vzniku prvotních existenčních struktur. Nekonečná řada dílčích struktur, o kterých už mluvím jako o EXISTENČNÍCH ELEMENTECH, spoluvytváří KOMPAKTNÍ EXISTENČNÍ STRUKTURU 37

KES kompaktní existenční struktura je vlastně kaskádovou (hierarchickou?) soustavou existenčních struktur různé úrovně. Každá KES je agregátem mnoha elementů nebo jakousi nádobou, prostorem či prostředím pro své elementy. Zdá se, že každá kaskáda struktury má také svou vlastní sebezáchovnou tendenci. Jinak řečeno i každá KES, nebo mohu říci stupeň agregace určitých struktur, je už sama o sobě existenční strukturou s vlastním existenčním polem a projevem. Té největší známé úrovni říkáme současný Svět. Od energie až po vesmír. Současnost Existence vnímáme jako současný Svět. O každém objektu (řekl bych o každé jednotlivosti) v rámci EXISTENCE můžeme hovořit jako o kompaktní existenční struktuře nebo jako o existenčním elementu – podle toho z jaké úrovně posuzujeme. Zdola nahoru mluvím o KES, shora dolů mluvím o existenčním elementu. Zdůrazňuji: Každý existenční element má vlastní existenční pole a vlastní existenční projev. Nějakým způsobem registruje sebe, vnější prostředí a vnitřní prostředí. Z lidského pohledu je každý element (nebo KES) vlastně individuální (subjektivní). To ovšem neznamená, že je také nezávislý. Každá buňka v našem těle je existenčním elementem KES našeho těla a každý z nás je elementem nějaké vyšší, tedy kompaktní existenční struktury. Ta je zase elementem ještě vyšší kompaktní existenční struktury. A tak dál. Takže každá součástka našeho těla, naše tělo jako celek, naše rodina, i celé lidstvo. Každá úroveň má své vlastní existenční pole, existenční projev a samozřejmě sebezáchovnou tendenci. Existenční pole vyšší struktury je vždy nějakým způsobem začleněno už ve všech obsažených elementech. Takže každá buňka v našem těle má svou sebezáchovnou tendenci a aniž by si to nějak uvědomovala je současně nepostradatelnou součástkou sebezáchovné tendence celého těla. Buňka si „organizuje“ své procesy a současně je jako celek „organizována“ vyšší strukturou, třeba tělesným orgánem a nakonec i celým tělem. A co je důležité společný cíl (vyšší stabilita) všech elementů předpokládá společnou cestu a vzájemnou podporu. To se možná 38

na prvý pohled nezdá, ale při podrobném posouzení každého detailu jistě dojdete ke stejnému závěru. Protože vlastně jde o jediný obrovský proces, vše probíhá v nepředstavitelně intenzivní interakci. Jak už jsem řekl: Neexistuje nic statického, nic skutečně nezávislého. Existují pouze vzájemně provázané procesy. Jednotlivé procesy v rámci existence se už od samého počátku neustále a nezastavitelně opakují. Pulzují. Stále podle jediné šablony. Vždy znovu a důrazněji nebo trochu jinak. Více nebo méně zřetelnou pulzaci najdeme v každém procesu. Proces se opakovaně kousek po kousku posouvá k vyšší stabilitě. Osobně mám pocit, že celý vývoj „vyselektoval“ pulzaci jako nejspolehlivější pohyb vpřed a téměř všude ji v menší či větší míře uplatňuje. Procesy se postupně stávají složitějšími. To někdy vede k větší zranitelnosti, jindy k vyšší stabilitě a spolehlivosti. Vývojové směry se kříží, navzájem se podporují nebo si překážejí, posilují nebo oslabují, dokonce mezi sebou soupeří, ale v konečném důsledku směřují stále ke stejnému cíli. Využívají všechny dosavadní zkušenosti. Všechny. Ne jen zkušenost jednoho konkrétního elementu. Sloučením zkušeností v jednom existenčním poli může docházet k transformacím. Tedy k vývojovým „skokům.“ Zjednodušeně řečeno tak může vedle sebe probíhat postupný i zrychlený, skokový vývoj. Připomínám: principy vývoje nezakládají cestu k velikosti, k množství, k síle ani k dlouhověkosti, ale především ke stabilitě každého elementu a jeho prostřednictvím ke stabilitě „vyšší“ struktury (KES) a ke stabilitě veškeré existence. Vývoj je nekonečné hledání jistoty, stability každého dílčího elementu. Na stabilitě každého elementu je závislá stabilita vyššího celku (KES) a také budoucí stabilita (generační kontinuita). To je základní princip pro jednoduché i složitě kombinované struktury procesů. Nezáleží na tom, zda proces vnímáme jako vnitřní, vnější, vlastní nebo cizí. Všechny procesy můžeme chápat jako vzájemně propojený prostředek dosahování stability. Takže ohrožená stabilita může být například kompenzována množstvím, zrychlenou obnovou nebo extrémními stavy. Můžeme předpoklá39

dat, že čím nižší stabilitu má určitá KES, tím rychleji bude měnit a obnovovat své elementy a tím více jich možná bude potřebovat. Zatím se nám ukázaly některé primární vlastnosti (zákonitosti?) existenčního vývoje: I. Autoreflexe II. Sebezáchovná tendence III. Nezastavitelnost procesu – pulzace V této chvíli je vhodné znovu připomenout, že základní principy, a tedy také základní vlastnosti vývoje jsou společné pro vývoj každého elementu i celé existenční struktury. Je tedy jedno, jestli se v dalším výkladu soustředím pouze na člověka. Výklad snad tím bude lépe srozumitelný. Vycházím-li z toho, co jsem tady již vyslovil, je každá aktivita, kterou provádíme nebo vidíme kolem sebe, vždy jenom procesem sebezáchovy. Ať je to trávení potravy v našem těle, ohřívání u kamen, útěk před násilníkem nebo úsilí v zaměstnání. Zkusme se podívat na to, kam a jak naše sebezáchovné úsilí směřuje v konkrétním okamžiku. Hlavní cíl známe, ale konkrétní dílčí cíle mohou být velmi rozmanité. Tím podstatným aktivátorem nebo akcelerátorem každého dalšího úkonu či úsilí jsou změny ve vnějším i vnitřním prostředí. Už jsem naznačil, že naše vnímání prostředí a situace může souviset s autoreflexí vyššího celku (KES). Každou změnu, každou novou situaci v prostředí, ve kterém žijeme, se snažíme registrovat a bezprostředně na ni reagovat. Každá změna v našem prostředí se stane podnětem, který vyvolá touhu nebo obavu. Vzpomeňte si na minci v krabici s hadem. Vaše touha mít také minci jako ostatní a proti tomu strach ze skrytého nebezpečí. A samozřejmě, zaregistrujeme-li změnu ve svém vnitřním prostředí ať fyziologickém nebo v duševním, také nás to potlačí nějaké akci. Všemu, co vyvolá jakoukoliv naší reakci říkám jednoduše PODNĚT. Reakce na podnět bude různá. Já jsem si je rozdělil do několika skupin. Reakce může být náhodná, mechanická, automatická, 40

zákonitá nebo uvědomělá. Všem reakcím na podněty říkám: Vývojové a sebezáchovné procesy.

VÝVOJOVÉ A SEBEZÁCHOVNÉ PROCESY Náhodná reakce. Proběhne tam, kde není ani zkušenost ani schopnost výběru. Náhodná reakce je typická pro počáteční stadia existenčního vývoje, ale uplatňuje se průběžně, tedy i dnes. Probíhá na všech úrovních vývojových procesů a už od samotných počátků. Tedy počínaje na úrovni subatomových částic. Zaznamenaná zkušenost náhodných reakcí umožnila postupně preferovat výhodnější a spolehlivější reakce. Soubor několika úspěšných procesů se zjednodušuje a urychluje. Mohu to snad označit slovem: mechanizuje. Mechanická reakce. Reakce, kdy se větší měrou uplatní zkušenosti – proběhne dříve vyzkoušený a osvědčený postup. Zpravidla tou nejpřímější cestou, a proto proběhne rychleji a efektivněji. Například člověk o své reakci nepřemýšlí, ale může ji ovlivnit. Mnoho takových mechanicky probíhajících postupů si utvoříme také během života. Automatická reakce. Mnohokrát a v mnoha různorodých situacích osvědčený postup se automatizuje. Často je společný pro velkou skupinu jedinců. Člověk už takový postup nebo průběh zpravidla vnímá jako neměnnou a nezpochybnitelnou záležitost. Zákonitá reakce. Časem i množstvím dlouhodobě osvědčená automatická reakce se postupem vývoje stává zákonitostí pevně zakotvenou v KES. Reakce na podnět tohoto typu chápeme jako fyzikální, chemické nebo biologické zákony a zákonitosti. V této rovině už můžeme uvažovat také o existenční preformaci. Mezi typy reakcí samozřejmě nejsou žádné škatulky. Jednotlivé typy přecházejí mezi sebou plynule i v kombinacích. Mluvím-li o různých reakcích na podněty v souvislosti s dříve zaznamenanou zkušeností, mám nejčastěji na mysli právě jejich kombinace a souborně o nich mluvím jako o sebezáchovných mechanizmech.

41

Zvláštním a vývojově novým typem reakce na podnět je uvědomělá reakce na základě nějakého předpokladu nebo jinak řečeno: nejvhodnější reakce na podnět postavená na uvědomělém výběru z několika představ následujícího vývoje. Jde o nejvyšší stupeň sebezáchovných procesů, ale nesmíme si myslet, že je pouze lidskou záležitostí. Je však pravdou, že díky člověku se tento stupeň dostává opravdu na špičku a jeho možnosti se rychle rozvíjejí. Tento typ reakce jsme později nazvali: sebezáchovný úsudek (původně jsme užívali název sebezáchovná inference). Mluvíme o něm tam, kde jsou registrované podněty vyhodnoceny a reakce proběhne až na základě uvědomělého rozhodovacího procesu. Samozřejmě také tento proces je podřízen primárním vlastnostem vývoje. Také na této úrovni se zkušenosti uchovávají, postupně se mechanizují, automatizují a dozrávají do zákonitostí. Máme tady dva pojmy: sebezáchovný mechanizmus a sebezáchovný úsudek. Každý proberu samostatně.

SEBEZÁCHOVNÝ MECHANIZMUS Pokud mluvím o sebezáchovném mechanizmu, mám na mysli proces využívající různou měrou všechny typy reakcí, které jsem již uvedl. Ne jenom mechanickou reakci. U vznikajících a nových sebezáchovných mechanizmů můžeme počítat s největším podílem mechanických reakcí. U dlouhodobě využívaných budou asi mnohem více zastoupeny reakce automatické a zákonité. Není jednoduché a zatím asi ani smysluplné to vše podrobněji škatulkovat. Tím spíše, že dosud je vše chápáno v jiných souvislostech. Mluví se o pudech, podmíněných reflexech a podobně. Podstatné je, že tyto mechanizmy nebo pudy nevytvořila evoluce, ale naopak. Právě sebezáchovné tendence jsou tím, co zrodilo evoluci. Evoluci veškeré existence. Nejen života. Tak jako sebezáchovné mechanizmy postupně vznikají a posilují, tak také oslabují a hroutí se, pokud již nejsou potřebné. Sebezáchovné mechanizmy nejsou nic jiného než „zapamatované“ a mnohokrát osvědčené reakce na podnět. Je docela jednoduché „vytvořit“ nebo „nacvičit“ si nový. Například se soustavným cvičením a postupným zdokonalováním naučíte rychle a efektivně 42

reagovat na určitý typ fyzického útoku. Potom stačí, aby někdo svým chováním naznačil, že vás chce udeřit pěstí. Vaše reakce bude nečekaná, rychlá a úspěšná. Bez předchozího „nácviku“ by podobná reakce mohla vaší situaci jenom zhoršit. Podobným způsobem si můžeme „vytvořit“ sebezáchovný mechanizmus, který nás ochrání před nachlazením nebo nám pomůže bojovat s nějakou nemocí, případně životní situací. Už jsem tady řekl, že zkušenost, tedy i zkušenost s vědomě vytvořeným sebezáchovným procesem se zachovává v existenčním poli. Uvědomme si, že to znamená ve struktuře probíhajícího a nekonečně se opakujícího, pulzujícího procesu. Tedy něco jako neustále se rozrůstající stavba, ve které se dříve postavené části nebourají, jen občas přizpůsobí nebo nevyužívají. Proto vědci dokážou v lidském mozku najít ještě i pozůstatky pradávných mozků. Stejné je to i v mechanizmech. V každém pohybu, v každé reakci najdete pozůstatky pradávných postupů a reakcí. Jen ty novější jsou někdy dokonalejší nebo více specializované. Naše tělo, přesněji naše existence má k dispozici obrovskou zásobu prastarých mechanizmů a tím i obrovskou zásobu možností. Každá buňka, každý tělesný orgán si ve svém existenčním poli nese celou historii, celou existenční zkušenost. Jsem přesvědčen, že se příliš lehce vzdáváme možností, které máme k dispozici sami v sobě. Doufám, že se časem naučíme využívat potenciál vlastního těla – vlastní existence. Zdá se, že se nikdo nezamýšlí nad tím, kolik sebezáchovných mechanizmů radikálně utlumíme přemrštěnou hygienou, zbytečnou teplotní choulostivostí a hlavně často zbytečně a překotně nasazovanou léčbou antibiotiky nebo i jinými léky. Preferovat tuto cestu k vyšší stabilitě je opravdu krátkozraké. Zdá se, že můžeme očekávat stále častější selhávání imunitního systému, častější a silnější alergické reakce atd. Na druhé straně máme stále ještě možnost mnoho nerozvážně nebo nevědomě „utlumených“ sebezáchovných me43

chanizmů obnovovat a posilovat. To je možné nejen v laboratořích, ale také v běžném životě. Stejná zkušenost mnoha jedinců se projeví i v existenčním poli vyšší struktury (například i to, že tělo díky penicilinu nemusí bojovat s nákazou). To znamená, že pokud stejný mechanizmus bude úspěšně využívat více a více jedinců, bude se více a více zapisovat v existenčním poli vyšší struktury. To současně znamená, že se v rámci této vyšší struktury bude i snáze šířit k ostatním jedincům. Může dosáhnout až úrovně predispozice a noví jedinci téže struktury už budou mít tento úspěšný mechanizmus k dispozici jako vrozený. Bude jen na nich, zda mechanizmu budou využívat a v jaké míře. Tím jej mohou dále posilovat nebo zeslabovat. Otázka času v tomto systému vzniku, posilování a šíření nějakého konkrétního mechanizmu může být velice rozdílná. Pravděpodobně může jít o období hodin a dnů až po mnohogenerační období. Ještě znovu připomenu, že čím častějšího, intenzivnějšího a širšího uplatnění takový nový mechanizmus dosahuje, tím více se zjednodušuje, urychluje a také rozšiřuje. Začíná probíhat stále více automaticky až se celý, nebo aspoň jeho část, zaznamená natrvalo jako automatická reakce. Můžeme hovořit o pulzaci, akceleraci a „efektivizaci“ procesů. Naskýtají se nám hned dvě důležité otázky: ● Prvá: Co se stane, jestliže je mechanizmus sice úspěšný, ale v konečném důsledku chybný? Tady bude pravděpodobné, že jednou může dojít ke kolapsu všeho, co tento konkrétní mechanizmus využívá, pokud včas, před jakýmsi kritickým bodem nedojde k opravnému procesu. ● Druhá otázka: Proč se úspěšné procesy, které se osvědčí u jednoho jedince, neprojeví najednou u všech ostatních? Princip existenčního pole by něco takového mohl celkem jednoduše zajišťovat. Bylo by přece krásné, kdyby se někomu podařilo vyléčit nějakou nemoc, a tato schopnost by se automaticky přenesla ke všem ostatním postiženým. Takhle to fungovat nemůže. Taková přímá provázanost by rychle vedla ke kolapsu celého systému. 44

A to myslím doslova. Vzpomeňte si na potřebu jedinečnosti. Úzce to souvisí už s prvou otázkou. Struktura musí být rozčleněna na co nejvíce samostatných a co nejméně závislých částí. Každá z těchto částí se opět dělí na menší samostatné části. Už jsem tady o tom mluvil a přirovnával kaskádě. Třeba savci, lidstvo, společenství, rodina, člověk, tělesný orgán, buňka v těle atd. O každém elementu můžeme zjednodušeně říci: Je samostatný v rámci vyššího elementu. Důležité je, že z největší části řeší vše jen ve svém vlastním zájmu a zákonitě tedy ovlivňuje své prostředí a naopak. Prostředí zase mnoha způsoby a cestami ovlivňuje každý element. Pokud udělá chybný krok, ohrozí především sebe a své elementy. U člověka třeba orgány a buňky vlastního těla. Za určitých podmínek může ohrozit i element vyšší úrovně, tedy KES, jejímž je elementem. Na příklad chybným vyhodnocením situace. Ale o tom později. Je tedy vidět, že každý z nás je přirozenou individualitou, ale také nedílnou součástí vyšší struktury, a v jejím rámci zase vyšší struktury. Jsme propojeni a přesto, řekl bych, záměrně izolováni. Bez ohledu na to, jak to cítíme a jak se chováme, spoluvytváříme vyšší struktury. Pokud nerespektujeme sounáležitost, ohrožujeme celou strukturu, a v konečném důsledku ohrozíme především sami sebe a své potomstvo! V souvislosti s aktivitami jednotlivých existenčních elementů, tedy i lidí, mě napadl takový příměr. Armáda. Představte si armádu, která se rozhodne přesunout na výhodnější (stabilnější) pozice. Jedním rozkazem se pohne obrovský kolos. Budou-li nové pozice volné a bezpečné, bylo rozhodnutí přesunout celou armádu výborné. Co v případě, že jsou již obsazené opevněným nepřítelem? Nastane chaos, který může vést až ke kolapsu celé armády. Aby se tomu předešlo, pošle armáda dopředu jen průzkumný pluk. Ten se také jistí vysláním několika menších průzkumných jednotek. Samozřejmě také každá průzkumná jednotka rozešle před sebou průzkumníky. A třeba i opakovaně. Když nepřítel zničí 45

průzkumníka nebo některou jednotku, pořád je celá armáda v bezpečí. Ale pozor! V okamžiku, kdy průzkumník, případně i celý průzkumný pluk nebude respektovat pravidla sounáležitosti a třeba ve snaze zachránit především sebe sama, ohrozí celou armádu a samozřejmě také sebe. Podobně musí postupovat i jednotlivé existenční elementy. Může se zdát, že principy individuality a sounáležitosti si odporují. Ve skutečnosti se doplňují. Stačí dodržovat určitá zkušenostmi prověřená pravidla (v podstatě také jde o sebezáchovný mechanizmus) a spojení individuality se sounáležitostí se projeví jako mocný a spolehlivý nástroj pro zajišťování stability. Vzpomeňte si na průzkumníka. Čím větší je jeho sounáležitost s armádou, tím spolehlivěji bude plnit svou funkci, byť bude postupovat sám za sebe a co nejopatrněji. Bude-li mu osud armády lhostejný a jeho funkce nekvalitní, zvyšuje se možnost nějakého neúspěchu třeba i celé armády. Ale! Dojde také k ohrožení samotného průzkumníka. Naštěstí armáda nestojí na jediném průzkumníkovi, stejně tak jako žádná kompaktní existenční struktura nestojí na jediném elementu. Ještě na okraj. Také armáda je vlastně KES a je podřízena všem principům sebezáchovy. Stejně jako státní zřízení. Asi mohu v tomto příkladu ukázat ještě jednu vazbu. Nová zkušenost jedné průzkumné jednotky se rychle přenáší k ostatním průzkumným jednotkám mnoha cestami. Všechny průzkumné jednotky jsou vlastně také určitou kompaktní strukturou. Podobně třeba játra všech savců apod. Mnohokrát potvrzený úspěch nebo neúspěch se může uplatnit v širším měřítku, tedy také v rámci vyšší struktury. Stejným způsobem jako sebezáchovný mechanizmus vzniká a stabilizuje se, může docházet postupnému oslabování a hroucení. Jen malý příklad. Po celé dlouhé generace chodili lidé naboso. Sebezáchovné mechanizmy umožňovaly organizmu průběžně reagovat na prostředí. Několik málo generací si nohy chrání. Nejprve z fyzických, později i teplotních důvodů. Poslední genera46

ce už mají nohy v bačkůrkách od narození až do smrti. Původní sebezáchovné mechanizmy se stávají nepotřebnými rychleji, než dojde k postupnému přizpůsobení novým podmínkám. To, co bylo dříve nezbytné, může být najednou na obtíž. Zeptejte se lékařů, jak rychle se snižuje průměrný věk, kdy se začínají projevovat problémy se záněty žil dolních končetin. A to je jen ten nejmarkantnější důsledek. Kolik dalších, méně výrazných takovou rychlou změnu provází? Otázku sebezáchovných mechanizmů mohu uzavřít připomenutím: Stále máme k dispozici obrovské množství sebezáchovných mechanizmů, které postupně vznikaly v generacích našich předků, ale také u předků našich orgánů a buněk. Nezanikají hned, když je nevyužíváme, ale postupně oslabují. Překotné změny v životosprávě působí velice nepříznivě. O to víc a rychleji musíme připravovat jiné reakce. Zapomínáme, že přestavbu sebezáchovných mechanizmů nekompromisně limitují některé faktory. Především čas a četnost výskytu. Měli bychom respektovat, že některé změny potřebují dostatek času, aby se plně zakotvily v probíhajícím procesu. Například aby mozek rozšířil svou kapacitu nebo aby si organizmus vytvořil podmínky pro nový typ chemicko-biologického procesu. Naštěstí sebezáchovný proces probíhá také na vyšší úrovni než je úroveň lidského jedince. O zachování zdraví se tak stará jeden z mocných nástrojů lidské populace, a tím je věda. Nové léčebné metody a léky dokážou naše životy zachraňovat a vylepšovat. Je to přirozený vývoj sebezáchovy vyššího existenčního elementu, než je lidský jedinec. Ale pozor. Právě tady bychom asi měli maximálně respektovat ověřené mechanizmy pro šíření napříč strukturou a mnohem více zvažovat rozsáhlé zásahy abychom do svých sebezáchovných mechanizmů natrvalo nezakotvili závislost na lékařském zásahu. Používat plošně okamžitá řešení může být velice nebezpečné pro budoucí postup vývoje. Nebudu tady rozvádět další myšlenky, které se sebezáchovnými mechanizmy souvisí nebo se z uvedených principů dají odvo47

dit. Je jich neskutečně mnoho a stačí si trochu všímat a trochu uvažovat. Sami najdete nespočet příkladů a také možností už jenom ve vlastním životě. Troufám si tvrdit, že spoléhat na cizí pomoc a sám nic nedělat je zhoubné. Kdybych měl aspoň naznačit jak uplatnit logiku sebezáchovného vývoje, pak bychom měli především respektovat, že naše životy jsou jenom určitým obdobím nebo stupínkem vývoje. Nemusíme tak rychle likvidovat schopnosti vytvářené dlouhou řadou generací, ale také se nemůžeme spoléhat jen na ně. Dá se předpokládat, že máme k dispozici obrovský potenciál dávno vytvořených a účinných sebezáchovných mechanizmů. Mnoho našich současných, především zdravotních, ale také společenských problémů bychom nemuseli řešit, kdybychom tak svévolně nepotlačovali osvědčené mechanizmy. Naštěstí mnohé z nich ještě můžeme obnovit a posílit. Naše duševní schopnosti, které nás vedou dopředu, snad již budou schopnější rozpoznávat a korigovat další vývoj v kvalitním rozhodovacím procesu. Kolem obnovy a posilování sebezáchovných procesů, které si lidstvo vytvořilo, a které ještě pořád máme k dispozici, bychom mohli udělat samostatnou přednášku. Já však v této chvíli téma sebezáchovných mechanizmů uzavřu. Ukázaly se nám další ze základních vlastností existenčního vývoje: IV. V. VI. VII.

48

Nutnost jedinečnosti elementů Vzájemná interakce a závislost na prostředí Průběžné zjednodušování, zrychlování a mechanizace procesů v závislosti na četnosti a intenzitě zkušeností. Schopnost sdílet zkušenosti mezi strukturami.

Pokračujeme druhým pojmem. A to je:

SEBEZÁCHOVNÝ ÚSUDEK Pokud mluvím o sebezáchovném úsudku, mám na mysli takovou reakci na podnět, která neproběhne spontánně a bez přemýšlení jako u reakcí, které jsem označil jako sebezáchovné mechanizmy. Naopak. Jde o reakci promyšlenou. Reagovat s rozmyslem znamená představit si možné alternativy a jejich konečné dopady na míru vlastního uspokojení. O takovém postupu zpravidla mluvíme jako rozhodovacím procesu. Také rozhodovací proces je jenom jednou z vývojových etap a prochází napříč celou existencí. Můžeme se ještě dočkat mnoha překvapení, kde všude na něj narazíme. Samozřejmě myslím jiné vývojové stupně a podoby. Já se pro zjednodušení soustředím na rozhodovací proces člověka. Kvalita rozhodovacího procesu je závislá na orientaci v situaci, na představivosti a na vlastním rozhodnutí, tedy úsudku. Prostě usoudíme, že tohle je asi to nejlepší řešení k dosažení největšího uspokojení. Na základě svého úsudku reagujeme a dočkáme se nějakého výsledku a tím i nějakého uspokojení. Nenechme se mýlit: Všechny naše úsudky mají ve své podstatě stále stejnou sebezáchovnou šablonu. O RIENTACE V SITUACI O orientaci v situaci jsem tady už hovořil. Patří k primárním vlastnostem vývojových procesů. I tato vlastnost se vyvíjela postupně od nejprimitivnější úrovně až po úroveň živočišné říše. Postupem času dospěl vývoj sebezáchovných procesů až k pokročilému způsobu orientace v prostředí (vnitřní i vnější prostředí elementu). V popředí takové orientace stojí schopnost hlubšího rozpoznávání existenčních příležitostí a mantinelů dalších možností. ● Příležitost nebo její náznak ukazuje, kudy a jakým způsobem se můžeme posunout na lepší pozici. Tudy ano! Vnímáme příležitosti k lásce, k získávání potravy a k nalezení bezpečného prostředí. Příležitosti vidíme často také v příkladech jiných úspěchů 49

kolem sebe. Dobře vnímáme každou situaci, ve které se ocitají lidé kolem nás. Obdivujeme jejich kondici, dovednosti, úspěchy, ale také bohatství a moc nad druhými. Vnímaná příležitost je jako nápověda co, kdy, kde a jak. ● Mantinel nebo jeho náznak představuje těžko překonatelnou překážku nebo nebezpečí. Tudy ne! Překážkou se stává také tím, že nám zakryje jiné příležitosti. S prvými mantinely se setkáváme už místem narození. Narodit se v chudé rodině, v oblasti daleko od civilizačních možností a ještě třeba s nějakým handicapem znamená vnímat zcela jiné příležitosti a mantinely, než jaké se budou jevit tomu, kdo se narodí do zdravé, vzdělané a bohaté rodiny uprostřed moderně fungujícího města. Problém někdy nastává už při základní orientaci v prostředí. Myslím v prostředí mé existence, v prostředí mého života. Když příležitost nebo mantinel skutečně neprozkoumáme, jak si zaslouží. Mantinely a příležitosti vrozené nebo získané místem narození, výchovou nebo nadáním považujeme často za nezměnitelné. Podaří-li se nám získat dostatečný nadhled, můžeme si uvědomit, že mantinel není tak nepřekonatelný, jak se nám jeví. Ani příležitost nemusí být tak lákavá, jak vypadala na prvý pohled. Ale jak jsem řekl. Příliš rychle se nám zjednodušuje vyhodnocování. Náznaky se nám zjednodušují do symbolů, které paušalizujeme (generalizujeme). Místo vyhodnocování tak srovnáváme i nesrovnatelné. Často posuzujeme jen jeden aspekt, a ne všechny možné. Tento vývoj už dospěl do stadia, kdy se mnoho lidí orientuje více na symboly, než na vnímání skutečných příležitostí a jejich skutečné vyhodnocování. To samozřejmě vede k deformovaným hodnotovým systémům a k devastujícím reakcím. Například to, že u někoho vidím dražší boty nebo auto považuju za výzvu, za skutečný náznak možností. Je to ovšem symbol, který jakoby ukazuje moji novou příležitost. O symbolu dále nepřemýšlím. Symbol mě zaslepuje. Automaticky předpokládám, že člověk, který má více majetku je na tom nejlépe než já. Že člověk, který může rozkazovat je na tom lépe než já. Člověk, který je 50

obdivován, je na tom lépe než já. Člověk, který je agresivní, je na tom lépe než já atd. To dobře vnímají a využívají tvůrci reklamy. P ŘEDSTAVIVOST A HODNOTOVÝ SYSTÉM Tou skutečně nejvyšší úrovní orientace v situaci je schopnost vytvářet představy možného pokračování nějakého procesu možné budoucnosti. Tedy představivost. Představy jsou samozřejmě v převážné míře postaveny na dřívější vlastní, ale řekněme i na generační nebo na převzaté zkušenosti. Schopnosti abstrakce se stále více posilují. Mám na mysli představy až za hranice zkušenosti. S představou souvisí i představa budoucího uspokojení a zklamání. Už jsem několikrát opakoval, že ať se nám to líbí nebo ne, vnímáme vše kolem sebe pouze jako touhu nebo jako obavu. Všechny své touhy a obavy si promítáme do svých představ. Představivost je zřejmě opět vyšším stupněm existenčního vývoje. V různé úrovni se s ní setkáme u všech živočichů. Představa také umožňuje domyslet si smysl náznaku budoucího procesu a přijmout jej jako podnět. Mnoho takových často vnímaných náznaků se pro nás už stalo symbolem nebo jakýmsi návěštím pro budoucnost, ze kterého vytváříme předpoklad. Představa budoucího stavu v souvislostech s možnou mírou budoucího uspokojení. Můžeme si představit dva nebo i více výsledků, ale jen jeden bude spojen s představou toho, co nás nejvíce uspokojí. Předpokládáme, že právě k ní, k představě nejvyššího uspokojení jednoduše přizpůsobíme následující akci nebo aktivitu. S představou různé míry uspokojení souvisí náš hodnotový žebříček. Ujasněný a dobře promyšlený hodnotový žebříček je v našem rozhodovacím procesu nezanedbatelným faktorem, který rozhodující měrou směruje a urychluje vyústění naší reakce. Není právě jednoduché udržovat takový systém v trvalé pohotovosti. Jinými slovy vytvořit spolehlivý mechanizmus pro vybavování si vlastních priorit. Všeobecně je to podceňováno a podle mého názoru tady nese velikou vinu i výchovný a vzdělávací systém. Dětem se podsouvají cizí hodnotové systémy, často velmi 51

deformované, které jim nejsou vlastní. Mnohem lépe by bylo, kdyby se mohly učit sestavovat vlastní hodnotové systémy a spolehlivě je ukládat ve svém vědomí. Měly by se učit i průběžnému přehodnocování. S mírou ujasněnosti velice mnoho souvisí také zaměření na cíl. Něco tak jednoduchého odlišuje úspěšné lidi od těch, kteří jen tak proplují školou, aby skončili ve většinové a apatické mase opakující každý den scénář: ráno budíček, cesta do práce, osm hodin práce, cesta z práce, nějaké koníčky, televize, hospoda, noviny, spánek. Od kvality vlastního hodnotového systému se odráží náš úsudek. Čím je jasnější, tím spolehlivější je naše cesta k cíli. A já bych dodal: tím jednoznačněji se zapisuje v existenčním poli. Ú SUDEK Schopnost v aktuální situaci konfrontovat podněty (nebo jen jejich náznaky) spojené s představou jak mohou ovlivnit naši budoucnost s vlastním hodnotovým systémem a na základě takové konfrontace si vybrat z několika různých možností budoucího vývoje událostí. Právě to je pravděpodobně vrcholem vývoje veškeré existence. Zajímavá je v této souvislosti úvaha kam, až v tomto směru pokročila míra existenčního sebeuvědomění vyšších KES. Ale zatím se vraťme se k úvahám o lidském rozhodování. Předpokládám, že úroveň schopnosti kontrolovaně řídit svůj další vývoj je už pravděpodobně ta nejvyšší úroveň v rámci celého tohoto světa. Jinými slovy je to rychlá a přesná orientace v reálném prostředí a ve vlastním hodnotovém systému, spojená s představivostí, která umožňuje výběr nejvhodnějšího řešení pro aktuální okamžik, pro budoucnost jedince i celé lidské populace. Vyhodnocení situace a konfrontace s vlastním hodnotovým žebříčkem vyústí do konečného úsudku. Tohle je to nejlepší řešení pro mé největší uspokojení, tedy pro posun k vyšší stabilitě. V myšlenkách to probíhá přímočařeji: tohle mě uspokojí. 52

Pokud bylo rozhodnutí špatné, žádného uspokojení se nedočkáme a poznáme zklamání – také zákonitě. Převážná většina akcí a aktivit (ve skutečnosti reakcí) člověka vychází z úsudku postaveného na rozhodovacím procesu. Ve vývoji dochází k výraznému prohloubení sebeuvědomování a k zefektivnění celého procesu stabilizace zapojením rozumu. Dobrou orientací se vytvářejí podmínky pro kvalitní rozhodovací proces. To už je nevyšší úroveň, jakou si dovedeme představit. Zatím jej většinou chceme vidět jenom u člověka. S tím nesouhlasím. Rozhodovací proces na různých úrovních určitě najdeme u mnoha životních forem. Rozhodovací proces může mít významný vliv na sebezáchovné mechanizmy. Někdy je pomůže zdokonalit, jindy je zastře nebo potlačí. M ÍRA USPOKOJENÍ Z OČEKÁVANÉHO A SKUTEČNĚ DOSAŽENÉHO VÝSLEDKU

Snad už chápeme, že skutečným cílem a smyslem všech našich aktivit je posun do stabilnější pozice. Ve skutečnosti si cíl i smysl ve svých představách trochu zjednodušujeme. Chceme dosáhnout pocitu svého uspokojení. Dosažení pocitu uspokojení nám někdy postačí, aniž bychom nějakého skutečného posunu dosáhli. Když se nám něco podaří, pocítíme uspokojení a naopak když se nepodaří, ucítíme zklamání. Míru uspokojení a zklamání konkrétní osoby si představuji na jakési životní ose uspokojení. Zakreslil bych jí jako zvlněnou čáru. Někdy hodně v plusu, jindy méně, někdy hodně v mínusu… Velká nebo malá touha, velká nebo malá obava, velké nebo malé uspokojení. V každém případě můžeme stav uspokojení a zklamání chápat také jako nějakou formu zápisu do existenční zkušenosti. Život člověka souvisí s mírou uspokojení mnohem víc, než si umíme představit. Když to trochu odlehčím: uspokojení a zklamání tady bylo dříve než člověk. Ještě bych rozlišil okamžitou míru uspokojení z akce a průběžnou míru uspokojení jako průměr určitého období. 53

Míra uspokojení jedince je velice subjektivní. Odvíjí se od míry touhy a obav, od schopností vyhodnocovat, závisí na kvalitě rozhodnutí, ale vše je vždy v relaci k porovnatelným podmínkám, tedy i k porovnatelným příležitostem. I člověk, který má vlastní dům, auto a dobrou práci se může cítit nespokojený a připadat si jako chudák, bude-li žít mezi samými boháči. Z objektivního hlediska se proto může mnoho našich rozhodnutí jevit jako chybná a často skutečně chybná jsou. Míra uspokojení není vlastní jenom člověku. Na různých úrovních ji najdeme všude, kde se fungují principy sebezáchovy. Na úrovni jedince rozpoznáme míru uspokojení celkem snadno. Na úrovni vyšší struktury se míra uspokojení rozpoznává problematičtěji. Nejsnáze z obecné míry uspokojení většiny jedinců. Chápu to tak, že sebezáchovné procesy fungují jinak při nízké míře uspokojení a jinak při vysoké míře uspokojení. Jsem přesvědčen, že čím nižší je míra uspokojení, tím více různorodých procesů je spouštěno. U člověka jako jedince se nízká míra uspokojení může projevovat mnoha různými způsoby. Od odevzdanosti a ztráty chuti k životu až k brutální agresivitě. U skupiny lidí se nízká míra uspokojení může projevit zvýšenou porodností, migrací, agresivitou nebo narůstáním četnosti a různorodosti způsobů jak situaci řešit. Přirozeně se pak hledají alternativní životní cesty, ke kterým se pak uchyluje stále víc jedinců. V nižších stupních vývoje platí: čím více alternativ, tím větší šance najít nové řešení. Osobně jsem přesvědčen, že úroveň lidského myšlení už by měla být schopná optimální alternativu najít a udržet. Na vyšších stupních vývoje – třeba právě u člověka však dochází k určitému problému. Přirozená tendence mechanizovat a automatizovat procesy je někdy v logickém rozporu s potřebami rozhodovacího procesu. Zatímco když musím náhle zabrzdit je dobré, že rozhodování proběhne „automaticky,“ u rozhodování jak 54

postupovat v jiných životních situacích je už automatické zjednodušování a urychlování procesu poněkud kontraproduktivní. Osobně to vidím tak trochu jako systémovou chybu, která se může velkou měrou podílet na závažnějších problémech. Podle mne by měla být cílevědomě eliminována. Pro člověka je tato problematika opravdu závažnější než by se na prvý pohled mohlo zdát. Jen na tohle téma by to chtělo samostatnou přednášku. Bylo by potřeba se jím hlouběji zabývat.

ŠIRŠÍ POJETÍ Zatím se tedy vrátím k původnímu výkladu. Ukázaly se nám vyšší a vývojově novější vlastnosti existenčního vývoje: 1. Schopnost rozpoznávat a vyhodnocovat situaci 2. Schopnost představivosti a předjímání budoucnosti 3. Schopnost vytvořit úsudek v souvislosti s předpokládanou a očekávanou budoucností Tyto nové vlastnosti by měly být zárukou vyšší spolehlivosti v cestě za stabilitou. Zdá se, že by bylo logické, kdybychom jako lidé věnovali větší pozornost tomu, kam nás má dovést tato cesta: Zdokonalovat rozhodovací proces, stabilizovat vlastní život a stabilizovat veškeré prostředí, ve kterém žijeme. A to především ve vlastním zájmu člověka – nejenom jedince. Jde to vyjádřit takto: Měli bychom se učit rozhodovat tak, abychom aktivně působili pro stabilizaci životního a sociálního prostředí v bezprostředním okolí stejně jako na celé planetě. Jen tak můžeme dosahovat skutečného uspokojení ve vlastním životě. Předpokládal bych, že na vývojové úrovni, ve které žijeme, bude tendence ke stabilizaci prostředí mnohem důraznější. Zdá se mi, že opak je pravdou. Skutečnost je nelogická. Pro svoji vlastní, ale jen zdánlivou stabilizaci, destabilizujeme své prostředí. Musí tady existovat něco, co omezuje přirozené rozšíření a vývoj skutečné stabilizující tendence, která by jinak byla přirozená, automatická a v podstatě také zákonitá. 55

NĚCO JE ŠPATNĚ Následující část přednášky je pro mne poněkud překvapující. Podle mého stojí v pozadí neustálý kontakt s lékařem a rostlinolékařem. Vidím to jako otcův pokus o diagnózu a také o návrh léčby. Doktor Tomáš Zdražil by možná ještě dodal: „Já věděl, že je v něm kus misionáře, který půjde zachraňovat svět.“

Když jsem si poprvé uvědomil, že začínám jinak chápat souvislosti, musel jsem neustále přemýšlet nad každou událostí, kterou jsem kolem sebe zaregistroval v životě, v příbězích, které jsem slyšel a viděl, případně četl v knihách. Začal jsem lidské vlastnosti a problémy vidět v jiném světle. Čím více jsem jednotlivé postřehy, události a myšlenky konfrontoval se svojí teorií, tím více mi docházelo, že něco není v pořádku. Jako bych najednou měl na očích jakési komparační brýle, které za mne automaticky porovnávají vše, co vidím s tím, co bych asi měl vidět. Do celé, nově poskládané skládačky něco nepatří. Časem jsem došel k názoru, že jde dokonce o jednu celou linii, která má svůj počátek, svůj vývoj a také ponese své ovoce. Kořeny této linie můžeme dohledat už v nejstarších rozhodovacích procesech. Rozrůstá se stále více a ve všech jeho úrovních. Mohla zakořenit jenom díky systémové chybě, o které jsem před chvílí mluvil. Ve všech příkladech, které jsem řešil, ve všech mých představách a modelech, které jsem si sestavoval, se projevuje velmi negativně a může být příčinou velkých budoucích problémů, možná dokonce příčinou zhroucení určité existenční struktury. Týká se především člověka. Existenční vývoj by se v budoucnu s tímto problémem jistě vypořádal sám, ale za jakou cenu. Možná by nás to mohlo zajímat asi tolik, jako že za pár tisíc let se naše planeta srazí s nějakým asteroidem. Ale snad je to jinak. Jednak každému z nás záleží, aniž si to uvědomujeme, na stabilitě celého existenčního systému a jednak proto, že tato linie už nyní přímo zasahuje do života každému a bezprostředně ohrožuje nás i budoucnost našich děti. 56

Tou chybnou linií je sebeklam! Díky platným zákonitostem existenčního vývoje, které jsem se tady snažil naznačit, dochází také u sebeklamu k postupnému mechanizování a automatickému začleňování do ostatních vývojových procesů. Dochází tak k nějaké systémové chybě. Už jsem dnes několikrát naznačil, že si lidé často vylepšují míru svého uspokojení nějakým náhradním řešením. Tato forma posunu k vyšší stabilitě je ve skutečnosti naprosto neúčinná a naopak nekontrolovaně a stále hlouběji poškozuje stabilitu struktur. Díky postupnému zmechanizování a začlenění do ostatních procesů dokáže sebeklam působit stále silněji a přitom nenápadněji. Představte si, jak vystupujete na lepší pozici – třeba na židli, ale ta židle má místo jedné nohy náhražku z papíru. Možná nespadnete hned …

ROZRŮSTÁ SE SEBEKLAM (SELF-DECEIT) Sebeklam. Tak obyčejné, běžné, samozřejmé slovo. Když jej vyslovím, nic mimořádného neregistrujete. V ojedinělých případech nic neznamená. Mnohokrát opakovaný v neskutečném množství situací to už může být katastrofa. Uvědomte si, že i ten nejmenší sebeklam je vždy náhražkou – vadnou konstrukcí. Miliardy papírových nožek i v těch nejnáročnějších strukturách. Ve vlastním organizmu, v partnerských a rodinných vztazích, ve společenských strukturách. A samozřejmě ve všem co s tím souvisí. Rozpoznat skutečný sebeklam není vůbec jednoduché. I v historických souvislostech se mi potvrzuje, že čím „modernější“ společenství, tím častější a hlubší sebeklam nacházím. Někdy se na prvý pohled jasný sebeklam při bližším zkoumání ukáže jako skutečný posun do lepší pozice a naopak. A naopak. To, co vypadá jako nepodstatné nebo docela přirozené, může být chybnou odchylkou. Pokusím se vám to přiblížit na nepatrném zlomku možných příkladů. V životě svém a v životě lidí kolem sebe budete nacházet tisíce jiných. Někdy nepodstatných, jindy velmi závažných. Nejprve malý pohled na sebeklam v osobní rovině.

57

Typické sebeklamy jsou například odvozeny z jakési sebeklamné logiky: Ostatním se daří hůř, to znamená, že mně se daří lépe. Čím hůř se bude dařit ostatním, tím lépe se bude dařit mně.  Každý člověk někdy rád sleduje, jak jsou na tom jiní lidé mnohem hůře než on sám. Navozuje si tak falešný pocit, že jsem na tom lépe. Dosahuje nepodloženého uspokojení. To je celkem jasný sebeklam.  Když sleduji a zdůrazňuji nedostatky jiných nebo si je dokonce vymyslím. To je sebeklam.  Když někým pohrdám, ponižuji ho nebo ho zesměšňuji, abych ujistil sám sebe, že jsem lepší, že jsem na tom lépe. Skutečností je, že čím více někým pohrdám, tím více klamu sám sebe.  Když se budu za každou cenu chovat jinak než ostatní jen abych ukázal, jak jsem jedinečný. To je sebeklam.  Potlačování a nerespektování práv jiných, nadvláda a moc nad životem ostatních je asi tím největším pocitem uspokojení a zpravidla také největším sebeklamem. Rozpoznat míru sebeklamu u následujích příkladů už může být složitou otázkou.  Když se začlením se do velké party, najdu pocit většího bezpečí.  Když si jednou za měsíc zajdu do posilovny, abych si významně vylepšil kondici a upevnil zdraví.  Když budu hromadit majetek a posilovat svou moc.  Když si pořídím něco, co jiný nemá.  Získat něco na úkor jiného.  Když dám někomu ránu pěstí nebo mu aspoň vynadám. Zvláštním typem sebeklamu může být například takzvané pozitivní myšlení, pokud je jeho princip špatně pochopen. Také obelhávání vlastního těla je sebeklamem. Velkou pozornost by si zasloužila i kategorie sebeklamu v přístupu k aktuální situaci. Lidskou populaci bych z tohoto hlediska rozdělil na intenzivisty a extenzivisty. Intenzivista prožívá svůj život v soustředění na přítomný okamžik na současnou situaci. Extenzivista žije především očekává58

ním budoucnosti, do které někdy vkládá přemrštěné a nereálné naděje. Může to dojít až do situace, kdy si budoucnost plete s přítomností a opět obelhává sám sebe. Zatímco intenzivista si vychutná i obyčejný krajíc chleba, extenzivista nebude mít nic ani z velké hostiny. U každého chodu se už bude těšit na chod příští. Ve skutečnosti si nevychutná žádný. Působením sebeklamu narůstá sobectví, nenávist, nesnášenlivost a třeba také nehospodárnost, nepřiměřenost a nepřirozenost. Místo za reálnou potřebou se ženeme za falešným uspokojením. Přímým i nepřímým působením sebeklamu stále intenzivněji prorůstá lidským společenstvím sociální apatie. Sebeklam prostupuje i do oblasti jiných náhražek než jenom těch duševních. Kouření, alkohol, drogy, hazard. Zase jenom sebeklam. Pokračovat v příkladech? Zajímavé mohou být také souvislosti sebeklamu s klamem jako strategií pro posun na lepší pozici. Klamání jiných je přirozená vývojová záležitost. V souvislosti se sebeklamem a v kombinaci s ním dostává jiný, řekl bych velmi nebezpečný rozměr. Jenom uváděním příkladů bychom mohli strávit několik dnů. Další dny bychom mohli strávit rozpoznáváním negativních dopadů sebeklamu na jednotlivce, na partnerský vztah, na rodinné vazby, na společenské struktury. Negativní dopad sebeklamu najdeme i tam, kde bychom to na prvý pohled nečekali. Třeba poměrně brutální dopad na lidské zdraví a kondici, na generační a sociální soužití a podobně. Sebeklam se trvale rozrůstá v lidské osobnosti a stejně jako ve společenských strukturách. Tady už se sklon k hlubší a hlubší destabilizaci projevuje ještě výrazněji. Také dopady můžeme očekávat stále závažnější a rozsáhlejší. V okamžiku, kdy jsem pochopil jak významné je působení sebeklamu a jak se projevují jeho důsledky, jako bych odhrnul záclonu. Vidím stále víc a víc případů a souvislostí. Nejen v současnosti. Začínám jinak vnímat minulost, ale také budoucnost. Největší problém vidím v tom, že se sebeklam neučíme rozpoznávat včas, a že existuje jen málo přirozených nástrojů na jeho 59

eliminaci. Naopak. Už dávno považujeme sebeklam za něco naprosto nepodstatného. Za něco o čem není nutné přemýšlet. Sebeklam je největším destabilizátorem lidské existence! Jednou budou jeho dopady katastrofální!

NEPĚKNÉ VYHLÍDKY ? Proč člověk ztrácí soudnost a prostou lidskou sebereflexi? S narůstajícím počtem a rozsahem takových chyb se lidstvo brzy dočká svého kolapsu. Sebeklam a na něm postavená faleš, nepřirozenost a nepřiměřenost budou stále negativněji ovlivňovat přítomnost i budoucnost. Problémy ve společnosti se budou ještě drastičtěji prohlubovat. Nerespektování vývojových zákonitostí povede ke hroucení sebeklamem „zfušovaných“ struktur. Podle mne na nás v tomto směru čeká mnohem větší nebezpečí než v globálním oteplování a pravděpodobně i větší než v nějakém válečném konfliktu. To platí také pro každého konkrétního člověka. Skutečný posun ke stabilitě příliš často ustává – je nahrazován sebeklamem. Ten nás před postupným zhroucením neuchrání. Sebeklam poškozuje zdraví, omezuje sebezáchovné schopnosti. Platí to pro partnerské a rodinné vztahy, které sebeklam dokáže úplně rozmetat. Sebeklam je jednoznačně tím největším nebezpečím pro současné vztahy, ale především pro budoucnost našich dětí, pro budoucí populaci i pro budoucnost celé živé části světa. Proč šidíme a obelháváme svá těla i mysl? Proč nevnímáme všechny souvislosti, když už máme tak mocné nástroje jako je velmi vysoká úroveň schopnosti vnímat, vyhodnocovat a rozhodovat i na základě představ o budoucnosti? Neumíme si představit kvalitnější budoucnost? Je mi jasné, že máme hodně málo šancí pohnout celým vývojem. Téměř není šance přesvědčit ty, kdo falešnému sebeuspokojování propadli. Tím spíš, že právě ti sebeklamem nejvíce postižení často dosahují na vysoké mocenské pozice a disponují neomezenými prostředky, jak si svou míru skutečného, ale i falešného uspokojení udržovat na nejvyšších hodnotách. To oni jsou 60

tím markantním faktorem zhoršujícím situaci. Nejen tím, že si svou pozici budují především na úkor stability prostředí, ale také tím, že v rámci vlastního sebeklamu vytvářejí falešné a nepřiměřené vzory ostatním. Vytvářejí a vnucují ostatním klamné a zavádějící podněty. Vytvářejí a podporují umělé struktury na sebeklamu založené. Mezi nejvýraznější destabilizující struktury postavené na sebeklamných základech patří například systém rozdělování výstupů v ekonomice mezi práci a kapitál nebo celý, od základů špatně nastavený systémem financí postavený na imaginárních místo na reálných hodnotách. Ale patří mezi ně také různé struktury ideologické, politické a podobně.

JE NĚJAKÉ ŘEŠENÍ? Katastrofických vizí naší budoucnosti je neskutečné množství a stále přibývají. Sebeklam jako velký problém a jako prvotní příčinu mnoha problémů ale asi připustí málokdo. Vyvinul se do něčeho tak samozřejmého, že jej nevnímáme. A vyvíjí se dál jako zhoubný nádor. Jsem přesvědčen, že právě sebeklam bude hlavním faktorem, který dovede lidstvo ke zhroucení. Možná to bude jediné řešení. Možná je to nevyhnutelné. Budoucí inteligentní život by se už snad vyvíjel tak, aby se podobných chybám vyhnul. Dříve se hroutily menší struktury, protože byly víceméně izolované. V dnešní době globalizace bude zhroucení velmi rozsáhlé, ne-li totální. Společenské struktury jsou protkány sebeklamnými vazbami a je neuvěřitelné, že ještě fungují. Židle s jednou nohou z papíru je proti tomu velmi stabilní konstrukcí. Pan profesor Hornach mi celkem pravidelně připomíná: „Není důležité přemýšlet jenom o tom, co a proč je špatně. Je třeba přemýšlet o možných řešeních. Naznačenému problému je potřebné naznačit také nějaké řešení.“ Pokusil jsem se o to několikrát, ale vždy jsem sklouzl do naivních představ. Nakonec jsem si přeci jenom nějakou představu udělal. Možná existuje řešení. Naučit se sebeklam rozpoznávat za pochodu. 61

Začínat na osobní úrovni, ale intenzivně analyzovat vliv sebeklamu ve všech vyšších strukturách. Je třeba najít nebo vytvořit metody a nástroje k dokonalému rozpoznávání sebeklamu u jednotlivce, v partnerských vztazích, v rodinách, ve firmách a ve všech společenských strukturách – kulturních, politických, ekonomických, v národnostních a samozřejmě i v globálních. Hledat a najít cestu k urychlené stabilizaci existenčního prostředí člověka. Podobně, jako lze vědomě vytvořit sebezáchovný mechanizmus k řešení jiných problémů, by měl jít vytvořit mechanizmus na eliminaci sebeklamu. Tento mechanizmus kvalitativně i kvantitativně posilovat. K tomu, aby se opravdu něco opravilo a zachránilo, je nutné začít někde hluboko v základech. Bylo by tedy potřeba udělat nějaký zásadní zásah do vývoje lidské moudrosti. Takový restart vývoje rozumu. Pokud dobře poznáme zákonitosti vývoje, můžeme je využít i k nápravě „systémových chyb.“ Tentokrát jsem pana profesora zaujal. Shodujeme se v tom, že lidstvo už dostatečně vyspělo, aby dokázalo využít svou vlastní a pravděpodobně nejvyšší úroveň sebezáchovného úsudku. Mělo by dokázat korigovat vývojové chyby. Nejprve jednotlivci a později velká skupina. Zákonitosti existenčního vývoje by se už samy postaraly o ostatní. Pan profesor už našel pro celý takový proces vystihující označení. Proces vývoje myšlení člověka spojený s vývojem mozku, myšlení a psychiky byl už dávno nazván sapientací. Nyní půjde o opravu nebo spíše o obnovu – tedy o resapientaci. Takže jsme proces, který by mohl korigovat vývojové chyby, nazvali: RESAPIENTACE. Korekce vývojových chyb s uplatněním vývojových zákonitostí by měla velice pozitivní dopad na celou existenční strukturu života. Okamžitě by se začala pozitivně promítat do života jedince, do partnerských a rodinných vztahů i do celospolečenských problémů.

62

RESAPIENTACE ? K realizaci něco takového jako je resapientace, by bylo nutné postupovat souběžně ve dvou úrovních. V osobní úrovni odkrývat všechny formy sebeklamu, pomáhat s jeho vykořeněním z běžného života a formovat nové metody výchovy ke kvalitnímu rozhodování. Povede to ke skutečné stabilizaci konkrétních lidských životů. Vhodným postupem může být propagace, osvěta a přímá metodika. Ve společenské úrovni postupně regulovat stávající dopady sebeklamu, kterými jsou nepřiměřenost a nepřirozenost. Povede to ke skutečné stabilizaci prostředí. Vhodným postupem může být působení nějakého společenského nebo politického seskupení. Resapientace musí být pomalým, uvědomělým a lidskost respektujícím vývojem. Vývojem k postupné proměně lidského myšlení. V konečném důsledku snad i k nástupu nového společenského řádu. Společenského řádu, který by přestal podřezávat větev sám pod sebou. Od samého počátku postupovat v duchu existenčního vývoje. Uplatnit pulzaci, která rozpohybuje nejprve život jedinců, potom rodin a nakonec i společnost. Napřed malé vlnky, později větší a silnější. Vše by asi mohlo začínat podobou jakéhosi nového zdravého podhoubí, které se bude samovolně rozrůstat napříč politickému i sociálnímu rozvrstvení společnosti. Rychlá změna nepřichází v úvahu – tedy žádná revoluce! A jaký by to mělo smysl? Postupné upevňování stability kompaktní existenční struktury lidstva by přirozenou cestou zvyšovalo míru uspokojení. Omezilo by nepřiměřenou spotřebu, snížilo další nadměrnou porodnost a redukovalo extrémismus – tedy stabilizovalo by prostředí pro další rozvoj. Prakticky by resapientace představovala velmi vysokou míru nadhledu a důslednosti v kontrole vlastního uvažování nejprve u jedinců a postupně u jednotlivých skupin lidí. Jinými slovy by to znamenalo přesvědčit významnou část populace k jinému přístupu k vlastnímu životnímu stylu. Ono už by nešlo o jiný životní styl. Už by šlo o nový životní sloh. Jiný přístup k hodnotám se zákonitě 63

projeví ve všech oblastech lidské aktivity. V hospodárnosti, v umění, v architektuře, ve sportu, v zákonodárství – prostě ve všech oblastech. Dostatečný počet aktivních jedinců už může korigovat i vývojové chyby vyšších struktur. Rodiny, skupiny, státu a celé populace. Tedy postupný přechod do nového společenského řádu. V čem a jak hledat možnosti takového šíření resapiánské myšlenky? V uvědomělém hledání skutečných jistot a stability vlastního života a v zabezpečování jistot a stability pro život našich dětí v budoucnosti. Myšlenka na korekci vývojových chyb celé naší populace se bude mnoha lidem zdát neuvěřitelně směšná. Obzvláště má-li začínat u tak prosté a zdánlivě jednoduché věci. Očistit svou mysl (i celý život) od sebeklamu a učit své děti bez sebeklamu žít. Obnovovat a upevňovat sounáležitost mezi lidmi, sounáležitost s prostředím a s celou existencí. Aby resapientace skutečně začala probíhat a postupně se šířila, musí splnit všechny vlastnosti, o kterých jsem tady ve stručnosti hovořil a které jsou platné pro existenční vývoj. Až se rozvine nová vývojová linie, postupně nahradí chybnou vývojovou linii. Z jiného pohledu: aby se proces resapientace ujal, musí zaujmout a přinášet téměř okamžité a významné pozitivní výsledky pro jednotlivce i pro rodinu (také platná zákonitost). Těmi prvními, kdo se touto cestou vydají, budou především lidé s nějakým zdravotním, společenským nebo sociálním problémem. Právě oni se rychle dočkají očekávaného zlepšení své situace. Musíme tedy upřednostňovat takové metody a postupy, které budou rychle nebo ještě lépe okamžitě působit. Propagovat metody, které pomáhají s řešením zdravotních problémů, s obnovou sebezáchovných mechanizmů, s urovnáním partnerských a rodinných vztahů. Prosazovat projasnění a řešení problémů ve společnosti odstraňováním nepřiměřeností, které frustrují největší část společnosti. 64

Změny musí probíhat v odpovídajícím časovém prostoru, na mnoha frontách, v mnoha vlnách a v dostatečné intenzitě, aby trvale „zakořenily“ v existenčním poli člověka. Když se zamyslíte nad takovou možností, v duchu toho o čem jsem tady dnes hovořil, připadá vám jako nemožné vyprovokovat umělý evoluční proces? Proces, který by byl pod kontrolou lidské inteligence? Mohla by to být prvá INTELIGENTNÍ EVOLUCE.

INTELIGENTNÍ EVOLUCE FORMOU NOVÉHO ŽIVOTNÍHO STYLU Já si myslím, že lidé mají v tomto směru dost velikou naději, a navíc je to zřejmě jediná šance jak se ubránit rozrůstajícímu se sebeklamu a předejít zhroucení jednoho z vrcholů existenčního vývoje. Už jsem naznačil, že k jejímu spuštění musí dojít ve dvou úrovních souběžně. V OSOBNÍ A RODINNÉ ÚROVNI Umíte si představit, jak pokoušíte ze své mysli odstranit vše, co svádí k falešným pocitům uspokojení? Umíte si představit, že své možnosti a reálné potřeby budete opravdu zvažovat? Že nebudete slepě následovat cizí představy? Ono to ani tak jednoduše nejde. Nepodaří se vám to ze dne na den, možná ani do konce života. Nějakou šanci začnou mít až děti, které budou jinak vychovávány už od kolébky. Vlastně tak moc ani nezáleží na tom, do jaké míry se to podaří konkrétně vám. Jediné na čem záleží, je, abyste si takovou možnost uvědomovali a znovu a znovu se pokoušeli žít a myslet trochu jinak, abyste aspoň trochu rozvlnili stojaté vody. I snaha už bude přinášet své výsledky. Přestanete klamat sebe, své tělo i své okolí. Do vašeho života se zase pomalu vrátí přirozenost a přiměřenost. Probudíte v sobě skutečnou sounáležitost se sebou samým, s partnerem, s rodinou, se svým rodem a s celým svým prostředím. Každý má šanci vyřešit i ty největší problémy, které ho trápí. On totiž každý problém – zdravotní, rodinný nebo společenský vznikal postupně a působením mnoha faktorů. Nelze jej odstranit 65

najednou změnou jediného faktoru. Pokud už dospěl do sebedestrukční úrovně, půjde opravit jedině postupně a působením mnoha faktorů souběžně na mnoha různých frontách v mnoha postupných vlnách. Přijetím jiného, skutečně přirozeného pohledu na vlastní život z něho postupně zmizí disharmonie a s ní nečekaně mnoho problémů tělesných, zdravotních, psychických, partnerských i společenských. Duševní schopnosti většiny lidí už dosahují potřebné úrovně, aby dokázali rozpoznat smysl potřebných korekcí a měli dostatečný nadhled, aby rozpoznávali chybné kroky. Žít s jasným záměrem respektovat existenční zákonitosti a eliminovat sebeklam a jeho dopady představuje jiný životní styl. Okamžité – revoluční řešení nemá smysl. Zpravidla problém jenom přesměruje. Musí jít o evoluci – o kontrolovanou evoluci – o inteligentní evoluci. V řešení malých i velkých problémů. Vhodnou formou tedy známe. Čistý, modifikovaný, moudrý nebo optimální životní styl. Nevím jak jej lépe nazvat. Preferoval bych slovo „optimalizovaný“ už proto, že optimalizaci považuji za přirozenou pro celý existenční vývoj. To slovo je hezké už tím, že je v něm cítit náznak průběžného procesu stejně jako již dosaženého stavu. Zatímco slovo optimální by nikdy nevystihovalo skutečnost. V životě se vždycky najde něco k optimalizování. Realizátory by v tomto případě mohli být konkrétní lidé. Lidé, kteří porozumí podstatě a chtějí pomoci sobě, partnerovi, rodině, případně také jiným zájemcům podobně jako léčitelé. Přímo i nepřímo se mohou podílet na propagaci a šíření nového životního stylu. Mohou působit jako průvodci novým životním stylem. Sami pro sebe, ale třeba i s ochotou pomoci také jiným. Především však budou těmi, kdo sami hledají nové cesty v souladu s existenčními zákonitostmi a zkoušejí nové metody pro rozpoznávání a eliminaci sebeklamu v osobním i společenském životě. Budou to lidé, kteří najdou novou osobní životní filozofii, jejíž podstatou bude promyšlené směrování ke stabilitě vlastního života a současně ke stabilitě prostředí. Jak takové lidi pojmenovat? Optimali66

zační rádce? Životní poradce? Metodik? Až po delším čase jsme se shodli na označení mentor. Člověk s osobní zkušeností. Podle Wikipedie: Mentór je postava z řecké mytologie, z eposu Odysseia. Ve stáří byl přítelem Odyssea, který, když odjížděl do Trojské války, svěřil Mentórovi svého syna Télemacha a svou domácnost. Z vlastního jména Mentór je odvozeno slovo mentor, označující zkušenějšího či staršího člověka, který se stará o mladšího a méně zkušeného svěřence (podobně jako Mentór o Télemacha) a je mu oporou i rádcem.

V E SPOLEČENSKÉ ÚROVNI Převážná většina lidí asi bude souhlasit s aktivitami proti sociální nepřiměřenosti. Stav, kdy na více než devadesát procent lidí připadne pouze deset procent z vytvořených hodnot a naopak, necelých deset procent lidí si přivlastňuje zbývajících devadesát procent z vytvořených hodnot je možná pouze za předpokladu, že většina zůstává v pasivitě. Dnes už většinou nedochází k přímému – fyzickému podmanění člověka člověkem. Zpravidla je využíván mnohem efektivnější nástroj – kapitál. Osobně vidím současnou podobu rentiérského kapitalizmu jako novodobou a nepřímou formu otrokářství. Především v místech, kde je dostatečně zakořeněna demokracie, by stačilo, aby si všichni uvědomili, jaké mají ve skutečnosti ve svých rukou možnosti. Důsledně prosazovat privilegium lidské důstojnosti, kategorickou ochranu práv a majetku, zasloužené, třeba i vysoké odměny za vytvářené hodnoty, ale proti tomu radikální regulaci nepřiměřenosti a nezákonnosti. Společensko-politické seskupení s jednoduchým, ale všeobecně srozumitelným programem. Ten musí vycházet ze základních existenčních principů: Respektovat jedinečnost a sounáležitost. Každému zaručovat svobodu a důstojnost, ale současně vyžadovat respekt a zodpovědnost ve vztahu k jiným i k prostředí. Takové seskupení by mohlo rychle najít potřebnou podporu k postupnému provedení zcela zásadních změn v sociálním uspořádání společnosti, pokud by bylo ve správných rukách těch, kteří pochopí podstatu a budou se s ní snažit žít v souladu. Už v prastarých filozofiích najdete poučku považovanou za prvotní zásadu 67

moudrých „Poznej sám sebe a změň se, abys mohl poznat a měnit svět.“ Realizátory by v tomto případě mohli být aktivisté a organizátoři, kteří odstartují nějaké společensko-politické seskupení, které si na nových základech postaví svůj jednoduchý program: Plnou svobodu a důstojnost, každému, kdo respektuje svobodu a důstojnost ostatních.

STOJÍ TO ZA POKUS? Co? Zkusit optimalizovat svůj životní styl! Nejprve trochu „rozvlnit“ svůj vlastní život. Opakovaně zkoušet žít bez sebeklamu, dobře promýšlet své životní cíle a dělat něco pro stabilizaci svého existenčního prostředí (zpočátku jej aspoň sám nezhoršovat). Přijdou-li brzy pozitivní zkušenosti, nebude problém „nakazit“ optimalizovaným životním stylem partnera, rodinu a nakonec i své okolí. Lidé s novým pohledem na život jinak společenské problémy a budou je chtít řešit. Postupně by se mohlo podařit „rozvlnit“ apatickou většinu. Pro někoho možná naivní představa, pro jiného možná nová naděje. Za zkoušku to podle mne stojí. Za takový pokus neplatím ani penězi, ani námahou. Nic nemohu ztratit, jen získat. Závěrečnou část přednášky vynechám. Dohodl jsem se tak s otcem. Vše podstatné již bylo řečeno, takže vynechaná část byla vlastně stručným shrnutím celé přednášky. Byla však také doplněna jakýmsi náznakem jak získané informace prakticky využít a uplatnit v běžném životě. Například jak konkrétně řešit zdravotní, partnerské a třeba i společenské problémy. Jak řešit optimalizaci, jak rozpoznávat a eliminovat sebeklam, jak obnovovat a posilovat sebezáchovné mechanizmy atd. Upřesnila také prvou vizi inteligentní evoluce, uplatněním optimalizovaného životního stylu postaveného na resapientačních principech. Závěrečná část přednášky byla především pobídkou k dalším úvahám a k aktivnímu zapojení v jakékoliv formě pro každého, kdo chce opravdu aktivně řešit nějaký problém. Zařadíme ji jako úvodní kapitolu další knihy, ve které také zveřejníme, konkrétní metody a zkušenosti. Předběžně ji najdete v rozpracovaném stavu na webových stránkách: sebezachova.cz.

68

KONEC SEMINÁŘE A ZAČÁTEK PRVÉ VELKÉ ZKUŠENOSTI Další průběh semináře byl naplánovaný úplně jinak. Když pan profesor oznamoval, že po odloženém obědě bude následovat diskuze, vnutila se přímo k pultíku poněkud korpulentní paní a požádala o pozornost. Bez dalších zbytečných slov rovnou prohlásila: „Jmenuji se Hana. Mám rakovinu a prognóza je velice nepříznivá. Nevěřím na zázraky. Chtěla bych věřit obnově nebo také vytváření sebezáchovných mechanizmů. Je nějaká šance, jak tuhle teorii uplatnit prakticky? Pomůžete mi? A hned?“ V sále bylo ticho jako v kostele, když se paní Hana vracela na své místo. Ještě chvíli nikdo nereagoval. Vzpamatoval se pan profesor: „Sejdeme se tady po obědě. Paní Prokopiasovou požádám, aby mě doprovodila, a v průběhu polední přestávky se poradíme.“ Zatímco někteří účastníci odjížděli svými auty na oběd do blatenských restaurací, skupinka kolem pana profesora se vydala pěšky k nám domů. Už cestou se rozproudila docela vášnivá debata. Vedle profesora, paní Hany a mého otce tady byli také inženýr Urban a doktor Zdražil. Matka, která připravila sváteční oběd, byla tenkrát asi docela zklamána. Nikdo z přítomných nevěnoval ani tu nejmenší pozornost tomu, co mají na talíři. Všichni řešili co dál. Každý měl jiný názor a jiné argumenty. Připravit nějaké konkrétní doporučení pro okamžité vyzkoušení nebo ne? Na takovou situaci nebyl připraven nikdo. Dá se vůbec z těch obecných myšlenek sestavit nějaký konkrétní recept? Když se zase všichni sešli v sále a pan profesor se zvedl k řečnickému pultíku, nastalo dramatické ticho. Jak bude pan profesor reagovat, netušil nikdo. Všechny otázky zůstaly otevřeny. Nejen ty, které padaly na obědě u nás doma. Prý to bylo stejné u všech stolů této polední přestávky. Do napjatého očekávání pronesl pan profesor jen tři věty: „Myslím, že čas v tomto směru ještě nedozrál ke smysluplným debatám o praktickém využití principů sebezáchovy. Ale jistě brzy dozraje. Prosím další diskutující.“ Následovalo několik krátkých příspěvků. Ty však zatím vynecháme. Dál vypráví otec.

Ukončení semináře proběhlo rychle. Pan profesor navrhl: „Jako rozumné řešení vidím uspořádat druhou část tohoto semináře 69

v jiném termínu. Všichni budeme mít dost času k přemýšlení. Každému dáme včas vědět. Venku je svěží jarní den. Pokud se ještě někdo chce zúčastnit neformální diskuze, pojďme na procházku. Milo, vezmeš nás do údolí?“ Bylo příjemné odpoledne. Občas se ukázalo slunce a během chvíle by se člověk nejraději svlékl do trička. Jinak se stále ještě hodily bundy a kabáty. Někteří účastníci semináře se ještě procházeli lipovou alejí po návsi. Na procházku do údolí se k nám přidali paní Prokopiasová, inženýr Urban, doktor Zdražil, a asi deset dalších. Společně s námi se vypravili také Petr Černinka a Justyna Andrejewská. Ti dva se celou dobu se drželi vedle sebe a kráčeli několik desítek metrů za ostatními. Údolní niva řeky Lomnice pod Buzicemi má svou zvláštní atmosféru. Písčitá půda a dost vysoká, i když kolísavá hladina spodní vody, se tady projevují zajímavým způsobem. V těsném sousedství najdete suchopáry a malé tůňky v jamách, kde se kdysi rýžovalo zlato. To se projevuje neobvyklou rostlinnou i živočišnou pestrostí. V jednom místě se cesta zvedá na vysokou stráň. Výhled na celé údolí a vůně několika malých borovic vyhřívajících se v jarním slunci zastaví každého poutníka. Tady nevšedně pokračovala diskuze. Návrhy a názory padaly různé. Vše bylo uvolněné a opravdové. Jestli byly příčinou představené myšlenky nebo čerstvý a jarně teplý vzduch nebo pocity svobody z probíhajících politických změn už asi neodpovíme. Skutečností zůstává, že tady padlo důležité rozhodnutí. Po nějaké chvíli dohadování se slova ujal opět profesor. Vystoupil trochu do svahu a zvýšil intenzitu svého hlasu: „Teorie, kterou nám dnes představil pan Hulač platí v obecné rovině. Nevztahuje se pouze k otázkám zdravotních problémů. Ale právě proto, že by měla platit obecně, měla by platit i v konkrétním úzce definovaném případě. Žádosti paní Prokopiasové nemůžeme vyhovět v duchu její žádosti. Můžeme však pomoci inspirací a podporou. Touhle větou chci říci, že bude mít k dispozici všechny informace, které zatím 70

máme. Všechny včetně těch zatím neověřených. Zůstane to však na ní samotné, jak je bude aplikovat ve svém životě a ve své životosprávě. Později jistě přibydou i zkušenosti. Pomoc a podpora člověku, který to potřebuje, vychází v duchu toho, co jsme dnes slyšeli jako naprostá samozřejmost, ale boj člověka s nemocí bude v prvé řadě vždy záležitostí nemocného člověka. Od svého okolí může pomoc očekávat, nikoliv na ni spoléhat. Také není rozhodující, jestli pomáhá lékař, léčitel, trenér nebo masér, bylinka nebo lék. Nejlépe zapojit všechny. V tomto případě posílí řadu faktorů také mentor. A jak už řekl Milo: ‚Problém, stejně jako všechno ostatní vzniká v průběhu času a působením mnoha faktorů. Stejně musíme problém také řešit. Nejde to najednou a určitě nepomůže změnit jediný faktor.‘ Metod bude zřejmě mnoho. Půjde o to, abychom pomáhali vybrat ty nejefektivnější. Naše pomoc bude pro paní Prokopiasovou jen jedním z faktorů. Uděláme vše pro to, aby přinesl výsledky. Dohodli jsme se a budeme s Milou prvými „resapiánskými“ mentory. Paní Hana Prokopiasová bude prvá, komu svou pomoc poskytneme.“ Druhá část semináře se nikdy nekonala. Pan profesor velice zodpovědně, ale také velice zdlouhavě připravoval podklady pro moji novou přednášku. Prý aby byla dostatečně fundovaná. Nepominul ani přípravou metod nejvhodnějších pro paní Prokopiasovou. Souběžně připravoval svoji oponenturu k teorii autoreflexního vývoje. Devět let příprav a konzultací, ale ani podklady, ani svoji oponenturu nedokončil. Když v roce 1999 ve věku 87 let zemřel, byl stále ještě v plné práci. Paní Prokopiasová odjížděla ze semináře s novou energií. Měla slib pana profesora i můj, že jí budeme pomáhat v orientaci na její cestě sebezáchovy. Vydala se vlastní cestou okamžitě. A ta cesta byla velice úspěšná, jak se časem ukázalo. Úspěšnější než si kdo dokázal představit v odvázané fantazii. 71

Otec mi připravil další, asi hodinové povídání o následujícím období. Dá se shrnout do jediné věty. Hledání a dohadování o možnostech, obsahu a formách možné pomoci. Vynechal jsem to. Časem se vše stejně vypracovalo znovu a jinak. To už byla k dispozici i prvá velká zkušenost. Necháme raději vyprávět přímo paní Hanu. Její vyprávění je převzato z magnetofonové nahrávky, kterou sama pořídila na podzim roku 2000.

HANA PROKOPIASOVÁ Paní Prokopiasová byla prvou, kdo prakticky a úspěšně prověřila nový „Optimalizovaný životní styl.“ Tak jak slíbila, průběžně informovala profesora Hornacha i mého otce o svých postupech, o úspěšném i neúspěšném úsilí. Stále častěji předávala své zkušenosti také na besedách. V posledním období svého života zaznamenala téměř všechny své zkušenosti na magnetofonovou pásku. Některé části jsem zaznamenal doslovně, některé trochu přemístil a něco také zjednodušil a upravil. První část jejího vyprávění jsem nazval prostě: Prolog.

PROLOG Otevřeným oknem se až k mému lůžku nese trochu nakyslá a trochu nahořklá vůně padajícího listí. Osvěžuje to smysly a já znovu registruji vůni nemocničního pokoje. Slyšela jsem, že lidé s rakovinou nejdříve ztrácejí čich. Nebo ne? Já tedy cítím dobře. Také cítím smrt, která už čeká za dveřmi. Vy všichni to taky dobře víte. Věřím, že snad ještě najdu dost sil a chuť, abych vám tady do toho magnetofonu převyprávěla celou anabázi svého života. Bude to asi trochu nesouvislé – budu jenom vzpomínat a myslet nahlas. Jestlipak ten magnetofon taky zaznamenal, jak sestra ráno otvírala okno. Prý se sám zapíná při každém zvuku. Venku bude asi svěží podzimní den. Vidím, jak se v korunách stromů odráží ranní slunce. Jaké stromy to tady pod okny vlastně rostou. Jsou to javory? Kolikrát jsem po té pěšině venku chodila a až dnes mě napadlo, že ani nevím, jaké listy tady ty stromy mají… Tak dobře. Zkusím vyprávět vše od začátku. 72

Magnetofon prý dokáže nahrávat celý den. To asi nevydržím, už se snadno unavím a chce se mi hodně spát. Tak to bude po chvilkách. Vždyť už je to skoro deset let, kdy jsem se dozvěděla, že musím umřít. Celou tu dobu jsem se prala o každý den. Moje nemoc nikdy docela nezmizela. Už stačila zapustit moc pevné kořeny v mém organizmu. Ale dokázala jsem jí vzít všechnu sílu. Byl to nepřetržitý boj. Využila každé moje zaváhání, aby se hned důrazněji připomněla. Celou dobu vím, že to jednou přijde a já podlehnu. A teď už se to hodně blíží. Je to tady. Vyčerpala jsem všechny své rezervy. Už je to nezvratné. Vím to. Ale každý den, který jsem si vydobyla navíc, stál za to. Také si snad každý pamatuji do poslední vteřiny. Nějak se mi podařilo zvrátit nevyhnutelné. Nikdo už nevěřil. A snad ani nedokázal věřit. Chodili kolem mě a dívali se. Každý trochu jinak. Podařilo se mi utrhnout ještě deset let krásného života. Života, který byť byl krátký, vydal za tři životy předchozí. A vy všichni se až teď ptáte, jak se mi to podařilo, jak jsem to dokázala. Tolikrát jsem se snažila upozornit každého kolem sebe: „Dávejte pozor! Znám věci, které vám zachrání život! Znám věci, které váš život obohatí. Poslouchejte mé zkušenosti!“ Ano, čas od času se našel pozorný posluchač. Všechno jenom vyslechl a u toho to skončilo. Stejně se všichni nejvíc zajímali především o to, jak se mi podařilo vydělat prvý milion než o to jak jsem bojovala s nemocí. Víte, kterou otázku považuji za nejsložitější? Je to otázka přístupu člověka k sobě samotnému. Dnes už jsem přesvědčena, že všechno, opravdu všechno souvisí se vším, a tak začnu úplně od počátku. O těch nejstarších událostech vím jenom z vyprávění své maminky.

VZPOMÍNKY NA DĚTSTVÍ Ten den jsme poprvé rozdělali oheň i v kamínkách v pokoji. Venku už opravdu mrzne. Už nestačí teplo pouštěné sem dveřmi z kuchyně. Spávám tady v pokoji s Žanet. Žanet je mladá slečna, kterou si před časem přivezl z Francie mladý Cígler, syn majitele domu. Chtěli se brát, ale když zjara obsadili Prahu Němci, svatba 73

se odložila a zatím se odkládá pořád. To starý Cígler, ortodoxní Žid, se s tátou domluvil, že tady Žanet bude pár dnů do sňatku bydlet. Teď se nám to hodilo. Maminka dostala dobrou práci v krejčovském závodě a Žanet mě mohla pohlídat. V té době mi bylo šest let a já se už těšila do školy. Nad Prahou vlály prapory s hákovými kříži. Táta s mámou si ustýlají v kuchyni. Chodí spát později a vstávají brzy. Do svítání je ještě daleko, ale po Praze se zase rozjíždějí těžká auta plná gestapáků. Jedno zamířilo i do naší ulice. Probudily nás těžké rány do dveří a křik. Všechno proběhlo velice rychle. Dům se ani nestačil vzpamatovat a už bylo zase ticho. Jakoby se to všechno jenom zdálo, ale jedno místo ve vyhřáté posteli zůstalo prázdné. Maminka už neusnula. Trochu ji uklidňovala manželova slova na rozloučenou: „Neboj se, však oni mě zase pustí, nic jsem neudělal. Nic proti mně nemají.“ Přesto se jí srdce svíralo. Věděla, že její muž se často tajně schází s partou svých kamarádů – komunistů. Ráno odešla do práce. Musela. Přijít o místo v téhle situaci by bylo zoufalé. Na dílně se doslechla, že gestapáci tu noc posbírali mnoho dalších. Když se vracela domů, doufala, že už Franta bude sedět za stolem a bude stejně netrpělivě jako jindy čekat na svoji polívku. Nečekal. Zato se po chvíli objevil domácí a spustil: „Smudková, já to věděl, že se ten váš hrne do nějakého maléru. To si nedal říct a teď to má. S tím já nechci mít nic společného. Vy si teď sbalíte všechny svoje krámy a postěhujete se pryč.“ „To nemyslíte vážně, pane domácí, kam půjdu s malou holkou v zimě.“ „Ale ano, myslím to vážně. Moc vážně. Já si nemohu dovolit nějaké opletačky s gestapem. Možná vás nechám pár dnů dole ve sklepě, jestli chcete. Je tam ještě nevyklizená místnost po té staré bábě. Ale pamatujte! Jenom do té doby, než si něco najdete. Tenhle byt vyklidíte ještě dneska. Abyste neřekla, sehnal jsem vám pomocníky. Pomůžou vám se stěhováním.“ Maminka se dál nedoprošovala. Večer jsme už trávili ve sklepní místnosti přecpané nábytkem. Žanet se stěhovala s námi. Slíbila, že se o mne bude starat dál. Pár hodin a celý život je naruby. 74

Sklepní místnost není velká, ale nepromrzá, neprotahuje tady a kamna dobře hoří. Snad to nebude nadlouho. Asi za čtrnáct dnů se udála ještě jedna událost. Gestapáci znovu vtrhli do našeho starého bytu. Domácí nahlásil, že Smudková se i s dcerou odstěhovala. On neví kam, a už má nové nájemníky.

KE KOMUNISTŮM Čas utíkal a táta se nevracel. Domácí už tolik nenaléhal, abychom se rychle odstěhovali, ale do našeho bytu už jsme se vrátit nemohli. Na prádelníku vedle sošky Panny Marie zapalovala maminka každý večer svíčku. Ze staré deky složila klekátko. Začínal tak náš každodenní obřad. Modlili jsme se za tatínka. Každou neděli jsme chodili do kostela. Byl jen pár kroků od našeho domu. Žanet se také modlila, ale po svém. Za své rodiče, kteří zůstali ve Francii a o kterých nic nevěděla a taky za našeho tatínka. Jednou, dvakrát do roka jsme jezdili ke Karlštejnu. Vždycky na neděli a to jsme vždycky šli s dědou a s babičkou na mši do kostela. Častěji jsme jezdili ke strejdovi Karlovi do Podolí. U něho bydleli taky dědeček s babičkou. Ti už byli hodně staří, tak se s námi nemodlili. Ani strejda Karel. Ten byl pořád jenom samý smích a maminku utěšoval: „Neboj se nic. Odvedli hodně našich a rozstrkali je po celé Evropě. Měli z nás strach. Ale taky potřebují pracovní síly. A Franta, to je silák k pohledání. Možná je někde nasazený v nějaké tajné továrně a nesmí podávat žádné zprávy. Uvidíš, že se po válce zase objeví.“ Návštěvy u strejdy maminku vždycky povzbudily. Válka najednou skončila. Maminka našla nový velký a světlý byt na Smíchově. To nejdůležitější v něm byly tátovy pantofle. Maminka je každý den kartáčovala a stavěla téměř doprostřed předsíně, aby je tatínek uviděl hned, jak vejde. Léto uteklo a já zase šla do školy. Když jsem se jednou vracela, potkala jsem uplakanou maminku. Vynášela sošku panny Marie, svaté obrazy i veliký kříž. Všechno to vyhodila do smetí. Už nikdy jsem ji neuviděla, jak se modlí. Do kostela nešla ani v Karlštejně. Tatínka umučili gestapáci už v prvých dnech po zatčení a nikdo to nevěděl. Později se maminka přidala ke komunistům. Jen oni ji 75

pomáhali v těžkých chvílích a konečně, vždyť za jejich myšlenky mučednicky zemřel její manžel – můj tatínek, komunista František Smudka. Po celou dobu, kdy nám bylo nejhůře, nám pomáhali jedině komunisté. Žanet odjela domů do Francie. Celou válku prožila v Praze zalezlá ve sklepním bytě. Měla štěstí, že se nenašel nikdo, kdo by ji udal. Jako Židovka se celou dobu bála o život. Obzvláště když jejího nastávajícího – vlastně celou rodinu našeho domácího odvezli do koncentračního tábora, ze kterého se už nikdy nevrátili. Odjížděla s pocitem velikého dluhu za zachráněný život, ale skutečným dlužníkem jsem byla já. Připravila mne do života, jak nejlépe uměla. Francouzštinu jsem ovládala možná lépe než některé děti ve Francii, ale to hlavní co mi dala, bylo, že mě naučila učit se. Vystudovala jsem snadno. Zbývalo mi hodně času na politickou práci a já se jí věnovala s plným nasazením. Mezi stranickými funkcionáři jsem našla i svého budoucího muže Jana Prokopiase. Brali jsme se při příležitosti sjezdu naší komunistické strany. Narodily se nám dvě dcery. To už jsme pracovali v Českém Krumlově, kam nás strana poslala se stranickým úkolem. Postupně jsem učila na několika školách, ale hlavním smyslem mého života byla stranická práce. Manžel pocházel z tohoto kraje a měl tady hodně starých přátel. Myslím, že to byli oni, kdo jej zviklali v jeho stranickém přesvědčení. Rok 1968 nás už úplně rozdělil. Zatímco já jsem se v následujících letech plně angažovala, on odmítl prověrky a vzdal se členství ve straně dobrovolně. Odstěhoval se na ubytovnu. Později ztratil své postavení a musel přejít k manuální práci. Jako členka okresního výboru strany jsem dozírala na průběh stranických prověrek a byla jsem neuvěřitelně zaneprázdněna. V tom období žily naše dcery vlastně bez rodičů. Já na ně neměla čas a s otcem se stýkat nesměly. Spoléhala jsem na mládežnické organizace a na soudružský život mladých. Čas utíkal a já řešila velice závažné problémy cizích lidí. Soudruhů a soudružek, ale i bezpartijních. Rozhodovala jsem o osudu 76

mnoha mladých. Vždy především z politického pohledu. Tušila jsem, že se mne lidé bojí. Tam, kde jsem se objevila, utichala zábava a lidé se rozcházeli. Neměla jsem opravdovou kamarádku ani milence. A jednou jsem si uvědomila, že ani soudružské vztahy už nejsou, jako bývaly. Byla jsem stále osamělejší. Ke všemu mi přibývala kila na váze. Nezadržitelně. Najednou mě nikdo nepotřeboval a já byla ráda, že mi zůstala důležitá role aspoň na naší škole. Byla jsem zástupkyní ředitele a předsedkyní základní organizace KSČ. Trochu nejasný příslib, že budu středoškolskou inspektorkou, se z neznámých důvodů stále odkládá.

JAK SE ČAS ZASTAVIL Končil listopad 1989. Po schůzi stranické organizace, kde jsme řešili události posledních dnů v Praze, se u mne zastavila Mirka. Určitě nebyla skalní komunistkou, to jsem věděla, ale stejně jsem ji považovala za jedinou spřízněnou duši na škole. Její slova mě překvapila. „Hanko! Chci vystoupit ze strany. Jak mám postupovat, abych to nekomplikovala tobě ani sobě. Včera jsem se zapojila do Občanského fóra.“ Byla jsem ještě hodně podrážděná ze schůze. A byla jsem v ráži. Nevím, co všechno jsem jí v tu chvíli vyčetla. Nezarazily mě ani její slzy. Až když se otočila a beze slova odešla, se něco stalo. Otřásla mnou zima a celé moje tělo strnulo. Jako by zmrzlo. I v mých myšlenkách jakoby se ozvala ozvěna z obrovského mrazivého prostoru: Vidíš, co děláš?! Šla jsem domů celou věčnost. Asi už mi došlo, že je konec. Konec se vším, pro co jsem žila celý svůj život. V následujících týdnech se ukázalo, jak moc mne všichni nemají rádi. Byla jsem za soudruhem Šemberou z okresního výboru. Ani tady jsem nenašla oporu natož nějaké soudružské teplo. Prý jsem byla papežštější než papež a proto je na naší škole tak nepříznivá situace. Měla bych raději ze školy sama odejít. „Vždyť už, soudružko, máš věk na důchod. Co by sis mohla přát lepšího? Můžeš si jít užívat… a nemusela by ses zodpovídat okresnímu výboru.“ 77

Tohle všechno jsem už jednou zažila po osmašedesátém. Co poučení z krizového vývoje? To už nikoho nezajímá? A to, že najednou budu úplně sama, taky nikoho nezajímá? Ne, tohle už nemohu zvládnout. To není v mých silách. Co teď? Co jen se mnou bude dál? Doma jsem několik dnů střídavě čekala s nadějí na nový zvrat událostí a střídavě propadala velké beznaději. Neutekly mi jediné zprávy v televizi ani v rozhlase. Ani jedna z mých dcer se celou dobu neozvala. Až později se mi doneslo jak rychle se Hana, moje starší dcera přidala na stranu Občanského fóra. Jana, ta mladší, se sice nijak neangažovala, ale stranickou knížku odevzdala také. Vůbec jsem nepostřehla, jak kolem proletěl vánoční čas. V mém prázdném bytě jej připomněly pouze pohlednice od dcer a od vnuček. Myslela jsem, že tohle nikdy nemohu svým dcerám odpustit. Poprvé v životě jsem byla o vánocích sama. Co o vánocích? Celé dva měsíce jsem promluvila pouze s telefonem a na mne mluvila jen televize. Zapínala jsem ji vždy s nadějí a vztekle vypínala. Nevěřila jsem tomu co se děje. Ke všemu jsem zase rychle přibírala na váze. Taky neuvěřitelně. Při mé výšce 166 cm jsem už hodně překročila metrák. Asi jsem svou nejistotu a stále větší únavu řešila jídlem. Navenek suverén, ale vnitřně jsem se zhroutila. Obcházela mne slabost. Čím dál tím větší a čím dál častěji. Musela jsem k lékaři. A přišla nová hrůza. Mnohem horší. Nejdřív jsem jen tušila, že jde do tuhého. Až někdy kolem konce února mi to potvrdil primář: „Ano, je to zhoubné a prognóza není příznivá.“ Rakovina! Prognóza nebyla jen nepříznivá. Byla příšerná. Pár měsíců života a konec. Ten den jsem asi opravdu zemřela. To byl můj začátek roku 1990. Za pár dnů se konečně sešla celá moje rodina u mé postele v nemocnici. Trocha trapného ostýchání, ale nakonec už jsem zase měla dcery, zetě i vnučky. Den na to přijel i můj muž Honza. Nepřijel sám. Tenkrát v sedmdesátém jsme se nerozvedli, ale už nikdy jsme se neviděli. Doslechla jsem se časem, že žije s jinou ženou a že dokonce mají spolu dítě, kluka. Teď stál u mé postele a byl tolik 78

podobný Honzovi, že mi to až přišlo k smíchu. Ale někde hluboko to moc zabolelo. Můj muž má syna! Není to tedy také můj syn? Tak nakonec mám vlastně i syna. Jen syn je skoro stejně starý jako jeho neteře a jeho sestry vypadají jako jeho tety.

NA ROZHRANÍ ŽIVOTA A SMRTI Kdo si dovede představit jak je člověku, kterému ještě není tak zle, aby nemohl chodit, vnímat svět kolem sebe a přemýšlet a při tom všem věděl, že má před sebou poslední jaro, že naposledy čeká na první jarní květy. Na pár dnů jsem rezignovala, ale potom se ve mně vše vzbouřilo. Přece není možné, že můj život tak z ničeho nic skončí. Že se jen tak vzdám. O léčitelích jsem toho slyšela dost. Přece už nemohu nic zkazit. Vzpomněla jsem si na „našeho“ Ludvu. To byl takový chlap všeuměl. A neuvěřitelně pracovitý. To on byl skutečným správcem budov naší školy, ačkoliv ve skutečnosti byl jen kotelníkem. Věděla jsem o něm, že má nějaký politický škraloup. Tedy přesněji řečeno náboženský. Je to velmi klidný, šikovný a taky zbožný člověk. Nikdy otevřeně nevystupoval proti režimu. Jen svoji víru neskrýval. Ani ji nestavěl na odiv. Ba naopak. Zkusila jsem ho poprosit, jestli by se mnou nenavštívil několik léčitelů. Souhlasil jako vždy. Už jeho klidný hlas měl na mne povzbuzující účinek. „Můžeme vyjet třeba hned a budeme jezdit tak dlouho, až najdeme toho pravého.“

CESTA ZA LÉČITELI Řadu dnů jsem strávila s Ludvou na cestách v jeho autě. Jako smršť se kolem mne přehnaly desítky léčitelů, bylinkářů, učitelů pozitivního myšlení, propagátorů alternativních životních stylů a dalších jim podobných. Kde se jich najednou tolik vzalo? Pomáhala mi je vyhledávat také moje rodina. Stejně to byla marná snaha. Kromě pocitu zbytečné ztráty času mě nic neoslovilo. Jen jedno mi v paměti uvízlo. Jeden z prvních léčitelů, kterého jsme navštívili, byl katolický kněz. Vyhlášený léčitel už návštěvy nepřijímal. Pouze prosba Ludvova známého pomohla. Řekl mi: 79

„Bylinky jsou jako průvan v provlhlém domě. Vymete plísně a zápach, vysuší a zpevní zdivo, ale nedovede opravit zeď, která se už rozpadla. Musíte hledat jiné nástroje.“ Žádný z léčitelů ve mně nedokázal vzbudit ani malinkou naději. Možná za tím stála moje dlouholetá nedůvěra k něčemu, co už na prvý pohled je tak nevědecké. Až pomohla náhoda. V nemocnici jsem se dala do řeči s jinou pacientkou. Znala profesora Hornacha a vyslovila ta slova: „sebezáchovný mechanizmus.“ Nevím proč mě ten výraz tak silně zaujal. Rozhodně jsem chtěla s tím profesorem mluvit. Dostihla jsem jej až na semináři v Buzicích.

SEMINÁŘ V BUZICÍCH Ještě v průběhu přednášky pana Hulače se mi zdálo, že zase zbytečně utrácím svůj drahocenný čas. A pak se to stalo. Slovy jedné mé žákyně „cvaklo a docvaklo,“ pochopila jsem. Jakoby se celý můj organizmus a celý můj život přeladil na jinou vlnu. Hned po přednášce jsem se razantně přihlásila o slovo: „Jmenuji se Hana Prokopiasová a můj život už má stanoven čas definitivního konce. Mám rakovinu a prognóza je velice špatná. Spíše beznadějná. Přijela jsem na tento seminář s nadějí, že se dozvím něco o možnostech jak probudit nebo aktivizovat sebezáchovné mechanizmy ve svém těle. To co jsem tady slyšela, bylo něco trochu jiného, než jsem očekávala, ale nezklamalo mě to. Naopak – jen to posílilo moje naděje. Jenom pořád nevím, jak to mohu co nejrychleji prakticky uplatnit a využít. Prosím vás tady všechny, zkuste všechny ty informace, co máte k dispozici nasměrovat na konkrétní případ. Na můj případ. Pan profesor Hornach ve svých přednáškách přiznává, že už dokázali stimulovat probuzení potlačených sebezáchovných mechanizmů u rostlin. Jestli jsem nějak zapříčinila potlačení sebezáchovných mechanizmů ve svém těle a je to příčinou mé rakoviny, možná mi poradíte jak znovu a rychle ty sebezáchovné procesy obnovit. Nabízím se tady jako zkušební králík. Jsem ochotna podstoupit cokoli. Není co zkazit. Ale můj čas je velice krátký. Děkuji.“ 80

Mé vystoupení asi změnilo nejen následující program semináře. Možná poslalo na jinou kolej i několik jiných životů. Na odpolední procházce v buzickém údolí jsem si také nějak důrazně uvědomila jednu důležitou věc. Prodloužit život přece lze i tím, že ho více a smysluplněji naplníme. Své pocity neumím víc přiblížit. Odjezd z Buzic byl jako cesta do nového života. Už cestou jsem si představovala, co bude následovat. Ludva asi cítil, co se ve mně děje a celou cestu mlčel.

ZASE MÁM NADĚJI Začal můj nový život. Nešlo všechno tak hladce, jak vám to budu popisovat, ale určitě to stálo za to. Vše se rozběhlo po několika setkáních s mými novými přáteli profesorem Hornachem a Mílou Hulačem.

ŽÍT JINAK? JDE TO! Další vzpomínky paní Hany rozdělím do několika kapitol. Většinu životních zkušeností a postup, který paní Hana uplatnila při své revitalizaci, zaznamenám v rozsahu, jak jej nadiktovala. Jen jsem sem tam něco trochu jinak seskupil. Podrobné výklady z uskutečněných přednášek a besed jsem vynechal, protože se několikrát jen s malými obměnami opakovalo totéž. Také vzpomínky na některé události jsem zjednodušil a zkrátil.

HRA O ŽIVOT – JAK ZAČÍT Přijmout nové zásady pro nový životní styl, to není totéž jako udělat novoroční předsevzetí. Předsevzetí zpravidla znamenalo, něco si zakázat. A vzápětí ten zákaz porušit. A tím ještě více narušit vnitřní soulad mezi fyziologií a mentalitou. Opět to znamenalo klamání vlastního těla. Musela jsem začít jinak. Pokusit se hned od prvé chvíle, kdy jsem se rozhodla, žít život v souladu se základními zákonitostmi vývoje. Původně takový styl nazvali: optimalizovaný životní styl. Mezi sebou však vždycky mluvíme o resapiánském životním stylu. V podstatě jde o využití obecně známých postupů. Setkáváme se s nimi v knihách, na různých kurzech a také v mnoha takzva81

ných „originálních naukách“ ať z východu nebo ze západu, ať v nejmodernější nebo prastaré podobě. Všechny stojí na obecně známých principech, jen je pokaždé najdeme v jiném „převleku.“ Je to logické. Vše, co se po dlouhé věky existenčního vývoje člověka ukázalo jako dobré a spolehlivé, lidé zaznamenali a využívají. V pojetí optimalizovaného životního stylu jsou tyto postupy jenom „nasměrovány“ k původnímu, někdy zapomínanému cíli. Kdybych měla velice stručně vystihnout podstatu optimalizovaného životního stylu, pak bych zdůraznila, že je výjimečný a typický proaktivním chováním, pulzací a snahou žít bez sebeklamu. Mám tři malé poznámky: 1. Mnohem později se jako resapiánský životní styl začala označovat hlubší, intenzivnější a cílevědomější rovina optimalizovaného životního stylu. 2. Proaktivní chování podle slovníku cizích slov ABZ.cz: chování a jednání předjímající sociální odpovědnost; primární orientaci na cíle; promyšlené a záměrné plánování budoucích činnosti; preventivní intencionalita (zaměřenost vědomí na svět jako podmínka myšlení). 3. Pulzací je myšleno rozčlenění promyšlené životní strategie (zamýšleného postupu) do mnoha menších, opakovaně a trpělivě zkoušených kroků.

MENTOR Pana profesora a Mílu Hulače jsem se nenaučila vnímat jako své mentory. Vždy jsem v nich ctila autory. Skutečným mentorem v duchu, v jakém si to Míla představoval, se mi stal Ludva. Ze semináře v Buzicích si možná odnesl víc než já sama. Nevynechal žádnou příležitost k rozhovoru s Mílou nebo s panem profesorem. Vyhledával a posuzoval snad všechny metody a postupy, které si už lidé vymysleli a vyzkoušeli. Některé zavrhl, jiné převzal v běžně zavedené a osvědčené podobě. V určitých případech – jak on sám říkal, původní metodu transformoval do nového pojetí. Nebylo podstatné, zda pocházela z jógy, z šamanismu nebo z poznatků moderní vědy. Ludva nebyl trvale v mé blízkosti. Ale kdykoliv jsem potřebovala, mohla jsem se na něho obrátit s dotazem, nebo s prosbou 82

o pomoc. Průběžně dohlížel na mé postupy, přinášel nové nápady. Postupně mě naučil být mentorem sama sobě. Prostě byl mi neustálou oporou. Především ve chvílích, kdy člověk nesmí zůstat sám. Trvalo dost dlouho, než jsem začala považovat za mentora také sama sebe. Jestli se také jednou rozhodnete vykročit cestou optimalizovaného životního stylu, budete podobného mentora potřebovat aspoň v počátečním období. Svou vlastní cestu si každý musí najít sám, ale bez pomoci by to mohlo být zdlouhavé a nejisté. Ten čas jsem neměla já, a nemáte ho ani vy.

ZMĚNA ŽIVOTNÍHO STYLU Jak už jsem řekla. Optimalizovaný životní styl není nic nového. Jde jen o využití běžných metod a postupů. To nové v něm je vnitřní přístup a změna postupu. Vyzkoušela jsem to sama na sobě a přineslo mi to nečekané výsledky. Najednou začalo fungovat i to co dříve fungovat nechtělo. Pro mne bylo důležité i to, že jsem pozitivní výsledky mohla vnímat velice brzy. Kdyby se nedostavily včas, už bych je nepotřebovala. Změnit svůj životní styl se vyplatí každému, kdo se potýká s nějakým problémem. To určitě. Ale taková změna se vyplatí opravdu každému. Zkuste a vyberte jen to, co považujete za rozumné a přiměřené vlastním možnostem. Taková změna má jen jedinou podmínku. Svobodné a jednoznačné rozhodnutí pro postupnou, ale zásadní změnu ve svém životě.

JAK JSEM POSTUPOVALA V prvých dnech jsem se obsáhle zaobírala argumentem o faktorech. Každý problém – zdravotní, rodinný nebo společenský vzniká postupně a působením mnoha faktorů. A každý z takových faktorů má různou váhu. Proto problém také nelze odstranit najednou v krátkém čase a změnou jediného faktoru. A pokud ano, je to nepřirozené. Třeba za cenu zničení něčeho jiného. Také moje 83

nemoc vznikala postupně a působením mnoha důvodů. Neměla bych šanci, kdybych s ní začala bojovat jen jedinou zbraní. Přemýšlela jsem o negativních faktorech a zkoušela najít co nejvíce faktorů pozitivních. Od prvého dne jsem nasadila zdravější stravu, otužování, posilování, odkyselení organizmu a stimulaci lymfatického systému. Zpočátku jenom zlehýnka. Možná to bylo jenom symbolicky. Postupně jsem své pokusy zesilovala a prováděla častěji, až jsem se trefila do správného rytmu a do správné intenzity. Že to jsou jednoduché a samozřejmé věci? Možná ano, ale když se jejich síla spojí a mnohokrát zopakuje, mají obrovskou sílu. Také jsem se rozhodla pro jiný způsob stravování a pro nějaké pročišťovací techniky z jógy a podle bylinkářů. Tenkrát bylo jaro, tak jsem zařadila také kopřivový čaj. Večerní chvíle před usnutím jsem věnovala zvláštnímu soustředění mysli na ujasnění svých přání a představ pro následující dny. Takové večerní soustředění zakončuje promyšlená a příjemná autosugestivní myšlenka, se kterou usínáme. Na všechno jsem uplatnila „pulzní metodu“ podle Míly Hulače. Metodu pravidelného, téměř rytmického opakování malých pokusů s narůstající intenzitou. S odstupem času dobře rozpoznávám největší problém, který mě zdržoval v počátcích životních změn. Bylo to mé příliš neohebné myšlení. A taky samolibost. Hned první rozpor nastal při ujasňování hodnot. Chápala jsem jak je to důležité, ale byla jsem přesvědčená, že u mne je zbytečné o tom hovořit. Já přece mám vše ujasněno už dávno. Proč tedy ztrácet čas nějakým konkrétním ujasňováním. A když už jsem to zkusila, zjistila jsem, že udržet myšlenky na uzdě aspoň chvíli, když hlavou protékají jiné a tak závažné věci, vůbec není jednoduché. Vím, že stejný okamžik rozhodne i u každého, kdo to zkusí jako já. Asi všichni uznáte význam takového ujasňování, ale přesto se rozdělíte na dvě skupiny. Velká část bude o těchto záležitostech uvažovat, bude o nich hovořit, možná to i trochu zkusí, ale tím to skončí. Jen někteří z vás se rozhodnou udělat první konkrétní krok poctivě a skutečně 84

se začnou přehrabovat ve svém žebříčku hodnot z různých pohledů. Právě vy dostanete největší šanci ovlivnit vývoj svého dalšího života. Ale budete potřebovat pomoc. Někoho nezaujatého. Trochu jako zpovědníka. Nejlépe by bylo, kdyby už byl zkušený. Kdyby se vám podařilo najít mentora, máte skoro vyhráno. A úplně nejlepší by bylo, kdyby takovým mentorem byl váš partner. Trochu jsem sklouzla do představ (a nejen já), že k optimalizovanému životnímu stylu budou inklinovat především nemocní. Později jsem pochopila, že optimalizovaný životní styl je ideální pro každého právě jako nejefektivnější prevence všech životních problémů – nejen těch zdravotních. Ujasňování hodnot jsem nakonec úspěšně absolvovala. Dospěla jsem k poznání své nejvyšší životní priority. Poněkud překvapivé, ale prozradit vám ji nemohu. Každý k té své musí dospět sám. Součástí ujasňování, ale přesto samostatnou a velice důležitou záležitostí je prohlubování sounáležitosti. Sounáležitosti těla, ducha a prostředí. Ujasňování považuji za tak důležité, že se k němu ještě později vrátím samostatným vyprávěním. Samozřejmě všechny základní složky sebezáchovy mají mezi sebou úzkou souvislost a každá z nich mi nabízí celou řadu možností. Pochopila jsem důležitou věc. Sebelepší metoda, postup nebo cvičení bude mít jenom nepatrnou účinnost, bude-li uplatněn ojediněle. Ještě důležitější je, aby se člověk s každou metodou, postupem a s cvičením plně ztotožnil. Aby ji do svého života zařadil nikoliv jako povinnost nebo nutnost, ale jako samozřejmou součást denních rituálů, jako něco co chci, co je mi příjemné a co mě neobtěžuje. Je to jednoduché, když vám za zády stojí smrt. V běžném životě to asi bude horší. Je třeba vědět: raději něco vynechám, než v sobě vytvářet novou disharmonii z pocitu, že zase nedělám to, co bych měla. Sama jsem si ve svých denních rituálech udělala trochu pořádek. Něco jsem vynechala a s něčím novým jsem začala. Hned po probuzení se intenzivně protáhnu u otevřeného okna, vypiju sklenici čisté vody a začínám rozhovorem se svým tělem. 85

Jde o to, že se zcela nahá postavím před větší zrcadlo a pozdravím sama sebe. Zpočátku jsem se nějaký čas svému tělu omlouvala za to, jak jsem ho zanedbávala. Kolik falešných slibů jsem pro něj učinila a taky za to, jak jsem se za něj poslední dobou styděla. Postupně celé své tělo přesvědčím, že už to myslím vážně, že jsme v tom spolu a jedině spolu máme šanci vše vyřešit. Tyto ranní rozhovory se svým tělem jsem spojila s dalšími technikami. Moje ranní stimulace lymfatického systému spočívá v kartáčování povrchu těla. Kartáč nesmí být příliš měkký ani příliš ostrý. Kartáčovat nejlépe celé tělo od hlavy až k patě. Aspoň pár minut a pokud možno při otevřeném okně. Důležité je, aby se tělu vyhovělo. Po krátkém kartáčování se ozvou místa, která si vyžádají nové kartáčování. Jakoby určitá místa svědila. Na ta místa se vracíme okamžitě po impulzu, který ucítíme. Po jejich překartáčování můžeme pokračovat dál. Stimulace přirozených fyziologických procesů. Stimulovat a zase stimulovat. Stimulovat pohyb střev, proudění krve, dýchání, mozek, látkovou výměnu, pohybový aparát, imunitu, oči, čich, sluch, chuť, hmat, ale také vazby na prostředí atd. Pohybem, stravou, teplotou, tlakem, rytmizací, pocitem. Jednu z prvých stimulací, kterou jsem zavedla vedle stimulace lymfatického systému, bylo chození naboso. Postupně jsem zavedla téměř dvacet dalších důležitých stimulací. Otužování je myslím neoddiskutovatelnou nutností. Zpočátku to bylo otužování jenom vzduchem. Později studenou vodou. Nejprve jenom namočit předloktí a skončit. Později si proud studené vody pustím nejprve na nohy a postupně až na hruď a obličej. Tím skončit. Záda zatím ne. Časem mi už sprchování celého těla studenou vodou není nepříjemné. Pulzace. To bylo něco nového, o čem jsem nikdy dříve neslyšela. Když se pozorně podíváte kolem sebe, nemůžete si nevšimnout, jak vše kolem vás pulzuje. Vše má nějaký svůj rytmus. Rychlý, pomalý, pravidelný i nepravidelný. Ale zkoušet také rytmizovat každou svou činnost se mi zdálo přinejmenším přitažené za vlasy. Nicméně jsem to zkusila. Zkuste to také. Každý svůj záměr můžete 86

vědomě a včas rozčlenit do menších kroků. Pulzů. Budete překvapeni jako já. Ke svému cíli se dopracujete mnohem spolehlivěji a zpravidla také rychleji. Stravování. Brzy po probuzení sklenici čisté a chladné vody. K snídani především proteiny a klid. Dopoledne už jenom nějaké ovoce a zeleninu. Oběd a ostatní jídlo odpoledne a večer podle chuti, ale co nejpestřejší. Své stravovací návyky jsem měnila postupně. Hned přidám aspoň jednu z dobrých rad, která mi neuvěřitelně pomohla: „Představ si, že se zaškoluješ na stravovacího degustátora. Zkus v každém soustu pátrat po všech chutích, dojmech a pocitech. Jakoby každé sousto bylo jediné a poslední nebo ho po ochutnání musíš dokonce vyplivnout.“ Pohyb. Tak jednoduše se to řekne. Zdálo se mi, jak mám celé dny naplněné tělesnou aktivitou. Právě tady nejvíce chyběl rytmus. Pohyb v nějakém rytmu, samozřejmě odpovídajícím a přiměřeném, je něco docela jiného. Není to podmíněno hudbou, jak by si někdo mohl myslet. Více záleželo na postupném zvyšování zátěže a pravidelném opakování. Něco takového jde docela dobře zařadit do normálních denních činností, ale až když si člověk vše uvědomuje. Chůze. Zkusila jsem chůzi jako sport. Zpočátku se mi zdálo nemožné ztrácet čas jen takovým plahočením pro nic za nic. Každý den, opravdu každý den jsem o malý kousek prodloužila svou trasu. Každý den o kousek dál. Taky každý den trošku rychleji. K mému překvapení to bylo příjemnější a příjemnější. Stále častěji jsem si přidávala větší výlety do přírody. Později také celodenní výlety do hor nebo kolem rybníků. Něco tak obyčejného a přesto zázračného. Koordinovaný pohyb na čerstvém vzduchu, intenzivní prožívání každé chvíle, neuvěřitelně rychlá regenerace po únavě. Co ještě vám mám povídat. Pravidelnou procházku za každého počasí doporučuji každému. Působí tolika kladnými vlivy, že si to ani neumíme představit. Posiluje, prokysličuje, stimuluje očistu organizmu i mysli, prohlubuje sounáležitost s prostředím, synchronizuje nás v čase, rytmizuje procesy v našem těle… Mám ještě pokračovat? 87

Sebeobrana. Míla s Ludvou mě přesvědčili, jak je důležité probouzet a udržovat bojového ducha. Schopnost bránit se a případně i útočit. Rozhodla jsem se pro nácvik několika obranných chvatů karate. Zaplatila jsem si instruktora, aby docházel ke mně domů. Možná to bude někomu k smíchu, ale já získala důležitý pocit, že se dokážu ubránit. Čemukoliv. Tenhle pocit se mnou sdílí celé tělo. Dobrý trenér karate by vám vysvětlil jak významný je soulad těla a ducha. Útěk. Pravidelně, přinejmenším jednou či dvakrát týdně zařadím na své procházce „intenzivku.“ Velice intenzivní chůzi, až běh do kopce nebo v těžším terénu, později doslova úprk. Stačí pět, nejvýše deset minut, ale je třeba zkusit si sáhnout až na samé dno svých možností. Třeba si představuji, že utíkám před násilníkem nebo před smrtí. Bušící srdce, lapání po dechu a bolest ve svalech. I takto malý impuls postačí k intenzivní stimulaci sebezáchovných mechanizmů. Krédo. Celou dobu byla pro mne na prvém místě jedna zásada: Myslím a jednám tak, aby se můj život stabilizoval a dál rozvíjel. Probouzím potřebné sebezáchovné mechanizmy a posiluji je, aby se mé tělo dokázalo ubránit všemu, co narušuje mou stabilitu. Prostředí přijímám jako nedílnou součást svého života. To jsem přijala jako své krédo. Často jsem si ho nahlas opakovala a bylo také mojí malou večerní modlitbičkou před usnutím. Vědomě jsem se podle něho snažila chovat. Nalezení osobního kréda už ale těsně souvisí s ujasňováním.

TO NEJDŮLEŽITĚJŠÍ PŘI UJASŇOVÁNÍ Sebevnímání. Zdánlivě malichernou otázkou je začlenění sebe sama v rámci vlastního života. Míla Hulač už na buzickém semináři naznačil, že v tomto pohledu vidí dvě skupiny. Extenzivisty a intenzivisty. Zatímco intenzivista vnímá svůj život především v přítomném okamžiku, extenzivista už jej žije dopředu. Už dnes si chce ukousnout ze zítřejšího dne. Žije v neustálém očekávání věcí příštích a ty přítomné vlastně neprožívá. Dřív než se budete rozhodovat pro změny ve svém životě, promyslete si, do které skupiny asi patříte a proč. Je to dost důležité pro další postup. 88

Sebevnímání v tom pravém slova smyslu je postavené na pochopení sama sebe. Pochopit jak žiju, jak jsem žila a proč? Představit si jak chci žít. Ujasnit si svou vlastní osobnost v úplné celistvosti a plně se se vším ztotožnit. Je těžké se vypořádat s velkým problémem. Se svými chybami v minulosti. Každý nějaké najde, každého nějaké tíží. Říká se: Odpustit sám sobě. Tak přímočaře to nefunguje. Člověk musí nejprve sám sebe pochopit. V současnosti i v minulosti. Jak vnímá a vnímal své příležitosti i své mantinely. Proč je tak vnímal. Některé záležitosti pochopíme a uznáme jejich časovou platnost, jiné se můžeme pokusit napravit. Velkou skupinu chyb rozpoznáme v tom, co jsme zanedbali. Je toho hodně i u vlastního těla. Pochopit jak žiju a jak chci žít, znamená především ujasnit si vlastní hodnotový systém. Ujasnění hodnotového systému. Co je pro člověka nejdůležitější? No přece zdraví! Každý vám to potvrdí. Ale? Je tady ale. Co třeba život mých dětí? Není pro mne důležitější? Pro mne ano. A takových „co třeba …“ se najde mnohem víc. Chce to jenom přemýšlet. Opravdově a soustředěně. Možná se zase obloukem vrátíte ke svému zdraví, protože co kdyby vaše dítě potkal velký problém. Bude vás potřebovat! Najednou je vlastní zdraví důležité nejen kvůli sobě samotnému. A jsem znovu u svého zdraví, ale na pevnější pozici. Podobně je to s každou hodnotou. Její zařazení se v žebříčku mění podle úhlu pohledu. Když si člověk jednou začas dopřeje opravdovou meditaci nad žebříčkem svých priorit, postaví ve svém vědomí pevnou a spolehlivou hierarchii. Jeho postoje budou mnohem přímější, bude se umět rychle a dobře rozhodovat, protože při každé příležitosti už nebude neustále dokola přemílat, co vlastně chce a co ne. Musím nebo chci? S ujasněním vlastních priorit těsně souvisí také jeden z nejdůležitějších problémů současného člověka. Totiž otázka: Musím nebo chci. Dobře se zamyslete, co opravdu musíte. Je toho moc málo. Vždyť všechno vlastně chcete! Jen si to neuvědomujete. Jen to prvotní chci, stojí někde o pár kroků vpředu. 89

Chcete si něco koupit, chcete si tedy vydělat, chcete tedy i jít do práce. Neříkejte proto: musím do práce. Je to jen příklad, ale v životě je příliš mnoho podobných situací. Mnoho břemen si na svá bedra nakládáme dobrovolně. Ke své škodě také často bez rozmyslu. Nesprávné užívání slov „Chci“ a „Musím“ (i v myšlenkách) je příčinou velkých disharmonií ve vašem organizmu. Učte se být jednotní ve svých myšlenkách, slovech i v reálných aktivitách. Možná zkoušíte různé metody jak vyčistit své tělo od toxinů. Tyhle mentální toxiny jsou možná mnohem, mnohem zhoubnější. Je opravdu moc důležité dobře promyslet co chci a co nechci. Neříkejte: já musím cvičit, já nesmím jíst zbytečně. Nové životní zásady mají vycházet z principu: já chci žít takto. Životní postoj. Budete-li mít doopravdy ujasněny své priority, nebude problém najít svůj životní postoj. Dokonce aktuální postoje k různým otázkám vám najednou budou jasné bez dlouhého přemýšlení. A budou to opravdu vaše postoje – ne cizí! Sebeklam. Když o sebeklamu slyšíte nebo čtete, je vám všechno jasné. Možná se dokonce zamyslíte a sebekriticky uznáte, že tohle nebo tamto se vás také týká. Když si to uvědomíte, nejspíš si rychle slíbíte: Tohle ne! Taková už nebudu. Přestanete kupovat bulvár, nebudete poslouchat a šířit drby nebo tak něco. Ale tak jednoduché to není. Rozpoznat sebeklam u sebe a také ve svém okolí je velmi, velmi dlouhodobá záležitost. A vůbec ne jednoduchá. Opravdu. Ne nadarmo je rozpoznávání sebeklamu jedním z hlavních cílů optimalizovaného životního stylu. Kdo to nezkusil, těžko si dovede představit, jak je náročné vypořádat se například s nepřiměřeným egocentrizmem nebo sebelítostí. Ještě těžší je hledání možností, jak sebeklam z vlastního života vytěsnit. Očistě těla od toxinů se dnes věnuje kdekdo. Na mentální toxiny, kterých je víc a jsou mnohem zhoubnější, se zapomíná úplně. Stabilizace okolního prostředí. Snad si dostatečně uvědomujeme, že ujasňováním si vytváříme základy pro stabilizaci vlastního života. Ten nikdy nebude dostatečně stabilní, pokud také nebude ve stabilním prostředí. Trvalo mi dost dlouho, než jsem 90

pochopila, jak moc důležitý je tento faktor v mém životě. Musela jsem dost přemýšlet, než jsem našla, jakým způsobem mohu napomáhat ke stabilizaci prostředí kolem sebe. Také mi až následně došlo, jak a čím jsem prostředí kolem sebe narušovala a jak silně mi to bylo vraceno zpět. Jednoduše bych to řekla asi takto. Budu-li sama klidná a budu klidně jednat, budu vyzařovat klid, který bude zklidňovat i prostředí kolem mne. Uklidněné prostředí bude uklidňovat zase mne. Budu-li nervózní, znervózním prostředí a to zase jenom prohloubí mojí nervozitu. Budu-li optimistická, bude optimističtější také prostředí kolem mne. Budu-li pomáhat řešit problémy v blízkém i vzdálenějším prostředí, prostředí mi pomůže při řešení mých vlastních problémů. A naopak. Je potřeba dost pozornosti, abychom nalézali další a další „provázanosti.“ Nejen klid a optimizmus a nejen bezprostřední a okamžitá blízkost. Čím více, v širším okruhu a delším období budeme stabilizaci „svého“ prostředí podporovat, tím větší intenzitou se nám to bude vracet zpět. Můžeme začínat partnerským vztahem, rodinou a končit třeba politikou. Prvé kroky nemusí být jednoduché ani příjemné a odezva nemusí přijít okamžitě. Ale přijde a příjemně překvapí. Někdy nečekaně a v nečekané situaci. Sama bych řekla, že prvým dobrým vykročením ke stabilizaci prostředí je prohlubování sounáležitosti. Pod tímto termínem se skrývá poměrně široká škála možností. Například sounáležitost s rodinou. Je třeba si uvědomit, že ten, kdo není schopen a ochoten, nebo se nedokáže do partnerských nebo rodinných vztahů vžít, není schopen je chápat ani je řešit a nebude schopen řešit ani jiné vztahy v životě. Tím se ani směrem k němu nebudou problémy urovnávat. A neřešené problémy vytvářejí neviditelné překážky. Stabilizace prostředí má mnoho podob. Nikdy v tomto úsilí nebudeme sami. Například vědci, kteří hledají nové léčebné metody, ochránci životního prostředí, charitativní instituce a podobně. Jen mám pocit, že i tady všude tady je potřeba eliminovat sebeklam, prohlubovat sounáležitost a prosazovat větší osobní zodpovědnost. 91

Sounáležitost s vlastním rodem, s rodinou, s minulostí i přítomností, ale také s budoucností. Tato jednoduchá myšlenka nejde tak lehko naplnit, jak by se mohlo na první pohled zdát. Ale já jsem si našla některé způsoby. Za prvé jsem vyhledala všechny staré fotografie rodičů, prarodičů, dětí i příbuzenstva a sestavila jsem si z těch malinkých fotografií rodovou galerii. Udělala jsem si výlet na Karlův most, vybrala si jednoho kreslíře a dohodla jsem se s ním. Podle těch malinkých fotografií mi nakreslil několik krásných portrétů. Moji rodovou galerii dnes obdivuje každá návštěva. Pro mne je to hmatatelná připomínka mé sounáležitosti s rodem. Galerii mám umístěnou nad jídelním stolem a věřte, že to má obrovskou schopnost utvářet myšlenky a postoje na pevnějších základech. K sounáležitosti s rodinou mně víceméně pomohl už ten fakt, že jsem zjistila, že mám před sebou pár týdnů života. Všem jsem odpustila, a všechny požádala o odpuštění. To bylo těžší. Snažila jsem se chápat také jejich problémy, začala jsem chápat jejich pohledy na různé události a na různé problémy. Dokonce i se svým mužem, se kterým se téměř dvacet let nestýkám, jsem opět našla společnou řeč. Ne, nebudou z nás znovu milenci, ale dobrými přáteli určitě zůstaneme. S budoucností rodiny a rodu se už snad také dokážu ztotožnit. Snad se mi podaří aspoň pochopit záměry svých dcer, svých děti. K sounáležitosti s přírodou také stačí najít si jeden svůj koutek, jedno místečko zamilované, kam se rádi vracíme a vracet se tam budeme pravidelně. To je důležité. Vracet se tam, navštěvovat to místo a prožívat si ho v proměnách času. Sounáležitost s přírodou rychle prohlubují pravidelné procházky a výlety. Člověk si brzy začne uvědomovat plný význam přírody v našem existenčním prostředí. Sounáležitost s minulými událostmi. Samozřejmě jsou to události minulé, ale obzvláště k těm důležitým ve svém životě bychom si měli ujasnit své původní i současné stanovisko. Vůbec nevadí, že zpočátku to velmi často bude: nevím. 92

Sounáležitost s probíhajícími událostmi je trochu složitější. Vyžaduje to otevřít se všem názorům a nechtít vše řešit tak říkajíc lámáním přes koleno. Dobré stanovisko je: Nevím, a protože neznám všechny informace, nebudu zaujímat žádné stanovisko. Tam kde sama o své jasné stanovisko stojím, si napřed soustředím všechny dostupné informace. Teprve potom si stanovisko vytvořím. Rozséváním ukvapených názorů a zkreslených názorů stabilizaci svého prostředí rozhodně nepomohu. K sounáležitosti s ostatními lidmi, především s těmi, kdo naléhavě potřebují naší pomoc, se budeme všichni propracovávat asi dlouho a pomalu. Někdy by stačilo málo. Podívat se kolem sebe a vybrat někoho, kdo vaší pomoc potřebuje a zkusit to. Nejprve oslovit a zajímat se o jeho problémy. Hledat možnosti jak nejlépe, nejvhodněji a pokud možno soustavně pomáhat. Nepůjde vždy jenom o peníze, i když to je nejrychlejší a zpravidla nejpotřebnější pomoc. V pomoci ostatním vidím nevhodnější příležitost ke stabilizaci prostředí, ve kterém žijeme. Stále víc si uvědomuji, jak moc mohou být lidé „postiženi“ sebeklamem, a že vždy jde o postižení celé osobnosti. Rychle se mi potvrdilo, že na takové lidi lze spoléhat jen s velkou opatrností. Člověk, který se sebeklam naučí rozpoznávat, dovede takovou postiženou osobnost rozpoznat i z drobných detailů v jeho chování. Jen jsem zatím nepochopila jak takovým lidem pomáhat. Zpravidla právě oni o nic podobného nestojí. A možná by právě oni potřebovali pomoci nejvíce. Své místo, svůj kout, svůj pelech. Do sounáležitosti s prostředím náleží také sounáležitost s vlastním bytem. U mě to není problém, mám byt sama pro sebe. Ale u svých dcer vidím, ve svém bytě nemají ani ten kousíček intimního prostředí, nějaký ten svůj koutek, který by byl nerušený, takový koutek, který by byl opravdu jenom jejich. A nemusí to být hned samostatný pokoj. Jsem přesvědčena, že absence izolovaných a absolutně soukromých koutků – „pelíšků“ je prapůvodní příčinou budoucích velkých rozporů manželských dvojic stejně jako nepřiměřeně velkých generačních kolizí v rodině. 93

O odpovědnosti. Je důležité zařadit do svého přemýšlení také úvahy o zodpovědnosti za svůj život a za jeho způsob prožití. Zodpovědnost před sebou, před ostatními, ale také před dalšími generacemi. Vždyť to přece těsně souvisí se skutečným smyslem našeho života. Až po poctivém absolvování ujasňovacího procesu a to není otázka několika dnů, se bez obav můžeme pustit do smysluplné obnovy sebezáchovných procesů ve svém těle.

OBNOVA SEBEZÁCHOVNÝCH MECHANIZMŮ Probouzení a stimulace utlumených sebezáchovných mechanizmů. Někdo by to možná přirovnal k návratu k přírodě. Skutečnost je méně romantická. Je sice hezké a bezpochyby účinné nechat na sebe působit jitro, ranní zpěv ptactva, vodu a oheň. Samo o sobě to nic moc nezmění. Obnova sebezáchovných mechanizmů a jejich stimulace se odvíjí od stovek drobných úkonů, od jiných přístupů k životním otázkám – prostě od celého životního stylu. Jenom tak dokážeme zapojit největší množství faktorů a rozprostřít jejich působení v čase. Hodně konkrétních metod a postupů jsem soustředila a popsala ve svém receptáři. Paní Hana připravila téměř sedmdesát různých metod, návodů, postupů a technik pro obnovu a posilování sebezáchovných mechanizmů. Po dohodě s otcem je připravíme k vydání v samostatné knize. Do té doby celý receptář zveřejníme na internetu. Pro představu a inspiraci zařazujeme osnovu jejího receptáře v příloze.

PODNIKÁNÍ A PRVÝ MILIÓN Chtěla jsem urovnat své vztahy s manželem. V klidu a jako přátelé se rozvedeme. S jeho novou partnerkou si povídáme jako staré známé. Laďka je drobounká a milá. Vždy jsem ji viděla jen s úsměvem na tváři. Ráda si povídala o dětech. Trochu jí dělalo starost, jak bude vycházet se svými „novými“ dcerami a vnoučaty. Jak znám svoje holky, nepatří mezi ufrněné. Bylo na nich vidět, jak dobře jim dělají mé přátelské vztahy s manželem. Dvacet let se s otcem nestýkaly. To já byla ta žába na prameni. Teď je všechno jinak. Trochu pozdě. 94

Laďka přišla s nápadem, abych se na léto nastěhovala na jejich chalupu. Říkají tam na Slunečné Skále. K jihovýchodu otevřené údolí, zahrada rozložena až k prudkému srázu do potoka a nádherná vyhlídka do krajiny. Dům je to starý, ale na skále, tak je dokonale suchý. Přidělili mi malou světničku s oknem do zahrady a s dalekou vyhlídkou. Zařídili ji pro mne, jako bych tu měla žít léta. Čistý vzduch a v noci tma a klid. Moc se mi tady líbilo, ale zarazila jsem se. Na Lipenskou přehradu kousek, do Rožmberka a do Budějovic také kousek, ale jinak jako na konci světa. Doprava široko daleko žádná. Ukázalo se, že i tohle měl Honza domyšlené. Domluvil mi téměř kyvadlovou dopravu. Mladík ze sousedství dojíždí denně za prací do Budějovic vlastním autem. Stačí si ráno přivstat nebo kolem třetí odpoledne čekat na domluveném místě. Mohu jezdit třeba denně. Chalupa a tenhle mladík mne dovedli k podnikání. Já, stará soudružka a podnikat? Nikdy bych si to nepřipustila. Pavel, tak se ten mladík jmenoval, mne trochu zaskočil. Na zadním sedadle jeho škodovky se neustále povalovalo několik učebnic francouzštiny. Nedalo mi to. Zkusila jsem promluvit francouzsky. Dalo se to předpokládat. Ani mi nerozuměl. „Musím se naučit francouzsky, protože chci podnikat s francouzskou kosmetikou. Mám ve Francii strýce a on tam má drogerii. Říkal táta, že by mi určitě pomohl.“ Netrvalo dlouho a domluvili jsme se, že si uděláme do Francie výlet spolu. Budu překládat při obchodních jednáních. Cestu využiju k návštěvě Žanet. Ani nevím, proč jsem si na ni tak najednou vzpomněla. V dětství mi byla velice blízká. Zastyděla jsem se, že jsem ji nikdy ani nenapsala. Dopisování s kapitalistickou cizinou nebylo právě žádoucí. Dokonce i obhájit potřebu výuky zápaďáckého jazyka, nebylo jednoduché. Kolikrát jsem musela soudruhům připomínat, jak je potřebné mít v záloze kádr lidí schopných domluvit se v cizině. Napsala jsem dopis na její starou adresu. Malá naděje se ukázala reálnou. V krátké době přišla odpověď. Žanet žije v nějakém 95

penzionu s pečovatelskou službou. Přiložili také prospekt s adresou. Můj dopis jí doručí. O dva dny později přišel i dopis od Žanet. Následoval krátký telefonický hovor a vše bylo domluveno. Služební cestu do Francie zorganizuji v nejbližším možném termínu. A povedlo se. Dojednala jsem schůzku hned v několika velkoobchodech, které nám doporučil Pavlův strýc. Stačilo pár dalších telefonátů. Našel se ale jiný problém. Pavel si podnikání v kosmetice rozmyslel. Raději bude s kamarádem vozit ojetá auta z Německa a z Rakouska. Nezbylo než vyrazit sama. Tehdy mi ani nedošlo, jakou šlamastiku bych způsobila své rodině, kdybych cestou náhodou zemřela. Žanet byla úžasná. Zajistila mi bydlení a postarala se mi i o dopravu. Zajistila mi auto i s šoférem na celou dobu mého pobytu. Peníze jí asi žádné starosti nedělaly. Na svůj věk byla úžasně svěží. Několikrát do roka se vydávala na cesty po světě. Její muž, úspěšný starožitník a klenotník už zemřel, ale dobře ji zabezpečil. Neměla žádné blízké příbuzné a neměla ani děti. Válka jim tyhle radosti vzala. Z rodiny zůstala po válce sama. Našla si jiného muže. Vrátil se z koncentráku s podlomeným zdravím a také přežil jako jediný z celé rodiny. Oba byli Židé. Oba se později se svou vírou rozešli. Veškerý čas jsem mohla věnovat Žanet. Mohly bychom povídat rok o všem, co nás potkalo. Slíbila mi návštěvu u nás a pozvala mě na oslavu svých osmdesátin. Ne do Francie. Ale někam do Keni. Prý tam mají nějakou haciendu a odjíždí tam každou zimu. Nedokázala jsem jí říci, že ani návštěvy, ani narozenin se už asi nedočkám. Ač jsem to neměla v úmyslu, zajela jsem i na místa dojednaných schůzek. Omluvit se. Stalo se něco, s čím jsem opravdu nepočítala. Jeden velkoobchodník nabídl spolupráci mně. A velice výhodnou. Pokud se mi doma podaří zorganizovat něco na způsob jeho filiálky nebo najít vhodného obchodního partnera, dobře mi zaplatí. Měl připravený nabitý šanon materiálů. Prospekty, velkoobchodní ceníky a obchodní podmínky. Nezávazně jsem přislíbila nějakou aktivitu v tomto směru. 96

Když jsem informovala Žanet, okamžitě mě začala přemlouvat, abych si takovou příležitost nechala v rodině. Po návratu z Francie jsem tedy do svého programu zařadila také přemýšlení o podnikání. Bylo by krásné zanechat po sobě něco rodině. Měla jsem ušetřeno asi dvě stě tisíc. Dost velké peníze. Možná v nové době rychle ztratí hodnotu. Neváhala jsem a investovala. Dlouho jsem vybírala, co do objednávky zařadit. Mezi tím jsem si založila firmu. Původně jsem vše chtěla napsat rovnou na některou ze svých dcer. Ani jedna nestála o takovou komplikaci v životě. Obě měly svou práci a rodiny. Jednou brzy z rána se ohlásil řidič kamionu. Veze mi kamion zboží! Kam s ním? Rychle jsem se domluvila s Laďkou, že dočasně budu využívat jejich stodolu na chalupě. Kamion jsem nasměrovala tam, nic zlého netuše. Vzala jsem si taxíka a jela jsem si převzít zboží. Byl to velký problém. Kamion se ke stodole nedostane, ledaže by měl křídla. Museli jsme všechno vyložit na návsi a celá vesnice mi pomáhala přenášet zboží do stodoly. Už při přenášení zboží na mne dolehly starosti. Proč je toho tolik? Jak to budu skladovat? A jak dopravovat do obchodů? Balíček s fakturami a s průvodním dopisem přišel o den později. Na objednané zboží jedna faktura se splatností – podržte se, šest měsíců. Druhá faktura na zboží pro vytížení kamionu se splatností neurčenou. Tohle nevyžádané zboží prý mohu v případě nutnosti vrátit. Pomáhal mi i Pavel. Nevěděl, chudák, jak reagovat. Teď ho jistě mrzelo, že do toho nešel sám. Snažil se mě přesvědčit, jak se i jemu daří podnikat. Už přivezl prvé auto. Pochlubil se, jak levně ho koupil. Jen neví, jestli si ho má nechat nebo prodat. Byl to Volkswagen Passat kombi Variant. Nevěděla jsem co to je. Až když řekl, že má veliký kufr, zareagovala jsem. „Zítra odpoledne mi ho přivezeš ukázat.“ Bylo to nádherné tmavě šedé a dlouhé auto. Nikdy jsem nebyla zbrklá. Avšak tady jsem jednala okamžitě. „Dám ti dvojnásobek tvé 97

nákupní ceny. Hned teď. S jednou podmínkou. Naučíš mě znovu jezdit. Mám řidičák už třicet let, ale najela jsem sotva pár stovek kilometrů.“ Auto jsem si nechala odborně vyčistit a zkontrolovat v servisu. Za pár dnů jsme vyřídili dokumenty. Jezdit mě ale učil Ludva, protože měl trpělivost. Pavel se neprojevil jako dobrý učitel. Mé dny měly najednou novou náplň. Nezanedbávala jsem nic z obnovy sebezáchovných procesů. Jen čas jsem si zorganizovala jinak. S novým autem jsem začala rozvážet zboží do obchodů. Neměla jsem jen kosmetiku. Byla to spíš výběrová drogerie. Ceny jsem nemusela řešit. Můj dodavatel sám nastavoval mé distribuční i maloobchodní ceny. Na poprvé jsem vozila vzorky a prospekty. Potom už šlo všechno samo. Obchody volaly stále častěji. Jen malá nepříjemnost. Do mé stodoly si našel cestu zloděj. Zpočátku si asi odnášel jednotlivé kusy, později jsem postrádala celé kartony. Stačilo jen nenápadně sledovat. Byl to Pavlův společník. Dodnes nevím, jestli v tom měl prsty i Pavel. Napadlo mě Pavla požádat o pomoc s hlídáním za malý poplatek. Od té doby se už nic neztratilo. Musela jsem zase na chemoterapii. V obchodě mě úžasně zastoupil Ludva. Přivedl mi i mého prvého zaměstnance. Byl to jeho syn. Spolehlivý, nenáročný a vzdělaný, přestože zatím neměl žádný akademický titul. Dodnes dělá ředitele celé mojí firmě. Na Žanetiny narozeniny jsem sice do Keni nejela, ale s Žanet jsme se vídali stále častěji. Trvalo tři roky, než mi přiznala, že se tehdy, při mé první návštěvě ve Francii, za mne zaručila u mého dodavatele. Co k mému podnikání ještě dodat? Do firmy se postupně zapojili můj nový přítel Jára, oba moji zeti, a dokonce můj bývalý manžel. Nikomu z nás se ani nesnilo, že se firma rozvine do takové velikosti. Možná mi to nebudete věřit, ale ani jsem nezaregistrovala tu chvíli, kdy už jsem si vydělala prvý milión. Zavedla jsem uvolněnou pracovní dobu, ale také skutečný podíl na zisku pro každého zaměstnance. Lidé dokázali i nemožné. 98

Měla jsem samozřejmě radost, ale také starosti. Co se s firmou stane po mé smrti? Nebude příčinou rozkolu v mé rodině? Žanet poradila, abych z firmy udělala společnost a hned rozdělila podíly. S malým podílem jsem pamatovala také na Pavla. Snad se to podařilo. Vše jede dál a snad jsou všichni spokojeni.

PŘÁTELSTVÍ A LÁSKA Dlouhá léta jsem žila v obrovském osamění. Nepřipouštěla jsem si to. Měla jsem přece tolik soudruhů a soudružek kolem sebe. Proč to soudružství nebylo skutečným kamarádstvím? Protože lidé museli skrývat své normální myšlenky. Co kdyby náhodou neodpovídaly nastolenému trendu. Tam, kde není skutečná otevřenost, nikdy nemůže být skutečné přátelství ani partnerství. Opravdového kamaráda jsem našla v Ludvovi. Nic nepředstíral. Myslel, mluvil a jednal jen podle svého. Bral a chápal mě jako svého bližního. Ani neočekával, že za to budu vděčná nebo že bych dokonce stejným opětovala. Po pravdě, netrvalo dlouho a já jsem se mu dokázala svěřit s čímkoliv. V jeho přítomnosti jsem zapomínala na každou neupřímnost. Kolikrát jsme spolu nesouhlasili, ale nikdy to nevyvolalo roztržku nebo dokonce ani potřebu vyhýbat se podobným otázkám. Pořád jsme měli čistý stůl. Až najednou a nečekaně se ve mně probudily obavy ze ztráty tak krásného přátelství. Zamilovala jsem se. Ne do Ludvy. Ale právě v těch dnech jsem poznala význam jeho skutečně otevřeného přátelství. Když to přišlo, dostala jsem najednou strach, jak se k tomu Ludva postaví. Přece jen mohl mít pocit, že patříme k sobě. Byli jsme si tak blízko. Nemohla jsem rozhovor na tohle téma odkládat. Ludvova reakce byla jako z nejhoršího románu. Byl nadšený z toho, jaká radost mne potkala. „Přeju ti to, děvče zlatý, z celého srdce. Na nic nečekej a jeď za ním.“ Zase jsem si až později uvědomila, jak málo jsem o něm věděla. Zahleděná jen sama do sebe a do svých problémů, nepotřebovala jsem vědět nic o svých přátelích. Ludva bude do smrti milovat svou ženu, která mu zemřela už v mládí. Nechala mu po sobě syna. Jak to, že jsem o tom všem dřív neslyšela? 99

Svého nového přítele jsem nejprve poznala jako obchodního partnera. Byl to obyčejný drogista. Starší, rozvedený, neustále aktivní a usměvavý pán. Jára. Když jsem mu zavážela zboží, vždy mě srdečně vítal. Zpočátku hezká slova, později květiny a nakonec pozvání na turistický víkend. Kam jinam než na Šumavu. Jeho sestra s rodinou žije v obci Modrava. Setkali jsme se až tam v pátek večer. Určité obavy a nejistota se rozplynuly, když jsem zjistila, že mám připravený pokoj jenom pro sebe. Večer byl krátký. Museli jsme se vyspat. Ráno půjdeme na túru. Časné jitro na horách je krásné samo o sobě. Pro mne to byl neuvěřitelný zážitek. Snad tím, že jsem měla po boku velice sympatického muže. Byl jako kluk. Všechno už měl připraveno. Svačiny, sbalené batohy a trekkingové hole. Ty jsem viděla poprvé. Túra byla nádherná. Jára nějakým šestým smyslem pokaždé vycítil mojí únavu. Našel hezké místečko, z batohů vyčaroval plachtu a měkké sedáky. Někdy pár minut, jindy třeba i hodinu. Pochopila jsem, že ani tak nejde jenom o odpočinek. V takových chvílích si člověk prožívá nádheru a štěstí. S Járou jsme se sblížili v době, kdy mé tělo bylo ještě ve zvláštním stavu. Moje nadváha postupně opadala. Něco asi díky chemoterapii a něco už také díky mé nové životosprávě. Stopy po dřívější nadváze mě ale hyzdily, možná víc než sama nadváha. Opravdu hodně dlouho jsem si neuměla představit, že bych se ještě mohla zamilovat, a že by moje láska mohla být opětována. Představu, že ještě někoho zaujme i mé zubožené tělo jsem si nepřipouštěla ani v nejodvážnějších snech. Járova přítomnost, každé jeho pohlazení rukou i pohledem mě nepředstavitelně uklidňovalo i vzrušovalo současně. Jen jsem nechápala, kde byly podobné pocity posledních třicet let. Každý nový den byl krásnější než ten včerejší, všechno kolem bylo průzračnější. S tím asi narůstala i moje chuť žít a vychutnávat si život. Vždyť už dnešní jitro mohlo být to poslední. Tenhle zvláštní stav zamilovanosti a vzpoury proti smrti mě naučil žít podle vlastní přirozenosti. 100

Laďce, ani Honzovi vůbec nevadilo, že jsem o víkendech jezdila na Slunečnou Skálu s Járou. Prožili jsme tady nádherné chvíle. Prochodili jsme blízké i vzdálené okolí. Láska a chůze byly možná ty nejlepší faktory, které mi pomáhaly překonat každou slabou chvilku. Najít člověka, který vás chce mít rád, není až tak složité. Složité to začíná být v okamžiku, kdy se projeví potřeba vzájemné podpory, tolerance a respektu. Já měla to štěstí, že jsme vzájemnou toleranci a respekt řešit nemuseli. Pokud však chybí, je to to prvé, co ve svém vztahu musíme řešit.

PARTNERSKÁ TERAPIE Asi v té době jsme společně pochopili, jak veliký vliv má partnerský vztah. Začal s tím Ludva, když se s přirozeností sobě vlastní rozhodl „zaučit“ Járu jako mého nového mentora. Spíš dalšího. Oba mi dlouho pomáhali společně. Objevilo se něco nového. Ludvova metodická zkušenost a Járova intimní blízkost. Otevřeně jsme o všem mluvili s Mílou. Tehdy se zrodil nový termín: „Partnerská terapie.“ Možná nebyl tak docela nový, ale v našem pojetí jistě našel nové rozměry. Když je mentor současně i vaším partnerem jeho pozitivní vliv se mnohonásobně posílí. Ještě lépe, když budete mentorem jeden druhému. Dnes už není problém se mentorem stát. Potřebné metodické materiály i jednoduché zaškolení vždycky najdete u Míli Hulače nebo u jiného mentora. Doufám, že jich bude stále přibývat.

O MÉ RODINĚ Mám dvě dcery, Hanu a Janu. Jedna má více než metrák, druhá k tomu nemá daleko. A mám syna… Nevlastního. Jana. Je také mnohem mladší než mé dcery. Zatímco dcery vedou spořádaný život – aby ne, když jsou obě učitelky, Jan, syn mého bývalého manžela si oholil hlavu, nosí těžké boty, nenávidí komunisty, Romy, Židy, barevné a přistěhovalce. Asi ani neví proč. Ke mně se chová moc hezky. Zkusila jsem s ním hovořit o předpojatosti. Zbytečně.

101

Nesmím zapomenout ani na vnoučata. Ta zatím do mého života přinášejí jenom radost. Tak ráda bych všem pomohla dobrou radou. Zdá se mi, že ani dcery ani nevlastní syn nejsou sami sebou. Jakoby se navlékli do nějaké role a bezchybně odehrávají každičký detail. Celý život jsme pro ně jako dospělí měli tisíce rad. Možná poslouchali a mysleli si svoje, možná se jimi řídili až příliš. V každém případě jim to nějak nevyšlo. A já, já až dnes vím, jak jsem radila špatně a zbytečně. Dnes už bych věděla co radit. Ale od rady k vlastnímu rozhodnutí je ještě daleko. A to je mnohem důležitější, ale také mnohem těžší. Aspoň u mne to tak bylo. Každý, kdo má šanci by ji měl využít a své děti vychovávat jinak. Naučit je, aby uměly rozpoznávat sebeklam, aby jej dokázaly vymýtit ze svého života. Přinejmenším ho aspoň dětem přímo nevnucovat nevhodnou výchovou.

NAPOSLEDY DO BUZIC Paní Hana se i později často zastavovala v Buzicích, když měla kolem nějakou obchodní cestu. Na některé z těchto návštěv vzpomíná i na svých nahrávkách z nemocnice. Většinou jde o diskuze nad jejími zkušenostmi. To podstatné jsem už zahrnul do jednotlivých kapitol. Jednu vzpomínku rád ve stručnosti připomenu. Přijela, tak jako často, neohlášena. Otec však byl právě zaneprázdněn. Měl doma na návštěvě odborníky na zpracování územního plánu obce. Hlavního architekta a odborníka na řešení elektrických rozvodů. Paní Hana se usadila v křesle odhodlána počkat, až bude jednání ukončeno. Zaregistrovala, že do územního plánu chtějí začlenit využití údolní nivy řeky Lomnice jako golfové hřiště. Byla z toho tak nervózní, až se do architektů ostře pustila. „Golfové hřiště? Tady, kde lišky dávají dobrou noc? To je holý nesmysl pánové. Kdybyste raději uvažovali o nějakém revitalizačním sanatoriu, hospici nebo domově důchodců. Krajinu v okolí obce jenom trochu uklidíte a doplníte vycházkovými trasami. Dokonce i po ekonomické stránce by se mohlo najít zajímavé řešení. Nedávno mi přítelkyně z Francie říkala, jak spolupracují penziony pro důchodce ve Francii. V každém zařízení mají nějaké – jak bych to jen přeložila – přelétavé pokoje. Důchodcům umožňují dočasné výměnné pobyty v odlišném prostředí. Třeba z měst na ven102

kov a obráceně nebo z vnitrozemí k pobřeží a obráceně. Dovedete si představit spojení některého domova důchodců v Praze s domovem důchodců v Buzicích? Zatím to není běžné. Snadno byste někoho přesvědčili. Zajímavé by to mohlo být i ekonomicky.“ Pánové se chytili. Územní plán se bude pojímat úplně jinak. Škoda jen, že se to později překombinovalo, až ze všeho nebylo nic. Vzpomínku na poslední návštěvu v Buzicích zaznamenám doslovně:

„Čas je neúprosný. Od semináře v Buzicích uteklo už devět let. S Mílou jsem domluvena na větším setkání. Chtěla bych s konečnou platností domluvit nějaký další postup pro předávání našich společných zkušeností lidem, které by to zajímalo. Těšila jsem se, že konečně domluvíme, jak budeme společně psát knihu o tom všem, co bylo tady v Buzicích počato a jak zorganizujeme nějaké společenství mentorů, kde by si lidé vzájemně předávali zkušenosti. Už dlouho o tom diskutujeme a stále nemáme jasnou představu. Chtěla jsem také navrhnout, abychom společně připravili a vydali knižního průvodce resapientací. Takového nějakého knižního mentora nebo dobře srozumitelný manuál pro mentory. Setkání neprobíhalo podle mých představ. Míla má nějaké starosti. Takhle ho neznám. Hned na začátku mi také sdělil, že zemřel profesor Hornach. Dozvěděl se to od jeho sousedů, až když se profesor dlouho neozýval a chtěl se u něho zastavit. Měl od profesora slíbenou kopii jeho dlouholeté práce navazující na seminář v Buzicích. Práce měla obsahovat sadu definic a výkladů. Součástí měla být také hotová oponentura k teorii autoreflexního vývoje. Zdá se, že snaha o dokončení celé práce držela pana profesora při životě. Svou práci šťastně dokončil a tím pominula jeho životní motivace. Sousedé potvrdili, že profesor zemřel nečekaně asi před čtrnácti dny. Pohřeb proběhl bez obřadu, pouze v rodinném kruhu. V profesorově bytě už probíhala rekonstrukce. Původní vybavení bylo vyklizeno do sběrného dvora odpadů. Neteř pana profesora se nedávno vdala a mladí manželé potřebovali peníze. Měli své velkolepé plány. Knihy a poznámky starého podivína? K čemu by mohly být dobré? Vrátil se hodně zklamaný.

103

Možná i proto nechtěl o napsání knihy uvažovat. Jistě měl i jiné trápení. Bylo to na něm vidět. Ztratil o vše zájem. Musíme spolupráci na čas odložit. Snad se zase nějak pochlapí. Poslední dobou mám zase potíže se svojí nemocí a musím hodně odpočívat. Můj čas se také asi bude pomalu nachylovat. Chtěla bych své zkušenosti přece jenom nějak předat. Cožpak o ně opravdu nikdo nestojí? Odjížděla jsem trochu rozčarovaná. Ne trochu! Hodně, a hodně zklamaná.“

EPILOG Tohle už je malý epilog k příběhu paní Prokopiasové. Na nějaký čas se odmlčela. Dokonce ani o svém následném pobytu v nemocnici nikoho neinformovala předem. S otcem se už nikdy nesetkala. Aby využila čas trávený v nemocnici, nechala si k lůžku instalovat kvalitní diktafon, přesněji řečeno reportážní magnetofon, a postupně zaznamenávala všechny své vzpomínky. Požádala lékaře, aby všechny záznamy předal mému otci. Většinu z nich už jsem tady zveřejnil. Tak, jak byly zpočátku všechny nahrávky kvalitní, v této části, ke konci nahrávek se občas stává, že je celý dlouhý úsek nepoužitelný. Paní Prokopiasová buď mluvila hodně tiše, nebo byl mikrofon nějak zapadlý. Šum zde většinu slov zastřel. Z této části záznamů jsem zapsal, co šlo, a nic jsem neupravoval, ani nijak neseskupoval. Samozřejmě jsem vynechal všechny „vedlejší“ záznamy. Rozhovory se sestrami, lékaři, s Járou a s rodinou. Některé myšlenky jsou jakoby vytržené z kontextu a některé se opakují. Přesto je znovu zařazuji. Možná si nevzpomněla, že už o stejné otázce hovořila, možná ji chtěla ještě zdůraznit. Ale nic jiného už k dispozici nemáme. Aby následující text nepůsobil chaoticky, zřetelně jsem oddělil jednotlivé nahrávky. Z cizího pohledu jsou její slova možná poněkud patetická, ale já už jí dobře rozumím. Tedy opět její vlastní slova:

*** Najednou se všichni ptají, jak jsem to dokázala. Zvláštní, že největší zájem mají až teď, když zase umírám. Proč? Je ta blížící se smrt důkazem, že jsem opravdu něco dokázala? A bez důkazu to nemělo dostatečnou váhu? Copak každý bude čekat až na dotek smrti, aby začal brát život vážně? 104

*** Čemu tedy vděčím za úspěch v boji se svou nemocí? Lékařům, kvalitní a promyšlené stravě, pohybu a strategii – zapojila jsem mnoho faktorů. Nechci zapomenout na partnerskou terapii a podporu od jiných. Za skutečně nejdůležitější považuji zásadní změnu vlastního myšlení. V krátkém čase jsem se naučila všechno kolem sebe vidět jinak. *** Pochopila jsem, jak mocné asi budou nástroje, které používám v boji se svou nemocí. Tak ráda bych se o ně podělila s ostatními. Mohou pomoci tolika lidem. *** Dokonce i mé dcery asi slyší jen to, co chtějí. Říkají: „Ale ty na to máš dost času, mami. Jsi v důchodu. Čas si organizuješ sama. Tobě se to radí.“ Jakoby neposlouchaly, co jim říkám. *** Uspořádala jsem řadu přednášek o novém optimalizovaném životním stylu. Později už je organizovali i jiní. Přednášky, besedy, IQ party v domácnostech. Byla jich dlouhá řada. Nikdy jsem neodmítla účast, ale někdy jsem z besedy odjížděla zklamaná a s pocitem, že jsem zase jednou házela hrách na zeď. *** Když o tom všem svém „přednášení“ přemýšlím, hledám chybu. Měla jsem tolik posluchačů a tak málo z nich pochopilo, co jsem chtěla ukázat. V čem je ten problém? Jakoby slova byla prázdná. Vždyť jsem vystudovaný pedagog. K čemu, když nevím jak přesvědčivě vysvětlit ani ty nejzákladnější problémy. Musí snad člověk sám potkat smrt, aby si protřel oči a konečně uviděl jinak? *** Lidé se ptají, kdy jsem poznala, že jsem na správné cestě, že postupuji správně a že přicházejí nějaké pozitivní výsledky. Přemýšlela jsem o tom hodně. Teď mohu zodpovědně říci, že rozhodujícím momentem byl ten okamžik, kdy jsem se jednoznačně rozhodla žít od základu jinak. Pravdivě a přiměřeně. Určitě nebylo rozhodující, čím jsem začínala napřed a co jsem zařadila 105

později. Rozhodující skutečností byla moje aktivita v co nejširším záběru. Výsledky přicházely hned. Nejprve jen malé, postupně větší a větší. *** Čas je neúprosný a neúprosná je i moje nemoc. Začala jsem s ní bojovat příliš pozdě. Kdybych začala žít jinak o pár let dříve, nikdy by mě nepřemohla. Stačilo tak málo. Vynechat ve svém životě slova musím a nesmím. Místo nich žít podle slov chci a nechci. A samozřejmě si dobře promýšlet co opravdu chci a co doopravdy nechci. *** Je mi smutno, když si vzpomenu na své žáky. Nutila jsem je do biflování, snažila jsem se zlomit jejich vlastní vůli a předepisovat co a proč si mají myslet. Místo abych je učila přemýšlet o svých názorech a místo, abych je učila dovednosti rozpoznávat jejich vlastní životní priority, jsem je učila podrobovat se přání jiných. Je mi smutno, když si uvědomím, že jsem vše dělala s opravdovým přesvědčením jak dobře to s nimi a s námi všemi myslím. *** Dnes se mluví o převlékání kabátů. Jsem v situaci, že bych se nikomu nebála přímo přiznat, že jsem kabát převlékla. Obávám se, že to není zas tak jednoduché. Všichni, kdo to takto jednoduše vidí, jsou s největší pravděpodobností stejní tupci, jako byli ti dogmatičtí papaláši. Každý z nás se narodí do nějaké velice konkrétní situace. Jaká je jeho rodina? Chudá, bohatá, vzdělaná, uprostřed společenského kotle, nebo na vzdáleném venkově? Už prvé kroky, stejně jako prvé myšlenky jsou touhle výchozí situací poznamenány a jsou vedeny nějakým směrem. *** Díky svým tvrdým zkušenostem z posledních let jsem pochopila to podstatné. Nedovedla jsem se dívat kolem sebe, nedovedla jsem se vcítit do myšlení jiných. Natož pochopit jak mantinely, ať vrozené nebo uměle instalované mohou řídit lidské smýšlení a jednání. Nedokázala jsem chápat, proč někteří budou jednat jinak 106

než by chtěli jen proto, aby zajistili rozumné životní podmínky pro svou rodinu, a že jiní zase budou jednat úplně jakkoliv, jen aby měli víc a víc nebo aby se zviditelnili. *** Za těch posledních pár let jsem poznala a pochopila mnoho věcí. Pochopila jsem také, jak privilegované je postavení žen. Nechci o tom diskutovat, ani někomu pozvedávat sebevědomí, naopak. Kdo myslíte, že může za devastaci amazonských pralesů, moří a celého životního prostředí? Ženy! Kdo může za etnické čistky? Za mezinárodní konflikty? Ženy! To myslím docela vážně. Koneckonců, má slova jsou potvrzena rozsáhlými průzkumy. Ukazují, že více než devadesáti procenty se na rozhodování a skutcích mužů podílejí ženy. Přímo, nepřímo i skrytě. Aspoň v takzvaném vyspělém světě. Každý muž je řízen postoji, přáními a názory žen ve svém okolí, třeba si to nepřiznává. Muž chce a dokáže uskutečnit vše na co ženy myslí. Základy těch nejdůležitějších rozhodnutí jsou už v rozmarech žen. Přestaňme se už chovat jako naivky a ukažme mužům svá skutečná přání. Ne na schůzích a shromážděních, tam nás berou jako jiné muže, ale doma u kávy, a třeba i v posteli. Problém je pouze v tom, zda svá skutečná přání opravdu známe. *** Svým kolegům ve školství chci vzkázat pouze jedinou větu. Škoda, že ji nemohu pověsit na nástěnku v každé sborovně. To nejdůležitější, co můžete své žáky naučit je dovednosti rozhodovat sám za sebe, ale vždy s plným vědomím své svobody, s plným respektováním druhého a hlavně s převzetím plné zodpovědnosti za své skutky. Rozhodovací proces je přirozenou složkou našeho života. Příliš často však bývá deformován. Vědomě i nevědomě. Podaří se někdy zařadit do výchovy od nejmladšího věku výuka jeho čisté a přirozené podoby? Podaří se učit děti vnímat a nezaujatě posuzovat osobní příležitosti a zábrany? Rozpoznávat sebeklam u sebe a u jiných? Rozpoznávat skutečnou stabilitu? Vždyť je to důležitější než počty a mluvnice! 107

*** Co je to svoboda myšlení? Svoboda názoru. Společnost může své příslušníky regulovat v zájmu ostatních. Může stanovovat zákony, vyžadovat jejich dodržování a trestat jejich porušení. Ale nikdy nesmí omezit svobodu myšlení, svobodu názoru – svobodu vlastního rozhodování. *** Ze záznamu je slyšet jak těžko se paní Prokopiasové mluví. Přestávky mezi jednotlivými úryvky jsou sice krátké, ale jen proto, že magnetofon se v tichu automaticky vypíná. Záznamy jsou stále častěji přerušovány příchodem zdravotní sestry nebo lékaře. V počátečních záznamech byly velké a souvislé celky. Poslední záznamy už nejsou souvislým celkem, ale řadou nezávislých odstavců a vět. Některé už jsou opravdu nesrozumitelné. Zaznamenávám je pokud možno v původní podobě. Opět je jasně odděluji.

*** Ještě k tomu mému kabátu. Chtěla jsem říci, že to cítím jinak. Svůj kabát jsem nepřevlékla, ale rozhodně zahodila. Pokud bych měla nějaký jiný navléci, patřil by jistě novému společenskému řádu. Kapitalismus, socialismus i komunismus jsou ve skutečnosti jen obrovská šidítka. Vždy nahrávají jen pro skupinu vybraných, kteří si chtějí žít ve vatičce. Kapitalizmus bude vždycky vykořisťovat, komunismus bude vždycky proti někomu bojovat. Nový kabát by patřil systému postavenému na lidskosti lidí k lidem a na přiměřenosti ve všem. Ve výchově, v pracovní vytíženosti, ve veřejné i v sociální ekonomice. Hlavním regulačním prvkem nového systému by měl být respekt k právům a důstojnosti života ostatních a ochrana před jeho zneužitím. *** Lidé se mají respektovat a mají si pomáhat. Přímo jeden druhému. Nespoléhat jenom na prostřednictví státu. Vždyť čím více bude pomáhajících, tím více se můžeme spoléhat, že najdeme pomocnou ruku, až jí sami budeme potřebovat. Pomáhejte! Prostředí vám to bude vracet. *** Tak málo klademe důraz na sounáležitost člověka s člověkem a člověka s prostředím. PROČ? 108

*** Přežití vlastní klinické smrti poznamená každého přinejmenším změnou životních priorit. Vědomí neodkladné a nezvratitelné smrti v horizontu několika týdnů či měsíců změní člověka od základu. Všechny mantinely našeho života vypadají najednou jako nepodstatné smetí. V našich touhách se najednou ujasní. Je to úděsné i krásné. …… Najednou člověk uvidí tu obrovskou spoustu balastu, kterým se brodil, a který si jako zbytečná břemena nakládal na svá bedra. *** Je mi jasné, že zhoubné choroby jsem se nikdy nezbavila. Ona tady byla pořád, ale daří se mi oddalovat tu poslední fázi. Svůj boj se smrtí jsem začala příliš pozdě. Kdybych vyvinula třeba jenom třetinu současného úsilí včas, mohla jsem nemoci úplně předejít. *** Zkusila jsem toho moc, abych oddálila svoji smrt. V něčem, opravdu nevím v čem, jsem našla klíč k největším zázrakům veškeré existence. V krátké době mi od základu změnil všechny mé tělesné, duševní i duchovní procesy. Dal mi skoro deset let nového nádherného života navíc. … Života naplněného láskou, energií, svobodou v rozhodování a koneckonců i penězi – prostě vším, o čem jsem si kdysi ani neodvažovala snít. Umím si představit, co všechno přinese těm, kdo jej rozpoznají a použijí jeho sílu včas. Jenom se bojím, že takových bude málo. *** Na to, jak málo času mi asi zbývá, jej většinu věnuji přemýšlení, proč vlastně lidé nestojí o radu. Promítám si teorii o sebezáchově do každé možné situace, kterou si umím představit. Přemýšlím, v čem byl rozdíl mezi případy úspěšného a neúspěšného zařazení do obyčejného života? Všichni, kdo ve skutečnosti dávají přednost tomu, co vidí u jiných, jsou zpravidla netrpěliví. Už dnes sliní při pomyšlení na zítřejší koláč. A jsou líní přemýšlet o jiných možnostech. Ze všeho nejdřív potřebují pochopit podstatu sebeklamu. *** 109

A poslední záznam, který mám k dispozici.

Asi nestihnu zaznamenat vzkazy svým nejbližším. Najednou mne unavuje každá věta. Přemýšlejte o svém životě víc a včas, … co opravdu potřebujete, … a co je jenom zbytečným balastem. *** Paní Prokopiasová zemřela krátce před vánoci roku 2000. Před vydáním knihy jsme ještě kontaktovali nejbližší příbuzné. Jedna z dcer kategoricky požádala, aniž se zajímala, co by mělo být napsáno, aby všechna jména související s jejich rodinou a s firmou byla bezpodmínečně změněna nebo vynechána. Otec se svých problémů ještě dlouho nezbavil. Naopak. Ty největší mu začínaly. Místo přátel za ním přijížděli lichváři a vymahači.

ZÁVĚREM BUDEME NĚCO ORGANIZOVAT? Tady musím do vyprávění vstoupit zase já. Otázky a události kolem založení nebo nezaložení nějaké organizace mentorů jsou rozprostřeny do dlouhého období. Proběhlo mnoho debat s různými osobnostmi a také několik nedůrazných pokusů. Snad nejdále pokročila snaha založit jakousi domácí akademii, jejíž lektoři by na různá témata přednášeli přímo na sešlostech v domácnostech. Takovým sešlostem se tehdy říkalo IQ párty. Otec se neodhodlal k nějakému důraznému postupu. Možná nenacházel představu, která by jej uspokojila, a také asi proto, že období, ve kterém se mělo něco rozhodného odehrát, mu přineslo velké osobní problémy. Dostal se do slepé uličky. Partner v podnikání náhle odešel ke konkurenci. Při hledání pomoci narazil na profesionální lichváře. Byl pro ně asi snadným cílem. V krátké době se seznámil s lidským hyenismem a ubohostí. Na dlouhou dobu šlo všechno stranou. Snad to bylo potřeba, aby otec poznal i tuhle stranu života. Skutečný boj o svou existenci uprostřed současné společnosti. K tomu i zklamání nad vlastním selháním. Ani mně se o tomhle období příliš nechce mluvit. Otec se pod tlakem prožitých událostí prostě zhroutil. Trvalo několik let, než dokázal odpustit sám sobě i těm, kdo mu ublížili. K novému životu se probíjel velice pomalu a s velikými problémy. 110

Až v roce 2006 se otec nechal přesvědčit k nějakému pokračování ve svých úvahách o své teorii. Samozřejmě nejprve ode mne a od Kláry. Rozhodli jsme se vydat v jakémsi zkušebním nákladu tuto knihu „Cestou sebezáchovy“ a současně připravit samostatný web: sebezachova.cz, kde zveřejníme celý text této knihy, připojíme rozpracované texty další připravované knihy s komentovaným receptářem paní Hany a průběžně budeme doplňovat názory a zkušenosti čtenářů s optimalizací vlastního životního stylu. Otci se dodnes nepodařilo vyřešit finanční problémy. Stále je vystaven tlaku věřitelů. Nejvíce jej trápí povinnost splácet nejprve těm, kteří posílají exekutory. Zatímco ty, kteří mu opravdu chtěli pomoci, může jen znovu a znovu prosit o odklad. Řešení těchto problémů mu zabírá většinu času. Otázkám kolem teorie autoreflexního vývoje a kolem možností resapientace věnuje zbývající čas. A myšlenky snad všechny. Nepřetržitě sleduje vše, co může souviset. Stejně intenzivně vyhledává myšlenky, které mu nějakým způsobem dávají za pravdu, i ty které mu odporují. Zdá se mi, že je na tom trochu podobně jako paní Hana Prokopiasová. Rád by předával a vysvětloval své myšlenky, ale skutečných a upřímných zájemců je dost málo. Jednak to neumí pochopit každý a jednak dnes asi lidé raději chtějí slyšet něco jiného. Není to dlouho, co na jedné malé sešlosti odpověděl na dotaz: „Co chcete dělat dál? Jak si přejete, aby to pokračovalo?“ Tohle je jeho odpověď:

Otázkami kolem teorie autoreflexního vývoje se zabývám skoro třicet let. Čas utíká a já už zaregistroval tolik reakcí. Souhlasných i nesouhlasných. Výsměšných a zlehčujících nebo zase až nekriticky nadšených. Také pro lidi kolem sebe už asi musím být otravný neustálým stáčením řeči na téma, které mě už tak dlouho zajímá. Raději už o těchto otázkách nemluvím s nikým, kdo o to sám nepožádá. Lidí, podobných paní Prokopiasové, kteří jsou ochotni přemýšlet a diskutovat o nových možnostech a opravdu do toho jít, potkávám moc málo. Sama si našla nějakou cestu. Byla velmi úspěšná, ale to neznamená, že byla stoprocentně nejsprávnější. Možná měla i jiné možnosti, které nevyužila, a které jí mohly pomoci ještě víc. Určitě existují lidé, kteří budou hledat a zkoušet 111

nové metody a v jiných situacích, kteří dokážou vysvětlovat lépe a srozumitelněji než já. O to, aby pochopilo co nejvíce lidí, mi jde především. Budoucnost optimalizovaného životního stylu vidím v rovině osobní a v rovině společenské. Věřím, že se potřebné informace dostanou k lidem, kterým mohou pomoci bezprostředně. Začnou jednat a snažit se žít v duchu optimalizovaného životního stylu. Rychle se dočkají pozitivních výsledků. V mnoha případech téměř okamžitě. Za pár dnů a týdnů se výsledky začnou projevovat v oblasti zdraví a kondice, v partnerských a rodinných vztazích. Doufám, že tyto úspěchy zaujmou další a další stoupence. Nepozorovaně a nenásilně se také začnou vytvářet nové představy o jistotách budoucnosti. Výhledově bych se rád dočkal změn ve výchově nové generace. Ve společenské rovině je třeba hledat cesty, jak co nejrychleji stabilizovat naše existenční prostředí. Nemáme možnost rychle změnit všechno, ale můžeme zastavit zhoršování stavu a postupně vytvářet podmínky pro jeho zlepšování. Tady by měla být nejvhodnější cestou politika v rukou schopného a charizmatického organizátora a lídra. Jaké tady vidím řešení? Hledám každého, kdo je ochoten přemýšlet a jednat v zájmu vlastním i v zájmu svého prostředí. Třeba právě Vás. Je to tak naivní představa? Co k tomu dodat? Nic. A co může pomoci? Jen vaše chuť zkusit něco z úplně nového soudku. Sledujte webové stránky www.sebezacova.cz, kterých se snad už brzy dočkáme. Seznamujte se s aktuálními názory, věnujte pozornost zkušenostem jiných a vyzkoušejte si žít v duchu optimalizovaného životního stylu. Když nikdo nic nepodnikne, asi nebude dál nic. Když zkusíte hledat nějaké možnosti, možná najdete víc, než si představujete. Osobně mám trochu obavy, aby podobně jako už v mnoha případech nedošlo k tomu, že největší vlna zájmu o názory člověka přijde až v době, kdy už se vytratí jeho chuť o celé problematice diskutovat. Využijte jeho ochoty setkávat se s novými lidmi! Pište, organizujte setkání a hledejte nová řešení! 112

PŘÍLOHA OSNOVA RECEPTÁŘE PANÍ HANY Celý receptář najdete na webových stránkách: www.sebezachova.cz CO MŮŽETE UDĚLAT PRO SEBE Změňte svůj životní styl – změníte i svůj osud. Zmapujte celou linii svých sebeklamů. Hledejte optimální rytmus svého života. Uplatněte pulzní metodu při řešení svých problémů. Nepodceňujte své mentální procesy. Mohou vám pomoci i ublížit. Zkuste definovat základy svého vlastního životního stylu, své osobní životní filozofie. Najděte si mentora. Naučí vás postupovat po malých lehce zvládnutelných krůčcích, ale spolehlivých a hlavně skutečných. Staňte se sami sobě mentorem. Seznamujte se se základní teorií a s dosavadními zkušenostmi jiných. Své zkušenosti si nenechávejte pro sebe. CO MŮŽETE UDĚLAT PRO PARTNERA Partnerská terapie. Staňte se partnerovi mentorem nebo raději mentorem jeden druhému. Je to největší opora jakou můžete najít a jakou můžete dát. Respekt a tolerance. Přineste je do společného života, obnovujte a posilujte je. Vybudujte a vzájemně si respektujte pelíšky. CO MŮŽETE UDĚLAT PRO RODINU Uplatněte v životě rodiny optimalizovaný životní styl. Založte rodovou galerii a rodovou kroniku. Vyčleňte každému nějaký intimní kout. Uplatněte optimalizovaný životní styl ve výchově. Učte žít své děti bez sebeklamu, bez sobectví a samolibosti. CO MŮŽETE UDĚLAT PRO OSTATNÍ Rozhlédněte se ve svém okolí. Oddělte si každý měsíc nějaký čas a nějakou přiměřenou částku na dobré skutky – pro pomoc potřebným. Nejvíce tím pomůžete sami sobě. Budete překvapeni, jak pozitivně se to odrazí ve vaší psychice a ve vašem uspokojení. A co hlavní bude to to opravdové uspokojení. Staňte se mentorem. Pro své přátele a pro každého, kdo projeví zájem. Můžete připravovat i další nové mentory. (Ideální pro důchodce. Uplatněte své životní zkušenosti. Přivyděláte si, uplatníte svou životní moudrost a poznáte nový smysl života). CO MŮŽETE UDĚLAT PRO SPOLEČNOST Nebuďte lhostejní k tomu, co se kolem vás děje. Neignorujte volby. Reagujte s rozvahou. Prosazujte krédo: Moje svoboda končí tam, kde začíná omezovat druhého. ČEHO DOSÁHNETE Vyřešíte všechny své problémy. Pomůžete s řešením problémů v okolí. Možná vše dopadne jinak, než jste si původně představovali, ale všechno bude ještě mnohem lepší. Nepředstavitelně nádherný pocit naplněného smyslu. Člověk najde své místo a pocítí obrovskou podporu svého prostředí, kterou dříve nikdy nemohl registrovat v plné síle. Možná brzy poznáte také novou úroveň svého rozšířeného vědomí. 113

114

Obsah Předmluva ............................................................................................................................... 1 Jak vznikla tahle publikace...............................................................................................1 Prvé vzpomínky ....................................................................................................................... 7 Hovory s profesorem ............................................................................................................. 10 Procházka až k počátku světa ................................................................................................ 12 Zveřejnit své myšlenky? ......................................................................................................... 17 Co ty na to, Vlado! ................................................................................................................. 18 Seminář......................................................................................................................... 22 Jinýma očima ............................................................................................................ 22 Také vidíte ten obraz? ............................................................................................... 23 Bojíte se hadů? ......................................................................................................... 26 O principech sebezáchovy ..................................................................................................... 29 Co znamená sebezáchova ......................................................................................... 31 Existence ............................................................................................................................... 33 Vývojové a sebezáchovné procesy ......................................................................................... 41 Sebezáchovný mechanizmus .................................................................................... 42 Sebezáchovný úsudek ............................................................................................... 49 Širší pojetí .............................................................................................................................. 55 Něco je špatně ....................................................................................................................... 56 Rozrůstá se sebeklam (self-deceit)............................................................................ 57 Nepěkné vyhlídky? .................................................................................................... 60 Je nějaké řešení? ................................................................................................................... 61 Resapientace? ........................................................................................................... 63 Inteligentní evoluce formou nového životního stylu ................................................. 65 Stojí to za pokus?................................................................................................................... 68 Konec semináře a začátek prvé velké zkušenosti ................................................................... 69 Hana Prokopiasová........................................................................................................ 72 Prolog .................................................................................................................................... 72 Vzpomínky na dětství ................................................................................................ 73 Ke komunistům ......................................................................................................... 75 Jak se čas zastavil .................................................................................................................. 77 Na rozhraní života a smrti ......................................................................................... 79 Cesta za léčiteli ......................................................................................................... 79 Seminář v Buzicích .................................................................................................... 80 Zase mám naději ....................................................................................................... 81 Žít jinak? Jde to! .................................................................................................................... 81 Hra o život – Jak začít ................................................................................................ 81 Mentor ...................................................................................................................... 82 Změna životního stylu ............................................................................................... 83 Jak jsem postupovala ............................................................................................................ 83 To nejdůležitější při ujasňování ................................................................................. 88 Obnova sebezáchovných mechanizmů ..................................................................... 94 Podnikání a prvý milión ............................................................................................. 94 Přátelství a láska ....................................................................................................... 99 Partnerská terapie .................................................................................................. 101 O mé rodině ............................................................................................................ 101 Naposledy do Buzic.............................................................................................................. 102 Epilog .................................................................................................................................. 104 Závěrem ...................................................................................................................... 110 Budeme něco organizovat? ................................................................................................. 110 Příloha ........................................................................................................................ 113 Osnova receptáře paní Hany ............................................................................................... 113 115

Cestou sebezáchovy

jak si zachovat zdraví a rozum v současném světě

© 2007 Ondřej Hulač Vydala a vytiskla: Prácheňská obchodní společnost POSPOL® k. s., Buzice 2007 1. vydání

ISBN 978-80-254-0143-9

116