Tato dosud neprobádaná pohraniční oblast, evropské dějiště, kde si Hitler a jeho stoupenci uskutečňovali imperiální fantazie, byla též prostorem, kde mohli realizovat svoji zločinnou politiku zcela beztrestně. Některé pachatelky, o nichž pojednáváme v této kapitole, se zabývaly právě tím. Odložily zástěru a vklouzly do jiné role – perverzního a hybridního charakteru, který ztělesňoval tvrdou nacistickou vlastenku, otrlou holku od krav a chladnokrevnou antisemitku. Nosily bičíky, oháněly se pistolemi a puškami, oblékaly si jezdecké kalhoty a jezdily na koni. Taková transformace byla extrémní. Johanně Altvaterové, ambiciózní obchodní sekretářce z dusného Mindenu, bylo dvaadvacet, když přišla do Volodymyru-Volynského, města na ukrajinsko-polských hranicích. Sídlo okresu s třiceti tisíci obyvatel bylo obklopeno pšeničnými lány a lesy, jimiž vedly bažinaté břehy dvou řek, Bugu a Lugy, kde se Němci rádi projížděli na člunech a pořádali pikniky. Město bylo rovněž důležitou vojenskoprůmyslovou spojnicí a mělo vojenské ubytovny, rozhlasovou stanici, letiště, sklady paliva, cihelnu, textilku a továrnu na oděvy. Pro Židy ve městě byla tato zařízení důležitá, aby jako nezbytné pracovní síly přežili.233 Několik měsíců před příjezdem Altvaterové v září 1941 iniciovali esesmani se speciální policejní jednotkou první protižidovská opatření ve Volodymyru-Volynském. S pomocí místního německého armádního velitele založili židovskou radu, jejíž členy poté veřejně ponižovali a nakonec zaživa upálili. Předseda židovské rady spáchal s celou rodinou sebevraždu. Dne 30. září, o židovském svátku Jom kipur, došlo k většímu masakru. Šéf Altvaterové, „bystrozraký zakrslík“ jménem Wilhelm Westerheide, přijel, aby se ujal funkce regionálního komisaře. Židům, kteří první vlnu masakrů přežili, bylo okamžitě jasné, že život pod komisařem Westerheidem nebude o nic lepší. Uvedl se totiž „střelbou do terčů“, jimiž se stali jednotliví Židé, kteří na nádraží nakládali sudy s benzinem.234 V dubnu 1942 bylo ghetto obehnáno ostnatým drátem. Do té doby museli Židé nosit označení a bydlet ve vymezené čtvrti, pohybovat se však mohli také mimo toto území. Židé, Ukrajin156
furie_po korektue.indd 156
2/27/15 4:43 PM
ci a Poláci se stýkali na místním „černém trhu“. Jakmile bylo ghetto uzavřeno, vznikla židovská policie. Od ní stejně jako od židovské rady Němci očekávali, že budou plnit všechny jejich požadavky. Westerheide se svými lidmi Židy donutil, aby odevzdali peníze, šperky, nábytek i další cenné věci za lživý slib ochrany. Dále nechal konfiskovat dřevo a uhlí, nezbytné k přežití kruté zimy. V červnu 1942 bylo ghetto rozděleno na dvě komunity, které později charakterizoval jeden přeživší: „mrtvou“ část tvořili nepracující Židé, převážně ženy, děti a starci, a mnohem menší, „živou“, kvalifikovaní dělníci.235 Hranice ghetta hlídala místní policie. Vlny hromadného, Němci řízeného vraždění v létě roku 1942 a na podzim roku 1943 zredukovaly židovskou populaci v celé oblasti zhruba z dvaceti tisíc na čtyři sta až pět set osob. Tyto masakry začaly koncem srpna 1942, když se Westerheide vrátil z konference komisařů v Lucku. Tam se s dalšími regionálními vládci dověděl, že šéfové od nich očekávají „stoprocentní“ realizaci konečného řešení. I když příkaz nesměřoval přímo k „fräulein Hanně“, Johanna Altvaterová se rozhodla, že svoji část úkolu provede. Často doprovázela šéfa na rutinních cestách do ghetta; vídali ji, jak se na koni žene k hlavní bráně. Dne 16. září 1942 Altvaterová přišla do ghetta opět a dala se do řeči se dvěma židovskými dětmi, které žily poblíž zdi: jedním šestiletým a jedním batoletem. Mávala na ně a naznačovala, že jim chce něco dát. Batole k ní přišlo blíž. Vzala dítě do náruče a přitiskla je k sobě tak silně, až se dalo do křiku a začalo se vzpírat. Altvaterová je poté popadla za nohy a hlavou mu bušila do zdi ghetta, jako kdyby vyklepávala prach z koberečku. Dítě bez života pak hodila k nohám jeho otce, který později dosvědčil: „Takový sadismus jsem u ženy nikdy neviděl. Nikdy na to nezapomenu.“236 Onen otec také uvedl, že jiní Němci při tom nebyli. Altvaterová dítě zavraždila z vlastního rozhodnutí. Během likvidace ghetta viděl německý velitel blízkého tábora vojenských zajatců „fräulein Hannu“, jak v jezdeckých kalhotách žene židovské muže, ženy a děti do nákladního vozu. Chodila ghettem a ve snaze zavést do vládnoucího chaosu pořádek 157
furie_po korektue.indd 157
2/27/15 4:43 PM
mávala bičem „jako pasák dobytka“.237 Tak její chování popsal zmíněný německý pozorovatel. Během onoho masakru Altvaterová rovněž zašla do budovy sloužící jako nouzová nemocnice. Vtrhla na dětské oddělení, chodila od postele k posteli a každé dítě si prohlédla. U jednoho se zastavila, zvedla je, odnesla na balkon a vyhodila na dlažbu. Starší děti odvedla na balkon dětského oddělení – bylo ve třetím poschodí – a všechny pak přes zábradlí shodila dolů. Ne všechny děti zemřely okamžitě, ale ty, co přežily, utrpěly vážná zranění. Altvaterová si tak v nemocnici nepočínala sama; byl tam s ní jeden z jejích přátel, německý velitel četníků jménem Keller. Ten využil své funkce a nařídil židovskému zdravotníkovi Michalu Geistovi, aby seběhl dolů a ověřil, zda jsou děti, které tam nehybně ležely, skutečně mrtvé. Zraněné a další děti z nemocnice nechali Altvaterová s Kellerem naložit na nákladní auto. Po takřka dokončeném díle pak odjeli, pravděpodobně k jámám pro mrtvé na kraji města. Specialitou Altvaterové anebo – jak se vyjádřil jeden z přeživších – jejím „odporným zvykem“238 bylo zabíjení dětí. Jeden svědek si všiml, že Altvaterová často lákala děti na cukrovinky. Když k ní přišly a otevřely pusu, střelila je do úst malou stříbrnou pistolí, kterou nosila u boku. Někteří naznačovali, že Altvaterová a Westerheide jsou milenci, ale většinou se jí posmívali jako Westerheidově „mužatce“ (Mannweib). Altvaterová nevycházela dobře s ostatními Němkami ve městě, včetně zdravotních sester Německého červeného kříže i dalších sekretářek na úřadě, kde pracovala. Ze společenských důvodů navštěvovala domovy vojáků, ostatní ženy však „o ní neměly valné mínění, protože se neustále promenovala v hnědé nacistické uniformě a chovala se jako typická ,lesba‘ “.239 Byla vysoká a ostříhaná nakrátko, „pomužsku“. Přeživší Židé a němečtí svědkové vzpomínali na její mužské rysy a spojovali je s jejím agresivním chováním. V jejich popisu nacistického násilí je Johanna Altvaterová vykreslena jako problematická, vskutku chladná mužsko-ženská osobnost. Mimořádně maskulinní vzhled Alvaterové byl způsob, jak vysvětlit hrůzné činy, jichž se dopouštěla, přesně jako – jiným mechanismem – extrém158
furie_po korektue.indd 158
2/27/15 4:43 PM
ně ženský těhotenský stav Very Wohlaufové, která se rovněž dopouštěla násilí mimořádně odporného. Ani v jednom případě však rozsah spáchaného násilí nelze vysvětlit pouze genderovou příslušností. Z ghetta ve Volodymyru-Volynském nacisté vyhnali Židy do polí u vesnice Pjatydny. Objevili tam široké příkopy v podobě křížů; již dříve si tam židovští dělníci museli vykopat vlastní hromadné hroby. Ve dvou následujících týdnech zde pak nacisté postříleli přibližně patnáct tisíc Židů. Westerheide, který se později chvástal, kolik Židů „odkrágloval“, tam údajně přijel na koni a kolega Altvaterové Keller ho později označil za „jednoho z nejhorších“. Blízko uvedeného hromadného popraviště Westerheide se svými spolupracovníky popíjel a veselil se na hostině s několika Němkami. Mezi těmito veselými hýřily, kteří uprostřed krveprolití pili a jedli, se rovněž bavila Altvaterová. Tlumená hudba se mísila s výstřely z pušek. Čas od času se některý z německých katů zvedl od stolu, odešel na popraviště, zabil pár lidí a opět se vrátil na hostinu. Polští zemědělci, kteří pracovali na polích nebo trhali hrušky nedaleko popraviště, zaslechli křik a střelbu, a tak varovali Židy skrývající se v lese, aby se do ghetta nevraceli.240 Tři tisíce Židů, kteří masakr přežili, nacpali Němci do malých chatrčí za plotem z ostnatého drátu. Spalo jich několik na jedné posteli i na zemi, přežívali tam bez topení, denně dostávali potravu obsahující ne více než 390 kalorií nebo méně než 100 gramů chleba (zhruba tři plátky); nedalo se zabránit nemocem, a tak se v ghettu rozšířila epidemie tyfu. Jedním z dětí, které se sem dostaly, byl desetiletý Leon Ginsburg. Hledal svou rodinu, ale zjistil, že Němci a jejich pomahači většinu zavraždili. Židé v ghettu Leonovi vysvětlili, co se stalo. Hovořili o „Polce, velitelově milence“ jménem Anna, která „především sbírá ženské boty a šaty“.241 Ve zpustošeném ghettu se povalovaly na nedlážděných ulicích černobílé fotografie s usmívajícími se tvářemi Židů na předválečných svatbách, prázdninách, narozeninách a ve školách. Nyní byli všichni mrtví a hleděli na chlapce jako přízraky. Když si uvědomil, že musí zmizet, rozhodl se utéct do lesů. 159
furie_po korektue.indd 159
2/27/15 4:43 PM
Kdyby byl Leon zůstal, pravděpodobně by v ghettu nepřežil. Westerheide, Keller, „fräulein Hanna“ a kolegové z SS byli neoblomní. V první polovině roku 1943 zorganizovali další hromadné vraždění, při němž bylo postříleno dvanáct set Židů z ghetta i okolí. Do posledních dnů německé okupace, když se Westerheidův úřad v prosinci 1943 evakuoval, se tam udržela pouze tisícovka řemeslníků s rodinami. K poslednímu známému masakru Židů na Ukrajině okupované nacisty zde došlo ve dnech 13. a 14. prosince 1943. Nacističtí vůdcové chápali, že ve válečném tažení mohou prohrát, museli však vyhrát válku proti Židům. Speciální jednotka, jež uskutečňovala závěrečný krok západním směrem, z Ruska zpět do Německa, s úkolem povraždit veškerou zbývající židovskou populaci, zavedla poslední Židy „do lesnaté krajiny poté, co motorizovaný oddíl četnictva a ukrajinských pomocníků tuto oblast uzavřel. Hranice, na níž se měla těla spálit, tam byla připravena s předstihem.“242 Koncem roku 1943, ještě než byl úřad ve Volodymyru-Volynském zrušen, žila Johanna Altvaterová opět doma v říši. Poté co pracovala jako osobní sekretářka nejvyššího úředníka v oblasti, ji převeleli do regionálního hlavního města Lucka. Podle jejích zpráv mělo toto přeložení disciplinární důvody. Po válce Altvaterová vysvětlovala, že příčinou jejího přemístění do Lucka byl jistý incident; po jedné noční pitce ona a její kumpáni hnali do ghetta nějakou „krávu“. Není jasné, jakou hru tam vlastně hráli. Domů odjela na vánoční dovolenou a do Volodymyru-Volynského se již nevrátila. Sověti tuto oblast obsadili v lednu a únoru 1944. Protože Altvaterová stále doufala, že na Východě udělá kariéru, podala si žádost o přijetí do programu civilní služby pro výcvik koloniální elity. Jako nacistická úřednice byla Johanna Altvaterová násilnická a chovala se jako muž. Když Vera Wohlaufová chodila v Podleském Meziříčí přihlížet masakrům a deportacím, oblékala si vojenský kabát a čapku. Takové proměny nebyly úplné ani nezvratné, dokreslovaly však role, mezi nimiž ženy na Východě učenlivě lavírovaly. Osobně řídily četné válečné zóny 160
furie_po korektue.indd 160
2/27/15 4:43 PM
