P
ředstavuju si ho jako místo, kde je hodně písku. Všude hory a na jejich vrcholcích leží sníh. Písek a sníh. Písek a sníh, i když to s tím nesouvisí, se nikdy nikomu ve snu neobjevují společně. Ale já jsem pořád viděla prach, písek, trhy, kde se prohání vítr, tak jako u nás na plážích. A v dálce sníh na temenech hor. A potom turbany, spoustu plnovousů. A oblečení, ve kterém se člověk ztrácí a které mi připadalo dokonce krásné. Krásné, aby si je žena oblékla, když nechce být viděna a chce vypadat, jako by byla z látky. Občas si přeju, abych si je mohla vzít na sebe tady u nás, když cítím, že se mi na tvář lepí oči všech lidí. Když se usmívám, usmívám se prý nějak moc a už jsem na něj zapomněla, když mám oči plné slz, šeptají si, že s tím mám přestat, že pláč mi ho nevrátí, když se tvářím netečně, už vynášejí ortel: zešílela žalem. A tak bych se chtěla schovat do těch modrých zvonců, skrýt se za burkou. 11
Maria zavře oči a snaží se představit si Afghánistán. Posbírá pár obrazů, které jí proběhly hlavou během všech těch dnů, a vypráví mi je. Poprvé o tom mluví s někým cizím. Ale to si možná já připadám cizí, a ona mě viděla v kostele na pohřbu, nebo si na mě možná pamatuje z dob, kdy jsem kopal do míče na pláccích tady v okolí nebo jsem si chodil do tělocvičny hrát na boxera a vybíjet si zlost na boxovacím pytli. Povídá mi o zemi, kterou nikdy neviděla, ale vypadá to, jako kdyby znala všechny záběry, které ukazovali v televizi, každou fotku, co se objevila v novinách: jako kdyby si vytrénovala zrak, aby zachytil každičký detail za zády zpravodajů hlásících se z Kábulu nebo na fotografiích, kterými přímo oplývají reportáže otiskované týdeníky pro ženy. Afghánistán se stal zemí, kterou zmiňuje každý den, častěji než svou vlast. Má ho pořád před sebou, nepřetržitě. Je to divné jméno, špatně se vyslovuje a v dialektu je komoleno na Affanístan, Afgránistan nebo Afgá. V těchhle končinách se navíc lidem, když ho slyší, nevybaví ani bin Ládin, ani tálibánci, ale v první řadě afgano, bezkonkurenčně nejlepší hašiš, jehož válečky tudy procházely a plnily garáže a který byl po celá léta skutečným lákadlem, vábícím každého do místních drogových rajonů. 12
Maria je Afghánistánem skoro posedlá. Tu posedlost si nevybrala sama. Je to neuróza, která ji přepadla jako nějaké neštěstí. Nikdo v její blízkosti neříká nahlas nic, co by jí mohlo třeba jen vzdáleně připomenout zvuk slova Afghánistán. Jako kdyby nějaký zvuk mohl dokázat probudit její bolest zase k životu nebo jí zas na okamžik připomenout původ té bolesti, vyvolat vzpomínku na Afghánistán, kdyby na něj náhodou na chvíli dokázala zapomenout. Maria tyhle zbytečné zdvořilosti vnímá. Zpočátku jí to bylo protivné, jako bývají protivní muži příliš horlivě otevírající dámě dveře nebo ti, co žádají o prominutí jen proto, že vyslovili slova, která jaksi nejsou vhodná pro ženské ušní bubínky. Předstírané dobré vychování, sloužící víc k tomu, aby poukázalo na takt a jemnocit vznešeného svůdce, než aby vyjádřilo starost o osobu, jíž je adresováno. Maria nedokáže zapomenout. Nedokáže na to nemyslet. Neuběhla příliš dlouhá doba, ale ona nedokáže ani na jediné odpoledne zahnat myšlenky na to, co se stalo, kde se to stalo, a musí si stále klást otázku, co tomu bývalo mohlo zabránit. Na tohle se v duchu ptá, a to by dělat neměla. Tady jsou lidi trénováni, aby považovali všechno, co se stane, za nevyhnutelné. Je to něco jiného než dávný fatalismus, který člověka nutí všechno přijímat vkleče a s otevřenou 13
náručí. Každodenní trénink přístupu brát všechno tak, jako to přijde, tady člověka nutí dokonce k výbojnějšímu postoji. Když už se to stalo, musíte se z toho snažit vytěžit nějaký užitek. Takovýhle postoj ovšem stojí v cestě pochopení. Brání vám pochopit, jak se věci mají, jak se jim dá vyhnout, odkud přicházejí. Je to jako brát každý den jako ten ze všech nejhorší, ale u každého přitom umět rozpoznat, jaký z něj lze získat užitek. Ubohý užitek, který dovede využít nepozornosti osudu, chvilkového přibrzdění laviny, která se na vás řítí. V Mariině okolí se nikdo neptá, jak se to stalo a proč. Co se má stát, se taky stane. Člověk všechno snáší a z toho, co musí snášet, vyždímá, co se dá. Z toho, co vás postihne, vydolujete maximum, ale nikdy nebudete moci rozhodovat o tom, jakou almužnu lze žádat po nepřejícím osudu, o tom, na co máte nárok a proč. A zdá se, že vztek i bolest se rodí ve chvíli, kdy pochopíte, že pro vás z toho žádný užitek neplyne. Maria je ale otázkami posedlá. Vyptává se vojáků, kteří byli v Kábulu s Enzem a teď už jsou dávno zpátky doma, vyptává se každého, kdo přijel třeba jen na dovolenou. Těch, co se vrátili z poslední války. Své otázky dokáže zarazit do pugétu rozvážných a vychovaných slov, která jí nabízejí, jí, vdově, mladičké nevěstě, která klopýtla, než došla k oltáři. V její ves14
nici jsou veteráni ze všech válek, ze všech posledních válek. Posledních válek, které už nejsou nazývány bitvami a konflikty, ale misemi. Mírovými misemi. V těchhle končinách jim ale příbuzní, mládež z vesnice, snoubenky, sourozenci, zkrátka všichni říkají jednoduše „poslední válka“. Poslední válka vždycky odsune tu předešlou. Poslední válka byl před pár měsíci Irák, po dlouhou dobu byla poslední válka Bosna. Teď je pro zdejší lidi poslední válka Afghánistán. Zato na území od Casavatore po Villariccu jeli všichni do Násiríje, a pro vnitrozemí je zas momentálně poslední válka Libanon, kam odjeli vojáci před pár měsíci. O nich se nemluví. Nestřílí se, nemanifestuje se, nenavazují se žádná spojení v rámci televizních přenosů, která šetří telefonáty rodinám, nejsou tu manželky ukazující televizním kamerám, že břicho, které bylo při odjezdu vojáků jen mírně vystouplé, mezitím nakynulo do obrovských rozměrů. A tak se představy budují prostřednictvím fotografií ve formátu jpg. Vojáci je posílají z fronty e-mailem, aby odlehčili paměťovým kartám svých fotoaparátů a uložili do bezpečí záběry, jež chtějí ukázat svým dívkám a rodinám, aby pochopily, kde právě teď pracují a jak to tam přežívají. Noviny nestojí o fotografie všedních dní strávených na frontě. Hlídkování, děti v náručí, svěšené 15
nohy kývající se podél obrněných vozů, sluneční brýle a samopaly. Nestojí o nic, co je příliš předvídatelné nebo co jednoduše ukazuje každodenní život válek, které se nikomu nesmějí jevit jako každodennost. O videa je zájem, ale jen když střílíte na zraněného, jen když proklínáte nepřátele, jen když porušíte pravidla verbování nebo když vás naverbuje nepřítel, a taky vás zaberou, když vám někdo páře břicho. Pokud místní děti dojíždějí do školy do Neapole nebo následují trasy přesunů svých otců a matek po různých kasárnách a skončí v římských nebo turínských školách, nepochopí otázku, když se profesorka ptá na poslední válku. Ony tím rozumějí válku, kde byli jejich otcové nebo kde jsou jejich bratři, a lámou si hlavu, aby si vzpomněly, jestli ta válka je opravdu poslední, a aby pochopily, jestli se jich ptají opravdu na tohle. A pak odpovídají: „Poslední válka byla v Kosovu v roce 1999, můj táta tam byl,“ anebo: „Poslední válka je Afghánistán.“ Třída skoro vždycky vybuchne smíchy, pošklebují se jim, protože otázka „Která byla poslední válka?“ je ta ze všech nejlehčí. Neptali se vás na Trojspolek ani na rok podepsání příměří v první světové válce. Chtějí jen vědět, která byla poslední válka, tu nejlehčí věc. Kdo se splete, je naprostý hlupák. 16
Jenže pro děti z mých končin leží mezi poslední válkou, kterou znají, a tou, o níž se učí ve škole, několik vrstev dalších válek. Ta nejvzdálenější, na kterou se pamatují, nenosí nacistickou uniformu ani helmy osvoboditelů, je to Libanon, italská mise ITALCON v roce 1982. Jenže to není žádná historická vzpomínka, nikoho ani nenapadne prohlubovat ji v knihách, aby ji připomněl, je to prostě jen vzpomínka z baru, jsou to historky, které vám vyprávěli, zatímco jste nadávali na banku, že vám nechce odložit splátku, nebo když jste rozbalovali nový kalendář, který vám tak jako každoročně poslali karabiníci. Když kdekoli v Itálii vyslovíte „veterán“ a „poslední válka“, vyrojí se obrázky bělovlasých hlav partyzánských spojek. Zato tady je spousta mladinkých veteránů. Veteránů, kteří se nemůžou dočkat, aby zas odjeli na frontu, veteránů, kteří se vrátí a investují všechny své úspory do koupě baru nebo si společně se svými spolubojovníky otevřou restauraci a s tou to po začátcích, kdy se nesmyslně utrácí od mramoru po šéfkuchaře, skoro vždycky začne jít od desíti k pěti. A tak veteráni zase vyrážejí někam na frontu, pokud na to ještě mají věk, pokud se nerozloučili příliš chvatně a zůstaly jim kontakty, které potřebují k odjezdu. Veteránů jsou plné eskorty 17
a ochranky ve všech koutech Itálie, protože po tom, co člověk doprovázel potravinový konvoj a bránil ho před povstalci z Kosovské osvobozenecké armády nebo před oddíly generála Aidida, může dělat ochranku i nějakému státnímu podtajemníkovi nebo spolupracovníku justice, aniž by ho přitom každou noc pronásledoval zlý sen, že vyletěl do povětří. Většinu oddílů na misích tvoří vojáci z italského Jihu. Víc než polovina padlých italských vojáků pocházela z Jihu. Náš okres je plný veteránů. Navrátilců z Bosny a předtím z Mozambiku, z Kosova, ze Somálska, z Iráku, vojáků, kteří se vrátili z Libanonu nebo na návrat odtamtud teprve čekají. Vojáků, kteří poslali domů jenom svá těla, ohořelá, zmučená, rozmetaná na kusy. Tady je to samý voják. Výsadkáři z brigády Folgore, bersaliéři z Garibaldiho brigády, výsadkáři karabiníci z 1. regimentu „Tuscania“, a dál alpští myslivci, prapor San Marco, brigáda Sassari. Nenajde se tu snad jediný člověk, kterého by aspoň jednou nenapadlo dát se naverbovat. Jedinou překážkou brzdící touhu vstoupit do armády je, když jste se narodili s jednou ledvinou nebo máte koňskou nohu či pigmentovou degeneraci sítnice, která vás odsoudí k slepotě. A i v takových případech si lidé podávají žádost. Proč to nezkusit, je na vojenských lékařích, aby 18
odhalili, co není v pořádku. Doufá se v okamžik nepozornosti, v slepého a hluchého doktora. Tady by zkusili narukovat i jednonozí. A pokud se dřív, v době, když se ještě chodilo na vojnu, tisíce mladých mužů snažily vyhnout odvodu kvůli neexistujícím análním píštělím nebo vyvažovali zlatem lahvičku moče se stopami krve, pak dneska, kdy „armáda“ znamená práci a výplatu, už to neplatí. Když je v mých končinách potřeba odevzdat žádost o narukování, jde se k přepážce jedněch kasáren před Královským palácem v Casertě. Sjíždějí se tam desítky aut, a jelikož je to turistická zóna, zaparkují daleko a potom se s termoskami s kávou v ruce a zabalení do dek postaví do fronty a čekají celou noc, aby ráno žádost odevzdali jako první. Po přijetí zákona, který zrušil povinné odvody, si dobrovolníci připadají znevýhodnění, tak rádi by využili tehdejších širokých ok odvodních komisí a dali se prohlásit za způsobilé k výkonu vojenské služby. Civilní služba bývala volba levičáků, kteří si mohli dovolit strávit rok bez výdělku, skoro samí studenti. Všichni ostatní považovali vojnu buď za příležitost, nebo za rok ušlého zisku, za způsob, jak zjistit, jestli jsou kasárna a uniforma lepší než stavba nebo dílna, než kamion na dálnicích poloviny Evropy nebo dny strávené za barovým pultem. 19
