1
15. – 29. srpna 2008 se setkalo 24 dětí a studentů z Tanečního studia Light při ZUŠ Na Popelce v Praze 5 s 18ti dětmi ze základní školy v Ričce v Zakarpatské oblasti Ukrajiny (dříve Podkarpatská Rus) při společné tvorbě představení „Milá sedmi loupežníků“.
Taneční studio Light zároveň reprezentovalo českou kulturu svým osobitým tanečním vystoupením na prestižním festivalu „Trembity klučit“ (Píšťaly znějí), konaném 17. srpna 2008 u Siněvirského jezera. Vzniklé taneční představení „Milá sedmi loupežníků“, ve kterém hráli studenti a děti z Prahy a z horské vesničky Rička, se hrálo nejen 23. a 24.8. v samotné Ričce, ale především na festivalu v Koločavě, který se konal 24.8. při slavnostním otevření skanzenu „Staré selo“ v rámci oslav Dne nezávislosti Ukrajiny. Záměrem projektu bylo podpořit vnímání kulturních hodnot pro děti a mládež – a na nich vystavět společné taneční představení. Kulturní rozmanitost tradic obou zemí a reálné vnímání národní identity byly podstatnými prvky projektu. Vzhledem k jazykové barieře se taneční divadlo stalo pro obě skupiny jedinečným prostředkem porozumění a sdělení. Součástí projektu bylo také poznání navštívených zemí – děti a studenti Tanečního studia Light kromě pobytu v Ričce a Koločavě viděli Siněvirské jezero, absolvovali dvoudenní přechod poloniny Boržava a navštívili Užhorod na Ukrajině. Na Slovensku absolvovali přechod Pienin, v Polsku navštívili solné doly Wieliczka a město Krakov.
2
Taneční studio Light Taneční studio Light nabízí aktivity dětem a studentům bezmála 15let. Je občanským sdružením fungujícím při ZUŠ Na Popelce v Praze 5. Směřování studia vychází z toho, že všestranný pohyb je přirozenou potřebou dětí a pozitivně ovlivňuje psychofyzickou rovnováhu člověka. Žáci studia jsou vedeni k uvědomělému a kultivovanému pohybu a zdokonalují své taneční techniky s důslednou snahou nepotlačit přirozenost a spontánnost osobitého tanečního sebevyjádření. Kromě pravidelných lekcí během školního roku, které zaštiťuje ZUŠ Na Popelce, studio nabízí dětem mnoho dalších uměleckých a sportovních aktivit. Cílem aktivit studia je využití různorodých výchovně-uměleckých možností pro všestranný rozvoj osobností dětí a především pro upevnění jejich sociálního cítění.
Vývoj projektů Tanečního studia Light Projektová práce studia je ideální pro naplnění činnosti širokého věkového a zájmového spektra členů. Umožňuje zřejmé stanovení cílů společné práce. Dosažené cíle jsou konkrétní, což usnadňuje zpětnou reflexi. Taneční studio Light má za sebou již řadu celoročních tuzemských i zahraničních projektů založených na uměleckém základu i komunitní práci. Vzestupná tendence společných projektů je jednak výsledkem dlouholetých zkušeností podpůrného týmu dospělých – jednak zráním zkušeností dospívajících členů studia, kteří postupně profilují současnou práci Tanečního studia jak po stránce umělecké tak osobnostní. Od tématických projektů vrcholících celovečerním představením, na kterých se děti učily jak využít uměleckých prostředků k osobitému sdělení, přes tvorbu tanečního divadla zaměřeného na konkrétní pomoc či reprezentaci studia v zahraničí dospělo Taneční studio Light k tvorbě představení se zahraničními partnery. Pro tyto záměry si s pomocí Českých center, Člověka v tísni a MZV vybírá takové cílové lokality, kde spolupráce přináší oboustranný přínos v rovině umělecké i sociální. První projekt Tanečního studia Light, zaměřený na taneční tvorbu představení s dětmi zahraniční školy, směřoval za krajany do Banátu. Tým lektorů, vybraných z řad dospívajících studentů, zrealizoval na přelomu února a března 2008 první pokus podpořit sebevědomí a kreativní rozvoj krajanských i rumunských dětí v Banátu (Rumunsko) umělecko-pedagogickým působením přímo v základní škole v horské vesnici Eibenthal.. Během 14ti denního pobytu se lektorům podařilo s 25 místními 3
dětmi vytvořit taneční představení „Kdy víly přestávají čarovat“ na motivy povídky Zdeňka Šmída. Děti z horské rumunské vesnice, kde jako by se čas zastavil před sto lety, své představení zahrály během svého týdenního červnového pobytu v Praze na prestižním festivalu Tanec Praha 2008 v divadle Ponec. Jednoznačně se tímto počinem podařilo zásadně ovlivnit míru sebevědomí dětí a obyvatel Eibenthalu a podpořit jejich motivaci zachovat si své osobité životní a kulturní hodnoty v nesnadných společenských podmínkách. Na zkušenosti v Banátu navázal nový projekt studia „Zakarpatská Ukrajina“.
Projekt „Zakarpatská Ukrajina“
Spolupráci s dětmi Zakarpatské Ukrajiny Tanečnímu studiu Light navrhl člen organizace Člověk v tísni, který osobně zná jak životní podmínky místních obyvatel, tak dlouholetou práci Tanečního studia Light. Projekt „Zakarpatská Ukrajina“ umožnil setkání a společnou práci dětem a studentům z Ukrajiny a Česka a tak pomohl prolomit případné vzájemné předsudky a nedůvěru. Nahlédnutí do reálných podmínek života ukrajinských obyvatel v horách umožnilo dětem a studentům z Prahy zdravější posouzení ukrajinských i svých životních možností, jejichž rozsah je vázán na mnoho okolností, nesnadno ovlivnitelných jednotlivci. Přípravy celého projektu se soustředily zejména na nesnadné shánění kontaktů na ukrajinské partnery, vytipování místa mezinárodní spolupráce a zajištění bezpečnosti dětí Tanečního studia Light. Ve spolupráci s organizací Člověk v tísni a Českými centry v Praze a Kyjevě se podařilo vytipovat pro tvůrčí spolupráci horskou vesnici Ričku nedaleko Koločavy, kde v rámci školy paní učitelka Anna Nikolajevna Babec vede folklórní dětský soubor. Také se na poslední chvíli podařilo zajistit pozvání na festivaly u Siněvirského jezera a v Koločavě. Díky účinné pomoci Generálního konzulátu ČR na Ukrajině ve Lvově se podařil i hladký průjezd hranicemi a bezpečný pobyt na místě. Součástí příprav bylo zajištění nutných finančních prostředků na pobyt a dopravu (s důsledným výběrem dopravce v extremních podmínkách horské ukrajinské přírody), zajištění všech administrativních záležitostí, pojištění, plány cest, finanční rozpočty, nákup zásob jídla a materiálu na celý projekt, zajištění zdravotnického materiálu a potřeb k táboření a realizaci představení v polních podmínkách v přírodě, doprovodné vozidlo zásobující výpravu, zajišťující dopravu kostýmů a materiálů na představení atd.
4
Samostatnou složkou příprav byla samotná příprava scénáře, zajištění hudby, výtvarných dílen a kostýmů na představení a k dokumentaci. Mnoho těchto a dalších nesčetných prací si mezi sebe rozdělili rodiče dětí a starší studenti souboru. Představení „Milá sedmi loupežníků“ Práce na tvorbě představení, vycházejícího ze setkání národních tradic obou zemí, se tak stala velkou příležitostí nejen pro děti samotné, ale i pro lektorský tým tvořený nejstaršími studenty Tanečního studia a umožnila jim další osobní a profesní růst a zkušenost.
Výběr literární předlohy pro tvůrčí práci byl zvolen tak, aby situace příběhu nestály na slovním dialogu, a aby předloha umožňovala dostatečný prostor pro výklad jednotlivých situací tak, jak ho na místě budou děti vnímat. Nebylo předem jasné jak staré děti a v jakém počtu přijmou na místě spolupráci, co umí a jaké kulturní vnímání si do společné tvorby přinesou. Volba padla na báseň Viktora Dyka „Milá sedmi loupežníků“. Báseň obsahuje jednoduchou dramatickou zápletku a zároveň je možné výklad příběhu a jeho atmosféru vnímat „po svém“. Samozřejmě se báseň stala jen vzdálenou motivací pro tvorbu tanečního představení, protože mladší děti z Prahy ani místní obyvatelé nemohli básnický text vnímat v původní podobě. Během týdenní spolupráce se vyjasnilo hlavní téma chystaného představení – nereálnost představy, že mohou mít „všichni stejně – nikdo méně a nikdo více“. Příběh odhaloval společenství loupežníků, do jejichž středu se dostala krásná dívka. Společná idea loupežníků, že milou budou mít „všichni stejně“, že ona nemůže milovat nikoho více, předurčilo dramatický zlom ve chvíli porušení. 5
Příběh, který s nadsázkou a humorem ukazoval nedodržené pravidlo loupežníků vyvrcholil smutnou smrtí jednoho z nich a odchodem milé. Skončil otevřeným zamyšlením, že míry svých životních hodnot člověk dosáhne osobně vynaloženým úsilím, kterým může ovlivnit fungující společenství, a které nenahradí idea sama o sobě. Vzhledem k jazykové barieře se stal hlavním uměleckým prostředkem nejen tanec, ale také výtvarné symboly. Zejména barevné stuhy, které symbolizovaly „bohatství“ dívek. Loupežníci si neohroženě brali od dívek stuhy, aby zdobili sebe a především svoji milou. Teprve když milá darovala svojí vzácnou (dosud jen bílou) stuhu jednomu z nich, zapříčinila pomstu loupežníků a jeho smrt. Bílé oblečení tanečníků a barevné stuhy, které děti barvily v hrncích na ohni, se staly hlavní výtvarnou složkou představení. Život loupežníka symbolizovala bílá košile, která „žila“, oblečená na chlapci, nebo „visela“ mrtvá. Hudbu si děti z Ričky vybraly samy z nabídky Tanečního studia. Upřednostnily především dynamické nahrávky Čechomoru, které se jim líbily pro aranžmá na rozhraní lidové a moderní hudby. Taneční a další hudební náplň představení vycházela z potkání obou kultur, z jejich národních tanců a zpěvu, stylizovaných pro potřeby příběhu. Jako se potkaly skupiny z Česka a Ukrajiny, ukrajinský loupežník (mluvící ukrajinsky) a milá z Prahy (mluvící česky) – tak se prolnuly tance, jazyk a zpěvy obou národů do společného příběhu. Vzájemný respekt a účelnost, se kterou se kulturní a jazyková odlišnost obou národů v představení setkaly byly vrcholem spolupráce. Společnou spolupráci zahájily obě zúčastněné strany setkáním ve slavnostní atmosféře festivalu „Trembity klučit“, který se odehrával v krásné přírodě u Siněvirského
6
jezera. Následovalo týdenní seznamování, společné hry a tance a především společná tvorba představení přímo ve vesnici Rička. Zásadní pomocí pro soubor z Prahy byla především místní paní učitelka Anna Nikolajevna Babec, která důsledně vedla své děti k poctivé ukázněné práci a přinášela do společného představení jedinečné prvky ukrajinské kultury a jazyka. Dalším nenahraditelným článkem spolupráce byl patnáctiletý Saša z Ričky, který uměl dobře česky a překládal dětem všechna podstatná sdělení ohledně příběhu tak, aby všichni vždy věděli co a proč dělají. Samozřejmě však nejpodstatnější oporou celého vzniku představení byli zkušení studenti – lektoři Tanečního studia Light, kteří svým příkladem a aktivním tvůrčím přístupem k práci dovedli děti z Ričky ke konečnému divadelnímu tvaru, režírovanému vedoucí Tanečního studia. Práce probíhala na dvorku malé místní základní školy. Studenti a děti z Prahy nocovali na seníku paní Babec a stravovali se z vlastních zdrojů. Kostýmy, výtvarný a technický materiál na projekt a dokumentaci zajistilo Taneční studio Light. Výtvarný materiál a práce obstarali Matěj Růžička a Tereza Tretiagová, o kostýmy a jejich rozdělení trpělivě dbaly Jiřina Krásová a Anna Růžičková. Tvůrčí práci trpělivě a nezištně podporoval tým dospělých rodičů a přátel dětí z Prahy, který zajišťoval veškerý servis (starost o finance, zdravotní servis, stravu, mytí nádobí, dopravu na festivaly, auto k zásobování a pohotové dopravě jednotlivců, výlety a informace o historii s současnosti navštívených oblastí i další doprovodný program). Projekt také svojí přítomností podpořila paní ředitelka Dana Brabcová z Českého centra v Praze.
Zdařil se tak další unikátní cíl. Během týdenní spolupráce dokázalo celkem 40 dětí a studentů (navzdory jazykové barieře) vytvořit společné taneční představení srozumitelné všem divákům a především přinášející radost a zdravý pocit vlastní ceny všem zúčastněným.
7
Průběh spolupráce očima samotných aktérů: Práce se uskutečnila v polních podmínkách chudé horské vesnice v srdci krásné karpatské přírody. Noclehy na seně, vaření na ohni, mytí v potoce a technická základna v chlévě dodaly zážitkům romantický nádech. Vrcholy polonin, dominující krajině, děti a studenti souboru osobně zažili při dvoudenním přechodu s batohy na zádech. Poznaly nejen jejich krásu, ale i poměrně těžkou práci místních lidí, živících se sběrem borůvek na samých hřebenech hor.
Stejně tak soužití s obyvateli vesnice přineslo dětem z Prahy nový pohled na mentalitu a možnosti obživy místních lidí. Děti z Ričky se zpočátku styděly, držely se stranou a ke spolupráci je motivovala především jejich učitelka Anna Nikolajevna. Místní děti mají velmi jasný vztah k autoritám – neodmlouvají a jsou zvyklé plnit pokyny dospělých okamžitě. Zdálo se, že příliš nepřemýšlejí o tom proč práci s námi dělají a tak pro nás byl příjemný zlom, když je samotné zkoušení s námi začalo bavit. Po několika prvních rozpačitých zkouškách na nás děti nedočkavě čekávaly na louce a snažili jsme se, aby se jich rozvíjející příběh loupežníků a milé osobně týkal, aby mu chtěly a mohly rozumět a posouvat ho svým jednáním v rámci hry. Děvčata a chlapci k sobě měli odtažitý vztah – proto postavení kluků a holek ve společném představení bylo jasně dané a vycházelo z přirozeného vnímání dětí o rolích obou pohlaví. Snažili jsme se děti provokovat ke hravosti, aby jejich projev byl přirozený a pro všechny srozumitelný. Když jsme dětem poprvé rozdali jednoduché bílé kostýmy, byly zklamané. Místní sklon k barevné zdobivosti nemohly zachránit ani stuhy, na místě vesele barvené. Vzhledem k jazykové a kulturní barieře se nám nepodařilo vysvětlit, jaké divadelní symboly čistá bělost kostýmů a křiklavé stuhy (lenty), vzájemně kradené a darované, mají. A tak jsme doufali, že ve finálním představení se naše záměry stanou zřejmé. Nicméně chlapci se s bílými košilemi nesmířili a na představení dorazili aspoň ve vyšívaných rubáškách. Překvapilo nás, že vesnice žila velmi málo „sousedsky“ a také bylo zvláštní, že rodiče dětí se nezajímali o to co společně děláme. O to nadšenější byly vstupy paní učitelky Anny Nikolajevny do stavby představení – zejména, když se jednalo o ukrajinské texty, které v místním nářečí nebyly stejné jako v předem zajištěných ukrajinských překladech. Zpěv, 8
jakým vládly děti Anny Nikolajevny a Anna sama, byl naprosto bez konkurence a pěvecká a rytmická složka představení, inscenovaná Annou Nikolajevnou, patřila k nejsilnějším okamžikům výsledné kompozice. Hlavní roli Milé dostala 13ti letá Bára z Prahy a roli zamilovaného zbojníka 15ti letý Saša z Ričky. Oba se tak stali symbolem potkání, společného dosažení cíle a následného rozloučení dvou kultur, odlišných i podobných ve své mentalitě, tradicích a jazyku. Pokusili jsme se společně vytvořit zřejmý model spolupráce, která může být přes překážky realizována a dokončena. Loučení s dětmi bylo dojemné. Vůbec se nepodobalo odtažitému a stydlivému začátku spolupráce. Malé holky z Ričky laškovaly s našimi velkými kluky a starší ukrajinská děvčata a Anna Nikolajevna se při našem odjezdu neubránily slzám. Těžké bylo loučení se Sašou, který zastal hlavní roli nejen v příběhu, ale v celé naší spolupráci. Nejen dárky, které jsme si přivezli, jsou pro nás důkazem o úctě místních obyvatel k naší spolupráci, ale zejména o důležitosti naší práce, za jejíž realizaci děkujeme všem.
9
Závěr Zakarpatská Ukrajina se pro nás stala zemí krásné přírody a vlídných talentovaných přátel v Ričce. Zároveň pro nás zůstává zemí rozporů a paradoxů, ve které si málokdo váží unikátní přírody, kde nepořádek zdobí všechny pozemky co patří „všem a nikomu“, kde organizace a dohody (častý strach lidí o něčem rozhodnout a za něco zodpovídat) jsou mimo naše chápání, školství se zdá být velmi autoritativní a málo tvořivé a majetek a peníze jednotlivců často převládají nad lidskou pospolitostí a spoluprácí i v rámci horských vesnických podmínek. Rádi bychom se pokusili zrealizovat další setkání obou skupin a reprízy představení „Milá sedmi loupežníků“ - tentokrát v Česku. Už proto, že chceme našim přátelům z Ričky ukázat jiný pohled na život tak, jak ho známe u nás. Většina dětí z Ričky nebyla dál než v Koločavě, možná v Užhorodě, a opravdové divadlo nezažili ani ti nejstarší z nich. Zejména však budeme o setkání v Praze usilovat proto, že vzniklé představení může oslovit diváky v Čechách právě pro svoje jedinečné propojení kulturních a lidských hodnot obou národů.
Projekt zaměřený na pomoc dětem Zakarpatské Ukrajiny umožnil studentům z Prahy vytvořit si alternativní pohled na své reálné možnosti, které jim současná "svobodnější" doba v Česku nabízí. Další vývoj projektu mohou zásadně ovlivnit právě oni.
10
„Milá sedmi loupežníků“ tanečně-divadelní dvojjazyčné představení inspirované stejnojmennou básní Viktora Dyka, s využitím nahrávek hudební skupiny Čechomor. scénář a režie: Lenka Tretiagová scénická spolupráce a pedagogické vedení: Anna Nikolajevna Babec, Matěj a Ondřej Růžičkovi, Sebastián Vích a Štěpán Tretiag zpěv: Natália Dubanyč, Mychajlo Helbyč, Matěj Růžička technické zajištění: Jan Bureš, Petr Kopecký návrh kostýmů: Lenka Tretiagová výroba kostýmů: Dana Kociánová. Tereza Tretiagová, Matěj Růžička režie filmového dokumentu: Dominika Křesťanová V hlavních rolích: zbojník: Olexandr Hyčka (Rička) milá: Barbora Beranová (Praha) děti a studenti z České republiky: Beranová Barbora Burešová Kateřina Brabcová Julie Brabcová Natálie Daňková Barbora Eckhardt Jan Filipová Kateřina Krásová Jiřina Křesťanová Klára Nahodilová Lenka Růžička Matěj Růžička Ondřej Růžičková Anna Staněk Tomáš Staňková Marie Sýkorová Lada Šefrnová Anna Tretiag Štěpán Tretiagová Anna Tretiagová Tereza Vernerová Rebecca Vích Sebastián
hrály a tančily děti z Ričky, Ukrajina: Boljban Vasyl Buta Rostislav Dubanyč Natália Dubanyč Nelja Helbyč Mychajlo Helbyč Natalia Hyčka Diana Hyčka Julie Hyčka Olexandr Hyčko Marjana Hrab Tetjana Chymenec Vasilj Kintor Fedir Monjo Jurij Mysj Angelina Pacan Olexandr Stankovyč Marjana Tomenec Oleg
11
Realizaci projektu svými nenahraditelnými službami na místě umožnili: Jiří, Jan a Eva Burešovi, Dana a Daniel Brabcovi, Adam Eckhardt, Petr Kopecký, Yvona Kreuzmannová, Dominika Křesťanová, Olga Staňková a řidiči autobusu Jaroslav Vondruška a František Jirsák Projekt finančně podpořili: Ministerstvo kultury České republiky Magistrát hlavního města Praha, NIPOS - ARTAMA Poděkování: Vedení ZUŠ Na Popelce v Praze 5, Tanci Praha a divadlu Ponec, Člověku v tísni, zastoupenému panem Ivem Dokoupilem, Českému centru v Praze, zastoupenému Danou Brabcovou, Českému centru v Kyjevě, zastoupenému panem Rudolfem Sedláčkem, Generálnímu konzulátu České republiky na Ukrajině, zastoupenému panem Ladislavem Hradilem, paní učitelce Anně Nikolajevně Babec – profesorce němčiny nejvyšší kvalifikace z Ričky, paní ředitelce Muzea Ivana Olbrachta v Koločavě Natálii Tumarec, Martinu Mitášovi z CK Kudrna a Halině a Janu Kapusta (Wieliczka, Polsko), Michalu Taušovi za zajištění zdravotnické výbavy, rodičům dětí Tanečního studia Light, nenahraditelným řidičům pana Heřmanského Jaroslavu Vondruškovi a Františku Jirsákovi a hlavně týmu dospělých, kteří na místě umožnili realizaci projektu a vznik představení Jiřímu, Evě a Honzovi Burešům, Daně a Danielu Brabcovým, Adamovi Eckhardtovi, Petru Kopeckému, Yvoně Kreuzmannové, Dominice Křesťanové, Olze Staňkové, a Ondrovi a Matějovi Růžičkům, Sebastiánovi Víchovi a Štěpánovi a Lence Tretiagovým.
Kontakt: MgA. Lenka Tretiagová,
[email protected], tel: 606/754666
Zprávu 1.září 2008 v Praze zpracovala Lenka Tretiagová, korektury Yvona Kreuzmannová, Jiří Bureš a Olga Staňková, grafické zpracování Ondřej Staněk s využitím fotografií Jiřího Bureše, Adama Eckhardta a Štěpána Tretiaga.
12
