Tanec Maccaberův Marie Krajplová Ateliér intermediální tvorby I. / škola Milana Knížáka Teoretická část diplomové práce
Úvod Tanec Maccaberův, později znám jako Tanec smrti, se objevuje v roce 1424, kdy tato představení probíhala na hřbitovech a prováděl je Ital Maccaber, který se převlékal za smrt a pobízel přítomné k tanci. Počátek zobrazování smrti, jakožto tanečníka není příliš doložen. Předpokládá se, že tanec smrti navazuje na lidové tance v kostelích převážně ve Francii a Itálii. Tance nabyly popularity ve století čtrnáctém, kdy v Evropě řádila morová epidemie a lidé, kteří si nemoc nedokázali vysvětlit, začali smrt vnímat jako představitele bolesti a utrpení. Na tanci smrti je zajímavé, že stejně, jako smrt nečiní rozdíl mezi chudákem a boháčem, jednalo se o zábavu pro všechny společenské vrstvy, a nejen v rámci jednoho města, ale napříč celou tehdy známou západní společností, kterou evropané považovali za celý svět. V dnešní době, kdy člověk globalizovaného světa má technický obraz dostupný na celém světě a je pro všechny společenské vrstvy, považuji téma tance smrti opět za velice aktuální a nutné. Každá fotografie (nás či místa) zde po naši smrti zůstane. Nejsme ovšem jen tím, kdo je reprodukován, jsme i tím, kdo reprodukuje. Díky fotografickému obrazu jsme současně Maccabrem (smrtí) i tanečním partnerem (smrtelníkem). V tomto historickém období reprodukovaného obrazu, nám fotografický obraz zabraňuje svým způsobem zemřít. Zvolené téma je velice problematické a rozsáhlé, protože obsahuje příliš mnoho prvků, které jsou silnými nositeli symbolů, představ a odkazů: smrt, tanec, hřbitov, půlnoc, tma, fotografický obraz, fotograf. Cílem práce není reprodukovat tanec smrti v rámci zábavy, nebo historické fascinace smrtí, jedná se pouze o nastínění určitých otázek. Proměňuje se vnímání smrti v rámci generací tak, aby mohlo dojít k něčemu takovému, že reprodukovaný obraz či fotografický obraz nám dnes zastupuje smrt? Přesněji řečeno, zda zastupuje onoho Maccabra, tedy naši představu smrti? A zda samotné vyfotografování, tedy vztah mezi fotografem a foceným objektem, či subjektem, zastupuje vztah při tanci mezi Maccabrem a osobou, se kterou tančí? Jakým způsobem se vyvíjí naše vnímání a představa smrti? Mezi ty, kteří v minulosti propojili fotografii se smrtí na teoretické úrovni, patří například Roland Barthes (Světlá komora). Definuje fotografii, jakožto zástupce minulosti, skrze kterou jsme konfrontováni s naší smrtelností.
Proces Tanec Maccaberův je v mé diplomové práci představen třemi fotografickými soubory, kdy jednotlivé části zastupijí úroveň vnímání, poznávání a seznamování se se smrtí. Tato cesta by se dala přirovnat k postupu do nevědomí, kdy cesta vede skrze vědomí a podvědomí. Pro jednotlivé úseky, jsou vždy vybrány takové fotografické procesy, aby svými technickými vlastnostmi předjímali zkušenost, kterou si s nimi na základě jejich využívání spojujeme. Tím, v každé části, dochází ke splinutí mezi fotografickým obrazem (např. polaroidová fotografie), myslí (např. vědomí) a představou smrti (např. soubor genius loci). Práce neměla od počátku pevně stanovenou strukturu. V průběhu let na AVU jsem různými prostředky (instalace, grafika, kniha, fotografie) zpracovávala proměnlivost prostoru ve kterém se nacházíme. Na počátku práce, jsem měla za cíl, pouze zaznamenat místa, ve kterých by byl Maccaberův tanec realizován v dnešní době. Podle jakých principů by tento prostor byl vybírán a jakou by měl podobu. Tyto místa jsem si začala fotografovat polaroidem. Nebyly vybírány na základě žádné předem dané struktury, a měly sloužit jako fotografické „skici“, pro vytváření prostorů, které jsem plánovala stavět a následně fotografovat. Po vytvoření tohoto prvního souboru a konzultaci s oponentkou Štěpánkou Šimlovou došlo k přetvoření práce. Vliv na rozšíření zkoumání tématu a propojení smrti a fotografie, mělo i to, že jsem první semestr věnovala spíše teoretické a historické části tématu. vědomí genius loci polaroidová fotografie Polaroidový soubor stanovil počátek práce, kdy zastupuje část, kterou bychom mohli označit za vědomí. Samotná polaroidová fotografie svými vlastnostmi (okamžitá fotografie, nereprodukovatelnost ve stejné podobě, propojení filmu s fotografií) intenzivně poukazuje na „bylo, stalo se“. Tyto charakteristické vlastnosti polaroidového fotoaparátu jsem tedy využila pro první část, která reprezentuje okamžik, kdy dochází k uvědomění si genia loci. Toho, že místo má paměť, a položení si otázky, jakou hraji roli v rámci proměnlivosti místa, kde žiji a existuji, jak do tohoto prostoru zasahuji a proměňuji jej. V rámci souboru vzniklo na 30 polaroidových fotografií a do diplomové části jich je zařazeno 5. Výběr byl vytvořen na základě tzv. „přidané hodnoty“ místa ( např. divadlo, místo, které bylo využíváno dříve, ale dnes jsou jedinými herci stromy).
podvědomí tanec smrti digitální fotografie V podvědomí se nacházejí vzpomínky, které na základe určitých vjemů, můžeme vyvolat do části vědomé. Zastupují specifické osobní zkušenosti v podobě vzpomínek na soukromé události, které v průběhu života seskupujeme. Tato část je zastoupena Maccaberovým tancem. Tanec smrti jsem rozložila do charakteristických částí: Maccabr (osoba převlečená za smrt, sprostředkovávající nám zážitek), noc/tma, tanec, návštěvník vykonávající cestu za Maccabrem, hřbitov. Takto definované části tance smrti jsem dále převedla do vztahu fotografa a objektu, který fotografuje. Jednotlivé části jsou zde umocněny. Skupinu sedmi lidí jsem pozvala na akci nazvanou Maccaberův tanec. Byl jim udán pouze čas a místo (akce se konala ve 22.30, 14.3.2014, pátek, ovšem datum a čas není důležitý, mohlo jít o jakýkoliv večer v týdnu po setmění, protože i Maccabr svoje představení nijak časově nedefinoval). Skupina byla asistentem zavedena do sklepa. Zde byli účastníci jednotlivě vpuštěni do naprosté tmy a po překonání krátké cesty vyfotografováni, fotografii doprovázel silný blesk, takže něco co nikdo nečekal, bylo silně umocněno. Po vyfotografování zůstával vyfotografovaný ve sklepě a mohl tam pobýt podle svých představ. Poté, co všichni byli vyfotografováni, byli vyzváni k opuštění prostoru, kdy na odchodu byli znovu vyfotografováni. Fotograf byl Maccabrem, který s návštěvníky akce „tančil“. Jedná se o velice jednoduchý princip, který člověk technického světa zažívá takřka neustále, ať už na straně foceného, nebo fotografujícího. Umocněním, dnes už základní zkušenosti, jsem chtěla předvést tanec smrti v dnešní podobě. Může být namítáno, že v době technického obrazu, tancem smrti může být například video nebo film. Je možné, že v budoucnosti tomu tak bude, ale v době facebooku, bloggů, ale stále ještě i tištěných médií, je tímto reprodukčním a nejrozšířenějším nástrojem fotografie, a to fotografie digitální. Proto prostřední soubor, který má zastupovat sdílení s ostatními lidmi, je zastoupen digitální fotografií. Ta je dnes nejrozšířenější (telefon, internet, digitální fotoaparát) a neklade takřka žádné nároky na znalost používání. Dalo by se říci, že je zde pro každého, bez rozdílu společenského postavení. Akcí jsem lidem (kteří byli účastni představení) vytvořila podvědomí zastoupené digitální fotografií. Toto podvědomí mohou na základě vjemů vyvolat do vědomé části a to třeba vždy, když budou fotografováni. Podobně, jako člověk, který absolvoval Maccaberův tanec (při kontaktu se smrtí). Na akci bylo vyfotografováno 14 digitálních fotografií, do diplomové práce jich bude zařazeno 5. Těchto 5 fotografií je vybráno na základě zkušenosti, které se těmto 5 lidem podařilo nevědomky docílit. Jedná se o vytvoření posmrtné masky pomocí osvícení blesku při vyfotografování.
nevědomí smrt analogová fotografie Vytvoření nevědomé části bylo nejsložitější. Jednalo se o vytvoření velkoformátové analogové fotografie, která bude zastupovat archetypální zkušenost se smrtí. Z černé plochy, která nás v rozměru přesahuje, měla vystupovat světelná instalace, která by pozorovatele vtahovala do sebe. Po vytvoření polaroidové a digitální fotografické části, tato třetí narušovala celkový soubor. Prostory jsem vytvářela z neonových instalací, které jsem následně fotografovala na fotoaparát Mamiya. Světlo, které vycházelo z neonových trubic však nevytvářelo dojem, kterého jsem chtěla dosáhnout. Výsledné fotografie byly ve světelných pruzích rozbité a nejednotné. Tento problém jsem později vyřešila světelnou projekcí a následným vyfotografováním. Nevědomá část obsahuje dvě fotografie, kde jsou informace redukovány na základní znaky (barvy a linie). Protože se jedná o závěrečnou část a to smrt, do které jsem ještě nevztoupila, mohu zaznamenat pouze moje představy. Zde jsem vycházela z teorií Carla Gustava Junga (1875 – 1961) a Williama Jamese (1842 – 1910) o nevědomých archetypech a jednotné paměti. Tato část je nejméně doložitelná, protože nikdo nemůže prokazatelně říci, jak smrt vypadá. Tyto dvě fotografie mají samozřejmě také svoji historii vzniku a řadu významů, ráda bych však v této poslední části slovně nedokládala, „co“ který pruh znamená a nechala tak prostor pro projekci každého diváka. V tomto případě, bych se odkázala na knihu O duchovnosti v umění (Wassily Kandinsky), která dokládá, že některé věci je možné definovat pouze skrze umění, vytváříme nuance, které není možno zastoupit jinými prostředky. Toto „co“ je obsahem, jenž může být vyjádřen pouze uměním, pouze umění vládne prostředky potřebnými k tomu, aby ho obdařilo jasnou formou. Wassily Kandinsky: O duchovnosti v umění, str. 22, Praha, 1998, 2009
Interpretace I přesto, že se jedná o jeden celek, který je sestavený ze tří souborů, jsou fotografie vyfotografovány tak, aby obstály i samy o sobě. Samozřejmě nechci nikomu vnucovat svůj výklad, spíše budu ráda, když k tématu vznikne diskuze a budou nastíněny i jiné pohledy. Analogový soubor k vlastní interpretaci sám vybízí a je možné, že v rámci obhajoby budou zmíněny i souvislosti, které se do textové části již nevešly.
Existující zpracování tématu K nejstarším ukázkám Maccaberova tance ve výtvarném umění patří dřevořezba z roku 1500 z Benátek, bez názvu. V průběhu staletí se tématu věnoval Hans Holbein (1498 – 1543), Hieronymus Bosch (1450 -1516), Bartholomeus Spranger (1546 – 1611), Edvard Munch (1863 – 1944), Bohuslav Reynek (1892 – 1971), Jean Tinguely (1925 – 1991). Mezi další pozoruhodná zpracování patří kniha Tanec smrti od Jakuba Demla (1878 – 1961) a Michala Ajvaze (1949) Zlatý věk. Dnes jsou témata jako tanec smrti, vanitas, křížová cesta, smrt, pohřbívání atd. zpodobňovány spíše skrze klišé (např. lebky, krev, kříž, smrtka) a fascinaci smrtí (kostlivec, mrtvoly). Samotná otázka proč tomu tak je, je určitě velice zajímavá, ale také obšírná. Nechtěla bych tímto příliš odbočovat od své stanovené práce, která se snaží zkoumat proměnu našeho vnímání smrti a smrtelnosti skrze fotografii. Technická specifikace / Poznámka V textu fotografie uváděné jako polaroidové jsou fotografie foceny na fotoaparát Instax. Jedná se o jiné technické zpracování než u polaroidového fotoaparátu. Neříká se však instaxová fotografie, ale polaroidová fotografie, a z tohoto důvodu jsem použila zažitého označení. Záměr / Výsledek // Závěr Záměrem bylo vytvořit prostor, kde by mohl v dnešní době proběhnout Maccaberův tanec. Původně tento tanec probíhal na hřbitovech, historií ovšem došlo k proměnění tohoto místa a dnes již nespňuje parametry, které jsou nutné k realizaci tance smrti (není běžnou součástí našich životů). Tento cíl se stal součástí práce, která prvotní záměr přesáhla. Později jsem chtěla dokázat, že fotografie zastupuje smrt. Objevila jsem sama pro sebe téma, kterému se hodlám i nadále věnovat. V průběhu let jsem si, hlavně pod vedením pana Prof. Milana Knížáka, odzkoušela různé postupy, kdy jsem někdy nevěděla do čeho jednotného se moje úsilí promítne. Při diplomové práci jsem sjednotila svoje dosavadní zkušenosti a doufám, že skrze dovednost pracovat s různými médii, jsem byla schopná nastínit alespoň částečně otázky, které jsem si v úvodu předsevzala. Pro mě je vždy na prvním místě otázka, nástroj, který si vyberu pro její doložení, musí být podle mne ten nejvhodnejší. Nechci aby byl diktován pouze mojí omezenou schopností jen fotografovat jedním fotoaparátem, nebo tím, že maluji.
Vybraná literatura Roland Barthes: Světlá komora. Praha: 2005 Vilém Flusser: Za filosofii fotografie. Praha: 2014 Georges Duby: Rok tisíc. Praha: 2007 Michail Michajlovič Bachtin: Francois Rebelais a lidová kultura středověku a renesance. Brno: 1975 Jean-Claude Schmitt: Revenanti. Praha: 2002 Čeněk Zíbrt: Dějiny tance. Praha: 1894 Wassily Kandinsky: O duchovnosti v umění. Praha: 1998, 2009
