TAKOVÝHO UHLÍHO. Umouněný vzpomínky. Renáta Malá. Mé babičce haldářce

TAKOVÝHO UHLÍHO Umouněný vzpomínky Renáta Malá Mé babičce haldářce

Není nutné si nalhávat, že je hornická tradice na Kladensku plná pověstí o permoníkovi a svaté Barboře, skocích přes kůži či zručných havířích po šichtě vyřezávajících betlémy. Ani jadrné „kurvy“ nejsou příliš typickou součástí profesního slangu tak charakteristického pro jiné hornické oblasti. Dokonce ani z běžné procházky po městě nemusí být současnému návštěvníku jasné, že se nachází v místě s hornickou minulostí sahající do 18. století. Ještě před několika málo lety, kdy bylo Kladno opatřeno řadou klišé obsahujících většinou slova jako „černé“ nebo „dělnické“, nemohlo být pochyb, že těžba uhlí je vedle kalení oceli hlavní náplní činnosti místního obyvatelstva. Natřískané „mandelinky“ rozvážely dělníky na šichty a sehnat vyřazený hunt jako zásobník na vodu nebyl problém. V příštím roce to bude už deset let od chvíle, kdy se zastavila těžba na posledním kladenském dole, ale již dlouhou dobu předtím se Kladno postupně začalo měnit. Mizely nepotřebné důlní provozy a s nimi i dominující těžní věže, některé haldy byly rozváženy, zanikala celá řada hospod, dělnické kolonie byly přestavovány na moderní rodinná bydlení. Oproti jiným a třeba i typičtějším hornickým oblastem či místům s hornickou tradicí sahající až k hlubokému středověku má Kladno ale jednu velkou devizu. A tou jsou lidé jako živé vzpomínky na dobu ještě nedávnou. Na každém kroku je možné potkat bývalé havíře či další zaměstnance šachet jako hlavní aktéry své doby. Jejich vyprávění mají nezastupitelnou funkci, která se nedá nahradit bádáním v archivech a která zprostředkovává prostředí a práci pro „běžného smrtelníka“ často nepředstavitelné. Zvláště práce v podzemí měla svá specifika, která se jen těžko dají popsat tomu, kdo nikdy šachtu nezažil. Byl to svět vlastních pravidel upravujících vztahy v partě, svět vytvářející svérázný folklor, svět plný symbolů, svět vlastního jazyka a svět, který se výrazným způsobem projevoval na povrchu a spolu s jinými faktory vytvářel charakter Kladenska – tak, jak jej známe dnes. Jestliže se před 100 lety národopisci Kladnu velkým obloukem vyhýbali, protože se to tady permoníky příliš nehemžilo, měli by napnout síly nyní. Nabízí se jedinečná příležitost prostřednictvím vzpomínek bývalých havířů zdokumentovat hornickou tradici Kladenska. A ta je i bez permoníků, Barborek či svatých Prokopů skutečně bohatá. Zdař Bůh! Pavla Žvachtová Se svolením autorky knihy je možné, aby si čtenáři obrázek vymalovali (pro Nekladeňáky – „mandelinky“ byly oranžové).

3

Na šachtě jsem dělala dva roky To už ale byla Mayrovka skanzenem a chlapi o fárání už jen povídali. Z horníka se stal průvodce. A povídali furt, nejen návštěvníkům. A krásně. Vždycky mi přišlo trochu líto, že to se mnou nemůžou poslouchat i mí přátelé a ostatní „vobyčejný“ lidi. A pak jsem si řekla, že by vlastně mohli. Umouněný vzpomínky byly sestaveny z nahrávek rozhovorů vedených s pamětníky na podzim a v zimě roku 2010, v době, kdy probíhají demolice zbytků důlních staveb, v době, kdy je hornická sláva města Kladna již minulostí, v době, kdy už se vzpomíná. A stejně jako paměť ráda selektuje směrem k „dobrému“ i pamětníci vzpomínají na to hezké, co je těšilo, co je bavilo. Tímto směrem se vinula témata rozhovorů a následně i témata jednotlivých kapitol knihy, která rozhodně neosvětlí technické principy rubání uhlí, ale poodhalí třeba to, co vše je možné provést s potkanem… Jednotlivé kapitoly jsou sestaveny ze vzpomínek mnohdy i deseti pamětníků, některé informace se různí, jiné doplňují. Kapitoly mají tedy vlastnosti mozaiky, která není vždy dostavěná či soudržná – stejně jako paměť –, což je vyváženo neutuchajícím hornickým humorem. Všichni mluvili o dřině a přátelství, těžkých chvílích a srandě, nebezpečí a důvěře, až mě mrazilo. S každým rozhovorem jsem si víc a víc uvědomovala, jak moc je potřeba tuhle zvláštní vzácnou moudrost uchovat a předat dál, a to v co nejsyrovější, a zároveň srozumitelné formě. A muselo to být přesně s tím humorem, se kterým bylo vše naservírováno mně. Tak vznikla kniha nepřetržitého toku textu, který je koláží historek a vzpomínek různých lidí z různých šachet a různých období. Zdař Bůh! Renáta Malá

4

5

OBSAH 7 Obsah 8

Údržbáří zlobili víc

11

I havíří zlobili

11

Parta byla na šachtě bezvadná, kamarádská

14 Každej měl ňákou přezdívku 18 Kolik je kde mužstva 18 Jámu měli na starosti šachťácí 23 Muklové nechodili k nám do šaten 24 Dřív bylo všude plno švábů 27 Svačiny se fasovaly 30 Hovniky 31 Žump 31 Důlní koně 33 Po válce byla nouze o chlapy 35 Permonící?

47 Vod šachty přijely vozejčky s uhlim k výklopniku 48 Povrch je jedna velká rodina 53 V kolonii se každej s každym zná 54 Kluk v kolonii 56 Zima? Tak na haldu! 56 Manželka, ta moje, mamina, stará 61 Můj tatínek dělal na Mayrovce 61 Na Dnech horníků vyhrávala hornická dechovka 64 Vyučenci a internáty 68 Ohňaři byli vlastně dvojí 75 Vedoucí byli různý 78 Každá šachta byla jiná 82 Slovníček

35 Náboženství? 36 Každej řiká, jaký je pod zemí teplo 36 Po celym tom dnu už chtěl každej na pivo 40 Na šachtě měl každej svoji voblíbenou sprchu 40 Šichťák 41 Kantíny Kontrola musí být

6

44 Bezpečácí 7

ÚDRŽBÁŘÍ ZLOBILI VÍC My havíří, co jsme dělali na normu, jsme na nějaký blbovinky moc čas neměli, my jsme měli co dělat, abysme se nasvačili. Ale ty, co byli placený v časový mzdě, to bylo něco jinýho, různý údržbáři, ať to byla strojní nebo hornická nebo jiná údržba, ty si přeci jenom vobčas nějakej čas vyšetřili a taky nás pěkně solili. No zlobil jsem jako zámečnik, to jsem zlobil, to k tomu patřilo, na šachtě se zlobilo furt. Tam těch zlobilů bylo víc, třeba člověk šel a bouchnul do lutny, jo, a teď ten prach všechen, kterej byl v lutnách, tak vylít a havíří nebyli vidět. Chlapi jezdili po pasech dólu, to se nesmělo. Do nejblbějšího místa se pověsila mrtvá myš, no a ten chlap se jí nemoh vyhnout, že jo. Kolikrát ji i nabral. Nebo se podlejvalo na pasech. Ty chlapi, když jeli dólu, tak se za nima na pasy vylila voda, co zbyla. Blázen na Rónovce, Josef, tak ten byl u přesypu a mačkal knofliky. Tam byly dveře a ten pas šel krz dveře. A aby ten vzduch nemoh utíkat, tak tam byly z gumy udělaný takovýhle záclony, takže když jeli havíří po pasech, tak se museli hodně sklopit, ležet na tom pase, aby ji nedostali vo ty dřeva, kerý byly nad nima, a projeli krz ty gumy. Josef šel a ty záclony namazal hovnem. No a teďko všichni ty havíří, jak jeli za sebou, tak to všichni měli namazaný na helmách, na čelech. Chytli ho a zmlátili. A to bylo stejně houby platný. 8

Zas ukrad hasicí přístroje, ty sněhový, dal je mezi vrata, a když havíří jeli, tak to narafičil nad pas a pustil to. No a kucí nahatý a zpocený a teďko vjeli do ledovýho kouře z hasičáků. Tak zas ho chytli a zas ho seřezali. Do chodeb se dávaly umělohmotný vaničky jako zábrany proti ohni, kdyby přišel výbuch. Když přišel, tak ty vaničky tlakem praskly a voda se vylila a oheň dál nepostupoval. Tu vaničku Josef vzal, prd ji pod pas a nalil ji plnou vody. První havíř, kerej jel, tak do ní spad. Pověstnej byl nějakej Láďa, drobného vzrůstu, 160 cm výšky, nenechal nikoho na pokoji. On to byl důlní tesař, dělal přesypy, dělal přechody přes pasy, dělal všechno. Šikovnej kluk. Na základnách na kříži si všichni nechávali kabáty. Nebo třeba řemeslnící, dělal chvilku někde támhle, chvilku někde jinde, tak měli taky místo, kde se shromažďovali, šli tam vodsuď udělat nějakou práci a vrátili se. Takže si tam ty kabáty nechávali. Ale to Láďa nemoh vidět. Okamžitě kabáty přitlouk hřebíkama, ještě je vohnul, aby to nešlo vytáhnout, anebo strčil do rukávů prkno, a to prkno přitlouk přes rukávy hřebíkama. Dělával to, dělával to a teď zjistili, kdo to dělá. Tak se na něj jednou havíří domluvili. U jámy byla vyklápěcí průvodnice, do ní se dával matriál, nahoře visel hák s řetězem a na ten řetěz se průvodnice vytočila. Milýho Láďu na ten řetěz pověsili za pásek a nechali ho tam viset přes střídání mužstva. Parta zámečniků

9

Narážeči řekli, ať ho tam nechá, ať ho sundá až další šichta, která sjede dólu. Takže tam visel, já nevim, půl hodiny tři čtvrtě na pásku, aby si to pamatoval. Stejně si nedal pokoj. Potom ho zase chytli, jak dělal nějakou lumpárnu, tak počkali, až si střelmistr vzal střelivo z bedny, nacpali ho tam a bednu zavřeli a: buď zdráv a vesel. Dokud nepřišla další šichta, byl zkroucenej v tý bedně, která měla tak půl kubiku obsah, víc ne. Tak tam skučel, aby dal pokoj no.

I HAVÍŘÍ ZLOBILI Museli. Ta sranda k šachtě patřila jak prdel na hrnec. Havíří, co dělali na ortě, mi jednou z palnikovejch drátů vyrobili changůr, indickej hudební nástroj. A povidaj: „Jak nám budeš hrát a zpívat, podle toho my budem v rytmu házet.“ Tak nejdřív jsem zpíval indický písničky, pak ty pomalý, a když jsem jim začal zpívat Píseň práce a ještě rychle, tak mě vzali, voblíkli mi do kabátu, krz ramena protáhli halmu vod lopaty a pověsili mě na řetěz. A teď já nemoh dólu, že jo, kabát zaplej, teď jsem tam visel a bylo: „Chceš pustit?“ Já povidám: „Chci.“ „Hm, tak zakokrhej.“ Tak jsem kokrhal, pak jsem musel zpívat, no byla doba, než mě pustili. Samozřejmě člověk zašel za roh a bylo: „Kurvy zrzavý, víckrát sem nepřídu.“

Šachta se furt bere jako nejhorší zaměstnání, ale já si myslim, že neni. No dřina to byla, ale řikám, kolikrát jsme museli úplně pustit lopatu, jak jsme se tlemili, protože to prostě nešlo. A nádhera. Přišlo se ráno do práce a ještě vohnípaný. Votevřely se dveře a v tu ránu ten řev a už jsme se museli smát. Všechno se každej snažil vobrátit ve srandu. Když jsme seděli třeba pod šachtou a teď jsme se všichni těšili ven, že jo, a von vám zavolal dispečer: „Hele, musej dělat ještě něco na těžnim stroji, třeba hodinu musíte vydržet.“ No, ty vado, to byl každej hotovej, že jo. A ňákej Vlasta tam seděl a řiká: „Kucí, poďte, zazpíváme si ňákou veselou.“ My jsme se na něj všichni podívali a řikáme: „Ty blbečku.“ A von začal: „Zomrela mi žena…“ A to byla bomba, sme se začali chlámat a spadlo to všecko napětí, že jo, a už se zase rozproudila zábava a bylo veselo.

PARTA BYLA NA ŠACHTĚ BEZVADNÁ, KAMARÁDSKÁ Tam, i když si vynadáš i když se mluví sprostě, pošle jeden druhýho až někam, tam víš, že zkrátka kdyby se ti udělalo ouvej, tak tě dva chytnou a v tu ránu jseš tam vocaď venku. To bylo, jako to měli mušketýří. Jeden za všechny a všichni za jednoho. Úžasná parta.

Parta havířů

10

11

Dneska jedu vokolo šachty a je mi do breku, takovou partu, jakou jsem poznal tam, už nikdy nepoznam, jak tam k sobě byli vohleduplný lidi. To člověk moh mít na práci cokoli, a když přišel kluk a řek: „Poď mi pomoct,“ tak se všechno položilo a šlo se mu pomoct, protože jsi věděl, že jednou tu pomoc můžeš potřebovat ty, že jo. Pod zemí se mohlo stát cokoli, takže jsme se museli na sebe opravdu spoléhat. A když se šlo někam společně tancovat, to jsi moh jít tancovat s keroukoli a prostě byla prdel, že jo. Ale byla to kamarádova žena a tadyhle byla tákováhle lajna a tim to haslo a nazdar holub. Nikdo si nedovolil, aby podrazil někoho druhýho. Když na šachtu přišel falešnej člověk, tak tam vydržel dva dny a šel pryč. Prostě tam nevydržel, protože lidi tam k sobě byli tak upřimný, že mu někdo nasekal zadek. Těm se řeklo třeba: „Ty vole, ty seš tak křivej, že když spolkneš hřebik, tak vysereš vejvrtku.“ Anebo: „Ty kurvo, ty když dáš zmiji pusu, tak se jí narovná ta klikatá čára.“ Je fakt, že když jsi přišel novej, taks byl středem pozornosti, aniž sis to uvědomoval. Já jsem přišel na šachtu v době, kdy přibírali tak jednoho člověka za měsíc jenom. Celá šachta věděla, že přišel nějakej novej vůl. No zážitek. Jedeš dólu klecí, všichni se takhle chytli, já na ně koukal a najednou jeden mi řiká: „Mladej, chyť se, pojedem do zatáčky.“ A já se blbec chyt. Jsem si pak řikal: „Ty čurane, vždyť 12

přece nemůže bejt ve výtahu zatáčka.“ A takovýhle špeky vám tam dělali, a tim bylo znát, že vo tobě vědi. Když jsi přišel třeba ke kleci a stoupnul sis, bylo: „Hele, tam si nestoupej, pocem.“ A to si toho chlapa neznal. Každej si tě ved a celá šachta tě celej měsíc vokukovala, jakej jsi, jak děláš, jestli z tebe něco bude. Starý havíří, ty to řeknou vždycky na férovku. Za tři dny mi přišel jeden říct: „Jó, ty budeš dobrej, tebe berem.“ A když za tři dny přišli za štajgrem a řekli: „S tim dělat nebudu,“ tak ho nikdo nechtěl. To se řeklo vedoucímu: „Toho dáme někde, kde nic neposere.“ Když přicházeli nový mladý, to se fakt hned poznalo už podle toho, jak se ten kluk postavil k práci, jakej byl povahově. Třeba někdo nemusel umět dělat, ale měl výbornou povahu a trošku mu to pálilo, že jo. Proto si ho ty kluci do kolektivu vzali. Věděli, že zase jim tam bude dělat srandu a vytříbí to napětí. Když ale přišel takovej ňákej kryplík, tak za tři dny taky sám přišel a řek, že končí, a vodešel ze šachty. Prostě tam nevydržel. Byla to dřina, to je fakt, ale byl to krásnej život. Když jsem přišel na šachtu, tak ten první měsíc jsem chodil domu a normálně jsem brečel. Řikám: „Ty vole, já tam nebudu!“ Já jsem se tak bál. Teď tam na tebe všechno padne a teď si řikáš, jak každej řiká: ty vole, tam nejsou vokna, tam nemáš kam utýct. Ale řikám si, já nemůžu zpátky na Poldovku, to by se mi všichni smáli, že jo: „Alé, havíř přišel, hrdina!“

A teď ty kecy, co by byly. Hele, a po měsíci to ze mě spadlo, úplně najednou jsem přišel do práce a mně to nevadilo. Si řikám: hele, mně nic nevadí. Tak jsem si prostě tak nějak zvyk. Byl to stejnej pocit, jako když sedim dneska v práci, tady v trafice. Já když jsem přišel na šachtu, tak jsem neměl strach, to ne. Já jsem se nikdy ničeho nebál. To nebyl strach, byl to takovej divnej pocit. Třeba když jsme jeli dólu, každej řikal, že je to jako vejtah, a vono to jako vejtah nebylo. To se utrhlo a jelo to dólu jako blázen. No a nahoru, to máš žaludek až v rozkroku, to si řikáš: kurva, to je ale fofr. A pak dóle, to jsem měl takový špatný tušení. Tři první měsíce jsem si nesed nikde, kde byl vodevřenej nahoře strop, kde to bylo vypadaný. To dříví shnije a tim tlakem pak vypadne. Ty cimrhajři, co vopravovali vypadaný shnilý dřevo, to nemohli stačit, to bylo i 20 metrů vypadaný. No a po třech měsících člověk zjistí, že fakt nejde se tomu vyhejbat. To bys ani nikam nedošel. Musíš zavřít voči, nebo nekoukat nahoru, koukat do země a zkrátka jít. Pak už tě to ani nevadilo, jestli támhle je něco vypadlýho. Než se něco semlelo. To si zas člověk chvíli dával majzla a byl vopatrnej, ale jenom chvíli, pak si na to člověk zase zvykne.

Šachta neni jen vo práci, ale taky děsně moc vo psychice. Když se šlo na tuplovku, na 16 hodin, tak už jsme toho ke konci měli tákhle. To už jsme seděli u šachty a řikali jsme si: kurva, ať už jsem venku, ať jdu na pivo, ať si dám třeba dvě tři piva nebo ať se vožeru, ale ať už jsem pryč vocaď, protože to je deprese, že jo. Kolikrát si člověk řekne, hergot, člověče, zaplaťpánbu, žes to dotáh do konce, žes to všechno přežil tady na tý šachtě, že k něčemu nedošlo. Jó, ňáký úrazy byly, to samozřejmě, to jako jó, ale zase u toho byla většinou sranda. Měl jsem úraz, žebra naražený, játra chycený. Přetrhnul se řetěz u vrátku a ten hák mě vzal. No tak mě naložili na káru, vezli ven a bylo: „Jardo, co jsi dělal?“ A já řval: „Na Bělehrád!“ To jsem se ale nemoh smát, protože to byla hrůza. Přišli za mnou do nemocnice a teď takový ty frky a já povidám: „Běžte do prdele, protože já se nemůžu smát, mě všechno bólí a vy mi tady vyprávíte frky, vy bejcí.“ Druhej den tam za mnou přišla pani a sháněla se po mně. Voni jí vomylem řekli: „Ten včéra umřel.“ No to muselo bejt něco hroznýho pro tu ženskou! Ale von to byl někdo jinej, zaplaťpánbu, nebyl jsem to já. Zaplaťpánbu jsem tady ještě dneska a je to dobrý a jsem tady rád.

A že tam nejsou okna, je blbost. Jsou tam, buď dvě, anebo štyry, podle toho, kolik je úseků anebo kolik je kombajnů. Na každý stěně je spodní vokno a horní vokno. Řiká se tak místu, kde rube kombajn. Přejíždí z jednoho vokna do druhýho.

13

KAŽDEJ MĚL ŇÁKOU PŘEZDÍVKU To muselo bejt. I na známky si to chlapi psali. Přezdívky měly vždycky nějaký racionální jádro, že to bylo z nějakýho příběhu. Já jsem byl Senek, protože když jsem se vyučil a přišel jsem na Vaňkovku, tak jsem byl přidělenej k předákovi, kerej byl Ostravák a on vždycky: „Senku, tak to nemožeš, to musiš tak.“ No a to mi potom zůstalo. Já jsem byl na šachtě asi půl roku a tenkrát začal Karel Zich – Je to paráda. A mně se to hrozně líbilo a já si to pořád zpíval: „Je to paráda…“ a furt. Asi za tři dny kousek dál vode mě kluci: „Hele, kde je Paráda?“ Řikám: „Kdo to je?“ „No to seš ty, ty vole.“ Vod tý doby se mě to drží. Krkovička, ten to dostal, protože furt žral jak ten řeznik z tý pohádky. A von byl i postavou takovej. Ten si třeba u práce dokázal i lehnout, a když utahoval šrouby, tak já mu řikám: „Karle, to nemůžeš utáhnout takhle vleže.“ „Všechno de,“ a ležel a jednou rukou utahoval šrouby. Pepikovi jsme řikali zase Šejna. Tenkrát za komunistů, jak utek ten generál, tak to je podle něj. Pepik furt vo Šejnovi, tak dostal Šejnu.

14

Vedoucí, ten měl Gajdu. Nevim proč, ale řikalo se, že už jeho táta to míval. Pat a Patašon – jeden velikánskej, druhej malinkej a střízlíček. Přezdívky těch, který se rádi chvástali u ženskejch, to už byly moc sprostý. Byly názvy třeba jako Buldozer dámskejch ložnic. Jarda dělával na ÚV KSČ, a když přišel zpátky, tak automaticky přezdívka Komouš. Vencovi se řikalo Násoska, protože ten vylez ze šachty, vzal džbánek a řek mámě: „Já jdu pro čtyři piva.“ Mezitim jich deset v hospodě udělal a pak teprv přišel s tim džbánkem domu. Jirka měl Šarika. Tenkrát běžel seriál Čtyři z tanku a pes. A von furt: „Ty vole, ten Šarik.“ A vod tý doby má Šarika. A třeba ženský, co byly nahoře, tak těm se řikalo třeba Ta kozatá. Prostě byla kozatá. „Víš kerá?“ „Nevim.“ „No Ta kozatá.“ „Jo, už vim kerá.“ Bohouš měl Pani vodu. Byla zabijačka a pozvali Bohouše, ať jim s tim píchne. No všechno přichystaný, vlezli do chlívka. Bohouš držel prase

na provázku za nohu, aby ho řezník moh bouchnout v chlívku, protože ty dvorky byly malinký. Najednou se vozvala rána a řev. Řeznik volá: „Pani, vodu!“

A von: „No štajgr! Já volat Polaky, Polaky a Polaky ani muky.“ To se pak vžilo, to bylo pořád: „Polaky, Polaky a Polaky ani muky.“

A pani: „Jakou? Studenou, nebo horkou?“

Na Rónovce byla jedna nádherná figurka. Lojzik, starej alkoholik, Bílej vůl se mu řikalo. Na přilbu mu někdo dokonce přidělal rohy a von v tom normálně chodil na šichtu. Von už to měl trošku šáblý, ale jinak to byl nedoštudovanej kněž.

„Studenou. Prase uhlo a já jsem praštil Bohouše. Do nohy.“ Ten zůstal ležet a prase běhalo dál. Vod tý doby mu to zůstalo: Pani vodu. Bohouš byl signalista ze Šilerky. My starý pacholcí jsme si ho dobírali. Třeba jsme byli v kleci nastoupený, čekali, až zazvoní. Jakmile zazvonil signál na jízdu, tak jsme začali všichni: „Pani vodu.“ Jenomže von nás jednou vypek. Zařvali jsme a von dal klec na stát, měl tam připravenou hadici se studenou vodou, no a jak jsme byli už v tý jámě, tak nás tam zkropil, že jsme byli jak vodnící. A řiká: „Jakou? Studenou. Teplá neni.“ Na Vaňkovce na ražení překopu ve skále pracoval jeden Ital Muccino Angelo. Už v Čechách byl leta letoucí, snad dvacet let a nikdy se nenaučil česky. Byl na vodlehlym pracovišti, kde měl po boku chodby tři signalizační dráty. Když se kdekoli zmačkly, tak se dalo zvonit buď nahóru, nebo dólu. Muccino měl navrtáno na vodstřel a zvonil. Nikdo nic, protože už se blížil konec směny a Jarda Polák byl dost pohodlnej střelmistr. Už se mu tam nechtělo, takovou dálku. Já jsem po směně vodebíral práci a řikám: „Muccino, dneska jste si nevydělali ani na slanou vodu za takovejhle výkon.“

V tý jejich brigádě soc prc, když tenkrát začínal chlastat, mu dali pokladnu klubu do správky, aby jako měl zodpovědnost, a tim se chlastat vodnaučil. A je jasný, že ji prochlastal. Měl takovou butilku, do kerý si dával čepovat pivo. Aby ji nikam nemusel tahat, když šel ze šichty, tak ji vždycky píchnul před kantínou do popele, co tam byl na posyp. Ráno ji vždycky vyhrabal ani to nemyl a nechal si tam načepovat. Schválně nám pak nabízel napít, ale nikdo si nedal. To bylo smradu! Měl každý voko jinam. Nikdo jsme nikdy nevěděl, na koho z nás kouká. Von se naklonil, takhle se podival a vždycky řikal: „Kam čumim, tam ji majznu.“

15

Známku jsi přendaval mezi tabulema „Sjezd“ a „Výjezd“

16

Střídání mužstva

17

KOLIK JE KDE MUŽSTVA Pod zem se nechodilo jen tak, to nešlo. To se vo všech muselo vědět, kolik je kde mužstva. Kdyby se stal nějakej malér, aby se hned vědělo, kam se má vlítnout. Ve starejch dobách měl každej svoje cáchovní číslo. Měl ho v kapse, a když šel na šichtu, tak ho vodevzdal. A pak už byla taky samoobsluha, že ho pověsil na tabuli. Podle tý tabule se pak poznalo, kolik toho je pod zemí. No a pak se to udělalo natřikrát. Zaprvý jsi dával známku. Byly tam tabule „Sjezd“ a „Výjezd“. Takže jsi měl svůj plech se svym číslem a ten si dal z jedný tabule na druhou. Pak sis vzal lampu a zetpéčko, to je sebezáchrannej přístroj, takže v lampárně vo tobě taky věděli a ještě ke všemu tě cáchoval dole štajgr, že to bylo jištěný, že i na pracoviště ses dostal. Měl takovou knížečku a do tý ti udělal čárku, když jsi přišel. Pak hlásil počet nahóru, a to muselo sedět s lampárnou. Třikrát jsi byl jištěnej. Ženský v lampárně musely ty lampy dolejvat louhem. Na skříni měly takovou bednu a taky magnet na votvírání těch lamp. Ženský s tim takhle cukly a vono se to vodevřelo. Na Mayrovce byla parta bezvadnejch ženskejch. A na Rónovce byla jako lampářka maminka Lucky Bílý, Zaňáková se menovala. Když se stal někde nějakej fofr, že by to někoho zavalilo, ženský z lampárny vyběhly a hned podle 18

známek: ten tady neni, ten tady neni, ten tady je. A pak zas byla spolupráce cáchovna s lampárnou. Při střídání mužstva chodilo stovky lidí z koupelí, známky věšelo. Stovky lidí chodilo do šaten, známky si bralo. Místa je tam málo, tak si některý havíří na známky namalovali znamínka. Třeba Řípa. Von se ten chlap menoval Řípa, řikali jsme mu Řepoň, tak tam má nakreslenou řípu. Lojza Vypítko tam má půllitr. Johny Vůl to tam má napsaný. Tondovi Čuňasovi tam někdo namaloval prasečí hlavu. Ba i jedno znaménko je svítící logo firmy Renault. I taková přezdívka tady byla. To byl Moravák ze Strážnice. Dokud byl dobře naladěn, tak to bylo: strýcu sem, strýcu tam, když ale nebyl dobře naladěn, tak to bylo: ty svítící logo firmy Renault.

JÁMU MĚLI NA STAROSTI ŠACHŤÁCÍ Museli dělat prohlídky, celej lanovej most měli na starosti. Dopravu do jámy, všechno dólu, nahoru. Byli přijímaný čistě na povrch jako šachťák, nepřicházeli třeba od zámečniků. Všichni šachťácí byli dobrý. Všechno mělo přesnej řád a bylo to naprogramovaný, aby to šlapalo. Když dopravovali matriál dólu, anebo vyjížděli vozy nahoru, tak nesměli ject v kleci lidi. Na Mayrovce, jakmile se stal ouraz, ihned museli pustit dólu Nastoupený u klece

19

chlapa, šachťáka, kterej zkontroloval šachtu a s ourazem vyjel nahóru. Neexistovalo, aby jely vozy dólu a nahoru lidi. To se vždycky musela udělat prohlídka. Na Rónovce kontrolovali šachtu – jako jámu – vždycky v noci šachťácí. Ráno přišli kováří a ty kontrolovali lano a klec. Kontrola vydržela 24 hodin. Na nárazišti Robert byl kamrlik pro narážeče. Na něm bylo křídou napsáno Hladomorna. Tam totiž sedával narážeč z Libušína, kerej měl snad 180 kilo, a když neměl co na práci, tak věčně žral a žral. Přijel jsem na šichtu. Když člověk nechtěl nic vedoucímu, tak se přišlo přes šatny, koupele a lampovnu na první patro ke kleci. Když přijela klec, lidi už byly připravený. Vystoupili lidi, který jeli zdola, na opačnou stranu, než jsme stáli my. Dozor u klece zabouch dvířka, oznámil signalistovi, že je to v pořádku, a ten čekal na signál zespoda. Když signál dostal, tak to vodmávnul a už se jelo. Když jedete dólu šachtou, už jedete do práce, tak už je to na prd, že jo? A teď ráno v půl šestý, všichni zticha a takhle to s váma mlátí v tý kleci a dva se tam bavěj a řiká jeden druhýmu: „Ty vole, já bych v životě ženskou neuhodil, fakt ne, to bych si radši nechal useknout ruku, ale tu svoji, tu bych ztřískal.“ A takovýhle hlášky, jo. To tam pak všechno vybouchlo, že jo. A čůralo smíchy v tu ránu. A to právě dělalo tu partu. A pak bylo i půl roku: „Užs ji zmlátil?“ A takhle to tam šlo se všim.

20

Mužstvo sjelo dólu a pak už se vozil jen matriál. To už byl forf. Třeba na Mayrovce se jezdilo s matriálem dvanáct metrů za vteřinu a s lidma jenom polovic, aby se nikomu nic nestalo. Pak byl ještě mimořádnej sjezd v osm hodin a mimořádnej výjezd ve dvanáct. Když jsem tehdá štajgroval na Mayrovce, tak se mi jednou stalo, že jsem potřeboval vyject nahoru během šichty. Ke kleci jsem přišel v době, kdy se těžilo. Signalistovi jsem řikal, že potřebuju jet nahoru vyfasovat střelivo a sject zase dólu, abych ještě moh vodpálit to pracoviště. Ono tam bylo špatný větrání a za tu dobu toho střídání směn by se to zatim uvětralo. On povidá: „Hele, teď se těží, a tak budeš muset chvíli počkat. Sedni si a voraž.“ Signalista má takovej výkon zaměstnání jako na Staroměstskym náměstí, jak je na radnici u toho vorloje ten smrťák. Takhle tahá za zvoneček. Když se těžilo, tak byl signál dvakrát zazvonit. Když jeli lidi, tak zvonil tři a dva. A von ten signalista, jak měl naučenou rutinu dvakrát, tak se splet. To byl rachot! Žaludek jsem měl až pod krkem, jak to jelo rychle. To nebyla jízda, to byl let. Můžu to přirovnat – no leda kosmonaut Gagarin. Nahoře i dole u jámy byl narážeč, signalista. A s nim se šlo domluvit: „Hele, já potřebuju rychle vyject nahoru. Já potřebuju udělat tohlecto…“ Zkrátka, von tě nepustil, kdyby hrom na hromu byl, von nesměl. Ale když tě znal, tak jsi moh vyject nahoru,

tak tě pustil, ale nesměls mu zalhat, viď. Já když jsem řek, že potřebuju nutně do dílen, něco si tam udělat a svezt to dólu, tak aby nemuseli dělat kvuli tobě prohlídku, tak tě šoupnul na vůz a jedou s tebou stejnou rychlostí jako s matriálem. Člověk, i když je zámečník, a ví, že je ňáký pnutí něčeho, stejně ho překvapí, když pak s tebou vyletí klec třeba půlmetru nahoru a pak se teprv spustí dólu do zarážky. To si představ, jak těch pět set metrů se prodlouží. Lano je železný, člověk by si řek, že se to nemůže natahovat. Ale natahuje se to! Takže když jsi vyjel nahoru a zastavilo to, tak ti vyletěl žaludek nahoru, a když jsi jel dólu, tak sis myslel, že propadneš podlahou do žumpu. S lidma se prostě muselo jezdit poloviční rychlostí, šest metrů za vteřinu. Tak to srovnej, výtahy v paneláku jezděj jeden a půl metru za vteřinu. Rozjíždělo se to pomalu a zvyšovalo to rychlost. Ale s matriálem, s tim se nikdo nemazal. A že tam vobčas někdo byl, tak to byla jeho blbost. Ale nesmělo se to. Kdo měl známosti s klukama, co naráželi vozejky do klece, tak měl veliký štěstí. Když potřeboval utect, tak šel za nima, voni zvedli telefon, jestli je nahoře čistej vzduch, a už se jelo. Já jsem třeba v deset hodin utek z práce. Ale normálně si to nikdo nelajs, protože to bylo všechno nahoře kontrolovaný. Kolikrát se totiž něco vopravdu stalo a začalo se lezt po známkách, kdo je pod zemí. No a jak tam známka nebyla a tys pod zemí

nebyl, tak to byl průser. Když dobře, tak jenom pokuta, v tom horšim to byl vyhazov. V tý době, kdy už byl boj vo práci, tak se každej bál. Ale za komoušů to bylo normálně v pohodě, to tě za půlku rumu vytahli. V šest se sjelo a v sedm už byl člověk nahoře. To šlo všechno, ty vado, ale muselo to bejt všechno rozumně, to bylo domluvený i se štajgrem. Štajgři dělali tohleto právě nejvíc. Von třeba v sobotu přišel a řiká: „Hele, já bych dneska, Franto, potřeboval třeba…“ Nebo měl doma skládat uhlí nebo něco. A já řikám: „Tak di do prdele. Dyť se nic neděje. A kdyby tě sháněl dispečer, tak řeknu, že jsi tam a tam a až přídeš, že se vozveš.“ Když ho sháněli, to jsme byli i domluvený, že jsem vyfáral a zavolal jsem mu. Von řiká: „No jo, no jo, já už jdu k šachtě.“ A dispečer? Dispečer to taky věděl. Von ze sebe dělal takovýho hloupýho. Šlo to takhle dělat. A pak bylo zase fakt, že jsem šel za štajgrem a řikám, že potřebuju vodejít dřív. Tak mě poslal k jámě na mimořádnej výjezd. Řiká: „Jeď, vole, tu šichtu ti krátit nebudu.“ Jak se tak řiká: ty mně, já tobě. Nikdo nikdy nikoho neprásk. Všechno zůstalo mezi náma. Když se dóle něco stalo, tak se to taky dóle snědlo, nikdo s tim nešel nahoru.

21

MUKLOVÉ NECHODILI K NÁM DO ŠATEN Muklové chodili jinym vchodem, dveřma, co jsou na Robertku. Ze špinavejch koupelí směrem do šachty byl kolotoč. U něj byla taková červená kukaň, ve který seděli bachaří a hlídali, aby jim muklové neutekli. Museli to mít celý pohlídaný, takže třeba ty pěkný starý točitý schody byly zabedněný, aby nemohli utýct na střechu. I lezní oddělení, to sou žebřiky podél celý šachty, muselo bejt zamčený. Tam se dal poklop a ten se zamykal. Taky se stalo, že mukl zmizel a po těch cikcak žebřikách vylez, ale naboural palicí do poklopu a zjistil, že se nemůže dostat ven. Tak začal bouchat, bachaří mu šli vodevřít a ten vylez a pad, že jo. No ten byl mrtvej, 500 metrů po schůdkách vylez. Takže toho sebrali hned. Šli jsme domu z Pátýho lana, to se chodilo výduchem a tam byl hašplíř s muklama. Voni dřepěli a chlastali kvásku. Tak jsem jim sprostě vynadal a povidám: „Dej sem ten baňok.“ Vzali ho a celýho mě polili. To bylo strašný, já smrděl! Si asi řikali: dobře ti tak, blbečku, měls nám to nechat vychlastat. Kvásek – to byly chlebový kůrky, který muklové zalili vodou a ještě k tomu ne ledacjakou, ta byla ze žumpů. Pak chodili a řikali: „Hele, ty jseš můj kamarád, nechceš náhodou, že bys nám koupil to droždí?“ Tenkrát jedno deka droždí stálo korunu.

To droždí tam naložili, a jak to kvasilo, to bylo bílý jako mlíko. A smrdělo to. Z lágru byla vyčleněná parta policajtů-bachařů, který to hledali. Muklové si to zakopávali do země, aby to nikdo nenašel. Měli poznávací znamení, vysrali se na to. Takže ty bachaří šli, a kde viděli, že je nasráno, tak hned motyku a… Já když jsem na šachtu nastoupil, tak jsem věděl prdlajs, co jsou to trestancí. A ten jeden mukl, takovej Cikánek, byl na přesypu a řiká: „Hele, vedoucí, vy jste prej ten vedoucí pasařů, já bych chtěl od vás, abyste mi dal kolečko.“ Já povidám: „Prosim tě, ty jsi úplně blbej, ty jsi Cikán a jseš blbej. Kolečko tady v šachtě? Na co kolečko? V šachtě jsou všude pasy a lopaty. Hází se to na pasy a ty to vodvezou.“ „Já vim, ale vedoucí, já bych to kolečko.“ „Vole, řikám ti, kolečko tady neni.“ A Zdeněk takhle do mě strčil a povidá: „Pocem, kolečko – to je prášek.“ „Na co to potřebuje?“ „Zapíjej to, aby se voblbli. Počkej, já mu zejtra přinesu kolečko.“ Druhej den přines skleničku a tam bylo asi třicet prášků, žlutejch, a dal mu to. Mukl se ptá: „Sou dobrý?“

Dispečer

22

23

Zdeněk povidá: „Vynikajicí.“ A von měl Zdeněk tehdá zácpu, a tak mu ještě povidá: „Vole, ty prášky jsou silný, jeden, maximálně dva.“ Von to do sebe blbec nasázel, no a za chvíli šel, nahoru na hlavu tý čtvrtý. Přiběh a za chvíli znova. A teď jsi viděl: bunda, tričko, kalhoty, všechno zesraný jako kráva. Tou chodbou to šlo po větru na nás a já povidám: „Kluci, tak tady už nebudu. Ty vole, ten smrdí už na dálku, ten kluk zesranej.“ Nakonec na tý hlavě zůstal, zastavily se pasy a my jsme nemohli domu. Přijeli bachaří a ty mu dali, co se do něj vešlo. Za tři neděle u přesypu – já povidám: „Nazdár.“ Von na mě kouká a povidá: „Šéfe, žlté už ne. Jenom bílé.“ Jemu nevadilo, že ho zmydlili a že ho zavřeli. „Žlté už ne.“ Pod Pátym lanem, jak byl násyp, byl trychtýř ovládanej pákou. Starej mukl, novej mukl. A novej, Čonka se menoval, byl zvědavej co a jak, co tam je. A nešla forota, tak co budeme dělat? Starej mukl řiká: „Tak se podivej do toho násypu nahoru, jestli něco nejde.“ On tam strčil palici, ten mu ji tam přiskříp, slík mu kalhoty, no a použil ho. Od tý doby se řiká: „Nejsem blbec, copak mám na čele napsáno Čonka?“ Ty uměli, ty klucí muklové. Ty byli kolikrát tak šikovný, ty vado. To tam byli dva, jeden takovej malej, takhle držel skobu. Druhej vzal palici a řek 24

tomu malýmu: „Jestli tu skobu nebudeš držet, tak tě zabiju.“ Já jsem si vždycky řikal: ty vole, ten má po ruce, to je hotovka. No a na první ránu byla skoba napůl ve zdi, na druhou ránu tam byla celá.

DŘÍV BYLO VŠUDE PLNO ŠVÁBŮ Toho jsi měl plnou tašku. Anebo když se ti poved fórek, tak toho měl někdo plnej chleba, místo škvarků. A taky takový malinký myšky tady byly. A když pak udělali překop na Rónovku, tak to všechno sežrali potkaní. Švábi byli pak už jenom v šatně. To byli takový, že když jsi ráno přišel jako první a rozsvítils, taks slyšel, jak běhaj. Tý vado, tam jich bylo. Tos ho nakopl, a když se to povedlo, tak mlasknul třeba vo schod, to udělalo ph a prasknul úplně. To jsme pak většinou volali hygienu, protože tos po nich normálně šlapal, to bylo fakt až hnusný. No a to se vždycky první propouštěly uklízečky. Ale vobčas se tam náhodou vobjevily i jiný zvířata. Jednou se stalo, že když svezli dólu dříví, tak tam pak lítal ptáček. To bylo krásný. Najednou von tam lítal třeba vrabec nebo kosák. Všichni jsme ho lovili a pak jsme ho poslali nahoru. Jednou nám tam dokonce lítal i holub. Potkani pak ovládli celý podzemí. To sis musel hlídat i tašku se svačinou, jak to nebylo někde pověšený, tak byla svačina fuč. A někdy ani to nepomohlo.

Prostřelení překopu z Mayrovky na Rónovku v březnu 1979, střelmistr Karel Hepner z Libušína

25

Někdo po ňom třeba hodil matku nebo šroub a trefil ho. Vono to někam zalezlo a tam to chcíplo. To pak bylo smradu, no to bylo na blití. Když třeba ušel plyn nebo byl votřes, tak voni se tak rychle stěhovali, žes to neviděl. Ty byli mazaný. A když měli hlad, tak žrali i izolaci z kabelů. Je fakt, že když jsme přišli po sobotě, po neděli do práce a seděli jsme v těch vagonkách malejch, tak ty potkaní byli tak hladoví, že nám normálně skákali do vagonu. Aby nám dali pokoj, tak jsme jim museli hodit třeba kus chleba nebo kus salámu. To bylo ticho, chodba jako hrob. A teď se začali scházet havíří a najednou bylo vidět, jak zpoza všech těch želez vykukujou najednou hlavy, ty vado, a těch byly mraky. Jednou tam hořelo a ten výduch byl celej pod kouřem, takže se tam nesmělo. Když nás tam pak pustili, tak jsme šlapali normálně po mrtvejch potkanech. To bylo úplně hrozný, to jsem si řikal, kde takový množství potkanů se tam vzalo. Potkan je zajímavý zvíře i z toho důvodu, že třeba jsi šel dělat dva kilometry daleko a ten potkan si tě normálně našel. Třeba i ty dva kilometry. A kdyžs tam zůstal dělat nastálo, tak se za tebou všichni přestěhovali, to byli normální magoři. Byl tu jeden mukl, kerej nosil vojenskou zelenou tašku. Dával do ní kus chleba, a když viděl, že se ta taška hejbá, tak ji vzal a šláp na ni. To byla fakt zábava. Druhej den přišel a měl v tom svačinu. 26

Já jsem jako zámečník měl dóle bednu s nářadim a chlapi tam pod zámek strčili potkana. Ta bedna byla ve výklenku, a jak tam bylo prdlajs vidět a jak jsem ji chtěl vodemknout, tak jsem na toho potkana šáh. Udělalo se mi tak špatně, že jsem musel vyfárat. Dodnes to nemůžu ani vidět. Vnučka má doma v teráriu takovou tu bílou myš, už přes rok. Ještě jsem u nich nebyl. My jsme na Mayrovce měli jednoho oblíbence. Potkana Vaška. Ten měl tak veliký koule, žes v tom mouru poznal jeho stopu. To bylo vidět, jak jde ten vocas a ty dvě čárky. Tos vytáh svačinu a von vylez. Byl tak dva metry vod tebe a koukal na tebe, až mu hodíš. U nás na patře na Šilerce byl potkan Pepíček. Vychovával si ho Josef a pravidelně ráno v devět mu dával svačinku. Když měl vodpolední, tak mu dával tak ve štyry. Pepa byl už naučenej tak chodit. A najednou se ztratil. Nepřišel. A my řikáme: „Josef, máš ho v prdeli.“ Ale von za 14 dní přišel a měl pět mladejch. Vona to byla Pepička. Ale jinak, potkan jako zvíře je vošklivej. A je to hroznej bojovnik. Když ho chytíte do pasti, tak von si ukousne nohu, aby se vosvobodil. Anebo když jsme třeba našli za železem hnízda, ne že bysme do nich chtěli lézt, ale prostě jsme je votevřeli, tak ta máma nám byla schopná skočit až na prsa, ty vado. Prala se za mladý, teda úplně hrozně moc. Postavili jsme dva potkany proti sobě a ten silnější přepral toho slabšího. Abysme se těch potkanů

aspoň trošku zbavili, výherce jsme pak vypustili do revíru. To byl už kanibal a začal požírat ty další. Vyprdnul se na chleba a na salám. Úplně jsme se jich vlastně zbavili, až když se přestaly fasovat svačiny. Potkan se snad vůbec nedá zabít. Dědek jednoho topil v kýblu, a když už myslel, že je po něm, tak ho z tý vody vyndal a zahodil. Potkan se voklepal a začal běhat po kabelech. Chlapi do něj pustili 380 a ani to ho nezabilo. To je horší jak ženský.

SVAČINY SE FASOVALY Svačiny začli dávat koncem šedesátejch let a já měl nejradši bůček. A hořký kafe ze žaludů se vařilo. Fakt, normálně žaludy. To hořký pít bylo v dole dobrý na to vedro a žízeň. A když to přivezli zeshora a bylo to studený, kór v zimě, jé, to se lemtalo. Fasovala se žaludovina. To byla melta. Proč se tomu tak řikalo, nevim, ale bylo to dobrý. A taky vodáky, vokyselená voda. To byly sudy, který byly na rámu důlního vozejku, no a tam byl kohoutek, a to se chodilo pro vodu z těch pracovišť. A záchranáří na Rónovce – to byla elita, ty fasovali černou kávu. Ale jenom když šli do těžký akce, když to trošku stálo za hovno. U dispečera byly po 20 dekách pytliky. Jeden s kafem a jeden s cukrem.

To se vždycky vzala tří- nebo pětilitrová banda a zavolalo se: „Budeme brát kafe.“ Tak lampářky daly vařit vodu a bylo krásný teploučký kafíčko. Taky šéf vždycky pospíchal dólu ráno a my jsme se domluvili jednou nebo dvakrát a vychlastali jsme mu to, než přišel. Von pak s náma nemluvil. To už tam zbyl jen ten lógr. No ten nám dal. Když se šlo na šichtu, ve svačinárně jsme vyfasovali balíčky a jelo se dólu. Ještě než sedli do vláčku, tak prvni nedočkavci už vytahovali svačinu. Než se dojelo někam na úsek, tak už to měli v sobě. No a pak se nesvačilo. Jestliže někteří si tu svačinu nechali, tak na tu měli čas akorát v době, když vodstřelili a čekali, až se vyvětrá pracoviště. To se najedli a hurá zase do toho. Tam u těch horniků, na figurách, tam moc času nebylo. Obyčejně byly takový svačinky, třeba paštika a jasně, že chleba k tomu. Ale byly třeba různý salámy, na který se člověk nemoh ani podivat, natož pak to sníst. Hlavně takový ty, my jsme tomu řikali, že to je sloní bok. To byly kusy špeku nakrájenýho, a jak to bylo v igelitovejch pytlikách, tak to když jsi votevřel, tak to smrdělo jak fialky. Takže to šlo po pasech ven všechno. To se zahazovalo ihned, že jo. Klucí to chtěli zahodit, já jsem řikal: „Hele, soused má psa.“ Tak jsem mu přines, řeknu, třeba osum kousků tady toho sloního boku. Řikám: „Puňto, podivej se, co ti páníček přines.“ Pes k tomu přišel, takhle sklopil ocas a odešel. No to vůbec nežral.

27

Takovýhle svačiny tenkrát byly a mysleli si, buhvíco nám nedávaj.

do toho papíru, ale byli lidi, který to normálně vyndali a sprdli a hned si olízali prsty a bylo.

Nakonec jsme se dohodli, že nejlepší ze svačin byl chleba mazanej sádlem a cibulí. Když se to sádlo v tom teple rozpustilo, vsáklo se do toho chleba, nemělo to chybu. To byla výborná svačina.

Bylo to tam takový, no jako mezi lidma, no.

Bylo taky výborný vohřejvat si uzeniny. Píct buřty a klobásky tim, že se sundal ten skleněnej kryt ze světla, v papíru zabalený se to strčilo dovnitř, kryt se přišrouboval a žárovka to krásně vohřála. Za tři čtyři hodiny vůně po celym revíru. Do tý doby, než byl průšvih. No tak se to pak nedělalo na ranní šichtě, ale dělalo se to odpoledne a v noci. Špatná byla taky tlačenka. Dole v tom teple, kdyžs ji nechal dvě tři hodiny, tak se ti úplně rozsypala. Uzenej bůček taky v tom teple změknul, byl takovej voslizlej, jíst se to nedalo. No takže vona zase velká škoda nevznikla, když se v roce 90 svačiny přestaly dávat. Každej si nosil z domova, na co měl chuť. Když přestali dávat svačiny, tak bylo zajímavý, jak ubyli potkani. Když se to fasovalo, tak se to hodilo na zem a potkan šup! A teď, když si to každej nosil z domova, tak se začalo šetřit. To jsme dostávali od šachty akorát pitnej režim. To bylo kafe, čaj anebo sódovku. To byly tři věci, který dávali zdarma.

Fasování pitnýho režimu – voda, soda, čaj

28

Svačilo se, nó – v mezích normálu prostě. Když jsme dělali někde, kde tekla voda ze stropu, tak jsme si i umyli ruce. Když ne, tak se to zabalilo aspoň

Tam byl třeba Karel, kterýmu jsme řikali Kášlik. A to byl hroznej hamoun, ten by sežral po sobě i to, jak se řiká. Von měl třeba pověšenej kabát a zajímavý je u těch potkanů, že oni vám vlezou i do kapsy, a dostali se do toho kabátu a prostě tu svačinu mu načli. Von vyndal tu svačinu z kapsy a řiká: „To je dobrý.“ Ten nakouslej krajíc prostě vodkrojil a zbytek sežral. Standa dělal vedoucího větrání, takže chodil po celym revíru. A ten měl pořád hlad. Než to celý prošel, tak chlapum vyraboval všechny svačiny. A to von už věděl, kdo nosí dobrý svačiny. Jeden nosil po zabijačce chleba se sádlem a tam měl taky vohromný škvarky v tom. Tak jsme se na Standu domluvili a doběhli jsme ho. Namazali jsme chleba, ale jenom sádlem a místo škvarek jsme tam nacpali šváby. Standa přišel a automaticky to zbodnul. Taky se fasovaly volejovky. A protože jsme věděli, že nám to Karel sežere, von nám ty svačiny vždycky sežral, tak tu konzervu volejovek jsme votevřeli a vylili jsme ji. Nalili jsme do toho klasickej volej ložiskovej, dali jsme k tomu nakousanej chleba a zmizeli jsme. Čekali jsme za vratama, co bude. Tak von přišel, nikde nikdo, vzal chleba a takhle to žral. A ten byl pak normálně v nemocnici, protože to sežral.

29

Třeba měl někdo v kapse dobrou svačinu, chleba se sádlem, tak mu ji chlapi zbaštili. Namazali mu novej chleba vazelínou, a aby to trochu vypadalo, tak tu vazelínu mu posypali uhelnym prachem, takže když do toho kousnul, tak to chroupalo. Anebo mu do toho chleba na vazelínu dali šváby a on místo do škvarku kousnul do švába. Ten pak ještě tři dny nejed potom. Chlapi na šachtě fachali tvrdě, tak byli nenažraný. Třeba Pepík, ten baštil jak polskej zájezd. Seděl, měl takovou tašku, vinul se mu z ní salám a von kousal a kousal. Si řikám, to neni možný, vždyť to už musí mít snědený a řikám: „Josef, kde se to bere?“ Von votevřel tu tašku a měl tam smotanej půl druhýho metru kabanosu a jenom ho popotahoval. Byl tam nějakej Karel. My jsme mu řikali Krkovička. A to bylo s vodpuštěním hovado. To když se řeklo: „Karle, tady stuj,“ tak jste se mohla spolehnout, že se za vosum hodin vrátíte a Karel tam stál a nedělal nic. A když jsem tam přišel a řikám: „Karle, ne abys usnul.“ Tak Karel řiká: „Né, neboj.“ A přišel jsem za hodinu a Karel se vopřel normálně vo zeď a jako kůň spal vestoje. Nechal si rozsvícený světlo, abysme ho viděli, a já řikám klukum: „Ty vole, von tam snad hnípe, ten blbec.“ Tak jsme tam přišli a Karel normálně takhle hlavu vopřenou, před hubou mu visel pavouk, a když natáh, tak pavouk pomalu letěl do huby a zase zpátky. Von byl v rámci svejch možností pracovitej, von dělal hodně tuplovek, že jo, ale měl mlsnou

30

držku. Když bral vejplatu, tak si přines celou veku, rozřízlou napůl, namazanou sýrem a v tom měl dobrejch třicet deka uheráku. To si pokryl dalšim sýrem a zavřel, a ty vole, votevřel hubu a von ji tam jenom soukal. Sežral to, vytáh dvoulitrovou coca colu, tu vypil nadvakrát. Řikám: „No tak je po platě, to je dobrý, viď Karle?“ Řikal: „No jo, to teď máme hrnce plný a všechno.“ Ale když bylo daleko po platě, tak chodil a vybíral svačinu normálně z vozů, co kluci vyhazovali, nedojedenou.

dobytkové, že nedošli ani na pas a prdli to v chodbě. A přestav si, když to shnilo a ty jsi šel kolem…

Pánové! Dvakrát v tejdnu ten žump byl vykydanej! Tam šel s lopatou a s flaškama domu.

Záchody tam byly, to je jasný, ale nikdo na ně nechodil. Musely tam bejt z nějakejch těch hygienickejch důvodů, ale nepoužívaly se. Hovniky. To bylo takový dřevěný sedátko a pod nim kýbl.

Rudla pak povidá: „Ty vole, vy jste se do toho žumpu dali. Ten je čistej jak vokno.“

ŽUMP

Já jsem jezdil s mašinkou a Karel stál takhle u vozů s uhlim, když jezdili k šachtě, a řval na mě: „Přibrzdi.“

Na svádění důlních vod byla taková vychytávka. To se udělala jáma třeba metr na metr dvacet a do ní vtejkaly ty vody. Zámečnící tam prdli čerpadlo, a to tahalo tu vodu ven.

Na Mayrovce byli koně, co já vim, odnepaměti. A byli tu do roku 1957. To se tam místo koní dala dieselová lokomotiva.

„Proč?“ „No já si něco vemu.“ A vybíral ty svačiny. Tak takhle se svačilo na šachtě.

HOVNIKY Dřív byly hovniky. To byly takhle velký sudy, železný, a na tom bylo sedátko. Když se hovnik nasral, tak ho hovnikář vzal a vodvez na vozejku k šachtě a šlo to nahoru. Celej ten sud. Venku se to vysypalo, vystříkalo vodou a zase to šlo nazpátek. A když pak byly pasy, tak se všichni sebrali a šli se vysrat na přechod na pas. No a byli i takový

Na Mayrovce byl kousek pod šachtou velikej žump. A ten žump nechtěl nikdo kydat. Každejch čtrnáct dní byl plnej. Přes ten žump šel pas a to pak bylo furt plný, bahno tam padalo. Rudla vždycky přišel a povidá: „Máte hovno co na práci, koukejte tam ten žump vykydat.“ Standa povidá: „Hele, čoveče, to bysme mohli udělat jinak.“ A byl tam ňákej Tonda, furt hladovej po něčem. Ten se sebral a šel z práce do Kladna. Vzal to přes Vinařice a všechny popelnice vodevřel. Každej den si našel ňákou flašku, zkrátka, kterou vodevzdával, zálohovanou. Měl na autobus a na pomeranč. Takhle chodil dennodenně jo, krkoun. Přitom spoustu peněz, svobodnej, starej mládenec. A Standa povidá: „Ty vole, my tady házíme prázdný flašky vod piva na pasy, zapícháme je, vole, do toho žumpu.“

DŮLNÍ KONĚ

Já jsem znal Karla a Barona. Měli stáje pod zemí. Vyjížděli na povrch jen v případě nějaký nemoci nebo úrazu. Taky se vyvezli jednou za půl roku na kontrolu. Když jsem přišel na šichtu, musel jsem si v koupelích vyzvednout polštář pod chomout, protože ten se vozil každej den ven uschnout. Koně byli nakrmený. Nakrmil je noční. Já jsem musel nakrmit pro odpoledního. Měl jsem připravenej vůz, vyhrábnul jsem kobližky a vyvezlo se to ven. Po šichtě jezdili koňácí ven vo půl hodiny dřív, protože vozili ten polštář. Koní měli maštale na výdušný straně, takže když na revíru hořelo, museli se vzít a převíst do náhradního stání. Tam na ně nešel špatnej vzduch. Na zdravym větru se akorát museli přikrejvat, protože tam byla zima.

31

To nebyli ledacjaký koní. Třeba Karel, to byl kolega. Když mi zhasla lampa, udělala se tma a upad jsem do dráhy, tak mě nepřekročil. I když měl plný vozejky, tak to udržel. A taky byli pěkně chytrý. Von přesně věděl, kolik má za sebou připojenejch vozejků. A když mu tam dal člověk jeden navíc, tak se zasek a nešel. Zabejčil se a ani vo krok. Vopratě jsme neměli a neřikalo se žádný hyjé nebo čehý. Řikalo se jenom: „Karle, poď, dem.“ Měl akorát ohlávku. Tou se přivazoval ke žlabu, aby neběhal po revíru. A někdy jsme ho schválně nepřivázali a von se šel proběhnout. Kolikrát koňák přišel do maštale a voni tam nebyli. Tak bylo jasný, že je najde u sena. Ten kůň byl dokonce tak chytrej, že si sám dokázal přehodit vejhybku. Koně taky uměli bejt pěkný kurvy. Na tý chodbě, kde jezdili, se musela pořád vyměňovat zlámaná výdřeva. Opravovala ji parta dřevičů. To byli muzikanti, takže potřebovali ranní šichtu a vyspat se. Jim nevadilo, že za ranní nemaj žádný zvláštní platy, voni měli tu svojí muziku. Když zrovna jeli koně, oni si zdřímli a pak podle potřeby vyměnili jednu dvě stojky. Kabáty měli pověšený na hřebiku a v nich všechno i svačiny.

Ten kůň přesně věděl. kolik má za sebou připojenejch vozejků

32

Kadlik přišel, v klidu si ji vytáh a došel s ní až nahoru. Tam ji teprv rozbalil z papíru a celou sežral. Baron,

ten byl zase na cigára. Pro cigáro byl schopnej udělat cokoliv. Normálně je žral. Jednou stáli u krámu se zabržděnym korbáčem. Uhlí naložíno. A Lukeš, kočí z Rónovky, děsnej spiťar, šel do kantíny na pivo. Já mu povidám: „Pane Lukeš, ať vám ty klucí neutečou!“ „Cha! Ty nevodvede nikdo, kdyby se zbláznil.“ Tak jsem přešel přes silnici, na dlani jsem držel dvě cigára. Řikám: „Barone!“  A už byl u mě. Jak uviděl cigára, bylo mu všechno jedno. Šel normálně se zabržděnym vozem, auta, neauta, přes silnici vod krámu ke kantíně. Kočí hned: „Jéžišimarjá!“ A já: „Tak zejtra lahvinku, pane Lukeš!“

PO VÁLCE BYLA NOUZE O CHLAPY To je jasný. Tak chodily normálně fárat i ženský. Dólu. Na povrchu ženský dělaly vždycky, ale v týhle době je posílali i pod zem. Já jsem z tý slavný generace vokolo Lánský akce. To bylo samý hurá, hurá a najednou je člověk pod zemí a nikde žádný baby. Teda skoro. Zažil jsem tam dvě, ale to byly ženský!

33

Jedna makala u pomocný šachty, narážela vozy do klece. To byl trochu jinej typ ženský, my jsme jí řikali, no, úplně jinak. Druhá, Božena Živná, to byla manželka akademickýho malíře Živnýho, tady na Mayrovce jsme vod něj taky měli malovaný vobrazy. Božena, to byla moc parádní pani. Ta dělala přímo na předku, mezi chlapama. To bylo něco, to byla ženská! Nikdo z nás nedoved pochopit její řeč, její slovosled, prostě nic. To bylo: „No co čumíš? – Máš chuť na kozy, viď? – Běžte do prdele, hajzlové! – Ná, cukrátko…“ Každýmu učednikovi dala cukrátko, taková byla. Vona byla strašně fajnová, před tou se muselo smekat… Co na půl? Na kilometr! Tu práci ani nepotřebovala snad, manžel by ji uživil. Chtěla ale dokázat, že co umí chlap, umí i ženská. Byla halt jiná doba, jinej mrav.

PERMONÍCÍ? Na permoníky a tyhle blboviny tady nikdo nevěřil. To tady nebylo. Ani dědek Šinágl, a ten tady byl leta letoucí, vo ničem takovym nemluvil. Ale jednou jsem na to málem uvěřil, hele. Šli jsme na figuru a koukáme, von tam byl takovejhle malej kabátek. No fakt nekecam, růžovej kabátek. Si

řikáme: „Je to v prdeli, sou tu permonící.“ A už se zezádu řítí Rudla a prej: „Co tu blbnete? Volové, to mi dala stará, to je po dětech. Abych si tim prej votíral čelo.“ Na hlavní štrece byl žlab na vodu pro koně a nad nim byl ve skále vytesanej kříž. Nikdo už neví, kde se tam vzal, ale vobčas zbělel. To je jasný, to vzal někdo třeba hřebik a voškrábal to, aby to vypadalo. Jasně že se pak řikalo, že to dělaj permonící, ale nikdo na to nevěřil.

NÁBOŽENSTVÍ? Modlitební křížky tady žádný nebyly. To ani ty starý dědci vo něčem takovym nemluvili, a ty by to věděli. Jediný náboženství, se kterym jsem se na dole setkal, bylo, když si ňákej jehovista zapomněl ve vagonku ten svuj časopis Strážná věž. Tak jsem si to vždycky přelouskal a zase to tam nechal. Bylo tady dost jehovistů, voni chodili na šachtu, aby nemuseli na vojnu, to voni nesměj. Ani když se stalo nějaký to neštěstí, tak to bolelo, ale křížky se nedělaly. Jenom U taliána, jak se řikalo, tam křížek byl. Tam zemřel válečnej zajatec, Ital. Ale chvíli po válce se všechny tyhle věci zrušily. Já si pamatuju jedinej křížek. Na překopu Rónovky a Zápotockýho, tam byl. Tam se z nešťastný

Božena Živná

34

35

lásky vodpálil štajgr. Sed si na krabici se střelnym prachem, blbec. Někdo mu tam udělal dřevěnej křížek. Vždycky, když jsme šli vokolo, tak bylo vidět, že se vo to někdo stará. Vočišťoval ten křížek a vobčas tam i ňákou tu kytku dal.

KAŽDEJ ŘIKÁ, JAKÝ JE POD ZEMÍ TEPLO Ale u jámy je hrozná zima. Tam vtahuje vzduch, kerej se vochladí vo vodu, a tý tam teče hrozný množství. Zase když jste někde dál, tak tam je vedro. Na figurách jsme měli taky 36 stupňů a 95 % vlhkosti. Tam z nás jenom čůralo. Tam jsme dělali skoro nahý. Měli jsme jenom trenky anebo chlapi starý měli jenom zástěru jako minisukni, boty a pásek s lampou a čepici. To bylo všechno. Když přicházeli třeba novinářky nebo tak, tak utikal vždycky ňákej vedoucí: „Chlapi, voblíct, dou sem baby.“ Tak jsme se museli voblíct a baby čuměly. Ale tam to nešlo, v tom vedru. To jsme byli tak vyždímaný, že já jsem za tu šichtu dokázal vychlastat šest litrů sódovky a furt jsem měl žížeň. Přišel jsem k šachtě na výjezd a řikám klukum: „Dejte mi někdo napít, nebo chcípnu.“ A přišel jsem domu a zase. Už jsem chtěl třeba jenom polívku. Vodu, vodu, vodu a vokurky. Salátový. Museli jsme se halt nějak přizpůsobit.

Šachta byla boj. Boj s přírodou. Byla to ohromná kolektivní práce. Ale když se ty kolektivy semkly a lidi se zapřeli, tak dokázali porazit i tu přírodu i všechny ty živly.

PO CELYM TOM DNU UŽ CHTĚL KAŽDEJ NA PIVO Přišla půl druhá a každej chtěl hned vyfárat ven. Klec nahóru začínala ject v půl druhý nebo ve čtyřicet. Ke kleci se moc spěchat nedalo, protože to by si člověk rozbil držku, lítal by v těch kolejích a chlapi byli většinou rozumný. Ale stejně všichni chtěli bejt první u klece, protože než klec vyjede nahoru přes 500 metrů a než to sjede zase dólu, tak to trvá x minut a autobusy jezději ve dvě pět, ve dvě deset, že jo. Takže aby se člověk stačil vykoupat, převlíknout a dát si dvě piva a dva panáky s kamarádama, to musel bejt u klece první. Autobusy tomu byly takhle přizpůsobený, takže než se vykoupali poslední, akorát jel autobus, takže každej pospíchal. Ale stejně. Jako první šli starý havíří. To byla taková hierarchie. Ty na to měli nárok. To si nikdo nedovolil je předběhnout, ty prostě přišli a jeli. My jsme třeba stáli u klece a von si normálně stoupnul přede mě a já koukam jako to a ostatní řikaj: „Nech to bejt, ty můžou.“ A hurá do sprch

36

37

Jako první nastupovali dědkové a nejmladší šli vždycky poslední. Dědci řikali: „My musíme. Nám už to dýl trvá, než se umejem, než dojdem dólu, vy to seběhnete, že jo.“ V tom ty dědkové měli pravdu. Do klece se do jednoho oddělení vešlo šest chlapů a někdy i dvanáct. Zetpéčko i lampu jsi měl na vopasku a teďs tam nahučel a bylo sedmej a vyfoukni a osmej a devátej a já chci taky nahoru a hotovo. Nahoře to bylo další zdržení. Na Mayrovce byly mezi šachtama dvoje vrata. Třeba na Nejedlym to nebylo. Nad vratama když svítilo červený světlo, tak jsi nesměl votevřít dvéře, musel jsi počkat, až zhaslo. To bys v šachtě vobrátil vzduch. Teprve až když ty druhý dveře byly zavřený, červený světlo zhaslo, tys moh vejít do tý komory. A když vás šlo deset, tak do tý komory se vás deset vešlo. Čekat na dveře, to bylo zase zdržení pár minut a tři piva, nebo jedno…? No to bylo špatný, že jo, u havířů. To muselo bejt tři piva aspoň. A teď jsme, hele, letěli jako blbci a rychle a věšáky dólu a slíknout, pak to všechno mazalo tou chodbou, kdo bude první a rychle vykoupanej. Člověk se naučil tak mejt, že byl za deset minut umytej. A dobře umytej. A když, tak ten zbytek vzal ručnik. Kruhy pod vočima stejně zůstaly, to nešlo, to je, jak když se ženská namaluje, to pak taky nejde dólu. Pak si chlapi umyli navzájem záda a byla lítačka po těch schodech jak vrtule do čistejch šaten.

38

Na to pivo byla domluva. Takovej ten fofrník ňákej, kterýmu nevadilo, že měl takovýhle kruhy pod vočima a že je špinavej jako prase, tak tomu jsme řekli: „Di a kup pivo.“ Tak von tam naběh, my jsme se v klidu vykoupali, to byla taky vychcávka spíš. A von už tam dupal, že jo, a čekal na nás. Tak jsme dali to pivo, byli jsme třeba tří, a tak jsme to votočili každej, že jo, aby to bylo zaplacený. No a šlo se domu. Ale mam třeba kamaráda, to jsme po noční šichtě ve tři čtvrtě na šest vyfárali a ten byl za dvě minuty vykoupanej. Ale vykoupanej, to on nebyl špinavej. Za dvě minuty se stačil vykoupat. V 6:20 mu jel autobus domu. Do těch 6:20 stačil vypít deset piv. Kam je dal, nevim, ale viděl jsem to na vlastní oči. Deset piv vypil. Von jich taky dělal pětadvacet třicet za den, že jo. Co si budem povidat. Ale během týhletý půlhodiny tak stačil vypít deset piv. Tam se točila vosmička tenkrát. Pak už byla desítka, tak to bylo lepší. Von dělal havíře, tak von byl vypocenej z toho ortu. Moc si do práce tý vody asi nenosil, ale šetřil si žížeň na ráno a namydlil to tam. Domu si kupoval vždycky soudek, s manželkou ho měli napůl. Anebo jsi utikal ven a teďs tam přišel a pivo nebylo, protože došlo. Chlap narážel a autobus už byl tady. Taks tam zůstal až do večera. No tak jsi dělal tuplovku Na půdě. A taky tam byli takový borci, že: „Dáme ještě jedno…“ Řikám: „Ty mně vyliž prdel.“

A na pivo…

39

A pak jsem tam přijel třeba večer, když jsem šel suplovat na noční, a voni tam ještě stáli. Půllitr rumu v sobě, každej sedm dvanáctek. Řikám: „Vy volové, vy vypadáte.“ A to už vedoucí řiká: „Di domu. Ani nefárej, hele.“ Rovnou je posílal domu. Voni takhle nalitý a šli by rovnou na noční, blbcí.

NA ŠACHTĚ MĚL KAŽDEJ SVOJI VOBLÍBENOU SPRCHU K tý po šichtě chodil. To mohly bejt všechny vostatní volný, ale každej měl tu svoji. A třeba sejtko, když bylo zanesený, tak si ho ten chlap vyčistil. Staral se o ni. Kohoutky měl na starosti lázeňskej, míchal vodu. Ta nesměla bejt ani horká, ani studená. A to bylo vždycky: „Ty zmetku, co to je?! Vždyť je to studený.“ A ještě hůř taky. Vždycky někdo zařval: „Záda!“ Stoupli jsme si do boxu a myli jsme si navzájem záda. Takys moh jít do sauny. Ta byla několikrát v tejdnu votevřená a byl tam masér. A stalo se, že mě vedoucí vytáh ven třeba už v půl dvanáctý. A teď mi neměl kdo umejt záda, to bych musel mít ňáký ty štětky. Na Mayrovce naštěstí byla taková pani, malinká, už stará, chudinka. V tý době mi bylo třeba čtyřicet, ale jí už pětašedesát. No tak jsem vždycky zavolal: „Tetá!“ A teta přišla a umyla mi záda. To bylo normálka. 40

Jednou nás jelo ven pět a my blbcí hned: „Tetá! Záda!“ Teta naběhla a povidá:„Blbcí! Je vás tady halda, nevotravujte!“ Já jsem za ní šel a řikám: „Halejďte se, nezlobte se, já se vomlouvám, to bylo jen tak ze srandy…“ Pak se ptam, jestli jí to mytí chlapů nevadí, a vona: „Hele, takovýhle fracky, jako jsi ty, mám doma dva. A starší. Koupeme se v jedný vaně, takže se vídáme, a já jsem máma, ne nějaká hej ty nebo počkej nebo bába ňáká.“ Jenže nějakej blb vyloženej si pak šel stěžovat. Že prej když se dou koupat, se na ně ňáká ženská chodí koukat. Na nahatý havíře. No úplnej nesmysl! Takže pak babičku propustili a dali tam chlapa, důchodce. No a ten už nám ty záda nemyl. Ten se na nás vysral.

ŠICHŤÁK Dřív ještě nebyly ty prodloužený autobusy, harmoniky, a když jelo plno mužstva, tak jezdil autobus s vlekem. Normálně za autobusem byl připojenej ještě jeden vůz, takovej malej, bez motoru. Tenkrát se ještě v autobusech kouřilo. A kuřácí chodili právě do toho vleku. To bylo narvaný. A ta mlha, že skoro nebylo vidět! Jednou, když jsme jeli ze Šilerky na Kladno, tak najednou revizor… Prošel autobusem a vlez do vlečňáku. Standa neměl týdenku a ten revizor ho začal hoblovat. A co teď? No někdo šikovnej dal

prostě signál autobusákovi, aby zastavil. Když zastavil, vodevřely se dvéře a revizor se vystrčil ven a jelo se. Jak se dostal domu, nikdo neví. Bylo to po vodpolední šichtě, v zimě. Takže mráz a mlha. Vystrčili ho na vidlici k Vaňkovce, U Myslivny se tam řiká. A průšvih z toho taky nebyl. Nikdo se vo tom nikdy ani slůvkem nezmínil.

KANTÍNY Dokud se v kantíně tady na Mayrovce vařilo, bylo to fajn. S tim pivem to nebylo tak divoký, protože když si ten havíř sedřenej, vypocenej po šichtě dal dvě piva, tak už mu to začalo kecat a už jazyk přes jazyk. A ty hrdinové, co celej den po šichtě prochlastali, v noci se přišli vyspat na lavici do koupelí anebo prochlastali celou noc… No to se nechalo udělat jednou za mnoho let. To se nenechalo dělat často, protože jednou dvakrát to za něj ta parta udělala, ale potřetí: „Trhni si nohou, abys věděl, když my za tebe děláme, tak teďka můžeš dělat ty na nás.“ Takže vono to zas tak jednoduchý nebylo. Jako záchranář jsem se dostal na spoustu šachet a musim říct, že nejlepší to bylo na Nosku. Tam byla pěkná kantína. To se po nějaký tý havárii vyfáralo a třeba i v jednu ráno bylo teplý jídlo. Jinde nám poslali leda tak paštiku. Na Nosku se měli, tam se v kantíně dokonce čepovalo pivo. U nás na Šilerce byla taky kantína

a pak tam byl krámek a tam jsme šli třeba na pivo. Tam jsme si dali dvanácku, no a po čtvrtý dvanácce už jsme byli… no už roztažený prsty, a když do toho šel ňákej panák rumu, tak to už bylo hotovo. A pak nás viděl vedoucí a řiká: „A domu!“ Anebo: „Pod zem, ať vás nevidim!“ No a bylo to vyřízený. Je teda fakt, že se nikdy nic nestalo. Asi na tom něco bude, že vožralý maj kliku. A to je nejhorší, co tě může potkat, protože to se za dvě hodiny nevypotí. To jsem sjel dólu. První se mi zved kufr, ale hrozně a teď se mi chtělo zvracet. Šel jsem a teď tam byl Venca a řiká: „Di se zašít.“ Tak jsem šel za remízu, tam jsem si sed. Štyry hodiny… V životě mi nebylo tak zle. Jak se změnil ten tlak, no ty vado… zvracet a já nevim co. Sem si řikal, já tady snad chcípnu nebo co. Seděl jsem tam na kolejích, vždycky vyběh dědek, flák mi facku. „Seš vzhůru? Seš živej?“ „Jo.“ Bum a spal jsem dál. A dědek mi každou hodinu budil. Dólu jsi nemoh přijít zmaštěnej, protože tam bylo málo kysliku. To ti bylo blbě! Ale to ses takhle potil a za dvě hodiny jsi byl ready. Na dvě hodinky ses vopřel někde tady vo štulc, aby tě nikdo neviděl. Za dvě hodinky pod tebou byla louže a mohl jsi jít. A jestli si někdo někdy vzal dólu pivo, nebylo to dobrý na pití. Nebylo studený zaprvní. Zadruhý ta pachuť piva v ústech, to nebylo dobře. Ta hořká káva nebo hořkej čaj, melta, co se fasovala, nebo kyselej čaj – nenechávalo to pachuť. To bylo na to napití nejlepší.

41

Paní Růženka

42

A dalšího…

43

BEZPEČÁCÍ Nebudu menovat, ale tady byl hroznej člověk, kterej byl přes tu bezpečnost práce a každej se ho bál. My jsme přišli na pasy. V pět hodin. S Vencou a voba zhasnuto, že jo. Čekali jsme, až se sfárá, a už to začalo s náma klimbat a najednou šel bezpečák. Došel k nám a povidá: „Nazdar, pánové.“ Řikáme: „Zdář, co jé, takhle brzy?“ „Nó, taky to potřebuju projít, abych věděl co a jak.“ A sed si vedle nás takhle, no a najednou mi povidá: „A vůbec, kde máš masku?“ A já jsem vždycky, abych to neměl na sobě, tak jsem si ji dal na řetízek takhle nahoru, jak byly vyvěšený pasy. Já povidám: „Nahoře.“ „Cože?“ „No nahoře.“ „Poď se mnou.“ Pod náma byl dispečink a on jim povidá: „Frantiku, posílám ti nahoru jednoho pracanta, von si, čoveče, zapomněl masku.“ A tak jsem byl zticha a řikám si: no, ty vole, já mu povidám, že mam masku tajhle nahoře na řetízku nad hlavou, že mi visí, a von si myslí, že ji mam nahoře, že mi vyveze… Ale to není zas tak špatný, že jo… nahoru… Tak jsem se sebral do klece a hezky jsem vyjel. Hlavně bezpečně

44

45

A nahoře: „Franto, řekni, že potřebuju v dílně velkej vitvort a aspoň takovejch deset malejch. A řekni to Bandičkovi.“ Tak Franta tam volá a povidá: „Co děláte, volové, že tam máte ještě vitvortový šrouby?“ Já povidám: „To je taková stará mašina, čoveče…“ Bandička už věděl, že velkej vitvort je flaška rumu a že deset malejch je deset piv, a už jsem s tim fáral hezky dólu. Já nevěděl, že tam ten blbec ještě bude. Se tam vracim, tam tma. Tak si řikám, ten už je v prdeli, ten už šel do revíru. Jo a vono hovno. Voni měli zhasnuto a chrápali voba. A tejď já du a tejď mi tam cinkaly ty flašky. Pokládal jsem to vopatrně, vono to stejně zacinkalo, véď. A von povidá: „Neser mi, já vim, vole, že tady máte pivo. Dej sem pivo a jinak máš průser jako kráva a pokuta tě nemine.“ Tak jsem mu dal to pivo. Flašku rumu jsem tam nechal a Venca povidá: „Vyndej tu flašku.“ Já povidám: „Vole, já žádnou nemám.“ Von tam do tý tašky hráb a řiká: „Á, tady je.“ No tak já jsem se sebral a odcházel jsem pryč. A von mi chytil a povidá: „A aby sis nemyslel, že nemáš průser, tak máš. Ty mi přídeš na ROH na schůzi a ty tam napíšeš účast.“ Když se šlo pod zem, tak bezpečácí dělali na mostech mezi šatnama a klecí kontroly. 46

Na obouch koncích mostu byly dveře, u kerejch stál bezpečák, takže když už tam vlezeš, tak už neni cesty zpátky, že bys řek, že sis třeba něco zapomněl. Už přes něj musíš buď projít, anebo musíš dejchnout a vodneseš to. Mně se taky stalo, že jsem věděl, že stoprocentně nadejcham. A řikám chlapum: „Já jsem zmaštěnej jak ještěrka, pánové. Vám to bouchne, když vám do toho fouknu.“ A nes jsem takový těžký věci. „Když bys byl vožralej, tak tohle ani neuneseš.“ A šel jsem, viď. Fouknout mi nedali. Na šachtě, když někoho chytili prvně, tak 500 korun pokuty, 1000 korun podruhý, potřetí vyhazov. Ale dělalo se to tak, že ta šachta nechtěla chlapum ublížit, takže se napsala výpovědní smlouva dohodou. Na kouření bejvaly kontroly přímo u jámy. To dělal většinou bezpečnostní technik a kouření se potíralo. Pamatuju si, že koncem padesátých let se normálně v dole kouřilo. Potom vyšly nový předpisy a kouření se zakázalo.

VOD ŠACHTY PŘIJELY VOZEJČKY S UHLIM K VÝKLOPNIKU

POVĚZ NÁM, RŮŽENKO, KDY SE BUDEŠ VDÁVAT, KDY BUDEŠ NA KOLÁČE ZADĚLÁVAT.

Tam se to vyklopilo do zásobníku a pak to šlo na sejta a propadávalo to. Tim se uhlí třídilo. Pozdějš byly prádla, to bylo už modernější. Nejmodernější byla těžkokapalinová třídírna na Šilerce.

Taky jsme tam měli jednu pani, která milovala Malkovice. Třídila hlušinu nade mnou. A Ledce pro ni byly prostě špatný. Tak jsem to jednou zastavila a napsala jsem tam:

U pasů byly ženský a přebíraly to, nebo vybíraly velký kusy, když na ně byla zakázka. Taky dříví vybíraly, co přijelo po pasech, to pak bylo jako deputát. Na povrchu pracovalo spoustu ženskejch. Byly třeba taky u šachty. Pouštěly prázdný vozy, vono to mělo sklon a tam byla páka, tu zmačkly a naražeč měl dva prázdný vozy v kleci. V šedesátym třetim roce jsem chvilku dělala na povrchu, to jsem byla těhotná. Dělala jsem na prádle. Tam se čistilo uhlí vod hlušiny. Já už jsem měla přeci jenom bříško, ale byli tam taky študenti a ty nám pomáhali. Byli ty kluci takový šikovný. To se třídilo a voni vždycky: „Matko, sedněte si.“ A pak jsem byla taky u výklopniku, to znamená, že zezdola přišlo uhlí a nahoře to vyjelo hlušinu a tam jsem to vyklopila. Pak to jelo zase zpátky prázdný dólu. Tam pracoval Václav. Já jsem se tehdy měla vdávat. On mi napsal na ten vagonek, já na to nikdy nezapomenu, hezky krasopisně napsal:

MALKOVICE, MALKOVICE PĚKNÁ VES, JAK TAM ČLOVĚK PŘÍDE JEDNOU, NEZAŠTĚKNE PO NĚM PES. A ona se začala smát a: „Rozárko, to jsi určitě napsala ty.“ Párkrát jsem byl taky na povrchu, dělat mezi ženskejma. To byla krásná práce. Ale jinak ty ženský, to byli normální chudáci, to byly novodobý votrokyně. Ty ženský, když vypad plnej vůz uhlí, ten vůz sám vo sobě váží 400 až 500 kilo a v tom byla ještě tuna uhlího anebo tuna hlušiny, a ty ženský to zvedaly ručně. Taková velká páka na to byla, my jsme tomu řikali šmajchlovka. Já jsem to třeba přizvedával a ty ženský si na to stouply a nahazovali jsme to na koleje. Ty holky, ty byly kolikrát tak nadřený, že jsem řikal, ty jo, to přece neni možný, že tohle ženská vydrží. Tam všude ohromný množství prachu, teď vedro. Byly pod plechovou střechou, v létě tam bylo třeba 40 stupňů. A v zimě zas kláda, žes málem chcípnul. Ta ženská si jednou za dvě hodiny mohla dojít na záchod. Chlap si prostě někde stoupne 47

a vyčurá se, že jo, ale prostě u ženský to nejde. Ženská si prostě musela vodskočit. A to tam ještě na ně kolikrát řvali: „Ty krávo, co tady děláš?“ Já jsem tam byl asi pětkrát nebo šestkrát, vždycky když třeba ňáká vomarodila nebo měly dovolenou a měli málo lidí. Řikali: „Hele, pomůžeš na vrchu.“ Řikám: „Hele, to je jedno, jesli mam bejt nahoře, nebo dóle, že jo.“ Tak jsem tam pomahal. Až jsem ty ženský vobdivoval. Bylo mi jich hodně líto, ale byly kouzelný a byly milý. Jiřinka, kerý jsme řikali Ta kozatá, seděla, vono to tenkrát bylo nějak rozbitý. Vona ráda nosila dekolt, protože měla co ukázat. Naproti ní seděl štajgr Pepa. Von se vždycky kasal, jakej je dělnik na baby a tohle. Jiřinka jedla zmrzlinu a káplo jí to akorát mezi prsa, véď. Von tam takhle koukal a vona řiká: „Co čumíš, vole, tak si lízni.“ To bylo takový haló, protože Pepa začal koktat a byl v prdeli v tu ránu, že jo. A Jiřka řiká: „Umí hovno.“ A přitom výborná ženská, že jo. Vona to fakt nemyslela špatně, no prostě takhle se tam mluvilo. Takhle to tam bylo. Prostě x tisíc chlapů a dvacet ženskejch, tak ty ženský tam byly vobletovaný. Ta ho tenkrát ale utla, to bylo něco tak kouzelnýho. Tak jsme Pepovi pak furt řikali: „Tak si lízni.“ A Pepa nad tim pořád přemejšlel, nad těma

48

ženskejma a pak asi po půl roce zamyšleně sedí, my jsme se bavili zrovna vo kouření a řiká: „Ty vole, to je zajímavý, se šukáním jsem přestal ze dne na den, ale kouřit jsem se nevodnaučil.“

POVRCH JE JEDNA VELKÁ RODINA Když jsem začátkem šedesátejch let šla pracovat na povrch na Mayrovku, tak jsem začínala na vochrannejch pomůckách. Montérky jsem vydávala, teplý kabáty, rukavice, přilby. Měla jsem takovou agendu, zapisovala jsem tam každýho jménem. Pak jsem přešla do elektrodílny, ale teda nechtělo se mi tam, to víte, mezi mužský. Potom jsem byla ve spisovně a z úseků jsem přebírala spisy, ty cáchovnice, a srovnávala je tam. Taky jsem chodila do známkovny, když tam zrovna marodili. Pak jsem dostala na starost svačiny, ale tam se mi zase moc nechtělo. Vokolo chodili drbani a my jsme to musely před nima zamykat. Svačiny byly v balíčkách, šunka, párky a takový to tlustý. Přivezli to na platech a vyvezlo se to do svačinárny výtahem. Někdy chlapi nadávali, hlavně když dostali takový ty velký buřty. A jinak jim to chutnalo, prej. Jé, a když jsem měla jít do dílny, no to bylo něco. Tam takový mladý kluci byli. Já jsem řikala vždycky: „Jéžiš, já tam nepudu.“

Prádelna

49

Nejdřív jsem jim jenom nosila svačiny, ale pak mi koupili kárku a já jim vozila piva. Taky elektroměry jsem chodila vopisovat, všechny jsem je na Mayrovce vobíhala. Ještě prádlo jsem dělala, to špinavý. V lampárně jsem věšela a louhem nalejvala lampy. Všecko jsem dělala, ale mně to bylo jedno, já jsem to všecko dělala ráda. Mistra jsem měla moc hodnýho i ty vedoucí chlapi byli fajn i ty klucí v dílně byli takový slušný. A mistr, pan Chládek, von vždycky: „Prosím vás, šla byste tam.“ To nebylo žádný: „Jděte tam.“ A já řikám: „Já tam jdu, pane mistr.“ A šla jsem ráda. A to jsem třeba uklidila ve svačinovym koutě, a než jsem se vzpamatovala, už jsem zas někam letěla. Na vydávání čaje třeba, čajda často marodila. Nejvíc mě bavil archiv. Ženskejch tady na povrchu bylo přes třicet a hezkej vztah jsme měly mezi těma holkama. To ať byla z kanclu, nebo uklízečka, všecky jsme si tykaly. Hodně jsme všecky k sobě šly a bylo to takový domácí. Pak jsme taky měly ty brigády, a to se jezdilo na střediska. Jezdilo se na Hubertus, to je za Karlovejma Varama, a taky na Lánov, to bylo vod Rónovky. To se všichni z šachet sebrali a jelo se. Chodili jsme na vycházky, zpívalo se tam a tancovalo.

A v CO jsem byla taky, v Červenym kříži, to tehdá bylo v každym podniku. To jsme jezdili na soutěže a bylo to moc hezký. To nás sezvali a bylo školení, sestřička z nemocnice nám všechno vysvětlovala. A měli jsme uniformy. MDŽ se nám vždycky moc líbilo. To bylo krásný. Ze všech úseků se sbíraly peníze a my jsme vždycky dostaly kytky, víno nám kupovali, vobložený chlebíčky, utěrky, ručníky, no prostě všechno. A každá ženská, co tu byla, dostala to stejný co ostatní. Byla hudba a tancovalo se, no krásný to bylo. Povrch dolu byl taková velká rodina. A to řikaly třeba i ženský ze Šilerky, že my to tu máme takový pěkný, že ony se k sobě takhle hezky nemaj. Na Mayrovce to byl hezkej kolektiv. To třeba kluci z truhlárny přišli a: „Hele, tady máš prkýnko.“ A já mu zas koupila pivo. Měli se tu všichni rádi. A spousta vedlejších výrobků tady vznikla. Korbele se tu dělaly v truhlárně. A to si buďto chlapi nosili domu, nebo se to dávalo k různejm příležitostem. V propagaci malovali obrazy Mayrovky, pak to šlo do truhlárny, tam se to zarámovalo a dávalo se to ke Dni horníků.

Povrch jede na pobyt

50

51

V KOLONII SE KAŽDEJ S KAŽDYM ZNÁ Manžel dělal vedoucího povrchu na Mayrovce, a tak ho šachta chtěla mít při ruce, takže jsme se roku 1959 přestěhovali tady nad Mayrovku. Vona to byla dost zodpovědná práce a furt ho sháněli. Když byla nějaká porucha, tak von jezdil i dólu. Měl vedle postele telefon a i v noci mu volali. Prostě když se něco stalo, tak všechno přes něj. Takže bylo pro šachtu výhodnější, když dostal tohle bydlení hned nad šachtou, aby pro něj nemuseli pořád jezdit až na Krétu, kde jsme dříve bydleli. Když jsme sem přišli, tak to tady bylo vošklivý a zdevastovaný. A zima tady byla. Mně bylo 27 let a syn šel do první třídy. Kolonie byla taková rodina. Každej se s každym znal a každej každýmu pomáhal. A trochu to tak zůstalo dodnes. My, malý klucí, jsme se tady všichni znali a měli jsme k sobě blízko. Lítali jsme spolu po haldách. Všichni naši tátové sem přišli za prací. Takže ty, co tady teď bydlej, jsou všichni potomcí vedoucích úseků, závodních a štajgrů.

pár metrů přes silnici. My jsme ještě zažili, když vězni chodili na šachtu přes silnici pěšky, seřazený v útvaru. To se vždycky musela zastavit doprava a na každý straně stál jeden strážnej se psem. Pro malý kluky z kolonie to bylo něco, to byla podívaná! V pozdější době už je převáželi autobusama. Za našim barákem, tam dál, jsou dva kalový rybníky, tak třicet metrů dlouhý. Do nich se čerpala důlní voda. Museli to vodkalovat, protože tam sedal uhelnej prach. A jednou začas to vždycky museli vodbagrovat nebo ručně lopatama vyházet. A pak se to pouštělo takovym korytem do Jiřskýho potoka, a tim to doteče až do Vltavy. Tady na Mayrovce se ze šichty chodilo naproti do kantíny, anebo pak nahoru, tomu se řikalo Na půdě. Vobsluha byla bezvadná, protože to byli vobyčejný lidi tady z Vinařic, že jo, známý, který vyšli každýmu tak nějak na ruku. Byla to hospoda, kde se normálně pilo a tancovalo. Byl tu jukebox a tancovalo se s místníma holkama. Ve Vinařicích se vokolo roku 49–50 postavily baráky pro horníky, tam já bydlim dodnes. Když byla detonace na šachtě, tak to věděly celý Vinařice, to ti normálně cinkaly skleničky a válenda s tebou jezdila.

Šachty v kolonii živily skoro každýho. I já jsem pak šla pracovat na šachtu jako vostatní.

Mayrovka

52

Součástí mayrovácký kolonie byla i věznice. Vězni pracovali nejen na Mayrovce, ale vozili je i na ostatní doly. Na šachtu je to z věznice jen 53

KLUK V KOLONII Táta dělal vedoucího povrchu na Mayrovce a já jako kluk jsem tady lítal po haldách a po vokolí. I za tátou jsem moh chodit, normálně do provozu. To jsme šli s klukama do truhlárny, jestli by nám truhlář neudělal kolty ze dřeva. Voni si na nás, na malý kluky, vždycky udělali čas. Von nám je normálně na počkání pěti klukum udělal a povidá: „Klucí, běžte za Pergnerem, von vám je vymaluje.“ Tak jsme šli za Pergnerem nahoru do propagace. Ten si sednul a začal míchat barvy a pak to začal natírat. My jsme koukali jako blázní. Zlatou barvou je vymaloval a my jsme každej měli kolt. Šli jsme tam vocaď celý šťastný. Ty haldy byly úžasný, u Homole byly všude starý vyházený hunty. Teď v tom byl bordel, my jsme v tom hrabali. Karbidky jsme si tam vocaď nosili a taky karbid. Na 1. máje se tim střílelo. To se dalo do krabice vod barvy, udělala se dirka a vodpálilo se to. Tak takhle jsme blbli. V sobotu a v neděli vzádu v areálu nikdo nebyl. My jsme tam lítali po vyskládanejch kulatinách, co byly připravený na výdřevu. A na rybníkách se blblo. Tam jsme se v létě i koupali. Sice to bylo špinavý, ale nám to nevadilo. Jak tam byl mour, tak se to chytalo na chloupkách, a když člověk vylez, tak byl celej špinavej, to byla sranda.

A po těch haldách jsme běhali, to ještě nebyly tak zarostlý. Sbírali jsme ty otisky plavuní a přesliček. V šedesátejch letech haldy ještě hořely, protože to bylo živý a naváželi tam. V těch místech, kde to prohořívalo, to bylo nebezpečný, tomu jsme se vyhejbali. Hlavně to jedno místo. A doma se řikat nesmělo, že tam chodíme. Jarda na haldy a tam dozádu nesměl, to ne. To on věděl, že tam nesmí, ale taky se povedlo, že měl úraz. Rozbil si hlavu, a to zrovna tady na šachtě doktor nebyl, tak jsme šli do lágru, aby mu to tam vošetřili. Všichni na mě čuměli z voken, co tak malej kluk dělá v lágru. A ještě se zkrvavenou hlavou. A mě tam s nim nepustili, to ne. Musela jsem počkat před věznicí. Když jsem pak chodil na hutní průmyslovku, tak jsme měli kovárny jako předmět a mně nešly tehdá udělat skoby. Táta mě vzal do kovárny na šachtu, tady byl ňákej pan Lesák z Vinařic, a ten mě dva dni ty skoby učil. To abych vůbec dostal lepší známku než pětku. Bylo to pěkný, tady v kovárně, von mi tam ukazoval třeba, jak vykovával růži.

Halda

54

55

ZIMA? TAK NA HALDU!

Bylo to těžký, ale nic jinýho mi nezbylo. Byl to život.

To byl rok 1963. Vodstěhovala jsem se do šachteního bytu. Ivanku jsem měla a Zděnka. Ten byt byl dost studenej, a i když jsem měla tedy havíře, tak bral jenom deset metráků ročně uhlího, takže nám to uhlí nestačilo. Tak co mě napadlo – jít na haldu. Tak jsem se stala haldářkou.

Bylo strašně daleko nakoupit. Vod toho mostu jsem chodila nakoupit až nahoru k vodojemu. S taškama a kočárkem, přes tu šachtu, teď Ivana byla celá černá. Tenkrát jsem byla mladá, tak jsem si z toho nic nedělala.

Když přivezli na haldu ty opuky z dolu Zápotockýho, tak jsem z nich vyklepávala kladívkem proužky toho uhlího. Kladívko jsem měla po tátovi, ševcovský. A tou vidličkou to šlo hezky vyťukávat. Ale stejně to nebyla žádná sranda, protože to bylo nejmíň třicet čtyřicet ran, než jsem se dostala doprostřed. Pravý uhlí to taky nebylo, to když se dalo do kamen, tak to mělo samej mour. Ale dávalo to teplo. Měla jsem dvě malý děti a dvoje kamna. Na tý haldě jsem byla taky pětkrát denně. To byla takováhle hromada hlušiny a takovejhle proužek uhlího. Když jsem měla plnej kýbl, tak jsem to vodnesla domu a šla jsem zase. To nás tam taky ťukalo třeba šest sedum. A já jsem si tam vlastně i vodpočinula, seděla jsem tam s tim kýblem. Ta halda chvilkama i kouřila, to voni tam toho třeba navezli moc. A to uhlí někde dokonce hořelo. Kolikrát jsem si spálila nohy. Žhavý uhlíky mi padaly do bot. A tou haldou lezt, to bylo taky něco, kameny tě podjížděly.

56

V letě to bylo krásný, protože to bylo jako na chatě. Když ale přišla zima, tak to bylo hrozný. No tak na haldu, že jo. A na tý haldě to tak doutnalo, že tam sníh nebyl. Oba na to s dědou rádi vzpomínáme, děda řiká: „Haní, tam to bylo krásný, chodili jsme na stromy a chodili jsme na uhlí.“ A kolikrát i bažanta jsem picla a udělala jsem ho a kolikrát i zajíce. Ty zvířata byly chytrý a v zimě se stahovaly na ten tábor kolem šachty. Zajíci tě chodili pod voknama, laně, všechno tam bylo. Tam byla nádherná příroda. Halda byla pro mě ráj, protože jsem měla uhlí. Bylo to strašně těžký, ale že jsme tam byli šťastný a měli jsme se rádi, tak vůbec to těžký nebylo.

MANŽELKA, TA MOJE, MAMINA, STARÁ My jako zámečnící jsme měli na starosti pasy. Ty jezdily po takovejch válečkách, a když se ňákej ten váleček podělal a měl ještě zdravý ložiska, tak jsme vyměnili tu poškozenou část. Zbylo z toho vždycky ňáký to železo, který jsme si naskládali

A pak bylo!

57

do vozu, šachťácí nám to vyvezli a my jsme jim za to dali, řeknu, flašku rumu. Naložilo se to na traktor a vodvezlo do šrotu. Pavel nám dělal účetnictví a peníze za šrot vždycky vzal a vodvez do Kladna uložit na knížku. Pak jsme po ňákym tom čase šli na taneční zábavu s manželkama a přítelkyněma. To se tak udělalo asi třikrát, ale pak už to nešlo, protože ty vožralý chlapi, který neměli svoje ženy, tak votravovali, že jo. Prachy za šrot a nějaký ty vodměny jsme si vždycky schovávali kolektivně na knížku. Dokonce jsme si nechávali strhávat z vejplaty. A pak bylo! Jednou dvakrát do roka jsme si šli všichni někam sednout a baby jsme vzali s sebou. Ty dostaly dárky každá, na těch knížkách jsme měli dost peněz, takže dostaly třeba kabelky. My jsme se vožrali jako vždycky a baby se taky vožraly. Zatancovalo se a byla sranda. Manželka vo mě nikdy strach neměla, protože věděla, že se o sebe umim postarat. Ale je pravda, že když jsme dělali třeba tuplovku a někdy delší, tak to už volala, co se děje. Když zjistila, že jsem ve dvě hodiny vodešel z práce, tak už mi nesháněla. To věděla, že už někde sedíme, že už někde paříme. Když odešel na šichtu, no nebyl to přímo strach, ale takovej divnej pocit. Neklid. A pak když přijel šichťák a von nevystoupil, to už jsem se bála, tak jsem začala shánět. Naštěstí byl vždycky někde na pivu. Dobře to vždycky dopadlo. Manželky dóle

58

To pití k šachtě patřilo. A voni i ty manželky to nějakym způsobem asi tolerovaly, většina z nich teda. Někerý taky ne. Ale většina jo, kór když fáraly pod zem. To se dělalo třeba na MDŽ. Viděly, jak to tam vypadá, do čeho ty chlapi dou a za co jim nosej ty koruny. Takže to pití braly. Já jsem jednou přišel domu asi druhej den až ňák. S tou mojí jsme šli na návštěvu k tchýni a manželka si jí stěžovala: „Mami, von se mi vožral.“ A tchýně, na to nezapomenu: „Vdala jsi se? Ženská má na sobě devět sukní, aby pod ně všechno schovala. Až se vrátíte domu, uvař mu česnečku.“ Tak tam nepochodila, ale šla k mojí mámě. No a moje máma mě zprdla, že jsem se vožral. No jo, tyhlety akce už skončily, dneska du třeba na pivo, a to jó, to chodim každej den, ale dam si tři piva a du domu. Aby to ženský viděly, tak jsme je měli dóle párkrát i načerno. A teď ty tam koukaly jako to. A vono to bylo dobrý. Ty ženský viděly, že na šachtě se musí vopravdu makat jako šrouby. No a když tam bylo to oficiální fárání, jakože tam šly ženský s kolektivem, tak jsme je vzali vždycky na takový to trošku bu, bu, bu. Já jsem jednou s tátou byla pod zemí. Já jsem nechtěla, ale Švejcarka jela taky a: „Pojeď s námi.“ A tak jsem jela. Měly jsme ty mundůry, jako havíří jsme byly. No bylo to strašný. V životě už bych tam nejela ani za nic. To se takhle klinkalo, když se to

59

rozjelo dólu. Já se táty držela. Švejcarka, ta ne, ta byla taková vodvážnější. Když se sjíždělo dólu, tak tam všude tekla voda. V celý šachtě pršelo. Šachťácí byli voblečený v gumovejch voděvech a voda tekla na ně. Pak jsme šly chodbama a druhou šachtou jsme zase vyjížděly zpátky. Zamazaná jsem byla, jak nevim co. Některejch ženskejch mi i bylo líto, když třeba měly kluky vožraly. Stály u vejplatního vokýnka a čekaly, až zabere peníze. Za nim stáli dva, těm už dlužil, že jo. A před nim tam stála ženská s dvěma dětma, ty vado, a brečela.

MŮJ TATÍNEK DĚLAL NA MAYROVCE Byl tesař. Mně v tý době mohlo bejt tak devět deset let. Neprožívala jsem ani tak moc, co se v dole dělalo, protože otec moc sdílnej nebyl, tak to nešlo. Prožívala jsem spíš to, že byl otec velice dobrej a tvrdej pracovnik, a tak byl přísnej. To nebylo říct: „Udělej to.“ Von se prostě podival a šla jsem zamest dvůr, on se podival doprava, tak jsem mu vyčistila boty, nalevo – karbidku. A karbid jsem musela dát do lampy. Až po čase jsme mluvili o tom, co dělal na šachtě, prej dřevěný výztuhy. Můj syn šel místo vojny na Šilerku. Nechtěla jsem to, ale von tam přece šel. Já jsem nocí nespala,

protože když po šichtě nepřišel, tak jsem měla strach, že se tam… To jsem mu kolikrát šla naproti až na Hradečno, a když jsme se potkali, řikám: „To mně nemůžeš vzkázat, že tam seš dýl nebo něco?“ Když se Vojta na šachtě vyučil, tak měl jít fárat do Ostravy, jenže von měl dva metry a tam jsou prej nízký sloje. Tak mu vedoucí řek: „Hele, Vojto, ty jsi dobrej, tak zůstaň tady.“ Mně se na synovi líbilo, že to nebral jen tak, lehkovážně. Von mně tehdy jednou řek: „Mami, víš, že mně dal ten štajgr důvěru? Řídim pas dóle.“ Já si to vůbec neumim představit, já bych tam nešla ani za nic.

NA DNECH HORNÍKŮ VYHRÁVALA HORNICKÁ DECHOVKA A taky na hornickejch pohřbech hrály hornický kapely. Skoro každá šachta měla svou kapelu. Na Mayrovce ji svýho času vedl pan Václav Beznoska, na dole Max to byl pan Antonín Kabát, na Šilerce byl kapelníkem pan Václav Moravec a třeba na Nosku pan František Šitta. Nedá se říct, která kapela byla nejlepší, ale největší byla na Šilerce. Hornící odcházeli stářím, a když nějaká kapela měla vystoupení a nějaký hudebnící jí chyběli,

Dřevič

60

61

Mayrovská hornická kapela

62

Ty slávy

63

tak si kapely muzikanty půjčovaly. Bylo to všechno provázaný, kapely mezi sebou nesoutěžily. Já jsem hrál v padesátých šedesátých letech na dole Max a nejvíc se mi líbilo hrát na Dni horníků. To se hrálo přímo na tom dole, to byla veliká sláva. A taky se mi líbilo, když jsme hráli v Libušíně, kde se pořádaly tenkrát 1. máje. V sedm hodin ráno jsme dělali budíček. Chodili jsme po ulicích, po hlavních ulicích Libušína. Oslava byla od devíti hodin a tam se scházeli právě lidi z Libušína, ze Svinářova, z Třebichovic a z dalšího okolí. Byli jsme v uniformách a můžu říct, že to bylo takový nadšený. Ty lidi to brali jako skutečnou oslavu Svátku práce. A když šel průvod, tak tam nebyli nastoupený jenom občané a hornící, ale i baráčnící a různé organizace mladých a Národní fronty. Naše kapela měla za úkol zahrát ty hymny a udržovat náladu a atmosféru 1. máje. Hornící, který uměli hrát na nějakej hudební nástroj, tak měli výhodu i v tom, že v pracovní době dělali nácvik a dostávali nějakou finanční odměnu. Vyjeli na povrch dřív, normální pracovní doba byla do dvou a oni vyjeli třeba v půl dvanáctý. Cvičili přímo na šachtě, třeba v kulturní místnosti. My jsme rádi chodili popít s klukama i ženský jsme společně vzali, ale na Hornický dny, tam se nikdo necpal. Tam nikdo nechtěl chodit. Chodili tam lidi, co byli třeba předácí, ve svý době slavnej Heneš třeba. Voni měli nějakou tu politickou kariéru, tak tam šli a už to šlapali trošku, aby se dostali někam 64

vejš. Ale my jako vobyčejný jsme vždycky řikali: „Vyliž nám, vole, prdel. Di s tim do hajzlu.“ Nikdo tam prostě nechtěl chodit, a když už se tam šlo, tak tam šel člověk úplně votrávenej. Vedoucí to viděli, tak to bylo: „Vydrž to ještě chvilku.“ Já řikám: „Já už tady prostě nebudu.“ Tak jsem zmizel pryč. A šlo se na pivo. Bylo to dělaný hlavně pro vyznamenání, to jsi seděl a koukal a řikal sis, kór když jsi věděl, co to je za člověka, no tak vůl má další pecku, no. Uměl mlejt hubou a prodal to. Všichni jsme třeba věděli, že je to lempl. Tak se to ale dělalo. A dělalo se to i za toho dalšího režimu, nejenom za toho komunistickýho. To už je vod první republiky. Pořád se někomu tleská a ten vobyčejnej člověk si řiká: to je ale blbec.

VYUČENCI A INTERNÁTY Jo, mně bylo tenkrát čtrnáct let. To bylo moc málo, do učení na havíře mě nechtěli pustit. Ani moje máma si to nepřála. Když mě ale uznali za sociální případ a já se navíc přestěhoval k tátovi, na havíře jsem přece šel. Vyučil jsem se na Mayrovce. Po vyučení nás rozdělili na různý šachty podle potřeby. Bydleli jsme na internátě v Srbech. Na horniky ve svý době nedal dopustit Gottwald. Hodně je podporoval. My jsme třeba byli během dvou let třikrát na Lánech. A ty sklady na internátě v Libušíně, co nechal vybavit! Tehdá se třeba to

Já jsem horník, kdo je víc?

65

kolo Favorit vůbec nesehnalo, ale na internátě jich bylo dvě stě! Taky lyže sjezdový, běžky, hokejový i fotbalový vybavení pro pár manšaftů, nástroje pro celý dechový orchestry… Jo, to tenkrát na Lánech na přelomu čtyřicátejch a padesátejch Gottwald řikal: „Každej z vás přiveďte za rok tři nový učně a sejdem se tu zas.“ A taky to bylo. To bylo samý: „Já jsem horník, kdo je víc?“ Všichni uniformy. No něco k dvanácti tisícum se nás tam sešlo. Ten se vo učně uměl postarat. Agitka no. Na internátě se děly všelijaký věci. Vytvářely se pracovní kolektivy, mládežnický úderky, no a soukromnik už pak nebyl skoro nikdo. Kromě elektrikářů a zámečniků už byl v kolektivu celej pracovní úsek, brali se i pasaři, obsluha, dopravácí… Získávaly se peníze za sběr a vyvážení dřeva nebo železa, to šlo všechno do společnýho fondu i různý zvláštní odměny. Každej měsíc se dělaly výrobní porady s celejma rodinama a z těch fondů se nechávali vyučit nebo dokonce i vyštudovat sirotci po zemřelejch hornicích. No a museli jsme taky získávat další mládežníky. To bylo potřeba, protože úderky zaváděly nový metody. Kombajny, lomový štíty, stěnování. Tyhle novoty nikdo ze starejch chlapů neuznával, tak jsme prostě byli potřeba my mladý, abysme to vyzkoušeli.

My jsme třeba měli mládežnickou kombajnovou úderku Marie Majerový. Moc platný nám to ale nebylo, bába Majerová byla lakomá. Vona vždycky: „Svazácí! Já jsem vám něco přivezla! Řidič vám to dá.“ A voni to byly starý knihy vyřazený z knihoven. Udělali jsme jednou i takovou akci, abysme vodnaučili vyučence chlastat a utrácet. Mezi Šilerkou a Vaňkovkou totiž byla vosamotě hospoda Mrákavy. To nebylo dobrý, tam se nechávaly velký peníze, psalo se to na dveře, takže se tam točily veliký dluhy. Na Svazu mládeže jsme dlouho přemejšleli, co s tim udělat. No a jednou na tom internátě čumim z vokna a vidim, že přijel Milan na pětistovce. A to bylo něco pro kluky, to je jasný. Já si řikám: sakra, z toho by se dalo něco udělat. Tak jsme založili takový skupiny, komuny jsme tomu řikali. Bylo jich tam celá řada. To se dalo dohromady deset vyučenců a vo vejplatu dal každej dvoustovku nebo dvěstěpadesátku. Pak se tahaly lístky z klobouku. Kdo měl na tom lístku motorku, šel si motorku druhej den vybrat a musel šetřit dál. Kdyby udělal bulku, to byla neomluvená směna, tak by mu ty peníze, který už tam měl nastřádaný, propadly, nebo by motorku musel vrátit. Takže se všichni drželi. Až na pár případů, ale to byly výjimky. Takhle to pokračovalo, dokud se nenašetřilo i na toho posledního. Pro motorky jsme vybudovali garáže u internátu.

Agitka

66

67

Dopadlo to nakonec tak, že celej internát úplně hučel, jak to všechno vyjíždělo na těch mašinách. Mrákavy zkrachovaly. Byla i zábava. Navázali jsme družbu se zdravotní školou a v tom srbeckym internátě se pak dělaly různý hrátky mládeže. Proto je na Kladně mnoho manželství zdravotní sestra/havíř, důlní technik/ doktorka a podobně. Tam u nás se to právě všechno spárovalo. V úderce byl taky nějakej Jurda. Jeho holka přišla najednou do jinýho stavu a voni neměli peníze na svatbu. Dumali jsme, dumali, no a nakonec že jim uděláme svazáckou svatbu. To bylo slávy! Ze Srb na kladenskou radnici vyjely tři autobusy. Vepředu a vzadu jela vždycky kolona motorek, těch bylo hrozně moc, aspoň vosumdesát. A na tom prvnim autobuse byla veliká cedule: ČASY SE MĚNÍ CO BYLO, NENÍ TAKHLE SE U NÁS SVAZÁCI ŽENÍ Když se pak asi za sedum let rozcházeli, řekli jsme si jenom: „No, svazáckej rozvod dělat nebudem.“

OHŇAŘI BYLI VLASTNĚ DVOJÍ Byl klasickej ohňař-záchranář a sluníčkovej ohňař. Ty sluníčkový (nebo taky studený) nesměli jít do zásahu. Voni třeba neměli záchranářský zkoušky nebo jim to doktor už nenapsal, starejm záchranářům. A na akce je už nepustil. Voni měli třeba na práci dělat záplavy na hlavních štrekách, nastavovat požární vodu, prostě práci na zdravym větru. Mohli i k ohni, ale nesměli do aparátu. Ty byli skoro furt na povrchu, takže sluníčkový. Jsme jim řikali: „Dejchavko starej, pusť mě na to.“ Ale vono jim bylo taky třeba šestačtyřicet. No už měli něco za sebou. U záchranařiny to bylo hodně náročný. Byl to velikej stres. Ale ty chlapi to vždycky zvládli. Museli si udržet klidnou hlavu. V nejvypjatějších situacích, když šlo kolikrát vo držku, vždycky řek někdo ňákou blbost, ňákou srandu. Z těch kluků to napětí pak všechno spadlo a práce potom byla úplně jiná. Už se dělalo s klidem. Do záchranářskýho sboru byli chlapi vybíraný, tam nemoh jen tak někdo. Každá ta šachta měla svuj záchranářskej sbor. Hospodařil s nim velitel sboru. A to nebyli jenom ohňaři. Tam byli taky mašináři, protože plyny mohly dojít až k šachtě, tak aby mohli lidi přivezt a vodvezt v tom přístroji dýchacim. Byli tam elektrikáří, protože mohlo bejt potřeba v přístroji přehodit fázi. Záchranáří

68

69

Pak tam byli mechanicí, který se starali o dýchací přístroje. Byli tam zámečnicí, havíří a mnohý další. Bylo to, řeknu, 90 lidí, který byli k dispozici. To všechno tam k tomu patřilo. V jedný četě bylo pět lidí. Na šichtu šly společně nejmíň dvě čety. Jedna četa byla v zásahu a druhá byla v pohotovosti, hlídala. Anebo když to bylo něco velkýho, tak šly čtyři čety. Dvě byly v zásahu a dvě čety je hlídaly. A když byl opravdu velkej průšvih, tak se k domácí četě přivolaly ještě další a třeba i hlavní báňská, takže pak se tam během dvou tří hodin sešlo i pět šest čet. Čety se předháněly. Každej řikal: „Naše četa je ta nejlepší. Vám bysme kdykoli natrhli prdel.“ Ale to bylo jenom slovně, že jo. V zásahu v přístrojích žádný soutěžení nepřipadalo v úvahu. Všechno se muselo dělat s klidem, rozvahou a hlavně bezpečně. My jsme byli taky takový. Řikalo se nám Rudá pětka. My jsme byli skoro všichni ve straně a teď ještě ty rekordy. Složili jsme tenkrát dokonce i básničku: JSME RUDÁ PĚTKA ZÁCHRANÁŘŮ POD VEDENÍM LÁDÍKA KDO CHCE S NÁMI DĚLAT REKORD AŤ NAŘÍDÍ SI BUDÍKA.

Tenkrát na Hubertuse jsem čet tu básničku tak procítěně, že šéf, když to slyšel, spadnul z kulečníku. Ty ostatní čety, ty jména neměly. Když se lezlo k nějakýmu vohni, tak se často stalo, že nebylo vidět na krok, protože ty prostory byly plný kouře. Až teprve když se vzduch vyčistil, tak jsme viděli, co jsme měli nad sebou, ty zatrhaný skály. Do kouře se muselo vlezt, vystrčit koncovku a zajistit to. Z povrchu vedly stovkový trubky, až k požáru byly natažený. Koncovka byla ta poslední a musela bejt co nejvejš. Trubkama se prováděl záplav. Zezhora šla samospádem voda s popelem. Tím se utěsnil vstup k požářišti, aby tam nemoh kyslik a ven nemoh kysličník uhelnatej. No a pak šup na pivo. Vystrčení koncovky trvalo třeba tejden, než se to povedlo. Takže se to pak muselo vždycky oslavit. Chodili jsme dólu do Sokolovny nebo k Bejčkům do Švermova. Bylo to takový slavnostnější, ale dopadlo to obyčejně stejně, že jo. Po šichtě se normálně chodilo jenom na ty dvě. Vymetli nás v deset a bylo to. Jako záchranář jsem se dostal skoro na všechny šachty. Na Maxovku, Vaňkovku, ale to všechno bylo už v době, kdy končily. Na Mayrovce jsem zasahoval několikrát. Taky na Nosku i Zápotockym. Občas se poved i nějakej průšvih. Na Mayrovce se jednou stalo, když tu měli velkej oheň, že se nám

70

záplavový trubky ucpaly. A to musel bejt fofr, aby se to rozhejbalo. Když se něco takovýho stalo u nás na šachtě, tak se vzal špic a tim se do trubek suverénně uhodilo, aby se popel votřás a znova se rozjel. Jenže na Mayrovce měli dobývací vodu, v hydru bylo kolik atmosfér, a než jsme stihli kamarádovi říct, aby do toho špicem nebouchal, tak už to bylo. Trubka bouchla jak granát. Klika byla, že se nikomu nic nestalo. Akorát jsme všichni byli mokrý jak myši. Ta naše parta držela spolu, byla to rodina. Jednou jsme měli domluveno, že se na Silvestra sejdeme u Kašpara. Když jsem přicházeli dólu na Brandejsek ke hřišti, tak tam už na nás čekal šéf a bylo: „Jeden, dva, tři, čtyři. To je dobře. No a já jsem pátej, jedeme na Nosek, je tam průšvih.“ Manželky slavily Silvestra samy u Kašpara a my jsme mazali na Nosek. Vrátili jsme se domu třetího nebo čtvrtýho. Takhle to u záchranářů chodilo, to jinak nešlo. Strach byl, to je jasný. Hlavně v tom případě, když se šlo pro nějaký ty chlapy. Tam to hrozilo velkym průšvihem. Strach byl, ale nesměl si ho člověk nějak moc připouštět. V partě nás bylo pět a závisel jeden na druhym. Takže kdyby jeden se zbláznil a začal utikat, tak ty ostatní ho museli dohnat, protože četa by nebyla schopná nic udělat, musela by se vrátit. Takže člověk musel mít pro strach uděláno.

To se kolikrát povedlo, že někerý chlapy začala bolet hlava. Bylo to tim, že se báli, že jdou do velkýho průšvihu, a tak si z nervozity moc utahli masky. Neprokrvovala se jim kůže na hlavě a začala je bolet hlava. Nebo naopak třeba ten chlap řek, že nepude, že musí domu, že musí třeba někam na výbor. Prostě se vymluvil. Když to udělal předem, bylo to dobrý. Ale když pak se vymluvil pod zemí, třeba že mu nejde přístroj, tak to byla velká chyba. To se stalo třeba při tom průšvihu na Nosku. Báli se chlapi, havíří se báli, normálně, ale nesměli si to připouštět. To se nedá svítit. Chlapi ale už byli zkušený mazácí a věděli, co si můžou lajznout, a co ne. Zával o sobě dával vědět, že příde. Začlo vocintávat uhlí nebo skály se začly trošku drolit. Pod zemí se hlavně poslouchalo. A když se něco blížilo, to člověk poznal. A bylo: „Tak poď, vole, mažem.“ A žuch a hotovo. Ty chlapi byli zkušený, tak to poznali. Záchranáři měli k sobě ještě blíž, myslim než havíří. Havíří se nějak i hádali, co jsem viděl. Taky měli kvůli čemu, protože tam byly tři party na jednu figuru, a když ta jedna to flinkala, tak ty druhý šli a vynadali jí, protože ty jeli od metru anebo od tuny. Tam se dělat muselo. U těch záchranářů to bylo takový jiný. Zaprvý tam byli daleko víc závislí jeden na druhym. Zadruhý

71

nás bylo jenom pět v šichtě, takže jsme si dokázali nějakym způsobem vyhovět. Museli jsme si věřit, museli jsme se znát a vědět, co druhej udělá a jak se zachová. To se poznalo i v tý hospodě, jakej kdo je, protože někdy se chodilo bez aparátů a kysličník uhelnatej, když je ho víc, tak má podobný účinky jako alkohol. Člověk začíná bejt takovej voblblej. A někdo je veselej a někdo je blbej, když se vožere, co si budem povidat. Takže v tý hospodě se zjišťovalo, jakou kdo má povahu, aby pak nezačal jančit. To bylo taky důležitý. Hornící prostě museli pít, to měli v náplni. A u těch ohňařů bylo napětí přece jenom větší, a tak i ty oslavy byly takový trošku větší. Taky mezi mladejma a starejma se halt musel udělat pořádek. My jsme tehdá přišli právě samý mladý a tam byli starý mazácí a voni toho kolikrát zneužívali i na nás třeba něco sváděli: „Hele, voni se na to vysrali, ty mladý.“ Ten rozdíl mladý/starý, ten je věčnej. Oni byli zkušený mazácí a my mladý ucha, ale my jsme na tom byli fyzicky líp než voni. Takže když jsme třeba kopali novou prachárnu, tak dědci na nás tim výkonem vůbec neměli. Von ten vedoucí potom viděl, jak to je, takže jsme si tam udělali nějakej respekt. Někerý ty starý se nám snažili stačit, ale neměli na to a pak nás začli brát, protože věděli, že nejsme ňáký tůdle nebo támhle. Vyšlapali jsme si tam cestičku.

U záchranářů to chodilo i tak, že jsme byli namíchaný. To byli třeba tři mladý a dva starý. Ty tři mladý šli na tu těžší práci. To jsme chodili sami, to nám ani nemusel někdo řikat. To bylo: „Chlape, voraž, my tam na to vlítnem a uděláme to. Ty si dej cigáro.“ A tak to chodilo. Já, když jsem pak končil, tak to bylo taky tak. Vedoucí mně dával dva tři kluky k ruce. „Dělat nebudeš, budeš na ně koukat.“ Takže jsem je pozoroval, ale přitom jsem jim třeba přitáh matriál, připravil jsem jim ho, aby mohli dělat. Pak jsem tam seděl a pouštěl jsem jim ten motor žlabovej, ale furt člověk měl nějakou zodpovědnost, furt ty mladý kluky hlídal, aby neudělali krávovinu. To nebylo jen tak, to se všechno dělalo nad uhlim těsně pod skálou v těch nejvyšších místech, ve vyrubanejch prostorách. To bylo takový, že člověk musel furt koukat a sledovat ty ucha. To mi bylo 42 a u ohňařů jsem měl vyfáráno 21 let. Ty klucí to brali: „Sedni, dědku, voraž a my tam vlítnem.“ To byli mladý klucí, řeknu vo patnáct dvacet let mladší než já. To byli tahouní, stejný jako my předtím.

Zával

72

73

VEDOUCÍ BYLI RŮZNÝ Někerý byli pěkný pitomci, ale my jsme na Šilerce měli fakt úžasnýho. Pan Novotný, Gajda jsme mu řikali, šachtou žil. To byl jedinej z vedoucích, co se při zavírání šachty rozbrečel. Byl to ten nejlepší vedoucí na světě, za nim moh člověk přijít s čímkoli a vždycky mu porozuměl. To bylo: „Franto, já jsem slyšel že…“ A já: „Pane vedoucí, já myslel, že vy nikdy nic neslyšíte.“ „Jó, máš pravdu, nic jsem neslyšel.“ Ten když jel na dovolenou, tak se ještě po cestě zastavil na šachtě, normálně sfáral, jestli je všechno v pořádku, a pak stejně každej den volal. Jmenuji se Novotný Jiří a začínal jsem roku 1960 jako dělník v známkovně na Šilerce a neuměl jsem lautr nic. Končil jsem roku 2002 jako vedoucí výroby Šilerky a Tuchlovic. Práci na dolech jsem bral jako koníčka. Byl to boj s přírodou a člověk si musel umět poradit. Hodně mi naučili lidi. Dělnící a technicí. Byli to lidi hrubšího zrna a byli výborný. Trvalo mi patnáct dvacet let, než jsem se vypracoval, než jsem se všechno naučil. A i pak se bylo pořád co učit.

Dřevění chodby

74

Pracovalo se bez sluníčka, bez voken a v prachu. Často se mi o hornictví zdá a ty lidi dodnes ve snech vidim jako na dlani. Na šachtě jsem si našel i manželku, byla zdravotní sestra.

To už jsem štajgroval a byl rok 1964. Havířům jsem voznámil, že budu mít 28. listopadu svatbu. Koupil jsem týmu sud piva, to se tak dělalo. Svatba vyjížděla vodsuď z Ledců. Přijely dvě šestsettrojky a ta moje si přála mít svatbu na Staroměstský radnici v Praze. V hotelu Moskva u Prašný brány pak proběhlo to společenský setkání. Manželka mi celou cestu domů seděla na klíně, vrátili jsme se k půlnoci. Vodevřely se vrata, vjelo se na dvůr a u schodiště do domu stálo dvanáct párů dřevění chodby. Měl jsem tam svou přilbu ze šachty a náčiní. Ještě to bylo přefálovaný, akorát jim tehdá nedovolili, aby mi sem dali i uhlí, že to by bylo moc drahý. A visely tam plakáty s přáním. To bylo fantastický. Havíří se odpoledne sjeli a tohle nám přichystali. Se svou manželkou jsem první kroky prošel dřevěním chodby. Práce na šachtě byla drsná, ale ty vztahy byly vysoce lidský. Jako vedoucí výroby a jako vedoucí likvidace havárií jsem měl zvyk se před odjezdem ze šachty stavit u dispečerů a ptát se, jestli je všechno na dole v pořádku. A jednou dispečer povidá: „Vypad důl Tuchlovice. Vypadla elektřina.“ Takže nešly ventilátory. Důl sice chvíli přirozeně větrá, ale v havarijním plánu bylo zakotvíno, že bysme po nějaký době museli vodvolávat posádku. Povolal jsem znalýho pracovníka Láďu, výbornýho člověka. Povidám: „Láďo, ty už jsi asi doma, ale nedá se nic dělat, máme malér, musíme

75

ject na Tuchlovice.“ Na dole jsme zjistili, že vypadla výdušná jáma, která byla v lesejku asi dva kilometry za Tuchlovicema, a šli jsme to zkoumat. Láďa vzal jednu kobku za druhou a najednou povidá: „Koukej!“ Von se do tý trafostanice dostal lišák a zkratoval vedení. Jeden lišák dokázal vodstavit celej důl. Obnovili jsme provoz dolu a jelo se spokojeně domu. První velkej rekord na Kladně udělal kolektiv Karla Heneše. Tam se vytěžilo 35 055 tun uhlího a v tý době to byl nejvyšší výkon na Kladensku. Rekord začal tak, že měl Heneš obrovskou radu kolektivu. Radilo se 16 až 20 zástupců z toho kolektivu, co všechno se musí připravit a udělat, aby se to podařilo. Projednávaly se záležitosti nejen technickýho rázu, ale i finanční záležitosti: co to přinese a že je to potřeba pro tu šachtu. Rekord se rozjel. Jel 31 dní. A ten rekord se podařil. U závěrečnýho výjezdu byla u jámy hudba, květiny, hlášení, hostí z okresu, z kraje, z báňskýho úřadu, z města. Byla to zkrátka obrovská sláva, kdy sjede osádka do dolu a pak se zastaví šachta a ta osádka vyjíždí podávat hlášení. Všechno nasvícíno, kamery jsou, sbírá se to pro televizi. Pak se dou ty havíří vosprchovat a v kantíně je guláš, pohoštění, pivo. Vedoucí pracovníci to zhodnotěj a blahopřejou. Prostě obrovská událost pro lidi, radost nad dílem, co se povedlo. Hrdost nad tou prací. A samosebou radost i těch hospodářskejch pracovníků.

Vzápětí přišli z Československý televize, že by se takovej rekord moh natočit jako film pro festival do NDR a že by se to natáčelo od prvního dne, jak vzniká, až po tu slávu. Ten rekord začal prvnim májem. Po průvodu bylo shromáždění v Hotelu Kladno, kde proběhla ustavující porada, což už natáčel štáb. Protože byl ten rekord sledovanej kamerama, tak to byla otázka nejen pracovní, ale i politická. Výsledky se totiž často zpochybňovaly, že si ty rekordy vymejšlíme. A teď si považte, že i při všem úsilí se ten rekord nepoved! A bylo to zaznamenaný. Ten film se jmenoval Karle, uděláte to? Jestli se ten film promítal, ani nevim. Mám radost z toho, že se mi podařilo stmelit kolektiv havířů a techniků, tam museli pomahat i dopraváří, pasaří, probírkáří a údržbáří a další. Všichni museli bojovat pro to, aby se to dařilo. Prostě tim žila celá šachta. Když se havířům dařilo, tak byly paničky pěkně voblečený a byly plný hospody. Když se splnil plán, tak to pomohlo tý šachtě, ale taky to pomohlo těm lidem. Každej čekal, kolik v tom sáčku bude mít. A když to bylo dobrý, tak si manželky havířů vážily. Bylo nutnou módou doby, aby se o kolektivech mluvilo. Byl tlak svrchu. Ono by se tomu dolu nedařilo, kdyby neplnil plán. To byla taková doba, takovej velkej mazec.

Heneš přebírá Zlatou hvězdu hrdiny „soc prc“

76

77

Ale stejně nejdůležitější byli ty lidi. Ty udřený havíří. Smekám klobouk před jejich prací.

na Šilerce jsme třeba z Mayrovky neměli rádi nikoho. Kdo dělal na Nosku, měl švába na mozku.

A byly i vyhraněný chvilky. Seděl jsem jednou za stolem v kanceláři a chytil jsem se s kombajnérem. Von po mně ve vzteku hodil kličkou vod kombajnu, která mi přistála na stole. A já s nim druhej den stavěl hráň na závale v porubu. Zapomnělo se na to, co bylo včera, a jelo se dál.

A taky pak do hospody ve městě chodil každej se svojí partou, dohromady ne.

Snažil jsem se znát každou chodbu a něco se od lidí naučit. Když řekli zespoda, že potřebujou třeba do kombajnu novej sichrák, tak člověk musel vědět, vo co de, protože jinak by musel volat mechanika. Člověk musel umět všechno, musel se to v kolektivu naučit.

KAŽDÁ ŠACHTA BYLA JINÁ Každá šachta, ať už Rónovka, Šilerka, Maxovka nebo jakákoli jiná, byla specifická. Měla svoje lidi, který si drželi svoje zvyky. Bylo toho hodně společnýho, ale v některejch věcech se to hodně lišilo, že jo. Mezi šachtama se to lišilo i technickym vybavenim. Šilerka byla poměrně dost modernizovaná. Každá šachta měla svoji kantínu. Většinou se tam točilo i pívo, prodával se tam tvrdej alkohol a všecko, takže ty lidi se většinou stahovali do tý svý kantíny, a to bylo uzavřený společenství. Tady 78

Když horník přišel do novýho kolektivu, tak se musel přizpůsobit, musel převzít to, jak to tam prostě vypadá. Von třeba řikal: „My jsme to dělali takhle a takhle.“ Ale každej mu samozřejmě řek: „Hele, u vás dobrý, ale tady se to dělá takhle.“ Prostě musel jsi se přizpůsobit tomu, kde jsi dělal. A za tejden jsi byl stejně mezi náma. Přijít na šachtu z fabriky, třeba z Poldovky nebo z jakýhokoli jinýho oboru, je vohromná změna. Tam se ten život vodehrává úplně jinak, to je vo něčom úplně jinym. Pro mě to bylo hodně těžký, protože když mi bylo 9 let, tak se mi na šachtě zabil táta. Já jsem si řikal, že v životě na šachtu nejdu, a máma mi to taky zakázala, abych tam chodil. Ale pak jiná možnost práce ani nebyla, tak jsem si řek: kašlu na to a zkusim to. Je to úplně jiný prostředí i chování lidí. Hlavně je něco jinýho bejt na povrchu a něco jinýho je zkrátka bejt dóle. Těch 700 metrů dólu, ten rozdíl mezi vrchem a spodem, neni v žádný fabrice. V žádnym podniku ty lidi tak nedrželi při sobě jako v dole. Vona to byla i nutnost. Dóle to bylo hodně jiný, nebyly tam vokna a i ty vzdálenosti byly jiný. Dole je to všechno kratší. Ty chodby ti přídou, že jsou jenom jako, a lidi byli vodkázaný jeden na druhýho. Byl závislej jeden na druhym

79

A hlavně, ty ženský…

80

Všechno to vlastně bylo pro ty naše ženský

81

SLOVNÍČEK aparát

v tomto kontextu pracovní přístroj záchranáře

název revíru; místní určení

prašná expozice počet odfáraných směn, po kterých už havíř nesměl do podzemí (zavedeno po roce 1989)

baňok

nádoba na tekutiny (i několikalitrová)

cimrhajři/ dřeviči

horníci, kteří rozšiřovali tlakem zdevastované chodby

fedrovat

těžit

figura

pracoviště, ražba

forota

uhlí; dovážka, zásoba uhlí

halma

násada od lopaty

hašplíř

obsluha vrátku (strojního navijáku)

remíza

hlava

konec dovrchní chodby, kde začínalo položení; místní určení

stanoviště lokomotiv, depo pro opravy pod jámou

signalista

obsluha náraziště na povrchu a v dole, která dávala signál strojníkovi (někdy totožná s narážečem) koncový vypínač

hráň

dřevěná hranice stavěná pro zpevnění chodby v místech, kde ústila chodba do vyrubané prostory

překop

chodba vedená kamenem

přefálování

fál je dřevěná krajina, která se používala na zajištění stropu a boků mezi páry výztuže dřevěné chodby

přesyp

místo, v němž padá uhlí z jednoho pásu na druhý; uzel pásové dopravy

Děkuji všem, kteří mi pomohli záznamy pamětníků proměnit v knihu.

Jára Grubner – ohňař-záchranář – Rónovka

Franta Paráda

Dušan Piederman – emeritní revírník – Mayrovka

Petr Lehečka

Jan Uváček – důlní technik-střelmistr – Mayrovka

Tomáš Voldráb

Franta Korynta – zámečník – Mayrovka

Pavla Žvachtová

Venca Beznoska – zámečník – Mayrovka

Dáša Šubrtová

Miloš Koudela – dispečer – Šilerka

Zuzka Vlčková

Jaroslav Vyšín – obyvatel kolonie u Mayrovky, syn vedoucího povrchu dolu

bratři Chalupové

Olga Vyšínová – obyvatelka kolonie u Mayrovky, manželka vedoucího povrchu dolu

hunt

důlní vůz

ládovat

nabíjet vývrt trhavinou

stojky/bočnice nohy výztuže chodby

František Vondra – koňák, revírník – důl Mayrau

lutna

trubka větrání

špic

Růžena Stárková – dcera a matka horníka

okna

místo na začátku a na konci stěnového porubu pro zajetí dobývacího kombajnu

mukl

trestanec

násyp

místo, kde končí pásová doprava uhlí; uhlí padá do vagonků

narážeč

obsluha náraziště na povrchu a v dole, která narážela vozy do klecí (někdy totožná se signalistou) pracoviště, čelba

palnikové dráty dráty vedoucí od rozbušky, kterými se propojovaly nálože pár dřevění chodby

1 stropnice + 2 stojky výztuže; jedna kompletně zabudovaná výztuž

motyka na přibírání uhlí (když bylo špatně odstřeleno); důlní motyka

štajgr/revírník/ vedoucí směny důlní technik

Jára Grubner

Honza Jan Černohorský

Hana Hodková – haldářka – halda u Zápotockého

sichrák do kombajnu

ort

82

Pátý lano

Ráda bych poděkovala všem pamětníkům, kteří si na mě udělali čas a ochotně odpovídali na mé – někdy i hloupé – dotazy.

Jiří Novotný – vedoucí výroby Šilerky a Tuchlovic

Karel Fryč – důlní technik – Vaňkovka, Šilerka parta Společné ze Šilerky:

výdušná strana

chodba, kterou odcházel špatný vzduch od pracoviště

Franta Paráda – dopravní údržba (předtím stěnový havíř)

vyklápěcí průvodnice

dřevěné hranoly, které vodí klec v jámě

Jula Nagy – dopravní údržba

záplav

zařízení na povrchu, které přivádí směs popela a vody k požářišti

záplavové trubky

doprava směsi popela a vody k požářišti

Petr Fejfar – mašinář Šarik Jirka Veltruský – elektrikář Paroháč Venca Jelínek – štajgr Fanda Korejtko – signalista Ostatní pamětníci si přáli zůstat v anonymitě.

83

TAKOVÝHO UHLÍHO Umouněný vzpomínky Renáta Malá Vydalo občanské sdružení Arteum ve spolupráci s Klubem přátel hornických tradic – Kladno o. s., za podpory Středočeského kraje ČR. Odborní poradci: Jaroslav Grubner, Franta Paráda Fotografie z archivu Klub přátel hornických tradic – Kladno o.s. sestavil Tomáš Voldráb, str. 55: autor Jaroslav Vyšín Redakce a jazykové korektury: Petr Lehečka Grafická úprava: Libor Kačaba, Studio Altair Vytiskl: Integraf Náchod 1. vydání 2010 náklad 1 000 kusů © Arteum, 2010 ISBN 978-80-254-9189-8

84