Tajemství duch˚u Moje zvláštní schopnosti také v tištěné verzi
Objednat můžete na www.fragment.cz
Mary K. Pershallová Tajemství duchů – Moje zvláštní schopnosti – e-kniha Copyright © Fragment, 2013 Všechna práva vyhrazena. Žádná část této publikace nesmí být rozšiřována bez písemného souhlasu majitelů práv.
Tajemství duchu° Moje zvláštní schopnosti
Tajemství duchu° Moje zvláštní schopnosti Mary K. Pershallová
Pro mou sestru Lindu, která naslouchala duchům se mnou
✩
Kapitola jedna ✩
Když jdeme po vyučování na železniční zastáv ku, najednou uslyším vyzvánět svůj mobil. Za stavím se, rozepnu zip u kapsy školní uniformy a vytáhnu ho ven. „Ty se máš,“ pronese Ella závistivě při pohle du na něj. Ella a já jsme nejlepší kamarádky od chvíle, kdy jsme se ve třech letech potkaly v mateřské škole. Ve skutečnosti měla mnohem lepší telefon než já, ale před měsícem ho ztratila – už druhý. A tak rodiče řekli, že jí další nekoupí, dokud tro chu nezmoudří a nezačne se chovat ke svým věcem zodpovědně. To by podle mě mohlo být někdy v době, kdy jí bude třináct. 7
Otevřu mobil a spatřím „Skryté číslo“. Nesná ším, když tohle lidi dělají – když si myslí, že jsou příliš důležití, než aby prozradili svoji vznešenou totožnost. „Haló?“ řeknu podrážděně. „Ruby?“ ozve se tichý, nejistý holčičí hlas. „Už celou věčnost čekám, až se s tebou budu moct spojit.“ Lapnu po dechu. Okamžitě ji poznám, i když jsem ji už přes rok neslyšela. Hlas pokračuje: „Jsme přesvědčení, že nás vyslechneš...“ Zaklapnu telefon. Srdce mi buší tak silně, jako bych měla omdlít. Ještě nikdy jsem neměla takový strach. Nikdy. „Kdo to byl?“ zeptá se Ella. „Omyl,“ odpovím a mám pocit, že se po zvracím. Pochybovačně se na mě podívá. „Jak to, že jsi nic neřekla? Teda kromě ,haló‘.“ „Byl to omyl!“ opakuju naštvaně. „No jo, no jo...“ Ella ví, kdy na mě nemá tlačit. Každý den po vyučování doprovázím Ellu na zastávku. Bydlí te asi patnáct kilometrů odtud, protože se přestěhovali, ale poprosila rodiče, aby jí dovolili chodit do stejné školy jako já. Zajímalo by 8
mě, jestli si všimla, že jsem se začala pohybovat jako náměsíčná. Jsem úplně mimo, jako bych prá vě slezla z nejprudší horské dráhy. Najednou jsme na zastávce. Někdy mám do jem, že Ella na mně moc visí a že bych se měla, když chodím ve škole už na druhý stupeň, snažit navázat i jiná kamarádství. Ale zrovna te nechci, aby nastoupila do vlaku. Potřebuju, aby zůstala se mnou. Právě když se ji chystám požádat, aby jela až dalším spojem, nastoupí do vagonu. „Zejtra u šutru!“ zavolá, když se začnou zaví rat dveře. Te jsem sama, se vzpomínkou na ten hlas. Nemohl být její, ale já vím, že byl. Když jsem byla malá, slyšela jsem ho na každé rodinné sešlosti. Každé narozeniny, každé Velikonoce, pokaždé, když teta Cheryl potřebovala záminku nás pozvat, aby mohla upéct svůj vyhlášený Pavlovův mouč ník s čerstvým ovocem. Ten hlas patří Nikole, mojí milované sestřenici. A důvod, proč nemůže být její, je, že asi před rokem umřela.
9
✩
Kapitola dveˇ ✩
Šla jsem rychle domů, což netrvá dlouho, pro tože bydlíme jen pár bloků od školy. Přepnu la jsem si telefon do tichého režimu a strči la ho na dno školního batohu, pod učebnici matematiky, domácí úkol z občanské výchovy a knížku, kterou čteme na angličtině. Ale po řád ho cítím, pálí jako suchý led, stříbrný ob délník strachu. Doufám, že je někdo doma. Ale když ote vřu dveře, podle ticha poznám, že jsou všichni pryč. Hodím batoh na pohovku a zamířím do kuchyně. Na ledničce uvidím vzkaz přichy cený magnetkou, která vypadá jako čokoládová sušenka. 10
Stefanie a Ruby, pomáhám tatínkovi v kanceláři. Přijdu kolem půl šesté. Máma xx Kolem půl šesté? To znamená nejdřív v šest. Když te chodím na druhý stupeň, máma tráví mnohem víc času v realitní kanceláři, kterou s tátou vlastní. Což je svým způsobem fajn. Při večeři nám vypráví veselé historky z práce a mívá me chutnější jídlo, třeba thajskou specialitu z bis tra nebo lasagne z italské prodejny. Ale zrovna te lituju, že tady máma není. I když bych jí o tom stejně asi neřekla. Vždycky mi pomáhala, když se stalo něco strašidelného, ale podle mě je ráda, že je v poslední době klid. Máma nikdy nezapomene na jednu pusu pro mě a jednu pro Stefanii. To je moje sestra. Chodí na střední školu, která je na konci ulice. Někdy přichází domů dřív než já. Proč to tak nemohlo být dneska? Nevím, co mám dělat, a tak se podí vám do skříňky. Aspoň že je doma sáček kuku řičných lupínků Doritos. Se sýrovou příchutí – moje oblíbené. Zírám z okna nad dřezem a strkám si do pusy 11
jeden lupínek za druhým. Když jsem byla mladší, děly se mi divné věci, ale takhle divné ne. Všechno ostatní jsem si dokázala vysvětlit nebo se to nauči la ignorovat. Ale jak mám vysvětlit ten hlas? Zničehonic jsem dostala vztek. Nechci mít strach. Jakým právem mi mrtví lidé volají na mobil? A taky už nechci jíst tyhle nezdravé věci. Hodím sáček s lupínky na zem a pořádně do něj kopnu. Potom na něj dupnu tak prudce, až se kousky lupínků rozlétnou po podlaze. Uleví se mi. Znovu zvednu nohu a v tu chvíli se otevřou dveře. „Co děláš?“ Stefanie se na mě dívá, jako by nebylo naprosto jasné, co dělám. „Nic,“ odpovím. „Kristova noho,“ poznamená, cestou ke stolu odkopne drobky stranou a hodí školní batoh na židli. „Nemusíš plejtvat jídlem. Spousta lidí na světě umírá hladem.“ „Já vím!“ Musela jsem to říct hodně naštva ně, protože se jí v očích objeví ustaraný výraz. „Radši ten nepořádek ukli, než přijde máma,“ utrousí přes rameno a zamíří do obýváku. Vytáhnu zpod kuchyňské linky koště a lopat ku a začnu rozzuřeně zametat. Ruce se mi tře sou, ale uvnitř jsem trochu klidnější. Jako by 12
s sebou Stefanie přinesla domů skutečný svět. Možná to nakonec nebyl Nikolin hlas. Možná to byl doopravdy omyl. Ale neoslovila mě ta holka jménem? Nemůžu si vzpomenout. Podlaha je už čistá, a tak hodím sáček s lupín ky do odpadkového koše a jdu za Stefanií do obý váku. Stojí na lavičce u klavíru a v zrcadle, které visí nad ním, si prohlíží břicho. Ze země si totiž vidíte v zrcadle jen hlavu. „Já ty svoje špeky nesnáším,“ postěžuje si Ste fanie. Má vyhrnutou košili, natáčí se ze strany na stranu a ze všech úhlů si studuje pas. Od té doby, co chodí na střední školu, nosí džíny a bílé tričko s límečkem. „Kdybych se tak mohla zúčast nit některý z těch zásadních proměn vzhledu,“ prohodí, „nebo jít na liposukci.“ „Tak nenos tak těsný džíny,“ poradím jí. „Ty si teda fakt myslíš, že mám špeky?“ Zní to, jako bych ji právě obvinila z nějakého neod pustitelného zločinu. „To jsem neřekla. Jen máš tak upnutý džíny, že ti krabatí kůži.“ „Víš to jistě? Je to jen kůže?“ „Poznám přece špek, když na něj kouknu, ségra.“ 13
To jí zlepší náladu. Poznám to podle toho, že se te dívá do zrcadla trošku jinak. A podle jejího sebevědomého tónu, když oznámí: „Na tu Jani nu sobotní oslavu si asi vezmu to bílý strečový tričko. Teda když budu zrovna vypadat hubená.“ Podle mě vypadá Stefanie úplně stejně, když se cítí tlustá, jako když se cítí hubená, ale jako hubená mívá mnohem lepší náladu. Sedne si ke klavíru a začne hrát „Srdce a duše“. Obě části. Když se tu skladbu učila, táta prohlásil, že Stefanie ji nikdy nezvládne, protože by k tomu potřebovala dva mozky. Ale ona cvičila a cvičila a nakonec se ji naučila. Zvednu hlas, aby mě přes hudbu slyšela. „Co se podle tebe stalo s Niky?“ „S kým?“ „S Nikolou.“ Stefanie přestane hrát a podezíravě se na mě podívá. „Ty přece víš, co se s ní stalo.“ Samozřejmě, že vím. Měla leukemii, a přes tože doktoři dokážou vyléčit spoustu lidí s rako vinou, Nikolu se jim vyléčit nepodařilo. „Myslím potom, co umřela?“ Stefanie se otočí a popleská na volné místo vedle sebe. Posadím se jako v dobách, kdy mě 14
ještě potřebovala, abych s ní hrála „Srdce a duše“. Obě zíráme na stojánek před sebou, na němž leží skladba, kterou má Stefanie cvičit: „Dívka s vlasy jako len“ od Debussyho. „Já nevím,“ řekne Stefanie váhavým, zamyšle ným hlasem. „Vždycky jsem věřila, že se tělo smísí s půdou a vzduchem, a tím pomůže růst rostlinám a stromům, takže člověk svým způsobem existuje dál. Ale te mi to připadá nějak... neosobní.“ „Myslíš si teda, že lidský duše existujou i potom, co jejich tělo umře?“ „Možná. Doufám.“ „A myslíš, že můžou... komunikovat s živý ma lidma?“ Stefanie neodpoví. Místo toho vstane a zamí ří do kuchyně. Často si potřebuje dát něco na zub, hlavně čokoládu, která jí pomáhá řešit složité problémy. A když prochází dveřmi, otočí se a řekne: „Taky mi strašně chybí. Slíbila, že to spolu pořádně oslavíme, až mi bude osmnáct.“
✩ ✩ ✩ Je deset hodin. Ležím v posteli a snažím se uvol nit. Kdyby tady ještě spala Stefanie a já se bála, vy 15
