Tajemství Berdychova gangu 2

7

WWW.RESPEKT.CZ ROČNÍK XVII. V 13.— 19. 2. 2006 CENA: 25 KČ V PŘEDPLATNÉ ČR 20 KČ

V

Poslední sbohem Unie svobody 13

Jíst v McDonald’s a přežít

22 V

Proč milujeme Jandáka

Tajemství Berdychova gangu

21 2

SK 39 Sk; DE 2,10 €; AT, BE 2,30 €

České děti na vývoz 5

2

KOMENTÁŘE VE HVĚZDÁCH

Doby, kdy skauti chodili na výpravy s píšťalkou, buzolou a krabičkou poslední záchrany, jsou zřejmě nenávratně pryč. Dílem proto, že obligátní pětadvacetník na telefon – pak padesátník, potom koruna atd., podle věku pamětníka a vývoje inflace – v KPZ dnes nahrazuje spíše záložní SIM karta, ale hlavně díky původně vojenským, potažmo kosmickým technologiím. V úterý uplyne 17 let ode dne, kdy se na oběžné dráze usadila první moderní a plně funkční družice globálního polohového systému (Global Positioning

13.–19. ÚNOR 2006 V RESPEKT 7

Tajnost Berdychova gangu Zločinecká síť je tu, budíček, prosím

Na výpravu s družicí System, GPS). Tehdy ještě asi nikdo netušil, že za pouhé dva roky tuto donedávna experimentální atrakci budou používat řadoví američtí pěšáci v první válce v Zálivu. Systém GPS umožnil přesné zaměření polohy i tam, kde schází veškeré orientační body, kde nevidíme Slunce ani hvězdy, kde nemáme hodinky – zaměření přesné řádově na metry. A už vůbec nikdo netušil, že tento luxus US Army se za pár let rozšíří mezi jachtaře či trekaře, a to třeba ve velikosti náramkových hodinek a za stejnou cenu. Jestliže se o internetu říká, že z hlediska šíření informací jde o největší vynález od Gutenbergova knihtisku, o GPS můžeme ještě směleji prohlásit, že svým zlomovým významem překonal kompas. Ten sám o sobě zjistí pouze směr. Šířkovou – severo-jižní – polohu zjistíme velmi snadno ze znalosti data a přesné výšky Slunce v pravé poledne. To už lidé znali od starověku. Však také většina velkých zeměpisných objevů byla učiněna na bázi map Mercatorova zobrazení. Z dnešního pohledu velmi zkreslujících, ale umožňujících snadnou navigaci s pomocí azimutu – překračovat všechny poledníky pod stejným úhlem. Ale jak stanovit přesné umístění konkrétního poledníku, tedy zeměpisnou délku? Tento problém vyřešil až vynález přesného chronometru v 18. století. Britská admiralita na to tehdy vypsala soutěž. Ale i když později přišla přesná navigace rádiová, teprve GPS umožňuje jediným pohledem na přístroj zjistit šířku, délku, nadmořskou výšku i přesný čas. Je klasickým dítětem studené války. V roce 1957 vypustili Sověti první sputnik a Američané přišli na to, že díky frekvenčnímu posunu v příjmu jeho signálu mohou stanovit přesnou polohu satelitu – a že to musí fungovat i obráceně: ze znalosti přesné polohy družice zjistíme polohu svou. V únoru 1978 odstartoval první experimentální polohový satelit. Politický zlom pak přišel v roce 1983, když Sověti sestřelili civilní korejské letadlo, které se vychýlilo z kurzu. Ronald Reagan prohlásil, že jakmile bude systém hotov, bude dán k dispozici civilní sféře. Pak už byla volná cesta ke 14. únoru 1989, k plnému operačnímu zprovoznění v roce 1993 a k širokému použití. Jenom nefalšovaní romantici si občas připomenou, že někdy je třeba brzdit koně. Například při rallye Paříž-Dakar se má omezit použití GPS, aby zůstal zachován sportovní duch. Ortodoxní vyznavači tohoto ducha se mohou inspirovat u starých vikingů, kteří se plavili bez navigačních pomůcek víceméně podél pobřeží. Na svých lodích prý měli jakési koštéry, kteří ochutnávkou vody z naběračky dokázali stanovit, zda se výprava za lupem nachází v ústí Labe, Rýna, Temže či Seiny. Zbyněk Petráček

Kde je krabička poslední záchrany? FOTO LOCKHEED MARTIN

Hádej, kdo tu bude sedět příště? (Proces začíná, David Berdych ve 2. řadě uprostřed.) FOTO FILIP SINGER

V

poslední době se na nás hrne jedno zásadní odhalení za druhým. Zaprvé nám zločinci z Berdychova gangu v přímém přenosu ze soudní síně vzkázali, že korupční nitky z jejich výnosného podniku Vraždy a únosy s r. o. vedou až někam „vysoko nahoru“. Pak zase přišel do televize soudce nejsledovanějšího politického procesu s oznámením, že podepsal zatykač na nátlak tajné služby. A do třetice jsme se dočetli, že šéfové úřadu vládnoucího nad supertajnými informacemi se možná kamarádí s podsvětím. Ta odhalení mají společný rys: zneklidňují, ale nic neodhalují. Místo informace, že tady spravedlnost dobyla další kótu, nesou spíš zvěst, že si tu se spravedlností někdo hraje. Ovšem vědět něco takového určitě, a ne to jenom tušit – to je také cenná zpráva. Protože pak už jde jen o maličkost: objevit kdo.

Kde to jsem? Nevím, kde je dobro a zlo, jaký je rozdíl mezi spravedlností a zločinem, prohlásil minulý týden před soudem jeden z členů Berdychova gangu a průměrný čtenář novin s ním musel souhlasit: tváří v tvář propletenci, v němž na lavici obžalovaných zasedli ve stejné roli lumpové z podsvětí a vysoce postavení policisté, opravdu orientace mizí. „Vyšetřovatelé mě nutili, abych křivě obvinil Berdycha z vraždy a mučení,“ řekl soudu další muž. Směšné, jak se ti gangsteři snaží kličkovat, měl by si v té chvíli říct každý soudný občan. Jenže jak si tu víru udržet, když vyšetřování gangu prokázalo, že zdejší policisté výměnou za podíl na kořisti chránili Berdychovy muže dlouhá léta před vyšetřováním? Je-li možné někoho falšováním stop krýt, je možné ho i stejným falšováním potopit. Důvěru nabourávají i shodná svědectví, v nichž zatčení gangsteři i poldové tvrdí, že nitky spojenectví gangu sahají až do nejvyšších policejních pater. Odhalení Berdychovy sítě by v normálně fungujícím právním a politickém systému bylo úspěchem detektivů. Ale zároveň ranou policii, která by zcela přirozeně musela znovu bojovat o důvěru. Důsledným pátráním po pravdě by musela občany přesvědčit, že zapletení se řady vysokých důstojníků se zločinem je výjimkou. Tím spíš by to musel udělat sbor, o jehož nespolehlivosti, spolupráci s podsvětím a lokajství vůči moci se už léta vyprávějí zkazky. Notabene sbor, jehož nejvyšší šéf loni padl kvůli tomu, že elitní jednotce „uprchl“ klíčový muž zdejšího podnikatelského podsvětí, který nyní z exilu posílá zprávy o uplácení politiků a policistů. Jenže jak o důvěru „bojovala“ zdejší policie? Třeba tak, že na místo bývalého prezidenta nastoupil jeho letitý zástupce, muž, který předtím pracoval právě na policejní správě, jejíž příslušníci jsou obviněni nejen ze spolupráce s Berdychovým gangem, ale i z dalších propojení na organizovaný zločin. Těžko se pak divit, že „odhalování nitek“ připomíná frašku. Jejím mládeži nepřístupným dějstvím je sebevražda čelného představitele pražských vyšetřovatelů Zdeňka Janíčka: poté co mu inspekce pozatýkala kvůli spolupráci s Berdychem a dalšími zločinci několik podřízených, se tento policista doma ve sklepě podřezal, pověsil a ještě v předsmrtné křeči pobodal. Přestože

byla publikována svědectví o jeho strachu z výslechů a možného obvinění, policie v jeho motivech k sebevraždě nic neodhalila: prý šlo o úplně normální smrt přepracovaného úředníka. Máme tedy spoustu náznaků o korupci a zločinu a černé podezření, že se současné policii nedá věřit vůbec nic, ani vyšetřená gangsterská vražda. Berdychův případ ale můžeme také vnímat jako budíček, který by měl vyvolat desítky otázek a otevřít cestu pro vysvětlování. Že se do toho nepustí sama policie, je dnes mimo pochyby. Síť, která tu pod dlouholetou péčí Stanislava Grosse nejprve navázala zpřetrhané vazby předlistopadových časů, a pak se léta utužovala vzájemnými službami, nemá nejmenší zájem sama sebe rozkrýt. V normálním systému na to existují jiné nástroje. Má je i Česko, byť to zatím vypadá, že jsou spíš součástí sítě, kterou mají zničit. Jde především o justici a politickou vůli.

S Novákem na Nově Až do loňského podzimu byl Petr Novák ve dvoutisícovém zástupu tuzemských soudců neznámou postavou. Pak poslal na osm let za mříže podnikatele Tomáše Pitra – rok poté, co jej za stejný čin osvobodil – a veřejnost zaznamenala jeho jméno poprvé. Pitr byl v tu dobu hlavní postavou aféry kolem privatizace Unipetrolu, mužem, který poukazoval na možnou korupci sociálnědemokratických politiků, a premiér Paroubek ho za to krátce před procesem označil za „nepřítele státu“. Podruhé se Novák dostal do médií loni o Vánocích, když na Pitra, trávícího právě svátky na rodinné lyžovačce v zahraničí, uvalil mezinárodní zatykač. „Mám důkazy, že se chystá uprchnout,“ vysvětloval Novák poté, co informaci o zatykači někdo přihrál médiím, což vyvolalo spekulace, že se policie pokouší příliš informovaného Pitra tímto manévrem znervóznit, vyhnat do exilu, a vyloučit tak jeho možnou výpověď pro českou spravedlnost. Konečně třetí krok na své cestě mezi celebrity udělal soudce Novák minulý týden, když přišel před kamery televize Nova a prohlásil, že loňský podivný zatykač vystavil zcela bez důkazů, na pouhou žádost šéfa tuzemské rozvědky. Vypadalo to bombasticky: tak takhle tedy ta síť opravdu funguje! Nicméně Novákovo oznámení je zároveň přiznáním ke zpronevěře soudcovské nezávislosti. Vždyť jak se potom ubránit pochybám, na čí žádost Pitra loni „osolil“ tak vysokým trestem? Nebo na čí žádost ho před dvěma lety naopak úplně osvobodil? Novák s tímto vývodem musel počítat, přesto se přihlásil o slovo a postavil se před rozsvícené kamery. Proč? Odpověď zatím neznáme. Premiér Paroubek o zatykači proti svému „státnímu nepříteli“ mlčí, i když měsíce dozadu si bral Pitrovo jméno do úst při každé příležitosti. Ministr vnitra Bublan jen opakuje své pověstné „všechno je v pořádku“. Proti zásahu výkonné moci do moci soudní se neozvali ani samotní soudci. A vrcholem je schůzka samotného Nováka s ministrem spravedlnosti Pavlem Němcem, po níž oba muži koncem týdne bez dalšího vysvětlení oznámili, že při rozhodování o zatykači nešlo o žádný nátlak. „Tím celá záležitost končí,“ uzavřel Němec. Je stoprocentně jisté, že se plete. V tuto chvíli ale nemůže-

me z „Novákova odhalení“ vyčíst více, než že uvnitř zdejších mocenských struktur bojují různé skupiny o vliv v měnící se době a podle toho účelově pouštějí informace: ne proto, aby pomohly odhalit nepravost, ale aby zlikvidovaly konkurenta či aby se kryly před jeho úderem.

Zlikvidujte Mareše, přepínám Nejlépe tento souboj o pozice a vliv ilustruje odchod šéfa Národního bezpečnostního úřadu Jana Mareše. Policie má jeho odposlechy k dispozici už dva roky. Stovky hodin záznamů zpracovávali pouze dva policisté. V případě selhání představitelů úřadu, klíčového pro bezpečnost státu, je taková laxnost ostudná. Celé ty dva roky nikoho netrápilo, že bezpečnostní prověrky mohou být udělovány podle nějakého korupčního klíče. Informoval někdo o praktikách veledůležité instituce vládu? Jestliže ano, měli bychom vědět koho a proč kabinet situaci nenapravil. To jsou v tomto případě důležité informace, my jsme ale místo nich dostali od neznámého a neznámo čím motivovaného dárce pár vybraných pasáží z odposlechů, které sice Mareše kompromitují (potkával se na recepcích s podezřelými lidmi a mluvil s nimi), ale bez dalších důkazů nic neznamenají. A když pak „veřejné pobouření“ splnilo svůj účel – Mareš odešel z funkce –, mizí hned „aféra“ ze světa: policie už stihla oznámit, že trestní stíhání padlého šéfa NBÚ neplánuje, poněvadž k němu není vůbec žádný důvod. Je dobré, že Mareš, jeden z tvůrců nejtemnější éry manipulací a služebnosti NBÚ, úřad opustil. Ale bude nám někdy odpovězeno na otázky, jakou roli sehrál on a jeho úřad při udělování prověrek k obchodům se státním, a především vojenským a vnitráckým majetkem? (K tomu text na str. 6 v tomto čísle.) Odpověď je stejná jako v předchozích případech: dobrovolně a „samo od sebe“ se tak nestane. Okolnosti Marešova pádu totiž prokazují, že neodešel kvůli tomu, co provedl, ale proto, aby uvolnil místo pro obhájce zájmů vítězného mocenského konkurenta.

Je čas Zní to všechno bezmocně, ale není to tak. Tato hra má otevřený konec – takže může dopadnout i dobře. Třeba tak, že se společnost postupně zorientuje ve svých záležitostech, tlakem si vynutí příchod nových osobností, které rozcupují staré sítě a se založením nových budou mít pod ostrou veřejnou kontrolou problém. Koneckonců k trhlinám ve zdejším pevném předivu dochází už teď. Například aféra Unipetrol vyvolala mezi do té doby spolupracujícími politiky, obchodníky a policisty rozmíšky a veřejnost se pomalu dozvídá o podezřelé správě erárního majetku. Případy Nováka, Mareše a Berdycha ruší ukolébavku, že se „nic neděje“, a díky nim víme, že je opravdu čas něco se zdejší chobotnicí podniknout. Předvolební hádky, mocenská výměna v sociální demokracii nebo nástup opozice mohou přinést další nepředvídatelné trhliny a odhalení. Jaroslav Spurný

Q

KOMENTÁŘE

RESPEKT 7 V 13.–19. ÚNOR 2006

Většina jsem já

EDITORIAL

Pokud si to myslíte, svět brzy vybuchne

V

roce 1951 odmítl úředník František Šeba podepsat zdravici Stalinovi k narozeninám. Řekl šéfovi, že ani jemu Stalin k narozeninám neblahopřál, a hned ho za to vyhodili z práce. Pobíral pak invalidní důchod, hrál karty, a když mu přátelé z legrace vyčítali: „Vy Židé jste nám ukřižovali Krista Pána,“ upřímně se smál. Nebyl disident. Jeho boj proti totalitě spočíval v tom, že se vyčlenil ze všech skupin a s nikým jako se členem skupiny nejednal. Přitom ale dobře věděl, kde stojíme „my“ a kde jsou „oni“. V diktatuře to bývá jasné, jenže v moderní multikulturní demokracii je to složitější. Všichni hájíme svá práva, ale život v globálním světě se stále víc podobá životu na vesnici: společně v klidu a míru přežít znamená dohodnout se a promýšlet všechno neustále od začátku. A to není možné, pokud nejsme schopni se podívat na společný problém z perspektivy druhého. Když bydlíme na vesnici, nemůžeme trvale vymezovat hranici mezi „námi“ a „jimi“. Pokud na ní trváme, rodí se konflikt.

Pozor, přijde vtip Současná světová krize kolem Muhammadových karikatur a zdejší stále rozbouřené vlny kolem zákona o registrovaném partnerství mají mnoho společného: na obou se modelově rýsuje zásadní proměna světa. Nejde jen o to, že svět je jiný než před sto lety. Změna je především v tom, že se na něj jinak díváme. Přestáváme žít v malých neměnných komunitách a je stále těžší se dohodnout, kdo bude určovat pravidla a komu. Moderní západní kultura je založená především na odkazu humanistů, a tedy na právu být jedinečný. Respekt k individualitě a jejím projevům je jedinou spojující ideologií západního světa. Je velká otázka, jestli do budoucna obstojí, ale zatím je ochrana lidské jedinečnosti tím nejdůležitějším, co Západ lidem nabízí, a stojí za to o ni bojovat. Jenže boj za svobodu nemůže být zápasem o to, jaký má a nemá být „ten druhý“. Smí být pouze a jedině bojem za právo na vlastní odlišnost. Příklad: Radikálové útočící na evropské ambasády nám upírají právo beztrestně tisknout urážlivé vtipy. To právo netrestat musíme všemi prostředky

bránit, protože ve jménu „tolerance“ nezrušíme svobodu tisku. Je to zásadní nástroj ochrany jedince. Ovšem muslimové nejsou homogenní skupina, nejsou to „oni“. Co jim vlastně vadí? Nemluvme o radikálech, těm bude vadit vždycky všechno, ale o normálních občanech, kteří chtějí klid. Ty rozčiluje nikým nevyřčený rasistický podtext karikatur, totiž že my „bílí“ vtipkujeme o tom, že všichni muslimové jsou primitivní teroristé. Samozřejmě, vtipkujeme z úzkosti, ale jestliže to muslimové nechápou také jako vtip, něco asi nehraje. Tyhle vtipy byly a budou, ale patří do hospody, nebo do novin? Zkrátka, jestliže svou příslušnost k Západu chápeme jako přináležitost k bílé nadřazené většině, pak popíráme sami sebe.

Ani ovce, ani kozy Zákon o registrovaném partnerství je obvykle chápán jako „většinový“ návrh pro „menšinu“. „My“ heterosexuálové tu zdánlivě pomáháme „jim“ homosexuálům. Ale tak to není. „Lidstvo se nedělí na homosexuály a heterosexuály,“ napsal Alfred Kinsey. „Nejsou žádné ,kozy‘ a ,ovce‘. Každý jev v přírodě zahrnuje v jisté míře elementy všeho ostatního.“ Kinsey sestavil na základě výzkumu proslulou šestimístnou stupnici: číslo jedna označuje čistou heterosexualitu, šestka homosexualitu a na zbylých stupních stojí lidé s různou mírou obojí zkušenosti. Základní Kinseyho závěr je, že žádná norma v oblasti lidské sexuality neexistuje, protože každý člověk je jiný. Z výzkumu také plyne, že se až pět šestin populace jednou či pravidelně chová homosexuálně. Tím se ale mění celá perspektiva pohledu: Homosexuálové už nejsou „oni“ a ohraničená „heterosexuální většina“ neexistuje. Většina totiž není ohraničená nikdy a v moderním přelidněném světě se vytrácí. Každý z nás je v nějakém ohledu „menšinový“ a představuje individuální souhrn nároků na společnost. Proto takové zákony nejde chápat jako druh „povolení“ nebo jako výsledek politické korektnosti, ale jen jako rovnocennou dohodu. Homosexualita není vlastností menšiny a islám není synonymum pro homogenní nepřátelskou kulturu, a přesto je obojí mnoha lidem nepříjemné a vzbuzuje rozpaky a strach. Na pocity má ovšem každý právo, ale jsou soukromé. Dojem,

Je Paroubek Dzurinda, nebo Fico? Padá slovenská vláda a blíží se předčasné volby, které budou pouhé dva týdny po těch českých. Slovensko je prý náš vzor. Ano, lze se jím poučit, ale řídit se jím nedá. Plány obou hlavních soupeřů českých voleb, kteří ve svých strategiích počítali se slovenskou podporou, byť každý jinou, dostaly povážlivou trhlinu. Přesto bude před českými volbami „boj o Slovensko“ jedním z hlavních motorů paroubkovsko-topolánkovského střetu, jehož vítěz bude brát všechno. Kramářovu vilu nad Strakovou akademií přinejmenším. Jak sociální demokraté, tak Občanská demokratická strana předkládají českému voliči svůj obraz Slovenska v jakémsi zšeřelém, černobílém komiksovém vydání. Slovenská realita je však velmi pestrá a ve své příbuznosti se situací v Česku poučnější víc než cokoli v našem okolí. Kdo ale hledá jednoduchá srovnání, bude zklamán. Není to tak, že když si Češi v červnu zvolí Topolánka, budou mít v čele země českého Dzurindu. A Paroubek se liší od lídra slovenské opozice Roberta Fica jako vepřo-knedlo-zelo od maďarského guláše, který se jí s haluškami nebo z kotlíku.

Přílišná rozkročenost Tak tedy slovenské reformy. Dzurinda s jejich programem prý vyhrál minulé volby. Ale jděte. Slovenské volby před necelými čtyřmi roky byly o všem jiném, jen ne o reformách. Volebním mottem bylo, jestli se k moci vrátí, nebo nevrátí Vladimír Mečiar. Když se po volbách hodnotilo, na čem ztratil favorit voleb, levicově-populistický Směr

Roberta Fica, většina odborníků uváděla jako důvod právě Ficova nejednoznačná vyjádření k možné povolební spolupráci s Mečiarem. Pro připomenutí, Mečiar tehdy, zřejmě naposledy, se svým HZDS vyhrál a Fica předběhla Dzurindova Slovenská demokratická a křesťanská unie. Důvod, proč Slováci hlasovali před čtyřmi roky pro Dzurindu, nebyl v tom, že by byli nějak nadšeni z jeho první vlády, která byla kabinetem nesourodé velké protimečiarovské koalice. Od postkomunistů až po liberální a katolickou pravici. Část slovenských voličů jen uvěřila, že Dzurinda je garantem pokračování cesty Bratislavy do Evropské unie a NATO. Podíváme-li se na dnešní českou politiku, lze s trochou nadsázky říci, že je z mnoha pohledů ve čtyřletém zpoždění za Slovenskem. A Paroubek je spíše v roli Dzurindy než Fica. Český premiér slibuje kontinuitu, Českou republiku jako spolehlivého člena Evropské unie a NATO, stát, který nebude vybočovat z v Unii převažující linie sociálně tržního hospodářství. A také, v neposlední řadě, že z prezidentského úřadu odstraní extrémně až extremisticky protiunijního Václava Klause. Paroubkova sociální demokracie, vyrostlá z kavanovských anarcho-pacifistických plenek, zároveň dává záruku i plnohodnotného českého členství v NATO. S topolánkovskou ODS je v otázce zahraniční politiky potíž. Strana postrádá jasné vůdcovství, pokud nepokládáme za tuto klíčovou postavu ODS

3

že moje averze a sympatie jsou měřítkem a normou a že by je se mnou měli sdílet ostatní, nemá co dělat s právem na jedinečnost. Právě naopak.

Velká výzva V pozitivním vzájemném soužití dlouhodobě nerozhoduje vůle a moc většiny, ale právě jen schopnost zaujmout perspektivu druhého. Je to návod pro běžný život i světodějné otázky a jde přitom právě o přežití tradičních hodnot na celé planetě: domov, identita, prosperita, mír, příroda. Z pozice většiny se tohle všechno v globálním světě už hájit nedá, protože „většin“ je najednou nespočet a jejich nároky se kříží: každá země, každá skupina. Je pravda, že jinou zkušenost než „vládu vítězné většiny“ zatím lidstvo nemá, ale prostě si nemůžeme dovolit takhle pokračovat. Koncept „my a oni“, „většina a menšina“ je vždycky doutnající rozbuška, ale teď poprvé představuje světové ohrožení. Hlavní otázka tedy zní, jestli tvořit skupiny (vlastně bojové formace) a vymezovat se proti druhým je to jediné, čeho jsme my lidé schopni. To je velká výzva. Nikdo nedokáže říci, jak ji správně uchopit, a když hoří po světě evropské ambasády, klesá ochota vcítit se do druhých na nulu. Co dělat s těmi, kteří jsou jiné perspektivy neschopní? A copak nebude příliš otevřená společnost zranitelná, neschopná obrany a v úpadku? Určitě nejdůležitější teď ale je mít na straně západních „proindividualistických“ hodnot muslimy, kteří nejsou radikální – a těch je většina. Ztratit jejich sympatie je smrtelně nebezpečné. Z české perspektivy je to těžko čitelné. Česká populace je homogenní, a tak mnoho lidí soudí, že většinu představují právě oni a jejich názory. Proto tak potěšilo, že právě ve zdejším parlamentu prošel zákon o registrovaném partnerství. I když třeba pro něj poslanci hlasovali jako pro „menšinový“, je velký pokrok, že na chvíli přijali perspektivu druhého. Je to znamení, že jsme schopni se tak dívat na vše ostatní. Přijmout perspektivu druhého znamená totiž v důsledku dovolit i sám sobě být jedinečný, jiný - a tedy svobodnější.

Vážené čtenářky, vážení čtenáři, blíží se volby a veřejný prostor se zaplňuje stále větším počtem více či méně důležitých informací. Pokusili jsme se pro vás osekat balast a připravit ty nejdůležitější. Určitě bych vám doporučil náš hlavní článek o Unii svobody, která definitivně končí. Její příběh je totiž příběhem zdejší politické scény a ukazuje její největší slabiny. Komentář Jaroslava Spurného zase rozkrývá propojování politiků a justice s gangstery a podvodníky. Samozřejmě je tu i řada textů o nepolitických událostech, například ten na straně šest. V Respektu se příliš často o vraždách nedočtete, věnujeme se jim pouze ve chvíli, kdy mají nějaký obecnější rozměr. Proto Jáchym Topol tentokrát vyrazil do sněhem zasypaných severních Čech, odkud přivezl strhující reportáž o jednom nepochopitelném mordu. Přeji úspěšný týden, a zejména mimopražským čtenářům, aby ve zdraví přečkali závaly sněhu. Erik Tabery

GLOSA Za vítězství politiky nad zdravým rozumem se dá označit zákon o neziskových nemocnicích. Jde to učinit s klidným svědomím, protože o tom jsou přesvědčeni úplně všichni.

Neziskové nemocnice jako politický hazard

Aby nebyly paralely ke Slovensku tak jednoduché, je tu otázka spolupráce s komunisty. Spolupráce s nimi přitom nabyla už dávno na české politické scéně podoby, kterou má po roce 1998 na Slovensku spolupráce s Hnutím za demokratické Slovensko Vladimíra Mečiara. Pokud půjde Paroubek do skryté nebo otevřené spolupráce s komunisty, kde je jistota, že i taková vláda v čele se sociálnědemokratickým premiérem bude nadále zárukou proevropského a proatlantického směřování České republiky? Paroubek, volící už nyní častěji s Marťany než s demokratickými stranami, se v tomto směru dostává do pozice Fica před slovenskými volbami roku 2002. A pokud může buldozer na něco dojet, pak na přemíru Filipa. Jenže český volič s „demokratickými“ komunisty zkušenosti nemá. Na rozdíl od Slováků, kteří si už vyzkoušeli, co je to žít v mečiarovském státě, jenž byl srovnáván s Lukašenkovým Běloruskem. Až si bude Paroubek zvát na mítinkové tribuny Fica, respektive Topolánek Dzurindu, bude se asi mluvit o slovenských reformách. Při čtení titulků, jako toho z Hospodářských novin, že ODS uvažuje o nulové sazbě daně na základní potraviny, se vkrádá pocit, že o reformy ve volbách půjde až v poslední řadě. Tedy v těch českých. Dzurindu a Mikloše na vás, chtělo by se dodat. Jen aby to ale nebyl nějaký český Mečiar. Klaus stačí.

Ti, kteří chtěli zabránit, aby byl návrh schválen, a také ti, kteří pro něj hlasovali. Odpůrci označují neziskové nemocnice v podobě, jak předepisuje zákon, za ekonomický nesmysl. Manažer těžko může efektivně řídit podnik, kde mu stát určuje, co má dělat, kolik za to dostane peněz a jak ty peníze smí utrácet. Jedině kdyby byl manažer dost cynický, nechal by podnik zadlužit a počkal, až dluhy doplatí majitel nemocnice, jak zákon rovněž nařizuje. Kritika odpůrců nepřekvapuje, ale dokonce hlavní autor zákona, ministr zdravotnictví David Rath připouští, že jde o účelovou normu, která by ve schválené podobě neměla platit. Konkrétně paragraf o tom, že zdravotní pojišťovny smějí od roku 2008 uzavírat smlouvy jen s neziskovými nemocnicemi, bude podle něho po volbách zrušen. Během parlamentního boje však nejde ustupovat v ničem. Zdravý rozum tedy prohrál, přesto jde pochybovat o tom, že vyhrála politika. Přinejmenším z hlediska sociálních demokratů jde o Pyrrhovo vítězství. Diskuse o neziskových nemocnicích potrvá do voleb, protože řada paragrafů umožňuje Senátu i prezidentovi zamítnout zákon ze zcela věcných důvodů. A využít slabého místa ČSSD bude chtít každý z volebních soupeřů. Z pohledu sociálních demokratů je to však ještě horší. Přijetím zákona se vyostřuje regulérní válka, kterou proti ministerstvu zdravotnictví zahájil krizový štáb privátních lékařů, lékárníků a menších nemocnic. Štáb už oznámil, za jakých podmínek je ochoten zastavit protesty, pravděpodobně nejmohutnější v polistopadové historii: Pokud se změní úhradová vyhláška, která příliš přísně reguluje soukromé ordinace, pokud bude odvolán ministr a pokud bude zrušen zákon o neziskových nemocnicích. Vládě se bude před volbami těžko otáčet kormidlem o 180 stupňů. Pro nemocnice, o které mělo jít především, znamenají všechny spory jen ztracenou příležitost. Mají celou řadu problémů. Jsou neefektivní, stačila by jich zhruba polovina, platí příliš málo kvalitním lékařům, jejich budovy i přístroje chátrají. V této chvíli navíc vstupují do nejisté budoucnosti. Nikdo nemůže přesně říct, co s nimi bude koncem roku a jaká bude definitivní podoba zákona, který určí jejich status. Ekonomická situace je taková, že musí prodlužovat čekací lhůty na neakutní operace. Řešení se zkrátka nenašlo a odložená reforma bude o poznání tvrdší k jejich personálu, než by musela být dnes.

Luboš Palata Autor je redaktorem Lidových novin.

Petr Holub Autor je redaktorem Hospodářských novin.

Tereza Brdečková Autorka je spolupracovnicí Respektu.

Q

stále Václava Klause, což pokládat lze. Lidé kolem předsedy ODS Topolánka sice říkají, že dnešní rozkročenost občanských demokratů, přecházející až do rozplizlosti, je výhodou. Český volič, který občanským demokratům hodí svůj hlas, si však nemůže být jistý téměř ničím. Především tím, jak to ODS myslí s Evropskou unií a působením České republiky v jejím rámci. Netuší, jestli platí, že euro je slepá ulice, jak tvrdí Václav Klaus, nebo metou, k níž se má Česko co nejrychleji ubírat, jak se dají vykládat slova jiných lídrů ODS.

Filip, český Mečiar?

Q

4

ČESKÁ REPUBLIKA

13.–19. ÚNOR 2006 V RESPEKT 7

Spravedlnost v ohrožení Prezident a ministr ničí nezávislost justice dvolání předsedkyně Nejvyššího soudu Ivy Brožové je pro Českou republiku důležitější zprávou, než by se na první pohled mohlo zdát. Naznačuje totiž, jak zdejší politická obec vnímá justici – tedy jako součást sféry svého vlivu. Zprávy to jsou, věru, neradostné.

O

a soudcích, který přes uvedený zrušovací nález Ústavního soudu nakonec prošel legislativním procesem, pak tyto principy nerespektuje, když exekutivě – jejíž je prezident podle ústavy součástí – odvolat předsedu soudu opět umožnil. Otázkou samozřejmě je, zda by současný „Klausův“ Ústavní soud rozhodl stejně jako ten předchozí.

Neoddělitelné role

Slovenský příklad

Prezident Václav Klaus a ministr spravedlnosti Pavel Němec se rozhodli odvolat Brožovou znenadání, nepředcházela tomu žádná debata, vysvětlení či stížnosti na její práci. Oba politici jednoduše prohlásili, že jim zákony umožňují odvolat šéfy soudů, takže ani nemusejí konkretizovat důvody. Při důkladnějším studiu ústavy je ale naopak zřejmé, že předsedu jakéhokoli soudu politici odvolat nemohou. Ústava hovoří pouze o jmenování předsedů nejvyšších soudních instancí, nikoli o jejich odvolání. Pokud se prezident Klaus domnívá, že z logiky věci vyplývá, že kdo jmenuje, ten i odvolává, hluboce se mýlí. Stačí si připomenout nález Ústavního soudu z roku 2002, který rušil mezi jinými i ustanovení tehdejšího zákona o soudech a soudcích, jenž odvolávat předsedy soudů umožňoval. Ústavní soud přitom argumentoval, že „funkce předsedů a místopředsedů soudů by měla být považována za kariérní postup soudce, a proto by ani předseda a místopředseda soudu neměl být odvolatelný jinak než pro zákonem předvídaný důvod a postupem v kárném řízení, tj. rozhodnutím soudu“. Jinými slovy, ačkoli je dokola omílaným argumentem, že předseda soudu ve své funkci vykonává administrativní správu soudu, nikoliv soudcovskou činnost, tyto dvě role od sebe nejdou dost dobře oddělit. Pokud by skutečně prezident měl pravomoc, kterou si nárokuje, popřípadě ji měl společně s předsedou vlády, mohl by konat nátlak na předsedu Nejvyššího soudu, aby rozhodl určitým způsobem. Stačí si vzpomenout na kauzu katarského prince, kdy spor Nejvyššího státního zastupitelství a ministerstva spravedlnosti o jeho vydání řešil v poslední instanci Nejvyšší soud. Lze pochybovat o tom, jak v takových sporech může Nejvyšší soud plnit roli „nezávislého třetího“, když je v představách ministra předseda soudu jeho podřízeným a ministr přitom může ovlivnit jeho odvolání. Což ostatně ukazuje i případ samotné Brožové, kdy podnětem pro Klausovy kroky byl dopis ministra Němce. Ústavní soud navíc dodal, že nemožnost odvolat předsedu soudu orgánem výkonné moci považuje za „integrální součást principu dělby moci, pramenící z požadavků právního státu“. Současný zákon o soudech

O tom, že možnost odvolat předsedu Nejvyššího soudu exekutivou porušuje základní principy právního státu, se přesvědčili nedávno Slováci. Tam v roce 2000 rovněž vláda usilovala o odvolání předsedy Nejvyššího soudu. V souladu s tehdy platným zákonem o soudech a soudcích předložila návrh na jeho odvolání Slovenské národní radě. Přestože byla slovenská procedura odvolání předsedy Nejvyššího soudu ve srovnání s tou, kterou uplatnil prezident spolu s premiérem, podrobena demokratické kontrole zákonodárným sborem, konstatoval zpravodaj Komise pro lidská práva Hospodářského a sociálního výboru OSN její neslučitelnost s mezinárodně uznávanými standardy zajišťujícími nezávislost soudců. Argumenty slovenské vlády o tom, že ve své funkci předseda vykonává správní činnost a podléhá tedy ministerstvu (v zásadě obdobné, jakými se ohání ministr Němec), odmítl zpravodaj jako „neudržitelné“ a „jdoucí proti samotné podstatě soudcovské nezávislosti“. Slovenská národní rada pak návrhu na odvolání předsedy nevyhověla. Dodejme, že pochybné je odvolání předsedkyně i na úrovni zákona, odhlédneme-li od jeho pravděpodobné neústavnosti. Brožové se totiž klade za vinu to, co má ve své působnosti pouze Nejvyšší soud jako celek, nikoliv předseda této instituce. Pokud Nejvyšší soud není schopen zajistit jednotu rozhodování nižších soudů – což je v podstatě jediný důvod, na jehož základě ministr Němec odůvodňuje svůj návrh prezidentovi na odvolání Brožové –, není to problémem správy Nejvyššího soudu, kterou jeho předsedkyně vykonává, ale problémem jeho rozhodovací činnosti. Snad není třeba šestnáct let od pádu komunismu opakovat, že justice v demokratické zemi nefunguje na základě příkazů nadřízených, ale na základě nezávislé úvahy soudců příslušných k rozhodnutí. Úvahy, do které nemůže žádný předseda zasahovat, pokud není přímo členem příslušného senátu. Způsob, jakým prezident odvolání provedl, pak jen dokresluje tristní stav současné politické a právní kultury. Uvěřit tomu, že si na základě jediného dopisu ministra spravedlnosti a následného setkání s ním udělal kvalifikovaný názor na to, jak Brožová „závažně“ porušila své povinnos-

Co dělá váš poslanec

Nezávislost je hezká věc, ale pana prezidenta je třeba poslouchat! (Odvolaná soudkyně Iva Brožová.) FOTO ČTK

ti, není možné. Prezident následně prohlásil, že je šokován žalobou Brožové. Pro kteréhokoli občana České republiky by naopak mělo být šokujícím zjištění, že pokud jeden z orgánů státní moci, kterým prezident republiky je, zasáhne do jeho ústavou zaručených svobod, nemá možnost se bránit. O tom, zda je správní žaloba, popřípadě ústavní stížnost, které směřují proti rozhodnutí prezi-

členství v novinářské obci, ochota se ale nemění. „Chtělo by to větší reklamu,“ poznamenává mladík. „Teď se spíše soustředíme na webovou stránku, písemné odpovědi, školní exkurze. Jednotlivců sem zatím chodí málo, což je škoda, ale to by se do budoucna mělo změnit.“

Jak dál

Ve sněmovně vzniklo místo, kde vám to řeknou – a kde vám chtějí pomoci. V podloubí Smiřického paláce na Malostranském náměstí, kde se to jinak hemží krámky se suvenýry a občerstvením, se před pár dny vyloupla informační tabule zvoucí ke vstupu do mohutných dřevěných vrat. Namísto další turistické buňky tu ovšem najdete zcela nové informační středisko parlamentu. Podle předsedy sněmovny Lubomíra Zaorálka už bylo načase, aby se šestnáct let po zavedení demokracie parlament více otevřel občanům. Pokud se obyčejný člověk chtěl dříve seznámit s tím, jak dolní sněmovna funguje v praxi, musel trávit hodiny hledáním té správné osoby, která má razítko povolující mluvit s veřejností. Když se pak někdo vydal přímo do sněmovny, dostal se maximálně k vrátnici, kde jej slušně, ale přece jen poslali pryč. To se má vznikem informačního centra změnit. Ale opravdu? Nezbývá než vyrazit na místo a stisknout kliku vstupních dveří. Kancelář tvoří světlý a příjemný prostor, který je rozdělen pultem, za nímž stojí pracovník střediska. K dispozici je několik stolků, na kterých leží tištěné materiály s obecnými informacemi o sněmovně. Během čekání na vyřízení požadavku lze sledovat zpravodajský kanál ČT24. K dispozici je

ještě menší sál pro zhruba osmdesát lidí s velkým plátnem a sedátky šťavnatě modré barvy. Tady se mají konat semináře pro větší návštěvy – už nyní jsou sem zváni studenti, aby tu zhlédli například instruktážní film o běžném pracovním dni parlamentního poslance. Jakmile návštěvník vstoupí, vydá se k němu mladík s úsměvem a s viditelným nadšením se ptá, jak může pomoci. Novinářská legitimace zatím zůstává v kapse, bude zajímavé vědět, jak se chovají k veřejnosti. „Ráda bych viděla, jak hlasovali poslanci z mého kraje o registrovaném partnerství,“ padá první otázka. „Samozřejmě,“ odpoví mladý muž a hned si stoupá k počítači. Během několika minut vytiskne plné znění zákona a seznam poslanců s informacemi, jak ten který v tomto případě hlasoval. Jména jsou pro pořádek seřazena podle příslušnosti k politickým stranám. Navíc dává k dispozici i časový harmonogram, který uvádí konkrétní data od předložení návrhu zákona až po předpokládané datum, kdy se má prezident Václav Klaus rozhodnout, zda jej podepíše. Zájem pracovníků střediska je upřímný, evidentně mají co sdělit a vědí jak. Už je čas přiznat

Prý je třeba hledat inspiraci v zahraničí. Třeba v německém Bundestagu, jehož informačními centry se to pražské do velké míry inspirovalo. Tamní zaměstnanci se pokusili kupříkladu vyrazit do ulic s info stánky. Valný úspěch to prý nemělo. Pak je napadlo dva měsíce před volbami najmout náklaďáček, který napěchovali materiály a objížděli s ním celou Spolkovou republiku, aby o německém parlamentu poskytli vyčerpávající informace co největšímu počtu potenciálních voličů. A to už vzbudilo velký ohlas. Za jednu z nejotevřenějších demokracií je považováno Švédsko. Zde jsou informační centra nejen pro parlament, ale i vládu. Ta fungují na úplně stejném principu jako ta česká, tedy že vám tu vyhledají informace o zákonech, poskytnou kontakty, poradí, kde hledat pomoc. Oproti české obdobě ale mají dvě základní výhody, zaprvé komunikace vlády, byť jsou to třeba i dopisy, je veřejnosti k dispozici. A druhá odlišnost, v centru se konají i debaty s poslanci o nejzajímavějších tématech. Návštěvníci si sami mohou navrhnout, o čem by chtěli diskutovat. Úředníci v českém informačním centru se vidinou debat zdají být zaujati. Když ale padne otázka na předpokládané datum první takto koncipované otevřené diskuse, jsou o poznání skeptičtější. „Samozřejmě v tomto ohledu budeme kontaktovat poslance, nejlépe ty, kterých by se nějaký kontroverzní návrh týkal, a snažit se je k takové debatě nalákat. Ale teď, čtyři měsíce před volbami, je to

denta a premiéra, nikoliv proti nim osobně, jak zavádějícím způsobem referují média, oprávněná, rozhodne teprve soud, nikoliv prezident. Ten by neměl zapomenout na to, že je úředníkem státu. Jan Komárek Autor je právník, specializuje se na evropské právo.

Q

bez šance,“ krčí rameny dotázaný mladík. Samozřejmě – u nás se před volbami snaží zákonodárci nalákat své voliče především ve velkém. A debatní síň, kam se stěží vejde stovka lidí, není v tomto období pro ně dostatečně přitažlivá. Nicméně, jak se ukazuje, časy se zřejmě mění. Výhledově se možná poslanci přestanou podobným konfrontacím vyhýbat a najdou si čas na to, aby mohli své stanovisko ke konkrétní otázce lidem sdělit přímo, a nejen zprostředkovaně při mítincích na náměstí nebo skrze média. Zdá se, že nové informační středisko parlamentu může vskutku splňovat svůj účel – přiblížit dění za zdmi nevlídného parlamentu. A pokud se do budoucna podaří otevřít další pobočky jinde v republice, snad bude možné i trochu zmírnit negativní obraz sněmovny, které nedůvěřují tři čtvrtiny Čechů. Mané D. Shakarian Autorka je spolupracovnicí Respektu.

Q

ČESKÁ REPUBLIKA

RESPEKT 7 V 13.–19. ÚNOR 2006

5

Mimina na vývoz Cizinci se dětí s rozštěpem nebojí

Z

práva z belgických novin, že proslulý hrdina a zachránce životů za rwandské genocidy Paul Rusesabagina organizuje v Bruselu adopce rwandských sirotků mimo jiné i do Česka, zní úplně logicky. Kde jinde nabízet opuštěné africké děti než v zemi, jejíž občané propadli novému charitativnímu trendu jménem „adopce na dálku“. Ale pokud Rusesabagina opravdu přijde, zjistí, že rodičovství vyjádřené peněžními dary je něco jiného než „fyzické“ osvojení. Co se totiž toho druhého týče, patří Česko v mezinárodním ohledu k čistě „vývozním“ zemím. Ročně si cizinci odvezou z českých kojeneckých a dětských domovů desítky „neadoptovatelných“ dětí, které tady odmítnou nejen jejich biologičtí rodiče, ale i všichni jejich domácí náhradníci.

Rozmyslete se, maminko Opuštěné děti, které už v Česku nikdo nechce, mají několik charakteristických znaků. Například se v jejich rodině vyskytuje závažný psychiatrický nález, sebevražda či těžká duševní nemoc. Nebo mají viditelné tělesné vady jako třeba rozštěp patra, zrakové či sluchové handicapy. Šance na náhradní rodinu v tuzemsku také nezvyšuje romský původ. „Od nás z ústavu odešlo do ciziny čtrnáct dětí. Až na jednu holčičku byly všechny romského původu a zdravé,“ vypráví primářka kojeneckého ústavu v pražské Krči Jaroslava Lukešová. Proč se zdejší zájemci o adopci těchto dětí bojí? „Většinou říkají, že vyrůstali poblíž romské komunity a podle této zkušenosti si romské dítě vzít nechtějí. Důležitým argumentem jsou také obavy, ‚co by na to řekli lidi okolo‘,“ říká primářka Lukešová. Marie Vodičková, předsedkyně Fondu ohrožených dětí a sama pěstounka pěti romských dětí, dodává, že nejsilnější tlak přichází často z okru-

Kolumbijská spojka Smluvních zemí Haagské úmluvy je zhruba padesát, děti tak na základě tohoto systému mohou za svými rodiči putovat přes celou zeměkouli – z Jižní Ameriky přes Evropu až třeba do Číny. Brněnský úřad má na starosti také adopce, kdy čeští rodiče žádají o osvojení dětí ze zahraničí. Za svoji šestiletou historii ovšem podobný případ řešil pouze dvakrát: jednou si česká rodina přivezla dítě

hu nejbližších. „Příbuzní na to nejsou připraveni. Bojí se větších výchovných problémů nebo že se adoptované děti budou kamarádit s romskými dětmi, které nejsou úplně vzorné,“ říká Vodičková. Krčský kojenecký ústav sídlí v secesním zámečku uprostřed rozlehlého parku. Do nového dne se v ústavních místnostech – v kulisách rodinného prostředí probouzí devadesát dětí. Není jim víc než tři roky. Matky těchto dětí mají šestinedělí na to, aby se rozhodly, zda dají dítě k adopci, nebo si vezmou čas na rozmyšlenou. Podle ředitelky Lukešové se polovina dětí vrátí k matce, necelých padesát procent mimin se dostane k adopci. Buď matka uvolní dítě svým podpisem, nebo se o to postará soud po uplynutí dvouměsíčního „žádného zájmu“. Problém nastává, pokud si matka svůj čas na rozmyšlenou prodlužuje občasným telefonátem nebo návštěvou v duchu „jen se přijít podívat“. Nejsmutnější jsou případy, kdy děti plynule přecházejí do ústavní péče pro starší děti. „Ročně nám odcházejí tak dvě tři děti. Rodina nesouhlasí s adopcí a soud ji nezbavil rodičovských práv, protože ,něco‘ projevují,“ říká Lukešová. Přitom první měsíce života hrají velkou roli: člověku se do mysli vtiskují zásadní vjemy a život v milující rodině je oproti sebelepšímu ústavu vždycky výhra.

Na výletě ke kořenům Včasné svolení k adopci je tak pro nechtěné dítě zvednutým palcem ukazujícím k lepší budoucnosti. Nicméně jak už bylo řečeno, existují výjimky. Pokud se dítěti nepodaří najít v Česku rodinu do šesti měsíců od svolení k adopci, putuje jeho jméno do registru brněnského Úřadu pro mezinárodněprávní ochranu dětí, který tady zprostředkovává mezinárodní adopce. Vznikl v roce 2000, kdy

ze sousedního Slovenska a teď zcestovalá dvojice chce adoptovat dítě z Kolumbie. Země Haagské úmluvy se dělí do dvou skupin – státy původu a státy přijímací. Česká republika, která patří do té první skupiny, je tak ve společnosti zemí Jižní Ameriky a jihovýchodní Asie. Mezi země, kde žije nejvíce adoptovaných dětí ze zahraničí, patří tradičně státy západní Evropy a Spojené státy americké. Američané také s touto globální formou adopce začali – po druhé světové válce tak pomáhali evropským válečným sirotkům.

Jakou mateřskou školu má šanci vystudovat? (Dětský ústav v Krči.) FOTO GÜNTER BARTOŠ

Česko podepsalo tzv. Haagskou úmluvu (viz box), a od té doby se vede i centrální statistika: ročně odtud putuje k náhradním rodičům do zahraničí v průměru padesát dětí. „Počet žadatelů je vyšší než počet dětí v registru,“ říká vedoucí úřadu Petr Sedlák. Přesto některé děti zůstávají – ty opravdu hodně nemocné či mentálně postižené. Nejčastější cílovou zemí zdejších nemilovaných duší je Francie, Německo a skandinávské země. „Ti rodiče opravdu touží po dítěti, jsou spolehliví. Pro ně je to dítě, od kterého nic neočekávají. Nebojí se, co řekne okolí, nezajímá je, jakou školu má či nemá šanci vystudovat,“ vysvětluje Petr Sedlák jak to, že se zahraniční rodiče našich „neadoptovatelných“ nebojí. „U nich doma žije daleko více etnik, žijí tam dlouhodobě a lidé v tom vyrůstají,“ doplňuje ho Lukešová. Ještě nikdy se nestalo, že by se adoptované dítě muselo z ciziny vracet do českého ústavu. Sociální pracovníci státu, který dítě přijímá, zasílají do země původu pravidelné zprávy, jak se přírůstek v nové rodině i kultuře zabydlel. „Chlapec je zdravý, hodný, málokdy nemocný, mluví velmi dobře dánsky – to bylo po roce od osvojení,“ čte Lukešová z jedné tako-

vé zprávy prokládané fotografiemi rodinné pohody, na nichž mezi blonďatými severskými hlavami vyčnívá romský chlapec. „Děti v jiné kultuře i rodině vynikají v dobrém slova smyslu. Bývají například téměř stoprocentně pohybově a muzikálně nadané. Rodiče nám píšou, na jaké kroužky děti chodí,“ dodává primářka. Děti se také vracívají do svého „rodného“ kojeňáku. „Jedna rodina se přijela podívat po patnácti letech. Rodiče jim nechali česká jména. Chlapec byl František, děvče Kateřina,“ vypráví Lukešová. Mají tyto děti výchovné problémy, jichž se čeští adoptivní rodiče obávají? „Nemám o tom informace,“ říká primářka. „Vím jenom, že jeden chlapec měl v pubertě neklidné období. Když přijeli sem, podíval se, kde si ho rodiče vybrali, odkud přišel. Tatínek pak volal a říkal, že když našel kořen, je mnohem klidnější a jeho chování se velmi zlepšilo.“ Tereza Nosálková

Q

Proč se cizinci nebojí dětí, jakých se bojíme my? Máte-li názor, řekněte ho na www.respekt.cz.

Nemávej tu, mukle, tou svojí pistolí Spisovateli Janu Benešovi před soudem přitížilo, že byl politickým vězněm. Dostal za to podmínku. Pro Jana Beneše je tento čtvrtek důležitým dnem. Čeká jej odvolací soud za to, že nefunkční replikou pistole odrazil útok cholerického řidiče, kterého rozčílilo, že Beneš dodržoval dopravní předpisy. Loni v říjnu dostal Beneš za tuto údajně nepřiměřenou obranu podmínečný čtyřměsíční trest. Mladou příbramskou soudkyni Janu Jurečkovou přiměla k té přísnosti zarážející věc: Beneše, který si odseděl v komunistickém kriminálu jako politický vězeň dohromady čtyři roky a po návratu z amerického exilu v roce 1990 byl plně rehabilitován, označila přitěžující nálepkou „trestaného recidivisty“.

Říkal, že mě zastřelí Jan Beneš projížděl přikázanou třicítkou dobříšské náměstí, když jej dohnalo jiné auto a jeho spěchající řidič začal na Beneše najíždět, troubit a blikat dálkovými světly. „Asi měl pocit, že jedu pomalu. Nevšímal jsem si ho,“ vzpomíná Beneš. Auta potom zastavila na parkovišti místního obchodního domu. Rozčílený řidič přiběhl za Benešem. „Řval na mě, prý že jezdím jako prase, a pokoušel se otevřít dveře mého auta. Je to hromotluk, měl jsem obavu, že mě napadne,“ říká Beneš. Spisovatel vytáhl repliku pistole, namířil ji na strop svého auta. „Pistole měla zalitou hlaveň, na strop jsem namířil schválně, aby si toho ten druhý nevšiml,“ říká Beneš. Rozzuřený řidič – zámečník Miloslav

Zacharda – se vylekal a odešel; tím incident skončil. Jenže po deseti minutách se rozzuřený řidič vrátil s policisty. „Tvrdil jim, že jsem vystoupil z auta, přišel k němu, mířil mu na hlavu a křičel, že mu ji ustřelím,“ vzpomíná Beneš. Policisté oba vyslechli, sepsali protokoly, ale odmítli spisovatelovu žádost, ať sejmou otisky z jeho auta: podle Beneše by se tím prokázalo, zda se Zacharda do vozu dobýval, či nedobýval.

Třikrát a dost

„Recidivista“ Beneš: Rušit bojovou morálku si opravdu nedáme! FOTO GÜNTER BARTOŠ

Tyto dvě verze dostala na pracovní stůl soudkyně Jurečková. Návdavkem také výpověď prodavače svědčícího ve prospěch Beneše. A dostala ještě víc. Zacharda vynadal tomuto svědkovi po jeho výpovědi před soudem do prasat a pak slovně napadal Benešova obhájce a soudkyně ho musela vykázat ze soudní síně. Přesto dala nakonec za pravdu Zachardovi a Beneš odešel s podmínečným trestem. „Do vynesení pravomocného rozsudku se nebudu nijak vyjadřovat,“ odráží soudkyně Jurečková pokusy o vysvětlení verdiktu. Zachardu se nepodařilo zastihnout, nebral ani jeden ze svých telefonů. Samotného Beneše pobouřilo daleko víc než rozsudek – o němž je přesvědčen, že ho odvolací soud zvrátí – vyjádření soudkyně o jeho předchozích trestech z padesátých a šedesátých let. „Pan

Beneš byl v minulosti trestán, ale jeho trestné činy jsou vzhledem k délce uplynulé doby zahlazeny,“ vysvětlila při své řeči zkoprnělým divákům. „Musel jsem ji upozornit, že pan Beneš byl odsouzen v politických procesech – jednou za „podvracení bojové morálky mužstva“ v armádě a podruhé za spolupráci s exilovým časopisem Svědectví – a že byl plně rehabilitován, takže tresty jsou dávno zrušeny jako protiprávní. Ale bylo vidět, že historická fakta jsou pro soudkyni španělskou vesnicí,“ říká Benešův obhájce Milan Hulík. Soudu byli přítomni i zástupci spolku Šalamoun, kteří se zabývají rozsudky, jimiž by mohli být odsouzeni nevinní lidé. Ti soudkyni obvinili z „občanské

nevyzrálosti“ a předali případ soudcovské kárné komisi. Ta jej dosud neprojednala. V příbramském rozsudku ovšem nejde jen o pocitovou stránku věci a o urážlivé srovnání. Beneš je po listopadu prvním známým „muklem“, kterému zásadně přitížil samotný fakt politického trestu v komunistických věznicích. Obrana proti rozzuřenému řidiči totiž stála na svědectví proti svědectví a soudkyně ve svém rozhodnutí vážila občanskou pověst aktérů. Nakonec se rozhodla pro Zachardu, protože nebyl dosud trestán – zatímco Beneš ano. Jaroslav Spurný

Q

6

ČESKÁ REPUBLIKA

PŘIPOMEŇME SI Počátkem února byl zatčen majitel firmy Trade Fides Libor Hledík poté, co prostřednictvím své obchodní ředitelky předal milionový úplatek řediteli odboru infrasktruktury ministerstva obrany Miroslavu Beňovi. Důvod uplácení policie nesdělila, víme však, že Hledíkova firma získala od roku 1998 od ministerstva přes stovku zakázek v hodnotě 4 miliard korun. Policie i ministr Karel Kühnl slíbili, že nechají průběh všech zakázek pro Trade Fides prověřit. To by byla jistě dobrá zpráva, kdybychom ovšem

13.–19. ÚNOR 2006 V RESPEKT 7

Hodil ji do sněhu a šel pryč Příběh docela obyčejného člověka

Když Tvrdík nechce a Kühnl nemůže stejný slib neslyšeli od stejného ministra už před rokem a půl. Tehdy přinesl Respekt informace o velmi podezřelém průběhu armádní zakázky na elektronickou ochranu muničních skladů. Šlo o téměř 3 miliardy korun a vyhrála ji Trade Fides. Z dokumentů vyplývalo, že Hledíkova firma měla cestu k vítězství dopředu prošlapanou. Na rozdíl od všech dalších zájemců jí vedení ministerstva umožnilo předběžnou prohlídku skladů, které měla ochránit. (Povolení uděloval šéf odboru informací Generálního štábu a zároveň autor projektu ochrany základen Karel Strejc. Ihned po vyhlášení vítěze odešel – do firmy Trade Fides.) Do užšího kola soutěže se dostaly firmy, které jen výsledek stínovaly, a navíc byly propojeny s Hledíkovou společností. Soutěž proběhla pod dohledem dvou ministrů – Jaroslava Tvrdíka a Miroslava Kostelky, podrobnosti praskly až za ministra Kühnla. Mimochodem, podezřelá armádní soutěž nepředstavuje u nás nic výjimečného: o těch velkých, jako je nákup tanků nebo stíhaček, se běžně psalo, dva ministři nechali prověřit na přelomu století tisíce armádních zakázek a zjistili, že sotva procento z nich proběhlo podle pravidel. Firma Trade Fides měla ještě jednu výhodu. Jako jedna z prvních (a první v branži) dostala prověrku od Národního bezpečnostního úřadu. Zatímco konkurenti čekali na prověření roky, ona ho obdržela za pár měsíců a získala náskok do vyhlašovaných veřejných zakázek. Majitel firmy měl údajně velmi dobré vztahy s ministrem Tvrdíkem. Ostatně když se ministr stal šéfem Českých aerolinií, založil Hledík novou marketingovou firmu Runway Agency, která získávala zakázky od ČSA (jen v milionových hodnotách). A Fides Trade získávala zase běžně zakázky od ministerstva vnitra vedeného Stanislavem Grossem. (Tehdejší šéf NBÚ Tomáš Kadlec byl Grossův člověk.) Nechal tedy před rokem a půl Karel Kühnl, jak slíbil, prověřit třímiliardovou zakázku Trade Fides a všechny okolnosti kšeftů této firmy se státem? Máme zatím jedinou odpověď ve formě sms: „Cílem ministerstva obrany je korupci odhalovat. A tím zmenšovat prostor pro korupční jednání v budoucnu a zastrašit potenciální korupčníky. To se v případě Trade Fides podařilo. Jak, nemůžu říct, abych nevaroval jejich následovníky.“ Bývalý ministr Jaroslav Tvrdík, za jehož ministrování se dělo v tomto ohledu leccos, nechce o věci mluvit vůbec. Přinejmenším do konce vyšetřování hodlá mlčet i policie. Jaroslav Spurný

Měl rodinu a měl rád sport. A jednou se sebral a šel na to. Vrah… FOTO ČTK

V

elký poutač na fabrice Izopol v Dolní Poustevně na Ústecku hrdě hlásá jméno majitele Josefa Dvořáka i jeho telefonní čísla. Tyto dny ale spojení nefunguje. Hradba sekretářek drží média šéfovi od těla. Člověk, jehož bohatství přilákalo zabijáky, má totiž smutek. Právě skončil soud s muži, kteří loni unesli a zabili jeho dceru Vlastu. „Tady se to stalo,“ říká hospodský Josef Křivonoska a ukazuje na parkoviště před hospodou Čtverec, kde pomalá a krutá vražda matky malého dítěte začala. Sem totiž Martin Vlk svou kamarádku vylákal. Tady ji přepadli jeho komplicové, zbili ji a strčili do kufru auta. Zločinci chtěli od jejího otce získat výkupné. Ale všechno se nějak zvrtlo. A Martin Vlk brzy odhodil mrtvou, utýranou ženu do závěje.

To není vražda Pachatelé strašného činu nebyli souzeni za vraždu, protože soudní znalci k tomu neshledali dost důkazů. Takže je soud potrestal za „braní rukojmí s důsledkem smrti“, kde je maximem patnáct let a na rozdíl od vraždy nelze uložit výjimečný trest. Vedoucí oddělení vražd v Ústí nad Labem Jiří Krupička, který měl za třicet let služby na stole kolem dvou stovek násilných činů, si je ale jist, že jde o vraždu. „Neudusila se,“ říká, „byla udušena.“ Rozsudek se zdá mírný i té, která ho nakonec vynesla, předsedkyni senátu Kamile Krejcarové. „Byla to surová vražda, provedená zvlášť zavrženíhodným způsobem,“ říká do telefonu. Vrah zneužil důvěry ženy, se kterou se od dětství znal. Může za to, že před smrtí nesmírně trpěla. V kraji ojedinělý brutální zločin budí dodnes zděšení a údiv. Vždyť vražda Vlasty Sluťákové je zlověstná a nepochopitelná i proto, že vrah i oběť mají společné kořeny ve vlídném a přátelském sousedství Dolní Poustevny.

Radost na kopci Dolní Poustevna leží v Sudetech v tradičně odlehlém Šluknovském výběžku. Nyní je městečko s dvěma tisíci obyvateli poseto vietnamskými tržnicemi a nedaleký hraniční přechod do Saska sem denně láká stovky aut. Stojíme na kopci u kostela. Tady si před třiceti lety postavila uličku řadových domků parta přátel. „Byli jsme tu jako rodina,“ říká pan Kaluba o sousedství, do kterého kromě Dvořákových patřili i Vlkovi se čtyřmi syny, z nichž Martin je nejstarší. „Narozeniny dětí, sáňkování, pouštění draků, všechno jsme dělali společně,“ vypráví soused o idylce na kopci. Martin o pár let starší než Vlasta byl později jejím vedoucím na pionýrském táboře. Základní škola, kam spolu děti chodily, je hned pod kopcem. „Slušný kluci, žádní raubíři,“ svědčí o malých Vlcích školní kuchařka, jejíž synek se tu po kopci taky proháněl. „Bývalo tu veselo, teď jsou ale lidi jak ochromený,“ říká soused podnikatele Dvořáka pan Javorský o hrůze, která se na mírumilovný kopec s vraždou Vlasty vplížila jak monstrum z hororu. „Nikdo nechápe, že k tomu mohlo dojít. Rok, který uplynul, je příliš krátká doba.“ Jako by na kopci pořád vlál černý prapor.

Obyčejný život Tvrdík: No co vám mám povídat? FOTO ČTK

Zdejší lidé, šokovaní vraždou, zkoušejí žít vedle sebe a snaží se zapomenout. „Nechte ho bejt!“

… a jeho oběť. FOTO ČTK

vyjede na nás rozhořčeně sousedka, když se ptáme po panu Dvořákovi. Nikdo tu nechce jitřit tu strašnou ránu. Na novináře tu nejsou zvědaví ani bratři Vlkové. Stejně jako Martin před vraždou jsou to vážení občané: sklář, fotbalista, myslivec. Martin se také vyučil sklářem, za ženou se přestěhoval do blízké České Lípy, staral se o dvě malé děti a s bratrem pracoval ve sklářské dílně. Neměl žádné opletačky se zákonem, sousedi ho měli rádi. V dílně s bratrem vyráběli umělecké číše a poháry. Vyváželi je i do Německa. „Vždyť mu všechno docela šlo,“ říká o Martinu Vlkovi soused z kopce, pan Kaluba. „Nikdo nechápe, jak mohl udělat takovou věc.“ „Šikovnej řemeslník a fajn chlap,“ chválí Martina Vlka hostinský, jehož podnik sousedí s dílnou. „Vídali jsme se denně skoro čtyři roky. Že zabil, to bylo jako blesk z čistého nebe. Měl potíže s penězma, ale kdo je nemá?“ Podobně mluví o Martinu Vlkovi v Poustevně všichni. Byl nějaký čas i oblíbeným trenérem poustevnických fotbalistů. „Pracoval, měl rodinu, měl rád sport. Občas zašel na pivo, zahrál si na automatech, jako každý. Rozhodně to nebyl žádný rváč nebo násilník. Vedl docela obyčejný život,“ říká fotbalista, kterého Vlk přes rok trénoval.

Strýčkovy peníze Vzkvétající impérium strýčka od rodinných táboráků Josefa Dvořáka měl Martin Vlk před očima denně. Tenhle podnikatel nemusí každé ráno v šest do dílny plné skelného prachu ani se nebrodí v dluzích. Vlastinu otci se daří, na co sáhne, fabrika na polystyren se rozrůstá, kraj křižuje šest oranžových kamionů, má benzinku, krám, myčku. V kraji je všeobecně známý a oblíbený. Dává práci asi dvěma stovkám lidí. Podle výpovědí u soudu Martin Vlk snil, že z toho bohatství odkrojí kus pro sebe, delší čas. V hospodě našel komplice Karla Starostu (24). Mládenec z blízkého Vilémova miluje fotbal, nemůže se chytit v žádném zaměstnání a má dluhy. „Prostej, hodnej kluk. Nikdo by neřek, že ublíží kuřeti,“ kroutí hlavou manažer vilémovských fotbalistů Libor Sklenář. „Jednou Vlk povídá, jestli si nechci vydělat 400 tisíc,“ líčil Starosta soudu. „Kdo by nechtěl? Kejvnul sem.“ A Vlk mu vysvětlil, co po něm chce. A pak mu 9. března, v den, kdy dostal úřední výzvu k plnění svých dluhů, zatelefonoval. „Řek mi, že dem do toho,“ vypověděl Starosta. „Tak sem šel.“

Parkoviště Vlk Vlastě před desátou večer zavolal a požádal ji, aby hned přijela k restauraci Čtverec. Musí s ní nutně mluvit. Od domků na kopci je to ke Čtverci asi deset minut jízdy. Na opuštěném parkovišti před restaurací na samotě už na ni čekali. Karel Starosta měl v ruce igelitku s mikinou. Skejťáckou s příšerkama, skoro novou. Rád ji obětoval, měl před sebou přece vyhlídku na pěkné peníze. Ke Čtverci přišel s kamarádem. Štefanu Vaškovi se v okolí říká Blbec Vaško. Teď měl kluk, kterého se později advokát pokusí ze zločinu vysekat kvůli nízké inteligenci, v ruce plynovou pistoli od Vlka. Vlasta vystoupila. Neznala je. A určitě ji nenapadlo, že tihle dva zlovolní klauni, jak vystřižení z filmů Davida Lynche, jsou chasníci ze sousední vsi, kteří jí přišli ublížit. Blbec Vaško ji udeřil

pistolí do hlavy. Prý se nebránila, tak bylo docela lehké ji svázat. Dali jí roubík a pusu navíc omotali obinadlem. A pak ji přes hlavu přetáhli mikinu. Na tom trval Vlk. Aby ho nepoznala. A pak ji strčili do kufru auta. Do Mikulášovic je to pár kilometrů. Tam už se svým autem čekal Vlk. Starosta u soudu tvrdil, že když ženu přenášeli do Vlkova auta, ještě se hýbala. A Vlk se s ženou svázanou v kufru vydal na další cestu.

Cesta do Svoru Silnice se tu kroutí v táhlých serpentinách, kolem jsou lesy. Romantická krajina Českého Švýcarska se v okolí městeček mění v pohraniční zónu heren a tržnic. Na cestu svítí spoustu rudých srdcí z bordelových poutačů. Do Svoru je to asi hodinka cesty. Tam Vlk zastavil. Podle policisty Jiřího Krupičky Vlastu zabil. Měla kolem krku známky silného tlaku, ucpaný nos i pusu. Podle Vlkovy verze ženu v kufru našel mrtvou. V každém případě se v autě dlouhé desítky minut dusila a bolestivě umírala. Podle patologa Pavla Srny krev, která se jí ve Vlkově autě spustila z nosu, byla „obrannou reakcí umírajícího organismu“. Není ale jasné, zda Vlk ženu zabil vlastnoručně, což mu soud neprokázal, či zda ji „jen“ utýral k smrti jízdou. Že ji ve Svoru vytáhl z kufru a hodil do závěje, řekl soudu sám. Zdálo se mu ale, že je příliš blízko silnice. Vydal se tedy za ní, zvedl ji a odmrštil hlouběji do tmy. Chtěl, aby ji našli co nejpozději. Pak vylezl k autu a pozvracel se. „Udělalo se mi špatně. Je to přece jen divný, když v autě najdete mrtvou ženskou,“ vypověděl. Pak ujel a „chtěl žít, jako by se nic nestalo“. Složil se při prvním výslechu.

To není nemoc Soudního psychiatra Michala Hesera neudivuje, že před činem Vlk nepůsobil jako nebezpečné monstrum. Takových vcelku oblíbených a bezproblémových lidí jako Martin Vlk je docela dost. Neexistují signály, které by před nimi varovaly. Nemají žádnou chorobu, která by je zbavovala zodpovědnosti. Trpí ale „citovou oploštělostí“, neschopností vcítit se do pocitů druhých. Jsou naprosto sebestřední. Neznají pocit lítosti. Oni sami i jejich okolí mají štěstí, že životní okolnosti v nich nespustily mechanismus, který by vedl k tak hrůzným koncům jako v Dolní Poustevně. „Jde o vrozenou dispozici. Procento, kdy k něčemu dojde, je velice malé. Nelze říct, že by těch případů bylo víc než jindy,“ uklidňuje doktor Heser. „Ve Vlkově případě mohla být spouštěčem lačnost peněz či úzkost z dluhů. Někdo dluží stamiliony a klidně si žije, někdo se potí pro tisíc,“ dodává. Martin Vlk patnáctiletý rozsudek vnímal jako nespravedlnost. „Nechtěl jsem ji zabít, jen unést,“ opakoval pořád. Nevysvětlil, proč trval na tom, aby ho Vlasta nepoznala, a zároveň ji chtěl držet na odlehlém místě, kde by ho poznat musela. Nedokázal vysvětlit, kde se s unesenou chtěl skrývat. Podle všeho od chvíle, kdy se pustil do uskutečňování svého šíleného plánu, myslel jen na peníze a se svou obětí už nepočítal jako s živou bytostí. A když se věc nepovedla, tak ji odhodil. Jáchym Topol

Q

RESPEKT 7 V 13.–19. ÚNOR 2006

INZERCE

7

8

EKONOMIKA TŘIKRÁT NA OKRAJ

I tuzemský kapitálový trh má „skandál“ kvůli chybě při nastavení cen cenných papírů. Sice neznamenal zhroucení a škodu 300 milionů dolarů jako před dvěma měsíci v Japonsku (makléř tam popletl příkaz a místo jedné akcie za 610 tisíc jenů dal na trh 610 tisíc akcií po jednom jenu), ale přesto sto-

Úlet makléřů, znovu Philips a anglikáni bojkotují jí za zaznamenání. Obchodník s cennými papíry Brokerjet ze skupiny České spořitelny totiž předminulý týden nabízel certifikát DAX (tedy vlastně koš německých akcií) za setinu jejich normální hodnoty. Někteří investoři si toho všimli, nakoupili a vzápětí je za stonásobek prodali obchodníkovi zpět. Jeden z investorů se na internetovém fóru pochlubil, že tak během pár minut vydělal milion; podobných všímavců se našlo 26. Jejich radost však neměla dlouhého trvání. Brokerjet oznámil, že šlo o softwarovou chybu a všechny obchody anuloval. Současně varoval, že pokud by se někdo přece jen chtěl domoci uskutečnění obchodu, dopustil by se podvodu – ceny byly tak nereálné, že muselo být zřejmé, že jde o omyl. A ještě jednou krátce k hranickému Philipsu. Na nudu kolem něj si nemůžeme stěžovat: konkurzní správce holandské mateřské firmy oznámil, že si jej stáhne do konkurzní podstaty, takže žádné státní pomoci se asi fabrika nedočká a případné vracení pobídek také mizí v nedohlednu. Po letech se ozval i bývalý starosta města Rudolf Novák, který spolu s premiérem Milošem Zemanem Philips do Hranic přivedl. Prohlásil, že na současných problémech továrny má podíl i nové vedení radnice, které nedokázalo přimět holandského investora k rozšíření výroby a větším investicím. To je ovšem slovo do pranice. Někdejší starosta si asi neuvědomuje, že krachuje celý koncern, a asi zapomněl, jak sám podepsal nevýhodné smlouvy s Philipsem. Například o darování pozemků za 50 milionů korun bez podmínky vrácení v případě odchodu investora. Nebo závazek tyto darované pozemky včas převést se sankcí tři sta tisíc korun za každý den prodlení. To byl nejspíš hlavní důvod kriminalizace jedné kadeřnice, která nechtěla prodat své pozemky za třetinu toho, co radnice dávala jiným vlastníkům. V muslimském světě pučí bojkoty. Není to novinka, ale nyní se přidal i sněm anglikánské církve. Před týdnem rozhodl, že stáhne svůj kapitál z akciovek, které „profitují z nelegální okupace“, rozuměj Palestiny. Týká se to hlavně společnosti Caterpillar, kde vlastní akcie za 2,2 milionu liber: firma totiž dodává do Izraele buldozery používané při demolicích domů teroristů. Ale výhled na bojkot Caterpillaru nevypadá nadějně – bez jeho mechanismů na stavbu a údržbu ropovodů by se muslimští producenti mohli ve své naftě utopit. – MP –, – ZP –

Kde je tu nejbližší ropovod, please? FOTO ČTK

13.–19. ÚNOR 2006 V RESPEKT 7

Říše středu na nákupech Čína investuje čím dál víc – a míří i do Čech

D

osud se svět třásl před čínským zbožím, které zaplavuje jeho trhy. Nyní do světa vyrazila i sama Čína a začala skupovat zahraniční firmy či zakládat nové – a svět se začíná třást i před ní samotnou a po politických intervencích padlo několik čínských investic v USA a Kanadě. Zatímco ještě před deseti lety investovala Čína v zahraničí 128 milionů dolarů, loni to byl již padesátinásobek – bezmála sedm miliard. Čínské investice za poslední tři roky dosáhly ve světě přes 15 miliard dolarů – za tu sumu by si „koupila“ třetinu slovenské ekonomiky. Nyní zamířila i do Česka.

Příspěvek na Irák Důvod čínských investic je jednoduchý. Říše středu má dlouhodobě přebytek vývozu nad dovozem. Za ten může buď nakoupit zboží na zahraničních trzích, a nebo jej investovat. Dosud nejvíc investovala do amerických státních dluhopisů, které tvoří třetinu z více než 800 miliard dolarů čínských devizových rezerv (fakticky tím zpevňovala dolar – financovala americký státní dluh a paradoxně i válku v Iráku). Poslední roky Čína změnila strategii: Začala investovat i do zahraničních firem – koncem roku tyto investice dosáhly 45,6 miliardy dolarů. Čínské firmy – v drtivé většině jsou majoritně vlastněné státem – v zahraničí investují ze tří důvodů. Chtějí rozšířit své surovinové zdroje, proniknout na zahraniční trhy a získat vyspělé technologie. Čínské firmy tak již vlastní zdroje

železné rudy, ropy nebo hliníku v Austrálii a Jižní a Severní Americe. Naposledy tak China National Petroleum koupila kanadskou PetroKazakhstan za 4,2 miliardy dolarů. Šlo o největší čínskou investici v roce 2005. Na zahraniční rozvojové trhy úspěšně pronikl čínský výrobce domácích spotřebičů Haier nebo výrobce televizí Hisense. Nejúspěšnější je v tomto oboru největší světový výrobce televizorů TCL. Do jeho rodiny v posledních třech letech přibyl zkrachovalý německý konkurent Schneider či televizní divize francouzské firmy Thomson a výrobce mobilních telefonů Alcatel. Asi nejznámější čínskou investicí je nákup hardwarové divize americké firmy IBM čínskou počítačovou jedničkou Lenovo z konce roku 2004. Akvizice se zdařila. Firma posiluje svou pozici v Asii, hodlá expandovat na zahraničních trzích a stala se třetím největším výrobcem počítačů na světě s osmiprocentním podílem na světovém trhu. Naproti tomu nákup britského Roveru čínskou Nanjing Automobile za 88,5 milionu dolarů zdaleka tak úspěšný nebyl. Číňané nebyli s to za půl roku krachujícího britského výrobce postavit na nohy, a tak se stále neví, co s tradičním producentem aut bude.

Dan Vořechovský Autor je ekonom.

Q

Vám to neprodáme! Ne všude ale Číňany vítají s vidinou přátelské spolupráce. Loni ztroskotala nabídka čínské MinMetals na koupi kanadské těžařské jedničky Noranda poté, co tamní vláda vydala urychleně zákon, podle kterého může zabránit jakémukoli převzetí kanadské firmy zahraniční společností v případě ohrožení národní bezpečnosti. Neúspěšný pokus o převzetí americké ropné firmy Unocal čínskou China National Offshore Oil ukončila podobná intervence Sněmovny reprezentantů. Akvizice by totiž údajně ohrozila národní bezpečnost Spojených států. V podobném duchu se nesla i neúspěšná nabídka čínského výrobce spotřebičů Haier na převzetí amerického konkurenta Maytag. V tomto případě šlo navíc o obavu, že chce Haier získat technologie Maytagu, propustit místní zaměstnance a výrobu přesunout do Číny. Letos čínské investice dorazí i do Čech. V Nymburce hodlá čínská firma Changhong, vyrábějící široký sortiment zboží od vojenských radarů po spotřební ekonomiku, postavit na zelené louce továrnu na montáž moderních LCD televizí za 245 milionů korun a zaměstnat až 300 lidí. Stavět začne příští měsíc a první televize sjedou z pá-

Nechte můj plat na pokoji Čtvrtina tuzemských firem na burze nechce získat nové investory. I tak lze číst fakt, že 25 z nich neprozradilo, jak odměňují své manažery. Když před dvěma lety poslanci ve sněmovně schvalovali nový zákon o podnikání na kapitálovém trhu, vypadalo to, že se tuzemský trh vydává konečně – po vzoru vyspělých konkurentů – na cestu otevřenosti. Podle nového zákona totiž měly firmy, obchodované na burze, odhalit platy svých manažerů i to, jak jsou tvořeny. Jenže hned poté, co zákon prošel, se zvedla vlna odporu. Jejím mluvčím se stal loni na jaře poslanec ODS Pavel Suchánek, který prosadil změkčení zákona a manažeři veřejně obchodovaných firem své příjmy jednotlivě zveřejňovat nemuseli. „Mezi lidmi je závist,“ tvrdí Suchánek. „Bohužel nejsme v Americe, kdy si lidi řeknou, on je šikovnej, chci být šikovnej jako on. Tady kdo nějak vyčnívá, je nepřijatelný pro okolí.“ Se závistí se prý setkává i on sám. „Poškrábali mi třeba auto,“ vzpomíná. Ale důvod nezná, mohla to být klukovina nebo někdo protestoval proti tomu, jak pracují politici v parlamentu. „No, za ruku jsem nikoho nechytil,“ připouští poslanec. A přiznává, že vlastně nezná nikoho, kdo by měl po zveřejnění platu problémy. Podobně je na tom s důkazy i předseda představenstva Pražských služeb Patrik Roman, přesto proti zveřejňování platů horuje: „Je to skoro jako vytvořit seznam lidí, kterým se vyplatí vykrást dům či unést dítě.“ Zdá se, že s ním mnoho lidí z branže souhlasí. Hospodářské noviny před dvěma týdny obeslaly na

su v červenci. Changhong přitom provází pověst kontroverzní firmy, která má velmi dobré vztahy s politiky i policií a nejedná se svými konkurenty v rukavičkách (viz box). Je tedy třeba se čínských investorů bát? Hlavní obava Kanady a USA při boji proti převzetí těžařských firem byla, že by se klíčové surovinové zdroje dostaly do čínských rukou a mohlo by to ohrozit dodávky pro stát, především v případě válečného konfliktu. Pomineme-li ale tato bezpečnostní hlediska, tak je bránění Číňanům v investicích kontraproduktivní. I kdyby nabídli jen peníze a výrobu přesunuli jinam, jejich prostředky mohou být využity na investice do jiných oborů. Čínské investice jsou v principu stejné jako jakékoli jiné. Přinášejí kapitál a nová pracovní místa. Podobně pragmaticky hovoří i Czechinvest, který dojednával příchod Changhongu do Česka a slíbil mu úlevu na daních a příspěvek na rekvalifikaci zaměstnanců. „O jeho sporech nemáme dostatek informací. Nám jde o kvalitu projektu a zdraví společnosti, abychom měli jistotu, že se investice v Česku vyplatí,“ říká ředitel divize investic René Samek.

150 manažerů špičkových firem a ptaly se i na to, zda jsou ochotni zveřejnit svůj plat. Drtivá většina odpovědí zněla ne: na takový krok prý naše společnost není připravena a zveřejnění by mohlo manažery ohrozit. S takovou argumentací zásadně nesouhlasí psycholog Slavomil Hubálek: „Tvrzení, že Češi jsou závistivější než jiní, je výmluva darebáků. Je to proto, že u nás mnoho lidí vydělává mnoho peněz nezaslouženě, a pak se oprávněně stydí a bojí. Ve Spojených státech se všichni snaží o maximální transparentnost, protože vydělávat se považuje za čestné.“

Prostor k manipulaci Větší průhlednost odměňování manažerů (a také odměn auditorů) v USA přišla po lavině krachů a účetních podvodů. Asi nejznámější aférou byl krach Enronu před čtyřmi lety kvůli falšování účetnictví, kdy se zjistilo, že šéfové firmy si předtím na odměnách vyplatili 300 milionů dolarů. Nejdále postoupila transparentnost odměňování v severských zemích, kde si může dokonce každý prohlédnout i daňové přiznání svého souseda na internetu (na severu Evropy je údajně i nejnižší korupce na světě). V Evropě je taková otevřenost popelkou. Ve většině států stačí, když se (jako nyní u nás) podá přehled o souhrnných platech představenstva a dozorčí rady.

Sedm měsíců za katrem Changhong se před dvěma lety se dostal do problémů, ze kterých vinil svého amerického partnera Apex Digital, přes něhož prodával nejvíce televizí na americkém trhu. Changhong tvrdil, že mu Apex dluží půl miliardy dolarů, ten ale uznával třetinu. Když šéf Apexu David Ji chtěl v říjnu 2004 v Číně dluh osobně vyřešit, byl za podivných okolností zatčen a sedm měsíců vězněn v sídle Changhongu. Krátce nato se objevily dokumenty, ve kterých se Ji vzdává aktiv své firmy a převádí je na Changhong. Tehdejší ředitel Apexu dokumenty odmítl uznat a celá věc se dostala před americký soud, který ve věci dodnes nerozhodl. Ji byl po propuštění obviněn z falšování šeků a nesmí opustit Čínu. Pravda je, že Changhong úspěšně spolupracuje se světoznámými firmami, jako jsou Toshiba, Philips nebo Microsoft, a s nikým jiným se do konfliktu nedostal.

Přitom je známo, že malá transparentnost má své ekonomické důsledky. Na jeden z nich upozorňuje bývalý ministr a šéf komise pro cenné papíry Tomáš Ježek: „V USA většinu úspor lidé investují na kapitálovém trhu, kdežto v Evropě je přes 80 % úspor lidí uloženo v bankách.“ To, že transparentnost přímo souvisí s ochotou investovat, potvrzuje i zakladatel úspěšné české počítačové firmy APP Eduard Míka, který svůj podíl prodal a nyní investuje v Česku i zahraničí. „Pokud firma chce získat peníze soukromých investorů, musí být co nejotevřenější, a k tomu podrobné zveřejňování platů manažerů patří.“ Podle Míky nabízí rozptýlené vlastnictví firem dost prostoru k různé manipulaci. „Mě jako investora zajímá kromě ekonomických výsledků především to, jak jsou vedoucí i řadoví pracovníci zainteresováni na výsledku,“ vysvětluje. „Aby byli motivováni na zisku a neměli vždy jistý plat.“ Pouhé zveřejnění součtu odměn za představenstvo a dozorčí radu považuje Míka za nedostatečné, protože to umožňuje případný extrémně vysoký plat několika málo jednotlivců opticky rozptýlit. Ani on neví o jediném případu, kdy by byl člověk, který přišel poctivě k penězům, vydírán.

Stejně budou muset Díky poslanci Suchánkovi firmy sice mohou zveřejňovat jen souhrnné výše platů manažerů, zákon jim však i nadále přikazuje zveřejnit podrobné principy, podle nichž manažery odměňují. Kontrola Komise pro cenné papíry ovšem ukázala, že ze 106 firem, které mají tuto povinnost, plných 25 ani toto nesplnilo. Provinilé firmy vesměs tvrdí, že se to stalo nedopatřením a že vše dodatečně napravily. Komise k nim také byla velmi laskavá a udělila jim symbolické pokuty většinou v desítkách tisíc korun. Mluvčí komise Ivana Štefková slibuje, že příště už bude její úřad přísnější, a upozorňuje na to, že se manažeři budou muset stejně připravit na plné zveřejňování platů. „Připravují se směrnice, podle kterých se to bude požadovat v celé Unii.“ Marek Pokorný

Q

RESPEKT 7 V 13.–19. ÚNOR 2006

INZERCE

9

10

ZAHRANIČÍ

13.–19. ÚNOR 2006 V RESPEKT 7

Slyšte, Athéňané Řecké špičky byly monitorovány, ale konkrétně nikdo nic neví

N

ěkdo dlouhodobě odposlouchával stovku telefonních čísel, z nichž to první patří řeckému premiérovi. Kdo to byl, není známo. Jak dlouho to dělal, se neví. Co tím sledoval, nikdo netuší. A to uplynulo již jedenáct měsíců od chvíle, kdy se na odposlechy přišlo. Co za téměř celý rok, kdy o věci věděla, podnikla athénská vláda a proč nikoho neinformovala? Právě to chce nyní vědět opozice, parlament i celá řecká veřejnost.

Kde mizí sms? Všechno začalo rutinní stížností techniků firmy Q-Telecom, která využívá síť mobilního operátora Vodafone. Jejich zákazníci si stěžovali na zpožděné doručování textových zpráv, některé nedorazily vůbec. Samo o sobě nic zvláštního. Sám jsem onehdy vlastnil řecké číslo tohoto operátora a brzy jsem přestal sms považovat za spolehlivý prostředek komunikace. Pracovníci Vodafonu problém nevyřešili, ale při kontrole 5. března 2005 zaznamenali podivné chování systému. Přivolaní technici firmy Ericsson 7. března odhalili, že někdo neznámý spustil podsystém legálních odposlechů. Společnost EricssoHellas je výhradním dodavatelem technických a softwarových služeb řeckého Vodafonu. Jako jediná má přístup ke zdrojovým kódům programového vybavení digitálních ústředen. Program legálních odposlechů vyvíjel EricssoHellas od konce 90. let. Instaloval ho též v ústřednách Vodafonu, aniž by ovšem odběratel koupil práva k jeho užívání. Program tedy spustil někdo neautorizovaně. Vložil do něj seznam stovky odposlouchávaných čísel a přidal čtrnáct stínových telefonů k odposlechu. Spuštění aplikace zamaskoval krycím programem. Vedení společnosti nejprve informovalo o odposlouchávacím a krycím programu konkurenční telekomunikační operátory s podezřením na rozsáhlejší síť odposlechů. Na základě právní expertizy a po komunikaci s mateřskou firmou nařídil technický manažer Vodafonu 8. března odstranění odposlechového softwaru a analýzu zdrojového kódu. Tím byla přetržena pupeční šňůra s místem odposlechů. Za několik hodin byla známa jména odposlouchávaných a lokalizovány odposlouchávací aparáty. Ty se nacházely v samém centru Athén. To je vše, co se ví jistě. Zbytek jsou dohady.

Co napoví seznam? Pachatelé s největší pravděpodobností ukládali hovory v elektronické podobě do počítačů a posílali dál. Ale kam? Kdo mohl být mít zájem o svérázné telekomunikační služby? Odposlouchávalo se pomocí telefonů se SIM kartou, které byly v provozu od června 2004, tedy dva měsíce před začátkem letních olympijských her. To však neznamená, že odposlechy nezačaly s jinými čísly již dříve.

Odstranění softwaru byla osudová chyba. Odposlechy sice rychle skončily, ale odposlouchávaní neměli šanci se dozvědět, kdo je odposlouchával a jak dlouho. 10. března vyrozuměl Vodafone sekretariát premiéra a ministerstvo vnitra. Den nato do věci vstoupila prokuratura. Pak se nedělo nic. Dlouhých jedenáct měsíců, než se aféra před týdnem provalila na veřejnost. Experti teď pátrají po elektronických stopách v softwaru i hardwaru Vodafonu a Ericcsonu. Po tak dlouhé době je jejich práce v mnohém ztížena. Nevyužili pachatelé a jejich komplici prodlení a nedbalosti státních orgánů k zahlazení stop, zásahům do doličného materiálu, ovlivnění, nebo dokonce likvidaci svědků? Jedinou kompletní stopou, kterou mají vyšetřovatelé k dispozici, je seznam odposlouchávaných. Velmi napínavé čtení. Začíná předsedou vlády Konstantinosem Karamanlisem a zahrnuje i ministra zahraničí Petra Moliviatise, špičky exekutivy, parlamentu, opozice, významné podnikatele, armádní i policejní velení. Náhle se seznam mění ve výčet zcela neznámých jmen, o jejichž nositelích něco napovídá pouze cizokrajný zvuk – Abdulláh Džamal, Husajn Mohamed Saddík, Ibrahím Ahmad Tárek…, čte se jako v pohádkách Tisíce a jedné noci.

Nic se nestalo Kdo mohl mít zájem na odposlechu daného spektra osob, není v této chvíli vůbec jasné. Lidový tribunál ovšem nečeká, svůj soud bez důkazů dávno vyřkl. Odposlechy má podle mínění řecké veřejnosti na svědomí americká výzvědná služba. Souvisí s monitorováním bezpečnostní situace v místě a době konání olympijských her. Zásahy do softwaru Vodafonu provedli profesionálové. Pachatelé buď sami museli být experty v telekomunikačních a datových technologiích, nebo dokázali takové lidi získat na svou stranu. Proč nebyly odposlechy po olympiádě zastaveny a pokračovaly dál v nezměněném nastavení? To by bylo hrubé porušení konspiračních zásad. Ani pro takový špionážní šlendrián však není těžké najít blízkou paralelu. Za předchozí řecké vlády Kostase Simitise byla vytvořena skupina s krycím označením Olaf, která prováděla odposlechy během olympijských her. Po skončení olympiády ve své činnosti pokračovala, což vedlo ke sporům mezi ministerstvy obrany a vnitra. Přes opakované urgence se důstojnický kádr dlouho nevracel k plnění svých původních úkolů, stalo se tak teprve 15. listopadu 2005. Olaf ale možná pracuje dodnes. Zástupci vlády a jednotlivých státních institucí se nyní předhánějí v prohlášeních a ujištěních, že se koneckonců nic nestalo. Bezpečnost země ohrožena nebyla, protože veškerá citlivá komunikace se odehrává v uzavřeném armádním okruhu. Zahraniční politiku prý odposlechy šéfdiplomata Moliviatise také nijak nepoškodily. Vztahy se Spojenými státy jsou na nejlepší možné úrovni.

Když vládu položí svědomí Slovenské elity opět podcenily Dzurindu. Nahrají předčasné volby právě jemu? Uvidíme 17. června. Původně to vypadalo jen jako jeden z dalších sporů, při kterém budou koaliční strany bojovat o voliče. Ultimátum Hrušovského křesťanských demokratů (KDH) premiéru Dzurindovi a jeho křesťanskodemokratickým unionistům (SDKÚ) tudíž nechávalo mnohé komentátory v klidu, byť šlo do tuhého: neobjeví-li se na jednání kabinetu smlouva o výhradě svědomí, konzervativní KDH vládu opustí. Jenže ti, co si mysleli, že Mikuláš Dzurinda jen symbolicky zaprotestuje a pak se v zájmu stability – jako už tolikrát předtím – dohodne, ho podcenili. Podcenili jeho taktické uvažování a jeho schopnost odhadnout, kdy je správný čas zvrátit neblahý vývoj preferencí. Dzurinda stál tvrdě na svém a výsledek se dostavil rychle: Slováci nepůjdou volit v září, nýbrž předčasně jen pár dnů po Češích – již 17. června. Oč šlo v předmětu ultimáta? Smlouva o výhradě svědomí mezi Slovenskem a Vatikánem umožňuje například věřícímu lékaři odmítnout provedení interrupce. Potřebuje Slovensko tuto

smlouvu? O tom vedli spor konzervativci s liberály i mnozí právníci. Její dopracování však obsahovalo programové prohlášení vlády, které v roce 2002 podepsala i Dzurindova SDKÚ. Na smlouvě pracovalo tři roky ministerstvo spravedlnosti, které vede Daniel Lipšic z KDH. Konzervativci také čas od času v médiích opakovali, že jde o jejich prioritu, ale mezi politiky žádná seriózní debata neběžela. Jediní, kdo smlouvu od počátku tvrdě kritizovali, byli liberálové Pavla Ruska z Markízy, jenže ti se posléze rozpadli a jejich zbytky ve vládě by sice pro smlouvu nehlasovaly, ale ani by ji nevetovaly. Na podzim Dzurinda nadhodil, že se smlouvou bude problém. Ale i když se KDH ptalo, pro koho je smlouva sporná, je-li zapsaná ve vládním programu, Dzurindovi unionisté se o ní nadále vyjadřovali jen jako o „otevřené otázce“. Naplno konflikt propukl až v lednu, když ministr zahraničí Eduard Kukan začal naznačovat, že dokument nepodepíše. Sekundoval mu Dzurinda, tvrdící, že není tře-

Vy se v tom snad nevyznáte? Ministr vnitra Jorgos Vulgarakis 2. února v Athénách. FOTO PROFIMEDIA.CZ

Balkánskou, kyperskou či tureckou otázku mohly odposlechy stěží ovlivnit. Premiér údajně telefonování s nejbližšími spolupracovníky již dříve omezoval na minimum.

Poslední e-mail Několik hodin před informováním řecké vlády loni v březnu klíčový zaměstnanec Vodafonu, pověřený rozvojem sítí, poslal svému nadřízenému e-mail,

ba spěchat. Když pak SDKÚ veřejně oznámila, že smlouvu odmítá, konzervativcům došla trpělivost a vytasili své ultimátum. První únorovou sobotu prohlásili, že pokud smlouvu – tedy mezinárodní dokument – ministr zahraničí nepodepíše, KDH vystoupí z vlády. V pondělí 6. února zasedalo vedení Dzurindovy strany a premiér v dlouhém projevu vysvětloval, proč dokument navzdory ultimátu přijmout nemůže. Pravda, dopustil se řady nepřesností a mlžení: Nevěděl prý, že ministr spravedlnosti Lipšic o smlouvě už tři roky jedná s Vatikánem. Dále řekl, že ministr zahraničí Kukan nikdy o smlouvě nerokoval. A v programovém prohlášení se prý nepíše, že vláda smlouvu přijme, nýbrž jen že ji dopracuje. Ale na výsledku se už nic nezměnilo: Dzurinda ultimátum konzervativců odmítl.

Liberální rybník láká Už o několik hodin později křesťanští demokraté z koalice vystoupili, neboť nechtějí vládnout s lhářem. Dzurinda se podle šéfa KDH Pavla Hrušovského „změnil v politika, který zná pouze moc a jiné hodnoty používá jen tehdy, když mu to vyhovuje“. V úterý podali demise konzervativní ministři školství, vnitra a spravedlnosti – a funkci předsedy parlamentu opustil sám Hrušovský. Politici začali hovořit skutečně o svědomí, nikoliv pouze o jeho výhradě. „Nebyl jsem překvapen, ale tipoval jsem tak 60 ku 40, že na náš návrh spíše kývne,“ odpověděl místopředseda KDH a dnes již exministr vnitra Vladimír Palko na otázku, zda takovou Dzurindovu reakci čekal. Odpověď naznačuje, kdo v této hře rozdával karty. A již v úterý se zbývající koalič-

že je s uloženou prací hotov. Několik hodin poté byl nalezen oběšený ve svém pokoji. Sebevražda, zněl závěr policie. Nesmysl, tvrdí pozůstalí. Odposlechový skandál celou záležitost znovu rozvířil. Zkoumá se elektronická korespondence zesnulého, nařízena byla exhumace. Přesný obsah inkriminovaného e-mailu zatím nikdo nezná. Petr Šourek Autor je spolupracovníkem Respektu.

Q

ní partneři – dzurindovci, Strana maďarské koalice a sirotci po Ruskovi – dohodli, že 17. června proběhnou předčasné volby. Na nich trvali Maďaři, kteří měli po celou dobu v koalici ke KDH nejblíže, a chtěl je i sám premiér. A když se na tomto postoji shodla i opozice, schválil je bez problémů i parlament. Dzurinda si v době, kdy jeho unie zdaleka nedosahuje takového skóre jako při posledních volbách, dobře spočítal, jak by se to dalo změnit. Odmítnutím smlouvy s Vatikánem zřejmě úspěšně zalovil v rybníku liberálních voličů, o jehož násadu po rozpadu ruskovců skoro nikdo neusiluje. Zatím nebyl zveřejněn relevantní průzkum veřejného mínění, ale všichni slovenští politologové svorně tvrdí, že rozpad vládní koalice kvůli takovému tématu pomůže nejspíše Dzurindově SDKÚ. Původně chtěl Dzurinda postavit svoji kampaň na nepříliš atraktivním bodu dolaďování reforem. Pak ale zjistil, že vášnivým tématem smlouvy s Vatikánem může zakrýt i nedostatek slušnosti, kterým jeho strana před volbami trpí. Otázka zní, zda mu to vydrží ještě čtyři měsíce. Krokem k předčasným volbám se Dzurinda vyvaroval i spolupráce s Mečiarovým HZDS, které se mu již samo nabídlo. Unie by si tím však popudila voliče a dala šanci ke kritice konkurenčnímu KDH. Vladimír Palko teď Dzurindu přirovnal právě k Mečiarovi. KDH tvrdí, že nikdy nepůjde do vlády s HZDS, bude-li v jeho čele Mečiar. Na adresu Dzurindy, jenž z KDH přímo vzešel, nyní uvádějí, že nikdy nevstoupí do vlády, v jejímž čele by stál právě on. Monika Žemlová, Bratislava Autorka je redaktorkou deníku SME.

Q

ZAHRANIČÍ

RESPEKT 7 V 13.–19. ÚNOR 2006

11

Mezi rudoarmejci a esesáky Někteří Lotyši bojovali za Hitlera, jiní za Stalina. Které ocenit a které odsoudit?

Z

ápadní a východní odboj? V Česku ideologizace těch či oněch bojovníků za svobodu opadla po listopadu 1989. V Lotyšsku, okupovaném zprvu Sověty, pak Němci a posléze opět Sověty, kde Stalina považují za nepřítele stejného kalibru jako Hitlera, šedesát let staré nevraživosti trvají – a navíc představují žhavé téma. Lotyšský boj za svobodu se odehrával celý na východní frontě, aktéři boje se ovšem činili na obou jejích stranách, takže, chtě nechtě, pomáhali buď nacistům, nebo komunistům. To je jádro sporů o veterány v 2,5milionové zemi, kde třetinu populace představují etničtí Rusové. Ke kterým veteránům se hlásit a ke kterým ne? Společnost lotyšských „národních vojínů“, složená většinou z bývalých vojáků německé armády, má kolem 800 členů, Asociace vojáků protihitlerovské koalice, nástupce sovětské Společnosti veteránů války, čítá něco kolem 3000 osob.

Hon na sovětské partyzány Ruská média uvádějí, že před několika lety lotyšské úřady „vyhlásily sovětským veteránům válku“. Mediálně nejsledovanější případ „nacistické štvanice“ je spojen se jménem 80letého Vasilije Kononova. Válečný hrdina ze sovětských časů byl obviněn, že se v roce 1944 ve vesnici Mazne Bati podílel na vraždě devíti civilistů, mezi nimiž byly tři ženy (jedna dokonce těhotná). Kononov vysvětluje, proč je postříleli a upálili: byli to kolaboranti, aktivně spolupracovali s hitlerovci a právě měli za sebou účast na zákeřném přepadu sovětských partyzánů. Lotyšský soud nakonec překvalifikoval původní obvinění bývalého rudého partyzána z válečných zločinů na „banditismus“. Zločin je tudíž dávno promlčen. Rozjásané Rusko zdravilo Kononova jako triumfátora a Putin mu udělil čestné ruské občanství… Takových případů je dnes v Lotyšsku kolem desítky. Například 83letý Nikolaj Larionov, bývalý spolupracovník státní bezpečnosti, byl odsouzen k 5 rokům vězení za účast na deportaci půltisíce lidí z Lotyšska na Sibiř v roce 1949. Bývalý ministr státní bezpečnosti sovětského Lotyšska Alfons Noviks dostal doživotí za to, že velel represáliím proti celým vrstvám obyvatelstva. Bývalí čekisté Michail Fartbuch, Jevgenij Savěnko, Nikolaj Tess, Janis Kirštejns, Trofim Jakušonok a Vasilij Kirsanov byli za stejné hříchy buď odsouzeni k odnětí

svobody, nebo minimálně strávili nějaký čas ve vyšetřovací vazbě. Moskvě se to nelíbí: Proč pronásledujete jen sovětské veterány? Proč zůstávají nepotrestáni ti, kteří sloužili Hitlerovi? Proč v Austrálii dodnes klidně žijí Konrads Kalejs a Karlis Ozols, kteří za války vraždili Židy? (Patřili k vyhlazovacímu Arais Kommandu, které se dobrovolně zapojilo do „konečného řešení židovské otázky“, v jehož průběhu zahynulo 70 tisíc židovských občanů Lotyšska a 20 tisíc dalších většinou ze střední Evropy.) A proč tomu lotyšské úřady jen nečinně přihlížejí? Riga se hájí tím, že po válce bylo v SSSR i na Západě odsouzeno na 30 tisíc lotyšských kolaborantů, ale naopak ti, kteří se podíleli na sovětském teroru proti obyvatelstvu země, se většinou v klidu dočkali solidního veteránského důchodu anebo zemřeli a byli pochováni jako váleční hrdinové. Co se týče Kalejse a Ozolse, lotyšské státní zastupitelství požádalo Moskvu o informaci o těchto osobách z archivů KGB. Rusko však z neznámých důvodů tyto údaje poskytnout nechce a případ uvízl ve slepé uličce.

Kdo je uznaný odbojář Před několika měsíci lotyšský parlament zamítl návrh zákona „O statusu bojovníků protihitlerovské koalice ve druhé světové válce“ předložený členy ruskojazyčné opozice. Ta se marně snažila prosadit, aby se status sovětských veteránů, vojáků i partyzánů, přiblížil ke statusu účastníků národního odboje, k nimž patří mnoho veteránů dvou lotyšských divizí Waffen SS (v žargonu „legie“). Ti první totiž žádné uznání nemají, zatímco ze 700 registrovaných odbojářů jich polovina sloužila v „legii“. Kamenem úrazu je zákon „O statusu účastníka hnutí národního odboje“ z roku 1998. Týká se veteránů, kteří se podíleli na obnovení Lotyšské republiky vyhlášené v roce 1918. Proto se na sovětské partyzány nevztahuje – vždyť ti bojovali za něco úplně jiného. Účastníkům lotyšského národního odboje má ministerstvo obrany brzy začít vyplácet speciální důchod. Mají také daňové úlevy a jisté výsady týkající se zdravotních služeb. To se prosovětského odboje netýká. Přitom zákon „O obětech politických represí“, který skýtá podstatně větší balík finančních výhod, nerozlišuje mezi těmi, co byli odvlečeni do sovětského gulagu, a vězni nacistických lágrů. Za každý rok strávený v tom či onom táboře dostávají dvojná-

sobný důchod. Status odbojáře může sice teoreticky získat i sovětský partyzán, jenž válčil proti Němcům, ale jen tehdy, pokud po válce odešel mezi „lesní bratry“ a pokračoval v boji proti sovětským okupantům. Takových případů je sice málo, ale existují. Moskvě se tato selekce veteránů nelíbí zejména proto, že „legie“ patřila k jednotkám SS. Lotyši ovšem upozorňují, že šlo o Waffen SS, a sice proto, že do wehrmachtu mohli pouze němečtí občané. A dále: žádný „legionář“ nikdy nebyl odsouzen za válečné zločiny. Všichni, kdo po válce putovali na Sibiř, dostali obrovské tresty za „vlastizradu“. Ani Stalin je ale nevinil ze zločinů proti lidskosti.

Dokud žijí veteráni

více, či méně než jiné národy? (Měli dvě divize SS, Estonci jen jednu a Litevci žádnou.) To už dnes nelze tvrdit s jistotou. Němci považovali Lotyše za dobré vojáky a dost jim důvěřovali (stejně i slovenským jednotkám u Stalingradu). Ale kvality lotyšského vojáka byly obecně známé. Například lotyšští střelci byli elitou bolševické Rudé gardy za občanské války. Mnohem aktuálnějším problémem pro tamní etnické Rusy je získání lotyšského občanství, dnes ho má jen polovina z nich. Takže se zdá, že přes veškeré výhrady je Lotyšsko pro slovanské menšiny atraktivní. Nicméně, jak už to bývá, válka neskončí, dokud žije alespoň jeden její veterán.

Bojovali lotyšští „legionáři“ proti Rudé armádě za Hitlera, nebo za nezávislost? Kolaborovali

Alexandre Gajdamacký Autor je běloruský novinář.

Proti třem okupacím

Švédsko informovala Spojence o situaci v zemi, vyhlásila boj proti Hitlerově i Stalinově režimu, agitovala za sabotáž rozkazů okupantů. Gestapo se jí pak dostalo na stopu a většinu členů zatklo. Sovětské partyzánské hnutí v roce 1944 představovaly tři až čtyři oddíly, které se skládaly asi z 800 bojovníků. „Národní základna“ (jako v Bělorusku a na Ukrajině) tady chyběla. Z pamětí lotyšských partyzánů je patrné, že rádi chodívali do běloruských lesů, protože tam to bylo bezpečnější. Proč je obyvatelstvo nemělo v lásce? Hlavním důvodem byl nejenom strach před Němci, ale především odmítání všeho sovětského jako okupačního a protilotyšského. Před rokem 1939 bylo – i podle strategických plánů generálního štábu – za potenciálního nepřítele č. 1 považováno Německo. Ale stačil jeden rok sovětské okupace, aby v létě 1941 Lotyši vítali Hitlerovy vojáky s květinami. První vlna sovětských deportací Lotyšsko postihla už v roce 1941, kdy NKVD několik tisíc lidí rovnou postřílela a přes 15 tisíc představitelů inteligence odvezla na Sibiř. Druhá vlna přišla až v roce 1949. Měla zničit lotyšské rolnictví a zároveň podlomit podporu „lesních bratrů“ (od roku 1945 v lesích bojovalo 20 tisíc ozbrojených mužů). Ale i navzdory tomu partyzánská válka pokračovala až do roku 1956. Zřejmě nejdéle v poválečném SSSR.

Lotyšsko podle svého oficiálního podání i školních učebnic zažilo ve 20. století tři okupace – dvě sovětské (1940–41, 1944–91) a jednu německou (1941–44). V srpnu 1939 se v Moskvě Molotov a Ribbentrop tajně dohodli, že pobaltské státy budou patřit do sovětské „zóny vlivu“. Tvrdí-li tedy někdo, například v Rusku, že Lotyši si v červnu 1940 stalinské okupanty dobrovolně pozvali, je to stejně pravdivá informace, jako že „lotyšská legie SS“ byla dobrovolnická. Ve skutečnosti se dobrovolně přihlásilo sotva 10–20 % příslušníků, ale pak Němci sáhli po mobilizačních opatřeních. V ozbrojených silách třetí říše sloužilo od 110 do 140 tisíc Lotyšů (z toho kolem 30 tisíc ve dvou divizích Waffen SS). Měli na vybranou tři možnosti: buď je Němci odvedou, nebo rovnou postřílejí, anebo se jim podaří utéct do lesa. Mnozí volili variantu „legie“ i proto, že trvalo riziko návratu sovětských okupantů. Co se týče národního protiněmeckého odboje v Lotyšsku, existovalo kolem 10 malých skupin orientovaných na západní Spojence, ale Němci je všechny rozbili. Nejúspěšnější z nich byla Ústřední rada ustavená na jaře 1943. Pravidelně přes

Q

Nevolíš krále, nebo maoisty? Místní hlasování v Nepálu selhalo. Z vládou plánované „obnovy demokracie“ se stal propadák a lidé žijí už deset let ve strachu. „Pověste zločince! Pryč s autokracií! Bojujme za demokracii!“ Tak zněla středeční hesla demonstrantů v Káthmándú. Proč tolik křiku při volbách do místních zastupitelstev? V Nepálu šlo totiž právě o atmosféru. Země si připomíná 10. výročí počátku maoistické rebelie, jež za sebou zanechává na 12 tisíc mrtvých, a rok od doby, co král Gjánéndra rozpustil vládu i parlament a nastolil autokracii. „Volby mají legitimovat nezákonnost,“ prohlásili maoisté a vyzvali k jejich bojkotu. Podle odhadů přišlo jen 20 % voličů a na více než polovinu ze 4 tisíc mandátů se nepřihlásil žádný kandidát. Maoisté jsou spokojeni: „Útoky Osvobozenecké armády po celé zemi a naše silná veřejná podpora učinily z takzvaných voleb naprostý propadák.“ Jenže ani králi nejde o demokracii. To je hlavní problém země, která patří k nejchudším na světě.

Bez turistů a bez příjmů Maoisté od 13. února 1996 organizují blokády, stávky a únosy úředníků, útočí na policejní stanice i sídla státní správy. V některých regionech dokonce vytvořili vlastní „lidové vlády“ a vybírají „daně“. Ze severozápadních horských oblastí postupně rozšířili své aktivity do měst včetně metropole Káthmándú. Podle odhadů dnes kontrolují třetinu nepálského území. V čem spočívá jejich úspěch? Chudým venkovanům se líbí pohádky o rovnostářské komunistické společnosti a na maoistech oceňují i snahu podporovat lokální národnostní

skupiny, státem dosud přehlížené. Jenže neklidná situace odrazuje zahraniční investory, a především turisty, kteří do Nepálu jezdí za vrcholky Himálaje. Pro zemi závislou na příjmech z turistiky by tak další boje mohly znamenat existenční katastrofu. Královská vláda odpovídá na partyzánské akce tvrdě a bez výběru, v zemi tudíž panuje strach a nervozita. „Bezpečnostní složky i maoisté bez rozpaků vraždí civilisty,“ uvedlo loni sdružení Amnesty International. „Nejhorší je, že za tyto zločiny nejsou jejich viníci trestáni, a to přes mnohé sliby vládních úředníků i maoistických představitelů.“ Minulý rok, po vyhlášení výjimečného stavu, však maoisté upustili od ustavení komunistické vlády a rozhodli se pro sofistikovanější řešení. Spojili se se sedmi opozičními stranami a začali společně organizovat demonstrace: žádali krále o obnovu demokracie, na což panovník nereagoval. Když pak volby s cílem „obnovit demokracii“ vyhlásil sám král, započali svůj bojkot.

Gjánéndra jako překážka Královská rodina je v jediné hinduistické monarchii tradičně uctívána, někteří dokonce krále považují za vtělení boha Višnua, tudíž panovníci většinou vládli absolutisticky. Omezení voleným parlamentem bylo zavedeno až v roce 1991. „Monarchie držela Nepál vždy pohromadě. Královská rodina byla jedinou konstantou nestabilní politiky,“ vysvětluje nepálský spisovatel Dípak Thapa.

Maoista, nebo jen remcal proti králi? (Po protestech 4. února.) FOTO PROFIMEDIA.CZ /AFP

Když pak loni král Gjánéndra vyhlásil výjimečný stav, mnoho lidí ho podpořilo. Chápali, že rozpouští vládu kvůli její neschopnosti porazit maoisty, neboť ubezpečoval, že bude respektovat lidská práva a „obnoví mír a efektivní demokracii“. Jenže ve skutečnosti se začal chovat jako despota. Omezil občanské svobody, uvalil cenzuru na média a policie začala zatýkat nepohodlné lidi – přitom válka s povstalci běží dál. „Pokud mělo být cílem výjimečného stavu ukončení maoistické vzpoury, pak jde o naprosté selhání,“ tvrdí Brad Adams, ředitel asijské pobočky Human Rights Watch. Když král v září nereagoval na jednostranné příměří vyhlášené maoisty, zahraniční pozorovatelé i většina Nepálců přestali věřit, že to s řečmi o demokracii a míru myslí vážně. Zatímco maoisté opravdu přestali na čtyři měsíce bojovat, armá-

da v útocích na povstalce pokračovala s vysvětlením, že jde o pouhý maoistický trik. „Přestože král Gjánéndra tvrdí, že se angažuje pro parlamentní demokracii a ústavní vládu, jeho činy ukazují, že si chce udržet moc,“ dodává Brad Adams. Situace se s volbami spíše vyhrotí: „Nepřijmeme vítěze jako zástupce lidu a nedovolíme, aby se ujali svých úřadů,“ říká Krišna Sitaula z opozičního Nepálského kongresu. Ministr vnitra Kamal Thapa z prokrálovské Národnědemokratické strany to vidí jinak: „Navzdory hrozbám maoistů a opozice lid s nadšením hlasoval pro obnovu míru a parlamentní demokracie.“ Michaela Kreuterová, Dillí Autorka působí jako lektorka na Univerzitě v Dillí.

Q

12

SVĚT KOLEM / O KOM SE MLUVÍ

V

e středu byl do nemocnice v kubánském městě Santa Clara převezen novinář Guillermo Fariñas (42), který od 31. ledna držel hladovku. Nebyl to jeho první protest a zdraví nemá nejlepší, proto tak časná hospitalizace. Svou akcí upozornil na to, jak kubánská vláda omezuje přístup k informa-

Informace, nebo smrt

Pamuk prolomil tabu Světoznámý turecký spisovatel byl zproštěn obžaloby

„T

řicet tisíc Kurdů tu bylo zabito a též milion Arménů, a skoro nikdo o tom nemluví, proto to dělám já, a za to mě nenávidí.“ Tuto větu pronesl v rozhovoru pro curyšský Tages-Anzeiger loni v únoru Orhan Pamuk. Světově proslulému tureckému spisovateli vynesla obžalobu s hrozbou až tří let vězení, nacionalistické reakce, nadávky, dokonce i nařízení jednoho vesnického starosty pálit jeho knihy. Nyní, 22. ledna, byl Pamuk rozhodnutím ministra spravedlnosti obžaloby zbaven, nicméně kontroverze kolem jeho výroku odkryly konfliktní povahu turecké cesty do Evropy.

Hanobil turectví

Fariñas čeká na Evropany. FOTO TOMÁS GONZÁLEZ-COYA

cím. Fariñas působí jako editor v nezávislé agentuře Cubanacán, jež dokumentuje případy porušování lidských práv. Pro svůj styk se světem používá veřejnou internetovou místnost v Santa Claře. Nicméně 23. ledna úřady novinářům z Cubanacánu přístup do ní zakázaly. Fariñas nato sepsal otevřený dopis Fidelu Castrovi s tím, že proti zahajuje hladovku a je odhodlán v ní setrvat „až do smrti“. Nevládní organizace ze světa vydaly výzvu adresovanou jak úřadům v Havaně, tak zástupcům evropských diplomatických misí na Kubě. Na Castra apelují v tom smyslu, aby přestal omezovat přístup k informacím. Na evropské diplomaty se obrací proto, aby Fariñase navštěvovali či se na něj alespoň obraceli telefonicky, a tak osobně podpořili jeho úsilí. Castrovy úřady zatím nereagovaly. Svého času vyhlásily heslo „socialismus, nebo smrt“, nyní se nabízela varianta „informace, nebo smrt“. Co je vlastně pro „ostrov svobody“ důležitější, socialismus, nebo informace? Takto pojatá volba by režim nestavěla do dobrého světla. Podle posledních zpráv v pátek Fariñas přistoupil na to, že v nemocnici mu bude podávána umělá výživa kapačkou. To ale nic nemění na podstatě problému ani na apelech směrovaných na Castra i diplomaty. Právě ti by se mohli návštěvami v nemocnici postarat o to, aby se celý případ nevytratil.

B

ělehrad se nyní snaží, aby získal co možná nejlepší obraz v Evropě a přinejmenším se vyrovnal Záhřebu. Zatímco se však Chorvati nedávno zbavili své největší překážky na cestě do EU tím, že ve Španělsku byl zatčen neblaze proslulý generál Ante Gotovina, největší ryby Srbů

Nad Mladičem se smráká stále unikají spravedlnosti. K nim patří i někdejší velitel bosenskosrbské armády Ratko Mladič. Před týdnem se ale dostavil alespoň náznak úspěchu. V pondělí se srbským úřadům podařilo zatknout bývalého člena Mladičovy ochranky Sašu Badnjara – právě proto, že Mladičovi pomáhal při skrývání se. Nebyl to úplně blesk z čistého nebe. V prosinci totiž srbský státní zástupce Vladimir Vukčevič varoval, že občané, kteří pomáhají stíhaným i podezřelým osobám na úniku před spravedlností, se sami vystaví trestnímu stíhání. Badnjar je od té doby už druhým zatčeným. Armáda navíc oznámila, že Mladič se až do roku 2002 skrýval v jejích objektech. Zdá se tedy, že při správně nastavené motivaci vyjde najevo více, než by leckdo očekával. Zbyněk Petráček

13.–19. ÚNOR 2006 V RESPEKT 7

Pamuk se stal jedním z hlavních symbolů evropské debaty v Turecku a turecké v Evropě. Obžaloba za pouhé vyjádření názoru, navíc názoru podle všeho pravdivého, potvrdila varování všech kritiků vstupu Ankary do EU. Uznání genocidy na Arménech v roce 1915, respekt k etnickým menšinám a dodržování základních lidských práv, jako je svoboda projevu, patří k podmínkám tureckého členství. Když byl potom v létě Pamuk předvolán k soudu a obviněn z „hanobení turectví“ a „urážky tureckých ozbrojených sil“, neboť si dovolil zmínit turecká tabu, znamenalo to pro mnohé jasný důkaz: Buď Turecko do Evropy nepatří, anebo právě svoboda projevu a řešení historických traumat konfesí je jakýsi kritériem, které jeho připravenost ukáže. Proto byla obžaloba ostře kritizována. Olli Rehn, evropský komisař pro rozšíření, označil Pamukův proces za lakmusový test toho, jak upřímně Turecko chce plnit podmínky členství. Rehn řekl doslova: „Ne Orhan Pamuk, ale celé Turecko stojí před soudem.“ Před začátkem procesu v prosinci vydalo osm světově proslulých spisovatelů, mezi nimi Gabriel García Márquez, Günter Grass, Umberto Eco, John Updike a Mario Vargas Llosa, vyjádření na podporu Pamuka. Zahájení procesu byli přítomni evropští poslanci v čele s Danielem Cohn-Benditem a účastnili se pouliční bitky s nacionalisty před budovou soudu. Pamuk byl zkrátka symbolem boje prozápadního, liberálního a evropského Turecka proti Turecku zpátečnickému, nacionalistickému a neevropskému. Hrozba ale nakonec vyšuměla. První den procesu, 16. prosince, oznámil soudce, že obžaloba musí být schválena ministerstvem spravedlnosti, neboť se na Pamukovy výroky z února 2005 vztahuje retroaktivně. Část obžaloby byla potom ještě v prosinci stažena, v lednu pak ministr své povolení nedal a celý skandál byl vyřešen mimo soudní síň. Toto zdánlivě polovičaté řešení nelze vidět jako ústupek tureckých nacionalistů západním tlakům, ale spíš zdůrazňuje komplexní povahu problému. Evropská veřejnost totiž zjednodušila na ideologický střet velmi složitý proces, jakým Turecko prochází.

Liberalizace a její paradoxy Prvním paradoxem procesu byl článek 301 trestního zákoníku. Ten totiž odsouhlasil parlament v červnu 2005 jako jednu z rychlokvašených legislativních reforem, kterými se Turecko na poslední chvíli přiblížilo podmínkám pro započetí rozhovorů. Novela se týkala hlavně lidských práv – práv žen, sexuálních deliktů a mučení ve vězení –, ale ironií osudu právě nový zákoník rozšířil možnosti postihovat veřejné projevy neladící s nacionální ideologií. Turecko má v tomto směru tradici. Dnešní premiér Erdogan byl sám odsouzen v roce 1999 na čtyři měsíce za přednes islamisticky znějících veršů. Po volbách v roce 2002 pak musel parlament odsouhlasit zvláštní zákon, aby se Erdogan jako trestaný vůbec mohl stát premiérem. Dnešní vládní strana tudíž stála dlouho na straně perzekvovaných a minulé praktiky jí nelze připisovat. V dnešních tureckých vězeních nesedí podle Human Rights Watch už žádný intelektuál za vyslovení názoru. Na druhou stranu běží až 60 procesů proti novinářům a nakladatelům za vyjádření sporných názorů, většinou se ale protahují, končí zproštěním nebo pokutou, někdy i vítězstvím. Procesy jsou v Turecku běžnou záležitostí, mezi aktivisty za lidská práva není výjimkou mít jich za sebou desítky. S represemi v bývalém východním bloku je ale nelze srovnávat: nestojí za nimi monolitní stát, existuje možnost odvolat se a mezi soudci panují různé názory. Pamukův případ byl několikrát soudy odmítnut, až se ho chopil lokální soud v Pamukově vlastní čtvrti.

Tato názorová škála je druhým paradoxem. Soudy jsou na vládě nezávislé, v Turecku ale stát jako instituci brání celá kemalistická společenská vrstva od učitelů přes soudy, policii a armádu, která považuje odkaz Kemala Atatürka, silný otcovský stát, za nedotknutelný základ existence Turecka. Stát, devlet, je nenapadnutelná hodnota a rigidní instituce, která stojí nad ideologickými konflikty, ale často i nad principem osobní svobody. S tím souvisejí historická tabu. Stát stanoví i pojetí dějin. Jak Pamuk zdůrazňuje, ve školních učebnicích je úcta ke státu dána spolu s určitým názorem na minulost a v ní dosud nemá arménská tragédie ani kurdská separátní identita místo. To však neznamená, že tabu jsou nehybná. V posledních letech se pod vládou umírněných islamistů Turecko společensky liberalizuje. Proces je to ovšem pomalý, neboť v první řadě nejde o revizi minulosti, o uznání historických faktů a přiznání vin vůči minoritám, ale hlavně o změny mentalit a politické kultury.

Proti fanatismu Orhan Pamuk patří právě k těm, kteří se snaží literaturou, ne politickým střetem, prezentovat i jiné pohledy na skutečnost. Vyrostl v rodině sekulární

technické elity a začínal psát v 70. letech, kdy zuřily ideologické boje mezi extrémní levicí a nacionalisty. Vědomě se jich neúčastnil a věnoval se historickým, experimentálním až postmoderním románům, z nichž orientální alegorie Nový život se stala tureckým bestsellerem. Politické texty začal psát až v poslední době. Ve svém románu Sníh (viz Respekt č. 33/05) se snaží obejít tradiční politické rozdělení společnosti na kemalisty, nacionalisty a islamisty tím, že zprostředkovává ideologické pozice a kritizuje jejich vlastní klišé a fanatismus. Snaha vstoupit do Evropské unie, nesená zdánlivě paradoxně právě umírněnými islamisty, je jedním z hlavních motorů společenských změn. Stát a jeho nositelé ustupují od autoritářské politiky vůči Kurdům, vlastní minulosti a pomalu se otevírají i arménské otázce. Minulý květen se měla konat konference o Arménech v osmanské říši. Nejprve byla na dvou istanbulských univerzitách zakázána, ale konala se nakonec ve třetí. Uznání genocidy nepadlo, nicméně bylo prolomeno tabu o arménské otázce vůbec veřejně hovořit. Změny jsou samozřejmě i symbolickou mincí evropským partnerům a nemají vždy podporu celé společnosti – v Turecku naopak sílí odpor proti tomu, co je vnímáno jako jakýsi evropský diktát. Právě pro křehkost změn byl i Pamuk kritizován za nezodpovědné výroky pronesené například v Turkish Daily News. Nezodpovědné ne proto, že by byly nepravdivé, ale proto, že ohrožují cestu Turecka do Evropy – a tedy důležitý společenský modernizační projekt – dalším skandálem jak uvnitř země, tak i v Bruselu. Ministr spravedlnosti Pamuka vyzval k omluvě, ale proces nepovolil. Radikálnější komentátoři zase skandál uvítali jako důkaz o nutnosti dalších reforem.

Mezi dvěma křesly Celoživotním tématem Orhana Pamuka je komplexní setkávání Východu a Západu, ideologie a individualismu. Jeho četnější politické projevy v posledních letech, mj. na obranu slavného kurdsko-tureckého spisovatele Yašara Kemala i Salmana Rushdieho, ukazují, že pomalu nastává čas se otevřeně postavit minulosti, nejen jejím černým stránkám, ale především – jak sám říká – jejím velkým idejím. Od těchto idejí se totiž odvíjí i tendence stát se Západem za cenu zapomenutí na veškerou vlastní minulost nebo zredukovat Turecko na kulturu v jakési folklorní podobě. Pamuk se během procesu dostal do ohniska střetu nacionalistů a liberálů, do situace, proti které ve skutečnosti píše. Kritizuje totiž nejenom fanatický nacionalismus ve své zemi, ale i klišé a konzervativní postoje uvnitř Evropy vůči vlastním tureckým menšinám i Turecku. Vměšování Evropy do tureckých sporů pak situaci ještě komplikuje, nutí jej – jak Pamuk hořce podotýká – vybrat si strany. Pamuk se sám vyhnul pojmu genocida a brání turecký vstup do EU. Podle jeho vlastního vysvětlení skandálu v magazínu The New Yorker právě radikální změny v přibližování se globalizovanému Západu vyvolávají strach ze ztráty identity a nacionalistické reakce, úměrné dosažené liberalizaci politického systému. To je ale problém, se kterým si Turecko musí poradit samo. Zora Hesová Autorka studuje filozofii a islamologii na Freie Universität v Berlíně.

Q

Orhan Pamuk Narodil se v roce 1952 v Istanbulu; 1977 – vystudoval fakultu žurnalistiky v Istanbulu; 1985–88 – pobyt na Kolumbijské univerzitě v New Yorku; 1991 – francouzská cena Prix de la Découverte za Tichý dům; 1995 – bestseller Nový život; 2000 – román Mé jméno je Rudý; 2002 – román Sníh, později označený v New York Times za jednu z deseti nejlepších knih roku; 2003 – mezinárodní dublinská literární cena IMPAC; 2005 – německá mírová cena knižního obchodu; 2005 – v srpnu obžalován z hanobení turectví; 2006 – v lednu zproštěn obžaloby.

TÉMA

RESPEKT 7 V 13.–19. ÚNOR 2006

13

Jeden ze Sarajeva, druhý od Waterloo: kruh se uzavírá (někdejší šéf unie Petr Mareš a jeho nástupce Pavel Němec). FOTO GÜNTER BARTOŠ

Normální je neprohrát Proč zkrachovala „strana slušných lidí“ Unie svobody

Z bývalé komety dnes zbývá už jen trocha kouře nad udušeným plamínkem. Unie svobody. Strana, která na troskách korupcí poničené ODS rozvinula heslo „Normální je nelhat“ a jejíž vznik sledovala s nadějemi více než čtvrtina české společnosti. Dnes pro málo členů zaniká její poslanecký klub a celý spolek je už jen symbolem zmařené šance. Proč to dobrodružství skončilo tak špatně? A je z něj nějaké poučení pro další odvážlivce?

V

y chcete ještě psát o Unii svobody? Zvědavec pátrající po příčinách pádu kdysi proslulé partaje naráží na tuhle pochybovačnou otázku, na překvapeně zdvižené obočí, na hořké uchechtnutí a někdy i na upřímnou lítost po celou dobu své mise. Na modrém koberci Valdštejnského paláce od senátora Jana Hadravy, nad sklenkou červeného od otce-zakladatele Jana Rumla, za stolem pokrytým analýzami středního stavu od sociologa Petra Matějů, ve sněmovních kuloárech s Táňou Fischerovou, nad kávou s „odpadlíky“, při rozhovorech s regionálními politiky, kteří „ještě neodešli“. A všichni přes údiv či skepsi přiznávají, že nad těmi důvody přemýšlejí. „Když do něčeho investujete tolik času a velkou dávku důvěry, a pak jste zklamán, tak vám samozřejmě vrtá hlavou, proč to nevyšlo,“ shrnuje za všechny Petr Matějů. Jen v hlavním sídle strany, pod klenutými stropy malostranského Glaubicova paláce, takové věty slyšet není. Není pochyb – s výjimkou současného vedení partaje a několika nadšenců doufajících v úspěch při volbách do Senátu a radnic už v Unii svobody nikdo z jejích dětí nevěří. Stejně pestrou skládanku důvodů pátrač dostane, když se všech jednoduše zeptá, kdo či co za ten krach může. Na vině je špatný start, přeběhlíci z ODS lpějící na funkcích, straničtí nováčci toužící jen po kariéře, odmítnutí vstupu do Zemanovy vlády, krach čtyřkoalice, vstup do Špidlovy vlády a setrvávání v dalších dvou, vnitřní nejistota, ideová zmatenost, přílišná ideologičnost, nedostatek jednoty, absence silných osobností v čele po odchodu Jana Rumla... Nejvýmluvnější analýzu podává první místopředseda unie Karel Kühnl, který na otázku po příčinách neúspěchu, monotónním hlasem odříká, jak se strana připravuje na blížící se volby do Poslanecké sněmovny, a když otázka zazní znovu, chce ukončit rozhovor. Odhlédnuto od směsice individuálních vysvětlení lze při pohledu na historii Unie svobody vystopovat několik zlomových bodů – okolnosti jejího vzniku, první účast ve volbách a následné rozhodnutí odmítnout účast ve vládě s ČSSD, čtyřkoalice a její rozpad a vstup unie do koaličního kabinetu s lidovci a sociální demokracií.

Na začátku byla kometa... Unie svobody se zrodila z šoku, který vyvolalo zjištění, že do té doby bezkonkurenční ODS, strana řídící ideovou i ekonomickou transformaci země, bere úplatky za rozdávání výhod v privatizaci. Nastala velká deziluze, společnost přehodnocovala oficiálně inspirovaný pohled na sebe samu jako na „středoevropského tygra“, popularita až dosud všeobecně uznávaného Václava Klause šla prudce dolů. Ve chvíli největšího napětí vyrazil předseda ODS a premiér Klaus na zahraniční cestu do Sarajeva; bez ohledu na celý rozruch totiž zarputile tvrdil, že se neděje nic významného. Česko ale bylo vzhůru nohama. A po Klausově odjezdu vystoupili dva čelní představitelé ODS Jan Ruml a Ivan Pilip s prohlášením, že jejich partaj musí nést za odhalené nepořádky odpovědnost a Václav Klaus by měl odstoupit. Oni sami svůj krok vždy vysvětlovali a dodnes vysvětlují snahou „zabránit na poslední chvíli vývoji, který ohrožuje důvěru veřejnosti v samy základy demokratického politického systému“. Jestli se jim to podařilo, je těžko říct – ale každopádně tady demokracie dodnes trvá. Nicméně pokud jde o Klause, nebyli úspěšní stoprocentně: tím, že vystoupili ve chvíli, kdy byl v zahraničí, mu vlastně umožnili přežít. Zdatný politik Klaus toho využil k legendě o „sarajevském atentátu“, o ráně dýkou do zad, která stmelila hroutící se ODS a budoucí Unii svobody naopak měla strašit ve snech téměř až do jejího konce. A už je dávno zapomenuto, že Klaus vlastně do Sarajeva utekl před problémy. Kritici způsobu, jakým se ODS s finančním skandálem vyrovnávala, dostali záhy nekompromisně na výběr – buď zavřete ústa, nebo jděte. Ruml, Pilip a další tedy šli a založili novou stranu. Paradoxně jedním ze základů budoucích potíží byl fakt, že tato partaj už v den svého vzniku disponovala třiceti poslanci (kteří odešli z ODS) a šesti ministry. Tudíž bez jediného přičinění měla sílu velkého politického hráče, který ale přitom nedisponoval téměř žádným zakotvením v regionech.

Základním mottem strany bylo: vnést do politiky nový styl. „První měsíce byly fantastické,“ vzpomíná Jan Ruml se vzrušeným svitem v očích na dobu, kdy k ruce byly zástupy dobrovolníků, kteří přišli rovnou z ulice a zadarmo partaji pomáhali, na dobu, kdy se nový spolek úplně otevřel a nasával lidi – sociology, ekonomy, nezávislé starosty, podnikatele i úplně obyčejné lidi s probuzenou touhou se angažovat. Nováčci se hrnuli a – jak říká Jan Hadrava, tehdy starosta Lokte, dnes senátor – „hořela jim srdce“. „Já jsem tehdy u unie našel, co jsem marně hledal u ODS – tedy politiku, která je akceschopná, ale má zároveň i etickou podstatu,“ vzpomíná Hadrava. Od sotva zrozeného politického nemluvněte se očekávaly téměř zázraky – unie měla vrátit do politiky ideály slušnosti a otevřenosti sametové revoluce, otevřít politiku novým tvářím, stát se jakousi ideální stranou. „Kometa na politickém nebi – Unie svobody nabízí nový začátek,“ ohlašoval tehdy příchod US Respekt. Partaj vzbudila pozornost heslem pět N: „nový styl, nové stanovy, nové osobnosti, nová ústava a nový program“ a programovým dokumentem Svoboda a řád, kde poprvé kriticky zanalyzovala proces transformace a načrtla, kudy by se chtěla dál ubírat. Preference vylétly vzhůru také jako kometa – čtrnáct dní po zrodu věřilo unii deset, o dva měsíce později 18 procent občanů.

... a světlo rychle zhaslo Podle mnoha unionistů, třeba bývalého předsedy Jana Rumla nebo současného poslance Františka Pelce, je začátek konce obsažen hned ve stranických počátcích. „Asi nemůžete založit stranu z lidí, které spojuje jen to, že nemají rádi Klause,“ říká Pelc. „Od začátku byla příliš rozkročená. Spojuje lidi příliš rozdílných názorů, od pragmatických pravičáků po takříkajíc bohémské liberály.“ Unie opravdu velmi záhy začala trpět vnitřními boji – vedly se spory o to, zda být liberální, nebo konzervativní, nebo obojí, její tvůrci se potáceli se mezi snahou nebýt „druhou ODS pro intelektuály“, ale zároveň na ODS nechtěli útočit, protože se to nehodilo do nového stylu. Řešila se otázka,

14

TÉMA

13.–19. ÚNOR 2006 V RESPEKT 7

Sedm atentátníků ohlašuje příchod. A nikde žádná Sněhurka. (Vznik Unie svobody, leden 1998.) FOTO LUDVÍK HRADILEK

zda vsadit na zkušené politiky z ODS či neznámé tváře. Nakonec zvítězil druhý koncept a v prvním vedení US byl „starou známou“ tváří jen Jan Ruml, zástupce mu dělali „noví“ lidé a neznámí někdejší členové ODS. O funkce ve vedení se původně chtěli ucházet i političtí matadoři, jako třeba bývalý ministr Milan Uhde, ale vzdali to, protože jim většina dala najevo, že není dobré, aby v čele unie stáli lidé, kteří jsou v politice už dlouho. Dnes si Ruml myslí, že takový postup byla chyba. „Upozadění“ politici, kteří odešli z ODS, totiž v nové straně cítili křivdu a unii prý „rozkládali“. Podle Rumlova zástupce a bývalého člena ODS Václava Krásy ovšem unii naopak od začátku „rozkládala“ nová krev. „Oni to byli z velké většiny konjunkturalisté, protože strana byla hned velmi úspěšná,“ říká Krása a jako příklad uvádí Jiřího Lobkowicze, dnes téměř zapomenutého politika, který byl v unii zvolen bleskurychle místopředsedou, ale za rok z ní kvůli „názorovým neshodám“ odešel a postupně zakládal menší a menší strany, až zmizel docela. Petr Matějů, který naopak do unie přišel bez předchozí politické zkušenosti, Krásovi oponuje. „Unii zničili kariéristé z ODS,“ říká. „Lidé z druhého, třetího, čtvrtého sledu, kteří nepřinášeli mnoho politických impulzů, ale prahli po moci, a ti vycítili, že unie bude vlak, který je doveze na výsluní. Tehdy

jsem je naivně považoval za lidi toužící se podílet na ideálech. Nešlo jim o to. Stačilo jim pár měsíců, než ji ovládli.“ Jak je patrné z citovaných vzpomínek unionistů, jejich stranu potkalo prokletí české politiky – obviňování všech kolem sebe, že nejsou dostatečně pracovití a upřímní. A veřejnost to samozřejmě vnímala o to citlivěji, oč větší naděje do nového uskupení zpočátku vkládala: preference spadly na jedenáct procent. „Krach toho plánu, který vypadal tak nadějně, se tedy odehrál už před volbami v roce 98,“ uzavírá Matějů.

Kdo jsme a kam jdeme? Hádky a vzájemné obviňování ale nebyly jediný problém. Unionisté pořádně ani nevěděli, jak se ideologicky definovat. Nakonec vsadili na strategii být „ještě pravicovější než ODS“. Proto Jan Ruml ve všech předvolebních prohlášeních v roce 1998 sliboval, že nikdy se sociálními demokraty nepůjdou do vlády. Tuto hlasitě proklamovanou „pravicovost“ či prezentaci unie jako „ODS s lidskou tváří“ vidí většina unionistů jako omyl. „Nebyl jsem schopen odstřihnout unii úplně od ODS, vyrvat ji z klišé pravice – a to byla chyba,“ říká Jan Ruml. „Měl jsem

Marvanová: Hájit program a dané slovo proti vůli kolegů se nevyplácí. FOTO GÜNTER BARTOŠ

ji víc a jasněji sunout do středu, začít dělat ekologii, občanskou společnost...“ O změnu kurzu se vedení strany pokusilo příliš pozdě – po vstupu do vlády. Tehdy chtěla veřejnosti ukázat, že pravicová nálepka je nesmysl, že chce být liberální. „Strana nedostala standardní ideologický obličej. Ideologie obecně se v Čechách považuje za něco ošklivého. Až po roce 2002 jsme se pokusili stranu nadefinovat jako liberální,“ říká Rumlův místopředseda a později jeho nástupce v předsednickém křesle Petr Mareš. František Pelc souhlasí: „Měli jsme natvrdo říci, že jsme středopravicová strana, která některé věci vidí jinak než ODS. Třeba že občanská společnost a účast veřejnosti na rozhodování pro nás není kazem demokracie jako pro ODS. Pak by se nestalo, že pro část strany je zrada, že jsme šli do koaliční vlády s ČSSD.“ Navíc v Čechách je pojem pravice obecně – zvlášť díky ODS – poněkud zamlžen. Podle sociologů se i řada voličů zařadí na škálu pravice, ale při konkrétních otázkách se ukážou jako klasičtí sociální demokraté. Něco podobného ostatně říká i průzkum, který na podzim 1998 provedl Petr Matějů a který ukazuje rozpor mezi tím, kam se řadili členové unie a kam její voliči. Většina členů partaje se hlásila k „jasné pravici“, voliči se spíš viděli na „pravém středu“.

Ideologické zmatení se ukázalo i na hlasování unionistů ve sněmovně. Poslanci US pomohli protlačit zákon o svobodném přístupu k informacím, prosadili prodloužení lustrací, zakázali vládě obcházet zákon o veřejných zakázkách, navrhli snížení daní z příjmu právnických osob, podporovali kabinet v harmonizaci české legislativy s evropskou. Přesto nešlo unii považovat za liberální stranu – kvůli nejednotnosti, s jakou se postavila k zákonu o registrovaném partnerství či k normě rušící tresty za držení drog pro vlastní potřebu. „Tam je vidět, jak se strana drolila. Když jsem přišel s reformou vysokého školství a školným, tak se proti mně všichni postavili, přestože jsme to měli ve volebním programu,“ dodává Petr Matějů. Pod jeho návrh zákona se z tehdejších unionistických poslanců podepsala už jen Monika Horáková. Další zlomový moment přichází s odchodem otce-zakladatele Jana Rumla na sklonku roku 1999, což on sám dnes vidí jako chybu a vyčítají mu to i ostatní. Téměř každý rok pak strana dostala nového předsedu. „Lidé volí obličeje, obličejem Unie svobody byl Ruml,“ říká Petr Mareš. „Pak už jsme neměli nikdy silnou personu v čele,“ dodává místostarosta Havlíčkova Brodu a předseda krajské organizace Vysočina Tomáš Hermann.

TÉMA

RESPEKT 7 V 13.–19. ÚNOR 2006

15

Hlavně nezůstat na půli cesty: osmiprocentní vítězové se chystají odmítnout vládu (volby 1998). FOTO IVAN KUŤÁK

Čtyřka proti oposmlouvě Po volbách v roce 1998, v nichž US volilo osm procent voličů, řešila unie dilema, zda má kývnout na velkorysou nabídku Miloše Zemana a jít s ním do vlády. Přestože se ozvaly hlasy pro (Vladimír Mlynář nebo Ivan Pilip), unionisté nakonec splnili předvolební sliby a do vlády nešli. Vše vsadili právě na inzerovanou „pravicovost“. Dnes většina z těch, kteří byli tehdy proti, přiznává, že i to byla možná chyba. Sázka na to, že Zeman se sestavou vlády neuspěje a pak přijde na program jednání o pravicové koalici (ODS, lidovci a unie měli ve sněmovně dohromady většinu), se ukázala jako osudná proto, že Václav Klaus víc než po další vládě toužil po pomstě za Sarajevo. Takže se ke všeobecnému překvapení po unionistickém NE se Zemanem spojil (byť proti němu před volbami vedl „mobilizaci“ jako proti obrovské hrozbě) a umožnil mu sestavit menšinovou vládu. Sociálním demokratům dal dokonce písemný slib, že ODS za žádných okolností nevyvolá hlasování o nedůvěře jejich kabinetu, což nemá ve světě obdoby. Vznikla tak opoziční smlouva. Proč byl Václav Klaus tak štědrý? Chtěl se navždy zbavit malých a nezávislých stran jako byla ODA, lidovci či Unie svobody. Od Zemana chtěl tedy změnu ústavy a volebního zákona, což by dohromady znamenalo vymazání menších stran a posílení moci vlády na úkor prezidenta či centrální banky. V tu chvíli se za Janem Rumlem vydal Josef Lux, aby se společně bránili umrtvující „opozičněsmluvní“ moci. Přizvali ještě Občanskou demokratickou alianci a Demokratickou unii a založili čtyřkoaliaci. Josef Lux se netajil tím, že hlavním účelem spojení je rozbít opoziční smlouvu. Zaklíněnou čtveřicí rukou a slovy o „nové síle“ těšili zakladatelé komentátory, kteří sice ve čtyřkoalici nenacházeli příliš společných programových bodů, ale chválili ji za vůli po spolupráci, změně a otevření zpuchřelé politiky. „Čtyřkoalice byla krásný projekt, možná trochu idealistický, ale kdyby vydržela do parlamentních voleb, tak tady skutečně mohla být třetí síla, politika mohla vypadat jinak, tehdy jsem tomu věřil,“ říká Václav Krása. A veřejnost stejně jako při vzniku Unie svobody spatřila nové světélko naděje. Vždyť se tu názorově odlišní politici uměli dohodnout, mluví slušně a nabízejí i rozumný program. Ve společnosti znechucené opoziční smlouvou získala její alternativa důvěru závratných šestadvaceti procent voličů. Problémy nastaly v okamžiku, kdy se v tiché, ale úporné bitvě o pozice začalo drolit čtyřkoaliční heslo „Jeden lídr, jeden program, jedna kandidátka“.

„Volič není idiot, aby nepoznal, kdy jde o pragmatické uskupení, jak dosáhnout moci, a kdy o spolek usilující o cíle čitelné pro lidi,“ myslí si Petr Matějů. Podobnou nemocí pak trpěly (a taky na ni zahynuly) všechny podobné projekty malých stran. „Vždy, když se ukáže, že by to mohlo přinést podíl na moci, i když je ještě tisíc kilometrů daleko, tak začne urputný boj o funkce,“ dodává Matějů. U čtyřkoalice moc nebyla tisíc kilometrů daleko, ale podle vysokých preferencí pořádně blízko – o to byl taky boj tvrdší. Čím dál otrávenější veřejnost tak nejprve přihlížela hádkám, zda má mít uskupení vůbec lídra, pak únavným tahanicím o to, kdo by jím měl být, pak dalším tahanicím, kdo bude ve stínové vládě... Během této praktické zkoušky bylo zřejmé, že ochota spolupracovat ochabuje, kritické hlasy směrem ke čtyřce se začaly ozývat ze všech zúčastněných stran. Projekt definitivně nahlodaly zprávy o nesplacených milionových dluzích ODA z devadesátých let a po řadě hádek se lidovci rozhodli jít do voleb v tzv. Koalici pouze s Unií svobody, a ta na to po čase váhání nakonec kývla. A právě tady dnes vidí řada unionistů další klíčový moment. „Neměli jsme dostatek vnitřní síly krizi ustát, třeba říci, že ten dluh bereme na sebe,“ pokyvuje hlavou Petr Mareš. Kam se ona vnitřní síla poděla? Co ji vypudilo? „Jako bychom měli od začátku na čele nálepku někoho, kdo si musí pořád dokazovat smysl vlastní existence. Protože byla neustále zpochybňovaná a to hlavně zevnitř strany,“ odpovídá Mareš. Podle Jana Hadravy se neměla unie ke spolku připojovat vůbec. „Hlasoval jsem jako jeden ze dvou proti vstupu do čtyřkoalice, protože jejím tmelem nebyla ideologie, ale opoziční smlouva a potřeba se proti ní sjednotit. Byla to negace opoziční smlouvy,“ myslí si Hadrava. „Unie jako nová strana si ještě ani nestihla pořádně vybudovat vlastní identitu a už se rozpouštěla ve čtyřkoalici a pak Koalici.“

Marvanová ven Koalice nakonec volby 2002 ustála, i když výsledkem daleko za zimními nadějemi – se čtrnácti procenty. V povolebním vyjednávání o spojenectví se sociálními demokraty pak v unii samozřejmě znovu proběhla debata, zda do vlády jít, či nikoliv. Bylo jasné, že jako nejmenší součástka vlády toho strana ze svého programu asi moc neprosadí, ale nakonec šli unionisté do vlády s tím, že zabraňují spolupráci ČSSD s komunisty a že pomohou zemi dovést do Evropské unie. Kvůli těsné většině, kterou vláda dala dohromady, bylo na krize zaděláno od samého začátku. Velmi záhy se ukázalo, že teorie o pravicovosti,

pro jejíž zastánce byla vláda s ČSSD zradou, stále v unii žije. Reprezentovala ji hlavně Hana Marvanová, která na protest vůči rozhodnutí svých kolegů rezignovala na post předsedkyně strany. Unie svobody ale udělala hned po svém vládním entrée zásadní chyby. Například souhlasila s tzv. povodňovými balíčky, které by znamenaly zvýšení daní. Marvanová hlasovala jako jediná poslankyně z vládních stran proti a balíček šel ke dnu. Na hlavu se jí okamžitě snesla špína podobná té, která plavala v rozvodněné Vltavě – byla „nevyzpytatelnou ženou“, která ukázala „hranice mezi zásadovostí a fanatismem“ a „oživila levou frakci sociálních demokratů, oživila Zemana, vyvedla z krize ODS“ (jak řekl tehdejší úřadující šéf US Ivan Pilip). Jenže Marvanová hájila stranický program, a navíc správně poukazovala, jak se později jasně ukázalo, že státní rozpočet žádné nové peníze nemá. „Ta hysterie vůči Haně je pro mě dodnes nepochopitelná,“ říká Tomáš Vrbík, který Marvanovou po jejím odchodu ze sněmovny předloni v létě nahradil, a to doslova – sám později odešel nejprve z klubu, pak i ze strany. „Takový útok na ženu, a navíc na političku vlastní strany, která stála na svých principech, musel voliče strašně naštvat a odradit. Pro mě to je jeden z hlavních smrtících okamžiků unie.“ Postavení a role US-DEU ve třech koaličních vládách se postupně proměnily. Dokud byl v čele Petr Mareš (podle Rumla jediný z předsedů, který měl ještě šanci partaj někam dovést), unie se konečně začala profilovat jako liberální strana. Její poslanci jednotně podpořili registrované partnerství, Mareš pracoval na dekriminalizaci lehkých drog, prosadili společné zdanění manželů, podpořili Vladimíra Špidlu v reformě veřejných financí. Jenže Mareš vůbec nedokázal komunikovat s veřejností a vysvětlovat své úspěchy. O unii tak v té době slyší jen naprostí fandové politického světa. Definitivní zlom nastává po nástupu posledního předsedy Pavla Němce předloni v létě. Mareš totiž po prohraných volbách do Evropského parlamentu rezignoval. Unii tehdy houfně opouštějí lidé, preference se plahočí kolem dvou procent, strana působí neživým rezignovaným dojmem. Jako by většině bylo jasné, že tohle je konec – ale ještě tu jsou nějaká křesla a my se ještě nějaký čas můžeme udržet ve vládě. Nejzřetelněji to vyhřezlo v době Grossovy krize, kdy Němec svého kymácejícího se premiéra o loajalitě ujišťoval horlivěji než leckterý sociální demokrat. Dokonce byl ochoten zůstat v menšinové vládě podporované komunisty. Strana, která kdysi zavedla revoluční pravidlo, že na její kandidátky nesmějí bývalí komunisté... Jediný Vladimír Mlynář podal demisi, Němce a Karla Kühnla donutil k jasnějšímu odsouzení plánu na rudou koalici

až zřejmě poslední záchvěv unionistů z regionů, kteří vedení oznámili, že prostě odejdou, pokud US-DEU neřekne, že buď rezignuje vláda jako celek, nebo z ní zbylí dva unionističtí ministři odejdou. Pavel Němec si na rozhovor o stavu i historii strany, jíž stojí v čele, nenašel ve svém nabitém programu čas. „Žádnou analýzu vlastních chyb nemáme a já nejsem ani politolog, nebo analytik, abych v tom měl jasno,“ říká zase předseda zanikajícího poslaneckého klubu Vlastimil Ostrý (odcházejícího Františka Pelce střídá totiž ve sněmovně podle koaličních dohod lidovec – a tím pádem klub unie klesá pod stanovených deset členů). Dobrou ilustraci toho, jak současné vedení US-DEU analyzuje příčiny neúspěchu, ale dává už zmíněný rozhovor s prvním místopředsedou a ministrem obrany Karlem Kühnlem. Jak to, že strana, která měla velký potenciál a vzbuzovala takové naděje, takto dopadla? „Vy kladete místo otázek odpovědi,“ rozhazuje Kühnl rukama a zvedá se od stolu. Takový rozhovor prý nemá smysl. Co by udělal jinak? „Nad tím se budu zamýšlet, až budu psát paměti. Teď se Unie svobody připravuje na volby do Poslanecké sněmovny. Jsem přesvědčen, že zároveň má pracovat na tom, aby vznikla společná kandidátka stran a skupin, které se snaží oslovit voličský prostor,“ přednáší ministr. A probíhají taková jednání? „Jsem přesvědčen, že na tom máme pracovat,“ říká Kühnl. A kterých stran by se to jednání týkalo? „Konkrétně neřeknu. Je jich poměrně velké množství, některé působí celostátně, některé regionálně,“ říká Kühnl. Podle dostupných informací nyní US-DEU vyjednává o založení společné strany s ODA.

Katarze... se nekoná Je nepochybné, že nejslibnější liberální projekt po roce 1989 končí a vůbec není jisté, že se v blízké době do parlamentu dostane nějaký nový. Problémy Unie svobody jsou ale typické pro celou politickou scénu – absence srozumitelného a silného lídra, hašteřivost, mizivá snaha o lákání nových členů a nejasnost, co vlastně jsou základní pilíře stran. To dnes trápí i občanské či sociální demokraty, ale třeba i nástupce unie v roli nové politické naděje – konsorcium s těžko vyslovitelným názvem Sdružení nezávislých kandidátů-Evropští demokraté. Silvie Blechová

Tento text vznikl díky laskavé podpoře OPEN SOCIETY FUND PRAHA.

Q

16

ROZHOVOR

13.–19. ÚNOR 2006 V RESPEKT 7

Mám diplom z chození po autech S Jeronýmem Klimešem o policii, dětských domovech a válce s muslimy lidé z německého ministerstva životního prostředí. Kdo vás tam vyslal? Nikdo. Stačilo prostě přijet. Jsem přírodovědec, zajímalo mě to i z hlediska ochrany přírody. Ale hlavně jsem tam byl ze zvědavosti. Za těch čtrnáct dní jsem se naučil, jakým způsobem se ekologičtí aktivisté snaží vyzrát na policisty, jakou mají taktiku. To, co jsem udělal já, může udělat kdokoli. Jak omlouvají svoje jednání policisté, kteří byli chyceni při korupci? Často nedostatkem peněz. To je nesmysl. Většinou jde o korupci z chamtivosti. A proti tomu se nedá bojovat dalším zvyšováním platů. Pomohla by přísnější kontrola a postih. Nezávislá kontrola, která tu chybí: u nás policista kontroluje policistu. Doporučoval bych také zavedení provokatérů. Je to problematický institut, ale jeden z nejúčinnějších; jakmile se objeví provokatéři, nastává velice rychlý obrat k lepšímu. Změna postojů vůči korupci je skoková, ne plynulá. Stačí trochu přitvrdit a celá skupina policistů náhle dospěje ke kolektivnímu přesvědčení, že úplatky se nevyplácejí, a přestanou je brát. Nutíme policisty, aby dělali kliky a běhali na čas kolem stadionu. Testujeme tím jejich fyzickou zdatnost. Proč bychom nemohli nasazením provokatérů prověřit také jejich zdatnost morální? Kritizujete policejní školství, vedení, korupci. Zkoušel jste proti tomu něco sám podniknout? Psal jsem články do různých médií, třeba do Neviditelného psa. Bylo to o Global Street Party. Publikoval jsem také v českém a slovenském odborném tisku článek o korupci u policie. V době, kdy jsem na policejní škole působil, jsem připravoval semináře pro kolegy učitele. Přednášel jsem jim právě o tom, jak proti korupci bojovat.

FOTO GÜNTER BARTOŠ

Psycholog Jeroným Klimeš (39) má za sebou pestrý profesionální život: učil budoucí policisty, posuzoval zájemce o adopci dětí, zkoumal psychologické dopady neplodnosti, zabýval se pastorální psychologií. Dnes pracuje jako konzultant pro veřejného ochránce práv (ombudsmana) a vyučuje psychologii na Filozofické fakultě UK. Zajímá se také o přírodní vědy – původně vystudoval geologii, pak teprve psychologii. Jeroným Klimeš je ženatý a má malou dceru.

U

čil jste na střední policejní škole. Jaké jste měl studenty? Většinou to byli lidé po maturitě, středoškoláci. Já jsem současně učil etiku na 3. lékařské fakultě UK, a mohl jsem tak každý týden srovnávat studenty z Faustova domu s těmi na policejní škole. Někteří budoucí policisté se medikům vyrovnali, ale nebylo jich moc, našli se i velice slabí. Jejich motivace se něco naučit byla často nulová. Přitom musí zvládnout věci, které nejsou z psychologického pohledu vůbec jednoduché. Co třeba? Pochůzkáři přijdou do styku s duševně narušenými, například se schizofreniky, s bezdomovci, setkávají se s domácím násilím, krádežemi, vraždami. Musí se naučit, jak se mají chovat, když jdou do rodiny oznámit úmrtí. Často čelí nezodpovědnému řidiči, který nechápe, že třeba ohrožuje ostatní, ale snaží se jen na policistu vyzrát. Byla to pro mě zajímavá zkušenost i z pedagogického hlediska, jenže studium je nesmyslně krátké. Trvá jen 18 měsíců. Stačil jsem je naučit jen tomu, aby se „uměli učit“. Záleželo mi na tom, aby byli dobří, aby si jich veřejnost vážila. Jenže na to prostě není dost času. Jak dlouho by se měli učit? Aspoň tři roky, jako v Německu. A měl by existovat přísnější výběr. Studenty si nevybírá škola, ale oblastní policejní ředitelství. Někde brali každého, kdo se přihlásil. A ještě něco: schází jim prestiž. Když ti kluci jdou na policejní bál, jenom pár z nich si vezme uniformu. Jako by se za svoje povolání styděli. Další problém je v tom, že studenti dostávají hned od začátku velké peníze. Jsou placeni, jako by byli zaměstnaní. Nemusí nic obětovat, aby školu vystudovali. I proto některým úplně schází motivace. Místo výplaty by se dala zavést třeba prospěchová stipendia. Myslíte, že kdyby měli policisté lepší vzdělání, nedocházelo by k takovým věcem, jako byl brutální zásah proti CzechTeku? Na CzechTeku neselhali řadoví policisté. To je jen výmluva. Policejní ryba smrdí od hlavy. Ale lidi nemlátila ryba. V televizi každý mohl vidět brutalitu policistů, kteří přímo zasahovali. Může za to chybná strategie. Policisty musí někdo včas vystřídat. Jedni drží pozici, když se zásah připravuje. Praží na ně slunce, občas dostanou plechovkou nebo lahví. Mají dost důvodů mít s davem nevyřízené účty. Proto by je ve chvíli, kdy akce začíná, měla nahradit zásahová jednotka. Čerstvé síly. Kromě toho se policie vůbec nesnažila nejprve vyjednávat. Když nastoupí policejní kordon,

vycítí demonstranti nebezpečí a jsou ochotni ke kompromisům. Na CzechTeku se dala spousta věcí dohodnout, policie mohla třeba říci: opustíte sousední pozemky, kam nemáte právo vstupovat, a po deváté hodině večer vypnete aparatury, jinak zasáhneme. Dále: když zásah začal, ukázalo se, že policie vůbec neví, čeho chce vlastně dosáhnout. Udělali rojnici a chtěli demonstranty vytlačit z pole, ale už nepřemýšleli o tom, co se stane, když se jim ta rojnice rozpadne. Nevzali si ani umělohmotná jednorázová pouta, která umožňují svázat agresivní jedince k sobě. Měl tu být jasný cíl: ochránit část pole, vypnout sound systém. Pak by to proběhlo bez velkých konfliktů. Policejní vedení se stále uchyluje k polovojenským metodám, které se v civilizovaném světě nedají použít.

Zvýšit platy nepomůže Policejní škola má k dispozici záznamy zásahů proti demonstracím v zahraničí. Co se z nich dá vyčíst? Je na nich vidět, jak se dá s davem zacházet. Třítisícový dav nemůžete přimět, aby udělal „čelem vzad“, jako se o to snažila naše policie při Global Street Party. Musíte ho rozptýlit, třeba do postranních ulic. Záběry také krásně ukazují, jak policejní kordon dav polarizuje: agresivní jedinci se tlačí dopředu ke kordonu, nekonfliktní demonstranti naopak ustupují a stahují se. Těch agresivních bývá tak do pěti procent. Právě je musí zásahová jednotka pochytat. Nemá smysl je pouze zahánět, útočí totiž znovu a znovu. Zbytek demonstrantů není nebezpečný, dá se s ním jednat. Proč se policejní vedení takovými příklady neřídí? Mimo školní půdu si je nikdo nepouští? Vedení policie má školy dávno za sebou. Mladí se učí nové teorie, o kterých ti starší nikdy neslyšeli. Kromě toho lidé na vedoucích místech často neumějí cizí jazyky. Kdyby cítili potřebu poradit se s odborníky, dávno to udělají. Mohou zajít za učiteli na policejních školách nebo zajet za kolegy do zahraničí. Někdy se jenom stačí trochu zajímat o věci kolem nás. Byl jsem například v Německu na Ecotopii. To je taková putovní akce, kde se ekologové z celé Evropy sjedou a různě se vzdělávají. Mimo jiné se učí demonstrovat. Pochopil jsem tam, jak ti lidé myslí. Učili nás třeba, jak se zavěšovat do korun stromů. Jak organizovat streetparty tak, aby to veřejnost přijala. Takže je to škola vyvolávání chaosu? Tak bych to neřekl. Všude se najdou podivíni, i na Ecotopii, od jednoho mám dokonce diplom v chození po autech. Ale byli tam i velmi chytří

Zaznamenal jste nějaké reakce na články o korupci? Byl jsem pozván na policejní prezidium i do jejich informačního střediska. Popisoval jsem v těch článcích mechanismus korupce, na čem závisí a čím ji lze ovládat. Souhlasili se mnou, kritizovali jen okrajové nepřesnosti. Smířili by se tedy policisté s nasazením provokatérů? Někdo ano, někdo ne. Ale kdo o tom vůbec nechce slyšet, je ministerstvo vnitra. Mluvil jste o tom s někým z ministerstva? Přímo ne, ale na konci listopadu jsem byl na konferenci Mezinárodního politologického ústavu o korupci, kde o tom padlo pár slov. Ministerstvo prostě používat provokatéry nechce. Proč? Myslím, že není politická vůle. Vezměme to z druhého konce, ať pořád nekritizujeme policisty. V jednom výzkumu Transparency International asi 60 % policistů uvedlo, že jim občané nabízeli ne malý, ale velký úplatek, dar či peníze. V Čechách jsou lidé bohužel zvyklí řešit situace pomocí úplatků.

Zrušme dětské domovy Věnujete se psychologickému poradenství. S čím za vámi lidé chodí? Zabýval jsem se adopcemi, takže se na mě obracejí třeba lidé, kteří mají problémy s adoptovanými dětmi. Ale nejčastěji přicházejí kvůli rozchodům a různým partnerským potížím. Zajímavé je, že se klienti rozchodu často ani moc nebojí, mají pocit, že to bude bezbolestné a rychlé řešení. Rozchod ale bývá horší než jiné úrazy. Když si zlomíte ruku, jste za půl roku v pořádku. Po rozchodu za půl roku v pořádku zdaleka nejste. Tři roky – žádná doba. Děti to poznamenává na celý život. Přitom by se problémy, kvůli kterým vztah ztroskotal, daly často vyřešit vhodnou terapií za pár měsíců. Z hlediska psychologie jsou rozchody fascinující obor. Existují tu perspektivy dvou lidí a terapeut musí být schopen myslet za dva, dokázat se vžít do obou. Pak můžete říci: Víte, váš partner to ale myslí jinak... Existuje jistě vztah, který už za záchranu nestojí. Kde je ta hranice? Rozchod může být nejlepší řešení, pokud je jeden z partnerů třeba těžký alkoholik nebo drogově závislý. Říkáte, že jste se zabýval také adopcemi. Proč je u nás tolik dětí v dětských domovech?

ROZHOVOR / INZERCE

RESPEKT 7 V 13.–19. ÚNOR 2006

Protože tu je velká neochota zavést profesionální pěstounskou péči. Zájemci by si brali děti do trvalé péče, do rodin, a dostávali by přibližně stejné peníze, jaké stát vynakládá na ty samé děti v dětských domovech. V mnoha evropských zemích to funguje. Třeba v Anglii. S dětskými domovy se tam setkáme také, ale pokud jde o děti do tří let, je v ústavu jen jedno z deseti tisíc dětí. U nás je to šedesátkrát víc. A hodně jich po opuštění dětského domova končí za mřížemi. S jistou nadsázkou bychom na ústavy mohli hledět jako na předstupeň vězení. Kolik peněz by náhradní rodiče dostávali? Dnes dáváme dětskému domovu na jedno dítě něco přes dvacet tisíc korun měsíčně. Profesionální pěstouni by si měli brát dvě nebo tři děti, není dobré vychovávat jedináčky. Kdyby si vzali tři děti, dostali by, řekněme, čtyřicet tisíc měsíčně, rodina by byla luxusně zajištěná, měli bychom dostatek zájemců a mohli bychom mezi nimi pečlivě vybírat. A stát by ještě ušetřil. Nebrali by si pěstouni děti jen pro peníze? Zaměstnanci dětských domovů také berou za práci plat. Přitom nepracují jen pro peníze. Musí ale dodržovat určitá pravidla. Když si vezmete dítě do rodiny, nikdo na vás nevidí. Ale vidí. Dohled musí existovat. S dětmi se dá hovořit, pravidelně je navštěvovat. Vyjde to levněji než udržovat v chodu celou mašinerii dětského domova. V ústavech jsem se často setkával s velkými nešvary. Když je počet dětí kolem osmi, začínají vytvářet koalice, které jsou těžko zvladatelné. Vedení zpravidla dokáže působit na nejslabší členy party, ale s vůdci toho moc nesvede. K tomu v rodinách dochází jen výjimečně. A jsou tu i jiné problémy: miliony korun na kamerový systém, který by na děti dohlížel, výchovný ústav sehnat dokáže. Ale přimět vychovatele, aby si s dětmi každý den neformálně poseděli a popovídali třeba od šesti do osmi večer, to je někdy nadlidský úkol. Děláte také konzultanta ombudsmanovi. Co mu radíte? Pomáhám s případy, které jsou víc psychologické než právnické. Čas od času přicházejí k ombudsmanovi zvláštní podněty. Některé na první pohled vypadají, že je napsal člověk, který to neměl příliš v hlavě v pořádku. Jindy se zdá, že je autorem kverulant, někdo, komu když vyhovíme v jedné věci, hned přijde s jinou stížností. Někdy se ale může ukázat, že to tak vůbec není. Občas je pisatel opravdu narušený, nicméně se mu děje reálná křivda. Proto by měl stížnosti posuzovat psycholog. Zorganizovali jsme třeba jednání mezi autorkou jednoho takového zvláštního dopisu a zástupci městského úřadu. Vyšlo najevo, že se ta paní opravdu stala obětí trestného činu, nikdo jí to ovšem celých dvanáct let nevěřil. Ten úřad se opravdu snaží pomáhat. Byl jsem na řadě míst, kde jsem neměl valné mínění o svých nadřízených, ale tady to neplatí.

Už nemusíš být katolík V jednom článku jste napsal: „Psychopatovi je jedno, co cítí, hlavně, aby to bylo hodně silné. ... Zachází s jiným člověkem jako s věcí či nástrojem.“ A pokračujete jmenováním profesí, kde se s psychopaty často setkáváme. Čestné místo v tomto výčtu zaujímají politici. Proč inklinuje psychopat k tomu být politikem? Psychopat je člověk s poruchou osobnosti. Vyznačuje se odosobněným, manipulativním přístupem k ostatním lidem. Když se mi druhý člověk k něčemu hodí, lísám se k němu, když ho nepotřebuji, odkopnu ho, je pro mě bezcenný. Psychopat přitom nemusí skončit ve vězení, v psychiatrické léčebně, jako kriminálník. Může žít něco, co vypadá jako normální život. Podobný manipulativní vztah klidem nemají jen politici, nacházíme jej také u mnoha jiných profesí. Třeba mezi vědci, mezi psychology, dokonce i mezi lidmi, kteří se zabývají pomocí ostatním. Psychopat často touží po moci, chce ovládat druhé. Lže bez zábran. Podobné vlastnosti mohou usnadňovat určitý druh kariéry. Důležitá je také sláva. Psychopat obvykle nedokáže navazovat uspokojivé mezilidské vztahy. Může to kompenzovat právě tím, že stojí o slávu, o pozornost médií. Jako v politice. Dá se v naší politice najít hodně příkladů psychopatického jednání? Určitě se s ním setkáme. Politika je atraktivní prostředí pro lidi s poruchou osobnosti. Ale

mně na naší politice nejvíc vadí jiná věc. Existuje tu pouhá iluze svobodných voleb. Volíme kandidátky, které jsou předem připraveny politickými stranami. Nemůžeme volit konkrétní lidi. Můžete je posunout nahoru tím, že je na kandidátce zaškrtnete. Výsledek je ale ovlivněn především pořadím, které předem sestaví strana, nikoli preferenčními hlasy. Mělo by to být naopak: Je jedno, kde jste na tom lístku uveden, a volič je povinen své kandidáty zaškrtnout. Z toho pak vyplyne i celkové pořadí, výsledek voleb. Když už jsme u vašich článků – vloni, po teroristických útocích v Egyptě, jste napsal, že islám vyhlásil západní civilizaci válku. Nezdá se vám, že bychom měli rozlišovat mezi sebevražednými atentátníky a obyčejnými muslimy? Nerad bych házel všechny do jednoho pytle. Jde mi o to, abychom nestrkali hlavu do písku. Existuje tu někdo, kdo je na nás velice rozzuřený, proto by bylo rozumné brát ho vážně. Nemáte strach, že když přesně nepojmenujeme, kdo je ten rozzuřený člověk, budou se muslimové dál radikalizovat? Měli bychom pojmenovat, rozlišovat, jenže se to nedaří. Policie se snaží vyprofilovat typického atentátníka: Je to muž? Kolik je mu zhruba let? Jaké má vzdělání, kde žije, z jakého prostředí pochází? Nosí muslimský šátek nebo oblek? Všechna diagnostická kritéria ale selhávají kromě jediného: typický atentátník je muslim. Vím, jak fungují ideologie. Konkrétně katolictví, jsem katolík odmala. Zažil jsem boj proti bolševikovi; rozmnožovali jsme tajné dokumenty, scházeli se na chatkách v lesích, opravovali kostely. Měl jsem tehdy pocit bojovníka. Ale když skončila revoluce, šel jsem po Karlově náměstí a napadla mě vyloženě heretická myšlenka: Jeronýme, můžeš jít domů, válka skončila. Už nemusíš být katolík. Povznášelo vás být „bojovníkem“? Může takový pocit nahradit spoustu věcí, o které by v náboženství mělo jít? Především takový pocit dělí svět na černý a bílý. Tuhle mysl bojovníka my většinou nemáme. Proto jsou lidé u nás překvapeni, přijdou-li do styku s kvetoucí ideologií, jakou islám bezesporu je. Někdo nás skutečně vyzývá na souboj a myslí to vážně. Pokud si přiznáme, že nám muslimové vyhlásili válku, budeme se jim přinejmenším snažit lépe rozumět. Než se přišlo na to, že existuje AIDS, domnívali se lékaři, že pacienti umírají na chřipku, na zápal plic, na nějaký zánět. Teprve pak se zjistilo, že za tím může být něco víc. My jsme v podobné situaci. Budeme-li trvat na tom, že teroristické útoky páchá jen pár narušených jedinců a nic víc za tím není, připravíme se o kus pravdy. Jak byste léčil dva pacienty, kteří proti sobě stojí stejně jako dnes muslimové a Evropa? S takovými lidmi můžete pracovat, jenom když mají oba zájem. Navíc se neptáte na konkrétního člověka, ale na střet dvou různých kultur s odlišnými hodnotami. Třeba Palestinci versus Izrael, to není psychologický problém. Připadá mi, že Evropa si není svými hodnotami příliš jista. Ztratila křesťanství i ostatní ideologie a ničím je nenahradila, zbyla jí jenom technologie. Žije teď v období ideového vakua. Současné události kolem karikatur proroka Muhammada ukazují, že Evropa není ochotna příliš bránit ani ty hodnoty, které jí zůstaly. Dlouho se tu bojovalo za svobodu slova a teď, když se na nás někdo rozzlobil, jsme na rozpacích a říkáme: „Máte pravdu, asi jsme to neměli zveřejňovat.“ A jsme ochotni svobodu slova zase zrušit. Ve Francii kvůli karikaturám vyhodili šéfredaktora deníku France Soir. Prostě ani nevíme, co pro nás svoboda slova znamená.

Gorily ne Často se v médiích vyjadřujete k různým problémům. Nemáte strach, že z vás za chvíli bude „psycholog na telefonu“, ochotný komentovat úplně všechno, jako se to stalo některým vašim kolegům? Nevyjadřuji se ke všemu. Když o té věci nic nevím, řeknu to. Nedávno mi třeba novináři volali kvůli gorilí reality show, která se odehrávala v pražské zoo. K tomu jsem nic neříkal. Martin Uhlíř

Q

17

18

CIVILIZACE

KALEIDOSKOP Na konci ledna se českého překladu dočkala zpráva Hodnocení ekosystémů na přelomu tisíciletí. Vědci se v ní poprvé pokusili v celosvětovém měřítku popsat, čím je vlastně příroda lidem užitečná. Tomu, co pro nás příroda dělá, se odborně říká ekosystémové služby. Příroda nám neposkytu-

13.–19. ÚNOR 2006 V RESPEKT 7

Léčení ropného narkomana Prezident Bush zahájil námluvy s etanolem a spol.

Služby přírody, ochranáři a holubí blog je pouze potravu nebo topivo; může snižovat výskyt nemocí, ovlivňuje klima. Přináší nám estetické zážitky a slouží k odpočinku. Odborníci docházejí k jasným závěrům – lidé věnují malou pozornost těmto službám, které trh neumí ocenit. Kolik nám vynese vysušení mokřadu, to si dokážeme přibližně spočítat. Nikdo se ale zpravidla nezabývá tím, jaké škody přitom naděláme. To, že mokřad už neexistuje, se může nepříznivě projevit třeba při povodni. Studie upozorňuje, že služby přírody, s nimiž trh neumí pracovat, jsou velmi cenné. Často cennější než přínosy tržní. Prvního ledna došlo ke sloučení dvou velkých ochranářských organizací (Agentury ochrany přírody a krajiny ČR a Správy ochrany přírody) v rezortu ministerstva životního prostředí. Ministerstvo nejdřív tajilo analýzu, která sloučení předcházela a hodnotila jeho případné dopady – pověřený pracovník v odpovědi na žádost o informace dokonce tvrdil, že text, který by se dal nazvat analýzou, neexistuje. Pak se ale analýza zjevila a tisková mluvčí o jejím obsahu částečně informovala veřejnost. Nakonec sám ministr Libor Ambrozek v odpovědi na poslaneckou interpelaci prohlásil, že si nechal zpracovat analýzu, která prý prokázala, že rozhodnutí obě organizace sloučit je správné. Má to však háček – vyznění analýzy vůbec není jednoznačné a na několika místech v ní stojí černé na bílém, že sloučení přináší významná negativa. Hned v úvodu analýzy se navíc píše, že kvůli časové tísni „nebylo možné vyhodnocení provést standardními metodami“. Zbývá otázka: Proč ministerstvo se slučováním rezortních organizací tak chvátá, že nemá ani čas si k tomu obstarat pořádné podklady a ty, které si obstará, ještě před veřejností tutlá?

Ministr Ambrozek: Proč ten spěch? FOTO GÜNTER BARTOŠ Vypadalo to jako vcelku neškodná zábava grafomanů, ale rozmach blogů nezná mezí – jeden už se chystá dokonce pro holuby! Budou na něj posílat textové zprávy a fotky dokumentující stav ovzduší v kalifornském San José. Na mediálně mimořádně vděčný nápad přišla Beatriz da Costa z univerzity v americkém Irvinu. Spuštění holubího blogu plánuje na začátek srpna u příležitosti festivalu elektronických umění. Jak to bude fungovat? Opeřenci prý dostanou na záda „batůžek“ a v něm miniaturní zařízení pro určení přesné polohy, senzor sledující hodnoty oxidů uhlíku a dusíku a malý mikroprocesor. A na krk ještě kamerku. Celá ta paráda bude ve spojení s internetovými stránkami, které údaje od holubů okamžitě zveřejní. Jaroslav Petr Autor je biolog.

Sazí je dost a teplo stoupá – a bin Ládin to může zabalit. (Smog nad Los Angeles, 1958.) FOTO PROFIMEDIA.CZ / CORBIS

N

a televizní obrazovce vidíme muže u benzinové pumpy a jeho terénní automobil, zatímco vemlouvavý dívčí hlas říká: „Tohle je George. Právě si koupil benzin do svého SUV.“ Vzápětí nám střih ukáže mapu států Perského zálivu, kterou bleskově střídá obrázek po zuby ozbrojených teroristů v poušti. „A tohle jsou teroristé, kteří dostávají z ropných států peníze pokaždé, když si George benzin do svého SUV koupí,“ pokračuje komentář. Kontroverzní šot, který si před časem objednala americká nezisková organizace Detroit Project, řada televizních stanic v USA odmítla vysílat. Celá kampaň se pokoušela zneužít strach z terorismu k bohulibým cílům; hlavně k boji proti obřím osobním automobilům známým pod zkratkou SUV, které zbytečně mrhají benzinem. Na podobnou notu strachu z islámských zemí ovšem koncem ledna zahrál i americký prezident, když ve Zprávě o stavu unie prohlásil: „Máme vážný problém: Amerika je závislá na ropě, kterou často dováží z nestabilních oblastí světa.“ Naznačil, že za nespolehlivé dodavatele pokládá hlavně arabské státy, a slíbil kongresmanům, že Ameriku z její závislosti vyléčí. To zní zajímavě. Spojené státy však z Blízkého východu dovážejí pouhých 11 % své roční spotřeby ropy. Zbytek pochází z Kanady, Mexika a dalších zemí. Opravdu se tedy šéf Bílého domu obává, že arabští šejchové zavřou kohoutky se vzácnou tekutinou a budou USA vydírat? Spíše se zdá, že jej znepokojuje závislost na ropě obecně, skutečnost, že se jeho země neobejde bez suroviny, které nemá dost. Přitom nejde jen o ropu. Ze statistik se šklebí nepříjemná čísla: žilami americké ekonomiky protéká stále více energie, během posledních deseti let vzrostla její spotřeba o více než 12 %. Výroba energie se ale v USA ve stejném období prakticky nezvýšila, země od 70. let nepostavila žádnou jadernou elektrárnu ani ropnou rafinerii. Právě tady můžeme hledat hlubší kořeny Bushových obav. Nůžky se rozevírají, závislost na dovážené energii se zvyšuje. Prezident musí přemýšlet o tom, jaká potrava udrží v budoucnu amerického obra při životě a umožní mu dále růst.

Šetřit ropou? Radši ne Motory osobních a nákladních automobilů v USA proteče množství benzinu a nafty, které odpovídá více než polovině celkové americké spotřeby ropy. Proto by bylo logické, kdyby Bush naordinoval pacientovi odvykací kúru v podobě úspornějších vozů. Prezident se ale chová, jako by ani šetřit nechtěl. Odmítl výrazněji zdanit benzin, ačkoli nezávislé analýzy ukazovaly, že by to snížilo spotřebu tohoto paliva o 10 %. Nesnažil se donutit americké výrobce k tomu, aby dodávali na trh víc malých a ekonomičtějších vozů. Nečinnost v tomto směru může mít svéráznou logiku: kdyby se spotřeba skutečně snížila a zájem Spojených států o ropu poklesl, odnesla by to především těžba mimo oblast Perského zálivu. Přestala by se totiž vyplácet. Význam arabských států, které těží ropu mnohem levněji, by se pak jen zvýšil. Spíše než na úsporné programy sází proto Bush na nové technologie. Postupně by chtěl ropu

mířící do americké ekonomiky nahrazovat biopalivy a vodíkem. Je to krok správným směrem. Řada světových ložisek ropy je z poloviny vytěžena a na východě rostou dva obrovští hladoví mastodonti, kteří se bez ropy neobejdou – Indie a Čína. Nebude to jednoduchá cesta. K výrobě biopaliv obvykle potřebujeme maličkost: právě ropu a jiná fosilní paliva. Tak například biopalivo etanol je líh, který můžeme vydestilovat třeba z kukuřice. Někdo ale musí kukuřičná pole nejprve osít, pohnojit, postříkat chemikáliemi a nakonec kukuřici sklidit kombajny. Závody produkující etanol zpravidla při výrobě tohoto biopaliva spalují zemní plyn. Někteří odborníci proto tvrdí, že celý proces pohltí víc energie, než kolik se jí nakonec vyprodukuje. Bush, pravda, touží hlavně po perspektivnějším etanolu z prérijní trávy a ze dřeva, ten ale zatím v konkurenčním prostředí neobstojí; jeho výroba je příliš drahá. S podobnými problémy se setká i ten, kdo by chtěl pohánět automobily a jiné stroje vodíkem. Také vodík musíme nejprve vyrobit, což se bez energie neobejde. A je tu i další problém: tento plyn lze sice získat z obyčejné vody, které je všude dost, v praxi ale volí odborníci energeticky úspornější cestu a odebírají vodík třeba ze zemního plynu. Opět tedy končíme u fosilních paliv.

Uhlí je dost, ale… Ropa představuje jen část problému. Čím chtějí Američané pohánět ekonomiku? Spojené státy mají zásoby uhlí na 250 let, proto chce Bush investovat do rozvoje tepelných elektráren. Ty jsou ovšem vůbec nejhoršími zdroji znečištění ovzduší, chrlí do vzduchu například oxidy síry a dusíku nebo rtuť. Americká Agentura pro ochranu životního prostředí (EPA) odhaduje, že jen mikroskopické saze z tepelných elektráren předčasně připraví o život až 100 tisíc obyvatel USA ročně. Bílý dům slibuje technologie, které všechny škodlivé látky zachytí dříve, než stačí vyletět komínem do vzduchu. Zatím ale nejsou k dispozici, jejich rozšíření zůstává v nedohlednu. Dosavadní iniciativy, jimiž chtěl Bush znečišťování ovzduší omezit, mnoho důvěry nevzbuzují. Nedokázaly si proklestit cestu Kongresem a objevily se pochyby, zda by celý problém jen nezhoršily. Největší obavu ale vyvolává prezidentova neochota snižovat emise oxidu uhličitého, plynu, který sice zdraví neškodí, zato ale způsobuje ohřívání plane-

Co se dá dělat Dvojice amerických vědců z Princetonské univerzity publikovala před časem v odborném časopise Science článek, který ukazuje, co by lidstvo muselo udělat, aby zpomalilo globální oteplování. Autoři nabízejí celkem 15 strategií, přičemž předpokládají, že některé se třeba ukážou jako neschůdné. Jestli se ale nepodaří dotáhnout k úspěšnému konci alespoň sedm z nich, k vytčené metě se nedostaneme. Tedy patnáct různých karet, mezi nimiž musíme najít alespoň sedm trumfů.

ty. Bush a řada jiných amerických politiků na globální oteplování stále nevěří a odmítají proti němu bojovat. Proto je znepokojivé, že Američané chtějí vsadit právě na tepelné elektrárny, které oxid uhličitý produkují v obrovském množství. Prezident hovoří také o oživení jaderné energetiky a o podpoře alternativních zdrojů. Zmiňuje i úspory, jichž lze dosáhnout například díky lepší tepelné izolaci budov. Bez peněz na vývoj nových technologií se ale nic z toho neobejde. Ve Zprávě o stavu unie Bush slíbil, že zvýší výdaje na výzkum „čisté energie“ o 22 %. Je to hodně, nebo málo? Od roku 2001 utratili Američané v této oblasti 10 miliard dolarů, což se může jevit jako obrovská suma. Jenže třeba Pentagon dostává jen na vývoj nových technologií 70 miliard dolarů ročně. Proto se nezdá, že Bushova administrativa myslí změnu energetické politiky příliš vážně.

Požár v podpalubí Kdyby americký prezident uvěřil vědcům, že globální oteplování opravdu způsobuje člověk, měl by nový důvod k zamyšlení. Od doby, kdy se začala točit kola průmyslové civilizace, se množství oxidu uhličitého v ovzduší zvýšilo asi o třetinu. Už teď je proto jasné, že podnebí na planetě narušíme v podstatě nevratným způsobem. Pomalý růst globální teploty potrvá staletí, hladina moří se bude zvolna zvyšovat dokonce tisíce let. Realistické obranné strategie se tomu ani nepokoušejí zabránit. Jejich cílem je pouze to, aby po roce 2100 množství oxidu uhličitého v ovzduší zůstalo aspoň na dvojnásobku hodnot z předprůmyslové éry a už se dál nezvyšovalo. Dlouhodobé změně klimatu se v takovém případě nevyhneme, ale aspoň to nebude tolik bolet. Jak toho dosáhnout, naznačuje text v rámečku. Všechny technologie, které k tomu potřebujeme, už existují, obvykle jsou ale velmi drahé a jejich zavádění si žádá značné oběti. Jednotlivé strategie by musely sahat daleko nad rámec současného úsilí a s jejich realizací by se muselo začít okamžitě. Ve světle těchto zjištění připomíná současný americký prezident se svojí letošní Zprávou o stavu unie kapitána, který matně tuší, že v podpalubí jeho lodi doutná požár. Ještě se ale nerozhodl pro radikální změnu kurzu, ví, že by tím popudil většinu cestujících, kteří chtějí doplout v co největším pohodlí. V podobné pozici je ale většina světových politiků. Martin Uhlíř

Cílem jedné z navržených strategií je to, aby v roce 2050 jezdily osobní automobily na celém světě v průměru jen na 3,9 litru benzinu na 100 km. Další nás nutí pokrýt slunečními panely takovou plochu, aby na každého obyvatele Země připadaly tři čtvereční metry těchto článků, a získanou energií nahradit část elektřiny z uhelných elektráren. Jiná strategie sází na jaderné elektrárny, jejichž produkce by do poloviny století musela vzrůst dvakrát. Ještě jiná požaduje, abychom oxid uhličitý z fosilních paliv nevypouštěli do vzduchu, ale v obrovském množství jej pohřbívali v gigantických podzemních úložištích, třeba ve vytěžených ložiscích zemního plynu.

Q

CIVILIZACE

RESPEKT 7 V 13.–19. ÚNOR 2006

19

Jak se vyrábí národní povaha Příběhy o identitě nemusí být postaveny jen na historii

N

echala většina Evropy už nacionalismus za zády? Pravděpodobně ano. To ale neznamená, že by se vyřešila hádanka, co spojuje jednotlivé národy, popřípadě státní společenství více národů. Problém je, jak nacházet společné rysy, které pak vytvoří abstraktní pojem identity, sounáležitosti a minima vlastenectví. S pádem nacionalistické Evropy je to čím dál těžší. Tradiční konstrukce společnosti stejného jazyka, místa osídlení a způsobu uvažování spočívala především na výkladu historie. U nás byl a je hvězdou první velikosti František Palacký. Nikdo jiný nikdy nestvořil lepší příběh o smyslu českých dějin než právě on. Stýkání a potýkání mírumilovného slovanství s agresorským římanstvím a vulgárním němectvím je stále hluboko zasunuté v našich myslích. Ale ani nedávná minulost se neoprostila od historických konstrukcí. Připomeňme tragikomickou tezi o „osudových osmičkách“, které zlomily rovnou páteř národa. Po listopadu se tyto metapříběhy rozpustily ve všeobecném konsenzu o návratu střední Evropy ze čtyřicetiletého výletu na Východ k nacionálně neutrálnímu konzumnímu kapitalismu.

Gramatika „angličanství“ Dnes mnoho Čechů, Moravanů a Slezanů nerozhodně přešlapuje na místě. Negativní nacionalismus, který vždy staví svůj příběh na negaci „jiného“, je už trochu passé. To ale není jenom česká specialita. Většina Evropanů zřetelně vidí, co vzepjatý nacionalismus ve 20. století napáchal. V evropském akademickém i politickém světě je nepřehlédnutelná snaha artikulovat svou identitu pozitivně. Jenže to se snadněji řekne, než udělá. Přesto se hlavně díky sociální antropologii objevují knihy, které místo (vznešených a jednoduchých) historických eschatologií předkládají (obyčejné a nejednoznačné) hledání opravdových identit společností. Není náhodou, že jeden takový bestseller vyšel právě ve Velké Britá-

nii. Britové jsou už nějaký čas odtažití ke kontinen- je mužský svět střední třídy. Nemůže začít ničím tálním siláckým příběhům o národní vyvolenosti. jiným než anglickou národní obsesí – debataPřesto se kvůli problémům v soužití s neevropský- mi o počasí. Vtipně odhaluje nekonečná klišé na mi minoritami, a především po londýnských bom- toto téma jako způsob navazování hovoru, jako bových útocích znovu otevírá na ostrovech debata vycpávky či jako oťukávání chování druhého. Čloo „britství“. Alespoň jeden z ostrovních národů má věk z kontinentu může snadno uklouznout, pokud nyní inteligentního průvodce vlastse chce zapojit do složitě stavěné ním národním svérázem. Sociální debaty o počasí. Ale ještě víc než antropoložka Kate Foxová vtělila kontinentální prohřešky Angličané Angličané si vydali nesnášejí americkou mluvu, která tucet let strávených výzkumem nejrůznějších aspektů anglické kultučasto nechápe symbolickou hodoriginálního ry do knihy Watching the English. notu tlachání o klimatu. Američan A jak se jí podařilo vysvobodit z klese stejně tak snadno může zaplést průvodce vlastním ce národních historizujících prededo odměřeného rituálu navazování svérázem. stinací? „Mým cílem je najít ,grakontaktů; nikdo nedělá takové tajmatiku‘ anglického chování. Rodilý nosti se svým jménem při pozdramluvčí jen zřídka vysvětlí gramatiku vení jako právě Angličan. Ještě svého vlastního jazyka. Stejně tak mnohem horší než představování ti, kteří jsou ovlivněni rituály, zvyky a zdravení je však v Anglii loučení, a tradicemi své jedinečné kultury, nemají dostatek sáhodlouhý způsob odchodu od přátel. odstupu k vysvětlení svého chování.“ Celou knihou prostupuje téma anglického Právě metoda sociální antropologie pomáhá humoru. Ten je všude – při popisu posílání drbů Foxové poodstoupit od vlastního světa „angličan- mobilem, v kapitole o sexu, při zkoumání praství“. Autorka se pouští do hledání obecných pra- covní morálky. Podle Foxové nepřekypuje Anglie videl snad ve všech aspektech anglické kultury. Na humorem více než jiné země, žádný jiný národ ale počátku si jako zkušený antropolog postěžuje, jak prý nepřikládá smyslu pro humor tak ústřední roli je těžké lavírovat mezi rolí aktivně zúčastněného v národní identitě. Obecným pravidlem britského a rolí objektivního pozorovatele. Jakou cestu si suchého humoru je naprostý zákaz explicitního vybírá, je přesto jasné. Ale právě metodologické vtipu. Obvyklá vlastnost Angličanů – umírněnost nahodilosti, usuzování z části na celek a beletris- – mutuje ve směšnou ironii. Humor britských sittický tón dělají z knihy čtenářský hit. I její přiznání comů a soap oper je tak cizincovi často naprosk identitě „levicově-liberálního čtenáře Guardia- to nepochopitelný. Ty občas připomínají pouze nu, dítěte antithatcheristické generace“ prosaku- seznam referencí k jiným událostem. Z toho Foxoje každou stránkou. vá odvozuje i obecnější politické pravidlo: „Žádný z totalitních vůdců, jako byli Hitler, Stalin, Mussolini a Franco, neměl smysl pro humor. Nikdo Hitlerovi vstup zakázán takový tedy proto nemá nikdy v Anglii šanci.“ Pozitivní obraz o charakteru Angličanů dokresluje Jak je to tedy doopravdy s čapkovským anglickým i pravidlem „Nebrat se příliš vážně“. To se projegentlemanem, který je odměřenou kombinací vuje především v povědomí o sexuálních schopmlčení, ochoty, důstojnosti, sportu a počestnosti? nostech Angličanů. Přestože supermarkety přeFoxová hledá obecnosti, takže musí ještě výš, než

INZERCE

Konkurzní řízení na ředitele „Lauderových škol při Židovské obci v Praze“ Rada Lauderových škol vypisuje z pověření Židovské obce v Praze konkurzní řízení na funkci ředitele „Lauderovy základní školy a gymnázia“. POŽADOVANÉ PŘEDPOKLADY PRO VÝKON FUNKCE ŘEDITELE (podle zák. č. 561/2004 Sb. a zák. č. 563/2004 Sb.): vysokoškolské vzdělání (Mgr.) / odborná kvalifikace pro přímou pedagogickou činnost / 5 let praxe. POŽADOVANÉ DOKLADY: ověřená kopie dokladů odborné kvalifikace / profesní životopis / výpis z evidence Rejstříku trestů (ne starší než 3 měsíce) / potvrzení o délce praxe. K přihlášce přiložte návrh koncepce rozvoje Lauderových škol – základní školy i gymnázia (rozsah cca 3–4 str.). Přihlášky zašlete nebo doručte do 2. března 2006 na adresu:

Na obálku napište: KONKURZ – NEOTVÍRAT

Židovská obec v Praze k rukám pí Heleny Beckové Maiselova ul. 18 110 01 Praha 1

NROS hledá Projektového asistenta/asistentku kontroly pro Globální grant Nadace rozvoje občanské společnosti vypisuje výběrové řízení na pozici „Projektový asistent kontroly pro Globální grant“. Náplní práce asistenta/asistentky bude administrace změn u projektů podpořených z Globálních grantů. Zároveň se bude podílet na kontrole průběžných a závěrečných zpráv z projektů.

—— —— —

POŽADUJEME: VŠ nebo SŠ ekonomického zaměření s dvouletou praxí zkušenosti s administrativou v ekonomické oblasti výhodou zkušenosti z neziskového sektoru a znalost problematiky strukturálních fondů výhodou preciznost a pečlivost dobrou znalost AJ, MS Office, řidičský průkaz skup. B NABÍZÍME: sdílení know-how v oblasti správy evropských fondů, perspektivní práci s vysokou mírou samostatnosti a možností osobního rozvoje a širokého uplatnění nejen v oblasti neziskového sektoru.

Motivační dopis a standardní strukturovaný EU životopis v anglickém i českém jazyce zasílejte na adresu [email protected] do 27. 2. 2006. Nástup možný ihned.

tékají explicitními drby o celebritách a „dívka ze strany 3“ je britskou specialitou, obecně se stále má za to, že Angličan upřednostňuje šálek dobrého čaje před sexem. Samostatnou kapitolou anglické identity je jejich kuchyně. Právě v této kapitole Foxová nejvíce tápe – možná proto, že něco takového jako anglická kuchyně je prostě nevysvětlitelné. Zatímco národní jídla na kontinentě jsou většinou něčím specifická či výrazná, Angličané nechávají často hosty, aby si chuť domysleli. Kniha Foxové má bezpočet záporů. Když čte neangličan některá pravidla, musí se urazit: proč by měly být některé univerzální evropské vzorce chování výsostně anglickou záležitostí? Přesto je kniha neobyčejně cenná. Možná víc pro cizince než pro Angličany. Boří mnohé neosobní mýty dané historickým vyprávěním, navrací identitu národa zpět k lidem. Místo intelektuálních konstrukcí bere na milost populární kulturu, žitou skutečnost většiny Angličanů.

Kdo jsou Češi? Jak by takový antropologický pokus dopadl v Čechách? Asi stejně. Příliš mnoho nejasností by ani omylem nevytvořilo tak efektivní obraz, jako se to daří sociálním historikům. Pokusit se ale o konceptuální sociální sondu by jistě uvítalo mnoho obyvatel České republiky, kterým není jejich unikátní identita lhostejná. Zatím je nabídka chabá. Z nejzmiňovanějších tezí nás napadne snad jen optimistický mýtus „zlatých českých ručiček“, obojaké „švejkovství“ a Heydrichovo odplivnutí si nad „smějícími se bestiemi“. Malý národ se nikdy nevzdá velkých metapříběhů, které ho ve chvíli ohrožení spojí. Dnes se však žádné velké nebezpečí za humny nerýsuje, tak proč se nepodívat trochu víc na českou povahu? David Klimeš Autor je novinář.

Q

20

DISKUSE

13.–19. ÚNOR 2006 V RESPEKT 7 INZERCE

Být, či nebýt na internetu Polemika o postupu amerického vyhledávače v Číně

U

dělal internetový vyhledávač Google chybu, když se rozhodl podbízet čínské vládě, aby ho vpustila na trh, a zakázal vyhledávat slova jako svoboda, demokracie či Tibet? V Respektu jsme publikovali komentář Petra Třešňáka Google prodal duši, který postup Googlu kritizoval. „Říká se, že komunismus ve východní Evropě porazila kopírka. Americký vynález. A teď si představme, že by ho k nám západní firmy před listopadem 1989 dodávaly s drobnou inovací. Jakmile rozezná v kopírovaném dokumentu slova Charta, lidská práva nebo Havel, zasekne se. Přesně takový dárek dávají teď obyvatelům komunistické Číny byznysmeni, kteří se ještě nedávno jevili jako ti nejcharakternější sympaťáci, jaké Amerika na přelomu milénia zrodila,“ napsal Petr Třešňák. Kvůli velkému zájmu čtenářů jsme se rozhodli požádat dva zajímavé autory, aby se na toto téma vyjádřili. První je renomovaný ekonom, který přednáší od New Yorku po Peking, a tudíž Čínu dobře zná. Druhým je Ivo Lukačevič, zakladatel českého vyhledávače Seznam.

Google se rozhodl správně Rozhodně nejde o situaci, která by byla černo-bílá, buď-nebo, ideově čistá a politicky průhledná. Je nutno se ptát: jak byste rozhodovali vy, kdybyste nesli tutéž míru zodpovědnosti jako Google? A jaký je názor čínského uživatele internetu? Fakt je, že internet a vyhledávač Google představují formu decentralizované informovanosti, která je historicky bezprecedentní a pro transformaci Číny nezbytná. Je mnohem těžší, ale také mnohem efektivnější vyrazit do Číny a pracovat pro plné uvolnění internetu v tamních podmínkách, přesvědčit praxí tamní vládu o chybě, kterou udělala, než si jednoduše „sbalit fidlátka“ a utéci. Na rozdíl od řady kritiků Google musí rozhodovat a jednat, a ne jen řečnit. Rozhodování a akce nejsou jednoduché, obzvláště ne pro firmu s globálním dopadem, která je donucena jednat v zájmu 1,3 miliardy potenciálních čínských klientů. Lze jen obdivovat mladé vedení Googlu, které se rozhodlo pro složitou a nevděčnou, ale v konečném výpočtu mnohem nadějnější cestu. Existuje velký a často i propastný rozdíl mezi čínskými lidmi a čínskou vládou. Existuje mezi nimi nepsaná dohoda o spolupráci na hospodářském rozvoji země, na úniku z chudoby. Zákazníky Googlu jsou tedy Číňané, ne čínská vláda. Číňané nejsou idioti. Čínská vláda svým postupem zlehčila sama sebe ne před klábosením neznalého světa, ale před vlastními lidmi, jejich inteligencí a chápáním významu internetu.

DOPISY Podmínky v dopravě nejsou rovné Chtěl bych navázat na diskusi o regionální dopravě (Železnice už nemá přednost, Respekt č. 5/06) a doplnit tak argumentaci Miroslava Patrika z Dětí Země na obranu železnice. Například při srovnání externích nákladů jednotlivých druhů dopravy vycházejí autobusy mnohem hůře než vlaky. V osobní dopravě v roce 2003 měly nejnižší měrné externality po metru a trolejbusu motorový vlak (10,7 haléře na osobokm) a elektrický vlak (11,6 haléře na osobokm). Po nich následuje letadlo a tramvaj a až pak je linkový autobus (35,3 haléře na osobokm). Mezi posledními je už jen městský autobus a osobní automobil (61,1 haléře na osobokm). Mluvit tedy o efektivnosti regionální autobusové dopravy, která by měla být vůči železnici finančně zatížena asi třikrát, při takto rozdílných ekonomických podmínkách svědčí o neznalosti stavu věci. Ing. Jan Zeman, Česká informační agentura životního prostředí Praha

Okresní železnice radši ne! Článek Železnice už nemá přednost (Respekt č. 5/06) se mi nezdá příliš objektivní a lze vesměs souhlasit s reakcí a argumenty

Baráčnický přístup k obraně lidských práv nahrává autoritativní mašinerii tím, že rozptyluje cíle hlubší a trvalé transformace společnosti do plejády drobných bojůvek, pokřiku a výkřiků. Preferuje izolaci před angažovaností. Bojkotovat Google není řešením; všestranně podporovat Google v jeho úsilí prolomit informační bariéru je aktivní, dlouhodobou strategií. Google se jistě mohl vyjádřit zásadně a cenzuru s velkým beau geste nepřijmout a tak pomoci vládě informačně izolovat Čínu od ostatního světa. Přitom pronikání zahraničních firem a institucí do Číny, pronikání informací a prolínání Číny s ostatním světem je nejlepší strategií a zárukou demokratické transformace země. Spoluzakladatelem Googlu je Rus Sergej M. Brin (narozen 1973 v Moskvě, emigrant, otec profesor matematiky), který získal dostatečnou průpravu pro zacházení s autoritativní cenzurou. Navíc, nedostupné stránky jsou zřetelně označeny „According to local laws and policies some search results are not showing“, což zcela jasně implikuje jako cenzora čínskou vládu. Navíc čínští i světoví hackeři si najdou cesty, jak cenzuru obejít a jak ještě více zviditelnit svoji message. V konečném výpočtu tento „boj“ prohraje čínská vláda. K tomu však dle mého názoru nedojde, protože vláda sama svá omezování internetu po čase tiše opustí. Ekonomický růst je pro její přežití důležitější než ideologická čistota. Je přístup k masivní světové informaci, i když neúplné, lepší než přístup radikálně omezený? Mladí „Google boys“ se nakonec rozhodli, že ano. Číně nelze „pomáhat“ tím, že ji budeme izolovat, že jí budeme doporučovat chudobu a stagnaci, že ji necháme napospas nelogičnosti autoritativní vlády. V Číně je třeba být, do Číny je třeba jít – ne jen řečnit, pokřikovat a bít se v prsa z tak veliké dálky. Je nutno spíše odsoudit politiky, kteří po dlouhá léta podlézají a pochlebují čínské vládě. Selhali ve svém vůdcovství a v plnění svých povinností, které mají v „popisu práce“. Pak si své frustrace vylévají na úspěšném podniku, který nemá politiku ve svém poslání, ale přesto jim ukázal odvahu činu, namísto jejich „odvahy“ slova. Milan Zelený je exulant; dnes také profesor na univerzitách v New Yorku, Zlíně, Pekinu a Xi´anu.

Nedělat zlo Zprávu o tom, že Google „povolil“ čínské cenzuře, jsem četl na několika místech internetu a vždycky jsem s trochu jiným úhlem pohledu

pana Patrika. Navíc nelze zásadně souhlasit s rozdělením železnice do podniků s okresní působností. Jednak by celostátní železnice měla tvořit nosnou kostru dopravního systému státu a zadruhé je třeba poukázat na velmi negativní nezvratné dopady podobných kroků uskutečněných před časem ve Velké Británii za vlády konzervativců. Řešení by mělo spočívat v optimální spolupráci a koordinaci různých podnikatelů z oblasti autobusové a železniční dopravy s cílem vytvořit v budoucnosti celostátní integrovaný dopravní systém, který by v maximální možné míře uspokojoval požadavky zákazníků. Ing. Vladimír Lukšů, CSc., Jindřichův Hradec

Je to zástěrka Článek Zbyňka Petráčka (Proroku, nezlob se, Respekt č. 6/06) byl dobrý, přesto bych k němu měl malý komentář. Konstatováním „útok na Salmana Rushdieho lze ještě zařadit do nyní frekventované kategorie targeted killing čili ,cíleného zabíjení‘“ se říká, že evropská společnost je dnes vlastně ochotná akceptovat princip „target killing“ na Rushdieho ve smyslu „sám si napsal, sám si schytá“. Takže příště, podle této logiky, až dojde k větší aféře, než je ta současná s karikaturami, přijmeme jako další akceptovatelný „schod“ zákaz karikatur a budeme hasit další kauzu. Což vyvolává otázku, co ještě horšího se musí z muslimské strany stát, abychom učinili další ústupek islámu a nepřímo připustili reálnou aplikaci islámského práva na naši civilizaci.

přemýšlel, proč se zakladatelé Googlu nechali chytit na špek. V Číně jsem také byl, a když jsem viděl tu obrovskou sebekázeň a pracovitost, se kterou se v podmínkách čínského socialismu pouštěli do všech světových novinek, získal jsem rovněž pocit, že Číňané jsou opravdu skvělí partneři pro kdejaký byznys. Stejné nadšení jako já zřejmě získali i zakladatelé Googlu, když si Čínu podrobně prozkoumali. Jenomže je to opravdu nebezpečná hra, která bohužel nezapadá do claimu „Don´t make an evil“ (Nedělat zlo), se kterým Google ve světě exceluje. Myslím, že přistoupením na tvrdé regulační požadavky Číny srazil Google sám sebe na kolena. Jakmile se totiž kdokoliv v civilizovaném světě dotkne svobody internetového média, vyvolá to okamžitě velmi ostré reakce samotných uživatelů internetu. Ti jsou základem existence jak Seznamu, tak Googlu, prostě celého internetu. V Evropě se zaplaťpánbůh zatím nepodařilo prosadit ani na úrovni Evropské unie žádná opatření, která by internet vysloveně omezovala. Jsou tu samozřejmě snahy získat určitý vliv na některé oblasti internetové komunikace, které např. hraničí s kriminálními činy. Proti takovým „omezením“ nemám osobně žádné výhrady a jsem schopen pomáhat při řešení takových případů. Ale přistoupit na požadavky politické cenzury se mi zdá nemravné. Politické důvody jsou totiž v mnoha ohledech v Číně zdeformované komunistickou ideologií a tvrdou diktaturou, která beztrestně zasahuje proti vlastním lidem. K čemu je takový byznys, když napomáhá porušování lidských práv? Je snad lež a bezpráví něco jiného než zlo, proti kterému se Google už na začátku tak jasně vymezil? Když dnes zakladatelé Googlu Larry se Sergejem tvrdí, že lepší je v Číně být, než nebýt, zeptal bych se jich spíš jinak: je lepší být svobodný a přitom vnímat určité etické hranice, nebo omezovat svobodu jiných a tu vlastní nahrazovat cestami ve vlastním boeingu? Pro mě je to jednoduché: politickou cenzuru bych velmi zvažoval při jakékoliv akvizici kdekoli na světě. Seznam.cz má také svůj claim: Být nejpopulárnějším místem českého internetu, kde uživatelé nalézají pomoc, řešení svých problémů, poučení i zábavu. Nemohl by být pravdivý, pokud bych uživatelům zrušil jejich e-mailové schránky, nebo dokonce blogy jenom proto, že se české vládě nelíbí jejich obsah. Něco podobného zakladatelé Googlu totiž připustili. Ivo Lukačevič, zakladatel portálu Seznam.cz

Ve stejném odstavci se vznáší otázka: „Stalo se snad někdy, aby při protestu proti nějakému kroku komunistické Číny demonstranti v Evropě vyrazili na čínské vývařovny?“ Neútočíme na ně se stejnou logikou, s jakou neútočili pozůstalí zahynuvších na trajektu Estonia, kterých bylo řádově také okolo tisíce, na provozovatele této lodní linky. Problém je jinde: jak nám velmi brzo sami muslimové nahráli na smeč svým útokem na egyptského lodního dopravce; rozdíl je v tom, že oni prostě útočí a vraždí kdykoli, kdy se jim to hodí nebo se jim něco nelíbí. Je to prostě jejich povaha, kterou nezmění žádný multi kulti přístup. V případě kauzy karikatur je proto jasně vidět, že to je jen zástěrka umocněná jejích nenávistí vůči čemukoli neislámskému či nemuslimskému. K vlastním karikaturám snad možno jen poznamenat, že potrefená husa se většinou ozve sama: ani jim tolik vlastně nevadí zobrazení Muhammada, který je zcela prokazatelně mnohokrát zobrazen za jiných okolností a na jiných místech, jako fakt, že karikatury spíš „bez závoje“ odkrývají jejich reálnou a násilnickou povahu. Z psychologického hlediska je to logické, čím víc budete zdůrazňovat a obviňovat primitivního pachatele, který si to navíc uvědomuje, ale stydí se za to a ze své podstaty takovéto bytosti se nezmění, tím agresivněji se bude chovat. Řešením celé situace v euroamerické společnosti je nezpochybnitelné vyšší právo demokracie a svobody projevu nad importovanými hodnotami menšin, které naši civilizaci nevytvořily, nepodílejí se na jejích duševních hodnotách a vlastně ji nepřímo úspěšně ničí. Jinak se nám za chvíli může stát, že nám zakážou jezdit na kole, protože je to málo muslimské. Zdeněk Červený

Nejlepší ceny! Levné knihy KMa Václavské nám. 18, Praha 1

www.levneknihy.cz Pokoj s vyhlídkou

99Kč

KULTURA

RESPEKT 7 V 13.–19. ÚNOR 2006

21

Quo vadis, Jandáku? S přepracovaným ministrem doma nikdo nemluví, ale národ ho miluje

V

pátek tomu bude přesně půl roku, co prezidentským jmenováním odstartovala dráha ministra kultury Vítězslava Jandáka. „Ani se do voleb nestihne projít po úřadě,“ prorokovali mu tehdy jedni. „Určitě nebude mít podporu vlády a nic neprosadí,“ říkali druzí (mimochodem také Respekt). Věci však nabraly nečekaný spád. Rychlost, s jakou Jandák odvolává odborníky, kteří působili na ministerstvu a v jeho přilehlých institucích léta, mění strukturu svého úřadu a úspěšně prosazuje v parlamentu všelijaké zákony, nikdo nečekal. Také skutečnost, že se téměř vzápětí stal nejpopulárnějším politikem v zemi, vyráží dech. Co za tím je? Vúdú? Charisma? Těžká dřina? Pro odpovědi jsme se vydali do nitra ministrova úřadu, do parlamentu a na spoustu dalších míst.

Kartu na stůl a žádné hry Za budovu, ve které současné ministerstvo kultury sídlí, by se nemusel stydět ani francouzský král. Nádheru a okázalost pozdně barokního Nostického paláce na Malé Straně je možné vycítit už zvenčí podle jeho majestátních zdí. Na úřad jej dal zrekonstruovat a upravit minulý ministr kultury Pavel Dostál. Palác se stal vlastně jeho pomníkem. Historické dveře se samočinně otevírají a za nimi nás čeká moderní vrátnice. Obdržíme žlutou placku návštěvy a asistentka nás vzápětí odvádí do palácové říše. Téměř u každých dveří se musí prokázat magnetickou kartou. Každý tu má kartu jinou a opravňuje ho ke vstupu pouze do „jeho sektoru“. Tento systém tady existuje už od Dostálových dob, a jak říkají zaměstnanci, „je to asi kvůli bezpečnosti a dá se na to zvyknout“. Přístup do všech prostor má na svou kartu pouze ministr. Vstupujeme do sekce E, odboru vnějších vztahů, analýz a komunikace. „Co vlastně děláme? Odpovídáme na všechny dotazy, co na ministerstvo přijdou, a analyzujeme to, co o ministrovi vychází v médiích,“ říká úřednice Ludmila Kadrnková. Poněkud nabubřelý název odboru, hodící se k naddimenzovaným palácovým prostorám, uvádějí na pravou míru anglické vizitky některých zaměstnanců, na kterých stojí prostě Public Relation. S paní Kadrnkovou se vydáváme na okružní výlet palácem. Hned vedle je ministerská pracovna. Zařízení je hypermoderní. Přes prosklené dveře vidíme velké barvami hýřící Knížákovo plátno, které se rozprostírá hned za ministrovou židlí (pravděpodobně pozůstatek po Dostálovi). Do pracovny se za nepřítomnosti ministra samozřejmě nesmí, takže pokračujeme dál do království prvního náměstka Františka Formánka. Stěny jeho obrovské kanceláře jsou pokryté dekorativní látkou, všude je pečlivě rekonstruovaný historický nábytek, obrazy, koberce, nádherný výhled na Kampu. Kancelář působí impozantněji než mnohé prostory Pražského hradu. „Ministr by chtěl předat palác lidem,“ říká náměstek, „ať jsou tady prohlídkové trasy a chodí sem také turisti.“ Formánek má za sebou stáže ve státní správě v USA a říká, že ministrovým i jeho snem je moderní a funkční administrativní budova, žádný palác. „Mám rád haly, kde se úředníci ze sekcí navzájem vidí a mohou spolu snadno komunikovat. V paláci je to komplikované. Navíc se tady dá těžko kontrolovat, jestli úředníci pracují, nebo hrají počítačové hry,“ posteskne si Formánek. Prohlídka je u konce, nastal čas promluvit si přímo s ministrem.

Všichni se mu řehtali Za Jandákem musíme do sněmovny, jinde je v podstatě nezachytitelný. Je čtvrtek půl deváté ráno, číháme na něj u poslaneckého bufetu a máme štěstí. Ministr vychází zpoza zástěny, kde o čemsi jednal s několika muži, je odulý, oči má zarudlé: „Pánové, skoro jsem nespal. Včera vláda zasedala až do čtyř. Pracuju čtrnáct hodin denně a doma se mnou už nemluví ani dveře od chlíva,“ říká na uvítanou a hned přechází do útoku. „Včera mi prošel autorský zákon. Srali se s tím od roku 2001, já to zvládnul za pár měsíců. A nikdo o tom nenapsal, nikdo,“ chrlí na nás. O jeho zákonu se psalo v novinách, na internetu a mluvilo v rádiu. Analytický odbor asi zaspal. „Já to ještě nečet, jsem od šesti v práci,“ mává rukou ministr a chrlí dál: „Všechno se mi podařilo. Zastavil jsem propad rozpočtu, zařídil točnu…“ Ale moment, rozpočet byl už přece předjednaný, a i když jemu osobně se podařilo navýšení o 90 milionů, především se přece o záchranu kulturního rozpočtu zasloužila Táňa Fišerová, která za dramatických okolností prosadila jeho navýšení o další stovku. Takže „Jandákovy“ peníze by samy o sobě přece propad nezastavily. „Ale zastavily, zastavily. Prostě: je to víc peněz na stole, nebo ne?“ říká ministr.

Dejte mi tři oříšky a já všechno zařídím. FOTO GÜNTER BARTOŠ

„Jak se povedlo, že Jandák má nakonec vyšší rozpočet než Dostál?“ přemítá před sněmovnou ministr financí Bohuslav Sobotka. „Dostál neměl takovou podporu premiéra,“ zní nakonec jeho soud. Jiří Paroubek svou náklonnost k nejpopulárnějšímu ministrovi samozřejmě neskrývá. Když na něj přijde řeč, očividně rozkvete: „Dřív se mi všichni řehtali, a teď se podívejte, jak zákony procházejí,“ komentuje legislativní smršť rezortu ministerstva kultury. A v tomhle případě má docela pravdu: nedávno prošla sněmovnou již zmiňovaná novela autorského zákona a také důležitá novela zákona o Státním fondu kinematografie. Naprosto čerstvá je novela zákona o rozhlasovém a televizním vysílání, kterou sněmovna schválila minulý pátek. Ta může zásadně posunout digitální média, není ale jasné, jak nakonec dopadne v Senátu.

Já vás povýším Zásadní změny, které dělá Jandák na svém ministerstvu, ovšem nepůsobí vždycky tak promyšleně jako více či méně důkladně projednané novely ve sněmovně. Ministerským změnám často chybí veřejná diskuse a jejich hektičnost je někdy těžko pochopitelná. A úředníci se nemohou bránit jako sněmovna, která například nestandardní památ-

Jo, Honza, ten byl lidovej Fenomén Jandák je třeba rozebrat také z hlediska jeho neuvěřitelné popularity: ministr kultury je suverénně na špici žebříčku se sedmdesáti procenty příznivého hodnocení, druhý Paroubek má o dvanáct méně. „Víte, čím to taky je? Srozumitelností. Lidi přestali politikům rozumět, protože mluví ,političtinou‘,“ vysvětluje svoji oblibu sám Jandák. „Nejpopulárnější politici z poslední doby, jako Buzková, Gross nebo Jandák, mají společné dvě věci,“ říká Jan Hartl, šéf agentury STEM, která průzkum na začátku ledna prováděla. „Zaprvé, dokážou jasně a srozumitelně formulovat myšlenku do televizního šotu o délce patnácti vteřin a zadruhé, museli stát mimo hlavní konflikty v politice.“ Jak však Hartl nakonec přiznává, popularita patří k těm nejpovrchnějším hodnocením a znamená naprosto něco jiného než třeba důvěra, kterou ovšem prý STEM měří spíše u institucí než u politiků. Do karet v tomto povrchním hodnocení hraje Jandákovi také spojení popularity a mediální

kovou novelu podstrčenou Jandákovým úřadem hned vrátila k projednání výborům. Změny, které Jandák plánuje například v oblasti památkové péče, jsou přitom skutečně dalekosáhlé a část odborné veřejnosti se proti nim již začíná bouřit. Po důkladném rozhovoru s ministrem kultury a jeho prvním náměstkem se sice změny nezdají už tak šílené jako fámy, které o nich kolují, ovšem zevrubná veřejná diskuse jim opravdu chybí (samostatný článek o reformě památkové péče přineseme v některém z dalších čísel). A proč ta překotná rychlost, pane ministře? „Protože mi řekli, že nestihnu nic. Chtěl jsem všechny přesvědčit, že věci se dají stihnout i za těch devět měsíců. Že i úřad a legislativa mohou fungovat rychleji. Tak jak to funguje v soukromé sféře,“ říká Jandák. A co ty chyby v postupu odvolání ředitelů památkových úřadů, které ministerstvo odvolalo de facto protiprávně. Odvolat je totiž mohl jen generální ředitel, který byl ovšem sám předtím odvolaný. Věc se potom musela složitě napravovat změnami statutu Národního památkového ústavu. To je přece příznak nekompetentnosti. „Člověk se splete. Když vám jde o dobrou věc, tak se spletete třeba i legislativně,“ říká Jandák. Analýze, jak na tom zdejší památková péče nyní skutečně je a kam ji posunuly Jandákovy zásahy, by prospělo, kdyby

image. Nezapomínejme, že o Vánocích tradičně běží asi nejoblíbenější národní pohádka Tři oříšky pro Popelku, kde současný ministr hraje jednoho z princových kumpánů. „Jandák se také jasně vyděluje z intelektuálského a také trochu snobského prostředí, kterého je stejně tak šest až sedm procent,“ dodává šéf STEM. Současný ministr kultury je jistě lidovým typem politika, ke kterým tady ovšem po Antonínu Zápotockém vládne přece jen určitá nedůvěra. „Ne Zápotocký, ale Honza Masaryk, to byl typ lidového politika,“ říká k tomu ministr. „Můj táta ho znal.“

se už trochu usadila rozvířená voda. Ovšem Jandákovo tvrzení: „Já chci památkáře povýšit. Protože co byli památkáři? Lidé, které nikdo neměl rád. Ale já chci, aby je ctili a měli rádi,“ debatu moc neuklidňuje.

Naděje Věci tedy kvasí, a jak se osvědčí v praxi, to je zatím těžké předvídat. Ale jak psal tento časopis v kritickém nekrologu Pavla Dostála: „Naději by dávalo jmenování kulturního manažera, který by měl dostatečné charisma a průbojnost, aby jej ekonomičtí ministři nevypoklonkovali ze dveří.“ Druhou, slibnější šancí měl být „příchod politika, který bude mít zájem o kulturní agendu a zároveň vliv ve své straně“. Pokud Jandák vstoupí do ČSSD, a to je téměř jisté, mohly by se překvapivě spojit oba předpoklady, po kterých jsme tak volali. Je samozřejmě otázka, jak bude ministr odolávat tlakům různých lobby, ale naděje tady je. Jaroslav Pašmik

Co si o popularitě ministra kultury myslíte vy? Debata na www.respekt.cz.

Richard Krajčo, hudebník, herec: Spíš přemýšlím o tom, že je zajímavé, že člověk nastoupí do nějaké funkce a hned je megapopulární. Bude dobré počkat, až něco udělá, a podle toho to pak budeme posuzovat. Břetislav Rychlík, režisér: Popularita nepředstavuje žádnou hodnotu. Dlouhý byl populární, Gross taky, a kde jsou oba dnes. David Koller, hudebník: Protože v době superstar musí být někdo nejpopulárnější. Bohdan Sláma, režisér: Je ze všech nejinteligentnější.

A na závěr malá anketa. Proč myslíte, že lidé mají tak rádi Jandáka?

David Černý, výtvarník: Má dokonalou knedlíkovitou vizáž, která nejvíce vyhovuje zdejšímu vkusu.

Michal Malátný, zpěvák Chinaski: Většina lidí má ráda lidovou zábavu a on je lidovej. Jinak si myslím, že je populární, protože je vlastně povrchní, což lidem vyhovuje.

Martin Zbrožek, hudebník a bavič: Je to taková švejkovina.

Jiří David, výtvarník: Národ je soustředěný na herecké tváře. A hereckým tvářím se toho promíjí daleko víc než kterýmkoli jiným.

Miroslav Bambušek, dramatik: Je to herec, lidi ho znají a zatím nemohl nic moc pokazit. Jan Rejžek, publicista: Protože děláte tyhle ankety. Čím víc se o něm píše, tím je slavnější.

Q

22

KULTURA

13.–19. ÚNOR 2006 V RESPEKT 7

Óda na Sazku Super Size Za ještě výživnější a ještě lépe zaplacené dokumenty

Dobrou chuť, milé děti. Kdo omdlí, dostane nášup. REPRO RESPEKT

N

ení to tak dávno, co si Respekt povzdechl, jak málo jsou u nás k vidění angažované dokumenty. A hned tu máme dva nové. Do kin přichází vyhlášený americký film Super Size Me, jehož autor riskoval vlastní kůži, aby divákům ukázal, kam vede stravování u McDonald’s. Přežil a poslední zprávy ze světového tisku nás uklidňují, že jeho bídný zdravotní stav se pomalu vrací do normálu. S druhým filmovým kaskadérem to ovšem dopadlo hůř. Igor Chaun v dokumentu Sazka Arena, který před týdnem odvysílala televize Prima, nasadil vlastní pověst, aby nás přesvědčil, jak báječná je nová hokejová hala ve Vysočanech. V tomto případě je poškození bohužel trvalé.

Cukr a pryč Začněme ve Spojených státech, protože Super Size Me je opravdu filmová událost, objevná i zábavná. Populární debatu o tom, jestli jsou Američané národem hrdinů, nebo padouchů, staví do nečekaného světla. Naši zámořští spojenci jsou především národem tlusťochů. Nikde jinde na světě nenajdete dvě třetiny dospělé populace nebo 37 % adolescentů s nadváhou, eventuálně těžkou obezitou. Režisér a scenárista Morgan Spurlock si to uvědomil, když na Den díkůvzdání v roce 2002 pojídal pečené-

ho krocana a sledoval ve zprávách událost, kterou s ironickým úšklebkem neopomenulo zmínit snad žádné evropské médium. Dvě korpulentní dospívající dívky zažalovaly fastfoodový řetězec McDonald’s za to, že jim jeho strava přivodila obezitu a zdravotní problémy. Kde končí osobní zodpovědnost a začíná zodpovědnost korporace? Celý svět se pochichtával, ale Morgan Spurlock vzal tuto otázku vážně. I když vážně… Už první záběry rozpustilého šoumena s knírem dávají tušit, že suchopárnou přednášku o zdravé výživě sledovat nebudeme. Morgan si dal předsevzetí: sní tři jídla denně u McDonald’s a ani sousto jinde. Pokud mu personál nabídne takzvanou Super Size porci (nepředstavitelný kolos hranolek, koly a masa v housce, jaký u nás neuvidíte), neodmítne. To celé třicet dní za odborné asistence tří lékařů a dohledu kamery. Na začátku absolvuje zevrubné lékařské vyšetření a zdravý jako řípa vyráží do China Townu na snídani. Do prvního cheesburgeru se zakusuje s neskrývanou rozkoší. Během měsíčního experimentu projede Morgan Spojené státy, navštíví jejich „nejtlustší“ město Houston, mluví s dietology, potravinářskými lobbisty, tělocvikáři, dětmi ze škol i s vyhlášeným rekordmanem panem Gorskem, který ročně spořádá 741 Big Maců. Čím zajímavější a výmluvnější jsou informace (děti na obrázcích nepoznají Ježíše Krista, zato

neomylně identifikují všechny maskoty z fast foodů), se postavila za rekordních šestnáct měsíců, takže tím hůř je na tom Morgan. Pravidelná vyšetření uka- generální ředitel Sazky Aleš Hušák musel povozují dramatické zhoršení krevních a jaterních hod- lat jako krizového manažera bývalého armádního not, nedávno vitálního třicátníka sužují bolesti hla- důstojníka z Afghánistánu a řídit akci jako nefalvy, únava a deprese, jeho přítelkyně (vegetariánka) si šovaný diktátor. Lidé si ale nestěžují a pro Sazku stěžuje na úpadek sexuálního života. Jediné, co Spur- konali zázraky – ve filmu se dozvíme o unikátní lockovi zvedne náladu, je další nášup u Maca. Když jí, střešní konstrukci, systému teleskopicky výsuvných pódií, rozvodu chlazené smíchovské dvanáctje šťastný, zbytek dne se unaveně plouží. Zkraťme to – za měsíc ztloustne Morgan sko- ky, která nasytí až tisíc žíznivých diváků za minutu, ro o dvanáct kilo, zdvojnásobí pravděpodobnost o chodbách, jejichž bezpečnost hlídají roboti řízeinfarktu a jeho jaterní testy jsou totožné s hodnota- ní neuronovou sítí. Úřednice kulturního odboru mi alkoholika. Film přehání, můžete si říct. Nikdo Prahy 9 poreferuje, co dobrého dělá Sazka pro děti, přece nejí v McDonald’s od rána do večera a jeden a Karel Gott na závěr zazpívá na kameru a capella hamburger týdně ještě nikoho nezabil. Spurlock ploužák Jdi za štěstím, prokládaný záběry na řediale neopakuje chyby služebně staršího Michaela tele Hušáka. Jedno oko nezůstane suché. „Samozřejmě to byla zakázka, propagační odděMoorea, nesahá k žádným demagogickým závěrům. Svou obžernou one man show prokládá smrš- lení Sazky se mě zeptalo, jestli bych pro ně nechtěl tí statistik, čísel a názorů odborníků a postupně natočit dokument o existenci haly,“ přiznává tvůrodkrývá skutečný základ problému. Tím nejsou ce. „Jsem hokejový fanoušek, ta stavba je podle mě karbanátky samotné, ale hlavně na první pohled fenomenální. Takže jsem to vzal.“ Sazka dokument neviditelná strategie firmy. Cíleně naddimenzované kompletně zaplatila a měla poměrně jasnou objedporce (bez přehánění – z jednoho amerického obě- návku, co v něm má a nemá být. Problém je, že da by průměrná asijská rodina žila celý den), utaje- divák se vůbec nedozví, že jde o reklamu, film se né tabulky výživnosti potravin, zbytečně přidávané tváří jako autorský počin renomovaného tvůrce. Přikilogramy cukru (Morgan jich za jediný měsíc snědl tom otázek, které by zasloužily dokumentaristickým 13), kofeinu a soli, které za pomoci miliard dolarů způsobem rozkrýt, se kolem Sazka Areny nahromana reklamu strhávají především děti do regulér- dilo víc než dost. Státní stamiliony investované do ní závislosti na fast foodech. „Když jste dítě, váš pozemků soukromého podniku, podezření z obchámozek nemá šanci,“ shrnuje jídelníček McDonald’s zení ekologických norem, podivné úlitby z loterijníodborník na výživu. A co na to firma samotná? Ani ho zákona, které mají Sazce umožnit stavbu splácet, na patnáctý pokus se Morgan zodpovědným mana- nebo Hušákovy urážky vládních politiků, kteří ve žerům nedovolal, ale jeho film je zřejmě v klidu finále odmítli ručit státní kasou za úvěr pro Arenu nenechal. Pár týdnů po úspěšné premiéře na festi- – nic z toho Chaunův opus ani nezmiňuje, natož aby valu Sundance McDonald’s znenadání stáhl z pro- se snažil zjistit, jak to vlastně bylo. „Na tohle jsem rezignoval. Měl to být v jistém smyslu oslavný dokudeje své Super Size porce. ment, ne investigace,“ přiznává režisér, jehož honorář prý rozhodně „nebyl nestandardní“. Léčba Chaunem S romantickou vidinou dalšího „muže proti systému“ pouští o pár dní později divák televizi Prima. Někdejší listopadový studentský vůdce a zlobivé dítě českého dokumentu Igor Chaun se s kamerou vydal zmapovat osud pražské Sazka Areny. Vše se tváří jako nezávislé dílo, snad jen sobota dopoledne na Primě není úplně reprezentativní čas pro dokumentární premiéru. Záhy pochopíme důvod. „Pohled je to hezkej, jsem spokojenej,“ pochvaluje si pan Michal zářící logo Sazky na stadionu, který mu vyrostl naproti bytu. Není sám, komu se aréna líbí. Vznosná slova uznání přidávají další. Ředitel propagace Sazky hovoří o „novém pohledu na život“, přizvaný zpěvák Karel Gott o „duchu místa“, každý druhý zpovídaný pak o „nejkrásnější hale na světě“. Nechybí ani drama. Hokejová aréna

Kouřové signály pro dnešní dobu Co znamená být americkým indiánem? U povídek Shermana Alexieho zapomenete na všechny stereotypy. „Bojím se bílých liberálů, kteří milují indiány. Myslím, že takových pětasedmdesát procent bílých liberálů, kteří se motají kolem indiánů, nakonec uvěří, že jsou indiáni, a začnou nám indiánům vyprávět, co to znamená být indiánem.“ Autor těchto řádek, americký domorodý spisovatel z kmene Spokane Sherman Alexie, se ve svých povídkách nespokojuje jen s rozvíjením vtipu o tom, že každá indiánská rodina dnes bydlí doma s jedním bílým antropologem. Nenechá se zatáhnout do žádných romantických klišé. Nezamlčuje rezervační alkoholiky a gamblery ani ty, kteří studují vysoké školy a snaží se za každou cenu integrovat do ekonomicky úspěšného světa. Těžko si představit plastičtější a lidštější portrét současného indiánského osudu v moderní civilizaci, než jsou jeho právě v češtině vydané povídky Deset malých Indiánků, které v Americe vyšly v roce 2003. Z různých stran se poctivě snaží popsat, jak zatraceně těžké je žít rozkročený mezi světem svého kmene a světem bílé společnosti, která nabízí spoustu možností.

Kdo se směje Shermana Alexieho označil v roce 1999 časopis The New Yorker za jednoho z nejzajímavějších autorů pro 21. století. Stalo se tak i díky jeho scénáři k filmu Kouřové signály (1998), kde se Alexie ukázal jako

vtipný a nebojácný vypravěč, který se pouští i do těch nejchoulostivějších témat indiánské současnosti, která jsou jinak svázána tichošlápkovstvím politické korektnosti. Na tu si nepotrpí ani ve svých prózách. V povídce Kdo mi to dosvědčí? se třeba pouští na hodně tenký led, když nechává svoji indiánskou hrdinku říci na téma 11. září 2001: „Víte, já si nemyslím, že každý, kdo zahynul ve věžích, byl nevinný. Ty věže byly plné bankéřů, makléřů a právníků. Co myslíte, byli čestní? Ještě jste o tom takhle nepřemýšlel?“ I na dálku znějí tato slova jako neúnosná drzost, ale o rozpolceném vztahu původních obyvatel k potomkům bílých kolonizátorů říkají mnohé. Sherman Alexie ovšem není prvoplánový provokatér. Život ho otřískal dostatečně na to, aby si byl vědom jeho složitostí. Narodil se jako hydrocefalické dítě, v šesti měsících podstoupil operaci mozku s prognózou mentální retardace. Té se nakonec vyhnul, ale dětství prožil jako neurotické dítě, které se ještě ve škole pomočovalo. Posměškům se rozhodl bránit černým humorem i ostrou ironií. I ve svých textech často poukazuje na zvláštní druh humoru, který mají kromě indiánů i Židé, tedy etnika zasažená genocidou a šikanováním. Střední školu se rozhodl studovat mimo rezervaci svého kmene. Toužil po lepším vzdělání, což se mu nakonec splnilo. Zkoušel psát, jeho literárními

Alexie: průvodce na cestě z pasti. FOTO PROFIMEDIA.CZ

hrdiny byli zpočátku John Steinbeck („protože psal o chudých“) a Stephen King („protože výborně psal o dětských mimoních a pakách“). Teprve vydání první povídkové sbírky Obcování s tancováním (1992) mu dodalo odvahu ukončit slibně se rozvíjející dráhu alkoholika.

Příběh černého řidiče Povídková sbírka Deset malých Indiánků je příjemným překvapením i pro znalce indiánských autorů. Její poetika je v civilnosti, baví vás pestrostí snímaného prostředí i všudypřítomným inteligentním humorem. Poznáte v ní například těžkosti indiánské intelektuálky, která ráda čte, stydí se za nevzdělanost svých

ČT říká ne Dokumentární film zažívá rozmach a jeho tvůrci stále častěji sami vystupují před kamerou. Když vidíme Michaela Moorea řečnit o ďábelském Bushovi nebo Morgana Spurlocka, jak se cpe trojitou porcí hranolek, může se nám jejich exhibicionismus zdát občas protivný. Ale má jednu výhodu – víme, s kým máme tu čest, o co autorovi jde a co od něj čekat příště. Zatajená reklama na podezřelou firmu a jejího šéfa je chucpe a Českou televizi, která Sazce jindy zobe z ruky, šlechtí, že dokument odmítla vysílat. Naštěstí svou ódu na Sazku Igor Chaun natočil tak průhledně, že i v jeho případě už víme, co čekat příště. Petr Třešňák

Q

příbuzných v rezervaci a snaží se využít svůj původ k tomu, aby byla v bílém prostředí zajímavá. Hledá jednoho domorodého básníka, který však nakonec vůbec nezapadne do její romantické představy o indiánském bardovi. Nepíše už léta básně, řídí vysokozdvižný vozík a stará se o své staré rodiče. Jsou to běloši, kteří ho adoptovali, když ho jeho máma nechala vlastnímu osudu. V povídce Právnická liga jde zase o politiku. Napůl černoch a napůl indián Richard sní o tom, že se stane prvním takovým míšencem v americkém Senátu. Chce rozbít mašinerii nekompetentních a průměrných na všech stranách. Jenže všechny sny skončí při basketu rvačkou s bílými právníky. Není snadné být lepší než oni. Literární talent Shermana Alexieho slouží nepochybně jedné důležité věci. Snaží se bez stereotypů přinutit lidi k přemýšlení o multikulturní společnosti. Dělá tak práci za několik nadací a dobře myšlených konferencí. Zahání fanatismy druhem lidskosti, který je srozumitelný každému, kdo o to stojí. Nutí myslet. Podívat se na věci jinak. Pustit si k tělu všechny komplikovanosti a stále se množící paradoxy a nedovolit si luxus zjednodušení. To všechno si uvědomíte třeba u povídky Letové vzorce. Bohatý indián-byznysmen jede na letiště taxikem, který řídí černý Afričan z Etiopie. Indián pán a černoch jeho řidič – situace, která je indiánovi od začátku nějak podvědomě nepříjemná. V rozhovoru vyjde najevo, že řidič studoval fyziku v Oxfordu a je vojenský pilot. Létal v císařské armádě a házel bomby na jiné Etiopany, kteří chtěli Haile Selassieho svrhnout. Pak dezertoval i s letadlem do Francie. Oba pasažéři si vyprávějí své životní příběhy a zjišťují, že ani jeden nedokázali na začátku toho druhého odhadnout. Že ho zařadili podle společenských předsudků, ale že realita je jiná. Všechno je tak individuálně zamotané, že rozplétání musí být vždy zcela osobní a konkrétní. Proto je tak těžké dostat se z pasti představ druhých lidí. Tomáš Weiss Autor je spolupracovníkem Respektu.

Q

SCÉNA

RESPEKT 7 V 13.–19. ÚNOR 2006

VÝSTAVY

FILM

HUDBA

23

KULTURNÍ TIP Knižní rozhovory s hvězdami šoubyznysu jsou nakladatelským evergreenem, ne vždycky se z nich člověk ale něco kloudného dozví. Kniha Bono o Bonovi francouzského spisovatele a novináře Michky Assayase představuje výjimku snad ve všech směrech. Je zajímavá, čtivá a podnětná k přemýšlení. Výrazná tvář frontmana irské rockové superskupiny U2 se v médiích objevuje tak

Bono Vox populi

Podobizny velikánů jsou starým tématem umění, dnes se jím ovšem zabývají hlavně fotografové a karikaturisté. Německý sochař Heribert Maria Staub (nar. 1940) je převádí do jazyka současné plastiky. Mezi desítkami slavných hlav na výstavě Tváří v tvář (v pražské Nové síni do 19. 2.) nechybí Mozart, Nietzsche, Kafka, Borges, Benn, Einstein, Joyce, ba dokonce ani Milan Kundera. Charakteristické rysy osobností nese hmota jen v náznaku, podstatnější je sám proces ztvárňování: stopy po hnětení, drásání i hlazení materiálu, v nichž se odráží sochařův bezprostřední vztah k určitému myšlenkovému světu. Po akademiích v Düsseldorfu a Bonnu studoval Staub také v Praze (1966–68), později získal mnohá ocenění a proslul také jako scénograf opery v Sidney, kde spolupracoval s Johnem Cagem. Svým osobitým panteonem pokračuje v cestě, kterou kdysi otevřel Rodinův Balzac, jeho hlavy jsou však zároveň spřízněny s planetami, meteority, valouny či hroudami, tedy s čímsi prapřírodním, co je na rozdíl od lidského pachtění věčné.

Po úspěšném snímku Pianistka, založeném na provokativním díle Elfriede Jelinekové, se do našich biografů dostává další film známého rakouského režiséra Michaela Hanekeho. Tentokrát se jedná o snímek Utajený (foto), jenž získal cenu za režii na loňském festivalu v Cannes. Ani zde nejde tvůrce mimo svůj styl, kterým chce především zneklidňovat měšťáckou nevinnost Evropy. Ve filmu nás něco pořád sleduje, podobně jako hlavní postavu George a jeho ženu Anne (Juliette Binoche). Ono skryté nám posílá vzkazy v podobě videokazet a nechutných obrázků podřezaného člověka. Samozřejmě je to o nervy, i když se snažíme ovládat a chovat „normálně“. Policie nezasáhne a alibisticky tvrdí, že se ještě nic nestalo. Zůstáváme tedy sami se svým skrytým svědomím, které se hlásí o slovo. Snímek přemítá nad hříchy z minulosti a mistrně si pohrává s fenoménem viny. Je dobrou metaforou současné situace v Evropě. Jeho děj se odehrává ve Francii. Viděno z perspektivy loňských nepokojů v ulicích francouzských měst, nemohl Haneke zvolit lepší místo.

Tento týden bude svátkem všech příznivců toho nejavantgardnějšího jazzu. V našem hlavním městě se totiž dočkáme hned dvou koncertů předních evropských kapel. Jako první se představí skupina, kterou londýnský časopis The Times nazval „jazzové trio dekády“. Jedná se o trio švédského pianisty Esbjörna Svenssona (16. 2., 21.00, Lucerna Music Bar). Jeho kapela nedodržuje zavedená klišé v hierarchii nástrojů ani řazení sól. Inspiraci hledá často mimo jazz v říši popu, který ovšem předělává naprosto osobitým způsobem. Jazzová nadílka bude dál pokračovat v pátek, kdy k nám z polského Gdaňska dorazí experimentální elektronicko-akustická skupina Pink Freud (17. 2., 19.30, klub NoD). Jedná se také o trio, ale tentokrát docela zvláštního obsazení. Na pódiu se objeví trumpetista, bubeník a basista, který bude zároveň ovládat elektroniku. Pinkfreudovské poselství zní: Omílání evergreenů je strašná nuda, tím dál nic neposunete. My se snažíme vytvořit něco nového a inspirativního. Ti, kdo přijdou na koncert, budou určitě mile překvapeni.

Aktuální téma umírajících továren si zvolil pro svou současnou výstavu nazvanou Industria v pražské Galerii Rudolfinum český fotograf Václav Jirásek (nar. 1965). Jedná se o rozsáhlou akci, na které umělec představuje více než sedm desítek velkoformátových barevných fotografií, zachycujících rozklad již nepotřebných krachujících fabrik (ČKD Blansko, Třinecké železárny, Poldi Kladno atd.). Fotografie LG Philips Hranice na výstavě zatím chybí.

V kinech ale od tohoto týdne běží ještě jeden zajímavý snímek. Jedná se o dánský film Číňan, který získal na loňském festivalu v Karlových Varech cenu filmových kritiků FIPRESCI. Vypráví příběh čtyřicátníka Kelda, kterého opustí žena. Seveřan se podle domácí tradice nejdřív pokusí o sebevraždu. Život mu však zachrání lidé z čínského bufetu odnaproti. Keld se s nimi nečekaně sblíží (zvláště s krásnou Ling) a objevuje taje čínského charakteru.

Kdo je z regionů a do Prahy se tento týden nedostane, nemusí zoufat. Možná se v jeho blízkosti objeví přední slovenská kapela Dlhé diely (viz foto Kryštofa Havliceho), která začíná koncertní šňůru po Česku. V úterý se kapela představí v Českých Budějovicích (Klub Solnice), den nato v Jihlavě (hotel Gustav Mahler) a pak v Olomouci (Divadlo hudby). Následovat bude Praha, Svitavy a nakonec Česká Třebová.

– VŠ –, – JP –

– JP –

– JP –

CO SE DĚJE VE SVĚTĚ

Rotterdam: hladové tady a teď Mezinárodní filmový festival v Rotterdamu (letos 35. ročník) ukázal, že filmoví hrdinové jsou stále rozháranější, stále víc tápou a hledají, aniž by něco našli. „Neexistuje žádná minulost, žádná budoucnost, jen hladové tady a teď,“ říká jeden z hrdinů tchajwanského filmu Třikrát, jehož režisér Hou Hsiao-hsien byl v Rotterdamu zařazen spolu s pětadvacítkou dalších mezi filmové mistry. Právě film Třikrát se po své premiéře loni v Cannes stal spolu s mexickou Bitvou na nebi jedním z nejprodávanějších filmů Hlavně aby nezmizela radost. FOTO PROFIMEDIA.CZ / CORBIS nezávislého trhu. Jde o výjimečný úspěch: nezávislých filmů, které čeká kariéra, totiž najdeme stále méně. V Rotterdamu letos ze tří set celovečerních filmů jen sedm zaznamenalo jednoznačný obchodní úspěch. Propast mezi filmem pro festivaly a pro ho čerství absolventi lodžské filmové školy Anna režisérů natočí příběh úspěšného podnikatele, bude kina se zvětšuje, protože celou řadu zajímavých níz- Kazejak-Dawidová, Jan Komasa a Maciej Migas. jeho cesta do světa mnohem komplikovanější. korozpočtových filmů už není možné vidět nikde jin- Společným jmenovatelem všech jejich tří povídek Nicméně sluší se dodat, že outsideři z Česka de než na filmových festivalech. je odchod mladých lidí na Západ. Doma na ně nic nebo Evropy jsou jen slabým kafíčkem proti hrdiFilm uruguayského režiséra Manuela Nieta Zase dobrého nečeká, což naznačí už ústřední hipho- nům z Jižní Ameriky nebo Asie. Indonéský film Psí ohrada (jeden ze tří vítězných snímků festivalu) pová skladba o „kurevských politicích“, kteří stá- Devět draků o nájemném zabijákovi Wanovi, který pojednává o mladíkovi, který dostane malý poze- le jen „melou žvásty“. První povídka se odehrává vraždí, aby pomohl své invalidní ženě, nebo dramek od otce a má na něm postavit domek. Místo v malém slezském městě, kde právě probíhá stáv- ma z prostředí bisexuálních prostitutů z chudintoho spí, vaří afrodiziakum z hub a stará se o po- ka horníků. Dcera hlavního organizátora stávky se ské filipínské čtvrti svědčí o tom, že asijská nebo tulné psy. Film natočený v pomalém, takřka doku- vrací z Anglie, kde pracovala jako uklízečka. Její jihoamerická nezávislost je mnohem divočejší, mentárním rytmu, je zcela skličující. Jeho hrdinové matka už před časem zavřela kadeřnický salon upřímnější a absolutnější než evropská. Filmová jsou zmatení a nevědí si rady co se životem. Jejich – nejsou zákazníci. Dcera jí dá peníze, aby mohla Evropa si dále pěstuje své uhlazené jakoby televizmexický protějšek z Bitvy v nebi – tlustý, bezbranný salon renovovat. Matka ho opět otevře, městem se ní příběhy a na divokost v srdci zapomíná. Těžiště muž sloužící v soukromé bezpečnostní agentuře – však přeženou stávkující a salon vymlátí. nezávislého filmu se tím pádem posunuje mimo je z úplně stejného těsta. Skličující pocit bezvýchodBohdan Sláma s filmem Štěstí (v Rotterdamu náš kontinent do zemí, kde jsou ochotní postavit nosti příběhů filmových hrdinů je tak silný, že divák běžel v mimosoutěžní sekci) doplnil galerii zmate- věci do ostrého světla a ukázat dno chudoby a eposám si připadá jako zpráskaný potulný pes. ných hrdinů z okraje společnosti o další, trochu poe- chální zmatenosti. Další film o zmatených hrdinech současnos- tičtější typy. Ano, svět od našeho filmu zmatené, neúti se jmenuje Óda na radost (viz foto) a je to jeden spěšné a někdy i trochu přihlouplé hrdiny očekává Radovan Holub, Rotterdam z nejlepších polských snímků po pádu zdi. Natočili a bez nadsázky je možno tvrdit, že až někdo z českých Autor je filmový publicista. Q

často, že se mnoha lidem zákonitě musela přejíst. V souvislosti s Bonovým angažmá pro Afriku se občas dočteme o špatně skrývaném mesianismu nebo neúčinnosti toho, co vlastně zpěvák pro černý kontinent navrhuje (oddlužení a zvýšení pomoci). Rozhovor ukazuje, co je za volně interpretovatelnou fasádou – vhled sečtělého, zcestovalého a přemýšlivého muže, který je za všech okolností neideologický, a pokud je potřeba, domluví se stejně dobře s Clintonem, Gorbačovem jako ultrakonzervativním americkým senátorem Jessem Helmesem. Není naivní, fundamentalistický ani romantický, ví, že místní korupce a nestabilita pomoc Africe notně komplikují, ale zároveň se dokonale orientuje v dnešní mediální realitě a ví, jaké slogany a image v ní fungují. Idealista a protřelý praktik v jednom – zdánlivě neslučitelná kombinace v Bonovi ožívá jako pozoruhodný recept na úspěch v dnešním světě. A nejenom v globální politice, ale i hudbě, osobním životě, kterým se rozhovor věnuje chronologicky od zpěvákova dětství přes všechny hlavní milníky v kariéře U2. Nejzajímavější pasáže pojednávají o Bonově křesťanství. Pro mnoho čtenářů může být překvapením, že motivace rockové hvězdy pro její mimohudební angažmá nevyvěrá z levicového smýšlení, ale z víry v Boha a neustávajícího přemýšlení, jak ji naplnit v postmoderní realitě. Petr Třešňák

MIMOCHODEM V době působení v řadách Československé lidové armády mě osud zavál i na „spínač“. Což v tehdejší vojenské terminologii znamenalo službu v civilní elektrárně, odkud se vyhlašoval poplach karlovarské divizi.

Kapříci na spínači Součástí úkolu bylo také memorování bizarních hesel typu Pardubice–Prachatice či Smokovec–Hlohovec. V případě napadení ČSSR měl zodpovědný důstojník neprodleně zavolat na spínač a rafinovaně se představit třeba jako Kunštát. Ubezpečen odpovědí Frenštát (rozuměj elektrárna není v rukou nepřátel) mohl pak nechat vyhlásit bojový poplach – neboli nařídit promačkání správných tlačítek a přepnutí náležitých pák v elektrárně. Každá profesní i zájmová skupina si zkrátka vytvoří svébytnou hantýrku, odpovídající její inteligenci a zaměření. Na někdejší vojenské šifry jsem si vzpomněl při sledování záznamu divadelního představení o korupci v českém fotbale „Ivánku, kamaráde, můžeš mluvit?“ Z vodopádu vulgarit dvou bafuňářů i jejich kódované řeči lze rozpoznat, že se doba vskutku změnila, a přitom leccos zůstalo při starém. Namísto stroze militaristického Vodňany–Dubňany nepostrádají úplatkářské pojmy „kapříci či jabka“ poetiku. V tomto směru se návrat do Evropy vydařil. Francouzští fotbaloví funkcionáři svého času používali v adekvátním kontextu termíny jako brambory, cihly, cibule a mrkev. Kleli přitom stejně. Tak složitý proces konceptuálního myšlení se ale musí dříve či později někde projevit. Například nebezpečnou a sebedestruktivní proměnou soudnosti, ztrátou smyslu pro realitu. Vždyť i tehdy na spínači, když jsem náhodou zjistil, že polní telefon nefunguje, začal jsem nejprve pravidelně navštěvovat městskou knihovnu, pak jsem si troufnul do kina, poté i do pohostinství, a nakonec na víkend do Prahy. Dopadlo to špatně, což asi neplatí o korupci v českém fotbale. Jaroslav Formánek

24

MINULÝ TÝDEN

Silné mrazy probudily ze spánku netopýry. Pod tíhou nové sněhové pokrývky se po celé zemi zhroutilo dvacet velkých střech. Ministr zdravotnictví David Rath odjel do Saúdské Arábie lákat tamní boháče do českých lázní. V garážích Poslanecké sněmovny shořela tři auta. Sportovci odjeli na zimní olympijské hry do Turína. Itálii rozzáří lesk českých medailí, ohlásila to mimořádná příloha Lidových novin. Prahu navštívil evropský komisař pro obchod Peter Mandelson. Vedení Asociace velkodistributorů léčiv informovalo ministerstvo zdravotnictví, že pokud jim zdejší velké státní nemocnice do tří týdnů nezaplatí dluh ve výši zhruba půl miliardy korun, zastaví jim asociace dodávky dalších léků. Rakouská policie zadržela dva Čechy při vykrádání kasičky kostela v Linci. Pokračovaly celosvětové protesty a demonstrace muslimů proti otištění dvanácti karikatur proroka Muhammada v jedněch dánských novinách a šéf české diplomacie Cyril Svoboda vyzval Evropskou unii, aby se rázně postavila na podporu Dánska, jehož ambasády v arabském světě vzplály po nájezdech fundamentalistů. Mezinárodní poli-

13.–19. ÚNOR 2006 V RESPEKT 7

cejní ústředna Interpol varovala evropskou veřejnost před třiadvaceti nebezpečnými členy sítě al-Káida, kterým se podařilo uprchnout z vězení v jemenském Saná. Pražský soudce Petr Novák sdělil TV Nova, že na něj loni v prosinci dělala nátlak zdejší rozvědka, aby vydal zatykač na podnikatele Tomáše Pitra, kterého předtím označil premiér Paroubek za „nepřítele státu“ (protože obvinil jeho spolustraníky z korupce) a který právě od soudce Nováka dostal nedávno osm let vězení za jedenáct let starý podvod; zatykač na Pitra vysvětlila tajná služba údajným podnikatelovým úmyslem utéci před trestem z republiky. Tlačili na mě, ale já byl neoblomný, teprve když vytáhli z taštičky dopis podepsaný ředitelem rozvědky, tak jsem ten zatykač podepsal, ale řekl jsem, že chci později nějaké důkazy – nikdy mi žádné nedodali. Bylo to celé nějaké divné, řekl Mladé frontě Dnes Novák. Malé občanské sdružení Tolerance MOST oznámilo, že na připravovaný kulturní festival ProTibet 2006 přijedou do Ostravy v březnu buddhističtí mniši z Ladaku a vysypou zde unikátní pískovou

mandalu. Kvůli podezřelým stykům s lidmi obžalovanými z rozsáhlých podvodů byl nucen odejít z funkce šéf Národního bezpečnostního úřadu Jan Mareš. Delegace českých politiků se v Düsseldorfu zúčastnila pohřbu bývalého německého prezidenta Johannese Raua. Robert Čásenský vystřídal Pavla Šafra v křesle šéfredaktora Mladé fronty Dnes a redakce slíbila čtenářům, že odteď bude dělat ještě lepší noviny než dosud. Uplynulo 85 let od smrti prvního českého filmaře Jana Kříženeckého. Poslanci ČSSD a komunistů prosadili přes nesouhlas ostatních parlamentních stran zákon o vzniku neziskových nemocnic, které jediné budou mít právo uzavírat smlouvu s pojišťovnami, zatímco v ostatních si budou pacienti za léčení platit. Spisovatelka Joanne Rowlingová oznámila, že přijede do Česka, aby zde osobně propagovala zákaz klecových lůžek, do nichž se tady v ústavech stále zavírají mentálně postižené děti. Já tady žádné děti v klecích nevidím – a jestli si chce paní Rowlingová zvyšovat popularitu, kterou má i tak dost vysokou, tak tomu já rozhodně nemohu tleskat, zareagoval

na oznámení autorky Harryho Pottera český prezident Václav Klaus. Unikátní soubor zbraní zakopaných pravděpodobně při rituálním pohřbu procházejícími germánskými bojovníky někdy kolem roku 200 našeho letopočtu našel u krušnohorské osady Hrádečná místní hledač pokladů. Sněmovna schválila zákon zakazující mužům starším čtyřiceti let sloužit jako dárci spermatu pro umělé oplodnění svých žen. Je to něco jako ztracený ráj, citovala média členy mezinárodního vědeckého týmu, který při průzkumu papuánského pohoří Foja objevil krajinu, kam dosud nikdy nevkročila lidská noha a kterou díky tomu obývalo množství jinde nespatřených nebo už dávno vyhubených zvířat a rostlin. 50 tisíc korun odměny vypsalo ekologické Hnutí Duha za informaci, díky které by se podařilo chytit pytláka střílejícího v Beskydech vlky a rysy. Bývalý ministr financí Zemanovy vlády Ivo Svoboda, který si ve Všehrdech odpykává pětiletý trest za podvod, vstoupil ve vězení do dramatického kroužku. [email protected]

Q

INZERCE

Odbor pro informování o evropských záležitostech Úřadu vlády ČR vyhlašuje

Grantové řízení Cílem je podpora projektů v rámci prioritních okruhů informování o evropských záležitostech pro rok 2006:

1. Budoucnost Evropy
Směřování EU
Rozšiřování EU
Vnitřní trh v oblasti služeb

2. Bezpečná Evropa
Vstup ČR do „Schengenu“
Vnitřní bezpečnost EU
Společná zahraniční a bezpečnostní politika

3. EU do škol
Modelové hodiny výuky o EU
Další vzdělávání v oblasti EU Datum uzávěrky: 13. března 2006 Školení pro zájemce o grantové řízení proběhne 8., 22. a 28. února 2006. Podrobné informace: www.euroskop.cz/granty Výsledky grantového řízení 2005 naleznete na portálu Euroskop.cz (www.euroskop.cz/ granty). Příručky, brožury a jiné výsledky jsou k dispozicii v Eurocentru Praha v Jungmannově ul. 24.

adresa: Křemencova 10, 110 00 Praha 1 telefon: 224 934 441 e-mail: [email protected], [email protected] respekt on-line: www.respekt.cz předplatitelský servis (Po-Pá 8-18): 800 100 634

Ročník XVII. Fax: 224 930 792, e-mail na jednotlivé redaktory: [email protected]. Vydavatel: R-PRESSE, spol. s r. o., IČO 61457345. Majoritní vlastník: Karel Schwarzenberg. Ředitelka: Anna Soumarová. Šéfredaktor: Marek Švehla. Zástupci šéfredaktora: Jaroslav Spurný, Erik Tabery. Editoři: Ivan Lamper, Tomáš Pěkný. Redaktorka vydání (tištěný, on-line): Kateřina Ducháčková, tel. 224 934 759. Komentáře: Erik Tabery. Domácí rubrika: Silvie Blechová, Jan Kovalík, Kateřina Mahdalová, Tereza Nosálková, Jáchym Topol. Ekonomika: Marek Pokorný. Zahraničí: Zbyněk Petráček, Jiří Sobota. Kultura: Jaroslav Pašmik, Viktor Šlajchrt, Petr Třešňák. Dtp a grafická úprava: ([email protected]): David Němec, Jakub Němeček. Kresby: Pavel Reisenauer. Obrazový redaktor: Ivan Kuťák. Sekretariát: Kateřina Spurná, Jan Svoboda. Inzerce: ([email protected]): Milan Černík, Helena Štiková (vedoucí) – tel./fax 224 934 586. Distribuce: ([email protected]): Renata Brabcová, Jan Smola, Jiří Völfl (vedoucí), tel. 224 930 999, fax 224 930 792. Tiskne: Tiskárny MAFRAPRINT Praha. Rozšiřují: Společnosti holdingu PNS, a. s., A. L. L. production, s. r. o., PressMedia, spol. s r. o., CZ Press, spol. s r. o. Podávání novinových zásilek povoleno Českou poštou, s. p., o. z. Přeprava pod č. j. 1033/96 ze dne 14. 3. 1996. MIČ 47254, ISSN 0862 - 6545, ev. č. MK ČR E 5197. Náklady ověřuje ABC ČR, člen IF ABC. Webdesign, webhosting: NET servis, s. r. o. Kancelářské služby: Kompletní řešení tisků a kopírování www.proimpo.cz. Uzávěrka: 12. 2. 2006, © Copyright R-PRESSE, spol. s r. o.