Tabulae, tabulae ecclesiae 1

STUDIE O RUKOPISECH XXXIX, 2009

Tabulae, tabulae ecclesiae

1

Zdeňka Hledíková This article examines the evolution of the term tabula from antiquity onward and the use of it in middle ages and early modern age literature. It analyses in detail the term tabulae ecclesiae finding its triple meaning in the Central European environment: 1) tabulae written on parchment (later on paper) and fixed on a board in the church – these contained information and instructions for laymen, those in the sacristy or in the choir contained normative constitutions or doctrinal auctoritates for clerics, 2) tabulae on the church walls near the high-altar contained lists of persons to be remembered in liturgy permanently; their external form were frescos framing their names like funeral tablets, 3) the same term tabulae ecclesiae is used also in the sense of financial cash resulting from a church collection. In all cases the ideological connection of medieval church boards to antique legistic texts (1.), to fasti (2.) or to the external form of a real board only (3.) is examined. Key words: fasti • legistic texts • middle ages • tabulae ecclesiae

Výraz tabula, případně v národních jazycích deska, Tafel atd. představuje jistě pro každého běžný pojem, ale přeci je jeho smysl svou mnohovýznamovostí jednoznačný jen v kontextu: deska stolu a odtud slavnostní tabule ve smyslu hostiny, školní tabule, desky zemské a oltářní deska, ostatková deska a vývěsní tabule kterékoliv instituce i logaritmické tabulky – to vše jsou významy od sebe hodně vzdálené a navzájem nezaměnitelné. S výjimkou posledně uvedené zdrobněliny přeci u všech vnímáme dvojí významový prazáklad: tabuli, desku, jako rovnou, ohraničenou plochu z kteréhokoliv materiálu (dřeva, kamene, kovu, umělé hmoty) a paralelně nějaké napsané sdělení obsahem závažného, až právního charakteru. Ono sdělení bylo, jak můžeme předpokládat, původně umístěné na oné desce v prvním významu, ale mohlo se pojmově zcela osamostatnit. Dále nás bude zajímat jen ta skupina „tabulí“, u níž můžeme vnímat vzájemnou vazbu těchto dvou významů a případně jen jejich písemný projev; tabuli jako hostinu, oltářní a ostatkové desky i zvláštní skupinu zemských, městských a dalších desek jako specifického diplomatického pramene tu tedy ponecháme zcela stra-

1

Studie byla vypracována jako součást řešení Výzkumného záměru MSM 0021620827 České země uprostřed Evropy v minulosti a dnes, jehož nositelem je Filozofická fakulta Univerzity Karlovy v Praze.

9

Zdeňka Hledíková

nou.2 Pouze u specifického typu středověkých tabulí kostelů si pak všimneme pokud možno všech zachytitelných významů. Prazáklad vývoje pojmu a jeho významu je starověký a speciálně starozákonní. Mojžíš přinášel ze Sinaje Desatero na dvou kamenných deskách, na něž pro svůj lid vepsal závazná ustanovení sám Hospodin.3 Odtud se dvě desky, diptychon, ztotožnily v zobrazování dalších tisíciletí se zákonnou, neměnnou a posvátnou platností textu, který obsahovaly. Ostatně jakékoliv texty starověkého předního východu byly tesány nebo ryty do tvrdého materiálu, do desek, a jen texty vskutku závažné, určené k trvalému uchování, si takovou náročnou práci také zasloužily. Na ploše sloupu byl kolem 1950 př.n.l. vytesán Chammurapiho svod prvních zvyklostí, jeho zákoník, a stejnou praxi použil i starověký Řím. Když tu v polovině 5. století př.n.l. došlo k první kodifikaci zvykového práva, byl její text vyryt do bronzových desek umístěných na Římském fóru. Desky tu byly nepřetržitě umístěny až do sklonku 4. st. před n.l., kdy byly zničeny při vpádu Gallů do Říma. Sám zákon na nich zachycený, zvaný Zákonem dvanácti desek, se ale stal základem veškerého římského práva a nahrazen byl až kodifikacemi 5.st.n.l.4 Podoba desek, na nichž byl Zákon vyryt, ovlivnila i formu, jakou republikánský Řím zachycoval seznam svých úředních dní, pak kalendář a nakonec i jména svých úředníků. Fasti jsou doložené od 4. st. př.n.l., ty mladší, z Římského fora, jsou dochované ve fragmentech a vystavené dnes v Kapitolském muzeu. Mají vnější formu napodobující kamenné desky, na nichž jsou, seřazena do sloupců, vepsána „úřední“ jména: pro současnou potřebu a obecnou znalost a časem i na trvalou paměť. Sloupce byly uzavřeny do namalovaných rámů a tyto nápodoby desek umístěny na stěně jako fresky. Je evidentní, že předlohou pro formu užitou pro fasti byly mramorové desky, ale pro živou potřebu a nutnost postupně doplňovat jména byl už volen

2

3 4

10

Stejně tak devatenáct nejrůznějších odchylných významů tohoto pojmu, jak je sestavil a doložil Du Cange, Glossarium mediae et infinae latinitatis VIII, Niort 1887, s. 4–8. Niermeyer Mediae Latinitatis Lexicon Minus, Leiden – Boston 2002, s. 1318–1319 zachytil deset významů pojmu tabulae, ale jen v jednom případě (8.) je tento význam spojen s nějakým psaným textem. Český ani polský slovník středověké latiny dosud nedospěli k písmenu T, ale díky laskavosti jejich redakcí jsem mohla v obou případech využít přípravného materiálu českého i polského slovníku. – Ottův slovník naučný (s.359–381) se naopak po stručném úvodu o počátcích psaní na desky zaměřuje především na domácí desky jako diplomatický pojem. Jungmanův staročeský slovník (IV, Praha 1838, s.535–6) uvádí se stručnými odkazy osm rozličných významů pojmu deska, k níž kromě běžných a výše uvedených řadí i náhrobník. Exodus 34, 28 a Deuteronomium 4, 13 a 10, 44. Je míněna kodifikace Theodosia II. a hlavně Justiniánův zákoník Corpus iuris civilis.


méně nákladný a méně náročný vnější způsob. Nicméně forma kamenné desky byla do té míry závaznou, že ji freska napodobila. V pozdním středověku se můžeme setkat se zcela analogickým postupem. Pro další vývoj jedné větve pojmu deska, o který tu jde, je zřejmě závažná skutečnost, že platnost zásad Zákona dvanácti desek a pojem sám trvaly ještě i v době, kdy už Řím psal hodně a nejen nejdůležitější věci a běžně proto psal na papyrus a výjimečně už i na pergamen. Už tehdy totiž došlo zřejmě k vnitřnímu propojení pojmu výjimečného textu s trvalou a dokonce zákonnou platností s pojmem deska; původně šlo o vnější podobu artefaktu, na němž byl text trvale vepsán, ale týž pojem se různou měrou mohl přenášet na text sám ať už mělo jeho zachycení jakoukoliv vnější podobu. V českém prostředí vůbec nejznámější užití pojmu deska, desky, tedy desky zemské, dvorské, městské atd., má svůj původ právě v tomto starověkém posunu pojmu z vnější podoby artefaktu nesoucího text na text sám. Přitom k posunu samému nemohlo jistě dojít v českém prostředí, sem už pojem deska, tabula přišel v tomto významu právně závazného textu. Pozdněantické křesťanství pak převzalo obě antická uplatnění pojmu deska: jak zákon, tedy „desky Desatera“ ve smyslu božského zákona, tak praktický způsob poznamenávat na desky „úředníky“. Jména episkopů pozdněantických biskupství byla postupně připisována analogickým způsobem jak to bylo běžné u jmen římských úředníků. Nově – ale z podobného myšlenkového prazákladu významného textu určeného nyní pro paměť a úctu – zapisovalo křesťanství údaje o svých mučednictvích a opět to označovalo pojmem tabule. Dobrat se primárního obsahu pojmu tabula a speciálně tabula ecclesiae ve středověké střední Evropě a speciálně v našich zemích tedy předpokládá neomezit se na úzce vymezené geografické prostředí, ale sledovat alespoň ilustrativní doklady o užití tohoto pojmu v širším evropském prostoru, a to tím spíše, směřujeme-li především k církevní oblasti. Shromáždit rozsáhlejší soubor dokladů z nejrůznějších typů pramenů, který by mohl poskytnout bezpečný základ pro výklad užití pojmu, to by předpokládalo studium po více desetiletí. Zde se můžeme omezit jen na výběr, který by sice rád naznačil hlavní směry vývoje v užití pojmu a byl alespoň ilustrativní, ale ani to nemůže být zaručeno, jelikož materiál je povětšinou zcela nepublikovaný a takřka bezbřehý.5 5

Základní orientaci o použití výrazu tabula v rukopisech české provenience jsem získala v kartotéce excerpt pro slovník středověké latiny v českých zemích. Až tato excerpta se mi pak stala „odrazovým můstkem“ k dalšímu srovnání a práci. Za možnost prohlédnutí kartotéky jsem proto velkými díky zavázána dr. Zuzaně Silagiové. Podobnou cestu jsem

11

Zdeňka Hledíková

Nejstarší použití pozdněantického a pak raněkřesťanského pojmu tabulae ecclesiae se mi podařilo zachytit v pozdějších literárních zprávách, jež pocházejí vesměs z doby do první poloviny 17. století. Používají tento výraz běžně až bezděčně pro záznamy buď o mučednících nebo o sídelních biskupech, přičemž tyto původní záznamy, které výraz použily – podle stylizace oněch zpráv – v době vzniku svého literárního zachycení ještě existovaly. V Salernu patřily tabulae tamního kostela spolu s dalšími nejmenovanými záznamy k nejstarším písemnostem kostela; výraz tabula tu byl užit obecně ve smyslu písemnosti, ale odlišné od documenta.6 Salernské tabule byly zřejmě na místní poměry zaměřeným martyrologiem: zachycovaly totiž zprávu o stětí Fortunata, Gaia a Anta za císaře Diokleciána a místního prokonsula Leontina. Tak se o nich písemně zmínil Cesare Barronio, který je ještě viděl a jejich obsah použil.7 Podobného obsahu byly tabulae ecclesiae Taurinensis, (Torino) které mučednictví sv. Viktora kladly k roku 3108 a podobně tabulae ecclesiae Atrebatensis (Arras) kladly k 5. únoru „narození“(tj. pro věčnost) sv. Molana a Sigeberta.9 O těchto posledně jmenovaných tabulích víme, že byly psány až 1095. Historia ecclesiastica gentis Scotorum Tomáše Dempstera10 z roku 1627 zaznamenala tabulae ecclesiae Argentinensis (Strassburg) opět ve významu životopisně rozšířeného seznamu světců, kde bylo k 23. květnu roku 679 uvedeno stětí sv. Fidela. Naopak ale tabulae ecclesiae ve Val d´Aosta (sever-

6 7 8 9 10

12

volila také pro možnost prvního srovnání situace na polském území. Opět tu za poskytnutí dokladů z polského materiálu upřímně děkuji dr. Michału Rzepielovi, redaktorovi Słownika łaciny średniowiecznej w Polsce a za zprostředkování tohoto kontaktu vděčím kolegyni dr. hab. Isabele Skierské. Je nepochybné, že teritoriální záběr srovnávacího materiálu by si zasloužil zahrnout mezi výchozí doklady širší oblasti alespoň střední Evropy směrem do německy mluvících zemí; to už se v dané chvíli vymykalo mým možnostem. De his tabulae ecclesiae Salernitanae, brevia et alia eiusdem ecclesiae antiqua documenta. Citace viz v následující poznámce. Zachyceno u Giuseppe Paesano, Memorie per servire alla storia della Chiesa Salernitana, I, Napoli 1846, s.12. Giovanni Battista Semerio, Storia della chiesa metropolitana di Torino dai tempi apostolici, Torino 1840, s. 16. Sancti Ivonis episcopi opera omnia, in: J. P. Migne, Patrologiae Cursus completus T. 162, 1854, sl. 439. Thomae Dempsteri Historia ecclesiastica gentis Scotorum sive de scriptoribus Scotis libri undeviginti, editio altera, Edinburgi 1829, s. 285


ně od Torina) obsahovaly ještě roku 1652 seznamy místních biskupů,11 pro jejichž jména do 11. století byly jediným dokladem. Další posunutí významu zachytily tabulae kláštera ve Fischbeke: tamní opat Castus předložil poblíž Cách císaři Ludvíkovi I. doklady o majetku své instituce, jež byly potřebné k potvrzení privilegií kostela a privilegium bezpochyby získal. Zpráva o tom (nejspíš ono císařské potvrzení, jehož narace obsahovala opatovu žádost) byla zachycena na tabulích (ut ajunt tabulae).12 Jistě by se shromáždilo mnohem více podobných dokladů, podnikli-li bychom úplnější průzkum starších tisků než jaký byl možný pro toto stručné naznačení problematiky. Přesto je už z těchto několika příkladů možné – pokud jde o obsah napsaných textů – odvodit dvojí použití pojmu tabulae: mohlo jít o seznamy představitelů kostela, tedy v jistém smyslu přímé pokračovatele antických fasti pro potřeby křesťanské instituce; není zřejmě náhodné, že tyto tabulae ecclesiae se zatím podařilo doložit jen na území Itálie jako centrální oblasti staré římské říše. I na tomto teritoriu ale početně převažují a mimo Itálii jsou zastoupeny jako jediné takové tabulae, jejichž seznamy zachycují mučedníky. Nepochybně obsahovaly nejen jejich jména, ale i stručné historiografické či legendistické údaje a jejich účel byl jiný: zachycení hagiografické úcty a dokladů o ní. Tyto tabulae tedy zachycovaly specifické údaje pamětního rázu, jež směřovaly k liturgickým účelům. V takovém smyslu použil výrazu tabule ecclesie i Gumpold v legendě o sv. Václavu: ...sanguinem, qui tabulas ecclesie ipsa martirii hora aspersus apparet...13 Odtud byl už jen krůček k tomu, aby tabulae byly použity i pro další významné texty institucí, při nichž se nacházely, pro texty, které měly hodnotu právního dokladu a nesměly se zapomenout, byť pro to byl důvod jiný než u martyrologických údajů. Není asi náhodou, že tak tomu bylo až v nových územích. V tom okamžiku se ale v takovýchto tabulích opět výrazněji ozývá pojetí zákonného textu. Všechny významy se navzájem prolínají a spojuje je jejich společné směřování k bohopoctě nebo jakkoliv vzdáleně k jejímu zajištění. Znamenal tedy výraz tabulae v tomto stadiu vývoje určitý obsahem vymezený druh písemnosti nebo byl primárně určen vnější podobou nějaké

11 12 13

Italia sacra IV, ed. Ferdinando Unghelli, Roma 1652, coll. 1098. uvádí Amato Pietro Frutaz, Le fonti per la storia della Valle d´Aosta, 1, Roma 1966, s. 12, p. 2 Leibnitzens gesammelte Werke aus den Handschriften der Koeniglichen Bibliothek zu Hannover, hg. von Georg Heinrich Pertz, I,1, Hannover 1843, s. 337. FRB I, ed. Josef Emler, Pragae 1873, s. 161

13

Zdeňka Hledíková

desky bez ohledu na to, co obsahovala? Z dosavadních příkladů je zřejmé jen to, že šlo o psané (i tesané, ryté) texty, nikoliv o malbu nebo jakýkoliv jiný produkt výtvarného umění. Jak si tedy můžeme v tomto okamžiku představit tyto tabulae ve smyslu hmotného artefaktu? Méně pravděpodobné je, že by šlo o desku kamennou – jména se připojovala vždy při nastoupení nového držitele úřadu a tu bylo jeho připsání jako další položky na fresce nebo na dřevěné desce jednodušší a více nasnadě – stejně jako u fasti. Skutečnost, že výše citované tabule reálně existovaly ještě v raném novověku, naznačuje, že tu nejspíš šlo o relativně trvanlivý a těžko přemisťovatelný artefakt, kterému by snad nejlépe vyhovovala představa fresky. U historiograficko – martyrologických tabulí přichází v úvahu ještě další varianta, totiž text napsaný na pergamenu a postupně doplňovaný, při čemž celý pergamen mohl být připevněn na nějaké, nejspíš dřevěné desce a teprve celek umístěn na některém viditelném místě kostela typem vývěsky. Tabulae kláštera ve Fischbeke možná takto opsaly onu listinu, jíž Ludvík I. potvrdil dosavadní klášterní privilegia. Ve středoevropském prostoru máme tabule kostelů doloženy až v pozdním středověku. Zdali takový časový posun ukazuje na jejich reálnou mladší existenci nebo jen na pozdější pramenné doložení, to tu musíme nechat stranou. Středověký úzus římských kostelů vytesávat odpustkové listiny i základní historiografické údaje o kostelu samém do mramorových desek, jež byly umístěny uvnitř kostelů, nenašel ve střední Evropě soustavnější uplatnění. Jistě to bylo z praktických důvodů, proč zde byl nahrazen mobilnějším a možnostem teritoria lépe odpovídajícím vnějším způsobem, který přesto vyrůstal z téhož obsahového a věcného pozadí. Tabulae kostelů ve středoevropské oblasti k sobě v posledních letech poutají poměrně značnou pozornost, jež už při dnešním stadiu poznání naznačila jejich větší obsahovou různorodost. Sestavení a interpretace dochovaných dokladů postihuje zatím dvě velké obsahové a významové skupiny textů a artefaktů, jež dobová mluva označovala jako tabulae. Jedna, jistě ta atraktivnější skupina se zabývá tabulemi, na nichž převažuje výtvarné sdělení, které je doprovozeno textem;14 tyto tabule bývaly umístěny uvnitř chrámu a měly vesměs vzdělávací funkci nejrůznějšího charakteru. Byly určeny laikům k názornému poučení v náboženském životě, v základech věrouky, mohly obsahovat penitenciální pomůcky; častým ná14

14

Ruth Slenczka, Lehrhafte Bildtafeln in spätmittelalterlichen Kirchen, Böhlau Verl. 1998, (Pictura et poesis, Bd. 10). K využití tohoto způsobu edukace naposledy Izabeka Skierska, Sabbatha sanctifices. Dzień świety w średniowiecznej Polsce, Instytut Historii Polskiej Akademii Nauk, Warszawa 2008.


mětem byly jednotlivé odstavce Desatera. Snad nejznámějším typem těchto tabulí jsou odpustkové texty, seznamy odpustků a podmínek jejich získání doprovozené obvykle stručnými historiografickými údaji o kostele, ke kterému se vážou. Jedna taková – a dosti stará – dodnes dochovaná odpustková tabule z cisterciáckého kláštera Marienstatt z roku 132515 má formu dvou pergamenových listů, na nichž převažuje malba. Tyto pergamenové listy byly připojeny ke dvěma pevným deskám, pravděpodobně přilepením (jak bývá jindy dochováno), a takto vzniklý diptychon připevněn železnými hřeby na kamenném sloupu při levé straně chóru.16 Přesto: ačkoliv vlastní popsaný pergamen byl umístěn na dřevěné desce a byl doplněn výraznou a kvalitní malbou, oba listy pergamenu naznačují, byť výtvarně náročnou formou, okraje skutečné dřevěné desky. Naopak dochovaná odpustková deska z farního a poutního kostela v Kájově,17 která pochází z roku cca 1485, je skutečným diptychem, dokonce s dochovaným kovovým pantem, kde každá dřevěná strana (61 x 30 cm) je rámována vystouplým dřevěným okrajem a ve vlastní (snížené) ploše obou desek je vlepen popsaný pergamen. Jeho text pouze zahajuje zdobená iniciála, další výtvarný doprovod postrádá. Obsahem psaného textu je stručná informace o všech odpustcích, resp. jejich listinných formách, udělených kostelu, v seřazení od nejmladších po nejstarší; pod zrcadlem plochy je červeně připsán součet všech dnů, jejichž odpuštění trestů listiny zaručovaly. Diptych byl bezpochyby umístěn přímo v lodi kájovského kostela a ke zpřístupnění jeho obsahu byly nejspíš stále využívány služby „muže s ukazovátkem“.18 Vzrůst obecné gramotnosti v období mezi 1325 jako rokem vzniku marienstattské desky a rokem 1485, ze kdy pochází deska kájovská, je ale zřejmě v pozadí absence malířského doprovodu mladší desky. Ve farním kostele v Žakovcích na Spiši (okr. Kežmarok, maďarsky Zakocz) se na konci středověku nacházela tabule potažená pergamenem, který

15 16 17

18

Slenczka, Lehrhafte Bildtafeln, s. 68–73, reprodukce pod č. II. 1. Deska je chována v Bonnu v Rheinische Landesmuseum. ... ex originali sua tabula, que ... in sinistro choro ad columnam lapideam est fixa clavis ferreis. K ní Robert Šimůnek, Pozdněstředověké odpustkové desky z Kájova, Památky jižních Čech 1, České Budějovice 2008, s. 111–135, zvl. s. 120–127 a ediční a obrazové přílohy (s.128–131, resp.132–135). František Šmahel, Od středověku k novověku. Modi legendi et videndi, Umění 82, 1984, s. 318–330. Týž, Das Lesen der unlesbaren Inschriften: Männer mit Zeigenstäben, in: The Development of Literate Mentalities in East Central Europe, ed.Anna Adamska et a., Tournhout 2004, s. 453–467.

15

Zdeňka Hledíková

obsahoval zřejmě historiografické údaje o vysvěcení kostela.19 Reálně existovala ještě roku 1700, kdy ji zaznamenal, hned za výčtem oltářů kostela, zápis o tehdy konané vizitaci: inventa est quedam tabula pargameno obducta continens hunc tenorem: Alegorius ... episcopus Milkoviensis (?!)... Dionysii ... cardinalis ... archiepiscopi Strigoniensis suffraganeus ac vicarius generalis ... hanc ecclesiam parrochialem in villa Isaac alias Eisdorff a. D. 1462...(pokračování textu vizitační zápis nezachytil). Obecně naučný cíl tabulí připevněných v lodi kostela se udržel až do novověku, kdy vzal na sebe formu biblických citátů psaných přímo na stěny kostelní lodi; tuto praxi převzaly a hojně užívaly zvláště potoleranční kostelní stavby. Obsahem jiná varianta kostelních tabulí, opět ve formě pergamenu na dřevěné desce, avšak neumístěných v lodi kostela, nýbrž v jeho chóru či sakristii, je doložena z polského prostředí. Jejich účel byl informativní, či speciálně liturgicko informativní a fungovaly ve smyslu vývěsky. Texty na tabuli se také postupně měnily podle potřeby liturgického roku; šlo tu skutečně o proměnlivé vývěsky, až o středověkou praxi plakátů,20 jak je tento výraz běžně používán polskou historiografií. Diecézní statuta płockého biskupa Jakuba Kurdwanowského (1398–1423) mají o tom velmi pěkné ustanovení, které navíc odkazuje na to, že jde o obvyklou praxi i u jiných kostelů. Podle těchto statut pravidelně vyvěšoval děkan tamní kapituly nebo jeho zástupce v chóru nebo v sakristii katedrálního kostela na pergamenu napsané seznamy svátků, jež sloužily potřebě stanovení bohoslužeb; tyto vývěsky se proto také pravidelně měnily: sint ascripti, quam tabulam sive cartam [in] choro ecclesiae sive sacristia dependant affixam, quam eciam tabulam sive descripcionem huiusmodi prelatorum sive canonicorum, quo ad predicta pro statutis volumus habere et quia eciam ipsi decanus sive ipsius vicesgerens, prelatos et canonicos futuris solempnitatibus sive festivitatibus celebraturos in primis festivitatibus sive solempnitatibus pronunccient et in tabula depingant sive describant, sicut in aliis ecclesiis est consuetum, quam thabulam in choro ipsius ecclesie similiter dependant et stare usque ad futurum festum permittant. 21

19

20 21

16

Josephus Hradszky, Additamenta ad Initia, progressus ac praesens status capituli ad s. Martinum de Monte Scepusio..., Szepesváralja 1903–1904, a zde otištěná edice Visitatio ecclesiarum scepusiensium, facta per Ioannem Sigray, praepositum a 1700 et fer eundem existentem in exilio redacta in meliorem ordinem Oppaviae ad s. Spiritum 1708, s. 234–235. Za upozornění na tento doklad děkuji Mgr. Janu Hrdinovi. Izabela Skierska, Sabbatha sanctifices. Dzień święty w średniowiecznej Polsce, Warszawa 2008, s. 211–212. Concilia Poloniae, t. VI, s. 245–246.


Taková praxe je do té míry logická, že ji lze opravdu předpokládat i v jiných větších kostelích, kapitulních i velkých farních chrámech; přesto se mi u nás nepodařilo zachytit pro ni žádný doklad. V polských diecézích se podobně vyvěšovaly ve formě přechodných plakátů synodální a biskupské statuty, tedy nejspíš opět na tabulích. Když vratislavský biskup Nanker sestavil roku 1331 své konstituce22 – šlo o systematický svod starších diecézních nařízení rozličného charakteru – a jeho snahou přirozeně bylo je maximálně rozšířit po svém území, sáhl po obvyklé praxi jejich vyvěšení po kostelech na tabulích, jež tu sloužily buď přímo jako vývěsky nebo pro jejich upevnění.23 V zaháňské kanonii byla do vývěskové formy Nankerových konstitucí zahrnuta i provinciální statuta hnězdenské synody konané v Uniejówie 1326. Celý tento text měl čtyři pergamenové listy, z nichž třetí se dodnes dochoval. S jistotou je dnes ale nezjistitelné, jak a kde byly původní čtyři pergameny s konstitucemi vyvěšeny. Neví se, zda to bylo přímo na stěně nebo byly připevněny na desce, ani zda visely v sakristii nebo v kostele samém; vzhledem k obsahu je ovšem pravděpodobné, že byly umístěny v sakristii. Po několika týdnech až měsících se pak listy sundávaly a ukládaly do archivu kostela, kde mohly být znovu použity jako makulatura, jak tomu bylo i se zaháňským fragmentem.24 Pojmem tabulae byly původně jistě míněny ona deska a na ní připevněný pergamen společně; jelikož šlo o textové sdělení, pro které byl celek pořizován, mohl se ale ke sklonku středověku výraz tabulae přechýlit i na onen výukový a závazný text sám. Odtud je možné vést spojnici k používání pojmu tabulae v některých rukopisných textech, jak o tom bude ještě dále řeč. Až novověké období opět vnímalo tabulí především desku samu, na níž bylo něco napsáno. S výrazem tabula ve smyslu desky – se leckdy můžeme setkat i v rukopisné produkci. V třeboňském rukopise z počátku 15. století25 je výraz použit v podstatě ve významu pomocné (voskové?) písařské tabulky. V Al-

22

23

24 25

O jejich sestavení a rukopisném dochování Jakub Sawicki, Concilia Poloniae. Źródla i studie krytyczne. Synody diecezji wroclawskiej i ich statuty, X, Ossolineum 1963. s. 75–98. Sawicki, Concilia Poloniae X, s. 89. Polská literatura vesměs používá pro tyto psané a vyvěšované texty výrazu „plakát“, jímž rozumí skutečně onen vyvěšovaný text sám a jeho vztah k tabuli jako místu jeho vyvěšení vesměs pomíjí. Vesměs podle Sawického, Concilia X, s. 82–83. Dnes NK XI D 7. Joseph Truhlář, Catalogus codicum manu scriptorum latinorum, qui in c. r. bibliotheca publica atque Universitatis Pragensis asservatur II, Pragae 1906, č., 2041, s. 146.

17

Zdeňka Hledíková

gorismu, který si opsal jakýsi Vavřinec, radí autor při podrobném výkladu mediacionis: ... cyfra propter figuras sequentes neminus significent et scribatur illa unitas exterius in tabula vel resolvatur in 60 minuta et medietas illorum 60 minutarum abiciatur et reliqua reservatur exterius in tabula, scilicet 30 minuta vel scribatur figura dimidii scilicet cum tytello, qui nullum locum ordinis obtinet ...26 a podobně je tomu v marginálním komentáři základního textu: ... omne minuta reservata in tabula exterius dicunt duplari... Při výuce základních početních úkonů byla bezpochyby používána pomocná tabulka zcela obecně, jelikož měla usnadnit a zobjektivnit početní úkon. Pro pojem sám bylo ale podstatné to, že i tato tabula opět byla popisována. Označení tabula ecclesie užívají ale české prameny 14. století poměrně hojně i v dosti odchylném významu, totiž ve smyslu schránky na příspěvky, na almužny, ve smyslu obratu tabula seu truncus. Odvozeno je to bezpochyby od vnější podoby oné schránky, jíž byl vydlabaný a rozpůlený kmen ukončený při horním okraji deskou s otvorem na vkládání almužen a sevřený kovovou uzamykatelnou obručí. Výraz tabula v tomto smyslu se pak přenesl i na finanční hotovost shromážděnou v oné schránce a spravovanou kostelníky. Už ve formuláři Tobiáše z Bechyně se s ním k 9. červenci 1280 setkáme ve volném významu finančního příspěvku. Je to v písemnosti, která při tříleté zástavě popluží a dalších statků kanovníkem Dominikem pražskému měšťanovi stanoví i bližší podmínky držby novým vlastníkem, mezitím i eventuální konečné vyčíslení investic při případných stavbách: ... edificia, que de roboribus et tabulis initi posuerit ...27 Arnošt z Pardubic, když nařizoval celodiecézní sbírky na stavbu mostu a katedrály v Praze28 současně zcela zrušil dosavadní běžné tabule ecclesiarum et parrochianorum vestrorum, qui vitrici ecclesie appellantur. V synodálním ustanovení z let 1380–84 Jan z Jenštejna ale nařídil, aby tabula pro fabrica Pragensi in omnibus ecclesiis tocius diocesis constituatur29 a v erekčních knihách se mluví o podobných schránkách na almužny u špitálů.30 Listina pražského oficiála

26 27 28 29 30

18

XI D 7, fol. 89v. Jan Bedřich Novák, Formulář biskupa Tobiáše z Bechyně (1279–1296), Historický archiv České akademie 22, Praha 1903, č. 46, na s. 42. Cancellaria Arnesti. Formelbuch des ersten Prager Erzbischofs Ernst von Pardubic, (edd.) Ferdinand Tadra, Wien 1880, s. 132 (398) Jaroslav V. Polc – Zdeňka Hledíková, Pražské diecézní synody předhusitské doby, Praha 2002, s. 224 (statut XXXI, čl. 13). Libri erectionum archidiocesis Pragensis, I, ed.: Clemens Borový, Pragae 1875, s.19a: (Kamenice nad Lipou, k 12. červnu 1359): elemosina...que super tabulam vel ad truncum ipsius hospitalis...ponitur; LE II, Pragae 1878, s,158a (Hradec Králové 1379): rector


Jana Kbela z 12. října 1397 mluví o krádeži schránky na almužny, jež byla v době trhů ve Mšeném určena na sbírky pro klášter augustiniánů eremitů v Mělníce; přitom klade rovnítko mezi pojem tabula a elemosina.31 V synodálním statutu olomouckého biskupa Jana Volka je při popisu povinností vitrika uvedeno, jaký podíl de hiis, que per ipsum questuando cum tabula per ecclesiam ex oblacionibus fidelissimorum fuerint comportata in festivitatibus subsequentis...32 má připadnout faráři kostela. Toto ustanovení zopakoval po polovině 15. století i diecézní statut olomouckého biskupa Protáze z Boskovic.33 Ve stejném významu rozumělo pojmu tabula ecclesie i polské prostředí. Z dvou set shromážděných dokladů výrazu tabula pro slovník polské středověké latiny jsou pouze tři, které spojují základní substantivum s genitivem ecclesie a vždy je tomu tak ve významu jednotného kostelního příjmu, z něhož jsou hrazeny společné potřeby instituce. V projednávání sporu mezi plebánem v Szokolnikách a tamními kostelníky a představiteli obce před wieluńským oficiálem (diecéze Wlocławek) z listopadu roku 1489 se praví, že ... victrici eiusdem ecclesie ... vinum de communi tabula ecclesie, ad quam impetratur, dare procurent ecclesiasticis sub censuris.34 Stejně tak čteme roku 1526: ... pro labore stallorum ecclesie necnon promisso ... peccuniarum XVIII grossorum de tabula ecclesie iuxta contractum dari debitorum ... datur ad probandum dictis victricis.35 A obdobně k roku 1535: ... abbas tenebitur ... sexagenam caseorum, frustum salis, tabulam ecclesiasticam succesive et alias

31

32 33 34

35

hospitalis ... foras dictum hospitale cum tabula elemosinam ... poterit rogare et quod omnis elemosina, que eis in ipsam tabulam seu truncum dabitur ... ... tabulam cum pecuniis mendicicatis parumquem, propter necessitatem, canibus repositis ... ipsamque elemosinam integraliter et de toto cum scandalo christifidelium sive omnium erubescencie proiecit in terram ... Národní archiv Praha, Guberniální listiny č. 148. Pavel Krafl, Synody a statuta olomoucké diecéze období středověku, Praha 2003, s. 168 (A III, 16). Tamtéž, s. 231 (B III, 47). Bolesław Ulanowski, Acta Capitulorum nec non iudiciorum ecclesiasticorum selecta , (Monumenta medii aevi historica XVI), Kraków 1902, s. 414–415; doklad pochází z II. svazku oficiálských akt ve Wieluni a upoutá i výraznou, až na hranici kontroly vůči plebánovi stojící rolí vitriků; ta pramenila právě z jejich práva disponovat finanční hotovostí „tabule“. Bolesław Przybyszewski, Wypisy żródłowe do dziejów Wawelu z archiwaliów kapitulnych i kurialnych krakowskich, část 1. (1526–1529) Źródła do dziejów Wawelu, 11, Kraków 1984, s. 8.

19

Zdeňka Hledíková

iuxta exigenciam laboris dare ... prout se submittit sponte et libere.36 Spojení důchodů z „tabule“ s činností vitrika, stejně jako tomu bylo v Čechách, by mohlo svědčit i o obdobném zdroji oněch příjmů, ale časové posunutí dokladů nevylučuje ani jakékoliv zádušní dary, které vitrici spravovali; to tu ale nelze sledovat. Jinou významovou skupinu pozdněstředověkých tabulí sleduje v naší literatuře v poslední době Robert Šimůnek.37 Jde mu o kostelní tabule, jež jsou vzdáleným a zjednodušeným, ne-mučednickým nástupcem raněkřesťanských martyrologií. Bylo by je snad možno souhrnně označit jako liturgické a sekundárně i memoriální. Pouhé seznamy dobrodinců kostela nebo jakkoliv zasloužilých lidí, na něž se nemělo zapomenout, měly jistě účel v jejich trvalém liturgickém připomínání a to také způsobilo, že nebyly psány na pergamen a tak vyvěšovány, ale byly jako freska natrvalo umístěny na stěně kostela. Ve zlomcích se takové tabule se jmény dochovaly na stěnách minoritského kostela v Jindřichově Hradci. Tamní seznamy byly uzavřeny do rámů, jež napodobovaly skutečnou desku natolik, že dělají až dojem namalovaného náhrobního kamene. Bezděky tu vzpomeneme už na fasti a další tu zmíněné martyrologické doklady. Václav Břežan si ze stěn kostela sv. Pankráce na Vyšehradě opsal tabulae ecclesiae s. Pankratii, které obsahovaly seznam jmen šlechticů, kteří padli v bitvě u Vyšehradu. Jakou podobu tyto desky u sv. Pankráce měly a dokonce zda jim toto pojmenování nedal až Březan (což je dobře možné),38 to už nezjistíme; jeho opis obsahuje jen titulek možná jím samým dodaný

36 37

38

20

B. Przybyszewski,Wypisy żródłowe do dziejów Wawelu, část 3. (1534–1535) Kraków 1987, s. 65. Robert Šimůnek, Minoritský klášterní kostel sv. Jana Křtitele v Jindřichově Hradci. Unikátně dokumentovaný případ šlechtické nekropole druhé poloviny 14. století, Vlastivědný sborník Dačicka, Jindřichohradecka a Třeboňska 20, 2008, s.18–39 (s edicí textu a identifikací osob). Týž, Paměť válečných událostí. Memoriální tabule v kostele sv. Pankráce v Praze, MHB 12/1, s. 139–166. Týž, Historikův virtuální svět. Interiér kostela jako typ reprezentativního prostoru v pozdněstředověkých Čechách, in: Rituály, ceremonie a festivity ve střední Evropě 14. a 15. století, edd. Martin Nodl a František Šmahel, Praha 2009, s.257–299. – O tabulích se jmény zemřelých v kostele ve Vyšším Brodě (viděl je Balbín) Milan Hlinomaz – Vlastimil Kolda, Náhrobní kameny řeholníků a světských osob ve vyšebrodském klášteře, JSH 60–61, 1991–92, s. 35–49. V Březanově době byl už výraz tabulae velmi hojně používán právě pro tyto vývěsní tabule s připevňovanými texty, z nichž jen některé z těch náročněji provedených se dodnes zachovaly, a stejně tak byl výraz běžně používán v rukopisné naučné literatuře. – Ve svém hodnocení „tabulí“ u sv. Pankráce se poněkud odlišuji od interpretace R. Šimůnka.


podle úzu jeho doby a jména oněch osob.39 Vzhledem k stálému liturgickému připomínání padlých je tu ale opět pravděpodobná forma fresky v lodi kostela. V těchto případech, alespoň u obou uvedených českých dokladů, kde jsou na tabuli seznamenána jména osob, je pojmenování tabula propojeno především s vnější podobou, jakou napsaný text (v obou případech na stěně) dostal. Vnější forma tu vesměs jakoby napodobovala náhrobník – ale: v českém materiálu se mi zatím nepodařilo zachytit pro náhrobní desku pojmenování tabula. I když bychom očekávali obraty jako tomba seu tabula marmorea vel aerea, sub qua NN sepelitur, Beneš Krabice, když poznamenával nová uložení ostatků českých panovníků a pražských biskupů v novostavbě gotické katedrály, použil při tom obratu includendo singula corpora in singulis alveis lapideis, impositis ... intus laminis plumbeis cum sculptis nominibus ipsorum. Jména uložených ostatků popsal in laminibus plumbeis ab intus et ab extra in laminis ereis.40 Ve svém textu tedy vesměs zdůraznil ověření ostatků na olověných a dalších kovových destičkách a vlastně zcela pominul pojmenování vlastní náhrobní desky. Jistě je to logické u panovnických náhrobků vyzdobených Parléřovými skulpturami, ale biskupské hroby byly kryty jen deskou. Proč Beneš nepoužil výrazu jako tabula marmorea ap. lze hypoteticky vysvětlit podstatným účelem jeho zápisu, jímž byla identifikace pohřbených ostatků: krytí hrobu deskou snad bral za zcela samozřejmé a ve srovnání s kovovými ověřujícími destičkami za vedlejší skutečnost. Nicméně ani v polském prostředí není použití termínu tabula ve smyslu náhrobníku nijak běžné, užívá ho vlastně jen Dlugosz,41 a tak se nad propojením významu tabula a náhrobní deska vznáší otazník. Přesto si není dobře možné bez tohoto vztahu vysvětlit, proč jindřichohradecké fresky se jmény zemřelých dobrodinců náhrobníky napodobily. Jistě totiž není při nich možné ztotožňovat výraz tabula (užitý na nápodobě náhrobníků v jindřichohradeckém kostele) s žánrem memoriálních záznamů pro dlouhodobou paměť, jež byly podmíněny liturgickým úmyslem jako takovým. Výraz tabula vesměs znamená především vnější formu: ať původního

39 40 41

SOA Třeboň, Historica č. inv. 224, sign. 215. FRB IV, ed. Josef Emler, Pragae 1884, s. 584. ... iuxta quod ... altare corpus eiusdem Joannis de Czyszow ... sub tumba seu tabula aerea requiescit (Liber Beneficiorum dioecesis Cracoviensis,I, Cracoviae 1863, s. 256). Stejně tak v Joannis Dlugossii Historiae Polonicae tomus I, Cracoviae 1873, s. 253: (corpus sancti Cristini ... Olomuczensi ecclesiae ... donat, quod apud illam in eam diem sub tabulis argenteis auro tinctis requiescit) a III, Cracoviae 1876, s. 388 (Florianus ... episcopus ... in ecclesia Cacoviensi in capella sancti Thomae ... sub tabula aerea sepelitur.)

21

Zdeňka Hledíková

náhrobníku ať fresky náhrobník už napodobující nebo skutečné dřevěné tabule s připevněným napsaným textem (jak je to doloženo u „provozních“, odpustkových a naučných textů), opravdovou „vývěsku“. Avšak je nutno pokročit ještě k dalším významům sledovaného pojmu. Výraz se nepoužíval jen pro „vývěsky“ nejrůznějšího typu a dokonce ne jen v jakémkoliv volném spojení s psaním, ani jen ve smyslu almužen, sbírek, odvoditelném od tvaru pokladničky, ale ve zvláštním a dosti odlišném smyslu byl užíván rovněž v kodexové literatuře. Východiskem tohoto směru byly zřejmě tabulae ewangeliorum raněstředověkých evangeliářů, jež seznamenávaly na začátku textu jeho jednotlivé kapitoly. V rukopisné produkci časem získal výraz tabulae, u nás nejpozději od počátku 14. století, význam specifického literárního útvaru uvnitř učenecké literatury a s ní také na naše území přišel z jihoevropských universit: co nejobecněji vzato šlo nakonec o stručné shrnutí obsahu díla. Poměrně vyhraněně je u nás výraz tabulae používán v textech, jež vznikly ke sklonku prvé poloviny 14.století v nějaké vazbě ke zbraslavskému klášteru. Jeden z četných opisů třetí knihy Malogranata v knihovně Národního muzea je ukončen seznamem kapitol díla označených jako registrum sive tabula eiusdem operis, videlicet tercii libri, qui intitulatur Malogranatum.42 Rovněž k celému Malogranatu byla připojena tabula capitulorum secundum ordinem totius libri; zde bychom vnímali výraz tabula ve smyslu podrobnějšího (rubriky opisujícího) obsahu. Tak ho použil, resp. nechal použít rovněž Petr Žitavský, který do abecedně seřazené a odkazem na folio označené „tabule“ zanesl všechny oddíly a námětové skupiny sbírky svých kázání.43 Ve stejném smyslu obsahu nebo přehledného zpracování je užíván výraz tabule i ve zlomku soupisu knihovny papeže Jana XXII. a Benedikta XII.44, 42

43

44

22

Knihovna Národního muzea v Praze XII E 6, f. 130v; František Michálek Bartoš, Soupis rukopisů Národního muzea v Praze II, Praha 1927, s. 233 č. 3216. Rukopis sám byl opsán 1385, možná je tedy výraz „tabula“ až z této doby, spíše však byl už v předloze. Ista tabula comprehendit in se omnes distinctiones et notabilia sermonum prime partis libri sermonum domini Petri ... et hec tabula est facta secundum ordinem alphabeti et ostendit, ubi singula sint querenda. Universitätsbibliothek Leipzig HS 434, fol. 98v. Johann Loserth, Die geistlichen Schriften Peters von Zittau. Sonderband der Akademie der Wissenschaften zu Wien, phil.-hist. Kl. 98, 1881, s. 396. ASV, Collect. 469 B, f.47–50. Na f. 48r je nadepsáno „Secunda Tabula“. Libri beati Gregorii pape. U jednotlivých titulů často (ne důsledně) opět užito termínu tabula (Item in volumine signato per „X“: Tabula super moralia pastorale et super Ezechielem beati Gregorii, Item in volumine signato per „X“: Tabula super moralia beati Gregorii pape. Naopak je ale pro celek knih užíváno výrazu „regestrum, omelie, prima pars moralium.“ Tabula librorum moralium b.Gregorii je tabula omnium librorum per alphabetum b.Gregorii pape, pak následují Moralia eiusdem. V těchto dvou případech i v obou výše


tedy v prostředí, s kterým byl Petr Žitavský dobře seznámen. Podobně užíval výrazu tabulae ve svých spisech i Heřman z Prahy, který po většinu svého života rovněž působil u kurie. Tak je tomu už v rukopise Vatikánské knihovny Vat lat. 1016 , který obsahuje celý opis jeho spisu Opusculum de casibus reservatis;45 druhým, původně samostatným svazkem díla byla dnešní folia 215–260 tohoto rukopisu, která obsahují tabulae. Tato část je samostatně rubrikována a nadpis přitom vysvětluje celou skladbu dnešního kodexu: Hec est secunda tabula [prima tabula est registrum, hodie fol. 2r–5r] specialior et utilior super opusculo casuum per Hermannum de Praga collectorum. Quod incipit: Casus excommunicacionis [i.e.hodie fol. 6r]. Et ante in prima sui tabula generaliori incipit: Ordo casuum [hodie fol.2r] et in suo prologo precedenti [hodie fol. 1r] incipit: Hoc opusculum correccioni et emendacioni vestre. Tyto „druhé tabule“ jsou vlastně dobře zpracovaným věcným rejstříkem k celému dílu, který v jednotlivých heslech odkazuje na původní foliaci rukopisu používající majuskulních liter a římských, v několika prvních foliích i arabských čísel. Dodnes je možno se podle těchto údajů dobře orientovat, i když tu některé stránkové odkazy chybí. Stejně tak v dalším rukopise Vatikánské knihovny, Vat. Lat. 2672, je od fol. 134 vepsána abecedně řazená Tabula brevior et generalis Summule de concordancia scriptorum teologicorum et juridicorum, a od fol. 160 do konce téhož rukopisu je tu další Tabula, podrobný „věcný rejstřík“, umožňující dobrou orientaci v materii spisu, jež slouží snadnému použití. Podobných dokladů, kdy v učené literatuře je výrazu tabulae použito ve smyslu dobře zpracovaného věcného (až výkladově myšleného) rejstříku k celému dílu, který v jednotlivých heslech odkazuje na původní foliaci rukopisu a je abecedně řazen (nejde už o pouhý obsah), je možno najít jen ve spisech Heřmana z Prahy více a jistě dobová učená literatura by dovolila poshledat dokladů tohoto typu velký počet.

45

citovaných je i marginálně poznamenáno: tabula, v ostatních poznamenaných kodexech knihovny už tento termín užit není, až opět na fol. 49r najdeme: Item liber, ubi sunt tabule vocabulorum et quedam sunt biblice et figure eorum et alia multa simul collecta; a na 50r: liber de papiro, qui intitulatur tabula generalis ad omnes sciencias, coopertus de pergameno. Jako autora právnických spisů uvedl Heřmana do literatury J. Brinktrine v roce 1924 právě poukazem na tento spis a další s ním související, Sumula de concordantia scriptorum theoloycorum et iuridicorum, zachovaný rovněž ve fondu Vat. lat. pod signaturou 2672. Ten ve své stati totiž otiskl poměrně podrobný obsahový rozpis díla, jak je zahrnut přímo v rukopise na fol. 2r–5r. Tato „tabula“, která uvozuje vlastní text spisu, v podstatě věrně sleduje podstatný obsah jednotlivých kapitol díla. – K Heřmanovi z Prahy srv. v české literatuře základní stať Jiřího Kejře, Concordantia decretralium cum decretis Heřmana z Prahy, Studie o rukopisech 13, 1974, s. 27–39.

23

Zdeňka Hledíková

Stejně je výraz tabula užíván pro heslovité shrnutí podstatného obsahu některého díla i v našich podmínkách; mohlo se rozrůst i do větších rozměrů. Tabule, které Ondřej z Olomouce sestavil ke kompendiu Novae poetriae Otty z Brabantu (z Lüneburgu),46 zabraly v třeboňském rukopise C 5 folia 183v – 189v, kde je teprve připojen i explicit: Expliciunt tabule collecte per venerabilem magistrum Andream de Olomucz.47 Kodex pochází z druhého desetiletí 15. století a jeho nejobsáhlejším spisem je formulář Nového Města pražského.48 Jiný z třeboňských rukopisů, o dvě desetiletí mladší, použil výraz tabula opět v explicitu49 uzavírajícím opis tabule super quatuor libros Sentenciarum magistri Michaelis de Bononia de ordine Carmelitarum.50 Ještě ve druhé polovině 15. st. je „obsah“ původně třeboňského rukopisu označen jako tabula.51 Vzpomeňme tu ale na další, výše už uváděný třeboňský rukopis z počátku 15. století,52 který výraz tabula užívá ve smyslu pomocné písařské tabulky (což je jistě podmíněno obsahem, jelikož jde o Algorismus). Stejná provenience citovaných rukopisů naznačuje samozřejmost paralelního

46

47

48

49 50

51 52

24

Otta z Brabantu působil ke sklonku 13. a počátkem 14. století a jeho k didaktickým účelům určený spis o skládání listů a listin byl zachycen ve čtyřiceti rukopisech 14.–15. století. Lexikon des Mittelalters VI, sl. 1584 (N. Henkel) Jaroslav Weber (i.e. Jaroslav Kadlec) – Pavel Spunar – Josef Tříška, Soupis rukopisů v Třeboni, s. 262, rukopis C 5, č. 60. Též Emil J. Polak, Medieval and Renaissance Letter Treatises and Form Letters. A Census of Manuscripts Found in Eastern Europe and the Former USSR, E. J. Brill, Leiden 1993, s. 103. – Mistr Ondřej z Olomouce je doložen mezi lety 1370–1390 ve svazku pražské university. Josef Tříška, Životopisný slovník předhusitské pražské university 1348–1409, Praha UK 1981, s. 28. K formuláři Eva Fialová, Formulářová sbírka s písemnostmi pražských měst v třeboňském rukopise sign. C 5. Příspěvek k diplomatice Nového Města pražského na počátku 15. Století, Sborník archivních prací 36, 1986, s. 475–545. Weber, Soupis, s. 288, č. 85. Franz Stegmüller, Repertorium Initiorum plurimorum in Sententias Petri Lombardi Commentariorum, in: Römische Quartalschrift 45, 1937, (celé s. 85–360) zaznamenal tři typy komentářů tohoto karmelity Michala, z nichž čtyři Lombardovy knihy postihuje z nich ten, který je zachycen pod č. 767 (s. 177–8). U něho dokládá dochování v šesti rukopisech uložených v knihovnách v Bologni, Florencii, Miláně, Vídni, Bamberku a Krakově. Třeboňský rukopis ovšem nezná, ale ten dobře zapadá do geografické řady středoevropských dochování. Ke karmelitánovi Michalovi Aignani de Bononia alespoň Franz Stegmüller, Repertorium Biblicum medii aevi 3, 1959, s. 568. Obsáhlé zpracování tématiky v díle, kde je jistě zachycen i Michal z Bologne, totiž Archivum bibliographicum Carmelitarum 1–22, Teresianum 1956–1979, mi zůstalo nedostupné. Weber, Soupis, s. 1691. Dnes NK XI D 7. Truhlář, Catalogus codicum II, Pragae 1906, č., 2041, s.146. Výše p. 21.


užívání různého významu sledovaného pojmu i v literární produkci už ke sklonku středověku. Je jistě jen věcí značně neúplného shromáždění rukopisných dokladů, že to nemůžeme úplněji doložit. V případech, kdy je výraz tabula užit v rukopisech pro přehledný soupis některého literárního díla nebo pro jeho hutný souhrn, je užit samostatně bez jakéhokoliv adverbiálního nebo místního určení. Zjevně tu jde o zcela samostatnou linii vývoje obsahu pojmu tabulae, směřující k učenecké literatuře a její specifikaci. Přeci je ale i v rukopisech české provenience užito –alespoň v jednom případě- spojení základního substantiva s místním údajem, komu ony tabule patřily: tabulae ecclesiae Pragensis, aniž by bylo zcela jednoznačné, co tím bylo míněno. Tím se vracíme ke spojení tabulae ecclesiae, které byly výše doloženy jako typ kostelní různorodé „vývěsky“. Těmito pražskými tabulemi jsem se zabývala už v jiné souvislosti53 a že se k nim znovu vracím, je dáno snahou dobrat se co nejvěrohodnějšího postižení pojmu tabulae a jejich reality ve středoevropském středověku. Pro pojem existují obsahem a užitím mnohovrstevné a vzájemně se ovlivňující doklady, a proto je tu třeba použít co širšího srovnávacího materiálu. Nejstarší doklad o tabulích ve vztahu k pražskému kostelu, byť tak slovně neoznačených, obsahuje rukopis dokončený roku 1377. Alespoň část jeho obsahu vznikla tak, že si ji neznámý písař54 opsal z „tabulí na Pražském hradě“ (tabula in castro Pragensi); konkrétně si odtud opsal přinejmenším onu pasáž, jež rozebírala nejdůležitější znaky a souvislosti sedmi hlavních hříchů.55 Prázdná sláva jako jeden aspekt pýchy má podle textu sedm dcer, z nichž čtyři jsou v rukopise vypočteny, pak ale quinta, sexta et septima videri non poterunt, quia tabula in castro Pragensi, in qua ita notabila sunt descripta, est nimis obscurata, quare scribi non poterat. Tabula tedy v tomto případě obsahovala hutný souhrn poměrně podrobných znalostí potřebných pro kněžskou praxi. Umístěna byla někde na Hradě (logický předpo-

53

54

55

Ve stati Svatovítská mozaika. Úvahy nad jejím původem, účelem a místem ve vývoji užití obrazů, in: Verba in imaginibus. Františku Šmahelovi k 70. narozeninám, vyd. Petr Sommer a Martin Nodl, Praha 2004, s. 55–60. Na rukopis Národní knihovny X A 11 upozornil František Stejskal, Svatý Jan Nepomucký I, Praha1921, s. 44, a přiřkl ho písařsky Janovi z Pomuka. To však neodpovídá skutečnosti, nejde o Janův autograf, nehledě na to, že rukopis byl podle kolofonu na posledním foliu dokončen „per manus plurium sub anno Domini millesimo trecentesimo septuagesimo septimo, feria tercia ante festum Symonis et Jude sanctorum apostolorum“. „Notabilia de septem peccatis capitalibus“ je rubrikou na fol. 122v, část přímo navazuje na oddíl „qualiter sacerdos se debeat habere erga confitentem“ od fol. 120v. Na fol. 113v – 119v byl opsán liber canonum, týkající se „correccionis animarum“ (papír je tu porušen proděravěním).

25

Zdeňka Hledíková

klad, že v katedrále nebo někde v „klášteře kostela pražského“ je opodstatněn jen obsahem oné tabule), v nějakém šerém koutě. Z formulace není jednoznačné, jestli i zde šlo o text opravdu vyvěšený na nějaké dřevěné desce. Vzhledem k dokladům naukových tabulí pro laiky i polských seznamů svátků pro liturgické účely v sakristii lze ale předpokládat, že i v tomto případě naukové literatury pro kleriky šlo o text napsaný na pergamenu a připevněný k dřevěné desce.56 Celkový rozsah příslušného a v rukopise opsaného textu, který pocházel z tabulí, je značný–necelých 10 folií, což by ještě mohlo odpovídat možnostem umístění na stojící či zavěřené desce. Přitom tyto tabulae57 byly nejspíše umístěny někde v sakristii katedrály nebo jiném prostoru určeném pro kleriky,58 stejně jako v chóru kostela byly umístěny płocké seznamy svátků. To je zásadně odlišuje ode všech kostelních tabulí jako desek-vývěsek či fresek s pamětní nebo vzdělávací funkcí pro laiky, které měly své místo vesměs v lodi kostela. Šlo tu o tabule určené klerikům; byly-li časem umístěny jinde, třeba na vratech chrámu, snadno se mohly stát jednoduchou pomůckou pro publikování obecně potřebných nebo z osobního hlediska žádoucích informací. Pozoruhodné je, že týž text se, jen v zestručněné verzi, dochoval zřejmě ještě v dalším rukopise.59 Neznámý písař si roku 1394 zapsal spolu s dalšími základními teologickými texty60 do rukopisu i notabilia de septem mortalibus peccatis capitalibus et primo, quid sit peccatum ... a spolu s tím i auctoritates. Celý opis je ukončen explicitem: Et sic est finis huius tabule et auctoritatum sanctorum... Expliciunt notabilia bona et auctoritates bone et utiles, collecte de tabulis in castro Pragensis (!) sub anno etc. Hlavní obraty „notabi-

56 57 58

59

60

26

Srv zvl. výše uváděný odpustkový doklad z roku 1325 z Marienstattu i praxi vyvěšování synodálních ustanovení v polských diecézích. Ve známost uvedl tento pojem, bohužel bez další odezvy, už Fr. Stejskal, viz pozn. 49, znovu se k němu vyjádřil J.V. Polc, in: Pražské synody, s. 36, pozn. 22. Vzhledem k tomu, že jde o dobu před vysvěcením vysokého chóru katedrály (1385), je bez dalších dokladů sotva stanovitelné, jak byly jednotlivé části rozestavěné katedrály používány. Srv. zatím alespoň Klára Benešovská, Ideál a skutečnost (Historické a badatelské peripetie kolem královského pohřebiště v katedrále sv. Víta v Praze v době Lucemburků), in: Epigrafica et sepulcralia I, Sborník příspěvků ze zasedání k problematice sepulkrálních památek, pořádaných Ústavem dějin umění AV ČR v letech 2000 – 2004, ed. Dalibor Prix a Jiří Roháček, Artefactum, Praha 2005, s. 19–48. Július Sopko, Stredoveké latinské kódexy slovenskej proveniencie v Maďarsku a v Rumunsku, Martin 1982, s. 220, č. 369. – Za upozornění na tento rukopis vděčím kol. Janu Hrdinovi, který chce sledovat jeho působení na Spiši. Fol. 16–130 zabírá Thomae de Chabdan, Summa de poenitentia a na následujících foliích 133–162 je opsán krátký komentář k Sentencím Petra Lombardského.


lia de septem <mortalibus> peccatis capitalibus“, které pocházely z „tabulis in castro Pragensi“ zřejmě odkazují na jediný zdroj opisu. Opis rukopisu z 1377 je však obsažen na necelých deseti foliích (a není dokončen), opis z roku 1394 čítá jen neúplná čtyři folia; je tedy značně stručnější a nemohl vzniknout přímým opisem z původních reálných tabulí, ale až jejich druhotným užitím. Písař mohl sice použít jako předlohu přímo tyto tabule a současně při svém psaní je zestručňovat, ale právě tak mohl mít k dispozici už nějakou rukopisnou verzi textu (zda přímo rukopisu dochovaného v Národní knihovně, nelze bez srovnání obou kodexů stanovit), který byl původně vyvěšen na tabulích. I v tomto případě zachoval však v explicitu označení původního zdroje. To by mohlo vést k domněnce o speciálním významu (literárním žánru?) takto umisťovaných textů.61 Rukopis s tímto opisem z tabulí se z Prahy dostal do Levoče, kde byl do 18. století součástí středověkého fondu tamní knihovny. Dnes je uložen v knihovně v rumunské Alba Iulia. Další užití termínu tabulae, tentokrát už naplno tabulae ecclesiae Pragensis je obsažen v rukopise asi z druhého desetiletí 15. století, který patřil pražskému arcibiskupovi mistru Albíkovi z Uničova a jako celek obsahoval argumenta fidei.62 Jako čtvrtá položka ze sedmi, které tvoří orientační obsah rukopisu, je tu uvedeno: Item auctoritates sanctorum de diversis, que in ecclesia Pragensi in tabula fuerunt descripte.63 Explicit této části na fol. 122r dokonce pojmy auctoritates a tabule ztotožnil: Expliciunt auctoritates seu tabule ecclesie Pragensis. Těch podstatných a nenapaditelných výroků, auctoritates, zařadil rukopisný opis z tabulí celkem devatenáct, jeden z nich, de bello spirituali, má ještě deset pododdílů. Rozsah textu v rukopise, 44 folií, je značný; měli-li bychom si ho představit jako text skutečně napsaný nebo upevněný na desce, z níž by bylo možno pohodlně číst a opisovat, muselo by jít o soubor několika desek větších rozměrů, zabírajících poměrně značný prostor. Vnucuje se představa, že tu byla využita spíše forma připoutané knihy, která byla pro účel dostupnosti základních textů se závaznou platností příhodnější než deska s naučným textem. V tom případě by se termín

61

62 63

Takový postup zestručňovaného opisu úředně a pro potřeby opisu vystaveného textu by mohl vysvětlit i původ rozličně zestručňovaných a do řetězců pak řazených opisů synodálních statut, resp. synodálních nařízení, jak je hojně známe z dokladů právě pražských synod. Srv. i dále v textu. Národní knihovna ČR, V B 20. O „tabule ecclesie Pragensis“ mluví i marginálie na fol. 78r, připsaná až humanistickou kurzívou.

27

Zdeňka Hledíková

tabulae už odpoutal od reálné podoby dřevěné a jakkoliv popsané desky a změnil by se v termín pojmenovávající určitý druh literatury. Podstatné tu je, že termín tabulae ecclesiae Pragensis byl vymezen především obsahově, svou naučnou formou základních souhrnů závazné nauky, auctoritates, ale přesto nešlo o „věcný rejstřík“. Pokud jde o jejich vnější formu, začal se termín od poslední čtvrtiny 14. století užívat jak pro texty připevněné na desce tak ve významu totožném s realitou libri catenati. Jednoznačně je tomu tak u třetího mně známého dokladu užití sledovaného výrazu, který pochází rovněž z počátku 15. století.64 Poznámku o alia tabula synodalis připojil jako rubriku k červnovému statutu 1384 pouze písař tohoto jediného mladšího rukopisu.65 Že synodální statuta byla přinejmenším od doby Arnošta z Pardubic dostupná ve formě kodexu připoutaného železným řetězem, dokládají sama statuta: 1343, ještě ve staré bazilice, to bylo v jejím chóru,66 1349, po zahájení stavby nové katedrály, už „na skrytém místě.“67 Pražská statuta znají ustanovení o rozepisování a distribuci statut, ale nikde není výslovně zmíněno, že by opisy statut byly vyvěšovány, plakátovány v kostelech na deskách podobně, jako tomu bylo v hnězdenské arcidiecézi. V Praze byl pro jejich další publikování obvyklý systém připoutaného kodexu, z kterého bylo možno opisovat. Libri catenati a zřejmě i tabulae, t.j. všechny závazné texty pro kleriky, se z praktických důvodů soustředily do sakristie až po jejím dokončení. Přitom závaznými byly pro kleriky jak texty zákonného charakteru, statuta – a tady můžeme myslet na přímou linii zákonné platnosti desek Desatera i římského zákona Dvanácti desek a dalších starověkých zdrojů – tak texty věroučného charakteru, auctoritates. Právě na literární blízkost pojmů tabulae a auctoritates navázala rozvíjející se učenost sklonku 15. a 16. století, podpořená už knihtiskem. Výraz tabulae si velmi oblíbila ve smyslu souhrnu vědění, případně souhrnu vědění přehledně uspořádaného, a to v nejrůznějších vědních disciplínách. Mezi tisky 16. století najdeme Tabulae compendiosae in evangelia et epistolas68,

64 65 66 67

68

28

Národní knihovna ČR, III C 15, fol. 97vb. Polc – Hledíková, Pražské synody, s. 220 a 226. Rostislav Zelený, in: Polc – Hledíková, Pražské synody, s. 111. „In loco patenti affixum katenula“. Druhý, resp. první exemplář provinciálních statut, opatřený arcibiskupovou pečetí a tedy vlastní originál, měl tehdy být v sakristii, bez připoutání, a tedy jako součást pokladu. Tamtéž, s. 118. ab Johanne Spangenbergo, tištěno v Benátkách 1565.


ale také Tabulae locorum dialecticorum69, Tabulae astronomicae,70 Rhetoricarum praeceptionum tabulae,71 rozšířené a vícekrát zpracovávané byly Tabulae manuales logarithmicae72, výraz tabulae byl užit i ve významu kompendia anatomie73 a tisky sbírky civilního práva, Corpus iuris civilis, užívají výraz tabulae jednak ve smyslu přehledu rubrik jednotlivých oddílů, jednak uvnitř textu ve smyslu konkretní listiny (tabula testamenti).74 Geograficky je pro nás blízký vznik astronomického tisku z konce 15. století,75 jehož předmluvu tvoří dva dopisy, jednak dopis psaný Augustinem Olomouckým v Pasově 16. června 1492 a adresovaný Janovi Santriterovi z Heilbronu, jednak odpověď téhož původnímu pisateli z 31. října téhož roku, poslaná z Benátek. Podobná užití výrazu tabulae ve smyslu souhrnu, kompendia vědění v rozličných disciplínách se vyskytují až do 19. století zcela běžně a jejich příklady by bylo možno dlouho rozšiřovat. Pro dva závěry, které mohou dosavadní doklady přinést a pro které jsme je tu zmínili, to už ale postrádá plné opodstatnění. Především: užívání výrazu tabula, spíše v plurálu, tabulae, v kodexové literatuře bylo od konce 15. století velmi hojné až běžné, a to v nejrůznějších oborech lidského vědění, bez přímé vazby na některou tématickou oblast. Přímým předchůdcem tu byl způsob „věcných rejstříků“ učenecké literatury první poloviny 14. století, který navazoval na seznamy kapitol předsunovaných od raného středověku opisům evangelií. Výraz tabulae se v této linii zcela odpoutal od vnější podoby desky a používal se pro knižní verzi příslušného textu, k jehož vnějšímu způsobu ztvárnění se původně vázal;

69 70 71 72 73 74 75

Georgii Cassandri, Coloniae 1554. Paschasius Hammelius, Paříž 1553. Johannes du Flos Attrebatensis, Paříž 1558. Původně zpracovali Joh. Kepler, Jakob Bartsch a Christof Rudolph, pro tisk z roku 1550 je upravil Johann Kaspar Eisenschmidt. Lodovici Vassanaei Catalaunensis, doctoris medici, in anatomen corporis humani tabulae quatuor, Parisiis 1553. tisk Paříž 1535: Tabula rubricarum Digesti novi secundum ordinem alphabeti. Tabulae tabularum celestium motuum (astronomicae) Alphonsi regis, v úvodu otištěn dopis, jehož autorem je Augustinus Moravus Olomucensis, který byl poslán Johannovi Santriterovi z Heilbronu; dopis byl psán v Pasově (ex gymnasio Patavino XVI kal Julii anno 1492). Santriterova odpověď je datována Venetiis pridie kal. Novembris 1492; humanistický učenec a matematik Santriter působil v tu dobu v Benátkách jako tiskař, k němu srv. Allgemeine Deutsche Biographie 53, 1907, s. 711–713. Z mnoha dokladů k Augustinu Käsenbrotovi Olomouckému přehledně alespoň Eduard Petrů – Ivo Hlobil, Humanismus a raná renesance na Moravě, Praha, Academia, 1992, kap. II.3. Augustin Olomoucký, s. 35–38.

29

Zdeňka Hledíková

nyní začal označovat konkrétní literární útvar. Právě k tomu ovšem význam pojmu tabulae už dříve směřoval, a proto mohl v kodexové literatuře nakonec vyústit ve dvojici tabulae – kompendium. Vedle této linie byl do 17.–18. století ještě stále dobře znám význam pojmu tabula ecclesiae ve smyslu „kostelní vývěsky“, tj. desky s připevněným pergamenem a pak jistě papírem, jež obsahovaly nejrůznější informativní a hlavně vzdělávací texty; případně mohlo jít o desky namalované přímo na zdi kostela. Tyto kostelní tabule byly ve středověku dvojího typu: v lodi kostela byly určené pro informaci a vzdělání laiků; ty jsou dodnes živou praxí a jen s místním posunutím ke kostelním dveřím nebo předsíním tu fungují jako skutečné vývěsky. Stejnou vnější formu pergamenu na desce, kombinovanou při větším rozsahu s možností připoutaného kodexu, měly i tabulae pro kleriky, umisťované v sakristii nebo chóru kostela; ty obsahovaly normativní ustanovení, případně věroučné auctoritates. Dávným předchůdcem tu byly starověké zákonné texty na deskách. Odlišným typem středověkých kostelních tabulí byly seznamy osob, jež byly v příslušném kostele zahrnuty do stálého liturgického připomínání; tyto tabule měly proto trvalejší vnější formu nástěnné fresky umístěné v lodi kostela blíže k oltáři. Svým účelem jsou přímým nástupcem raněkřesťanských martyrologií, svou formou nástupcem antických fasti. Konečně znal středověk ještě třetí význam pojmu kostelních tabulí, totiž finanční hotovosti shromážděné z dobrovolných sbírek v pokladničce kostela. Tento význam pojmu lze snad odvodit jen z rovné desky, jež schránku uzavírala a na kterou se almužny pokládaly.

30


Tabulae, tabulae ecclesiae Zusammenfassung Die Interpretation der Bedeutung des Begriffes tabula, tabulae geht von den antiken Tafeln des Dekalogs und des römischen Zwölftafelgesetztes und von folgenden frühchristlichen Belegen der Benutzung dieses Begriffes aus. Der Schwerpunkt der verfolgten verschiedenen Bedeutungen des Begriffes liegt aber im mittelalterlichen Material der vorwiegend böhmischen und polnischen Gebiete und als Grundlinie des gesuchten Bedeutung ist die Beziehung zwischen ebener Tafel und geschriebenem Text genommen worden. In Kodexliteratur löste sich der Begriff tabula bedeutend von dieser Beziehung los; er knüpfte an die Benutzung des Begriffes tabulae für Verzeichnisse der seit Frühmittelalter vor die Evangelienabschriften eingereihten Kapitel an, setzte fort als „Sachregister“ der Gelehrtenliteratur der ersten Hälfte des 14. Jahrhunderts, bis er in eine spezifische literarische Form des Spätmittelalters mündete, die häufig im Sinne des Paares tabulaekompendium bis Anfang des 19. Jahrhunderts benutzt wurde. Die spezielle Verbindung tabula ecclesiae wurde bis zum 17.–18. Jahrhundert im Sinne von „Kirchenschwarzbrett“ benutzt; es wurde darunter eine Tafel mit angemachtem Pergament und später wohl Papier verstanden, die verschiedensten informativen und vor allen Dingen bildenden Inhalt brach. Im Mittelalter waren diese Kirchentafeln doppelten Typs: im Kirchenschiff waren sie den Laien bestimmt und werden bis jetzt benutzt, nur wechselten sie ihren Platz und befinden sich jetzt näher der Kirchentür oder Vorhalle. Dieselbe äussere Form von Pergament auf der Tafel, bei umfangreicherem Text auch von einem angeknüpften Kodex, hatten auch die tabulae für die Kleriker, die in der Sakristei oder im Kirchenchor angebracht wurden; diese enthielten normative Bestimmungen, bzw. auctoritates der Glaubenslehre. Ihre Ideenquellen waren antike gesetzliche an Tafeln verzeichnete Texte. Ein anderer Typ der mittelalterlichen Kirchentafeln waren Verzeichnisse der in der betreffenden Kirche in die ständige liturgische Erinnerung eingeschlossenen Personen. Mit Rücksicht auf ihr Ziel hatten sie die dauerhaftere äussere Form einer Wandfreske im Kirchenschiff näher dem Altar. Durch ihren Zweck sind sie unmittelbarer Nachfolger der frühchristlichen Martyrologien, durch ihre Form dann Nachfolger der antiken fasti. Das mitteleuropäische Mittelalter kannte überdies noch eine dritte Bedeutung des Begriffes der Kirchentafeln: so bezeichnete man die dank 31

freiwilligen Sammlungen im Opferstock gesammelte Finanzbarschaft. Diese Bedeutung des Begriffes kann man vielleicht nur aus der ebenen Tafel ableiten, die den Opferstock schloss und auf die man Almosen legte. Übersetzung von Irena Zachová Prof. PhDr. Zdeňka HLEDÍKOVÁ, CSc., Katedra PVH a archivního studia FF UK, nám. Jana Palacha 2, 116 38 Praha 1; [email protected]

32

Tabulae, tabulae ecclesiae 1

Recommend Documents