T: Tak já bych tak úplně na úvod začala s tím, jestli byste mi popsala, jak vypadá váš běţný všední den

Klára T: Tak já bych tak úplně na úvod začala s tím, jestli byste mi popsala, jak vypadá váš běţný všední den. R: Jo. T: Nebo víkend. Tak ten třeba potom. R: Jo, tak nejdřív den a potom víkend. Tak den. Tak vstávám tak kolem osmé, deváté, do školy, do práce. Tam jsem tak do šesti a potom buď jdu s někým na kafe nebo za nějakým sportem, nebo na návštěvu, to je tak ze třiceti procent a zbytek je ten, ţe jdu domů a většinou odpočívám nebo trávím večer doma, domácíma pracema. To je, kdyţ jsem v Brně a jsem tady sama. A kdyţ jsem v Praze, to znamená, ţe jsem u přítele, tak vstanu, v podstatě kdy se mi zachce a mám práci z domu. Takţe si vstanu, pustím si počítač a dělám si svou práci do okamţiku, neţ dorazí přítel dom a potom většinou jdeme do divadla, do kina nebo nějakým způsobem trávíme ten čas spolu, děláme si večeři, jdeme s někým někam na pivo. To jsou takové dva typy dnů. A to je den a vlastně víkend... V podstatě teďka za toho posledního půl roku, co jsme spolu, tak trávíme ty víkendy spolu a většinou jsme někde venku, buď jsme u jeho rodičů, coţ je na vesnici na Vysočině, nebo jsme tady v Brně. Ale většinou jedeme někam ven. Takţe takovej jako odpočinek. A u těch víkendů ještě občas platí, ţe tak polovina z nich jsou pracovní. Jako normální pracovní den. Sice tam třeba do toho ještě vařím, ale jinak pracuju. T: A takhle vám to vyhovuje ten rozvrh? R: Hm... Moc mi to nevyhovuje, spíš bych chtěla, abych tam měla víc času jako v těch všedních dnech pro sebe a pro svůj volnější čas. Říkala jsem si, ţe v novém roce to musím změnit a víc se věnovat sobě v tom smyslu, ţe bych chtěla přicházet domů dřív, aspoň o dvě hodiny, anebo se přesunout z té školy za nějakým sportem nebo prostě něčím, jo? Takţe končit dřív, coţ by znamenalo vstávat třeba v sedm. To se mi zatím ještě nechce. Jinak mi to sedí. T: A jak nejradši trávíte dovolenou? R: Mmm... T: Nebo obecně, kdyţ je volno? R: Tak v podstatě jet kamkoliv ven, na jakýkoliv místo. Mě strašně baví jakoby cestování v podstatě kamkoliv, nemusí to být a priori s přítelem, můţe to být s kamarádkama, můţe to být se skupinou dalších lidí. Nejkrásnější dovolená je ta, kdyţ prostě na čtrnáct dní odjedu někam pryč, kde můţu úplně jakoby vypnout a nepřemýšlet o tom, co se děje tady v Brně, nekontrolovat si schránku a jakoby se odstřihnout i od celé rodiny a od těch věcí, co jsou tady. V podstatě s kýmkoliv. Ráda klidně vyrazím i sama se skupinou lidí, který... Třeba s deseti lidma, z nichţ znám třeba jen jednoho nebo jednu. T: A jak nejradši trávíte volný čas? To s tím souvisí trošku. R: Jo. No... Tak je fakt, ţe mě baví i ta moje práce, takţe ráda během třeba jarních, letních dnů jsem venku a to znamená, ţe jsem blízko té svojí práce, sleduju vývoj rostlin, stromů během jara, léta. Takţe obecně chození po venku, to mě strašně baví. Baví mě ten sport a teď jsem si v posledním roce oblíbila tanec, takţe to. Aji miluju to, kdyţ si sednu s kníţkou a sedím, aji mě někdy baví, výjimečně, ale někdy mě aji baví domácí práce. Ţehlení třeba, takový jako odpočinek to je pro mě. T: A jaký tanec? R: Balet.

T: Jo? (smích obě) R: V posledním roce mě překvapilo, ţe to jde dělat, i kdyţ člověku nejsou tři roky. Tak to bylo, to byl velký objev pro mě. To mě strašně baví. T: Tak to je fajn. A s kým ten volný čas nejradši trávíte? Jestli radši sama, s kamarády, s partnerem... R: Asi kdyţ bych to měla rozdělit na sto procent, tak asi bych to rozdělila na díly: třicet sama, třicet s přítelem, třicet s přáteli. To by byl ideální stav, ale ta realita taková není. Myslím si, ţe... A jo - zbývá mně deset procent - to by klidně mohla být rodina třeba, to nevím. Ale v reálu ti přátelé trošku odpadají. Ţe tam je to tak jakoţe padesát procent sama a padesát procent s přítelem. Rozhodně prostě cítím to, ţe hodně volnýho času chci trávit i sama. Takţe tak nějak půl na půl, nebo rovným dílem ideální. T: Takţe máte pocit, ţe s těmi přáteli by to chtělo víc... R: Jojo. T: ...víc času. R: Ty jako rozhodně zanedbávám, protoţe se to hůř organizuje a taky proto, ţe.. No hůř se mi to organizuje s nima. T: Jaké jsou vaše záliby, to uţ jsme taky docela probraly... Máte s partnerem nějaké společné záliby? R: Jojo, tak nás strašně baví naše práce navzájem. Taky nás baví to cestování, prostě to máme úplně stejně. Pak nás úplně stejně baví ta kultura, obecně jakýkoliv divadlo, jakýkoliv koncert skoro. Baví nás společně vařit, baví nás společně nakupovat. Baví nás společně jakoby pozorovat tu přírodu, to co děláme i v té práci. A myslím si, ţe on je jenom o trošičku extrémnější, ţe on je ten typ, kterej jde do čehokoliv. Já jsem taky taková, ţe na spoustu věcí řeknu: „Ano, pojďme.“ Ale tu hranici mám blíţ neţ on (se smíchem). Ale jinak jsme si, myslím, hodně podobní tady v tom. T: A zkoušeli jste se k nějaké té zálibě třeba navzájem jakoby přivést? Ţe třeba on by vás vytáhl na nějaké ty extrémnější věci? R: No, myslím, ţe to do sebe tak jakoby zapadlo. On spíš - zase ţe to tak nějak obohacujem stejně oba - on mě trošičku víc zatahuje do té svojí práce. Myslím si, ţe on je takovej jakoby... hm... ţe se v tom nechám trochu táhnout. Ale z dvaceti procent, z deseti dvaceti procent to dělá jakoby víc on. T: A co dělá za práci? R: No je.... teďkom pracuje na (název instituce) jako ekolog, ale on uţ strašně dlouho se zabývá motýlama a hmyzem a tak, takţe některé dovolené byly o tom, ţe... On ţil nějaký čas ve Švédsku, jo? A já jsem třeba jezdila, na měsíc jsem jela za ním a on celej ten měsíc chytal motýly a já jsem to dělala s ním a byla to taková dovolená pro nás, přitom pro něho to byla práce a ... takţe todle on dělá. Teďkom momentálně teda je v té Praze a pracuje jako ekolog. Ale on to asi tak do půl roku, do roku, si myslím, změní tu práci. T: Stalo se vám třeba někdy, ţe to trávení volného času, ať uţ oddělené nebo společné, vyvolalo nějaké konflikty v tom vztahu? R: No tak my jsme, abych to uvedla ještě, my jsme spolu byli s (partnerem), my se známe čtyři roky, čtyři a půl roku. Kdyţ jsme se poznali, tak já jsem nastoupila na doktorát a on v té době ještě ţil ve Švédsku s tím, ţe zrovna měl přestávku a přijel sem do Čech. A tak jsme se seznámili. A vlastně on

potom byl v tom Švédsku a já jsem tam za ním jela na Vánoce, prostě jenom tak a tam jsme se dohodli, ţe spolu budeme chodit, na dálku. On ţe bude ve Švédsku a já budu tady. Vydrţelo to rok a po tom roce jsme se rozešli. A myslím si, ţe ten fakt, ţe jsme nebyli spolu, v tom hrál strašně velikou roli. Jsme se vídali vlastně jednou za dva měsíce, jednou za měsíc a já jsem to v té době nebyla schopná nějak jako pochopit, ţe by to jako mohlo fungovat. Ale nejenom já, on tam měl taky jakoby na svojí straně takový nějaký, nechci říct nedospělý, pocity, ale jsme si museli postupně dojít k tomu, jak to vlastně chceme mít. Takţe to byl strašně velkej konflikt a my jsme prostě vůbec nebyli hlavně spolu. A potom co jsme se rozešli, tak jsme vlastně rok a půl, nebo dva roky moţná, já nevím, dva roky asi, jsme spolu vůbec nebyli. A potkávali jsme se třeba jednou za půl roku nebo jednou za rok, ale nic jako se, nějak jsme spolu nefungovali jako partneři. A vlastně před půl rokem, na konci léta 2011 jsme se spolu dohodli, ţe spolu budeme chodit. A vlastně od té doby uţ fungujeme třeba úplně jinak, neţ kdyţ ještě ţil ve Švédsku. Nejenom, ţe byl ve Švédsku, teďka je v Praze, ţe jo, to je prostor úplně jiný, na to přejíţdění. Ale i ta vůle jakoby v tom ladění těch časů je mnohem jakoby lepší, nebo větší, mi připadne. Takţe teď v tom zatím problém nevidím, zatím se nám daří to dobře vykrývat, ţe já jezdím do Prahy, ale stejně tak on jezdí do Brna. A většinou se shodneme, kde zrovna chceme být třeba o víkendu. Takţe... Myslím, ţe v tom není ţádnej problém, ani nevznikl konflikt, teď. T: Jakoby jste k tomu dospěli nějak postupně. R: Jojo. Tady fakt šlo o to, ţe bylo potřeba... Třeba já osobně, nechci mluvit za něho, ale já osobně jsem musela třeba v roce 2011, ten uplynulý rok, prodělat velké změny, ve svým přemýšlení, ve svým vnímání nejenom lidí kolem mě, ale i vnímání sebe sama a strašně mi to pomohlo v tom, ţe jednak vím, ţe s ním chci být a druhak, ţe na to mám a ţe to nějakým způsobem můţe jít. Takţe... Nevím, jak moc mám jít do hloubky... T: Klidně hodně. R: Jo? T: Jak je vám příjemný. R: Jo, dobře. Tak jo. Vlastně kdyţ jsme se s tím (partnerem) setkali, tak jsem měla za sebou pětiletý vztah a byla jsem taková hodně nedospělá, takový malý děcko, který potřebuje jako chlapa alias tatínka, kterej mu povede ten ţivot. A to jako (partner) vůbec nebyl a odmítal být. A velmi si to uvědomoval, ţe já se tak chovám. A já jsem prostě na jednu stranu toho (partnera) úplně šíleně chtěla a na druhou stranu jsem ho nenáviděla za to, ţe mi teda není tím tatínkem. A tak to postupně gradovalo, ţe jsme spolu chodili, pak jsme spolu nechodili. A jeden čas jsme spolu měli... V podstatě celý čtyři roky nás spojovalo to, ţe jsme spolu spali, prostě i kdyţ jsme spolu nechodili, tak kdyţ jsme se viděli, tak jsme prostě měli sexuální vztah. No, to to jakoby drţelo, nějakým způsobem, v uvozovkách drţelo. Ale mně to samozřejmě nevyhovovalo a já jsem právě v tom předcházejícím roce řekla: „Je třeba to nějak vyřešit, protoţe nejsem v tom vůbec šťastná“. Jednak jsem nebyla schopná si najít někoho jinýho, kdo by to nějak jako vyřešil, zase v uvozovkách. Ale hlavně bylo potřeba vyřešit tohle, nemohla jsem mít nějaký sexuální vztah se svým bývalým přítelem a myslet si, ţe to je OK a čekat na někoho jinýho. A takţe během toho roku 2011 jsem navštívila jednoho terapeuta a strašně mi to pomohlo, strašně mě to změnilo, jak jsem říkala, pohled na sebe sama i na to okolí a jakoby jsem i dospěla k tomu, ţe chci být s ním a jak by to mohlo fungovat. A naštěstí se to sešlo, on byl taky ve stejném stavu a tak jsme se dohodli a začali jsme spolu být. To je tak asi všecko. T: No, jak jsme narazily na ten váš předchozí vztah, ten pětiletý, tak s tím partnerem jste ţila ve společné domácnosti? Nebo jak to probíhalo? R: Mně bylo asi devatenáct nebo dvacet, jsme se seznámili a já jsem se k němu nastěhovala asi po měsíci nebo po dvou. On byl starší o cca sedm aţ osm let nebo tak nějak to bylo. Začali jsme spolu ţít a pak jsme celých těch téměř pět let, necelých pět let jsme spolu ţili v jedné domácnosti. Já jsem odešla z domu taková jako hodně nedospělá a po těch téměř pěti letech jsem si říkala, tak to přece...

On ten vztah uţ neklapal pak ke konci, já jsem byla tak strašně nezkušená a on mně vlastně nakonec toho tatínka dělal, z něho se stalo to, co jsem já tak nějak podvědomě chtěla. Ale samozřejmě v momentě, kdy se tím tatínečkem stal, tak mě začal o to víc štvát, jo? Bylo to strašně nepříjemný. A mně bylo nějakých čtyřiadvacet a říkala jsem si, tak jestli tohle je konec mého milostného ţivota, tak to teda fakt nechci (se smíchem). A nebyla jsem s ním prostě spokojená. Měla jsem pocit, ţe chci ještě poznat celý svět, takţe jsme se rozešli. A je fakt, ţe já jsem v té době okamţitě hned vlastně poznala toho (partnera) současného. Ale jako po tom rozchodu, to bylo takový čtyřletý období, aţ do toho předcházejícího roku, kdy to bylo fakt nahoru a dolů. Takové to, kdy si člověk teda proţívá to, co si má proţít, aby pochopil sám sebe. Jsem sice byla třeba rok s tím (partnerem), ale tam byly různé takové kraťoučké vztahy a úlety.... Já jsem v tom nebyla moc šťastná, řekla bych, ţe skoro vůbec, ale bylo to jako strašně moc potřeba, protoţe mě to dovedlo tam, kde jsem a teď je to fajn. Takţe jsem přešla od toho prvního vztahu aţ sem. My jsme se bavily o tom pětiletém vztahu. Ano, ţili jsme spolu ve společné domácnosti (smích obě). T: A s tím současným partnerem, uvaţujete výhledově do budoucna, ţe byste spolu ţili? R: Jojo, to je postavené tak, ţe my teďkon teda neţijeme spolu v jedné domácnosti, ale vnímáme to tak, ţe máme dvě domácnosti, které sdílíme v podstatě napůl. Zatím si kaţdej platí svůj nájem, ale uvaţujeme o tom, ţe to jakoby sečteme a budeme si platit - kaţdej dá tu půlku. Ale určitě chceme ţít spolu, určitě spolu chceme vychovávat děti a tak. Ale... On je v Praze a já se tam prostě nepřestěhuju natrvalo na sto procent času a on zatím v Praze končit nechce, nebo tak to necítí. A já to ještě taky moc necítím. Bavili jsme se o tom, ţe by třeba v horizontu tohoto jara, během následujících pěti, šesti měsíců přešel do Brna. Zároveň je to ale tak otevřené, ţe si klidně dokáţu představit, ţe ještě další rok bude v Praze a budem fungovat tak jak teď. Takţe přesně půl na půl. Ale není to nic, co by takhle mělo být do konce ţivota. To ne. T: Kdyţ uţ jsme zmínily ty domácnosti, zkuste mi popsat místo, kde ţijete? Třeba z pohledu, co pro vás znamená soukromí, které máte doma? Jestli se neptám nějak moc sloţitě. R: Je to normální panelákový byt, kam jsme se nastěhovali s mými rodiči, kdyţ mi byly nějaký dva tři roky a tam jsme prostě ţili celou dobu s našima. Já jsem pak odešla někdy v těch devatenácti, dvaceti a pak jsem se po nějakých pěti letech tam vrátila a vlastně od té doby tam jsem, poslední čtyři roky. Naši uţ tam nejsou, ti se odstěhovali, to uţ je několik let. Tak jsem se tam nastěhovala, byli tam různí spolubydlící, vţdycky nějací známí. Teďko tam teda ţiju s mojí sestrou a máme jednoho spolubydlícího, to je takovej, vţdycky říkám neviditelný spolubydlící, on se tam ukáţe jenom jednou za čas. A je to super, protoţe ten pocit toho jakýhosi domova mám asi tam, nebo to je takový moje největší soukromí, takový to moje. A nechtěla bych ţít uţ teď někde v nějakým dalším podnájmu s dalšíma třeba cizíma lidma, abych se s nima musela potkávat. Rozhodně musím mít svůj vlastní pokoj, kam se můţu zavřít. A kdyţ jsme o tom právě přemýšleli s tím (partnerem), ţe by se přestěhoval sem do Brna, tak jsme si říkali, ţe neexistuje, abysme byli v jednom pokoji. Ţe bysme chtěli, aby kaţdej měl svůj pokoj. Jo, ţe... Abysme se mohli od sebe oddělit dveřma. To máme hodně podobně. Vím, ţe potřebuju mít ten pocit, ţe zavřu ty dveře a vím, ţe je nikdo neotevře, dokud nebudu chtít já, kdyţ to řeknu úplně přehnaně. Takţe samozřejmě, kdyţ jsme s (partnerem) spolu nebo je tam moje ségra, tak spolu normálně komunikujeme. Ale kdyţ prostě chci, tak si můţu zavřít a vím, ţe to je to moje soukromí. Ale rozhodně to nemám tak, ţe bych potom po partnerovi, nebo (partnerovi) chtěla, aby ťukal na dveře nebo abych mu já měla dovolit, ţe můţe vstoupit, to určitě ne. Ale jenom ten pocit toho zavřenýho pokoje je příjemnej. T: To určitě, se člověk zavře a má klid. R: Přesně no, přesně. Je fakt, ţe právě jsme v tom paneláku, kde mně přijde, ţe mě dost lidi vidí, jo? A slyší. A ten pocit je takovej nepříjemnej. Představa, ţe budu mít barák, tak je mnohem... jako můţe to být i byt, kde budou pevný stěny, ale ten pocit, ţe mě tam můţe někdo vidět, nebo ví, kdy se vracím dom nebo ví, kdo mi tam jde na návštěvu, tak ten pocit nemám ráda. Ale to asi všichni.

T: To je asi všude no. Takţe plánujete, ţe aţ byste se sestěhovali, tak ţe si pořídíte něco jiného. R: Jo, ale tady rozhodně nechceme zůstat. My jsme si říkali, ţe bychom ideálně chtěli nějaký domek někde za Brnem. Ale uvidíme, jak to bude, protoţe my v současné době ještě chceme, jak jsem říkala, ţe mám ráda to cestování, tak bych ráda ţila nějaký čas i v zahraničí. A on to má postavené ještě víc, protoţe on ţil pět let ve Švédsku a je zvyklý na ten ţivot tam. A myslím si... On říká, ţe je mu jedno, kde bude, ţe by chtěl kamkoliv, ale myslím si, ţe k tomu Švédsku nějak tíhne, a já si dokáţu představit, ţe bysme se třeba na půl roku, na rok nebo i na dýl, podle toho, jak budou moţnosti, jakoby přesunuli někam do zahraničí. Buď jako s tím, jsem se o tom bavila právě s kolegama v práci, buď tak, ţe se to propojí třeba s mateřskou anebo se nám oběma podaří tam najít nějakou práci. Takţe to máme hodně otevřený. Samozřejmě bydlení společné by jsme ideálně chtěli v nějakém domku za Brnem, ale to by... Zatím o tomhle jako nepřemýšlíme, protoţe nejsou peníze, není energie. Spíš přemýšlíme o tom, ţe dokud ještě máme sílu, jako teď, tak chceme někam vyjet pryč a uţít si to někde venku nějak. T: A vnímáte jako domov právě i tu domácnost toho partnera? R: Jo... T: Nebo jak se tam cítíte? R: No tak je fakt, ţe ten pocit většího domova mám tady v Brně, no. Asi... Já jsem ten typ, kerej prostě si potřebuje zapustit kořeny a říct si: „Tady je moje doma a tady na to mi jako nikdo nebude šahat.“ Zároveň... Protoţe jsem se takhle přirostla k té Praze, tak pravda, ale teď jsem o tom přemýšlela posledně a říkala jsem si, ţe vţdycky kdyţ jedu do Prahy, tak se tam těším, ale těším se tam proto, ţe jedu za ním. A kdyţ jedu do Brna, tak se taky těším, protoţe jedu jakoby k sobě dom, jo? Ale je to... Je to tak, ţe to mám jako šedesát procent je domov v Brně a čtyřicet procent v Praze. Vnímám to taky jako domov, ale to Brno je o něco silnější, trochu. A myslim si, ţe to je jenom o tom zvyku, kdybych měla... Ţe je to jenom o tom zvyku, tečka. T: No klidně můţete pokračovat (s úsměvem). R: Kdybych se tam prostě měla nastěhovat, tak - úplně na sto procent do té Prahy - tak si myslím, ţe ju přijmu zcela, ţe mi to bude trvat třeba měsíc a... Budu to tam mít úplně strašně ráda, ţe jsem tomu strašně jako schopná se přizpůsobit, jo. Ale tím, jak jsem jakoby rozkročená mezi těma dvěma místama... tak (přemýšlí) ... Tak je fakt, ţe jsem ze začátku měla strach, jestli to dokáţu právě vybalancovat, jestli to nebude furt takový to vytrhávání se z jednoho místa na druhý. A... A nakonec to šlo. Máme za sebou takhle půl roku ţití, jo? Ale nakonec mám pocit, ţe to jde celkem příjemně. A... je fakt, ţe mně v tom hodně pomohlo to, ţe jsme tak oba dva, a trochu jakoby víc on, to nenazýval jako "tvůj byt" a "můj byt", ale "naše". Takţe i to, co je tady v Brně je náš byt i to, co je tady v Praze, je taky náš byt. Takţe kdyţ o tom mluvíme... Kdyţ o tom mluví (partner) tak říká, kdyţ třeba mluví s někým dalším, tak říká: „Tak přijeďte k nám, k nám do Prahy" nebo: „Tak přijeďte k nám, k nám do Brna". Jo a je fakt, ţe kdyţ ho takhle slyším mluvit nebo kdyţ se tak bavíme spolu a on to takhle pouţívá, tak mi to pomohlo v tom přijetí dvou míst jakoby paralelních, mnohem víc neţ kdyby to bylo jako: „Tak tohle je moje a tohle je tvoje.“ Myslím si, ţe to by mě štvalo víc. (smích obě) T: A trávíte někde víc času, v jedné z těch domácností? Jestli častěji jezdíte vy do Prahy nebo přítel sem? R: Myslím si, ţe to je vyrovnaný, ţe to je přesně padesát na padesát. A i to mně vyhovuje. Mám pocit, ţe kdyby to bylo... My jsme se domluvili právě, úplně na začátku tak, ţe já budu jezdit do Prahy na čtvrtek, pátek, sobota, neděle, protoţe jsem si mohla v práci, v zaměstnání, domluvit práci z domova. On takhle nemůţe. Takţe já jsem si říkala, tak dobře, ţe budu pondělí, úterý, středa v Brně a po zbytek budu v Praze, tak jsem jakoby začala přemýšlet, ţe to Brno teda odsunu z té mysli a ten můj stoprocent bude v té Praze. No a pak mně došlo, ţe to je nesmysl, ţe jo, ţe i tom Brně, jednak tady mám přátele... A není to tak, ţe by to bylo takhle kaţdý týden, ţe bych byla pondělí, úterý, středa v

Brně a potom odjela do té Prahy. Hodně se to střídá, hodně jezdí on sem, protoţe má hodně sluţebních cest sem na Moravu. A teďkon to cítím jako velice vyrovnané, ţe nemám ten pocit, ţe bych to byla jenom já, kdo se furt tahá z Brna do Prahy a zpátky. Takţe je to tak půl na půl. Zrovna teďkon je v Brně, do pondělí. T: Máte hodně společných přátel? R: No, tak zatím moc ne (smích), protoţe se... Zatím moc nee, protoţe v momentě, kdy jsme se my poznali, jsme spolu nejdřív nechodili jako partneři, měli jsme spolu takový vztah, jakoţe jsme spolu spali, on byl hodně v tom zahraničí. A v momentě, kdy jsme spolu začali chodit teda, kdyţ uţ to bylo oficiální, tak uţ to stejně bylo takový, já jsem byla taková si v tom hodně nejistá a nějak jsem nebyla ochotná za ten vztah vůbec mít odpovědnost, já jsem to tak nestavěla. A taky protoţe byl on furt pryč. Takţe my kdyţ jsme se vídali, tak to bylo tak, ţe jsem já jela za ním a byli jsme sto procent času spolu nebo on jel sem a byli jsme sto procent času spolu. A něco jako, ţe bychom se s někým šli seznamovat, to nás ani nenapadlo. Pak jsme se rozešli po roce a nebylo nic. Já třeba znám jeho přátele a on taky zná různá jména nebo ví, s kým se potkávám často, ale začínáme to propojovat vlastně aţ teď v téhle době, jo? Zatím je to takový jakoţe pomalu, no. Teď se nám podařilo propojit trošičku rodiny, jako ţe já jezdím tam a on často jezdí k našim. Uţ jsme seznámili i rodiče teda, nějakým záhadným způsobem se nám to podařilo. A teď jsme třeba strávili pár večerů s jeho kamarády, pár manţelský, ale ty znám třeba taky dlouho. Toho chlapa z toho páru jsem já znala uţ předtím a velmi lehce, jako fajn, s těma si tak příjemně sedneme. Ale my jsme takový dva typy, myslím, ţe jsme si podobní v tom, ţe já mám kamarády a kamarádky tak jako jednotlivce. Já kdyţ jdu s někým na kafe nebo na pivo, je to většinou jeden člověk a je to takový jako intimní, jako ten vztah, jakoţe se bavíme hodně o intimních věcech. A myslím si, ţe on má hodně takovýchle kamarádek, nebo i kamarádů, ale ţe spíš je taky tak jakoby individuální v tom přátelství. A nám se to trošičku hůř propojuje (usmívá se). Ţe to není prostě partie, kam bych ho vzala a řekla: „Tak tohle je (partner), tohle je mých patnáct kamarádů.“ Takţe to nejde tak lehce. Takţe tak pomaličku... Kdybych to tak měla shrnout, tak známe tři lidi. On zná jednu mou kamarádku, já jeho dva kamarády, s kterýma můţeme jít na pivo a víme, jak to je (smích). T: Takţe třeba ti vaši přátelé, tady v Brně, nejsou potenciálně... Nevím, jak to říct přesně, jestli, nechci říct úplně brzdou, ale takovou překáţkou pro to, abyste se odstěhovala do té Prahy. R: (přemýšlí) T: Teda jestli se vyjadřuju dost jasně. R: Jojojo, vyjadřujete. Já si myslím, ţe nejsou, protoţe si myslím, ţe to přátelství jde udrţovat i na dálku. Mám dva velice blízké kamarády. Mám kamarádku, kamaráda, to je taky pár. To jsou jakoby moji nejbliţší a ti ţijí u České Třebové. A ţijí tam uţ dva roky a zatím to nic nepřebilo, takţe si myslím, ţe ty vztahy na dálku můţou fungovat. Mám kamaráda v Praze, jednoho, taky jsme si strašně blízko, i kdyţ se vidíme jednou za čtvrt roku. Takţe já si myslím, ţe ta přátelství se dají udrţovat, i kdyţ lidi nejsou v jednom městě. A to co třeba mě drţí v Brně je zaměstnání. A nechci odejít odsud kvůli zaměstnání. Je fakt, ţe kdyţ jsem v září říkala svým dvěma nadřízeným, ţe bych je ráda poprosila z těch a z těch důvodů o dva dny volna, přesně jsem jim popsala, proč to tak je. Jsem si říkala: „Jestli mi to nedovolí, tak jsem ochotna přemýšlet o výpovědi, protoţe vím, ţe moji kolegové, někteří, tyhle privilegia mají.“ A já jsem říkala, ţe pokud bych do toho nemohla zapadnout i já, my jsme takový šestičlenný tým, tak ten vztah je prostě pro mě důleţitější neţ ta práce a myslím, ţe bych byla schopná si najít něco jiného. Naštěstí mi to samozřejmě dovolili úplně bez problémů, to bylo fajn. Ale ţe bych úplně na sto procent odešla, to mi tady ve škole nedovolí a zase nemyslím si, ţe je nutný, abych sto procent času trávila v Praze. V tomto si vycházíme s tím (partnerem) hrozně moc vstříc, ţe on to velice respektuje, to je super. Takţe přátelé to nejsou, to ta škola trochu. T: Co vás napadne, kdyţ se řekne nezávislost? Je pro vás důleţitá?

R: (přemýšlí). Já si myslím... Funguje? (o diktafonu, tazatelka ho zrovna kontrolovala) T: Funguje, jede (smích obě). Já jsem se jen tak podívala. No… R: Nezávislost... Já uţ vím, co mě napadne, mě napadnou peníze teda. Protoţe se mi líbí ten pocit nezávislosti v tom smyslu, ţe si můţu pořídit, co potřebuju. Ne ţe bych si mohla koupit barák a auto za miliony, to vůbec samozřejmě. Ale líbí se mi nezávislost finanční. (přichází číšník, bavíme se o další objednávce). No mě fakt napadá finanční nezávislost, ten pocit, ţe se v tomto cítím nezávislá do jisté míry. Jak říkám, nemůţu si koupit dům, ale můţu bez problémů si koupit, co chci na jídlo, můţu víceméně i cestovat po světě, po Evropě, kdykoliv mě napadne, můţu si koupit, co chci na sebe. Ono je to o tom, ţe to takhle dřív nebylo. Ten pětiletej vztah, kterej jsem měla předtím, tam to bylo hodně chudý (smích) a pak se to nástupem tady na tu školu zlomilo a já jsem začala vydělávat peníze a ty prostě byly a jsou dobrý. Takţe tohle mě napadá k tý nezávislosti, to si uţívám a ta mě baví. Co se týká nezávislosti ve vztazích, tak mě se tam jakoby jistý pocit závislosti líbí. To ţe je mám ráda a ţe ty lidi maj rádi mě a nějakým způsobem je to provázaný. A je tam prostě jistá závislost, by se dalo říct, tak ten pocit mám ráda. Ten pocit, ţe jsme propojení. Já nevím, jestli je šťastný výraz závislost. To zase ne, já si nemyslím, ţe chci být závislá na svým partnerovi, závislá na svých přátelích, spíš tam vidím jakoby to, jak je to propojené a na jakých jemných energiích se to ovlivňuje, to mám ráda. T: A jaké máte plány do budoucna? R: Já sama osobně? T: Ano. (znovu přichází číšník) R: Já jsem aspoň mohla přemýšlet. No já... T: Jakoby sama za sebe i třeba ty, který jsou ovlivněný tím partnerstvím. R: (přemýšlí) T: Nebo třeba jestli by ty plány byly jiné, kdyby to partnerství třeba nebylo. R: Jojojo. Takţe v rámci partnerství mě napadá to, ţe bych měla ráda děti. To mateřství je tam asi nejsilnější. Ne jakoby bezpodmínečně hned teď, ale jakoby to i cítím, ţe to nějakým způsobem má přijít. Cítím takový ten pocit otevřenosti, ţe se mi líbí, ţe můţeme vlastně cokoliv a kamkoliv a v momentě, kdy budeme mít moţnost vycestovat nebo odjet, nebo i zůstat tady a třeba i koupit nějaký domek, tak to budu ráda následovat, to co ten vztah bude přinášet. Pokud bysem v tom vztahu nebyla, tak si myslím, ţe mým cílem by bylo vycestovat třeba na rok na dva někam do zahraniční, v rámci mých pracovních moţností. A potom si myslím, ţe jedním z mých cílů by bylo zkusit dělat docenturu, to třeba budovat v horizontu nějakých sedmi, osmi, devíti, deseti let a myslím, ţe bych si velmi dobře vytvořila ten cíl a k němu si šla. Teďkon asi i tím, jak jsem v tom vztahu, tak i míň energie do té práce vráţím. Ţe tohle mě furt nějakým způsobem zajímá, pokud se bude dařit a budu mít moţnost tady v té škole zůstávat, tak to bude taky jeden z mých cílů. Ale pokud ne, tak ne, pokud to přeruší jakákoliv cesta do zahraničí, jakýkoliv těhotenství, prostě něco, tak to klidně nechám přerušit. No. T: A mluvíte s partnerem o dětech? R: Jojojo, to rozhodně, no. V tom si myslím, ţe jsme stejní. Chceme děti, baví nás to. A děláme si legraci, kdyţ někde vidíme uřvaný děcko, tak si říkáme: „Takové jednou bude naše děcko.“ (smích obě). A nebo si říkáme: „Podívej se, takhle to bude.“ Kdyţ někde vidíme nějaké utahané, unavené rodiče a kolem nich patnáct uřvaných dětí (smích obě). Ale to je tak jako z legrace. To jsme se bavili i váţně a říkali jsme si, ţe jedna z moţností toho vycestování by bylo, abych nemusela nějak drasticky opouštět školu, tak bych odjela s (partnerem) někam do zahraničí v rámci mateřské.

T: Jo. R: Takţe jsme si říkali, ţe tohle by mohla být jedna z moţností a ţe bysme to takhle mohli rozběhnout (smích). T: To mi přijde zajímavé, odjet do zahraničí a tam být na mateřské... R: Nonono, mě se to líbí z toho důvodu, ţe bych chtěla, aby ta mateřská prostě přišla a ţe mně přijde, ţe se to dá příjemně propojit s tím, ţe ten partner chce pracovat v zahraničí a můţe a já se jakoby nemusím stresovat s tím, jestli si tam najdu práci, nemusím se stresovat s tím, kolik do toho chci investovat energie a ţe budu muset pracovat na dálku nějak odněkud tady. A tady o té moţnosti mateřství jsem se bavila s jedním z mých kolegů, nadřízeným, a on říkal, ţe to taky vidí jako jednu z velice příjemných moţností a ţe on sám to taky takhle měl se svojí manţelkou, akorát nakonec ţe to nevyšlo, protoţe ona otěhotněla podruhé, tím pádem odjeli. Ale... Nevím, asi by mě bavilo, proţít si to mateřství, nebo tu mateřskou, třeba jenom roční, někde v zahraničí s malým děckem a třeba jenom postupně pomaličku tam vplouvat do toho jejich systému nebo prostě by se vidělo. T: To by bylo ale určitě i docela náročný. R: Je moţný, ţe si to idealizuju, ţe si to nedokáţu představit. Jo, je moţný, ţe si představuju, ţe tam prostě budu mít miminko, budu se učit ten jazyk jejich, budu si to strašně uţívat a budu strašně šťastná. Moţná ţe si nejsem schopná uvědomit to, ţe tam nebudou rodiče, nebudou tam přátelé, ţe tam nebudou ty obvyklý místa. Moţná ţe si to jen nedokáţu představit. Ale je fakt, ţe jsme se na tom teďkon shodli a já jsem říkala, tohle jsou naše další plány, máme několik takových cest, jak by to mohlo být a ta z prvních je tady tahle. On se pokusí najít si práci konkrétně ve Švédsku a zároveň by se nám mohlo podařit, do té doby, abych já otěhotněla, případně buď porodila tady, no asi tak, porodit zde a odjet pak s trošku odrostlým děckem tam. No přijde, mi, já nevím, ale přijde mi to, ţe to můţe být super. I kdyţ jako neříkám, ţe to třeba nevidím v těch reálných barvách, tak přesto mě to přitahuje a přesto cítím, ţe bych to chtěla zkusit. To je takový to, člověk cítí, ţe to má udělat, ale neví moţná pořádně proč, ale prostě to dělá, protoţe má pocit, ţe by to tak mělo být. T: Je třeba pro vás nebo pro partnera varianta, ţe by on zůstal na rodičovské? R: Jojojo (smích obě). To rozhodně pro něho je varianta. To jsme se právě bavili, ţe pokud by jsme třeba nikam neodjeli, nebo i odjeli na chvilku, nebo prostě bych tady byla, nebo podle toho, kdy by se dítě narodilo a já bych třeba zrovna byla ve fázi, kdy bych chtěla dokončit svoji docenturu, tak to je strašně moc práce, tak on si úplně v pohodě dokáţe představit, ţe bude doma s děckem a já budu jakoby ten, kdo bude vydělávat. Toto je u něho prostě super, on s tím absolutně nemá problém, ani nemá absolutně problém s tím, ţe já vydělávám mnohem víc neţ on a ţe bych třeba i vydělávala mnohem víc neţ on a on byl na mateřské. Je fakt, ţe v tom případě bych potom já chtěla ještě jedno dítě, se kterým bych si tu mateřskou zase uţila já. Jo, ţe buď abych byla já na mateřské a potom on nebo on a potom já, abych... nechtěla bych, aby byl na mateřské pořád jenom on a já vůbec. To by znamenalo, ţe bychom museli mít dvě děti (smích obě) nebo jedno, kde to půjde nějak na půl. No ale... to jsou takové plány a člověk potom uvidí. A dítě jsem ještě nikdy neměla. Ale takhle si to dokáţu představit, půl na půl. T: A co pro vás znamená být rodičem, nebo jakoby dobrým rodičem? Jestli máte nějakou představu o tom? R: To je strašně těţké... T: Popsat co znamená být rodičem třeba i na příkladě někoho z okolí, kdo má děti ve vašem okolí. R: No tak pro mě to momentálně znamená pracovat sama na sobě a uvědomit si, teď to bude znít strašně, já si nemyslím, ţe mi moji rodiče ubliţovali nebo ublíţili, ale zanechali na mě jakoby nějaký

svoje křivdy a zranění, který si nesou od svých rodičů a já bych strašně nerada v sobě nechala ublíţení a křivdy, který mám já od svých rodičů a předám je potom těm děckám. A třeba nevědomě, jo? Takţe pro mě je třeba fakt v současné době strašlivě důleţité pracovat na sobě, poznávat, co mě na tom s těma našima furt nesedí. A ono se to odráţí i v tom vztahu. Ono se to dá celkem hezky číst. A tak pro mě by potom rodičovství fakt znamenalo to děcko brát takové jaké je, opravdu ho mít rád, příjímat ho a neodráţet do něho nějaký moje křivdy a ublíţení, to bych strašně nerada. Nevím, jestli se mi to podaří, to je strašně těţký. T: Mluvíte třeba i o tomhletom s partnerem? O tom, o té výchově? Zatím je na to ještě jako asi brzo... R: Asi moc ne ještě, my si jako říkáme, my si z toho děláme legraci zatím (smích), spíš tak jako jenom v naráţkách. Si říkám, ţe já budu ten pedant a on bude ten strašně hodný a on vţdycky říká: „Ne, to bude přesně naopak“. Třeba. Takţe uvidíme, ale jako váţně se o tom nebavíme. T: Ještě bych se zeptala, pokud třeba s partnerem trávíte delší čas spolu, třeba právě dovolenou, nebo jste spolu nějakou delší dobu vkuse, promění se nějak ten vztah, je to na něm nějak vidět? R: To si nemyslim, jenom tam je jakoby vidět to, ţe si na sebe mnohem víc zvykneme a je potom těţký ho opustit. Vţdycky třeba je neděle večer a já říkám: „Tak nejezdi a jeď třeba aţ zítra ráno.“ Někdy tam je trošku cítit i taková jakoby unavenost (smích), kdyţ je to třeba hodně intenzivní, tak... nevím jestli na jeho straně, spíš si myslím, ţe jenom na mé, ţe já jsem jako... ţe na jednu stranu nechci aby odjel, ţe se mi líbí ten pocit toho, ţe jsme spolu, ale kdyţ potom odjede (smích), tak si řeknu: „No tak dobrý." Tak si to teďka můţu zase pěkně uţít a o to víc se na něho můţu těšit a o to víc mám odstup nad tím vztahem, ţe jsou v tom vztahu různé konflikty, to jsem trošičku naťukla, ţe ten partner mě jakoby ukazuje moje nevyřešený věci. Často mě třeba něčím naštve, úplnou blbostí a já si řeknu: „Ty jo, co to je?" A postupným pitváním a přemýšlením nad tím zjistím, ţe to jsou nějaký moje ublíţení, moje nepochopení nebo moje plochý myšlení. A tím, ţe se rozdělíme, je prostor na to si udělat odstup a zapřemýšlet trochu nad sebou. Kdyţ jsem v tom vztahu, kdyţ jsme spolu dýl, tak já do toho jakoby zapadnu a míň přemýšlím o sobě, míň ţiju sama sebou a víc tím vztahem, no. Takţe tam potom... ten vztah je furt stejnej, furt tam to jakoby klape na stejno, ale vznikne tam díky tomu to, ţe já nechci, aby odjel, on nechce, abych odjela já a kdyţ uţ teda se rozdělíme, tak oba dva si řekneme: „No tak fajn.“ Příjemnej jako pocit, ţe teďka tady můţu být sám. Jako určitě si oba dva třeba jednou za ty čtyři dny, co se nevidíme, řekneme: „Jé, teďka kdyby tady byl, tak by to bylo příjemný.“ Ale.... spíš tam je takový to, teďka tady prostě není a tečka, je to fajn. Přemýšlím, jestli se tam dá vypozorovat to, ţe kdyţ jsme spolu dýl, tak ţe se třeba spíš pohádáme kvůli nějaké blbině. T: No, jestli třeba ta ponorková nemoc… R: Nonono, to si právě myslím, ţe ne, ţe jsme schopni se pohádat klidně po pěti minutách (smích) a ţe jsou blbý pocity anebo nějaká blbá nálada. Takţe si nemyslím, ţe by tam vznikla ponorka. Kdyţ uţ se to stává, třeba i taky proto, ţe kdyţ jsme spolu dýl v kuse, několik dnů, tak to není o tom, ţe bysme spolu trávili sto procent času. Ţe on je buď ve své práci, nebo já jsem ve své práci anebo kdyţ uţ cítíme, ţe by to mohlo nějak vybuchnout, tak já jdu na procházku. Jednoduše řečeno. Nebo on. A je to zase v pohodě, takţe... Myslím si, ţe se to nemění. T: Mluvíte si třeba navzájem do bydlení? Jestli ovlivňujete nějak podobu toho bytu, nebo co by si měl pořídit do bytu... R: Jojo, to teda jo (smích obě). Uţ teda tím, jak jsme si řekli, ţe je to teda to naše tak jo no. Ale co jsme třeba dělali, tak to, ţe jsme si koupili velký postele, velký matrace, to jsme dělali spolu. S tím, ţe já jsem si tady do Brna do bytu primárně tu matraci vybírala pro sebe, aby seděla mně. Ale... jinak... jo, kdyţ je něco potřeba koupit v Praze, tak to kupujem spolu, nebo si to necháme nakoupit jako společný dárek od rodičů. Kdyţ někdy přijede do Brna, tak mně říká: „Hele jako, tak tohle by sis měla pořídit, todle uţ je starý. A kde co tady máš a tak.“ A já mám v té Praze podobnej pocit. A zas, je to to, co uţ jsem říkala, kdyby to bylo striktně oddělený, tak mě to bude hodně iritovat, tak mi to bude vadit.

T: A shodujete se třeba ve vkusu? R: Jojojo, to naštěstí funguje dobře no. Jo, tam si myslím... no, ano. T: A jak to máte třeba s domácími pracemi? Třeba kdyţ jedete za partnerem, jestli tam jste spíš jakoby na návštěvě nebo jestli prostě normálně se zapojujete a jak případně? Nebo partner u vás? R: Tak on je takovej... já kdyţ jsem ho poznala, tak mě hrozně překvapil tím, jak byl tady v tom strašně samostatnej, uklízel si a byl takovej jako....strašně mě tím dostal. Ţe těch pět let, co jsem ţila s tím chlapem, tak on neuklízel a kdyţ uţ měl uklízet, tak z toho byl strašně zpruzenej, malý děcko (smích obě). A pak najednou přišel tady ten člověk, kterej vařil, uklízel po sobě a tak. Takţe to mě strašně dostalo. A teďkon kdyţ jsme spolu, tak je to tak příjemně, funguje to tak, ţe kdyţ třeba vařím já, tak on tak nějak přirozeně jde a umyje nádobí anebo naopak. A hlavně to asi tolik neřešíme, ţe kdyţ nám zůstane přes noc nádobí do druhýho dne, tak na to prostě kašlem a necháme to tak. Je fakt, ţe jsem udělala jednou scénu, kdyţ jsem přijela do Prahy a - v uvozovkách scénu, já jsem tak jako byla z toho trošku nervózní - byl tam strašnej bordel, fakt nepořádek, protoţe on odjíţděl na poslední chvíli a nechal tam rozkramařeno. Tak to jsme se jako lehce chytli, ale pak jsem si říkala, ţe to byl vlastně můj krok stranou, protoţe moc dobře vím, ţe on se o ty věci stará, ţe není ignorant, ţe ví, ţe je potřeba uklidit po sobě a ţe to prostě jenom nestihl. A teďkon mi řikal, ţe trochu pozoruje, ţe tady v Brně si uklízím víc a tam na to trošičku víc kašlu. A já jsem o tom přemýšlela a říkala jsem si, ţe tady jde moţná o ten pocit, ţe tady doma mám jakoby pocit, ţe je nade mnou trochu větší kontrola, ţe mám pocit, ţe.... já nevím, jak to říct, ţe v té Praze je to jenom moje a (partnerovo), ale ţe tady v Brně sem můţou třeba kdykoliv přijít naši. Nebo ţe to tady pořád mám propojený jako to děcko a ţe si tím pádem tady připadám jako ten, kdo to tady má udrţovat v tom pořádku, jak to bylo určený. V té Praze na to trošičku víc kašlu, protoţe tam nad sebou necítím takovej nějakej dozor. Takţe tady v Brně uklízím víc a v Praze na to trošičku víc kašlu, ale jinak si myslím, ţe je to mezi náma příjemně rozdělený. Nikdy jsem neměla pocit, ţe bych musela říkat: „Běţ umýt nádobí.“ Je to potupný a nikdy to nenastalo. T: Jo, ţe to dělá automaticky. R: Jo, jojojo. A kdyţ to nedělá, tak buď jdu já a on v podstatě... Jak jsem říkala, kdyţ já vařím, tak on jde umývat nádobí anebo naopak, on vaří a já jdu umývat. Kdyţ to někdy dojde tak, ţe já vařím a pak se nějak odebéřu k tomu nádobí, ţe on si zrovna čte nebo něco, tak si toho v podstatě okamţitě všimne a řekne: „Nech to být, já to udělám.“ A já to nechám být a on to udělá. Takţe to je příjemný. T: A není nějaká taková činnost, kterou třeba dělá jenom jeden z vás? R: Z domácích prací? T: Taky. R: Tak z domácích prací ne, tam třeba teďkon se mi ještě vybavilo, ţe on mě úplně fascinoval tím, ţe kdyţ jsme se seznámili, tak on občas byl, krátce jsme spolu byli, to byl ten rok, co jsme spolu chodili, tak kdyţ přijel do Čech, tak byl u mě. A já si pamatuju, ţe kdyţ jsem přišla třeba ze školy, tak on mi srovnal oblečení, který jsem měla na sušáku. Tak to mě úplně fascinovalo. A to dělá pořád, jo? Ţe tam je... Ţe to je hodně půl na půl. Je fakt, ţe mě to jednu dobu jako fakt hodně štvalo, zpátky ty dva tři roky, jsem si říkala, ţe to je přece moje teritorium a ty mi do něho vůbec nelez. Aţ potom postupem toho času, a v té době jsem pochopila, ţe tam ţádná teritoria nejsou, ţe to můţeme mít příjemně rozdělený. Ale jako jisté genderově zabarvené rozdíly by se tam daly vypozorovat. My třeba teďka chcem kupovat auto, takţe to je von, kdo furt sjíţdí nějaký webový stránky, jaký auta kupovat. Kdyţ se teďkon naše rodiny rozhodovaly, jaký nám mají koupit dárky nějaký praktický do domácnosti, tak se vţdycky ptali mě. Jakoţe ta ţenská to přece ví, co potřebujeme do domácnosti.

T: I ta jeho rodina? R: I ta jeho rodina. A to tak nějak přijímáme. A jinak si myslím, ţe je to vyrovnaný a kdyţ to náhodou začíná sklouzávat do nějaký takový nevyrovnanosti, tak on mě vţdycky strašně tlačí do toho (smích) , abych byla stejně aktivní jako on, jo? Takţe třeba i s řízením auta, ţe můţe fungovat takový ten pocit: „Teď budu řídit já.“ A on vţdycky mi říká: „Pojď řídit.“ Sám to chce mít taky takhle vyrovnaný. Takţe bych tam asi nevypozorovala nějakej rys. No ne. T: A on byl takhle asi vedenej rodičema, nebo ne? R: Já právě kdyţ vidím jeho rodiče, tak tam je to přesně jako: Tatínek je v práci, on je hajnej, takţe je v lese, maminka je doma a vaří. Vím, ţe jednou jsem tam stála v kuchyni s tou jeho mamkou a s jeho ségrou starší a nějak jako to shrnu: „Hahaha, (zdrobnělina partnerova jména) bude vařit.“ A já jsem říkala: „Ale (partner) fakt vaří, jako opravdu vaří.“ A ta maminka pak jako říká: „Však já to vím, já vím, ţe jo.“ Ale kdybych se podívala na jeho rodiče, tak bych čekala, ţe bude mnohem víc jako... Ţe nebude vařit, ţe nebude uklízet, ţe nebude prát, ţe nebude prostě to tak jako kontrolovat, no. Jaká byla otázka? T: No jestli právě to pochází z rodiny, to ţe je takhle samostatnej. R: Jo, no a on třeba kdyţ na to vzpomíná sám, tak vţdycky říká, jak si pamatuje, jak museli se ségrou umývat nádobí, jak je mamka cepovala, jak je nechávala to dělat. Ale je fakt, ţe to třeba vidím v porovnání s náma, my kdyţ řekneme, třeba teďkon jsme byli s (partnerem) u mých rodičů a řekli jsme: „My umyjem nádobí po obědě.“ Tak to bylo jak mamka, tak potom i taťka: "To nechte, to my uděláme." Musela tam proběhnout taková úplně malinkatá, jsem řekla: "Ne mami, my to fakt umyjem, jo, a nechte nás to.“ Kdyţ jsme u jeho rodičů, tak já řeknu: „Já jdu umýt nádobí.“ A tam je to: „Jó jasně, jak chceš.“ V pohodě, jako jo. Takţe tam je to taková asi malinko uvolněnější, ţe jednak je k tomu vedli a druhak je nechávali spoustu věcí dělat. Si myslím, ţe já bych třeba mnohem víc... Já si vybavuju, ţe jsme třeba řekli: „Mami, my ti půjdem pomoct“. A mamka: „Ne, běţte si hrát.“ Tak to si myslím, ţe u nich nebylo. T: Ještě jak jsme zmiňovaly o těch partnerských neshodách a konfliktech, ţe jak jste říkala, ţe vám partner občas ukazuje, nevím, jestli výslovně nebo spíš nějak... R: Výslovně ne. T: ...podvědomě, tak jak to probíhá, jestli to není moc osobní otázka. R: Není, není. To je taky zajímavá otázka, já si předtím odskočím na toaletu a pak se o tom rozpovídám. R: (po návratu) Tak to... Můţu? T: No. R: No, jak mám začít, jsem to zapomněla promyslet na tom záchodě. Asi to proberu na konkrétních případech. Vlastně jak já jsem jakoby začla... Já jsem navštívila toho svýho terapeuta v roce 2011, úplně poprvé na začátku roku a mi tam došlo pár věcí. A já jsem do té doby toho (partnera) strašně nesnášela a zároveň, jak jsem říkala, my jsme sice spolu furt nějak intimně udrţovali poměr a byla tam strašná ambivalence a bylo to strašně extrémní. A já jsem tomu vůbec nerozuměla a byla sem strašně naštvaná, proč to tak je. A přijde mi, ţe se tam drţel proto, ţe mi to jako přesně ukazoval, ty moje věci, který jsem neměla srovnaný. A jedna z věcí, která mi došla, bylo to, ţe já jsem si z dětství odnesla pocit, ţe mě nevím, jestli mamka, ale rozhodně taťka nefungoval jako taťka. Jsem tam necítila ten pocit: „Má mě rád.“ A já jsem si proto vţdycky hledala starší chlapy. Vlastně on je jedinej chlap, kterej je jenom o rok starší neţ já. A všichni byli mnohem starší, o osm aţ deset let. A já jsem k nim

chtěla takovým nějakým způsobem vzhlíţet, udělat si z nich ty svoje tatínky. Chtěla jsem po nich, aby mě organizovali ten můj čas, aby to táhli. Aby mě, kdyţ budem ve společnosti, tak jsem vţdycky strašně chtěla, aby seděl vedle mě, aby mě furt drţel za ruku, nebo aby furt něco jako. Vţdycky jsem byla nervózní, kdyţ jsme někam přišli, do společnosti, a on se třeba na chvilku vzdálil nebo se začal bavit s někým jiným. Tak to v těch dvaceti, já jsem byla úplně nepříčetná tady z toho. A takhle to furt jakoby šlo dál. A pak tam najednou přišel (partner), kerej byl o rok starší neţ já a já jsem si říkala: „Co je to tady za chlapečka, co to na mě bude říkat. " Ale v podstatě díky tomu, ţe on se nenechal vmanipulovat do té role otce a furt mě jakoby svým způsobem odporoval, tak já jsem asi měla moţnost, aby mně došlo, ţe tohle je můj problém. Ţe já jsem si celou dobu hledala nějaký ty svoje tatínky a vlastně ten (partner) tady tím tatínkem nikdy být nechtěl a chtěl být rovnocenným partnerem. Ono to zní strašně jednoduše, kdyţ se na to člověk dívá zpětně, ale neţ mně to došlo, a kdyţ mně to došlo, tak to pro mě byla fakt jako informace, která, jsem si říkala: „No tak to jsem si teda nemyslela, ţe tohle mě dojde, ţe to je takhle úplně jinak." Takţe to byla třeba jedna věc, taková velká. Takových velkých věcí tam bylo pár. Třeba tři čtyři. Já si teďkon nevybavím ty další, ale vím, ţe tam byly takový další velký uvědomění, jo? Já jsem fakt jako špatně přemýšlela, protoţe mi něco chybělo. Kdyţ ţijeme teďkon spolu, tak to sou takový drobnosti, jo, ţe... No vzpomenu si teďkon, byli jsme v Praze a já jsem - dobrej příklad (smích) - já beru v práci stravenky. A já jsem přivezla do té Prahy ty stravenky a říkám: „Dáme si je tady společně.“ Protoţe máme v tý Praze takovou společnou kasu, protoţe tam víc chodíme po kultuře neţ tady a víc utrácíme. Tak říkám: „Dejme si to společně, ať je to aspoň trochu fér.“ Takţe já říkám: „Vezmu si stravenky a dám je tam.“ Takţe jsme je tam měli v té společné kase a já nevím, měsíc potom jsme šli nakupovat do supermarketu. Uţ jsme byli u pokladny, uţ jsme měli platit a já jsem řekla: „Však jestli máš ty stravenky, tak je pouţij.“ A on je zrovna neměl a měl jenom nějaký svoje a teď jako prostě nevěděl, takţe prostě nakonec zaplatil těma svýma. A vyšli jsme ven a on říká: „No tak já jsem nakonec zaplatil svýma, tak já je potom jakoby doplním, já ti je tam potom vrátím.“ A já jsem říkala: „Počkej, jako jak vrátíš, co vrátíš?“ A on říkal: „Vţdyť to byly přece tvoje, tak...“ A já jsem tady donesla nějaké stravenky, které měly být společně a strašně se mě to jakoby dotklo a začla jsem být naštvaná. A my jsme šli z toho obchodu dom dlouho, asi půl hodiny a během toho jsme se stačili strašně pohádat, takovým způsobem jako: „A co je a co se děje?“ A já jsem začala odsekávat: „Nic se neděje.“ A prostě to tak najednou vyroste ta hádka z ničeho. My jsme přišli dom a já jsem z toho byla tak jakoţe zmatená, ţe nevím, co se to děje, co se to vlastně stalo, ţe potom uţ s tím člověkem, já jsem s ním mluvila a přišlo mi, ţe mě vůbec neposlouchá, neslyší, ţe mi nerozumí, jsem z toho byla strašně zmatená. A začli jsme se o tom - já jsem se rozbrečela, ţe jo - a on na to jako: „Tak co je, co se to vlastně stalo?“ A začli jsme to jako analyzovat. A já jsem říkala, postupně tím hovorem, jako: „No jo, to vzniklo uţ těma stravenkama, kdy tys řekl, ţe mně je nějakým způsobem potom vrátíš.“ Nebo prostě on tam naznačil něco ve smyslu: „Tak já si vezmu ty, kterýs nám sem donesla a potom ti je jakoby tam vrátím.“ A na mě to působilo tak, coţ jsem mu jako vysvětlovala, ţe to zase jakoby rozděluje, ţe já jsem přece řekla: „Budeme mít stravenky a budeme je mít společně.“ A on jakoby naznačil, ţe jsou přece moje a: „Kdyţ je pouţijem, tak já ti dám za to peníze.“ A mě se to strašně dotklo, ţe to zase dělí, ţe zas: „To jako jsem jenom já a ty mi to musíš vyrovnávat.“ A měla jsem jako pocit, jo on mě nemá rád, on to pořád odděluje, pořád se se mnou neztotoţňuje a nechce, abychom byli partneři, jo. A jenom mě tam naskočil ten pocit, ţe mě prostě nemá rád. A to si myslím, ţe je třeba jeden z těch projevů ublíţení, ţe v momentě, kdy se stane taková drobnost, kterou já bych mohla v pohodě vysvětlit, tak mi tam naskočí jako to první, ten nenaplněnej pocit toho taťky a to se děje teďkon hodně. T: To se děje jako pořád? R: To se děje v podstatě pořád. Je fakt, ţe teď během toho podzimu jsem s tím ţádným způsobem nepracovala a teďkon se do toho chci pustit a nějakým způsobem se do toho ponořit a víc se nad tím zamýšlet. Protoţe on to nedělá s tím, ţe by mě chtěl naštvat, ţe by mi chtěl ublíţit, chtěl by mi dát najevo, ţe mě nemá rád. Ale já si to myslím, ţe jo. On třeba nějakou věc, která se mě úplně zčistajasna, jak blesk z čistýho nebe, najednou nějak dotkne a já si řeknu: „On mě nemá rád, on mi tím chce ublíţit a on mě stejně jednou nějak zradí nebo něco.“ A tak vţdycky vznikne scéna. Naštěstí se nám pořád jakoby daří dojít - buď já se uklidním a on to nechá být, protoţe ví, co se děje - anebo teda nějakým hovorem dojdeme k tomu, kde tam byl ten problém. A ţe zas to šlo od toho mýho: „Zradí

mě, nemá mě rád, nechce mě, nebude se se mnou bavit.“ A to je, to by tam prostě nemělo být. A on to nějakým způsobem neovlivní, to si dělám já sama, to jsou moje blbý myšlenky a je jenom na mně, jak si to já v sobě zpracuju, abych se necítila vůči němu ublíţeně a zároveň ho z toho neobviňovala. A je fakt, ţe mi v tom hodně pomohlo... Jednak mi v tom strašně moc pomohla ta terapie, ale druhak i člověk sám sobě můţe asi hodně poradit. Já jsem si jedno jaro, teďkon vlastně ten rok 2011 na jaře, jsem si vytáhla takovej deníček (smích), já jsem si nikdy nepsala deník, ale zpátky dva roky jsem si občas dělala poznámky, kdyţ se mě něco strašně dotklo. A to třeba, měla jsem tam v podstatě jenom poznámky týkající se (partnera). A onehdy jsem si četla, ţe -bylo čtvrtýho dubna 2011- a já jsem si říkala, schválně se podívám, jestli jsem si čtvrtýho dubna 2010 něco poznačila. Otevřela jsem, zalistovala a fakt někdy kolem čtvrtýho dubna tam byl nějakej zápisek. Ono to bylo z doby, kdy za mnou přijel na víkend a pak zase odjel. A já jsem si po tom víkendu tam psala, jak ho nesnáším, teď jsem si tam vyjmenovávala, co všechno mi vadí a jak mě teda strašně ubliţuje. A četla jsem si to teda v tom roce 2011 uţ s nějakýma těma nabytýma informace o tom, jak to funguje v té mojí hlavě a úplně jsem si říkala: „Ty vado, vţdyť to jsou všechno výčitky, který já cítím vůči taťkovi a vůbec ne vůči němu, jenom si to prostě do něho projektuju.“ Lehčeji se mně napadá a obviňuje (partner), jako můj partner, neţ abych šla za mým otcem a řekla mu: „Tys mě nikdy neměl rád.“ To by bylo samozřejmě o ničem. A tohle mi ţádnej jinej chlap neposkytl, abych byla schopná takové sebereflexe. A abych jakoby to na něm mohla tak moc vidět, většinou ti chlapi byli právě ti tatínci, kteří se o mě starali, ale mě to po chvilce přestalo bavit, takţe jsem je odeslala (smích) svou cestou. To byla taková dlouhá odpověď, ale tohle je zatím pro mě to nejdůleţitější, co se děje v tom vztahu, a proto v něm jsem. A je to zajímavé, přestoţe mám v sobě takové pocity jakéhosi zranění nebo nelásky, tak přesto moţná ţe díky právě té terapii a tomu pochopení těch věcí mi teďkon vůbec nevadí to, ţe jsme od sebe. Ţe uţ tam je mnohem větší důvěra a víra, nejenom v něho, ale i v sebe a v nás. A myslím si, ţe i ty konflikty, kdyţ on byl ve Švédsku a já tady, vznikaly právě díky tady těm mým ublíţením. On byl taky jiný, taky si prošel nějakým svým vývojem. Ale na mé straně to bylo taky hodně z toho důvodu, ţe já jsem ho vlastně celý ty dva roky zpátky strašně obviňovala z toho, ţe mě nemá rád. A on mě úplně strašně měl rád. Jsem to vůbec nebyla ochotná vidět a přijímat. No takţe tak. T: Takţe to je to hlavní v tom vztahu. R: To je to hlavní v tom vztahu, teď no, určitě. T: Nějaké třeba drobné neshody s běţnýma denníma... z jeho strany třeba něco? R: Jo, tak to jsou, no... T: Ţe by si třeba partner na něco stěţoval nebo něco víc řešil? R: Jako kdyby nebylo třeba tohle na té mé straně, to já v podstatě liju olej do ohně, ale kdyby tohle nebylo, tak my se v podstatě asi nehádáme skoro o ničem, nebo o tom, ţe on je takovej, ţe všude chodí na poslední chvílu. V podstatě zdrţení o deset minut je pro něho skoro uţ jako normální, to uţ si říká: „To je dobrý, to je dobrý, deset minut je v pohodě.“ A dneska jsme třeba odcházeli a on měl být v deset hodin na (místo) a to je z mýho bydliště tak půl hodiny a odcházeli jsme a bylo za deset deset. A on byl úplně v klidu uţ, ale zároveň před tím odchodem po tom bytě lítal (smích obě) a strašně stresoval, já jsem tam stála uţ oblečená a čekala jsem. Tak tím mě trochu vytáčí. Jinak tam právě ţe nejsou ţádný velký neshody. Tam pokud jsou neshody, tak je to tady z toho důvodu. A on samozřejmě, on je zase jinej v tom, ţe já jsem hodně emoční a citlivá, právě i díky tomu, v čem jsem vyrostla. On je naopak, jakoby hodně to bere rozumem. Takţe kdyţ potom ten konflikt vznikne, tak se projeví tady ty naše povahy a o to víc se tak chováme, já jsem o to víc citlivější, on je o to víc rozumnější a tím pádem ten konflikt můţe vzniknout. No ale musím přiznat, ţe já se velmi snaţím, on se taky hodně snaţí. A dá se to, ţe buď on mě třeba absolutně nechá být, já jsem třeba úplně šíleně protivná, odsekávám a hlavně on mě úplně nechá být a já se třeba během půl dne zklidním tak, ţe dobrý. Nebo kdyţ je to nějaká fakt velká věc, tak si o tom promluvíme a během patnácti minut dojdeme k tomu, ţe já jsem si tam někde u těch stravenek myslela, ţe mě nemá rád. A je to strašně ulevující a taky i velmi podle mě posilující ten vztah, ţe ten člověk mě můţe mnohem víc chápat a

vidět, co ve mně je a já samozřejmě můţu mnohem lépe v něm cítit tu důvěru, protoţe vidím, ţe se mě ptá, ţe mně vlastně řekne, ţe to tak nebylo, ţe jsem to pochopila špatně, ţe rád mě má. A kdyby tam nebyly tady ty dvě věci, tak se asi nehádáme o ničem anebo o nějakých věcech typu, ţe: „Zapomnělas koupit mlíko." A já bych řekla: „No zapomněla, no a co.“ T: Myslíte, ţe by na tom něco změnilo to jako sestěhování? Já mám pocit, ţe z těch náznaků, ţe to jako vypadá, ţe moc ne. R: Já si myslím, ţe ne. Jako moţná, ţe by tam vznikaly... Moţná ţe by to bylo paradoxně ještě horší, protoţe bysme byli furt spolu a já bych si nedokázala udělat ten odstup a přemýšlet sama o sobě. A u něho by moţná narůstala taky taková... Myslím si, ţe u něho by mohla být ještě trošku ponorka, ţe on je ten typ, kterej potřebuje tak nějak postupně do toho vplouvat. Já nechci moc mluvit o něm, jaký byl on a jaký je, ale myslím si, ţe on přijal a ţe bude ţít s jednou ţenskou a ţe todle budeme mít spolu, ţe to je pro něho taky jakási cesta, ţe k tomu taky musel postupně dojít. Myslím, ţe oba máme rádi pocit takové té svobody, nebo té jakési samostatnosti, kterou si můţeme dopřát ty dva, tři, čtyři dny v týdnu. A kdyby jsme spolu byli sto procent času, tak si myslím, ţe třeba v této fázi by to mohlo být horší, ţe já bych byla mnohem víc jako nepříjemná a on by to mnohem hůř snášel. T: Ale zatím vás to asi nijak neodrazuje, od toho plánování... R: Protoţe já totiţ hlavně to nepovaţuju za něco, co bude do konce ţivota. Já si ty věci chci nějakým způsobem vyřešit, to, ţe se mě to pořád nějakým způsobem dotýká, ţe pořád vidím v tom souţití ty ublíţení, ţe já na určitý věci reaguju, ţe se mě dotknou. Tak mně přijde, ţe pořád mám co řešit, o čem přemýšlet a co měnit. A spíš tak jako jsem připravená to měnit a posouvat se v tom dál, abych tam tyhle pocity neměla, abych si nepřipadala ublíţeně. Mám chlapa, kterej mě má strašně rád a proč bych si měla myslet, ţe mě rád nemá nebo ţe mě nechce. To je jenom moje blbost a v podstatě tím ţeru jenom sama sebe. Aţ jemu dojde trpělivost, tak to bude štvát i jeho, ale teď tohle musí jakoby určitě skončit, eliminovat se. Nechci pouţívat černé nebo bílé, bude a nebude, ale rozhodně mým cílem a snahou je na sobě pracovat dál a eliminovat to. T: Je pro vás relevantním tématem v tom vztahu manţelství? R: Ne. Bavíme se o tom, ale bavíme se o tom v tom smyslu, ţe se nechceme vzít, nebo ţe to nepotřebujeme. Nejsme věřící. Jednou jsme se bavili o tom, ţe bysme byli schopní se vzít, kdybysme zjistili, ţe to je výhodné. Nedávno jsme se zrovna bavili, ţe kdybychom odjeli do Švédska, tak jsme si nebyli jistí, kdyby on tam byl zaměstnaný, jestli já jako partnerka bych měla nárok na nějakou mateřskou jejich. Tak to bysme byli ochotní se tam někde na úřadě vzít, jenom proto, abych tam třeba ten rok nebo nějaký to období mohla fungovat jako jeho partnerka. Oni tam v tom Švédsku mají ten systém nastavenej trošinku jinak, tam stačí, kdyţ jsou dva lidi v jedné domácnosti a uţ jsou bráni jako pár a uţ jsou na sebe navázaní. On tam (partner) těch pět let ţil buď sám anebo měl spolubydlící strašně dlouho, taková ţenská, myslím si, ţe o dva roky starší neţ on, taková strašně fajn. A teď uţ tam ţije s nějakým Švédem a mají děti. No a kdyţ tam tehdy ţili spolu, tak ona uţ měla švédské občanství z nějakých jiných důvodů. A on říkal: „Tehdy jenom stačilo, abysme my dva šli na úřad, řekli, ţe spolu bydlíme v jedné domácnosti, kde to je a oni by si to ověřili buď sousedkou, nebo majitelem toho domu. A já bych automaticky okamţitě získal občanství Švédska taky.“ Jo, ţe tam je to takový jednoduchý. Jsme si říkali, ţe kdyby bylo potřeba, tak se klidně kvůli tomuto vezmeme, ale jako jinak vůbec, ne. Jsme si říkali, ţe bychom spíš ty peníze vrazili do nějaké cesty do zahraničí. T: Tak já myslím, ţe uţ jsme to tak nějak všechno, co jsem si naplánovala, probraly. R: Jo? T: Hm. R: Je fakt, ţe ta poslední informace o tom vztahu, to jak jsem popisovala tu spojitost s tím taťkem a

tady s těma mýma věcma, ţe to je fakt pro mě i to nejdůleţitější. T: Takţe ten vztah je tak jako částečně nedobrovolnej, jako ţe to je oddělený. Ţe vy máte práci tady, partner v té Praze... R: Není to stoprocentně dobrovolný, to ne. Kdyby ten (partner) ţil v Brně a měl tu práci v Brně, tak jsme v jedné domácnosti. Asi budem řešit jiný problémy, asi to bude nějak jinak. Takţe to není tak, ţe bysme chtěli, aby kaţdej byl někde jinde. Tak to není teda. Ale zároveň to není nic trpěného, ţe by to bylo: "Jeţiš, my teda musíme být teďkon oddělení, protoţe to jinak nejde." To ne, to ne. Ale kdyby měl on práci v Brně nebo já v Praze, tak jsme v jedné domácnosti, to jo. To zas ano. T: A teď ještě tady pro doplnění, jestli jsme o tom trošku mluvily, jaká je vlastně vaše náplň práce? Ţe vy jste říkala, ţe někdy můţete pracovat i z domu, někdy jste zase v terénu. R: Ano. Já jsem vědecká pracovnice. A deset procent je výuka, na vysoké škole během semestru, zbývající čas je psaní článků a uţ i taky psaní projektů a různě - nejenom mých, ale my jsme šestičlenný tým a někdy pomáhám na projektu toho, někdy tam toho. Takţe to je osmdesát procent času a pak ta dvacítka je práce venku, která je během jara a začátek léta. Jezdím po lokalitách na jiţní Moravě, po lesích. Měříme teplotu, já tam pozoruju stromy, kytky, ptačí druhy. To je menší část, protoţe to je jenom na tom jaře tři čtyři měsíce. A právě díky tomu, ţe těch osmdesát procent nebo těch sedmdesát je to psaní článků, projektů, tak to můţu sedět doma a psát prostě článek nebo dělat si výpočty a nemusím k tomu sedět tady ve škole. T: Tak já vám děkuju.

Helena T: No, tak já bych začala tím, jestli bys mě popsala, jak vypadá tvůj běţný všední den, pracovní. A potom třeba víkend. R: Jako kdyţ jsem tady v Brně. T: No. R: Takţe... Jako mám říkat úplně podrobně? Nebo co tě zajímá z toho dne? T: Jako jak vstaneš, pak jdeš do práce třeba... R: (smích) T: No tak nějak obecně. R: Tak dobře. Tak ráno... A musím ti říkat i v kolik hodin co dělám? (smích) T: Ne, tak to nemusíš. R: Tak můj běţný den... Tak ráno se snaţím dostavit na osmou hodinu do práce, pak hodně a tvrdě pracuju. A protoţe pracuju ve (jméno firmy), tak tam je to opravdu od rána do večera. Ale teď v poslední době se snaţím, abych opravdu po té páté hodině odešla. No a potom většinou mám nějaký svůj program, někdy si jdu i dokonce ... (obsluha donesla kávu) ... někdy si jdu zacvičit, nebo se sejdu s kamarádkama, nebo si potřebuju něco vyřídit, něco nakoupit, takţe asi tak. T: A vyhovuje ti to takhle ten den? Ne, promiň, ty jsi to ještě nedopověděla... R: Nenene, v pohodě. No a pak přijdu domů a protoţe nemám ráda ticho, tak okamţitě kdyţ přijdu, tak zapnu televizi nebo rádio. Teď teda, protoţe první roky, kdy jsem tady byla, jsem byla bez televize, takţe jsem byla taková závislačka na rádiu. A jako bylo to fajn. Pak teda jsem dostala jako dar televizi, takţe teďka jsem zase taková závislačka na televizi, ale jako na druhým programu nebo tak, na filmovým klubu, to strašně ráda sleduju. Takţe pak vlastně trávím ten večer buď teda u televize nebo u kníţky, ale víceméně třeba teďka v zimě víc u té televize. T: Jo. A takhle ti to jakoby vyhovuje nebo třeba ne tak úplně vyhovuje, co bys na tom změnila, nezměnila? R: To je zákeřná otázka hned na začátku (smích obě). No asi... takhle, kdyby mně to nevyhovovalo, tak asi bych to takhle nenechala tak dlouho, tolik let. Nebo vyhovovalo... prostě jsem si zvykla na tenhle styl a asi to spíš se odvíjí od toho, ţe prostě ta práce - abych měla práci, ve který jsem spokojená, která mě baví, tak od toho se to asi všechno odvíjí. Ţe já jsem tady hlavně kvůli té práci, ale i s tím, co je tady spojený, ten ţivot v tom městě, ty kulturní věci, jsem takovej kulturní člověk. Takţe to se mi tady líbí a to mi tady vyhovuje. Takţe asi tak. T: A jak vypadá tvůj všední, nebo prostě takový klasický víkend? R: No takţe v pátek většinou teda přijedu, někdy přijedu v podvečer, spíš ve večerních hodinách. Teď v zimě teda je to tak, ţe z toho pátku uţ jakoby skoro nic nemáme a protoţe uţ jsme starší lidi, příteli je 38 let, mně je 35, takţe uţ nejsme takoví, ţe bysme přijeli kaţdej z práce a pak večer se vrhli po nějakých diskotékách a podobně. A on je taky celkem dost pracovně vytíţenej, takţe je to spíš kór v té zimě tak, ţe večer přijdem ... (obsluha), ...uděláme si něco k večeři, pak většinou prostě se to nějak zapíchne, ţe třeba usnem (smích) nebo se díváme na nějakej film. Klasickej páteční večer.

(zkouška diktafonu+ pauza kvůli obsluze) T: Já jenom teďka bych se zeptala: Vy teda ţijete v jedné domácnosti vţdycky o víkendu... R: Ano. T: A přes týden... R: Přes týden vlastně ten můj partner zůstává v té domácnosti, v té (název města), v tom malým městě a já vlastně jsem tady. T: Jo. Takţe vy jakoby... R: Takţe my vlastně spolu trávíme jen víkendy a vidíme se naposledy vţdycky v pondělí ráno a pak se zase vidíme v pátek. V lepším případě uţ teďka se mně podařilo, ţe jsem zjistila, ţe opravdu je hodně rozdíl, kdyţ přijedu třeba ve čtyři hodiny. Vlastně i on, kdyţ přijde dřív z práce, tak vlastně máme pro sebe třeba ještě to páteční odpoledne, by se dalo říct, ţe jsme spolu a je to dobrý, je to fajn. T: A ten byt v té (název města) nebo ten dům, tak to je jakoby vás společnej. R: No, to ne. To je jeho. T: Jo. R: Vlastně ještě ti to řeknu tak, si budeš myslet, ţe jsem padlá na hlavu. Ţe vlastně já jakoby, protoţe ono je to celkem finančně... Protoţe kdyţ tam trávím jenom víkendy, ale veškerej volnej čas, kterej mám, třeba dovolenou, náhradní volno, svátky, já nevím co, trávím tam. Výjimečně se stane, ţe zůstaneme v Brně, ale to stejně většinou třeba jenom na jeden den a během víkendu zase jedeme tam. A právě jak ty říkáš, ţe tam je nějaká domácnost a tady já to mám fakt strašně skromný, jako malinký jako jo. Protoţe já ani nemusím vařit, protoţe mně stačí jedno teplý jídlo denně, takţe večer uţ nevařím. Ale tam prostě jako vaříme a všechno. A je to ta domácnost, jako kdyby... Jedná se o finanční zatíţení těch domácností, to řeším, jako v uvozovkách, i kdyţ tady ta není ta plnohodnotná. Takţe vlastně abych neměla jako ty "double" výdaje, kdyţ to tak řeknu blbě, tak právě bylo efektivní to, ţe u něho je pračka, kdyţ to tak řeknu blbě, teď tady fakt dávám debilní příklad, jako konkrétní... T: No jasně... R: A teďka my jsme jenom dva na tu pračku a kolikrát stěţí ji naplníme za ten celej tejden oba dva, takţe já vlastně tady si ani neperu a vlastně vozím tam. Nebo se snaţím tady, abych měla co nejmíň výdajů a i tak měsíčně, kdyţ si řeknu, ţe musím platit jakoby za přepravu, ţe sem dojíţdím a ţe tady nějakej provoz mám, platím nájem, ţe jo a takový věci. Tak jako ţe je to i takhle. Takţe se tady snaţím jakoby ušetřit. Protoţe od začátku to bylo postavený tak, ţe tady jsem kvůli té práci a ţe aţ jednou se stane, já nevím, nějaká změna, takţe prostě budu bydlet tam s ním. Ale je teda fakt, ţe v tomhle období a kór teda v loňským roce, nám to přerostlo strašně moc přes hlavu všechno a ţe my jsme prostě některý věci, který jsou strašně důleţitý pro to partnersví, jako jestli ti lidi spolu budou nebo ne, tak jsme to jejich řešení odkládali, vůbec jsme to neřešili, ani jsme se o tom moc nebavili. A teď říkám, ţe nám to přerostlo strašně moc přes hlavu a ţe jsme měli fakt strašnou krizi. A ještě nedávno... Jako jsem si musela v sobě ujasnit, co teda vlastně chci a hlavně spolu jsme si fakt ujasnili, jestli chceme bejt spolu nebo ne, jo. A zase chápu jeho, kdyţ prostě mě má rád, takţe chce, abych bydlela tam, ale ţe se mě nebude...jeho názor je ten: "Ale já se tě nebudu přece doprošovat." nebo v tomhle smyslu. No, tak to je. T: Takţe vy jste spolu chodili uţ předtím, neţ jsi dostala místo tady v Brně

R: No vlastně chvíli jo. T: Jo. A ty teda pocházíš z (název města, kde ţije partner)? R: Ne jakoby přímo z (města), ale ještě jakoby tři kilometry od (města), taková jako obec. T: A tam jste se seznámili a ty jsi si pak našla místo tady v Brně. R: No. T: A našla sis tady ten byt. A předtím jste spolu bydleli, neţ sis našla tady ten byt v Brně? R: No, ne. Ve společný domácnosti jsme nebyli předtím. T: A on teda pracuje tam. R: Jo. T: Jo. No takţe jste spolu nikdy jako nebydleli... R: No my jsme... Ono to bylo tak, ţe já vlastně kdyţ jsem začala v Brně studovat, tak jsem ještě jezdila k rodičům, i na ty víkendy a my jsme vlastně spolu randili a pak jsem postupně přestala jezdit k rodičům, přestěhovala jsem si věci k němu a začala jsem uţ jenom jezdit k němu na ty víkendy. T: A jak třeba vnímáš tu domácnost tady a tu domácnost u něho z pohledu třeba co je pro tebe domov? R: No tak to je... Určitě tam. Protoţe tam je fakt ta plnohodnotná domácnost, jo. Tady já to mám... Tady nemám plnohodnotnou domácnost. Jako to, v čem ţiju, mám fakt jenom na přespání, jo. Prostě vyloţeně provizorium, do kterýho můj cíl byl investovat strašně minimum, nebo fakt skoro vůbec nic. T: A ta domácnost jakoby... R: Coţ zase můţe být jako... Já nevím, jak to říct. Takhle, teďka se nad tím vlastně zamýšlím, jestli mi to někdy vadilo, jako jo, ale asi to bylo v těch obdobích, kdy jsem si připadala jako ne úplně spokojená nebo šťastná, jak to je, ţe jsem třeba jako měla období, kdy jsem viděla spíš negativní věci toho všeho. Takţe mi to třeba začalo vadit, no ale pak se to zase nějakým způsobem... Asi to bylo tím, ţe jsme si oba dva vyříkali věci aţ na kost, jo (smích), kór teďka to vnímám fakt hodně. Takhle totiţ, někteří lidi mi řekli, ţe si mám říct, jako kdyţ jsem řešila hodně, jestli tady mám zůstat, ale bylo mě řečeno, ať zkusím přemýšlet o tom, jestli bych tady chtěla trávit víkendy, ten volný čas. A já jsem zjistila, ţe jako zpestření jednou za čas je to super, ale pak jsem zjistila, ţe kdybych tady začala bydlet, ţe bych na ty víkendy chtěla jezdit pryč, z toho Brna. Takţe já kdyţ přijedu tam, tak tam je právě ta plnohodnotná domácnost a to prostředí, kde chci trávit ten volnej čas. Ţe jsem si uvědomila, ţe i kdybych bydlela v tom Brně, tak bych stejně potom, třeba na hned, ze začátku by mně to asi vyhovovalo, ale pak časem ţe bych určitě hledala ten únik, kam vypadnout, někam pryč, blíţ k přírodě, kde je klid. T: A jak to plánujete do budoucna? R: No, (smích), to je právě ten kámen úrazu. Ţe já jako... Samozřejmě (partner) by si přál, aby to dopadlo tak, ţe budu bydlet tam s ním. Takţe úplně nejjednodušší scénář by byl, aby se něco stalo, ţe jo, a přirozeně (smích), abych tohleto opustila a tam skončila, no. Jenomţe já jsem spíš takovej negativista a já vidím spíš... Místo abych to brala jako změnu nebo výzvu, tak já uţ vidím ty negativní věci. To je třeba i tím, ţe já jsem tady kvůli práci, tak mám strach, ţe tam bych si uţ nenašla tu práci, která by mně vyhovovala. T: Takţe v Brně jakoby tě drţí ta práce.

R: Hodně. Tak to je jasný. T: Ne ani tak to prostředí, ale prostě... R: No jako za ty roky, co tady jsem, jsem si tady zvykla a je fakt, ţe se mě tady líbí ta dosaţitelnost, ta kultura, i ty sluţby, ţe tady máš všechno na dosah, jako jo. Kvůli těmhle věcem je tady fakt snadnější ţít, to určitě. Ale zase je fakt, ţe jsem v poslední době pochopila nebo ze zkušenosti jinejch lidí, kteří třeba naopak šli úplně aktivně z velkýho města, třeba z Prahy, šli právě třeba na tu (název lokality), někam na vesnici, kde nikde nikdo není. A ţe já se bojím, i (partnerovi) to říkám, ţe prostě já jsem kulturní člověk a na tom malým městě nic není, ţe tam není ta kavárna, tam není to kino, divadlo. Ale zas jsem zjistila, ţe to je o tom, ţe třeba ty akce, nebo ty příleţitosti jsou, ale musí člověk chtít. Ale kdyţ se chce, tak asi všechno jde. Ale to se mi tady na tom Brně líbí, ţe prostě tyhle věci jsou tady samy o sobě, nebo co se týče těch sluţeb, zboţí a tak. To jsou takový materiální věci, ale v podstatě je to ţivot, no. T: Máte třeba hodně společných přátel, jako kvůli té (město, kde bydlí partner), hodně známých. R: No, dalo by se říct... jako mluvíš jenom o (město, kde bydlí partner) anebo myslíš všeobecně? T: Jako myslím úplně všeobecně, ale tím, ţe on bydlí tam, tak moţná budete mít víc společných přátel tam. R: Jako je fakt, ţe on je hodně společenskej člověk, a na to, ţe tam jezdím teda jenom na ty víkendy nebo tak, tak si myslím, ţe jo. Ale takhle. To jsou takoví ti přátelé, takoví ti společní přátelé, ale jako kdyţ bych měla brát, ţe to, co by se mi těţko opoustělo, ţe tady v Brně mám dva tři lidi, kteří jsou moji fakt nejlepší přátelé, zrovna tady. T: Ti jsou tady. R: Ti jsou tady. Takţe co třeba by se týkalo přímo mě, tak nějaký kamarádky bych tam zrovna teď neměla nebo nějakýho takovýho blízkýho člověka. Ale zase mám tam svoji rodinu, tam jsou moji sourozenci, třeba můj mladší brácha ten je zase teďka v Praze, ale jako pravidelně dojíţdí se podívat za rodičema, protoţe jeho přítelkyně je taky z (města, kde bydlí partner), ještě studuje. Oni se tam prostě rádi vrací. A zase je fakt, co zase musím říct, ţe (partner) má teda ještě dvě mladší ségry, teda jednu starší a jednu mladší. S tou mladší já jsem chodila na základku, jako jo, takţe se tak všichni známe. Jako sama bych si tam určitě nemohla připadat, to určitě ne. T: A máš pocit, ţe třeba máš těch přátel víc... Nebo takhle, máte nějaký společný přátele tady v Brně? R: Teď uţ jo. Teď uţ právě co mám tady tu kamarádku, tak ona má přítele, nebo jsou to manţelé, nebo já nevím, a on se s nima zná, a kdyţ je moţnost, tak uţ jsme s nima byli v divadle nebo jsme se navštívili tak, nebo oni přijeli do (města, kde bydlí partner), takţe jo. T: Jak ten čas trávíte spolu, nebo i s těma známýma, o těch víkendech? R: No o těch víkendech... No tedka uţ strašně málo, nebo teď máme období, nevím, jestli je to třeba tou zimou nebo (partner) teď chodí hodně do práce i o sobotách. Takţe spíš víceméně ty víkendy spíš trávíme spolu. Já nevím, jednou třeba za tři týdny se snaţím, ţe třeba navštívím svoje rodiče. Nebo moje rodina i jejich rodina kaţdou chvíli něco slaví, takţe pořád někde jako takhle trajdat. Ale jako ţe bysme pravidelně kaţdý víkend někam šli do společnosti, to jako ne. Teďka zrovna máme takový období. T: Jezdívá někdy i on sem?

R: Jo. T: Jak často? Jestli nějak pravidelně nebo spíš náhodně. R: Pravidelně určitě ne, spíš nárazově, jednou za čas a spíš kvůli tomu, ţe já třeba zamluvím nějaký divadlo nebo on si sem přijede si tady něco koupit, nebo se někde podívat, takţe to taky rád, takţe pak jdeme třeba do kina, na večeři. Ale fakt jenom příleţitostně, ne pravidelně. T: A kdyţ bych se tě zeptala na tvoje předchozí vztahy, byl z nich nějaký třeba váţnější, nebo bylo tam někdy nějaké společné bydlení? R: No já totiţ, já jsem měla předtím taky vztah na dálku (smích), ale to byl fakt jako... Je to blbý říkat, ale to byla fakt moje ţivotní láska, jo. A on ten člověk, protoţe já jsem měla takový období... Já jsem chvilku po střední škole pracovala, pak jsem si najednou v hlavě, ţe bych si mohla ještě něco dodělat, nějaký vzdělání, zkoušela jsem jednu vysokou, ale to jsem se nedostala, ale udělala jsem si jazykovku, v (městě) byla taková jazykovka. Tam jsem právě potkala člověka, který tam chodil na průmyslovku a on vlastně pocházel z tý oblasti. A já jsem se potom, kdyţ jsem dodělala tu jazykovku, dostala sem do Brna na školu, takţe jsem začala jezdit sem. Takţe my jsme vlastně pendlovali mezi tím Brnem a (městem). Ale my jsme spolu neţili, my jsme spolu randili. A to ještě taky tak blbě, ţe to byly víceméně jenom víkendy, ale zase já jsem chodila do školy, on taky, takţe jsme tam měli dost prázdniny a volno a takový. Ale bohuţel to nedopadlo. Ale to byl fakt váţný vztah. (smích) T: Ty jsi bydlela tady, kdyţ jsi tady studovala. R: No. T: A od té doby tady bydlíš pořád dál. R: Jo a pak jsem tady zůstala. Pak jsem si tady našla práci. T: Proč to nedopadlo, jestli se můţu zeptat? R: No, to bylo totiţ takový, on měl maminku, která byla rozvedená. A ta maminka měla ještě svoje rodiče, o který se jako fakt strašně dobře starala, no a to bylo tak, ţe ten přítel byl od mala, on měl nějaký potíţe astmatický, takţe byl hodně nemocný a ona se o něj strašně starala. A vlastně to brala tak, ţe se pro něj obětovala, ţe s ním byla hodně doma. A právě ţe po tom rozvodu se na něho hrozně upla a byla na něho hrozně psychicky vázaná. Coţ jako pak uţ bylo neúnosný, dokonce i na tý jazykovce, ona ta jazykovka byla propojená s tou průmyslovkou, a tam jsem potkala strašně fajn lidi, jo, ţe jsme se skamarádili. A právě ty holky mi tam doporučily, ţe mají profesorku na psychologii, ţe ona i jako soukromě... Tak jsem se i s ní radila. Takţe mě to fakt hodně trápilo a tak. No a ona prostě bohuţel říkala, ţe to je opravdu neřešitelná situace. A navíc on, ten přítel, byl strašně zodpovědnej člověk, na to kolik mu v tý době bylo, protoţe aby se rozhodoval mezi maminkou a mnou v tý době, tak se rozhodl pro tu rodinu. T: Maminku. R: Hm. Protoţe ono to bylo pak uţ psychický týrání, ale ne mě, ale jakoby jeho. T: Ona ho týrala. R: To se nedalo prostě vydrţet. Ale víš co, pak uţ docházelo kvůli tomu i jako k neshodám mezi námi, ţe jo. Protoţe já jsem chtěla být s ním, chtěla jsem s ním trávit co nejvíc času a jeho maminka zase s ním chtěla trávit co nejvíc času. A ještě kdyţ jsme to měli takhle na dálku, tak to bylo prostě blbý, no. T: A potom uţ nebyl ţádnej takovej vztah? Mezi současným přítelem a tímhle.

R: No ne, to ne. Ale předtím jsem ještě měla... Já jsem totiţ nikdy neměla nějakej jakoby, ţe bych s někým chodila tři týdny a nazdar a zas si našla někoho jinýho. Já jsem měla fakt takový vztahy, vţdycky třeba dva roky, pak chvíli nic, pak zase třeba dva roky a takovýhle (smích), takţe tak no. T: Takţe bydlení s nikým tam nikdy jako nebylo dlouhodobější. R: Ne, ale ve společný domácnosti jsem začal ţít aţ se (současným partnerem), i kdyţ zase jakoby to není to plnohodnotný ţití ve společný domácnosti, jakoţe vlastně jsme spolu kaţdej den. T: No, máte nějaké společné záliby kromě těch, co uţ jsi mi říkala? R: Jako my totiţ úplně ţe bysme... Jako takhle. (Partner) je teda naprosto jako příroda, ale já taky, jakoţe třeba hory, příroda, turistika. To jako fakt máme rádi oba dva. A musím říct, ţe třeba dřív (partner) opovrhoval takovým tím, jakoţe povalováním, ne povalováním, ale relax u pláţe, u moře a tak. To musím říct, ţe to jsem ho jako, si myslím, ţe to máme taky teď uţ společný. Ţe oba dva jako fakt milujeme to moře, to koupání. Ne jako třeba to válení se na pláţi, to ani nemusím. Ale jako (smích) takový to u toho moře. To taky uţ máme rádi, bych řekla, oba dva. A řekla bych, ţe i oba máme rádi dobrý filmy. Co ještě tak máme společnýho... Přemýšlím...mě teda uţ úplně nic nenapadá. T: A máte naopak někdo z vás zálibu, kterou ten druhej jako nesdílí? R: No tak... Bylo to lyţování, aţ doteďka. Ale ve mně se to nějak teďka zlomilo nedávno. Takţe jsem se učila ještě nedávno jako dospělá lyţovat, protoţe je fakt, ţe mi to začalo být i celkem líto i z toho důvodu, ţe (partner) jezdil na hory sám hodně sám, třeba s partou lidí. A já jsem byla někdy třeba taky, ale prostě jsem nechtěla lyţovat a prudila jsem. Ale teďka jako prostě... Měla jsem k tomu takový blbý předsudky, ţe jsem se povaţovala za nemehlo a ţe mi to nepůjde a tak. Ale musím říct, ţe ho musím pochválit, ţe v tomhle je dobrej učitel. On je teda hodně sportovně zaloţenej člověk. Ještě jsem tomu tak nepropadla jako on, ale myslím, ţe jsem na nejlepší cestě. Docela mě to začalo bavit. No a musím říct, ţe jeho koníček je muškaření. T: Puškaření? R: No, to je vlastně ten rybář, víš, jak chodí, jak se brodí vodou. Jak vlastně nahazuje. T: Muškaření! R: Vidělas Vágnera? T: Jo, má ty holínky vysoký. R: No no no, chytá na mušky. Tak to je vono. T: Muškaření? R: Nonono. T: Jo, jojojo. R: No on právě jezdí, třeba... To mě nikdy nebrali sebou, to byla vţdycky chlapská záleţitost, ţe jezdili do Švédska třeba, víš, nebo tak. Hodně jezdí na Slovensko teďka, nebo i na Sázavu, takţe to je fakt jeho hobby. No a to teda s ním opravdu nesdílím, ale je fakt, ţe zase na druhou stranu jsem se uţ v minulosti třeba účastnila nějakých závodů, ţe jsem mu dělala zapisovatelku nebo tak. (smích) T: No a jako nedělá to nějakej problém v tom vztahu, ţe on se tomuhle věnuje.

R: No, trošičku jo. Ale v tom smyslu, ţe třeba, taková blbost, ale ţe třeba já jsem věděla, ţe on ten rok, protoţe on třeba dřív si to dopřával i dvakrát do roka. Ono je to celkem dost i finančně náročný. A já jsem třeba chtěla nějakou pěknou dovolenou nebo támhle jet, támhle jet. Takţe tam uţ došlo jakoby ke střetu těch našich zájmů. Takţe mně docela dlouho trvalo, a byly to i nějaký hádky a nedorozumění a tak, ale jako musím říct, ţe se mi ho v poslední době, jo, ţe uţ pak... Já nevím, moţná ţe se fakt choval víc sobecky, ale ţe v poslední době uţ začal fakt vnímat to, ţe vlastně tím, ţe nejsme spolu ani přes týden, tak kdyţ potom máme ty moţnosti spolu trávit ten čas. Tak ţe třeba uţ taky přišel na to, nebo ţe si musel říct, co je pro něj víc důleţitý nebo tak. Ale samozřejmě já zas vím, ţe kdyţ ho to fakt hodně baví, nebo ţe je to dobrý i v tom, ţe díky tomu máme čerstvý pstruhy, viď, nebo jako ty ryby, tak ţe i pro mě je to pak taková jako (smích), tak zase jako dobrý. T: Ale ţe to jako vnímáš z obou stran ten přístup k tomu. R: Jo, jako myslím si, ţe jo. Ţe jsem začala víc akceptovat to jeho hobby a on zase ţe uţ si ty priority... Musel říct, čemu dá přednost. T: Je třeba pro tebe důleţitá nezávislost, soběstačnost, samostatnost. R: Strašně, pro mě je to úplně nejdůleţitější. To je právě další můj problém, ţe já prostě v tom Brně, to je jedna z věcí, co mě tady... Jak já tady vlastně ţiju. Ţe já prostě všechno si zařídím, vyřídím sama a nejsem na nikom závislá. Kdeţto třeba, to je právě i to, co řeším, kdybych přijela tam, tak uţ první věc, co musím mít, jsou to pro někoho třeba v uvozovkách banality, ale třeba já mám furt jeden handicap, kterej musím vyřešit. Kdyţ jsem si udělala řidičák na střední škole, pak jsem aktivně jezdila a pak jsem to najednou utla, protoţe jsem to ani nepotřebovala. Takţe můj první problém by byl, ţe prostě neřídím, nejsem aktivní řidič, jako jsem byla kdysi. Ale je fakt, ţe zase je to, právě, někdo by to vzal jako výzvu, "tak prostě musím znova začít řídit". Protoţe kdyţ přijedu do toho malýho města, tak tam prostě bez auta se neobejdeš. I kdyţ je fakt, ţe zase k těm sluţbám nebo do toho většího města to máš autem patnáct minut. To máš tady třeba přes město. Takţe všude dojedeš autem v pohodě, no ale musíš řídit, ţe jo. No takţe uţ třeba to mě trápí, ţe jsem si říkala, ţe s tímhle musím něco udělat, protoţe já nechci bejt na nikom závislá, jako ţe kam mě kdo nedoveze, tak tam se nedostanu. Jo i kdyţ by pak... bychom měli rodinu nebo děti nebo cokoliv... T: To je tady v Brně asi jednodušší, to emhádéčko. R: No právě. A stejně, já i kdybych měla tu moţnost, kolikrát tady na mě lidi koukali, proč nemám tady auto. Anebo proč jakoby nejezdím z (města, kde bydlí partner) do Brna autem. Jsem říkala, to jako po D1, tam je to úplně zabitý a po nějakejch těch cestičkách to mě opravdu neláká, abych kaţdý den dojíţděla. A co vím, tak co třeba vím, ţe sem lidi dojíţdějí za prací z (města, kde bydlí partner) a denně dojíţdějí, tak to jsou lidi, co mají auta, co řídí a stejně sem jedou tím vlakem, protoţe je to pro ně nejrychlejší způsob, protoţe tam nehrozí, ţe by se tam stal vyloţeně nějakej kolaps. T: A o tom jste nepřemýšleli, ţe bys dojíţděla kaţdý den do tý (město, kde ţije partner)? R: To jsme přemýšleli a jednu dobu jsem byla úplně jako přesvědčená, ţe to musím zkusit, jak to půjde. Ale pak prostě jsme si řekli, ţe to je nesmysl, ţe i (partner) sám řekl, ţe kdyţ přijedu, protoţe já nemůţu kaţdej den si říct, ţe ve tři jdu domů, abych dojela do pěti, protoţe ono to trvá fakt hodinku cesty tím rychlíkem, to není dlouho, ale jakoţe kdyţ bych kaţdej den přijela navečer, tak člověk je unavenej z práce a tak jenom se stejně navečeříš a jdeš si lehnout, takţe pro nás by to nemělo ţádnou přidanou hodnotu. A moţná jsme si právě řekli, ţe kolikrát ještě z tý práce seš takovej otrávenej, takţe by to moţná bylo ještě horší (smích). T: A my jsme ještě, ještě o té soběstačnosti...

R: No a co mě ještě trápí právě, ţe já třeba mám i problém si představit, ţe bych byla na někom finančně závislá, takţe jako to mě taky trápí. No a moţná, ţe to řeknu... Jako prostě, ţe to je blbý, ale myslím si, ţe na tom není nic špatnýho, ţe tady člověk... Jako je jasný, ţe kdyţ si zvykneš na nějakej standard, tak jako jasně, kvůli někomu se pak uskromníš, kvůli dítěti nebo tak, pro něho chceš to nejlepší, ţe jo, to jako s tím problém nemám. Ale jako sama za sebe, kdyţ prostě vidím, ţe třeba na té Vysočině, kolik ty lidi berou a tady jsem zvyklá na nějakej příjem a tam bych měla třeba víc neţ o polovinu niţší, tak jako (smích) se mi tam opravdu nechce jako jo. T: Takţe to tě drţí tady v Brně. R: Taky vlastně, no. T: No a třeba ve vztahu k tomu partnerovi taková ta samostatnost, třeba i v té domácnosti, jako ţe máš ten svůj klid. Je to důleţitý pro tebe? Nebo pro partnera? R: (přemýšlí) T: Mít takový ten svůj klid prostě doma, ţe člověk se prostě... R: Jo, tak to si myslím, ţe... jo. To je vlastně asi jako důsledek toho, ţe člověk je sám. T: Důsledek. R: Jo, myslím si, ţe jo. Přesně jak říkáš, jo, ţe nikdo kolem tebe nic nevyţaduje, nikdo po tobě nic nechce. Vlastně kdyţ nemám hlad, tak nejím a nemusím, protoţe tomu druhýmu to nevadí, protoţe tam nikdo není, ţe jo. Takţe tohle všechno odpadá. Takţe vlastně i rozhoduješ se jenom sám za sebe, takţe jo, určitě no. T: A je to jakoby u vás v tom vztahu víc jako důsledek nebo spíš jakoby spíš zvyk, ţe sis zvykla, ţe jsi tady sama a o nikoho se nemusíš starat? R: Já si myslím, ţe je to tak napůl. Ţe obě dvě asi věci, asi jo. T: A kdyţ jste spolu o tom víkendu u něho doma, tak jak jakoby... My uţ jsme to trošku zmínily... Ale jak to je třeba s těma domácíma pracema? Jako kdyţ tam přijedeš, jestli seš tam spíš u něho jako na návštěvě nebo jestli seš tam spíš jakoby doma. R: (smích) Tak jo. Dřív, dřív to bylo tak, ţe (partner) to jako vůbec neřešil, jako ţe by si tam, kdyţ tam bydlí, mohl po sobě uklidit. A vlastně fakt víkendy byly takový, ţe jsem tam přijela a byl byt vzhůru nohama, kdyţ to tak řeknu blbě. No, člověk by řek, ţe se s tím nedá nic dělat a ţe toho chlapa nepředěláš, to teda nepředěláš, ale je fakt, ţe za ty hádky a za to všechno... Nebo nevím, čím to je, jestli fakt ten člověk taky potřeboval k tomu dospět nebo dozrát. Já fakt nevím. Kaţdopádně jsme se tisíckrát kolem toho strašně pohádali nebo tak. A je fakt, ţe poslední roky se to změnilo, v tom smyslu, ţe on si tam i během týdne... Nebo takhle: on to nechá, ale vţdycky neţ přijedu, tak se snaţí, aby tam bylo nějak aspoň zhruba uklizeno. Ale jako i tak ne vţdy se mu to podaří, nebo já vím, ţe toho má hodně nebo tak. Ale ţe se snaţí to tam teďka aspoň uklidit. A on mě teda říká teďka, ţe tam jezdím jako do hotelu, jeho názor je. No a já si zase někdy stěţuju, ţe zrovna to nestihl uklidit, takţe já vlastně tam přijedu na víkend a musím uklízet. Takţe asi tak no.(smích) T: Takţe mu do toho jako zasahuješ docela jako, ţe tam přijedeš a... R: No vlastně kdyţ to nestihne, coţ se někdy jako stane, tak vlastně tam uklízím, no jasně. T: A stalo se to někdy třeba naopak, ţe on by přijel sem a tady by byl nějak jako zapojenej. Do vaření nebo do toho úklidu?

R: No zatím teda fakt rozhodně ne. To zase on tady nikdy.. jsme se nezdrţovali, takţe nebyl prostor ani čas. A je teda fakt, ţe já vlastně tím, ţe jsem tady teda sama a nikdo tady není se mnou, kdo by mě mohl hlídat, ţe tamhle je prach a támhle a tohle. Takţe já to vůbec neřeším. Takţe já fakt dokud nekoukaj pavučiny (smích), tak na to taky celkem prdím (smích). Takţe zase je fakt, ţe kdyţ zase má přijet, tak já se rychle snaţím uklidit a někdy to taky úplně nestihnu, takţe on přijede, viď, a pak se tomu smějeme. No, ţe prostě… On říká, já jsem to prostě fakt nestihl. T: A kdyţ teda jste u něho, tak jakoby třeba vaří? Nebo jak to máte rozdělený? R: Ty, tak to si myslím, ţe je klasika. On teďka stejně soboty chodí do práce, takţe většinou vařím já a jsme jenom dva, takţe prostě nám to jídlo většinou vydrţí i do neděle, takţe my třeba neděli vůbec neřešíme. Nebo on teda v neděli někdy uvaří. Kdyţ se mu chce a kdyţ vlastně je to spíš jako, ţe to jsou ryby nebo maso nebo něco takovýho, co ţe on rád, ţe ho to baví. A jinak je fakt, ţe zatím to vaření moc neřešíme, protoţe zatím jsme jenom dva a nejsme zrovna nějací labuţníci a kutilové, ţe by se nám chtělo něco vyvářet nebo tak. T: A vyhovuje ti to tak? R: Jo, já si jako myslím, ţe já jsem taková, jako ţe kdyţ si vymyslím nějaký jídlo, který vím, ţe mi chutná, nebo ţe máme teda rádi, tak si ho strašně ráda uvařím. Ale je fakt, ţe někdy mě to baví víc, někdy míň, ale to si myslím, ţe lidi, pokud teda nejseš někdo takovej, ţe strašně rád vaříš, tak ţe to tak prostě bereš, ţe to musíme nachystat. T: A zasahujete si nějak navzájem do těch domácností v tom, jako co se má koupit, nebo kdyţ je potřeba něco opravit? R: To je právě to, ţe (partner) jako to, co já bydlím tady, vůbec neřeší. Ho to nezajímá prostě. On prostě řeší to, ţe to bydlení je tam a on tam je a je jakoby na mě, jak se rozhodnu. Jestli to s ním budu sdílet nebo ne. Takţe co se týče tady těch věcí, té domácnosti, tak to řešíme tam u něho. T: A máte do budoucna nějaký plán, jak to bude? R: (přemýšlí) T: Nebo jestli to spíš tak jakoby plyne a pak se uvidí. R: No to je právě to, ţe my jsme to tak nechali, těch x let plynout, ţe se uvidí. No a prostě vloni nám to asi přerostlo úplně přes hlavu, ţe uţ máme taky nějaký věk a tak. Takţe vlastně třeba teďka, a moţná, ţe to je to co, co nás těďka jakoby zas dalo dohromady, ţe se říká, ţe prostě ten vztah by měl pořád někam směřovat. Takţe je fakt, ţe teďka vlastně tu domácnost, kde on bydlí, by to chtěl nějak předělávat, vylepšovat, to vlastně řešíme spolu, ale je to jeho. A vlastně beru to tak, ţe... A kór kdyţ nejsme manţelé, ţe jsem ochotná do toho nějak investovat, ale spíš jakoţe kupovat nějaký věci jednotlivý, ale ţe co se týče nějakých úprav bytových, tak to prostě bude jeho investice. T: A co by se třeba muselo změnit, abys to začla brát víc jako za svoje, tu domácnost? R: Tak asi to, ţe bych tam uţ bydlela jako pořád no, ţe bych tam netrávila jenom ty víkendy. T: No a ten byt je teda psanej na něho. R: No, víš jak to je? No to je totiţ rodinnej domek a musím říct, ţe je teda moc hezkej. On totiţ (partner) má rodiče, který jsou fakt taky jako přírodní lidi a tak, takţe tam máš spoustu zeleně kolem toho domku. Ono je to na konci města, pak uţ jenom seběhneš z kopečka a tam je vlastně jako most ţelezniční, tam jezdí vlaky a za ním uţ je řeka a lesy. A oni to mají fakt strašně hezky udělaný a tak. A

prostě (partner) od začátku tam chtěl zůstat. Protoţe oni dřív bydleli normálně klasika v bytovce a pak si postavili ten dům a jemu kdyţ bylo šestnáct sedmnáct let, tak oni stavěli, takţe on se na tom nějak podílel a tak. Takţe to je prostě rodinnej domek a tam jsou dva byty. A to byl právě další problém od začátku pro mě, protoţe já právě ze zkušenosti svých sourozenců, známých a tak vím, jak některý vztahy dopadly, kdyţ bydleli s rodičema a podobně. No, já to nebudu nějak rozpitvávat. T: Takţe ti rodiče tam bydlí taky. R: Jo, oni bydlí v tom jednom bytě. Takţe já od začátku negativista šílenej, ţe to prostě nemůţe v ţivotě vyjít a fungovat a prostě je to blbý, no ale musím to zaťukat, jeho rodiče jsou, já nevím, jak to říct, tam prostě se bohudík nepotvrdila zatím ţádná negativní prognóza. I kdyţ je jasný, ţe jakmile s někým jednou bydlíš, tak prostě je to o kompromisech. Ale oni teďka právě nedávno udělali jeden krok, jako za kterej i kdyţ s (partnerem) nejsme manţelé a můţeme se kdykoliv rozejít nebo tak, si jich hrozně váţím. Ţe oni s (partnerem) hodně řešili, jestli tam chce fakt zůstat, jestli to myslí váţně, takţe oni ten celej dům napsali na něho. T: No a co ti sourozenci? R: Taky všichni s tím… No právě proto se udělala ta notářská smlouva a on si to musel pozjišťovat u těch sester, ale úplně v pohodě, ale asi všechno v pohodě. Já jsem tu smlouvu jako četla, nepátrala jsem teda po všech podrobnostech, ale prostě tak jak se to má dělat, si to ošetřili. Teď je to tak, ţe celej dům i ta zahrada je jeho. Coţ teda na jednu stranu je strašná zodpovědnost, protoţe jako vím, naši, jako rodiče, mají dům a to jako prostě... Starat se o dům to není ţádná sranda. Ale jako zas na druhou stranu si jich váţím za to, ţe mu dali to jakoby, ţe teď je to fakt na něm. Ţe to není teda o tom, ţe on by si dělal nějaký rozhodnutí, aniţ by se o tom s nima bavil, to v ţádným případě. Ale jako to bude na něm. Je to prostě jeho. T: A s těma rodičema teda vycházíte? R: No právě ţe, v tomhle směru... Jako nechci, abych tady říkala něco a za týden to bylo jinak. Ale uţ je to tak x let, ţe já se s jeho maminkou, i kdyţ je to nenormální, tak prostě já kolikrát jsem měla pocit, ţe si s ní rozumím víc, neţ se svojí vlastní, jo? Divný no, ale je to tak (smích). Ţe jsme takový spíš jako kámošky, jo. A ţe máme obě rády hudby, takţe já jí furt nějaký cédéčka, viď a tak. Aji spolu jdeme občas na divadlo, v létě jdeme spolu na oběd. Tak jasně, kaţdý má svoje nálady, svoje chmury, svoje nějaký vlastnosti, zase ona má svoje dvě dcery, takţe je jasný, ţe ony budou pořád na prvním... Jako rozumíš, jo, ţe kdyţ potom někde něco, ale jsou to její děti, tak se k nim bude chovat jinak, to je jasný. Ale na to, jak to je... Je to jiný u nich neţ to bývá a neţ to znám ze zkušeností těch lidí. T: Zasahují oni nějak do toho, jak on tam ţije v tom bytě? R: Právě ţe absolutně ne. T: Jestli uklízí, neuklízí... Nevyjadřujou se k tomu? R: To je prostě... Oni kdyţ tam chcou jít, tak oni prostě zaťukají, prostě jako kdyby přišli do nějakýho bytu, a to samý my děláme, kdyţ třeba jdeme k nim. A třeba co víkendy, kdyţ jsme třeba všichni čtyři doma, tak my o sobě nevím. Oni mají svoje soukromí, oni mají svoje soukromí. Co je třeba společný, tak to je společná zahrada, ale prostě jako my si vţdycky přirozeně rozumně jako vyjdeme vstříc, ţe to nejsou nějaký stresy nebo tak. T: A jestli třeba ti rodiče nějak komentují to, ţe ty bys tam měla uklízet. R: Přede mnou a myslím si, ţe ani před (partnerem) nikdy. To, co si myslí, to já bohuţel jako nevím, nebo co si říkají. A můţu mít třeba někdy nějakej pocit. Ale co jsem zjistila, ţe asi člověk je v tomhle hloupej, ţe prostě se nemá uţírat těma pocitama, ale kdyţ chceš něco vědět, tak asi je dobrý si to tak

nějak diplomaticky naťuknout a vyříkat si to nebo tak. Nebo si to ujasnit. Ale myslím si, ţe tohle je jakoby jasný. Nebo ţe zrovna oni dva jsou takoví, ţe bych ani neřekla, ţe jsou to takoví ti lidi, co tě budou za rohem pomlouvat, ţe neuklízíš jo a tobě to nikdy neřeknou. Já si právě naopak myslím, ţe oni dva zrovna jsou takoví, ţe by normálně v klidu řekli: "Víš jako, my si myslíme, ţe byste mohli..." Víš jako, ţe by to klidně i řekli. (smích) T: A přijde ti, ţe v tom mají jako tradiční názory, nebo jak to u nich probíhá, jako domácí práce třeba? Jeslti se to dá vůbec vypozorovat vůbec za ten víkend. R: Jo. No, já si myslím, ţe tím, ţe vono je totiţ rozdíl, kdyţ lidi ţijou na vesnici a kdyţ ţijou ve městě, jo? A já si myslím, ţe v tom městě, jako taky to tak být nemusí, ale kdyţ seš v tom domě a máš jenom nějakou malou zahrádku, tak si myslím, ţe i ten chlap se účastní nějakejch domácích prací a ţe je to tak i u těch rodičů, určitě. Prostě pan (partnerův otec) taky jde a umyje nádobí, taky vysaje, taky vytře, kdyţ je potřeba. Takţe asi tak. T: A jak myslíš, ţe by to bylo u vás, kdyţ byste se jakoby sestěhovali do toho společnýho. Ona je to taková hypotetická otázka, ţe jo, ale vy uţ to máte trochu o těch víkendech. R: Tak to nevím teda (smích). Ale jako doufám, nebo.... Jako mně taky někdy připadá, ţe zrovna já teď uklízím a on zrovna nic nedělá, ţe tam jen tak chodí a prostě to. Jenomţe já jsem zas taková, ţe já nedokáţu mlčet, já jsem taková hysterka (smích) nebo cholerik. Já prostě to hned ze sebe musím ven. No a (partner) asi potřebuje někdy seřvat (smích), protoţe pak prostě jde a uklízíme spolu. T: Nechá se přesvědčit. R: Asi jo.(smích) Nebo uţ to nemůţe poslouchat, tak prostě jde a udělá to, takhle jo. (smích) T: To uţ jsme taky docela asi probraly, ale čeho se týkají vaše nejčastější neshody? R: Neshody? T: Jo. Co nejčastěji vyvolává konflikt. My uţ jsme to jako trošku nakously, ale jestli třeba ještě něco... R: No asi teda, někdy se stane, ale to je asi tím, ţe já jsem tady sama a on je tam sám. A to není jenom moje zkušenost, ale kdyţ v práci byla (kolegyně), ona uţ teď ţije v Praze. Tak oni vlastně taky s tím (partnerem) ţili, on ţil v Praze, ona tady v Brně a nějak spolu dojíţděli. Tak jsme se shodly, ţe se nám občas stalo, ţe já si třeba tady něco během toho týdne plánuju na ten víkend, (partner) si taky něco plánuje na ten víkend a uţ si to nějak neřeknem, ţe jo. A pak třeba já přijedu a on mě jako postaví před hotovou věc, jo? " Já jsem ti to jako nevolal, ale jdem tam, tam a tam." Nebo já mu zase naopak řeknu, ţe uţ to mám vymyšlený, aniţ bysme to předtím spolu... A pak uţ ten víkend je a teď jako... (smích), tak třeba v tomhle smyslu, no.... No anebo třeba... Ještě nedávno, no a to je pořád, kdyţ (partner) chce, abych v pátek přijela co nejdřív, tak ho třeba i naštve, kdyţ mu řeknu, ţe pojedu aţ... Ţe nestíhám a ţe přijedu aţ večer. (přemýšlí) No a pak takový ty neshody, já nevím no, to si myslím, ţe je úplně jedno, jestli se s (partnerem) vidíme o víkendu nebo ne, ţe to asi řeší všechny páry, takový ty drobný věci. On chce nekam jít, mně se nechce (smích) a takový jako jo. T: A ty jsi zmiňovala, ţe jste měli nějakou tu krizi... R: No, ta ještě určitě není úplně jako zaţehnána no... T: Jestli uţ to vedlo zatím k nějaké změně, jestli uţ se něco zlepšilo nebo jestli uţ jste se někam posunuli. R: Hm. No ono to bylo jako víc věcí dohromady. Ţe třeba pro mě se stalo víc takovejch událostí, nevím, nějaká nemoc, nějaký úmrtí... A je fakt, ţe já jsem byla a pořád jako jsem, strašně nespokojená,

ţe asi úplně to není... Já nevím. Aji lidi, jako známí, si toho všímali nebo to. A asi je to právě tím, ţe kaţdý mi dával najevo, ţe uţ bych se měla sakra rozhodnout, ţe uţ bysme to měli nějak... Moţná, někdo je tak, nechci říct troufalej, jako já vím, ţe ti lidi to myslí dobře, ale ţe i třeba nějaká (partnerova) známá mně začala vykládat, jak mě má (partner) strašně rád, a ţe uţ bych mu měla na rovinu říct nebo se rozhodnout, jestli tady zůstanu nebo jestli jako chci bejt s ním. Takţe jako takovýhle tlaky do hlavy (smích), takţe jako toho bylo víc a pak se to nějak nahromadilo, ţe prostě... Nevím no, asi jsme to přehnali. Kdyţ třeba teďka nedávno (kolegyně) přišla s tím, ţe říkala, ţe poslouchala nějakej pořad a tam byla nějaká paní, jestli to byla nějaká spisovatelka nebo psycholoţka, já uţ nevím. Ţe říkala, ţe prostě nejlepší pro ty páry je, kdyţ ţijou odděleně. Nebo kdyţ kaţdej má to svý. No a pak jsme se shodly jako v tom, kór chlapi jsou v tom takoví, nebo co třeba i slyším od svý maminky, ţe oni kolikrát, kdyţ se pro něco rozhodnou, jako nějaký ţivotní rozhodnutí nebo tak, tak oni se prostě rozhodnou a udělají to bez ohledu na tu jejich ţenu, na tu rodinu. Jo a ţe uţ jsem to slyšela ze zkušenosti více těch ţen, těch kamarádek, ţe mně říkaly: "Hele, on se takhle jako rozhodl a mu bylo úplně jedno, ţe třeba já s tím nesouhlasím, nebo mně se to nelíbí a prostě to udělal a prostě řekl, ţe buďto s ním takto budu ţít nebo to budu respektovat, nebo jako nic, jo." (smích) A je fakt, ţe můj otec taky udělal takový rozhodnutí, jo. Takţe... Ţe voni ti chlapi jsou takoví, ţe si dělaj, co chcou a je jim to jedno. Kdeţto já kdybych se měla o něčem rozhodovat, tak mně to právě není jedno a snaţím se to s ním řešit, ale je fakt, ţe moţná zbytečně. T: Takţe ta výhoda toho oddělenýho souţití je v tom, ţe jsi vlastně pořád nezávislá na rozhodnutí toho chlapa, nebo já nevím, co z toho mělo vyplynout. R: Já taky nevím, co s tím teďka... (smích) T: Jako ţe ten chlap se můţe jakoby kdykoliv, pro cokoliv rozhodnout bez ohledu na tu ţenu... R: No ţe asi právě je úplně jedno, ţe já třeba jsem si naivně jako myslela, ţe prostě kdyţ jsme odděleně, já jsem tady a on je tam, kdyţ si kaţdej děláme nějaký svoje rozhodnutí a ţe moţná, kdyţ bysme byli spolu, ţe by to tak nebylo. Ale já jsem pak slyšela názory jakoby těch lidí, ţe se v tom mýlím, ţe jako i kdybysme byli spolu, tak by se stejně rozhodoval sám a stejně by si ty věci dělal po svým, bez ohledu na mě. Takţe to asi jakoby .... (přerušení hlukem v kavárně) A právě ţe jsem jako slyšela i názor, od jednoho kolegy, ţe by nedokázal takhle jako to dělat. Třeba (partnerovi) uţ to taky řeklo spousta kluků nebo těch chlapů, ţe by to nedokázali takhle ţít, ţe prostě nechtějí přijít domů z práce a být tam sami. Coţ mně jako svým způsobem by taky vadilo, ale nějak si ten člověk na to asi zvykne. Ţe prostě jak se říká, zvykneš si na všechno a pak uţ ti to nepřijde. Je fakt, ţe určitě jsou situace, kdy zrovna bych chtěla přijít a zrovna si s ním popovídat, kdyţ tě něco štve nebo tak. Nebo se s ním prostě podělit, tak to mu vţdycky hned volám (smích). No takhle... Asi něco na tom je. Ţe on třeba sdílí ten názor jako ten můj kolega, ţe prostě mu to taky dělá velkej problém a ţe teda mám štěstí, nebo ţe i on sám má štěstí, ţe to neskončilo tak, ţe on je někde denně v hospodě nebo tak jako jo. Ţe tím, ţe naštěstí... Ţe sportuje, ţe chodí teda víceméně sportovat, nebo ţe má další nějaký koníčky, ţe se snaţí ten čas, kdy zrovna má nějaký volno a nevidí se třeba zrovna s těma svýma kámošema, nebo nejde za sportem, nebo tak nějak to vyplnit, aby se nenudil. Ale říkal, ţe mu to fakt vadí. T: A co z toho zatím jakoby vyplývá nebo co z těch vašich diskusí, jak to bude do budoucna? R: (smích) T: Nebo jako kdyby se třeba něco stalo, kdyby třeba přišly děti, jak to budete řešit. R: No jako... T: Ono je to určitě hodně sloţitý... R: Je teda fakt, ţe jako co jsem si ujasnila teďka v poslední době, ţe jsem si to i v duchu několikrát

říkala, ţe prostě toho člověka mám fakt ráda a třeba fakt byly i nějaký takový kotrmelce, ale nikdy to nebylo nic váţnýho nebo tak. Ale ţe prostě si říkáš, jako kdybych tady zůstala a třeba byla s nějakým jiným člověkem. Ale právě jsem přišla na to, ţe... Nevím, jak to říct.... Ţe jako ani nějakej ten člověk, i kdyţ třeba ze začátku bych byla v tom opojení nějakým, ţe by mi třeba přišlo, ţe je v něčem jiný a hlavně, ţe je třeba tady, ale pak nakonec bych zjistila, ţe nikdo z nich není v ničem, jako v tom důleţitým, jo, úplně prostě lepší, neţ třeba je on. Nebo ţe by byl v něčem, co by mně něco vyhovovalo víc nebo tak. Ţe prostě jsem si ujasnila to, ţe v těch zásadních věcech, ţe prostě si fakt rozumíme a ţe to jsem si v poslední době řekla, ţe asi fakt chci bejt s ním. (smích) Ne víš co, mně třeba (partner) říká, ţe jsem takovej rozmazlenej spratek a ţe prostě... Ale trošku má prvadu v tom, ţe třeba v tom Brně, ale to je jedno v jakým městě, prostě kdyţ jednou ten člověk šel za nějakým cílem a dosáhnul ho vlastním úsilím, tak tě to hrozně jakoby osvobodí, ţe jsi něco dokázal, seš takovej sebevědomější, připadáš si takovej jako to. Tak moţná ţe máš pocit, ţe zrovna ten člověk, kterej je vedle tebe, tak prostě jakoby.... ně jako ţe je něco míň, to jako nechci takhle říct, ale ţe třeba si říkáš: " Ty jo, proč já zrovna jsem s nějakým..." Ţe třeba máš představu, ţe třeba můţeš mít někoho jinýho, lepšího jakoby jo. Lepšího, si říkám, jako lepšího. Ale to je to slovo - lepšího - ale jako jak, v čem? Já jsem pak třeba jako... na někoho narazíš, někoho potkáš, ale pak jsem zjistila, na ten druhej dojem, ţe vlastně to tak není. (smích) Jako jestli mně rozumíš. T: No mně teda přijde, ţe tobě... R: Já jsem totiţ strašnej romantik,jako jo, takţe to je další to. A já nejsem ţádnej realista, takţe já furt někde se vznáším v oblacích. A mám takovou tu představivost, jako já nevím, jestlis někdy viděla Rozum a cit nebo Pýchu a předsudek. T: Jojojo, já to mám ráda. R: No. Takţe tak, no a tak to nikdy nebude, to mi je jasný, no. (smích) T: Tak to jsou romány, ţe jo.(smích) Ale mě jakoby pořád přijde, ţe tobě to jakoby vyhovuje, takhle jako ţít, ale ţe z jeho strany je určitej jakoby tlak, nebo i z toho okolí takovej určitej tlak jako něco s tím udělat, ale ţe tobě to moţná přijde jako dobrý, ţe ti to takhle vyhovuje. Ve své podstatě jako, já to nechci jako analyzovat, ale ţe třeba ti nevyhovuje úplně to, ţe ti ostatní na tebe tlačí, ale ţe jakoby... Jo, je to tak? R: No, povídej... T: No jako ţe ti ta situace jako vyhovuje, aţ na to, ţe teda na tebe to okolí jako tlačí, ţe se uţ teda musíš nějak rozhodnout a ţe mu třeba taky vadí, ţe tě tam nemá a to. R: No jako jo, máš pravdu, ale tady jde právě o to, ţe, no přesně jak ty říkáš, ţe právě ţe teďka pracuju na tom, aby to rozhodnutí šlo, nebo to, ţe něco chci, ţe to chci já sama. Jo, ţe to právě není tím tlakem toho okolí, který mi říká, ţe bysme měli nebo tak. To je jasný, ţe... (pauza na další objednávku) R: Ţe právě jsem chtěla jenom k tomu říct, ţe to je právě to, co mně jakoby, to je taky zajímavý, protoţe v tom létě to bylo taky tak, ţe jsem si říkala: "Co nám pomůţe?" Ţe prostě rozchod nebo já nevím jako co. A prostě jsem to psala, já mám tady v Brně strašně dobrou kamarádku, která si jako uţ, jestli to tak můţu říct, tak měla docela dost vztahů, neţ teda teďka se trošku usadila a uţ má a i malý dítě. A já uţ jsem jí fakt natvrdo psala, ţe se rozcházíme, ţe si tady najdu bydlení a prostě konec. Fakt jsem byla úplně přesvědčená, ţe tady chci zůstat. A ona mi napsala jako, my uţ jsme se i předtím, strašný debaty a tak, tak já jsem jí zrovna takhle psala. A ona mně právě fakt napsala, ţe jako fakt, ţe ať se jako úplně neunáhlím, ţe ať tomu nechám ještě chvilku čas, ţe vona taky si něčím prošla a ţe tak taky třeba měla nakonec u mě pravdu. Já jsem takovej cholerik, ţe potom jednám strašně emotivně. Ale je fakt, ţe to zpětně vidím úplně jinak, ţe jsem se nechala někým a něčím, co se stalo, tak jakoby

unést tak celkem. Ale je fakt, ţe co jsem si řekla, a co mě i lidi říkali, hlavně ať nedělám něco, co chtějí ti druzí. Prostě ţe to musím hlavně chtít já a o to tady jde hlavně. T: Takţe je to zatím v nějakým jakoby procesu? R: Jako pro mě bylo fakt nejdůleţitější si říct, jestli fakt chci být s ním. Protoţe jinak to nemá cenu, ţe jo. To bych řekla, ţe jsem si fakt ujasnila jako. T: A ty tlaky z toho okolí jakoby nějaký ty poznámky o tom, ţe teda byste se měli někam posunout nebo něco, to je... R: To víš, ţe občas někdo něco řekne, ale ti lidi to myslí dobře, já vím, ţe jo. Ale nám se nikdy nějak nestalo, ani od rodičů, ţe by do nás nějak ryli. Mí rodiče vůbec, to spíš naopak, ti věděli, ţe prostě uvaţuju i o tom, ţe tady zůstanu a já uţ jsem si i začala trošku řešit moţnosti bydlení a takový, ti mi chtěli i finančně pomoct. Jako oni mají (partnera) strašně rádi, ale jako řekli mně, ţe kdyţ se nějakým způsobem rozhodnu, naprosto váţně a budu potřebovat pomoct, tak ţe mi pomůţou, to je jasný. T: Já jsem teďka úplně neslyšela, co ti říkali? R: No jako ţe to prostě jde hlavně o mě, jak já se rozhodnu. Samozřejmě, ţe by si přáli, abychom spolu zůstali, ţe jo. T: A ta moţnost, ţe on by se nastěhoval sem? Nebo ţe byste si tady našli něco společně? R: To... jako od začátku jsem věděla, ţe ne. A jako je fakt, ţe prostě... Ţe jsem ani nikdy výrazně nesnaţila (partnera) nějak přemlouvat nebo tak, protoţe jsem věděla, ţe on by tady byl strašně nešťastnej, ţe to fakt nemá cenu. T: A kdyby on chtěl se třeba přestěhovat... R: No kdyby chtěl, tak si myslím, ţe uţ tady třeba osm let neţiju. Protoţe i s tou prací si myslím, ţe by to měl, třeba v dnešní době uţ ne, ale před několika lety, ţe by to měl v pohodě. T: Ţe by tady třeba našel práci. R: To by asi problém úplně nebyl.(přemýšlí) No, zajímavý teda je, to je takovej poznatek, jak třeba uvaţuje chlap, (povzdech) ale to jako doufám, ţe to byl jenom takovej jeho výplod, jak byl taky nešťastnej z toho, co se děje nebo já nevím. Prostě já jsem mu natvrdo řekla, ţe uţ se tady snaţím shánět nějaký bydlení nebo tak, ţe tady zakotvím, ţe prostě přestanu jezdit na víkendy. Víš, co mě řekl, ţe jestli to prostě nepůjde dělat, tak ţe já tady fakt budu v Brně natvrdo bydlet, tak ţe se dál budem vídat jenom o víkendu, jako jo. (smích). Coţ mě taky trošku jako naštvalo, ţe jsem si říkala: "Tak teda chlapče, jako." T: Tam je to vlastně ale jedno, ţe kdybys tady bydlela natvrdo.. R: Jo ale ţe kdybych tady bydlela natvrdo, tak uţ tam nejezdím ani na ty víkendy, ţe by to pro mě nemělo cenu. T: No a co na to řekl teda? R: No ţe vlastně bysme to tak mohli dělat dál. T: No ţe by to bylo dál, jak to je. R: Nonono.

T: To se vám ale vlastně ale zároveň nelíbí. R: Jako to uţ mi přišlo, to jsem mu řekla na rovinu: "Tak to promiň, ale to je podle mě fakt jako na rozchod jako jo." Protoţe nevím no. T: Jako ţe kdyţ se nic nestane, tak je to na rozchod. Nebo já jsem to teď úplně asi nepochopila. R: No mě to prostě přišlo jako divný, ţe já jsem si pak říkala, ţe bych si tady teda koupila byt, třeba na hypotéku nebo tak. A teď třeba bych otěhotněla, jako já vím, ţe je to blbý takhle říkat, ale tady uţ prostě pak láska musí jít stranou, to není úplně hlavní. A já jsem říkala, jak já bych to asi řešila, ne prostě? To nejde takhle. T: A on řekl, ţe by to neřešil. R: Ne, to neřekl, ale prostě ţe jsem mu řekla, ať si uvědomí takovýhle věci. Jo, ta jeho myšlenka, ţe já bych si tady koupila byt, prostě bych tady ţila a viděli bychom se jenom o víkendech... T: Jo, tak uţ to chápu. R: Ale právě nedokázal pochopit to, ţe kdyţ budu mít na sobě hypotéku a pak bych chtěla mít dítě nebo tak, tak bych měla dítě a je jasný, ţe bych to v ţivotě nikdy sama neutáhla. (smích) T: A mluvíte třeba spolu o dětech do budoucna? R: No to je taky téma. (s povzdechem) Protoţe vlastně (partner)... Protoţe ten uţ jakoby je chtěl dávno, to je jasný, a má je teda hodně rád. Tak to je totiţ taky zajímavý, ţe vlastně... Teď nevím, co jsem chtěla říct... (přemýšlí) Jo, ţe mě třeba vadí to, ţe já jsem říkala, ţe mně vadí, ţe on se mně nesnaţí nějak motivovat jako jo, prostě k němu. On mně řekne, ţe se mě přece nebude doprošovat. Ţe musím vědět, jestli tam chci nebo nechci kvůli němu být. A já jsem prostě řekla, ţe mě zatím nijak nemotivuje, aby se mi tam líbilo, nebo abych tam chtěla jít nebo tak. Jsem přemejšlela nějakou souvislsot s těma dětma (smích). Ţe vlastně jsem i s holkama, kdyţ jsme se o tom bavily, s těma mejma dobrejma kamarádkama jako kdyţ jsem fakt nevěděla, co si mám počít. Tak jsem říkala, ţe mně hrozně vadí, ţe jakoby... Proč teda on, kdyţ chce...od začátku věděl, ţe tam chce zůstat, tak přece chlap, kdyţ chce nějakou babu, tak proč on nebyl ten proaktivní a nesnaţil se mě tam... Nebo proč mi nedal na vybranou, to rozhodnutí, ţe to teda rozsekneme nebo tak. Ţe mně připadá, ţe on celou dobu byl pasivní a jen čekal, prostě co já udělám, jak já se rozhodnu, nebo jestli se něco stane nebo nestane. Ale zase ta jedna známá mi říkala: "Ale co jeho tlačilo? Nic, aby třeba něco dělal nebo nějak se choval jinak nebo nějakou změnu nebo tak. Jeho asi nic netlačilo, protoţe ty tam seš jenom o víkendu." T: A myslíš, ţe třeba ty děti by něco změnily? R: Tak je to fakt, no tak... Ono totiţ asi kdyţ bysme byli ten milující pár, kterej to bral, ţe jsme měli nějaký přechodný období, ţe já tady chodím do práce, pak bych otěhotněla a je jasný, jak by to skončilo. A asi těţko, i kdyţ (partner) říká, ţe nemůţu vědět, co se stane, nestane, ţe proč bych se nemohla vrátit zpátky do Brna. Prostě trošku nereálný věci, ale podle něho se dá vţdycky všechno nějakým způsobem řešit, coţ zase má pravdu. T: A zatím neplánujete. R: Tak jako o plánu se fakt jako říct nedá, jako ţe teď na tom teda děláme (smích) to asi ne. Spíš zase je to hrozně těţký, protoţe je to takový dvousečný. Protoţe prostě my uţ jsme v takovým věku, kdy uţ to ani nemůţeš plánovat, to si prostě nějak řekneš, ţe buďto se to teda stane nebo nestane. A na druhou stranu se říká, ţe kdyţ na něco furt myslíš a něco řešíš a zrovna to chceš, tak to zrovna nepůjde. Ono se to neříká, ono se to tak i děje.

T: Pravda no. R: No ale takhle. Vlastně je fakt, ţe kdybysme byli vlastně ten pár, kterej fakt jako jsou lidi, kteří se mají fakt rádi, vím, ţe chceme být spolu, otěhotním, půjdu na mateřskou a skončím tam a je to vyřízený (smích). T: Myslíš, ţe uţ by ses sem do práce nevrátila. R: Jako takhle, mně se to zdá strašně nereálný. (Partnerovi) se to tak nereálný nezdá. Nevím no. Samozřejmě úplně nejlepší by bylo, kdybych měla práci někde blízko tam. Ale říká se, ţe: "Neříkej nikdy." Ale bylo by to strašně komplikovaný, si myslím, ţe třeba by to šlo, ale hrozně moc komplikovaný by to bylo. T: A co pro tebe znamená být rodičem? Dobrým rodičem? R: No to je totiţ ten můj problém, ţe já totiţ jako (smích) si pořád myslím, ţe bych stejně byla mizerná matka (smích). A já nevím, jestli mám z dětství nějakej takovej komplex nějakej sourozeneckej, nebo já nevím. Ale je fakt, ţe ještě donedávna jsem jkako ty děti, jako já fakt děti mám ráda, ale nejsem nějakej takovej jako ţe bych uţ třeba nějakou strašnou dobu touţila mít děti. (přemýšlí) Ale zase je fakt, ţe jako mám stavy, ţe jsem asi zrovna člověk, kterej si nedovede představit, ţe bych to dítě neměla vůbec, to ne, k tomu jsem nedospěla. No a je fakt, ţe já uţ se zakopávám někam, ţe si říkám, ţe ten můj věk, to je šílený, to uţ prostě stejně je za zenitem. No ale v dnešní době ti doktoři zase na to mají úplně jinej názor (smích). T: Aji mají nový metody. R: Aji jako ţe třebas jsem poslední dobou, jsem řešila nějaký svoje věci. A třeba jsem mluvila se dvouma nebo se třema různejma doktorama v tomhle oboru a prostě vţdycky jsem tak pesimisticky jako to a on vţdycky: "Ale já si myslím, ţe váš věk je ještě v pohodě." A já vţdycky: "prosím?" Protoţe vţdycky dřív, kdyţ ti bylo dvacet šest, dvacet sedm, tak třeba v těch větších městech ne, ale u nás uţ se na tebe doktor díval, jakoţe říkal: "To je nejlepší věk, neodkládejte to." No tak mně je pětatřicet. (smích) T: Tak jako ty moţnosti jsou vţdycky, ţe jo. R: To jo ale, ale je to takový, ţe jo... Nejlepší je vţdycky ta příroda. To mě právě jeden doktor říkal: "To vůbec neřešte, to ona si příroda vţdycky nějak zařídí." Nebo taky ne a pak jsou třeba jiný moţnosti. Tak vono kdyţ zase člověk v dnešní době chce a nějak to nejde, tak se s tím dá něco dělat, to je pravda. Akorát ţe... Mě pak napadají takový ty myšlenky, ţe jsem fakt pitomá, ţe prostě... Já nevím, ţe jsem si to vlastně způsobila sama, ţe jsem se do toho dostala vlastní vinou, jako tak co chci. No nic nemůţu očekávat, nebo nemůţu očekávat teď, ţe najednou, kdyţ si vzpomenu, tak ţe se to stane. T: Čím ses do toho dostala vlastní vinou? R: No jako tím, ţe jsem to sama vědomě odkládala, tyhle věci, takţe teď to musím brát, tak jak to je a musím počítat i s tím, ţe to prostě třeba, kdyţ zrovna budu chtít a budu si myslet, ţe: "Jo, teď to chci a tak jsem nastavená." tak holt to třeba fakt nepůjde. Protoţe to je spojený s věkem a se vším, to je jasný. T: A ten postoj partnera je, ţe by to dítě chtěl. R: Určitě jo.

T: Klidně hned. R: No stoprocentně. Ten uţ je chtěl několik let předtím (smích). Jeho názor je ten, ţe prostě rozhodně nechce mít, aby mu bylo přes šedesát a měl malý dítě a uţ mu vyměňovali plíny. (smích) T: A mluvili jste třeba někdy o manţelství? Nebo je to pro vás vůbec relevantní téma v tom vztahu? Protoţe pro hodně lidí to není. R: My jsme totiţ o tom spolu nikdy nemluvili váţně. Prostě kdyţ se otevřelo tohle téma, tak kdyţ to bylo ve společnosti, tak to bylo vţdycky v rámci nějakých vtipů, něbo sranda, ironie, nebo tak. Takţe jsme o tom nikdy nemluvili váţně. Ale je fakt, ţe třeba i po těch zkušenostech, co jsme byli na svatbách lidí, ţe jako třeba jsem si říkala... Jako jo, ţe třeba i pro tu rodinu, pro ty rodiče nebo pro ty svoje známý. Jo, ţe některý ty události se mi tak strašně líbily, ţe jsem si říkala, jako fakt: "Je to správný, nemá to chybu." Na druhou stranu já jsem zase takovej volnomyšlenkář, ţe prostě pro mě... Můj názor je ten, ţe to manţelství je nějaká právní forma, která ti usnadní ţivot, co se týče majetku a tady těch věcí, ţe máš právo na vzájemný informace, protoţe nikdy nevíš, co se tomu člověku stane, takţe z toho důvodu. Ale rozhodně si nemyslím... Podle mýho, kdyţ ten vztah nefunguje, tak to manţelství to stejně nezmění, spíš moţná ještě zhorší. Protoţe mi právě připadá, ţe právě ti chlapi, jakmile se oţení, mají trošku ten pocit toho vlastnění. Jo, ţe někdy se mi prostě zdá, ţe přece jenom, kdyţ nejsme manţelé, ţe - a to se týká asi obou dvou těch pohlaví - ţe mi připadá, ale zas je to o těch lidech konkrétních, ale mně někdy připadá, ţe ty lidi, kdyţ jsou manţelé, tak si na sebe dávají vzájemně takový osobní nároky, ţe "Já tě vlastním". Ţe mi připadá, ţe fakt jak ten člověk nemá to svý jistý, tak se víc snaţí, nebo se víc bojí nebo tak. Ţe někdy mně připadá, ţe ty manţelství jsou fakt jako... Ale to je hodně asi o lidech, jak si to udělají. Je to přece jenom papír. Zase kdyţ se ti lidi mají rádi, tak je úplně jedno, jestli jsou manţelé nebo nejsou, a kdyţ jsou manţelé, tak tím líp (smích). T: Takţe u tebe konkrétně...ţe jakoby cítíš, ţe to manţelství by změnilo tu nezávislost... R: Ne vůbec. T: Tu nezávislost, ţe právě by si partner mohl dělat nároky, nějaký jako větší. R: (přemýšlí) T: Ţe kdyţ jsi říkala, ţe to tak obecně je, tak jestli i třeba v tom vašem vztahu by se to mohlo projevit. R: Moţná fakt mně připadá nebo mám z toho obavy, ţe jako v některejch situacích bych mu neleţela ani v patě. Jo, kdyţ uţ bych byla ta manţelka a byla tam s ním a jako... ţe by se třeba na mě vybod nebo ţe některý věci, který jsou pro mě důleţitý, by třeba ani neřešil. Nebo já nevím no. (smích) T: Takţe tím, ţe jste takhle jako od sebe, tak to vnímáte jako určitou vzácnost. R: Je to moţný. No tak asi v nějaký míře to tam bude. Ale zase jak někdo říká, ţe ste si vzácnější nebo tak. Tak to prostě moţná po těch letech není. Je to stejný... Nebo jako nikdy to nebude stejný... I kdyţ můţe to bejt stejný, protoţe mě někdy připadá, ţe ti lidi, co spolu ţijou a vidí se denodenně, tak se vidí třeba stejně jako my o víkendu. Klidně se můţe stát. Protoţe stejně lidi kdyţ jsou od rána do večera v práci, tak stejně přijdou unavení, navečeří se a jdou spát. Moţná jako. T: A kdyţ třeba někdy spolu trávíte delší čas v kuse, třeba na dovolené nebo někdy dýl, třeba týden nebo dva, změní se to v něčem? Nebo projeví se to na tom vztahu nějak? V jakémkoli ohledu? R: Co jsem se přistihla, tak se projevuje fakt ten zlozvyk, nebo ten stereotyp z toho, jak já ţiju tady a (partner) tam. Ţe mně pak připadá, ţe já po těch pěti čtyřech dnech hledám chvilku právě toho něčeho, jak tady jsem sama a on je tam sám. Ale právě to je to, ţe já to nedokáţu popsat, ţe nevím, ţe třeba to ani nechci, ale je to právě ten stereotyp nebo ten zvyk, ţe se mi to prostě vkrádá, ţe teď bych chtěla

chvilku mít tu samotu jako mám třeba tady. Nebo teď si přeju, aby někam šel a nechal mě chvíli. (smích) Ale jako je fakt, ţe tohle podle mě řeší i lidi, co jsou spolu, tyhle stavy. T: A jaký máš obecně plány do budoucna? Za sebe nebo za ten vztah. Pracovní, rodinné… R: Tak pracovní teda... ne, ale to říkám na rovinu, ţe jako jsme se shodli, a uţ jsem nad tím taky přemýšlela delší dobu, ţe se říká nebo ţe teda uţ to bylo řečeno, ţe (název firmy) je firma, ze který se neodchází, jo, na jednu stranu. Ale na druhou stranu jsme si všimli a všimli si toho i lidi, který se sem třeba vrátili po nějaké době nebo sem nastoupili jako noví a tak, ţe tady prostě v tý firmě je něco nezdravýho v tom smyslu, ţe prostě sem nastoupí člověk a jsou to třeba holky po vysoký škole, který jasně, ţe jo, nejprv potřebuješ nabýt nějaký zkušenosti, tak je nabydeš, ale pak kdyţ máš nějaký vysokoškolský vzdělání nebo tak, nebo to tak vyplývá i z tvejch schopností nebo já nevím, ţe třeba, nechci říkat nějakýho postupu, ale ţe ti třeba ten nadřízenej svěří větší zodpovědnost nebo tak, nebo lidi, skupinku nebo tak. A je hodně lidí, který by na to měli. A firma pak hledá nějakýho takovýho člověka a místo toho, aby právě si vybrala toho schopnýho člověka z řad těch lidí, který jsou tady třeba x let, nepohnuli se z místa a prostě na to mají, tak oni dva roky, kdyţ to přeţenu, hledají mermomocí někoho zvenku a tady těm nedají ani šanci. Coţ mě teda úplně jako... A kvůli tomuhle vím, ţe hodně lidí chtělo z té firmy odejít, ale je to zase těţký z toho důvodu, ţe mají závazky různý, hypotéky a nevím co všechno. Není to jednoduchý prostě jít a najít si něco jinýho. No a je fakt, ţe právě někdy mně připadá, ţe fakt bych potřebovala nějakou změnu. Prostě ta firma je nesporně strašně dobrá, má spoustu benefitů, finančně úplně super, ale jako je fakt, ţe člověk tak jako ustrne, v něčem, v nějakým takovým vakuu. T: Ţe jako nevidíš moc cestu dál jako v tom (název firmy). R: Ale tak já zase nejsem nějakej člověk... T: Jako nejenom někam výš, ale prostě vůbec trochu jakoby změnu... R: Nonono, třeba, třeba no. Ţe mě totiţ mrzí, ţe tady ti... Ţe jako na jednu stranu se tady vytvářejí pozice jako kdyby těch, prostě jak to máme na (oddělení) a kaţdý to oddělení má skupinky a kaţdá ta skupinka má svýho vedoucího, ale co dělá ten vedoucí? Tabulky, prostě jenom prudí, peskuje a dělá strašně moc analýz, provedení a tak. A uţ jakoby je mimo tu realitu. A kdyţ jsme se bavili, tak o čem je ta vedoucovská pozice? Ţe pořád dělá tu práci a k tomu má ještě tu zodpovědnost, ţe vede nějakou skupinu lidí a dělá nějaký manaţerský rozhodnutí a podobně. To se nám zdá tady fakt teda postavený na hlavu. A někdy se i divím, ţe to těm lidem vyhovuje (smích), ale no tak je fakt, ţe zase mají k tomu plat, tak za ty prachy aby to nedělali, viď. No a mě právě mrzí, ţe kdyţ takhle kaţdá ta skupinka má toho svýho vedoucího, tak ţe ten vedoucí si tě ale právě stejně zaškatulkuje. A na jednu stranu s tebou má jednou ročně hodnocení a tam prostě "Zlepšení." a ty furt na sobě makáš a makáš, ale pak zjistíš, k čemu ti to je, kdyţ ten tvůj vedoucí tě stejně uţ někam, víš co, uţ ti nenabídne novýho, nebo jinýho. T: Jakoby se nic nezmění. R: No přesně tak. Takţe to je taková docela jako demotivace. A myslím si, ţe nejsem fakt jediná, co jsme na to v tý firmě přišli. Takţe z toho důvodu někdy mám pocit, ţe bych chtěla zkusit něco jinýho. Ale rozhodně nejsem ten vůdcovský typ, ţe bych prostě... To jako určitě ne, to zas jako fakt nejsem. Ale jakoţe nějaká kreativita nebo fakt něco jinýho. T: Nějakou změnu. R: Nějakou změnu no (smích). T: Nějaký jiný plány máš, takový jako třeba cestování někam. R: Tak dlouhodobý cestování to asi jako ne. To asi úplně ne, ţe bych někde cestovala. My jsme jako

dřív, jsme měli takový jakoby dovolený, ţe jsme se snaţili hodně procestovat nebo tak, ale teď s tím objemem té práce, nebo moţná i s věkem a všechno dohromady, ţe nám teď uţ fakt vyhovuje ta relaxace a takovýhle věci. T: Já bych se ještě zeptala, jak to fungovalo s dělbou rolí v původní rodině, co se ti na tom třeba líbilo nebo nelíbilo. Jako obecně se zaměřuju v tom výzkumu na ty role v rodině. Takţe jako co dělala maminka, co dělal taťka, jestli ti to třeba přišlo dobrý. Jestli by ti to vyhovovalo takhle i v tvé budoucí rodině. Nebo co třeba na tom bylo, co se ti úplně nelíbilo? R: No jako takhle. Jako moji rodiče vţdycky, protoţe kór jako já jsem taková, ţe si nenechám do ničeho moc mluvit, nebo radit nebo tak a vţdycky jdu proti zdi, a ţe dokud si to sama nepokazím, tak nejsem spokojená (smích). Takţe naši, co jsem si vţdycky umanula nebo vzpomenula, tak kdyţ jsem potřebovala pomoct, tak mně vţdycky pomohli a vím, ţe mi vţdycky pomůţou a vţdycky se snaţili pro mě udělat maximum v rámci jejich moţností. Ale je fakt, ţe třeba můj otec, jakoby otec tu svoji roli otce, plnohodnotnýho otce, určitě nenaplnil. A nechal to vlastně všechno na mamce, takţe si myslím, ţe... A teď mu je přes šedesát let a teď si to uvědomil v poslední době. A teď se snaţí mý sestře, který je přes čtyřicet let, mně je pětatřicet, tak se snaţí nám toho otce dohnat. Jenomţe bohuţel si neuvědomuje, ţe uţ jsme v nějakým věku (smích), ţe uţ to takhle asi nepůjde. (smích) T: A jak se to projevuje, to dohánění? R: No prostě úplně šílenou starostlivostí, a ţe prostě je to otec, kterej, kdyţ se tam jedu podívat jednou za tři týdny, tak uţ nejsem málem jeho dcera, jo, ţe by nejradši, aby nás viděl kaţdý týden. A říkali jsme mu, co se děje, jaký problémy a co děláme a neděláme a já nevím co. T: Takţe maminka dělala prostě všechno. Nebo vás vychovávala hlavně ona. R: Vychovávala nás hlavně ona, právě. A zrovna právě otec se - jak jsme se bavily, ţe chlap udělá rozhodnutí a prostě to berou tak, ţe ta ţena půjde s nima do toho, i kdyţ se jí to nebude líbit - tak vlastně třeba u nás to bylo tak, ţe otec po revoluci se dal do podnikání a moje mamina měla docela dobrý místo, jistý svoje, na úřadě a tak. A on se jí moc neptal, jestli do toho s ním půjde jakoby do, ţivnostník, ne, tak ţe by potřeboval nějakou účetní a administrativu, tak on se jí fakt jako dvakrát neptal. A jasně, tak ona se pak sama rozhodla, dala výpověď a šla s ním do toho. Ale on jí třeba pak spoustu věcí, jakoby prostě, hlavně co se týče finančních rizik na sebe bral, aniţ by třeba s tou mamkou to dopředu nějak řešil (smích), jaký můţou bejt následky, jestli do toho jít nebo ne. On to vţdycky udělal a pak uţ se nesly jenom ty následky. Takţe docela drsný. Takhle bych dopadnout nechtěla. T: A co třeba to, co kdo doma dělal, nebo jak byly rozdělený úkoly v domácnosti? R: Tak to je jasný. Víš, co... Můj přítel říká, ţe vţdycky můj otec se chová, jako kdyţ dřív byli sedláci. T: Sedláci? R: Sedláci, no. Ţe je nezajímala prostě děcka, jako rodina. To prostě rostlo, oni to jako zplodili, ţeny to odrodily a ono to rostlo, je jenom zajímalo, aby je finančně zajistili. Aby se o ně postaral a to ostatní nechali na těch ţenách. A takhle to fungovalo u nás, fakt ţe jo. Takţe on prostě si dělal svou práci, snaţil se, abychom nějak ţili a děti a tak, to uţ jako neřešil. T: A jak to mamka přijímala? R: No myslím si, ţe byly období, kdy jako hodně těţce. Protoţe oni se třeba přes den vůbec neviděli, co já vím jako z vyprávění a tak, on chodil třeba pozdě večer. Právě ţe si myslím, ţe v ní to zůstalo. Nebo ţe to vlastně všechno odnesla, tu tíhu na sebe vzala, pak ty naše problémy, ty starosti a tak. Takţe tam se to zas projevuje právě tak a to si říkám, ţe tak bych taky nechtěla dopadnout - a to vidím

ten obrovskej rozdíl těch (partnerových) rodičů a mých - ţe právě u našich to bylo tak, ţe oni ţili jenom pro nás, aby ta rodina fungovala a vůbec si nějak nedopřávali, nebyli vůbec sobecký vůči… Ţe by si sobecky jako, ţe by měli svoje koníčky, nebo ţe by si sami sobě dopřávali nebo tak. A mně se to zdá celkem, jako pro nás to bylo dobře, ale teďka kdyţ uţ jsme vlastně dospělí a kaţdej si ţijeme podle sebe a staráme se sami o sebe, tak vlastně moje mamina to teďka nějak nedokáţe...vlastně se od těch našich starostí, který uţ nechci, aby za nás řešila nebo aby nám v tom pomáhala, to si řešíme sami, ale ona to nějak nechce... Nemůţe se od toho nějak odpoutat. Protoţe celej ţivot nedělala nic jinýho. T: A jak to ovlivnilo tebe? Třeba tvůj pohled na vztahy. R: (přemýšlí) (smích) T: Jestli je to třeba pro tebe nějaká… Jestli se tomu snaţíš vyhnout, nebo jestli ti přišlo, ţe to tak má být. R: To právě jako já bych chtěla, to právě jsem chtěla a to jsem nedořekla, ţe vlastně (partnerovi) rodiče jsou pro mě fakt vzorem jako pro mý rodiče, jak by to mělo být, v tomhle slova smyslu. Ţe oni právě naopak ty děcka uţ odmala vedly k nějaký samostatnosti, aby se snaţily, jako co to šlo, třeba ţe od patnácti let je nutili, aby chodily na ty brigády a takový jako jo. Aby se snaţili starat sami o sebe. A snaţili se práce vyuţívat nějakej ten volnej čas, nebo co je bavilo, tak třeba mají strašně rádi Slovensko, Česko a takový jako co je takhle poblíţ. Ţe to mají tak jako procestovaný a tu turistiku a takový a ţe aby dělali, co mají sami rádi a co se jim líbí a tak. Coţ je super, tak by to mělo být. Kdeţto vlastně naši, jak se nám to snaţili všechno jakoby ulehčit odmalinka, tak vlastně mně třeba trvalo, aji mně v tom pomohlo to Brno, ţe vlastně jsem konečně udělala něco jakoby si sama, něco si zařídila, něčeho dosáhla vlastním úsilím nebo tak a pak uţ jsem se starala jenom o sebe. Ale vlastně fakt aţ skoro v tý dospělosti. Já to jako našim nevyčítám, ale myslím si, ţe to byla fakt celkem chyba. Ale to uţ je jedno. Teďka uţ je to v pohodě, ale ţe právě naši se pořád nějak nemůţou odlepit od té starostlivosti o nás. Coţ není asi dobrý, tak takhle bych dopadnout nechtěla, fakt to není dobře. T: Tak uţ jsme to asi všechno probraly. Tak ještě moţná poslední věc, to uţ jsme o tom taky trošku mluvily. Jako k otázce těch financí v tom, ţe jakoby ţijete zvlášť, ţe ty jsi zmiňovala, ţe to je náročnější, neţ kdybyste ţili spolu. Tak jestli je to pro vás důleţitý téma v tom vztahu, ta otázka těch financí. R: No, já totiţ jsem si ještě vzpomněla na jednu věc... T: Já vím, ţe je to takový osobní hodně, ale... R: Ne, v pohodě. Ţe právě já si totiţ myslím, ţe i třeba tím, jak jsem říkala, ţe ti rodiče se domluvili s tím (partnerem), ţe prostě ten dům napsali na něho, ţe se s ním domluvili, ţe on bude na sebe brát takovou odpovědnost nebo kdyţ se stane cokoliv nebo tak, a ţe zas na druhou stranu se o to uţ fakt bude starat sám. Ţe, já si totiţ myslím, nebo já si to nemyslím, já to na 99 % to vím, ţe to udělali i právě proto, aby nás nějak popostrčili k něčemu, nebo i jako aby mně dali najevo, ţe to myslí nějakým způsobem. Protoţe třeba dřív uţ jsme i společně, jako byly nějaký debaty, jak je to v jinejch, co se stalo támhle a támhle a jak to bylo a tak. A já si totiţ myslím, ţe fakt jeho rodiče, ţe to udělali i z toho důvodu, abych já jako věděla, ţe to bude (partnerovo) a ţe nemusím mít strach, ţe by nám dělali nějaký peklo nebo nějaký problémy nebo nějaký překáţky nebo tak. I třeba z toho důvodu. Moţná se mýlím, ale myslím, ţe to udělali z toho důvodu. Hlavně to udělali z toho důvodu, to mu i řekli, ţe prostě uţ jsou ve věku, ţe uţ jako nechcou na sebe brát ty závazky a ţe kdyby se něco stalo, tak uţ to nechtějí řešit. T: Ţe vám dali takovej určitej prostor. R: Jo, já si myslím, ţe nás chtěli k tomu popostrčit. No ale jinak je fakt, ţe prostě v dnešní době, kdyţ

si vemu, jak lidi dělají předmanţelský smlouvy, a já nevím, co všechno, jo. Tak je teda pravda, ţe já trošku jsem zastáncem toho, ţe asi bych nešla... Takhle: chtěla bych, aby i kdyţ bysme byli spolu jako manţelé, abychom měli kaţdý svůj účet. A jediný, do čeho bych šla, by byl náš společnej spořící účet, do kterýho bysme oba přispívali. Ale nejsem moc zastáncem toho běţnýho účtu společnýho. A asi uţ jsem si na to zvykla za tu dobu, jak jsme oba dva svobodní, ţe prostě rozumně se střídáme, co kdo zaplatí. A kdyţ někam jdeme, tak (partner) platí, to je jasný, jestli to je trochu gentleman, tak prostě zaplatí, ţe jo (smích). A jinak jako se domlouváme. A většinou teda je fakt, ţe společný věci, ţe prostě jedeme napůl, nebo jednou to zaplatím já, pak to zaplatí on. T: Zase ty moţná máš tady větší výdaje, protoţe máš tady ten byt. Nebo nevím, jestli to nějak řešíte. R: Dalo by se... T: Jestli on ti třeba přispívá na nájem? R: No, nenene. Ale je to tak, ţe já vlastně i kdyţ tam jsem o těch víkendech, tak taky se podílím na nějaký spotřebě, ţe jo všeho a já tam vlastně neplatím nic. To vlastně, oni to mají rozdělený s rodičema, ţe to berou napůl, jedna bytová jednotka, druhá bytová jednotka. A oni prostě platí za jejich byt a (partner) platí za ten byt, co má. T: Tak jo, tak já ti děkuju. Ještě mám tady takovej malej dotazník... (po chvilce jsme ještě narazily na zajímavé téma) R: No, ţe vlastně ještě jak jsem si tady dodělala tu školu, tak ţe právě (partner) je zrovna člověk, kterej prostě kdyby chtěl, coţ já se ho taky snaţím pořád přesvědčit a motivovat, ale kdyţ ten člověk nechce sám, tak s tím nic neuděláš. Ţe on je právě ten člověk, kterej je fakt inteligentní, má... Co se mi na něm strašně líbí, ţe má takovej ten pohotovej, ten selskej rozum. Takovou fakt přirozenou inteligenci. A musím říct, ţe na to, ţe třeba nemá ani tu maturitu, tak je strašně sečtělej jako v tom smyslu, ţe on má třeba strašně rád historii a takový věci a zajímá se a tak. Takţe on je takovej člověk, ţe třeba mě ještě tím, jak jsem si tady udělala tu školu a tak, a třeba, to není tak, ţe bych si něco vymýšlela, třeba jsem to zaţila i jsem o tom třeba četla, ţe prostě kdyţ máš partnera, kterej má třeba niţší vzdělání, nebo třeba jdeš do společnosti, kde jsou samí vysokoškoláci a máš partnera, kterej není vysokoškolák... Ţe vţdycky záleţí na tom člověkovi, jo, ţe mě vţdycky překvapí, protoţe on se třeba do takovejch situací dostal, ţe se třeba setkával fakt s lidma, se kterýma jsme byli v nějaký mý společnosti. Prostě tam byli lidi vzdělaný a já nevím co. Ale jakoţe pak strašně takový, jako ţe se strašně bojíš, jaký téma, jak to spojit. Jako aby se ten člověk neprojevil nebo nemusel se chovat jako jouda nebo se neztrapnil nebo tak ne. Takţe to musím říct, ţe vţdycky, jako třeba i tím, ţe má ty koníčky, nebo ţe je sportovní člověk a takový, tak ţe si vţdycky s těma lidma našel společný téma. A ţe já vlastně ne ţe bych se chtěla chovat nadřazeně nebo ţe bych se za něho styděla, to ne. Ale ţe třeba jsem si někdy říkala, ţe mám na víc, jo. No ale ţe jsem pak jako zjistila, ze zkušenosti, na ten druhej dojem, nebo na ten druhej projev, třeba s nějakýma těma lidma, který měli to vzdělání, ţe to jsou ale ve skutečnosti strašný paka. A ţe třeba zrovna on, jsem si říkala: "Ty jo jako jo." Ţe to je o těch konkrétních lidech no, je to takový zajímavý z tohohle pohledu. Ţe zrovna teda on je člověk, kterej je prostě akorát línej, ţe třeba si mohl dodělat aji tu maturitu, teďka zrovna v práci ho přesvědčovali taky, aby si udělal nějaký zkoušky, ale to ho zase chápu, ţe on by do toho musel hodně investovat a pak by se mu to třeba ani nevyplatilo. Jakoby za ty sluţby, co by dělal. Ale ţe jako to vzdělání je strašně důleţitý a ţe si myslím, ţe kdyţ ho člověk má nebo kdyţ má moţnost ho získat, tak ho má na celej ţivot, ale ţe to zase nesvědčí o tom, jakej ten člověk prostě je. Mně to totiţ dělá někdy problém, mně to totiţ dělá někdy problém i ve (název firmy), jakoby s těma kolegama kdyţ se bavíme nebo kdyţ prostě se bavíš o nějakejch známejch nebo tak. Ţe mně prostě někdy připadá (s povzdechem) ţe jako ty lidi toho člověka vůbec neznají a jenom ho dokáţou prostě zesměšnit jenom kvůli tomu, ţe má třeba učňák a přitom vůbec neví, kdo to je. Víš, takový tady to prostě to pokrytectví nebo já nevím jako. Ale to tak prostě je. No a tím, ţe jsem ještě zakotvila tady v Brně, tak si občas ze mě lidi dělaj, nebo utahujou: "Brňačka přijela." A přitom já to takhle nějak neprezentuju jako, no tak vţdycky jsem

říkala, co se mi tady líbí, ţe mám pocit, ţe Brno je lepší nebo tak, ale nikdy jsem to nijak nehrotila.

Sofie T: Tak já bych začala asi úplně na začátek tím, jak vypadá váš běţný všední den? R: Můj běţný všední den... No tak ráno jdu do jedné práce, pracuju ve fitku, pak jdu třeba do školy nebo se vracím do té práce a pak jdu na večer do práce na (název podniku), do baru. Takhle vypadá můj běţný den, všední. T: A jak vypadá váš běţný víkend? R: Víkend... Pátek sobota pracuju, takţe sobotu celou prospím, neděli prospím tak do půlky a večer já nevím, většinou někam jdem. (úsměv) T: A jak trávíte potom volný čas? Kromě té práce. R: No my se snaţíme cestovat. Ţe si vezmeme vţdycky třeba na týden dovolenou a jedem někam pryč, nebo na dva tři dny se někam podívat, po republice, do zahraničí. Spíš takhle asi. T: S kým takhle cestujete nejčastěji? R: S přítelem. T: S přítelem? R: (přitakání) T: A přítel... Jak vypadá přítelův běţný den? Jestli třeba se vidíte i během toho všedního dne. R: Tak kdyţ mám čas, tak se vidíme. A on v podstatě má... On pracuje taky v baru večer, takţe on má volno v podstatě aţ do té práce a někdy chodí na trénink, někdy chodí za kamošema a většinou se vídáme i přes ten den, kdyţ je čas. T: A v tom baru pracujete spolu. Nebo kaţdý v jiném? R: Jo, spolu. T: Jak to vypadá, taková spolupráce v baru? R: Jak to vypadá? No, snaţíme se setkávat co nejmíň (smích obě). Já su takovej hromosvod tam. T: A jak dlouho ten vztah uţ trvá? R: Pět let. No a vlastně pracujem spolu třetí nebo čtvrtej rok, tak asi zhruba. T: A kdyţ se zeptám, abyste mi popsala místo, kde ţijete, vaši domácnost, byt, nebo dům? R: Tak my máme kaţdej svůj vlastní byt. Já mám vlastně jedna plus jedna jsem si pořídila tady hnedka kousek vedle, tam ţiju sama. Přítel má dva plus jedna a tam ţije taky sám. T: Jo. (respondentka úsměv) A... Zaţila jste uţ někdy v předchozím vztahu jakoby souţití v jedné domácnosti? R: Jojo, já jsem s přítelem, s kterým jsem chodila předtím sedm let a pět let jsme spolu vlastně ţili. T: A jaký to bylo?

R: Jaký to bylo... T: Jestli to třeba mělo vliv na to, ţe v tomto vztahu spolu neţijete. R: Ne to určitě ne todlencto, to je iniciativa přítele. Jako jo v pohodě, mně to asi vyhovovalo, mně to nevadilo. Tak my jsem si dávali celkem svobodu, takţe prostě kdyţ jsme potřebovali, tak si kaţdej šel po svým. T: Takţe to, ţe teďka neţijete spolu, je iniciativa přítele. R: Jo. T: A jak on to jakoby... Nebo co ho k tomu jakoby motivuje? R: No myslí si, ţe by byl omezovanej aţ moc, kdybysme spolu ţili. T: Jo. R: Takţe bude radši ţít s nějakým spolubydlícím neţ se mnou. Coţ mě v podstatě motivovalo ke koupi tady toho bytu, ţe jo samozřejmě. T: A vy jste spolu jakoby předtím uţ spolu ţili? Nebo zkoušeli jste to? R: Já jsem byla v zahraničí. Já jsem, kdyţ jsme spolu začali, tak jsme byli kaţdej zvlášť, já jsem pak byla dva roky v zahraničí s tím, ţe pak teda spolu začnem ţít. No, neklaplo to... Jako ţili jsme spolu třeba pár měsíců nebo půl roku, ale vţdycky to bylo takový přechodný, neţ já jsem si našla nějaký jiný bydlení. Takţe nikdy to nebylo... T: Jo, takţe vţdycky jako... R: Jo. T: A vţdycky to vycházelo jako z jeho iniciativy, ţe on nechtěl. R: Přesně tak. T: Jo. A jak třeba vypadá vaše...jakoby kdyţ...nebo takhle, asi začnu tím.. Jakoby dá se říct, ţe v nějaké z těch domácností, jako u vás nebo u něho, trávíte víc času? R: No...(servírka donesla kávu a čaj) No dá se říct, ţe trávíme skoro veškerej čas u něho (smích). Takţe jako je to takovej trošku paradox, ale... (smích) T: A dá se říct, proč to tak je? Proč jste častěji u něho neţ on u vás? R: Myslím si, ţe pro něj pohodlnost. T: Pro něj. R: Pro něj pohodlnost, samozřejmě, ţe on má to svoje kolem sebe. Já kdyţ prostě se mně nechce, tak jsem u sebe doma a ... Já jsem spíš takovej ten přizpůsobivější. T: A pokud... Pokud vy jste u něho v té domácnosti, u toho přítele, tak jak to probíhá? Jakoby mluvíte si třeba navzájem do těch domácností, jako co se koupí?

R: Jo. Jako určitě, my spolu fungujem jako bysme spolu ţili, akorát ţe prostě kdyţ si lezem na nervy, tak kaţdej je sám doma a nemusíme kolem sebe chodit... A dá se říct, ţe mě to v podstatě vyhovuje, ţe tady todlencto je v podstatě pro mě nejlepší řešení, co mohlo bejt. Ţe asi by to úplně nefungovalo, kdybysme spolu bydleli, jo, protoţe já uţ nemám náladu, kdyţ se prostě pohádáme, tak jsme nafučení. Prostě se zavřem doma a pak kdyţ můţeme, tak se vidíme. Takţe fungujem, jakoby jsme spolu ţili, jakoţe pár, ale s tím, ţe si nelezem na nervy. Vidíme se... T: Takţe to vlastně vyhovuje i vám. R: Jo, jojojo. Jako jo. Já jsem ze začátku samozřejmě touţila po tom, abysme spolu bydleli, ale můţu říct, ţe pro mě je toto supr alternativa. Nebo řešení spíš. T: A jak třeba řešíte nějaké jakoby domácí práce? R: Tak to von neřeší vůbec (se smíchem). T: Nebo vůbec nějaký společný povinnosti, nebo co se musí udělat prostě doma. R: No tak v podstatě já se starám o obě domácnosti, co se týče uklízení a tak. Jako nakupování to si on řeší většinou sám, ţe si nakupuje sám, nebo kdyţ je něco potřeba koupit, koupí von. Prostě co je potřeba, ale... Co se úklidu týče, tak to já, jeho to moc nezajímá. (smích obě). T: Takţe uklízíte u sebe i u něho. R: Jo.Jojojo. T: A on by si jinak asi neuklidil? R: Ale tak časem jo, ale von zas ví, jako zas opět je to ta pohodlnost, ţe ví, ţe já to nevydrţím, ţe tam vţdycky pěním u toho. Takţe asi tak. T: A jak to probíhá jako s dalšíma věcma, jako nejenom to uklízení, ale třeba vaření... R: Tak většinou vaří on, protoţe ho baví vařit, takţe vaří on. T: Jo. R: Ţe já dělám ty chlapský práce a on vaří (smích obě). T: A zbytek těch činností, prostě, já nevím, praní prádla.. R: Tak on si vypere. Takhle jako on je schopnej se o sebe sám postarat. Není to nějakej jako superuklízeč, ţe prostě je to chlap, ale je schopnej se sám o sebe postarat. Jako prát, uvařit si, něco uklidit lehce. Nakoupit si. Je schopnej se o sebe postarat. T: Takţe on je spíš takovej pohodlnější. R: Samozřejmě. T: A vy jste říkala, ţe teda hodně jako cestujete. R: (přitakání) T: Tak kdyţ jste někde právě na takové cestě dýl spolu. Jak to probíhá? Je třeba na tom vztahu poznat, ţe jste delší dobu spolu?

R: Tak ono to většinou bývá okolo toho týdne, takţe to zase není taková úplně dlouhá doba. Ale my naopak máme ty dovolený takový strašně harmonický, ţe tam to vypadá jako ţe to je úplně... Naprosto bez mráčků. Takţe ty dovolený jsou takovej supr relax, spíš takový sblíţení, spojení. Tam je to fakt... Jsme oba takový vstřícnější a ohleduplnější. T: Jo. A jak to probíhá v té práci? R: V té práci... No tak vzhledem k tomu, ţe on je můj šéf a na mě si můţe nejvíc dovolovat, tak si dovoluje (smích, později smích obě). Tak sem tam cítí, ţe to přeţene, ale spíš su taková, ţe se mu snaţím vyhýbat, kdyţ opravdu je někde jakoby stres nebo shon, protoţe vím, ţe jeho zloba půjde na moji hlavu (úsměv). T: A jak to třeba probíhá, kdy právě je takovej jako... R: No křičí, nadává, křičí. Vyhazov mně ještě nedal, ale vyhroţuje (s úsměvem). T: Takţe vy ani neplánujete do budoucna spolu... R: No teďka v podstatě co já jsem si pořídila ten byt, tak ne. Uţ to pro mě ztratilo nějak kouzlo nebo smysl, nemám důvod jako proč. T: A dá se třeba říct, kdyţ jakoby v celém tom mnoţství, co máte volného času jako vy i váš přítel, jakoby kolik ho trávíte společně a kolik ho trávíte nějakým jiným způsobem? R: Jako třeba procentuelně kolik jsme spolu? T: No, no. R: Volnýho času? (smích) Tak já bych řekla, ţe třeba tak 70 % volnýho času ţe trávíme spolu. T: A jak ho nejčastěji trávíte, kromě toho cestování. R: Tak kdyţ jsme tady, tak většinou chodíme, já nevím, do restaurace, za kamošema, hodně chodíme do kina nebo chodíme na tenis nebo na badminton, jako sportovat někam. Třeba na kole jezdíme. T: Máte hodně společných přátel? R: No je fakt, ţe já jsem přebrala jeho přátele. Takţe spíš takhle, tydlencty. T: Ti vaši přátelé ti ho moc jako neznají? R: Ti ho znají, ale von úplně nemá potřebu se s nima stýkat. Takţe kdyţ já jdu se svýma přátelema, tak jdu sama. T: A jak třeba ještě jinak trávíte ten volný čas kromě s těmi vašimi přáteli a kromě s ním? R: No tak já chodím trénovat jakoby sama, volejbal hraju, jakoţe tady s holkama, do posilovny chodím. Na kávičky, tady trávím čas (bydlí hned vedle kavárny, kde jsme dělaly rozhovor) s holkama. Jakoţe se vidím právě s těma svejma kamarádama, snaţím se s nima co nejvíc stýkat. T: Jo. R: Nebo teďka zrovna stavím uţ asi čtyři měsíce puzzle, co mi dala (kamarádka) a nejsu schopná ho postavit, to je moje největší zábava teďka. (konverzace o puzzle)

T: A stalo se třeba uţ někdy, ţe to trávení volného času - protoţe o práci jsme se uţ bavily - vyvolává nějaký jako konflikty. R: Jo, kdyţ spolu něco děláme. Jako kdyţ děláme nějakou společnou práci, třeba já nevím, dneska jsme rozebírali skříň, jo, takţe taková ta spolupráce moc jako úplně nefunguje. T: A to oddělené trávení toho času, ţe třeba se stává, ţe to vyvolá nějak konflikt? Ţe třeba někdo chce trávit víc toho času sám nebo naopak společně. R: To ne. Myslím si, ţe asi ne, ţe konflikt vyloţeně... Ţe si řeknem jako normálně… Ale konflikt asi vyloţeně ne. T: Ţádný neshody. R: Ne, většinou ne. Asi se domluvíme. T: Já bych se zeptala ještě, co vás napadne, kdyţ se řekne, jakoby samostatnost nebo jako soběstačnost. Jestli je pro vás důleţitá. R: Samostatnost? No jednoznačně, protoţe já strašně nerada někoho o něco prosím. A nerada... Jako kdyţ potřebuju jakoţe, mám kamarády, mám komu říct, ale prostě aţ v krajní mezi, pokud si sama nejsem schopna pomoct, protoţe nerada se připomínám a kdyţ vidím, ţe ten člověk nemá čas, tak se mu... Takţe prostě pokud moţno, tak co nejvíc věcí si být schopná udělat sama. T: A souvisí to nějak i s tím odděleným bydlením? R: Jo, já si myslím, ţe určitě ţe. Tak musím spolíhat sama na sebe nebo chci se spolíhat sama na sebe, ţe kdyby cokoliv, tak abych nemusela někde čekat... Tak. T: Vnímáte třeba i tu domácnost toho partnera nebo ten byt, jako váš domov? R: Dřív úplně, teďka míň, teďka asi míň. Jako jo, cejtim se tam dobře, je to v pohodě, ale dřív to pro mě byl stoprocentní domov a teďka takový jako ţe jsem radši prostě u sebe. T: Jo. A dřív byl jakoby, to jste tam bydleli společně. (špatně srozumitelné) R: To jsme... Já jsem tam třeba dva tři měsíce bydlela a pak jsem bydlela, já jsem bydlela různě po známých, po kamarádech, takţe já jsem nikdy, jako co jsem se vrátila, tak jsem neměla nějaký pořádný bydlení, takţe v podstatě tam to byl takovej azyl. T: (přitakání) Jsme to tak nějak všechno proletěly... (smích obě) R: Ještě aby ty odpovědi k něčemu byly. T: Jo to budou. Já bych se moţná ještě zeptala, jestli uvaţujete, jednak teda sama za sebe a i teda třeba s partnerem o dětech. R: No, asi spíš ne. Zatím teda prostě jsem teďkom ve fázi, ţe spíš děti nechci. T: (přitakání) Jako vůbec nebo zatím jenom dočasně, jako ţe zatím ještě ne. R: No začíná se to spíš prohlubovat, ţe vůbec. Zatím jako nevím, prostě teďka. T: A mluvíte o tom třeba s partnerem?

R: Tak von je zásadně proti, takţe s ním nemá smysl se o tom ani bavit. Ale já jsem do toho jako dospěla i tím, jak jsem sama třeba z finančního hlediska. Protoţe je fakt, ţe já k tomu ke všemu mám přístup, jako ţe jsem sama, i kdyţ spolu máme dlouholetej vztah nebo tak, tak spíš mám pocit, ţe jsem sama a ţe bych to finančně neutáhla, časově. A nejsem prostě ochotná obětovat tu svoji svobodu tomu, abych se o někoho starala, zatím ne. T: (přitakání) Takţe ta svoboda je pro vás tak jakoby důleţitá. R: Zatím je důleţitá. T: A uvaţovali jste někdy s partnerem i tu finanční stránku té věci, ţe jako ţijete zvlášť, ţe to je moţná nákladnější, neţ kdybyste ţili spolu. Není to pro vás důleţitější neţ to být kaţdý zvlášť. R: Tak jako já jsem si samozřejmě taky ze začátku myslela, ţe by to bylo lepší. No ale pro něho ta jeho svoboda byla důleţitější neţ tady todlencto, tak prostě se to udělalo takhle a tak to je. T: A jakoby, to je moţná taková zvláštní otázka, ale podílíte se nějak finančně na tom… R: Na chodu jeho bytu? T: No nebo vašeho on zase jako naopak. R: Jako zas jenom co se týče toho jídla, kupování těch potravin, věci jako denní potřeby, ne ţe bych financovala jeho nájem. T: A naopak on taky ne. R: Ne. T: A stává se vám někdy, ţe se někdo vyjadřuje o tom vašem vztahovém uspořádání nějak jako... R: Jako ţe se mu to úplně nelíbí? Nebo s posměchem? T: No, ţe to třeba nepochopí... R: Jo, jo, tak jako často. Tak hlavně: "No my jedem k vám." A já říkám: "No, to není k nám." A on říká: "No a proč já jsem si to myslel. A já: "No tak moţná proto, ţe to je tady standardní postup." Tak jako spíš jakoby takhle, ţe málokdo, kdo nás zná, tak ví, ţe spolu nebydlíme. Ţe všichni berou automaticky a ţe jsou hodně překvapený z toho, ţe jsme kaţdej zvlášť. Ale tak to je zase jako nějaká konvence a zas jako proč ne. T: Vy jste zmínila, ţe jakoby neuvaţujete o těch dvou bytech, jakoby ţe to je jako "u nás". R: No někdy se takhle. No takhle, jako kdyţ mluvíme, ţe to je "u nás" tak je to u něj, nikdy to není u mě. Takţe kdyţ je to "u nás" tak je to spíš u něho. Spíš já kdyţ o tom mluvím, tak "u něj", "u mě". T: Jakoby ta jeho domácnost je víc taková společná a ta vaše je taková jako jenom vaše. R: Separovaná (ironicky se smíchem). T: A takţe jako moc se nestává, ţe on by tam taky trávil čas u vás, výjimečně. R: Jako výjimečně. Nebo... Spíš je to tak, ţe já jakoby docházím k němu. No výjimečně úplně.

T: A jak daleko od sebe bydlíte? Zhruba. R: Kousek, on bydlí na (ulice), já bydlím tady. Deset minut cesty. T: Jo, tak to je kousíček. R: Pěšky. T: A uvaţovali jste třeba někdy o svatbě? R: (pohotově se smíchem) Ne. T: Ani jako... R: Ne, nebavili jsme se, ani jsme... Ne. T: Ani jako v ţertu nebo tak. R: Tak to říkal, ţe ne (smích obě). Ne, já uţ jako tím jeho přístupem, co se týče toho bydlení, tak samozřejmě tohle je pro mě pasé. T: Tak ony jsou i páry, který se vzaly a ţijou kaţdej zvlášť. R: Jo? T: No, jsou. R: Jenţe zas na druhou stranu pro mě jakoby tohle nemá smysl potom. Protoţe já... Pro mě to jakoby... Ţe se mně komplikuje veškerej můj ţivot ať zase, co se týče majetku nebo takhle, protoţe je fakt, ţe já se na to teďka dívám hodně jakoby z hlediska těch peněz, protoţe mě to stojí spoustu peněz, spoustu úsilí, jo, díky tomu, ţe ten byt nemám, nemám ţádnej volnej čas, protoţe chodím do dvou prací a ještě jsem začala chodit do školy znovu, takţe... Já to totiţ teďka beru dost pragmaticky nebo takhle, je to tak. T: Takţe je to finančně náročný hodně. R: (přitakání) T: A co studujete? R: No já jsem začla zase pajdák ruštinu. Já jsem se totiţ nechala chytře vyhodit před státnicema v posledním ročníku. Tak jsem si řekla, ţe teda to dodělám, po pěti letech jsem tam došla, su o deset let starší neţ všichni okolo, tak je to docela sranda. T: A je pro vás důleţitý to… R: To studium? T: No. R: Určitě, určitě. Proto jsem se pro to taky rozhodla, ţe jo. Protoţe v té době, kdy já jsem skončila, mi bylo čtyřiadvacet. A teďka postupem času zjišťuju, uţ jenom proto, abych si trošku rozvíjela ten mozek a právě proto třeba i díky tomu chcu jet teďka v létě na studijní pobyt, coţ v té době pro mě bylo nemyslitelný, to jsem tady měla milion zájmů. Teďka uţ mám k tomu jinej přístup.

T: A jak se na to dívá třeba partner? R: Na tu školu? T: No. R: No tak... On je takovej dost sloţitej. A tak samozřejmě první, co mě řekl, bylo, ţe jsem ji měla dodělat napoprvé, ţe teďka si to musím platit, tak ať nebrečím, ţe si za to můţu sama. No a tak jakoţe. Má samozřejmě pravdu, ale tohle člověk nechce moc poslouchat, asi bych spíš chtěla slyšet: "Jo, tak jako zvládneš to." Ale tak no tak jako spíš jako pozitivně, spíš se mi snaţí vyjít vstříc, aj co se týče v práci, ţe kdyţ musím ráno do školy, tak mi jako uleví nebo tak. T: Takţe to bere jakoby spíš, ţe vás podporuje, abyste.. R: Abych to dodělala, určitě, určitě. (malá odbočka k technickým otázkám studia) R: No a vy jako chcete dojít k čemu nebo co je váš cíl té práce? T: No já se zaměřuju na jakoby ty muţské a ţenské role v tom vztahu. R: Tak tam můţete napsat, ţe já budu submisivní, submisivní poskok, tak bych se asi charakterizovala (smích). T: Fakt? R: Ne, no tak je to o tom, ţe já jsem ten přizpůsobivej. Ţe prostě pokud mně to vyloţeně není proti srsti, tak jako... Ale já to mám tak ve všem, ţe prostě pokud mně to vyloţeně ne... Ale na druhou stranu zase kdyţ mně to vadí, tak začnu kopat a přes to nejede vlak. Takţe asi spíš tak. To byl vtip. Vymazat (se smíchem). T: Takţe nejdete přes nějakou jako hranici... R: Nenene. T: ... co by vám jakoby vadilo. R: Ne, ţe právě kdyţ je takový, ţe: "Já bych šel tam a tam." Tak já mu říkám: "Tak víš co, jako já to nemusím, tak půjdem třeba zítra." Tak spíš takhle. T: Já ještě přemýšlím... My jsme mluvily o těch domácích pracích... Máte třeba někdy pocit, ţe to, ţe u toho partnera uklízíte nebo něco tam jakoby děláte i za něho, tak ţe vám to třeba ubírá váš volný čas? R: Ne, mně to nevadí. Já bych to nedělala, kdyby mně to jakoby... Kdyby to bylo… Kdybych se musela přemáhat. Já prostě... Neříkám, ţe mě vyloţeně baví uklízet, ale já mám ráda ten výsledek. T: Jo. R: Takţe mně to vyloţeně nějak nevadí. Kdyţ se mně nechce, tak to tam nechám. T: V souvislosti s tím studiem, jestli máte pak nějaký plány potom navázané na to, ţe si uděláte tu školu?

R: No... Jakoţe ne úplně nic konkrétního, ale říkala jsem si, ţe minimálně ta cesta- já bych chtěla aspoň na měsíc vyjet. Chtěla jsem na semestr, coţ asi nebude moţný, protoţe budu bakalářka příští rok, takţe asi bych... Ale ţe třeba tam bych mohla nějaký ten kontakt... Ale říkala jsem si, ţe bych právě přesně s nějakou tou firmou, ţe mám tu ruštinu, tak chtěla bych něco takovýho do budoucna. Asi by mě ani... Právě moţná to oddělený bydlení mě motivuje i v tom, abych třeba i odjela pryč někam jako pracovně. Ţe mě to tady aţ zas tak jako nedrţí, ţe jo. T: A kam byste jela? Jako někam přímo do Ruska nebo někde, kde se mluví...? R: Jo, jojojo. Jako to Rusko mě hodně láká. To se mi jako hodně líbí. Moţná mě to taky přejde po mém studijním pobytu, ale... Ţe já jsem byla vlastně rok a půl ve Francii, ta mě úplně nezaujala. Tak uvidím no, jestli tam… T: Co na to třeba říká partner, vyjadřuje se k tomu nějak? R: Tak on by si asi nikdy nedovolil mně v ničem bránit. Neříkám, ţe by mě nějak hodně podporoval, ale prostě v podstatě: "Dělej si, co chceš, pokud chceš, tak prostě jeď." Takţe asi tak. T: Myslíte, ţe by třeba jel s váma? R: To pochybuju. On prostě... Jemu se líbí ten ţivot, jakej tady ţije. V podstatě on si dělá, co chce (s mírnou ironií a zklamáním). Jo, takţe. Myslím si, ţe by se nejel někam uvázat, kdyby neměl co dělat. Co on by tam dělal? Byl by na mě závislej a to by asi nebylo nic pro něj. T: A vy jste říkala, ţe spolu pracujete a on je váš nadřízený. A on jakoby... Nevlastní ten bar? R: Ne, nenene. On tam dělá provozního. T: Moţná ještě... Jak třeba probíhala i ta dělba těch domácích prací nebo jako vůbec těch rolí u rodičů. R: U mých rodičů? T: (přitakání) Nebo jak to do dneška probíhá? R: Noo... Ták, v podstatě já mám takovej pocit, ţe naši jsou takoví jako rovnocenní partneři. Nebo takhle, mamka tomu šéfuje (smích) a taťkovi přidělí, co má dělat. Ale zas, já nevím, taťka prostě to udělá i rád sám, rád jí pomůţe, ţe to není vyloţeně, ţe ona by ho nějak... Ale prostě snaţí se o tu domácnost pečovat nějak společně i co se finančního hlediska týče, takţe dotujou společně. T: A myslíte, ţe vás to nějak ovlivnilo do budoucna? R: Asi nevím. Myslím si, ţe asi moc ne. Já si prostě dělám věci ráda sama. Jak jsem říkala, jo, ţe se nebudu nikoho doprošovat, nebudu nikomu nic říkat. (smích) T: Jo. A třeba partnerovi rodiče, jestli je znáte, nebo... R: Znám tatínka, maminku jsem neviděla a... Noo, tak mamka byla něco jak můj přítel, takovej větroplach a tatínek to těţce nesl, ten byl spíš pro tu domácnost a mamka byla spíš pro ten volnej ţivot a tak. A proto se jim to asi i rozpadlo, proto se jim to nepovedlo. A tím si myslím, ţe on je ovlivněnej hodně. T: Takţe on jakoby převzal tu roli té maminky. R: Přesně tak.

T: Jo. (po chvilce, kdy se zdálo, ţe informantka si trochu nervózně poposedává) Nespěcháte nějak? R: Jo, v pohodě. Aţ na pátou mám sraz, takţe v pohodě. Jdu si právě zacvičit v tom svém volném času, takţe... (s úsměvem) T: Tak přemýšlím, na co bych se tak ještě zeptala. Moţná ještě k těm přátelům, vy jste říkala, ţe partner úplně se s těmi vašimi jakoby... R: Nestýká moc. T: A nemá jakoby zájem. R: No jako... Jsou někteří, kteří mu nevadí, který, kdyţ řeknu, tak by jako i šel, ale spíš jakoby nemusí. Ono jako tím ţe oni se nevídají moc často, tak on se tam podle mě necítí. Takţe nemá důvod to nějak prohlubovat. Jo jakoţe kdybysme šli vyloţeně k jednomu stolu, kdyby to bylo asi někde v nějakém klubu, ţe by tam bylo víc lidí, tak se klidně s nima pobaví, ale nepůjde si sednout takhle k jednomu stolu s mýma dvěma kamoškama. T: Jo, jo. A uţ jste to zkoušeli to nějak dát je dohromady? R: No, ze začátku jsme takhle párkrát byli, ale on prostě nemá moc zájem. (úsměv). T: (řešení dotazníku se základními údaji) T: A ještě bych se zeptala, máte nějaké společné plány do budoucna s partnerem? Kromě těch vašich výjezdů a dovolených? R: To jsou v podstatě naše jediné plány takhle. Jako nic moc, co asi by se dalo plánovat. Bydlet spolu nechceme, brát se taky nechceme, děti nechceme, takţe jako ty stěţejní plány my nemáme. T: A partner nemá ţádné plány, jako jinou práci nebo něco? R: Určitě ne. Tak tahle práce je pro něj jakoby dokonalá. Jako jeho neomezuje, má dostatek svobody, na to - protoţe on taky rád cestuje, ţe má minimálně měsíční výjezdy jednou za rok, jo takţe... A tahle práce mu to umoţňuje, takţe on nemá jedinej důvod, proč to měnit. T: A jezdíváte s ním třeba na ty měsíční výjezdy? R: Ne, ne. Já si to v podstatě nemůţu dovolit skrz peníze, skrz práci. Prostě pro mě na měsíc je to hrozně dlouhá doba. T: A nevyvolává to nějaký konflikt, ţe on je prostě pryč sám. R: Asi ne. Mně to vyhovuje velmi (hlasitý smích). Jo, jako ne, mně to nevadí, já jsem samostatná jednotka, mně nevadí být sama a tady, kdyţ on tady není, tak já si zařídím spoustu věcí, protoţe samozřejmě kdyţ on tady je, tak si plánuju čas podle něho, chcu s ním trávit ten čas, takţe se to snaţím všechno kombinovat tak, abych mohla bejt s ním. A takhle prostě si jedu podle svýho (smích). Teda ten kdyby mě slyšel (potutelný smích). (smích obě) T: To on ví asi, ne? R: No jako, myslím, ţe si nedělá iluze (smích). T: A jela byste s ním na ten měsíc, kdybyste mohla?

R: Kdybych mohla? Asi moţná bych to chtěla zkusit, jestli bysme spolu vydrţeli dennodenně v nějakých třeba i napjatých podmínkách nebo takhle, jestli bysme to... Asi bych to chtěla zkusit, minimálně. Pak by se vidělo. T: A jak třeba probíhalo, kdyţ jste spolu právě třeba na přechodnou dobu bydleli? Třeba ty dva tři měsíce. R: No je fakt, ţe to moţná bylo jediný, kdy říkal, ţe ho štve, ţe jsme furt spolu, protoţe my jsme byli v podstatě de facto furt spolu, v práci, z práce domů, doma. Takţe to měl moţná trošku ponorku, ţe to bylo asi takový... T: Tu ponorku měl spíš on, neţ vy. R: Jo. T: Vám to nevadilo. R: No, ne. Já jsem to nevnímala. Ale je fakt, ţe teďka uţ by to taky bylo jiný. Ţe teďka kdyţ uţ jsem taky zvyklá být hodně sama nebo takhle. My jsme navíc byli v jednom pokoji, protoţe v tom druhým pokoji měl zase další nájemníky, takţe je fakt, ţe to bylo takový... Nebylo to chvílema úplně ideální. T: Takţe máte takový ten občas pocit, ţe prostě potřebujete být sama. R: Určitě, určitě. Ale tak to si myslím, ţe kaţdej si chce jednou dělat jenom to, co chce, prostě bejt sám. A ono je blbý, kdyţ je to fakt třeba jednopokojovej byt nebo kdyţ tam někdo bydlí v tom dalším pokoji, tak není kam jít, jo. Prostě... Kdyţ půjdete do těch společnejch prostor, tak je tam zase někdo jinej a být furt v koupelně nebo na záchodě a trucovat... (smích) T: A on teda teďka ţije jakoby bez těch nájemníků. Teďka tam nikdo není. R: Teďka tam zatím je sám. T: Ale zase tam někdo bude. R: Myslím si, ţe jo. Ţe si tam dřív nebo později někoho nasadí. T: A nemá on třeba problém, ţe tam je někdo cizí, jakoby jestli to mu nevadí. R: On si tam většinou... On si hodně vybírá. On si tam nedá někoho úplně úplně cizího, jen tak jakoby kamarády, kterejm věří, s kterýma by si nelezl na nervy, tak se snaţí. T: Právě s těma kamarádama jako vychází. R: Jo, já si myslím, ţe on je docela oblíbenej v kolektivu. On nemá takhle problém s někým. T: Tak já myslím, ţe uţ jsme to probraly. (přemýšlí) Uţ jsme to asi zmínily, ale ovlivňuje hodně to, ţe spolu pracujete, to, ţe spolu jakoby nechcete ţít v jednom bytě? R: No, je to moţný. Je to moţný, ţe v podstatě by to zase sklouzlo k tomu, kdyţ jsme spolu přechodně bydleli, ţe by to... Je fakt, ţe to uţ potom člověk nemá chuť trávit s tím druhým jakoby i ten volnej čas, kdyţ ho vidí prostě kaţdou minutu. Podle mě to ztrácí tu romantiku. To, ţe prostě si zajdeme na večeři, jdem se najíst, neţ kdyţ se dva dny nevidíme. Jo, to si myslím, je to asi lepší tak. T: Jsou pro vás vaši přátelé hodně důleţití?

R: Moji? T: (přitakání) R: Určitě. Uţ jenom proto, ţe kdyby se mi cokoliv stalo tady v tomhletom stavu, tak jako... I kdyţ mám ráda samotu, snaţím se nebejt úplně sama, takţe se snaţím si je opečovávat i teďka, abych prostě měla kam jít, měla si s kým popovídat. T: A ti přítelovi přátelé, jak je vnímáte? R: No je fakt, ţe tím, ţe my uţ se známe dlouho, tak s několika z nich se dá říct, ţe jsou jedni z mých nejbliţších. T: Takţe to jsou jako původně jeho. R: Původně jeho, přesně tak. Ale myslím jsou lepší, tak... (smích). Ne ale tak asi dva tři jsou mi hodně blízcí. T: Tak já vám děkuju. R: No nemáte zač. Doufám, ţe to k něčemu bude. T: Určitě.

Hanka T: Jako kdyţ vás něco napadne i mimo to, na co se budu ptát, ale přijde vám to zajímavý, tak to klidně řekněte mimo ty mé otázky. R: (přitakání) T: Tak já bych začala na úvod asi tím, jak vypadá váš běţný den, pracovní? R: Tak pracovní všední den. Ráno přijdu do práce na osmou hodinu, záleţí, jak mám, jestli ranní, odpolední, přijdu na osmou, vlastně končím v jednu hodinu, pak jdu třeba si zasportovat, chodím na spinning nebo do posilovny. Potom třeba za sestrou si někam sednout nebo s kamarádkama, klasicky, nebo třeba si pustím film jako odpoledne. A kdyţ mám odpolední tak ráno jsem prostě doma a večer končím v sedm a potom uţ jdu spát nebo jsem uţ v pokoji doma. T: A jak vypadá třeba váš běţný nebo typický víkend? R: Typický víkend. No tak to právě jezdím za tím mým drahým do (bydliště jeho rodičů) nebo on přijede za mnou tady semka do Brna. No a buď třeba v pátek býváme tady v Brně a v sobotu jedeme tam do (bydliště jeho rodičů) nebo tak nějak na střídačku. Protoţe on má vlastně dítě uţ, takţe se musíme zařizovat i podle toho, jestli ho má nebo nemá a tak. Musíme se tak přizpůsobovat se tomu. T: A dá se nějak říct, procentuálně, jestli častěji jezdíte tam nebo on sem? R: Častěji jezdíme tam. Častěji jsme tam, i skrz toho malýho, tak abysme byli i s ním. T: A kdybyste mi třeba popsala nějak jako stručně jakoby váš byt nebo místo, kde bydlíte? R: Bydlím vlastně s mamkou a se sestrou v třípokojovým bytě, kaţdá máme svůj pokojík a jinak jako tak nějak v pohodě spolu bydlíme, máme dobrý vztahy. A kdyţ přijede přítel, tak jsme vlastně u nás, jako nikomu to tam nevadí nebo to. Ale jako hodláme se tak nějak do budoucna přestěhovat, prostě bydlet spolu s přítelem, takţe zatím to je takhle, ţe bydlím s mamkou a se sestrou. T: A přítel bydlí jak? Jak to u něho vypadá? R: Přítel bydlí vlastně… Přes týden pracuje v (název města), ţe tam má práci a o víkendu je teda buďto se svýma rodičema a sourozencama a nebo teda se mnou tady v Brně. T: A on teda má dítě z nějakého předchozího vztahu? R: Z předchozího vztahu má dítě, no, je mu pět let. A je to vlastně uţ docela dlouho, co se rozvedli, no dlouho, tak dva roky, co se rozvedli. Takţe uţ tak spolu nejsou dlouho. T: A ten ho mívá jakoby na víkendy, toho svýho syna. R: Na víkendy, no. T: Jo. A jak třeba nejčastěji trávíte volný čas, kdyţ jste spolu s přítelem? R: Tak kdyţ jsme spolu tak hlavně, teďka v zimě nic moc venku, tak chodíme na procházky nebo jezdíme na hory, bruslit chodíme s malým i tak jako, teďka v zimě nic moc takový nějaký výlety, ale v létě nebo na jaře to jsme, různý, jako ty výlety, co se konaj v létě, plavání a podobný takový aktivity (smích). T: A jako vy trávíte často ty víkendy právě i s tím malý synem?

R: No jako trávíme i s tím malý synem. Ale není to kaţdej víkend, ţe bysme ho měli, ale tak ob víkend bych řekla. Takový na střídačku, no. T: A jakoby to, jak jste říkala, ţe plánujete to společné bydlení, tak to by bylo někde, úplně jakoby na třetím místě, jakoţe ani ne u těch jeho rodičů ani ne u vás? R: To by bylo právě v tom (název města) kde on pracuje. Protoţe on tam vlastně pracuje uţ delší dobu, takţe já bych se přizpůsobila, já bych prostě šla za ním. T: A on tam je, jako má přes týden nějaký byt? R: Oni tam mají firemní byt, kde bydlí čtyři kluci, ale takhle bysme si pronajali nějaký byt a bydleli bysme tam spolu, já bych si tam našla nějakou práci. A byli bysme tam spolu.(smích) T: A plánujete to uţ nějak jakoby víc? R: Jo, uţ teďka víc to plánujem. Říkali jsme tak duben, asi v dubnu, ţe uţ bysme to začali tak nějak podnikat. T: A jestli se můţu zeptat, jak dlouho uţ jste spolu? R: Jsme spolu uţ... 26. (února, pozn. aut.) to bude uţ osm měsíců (zhruba deset dní po rozhovoru – pozn. aut.) (smích obě) T: Takţe osm měsíců. A já uţ bych se asi posunula k tomu hlavnímu tématu, jestli se dá tak nějak popsat, on teda bydlí u rodičů... R: Jo, bydlí u rodičů, ale jakoţe, no bydlí, moc tam nebývá, přes týden je v tom (název města), takţe jako má tam napsaný bydliště, ale nedá se říct, ţe by tam vyloţeně bydlel. T: Takţe on bydlí s těma čtyřma spolubydlícíma, nebo jsou tam čtyři. R: Jo, jsou tam čtyři, tam bydlí přes týden a o víkendu buďto za mnou do Brna nebo jsme tam u nich. T: Jo. A jestli se dá nějak jakoby říct třeba, jestli si nějak jakoby dělíte domácí práce nebo tak, kdyţ jakoby jste ať uţ teda u vás on nebo vy tam u těch jeho rodičů, jak to probíhá? R: No, domácí práce, já teda většinou mám za ten týden jako uklizeno, takţe jako domácí práce nějak moc nejsou, ale takový ty, kdyţ třeba si spolu vaříme nebo to, tak ani nemusím říkat a on sám vezme tu utěrku a začne utírat to nádobí nebo obráceně, třeba já ho umyju. Ţe jde vidět, ţe jako se domácích prací nebojí a jako pomáhá mi, to jo. Aji vlastně kdyţ jsme tam, tak třeba na oplátku já jsem mu uklidila skříňku s oblečením a prostě, ţe jako se mu do toho nechtělo, tak jsem to udělala já. No ale, jako jo, dobrý. Zas jako ještě nevíme, jak to bude pořádně, kdyţ spolu budeme úplně bydlet, ale vidím, ţe není ţádnej, ţe by to všecko nechával jenom na mně a nic nedělal. T: Mluvíte třeba o tom nějak do budoucna, jak to bude nebo tak. Jakoby v tom, kdo bude dělat co, kdo bude vařit, uklízet nebo tak. R: No o tom vaření, to jsem mu řekla zrovna, ţe neumím vařit (smích), ţe prostě nějakej základ zvládnu, ale on teda taky říkal, ţe něco umí, a kdyţ já něco umím, něco umí on, tak něco zvládnem si uvařit a popřípadě jsou kuchařky. Ale neříkal, ţe: "Budeš vařit ty a já nebudu vařit." To ne. On jako říkal naopak, ţe třeba i uvaří jídlo nebo to. T: A jak to třeba probíhá s tím synem, kdyţ ho máte na ten víkend a jste s ním takhle někde společně?

R: No tak, buďto teda přijede i se synem k nám do Brna a to teda mamka jde za svým přítelem, protoţe oni taky bydlí teda odděleně, uţ asi dvanáct let, protoţe spolu pracujou v práci, takţe to maj takhle. Takţe já vţdycky mamku pošlu v pátek za jejím přítelem a jestli by nám mohla uvolnit byt a ségra většinou je na brigádách v pátek večer, takţe máme byt pro sebe. No a vypadá to asi tak, ţe přijedou většinou večer, takţe uţ pustíme nějakej film nebo pohádky a malej spí v obyváku a my spíme v loţnici, tak odděleně jako. A dobrý. Takhle to asi vţdycky je. A kdyţ jsme u nich, tak vlastně tak podobně. Nebo nějaký ty výlety. T: A funguje to, třeba i s tou matkou? R: Nenene, to ne. T: No ne jakoţe byste byli všichni společně, ale jestli to všechno funguje, jestli se domluvijou, jestli tam nejsou nějaký jako ty... R: Domluvijou, domluvijou se, ale těţko, velice těţko. Ona je hrozná teda, tak já teda ju osobně díkybohu neznám, protoţe ani ju nechcu poznat, po tom, co takhle slyším, jaká je, ale domlouvají se tak nějak jako velice rychle a stručně a prostě... A prostě kdyţ jako se nedomluví, tak to je někdy stěţí, aby se domluvili, pokud se neshodnou oba dva, tak se pak někdy hádají, ţe jako... si nějak moc, neříkám, nevychází vstříc, ale někdy se tak přou o to. Ţe ona chce mít volno a zase my jsme si třeba něco naplánovali, takţe taky nemůţeme, takţe je to takový... Ale nechávám to na nich, já se do toho nemontuju. T: Takţe často jsou ty konflikty proto, ţe ani jeden nechce hlídat. R: Ne nechce, ale... T: Jako střet těch plánů... R: Jo. Takţe ona třeba i dělá naschvály, ţe schválně jako ví, ţe (přítel) chtěl být se mnou v pátek a ona najednou zničehonic: "Ne, v pátek si ho vem a já mám něco." a tak je to takový těţší no tady v tomhle. Někdy mě to fakt teda rozčiluje, kdyţ to řeknu pěkně (smích obě). T: A on ho přes týden teda nemívá. R: Přes týden ho jako nemívá, no. Ale oni se právě dohodli na to, ţe ho bude mívat tak jednou za čtrnáct dní ten víkend celej. Ale on byl totiţ přede mnou dlouho sám, takţe prakticky vţdycky na víkend si jezdil domů do (bydliště rodičů), oni tam bydlí, takţe ho mohl mít kdykoliv, jo, ţe mu to ani nevadilo, ţe ho neměl zrovna v tu dobu, kdy ho měl mít. Teďka, kdyţ má mě, tak se to musí tak nějak... T: A jak vy ho třeba vnímáte toho syna, jakoby jak to... Já nevím, jak se na to zeptat, ale... R: Ale jo,jo, já vím, co myslíte (úsměv). No vnímám ho tak, ţe prostě je to syn mého přítele, jako je to syn mého přítele. Jako já ho mám ráda (s váháním), on je takovej sice lotr někdy, někdy bych mu pěkně nasekala na zadek - samozřejmě nemůţu. Ale jde tam vidět ta výchova té matky, takţe proto je i moţná takovej, protoţe to je prostě zrcadlo rodičů, to dítě. A (přítel) na něho jako nemá takovej vliv, kdyţ ho vidí tady jednou za x jakou dobu. Ale vnímám ho tak, ţe to nedávám mu rozhodně za vinu, jak se chová, mám ho ráda. Ale nějak ţe bych jako, to asi bude brat člověk jinak neţ svoje vlastní děti. Prostě beru ho jako, ţe to je syn mého přítele a mám ho ráda, jako ráda s ním i trávím čas, kdyţ nemá své zvláštní nálady a výkyvy (smích). T: A nějak jako nepodílíte se na výchově?

R: Nenene, to nechávám na něm. A vůbec, jako já bych to třeba dělala úplně jinak, ale třeba mu to řeknu, jak bych to chtěla do budoucna dělat, on třeba se mnou souhlasí, ale nechce být ten, kterej kdyţ ho bude mít na víkend nebo na pár hodin, být ten, co mu bude todlento všecko zakazovat a být na něho hnusnej a tohle. Protoţe v té výchově, jestli budem mít spolu jednou děti, tak se shodujeme. T: A nějak jako do budoucna s tím synem, aţ třeba spolu budete bydlet, tak jestli se na tom třeba plánujete víc podílet nebo víc do toho zasahovat, víc to řešit? R: Vlastně oni se budou prakticky vídat furt tak stejně, i kdyţ spolu budem my bydlet, tak se budou vídat stejně, i kdyţ se třeba změní to, ţe já odjedu na víkend do Brna a budu tady sama a on bude mít s ním víc času, takţe budou mít čas oni dva pro sebe. Coţ třeba vím, ţe to mu teďka, jako malýmu, chybí, ţe najednou přišla nějaká Hanka do jejich ţivota a vzala toho taťku. Takţe budou mít na sebe víc času a moţná to bude lepší, ţe ho bude vídat jinak neţ doteďka, ţe ho bude mít sám pro sebe. T: A moţná je to zatím ještě brzo, ale bavíte se třeba s přítelem nějak uţ teďka o dětech jako vlastních dohromady. Jestli je to v plánu do budoucna. R: Jako bavíme, bavíme se. Tak já nevím, říkali jsme tak třeba za dva roky (úsměv). T: Jo, ono je to takový hypotetický, ţe jo zatím. R: No, tak právě. Jenom, ţe jsme právě říkali: "Člověk nikdy neví, jak to vyjde." Takţe jsme se uţ o dětech bavili a uvidíme, co by bylo, jak by bylo. Jestli bysme bydleli furt v tom (název města) nebo tady v Brně nebo tam. T: A asi máte zatím v plánu bydlet tam. R: No zatím teda určitě tam. T: A co by to třeba znamenalo pro vaši práci, kdyţ máte práci tady? Dá se třeba dojíţdět, já nemám úplně představu, jak je to daleko... R: To by se nedalo dojíţdět, protoţe to je 130 kilometrů odtud, takţe já bych vlastně musela úplně opustit tuto práci a najít si tam novou. Najít si tam úplně novou práci. Coţ tady s tímdlentím prostě, jako docela mě to mrzí, ţe musím tady tu práci opustit, ale jako s tím musím počítat, pokud chcu, abych třeba za ty dva roky šla na tu mateřskou jako, tak kdo mě bude... Jako on prostě bude ţivit tu rodinu, kdyţ bych to tak jako vzala. Protoţe takhle, on prostě uţ je tam šest let, uţ má nějakou práci jako dobrý peníze nebo to a já tady jsem, vlastně to bude třetím rokem, ale není to tak úplně, ţe bych si pískala, to zase ne. T: Takţe vy tam prostě odjedete... R: My tam prostě odjedeme a budeme tam (úsměv). T: Neuvaţovali jste třeba, ţe byste se sestěhovali uţ jako dřív? Jako, kdyţ jste spolu byli kratší dobu? R: No my jsme se o tom bavili, ale jako... Bavili jsme se o tom, ale nám to jakoţe přišlo, nebo spíš já jsem taková, ţe se do všeho hrr, ale nechávám to hlavně taky na něm, abych to nějak neuspěchala nebo něco. A taky to, ţe je to taky sloţitější, ţe je to v tom (název města), takţe se to nedalo udělat tak nějak na rychlovku. A všechno tak nějak má svůj čas. T: A teďka uţ jste teda ve fázi, kdy uţ si hledáte byt? R: Ve fázi, kdy uţ jsme vlastně se dívali na internet, jaký tam jsou byty. Teďka taky budu říkat v práci, ţe bych ráda za měsíc odešla. Takţe uţ je to takový docela, jako ţe uţ to asi teď bude mít spád

rychlej. Doufám, ţe si tam velice rychle najdu práci (smích), protoţe je to takový těţký, kdyţ tady z Brna hledat tam práci a kdyţ chcu v tom oboru, tak budu spíš muset se chodit ptát nebo takhle. T: A neuvaţovali jste třeba, ţe byste si našli něco jako napůl cesty nebo víc jako, aby to bylo mezi Brnem a (název města), abyste třeba vy mohla dojíţdět? R: Tak já nemám právě ani řidičák, takţe to dojíţdění by bylo takový. A navíc by to vlastně bylo, peníze jako ţe by on musel projezdit benzín a já projezdit benzín a takhle tam prostě budem v tom (název města) a bude to takový, jakoţe on tam prostě má práci, tak tam budem mít oba dva práci a nebudem muset nějak hodně utrácet za benzín nebo tak. T: A uţ jste zaţila někdy předtím jako souţití s nějakým přítelem právě ve společné domácnosti? Někdy jako dřív. R: Jo, zaţila, bylo to vlastně asi... To uţ bude tak rok a půl. Bylo to teda zas naopak rychlý velice, po dvou měsících jsme začali spolu bydlet, ale my jsme se znali jako uţ z dřívějška předtím asi šest let, takţe spíš jenom jsme byli kámoši a potom jak jsme začali spolu chodit, tak oba dva jsme chtěli ten chtíč prostě uţ odejít z toho obytu a osamostatnit se. Tak jsme to zkusili, no, vydrţelo to asi tři měsíce a pak jsem jako odešla od něho no. Tak to nedopadlo. T: A co se dá říct, jaký tam byly důvody, proč jste odešla? Jestli to není moc osobní. R: No, ne, to bylo… Jakoţe jsem to asi fakt v tomhle případě uspěchala, protoţe jsem ho neznala tak pořádně, jaký má vlastnosti a tam jsou právě docela takový vlastnosti, který se nedaly překousnout, jako ţe je fakt sobec a všechno bral jako jen sám sebe a nebral nás, jakoţe pár, ţe všechno chtěl dělit a toto a to bylo takový nepříjemný. A navíc jakoţe byl ţárlivej i, takţe jsem rychle utekla a poslala jsem ho dál (smích obě). T: Tak to jo. Máte třeba s přítelem nějaké společné přátele? Nebo jakoby jestli on zná nějaké vaše přátele a vy jeho. R: No, já znám vlastně jeho přátele a on zná i mé přátele. Seznámila jsem ho tady vlastně v Brně, kdyţ jsme si byli sednout, tak jako nezná všechny, ale tyhle zná a on má většinou přátele z rodiny, takţe ty sestřenice, bratrance, takţe ty znám taky. Takţe si rozumíme tak všichni. T: A jestli se dá jakoby říct, jestli v tom vztahu jsou vůbec nějaké neshody nebo konflikty kvůli něčemu, tak kvůli čemu? Jestli teda vůbec jsou. R: No zatím teda nějaké jako nebyly. Ale jako občas třeba kvůli nějaké blbosti, tak jako normálně, kdyţ ... Ale to ani nevím, to teďka bych musela střílet od boku. T: Jako drobnosti prostě. R: Nonono, drobnosti. Ţe to není nic velkýho. T: Uvaţujete třeba do budoucna o svatbě? O manţelství? R: O svatbě... Ze začátku jsme jako ne, neuvaţovali, kvůli němu, ţe kdyţ uţ to má jedno za sebou, tak jako chápu, ţe třeba se mu do druhýho nechce, nebo neříkal, ţe nechce, ale říkala jsem mu, ţe pro mě není důleţitá svatba nějak, ţe spíš důleţitější je pro mě je to dítě neţ ta svatba. Ale kdyţ jsem si to tak jako říkám si, tak třeba ono by mělo to dítě jiný příjmení neţ já, tak si říkám, tak ta svatba jako by asi mohla být dobrá no (smích), aby to nebylo, ţe bysme měli kaţdý jiný příjmení, ale jako nějak neplánujem tu svatbu. To ne. To jako není pro nás tak důleţitý (ale kdoví). T: A co se týče právě třeba toho rodičovství, jaké máte názory, jak máte v plánu to dítě vychovávat?

Jestli se to dá říct na příkladu nějakých známých nebo někoho, kteří mají dítě. Nebo třeba v porovnání s tím jeho synem, jak je třeba vychovávanej. R: No tak určitě, aby chodil třeba kolem deváté hodiny a ne kolem dvanácté hodiny spat, i kdyţ má pět let třeba, to jako úplně mi přijde úplně zásadní docela chyba. T: To musí být dost těţký, no. R: No a hlavně, co ještě. Ţe třeba by měl usínat sám v pokoji a ne usínat s nama, to je taky docela chyba. Jako neříkám, aby třeba kdyţ se v noci probudí, aby nepřišel, ale aby jako jsme čekali, neţ on usne a pak třeba mohli nějak fungovat jinak, tak to teda ne, to bych taky změnila. Ale jako, on to jako ví, ale ten malej ţije s tou svou matkou a oni mají malej byt, takţe jsou vlastně prakticky v jednom pokoji, takţe on je takhle nějak vlastně i zvyklej. Jako řekl mi, ţe přišel jeden večer za mnou a jako: "A Hanko, ty nechceš jako se mnou jako spat v posteli. " A já říkám, já jsem nevěděla, co říct, takţe jsem jako, říkám: "Ne to ne, to určitě můţem někdy spolu jako. Ale jako chcu být taky sama s taťkou, však jako víš, to tak jako má být, děti mají být v dětským pokoji a rodiče v loţnici." T: Jo. R: Chudák, jsem mu prostě odpověděla, nevěděla jsem, jak mu to mám jinak jako říct. Takţe tady v tomhle... Jinak jako normálně takový ty základní věci co děcko, jak by se mělo chovat. T: Mluvíte třeba o tom s partnerem? R: Jo, právě ţe se spolu bavíme a vţdycky se shodnem jako ţe jo, ţe by to tak mělo být a právě vţdycky odpoví, jo, ţe třeba za to nemůţe, za nějaký to chování, ţe to je přesně její výchova a tohle. T: A on teda se do toho moc neplete se do toho... R: Jako říká mu, říká mu, co jako smí a nesmí. Ţe kdyby ho hlídal častěji nebo byl s ním víc tak by mu třeba, víc by byl na něho přísnější, nebo on jako nechce být ten, kdyţ malej za ním bude muset jít, ţe třeba ţe: "Já za ním nechcu jít, ţe taťka na mě furt jenom co musím a co nemusím." Takţe nechce být v jeho očích ten zlej, kdo ho bude vychovávat. Protoţe ona prostě má... Mně to přijde, to je výchova nevýchova prostě. Ho nechá a pomalu mně přijde, ţe si s ním ani nehraje, nic. To je takový těţký. T: A jako třeba máte představu, nakolik by se měl právě partner podílet na té výchově, aţ třeba budete mít vlastní děti? Nebo co by měl dělat on a co třeba vy. R: Určitě se musí podílet na té výchově. Nebrala bych to jakoţe, jak dřív se říkalo, ţe ţeny vychovávají děti a manţelé chodí vydělávat a nosí peníze. To jako ne, to právě bych chtěla, aby se tomu taky věnoval tak stejně, nebo stejně- no tak aspoň z polovičky tak jako já, ţe si s ním večer pohraje nebo ţe jako taky mu bude věnovat čas. Neříkám jak já, ale aspoň aby si s ním vyhrál a nějaký ty základní věci. Aby to všechno nenechával na mně partner. (smích obě) T: Jeţiš, teď mně úplně vypadlo, na co jsem se ještě chtěla zeptat (přemýšlí). To uţ si asi nevzpomenu. Tak něco jinýho. Jo, jestli jste se třeba někdy bavili, jestli on by nešel na rodičovskou, jestli se to někdy zmínilo. Jestli vás to někdy napadlo. R: To jsme se nebavili, to ne, to jsme se nebavili. Ale jako já jsem říkala, kdybych vydělávala víc peněz neţ můj partner, tak by mě to nevadilo. Ale v tomto případě to tak není, nebo zatím, takţe bych asi šla jako já normálně na mateřskou. T: Takţe je to otázka, kdo by vydělával víc.

R: No. Ale tak zase jako. Moţná by mně chybělo, ţe s tím dítětem nejsu víc, no. Ale myslím si, ţe v dnešní době uţ to není, ţe uţ je toho víc neţ dřív, ţe uţ i partneři jsou na mateřské. T: A v tom vašem vztahu by to bylo moţný? Jestli si to umíte představit? R: No jako, moţný. Ale já si myslím, ţe on je takovej ten, ţe jak dřív se právě říkalo, ţe on by se měl postarat o tu rodinu finančně, takţe myslím si, ţe on je ten typ, co by radši chodil do práce a já bych byla s dítětem. Co mě jako nevadí, já budu moţná i ráda, no nevím (smích obě). T: A jestli třeba, kdyţ jezdíte právě na ty víkendy k těm jeho rodičům, jak to u nich probíhá? Co kdo dělá? Jestli prostě... R: Jako rodiče vaří. On má ještě další čtyři sourozence a mladší. T: A ti ţijou ještě doma. R: Dva. A ti dva starší, on je prostřední, třetí, a ti dva starší jsou pryč a ti dva mladší jsou ještě doma. Takţe rodiče vaří tak nějak pro všechny vţdycky. T: Spíš jako mamka nebo taťka? R: No řekla bych, ţe taťka, on jako měl dřív restauraci, takţe bych řekla, ţe je trošku zběhlej v těch, aji vařil někdy, takţe je v tom zběhlejší, takţe to dělá jako on. Ale nevím, co jakoţe. T: Co třeba mají tak jako typicky rozdělený? Nebo jestli bydlí třeba v domku nebo jestli tam mají byt. Kdyţ třeba takový ty činnosti kolem toho domu. R: Jo, bydlí v rodinným domě. A uklízí děti, děti uklízí, mají to rozdělený, aji mamka. Taťka teda většinou vaří a třeba oni mají ještě včely, takţe se stará aji o včely ten taťka. No a já jako, já tam občas pomůţu, nebo je ostříhám, všechny celou rodinu (je kadeřnice) (smích obě), takţe taky moţná pomáhám takhle. A občas třeba... Jako my kdyţ jsme spolu, tak snaţíme se nebýt tam doma jako sedět, ale spíš jako ty výlety, my tam jako netrávíme jako vyloţeně čas. T: Tak je to asi jiný, kdyţ jezdíte k němu a on bydlí u rodičů, neţ kdyby on bydlel sám. R: No právě, právě. Ţe jako, ţe mně osobně je to taky tam takový blbý tam jezdit, protoţe je prostě dům plnej lidí a teď ještě já tam otravuju, kdyţ to řeknu v uvozovkách prostě. Protoţe sestra má svůj pokoj, mladší bratr má taky svůj pokoj, no a my jsme v pokoji po jeho starším bráchovi, protoţe on předtím měl barák, (přítel) s tou svojí bejvalou manţelkou, pak to prodali a teď se jakoby vrátil domů, takţe si tam taky připadne jako navíc. Je to takový... Naštěstí ten brácha uţ tam nebydlí, tak můţem být v tom pokoji. T: Takţe u těch rodičů byste asi nebydleli? R: Ne, nikdy. To ne, oni jako mají sice barák, ale není tak velkej, aby tam bydlela jako ještě jedna rodina navíc. No a u nás taky ne. T: A třeba jakoby u vás doma, jak třeba ty role byly rozdělený, jako co dělala mamka, co dělal taťka? R: No dřív, kdyţ jsme bydleli všichni spolu, tak taťka chodil do práce, takový ty základní věci, utřel mamce nádobí, pomohl nebo to a mamka zbytek, starala se o nás a uklízela byt a tak. Taková jako klasika. A teď vlastně to máme, ţe bydlíme tři holky, takţe to děláme všichni tak nějak všechno. T: A myslíte, ţe třeba i partner tím, ţe ţije sám přes ten týden, kdyţ chodí do té práce, tak ţe je takovej jako samostatnější jako tím?

R: Jistě, jo. Ţe si sám uvaří, sám si uklidí. Všechno sám. Ale nepere si, protoţe tam nemají pračku, takţe to vozí vţdycky domů mamce.(smích obě) T: A, to uţ jsme taky trošku zmínily, ale máte v plánu ho potom víc zapojit do těch jakoby domácích prací, aby to nebylo jako, ţe pomáhá občas, ale aby to třeba bylo na půl? R: Ne, to ne. Jako já bych ho nějak nezapojovala do těch domácích prací, jako utírat okna jako nemusí a ţehlit taky nemusí. Jako kdyţ ho to bude bavit, tak mně to nebude vadit, ale nemusí. Já si myslím, ţe tyhlencty práce by měly být ţenský jako. (smích obě). T: A ještě jsem se tady chtěla na něco zeptat a uţ právě nevím... Máte třeba ještě nějaké ţivotní plány mimo tu rodinu, mimo ty děti... Třeba něco pracovního. R: Tak pracovního, tak hlavně tam sehnat tu práci v tom (název města), ajo neříkám, ţe dělat cokoliv, ale v dnešní době si myslím, ale i kdyţ to tam vůbec neznám, nevím, jaký to tam je, tak asi ne, ţe cokoliv, ale vezmu třeba i mimo obor, prozatím, neţ si najdu nějakou jinou nebo třeba v oboru do budoucna. Tak určitě ještě třeba do zahraničí se podívat, ale jenom rekreačně, ne třeba na půl roku, ţe bysme odjeli. No tak ten byt nějak třeba si vybavit hezky, taky taková budoucnost. Barák zatím ne, to jako, to spíš si musíme zkusit spolu ještě bydlet. Přitom jako bych řekla, ţe uţ ho znám jako hodně, ţe uţ nás nic jako nepřekvapí, ale tak přece jenom radši si to prve zkusit, neţ třeba bysme šli do nějaké hypotéky nebo něco. T: A byli jste uţ někde na dovolené nebo nějakou delší dobu spolu? R: Byli jsme spolu, tak skoro měsíc to bylo, v Londýně za jeho bratrem, kde on tam pracoval. Tam jsme byli. Jinak jsme byli na horách, no a vlastně kolem těch Vánoc, tam byly taky svátky, tak to jsme byli taky spolu jako delší dobu. U moře jsme ještě nebyli, to nás čeká, doufám. No jinak takhle asi nejvíc ten Londýn. T: A kdyţ jste tam byli takhle spolu ten měsíc v kuse, tak nevznikla tam třeba nějaká ponorka nebo nějaký takový... R: Ne nene, to bylo dobrý právě ţe, to se mi líbilo. Ale nás tam zas bylo víc, takţe moţná kdyţ bysme třeba byli sami, tak třeba... Ale bylo to dobrý. T: A nelákalo vás někdy právě takový to oddělený souţití fakt jako trvale, ţe prostě byste bydlela někde a partner třeba jinde? R: To jako aby to bylo takhle na dýl? No, to právě ţe ne. T: Takţe je to tak spíš, jako ţe zatím to technicky není moţný, tak prostě... R: No jo, přesně tak. Jako já jsem ten typ, ţe bych nejradši nejrychleji jako to bylo s ním, protoţe to je takový strašně těţký, nebo pro mě aspoň, být týden sama. To je prostě... Já se cítím fakt někdy úplně strašně, jako kdybych byla nějaká víkendovka třeba, ale tak jako prostě vím, ţe to tak není. Ale kdyţ kaţdej den člověk usíná sám a prostě nemá s kým večer být, jako myslím s tím partnerem, tak to je takový, ţe se občas cítím úplně sama a právě čím dýl spolu jsme, tím bych to chtěla uţ mít rychle i vyřešený, abysme spolu byli co nejrychleji, no, co by to šlo. T: Takţe něco jako nějaká samostatnost nebo soběstačnost, to není pro vás asi úplně důleţitý. R: No jakoţe ne. Jako já jsem, já právě mám ráda i svůj klid, ale myslím si, ţe to je normální, jako aby kdyţ jsou spolu dva lidi, aby spolu aji jakoţe i byli a ţili a tohle. Třeba někomu to vyhovuje, jako aji znám, nebo vím takhle, ţe jsou takoví lidi, co jim to takhle vyhovuje a jsou spolu třeba tři roky a

odděleně a vyhovuje jim to. Ale to nejsem já. T: Moţná jenom třeba jestli se vám někdy stává, ţe jako okolí má nějaký... Jako vy spolu asi ještě nejste tak dlouho odděleně, aby třeba to nějak vedlo k nějakým poznámkám, ale jestli třeba někdo někdy neřekl, ţe byste měli bydlet spolu a nějaký takový řeči. R: To ne. To jako právě ţe třeba mají poznámky, ţe se diví, ţe jsem to ještě vydrţela, protoţe oni mě znají a práve jim říkám:" No stojí mi za to, musím počkat no." Ale jako ţe by takhle, to ne. Jako rodiče to chápou, i moji i jeho rodiče, ţe jako tak nějak chcem spolu být a jako je to i dobře takhle, kdyţ jsme takhle dojíţděli, tak to taky něco stojí. A bude to rozhodně lepší. T: Asi tím, ţe to jakoby plánujete, tak asi všichni to prostě tak nějak vezmou. R: No. T: Tak jo, tak já vám asi uţ poděkuju, uţ jsme to všechno probraly. (dotazník

Anežka T: Tak já se budu ptát, ale kdyby tě napadlo něco i kromě toho, na co se budu ptát, tak mi to klidně řekni, jo, jako... R: Dobře. T: Cokoliv zajímavýho k tomu, tak sem s tím. Jinak potom na konci, jestli budeš chtít, tak si můţeš vymyslet nějaký český ţenský jméno jako přezdívku. Jako ţenský, ale nějaký jiný. R: Jojojo, dobře. T: Tak úplně na úvod bych začala asi tím, jak vypadá tvůj běţný všední den. A potom víkend. Nějaký typický prostě, jak vstaneš... R: Všední den? No tak vstanu, někdy si udělám nějaké jídlo, jako oběd, takový nějaký rychlovky. A ustrojím se (smích), dám si spršku, ustrojím se a vyrazím vlastně do práce. Potom, no, z práce dost pozdě, takţe v převáţné většině bych řekla, ţe jedu dom přímo, jo, nakoupím si, zase si udělám nějaký jídlo a skoro bych řekla, ţe jdu spát, no. Sem tam je to, tak nějak výjimečně, ţe někam jdeme, ale spíš tak. T: A takový jako běţný víkend? R: Běţný víkend? Tak já víkendy trávím vlastně u nás na té chalupě. To znamená, ţe tam v pátek přijedu, no, je to pro mě změna, protoţe su zvyklá být celý týden sama, takţe vlastně tam mám toho manţela. Musím ale říct, ţe to je příjemný, jo, máme to takhle teprve 4 roky, ţe to máme takhle oddělený, protoţe on má práci tam. A musím říct, ţe nám to strašně osvěţilo nebo nám to pomohlo hrozně jako s tím vztahem. Protoţe jsme si naprosto nezvykle vzácní a těšíme se na sebe. A potom... Buďto máme nějakou...to je pátek, v sobotu třeba máme nějakou návštěvu nebo někam jdeme nebo... To je jak kdy. Někdy se něco děje nebo… Podle situace. Úplně standardně, jo. Já kdyţ su doma, uvařím oběd a úplně takovej běţnej normální rodinnej ţivot. T: Jo. A vyhovuje ti to takhle? R: Naprosto. T: Ať uţ ten všední týden nebo ty víkendy. R: Strašně moc mně to vyhovuje. Já uţ si neumím ani představit - je to hrozný - ale já uţ si neumím ani představit, ţe bych měla přijet dom a mít ještě nějakou starost další a nebo... no starost - já kdyţ si nenakoupím, tak vím, ţe si udělám topinku a su spokojená. Kdeţto kdyţ máš doma někoho, tak uţ musíš něco řešit. Takţe mně to naprosto vyhovuje. A říkám, nám to strašně vyhovuje, řekla bych, ţe i oboustranně uţ i teď. Uţ i jemu. T: A jak to vzniklo? Nebo vy jste nejdřív bydleli spolu tady v Brně... R: My jsme spolu, no. A on pak začal podnikat tam, on začal podnikat na chalupě, takţe to bylo takový nějaký jako dojíţdění a nedojíţdění a jako uţ tam. A tím se to pak nějak zlomilo, ţe uţ tam zůstal a ţe uţ vlastně… No a já jsem dojíţděla, nebo já třeba v létě dojíţdím v průběhu týdne tam třeba zajedu nebo tak. Ale jinak teda se to vyvinulo z toho no. A on je tam strašně rád. On to tam má rád, on to má raději neţ Brno. Takţe pro něho je to výborný relax tam a pro mě je to zase relax tady. Takţe tím, ţe to ty víkendy dáme dohromady, tak je to takovej kompromis. T: Jojojo. A trávíte jakoby... Tráví třeba i on nějaký čas tady v Brně, tady v tom bytě, jako přes týden

nebo přes víkend? R: Moc ne, nebo ne, nenene. Minimálně. On je hlavně tam a já jsem ten kočovník. Ale jako úplně tak jako spíš výjimečně tady. Protoţe on tady není, on potřebuje tu zahradu, ten dům a v tom bytě se necítí zas tak dobře, takţe... A nikdy necítil, jo, ale byl to vţdycky takovej jako kompromis z jeho strany, tak teď je to zase z mojí (smích). T: A jakoby kdyţ třeba právě srovnáš to, jak jste předtím byli spolu a teď je to jako odděleně, tak co na tom tak vidíš, ţe se jako hlavně změnilo? R: No musím říct, ţe... T: Co byla největší změna. R: Největší změna? No, pozitivní změna je to, ţe opravdu se na sebe těšíme a máme... Protoţe i kdyţ jsme byli tady v Brně, tak jsme se stejně sešli aţ večer, po práci oba a uţ jsme stejně nepodnikali ţádný velký výpravy nikam. Takţe to bylo v podstatě, ţe jsme se večer sešli a ráno zase rozešli za prací. Takţe to bylo takový kontinuální, šedý. Kdeţto teďka, kdyţ se ten týden nebo těch pět dnů nevidíme, tak se vracíme, nebo kdyţ se vracím, tak se těším a je to barevný (úsměv). Ten víkend je kratší, nebo jako je to krátký proti tomu týdnu, ale je to... Říkám, barevnější. T: A jak třeba trávíte dovolenou, nejčastěji. R: Jeţišmarja, tak to je úplně různě. Někdy jedem, třeba loni jsme byli na kolech, ještě jako s partou. T: Jakoţe jezdíte společně. R: Ne vţdycky, já třeba jezdím na tu zimní dovolenou, na lyţe, on nelyţuje, takţe to jezdím s kamarádkou. A já třeba ráda cestuju, takţe já si i na pár dnů zajedu s kamarádkou na nějakej poznávací zájezd nebo někde cestu. Jako optimální dovolená pro mého manţela je strávit ji celou na té chalupě (smích). Takţe kdyţ ho někam vytáhnu, tak je to... Tak třeba na ty kola, ty jel rád, ale von není takovej ten, ţe by chtěl cestovat nebo ţe by chtěl… On je tak spokojenej tam, no. Takţe tak. T: A kdyţ jsi říkala, ţe třeba jedete na ty kola s těma kamarádama, tak máte hodně společných kamarádů, nebo přátel? R: No hodně... Já nevím, jestli hodně, to asi ani ne, ale tam právě na té chalupě prostě jsme taková parta. S těma sousedama a tam takoví ti známí. Takţe takovejch dvanáct patnáct lidí jako jo, kdyţ se tak jako sejdem. T: No, a kdyţ bys mi třeba popovídala, protoţe já toho moc jako o tom nevím, právě jako o dětech, ty uţ máš velký děti a i vnoučata. R: No právě. Já mám dvě velký děti, syn bydlí tady v Brně, kousek ode mě tady v Brně a je ţenatej a má holčičku do první třídy a dcera ta má syna, taky do první třídy, ta je svobodná matka, a jakmile šla na mateřskou, tak se přestěhovala taky na tu chalupu, to je vlastně dvougenerační, takţe ona tam ţije s tím malým a teďka jako s tím přítelem novým, jsou vlastně tam taky. Takţe já kdyţ tam přijedu, tak to není jenom, ţe tam s tím manţelem, ale i ten vnouček, takţe je to takový jako veselý nebo je to takový jako... tak. T: A jak dlouho máte tu chalupu? R: To je rodný dům mýho muţe. T: Ajó, ták.

R: Takţe to je taková kontinuální záleţitost. T: A jakou roli třeba hrály děti v tom, ţe právě... Jste takhle začali ţít aţ potom, co ty děti odešly, tak jestli uţ jste o tom neuvaţovali dřív, ţe on by byl víc tam nebo... R: Nenene, to ne. To vyplynulo z toho... Jako jestli míříš na to, ţe děti odešly a my jsme teprve začali něco takového řešit? T: No. R: Nenene, to vůbec nemá s tím nic společnýho. Kdyţ děti odešly, tak my jsme v podstatě- já nechápu, kdyţ někdo říká, ţe prostě jak odejdou děti, ţe ztratí někdo smysl ţivota. Tak to u nás takhle není vůbec, protoţe my naopak jsme si začali ţít víc pro sebe, ţe jsme si tak začali víc jako... Nebylo, proč se hádat. (smích obě) Skoro. Ale toho vlastně vyplynulo z toho, ţe on vlastně začal pracovat tam. T: Jo, takţe to bylo... R: Takţe to je vyloţeně jenom o tom. T: A předtím pracoval teda tady v Brně. R: V Brně. T: A vy jste teda předtím jezdili na tu chalupu na víkendy. R: Ano. T: A jak třeba důleţitá je pro tebe práce, nebo zaměstnání? Nebo vůbec všechno co se týká zaměstnání. R: No právě ţe řekla bych, ţe hodně důleţitá. Jo, jako hodně důleţitá. Já mám ráda něco furt řešit a tak, takţe já bych asi neuměla být doma a sedět a jenom se dívat z okna. To by mě dlouho nebavilo, bych se asi zbláznila z toho (smích). T: A baví tě i ta práce? R: Jo, jo. No. T: A týká se to práce jakoby třeba i tady, v zaměstnání, nebo třeba i doma, ty různý činnosti domácí. R: No musím se přiznat, ţe na ty domácí činnosti není zas tolik času a musím říct, ţe jako s létama jsem spoustu takovejch těch činností jako odbourala, ţe uţ je tolik neproţívám, ale mě spíš baví ta komunikace, ta práce spíš tady to. I kdyţ člověk je někdy takovej uštvanej z toho a ne všechno jde, jak by chtěl, ale prostě... Jo, jo. Já to mám ráda (smích). T: A souvisí to potom i nějak s tím, jak ţijete takhle odděleně? Souvisí to nějak i s tím zaměstnáním? Moţná ne, já se ptám právě. R: Jako myslíš... Nevím, jestli úplně dobře rozumím, co myslíš. T: Jestli právě třeba to, ţe tady býváš dlouho, nebo ţe prostě tě to hodně jako baví. Jestli jste třeba někdy neuvaţovali, ţe by ses přestěhovala tam natrvalo a ţe bys dojíţděla... R: Nenene, ne určitě ne. My to máme právě, ţe on je šťastnej tam a já jsem zase šťastnější tady přes

týden, jo, takţe i kdyţ, ono to zas není tak daleko ta chalupa, já bych mohla jako dojíţdět, to zas není... Tam prostě kaţdej druhej dojíţdí do Brna, ale já to mám tady ráda. T: Jakoby ten městskej… R: No, takový to svoje, já to mám tak podle svýho všechno a vyhovuje mi to. Protoţe já jsem člověk, celej ţivot pořád máš prostě.... Děláš kompromisy. Děcka neuklidijou to, děcka neudělaj to, manţel támhle hormádka, to tam to. A kdyţ potom se dostaneš k tomu, ţe můţeš si ten svůj rajónek v tom svým duchu, jak to chceš mít a prostě ti tam nikdo, tak to je strašně příjemný, pro mě teda. T: A podílel se třeba někdy nějak manţel tady na těch domácích činnostech? R: No, nemůţu říct, ţe... No jako, pod nátlakem (smích obě). T: A teď kdyţ jakoby ţije sám, on tam neţije sám, tam ţije právě jako dcera. R: No ale oni mají kaţdej trošku svoje. No, povídej. T: Tak jak on to jakoby ne úplně řeší, ale jestli právě teď, kdyţ má to svoje přes ten týden, jestli ho třeba dělá víc. R: Dělá, dělá. I to je přínos tohoto oddělení, rozdělení, protoţe on uţ dneska spoustu věcí jako dokáţe, ví, jak se dělají, takţe uţ dokáţe víc pomoct a jo, i jako ocenit víc jako to, co se dřív dělo a tak. Takţe je to lepší jako jo. Jo, jako dělá, jo určitě. Pračku a takhle, to v ţivotě nedokázal pomale ani najít v té koupelně (smích obě), teďka prostě pere. Úplně fakt jako příjemná změna. T: A kdyţ takhle přijedeš právě na ten víkend, tak se o to nějak podělíte, nebo je to spíš na tobě, tady ty domácí činnosti? R: No teďka uţ, musím říct, uţ se podělíme. Já uţ jsem taky trošku zmoudřela, ţe uţ jsem si myslela... Já jsem vţdycky byla taková ta, která všechno zvládne, všechno dokáţe a teďka uţ jim dávám prostor taky (úsměv). Tohle byl můj problém, já uţ teďka vidím, ţe to byl můj problém. A dneska vím, ţe kdyţ ten prostor jim dám, takţe to… ţe to prostě zvládne. Sice ne podle mých představ, ale zase musím toto uţ na úkor toho, musím zas. T: A k tomu jsi došla nějakým jako procesem? R: K tomu jsem došla ţivotním postupem (smích obě). T: Jo. A je třeba pro tebe důleţitá, kdyţ se řekne: samostatnost, soběstačnost, nezávislost? To je několik takových různých výrazů, ale obecně. R: Jo, je hrozně důleţitá, no. T: A třeba i v souvislosti s tím, ţe ţijete teďka odděleně? R: Ne, to bylo pro mě vţdycky. Já jsem taková byla... Já jsem byla tak vychovaná, abych si dokázala se vším poradit, abych si dokázala všechno zařídit a já jsem prostě to, aţ si myslím aţ přehnaně a teď se snaţím to brzdit, teď to brzdím trochu, abych jim taky, abych mu taky dala prostor, aby to mohl taky trošku...a posledních pár let se mi to daří. T: A jak to třeba probíhalo u tvých rodičů? A jak oni si dělili domácí činnosti nebo pracovní. R: No oni bydleli moji rodiče na vesnici a tam je to tak nebo tam to vţdycky bylo tak, ţe ten chlap zastával spíš ty chlapský práce a ta ţenská spíš ty ţenský práce, takţe to nebyla jako úplně nějaká

rovná dělba jako nějaká, ţe se starají o domácnost oba, tak to ani ne. T: Ty úkoly měli kaţdej jiný. R: Kaţdý jako jiný a spíš těma velkejma venku se pomáhalo, ta maminka pomáhala tomu tatínkovi a s těma drobnejma doma, tak ty si maminka zvládala sama. Takţe já jsem to tak nějak viděla a já jsem to tak nějak převzala, bohuţel (smích). T: A... Máš třeba pocit, ţe to má i nějaké nevýhody ţít takhle odděleně? Vůbec i to vedení vlastní domácnosti. R: Já se bohuţel musím přiznat, ţe tam zatím ţádnou nevýhodu nevidím. Já v tom mám jenom pozitiva. A já mám pocit, ţe manţel to ze začátku tak neviděl nebo nebyl tak úplně z toho, ale teď uţ si myslím, ţe uţ jsme na tom oba stejně. Ţe uţ máme kaţdý takový ten svůj rytmus a uţ nám to tak vyhovuje určitě oběma. T: A co bych se tak ještě zeptala... Moţná, jestli se setkáváte někdy, ty nebo i manţel, s takovým jako, ţe se na ten vztah někdo dívá s takovým jako ne úplně pochopením nebo ţe... R: Určitě. T: ... má nějaký komentáře. R: Spoustu, spoustu, takovejch jako... No my máme kolem sebe, nemáme nikoho, kdo by měl takovou obdobnou symbiózu, takţe je spousta lidí, kteří to nechápou. Nevím, jestli odsuzují, ale nechápou to. Nerozumí tomu a neumijou si to představit. T: A co třeba říkají? R: Tak jakoţe, proč třeba nedojíţdím, jo, ţe dyť to není tak daleko a tak nějak jako, je jim to zvláštní. Není to... A zvlášť na té vesnici je to takový jako... není to tak úplně typický. T: Netypický, no. R: No tak není úplně pochopeno, ale to nemá na nic vliv. T: Nijak vás to jako... R: Vůbec, vůbec. T: ... nerozhází. R: Ne, vůbec ne. My v tom máme jasno.(smích obě) T: A co děti na to třeba říkají? R: Děcka jsou taky jako v pohodě, děcka to taky jako nevidí... No, vůbec. T: A řešili jste někdy, nebo diskutovali jste někdy o tom, ţe třeba jakoby vedení těch dvou domácností je finančně náročnější nebo ţe to má jako tuhletu nevýhodu? R: No tak to je, vidíš, To je jedna nevýhoda, kterou jsem opomenula teda. Jo, tak to je. Ale zas těch výhod, nebo těch pozitiv pro nás je, nebo aspoň kdyţ budu mluvit za sebe, tolik, ţe to prostě holt jako dokud to jde, tak to není nepřekonatelný. Dokud se to dá utáhnout tak je to...

T: A třeba jak jste teď zvyklí, ţe jste spolu o těch víkendech, tak kdyţ třeba jedete právě na nějakou tu dovolenou a jste tam delší dobu spolu, jakoby neustále, tak projeví se to nějak? R: No, na té dovolen ne, protoţe to je pořád nějakej rozruch a něco se děje. Ale je pravda, ţe kdyţ si představím, ţe třeba bysme byli jako uţ zase zpátky a ţe bysme, tak toho se trošku bojím, to se musím přiznat, ţe jo... Ţe to bude zase úplně strašná změna, nebo byla by to strašná změna a myslím si, ţe pro oba by to bylo asi dost takový jako bolavý. Ţe asi uţ jsme si hodně zvykli, ţe máme kaţdej ten svůj... Jo, já nemusím nikomu, já kdyţ se tady zdrţím do osmi. (přerušení - přišla kolegyně) R: Jo, ţe uţ máme kaţdej ten svůj rytmus ţivotní a ţe nám to by jako určitě oběma se změnilo a já bych třeba nedokázala přecházet některý věci, který dokáţu přecházet na ten víkend, jo. Třeba protoţe on je takovej bordelář trochu a já to přes ten víkend skousnu, protoţe vím, ţe si jedu zase do toho svýho a mám tam takovou tu pohodu. Ale kdybych to měla celej čas, tak by mně to zase asi vadilo, no. Na to ani radši nemyslím (smích obě). T: A neplánujete to nějak do budoucna, ţe spolu budete? R: Zatím ne, no dokud jako pracuju tady v Brně, tak zatím ne. Nebo dokud jsme schopni utáhnout prostě ty dvě domácnosti, tak je to spíš tady o tom. T: A máte vůbec nějaké společné plány do budoucna? Nebo i ty za sebe, jestli máš nějaké plány do budoucna, ať uţ pracovní nebo rodinné nebo nějaké to cestování? R: Nonono, určitě. To cestování. Protoţe jak jsou uţ děcka jako pryč, a jak uţ vlastně člověk se na to nemusí dívat jo, jestli někomu ujede nebo ne. A vím, ţe ten manţel on je v tomhletom strašně tolerantní. On sám nerad cestuje, ale naprosto chápe, ţe chcu a vůbec je v tom strašně... Podporuje mě v tom. Takţe já to cestování mám určitě, dokud to jenom trochu půjde, tak mám v plánu cestovat, lyţovat, poznávat. T: Moţná uţ jsme trochu zmínily, jak to bylo u tebe v rodině, a jak to bylo třeba právě u manţela, jestli si přinesl taky nějaký...? R: No to bylo podobně, taky jako ţe tchyně hodně toho zvládla a všechno zvládla a ještě pomáhala taky jako no. My to máme tak podobně. T: A třeba potýkali jste se s tím nějak na začátku toho vztahu, jak se rozdělí nebo co kdo, byli tam nějaký jako... R: Tak to víš, ţe jo, vţdycky jako jo máš pocit, ţe ten druhej by se měl víc zapojit a samostatně jako zjistit, ţe támhle ty ponoţky tam nepatří a odnést to anebo to nádobí umýt, ale tak... Tomu se asi nevyhne nikdo, protoţe kaţdej má jinou míru té ochoty tolerovat nějaké ty partnerovy negativa. Takţe to určitě, jo. I kdyţ zase je pravda, ţe kdyby se potkal jako s někým, kdo nebyl z té rodiny tak podobně jako já, tak by to určitě bylo sloţitější, protoţe já jsem tak na to byla taky zvyklá, takţe jsem to tak nějak převzala a dokázala akceptovat. T: A jakoby myslíš si, je to tak jako hodně hypoteticky, ale ţe jakoby....nevím, jak to formulovat... protoţe vy kdyţ jste měli děti ještě doma, tak jste byli doma v té domácnosti. A myslíš, ţe by to šlo, jakoby i kdybyste měli děti, ţít takhle? R: I kdybysme je měli doma? T: I kdyby byli ještě doma.

R: No, to záleţí, v jakým věku. To je absolutně odvislý od toho věku, protoţe v době, kdy ty děti byly na nás závislý a kdy bylo třeba je někam doprovodit, někam to, tak tuto formu si neumím představit. To by bylo jenom za cenu toho, ţe ten, kdo by s nima byl, by to vlastně všecko vob... to by nebylo správný, si myslím. T: Takţe ono to byla taková zrovna náhoda, ţe on si našel práci tam. Jako ţe vy jste asi nějak... Kdyţ to tady trošku...jo, ţe vy jste to neudělali cíleně, ţe budete ţít kaţdý zvlášť. R: Nenene, to ne. T: On si tam našel tu práci a tím pádem to tak nějak vzniklo a pak se ukázalo, ţe to je fajn. R: Tak, tak, tak. To takhle vypadlo z toho. A nebylo to ani odvislý od toho... Protoţe já jak mluvím o tom věku těch dětí, tak prostě mluvím tak o dětech do těch, já nevím, do těch dvanácti, moţná tak. Pak uţ jsou to takoví spolupracující, nebo do patnácti, pak uţ se s nima nemusíš tak jako, pak uţ to dokáţe i ten jeden člověk dejme tomu přes ten týden jako ukočírovat nebo tak. Ale u nás to nebylo o tom, ţe bysme počkali, aţ děti odrostou a pak jako. Ne, to určitě ne. T: A mluvíte třeba hodně s manţelem navzájem o těch svých zaměstnáních nebo o tom, co děláte v práci? R: Ani moc ne. T: Ne? Ani jeden, ani druhej? R: Ne, nene. T: Moţná ještě, zkoušeli jste se někdy přivést s manţelem navzájem k nějaké zálibě, kterou třeba ten druhej předtím neprovozoval, neznal nebo nikdy nezkusil? R: No, záliby. Jo, tak třeba on je včelař, takţe já samozřejmě jsem se do toho nějakým způspbem taky dostala nebo vím, co se tam děje a neděje a pomůţu mu s tím. Jinak já ti ani neumím říct, jestli něco takovýho... nic si jako nevybavuju. T: Nic výraznýho asi. R: Nic výraznýho. Ono moţná něco bylo, ale nějak si nemůţu vůbec vzpomenout. T: Asi to nebylo tak výrazný. R: Asi to nebylo tak výrazný nebo si prd pamatuju (úsměv). T: A jestli máte nějaké neshody, tak čeho se nejčastěji týkají? Jestli máte vůbec nějaké. R: Tak samozřejmě, samozřejmě. No tak my máme nebo u nás hraje negativní roli to, ţe já mám ráda nový věci, ne nový věci... Já mám ráda, kdyţ uţ nějaký věci mám, tak mám ráda, aby fungovaly, aby to prostě bylo hezký, aby to bylo estetický, aby to prostě bylo sladěný, no. A můj manţel to tak zas úplně necítí. Mu stačí, kdyţ to funguje a zas uţ nepotřebuje takovej... Takţe to jako je předmětem sporů nebo on je konzervativnější, takţe kdyţ máme na zahradě nějaký ty stromy, tak jsou tam historicky, takţe proč by tam nebyly dál a já zase bych ráda uţ to změnila. Takţe asi v tomto, to bude náš největší rozpor. No a dřív samozřejmě děcka, názory na nějaký ty jejich, tu výchovu a na takový ty, tak samozřejmě to taky bylo určitě předmětem těch sporů. Takţe proto já třeba kdyţ ty děti tak nějak odešly z toho domu, tak nám ubyl vlastně jeden takovej aspekt k těm sporům, bych řekla.

T: A třeba u těch dětí, nějaký výrazná neshoda kolem něčeho? Jako v té výchově jestli bylo něco konkrétního, na čem jste se neshodli. R: Ne to zas asi ne. To spíš takový drobnější denní... ne, to nemůţu, to asi ne. T: A jestli třeba ty neshody se nějak změnily tím, ţe jste začali ţít takhle odděleně. R: Ne, nenene. No jako změnily... Ubylo jich. Samozřejmě, ţe jich ubylo, protoţe já jsem nedokázala nikdy přijít dom s tím, ţe jsem, jako s úsměvem na tváři, ţe tam je prostě všude to, co jsem říkala, ţe mají udělat, jo, tak jsem vţdycky uţ přišla s takovou tou náladou jako nabuzená, ţe teda zas to není a tamto a tamto s dneska uţ vím, ţe prostě to není to nejdůleţitější a uţ to prostě dokáţu přejít, některý věci. Nevím jako jestli to tak má i on, ale trošku jako v tomto jsem tady tak nějak uzrála. Protoţe dneska uţ vím, ţe spousta věcí, který mi přišly strašně důleţitý, jako umytý okna a prostě takový věci jako vyţehlený prádlo, ţe uţ dneska nevidím tak jako, ţe uţ to vidím úplně jinak. Uţ si myslím, ţe je důleţitější si sednout a radši si vypít to kafíčko, jako jo. Takţe takové ţivotní jako poznání. T: A čím myslíš, ţe to je? Je to něčím konkrétním? R: No, já nevím. T: Kde třeba byl zdroj toho, jestli se do tá tak říct, jako ţes měla pocit, ţe musí být ty okna umytý neustále a tak. R: Já jsem to měla v sobě, jo, a já se snaţím toze sebe dostat. Já se postupně snaţím to ze sebe dostat a vidím, ţe s kaţdým takovým krůčkem se mně ulevuje. Je to lepší. I ten člověk vedle mě se cítí líp, neţ kdyţ kolikrát jsem přijela a teď já jsem začala lítat a teď jsem začala jako to to a teď to nádobí jsem rychle umyla a von prostě tam a tak by nejradši odešel. A teďka kdyţ přijdu a jsu... Prostě přejdu to, nechám to tam, on si potom k tomu stoupne, udělá to. Udělá to pozdě, udělá to podle svýho a já to prostě dokáţu přejít. Toto přišlo s věkem (smích obě). T: A moţná ještě, jak třeba vnímáš jakoby ten byt tady v Brně a tu chalupu z hlediska toho, co vnímáš jako domov. Jakoţe to je jako domov. Jestli obě, nebo jednu spíš. R: No, právě ţe dřív jsem to vnímala obě a chtěla jsem to mít obě podle toho svýho obrazu, k tomu obrazu svému. A teďka prostě uţ to vnímám jinak, teď to vnímám tak, ţe svoje mám tady a to mám k tomu svému obrazu a tam prostě nechávám ten jeho obraz. Nebo su schopná uţ dneska nechat ten jeho obraz, jako jo. Měla jsem na to přijít dřív. Ale nikdy není pozdě aspoň. I pozdě je dobře. Jo, tak to cítím, jako ţe tady je to moje, to, co mám v tom srdíčku a tam jsem jakoby s nima. T: Takţe tady jakoby doma a tam je to tak jakoby víkend. R: Tam je to na chalupě, no. T: Tak uţ jsme to asi všechno probraly, já to tady tak ještě proletím. Nějak třeba trávení volného času - vyvolává nějaký konflikt nebo tak v tom vztahu? R: Ani ne. Právě ţe my jsme tady v tomhle takoví tolerantní, on hraje volejbal, tak si jde v sobotu na ten volejbal, jo, a je to taková jako pohoda. Tak jako ţe to je jako dobrý. A musím jenom říct, ţe my i kdyţ bysme oba zůstali tady v Brně, tak uţ bysme určitě dneska měli oddělený loţnice, a to ne z jakýkoholiv jinýho důvodu neţ z toho, ţe já třeba v noci, kdyţ nemůţu spát, tak si pustím rádio, nebo si bliknu a čtu si a on je zase strašně citlivej a ho to ruší. A já bych si to nedovolila, kdyţ by tam byl a já bych leţela a dívala se do stropu jako jo. Takţe to je takový strašně... Takţe i kdyby tam byl, nebo chrápe, jo, tak já bych se tam trápila, ţe nemůţu spát, ţe chrápe, jo. Takţe určitě bysme to řešili i těma oddělenýma loţnicema. A vůbec z ţádnýho jinýho důvodu neţ tady toto, jako jo, protoţe jinak ten náš vztah je jako hezkej a chceme být spolu, jako jo, ale uţ jenom tady z toho, z takové té vzájemné

ohleduplnosti. Protoţe on ví, ţe kdyţ chrápe, tak ţe já su z toho, tak on je z toho taky nešťastnej, takţe je to taková výhoda bych řekla, nebo dobrá věc, tady ty oddělený loţnice, jo, aby... Nevím, jestli za tím je někdo schopnej hledat něco jinýho, ale je to opravdu si myslím, ţe tady v tom vyšším věku zvlášť o té toleranci a o takovým tady tam. Jo, ţe kdyţ ten prostor je, kdyţ je kam, kam utýct. T: Takţe dřív jste se museli tím oba dva jakoby omezit. R: Omezit, no, protoţe jasně, protoţe ţe jo, já jsem v noci třeba nemohla večer usnout, tak jsem čekala, aţ usnu. Nebo jsem se zvedla a šla jsem, ale jak se uţ zvedneš a odejdeš, tak uţ se rozchodíš a pak uţ nespíš vůbec. A takhle kdyţ si vezmu kníţku a chvílu si čtu, tak to. A kdyţ já jsem si četla, tak jsem otočila stránku a (mlasknutím napodobuje manţela) on uţ se probudil, takţe to vůbec nebylo... Špatný, špatný. Takţe takhle je to lepší. Já nevím no, já v tom teda vidím jenom pozitiva, já nevím, jak to mají další, nebo máš nějaký uţ ohlasy, jak to jiní... T: Tak ono záleţí, z jakýho důvodu takhle odděleně jsou. Kdyţ prostě by, kdyţ třeba kvůli práci je to, tak třeba nejsou úplně spokojení... Jako ale spíš prostě je to, já jsem teda zatím těch rozhovorů nedělala moc, ale je to tak spíš obecně, ale spíš ti lidi si na to jako tak nějak zvykli. A fakt často říkají, ţe si na to jako zvykli nejdřív tím, ţe jakoby to tak nějak přišlo situačně, ţe se museli rozdělit a pak si na to tak nějak jako zvykli a ţe teďka uţ si ani neumí představit, ţe by s tím partnerem jako ţili, protoţe uţ si kaţdej zvykl na to svoje a je to takový jako, je to hodně asi i o tom zvyku. No, ţe si člověk zvykne spíš na to, ţe je sám, neţ na to, ţe je s někým, je to asi jednodušší. R: Jako já si neumím představit, kdybych toto měla řešit třeba ve třiceti, to jako bych takhle asi nechtěla. Ale právě ţe si myslím, ţe s tím věkem člověk... Teďka to je tak strašná úleva, kdyţ vlastně celej ţivot furt jenom musíš do školky pro ty děti, musíš je prostě odpoledne úlohy, teďka to a zařídit to a teďka najednou prostě ti děti odejdou z domu, tak najednou máš ten prostor pro sebe a je to strašně úţasný a je to super, jo? A teď teda ještě kdyţ se ti dva, jo určitě, kdyţ se ti dva shodnou na tom, ţe jako jo, rádi chodíme do kina, tak budem spolu chodit do kina, jo a budem to, tak je to taky krásný určitě, ale my tím, ţe jako on je rád tam a já tady, tak proč bychom se měli trápit navzájem, jo jako. Tak je to prostě dobrý. Ale u těch mladých já nevím, máš uţ něco, nějakej jako jak ti mladí to? T: No oni to často... já právě přemýšlím, jestli se na něco ještě nezeptám. R: No to se zeptej. T: Nebo já to řeknu a pak se o tom ještě můţem to. ... R: No mě to právě přijde takový hrozně... Jako nerozumím tomu, jak ti… Kdyţ je jim třicet a pětatřicet a tak a pořád jako ještě neplánují, tak tomu nerozumím, přijde mi to takový zvláštní. T: Ale zase měla jsem rozhovor s někým, kteří plánujou, jim oběma je nějak kolem třiceti, on teda pracuje v Praze, ona tady v Brně, a ţe jako to plánujou, zatím teda ne nějak úplně jistě, ale ţe to plánujou. A dokonce teda tam bylo zajímavý, ţe oni plánovali, ţe on by šel na rodičovskou, ale zase ona říkala, ţe kdyţ jako on by šel na jednu rodičovskou, tak ona by pak chtěla na další, jako ţe u toho druhýho dítěte by šla ona. Ale taky jako neměli nějak úplně plán, jak to udělají. R: No ono je pak asi těţký zlomit ten standard, musí být strašně těţký to zlomit a najednou to změnit. T: A jak kdo se odstěhuje za kým a kde budou teda bydlet a prostě kdo se toho víc vzdá, protoţe vţdycky jeden se vzdá víc věcí. R: No jo no. Já su ráda, ţe to mám za sebou tady to, ţe to nemusím řešit, fakt, fakt su šťastná. Jako mně to tak jako... Já si neumím představit, ţe bych to dneska měla řešit, v dnešní době, nevím... Su

hrozně ráda, ţe si ţiju, co si ţiju. T: Vůbec jako celou rodinu nebo tady to oddělený bydlení? R: Celý, komplet. Komplet jako jo. Ţe bych dneska se měla rozhodovat, bylo by mně třicet a měla bych se rozhodovat, jestli teda si to dítě pořídím nebo si ho nepořídím, jestli si ho pořídím a budu s ním teda doma a budu závislá na tom člověkovi. Jako v té době, kdy já jsem to proţívala, to bylo jinak, to byl takovej, ta závislost tenkrát nebyla taková viditelná nebo hmatatelná, teďka prostě je to strašně... T: Na čem, na tom partnerovi? R: Na tom partnerovi třeba jako jo, na tom... No co, kdyţ si pořídíš to dítě, uţ seš limitovaná a uţ tu práci, uţ to všechno a uţ se těţko dostáváš zpátky na tu samostatnost jako finanční a takovou tuto. Takţe su šťastná. (smích) T: Ono je právě zajímavý, ţe to často řeší spíš ţeny, ţe jo, protoţe u nich se čeká, ţe půjdou na tu mateřskou a ţe teda vypadnou z toho pracovního toho a ta mateřská je docela nízká obecně, je to takový... R: Strašně, ten komfort a to. Takţe jednak ta finanční ta a druhá věc je, ţe kdyţ si do pětatřiceti ţiješ ten svůj ţivot a takovou tu pohodu, co třeba teďka mám já a pak ji najednou máš zlomit a s tím, ţe prostě budeš ráno vstávat, budeš v noci vstávat, budeš jako taková, jo, ţe to se fakt těţko rozhoduje. A ještě mám právě takovou, jako ţe půjde na mateřskou on, tak to jedni ještě známí, on taky šel na mateřskou, ale potom s tím druhým právě uţ šla ta manţelka, protoţe to dítě mělo závislost na tom tátovi a ta manţelka to špatně snášela a byla z toho nešťastná a myslím, ţe to druhý dítě uţ si chtěla sama uţít. Takţe ono to tam prostě nastane. Jo, prostě kdyţ se o nej stará ten táta, tak ta máma uţ je tam potom jenom jako ten - přijde, donese peníze. T: Takový obrácení toho, těch rolí. R: Nonono, a ta matka, ta ţenská kdyţ je normální taková jako ta, má trošku toho mateřství v sobě, tak to nemůţe dobře snášet, takţe se tam projeví toto. T: Někdy i to okolí tak jako naznačuje a tak. R: To okolí, tak to určitě, ale víš co, to okolí bych tak jako ani nepovaţovala za nějaký problém. To je kaţdýho věc a jako do toho... To je problém těch druhejch. T: No já si to taky myslím, ale vím, ţe právě jako hodně často se někdo vyjadřuje různě jako o čemkoliv, ale to není jen rodinách, ale i o různých jiných věcech, co je trošku jiný. R: To je.. T: No je to tak. Ještě tady mám dotazník.

Pavel T: Tak úplně na úvod bych se zeptala, jak vypadá tvůj běţný všední den. R: To je velice zajímavá otázka... Tak můj běţný všední den vypadá tak, ţe vstanu v 4:30, potřebuju tak hodinu a něco, abych se nachystal a vyrazil do práce, protoţe dojíţdím do práce. Ale tím, ţe já bydlím shodou okolností v takové chatě v lese, tak je to takový náročnější tam, zvlášť teď, kdyţ mi uţ čtrnáct dnů neteče voda. Takţe se nachystám, já ráno ještě většinou trénuju, pak vlastně vyrazím na cestu do práce, tak abych byl v práci minoucí všechny kolony na cestách a podobně. No, většinou v práci devět, deset hodin, pak mám třikrát za týden mám tréninky oficielně v Brně, protoţe dělám stará bojová umění, tak vlastně věnuju se tomu, takţe mám tréninky, nebo mám angličtinu, míval jsem ještě japonštinu. A přijedu večer dom, dělám ještě překlady nebo si něco přečtu, udělám dřevo, protoţe topím dřevem. A jdu spát, abych měl aspoň pět hodin spánku. Tak to je takový můj běţný den. T: A jak vypadá takový běţný víkend? R: Běţný víkend, to záleţí na tom... Tam právě bych řekl, ţe vstupuje hodně do role manţelka, protoţe o víkendech, pokud je to moţné, já ještě jezdívám o víkendech na semináře, ne úplně často, ale někdy se stane, ţe třeba dvakrát za měsíc jsem pryč ten víkend. Pokud to není tak, tak s manţelkou jsme doma nebo si někam zajedeme, jo, podle toho, na co máme zrovna náladu nebo pokud já nemusím doma chystat dřevo a tak a to zas ona mně pomůţe třeba s některýma věcma. Takţe... Jo, ten víkend tak různě se domlouváme. Kdyţ jsem se ţenou, tak se snaţím ten čas maximálně věnovat jí, protoţe zase nemáme tolik těch příleţitostí. Někdy se vídáváme v týdnu ve středu, paradoxně, jo, takţe... Ale někdy i v pondělí ale to výjimečně, tento týden třeba vůbec nevím, jestli nám to vyjde se ve středu vidět, ale ty víkendy se snaţíme, jako kdyţ to jde, takţe takhle. T: A manţelka bydlí... R: Manţelka bydlí sedmdesát kilometrů, ve (název města). Ona bydlí ve (název města), já bydlím u (název města). Protoţe ona má poměrně perspektivní, nebo perspektivní - měla perspektivní. Ta práce, kterou měla tam-ona pracuje na (název) univerzitě - tak byla, řekl bych, solidní. Protoţe tam to vypadalo dobře, ţe by si hned tak takovou práci nenašla jinde, tak ona vlastně ţila tam a ţije a já ţiju tady. T: A to byl i takový nějaký důvod, ţe jako spolu neţijete, ţe ona tam měla to místo. A uţ ho teď nemá? R: Má, ne je tam. Je tam pořád. Teď uţ to není tak dobrý, protoţe tam to bylo hodně, ona dělala administrativní sílu při výzkumných záměrech a bohuţel Ministerstvo školství výzkumný záměry různě organizuje jinak a ta škola prostě se jí daří a nedaří získávat ty výzkumný záměry, tak třeba tady Technika je asi poměrně úspěšná, tam to je jinak, zvláště ta jejich fakulta informatiky tak ta je asi o něčem... Není tak dobrá. Takţe se jim ty výzkumný záměry daří hůř sehnávat. Takţe podle toho to potom tak vypadá. No ale zatím tu práci tam má a uvidí se, co bude dál. T: A dá se třeba říct, jestli trávíte víc času tam u ní nebo.. R: Dříve to tak bylo, kdyţ jsme spolu začínali, protoţe my jsme spolu víc jak sedm let, takţe dříve to tak bylo, já jsem jezdil hodně za ní, protoţe já jsem ještě neměl vlastní bydlení. Takţe jsem byl v podnájmu, nejdřív jsem bydlel u expřítelkyně, s níţ jsem ţil teda ve společné domácnosti pět let čtyři roky, moţná to mě trošku vyléčilo (smích). Ale potom jsem se odstěhoval k mamce, protoţe mamka byla sama, potřebovala pomoct s nájmem, tak to bylo, jako ţe nám to vzájemně vyhovovalo, ona měla čtyřpokojovej byt sama pro sebe, tak co tam, ţe? Tak já jsem jí pomáhal táhnout ten nájem, měl jsem tam jeden pokoj, ale moc mě to tam nebavilo, však jaký to je bydlet s rodičema, to je hrozný, ţe? (smích)

T: No tak.. R: No někdy no, kdyţ se člověk má kam zašít, tak je to dobrý. Tak jako mě to zrovna nebylo moc příjemný a tudíţ jsem jezdil hodně za ní. Potom jsme našli tu chaloupku v lese, která se nám společně líbila a začali jsme ji společně... Teda já jsem šel do hypotéky a pořídil jsem to na hypotéku. No a vlastně jsme si říkali, ţe to budem nějak zvelebovat. Takţe čtyři roky já tam ţiju. No a teď je to tak, ţe ona jezdí víc za mnou na ten víkend tam třeba. T: Takţe to plánujete tak, ţe to bude jednou společný. R: Jednou ţe by to mohlo být společný, záleţí na tom, jak se budou vyvíjet jiný věci. T: A manţelka bydlí jak v tom (název města), sama nebo s někým, u rodičů? R: Ona bydlí... Její maminka má byt a ten je v podstatě volný, protoţe ona ţije u svého přítele, takţe ona je vlastně v tom bytě. Ona má teda ještě svůj byt koupený tam, který splácí na hypotéku, protoţe to nějak v rodině získala za dobrou cenu, tak zatím se ho ještě nechce zbavovat, ještě si říká, kdyby to neklaplo se mnou, tak aby měla kam jít. No se mnou je to taky těţký, ona by mohla vyprávět. T: Jo (smích). Co by třeba říkala? R: No to já nevím, tak asi by říkala dobrý věci, ale i nedobrý no. Tak třeba se k tomu dostanem dál. T: Dobře. A jak třeba nejčastěji trávíte dovolenou? R: Kaţdý samostatně. T: Jo? R: (přitakání) Aţ teprve letos jsme se domluvili a já jsem souhlasil, ţe je to dobrá myšlenka, ţe s tím jako souhlasím. Týden jsem vzal ze své dovolené, protoţe já většinu svojí dovolené jsem trávil v Japonsku. T: Kde? V Japonsku? R: V Japonsku. Protoţe já tam studuju. Takţe vţdycky všechno padlo na to a vlastně jenom Vánoce byl takový nějaký čas, který jsem si nechával, ţe jsme byli společně. Letos je to první rok, kdy to o týden jakoby ošidím v tom Japonsku a týden bych chtěl být někde s ní, s ní, s přáteli třeba někam k moři, ţe bysme jeli. Ona jezdila sama a já taky. Ona to brala jako součást toho našeho vztahu, ale je fakt, ţe uţ jsme dlouho spolu a je potřeba mít společné záţitky, jestli to chcem udrţet. T: A jak probíhá to studium v tom Japonsku? Co tě k tomu přivedlo? R: Jeţišmarjá, to je víc jak dvacetiletá historie, takţe to uţ je dlouho. Ale kaţdopádně to je jednak... Já teda jak jsem řekl, ţe studuju teda tradiční bojová umění, tak ono to je věc, která je v podstatě na vyhynutí. Uţ většina mistrů aspoň v Japonsku tady těch tradičních škol umřela, období různě s tím zamávaly, takţe... Já jsem měl to štěstí, ţe teda můţu, nejenom teda já, ale nás je víc tady v České republice, kdo studujeme i pravidelně v Japonsku u velmistra a jeho nejbliţších studentů, to (název těch bojových umění - nesrozumitelné), co my teda děláme. A pro mě je to důleţitý, protoţe pro mě je to celoţivotní cesta, filozofie, všechno. Takţe ona tomu tak rozuměla, já teda mimo jiné mám tréninky i tady v České republice, mám tady i učitele, u kterýho jsem začínal před těma více jak dvaceti lety. Strašně moc je ten můj ţivot s tím prolnutej. To je i důvod, proč jsem chtěl bydlet blíţ přírodě. Tam vidím důleţitost jakousi. T: Jak to třeba ovlivňovalo tvoje vztahy celkově tady ta záliba nebo záliba..

R: No strašně to ovlivňovalo. Právě ţe to, řeklas to docela správně- záliba- protoţe většina lidí má v ţivotě záliby, asi zřejmě u málokoho to přeroste nebo propojí se s tím ţivotem tak, ţe to je prostě způsob ţivota, ţe to není.... Moţná ţe dneska, nebo dřív nebo později, to začne být hodně trendy, ţe lidi třeba ţijou, ţe se věnujou tomu farmářství nebo tak a skutečně se to stane způsobem ţivota, ţe to uţ není ţádná záliba, ale prostě ten člověk tak ţije. U mě to nebyla taky záliba, já jsem vţdycky věděl, ţe v tom je obrovskej odkaz jako něco významnýho pro lidstvo i. Ale musel člověk narazit na ty tradiční umění, protoţe ty v sobě maj obrovskou historii zachovanou a to je něco, jak kdyţ člověk objeví někde poklad. Prostě ten poklad má v sobě tu historii a to všechno schovaný a kdyţ to člověk začne studovat, tak začne objevovat věci, který jsou velice zajímavý. Takţe mě to vţdcky lákalo, ty umění, který já studuju, tak jsou přes tři tisíce let starý, mají v sobě víc jak tři tisíce let historie a to je vţdycky unikát. Protoţe tam je to hodně závislý na předávání z učitele na studenty a tím, jak plynuly staletí, tak bylo mnoho, nesčetně důvodů, aby to zaniklo. Takţe to, ţe to přeţilo do dnešních dnů, já povaţuju samo o sobě za zázrak a nehodlám slevit z toho, co jsem tomu uţ dal. I z toho důvodu, ţe moji učitelé, kterým je uţ dneska sedmdesát, osmdesát, dokonce shodou okolností jeden nedávno zemřel, tak ţili stejně tak. Ţili skromnej ţivot, ţili ţivot s bojovejma uměníma, jinak ale pracovali, dělali všecko jako ostatní, ale do toho ţili podle těchto, jak to říct, zásad nebo filozofie nebo prostě s tím. A já je nemůţu zklamat, to nejde prostě, kdyţ oni ti dají důvěru, dali tomu celej ţivot, tak já bych se nemoh podívat sám na sebe, kdybych najednou zahodil všecko, co mi předali, to nejde. Takţe já si toho strašně váţím, ţe to můţu dělat, ţe to můţu studovat v Japonsku, ţe moţná mám i určitej talent na to. Ale i mě to obrovsky pomohlo třeba se rozvinout i tady v zaměstnání, a vůbec, jo, v celým ţivotě. T: Takţe to je víc neţ záliba, jako mnohem víc. R: Určitě. Pro mě je to rozhodně způsob ţivota. Takţe já tím ţiju a ani neuvaţuju nad tím, ţe by... To je prostě moje součást, to jsem já. T: A jak to třeba ovlivňuje ty vztahy, se ţenami. R: Vztahy to ovlivňuje hodně, strašně moc. Se ţenami, s přáteli, strašně moc to ovlivňuje vztahy. Ze začátku to ovlivňovalo, jsem... Tak já jsem byl takovej ten magor, kterej ve čtrnácti letech to začal dělat a to je vţdycky takový to, ta puberta, bouřlivý období, člověk hledá ty první vztahy, ty první lásky a to je takový divoký vţdycky. Samozřejmě jsem se vyvíjel přes pády a vstávání, jako se vyvíjím i dneska (smích), ale tehdy to bylo takový hodně divoký, časem se to tak uklidňovalo, hrany se obrušovaly, získávaly se zkušenosti. A prošel jsem si čtyřma dlouhýma vztahama, zaţil jsem i krátkodobý vztahy, zaţil jsem i vztahy ve vztazích. Coţ je věc, která není úplně jednoduchá, ne úplně jednoduše se dá o tom hovořit, ale je třeba vědět, ţe tydle věci existují a existují, zvlášť bych řekl, jsou rizikem ve vztazích, kdy ti lidé ţijí odděleně. Tam to můţe být riziko. Hodně záleţí asi na věku těch lidí, na zkušenostech a tak dál, na ţivotních příleţitostech a osudech a tak. To všechno jsem zaţil. A bylo toho hodně (úsměv). T: A to souţití ve společné domácnosti bylo jenom s tou jednou expřítelkyní? R: Ne, jo, to bylo s tou, no v podstatě ano, to bylo s tou jednou přítelkyní. Do té doby jsem neţil s ţádnou ţenou v jedné domácnosti a teďka v podstatě taky neţiju. Je to takový prostě pořád oddělený. Takţe bylo to pouze s tou jednou. T: A jaký to bylo? R: Bylo to fajn. Ale jako uţ všecko to má výhody a nevýhody. Je to o tom, co všechno je člověk ochoten j příjmat a co je ochoten přinášet na ten oltář obětí pro to. A to je pokaţdý jiný, ţe jo, kaţdej ten vztah to má trošičku jinak nastavený. A myslím si, ţe u nás to bylo těţký, protoţe ona měla, ta holčina měla taky svoje různý výkyvy nálad a tak dál, přišla taky do Brna, se odstěhovala z (název města), já taky, našel jsem si tady zaměstnání, já jsem ten byt táhnul, ona chodila do školy. Procházeli

jsme si spoustou problémů, který jsme měli, z jakýchkoliv důvodů, ona kvůli škole, já kvůli práci, kvůli tomu, ţe se nám něco nepotkávalo, něco potkávalo, jo. Prostě ten člověk, kterej studuje, se na to dívá pořád jinak jak ten člověk, kterej jak říkám, uţ teda drtí v té hokně, musí vstávat, ţe jo a nemůţe nejít náhodou, nemusím jít přece na ty přednášky a to se doučím a tak. Prostě je to jiný, samozřejmě ţe tam to naráţelo taky. Ale myslím, ţe jsme si byli hodně přínosem a kaţdej z těch vztahů skončil velice dobře, kdyţ to tak musím říct, ţe jsme se vţdycky potkávali potom a prostě rádi se viděli. Shodou okolností teda ta expřítelkyně umřela, takţe tam... Ale vlastně do té doby, neţ umřela, tak jsme ne nějak často, ale vidívali jsme se, ona studovala architekturu tady, ona studovala, vlastně dodělala jednu vysokou a pak šla a ještě dodělávala architekturu, takţe podle toho, jak ona byla vytíţená. No ale s tou svojí současnou ţenou jsem začal chodit uţ za dob, kdy jsem bydlel ještě s ní, i kdyţ my uţ jsme byli rozejití, ale bydlel jsem tam a to taky není... V jednopokojáči to není zrovna košer. T: No, to je zajímavý. R: No takţe já se nedivím mojí nynější ţeně, která to tehdy snášela, ale bylo to těţký a já si myslím, ţe je dobře, ţe jsem se pak odstěhoval. No tak tak to nějak ve stručnosti. T: No a ty jsi něco říkal, ţe tě to nějak ovlivnilo, ty zkušenosti z toho souţití, odradilo nebo... R: No neodradilo vyloţeně, ale jako kdyby rád jsem se do toho vrátil, rád jsem se vrátil do toho ţít odděleně, protoţe ono to má svoje výhody. Obrovská výhoda je svoboda. Svoboda se ale musí trošku umět zvládat. Já jsem takovej člověk, ţe já jsem hodně aktivní a skoro furt pracuju, furt něco dělám, hodně čtu, dělám překlady z angličtiny, tréninky mám pořád, studuju pro to, rád si zahraju na kytaru, rád si maluju, jo, prostě všecko moţný. Do toho barák, to je taky furt starost a do toho (firma), to je taky furt starost. Takţe je to fakt, kdyby měl den 45 hodin, já budu rád, rozhodně ho vytíţím. (mluví se servírkou). Takţe mně to vyhovovalo z tohoto směru, ţe člověk se nemusel moc přizpůsobovat, na druhou stranu, přinese to sebou určitý problémy, právě ve smyslu té svobody, ti lidi si začnou moc ţít to svoje, aspoň teda my jsme to tak měli. Ţe člověk se přizpůsobí tomu, ţe neţije s tím partnerem ve společné domácnosti, ţe neţijou spolu. To sebou přináší to, ţe sice nemusíme řešit spousty problémů, ale ono je to moţná škoda. A to je to, co je na tom podstatný vědět, protoţe to, ţe spolu začnou ti lidi řešit ty problémy a naopak se musí dělat kompromisy a tak, to přináší společnou věc a ta můţe hrát hodně roli v tom, jak moc soudrţný ten vztah je. Na druhou stranu, ty problémy, kterýma my jsme si prošli, je kupodivu i to, ţe ţijeme stále odděleně, tak ta soudrţnost je poměrně silná, coţ asi naznačuje to, ţe moje ţena si vţdycky váţila toho, ţe kdyţ jsem byl s ní, tak jsem se jí věnoval, ţe jsem prostě... Aby to bylo vyváţený. (konverzační partner jí polévku) T: Jako mně se právě ta myšlenka toho odděleného souţití líbí. R: No jako, já třeba mám jednoho známýho umělce, no známýho - ne známýho, ale oni bydleli ve vchodě vedle nás, kde bydlí mamka a on to je takovej typickej uţ trošku věkově pokročilejší pár, já si myslím, ţe té ţenské uţ musí být přes padesát, moţná víc a tomu chlapovi moţná k šedesátce. A oni ţijou taky odděleně. Ale on je umělec a ona pracuje ve špitále. A oni se prostě vídají, kdyţ můţou, ale on kdyţ třeba potřebuje tvořit, tak on je u sebe a on dělá sochy a já nevím co ještě. A mu to vyhovuje. A oni si takhle prostě sedí, já nevím, jestli je někdo z nich vdovec nebo vdova nebo jestli se nějak rozvedli, ale teďka spolu ţijou taky takhle, takovýmhle způsobem. T: Ono to bývá právě často v tom starším věku. Uţ jsou často zvyklí na to svoje. R: To je totiţ trošku moţná riziko toho, kdyţ ti lidi si zvyknou jako ţít sami. A do určité míry to má fakt tu výhodu té svobody a tak, ale časem třeba, to se, moje mamka třeba měla spolupracovníka v práci a ten vlastně si sem tam vţdycky našel známost, ale vlastně nikdy - báli se otevřít - a nikdy vlastně neţil s ţádnou z těch ţen. A on uţ pak se dostane do věku, kdy uţ neumí ţít s někým, uţ neumí dělat kompromisy, do určité míry jenom, ale chrání si to svoje osobní. A ono vţdycky to s tím

otevřením je takový riskantní, ţe jo, člověk jde do něčeho, co neví, jak dopadne. Navíc většinou kdyţ to dopadne blbě, tak to úplně strašně moc bolí, takţe pak se člověk do toho nechce jít. Na druhou stranu já v tom vidím hodnotu, jo, protoţe člověka to naučí trošičku bojovat, i s těma blbýma pocitama, i s tím, ţe se třeba věci podělají tak, ţe by si to nikdy nepřál. Ale to je zkušenost. Ono nejde před vším utíkat, nejde prostě si říct, nebo takhle: Já si myslím, ţe to je nesprávný, protoţe pokud ten vztah uţ je, tak mají k sobě hledat, mají si procházet těma problémama ti lidi. Paradoxní moţná, ţe to říkám já, kdo ţije takhle v odděleným vztahu, jo, ale my s tím počítáme, ţe jednou budeme ţít spolu, nechceme ţít odděleně donekonečna a jako vidíme v tom pořád hodnoty. Jako já nejsem ten typ člověka, kterej by mohl být úplně sám, to by mně asi vadilo. To bych se z toho asi musel zbláznit. Já jsem vţdycky měl ţenskou, takţe... T: Jak třeba důleţití jsou pro tebe přátelé? R: Jsou velice, ale tím, ţe toho času je málo, tak i s těmi přáteli musím volit. Mám převáţně přátele v tom bojovým umění, které dělám. Takţe se vídáváme na těch seminářích, občas se navštívíme. Zaplaťpánbu moje ţena taky cvičí, ne moc, tak trošku, není tak do toho zaţraná jak já, ale máme víceméně stejné přátele, coţ je taky důleţitý. T: A dělá to stejné teda. R: Dělá to stejné, ale řekl bych na 80 % menší úrovni, takţe nevěnuje tomu tolik času. T: Ale máte teda i nějaký společný kamarády. R: Máme, většinou z toho bojového umění. T: Takţe vy teda se vídáte tak zhruba dvakrát třikrát do měsíce o těch víkendech. R: Zhruba tak. Jako kdyţ su v Japonsku, tak se nevidíme, jednou se nám podařilo se nevidět dva měsíce, coţ byla shoda okolností, ona něco měla a já jsem měl o víkendu, pak nám to nevyšlo, pak jsem byl měsíc v Japonsku a rázem z toho byly dva měsíce. Taky se to někdy tak podaří. Jako tomu se snaţíme vyhnout. T: A jezdíš třeba někdy i k ní domů? R: (přitakání) Někdy jo, ale výjimečně, protoţe v tom městě moc není-tam se člověk zavře do toho bytu a je to byt sice v novostavbě, ale tam není co dělat. Jo, televizi nemám uţ jedenáct let, jo, takţe televizi jsem neviděl jedenáct let, mě to ani moc nebaví na to čučet. Kdyţ se chcem podívat na film, tak si něco pustíme na počítači, ale není to tak, ţe by televize řídila nás, ale my si řídíme ten čas, kdy chceme se na něco podívat. Ale tam není moc co dělat, takţe radši jsme u nás. Teď teda kdyţ neteče voda, tak by bylo asi příjemnější být v tom městě, kde teče, ale dá se to zvládnout. Je to dobrodruţství. T: Tak snad brzo začne zase. R: Prý na jaře (smích oba). T: My uţ jsme to asi trochu zmínili, ale jak vnímáte navzájem jakoby nebo jako, kde je doma? U tebe je to moţná jasnější... R: No, kde je doma... Asi doma je tam, kde se člověk cítí být doma. A pro mě je to teda opravdu jasnější, já doufám, ţe pro ni to vypadá, ţe by mohla říct, ţe se částečně cítí být doma i jako u nás v té chaloupce. Ale shodou okolností, protoţe jsme... Ty věci jsou některý docela čerstvý vlastně z přelomu roku, kde jsme měli dost váţný problémy, tak to bylo hodně nahnutý, ale teď se to spravuje a postupně se snaţíme to dát nějak dohromady. No a myslím si, ţe to není úplně jednoznačný zatím. Pro mě je to více jednoznačný, pro ni míň, právě z toho důvodu, ţe ani tam není doma, ve (název města),,

protoţe tam bydlí v bytě svojí mamky, takţe to je v našem případě jasný. R: (po pauz, kdy dojídal polévku) Dneska lidi chcou být hodně nezávislí, ţe? T: No jak kteří... Spíš mě přijde, ţe by lidi chtěli všechno v jednom, aji být nezávislí, aji zároveň mít někoho prostě, na koho se můţou spolehnout. R: Je těţký skloubit ty věci, ţe. T: No nevím no, asi kaţdýmu to přijde jinak těţký. R: Já si myslím, no, tak diskutuju o tom se ţenou. Si myslím, ţe je hodně důleţitý mít dobrou komunikaci v tom páru. Pokud co nejupřímnější nebo co nejotevřenější, ona někdy bolí teda jo. Já se přiznám, ţe já jsem se to musel hodně učit a vlastně pořád se to učím, protoţe je to i tom, jak člověk toho druhýho poznává, coţ v případě oddělenýho souţití vlastně máš jenom ty příleţitosti, kdyţ jste spolu, kdyţ nejste, tak nepoznáváš. Ale myslím si, ţe to je hodně důleţitý a ţe z toho teprve můţe vyplynout ta hodnota toho, jestli ano, jestli ne, jestli to bude fungovat, nebude. A jednak si myslím, ţe lidi se dneska moţná bojej trochu komunikovat o věcech třeba citlivejch nebo neví, jak o tom komunikovat, nebo záměrně se tomu vyhýbají nebo prostě nevím, asi těch důvodů můţe být milion. A druhej důvod je, ţe nerozumí citům nebo bojej se pochopit city, protoţe city vţdycky bolí a dneska lidi jsou jako takoví strašně racionálně uvaţující, jo, ale neuvědomují, nebo nemají cit jako pro cit. A to si myslím, ţe je škoda, protoţe tam podle mě vidím i díru v té společnosti, která vzniká, protoţe lidi se uzavírají, nemají nic pevnýho v ţivotě o co by se opřeli a nakonec jedinej pevnej bod, který se snaţí vytvořit je to, ţe jsou nezávislí, nakonec zjišťujou, ţe ani to není ono a "co tady po nás zůstane" a takový, coţ... Jako podle mě jsou správný otázky, ţe je dobrý, ţe se tím člověk začne uţ vůbec zabývat. Někteří lidi nad tím ani nepřemýšlí, ale podle mě je to škoda, jako ten ţivot podle mě není od toho, abysme prostě si ho tady proţili jenom tím, ţe se někde najíme, dám si pivo a po mě zůstane todleto. To je podle mě málo, ale to zase záleţí na tom, jaký jsou ti lidi, jak jsou nastavení. A myslím, ţe todle by se mělo více v té společnosti prosazovat, teď jsme měli školení v rámci (zaměstnání) teda, projektový management, a ta paní tam právě říkala, ţe chodí, nebo chodila, na Karlovu univerzitu na Fakultu filozofickou, kde probíhaly nějaký kurzy psychoterapie, jako učení, jak dělat psychoterapii, ţe tam byly i nějaký známý osobnosti, ţe by se tomu chtěla do budoucna věnovat. A já říkám: "A jakej si myslíte, ţe to má jako trh tady." A ona říká: "Obrovskej." Protoţe lidově řečeno, lidi jsou v prdeli. Psychicky, citově. Protoţe jednak neumí sdílet spolu ty pocity, naraţí na to v práci, všude, neumí se vyrovnávat s tím, nemají o co se opřít, rodiče jim nic pořádně nedali, oni nemají ţádnej pevnej bod. Někdo třeba, kdo má náboţenství, aspoň se opře o to náboţenství nějak, ţe mu to dá nějakej pevnej záchytnej bod, ale jinak, lidově řečeno, ti lidi jsou prostě v háji. Takţe ta psychoterapie se očekává, ţe bude mít do budoucna obrovskej boom, vůbec v republice. A myslím, ţe uţ se to všechno spustilo, ţe uţ to běţí. Ţe rodiče nevím, jak moc dávají těm dětem, ţe spousta rodičů si kupuje svoje děti víceméně, jenom ţe jim dává peníze a běţ tam, běţ tam, protoţe rodiče furt pracují. Myslím si, ţe uţ tam vznikají mezery. Já nejsem odborník, to nevím, já spíš su takovej pozorovatel ţivota, ale myslím si, ţe uţ moţná todleto způsobuje takový ty základní problémy potom i ve společnosti. T: Ty změny jsou velký určitě. R: No, jsou, právě já to tak cítím, mezi těma mladýma, mezi lidma, co mi chodí na tréninky, ţe nemají vytrvalost vůbec, ţe očekávají, ţe všechno bude hned a ono to nepřichází, ţe pro něco člověk musí prostě dělat furt něco. Pro ten vztah je to podobný, to je nikdy nekončící práce. Takţe já si myslím, ţe to všechno se vším souvisí, ţe všechno je to nějak propojený. A ty lidi si tydlety propojenosti... Ani nad tím nepřemýšlí. A nad tím člověk ani nemusí moc přemýšlet, ono to existuje, ať chcem nebo ne. Jde jenom o to učit se z toho, něco s tím dělat, prostě... To je asi těţký, protoţe to je dost práce. T: A jak to v tom vztahu třeba řešíte vy konkrétně?

R: Hodně právě tou komunikací, hodně komunikací, hodně tím, ţe padáme na drţku oba, já, ona, společně a snaţím se vzájemně si pomoct, někdy se vzájemně naštváváme, ale pak si to uvědomíme hned. Důleţitý je... Mně v tomhle hrozně dává to bojový umění a to všechno vyplývá tak nějak z toho, ţe kdyţ se ten boj dostane na určitou úroveň, ţe třeba ti staří mistři, jo, kteří nám předávají ty zkušenosti, tak jsou většinou obyčejní lidi a hlavně to je cesta míru, nebo váţení si toho lidskýho ţivota, protoţe kdyţ ţiješ na hranici mezi tímto, tak se naučíš, jak strašně jednoduchý je vzít ţivot, ale nikdy ho nemůţeš dát nebo je strašně těţký ho udrţet, kdyţ se něco stane. A z toho vzniká uţ taková ta první: váţit si ţivota. A jak uţ si člověk začne váţit ţivota, tak uţ moţná začne k těm věcem jinak přistupovat, já to dělám teda přes bojová umění, ale někdo jinej to dělá přes... Třeba si vytvoří vlastní postoj na základě čehokoliv, já nevím, různý cesty jsou, jo, ale... Já si myslím, ţe od toho by člověk měl začít, váţit si toho. A my si toho váţíme. Jsme dostatečně sebevědomí, jsme kaţdej taková jako trošku individualita, coţ taky není jednoduchý, protoţe kdyţ jsou oba dva takový silnější individuality, tak nejednoduše se hledá to společný souţití. Ale zase má to to pozitivum toho, ţe si váţíme ţivota a ţe tím pádem hledáme, takţe kdyţ se nám něco takovýho stane, tak se snaţíme o tom mluvit. Samozřejmě, ţe nejdřív jsme naštvaní a to, to je vţdycky, to jsou ty emoce, těm emocím se nedá vyhnout, ale zase člověk to musí brát trošku s nadhledem. Musí sám sebe brát trošku s nadhledem. Nejsme mistři světa. Poděláváme věci úplně běţně, kaţdej, tomu se nikdo nevyhne. A nakonec to je podle mě ta cesta té přírody, pokus-omyl, vyjde-nevyjde. Něco člověk zkusí a tak. To si já myslím aspoň. T: Takţe ty jsi jakoby dovedl manţelku taky tady k tomu bojovýmu umění, i třeba trošku k té filozofii... R: Dostali jsme se přes to. A ona se víceméně tu filozofii asi učí přese mě, ona říká vţdycky: "Já si připadnu vedle tebe tak malá." Je hloupá, ţe to říká. Naopak, já si jí váţím. Já si musím váţit člověka. A to není jednoduchý. Já si hned tak člověka neváţím jako kdyby partnera. Jako váţím si lidí všech profesí, všeho, kaţdej má svoje, i zločinců si váţím, protoţe i ti mají něco přínosnýho pro společnost, jo, ale partnera-tam uţ musí být něco, čeho si skutečně můţu váţit. Nemusí být vůbec hodnej na mě, nesmí být na mě ani furt zlej, jo, prostě musí to být takový vyváţený. A já se to samozřejmě taky snaţím dělat vyváţený, někdy se mi to daří, někdy ne. Váţit si jeden druhýho, to je podle mě důleţitý. Dokud tam je ten respekt a člověk si váţí toho druhýho, tak se dá spoustu problémů překonat. Jakmile tohle zmizí, nepřekoná-ani ten nejmenší se nedá překonat. Protoţe pak uţ je to... Nevím, moţná můţeš sama na základě svých vztahů hodnotit, ale asi víš jaký to je, kdyţ člověk ztratí respekt vůči tomu druhýmu a nemůţe si ho váţit. T: No jo no (smích). R: Všichni lidi to mají podobný, jo, akorát někdy se o tom bojí mluvit nebo si myslí, ţe jsou něčím výjimeční, já si to naopak nemyslím, já si myslím, ţe v tomhle to máme všichni hodně podobný, akorát se lišíme v tom, jak kdo to bere, jak kdo s tím se snaţí něco dělat, jak kdo tomu propadá a samozřejmě jsou některý strašný povahy, který si myslí, ţe všichni kolem jsou blbí a jenom já su ten nejchytřejší a ona je blbá a on je blbej, jako určitě jsou i takoví. T: Jsou. A dá se třeba říct, kdyţ teda jste spolu doma o tom víkendu, jestli si nějak dělíte domácí práce nebo ty činnosti? R: Dělíme. Dá se říct, dělíme: Ona vaří, já jím (smích). Ne, já se snaţím dělat všecky ty chlapský práce, ale snaţím se jí pomoct, jako kdyţ pereme, my máme problém se septikem, takţe pračka to dává do takové šedesátilitrové nádoby, já to musím vynášet do lesa, vylít vţdycky tu vodu, takţe s praním musím pomáhat. Rád umyju nádobí, já jsem prostě zvyklej se najíst a umýt po sobě, to jsem se naučil v Japonsku, ale i v rodině, my jsme hodně uklízeli. Doma si uklízím, udrţuju, ona je mnohem pečlivější na pořádek. Takţe takhle si to dělíme, kdyţ ona chce s něčím pomoct, tak já se snaţím jí pomoct, jako nehraju si na ţádnýho mistra světa, ţe já su chlap a budu dělat jenom tohle. Samozřejmě jsou práce, který můţu dělat jenom já a nebudu se hrnout do prací, který...ona je třeba na ten úklid pečlivější. Já to tak uklidit neumím, mně to stačí, a kdyţ uţ to není vidět za rohem, je to dobrý

(smích). Takţe to ona umí líp, ona je taková pečlivější. Takţe určitě si je dělíme. A musí se, kolem toho baráku určitě. Dřevo ona neudělá. T: Ono asi tím, ţe ţiješ sám, tak prostě si některý věci musíš přes ten týden udělat sám. R: Přesně. To byl taky problém, protoţe ono pak se někdy naráţelo... Trošku i ta ţenská asi potřebuje mít tu svou hrdost jako povzbuzenou. A kdyţ jsem jí dával najevo, ţe všecko si umím udělat sám a o všechno se umím postarat, tak ona si začala připadat zbytečná. A to taky není dobře. Ale faktem je, ţe prostě kdyţ člověk ţije sám, tak já kdybych chtěl, tak si umím všecko nachystat sám. Ale jednak to nemusí mít takovou kvalitu a navíc je to hezký, kdyţ ty lidi to můţou spolu sdílet. Takţe kdyţ ona to uvaří, já jsem strašně rád, ţe to mám uvařený a navíc to můţeme spolu sníst a je to takový příjemný. Takţe to podle mě taky bylo důleţitý, abysme si trošku vyjasnili tyhlety věci. Musel jsem jí říct a společně si vyjasnit, proč třeba si jí váţím a tak. Ale neříkám jí všecko, musím mít trošku nějaký to tajemství (potutelně). T: Ono je to důleţitý tam navzájem ta potřebnost. R: Je, je. Musí tam bejt, no máš pravdu. T: No, a kdyţ jste u ní, tak probíhá to podobně? R: No tak kdyţ jsme u ní, tak tam není moc do čeho píchnout. T: Tam je všechno nachystaný z týdne. R: No, tak tam... Na jídlo většinou spíš někam zajdem, protoţe vyuţíváme toho, ţe jsme ve městě, někam zajdem nebo si zajdem na film nebo večer do hospody na pivo, máme tam nějaký známý, který zase jsou z toho bojovýho umění, takţe jim třeba zavoláme, jestli nechcou jít taky si sednout. Takţe spíš asi tak. Pomáhal jsem jí s bytem, kdyţ ho renovovala, vţdycky po nájemnících je potřeba ten byt zrenovovat, takţe to jsme dělali. Jako snaţil jsem se jí pomáhat v těhle těch věcech. Trošičku občas tam docházelo k tomu, ţe... Někdy se tam můţe stát, ale podle mě to není platný jenom pro páry, který ţijou odděleně, ale i pro normální páry, ţe ztrácí...jak to říct... Neuvědomujou si, ţe kdyţ jednou spolu ţijou, nebo stvoří pár, tak veškerý problémy nebo dobrý věci jsou jejich společný. Takový, víš, to obviňování jeden druhýho a tak, ono se to sice děje v kaţdým vztahu, ale je potřeba si asi uvědomit, ţe to je vţdycky společnej problém. Někoho víc a někoho míň. A tam si toho váţím, ţe ona se vţdycky ptala, jestli ona něco udělala špatně a bavíme se o tom a umíme si přiznat ty chyby. Ale je to společný ty problémy. A to je potřeba tam udrţet, ţe to je společná věc. Jestli je to náš společnej vztah, tak naše problémy jsou společný a ty radosti jsou společný. T: A jak to třeba plánujete do budoucna? R: Do budoucna kdyby se nám zadařilo, tak rodinu bysme chtěli, kdyby se nám zadařilo, ale věkově, ona je o rok a půl mladší, uvidíme, jak se to bude vyvíjet. Kaţdopádně kdyby se nám podařilo, tak bysme chtěli ţít spolu. Jenomţe ono to záleţí potom samozřejmě jednak na tom, jestli rodina bude moct být, ale taky na trhu práce, kde bude práce. Není to jednoduchý, protoţe bych řekl, ţe víc těch změn jakoby potom je vyţadovaných po ní, protoţe to Brno má víc pracovních příleţitostí neţ tam v tom (název města),, jo. Takţe ona by vlastně musela udělat tu větší změnu, ţe by se přestěhovala. Já si myslím, ţe uţ teď je tak jako poměrně zvyklá, uvidíme. Nechce předcházet, ale myslím si, ţe bysme to k tomu směřovali. Nebo se můţe stát, ţe se rozvedem a budem hledat někde jinde. T: A jaký je ten hlavní důvod, ţe spolu nejste? Je to třeba ta její práce ve (název města), ţe kdyby si našla něco v Brně? R: Myslím si, ţe je to hodně ta práce. Ţe ona teď nechce jít do hledání si nové práce, já ji do toho nenutím, protoţe... To není jednoduchý. Není to jednoduchý a nechci si tohle vzít na triko, prostě chci,

aţ ona se rozhodne a taky uvidíme, jak třeba s tou rodinou, to je další věc, která to můţe ovlivnit. T: A kdyby rodina byla, tak... R: Tak jo, to by se asi odstěhovala tam. S tím ještě nemám zkušenost právě, kdoví, co přijde. Třeba budu překvapený. Si to lajnuju nějak a... Já uţ jsem si lajnoval tolik věcí v ţivotě a všechno se stalo jinak. T: (smích) A jestli jste třeba někdy uvaţovali, ţe kdyby bylo dítě, ţe by jsi šel na rodičovskou a ona by chodila do práce? R: To záleţí... Jako jo, mám třeba kamaráda, kterej to tak dělá. To by ale musela mít ona velice dobře placený zaměstnání. To je spíš o tom, kdo má větší příjem v té rodině. Já vím, ţe dneska je to moţný, já vím, ţe se to tak dělá. Na druhou stranu jí si pořád myslím, ţe to dítě potřebuje tu mamku hodně. Potřebuje i toho taťku, ale víc se dá oţelet ten taťka neţ ta mamka, mě přijde. Moţná je to moje naivní představa, ale beru to tak, ţe ta matka to dítě porodí, a jako kdyby ti jsou si nejblíţ. Patřili k sobě devět měsíců. Na druhou stranu já jsem vyznavač toho, ţe by rodiče měli těm dětem dát ten čas. Nejsem zastáncem toho, aby taťka byl furt v prdeli a doma se o to starala jen mamka. I kdyţ hodně vydělává to není uţ o penězích, to vůbec není o penězích, to je o budoucnosti toho potomka dál. To je právě to, kde já cítím ten problém i v té společnosti. Jako peníze jsou důleţitý, ale je to nástroj, nemůţe to být filozofie, nemůţe to být celoţivotní honba. To je nástroj k něčemu, a jestli ten nástroj neslouţí uţ pro správný účely, tak k čemu jsou. Podle mě by člověk měl být skromnej, zůstávat skromnej. T: A jak by to třeba ovlivnilo to, tu filozofii nebo ten způsob ţivota, to dítě? R: Ovlivní to dost, musel bych se hodně přizpůsobit, musel bych plánovat to svoje studium trošku jinak, ale tím, ţe já mám hodně přátel v bojovým umění, kteří mají teď čerstvě rodiny, tak mě to dodává takovýho jako většího přesvědčení, ţe to jde. Není to jednoduchý, samozřejmě, i finančně prostě člověk musí najednou zajistit rodinu a ještě mít na to studium, to není vůbec jednoduchý. Do toho ještě se mi můţe stát, ţe moje mamka uţ zestárne a najednou bude potřeba i mamce pomoct, takţe to budou všude peníze. Ale pořád si věřím a spolíhám (klepe na dřevěný stůl), ţe bohové mě ochrání a pomůţou mi, abych vydrţel a abych prostě zajistil tu rodinu a zajistil to studium, protoţe to je zase důleţitý pro nějaký moje přesvědčení. Ale nebude to jednoduchý. T: Máš třeba v plánu to dítě vychovávat podle té filozofie, vést ho k tomu? R: Ne, nene. Já jsem nikoho nechtěl vychovávat tím, já jsem ze začátku, kdyţ mi bylo čtrnáct patnáct, tak jo, já jsem byl ještě mladej a blbej, neţ jsem si uvědomil, ţe takhle ne. Ne, já tím ţiju a ti kdo chcou, tak si z toho berou a ti kdo nechcou... V bojovým umění je to vţdycky pro inspiraci, buď ten člověk je inspirací pro to okolí a pak si z něho lidi čerpaj anebo není a pak nečerpají. Já si myslím, ţe je třeba být inspirací i pro tu rodinu, i moţná jako sourozenec, protoţe mám jednoho bráchu a dvě ségry, prostě nějak jako být inspirací, pokud člověk dělá něco, čemu věří, ţe je dobrý. Takţe já to beru tak, pokud by to dítě bylo a všechno bylo dobře, tak buďto budu dobrou inspirací pro něj jako otec a moţná se nakonec rozhodne samo anebo nebudu a půjde svým směrem. Všecky moţný problémy můţou nastat. Dneska tím, jak ten svět je otevřenej, tak dneska můţe být výborná rodinná výchova, ale puberta zavelí, dítě se zprčí a skončí na drogách třeba jo, všecko moţný se můţe stát. T: Těţko plánovat. R: Těţko no, těţko. Samozřejmě, ţe ten rodič má strach. Moje mamka říkala: "Jak se narodí dítě, tak ten rodič má uţ celej ţivot jenom strach o to dítě." Ale asi ta ţenská to cítí ještě víc, neţ ten chlap, ten chlap je v tom takovej pevnější. Si myslím teda, nemůţu to nějak soudit. T: A myslíš, ţe třeba kdybyste měli, nebo třeba ani ne vy, ale tak obecně, kdyţ třeba ti dva mají pak dítě, jestli je pořád jakoby moţný ţít odděleně. Jestli je to moţný a jestli je to třeba správný.

R: Je, protoţe ţe jo, jsou rozvedený páry, kde si střídají to dítě. Já nevím, to mi nepřipadne dobrý. Vím, ţe se to děje tak, vím, ţe někdy je to nevyhnutelný. Já bych se tomu asi dost bránil. Nepřipadá mi to správný. Já si myslím, ţe by ta rodina měla ţít spolu, přes problémy a tak, ale měla by ţít spolu. Myslím si, ţe tak by to mělo být. Samozřejmě říkám, jsou věci, kdy je to nevyhnutelný třeba, ţe se něco podělá v ţivotě, coţ můţe být spousta věcí. Nedělal bych to, nebo já osobně bych to nedělal, snaţil bych se tomu vyhnout. T: A stává se vám, vy asi spolu netrávíte úplně dlouhou dobu v kuse, ale jestli se vám někdy spolu stává, kdyţ uţ jste spolu sýl neţ obvykle, jestli tam vznikají nějaký jako ponorky nebo něco. R: Právě ţe je to dobrý docela, my si to umíme uţít, ale většinou to je tak, ţe jsme někde s přáteli někde. Nevím, jak by to bylo, kdyţ bysme byli třeba někde dva týdny sami, to si neumím zatím představit, jaký by to bylo, ale já nám dost věřím. Takţe třeba by to fungovalo. Já jsem zjistil, ţe s ní je to docela dobrý. Já mám docela dobrou ţenu, asi. T: Určitě. Já si to ještě projdu. Neuvaţovali jste třeba někdy, ţe byste bydleli teďka spolu u tebe a ona by dojíţděla do toho (název města),? R: Hele, dělali jsme to, kdyţ byly prázdniny teďkom tady, jarní, tak vlastně já jsem neměl tréninky, takţe ona byla v podstatě kaţdej den u mě. Ale to vstávání je fakt strašný, já ju snad do toho nechcu... Protoţe to je kaţdej den 4:15 vstávat, přijíţdět večer, teďka ona má někdy problémy se zádama, ty autobusy nejsou zrovna nic moc, tak ju z toho bolí, to trvá hodinu a půl, neţ to přijede ze (název města). To je takový trápení strašný, takţe jsme se snaţili jako... Mně by to připadalo snad i sprostý vůči ní, abych ju do něčeho takovýho nutil, já bych ji nenutil, ale jako ona by to asi udělala, ale mně by jí bylo líto, jo, to podle mě není dobrý. A zase kaţdej den ji nějak vozit do (název města) autem a do Brna, jo, to je šílenýho cestování, jako ten benzín... Jako kdyţ mě (firma) bude dávat čtyřikrát tolik peněz, tak mě asi ten benzín bude ukradenej, ale určitě mě ukradenej není, zvlášť kdyţ člověk splácí hypotéku a leasing a všechno. T: Takţe to není alternativa. R: Zatím to není alternativa, zatím ne. T: Ještě bych se zastavila u té svatby, nakolik třeba váš vztah ovlivnila, jestli ho změnila, nezměnila. R: No to je zajímavý téma, protoţe já jsem se nikdy ţenit nechtěl. Pak jsme to nějak probírali se ţenou, tam jsme trošku došli k nepochopení, ţe před svatbou jsme se tak nějak jako hodně pohádali a ona si myslela, ţe mě do toho jako dotlačila. Já jsem to bral spíš tak, ţe ona byla takovým tím hlavním iniciátorem. Ale jako nakonec jsem se s tím, blbě to říkám, smířil, ale spíš mně to přišlo, ţe je to dobrý to vyzkoušet. Já jsem si teda vţdycky dělal srandu z toho: "Však rozvádět jsme se ještě nerozváděli, tak proč nevyzkoušet se vzít, bude nová zkušenost." Ale to jsem tak ze srandy spíš říkal. Pak jsem cítil, ţe je to dobrý to zkusit, ţe je dobrý ten svazek manţelskej nějak uzavřít, my jsme měli svatbu mezi čtyřma, jenom my dva a svědci, v podstatě na černo a v neděli. Pak jsme jenom rodičům zavolali, ţe jsme se vzali. Takţe to byla taková jako rychlovka, ale musím říct, ţe po té svatbě jsem měl úplně úţasnej pocit. Takovej příjemnej. A byl jsem rád, ţe jsme z toho nedělali hogo fogo, ţe nás celá svatba stále 2000, za večeři s fotografem, takţe to byla pohoda. Prostě připadalo mi, ţe je dobrý občas udělat nějakej ten krok dál, tu změnu, trošku to oţivit. T: A ten vztah to nějak změnilo, dá se říct? R: Víc si člověk cítí být, ale jako v dobrým slova smyslu, svázanej s tím druhým, v dobrým slova smyslu to teď říkám. Prostě uţ je to jednou ţena, uţ to člověk uvádí, kdyţ někde by se mně něco stalo, tak uţ tam mám ţenu, dřív tam bývala mamka. A je to jiný. Víc je to soudrţný, i kdyţ je to papír, ale z hlediska právního uţ je to nějakej závazek a člověk to vnímá jinak. Ale fakt já to beru, jako dřív jsem

to bral hodně negativně, já zvlášť nemám rád velký svatby, mně to někdy přijde aţ trapný, jo. Takţe jsem byl rád, ţe ona do toho šla takovým alternativním způsobem, ţe ona taky chtěla takhle. A v tom jsme si perfektně sedli, spíš já jsem zbytečně měl obavy. Naopak jsem si to uţil a klidně bych si takovou svatbu ještě jednou zopakoval. Jako fakt to bylo v pohodě. Takţe jo, ta svatba byla hodně taková spontánní. T: A mívá třeba někdo občas nějaký poznámky na to, ţe jako neţijete, přitom jste se vzali. R: Mívají no. V Japonsku mi kamarádi říkají, ţe ţijeme jako staří feudálové, protoţe ve starém feudálním Japonsku nikdy ten dajmjó neţil se svou ţenou, vţdycky měli kaţdej separátně svůj hrad nebo prostě svoje bydlení a jenom se navštěvovali a já říkám, my se taky navštěvujem. No a samozřejmě, tak je to hodně nezvyklí pro spoustu lidí, zvlášť i tím, ţe ţijeme vlastně kaţdej - já v lese a ona ve městě, uţ to je taky dost rozdíl. Ale.... Tak nějak to lidi berou. Oni berou, ţe já su divnej, takţe oni to berou tak nějak s tím. Jo, je to občas pro tu společnost trošku divný, ale já jsem nikdy nebyl standard. T: Takţe nějak vás to... R: Ne vůbec, mně je to úplně jedno, co si lidi vykládají. T: Tak jako hypoteticky teďka, kdyţ ona se jako přestěhuje, co to ovlivní, co to změní, jestli třeba to trávení toho volnýho času, to překládání... R: Je to těţší, trošičku je těţší se potom donutit některý věci dělat, jako pracovat na něčem. Ale já si myslím, ţe pro mě to právě chce ten zlom. Já si myslím, ţe mám dostatečně silnou vůli na to, abych se k tomu donutil, musím se s ní na tom domluvit. Víceméně tam můţe být dohoda i s mou ţenou, ţe ona mě bude... Řekne: "Hele, teď si běţ dělat to a já si udělám tady toto." Jako tréninky, o to nejde, s tím nemám problém, já prostě jsem zvyklej, protoţe to dělám na profesionální úrovni, takţe já cvičím kaţdej den. Ale spíš jako ty překlady, nebo kdyţ dělám seminář, tak se i na ten seminář musím nachystat. Překládám, kdyţ něco z japonštiny překládám, tak to je pro mě vţdycky tragédie hrozná, nad tím trávím hodiny a přeloţím jednu větu, zvlášť kdyţ je to fakt v tom originálním textu. Tak to uţ můţe být horší. Navíc teď té japonštině jsem se moc nevěnoval, měl bych víc, jsem nechodil vůbec na japonštinu. Ale to mám teď problém, aji kdyţ su sám doma, se k tomu dokopat. Články píšu hodně, nebo kdyţ se chystají exhibice nebo do novin, do televize nebo tak. Takţe to třeba vyţaduje dost přípravy. Ale to zase nejsou věci, kde bych se nedonutil do toho, protoţe to je potřeba udělat. T: Uţ jsme všechno asi tak nějak probrali, co jsem chtěla. R: No tak to je dobře, tak to teď budeš mít diktafon chytrý jak rádio (smích). T: Moţná ještě, teďka mi to zas vypadlo. Spěcháš nějak. R: Ne, uţ je teplej, tak já uţ nemusím tolik topit a stejně voda mi neteče. A trénovat můţu večer. T: To trénuješ večer i ráno kaţdej den? R: Víceméně jo, 98 procent případů to tak je. T: Uţ jsme to taky asi trošku zmínili, ale jestli se nějak ovlivňujete, jestli třeba manţelka říká, co si máš domů nebo jak vybavit tu chatu. R: No tak domlouváme se na tom, domlouváme. To, co chceme, já řeknu třeba nějakej svůj nápad, ona mi řekne, ţe to je úplná kravina, ţe musíme nejdřív tohle udělat a já sí řeknu, ţe do toho bych nešel, protoţe tohle je zajímavější a tak se tak trošku u toho poštěkáme, někdy se naopak shodneme, někdy mi vynadá, ţe ji vůbec neposlouchám, já jí řeknu, ţe ji poslouchám, ale jenom v něčem. Takţe

takhle si vyjasníme názory, ale víceméně ve většině případů se snaţíme domluvit. Samozřejmě někdy to skřípalo, protoţe jak člověk ţije sám, tak si rozhoduje sám, individuelně si rozhodne. A kdyţ jsou dva, tak se musí prostě naučit, ţe některý rozhodnutí by opravdu měli dělat spolu, uţ jenom z pocitu té sounáleţitosti, ţe jsou spolu. To není ţádná vypočítavost, to je spíš proto, ţe člověk můţe zapomenout v tom svým přemýšlení. "Hele, teď musíš přemýšlet ještě společně s tím druhým. " Protoţe člověk je zvyklej přemýšlet sám. Takţe to není vypočítavost, to je prostě to, ţe se musí člověk přesmýknout a říct: "Ale jste na to dva, tak je potřeba, abyste se domluvili oba." Takţe ten baráček třeba jsme vybírali spolu. Já jsem řekl:" Jo, mě se to líbí." té realitce. Ale řekl jsem: "Dokud to nemám odsouhlasený se ţenou, tak do toho nejdu." Takţe ona si toho taky váţila, ţe jsem chtěl s ní vybrat. T: Takţe děláte jako věci společně, domlouváte se... R: Určitě, minimálně i středně závaţný věci rozhodujeme spolu. U těch nezávaţných věcí se prostě domluvíme nebo to třeba rozhodnu nějak já nebo ona. To plánovaní času se musíme nějak domlouvat, máme kalendář, kterej si procházíme jednou za čas, kde jsou nějaký semináře, co kde je, co ona by si chtěla naplánovat, abychom si nějak zbytečně neukradli ten čas, kde by bylo moţný to naplánovat jinak. Anebo prodlouţený víkend, kdyţ jsou svátky, to se snaţíme vyuţít. Coţ je potřeba dělat. Člověk kdyţ s tím časem neplýtvá, tak samozřejmě ho má zorganizovanej a pak holt uţ si to musí takhle plánovat si myslím. T: A dá se třeba říct, kvůli čemu bývají nejčastěji konflikty v tom vztahu? R: Já bych řekl, ţe to je stejný u všech. Kvůli čemukoliv (smích). Ne fakt, to je... T: Něco konkrétního? R: Ne, nemyslím si. Teď to hodně řeknu všeobecně, prostě kdyţ si lidi narazí na hodně citlivý místa, tak to potencionelně do té doby, neţ to čas vyléčí, můţe být vţdycky potencionelním bodem konfliktu. Ale to je platný pro kohokoliv jakkoliv. A jinak prostě standard. My si procházíme stejnýma potíţema asi jako jiní lidi. Takţe nevidím tam nic specifickýho, čím bychom se nějak výrazně lišili. V čem se moţná lišíme, je právě to, jak se věci snaţíme řešit, to je moţná svým způsobem výjimečný, aspoň kdyţ to srovnávám s těma minulýma vztahama nebo co znám od lidí. T: Já myslím, ţe to je asi všechno. R: Tam je ještě jedna věc, taková teda trošku otevřená. Kdyţ vlastně, protoţe uvaţujeme i o té rodině, tak my musíme plánovat, i kdy spolu budeme spát. Coţ je docela důleţitý, protoţe kdyţ ti lidi se nevidí furt, tak se můţe stát, ţe to nevyjde, právě kvůli tomu, ţe ti lidi nejsou spolu. Protoţe to je věc, která se taky musí plánovat, jo, nějak a to taky není jednoduchý. T: A vy teda teďka na tom uţ jako pracujete, aby to dítě bylo? R: Tak snaţíme se. T: Necháváte to náhodě. R: Tak jako necháváme to samozřejmě volně, nějak se na to jako extra nesoustředíme, ale počítáme s tím oba dva, ţe jsme odhodlaní, kdyţ se to povede, tak se povede, kdyţ ne, tak ne. T: To je taky zajímavý no. R: Jo, to je taky prostě, kdyţ ty lidi spolu nejsou furt. Pro ty, co jsou spolu furt, tak tam to není problém. Ale kdyţ nejsme spolu furt, tak uţ na to musíme myslet a plánovat, kdy se uvidíme, kdy se spolu budeme moct vyspat. A teď navíc ještě, kdyţ ona má menstruaci, tak... Takţe s tím se taky musí počítat kdy, takţe to zas ona si musí plánovat. No není to jednoduchý. Ale tak naučili jsme se to. Tak

uţ je čas, mně uţ bude čtyřicet, bylo mi teď 37, jí je 35, tak uţ... Uţ je to takový jako s tím věkem, ţe uţ by mohly být problémy, uvidíme no. T: Ještě bych se moţná zeptala, jak to měli rodiče, jakoby nakolik se drţeli nějaké tradiční role. R: No, tak já budu mluvit za svou stranu. Jako mohl bych i za manţelčinu, ale to by asi nebylo moc objektivní. Já nepocházím zrovna z jednoduchýho rodinnýho stavu. Tata byl voják a mamka vystudovala uměleckou půrmyslovku a dělala v textilních závodech a nakonec teda skončila jako kulturní referentka, jo, ţe zařizovala různý kulturní akce. Ale tata vojenská výchova, navíc Východňár, mamka Moravačka, tata východní Slovensko, takţe to je krev! To je jak Ukrajinci. Tak já mám takovou tu kombinaci té moravské krve a východoslovenské. A tak to nebylo jednoduchý, tata hodně nás mlátil a sestry to hodně odnesly, já jsem byl nejstarší a tak, prostě, ta rodinná situace byla hodně tíţivá, ale byly i mnohem horší situace v rodinách, nebylo to tak hrozný. Moji kamarádi ze základky a tak, tak ti ţili v mnohem horších rodinách. Ale určitě mě to motivovalo uţ tehdy prostě začít něco dělat, nějak na sobě pracovat, abych takhle se nikdy nechoval. A uţ tehdy jsem inklinoval, dělal jsem judo a chodil na kytaru a tak všechno mě vedlo k tomu, ţe jsem nakonec začal dělat to, co jsem dělal, abych zachránil sám sebe, protoţe jsem věděl, ţe rodiče mě nezachrání. Takţe jsem si pomohl sám. Ale do dneška toho nelituju, myslím, ţe to bylo strašně dobře. T: A co třeba mamka na to říkala? R: Mamka na to neříkala nic, ona mě měla ráda jako svoje dítě. Ta mě vţdycky se snaţila podpořit a ochránit, tata ten byl takovej drsnej v tom, ten mě třískal jak nezralý ţito. Ale víceméně tata mi nakonec pomohl, ţe jsem začal dělat karate, ten mě tam dotáhl. Dneska jsem velice spokojenej s oběma rodičema, naši uţ jsou rozvedení, kaţdej ţije svůj ţivot. Ale není to tak dlouho, co se rozváděli, asi 8, 10 let. Já vycházím velice dobře s oběma. Nakonec jim vděčím za to, jakej sem. Se všema pozitivama a negativama. Většinou děti prý zdědí všechno to negativní z těch rodičů, tak já nevím, jak to je, nevím, jak se na to dívá ta psychologie. Ale já to někdy cítím, ţe po těch rodičích jsem pobral všecko to špatný. Ale já se s tím umím vyrovnávat, já poměrně su takovej rváč se ţivotem. Myslím si, ţe pro mě ta nepříznivá rodinná situace měla takový povzbuzující charakter a myslím si, ţe pro ni taky. Její rodiče jsou taky rozvedení, o taťkovi uţ dlouho neví a ţila vlastně s mamkou, ona říká, ţe je teda takovej generál její mamka, pracovala ve špitále jako, nevím jako staniční sestra, na ambulantní chirurgii, kde jim vozili furt takový ty různý případy, co na ulici posbírali, takţe ona je taková od rany. Ale velice solidní paní, tak tam asi to bude tak, ţe má něco po ní. Je to prostě vidět, ţe ti rodiče se nedají úplně jednoduše zapřít. Ty geny tam stejně jsou, ţe. Aspoň to mám tak nějak odpozorovaný i sám na sobě. T: Ale dá se s tím vţdycky pracovat potom dál, ţe jo. R: Jo, to je důleţitý. Člověk nesmí házet flintu do ţita, kdyţ se někde něco podělá, tak jako. Nenechat se tím zviklat. Pořád věřit a jít dál - co mně zbylo. T: Tak já ti děkuju.

Mirek T: Tak, úplně první otázka, taková na úvod, jestli bys mi popsal, jak vypadá tvůj běţný všední den. R: Všední den? Pracovní? T: Prostě všední den. R: No, normálně ráno vstanu, v půl sedmé, o půl osmé-za hodinu-odcházím do práce, protoţe si ráno vychutnávám ráno. Prostě nikam nespěchám. No a pak jdu pěšky do práce, protoţe bydlím blízko práce. A to je nejkrásnější část pracovního dne, ta skončí v osm hodin. A pak jsem v práci. No a tam dělám, asi tušíš, co tam dělám. No a pak jdu z práce a to jdu různými směry. Buď jdu dom, nebo jdu k někomu dom nebo jdu na nějakou akci, třeba s přítelkyní nebo i s někým jiným. T: Nebo třeba sem do španělštiny. R: Nebo třeba sem do španělštiny, jasně, dvakrát týdně, úterý, středa španělština. T: A jak vypadá takový běţný víkend? R: Víkend? To vypadá různě. Většinou jezdím rychle do přírody, z toho tak půlku víkendů s přítelkyní a půlku zas ne, protoţe to zas jezdí dom a tam já zase s ní nejezdím a to já s ní vţdycky domů nejezdím, na (název lokality) a to znamená, ţe víkend zásadně někam na Pálavu, do hor nebo tak, v létě na kolo a tak. Já nesnáším totiţ města. Ty jo? T: Tak napůl no. R: Budu mít takové doplňující otázky. T: Jo, můţeš (smích oba). Vyhovuje ti takhle ten denní rozvrh, jak to máš? Nebo bys na tom něco změnil? R: Jsem na něho zvyklý, bych řekl, asi se jednou změní, pravděpodobně, ale ještě ani nevím kdy. Ale nějak jsem na něho zvyklý, takţe nemám s tím nějaký velký problém. Já jsem kdysi si zvykl, ţe jsem bydlel sám, teďkon vlastně pořád nějak bydlím sám. Ale mám druhou půlku, která bydlí na Vinohradech, trochu daleko a takţe jo. T: A jak třeba trávíš dovolenou? R: Dovolenou? Většinou zase v přírodě. To znamená třeba, ţe... Nebo občas dělám takové triky, ţe jedu sám někam ještě navíc, jako třeba loni do Španělska na kurz, na dva týdny, letos zase. T: Úplně sám? Bez kamarádů, bez přítelkyně? R: No protoţe je to kurz, ne, protoţe tam nechcu mít nikoho z Česka. Letos tam jedu zase, ale letošní dovolená, konkrétní celozávodka (firmy), kterou nesnáším, ţe to je celozávodka, je... To nesnáší kdekdo- je prostě ve Španělsku sám a čtrnáct dní jedem na Korsiku v červnu s přítelkyní a ještě týden potom jedem s takovou skupinou, aji s ní a dalšíma na Cyrila a Metoděje do České Kanady. Takţe tři týdny s ní a dva týdny na kurz. No a pak jsou další dny, který trávíme spolu, víkendy, takţe čtrnáct dní musí pochopit, teda nemusí, ale nemáme s tím ţádný problém. T: A vy teda se vídáte i v týdnu. R: No jasně.

T: I v týdnu, i o víkendu i na dovolené. R: Jojo, kdyţ jsme na Korsice spolu čtrnáct dní, tak se tam vídáme kaţdý den (smích). Kaţdý druhý víkend něco podnikáme a přes týden taky. T: A přítelkyně teda bydlí tady v Brně. R: Jo, ona není originálně z Brna, takţe bydlí tady v Brně a ona tady bydlí jako v bytě, který není její, je tam v pronájmu ještě s dalšíma ţenskýma a já mám tady svůj malý byt, takţe je to takové 1+1 a nějak jsme to neřešili zatím, nevíme, kam to povede přesně, rozhodně to někam povede, ale nevíme přesně kam ještě. Jako z hlediska bydlení. T: A jak dlouho uţ jste spolu? R: Známe se teprve šest let necelých. T: A ona bydlí celou tu dobu v Brně? R: Co se známe? Jojojo. Ona uţ tu bydlí taky dlouho. Já jsem původně z (název města) a ona je z (název města) a taky uţ je tady těch dvacet let jako já. Ale známe se spolu jenom těch šest let. T: A uţ jsme to taky trochu nakousli, ale jak nejradši trávíš svůj volný čas? R: S ní třeba. No chodím, já strašně rád chodím. A čtu, vůbec nerozumím matematice uţ, takţe i kdybych nespočítal nic, tak si čtu kníţky o matematice někdy, to je takové divné trošku, ale i jiné věci, jiné kníţky. Hodně sám od sebe, protoţe mě to baví, se učím tu španělštinu, to znamená, ţe poslouchám španělskou televizi nebo tak. Nebo volný čas je i to, ţe chodím v úterý do jazykovky a dneska (středa) mám tady todlento a pak ještě chodím do hospody v (městská část), tam bydlí čtrnáct lidí z (firmy), ale s těma moc ne. To stačí v práci, ale někdy jo. Zrovna dneska máme domluvené, ţe tam půjdem s kámošem. T: A já teda jako něco o tvé práci vím, ale i tak se zeptám, jako bych nic nevěděla. Jaké je tvé zaměstnání, co se od tebe očekává v zaměstnání? R: No ode mě se očekává, já jsem teda nákupčí, strategický buyer, to znamená, ţe dělám dohody s dodavateli o cenách, jestli vůbec nám budou dodávat nebo ne a proč. A budujou se s nima vztahy a hodnotí se a tak a drtí se, protoţe potřebujem nízké ceny. T: A baví tě to? R: Jak kdy, je to, poslední dobou je to strašně moc tabulek a je to rutinní a nějak moc se to ţene, strašně moc rychle, ţe se nic nestíhá. T: Ţe se to změnilo. R: Trochu se to mění poslední dobou. Tak já jsem ve (firmě) 9 let, kdyţ jsem přišel, tak měl 150 lidí a bylo to trošku jiné a teď se to tak nějak rozjelo a řekl bych, ţe to je hodně rozjetý rychlík, který nevím, jestli má brzdy (smích). T: Je pro tebe práce v ţivotě důleţitá? R: Co to znamená, jestli je důleţitá? T: Jestli je to pro tebe nějaká forma seberealizace.

R: Jako nejsem kariérní typ, takţe potřebuju práci, coţ jsem překvapil tím mého šéfa, ţe bych rád klidně, kdyby mě přidával, ale kdyby se tam našlo víc toho smyslu, ale ne jenom ty tabulky. Takţe práce jo, práce je potřeba, ne jakákoliv, ale hodně v práci to závisí na lidech, ale obecně celé (firma) mi připadá, ţe jsou tam vztahy dobré a v rámci oddělení je to super, takţe to je hodně důleţitá věc. T: Je pro tebe důleţitá samostatnost, soběstačnost? R: Co to znamená? V práci jako? T: Obecně, v ţivotě. R: Jo. T: Jako dělat si věci sám... R: Jako jenom sám? Nebo jak to myslíš? T: Spíš jako po svým. R: Jo, to já dělám docela rád, jo a navíc samostatnost v tom smyslu, ţe si uvědomuju, ţe nechci být na nikom závislý. Takţe si dávám bacha, abych se nesnaţil záviset na penězích někoho jiného a podobně a ţít s rezervama a s tím, ţe neţiju bez rezerv, ţe kdyby zítra všechno skončilo tady ve (firmě), tak abych nějakou dobu přeţil. Takţe snaţím se být samostatný a nezávislý. T: A projevuje se to nějak i ve vztazích? R: Ve vztazích si myslím, ţe ne. Jako ve vztazích se to neprojevuje tak, ţe chci být nezávislý a proto chci ţít samostatně, v podstatě to ne. To je projevuje pozitivně v tom, ţe jsem vnímán jako člověk, který se dokáţe sám rozhodnout a být za sebe zodpovědný, bych řekl, i za druhé. T: A jak jste došli v tom vztahu k tomu, ţe... Nebo uvaţujete o tom, ţe spolu budete jednoho dne bydlet? R: No to jo, to se tak uvaţuje, ale ještě nevíme, kde a kdy pořádně. Takţe tak nějak. My se známe šest let, ale vztah máme v podstatě čtyři. Takţe známe se šest let, to je celková doba. T: Mluvíte třeba o tom, ţe se přestěhujete? R: Jo, tak o tom se mluví a já vţdycky říkám, ţe potřebuju nějaký malý domeček někde v přírodě a ona s tím nemá vůbec ţádný problém, pochází z malého domečku v přírodě. Takţe tak nějak, nevím. V Brně máme ona i já všechny přátele, ona teda ještě tam má samozřejmě nějaké, ale zároveň nemám rád město, takţe to je takové zvláštní. Z Brna se mi moc nechce, vzhledem k tomu, ţe tady mám všechny ty lidi, ty vztahy a všechny ty ostatní věci, ale zároveň mě nebaví být ve městě. Takţe uvidíme. T: A jak vypadá tvoje bydlení? Byt? R: Byt? Se stav (smích oba). No normální malý byt v osobním vlastnictví 1+1, zrepasovaný pěkně, spousta kytek, já totiţ mám rád, ne ţe bych si kupoval tulipány a kochal se, ale normálně... T: Rostliny. R: ... jsem takový rostlinolog, takţe mám tam spoustu rostlin. Takţe tak. Jsem si ho spravil, ne ţe sám vlastníma rukama, to nemám čas, ale takový normální pěkný byt, pěkný byteček bych řekl.

T: A nezkoušeli jste spolu někdy bydlet, ţe třeba ona by nějakou dobu byla u tebe? R: No tak to jo, někdy to tak vyjde, ţe tam je... Zejména u mě se dá být úplně v pohodě, u ní taky teda, ale jako tam má ty dvě spolubydlící, ještě kaţdá má v tom 3+1 nějaký pokoj, a ty znám taky, no a tam to není ono. Občas u nás jo, ale je to 1+1, dá se tam jako jo, jenomţe to je zase...A to je spíš taková hypotéza, ţe jsme takoví divní asi.Ona pracuje zase.. jak já to mám kousek do (firmy), tak ona to má kousek do své práce v (městská část), takţe vţdycky ráno to má daleko, já mám auto, takţe bych ji tam hodil, co zase ona je nervózní, ţe jedu půl hodiny tam a půl hodiny zpátky, takţe tak. No ale není problém, ţe někdy jsme tady třeba skoro celý týden. T: Ale nějak dlouhou dobu jste to nezkoušeli, ţe by se přestěhovala? R: Dlouhodobě ne, no, to ne. T: Takţe to je tak nějak do budoucna, ţe by byl ten domeček někde v přírodě. R: Jo, jo. Právě jsme takoví zvláštní, ţe to nějak to... Rozhodně to nesměřuje do ztracena, ten vztah, ale zároveň je nevyřešené to bydlení. Ale občas tak sedíme, a ţe s tím seknem a vypadnem někam úplně mimo. Ale to nevím ještě. T: A čím to je, ţe to tak neřešíte? R: To právě nevím, to je zvláštní, protoţe dlouho jsme spolu vztahovali. Ale zároveň jsme říkali, jestli to má nějakou budoucnost, ale v podstatě jsme pochopili, je to asi rok moţná, ţe vlastně jo a taky to funguje a neztrácí se to, ale bydlet... Jako říkám, vídáme se docela často, docela hodně, takţe to není nějakej zvláštní problém bych řekl teďkon. Akorát prostě ţe někteří spolu v Brně moţná nějak bydlí, a nevím, no, my jsme taky staří lidi, takţe to je v pohodě. T: Nejste staří. A uţ jsi někdy zaţil předtím bydlení v domácnosti s partnerkou nějakou? R: Jo, to bylo... Já jsem totiţ specialista na dálkové vztahy. Předchozí moje přítelkyně se jmenovala úplně stejně, křestním teda, ale byla v Praze. Takţe to bylo trochu divočejší neţ toto a to jsme se znali asi osm let a předtím jenom nějaký tři roky jsme bydleli spolu v pronajatém bytě. Takţe... T: A to byla jediná zkušenost. R: Jediná dlouhodobá tříletá a jinak jsem se znal osm let a to bylo docela divoké, jsme se viděli prakticky kaţdý víkend buď v Brně nebo v Praze a to nebylo ono. A to jsme tak nějak vedli podivně, ţe jsme si říkali, ţe to nikam nevede, ale furt jsme spolu byli, byli, byli, aţ jsme to rozpustili. Tady to tak nefunguje, ţe by se to směřovalo k rozpuštění. T: A vy s tou bývalou přítelkyní jste spolu bydleli v Brně potom. R: S tou první jo. T: A ona se odstěhovala z Prahy a tam dojíţděla nebo... R: Ne, to byly dvě. To byla tři roky, to jsme bydleli spolu rozhodně, v pronajatým bytě a pak byla z Prahy osm let. T: Jo takhle, no já jsem si to nějak spojila. A jaký to bylo to bydlení takhle s někým? R: Úplně v pohodě, jo, ţádný problém vůbec.

T: Jestli tam třeba nevzniklo něco, proč bys dneska nechtěl s někým bydlet. R: To ne, to není taková verze. A s tou z té Prahy jsme jezdili vţdycky na dlouhé dovolené, jsme byli třeba někde měsíc spolu a vůbec ţádný problém, jako v pohodě. T: Ţádná ponorka nebo tak něco. R: Ne. Já jsem totiţ takový divný člověk, ţe nemám ponorky a vůbec se s nikým nehádám, ale nevím, jak to dělám- ale vţdycky si všechno se všema vysvětlím, protoţe si nedovedu představit, ţe bych někoho seřval z nějakého důvodu a pak s ním ţil nebo někdo seřval mě nebo mi vlepil a dospělo to do stavu, ţe by mi musel vlepit. Takţe ty vztahy byly takové relativně jako v pohodě úplně a ponorky taky nějak nevznikaly. My jsme vţdycky byli takoví vzájemně vysvětlující si. Divné, ţe? T: Ne, to je jako zajímavý. Vnímáš třeba ty, nebo jestli se o tom třeba i bavíte spolu, jednu z těch domácností, tu její nebo tu tvojí, ţe to je domov - jestli jako jedna z nich je víc domov. Jestli pro tebe je to domov to tvoje a to její zas jako ne. R: Víc domov je to moje pro mě a pro ni je... To co ona bydlí teď v tom bytě, uţ dlouho, jak tam vlastně bydlí tři, tak tam jezdí, ale nebere to jako domov, to není její byt. Ona jezdí kaţdý druhý víkend domů za rodičema, tak tam cítí, ţe ona má domov vlastně a u mě vlastně - domov- u nás v tom nebydlíme pořád, ale vlastně takový polodomov. T: A jezdíváte třeba spolu za těma jejíma rodičema na to Valašsko? R: Jako jestli jezdíme spolu? T: Jestli tam jezdíváte spolu na ten víkend. R: Tak to jo, s nima se znám úplně perfektně, to je v pohodě. Třicet ovcí a... T: A uţs to trošku zmiňoval, ale máte hodně společných přátel? Máte společný kamarády. R: Jo, tak to je jasný. Jezdíme i na spoustu akcí, máme takovou skupinu, máme webové stránky, kde si zapisujem svoje příhody a to je taková skupinka asi deseti lidí, co jezdíme tak desetkrát do roka někam nebo se jede na ten týden do těch Čech třeba jo, takţe to je úplně v pohodě. T: A jak jste se seznámili? R: Po internetu (smích). Coţ je divné, tomu se diví úplně všichni, protoţe jsem nikdy v ţivotě tady to nepraktikoval a ona taky ne zjevně, protoţe to si věříme a rozumíme si naprosto perfektně. A nějakou náhodou jsem napsal, ani jsem nikoho nehledal, nakonec jsem napsal ze srandy, ne ze srandy, jak jsme se vlastně rozešli s tou předchozí přítelkyní, tak jsem napsal do nějaké rubriky kamsi - jak se to jmenuje... Jak se to řekne - někoho na dopisování nebo na pokec a tak jsme pokecali. A ona se ozvala, protoţe ji prudily zase její kámošky strašně. Já jsem se ptal, jak mohla odpovědět na můj inzerát tady toho typu a zrovna jí strašně -říkala-prudily její kámošky, ţe s nikým neţije. A já říkám: "Ale tak tys odpověděla na inzerát jenom, ţe si chceš dopisovat, tak tam nešlo o ţádné ţití." "No, jako nó..." No a tak nějak to začalo. T: Tak ono je to takový nezávazný, dopisovat si nejdřív... R: Jo, no a zároveň to tak bylo. Zároveň kdyţ to člověk píše, tak si říká, ţe o dopisování nemusí jít, ţe? To je divné, kdyţ si napíšeš, ţe hledáš někoho na dopisování jenom, moţná kdyţ je to důchodkyně a hledá další důchodkyni, tak uţ jo. Ale ţe to byla docela velká náhoda, ţe se to tak sešlo. Protoţe nikdo z těch, co nás znají, vůbec nechápou, jak jsme mohli se na internetu najít. Sám to taky doteď nechápu.

T: A vy jste teda ty první dva roky se jenom kamarádili. R: Jo, my jsme se poznali a aji jsme se poznali s těma svýma známýma, ţe se známe a nějak jsme nevěděli, jestli jo nebo ne, protoţe jsme se seznámili takhle jako divně. A pak jsme do toho nějak práskli. To nebylo dva roky, to bylo asi míň, rok a půl nebo tak nějak, ale dost dlouho. T: A máš třeba nějaké plány do budoucna? R: No jasně. Ţít s někým, nejlíp s ní, v tom malém domečku v přírodě a nevyvádět zbytečné blbosti. Já jsem takový ten člověk, co nepotřebuje přehnaně moc věcí a nepřehání to s vyuţíváním, těch nejnovějších věcí, co všichni chtějí. Takţe jsem takový nějaký to... Nehodím se sem do této společnosti vůbec, tak v úvozovkách. Ţe prostě, prostě jsem uţ dospěl do stavu, kdy chci souţít s přírodou. T: Takţe ţít někde na venkově, v klidu. R: No třeba. Ale zase ne, ţe bych chtěl vypadnout a jenom ţít bez elektřiny, tak jsem to nemyslel. Nepotřebuju být ve městě. Tady mi to taky vyhovuje, já bydlím na kraji Brna, takţe to by taky nějak šlo. Jo, nějaké velké plány, ţe chci ven, tak to se vţdycky něco vymyslí a někam se jede nebo něco se udělá. T: Mluvíte třeba někdy, ţe byste se vzali, s přítelkyní? R: Jo, no, to si říkáme, ţe to asi tak nějak skončí, no ale ţádné konkrétní datum nemáme, to je podobně jak s tím bydlením, to tak asi nějak nám jednou rupne v hlavě a něco se stane. T: A berete to nějak spojeně, ţe prostě bydlení a svatba, ţe by to nějak šlo dohromady? R: Jo, asi jo. Nevíme, jestli to bude svatba, ale rozhodně se dá ţít i bez svatby a kdyţ uţ, tak asi nakonec by uţ to tak nějak aji bylo, svatba. Se o tom bavíme. My děláme, jako ţe to je legrace, ale v podstatě to myslíme váţně. T: A co třeba děti? R: No a děti nevím, protoţe já su starý člověk. Já mám-víš kolik mně je? T: Nevím. R: 44. A jí je 40. Tak to jsme právě zjistili, ţe jsme to asi přepálili. Tak to spíš si myslíme, ţe ne. Ţe uţ jsme právě něco propásli. T: Tak to by asi ještě šlo. R: Jo, no tak jako, tak asi by to šlo, s tím není problém, takţe tak. T: Vy to asi berete hodně tak, ţe to nějak jednou dopadne, s tím bydlením a .... R: Jojojo, tak nějak jo. T: Nějak to jako násilím netlačíte. R: Jako nejsme takovej ten, ţe se potkáme jednou za čas náhodně, prostě potkáváme se často, ţe jo, tak ta (kolegyně), ti se vídají jenom jednou týdně o víkendu, protoţe on tady nebydlí, tak my jsme ještě takový lepší případ, nebo lepší...

T: No, tak vídáte se určitě víc. A kdyţ třeba teda, nebo vůbec bych se teďka začala ptát na ty domácí práce a tak, jako kdyţ se vidíte, kdyţ třeba přijede ona k tobě, kdo prostě dělá v té domácnosti co. R: Tak my děláme v podstatě všichni všechno. T: Jestli jako kdyţ přijede k tobě, jestli je tam spíš jakoby na návštěvě nebo jestli se nějak zapojí. R: Jo, to se zapojí, to já se zapojuju aji tam, ale zároveň mám takové tendence, ţe kdyţ přijedu k ní, tak nic nedělám a kdyţ přijde ona ke mně, tak chci, aby ona nic nedělala. Takţe tak nějak, nemáme s tím problém, děláme společně spoustu věcí. Aji já jí řeknu: "Seď, klid." Protoţe ona má tu tendenci furt něco dělat jako, tak já ji říkám: "Klidně si chvilku sedni a dělej, ţe teda se občas někdo postará taky." T: Jakoţe je tam na návštěvě? R: No tak jako v podstatě ţe je tam na návštěvě, ale zároveň to není návštěva, jako ţe je tam jenom ze slušnosti nebo tak. T: Jasně no. Myslíš, ţe to je třeba jiný tím, ţe ţiješ sám, takţe si asi spoustu věcí děláš během toho týdne sám, ţe jo. R: Jo, ale je mi to příjemné, ţe kdyţ jsme spolu, tak ţe i kdyţ je ten byt v této chvíli můj, ale zároveň jakoby její a můţe si tam dělat, co chce a výdaje úplně všechno, takţe vlastně se o to postarám. A u ní zase ani - neříkám, kdyţ něco je, tak dělám taky něco - ale nějak to tam nepřeháním. Ale zároveň u mě jí tak v uvozovkách zakazuju tam cokoliv dělat a říkám: "Tady dělám já." Ale kdyţ bude chtít, tak jako můţe. Nebo děláme spoustu věcí spolu. T: Co třeba děláte spolu? Třeba vaření? R: Vaření vůbec neumím, to mě nebaví, jsem vţdycky říkal, ţe pro sebe sám bych nevařil, takţe ona má tendenci, ţe něco uvaříme, tak to jo, třeba no. Ono se toho totiţ společně moc doma dělat nedá, tak maximálně vařit. T: Tak jestli to není tak, ţe ona přijede a začne uklízet anebo tak. R: To ne, to ne. T: S tím jsem se taky setkala, kdyţ jsem dělala ty rozhovory, tak prostě někde to tak prostě je. R: Taková uklízečka (smích). T: Taková, ţe prostě uklízí jak u sebe doma, tak ještě u toho chlapa. R: Ne to ne, to bych si připadal dost blbě. T: Bereš to tak, ţe... R: Jo, jo... T: A kdybyste třeba spolu pak začali bydlet, tak co by se změnilo? R: Podle mě nic. To by fungovalo podobně. Akorát ţe kdybysme bydleli spolu, tak by to nebylo tak, ţe bych něco dělal já a ona byla u mě, nebo já u ní, ale byli bysme tam doma, tak by to bylo tak přirozeně, ţe co by bylo potřeba, tak někdo udělá a celkem hotovo. Ona pořád má tendenci něco dělat,

takţe já tím pádem musím taky něco dělat, protoţe si připadám blbě nebo jí zakazuju, ať pořád něco nevyvádí, ať si lehne a čte si. Tak nějak v uvozovkách. T: A ona nechce a chce pořád něco dělat. R: Jo, ona, jí připadá, ţe musí pořád něco dělat. Ale neříkám, ţe nic nedělám, já dělám taky něco. Takţe v klidu, tam to bude podle mě úplně rovnoměrný. T: Dělíte to třeba nějak ty práce na muţské a ţenské? R: Tak tam těch prací je tak málo... Já nevím, co ti lidi v těch bytech dělají, ale to je tím, ţe máme zatím 1+1 teďkom zatím, takţe tam není co vlastně dělat, takţe tam nejsou muţské a ţenské práce, pravděpodobně. Takţe tam vţdycky jsou tři čtyři talíře a dva hrnce, kdyţ je velké vaření a všechny ty úklidy a tak, tak to dělaj všichni všechno. Já nesnáším akorát ţehlení. Ona taky. (smích)Takţe si to vţdycky vyţehlím někdy, kdyţ ona tam není. A ona si vyţehlí svoje. Ale to o sobě víme, takţe si ţehlíme svoje (smích). T: Ovlivňujete se třeba nějak navzájem v tom, v těch dvou bytech, co si má kdo koupit, co si má udělat, co se má třeba změnit? Jestli něco takovýho někdy vzniklo. R: To ani ne. Občas se přinese nějaký dárek, nějaká taková, ale víme zase, ţe si nebudeme nosit nějaké kraviny, abychom neměli byt plný keramických blbostí a takhle. A to tam nějak ten byt byl hotový, kdyţ se objevila, takţe tam není nějak moc co řešit. A ne, nemáme s tím problém, protoţe máme vlastně podobný vkus, takţe nemá tendenci, ţe by se mělo něco změnit, barva, nebo něco tam přehazovat. T: A jakoby i přítelkyně se nějak nehrne do toho společného bydlení? R: No já myslím, ţe ne, protoţe ona... Řekl bych, ţe jsme vůči sobě hodně otevření a ţe si nelţeme, ani já jí ani ona mně, to si celkem věříme a kdyţ si něco potřebujem říct, tak si to řeknem prostě, coţ je podle mě úplně nejlepší varianta. T: No, jestli jako není někdo z vás dvou, kdo by spolu chtěl víc bydlet. R: To, no, my jsme na to tak nějak zvyklí oba a z toho vyplývá, ţe se to nikam nehrne, ţe bysme teď řekli: "Tak teď budeme mít okamţitě svatbu." A to je taky tím, ţe nám není dvacet. Takţe jako říkám, mluvíme o tom otevřeně a vím o ní, ţe kdyby cokoliv, tak vím, ţe by to řekla, nebo ţe bysme se spolu o tom bavili. T: A umíš si představit, ţe byste se nikdy nesestěhovali, ţe by to takhle bylo pořád dál? R: To by bylo asi divné, to si nedovedu představit, ale zároveň říkám, ţe nevím, kdy to bude. Ale bylo by divné, kdybysme takhle bydleli aţ do smrti, já jako děda někde a ona někde jako babka, někde úplně jinde. Takhle to asi neskončí, takhle si to nepředstavuju. T: Ale zatím ţádný prostě... R: No. T: Máte, ty uţ jsi vlastně říkal, ţe jsi takový nekonfliktní typ, ale máte nějaký neshody kolem něčeho, jestli se někdy něco stalo? R: Asi ne. Tak my akorát nemáme na některé věci stejný názor, ale není to takové to, ţe buď to bude takto, nebo takto a to jsou spíš nějaké takové... Teď mě nic nenapadá. Občas máme na něco jiný názor, tak to vím, ţe někdo můţe mít jiný názor, ale nikdy to není v nějaké kritické věci, jako ţe, můj názor

je, ţe budeme bydlet tady a ona řekne: "Ne, budem bydlet tady." To prostě ne. Jsme takoví divní, takoví příliš nekonfliktní asi. Ale zase máme takový vztah, ale to s tím asi nesouvisí, ţe my máme permanentně takové ironické naráţky na sebe, a kdyţ naše okolí nás vidí, tak my si jakoby nadáváme, ţe jakoby ji seřvu a ona zase seřve mě a myslíme to ze srandy a to okolí to nechápe a myslí si, ţe to myslíme váţně skoro. A ptají se, jak spolu můţem ţít a jak jsme se mohli najít. Ale to je fakt jako sranda vyloţeně. T: A jinak vůbec, má třeba okolí nějakou tendenci vám do toho mluvit, prostě. R: Jo, aji děti uţ. Protoţe ti okolní známí mají děti, který mají třeba uţ třináct let a takové ty holky tomu rozumí nejvíc, takţe jako:"Co s tím bude?" Takţe takové tendence, ţe bysme s tím měli nějak pohnout, tak to takové ty naráţky jsou. Jo, tak oni nás znají, my známe je, oni jsou teda většinou ţenatí nebo teďkon někteří se uţ aji rozvádějí. Samozřejmě mají tendence radit, jak bysme to měli udělat líp. T: A ovlivňuje vás to nějak? R: Moc ne. Jo, tak oni mají takovou starost, ţe takhle to není asi úplně nejlepší a tak, zkušení. T: Asi si do toho nenecháte nějak mluvit. R: Ne, tak necháme je vymluvit a pokecáme v pohodě. Přátelé jsou taky takoví celkem normální, takţe v pohodě. T: Tak to uţ jsme to tak nějak letem světem probrali. R: To bylo rychlé. T: Ještě moţná, dá se třeba říct, jestli sis z nějakých minulých vztahů odnesl nějaké, jak to říct, ponaučení, nějaký zkušenosti, který tě ovlivnily v tom nynějším vztahu. R: To přesně nevím. Tak ten předchozí vztah byl zvláštní v tom, ţe jsme od začátku-se nám zdálo, ţe to asi nikam nepovede, ţe spolu nebudem asi ţít, protoţe jsem si říkal, ţe do Prahy bych nikdy nešel a ona ne do Brna a kdesi cosi. A teďka stejně ţije v Irsku, uţ asi šest let zase. Tak asi to. Další vztah teď nemám v plánu, protoţe by asi bylo nejlepší v tomhletom pokračovat, nemám ţádné takové tendence. Tak co jsem si z toho odnesl... Ţe nemá smysl ţít ţádné takové vztahy jako ten předchozí. On byl příjemný, vţdycky jsem ţil s nejlepší ţenskou, co jsem znal, jo, to je takové zvláštní, ţe vţdycky člověk ţije s tím nejlepším, co zná - neţ to skončí nějak (smích). Nevím no, nic mě nenapadá. T: A ona teda měla v Praze práci. R: No, ona měla v Praze práci, já jsem měl práci tady. T: A ani jeden jste to nechtěli opustit. R: No, nějak jsme se tak rozhodli. A ona přišla první s tím - ale celkem brzy - ţe asi těţko budem spolu nějak bydlet. My jsme spolu ţili tak nějak setrvačností a občas jsme si řekli, co s tím a nevěděli jsme, co s tím, aţ jsme to takhle nějak zapíchli a nevěděli jsme asi, jak to skončí. Byli jsme naposledy na dovolené, v Roháčích, tak jsme si řekli: "OK." A nic no. A teď jsme dobří přátelé po e-mailu. Jako jednou za půl roku, ne samozřejmě, ţe si e-mailujem, to by bylo divné, ale tak v pohodě. Jednou za dva roky se tak potkáme, kdyţ přijede z Irska a v pohodě. T: Tak to je fajn, no. No, tak to je asi fakt všechno. Moţná mě ještě něco napadlo. Jestli se vám třeba stává, ţe byste se chtěli přes ten týden vídat častěji, ale z nějakýho důvodu to prostě nejde. R: To bych řekl, ţe to máme takové sladěné. My jsme většinou celkem v kontaktu, a kdyţ se

nevidíme, tak si skypujem. Coţ je nevýhodné, protoţe ona nemá kameru a já jo, takţe já ji nevidím a ona mě jo. Ale taky to nepřeháníme, protoţe já říkám: "Nesmíme si zvyknout příliš na elektronické technologie, protoţe pak se třeba uţ nebudem chtít potkávat." Budeme facebooková generace za chvilku. T: No a ještě s tím volným časem, ty máš nějaké koníčky a ona má taky asi nějaké koníčky kromě té práce... R: Jo, společný je hlavně to, ţe chodíme hodně po horách a vyloţeně někam chodit, doslova chodit, třeba dvacítku někde v sobotu se projít anebo na kolech a tak a to je hlavní, co máme společný. T: Ale máte i nějaké odlišné koníčky? R: Tak já mám španělštinu, to vţdycky nazírá, a kytky mě baví a čtu si o matematice, coţ vůbec nechápe a ona vyvádí a baví ji takové věci, jako vaření, coţ vůbec není špatné a tak. T: Ale vţdycky se nějak shodnete? R: Jo.

Tomáš R: Tak já ţiju v těch souţitích, teď mám teda v tomto souţití na dálku druhej vztah, ten první trval asi šest a půl roku, nějak přibliţně. A teď ten druhej trvá tak zhruba dva roky. A ten asi tenhle pátek skončí, protoţe se přestěhujem do bytu tady nedaleko Brna a uţ tento model nebude platit. No, tak mi řekni, co tě na tom přesně zajímá. Naznačila jsi ty role. T: Tak já vţdycky na úvod mám takovou úvodní otázku: Jak vypadá všední den toho člověka. Jak vypadá tvůj všední den, pracovní. R: Všední den, no...(přemýšlí) Tak já vstávám nějak třeba, budík na šestou, ale chvíli mi trvá, neţ se z tý postele vyhodím. Do práce přijdu na půl osmou, osmou a tím, ţe nemám nikoho doma, tak nemám nějakej limit, v kolik mám přijít z tý práce, nic mě nedrţí. Můţu si dneska v tý práci být o dvě hodiny dýl a zítra o hodinu a je mi to celkem jedno. Takţe to je nějaká práce a pak jdu... Kdysi jsem chodil za zábavou, ţe jsme šli někam s lidma z práce, protoţe v tý práci trávím největší část dne a protoţe nejsem místní, nejsem brněnskej, znám přes práci. Buďto přímo s těma lidma nebo i s nějakýma známýma, bývalýma kolegama, jejich přáteli a tak. Takţe se ta společnost od práce odráţí a nějak se rozrůstá. No a kdysi jsem chodil ponejvíc do hospody. Taky podle peněz, měl-li jsem dost, tak jsem klidně chodil několikrát za tejden, pak spát no a nanovo. No a kdyţ jsem do tý hospody nešel, tak jsem zpravidla koukal na nějakej sport v televizi, to mě zajímá, filmy ani tak ne. No a ať uţ jsem dělal cokoliv, tak večer jsem byl více či méně unavenej, takţe na nějaký koníčky uţ stejně nebyl čas, spíš myšlenky - čas by byl, ale myšlenky uţ ne. Takţe kdybych to tak shrnul, jak se na to dneska s odstupem času dívám, tak to byl takovej zhýralej způsob ţivota. Přes týden pracovní a pak o víkendu něco podobnýho, bez praconího vytíţení, s tou přítelkyní. Nějakej čas jsme chtěli trávit spolu a pak jsme šli za zábavou, to uţ bylo, jak se nám chtělo. Jak to bylo třeba domluvený, s rodičema se vidět. No ale ten víkend... Já to mám tak, ţe v Brně jsem pracovně a doma jsem v (název města), jestli víš kde to je. Po silnici je to 110 kilometrů a na dojíţdění je to takový... Buďto tady budu bydlet anebo budu dojíţdět a je pohodlnější, jednodušší tady bydlet, protoţe finančně to vychází stejně, krom toho, ţe si nemusím kupovat auto. Provozně je to víceméně srovnatelný a vyhnu se tomu, ţe bych trávil denně tři hodiny v autě po cestě tam a zpátky. A stejně bych se vracel domů v nějakou pozdní dobu, takţe bych se s tou přítelkyní viděl taky jenom chvilku a byla by to pro mě jenom noclehárna, ten můj byt. T: A ty jsi říkal, ţe nějak to bylo dřív, ty hospody a tak. A teďka uţ to je jinak? R: Teď je víc toho sportu u televize (smích oba). A navíc jsem si před necelýma čtyřma rokama, jsem se stal v podstatě závislým na focení, to je droga, trvá fakt dlouho a není ţivotu nebezpečná. Takţe můj čas se točí i okolo fotek. T: A co fotíš? Chodíš ven do přírody, nebo někde v ateliéru? R: No... Já jsem začal studovat školu, fotoškolu a s tím se ta volná tvorba v podstatě zastavila, kdyţ nám vysvětlili, ţe vlastně... Ne ţe by to chtěli, ale tím, co nás začali učit a tím přístupem, jsem si uvědomil, ţe vůbec nic neumím a naopak moje vlastní nápady šly na nulu a já dělám jenom věci do školy. Coţ začalo studentovým syndromem, ţe jsem nedělal vůbec nic (smích) a kdyţ se blíţily termíny, tak to byl povel k zahájení něčeho, nějakých prací. T: Někdy v těch kurzech tomu pak můţe chybět volnost... R: Nadšení opadává a se zvyšující se úrovní znalostí se sniţuje ten pocit sebeuspokojení, ţe ta práce k něčemu je. Nicméně z mýho pohledu, sám sobě jsem dal zadání, ţe kdyţ uţ do tý školy jdu, tak se tam chci něco naučit a kdyţ vidím sebe, moje fotky, a fotky těch, co nás učí, tak jim mnohdy ani nerozumím a myslím, ţe jsou fakt úplně dál, úplně někde jinde a pak jsou takový ty malý informace tím jak jsou jednoduchý, ale významově obrovský - ţe vizuální inteligence se pěstuje deset let, pouze

výjimky to dokáţou dřív, ale to jsou, to je Kratochvíl nebo jiní velký fotografové, kteří prostě to mají, Saudek, tyhleti velikáni, Drtikol, mají nebo měli ve voku něco, co nikdo jinej nemá. Tak ti to dokáţou dřív. A tyhlety lidi, ti naše učitelé, se tomu věnujou spousty let, od dětství, a vystudovali úplně jiný školy... Takţe tím já akorát zjistím, ţe nic neumím a ţe se musím něco učit. A já sám jsem si uvědomil, ţe moje nadšení opadlo a moje vlastní inspirace taky opadla, tím ţe najednou nemám inspiraci. Protoţe vyfotit kytku a potom vyfotit člověka, to není vono, to je jenom mačkání spouště. Ale prezentace fotografie by měla mít nějakej ucelenej soubor, kterej by měl mít pět, sedm, osm fotek na jedno téma, aby to ladilo, aby to něco říkalo, ale nebyly úplně stejný a zároveň měly nějakou nosnou myšlenku. Tak se musí vybírat z většího počtu a to uţ je nějaký téma, kterýmu se věnuju a to se nedá dělat večer mezi osmou a půl devátou. T: A věnuješ se tomu třeba i přes ty víkendy? R: Jo, taky, je to příleţitostný. Ale je to prvák, takţe ţádný velký... Já jsem spíš teď v té fázi, kdy uţ z tý nuly se to začíná někam zvedat a kdy jsem si řekl: "Tak kdyţ to chci umět, to fotografování, a něco se teda naučit v tý školy, tak ze sebe něco musím dostat, něco zkusit, sám sobě dát nějakou zpětnou vazbu, jestli to za něco stojí, jestli jsem spokojenej. A jít někam dál A ono najednou to jde. T: Jestli to třeba nějak ovlivňuje ten vztah? R: No... T: Časově třeba. R: No víc mluvím o fotkách (smích oba). Jako přítelkyni k tomu vtahuju: "Tohle jsou moje fotky, tohle jsem se naučil." Takţe místo toho: "Pojďme na pivo." jí ukazuju svoje fotky a vykládám něco, co ji třeba ani nezajímá, ale je natolik trpělivá, ţe si to vyslechne. T: A je třeba objektem někdy aji? R: Občas jo. T: Takţe vás to tak moţná i spojuje. R: Ani ne. My ten vztah máme nastavenej... Kdyby nebylo toho focení, tak my si třeba budeme hrát nějakou deskovou hru nebo něco jinýho. To focení je něco navíc, ale nic to nenahrazuje, nějakou prázdnotu. Teď to tam je, pak to tam nebude, nic se neděje. T: A jak často se třeba vídáte? Jestli i přes týden nebo jenom o tom víkendu? R: Jak kdy, je to nárazový. Přítelkyně, protoţe nepracuje, ona je na mateřský, ale dítě se ještě nenarodilo. Takţe má volnost časovou. Zrovna včera tady byla, kvůli tomu bytu, tak prostě přijela. Chtěli nám tam lidičky nechat nějakej nábytek a ptali se mě jakej. Za sebe jsem to sám nechtěl rozhodovat, tak jsem jí zavolal, ať přijede, domluvili jsme se na čase. Je to kousek od Brna, tak neţ aby se otáčela a jela zase domů, tak prostě tady se mnou byla na bytě a odjíţděla aţ dneska dopoledne. Takţe takovejhle druh návštěv tady je, kdyţ se to můţe s něčím spojit, nebo prostě jenom přijede, kdyţ se jí chce tady strávit dva dny, tak prostě přijede. Akorát to není nijak pravidelný, ţe bysme věděli, ţe kaţdou středu přijede nebo tak. T: A jak to teda vypadá? Ty bydlíš tady přes týden... R: Já bydlím tady v Brně, mám svůj byt v (název města), moje přítelkyně taky bydlí v (název města). Takţe přijíţdím v pátek večer, po devátý večer přijedu, vidíme se a trávíme ten čas spolu aţ do pondělí do čtyř ráno, kdy vstávám a jdu na vlak.

T: Ona teda ale bydlí zvlášť v tom (název města)? R: Jo, ona nebydlí u mě v bytě, ona bydlí ve svým. T: A teď teda jste si našli něco jakoby společnýho tady u Brna? R: Teď jsme si u Brna našli byt, kterej si kupujeme a budeme se tam stěhovat. T: A ten nábytek jste řešili u těch původních... R: U toho novýho... T: ... majitelů. R: Ty původní majitelé, co to prodávají, my to kupujeme, tak tam chtějí nechat ten nábytek. Tak. Já to říkám, víš co, já to vidím před vočima, jsem v tom sběhlej v tý situaci a neuvědomuju si, ţe ty ji neznáš. T: Jo, já si to musím srovnat. R: Takţe my se teďka celkem vtipně dostaneme do stavu, kdy budeme mít... Kdy začneme bydlet v novým bytě, ale zároveň budeme dávat výpovědi ve starých bytech a já mám ještě jeden svůj, takţe my dva lidi budeme mít čtyři byty k dispozici. Asi na měsíc. T: A ten tvůj byt v tom Brně potom jakoby... Jestli je to nájemní, nebo jestli to budeš prodávat...ten prostě... R: Je to nájem a ten prostě vypovím, pustím, zruším. T: Nebudeš si ho nechávat? R: Určitě ne, co pak s ním. My se stěhujem do Tišnova, v dojezdový vzdálenosti a nepotřebujem byt v Brně. T: Jo. Takţe vy čekáte uţ miminko, zároveň... (přemýšlí) R: Já nevím, do jaký úrovně chceš jít, toho soukromí. Já zas něco ti řeknu, něco uţ ne. Nemám problém mluvit třeba opisně, ale konkrétní věci teda zmiňovat nebudu, ty úplně nejintimnější si nechám pro sebe, ale jinak nemám problém. T: To je jako na tobě, co nebudeš chtít říct, tak jako nemusíš samozřejmě. Jako já se většinou neptám na nějaký úplně intimní věci, ale je fakt, ţe tohle má nastavený kaţdý jinak. Nechci se nějak jako dotknout... R: Divej, jako kdyţ by ses dotkla, tak já ti řeknu, ţe ses dotkla a jako v pohodě. Ty jsi zmínila ty role, role muţ a ţena, ono čím víc ti dva jsou spolu, tím víc ta role získává konkrétnější podobu nebo naopak se tím odhaluje, kde je ještě volnej prostor. To je věc, která z mýho pohledu, tak jak vnímám sociologii, tak prostě nefunguje v těhletěch vztazích. Respektive nefunguje tak, jak já je znám třeba od mých rodičů, kteří spolu celej můj ţivot ţijou. Takţe z tohodle pohledu, kdyţ to srovnám - moji rodiče a přítelkyně a já, tak my jsme takoví trošku povrchnější, ale ne v tom špatným smyslu. Prostě nemáme prostor, abychom si vybudovali v jedný domácnosti přesný nebo méně přesný rozdělení rolí. Tam jednoznačně funguje to, ţe kdyţ teda se spolu potkáme, s přítelkyní, tak se něco děje, nechci říkat co, nevím co, ale začne tam vznikat určitý napětí, kaţdej změníme svý chování a nasměrujem svou pozornost na toho druhýho, je to vzájemný...

T: Jenom promiň, ţe tě přerušuju, nevadí ti to slunko? (na konv. partnera svítilo zboku slunce) R: To je dobrý, mně to nevadí. Takţe ty role takhle nemůţou fungovat, protoţe jaksi není prostor, aby to rozdělení mohlo vznikat. Ono ne ţe by nevznikalo, ale je to jenom víkendová záleţitost. Vlastně ještě jsem ti neřek jednu věc, já jsem ti řek o sobě, jak dlouho v těch vztazích takhle na dálku ţiju, ale já mám svýho strejdu, kterej takhle ţil... Neřeknu ti přesně, jak dlouho, v tom vztahu, dokonce i s dítětem a to je spousta roků, kdy to dítě bylo malý. On tam fungoval jako externí otec. Spojovala je práce, spojovala je láska, jak k dítěti, tak mezi sebou. A co je nutilo být takhle od sebe, byla mýho strýce tchýňa, která byla dost zlá, jak on to podávala a drţela svoji vlastní dcera jako rukojmí dědictvím. Takţe oni museli, bude to znít ohavně, ale počkat, aţ umře aby mohli se sestěhovat a bydlet spolu. Těm to trvalo dejme tomu skoro dvacet let, osmnáct let to trvalo. Takhle dlouho oni spolu ţili odděleně. Pro mě to byl tenkrát tak trochu vzor, protoţe mě to přišlo děsně světový, ţe oni to takhle maj. Ne ţe bych teda takhle si chtěl vybudovat vztah, ale nevím čím to, ale zrovna takhle jsem si pak postavil dva vztahy. Ale nebyl to vzor, kterej bych chtěl následovat, aspoň ne vědomě, prostě to tak vyšlo. T: A zaţil jsi někdy souţití s někým ve společné domácnosti? R: To jsem zaţil no. To bylo před tím prvním dlouhým vztahem, kdy jsme dva a půl roku chodili s jednou tehdejší přítelkyní a z toho rok a půl, moţná trochu dýl, jsme byli v jedné domácnosti spolu. Jenomţe mně bylo dvacet pět a to jsem byl ještě malej kluk. T: K tomu se moţná pak ještě dostanem. Ale my jsme zamluvili to o těch rolích, ţe o tom víkendu se to nestačí tak úplně jakoby nějak upevnit. A to je i to, na co já se jakoby zaměřuju, ţe vlastně ti lidi, kdyţ jakoby ţijou zvlášť, tak je to jiný, neţ kdyţ potom ţijou spolu, protoţe kaţdej má tu svou domácnost a musí si všechno zařídit sám a tak. A je to zajímavý. R: No my jsme oba s přítelkyní dospělí lidi, uţ docela dlouho a samostatný jsme taky docela dlouho. Samostatný, to sebou nese i... nevím, nechci se na to dívat negativně, nejsou to zlozvyky, jsou to prostě určitý stereotypy, který máme kaţdej zaţitej. Kaţdej máme jinak zařízenej třeba jenom denní reţim. Já jsem zvyklej vstát a bejt půl hodiny v koupelně - teď si vymýšlím, vono to tak není. Ale moje přítelkyně by to chtěla třeba úplně jinak, ţe zrovna tu stejnou půl hodinu ona tam chce trávit čtvrt hodinu, ale já tu koupelnu chci mít pro sebe. Jenom vysvětluju princip, ono se to neděje. Děje se něco jinýho, nechci to teď za kaţdou cenu vytahovat z paměti, ale něco takovýho se tam stane, tam to občas trochu zajiskří. Ale my jsme na tom v tom vztahu tak dobře, ţe si řeknem: "Tak to nebudem řešit, todleto není problém, já tě mám rád a tohle prostě změníme." Tak jenom co tím chci říct: moje vnitřní nastavení, mám nějakej stereotyp, na kterej jsem zvyklej a pak se mi do něho najednou někdo naveze, někdo mi ho nabourává, ne násilně, ale prostě nabourává. Tak tohleto očekávám, ţe se nám teď bude po tom sestěhování se do jedný domácnosti stávat často. To bude asi docela legranda. Ale ve velmi omezené míře se nám to děje i přes víkend. Já myslím, ţe uţ taky naráţí na ty role. Ţe někdo jedná z pozice síly, někdo chytrostí, manipulativně, chce něco, omezí sebe nebo vyzraje na toho druhýho. Tam se bude vidět. T: A ještě k takovým technickým, jako přítelkyně předtím pracovala v tom (název města) a teď jakoby se odstěhuje sem a půjde teda na mateřskou. R: Uţ je na mateřský, zůstane na mateřský a to, co mi k tomu řekla, co se týče její práce, tak ţe je jí úplně jedno, jestli bude třeba... (V televizi v restauraci začíná hokej Kometa- Brno a Pardubice, chceme se přesunout, ale není kam, takţe zůstáváme na stejném místě) T: Kde jsme to byli... R: No já jsem mluvil o - ani ne tak o rolích- ale o těch malých drobných provozních střetech, kdy ti dva lidi si nějakým způsobem vyhoví v tý koupelně nebo co se bude vařit.

T: My jsme pak mluvili ještě o přítelkyni, o tom, jak uvaţovala o té práci. R: Ona říkala, ţe kdyţ budeme bydlet spolu a budeme mít to dítě, tak je jí celkem jedno, jestli pak bude dělat uklízečku nebo... Je ochotna tady toto podřídit vlastně naší rodině. Ono to souvisí i s tím, proč zrovna (název města, kam se chtějí společně přestěhovat). Já tady mám práci, která nás teď bude chvilku drţet nad vodou, neţ ona zase začne zpátky pracovat. Tak bude celý chod domácnosti závislej na mně a abych já nemusel z (název města) jezdit do Brna, tak proto vznikla ta myšlenka přestěhovat se sem. A protoţe jsme nechtěli přímo do Brna, tak dopadl (název města, kam se chtějí společně přestěhovat). Takţe takhle to mám postavený, tu základní myšlenku. T: Neuvaţovali jste někdy, ţe by to bylo naopak? Ţe bys ty šel na rodičovskou a ona zůstala v práci? R: Napadlo nás to, ale ekonomicky to tak nevycházelo dobře, jako kdyţ je to tak, jak to je. T: Takţe byla hlavní ta ekonomická stránka toho. R: No, v podstatě jo. T: Ono je to někdy takový sloţitý no, protoţe v tom hrají roli jak ty ekonomický důvody, tak to, ţe ta ţena cítí, ţe by ona měla být doma a ţe chce prostě být doma. Jestli třeba i to hrálo u vás roli. R: U nás to ţádnou roli víceméně... Nebo nehrálo to roli v diskusích, protoţe ty diskuse nikdy tak daleko nedošly, protoţe přítelkyně prostě chce s tím dítětem být doma. Aspoň teďka dovozuju. Ona mi to neřekla přímo, ale to jsme celý jak stěhování, tak ty první roky dítěte, jak jsme o tom přemýšleli, tak tam vůbec nebyl ţádnej prostor na to, aby ona šla zpátky do školy učit, abych já byl doma na mateřský. Tam v podstatě ty debaty ani nedošly, takhle daleko. Tak z toho dovozuju, ţe ani nějak nebyly předmětem, to bysme o tom, předpokládám, mluvili. T: A byla by to pro tebe třeba varianta, moţnost? R: Byla - v teoretický rovině určitě - ale sebe si neumím představit, přiznám se, ţe sebe si neumím představit jako celodenně pečujícího otce o takovýho malýho prcka. To, ţe to neumím si představit teď, to si neumím představit, já třeba ani neumím přebalit dítě, ale to zase vím, ţe se za chviličku naučím. Takţe, starat se o to dítě, nějak to jde. Přemýšlel jsem o tom, jak to tak vlastně můţe fungovat, myslím si, ţe ty úplně nejprvnější momenty, tam matku nezastoupí nikdo, to nejde. On ji vlastně nezastoupí nikdy nikdo, aspoň ne plnohodnotně. Ale aby tam byl otec doma, kdyţ vezmu tu tříletou dobu, tak třeba od roku a půl uţ si to umím představit, ţe by tam ten otec byl, ale je to jenom taková moje laická představa. Takţe tam ano, ale zatím jsme o tomto nemluvili aţ tak daleko, abysme si řekli, co bude za rok a půl, aţ se dítě narodí, to netuším. Varianta to je, představit si to neumím. T: Takţe vy to máte vlastně uţ jakoby naplánovaný a víte, jaký to bude a ... R: Tak já jsem teďka něco odvodil z těch současnejch debat, ale ţe bysme to takhle měli naplánovaný aţ do toho třetího roku, to v podstatě nemáme. Ve velmi hrubých rysech, my jsme teďka řešili spíš to, co nás pálilo nejvíc a to byl ten byt. To nám trvalo asi čtyři měsíce, neţ jsme to dali dohromady do toho stavu, jak to máme dneska, takţe tohle bylo moc daleko. Nejdřív jsme řešili ty úplně první věci, kde vlastně budeme bydlet. T: A hrálo třeba v tom společným bydlení nějakou roli to těhotenství? R: Poměrně velkou. To byla zase jedna věc s druhou spojená. To těhotenství - my jsme věděli, kdy je termín, ţe je na začátku května a do tý doby musíme mít byt. Tak jsme si řekli: "Tak začneme hledat byt uţ někdy na začátku listopadu a to by bylo, abysme do té doby něco nenašli." Jenomţe byl problém, prostě já tady v Brně jsem nedokázal najít partnera, kterýmu bych dokázal důvěřovat, ţe opravdu ten byt se mnou zobchoduje a ţe mě nebude chtít nějak podvíst. Nebo ten byt za nic nestál,

nebo to bylo moc drahý, nebo se nesešli lidi, jo, tak aby se sešly ty čtyři základní podmínky: cena, lokace, lidi a já nevím, co byla ta čtvrtá zrovna. Tak aby se to sešlo, tak to se nám povedlo aţ někdy teprve před měsícem. A od té doby uţ intenzivně pracujeme na tom, aby jsme ten byt koupili a mohli se tam nastěhovat. Ale trvalo to, ztratili jsme asi tři měsíce času. A samozřejmě to těhotenství pokračuje a termín se blíţí, takţe stres narůstá. Řekl bych, kdyţ to tak vezmu zpětně, i kdyţ je to hodně čerstvý, tak to je první moment, kdy mi moje přítelkyně ukázala, jak velikou oporou pro mě je, kdy mi nijakým způsobem nestěţovala to hledání. Takţe v tomhletom se ukázalo, jak je ona mě velkou oporou. Ona viděla, já jsem jí říkal, co všechno pro to dělám, ţe se neflákám, ţe opravdu jednám s lidma, ale ţe se mi prostě nedaří, ale ţe to není mnou. A ona říkala: "Dobře, tak já to vidím a čtu." No, ona to takhle neřekla, ale:" Já ti to nebudu stěţovat tím, ţe ti budu připomínat, kdy je termín porodu." Ona prostě... Tyhlety stresy vytvářeli kolegové v práci, lidi mimo, kteří o tom neví víc, neţ jenom ţe ten fakt existuje. Tak ty byly opravdu chytrý. Ale my dva, jediní, který o tom ví všechno, tak my jsme si vyšli vstříc a to byla docela krizová situace, bych řekl, protoţe jsme chtěli bydlet spolu a ono to nešlo tak snadno, jak jsem si myslel. Ten brněnskej nefunčkní trh s realitama mi docela ukázal, co je zač. Nechápu to doteď a nebudu to chápat asi nikdy, jaktoţe to tady tak funguje. Brněnskej trh s realitama je, no minimálně republiková anomálie, to se nedá říct nijak. T: No, není to úplně dobrý no. R: Ale zas to ukázalo to... Já jsem totiţ přítelkyni slíbil, ţe bydlet budeme a ona se na to spolehla a nijak mě netrápila tím, ţe by mi připomínala, ţe čas běţí, takţe takhle nám to zatím nějak vychází, klepu do dřeva (klepe opravdu do stolu), ať to vyjde i nadále. Zatím to vypadá dobře, ţe se všechno stihne. Na poslední chvíli, ale bude. T: A bylo teda pro vás hodně důleţitý, aby to dítě se narodilo, a vy uţ jste bydleli spolu? R: Čistě z praktických důvodů. Řešit věci do porodu lze, tam je prostor, ale jakmile uţ se dítě narodí, tak uţ má jednoznačnou prioritu to dítě. Dluţno říct, ţe přítelkyně uţ má dvě děti, jedno dospělý, druhý téměř dospělý. A pro mě je to první dítě, ona ví, co to obnáší a tady se ukázalo, ţe ona opravdu ví, vo co de, kdyţ se řekne nějaký souţití. Kdy stresovat a kdy nestresovat. T: A uvaţovali jste třeba uţ předtím, ţe byste se sestěhovali? Předtím, neţ nastalo těhotenství? R: O tom jsme uvaţovali a v podstatě to s tím těhotenstvím bylo spojený. Ona jako učitelka na základce má nějaký dohody se školou, nějak jí škola vychází vstříc, ona zase nechce odcházet ze školy v průběhu školního roku. Takţe to bylo jedno s druhým. A já jsem teďka přišel před zhruba půl rokem do firmy. Pro mě to znamenalo, ţe během prvních třech měsíců, kdy běţí zkušební doba, tak já nemám nárok dostat hypotéku. I kdybych bral dva miliony měsíčně, tak ji prostě nedostanu. V uvozovkách, s tímhle příjmem bych ji ani nepotřeboval (smích). Protoţe hypotéku potřebuju, tak jsem musel počkat, aţ skončí zkušební doba. Zároveň se začátkem práce se rozběhlo to těhotenství a teď to běţelo chvíli současně. Řekli jsme si, ţe po dobu těch prvních třech měsíců to nemá smysl s bytem nějak řešit, začali jsme to řešit aţ před koncem té zkušební doby a tam jsme teprv zjistili, jakej je to vlastně problém tady kupovat byt a je to prostě potíţ. Dlouho to trvá, neţ dojdem na nějakou společnou notu s tím člověkem, kterej prodává byt. Takţe se nám to takhle vyvinulo, kdy první polovina těhotenství to řešit nešlo a druhá polovina to sice řešit šlo, ale byl problém na trhu. T: Docela stres teda. R: Takţe stres tam samozřejmě je, to nebudu zastírat. Není nijak zvlášť komunikovanej. Kdo mi stresy připomínal, budu se opakovat, byli kolegové v práci. Ale ne všichni. Tady se potvrzuje zase to pravidlo, ţe čím míň o tom kdo věděl, tím víc keců měl. A tím víc se trefoval zrovna do toho jedinýho, čemu se všichni, kteří věděli, o co jde, čím víc toho věděli, tím víc si uvědomovali, jak je to citlivý místo, tak tím víc se mu vyhejbali. No ale ti, co o tom věděli houby, tak úplně naplno, to teda byla zkouška mých nervů, jak to ustojím.

T: Někdy to okolí... R: No, nebylo to ţádný drama, ale bylo to poměrně nepříjemný chvilkama. T: No já vím právě z těch rozhovorů, ţe někteří zaţívají hodně, vůbec na to, ţe ţijou s tím partnerem zvlášť, různý jako poznámky a různý nátlak. R: Tak kaţdej jsme nějakej, je to sloţitý, je tam hodně faktorů, který ovlivňujou chování člověka. Ne všechny mu patří, ne všechny si uvědomuje a ne všechny je schopen ovládat. Jsou v tom pocity spokojenosti, dlouhodobý nespokojenosti, vědomí, nevědomí, z toho člověk vychází a ten model uvědomit si sám sebe, je asi to nejtěţší v ţivotě kaţdýho člověka. Vidět sebe zvenku. Vidět svět vlastníma očima, to umí kaţdej. Ale sám sebe cizíma očima, to není tak častý. T: A někdy to není ani příjemný. R:A mnohdy to není příjemný, ale mě to zrovna pomohlo. No takţe tak. Tak já nevím, co bych k tomu ještě přidal. Tak se ptej. T: Jakou roli v tom hraje to, ţe ona uţ má dvě děti z předchozího vztahu? R: Jsou to její děti a já ji respektuju jako její děti a na tomhle si uvědomuju, ţe ţeně se byť jen slůvkem otřít o děti je v podstatě pokus o sebevraţdu, takţe to nedělám. A takhle v tom úplným základu jsem si to uvědomil a - jsou to dva synové - tak s těma klukama se snaţím vycházet a dost často jsem teda musel zapírat sám sebe, abych prostě jenom nereagoval, protoţe jsou to klackové, který dospívaj. A já nejsem jejich otec, já nemám moc zájem je vychovávat, já s něma chci vycházet dobře. Jejich otec je jejich otec, toho vůbec řešit nebudu, je to slušnej chlap, má svůj přístup a oni v tom rostli nějakou dobu. A já teďka přijdu jako pro ně naprosto cizí neočekávanej člověk, kterej tady najednou je, "tak co s ním já mám dělat." To se dá naprosto jednoduše pochopit, ţe ta jejich situace najednou není úplně jednoduchá. "Máma má někoho jinýho neţ našeho tátu." Pro mě jsou oni ti dva synové svým způsobem tabu, ale jenom v tom dobrým. Zaujal jsem spíš ten postoj, ţe se nechci nechat ovlivňovat jima, nechci je nějak výrazně ovlivňovat, kdyţ si vybudujeme nějakej vztah, tak ho mít budeme, kdyţ ne, tak ne. Ale z mý strany ten přístup k nim bude otevřenej: "Kdyţ budete chtít mít dobrej vztah se mnou, klidně, budu jenom rád. Kdyţ nebudete chtít mít, nic se neděje." T: A moţná jenom technická otázka, oni teda se přestěhují taky sem? R: Jenom jeden. T: Ten mladší. R: Ten mladší. Ten starší se rozhodl po rozvodu zůstat s otcem a ten mladší se rozhodl zůstat s matkou. Bylo to jejich rozhodnutí a pro mě je to... Já jsem oba její syny vzal tak jak jsou a nijak zvlášť je neřeším. T: Já bych se ještě moţná zeptala, jestli uţ to není moc intimní, ţe to bude asi sloţitý, kdyţ ten jeden s váma bude bydlet, nemotat se do té výchovy. R: Výchova, to je právě to slovo. Já ho nechci vychovávat. Já ho nechci vychovávat, je to zase důsledek jeho ţivotní situace. On má za sebou nějakých šestnáct roků ţivota, nějakou dobu ţil nějak, v nějak funkční rodině, něco tam fungovalo, něco tam nefungovalo. Já to nechci brát ani jako dědictví, takţe já mu nehodlám suplovat jeho otce, nehodlám ho vychovávat - ani neočekávám, ţe by o to stál. Pokud by o to stál, tak můţe klidně přijít a zeptat se, jak bych řešil nějakou situaci. Já mu na to můţu v klidu odpovědět i ve více variantách. Nechci mu nic vnucovat, na druhou stranu kdyţ vidím, ţe dělá něco špatně, tak jsem ne třeba přímo před jeho očima, ale v zákulisí, iniciátorem něčeho, aby se on do toho neuvrtal ještě víc. To uţ se taky stalo. Spíš to byly... Měl určitej průser a já jsem řekl: "Ten průser

podle mě vyplynul tady z toho, tak toto musíme změnit. Prosím tě, pojďme se o tom bavit, vymysleme to. Mě teda bohuţel nic nenapadá, já jenom vím, ţe je to problém." A přítelkyně teda přišla s elegantním řešením a je klid. Takţe v tomto duchu. Nemám aţ tak úplně otcovský sklony vůči němu, ale zase nejsem vůči němu ignorantskej. Není mi jedno, co z něho bude. Takţe určitá část tam má zájem, ale já nevím, jak to říct jinak. Nemám ambice být jeho otcem. T: Moţná ještě k těm domácím pracím, jak to probíhá? Jak to probíhalo doposud... R: V podstatě to máme rozdělený podle toho, čí je to domácnost (smích). A s mírným přesahem ze strany přítelkyně do mé domácnosti, co se týče prací. Já v její domácnosti nedělám vůbec nic, maximálně občas uvařím a ona v mé domácnosti chce něco dělat a já ji k tomu zase nechci pouštět, protoţe to je moje domácnost. Práci v tý domácnosti vidím spíš jako projev zodpovědnosti za tu domácnost. Nakonec, dopadlo to tak, ţe kdyţ v neděli večer odcházíme z mýho domova do jejího domova, tak já dělám všechno, co je potřeba udělat a přítelkyně umeje nádobí. Tím mi pomáhá, takţe tady to umytí nádobí je něco navíc. T: A ty u ní neumýváš? R: Já u ní neumývám nádobí (úsměv). Nemáme to rozdělený jako bych napsal seznam a řekl: "To je moje a to je tvoje." Tak to není, tam to nějak vzniklo. Je to podle domácnosti a to proto, ţe za sebe, nevím, jak to má přítelkyně, ale já se cítím divně, kdyţ ona by měla u mě utírat prach. To je prostě můj prach, můj bordel a je spíš moje ostuda, ţe tady ten prach je. T: Ono někdy se tam jakoby objevujou takový rozdílný očekávání, já jsem dělala rozhovor právě jako se slečnou, která u toho přítele jako dost uklízela, s tím, ţe jemu nevadilo, ţe ona tam uklízí a on jako taky si uklidil, ale málo. Ona říkala, ţe tam přijde a tam prach a to a on říká, to je dobrý, to ještě je málo a to je ještě v pohodě. A ona to nemohla vidět, tak to prostě uklidila. Takţe takhle to tam fungovalo. R: Tady v tom já vidím uţ takovej trošku souboj. Jako tohle kdyby udělala přítelkyně u mě, tak já bych proti tomu nějak vystoupil a ohradil bych se. Je to můj bordel, je to moje ostuda. Pak bych jí minimálně tu prachovku vytrh z ruky a... Ale zas moje přítelkyně respektuje moje soukromí a ten prach mi neřeší. Dokonce ho ani nekomentuje. Já nekomentuju ten její, taky nemá doma vţdycky úplně špígl nígl. Tak já to prostě neřeším. My prostě furt se soustředíme spíš na sebe neţ na to okolí, my se soustředíme na náš vztah. Jednu věc jsem ti zapomněl říct a to, ţe my si denně telefonujeme a máme spolu třeba hodinu nebo dvouhodinovej rozhovor. Takţe místo focení, místo čumění na hokej, anebo zároveň, spolu prostě mluvíme po telefonu. Takţe my si ten nedostatek kontaktu vynahrazujem aspoň tím telefonem. Coţ je to chabá náhraţka, ale je to to nejlepší, co v tenhle moment jde. T: Moţná ještě, ono je to samozřejmě hypotetický, protoţe zatím spolu nebydlíte a teprve začnete, ale jakoby právě s těma domácíma pracema a s tím, kdo má co dělat, tak to se bude teď od budoucna asi... R: To se bude vyvíjet... T: Jestli tam jsou nějaký náznaky uţ teď... R: Ţádný neregistruju: "Ty budeš dělat tohle a já tohle." Myslím, ţe se to nějak vyvine, ţe to necháme prostě plynout. My to tak děláme celou dobu, necháváme věci plynout a nějak se jim snaţíme - neţ abychom se snaţili věci přizpůsobovat sobě, tak sebe přizpůsobujeme věcem. Je tam ale ta podmínka, ţe nesmíme ztrácet sebe sama kaţdej. Jsme prostě dvě osobnosti, který jsou si vědomy sebe sama a uvědomujeme si určitý povinnosti vůči svýmu okolí a taky tak jednáme. Máme-li povinnosti, tak konáme dle té povinnosti. A celkem zodpovědně, bereme to tak, ţe je to potřeba, ale neberu to jako zátěţ. Takţe kdybych měl vytřít chodbu, coţ je teda mimochodem práce, kterou já nesnáším (smích), uţ od dětství, protoţe mě to máma nutila dělat a musel jsem to dělat kaţdou sobotu, tak prostě jsem nenáviděl tuhle práci. Tak v tom novým bydlení si umím ţivě představit sám sebe, ţe zrovna kaţdou

sobotu budu vytírat chodbu společných prostor. Je to prostě součást souţití se sousedama, tak to dělat budu. Budu si uvědomovat, ţe to je i pro dobro nás, celý rodiny, a klidu v baráku, protoţe se s těma lidma budem potkávat. Budou tam nějaký interakce s těma lidma, tak holt proč ne. A navíc s mojí partnerkou vedle sebe jsem daleko větší beránek vůči světu, neţ kdyţ jsem sám. To uţ jsem si vyzkoušel. T: Mně šlo spíš jako o to, jestli nevnímáš, ţe některý práce jsou ţenský a některý muţský. R: Já to vnímám - těţkou práci má dělat chlap a tu lehčí má dělat ţenská. Ale jestli zrovna ta těţší je momentálně vytřít podlahu anebo vydělat milion korun, tak... jinej princip tam vidím. Nemám tam předsudek vůči pracem, ale normálně já umím ţehlit, umím vyprat věci, tím, ţe jsem vlastně sám, samostatná domácnost, tak jsem se tyhle věci holt musel naučit, respektive co jsem ještě neuměl, to jsem se doučil a nemám s tím ţádnej problém. Spíš v tom sleduju to, co je pro ni momentálně to těţší, tak to se za ni snaţím dělat já. T: Jinak doposud... jak třeba vnímáš, kde máš domov. Jestli tady v Brně v tom bytě, nebo tam u sebe nebo u ní. Taková záludná otázka moţná... R: Ne, ona je velmi prostá. Teda je prostá a prostá je odpověď - doma jsem tam, kde je moje přítelkyně. Takţe s ní jsem doma a můţe to být úplně kdekoliv. U ní, u mě... s ní se cejtím... Já to mám tak, ţe s ní získávám tu chybějící polovinu. A měn je pak jedno, jestli jsme u ní, u mě, nebo kdekoliv jinde. Mně se stalo, ţe jsem byl napadenej a musel jsem do nemocnice, úplně nečekaně samozřejmě, a docela jsem vyváděl v tý nemocnici, protoţe jsem tam nechtěl bejt. A oni mě zase nechtěli pustit, takţe tam byly takový střety názorový. A ona přítelkyně pro mě přijela. A v momentě jak přijela, tak já jsem zjihnul, já jsem byl jak beránek a najednou ţe bych proti někomu vystoupil v tý nemocnici. Musel jsem se svým způsobem smát sám sobě, jak najednou jsem krotkej, kdyţ je tam ta přítelkyně. Tak to byl velkej kontrast pro mě, do tý doby jsem si to tak neuvědomoval. T: Co se stalo? Jestli to není nějak... R: Není, není. Byli jsme na diskotéce, opili jsme se a jeden takovej "hrdina" si na mě počíhal, napadl mě zezadu a zbil mě. A protoţe ze mě tekla krev a měl jsem zřejmě otřes mozku, tak jsem jel do nemocnice. Tam mě přivezli brzo ráno, ve tři, ve čtyři a po obědě uţ jsem jel zase domů, podepsal jsem revers a zmizel jsem tam ocaď. T: To chápu naprosto, nemocnice to je... Samostatná kapitola. Já bych se moţná ještě vrátila k předchozím vztahům a i k tomu bydlení s tou přítelkyní, jak to třeba probíhalo s těma domácíma činnostma. Nebo i v tom dalším, v tom na tu dálku. R: No tak my jak jsme spolu tehdy s tou přítelkyní bydleli spolu, tak jsme si ty domácí činnosti nějak... Asi to bylo dohodou, ţe jsme si řekli: "Jo, je potřeba udělat to a to." Jakejsi ad hoc seznam, co je potřeba udělat a rozdělili jsme si to a kaţdej jsme si udělali to svoje. Vysát, uklidit koupelnu a já nevím co. Taky to tam nebylo rozdělený, tohle je klučičí a tohle holčičí práce, nebylo to tak. Prostě jsme si řekli:" Tak teď půlden dejme uklízení a musíme udělat toto, ty si vezmi tuhle část a já si vezmu tuto." A bylo to. Tak to byla ta společná. A ta zase rozdělená, no to bylo taky takový, ţe jsme si kaţdej uklízeli to svoje, pouze kdyţ toho bylo hodně, tak jsme si samozřejmě pomohli. Spíš vidím jednu věc společnou mezi těma dvěma souţitíma na dálku, kdyţ uţ se vidíme o víkendu, tak dejme tomu domácí práce typu vaření - jídlo je radost, takţe vařit je společnej záţitek a to není povinnost, nebo spíš je to příjemná povinnost, tak tam o to jsme se dělili v obou vztazích. Ţe jsme se snaţili vymyslet něco zajímavýho nebo jsme si uţili to, ţe doma nemáme vůbec nic a z toho zbytku, co tam je, vymyslíme jídlo. Takţe to je to společný, to jídlo je taková spíš zábava. T: Ještě bych se zeptala, jestli uţ to nesměřovalo k tomu společnýmu souţití uţ předtím, neţ přišlo to těhotenství. My uţ jsme to trošku zmínili.

R: Jo... No... Já nevím. Určitě ano, otázka by byla spíš kdy, jakou formou. Je to, my jsme to nějak neřešili. My jsme teda chtěli dítě, to jsme chtěli, to dítě je chtěný. Kdyby to nebylo třeba teď, tak by to bylo třeba o rok pozdějc nebo tak. Asi by to nějak dopadlo, ţe bysme se sestěhovali dohromady, ale byla by to jiná situace kaţdopádně, řešili bysme jiný otázky. T: A uvaţovali jste o svatbě třeba? Mluvíte o tom, o manţelství? R: Uvaţovali, v plánu to máme, nevíme kdy. Je to ve výhledu. T: Je to pro vás zásadní téma v tom vztahu? R: Ne. Svatba je pro nás formální záleţitost. Kaţdej to vnímáme trochu jinak. Já třeba nejsem věřící, přítelkyně je věřící, ne nějak... Není ortodoxní. Ale tak ona uţ ví, ţe před Bohem patří někomu jinýmu, tak nevím v podstatě, jak dalece tohleto vnímá, nakolik je to pro ni zásadní. Myslím si, ţe v tom má trošku rozpor, ale jenom malinkej. Rozhodně co je důleţitý, je bejt spolu a jestli na to máme glejt anebo ne, to je aţ ta druhá otázka, já nevím, jaký přesně má pořadí tady ta otázka. T: A mluvíte třeba o tom často? R: Často ne. Mluvili jsme o tom,(smích) ale ne. Já mám v hlavě takovej plán, ale ten ti neřeknu, ten teda první uslyší přítelkyně. Rozhodně já na to myslím, vím, co chci udělat, no uvidím. Prostě nějak se ta situace vyvine, ono to nějak bude. Na pořadu dne to je, ale řečeno manaţerskou terminologií, prioritu číslo jedna to nemá. Je to aţ nejlépe dvojka, spíš trojka. T: My uţ jsme hodně věcí tak zmínili, moţná ještě něco víc do hloubky... Jestli třeba máte hodně společných přátel, známých? R: Kdyţ jsme spolu začali chodit, tak jsme měli kaţdej svoje a úplně rozdílný, ty lidi se ani neznaj dokonce. Ti naši společní přátelé nám vznikají tím, ţe já ji přivedu do mojí společnosti a ona mě do té její. A tím vznikají společní známí, jinak jsme je neměli předtím. T: Moţná ještě taková zajímavá drobnost, která se někdy v těch minulých rozhovorech objevila. Trávíte společně dovolenou? R: Jo, určitě (překvapeně). Pro nás je dovolená- protoţe přítelkyně je učitelka, takţe ona má prázdniny, já mám dovolenou - takţe tu dovolenou jsme si vţdycky uţili spolu, vţdycky-dvakrát. A brali jsme to jako příleţitost být víc spolu. A čím víc jsme spolu byli, tím nám přišlo přirozenější bejt spolu. Takţe pro nás je tohle tak trochu nenormální, bejt od sebe. T: Takţe ţádný ponorky nebo tak? R: Tak byli to třeba dva tejdny, tři tejdny, za tu dobu se asi ani ponorka nedá vypěstovat (smích), tak moţná dá. Ale rozhodně nám nehrozila. Naopak, kdyţ ta dovolená končila, tak jsme si řekli: "Jé, uţ? To uţ je konec? To je škoda." A měli jsme spíš tím víc chuť být spolu, čím dýl jsme spolu byli. Takţe jsme se zase museli dostat zpátky do těch kolejí běţnejch. Uvidíme no, co to udělá teďka s prckem. T: No, uvidíte no. (smích oba) R: To bude změna veliká. T: To asi jo, no, ale vy máte dobře nakročeno, si myslím. (přemýšlí) Stává se vám třeba, ţe byste měli nějaký konflikt v tom, ţe někdo chce trávit čas nějak, druhý jinak, třeba o tom víkendu? R: Ne, konflikty nevznikaj, my totiţ máme - a to musím říct, ţe spíš přítelkyně má v sobě, já teď nevím, jak to nazvat. Asi víc tolerance nebo moţná přirozený sklon tolerovat. Já nevím, jak to říct

jinak. Já kdyţ třeba přijedu, tak já jdu s klukama, jsem zvyklej chodit do sauny a po sauně jdem na pivo a to je půlka soboty, půlka soboty je pryč. Kdyţ nebyla přítelkyně těhotná, tak to znamenalo tři hodiny, ţe se neuvidíme. Dneska, kdyţ je těhotná, tak nechodí do hospody, kde se kouří, já tam jdu. Takţe to nám trochu ubírá čas. Ale ona mi to nevyčítá a nijak si ho nenárokuje. A já se přiznám, ţe... Tohle je věc, kterou vidím jako svoje mínus, ale ne nijak drasticky, já vím, ţe bych se v tom cítil ochuzenej. A přinesl bych do toho vztahu nějaký napětí. A myslím si, ţe přítelkyně to ví taky. Takţe spíš ona to v sobě nějak... Sebe nějak omezí ve prospěch mě. Asi je to to nejmenší zlo. T: A ona nemá něco takhle naopak? Ţe by šla s kamarádkou někam, na kafe nebo tak? R: Jde, jde s kamarádkou na kafe. Ale směřuje si to zrovna v ty momenty, dny, kdy já tam nejsem. Ono je to spíš daný tím, ţe my jsme oba v (název města) doma. Ona teda není přímo z (název města), ale kousíček za (název města), ale můţe se vidět s těma svýma přítelkyněma a přáteli... T: Přes týden. R: Tam v tom místě. To já zase nemůţu, protoţe moji přátelé... Jeden je sportovec, kterej je, prostě kam ho zavane liga a on se tím ţiví, tak tam je, to je jeho priorita. Takţe s tím se vidím, kdyţ já jsem v (název města) a on je v (název města). Ten další, ten je pracovně někde úplně pryč, ten kdyţ je zima, tak je víc doma, tak s tím se vidím... Prostě všechno se to hrne do toho sobotního odpoledne. My nemáme tu moţnost se vidět jindy. Přítelkyně tu moţnost má, protoţe ona má ty svoje kamarády sice taky všude moţně, ale asi je šikovnější nebo nevím, nějak jí to prostě vychází, ţe se vidí někdy jindy. A třeba to taky je tak, ţe řekne: "Hele, v sobotu je tahle akce a jsme tam oba dva zvaní." Já řeknu: "No tak já zruším tu saunu, kluky tejden neuvidím, tak se nedá nic dělat, půjdeme tady na tu akci, některý lidi neznám, já je poznám, je to v pohodě." To se dá řešit. Pro mě pak uţ se dostáváme do těch detailů, plánování ze dne na den, kdy já uţ mám vymyšlenou saunu s klukama aji na pivo a pak přijde: "Hele, jsme pozvaný, chci jít tam." Tak takovýhle útoky tam nejsou. Já totiţ vnímám jako útok. Kdyţ to vím dopředu, není problém. Prostě se domluvíme. Klukům řeknu: "Sorry, tuhle sobotu vynechávám, uvidíme se za tejden." Je to dohoda, no. Já spíš naše souţití s přítelkyní vidím jako pro mě naprosto neocenitelnou shodu, ţe my si prostě vyjdeme vstříc. Pokud se pak stane, ţe nám koliduje nějakej termín, tak my se naprosto v pohodě domluvíme. Aby třeba... Tak my se prostě dohodneme velice snadno. Já i kdyţ vím, ţe to není podle gusta přítelkyně, já to na ní vidím, tak mám tu tendenci se v tom pitvat, řešit to, dát jí najevo, ţe o tom vím, ale zas jsem takovej, ţe tam to asi zase končí, víc uţ pro to neudělám, asi bych měl přijít s něčím víc a nějak se to snaţit kompenzovat. T: A ty jsi říkal, ţe si voláte kaţdej den, takţe se vám nestává, ţe... Protoţe uţ jsem slyšela, ţe se stává těm, co jsou od sebe ten týden, tak kaţdej si ten víkend nějak naplánuje, namyslí, teď se sejdou v ten pátek večer a kaţdej má ten plán jinak a teď jako co s tím. Takový to týdenní... ţe kaţdej si to plánuje za sebe... To se vám asi nestává, ţe. R: Ne, my si to řeknem. My to máme takový volně plynoucí ten čas. Takhle, kdyţ o něčem vím, ţe se to má dít a chci tam jít, tak to řeknu hned, hned jak se to dovím, i kdyţ by to mělo být ze dne na den. Samozřejmě s ohledem na to, ţe kdyţ je to ze dne na den, tak je potřeba brát ohled na přítelkyni, na její plány. Kdyţ to vím tejden dopředu, tak: "Hele, dověděl jsem se o týhle akci, rád bych tam šel, co ty na to?" A zase naopak, my se pěkně doplňujem i v tom, ţe já nesnáším změny a přítelkyně je miluje. My teda v tomhletom jsme čistej protipól. My si řeknem: "V pátek jdeme v devět hodin na pivo, sem do tý hospody." Tak já to beru, já si na to uzpůsobím celej pátek, počítám s tím uţ od rána, mám s tím nějaký připravování, aspoň to, ţe se na to třeba těším, a kdyţ přijde změna, tak na to koukám jak zjara. A přítelkyně ne, ona je prostě v pohodě, kdyţ jdeme do tý hospody, tak klídek, klídek, pak zavolá někdo jinej, vymyslí zajímavější hospodu, teď si vymejšlím, to se nestalo. A ona: "Tak půjdeme tam a já budu ještě radši." A já na to koukám a "Hm." a ona: "Jeţiš, to je skvělý." Takţe v tomto jsme úplně jinaký a vznikaj občas takový legrační situace anebo taky naopak konfliktní situace, ale daří se nám je krásně řešit. A vypadá to asi tak, kdyţ já přijdu se změnou, tak to můţe být mnohdy i zábavná změna, kdyţ je to naopak, tak je to spíš ne moc zábavný, protoţe já zahustím atmosféru. Ale jako víme o tom, tak s tím zase nějak zacházíme.

T: Mám právě kamarádku a její přítel je takový hodně neorganizační a nedá třeba dopředu vědět, kdy přijede a pak najednou: "Tak za čtvrt hodiny jsem tam." A ona není nachystaná a potřebuje to vědět předem, tak on zase potom čeká venku. R: Neumím si představit, ţe bych tohleto chování: "Za čtvrt hodiny přijedu, dám ti vědět, dám ti vědět a za čtvrt hodiny jsem tam." Tak hele, tak zase klídek hele, tak ty máš čas, já mám čas." Mně by to přišlo takový, mám na to svůj dost radikální názor, tak to řeknu. T: Právě jako ţe je to taková komplikace. A uţ rok mu to říká... R: (smích) T: Moţná ještě taková poslední věc, jak je pro tebe důleţitá nezávislost nebo samostatnost, v jakýmkoliv smyslu? R: Tak to ano, v jakýmkoliv smyslu ano. Ten smysl já si tam přidám sám. Nezávislost je... Já to řeknu tak, pro mě je důleţitý moje vlastní svobodný rozhodnutí. Kdyţ se rozhodnu obětovat něco ze svýho soukromí ve prospěch rodiny, tak to velmi rád udělám, ale nechci do toho bejt tlačenej. Chci se na tom dohodnout anebo jaksi přijít s tím: "Je potřeba toto, pojďme to řešit." A oba víme, je to potřeba, ihned víme, ţe to je to, co oba chceme nebo ţe to má nějakou důleţitost a oba máme zájem to řešit, cokoliv. Ale neumím si představit sebe: "Zejtra v pět budeš koupat dítě." To je takový, tam bych se cejtil divně, to uţ je nevyrovnanej vztah. Moţná z toho to pramení, ţe kdyţ je ten vztah vyrovnanej, oba vědí, ţe... Jsou suverénní lidi oba a prostě ţijou spolu, protoţe spolu být chtějí a ne ţe se nějak nutí, nebo ţe mají na sebe nějakou páku. Tyhle agresivní metody mezi náma nefungujou. Nejsou tam. Ony by moţná fungovaly, ale ony tam nejsou. A hlavně nejsou potřeba, proto tam nejsou. Takţe já to tam necejtím a příklad: Vţdycky jsem byl nepřítelem hypotéky, vzít si hypotéku a pak třicet let splácet. Dneska jsem rád, ţe mi banka vychází vstříc, aby mi hypotéku dala. Ale kvůli nikomu jinýmu neţ je moje přítelkyně bych to neudělal. T: Takţe taková ta svoboda rozhodnutí. R:Ale ona u nás z toho vztahu vyplývá automaticky, ona je obsahem toho vztahu. Tím, ţe jsme se spolu, tak já osobně se cítím ještě o něco svobodnější tím, ţe jsem s ním. T: Tak to je ideální situace. Tak to bude asi všechno. Já tady mám ještě takovej malý dotazník.