Systém právní úpravy průmyslových práv

APLIKOVANÉ PRÁVO 2/2003

1

MICHAL POSPÍŠIL

Systém právní úpravy průmyslových práv

Právní teorie průmyslových práv

1.1 Práva k duševnímu vlastnictví Práva z průmyslového vlastnictví jsou spolu s právy autorskými řazena do širšího systému práv duševního vlastnictví. Oba tyto obory práv duševního vlastnictví mají společný základ, který spočívá v tom, že jejich předmětem je výsledek tvůrčí duševní činnosti – kreativity, a dále že prvotní úlohu v nich má osobnost jejich tvůrce, člověk. Oba tyto obory práv k duševnímu vlastnictví se však liší v předmětu ochrany. Zatímco právy k průmyslovému vlastnictví jsou chráněna obecná řešení výrobků a postupů v nejširším slova smyslu a práva na označení (s výjimkami stanovenými v příslušných zákonech), autorskoprávní ochrana chrání způsob vyjádření či ztvárnění myšlenek, na nichž jsou založena díla ve smyslu autorského zákona, včetně vnější formy či způsobu vyjádření myšlenek, na nichž jsou založeny předměty průmyslového vlastnictví. Právo duševního vlastnictví lze chápat i jako soubor právních norem upravujících jejich právní ochranu a vztahy, které vznikají z jejich uplatnění. Tyto právní normy netvoří samostatné právní odvětví a i když primárně spadají do oblasti soukromého práva, zahrnují i právní normy spadající do práva veřejného, jako jsou normy upravující postup při udělování právní ochrany předmětů průmyslového vlastnictví, normy daňové a celní, trestní postih podle ustanovení trestního zákona, ale i mezinárodní právo veřejné a v poslední době i právo EU. Spojujícím prvkem uvedených práv je nehmotná povaha předmětu právních vztahů, které upravují.

1.2

Pojem práv z průmyslového vlastnictví

Pojem průmyslového vlastnictví představuje obecně souhrn zvláštních absolutních subjektivních práv k nehmotným statkům průmyslově využitelných a jejich právní ochranu. Zvláštnost těchto absolutních práv k předmětům průmyslového vlastnictví je dána tím, že jejich právní režim byl založen zvláštním zákonem, na jehož základě určité osobě (ať už původci, přihlašovateli či majiteli právní ochrany) vyplývají absolutní práva, působící vůči všem ostatním, jakož i vztahy APLIKOVANÉ PRÁVO 2/2003

33

z jejich uplatnění. Tato práva jsou zásadně výlučná, s výjimkou práva k označení původu a zeměpisnému označení. Výlučnost práv k předmětům průmyslového vlastnictví usnadňuje, ne-li umožňuje, jejich efektivní uplatnění ve společenské praxi, zejména v průmyslové a obchodní činnosti. V některých případech je však výlučnost práv k předmětům průmyslového vlastnictví omezována nebo regulována přímo v jednotlivých zákonech na ochranu průmyslového vlastnictví, například ustanoveními o omezení účinků patentu a nucené licence nebo i v prováděcích předpisech k zákonu o ochraně hospodářské soutěže. Pojem „průmyslové vlastnictví“ není v české legislativě sám o sobě nijak definován. Proto se v teorii (ale i praxi) vychází zejména z mezinárodních smluv, které byly v této oblasti uzavírány v průběhu posledních dvou století. Pokud jde o předměty práv z průmyslového vlastnictví, je situace analogická, i když zde je možno se opírat také o jednotlivé právní úpravy, které na území nynější České republiky byly provedeny. V souvislosti s pojmem „průmyslové vlastnictví“ se v právní teorii i praxi objevuje termín „průmyslová práva“, který se někdy užívá jako synonymum k pojmu „průmyslového vlastnictví“. Zde je třeba poznamenat, že zatímco pojem „průmyslové vlastnictví“ představuje souhrn zvláštních absolutních subjektivních práv k nehmotným statkům průmyslově využitelných, pojmem „průmyslová práva“ v objektivním smyslu se často označuje soubor zvláštních právních norem, které upravují státní (veřejnoprávní) ochranu předmětů průmyslového vlastnictví a vztahů z jejich uplatnění vznikajících. Ve smyslu článku 1 odstavce 3 Pařížské úmluvy na ochranu průmyslového vlastnictví se pojem průmyslové vlastnictví chápe v nejširším pojetí a vztahuje se nejen na průmysl a obchod ve vlastním slova smyslu, nýbrž také na průmysl zemědělský a těžařský a na všechny výrobky umělé nebo přirozené, například na víno, obilí, tabákové listy, ovoce, dobytek, nerosty, minerální vody, pivo, květiny, mouku atd. Pojem „průmyslové vlastnictví“ se začal v novodobé historii objevovat koncem devatenáctého století, a to v Pařížské úmluvě na ochranu průmyslového vlastnictví ze dne 20. března 1883 (v ČR publikována vyhláškou č. 69/1975 Sb., ve znění vyhl. č. 80/1985 Sb.). Pojem „duševní vlastnictví“ byl definován v článku 2 Úmluvy o zřízení Světové organizace duševního vlastnictví, podepsané ve Stockholmu dne 14. července 1967 (v ČR publikována vyhláškou č. 64/1975 Sb., ve znění vyhl. č. 81/1985 Sb.) tak, že se pod uvedeným pojmem rozumějí práva: • k literárním, uměleckým a vědeckým dílům, • k výkonům výkonných umělců, zvukovým záznamům a rozhlasovému vysílání, • k vynálezům ze všech oblastí lidské činnosti, • k vědeckým objevům, • k průmyslovým vzorům a modelům, • k továrním, obchodním známkám a známkám služeb, jakož i obchodním jménům (firmám) a obchodním názvům, • na ochranu proti nekalé soutěži, • a všechna ostatní práva vztahující se k duševní činnosti v průmyslové, vědecké, literární a umělecké oblasti. 34


Pařížská úmluva na ochranu průmyslového vlastnictví ve svém článku 1 z těchto předmětů pojmu duševního vlastnictví mezi předměty pojmu průmyslového vlastnictví zahrnuje : • patenty na vynálezy, • užitné vzory, • průmyslové vzory nebo modely, • tovární nebo obchodní známky a známky služeb, • obchodní firmu, • údaje o provenienci zboží nebo označení jeho původu, s tím, že dalším úkolem ochrany průmyslového vlastnictví je potlačování nekalé soutěže. Pro účel Dohody o obchodních aspektech práv k duševnímu vlastnictví (Agreement on Trade – Related Aspects of Intellectual Property Rights – TRIPS) (v České republice publikována vyhláškou č. 191/1995 Sb.), která tvoří přílohu 1C k Dohodě o zřízení Světové obchodní organizace, se výraz „duševní vlastnictví“ vztahuje na všechny kategorie duševního vlastnictví, které jsou předmětem oddílů 1 až 7 části II. této Dohody. Mezi tyto kategorie je zahrnováno autorské právo a práva příbuzná, ochranné známky, zeměpisná označení, průmyslové vzory, patenty, topografie integrovaných obvodů a ochrana nezveřejněných označení. Výraz „zeměpisná označení“ zahrnuje nepochybně jak zeměpisná označení, tak označení původu ve smyslu našeho zákona (zákon č. 452/2001 Sb., o ochraně označení původu a zeměpisných označení a o změně zákona o ochraně spotřebitele). Tato dohoda oproti Pařížské úmluvě na ochranu průmyslového vlastnictví uvádí, v souladu s rozvojem vědy a techniky, navíc i topografie integrovaných obvodů, pro které náš zákon (zákon č. 529/1991 Sb., o ochraně topografií polovodičových výrobků) používá termín „topografie polovodičových výrobků“. Na druhé straně Dohoda TRIPS nezahrnuje do pojmu „duševní vlastnictví“ užitné vzory, které Pařížská úmluva v článku 1 odstavci (2) výslovně uvádí a jejichž ochranu v posledních letech zavedlo více než 50 zemí světa.

1.3

Nehmotný statek jako předmět ochrany průmyslového vlastnictví

Jak vyplývá z výše uvedeného, pod pojmem „průmyslové vlastnictví“ se tedy rozumí souhrn absolutních práv k nehmotným statkům opakovaně hospodářsky využitelných a jejich právní ochrana. V oblasti průmyslového vlastnictví se mezi tyto nehmotné statky zahrnují zejména vynálezy, včetně biotechnologických vynálezů, užitné vzory a průmyslové vzory a topografie polovodičových výrobků a ochranná označení – ochranné známky, označení původu, zeměpisná označení a právní ochrana obchodní firmy. Někdy se mezi předměty průmyslového vlastnictví přiřazují i nové rostlinné odrůdy (jsou chráněny na základě zákona č. 408/2000 Sb., o ochraně práv k odrůdám rostlin). Průmyslové vlastnictví je druhem duševního vlastnictví a vztahuje se k výtvorům lidského intelektu, tedy ke shora uvedeným nehmotným statkům. Týká se jejich podstaty, konkrétně vlastního řešení určitého technického problému, a nikoliv formy, v níž je toto řešení vyjádřeno vnímatelným způsobem. Jinak řečeno, průmyslové vlastnictví představuje určitý výsek z vlastnictví duševního, APLIKOVANÉ PRÁVO 2/2003

35

majícího svá specifika, která vyplývají jednak z povahy svébytného historického formování těchto předmětů a režimů jejich ochran. Samotný výraz „průmyslový“ je nutno chápat jako průmyslově, neboli hospodářsky využitelný. Celá oblast práv duševního vlastnictví má své dvě tradiční složky. Pod nehmotným statkem se obecně rozumí myšlenka či její ztvárnění, kterýžto statek má nehmotnou povahu. Je třeba jej odlišovat od hmotného předmětu, v němž je realizován. Vlastnictví k hmotnému předmětu (např. stroji) může být převedeno na jinou osobu, ale osobnostní právo k průmyslově právní ochraně (vynálezu) zůstane stále stejné osobě. Majitel patentu však může udělit licenci k jeho využití druhé osobě, nebo může na druhou osobu zcela převést svá patentová práva. Původcovství k vynálezu však převést nelze. Nehmotné statky je třeba odlišovat i od práv k nim vznikajících, např. vynález od patentu. Patent není nehmotný statek, ale forma ochrany vynálezu, ze kterého vznikají jeho majiteli práva ohledně vynálezu. Naopak vynález není průmyslové právo, ale předmět průmyslového práva. Za nehmotný statek není pokládána ani činnost (např. služba), ale obvykle výsledek činnosti, zejména vědecko-technických prací. Nehmotné statky jako objekty právních vztahů mají řadu zvláštností: • poskytovatelé je neztrácejí (jako je tomu při změně vlastnictví k hmotnému předmětu), • tyto statky se mohou ve stejném okamžiku vyskytovat na několika místech najednou (v mysli lidí, na různých hmotných nosičích), • tyto statky nelze spotřebovat nebo zničit při jejich využívání, naopak zkušeností s využíváním se obohacují (mohou však zastarat, jejich hmotný nosič může být zničen, např. disketa s programem nebo daty), • mohou být rychle změněny i přeneseny na velké vzdálenosti, snadno se převádějí přes hranice.

2.

Právní úprava průmyslových práv

2.1

Historický vývoj právní ochrany průmyslového vlastnictví

Potřeba právní ochrany nehmotných statků vznikla na určitém stupni civilizace, kdy se tyto statky mohly stát předmětem směny a kdy na jejich tvorbě a využívání začal být závislý vývoj společnosti. V době rozvinutého středověku byly vynálezy chráněny formou tzv. privilegií. Tato privilegia vydával panovník. Na jejich vydání však nebyl, dnes bychom řekli, právní nárok, záleželo vždy na konkrétním panovníkovi, na jeho poradcích a konečně i na osobních sympatiích. V literatuře se často uvádí jako první zákon, který již obsahoval principy patentové ochrany, benátský zákon z roku 1474. Tento zákon vznikl v souvislosti s působením umělce a vynálezce Leoparda da Vinci, který údajně navrhl i jeho zásady. Moderní režim patentové ochrany však přinesl až anglický Statute of Monopolies z roku 1623, který zrušil všechny králem vydaná privilegia s výjimkou privilegií, která byla vydána na vynálezy. V Anglii také vznikl termín „patent“ od královských privilegií Letters Patents (otevřených dopisů), které pro adresáta zakládaly monopolní právo výroby a prodeje. 36


V českých zemích probíhal podobný vývoj privilegií a první právní úpravu přinesl císařský patent z roku 1832, který byl na konci století (1897) nahrazen rakouským patentovým zákonem.

2.2

Vývoj právní ochrany průmyslového vlastnictví v ČR

Pokud jde o právní úpravu v oblasti právní ochrany předmětů průmyslového vlastnictví na území dnešní České republiky, po vzniku samostatného Československa platil na území Čech, Moravy a Slezska výše zmíněný rakouský patentový zákon z roku 1897 a na území Slovenska a Podkarpatské Rusi zákon uherský o vynálezeckých patentech z roku 1895. V roce 1919 se přikročilo ke sjednocení zákonů o vynálezech tak, že rakouský zákon z roku 1897 se s některými změnami rozšířil na celé území tehdejší Československé republiky. Ve své době byl rakouský patentový zákon považován za nejmodernější patentový zákon na světě. Proto také platil na území našeho státu s některými změnami až do roku 1952, ponecháme-li stranou období druhé světové války. Podobný vývoj u nás nastal po roce 1918 i v oblasti práv na označení, když byla na území nového československého státu převzata zákony č. 469 a č. 471 z roku 1919 a zákonem č. 261 z roku 1921 právní úprava vycházející z rakouského císařského patentu č. 230 z roku 1859 o ochraně průmyslových známek, který byl novelizován rakouským zákonem č. 19 z roku 1890 a zákonem č. 108 z roku 1890. I tento známkový zákon platil na území našeho státu, s výjimkou období druhé světové války, až do roku 1952. Po změně politického systému v roce 1948 došlo v roce 1952 i k úpravám zákonů, jak pokud jde o právní ochranu technických řešení, tak práv na označení. V souvislosti s tehdejším politickým vývojem byly dosud platné zákony nahrazeny novými právními úpravami, které vycházely z tehdy zaváděného politicky motivovaného tuhého centralistického řízení ekonomiky, postrádajícího prvky tržního konkurenčního prostředí a soukromého vlastnictví. Pouze díky mezinárodním smlouvám, kterými bylo tehdejší Československo vázáno, nebyly zcela potlačeny některé charakteristické rysy patentového a známkového práva. Tak v oblasti technických řešení byl vydán zákon č. 52/1948 Sb., o mimořádných opatřeních v oboru ochrany vynálezů, a dále pak zákon č. 6/1952 Sb., o vynálezech a zlepšovacích námětech, který ve snaze o překonání výlučného práva z patentu uzákonil nabídku vynálezu státu, na který navazoval zákon č. 7/1952 Sb., o přechodných opatřeních v oboru ochrany vynálezů. Později vydaný zákon č. 34/1957 Sb., o vynálezech, objevech a zlepšovacích návrzích dokonce zavedl institut odevzdání vynálezu státu. Tento posledně uvedený zákon byl v období tak zvané normalizace po roce 1968 nahrazen zákonem č. 84/1972 Sb., o objevech, vynálezech, zlepšovacích návrzích a průmyslových vzorech, jehož účelem bylo ještě důrazněji tehdy platné politické tendence prosadit do právní úpravy v této oblasti a který zavedl vedle formy ochrany vynálezu patentem (v praxi použitelné převážně jen pro zahraniční přihlašovatele) i tak zvanou socialistickou formu ochrany vynálezu autorským osvědčením, u níž byl prvek výlučného práva ještě více potlačen. Tento zákon zavedl i ochranu objevů formou udělování diplomů na objev. Podobný vývoj, i když ne již tolik právo pošlapávající, nastal i v oblasti ochranných známek, a to vydáním zákona č. 8/1952 Sb., o ochranných známAPLIKOVANÉ PRÁVO 2/2003

37

kách, který byl později nahrazen zákonem č. 174/1988 Sb. Oba zmíněné zákony umožňovaly vlastnictví ochranné známky pouze socialistickým organizacím. V souvislosti s členstvím Československa v Lisabonské dohodě o ochraně označení původu a jejich mezinárodním zápisu byl vydán i zákon č. 163/1973 Sb., o ochraně označení původu výrobků. Po změně politického a hospodářského systému po roce 1989 bylo nutno přistoupit i v oblasti průmyslových práv k nové právní úpravě, která by odpovídala tržnímu hospodářství s konkurenčním prostředím a která by respektovala vlastnická práva jejich majitelů. Nejprve byl vydán zákon č. 527/1990 Sb., o vynálezech a zlepšovacích návrzích (tzv. patentový zákon), na který navázal zákon č. 529/1991 Sb., o ochraně topografií polovodičových výrobků, zákon č. 478/1992 Sb., o užitných vzorech a konečně zákon č. 137/1995 Sb., o ochranných známkách. V souvislosti s rozdělením našeho státu na dvě samostatné republiky k 1. lednu 1993 byl vydán zákon č. 14/1993 Sb., o opatřeních na ochranu průmyslového vlastnictví, jímž bylo stanoveno postavení Úřadu průmyslového vlastnictví jako ústředního orgánu státní správy na ochranu průmyslového vlastnictví nově konstituované České republiky, jeho sídlo a způsob jmenování předsedy tohoto úřadu. Tento zákon též stanovil hlavní úkoly tohoto úřadu, mezi které patří zejména rozhodování o poskytování právní ochrany na vynálezy, průmyslové vzory, užitné vzory, topografie polovodičových výrobků, ochranné známky a označení původu výrobků, vykonávání činností podle předpisů o patentových zástupcích a vedení ústředního fondu světové patentové literatury. Tento zákon ve svých přechodných ustanoveních pak stanovil zásady o řízení o přihláškách na předměty průmyslového vlastnictví, která neskončila před nabytím jeho účinnosti a zásady pokud jde o platnost a řízení o dříve udělených průmyslových právech na území nově vzniklé České republiky. Česká republika k 1. lednu 1993 převzala na počátku své existence dříve existující právní úpravy, které platily k 31. 12. 1992 na území Československa. To znamená, že převzala i existující zákon č. 527/1990 Sb., o vynálezech, průmyslových vzorech a zlepšovacích návrzích, vyhlášku č. 550/1990 Sb., o řízení ve věcech vynálezů a průmyslových vzorů, zákon č. 368/1992 Sb., o správních poplatcích, zákon č. 237/1991 Sb., o patentových zástupcích, vyhlášku č. 350/1991 Sb., o odměňování patentových zástupců, zákon č. 529/1991 Sb., o ochraně topografií polovodičových výrobků, zákon č. 478/1992 Sb., o užitných vzorech, zákon č. 174/1988 Sb., o ochranných známkách, vyhlášku č. 187/1988 Sb., o řízení ve věcech ochranných známek, zákon č. 159/1973 Sb., o označení původu výrobků a vyhlášku č. 160/1973 Sb., o řízení ve věcech označení původu výrobků. V rámci příprav České republiky na přístup k Úmluvě o udělování evropských patentů, na přístup k Evropské unii a k nově přebíraným závazkům z mezinárodních smluv a k celkově nastupující harmonizační tendenci právních úprav, zejména v Evropě, bylo přistoupeno na konci devadesátých let minulého století i v oblasti průmyslových práv k celé řadě legislativních úprav. Mezi první z nich patří vydání zákona č. 116/2000 Sb., kterým se mění některé zákony na ochranu průmyslového vlastnictví. Tento zákon, který vycházel z vývoje právních úprav v oblasti průmyslového vlastnictví v zemích Evropské unie a ze závazků, které Česká republika převzala na základě členství 38


v nově uzavíraných mezinárodních smlouvách, obsažených zejména v Dohodě o obchodních aspektech práv k duševnímu vlastnictví – TRIPS (Agreement on Trade Related Aspects of Intellectual Property Rights) (sdělení MZV č. 191/1995 Sb.), vytvořil legislativní podklad k přístupu k Úmluvě o udělování evropských patentů a rovněž vytvořil právní podklad pro udělování dodatkových ochranných osvědčení pro léčiva a pro přípravky na ochranu rostlin. Provedl i právní úpravy pokud jde o užitné vzory, topografie polovodičových výrobků a ochranné známky. Na zákon č. 116/2000 Sb., pak postupně navazovaly další právní úpravy, a to zcela nový zákon č. 206/2000 Sb., o ochraně biotechnologických vynálezů, zákon č. 207/2000 Sb., o ochraně průmyslových vzorů (ochrana průmyslových vzorů tak byla vyňata ze zákona č. 527/1990 Sb., o vynálezech, průmyslových vzorech a zlepšovacích návrzích), zákon č. 408/2000 Sb., o ochraně práv k odrůdám rostlin a zákon č. 452/2001 Sb., o ochraně označení původu zeměpisných označení a o změně zákona na ochranu spotřebitele. Souběžně s vydáním těchto zákonů na ochranu předmětů průmyslového vlastnictví byl vydán i zákon č. 191/1999 Sb., o opatřeních týkajících se dovozu, vývozu a zpětného vývozu zboží porušujícího některá práva duševního vlastnictví a o změně dalších zákonů, kterýžto zákon sleduje prosazování práv nejen z průmyslového, ale i ostatního duševního vlastnictví (tzv. protipirátský zákon). Bohužel uvedený zákon byl vydán v nepříliš dokonalé podobě, a tak musel být již několikrát novelizován (zákonem č. 121/2000 Sb. a zejména pak zákonem č. 260/2002 Sb.) V této souvislosti je namístě uvést i vydání nového autorského zákona, tj. zákona č. 121/2000 Sb., o právu autorském, o právech souvisejících s právem autorským a o změně některých zákonů (autorský zákon). Konečně, byl vydán nový zákon č. 441/2003 Sb., o ochranných známkách, který plně odpovídá úpravám platným v zemích Evropské unie a principům, na nichž je založena i ochranná známka společenství (nařízení Rady Evropy č. 40/1994 o ochranné známce společenství, změněné nařízením Rady Evropy č. 3288/1994).

2.3

Mezinárodní úmluvy na ochranu průmyslového vlastnictví

Rozvoj průmyslu a rozšiřující se obchodní výměna zboží mezi podnikatelskými subjekty si koncem devatenáctého století vynutila i sjednocování právních úprav v oblasti ochrany nehmotných statků. Toto úsilí vyvrcholilo uzavřením Bernské úmluvy o ochraně literárních a uměleckých děl ze dne 9. září 1886 (vyhláška č. 133/1980 Sb., ve znění vyhlášky č. 19/1985 Sb.) a Pařížské úmluvy na ochranu průmyslového vlastnictví ze dne 20. března 1883 (vyhláška č. 64/1975 Sb., ve znění vyhlášky č. 81/1985 Sb.). I když tyto dvě základní mezinárodní smlouvy byly v průběhu let několikrát doplňovány a revidovány, položily již tehdy základ právní ochrany nehmotných statků, a to nejen v Evropě, ale i v ostatních částech světa a stále tvoří právní základ ochrany průmyslových práv. K tomu lze jen konstatovat, že k podstatnějšímu doplnění či upřesnění principů těchto mezinárodních smluv došlo až po sto letech v Dohodě o obchodních aspektech práv k duševnímu vlastnictví (Dohoda TRIPS), a to především pokud jde o obchodní uplatnění a prosazování práv z duševního vlastnictví (sdělení MZV č. 191/1995 Sb.) APLIKOVANÉ PRÁVO 2/2003

39

Na tyto základní mezinárodní multilaterální smlouvy v průběhu dvacátého století navazovala celá řada mezinárodních smluv, zejména v oblasti práv k průmyslovému vlastnictví. K většině z nichž tehdejší Československá republika postupně přistupovala. Česká republika vstoupila od 1. ledna 1993 do práv a závazků vyplývajících z platných mezinárodních smluv, tedy i do smluv v oblasti průmyslového vlastnictví, jejímž členem byl do té doby československý stát. Stala se členem Úmluvy o zřízení Světové organizace duševního vlastnictví (vyhláška č. 69/1975 Sb., ve znění vyhlášky č. 80/1985 Sb.), Pařížské úmluvy na ochranu průmyslového vlastnictví (vyhláška č. 64/1975 Sb., ve znění vyhlášky č. 81/1985 Sb.), Madridské dohody o potlačování falešných a klamavých údajů o původu zboží (vyhláška č. 64/1963 Sb.ve znění vyhlášky č. 68/1975), Madridské dohody o mezinárodním zápisu továrních nebo obchodních známek (vyhláška č. 65/1975 Sb., ve znění vyhlášky č. 78/ /1985 Sb.), Niceské dohody o mezinárodním třídění výrobků a služeb pro účely zápisu známek (vyhláška č.118/1979, ve znění vyhlášky č. 77/1985 Sb.), Lisabonské dohody o ochraně původu výrobků a o jejich mezinárodním zápisu (vyhláška č. 67/1975 Sb., ve znění vyhlášky č. 79/1985 Sb.), Locarnské dohody o mezinárodním třídění průmyslových vzorů a modelů (vyhláška č. 28/1981 Sb., ve znění vyhlášky č. 85/1985 Sb.), Smlouvy o patentové spolupráci (PCT), (sdělení FMZV č. 296/1991 Sb.,ve znění sdělení FMZV č. 529/92 Sb., sdělení MZV č. 105/93 Sb., sdělení MZV č. 26/94 Sb., sdělení MZV č. 10/1998 Sb., sdělení MZV č. 11/1998 Sb., sdělení MZV č. 340/1999 Sb., sdělení MZV č. 23/2002 Sb., sdělení MZV č. 44/2002 Sb.), Štrasburské dohody o mezinárodním patentovém třídění (vyhláška č. 110/ /1978 Sb., ve znění vyhl. č. 86/1985 Sb.), Budapešťské smlouvy o mezinárodním uznávání uložení mikroorganismů k účelům patentového řízení (vyhláška č. 212/1989 Sb.). Vedle shora uvedených smluv týkajících se průmyslového vlastnictví přistoupila Česká republika i k dalším dvěma smlouvám spadajícím do širšího rámce „duševního vlastnictví“, tj. k Bernské úmluvě na ochranu literárních a uměleckých děl (vyhláška č. 133/1980 Sb.). a k Úmluvě o mezinárodním zápisu audiovizuálních děl (sdělení FMZV č. 365/1992 Sb.).

Použitá literatura: Boháček, M. a kol.: Právo průmyslového a jiného duševního vlastnictví, VŠE, Praha 1994. Boháček, M.; Jakl L.: Právo duševního vlastnictví, VŠE Praha, Praha 2002. Čada, K.; Knížek, M., Průmyslové vlastnictví a licence v tržním hospodářství, ÚPV, Praha 2001. Eliáš, K.; Bejček, J.; Hajn, P.; Ježek, J., a kol., Kurs obchodního práva, C. H. Beck, Praha 2002. Chaloupková, H., Svobodová, H., Holý, P., Zákon o právu autorském, o právech souvisejících s právem autorským. Komentář. C. H. Beck, Praha 2001. Jakl, L., Evropský systém ochrany průmyslového vlastnictví a jeho vliv na vývoj v České republice, ÚPV, Praha 1990. Ježek, J., Právo průmyslového vlastnictví, Linde Praha, a. s., 1996. Knap, K.; Opltová, M.; Kříž, J.; Růžička, M., Práva k nehmotným statkům, Codex, Praha 1994. 40


Knappová, M.; Švestka, J. a kol., Občanské právo hmotné, ASPI, Praha 2002. Kunz, O.; Ringl, A.; Vilímská, M.: Mezinárodní smlouvy z oblasti průmyslového vlastnictví, Panorama Praha, Praha 1985. Macek, J., Ochrana obchodního jména, Průmyslové vlastnictví 6/94 a 12/94, ÚPV Praha 1994. Madar, Z., a kol., Slovník českého práva, Linde, Praha 1995. Malý, J., Obchod nehmotnými statky, C. H. Beck, Praha 2002. Pítra, V., Ochrana průmyslového vlastnictví I, SEVT, Praha 1992. Telec, I.: Autorský zákon, C. H. Beck, Praha 1997. ••• Michal Pospíšil The system of the Legal Regulation of Intangible Industrial Rights The writer would like to draw attention to the fact that the term „industrial property“ is not defined in Czech legislation in any way. Therefore, it is mainly deduced from international treaties. Industrial property is a set of rights of repeatedly economically usable intangible property. In industrial property this intangible property includes, in particular, inventions, utility and industrial designs, topography of semi-conducting products, trademarks, marks of origin, geographical indications and the legal protection of a business firm. Sometimes new varieties of plants are also included. Currently, the Act on Inventions, Industrial Designs and Suggestions for Improvement operates in the Czech Republic. New legal regulations on, for example, the protection of new plant varieties, utility designs, the topography of semi-conducting products and trademarks were adopted after 2000 in connection with the preparation for the accession of the Czech Republic to the European Union. In addition, the Czech Republic has signed a number of international treaties on the protection of intellectual and industrial property.


41

Systém právní úpravy průmyslových práv

Recommend Documents