Systém bezplatné právní pomoci v České republice

Právnická fakulta Masarykovy univerzity Katedra občanského práva

Rigorózní práce

Systém bezplatné právní pomoci v České republice Adéla Kudynová 2009

1

Čestné prohlášení

Prohlašuji, že jsem rigorózní práci na téma „Systém bezplatné právní pomoci v České republice“ zpracovala sama a uvedla jsem všechny použité prameny.

2

Obsah 1 2 3

Úvod ...................................................................................................................................5 Historický vývoj bezplatné právní pomoci v Česku...........................................................8 Právo na právní pomoc jako základní právo ....................................................................12 3.1 Z pohledu evropského práva a mezinárodních úmluv..............................................12 3.1.1 Úmluva o ochraně lidských práv a základních svobod ....................................12 3.1.2 Mezinárodní pakt o občanských a politických právech....................................18 3.1.3 Další mezinárodní dokumenty..........................................................................19 3.2 Z pohledu práva vnitrostátního.................................................................................21 3.2.1 Ústava České republiky ....................................................................................22 3.2.2 Listina základních práv a svobod .....................................................................23 4 Zajištění bezplatné právní pomoci v řízení před soudy a orgány veřejné správy ............26 4.1 Bezplatná právní pomoc v občanském soudním řízení ............................................26 4.1.1 Základní zásady řízení před soudem ................................................................26 4.1.2 Zastoupení účastníka řízení ..............................................................................28 4.1.3 Osvobození od soudních poplatků....................................................................33 4.1.4 Hotové výdaje zástupce a odměna za zastupování...........................................40 4.1.5 Hrazení nákladů důkazu ...................................................................................41 4.1.6 Náhrada nákladů řízení.....................................................................................43 4.2 Právní pomoc v řízení před správním soudem .........................................................43 4.2.1 Zastoupení účastníka řízení před správním soudem.........................................44 4.2.2 Ochrana nemajetných účastníků řízení.............................................................44 4.3 Právní pomoc v řízení o ústavní stížnosti.................................................................48 4.4 Specifika bezplatné právní pomoci v trestním řízení ...............................................52 4.4.1 Právo na obhajobu ............................................................................................53 4.4.2 Nutná obhajoba.................................................................................................54 4.4.3 Právo na volbu obhájce.....................................................................................55 4.4.4 Spolupráce s obhájcem .....................................................................................57 4.4.5 Právo na bezplatnou obhajobu či na obhajobu za sníženou odměnu podle trestního řádu ....................................................................................................................57 4.4.6 Práva poškozeného na ustanovení zmocněnce .................................................59 4.4.7 Právo na bezplatnou obhajobu či na obhajobu za sníženou odměnu podle zákona o advokacii ...........................................................................................................60 4.5 Správní řízení............................................................................................................61 4.6 Určení advokáta podle zákona o advokacii ..............................................................62 4.6.1 Další formy bezplatné právní pomoci zajišťované advokáty ...........................65 4.7 Právní pomoc v přeshraničních sporech v rámci Evropské unie..............................67 4.7.1 Řízení, kdy procesním soudem je soud České republiky .................................67 Řízení, kdy procesním soudem je soud jiného členského státu než České 4.7.2 republiky ..........................................................................................................................68 5 Další možnosti bezplatné právní pomoci v České republice............................................69 5.1 Občanské poradenství jako jedna z forem bezplatné právní pomoci .......................71 5.1.1 Vznik občanských poraden v ČR .....................................................................71 5.1.2 Co je občanské poradenství ..............................................................................72 5.1.3 Principy občanského poradenství .....................................................................73 5.1.4 Legislativní zakotvení občanského poradenství ...............................................74 5.1.5 Obsah služby občanského poradenství v porovnání s právním poradenstvím .75 5.1.6 Občanské poradenství pro každého? ................................................................79 5.1.7 Význam občanského poradenství z hlediska bezplatné právní pomoci ...........80 3

5.1.8 Nedostatky občanského poradenství ................................................................81 5.1.9 Závěrem k občanskému poradenství ................................................................82 5.2 Poradna pro občanství, občanská a lidská práva ......................................................83 5.3 Liga lidských práv ....................................................................................................84 5.4 Public Interest Lawyers Association (PILA)............................................................84 6 Inspirace v zahraničních právních úpravách ....................................................................86 6.1 Situace v Evropské unii ............................................................................................86 6.2 Systém právní pomoci v Anglii a Walesu ................................................................88 6.2.1 Bezplatná právní pomoc garantovaná státem ...................................................89 6.2.1.1 Právní pomoc ve věcech civilních ................................................................91 6.2.1.2 Právní pomoc v trestních věcech ..................................................................94 6.2.2 Právní pomoc poskytovaná nestátními subjekty ..............................................95 6.3 Slovensko .................................................................................................................97 6.3.1 Bezplatná právní pomoc zajišťovaná pomocí soudní soustavy........................97 6.3.2 Bezplatná právní pomoc zajišťovaná prostřednictvím zákona č. 327/2005 Z.z... ..........................................................................................................................99 6.3.2.1 Oblasti právní pomoci ................................................................................100 6.3.2.2 Obsah právní pomoci..................................................................................100 6.3.2.3 Institucionální zabezpečení.........................................................................101 6.3.2.4 Podmínky pro poskytnutí BPP ...................................................................101 6.3.2.5 Předběžná konzultace .................................................................................103 6.3.2.6 Řízení o nároku na přiznání právní pomoci ...............................................103 6.3.2.7 Odnětí právní pomoci .................................................................................104 6.3.2.8 Právní pomoc v přeshraničních sporech.....................................................104 6.3.2.9 Centrum právní pomoci ..............................................................................105 6.4 K otázce pro bono služeb v Evropě a ve světě ......................................................109 7 Nedostatky v současné právní úpravě bezplatné právní pomoci....................................112 8 Návrhy legislativních změn v oblasti bezplatné právní pomoci.....................................117 8.1 Nová právní úprava – ano či ne? ............................................................................117 8.2 Příprava nového zákona – základní teze.................................................................121 8.3 Věcný návrh zákona o zajištění právní pomoci......................................................124 8.3.1 Obsah služeb právní pomoci...........................................................................125 8.3.2 Poskytovatelé právní pomoci .........................................................................126 8.3.3 Registr poskytovatelů právní pomoci .............................................................129 8.3.4 Postup přiznání nároku na právní pomoc .......................................................129 8.3.5 Orgán rozhodující o nároku o BPP.................................................................133 8.3.6 Rozhodnutí o přiznání či nepřiznání nároku na BPP......................................133 8.3.7 Hrazení nákladů řízení....................................................................................134 8.3.8 Financování bezplatné právní pomoci............................................................135 9 Závěrem ..........................................................................................................................137 Summary.................................................................................................................................139 Seznam literatury....................................................................................................................142

4

1 Úvod Tato práce nazvaná Systém bezplatné právní pomoci v České republice analyzuje možnosti nemajetných osob v oblasti soudní ochrany, ochrany v řízení před jinými státními orgány, orgány veřejné správy a bezplatného právního poradenství v podmínkách České republiky1. Bezplatná právní pomoc2 (dále jen „BPP“) je určena těm osobám, jejichž finanční a majetkové poměry nedovolují zajistit si placené právní služby či hrazení nákladů soudního řízení. Právo na právní pomoc řadí Listina základních práv a svobod mezi jedno ze základních práv a to bez ohledu na majetkové poměry jednotlivce, stejně jako řada mezinárodních úmluv a dokumentů. V českém právním řádu nalezneme řadu právních předpisů, které na nemajetné osoby pamatují a stanoví alespoň základní podmínky pro získání bezplatné právní pomoci, nelze tedy říci, že nemajetná osoba nemá žádné možnosti, jak se domoci právní ochrany. Současná ustanovení jsou však rozptýlena v několika zákonech a pro laika, obzvláště pro sociálně znevýhodněného, je velmi těžké se v nich orientovat.3 V praxi se navíc objevuje celá řada nedostatků stávající úpravy, ze kterých vyplývá potřeba (a to i s ohledem na mezinárodní úmluvy) existence právního předpisu, který by komplexně upravoval problematiku BPP, či právní pomoci za sníženou odměnu. Tato práce vychází právě z uvedené situace, kdy zatím neexistuje zákon o poskytování BPP, který by vymezil podmínky jejího poskytování, adresáty této pomoci, subjekty, které by byly povinny BPP poskytovat, který by určil, kdo a jak by tuto pomoc financoval a jaké by byly přesné procesní postupy pro poskytnutí BPP. Pro účely této práce je klíčovým pojmem právní pomoc. Právo na právní pomoc v sobě zahrnuje dva aspekty: a) právo na přístup k soudnímu či jinému řízení a zastupování v něm b) právo na přístup k bezplatné právní radě.

1

V této práci je používán pojem bezplatná právní pomoc, neboť se jedná o vžitý a používaný termín. Je však třeba upozornit na nepřesnost tohoto vyjádření. Tato právní pomoc je vždy někým hrazena, ať už státem či jiným subjektem, který ji poskytne na své vlastní náklady. Lze však hovořit o bezplatnosti vzhledem k adresátovi této pomoci. 2 Pod pojem bezplatná právní pomoc je v textu povětšinou zahrnuta i právní pomoc za sníženou odměnu. 3 Kristková, V. Advokacie & pro bono právní služby v ČR. Via Iuris. Bulletin pro právo ve veřejném zájmu online. 2007. [citováno 3.11.2009], Dostupné z: http://www.viaiuris.cz/index.php?p=msg&id=184

5

Ačkoliv české právní předpisy pracují zejména s přístupem k soudnímu procesu, tato práce se zabývá i druhým, neméně důležitým aspektem přístupu k právní radě. Domnívám se totiž, že umožnění přístupu k právnímu poradenství ještě před zahájením soudního řízení je mnohdy nadmíru důležité zejména s ohledem na časovou vytíženost soudů a finanční náročnost soudního řízení. Pokud by nemajetným osobám byla poskytnuta právní konzultace ještě ve fázi před zahájením soudního sporu, v mnoha případech by došlo k vyjasnění situace, vysvětlení právní stránky věci a zabránění tak zahájení neúspěšných řízení. Účelem této práce je podrobně rozebrat současnou právní úpravu věnující se přístupu ke spravedlnosti pro nemajetné, poukázat na nedostatky legislativy, na oblasti, které jsou neuspokojivě řešeny a které působí v praxi značné množství problémů. Tato práce rozebírá zejména mechanismy práva občanského, trestního a správního, které mají uvádět do praxe ústavní právo na právní pomoc. Vzhledem k tomu, že je v současné době připravován návrh zákona o bezplatné právní pomoci, zabývá se samozřejmě i rozborem tohoto návrhu. Mezi nejznámější a nejvyužívanější formy přístupu k bezplatné právní pomoci řadíme ustanovení právního zástupce soudem, určení advokáta Českou advokátní komorou či další formy činnosti advokátů PRO BONO (poskytnutí právní pomoci bezplatně či za sníženou odměnu nemajetnému klientovi, aniž by došlo k ustanovení soudem nebo Českou advokátní komorou). Vzhledem k tomu, že tato práce si klade za cíl zajistit komplexní pohled na celou problematiku, nelze opominout ani další formy bezplatné právní pomoci, které v České republice existují, jako je zejména činnost nevládních organizací. Na poli bezplatného poradenství se jedná zejména o činnost občanských poraden.4 Na tuto formu poradenství zaměřuji svou pozornost z toho důvodu, že se jedná o velmi rychle se rozšiřující službu potřebným, která stále více vstupuje do povědomí občanů. V současné době působí na území České republiky již 39 členských poraden Asociace občanských poraden a to na 56 místech ČR. V roce 2008 poskytly občanské poradny služby 34 412 klientům, kteří se na ně obrátili celkem s 49 192 dotazy. Jedná se tedy jistě o činnost, které je třeba v rámci tématu bezplatného poradenství věnovat pozornost. Vzhledem k tomu, že řada odborníků z řad justice, advokátů i nevládních organizací dlouhou dobu považuje situaci na poli přístupu nemajetných osob k právní ochraně za zcela

4

Občanské poradny však podle zákona o sociálních službách neposkytují právní poradenství, nýbrž odborné sociální poradenství. Nejedná se tedy o subjekty poskytující stejné služby jako např. advokátní kanceláře, základní právní poradenství je však do služeb klientům v praxi zahrnováno.

6

neuspokojivou a dlouhodobě nedostatečně řešenou, pokusila jsem se provést srovnání se zemí, která podobnou situaci již vyřešila vytvořením zákonné úpravy, jež má přístup ke spravedlnosti zajistit v dostatečné míře. Touto zemí je Slovenská republika. Ke srovnání se Slovenskem vybízí především to, že obě země mají dlouholetou společnou historii, která výrazně ovlivnila i vývoj po vzniku samostatných republik. Na rozdíl od některých západoevropských zemí se dá tedy hovořit o stejné startovní pozici co se týče podmínek, legislativní úpravy atd. Aby bylo možno udělat si širší obrázek o tom, jakými způsoby lze bezplatnou právní pomoc řešit, přidávám rovněž srovnání s Velkou Británií. Ačkoliv se jedná o stát s odlišnou právní kulturou, jistě i zde lze hledat inspiraci pro vznikající legislativu zejména s ohledem na dlouholetou tradici fungování systému právní pomoci. Jak vyplývá s výše uvedeného textu, cílem této práce je zejména vymezit obsah práva na právní pomoc z pohledu ústavního i mezinárodního práva, prozkoumat stávající úpravu BPP, zhodnotit její fungování v praxi, porovnat systém poskytování BPP se systémy fungujícími v zahraničí a na základě zjištěných poznatků nastínit možnosti úpravy de lege ferenda. Jsou-li v textu používány odkazy na judikaturu či citace jednotlivých rozhodnutí: a)

Ústavního soudu - jejich zdrojem je bezplatná databáze rozhodnutí Ústavního soudu

s neautentickou povahou obsažených dokumentů dostupná na:

http://nalus.usoud.cz. b)

Nejvyššího správního soudu - jejich zdrojem je databáze rozhodnutí Nejvyššího správního soudu dostupná na: www.nssoud.cz.

c)

Evropského soudu pro lidská práva - jejich zdrojem je databáze rozhodnutí Evropského soudu pro lidská práva dostupná na: http://www.echr.coe.int/.

Tato práce zachycuje stav aktuální ke dni 1. 12. 2009.

7

2 Historický vývoj bezplatné právní pomoci v Česku Zakotvení práva na bezplatnou právní pomoc není pouze otázkou současné právní úpravy. Poměrně podrobnou úpravu tohoto institutu nalezneme již v civilním řádu soudním z roku 1895 (zákon č. 113/1895 ř.z., o soudním řízení v občanských rozepřích právních (civilní řád soudní) ve znění předpisů jej měnících a doplňujících do dne 31. 12. 1947). Tento předpis platil pouze s dílčími novelizacemi až do přijetí nového občanského zákoníku v roce 1950. Tématu BPP se věnovala samostatná část civilního řádu soudního – oddíl první, titul sedmý – právo chudých. Toto právo mohlo být podle § 63 na návrh povoleno straně, která nemůže uhradit náklady sporu, aniž by nedošlo ke krácení nutné výživy pro sebe a pro svou rodinu. Další podmínkou je, že se nejedná o svévolné uplatňování práva a že zamýšlené domáhání se nebo bránění práva poskytuje dostatečnou vyhlídku na úspěch. Dále je zde specifikována situace, kdy by bylo pokládáno domáhání se práva za svévolné a sice tehdy, jestliže by strana, která nežádá o právo chudých, se zřetelem k vyhlídkám na vymožení nároku upustila od vedení sporu nebo by uplatňovala jen část nároku. Osvobození se mohlo týkat podle majetkových poměrů chudé strany také pouze vymezené části nákladů sporu. U cizích státních občanů (příslušníků cizích států) byla pro uplatnění nároku na právo chudých podmínkou vzájemnost. Osobě bez státní příslušnosti lze poskytnout právo chudých, jestliže by jí jako tuzemci muselo být poskytnuto. Byly-li podmínky nároku na uplatnění práva chudých splněny, bylo možné povolit právo chudých v případě, že prostředky potřebné k vedení sporu nelze opatřit ani ze spravované majetkové podstaty, ani od osob na vedení sporu hospodářsky zúčastněných. Právo chudých bylo možno přiznat i tuzemské právnické osobě (při splnění výše uvedených podmínek) a to v případě, že prostředky potřebné k vedení sporu nelze opatřit ani od ní ani od osob na vedení sporu hospodářsky zúčastněných a v případě, že by se upuštění od domáhání se nebo bránění práva příčilo všeobecným zájmům. Obsah práva chudých vymezuje § 64. Právo chudých podle civilního řádu soudního se neomezovalo zdaleka jen na „zástupce zdarma“.5 Je-li právo chudých povoleno, strana je pro vedený spor například osvobozena od kolků a jiných státních poplatků, které by jinak musela

5

Piková, P. Právo nemajetných občanů na právní ochranu – o právu chudých v minulosti a v současnosti. Bulletin advokacie 2000, č. 3, s. 41

8

pro vedení sporu uhradit; dočasně je osvobozena od povinnosti hradit výdaje soudních úředníků, svědků a znalců, náklady na soudní opisy protokolů a hotové výdaje zástupců chudé straně určených (tyto výdaje budou prozatímně hrazeny ze státní pokladny). Tento velmi pokrokový přepis tedy upravuje situaci, na kterou navazuje současný občanský soudní řád institutem „osvobození od soudních poplatků“. Vedle této úpravy zde však nalezneme dokonce i možnost přidělení bezplatného advokáta. Podmínkou pro jeho získání však bylo, že se musí jednat o spory, ve kterých je zákonem předepsáno zastoupení advokáty nebo se jedná o majetkový spor, kdy předmět sporu přesahuje zákonem stanovenou hodnotu (podle úpravy zákonem č. 161/1921 Sb. se jednalo o částku 2 000 Kč, pozdějšími úpravami byla tato částka zvýšena na 15 000 Kčs.6 Další podmínkou bylo, že v místě, kde je o přidělení žádáno, sídlí alespoň dva advokáti. Civilní soudní řád šel však v ochraně práva chudých ještě dále – a sice v případech, kdy nebylo zastoupení advokátem nařízeno a žaloba byla podána u soudu mimo místo bydliště nebo trvalého pobytu chudé strany, bylo této straně umožněno, aby podala žalobu do protokolu u okresního soudu v místě svého bydliště nebo trvalého pobytu. Následně měla právo žádat, aby byl tento protokol postoupen místně příslušnému soudu a aby tímto soudem byl ustanoven pro chudou stranu k bezplatnému hájení jejích práv při ústním jednání zástupce. Tímto zástupcem mohl být úředník státního zastupitelství nebo soudu. Ustanovení § 65 rozpracovává postup při uplatnění práva chudých - žádost se podávala písemně nebo do protokolu u procesního soudu příslušného v první instanci (stolici). V žádosti muselo být uvedeno, o jaký spor se bude v řízení jednat, součástí žádosti muselo být úřední vysvědčení o osobních poměrech strany, jíž má být právo chudých propůjčeno, a „místopřísežné seznání“ strany o tom, jaké má jmění a jaký má příjem. Kdo učinil v místopřísežném seznání vědomě nepravdivé údaje, bul potrestán podle výše způsobené nebo zamýšlené škody pro přestupek nebo zločin podvodu. O tom, zda je strana schopna podle svých osobních a majetkových poměrech hradit náklady na vedení sporu či nikoliv, rozhodoval procesní soud. Právo chudých bylo možno přiznat i pro odvolací či exekuční řízení.

6

Račok, M. Pohled České advokátní komory na problematiku bezplatné právní pomoci. In Bezplatná právní pomoc v České republice: současný stav a možnosti do budoucna. Praha : Public Interest Lawyers Association, 2006

9

Co se týče práva na přidělení bezplatného advokáta, o tomto rozhodoval soud. Přidělit advokáta mohl i v případech, kdy zákonem nebylo zastupování advokátem předepsáno, ale soud to zhodnotil jako potřebné. Advokáta jmenoval výbor advokátní komory a toto jmenování nahrazovalo procesní plnou moc. Zákon také pamatoval na situaci, kdy strana, která požádala o využití práva chudých, mohla později doplatit výdaje (nebo jejich část), aniž by došlo ke zkrácení nutné výživy pro sebe a svou rodinu. Právo chudých tedy bylo vždy pouze takzvaně propůjčeno, od výdajů byla osoba vždy osvobozena dočasně. K provedení civilního řádu soudního bylo vydáno nařízení vlády č. 229/1936 Sb., o právu chudých v civilním řízení soudním. Toto nařízení upravuje např. podrobnosti místopřísežného prohlášení o jmění a příjmu žadatele a dále postup získání úředního vysvědčení o osobních poměrech. Je zde zakotvena například také povinnost obce pomoci při sepsání vysvědčení osobě, která sama není schopna vyplnit předepsaný formulář. S úpravou právní pomoci pro chudé souvisí i předpisy, upravující činnost advokátů. Tímto byl zákon, který vznikl dokonce ještě o 30 let dříve, nežli civilní řád soudní – zákon č. 96/1868 ř. z., jímžto se uvádí řád advokátský. S nástupem komunistického režimu pak advokátní řád z r. 1948 č. 322, který poskytování právních služeb advokáty zcela změnil, udělení bezplatných právních porad stranám umístil do právních poraden. Úprava advokacie v r. 1951 pak otázku poskytování bezplatné právní pomoci zcela pominula a občané, u nichž byly shledány důvody v osobních, majetkových poměrech nebo důvody zvláštního zřetele hodné, se právní pomoci za sníženou úhradu nebo bezplatně dočkaly zákonem o advokacii č. 57/1963 Sb. a č. 118/1975 Sb. Od 1.1. 1976 o existenci takových důvodů rozhodovaly advokátní organizace, resp. vedoucí advokátní poradny, s výjimkou případů, kdy byl ustanoven zástupce podle o. s. ř. (§ 30).7 Porovnáme-li úpravu civilního řádu soudního se současnou úpravou institutu osvobození od soudních poplatků a ustanovení bezplatného zástupce, je zcela evidentní, že současná úprava z tehdejší v mnohém vychází a některá ustanovení civilního řádu soudního téměř bez dalšího přebírá, někdy i s jejich zápory (např. stejně jako v původní úpravě je

7

Piková, P. Právo nemajetných občanů na právní ochranu – o právu chudých v minulosti a v současnosti. Bulletin advokacie 2000, č. 3, s. 42

10

otázka sociální potřebnosti žadatele ponechána na úvaze soudu bez konkrétnějších pravidel). V porovnání s dnešní právní úpravou institutu osvobození od soudních poplatků a přidělení zástupce byla tehdejší úprava uceleně rozpracována v jednom předpise. Současná právní úprava stanoví pravidla a podmínky v několika různých předpisech (občanský soudní řád, zákon o advokacii, trestní řád atd.), civilní řád soudní z roku 1895 v 11 paragrafech rozpracovává tyto instituty včetně postupu podání žádosti, náležitostí žádosti až po výběr advokáta, který bude právo chudých hájit. Na druhou stranu podmínky pro získání bezplatného advokáta byly podle tohoto předpisu velmi přísné. Dosáhnout výhod práva chudých bylo v praxi komplikované jak z důvodů hmotněprávních, tak procedurálních. Roční počet případů, kdy bylo uděleno, nepřesáhl 4 000, v řadě let nedosáhl ani čísla 1 000. Mezi lety 1871 a 1914, kdy bylo možno stanovit průměrný počet chudinských věcí na jednoho právníka v advokacii, s výjimkou r. 1871 nepřekročil průměr dvě věci na jednoho právníka. Nárůst chudinských věcí i jejich počtu připadajícího na jednoho právníka v advokacii lze přitom zaznamenat na počátku našeho století. Přísná pravidla oné instance pro udělování a realizaci práva chudých měla zajistit, aby tohoto institutu nebylo na úkor státu a odvozeně i advokátů zneužíváno.8

8

Balík, S., Piková, P. Podíl advokátů v Čechách na výkonu práva chudých v letech 1869–1914. Bulletin advokacie 1997, č. 10, s. 63

11

3 Právo na právní pomoc jako základní právo 3.1 Z pohledu evropského práva a mezinárodních úmluv Základy práva na soudní a jinou právní ochranu je nutno hledat v mezinárodních smlouvách. Za nejvýznamnější dokument věnující se ochraně lidských práv lze považovat Evropskou úmluvu o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen „Úmluva“). Její ratifikací na sebe berou jednotlivé členské státy závazek práva a svobody v ní zakotvená respektovat. Tato Úmluva navíc umožňuje jednotlivcům a nevládním organizacím obrátit se na Evropský soud pro lidská práva (dále jen „ESLP“) se stížností na porušování práv a svobod zakotvených v Úmluvě.9 Tato kapitola se věnuje i dalším mezinárodním úmluvám, které právo na právní pomoc zakotvují.

3.1.1 Úmluva o ochraně lidských práv a základních svobod Úmluva o ochraně lidských práv a základních svobod ve znění protokolů č. 3, 5 a 8 byla vyhlášena jako sdělení Federálního ministerstva zahraničních věcí č. 209/1992 Sb., pro ČSFR vstoupila v platnost dnem 18.3.1992. Klíčovým je zejména čl. 6 Úmluvy, ve kterém je zakotveno právo na spravedlivý proces. Podle tohoto článku má každý právo na to, aby jeho záležitost byla spravedlivě, veřejně a v přiměřené lhůtě projednána nezávislým a nestranným soudem, zřízeným zákonem, který rozhodne o jeho občanských právech nebo závazcích nebo o oprávněnosti jakéhokoli trestního obvinění proti němu. Jako další podmínka je stanovena povinnost veřejného vyhlášení rozsudku. Řízení by mělo probíhat rovněž veřejně, ovšem s možností vyloučení tisku a veřejnosti v zájmu mravnosti, veřejného pořádku nebo národní bezpečnosti v demokratické společnosti, nebo když to vyžadují zájmy nezletilých nebo ochrana soukromého života účastníků anebo, v rozsahu považovaném soudem za zcela nezbytný, pokud by, vzhledem ke zvláštním okolnostem, veřejnost řízení mohla být na újmu zájmům spravedlnosti. Vyloučení se může vztahovat buď na celý proces nebo jen jeho část.

9

Hubálková, E. Přehled judikatury Evropského soudu pro lidská práva. Právo na spravedlivé řízení a další procesní práva. 1. vyd. Praha: ASPI, a. s., 2006, s. 7

12

Tato veřejnost chrání účastníky soudních řízení proti utajené spravedlnosti unikající veřejnému dohledu, představuje také jeden z prostředků udržování důvěry v soudy.10 Transparentností, kterou dává chodu spravedlnosti, pomáhá k dosažení účelu článku 6 odst. 1, totiž spravedlivého procesu, jehož zaručení patří k zásadám jakékoli demokratické společnosti (rozsudek ESLP ze dne 26.9.1995 ve věci Diennet v. Francie). Co se týče trestního řízení, podle odstavce 2 čl. 6 Úmluvy musí být vždy dodržen princip presumpce neviny – tedy, každý, kdo je obviněn z trestného činu, se považuje za nevinného, dokud jeho vina nebyla prokázána zákonným způsobem. Úmluva také zaručuje minimální práva osobám obviněným z trestného činu (čl. 6 odst. 3): a) každý musí být neprodleně a v jazyce, jemuž rozumí, podrobně seznámen s povahou a důvodem obvinění proti němu; b) obviněné osobě musí být poskytnut přiměřený čas a možnost k přípravě obhajoby; c) obviněný musí mít možnost obhajovat se osobně nebo za pomoci obhájce, kterého si může sám zvolit. Ochrana nemajetných je zaručena v tom smyslu, že pokud obviněný nemá prostředky na zaplacení obhájce, bude mu poskytnut bezplatně, jestliže to zájmy spravedlnosti vyžadují; d) obviněnému musí být umožněno vyslýchat nebo dát vyslýchat svědky proti sobě a dosáhnout předvolání a výslech svědků ve svůj prospěch za stejných podmínek, jako svědků proti sobě; e) obviněnému musí být zajištěna bezplatná pomoc tlumočníka, jestliže nerozumí jazyku používanému před soudem nebo tímto jazykem nemluví. Právo na spravedlivý proces zakotvené v uvedeném čl. 6 Úmluvy je jedním z nejdůležitějších práv, jejichž ochranu Úmluva zaručuje. Tento článek pokrývá jak řízení občanskoprávní a trestní, tak i správní a obsahuje řadu dílčích procesních práv. Spravedlivé řízení podle čl. 6 nepokrývá jen řízení před soudem, ale dopadá i na řízení před dalšími státními orgány. Podstatou práva na spravedlivé řízení není právo na úspěch v řízení, nýbrž

10

Hubálková, E. Přehled judikatury Evropského soudu pro lidská práva. Právo na spravedlivé řízení a další procesní práva. 1. vyd. Praha : ASPI, a. s., 2006, s. 59

13

dodržení garantovaných zásad řízení. Lze říci, že čl. 6 Úmluvy lze přirovnat k obsahu Hlavy páté Listiny základních práv a svobod.11 Ač se jedná v případě práva na spravedlivý proces o princip zásadního významu, samotný pojem „spravedlivý proces“ je velmi vágní. Aby tedy toto právo mohlo být v praxi naplněno, je třeba blíže si vymezit, co všechno může být jeho obsahem.12 Pomoci k tomu může zejména judikatura Evropského soudu pro lidská práva. Nedílnou součástí práva na spravedlivý proces je zejména tzv. princip rovnosti zbraní. Podle tohoto principu každá strana v řízení musí mít stejnou možnost hájit své zájmy a žádná z nich nesmí mít podstatnou výhodu vůči protistraně.13 Každá strana tedy musí mít možnost uplatnit své argumenty za podmínek, které nejsou jasně nevýhodné ve srovnání s protistranou. Dalším aspektem práva na spravedlivý proces je vedle procesních záruk i právo na přístup k soudu. Tento závěr potvrdil i ESLP ve věci Golder v. Spojené království14 kdy v rozhodnutí uvedl, že procesní záruky obsažené v článku 6, týkající se spravedlivosti, veřejnosti a rychlosti řízení, by neměly žádný smysl, kdyby nebyl chráněn přistup k soudům, jenž je předběžnou podmínkou pro využití těchto záruk. Přestože tedy článek 6 výslovně o právu na přístup k soudu nehovoří, je neoddělitelnou součástí práva na spravedlivý proces. Právo na přístup soudu však nelze pojímat jako neomezené. V rozporu s čl. 6 nebude, pokud přístup k soudu bude ztížen procesními omezeními, ovšem samozřejmě za předpokladu, že tato omezení budou platit pro všechny osoby bez rozdílu. Mezi taková procesní omezení lze počítat promlčecí lhůty, formu podání, lhůtu podání atd. Podmínky podání dovolání či ústavní stížnosti mohou být přísnější než např. odvolání. Omezení práva přístupu k soudu navíc musí respektovat zásadu právní jistoty a musí být pro účastníka řízení právně předvídatelné.

11

Hubálková, E. Přehled judikatury Evropského soudu pro lidská práva. Právo na spravedlivé řízení a další procesní práva. 1. vyd. Praha: ASPI, a. s., 2006, s. 9 12 Matscher, F. The right to a fair trial in the case-law of the organs of the European Convention of Human Rights. in The right to a fair trial. Counsil of Europe Publishing. 2000, s. 12 13 Součková, M., Lavický, P.,Siškeová, S. Soudní řád správní s judikaturou a souvisejícími předpisy. 1. vyd. Praha : C.H.Beck. 2005. s. 63 14 Rozsudek ESLP z 21.2.1975

14

Příkladem rozhodnutí ESLP, ve kterém konstatoval porušení čl. 6 z důvodu stanovení takových podmínek, které účastník řízení nemohl splnit, je rozsudek ze dne 10. 7. 2001 ve věci Tricard v. Francie. Zákon stanovoval pětidenní lhůtu pro podání dovolání, což nebyl schopen dodržet stěžovatel žijící na Tahiti, neboť pošta mu doručila rozhodnutí, proti kterému měl právo se dovolat, až po vypršení stanovené lhůty. ESLP také několikrát konstatoval porušení ustanovení čl. 6 v důsledku přílišného formalismu. Přístup k soudu podle názoru ESLP může být omezen procesními podmínkami, soudy se však při aplikaci těchto podmínek musí přílišnému formalismu vyhnout stejně jako přílišné pružnosti, která by naopak vedla k odstranění procesních podmínek stanovených zákonem15. Garance práva na přístup k soudu je klíčová i s ohledem na nemajetné účastníky řízení. Má-li být toto právo naplněno, nelze odepřít přístup k soudnímu či jinému řízení pouze z toho důvodu, že finanční situace účastníka mu neumožňuje přístup k soudu. Právo na přístup k soudu neznamená, že právní pomoc musí být poskytována bezplatně, v rozporu s čl. 6 tedy není stanovení soudního poplatku. Toto omezení však nesmí znemožnit účastníkovi přednést svá tvrzení před soudem.16 Je však věcí Smluvního státu, jak v praxi tuto zásadu realizovat. Systém poskytování bezplatné právní pomoci a osvobození od soudních poplatků je jedním z těchto způsobů.17 Poskytnutí bezplatné právní pomoci však nemusí být vázáno pouze na hledisko finanční situace žadatele. Jako další kritéria pro poskytnutí právní pomoci může být složitost daného případu, šance na úspěch podané žaloby či schopnost žadatele jednat před soudem sám. Povinností smluvních států není dosáhnout zajištění naprosté rovnosti zbraní mezi účastníkem řízení, kterému byla pomoc přiznána, a jeho protistranou, pokud mají oba odpovídající příležitost přednést svou verzi věci soudu za podmínek, které ani jednoho z nich neuvedou do zjevně nevýhodného postavení vůči druhému.18 Klíčovým judikátem v otázce poskytování bezplatné právní pomoci je rozhodnutí ESLP ve věci Airey v. Irsko ze dne 9. 10. 1979. Stěžovatelka se domáhala rozluky svého manželství, což podle tehdejších irských zákonů bylo možné pouze před Nejvyšším soudem. Aby se však na něj stěžovatelka mohla obrátit, potřebovala pomoc advokáta kvůli složitým procesním

15

Rozsudek ESLP ze dne 20. 4. 2004, Bulena v. Česká republika Rozsudek ESLP ze dne 19.6.2001, Kreuz v. Polsko 17 Rozsudek ESLP ze dne 7.5.2002, McVicar v. Spojené království 18 Rozsudek ESLP ze dne 24.2.1997, De Haes a Gijsels v. Belgie 16

15

podmínkám. V řízení o vydání soudního rozhodnutí o rozluce sice nebylo povinné právní zastoupení, nicméně ve všech případech mezi lety 1972 - 1978 (255 případů) byl navrhovatel zastoupen advokátem. Finanční situace stěžovatelky však neumožňovala využití placených právních služeb. Problémem bylo, že ačkoliv v té době již v Irsku existoval systém právní pomoci pro nemajetné, nevztahoval se na případy rozluky manželství. Stěžovatelka se obrátila na ESLP s tvrzením, že došlo k porušení několika článků Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod - porušení práva na spravedlivý proces spočívající v nedosažitelnosti právní pomoci; chybějící legislativa, díky které by mohla získat účinnou právní pomoc v řízení; nerovnost účastníků v řízení o soudní rozluku, neboť soudní rozluka je mnohem snadněji dosažitelná pro majetné než pro účastníky s omezenými soudními prostředky. ESLP jí dal za pravdu, že skutečně došlo k porušení čl. 6 (právo na spravedlivý proces). Podle ESLP právo na spravedlivý proces obsahuje i právo na bezplatnou právní pomoc v určitých občanskoprávních sporech, pokud se tato pomoc prokáže jako nezbytná k efektivnímu výkonu práva na spravedlivý proces. Čl. 6, jak již bylo zmíněno výše, zakotvuje i práva obžalovaného v trestním řízení. Jedním z významných práv obžalovaného je právo na obhajobu obhájcem dle vlastního výběru. Tomuto tématu se věnuje ESLP v případu Croissant v. Německo, ze dne 25.9.1992. Stěžovateli byl v souladu s německými právními předpisy ustanoven vedle dvou jím zvolených ještě třetí obhájce, určený soudem. S jeho ustanovením však stěžovatel nesouhlasil zejména z důvodů jeho politické příslušnosti. Důvody pro změnu osoby obhájce však soud neshledal jako dostatečné a tak byl stěžovatel tímto advokátem v procesu hájen. Podle výroku o zaplacení soudních výdajů byl stěžovatel povinen uhradit i náklady na právní zastoupení. Proti tomu se však odvolal mimo jiné z toho důvodu, že si tuto obhajobu nepřál a tento konkrétní obhájce mu byl ustanoven proti jeho vůli. V žalobě k ESLP stěžovatel tvrdí, že byl porušen čl. 6 Úmluvy, neboť je nucen hradit obhajobu, kterou si nepřál. ESLP se však přiklonil k názoru, že ačkoliv čl. 6 dává obžalovanému právo na obhajobu obhájcem dle vlastního výběru, toto právo nelze považovat za absolutní. Soud by sice vždy měl přihlédnout k přání obžalovaného co se týče osoby obhájce, toto přání však nemusí respektovat v případech, kdy je jiná volba nezbytná v zájmu zachování spravedlnosti. Součástí rozhodnutí ESLP v této kauze je také výrok, že není porušením čl. 6 Úmluvy, požaduje-li soud po žadateli o bezplatnou právní pomoc prokázání svých majetkových a sociálních poměrů. S ohledem na čl. 6 Evropské úmluvy o ochraně lidských práv, který zajišťuje všem občanům členských států právo na spravedlivý proces, přijal Výbor ministrů Rady Evropy

16

několik rezolucí, ve kterých definuje nezbytné kroky a požadavky na právní řády členských zemí tak, aby byl zajištěn rovný přístup občanů ke spravedlnosti bez ohledu na jejich ekonomickou situaci.19 Pro poskytování BPP je klíčový zejména obsah rezoluce (78)8 Výboru ministrů Rady Evropy, podle kterého nesmí být nikomu bráněno ekonomickými důvody v prosazování či obhajobě práv před soudem. Rada Evropy předpokládá vytvoření systému bezplatné právní pomoci jednotlivými členskými státy. Bezplatná právní pomoc by měla zahrnovat kvalifikovanou právní pomoc osobě ekonomicky slabé v souvislosti s řízením ve věcech civilních, obchodních, správních, sociálních a daňových a dále ve všech otázkách, které se mohou dotknout jejích práv či zájmů, a to v nezbytné míře. Odpovědnost za financování bezplatné právní pomoci by měla ležet na státu. Poskytování právní pomoci osobě, která ji nezbytně potřebuje, by mělo být zajištěno buď bezplatně nebo s určitým podílem spoluúčasti v závislosti na majetkových poměrech žadatele o pomoc. Kritéria pro získání bezplatné právní pomoci by měla být průběžně přizpůsobována úrovni životních nákladů v daném státě. Bezplatná právní pomoc by měla krýt všechny náklady vzniklé osobě o tuto pomoc žádající v souvislosti s uplatňováním a ochranou jejích práv, zejména odměnu advokáta, náklady expertů, znalců, svědků, překladatelů a další. Získání bezplatné právní pomoci by mělo být umožněno i v průběhu řízení, kterého se účastní, jestliže na straně účastníka došlo ke změně majetkových poměrů. Systém právní pomoci by měl rovněž umožnit přezkoumání rozhodnutí, kterým bylo poskytnutí bezplatné právní pomoci zamítnuto. Se systémem bezplatné právní pomoci by měl stát vhodným způsobem veřejnost a jiné zainteresované strany seznamovat, zejména s místy, na která se potenciální žadatelé o takovou pomoc mohou obrátit a s podmínkami udělení bezplatné právní pomoci, a to srozumitelnou formou.20

19

Jedná se zejména o: – Rezoluce (76)5 o právní pomoci v civilních, obchodních a správních věcech – Rezoluce (78)8 o právní pomoci a právních radách – Doporučení č. R (81)7 o opatřeních usnadňujících přístup k justici – Doporučení č. R (93)1 o efektivním přístupu k právu a justici pro velmi chudé – Doporučení č. R (84)5 o principech civilního procesu zaměřených ke zlepšení fungování justice – Doporučení č. R (86)12 ve věci opatření k prevenci a redukci rostoucího přetížení soudů 20 Piková, P. Právo nemajetných občanů na právní ochranu – o právu chudých v minulosti a v současnosti. Bulletin advokacie. 2000, č. 3, s. 42

17

3.1.2 Mezinárodní pakt o občanských a politických právech Tento dokument nalezneme v textu vyhlášky č. 120/1976 Sb. ze dne 10. května 1976 o Mezinárodním paktu o občanských a politických právech a Mezinárodním paktu o hospodářských, sociálních a kulturních právech. Základní ustanovení, které má zajistit všem osobám ochranu jejich práv, obsahuje čl. 2 Paktu. „Každý stát, který je smluvní stranou Paktu, se zavazuje : a) zajistit, aby se kterékoli osobě, jejíž práva nebo svobody tímto Paktem uznané byly porušeny, dostalo účinné ochrany bez ohledu na to, zda se porušení jejího práva nebo svobody dopustily osoby jednající v úřední funkci; b) zajistit, aby každá osoba, jež se domáhá takové ochrany, měla na ni právo stanovené příslušnými právními, správními nebo zákonodárnými orgány nebo jakýmkoli jiným orgánem ustanoveným právním systémem státu, a aby měla možnost právní ochrany; c) zajistit, aby příslušné orgány tuto ochranu prosazovaly, jakmile je poskytnuta.“ Nyní se stručně zmíním o ustanoveních, která mají vazbu na ochranu takových práv jednotlivce, která souvisí s volným přístupem k soudní a jiné právní ochraně. Čl. 9 přiznává ochranu těm, kdo byli zatčeni nebo jsou drženi ve vazbě. Taková osoba má právo na řízení před soudem tak, aby soud mohl rozhodnout bez prodlení o právoplatnosti jejího zadržení a nařídit její propuštění, jestliže vazba není zákonná. Klíčovým článkem z hlediska soudní ochrany je čl. 14. Ten přiznává všem osobám právo na spravedlivé veřejné vyslechnutí nezávislým a nestranným soudem, který rozhoduje buď o jeho právech a povinnostech, nebo o jakémkoli trestním obvinění vzneseném proti němu. V trestních věcech je ochrana zaručena zejména ustanovením, které přiznává obviněnému nárok na dostatek času a možností pro přípravu své obhajoby a možnost spojit se s obhájcem podle své vlastní volby. Písmeno d) pamatuje i na případ, kdy souzený nemá dostatek finančních prostředků na úhradu soudního řízení: „d) každý má být souzen za své přítomnosti a obhajovat se osobně nebo prostřednictvím obhájce, kterého si sám zvolí; má být poučen o svých právech a má mu být poskytnuta právní pomoc v každém případě, kdy toho zájmy spravedlnosti vyžadují, a aniž by v takovém případě sám platil náklady, jestliže nemá dostatečné prostředky k úhradě.“ Podle paktu je pak záležitostí smluvní strany (státu), jak ochranu tohoto práva na svém území zajistí.

18

3.1.3 Další mezinárodní dokumenty Kromě výše uvedených dokumentů nalezneme celou řadu smluv, ve kterých je upraveno poskytování bezplatné právní pomoci ve věcech s mezinárodním prvkem. Jedná se např. o: a) Haagskou úmluvu o civilním řízení.21 Jde o mnohostrannou mezinárodní smlouvu, která ve svém čl. 20 zakotvuje princip reciprocity, tedy že příslušníkům každého smluvního státu musí být v civilních a obchodních věcech ve všech ostatních smluvních státech poskytnuta bezplatná právní pomoc jako vlastním příslušníkům těchto států ve shodě se zákonodárstvím státu, kde se o bezplatnou právní pomoc žádá. Ve státech, kde existuje právní pomoc ve správních věcech, použije se tento princip stejně na věci předložené soudům příslušným v těchto věcech. Čl. 21 – 24 této úmluvy pak upravuje formální stránku zjišťování nemajetnosti žadatele o bezplatnou právní pomoc. Žadatel musí předložit vysvědčení nebo prohlášení o chudobě. b) Evropskou úmluvu o předávání žádostí o právní pomoc.22 Ta upravuje podávání žádostí o právní pomoc v občanských, obchodních a právních věcech na území jiné smluvní strany. Principem úmluvy je to, že každá osoba, která má bydliště na území státu, jež je jedním ze smluvních stran úmluvy, může předložit svou žádost o právní pomoc v občanských, obchodních nebo správních věcech na území jiné smluvní strany v tom státě, ve kterém má své bydliště. Tento stát je pak povinen předat žádost druhému státu. Úmluva dále specifikuje formální stránku předávání žádostí. Vedle

těchto

dvou

mnohostranných

úmluv

nalezneme

řadu

dvoustranných

mezinárodních smluv o právní pomoci. Všechny jmenované dokumenty vycházejí ze shodného principu, a to, že Česká republika je povinna příslušníku druhého (jiného) smluvního státu poskytnout bezplatnou právní pomoc za stejných podmínek a ve stejném rozsahu, v jakém ji poskytuje vlastnímu státnímu příslušníku. Mezinárodní smlouvy tedy samy nestanovují způsob a rozsah bezplatné právní pomoci. V případě, že poskytování bezplatné právní pomoci není upraveno mezinárodní smlouvou, lze využít princip vzájemnosti zakotvený v českém právní řádu v zákoně č. 97/1963 Sb., o mezinárodním právu soukromém a procesním. Ustanovení § 50 přiznává

21

Vyhlášena pod č. 72/1966 Sb.

19

cizinci nárok na osvobození od soudních poplatků a záloh a na ustanovení bezplatného zástupce k ochraně jejich zájmů jen tehdy, je-li zaručena vzájemnost.23 V rámci práva Evropské unie je ještě třeba zmínit c)

směrnici

Rady

č.

2003/8/ES,

o

zlepšení

přístupu

ke

spravedlnosti

v přeshraničních sporech stanovením minimálních společných pravidel pro právní pomoc v těchto sporech (ze dne 27. ledna 2003) , která upravuje přístup ke spravedlnosti v přeshraničních sporech pro nemajetné osoby, d) rozhodnutí Komise č. 2004/844/ES, kterým se zavádí standardní formulář pro žádosti o právní pomoc (ze dne 9. listopadu 2004), e) Charta základních práv Evropské unie (2007/C 303/01), její čl. 47 odst. 3 stanoví, že právní pomoci se musí dostat i těm, kteří nedisponují dostatečnými prostředky, je-li tato pomoc nezbytná k zajištění účinného přístupu ke spravedlnosti. Ad 1) Směrnice č. 2003/8/ES byla implementována do našeho právního řádu zákonem č. 629/2004 Sb., o zajištění právní pomoci v přeshraničních sporech v rámci Evropské unie. Této normativní úpravě je věnována samostatná kapitolu. Uvedená směrnice se vztahuje na případy, kdy osoba žádající o právní pomoc nemá bydliště v členském státě, kde bude řízení probíhat nebo kde má být vykonáno rozhodnutí. Směrnice zavádí zásadu, podle které osoby, které nemají dostatek prostředků na to, aby mohly uplatnit svá práva, mají právo na přiměřenou právní pomoc. Směrnice stanoví služby, které musí být poskytnuty, aby právní pomoc byla přiměřená: •

přístup k poradenství před zahájením soudního řízení

•

právní pomoc a zastupování před soudem

•

osvobození od nákladů řízení nebo částečná náhrada těchto nákladů včetně nákladů spojených s přeshraniční povahou případu. Dále zde nalezneme výčet podmínek spojených s finančními prostředky žadatele nebo

s podstatou sporu, jejichž splnění mohou členské státy pro poskytnutí právní pomoci vyžadovat.

22 23

Vyhlášena pod č. 110/2000 Sb. Pramen: Věcný záměr návrhu zákona o zajištění právní pomoci zpracovaný Českou advokátní komorou

20

Směrnice také stanoví, že právní pomoc musí být za určitých podmínek poskytnuta i osobám, které použijí alternativní způsoby řešení sporů. Konečně směrnice Rady uspořádává určité mechanismy soudní spolupráce mezi orgány členských států, které mají usnadnit předávání a zpracovávání žádostí o právní pomoc. Je zde zakotvena zejména možnost, aby dotčená osoba podala žádost v zemi, kde má bydliště, a aby tato žádost byla zdarma a rychle předána orgánům země, která pomoc poskytuje.24

3.2 Z pohledu práva vnitrostátního Opodstatněnost diskuse o tom, zda a jakým způsobem zajišťovat bezplatnou právní pomoc je jednoznačně dána skutečností, že právo jedince domáhat se právní pomoci a ochrany u soudu patří mezi základní právo zakotvené jak v mezinárodních smlouvách, tak vnitrostátním zákonem nejvyšší právní síly – zákonem č. 1/1993 Sb., Ústava České republiky (dále jen „Ústava“) a Listinou základních práv a svobod (dále jen „Listina“). Podle tohoto dokumentu, který byl vyhlášen součástí ústavního pořádku České republiky usnesením předsednictva České národní rady č. 2/1993 Sb., patří právo na soudní ochranu mezi základní nezadatelná, nezcizitelná, nepromlčitelná a nezrušitelná lidská práva. Na úvod je třeba osvětlit vztah vnitrostátního práva České republiky a mezinárodních smluv. Podle čl. 10 a 10a Ústavy se stávají součástí právního řádu takové mezinárodní smlouvy, k jejichž ratifikaci dal Parlament souhlas a jimiž je Česká republika vázána, přičemž ústavní zákon může stanovit, že k ratifikaci je třeba souhlasu daného v referendu. Při rozporu mezinárodní smlouvy a zákona platí pravidlo, že mezinárodní smlouva má v použití přednost. V souvislosti s právem na soudní ochranu a právní pomoc je třeba zmínit zejména čl. 3 Listiny. Podle tohoto článku se základní práva a svobody zaručují všem bez rozdílu pohlaví, rasy, barvy pleti, jazyka, víry a náboženství, politického či jiného smýšlení, národního nebo sociálního původu, příslušnosti k národnostní nebo etnické menšině, majetku, rodu nebo jiného postavení. Z tohoto ustanovení je zřejmé, že právo na ochranu u soudu a právní pomoc nelze spojovat pouze s právem jednotlivce, který si takovou ochranu může finančně dovolit, ale že je nutné zajistit takovou pomoc skutečně všem, kteří ji potřebují.

24

Evropská soudní síť pro občanské a obchodní věci [online]. [citováno 1. 10. 2009]. Dostupné z http://ec.europa.eu/civiljustice/legal_aid/legal_aid_ec_cs.htm

21

3.2.1 Ústava České republiky Právo na soudní a jinou právní ochranu vychází z několika dokumentů. Vedle mezinárodních smluv, které se staly podle čl. 10 Ústavy součástí našeho právního řádu jako např. Úmluva o ochraně lidských práv a základních svobod nebo Mezinárodní pakt o občanských a politických právech, pokládá základy práva na soudní ochranu právě Ústava české republiky. V hlavě čtvrté nalezneme vymezení soudní moci, včetně základních zásad, kterými je povinna se řídit. Mezi tyto zásady patří zásada nezávislosti a nestrannosti soudu a soudců. Soudy jsou podle čl. 90 povolány především k tomu, aby zákonem stanoveným způsobem poskytovaly ochranu právům, přičemž rovná práva před soudem musí být zajištěna všem účastníkům řízení (tedy nejen toho, kdo se ochrany svých práv u soudu domáhá) (čl. 96 odst. 1). Tato zásada vyjadřuje skutečnost, že účastníci řízení (strany) musí stát před soudem v rovném postavení, aniž by byla jedna nebo druhá strana jakkoli procesně zvýhodněna. K provedení tohoto principu se ukládá soudu povinnost, aby oběma stranám sporu zajistil stejné možnosti k uplatnění jejich práv (nález Ústavního soudu ze dne 13. 11. 2003 sp.zn. III.ÚS 202/03)25. Ochranu práv účastníků také posiluje zásada veřejnosti řízení – jednání před soudem je ústní a veřejné, výjimky mohou být vymezeny jen zákonem. Rozsudek se vyhlašuje veřejně vždy (čl. 96 odst. 2). Aplikací principu veřejnosti řízení v praxi se zabývá např. zajímavý nález Ústavního soudu ze dne 14. 2. 2008 II. ÚS 2672/07. Podle tohoto nálezu se nelze při aplikaci zásady veřejnosti řízení omezit pouze na umožnění přístupu veřejnosti do soudní síně v době jednání, ale s ohledem zejména na technický pokrok je třeba veřejnost řízení chápat i jako možnost pořizovat si z jednání zvukové a obrazové záznamy, samozřejmě s ohledem na řádný a důstojný průběh jednání.26

25

„Obdobně chápe princip rovnosti stran Evropský soud pro lidská práva, který používá v této souvislosti pojem „rovnost zbraní“. Podle konstantní judikatury tohoto soudu princip rovnosti zbraní, jako jeden z prvků širšího pojetí spravedlivého procesu, vyžaduje, aby každé procesní straně byla dána přiměřená možnost přednést svou záležitost za podmínek, jež ji nestaví do podstatně nevýhodnější situace, než ve které je její protistrana (viz např. Dombo Beheer B. V. proti Nizozemí, 1993, Ankerl proti Švýcarsku, 1996, Komanický proti Slovensku, 2002).“ 26 „Soudní řízení je tradičně postaveno na principu veřejnosti, a ústavodárce význam tohoto principu zdůraznil tím, že je zakotvil jak v čl. 96 odst. 2 Ústavy, tak v čl. 38 odst. 2 Listiny základních práv a svobod. S ohledem na podstatu a význam zásady veřejnosti soudního řízení se nelze při jeho aplikaci omezit pouze na umožnění přístupu veřejnosti do soudní síně v době jednání. Tato forma je nepochybně původní a základní, avšak stejně jako jiné oblasti života a nauky i právní řád prošel vývojem, který nutně musel reflektovat nové možnosti mezilidských vztahů, vytvářených zejména rozvíjejícími se službami a technickým pokrokem. Jen v tomto úhlu pohledu je možné vnímat ustanovení § 6 odst. 3 zákona o soudech a soudcích, které reguluje možnost

22

3.2.2 Listina základních práv a svobod Podstatu práva na soudní a jinou právní ochranu jako základního práva definuje Listina základních práv a svobod v hlavě páté. V rozboru ustanovení Listiny se zaměřím především na ty články, které mají zásadní vliv na problematiku přístupu k ochraně práv pro všechny jedince bez rozdílu. Právo na soudní a jinou právní ochranu spočívá v možnosti domáhat se daným postupem svého práva u soudu a ve stanovených případech u jiného orgánu (čl. 36 odst. 1). Takto vymezenému právu odpovídá na druhé straně povinnost státu zajistit možnost jednotlivce své právo uplatnit – stát tedy musí zajistit takové podmínky, aby se kdokoliv mohl v případě potřeby obrátit na nezávislý a nestranný soud nebo jiný orgán. Organizace moci soudní vyplývá z Ústavy, konkrétní postupy při uplatňování práva pak zakotvují jednotlivé právní předpisy (zejména občanský soudní řád, trestní řád a správní řád).27 V případě práva na soudní a jinou právní ochranu je oprávněnou osobou každý jedinec. Nelze tedy zapomínat, že nositelem jak práva na soudní ochranu tak práva na právní pomoc jsou nejen občané ČR, ale všechny fyzické osoby, které jsou nejen na území ČR, nýbrž se nacházejí pod jurisdikcí orgánů, jejichž rozhodnutí je třeba přičítat ČR nebo na které takové rozhodnutí svými důsledky dopadá. Toto právo se vztahuje i na právnickou osobu či stát, pokud hájí svá práva před soudem.28 Co se týče práva na jinou právní ochranu než je ochrana soudní, toto zahrnuje státní nebo jiný orgán, kterému je zákonem uloženo vystupovat k ochraně zájmů jednotlivce. Předpokladem uplatnění tohoto práva je tedy existence právních předpisů, které zakotví postavení těchto orgánů včetně postupu řízení před nimi. Nejčastěji se jedná o orgány správní (obecní úřad, krajský úřad, ministerstvo atd.).

uskutečňovat zvukové a obrazové přenosy, resp. obrazové a zvukové záznamy. Je samozřejmé, že stejně jako základním limitem pro fyzickou přítomnost veřejnosti při jednání soudu je kapacita soudní síně, je v případě obrazových a zvukových přenosů a záznamů limitem možnost řádného a důstojného průběhu jednání. Vylučování některé formy veřejnosti soudního jednání přitom musí vždy být propojeno s legitimním cílem, jinak se jedná o svévoli, která se zcela míjí s cílem principu veřejnosti soudního řízení, jímž je především „kontrola“ soudní činnosti ze strany veřejnosti skrze reálné poučení o tom, jak soudnictví funguje, a tím budování důvěry veřejnosti v nezávislost a kvalifikovanost výkonu soudní moci. Nelze souhlasit se závěrem obecného soudu o obecné a kategorické nemožnosti připustit zvukový záznam stěžovatele, coby jednoho z účastníků řízení. V tomto ohledu nelze souhlasit ani s výkladem rovnosti účastníků řízení, protože princip rovnosti se zde projevuje tím, že obě strany mají možnost pořídit zvukový záznam s vědomím soudce.” 27 Filip, J. Vybrané kapitoly ke studiu ústavního práva. 2. dopl. vyd. Brno: Masarykova univerzita, 2001. s. 169 28 Tamtéž, s. 170

23

Právo na právní ochranu v sobě zahrnuje nejen obecnou složku – možnost obrátit se v případě potřeby na orgán veřejné správy, ale i složku ochrany jednotlivce v případě, že se cítí být rozhodnutím správního orgánu poškozen. Toto právo je ukotveno v čl. 36 odst. 2, který říká, že každý, kdo tvrdí, že byl na svých právech zkrácen rozhodnutím orgánu veřejné správy, může se obrátit na soud, aby přezkoumal zákonnost takového rozhodnutí, nestanoví-li zákon jinak. Zde se opět setkáváme s odkazem na ustanovení jednotlivých právních předpisů, které mohou možnosti, ve kterých se lze na soud obrátit, omezit, a které upravují podmínky a podrobnosti těchto ustanovení Listiny. Z pravomoci soudu však nesmí být vyloučeno přezkoumávání rozhodnutí týkajících se základních práv a svobod podle Listiny. Je nutné opět zdůraznit, že zákon může omezit okruh věcí, se kterými se na soud obrátit nelze, nikoliv však okruh oprávněných – právo na přezkoumání zákonnosti rozhodnutí správního orgánu je tedy přiznáno všem, kdo tvrdí, že byli na svých právech zkráceni, nikoliv jen těm, kdo si mohou soudní řízení po finanční stránce dovolit. Dalším klíčovým článkem Listiny je článek 37 odst. 2, který přiznává právo na právní pomoc v řízení před soudy, jinými státními orgány či orgány veřejné správy, a to od počátku řízení. Právní pomocí je v tomto případě myšleno nejen právní zastupování před soudy a jinými orgány, ale i poskytování právních rad či objasňování právních dokumentů tak, aby byly dostatečně hájeny zájmy každého jednotlivce bez ohledu na jeho intelektuální úroveň a finanční možnosti. Toto právo je tedy opět zaručeno všem bez rozdílu. Tímto však není vyloučeno zkoumat potřebnost poskytnutí právní pomoci, jak se vyjádřil ÚS ve svém nálezu ze dne 4.11.2002 sp. zn. IV. ÚS 707/2000. Ústavní soud se zde zabýval stížností navrhovatelky, jež nebyla poučena o možnosti požádat o bezplatného zástupce v soudním řízení a nebyla tak zastoupena na rozdíl od protistrany advokátem. Stěžovatelka tvrdí, že došlo k porušení jejího práva na spravedlivý proces, speciálně práva na právní pomoc v soudním řízení. Stížnost však byla zamítnuta s odůvodněním, že k porušení tohoto práva nedošlo, neboť stěžovatelka byla schopna postarat se dostatečně o svá práva během celého řízení a v důsledku nedostatečného poučení tak nedošlo k negativním dopadům na ústavně zaručená základní práva. Co se týká zajištění právní ochrany v oblasti trestněprávní, klíčovým je čl. 40 odst. 3. Podle něj má obviněný právo, aby mu byl poskytnut čas a možnost k přípravě obhajoby a aby se mohl hájit sám nebo prostřednictvím obhájce. Jestliže si obhájce nezvolí, ačkoliv ho podle zákona mít musí, bude mu ustanoven soudem. Zákon stanoví, v kterých

24

případech má obviněný právo na bezplatnou pomoc obhájce. Tyto situace vymezuje především trestní řád. Čl. 37 zakotvuje také další zásadní právo – právo rovnosti všech účastníků řízení (odst. 3). Vzhledem k tomu, že osoby, které neovládají jednací jazyk, by nemohly účinně hájit svá práva a princip rovnosti by mohl být tímto narušen, následující odstavec čl. 37 stanoví, že kdo prohlásí, že neovládá jazyk, jímž se vede jednání, má právo na tlumočníka. Zásadu veřejnosti nalezneme kromě Ústavy i v čl. 38 odst. 2 Listiny. Jedná se o princip zásadním způsobem chránící právo účastníků na spravedlivý proces. Přítomnost veřejnosti může sloužit jako jedna z pojistek proti svévolnému vystupování soudců. Veřejnost proto může být vyloučena jen v případech stanovených zákonem. Věc má být také projednána bez zbytečných průtahů a v přítomnosti účastníka tak, aby se mohl vyjádřit ke všem prováděným důkazům. Toto právo se vztahuje i na jiná než soudní řízení (viz např.nález ÚS ze dne 27.6.2000 sp.zn. II.ÚS 32/99)29 Zatímco na straně nositele výše uvedených práv a svobod se jedná o nárok, na straně adresáta těchto nároků se logicky jedná naopak o povinnost – zdržet se určitého jednání či zásahu nebo poskytovat potřebnou součinnost (podle povahy práva). Pro další pojednání o přístupu k bezplatné právní pomoci je nutné zdůraznit, že adresátem těchto nároků je stát, jeho orgány či orgány pověřené výkonem veřejné moci. Tento fakt je třeba mít na paměti při diskusích o roli státu v zajišťování práva na bezplatnou právní pomoc.

29

Další judikáty k jednotlivým principům jsou průběžně uváděny v rozboru jednotlivých procesních předpisů.

25

4 Zajištění bezplatné právní pomoci v řízení před soudy a orgány veřejné správy 4.1 Bezplatná právní pomoc v občanském soudním řízení V této kapitole budu hledat odpověď na otázku, zda a jakým způsobem zaručuje právní řád České republiky právní pomoc nemajetným účastníkům občanského soudního řízení.

4.1.1 Základní zásady řízení před soudem Dokumentem, který pokládá základy ochrany nemajetných osob coby účastníků soudního řízení, je jednak Ústava České republiky, jednak Listina základních práv a svobod. Klíčovými články jsou zejména čl. 36 Listiny, který zaručuje právo každého domáhat se stanoveným postupem svého práva u nezávislého a nestranného soudu (čl. 36 odst. 1) a právo na právní pomoc v řízení před soudy a to od počátku řízení (čl. 37 odst. 2). Ústava v čl. 96 odst. 1 zaručuje všem účastníkům řízení před soudem rovná práva, stejně tak Listina hovoří v čl. 37 odst. 3 o rovnosti účastníků v řízení.30 Hovoříme zde tedy o jednom ze základních principů občanského soudního řízení, jež je zakotven rovněž v klíčovém právním předpisu upravujícím občanské soudní řízení – zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „o. s. ř.“). Principem rovnosti stran rozumíme zásadu rovného postavení obou stran soudního řízení při aplikaci materiálních i procesních předpisů před kterýmkoliv soudem vůči jakékoliv osobě (fyzické či právnické). Postavení procesních stran nesmí být závislé na pohlaví, náboženství, rase, národnosti nebo sociálním původu. Princip rovnosti stran se projevuje vytvářením stejných procesních podmínek a procesního postavení subjektů, o jejichž právech a povinnostech soud rozhoduje. Pro zajištění rovnosti stran slouží vícero institutů. V obecné rovině princip rovnosti podporuje zásada nezávislosti soudců, možnost vyloučení podjatého soudce, veřejné projednávání věci, právo každé procesní strany na slyšení před nezávislým soudem – každá strana bez ohledu na to, zda se jedná o žalobce nebo žalovaného má právo se před soudem vyjádřit, navrhnout důkazy, vyjádřit se k provedeným důkazům atd. Pro vyrovnání faktické nerovnosti účastníků (např. neznalost jazyka, finanční situace znemožňující přístup k řízení atd.) slouží možnost uplatnění

30

Více viz kapitola této práce č. 3.2 Právo na právní pomoc jako základní právo z pohledu práva vnitrostátního

26

„podpůrných“ práv – např. pomocí ustanovení opatrovníka, bezplatného právního zástupce či tlumočníka, osvobození od soudních poplatků atd.31 Pro přesnější ilustraci obsahu zásady rovnosti stran lze uvést dva nálezy Ústavního soudu. Dle nálezu ze dne 9. 3. 1994 sp. zn. I. ÚS 150/93 nelze vykládat zásadu rovnosti tak široce, aby její aplikace omezovala např. zásadu volného hodnocení důkazů soudem (soud si sám stanoví, které důkazy považuje za relevantní a jakou provedeným důkazům bude přičítat důležitost). Dle uvedeného nálezu zásada rovnosti účastníků neznamená ani povinnost soudu provést všechny navrhované důkazy, ale ani povinnost soudu zajistit, aby důkazy provedené z podnětu žalobce byly v úměrném poměru k počtu důkazů provedených z podnětu protistrany. Dalším příkladem, kdy Ústavní soud řešil výklad principu rovnosti stran jako zásady, kdy žádný z účastníků nesmí být v řízení zvýhodňován, je usnesení ze dne 20. 10. 1998 sp. zn. IV.ÚS 303/98. V tomto případě byla řešena otázka, zda soud v občanském řízení má přihlížet k tomu, že někteří účastníci jsou již pokročilého věku a tudíž nejsou schopni hned v průběhu řízení tak pohotově reagovat a s ohledem na to je v řízení preferovat. Ústavní soud došel k závěru, že právě pokud by soud preferoval některého z účastníků třeba s ohledem na jeho věk, naopak by rovnost účastníků porušil. Tento nález byl vybrán, neboť lze na něm ukázat, jak široký a rozporuplný může být výklad zásady rovnosti stran. Je otázkou, zda takovýto striktní výklad, podle kterého musí mít účastníci naprosto rovné šance v řízení bez ohledu na jejich reálné schopnosti a možnosti (v tomto případě bez ohledu na jejich věk) skutečně vede k naplnění práva na rovnost stran v řízení. Na druhou stranu nebylo během řízení před obecnými soudy omezeno právo účastníků na to, nechat se v řízení zastupovat (a to i bezplatně v případě potřeby). Právě osoba zástupce by mohla vyrovnat šance obou stran během soudního řízení například co se týče zmiňované neschopnosti pohotově reagovat. Od obecných zásad se dostaneme ke konkrétním ustanovením, která zaručují ochranu nemajetných osob v občanském soudním řízení. Vzhledem k tomu, že pro řízení ve sporech občanských, pracovních, obchodních a dalších je klíčových předpisem o. s. ř., základní úpravu této problematiky je třeba hledat zde. Již v úvodních paragrafech o. s. ř. nalezneme ustanovení, která mají za úkol zajistit ochranu účastníků řízení. Zákon upravuje postup soudu a účastníků v občanském soudním

31

Stavinohová, J. Občanské právo procesní, řízení nalézací. Brno : Iuridica Brunensia 1996. s. 57-59

27

řízení tak, aby byla zajištěna spravedlivá ochrana práv a oprávněných zájmů účastníků (§ 1), § 3 deklaruje právo každého domáhat se u soudu ochrany práva, které bylo ohroženo nebo porušeno. Zakotvení práva na právní pomoc nalezneme již v § 5 o. s. ř., který právní pomocí chápe i právo na poučení účastníka o jeho procesních právech a povinnostech. Ačkoliv se v případě práva na poučení jedná o významný procesní prostředek podporující ústavou zaručené právo na právní pomoc, je třeba mít na paměti, že tato poučovací povinnost není bezbřehá. Podle nálezu Ústavního soudu ze dne 7. 10. 2009 sp. zn. III.ÚS 2237/08 „poučovací povinnost obecných soudů nelze vykládat tak, že by obecný soud měl na základě jakéhokoli podání účastníka reagovat poučením zahrnujícím všechny myslitelné povinnosti a všechna myslitelná práva, jejichž realizace během civilního procesu připadá v úvahu. Poučovací povinnost dle citovaného ustanovení obecný soud plní se zřetelem k okolnostem konkrétního případu“. Výše uvedená zásada rovnosti stran je zakotvena v § 18 odst. 1 o. s. ř.: „Účastníci mají v občanském soudním řízení rovné postavení. Mají právo jednat před soudem ve své mateřštině. Soud je povinen zajistit jim stejné možnosti k uplatnění jejich práv.“

4.1.2 Zastoupení účastníka řízení Účastník má možnost před soudem jednat buďto samostatně v takovém rozsahu, v jakém má způsobilost k právním úkonům nebo může být v řízení zastoupen. o. s. ř. rozlišuje tři druhy zastoupení: a) na základě zákona - zde jde především o fyzické osoby, které nemohou před soudem jednat samostatně b) na základě plné moci - účastník se může dát v řízení zastupovat zástupcem, jehož si zvolí. Může jít o jakoukoliv fyzickou osobu (má-li způsobilost k právním úkonům a nevystupuje jako zástupce v různých věcech opakovaně), advokáta, notáře, patentového zástupce (poslední dva jmenovaní však mohou zastupovat pouze v rozsahu jejich oprávnění stanoveného zvláštním právním předpisem). Speciální druhy zastupování nalezneme v § 26 o. s. ř.: své členy může zastupovat odborová organizace, ve věcech péče o nezletilé, o určení nebo změnu vyživovací povinnosti a v řízení o výkon rozhodnutí ukládajícího povinnost k placení výživného může být zástupcem Úřad pro mezinárodněprávní ochranu dětí, jde-li o věci se vztahem k cizině. 28

Další případy zastupování, kdy zástupcem nemusí být fyzická osoba nalezneme (a) ve věcech ochrany před diskriminací na základě pohlaví, rasového nebo etnického původu, náboženství, víry, světového názoru, zdravotního postižení, věku anebo sexuální orientace – v tomto případě se účastník může dát v řízení zastupovat též právnickou osobou vzniklou na základě zvláštního právního předpisu, k jejímž činnostem uvedeným ve stanovách patří ochrana před takovou diskriminací (§ 26 odst. 3), (b) ve sporech o nárocích vycházejících z autorského zákona se účastník může dát zastupovat právnickou osobou, k jejímuž předmětu podnikání, popřípadě činnosti patří ochrana práv dle autorského zákona (§ 26 odst. 4). c) na základě rozhodnutí - vedle případů ustanovování opatrovníka ve věcech daných § 29 o. s. ř.32 se jedná právě o ochranu nemajetného účastníka, kdy předseda senátu

ustanoví takovému účastníku

zástupce. Podmínky pro ustanovení zástupce v občanskoprávním řízení jsou dle § 30 následující: 1)

u žadatele existují předpoklady, aby byl soudem osvobozen od soudních poplatků. Účastník přitom nemusí být fakticky osvobozen, stačí splnění předpokladů pro osvobození. Není ani podmínkou, aby účastník ve všech případech o osvobození žádal, to jsou například případy, kdy je osoba od poplatku osvobozena přímo ze zákona nebo je od poplatku věcně osvobozeno řízení. O tom, že může žádost o osvobození od soudních poplatků podat, je předseda senátu povinen účastníka poučit.

2)

ustanovení zástupce je třeba k ochraně zájmů účastníka. Ad 1)

Zmíněná poučovací povinnost však není absolutní. Poučení musí být konkrétní

a účelné. O možnosti požádat o ustanovení bezplatného zástupce pro řízení nemusí soud poučovat každého účastníka, účastník však musí být o této možnosti poučen, pokud vyjde v řízení najevo, že jsou na jeho straně dány důvody pro osvobození od soudních poplatků a

32

Opatrovníka ustanoví předseda senátu: a) fyzické osobě, která jako účastník řízení nemůže před soudem samostatně jednat, není zastoupena a hrozí nebezpečí z prodlení b) právnické osobě, která jako účastník řízení nemůže před soudem vystupovat proto, že tu není osoba oprávněná za ni jednat nebo že je sporné, kdo je osobou oprávněnou za ni jednat, je-li tu nebezpečí z prodlení c) opatrovník také může být ustanoven neznámým dědicům zůstavitele, nebyl-li dosud v řízení o dědictví stanoven okruh jeho dědiců, účastníku, jehož pobyt není znám, jemuž se nepodařilo doručit na známou adresu v cizině, který byl stižen duševní poruchou nebo z jiných zdravotních důvodů se nemůže nikoliv jen po přechodnou dobu účastnit řízení nebo který není schopen srozumitelně se vyjadřovat.

29

vyžaduje-li to ochrana jeho zájmů, neboť půjde o věc právně složitou. Soud by také měl poučit účastníka, který sice nepodal žádost o bezplatné zastoupení (např. z důvodu, že o této možnosti nevěděl), ale z jeho vyjádření během řízení vyjde najevo, že by takového zástupce potřeboval.33 Podle nálezu Ústavního soudu ze dne 7. 10. 2009 sp. zn. III.ÚS 2237/08 není předseda senátu povinen poučit účastníka řízení o možnosti podat žádost o osvobození od soudních poplatků ve všech případech. Tato povinnost je vázána na splnění předpokladů pro osvobození od soudních poplatků ve smyslu § 138 o. s. ř. „K porušení poučovací povinnosti dle § 5 ve vztahu k § 30 o. s. ř. by mohlo dojít tehdy, pokud by na základě podání účastníka i dalších okolností soudu známých bylo možné se důvodně domnívat, že účastník splňuje kritéria pro osvobození od soudních poplatků a zároveň se s ohledem na své sociální postavení, věk, zdravotní stav atd. bez pomoci právního zástupce neobejde. Při posouzení, zda obecný soud měl ve vztahu ke konkrétnímu účastníku poučovací povinnost dle § 5 o s. ř., je třeba přihlížet ke všem relevantním okolnostem daného případu. Je přitom nutné nejen vzít v úvahu, zda ze strany účastníka, který by jinak splňoval podmínky pro postup dle § 138 odst. 1, resp. § 30 o. s. ř., nešlo o svévolné či zřejmě bezúspěšné uplatňování práva, ale je třeba posoudit i to, zda by případné poučení nebylo s ohledem na předchozí kontakt téhož účastníka s obecnými soudy zjevně nadbytečné. K závěru o nadbytečnosti poučení lze důvodně dospět u účastníka, který již v minulosti v jiných občanskoprávních věcech vícekrát jednal před obecnými soudy, přičemž již opakovaně žádal o osvobození od soudních poplatků a o ustanovení advokáta dle § 30 odst. 2 o. s. ř. I z hlediska přezkumu ústavněprávního Ústavní soud v podobných případech konstatoval, že eventuální porušení poučovací povinnosti by muselo u stěžovatele vyvolat reálné negativní dopady na jeho ústavně zaručená základní práva nebo svobody nebo je alespoň ohrožovat.“ Ad 2)

Problémy může v praxi působit poněkud volná formulace „ochrana zájmů

účastníka“. Je zde dán velký prostor pro uvážení soudce, většinou se jedná např. o případy, které jsou právně složitější. Viz k tomu např. usnesení Krajského soudu v Ústí nad Labem ze dne 25. 10. 1999, sp. zn. 12 Co 768/9934. Zde se krajský soud vyjádřil v tom smyslu, že je-li podána žádost o ustanovení zástupce z řad advokátů, je třeba nejprve zjistit, zda jsou splněny podmínky § 138 odst. 1 o. s. ř. a zda je zachována zásada rovného postavení všech účastníků

33

Horák, P., Hromada, M. Poučovací povinnost soudu I. Stupně v nalézacím řízení sporném. Právní rozhledy. 2003, č. 10, s. 489 34 Publikováno v čas. Soudní rozhledy č. 4/2006, s. 139-140

30

řízení a teprve poté se lze zabývat složitostí věci po stránce skutkové nebo právní a v takovém případě ustanoví soud tomuto účastníku zástupce z řad advokátů. Co se týče osoby zástupce, zákon hovoří o obecně o zástupci, aniž by bylo specifikováno, o jakou osobu se může jednat. Prameny se v názoru na tento problém dosti liší, lze nalézt názor, že může jít např. o pracovníka soudu (vyššího soudního úředníka, soudního tajemníka) nebo justičního čekatele, jiné uvádějí názor o nevhodnosti tohoto řešení.35 Dochází také k ustanovování rodinných příslušníků či veřejných opatrovníků. Podmínkou je pouze plná způsobilost k právním úkonům a souhlas se svým ustanovením. Zástupce nemusí mít právnické vzdělání. Jako vodítko pro vyřešení otázky, kdo může být ustanoven jako zástupce účastníka lze nahlédnout do judikatury Ústavního soudu. Ten se již několikrát vyjadřoval k osobě ustanoveného opatrovníka účastníku, jehož pobyt není znám (§ 29 odst. 3), kdy vyslovil některé závěry teoreticky použitelné i pro případ osoby zástupce podle § 30 o. s. ř. Jedná se například nález ÚS ze dne 22. 10. 2009 sp. zn. III.ÚS 1400/09, který se zabýval případem, kdy byla jako opatrovník osobě neznámého pobytu ustanovena pracovnice téhož soudu, který rozhodoval o věci. „Při ustanovení opatrovníka je třeba přísně vážit, aby nedošlo ke kolizi zájmů zástupce a zastoupeného. Opatrovník je osobou, která má v řízení hájit práva a oprávněné zájmy účastníka, kterého zastupuje. Je tedy zásadně nevhodné, pokud je opatrovníkem ustanovena osoba podřízená orgánu veřejné moci, který vede řízení, a to právě s ohledem na pravděpodobný konflikt mezi zájmem zaměstnavatele opatrovníka na co nejrychlejším skončení věci, a zájmem účastníka, kterého má zaměstnanec zastupovat, na plném zachování jeho práv a oprávněných zájmů. Z těchto důvodů je třeba vhodnou osobu hledat v okruhu osob blízkých, případně jiných osob, jež jsou schopny skutečně reprezentovat zájmy zastoupeného. Proto je praxe, kdy jsou opatrovníky účastníků řízení ustanovováni pracovníci soudu, který o věci rozhoduje, v naprostém rozporu s ústavními zásadami, kterých má být ustanovením opatrovníka nepřítomnému účastníkovi řízení dosaženo. Jakkoliv si Ústavní soud uvědomuje možnou obtížnost a problematičnost řešení obdobných situací, nelze obecný soud vyvázat z ústavní povinnosti zajistit spravedlivou ochranu oprávněným zájmům účastníků řízení. Obecné soudy totiž mají možnost ustanovit jako opatrovníka nepřítomným účastníkům řízení vedle osob příbuzných a známých i advokáty, notáře, či samosprávné celky, jako osoby zcela nezávislé jak na ostatních účastnících řízení, tak na soudu samotném.“

35

Protichůdný názor nalezneme např. v komentáři k o. s. ř. od A. Winterové a kol. (Linde Praha, a.s., Praha 2005) a od kolektivu autorů Bureš, Drápal, Krčmář et al. (C. H. Beck, Praha 2003). Podle odpovědí několika soudců v osobním rozhovoru s autorkou této práce se praxe na jejich soudech přiklání k názoru vyšší soudní úředníky a justiční čekatele neustanovovat.

31

Pouze v případě, že to vyžaduje ochrana zájmů účastníka nebo jde-li o ustanovení zástupce pro řízení, v němž je povinné zastoupení advokátem (notářem), ustanoví mu předseda senátu zástupce z řad advokátů (§ 30 odst. 2). Na rozdíl od zástupce fyzické osoby, advokát není oprávněn poskytnutí právních služeb odmítnout. Zastupování účastníka může (respektive musí) odmítnout jen z důvodů přesně vymezených zákonem o advokacii.36 Důvodem pro odmítnutí poskytnutí právních služeb ustanoveným advokátem nemůže být ani jím tvrzené pracovní zaneprázdnění ani nelze žádat zproštění zastupování z důvodu rozdílného pohledu advokáta a jeho klienta na úspěšnost ve věci.37 Zákon nebrání žadateli, aby sám navrhl osobu, která by ho měla v řízení zastupovat, soud však není těmito návrhy žadatele vázán. O ustanovení zástupce se rozhoduje usnesením, proti zamítnutí žádosti je možné podat odvolání. Znění zákona nám nedává přesnou odpověď na otázku, ve kterém okamžiku může žadatel o bezplatné zastoupení požádat. Zde je nutné vycházet zejména z Listiny, která zaručuje právo na právní pomoc v řízení před soudy a to od počátku řízení (č. 37 odst. 2). Aby byl naplněn smysl tohoto ustanovení, za počátek řízení je třeba považovat i úkony směřující k zahájení řízení. V úvahu je také třeba brát další princip obsažený v Listině – princip rovnosti účastníků řízení. Účastník, jež si nemůže dovolit zaplatit si advokáta, který mu sepíše podání k soudu, by mohl být v nevýhodě oproti účastníkovi zastoupeném advokátem již během úkonů směřujících k zahájení řízení. Dalším argumentem pro podporu tohoto tvrzení je výklad pojmu „účastník“. Vzhledem k tomu, že zákon hovoří pouze o účastníkovi, nikoli o účastníkovi řízení, tj. někoho, kdo sám řízení již zahájil, je třeba tento pojem vztáhnout jako legislativní zkratku i k tomu, kdo řízení zahájit teprve zamýšlí.38 Obecně je tedy § 30 vykládán v tom smyslu, že o ustanovení zástupce lze žádat kdykoli v průběhu řízení anebo i před jeho zahájením. Aby byl zástupce žadateli ustanoven ještě před započetím (případného) soudního řízení, je třeba v žádosti přesně vymezit, o jaký nárok a předmět řízení půjde. o. s. ř. směřuje právní pomoc vždy k soudnímu řízení, zástupce soud tedy může ustanovit ještě před soudním řízením, ale učiní tak k přípravě podání žaloby, nikoliv k obecné právní konzultaci.

36

Těmto důvodům se blíže věnuje kapitola Určení advokáta podle zákona o advokacii. Bureš, J., Drápal, L., Krčmář, Z. et al. Občanský soudní řád, komentář – I. Díl. 6. vyd. Praha : C. H. Beck. 2003. 38 Ševčík, V. Ještě k ustanovení advokáta v řízení před Ústavním soudem. Bulletin advokacie. 1995, č. 5, s. 54 37

32

Jak je z výše uvedeného zřejmé, ustanovení zástupce je vázáno na splnění podmínek, jež odůvodňují osvobození od soudních poplatků. Jsou-li splněny předpoklady pro osvobození od soudních poplatků a je-li to třeba k ochraně zájmů účastníka, soud je povinen žádosti účastníka o ustanovení zástupce vyhovět. Ustanovení zástupce tedy nezávisí na úvaze soudu, ale na splnění či nesplnění zákonem daných podmínek.39

4.1.3 Osvobození od soudních poplatků40 Obecně lze rozdělit osvobození od soudních poplatků na věcné, osobní a individuální.41 1) Věcné osvobození Věcně osvobozená jsou taková řízení, která poplatku vůbec nepodléhají. To se vztahuje k různým druhům nesporného řízení; jejich výčet uvádí zákon o soudních poplatcích (§ 11 odst. 1). (Jedná se např. o řízení ve věcech opatrovnictví, vyživovací povinnosti rodičů a dětí, způsobilosti k právním úkonům atd.) 2) Osobní osvobození Osobní osvobození znamená, že jsou od poplatku osvobozeny určité subjekty, samo řízení však osvobozeno není, takže podle výsledku řízení bude popřípadě povinen zaplatit soudní poplatek žalobce. Výčet těchto subjektů opět nalezneme v zákoně o soudních poplatcích (§ 11 odst. 2). 3) Individuální osvobození Konkretizaci postupu pro individuální osvobození od soudních poplatků nalezneme v § 138 o. s. ř.. Dle tohoto paragrafu může dojít k osvobození od poplatků za těchto podmínek:

39

Viz výše uvedené usnesení Krajského soudu v Ústí nad Labem ze dne 25. 10. 1999, sp. zn. 12 Co 768/99. Osvobození od soudních poplatků přiznává jednak zákon č. 549/1991 Sb., o soudních poplatcích, ve znění pozdějších předpisů, dále vyhláška č. 72/1993 Sb., o osvobození na úseku soudních poplatků a opatření Ministerstva financí ČR ze dne 16. dubna 1992, o osvobození Československé obce sokolské a ostatních znovu vzniklých tělovýchovných organizací od notářských, soudních a správních poplatků, publikované v částce 46 Sbírky zákonů, roč. 1992. Osvobození od soudních poplatků vyplývá dále z některých dalších právních předpisů, jako například zákona č. 119/1990 Sb., o soudní rehabilitaci, ve znění pozdějších předpisů (viz § 28), zákona č. 403/1990 Sb., o zmírnění následků některých majetkových křivd, ve znění pozdějších předpisů (viz § 23 odst. 3) a zákona č. 229/1991 Sb., o úpravě vlastnických vztahů k půdě a jinému zemědělskému majetku, ve znění pozdějších předpisů (viz § 21a odst. 2). 41 Schelleová, I. Náklady civilního soudního řízení. Obchodní právo. 1997, č. 7, s. 34 40

33

a) osvobození může soud přiznat účastníkovi vždy jen na návrh, žádost lze podat až do doby pravomocného skončení řízení. O osvobození od poplatků lze požádat nejen u již zahájeného řízení, ale i pro žadatelem zamýšlené řízení. Později se už lze pouze domáhat prominutí nedoplatku na soudním poplatku, a to žádostí, která je zpoplatněna a o které rozhodne orgán státní správy soudu (předseda příslušného soudu) coby správce daně (poplatků).42 Ad a)

V praxi byla řešena otázka, zda právo na osvobození od soudních poplatků

náleží pouze nepodnikatelům či zda se vztahuje i na podnikatele. Na tento problém dává odpověď např. nález Ústavního soudu ze dne 2. 10. 2008 sp. zn. II. ÚS 1619/08, který říká, že: “Za ústavně konformní interpretaci § 138 odst. 1 o. s. ř. nelze považovat interpretaci rozlišující bez zákonného důvodu subjekty podnikající a nepodnikající. Pokud obecné soudy nepřiznání osvobození od soudních poplatků de facto odůvodní pouze tím, že osoba, jež o osvobození žádá, jest podnikatelem, a tudíž se na ni kritéria vyplývající z ustanovení § 138 odst. 1 občanského soudního řádu v zásadě vůbec nevztahují, poruší její základní práva zakotvená v čl. 3 odst. 1, v čl. 36 odst. 1 a v čl. 37 odst. 1 Listiny základních práv a svobod”. Podle tohoto nálezu soud musí primárně zkoumat objektivní neschopnost účastníka zaplatit soudní poplatek, nikoliv zkoumat, na základě jakých skutečností tato neschopnost nastala. Tento nález Ústavního soudu je tak v rozporu s rozhodnutím Vrchního soudu v Praze (č.j. 9 Cmo 630/99), který naopak pokládá za podstatný aspekt pro rozhodování o osvobození od soudních poplatků příčiny platební neschopnosti: „Poměry podnikatele by odůvodňovaly osvobození i částečné osvobození od soudního poplatku dle § 138 odst. 1 o. s. ř. v tom případě, kdyby se takový účastník dostal do tíživé finanční situace z důvodu tzv. vyšší moci či nepředvídaných okolností, které nemají svůj původ v podnikání (např. živelní pohroma nebo odcizení účastníkova majetku).“ b) žadatel může být osvobozen zcela nebo zčásti, jen na část řízení či jen pro některé úkony. Osvobození zaniká právní mocí rozhodnutí ve věci. Nevztahuje se na dovolací řízení, na žalobu na obnovu řízení či žalobu pro zmatečnost. Pro osvobození v dovolacím řízení by bylo třeba podat samostatnou žádost. c) Osvobození musí odůvodňovat poměry účastníka – Obvyklou praxí pro doložení situace žadatele je využívání tiskopisu Potvrzení o osobních, majetkových a

42

Vrcha, P. Civilní sporný proces. Osvobození účastníka od soudních poplatků. ASPI – Původní nebo upravené texty pro ASPI. 2006,ASPI ID: LIT27331CZ

34

výdělkových poměrech pro osvobození od soudních poplatků a ustanovení zástupce ve věci, který však není závazným dokumentem ukotveným v právním předpisu,

ale

jeho

používání

vyplývá

pouze

z doporučení

vydaného

Ministerstvem spravedlnosti ve sdělení č. 20/2004 – Org., o vydání vzorů "tr. ř., o. s. ř., k. ř., d. ř." doporučených pro použití v trestním a v občanském soudním řízení. Vyplnění tohoto tiskopisu však není zákonnou podmínkou pro rozhodnutí o osvobození od poplatků, proto by mělo postačovat, aby žadatel údaje o svých majetkových, výdělkových a sociálních poměrech věrohodně doložil.43 Žádost o osvobození je třeba podat do doby, než je řízení pravomocně skončeno. Zákon přesněji nevymezuje podmínky zakládající nárok žadatele o osvobození od soudních poplatků, přestože zejména s ohledem na právní jistotu žadatele jde o velmi důležitou otázku. Aby bylo možno vymezit, co je pojmem osobní, majetkové a výdělkové poměry myšleno, je třeba vycházet zejména z rozhodovací praxe soudů či z komentářové literatury. Obecně soud při rozhodování o osvobození zvažuje nejen sociální poměry žadatele, ale např. i jeho zdravotní stav, výši soudního poplatku či případných nákladů dokazování a to s ohledem na posouzení, zda splnění poplatkové povinnosti je v reálných možnostech účastníka či nikoli. Například u žalobce, jehož jediným příjmem je minimální mzda ze závislé činnosti, by nebyly dány důvody pro osvobození od soudních poplatků (nevyskytly-li by se jiné důvody pro osvobození) např. v případě rozvodu, ale u toho samého žalobce by k osvobození dojít mohlo v případě sporu o zrušení spoluvlastnictví k nemovitosti v hodnotě tří milionů. Přihlíží také ke složitosti soudního sporu, povaze uplatňovaného návrhu, dokonce i původ neschopnosti zaplatit soudní poplatek může hrát roli (například dojde-li k nesolventnosti žadatele nezodpovědným zacházením s majetkem, zadlužováním). Majetkové poměry také nelze upínat pouze ve vztahu k účastníku, jenž se domáhá zmíněného osvobození, nýbrž i k poměrům v jeho rodině (např. k příjmům a majetku manžela). Sama okolnost, že účastník své stávající poměry (s ohledem na absenci vlastních příjmů) subjektivně vnímá jako

43

Praxe soudů je však taková, že vyplnění formuláře žadatelem je podmínkou pro vydání usnesení o osvobození od soudních poplatků.

35

poměry (krajně) tíživé, tedy v žádném případě nepředstavuje důvod, pro nějž by již byly splněny podmínky ve smyslu ust. § 138 odst. 1 o. s. ř.44

U právnických osob a fyzických osob, které jsou podnikateli, lze vzít v úvahu rovněž povahu jejich podnikatelské nebo jiné činnosti, stav a strukturu majetku či platební schopnost (solvenci).45 Dalším příkladem judikatury věnující se poměrům žadatele o osvobození od soudních poplatků je rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 20. 5. 2004 sp. zn. 5 Ads 1/2004 – 63. V něm Nejvyšší správní soud stanovil, že „Při rozhodování o osvobození od soudních poplatků nelze vycházet pouze z mechanického porovnání výše příjmu a částek stanovených nařízením vlády č. 42/1998 Sb., kterým se zvyšují částky životního minima, aniž by byly vzaty v potaz další skutečnosti, mezi nimi i reálná výše životních nákladů. Objektivní nedostatek finančních prostředků se nesmí stát překážkou přístupu k soudu. Při hodnocení majetkových poměrů je třeba přihlédnout nejen k výši příjmů a množství disponibilních finančních prostředků, ale též k možnosti si tyto prostředky opatřit. Soud také má přihlížet k výši soudního poplatku, k nákladům, které si pravděpodobně vyžádá dokazování, k povaze uplatněného nároku.“ Dále také rozhodnutí Vrchního soudu ze dne 28.4.2000 sp. zn. 9 Cmo 353/2000, ve kterém je řečeno, že „nelze-li dovodit, že by navrhovateli bránily v práci zdravotní důvody, nebo že by byl jako nezaměstnaný veden v evidenci příslušného úřadu práce, nelze nemajetnost jako důsledek absence příjmů z pracovního nebo obdobného poměru v tomto případě uvádět jako důvod pro osvobození od povinnosti platit soudní poplatky, a tím vlastně přenést toto břemeno na stát“. Ústavní soud se v nedávné době věnoval zajímavé otázce, kdy stěžovatel namítal porušení svých základních práv (právo na soudní a jinou právní ochranu) tím, že mu nebylo přiznáno osvobození od soudních poplatků v řízeních na ochranu osobnosti. Ačkoliv sám stěžovatel v žádosti o osvobození od soudních poplatků uvedl, že je schopen vzhledem ke svým majetkovým poměrům soudní poplatek v předmětné věci zaplatit, domáhal se osvobození od poplatků z toho titulu, že žalob podal několik a tudíž by poplatek musel

44

Viz Usnesení Krajského soudu v Ústí nad Labem ze dne 17.2. 2004, sp. zn. 10 Co 111/2004 Bureš, J., Drápal, L. Krčmář, Z. a kol. Občanský soudní řád. Komentář. I. Díl. 7. vyd.. Praha 2006, str. 636637 45

36

zaplatit za každou z nich, což by již představovalo v souhrnu větší částku. Ústavní soud ve svém nálezu ze dne 09.02.2009 sp. zn. IV. ÚS 2856/08 zkonstatoval, že „Účelem právního institutu osvobození od soudních poplatků je zajistit navrhovateli přístup k soudu a s ním spjatou ochranu jeho právům i v podmínkách jeho tíživé materiální a sociální situace. Posouzení naplnění tohoto účelu je ale vázáno na konkrétní věc a konkrétní uplatňované právo a nikoli ve vazbě na jiné jím uplatňované nároky. Přístup opačný by úvahou per reductionem ad absurdum vedl k důsledku, dle něhož účastník, jehož poměry neodůvodňují osvobození od soudního poplatku, měl by přesto být od jeho úhrady osvobozen jen proto, že žalob podal mnoho. Došlo by tím nejen k vybočení z rámce ustanovení § 138 odst. 1 o. s. ř., nýbrž i k založení nerovnosti mezi účastníky řízení ve srovnatelných případech.“ Tímto Ústavní soud potvrdil názor odvolací soudu, který o věci rozhodoval a který „vyjádřil přesvědčení, že četnost žalob stěžovatele nemůže vést k popření smyslu § 138 odst. 1 o. s. ř., jímž není to, aby docházelo k osvobozování od soudních poplatků majetných žadatelů, kteří nechtějí jejich placením zmenšit svůj majetek.“ V případě, že žadatel o osvobození od soudních poplatků předloží soudu neúplně vyplněné Potvrzení o osobních, majetkových a výdělkových poměrech (například nedoloží potvrzení výše svých příjmů), soud takového žadatele vyzve, aby v určené lhůtě žádost doplnil. Z judikatury vyplývá, že i v případě, že žadatel v této stanovené lhůtě nezašle doplněný tiskopis zpět, soud nemůže vydat rozhodnutí, jímž by účastníku nepřiznal osvobození od soudních poplatků. Může pouze účastníka vyzvat, aby listinu předložil s poučením, že důkazní břemeno o účastníkem tvrzených poměrech, jež mají vést k přiznání osvobození od soudních poplatků dle § 138 odst. 1 o. s. ř., leží na něm (usnesení Krajského soudu v Ústí nad Labem ze dne 22.8. 2001, sp. zn. 10 Co 500/2001). d) soud osvobození přizná jen tehdy, nejedná-li se o svévolné nebo zřejmě neúspěšné uplatňování nebo bránění práva. O tyto případy „se jedná zejména tehdy, jestliže již ze skutkových tvrzení žadatele (aniž by bylo třeba provádět dokazování) je nepochybné, že mu ve věci nemůže být vyhověno. Svévolným uplatňováním nebo bráněním práva je zejména šikanózní výkon práva nebo zjevné oddalování splnění povinností, dlužníka nepochybně zavazujících“.46 Jako příklad lze uvést situaci, kdy by žalobce podal žalobu na zrušení

46

Bureš, J., Drápal, L., Krčmář, Z. et al. Občanský soudní řád, komentář – I. Díl. 6. vyd. Praha : C. H. Beck. 2003, s. 521-522

37

spoluvlastnictví nemovitosti, která by však v katastru nemovitostí měla uvedeného pouze jediného vlastníka. O bezúspěšnou procesní obranu by zase šlo v případě, že žalovaný uznává svůj dluh vůči žalobci, odmítá ho však uhradit. „Musí jít tedy vždy o zjevně evidentní případy, mezi které nelze řadit právně složité kauzy, kde otázka důvodnosti žaloby či procesní obrany bude posouzena až po provedeném dokazování, to vše s přihlédnutím k tomu, že samotný žalobní návrh není bezúspěšně podaný stejně jako procesní obrana protistrany“.47 e) osvobození se vztahuje na celé řízení, není-li blíže vymezeno, na jakou část se osvobození vztahuje, a má i zpětnou účinnost (nerozhodne-li předseda senátu jinak), poplatky zaplacené před rozhodnutím o osvobození se nevracejí f) přiznané osvobození lze kdykoliv odejmout a to i se zpětnou účinností, pokud se do

pravomocného skončení řízení ukáže, že poměry účastníka osvobození

neodůvodňují, popřípadě neodůvodňovaly. Pro odnětí však nestačí změna v hodnocení poměrů účastníka soudem, musí jít o faktické změny v poměrech účastníka. g) žadatel, kterému soud uzná osvobození od soudních poplatků, nemusí platit ani zálohy na náklady důkazů (§ 141 odst. 1 o. s. ř.), stát také nemá proti takovému účastníku právo na náhradu nákladů řízení (§ 148 odst. 1 o. s. ř.).48 h) o návrhu na osvobození rozhoduje předseda senátu usnesením. Podle zákona č. 121/2008 Sb., o vyšších soudních úřednících a vyšších úřednících státního zastupitelství a o změně souvisejících zákonů ve znění pozdějších předpisů není vyloučeno, aby o návrhu rozhodoval i vyšší soudní úředník.

Velmi zajímavým by byl údaj o počtu žádostí o osvobození od soudních poplatků či přidělení bezplatného zástupce a také statistika počtu kladně vyřízených a zamítnutých žádostí. Z takové statistiky by bylo možno posoudit, nakolik je institut bezplatné právní pomoci využíván v praxi, jaké je vůbec povědomí veřejnosti o možnosti využít příslušná ustanovení o. s. ř. a také, jaké je procento úspěšnosti žádostí. Tyto údaje by byly užitečné

47

Vrcha, P. Civilní sporný proces. Osvobození účastníka od soudních poplatků. ASPI – Původní nebo upravené texty pro ASPI. 2006, ASPI ID: LIT27331CZ 48 Winterová, A. a kolektiv. Občanský soudní řád s vysvětlivkami a judikaturou. Praha : Linde, a.s. 2005

38

samozřejmě nejen pro účely této práce, ale i vzhledem k přípravě legislativy k bezplatné právní pomoci (zejména s ohledem na vyčíslení nákladů a zvolení vhodné alternativy i podle hlediska finančního). Uvedené statistické údaje však nelze zjistit, neboť soudy celkové údaje nezpracovávají. Autorka této práce vycházela z informací obsažených ve zprávě Přístup ke spravedlnosti ve střední a východní Evropě, Česká republika 49 a dále z vlastního šetření, kdy bylo kontaktováno 10 okresních soudů v ČR. Na tyto soudy byl zaslán dotaz týkající se statistických údajů o počtu přijatých žádostí o osvobození od soudních poplatků či přidělení bezplatného zástupce, počtu kladně vyřízených a zamítnutých žádostí, nejčastějších důvodů zamítnutí a oblastí práva, kterých se nejčastěji žádosti týkají. Ani jeden z oslovených soudů statistické zjišťování neprovádí a není tudíž schopen odpovědět na položené otázky přesnými údaji. Pouze jeden soud byl schopen zaslat konkrétnější čísla a jeden alespoň přibližný odhad – zástupce soudu Rychnov nad Kněžnou sice uvedl, že „tento soud nezpracovává žádné speciální statistiky o počtech žádostí na osvobození od placení soudního poplatku či ustanovení bezplatného zástupce pro řízení v rámci občansko-právního řízení“, nicméně přiložil údaje za roky 2004 – 2006. „Zdejší soud rozhodoval v těchto letech takto: 32krát o ustanovení zástupce pro řízení (29krát vyhověl, 3krát nevyhověl ), : 23krát o osvobození od placení soudních poplatků (20krát vyhověl, 3krát nevyhověl). Nejčastějším důvodem odmítnutí bylo neprokázání takových majetkových poměrů nasvědčujících k vydání rozhodnutí o ustanovení bezplatného zástupce a osvobození od placení soudních poplatků. Dalším důvodem pro odmítnutí byla jistá „banalita sporu“, tj. navrhovatel žádal o ustanovení zástupce z řad advokátů v případech, kdy se jednalo o zcela jednoduchý spor, v němž nehrozilo, že by účastník byl poškozen na svých právech. Pokud se jedná o případy, ve kterých se žádosti vyskytují nejčastěji, nelze toto vymezit.“50 Zástupce soudu Praha západ považuje žádosti o ustanovení zástupce podle § 30 o. s. ř. za časté – odhadem každý čtvrtý až pátý spis, kde je účastníkem fyzická osoba. Velká část těchto žádostí je zamítnuta. Nejčastějšími důvody zamítnutí jsou dostatečné majetkové poměry (nejčastěji se zjistí, že účastník vlastní nemovitost, která může být pronajata či

49

Přístup ke spravedlnosti ve střední a východní Evropě, Česká republika, zpráva o zemi. Překlad publikace vydala Poradna pro občanství, občanská a lidská práva, 2003 [online]. [citováno 23. 8. 2009]. Dostupné z: http://poradna-prava.cz, s. 29-30 50 Zdroj e-mailová korespondence: Morávek Jan, Odpověď na dotaz [online], Adéla Kudynová, 13.8.2008, [citováno 10. 9 2009]

39

zastavena nebo má např. evidovány cenné papíry u Střediska cenných papírů), svévole navrhovatele či zřejmá bezúspěšnost návrhu na zahájení řízení.51 I pouhé tyto dva uvedené případy ukazují na to, že statistické výstupy ohledně počtu přijatých a odmítnutých žádostí na ustanovení zástupce by byly velmi zajímavé a nanejvýš přínosné pro zmapování poskytování právní pomoci v ČR a určitým vodítkem při legislativním řešení problematiky BPP. Samozřejmě nelze dělat žádné závěry z odpovědí dvou soudů (navíc by bylo vhodnější neporovnávat soud pražský a mimopražský), nicméně i tyto příklady nabízejí podněty k zamyšlení. Čím je způsobeno, že jeden soud je zahlcen žádostmi o bezplatného zástupce, zatímco druhý má pouhých 32 žádostí během tří let? Nakolik odlišné je posuzování žádostí, když jeden soud většinu žádostí zamítá zatímco druhý vyhoví 29 žádostem ze 32?

4.1.4 Hotové výdaje zástupce a odměna za zastupování Pokud byl zástupce ustanoven, účastník je osvobozen od hrazení jak hotových výdajů zástupce, tak odměny za zastupování (§ 138 odst. 3 o. s. ř.). V případě, že byl zástupcem nebo opatrovníkem ustanoven advokát, platí podle § 140 odst. 2 tyto hotové výdaje a odměnu za zastupování stát. Při určení náhrady hotových výdajů a odměny za zastupování se postupuje podle ustanovení § 6 a následující vyhlášky č. 177/1996 Sb., o odměnách advokátů a náhradách advokátů za poskytování právních služeb (advokátní tarif), ve znění pozdějších předpisů. Je-li advokát plátcem daně z přidané hodnoty, pak se tento jeho nárok zvyšuje o částku odpovídající této dani, kterou advokát odvádí dle zákona č. 235/2004 Sb., o dani z přidané hodnoty, ve znění pozdějších předpisů. V odůvodněných případech stát poskytne advokátovi přiměřenou zálohu. Stát platí rovněž hotové výdaje ustanoveného zástupce, který není advokátem, náklady důkazů, které nejsou kryty zálohou a náklady spojené s tím, že účastník jedná ve své mateřštině nebo se dorozumívá některým z komunikačních systémů neslyšících a hluchoslepých osob (§ 141 odst. 2 o. s. ř.). Na rozdíl od advokáta zákon zástupci, který není advokát, nepřiznává právo na odměnu za zastupování.

51

Zdroj e-mailová korespondence: Behr Tomáš, Odpověď na dotaz [online], Adéla Kudynová, 29.7.2008, [citováno 10. 9. 2009]

40

4.1.5 Hrazení nákladů důkazu Až do účinnosti zákona č. 7/2009 Sb., kterým je novelizován mimo jiné § 141 odst. 1 o. s. ř. platilo, že z povinnosti uložené předsedou senátu složit zálohu na náklady důkazu, který účastník navrhl nebo který nařídil soud o skutečnostech jím uvedených anebo v jeho zájmu, byl vyjmut účastník, jež splňoval podmínky pro osvobození od soudních poplatků. Literatura i praxe považovala splněním podmínek pro osvobození podmínky dané § 138 odst. 1 o. s. ř., nikoliv však věcné či osobní osvobození52. Důležitým aspektem rovněž byla skutečnost, že účastník nemusel být fakticky od soudních poplatků osvobozen, stačilo, že splňoval pro toto osvobození podmínky, přičemž bylo povinností soudu zvážit, zda účastník uvedené podmínky splňuje, či nikoliv. Tuto úpravu lze považovat z hlediska ochrany nemajetného účastníka za výhodnou, neboť je tímto zaručeno, že budou provedeny všechny potřebné důkazy bez ohledu na solventnost účastníka. Jako určitou pojistku práva na spravedlivý proces lze také vnímat formulaci podle které předseda senátu „může“ uložit účastníku složení zálohy na náklady důkazu. Ačkoliv byla tato formulace vykládána spíše jako pravidlo, tedy že jakmile bylo zřejmé, že náklady vzniknou, soud zpravidla povinnost složit zálohu uloží, přesto zde existoval prostor pro zvážení individuálního případu. Soud tak mohl reagovat na konkrétní situace, kdy by například uložení zálohy bylo neúčelné zejména s ohledem na předpokládanou zanedbatelnou výši nákladů nebo by mohlo být právě v rozporu s principy spravedlivého procesu. Novela č. 7/2009 Sb. přináší v uvedených bodech poměrně podstatné změny. Nové znění § 141 odst. 1 říká: „Lze-li očekávat náklady důkazu, který účastník navrhl nebo který nařídil soud o skutečnostech jím uvedených anebo v jeho zájmu, uloží předseda senátu tomuto účastníku, není-li osvobozen od soudních poplatků, aby před jeho provedením složil zálohu podle předpokládané výše nákladů, jinak nelze důkaz navrhovaný účastníkem provést, o tom musí být účastník poučen.“ Co se týče ochrany nemajetných účastníků, nalezneme zde tři základní změny: a) zálohu nemusí složit účastník, který je osvobozen od soudních poplatků b) předseda senátu uloží složení zálohy, lze-li očekávat náklady důkazu c) není-li záloha složena, nelze důkaz navrhovaný účastníkem provést.

52

Srov. Lavický, Petr, Záloha na náklady dokazování v českém civilním procesu, přijato k publikaci do Právního fóra

41

Ad a)

Na rozdíl od předchozí úpravy, podle které účastník nemusel být osvobozen od

soudních poplatků a přesto mohl být zproštěn povinnosti složit zálohu na provedení důkazu, nově je podmínkou pro zproštění této povinnosti existující rozhodnutí o osvobození od soudního poplatku. Podle důvodové zprávy k zákonu č. 7/2009 Sb. „se jedná se o posílení zodpovědnosti účastníka, zejména sporného řízení, za náklady vynakládané v souvislosti s řízením. Je na účastníku, aby, pokud má za to, že splňuje podmínky, požádal o osvobození, eventuelně částečné, od soudních poplatků“. Pokud tedy o osvobození účastník nepožádá, soud nebude zkoumat podmínky pro osvobození a hrazení zálohy účastníkovi může uložit. Z důvodové zprávy rovněž vyplývá, že zákonodárce měl na mysli pouze případ individuálního osvobození podle § 138 odst. 1 o. s. ř., osobní či věcné osvobození ani nadále nebude rozhodné. V případě osobního či věcného osvobození totiž nemusí účastník o osvobození sám žádat. Nové znění § 141 také klade větší požadavky na soud, aby při rozhodování o osvobození od soudních poplatků bral v úvahu nejen možnosti účastníka zaplatit soudní poplatek, ale také zálohy na provedení důkazů. Vzhledem k nákladnosti provádění některých důkazů (např. znaleckého posudku) se může stát, že žadatel o osvobození má dostatek prostředků na zaplacení soudního poplatku, ale jeho majetkové poměry mu již neumožní složit zálohu na provedení takového důkazu. V těchto případech by měl předseda senátu rozhodnout o osvobození s ohledem na výši zálohy a žadatele osvobodit od poplatku alespoň částečně. Toto částečné osvobození by mělo zajistit, že účastník nebude platit zálohy na provedení důkazu vůbec či je zaplatí ve snížené výměře53. Ad b)

Zde došlo ke změně v tom smyslu, že zatímco podle původního znění předseda

senátu „mohl“ uložit složení zálohy, podle novely složení zálohy „uloží“. Pokud bychom vykládali toto ustanovení doslovně, mohlo by v určitých případech dojít k porušení práva na spravedlivý proces. V zájmu ochrany nejen nemajetných účastníků je třeba přiklonit se k širšímu výkladu, jež bude zohledňovat zároveň účel a smysl zákona54, a podle kterého by uložení složení zálohy nemělo být bezvýjimečné.

53

S možností částečného hrazení zálohy na provedení důkazu dle poměru, ve kterém byl účastník osvobozen, počítá důvodová zpráva k zákonu č. 7/2009 Sb. 54 V tomto smyslu se vyslovil i Ústavní soud ve stanovisku pléna ze dne 21. 5. 1996 sp. zn. Pl. ÚS-st. 1/96, podle kterého „vázanost soudu zákonem neznamená bezpodmínečně nutnost doslovného výkladu aplikovaného ustanovení, nýbrž zároveň vázanost smyslem a účelem zákona“.

42

Ad c)

Možnost sankce neprovedení důkazu by mělo vést k tomu, aby soudci skutečně

velmi pečlivě hodnotili majetkovou situaci účastníků a rozhodovali o osvobození (úplném či částečném) s ohledem na výši nákladů záloh. V případě nesprávného posouzení finanční situace účastníka by mohlo snadno dojít k porušení práva na spravedlivý proces, neboť účastník by nebyl schopen doložit svá tvrzení v soudním řízení jen kvůli neschopnosti zaplatit zálohu na provedení důkazu podporujícího jeho argumenty55.

4.1.6 Náhrada nákladů řízení Existují-li u účastníka předpoklady pro osvobození od soudních poplatků, je prolomena zásada § 148 a sice, že stát má podle výsledků řízení proti účastníkům právo na náhradu nákladů řízení. Otázkou je, jak postupovat v případě, že účastník byl osvobozen od soudních poplatků, ale v důsledku soudního řízení získal např. značný finanční obnos. Praxe soudů je taková, že přestože to odůvodňují výsledky řízení, neukládá se povinnost nahradit státu jeho náklady účastníku, kterému bylo přiznáno osvobození od soudních poplatků v plném rozsahu. To by bylo možné pouze v případě, že mu osvobození bylo odejmuto. V případě, že účastník splňuje předpoklady pro osvobození od poplatků jen zčásti, soud výši náhrady přiměřeně sníží. Nemůže-li stát požadovat úhradu nákladů po účastníkovi z výše uvedených důvodů, nebrání mu to v rozhodnutí, podle kterého státu nahradí tyto náklady jeho vedlejší účastník, ledaže by rovněž splňoval předpoklady pro osvobození od poplatků.56

4.2 Právní pomoc v řízení před správním soudem Ustanovení, zajišťující nemajetným účastníkům řízení rovný přístup k soudnímu řízení a bezplatné zastoupení nalezneme vedle o. s. ř. rovněž v zákoně č. 150/2002 Sb., soudní řád správní, ve znění pozdějších předpisů (dále jen s. ř. s.).

55

Lavický, P. Záloha na náklady dokazování v českém civilním procesu. Přijato k publikaci do Právního fóra V literatuře je ovšem možné setkat se i s opačným názorem a sice, že regres ze strany státu vůči účastníkovi, který následně finanční prostředky získá, není tímto vyloučen a je dokonce zákonem č. 219/2000 Sb., o majetku ČR, ve znění pozdějších předpisů, předpokládán. Srov.Vrcha, P. Civilní sporný proces. Osvobození účastníka od soudních poplatků. ASPI – Původní nebo upravené texty pro ASPI. 2006, ASPI ID: LIT27331CZ 56

43

4.2.1 Zastoupení účastníka řízení před správním soudem Stejně jako v případě řízení před obecným soudem může být účastník v řízení ve správním soudnictví zastupován fyzickou osobou s plnou způsobilostí k právním úkonům, odborovou organizací, jejímž je členem, advokátem nebo jinou osobou, která vykonává specializované právní poradenství podle zvláštních zákonů, týká-li se návrh oboru činnosti v nich uvedených (tedy například daňovým poradcem, patentovým zástupcem atd.)57. Povinné zastoupení advokátem se vztahuje pouze na kasační stížnosti, to neplatí v případě, že má stěžovatel, jeho zaměstnanec nebo člen, který za něj jedná nebo jej zastupuje, vysokoškolské právnické vzdělání, které je podle zvláštních zákonů vyžadováno pro výkon advokacie.58 Není však vyžadováno, aby kasační stížnost byla také advokátem sepsána či dodatečně schválena, jako je tomu v řízení o dovolání podle o. s. ř.59 Ustanovení o povinném zastoupení žalobce advokátem nezakládá nerovnost účastníků řízení, má naopak zajistit rovnost účastníků řízení tak, aby žalobce nebyl proti žalovanému správnímu orgánu znevýhodněn v důsledku neznalosti zejména procesních právních předpisů. (usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 24.2.1998, sp. zn. 5 A 83/97 - 28. Podle judikatury Nejvyššího správního soudu (dále jen „NSS“) je však možné uplatnit z povinného zastoupení výjimku. Například podle rozsudku NSS ze dne 28. 4. 2004, sp. zn. 6 Azs 27/2004 není v řízení o kasační stížnosti u NSS proti usnesení krajského soudu o zamítnutí návrhu na ustanovení zástupce žalobců důvodem pro odmítnutí kasační stížnosti nedostatek právního zastoupení.

4.2.2 Ochrana nemajetných účastníků řízení Ochrana účastníků je v obecné rovině dána povinností soudu vyplývající z § 36 odst. 1 s. ř. s. a sice poskytnout účastníkům stejné možnosti k uplatnění jejich práv a poskytnout jim poučení o jejich procesních právech a povinnostech v rozsahu nezbytném pro to, aby v řízení neutrpěli újmu. Princip rovnosti účastníků řízení je jedním ze základních principů, jimiž je soudní řízení ovládáno. Tento princip vyjadřuje skutečnost, že účastníci řízení musí stát před soudem v rovném postavení, aniž by byla jedna nebo druhá strana jakkoli procesně

57

Zákon č. 150/2002 Sb., soudní řád správní, ve znění pozdějších předpisů, § 35 Zákon č. 150/2002 Sb., soudní řád správní, ve znění pozdějších předpisů, § 105 odst. 2 59 Součková, M., Lavický, P.,Siškeová, S. Soudní řád správní s judikaturou a souvisejícími předpisy. 1. vyd. Praha : C.H.Beck. 2005. s. 64 58

44

zvýhodněna. K provedení tohoto principu se ukládá soudu povinnost, aby oběma stranám sporu zajistil stejné možnosti k uplatnění jejich práv60. Naplnění této zásady umožňuje mimo jiné institut ustanovení zástupce účastníkovi, jehož majetkové poměry nedovolují hradit si právní zastoupení. V případě nemajetného účastníka může dle § 35 odst. 8 soudního řádu správního

předseda senátu ustanovit

usnesením pro takového účastníka zástupce. Musí však být splněny tyto podmínky: a) musí jít o navrhovatele, u něhož jsou předpoklady, aby byl osvobozen od soudních poplatků. Osvobozen může být dle § 36 odst. 3 na vlastní žádost usnesením předsedy senátu, pokud doloží, že nemá dostatečné prostředky. Dospěje-li však soud k závěru, že návrh zjevně nemůže být úspěšný, takovou žádost zamítne. Přiznané osvobození kdykoliv za řízení odejme, popřípadě i se zpětnou účinností, jestliže se do pravomocného skončení řízení ukáže, že poměry účastníka přiznané osvobození neodůvodňují, popřípadě neodůvodňovaly. Otázku, zda se právo na osvobození od soudních poplatků vztahuje jen na fyzickou osobu, či na fyzickou i právnickou osobu, řeší např. nález Ústavního soudu ze dne 27. 10. 1998, sp. zn. II. ÚS 13/98, podle kterého při interpretaci možnosti získat osvobození od soudních poplatků, je třeba vycházet ze zásady rovnosti stran, tak jak je zakotvena v čl. 37 odst. 3 Listiny a čl. 96 odst. 1 Ústavy. A to s tím důsledkem, že se uvedeného ustanovení může dovolávat nejen fyzická, ale i právnická osoba. Stejně jako v občanském soudním řízení i v případě řízení před správním soudem narážíme na otázku, jak má být vykládán pojem „nedostatečné prostředky“. Vzhledem k tomu, že zákon podrobněji tento termín nevymezuje, je třeba podívat se na rozhodovací praxi soudů. Jako příklad lze uvést rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 24. 10. 2007 sp. zn. 1 Afs 65/2007 – 37: Podle něj je individuální osvobození od soudních poplatků procesní institut, jehož účelem je zejména ochrana účastníka, který se nachází v tíživých poměrech, před nepřiměřeně tvrdým dopadem zákona o soudních poplatcích, znemožňujícím ve svém důsledku právo každého na přístup k soudu, zaručené v čl. 36 Listiny základních práv a svobod. Nejde-li o případ, kdy návrh zjevně nemůže být úspěšný, soud (předseda senátu) při rozhodování především porovnává na jedné straně výdělkové a další majetkové a sociální

60

Součková, M., Lavický, P.,Siškeová, S. Soudní řád správní s judikaturou a souvisejícími předpisy. 1. vyd. Praha : C.H.Beck. 2005. s. 63

45

poměry dotyčného účastníka řízení včetně možnosti opatření si potřebných prostředků, na druhé straně pak výši soudního poplatku se zřetelem na případné další náklady spojené s předmětným řízením před soudem (dokazování, náklady právního zastoupení, apod.) či povahu věci samé. Výsledkem této úvahy je pak závěr, zda účastníkovi je možné přiznat osvobození od soudních poplatků či nikoli. Podle názoru NSS nestačí posuzovat finanční situaci žadatele podle toho, zda jde o osobu žijící nad úrovní životního minima. Mechanickou aplikaci zákona o životním a existenčním minimu bez dalšího nelze považovat za odůvodnění odpovídající povaze a závažnosti věci. Je třeba přihlédnout i k dalším faktorům jako je případná vyživovací povinnost, výše případných dluhů, náklady na bydlení, výše příjmu manžela/manželky atd. Skutečné osvobození od poplatků však není podmínkou pro získání bezplatné právní pomoci – žadatel může získat takovou pomoc i v případě, že nezíská osvobození od soudních poplatků, stačí, že u něho jsou pro takové osvobození předpoklady. b) ustanovení zástupce je třeba k ochraně jeho práv. K otázce obsahu pojmu ochrana práv účastníka lze uvést rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 28.12.2005, sp. zn. 4 Ads 73/2004 - 45: V tomto rozhodnutí se NSS zabývá obsahem práva účastníka řízení na ustanovení zástupce pro toto řízení dle zmíněného § 35 odst. 8. Podle závěrů NSS má navrhovatel právo na ustanovení zástupce, jsou-li splněny dvě podmínky zároveň: 1) navrhovatel splňuje předpoklady pro osvobození od soudních poplatků 2) a ustanovení zástupce je třeba k ochraně jeho práv. Prokáže-li navrhovatel schopnost sám se účinně v řízení bránit (např. podat řádnou žalobu, vyplnit prohlášení o osobních, majetkových a výdělkových poměrech, podat proti neustanovení zástupce kasační stížnost a jinak reagovat, nejde o věc skutkově náročnou atd.), není splněna druhá podmínka a nárok na ustanovení obhájce tak navrhovateli nevzniká. Ustanovení zástupce dle § 35 odst. 8 je možné vždy jen na návrh účastníka Požádá-li navrhovatel o osvobození od soudních poplatků nebo o ustanovení zástupce, po dobu od podání takové žádosti do právní moci rozhodnutí o ní neběží lhůta stanovená pro podání návrhu na zahájení řízení. Podle § 56 odst. 1 s. ř. s. soud návrhy na osvobození od soudních poplatků a na ustanovení zástupce vyřizuje přednostně, tedy mimo pořadí věcí, v jakém k soudu došly.

46

Hotové výdaje zástupce a odměnu za zastupování platí v případě ustanovení zástupce dle § 35 odst. 8 stát. Navíc je zde řešena i otázka úhrady daně z přidané hodnoty u zástupců, jež jsou plátci daně z přidané hodnoty. V soudním řádu správním se také můžeme setkat se zvláštními formami zastupování a sice ve dvou skupinách případů: a)

do první skupiny lze zařadit účastníka, který se cítí diskriminován správním orgánem z důvodu pohlaví, národního, sociálního nebo rasového původu, příslušnosti k národnostní nebo etnické menšině, barvy pleti, jazyka, náboženství, víry, světového názoru, politického nebo jiného smýšlení, zdravotního postižení, věku, majetku, rodu nebo jiného postavení, anebo sexuální orientace. Takový účastník může být kromě výše uvedených zástupců zastoupen i právnickou osobou vzniklou dle zákona č. 83/1990 Sb., o sdružování občanů, ve znění pozdějších předpisů. Podmínkou je, aby k činnostem uvedeným ve stanovách této právnické osoby patřila ochrana před takovou diskriminací. Za právnickou osobu při soudním řízení jedná k tomu pověřený její zaměstnanec nebo člen.61

b)

Druhou skupinu tvoří účastníci, kteří se domáhají soudní ochrany žalobou ve věci mezinárodní ochrany. Zde platí rovněž možnost zastoupení právnickou osobou vzniklou dle zákona č. 83/1990 Sb., o sdružování občanů, která však musí mít ve stanovách jako jednu z činností poskytování právní pomoci uprchlíkům. Za tuto právnickou osobu jedná k tomu pověřený její zaměstnanec nebo člen, který má vysokoškolské právnické vzdělání, které je podle zvláštních předpisů vyžadováno pro výkon advokacie.62

Stejně jako v ostatních právních předpisech zakotvujících bezplatnou právní pomoc, i v případě soudního řádu správního se setkáváme s řadou nejasností a mezer v právní úpravě. Je dán poměrně velký prostor pro uvážení soudce (např. široký výklad pojmu „je-li to třeba k ochraně práv účastníka“, nebo pojmu „nemá dostatečné prostředky“, tato volnost stejně jako v o. s. ř. může být pro účastníka kladem i záporem – soudce má možnost reagovat na individuální případ, na druhou stranu však vzniká určitá právní nejistota žadatele). Není také

61 62

Zákon č. 150/2002 Sb., soudní řád správní, ve znění pozdějších předpisů, § 35 odst. 4 Zákon č. 150/2002 Sb., soudní řád správní, ve znění pozdějších předpisů, § 35 odst. 5

47

jasné, kdy má být stanoven zástupce z řad advokátů a kdy nikoliv či v jaké fázi řízení vzniká právo na ustanovení zástupce. Pro vyjasnění některých bodů, které vágní právní úpravou mohou způsobovat v praxi problémy, je třeba sáhnout do judikatury. Například k posledně jmenované otázce vzniku nároku na ustanovení zástupce se vyjadřuje NSS ve svém rozhodnutí ze dne 27. 9. 2006, sp. zn.: 2 As 2/2006 – 50. Podstatou sporu je otázka, zda je možné požádat soud o ustanovení advokáta ještě před zahájením řízení, tj. před podáním žaloby. NSS v odůvodnění rozhodnutí vyslovil názor, že k ustanovení advokáta soudem může dojít již před podáním žaloby. To podle něj vychází z čl. 37 odst. 2 Listiny základních práv a svobod, dle kterého má každý právo na právní pomoc v řízení před soudy, jinými státními orgány či orgány veřejné správy, a to od počátku řízení. Počátek řízení je však nutné vyložit odlišně od zahájení řízení, neboť dle názoru NSS se jedná o okamžik předcházející samotnému zahájení řízení. Tento závěr lze dovodit ze skutečnosti, že osoba může významně potřebovat právní pomoc právě před samotným podáním žaloby, neboť může jít o právně složitou věc, kterou osoba neumí sama posoudit a neví, jakým konkrétním procesním postupem má svoji právní pozici hájit. A právě v případě podání žaloby ve správním soudnictví je velmi složitým a často nejdůležitějším úkonem, který vyžaduje určité právnické znalosti. Pokud se k těmto znalostem navrhovatel nemůže dostat např. pro své finanční a majetkové poměry a nebyla by mu zajištěna pomoc ze strany státu, mohlo by dojít k nerovnému postavení účastníků sporu, kdy jedna ze stran by měla výhodu oproti straně druhé. Tato nerovnost hrozí ve správním soudnictví zejména, neboť jako protistrana účastníka vystupuje správní orgán, který je po odborné stránce vybaven dostatečně. Z výše uvedeného tedy dle názoru NSS jednoznačně vyplývá vůle zákonodárce umožnit ustanovení zástupce již před podáním návrhu na zahájení řízení. To samozřejmě za splnění zákonných podmínek – navrhovatel musí co nejpřesněji vymezit, co má být předmětem řízení, jež hodlá zahájit, a z čeho usuzuje, že došlo k porušení jeho veřejných subjektivních práv. Jedině tak soud může zhodnotit, zda je ustanovení zástupce třeba k ochraně práv navrhovatele.

4.3 Právní pomoc v řízení o ústavní stížnosti Specifikem řízení o ústavní stížnosti je zásada, že účastník řízení před Ústavním soudem (dále jen „ÚS“) musí být zastoupen advokátem a to v rozsahu stanoveném zvláštními

48

předpisy63. Tato povinnost se vztahuje již na samotné podání ústavní stížnosti (viz např. usnesení Ústavního soudu ze dne 17. 2. 1998, sp. zn. II. ÚS 141/97, či usnesení ze dne 23. 9. 2004, sp. zn. Pl. ÚS 44/04, ve kterých ÚS shodně uvedl, že „povinnost být v řízení zastoupen se vztahuje na celé řízení, včetně sepsání samotné ústavní stížnosti. Nelze se domnívat, že tento úkon není součástí řízení před Ústavním soudem, ba právě naopak, je to prakticky nejdůležitější část řízení, neboť účast advokáta při podávání ústavních stížností má jednak vyloučit a omezit zbytečná podání a tím chránit občany před zbytečnými finančními náklady, jednak má již v podání vyhodnotit skutečnosti vedoucí k porušení ústavnosti, včetně označení, která základní práva a svobody občanů byly porušeny, to vše za dodržení zákonem předepsaných náležitostí.“ V tomto případě více než kdy jindy musí být zaveden mechanismus, který by umožňoval přístup k Ústavnímu soudu i osobě, která na zastoupení advokátem nemá dostatek finančních prostředků. Na tuto potřebu reaguje zákon č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu v § 83. Podle něj soudce zpravodaj rozhodne, že náklady na zastoupení stěžovatele v případě, že to odůvodňují jeho osobní a majetkové poměry (zejména pokud nemá dostatečné prostředky k placení nákladů spojených se zastoupením), hradí zčásti nebo zcela stát. Takto soudce rozhodne usnesením v případě, že ústavní stížnost nebyla odmítnuta a stěžovatel podal návrh na ustanovení bezplatného zástupce před prvním ústním jednáním. Náklady zastoupení hradí Ústavní soud ze svého rozpočtu. Náhradu nákladů zastoupení lze přiznat, i když byla ústavní stížnost zamítnuta.64 V případě, že se v průběhu řízení zjistí, že poměry stěžovatele neodůvodňují nebo neodůvodňovaly osvobození od nákladů na jeho zastoupení, soudce zpravodaj může usnesení o osvobození zrušit nebo změnit a to i se zpětnou účinností. Jak vyplývá z předchozího textu, zákon o Ústavním soudu přiznává ochranu nemajetným až ve chvíli, kdy nedošlo k odmítnutí podané stížnosti. Teprve poté Ústavní soud může rozhodnout o ustanovení zástupce pro řízení. Stěžovatel tedy nemá přiznánu bezplatnou právní pomoc od okamžiku, kdy chce zahájit řízení o ústavní stížnosti, ale až v okamžiku, kdy je stížnost podána a přijata, ačkoli je stanoveno povinné zastoupení advokátem již při podání ústavní stížnosti.

63

Nejedná se však o jediný případ povinného zastoupení advokátem, to nalezneme v našem právním řádu rovněž v případě kasační stížnosti dle s. ř. s. či v případě dovolání dle o. s. ř. 64 Mikule,V., Sládeček,V. Zákon o Ústavním soudu – komentář a judikatura k Ústavě ČR a Listině základních práv a svobod. 1. vyd. Praha: Eurolex Bohemia s.r.o. 2001, s. 305-307

49

Při hledání východiska by bylo možné vycházet z § 63 zákona o Ústavním soudu, který umožňuje (nestanoví-li tento zákon jinak) pro řízení před ÚS přiměřené použití ustanovení občanského soudního řádu a předpisů vydaných k jeho provedení. V tomto případě by tedy bylo možné užít pro získání advokáta k podání ústavní stížnosti přiměřeně ustanovení o. s. ř. Bylo by tak zachováno ústavně zaručené právo na právní pomoc v řízení před soudy, jinými státními orgány či orgány veřejné moci a to od počátku řízení65. Právo na právní pomoc ještě před samotným zahájením řízení (tedy zejména za účelem sepsání žaloby) je přiznáváno judikaturou jak obecných soudů, tak Nejvyššího správního soudu. Ten například vyslovil ve svém rozhodnutí ze dne 27. 9. 2006, sp. zn.: 2 As 2/2006 – 50. názor, že „k ustanovení advokáta soudem může dojít již před podáním žaloby. To podle něj vychází z čl. 37 odst. 2 Listiny základních práv a svobod, dle kterého má každý právo na právní pomoc v řízení před soudy, jinými státními orgány či orgány veřejné správy, a to od počátku řízení. Počátek řízení je však nutné vyložit odlišně od zahájení řízení, neboť dle názoru NSS se jedná o okamžik předcházející samotnému zahájení řízení. Tento závěr lze dovodit ze skutečnosti, že osoba může významně potřebovat právní pomoc právě před samotným podáním žaloby, neboť může jít o právně složitou věc, kterou osoba neumí sama posoudit a neví, jakým konkrétním procesním postupem má svoji právní pozici hájit. A právě v případě podání žaloby ve správním soudnictví je velmi složitým a často nejdůležitějším úkonem, který vyžaduje určité právnické znalosti. Pokud se k těmto znalostem navrhovatel nemůže dostat např. pro své finanční a majetkové poměry a nebyla by mu zajištěna pomoc ze strany státu, mohlo by dojít k nerovnému postavení účastníků sporu, kdy jedna ze stran by měla výhodu oproti straně druhé.“ Závěry NSS by alespoň teoreticky bylo možné přenést i na případ ústavní stížnosti, jejíž podání je rovněž velmi složitým úkonem se zásadním významem pro možnost hájit práva stěžovatele v následném řízení před ÚS. Ústavní soud bohužel nepřijal tuto tezi, zastávanou částí odborné literatury, že na základě pravidla o subsidiárním přiměřeném užití občanského soudního řádu v řízeních podle zákona o Ústavním soudu (viz § 63 zákona o Ústavním soudu) by měl takového advokáta ustanovit Ústavní soud za přiměřeného užití ustanovení § 30 zákona č. 99/1963 Sb., ve znění pozdějších předpisů. Podle Ústavního soudu povaha řízení před ním takový postup neumožňuje, přičemž dostatečně účinným postupem k dosažení sledovaného účelu je určení

65

Telec, I. Polemika o nemožnosti ustanovení advokáta Ústavním soudem. Bulletin advokacie. 1995, č. 1, s. 44

50

advokáta stěžovateli Českou advokátní komoru (ČAK)66. Tento postoj Ústavního soudu je doložen např. jeho usnesením ze dne 17. 3. 1998, sp. zn. III. ÚS 296/97. Dle tohoto usnesení je „povinnost plynoucí státu z ústavně zaručeného práva na právní pomoc (čl. 37 odst. 2 Listiny základních práv a svobod) dostatečně - i z hlediska obligatorního zastoupení pro řízení před Ústavním soudem - zabezpečena zákonem stanoveným způsobem (zákon č. 85/1996 Sb., o advokacii), byť by tento způsob přinášel pro žadatele o právní pomoc jisté potíže (podání žádosti, osvědčení zákonem stanovených podmínek apod.). Je totiž věcí státu, a nikoliv subjektivních představ žadatele o právní pomoc, za jakých podmínek a jakým způsobem je - i nemajetným žadatelům - poskytnutí právní pomoci zabezpečeno; posuzováno ústavními aspekty nelze současné úpravě poskytování právní pomoci nic vytknout. Zásada subsidiarity nemůže znamenat rozšíření kompetence ÚS (rozhodnout o návrhu či žádosti ustanovení advokáta) aplikací obecné procesní normy; výkladový postup zde musí jít cestou nikoliv od občanského soudního řádu k zákonu o Ústavním soudu, ale způsobem přesně opačným: totiž jen tam, kde je toho zapotřebí pro vlastní rozhodovací činnost ÚS, lze stručnost zákona o ÚS doplnit subsidiární aplikací obecné procesní normy.67 K subsidiárnímu užití o. s. ř. se ve výše uvedeném nálezu sp. zn. III. ÚS 296/97vyslovil ÚS takto: „Ústavní soud stojí mimo organizaci obecných soudů, a tím je současně také dána jen omezená podpůrnost procesních norem platných pro obecné soudy…“. Odkazování žadatelů o ustanovení advokáta za účelem sepsání ústavní stížnosti na ČAK lze zdokumentovat např. usnesením ÚS ze dne 12. 8. 2004, sp. zn. II. ÚS 275/04, ve kterém ÚS uvedl, že „při posouzení případu přihlédl k tomu, že navrhovatelce byly výše uvedenou výzvou Ústavního soudu vytčeny vady jejího návrhu, přičemž byla zdůrazněna zejména povinnost plynoucí z ustanovení § 30 a § 31 zákona o Ústavním soudu, být v řízení před Ústavním soudem zastoupena advokátem, a to včetně vlastního sepsání návrhu, na základě speciální plné moci. Navrhovatelka byla informována, že citovaný zákon neumožňuje ustanovení advokáta z úřední moci, avšak dle zákona č. 85/1996 Sb., o advokacii, ve znění pozdějších předpisů, má každý právo na poskytnutí právní pomoci advokátem a na to, aby mu byl v případě, že mu tato pomoc bude odmítnuta, přidělen advokát, určený Českou advokátní komorou.“

66 67

Viz rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 17.7.2009, sp. zn. 7 As 47/2009 - 16 Ševčík, V. Ještě k ustanovení advokáta v řízení před Ústavním soudem. Bulletin advokacie. 1995, č. 5, s. 51

51

4.4 Specifika bezplatné právní pomoci v trestním řízení Tato práce se zabývá instituty přístupu k bezplatné právní pomoci a soudní ochrany zejména z pohledu občanského práva, úpravu trestněprávní však nelze rovněž opominout. Podezřelý, obviněný, obžalovaný i odsouzený musí mít stejně tak jako účastník řízení v režimu o. s. ř. nebo správního řízení zajištěnu kvalitní právní pomoc a to i v případě, kdy nemá dostatek finančních prostředků. V řízení podle trestního řádu musí být účastníkovi zajištěna dostatečná soudní ochrana tak, aby bylo spravedlivě rozhodnuto o vině a trestu. Potrestání pachatele je velkým zásahem do jeho života, soudní ochrana musí spočívat v tom, že bude uložený trest adekvátní spáchanému trestnému činu a celé řízení bude vedeno se zřetelem na práva obžalovaného. Zakotvení těchto práv nalezneme v Listině základních práv a svobod a v mezinárodních smlouvách, které se staly podle čl. 10 Ústavy součástí našeho právního řádu, jako je Úmluva o ochraně lidských práv a základních svobod a Mezinárodní pakt o občanských a politických právech, jejich konkretizaci potom především v zákoně č.141/1961 Sb., o trestním řízení soudním (trestní řád), ve znění pozdějších předpisů. Základní práva obviněného vymezuje č. 40 odst. 3 Listiny. Jak již bylo řečeno výše, podle tohoto článku má obviněný právo, aby mu byl poskytnut čas a možnost k přípravě obhajoby a aby se mohl hájit sám nebo prostřednictvím obhájce. Jestliže si obhájce nezvolí, ačkoliv ho podle zákona mít musí, bude mu ustanoven soudem. Zákon stanoví, ve kterých případech má obviněný právo na bezplatnou pomoc obhájce. Tuto ústavní zásadu nalezneme obsaženou již v základních zásadách trestního řízení v § 2 odst. 13 trestního řádu: „Ten, proti němuž se trestní řízení vede, musí být v každém období řízení poučen o právech umožňujících mu plné uplatnění obhajoby a o tom, že si též může zvolit obhájce; všechny orgány činné v trestním řízení jsou povinny umožnit mu uplatnění jeho práv.“ Cílem tohoto ustanovení je ochrana práv podezřelého, obviněného, obžalovaného i odsouzeného tak, aby během trestního řízení mohly být řádně a včas objasněny skutečnosti, které tuto osobu viny zbavují nebo její vinu alespoň zmírňují.68 V duchu této zásady, dle které má osoba právo na ochranu ve všech fázích řízení, se nese i nález Ústavní soudu ze dne 3. prosince 2001 sp. zn. IV. ÚS 561/01. Ústavní soud konstatoval, že „Právo na právní pomoc zaručované čl. 37 odst. 2 Listiny základních práv a

68

Jelínek, J. a kol. Trestní právo procesní. Aktualiz. vyd. Praha : Eurolex Bohemia s.r.o., 2002. s. 152

52

svobod se vztahuje na všechny fáze řízení a nepochybně zahrnuje i právní pomoc při podávání opravných prostředků.“

4.4.1 Právo na obhajobu Práva obviněného konkretizují ustanovení § 33 trestního řádu. S ohledem na téma této práce se zaměřím na ta práva, která zaručují přístup obviněného k obhajobě jeho práv a oprávněných zájmů. Základním ustanovením, které má realizace těchto práv zajistit, je právo obviněného, aby byl v trestním řízení hájen. Zákon umožňuje, aby se obviněný hájil a) sám (pokud není podmínkou nutná obhajoba), b) prostřednictvím zákonného zástupce obviněného, c) prostřednictvím třetí osoby se samostatnými obhajovacími právy nebo d) advokátem. Ad a) Obviněný se má právo vyjádřit ke všem skutečnostem, které se mu kladou za vinu, a k důkazům o nich, není však povinen vypovídat. Může uvádět okolnosti a důkazy sloužící k jeho obhajobě, činit návrhy a podávat žádosti a opravné prostředky. Ad b) Zákonný zástupce vystupuje jménem obviněného a je vždy povinen hájit jeho zájmy. V případech, kdy je obviněný zbaven způsobilosti k právním úkonům nebo je tato způsobilost omezena je oprávněn obviněného zastupovat, zejména zvolit mu obhájce, činit za obviněného návrhy, podávat za něho žádosti a opravné prostředky; je též oprávněn zúčastnit se těch úkonů, kterých se podle zákona může zúčastnit obviněný. Ve prospěch obviněného může zákonný zástupce tato práva vykonávat i proti vůli obviněného (§ 34 odst. 1). Zákon pamatuje i na případ, kdy zákonný zástupce obviněného nemůže vykonávat svá práva a je nebezpečí z prodlení, předseda senátu a v přípravném řízení státní zástupce může k výkonu těchto práv obviněnému ustanovit opatrovníka. Proti rozhodnutí o ustanovení opatrovníka je přípustná stížnost (§ 34 odst. 2). Ad c) Osoby se samostatnými obhajovacími právy jsou osoby obviněnému blízké a orgán pověřený péčí o mládež. Tyto osoby vykonávají práva jim určená zákonem vlastním jménem – příbuzní např. mohou podávat ve prospěch obžalovaného odvolání, mohou zvolit obviněnému zástupce atd., orgán péče o mládež má právo činit návrhy, klást otázky či podávat opravné prostředky a to i proti vůli mladistvého. Ad d) Obhájce je právním zástupcem osoby, proti které se trestní řízení vede a jeho úkolem je hájit oprávněné zájmy obviněného, jeho práva a poskytnout mu všestrannou právní pomoc. Jeho zásadní povinností je dbát po celou dobu řízení na to, aby byla ve prospěch obviněného využita všechna práva a prostředky obhajoby, které právní předpisy umožňují a 53

aby nebyl obviněný kvůli neznalosti těchto předpisů na svých právech zkrácen. Obhájce musí po celou dobu řízení dbát na to, aby byly řádně a včas objasněny skutečnosti, které obviněného viny zbavují nebo jeho vinu alespoň zmírňují. I v případech, kdy je advokát o vině svého klienta přesvědčen, musí nalézt a zdůraznit polehčující okolnosti, které by vinu obviněného mohly zmírnit, nikdy nesmí použít skutečnosti, které by obviněnému přitěžovaly. Obhájce může dokonce vystoupit i proti vůli obviněného v případech, kdy je zbaven způsobilosti k právním úkonům nebo je jeho způsobilost omezena, toto jednání však musí být vždy ve prospěch obviněného. Obhájcem v trestním řízení může být pouze advokát. Zákon vymezuje, ve kterých případech advokát nesmí obviněného obhajovat (např. v případě, že má v témže řízení z důvodu vedení trestního řízení proti tomuto advokátovi postavení svědka, obviněného nebo zúčastněné osoby nebo vypovídá jako svědek, podává znalecký posudek nebo je činný jako tlumočník (§ 35). Advokát může být zastoupen koncipientem pro jednotlivé úkony trestního řízení, s výjimkou řízení před krajským soudem jako soudem prvního stupně, před vrchním soudem a nejvyšším soudem. Práva a povinnosti obhájce stanoví § 41 trestního řádu. Trestní řád rozlišuje dva způsoby obhajoby – obhájce, kterého si obviněný zvolí a obhájce, kterého ustanoví soud. V obou případech se jedná o obhajobu na základě plné moci.

4.4.2 Nutná obhajoba Mezi opatření směřující k ochraně práv obviněného lze počítat institut nutné obhajoby. Jedná se o případy, kdy musí být obviněný i proti své vůli zastoupen advokátem a to zejména z toho důvodu, že se obviněný nachází v situaci, která omezuje jeho řádný výkon práva na obhajobu. Příkladmo se jedná o zbavení či omezení způsobilosti obviněného k právním úkonům, umístění ve vazbě nebo ve výkonu trestu, existující pochybnosti o jeho způsobilosti náležitě se hájit atd. Taxativní výčet případů nutné obhajoby nalezneme v § 36 a § 36a trestního řádu. Jestliže obviněný nemá obhájce v případě, kdy ho musí mít, určí se mu lhůta k jeho zvolení. Pokud v této lhůtě nebude obhájce zvolen, bude mu na dobu, po kterou trvají důvody nutné obhajoby, neprodleně ustanoven. Takto ustanovený obhájce je povinen obhajobu převzít. Z důležitých důvodů může však být obhájce na svou žádost nebo na žádost obviněného povinnosti obhajování zproštěn a místo něho ustanoven obhájce jiný. I bez návrhu rozhodne o vyloučení obhájce předseda senátu a v přípravném řízení soudce, pokud

54

nevykonává ustanovený obhájce delší dobu obhajobu či z důvodů, ze kterých je možné vyloučit zvoleného obhájce podle § 37a odst. 1 a 2 (výklad viz výše). Před rozhodnutím je umožněno obviněnému a obhájci, aby se k věci vyjádřili. Proti usnesení o vyloučení obhájce je přípustná stížnost, jež má odkladný účinek. Náklady na zastoupení při nutné obhajobě platí stát, ten ovšem následně uloží úhradu nákladů obviněnému s poučením o možnosti požádat o obhajobu bezplatnou, či za sníženou odměnu (viz výklad níže). Díky této možnosti je obviněnému zaručeno právo na spravedlivý proces, v případě nutné obhajoby je totiž obviněný zastoupen bez ohledu na jeho finanční možnosti hradit si advokáta.

4.4.3 Právo na volbu obhájce Podle § 33 odst. 1 má obviněný právo zvolit si obhájce a s ním se radit i během úkonů prováděných orgánem činným v trestním řízení. Předpokladem pro uplatnění tohoto práva je bezesporu skutečnost, že obviněný bude o možnosti zvolit si obhájce řádně poučen. Z tohoto důvodu trestní řád stanoví povinnost všem orgánům činným v trestním řízení, aby toho, proti komu se řízení vede, poučili o právech umožňujících mu plné uplatnění obhajoby a o tom, že si též může zvolit obhájce, který ho bude v řízení zastupovat a hájit jeho zájmy, a to v každém stádiu řízení. Tento princip v sobě zahrnuje i povinnost orgánů činných v trestním řízení umožnit obviněnému uplatnění jeho práv. Jedná se o základní zásadu trestního řízení obsaženou v § 2 odst. 13 trestního řádu. Nedodržení této zásady ze strany orgánů činných v trestním řízení může mít za následek uplatnění postupu pro případy podstatných vad řízení (např. vrácení věci státnímu zástupci k došetření, stížnost pro porušení zákona apod.).69 Pro ilustraci práva na poučení v rámci trestního řízení lze uvést nález Ústavního soudu ze dne 31. března 2004 sp. zn. I. ÚS 669/03, podle kterého „právo na právní pomoc zaručené čl. 37 odst. 2 Listiny a od něj se odvozující právo na obhajobu podle čl. 40 odst. 3 Listiny, se promítá i do základních zásad trestního řízení. Podle § 2 odst. 13 tr. ř. ten, proti němuž se trestní řízení vede, musí být v každém období řízení poučen o právech umožňujících mu plné uplatnění obhajoby a o tom, že si též může zvolit obhájce. Smyslem této základní zásady je

69

Jelínek, J. a kol. Trestní právo procesní. Aktualiz. vyd. Praha : Eurolex Bohemia s.r.o., 2002. s. 115

55

zajištění ochrany zákonných zájmů a práv osoby, proti níž se řízení vede. Takové právo náleží nejen obviněnému nebo obžalovanému, ale také odsouzenému.“ Obviněný si může obhájce zvolit sám dle svého výběru. Institutu zvoleného zástupce se blíže věnuje § 37 trestního řádu. Ten stanoví, že právo zvolit zástupce obviněnému náleží i jeho příbuznému v pokolení přímém, jeho sourozenci, osvojiteli, osvojenci, manželovi, partnerovi, druhovi, jakož i zúčastněné osobě a to i v případě, že obviněný práva zvolit si obhájce nevyužije a nezvolí-li mu ho ani jeho zákonný zástupce – v těchto případech však obviněný musí s volbou souhlasit. Je-li obviněný zbaven způsobilosti k právním úkonům nebo je-li jeho způsobilost k právním úkonům omezena, mohou tak učinit tyto osoby i proti jeho vůli. Přednost má však vždy obhájce, kterého si obviněný zvolil sám. Soud může ve vymezených případech rozhodnout podle § 37a o vyloučení zvoleného obhájce. Jedná se o případ, kdy má obhájce v témže řízení z důvodu vedení trestního řízení proti tomuto advokátovi postavení svědka, obviněného nebo zúčastněné osoby nebo vypovídá jako svědek, podává znalecký posudek nebo je činný jako tlumočník; zastupuje více obviněných, jejichž zájmy si odporují (obhájce, který byl z tohoto důvodu vyloučen, nemůže v téže věci dále vykonávat obhajobu žádného z obviněných.); dále jestliže se obhájce opakovaně nedostaví k úkonům trestního řízení, při nichž je jeho účast nezbytná, ani nezajistí účast svého zástupce, ačkoliv byl řádně a včas o takových úkonech vyrozuměn. Tento paragraf stanoví i postup vyloučení; proti vyloučení je přípustná stížnost. Ustanovení § 37 upravuje i možnost změnit rozhodnutí ohledně osoby obhájce a zvolit si jiného než toho, který mu byl ustanoven či si ho sám zvolil. Počet změn není omezen, podmínkou pouze je, aby obviněný změnu obhájce ohlásil tak, aby obhájce mohl být o úkonu vyrozuměn v zákonem stanovené lhůtě. V tomto případě orgán činný v trestním řízení ode dne doručení takového oznámení vyrozumívá nově zvoleného obhájce. V opačném případě je obhájce předtím ustanovený nebo zvolený, pokud není z obhajování vyloučen, povinen obhajobu vykonávat do doby, než ji osobně převezme později zvolený obhájce (§ 37 odst. 2). Existuje rovněž možnost zvolit si dva nebo více obhájců, což může být využíváno především ve složitějších případech, kdy každý z obhájců bude odborníkem na jinou problematiku. V tomto případě je však třeba, aby obviněný zmocnil některého z těchto obhájců k přijímání písemností a k vyrozumívání o úkonech trestního řízení. Pokud tak neučiní, určí jej předseda senátu a v přípravném řízení státní zástupce; své rozhodnutí oznámí všem zvoleným obhájcům.

56

4.4.4 Spolupráce s obhájcem Pro spolupráci s obhájcem stanoví zákon pravidla v § 33 odst. 1 – obviněnému náleží právo radit se se zvoleným obhájcem i během úkonů prováděných orgánem činným v trestním řízení. S obhájcem se však v průběhu svého výslechu nemůže radit o tom, jak odpovědět na již položenou otázku. Může žádat, aby byl vyslýchán za účasti svého obhájce a aby se obhájce účastnil i jiných úkonů přípravného řízení (§ 165). Je-li ve vazbě nebo ve výkonu trestu odnětí svobody, může s obhájcem mluvit bez přítomnosti třetí osoby. Uvedená práva příslušejí obviněnému i tehdy, je-li zbaven způsobilosti k právním úkonům nebo je-li jeho způsobilost k právním úkonům omezena. Právo zvolit si obhájce, hovořit s ním bez přítomnosti třetí osoby a radit se s ním již v průběhu zadržení je možné uplatnit již při zadržení osoby podezřelé; taková osoba má též právo požadovat, aby obhájce byl přítomen při jejím výslechu (§ 76 odst. 6).

4.4.5 Právo na bezplatnou obhajobu či na obhajobu za sníženou odměnu podle trestního řádu Ustanovení § 33 odst. 2 a 3 pamatuje na případy, kdy obviněný nemá dostatek prostředků, aby si sám uhradil náklady obhajoby. V takovém případě rozhodne předseda senátu a v přípravném řízení soudce, že má nárok na obhajobu bezplatnou nebo za sníženou odměnu. Podmínkou je, že tuto skutečnost obviněný doloží v podaném návrhu, v němž prokáže důvodnost požadavku na bezplatnou obhajobu, a návrh podá prostřednictvím státního zástupce, jde-li o přípravné řízení, případně prostřednictvím soudu, který koná řízení v 1. stupni.70 Zákon však konkrétněji hledisko majetkové a hledisko sociálních poměrů nevyjadřuje. Podle zavedené praxe lze nemajetnost doložit například daňovým přiznáním, potvrzením zaměstnavatele o výši příjmů, výpisem z bankovního účtu (pokud ho obviněný má), doklady prokazujícími nutnost provádění plateb ze svých příjmů, důchodovým výměrem, potvrzením od úřadu práce, že obviněný je zařazen do evidence uchazečů o zaměstnání, potvrzením od obce místa jeho trvalého bydliště, že nemá žádný majetek, který by mohl použít k úhradě nákladů obhajoby, zprávou katastrálního úřadu, že nevlastní žádnou nemovitost, či potvrzením o přiznání podpory v nezaměstnanosti. K doložení majetkových

70

Jelínek, J. a kol. Trestní právo procesní. Aktualiz. vyd. Praha : Eurolex Bohemia s.r.o., 2002. s. 156

57

poměrů obviněného se v praxi někdy používá jako vzor tiskopis pro osvobození od soudních poplatků.71 Vyplývá-li ze shromážděných důkazů, že obviněný nemá dostatek prostředků na náhradu nákladů obhajoby, může, je-li to třeba k ochraně práv obviněného, rozhodnout předseda senátu a v přípravném řízení na návrh státního zástupce soudce o nároku na obhajobu bezplatnou nebo za sníženou odměnu i bez návrhu obviněného (ustanovení obhájce). I v tomto případě je nutné splnění předpokladů doložit. V obou případech náklady obhajoby zcela nebo zčásti hradí stát. Proti rozhodnutí je přípustná stížnost, jež má odkladný účinek. Návrh na rozhodnutí o nároku na obhajobu bezplatnou nebo za sníženou odměnu může podat kromě obviněného a jeho obhájce i osoba uvedená v § 37 odst. 1 (viz výklad výše). Jakmile je pravomocně rozhodnuto, že obviněný má na bezplatnou obhajobu nebo obhajobu za sníženou odměnu nárok a obviněný o ustanovení obhájce požádá, bude mu obhájce neprodleně ustanoven. Obhájce ustanoví předseda senátu a v přípravném řízení soudce. Stejně tak v případě, že důvody pro rozhodnutí o nároku na tuto obhajobu pominou, tyto osoby ustanovení zruší (§ 33 odst. 4). Jak již bylo řečeno výše, obhájce může být ustanoven pro více obviněných, jejichž zájmy si neodporují, společný. Při ustanovování konkrétního obhájce se vychází ze soudem vedeného abecedně uspořádaného pořadníku advokátů, kteří souhlasí s výkonem obhajoby jako ustanovení obhájci u tohoto soudu a mají v jeho obvodu, popřípadě sídle, své sídlo. U obvodních soudů v Praze se za sídlo advokáta považuje hlavní město Praha. Nelze-li ustanovit advokáta z tohoto pořadníku, ustanoví soud advokáta z pořadníku advokátů nadřízeného soudu (§ 39 odst. 2). Proti usnesení o ustanovení obhájce není možný opravný prostředek, stejně tak obhájce, ustanovený tímto postupem, je povinen obhajobu převzít. Na žádost obviněného, který s volbou obhájce nesouhlasí nebo na žádost obhájce však může být z důležitých důvodů obhájce povinnosti obhajování zproštěn a místo něho ustanoven obhájce jiný. Mezi případy, kdy je podávána žádost o zproštění obhajoby, patří např. narušení vztahu důvěry mezi obviněným a obhájcem, postoupení věci jinému, vzdálenému soudu apod.72

71

Jelínek, J. Trestní zákon a trestní řád s poznámkami a judikaturou: podle stavu k 1.1.2010. 1. vyd. Praha : Leges, 2009. s. 421-422 72 Jelínek, J. a kol. Trestní právo procesní. Aktualiz. vyd. Praha : Eurolex Bohemia s.r.o., 2002. s. 166

58

Povinnosti obhajování zprostí v řízení před soudem předseda senátu a v přípravném řízení soudce, v zápětí je ustanoven obhájce jiný. Ochrana práv nemajetného obviněného by však nebyla úplná, kdyby mu sice byla přiznána obhajoba bezplatná či za sníženou odměnu, ale musel by si hradit náklady na prokázání svých tvrzení znaleckým posudkem. Ten bývá často nákladnou záležitostí, ale pro prokázání tvrzení obviněného poměrně důležitým nástrojem. Obviněný (a poškozený, který má nárok na ustanovení zmocněnce) může žádat, aby předseda senátu a v přípravném řízení státní zástupce rozhodl o tom, že stát ponese náklady na znalecký posudek, který obviněný nebo poškozený vyžádá. Žádosti však nelze vyhovět, jestliže takový důkaz není pro objasnění věci zřejmě potřebný nebo stejný úkon k prokázání téže skutečnosti již vyžádal orgán činný v trestním řízení. Proti takovému rozhodnutí je přípustná stížnost73.

4.4.6 Práva poškozeného na ustanovení zmocněnce V trestním řízení musí být samozřejmě hájena nejen práva obviněného, ale i práva osoby poškozené. Osobě, které bylo trestným činem ublíženo na zdraví, způsobena majetková, morální nebo jiná škoda, musí být umožněno, aby mohla využít všechny prostředky k náhradě způsobené škody. Poškozenému tedy náleží právo činit návrhy na doplnění dokazování, nahlížet do spisů, zúčastnit se hlavního líčení a veřejného zasedání konaného o odvolání, před skončením řízení se k věci vyjádřit a v neposlední řádě právo na to, aby zájmy poškozeného hájil zástupce (podle § 50 zmocněnec). Pokud poškozený, který uplatnil v souladu se zákonem nárok na náhradu škody, nemá dostatek finančních prostředků na úhradu nákladů vzniklých s přibráním zmocněnce, může požadovat právní pomoc poskytovanou zmocněncem bezplatně nebo za sníženou odměnu. O tomto nároku rozhodne předseda senátu soudu, který koná řízení v prvním stupni, a v přípravném řízení soudce, pokud poškozený nedostatek prostředků osvědčí a pokud vzhledem k povaze uplatňované náhrady škody nebo její výši by zastoupení zmocněncem nebylo zřejmě nadbytečné. Jsou-li tyto podmínky splněny, je zástupcem ustanoven advokát, přičemž náklady na činnost zmocněnce hradí stát. Návrh na rozhodnutí o ustanovení zmocněnce včetně příloh, jimiž má být prokázána jeho důvodnost, podává poškozený v přípravném řízení prostřednictvím státního zástupce, který k němu připojí své vyjádření.

73

Zákon č.141/1961 Sb., o trestním řízení soudním (trestní řád), ve znění pozdějších předpisů, § 151a

59

Pominou-li důvody, které vedly k ustanovení zmocněnce poškozeného, nebo nemůže-li z důležitých důvodů zmocněnec poškozeného nadále zastupovat, rozhodne předseda senátu a v přípravném řízení soudce i bez návrhu o zproštění povinnosti zastupovat poškozeného (§ 51a trestního řádu).

4.4.7 Právo na bezplatnou obhajobu či na obhajobu za sníženou odměnu podle zákona o advokacii Dojde-li k situaci, že obviněný nesplňuje podmínky pro ustanovení advokáta soudem podle trestního řádu a ani se nemůže domoci poskytnutí právních služeb podle zákona o advokacii, může požádat o přidělení advokáta Advokátní komoru.74 Taková osoba má právo, aby mu Komora na základě jeho včasného návrhu advokáta určila. Na rozdíl od trestního řádu, který umožňuje, aby v případě zproštění obhajoby byl obviněnému ustanoven obhájce jiný, Komora určí v téže věci advokáta pouze jednou (kromě případu, kdy dříve určený advokát odmítne v této věci poskytnout právní služby v souladu se zákonnými důvody. Komora určuje advokáta rozhodnutím, ve kterém vymezí věc, v níž je advokát povinen právní služby poskytnout a dále rozsah jeho služeb. I v případě, že advokáta určuje Komora, existuje možnost přidělení advokáta bezplatně nebo za sníženou odměnu (při prokázání potřebnosti žadatele). Komorou určený advokát je povinen právní služby žadateli poskytnout za Komorou určených podmínek. Výjimkou jsou situace, které odůvodňují odmítnutí poskytnutí právních služeb. Jejich výčet je uveden v § 19 zákona o advokacii.75 Pokud žadatel žádá, aby mu byly právní služby určeným advokátem poskytnuty bezplatně nebo za sníženou odměnu, je povinen současně s podáním návrhu na určení advokáta Komorou prokázat, že jeho příjmové a majetkové poměry takové poskytnutí právních služeb odůvodňují; způsob prokazování příjmových a majetkových poměrů žadatele, jakož i rozsah údajů, které je žadatel povinen Komoře sdělit, stanoví Ministerstvo spravedlnosti po předchozím vyjádření Komory vyhláškou (§ 18 odst. 3 zákona o advokacii). Vzhledem k tomu, že způsob prokazování je stejný pro trestní i občanskoprávní řízení, budu se podrobněji tímto tématem zabývat v příslušné kapitole vztahující se k zákonu o advokacii.

74 75

Zákon č. 85/1996 Sb., o advokacii, ve znění pozdějších předpisů, § 18 odst. 2 Viz kapitola 4.6 Určení advokáta dle zákona o advokacii

60

Určení advokáta Komorou nenahrazuje plnou moc vyžadovanou zvláštními právními předpisy, advokát tedy zastupuje obviněného v trestním řízení na základě příkazní smlouvy, na jejímž základě je mu udělena plná moc.

4.5 Správní řízení Vzhledem k tomu, že právo na právní pomoc je nutno vnímat šířeji nežli jen právo na soudní ochranu a právní pomoc při soudním řízení, a to i z hlediska dikce Listiny základních práv a svobod, považuji za nezbytné věnovat samostatnou kapitolu právní pomoci během správního řízení. Podle Listiny základních práv a svobod je zaručeno každému právo na právní pomoc v řízení před státními orgány či orgány veřejné správy a to od počátku řízení. Lze tedy říci, že toto ustanovení zahrnuje právo každé osoby, aby byla zastupována v řízení před státními institucemi, ale i před orgány samosprávy. Právo na právní pomoc se vztahuje od počátku řízení na všechny jeho fáze, včetně např. vykonávacího řízení. Ve správním řízení dochází rovněž k rozhodování o právech a povinnostech účastníků řízení – správní orgán může měnit, rušit a zakládat práva a povinnosti jednotlivých účastníků. Z tohoto důvodu by mělo být dbáno na to, aby mohl účastník řízení dostatečně účinně hájit své zájmy. Jedná se zejména o případy, kdy účastník nedokáže sám sepsat podání, posoudit vhodný postup, argumentovat při ústních jednáních či nerozumí úředním dokumentům. Především pro tyto případy je určeno ustanovení § 33-35 zákona č. 500/2004 Sb., správní řád, ve znění pozdějších předpisů, který umožňuje účastníkovi zvolit si zmocněnce na základě plné moci udělené buďto k určitému úkonu, skupině úkonů, k části či celému řízení. Plnou moc je možné za splnění speciálních podmínek (§ 33 odst. 2 písm. c) dokonce udělit i pro budoucí řízení. Zástupce ve správním řízení vystupuje jménem zastoupeného, tomu také vznikají práva a povinnosti z úkonů zástupce. V řízeních, v nichž více účastníků uplatňuje shodný zájem, je možno si zvolit společného zmocněnce. K usnadnění průběhu řízení může ke zvolení společného zmocněnce správní orgán účastníky vyzvat. Kdo může být zástupcem účastníka řízení však správní řád blíže nevymezuje. Podmínkou je samozřejmě způsobilost k právním úkonům. Je tedy možné si jako svého zástupce zvolit advokáta, správní řád však neupravuje postup, při kterém by bylo účastníkovi

61

správního řízení přiznáno právo na bezplatnou právní pomoc ve formě ustanovení právního zástupce pro řízení před správním orgánem na náklady státu. Lze tedy konstatovat, že ústavní právo jednotlivce na právní pomoc ve správním řízení před správními úřady není státem zajištěno. Nemajetný občan je tak ve správním řízení odkázán pouze na ustanovení § 18 zákona č. 85/1996 Sb. o advokacii, podle nějž mu může určit advokáta, který jej bude zastupovat bezplatně, Česká advokátní komora a to na své náklady. Argumentem popírajícím tvrzení o nedostatečné zákonné úpravě nemůže být ani možnost dožadovat se soudního přezkumu rozhodnutí správního orgánu (kde je již zaručena možnost přidělení bezplatného zástupce) a sice z toho důvodu, že podle Listiny musí stát zaručit právo na právní pomoc již od zahájení řízení a nikoliv až v rámci mimořádného opravného prostředku.76 Totéž platí o přestupkovém řízení, kde je však absence možnosti žádat o bezplatného právního zástupce o to více alarmující, neboť v přestupkovém řízení je v mnohých případech závažným způsobem zasahováno do osobní integrity jednotlivce. Uložené pokuty mohou být pro nemajetnou osobu velmi citelné, rovněž další sankční opatření mohou mít na účastníka přestupkového řízení výrazně negativní vliv. Jen kvalifikovaný obhájce by mohl účinně hájit v řízení práva jednotlivce. Na druhou stranu ochrana práv účastníka řízení by měla být částečně (byť toto nelze považovat za dostačující pro naplnění litery Ústavy, což o to více platí v případě přestupkového řízení) zabezpečena povinností správního orgánu

v

souvislosti

se

svým

úkonem poskytnout dotčené osobě přiměřené poučení o jejích právech a povinnostech, je-li to vzhledem k povaze úkonu a osobním poměrům dotčené osoby potřebné (§ 4 odst. 2). Jedná se o jednu ze základních zásad činnosti správních orgánů.

4.6 Určení advokáta podle zákona o advokacii Jak již bylo řečeno výše, ten, kdo potřebuje právní zastoupení k tomu, aby mohl dostatečně chránit svá práva a oprávněné zájmy, a jehož osobní a majetkové poměry nedovolují za takovou pomoc zaplatit, může požádat o přidělení bezplatného zástupce zejména v řízení podle občanského soudního řádu, trestního řádu nebo soudního řádu

76

Ondruš,R. Ústavní právo na právní pomoc v ČR. ASPI – Původní nebo upravené texty pro ASPI. 2001, ASPI ID: LIT20257CZ

62

správního. Na případy, kdy se taková osoba nedomůže právní pomoci touto cestou, pamatuje zákon č. 85/1996 Sb., o advokacii, ve znění pozdějších předpisů. Podle § 18 odst. 2 zákona o advokacii Advokátní komora (dále jen „Komora“) určí advokáta na základě včasného návrhu žadatele. Žadatelem se rozumí ten, kdo nesplňuje podmínky pro ustanovení advokáta soudem podle zvláštních právních předpisů (tedy např. občanský soudní řád, trestní řád, soudní řád správní) a ani se nemůže domoci poskytnutí právních služeb podle zákona o advokacii. Aby tedy k určení advokáta došlo, musí být splněny tyto podmínky: 1) žadatel musí doložit, že jeho žádosti o ustanovení zástupce soudem nebylo vyhověno (předložení kopie rozhodnutí soudu o zamítnutí žádosti o ustanovení zástupce soudem) 2) žadateli byly odmítnuty právní služby alespoň dvěma advokáty (tuto skutečnost je rovněž nutné doložit) 3) musí se jednat o případy, kdy je z konkrétního případu zřejmé, že k ochraně práv žadatele je nezbytně nutné nebo ze zákona povinné zastoupení advokátem. Advokát, který byl určen podle § 18 odst. 2, nemůže odmítnout poskytnutí právních služeb. Výjimkou jsou případy taxativně vymezené zákonem o advokacii. Těmito důvody, kdy advokát musí vždy odmítnout poskytnout právní služby, jsou podle § 19: a) v téže věci nebo ve věci související již poskytl právní služby jinému, jehož zájmy jsou v rozporu se zájmy toho, kdo o poskytnutí právních služeb žádá, b) osobě, jejíž zájmy jsou v rozporu se zájmy toho, kdo o právní služby žádá, poskytl již v téže věci nebo věci související právní služby advokát, s nímž vykonává advokacii ve společně (§ 11 odst. 1), nebo v případě zaměstnaného advokáta advokát, který je jeho zaměstnavatelem, anebo advokát, který je zaměstnancem stejného zaměstnavatele, c) by informace, kterou má o jiném klientovi nebo o bývalém klientovi, mohla toho, kdo o poskytnutí právních služeb žádá, neoprávněně zvýhodnit, d) projednání věci se zúčastnil advokát, případně osoba advokátovi blízká,

63

e) zájmy toho, kdo o poskytnutí právních služeb žádá, jsou v rozporu se zájmy advokáta nebo osoby advokátovi blízké. Zjistí-li advokát dodatečně některou z těchto skutečností, je povinen již uzavřenou smlouvu o poskytování právních služeb vypovědět, požádat o zrušení ustanovení či požádat Komoru o určení jiného advokáta. Toto také může učinit (není to však jeho povinnost), dojdeli k narušení nezbytné důvěry mezi ním a klientem, neposkytuje-li klient potřebnou součinnost nebo klient trvá na tom, aby advokát postupoval podle pokynů, jež jsou v rozporu s právním nebo stavovským předpisem. Komorou určený advokát také nemusí právní služby žadateli poskytnout, jde-li o zjevně bezdůvodné uplatňovaní nebo bránění práva; v těchto případech advokát o důvodech neposkytnutí právních služeb bez odkladu písemně vyrozumí žadatele a Komoru. Komora o určení advokáta vydává rozhodnutí, ve kterém vymezí věc, v níž je advokát povinen právní služby poskytnout a dále rozsah těchto služeb. Vždy se jedná o vymezení jedné konkrétní právní služby; nikoliv o řešení více právních problémů žadatele. Advokát nemusí být určen jen pro zastupování v řízení (i když zpravidla tomu tak je), ale i pro poskytnutí právní konzultace. Další zásadou je, že v téže věci může být žadateli určen Komorou advokát pouze jednou (neodmítne-li však v této věci dříve určený advokát poskytnout právní služby z důvodů uvedených v § 19). Komora může v rozhodnutí o určení advokáta stanovit i další podmínky poskytnutí právních služeb. Právě zde zákon pamatuje na situace, kdy žadatel o právní pomoc nemá dostatečné finanční prostředky na zaplacení právních služeb. Komora tedy může jako další podmínku stanovit, aby právní pomoc byla poskytnuta bezplatně nebo za sníženou odměnu. Komorou určený advokát je pak povinen se těmito podmínkami při poskytování právní pomoci řídit. Žadatel však musí prokázat, že jeho příjmové a majetkové poměry takové poskytnutí právních služeb odůvodňují. Aby byla tato skutečnost prokázána, musí žadatel současně s podáním návrhu na určení advokáta vyplnit řádně a pravdivě prohlášení, jehož vzor je uveden ve vyhlášce č. 275/2006 Sb., kterou se stanoví způsob zjišťování příjmových a majetkových poměrů žadatele o určení advokáta Českou advokátní komorou k poskytnutí právních služeb bezplatně nebo za sníženou odměnu. Pokud se zjistí, že poměry klienta poskytnutí právních služeb bezplatně nebo za sníženou odměnu neodůvodňují, Komora povinnost poskytnout bezplatnou právní pomoc nebo pomoc za sníženou odměnu zruší. To může udělat i se zpětnou účinností.

64

Vzhledem k tomu, že poskytování bezplatné právní pomoci je pro určeného advokáta značně nevýhodné, je tato zákonná povinnost předmětem neutuchajících debat odborné veřejnosti. Jako hlavní argument proti tomuto systému zaznívá zejména kritika státu, který přenáší povinnost zajistit právní pomoc nemajetným na profesní organizaci a její členy (a samozřejmě především povinnost hrazení jejího poskytování).77 Určitou ochranu advokátům zákon poskytuje tím, že stanoví povinnost Komoře dbát na to, „aby k takovému poskytnutí právních služeb byli advokáti určováni rovnoměrně, a to i s ohledem na složitost věci, ve které mají být právní služby poskytnuty, a na možné náklady, které mohou určenému advokátovi v souvislosti s poskytnutím právních služeb vzniknout“.78 Není třeba zdůrazňovat, že i pro určeného advokáta platí obecná povinnost daná § 16 zákona o advokacii - chránit a prosazovat práva a oprávněné zájmy klienta a využívat důsledně všechny zákonné prostředky a v jejich rámci uplatnit v zájmu klienta vše, co podle svého přesvědčení pokládá za prospěšné. Rozhodnutí o přidělení advokáta Komora zruší, pokud pominou důvody, na základě kterých byl advokát Komorou určen. Aby nebyly poškozeny klientovy zájmy, musí advokát učinit i po takovém zrušení veškeré neodkladné úkony. Pokud se s klientem nedohodne advokát jinak, tato jeho povinnost trvá 15 dnů ode dne zrušení rozhodnutí. Na závěr je ještě třeba podotknout, že určení advokáta Komorou nenahrazuje plnou moc klienta k zastupování v soudních a jiných řízeních. Komorou určený advokát má tedy povinnost poskytnout žadateli právní službu v určeném rozsahu, nestává se však automaticky jeho zástupcem anebo obhájcem. Právní službou zde může být nepochybně jak jednotlivý úkon (právní porada, sepis smlouvy), tak - to zřejmě častěji - procesní zastoupení.79 Nedojdeli mezi advokátem a žadatelem k podpisu plné moci, stává se rozhodnutí o určení advokáta bezpředmětným a bude zrušeno.

4.6.1 Další formy bezplatné právní pomoci zajišťované advokáty Česká advokátní komora zajišťuje právní pomoc osobám, které se nemohou z různých příčin a důvodů domoci právní pomoci advokátem ve dvou formách, jednak v rámci právní úpravy obsažené v § 18 odst. 2 zákona o advokacii (viz výklad výše) a jednak v rámci výkonu

77

Blíže k tomuto tématu viz kapitola 7 Nedostatky v současné právní úpravě bezplatné právní pomoci Zákon č. 85/1996 Sb., o advokacii, ve znění pozdějších předpisů, § 18 odst. 6 79 Ježek Vladimír: Právní povaha určení advokáta podle § 18 odst. 2 zákona o advokacii, Bulletin advokacie. 78

65

veřejně prospěšné činnosti organizováním bezplatných právních porad v jednotlivých regionech. Představenstvo České advokátní komory jmenuje regionální představitele a jejich zástupce dle působnosti krajských soudů. Regionální střediska se m.j. podílejí na zajišťování právní pomoci osobám, které se nemohou domoci poskytnutí právních služeb advokátem.80 Pro úplnost považuji za nezbytné zmínit další prostředek, který na ochranu práv nemajetných existuje, a sice institut pro bono publico (zkráceně pro bono). Jedná se o tradiční označení bezplatné advokátní práce ve prospěch obecně prospěšných cílů. Zakotvení tohoto institutu nenalezneme přímo v ustanoveních zákona o advokacii, neboť ten ve svém § 17 odkazuje na stavovský předpis, který má ukotvit pravidla profesionální etiky. Dodržování pravidel profesionální etiky a pravidel soutěže má zajistit, že advokát postupuje při výkonu advokacie tak, aby nesnižoval důstojnost advokátního stavu. Tímto stavovským předpisem je usnesení představenstva České advokátní komory č. 1/1997 ze dne 31.10.1996, kterým se stanoví pravidla profesionální etiky a pravidla soutěže advokátů České republiky. Veřejně prospěšnou činnost upravuje jeho čl.18. Pro účely této práce uvádím pouze odstavec jedna: „Byl-li advokát k tomu vyzván, je povinen podílet se v přiměřeném rozsahu na projektech směřujících k prosazování nebo obhajobě lidských práv a svobod, a to i bez nároku na odměnu, ledaže mu v tom brání vážné důvody.“ Účel pro bono činnosti velmi dobře vystihuje prohlášení organizace Public Interest Lawyers Association, která se rozvojem služeb pro bono zabývá v samostatném projektu. „Zapojení do pro bono aktivit je jedním ze způsobů, kterým advokáti přijímají svůj díl odpovědnosti za fungování společnosti, která je založena na vládě práva. Role advokátů v právním státě je zcela nezastupitelná. Její součástí by měla být snaha zajistit přístup k právní ochraně pro každého bez ohledu na jeho majetek či příjmy a také snaha právními prostředky přispívat k řešení společenských problémů.“81 Toto ustanovení etického kodexu může mít pozitivní vliv na řešení problémů skupin obyvatelstva, které nemají dostatek prostředků k zaplacení právních služeb (např. oběti domácího násilí, uprchlíci, pacienti, oběti rasové či jiné diskriminace, ohrožené děti, ochrana životního prostředí apod.). Proto by jistě vhodným vývojem do budoucna bylo rozšíření aktivit pro bono, neboť (dle citátu výše) se jedná o přijetí určité společenské odpovědnosti

1999, č. 8, str. 10-13 80 Česká advokátní komora [online]. [citováno 10.12.2009] Dostupné z: www.cak.cz 81 Public Interest Lawyers Association (PILA) [online]. [citováno 10.8.2009] http://www.pilaw.cz/, projekt Pro bono

66

advokátů. V ideálním případě by byly aktivity pro bono advokátní kanceláře vnímány společností jako vizitka kvalitní a zodpovědné práce advokátů, takže by je kancelář mohla využít k propagaci svých služeb. Navíc poskytování právní pomoci při obhajování lidských práv a svobod může být vhodnou praxí pro výchovu advokátních koncipientů. Samozřejmě však nelze od advokátů požadovat, aby tímto způsobem zcela suplovali nedostatečnou ochranu nemajetných ze strany státu.

4.7 Právní pomoc v přeshraničních sporech v rámci Evropské unie Úpravu bezplatné právní pomoci nalezneme v našem právním řádu také v zákoně č. 629/2004 Sb., o zajištění právní pomoci v přeshraničních sporech v rámci Evropské unie, ve znění pozdějších předpisů. Tento zákon je implementací směrnice Rady 2003/8/ES ze dne 27. ledna 2003 o zlepšení přístupu ke spravedlnosti v přeshraničních sporech stanovením minimálních společných pravidel pro právní pomoc v těchto sporech.82 Přeshraničním sporem zákon rozumí spor vyplývající z občanskoprávních nebo obchodních vztahů, jehož účastník má místo svého pobytu v jiném členském státě Evropské unie, než ve kterém působí soud, který spor rozhoduje a dále všechna řízení navazující na řízení o přeshraničním sporu. Zákon rozlišuje dva druhy řízení - řízení, kdy procesním soudem je soud České republiky a řízení, kdy procesním soudem je soud jiného členského státu než České republiky

4.7.1 Řízení, kdy procesním soudem je soud České republiky Podá-li fyzická osoba, která má místo trvalého pobytu nebo se obvykle zdržuje na území jiného členského státu než České republiky, žádost o zajištění právní pomoci v přeshraničním sporu a její finanční a sociální poměry odůvodňují přiznat jí zcela nebo zčásti osvobození od soudních poplatků, je jí zajištěna právní pomoc v přeshraničním sporu. K uvedenému platí, že by pomoc nebyla poskytnuta, pokud by šlo o svévolné nebo zřejmě bezúspěšné uplatňování nebo bránění práva. Zajištěním právní pomoci v přeshraničním sporu lze rozumět ustanovení zástupce v řízení a sice dle podmínek stanovených občanským

82

Více viz kapitola 3.1 Právo na právní pomoc jako základní právo z pohledu evropského práva a mezinárodních úmluv

67

soudním řádem, osvobození od soudních poplatků a od placení zálohy na náklady důkazu v řízení, ustanovení tlumočníka, pořízení překladu písemností sloužících jako důkazní materiál a v případě nezbytné účasti na jednání i náhrada cestovních nákladů zahraniční oprávněné osoby. Náklady na tuto právní pomoc nese stát. Zákon obsahuje mechanismy proti zneužití bezplatné právní pomoci a sice, ukáže-li se, že v žádosti o právní pomoc zahraniční oprávněná osoba uvedla nepřesné nebo nesprávné údaje, nebo že např. v důsledku úspěchu v tomto přeshraničním sporu se finanční a sociální poměry zahraniční oprávněné osoby podstatně změnily. V těchto případech procesní soud i bez návrhu rozhodne, že zahraniční oprávněná osoba je povinna nahradit státu zcela nebo zčásti náklady, které stát vynaložil na jí dosud poskytnutou právní pomoc. Je-li oprávněná osoba ve sporu úspěšná a vzniklo by jí právo na náhradu nákladů protistranou, tato náhrada je přiznána státu.

4.7.2 Řízení, kdy procesním soudem je soud jiného členského státu než České republiky O právní pomoc v řízení, kdy procesním soudem je soud jiného členského státu než České republiky, může požádat státní občan ČR nebo cizinec se statutem azylanta či s pobytem na našem území delším než 90 dnů v souladu se zvláštními právními předpisy. Ministerstvo spravedlnosti potřebnou pomoc neposkytne, pokud oprávněná osoba zároveň přímo požádala o pomoc příslušný orgán jiného členského státu. V případě dodržení všech zákonných podmínek pro poskytnutí právní pomoci ministerstvo zejména poskytne součinnost oprávněné osobě při sestavování žádosti a dále předává žádosti tuzemských oprávněných osob příslušným orgánům jiného členského státu.

68

5 Další možnosti bezplatné právní pomoci v České republice Jak již bylo řečeno výše, právní předpisy v České republice upravují především možnost získání bezplatného advokáta pro zastupovaní v soudním řízení. Pro občana, který se ocitl v situaci, že potřebuje pouze právní konzultaci, radu, jak řešit určitý problém v souladu s legislativou a nemá finanční prostředky na zaplacení konzultace u právníka, je poměrně obtížné takovou právní pomoc bezplatně získat. V předchozích kapitolách byly zmíněny možnosti získání bezplatné právní konzultace (zejména možnost ustanovení advokáta soudem, určení advokáta Českou advokátní komorou či konzultace v rámci trestního řízení). Běžný občan však o těchto možnostech buďto vůbec neví nebo není schopen příslušnou žádost o určení advokáta sám podat. Dalším nevýhodu současného stavu lze spatřovat v přílišném zatěžování celého právního systému. Fakt, že se občan nemá na koho obrátit s žádostí o právní radu způsobuje, že se taková osoba bez pomoci může dostat do vážné situace, která vede buďto k porušení zákona nebo ohrožení či poškození práv této osoby. Včasná prevence v mnoha případech zabrání vzniku sporů, které následně zatěžují soudní systém, orgány státní správy, orgány činné v trestním řízení atd. Často přitom stačí podat klientovi základní informace o jeho právech a povinnostech, dále ho nasměrovat či poučit o možnosti bezplatného právního zastoupení. V uvedených případech hrají nezanedbatelnou roli organizace, které se základní právní pomocí pro potřebné zabývají. Jsou tak často jedinou institucí, kam se občan v nouzi může obrátit se žádostí o pomoc. Jedná se zejména o nestátní neziskové organizace (dále jen „NNO“) poskytující bezplatné základní právní poradenství či zprostředkování bezplatného zástupce v soudním řízení. Mohlo by se na první pohled zdát, že vzhledem k tomu, že v České republice působí celá řada takových organizací, neměl by být pro osobu nemajetnou problém bezplatnou radu získat. Při bližším pohledu však narazíme na celou řadu problémů: •

absence zákonné úpravy, která by zahrnula NNO mezi oficiální instituce poskytující bezplatné právní poradenství

•

možnost kolize zákonných úprav

•

zajištění kvality poskytovaných služeb, profesionalitu pracovníků

•

absence systému efektivní kontroly

•

jak určit, které organizace mohou právní poradenství poskytovat atd.

69

I přes tyto možné problémy však považuji současný stav, kdy není činnost NNO na poli právního poradenství reflektována ani zákonnou úpravou a často ani představiteli justice, za nevyhovující. Jednak

z toho důvodu, že právní služby NNO využívá nezanedbatelné

množství klientů, jednak proto, že i zde je možné hledat řešení situace, jak zajistit bezplatnou právní pomoc pro nemajetné osoby. Za nestátní neziskovou organizaci označujeme organizaci, která byla založena za účelem poskytování obecně prospěšných služeb (tedy nikoliv za účelem produkce zisku) a která je nezávislá na státu. Těmito organizacemi jsou občanská sdružení podle zákona č. 83/1990 Sb., obecně prospěšné společnosti podle zákona č. 248/1995 Sb., nadace a nadační fondy podle zákona č. 227/1997 Sb. a církevní právnické osoby podle zákona č. 3/2002 Sb. Pro účely této práce lze rozdělit NNO dle zaměření na dvě základní skupiny: a) organizace věnující se úzce vymezené cílové skupině, jako jsou např. cizinci, oběti domácího násilí, senioři, příslušníci národnostních menšin, zdravotně postižení apod. Osobám spadajícím do dané cílové skupiny jsou poskytovány služby zahrnující i právní poradenství. Šíře těchto služeb je však velmi různá, někdy se jedná pouze o základní poradenství, v jiných případech poskytuje organizace rozsáhlejší právní služby až po zastupování u soudu např. prostřednictvím nasmlouvaného advokáta. b) organizace, jejichž cílová skupina není takto úzce vyprofilovaná. Tyto NNO poskytují poradenství v určitých oblastech společenského života dle svého zaměření a zjednodušeně řečeno není podstatné zda se jedná o cizince, zdravotně postiženého apod., ale s jakým problémem klient přichází.

Vzhledem k tomu, že tato práce se zaměřuje na přístup k bezplatné právní pomoci obecně pro všechny, kteří to potřebují, budu se v této kapitole zabývat zejména organizacemi spadajícími pod písmeno b). Mezi organizace, nejvýrazněji se věnující tématu bezplatné právní pomoci lze počítat zejména občanské poradny, Poradnu pro občanství, občanská a lidská práva a Ligu lidských práv. V závěru této kapitoly zmíním také NNO zabývající se bezplatnou právní pomocí jako společenským tématem a vyvíjející různé aktivity, které mají

70

rozpoutat širokou diskusi o tomto tématu a přispět k tvorbě komplexní právní úpravy v této oblasti. Jedná se zejména o Public Interest Lawyers Association.83

5.1 Občanské poradenství jako jedna z forem bezplatné právní pomoci

5.1.1 Vznik občanských poraden v ČR Původní myšlenka občanského poradenství pochází z Velké Británie, kde první občanské poradny začaly působit již na počátku II. světové války. V současné době se obdobný model poradenství uplatňuje ve více než 20 zemích světa. Ve Velké Británii byl vznik občanských poraden (Citizens Advice Bureauxs, CAB) v roce 1939 reakcí na náročnou situaci související se začátkem války. Došlo k rozvrácení sociálních jistot, rozdělení rodin a chaotickým změnám v legislativě, muži odcházeli do války a ženy zůstaly osamoceny při řešení problémů rodiny. Ve společnosti s tradičním smyslem pro občanskou odpovědnost a solidaritu se brzy našla skupina dobrovolníků především z řad vysloužilých odborníků (právníků, úředníků apod.), která dobrovolně a bezplatně poskytovala rady v obtížných životních situacích. O tento typ poradenství byl obrovský zájem, počet poraden se od roku 1939 (200 poraden) zvýšil do roku 1942 na 1074. Vzhledem k tomu, že potřeba občanského poradenství nezanikla ani po válce, občanské poradny se ve Velké Británii staly nedílnou součástí veřejných služeb. Charakteristickým pro britské poradny je především rys dobrovolnosti (až 90 % poradců je dobrovolníků) a velké podpory státu. V současné době funguje ve Velké Británii kolem 470 poraden na cca 3200 místech. Jsou součástí sítě Citizens Advice. Cílem této sítě je i působení na orgány státní správy a zákonodárné orgány např. co se týče iniciování legislativních změn. Velká Británie hrála významnou roli při zavádění občanského poradenství do českého prostředí. V České republice existovaly již před rokem 1997 organizace poskytující sociálněprávní poradenství, bylo však třeba sjednotit koncepci tohoto poradenství, zavést určité standardy kvality apod. Za podpory britského Know How Fund vzniklo Sdružení pro vybudování sítě občanských poraden (později Asociace občanských poraden, AOP), které

83

Mezi další subjekty poskytující bezplatnou právní pomoc v České republice lze zařadit například Bílý kruh bezpečí, Poradna pro uprchlíky, Organizace pro pomoc uprchlíkům, Intervenční centra pro osoby ohrožené domácím násilím, Národní rada osob se zdravotním postižením, Život 90 a množství dalších

71

začalo budovat jednotný systém občanských poraden v ČR. Principy fungování, metodiky práce s klientem, etický kodex apod. vycházely z britských zkušeností. Tento britský model byl přizpůsoben naším podmínkám.84 Pravdou je, že se změnami legislativy se tomuto modelu pojetí občanských poraden v České republice stále více vzdaluje. Čím dál obtížnější je obhájení základních principů poradenství, možnost zapojení dobrovolných poradců, zákon o sociálních službách znemožnil aplikaci původní myšlenky britského poradenství „občan radí občanovi“ myšleno ve smyslu „kdokoliv, kdo se orientuje v právním systému lépe než jeho sousedé, může působit jako občanský poradce“. Naopak, v našich podmínkách musí poradce splňovat přísné kvalifikační podmínky dané zákonem. Dotační podmínky ze strany donátorů omezují principy nezávislosti poradny či zásadu anonymity pro uživatele služeb.

5.1.2 Co je občanské poradenství Občanské poradenství je odborné sociální poradenství přispívající k řešení nepříznivých sociálních situací. Tuto službu poskytují občanské poradny zřizované při nevládních neziskových organizacích jako místa, kam se může obrátit každá osoba, která se ocitla v obtížné sociální či životní situaci a nedokáže ji řešit vlastními silami. Občanská poradna usiluje o to, aby občané netrpěli neznalostí svých práv a povinností, neznalostí dostupných služeb nebo neschopností vyjádřit své potřeby či hájit své oprávněné zájmy.85 V dalším textu se budu zabývat pouze občanskými poradnami, které jsou sdruženy v Asociaci občanských poraden (dále jen „AOP“), což je organizace v současné době

84

Autorský tým Asociace občanských poraden. Kvalita v občanském poradenství, 1. vyd. Praha 2006, s. 89 Dokument „Standardy kvality občanských poraden AOP“ uvádí tuto definici občanského poradenství: Občanské poradenství je odborné sociální poradenství přispívající k řešení nepříznivých sociálních situací. Je charakteristické způsobem práce s uživatelem (se zájemcem o službu a uživatelem služby), zplnomocňováním klienta (uživatele) a komplexním přístupem ke klientovi (k uživateli) a jeho situaci. Občanské poradenství je poskytováno v současnosti ve 18 oblastech, tyto oblasti jsou poskytovány ve 4 úrovních - informace, rada, aktivní pomoc a asistence. Posláním občanské poradny je poskytování rad, informací a pomoci všem, kteří se na ni obrátí. Občanská poradna je nezávislým místem bezplatné, důvěrné a nestranné pomoci, provází občany při jejich obtížích. Usiluje o to, aby občané netrpěli neznalostí svých práv a povinností, neznalostí dostupných služeb nebo neschopností vyjádřit své potřeby či hájit své oprávněné zájmy. Občanská poradna se podílí na činnosti Asociace občanských poraden (dále jen "AOP") a společně upozorňují příslušné státní a místní orgány na nedostatky legislativy a na neřešené problémy občanů ve snaze ovlivnit vývoj politiky a sociálních služeb. Cílem občanského poradenství je umožnit lidem, kteří se dostali do nepříznivé životní situace, řešit ji na principech bezplatnosti, nestrannosti, nezávislosti a diskrétnosti; prostřednictvím informací, rad a případné další pomoci. Dalším cílem je působit na chod veřejné správy a samosprávy ve prospěch občanů. Poskytovaná služba zachovává a rozvíjí důstojný život těch, kteří ji využívají, je bezpečná a odborná. 85

72

zastřešující činnost celkem 39 občanských poraden v 56 místech v ČR. AOP byla zřízena pro rozvoj sítě občanských poraden, její servisní centrum zajišťuje pro poradce vzdělávání, metodickou pomoc, propagaci služeb, řeší stížnosti uživatelů služeb občanských poraden a zejména kontroluje kvalitu poskytovaných služeb jednotlivými poradnami. Mimo občanské poradny sdružené v AOP se můžeme setkat s poradnami s podobným zaměřením či názvem, tyto poradny však nemusí splňovat přísná kritéria pro členství v AOP, sami si zajišťují vzdělávání svých pracovníků a neexistují relevantní zdroje souborných informací o těchto poradnách.

5.1.3 Principy občanského poradenství Vyškolený občanský poradce poskytuje poradenství na základě čtyř základních principů: Bezplatnost Občanské poradenství je zásadně bezplatné, a to v 18 v současné době poskytovaných oblastech problémů a ve 4 úrovních (informace, rada, aktivní pomoc, asistence). Diskrétnost Nic, co se v poradně zjistí od klienta, včetně informace o tom, že poradnu navštívil, nebude, bez výslovného souhlasu klienta, předáno nikomu mimo občanskou poradnu. Klient může vystupovat anonymně, poradce i organizace jsou vázány mlčenlivostí, není-li to v rozporu s platnými právními předpisy. Nestrannost Služby občanské poradny jsou poskytované všem lidem bez rozdílu rasy, pohlaví, zdravotního postižení, sexuální orientace, politické příslušnosti, světonázorové orientace, sociálního statusu apod. Pomoc a rady jsou poskytovány bez předpojatosti a zaujatosti a bez ovlivnění vlastními názory, politickým a náboženským přesvědčením poradce. Nezávislost Občanská poradna poskytuje uživatelům služby nezávisle na státních nebo jiných organizacích a nezávisle na organizacích, které poradnu finančně podporují nebo dotují.86

86

Metodika „Standardy kvality občanských poraden AOP“, Dostupné na http://www.obcanskeporadny.cz/

73

5.1.4 Legislativní zakotvení občanského poradenství Jak již bylo řečeno výše, občanské poradny vznikaly na principu pomoci občana občanovi, který si sám nevěděl rady se svým problémem. V počátcích existence nebylo v ČR příliš zřejmé, do jaké oblasti lze tuto službu zařadit. Existovaly dva hlavní tábory – jeden usiloval o to, aby bylo občanské poradenství zařazeno mezi sociální služby, zastánci druhého směru se přikláněli spíše k tomu, že se jedná o právní poradenství, které by mělo zaštiťovat Ministerstvo spravedlnosti, a které by spadalo mezi služby právní. Zejména kvůli silnému sociálnímu prvku, které občanské poradenství v sobě zahrnuje, zvítězili zastánci teorie, že se jedná o službu sociální. Toto zařazení však přináší občanským poradnám určité problémy. Občanské poradenství osciluje mezi oběma uvedenými oblastmi a zařazení ani do jedné z nich není přesné a dostačující. Zařazení však bylo nezbytné z toho důvodu, aby bylo možné činnost poraden jednak podchytit legislativně a jednak kvůli získávání finančních zdrojů pro tuto činnost. V současné době tedy poradny vystupují jako poskytovatelé sociálních služeb, jedná se o odborné sociální poradenství, je však nezbytné věnovat jim dostatečnou pozornost i v této práci zabývající se přístupem osob k bezplatné právní pomoci, neboť občanské poradny do určité míry nepochybně bezplatné právní poradenství poskytují. Další text se bude věnovat rozsahu tohoto poradenství a jeho porovnání s právním poradenstvím jiných subjektů, zákonem k této činnosti povolaných. V současné době je stěžejním zákonem upravujícím působení občanských poraden zákon ze dne 14. března 2006 č. 108/2006 Sb., o sociálních službách, ve znění pozdějších předpisů. Zákon nabyl účinnosti dne 1. ledna 2007 a měl obrovský dopad na dosavadní fungování poskytovatelů sociálních služeb včetně občanských poraden. Pozitivní změnou bylo, že občanské poradny byly poprvé legislativně ukotveny, zahrnuty mezi poskytovatele sociálních služeb a bylo tedy jasně stanoveno, že jejich financování bude zajišťováno z části státního rozpočtu určeného pro poskytovatele sociálních služeb. V opačném případě by hrozil zánik poraden, neboť Ministerstvo spravedlnosti žádné prostředky na tento typ poraden nevyčleňuje. Zákon o sociálních službách rozčleňuje v § 37 sociální poradenství na základní a odborné sociální poradenství. Základní sociální poradenství je povinen zajistit každý poskytovatel sociálních služeb, jedná se o základní činnost při poskytování všech druhů sociálních služeb. Toto ustanovení by mělo zajistit, aby každá osoba v nepříznivé sociální situaci měla možnost včas získat odpovídající informace, které jí pomohou tuto situaci řešit a

74

předcházet tak pozdějším problémům. V praxi však situace vypadá poněkud odlišně – ne každý poskytovatel sociálních služeb má v současné době vyškolené pracovníky schopné poradenství poskytovat a i v případech, kdy takové pracovníky má, je velmi obtížné při často obrovském pracovním vytížení se uživateli služby individuálně věnovat (tato situace je velmi častá na sociálních odborech městských úřadů). Odborné sociální poradenství je dle odstavce třetího poskytováno se zaměřením na potřeby jednotlivých okruhů sociálních skupin osob v občanských poradnách, manželských a rodinných poradnách, poradnách pro seniory, poradnách pro osoby se zdravotním postižením, poradnách pro oběti trestných činů a domácího násilí; zahrnuje též sociální práci s osobami, jejichž způsob života může vést ke konfliktu se společností. Zde tedy nacházíme ono legislativní ukotvení občanských poraden jako subjektů poskytujících odborné sociální poradenství. Podle § 37 odst. 4 zákona o sociálních službách odborné sociální poradenství obsahuje tři základní činnosti: a) zprostředkování kontaktu se společenským prostředím, b) sociálně terapeutické činnosti, c) pomoc při uplatňování práv, oprávněných zájmů a při obstarávání osobních záležitostí. Jako pomoc při uplatňování práv a oprávněných zájmů lze jistě chápat i právní poradenství.

5.1.5 Obsah služby občanského poradenství v porovnání s právním poradenstvím Občanská poradna poskytuje poradenství v 18 oblastech určených metodikou Asociace občanských poraden.87 Jedná se o oblasti: sociální dávky/ sociální pomoc/ pojištění/ pracovně právní vztahy a zaměstnanost/ bydlení/ rodina a mezilidské vztahy/ majetkoprávní vztahy a náhrada škody/ finanční a rozpočtová problematika/ zdravotnictví/ školství a vzdělávání/ ekologie, právo životního prostředí/ ochrana spotřebitele/ základy práva ČR/ právní systém EU/ občanské soudní řízení/ veřejná správa/ trestní právo/ ústavní právo. Na rozdíl od „klasického“ právního poradenství má občanské poradenství coby sociální služba svá specifika. Jedná se zejména o odlišnosti v těchto oblastech: a) využívání metod sociální práce Poradce se při konzultaci s klientem řídí Eganovým modelem. Samozřejmě v této práci není prostor pro podrobnější popis této metody sociální práce, je však třeba zmínit základní

87

Metodika „Klasifikace informačního systému“, Dostupné na http://www.obcanskeporadny.cz/

75

cíl, ke kterému uplatnění této metody směřuje. Zatímco advokát na základě zmocnění „přebírá“ řešení případu za klienta, občanský poradce nikdy neřeší klientův případ. Cílem konzultace je pomoci klientovi zorientovat se v jeho problému a pomoci mu nalézt možnosti řešení jeho situace tak, aby byly v souladu s platnou legislativou, kterou klient nezná nebo se v ní neorientuje. Dále je však plně v kompetenci uživatele služby, kterou cestu nastíněnou poradcem zvolí či zda vůbec nějakou zvolí. Výsledkem konzultace může být i to, že poradce posoudí případ klienta a vyhodnotí ho tak, že klientovi doporučí obrátit se na kvalifikovanou právní pomoc (nejčastěji tedy advokáta). I toto je významnou pomocí pro nemajetnou osobu, která neumí posoudit svoji situaci a neví, zda by prostředky za konzultaci s advokátem nevynakládala zbytečně. V jiných případech může poradce klienta odkázat na jiné, vhodnější pracoviště (vedle advokátní kanceláře či notáře se jedná o další specializované poradny, úřady, Policii ČR atd.). Klient, který absolvoval konzultaci v občanské poradně by se měl tedy lépe orientovat v problému, měl by být schopen sám uplatňovat svá práva a oprávněné zájmy a měl by případně vědět, kam se dále obrátit. b) poradce klienta nezastupuje u soudu, pouze v naprosto výjimečných případech jako obecný zmocněnec. Může však poradit, kam se obrátit pro právní pomoc či jak požádat o bezplatné právní zastoupení v případě nemajetné osoby. c) cílem poradce je naučit klienta řešit situaci samostatně včetně schopnosti sepsat si potřebné dokumenty sám. Občanský poradce v souladu s výše uvedeným Eganovým modelem vede klienta k samostatnému postupu, což zahrnuje i psaní různých podání, dopisů apod. na rozdíl od činnosti advokátní kanceláře (která klientovi poskytuje kompletní služby). d) povinnost dodržovat standardy kvality sociálních služeb V oblasti sociálních služeb existují mnohem přísnější a vypracovanější pravidla ochrany práv klienta (slovy zákona uživatele služby či zájemce o službu). Stejně jako v advokacii, poradce se musí řídit etickým kodexem, existuje Charta občanského poradenství, každá poradna má rovněž vnitřní směrnice, metodiky apod. Zásadním rozdílem však je povinnost zařízení naplňovat standardy kvality sociálních služeb. Obsah jednotlivých standardů kvality a bodové hodnocení stanoví vyhláška Ministerstva práce a sociálních věcí č. 505/2006 Sb., kterou se provádějí některá ustanovení zákona o sociálních službách. Standardy stanoví povinnosti pro zařízení v oblasti personálního zabezpečení, provozního a ekonomického zajištění, největší důraz je však kladen na ochranu uživatele služby a zájemce o službu.

76

Podmínky pro poskytování služby jsou natolik přísné, že je pro zařízení velkým problémem zákonným požadavkům dostát. Administrativní zátěž pro pracovníky je velmi vysoká, tvorba dokumentů, směrnic, metodik a další činnost s tím spojená může být paradoxně na úkor rozsahu či kvality služby pro její uživatele, ačkoliv zákonodárci se jistě snažili o přesný opak. Obrovské problémy při zavádění a dodržování požadavků daných standardy kvality mají zejména občanské (případně další) poradny. Narážíme zde totiž opět na problém zařazení sociálně právního poradenství mezi sociální služby. Zákonodárci nerozlišili jednotlivé typy služeb, standardy kvality jsou jednotné pro všechny. Občanské poradenství se však poměrně zásadně od dalších služeb liší – zatímco ostatní sociální služby jsou založeny na dlouhodobější práci s klientem, v případě občanského poradenství se jedná většinou o jednorázovou konzultaci, s klientem není uzavírána písemná smlouva, klient může vystupovat anonymně apod. Dle požadavků standardů musí být zájemce o službu předem poučen o cílech, principech a obsahu služby, má s ním být vypracován individuální plán práce s uživatelem, uzavřena dohoda obsahující nabídku služeb poradny a naopak požadavky klienta, má být seznámen s bezpečnostními předpisy zařízení, s možností si na poskytnou službu stěžovat a mnoho dalšího. Pro představu je však třeba uvést, že konzultace v občanských poradnách jsou většinou jednorázové (pouze v případě složitějšího problému je sjednána další konzultace) a trvá max. 1 hodinu. Pokud by tedy měl poradce na počátku konzultace seznámit zájemce o službu se všemi aspekty, jak to vyžaduje právní úprava, trvalo by to téměř polovinu času určeného na konzultaci (v případě pobytových služeb je situace zcela odlišná, s klientem se nepracuje anonymně, uzavírá se písemná smlouva, na seznámení se službou je samozřejmě daleko více času). Rovněž např. vypracování individuálního plánu práce s uživatelem má smysl pouze v případě dlouhodobější práce zařízení s klientem. e) státní kontrola Činnost občanské poradny podléhá na rozdíl od činnosti advokátních kanceláří státní kontrole. Podle zákona o sociálních službách musí projít každé zařízení poskytující sociální služby inspekcí kvality poskytovaných služeb. Inspektoři se zaměřují zejména na dodržování standardů kvality. V případě negativního výsledku kontroly nebude nadále zařízení moci poskytovat sociální služby. Z důvodů uvedených výše je pro občanské poradny velmi obtížné při kontrole uspět a obhájit svou činnost. Lze tedy konstatovat, že kvalita poskytovaných služeb občanských poraden je velmi důkladně kontrolována jednak ze strany státu, jednak ze strany Asociace občanských poraden. Na rozdíl od advokátních kanceláří musí každá poradna projít přísnou inspekční kontrolou. Jinou otázkou je samozřejmě to, že kontrola není

77

zaměřena na obsahovou stránku poradenství. Sebepřísnější kontrola tedy nezajistí věcnou správnost poskytnutých rad a informací. Pokud by byla klientovi způsobena škoda v důsledku špatně poskytnuté informace, klient by se mohl domáhat náhrady škody. Velmi problematické by však bylo unesení důkazního břemene s ohledem na anonymně poskytovanou službu, absenci písemně uzavřené smlouvy o poskytnutí služby apod. f) kvalifikační požadavky Zatímco v případě právního poradenství je přirozeným požadavkem pro osoby takové poradenství poskytující právní vzdělání, v případě občanského poradenství tomu tak není. Je to jeden z dalších příkladů, kdy zařazení občanského poradenství mezi sociální služby působí problémy. Občanský poradce totiž musí splňovat kvalifikační požadavky dané zákonem o sociálních službách, přičemž právní vzdělání mezi uznatelným vzděláním paradoxně chybí. Vzhledem k tomu, že občanský poradce je dle zákona o sociálních službách sociálním pracovníkem, musí podle § 110 odst. 1 splňovat určité předpoklady jako je způsobilost k právním úkonům, bezúhonnost, zdravotní způsobilost a odborná způsobilost. Odbornou způsobilostí88 se rozumí dosažení vyššího odborného nebo vysokoškolského vzdělání v oborech zaměřených na sociální práci. Má-li sociální pracovník vysokoškolské vzdělání v jiném než uznaném oboru, musí v přechodném období daném zákonem absolvovat minimálně 200 hodin akreditovaných kurzů a získat praxi při výkonu povolání sociálního pracovníka v trvání nejméně 5 let. Přechodné období pro získání potřebné kvalifikace zákon stanoví lhůtou 7 let ode dne nabytí účinnosti tohoto zákona, pokud pracovník nezískal střední vzdělání s maturitní zkouškou v oboru sociálně právním či 10 let ode dne nabytí účinnosti tohoto zákona, pokud získal střední vzdělání s maturitní zkouškou v oboru sociálně právním.89

88

Zákon č. 108/2006 Sb., o sociálních službách, ve znění pozdějších předpisů, § 110 odst. 4 vymezuje odbornou způsobilost k výkonu povolání sociálního pracovníka. Tou je: a) vyšší odborné vzdělání získané absolvováním vzdělávacího programu akreditovaného podle zvláštního právního předpisu v oborech vzdělání zaměřených na sociální práci a sociální pedagogiku, sociální pedagogiku, sociální a humanitární práci, sociální práci, sociálně právní činnost, charitní a sociální činnost, b) vysokoškolské vzdělání získané studiem v bakalářském nebo magisterském studijním programu zaměřeném na sociální práci, sociální politiku, sociální pedagogiku, sociální péči nebo speciální pedagogiku, akreditovaném podle zvláštního právního předpisu , c) absolvování akreditovaných vzdělávacích kurzů v oblastech uvedených v písmenech a) a b) v celkovém rozsahu nejméně 200 hodin a praxe při výkonu povolání sociálního pracovníka v trvání nejméně 5 let, za podmínky ukončeného vysokoškolského vzdělání v oblasti studia, která není uvedena v písmenu b) 89 Zákon č. 108/2006 Sb., o sociálních službách, § 120 odst. 11

78

Ačkoli je právní vzdělání pro práci občanského poradce velkou výhodou, ze zákona toto vzdělání není dostačující. Současná praxe je tedy taková, že pokud v poradně pracuje právník, musí si kvalifikaci doplnit, poradna však nemůže uzavřít novou pracovní smlouvu s uchazečem o práci občanského poradce, který by kvalifikační požadavky dané zákonem nesplňoval. Poradny tak přicházejí o řadu kvalitních poradců. Zejména studenti právnických fakult v minulosti využívali možnost pracovat v poradnách jako dobrovolníci či zaměstnanci zejména kvůli možnosti získání praxe. Mnohé poradny také řeší situaci tak, že vlastního zaměstnance právníka nemají, ale spolupracují s advokátem, který jim poskytuje většinou zdarma konzultace či přebírá složitější případy (v některých případech rovněž zdarma). Dalším řešením je zaměstnat právníka nikoliv jako sociálního pracovníka, ale jako pracovníka v sociálních službách, ten pak může vykonávat činnosti při základním sociálním poradenství pod dohledem sociálního pracovníka (§ 116 odst. 1 písm. d).

5.1.6 Občanské poradenství pro každého? Spolu s nabytím účinnosti zákona o sociálních službách se rozvířila diskuse o tom, komu je služba občanského poradenství určena. Původní definice cílové skupiny zahrnovala každého, kdo se ocitl v nepříznivé životní situaci a neumí sám řešit svůj problém a to bez rozdílu rasy, pohlaví, postižení, sexuální orientace, politické příslušnosti, světonázorové orientace, sociálního statusu, apod. Samozřejmě již před účinností zákona existovaly debaty o šíři cílové skupiny, zejména z hlediska majetkových poměrů uživatele služby. V současné době dochází k redefinici cílové skupiny občanského poradenství v souvislosti se zákonnými požadavky. Zákon jasně hovoří o tom, že sociální služba je poskytována osobě, která se ocitla v nepříznivé sociální situaci, kterou se rozumí oslabení nebo ztráta schopnosti z důvodu věku, nepříznivého zdravotního stavu, pro krizovou sociální situaci, životní návyky a způsob života vedoucí ke konfliktu se společností, sociálně znevýhodňující prostředí, ohrožení práv a zájmů trestnou činností jiné fyzické osoby nebo z jiných závažných důvodů řešit vzniklou situaci tak, aby toto řešení podporovalo sociální začlenění a ochranu před sociálním vyloučením.90 Tato definice je poměrně široká a je otázkou výkladu, co pod nepříznivou sociální situaci zahrneme. Jako příklad mohu uvést příklad klientky, která se obrátila o pomoc na občanskou poradnu. Paní byla v dosti špatném psychickém stavu, v poradně plakala. Opustil ji manžel, avšak navrhl, že jí vyplatí 500 000 Kč, pokud se odstěhuje z rodinného

90

Zákon č. 108/2006 Sb., o sociálních službách, § 3 písm. b)

79

domku, který byl jeho výhradním vlastnictvím. Klientka byla s odchodem manžela smířená, manželství bylo nefunkční již delší dobu, nedokázala se však smířit s tím, že nebude nadále obývat rodinný dům. Svou situaci považovala za bezvýchodnou, neboť tvrdila, že nemá na koupi nové nemovitosti a do nájemního bytu nemůže jít bydlet, protože na to není zvyklá a protože nájmy jsou nepřiměřeně drahé. Subjektivně se tedy tato klientka považovala za osobu v nepříznivé sociální situaci, objektivně by hotovost 500 000 Kč pro jinou osobu znamenala naopak konec nepříznivé sociální situace. Tento příklad uvádím z toho důvodu, že je skutečně velmi obtížné pro pracovníky občanské poradny posoudit situaci klienta a rozhodnout, zda má být služba poskytnuta či nikoliv. Roli zde hrají tedy nejen majetkové poměry, ale i další faktory (například osoba, která má naspořené nějaké prostředky, vydělává 30 000 Kč měsíčně, ale přijde o práci, tak této osobě může hrozit propad do sociální exkluze, ačkoliv dle výše dosavadních příjmů či naspořené částky by nespadala do cílové skupiny občanského poradenství; dalším příkladem je klientka v rozvodovém řízení – bez ohledu na příjem svou situaci považuje za značně nepříznivou). Situace je navíc ztížena tím, že občanský poradce nemá možnost zkoumat majetkové poměry zájemce o službu, neboť klient může vystupovat i anonymně a nemusí uvádět žádné údaje nesouvisející přímo s řešením jeho problému. Dá se tedy říci, že bez relevantních informací lze jen těžko objektivně posoudit finanční situaci klienta, služba tedy teoreticky může být poskytnuta každé osobě, která se na poradnu obrátí a jejíž sociální situaci lze považovat za nepříznivou (výjimku tedy tvoří např. poradenství v obchodních záležitostech, daňové či účetní poradenství apod.).

5.1.7 Význam občanského poradenství z hlediska bezplatné právní pomoci Podle platné legislativy může nemajetná osoba požádat o bezplatného zástupce soud či Advokátní komoru. Velmi výrazně je však omezena dostupnost bezplatného právního poradenství ve fázi, kdy ještě osoba neví, zda je nutné obracet se na soud či ve chvíli, kdy nezná možnost soud o bezplatného zástupce požádat. Význam včasného posouzení případu a včasné konzultace s klientem lze spatřovat zejména v možnosti zabránit tomu, aby se problém klienta prohloubil (zejména v případech zadluženosti občanů, hrozby ztráty bydlení apod.). Z tohoto hlediska je nutno zdůraznit silnou preventivní složku občanského poradenství zabraňující zbytečnému zatěžování justice. Přetížené soudy jsou mnohdy zahlcovány neoprávněnými žalobami či žalobami obsahujícími množství chyb nebo soudy řeší případy,

80

které bylo možno řešit smírnou cestou, o které však účastníci řízení nevěděli apod. Včasná konzultace by v mnoha případech zabránila podobným případům. Jak již bylo mnohokrát řečeno, občanské poradenství je ze zákona sociální službou. Nemůže tedy poskytovat právní poradenství v pravém slova smyslu, jedná se o poradenství sociálně právní. Toto spojení však může být ku prospěchu řešení klientovy situace zejména s ohledem na hrozbu propadu klienta na okraj společnosti, páchání trestné činnosti, rozpadu rodiny, ztráty zaměstnání, bydlení apod., což by s sebou neslo často další a zbytečné zatěžování soudů, orgánů činných v trestním řízení, úřadů apod. Poradenství je totiž poskytováno s cílem pomoci najít komplexní řešení klientovy situace – zabývá se tedy nejen důsledky, ale i příčinami vzniku problému a snaží se nalézt východiska s ohledem na sociální, zejména rodinné vazby. Jednou z činností občanských poraden probíhající zejména prostřednictvím AOP je uplatňování sociální politiky. Poradny jsou povinny na základě analýzy problémů občanů upozorňovat příslušné státní a místní orgány na nedostatky legislativy a na neřešené problémy občanů, a tím přispívat k rozvoji a zlepšení služeb a fungování úřadů na místní a celostátní úrovni. I v této činnosti lze spatřovat přínos pro řešení nepříznivé situace v oblasti poskytování bezplatné právní pomoci potřebným, neboť občanské poradny se se situací nemajetných občanů setkávají v každodenní práci a mohou poskytnout potřebné analýzy či statistiky využitelné při přípravě odpovídající legislativy řešící současnou situaci. Podle statistik hrají občanské poradny na poli bezplatného poradenství nezanedbatelnou roli. V roce 2008 poskytly občanské poradny služby 34 412 klientům, kteří se na ně obrátili celkem s 49 192 dotazy.

5.1.8 Nedostatky občanského poradenství Kromě přínosu poradenství jak pro nemajetné, tak pro justici, policii, orgány veřejné správy atd. je však třeba zmínit i některé problematické body, které je možno v systému občanského poradenství nalézt: a) ačkoliv by služba měla být určena pouze nemajetným osobám, jejichž finanční situace jim nedovoluje využít placené poradenství, občanské poradny nezjišťují podrobně majetkové poměry zájemce o službu. Služba hrazená z veřejných zdrojů tak může být jednoduše zneužita.

81

b) poradenství klientům poskytují pracovníci se vzděláním v oboru sociální služby, nikoliv právo. Služba však zahrnuje i základní právní poradenství (posouzení případu, doporučení vhodného postupu, seznámení s platnou legislativou atd.). V tomto vidím poměrně velké úskalí občanského poradenství, neboť nekvalifikovaná, nesprávná rada může uškodit více než rada žádná. Jako příklad lze uvést případ, kdy poradce špatně odhadne možnosti klienta uspět v soudním sporu a doporučí mu vést o své nároky soudní řízení. Poradce by sice měl klienta upozornit např. na vhodnost obrátit se na advokáta, pokud to však klient neudělá a spolehne se na úsudek poradce, v případě prohraného sporu na něm bude ležet břemeno úhrady nákladů soudního řízení. c) Problémem je v současné době především absence zákonné úpravy, která by možnost využití občanského poradenství jako nástroj bezplatné právní pomoci ukotvovala a která by dostatečně provázala existující právní předpisy upravující přístup k takové pomoci. d) absence nástrojů zajišťujících úroveň poskytovaných služeb občanského poradenství po odborné stránce (státní inspekce se zaměřují na kontrolu kvality poskytovaných služeb s ohledem zejména na ochranu práv uživatele služby a nikoliv s ohledem na kvalitu poskytovaných rad apod.). Poradny navíc nejsou ze zákona povinny uzavírat smlouvy s právníky, kteří by dohlíželi na kvalitu poskytovaného poradenství a pomáhali se složitějšími případy. e) Dále by bylo nutno řešit otázku např. kárné odpovědnosti či náhrady škody, kterou může poradce nesprávnou právní radou způsobit.

5.1.9 Závěrem k občanskému poradenství Shrnu-li závěrem této kapitoly výše uvedené, činnost občanských poraden považuji za přínosnou z hlediska možnosti osob, nemajících dostatek finančních prostředků, získat přístup k bezplatnému sociálně právnímu poradenství. Občanský poradce pomůže klientovi zorientovat se v platné legislativě, měl by ho poučit o dalších existujících službách (včetně advokátních či notářských kanceláří) a v případě potřeby i o možnosti, jak získat přístup k bezplatné právní pomoci v průběhu soudního řízení. Úlohu občanských poraden a dalších organizací poskytujících určité právní poradenství je třeba chápat jako doplňkovou, základními institucemi ochrany práv musí i v budoucnu 82

zůstat pochopitelně advokacie zejména s ohledem na institucionální záruky. I tento doplňkový prvek je však nadmíru potřebný i přes výhrady uvedené výše a je třeba ho legislativně uchopit.

5.2 Poradna pro občanství, občanská a lidská práva Poradna pro občanství, občanská a lidská práva (dále jen „Poradna“) je občanským sdružením, které rozvíjelo svou činnost v letech 1996-1999 jako součást Českého helsinského výboru pod názvem Poradna pro občanství. Po přijetí novely zákona o nabývání a pozbývání státního občanství ČR v roce 1999 bylo založeno samostatné občanské sdružení Poradna pro občanství, občanská a lidská práva, které rozšířilo své původní zaměření na pomoc ve věcech státního občanství o další oblasti. Poradna zaměřuje v současné době svoji činnost na právní poradenský servis pro potřeby jednotlivců, nevládních organizací i pracovníků státní správy, sleduje a analyzuje dodržování občanských a lidských práv a platné a připravované legislativní normy, zaměřuje se na návrhy a iniciování systémových řešení. Zabývá se zejména tématy diskriminace a integrace národnostních menšin. Poradna pro občanství, občanská a lidská práva usiluje o účinné propojení praktické pomoci konkrétním jednotlivcům s aktivitami zaměřenými na systémové změny prostředí, ve kterém žijeme.91 Z hlediska problematiky právní pomoci pro nemajetné je stěžejní jeden z programů Poradny nazvaný: Program bezplatné právní pomoci Poradna dlouhodobě analyzuje situaci na poli bezplatné právní ochrany, snaží se definovat problémy a poukazovat na potřebu legislativních změn. Podílí se na legislativním procesu formou připomínkování souvisejících zákonů a prosazování potřebné reformy systému bezplatné právní pomoci. Pro nemajetné poskytují pracovníci Poradny informace o možnostech zajištění bezplatné právní pomoci. V některých oblastech Poradna poskytuje přímo i poradenství a jinou právní pomoc. Jedná se především o oblast diskriminace. Po vyhodnocení případu, jeho závažnosti, množství důkazních prostředků apod. může Poradna zprostředkovat klientovi bezplatné zastoupení advokátem při soudním řízení.

91

Poradna pro občanství, občanská a lidská práva [online]. [citováno 30. 8. 2009]. Dostupné z: http://www.poradna-prava.cz

83

Význam aktivit Poradny je možné spatřovat především v dlouhodobém působení na zákonodárce a další relevantní instituce v oblasti bezplatné právní pomoci nemajetným občanům. Poradna tak může iniciovat systémová řešení na tomto poli, neboť má dostatek podkladů vycházejících z dlouhodobého monitoringu situace a poznatků z praxe.

5.3 Liga lidských práv Liga lidských práv je česká nevládní organizace, která chrání práva dětí, pacientů, duševně nemocných, obětí rasové diskriminace, policejního a domácího násilí, jakož i dalších osob, právní cestou. Na základě vlastních zkušeností z praxe odhaluje Liga příčiny porušování lidských práv v České republice a dlouhodobě usiluje o přijetí systémových změn. Posláním Ligy je odborně informovat a analyzovat situaci v oblasti lidských práv, informovat laickou i odbornou veřejnost, jakož i veřejné a mezinárodní instituce o situaci v oblasti lidských práv, její činnosti a zkušenostech, vytvářet tlak na dodržování lidských práv, navrhovat legislativní i systémová opatření, vzdělávat profesní skupiny, studenty a aktivní veřejnost, právně postupovat ve strategických případech. V rámci těchto činností je osobám spadajícím do cílové skupiny organizace poskytována i bezplatná právní pomoc.

5.4 Public Interest Lawyers Association (PILA) PILA je organizací sdružující právníky, kteří usilují o systémové změny ve prospěch větší efektivity právních prostředků při ochraně lidských práv, veřejných zájmů a důležitých obecných hodnot. Jednou z jejích aktivit je podpora rozšiřování přístupu ke spravedlnosti a kvalitní a dostupné právní pomoci. Sdružení realizuje dva projekty zaměřené na toto téma: a) Projekt Bezplatná právní pomoc b) Projekt Pro bono Prostřednictví projektu Bezplatná právní pomoc chce PILA přispět k dlouhodobě probíhající diskusi týkající se komplexní právní úpravy poskytování právní pomoci za sníženou odměnu či bezplatně sociálně slabším vrstvám obyvatelstva. Projekt se zaměřuje především na informování o problematice bezplatné právní pomoci a dále na výzkum. Projekt Pro bono usiluje o posílení právních kapacit dostupných v ČR pro prosazování obecně prospěšných cílů. Program proto usiluje o zvýšení počtu advokátů, kteří se systematicky zapojují do pro bono aktivit, a to zejména ve spolupráci s nevládními 84

organizacemi. Cílem projektu je seznámit české advokáty podrobně s konceptem pro bono, vyjasnit rozdíly mezi pro bono a systémem bezplatné právní pomoci, zvýšit prestiž pro bono práce u odborné právní veřejnosti, zapojit více advokátů do pro bono aktivit či zvýšit počet právních kapacit spolupracujících nevládních organizací.92 Jednou z aktivit PILA je provozování Pro bono centra. Na toto centrum se mohou obracet NNO s případy svých klientů, jejichž finanční situace neumožňuje využít placené právní služby. Rovněž sama NNO může centrum požádat o pomoc s vlastními právními problémy. Po obdržení žádosti ze strany NNO tuto žádost posoudí koordinátor centra (z hlediska splnění podmínek pro poskytnutí bezplatné právní pomoci, nesmí se také jednat o věc trestněprávní, s výjimkou právní pomoci poškozeným, či obchodní) a poté osloví konkrétního advokáta zapojeného do systému pro bono právních služeb s ohledem na jeho specializaci či aktuální pracovní vytížení. Skutečnost, že na centrum se mohou obracet klienti jen prostřednictvím NNO, má tu výhodu, že tím dochází k předběžnému posouzení účelnosti a potřebnosti případu.

92

Public Interest Lawyers Association [online]. [citováno 30. 8. 2009]. Dostupné z: www.pilaw.cz

85

6 Inspirace v zahraničních právních úpravách 6.1 Situace v Evropské unii Na rozdíl od České republiky, ve většině zemí Evropské unie již byla potřebná legislativa zakotvující systém právní pomoci přijata. Uchopení problematiky právní pomoci pro nemajetné v těchto zemích vychází především z mezinárodních úmluv93, ve kterých nalezneme zakotvení základních principů právní pomoci. Obecně tyto dokumenty zavazují členské státy k zajištění rovného přístupu občanů ke spravedlnosti bez ohledu na jejich ekonomickou situaci. Předpokladem pro dodržení této zásady je vytvoření systému bezplatné právní pomoci v každém členském státě, přičemž základními pravidly pro fungování tohoto systému jsou: a) Právní pomoc by měla být potřebným poskytována bezplatně, nevylučuje se ani určitý podíl spoluúčasti v závislosti na majetkových poměrech žadatele o právní pomoc. b) Bezplatná právní pomoc by neměla být omezena jen na náklady zastoupení, ale měla by krýt všechny náklady vzniklé osobě o tuto pomoc žádající v souvislosti s uplatňováním a ochranou jejích práv (např. náklady expertů, znalců, svědků, překladatelů a další). c) Kritéria pro získání bezplatné právní pomoci by se měla odvíjet od úrovně životních nákladů v daném státě. d) Bezplatná právní pomoc by měla být zpřístupněna účastníkovi i v již probíhajícím řízení, pokud dojde ke změně jeho majetkových poměrů. e) Systém právní pomoci by měl rovněž umožnit přezkoumání rozhodnutí, kterým bylo poskytnutí bezplatné právní pomoci zamítnuto. f) Potenciální adresáti BPP by měli mít přístup k informacím o možnosti získání BPP. Stát by tak měl vhodným způsobem veřejnost a jiné zainteresované strany srozumitelnou formou seznamovat se systémem právní pomoci, zejména s místy,

93

Více viz kapitola 3.1 Právo na právní pomoc jako základní právo z pohledu evropského práva a mezinárodních úmluv. Pro shrnutí se jedná zejména o Úmluvu o ochraně lidských práv a základních svobod, Mezinárodní pakt o občanských a politických právech, Haagskou úmluvu o civilním řízení, Evropskou úmluvu o předávání žádostí o právní pomoc či směrnici Rady č. 2003/8/ES, která upravuje přístup ke spravedlnosti

86

na která se potencionální žadatelé o takovou pomoc mohou obrátit a s podmínkami udělení bezplatné právní pomoci.“94 Toto jsou základní zásady, které je každý členský stát povinen dodržet, je však již na každém samostatně, jakou formu zajištění bezplatné právní pomoci zvolí. Aktuálnost tématu dokazuje například i pořádání konferencí s mezinárodní účastí, z nichž lze zmínit zejména konferenci s názvem Druhé evropské fórum o přístupu ke spravedlnosti pořádanou v Budapešti 24.-26. února 200595. Fóra se účastnilo na 200 právníků, zástupců mezinárodních institucí a vlád ze 40 zemí. Účelem konference bylo zejména hledání cest, jak zlepšit přístup ke spravedlnosti nejen v Evropě. Fórum bylo organizováno dvěma subjekty a sice Open Society Justice Initiative96 a Public Interest Law Initiative97, což jsou mezinárodní organizace dlouhodobě se věnující otázkám právní pomoci, pro bono služeb a lidským právům obecně. Vzhledem k tomu, že Česká republika teprve hledá cestu, jak efektivně problém bezplatné právní pomoci řešit, jedním ze zdrojů návrhů řešení je samozřejmě inspirace zahraničními právními úpravami. Velkou inspirací a poučením může být pro náš právní řád úprava slovenská, zejména z důvodů blízkosti našeho právního a sociálního prostředí. Slovenští zákonodárci byli schopni problematiku bezplatné právní pomoci uchopit a řešit o několik let dříve než my a tak je možné již dnes čerpat z jejich zkušeností s aplikací zákona a poučit se z případných nedostatků. Podobné podmínky pro aplikaci právních předpisů umožňují převzít podstatné body slovenské úpravy a transformovat je do našeho právního řádu. Druhou právní úpravu, kterou se bude tato kapitola zabývat, představuje systém bezplatné právní pomoci v Anglii. Na rozdíl od Slovenska se jedná o zcela jiné právní prostředí, ovšem i odlišný právní systém může představovat inspiraci při řešení otázky právní pomoci zejména s ohledem na dlouholetou tradici fungování systému BPP.

v přeshraničních sporech pro nemajetné osoby. 94 Piková, P. Právo nemajetných občanů na právní ochranu – o právu chudých v minulosti a v současnosti. Bulletin advokacie, 2000, č. 3, s. 39-48. Autorka vycházela v článku z těchto rezolucí a doporučení Výboru ministrů Rady Evropy: rezoluce [(76)5, (78)8] a doporučení [NoR(81)7, NoR(84)5, NoR(93)1, NoR(86)12). 95 The Second European Forum on Access to Justice [online], [citováno 18.8.2009]. Dostupné na: http://www.justiceinitiative.org/db/resource2?res_id=102909 96 Open Society Justice Initiative [online], [citováno 18.8.2009]. Dostupné na: http://www.justiceinitiative.org 97 Public Interest Law Initiative [online], [citováno 18.8.2009]. Dostupné na: http://www.pili-law.org

87

Tyto dvě země byly také zvoleny s ohledem na to, že každá z nich je představitelkou odlišné koncepce systému právní pomoci. Obecně se dá říci, že ve státech EU nalezneme na jedné straně modely, kdy je pro poskytování BPP využívána v prvé řadě stávající soustava poskytovatelů právní pomoci a na druhé straně modely, kdy došlo k vytvoření nové samostatné struktury určené k poskytování právní pomoci potřebným. Příkladem prvého modelu je právě Anglie, kde byl vytvořen ústřední orgán zajišťující administraci poskytování BPP (Legal Services Commission), samotné právní služby však poskytují advokáti a nevládní organizace na základě smluv s tímto orgánem uzavřených. Hlavním posláním Komise je dozorová činnost nad poskytováním právní pomoci. Jako příklad druhého modelu lze uvést Slovensko, kde byla vytvořena za účelem poskytování BPP samostatná organizace – Centrum právní pomoci98. Právní pomoc poskytuje Centrum prostřednictvím svých zaměstnanců (právníci Centra, sociální pracovníci) a určených advokátů, v řízení před soudem určuje oprávněnému k zastupování advokáta ze seznamu advokátů, který vede dle zákona o advokacii Advokátní komora. Dochází tak k prolínání služeb Centra a jiných subjektů poskytujících právní služby. Slovensko a Velká Británie samozřejmě nejsou jedinými státy, kde již BPP více či méně efektivně funguje. Na tomto místě by tedy bylo možné provést srovnání např. systému BPP Francie, Dánska, Belgie, Maďarska, Holandska či Německa a Rakouska, což by bylo zajímavé zejména s ohledem na společný historický vývoj BPP s Českou republikou. Takové srovnání by však již překročilo rozsah této práce.99

6.2 Systém právní pomoci v Anglii a Walesu Ve Velké Británii existují tři různé systémy právní pomoci a sice pro Anglii a Wales, pro Skotsko a pro Severní Irsko. Vzhledem k významu a šíři dopadu právní pomoci (zejména vzhledem k počtu obyvatel) se v této kapitole zaměřím pouze na systém užívaný v Anglii a Walesu. Systém právní pomoci v Anglii staví na dlouholeté tradici (na rozdíl od Slovenska, kde ještě stále dochází k „dolaďování“ celého systému), i to může být jedním z důvodů, proč

98

Centrum právní pomoci [online], [citováno 20.10.2009]. Dostupné na: http://www.legalaid.sk/ Srovnáním systému BPP v zemích EU se však zabývá např. autorka článku Bezplatná právní pomoc ve vybraných evropských státech ve světle Evropské úmluvy o zasílání žádostí o právní pomoc. Bulletin advokacie 1999, č. 5, s. 70-80, autorka Nykodýmová Olmrová, P. 99

88

v něm lze hledat inspiraci při legislativním ukotvování právní pomoci v České republice. Právní pomoc je v Británii tradičně chápána jako integrální součást dobře fungujícího systému justice stejně jako součást sociální politiky státu. Fungující systém právní pomoci totiž pomáhá bojovat proti propadům nemajetných do sociální exkluze.100 Při zajišťování právní pomoci nemajetným ve Velké Británii můžeme sledovat dvě linie a sice právní pomoc podporovanou státem a pomoc zajišťovanou nestátními organizacemi. Co se týče právní pomoci garantované státem, již v roce 1925 byla administrace právní pomoci chudým svěřena Právní společnosti, jež tuto pomoc zprostředkovávala prostřednictvím advokátů hrazených ze státních fondů až do roku 1988. V roce 1988 byl přijat zákon o právní pomoci (the Legal Aid Act 1988), jež převedl administraci právní pomoci na Výbor pro právní pomoc (the Legal Aid Board)101. Nejnovějším právním předpisem upravujícím postup poskytování právní pomoci je zákon o přístupu ke spravedlnosti (Access to Justice Act 1999)102. Co se týče nevládní právní pomoci, již během druhé světové války se projevil velký smysl Angličanů pro občanskou solidaritu. Během války se neuvěřitelně rychle šířil trend pomoci nemajetným občanům při řešení jejich problémů spojených zejména s probíhající válkou. Do roku 1942 bylo otevřeno 1074 bezplatných poraden, ve kterých radili dobrovolníci na principu občan radí občanovi. Pomáhali řešit tíživé situace obyvatel postižených válkou (problémy pozůstalých po válečných obětech, finanční situaci v nezaměstnanosti či při ztrátě živitele, pomáhali s vyhledáváním pohřešovaných apod.) Toto samozřejmě nebyly klasické právní problémy, dobrovolníci zřídka mívali právnické vzdělání, nicméně rozhodně lze hovořit o určité formě řešení právních dotazů (dědictví, pracovní právo, majetkoprávní vztahy, rodinné právo atd.).

6.2.1 Bezplatná právní pomoc garantovaná státem

Počátek státem garantované právní pomoci se datuje do roku 1949, neboť v poválečné době došlo k rozvoji sociálního státu, což pomáhalo formovat novodobý systém právní pomoci. Soukromé charitativní projekty a organizace byly často nahrazeny veřejnými fondy a státními organizacemi. Zmírněním podmínek pro přiznání právní pomoci došlo k nárůstu

100

Department for Constitutional Affairs, Legal Services Commission. Legal Aid Reform: The Way Ahead. TSO : 2006. s. 3 101 Bailey, S.H., Gunn, M.J. The Modern English Legal System, London : Sweet & Mawwell. 1996, 1030 s. 102 Text k dispozici na http://www.opsi.gov.uk/, [citováno 18.8.2009]

89

počtu jejích adresátů.103 Letos je to tedy 60 let, kdy byl přijat zákon o právní pomoci a poradenství.104 Předpis byl rozdělen na tři části – právní pomoc v řízení před civilním soudem; právní pomoc v trestních věcech; právní poradenství a předběžná právní pomoc. Nová právní úprava přinesla dvě zásadní změny: byla odstraněna nerovnost v přístupu k právní pomoci mezi těmi, kdo si nemohli dovolit platit výlohy spojené se soudním řízením a mezi těmi, kdo měli na řízení dostatek prostředků; navíc advokáti již nebyli nadále nuceni poskytovat právní pomoc chudým bez nároku na odměnu. V současné době je právní pomoc upravena výše uvedeným zákonem o přístupu ke spravedlnosti (Access to Justice Act 1999). Od roku 2000, kdy byla uvedeným zákonem založena, je ústředním orgánem právní pomoci Komise pro právní služby105. Jejím hlavním úkolem je dohlížet nad poskytováním právní pomoci v Anglii a Walesu tak, aby se každému, kdo potřebuje pomoci se svým problémem, dostalo informace, rady či právní pomoci. Komise také spolupracuje s advokáty či nevládními organizacemi za účelem zajištění právních služeb. Cílem je chránit práva klientů tak, aby se každému bez rozdílů dostalo včasné právní pomoci, aby tomu, kdo je obviněn z trestného činu, bylo umožněno se bránit či aby se každý mohl obrátit na soud v případě právního sporu. Systém funguje na základě individuálních smluv mezi Komisí a poskytovateli právní pomoci (advokáti či nevládní organizace). Poskytovatelé poskytnou služby v rozsahu a oblasti stanovené smlouvou, přičemž Komise dohlíží nad kvalitou těchto služeb a také zajišťuje odměňování poskytovatelů. Financování právních služeb se liší v oblasti netrestní a trestní. Access to Justice Act 1999 upravil financování ve věcech civilních tak, že rozpočet každoročně stanoví Lord Chancellor, který za něj vládě odpovídá. Tento rozpočet nelze překročit. Takto je omezeno množství služeb, které pro daný rok může s právními poskytovateli smluvit. V případě trestních záležitostí není stanoven žádný rozpočet a závisí na množství případů, které si daný rok právní služby vynutí. To je dáno minimálními požadavky práv obviněných, které upravuje Evropská úmluva o lidských právech.106

103

Regan, F. The transformation of legal aid: comparative and historical studies. Oxford: Oxford University Press, 1999. s. 185 104 The Legal Aid and Advice Bill 105 The Legal Services Commission 106 Pohled na anglickou úpravu právní pomoci. Autor neuveden. Bulletin BPP [online]. 2007. č. 6, s. 6. [citováno 10. 12 2009]. Dostupné z: http://www.pilaw.cz/site/cz/bezplatna-pravni-pomoc/Bulletin_2_2007.pdf

90

Osobami oprávněnými k získání bezplatné právní pomoci jsou pouze fyzické osoby. Právní pomoc také nelze získat u všech právních problémů, ale pouze u těch, které nebyly vyloučeny zákonem o přístupu ke spravedlnosti. Vyloučení je taxativní a patří mezi ně pomluva, pohraniční spory, majetkové převody, závěti a její sepisování, právní problematika svěřenectví, zranění osoby, škoda na majetku způsobená nedbalostí (nepatří zde však nedbalost ze strany léčebného zařízení), spory z práva obchodních společností či partnerství a konečně spory vyplývající z výkonu podnikání. Právní služby není možné poskytovat u případů mimo Anglii a Wales, avšak nejsou vyloučeny, pokud byl případ postoupen Evropskému soudnímu dvoru.107 Systém právní pomoci se dělí na právní pomoc ve věcech trestních (Criminal defence service – CDS) a ve věcech civilních („Community legal service“ – CLS ).108

6.2.1.1 Právní pomoc ve věcech civilních Právní poradenství v civilních věcech poskytují nasmlouvaní poskytovatelé právních služeb a sice sociálně slabým žadatelům, kteří nemají finanční prostředky na řešení daných právních otázek a z toho vyplývající tíživé sociální situace. Tato pomoc zahrnuje: a) základní právní poradenství a pomoc b) právní pomoc u soudu (aniž by došlo k uzavření formální smlouvy o zastupování – tedy v případech, kde se nevyžaduje plné právní zastoupení) c) schválená rodinná pomoc (pomoc při řešení rodinných sporů a zastupování v nich) d) rodinná mediace e) právní zastupování f) investigativní právní zastupování (zahrnuje zjišťování skutkových okolností daného případu) g) ve speciálních případech podpora financování soudního procesu (tzv. support funding).

107

Pohled na anglickou úpravu právní pomoci. Autor neuveden. Bulletin BPP [online]. 2007. č. 6, s. 9. [citováno 10. 12 2009]. Dostupné z: http://www.pilaw.cz/site/cz/bezplatna-pravni-pomoc/Bulletin_2_2007.pdf 108 Legal Services Commission [online]. [citováno 17. 8 2009]. Dostupné z: http://www.legalservices.gov.uk/

91

Podmínky pro získání právní pomoci ve věcech civilních a) Hledisko finanční Podle pravidel uvedených v manuálu Komise pro právní služby má nárok na bezplatné právní služby osoba, jejíž hrubý příjem nečiní více než 2 657 liber za měsíc109. Tato částka se zvyšuje podle počtu vyživovaných dětí. Do hrubého příjmu se počítá nejen mzda, ale jakýkoliv jiný příjem (např. sociální dávky, dary, dědictví atd.). Při výpočtu příjmu se započítávají i splátky hypotéky či měsíčního nájmu. Hrubý příjem však není jediným ukazatelem předpokladů pro získání právní pomoci. Manuál rovněž stanoví hranici prostředků, se kterými může žadatel volně disponovat. Jedná se zejména o finanční úspory, ale i věci movité, vhodné ke zpeněžení. Do tohoto kapitálu se nepočítá například nábytek a vybavení domácnosti (pokud nemá výjimečnou hodnotu), oblečení, osobní automobil (pokud je skutečně využíván), nářadí a nástroje sloužící k živnosti, přídavky na děti atd. Uvedené jmění v případě právního zastupování v záležitostech azylové a imigrační politiky nesmí překročit 3000 liber, pro všechny ostatní druhy služeb je stanovena jednotná hranice 8000 liber. U vymezených skupin osob se automaticky předpokládá splnění požadovaných podmínek pro přiznání právní pomoci (např. osoby pobírající státní podporu, podporu v nezaměstnanosti apod.) Za povšimnutí stojí délka rozhodného období – za rozhodující se považuje pouhý měsíc před podáním žádosti o právní pomoc110. Při zjišťování finanční situace žadatele se započítává také příjem partnera žadatele. Partnerem se rozumí osoba (a to i osoba stejného pohlaví), která tvoří se žadatelem pár. Podmínkou přitom není společné bydlení. Žadatel má možnost ověřit si předběžně, zda podmínky pro získání právní pomoci splňuje a sice pomocí kalkulačky, která je k dispozici na stránkách Komise.111 b) Hledisko možného úspěchu v řízení Vedle hlediska finanční situace žadatele je podmínkou pro přiznání právní pomoci také hledisko možného úspěchu případu v soudním řízení. Bezplatná právní pomoc může být odmítnuta, pokud se jedná o spor, ve kterém má žadatel malou šanci na úspěch, nárok je

109

http://calculator.communitylegaladvice.org.uk/ecalc/guidance.asp, [citováno 17. 8 2009] Například byla-li žádost podána 8. září, rozhodující období začíná běžet 9. srpna. 111 Uvedla jsem zde pouze základní pravidla pro přiznání právní pomoci, celý systém je podstatně složitější a obsahuje řadu výjimek a odchylek. 110

92

zjevně neoprávněný či chce zdržovat oprávněný výkon práva. Tímto hodnocením (tzv. merit test) je sledována zejména ochrana veřejných zdrojů, ze kterých je BPP hrazena. Komise se snaží zjistit, zda by si klient byl ochoten sám, i přes omezené prostředky, financovat náklady na řízení, hodnotí jeho přístup k jiným zdrojům financování, zohledňuje veřejný zájem, porovnává přínos sporu a jeho náklady.112 Získání bezplatné právní pomoci – procesní podmínky Žadatel podává žádost na přiznání právní pomoci na základě vyplněného formuláře. Formulářů je více druhů a to podle požadované služby. V případě zastupování je třeba vyplnit formulář prostřednictvím právního zástupce, kterého si určuje svobodně žadatel (Komise může při jeho výběru pomoci). Tyto žádosti jsou poté odeslány nejbližší oblastní kanceláři Komise, která hodnotí, zda kritéria pro udělení dané právní služby byla splněna. Pokud ano, Komise vydá osvědčení o BPP, ve které je uvedeno i jméno vybraného advokáta. K žádostem je třeba přiložit doklady osvědčující

finanční situaci žadatele. Jedná se např. o výpisy

z bankovních účtů, vkladních knížek, příjmy ze zaměstnání a další jiné podrobné informace o příjmech a majetku. O přiznání nároku na právní pomoc rozhoduje podle druhu právní pomoci buď přímo poskytovatel nebo oblastní kancelář Komise. V akutních případech lze udělit bezplatnou právní pomoc, která je omezena na pokrytí naléhavých kroků do okamžiku, než je o nároku na BPP řádně rozhodnuto. Opravné prostředky při nepřiznání nároku na BPP Možnosti odvolání proti rozhodnutí o nepřiznání nároku na BPP se liší podle toho, zda o nároku rozhodoval přímo poskytovatel BPP či oblastní kancelář Komise. V prvém případě nemá žadatel možnost odvolání, ve druhém se může do 14 dnů od oznámení rozhodnutí odvolat k Výboru pro financování. Ten však může rozhodovat jen o některých aspektech žádosti o právní pomoc, poté vrací věc Komisi. Pokud Komise žádosti přesto nevyhoví, žadatel se může obrátit na soud. Změna poměrů žadatele

112

Pohled na anglickou úpravu právní pomoci. Autor neuveden. Bulletin BPP [online]. 2007. č. 6, s. 9. [citováno 10. 12 2009] Dostupné z: http://www.pilaw.cz/site/cz/bezplatna-pravni-pomoc/Bulletin_2_2007.pdf

93

Změní-li se finanční a majetkové poměry účastníka během poskytování BPP, musí to ihned oznámit oblastní kanceláři Komise. Komise přezkoumá finanční poměry a podle toho může poskytování BPP odejmout, či její rozsah upravit. Kontrola kvality poskytovaných služeb V rámci systému poskytování BPP existuje v Anglii velmi dobře fungující a propracovaný systém kontroly kvality poskytování právní pomoci. Kontrolním orgánem je Komise, jež od roku 2000 poskytuje tzv. Quality Mark – neboli značku kvality (dále jen QM). Vládní iniciativa v zavedení této značky směřuje ke zdokonalení přístupu veřejnosti ke kvalitním informacím, právním službám a právní pomoci. Původní záměr byl takový, aby poskytovatelé právních služeb v rámci poskytování právní pomoci v civilních věcech byli držiteli této značky a tak, aby veřejnost měla zaručenou určitou kvalitu služeb, které jim poskytnuta. Nicméně nyní tuto značku mají i subjekty – poskytovatelé, kteří sice poskytují právní služby, avšak nikoliv v rámci CLS. V dnešní době má tuto značku kvality 10 000 poskytovatelů po celé Anglii a Walesu. Existuje více úrovní QM: poskytování informací, všeobecná pomoc a specializovaná pomoc. Požádat o přidělení této značky může kterýkoliv subjekt působící v dané oblasti.113 Tento fungující systém kontroly může jistě poskytnou podnětnou inspiraci při řešení otázky kontroly kvality služeb i v České republice.

6.2.1.2 Právní pomoc v trestních věcech Právní pomoc v trestních věcech zahrnuje pomoc pro osoby, které čelí vyšetřování nebo byli obviněni z trestného činu. Tato služba se neomezuje jen na přímou pomoc vyšetřovaným a obžalovaným, ale působí i preventivně na policii a soudy ve smyslu spravedlivého a efektivního řízení. Právní pomoc v trestních věcech například nabízí bezplatné služby advokáta ve formě: a) poradenství a asistence v trestních otázkách b) právní poradenství během vyšetřování na policejní stanici c) hrazení nákladů přípravy obhajoby d) zastupování v trestním řízení ve všech stupních.

113

Pohled na anglickou úpravu právní pomoci. Autor neuveden. Bulletin BPP [online]. 2007. č. 6, s. 9. [citováno 10. 12 2009] Dostupné z: http://www.pilaw.cz/site/cz/bezplatna-pravni-pomoc/Bulletin_2_2007.pdf

94

Podmínky pro získání právní pomoci ve věcech trestních Každý žadatel o právní pomoc v trestních věcech musí projít dvěma testy114 osvědčujícími, zda splňuje podmínky pro přiznání této pomoci či nikoliv. Podmínky jsou přitom obdobné jako pro přiznání pomoci v civilních věcech, rozdíly se objevují v rozhodování o přiznání právních služeb a kritérií, na kterých závisí (například uznatelná výše příjmu). Nejprve je žadatel podroben merit testu, pokud projde, přistoupí se k means testu, kterým se zjišťuje, zda je žadatel finančně způsobilý k poskytnutí bezplatného právního zastoupení. Právní služby jsou poskytovány od okamžiku výslechu na policejní stanici a po celý průběh trestního řízení. O udělení BPP rozhoduje soud, v případě zamítnutí žádosti je žadateli umožněno podat odvolání.

6.2.2 Právní pomoc poskytovaná nestátními subjekty Další možností, jak se v Anglii domoci bezplatných právních služeb, je využití služeb organizace The Bar Pro Bono Unit.115 Jedná se o princip clearinghousu (viz podkapitola K otázce pro bono služeb v Evropě a ve světě), který spojuje advokáty ochotné poskytnout pro bono služby s těmi, kdo potřebují jejich pomoc. Jedná se tedy o organizaci zprostředkující bezplatnou právní pomoc pro ty, kteří si nemohou dovolit zaplatit právní pomoc a kteří z nějakých důvodů nedosáhnou na pomoc poskytovanou státem (tzv. Legal Aid - viz výše, například jejich příjem překračuje stanovenou hranici nebo se jejich případ týká právní oblasti, ve které stát bezplatné právní služby neposkytuje. Organizace nabízí zejména tyto služby: a) poradenství, zastupování v řízení a pomoc při mediaci b) právní pomoc ze všech právních odvětví c) pomoc ještě před zahájením soudního (či jiného) řízení

114

tzv. Merit test a Means test

115

The Bar Pro Bono Unit [online] [citováno 18.8.2009]. Dostupné na: http://www.barprobono.org.uk/

95

d) právní pomoc před všemi stupni soudní soustavy v Anglii a Walesu. Organizace přijímá žádosti o pomoc prostřednictvím poradenských agentur a advokátů. Je-li žádost o právní pomoc posouzena kladně, pracovník organizace vyhledá dobrovolníka z řad právníků, jehož specializace a praxe by odpovídala danému případu. Další významnou organizací poskytující pro bono služby je The Free Representation Unit (FRU).116 Podobně jako The Bar Pro Bono Unit poskytuje tato organizace založená již v roce 1972 právní poradenství, přípravu případů či obhajobu pro nemajetné, kteří nemají nárok na právní pomoc poskytovanou státem. Jednou z aktivit FRU je vzdělávání dobrovolníků z řad studentů práv či začínajících právníků tak, aby se mohli zapojit do pro bono aktivit. Tito dobrovolníci pak pracují pod supervizí pracovníků FRU. Na rozdíl od zmiňované Pro Bono Unit poskytuje FRU zastupování jen ve vymezených právních odvětvích (např. sociální zabezpečení, zaměstnanost, některé případy náhrady škody obětem trestných činů). FRU přebírá pouze případy doporučené referenční agenturou, nelze se na ni obracet přímo. Navíc má pro převzetí případu přísnější podmínky co se týče stupně, ve kterém se kauza nachází. Vedle výše jmenovaných organizací přímo poskytujících právní služby nemajetným nalezneme v Anglii a Walesu řadu dalších organizací, které zaměřují svou pozornost na pro bono služby. Například propagaci pro bono služeb se věnuje organizace LawWorks,117 tato organizace mimo jiné podporuje spolupráci mezi profesními a komunitními organizacemi, poskytuje podporu a poradenství pro bono advokátům či nad prací pro bono advokátů dohlíží. Právní pomoc potřebným také nabízí organizace ProBonoUK,118 která pomůže žadateli vyhledat bezplatnou právní pomoc. Naopak právníkům nabízí informace o možnostech, jak bezplatnou právní pomoc poskytovat. Vzhledem ke svému významu nelze opominout ani existenci občanských poraden (Citizens Advice Bureau) v Anglii.

Stejně jako u občanských poraden v Česku, které

vznikly dle anglického modelu, se nejedná o klasické právní poradny, ale o místa, kde lze získat přehled o aktuální právní úpravě (nejčastěji v případě zadluženosti, bydlení, zaměstnání, spotřebitelské problematice, sousedských a rodinných vztahů, diskriminace apod.), informace o procesních normách (seznámení nemajetných s možností bezplatné právní

116

The Free Representation Unit [online]. [citováno 18. 8. 2009]. http://www.freerepresentationunit.org.uk 117 Law Works [online], [citováno 18. 8. 2009]. Dostupné na: http://www.lawworks.org.uk/

96

Dostupné

na:

pomoci při soudních a jiných řízeních), jsou zde poskytovány základní právní rady. Organizací zastřešující jednotlivé poradny je The Citizens Advice service119. Posláním této služby je pomoci lidem řešit jejich právní, finanční a jiné problémy poskytováním bezplatných informací a porad a působením na politické úrovni. Zajímavostí je, že ze 26000 pracovníků poraden je 20000 školených dobrovolníků s různým profesním zařazením. Poradny působí na 3200 místech po celé Velké Británii. V roce 2008 poskytly poradny poradenství 1,9 milionu lidí a pomohly tak řešit 5,5 milionu jejich problémů, dá se tedy říci, že jejich činnost je poměrně značných přínosem pro nemajetné občany, kteří se potřebují zorientovat v právních předpisech. Z tohoto důvodu je možné činnost občanských poraden zařadit do systému právní pomoci v Anglii a Walesu, i když jako jeho neoficiální složku.120

6.3 Slovensko Na rozdíl od České republiky, kde dosud chybí odpovídající právní norma komplexně upravující bezplatnou právní pomoc, Slovenští zákonodárci vyhodnotili potřebnost a nezbytnost řešit toto téma již před několika lety. Zákon upravující tuto problematiku na Slovensku tak vznikl již v roce 2005, přičemž účinnosti nabyl 1. ledna 2006. Slovenský právní řád umožňuje dvě cesty poskytování bezplatné právní pomoci (tzv. duální systém státem zajišťované právní pomoci). První možností je zajištění bezplatné právní pomoci klasicky pomocí soudní soustavy a druhou možností je její zajištění na základě zákona č. 327/2005 Z.z., o poskytovaní právní pomoci osobám v materiální nouzi.121 V některých případech lze využít obou možností zároveň.

6.3.1 Bezplatná právní pomoc zajišťovaná pomocí soudní soustavy Podobně jako v ČR, jsou základními právními předpisy zakotvujícími právní pomoc v řízení před soudem Občanský soudní řád, Trestní řád a zákon o advokacii.

118

Pro bono UK [online], [citováno 18. 8. 2009]. Dostupné na: http://www.probonouk.net/ The Citizens Advice service [online], [citováno 18. 8. 2009]. Dostupné na: http://www.citizensadvice.org.uk 120 Více o občanských poradnách viz kapitola 5.1 Občanské poradenství jako jedna z forem bezplatné právní pomoci 121 Zákon 327/2005 Z.z., o poskytovaní právnej pomoci osobám v materiálnej núdzi a o zmene a doplnení zákona č. 586/2003 Z.z. o advokácii a o zmene a doplnení zákona č. 455/1991 Zb. o živnostenskom podnikaní (živnostenský zákon) v znení neskorších predpisov v znení zákona č. 8/2005 Z.z. 119

97

Stejně jako v ČR je na Slovensku stále platný a účinný zákon č. 99/1963 Z.z., občiansky súdny poriadok (dále jen OSP). Po rozdělení společného státu došlo přirozeně v obou zemích k novelizacím předpisu, přesto je úprava bezplatné právní pomoci obdobná. Stejně jako v českém o. s. ř. je zde vázána možnost získat bezplatného zástupce na skutečnost, že se jedná o účastníka, u kterého jsou předpoklady osvobození od soudních poplatků (§ 30). Tyto předpoklady upravuje

§ 138. Jeho znění je totožné se zněním § 138

o. s. ř. (jen s tím rozdílem, že v o. s. ř. rozhoduje o osvobození předseda senátu, zatímco v OSP je toto zobecněno na „soud“): a) účastník může být osvobozen od placení soudních poplatků zcela nebo zčásti b) osvobozen může být jen na návrh c) podmínkou osvobození jsou poměry účastníka, které neumožňují hradit soudní poplatky vůbec nebo v plné výši (pokud se ukáže, že poměry účastníka neodůvodňují osvobození, je toto soudem kdykoliv za řízení odejmuto) d) nesmí se jednat o svévolné nebo zřejmě bezúspěšné uplatňování nebo bránění práva e) osvobození se vztahuje na celé řízení (nerozhodne-li soud jinak) má i zpětnou účinnost f) osvobození se vztahuje i na hotové výdaje zástupce a jeho odměnu za zastupování v těch případech, kdy byl účastníku zástupce ustanoven. Splní-li tedy účastník výše uvedené podmínky, je mu ustanoven na jeho žádost zástupce, je-li to potřeba k ochraně jeho zájmů. O této možnost musí soud účastníka poučit. Na rozdíl od o. s. ř., § 30 OSP neurčuje osobu pověřenou k rozhodování o ustanovení zástupce předsedu senátu, ale soudce nebo pověřeného zaměstnance soudu. Další odchylkou je skutečnost, že zástupcem může být pouze advokát. Tato úprava by mohla být inspirací pro českou legislativu neboť by tak došlo k posílení právní jistoty co se osoby zástupce týče. Účastník řízení dle OSP není závislý na uvážení soudu, zda mu má být určen jako zástupce advokát nebo jiná osoba a jaká. Rovněž tak jsou vyloučeny případy určité diskriminace, neboť někomu může být určen advokát a jinému (byť ve stejné věci) jiná osoba, což jistě může účastník považovat za méně výhodné. § 31 odst. 2 OSP přiznává ustanovenému advokátovi stejné postavení v řízení jako advokátovi, kterému účastník udělil plnou moc.

98

Rovněž v trestním řízení existuje možnost získat právní pomoc bezplatně či za sníženou odměnu. Slovensko přijalo na rozdíl od České republiky nový trestní kodex již před několika lety, obhajobu upravuje zákon č. 201/2005 Z.z., trestný poriadok. § 40 tohoto zákona umožňuje obviněnému, který nemá dostatek prostředků na úhradu nákladů obhajoby, požádat o ustanovení obhájce z řad advokátů. Obviněný musí nedostatek finančních prostředků prokázat. O ustanovení obhájce rozhoduje v přípravném řízení soudce a v řízení před soudem předseda senátu. Ustanovit obhájce je možno i v případech, kdy neexistují důvody povinné obhajoby. Pokud by se v průběhu řízení zjistilo, že obviněný dostatek prostředků na úhradu obhajoby má, ustanovená obhajoba je zrušena. Ustanovení standardně zaniká při skončení trestního stíhání, i po zániku ustanovení je však obhájce oprávněn podat za obžalovaného žádost o milost a o odklad výkonu trestu.

6.3.2 Bezplatná právní pomoc zajišťovaná prostřednictvím zákona č. 327/2005 Z.z. Podle Ústavy Slovenské republiky má každý právo na právní pomoc v řízení před soudy, jinými státními orgány a nebo orgány veřejné správy od počátku řízení, a to za podmínek stanovených zákonem.122 Zákon č. 327/2005 Z.z., o poskytovaní právní pomoci osobám v materiální nouzi, má zabezpečit aplikaci tohoto ustanovení v praxi a umožnit reálný přístup k ústavou garantovaným právům občanů. Dalším cílem zákona byla harmonizace práva SR s právem EU (jedná se o Směrnici č. 2003/8/ES o zlepšení přístupu ke spravedlnosti v přeshraničních sporech stanovením minimálních společných pravidel pro právní pomoc v těchto sporech).123 Účelem zákona je vytvořit systém poskytování právní pomoci a zabezpečit její poskytování fyzickým osobám, které se ocitly v materiální nouzi a v důsledku toho nemohou řádně uplatňovat a chránit svá práva. Zákon ukotvuje institucionální zajištění právní pomoci, podmínky, za kterých je bezplatná pomoc poskytnuta a postup při jejím uplatňování.

122

Ústava Slovenskej republiky, č. 460/1992 Zb., čl. 47 odstavec 2: „Každý má právo na právnu pomoc v konaní pred súdmi, inými štátnymi orgánmi alebo orgánmi verejnej správy od začiatku konania, a to za podmienok ustanovených zákonom“ 123 Centrum právnej pomomoci [online], [citováno 20.8.2009]. Dostupné na: http://www.legalaid.sk/ Správa o činnosti Centra právnej pomoci za rok 2006

99

6.3.2.1 Oblasti právní pomoci Právní pomoc ve vnitrostátních sporech je dle tohoto zákona poskytována v občanskoprávních a pracovněprávních věcech a v oblasti rodinného práva. Stejně tak ve sporech přeshraničních, kde je však výčet rozšířen o oblast obchodního práva. Právní pomoc ve vnitrostátních sporech je poskytována všem fyzickým osobám, v přeshraničních sporech je okruh fyzických osob zúžen na ty, které mají bydliště nebo obvyklý pobyt na území členského státu (kromě Dánska, jež není stranou směrnice a není tak pro něj použitelná). Zákonem není vyloučeno použití jiných právních předpisů upravujících poskytování právních služeb (viz duální systém popsaný výše).

6.3.2.2 Obsah právní pomoci Velmi důležitým faktorem, majícím významný vliv na účinnost pomoci osobám, které potřebují hájit své zájmy a práva, ale nemají k tomu dostatek prostředků, je skutečnost, že zákon je postaven na širokém pojetí právní pomoci. Tou chápe nejen samotné zastupování v soudních řízeních, ale obecně poskytování právních služeb v souvislosti s uplatňováním práv osoby oprávněné. Jedná se tedy i o právní poradenství, pomoc při mimosoudních řízeních, sepisování podání na soudy, vykonávání úkonů, které se soudním řízením souvisí nebo i uhrazení nákladů spojených se soudním řízením (úplné nebo částečné). Na rozdíl od jiných způsobů právní pomoci (např. dle OSP), kdy se jedná především o pomoc během soudního řízení, je zde zavedena mnohem účinnější cesta, jak pomoci hájit práva nemajetné osobě. Velký přínos spatřuji zejména v poskytování právního poradenství, které může díky včasné radě (jak postupovat, co je a co není v souladu s právními normami, na co má a nemá osoba právo apod.) včas podchytit problém a nemusí nakonec dojít k soudnímu řízení vůbec nebo k němu dojde, ale účastník je řádně předem poučený, ví, jak postupovat, nedochází tak často k bezpředmětnému uplatňování práva. Kromě pomoci oprávněnému je tím eliminováno zbytečné zatěžování soudů, průtahy v řízeních způsobené vadami podání, chybnými právními úkony účastníků apod.). Za velmi důležitou a účinnou lze označit rovněž pomoc při mimosoudních řízeních, neboť např. při správních řízeních se také často jedná o podstatné zásahy do práv jednotlivce a právní pomoc může být i zde pro laika nadmíru užitečná.

100

6.3.2.3 Institucionální zabezpečení Slovensko se rozhodlo při řešení otázky poskytování právní pomoci osobám v hmotné nouzi jít cestou založení nového subjektu, kterému bude tato agenda svěřena. Na základě zákona tak došlo ke vzniku státní rozpočtové organizce s názvem Centrum právnej pomoci (dále jen Centrum). Jeho zřizovatelem je Ministerstvo spravedlnosti. Právní pomoc poskytuje Centrum prostřednictvím svých zaměstnanců (právníci Centra, sociální pracovníci) a určených advokátů, v řízení před soudem určuje oprávněnému k zastupování advokáta ze seznamu advokátů, který vede dle zákona o advokacii Advokátní komora.124 Do seznamu je zapsán (či z něj vyškrtnut) advokát na vlastní žádost a seznam je pravidelně zasílán Komorou Ministerstvu spravedlnosti a Centru.

6.3.2.4 Podmínky pro poskytnutí BPP Základní podmínky pro poskytnutí právní pomoci vymezuje zákon následujícím způsobem: Fyzická osoba má právo na poskytnutí právní pomoci pokud: a) se nachází ve stavu materiální nouze. Žadatel se nachází ve stavu materiální nouze, pokud jeho příjem nedosahuje 1,4 násobku částky životního minima stanoveného zvláštním právním předpisem a zároveň si tato osoba využití právních služeb nemůže zabezpečit svým majetkem. Zákon takto poměrně přesně vymezuje, co pod pojmem materiální nouze chápe, čímž je zamezeno právní nejistotě žadatele a libovůli osob, které o nároku rozhodují125 Pro jednu zletilou osobu činí v současné době (leden 2009) částka životního minima 250,49 EUR (7546 Sk). Za příjem se považuje čistý příjem po odpočítání zákonného pojistného, výši příjmu musí žadatel řádně prokázat. V případě, že se nejedná o spor mezi manžely, se při hodnocení příjmové situace zohledňuje při rozhodování i čistý příjem manžela/manželky žadatele a příjem nezaopatřených dětí. Výše příjmu se dokládá za měsíc, ve kterém je podána žádost o bezplatnou právní pomoc, zároveň se přihlíží k příjmu za posledních šest měsíců před podáním žádosti, příjem se každých šest měsíců přehodnocuje. Zákonodárci nezapomněli ani na přesnější vydefinování toho, co je považováno za majetek, kterým si osoba může zabezpečit

124

zákon č. 586/2003 Z. z., zákon o advokácii a o zmene a doplnení zákona č. 455/1991 Zb. o živnostenskom podnikaní (živnostenský zákon) v znení neskorších predpisov (čiastka 239/2003), § 87 odst. 2 125 Více k tomuto tématu viz kapitola 7 Nedostatky v současné právní úpravě bezplatné právní pomoci.

101

právní služby. Za majetek jsou považovány movité a nemovité věci, práva anebo jiné majetkové hodnoty (pokud to připouští jejich povaha) kromě majetku, který sa za majetek nepovažuje podle zvláštního předpisu. Tímto předpisem je zákon o pomoci v hmotné nouzi,126 který stanoví, že osoby, které se společně posuzují, si mají pomoci v hmotné nouzi užíváním vlastního majetku, jeho správou, prodejem nebo pronájmem. Po těchto osobách však nelze požadovat, aby prodali nebo pronajali: 1) nemovitost, kterou užívají k trvalému bydlení 2) zemědělskou nebo lesní půdu, kterou užívají pro svojí potřebu 3) movité věci tvořící nezbytné vybavení domácnosti nebo na které byla poskytnuta jednorázová dávka pomoci v hmotné nouzi anebo peněžitý příspěvek na kompenzaci sociálních důsledků těžkého zdravotního postižení 4) osobního motorového vozidla, jehož jsou vlastníkem nebo držitelem a využívají ho na přepravu z důvodu těžkého zdravotního postižení nebo jeho hodnota dle znaleckého posudku není vyšší než 35násobek částky životního minima 5) movité věci, pokud by to bylo v rozporu s dobrými mravy. Stav materiální nouze musí žadatel splňovat po celou dobu řízení, jakoukoliv změnu příjmových či majetkových poměrů je oprávněný povinen Centru písemně oznámit do 8 dnů. b) nejde o zřejmou bezúspěšnost sporu. Tuto skutečnost posuzují právníci Centra, při posuzování vycházejí zejména z předložených důkazů žadatelem (zkoumáno je zejména možné promlčení, zánik práva atd.). c) hodnota sporu převyšuje hodnotu minimální mzdy (v lednu 2009 činí její výše 295,50 EUR (8900 Sk)) , kromě sporů, u nichž nelze hodnotu vyčíslit v penězích (např. řízení o úpravě styku s nezletilým dítětem, řízení na ochranu osobnosti, rozvod manželství, řízení o určení neplatnosti skončení pracovního pomětu atd.).

126

Zákon č. 599/2003 Z. z., zákon o pomoci v hmotnej núdzi a o zmene a doplnení niektorých zákonov, § 8

102

6.3.2.5 Předběžná konzultace V případě, že žadatel chce podat žádost o poskytnutí právní pomoci a neví jak, či potřebuje jen základní právní radu, může využít institut předběžné konzultace. Tuto konzultaci poskytnou právníci Centra či advokáti zapsaní v seznamu (viz výše) v nezbytném rozsahu, maximální délka je omezena jednou hodinou. Konzultace je zpoplatněna částkou 4,50 EUR. Účelem konzultace je především vysvětlení podmínek na uplatnění nároku na poskytnutí právní pomoci, seznámení se s případem a poskytnutí základní právní rady (např. upozornění na nebezpečí zmeškání lhůty, další nasměrování klienta) či pomoc při vyplnění žádosti o poskytnutí právní pomoci. Institutem předběžné konzultace je zajištěna stejná šance všech zájemců o bezplatnou právní pomoc tuto pomoc získat (o právní pomoc tedy mohou požádat i osoby, které by bez pomoci nebyly schopny vyplnit potřebné formuláře např. z důvodu negramotnosti, zdravotního postižení apod.). Na předběžné konzultaci však nelze sepisovat podání na soudy, smlouvy či jiné právní dokumenty, Centrum také neumožňuje využívat předběžných konzultací opakovaně pro řešení téhož problému (na komplexní právní pomoc má žadatel právo až v případě přiznání nároku na bezplatnou právní pomoc). Pokud pracovník Centra nebo advokát v průběhu předběžné konzultace zjistí, že fyzické osobě hrozí zmeškání lhůty, je povinen ji upozornit na možnost požádat o předběžné poskytnutí právní pomoci. Stejně tak o ni může požádat žadatel o bezplatnou právní pomoc zároveň se svojí žádostí (rovněž se týká případů, kdy hrozí zmeškání lhůty). O poskytnutí předběžné právní pomoci Centrum rozhoduje přednostně bez zbytečného odkladu ještě před rozhodnutím o nároku na poskytnutí právní pomoci. V případě, že se po posouzení podmínek pro přiznání právní pomoci zjistí, že žadatel tyto podmínky nesplňoval, dodatečně jsou mu náklady předběžného poskytnutí právní pomoci vyúčtovány. Žadatel o této skutečnosti musí být poučen předem.

6.3.2.6 Řízení o nároku na přiznání právní pomoci Postup pro řízení o nároku na poskytnutí právní pomoci vymezuje § 10 zákona. Žadatel musí podat písemnou žádost a doložit potřebné dokumenty (ne starší než tři měsíce) dokládající skutečnosti uvedené v žádosti. Centrum si může vyžádat doplnění dalších skutečností majících vliv na rozhodování o nároku. O nároku na poskytnutí právní pomoci rozhodne Centrum

do 30 dní od doručení řádně vyplněné žádosti a doložení všech

potřebných dokladů. Tuto lhůtu nelze prodloužit ani není možné podat proti rozhodnutí

103

opravný prostředek. Pokud není nárok na poskytnutí právní pomoci přiznán, žadatel má nárok opětovně o pomoc žádat v té samé věci až po uplynutí šesti měsíců od vydání rozhodnutí (to neplatí, dojde-li ke změně příjmových a majetkových poměrů žadatele). Je-li žadateli nárok na právní pomoc přiznán, je tato pomoc poskytována na základě uzavřené dohody o poskytování právní pomoci a udělení plné moci na úkony související s jejím poskytováním.

6.3.2.7 Odnětí právní pomoci Zákon samozřejmě určuje i mechanismy proti zneužívání bezplatné právní pomoci. Centrum rozhodne o odnětí poskytování právní pomoci v případě, že se majetkové či příjmové poměry oprávněného v průběhu poskytování právní pomoci změnily k lepšímu (a oprávněný tak již nesplňuje podmínky dané zákonem) nebo vyjde najevo, že poskytování právní pomoci mu bylo přiznáno na základě nepravdivých nebo neúplných údajů. K odnětí pomoci Centrum přistoupí také pokud oprávněný neposkytuje potřebnou součinnost nebo do třech měsíců ode dne přiznání nároku na právní pomoc neuzavře dohodu či neudělí plnou moc Centru či určenému advokátovi. Proti rozhodnutí Centra o odnětí právní pomoci nelze podat opravný prostředek.

6.3.2.8 Právní pomoc v přeshraničních sporech Jak jsem již zmínila výše, zákonem č. 327/2005 Z.z. byla do slovenského právního řádu transponována

směrnice

Rady

2003/8/ES,

o

zlepšení

přístupu

ke

spravedlnosti

v přeshraničních sporech. Zákon rozlišuje dvě situace: a) poskytnutí právní pomoci, kdy příslušným soudem v přeshraničních sporech je soud Slovenské republiky b) poskytnutí právní pomoci, kdy příslušným soudem v přeshraničních sporech je soud jiného členského státu než soud Slovenské republiky Ad a) Přístup k právní pomoci je umožněn fyzickým osobám, které mají bydliště nebo obvyklý pobyt na území jiného členského státu než Slovenské republiky. Taková osoba může požádat (sama nebo prostřednictvím příslušného orgánu členského státu) Centrum o poskytnutí právní pomoci, přičemž musí splňovat stejné podmínky jako fyzická osoba ve sporech, jež nejsou přeshraniční (samozřejmě s jistými specifiky vyplývajícími z toho, že se

104

jedná o přeshraniční spor). Rovněž postup pro podání písemné žádosti a potřebných náležitostí je obdobný jako v případech tuzemských sporů. Právní pomoc však navíc může zahrnovat i zajištění překladů nezbytných dokumentů, ustanovení tlumočníka, náhradu nezbytných cestovních výdajů oprávněného do sídla soudu. Ad b) V těchto případech Centrum přijme žádosti o právní pomoc a do 15 dnů je postoupí příslušnému orgánu členského státu a žadateli předá potvrzení o postoupení. V případě potřeby také Centrum poskytne právní poradu. Centrum přitom pomáhá žadateli s vyplňováním žádosti o právní pomoc dle požadavků daného státu, v případě potřeby zabezpečí na vlastní náklady i překlad potřebných dokumentů. Pokud příslušný orgán členského státu žádost zamítne nebo rozhodne, že tuzemská oprávněná osoba je povinná zčásti nebo zcela uhradit náklady na právní pomoc, Centrum může rozhodnout, že oprávněný Centru nahradí zcela nebo zčásti náklady na překlad žádosti a potřebných dokumentů.

6.3.2.9 Centrum právní pomoci127 Vzhledem k tomu, že fungování Centra považuji za možnou inspiraci (ať již v pozitivním či negativním smyslu) při řešení situace v České republice, považuji za užitečné podrobněji nastínit jeho zavádění, fungování a postupný rozvoj. Jak již bylo řečeno výše, Centrum právní pomoci je organizace určená lidem, kteří si na řešení právních problémů a ochranu svých práv kvůli své nepříznivé příjmové a majetkové situaci nemohou dovolit využívat dostupné právní služby. Ve Statutu Centra (čl. I., odstavec 4) nalezneme principy, na kterých je fungování Centra založeno. Jedná se o princip: a) efektivní ochrany práv každého, komu Centrum poskytuje právní pomoc b) informovanosti veřejnosti o činnosti Centra c) bezbariérovosti sídla Centra a kanceláří d) osvěty a sociálního začlenění lidí v materiální nouzi e) otevřenosti Centra konstruktivně kritickým myšlenkám

127

Zdrojem informací v podkapitole Centrum právní pomoci jsou webové stránky Centra právní pomoci: Centrum právní pomoci [online],dostupné na: http://www.legalaid.sk/, dále výroční zprávy Centra: Centrum právnej pomoci – Správa o činnosti za rok 2006 a Správa o činnosti za rok 2007, [citováno 15.1.2009]

105

f) spolupráce s partnery na formální i neformální úrovni.

Právní pomoc může být žadateli poskytnutá formou: a) právního poradenství b) mediace c) sepsání podání na soud či jinou instituci d) určení právníka centra nebo advokáta pro zastupování před soudem. Centrum vzniklo 1. ledna 2006. Den vzniku daný zákonem a den, kdy mělo Centrum začít poskytovat své služby, byl totožný, což působilo zpočátku obtíže, neboť zaměstnanci Centra museli budovat organizaci a její obsahovou koncepci, věnovat se rozvoji lidských zdrojů, budovat materiálně-technické zázemí, navazovat spolupráci s partnery apod. a zároveň poskytovat služby občanům tak, aby klienti tyto souběžně probíhající procesy nepocítili negativně. Centrum začalo působit v Bratislavě se třemi zaměstnanci, v průběhu roku 2006 byly otevřeny další kanceláře Centra v Košicích, Banskej Bystrici a Žilině a počet zaměstnanců stoupl k 31.12.2006 na 53. V roce 2007 došlo k restrukturalizaci organizace a optimalizaci personálního obsazení, k 31.12.2007 tak pracovalo v Centru 51 zaměstnanců (přes původně plánovaný nárůst pracovníků došlo naopak ke snížení jejich počtu). V současné době (prosinec 2009) fungují další kanceláře v Prešově, Liptovském Mikuláši, Tvrdošíne, Humenném, Hlohovci, v Rimavskej Sobote, v Nových Zámkoch a ve Svidníku. Vedle těchto kanceláří fungují konzultační pracoviště Čadca, Šamorín, Levoča, Sobrance, Snina. I nadále se počítá s rozšiřováním počtu kanceláří. Organizační struktura Centra Centrum lze rozdělit na dvě základní složky: a) složky přímo poskytující služby klientům (kanceláře Centra) b) složky, které výkon služby klientům různým způsobem podporují nebo usměrňují (správa Centra). Otevřením regionálních kanceláří se výrazně zlepšila dostupnost služeb pro klienty z celého Slovenska, což se výrazně projevilo v nárůstu počtu žadatelů o právní pomoc. Kromě hlediska dostupnosti pro celé území republiky byla také zohledňována maximální možná dostupnost v rámci daného města včetně hlediska bezbariérovosti. 106

Pracovníci Centra Od začátku fungování Centra byl nastaven model personálního obsazení, který však byl v následujícím roce výrazně změněn (na základě personálního auditu a auditu hospodaření s veřejnými prostředky). Současná koncepce oproti původní počítá spíše než s velkou kanceláří pro větší spádovou oblast s kanceláří s méně zaměstnanci (někde pouze dva) s tím, že územní působnost je menší (3-5 okresů), prioritou je zejména dobrá dostupnost pro klienty. Podle původní koncepce měli v jednotlivých kancelářích působit nejen právníci, ale i pracovníci prvního kontaktu (většinou pracovníci se vzděláním v sociální oblasti), supervizoři dohlížející nad kvalitou práce právníků i pracovníků 1. kontaktu, či administrativní pracovníci. V rámci úsporných opatření pracovníci 1. kontaktu zůstali zejména ve větších kancelářích, v ostatních jsou zaměstnáváni buďto pouze právníci nebo právník + pracovník 1. kontaktu, pozice supervizorů a asistentů byly zrušeny. Administraci si zajišťují odborní pracovníci sami. Další administrativní pomoc získávají jednotlivé kanceláře z bratislavského ústředí. Některé z výše uvedených pozic jsou zároveň kumulovány s pozicí mediátora, Centrum se díky vysoké efektivitě mediací snaží ve vhodných případech tuto metodu uplatňovat a svým klientům nabízet. V současné době má Centrum pouze dva mediátory, je však plánováno vzdělávání dalších zaměstnanců tak, aby se nabídka mediace mohla rozšířit. Náplní práce právníků Centra je: 1) poskytování předběžné konzultace (viz výše); 2) základní právní nasměrování klienta v rámci telefonických a emailových konzultací; 3) posuzování žádosti o právní pomoc z hlediska vyloučení zřejmé bezúspěšnosti sporu a jeho hodnoty; 4) úprava rozhodnutí o nároku na poskytnutí právní pomoci do konečné podoby (zejména vypracování odůvodnění rozhodnutí – pokaždé je zpracována analýza ohledně podmínky vyloučení zřejmé bezúspěšnosti sporu); 5) poskytování samotné právní pomoci ve formě poradenství, vypracování soudních a jiných podání, pomoc při mimosoudním řešení sporů, zastupování při soudním řízení (v případě, že je to v zájmu klienta, určí Centrum pro jeho

107

zastupování advokáta ze seznamu advokátů vedeného Slovenskou advokátní komorou – viz výše.) Právní kliniky Ke zefektivnění služeb Centra a ke zohlednění sociálního podtextu některých dotazů Centrum navázalo spolupráci s mnoha jak nestátními, tak státními institucemi (např. Kancelář veřejného ochránce práv, slovenské národní středisko pro lidská práva, Centrum pro mezinárodněprávní ochranu dětí a mládeže atd.). Za zajímavé a velmi užitečné pro obě strany považuji propojení činnosti Centra a právnické fakulty (Právnická fakulta Trnavské univerzity). V rámci této spolupráce vznikla klinika pracovního, trestního, občanského práva a práva sociálního zabezpečení. Prostřednictvím klinik je tak umožněno studentům prakticky se podílet na činnosti Centra, rozvíjet své znalosti a zejména praktické zkušenosti (mohou se např. po dohodě s klientem účastnit osobní konzultace). Pro Centrum (respektive pro jeho uživatele) je tato spolupráce výhodou naopak v tom, že studenti poskytují pomoc klientům i v oblastech, které jsou mimo působnost Centra. Žadatel o právní pomoc je pracovníkem Centra upozorněn, že se může obrátit na příslušnou právní kliniku, kde mu radu poskytnou studenti pod supervizí svých vyučujících. Fungování Centra právní pomoci v praxi Během prvního roku své činnosti (rok 2006) se Centrum různým způsobem zabývalo téměř třemi tisíci písemných, telefonických, osobních či e-mailových dotazů od občanů Slovenska i několika dalších zemí EU. V roce 2006 Centrum vydalo 561 rozhodnutí o nároku na právní pomoc, ve 324 případech byl přiznán nárok na poskytnutí právní pomoci, v 7 případech bylo vydáno rozhodnutí o odnětí právní pomoci. O rok později lze vysledovat výrazný nárůst vydaných rozhodnutí – 1157. Z toho právní pomoc byla přiznána v 743 případech, ve 414 případech přiznána z důvodů nesplnění podmínek nebyla. Počet písemných žádostí o poskytnutí bezplatné právní pomoci přitom v roce 2007 činil 1431.128

128

V této kapitole pracuji pouze s rokem 2006 a 2007, neboť výroční zpráva za rok 2008 ještě není dokončena a potřebné výstupy tedy nejsou k dispozici.

108

6.4 K otázce pro bono služeb v Evropě a ve světě Zajímavé informace obsahuje srovnávací výzkum pro bono právních služeb, který si nechala vypracovat Open Society Justice Initiative. Průzkum se zaměřil na srovnání různých modelů organizace pro bono právních služeb – tj. především různých způsobů, jak se pro bono požadavky dostávají k advokátům poskytujícím pro bono právní služby. Jedná se zejména o tyto modely.129 a) Clearinghouse – jedná se o systém, kdy organizace (většinou nevládní či profesní) shromažďuje žádosti o bezplatnou právní pomoc a vytváří si databázi advokátů ochotných takovou pomoc poskytovat. Po obdržení žádosti a jejím posouzení osloví vybraného právníka nebo kancelář, zda se konkrétního případu ujmou. Tento právník či kancelář je vybrán podle své specializace, časových možností, praxe apod., což jsou údaje, které uvádí při zapojení do sítě spolupracovníků clearinghousu. V některých zemích jsou o přijaté žádosti informování všichni advokáti zapojené do sítě clearinghousu a clearinghouse předá klienta advokátovi, který projeví o žádost zájem. Žadatelé o právní pomoc se obrací na organizaci poskytující clearinghouse buď přímo nebo prostřednictvím jiných nevládních organizací, poradenských center, soudů, advokátů apod. Podmínkou pro poskytnutí služeb clearinghousu bývá vyplnění žádosti, na základě které se posuzují finanční a majetkové poměry klienta. Například v Anglii je také podmínkou, aby žadatel prokázal, že bezúspěšně požádal o státem financované právní služby. Výhodou pro zapojené advokáty a právní kanceláře je zejména to,že je jim nabídnut konkrétní případ podle jejich specializace, nemusí se proto sami procházet řadou žádostí o právní pomoc. Některé clearinghousy navíc dělají pro advokáty stručné shrnutí případu, které umožní advokátům lépe posoudit, zda mají zájem se kauzy ujmout. Mezi země využívající clearinghouse patří Anglie a Wales, Austrálie, Argentina, Chile nebo Brazílie. b) Čistě dobrovolný model – je obdobou clearinghousu ovšem s tím rozdílem, že clearinghouse neposuzuje žádosti a neposílá je konkrétnímu advokátovi, nýbrž

129

Kristková, V. Modely organizace pro bono právních služeb ve světě a u nás (výběrový překlad). Bulletin BPP [online]. 2009, č. 1 [citováno 24. 8. 2009]. Dostupné z: http://www.bezplatnapravnipomoc.cz/bulletin/bulletinbpp-1-2009

109

obdrženou žádost pouze zařadí do své databáze, odkud si ji advokát poskytující služby pro bono může vybrat. Tento systém je pro advokáty méně výhodný v tom, že případy nejsou podrobně popsány ani posouzeny z hlediska možného úspěchu (jsou jen zařazeny do databáze podle oblasti práva), takže advokátovi zabere více času vybrat vhodný případ. Problémem také může být, pokud není zabezpečena zpětná vazba o tom, že si již konkrétní případ někdo vybral. Příkladem dobrovolného modelu je The Free Representation Unit fungující ve Velké Británii. c) Propagující organizace – Jedná se organizace, které nepomáhají konkrétním klientům s jejich kauzami, ale jejich aktivity směřují k propagaci pro bono služeb jako takových. Mezi jejich činnosti patří pořádání konferencí, nabídka seminářů, udílení cen za pro bono práci, vytváření zdrojů usnadňujících práci advokátům, poskytujícím pro bono služby, mohou se zabývat také koncepčními pracemi jako je např. vytvoření vládních pobídek k pro bono, nebo posuzováním legislativy, která má dopad na advokáty pracující pro bono. Příkladem propagujících organizací jsou National Pro Bono Resource Centre a Voluntas v Austrálii, Pro Bono Institute, Vance Center a ABA Standing Committee on Pro Bono and Public Service ve Spojených Státech; LawWorks Students v rámci Solicitors Pro Bono Program (SPBG) v Anglii a Walesu. d) Partnerství se soudy a komunitními organizacemi – jedná se o model, kdy funguje spolupráce mezi soudem a advokátní komorou. Soud například podporuje pro bono program, kdy pomocí advokátní komory dojde vyhledání advokáta pro konkrétní kauzu řešenou daným soudem. Jedná se zejména o složité případy, kdy účastník řízení není zastoupen advokátem. Spolupráce je výhodná jak pro nemajetného účastníka, pro advokáta, který má možnost získat cenné zkušenosti při zastupování i pro soud, neboť díky právní pomoci účastníkovi dochází ke zefektivnění a zrychlení řízení. Další možností je vytvoření partnerství komunitního poradenského centra a právních firem, které sponzorují práci svých zaměstnanců a umožní tak fungování bezplatné právní poradny pro komunitu. Příkladem funkční spolupráce uvedených subjektů může být opět Anglie či Austrálie. e) „Public interest law“130 organizace – některé mají kromě jiných aktivit také vlastní pro bono program, v rámci něhož pomáhají znevýhodněným jednotlivcům nebo

130

Překladatelka článku se drží termínu v originále, neboť překlad „právo veřejného zájmu“ považuje v češtině za zavádějící.

110

skupinám prostřednictvím individuálních nebo hromadných žalob. Za tímto účelem mají buď své vlastní právníky nebo spolupracují s advokáty poskytujícími pro bono služby. Příkladem může být Lawyers for Human Rights (LHR) v Jižní Africe či New York Lawyers for the Public Interest (NYLPI) ve Spojených státech. f) Klinika právnické fakulty – studenti právnických fakult mají díky právní klinice jedinečnou šanci získat řadu praktických dovedností tím, že poskytují právní pomoc nemajetným za supervize učitelů či externích právníků. Tato forma vzdělávání studentů může mít také pozitivní vliv na jejich budoucí činnost pro bono. Právní kliniky nalezneme např. v Polsku, na Slovensku, ve světě potom v Jižní Africe, Chile či Argentině. g) Online databáze - Pro bono advokáti se zaregistrují do databáze dle své specializace a poté výměnou za pro bono práci získají přístup k specializovaným informacím, které jim pomáhají v profesním rozvoji. Organizace provozující databázi nemusí pracovat s advokáty individuálně, vše probíhá pomocí vyvěšených informací na webových stránkách. Příkladem takové databáze je Probono.net ve Spojených státech, obdobné sítě fungují v Kanadě a Velké Británii.

111

7 Nedostatky v současné právní úpravě bezplatné právní pomoci Předchozí kapitoly této práce uvádějí přehled nejdůležitějších právních předpisů, které upravují institut bezplatné právní pomoci v České republice. Seznamují tak se systémem zajišťování právní pomoci nemajetným a to jak prostřednictvím státních institucí, tak institucí nestátních a profesních. V této kapitole se soustředím na nedostatky právní úpravy, které způsobují v praxi celou řadu problémů, a které by bylo vhodné v budoucnu odstranit tak, aby právo každého jedince na právní pomoc v řízení před soudy zaručené ústavou mohlo být beze zbytku naplněno. Problematická a nejasná ustanovení jsou uvedena ve většině případů již v jednotlivých kapitolách výše, za nezbytné však považuji udělat jejich souhrnný výčet s důrazem na ty nejzávažnější nedostatky. 1) Jak je na první pohled patrné, bezplatná právní pomoc není upravena jedním právním předpisem, ale jednotlivá ustanovení týkající se této problematiky nalezneme v poměrně velkém množství právních předpisů. Samozřejmě při uplatnění zásady, že neznalost zákona neomlouvá, je povinností každého, kdo by chtěl využít práva daná mu zákonem, aby se v roztříštěné legislativě zorientoval. To však považuji za nešťastné právě u skupiny osob, kterých se nejvíce problematika BPP týká. Vzhledem k jejich nemajetnosti lze těžko očekávat, že využijí placených služeb právníků, kteří by jim pomohli s orientací v právní úpravě, jedná se často o osoby s omezeným přístupem na internet či nižším vzděláním, tudíž je pro ně velmi těžké získat relevantní informace. Tato roztříštěnost právní úpravy tak může způsobovat nižší ochranu nemajetných osob, než by bylo potřeba. Orientaci navíc ztěžuje i skutečnost, že ne všechny procesní situace jsou upraveny stejně, což je i předmětem kritiky Ústavního soudu.131 2) Jako nedostatek právní úpravy lze také označit nejistotu, ve které se žadatel o bezplatnou právní pomoc nachází a to vzhledem k absenci přesnějších a

131

Nález ÚS ze dne 11.2.2004 sp. zn. PL.ÚS 1/03: "V různých řízeních před soudy téhož státu, v situaci procesně, ne-li shodné, pak velmi podobné (účastníkem řízení je usilováno o zrušení pravomocného soudního rozhodnutí z důvodu nesprávného právního hodnocení, resp. je žádáno, aby se nejvyšší orgán soustavy soudů vyslovil k otázce, kterou účastník řízení považuje za otázku zásadní a dosud neřešenou) nemůže být s účastníkem řízení zacházeno různě, aniž by byly zřejmé rozumné důvody pro takový postup."

112

konkrétnějších pravidel a podmínek, za jakých soud ustanoví účastníkovi řízení bezplatného zástupce či ho osvobodí od soudních poplatků. Pro možnost osvobození či ustanovení zástupce je orgánům, které mají rozhodovat o poskytnutí bezplatné právní pomoci, dáno velmi široké uvážení, což staví žadatele do nejisté situace. 3) Možnost širokého uvážení soudu se může negativně odrazit na principu jednoty soudních rozhodnutí. § 30 odst. 1 o. s. ř. pouze stanoví, že předseda senátu ustanoví účastníku zástupce, jestliže je to třeba k ochraně jeho zájmů. Není však legislativně dáno, ve kterých případech je třeba ustanovit zástupce k ochraně práv a zájmů účastníka, nezbytnost ochrany zájmů tak lze vyhodnotit velmi široce a různě. Dále chybí v legislativě konkretizace pojmu nepříznivé sociální a majetkové poměry žadatele. V praxi se tak můžeme setkat s tím, že zatímco v jednom případě je žadateli vyhověno, ten samý případ jiný soud či soudce posoudí odlišně a jeho žádost zamítne.132 4) Chybí přesnější definice pojmu nepříznivé sociální a majetkové poměry žadatele. Legislativa neobsahuje ani definici pojmu ani přesnější určení, například maximální hranici příjmů žadatele. Není také zcela jasné, jakým způsobem se řeší situace, kdy žadatel dosahuje minimálních příjmů, nicméně je např. vlastníkem nemovitosti, kterou užívá k vlastnímu bydlení. Posouzení majetkových poměrů žadatele je zcela na uvážení soudu, což, jak bylo již řečeno v bodě tři, se může případ od případu lišit. Za nedostatečné lze také považovat skutečnost, že při posuzování sociální situace žadatele se postupuje dle formuláře „Potvrzení o osobních, majetkových a výdělkových poměrech pro osvobození od soudních poplatků a ustanovení zástupce ve věci“, který však není závazným dokumentem ukotveným v právním předpisu, ale jeho používání vyplývá pouze z doporučení vydaného Ministerstvem spravedlnosti ve sdělení č. 20/2004 – Org., o vydání vzorů "tr. ř., o. s. ř., k. ř., d. ř." doporučených pro použití v trestním a v občanském soudním řízení. Dále pak není stanoveno, jak se bude postupovat v případě, že účastník, kterému byl přidělen bezplatný zástupce, vyhraje např. spor o velkou finanční částku.

132

Více viz úvaha na s. 39 této práce.

113

5) Postavení nemajetného účastníka řízení, který žádá o přidělení bezplatného zástupce, je také oproti ostatním účastníkům znevýhodněno tím, že neví, zda mu bude přidělen advokát či jiná osoba. Jediným kritériem pro rozhodování soudu je dle § 30 odst. 2 o. s. ř. skutečnost, že advokát je přidělen, je-li to potřeba k ochraně zájmů účastníka. To je však velmi vágní ustanovení, které lze vykládat velmi různě a subjektivně. 6) Nejistota také panuje v otázce poskytování právních porad. Občanský soudní řád váže právní pomoc vždy na soudní řízení. Soudy sice mohou ustanovit zástupce ještě před zahájením soudního řízení, ale taková právní konzultace je vždy určena k přípravě podání žaloby. Právní poradenství obecnějšího charakteru však může být velmi efektivní, může se tak zabránit velkému množství neoprávněných žalob a zbytečnému zatěžování soudů. Za součást poskytování právních služeb považuje udělování právních porad zákon o advokacii, již však bez dalších upřesnění zejména co se týče možnosti bezúplatného poradenství. 7) Právní předpisy obsahují úpravu bezplatné právní pomoci před soudy, chybí však přesnější zakotvení pomoci nemajetným před jinými státními institucemi či orgány veřejné zprávy. 8) Dalším problematickým bodem, který je spojen s povinností České advokátní komory dle § 18 zákona o advokacii. Listina základních práv a svobod zakotvuje ve svém čl. 36 odst. 1 právo každého možnost domáhat se stanoveným postupem svého práva u soudu a ve stanovených případech jiného orgánu. Tomuto právu však odpovídá na druhé straně povinnost státu zajistit možnost jednotlivce své právo uplatnit – stát tedy musí zajistit takové podmínky, aby se kdokoliv mohl v případě potřeby obrátit na nezávislý a nestranný soud nebo jiný orgán. Povinný systém určování bezplatných advokátů Komorou by bylo možné považovat za zásah do svobodného výkonu advokátní činnosti zejména v tom smyslu, že stát přenáší svou odpovědnost zajistit rovný přístup k právní pomoci na soukromé subjekty, v tomto případě na profesní organizaci a přímo na advokáty, kterým ukládá povinnost bezplatnou právní pomoc poskytnout. Problémem je zejména skutečnost, že zatímco zákon o advokacii v § 23 říká, že při ustanovení advokáta hradí jeho odměnu stát, v případě určení advokáta Advokátní komorou nic takového neplatí. Advokát je tedy povinen poskytnout právní pomoc zcela bez nároku na odměnu (případně za sníženou odměnu dle situace klienta) a to bez 114

ohledu na to, o jak složitý a časově náročný případ se jedná. Problém se stupňuje zejména se vzrůstajícím počtem žádostí o určení advokáta směřovaných na Komoru.133 9) Právní předpisy počítají s tím, že právní pomoc mohou (s určitými výjimkami) poskytovat pouze advokáti či jiné právnické profese (např. notáři). V České republice však funguje celá řada nestátních neziskových organizací, které se právní pomocí nemajetným osobám zabývají. Tento stav by měl být právními předpisy lépe reflektován, řešením je také zapojit do systému bezplatné právní pomoci např. studenty právnických fakult, advokátní koncipienty apod., kteří by poradenství vykonávali v rámci své profesní přípravy.134 10)

Problémem může být absence efektivní kontroly poskytované právní pomoci.

Setkáváme se s obavami klientů, že jejich případ bude „na okraji pozornosti“ přiděleného advokáta, neboť má jiné, „lukrativnější“ případy. V případě advokátů neexistuje žádná průběžná kontrola, existuje pouze zpětná kontrola např. ve formě kárné žaloby či žaloby na náhradu škody.135 Nevyřešená otázka kontroly je však ještě patrnější u ostatních subjektů poskytujících právní poradenství – např. občanské poradny podléhají velmi přísnému hodnocení kvality poskytovaných služeb, kontroly se však nezaměřují na obsahovou stránku poradenství, ale čistě na otázky např. ochrany práv uživatelů služeb, zázemí pro poskytování poradenství, ekonomické otázky apod., nehodnotí však věcnou správnost poskytovaných informací. Uživatel má sice možnost žalovat poradnu o náhradu škody, velkým problémem by však bylo prokazování způsobené škody. 11)

Aby mohl stát efektivně a komplexně řešit poskytování bezplatné právní

pomoci, je nezbytné vyčlenit v rámci státního rozpočtu potřebné množství finančních prostředků na její zajištění. Problémem však je, že v současné době celkové výdaje na bezplatnou právní pomoc nejsou známy. Náklady na její

133

Například jen během měsíců červen, červenec a srpen 2009 bylo na Komoru zasláno 863 žádostí o poskytnutí právní služby, určeno bylo 226 advokátů, z toho 146 k podání stížnosti před Ústavním soudem. Zdroj: Zpráva o činnosti pobočky ČAK v Brně za měsíc červen až srpen 2009. 134 Tak je tomu např. na Slovensku, kdy jsou do činnosti Centra právní pomoci zapojeni studenti právnické fakulty, kteří prostřednictvím tzv. právní kliniky poskytují poradenství pod odborným dohledem. Rovněž v České republice lze najít příklady podobné spolupráce, která však není legislativně zakotvena – jedná se například o spolupráci některých občanských poraden se studenty práv nebo s advokátními kancelářemi, které umožňují využití svých koncipientů pro poskytování bezplatného právního poradenství. 135 Klán, T., Dohnal, V. Bezplatná právní pomoc – QUO VADIS?. IPrávník [online]. [citováno 3. 3. 2009], dostupné z: http://www.ipravnik.cz/cz/clanky/chap_5242/art_5598/system-nebo-chaos.aspx

115

zajištění dopadají jak na státní rozpočet či Advokátní komoru (resp. na jednotlivé advokáty), tak na další nestátní subjekty. S těmi se však při odhadech vynaložených prostředků nepočítá. Navíc ani v rámci státního rozpočtu nejsou finanční prostředky na poskytování bezplatné právní pomoci speciálně vyčleněny a jsou rozdělovány v rámci několika různých kapitol různým institucím, v jejichž kompetenci jejich další využití je (jedná se o Ministerstvo spravedlnosti, Ministerstvo práce a sociálních věcí a Ministerstvo vnitra). Nicméně ani v rozpočtech těchto institucí nejsou vytvořeny speciální rozpočtové kapitoly určené pro právní pomoc.136 12)

V současné době je velmi podceňována preventivní složka bezplatné právní

pomoci. Mnoho sporů zatěžuje soudy zcela zbytečně jen proto, že účastník sporu neměl možnost získat včasné bezplatné právní poradenství nebo o této možnosti nevěděl. Zatěžováni jsou tak pracovníci soudů a značně nákladnější je tento systém i pro státní rozpočet (v případech přidělení zástupce pro tento spor či osvobození účastníka řízení od soudních poplatků).137

136

Lantorová, R. Poskytování bezplatné právní pomoci státem - Ekonomický pohled na současnou situaci ČR a možnost aplikace modelů užívaných v zahraničí. In Analýza BPP v České republice [online]. [citováno 20. 8. 2009] Dostupné z: http://www.pilaw.cz/site/cz/bezplatna-pravni-pomoc/BPP_analyza.pdf 137 Účastník řízení se dozvídá o možnosti přidělení bezplatného advokáta až v průběhu soudního řízení v rámci poučení; co se týče Advokátní komory, ta sice o možnosti požádat o bezplatnou právní pomoc informuje na svých webových stránkách, ale velmi nepřehledně (v sekci „Pobočka Brno“, kde bych očekávala spíše organizační informace o této pobočce).

116

8 Návrhy legislativních právní pomoci

změn

v oblasti

bezplatné

8.1 Nová právní úprava – ano či ne? Jak již bylo v této práci několikrát zmíněno, právo na právní pomoc řadí Listina základních práv a svobod mezi jedno ze základních práv a to bez ohledu na majetkové poměry jednotlivce, stejně jako řada mezinárodních úmluv a dokumentů. V českém právním řádu nalezneme řadu právních předpisů, které na nemajetné osoby pamatují a stanoví alespoň základní podmínky pro získání bezplatné právní pomoci, nelze tedy říci, že nemajetná osoba nemá žádné možnosti, jak se domoci právní ochrany138. Na druhou stranu výše uvedené nedostatky ukazují na potřebu (a to i s ohledem na mezinárodní úmluvy) existence právního předpisu, který by komplexně upravoval problematiku BPP, či právní pomoci za sníženou odměnu.139 Po dlouhých letech absence potřebné legislativní úpravy bezplatné právní pomoci přistoupilo Ministerstvo spravedlnosti konečně k přípravě zákona o bezplatné právní pomoci. Na začátku roku 2008 Ministerstvo spravedlnosti ustavilo pracovní skupinu k přípravě zákona, jejímiž členy jsou kromě zástupců Ministerstva spravedlnosti také soudci, zástupci České advokátní komory, úřadu veřejného ochránce práv, právnických fakult i neziskového sektoru. Tato pracovní skupina má poradní funkci a má za úkol poskytovat širší odborné zázemí pro přípravu zákona. Základní teze byly hotovy a zveřejněny ke konci roku 2008, v roce 2009 má být příprava tohoto zákona zařazena do legislativního plánu vlády.140

138

Právo na právní pomoc je těmito zákony zabezpečeno dostatečně i dle názoru Ústavního soudu, podle jehož usnesení ze dne 17. března 1998 sp.zn. III. ÚS 296/97 nelze současné úpravě poskytování právní pomoci nic vytknout, ačkoliv tento způsob zabezpečení právní pomoci přináší pro žadatele jisté potíže. „Povinnost plynoucí státu z ústavně zaručených práva na právní pomoc (čl. 37 odst. 2 Listiny základních práv a svobod) je dostatečně - i z hlediska obligatorního zastoupení pro řízení před Ústavním soudem - zabezpečena zákonem stanoveným způsobem (zákon č. 85/1996 Sb., o advokacii), byť by tento způsob přinášel pro žadatele o právní pomoc jisté potíže (podání žádosti, osvědčení zákonem stanovených podmínek apod.). Je totiž věcí státu a nikoliv subjektivních představ žadatele o právní pomoc, za jakých podmínek a jakým způsobem je - i nemajetným žadatelům - poskytnutí právní pomoci zabezpečeno; posuzováno ústavními aspekty nelze současné úpravě poskytování právní pomoci nic vytknout.“ 139 Tento názor lze naopak podpořit výše uvedeným nálezem ze dne 11.2.2004 sp. zn. PL.ÚS 1/03 podle kterého"V různých řízeních před soudy téhož státu, v situaci procesně, ne-li shodné, pak velmi podobné nemůže být s účastníkem řízení zacházeno různě, aniž by byly zřejmé rozumné důvody pro takový postup." 140 Bezplatná právní pomoc [online], [citováno 3.3.2009] Dostupné z: http://bezplatnapravnipomoc.cz/novyzakon

117

Nejedná se o první pokus o zaplnění mezery v legislativě. O významnějším pokusu nápravy neuspokojivého stavu bezplatné právní pomoci můžeme hovořit v případě návrhu České advokátní komory, který měl danou problematiku komplexně řešit. V roce 2003 byl Ministerstvem spravedlnosti ve spolupráci s ČAK zpracován věcný záměr zákona o poskytování bezplatné právní pomoci, který se vztahoval nejen na trestní a civilní řízení, ale i na některá řízení správní, například řízení azylové. Věcný záměr byl ministerstvem předložen vládě, která jej svým usnesením schválila dne 4. června 2003 pod č. 543. Vláda tímto usnesením uložila ministru spravedlnosti předložit návrh zákona o bezplatné právní pomoci v paragrafovaném znění do 31. 12. 2003. V tomto termínu byl návrh zákona skutečně vypracován. Bohužel však již nedošlo k jeho dalšímu projednávání. Z návrhu zákona byla z důvodu implementační povinnosti použita jen jeho malá část a sice část, která se zabývá zajištěním právní pomoci v přeshraničních sporech v rámci Evropské unie (zákon č. 629/2004 Sb.).141 Vzhledem k tomu, že návrh zákona obsahuje řadu ustanovení, která by mohla být inspirací při přípravě současného návrhu právní úpravy bezplatné právní pomoci, považuji za důležité tento návrh ČAK blíže představit – zaměřím se na jeho podstatné body. Návrh zákona byl nakonec nazván (oproti věcnému záměru) více obecně tak, aby z názvu bylo zřejmé, že se nejedná pouze o úpravu bezplatné právní pomoci, ale o komplexní úpravu právní pomoci. Jedná se o návrh zákona o zajištění právní pomoci v řízení před soudy a jinými orgány, o hrazení nákladů na právní pomoc státem a o změně některých zákonů (zákon o zajištění právní pomoci). 1) Návrh navazuje na ustanovení Listiny základních práv a svobod, kdy právo na poskytnutí právní pomoci zajišťuje (při splnění podmínek daných zákonem) každému. 2) Návrh nabízí komplexní právní úpravu a sice v tom smyslu, že se neomezuje na úpravu řízení před soudem (obecným, správním, Ústavním, Nejvyšším), ale vztahuje se rovněž na řízení před jinými orgány. Těmi jsou: policejní orgán nebo státní zástupce oprávněný podle trestního řádu požadovat vysvětlení, správní orgán příslušný podle zvláštního zákona k rozhodování v řízení o

141

Račok, M., Čižinský, P., Macková, A. et al. In Bezplatná právní pomoc v České republice: současný stav a možnosti do budoucna. Praha : Public Interest Lawyers Association 2006

118

udělení azylu, správní nebo jiné orgány příslušné k rozhodování v dalších řízeních, pokud tak stanoví zvláštní zákon. 3) Upravena je jak bezplatná právní pomoc, tak právní pomoc za sníženou úhradu. 4) Bezplatná právní pomoc se bude vztahovat na všechny stupně řízení (včetně řízení o výkonu rozhodnutí). 5) Návrh umožňuje ustanovení zástupce v již zahájeném řízení, ale i v případech, kdy prostřednictvím právního zástupce je podáván návrh na zahájení řízení. 6) Jako pojistka pro zachování práva každého na právní pomoc je ponechána možnost požádat o určení advokáta Českou advokátní komorou v případě, že se osoba nedomůže domoci jiné formy právní pomoci. 7) Návrh počítá pouze s možností ustanovení jako zástupce účastníka řízení advokáta, nikoliv jinou osobu. 8) Návrh přesně vymezuje, v jakých případech nelze zástupce ustanovit. 9) Konkretizována je také povinnost soudu poučit účastníka o možnosti ustanovení zástupce včetně důsledků porušení této povinnosti. 10) Co se týče návrhu žadatele o ustanovení zástupce před jiným orgánem než soudem, o tomto návrhu vždy rozhoduje soud na základě podnětu tohoto orgánu. 11) Návrh umožňuje výběr zástupce účastníkem řízení a sice, označí-li tento v návrhu na ustanovení advokáta konkrétní osobu, soud návrhu vyhoví, pokud se svým ustanovením projeví advokát souhlas. Pokud není konkrétní advokát označen, soud postupuje při určování zástupců tak, aby došlo k rovnoměrnému výběru. 12) Zástupce je povinen zastupovat účastníka v řízení, pro které byl ustanoven, a dále ve všech na věc navazujících řízeních. 13) Odůvodňují-li to příjmové a majetkové poměry účastníka, zaplatí odměnu zástupce a nahradí jeho hotové výdaje zcela nebo zčásti stát, o čemž rozhoduje soud. Účastník prokazuje své příjmové a majetkové poměry prohlášením, jehož vzor stanoví prováděcí předpis.

119

14) Ochrana osobních údajů žadatele je zajištěna tím, že prohlášení o příjmových nebo majetkových poměrů účastníka, je-li součástí spisu, je vyloučeno z nahlížení. 15) Návrh řeší také situaci, kdy u účastníka řízení, kterému byl přidělen bezplatný zástupce, dojde v důsledku výsledku řízení k podstatné změně jeho příjmových nebo majetkových poměrů. V těchto případech může soud rozhodnout i bez návrhu o zproštění státu povinnosti hradit náklady právního zastoupení a to se zpětnou účinností. Lhůta pro takovéto rozhodnutí soudu je stanovena jako dvouletá ode dne právní moci rozhodnutí. V tomto případě je účastník povinen nahradit státu vše, co jeho zástupce od státu na odměně a náhradě hotových výdajů obdržel za úkony právních služeb. 16) Pokud je přiznán nárok na bezplatné (či částečně hrazené) právní zastoupení, nemusí účastník žádat zvlášť o osvobození od soudních poplatků, ale účastník je soudních, správních nebo jiných obdobných poplatků automaticky osvobozen. 17) Návrh umožňuje podání řádného opravného prostředku proti rozhodnutí, kterým byl návrh na ustanovení zástupce zamítnut, kterým nebylo zcela vyhověno návrhu na stanovení povinnosti státu hradit náklady právního zastoupení nebo kterým byl stát zproštěn povinnosti hradit náklady právního zastoupení a to v případě, že jej procesní předpisy připouštějí. 18) Návrh upravuje způsob úhrad nákladů na právní pomoc státem. Advokát uplatní vůči státu nárok na odměnu a na náhradu hotových výdajů prostřednictvím Komory a to písemnou žádostí a ve stanovené lhůtě. 19) Předkládaný návrh zákona obsahuje také návrhy novelizací příslušných zákonů tak, aby byla zajištěna návaznost těchto předpisů na nový zákon o zajištění právní pomoci. Jedná se o novelizace občanského soudního řádu, trestního řádu, soudního řádu správního, zákona o azylu, zákona o Ústavním soudu a zákona o advokacii.

120

20) Zákon měl nabýt účinnosti dnem 1. ledna 2005 s výjimkou ustanovení § 19 odst. 3, které nabývá účinnosti dnem vyhlášení.142

8.2 Příprava nového zákona – základní teze Jak již bylo zmíněno výše, zákon o zajištění právní pomoci je součástí legislativního plánu Vlády ČR pro rok 2009. V březnu 2009 byly k dispozici základní teze připravovaného zákona, v průběhu dubna byl zveřejněn věcný záměr zákona. Cílem navrhované právní úpravy je systémové a komplexní zajištění poskytování bezplatné právní pomoci potřebným, tj. osobám, které se nacházejí v materiální nouzi, a to nejen v rámci řízení, ale i před zahájením řízení. Nejprve se zaměřím na základní východiska připravované právní úpravy. Věcnému návrhu zákona předcházelo vypracování základních tezí, kde byly zvažovány různé možnosti uchopení dané problematiky. Součástí tezí je kromě představení jednotlivých alternativ také výsledná volba vhodného řešení. 1. vzhledem k tomu, že právní pomocí se zabývá celá řada právních předpisů, klíčový bude způsob promítnutí navrhovaného věcného řešení do právního řádu Jednou z možností by bylo novelizovat existující právní předpisy tak, aby se rozšířily a zpřesnily podmínky pro poskytování této právní pomoci. Tato varianta by však neřešila základní problémy současné právní úpravy, která je velmi roztříštěná a nepřehledná, pro adresáty právní pomoci je velmi složité se zorientovat ve svých právech a možnostech, které jim právní řád skýtá. Ministerstvo se tedy nakonec přiklonilo k variantě zpracování samostatného zákona stejně jako je systém BPP upraven v řadě dalších zemí jako je např. Anglie143, Slovensko144, Holandsko145 či Německo146. Spolu s přijetím nového zákona by

142

Zdroj: Věcný záměr návrhu zákona o zajištění právní pomoci zpracovaný Českou advokátní komorou Access to Justice Act 1999 – platí pouze pro Anglii a Wales, Skotsko i Severní Irsko mají samostatnou právní úpravu, Dostupné z: http://www.opsi.gov.uk/, [citováno 20. 10. 2009] 144 Zákon 327/2005 Z.z., o poskytovaní právnej pomoci osobám v materiálnej núdzi + další procesní přepisy, dostupné z: www.zbierka.sk, [citováno 20. 10. 2009] 145 Wet op de rechtsbijstand 1993, dostupné z: http://www.st-ab.nl/wetten/0694_Wet_op_de_rechtsbijstand_Wrb.htm, [citováno 20. 10. 2009] 146 Gesetz über Rechtsberatung und Vertretung für Bürger mit geringem Einkommen, dostupné z: http://www.gesetze-im-internet.de/berathig/BJNR006890980.html., [citováno 20. 10. 2009] 143

121

samozřejmě muselo dojít k novelizacím stávajících předpisů tak, aby ustanovení o poskytování právní pomoci již zakotvená v těchto předpisech nekolidovala s novým zákonem. 2. vymezení pojmu právní pomoc pro účely navrhovaného zákona Šíře tohoto vymezení bude mít zásadní dopad na efektivní a kvalitní pomoc potřebným. Tento pojem by měl zcela jistě zahrnovat nejen zastupování u soudu, ale i právní konzultaci před případným zahájením řízení. Právní pomoc by se také neměla vztahovat pouze na řízení před soudem, ale i před jinými orgány státní správy. V úvahu přicházejí alternativy reflektující zejména otázku, zda právní pomocí je poskytování komplexních právních služeb (jak právní poradenství, tak zastupování před soudy či jinými orgány) nebo se jedná pouze o zastupování před soudy a jinými orgány či se jedná naopak pouze o konzultační činnost předcházející soudnímu či jinému řízení. Výsledný návrh volí variantu nejširšího vymezení pojmu právní pomoc, která v tomto pojetí zahrnuje jak poradenství před zahájením řízení (bezplatně či za sníženou odměnu), tak právní pomoc během řízení. Rovněž se zde počítá jak se zastupováním před soudy, tak před jinými orgány. Podle druhu poskytovaných právních služeb by se právní pomoc dělila na základní (právní poradenství) a rozšířenou (zastupování). 3. jaká bude působnost zákona co se týče věcného okruhu případů, ve kterých lze právní pomoc poskytnout bezplatně nebo za sníženou odměnu Právní pomoc lze pojmout jako právní pomoc jen ve vymezené oblasti práva – např. jen ve věcech občanskoprávních nebo ve věcech občanskoprávních a v určitých věcech obchodněprávních a trestněprávních či naopak jako právní pomoc neomezovanou výčtem právních odvětví, ve kterých může být BPP poskytnuta. Výsledný návrh počítá s nejširším možným pojetím BPP, tedy že by právní pomoc byla poskytována v základní úrovni ve všech oblastech práva, které jsou součástí právního řádu ČR a v rozšířené úrovni ve všech řízeních, která lze podřadit pod čl. 37 odst. 2 Listiny základních práv a svobod. S tímto řešením je možné polemizovat, je například otázkou, zda by předmětem bezplatné právní pomoci mělo být např. obchodní či finanční (daňové) právo apod.147 Na druhou stranu je pozitivním signálem, že byla zvolena varianta jednoznačně

147

Co se týče porovnání např. se Slovenskou republikou, zde je okruh případů ve vnitrostátní sporech omezen na oblast občanského, rodinného a pracovního práva (v přeshraničních sporech rovněž právo obchodní).

122

svědčící ve prospěch nemajetných. Tato varianta také nejlépe odráží právo na právní pomoc dané Listinou, která toto právo nezužuje na konkrétní právní odvětví. 4. je třeba vymezit okruh příjemců právní pomoci Základní otázkou je, zda má být příjemcem právní pomoci (a v jakém rozsahu) pouze fyzická osoba, fyzická a právnická osoba, či fyzická a nepodnikatelská právnická osoba. Zpracovatel tezí nové právní úpravy se přiklonil k tomu, že právní pomoc v základní úrovni bude poskytnuta každé fyzické osobě, tato osoba však musí zjednodušeným způsobem prokázat, že její majetkové a příjmové poměry odůvodňují zajištění právní pomoci na náklady státu, resp. poskytovatele. Rozšířená právní pomoc bude na návrh poskytnuta fyzické osobě a nepodnikatelské právnické osobě za předpokladu splnění zákonem daných podmínek. 5. kdo bude rozhodovat o nároku osob na zajištění právní pomoci Tímto orgánem, který by o nároku na poskytnutí BPP rozhodoval by mohl být soud, sám poskytovatel právní pomoci či nově za tímto účelem zřízený orgán. Varianta zřízení nového orgánu byla zejména s ohledem na vysoké náklady a nárůst státní administrativy opuštěna.148 Ve výsledku by tedy měl o přiznání BPP v základní úrovni rozhodovat poskytovatel právní služby a v rozšířené úrovni soud. 6. jaký bude okruh poskytovatelů právní pomoci Jedná se o jednu ze stěžejních otázek koncepce bezplatné právní pomoci. Zejména proto, že je více cest, které by bylo možno zvolit, a každá z nich by mohla výrazně ovlivnit jednak dostupnost a kvalitu bezplatné právní pomoci pro nemajetné občany, jednak státní rozpočet. Od počátku přípravy nového zákona se vedly diskuse do jaké míry zapojit do poskytování právní pomoci již existující subjekty, zda zapojit jen osoby s právnickým vzděláním, zda zohlednit i činnost neziskových organizací zabývajících se právním poradenstvím, do jaké míry zaangažovat Advokátní komoru či zda zřídit zcela nový subjekt zaměřený pouze na poskytování bezplatné právní pomoci (viz např. Centrum právní pomoci na Slovensku). Výsledný návrh počítá v případě právní pomoci v základní úrovni se zapojením advokátů a dalších subjektů, splňujících zákonem stanovená kriteria (např.

148

Tím však dochází k odklonu od úpravy poskytování BPP celé řady evropských států, kde fungují instituce zajišťující administraci právní pomoci (srov. kapitola 6 Inspirace v zahraničních právních úpravách.)

123

pojištění odpovědnosti za škodu, poskytování právní pomoci prostřednictvím osob s právnickým vzděláním), a zapsaných na základě svého návrhu nebo bez návrhu do registru poskytovatelů právní pomoci. Právní pomoc v rozšířené úrovni by poskytovaly osoby oprávněné podle příslušných předpisů k poskytování právních služeb, popřípadě osoby, oprávněné k zastupování účastníků řízení podle procesních předpisů (v tomto směru lze zvážit rozšíření okruhu těchto subjektů např. v občanském soudním řádu) a zapsané na základě svého návrhu do registru poskytovatelů. 7. Registr poskytovatelů právní pomoci Registr poskytovatelů právní pomoci by měl být veřejným elektronickým registrem s dálkovým přístupem. Překladatel tezí nové právní úpravy zamítl variantu správcovství registru jednotlivými okresními soudy, registr tedy povede a bude spravovat Ministerstvo spravedlnosti. 8. financování systému zajišťování právní pomoci Otázka financování BPP je samozřejmě stěžejní otázkou s ohledem na objem prostředků ve státním rozpočtu. Je proto třeba dobře zvážit, zda má být BPP financována zcela ze státního rozpočtu, zda se má rozlišovat mezi základní a rozšířenou právní pomocí či zda má část nákladů ležet na bedrech samotných poskytovatelů. Podle výsledné varianty právní pomoc v rozšířené úrovni bude poskytována na náklady státu a odměny poskytovatelům budou stanovovány úkonově na základě tarifu vydaného vyhláškou. Základní právní pomoc však bude zcela na vlastní náklady poskytovatele (kromě regulačního poplatku).

8.3 Věcný návrh zákona o zajištění právní pomoci Na základě výše uvedených tezí byl zpracován věcný záměr zákona, který byl dne 9. 4. 2009 odeslán do připomínkového řízení. Termín předložení vládě byl dle Plánu legislativních prací vlády na rok 2009 červen 2009.149 Věcný návrh vychází ze zvolených alternativ představených výše, některé závěry jsou však modifikovány.

149

Ministerstvo spravedlnosti [online], [citováno 20. 6. http://portal.justice.cz/justice2/MS/ms.aspx?j=33&o=23&k=4979&d=294753

124

2009]

Dostupné

z:

Dle věcného návrhu má být účelem nového zákona vytvoření systému poskytování právní pomoci a zabezpečení jejího poskytování ve stanoveném rozsahu osobám, jež tento

zákon vymezuje. Cílem je sjednotit dosavadní podmínky pro poskytování bezplatné právní pomoci, což s sebou nese potřebu novelizací právních předpisů, které se poskytování právní pomoci dotýkají. Jedná se zejména o občanský soudní řád, soudní řád správní, trestní řád či zákon o advokacii. Zejména dojde ke zrušení těch stávajících ustanovení, která by byla k navrhovanému zákonu duplicitní.

8.3.1 Obsah služeb právní pomoci Návrh využívá odchylnou definici právní pomoci než jiné předpisy upravující tuto oblast (např. zákon o advokacii) a to z důvodu přizpůsobení rozsahu této pomoci účelu zákona. Právní pomocí je v tomto případě chápáno poskytování právních služeb fyzickým a právnickým osobám, které v důsledku své materiální potřebnosti nemohou využívat právní služby k tomu, aby mohly řádně uplatnit a ochránit svá práva a dále hrazení (úplné nebo částečné) nákladů spojených s poskytnutím těchto služeb. Pomoc se neposkytne, měla-li by být poskytnuta v souvislosti s podnikáním příjemce.

Do právních služeb je zahrnuto například právní poradenství, pomoc v mimosoudních řízeních, sepisování podání na soudy a orgány veřejné správy, zastupování v řízení před soudy a orgány veřejné správy a konání úkonů s tím souvisejících. Tato právní pomoc je rozdělena do dvou úrovní: a) základní právní pomoc – jedná se o úkony směřující k nalezení nejvhodnějšího postupu k uplatnění a ochraně práv žadatele mimo nebo před zahájením soudního nebo jiného právního řízení jako je například poskytování právních porad a konzultací či sepisování listin. V této základní úrovni bude právní pomoc poskytována ve všech oblastech práva, které jsou součástí právního řádu ČR b) rozšířená právní pomoc – právní pomoc spojená se soudním řízením či řízením před

jinými orgány. Půjde o zastupování ve všech řízeních, která lze podřadit pod čl. 37 odst. 2 Listiny základních práv a svobod (řízení před soudy, řízení před všemi orgány činnými v trestním řízení, řízení před jinými státními orgány či orgány veřejné správy, rozhodčími soudy dle zákona č. 216/1994 Sb., o rozhodčím řízení a výkonu rozhodčích nálezů, ve znění pozdějších právních předpisů, či v případě tzv. mediace).

125

Předkladatel volí velmi široké pojetí oblastí poskytování právní pomoci. Jako odůvodnění je uvedeno ve věcném návrhu zákona toto: „Lze předpokládat, že omezení poradenství na určité oblasti (či vymezení některých oblastí, na které se právní pomoc nebude vztahovat) postrádá smysl vzhledem ke komplexitě právního řádu. Nelze vymezit a priori oblast, která by nemohla být dotčena určitým případem. Proto i případy spadající do obchodního práva, či případy osobnostních práv není žádoucí z této oblasti vyloučit. Obvykle je jedním z kriterií poskytnutí právní pomoci i význam právní pomoci pro žadatele a poměr k případným předvídaným nákladům. Proto se vhodnější jeví omezení příjemců právní pomoci, tj. nahrazení věcného kriteria kriteriem subjektovým.“ Mezi subjekty (tedy příjemce právní pomoci) je zahrnuta každá fyzická nebo právnická osoba, která splní podmínky pro přiznání právní pomoci dle tohoto zákona. Pomoc se neposkytne, měla-li by být poskytnuta v souvislosti s podnikáním příjemce.

8.3.2 Poskytovatelé právní pomoci Pro seznámení s postupem poskytování právní pomoci je třeba nejprve si vymezit kdo a za jakých podmínek bude bezplatnou právní pomoc poskytovat. Jak již bylo řečeno výše, pro účely zákona byla zvolena varianta zahrnující mezi poskytovatele bezplatné právní pomoci nejen advokáty, ale i další subjekty zapsané do registru poskytovatelů právní pomoci. Ve věcném návrhu je již okruh poskytovatelů blíže specifikován. Subjekty, které budou oprávněny poskytovat bezplatnou právní pomoc, lze rozdělit na dva základní okruhy dle toho, zda k zápisu do registru dochází na jejich vlastní žádost či zda jde o zápis povinný.

1) zápis na vlastní žádost A) advokáti Advokát může v žádosti o zápis do registru uvést svou právní specializaci a časový rozsah poskytování právní pomoci, jinak se má za to, že poskytuje právní pomoc bez omezení. Advokát jako jediný poskytovatel bezplatné právní pomoci je povinně zapsán pro poskytování základní a zároveň rozšířené právní pomoci.

B) jiné osoby, které vykonávají specializované právní poradenství podle zvláštních zákonů (například patentoví zástupci, daňoví poradci nebo notáři.)

126

Pro tyto osoby platí, že v žádosti musí vždy uvést právní specializaci souhlasící s činností jim svěřenou zvláštním zákonem. Časový rozsah poskytování právní pomoci je stejně jako u advokátů údaj nepovinný. Tito poskytovatelé mají možnost volby, zda budou zapsáni pro poskytování základní nebo základní a rozšířené právní pomoci.

C) nevládní neziskové organizace NNO musí při zápisu do registru vždy uvést právní specializací odpovídající předmětu jejich činnosti, časový rozsah poskytování právní pomoci je pro ně opět údajem nepovinným. NNO má možnost volby být zapsána pro poskytování základní nebo základní a rozšířené právní pomoci, povinností pro NNO však je, aby vždy zajistila výkon právní pomoci svým zaměstnancem, který má úplné právnické vzdělání nebo alespoň zajistila nad výkonem právní pomoci systematický dozor zaměstnancem či osobou v obdobném poměru, která má úplné právnické vzdělání.

D) vysoké školy poskytující vzdělání v magisterském studijním programu právo a právní věda Pro vysoké školy platí totéž co pro nestátní neziskové organizace jen s tím rozdílem, že vysoká škola může být zapsána pouze pro poskytování základní právní pomoci.

2) povinný zápis A) advokátní koncipienti, justiční čekatelé, právní čekatelé a notářští čekatelé K jejich zapsání do registru dochází povinně v okamžiku jejich zapsání do příslušného seznamu čekatelů. Poskytování právní pomoci je v jejich případě bráno jako forma přípravy na výkon budoucí profese. Tito poskytovatelé mohou být zapsání pouze pro poskytování základní právní pomoci, kterou budou moci poskytovat v rozsahu maximálně 200 hodin za rok.

Sporné otázky při výběru poskytovatelů právní pomoci Kontroverzním bodem bylo zařazení nevládních neziskových organizací mezi oficielní poskytovatele bezplatné právní pomoci. Panují například obavy z možné konkurence pro tradiční subjekty poskytující právní služby soustavně a za úplatu. Možný problém této „konkurence“ odmítá předkladatel věcného záměru s tím, že vzhledem k systému financování právní pomoci nelze hovořit o podnikání a tudíž k zásahu do práv těchto subjektů nedochází. Zařazení NNO mezi poskytovatele bezplatné právní pomoci odůvodňuje předkladatel zejména tím, že NNO se výborně

127

orientují právě v takových sporech, se kterými se na ně obracejí nemajetní občané, a je tedy vhodné využít jejich zkušeností. Dalším přínosem zapojení NNO do systému může být skutečnost, že NNO se snaží řešit situaci klienta jako celek (pracovníci NNO se zabývají i příčinami problému, zapojují do řešení principy sociální práce apod.). Na druhou jsou zde obavy zejména advokátů o ztrátu části klientely, neboť ačkoliv NNO nebudou poskytovat právní pomoc za účelem zisku, přesto může dojít k odlivu klientů z advokátních kanceláří. Další a podle mého názoru zásadní výtka může směřovat k tomu, že NNO nemusí povinně zajistit výkon právní pomoci zaměstnancem s právnickým vzděláním. Nedojde-li v legislativním procesu ke změně či ke zpřesnění,

může tak nastat situace, že klienta bude u soudu zastupovat např. sociální

pracovník, jehož práce bude pouze dozorována právníkem. V tomto případě je nasnadě otázka kvality takovéto služby v porovnání se zastupováním např. advokátem, který musí mít ze zákona nejen ukončené právnické vzdělání, ale navíc ještě tříletou praxi a úspěšně složené advokátní zkoušky. Dalším sporným bodem je zařazení mezi poskytovatele justiční čekatele. V tomto případě může hrozit, že čekatel poskytne právní pomoc ve stejném případě, který mu po složení zkoušek připadne jako soudci k rozhodování. Podle mého názoru však současná legislativa poskytuje dostatek pojistek, které by mohly zabránit případnému střetu zájmů (např. institut vyloučení soudce z řízení).

Pro všechny poskytovatele platí povinnost

před započetím své činnosti uzavřít

pojistnou smlouvu pro případ odpovědnosti za škodu způsobenou při poskytování právní pomoci (pokud již takové pojištění neuzavřeli dle zvláštního zákona, což se týká např. advokátů). Mezi povinnosti poskytovatelů a jejich zaměstnanců dále patří zachovávání mlčenlivosti o údajích týkajících se osob, kterým je poskytována právní pomoc a to i po vyškrtnutí z registru nebo po skončení pracovního vztahu. Této povinnosti je může zprostit osoba, které se tyto údaje týkají. Informace získané během poskytování právní pomoci mohou být zveřejněny pouze jako souhrnné poznatky bez uvedení konkrétních údajů a to pro účely vědecké, publikační a pedagogické činnosti, nebo Ministerstvem spravedlnosti pro analytickou a koncepční činnost. Činnost poskytovatelů právní pomoci bude podléhat kontrole a to v případě advokátů Advokátní komorou (dle zákona o advokacii a dalšími předpisy), v případě obdobných profesí jejich profesními organizacemi a v případě ostatních poskytovatelů zapsaných v registru poskytovatelů právní pomoci vykonává kontrolu okresní soud, v jehož obvodu má

128

poskytovatel sídlo a Ministerstvo spravedlnosti.150 Ministerstvo vykonává státní dohled nad poskytováním bezplatné právní pomoci (v základní i v rozšířené úrovni) a to jak z vlastního podnětu tak na základě podnětů právnických nebo fyzických osob. Podle závažnosti zjištěných nedostatků může být poskytovateli právní pomoci udělena písemná výtka, pokuta nebo v nejzávažnějších případech může být poskytovatel vyškrtnut z registru poskytovatelů právní pomoci.

8.3.3 Registr poskytovatelů právní pomoci Registr má být veřejným elektronickým registrem s dálkovým přístupem, členěn bude podle obvodů okresních soudů, podle právních specializací a podle úrovně poskytované právní pomoci. Registr bude veden Ministerstvem spravedlnosti, které také bude rozhodovat o zápisu poskytovatele právní pomoci, o změnách zápisu či o vyškrtnutí z registru. K vyškrtnutí poskytovatele může dojít na žádost poskytovatele; při závažném porušení povinností daných zákonem; v případě, že poskytovatel přestane splňovat zákonem stanovené podmínky pro zápis do registru; při nepředložení smlouvy o pojištění; pokud je advokátovi uloženo jako kárné opatření dočasný zákaz výkonu advokacie, došlo k pozastavení výkonu advokacie či byl advokát vyškrtnut ze seznamu advokátů (to platí i pro advokátní koncipienty či obdobné právnické profese).

8.3.4 Postup přiznání nároku na právní pomoc Podmínky pro přiznání nároku na právní pomoc i samotný proces rozhodování o nároku se liší podle toho, zda se žadatel uchází o základní nebo rozšířenou právní pomoc. Vedle základní a rozšířené právní pomoci pamatuje překladatel zákona také na situace, kdy hrozí u žadatele o právní pomoc nebezpečí prodlení. V těchto případech může žadatel požádat soud o předběžné poskytnutí právní pomoci. Pokud se tak stane, soud nečeká na rozhodnutí o nároku na přiznání právní pomoci, ale rozhodne bez zbytečného odkladu. V případě, že bude předběžně právní pomoc poskytnuta a následně se ukáže, že žadatel nesplňoval podmínky pro její přiznání, mohou mu být dodatečně náklady právní pomoci vyúčtovány. O této možnosti musí být žadatel poučen v rozhodnutí o předběžném poskytnutí právní pomoci.

150

Věcný záměr zákona uvádí, že „Pro potřeby kontroly vede každý poskytovatel právní pomoci zapsaný v registru evidenci poskytnuté právní pomoci. Ta obsahuje identifikační údaje žadatele o právní pomoc a druh poskytnuté služby a její rozsah. Evidence je vedena v souladu s ochranou osobních údajů.“

129

Přiznání základní právní pomoci Pokud žadatel zjednodušeným způsobem doloží, že jeho majetkové a příjmové poměry odůvodňují zajištění základní právní pomoci na náklady státu, je poskytovatel právní pomoci vždy povinen základní právní pomoc poskytnout. Za dostatečné bude považováno prokázání poměrů pomocí dokladu o příjmu žadatele za zákonem dané období; žadatel prokáže, že spadá do jedné ze zákonem uvedených sociálních skupin a současně nedisponuje majetkem, který mu umožňuje hradit si právní pomoc z vlastních prostředků nebo v případě, že nelze zajistit jiný doklad, uznáno bude i čestné prohlášení žadatele. Výjimkou z povinného poskytnutí právní pomoci poskytovatelem jsou případy, kdy se objeví jeden nebo více důvodů pro odepření této pomoci. Tyto důvody lze rozdělit na obligatorní a fakultativní: a) poskytovatel musí odmítnout poskytnutí služby v případě, že není pojištěn či jeho specializace uvedená v registru neodpovídá požadavkům žadatele o právní pomoc b) poskytovatel může odmítnout žadatele v případě, že byl překročen časový rozsah poskytování právní pomoci uvedený v registru.

V případě odmítnutí právní pomoci se může žadatel obrátit na soud, který toto řízení dále vede jako řízení o přiznání rozšířené právní pomoci. Rozhodne-li soud, že právní pomoc byla odepřena bezdůvodně, příslušnému poskytovateli hrozí sankce. Ačkoliv se jedná o bezplatnou právní pomoc, věcný návrh zákona zavádí možnost, aby poskytovatel za poskytnutí právní pomoci vybral tzv. regulační poplatek151 v případě, že právní konzultace přesáhne 45 minut. Účelem poplatku je zabránění zneužívání právní pomoci a je na každém poskytovateli, zda poplatek vybere či nikoliv. Přiznání rozšířené právní pomoci Zatímco v případě zjednodušené právní pomoci podává žadatel žádost spolu s dokladem o majetkových a příjmových poměrech přímo poskytovateli právní pomoci, v případě rozšířené právní pomoci musí žadatel podat svou žádost soudu na určeném formuláři a to nejpozději do doby pravomocného skončení řízení, ke kterému žadatel právní pomoc žádá.

151

Regulační poplatek by byl stanoven ve výši poloviny Sazby mimosmluvní odměny za jeden úkon právní služby z tarifní hodnoty do 500 Kč (vyhláška Ministerstva spravedlnosti č. 177/1996 Sb., § 7).

130

Formulář bude vydán Ministerstvem spravedlnosti a bude obsahovat otázky, na jejichž základě bude možno vyhodnotit finanční a majetkové poměry žadatele, posoudit povahu sporu a jeho potenciální úspěšnost a podobně. Žadatel také může ve formuláři provést volbu poskytovatele právní pomoci. Ten s tím však musí dát předem souhlas. K odepření tohoto souhlasu ho opravňuje některý z důvodů, který byl uveden u odepření poskytnutí základní právní pomoci. Navíc může odepřít poskytnutí souhlasu, pokud nemá sídlo v obvodu soudu nebo jiného orgánu, před nímž je vedeno řízení, v němž má být právní pomoc poskytnuta. Souhlas musí být odepřen, neposkytuje-li subjekt právní pomoc v rozšířené úrovni či poskytovatel není advokátem a zvláštní právní předpis stanoví obligatorní zastoupení advokátem. Pokud si žadatel poskytovatele nezvolil, určí mu ho soud. Soud přitom musí dbát na to, aby poskytovatelé bezplatné právní pomoci byli určování rovnoměrně a to nejen z hlediska četnosti určení, ale i z hlediska složitosti věci. Vzhledem k tomu, že tento zákon nebude novelizovat stávající právní předpisy, které stanovují právní pomoc, kterou je oprávněn poskytnout pouze advokát, musí soud při určování poskytovatele hledět i na případy obligatorního zastoupení advokátem upravenými těmito právními předpisy. Věcný návrh zákona stanoví několik podmínek pro přiznání právní pomoci v rozšířené úrovni: 1) majetkové poměry žadatele odůvodňují poskytnutí právní pomoci na náklady státu

Za takové jsou považovány majetkové poměry, kdy příjem žadatele nepřekročí zákonem stanovený násobek životního minima rozpočítaný na jednotlivé osoby žijící s ním ve společné domácnosti. Pro rozhodnutí o přiznání právní pomoci na náklady státu je nutné vzít v úvahu, zda žadatel nedisponuje majetkem, který může zpeněžit. Podstatné přitom je, že v úvahu budou brány nejen majetkové poměry žadatele, ale i příjmy a majetek manžela či dalších rodinných příslušníků. Návrh obsahuje také užitečný nástroj pro omezení administrativní zátěže jak pro soudy, tak pro žadatele o právní pomoc. Majetkovou situaci či příjmy soud nezkoumá, pokud je žadatel například osobou v hmotné nouzi152, osobou bez domova, příjemcem základních dávek sociálního zabezpečení, osobou, které bylo přiznáno tzv. oddlužení153 či je žadatelem o

152 153

Dle zákona č. 111/2006 Sb., o pomoci v hmotné nouzi, ve znění pozdějších právních předpisů Dle zákona č. 182/2006 Sb., insolvenční zákon, ve znění pozdějších právních předpisů

131

udělení mezinárodních ochrany. Spadá-li žadatel do některé z těchto skupin, bere se za prokázané, že nedisponuje příjmem či majetkem, který by mu umožnil si právní pomoc hradit z vlastních prostředků. Jako odůvodnění uvádí předkladatel věcného záměru zákona skutečnost, tyto osoby jsou nejvíce zasaženy nedostatkem finančních prostředků, pro který si nemohou dovolit právní pomoc. 2) nejedná se o zjevně bezúspěšný spor Za zjevně bezúspěšný spor by mohl být považován například spor, kdy již došlo k promlčení práva, právo zaniklo uplynutím času nebo kdy žadatel není schopen označit důkazy k prokázání svých tvrzení, které jsou důležité pro zjištění skutkového stavu. 3) nejsou důvody pro nepřiznání právní pomoci Za takové důvody lze považovat případy, kdy: a) předmět sporu je nevýznamný pro žadatele, či v případě, kdy je spor přesunut z jedné strany na druhou zejména proto, aby mohla být využita bezplatná právní pomoc, b) právní pomoc je zjevně bezvýznamná v poměru k přínosu, který přinese žadateli, c) spor značí zneužití práva, d) podstata sporu je založena na přiznaném právu a je důvodné věřit, že účelem přiznání bylo získání právní pomoci, e) žadatel vědomě poskytl rozhodujícímu subjektu nesprávné údaje, f) žadatel brání zjištění potřebnosti.

Soud může také rozhodnout o neudělení právní pomoci, pokud žadatel disponuje právnickým vzděláním. 4) žadatel osvědčí existenci právního sporu 5) žadatel prohlásí, že souhlasí, aby byl soud oprávněn zjišťovat po dobu tří let od právní moci posledního rozhodnutí ve sporu, v němž byla poskytnuta bezplatná právní pomoc, zda došlo ke změně jeho majetkových poměrů.

132

8.3.5 Orgán rozhodující o nároku o BPP Jak již bylo řečeno výše, varianta založení nové instituce podobné např. Centru právní pomoci na Slovensku či Komise pro právní služby v Anglii byla hned v počátcích zavrhnuta. Při rozhodování o vhodném rozhodovacím orgánu by bylo vhodné zohlednit jak hledisko nákladů na poskytování BPP, tak hledisko možného vzrůstu agendy daného orgánu. Podkladem pro toto rozhodování by mohly být statistické údaje o počtu žádostí o osvobození od soudních poplatků či o přidělení bezplatného zástupce, neboť tak by bylo možné získat přesnější představu o počtu potencionálních žadatelů o BPP a o finanční náročnosti systému. Bohužel však neexistují žádné souhrnné statistické údaje o množství žádostí doručených na soudy. Proto se lze jen domnívat, že může dojít k neúměrnému zatížení soudů novou agendou. I přes tyto obavy byl soud zvolen jako orgán rozhodující o nároku na rozšířenou právní pomoc. Odůvodněním této volby je především postavení soudu jako instituce zaručující nestranné a odborné posouzení případu, dalším hlediskem byla např. i dobrá dostupnost pro žadatele. Další variantou při přípravě zákona byl návrh, že by o přiznání právní pomoci rozhodoval ten orgán, který by příslušné řízení vedl. Při této variantě by však hrozila roztříštěnost systému a také různá úroveň rozhodování. Nárůst agendy soudů mají v konečném důsledku vykompenzovat nižší náklady na tento systém než by vznikly při zvolení jiné varianty systému bezplatné právní pomoci (například založení nové instituce atd.). Věcně a místně příslušný k řízení by byl soud, před nímž je vedeno řízení, v němž má být právní pomoc poskytnuta nebo okresní soud, v jehož obvodu má sídlo orgán, před nímž je vedeno řízení, v němž má být právní pomoc poskytnuta. Úkony soudu ve věcech řízení o poskytování právní pomoci provádí vyšší soudní úředník. Věcný záměr zákona také navrhuje systém podání opravného prostředku proti rozhodnutí.

8.3.6 Rozhodnutí o přiznání či nepřiznání nároku na BPP Soud by měl rozhodnout o přiznání či nepřiznání právní pomoci bezprostředně, nejdéle ale do 15 dnů ode dne doručení žádosti (nedojde-li k vyzvání žadatele k doplnění neúplné žádosti). Pokud by z údajů dodaných žadatelem nebylo zcela zřejmé, zda jsou splněny podmínky pro přiznání právní pomoci, může soud nařídit ústní jednání. Samotné rozhodnutí o přiznání právní pomoci obsahuje kromě označení příjemce právní pomoci také označení, zda jde o přiznání základní či rozšířené právní pomoci, označení poskytovatele, osvobození od

133

soudních poplatků, osvobození od povinnosti složit zálohu na náklady důkazu154 a povinnost nahradit státu náklady, které platil. Je-li vydáno rozhodnutí o nepřiznání právní pomoci, musí být náležitě odůvodněno.

8.3.7 Hrazení nákladů řízení Kromě rozhodnutí o přiznání či nepřiznání právní pomoci může soud vydat další typ rozhodnutí a sice rozhodnutí o povinnosti oprávněné osoby nahradit státu zcela nebo zčásti náklady, které stát vynaložil na jí dosud poskytnutou rozšířenou právní pomoc. Předkladatel věcného návrhu zákona totiž pamatuje i na případ, kdy se majetkové poměry oprávněné osoby v důsledku úspěchu ve sporu (či z jiných důvodů) podstatně změnily. Zatímco v současné době soudy nerozhodnou v případě úspěchu ve sporu o zpětné úhradě nákladů soudního řízení155, dle nového zákona by již toto možné bylo, což považuji za spravedlivější přístup vzhledem k tomu, že dosud hradil náklady řízení za nemajetného účastníka stát (pokud dle rozhodnutí soudu nepřipadla úhrada druhé straně sporu), ačkoliv se jeho finanční poměry mohly po skončení sporu výrazně zlepšit. Podle zákona o bezplatné právní pomoci by tedy soud i bez návrhu rozhodl, že oprávněná osoba je povinna nahradit státu zcela nebo zčásti náklady, které stát vynaložil na jí dosud poskytnutou rozšířenou právní pomoc, pokud zjistí, že finanční a sociální poměry oprávněné osoby se podstatně změnily, zejména v důsledku úspěchu ve sporu, v níž jí byla poskytnuta bezplatná právní pomoc. Dalším důvodem pro vydání tohoto rozhodnutí, který má zabránit zneužívání systému bezplatné právní pomoci, je zjištění soudu, že osoba v žádosti o právní pomoc uvedla nepřesné nebo nesprávné údaje a tím pádem nebyly splněny podmínky pro přiznání právní pomoci. Pokud soud uvedené rozhodnutí vydá, zaniká povinnost státu platit náklady na právní pomoc poskytnutou oprávněné osobě a rovněž zaniká osvobození od soudních poplatků. Lhůta pro vydání takového rozhodnutí je tříletá, počítáno ode dne právní moci posledního rozhodnutí ve sporu, v němž byla poskytnuta bezplatná právní pomoc, včetně rozhodnutí v navazujícím řízení.

154

Dle § 141 odstavce 1 o. s. ř. Kromě možnosti kdykoliv odejmout přiznané osvobození a to i se zpětnou účinností, pokud se do pravomocného skončení řízení ukáže, že poměry účastníka osvobození neodůvodňují, popřípadě neodůvodňovaly. Pro odnětí však nestačí změna v hodnocení poměrů účastníka soudem, musí jít o faktické změny v poměrech účastníka. 155

134

Co se týče hrazení nákladů řízení platí, že pokud osoba, která je příjemcem právní pomoci, uspěla ve sporu, je povinna hradit náklady strana neúspěšná. Ta hradí náklady přímo poskytovateli právní pomoci, který tím pádem nemůže požadovat úhradu nákladů od státu. Pokud však příjemce právní pomoci ve sporu neuspěl a je povinen uhradit účelně vynaložené náklady úspěšné protistraně, přechází tato povinnost na stát neboť nelze požadovat na protistraně, aby se vzdala svých nároků s ohledem na nemajetnost jiného účastníka řízení.

8.3.8 Financování bezplatné právní pomoci Předkladatel věcného záměru samozřejmě také řeší otázku zdrojů financování bezplatné právní pomoci. Odměny poskytovatelů rozšířené právní pomoci a jejich hotové výdaje bude hradit stát v rámci rozpočtové kapitoly Ministerstva spravedlnosti, příp. rozpočtových kapitol jiných příslušných ústředních orgánů státní správy (např. v případě ustanovení zástupce ve správním řízení). Výši odměn stanoví vyhláška Ministerstva spravedlnosti, přičemž tato výše bude stanovena ve výši poloviny mimosmluvní odměny uvedené v oddílu druhém zákona č. 177/1996 Sb., o odměnách advokátů a náhradách advokátů za poskytování právních služeb (advokátní tarif), ve znění pozdějších předpisů. Základní právní pomoc bude poskytována na náklady poskytovatele, ten však může požádat o účelovou dotaci z veřejných rozpočtů k financování běžných výdajů souvisejících s poskytováním základní právní pomoci. Na poskytnutí této dotace však není právní nárok156. Na závěr této kapitoly je třeba ještě jednou připomenout, že zde byl popsán věcný záměr zákona, v průběhu legislativního procesu může tedy dojít k mnoha změnám. Věcný záměr řeší řadu otázek, jež dosud byly legislativou uchopeny nedostatečně (viz např. přesnější vymezení podmínek pro získání BPP, zpětná náhrada nákladů státu v případě úspěchu ve sporu, precizace procesních podmínek, legislativní zakotvení činnosti NNO na poli bezplatné právní pomoci a mnoho dalších). Na druhou stranu lze věcnému záměru v jeho současné podobě vytknout celou řadu nedostatků (viz text výše), ze záměru není také zřejmé, jak budou vedle sebe fungovat systémy ustanovení zástupce soudem dle o. s. ř., určení advokáta Českou advokátní komorou a přiznání nároku na právní pomoc podle nového zákona. Nezbývá tedy než doufat, že konečná podoba zákona nebude jen jakýmsi pokusem o zaplnění mezery v právním řádu, ale že bude právní normou, která bude schopna zabezpečit funkční a kvalitní

156

Zde se samozřejmě nabízí otázka, zda za takto daných podmínek financování bude ze strany advokátů dostatečný zájem o zařazení do registru poskytovatelů bezplatné právní pomoci.

135

systém právní pomoci. Tedy normou, kterou již dlouho postrádají nejen nemajetní občané, ale i někteří poskytovatelé právního poradenství.

136

9 Závěrem V České republice existuje několik právních předpisů, které upravují přístup nemajetných osob k právní pomoci. Jedná se zejména o předpisy jako je občanský soudní řád, trestní řád, soudní řád správní, zákon o Ústavním soudu, zákon o advokacii atd. Podrobným rozborem těchto norem však lze dospět k závěru, že právo na právní pomoc tak, jak je chápáno mezinárodními dokumenty i Listinou základních práv a svobod, není zaručeno v dostatečné míře. Za základní nedostatky současné právní úpravy lze označit roztříštěnost právní úpravy, jež ztěžuje žadatelům o právní pomoc orientaci v zákonem zaručených právech; právní předpisy se zaměřují na pomoc v řízení před soudy, neboť vymezují podmínky pro získání osvobození od soudních poplatků či přidělení bezplatného zástupce pro soudní řízení, čímž jsou opomíjeny další aspekty práva na právní pomoc jako je právo na právní radu či pomoc v řízení před správními orgány. Potřebuje-li nemajetný právní pomoc např. ve správním řízení, musí se obrátit na Advokátní komoru se žádostí o určení advokáta. Taková pomoc však není financována ze státního rozpočtu a je kritiky tohoto systému považována za přenášení odpovědnosti státu zajistit právní pomoc na profesní organizaci, potažmo na její členy. Podobná situace nastává, pokud chce nemajetný stěžovatel podat stížnost u Ústavního soudu, i v tomto případě mu nezbývá nic jiného, než kontaktovat Advokátní komoru. Dalším velkým nedostatkem jsou poměrně vágní zákonná ustanovení, jež mohou způsobovat právní nejistotu žadatele o BPP (chybí konkretizace pojmu nepříznivé sociální a majetkové poměry žadatele, žadatel neví, v jakých případech mu bude přidělen advokát a v jakých jiný zástupce apod.). Není řešena efektivní kontrola poskytování právní pomoci ani nastaven jednotný systém financování BPP. Z výše uvedeného lze vyvodit závěr, že zajištění právní pomoci není v České republice řešeno dostatečně a jako žádoucí z hlediska úpravy de lege ferenda se jeví přijetí samostatného právního předpisu, který by problematiku právní pomoci komplexně upravil. Tento předpis by měl zajistit nemajetným jak přístup k právnímu zastoupení v řízení, tak přístup k právní konzultaci. Neměl by se také omezit jen na řízení před soudy, neboť i řízení před orgány veřejné správy mohou výrazně zasáhnout do práv, povinností a oprávněných zájmů jednotlivců.

137

Předpis by měl v zájmu právní jistoty co nejkonkrétněji vydefinovat osoby oprávněné BPP získat, stanovit obsah pojmu „nepříznivé sociální a majetkové poměry“, vymezit okruh poskytovatelů právní pomoci a podmínky pro její přiznání, stanovit orgán, který by o nároku na BPP rozhodoval. Neměla by být ani opomenuta otázka financování systému (přičemž břemeno financování by měl nést stát) a stanovení mechanismu efektivní kontroly kvality poskytovaných služeb. Je také třeba stanovit mechanismy proti zneužití systému BPP a ochrany veřejných zdrojů. V pozadí by neměla zůstat ani otázka informování potencionálních adresátů BPP o jejich právech na využití této pomoci. Další funkcí zákona by také mělo být legislativní uchopení fungování neziskových organizací na poli poskytování právní pomoci. Vzhledem k velkému počtu žadatelů, kteří se na tyto organizace obrací a kterým je poskytnuto alespoň základní právní poradenství, by bylo nanejvýš vhodné, aby na tuto činnost zákon reagoval a stanovil podmínky pro poskytování právních služeb nestátními subjekty. Při přípravě nové legislativy je třeba především vycházet z mezinárodních úmluv, z nichž nejvýznamnější je na poli práva na právní pomoc Úmluva o ochraně lidských práv a základních svobod. Její čl. 6 vymezuje obsah práva na spravedlivý proces. Při přípravě nové právní normy nelze opomenout ani závěry Evropského soudu pro lidská práva, které právo na spravedlivý proces precizují. Otázka naplnění dikce Ústavy a Listiny základních práv a svobod by měla být v legislativním procesu samozřejmostí. Výhodou pro tvůrce zákona je jistě skutečnost, že v rámci Evropy funguje celá řada systémů právní pomoci, z nichž některé mají již mnohaletou tradici. Česká republika má tak jedinečnou příležitost poučit se z praxe jiných států a neopakovat tak jejich chyby při zavádění systému BPP. V současné době je na Ministerstvu spravedlnosti v procesu přípravy zákon o právní pomoci. Nelze zatím říci, zda bude přijat v podobě, v jaké byl představen v této práci, či zda bude vůbec přijat. Ze závěrů této práce však jednoznačně vyplývá potřeba nové právní úpravy a tak nezbývá než doufat, že se v nejbližší budoucnosti Česká republika zařadí mezi většinu zemí Evropské unie, které dostatečným způsobem garantují nemajetným osobám právo na právní ochranu.

138

Summary This work entitled The system of free legal aid in the Czech Republic analyses the possibilities of low-income people in the area of judicial protection and free legal advice. Right to free legal aid is understood as the right of access to a court or another public authority and the right to free legal advice. Anchoring of the right to legal aid as a fundamental right can be found in numerous international conventions. Among the most important ones there is the European Convention of Human Rights. Its article no. 6 defines the right to a fair trial. According to this article, in the determination of his civil rights and obligations or of any criminal charge against him, everyone is entitled to a fair and public hearing within a reasonable time by an independent and impartial tribunal established by law. With regard to Article 6 of the European Convention, Council of Europe has issued several resolutions, where it

envisages the

establishment of free legal aid system by member states. It leaves on the will of states what such a system will look like. As regards domestic law, the Constitution and the Charter of Fundamental Rights and Freedoms lay the foundations of right of the access to a court. To fulfill the right to legal aid in practice, the existence of legal provisions that would specify procedural rules of providing free legal aid is a necessary condition. This work evaluates the current legislation with regard to the fact how the providing of legal aid is secured, it means what the conditions for obtaining legal aid are like, who may be the recipient, what the procedure for filling an application for free legal aid is like, who decides on the application, etc. The work contains an assessment of the legal adjustment of the assistance to the needy in the proceedings before the court in civil matters, criminal matters, in administrative or judicial proceedings in the constitutional complaint. Based on the evaluation of the current legislation, it can be said that the issue of legal aid in the Czech Republic is not being solved satisfactorily. Among its fundamental shortcomings it can be included especially: a) the fragmentation of legislation b) lack of adjustment of legal aid in proceedings before public authorities

139

c) legal aid is always bound to judicial proceedings, the poor one has limited opportunities to obtain free legal advice (except assistance of the Bar Association – „BA“) d) an adjustment of the financing system of legal aid is missing e) the clear conditions for obtaining free legal aid are not given f) the state transfers a part of the responsibility for providing of legal aid to a professional organization (BA) g) lack of an effective monitoring system of provided legal services. This work, in addition to legal assistance provided by the State, also deals with other options of obtaining of free legal assistance in the Czech Republic. Besides the possibility of determining an advocate by BA, there are primarily non-profit organizations who provide legal advice and assistance. In consideration of the large number of clients who contact NGOs, a relatively large attention in this work is given to this "informal" assistance. In addition to organizations that provide legal services by the lawyers (in-house staff or contracted ones), there are many others, which provide basic advice in specific areas by the employees without legal training. This work deals with the pros and cons of these organizations. The current arrangement of free legal aid is in the long term considered insufficient and problematic by professional and general public. The solution could be adoption of new legislation that would respond to the outlined shortcomings and that would globally arrange the question of providing of free legal aid to the needy. This work presents a proposal of the bill that is currently being prepared by the Ministry of Justice. The law should introduce a completely new system of legal aid to the needy. It clearly defines what is considered as a legal assistance, which is dividend into basic and extended assistance. There is indicated a detailed list of legal persons that would provide legal assistance and the range of authorized persons who should qualify for legal aid. The proposal provides specific requirements that an applicant must comply with, the procedure for making an application, the process of deciding on the application. Legislative efforts of the Ministry of Justice finally promises to solve the unsatisfactory status of the legal aid in the Czech Republic. On the other hand, it must be said that it contains a number of the problematic points and outstanding issues, which in practice could bring problems. During the legislative process, the proposal may undergo many

140

changes, so let's hope that the final version will incorporate a new efficient and effective legal aid system. The new legislation should not be based only on the provisions of the Constitution, the Charter and international law, but it should be inspired by examples of functioning systems of legal aid from abroad. This work shows two systems for comparison - the legal aid system operating in England and Wales and the system in the Slovak Republic. Both these countries may represent an inspiration for us for another reason. The former England and Wales builds on a long tradition of the functioning legal aid system, Slovakia has fresh experience with its implementation. A similar legal environment based on shared history can help in applying its experience to the Czech environment as well. These two countries were also chosen with regard to the fact that each of them is a representative of a different concept of a legal aid system. While England in the first place uses for the provision of free legal aid the current system of legal aid providers, Slovakia has created a separate structure designed to provide legal assistance to the needy but in collaboration with other organizations providing legal aid. Whatever system will be the inspiration for the legislature, the important thing is that after many years the unsatisfactory provision of legal aid is finally being solved. We can hope that in the near future, the Czech Republic will be among the most EU countries, that guarantee sufficiently the right to legal protection to the needy.

141

Seznam literatury • Autorský tým Asociace občanských poraden. Kvalita v občanském poradenství, 1. vyd. Praha 2006, s. 89 • Bailey, S. H., Gunn, M. J. The Modern English Legal systém. London : Sweet & Mawwell. 1996, 1030 s. • Balík, S., Piková, P. Podíl advokátů v Čechách na výkonu práva chudých v letech 1869–1914. Bulletin advokacie. 1997, č. 10, s. 53-65 • Brothánková, M., Žišková M. Soudní řád správní a předpisy souvisící s novou úpravou správního soudnictví s vysvětlivkami. Praha : Linde Praha, a.s. 2003. 405 s. • Bureš, J., Drápal, L., Krčmář, Z. et al. Občanský soudní řád, komentář – I. Díl. 6. vyd. Praha : C. H. Beck. 2003. 1745 s. • Bureš, J., Drápal, L., Krčmář, Z. et al. Občanský soudní řád s judikaturou a souvisejícími předpisy, 1. vyd. Praha : C. H. Beck. 2004. 1076 s. • Čermák Karel: Nezávislost advokáta a právní pomoc financovaná státem: závislost nebo nezávislost? Bulletin advokacie 2002, č. 3, str. 8-11 • Department for Constitutional Affairs, Legal Services Commission. Legal Aid Reform: The Way Ahead. TSO : 2006. s. 71 • Filip, J. Vybrané kapitoly ke studiu ústavního práva. 2. dopl. vyd. Brno: Masarykova univerzita, 2001. 458 s. • Filip, J. Základní východiska ústavní úpravy základních práv a svobod. In Realizace Listiny základních lidských práv a svobod v právním řádu České republiky (Sborník z vědecké konference). Brno : Masarykova univerzita, 1994 • Greer, S. The European Convention on Human Rights: achievements, problems and prospects. 1. vyd. Cambridge: Cambridge University Press. 2006. s. 365 • Haupt, J. Ustanovení zástupce podle § 30 odst. 2 o. s. ř. Bulletin advokacie. 1974, červenec-září. s. 19 • Horák, P., Hromada, M. Poučovací povinnost soudu I. stupně v nalézacím řízení sporném. Právní rozhledy. 2003, č. 10, s. 487, 489

142

• Housková, V. Právní služby nejen pro bohaté? Via Iuris. Bulletin pro právo ve veřejném zájmu online. Vyd. 27. 4. 2005. [citováno 3.11.2009], Dostupné z: http://www.viaiuris.cz/index.php?p=msg&id=21 • Hubálková, E. Přehled judikatury Evropského soudu pro lidská práva. Právo na spravedlivé řízení a další procesní práva. 1. vyd. Praha : ASPI, a. s., 2006, 160 s. • Hudson, A. Towards a just society: law, labor and legal aid. 1.vyd. London : A Cassel imprint, 1999, s. 286 • Macková, A. Právní pomoc advokátů a její dostupnost. 1. vyd. Praha : C.H.Beck, 2001. 240 s. • Jelínek, J. a kol. Trestní právo procesní. Aktualiz. vyd. Praha : Eurolex Bohemia s.r.o., 2002. 612 s. • Jelínek, J. Trestní zákon a trestní řád s poznámkami a judikaturou: podle stavu k 1.1.2010. 1. vyd. Praha : Leges, 2009. s. 421-422 • Ježek Vladimír: Právní povaha určení advokáta podle § 18 odst. 2 zákona o advokacii, Bulletin advokacie. 1999, č. 8, str. 10-13 • Klán, T., Dohnal, V. Bezplatná právní pomoc – QUO VADIS?. IPrávník [online]. [citováno 3. 3. 2009], dostupné z: http://www.ipravnik.cz/cz/clanky/chap_5242/art_5598/system-nebo-chaos.aspx • Kristková, V. Advokacie & pro bono právní služby v ČR. Via Iuris. Bulletin pro právo ve veřejném zájmu online. Vyd. 31.10.2007. [citováno 3.11.2009], Dostupné z: http://www.viaiuris.cz/index.php?p=msg&id=184 • Kristková, V. Modely organizace pro bono právních služeb ve světě a u nás (výběrový překlad). Bulletin BPP [online]. 2009, č. 1 [citováno 24. 8. 2009]. Dostupné z: http://www.bezplatnapravnipomoc.cz/bulletin/bulletin-bpp-1-2009 • Lantorová, R. Poskytování bezplatné právní pomoci státem - Ekonomický pohled na současnou situaci ČR a možnost aplikace modelů užívaných v zahraničí. In Analýza BPP

v České

republice

[online].

[citováno

20.

8.

2009]

Dostupné

z:

http://www.pilaw.cz/site/cz/bezplatna-pravni-pomoc/BPP_analyza.pdf • Lavický, P. Záloha na náklady dokazování v českém civilním procesu, přijato k publikaci do Právního fóra 143

• Matscher, F. The right to a fair trial in the case-law of the organs of the European Convention of Human Rights. In The right to a fair trial. Counsil of Europe Publishing. 2000, 162 s. • Mikule,V., Sládeček,V. Zákon o Ústavním soudu – komentář a judikatura k Ústavě ČR a Listině základních práv a svobod. 1. vyd. Praha: Eurolex Bohemia s.r.o. 2001, s. 305-307 • Nykodýmová Olmrová, P. Bezplatná právní pomoc ve vybraných evropských • státech ve světle Evropské úmluvy o zasílání žádostí o právní pomoc. Bulletin advokacie 1999, č. 5, s. 70-80 • Ondruš, R. Bezplatné právní zastupování v České republice (úvaha de lege ferenda). Bulletin advokacie 2001, č. 6-7, s. 49-54 • Ondruš,R. Ústavní právo na právní pomoc v ČR. ASPI – Původní nebo upravené texty pro ASPI. 2001, ASPI ID: LIT20257CZ • Piková, P. Právo nemajetných občanů na právní ochranu – o právu chudých v minulosti a v současnosti. Bulletin advokacie 2000, č. 3, s. 39-48 • Pohled na anglickou úpravu právní pomoci. Autor neuveden. Bulletin BPP [online]. 2007. č. 2, s. 5-11. [citováno 10. 12. 2009]. Dostupné z: http://www.pilaw.cz/site/cz/bezplatna-pravni-pomoc/Bulletin_2_2007.pdf • Předpisy o advokacii: (stav ke dni 28. 2. 2007 ). Sestavili a redigovali Patera, J., Justoň. J. Praha : Česká advokátní komora. 2007. 320 s. • Přístup ke spravedlnosti ve střední a východní Evropě, Česká republika, zpráva o zemi. Překlad Bukovská, B. Překlad publikace vydala Poradna pro občanství, občanská a lidská práva, 2003 [online]. [citováno 23. 8. 2009]. Dostupné z: http://poradnaprava.cz/poradna/Pristup_ke_spravedlnosti.pdf • Račok, M., Čižinský, P., Macková, A. et al. In Bezplatná právní pomoc v České republice: současný stav a možnosti do budoucna. Praha : Public Interest Lawyers Association 2006 • Regan, F. The transformation of legal aid: comparative and historical studies. Oxford: Oxford University Press, 1999. 305 s.

144

• Součková, M., Lavický, P.,Siškeová, S. Soudní řád správní s judikaturou a souvisejícími předpisy. 1. vyd. Praha : C.H.Beck. 2005. s. 60-70 • Stavinohová, J. Občanské právo procesní, řízení nalézací. Brno : Iuridica Brunensia 1996. 227 s. • Schelleová, I. Jak se domoci právní pomoci.1. vyd. Praha: Computer Press, 2001, 84 s. • Schelleová, I. Náklady civilního soudního řízení. Obchodní právo. 1997, č. 7, s. 34 • Schelleová, I. a kol. Organizace justice a právní služby. 1. vyd. Ostrava : KEY Publishing s.r.o. 2008. 213 s. • Ševčík, V. Ještě k ustanovení advokáta v řízení před Ústavním soudem. Bulletin advokacie. 1995, č. 5, s. 49-55 • Šmehlíková, R. Princip rovnosti a ochrany slabšího v současné právní úpravě českého civilního procesu. Právní fórum. 2005, č. 3, s.113-116 • Telec, I. Polemika o nemožnosti ustanovení advokáta Ústavním soudem. Bulletin advokacie. 1995, č. 1, str. 44-47 • Víchová, A. Zamyšlení nad rozhodovací praxí některých soudů o odměně náležející ustanovenému advokátovi v občanskoprávním řízení. Bulletin advokacie. 2005, č. 5, s. 34-35 • Vrcha, P. Civilní sporný proces. Osvobození účastníka od soudních poplatků. ASPI – Původní nebo upravené texty pro ASPI. 2006, ASPI ID: LIT27331CZ • Walters, D.B. Guide to legal aid and advice in the European Economic Area/European Commission. Luxembourg : Office for Official Publications of the European Communities. 1996. 171 s. • Winterová, A. a kolektiv. Občanský soudní řád s vysvětlivkami a judikaturou. Praha : Linde, a.s. 2005

145