SYND ROM VY HOŘ EN Í Mgr. Lubomír Smékal Mluvíme-li o syndromu vyhoření, mluvíme o něčem, s čím se jako s termínem setkáváme poměrně často. Občas mi připadá, že se jedná o termín do jisté míry módní a někdy trochu nadužívaný. Jak ale tomuto termínu rozumíme?
Co je to syndrom vyhoření? O syndromu vyhoření můžeme mluvit v celé řadě souvislostí. Vyhořet můžeme jako vrcholoví manažeři, učitelé, umělci, matky v domácnosti a v řadě dalších profesích a činnostech. Vyhoření je zvláště zřetelné a nebezpečné u profesí, ve kterých vstupujeme do velmi častých mezilidských vztahů. Tak je tomu zajisté u velké skupiny profesí, kterým říkáme pomáhající. V těchto profesích nejen navazujeme časté vztahy s jinými lidmi, ale tyto vztahy jsou, vzhledem k povaze pomáhání, vztahy dosti intimními. Lidé, kteří pracují v oblasti pomáhání jiným lidem, jsou většinou vystaveni dlouhodobě silné zátěži. Tato zátěž je o to větší, že pomáhající profese nutně v rámci své práce vstupují do osobních kontaktů se svými klienty a to i přesto, že se chovají jako profesionálové. Na situace v těchto vztazích nutně citově nějakým způsobem reagují, prožívají radosti, bolesti se svými klienty, lítost, bezmoc, nevděk a celou řadu dalších pocitů, které mohou pro pracovníka znamenat zvýšenou zátěž. Pomáhající pracovník bývá přetížen množstvím kontaktů s různými lidmi, často dostává minimální kladnou zpětnou vazbu o tom, že se mu něco podařilo. Pines a kol. definují vyhoření jako: „výsledek neustálého nebo opakovaného emočního tlaku spojeného s intenzivní účastí s lidmi po dlouhá údobí. Taková intenzivní účast je obvyklá zejména ve zdravotnických a školských profesích a v sociálních službách, kde je náplní práce zabývat se psychickými, sociálními a tělesnými problémy druhých lidí. Vyhoření je bolestné zjištění, že již nedokážou pomáhat lidem v nouzi, že již v sobě nemají nic, z čeho by mohli rozdávat.“1 Jedná se o únavu, kterou pociťujeme víceméně neustále, a která je doprovázena pocitem ztráty smyslu své práce. Nejedná se tedy o obyčejnou únavu, kterou známe jako reakci na něco namáhavého, co jsme právě absolvovali, a kde nám stačí, abychom si odpočinuli, prospali se nebo se rozptýlili nějakou odpočinkovou aktivitou.
1
HAVKINS, Peter a Robin SHOHET. Supervize v pomáhajících profesích.1. vyd. Praha:Portál 2004. 208 s.ISBN 80-7178-
715-9. Projekt CZ.1.07/3.1.00/37.0086 Další vzdělávání v oblasti psychosociální podpory a duchovní péče Tento projekt je financován z prostředků Evropského sociálního fondu prostřednictvím Operačního programu Vzdělávání pro konkurenceschopnost a státního rozpočtu ČR
www.girasole.cz
Příznaky vyhoření Mezi hlavní příznaky, které bývají při charakterizování syndromu vyhoření popisovány, patří:
deprese nebo opakující se depresivní stavy
apatie (netečnost), ztráta nadšení, schopnosti pracovního nasazení, zodpovědnosti, nechuť, lhostejnost k práci
ztráta sebedůvěry, negativní postoj k sobě, k práci, k instituci, ke společnosti, k životu, problémy v soukromém životě
pocit, že to, co dělám, nemá vlastně ani smysl, že stejně nic nezměním
úzkosti, potíže se soustředěním, zapomínání
pocity výrazné únavy
časté nemoci
tělesné potíže (bolesti hlavy, problémy hybnosti, vysoký krevní tlak…)
sklíčenost, pocity bezmoci, popudlivost, agresivita, nespokojenost
pocit nedostatku uznání
omezení kontaktů s klienty i kolegy2
Vývoj syndromu vyhoření Vyhoření probíhá v etapách, které popisují Edelwich a Brodsky3: 1. Nadšení - Začínající pracovník srší elánem, má velká (a nerealistická) očekávání a zanedbává volnočasové aktivity. 2. Stagnace - Počáteční nadšení opadá, dotyčný zjišťuje, že má svá omezení a že ne všechny ideály půjdou naplnit. Rovněž se už začíná ohlížet i po jiných, než jen pracovních věcech – bere v potaz osobní potřeby, koníčky. 3. Frustrace - Pracovníka začínají zajímat otázky efektivity a smyslu vlastní práce, protože se opakovaně setkal s nespolupracujícími klienty, technickými a byrokratickými překážkami. Mohou se vyskytnout spory s nadřízenými i počínající emocionální a fyzické potíže. 4. Apatie - Stadium apatie přichází po dlohodobější frustraci. Mnozí lidé se potýkají s tzv. HHsyndromem charakterizovaném bezmocností a beznadějí („HH“ z angl. helplessness & hopelessness). Pracovník vnímá své povolání jen jako zdroj obživy, dělá pouze to, co musí, a odmítá jakékoli novinky, rozhovory se spolupracovníky i žádosti o práci přesčas. Klienty se často cítí obtěžován. 2
SMÉKAL, Lubomír. Psychologie a pomáhající profese. 1. Vydání. Přerov: PPŠ-Institut celoživotního
vzdělávání, 2011. 58 s. 3
MALLOTOVÁ K.: Burn-out neboli syndrom vyhoření, in Psychologie dnes, 2. číslo 2003
5. Vyhoření - Jako poslední nastává období emocionálního vyčerpání, depersonalizace, pocitu ztráty smyslu.
Jak se bránit vyhoření? Vyhoření a syndrom vyhoření vlastně můžeme rovněž vnímat jako ztrátu energie a tedy o postupnou nebo náhlou ztrátu moci ve smyslu „já můžu“. Pokud budeme chtít překonat syndrom vyhoření, bude naším úkolem svoji moc obnovit a stát se opět mocnějším, tím, který si je své kroky schopen řídit a ovlivňovat sám a současně vědomě a řízeně působit na své okolí. K tomu nám může sloužit, když si budeme všímat minimálně: Sebe sama a vlastních vnitřních podmínek. Součástí předcházení syndromu vyhoření a stresu vůbec je absolvování kvalitní teoretické a praktické přípravy na povolání, které nám pomůže v získávání profesionální jistoty a odborného zázemí. Měli bychom znát také sebe sama, své dispozice, své přednosti, ale i své nedostatky, svoji motivaci k pomáhání, co je pro nás prospěšné a co nám škodí, kde jsou naše slabá místa, co je pro nás nebezpečné, jaké prožíváme úzkosti. Nereálné vnímání sebe, svých dispozic, své motivace může opět přispívat časnějšímu vyhoření a prohloubení stresu. Lepšímu sebepoznání a uvědomění si svých dispozic, tendencí a přesahů, reálnosti svých očekávání a uvědomění si svých motivací může sloužit například účast a absolvování nějakého skupinového programu, který se zaměřuje na tzv. osobnostní růst („grow group“) nebo jiný program zaměřený na sebepoznání a rozvoj osobnosti. Součástí předcházení a vyrovnávání se s vyhořením by ovšem měla být, ve smyslu známé věty: „ve zdravém těle, zdravý duch“, také péče o své tělo, pohyb, přiměřená tělesná zátěž, která odpovídá našemu věku a zdravotním podmínkám. Pracovního prostředí. Svoji práci bychom si měli pokud možno plánovat tak, abychom se příliš často nevystavovali nutnosti pracovat v nárazech (výrazné pracovní vypětí střídá období nudy a nicnedělání). Práci si plánujme tak, abychom se pracovní zátěži vystavovali rovnoměrně. Je dosti důležité, abychom vnímali také smysl své práce a svého pracovního počínání. Součástí pracovního prostředí je v souvislosti s otázkami psychohygieny a minimalizace výskytu syndromu vyhoření nesporně také věcné pracovní prostředí. Mimopracovní prostředí. Naše psychická hygiena je významně ovlivňována tím, co se děje mimo naše zaměstnání a mimo pracovní prostředí. Významným prostředím je naše rodina. Je to prostředí, od kterého očekáváme přijetí, ve kterém se můžeme svěřit se svými starostmi a radostmi, kde máme pocit bezpečí, kde dochází k naplňování našich emočních potřeb, kde máme možnost prožívat blízkost a sdílení. Takové harmonické rodinné prostředí nás může významně „očišťovat“ a být zdrojem a nástrojem psychohygieny. Rodina, která neposkytuje pocit intimity, ve které existuje napětí, nevyřešené problémy a konflikty bude působit naopak jako velmi významný stresor. Podobně může být významná skupina přátel nebo jednotliví přátelé. Koníčky a zájmy znamenají aktivní vyplnění volného času, tzn. že udržují člověka v aktivitě, a tudíž udržují a podporují jeho schopnost, aktivně ovládat svůj život, což je jeden z předpokladů udržení si
své moci (a moc, ve smyslu „já můžu“, je základním předpokladem a příznakem zdraví – a nejen duševního). Koníčky a zájmy přinášejí rovněž rozvoj schopností člověka, udržují jeho schopnost hrát si. A hra a schopnost hrát si znamená schopnost učit se, schopnost dělat něco „jako“, schopnost respektovat nějaká pravidla. Také v této souvislosti je možno použít model čtyřrozměrného člověka: 1. Na úrovni prostředí bychom měli dbát na své pracovní prostředí, měli bychom mít „svůj prostor“, ve kterém můžeme být sami a prostor k setkávání s kolegy. V prostředí, ve kterém se pohybujeme, bychom se měli cítit dobře a bezpečně. 2. Na úrovni tělesné bychom měli dbát na tělesnou pohodu, dopřávat si přirozeného pohybu a cvičení. Také bychom měli dodržovat vhodnou životosprávu a vhodný stravovací režim. Také bychom měli být schopni „naslouchat svému tělu“ a rozpoznat jeho varovné signály. 3. Na úrovni duševní bychom měli dbát na svoji duševní pohodu, přiměřeně reflektovat sebe a své chování, znát svoje přednosti a svoje omezení, své hranice a naučit se je respektovat. Dbát na dobré vztahy v rodině, aby pro nás byla podporou, dbát na své vztahy s přáteli a s lidmi vůbec. Průběžně se sebevzdělávat, využívat programů zaměřených na rozvoj osobnosti a také využívat pravidelné supervize. 4. Na duchovní úrovni jde především o nalézání a uvědomování si smyslu naší činnosti, ale také o hledání duchovní opory. Nakonec ještě uvedu 17 rad, jak nevyhořet od manželů Tošnerových4:
1. Snižte příliš vysoké nároky. Kdo na sebe i druhé klade neustále příliš vysoké nároky, vystavuje se nebezpečí stresu. Přijměte skutečnost, že člověk je nedokonalý a chybující.
2. Nepropadejte syndromu pomocníka. Vyhněte se nadměrné citlivosti k potřebám druhých lidí. Pohybujte se v rozmezí mezi soucítěním a emocionálním odstupem. Nesnažte se být zodpovědní za všechny a za všechno. Čím více budete ostatním pomáhat, tím více budou bezmocní.
3. Naučte se říkat NE. Nenechávejte se přetěžovat. Řekněte ne, pokud budete cítit, že je toho na vás nakládáno příliš. Myslete někdy také na sebe.
4. Stanovte si priority. Nemusíte být všude a vždy. Nevyplýtvejte svou energii na nesčetné aktivity. Soustřeďte se na činnosti, které si vyberte jako podstatné.
5. Dobrý plán ušetří polovinu času. Zacházejte rozumně se svým časem. Rozdělte si rovnoměrně práci. Větší úkoly si rozdělte na dílčí etapy, které budete schopni zvládnout. Snažte se vyhnout odkládání práce.
6. Dělejte přestávky. Uvědomte si, že vaše zásoba energie je omezená. Nežeňte se z jedné činnosti do druhé. 4
TOŠNEROVÁ, Tamara a TOŠNER, Jiří. Syndrom vyhoření (pracovní sešit pro účastníky kurzů. Praha: Hestia
2002. 16 s.
7. Vyjadřujte otevřeně své pocity. Pokud se vás cokoliv dotkne, dejte to najevo. Udělejte to tak, abyste sami necitlivě nezasáhli druhého.
8. Hledejte emocionální podporu. Sdělená bolest, poloviční bolest. Najděte si „vrbu“, důvěrníka, kterému můžete otevřeně vylíčit svoje problémy.
9. Hledejte věcnou podporou. Všechny problémy nemůžete vyřešit sami. Není nutné lámat si se vším hlavu sám. Pohovořte si s kolegyněmi a kolegy, požádejte je o radu a o návrhy na řešení.
10. Vyvarujte se negativního myšlení. Jakmile zabřednete do hloubání a sebelítosti, řekněte si „stop“. Položte si otázku: „Co je na mně dobrého?“ Radujte se z toho, co umíte a dokážete. Užívejte také pozitivních stránek života. Vychutnávejte všechno, co podle vás má v životě nějakou hodnotu.
11. Předcházejte komunikačním problémům. Práci si dobře připravte, sdělte spolupracovníkům i klientům hned na začátku svá očekávání a cíle. Vyhýbejte se ukvapeným rozhodnutím, planým slibům, i výhrůžkám.
12. V kritických okamžicích zachovejte rozvahu. V konfliktní situaci se nenechávejte svést prvním negativním pocitem k impulsivnímu jednání. Uvědomte si váš manévrovací prostor a přiměřené způsoby řešení konfliktu. Konfliktní situaci můžete vyřešit paradoxní reakcí, nebo humorem.
13. Následná konstruktivní analýza. Projděte si zpětně kritické situace. Analyzujte svoje chování, navrhněte alternativy řešení. Zapojte do rozboru kolegyně a kolegy.
14. Doplňujte energii. Vaše práce není pupek světa. Vyrovnávejte pracovní zátěž potřebnou mírou odpočinku.. Věnujte se činnostem a vztahům, při kterých se cítíte dobře a které vás naplňují. Osvojte si relaxační techniky.
15. Vyhledávejte věcné výzvy. Buďte otevření novým zkušenostem, dále se učte a vzdělávejte. Rozšiřování obzoru a repertoáru komunikačních technik zlepšuje schopnost zvládat stres.
16. Využívejte nabídek pomoci. Jestliže máte pocit že v kritických situacích nereagujete dobře, měli byste se snažit změnit své chování. Přihlaste se do vhodného výcviku, zorganizujte mezi kolegyněmi a kolegy diskusní skupiny, požadujte na nadřízených supervizi vaší práce.
17. Zajímejte se o své zdraví. Berte vážně varovné signály vašeho těla. Zmírněte pracovní nasazení, dopřávejte si dostatek spánku, zdravě se stravujte, sportujte, udělejte si radost.
