Lukáš Valeš
Symboly v mezinárodních vztazích – příklad svatého Vintíře Dámy a pánové, svatý Vintíř byl historickou postavou, od jejíhož života uplynulo již bezmála tisíc let. Byl to život velmi inspirativní, Vintíř obsáhl světskou i duchovní dimenzi, žil a aktivně působil v několika dnešních zemích Evropy – Německo, Česká republika, Maďarsko, byl samotářským poustevníkem, který se programově stranil lidí, ale i kolonizátorem a politickým poradcem řady korunovaných hlav své doby. Už proto i dnes poutá náš zájem. Svatý Vintíř ale může být inspirativní nejen svým životem jako takovým. Tématem mého referátu je možná poněkud netradiční pojetí osobnosti svatého Vintíře. Snaží se postihnout nejen význam této výrazné osobnosti česko-německých dějin v její historické dimenzi, ale zároveň ukázat i na velmi aktuální roli, kterou tento světec může sehrávat i v dnešní době. Svatého Vintíře můžeme vnímat jako historickou postavu, ve které je zakódováno i významné symbolické poselství. A na nás jako dnešních „Šumavanech“, Češích a Němcích záleží, jak a zda tento symbol pro současnost a budoucnost využijeme. Co je to vlastně symbol? „Znamení, označení nesoucí určitý význam či alegorii. Znak, v němž nejsou obsaženy pouze racionální významy, ale který nese významnější a obsažnější smysl.“ (Encyklopedický slovník 1992, s. 1 067) Jinými slovy, symbol je určité vyjádření čehosi – hodnoty, postoje, vlastnosti apod. Symboly mohou být hodnotově neutrální, mohou být ale také výrazem pozitivních či negativních konotací – mohou být symboly „dobra“ i „zla“. A záleží na jejich uživatelích, jaké symboly používají, jaké poselství jimi chtějí vyjádřit. Se symboly se setkáme v řadě oborů lidské činnosti – asi nejčastěji v umění, ale také ve všech sférách lidské komunikace. Výjimečné postavení pak mají ve sféře politiky. Významný český antropolog profesor Ladislav Holý dokonce tvrdí, že politika je přímo založena na symbolech. Symbolu jako nositele určitého významu využívá politika velmi často. Tím se výrazným způsobem usnadňuje komunikace mezi jednotlivými aktéry politického dění – mezi veřejností a jejími politickými představiteli v obou směrech, mezi sdělovacími prostředky a politicky zainteresovanými občany apod. Symbol tu funguje jako informační zkratka – místo obsáhlého vysvětlování či popisu určitého politického fenoménu je použit znak, který je nositelem celého významu. Velmi důležitý pro správné chápání symbolu je také kulturně-historický kontext, v němž jej používáme, prostředí, z něhož byl vybrán a které mu rozumí. Tentýž symbol může být v různých kulturních kontextech vnímán jinak a často i zcela protichůdně – viz například vnímání postavy Jana Husa u katolíků a protestantů v 19. a první polovině 20. století, či otázka tzv. Benešových dekretů (správně Dekretů prezidenta republiky) v pojetí české strany a sudetoněmeckého Landsmanschaftu. Významnější je ale druhý význam symbolu, tak, jak jsme si jej definovali: Symbol má nejen racionální, ale i „významnější a obsažnější“ smysl. Zvláště politický symbol nepřenáší pouze věcnou informaci, ale má v sobě zakódováno i určité politické poselství. Použitím vhodných symbolů je možné legitimizovat a ospravedlnit svůj politický požadavek, mobilizovat veřejnost pro určitý politický cíl nebo naopak vyvolat odpor a nechuť k záměru politického protivníka, či jej dehonestovat jako takového. Ve sféře mezinárodních vztahů platí toto tvrzení dvojnásob. Už právě z použití symbolů, jejich znaků apod. lze vytušit, jaké vztahy mezi určitými subjekty mezinárodní politiky panu-
Lukáš Valeš: Symboly v mezinárodních vztazích – příklad svatého Vintíře jí – přátelské, nepřátelské, neutrální. Protože ale politika je velmi dynamickou sférou – možná dokonce nejdynamičtější ze všech společenských prostředí, mohou se tyto vztahy – opět za použití těch správných symbolů – měnit. Nechme ale na okamžik stranou politickou teorii a zkusme se podívat na praktické využití symbolů v politické, resp. historické praxi. Polem, kde význam symbolů ještě narůstá – i díky zmiňované kulturně-historické dichotomii, jsou především mezinárodní vztahy. Právě v této oblasti musí být jejich používání věnována velká pozornost – symboly a symbolická vyjádření mohou mít lví podíl na tom, zda vztahy mezi národy jsou přátelské či zda jejich politické reprezentace o přátelské vztahy usilují a svůj pozitivní politický program vyjadřují těmi správnými symboly. Stejně ale používání „správných“ symbolů může znamenat ochlazení či zmrazení v mezinárodních vztazích, jako se to stalo v případě japonsko-čínských vztahů po vydání japonské učebnice dějepisu, omlouvající zločiny japonské válečné mašinérie za druhé světové války, či opakovaných návštěvách japonského premiéra ve svatyni, zasvěcené japonským válečným hrdinům. My však nemusíme chodit pro příklady tak daleko. Oblast česko-německého pohraničí, které bylo místem mezinárodní komunikace již v době svatého Vintíře, je pro ilustraci používání symbolů v mezinárodních vztazích téměř ideální. Česko-německé vztahy jsou z tohoto pohledu obecně vhodným materiálem pro studium i praktické využití symboliky. A to jak z hlediska historického vývoje česko-německých vztahů, tak současnosti. Právě to, jaké symboly použijeme, předznamenává, jaký byl a je náš pohled na ně a možná především, jaké si je přejeme mít. Vyjděme ze známé a dodnes nepřekonané definice vztahů Čechů a Němců z pera historika Františka Palackého, který řekl, že česko-německé dějiny jsou dějinami stýkání a potýkání. Zahrnují tedy plodnou spolupráci a vzájemné ovlivňování stejně jako ostré konflikty. Tato Palackého věta zároveň předznamenává, jak se na česko-německé vztahy můžeme dívat, resp. jaké stránky ze společné a bohaté historie využijeme. Náš pohled může být velmi negativní. Potýkání se Čechů s Němci se táhne celými jejich dějinami. Už vlastně první historická zmínka o česko-německých vztazích, resp. Slovanech a Francích, kteří žili na dnešním území obou států, je válečná. Paradoxně právě z Francké říše přišel na území západních Slovanů kupec Sámo, aby tyto kmeny vedl do boje proti avarským nájezdníkům a posléze i proti snaze Francké říše si je podrobit. Na počátku společných česko-německých dějin tak stojí bitva u Wogastisburgu v roce 631, kterou Slované pod Sámovým vedením vyhráli. Příznivec tohoto přístupu může uvádět celou řadu bitev, ve kterých se mocnější západní soused pokoušel podrobit postupně vznikající český stát. Česko-německé vztahy tak mohou být oprávněně pojímány jako série téměř nepřetržitých konfliktů, které gradovaly v době druhé světové války. Čestnou výjimkou, kdy Češi a Němci, resp. jejich předci nebojovali proti sobě, ale naopak spolu, je bitva na řece Lechu, kdy společná armáda císaře Oty I. a českého knížete Boleslava I. porazila Maďary a de facto zachránila střední Evropu před těmito nájezdníky. Stejná historická etapa ale nabízí také jiné vidění česko-německé minulosti. Na úsvitu společných dějin totiž stojí navýsost pozitivní hodnota, a tou je křesťanství. Společné dějiny tak můžeme s trochou nadsázky začít také v roce 845, kdy 14 českých knížat, tedy knížat 14 českých kmenů, přijalo v bavorském Řezně křesťanství. Ještě než budeme v této pozitivní vizi pokračovat, připomeňme si, že vhodným symbolem politického poselstvá může být i historická postava. U křtu 14 českých knížat a činnosti misií z bavorského Řezna a Pasova na území tehdejší Velké Moravy ale význam křesťanství pro naše vzájemné vztahy nekončí. Jedním z nejvýznamnějších prvků křesťanské, resp. katolické věrouky, který má významný symbolický význam, 34
jsou postavy světců. Na nich, resp. na příbězích z jejich života katolická církev ilustruje hodnoty, které křesťanství vyzdvihuje – odevzdání se Bohu a duchovnímu životu, službě bližnímu, pokoru, ochotu položit svůj život na oltář víry, pomoc bližnímu apod. Právě oni jsou nositeli a byli nositeli křesťanské věrouky tou člověku nejbližší a nejpochopitelnější formou – svým životním příběhem. Vystupovali a vystupují jako ztělesnění křesťanských ctností, také jako symboly obrácení se hříšníků na správnou cestu a v druhém plánu, který se ale u některých z nich stal významnějším, se pak následně stali i personifikací důležitých světských hodnot – jako například státu v případě svatého Václava. A právě v samém začátku rozvoje česko-německých vztahů se setkáváme se třemi světci, jejichž význam je nejen česko-německý, ale minimálně středoevropský. Nejedná se jen o jakési lokální postavy, spojené s určitým konkrétním místem, ale o skutečné osobnosti, které ovlivnily významným způsobem svoji dobu a možná ještě zřetelněji i staletí po své smrti. Všichni tři žili v Čechách, všichni tři měli také co do činění s tehdejší Svatou říší římskou, všichni tři dosáhli proslulosti, která jim zajistila nesmrtelnost dokonce i v 21. století. Oni sami jsou symboly a symbolická jsou i jejich jména – můžeme hovořit o třech velkých V – Václav, Vojtěch a Vintíř. Řekli-li jsme si, že se symbolicky jedná o tři V, není to tak úplně pravda, jedno velké V, totiž jeden světec, který se nesmazatelně zapsal do česko-německých vztahů a jehož jméno je dodnes živé, chybí. Je to světec, po němž byl pojmenován nejvýznamnější český chrám, od doby Karla IV. byl považován za ochránce české země a který, ačkoliv se narodil v jiné historické etapě a v jiném geografickém prostoru (narodil se ve třetím století našeho letopočtu na Sicílii a tam byl také po svém umučení v Římě pohřben – alespoň podle katolické tradice), se stal integrální součástí českých a také německých dějin. Je jím svatý Vít. Tak významná V na počátku česko-německých vztahů jsou vlastně čtyři. Každé z nich obohatilo české dějiny a každé z nich má své důležité místo v dějinách česko-německé spolupráce. Symbolickým spojníkem mezi Čechy a Němci a výrazem jejich mírové koexistence se stal právě svatý Vít. Kult tohoto světce se v českých zemích rozšířil již v době budování prvního českého státního útvaru – Velké Moravy, jak o tom svědčí například jemu zasvěcený kostel nedaleko velkomoravského Starého Města. Jeho chvíle ale přišla až o dvě století později. Mocenské těžiště dřívější východofrancké říše se na počátku 10. století přesunulo do Saska. Příslušníci tzv. saské dynastie, v čele se svým zakladatelem Jindřichem I. Ptáčníkem, přebudovávají bývalou východofranckou říši v nový státní útvar, který vešel do dějin jako Svatá říše římská. Součástí snah saské dynastie byla mimo jiné také maximalizace územního rozsahu této říše, včetně bezprostředního saského okolí. Proto již Jindřich Ptáčník vyvinul zvýšené úsilí o podřízení si českého státu, který byl v té době rovněž ve stádiu zrodu. Použil k tomu obvyklých, tedy vojenských metod – jeho armáda opakovaně vstoupila na české území. Jestli se tehdejší český panovník kníže Václav opravdu zavázal platit saskému panovníkovi pověstných 500 hřiven stříbra a odvádět 120 volů, to nevíme (spíš se jedná o pověst). Zato téměř s určitostí víme, že při své návštěvě saského dvora obdržel kníže Václav, možná spíš na znamení přátelství, významnou středověkou relikvii – rameno svatého Víta. Tu si s sebou přivezl do Čech a k poctě jejího majitele, svatého Víta, vybudoval jemu zasvěcenou rotundu, a to přímo uprostřed českého státu, v areálu svého knížecí sídla. Z hlediska symboliky raného středověku nemohl vybrat důstojnější místo, které mimo jiné také symbolizovalo politický význam tohoto světce. Svatý Vít se tak stal prvním německým vyslancem na českém území a dlužno dodat, že vyslancem vnímaným veskrze kladně, o čemž svědčí například dvě verze staroslověnské legendy věnované tomuto světci. Symbolizoval zároveň vliv Saska na naše raně středověké dějiny. Stejně jako osobnost prvního pražského biskupa Dětmara, který dlouhodobě pobýval na českém území a byl také ze Saska. Svatý Vít byl v průběhu následujících staletí začleněn jako integrální součást do 35
Lukáš Valeš: Symboly v mezinárodních vztazích – příklad svatého Vintíře českého hvězdného nebe jako patron země spolu se svatým Václavem, Ludmilou, Zikmundem a dalšími. Tak se z původně saského patrona stal patron český. Stal se tak přímou součástí české státní ideologie a jedním z duchovních pilířů českého státu. Druhým významným V byl sám kníže Václav. Tento kultivovaný a na svou dobu velmi vzdělaný panovník – ani svatý Vintíř jako mnich neuměl o sto let později číst a psát – stál několikrát za svého života na významných křižovatkách. Tou první bylo rozhodnutí, zda nedat raději přednost klidnému duchovnímu životu, ke kterému svým naturelem tíhnul, před plněním panovnických, tedy světských povinností. Tou druhou, pro budoucnost českého státu ještě závažnější otázkou bylo, zda dát přednost konsolidaci státu a podrobit se zatím mocnějšímu západnímu sousedovi, anebo jít do vojenského konfliktu. Svatý Václav dal přednost prvnímu řešení. Formálně se podřídil, aby mohl dokončit sjednocení země. Byl tak prvním českým panovníkem (pomineme-li Velkou Moravu), o kterém víme, že musel najít modus vivendi se svým německým sousedem, jehož potenciálu, a to nikoliv jenom mocenského, si byl dobře vědom. Přijetí křesťanství nám totiž ukazuje, jakkoliv se často jednalo spíše o politikum, že německé země byly pro české mostem přenosu informací, technologií, znalostí mezi vyspělejším západem a v té době zaostalejším evropským východem. Ani ony nebyly jejich zdroji. Význam Německa pro české země byl právě v tomto zprostředkování, neboť český stát byl geograficky příliš vzdálen od tehdejších a i dnešních civilizačních center Evropy (Itálie, Belgie, Francie, Británie, Nizozemí), na rozdíl od Německa, které s nimi sousedilo. Tato zprostředkující úloha pak česko-německé vztahy ve velmi pozitivním ohledu provází celými dějinami až do současnosti (jakkoliv je v dnešní době díky probíhající globalizaci a moderním komunikačním technologiím menší než právě v minulosti, kdy faktor geografické blízkosti byl rozhodující). Třetím světcem s velkým V a zároveň asi nejvýznamnější církevní postavou, která se narodila v Čechách, byl svatý Vojtěch z rodu libických Slavníkovců. Ten v sobě spojil hned několik křesťanských ctností – byl velmi vzdělaný, hovořil několika jazyky, byl stoupencem ryzího křesťanství, které se nespokojovalo s pouhým formálním vyjádřením víry a které našlo svůj výraz v tzv. clunyjském hnutí, kterého byl Vojtěch horlivým následovníkem. Vojtěch byl také velmi sociálně vnímaný a neváhal pranýřovat – už jako biskup – své ovečky za nekřesťanské chování, kterého bylo v tehdejších Čechách víc než dost – nezastavil se ani před šlechtou, ani před kněžími, ani před panovníkem. Je opět příznačné, že své vzdělání získal v saském Magdeburgu. Je to postava, která v sobě spojuje vroucí víru a dobrou znalost křesťanské věrouky, to vše zpečetěné ochotou bít se za křesťanské ideály. V Čechách se tak narodil člověk, který svou intelektuální výbavou i rozhledem přesáhl teritorium vlastní země, zrodil se první český Evropan. Je to také muž, který jako přítel císaře Oty III., posledního císaře saské dynastie, mohl ovlivňovat celoevropskou politiku. S Otou III. se seznámil během svých pobytů v Římě. Mezi oběma muži panovalo upřímné přátelství, podbarvené navíc společným pohledem na budoucnost Evropy, založené především na čistých křesťanských principech v jejich obrozené podobě. Ota III. tak připomíná římského císaře Marka Aurelia, který se rovněž jako vládce starověkého Říma hluboce zamýšlel nad jeho ideovým a filozofickým základem. Po návratu z Říma a pobytu v polském Hnězdně se Vojtěch vydal na svou poslední misijní pouť do Pruska, kde chtěl místní obyvatelstvo přivést ke křesťanství. Tato pouť se mu stala osudnou. Vojtěch je Prusy v roce 997 zabit. Stejně jako v případě svatého Václava i svatý Vojtěch byl v českém prostředí oceněn až po smrti – v roce 1039 česká armáda pod velením knížete Břetislava obsadila Hnězdno a odvezla s sebou ostatky svatého Vojtěcha, které tam nechal pohřbít Ota III. Tyto ostatky pak byly, stejně jako ostatky svatého Víta a svatého Václava, uloženy ve svatovítské rotundě na Pražském hradě. Češi se v osobě svatého Vojtěcha přiblížili poprvé ve svých dějinách standardům evropské 36
civilizace. Poprvé se zde vyskytl člověk, který byl naším příspěvkem společným evropským duchovním dějinám. Svatý Vojtěch také propojil svou činností celý středoevropský prostor (podobně jako později svatý Vintíř), včetně Uher. Vojtěch také spolu s knížetem Boleslavem II. stál u založení prvního benediktinského mužského kláštera v Čechách na Břevnově. Tam byl po své smrti pochován i svatý Vintíř. A právě ten je posledním z oněch čtyř V – last but not least – první německý, resp. bavorský světec z této čtveřice. První, kdo pocházel z druhé strany hranice – tentokrát z bavorské. Vintířův přínos pro obohacení česko-německých vztahů je v mimořádný. S českými svatými jej pojí mimo jiné urozený původ; pochází z rodu durynských říšských hrabat a tato skutečnost ho přímo předurčila k politické činnosti. Jestliže se svatý Václav dlouho rozmýšlel a Vojtěchovi byla přímo proti mysli, svatý Vintíř ani v době své poměrně pozdní mnišské a poustevní dráhy mnicha na politiku nerezignoval, a to ačkoliv je pro něj a jeho pojetí mnišství příznačné mimo jiné odloučení od okolního světa, od lidí. Významným impulsem k jeho politické aktivitě byla příbuznost s Jindřichem II. a jeho manželkou Giselou. S oběma je pojila nejen příbuzenská vazba, ale i shodné názory na potřebu vnitřního duchovního života. Gisela byla sestrou uherského krále Štěpána, který se významně zasloužil o šíření křesťanství ve své říši. Není proto divu, že svatý Vintíř rozšířil okruh svých aktivit i na dnešní Maďarsko. Zde údajně vykonal svůj zázrak s oživením páva, který se stal námětem častých výtvarných zpodobnění. Zde také s budoucím svatým Štěpánem – tedy opět jedním duchovně orientovaným světským vládcem, který byl za svůj příkladný život prohlášen za svatého – stejně jako český kníže Václav – rozmlouval o věcech duchovních i navýsost politických. Vintířův záběr tak byl skutečně středoevropský a je tedy také společným světcem řady zemí našeho regionu – stejně jako například svatý Vojtěch. Mimo jiné i symbolem jejich provázanosti a blízkosti. Vintíř byl také přítelem a rádcem dalšího císaře Svaté říše římské, tentokráte Konráda II. ze sálské dynastie, která vystřídala dynastii saskou, jejímž posledním panovníkem byl Jindřich II. To mimo jiné znamenalo i posun mocenského centra říše ze Saska do Frank a tedy také blíže k Bavorsku. Už jako mnich radil císaři, aby vojensky zasáhl proti hraběti Odovi ze Champagne ve věci dědictví po zemřelém burgundském králi Rudolfovi. Prostřednictvím Konráda II. se Vintíř seznámil i s českými knížaty Oldřichem a Jaromírem, kteří se na Konrádův řezenský dvůr uchýlili před pronásledováním ze strany svého bratra Boleslava III. A právě na vojenské výpravě Konráda II., která měla Boleslava sesadit z trůnu, se Vintíř, jenž císaře doprovázel, dostal poprvé na českou půdu. Zdá se, že se mezi ním a knížetem Oldřichem vyvinulo přátelství. Zda bylo jeho projevem přijetí kmotrovství nad Oldřichovým synem Břetislavem, nevíme. Vintíř ale několikrát intervenoval v Oldřichův prospěch u Konráda II., včetně velmi choulostivých věcí, kdy byl Oldřich obviňován ze zrady císaře, a v jednom případě mu dokonce zachránil trůn. Přemyslovci mu tyto jeho služby nikdy nezapomněli. Když se v roce 1034 ujal vlády nad knížectvím Břetislav I., který, jak už jsme si ukázali, dobyl Hnězdno, vypudil polského krále Kazimíra a s ostatky sv. Vojtěcha i chrámovým pokladem se vrátil do Čech, stal se Vintíř jeho dvorním diplomatem. Byl to on, kdo vedl českou delegaci do Augspurku, kam byl Břetislav obeslán, aby se před říšským sněmem zodpovídal z úspěšného útoku na Polsko. S trochou nadsázky tak můžeme svatého Vintíře označit za jednoho z prvních českých diplomatů. Přestože Břetislav projevil dobrou vůli, jednání skončila krachem a roku 1040 vtrhl Konrád do Čech. Jeho armáda ale padla do léčky a císař byl nucen vyjednávat; prostředníkem mezi císařem a českým knížetem byl opět sv. Vintíř. Tak vnesl do česko-německých vztahů veledůležitý prvek – vyjednávání a diplomacii. Ukázal, jak je možné nejen vojensky urovnat vzájemné nesrovnalosti. Právě svatý Vintíř se stal 37
Lukáš Valeš: Symboly v mezinárodních vztazích – příklad svatého Vintíře průkopníkem vztahů mezi oběma národy na diplomatické úrovni. A již jeho doba toto úsilí ocenila – krátce poté sv. Vintíř umírá ve své poustevně v Dobré Vodě – pravděpodobně v roce 1045 – a na důkaz úcty k němu i k jeho zásluhám ve prospěch českého státu nechává kníže Břetislav převézt jeho tělo do Prahy, kde je pochován v nedávno založeném benediktinském klášteře na Břevnově. Jen pro připomenutí, tento klášter založil svatý Vojtěch spolu s knížetem Boleslavem II. Pobožným. Vintíř byl inspirativní pro naše vzájemné vztahy i svou obdivuhodnou kolonizační činností, pro kterou je znám především v Bavorsku, kde se podílel na kultivaci rozsáhlých oblastí na německé straně Šumavy. Vintíř ale především učinil ze Šumavy spojnici mezi Čechy a Němci jako prostor oboustranně prospěšné spolupráce a navzájem prostupný, kde státní hranice neznamenají konec lidské komunikaci. Šumava tak již od raného středověku tvořila přirozenou a propojující část česko-německé hranice. Jak významné je toto poselství i dnes, téměř 1 000 let po jeho smrti. A jak aktuální se jeví ve světle procesu evropské integrace, která se v této oblasti vydává po jeho stopách. A možná, ačkoliv zcela nevědomky, právě svatý Vintíř založil také tradici šumavské turistiky. Nebyl například prvním německým turistou v této oblasti, kterého známe jménem? Pravděpodobně ne – už jen proto, že sám na české straně Šumavy dlouhá léta žil a Čechy ho přijaly za svého. Přesto předznamenal budoucí příchod svých krajanů i dalších na Šumavu, do místa, které svou krásnou přírodou láká i moderního člověka k odpočinku, obdivu jejích krás a možná také lehkému zamyšlení. Ačkoliv si připomínáme osobnost člověka, který žil před 1 000 lety, jeho život a činy jsou dodnes velmi aktuální. Zároveň jsme si ukázali životní příběhy lidí, které jsou příkladem pozitivního vnímání česko-německých vztahů. Jestliže tedy na prahu 21. století stojíme před otázkou, jak vnímat naše společné dějiny a jaké hodnoty z nich přijmeme do budoucna, můžeme si vybrat. Právě osobnost svatého Vintíře může být dobrým symbolem pozitivně vnímaných česko-německých vztahů a příkladem cesty hodné následování. Pád železné opony otevřel před oběma našimi národy nové možnosti spolupráce, které ještě podpořil vstup České republiky do Evropské unie. Z nepřeberného množství symbolů česko-německých vztahů si tak můžeme vybrat. Náš výběr bude svědčit o našem pohledu na věc. To, že se na této konferenci sešli čeští i němečtí účastníci a že svatý Vintíř je tu v různých dimenzích (od ikonografie až po společné turistické trasy) vnímán jako článek spojující lidi na obou stranách Šumavy, je jistě dobrou zprávou.
38
