SYMBOLIKA A VIZUÁLNÍ RÉTORIKA JAVÁNSKÉHO BUDDHISTICKÉHO CHRÁMU BOROBUDUR

UNIVERZITA KARLOVA V PRAZE FILOZOFICKÁ FAKULTA KATEDRA ETNOLOGIE STUDIJNÍ OBOR ETNOLOGIE SE SPECIALIZACÍ INDONESISTIKA

Michaela Pyšová, DiS.

SYMBOLIKA A VIZUÁLNÍ RÉTORIKA JAVÁNSKÉHO BUDDHISTICKÉHO CHRÁMU BOROBUDUR

BAKALÁŘSKÁ PRÁCE

vedoucí práce PhDr. Tomáš Petrů, Ph.D. 2016

Prohlašuji, že jsem tuto bakalářskou práci vypracovala samostatně s využitím uvedených pramenů a literatury. V Praze dne 8.8. 2016 Michaela Pyšová

…..………………..

2

Obsah: 1.

Úvod ......................................................................................................................... 4 - 5

2.

Historie a archeologie .............................................................................................6 - 24

3.

4.

2.1

Počátky buddhismu v Indii...............................................................…........... 6 - 8

2.2

Příliv indické kultury do Indonéského souostroví............................ …......... 8 - 11

2.3

Javánský buddhismus.................................................................................11 - 14

2.4

Dynastie Sanjaya a Šailendra......................................................................14 - 16

2.5

Stavba chrámu............................................................................................17 - 20

2.6

Znovuobjevení a rekonstrukce...................................................................20 - 24

Architektura a symbolika.......................................................................................25 - 33 3.1

Poselství architektonické struktury............................................................25 - 26

3.2

Etymologie názvu.......................................................................................26 - 27

3.3

Borobudur jako hora..................................................................................27 - 29

3.4

Borobudur jako stúpa.................................................................................29 - 30

3.5

Borobudur jako mandala............................................................................30 - 31

3.6

Sochy Buddhy.............................................................................................31 - 33

Reliéfy ...................................................................................................................34 - 43 4.1

Význam reliéfů ……………………………………………………………………………………...34 - 35

4.2

Mahakarmavibhangga – říše světské touhy............................................... 35 - 36

4.3

Džátaky a avadány – minulá zrození Gautamy Buddhy.............................. 37 - 38

4.4

Lalitavistara – život Gautamy Buddhy........................................................ 38 - 40

4.5

Gandavyuha – cesta poutníka Suddhany za moudrostí............................ 40 – 41

4.6

Současný stav............................................................................................. 41 - 43

5.

Závěr...................................................................................................................... 44 - 45

6.

Seznam použité literatury......................................................................................46 - 47

7.

Seznam elektronických zdrojů ............................................................................. 47 - 49

8.

Přílohy....................................................................................................................50 - 53

3

1. Úvod Na počátku mého zájmu o oblast Indonésie stál duchovní život tamních obyvatel charakteristický svou rozmanitostí, která je ve světě naprosto ojedinělá. Kultura, tradice a zvyky jednotlivých ostrovů rozlehlého Indonéského souostroví se vlivem geografické členitosti po staletí formovaly do jisté míry nezávisle na sobě. Přestože z náboženského pohledu dnešní Indonésii vládne islám, stále se při návštěvě této jihovýchodní asijské země můžeme setkat s mnoha rozdílnými myšlenkovými proudy, které zde před tisící lety zakořenily, a v podhoubí lidové víry Indonésanů přežívají dodnes. Jedním z takových nábožensko-filozofických směrů je i buddhismus, nauka, jež předává všem lidem bez výjimky návod k dosažení vnitřního míru a štěstí skrze práci s vlastní myslí. Tento myšlenkový koncept, v absolutní rovině však od veškerých konceptů oproštěn, mnou poprvé hluboce zarezonoval během mého prvního setkání s javánským chrámem Borobudur, největší kamennou mandalou světa. V centru mé pozornosti se tak ocitla nejstarší kulturní historie Jávy reprezentovaná buddhistickou chrámovou architekturou. Její dominantou je zmíněný chrám Borobudur, který krátce po svém dokončení zarostl tropickou buší a upadl na staletí do zapomnění. Odolal nepřízni vlhkého, tropického klima vulkanického nitra Jávy a před více než dvěma sty lety byl znovuobjeven, následně zrekonstruován a jeho poselství se tudíž podařilo uchovat až dodnes. Kromě samotné architektury, sochařské výzdoby a výjevů na reliéfech dekorujících zdi této památky, ke mně stále i po letech zájmu promlouvá její nadčasová symbolika, jež mě inspiruje v každodenním životě. Na rozdíl od jiných chrámů Borobudur nebyl svými staviteli zkonstruován, aby sloužil k uctívání nějakého boha či bohů. Základna monumentu představuje pozemský svět ovládaný touhami a vášní, vrchol pak nejvyšší dokonalost společnou všem bytostem. Ten, kdo se rozhodne si Borobudur prohlédnout, postupně obchází chrám dokola, stále výše, patro za patrem, a symbolicky tak následuje cestu k osvícení. V průběhu svého studijního pobytu na Jávě jsem si potvrdila hypotézu, že hinduistické a buddhistické chrámy v čele s unikátní stavbou Borobuduru představují vzájemně spjaté komplexy symbolů a významů, které jsou zašifrovány v architektuře, sochařské výzdobě a výjevech na reliéfech. Jaké je však poselství těchto sémiotických systémů? Je Borobudur i v dnešní době dokladem tisícileté a stále živé kulturní kontinuity, nebo jeho přínos upadá v 4

důsledku vzrůstající síly dominantního islámu a západní globalizace na indonéském souostroví? Předmětem mého zájmu není pouhý architektonický nebo uměnovědný popis javánského chrámu, ale především jeho interpretace v širším kulturním kontextu. Mým cílem je primárně analýza chrámové architektury jako ideového systému, který vyjadřuje filozofické hodnoty buddhistické kultury s přesahem do moderní doby. Obsah první kapitoly mapuje kulturně-historický kontext vzniku Borobuduru v rozsahu od období počátků buddhismu v Indii přes šíření nauky do oblasti Indonéského souostroví a její splývání s lokální vírou. Přibližuje poměry tehdejší javánské společnosti, vládnoucích dynastických rodů a popisuje samotnou výstavbu chrámu a jeho rekonstrukci. Druhá kapitola je věnována architektuře monumentu a jeho duchovní koncepci. Poslední část práce se zabývá poselstvím reliéfů a přesahem významu stavby do moderní doby. Od výzkumné sondy strukturovaného pozorování s cílem zmapování povědomí současných návštěvníků o příbězích vytesaných na reliéfech, jsem upustila, jelikož v rámci množství času stráveného u Borobuduru vyšlo najevo, že většina lidí nemá o poselství stavby prakticky žádnou představu. Součástí procesu získávání informací se tak stalo průběžné shromažďování relevantních zdrojů dosažitelných v tištěné a elektronické podobě, v kombinaci s vlastním studiem architektury Borobuduru a přímou interakcí jeho návštěvníků. Tato bakalářská práce je postavena na sekundární analýze dat s cílem podat čtenářům komplexní představu o významu chrámu a přiblížit současný stav památky přímým pozorováním z místa výzkumu. Jednotlivé přístupy odborníků různých národností a specifických zaměření jsou kombinovány tak, aby byla práce objektivní, nezaujatá, a tím pádem pravdivá. V práci jsou použity některé anglické a indonéské termíny, názvy a citace, jež přeložila autorka práce, není-li uvedeno jinak.

5

2. Historie a archeologie 2.1

Počátky buddhismu v Indii Buddhismus je duchovně-filozofický systém, který vznikl okolo roku 500 př. n. l. na

indickém subkontinentu, což bylo více než tisíc let před vybudováním Borobuduru. Základ této nauky předal lidem princ Siddhárta (později nazýván buddha)1, který se zřekl svého postavení, majetku a rodiny, s cílem dojít konečné pravdy a osvobození od koloběhu znovuzrozování. Siddhárta se narodil na úpatí Himalájí a patřil pod etnickou skupinu Šákjů, proto byl často volán Buddha2 Šákjamuni, neboli „klenot lidu Šákjů“. Nová cesta k duchovní spáse, kterou vyučoval, byla postupně šířena kupci podél obchodních tras do mnoha dalších částí Asie. Tito lidé vedeni buddhistickou vírou podnikali dlouhé a namáhavé cesty s cílem pomoci potřebným, a stali se tak jako hrdinové součástí příběhů džátak a avadan3 dekorujích reliéfy Borobuduru. Cítili se být chráněni řadou buddhů a bódhisattvů4, kterým zasvětili mnoho soch, nápisů a svatyní na území celé střední a východní Asie, a to od izolovaných míst s oázami až po kosmopolitní kulturní centra v Číně a Japonsku. 5 Od svého nejranějšího období buddhismus rozlišoval dvě alternativní cesty k dosažení prvotní moudrosti. Někteří praktikující buddhisté rozšiřovali své vědění, které se později

1

Sanskrtský výraz buddha znamená „Probuzený“. Buddhisté používají tento termín ve smyslu probuzení do plného potenciálu vlastní přirozenosti, který je limitován tím, co obecně označujeme jako dualismus – představou odlišného, nezávisle existujícího „já“, které je oddělené od zjevně odlišného nezávisle existujícího „ostatního“. (MINGYUR Y. RINPOČHE. Radost ze života; Štěstí jako vědecká disciplína, Dharma Gaia, 2008, s. 23.)

2

Obecně užívaný termín „Buddha“ zde označuje osobu Siddhárty Gautamy, proto je uveden na začátku s velkým písmenem.

3

Džátaky (v sanskrtu jātaka) = příběhy minulých životů Buddhy Gautamy. Avadány (v sanskrtu Avadāna) = příběhy hrdinných skutků a záslužných činů blízkých těm, které byly vykonány Buddhou. (APPLETON, Naomi. XVIIth Congress of the International Association of Buddhist Studies. The ' Jātaka-Avadānas' of the Avadānaśataka – An Exploration of Indian Buddhist Narrative Genres. [online] Austria: University of Vienna, 2014.)

4

V období raného indického buddhismu se termín bódhisattva váže primárně na minulá zrození Buddhy Gautamy. Výraz však může odkazovat také k současným žijícím bytostem na této zemi, které se záměrně snaží dosáhnout buddhovství v co nejkratším čase, aby dopomohly ostatním dojít stejného cíle. (COOMARASWAMY, Ananda. Buddha and the Gospel of Buddhism. Boston: University Books, 1975, s. 225, 229.)

5

MIKSIC, John. Borobudur; Golden Tales of the Buddhas. California, Berkeley: Periplus Editions, Inc., 1990, s. 18-19.)

6

ustálilo ve směr nazývaný mahájána6, neboli „velká stezka“ či „velký vůz“, a vymezili se tak oproti nejstarším školám théravády7, doslova znamenající „učení starších“. Sami mahájánoví buddhisté pak označili starší, rigorózní a individualisticky zaměřený výklad Buddhova učení polemicky vyhroceným výrazem hínajána, v češtině „malý vůz“.8 9 Přestože jsou výše zmíněné doktríny vzájemně odlišitelné, raný buddhismus prakticky kombinoval obojí. Mahájánový buddhismus se začal objevovat kolem roku 600. Tato forma nauky předpokládá, že po dosažení určité kvalifikace mohou její adepti zkrátit cestu ke konečnému osvobození v rámci jediného života, a to zvolením vybraných meditačních a obřadních technik a jejich následným uvedením do praxe. Každý jednotlivec má za cíl najít vlastní cestu směřující ven z koloběhu znovuzrození. Proces duchovního rozvoje je dlouhý a náročný. Žádá si nespočet životů a vědomého obětování, než může dojít k vystoupení z cyklu reinkarnace a utrpení. Během několika generací, které nastoupily po smrti Gautamy Buddhy, začali přicházet vykladači nauky s jistými specifickými postupy, které měly celý proces zčásti urychlit. Následovníci mohli doufat v dosažení stavu konečné blaženosti s pomocí určitých bódhisattvů nebo jiných osvícených bytostí, které již toto vědomí dokonalého poznání docílili a dobrovolně se pak rozhodli přerodit se zpátky na zem za účelem ochrany a vedení těch, kdo stále setrvávají na nižších úrovních spirituálního vývoje. Ti, kdo věří v bódhisattvy, káží, abychom nešli cestou pouhé osobní spásy, neboť by to bylo sobecké. Namísto toho přináší výklad o nejvyšší ctnosti dlící v rozhodnutí stát se bódhisattvou obětujícím osobní štěstí a spokojenost ve prospěch druhých.10 6

Cílem adeptů duchovní tradice v rámci mahájány (v sanskrtu Mahāyāna) je stát se bódhisattvou, tedy být schopný dosáhnout osvobození a vymanění se z kola znovuzrozování, ale záměrně tento stav odložit ve prospěch všech žijících bytostí.

7

V rámci směru Théraváda (v sanskrtu Theravāda), se praktikující snaží dosáhnout osvícení bez záměru se vracet zpátky na zem, a to ani v podobě budoucích buddhů.

8

ŠTAMPACH, Ivan O. Buddhismus v českých zemích. [online] Praha: Dingir, 1998, s. 11 - 12.)

9

Kromě dvou zmíněných směrů existuje třetí škola tibetského buddhismu zvaná vadžrajána (v sanskrtu Vajrayāna v češtině slovo nese řadu významů, nejčastější překlad „nezničitelná cesta“, „blesková cesta“), jejíž počátky se datují do 6. až 7. století n. l. Toto členění starší směry buddhismu neznají, jelikož se jedná o pozdější dodatečné pojmenování. (LOPEZ Donald S. Příběh buddhismu: průvodce dějinami buddhismu a jeho učením. Překlad: Lenka Borecká. Brno: Barrister & Principal, 2001, s. 175). Nicméně podle Lotosové sútry základy všech třech učení rozvinul již Buddha Gautama, jelikož si byl vědom povrchových odlišností mezi lidmi a rozdílných úrovní jejich spirituálního vývoje. V důsledku tak všechny cesty vedou k jedinému cíli.

10

MIKSIC, John., 1990, s. 18-19.

7

Tyto nábožensko-filozofické doktríny v Indii (více než v jiných částech světa) nejen spoluvytvářely, ale svými sociálně formujícími tendencemi na tisíciletí přímo určovaly řád života, myšlení a umění. V tomto systému měly architektura i sochařství své nezastupitelné místo jako hmotný doklad zprvu ústně tradovaného a později i psaného slova.11 Proč se však stalo, že se buddhisté rozhodli svou víru šířit z Indie po moři do vzdálené oblasti Indonéských ostrovů? A z jakého důvodu to byli Javánci, kdo se zasloužili o vybudování největšího a nejkomplikovanějšího buddhistického monumentu?

2.2

Příliv indické kultury do Indonéského souostroví V Indonésii docházelo během prvního tisíciletí našeho letopočtu k zásadním

sociokulturním změnám. Díky své poloze se souostroví stalo důležitým střediskem mezinárodního obchodu a ohniskem transkulturních kontaktů. Sekundárním důsledkem těchto procesů byla přeměna původního primitivního kmenového uspořádání na systém raně feudální společnosti. Jáva patřila k prvním územím, kde došlo k rozpadu rodového zřízení a vzniku raných království s centralizovanou mocí. Díky prvním přistěhovalcům, mezi které patřili převážně obchodníci z jižní Indie, se dostala západní část Indonéského souostroví pod silný kulturní a politický vliv Indie. 12 Docházelo k postupnému přílivu migrantů, s nimiž se šířilo i jejich náboženství - hinduismus a buddhismus. Indické náboženské a filozofické systémy začaly zásadním způsobem přetvářet javánskou tradiční kulturu a stimulovaly vznik osobité konfigurace javánských hinduistických a buddhistických prvků a komplexů. Jistě ne náhodou byly doktríny sestaveny právě v době, kdy byla otevřena hlavní obchodní cesta spojující Indii s Jávou a Sumatrou. Etnicky, stejně jako geograficky, je Jáva daleko vzdálená domovině Gautamy Buddhy. Zajímavostí je, že je Jáva zmíněna v nejranější psané verzi indické Rámájany13 (zhruba 3. 11

FORMAN, Bedřich. Borobudur: kamenná legenda buddhismu. Praha: Aventium, 2004, s. 7.

12

Důležitým importem z indického subkontinentu byl prastarý koncept hinduistického království (pozn. arabští obchodníci se u sumatránských břehů objevili již v 7. století, nebyli to však šiřitelé islámu, kteří indonéské souostroví dobývají až od 13. století). Vládce byl nazírán jako inkarnace boha (jednoho z bohů) a jeho sídlo kraton (viz pozn. 56) představovalo zmenšený model vesmíru. (DUBOVSKÁ Zorica, PETRŮ Tomáš, ZBOŘIL Zdeněk. Dějiny Indonésie. Praha: Lidové Noviny (Dějiny států), 2005, s. 105, 188 – 189.

13

Rámájana (v sanskrtu Rāmāyaṇa) = „Příběh života Rámova“, či „Putování Rámovo“. Je starověký indický epos, za jehož autora je považován legendární mudrc Válmíki. Tvoří důležitou součást hinduistického kánonu smrti, společně s Mahábharátou je jedním z nejvýznamějších děl indické epické literatury. (BUCK, William; NOOTEN, B. A. Van. Ramayana. California : University of California Press, 2000, s. 13.)

8

století před n. l.). Řecko-římští obchodníci rozmístění po jižní Indii okolo roku 100 byli ohromeni impozantními loděmi ne-indického původu připlouvajícími z východu s náklady pepře a koření. Není pochyb, že tito mořeplavci pocházeli právě z bohatých přístavů Jávy a Sumatry.14 Po staletí užívanou pozemní stezku vedoucí skrze Čínu a pevninskou jihovýchodní Asii nahradila nová cesta po moři hojně využívána asijskými buddhistickými obchodníky a poutníky. Jáva a Sumatra se rychle přeměnily na prosperující centra obchodu a komunikace mezi Indií a Čínou. Tato námořní cesta se stala významnější v dobách, kdy byly vnitrozemní komunikace blokovány nomádskými barbarskými kmeny.15 Tou dobou byla Indie ovládána mocnou a bohatou dynastií Guptovců (4. - 6. stol.) rozkládající se na severu země, kde stavěla hinduistické kamenné chrámy a svým vlivem zasahovala i do okolních oblastí. Západní Írán ve 4. století dosahoval největšího rozkvětu a stal se tak pro indická království obávaným nepřítelem, proto se jejich pozornost obrátila směrem k jihovýchodní Asii.16 Během 7. a 8. století se zvyšovala četnost buddhistických poutníků připlouvajících do indonéského souostroví se stále narůstající intenzitou. Čínský mnich I-ťing17 poslal roku 692 do své domoviny18 svědectví, ve kterém království Sriwijaya19 figuruje jako majoritní centrum buddhistické učenosti té doby. I-ťing byl ohromen počtem buddhistů zdokonalujících se ve své praxi a porozumění sanskrtu před jejich vysláním zpět do Indie a zaznamenal jisté ojedinělé charakteristiky sumatránského buddhismu. Příběhy Lalitavistara, neboli „Věnec 14

MIKSIC, John., 1990, s. 19.

15

BEALE Philip. From Indonesia to Africa: Borobudur Ship Expedition.[online] Ziff Journal, 2006, s. 17-19.

16

KRÁSA , 1985, s. 131.

17

Písemná svědectví čínského mnicha I-ťinga (v angličtině I-Tsing / Yijing) pořízené během 25-letého putování Asií, přispěla ke světovému poznání starověkého království Sriwjaya (viz pozn. č. 19) a poskytla navíc informace o ostatních královstvích, která leží na trase mezi Čínou a buddhistickou univerzitou v indickém městě Nálanda (v sanskrtu Nālandā), kam později mířili za studiem buddhističtí učenci z indonéského regionu. [online] (ABIDIN Daenal. Universitas Nalanda : Membuka Kembali Lembaran Sejarah Tempat Nenek Moyang Kita Berkuliah Di India. Indonésie: Kompasiana Journal, 2014.)

18

I – TSING. Překlad TAKAKUSU J. The Buddhist Religion as practised in India and the Malay Archipelago (AD 671-695). [online] Oxford: The Clarendon Press, 1896, s. 18.)

19

Námořní a obchodní velmoc Sriwijaya (7. - 8. století) existovala na východním pobřeží Sumatry. (DUBOVSKÁ Zorica, 2005, s.59.)

9

příběhů zrození“ známé z panelů Borobuduru, byly prozpěvovány hlasitě a modlitby byly věnovány nágům („hadímu božstvu“) a dalším duchům během slavnostního půstu.20 Šíření buddhismu z Indie do světa v letech 500 - 600. Přestože se po roce 1000 stal buddhismus téměř vyhynulou naukou v místě svého vzniku, dodnes se udržuje na pozici dominantního náboženství v mnoha částech Asie. V jistých podobách je přijímán i západním světem, Evropou a Amerikou.

Zhodnocením a zaznamenáním dodržování klášterních pravidel indických klášterů v praxi, I-ťing chtěl napravit to, co nazývá "pochybení" v aplikaci "původních buddhistických zásad" v Číně.21 Můžeme se tedy domnívat, že podobnými úmysly byla inspirována i I-ťingova cesta z indického subkontinentu do ostrovních oblastí dnešní Malajsie a Indonésie. Javánská architektura byla originálním způsobem ovlivněná hinduistickou a buddhistickou filozofií, které do Indonéského souostroví dopluly společně s indickými bráhmany22, kupci a panovníky v prvních stoletích našeho letopočtu. Z jižní Indie připlouvali příslušníci vyšších kast přivážející také znalost sochařského umění, které bylo v Indii rozvíjeno za vlády krále Harši (asi 606-647) kdy bylo postaveno mnoho chrámů, dnes patřících k nejlepším ukázkám světového umění. Jen díky sochařům té doby byl chrám Borobudur a

20

MIKSIC John, 1990, s. 20 – 21.

21

TANSEN SEN. The Travel Records of Chinese Pilgrims Faxian, Xuanzang, and Yijing. [online] Souces for CrossCultural encounters between Ancient China and Ancient India. New York: City University of New York, 2006, s. 31.)

22

Bráhmana, bráhman = je nejvyšším členem tradiční kněžské třídy staroindické společnosti.

10

mnohé další chrámy a svatyně střední Jávy obdařeny tak monumentálními, rozsáhlými a esteticky působivými galeriemi buddhových soch.23 Podobně jako český orientalista a autor publikací o Indii Miloslav Krása, tak i profesor John N. Miksic z Národní univerzity v Singapuru, rozebírá v textu „Borobudur; Golden Tales of the Buddhas“ implementování kulturních vlivů indického poloostrova starověkou Jávou.24 Podle jeho úvah předchozí generace historiků věřila, že Jáva byla primitivní oblastí, kam pronikla skrze obchod, kolonizaci a migraci vyspělejší indická kultura. Někteří badatelé dokonce tvrdili, že Borobudur byl zkonstruován indickými staviteli. Několik desetiletí výzkumu nakonec nezpochybnitelně prokázalo, že předkové dnešních Javánců nebyli zdaleka jen barbaři pasivně konzumující kulturu země, kterou byli ovládáni. Starověká Jáva dosahovala vysoké úrovně kulturní vzdělanosti již před samotným propojením obou civilizací. Její obyvatelé měli organizovanou vládu, byli znalí výroby keramiky, tkaní látek, zpracování bronzu, železa a zlata. Užívali komplexní systém zavlažovacích teras pro pěstování rýže a dalších plodin, tesali kamenné sochy a svatyně. Javánští stavitelé, kteří navrhli a zkonstruovali Borobudur, pouze nekopírovali konstrukční řešení monumentu stojícího kdesi v cizí zemi, ale spojili lokální a indické prvky a dali tak vzniknout zcela novému typu sakrální stavby. 25 Existence Borobuduru je tedy spjata se vzniklou javánskou synkretickou vírou, která vyžadovala vlastní svatostánek, jenž sloužil speciálním ceremoniím vytvořeným primárně jako nástroj k akceleraci spirituálního vývoje.

2.3

Javánský buddhismus Buddhismus na střední Jávě se těšil krátké, zato intenzivní oblibě. Všechny známé

buddhistické stavby včetně Borobuduru byly postaveny během jednoho století v letech 750 až 850. Tou dobou místní náboženská víra zažívala intenzivní intelektuální vývoj. Buddhisté 23

KRÁSA, 1985, s. 131.

24

Výrazu starověká Jáva v textu užívám v souvislosti s javánskou historií vrcholného období od 4. do 16. století. Inspirovala jsem se historičkou Marijke J. Klokke z Univerzity v Leidenu, jež cituji: „This period in Indonesian history is known by various names: the Buddhist Period; the Hindu-Javanese Period; the Indo-Javanese Period; the Ancient Indonesian Period; the Hindu-Buddhist Period; the Pre-Islamic Period; and the Classical Period. Problems are attached to use all of these terms. I prefer to use Ancient Indonesian Period because it is the most neutral designation, and although vague, is not incorrect. (KLOKKE J. Marijke. The Tantri Reliefs of Ancient Javanese Candi. Leiden: KITL V Press, 1993, s. 2.)

25

MIKSIC John, 1990, s. 20.

11

vkládali do svého učení vysoké naděje a velmi si cenili filozofů přicházejících s novými výklady a metodami individuální praxe. Každý učitel, podobně jako každá země, kde buddhismus zakořenil, postupně rozvíjel specifické interpretace nauky. Sami Indonésané také přispěli vlastním pojetím víry a pomocí tyto obohacené vědomosti šířit do dalších oblastí souostroví i Indie. Bohužel bylo dochováno pouze několik málo rukopisů, a tak si můžeme vytvořit představu o tehdejších poměrech pouze z buddhistických textů té doby nalezených mimo oblast dnešní Indonésie.26 V době, kdy k šíření buddhismu došlo, získal již mahájánový buddhismus v Indii mnoho šivaistických prvků27. Kult uctívaných bódhisattvů se tak přeměnil v nový typ polyteismu28 s bohatým panteonem. V Indonésii i na Jávě dále sílil proces sbližování mahájány se šivaismem a posléze došlo k jejich synkresi.29 S vývojem a proměnami tantrického synkretismu30 se začaly stále více prosazovat tradiční javánské prvky. Šivaismus, višnuismus31 i buddhismus se posupně stávaly jen prostředníky k prosazování tradičních javánských náboženských představ blížících se původnímu animistickému náboženství. Animismus vyznával víru v působení přírodních a kosmických sil, uctívání předků, kmenových mýtů a podobně. Zvenčí importovaná víra se tedy časem transformovala do původní javánské víry. Americký antropolog Clifford Geertz v této souvislosti poznamenal: "…javánské náboženské tradice, zejména na venkově, jsou spojením indických, islámských a místních jihovýchodních asijských prvků" 32, přičemž "… 26

MIKSIC John, 1990, s. 21-22

27

Viz pozn. č. 31 – šivaismus, višnuismus.

28

Polyteismus („mnohobožství“) = souhrnné označení pro náboženství, v nichž se uctívá více bohů a božstev.

29

DUBOVSKÁ et. al., 2005, s. 43 – 46.

30

Tantrickým synkretismem je zde myšlena specifická podoba původní javánské víry ovlivněné tehdejším indickým myšlenkovým světem.

31

Šivaismus, višnuismus = precizní vymezení pojmu není možné, jelikož se ani indologové na jednotné definici neshodují. Srozumitelné se mi zdálo vysvětlení německého badatele Heinricha von Stietencrona, citovaného českým orientalistou Martinem Fárkem. Stietencron navrhuje zachovat pojem hinduismus jako zastřešující označení kultury a jako náboženství uznat jednotlivé velké tradice: višnuismus, šivaismus a šaktismus, přičemž každé z nich odvozuje svůj název od hlavních hinduistických bohů Višnu, Šivy (viz pozn. č. 39) a Šakti. (STIETENCRON H. Hinduism: on the proper use of a deceptive term, in: Günther-Dietz Sontheimer -Hermann Kulke: Hinduism Reconsidered, New Delhi: Manohar, 2001, s. 32-53. FÁREK M. Indie očima Evropanů. Praha: Univerzita Karlova, Nakladatelství Karolinum, 2014, s. 69.)

32

GEERTZ Clifford. Interpretace kultur. Praha: Sociologické nakladatelství, 2000, s. 170.

12

výsledkem jsou vyvážené synkrese mýtu a rituálu, ve kterých se setkávají hinduističtí bohové, muslimští proroci a domorodí duchové a démoni."33 Nová forma javánského buddhismu využívala praktik, které byly kodifikovány jako tantry34 nebo také „spirituální manuály“. Tantrické praktiky byly v Indonésii etablovány dokonce před vznikem Borobuduru.35 Ceremonie frekventovaně uskutečňované zejména během 14. století v oblasti východní Jávy a Sumatry zahrnovaly pití, hodování, tanec na pohřebištích a rituální milování.36 Část historiků argumentuje, že Borobudur nebyl těmito tantrickými proudy ovlivněn, protože reliéfní panely dekorující jeho stěny nezobrazují přímo erotické scény či démonické božstvo. Je však důležité zmínit, že v tehdejší době bychom zaznamenali mnoho podob tantry a právě její rané podoby byly často jemnějšího charakteru než ty současné. Několik aspektů stavby monumentu, zejména specifické umístění šesti typů soch Buddhy jasně demonstrují, že se jeho stavitelé řídili určitými tantrickými předpisy, které byly s velkou pravděpodobností již součástí standardizovaného systému. S postupným shromažďováním a kompletováním tantrických spisů je vykladači rozčlenili do čtyř kategorií. Nižší dvě úrovně byly určeny těm lidem, kteří nebyli schopní si božstva vizualizovat a potřebovali je vidět, tedy tato kategorie zahrnovala sochy jednotlivých buddhů a jiných postav z mytologie. Duchovní vůdce pak každému praktikujícímu určil specifické božstvo 33

SOUKUP Václav. Dějiny antropologie. Praha: Karolinum, 2004, s. 544.

34

Tantra, tantry, tantrismus („tkanivo“, „pavučina“, vyjadřuje složitost a celistvost učení) = je název pro soubor meditačních a rituálních praktik užívaných především školami tibetského buddhismu, které vznikly v Indii před 5. stoletím. Tantrická praxe se objevuje v hinduismu, bönu, sikhismu ad. Do jihovýchodní Asie se dostala společně s buddhismem. Metody buddhistické tantry se zaměřují na ztotožnění s Buddhovými naukami. Cíl je zde chápán jako cesta. (EINOO, Shingo. Genesis and Development of Tantra. [online] Japonsko: University of Tokyo, 2005, s. 45)

35

John Miksic se zmiňuje o existenci sumatránských nápisů z pozdního 7. století, které již zmiňovaly pouťe nazývané siddhayatra („pouť ke svatým místům za účelem provádění rituálů k dosažení úspěchu“). Ke konci 9. století se Vadžrajána (viz pozn. č. 9), která slibuje rychlou cestu k vysvobození skrze tantrickou praxi, stala na Jávě velmi populární. (MIKSIC John. Borobudur: Golden Tales of the Buddhas. California, Berkeley: Periplus Editions, Inc., 1990, s. 149)

36

Jelikož původní Vadžrajána (nazývána také Tantrajána, či “tantrický buddhismus”) s velkou pravděpodobností ovlivnila javánskou podobu buddhismu a tedy i jeho praktiky, můžeme si udělat představu o podobě a významu rituálního milování v rámci tantrické praxe, kterou nám předkládá současný tibetský lama školy Ňingma, Rinčhen Phüncchog: “...indičtí tantričtí učitelé a učitelky při transmisích (pozn. přímé předání nauky z učitele na žáka) často skutečně praktikovali fyzické spojení a sexuální praxe velmi zřídka pokračuje až dodnes. V Tibetu bylo toto spojení většinou symbolické a předávalo se jako třetí nejvyšší stupeň zmocnění, dnes již téměř nepředávané, jelikož je málo učitelů a ještě méně způsobilých žáků. Praxe totiž vyžaduje ukázněnost a ovládání mysli I těla, aby se z praxe nestal pouhý sebeklam a obyčejná připoutanost. (ALLIONE Tsultrim. Moudré ženy. Překlad: Eva Klimentová. Praha: One Woman Press, 2015, s. 66 – 67.)

13

podle jeho vlastních osobnostních kvalit, které bylo v jeho zájmu třeba očistit. Například tak byl pozitivně smýšlejícím jedincům přidělen dobrotivý patronát, lidé přesmíru horkokrevní se museli naopak potýkat s démonickými bohy. Třetí a čtvrtý stupeň byl zamýšlen pro pokročilé praktikanty, kteří již nadále nepotřebovali jakýchkoliv ikon ke své praxi.37 Struktura Borobuduru tento koncept kategorií přejímá, jelikož ilustrace panelů nižších teras jsou velmi jasné a co se týče obsahu velmi bohaté, což se s postupem k vrcholu mění a tato příběhová hojnost dostává abstraktnějšího rázu.38

2.4

Dynastie Sanjaya a Šailendra Ačkoliv buddhismus v jistých oblastech indonéského souostroví zažil své produktivní

období, nikdy se mu nepodařilo zakořenit v takové míře jako se to podařilo hinduismu. V relativně krátkém období bylo javánskými staviteli vybudováno překvapivé množství monumentů náboženského charakteru, tisícileté ruiny těchto staveb leží hustě rozeseté v nitru Jávy. První starověké sochy a chrámy nalezené na Jávě byly zasvěceny Šivovi a Višnuovi39. Dávní králové Jávy prohlašovali, že mají schopnosti přivolat tyto bohy a žádat je o úrodnou půdu a ochranu před nepřáteli. Hinduismus se podobně jako buddhismus těšil královskému patronátu, a tak obě náboženství byla do značné míry propojena v době, kdy bylo každé jednotlivě navázáno na dva panovnické rody Sanjaya a Šailendra, které formovaly tehdejší elitní javánskou společnost. Holandský orientalista a indolog J. G. De Casparis prozkoumal všechny informace z nápisů v době od 8. do začátku 9. století a zjistil, že moc na střední Jávě si mezi sebou dělily dynastie Sanjaya a Šailendra, přičemž se dynastie Sanjayů stala kompletně oddělenou od dynastie Šailendrů po roce 833.40

37

MIKSIC John, 1991, s. 22.

38

KLOKKE J. Marijke, 1993, s. 114-115.

39

Šiva (ničitel), Višnu (obnovitel), Brahma (tvořitel) = trojice hlavních hinduistických bohů védského pantheonu manifestující se skrze tři aspekty a funkce, tak jak se projevují v chodu vesmíru.

40

DUMARCAY Jacques. Borobudur. Singapur: Oxford University Press, 1977, s. 2.

14

Buddhismus byl spojován s rodem Šailendra, neboli „Vládci hor“. Tento titul indikuje jistý domnělý vztah Šailendrovců k nadpřirozeným silám, jež podle javánských mýtů sídlí ve vrcholcích hor. Nápis z roku 778 na buddhistické svatyni zasvěcené bohyni Tárá ve vesnici Kalasan ukazuje na politickou dominanci dynastie na Jávě, než byla vystřídána Sanjayovci, vyznavači hinduistické víry. Napětí mezi oběma rody kolidovalo v soutěži o politický status, ale zřejmě mělo jen pramalý efekt v otázce náboženství, které se nikdy na Jávě nestalo zdrojem konfliktu.41 Nápis v Karang Tengah z roku 824 ukazuje, že Borobudur vybudoval třetí panovník dynastie Šailendrů Samaratungga, který končil svou vládu v roce 832, tedy v době, kdy se dynastie oddělily a hinduističtí vyznavači, stavitelé chrámů na plošině Dieng42, se přesunuli směrem na východ. Jedním z potomků Samaratunggy byla Pramodawardhani s titulem Šri Kahulunan. Se svým manželem se zasloužila o výstavbu kultovních staveb. Podporovala a financovala stavbu svatyň buddhistických, její manžel hinduistických. Podle nápisu z roku 842 Šri Kahulunan věnovala půdu a rýžová pole na údržbu posvátné stavby Bhúmisambhára, někdejší označení Borobuduru. Její choť Rakai Pikatan dal postavit několik hinduistických staveb, mezi nimi s největší pravděpodobností i hinduistické stavby Lara Jonggrang známé jako chrámový komplex Prambanan.43 44 Indonéský archeolog a historik Dr. Soekmono píše o javánské legendě z 9. století, která se váže k výstavbě Borobuduru, že dle ní je autorem chrámu stavitel Gunadharma, o němž se říká, že je možné vidět jeho profil ve tvaru kopců pohoří Menoreh, které se rozkládá na jižní straně od Borobuduru. Na věky zde Gunadharmova zalesněná tvář drží ochranu nad svým dokonalým, nepřekonatelným dílem - buddhistickým chrámem Borobudur, jenž je dokonce o tři sta let starší než proslulé chrámy Angkor Vat a Bajon v Kambodže. 41

DUBOVSKÁ et. al., 2005, s. 67

42

Plošina Dieng se rozkládá v oblasti východní Jávy ve výšce přes 2000 metrů posetá ruinami někdejších hinduistických svatyní, krátery a sirnými jezery. Název plošiny je odvozen z původního „Di Hyeng“, označení pro místo spojené s přítomností vznešeného duchovního vůdce, který si zasluhuje zvláštní úctu pro svůj čistý charakter. (MERTA Mupu. Allah Disebut Hyang Widhi. [online]. Indonésie: Kompasiana Journal, 2014.)

43

Prambanan = největší chrámový komplex v Indonésiii . Chrámy zdobí reliéfy ilustrující epos Rámájana (viz pozn. 13). Tři stavby jsou věnovány hlavním hinduistickým bohům Šivovi, Višnu a Brahmovi (viz pozn. 39) a další tři chrámy pak zvířatům, která jim slouží. Komplex byl postaven v 10. století zhruba 17 km severně od města Yogyakarta v oblasti střední Jávy a je součástí světového dědictví UNESCO. (Prambanan Temple Compounds – UNESCO World Heritage Centre [online]).

44

DUBOVSKÁ et. al., 2005, s. 27

15

Nizozemský profesor archeologie jižní a jihovýchodní Asie Johannes Gijsbertus de Casparis zastává tvrzení, že na místě dnešního chrámu stála již dříve jakási terasovitá svatyně, kterou koncem 8. století založil král Indra (784-792), tehdejší vládce dynastie Šailendra. Francouzský orientalista, architekt a autor mnoha knih věnovaných východoasijské buddhisticko-hinduistické chrámové architektuře Jacques Dumarcay je naopak přesvědčen, že první fáze stavby Borobuduru byla zahájena již kolem roku 775, kdy byla postavena první galerie – první stupeň chrámu. V tomto období vznikalo mnoho staveb zasvěcených kultu boha Šivy. Jiné zdroje uvádějí jako dobu výstavby chrámu léta 750 až 850. Ať je tomu tak či onak, jisté je, že po vystavení prvního hinduistického stupně Borobuduru se chrám ocitl pod vlivem buddhismu.45 Období prosperity a umělecké produktivity střední Jávy však nemělo nadále dlouhého trvání. Zhruba po roce 850 rod Sanjayů převzal konečnou svrchovanou moc nad dynastií Šailendra a to znamenalo definitivní zánik éry budování buddhistických monumentů na Jávě. Po roce 928 nebyly nalezeny žádné kamenné nápisy informující o stavu země a dalším budování buddhistických či hinduistických svatyní na pláni Kedu46. Můžeme se jen domnívat, z jakého důvodu tato vysoce kultivovaná civilizace dospěla ke svému zániku. Pozdější záznamy odkazují k lehce vágnímu výkladu „kalamity“. Snad došlo k náhlé sopečné erupci a zničení paláce Šailendrů, nebo mohli být donucení opustit oblast kvůli útokům rivalské Sumatry. Další možnou formou katastrofy mohl být mor či jiné epidemie, možností bylo také velké sucho, pravda však zůstává zahalena domněnkami.47 Nové impérium se postupně zrodilo ve východní části Jávy, ale monumenty tak významného charakteru, umělecké kvality a četnosti tak, jako vznikly na území střední Jávy v období okolo 9. století, již na východě ostrova nikdy nevznikly.

45

SCARRE Chris. Sedmdesát divů světa: Osudy slavných stavebních památek. Praha: Slovart, 2000, s. 137.

46

Pláň Kedu = úrodná část střední Jávy vzdálená asi 40 km západně od města Yogyakarta, kde leží Borobudur.

47

MIKSIC John, 1991, s. 24 – 25.

16

2.5

Stavba chrámu Borobudur je začleněn do krajiny takovým způsobem, že se zdá, jako by byl přímo její

součástí, což je pro asijskou architekturu typické. Je očividné, že volbu místa, na kterém byl Borobudur vybudován, neponechali jeho stavitelé náhodě. Na území střední Jávy nebyly nalezeny žádné pozůstatky starověkých paláců či měst, historikové se tedy domnívají, že Javánci žili v obydlích zhruba stejně velkých obydlích, přičemž většina obyvatel se živila zemědělstvím. Buddhistické svatyně byly obvykle součástí širších klášterních komplexů, svým životem zcela závislých na darech obyvatel žijících v jejich okolí. Borobudur není chrámem v našem slova smyslu; nemá žádné přístupné vnitřní prostory. Buddhistická terminologie ho označuje za stúpu48 – v tomto případě stupňovitou pyramidu vystavěnou kolem přírodního návrší. Architekt Bedřich Forman se zabývá otázkou, co vedlo stavitele Borobuduru k rozhodnutí umístit chrám do těžce dostupného nitra vulkanické Jávy. Pravděpodobně velmi záleželo na tom, aby to bylo poblíž soutoku alespoň dvou řek. Takovým místům dávalo hinduistické a buddhistické stavitelství přednost, protože platila za posvátná, podobně jako soutok Gangy a Jamuny v Indii. Borobudur leží v nížině mezi dvěma řekami – Progo a Elo, tedy přímo uprostřed pláně Kedu. Na východní straně ho obklopují sopky Merbabu a Merapi, ze severní strany sopky Sindoro a Sumbing. Při stavbě chrámu bylo využito nízkého pahorku, kolem jehož vrcholu tvoří stavba symetrický plášť, který jej opticky zvyšuje. Čtvercová základna měří 121 metrů, nad ní se vrší zmenšující se čtyři galerie, jejichž stěny jsou zdobené pásem 1 460 velkých panelů uspořádaných do 11 řad okolo stavby a 1 212 menších ozdobných panelů s bas-reliéfy49 o celkové délce přes pět a půl kilometru, jejichž funkce je dekorativní.50 John Miksic popisuje výstavbu chrámu velmi obrazotvorně. Faktické údaje o množství a druhu materiálu potřebných ke stavbě, které uvádí v knize „Golden Tales of the Buddhas„ se ve srovnání s popisem historiků J. Dumarcayho a Soekmona různí. Přesné údaje o množství využitého materiálu však nejsou vzhledem k tématu práce rozhodující. Zaujal mne 48

Stúpa = je buddhistická stavba symbolizující klid a mír. V kontextu práce užívám tohoto výrazu k označení celé stavby Borobuduru, tak i jeho jednotlivých architektonických částí.

49

Bas-reliéf = nízký, plochý reliéf, kde se motiv od pozadí neodděluje. (Ottův naučný slovník, heslo: Reliéf. [online])

50

FORMAN Bedřich, 2004, s. 12.

17

způsob, jakým John Miksic podává představu o fungování tehdejšího javánského společenství. Pokud existovaly původní dokumenty z doby výstavby Borobuduru nesoucí specifické informace o jeho účelu či architektuře, nebyly bohužel dochovány. Monument sám o sobě nám však může povědět daleko více o starověkých Javáncích, než co se dovídáme z písemné javánské historie o Borobuduru. Stavební materiál chrámu tvoří okolo dvou milionů kusů kamene pracně vytažených z nedalekých řek a vytesaných s překvapující uměleckou obratností. Tato skutečnost demonstruje fakt, že javánská království kolem roku 800 produkovala natolik přebytku, že si mohla dovolit i takovou činnost, která nepřinášela přímý ekonomický benefit.51 Společnost musela být zaopatřena dostatkem silných mužů potřebných k vytažení kamenů z řek. Pravděpodobně v oblasti fungovalo prosperující zemědělství, které zajistilo potravu pro tyto pracovníky a v neposlední řadě také dobře zorganizované instituce schopné zkoordinovat takto komplexní a náročný projekt. Mimoto je vysoce signifikantní, že věnovali většinovou část svých prostředků na vybudování monumentu, jež sloužil primárně jako vizuální podpora veskrze vlídné a vznešené filosofie života. To nepochybně opravňuje vnímat civilizaci starověké Jávy jako jedno z nejhumanističtějších společenství v historii lidstva. Četné odhady naznačují, že Borobudur by mohl být postaven v rámci třiceti let několika stovkami mužů, kteří by pracovali každý den. Ve skutečnosti rytmus práce nepředvídatelně kolísal v závislosti na ročním období a zemědělském cyklu 52, celkově tedy bylo potřeba více než šedesáti let k jeho úplnému dokončení. Zkonstruování monumentu této velikosti a umělecké kvality byl značný úkol, pokud vezmeme v úvahu, že kromě Borobuduru byly ve stejném období budovány i další chrámy zasvěcené buddhistické a hinduistické víře.53 Obrovský počet dělníků, který se na budování chrámu podílel, bývá přirovnáván k množství dělníků, které pracovalo na egyptských pyramidách. Nekvalifikovaní řemeslníci na 51

Hlavním základem prosperity politických útvarů, které se rozkládaly na úrodných planinách střední Jávy (Kedu), jako byl například raný Mataram, bylo samozřejmě závlahové pěstování rýže, které zúrodňováno sopečným prachem, dodávalo až tři úrody do roka. Prodej přebytku té rýže na mezinárodních trzích pak umožnil právě výstavbu těchto impozantních chrámů, vydržování bráhmanské elity, umělců a řemeslníků atp. (PETRŮ Tomáš, osobní korespondence.)

52

Indonésie leží v tropickém podnebném pásu, to má za následek, že období sucha je střídáno obdobím dešťů zhruba v půlročních intervalech. (HANZLÍK Stanislav. Základy meteorologie a klimatologie. Praha: ČSAV – Československá akademie věd, 1956, s. 194.)

53

SOEKMONO, 1976, s. 14.

18

stavbě pracovali především v jeho počáteční fázi; vytahovali kameny z řek, vyrovnávali půdu pro základy a upravovali terén. Tělo chrámu tvoří kameny poskládané na sebe bez použití malty. Soudržnosti bylo tudíž dosaženo vnitřně, použitím rozdílných zářezů zajišťujících jeho stabilitu. Kameny pak k sobě byly připoutány spojujícími svorkami, které byly vytesány z dalších nevyužitých kusů kamene vytažených z řek. Materiál byl při velkém ztenčení velice křehký a snadno se lámal, což práci komplikovalo. V Kambodži byl při stavbách chrámů také uplatněn stejný systém, svorky byly však zpravidla kovové.54 Podle propočtů holandského inženýra Theodoora van Erpa (1874 – 1958) by mělo být kamenných kvádrů vytažených z řek poblíž Borobuduru na 55 000 kubických metrů, což je zhruba 2 000 000 kusů kamene. Nad galeriemi se rozkládá plošina o rozloze téměř 2 000 m² a na ní pak tři koncentricky zmenšující se kruhové terasy. Nemají reliéfní výzdobu, ale tvoří základ pro dvaasedmdesát stúp, ve kterých je umístěna vždy jedna socha sedícího Buddhy v lehce nadživotní velikosti. Celá stavba pojímá dosti neuvěřitelné množství soch buddhů a bódhisattvů, je jich celkem 504. Na poslední terase se rozkládá centrálně umístěná mohutná stúpa o průměru téměř jedenácti metrů. Počet řemeslníků, kterých bylo potřeba pro zhotovení reliéfních panelů a soch, je velmi těžké odhadnout. Práce na reliéfech byla zřejmě rozdělena mezi několik skupin sochařů. Mistr sochař nejprve načrtl hlavní obrysy prezentované scény, jeho učni následně dali kamenům základní tvar, než byl opět k dílu přizván vedoucí práce, který dodělal poslední úpravy a reliéfu vtiskl finální podobu.55 Po dokončení konstrukce započala práce na reliéfech a sochách. Několik nedokončených panelů naznačuje, jaké techniky byly použity při jejich stavbě. Tesání probíhalo nejdříve ze zadní strany panelu a v reliéfu se tak tvořil vypouklý prostor. Následně rytec upravoval sochy zepředu. Celá stavba se pokryla štukem vytvořeným z vápenné omítky a písku. Svrchní plášť monumentu byl nakonec s největší pravděpodobností natřen pestrými barvami.56

54

DUMARCAY Jacques, 1977, s. 27.

55

MIKSIC John, 1991, s. 25 – 26.

56

DUMARCAY Jacques, 1977, s. 28.

19

Buddhistické autority a architekti zřejmě dohlíželi na denní práce, ale podněty ke stavbě podobně jako materiál musely přicházet od panovníka. Přestože byl Borobudur vybudován na základech ušlechtilých religiózních idejí, nevyhnul se politickým vlivům. Král stál ve společenské stratifikaci Jávy na nejvyšším stupni, byl pokládán za vtělení některého z bohů, byl to dewaraja (v indonéštině „král-bůh“), a tudíž byl obdařen velkou magickou silou, na které záviselo i blaho státu. Vrcholek stúpy stojící na vrcholu stavby je mnohdy chápán jako hřeb umožňující vladaři udržovat zemi klidnou a v bezpečí. Dva královské dvory střední Jávy zachovávaly tuto představu „hřebu světa“ skrze vlastní jména – Paku Alam z yogyakartského dvora a Paku Buwana57 ze Surakarty. Přičemž paku v indonéštině označuje hřeb či hřebík. Je tedy docela pravděpodobné, že kromě mnoha jiných funkcí sloužil Borobudur také jako symbol politické moci. 58 59

2.6

Znovuobjevení a rekonstrukce Javánci po roce 1700 nejspíše zcela zapomněli, že byl Borobudur dílem jejich vlastních

předků. Jeho jméno pro ně znamenalo pouze kopec s velkou sbírkou soch. Dokonce ani pro toto místo nepoužívali označení candi, slovo užívané Javánci pro náboženské stavby preislámského období.60 Borobudur vnímali jako přírodou utvořený násep či kopec, kde jejich předkové vztyčili sochy božstev, o kterých mnoho nevěděli. Borobudur byl tou dobou společností chápán jako dosti podivuhodná kuriozita nesoucí zlé předzvěsti. V 18. století se začalo o Borobuduru náhle opět hovořit. Jeho objevení je spjato s obdobím napoleonských válek, kdy nad ostrovem převzali v letech 1811 až 1816 dočasně vládu Britové. O znovuobjevení a ocenění chrámu v plném rozsahu se však zasloužil až v 57

Paku Buwono XIII. představuje třináctého susuhunana, vládce královského dvora Surakarty. (Surakarta/Solo je město nacházející se v provincii Jawa Tengah („střední Jáva“)), které dnes již nenese status sultanátu, královská rodina však nadále obývá surakartský kraton („palác“) a těší se dodnes velkému respektu, jelikož tento termín neoznačuje pouze více či méně luxusní palác sultána či susuhunana a jeho rodiny a služebnictva, ale komplexní politickou a kulturní instituci, která dodnes významně ovlivňuje chod věcí v demokratické Indonéské republice.(ADI Ganug Nugroho. KGPH Tedjowulan: Reviving the palave of Surakarta. [online] The Jakarta Post, 2012. DUBOVSKÁ Zorica et. al., 2005, s. 180.)

58

MIKSIC John, 1991, s. 28.

59

DUBOVSKÁ Zorica, 2005, s. 50, 180.

60

Výraz candi je také definován jako: „Kultovní stavba na Jávě v době rozšíření hinduismu a buddhismu.“ (DUBOVSKÁ Zorica et. al., 2005, s. 504.) „Památky starověkého období indonéské historie, bez ohledu na to, k jakému účelu byly původně určeny. Patří mezi ně nejen chrámové budovy, ale takové věci jako brány a lázně. (SOEKMONO, 1976, s. 13.)

20

následujícím století generální guvernér Jávy - sir Thomas Stamford Raffles. Mladý a ambiciózní Angličan nejspíše seděl ve svém panském sídle v Semarangu na severním pobřeží Jávy, když byl informován o ruinách jakéhosi chrámu nebývalého rozsahu ležících hluboko v ostrovním vnitrozemí. T. S. Raffles byl prvním koloniálním velitelem, který projevil otevřený zájem o javánskou kulturu a historii. Odhalení takovéto monumentální umělecké práce nalezené na území jihovýchodní Asie se stalo velkým překvapením pro světovou veřejnost 19. století. Stalo se to 47 let před upozorněním Henriho Mounhota na pozoruhodný komplex chrámů v kambodžském Angkoru.61 Borobudur vyvstal jako kamenné svěděctví dřívější doby a upozornil Evropany na nebývale vysokou úroveň vyspělé civilizace starobylé Jávy, potažmo dalších regionů jihovýchodní Asie. Ukázalo se, že trosky hinduistického charakteru by se měly nacházet na místě známém jako pláň Kedu (viz pozn. 45) nedaleko od Yogyakarty. Na místo byl povolán vojenský inspektor Colin MacKenzie, který měl za sebou jedenáctiletou službu v britské koloniální Indii, a byl tedy velmi překvapen objevem trosek soch povědomých bohů hindu-buddhistické mytologie na místech s naprostou převahou muslimského obyvatelstva. Colin MacKenzie byl však náhle odvolán zpátky do Indie a tak se průzkumu nakonec ujal holandský inženýr H. C. Cornelius, který s C. MacKenziem úzce spolupracoval. Javánci dovedli H. C. Cornelia k rozlehlým ruinám zanedbávaným po tak dlouhý čas, že bylo potřeba okolo dvou stovek mužů pracujících měsíc a půl jen na samotném pálení a kácení bujné vegetace obrůstající po staletí trosky velkolepého chrámu, jehož značnou část se podařilo po intenzivní práci odkrýt. Cornelius zhotovil řadu náčrtů, z nichž se zachovalo 39 kreseb. Mají jistý historický význam, jelikož se jedná o první zaznamenání největší buddhistické stúpy světa, která kdy byla postavena. První kresba chrámu Borobudur publikovaná ve velkolepém díle T.S. Rafflese „Historie Jávy“ inspirovaná náčrtem H.C. Cornelia z roku 1814, kde si kromě detailního vykreslení obrysu stavby můžeme všimnout velkých stromů prorůstajících zdmi monumentu.

61

Přírodovědec Henri Mouhot podal první spolehlivé svědectví o objevu chrámů v Angkoru Vatu v roce 1860. (KRÁSA, 1985, s. 17.)

21

Oblast střední Jávy dříve patřila pod správu Holanďanů 62, kteří se však během napoleonských válek dostali do nesnází a raději území přenechali Velké Británii. 63 Po porážce Napoleona však byla kolonie opět navrácena do správy Holanďanů. Ti ale bohužel oproti Britům velký zájem o kulturní dědictví staré Jávy neměli. Práce, díky níž T. S. Raffles a H. C. Cornelius znovu nalezli a odkryli chrám Borobudur, tak pouze upozornila na zpustošenou svatyni jako na další zdroj stavebního materiálu. Během 19. století Borobudur prošel celou řadou restauračních stavebních zásahů. O změnu situace se zasloužil tehdejší správce regionu Kedu – C. L. Hartmann, který se postaral o očištění chrámu. V roce 1835 byl Borobudur konečně zbaven nežádoucího pokrytí bujnou vegetací. Základní vyprošťovací práce, které zahájil již T. S. Raffles byly dokončeny roku 1853. Roku 1855 se pak archeologům podařilo odkrýt 160 reliéfů. V roce 1882 padl návrh na rozebrání chrámu a vystavení jeho jednotlivých částí v muzeu. V roce 1896 bylo siamskému králi Chulalongkornovi posláno darem velké množství kamenných buddhů, lvů a démonů, kteří byli součástí výzdoby Borobuduru. Loď s nákladem se však potopila a její pozůstatky nebyly nikdy nalezeny. I přes tyto nezdařilé akce a nepříliš konstruktivní návrhy bylo nakonec rozhodnuto památku uchovat. 64 65 62

Jednotlivé části indonéské ho souostroví (včetně většiny území Jávy a ostrovů Maluku, částí Sumatry a vnitorozemních přístavů Makasaru, Manada a Kupangu) byly od roku 1603 do roku 1800 postupně kolonizovány holandskou Spojenou Východoindickou Společností VOC (v holandštině Vereenigde OostIndische Compagnie). (VICKERS Adrian. A History of Modern Indonesia. Sydney: University of Sydney, 2005, s. 10. DUBOVSKÁ Zorica, 2005, s. 521.)

63

Angličané na souostroví působili v letech 1811 – 1815, než na základě Vídeňského kongresu museli dočasně ovládané nizozemské državy předat zpátky Nizozemské Východní Indii (v holandštině Nederlands-Indië), kolonii zřízenou nizozemskou VOC. (DUBOVSKÁ Zorica, 2005, s. 217.)

64

SOEKMONO, 1976, s. 4.

22

Na počátku 20. století se Holanďané pustili do další fáze rekonstrukce Borobuduru. Chrám se nachází v oblasti častých zemětřesení, dešťů a velkých teplotních rozdílů.

Atmosférické vlivy a především dlouhodobý nezájem o stavbu způsobily, že byla v katastrofálním stavu. Následovaly další záchranné rekonstrukce, které v roce 1907 začal nizozemský inženýr Theodor Van Erp.Architekt T. Van Erp zachycen u kamenných stúp na vrcholku Borobuduru, kolem roku 1900. V následujících letech 1907 až 1911 tak sice proběhly rozsáhlé restaurátorské práce, které měly za úkol vyrovnat propadající se zdi chrámu a vyřešit dlouhodobý problém s odvodněním dešťové vody prosakující do spár mezi stavebními kameny, avšak provedené zásahy nebyly příliš úspěšné. V roce 1948 byla dokonce vypracována podrobná studie ke komplexní rekonstrukci chrámu, která započala až o dvacetpět let později v roce 1973. Borobudur byl zachráněn až díky pomoci UNESCO 66, která se spolu s dalšími institucemi sedmadvaceti států podílela na jeho celkové rekonstrukci. Přes milion stavebních bloků bylo rozebráno na jednotlivé komponenty, každá část byla pečlivě označena, zkatalogizována a opravena. Poté byl celý chrám znovu sestaven do své původní podoby. Do stavby byl též naistalován moderní odvodňovací systém. Nahradil tak důmyslný, byť již zastaralý původní drenážní systém kanálků, okapových žlabů a chrličů z 9. století. Tato rozsáhlá rekonstrukce stála zhruba 25 milionů amerických dolarů a dokončena byla 22. 2. 1984, kdy byl konec rekonstrukce chrámu završen státní oslavou. Přes všechny snahy stavitelů, restaurátorů a inženýrů se bohužel nepodařilo dostat chrám do jeho původní

65

MIKSIC, 1991, s. 28 – 29.

66

UNESCO (United Nations Educational, Scientific and Cultural Organization) = Organizace OSN pro výchovu, vědu a kulturu.

23

výšky, která byla 42 metrů. Horní část stúpy dnes dosahuje 34,5 metrů a chrám je tak pod svou někdejší úrovní. Roku 1991 byl chrám Borobudur zapsán na seznam světového kulturního dědictví UNESCO, a to jako světoznámé buddhistické poutní místo a symbol mahájánového buddhismu.67

67

DUMARCAY Jacques, 1986.

24

3. Architektura a symbolika 3.1

Poselství architektonické struktury Výjimečná architektonická struktura Borobuduru vedla v průběhu let k řadě

spekulacím ohledně jeho významu. Podle teorie T. S. Rafflese, nejspíše ovlivněné dobovým přesvědčením, sloužily candi jako hrobky, kde byl uchováván popel mrtvých králů. Tato domněnka byla přijata širokou veřejností, specialisty i laiky. Později se objevily další názory jiných odborníků, kteří tvrdili, že idea smrti je v architektuře památky přítomna jen v tom smyslu, že byla zasvěcena králům i jejich předkům, kteří byli uctíváni za vykonané ctnosti v rámci svého života. Dr. Soekmono se neztotožňuje s žádnou z těchto interpretací. Podle něj neexistuje žádný důkaz o tom, že by kdy byl Borobudur užíván jako hrobka. Nic podle něj ani nenasvědčuje tomu, že byl zamýšlen jako typický chrám sloužící k oslavám určitého boha či bohů. Postrádá vnitřní prostor a nenašli bychom ani žádný dominantní bod se sochou nějakého božstva, kde by mohli poutníci provádět bohoslužby. Tři na sebe navazující sféry kamadhatu, rupadhatu a arupadhatu jsou v dokonalém souladu s vertikálními úseky candi zobrazující bhurlóku (zemi), bhuvarlóku (atmosféru) a svarlóku (nebe). Indonéští výzkumníci Yazir Marzuki a Toeti Heraty popsali způsob rozdělení Borobuduru do deseti horizontálních úrovní spadajích do tří částí v souladu s buddhistickou kosmologií, jsou to: a)

Kamadhatu (1. úroveň) Je popsána jako „Sféra touhy“, nabádá k zamyšlení nad lidským jednáním

podmíněným zákonem příčiny a následku, neboli karmou.68 Každý panel této úrovně tvoří kompletní ilustraci, spíše než by byl vyprávěn souvislý příběh .69 Jsou zde vyobrazeny jak příklady špatného jednání, včetně pomluv a vraždy následovaných trestem, tak dobrotivé činnosti vyjadřující štědrost a další kvality očišťující charakter. b)

Rupadhatu (2. - 6. úroveň)

68

Karma = sanskrtský výraz, který nemusí nutně odkazovat ke vzájemné příčinnosti, ale může být také chápán jako „čin“, „akce“ nebo „aktivita“. (MINGYUR Y. RINPOČHE. Radost ze života; Štěstí jako vědecká disciplína, Dharma Gaia, 2008, s. 25.)

69

SOEKMONO, 1976, s. 20.

25

Představuje se jako „Sféra formy“, přechodné stádium lidské existence oprošťené od pozemské touhy. Lidé operující na této úrovni jsou již schopni ovládat své touhy, stále jsou však omezení formou a tvarem, čili hranicemi vlastního těla. Rupadhatu se skládá ze čtyř galerií narativních a dekorativních reliéfních panelů. Arupadhatu (7. - 10. úroveň)

c)

Další stádium nese název „Sféra beztvarosti“, ideově jde o přesný opak úrovně Rupadhatu. V tomto světě se pohybují bohové charakterizovaní absolutní dokonalostí a nejvyšším uvědoměním. Součástí Arupadhatu je 72 děrovaných kamenných stúp. V každé stúpě je umístěna socha Buddhy, liší se pouze v poloze rukou označované jako mudra70. Tato sféra také zahrnuje obrovskou centrální stúpu na samém vrcholu monumentu.71

3.2

Etymologie názvu Výzkumný pracovník ochranného ústavu památky světového dědictví UNESCO Yudi

Suhartono v knize „Selayang Pandang Candi Borobudur“ velmi přehledně předkládá rozbory některých významných odborníků na etymologii slova „Borobudur“: 70

Viz. Kapitola č. 3.6.

71

MARZUKI Yazir, HERATY Toeti. Borobudur. Yogyakarta: Djambatan, 1989, s. 17 – 18.

26

a)

T. S. Raffles

Slovo nese tři následující významy: ◦ Starověký Budur (Boro=starověký, budur=jméno místa) ◦ Vznešený Buddha (Boro=vznešený, budur=Buddha) ◦ Mnoho Buddhů (Boro=mnoho, budur=Buddha) a)

J. G. De Casparis

Slovo pochází ze sousloví citovaného z nápisu z roku 842 panovnice Sri Kahulunan, kde se vyskytuje sousloví „sang kamula bhumisambharabudara“, což znamená „posvátná stavba, jež symbolizuje ctnost boddhisattvů všech deseti úrovní“. b)

Soekmono, W. F. Stuterheim

Oba interpretují Borobudur jako „Barabudur“, slovo odvozené od Bara a Budur, které znamená „klášter na kopci“. c)

Soediman Víceméně se shoduje s tvrzením Soekmonovým a Stuterheimovým. V knize

„Borobudur: Salah Satu Keajaiban Dunia“ podává vysvětlení odvození slova Borobudur na dvě části Boro a Beduhur, přičemž sousloví znamená chrámový komplex či svatyni a druhá část kopec, dohromady tedy chrámový komplex / svatyně stojící na kopci.

3.3

Borobudur jako hora Chrám je přirovnáván k rozkvetlému lotosu, symbolu buddhistického učení. Odtud je

pouze krok k domněnce, že jeho stavitelé zvolili jeho umístění s cílem využít obou řek a vytvořit kolem návrší umělé jezero. Výsledný dojem by odpovídal buddhistické představě o obrazu světa: Země spočívá na hladině světového moře, v jejím středu se tyčí hora Méru, kolem které obíhá Slunce, Měsíc a hvězdy. Moře omývající zemi je samo obklopeno valem hor. Promítneme-li tento hypotetický obraz do skutečné scenérie, shledáme, že se jeho dílčí komponenty shodují: je to návrší (Země) s horou Méru (centrální stúpa památky), 72 uprostřed

72

Aktivní vulkán Semeru (v indonéštině „Gunung Semeru“) je nejvyšším bodem Jávy a nachází se ve východní části ostrova. Jeho název byl odvozen z hindu-buddhistické mytologie od posvátné hory Méru či Mahaméru.)

27

nížiny (moře), obklopená kolem dokola valem hor.73 Dr. Soekmono navíc dodává, že kromě Borobuduru se představa candi jakožto kosmické hory Méru týkala také všech dalších javánských candi, které tak symbolizují zmenšený model světa, resp. zmenšený model vesmíru. Další zmínky o hoře Méru jako u výše zmíněných orientalistů bychom našli v kultuře tibetského buddhismu. Lama Anagarika Govinda píše o hoře Kailás (další z mnoha označení pro kosmickou horu nám známou jako Méru), která se nachází v pohoří Transhimálaj a je považována za nejposvátnější ze všech hinduistických i buddhistických poutních míst. „Ať se již o hoře Kailás hovoří jako o 'trůnu bohů' a 'příbytku Šivy a Párvatí', nebo jako o 'mandale dhjánibuddhů a bódhisattvů', či o 'Méru', duchovním a jevovém středu světa, skutečnost vyjádřená symbolickými jazyky rozdílných tradic je zkušeností vyšší reality, která je zprostředkována zvláštní kobminací přírodních a duchovních fenoménů, a neuniknou jí ani ti, již nejsou ovlivnění náboženským přesvědčením. Jako gigantický chrám zvedající se v pravidelných řadách horizontálních říms a v dokonalé symetrii, Kailás vyznačuje metafyzický střed světa, srdce největšího chrámu, sídlo kosmických sil, osu spojující zemi s vesmírem, superanténu pro přijímání a vysílání duchovní energie naší planety. Dostat se k ní z jakéhokoli směru je velmi namáhavé a překážky na cestě jsou chápány jako metafory pro cestu k duchovnímu probuzení.“74 Všichni mniši a mnišky při vkročení na Borobudur mohou vidět stovky soch buddhů hledících do všech světových stran daleko před sebe do okolní krajiny. Tyto sochy umístěné do výklenků na balustrádách75 chrámu navádějí javánské askety k meditacím v horských jeskyních, podobně jako to dělají bohové, kteří žijí v jeskyních posvátné hory Méru. Sochy naznačují, že podobně jako poustevníci, budou mniši a mnišky praktikovat odříkání a fyzické nepohodlí s cílem dojít vysoké, vznešené stúpy na vrcholku monumentu. Struktura Borobuduru vyžaduje, aby mniši a mnišky obešli chrám desetkrát, zatímco postupně směřují nahoru, to proto, aby viděli reliéfy v sekvencích jdoucích za sebou a symbolicky tak krok po

73

FORMAN Bedřich., 2004, s. 12.

74

GOVINDA Anagarika Lama. Pilgrims and Monasteries in the Himalyas. Crystal Mirror. IV. California: Dharma Publishing, 1991, s. 245 – 6.

75

Balustráda = vnější stěna chrámové galerie.

28

kroku následovali cestu bódhisattvů, kteří dosáhli osvobození po úspěšném průchodu skrze všech deset úrovní existence. Stavitelé Borobuduru zprostředkovali svým záměrem možnost prožití výjimečného tělesného i duševního stavu, který vnímavější návštěvníci při obcházení stúpy zažívají i dnes. Tak jako člověk prochází pocitově uzavřenými ochozy okolo chrámu po obou stranách lemovaných dekorativními panely, postupně zapomíná na okolní svět a je vtažen do mnoha cizích životů a příběhů. Po překonání prvních dvou úrovní samsárického chaosu je vkročením do třetí galerie náhle odhalen „expanzivní“ výhled do krajiny, který přináší jedinečný pocit radosti, klidu a jasného vhledu.

3.4

Borobudur jako stúpa Vrchol Borobuduru je korunován velkou kamennou stúpou obklopenou 72 menšími

stúpami. Tato architektonická forma pochází z pre-buddhistického období starověké Indie, kde se jí užívalo ke zpopelňení šramanů76, i po smrti stále sedících v meditačních pozicích.77 Pohřební mohyly z hlíny obklopovaly dřevěné sloupy symbolizující spojení mezi nebem, zemí a podsvětím. Stúpa také symbolizuje pět elementů a jejich vztah k osvícené mysli. Základna značí element země a vyváženost; kupole vodu a nezničitelnost; věž oheň a soucítění; prostor nad věží vítr a všeuskutečňující jednání; klenot na samém vrcholku připodobňuje vesmír a všeprostupující uvědomění. Každou fázi stavby provázely obřady, aby opravdu vznikla živoucí stúpa, která má moc udílet požehnání a přinášet prospěch všem cítícím bytostem v okruhu několika tisíc kilometrů. Stúpa musí také obsahovat posvátnou půdu a vodu z určitých míst a zpodobení osvíceného těla a mysli.78 Stúpy často sloužily k uchovávání vzácných relikvií. Mohly jimi být ostatky Buddhy, či části jeho oděvu, repliky otisků nohou, nebo něco tak běžného jako kusy látek s částmi manter79 či modliteb. Uchovávány byly i proto, aby trvale 76

Šramana = ten, kdo provádí úkony askeze s cílem dojít poznání, asketa. (MONIER – Monier Williams. Sanskrit – English Dictionary [online]).

77

CHORTEN. Buddhist Art and Architecture: Symbolism of the Stupa [online], 2006.

78

ALLIONE Tsultrim. Moudré ženy. Překlad: Eva Klimentová. Praha: One Woman Press, 2015, s. 56 – 57.

79

Mantra (sanskrtský termín složený z kořene man – myslet, a přípony – tra, nástroj) = je posvátná výpověď, magický zvuk, slabika, slovo nebo fonémy nesoucí se na určitých zvukových vibrací, které pomáhají ke zklidnění, koncentraci a očistě mysli praktikujících. Užití, struktura, funkce, význam a druhy manter se liší v závislosti na filozofii jednotlivých škol hinduismu a buddhismu. (STAAL, Frits. Rituals and Mantras: Rules without meaning. Indie: Motilal Banarsidass, 1996.)

29

připomínaly jisté duchovně významné události, jako je hlásání buddhistických doktrín, anebo jejich stavitelé touto cestou jednoduše hromadili náboženské zásluhy.80 Co je ukryto ve vnitřním prostoru hlavní stúpy Borobuduru? Jacques Dumarcay je přesvědčen, že prostor hlavní stúpy se skládá ze dvou komor, z nichž jedna leží na druhé a obě jsou prázdné. Nicméně upozorňuje, že při čištění monumentu v roce 1842 byla při vykopávkách objevena nedokončená socha Buddhy s jednou rukou svěšenou k zemi. Původ této sochy se stal tématem debat okolo roku 1925. Jistí historikové se domnívali, že nedokončená kamenná socha buddhy nalezená v prostoru hlavní stúpy reprezentuje dokonalého Buddhu v beztvaré formě. Od této teorie se však záhy upustilo, jelikož se ukázalo nepravděpodobné, že by socha kdy byla záměrně umístěna do centrální stúpy, k čemuž se přiklonil i Theodor van Erp.81 Později se ještě tato otázka stala předmětem mnoha diskuzí. Existuje však názor, se kterým se osobně ztotožňuji, jelikož je v souladu s kosmologií a náboženskou filozofií stavby, podle něhož by měla být hlavní stúpa prázdná, protože nejvyšší dokonalost nemá žádný tvar, ani hmotnou podobu.

3.5

Borobudur jako mandala Sanskrtské slovo mandala znamená „kruh“. V buddhistickém kontextu slovo obecně

odkazuje k diagramu s ilustracemi nebo sochami bohů ve specifických pozicích. Mandaly byly (a v tibetském buddhismu stále jsou) vytvářeny pro použití v rituálních kontextech, v nichž se vzývalo božstvo. Bylo možné je vytvářet fyzicky, nebo jen mentálně vizualizovat. Část procesu mohla zahrnovat i symboliku a kruhové architektonické formy stúpy. Zmíněné diagramy nejsou tvořeny pouze z jednoduchých kruhů, ale jde o důmyslnou kombinaci různých geometrických tvarů, zahrnující čtverce i trojúhelníky. Mandaly mohou být malovány či vysypávány pískem na plochý povrch, ačkoli ve své původní podobě měly třídimenzionální strukturu. 82 Existuje nespočet variant motivů mandal, v době vzniku Borobuduru bylo známo více než 3 500 motivů. Architektonické uspořádání monumentu připomíná mandalu v mnoha ohledech, žádný historik však zatím neuspěl s identifikací motivu konkrétní mandaly. 80

MIKSIC John, 1991, s. 49 - 50.

81

DUMARCAY Jacques, 1977, s. 28 – 36.

82

TRIBE Anthony, WILLIAMS Paul. Buddhistické myšlení. Praha: EXOriente, 2011.

30

Významní buddhističtí učitelé, kteří v 8. století navštívili Jávu, předávali znalost o dvou typech mandal zvaných Dharmadhatu („Absolutní realita“) a Vajradhatu („Diamantová sféra“), obě tyto formy se staly velmi oblíbené, jelikož javánský buddhismus té doby připisoval konceptu mandal velmi důležitou roli. Bohužel se však nedochovaly žádné dobové manuály, odkud bychom se dozvěděli o konkrétních motivech mandal zahrnutých do architektonického plánu a jejich interakcí s dalšími symbolickými významy, které Borobudur nese. Podobně se můžeme jen domnívat, jaké konkrétní ceremonie byly na chrámu prováděny. Celá jeho konstrukce a řada drobných detailů v rámci architektonického řešení ale naprosto jasně odkazuje ke konceptům mandal, takže nemůže být pochyb o jeho využívání v rituálním kontextu. Bylo to místo, odkud byly vyháněny zlé síly, aby mohli sestoupit bohové a držet ochranu nad iniciacemi, jež vedly k dosažení vyšších stavů vědomí.83

3.6

Sochy Buddhy Kromě hojného množství reliéfních panelů a ornamentálních rytin je do chrámové

výzdoby začleněno množství kamenných soch Buddhy Gautamy v meditační lotosové pozici se zkříženýma nohama. Sochy jsou umístěny do výklenků, které jsou uspořádány v řadách na vnější straně balustrád sfér rupadhatu a arupadhatu (2. - 10. úroveň)84. Jednotlivé galerie se směrem vzhůru zužují a ubývá tak i počtu soch v jednotlivých patrech. První a druhá balustráda má 104 výklenků, třetí 88, čtvrtá 72 a pátá 64, dohromady všechny balustrády pojímaly 432 buddhových soch. Na kruhové terasy sféry arupadhatu, která se nachází na vrcholu monumentu bylo nalezeno 72 perforovaných stúp ukrývajících sochy dhjáni buddhů85, částečně viditelných skrze otvory ve stúpách. Původně celý monument zdobilo celkem 504 soch buddhů, z toho bylo přes 300 poškozeno (sochy jsou bez hlavy), a 43 soch chybí. Na první pohled vypadají všechny sochy stejně, při bližším prozkoumání je možné si všimnout rozdílnosti v jednotlivých mudrách (v sanskrtu mudrā, „pečeť“, „značka“, „gesto“, v kontextu práce ritualizované gesto rukou), které jsou identické pro každou světovou stranu, kromě páté balustrády a posledních třech kruhovitých teras, kde se gesto rukou nemění. Dohromady bychom tedy napočítali celkem 5 podob mudry, jejichž význam popsal Dr. Soekmono následujícím způsobem: 83

MIKSIC John, 1991, s. 51 – 52.

84

Viz kapitola 3.1.

85

Dhjáni buddhové = vyskytují se ve vadžrajánovém buddhismu (viz poz. č. 6). Buddha Vairocana, Amoghasiddhi, Amitābha , Ratnasambhava, Aksobhya, představují 5 buddhovských kvalit.

31

1. Bhumisparsa mudra, poloha rukou směřuje k zemi, levá ruka spočívá v klíně a je

otočena směrem nahoru, pravá ruka je položena na pravém koleně a prsty směřují k zemi. Tato mudra je spojována s momentem, kdy Buddha přizval Zemi, aby svědčila jeho vítězství nad pochybami. Toto gesto je příznačné pro Buddhu jménem Aksobhya, představiteli východu. 2. Abhaya mudra, symbolizuje odklon od strachu, levá ruka spočívá v klíně otočená

směrem nahoru, pravá ruka je zvednutá nahoru s dlaní otočenou před sebe. Tato mudra se přičítá Buddhovi Amoghasiddhi, vládci severu. 3. Dhyana mudra, vyjadřuje meditaci, obě ruce jsou složené v klíně dlaněmi vzhůru,

pravá ruka je nad levou, palce se dotýkají. Tato pozice je reprezentovaná Buddhou Amitābha na severní straně. 4. Vara mudra, gesto lásky a soucitu, podobá se bhumispara mudře, dlaň pravé ruky je

zde otočena vzhůru, stejně jako prsty spočívající na pravém koleni. Představitelem tohoto gesta je Buddha jižní strany, Ratnasambhva. 5. Dharmachakra mudra (v sanskrtu doslova „kolo dharmy“), symbolizuje otočení kola

dharmy, Buddhovo učení a jeho cestu k probuzení, obě ruce jsou zvednuté před hrudí otočené proti sobě tak, že připomínají kruh, prsteníček pravé i levé ruky se dotýká palce, ruce se vzájemně dotýkají. Tato mudra je reprezentovaná Buddhou Vairocana, dlícím v samotném středu.

32

V tabulce jsou ukázány a popsány sochy buddhů, jejich atributů a jednotlivé mudry sféry Rupadhatu. Kromě soch buddhů Borobudur také zdobí poněkud hrozivé sochy lvů a dalších démonů, které střeží jednotlivá schodiště. Čtyři brány otevírající se do čtyřech hlavních světových stran směřují ke všemu, co je ukryté v temnotě a leží mimo naše vědomí a kontrolu, co je ale dosažitelné pomocí řady symbolických děsivých postav - démonů. To je důvod, který by vysvětloval, proč jsou brány schodiště často „hlídány“ strážci, kteří chrání jak před zlými a nečistými silami uvnitř nás, tak i na místech konání rituálů.

33

4. Reliéfy 4.1

Význam reliéfů Reliéfní panely dekorující zdi a balustrády Borobuduru můžeme souhrně zahrnout do

sochařské techniky bas-reliéfů86. V závislosti na funkci je možné reliéfy rozdělit do dvou skupin – narativní a dekorativní. Celkem 1400 narativních panelů Borobuduru vypráví 5 příběhů ilustrujících 5 buddhistických rukopisů. První jsou reliéfy Mahakarmavibangga; 160 reliéfů popisujících zákon příčiny a následku, kauzality. Na ně navazují reliéfy Lalitavistara, vypovídající o životě prince Siddhárty, než došel realizace konečné moudrosti a stal se Buddhou, probuzeným. Třetí v pořadí jsou džátaky a avadány, z nichž se dovídáme o minulých životech Buddhy a jeho hrdinských činech. Reliéfy Gandavyuha následně vyobrazují syna obchodníka jménem Sudhana na cestě světem za hledáním moudrosti, na které navazují poslední v pořadí reliéfy Bhadracari zakončené vyprávěním o Sudhanovi, jenž se rozhodl následovat příklad bódhisattvy Samantabhadry, ztělesnění pochopení buddhistické nauky. Stále však existuje několik panelů, které zatím nebyly identifikovány. Jeden z faktorů, proč se tak nestalo, je především ten, že některé reliéfy byly poškozeny do té míry, kdy je nesnadné je kamkoliv zařadit. 87 Umění narativních reliéfů Borobuduru komentuje holandská historička Univerzity v Leidenu Marijke J. Klokke v knize „Tantri reliefs on Javanese Candi“, dle jejího pohledu může takovýto výrazový prostředek být identifikován pouze tam, kde byl záměr umělce reprezentovat natolik specifickou a jistým způsobem pozoruhodnou událost, která by si svojí jedinečností zasloužila o vylíčení. Zaznamenaná situace a osoby mohou být historicky reálné, ale není to podmínkou. Jejich podstata může stejně tak náležet říši mýtů a legend. Pokud chceme umět „číst“ v narativních panelech, je pro nás zásadní orientace v cenném dědictví zachovalých rukopisů dokumentujících orální výklad buddhistické nauky předávaných z generace na generaci. Každá ze šesti teras chrámu má svou galerii reliéfních panelů, které se patro od patra směrem nahoru zužují. První galerie vyčleňuje 4 série reliéfů, 2 série vždy na vnitřní straně stavby a 2 na vnějších stěnách galerií, balustrádách. Zbylé dvě horní galerie jsou dekorované pouze na vnitřních stěnách chrámu, reliéfů tedy s postupem vzhůru k vrcholu chrámu ubývá, 86

Viz pozn. č. 47.

87

MARZUKI Yazir, HERATY Toeti, 1989, s. 42.

34

podobně jako se vytrácí příběhová bohatost a do kamene vytesán zůstává již jen Siddhárta Gautama meditující v lotosové pozici. Konstrukce chrámu se tímto způsobem od svých základů až k vrcholu symbolicky očišťuje od nánosu přebytečného materiálu, podobně jako se poutník během své cesty vzhůru zbavuje mentálních nečistot. Přestože mohou návštěvníci vejít na svatyni ze kterékoliv světové strany, je doporučováno začít s prohlídkou od východního schodiště a dále se pohybovat ve směru hodinových ručiček okolo chrámu (buddhističtí mniši nazývají tento rituál pradaksina88). Návštěvníci se touto cestou postupně se dovídají o buddhistickém způsobu nazírání na svět a zároveň tak mají možnost prozkoumat své nitro na cestě k vlastnímu osvobození.

4.2

Mahakarmavibhangga – říše světské touhy Reliéfy Mahakarmavibanggy jsou inspirovány textem stejného sanskrtského názvu,

jenž by mohl být volně přeložen jako „Velká klasifikace jednání“. Obsahem je výklad té části nauky Buddhy Gautamy týkající se buddhistického řádu, zákona, či cesty, jinak nazývané dharma89. Výklad dharmy se sestává z 80 kategorií, k 50 z nich je odkazováno ve skryté spodní části Borobuduru zvané Kamadhathu.90 Do této sféry spadá 160 reliéfních panelů umístěných ve skryté spodní části přímo nad základy monumentu. Odkryta je pouze jeho malá část viditelná z jihovýchodní strany. Zbytek reliéfů je pod kamennou výztuží, která funguje jako podpěrný systém zabraňující hroucení konstrukce. Skrytá dekorativní část je však kompletně zdokumentována a fotografie jsou zpřístupněné návštěvníkům v muzeu, jež je součástí areálu Borobuduru. Podle historiků Yazira Marzuki a Toeti Heraty, je Mahakarmavibangga vizuálním zhmotněním rukopisu popisujícím doktrínu příčiny a následku, dobra a zla. Příběhy reliéfů této úrovně ilustrují lidské jednání podmíněné touhou a chtíčem, které jsou zpodobněny skrze špatné skutky, jako jsou pomluvy, krádež, vražda a podobně. Mimo to se také z reliéfů 88

Pradaksina / parikrama (v sanskrtu „doprava“, „cesta okolo“) = obě slova se používají v kontextu hinduismu a buddhismu v souvislosti s uctíváním posvátných svatyní, božstev, řek, posvátných hor atd.

89

Dharma (ze sanskrtu, od kořene slova „dhri“ znamenající „způsob bytí“) = indický nábožensko-filosofický termín, který se objevuje ve výkladu všech východních náboženství a tudíž existuje nespočet interpretací jeho významu. V kontextu práce dharma představuje individuální vnitřní zákon, který „musí“ být následován, jestliže individuální život má být v souladu s přírodními zákony a univerzální podstatou bytí.

90

BAGUS Ida. Cosmology and Cultural Ecology as Reflected in Borobudur Buddhist Temple. [online], Frankfurt: Journal of Religious Culture, 2016.

35

dovídáme, jaké jsou přímé i nepřímé důsledky těchto činů spočívající v hrozném mučení a utrpení v příštím životě. John Miksic popisuje, jak jsou lidské činy motivované zlým úmyslem trestané podle zasloužení různými druhy tortury vedené k hroznému utrpení v pekle. Zde existuje 8 říší pekla; Sanjiva, Kalasutra, Sanghata, Raurava, Maharaurava, Tapana, Pratapana a Avichi. Míra poklesků určuje konkrétní peklo, kam se provinilý dostane. Například, muž nacházející zálibu v boji, si vlastní neuvážené jednání odčiní v pekle Sanjiva, kde vede nekonečný boj beze zbraní neúnavně atakován opeřenci s ocelovými hroty namísto zobáků. Jedna část reliéfu tedy znázorňuje muže v boji a jeho druhá část pak odpykání jeho trestu v pekle Sanjiva. Další přestupek, jako je vražda nevinného, spadá do pekla Raurava, matkovražda do pekla Avichi, atd. I méně závažné skutky jako je vaření ryb a želv jsou trestány v pekle Pratapana, a i takový zdánlivě nevinný přestupek jako vykuřování krys z jejich děr je považován za hřích, jenž je třeba odčinit v pekle Sanghata. Reliéfy si s největší pravděpodobností kladou za cíl mladé adepty buddhismu upozornit na rozdíl mezi dobrým a špatným jednáním a vyzdvihnout konečný cíl vymanění se z pout samsáry91 , neboli dosažení konečné realizace nejvyšší moudrosti. O jednom ze špatných forem lidského jednání, pomlouvání, vypráví jeden ze čtyř odkrytých panelů Mahakarmavibhanggy na jižní straně monumentu. Pravá část reliéfu znázorňuje skupinu žen štěbetajících pověry a klepy, na levé straně pak vidíme důsledek jejich chování v příštím životě. Je zde vytesaná totožná skupina žen s ošklivými, opičími tvářemi. Antropoložka Dr. Ida Suamba uvádí, že kromě nauky o životě Buddhy Gautamy reliéfy také zachycovaly běžné světské aktivity jako tanec, hru na hudební nástroje, lov, rozhovory atd. Navzdory faktu o indickém původu buddhismu zde panely svým specifickým uměleckým ztvárněním odkazují k poměrům tehdejší javánské společnosti.

91

Samsára (v sanskrtu a páli „neustálé putování“) = koloběh nekonečného znovurzozování, které je v rámci buddhismu chápáno za strastiplné, útěk z něho je možný prostřednictvím poznání pravé skutečnosti.

36

4.3

Džátaky a avadány – minulá zrození Gautamy Buddhy Džátaky, neboli „příběhy zrození“, popisují skutky sebeobětování vykonané Gautamou

Buddhou v jeho dřívějších inkarnacích. Avadány, „heroické činy“, vyprávějí podobné příběhy s tím rozdílem, že v nich není hlavním protagonistou Buddha, ale jiné postavy.92 Příběhy jsou tématikou přirovnatelné ke zvířecím bajkám, pohádkám, povídkám a dobrodružným příběhům. Většina džátak pochází z buddhistického textu Jatakamala („girlanda příběhů zrození“) a avadány mají svůj původ ve spise Avadanasataka („sto Avadan“) a Divyadana („božské avadány“). Borobudur pojímá celkem 720 reliéfních panelů této kategorie, 500 panelů na balustrádě první galerie a 120 panelů v nižší řadě reliéfů druhé galerie. Větší část celé série bohužel zůstává díky svému poškození nečitelná. Jednoduché motivy příběhů měly zaručit plné pochopení nauky i méně sofistikovaným studentům buddhistické filozofie. Jako ilustraci jsem vybrala dva příběhy džátak a avadan dokumentujících nezměrnou štědrost a pochopení. První příběh džátak je umístěn na balustrádě první galerie a vypráví o Buddhově minulé inkarnaci do podoby králíka. Žil obklopen svými přáteli vlkem, vydrou a opicí, když se zjevil bůh Indra v přestrojení za chudého bráhmana. Všechna zvířata mu přinesla ze svých zásob nějaké jídlo, králík však neměl, co by dal, a tak skočil sám do ohně, aby pocestného obdaroval.

„Budoucí Buddha se zrodil do podoby králíka, aby skrze své konání svým zvířecím druhům připomněl důležitost projevené štědrosti.“93 92

APPLETON, Naomi. XVIIth Congress of the International Association of Buddhist Studies. The ' JātakaAvadānas' of the Avadānaśataka – An Exploration of Indian Buddhist Narrative Genres. [online] Austria: University of Vienna, 2014.

93

MIKSIC John, 1991, s. 72.

37

Další ukázka ze série avadan vypráví o ctnostném králi jménem Sibi. Bohové se v tomto příběhu vtělili do sokola, který měl políčeno na malého holoubka a chystal se ho sníst. Holoubek přiletěl ke králi Sibi s žádostí o ochranu a král souhlasil, že holoubkovi poskytne útočiště. To se ale sokolovi vůbec nelíbilo. Řekl králi, že pokud mu nebude dovoleno malého tvora ulovit, umře hlady. Král si však byl vědom svého slibu, a tak nabídl sokolovi kus vlastního těla úměrného hmotnosti holoubka. Obrázek reliéfu níže vyobrazuje situaci poměřování králova masa na jedné misce vah a holoubka na druhé.

„Indra, král všech bohů, se často objevuje v přestrojení, aby podrobil ty, kdo o sobě hlásají, že jsou ctnostní, nejrůznějším zkouškám.“94

4.4

Lalitavistara – život Gautamy Buddhy Tento úsek reliéfních panelů ilustruje život Gautamy Buddhy tak, jak je popsán v

buddhistické sútře Lalitavistara, která by se dala přeložit jako „Hra plného rozsahu“ (anglicky „The play in full“).95 Titul odkazuje na ideu, dle které je Buddhova poslední inkarnace před konečným vyvanutím ze samsárické existence, činem či hrou záměrně vykonanou pro dobro celého lidstva vedeného k osvícení. Série obsahuje 120 reliéfních panelů umístěných v první galerii monumentu. Příběh života Gautamy Buddhy tak, jak je vytesán na reliéfních panelech Borobuduru, patří spíše k legendám mahájánového buddhismu, než k historickým pramenům, které život Siddhárty popisují daleko střízlivěji. Jak jsem však již uvedla v rámci vysvětlení rozdílů 94

MIKSIC John, 1991, s. 78.

95

SOEKMONO, 1976, s. 21-22.

38

jednotlivých buddhistických škol, rozsah Buddhova vhledu a jeho soucitu se všemi živými bytostmi (ve smyslu naprostého vcítění se a pochopení životní situace) byl nezměrný. Proto volil různé metody vysvětlení nauky o podstatě reality úměrně ke kapacitě jednotlivých skupin posluchačů. Sděloval tedy své poznání také pomocí podobenství, příkladů, hádanek a metafor. Množství legendárních a mnohdy neuvěřitelných „zázraků“ Lalitavistary, je tak možné chápat na více úrovních, doslova i metaforicky. Příběhy sútry Lalitavistara mistrně vytesané do zdí monumentu, začínají velkým sestoupením Buddhy z nebe Tušita96 a končí jeho prvním výkladem nauky známým jako „První otočení kola dharmy“ v Gazelím parku Isipataně97. Buddha Gautama se zrodil v podobě mladého indického šlechtice jménem Siddhárta. Legenda praví, že jeho matce, královně Máje, se před početím zdálo o bílém slonu, který jí vstoupil do levého boku. Královští věštci vyložili sen jako znamení, že královna porodí výjimečného člověka. Sedm dní po porodu Mája zemřela a její sestra Mahápradžápatí Gautamí, jejíž syn byl jen o pár dní mladší než Gautama, nahradila dítěti matku.98 Princ Siddhárta prožil dětství a mládí v dobovém luxusu, byl obklopen služebnictvem, drahými oděvy, vybranými jídly i ženami. Do 29 let žil pohodlným životem syna místního vládce, oženil se a měl syna. Jednou však vycestoval z paláce a byl na své zábavné jízdě třikrát hluboce otřesen setkáním s pomíjivostí. Spatřil starého muže, zlomeného, zkřiveného, opírajícího se o berle, jak se vrávoravě vleče, neduživý a vrásčitý. Později vidí nemocného, jenž leží pošpiněn zvratky a močí. 99 Nakonec je tváří v tvář pohřebnímu průvodu konfrontován s mrtvým člověkem. V rozhovoru se svým kočím pozná, že ani on sám nemůže uniknout stáří, nemoci a smrti. Ačkoliv král vyplní každé přání svého syna, aby ho zadržel, jedno z jeho následujících setkání se šramanou ho podnítí k odchodu do bezdomoví. Poté, co na vlastní oči uviděl utrpení lidí, kteří neměli to štěstí narodit se ve stejně privilegovaném prostředí jako on sám, vzdal se mladý muž bezpečí a pohodlí svého domova a rozhodl se najít konečný lék na lidské utrpení. To na sebe bere různé formy, od hlodavého pocitu, že bychom byli šťastnější „jen kdyby“ se některé aspekty našeho života maličko změnily, až po bolestivé 96

Tušita (v sanskrtu Tuṣita) = je jedno z buddhistických nebí, kde přebývají bohové (v sanskrtu a páli „dévové“). Tušita je čtvrté nebe ze šesti nebí, které spadají do oblastii smyslových potěšení.

97

Dnes indické město Sárnáth u Benaresu.

98

Příloha č. 1.

99

Příloha č. 2.

39

nemoci a hrůzu ze smrti. Aniž by spatřil právě narozeného syna – opustil domov, oholil hlavu a vousy (to mu sloužilo jako stálá připomínka přirozené podstaty těla) a stal se asketou. Podle legend bylo Gautamovi v době jeho odchodu 29 let.100 Putoval po Indii a studoval pod vedením různých učitelů, kteří tvrdili, že znají odpověď na jeho otázky. Avšak žádná z nich, ani žádná z praktik, jimiž ho vyučovali, jej dostatečně neuspokojila. Nakonec se rozhodl zcela rezignovat na rady druhých a hledat odpověď tam, kde má podle jeho tušení celá záležitost kořeny: ve své vlastní mysli. Reliéfní panely Lalitavistary sféry arupadhatu v horních galeriích monumentu vypovídají právě o Siddhártově meditaci na místě zvaném Bódhgája (v dnešním severovýchodním indickém státě Bihár). Tam usedl v úkrytu koruny stromu a nořil se stále hlouběji do své mysli, rozhodnut najít odpovědi, po nichž pátral. Nebo přitom zemřít.101 Po mnoha dnech a nocích konečně objevil to, co hledal: základní uvědomění, jenž nepodléhalo žádné změně, nezničitelné a bez konce. Když se po šesti letech vynořil z tohoto stavu hluboké meditace, už nebyl Siddhártou. Byl buddhou, „probuzeným“. Ve skutečnosti se probudil do plného potenciálu své vlastní přirozenosti, který byl do té doby limitován představou odděleného „já“ od toho „ostatního“. Tato představa není nějakým chybným konceptem či poruchou osobnosti. Je to komplexní mechanismus pudu přežití, hluboce zakořeněný ve struktuře a fungování mozku, a spolu s dalšími mechanismy je možné jej změnit. Buddha rozpoznal tuto schopnost proměny prostřednictvím introspektivního zkoumání. Způsoby, kterými se chybné koncepty upevňují v mysli, a cesty, jak se z nich vymanit, byly tématem nauky, již poprvé vyložil svým žákům v Gazelím parku. Touto scénou také končí celé série narativních panelů Lalitavistara. 102

4.5

Gandavyuha – cesta poutníka Sudhana za moudrostí Reliéfy Gandayuha vyprávějí příběh závěrečné kapitoly Avatamsaka sútry o

Suddhanově neúnavné pouti při hledání té nejvyšší dokonalé moudrosti. Panely pokrývají celou 3. - 4. galerii a polovinu 2. galerie v celkovém počtu 460.

Během svého pátrání

Sudhana navštíví více než třicet učitelů, ale nauka žádného z nich ho zcela neuspokojí. Na 100

Příloha č. 3.

101

Příloha č. 4.

102

Příloha č. 5.

40

začátku je instruován bódhisattvou Maňdžušrím103, aby našel mnicha Megasri, od něhož dostane učení první doktríny. Jak jeho cesta pokračuje, Sudhana se setká s mnoha postavami – lékařem, bankéřem, mnichem, bráhmanem, princeznou a bódhisattvou Maitrea104. Každé setkání Suddhanu nějakým způsobem obohatí, jsou mu předány specifické doktríny, znalosti a moudrost. Tyto scény jsou vyobrazeny na panelech třetí galerie. Po posledním setkání s Mandžusrím se Suddhana vydá do sídla bódhisattvy Samantabhadry, znázorněné ve čtvrté galerii, která je kompletně věnovaná výuce Samantabhadry. Vyprávění končí poté, co Suddhana dosáhne nejvyšší znalosti a konečné pravdy.105

4.6

Současný stav Buddhistický Borobudur je dodnes místem, kam směřují vyznavači mahájánového

buddhismu a v jehož blízkosti se nacházejí praktikující mnišské komunity. Jednou za rok se koná pouť mnichů od nedalekého chrámu Mendut k Borobuduru, která je součástí jednoho z nejvýznamnějších buddhistických svátků známých jako Vesak

106

– oslavy narození Buddhy

Gautamy, jeho dosáhnutí nirvány i vstupu do parinirvány.107 Přesná doba konání Vesaku je různá a může záviset na jednotlivých buddhistických tradicích, většinou však připadá na první den květnového úplňku. Kromě této události jsou mniši v okolí chrámu vidět jen velmi zřídka. Převážnou většinu návštěvníků dnes tvoří školní zájezdy dětí, dospělých skupin z různých koutů Indonésie a zahraniční turisté. Indonéské muslimské obyvatelstvo se k chrámu vydává téměř výhradně ve skupinách, přičemž na chrám vstupují východním schodištěm (nejdostupnějším místem od vstupu do areálu památky), a dále pokračují přímo na vrchol monumentu. Cestu buddhistických mnichů a poutníků směřovanou doprava okolo chrámu 103

104

105

SOEKMONO, 1976, s. 32-35. Bódhisattva Maitreya = podle buddhistické tradice se bódhisattva Maitreya objeví na Zemi v budoucnosti (zhruba 2 500 let po Buddhovi Sakyamuni), kdy neustále se zrychující svět dosáhne naprostého úpadku a veškerá péče o lidského ducha bude zapomenuta. To bude čas příchodu buddhy Maitrey, který dosáhne plného osvícení a bude učit čistou formu dharmy (viz pozn. č. 89). SOEKMONO, 1976, s. 32-35.

106

Vesak se ve velkém slaví především v zemích, kde je buddhismus převažujícím náboženstvím či zaujímá významné postavení – jedná se např. o Bangladéš, Bhútán, Tibet, Nepál, Indii a v zemích jihovýchodní Asie, včetně Indonésie.

107

Parinirvána (dosl. „plná nirvána“) = stav, kterého po smrti dosahují plně probuzené bytosti označovaný jako „konečné vyvanutí“.

41

následují téměř výhradně jen zahraniční turisté, kteří jsou velmi často vystavováni tlaku skupin indonéských školáků, kteří doufají, že se s nimi „bílí“ turisté vyfotí. Vstupné na chrám se zvyšuje každým rokem, přičemž pro zahraniční turisty činí dnes vstupné 20 amerických dolarů (490 Kč), pro Indonésany je to 30 000 indonéských rupií (56 Kč). Cizinci tedy zaplatí téměř desetinásobek ceny místních obyvatel. Okolo tohoto propastného rozdílu cen se v současnosti strhlo mnoho debat, jejichž rozbor však není záměrem této práce. Podstatné je zmínit, že součet výše uvedených faktorů neblaze ovlivňuje návštěvnost památky zahraničními turisty (téměř výhradními zájemci s hlubším zájmem o historii a poselství Borobuduru), které tak pomalu upadá do zapomnění. Návštěvnost lokálních obyvatel neklesá, zato se v určitých společenských kruzích proměňují výklady týkající se historických okolností vzniku chrámu. Skupina lidí z Institutu islámských studií a pamětihodností (indonésky Lembaga Studi Islam dan Kepurbakalaan) v čele s KH Fahmi Basya (vysokoškolský pedagog univerzity UIN Syarif Hidyatullah v Jakartě) stojí za přesvědčením, že za vybudováním Borobuduru stojí muslimský prorok Sulaiman AS (asi 975-935 př. n. l.) . Tvrzení skupiny je podloženo výzkumem, který se však zakládá pouze na jedné metodě, jenž vyvinul KH Fahmi Basya osobně a nazval ji „matematika islámu“ (indonésky „Matematika Islam“). Různé internetové zdroje zveřejnily Basyův výrok, že po předložení důkazů podá žalobu k Ústavnímu soudu s žádostí o uznání svrchovaného nárokování Borobuduru muslimy. Jeho následným krokem by mělo být plošné přepsání učebnic dějepisu a veškeré literatury týkající se Borobuduru tak, aby byly podle jeho názoru očištěny zkreslující informace o historii této památky. S šiřiteli této teorie, mladou skupinou Indonésanů oblečených v tričku s podobiznou Nabi Sulaiman (proroka Sulaimana), jsem se osobně setkala při návštěvě hinduistického chrámu candi Ceto, která se nachází stejně jako Borobudur v oblasti střední Jávy. Skupina těchto mladých lidí patřící pod Institut islámských studií objíždí všechny významné památky hindu-buddhistické kultury Jávy a dělá „osvětu“ v podobě šíření Basyovy teorie o muslimském původu těchto staveb, jejichž historické pozadí mělo být zkresleno západními historiky koloniální éry souostroví. Z průzkumu internetových zdrojů zabývajících se touto tematikou jsou patrné spíše tendence k odklonu od těchto novodobých radikálních teorií o islámském původu hindubuddhistických chrámových staveb a komplexů střední Jávy. Pozorováním aktuální situace během mých pobytů v souostroví se čtyřletým odstupem jsem si však nemohla nevšimnout 42

narůstajícího tlaku těchto zájmových náboženských skupin a zároveň klesajícího zájmu lokálních průvodců Borobuduru o podání ucelených informací o filozofii a významu stavby.

43

5. Závěr Unikátní a svého druhu ve světě zcela ojedinělá stavba Borobuduru je součástí celosvětové chrámové architektury, která je pro lidstvo cenným zdrojem informací o hodnotách, normách a idejích dávno zaniklých společenství, jež v rámci staletí vynaložily nezměrné úsilí, aby své vědomosti a poznání o tomto světě uchovaly ve své nejčistší podobě pro budoucí generace. Tropické podnebí jihovýchodní části Asie, kde se Indonésie nachází, nepřeje dlouholeté životnosti mnoha materiálů. Z tohoto důvodu se pravděpodobně nedochovalo v rámci zmíněného regionu mnoho literárních pramenů - zdrojů vědomostí o historii a životě dané kultury. S velkou pravděpodobností si toho byli vědomi i stavitelé Borobuduru, a proto se rozhodli své cenné poznání vytesat do kamene, který svou pevnou strukturou měl jako jediný šanci po dlouhá staletí odolat prudkým dešťům a sopečnému popelu tropického nitra Jávy. Významné dynastie, jež stavbu monumentu podpořily, sice místo opustily a chrám tak upadl na několik staletí do zapomnění, paradoxně byl však jistými „osvícenými“ (v obecném smyslu, ne v kontextu práce) kolonizátory za období krátké nadvlády Britů na Jávě v 19. století znovuobjeven a základně zrekonstruován. Díky kooperaci předních světových a indonéských historiků a restaurátorů mohl projít několika dalšími zásadními rekonstrukcemi provedenými za účelem stabilizace jeho stavu, který je dnes pravidelně monitorován. Javánské candi tvoří důležitou součást kulturní tradice celého souostroví, jelikož jsou svědky doby, kdy se oblast dnešní Indonésie dostala do pozoruhodné syntézy kulturních prvků místního (javánského) a cizího (indického) původu. Sloučení zmíněných dvou vlivů postupně formovalo javánskou mentalitu, což se následně odrazilo v architektuře (postavilo se množství chrámů hindu-buddhistického slohu), literatuře a divadle (vznikla řada literárních i dramatickým variací na indické eposy), i státním zřízení (panovník nově zaujal roli dewaraja, „boha - krále“ a jeho sídlo bylo považováno za zmenšený model vesmíru, přičemž on sám dlel v jeho středu). Nová synkretické podoba kultury starověké Jávy zkrátka postihla všechny aspekty každodenního i duchovního života Javánců. Odlesku dávných „zlatých časů“ starověké Jávy, bychom si všimli při návštěvě ostrova i dnes, především skrze stále živé umění javánské stínové loutkohry wayang a výrazovém rituálním tanci. 44

Je však na místě podotknout, že toto unikátní kulturní dědictví Jávy začíná slábnout pod tlakem stále narůstajícího vlivu islámu, jehož postupná radikalizace je téměř hmatatelná, a podobně tak i tradiční kultura skomírá pod tíhou rostoucí globalizace Západu, potažmo celého světa. Je obtížné jasně definovat, co je důvodem tohoto postupného zvratu ve vnímání a využívání stavby obyvateli Jávy v době jejího vzniku před více než dvanácti sty lety a dnešní populací. Kromě tradičních každoročních poutí buddhistických mnichů konaných během oslav narození Gautamy Buddhy se současní návštěvníci nezdržují prohlídkou chrámu déle, než je nezbytně nutné. Průvodci sdělují lidem pouhé okleštěné informace, a to pouze na požádání zájemců, vesměs zahraničních turistů. Valná většina indonéských skupin je průvodci vedena přímo na vrchol monumentu bez zevrubnějšího popisu reliéfů či jeho symboliky. Celosvětový trend konzumace co největšího množství zážitků za co nejkratší čas, nedává prostor pro pochopení a celkové vstřebání poselství Borobuduru, které je do jisté míry záměrně zastíráno muslimskou obcí, která nedovoluje žádné filozofické spekulace mimo rámec islámské víry založené na uctívání jednoho všemohoucího Boha. Stavba jako celek od svého umístění přes architektonický plán, sochy a reliéfní panely, má zcela jasnou strukturu a vnitřní logiku. Každá její jednotlivá část má svůj význam sama o sobě a stejně tak zaujímá své místo v celku. Velký význam Borobuduru jakožto součásti celosvětového dědictví chrámové architektury spočívá v jeho funkci, která netkví v pouhém dekorativním účelu, ale nadto v symbolickém a edukativním přesahu. Navzdory záchraně této unikátní buddhistické památky však zůstává poselství komplexu symbolů a významů, které jsou zašifrovány v architektuře, sochařské výzdobě a význam reliéfů Borobuduru valné většině dnešních návštěvníků skryto.

45

6. Seznam použité literatury BUSWELL Robert, LOPEZ Donald. The Princeton dictionary of Buddhism. Princeton and Oxford: Princeton University Press, 2013. DUBOVSKÁ, Z., PETRŮ, T., ZBOŘIL, Z. Dějiny Indonésie. Praha: Nakladatelství Lidové noviny, 2005. DUMARCAY, J. Borobudur. Singapur: Oxford University Press, 1977. DUMARCAY Jacques. The Temples of Java. Oxford: Oxford University Press, 1986. FORMAN, B. Borobudur: kamenná legenda buddhismu. Praha: Aventium, 2004. GOVINDA Anagarika Lama. Pilgrims and Monasteries in the Himalyas. Crystal Mirror. IV. California: Dharma Publishing, 1991. LARISA. The Magnificence of Borobudur. Jakarta: PT Gramedia Pustaka, 2008 LE HUU PHUOC. Buddhist Architecture. Washington: Library of Congress, 2010. KLOKKE, M. J. Tantri Reliefs on Javanese Candi. Leiden: KITL V Press, 1993. MARZUKI, Y., HERATY, T. Borobudur. Yogyakarta: Djambatan, 1989. MIKSIC, John. Borobudur; Golden Tales of the Buddhas. California, Berkeley: Periplus Editions, Inc., 1990. RAFFLES, S., T. The History of Java. Oxford: Oxford University Press, 1978. SCARRE Chris. Sedmdesát divů světa: Osudy slavných stavebních památek. Praha: Slovart, 2000. SOEKMONO, R. Chandi Borobudur: A Monument of Mankind. Paříž: The Unesco Press, 1976. SOEKMONO, R. The Javanese Chandi; Function and Meaning. Leiden, New York: E.J.Brill, 1995. SNODGRASS, A. The Symbolism of The Stupa. New York: SEAP., 1985. STAAL, F. Rituals and Mantras: Rules without meaning. Indie: Motilal Banarsidass, 1996 SUHARTONO, Y. Selayang Pandang Candi Borobudur. Borobudur: Balai Konservasi Borobudur, 2009. 46

SUTOPO, M. Relief Jataka, Chandi Borobudur. Indonésie: Balai Konservasi Borobudur, 2014. THOMOVI M., S., Z. Tři kroky k nirváně. Praha: Argo, 2010. TRIBE, A., WILLIAMS, P. Buddhistické myšlení. Praha: ExOriente, 2011.

7. Seznam elektronických zdrojů ABIDIN, Daenal. Universitas Nalanda : Membuka Kembali Lembaran Sejarah Tempat Nenek Moyang Kita Berkuliah Di India. [online] Indonésie: Kompasiana Journal, 2014. Dostupné z: http://www.kompasiana.com/jaeabidinmerahhitam.blogspot.in/universitas-nalandamembuka-kembali-lembaran-sejarah-tempat-nenek-moyang-kita-berkuliah-diindia_54f93e47a33311b6078b4953

ADI Ganug Nugroho. KGPH Tedjowulan: Reviving the palave of Surakarta. [online] The Jakarta Post, 2012. Dostupné z: http://www.thejakartapost.com/news/2012/07/04/kgph-tedjowulan-reviving-palacesurakarta.html

APPLETON, M.. XVIIth Congress of the International Association of Buddhist Studies. The ' Jātaka-Avadānas' of the Avadānaśataka – An Exploration of Indian Buddhist Narrative Genres. [online] Austria: University of Vienna, 2014. Dostupné z: https://iabs2014.univie.ac.at/academic-program/list-of-panels/4-buddhist-narrative/

BAGUS Ida. Cosmology and Cultural Ecology as Reflected in Borobudur Buddhist Temple. [online], Frankfurt: Journal of Religious Culture, 2016. Dostupné z: http://publikationen.ub.uni-frankfurt.de/frontdoor/index/index/docId/39753

BEALE, P. From Indonesia to Africa: Borobudur Ship Expedition.[online] Ziff Journal, 2006, s. 17-19. Dostupné z: http://www.swahiliweb.net/ziff_journal_3_files/ziff2006-04.pdf

CHORTEN. Buddhist Art and Architecture: Symbolism of the Stupa [online], 2006. Dostupné z: http://www.buddhanet.net/stupa.htm

EINOO, S. Genesis and Development of Tantra. [online] Japonsko: University of Tokyo, 2005, s. 45) Dostupné z: 47

https://archive.org/details/GenesisAndDevelopmentOfTantra

HATTORI, E. The Dawn of Serenity: Letter from Borobudur. UNESCO Courier [online]. 1994, vol. 47, 7/8, s. 68-73. Dostupné z: http://web.ebscohost.com.ezproxy.is.cuni.cz/ehost/detail?sid=150d9534-7d37-4a96a1c5091342b329a1%40sessionmgr114&vid=1&hid=125&bdata=Jmxhbmc9Y3Mmc2l0ZT1laG 9zdC1saXZl#db=bth&AN=9408307509

I – TSING. Překlad TAKAKUSU J. The Buddhist Religion as practised in India and the Malay Archipelago (AD 671-695). [online] Oxford: The Clarendon Press, 1896, s. 18. Dostupné z: https://archive.org/details/recordofbuddhist00ichi

JING, A. Buddhist Cosmological Diagrams: Borobudur, A Chinese Buddhist Secret Disc, and Shi Discs. Interdisciplinary Humanities [online]. 2007, vol. 24, č. 2, s. 46-81. Dostupné z: http://web.ebscohost.com.ezproxy.is.cuni.cz/ehost/pdfviewer/pdfviewer?sid=092916b3d027-4fe5-8c06-cf67363c46ea%40sessionmgr111&vid=1&hid=125

PADMANABH, S. J. The Story of Sudhana and Manoharā: An Analysis of the Texts and the Borobudur Reliefs. Bulletin of the School of Oriental and African Studies, University of London [online]. 1966, vol. 29, č. 3, s. 533-558. Dostupné z: http://www.jstor.org/stable/611473 PRAMBANAN Temple Compounds – UNESCO World Heritage Centre [online]. Dostupné z: http://whc.unesco.org/en/list/642 MERTA M. Allah Disebut Hyang Widhi [online]. Indonésie: Kompasiana Journal, 2014. Dostupné z: http://www.kompasiana.com/mertamupu.co.id/allah-disebut-hyangwidhi_55d93a074b7a61a01ef535d8

MONIER – Monier Williams. Sanskrit – English Dictionary [online]. Dostupné z: http://www.sanskrit-lexicon.uni-koeln.de/scans/MWScan/2014/web/

N.O. Yogyakarta´s sultans: Carrying on. [online] The Economist, 2012. Dostupné z: http://www.economist.com/blogs/banyan/2012/09/yogyakartas-sultans 48

List Sculpture from Indonesia. Bijdragen tot de taal-, land- en volkenkunde [online]. 2010, vol. 166, 2/3, s. 359-361. Dostupné z: http://www.jstor.org/stable/27868593

SOEDIMAN. Borobudur, Indonesian Cultural Heritage. Studies in Conservation [online]. 1973, vol. 18, č. 3, s. 102-112. Dostupné z: http://www.jstor.org/stable/1505653

ŠTAMPACH, I. O. Buddhismus v českých zemích. [online] Praha: Dingir, 1998, s. 11 – 12.) Dostupné z: http://dingir.cz/archiv/Dingir498.pdf#page=12

TANSEN SEN. The Travel Records of Chinese Pilgrims Faxian, Xuanzang, and Yijing. [online] Souces for Cross-Cultural encounters between Ancient China and Ancient India. New York: City University of New York, 2006, s. 31.) Dostupné z: http://afe.easia.columbia.edu/special/travel_records.pdf

WERNER, K. Borobudur: A Sermon in Stone. Part I. Middle Way [online]. 2005, vol. 80, č. 1, s. 29-38. Dostupné z: http://web.ebscohost.com.ezproxy.is.cuni.cz/ehost/pdfviewer/pdfviewer?sid=f56af18b2302-4d0d-b596-1b33d14fef94%40sessionmgr115&vid=1&hid=125

WERNER, K.Borobudur: A Sermon in Stone. Part II. Middle Way [online]. 2005, vol. 80, č. 2, s. 91-97. Dostupné z: http://web.ebscohost.com.ezproxy.is.cuni.cz/ehost/pdfviewer/pdfviewer?sid=646e2aa5beed-4beb-8f31-08bd6b5d89a2%40sessionmgr112&vid=1&hid=125

WOODWARD, H. W. Bianhong, mastermind of Borobudur? Pacific World [online]. 2009, s. 2560. Dostupné z: http://www.shin ibs.edu/academics/_pwj/three.eleven.php

49

8. Přílohy 1. Obrázek reliéfu ukazuje spící královnu, která sní o bílém slonovi, jenž se stal předpovědí pro zrození budoucího Buddhy. „Ve snu královna Májadévi zplodí budoucího Buddhu ve formě malého bílého slona se šesti zlatými kly, který do ní vstoupí pravým bokem. Současně začíná růst obří lotus, který obsahuje podstatu veškerého stvoření, ze dna oceánu až do nebes.“ (MIKSIC John, 1991, s. 106.)

Královna Mája odjíždí do parku Lumbini porodit prince Siddhártu (dnešní oblast Nepálu).

50

2.

Jedno ze tří setkání Siddhárty po výjezdu z paláce, kde se setkává s nemocným člověkem. Siddhárta si uvědomuje pomíjivost lidské existence.

3. 51

Siddhárta se zbavuje vlasů, stává se asketou a začíná svou pouť za poznáním.

4. Siddhárta v meditaci odolává šípům Máry (buddhistický démon, Pán Smrti). Šípy se díky jeho auře dobrotivosti mění v květiny. Jako množství jiných scén, může být i tato interpretována metaforicky, kdy verbální „šípy“ v rámci lidské komunikace v podobě jedu nenávisti, odsouzení, pomluv apod. se vracejí očištěné, plné pochopení a soucitu.

52

5. Poslední scéna série Lalitavistara. Buddha poprvé předává učení o čtyřech vznešených pravdách svým nejbližším studentům, známé jako „První otočení kola dharmy“.

53