Svět trochu jinak Sborník úvah a esejů k otázkám moderní doby

Radim Lhoták

Svět trochu jinak Sborník úvah a esejů k otázkám moderní doby

Délský potápěč 2011

Předmluva autora Články a eseje v tomto sborníku vznikaly v letech 2006 až 2010. Vycházely na nezávislých internetových magazínech, výjimečně si našly prostor na stránkách tištěných časopisů, jež se netěší širokému zájmu. Ani v rámci svobodného internetového fóra nebyl však jejich osud jednoduchý. Prvním domovskou rubriku s názvem „Svět trochu jinak“ mi přidělil vydavatel politicky nekorektního webzine „Zvědavec“ Vladimír Stwora. Odtud pochází také název sbírky. Prostor ke svobodnému autorskému publikování ukončil spor s několika prominentními čtenáři magazínu Zvědavec o názorové zaměření článků i vehemenci, s jakou jsem je obhajoval ve veřejné diskusi. Významný počet textů vyšel na pravicovém politickém magazínu Virtually. I zde však sehrála roli cenzura vydavatelky, která odmítla zveřejnit například články s národoveckou tématikou. Největšího porozumění se mé tvorbě dostalo na internetovém portálu Délský potápěč, kam jsem byl rovněž přizván k redakční spolupráci. Redakčnímu týmu Délského potápěče vděčím rovněž za to, že tato sbírka spatřila světlo světa. Osud, s jakým se potýkají následující texty, je vcelku příznačný pro současnou dobu. Naše civilizace prochází mnoha krizemi. Mluví se o krizi hodnot, krizi rozumu, krizi identity, krizi společenské, morální i duchovní. Jejím znakem je odcizení člověka všemu, co z něho dělá bytost kulturní a zakotvenou v řádu hodnot, které dávají jeho životu pozitivní obsah i smysl. Zdá se, že ptát se po smyslu života dnes nenachází vstřícnou odezvu. Moderní společnost takovou otázku vyřadila ze zorného úhlu svého zájmu. Totéž platí o otázce pravdy, spravedlnosti či tak zásadních hodnotách člověka, jakými jsou lidské ctnosti. Chybí obecný duchovní kontext, v němž by takové otázky vůbec mohly být položeny, natož aby na ně byla hledána jednotící odpověď. Čím více se z lidského života vytrácí pozitivní obsah pojmu lidství a jemu odpovídající tradiční mezilidské vztahy, o to častěji se skloňují pojmy, které jsou pouhou ideální vizí spravedlivé společnosti postavené na jedinci emancipovaném proti všem dřívějším hierarchiím ustáleným ve společenském organismu cestou zkušenosti a společenské praxe. Patří sem pojmy jako demokracie, rovnoprávnost, svoboda jedince, lidská práva, sociální spravedlnost, diskriminace a další. Uvykli jsme názoru, že novodobé sociální a politické systémy jsou výsledkem přirozeného vývoje od starých a přežitých společenských řádů k novějším organickým strukturám, jejichž obsah lépe odpovídá modernímu pokroku ve vědě, technice i v poznání a osvobození člověka od závislosti na jeho každodenním údělu existenčního obstarávání. Myslíme si, že moderní doba přinesla vyšší kvalitu do našeho života. Takový dojem ovšem může najít své zastánce pouze pod vlivem masové ztráty historické paměti a v mnoha směrech je podporován ideologiemi, které překrucují, ne-li zcela lživě vysvětlují lidskou zkušenost našich předků a význam tradice pro kulturní obsah života každého člověka. Lidské myšlení a životní pocit se odvíjí od významů, jaké člověk přikládá znakům a věcem, které ho obklopují. Významy a hodnoty mají odraz v jazyce. Velmi záleží na tom, jak s tímto nástrojem vzájemného dorozumění zacházíme, jakou váhu dáváme slovům, jak se dokážeme sjednotit na pojmech a dát jim smysluplný a spojující obsah. Právě manipulace s pojmy, vyprázdněný význam slov 2

a bezobsažný jazykový projev umožnily, že se ze všech sfér lidské činnosti a jejího myšlenkového obsahu vytratilo sdělení a smysl pro jím zjevenou pravdu, neboli podstatu dobra a zla. Duchovně a filosoficky rozředěný základ světového názoru nejasně uchopeného z pozice individua a odcizeného subjektivního vnímání má potom za následek, že příslušník západní moderní civilizace nemá žádný vědomostní vztah k silám, které ovládají a určují jeho život. Žije dokonce v pocitu, že nemají konkrétní lidské hybatele, že jsou výrazem jakéhosi matrixu globální organizace industriální a trans-humánní společnosti, v níž se odehrávají samovolné děje mimo individuální kontrolu. Tyto síly si však žijí vlastním životem a na masy ovládaných neberou prakticky žádný ohled. Jejich moc je zprostředkovaná politickým systémem, který jim snímá tvář a nečiní je odpovědné za stav věcí. Jen tak si mohou užívat neslýchaného bohatství a zacházet se světem jako gambleři s virtuální realitou v počítačové hře. Cílem textů v této sbírce není obsáhnout problematiku moderní doby v celé její šíři a podstatě. Nakonec vznikaly jednotlivě jako spontánní reakce na jevy a myšlenky, které ovládají společnost a panují ve většinovém názoru lidí. Jejich cílem není ani dát návod, jak se vymanit ze stávajícího lidského úpadku. Aby to bylo možné, je nejprve nutné si přiznat, že o skutečný úpadek jde, že cesta západní civilizace nesměřuje vzhůru k lepším zítřkům, ale právě naopak. Dále je nutné opustit dogmata a významy, které dosud lidé mají v představě jako dobré a žádoucí, a názory, že jejich realizace dosud pokulhává na nedostatečném stavu vývoje člověka a jeho přizpůsobení novým podmínkám. Mám na mysli liberální představy pokročilé společnosti rozumu, tolerance, rovnosti, sociálního inženýrství, univerzální spolupráce, lásky a vzájemnosti bez ohledu na původ, vyznání či společenské postavení. Není pravdou, že více demokracie či více rovnoprávnosti je řešením stavu totalitní zvůle a sociálního bezpráví. Je třeba redefinovat většinu pojmů a dát jim původní, pravdivý a nematoucí obsah. Je třeba znovu objasnit, co je to lidská svoboda a důstojnost. Je třeba odkrýt masku všem liberálním utopiím a začít přemýšlet, co se za nimi ve skutečnosti skrývá. A právě poukázat na hodnotu věcí v jejich skrytosti, navést mysl čtenáře do směru, jímž dokáže podobným dogmatům a manipulacím čelit, to je pravý smysl tohoto sborníku. Radim Lhoták

3

Věc názoru Stalo se již zvykem jistého životního stylu mít vlastní názor na věci okolo nás, nazírat svět a vidět život z vlastního pohledu, z vlastního zorného úhlu. Dokonce věc názoru a nezávislost jeho stanoviska, právo na to mít vlastní názor se stalo synonymem svobody a demokratického smýšlení moderní společnosti. Kde končí společné vědění, nastupuje subjektivní názor. Kde končí kultura, začíná odcizení a svévole. Kde začíná svévole ničím neurčeného lidského jednání, tam končí svoboda být někým a z člověka se stává bezejmenné nic. Názor evropského člověka je odvozen z nazírání a souvisí s jeho zrakovým smyslem, se schopností vidět. Jsme potomci divokých kmenů prohánějících se v lůně mnohotvárné a mnohozračné přírody. Pocházíme z národů, které osídlily bujné hvozdy středního zeměpisného pásma a jako takové byly nadány obrazností, jejich představy o světě se utvářely ve vidinách a viditelných symbolech, jejich řeč hledala spojující významy v posvátných místech, stromech, v letu ptáků, v srdnosti šelem či v moci nedostižných dravců. Věc názoru je spojena s místem a postavením, z jakého nazíráme svět kolem nás. Zorný úhel je tím subjektivním klamem, jímž vnímáme svět tak, jak se nám jeví odrazem v našem oku. Nazírat věci je něco jiného, než tyto věci myslet. Je zajímavé, že všechny pojmy jazyka, kterými my Evropané označujeme vlastní uchopení či ztrátu reálné skutečnosti, nějak souvisejí se zrakovými vjemy či neskutečnými vizemi: Názor, nahlédnutí, nadhled, přehled, vhled, vid, zřetel, nazření, prozření, jasnozřivost, prozíravost, prozřetelnost, zázrak, přízrak, vidění, vidina, zdání. K tomu, aby lidé byly schopni zahlédnout pravdu, a pravda byla vždy spojována s nazřením objektivní reality, jež dávalo každému společenství naději na společný názor a vidění společné cesty, nuže k tomu, aby člověk nebyl obětí klamu vlastního názoru, bylo nutné dát lidem světlo, mnoho světla, záři božské jasnozřivosti, aby prohlédli v jednotě společného názoru, aby uvěřili moudré řeči zkušených starců, jejichž nazírání nebloudí v temnotách žádosti a sebestřednosti. A hle, právě nedostatek světla, temnota plná falešných zjevení, plná mihotavých přízraků, byla příčinou zmatení názorů, pouze člověk bez jasného nadhledu žil v pocitu, že jeho vlastní názor je tím podstatným zřetelem pro jeho kroky životem. Pouze člověk ve stínu vlastní nevědomosti a slepoty mohl věřit tomu, že hodnotou jeho osobnosti je svérázné subjektivní vidění, že jeho převahou je originalita vlastního názoru. Takový člověk byl vždy v minulosti považován za blázna. Poněkud jiný způsob vnímání světa přísluší národům, jejichž životní prostředí nebylo obdařeno tolika rozmanitými věcmi k vidění. V pouštích orientu nebylo co nazírat a duchovní vyvolení nehledali v pustině nahlédnutí podstaty světa, nýbrž hledali osamělé místo, kde utichají lidské hlasy, kde nejsou slyšet hašteřivá a zmatená slova nevědomých sluhů lidského mínění, kde ztrácejí všechny viditelné věci na významu a je slyšet nebeskou hudbu vesmírné harmonie, kde proud kosmické energie je cítit zápalem nekonečného smíření.

4

Východní duchovnost nenazírá, nýbrž naslouchá, cítí a hledá cestu dovnitř, do imanentních tišin lidského srdce, nikoliv ven do rozlehlých končin viditelného světa. Názor člověka je pro buddhistického mistra bezcennou záležitostí. Důležitá je mysl a vědění, svět může být uchopen ve své pralátce a nejniternější podstatě pouze duchovní kontemplací, nikoliv viděn nebo nazírán z místa lidského postavení ve světské realitě. Dvě zemská pokolení lidí dospívají ke společnému chápání světa v jeho vyšším smyslu, jedno cestou světla a prozíravého vhledu za horizont subjektivního názoru, druhé nasloucháním nejniternějším ozvukům vesmírné jednoty oproštěné od rušivého křiku prostoduchých řečníků a světské marnivosti. Tak co, milí čtenáři, ještě je vám milé naslouchat rozmanitým názorům a nechat se inspirovat nepřehlednými houštinami lidského mínění? Ještě se pyšníte svým názorem, který je tak odlišný od názoru druhých, a jímž uzrála vaše jedinečnost? Potom vzpomeňte, že se navracíte do prehistorických dob civilizace a kultury prostého chaosu, z něhož člověk před tisíci lety povstal cestou duchovního sjednocení na principech dobra a společného směřování. Dobro mělo transcendentální nebo imanentní založení, společné směřování potom původ v lásce a vzájemné jednotě názoru, jinými slovy v kultuře a v osvojených tradicích smysluplného společenství. Je na čase tyto tradice obnovit. Je na čase chopit se neměnné podstaty lidství a najít pravý smysl života ve vzájemnosti, v moudrosti našich předků, v pochopení naší moderní krátkozrakosti, v citlivém návratu k přírodě.

Morálka ovládaných Zjistili jsme, že ve všech hlavních morálních soudech dospěla Evropa k jednomyslnosti, počítaje v to i země, kde vládne evropský vliv: v Evropě se zjevně ví to, o čem se Sókratés domníval, že neví, o čem onen slavný had kdysi přislíbil učit – dnes se „ví“, co je dobro a zlo. Pak ovšem musí znít tvrdě a špatně doléhat k sluchu, když stále znovu trváme na jednom: co se tu domnívá, že ví, co tu svou chválou a hanou velebí samo sebe, je instinkt stádního zvířete jménem člověk. Slovy Friedricha Nietzsche uvádím na zřetel nás Evropany, naši prostoduchou víru, že to, co bylo nastoleno jako vrchol evropského duchovního vývoje, je oprávněno nazývat se „demokratickou vymožeností“, naši parlamentní demokracii, v níž sociální moralisté, křesťané a liberální nemehla svádějí boj o rouna strachem opelichaných ovcí a ze svých morálně zatuchlých kabinetů se předhánějí, kdo nalezne nejpřijatelnější způsob, jak z nás ostříhat poslední zbytky hřejivé vlny, již tak dost ochablé nedostatkem potravy k posilnění naší zmužilosti. Nedivme se, že je s námi zacházeno jako s lůzou. Poslední, čím se ještě projevuje naše lidskost a pronikavá vůle, je umění nadávat. Nadáváme na politiky, na elitu, na intelektuály, na kantory, nadáváme jeden na druhého, nadáváme do větru internetové změti pomluv a hloupostí, jako kdyby vše, čím se umenšuje naše naděje na důstojný život, se nás vůbec netýkalo. Jakže, máme být plotem obehnanou školkou zakrslých polodřevin těm, kdo nám vládnou? A kdo nám vládne? Státní mašinérie? Ten paskvil byrokratické organizace lidí, který má zajišťovat společenský pokrok, sociální jistoty, naši obranu, náš chomout rovných práv a povinností? Nebo naše slavná a všemi užvatlanými jazyky skloňovaná elita, ona špičková oligarchie, která zachází se světem jako s virtuálním modelem počítačové hry, zatímco přisypává žetony investovaných miliard na to či ono 5

konto technologické magie, hry na Pána stvořitele, dobyvatele vesmíru, na válečné pletky s tou kterou národní či náboženskou posedlostí po odumírajícím, profánním ideálu lidské převahy nad hmotou? Je tomu dost rozumět? Máme všichni na mysli tu stejnou elitu, která míchá karty vrtkavé Fortuny na poli světodějného kolbiště tržní ekonomiky jenom proto, aby neumřela nudou? Ach, vy slabí, pokoření, osamělí, cetkami ověnčení, vy zevlouni překrmení zbytky od večeře Páně, vy toulavé a vyšeptalými zvonci jedinečnosti opásané kusy stáda, snad máte naději, že nějaká vyšší síla či nějaká vesmírná konspirace vyvolených vám určí smysluplný úděl, vyústění vašich přízemních tužeb ve spravedlivý řád bez vašeho přičinění, bez vaší vlastní vůle k moci? Není pochyb, nic ze žírných statků, které plodí potravu, nic ze zdrojů země, jež přinášejí růst a prosperitu, vám dnes nepatří. Vše jste nechali propadnout hrabivosti kupců, z nichž se stali zlatem vyšňořené panské figurky globalizace, kumulace kapitálu, rokujících loutek za železným plotem, v oné komedii del l‘arte, kde z ligy mocných upachtění a poblouznění vědci v nedostatku vědění snad tropí si žerty. O jaké moci to mluvíte? O jakých piklech skrytých v hlubinách pavoučí sítě a zchytralého švindlu se vám zdá? Jak se mohlo stát, že jste se do té sítě lapili jako mouchy hledící na svět skrze labyrint složených očí a nesourodých vjemů? Není toto onen svět řízený vyšším principem všemohoucího Boha a věčné blbosti? Hle, ve jménu ducha, rozumu a dělby práce zrodil se člověk, aby z divokých hvozdů vytvořil zahradu, místo svého tvoření, rozjímání, lásky a odpočinku. Veškeré bohatství oligarchů vykvetlo z vašeho umu, na vašem úsilí a přičinlivosti stojí a padá dodnes. Kdo z vás učinil disponibilní zdroje? Kdo vás přirovnal k hromadě surového železa? Kdo vás nutí chovat se jako položky zásoby? Jako tažný dobytek ustájený v intenzivním chovu moderních států? Co vám brání spolčit se navzdory těmto státům, které jsou jediným nástrojem reálné moci těch, jimž starost o vaše štěstí a blahobyt dosud neleží na srdci? Co vám brání odkázat tyto státy do mezí vaší vlastní delegované pravomoci a postavit se čelem proti skutečným vykořisťovatelům vaší práce? Je vaší vlastní věcí neprodávat se lacino. Pouze lidé poddaní cizí vůli, ovládaní vlastní slabostí mluví o jediném dobru a zlu pro všechny. Morálka lidí svobodných nemoralizuje, nesoudí ani nereptá, ale hoří pro společnou věc. Dejte oligarchům na vědomí, že nemohou rozhodovat o vašem využití bez vás, že nemohou disponovat s vašimi lidskými možnostmi bez toho, aby sami pro vás zajistili důstojné životní podmínky a životní prostředí z prostředků, které vy pro ně vytváříte. Učiňte je odpovědnými za tento svět. Staňte se jejich hrdými partnery a ne sluhy naplněnými nenávistí. K tomu se však musíte spojit ve společném zájmu, množstvím v pospolitosti vytvořit protipól jejich nadřazenosti. Nebo jste tak líní, tak podezřívaví, tak závistiví, tak lhostejní, tak umenšení, že nejste schopni se ani chopit stejného konce provazu s vlastním bratrem? Život je přece to, o co nám jde, náš vlastní život, svoboda a sebevědomí, hrdost a vědomí síly. Je opravdu nutné děsit se každé snahy, každé ideje podložené silou ducha i vznešenosti, s níž bychom se měli stát skutečnou součástí celku, ztotožnit se ve společné vůli i víře, podrobit se společné věci a třeba i vůdčí roli těch, jimž není cizí myšlenka vzájemnosti, smyslu této vzájemnosti a cesty, která má ve svém směrníku řád, duchovní pospolitost, boj za osvobození člověka skrze jednotu a oběť ve prospěch celku? Být někým znamená nebýt sám v sobě, uzavřený v soukromé, zženštilé a individualistické přízemnosti. Být někým znamená vědět, kam patřím, pro jaký nadindividuální cíl hoří mé srdce, na jaký oltář kultury a vpravdě pohanské mužnosti zapaluji své oběti, o jaký kmen mi běží, aby sílil a v rozkošatělém větvoví vzpínajícím se ke klenbě universa vydával své plody. Je opravdu 6

nutné tlachat o nezávislosti, o svobodě jednotlivců bez moci zapřažených do sítí tržních mechanismů postrádajících ducha, lidskost i vědomí, o právu člověka na sebeurčení bez společného smyslu, pravdy a vědění, bez kultů vyššího řádu, jimiž jsme určeni ke společnému údělu, a přitom osočovat, snižovat každý obrodný hlas mluvící o jednotě, harmonii či přirozené hierarchii jako útok fašismu či totalitarismu? Je opravdu nutné umírat?

Úskalí liberalismu Liberální poklesky

Když se řekne liberální, vybaví se svobodný. Řekne-li se liberálně demokratický, pro mnohé to znamená ještě něco víc než svoboda, je to vláda lidu ve jménu svobody jedince, je to volnost a rovnost udělená lidem z lidu. Jakže, lid sám sobě má být dárcem svobody bez boje? Lid si hájí svoji svobodu v demokratických volbách proti sobě samému? Je navýsost podezřelé, když mocní tohoto světa křičí: Jsme svobodní, já, ty, on, my všichni na západě, a svobodní zůstaneme, pokud budeme dále bránit náš ideál svobody, naše vyspělé liberální hodnoty proti všem temným silám minulosti a východního fanatismu. Je krajně potměšilé, když diktátoři kážou svobodu ovládaným. Je neslýchaně lstivé, když bohatí bohatnou z koster námezdních robotníků a svůj majetek i moc nazývají výdobytkem či dokonce právem svobody. Něco nepravého, něco lživého se nese ze zatuchlých koutů naší globální vesničky ověnčené hesly liberalismu. Liberální mření Nikdy v historii neměl pojem svoboda tak špatný zvuk, jako má dnes. Nikdy nebyl nesen ústy tak bezpáteřních chamtivců a patolízalů moci, jako dnes. Nikdy nebylo slyšet tolik zženštilých vyvolávačů neřesti a obmyslné pop-kultury, jako dnes. Nikdy nebyl normou civilizovaného člověka plebejsky podřadný odpor ke všemu duchovnímu, vzdělanému a zbožnému tak, jako dnes. Nikdy nebyla úcta k pravdě a lidským ctnostem věcí posměchu, jako tomu je v dnešním západním světě zrajícím na univerzálních hodnotách svobody a demokracie. Jsme svědky morálního výprodeje člověka, zchytralosti zevlounů a lovců konzumních požitků. Z obrazovek televizorů na nás zprava i zleva civí cynický škleb politických tlustokožců, kteří ztratili poslední špetku svědomí i dobré míry ve splétání pavoučí sítě zákonů, jimiž se nás snaží znehybnit v ohradě politické korektnosti a individualisticky bezzubé lhostejnosti ke všemu, co nese označení věc veřejná. To vše ve jménu liberální demokracie a trhu otrocké práce, jako výdobytek moderní doby a jejího pokroku. Liberální stát volného trhu a směny lidské důstojnosti za příděly hmotných požitků představuje nejděsivější a nejrozkladnější podvod na touze člověka po svobodě v celých dějinách lidstva. Jeho dopad je tak zničující, že moderní člověk dokonce ztratil představu o tom, co to znamená být svobodný, žít nezávisle na cizí moci a dobývat si svůj chléb ze země, která je jeho domovem i vlastnictvím. Vědomí lidí o vlastním právu na svobodnou existenci bylo potlačeno tak zrůdným způsobem, že dnešní vazal moderního státu si svoji vlastní bídu a sklíčenost vykládá jako osobní selhání hodné sebeupálení. Namísto doutnajícího odporu nastoupilo sebemrskačství, namísto duchovní útěchy kněze se rozléhá vřískot kariérou posedlých nevěstek rovnoprávnosti bičujících své 7

mátožné muže výčitkami a pohrdáním za to, že dost neuspokojili žádosti jejich i jejich dětí. Syn ponižuje svého otce a žádá mzdu za svůj marnotratný život, matka za podpory soudů vydírá jeho otce přikázanými alimenty. Buďme poctiví alespoň ve chvíli smrti a netvařme se, že umíráme v blahobytu a sociálním smíru. Žádnou potupu nevyváží vybrané sousto cukrářského umění, žádný žalář neusmíří porobenou duši nápojem podávaným ve zlaté číši. Svobodu jsme nadobro ztratili. A nejen svobodu, ztratili jsme i sami sebe. Co přinesl světu liberalismus? Abychom si dokázali odpovědět, je třeba se ohlédnout zpět, osvěžit paměť a dopřát sluchu dobám, kdy člověku svoboda byla vším, kdy muž raději volil smrt, než život v otroctví. Byly to doby vlády aristokracie a moci bohů, země řízené hlavami panovníků, patricijských rodů, kteří za své dobro i zlo přinášené státu ručili toutéž hlavou, s níž kráčeli do boje za svým předsevzetím. Liberalismus z nich učinil kupce, nectné mamonáře skrývající se za zády lidsky podřadných loutek, těch politiků a stranických zastupitelů, kteří nám dnes určují existenční meze a sociální příděly. Tažení proti řádu a tradici Liberálně společenský ne-řád volného trhu ve svém vítězném tažení proti řádům a tradicím starého světa jednou pro vždy určil za majitele nového světa kořistnickou třídu zbohatlíků, jimž nic lidského není svaté. Liberální hospodářství otevřelo cestu bezohledným spekulantům, aby vyvlastnili půdu svobodných rolníků, aby zlikvidovali umění a živnosti nezávislých řemeslníků. Tak vznikl proletariát, ona armáda ubohých námezdních dělníků, jejichž neslýchaný otrocký úděl bylo třeba učinit snesitelný. Liberalismem nadřazení oligarchové proto uzavřeli dohodu s duchovní elitou, aby nevolníkům pod mocí jejich neomezeného soukromého kapitálu, bezzemkům a nemajetné chudině namluvili, že jsou pracující třídou, z jejíž přičinlivosti rozkvete lepší pokrokový svět bez fyzické dřiny a starosti o hmotné prostředky jejich potomků. Stačí jen, aby byli solidární k sobě navzájem a nesnažili se ničit soukromý majetek svých bohatých chlebodárců. Tak vznikl moderní sociální stát. Stát, jehož vrcholná forma globálního korporativismu a nadnárodního kapitálu učinila oligarchy vlastníky nejen výrobních zdrojů, ale i celých zemí, jejich přírodního bohatství a duší lidí, kteří v nich přebývají. Pokrytectví a lstivost mocných tohoto světa jde tak daleko, že v době, kdy žijící generace západního světa již ztratila paměť o svobodném duchu svých předků, neváhají manipulovat vědomí lidí tezemi, že liberální demokracie je to nejlepší, co dosud lidstvo vymyslelo, že svoboda člověka je garantována listinou základních práv jednotlivce a jeho svobodou slova, jako kdyby v minulosti opravdu svobodný člověk měřil vlastní svobodu psaným výnosem o tom, co je jeho právo a co ne, jako kdyby v minulosti svobodný muž vážil slova podle toho, co je mu dovoleno říci a co ne. Ach, jaká je ta naše svoboda! Nemáme vůbec nic z toho, co člověka činí svobodným. Nemáme vlastní půdu ani zem, která by byla našim výlučným domovem a vlastnictvím. Nemáme rodiny ani klany, pro něž by byl náš život stejně drahý, jako statečnost a čest jejich otců. Většina z nás nemá vlastní keř ani strom, z něhož bychom si mohli volně utrhnout plod, nemáme čistý pramen vody, z něhož bychom mohli napojit žíznivé tělo bez mrzkého poplatku. Zdarma a svobodně nevykonáme ani vlastní tělesnou potřebu. Jako občané liberálního státu jsme povinni tomuto státu odvádět daně a sociální pojistné za to, že vůbec dýcháme. Za všechno musíme platit penězi, a na to, abychom peníze dostali, musíme otročit v námezdních zaměstnaneckých poměrech, v nichž máme cizí mocí předepsáno, kdy musíme

8

pracovat, kdy máme vyměřen čas na odpočinek a jaký je náš nárok na přiměřené požitky z odvedené práce. Komunismus jako zrcadlo liberalismu Mírou veškeré hodnoty se stalo mínění lidu, zdání otrockých duší zmanipulovaných sdělovacími prostředky, reklamou a tržní nabídkou. Tento lid již přestal vychovávat své potomky k morálce a lidské hodnotě, přestal je učit tradicím, kultivovanosti, cti a vědění o tom, jaký život člověka je svobodný a jaký ne. Pouze zženštilá mysl propadlá subjektivní zaujatosti, marnivosti, individualistické ctižádosti a honbě za požitky chválí liberální stát za výživu sebe i svých dětí, za jeho příděly sociální péče a opičí starostlivost o potomky, za vymezení rovných a zákonem daných práv žen proti mužům, jako kdyby dříve rodina byla kolbištěm, v němž se řeší postavení otce, matky, rodičů a dětí rozhodčí mocí veřejného práva jako na rynku. Bůh suď, jak hluboko jsme to klesli, když dítě, žena i sexuální deviant volají po rovnoprávnosti. Jediné, v čem jsme si rovni, je právě a jen ten náš otrocký úděl. Když už mluvíme o rovnosti, s níž liberalismus získal podporu nejnižších vrstev, tak jako komunismus, který je jen vypjatým extrémem liberální nabubřelosti: Rovnost mezi lidmi, aby mělo vůbec smysl o ní mluvit, musí být nadiktována a udržována represivní mocí. Bez násilí a diktátu vyšší moci nemůže být dosaženo rovného postavení mezi lidmi, nikde, nikdy a v ničem. Rovnoprávnost všech se všemi vyžaduje kladivo na srážení vyčnívajících hlav. Skutečná rovnost v právech a v nárocích cti bývala výsadou vznešeného stavu. Leč není pochyb, liberální stát baží po rovném údělu svých otroků a je pro ni ochoten učinit vše, aby společenské líhně lidských zdrojů ve službě oligarchů oplývaly poddajností a smírem, aby matky rodily požehnané disponibilní zásoby pro budoucnost, nejlépe bez odbojného vlivu otců. Základní metodou nastolení takových rovnostářských poměrů je atomizace společnosti, zničení rodinných svazků, potření otcovské moci a podpora lidského odcizení ústící v beznadějnou osamělost individualizovaných jedinců. Jak je ten náš liberálně tržní svět technologicky vypiplaný, a přitom úplně k ničemu. Nemá smysl, abych tady mluvil o duchovním rozměru lidského bytí, o kultuře a lidské zkušenosti nesené věděním otců a jejich pamětlivým vedením. Nemá smysl, abych tady mluvil o lásce a lidskosti. Nikdo by mě stejně neposlouchal. Otrok není hoden takové ušlechtilosti, otrok nemá nárok na lásku, protože milovat dokáže jen člověk hrdý a svobodný. Je neskonale smutné, že lidská paměť je tak krátká a dokáže tam, kde je potlačeno dějinné chápání, vidět přítomný stav jako nutný, pokud může uspokojit přízemní potřeby a sklony člověka. Stačily pouhé tři generace vystavené lžím a potlačování kulturní tradice, aby liberální ideologie všeho druhu učinily z národa nekulturní stádo zvířat, z rodiny zápasnický rynk mužů a žen, ze svobody otrocký úděl, bez chápání souvislostí a myšlenky na změnu. Nevím, zda se ještě dočkám nového vzedmutí mysli, čerstvého proudu rozhánějícího stojaté vrstvy zkaženého vzduchu v této naší duchaprázdné kotlině. Pokud se ale přece jenom takový pohyb najde, bude muset být ryze konzervativní, duchovně více než sublimní, aby dokázal vstřebat nejhlouběji ponořené a lidskou nabubřelostí zakopané prameny moudrosti, posvátné texty mudrců ukrytých na věčnosti, ztracená mystéria vyššího vědění těkajícího z trosek dávných a zapomenutých dómů smíření, z utichlé řeči druidů, z útržků legend zavátých za Héraklovy sloupy, z kázání pohanských kněží, z věštných znamení starověkých bohů, z posvátných lesních zákoutí a prostranství, kde se již

9

dlouho schází pouze divoká zvěř, aby naplnila nitro živoucí energií přírody a věčným poznáním, jaké člověku moderní doby beznadějně uniká.

Svoboda a moc Dějiny posledních staletí se vyznačují liberálním bojem za svobodu člověka. V tomto boji jde především o svobodu jedince, o jeho emancipaci proti všem silám, které se ho snaží omezit svoji mocí. Málokdo si ale dnes uvědomuje, že prvotním nepřítelem pro liberalismus se stala moc sama o sobě. Celé plejády liberálních myslitelů řeší otázku antagonismu mezi svobodou a mocí. Cílem liberálního hnutí je demontáž jakékoliv moci. Výsledkem je současná destrukce moci a vznik civilizace, v níž bezmocný jedinec, jako základní element, jemuž je jakákoliv moc upírána, podléhá obludné moci moderního státu, kde moc konkrétních odpovědných jedinců je rozmělněna do anonymní moci institucí podléhajících stejně nelidskému právnímu řádu. Žádná lidská společnost se však neobejde bez organizující struktury moci, proto v pozadí liberální destrukce moci se otevřel zcela neomezený prostor pro plíživou moc oligarchie, její reálné despocie postavené na vlastnictví zdrojů a peněz, despocie, která nemá svého vládnoucího představitele, která nemá žádnou odpovědnost ani ohled k ovládanému jedinci, despocie bez jakékoliv kontroly a možnosti odporu, despocie skrytá za zády politických loutek zmanipulovaných penězi a zacházejících s populací bezmocných jedinců jako s bezduchým materiálem. Abychom pochopili význam i důsledek liberálních idejí svobody, je nutné se podívat, jakým způsobem se liberalismus postupně vypořádal s mocí ve jménu svobody jedince. Předliberální společnost se vyznačovala mnohovrstevným a více úrovňovým rozdělením moci orientované ke konkrétním jedincům či společenstvím. Přirozená mocenská struktura společenských vrstev, stavů a zájmových uskupení vytváří stejně přirozený řád hájený rozmanitou hierarchií autorit. Ve zdravé organické společnosti představují tyto autority záruku spravedlnosti a úcty k pravé hodnotě člověka. Postup liberální destrukce moci a kulturní hierarchie hodnot Liberalismus ve své nenávisti k libovolné moci si jako první vzal na mušku moc nejvyšších vládců. V prvé řadě šlo o svržení moci feudální, zrušení monarchie jako výrazu absolutní nesvobody. Snad nelze upírat této první snaze lidsky ospravedlnitelný účel, pokud si uvědomíme, že feudální systém moci, coby hegemonie trůnu a oltáře, představoval ve své době první patologický stav rozdělení moci v historii lidstva. První dualismus absolutní či universální moci šlechty a katolické církve proti křesťansky pokořenému zbytku populace není nic přirozeného. Vznik první sociální nesouměřitelnosti mezi feudály a poddanými je toho přesvědčivým důkazem. Nutno však poznamenat, že tento dualismus se stal předobrazem současného dualismu universalistické moci moderního státu a jeho stejně pokořených občanů. Rovněž sociální nesouměřitelnost mezi dnešními elitami a zbytkem populace je astronomická a nelze ji ničím ospravedlnit.

10

Ocitáme se v podobných feudálních poměrech jako za středověku, rozdíl je jen v tom, že bezmocní křesťané žili v pokoře duchovní před Bohem a existující mocí, která představovala výraz boží vůle. Podobnou pokorou však byli zavázáni i samotní vládci, jimž byla přiřknuta moc posvěcením, nikoliv jen z vůle jich samotných. Středověk nezlikvidoval docela stavovskou strukturu moci. Vedle nejvyšší a vládnoucí šlechty existovala i šlechta nižší, dále pak statkáři, cechovní mistři, měšťanské vrstvy a vposled i finančníci a obchodníci jako svobodné stavy. V moderním státě jde však o paušální pokoření jedince jako člověka, degradace jeho osobnosti z její lidské podstaty na materializovanou položku disponibilní zásoby k použití ve prospěch oligarchie. Tato nová „šlechta“ se oproti minulým feudálům skrývá před zraky lidí za volným trhem a státními institucemi, v jejichž čele stojí politici, jako pomocné elity těchto oligarchů. Další obětí liberalismu se staly ony svobodné stavy disponující mocí hned po vládnoucích šlechtických rodech. Jejich likvidace byla dílem nastolení tzv. svobodného trhu a nástupu kapitalismu, který nepřiznal nikomu jinou cestu k moci, než kapitalistickou soutěž opřenou o individuální prospěch těch, kdo z této soutěže vyšli jako vítězové. Moc a bohatství patří schopnějším, vítězství silnějším. Pokrytectví liberalismu spočívá především v tom, že proti všem dosavadním snahám filosofů a humanitních myslitelů, jimž šlo především o člověka a jeho povznesení cestou péče o duši, se postavil primitivní zákon silnějšího odpovídající prvobytně pospolné společnosti. Z trhu se stala džungle a z člověka bezkulturní a všem civilizovaným výdobytkům odcizený tvor bez zastání, odkázaný na boj každého s každým, v němž vládne jen právo silnějšího. Jediným záchytným bodem se mu stal sociální stát a jeho almužny těm, kdo v tomto boji zůstali vzadu. Po výtce nutno poznamenat, že cílem liberalismu jako takového samozřejmě nebylo zotročení populace oligarchií, pouze zrušení moci jedinců zděděné jejich původem či příslušností k té či oné společenské vrstvě. Anonymní diktát oligarchie a otroctví námezdních sil je pouhým nutným důsledkem stavu, který jeho přičiněním vznikl. Jako poslední úroveň společenské moci přišla na řadu moc otcovská. Jejím zrušením se z rodiny stal trh sobeckých zájmů a boj každého s každým stejně jako v celé společnosti. Rozklad rodiny a jejích lidských a duchovních hodnot byl opět nutným důsledkem liberálního tažení proti moci jako společenskému zlu. Feminismus a zrůdné generové ideologie pouze dokonaly započaté dílo. Globální důsledky liberalismu v celé západní společnosti jsou zničující. V destrukci přirozené hierarchie moci se otevřela cesta finančním a podnikatelským elitám ke světovládě nad masami individualizovaných a bezmocných jedinců, cesta k nelidské tyranii peněz a kapitálu, pro niž nelze najít výstižnější jméno, než plutokracie. Pravda na pranýři Aby toho nebylo dost, liberalismus ve svém běsnění za svobodu jedince postavil na pranýř i samotnou pravdu, jako posledního tyrana, který brání vzniku svobodné společnosti bez autorit a moci všeho druhu, tedy i autorit duchovních či myšlenkových. Pravda a poznání se staly zosobněním moci jako takové. Ten, kdo zná pravdu a nazve ji jediným pravým poznáním a dobrem pro všechny, stává se automaticky tyranem. Proto liberální svět ve své postmoderní fázi rozhodl negativně a nekompromisně o pravdě obecně platné, totiž že neexistuje jediná pravda pro všechny, neexistuje 11

ani žádné objektivní poznání. Existují pouze pravdy subjektivní, mnohomluvné a poznání se omezuje na partikulární výpovědi, které si nemohou činit nárok na určení dobra v širším měřítku, než odpovídá omezené zájmové skupině či jednotlivci. Ideálem světa libertariánů se stala různorodost názoru i zaměření, tolerance ke všem myšlenkovým směrům, popření svrchovanosti každé ideje, otevřenost všem kulturám a vnitřnímu přesvědčení, zkrátka otevřená společnost bez kultury, bez morální jednoty a bez všeho, co z ní dělá člověku blízký a obranyschopný celek. V takové společnosti není opravdu těžké zmocnit se všech prostředků moci pár dobře organizovanými skupinami a mafiemi, jimž rozhodně není cizí vnitřní hierarchie moci, vše spojující morální síla a vůle k moci v celku, jemuž nelze většinou upřít rodově patriarchální charakter. Zcela logickým důsledkem liberální destrukce moci je uchopení pojmu demokracie, jako naprosto prázdné a paralyzující společenské organizace postavené na lži, klamu, pokrytectví a ideově i lidsky vyprázdněném dualismu globální moci ve formě byrokratizovaného právního státu a občanské bezmoci. Od neofeudalismu k organickým společenstvím Západní společnost má tendenci sama sebe vidět a tvářit se jako společnost demokratická a svobodná. Nic z toho ovšem není pravda ani v nejmenším. Demokracie se projevuje ne jako vláda lidu, ale svými nejčernějšími a nejošklivějšími stránkami, jakými jsou rovnostářství, podprůměrnost a intelektuální entropie. Svoboda jedince má výraz pouze v profánních sklonech člověka, v hédonismu, v konzumerismu a v potřebě uspokojováni nahodilých choutek té nejnižší kategorie. Skutečnou svobodu, existenční svobodu, jsme již dávno ztratili. Drtivá většina lidí žije v otrocké závislosti na sociálním státě a trhu práce. Do politiky a správy věcí obecně lidských nemá jedinec vůbec šanci zasáhnout, pokud se ještě vůbec najde někdo tak uvědomělý. Jsme svědky triumfu liberálně rovnostářské mentality nad jakoukoliv kulturní hierarchií hodnot i moci. Výsledkem je nihilismus, bezmoc a krize hodnot. Myšlení intelektuálů postmoderní doby ovládají naprosto prázdné a nic neřešící universalistické ideje humanismu. Představa, že do všech lidí světa vstoupí mírový a tolerantní stav mysli tím, že nějaké humanistické organizace je zaktivizují, aby se chytli za ruce a provolávali hesla o nenásilí, míru a univerzálních principech žití bez ohledu na původ, rasu, náboženství či přesvědčení, tak takové iniciativy jsou něčím horším a nebezpečnějším, než pouhou naivitou. Liberální koncept svobody vytrhl jedince ze zakotvení v celku, naordinoval mu individualismus, zbavil ho identity a odcizil vlastnímu původu. Žádné individuum nemůže být svobodné, pokud nespojí fundament vlastní svobody s mocí vyššího celku, který je schopen za svobodu jedinců nést záruky. Rozumí se pochopitelně celek, jehož je jedinec organickou součástí, nikoliv moderní stát, neřku-li nadnárodní instituce. Zatímco démos západní civilizace se rozpadá do atomizované masy mocensky i kulturně bezprizorních jedinců, jediná vrstva společnosti, která si zachovala stavovské sebevědomí a tvoří

12

organické a hierarchicky (patriarchálně) organizované společenství, získává postupně všechny materiální zdroje a mocenské páky k tomu, aby ovládla svět a ze zbytku populace učinila otroky. Zdá se, že z toho není východiska. Možnou cestou, a chtělo by se říci jedinou cestou, by byl návrat k přirozeným organickým společenstvím, v nichž se obnoví hierarchie moci v jejím stavovském uspořádání při existenci více mocenských vrstev a přirozených autorit. Zkrátka návrat k aristokratické úloze moci na všech úrovních lidského života. Tak chápali dobro a spravedlnost pro všechny myslitelé, filosofové a mudrci všech věků, dokud se nechopil zničujícího vlivu osvícenský liberalismus. Tuto ideologii plnou nepochopení, závisti a odporu k moci máme všichni tak zažranou v krvi, že bude opravdu těžké najít nějaký většinově přijatelný konsenzus pro společenskou obnovu. A muselo by se začít tam, kde přirozený řád moci padl jako poslední, v rodině, a to obnovením otcovské moci a povoláním muže zpět jako přirozené hlavy rodiny. Je zbytečné mlátit prázdnou slámu voláním po všeobecné bratrské spolupráci mezi lidmi sobě rovnými. Tak uvidíme, co nastane dřív, zda se pod vlivem stále živé touhy po rovnoprávné společnosti, po hledání systémů „přímé demokracie“ či libertární utopie nakonec dočkáme nového světového řádu pod otrokářskou vládou neofeudálních elit, nebo se homo sapiens změní v homo liberalis.

Aristokracie a dělba moci Svět je dílem Stvoření. Vše, co jest, je součástí tohoto stvoření, tedy i člověk. Řád stvoření je dán všemu, tedy i člověku. Jediným smysluplným poznáním pravdy a spravedlnosti je poznání řádu stvoření. Jediným kritériem spravedlnosti je stvoření samo. Nemá smysl zkoumat příčiny ani účel stvoření. Tyto otázky člověku nepřísluší. Tyto otázky přísluší pouze a jen hybateli stvoření světa, o němž víme pramálo a nikdy nebudeme vědět víc, než je dáno úlohou, která nám byla jeho záměrem přiřčena. Jediným pravým zákonem života je Zákon, jaký byl stanoven řádem stvoření, jinými slovy Přírodou či Bohem. Veškeré dění v přírodě je dáno dvěma základními pravidly. Příroda je aristokratická a principem stvoření je vývoj k síle a ušlechtilosti. Příroda miluje vše, co se utvořilo ke kráse a dokonalosti, miluje zdravé, silné a straní silným. Silným proto dopřává výhodu moci. Moc je odrazen ušlechtilosti a vznešenosti. Prvním přirozeným právem je proto právo silnějšího. Druhým pravidlem přírody je harmonie a rovnováha. Harmonie v přírodě může existovat pouze za podmínky rovnováhy moci. Proto stvoření samo v sobě přirozeně zahrnuje jednotu v mnohosti, podle moderní terminologie diverzibilitu. Diverzibilitu lze v jistém smyslu chápat jako dělbu moci. Nic v přírodě nesmí získat dominantní převahu, jinak by došlo ke zničení rozmanitých věcí, druhů a hodnot působením této dominantní moci. Zákon jednoty v mnohosti, či harmonie v rozmanitosti, přináší rozvoj Krásna, a krása je nejvyšší, ne-li jediný smysl stvoření. Život je krásný tím, že všechny síly se v něm vyrovnávají v rozmanité dělbě moci tak, aby nic z toho, co krásného život vytvořil, nemohlo být marnotratně zničeno. Společnost jako stvoření Lidská společnost je jistou formou stvoření, platí pro ni proto tytéž zákony, jako pro stvoření světa. Dvě základní pravidla pro ni proto mají výraz ve slovech: Aristokracie a dělba moci. Obě tyto kvality lidského života mají mnoho rozměrů vztaženým k mnoha složkám lidského prožívání v rovině 13

duchovní, materiální, emocionální, etické, estetické a další. Současná společnost ve svém materialistickém zaměření však řeší především otázku materiální existence, jejímž nositelem je výroba a směna, jinými slovy trh. Podívejme se proto na problematiku trhu očima stvoření. Zastánci volného trhu, nazveme je „pravičáci“, vidí jako hlavní zdroj hodnot neomezený rozvoj moci. Podle pravičáků není žádného důvodu k tomu, aby silní, schopní a snaživí byli jakkoliv omezováni vyšší mocí na své cestě k získání převahy tím, že svoji sílu použijí k ovládnutí trhu a k zisku, jenž jim zajišťuje bohatství a soukromé vlastnictví zdrojů. Naproti tomu zastánci sociální spravedlnosti, nazveme je „levičáci“, horují za to, aby vyšší moc nastolila rovnováhu tím, že mocným sebere jejich bohatství a přerozdělí je spravedlivě mezi ostatní lidi. Ona vyšší moc se nazývá „stát“. Výsledkem souboje pravičáků a levičáků je šedivý střed a existenciální úzkost nejistého sociálního smíru. Liberalismus ignoruje dělbu moci O co jde ve skutečnosti? Na jedné straně zde máme stále užší okruh mocných, kteří ovládají trh a nezřízeně bohatnou, na druhé straně stát, který ukrajuje hmotné výdobytky těm, kdo disponují nějakou silou, a přerozděluje je ostatním. Ptám se, je tím zajištěn zákon stvoření? Je učiněno zadost aristokracii a dělbě moci, neboli mocenské diverzitě? Odpověď zní: Nikoliv! Současný liberální trh zná pouze první pravidlo stvoření, a tím je právo silnějšího, svoboda moci a respekt k síle materiální převahy. Zcela pomíjí diverzitu moci. Zákon, který říká, že moc v organismu stvoření musí být rozdělena a vyvážena v rozmanitosti tak, aby výsledkem byla harmonie života a krásy, nuže tento zákon liberalismus zcela ignoruje. V lepším případě hlásá kulturní rozmanitost zájmů a cílů jednotlivců či skupin bez ohledu na to, jak se ve skutečnosti vyvíjí rozložení mocenských sil ve společnosti. Odmítnutí jakékoliv moci libertariány je potom totéž, jako odmítnutí přirozené existence života vůbec. Takový postoj nemůže přinést nic dobrého. Odrazem přirozené organizace lidí je naopak konzervativní pohled na svět, který nevymýšlí racionální teze o lidské svobodě, ale snaží se nahlížet lidskou společnost z hlediska universálních principů stvoření a jeho božských zákonů, přičemž poznání těchto principů nachází ve zkušenosti a moudrosti celých generací předků. Falešný spor levice a pravice Abychom pochopili rozhodné Ne v odpovědi na výše položenou otázku, musíme si jasně uvědomit, co znamená postoj a snažení levičáků. Levice v moderním myšlení nezavádí mezi lidmi dělbu moci a mocenskou diverzitu jako protipól pravičáckého dopuštění selektivní moci oligarchie, ale pouze přerozděluje výdobytky této moci mezi bezmocné. A to není totéž! Ve svém důsledku tímto působením jen upevňuje mocenské „elitářství“ pravičáků a jejich směřování k bipolární společnosti složené z hrstky mocných a masy otroků. Pokusme se tuto tezi vysvětlit: Organismus stvoření samozřejmě má své uplatnění i na volném trhu. Zdravý trh by se přirozeně mohl rozvíjet podle spravedlivých přírodních zákonů, pokud by se jednalo skutečně o svobodnou a ničím neomezenou soutěž. Svobodný trh, v němž by silní využívali sobecky své moci na úkor ostatních a nedbali by diverzity moci, by se sice vyvíjel k dominanci elitních oligarchů, pnutí mezi nimi a zbytkem ožebračené společnosti by však nutně vedlo ke vzpouře otroků, jejímž následkem by bylo násilné přerozdělení moci i bohatství. Pokud by po takové revoluci následoval stejný proces liberálně nezřízené bezohlednosti silných, následovala by revoluce další a další. Tak by se ve věčném koloběhu 14

násilí odvíjel lidský život. Proto naši dávnější předkové dospěli k rozumné regulaci trhu tím, že dbali o rovnovážný podíl na trhu stran svobodných stavů a o aristokratickou dělbu moci mezi nimi i uvnitř nich samých. Takové rozdělení nazýváme konzervativní, protože je postavené na zkušenosti a respektu ke stvoření, které není lidským dílem, ale dílem božským. Naproti tomu levičáci v liberálně tržním systému nepomáhají bezmocným, aby se sami mohli dobrat přiměřené moci, aby tak vznikla dělba moci na trhu a rovnováha, nýbrž tito levičáci pouze přerozdělují statky vzniklé z moci buržoazních elit mezi zotročené pracující, aby se nebouřili, aby měli přiměřený dostatek a přestali se starat o to, na čí straně je skutečná moc a nakolik je tato moc nespravedlivá z hlediska přirozených poměrů v organismu stvoření. Ve svém důsledku tak napomáhají nerovnováze moci a mocným k jejich neslýchanému bohatství. Ve skutečnosti přispívají k destrukci přirozeného organismu stvoření, k destrukci, která je vedena pomatenými ideologiemi sociální spravedlnosti jako protipól stejně pomatených ideologií liberální svobody jedince, volného trhu a práva silných dobývat si statků, bohatství a moci bez jakéhokoliv omezení. Není divu, že toto levičácké zmatení hodnot a pojmů se tak rozmáhá v západní společnosti a v celé Evropské unii. Současné mocenské elity dobře vědí, že jim právě levicové politické nazírání napomáhá udržet a rozmnožovat vlastní bohatství a moc na úkor ostatních. Nepochybujme o tom, že by světové elity vymýtily levičáctví ze světa, kdyby nevěděly, jak jim je ku prospěchu. Vedle chytře namíchaného guláše uvařeného z naivního přesvědčení pravičáků i levičáků v politice tak dosud nerušeně směřují ke světovládě bez nutného dílu odpovědnosti, jakou je třeba za takovou vládu nést. Naděje je v konzervatismu Je otázkou, jak dlouho je tato jednostrannost liberálního pojetí života udržitelná. Osobně soudím, že musí vést v budoucnosti ke krachu, protože zničí krásu lidského společenství v jeho hodnotách lidství, vzájemnosti a úcty ke všemu, co člověka zušlechťuje a nikoliv degraduje na bezduchou položku zásoby pro tržní směnu. Ten krach bude patrně velmi bolestný a zhoubný, protože liberálně nevyvážený trh ničí nejen člověka, ale také samotnou přírodu a stvoření v jeho podstatě. Vyšší princip stvoření to samozřejmě nemůže dopustit, proto ve výsledku raději zničí člověka jako lidský druh, než by se měl smířit s takovou mírou neúcty k Bohu a jeho zalíbení v kráse a harmonii. Ten, kdo dostatečně pochopil, co se s námi v tomto bláznivém světě děje, musí dospět k závěru, že onen pokrytecký a lidské vědomí manipulující liberální guláš nemá žádné ambice ani šanci dospět ke spravedlivým zákonům ve státě, a tudíž ani k pojetí lidských práv, která by znamenala lidskou důstojnost a svobodu, s výjimkou vyvolených. Současný právní stát je největší ranou na smyslu a hodnotě lidské existence v dějinách. Jedná se o čirou spekulaci postavenou na falešném pojetí svobody a rovnoprávnosti. Současný kapitalistický „volný trh“ je největší fikcí a jeho obhajoba největším omylem, ne-li přímo lží, v nazírání přirozené dělby práce v celé historii lidstva. Podle mého názoru jedinou cestou nápravy je návrat k ryze konzervativnímu chápání lidského údělu a organizace společnosti. Toto chápání musí být o to konzervativnější, přidržet se o to více zkušenosti předků a o to více ctít Boha, o co se liberální racionalismus odchýlil od ověřené tradice, o co překotněji a bezhlavěji směřuje za pokrokem a o co svévolněji chce budovat novou sekulární společnost bez přirozených autorit a bez bohabojného respektu ke Stvoření. Pojem či vnitřně rozporuplné slovní spojení „liberálně konzervativní postoj“ dnešních politických stran potom už

15

nevyjadřuje ani nechutný guláš levého a pravého pohledu na trhový systém kapitalismu, nýbrž vyjadřuje dokonalý „podfuk“, jímž se má rozmělnit schopnost lidí pochopit pravou podstatu věcí.

Ekonomie Triumf kupců a jeho genealogie Historie matka moudrosti, praví staré přísloví. Přesto byla historie v posledních staletích vykládána těmi nejroztodivnějšími interpretacemi, jaké se mohou zrodit jen v hlavách pokryteckých ideologů. Podle nich bylo kolo dějin roztáčeno pomyslným vývojem od přežitých forem lidské organizace k pokročilejším a dokonalejším. Jen tak mohl vzniknout dojem, že současný socialisticko-kapitalistický svět s jeho „demokratickými státy“ je přirozeným vrcholem lidského pokroku. Kritický pohled na význam kupců v historii však ukazuje, nakolik je tento vývoj výsledkem nízkých a vpravdě neušlechtilých zájmů vrstev, pro něž nic z lidské kulturnosti a důstojnosti není svaté. Pokusím se o takový kritický rozbor, i když dopředu vím, že zde nemohu předložit vyčerpávající studii plnou faktů a odkazů k historickým pramenům. Věřím, že každý čtenář má dostatek dostupných zdrojů k tomu, aby si mé teze mohl ověřit samostatným studiem. Význam kupců začíná teprve ve druhém tisíciletí našeho letopočtu. Od 12. století se vzmáhají města středověku. Páteří jejich rozvoje jsou řemeslné cechy a především obchod, jehož zástupci se dostávají do klíčových pozic radních, či konšelů. Vzniká nám v té době nejvíce bohatnoucí vrstva obyvatel – kupci. Fakt, že právě bohatí kupci, čili oligarchové, se stávají vládnoucí silou městských aglomerací a později i městských států, je první předzvěst onoho „pokroku“, který vyvrcholil současnou civilizací. Městské státy starého Řecka ještě pod vavříny kupců nevzkvétaly, nýbrž měly v čele své úctyhodné patricijské rody, které se zasloužili o stát nikoliv kupectvím a špinavými penězi, ale vítězným vedením společnosti v dobách nejtěžších, v bojích o nezávislost, prosperitu a územní samostatnost. Na počátku druhého tisíciletí to však kupci ještě neměli tak snadné. Dopravní cesty byly nejisté a riziko veliké. Největší rozmach kupcům v Evropě přinesly křižácké války. Na zásobování a zázemí mnoha křižáckých výprav tehdejší aristokracie do svaté země nevídaně zbohatly například města v Itálii. Patří mezi ně Janov a především Benátky. Na kostrách křižáků italští, ale i jiní evropští kupci, vytvořili zlatonosné obchodní cesty mezi západem a východem, jejichž prostřednictvím a s obrovskými zisky zásobovali Evropu hedvábím, kořením, novými surovinami a výrobky z drahých kovů. V Německu vznikaly první obchodní společnosti, které vyústily v celý kartel hanzovních měst ovládající většinu obchodní směny odehrávající se po moři. Podobné kupecké společnosti již ve 14. století ovládaly velkoobchod po celé Evropě a kupci v nich zapojení se stávali bohatší, než samotná feudální šlechta. Aristokratická omezení Středověký kupec ovšem nebyl suverénním pánem ani dobyvatelem nějakého konkrétního území. Činnost kupců měly pod kontrolou dvě velké síly: Světská a církevní moc. Církev ještě na začátku druhé poloviny našeho věku hřímala od oltářů, že kupčení a kupecká morálka se nelíbí Bohu. Kupci museli projevit vysokou míru štědrosti a obětavosti vůči církevní moci, aby mohli před ní obstát. Na druhé straně byli feudální pánové a knížata, kteří kupcům kladli mnoho překážek v jejich rozletu. Celní a daňové zatížení kupců bylo tak veliké, že velkoobchodníci postupně přecházeli z kratších a výhodnějších pozemních cest na mnohem rizikovější, avšak poplatky nezatíženou, námořní dopravu. 16

V souvislosti s námořními cestami byli nuceni vyvinout i účinný bankovní a pojistný systém, jímž se tato rizika snižovala. Přesto feudální moc byla zdrojem jejich nejvyšších příjmů. Zisky obchodníkům přinášely především války. Z této okolnosti se kupci poučili a s velkým úspěchem jí využili v moderní době, kdy jim už nestálo v cestě vůbec nic. To ale předbíháme.

V každém případě feudální pán ve středověku znamenal pro kupce existenci velmi vrtkavou. Samozřejmě v období válek potřeboval feudál kupce pro zabezpečení vojsk a celého týlu, tudíž byl ochoten zaplatit za zboží vysokou cenu. Na druhou stranu potřeboval peníze, které si půjčoval zase od kupců, z nichž se postupně vyvíjeli bankéři. Návratnost takových úvěrů byla ovšem krajně nejistá, pokud se panovník zadlužil tak, že nebyl schopen úvěry splácet. K tomu dvorní etiketa kupcům přisuzovala podřízenou roli jak ve společnosti, tak před Bohem. Co si takový kupec mohl vzít na mocném panovníkovi? Příkladem budiž bankovní kartel rodu Medicejských z Florencie. Za posledního z představitelů tohoto finančního a obchodního obra je považován Lorenzo Medici. Jeho štědrost věnovaná na oltář florentské krásy a přízně duchovních, především však nedobytné pohledávky od evropských panovníků, nakonec přivedly bankovní síť Medicejů ke krachu. Podobně neslavný osud stihl i bankovní ústav německého kupce Jacoba Fuggera, kterému Habsburkové dlužili 4,5 mil. zlatých, přičemž celkové jmění Fuggerovy banky činilo 5,5 mil. zlatých. Banka zkrachovala v 17. století vlivem nedobytných pohledávek u šlechtických rodů. V té době již bankéři půjčují i aristokratům na úroky až 20%, přestože ještě před pár stoletími taková lichva byla zakázána a tolerována pouze židům na okraji společnosti. Označení nepřítele Sečteno a podtrženo, feudální moc a křesťanská církev se staly trnem v oku kupcům celé předkapitalistické éry. Kupci se nacházeli v dvojích kleštích, jež jim bránily v neomezeném mamonu. Velice záhy proto pochopili, že aristokracie a křesťanská duchovnost jsou jejich úhlavními nepřáteli. Bylo nutné se jich zbavit stůj co stůj. Od vrcholu feudální éry proto nemyslí na nic jiného. Pád Benátské republiky, coby největšího státně organizovaného kupeckého impéria té doby a postupně zničeného nadřazeností evropské aristokracie, jim byl jen utvrzujícím argumentem. To ani nemluvím o osvícené moci jistého skvostného sultána z Osmanské říše, který evropským kupcům jednoduše vysušil zdroje kupících se zlaťáků tím, že jim odmítl tolerovat kontrolu nad východními obchodními cestami. K tomu všemu byly tehdejší dobývání Nového světa a bezohlednost španělských conquistadorů pro naše kupce velkou inspirací. Nikde jinde si nemohli ověřit, jak snadné je vykořisťovat mocensky neorganizovanou lidskou masu, než při neurvalém způsobu zotročení indiánů v Jižní Americe. Stačí jen potřebná dávka bezohlednosti a pohrdání tím, co se nazve nižší rasa či žebrácká lůza. Stejně tak Amerika jako taková, její ústava a hodnoty, proto dnes představuje důsledek velkého tažení kupců z pozdně feudální doby, kdy se na celém americkém kontinentu utvářely mocenské struktury emigrantů z řad nejméně vzdělaných a nejméně ušlechtilých představitelů evropské populace, jichž se Evropa potřebovala zbavit. Byli to většinou dobrodruzi, násilníci, zločinci unikající před spravedlností, bezohlední pacholci a spekulanti toho nejhrubšího zrna. Na takovém vzorku společnosti si kupci ověřili metody, jak se oprostit od svých přirozených nepřátel a připravit si svůj 17

světodějný triumf v podobě moderních států a kapitalistické společnosti. Zde se poučili, jakými ideologickými i nerudnými praktikami mohou ovládnout společnost, zajistit si neomezený přístup k přírodním zdrojům a nastolit vládu peněz pod vlastní kontrolou s využitím lichvy, přivlastnění si výdobytků technického pokroku a kupeckého mamonu. Podvratná strategie Vrcholný středověk a silná feudální moc připravily kupce v Evropě o možnost mít konkurující vlastní armádu. Takovou například disponovala Benátská republika, Janov či Florencie v době rozdrobené moci raně feudálních knížectví. Omezování těchto městských a kupeckých států nastupujícími Francouzskými a Španělskými vládci ukázalo, že jediná dostupná cesta ke svržení aristokratů je vnitřní rozklad opřený o vhodně podpořená povstání nespokojených třetích stavů, jinými slovy socialistická revoluce. Proti aristokratické nadřazenosti nepomáhaly ani intriky. Všechny pokusy diplomaticky či jinak zasáhnout do aristokratických vrstev vlastními lidmi se minuly úspěchem. (Příkladem může být francouzské spiknutí vedené starším cechu kupeckého Etiennem Marcelem, který chtěl dát kolem roku 1356 zavraždit následníka trůnu Karla V.) Kupec prostě za všech okolností zůstane kupcem, i kdyby byl sebebohatší. Vznešenost a aristokratický duch mu vždy budou cizí. Kupci proto v pozdním feudalismu neváhají podpořit ideály francouzského osvícenství, aby se pokusili o mocenský převrat. Od 17. století již ovládali ekonomický rozvoj Evropy velké obchodní společnosti a buržoazie byla na vzestupu. Sebevědomí a ambice kupců se proto dotýkaly nebes. Například holandská společnost V.O.C se sídlem na Amsterodamské burze a vlastnící monopol na dovoz zboží z Indie si dokonce vymohla právo na budování vojenských pevností a udržování vojenského kontingentu pro ochranu svých obchodních cest a zájmů. Nic z toho však kupcům nestačilo. Ideologická fronta Osvícenská filosofie emancipovala lidského jedince a jeho schopnost chopit se svých vlastních možností poznání, rozumu a ovládnutí hmoty ve prospěch individuálního štěstí. Směřovala tak proti hierarchii tehdejších rozvinutých monarchií a hrála kupcům do noty. Voltaire napsal: „Obchod pozvedl životní úroveň Angličanů a přispěl k jejich větší svobodě, a tato svoboda zase podpořila obchod.“ Uctil tak princip budoucího moderního státu, jehož hybnou silou jsou právě kupci. Viděno ovšem z místa jeho dobře zavedeného statku a opojení oblibou vysokých vrstev. Těžko z takového pohledu mohl prozkoumat, že zdrojem bohatství Anglie nebyla poctivá obchodní směna. Pouhým kupčením žádné hodnoty nevznikají. Kapitál tekl do Anglie díky krutému vykořisťování kolonií. Kupci kšeftovali s otroky a směňovali levně získané suroviny ze zemí třetího světa za technicky pokročilé výrobky svých manufaktur, kde zaměstnávali za bídnou mzdu anglické bezzemky a bezdomovce okradené a zbídačelé zženštilými panovníky. (Jindřich VIII. je nenapravitelný „milovník žen“ a pro své sexuální vášně zpronevěřil majetek církve v celé Anglii. Generálem královských vojsk jeho dcery Alžběty I. je „okouzlující pirát“ Francis Drake, s nímž se Alžběta dělí o lup. Královna holduje přepychu, má obdiv k bohatství a je tudíž s kupci jedna ruka. Svoji žensky rozháranou moc udržuje policejním terorem. Pro alžbětinskou Anglii 16. století byl nuzák méně než otrok a stát mu přikazoval pracovat v manufakturách za mzdu nehodnou k uživení zvířete.) Již letmým pohledem do historie zrodu kapitalismu lze vysledovat, že vlajkovou lodí této veskrze nelidské a nedůstojné verze organizace moci v lidské společnosti byla právě anglofonní evropská 18

populace kupců, která postrádala helénské kulturní cítění i hlubokou křesťanskou duchovní tradici. Jako jediný ostrovní stát Evropy, navíc pod vlivem Vikingů (podobně jako Dánské království), si Anglie vyvinula i mnohoznačný jazyk, jímž lze chápat svět pouze subjektivně, materialisticky a bez hlubšího pochopení skrytých významů a pojmů, jež ozřejmují duchovní řád světa i lidství. (Mimochodem anglický jazyk převládající jako ústřední jazyk amerického impéria významně podporuje současné materialistické myšlení západní civilizace.) Feudálové 18. století ovšem uchopili myšlenky osvícenství po svém. Stali se sami osvícenými vládci a posilovali absolutismus své moci na úkor církve i kupců. Ideály rozumu a pokroku byly pro šlechtu záminkou k potlačení významu náboženství a ideologickým nástrojem k získání kontroly nad katolickou církví. Bohužel, tato jejich mocenská řevnivost a nedocenění rovnováhy moci světské a duchovní nakonec vedly je samotné k tragickému pádu. Kupci po té, co si nové Evropské monarchie vybudovaly silné armády z jejich zlata, obrátili pozornost k lidu. Osvícenství skýtalo velkou příležitost k tomu, aby získali trumf ve strategii zneužití lidových mas. Tak vzplála Velká Francouzská revoluce, která sice ještě neznamenala úplný konec starých pořádků, ale kupci se při ní mnoho naučili a mnoho moci získali na svoji stranu. Manipulace mas Pro pochopení sil, jež motivovaly revoluční situaci v Paříži, stojí za to uvést, že ještě dlouho před revolučním útokem na Bastillu vstoupil do velké politiky bankéř Jacques Necker, jako ministr financí Francouzského království. Roku 1781 zveřejnil královský rozpočet, značně zveličený, jen pro to, aby pobouřil veřejné mínění. Svým dovedným a mlhavým působením ve funkci si získal takovou náklonnost Pařížanů, že zpráva o jeho odvolání z funkce dne 12. července 1789 se stala příslovečnou revoluční rozbuškou. O dva dny později vzal lid útokem Bastillu. 14. září 1791 byla vyhlášena revoluční ústava a Deklarace lidských a občanských práv. Jaké jsou její ideové pilíře? Říká se v ní, že přirozeným a nedotknutelným lidským právem je svoboda (bez přívlastku prázdný pojem), rovnost před zákonem (proti aristokratickým privilegiím), svoboda vyznání (proti katolické církvi), právo na bezpečnost a právo na soukromé vlastnictví. Z uvedeného výčtu lze dovodit, o co kupcům v tomto převratu skutečně šlo. Muselo být pro ně velmi pokořující, když je král Ludvík XVI. nevpustil na svolané zasedání generálních stavů, coby zástupce třetího stavu, po té, co se prohlásili za Národní shromáždění a „Státní majestát“. (Za pozornost stojí, že silovou podporu Národnímu shromáždění plnila Národní garda sestavená ve jménu chudých Pařížanů, která původně nesla název „Buržoazní garda“ a teprve následně byla prozíravě přejmenována na „Národní“.) Ukradená revoluce Pro kupce zařazené vedle chudých vrstev do třetího stavu byl hlavní problém nerovnost původu a společenského postavení, nestejná práva a daně s privilegovanými stavy a duchovní panství církve, které nepřálo lichvě a obchodním spekulacím. Co jim však leželo nejvíce na srdci, bylo odhodlání udělat vše pro to, aby nadále nepřicházeli o nic ze svých zisků a majetku z vůle privilegované moci. (Velkou inspirací a morální oporou jim byl vítězný boj jejich transatlantických soudruhů za nezávislost v amerických koloniích a triumf svobody podnikání v USA, jež významně svými prostředky podporovali.)

19

Přední klausule nového zákona vzešlého z Deklarace lidských práv proto zajišťovaly: Právo potomků na stejnou část dědictví, volnou tvorbu cen a ochranu podmínek „podnikavého ducha jednotlivců“. Prvním revolučním a osvíceným počinem Národního shromáždění byla konfiskace majetku církve zákonem vyhlášeným 2. listopadu 1789, krátce po pádu Bastilly. Jejím účelem bylo rychlé vyrovnání obrovského státního dluhu. Kdo byl věřitelem, o tom není třeba spekulovat. Zajímavé pouze je, že kupci ve prospěch svých nedobytných pohledávek nepostihli šlechtu, nýbrž církev. Pokud tím chtěli zabít dvě mouchy jednou ranou, projevili znovu nezřízenou chamtivost, která se jim následně vymstila. Není ovšem vyloučeno, že cítili solidární ohled ke svým bratrům baronům, jimž se podařilo přidružit se ke šlechtickému stavu, byť s nejnižším privilegovaným postavením. Vydané asignáty (poukázky na církevní majetek) rychle ztrácely cenu i důvěryhodnost, málokdo byl ochoten investovat do církevních držav a nemovitostí, navíc si revoluční Konvent popudil venkovské obyvatelstvo svým nepřátelským postojem vůči církvi. Vesničané viděli nepřítele ve feudálních pánech, jimž byli poddáni, a proti nimž v počátcích revoluce také hrubě povstali, nikoli v církvi. Duchovní církve jim byli často útočištěm plným zastání. Tak si revoluce bezděky přivodila vnitřní odboj (např. povstání ve Vendeé) a občanskou válku, která se následně utopila v teroru a krvi. Proti takovým následkům již kupci nic nepodnikli, zvláště po té, co se moci chopil Robespierré a Jakobíni, jejichž záměrem bylo vytvoření demokratické společnosti drobných vlastníků a obecného blaha. Rozdělit se o svůj majetek s ostatními, o to kupci rozhodně nestáli. Normalizace Po šesti letech násilí a chaosu se revoluční vláda Konventu mění na republikánské Direktorium, které přenechává veřejnou správu v rukách „finanční aristokracie“ a postupně ustupuje od všeobecných práv ve prospěch svobody kupců a moci buržoazie. Hospodářství přestává být řízeno státem, kupci mají volnou ruku a volný pohyb cen (směrem nahoru) postupně zbídačuje chudé obyvatelstvo. Z původních poddaných, o něž se jejich aristokratický pán více či méně staral, se stávají otroci práce, podobně jako z černochů či indiánů v koloniích. Rozmáhají se burzovní spekulace, hazard, hýřivý a nemravný způsob života. Chudina se bouří a objevují se první komunističtí intelektuálové. Je proto nyní na kupcích, aby udělali nový pořádek. Direktorium povolává Napoleona Bonaparte na ochranu republiky před vnitřním i vnějším nepřítelem. Ten po vykradení Itálie a po návratu z egyptského tažení rozhání Radu pětiset, coby demokratický vládní orgán, a činí „konec rovnostářské frašky“. Vytváří mocenskou strukturu podle vzoru starověké Římské republiky: Dva konsulové volení senátem, jenž představuje zákonodárný orgán složený z nové buržoazní aristokracie a pečlivě vybraných tribunů lidu. Sám se nechá prohlásit za diktátora (nejvyšší konsul). Nuže, tento uměle sestavený aristokratický režim, stejně jako onen římský, nutně skončí císařstvím, jehož následný pád znovu kupce odsouvá na druhou kolej. Poučení z revolučního vývoje Čemu se kupci v této revoluční epizodě dějin naučili? Vedle chyb, jakých se bezesporu dopustili, si velice živě ověřili, jak snadno se demokracie a vláda lidu zvrhává v nesmiřitelný teror, nakolik je ideál rovnosti mezi lidmi prázdný pojem. V lidech převládají špatné instinkty na úkor těch dobrých. Každý člověk chce získat moc, každý by se chtěl stát diktátorem, kdyby mohl, a skutečně velmi vzácní jsou lidé, kteří by nebyli ochotni obětovat blaho všech z důvodu zabezpečení jejich vlastního blahobytu. Tudíž nejlepších výsledků při vládnutí je dosaženo pomocí násilí a zastrašování, a ne akademickými diskusemi. Socialistická revoluce je nástroj, který dokáže úspěšně bořit dosud přirozené poměry mezi 20

lidmi, nikdy však je vytvářet. (Stejnou strategii rozkladu kupci později použili za účelem porážky poslední vzdorující monarchistické enklávy západního světa, jakou bylo carské Rusko. Nezamýšlené důsledky Velké říjnové socialistické revoluce v podobě sovětského impéria byly jen krátkodobým průvodním jevem, který nemá vážný historický význam. Kupci se s ním vypořádali za pouhých 50 let.) Dalším poučením je fakt, že moc kupců nemůže být postavena na organických společenských strukturách, jejím principem nemůže být princip aristokratický. Kupecká moc je postavena na bohatství, na přivlastňování a kořistění, pokud má být úspěšná, musejí být všechny zdravé principy vytvářející společenskou rovnováhu a obecný blahobyt rozvráceny, nebo se stát pouhým zdáním. Podstatou společnosti ovládané kupci musí být individualismus, sobectví, závist a vnitřní svár na té nejzákladnější úrovni, kam se řadí i rodina. Kupci musejí zůstat v pozadí a vládnout budou loutkové vlády ovládané jejich penězi. Takové vlády musejí být totalitní, nepolitické, nevědomé a v podstatě bezmocné. K tomu, aby stát přešel pod nadvládu kupců, musí se vyčerpat vnitřními nepokoji. Despotismus kapitálu, který je zcela v rukou kupců, potom státu podá stéblo, kterého se musí chytit, jinak půjde ke dnu. K tomu je nutné zničit přirozené společenské stavy, oddělit lid od zdrojů vlastní existence. Kupci velmi dobře rozpoznali, jak silná je konzervativní síla rolnických stavů připoutaných k půdě a naplněných náboženskou úctou ke stvoření. Podobný efekt má i citový vztah lidí k přírodě, k jejímu tajemnu a božské podstatě, s jakým hleděli na svět romantici. Je proto nutné tento přirozený cit z lidí vykořenit. Je nutné rolníky vyrvat z jejich přirozené existence spjaté s půdou, ať se jedná o vlastnický vztah k půdě či zprostředkovaný feudálními autoritami. Je nutné ukázat přírodu jako technicky ovládnutelnou strukturu, kterou lze efektivně využívat pouze průmyslovými nástroji v rukou kupců. Je nutné zničit duchovní spojení člověka s přírodou, je nutné rozbít přirozené stavovské a hierarchicky založené struktury, aby člověk jako odcizený element nadále v osamění hledal svoji existenci v rukou těch, kdo ovládají přírodní zdroje, a to prostřednictvím peněz. Je proto nutné postavit peníze na úroveň Boha. Jediná posvátná úcta musí být úcta k penězům a jejich moci nahrazující moc skutečných vládců. Politická svoboda je idea, ale ne skutečnost. Je nutné vědět, jak tuto ideu použít, kdykoli je to nutné, jako vnadidlo pro přilákání lidí do něčí strany za účelem rozdrcení jiné strany, která je právě u moci. Tohoto úkolu se dosáhne snáze, pokud je oponent sám infikován myšlenkou svobody, takzvaného LIBERALISMU, a kvůli této myšlence je ochoten vzdát se části své moci. A přesně zde se otevírá prostor pro novou sílu. Povolené otěže vlády jsou, podle zákona života, okamžitě uchopeny a přitaženy novou rukou, protože slepá moc lidu nemůže být ani jeden den bez vedení, a nová moc pouze zaujme místo staré, která byla oslabena liberalismem. Skoro nic podstatného v životě většiny lidí není výsledkem jejich rozumného zvažování, proto je třeba rozum postavit na piedestal všeho pokroku a dobra. Takto lstivě postavená politika státu dokáže nejsnáze manipulovat lidským vědomím a vynést k vrcholu uctívání nejnižších lidských sklonů a nejpodřadnějších materiálních hodnot. Společnost bez pravé duchovní síly mudrců a světců snadno upadne do otroctví a bude dobrovolně sloužit kupcům. Právo je moc. Slovo “právo” je abstraktní pojem a není ničím podloženo. Toto slovo neznamená nic jiného než právo toho, kdo dává, činit povinným toho, kdo něco dostal. Proto je nutné nastolit vládu práva a rovnoprávnost namísto skutečných vládců. Jen tak bude možné zajistit, aby moderní stát 21

dostal masy lidí pod kontrolu s tím, že za minimální příděly rovných sociálních jistot a rovných otrockých platů budou stát velebit za rovnoprávnost a volat po přídělech ještě rovnějších, aniž by se starali o bohatství samotných kupců a jejich pomocníků. Tak se z kupců stane jediná a nejmocnější třída, protože zůstanou neviditelní. Každá demokracie se sama zničí stranickými rozbroji, vzniklými z touhy po moci či poctách, a nepořádky, které z toho vzejdou. Není možné, aby masy lidí klidně a bez žárlivosti vytvořily vládu, která by byla schopna zabývat se záležitostmi země, aniž by se nechala ovlivňovat osobními zájmy. Proto je třeba vytvořit pevnou moc zákonů, za nimiž není již patrný žádný morální princip ani politický záměr, zákonů, které budou vymáhány nezávislými soudy, nezávislými na politice státu, morálním vědomí společnosti i hodnotovém stavu společnosti. Takové soudy budou rozhodovat jen podle litery zákona bez vlastního rozumu a smyslu pro spravedlnost. Takový právní řád nenajde účinného nepřítele, který by ho mohl rozvrátit. Proti nepřehlednému moři zákonných opatření potom nebudou lidé schopni se sjednotit na rozumnějším způsobu vlády a rezignují na spravedlnost i politický plán, který by mohl něco změnit. V důsledku toho se budou jen do nekonečna přít o věcech malicherných a nepodstatných, protože plán rozbitý na tolik částí, kolik je hlav v davu, ztrácí veškerou celistvost, čímž se stává nesrozumitelný a neuskutečnitelný. Heslo „Volnost, Rovnost, Bratrství” učinilo konec všeobecnému klidu, míru, solidarity a má potenciál zničit základy všech států. To je nejjistější karta ke zničení privilegií šlechty, nebo jinými slovy, zničení samotné existence aristokracie, té třídy, která byla jedinou obranou lidí a států proti moci peněz a kapitálu. Oportunismus kontrarevoluce Rozčarování šlechty v 18. století nad francouzskou revolucí a poznání, jak snadno mohou být dosud nezpochybnitelní aristokratičtí vládci připraveni o svoji moc, majetky a nakonec i život, to byla velká psychologická rána do sebevědomí feudálů. Dosud si mysleli, že mají panský příděl přímo od Boha, že je pro ně přirozený, věčný a nikým nezpochybnitelný. Po Francouzské revoluci prozřeli a začali přemýšlet, jak předejít dalším pohromám. Záhy pochopili, jakou úlohu hrají kupci v pozadí společenského dění, jak těžké, ne-li nemožné, je tuto sílu eliminovat. Po Vídeňském kongresu následuje 19. století plné tápání a protikladů. Konzervativní reakce šlechty a církve střídají ústupky kupcům motivované nutností modernizace ekonomiky. Buržoazie jednou stojí na straně rodícího se proletariátu, podruhé na straně staré aristokracie. Ve skutečnosti jsou kupci proti oběma stranám a využívají jedné, aby potřeli druhou. Podporou liberalismu a sociálních bouří postupně přinutí feudální šlechtu k tomu, aby se otevřela konstituční monarchii a myšlenkám moderního státu. Pro kupce představuje nastolení konstituční monarchie trojského koně zajišťujícího přechod k republikánskému zřízení a ke konečné parlamentní demokracii s úplným vyloučením aristokratů i církve z moci. Pro dokreslení uveďme, že si kupci již sto let před francouzskou revolucí vyzkoušeli na britské půdě budoucí model moderního státu: Manžel panovnice Marie II Stuartovny, Vilém III Oranžský, byl formálně vyvdaný monarcha původem z Holandska. Ten v roce 1689 podepsal „Deklaraci práv“, která měla zaručovat svobodně volený parlament na základě volby poslanců ze dvou politických stran. Jak tato „parlamentní demokracie“ ve skutečnosti fungovala, bylo předmětem satirických posměšků ve zbytku Evropy. Agitátoři neváhali veřejně korumpovat voliče, včetně pouličních opilců, aby projevili „svobodnou volbu“ podle vůle někoho jiného. Nelze si nevšimnout dvou okolností tohoto

22

experimentu: Za prvé, vše zorganizovali angličtí kupci ve spolupráci s holandským obchodním impériem, za druhé, vše se odehrálo pod královskou „blahovůlí“, jíž představovala žena. Totalita jako konečné řešení Při repríze Francouzské revoluce stáli v roce 1830 proti monarchii na barikádách vedle sebe dělníci i jejich zaměstnavatelé. Následná první kapitalistická krize, socialistická hnutí po roce 1848, romantické reakce opěvující blažený přirozený řád středověku a posilující opozice katolické církve přivedly kupce k myšlence konečného řešení. Jeho cílem bylo rozbít Evropu do základů válkou, která nebude mít dvě lokální strany, ale půjde o světový požár, po němž nikde a v ničem nezůstane kámen na kameni. Zárukou před přílišným rizikem takového podniku jim byla zkušenost, že každá rozsáhlejší válka v dějinách jim v důsledku přinesla ještě větší bohatství a vliv, než dosud. Prostředkem pro takové řešení se stala idea emancipace národů. Tak se liberální ideologie podporovaná kupci pružně spojuje s národním obrozením a vytváří s ním jednotnou frontu nacionalismu. Důsledky rozdmýchaných nacionalistických vášní nám jsou již důvěrně blízké v podobě I. a II. světové války. Srazit druhého nepřítele na kolena, katolickou církev, bylo poněkud těžší. Přece jenom svrhnout zženštilého a domýšlivého šlechtice z jeho panství silou revolučního hnutí, válkou či penězi není takový problém, jako změnit myšlení lidí, jejich víru a systém hodnot, které vyznávají. Vliv katolické církve byl silný ještě v polovině 20. století, kdy již měli feudálové odzvoněno. Zde bylo nutné zapojit a zkorumpovat všechny intelektuální vrstvy společnosti, filosofy, umělce, vědce, kantory a duchovní složky schopné vytvořit teorii moderního státu, liberální politické ekonomie a neporazitelný odkaz liberalismu, coby osvícensky podepřené ideologie jediné možné svobody jedince v prostředí volného trhu, parlamentní demokracie, vědecko-technického a společenského pokroku. Nutnou podmínkou bylo získat pod vlastní kontrolu tisk a později veřejné sdělovací prostředky. To nebyl pro kupce žádný problém v klimatu existenciální úzkosti a celkové deprese, jež postihly evropské myšlení po dvou světových válkách, neřku-li v podmínkách bujícího korporativismu poválečného kapitalismu, kde i kultura, informace a věda jsou předmětem soukromého vlastnictví a kapitálově zajištěného podnikání. Dvousetleté úsilí kupců přineslo své ovoce. Jaká neslýchaná věc! Kupcům se podařilo přivodit smrt samotného Boha! Výsledná bilance Jsem si plně vědom toho, že shrnout poslední 20. století vlády kupců do pár souvětí neodpovídá omračujícímu cynismu, s jakým kupci přivodili západní civilizaci boží dopuštění. Jde přece o věk nejkrutějších genocid bílé populace, nejhorších diktátorských režimů a úpadku morálky, jaké historie nepamatuje. Věk, jehož rozbor by zasloužil hlubokou analýzu po té, co by se rozum myslitele oprostil od neuvěřitelné spousty lží, ideologických interpretací a přeludů moderní doby. Nicméně po dvou hrůzných světových válkách, které podnítili tito kupci a finančníci za účelem definitivního svržení starých hierarchických a jinak svobodných stavovských struktur, zde máme sekulární společnost, v níž ze všeho lidského zůstal pouhý bezmocný jedinec utopený v bezbřehém rovnostářství, v bezduchosti, bez víry a bez zastání, zcela vydaný v plén kupcům, z nichž se stali anonymní plutokraté ovládající parlamenty svých vazalských států, zaměstnávající většinu populace v námezdních a otrockých pracovních poměrech bez šance na východisko z tohoto bídného stavu, držící v šachu celé státy, živnostníky, drobné podnikatele i občany globálním korporativním systémem a lichvářskou pastí úrokového financování podporujícího všem vnucený ekonomický růst.

23

A co na to současný občan západní civilizace? Světe div se, on si snad myslí, že prožívá to nejlidštější a nejšťastnější období, jaké mohl v lidských dějinách zažít. Jaká blamáž! Jaký triumf kupecké morálky!

Tajemství peněz Jak je vůbec možné, že peníze v moderní době získaly moc? Jak se mohlo stát, že se z nich stal předmět uctívání téměř nadlidské síly? Soudím, že musely být obestřeny velkým tajemstvím. Toto tajemství muselo být dílem ekonomických teorií, které funkci peněz více zatemňují, než vysvětlují. Ve svém důsledku potom ono tajemství umožnilo vznik finančních spekulací jiného druhu, než odpovídá původní a přirozené funkci peněz. Finančnictví a monetární politika států tak nabyly zcela nového významu, při němž peníze přestaly plnit svoji zamýšlenou funkci. K tomu, abychom si srozumitelně vysvětlili funkci peněz, bude vhodné zavést si pojem substance, na kterou je možné převést veškerou směnitelnou hodnotu v ekonomii dané společnosti. Nazvěme tuto substanci „mana“. (Toto slovo se vyskytuje ve Starém zákoně: Bůh sypal židům „manu“ v době, kdy přežívali na poušti po exodu z Egypta, aby měli z čeho žít, než se vypraví do země zaslíbené.) Manu si lze představit také jako zdroj energie, z něhož vznikají věci, a tyto se opět navrací zpět přeměnou ke svému zdroji. Jinými slovy, příroda je manou zaplněna. K tomu, aby z ní mohla vzniknout hodnota použitelná pro člověka, musí být mana z přírody vydobyta prací a přeměněna na věci k lidské potřebě. Předpokládejme, že manu lze měřit váhovými jednotkami (Kg). Je lhostejné, jakou měrnou jednotku zvolíme, podstatné je, aby se touto jednotkou mana dala kvantitativně vyjádřit. Předpokládejme dále pro jednoduchost, že existuje jednoznačný princip transformace každé věci, mající nějakou hodnotu, na manu. Jinými slovy, že lze tuto hodnotu vyjádřit jednotkou many, tedy v kilogramech. Lze potom celkové bohatství společnosti vyčíslit v kilogramech many. Jelikož se nacházíme ve vysoce organizované společnosti, v níž existuje dělba práce, která se realizuje směnou, bude vhodné mít veškerou manu uskladněnu v jednom centrálním skladu organizovaném státem. Dokud člověk žil sám ze zdrojů přírody, dobýval si manu ze země tak dlouho, dokud nenasytil své životní potřeby. Víc nemělo smysl dobývat. Takový prehistorický člověk byl dokonale svobodný a nepotřeboval ke svému životu společnost, protože vytvořil sám pro sebe tolik many, kolik následně spotřeboval. Nepotřeboval peníze ani stát nad sebou. Jinak tomu je v naší rozvinuté společnosti, v níž k tomu, abychom mohli realizovat dělbu práce prostřednictvím centrálního skladu many (obecně směny), je velmi praktické zavést nástroj, který bude určovat, kdo a kolik many odvedl do skladu a na kolik má nárok vzít si zpět. Tím nástrojem jsou peníze. Prakticky celý systém funguje tak, že konkrétní jedinec vyprodukuje určité množství věcí, na které je specializován. Toto množství převede na manu a uloží do skladu. Za to dostane peněžní poukázku na odpovídající množství vložené many v nominální hodnotě rovnající se hodnotě vložené many. Jednotku peněžní měny nazvěme Kim (kilogram many). Platí vztah: 1 KIM = 1 Kg many. Jestliže tedy náš jedinec vloží do skladu 100 Kg many, obdrží peníze ve výši 100 Kimů. Za těchto 100 Kimů si může koupit zpět odpovídající množství many s tím, že se transformuje zpět na věci jiného druhu, než vyrobil, a to podle jeho vlastní potřeby. Stále mějme na paměti, že obchodní směna je v podstatě takovou transformací jednoho druhu věcí na jiný ve srovnatelné hodnotě. Je proto teoreticky smysluplné mluvit o maně jako substanci nahrazující po dobu uchování ve skladě libovolnou věc.

24

Není snad nutné vysvětlovat, že množství many, které se nyní bude nacházet v centrálním skladě, vyjadřuje celkový úhrn bohatství společnosti. Proti hodnotě tohoto bohatství musí existovat v oběhu přesně stejný úhrn peněz, protože se jedná pouze o poukázky na toto bohatství. Celá ekonomika společnosti se odvíjí tím způsobem, že lidé si za peníze kupují manu, tu spotřebují pro vlastní životní potřebu, která je nutná k tomu, aby mohly produkovat manu novou. Ve zdravé ekonomice lidé spotřebují maximálně tolik many, kolik jí jsou opět schopni vrátit vlastní produkcí (prací a výrobou) zpět do skladu. Při normální funkci peněz to ani jinak není možné, protože nikdo nemá více peněžních prostředků, než kolik představuje produkce jím odvedená do skladu. Jakou hodnotu vyrobil, tolik peněz dostane, nemůže proto spotřebovat víc, než sám vyrobil. Vyrovnaná ekonomika Pro další výklad vycházejme ze situace „vyrovnané ekonomiky“. Znamená to stav, kdy každý spotřebuje přesně tolik many ze skladu, kolik před tím odvedl, a vyrobí opět stejné množství many, které vrátí do skladu. Předpokládejme, že celkové bohatství společnosti činí 1 milión kilogramů many a toto bohatství se nachází ve skladu. (Pokud zanedbáme časovou prodlevu mezi okamžikem, kdy každý jedinec zakoupené množství many ze skladu spotřebuje, a okamžikem, kdy ho vrátí zpět v podobě výrobků, můžeme s takovou situací pracovat.) Máme tedy ve skladu 1 000 000 Kg many a v oběhu mezi lidmi 1 000 000 Kimů. Při takovéto ekonomice nevznikají naprosto žádné potíže, protože bohatství společnosti ani bohatství jedinců se nemění, vše se jen rytmicky přelévá z jedné strany na druhou ke spokojenosti všech. Nová situace nastane, pokud nějaký jedinec (nazvěme ho Pracant) jednorázově vyrobí více many, než spotřebuje. Předpokládejme, že tato nadvýroba představuje 1000 Kg many. V centrálním skladu se projeví tím, že celková hodnota na skladě se zvýší na 1 001 000 Kg many. Je proto logické, že je nutné vytisknout nové peníze v hodnotě 1000 kg many, tedy 1000 Kimů. Nyní se podívejme, co tato nová hodnota znamená pro ostatní. Má snad toto navýšení celkového bohatství dopad pro ostatní, jsou snad všichni o to bohatší? Naprosto ne! Oněch 1000 Kimů od tohoto okamžiku zůstává v peněžence toho, kdo tuto hodnotu vytvořil. Všichni ostatní lidé mají peníze v souhrnné hodnotě 1 milión many a na oněch 1000 kg nedosáhnou. V pojmech podvojného účetnictví je tato hodnota ve skladu na straně účtu „Má dáti“, což velice jasně vyjadřuje její význam: Má být dána tomu, kdo vlastní peněžní poukázku ve stejné hodnotě na straně „Dal“. Z toho plyne, že pokud náš jedinec bude zvyšovat svoji produktivitu práce a vytvářet stále více many, vytváří ji jen pro sebe. Ostatní z toho nemají žádný prospěch, pokud pomineme prospěch odrážející se pouze ve změně struktury zboží, což se při převodu na jednu substanci many stírá. Náš Pracant vlastní v peněžence takovou finanční částku (tolik poukázek na manu), která odpovídá celé jeho nadprodukci, a je jen na něm, zda si ji vezme zpět pro svoji spotřebu a svoje peníze za ni utratí, či nikoliv. Ať tak nebo tak, pro ostatní se nic nemění. 1. Poučení: Není pravdou, že zrychlením oběhu peněz jako takových se zvyšuje bohatství společnosti. Životnost věcí – mana se kazí Reálný svět je bohužel takový, že nic z toho, co bylo vytvořeno, nemá věčné trvání. Každá věc má svoji životnost a časem ztrácí na hodnotě. Důsledek: Mana se ve skladu kazí a zmizí docela, pokud není včas spotřebována. Mana proto musí cirkulovat, být co nejrychleji spotřebována a znovu obnovena tvůrčí činností. Promítněme si tuto skutečnost do hodnoty nadprodukce našeho Pracanta. Pokud zjistíme, že střední životnost many je 10 let, a pokud Pracant neutratí svých 1000 Kimů do 25

deseti let, nezbude mu z jeho peněz po té době nic. Je proto evidentní, že finanční ekvivalent umrtvených zásob pro našeho Pracanta musí ztrácet hodnotu stejně jako mana samotná. Uložené peníze každého člověka i ekonomického subjektu, pokud nemají obrat, musejí být logicky zatíženy zápornou úrokovou sazbou odpovídající reálně odhadnuté délce životnosti many. (Později uvidíme, že to není případ peněz uložených v bance.) 2. Poučení: Živý oběh peněz je nutný jako důsledek reprodukce fyzického bohatství, které stárnutím ztrácí na hodnotě, tedy k jeho uchování, nikoliv k jeho navýšení. Ke druhému poučení ještě poznamenejme, že životnost věcí se značně liší. Například potraviny se zkazí za několik dnů, kdežto stavby z kamene dejme tomu za desítky let. Z podstaty věcí ale plyne, že věci s krátkou životností jako potraviny, se obvykle také rychle spotřebují, protože jíst člověk musí. Na druhou stranu věci dlouhodobé spotřeby, například nemovitosti, jsou ty věci, o které je většinou usilováno spořením. Je proto možné stanovit životnost many blíže věcem dlouhodobé, než krátkodobé spotřeby. Funkce nadhodnoty Uvažujme nyní, že náš Pracant smění svých 1000 Kimů za nějaký výrobní prostředek, který zvýší dvakrát jeho produktivitu. Od této chvíle jeho bohatství poroste, protože stále bude vyrábět víc, než spotřebuje. Předpokládejme, že ročně vloží do skladu 1000 kg many navíc, a utržené peníze si schová. Za deset let se celkové bohatství ve skladu navýší o 10 000 Kimů. Budou o tuto hodnotu bohatší ostatní lidé? Opět je nutné odpovědět: Naprosto ne! Pokud ve výrobě náš pracant zůstává sám, jeho zvyšování produktivity a reprodukce many má význam jen pro něho samotného, a to i přesto, že je zapojen do globálního systému směny. Proti takovému způsobu obohacování jedince nelze samozřejmě nic namítat, pokud náš Pracant neohrozí společnost tím, že začne ve vyšší míře čerpat přírodní zdroje na úkor druhých. Je proto nutné, aby takové čerpání bylo omezeno, případně kompenzováno ostatním lidem přímo z jeho bohatství zdaněním tohoto bohatství. 3. Poučení: Nadhodnota má pro ekonomiku neutrální význam, pokud při ní nejsou kořistěny přírodní zdroje ani zdroje lidské. Přírodní zdroje nemohou být předmětem soukromého vlastnictví a jejich spotřeba musí být regulována. Lidské zdroje musejí být před vykořisťováním chráněny státní mocí. Zcela nová situace vznikne, pokud Pracant začne zaměstnávat jiné lidi. Zde může připadat v úvahu dvojí možnost. Pracant zaplatí svým zaměstnancům mzdu, která se rovná jejich dosavadní míře spotřeby a produkce. V takovém případě bohatství i životní úroveň zaměstnanců zůstává nezměněna oproti stavu, když se živili sami. Nebo jim může zaplatit více. Teprve pak to znamená, že zvýšená produktivita našeho Pracanta přinesla zlepšení pro druhé lidi. V tomto případě se jedná o jeho zaměstnance. Je dále zcela na místě uvažovat o tom, co z výrobních prostředků zvýšilo produktivitu pracanta a jaký na tom mají podíl ostatní lidé. Pokud si manu nechal transformovat do technicky vysoce promyšlených strojů, je zřejmé, že tyto stroje sám nevymyslel, je proto namístě, aby se ze své nadprodukce podělil s ostatními. V případě ovšem, že se náš Pracant zachová opačně a zaměstnancům v důsledku jejich závislosti na něm zaplatí dokonce ještě méně, než směňovali dosud, jedná se o ryzí ožebračování a okrádání společnosti o kolektivní statky. Jak je vidět, tak ani zdaleka nemusí být pravdivé tvrzení obhájců volného trhu, že růst bohatství kapitalistů generuje bohatství všem lidem. Dokonce může jí o pravý 26

opak, jak se nakonec prokázalo v raných dobách kapitalismu, než regulace sociálního státu donutila buržoazii změnit svoje chování. 4. Poučení: Podnikatel, který využívá technického pokroku a zaměstnává lidi, musí těmto lidem kompenzovat svůj výtěžek vyššími platy nebo odvodem výrazného dílu zisku do celospolečenského koše. Zisk podnikatele a způsob jeho využití proto musejí být spravedlivě regulovány. Dluhová past Uvažujme nyní, že náš Pracant si řekne: Je přece škoda nechat zkazit 10 000 Kimů za deset let, někomu je tedy půjčím, ať si za ně něco koupí. Za deset let dostanu zpátky celé peníze, protože mana se bude reprodukovat. Nabídne tedy svému příteli, jehož obrat je ročně 1000 kg many, ať si za 10 tis. Kimů koupí prostředky, které na deset let zdvojnásobí jeho produkci. Přítel si řekne fajn, to je lákavá nabídka, a peníze si vypůjčí. Během deseti let tak 10x otočí manu a vyrobí dvojnásobek (20 tis. proti běžným 10 tis.). Zisk, který z toho bude mít, však celý vrátí Pracantovi. Ve výsledku na tom bude stejně, jako kdyby si nevypůjčil nic. Jediný, kdo na tom vydělá, je náš Pracant. Ten neztratí nic ze svých peněz, aniž by pro to musel něco udělat. Potud je možné s takovým postupem souhlasit, protože šlo o pouhé zachování hodnoty tím, že peníze nebyly blokovány, nýbrž byly dány k dispozici pro rozumnou reprodukci many někým jiným. Přítel Pracanta také mohl svoji produkci znásobit vícekrát a na půjčce vydělat, což je jediný případ, kdy má pro něho smysl pořídit si úvěr. Jak je vidět, efektivní kalkulace návratnosti úvěru s uvážením výsledného zisku předpokládá jeho více než zdvojnásobení v produkci dlužníka. Nyní si představme, že Pracant půjčí svoje peníze na 20% roční úrok. Pokud přítel bude hospodařit stejně jako v předchozím případě, teoreticky za deset let vrátí Pracantovi přibližně vše, co vydělal (veškeré výnosy) a nezbude mu na jeho vlastní spotřebu (náklady), ocitne se tak na mizině. Pracant však bez jakékoliv práce bude o 10 tis. Kimů bohatší. Pokud takto bude Pracant postupovat u dalších a dalších lidí, postupně ožebračí celou společnost a sám se stane vlastníkem celého společenského bohatství. Pro jeho přítele by se takový úvěr vyplatil pouze v případě, že svoji produktivitu zvýší alespoň 3x. Jak je takový růst vůbec možný? Většinou to nepůjde bez přivlastnění duševních statků společnosti. Jejich využití ovšem obvykle vyžaduje i zaměstnat další lidi, což s sebou nese další zvýšení produktivity na každého zaměstnance. Z přítele se tak nutně musí stát podnikatel, který se v okamžiku, kdy produktivita neporoste předpokládaným způsobem, bude snažit ušetřit na platech zaměstnanců a jejich životní úroveň tím začne klesat. Chtít založit produktivitu na dluhu, a to již cestou bezúročného úvěru, může proto být škodlivý způsob rozvoje. Půjčovat na úrok, to ovšem již ve své podstatě znamená rozkrádání společného bohatství lidí. A máme zde před očima princip fungování současného kapitalismu. Na dluhu postavená ekonomika vyžaduje neustálý enormní růst, přitom postupně většina bohatství přechází do rukou pár elitních finančníků. 5. Poučení: Úvěrování mezi ekonomickými subjekty by mělo být odborně regulováno. Půjčování na úrok musí být jako zločinná lichva zakázáno. Přípustné je půjčovat bezúročně s tím, že věřitel může mít smluvně zajištěn přiměřený podíl na zisku dlužníka. V případě ekonomické ztráty na straně dlužníka však může nastat odůvodněná situace, kdy ani celý dluh nemusí být vrácen a právně vymahatelný. 6. Poučení: Pouze v pokroucené ekonomice peníze samy vydělávají peníze. Taková ekonomika je nespravedlivá a v důsledku vede k mnoha krizím. 27

Poznámky: a) Ve spravedlivém státě by měl mít podnikatel zhruba dvě možnosti, jak si zajistit, aby jím nahromaděný finanční kapitál neztratil hodnotu, pokud ho sám ne investuje do vlastní reprodukce many. Jednak ho může poskytnout jako bezúročnou půjčku někomu jinému, kdo s ním hospodárně naloží. Jistou formou takové půjčky je rovněž nákup akcií cizí společnosti. Pokud svoje peníze nedostane zpět, nelze potom mluvit o přímé ztrátě, protože když by svoje peníze nechal jen tak ležet, přišel by o ně tak jako tak. První případ proto nese nutné riziko špatného zhodnocení, naopak může přinést zisk. Druhá možnost znamená, že peníze investuje do budování obecně prospěšných věcí. V takovém případě by měl mít právo vybírat poplatky na svůj účet od lidí, kteří budou tyto věci využívat, buď přímo od nich (například nájemné za bydlení v jím realizované bytové výstavbě), nebo od státu, který takové věci podporuje z daní občanů (například výstavba veřejných komunikací). Výše poplatků by měla samozřejmě být regulována státem tak, aby nedocházelo k neoprávněnému obohacování. Investování do veřejně prospěšných věcí by mělo proto být bez rizika, avšak neziskové. Pouze by zajišťovalo uchování vložené hodnoty v čase proti přírodnímu zákonu, že se mana kazí, což je dostatečný přínos pro každého. b) V současném patologickém ekonomicko-finančním systému, kdy pár lidí vlastní bohatství, které naprosto nepotřebuje a ani nemůže spotřebovat, jsou obrovské prostředky kapitálu v rukách těchto osob využívány tak, že je s nimi trestuhodně mrháno, nebo jsou mocensky zneužívány. Jdou například na nákup pozemků a půdy (takové vlastnictví by neměl spravedlivý stát připustit), nebo jsou vkládány do zbrojení, válek či jiných lidem neprospěšných věcí, jako je nenávratný vědecký výzkum, luxusní formy zábavy (například cesty elit do vesmíru) a podobně. c) Jak je možné, aby peníze uložené v bance neztrácely hodnotu? Předpokladem samozřejmě je, že banka tyto peníze půjčuje a zhodnocuje investicemi, není to proto totéž, jako mít peníze uložené doma ve slamníku. Banka tak reprodukuje manu, aby se coby ekvivalent takto uložených peněz nezkazila. Jejich kladné zúročení potom představuje podíl na maně, kterou banka získala zúročením vlastních úvěrů. Jak vidno, je při lichvářském úrokování vše nastaveno tak, aby mana postupně přecházela do stále užšího okruhu bohatých vlastníků. d) Jak je možné, že banky vytvářejí peníze na úvěr z ničeho, aniž by přitom nedošlo k hyperinflaci? Vzpomeňme si, že k tomu, aby mohl být úvěr splacen (a to i bez úroků), a dlužník přitom nezbankrotoval, musí dlužník vyprodukovat novou manu ve výši úvěru, který spotřeboval. Tím navýší celkový objem many, o něž je třeba navýšit i celkový objem peněz. Banka tento nový objem peněz vlastně vytvoří dopředu s tím, že přepokládá, že činností dlužníka k navýšení many skutečně dojde. Problém samozřejmě nastane, pokud se tak nestane a dlužník zbankrotuje, aniž by po něm zůstala aktiva k zabavení. V takovém případě by banka měla zpátky snížit svůj objem aktiv v odpovídající výši. Pokud tak neudělá, vznikne bublina vedoucí k hospodářské krizi. Z toho vyplývá, že současný stav zadluženosti ekonomických subjektů a států ohrožuje samotnou vitalitu světové ekonomiky. V situaci, kdy již není možný odpovídající růst many, stojíme před velkým kolapsem systému, z něhož je možná cesta ven pouze přerozdělením many a změnou finančního systému.

28

Otázka kupců Při našem pohledu na státní ekonomiku znamená obchod v podstatě transformaci vyprodukovaných věcí na manu a její další transformaci do jiných věcí, po nichž je poptávka. V reálné skutečnosti jde o to vykupovat a distribuovat vzniklé hodnoty podle struktury reálné či možné poptávky. Velkoobchodní směna v rámci státu by měla být proto technicky zajišťován státem tak, aby náklady na uvedenou transformaci byly vynakládány co nejnižší a bez zisku v rámci neziskové organizace. Ceny zboží určuje trh svojí nabídkou a poptávkou. Měly by však být rozumně usměrňovány s přihlédnutím k nákladovým kalkulacím a jejich užitné či estetické hodnotě, aby se předešlo předražování vlivem potlačené konkurence, nebo naopak nerentabilitě výroby potřebných komodit. Stát by proto měl vykupovat produkty od lidí a podnikatelů podle této nabídky a poptávky, které bedlivě sleduje a vyhodnocuje. Mělo by být minimum výskytů, kdy stát odkoupí a zaúčtuje do centrálního skladu neprodejný, či neupotřebitelný artikl. Pokud se tak stane, měl by tíži obchodního nezdaru nést výrobce a vrátit peníze za dodaný produkt státu zpět. U nových produktů je samozřejmě možné po dohodě s výrobcem uvažovat, že výrobce dostane své peníze až na základě realizovaného prodeje. Za tím účelem by stát zřizoval konsignačními sklady. 7. Poučení: V ekonomicky zdravém státě není žádné místo pro překupníky, kteří nedoplní daný produkt o přidanou hodnotu. O burzovních spekulantech ani nelze mluvit. Podobný argument platí i pro obchod mezi státy. Stát by se měl starat, aby bilance jeho vývozu a dovozu byla vyrovnaná. Každá výchylka na jednu či druhou stranu způsobuje ekonomické těžkosti. Stát, který příliš dováží, nafukuje objem many a ztrácí peníze, které následně musí vytisknout, aby měl na nákup many od vlastních subjektů. V opačném případě zvětšuje objem finančních prostředků proti hubnoucímu objemu many. Oba případy vedou k inflaci. Jak je vidět, činnost kupců v obchodě má pouze zničující efekt, jehož výsledkem je, že kupci rozkrádají majetek států i občanů tím, že kupují pod cenou a prodávají nad cenou. To, co jim zůstane po pokrytí nutných nákladů, je čistý lup many, kterou vyprodukoval někdo jiný. Kupci tak bohatnou a poctiví lidé chudnou. Závěrečná poznámka Možná se někomu bude zdát, že můj rozbor není dost vědecký. Potom bych rád slyšel argumenty renomovaných odborníků, že se v některých ze svých laických tvrzení a závěrů mýlím. Zdá se mi, že princip zdravé ekonomiky a peněz není třeba vysvětlovat jinak, než s oporou v přirozeném zákonu životního cyklu všech věcí. Ten zákon je jednoduchý: Něco nemůže vzniknout z ničeho; vše, co jest, je součástí koloběhu přeměny jednoho v druhé, kdy jedno vzniká a druhé s tím zároveň zaniká v téže kvantitě prvotní esence.

Východisko z ekonomické krize V mém článku „Tajemství peněz“ jsme si vysvětlili funkci peněz. Nyní zbývá z tohoto poznání vyvodit důsledky pro současnou ekonomiku, která se nachází v krizi právě z důvodu narušení finanční rovnováhy a stability.

29

Současná světová ekonomika se vyznačuje značně nerovnoměrným rozdělením finančních prostředků. 10% populace ovládá 80% financí, aniž by je sama dokázala smysluplně utratit. Neznám přesná čísla, ale myslím si, že nejsem daleko od skutečnosti. Vysvětlili jsme si, že k tomu, aby tyto finanční elity udržely hodnotu svých peněz a zabránily hyperinflaci, musejí peníze vracet do oběhu prostřednictvím úvěrů. Někdo druhý za ně musí utrácet jejich peníze a tak spotřebovávat manu, která se jinak zkazí. Současný stav ekonomiky postavené na dluhu, předluženost většiny ekonomických subjektů, nemožnost zajistit trvalý růst, aby tyto subjekty mohly splácet úvěry, to vše vede k tomu, že úvěrování se zpomaluje, až se docela zastaví. Co však bude důsledkem takového zastavení? Nic jiného než to, že elity o svoje finance postupně přijdou. To by bohužel mělo docela tragické následky pro nás pro všechny. Pokud by elity tyto finanční prostředky postupně odepsaly tak, že by se o ně snížil celkový finanční objem v bankách, znamenalo by to, že se 80% many zkazí (80% zboží zůstane stárnout na skladech a nikdo z potřebných na ně nebude mít peníze) a pro zbytek lidí zbude jen oněch zbývajících 20%, což představuje pětinásobné snížení bohatství a životní úrovně nás všech. A je opravdu těžké si představit, že pro většinu populace, jejíž současné příjmy vystačí sotva na uživení, bude snížení životní úrovně na pouhou pětinu současného stavu únosné. V případě, že by elity zkaženou manu postupně neodepisovaly na svých finančních kontech, nic se nezmění, protože jejich peníze by se stejně nedostaly do oběhu a důsledky by byly stejné. Za pár let by za ně nebylo co koupit, byly by to fiktivní účty, čísla bez užitku. Takový vývoj by neprospěl nikomu, přičemž nejvyšší ztráty by zaznamenaly samotné elity, které by přišly o všechno své jmění. S tím asi těžko budou souhlasit. Takto spontánně zchudnout, to se jim určitě líbit nebude, protože pak by se musely zbavit i svých reálných statků, které by nedokázaly spravovat. Jaké tedy existují možnosti řešení? Pokusme se je najít. 1) První možnost je, že se elity se svým finančním bohatstvím rozdělí se všemi lidmi tak, aby se smazaly současné neudržitelné rozdíly, které nutně ruinují ekonomiku. Pro funkci ekonomiky je totiž nutné, aby nikdo nevlastnil více finančních prostředků, než jaké může utratit za spotřebu many. Předpokládám, že toto řešení bude pro naše elity nepřijatelné. Kupci se neradi dělí o nahrabané peníze s někým jiným. 2) Druhá možnost je, že elity začnou realizovat úvěry bezúročné, možná si situace vynutí i půjčovat se ztrátou, což znamená, že dlužník bude moci vrátit méně, než si půjčil. Taková úvěrová politika může oživit oběh peněz nutný pro cirkulaci many. Ve svém důsledku se hodnota peněz elitám uchová, případně sníží, ale nezanikne docela jako v případě, kdy s nimi nebudou dělat nic. 3) Třetí možnost skýtá dohoda, která udělá tlustou čáru nad současnými nesplatitelnými dluhy tím, že je elity prostě dlužníkům odpustí. Tím se uvolní prostor pro obnovení způsobu chodu ekonomiky tak, jak byl dosud nastaven. Elity sice ztratí část svých nepotřebných peněz, znovu se však budou přesouvat peníze na jejich účet. Jediný problém je v nespravedlivém dopadu takového opatření, na němž vydělají ti, kdo jsou zadlužení, kdežto ti, kdo dosud hospodařili odpovědně bez dluhů, zůstanou mimo. Řešení tohoto problému ovšem přesahuje rámec mého tématu. 4) Další možnosti již znamenají rozhodnutí, jímž elity způsobí bolestné důsledky všem ostatním, a přistoupení k nim bude znamenat velkou bezohlednost těchto vrstev. Bohužel, zdá se mi, že právě takovým směrem budou naši kupci a finančníci postupovat. Čtvrtou možností tedy je, že elity vrátí své nadbytečné finance do oběhu tím, že začnou skupovat statky, které nejsou součástí směnitelné hodnoty (many). Jako jeden z příkladů, absurdních případů, uvedu obchod, při němž elity budou 30

kupovat celé státy či části jejich území. Takový postup by měl dva důsledky: Za prvé elity vydají svoje nepotřebné finance za něco, co nemá směnitelnou hodnotu (nikdo to nebude schopen odkoupit zpět), získají tak ale moc s těžko odhadnutelnými důsledky. V každém případě se tak stanou vlastníky veškeré půdy jako zdroje k uživení lidí. Pro samotnou ekonomiku takové vržení peněz do oběhu může mít dvojí význam. Pokud státy tyto peníze rozdají lidem, bude výsledek stejný, jako v případě prvním. Lidé spotřebují manu a bude na nich, zda ji zase vrátí zpět svoji prací, nebo dopustí celkový pokles její hodnoty a následné snižování životní úrovně. Pokud státy peníze investují do výstavby a tvorby hodnot, mohlo by to znamenat oživení ekonomiky ve směru strukturálního a řízeného rozvoje celkového bohatství. Co však se soukromým vlastnictvím států a celých území pár lidskými jedinci, jimž vlastně toto bohatství bude náležet? O tom nechci v této chvíli spekulovat. 5) Pátá možnost představuje rozpoutání válečného konfliktu, při němž elity své přebytečné finance sami vloží do výroby zbraní a nákladů na vedení války. (Poznamenejme, že nyní není možné, aby tyto zbraně vyrobily a prodaly je státům tak jako dříve. Tím by na válce opět zbohatly, jenomže současné státy již nemají na takový nákup prostředky, navíc by to současnou situaci neřešilo, nýbrž ještě prohloubilo). Výsledkem bude, že o tyto peníze přijdou, ale budou z toho mít dvojí morální zisk: Získají svým válčením moc nad světem a přivodí redukci populace, coby jeden z vážných ekologických problémů, který je bezesporu tíží. Jak tuším psychologii nadřazenosti současných elit, mám obavu, že toto řešení jim bude nejbližší, pokud se neleknou přílišné síly současných zbraní, která by se jim mohla vymknout z ruky proti nim samotným. Podmínkou takového vedení války ovšem je, že elity zruší současné parlamentní vlády a začnou vládnout sami a přímo s nastolením diktátorských režimů. Průvodním jevem bude poválečná ekonomická krize, protože lidé sice dostanou peníze na spotřebu many, ale následně vyrobí zbraně, které se ve válce zničí, čímž nedojde k reprodukci spotřebované many. Ve výsledku dojde k silnému poklesu reálného bohatství ve společnosti, tím také ke znehodnocení peněz, a úpadku životní úrovně lidí, které bude třeba motivovat na poválečnou obnovu. Nezapomeňme, že po takové válce nebude mít patrně přebytek peněz nikdo, ani samotné elity, který by se dal využít pro investice. Bude potřeba peníze tisknout s nadějí, že elán lidí vyprodukuje tolik many, že nedojde k jejich dalšímu znehodnocování inflací. V každém případě přepokládám, že třetí světová válka nastolí otevřený feudalismus současných elit. Těm zbude ještě obrovský reálný majetek, zlato, paláce, pozemky, půda a armáda, o něž budou schopné svoji moc opřít. 6) Šestý způsob, jaký mě napadá, je, že elity svoje prostředky investují do výroby věcí, které nebudou směnitelné (nenavýší objem many použitelný pro ostatní) a použijí je pro vlastní marnivé požitky. Jako příklad uveďme, že si nechají za svoje bilióny vyrobit vesmírnou flotilu, s ní se pak budou projíždět po vesmíru a hledět z dálky na naše pachtění. Ekonomický důsledek bude tentýž, jako v případě války, protože lidé sice za utržené peníze na vyrobení flotily spotřebují stávající manu, ale nová mana nevznikne, čímž se její objem drasticky sníží. Svět se dostane do těžké krize a bídy, následného chaosu a vnitřního rozkladu, který bude o to tíživější, že současně s redukcí many nenastane redukce obyvatelstva jako v případě válečného konfliktu. Pak se zjeví elity s nebe a chopí se vlády jako spasitelé s plnou náručí vesmírné many. Zní to sice jako sci-fi, ale nic není nemožné. I když pravděpodobnější je, že by v takovém případě už svět s nimi nepočítal po té, co by rozkradl jejich pozemský majetek. Nakonec možná konec dobrý, všechno dobré, tedy až na to přežité utrpení.

31

Poznámka: Může se zdát, že uvedené možnosti představují určité schéma, a trh svojí dynamikou toto fungování pozmění. Samozřejmě obchodníci, jimž bude na skladech ležet zboží, půjdou pod cenu tak, aby se ho zbavili. To je sice pravda, ovšem na druhé straně se zastaví výroba, protože se ztrátou nelze nakupovat. V důsledku se sníží příjem populace, pro niž i snížené ceny budou nedostupné. Takže ve výsledku se nic nezmění. Nejsem si jist, zda jsem vyčerpal všechny možnosti. Soudím ale, že další možnosti by byly jen pouhou modifikací uvedených postupů či jejich kombinací. Podle mého názoru by nejpřirozenějším řešením byla první možnost. Jak jsem ale zmínil, nepočítám, že by na ni elity přistoupily bez toho, aby k ní byly přinuceny například revolucí. A jak známo, revoluce se sice dá snadno rozpoutat, problém je, co bude dál po té, kdy všechny vztahy budou narušeny, a nikdo nebude mít jasný plán, jakým způsobem a jaké nové vztahy nastolit. Proto bych revoluci nedoporučoval. Donucovací silou takového rozdělení by mohly být samozřejmě také vlády nynějších států euroatlantické aliance. Mám však obavu, že naši politici jsou ti poslední, kdo by něco takového chtěli a dokázali, pokud vůbec tuší, o co se hraje. Ti se budou řídit instrukcemi svých mecenášů, jako dosud. Pokud tedy pominu první možnost, osobně vidím jako nejlepší a nejlidštější řešení kombinaci druhé a třetí možnosti. Bohužel nejsem ten, kdo o tom bude rozhodovat, a tak mi nezbývá, než s napětím očekávat, co mají ti naši oligarchové vlastně v plánu. Myslím, že se to dozvím brzy, protože současná ekonomická krize nemá bez zásadních opatření výše uvedeného druhu východisko. Poznámka k protikrizovým opatřením politických garnitur Myslím, že není třeba znovu vysvětlovat fakt, že současné rozdělení peněz ve směru k bohatým elitám ruinuje ekonomiku. Propaganda politiků o nutnosti návratu k ekonomickému chování, při němž má být úspornými opatřeními dosaženo řádného splácení dluhů a zastavení zadlužování, je veskrze hloupá a nekompetentní. Ve výsledku se tím jen prodlužuje současná krizová agónie. Veškerá úsporná opatření politiků, kteří spoří na jedné části oněch 90% populace vlastnící 20% peněz tak, že uleví části druhé, aniž by se při tom dotkla 80% bohatství oligarchů, znamená pokrytectví nejvyššího řádu. V situaci, kdy vlády států dopustily, aby došlo k tak nesouměřitelnému přesunu bohatství do tak malého počtu rukou, a byl zaveden patologický úvěrový penězovod do těch samých rukou, které nyní drží pod krkem bezmála celý svět, přičemž jejich miliardy jsou jim samotným už k ničemu, nuže takové úspory jsou jen dalším ožebračováním nevinných obětí stejně patologického ekonomického systému. To prostě nic neřeší, protože se to ani z dálky nepodobá výše objasněným způsobům řešení. Pokud vlády států nepřikročí k direktivnímu přerozdělení bohatství elit mezi ostatní, nemají žádný morální nárok dále vládnout a činit svoje omezená rozhodnutí. V takovém případě ať si raději samotní oligarchové sednou do vlády a sami zařídí, co je třeba. Pokud nás při tom budou decimovat, budeme alespoň vědět, kdo je za to odpovědný a proti komu by se měl obrátit hněv lidu. Což samozřejmě nikterak nesnižuje odpovědnost politiků, kteří tento stav dopustili. Na závěr si neodpustím ještě jednu uštěpačnou poznámku. Ti tupci (pardon kupci) s „červeným štítem“ na dveřích si snad myslí, že vyzráli nad světem tím, že si ho koupili a zhloupli většinu lidí pohledem na jejich zlato. Omyl! Stačí jedna nová generace, která se probudí ze své otupělosti, a je po nich veta. Stačí, když je lidé začnou ignorovat i s celými jejich balíky peněz, není třeba ani násilná 32

revoluce. Celý jejich obrovský majetek během jedné generace shnije, tak jako každý hmotný statek podléhá od přírody zkáze, a po jejich slavné elitní brigádě ani pes neštěkne. Svým dětem nebudou mít co odkázat, protože nevlastní nic, co by mělo trvalejší hodnotu.

Kritická analýza trhu a ekonomické krize Lidé začínají trpět ve stále větším počtu nedostatkem peněz. Stejná finanční nouze padá i na ty firmy, které se snaží vyrábět zboží a směnitelné produkty. Postupně jediným místem, kde vzniká zisk a bohatství, je sféra obchodu a finančnictví. Výnosy z vložených prostředků do tvorby hodnot se přelévají do rukou kupců, spekulantů a těch, kdo vládnou finančním tokům a nic netvoří. Postupně se stále více obchoduje, než vyrábí. Veškeré produktivní investice se realizují za pomoci úvěrů. Splácení úvěrů zatížených úroky odčerpává firmám zisk. Tím se stávají stále závislejší na finančním sektoru a státních dotacích. Výroba se zastavuje a v důsledku nižších příjmů zaměstnanců klesá i kupní síla obyvatelstva a jeho schopnost splácet půjčky, které si vzalo ve víře, že budoucí růst jim to zaplatí. Lidé, podniky, státy upadají do dluhových pastí a nedostatek peněz je všude, kam se člověk podívá. Tak by se dala charakterizovat ekonomická krize, jejíž překonání je v nedohlednu. Pro ty, kdo si myslí, že to nejhorší je za námi, mám špatnou zprávu: To nejhorší nás teprve čeká, protože jsme na samém začátku a dosud nikdo nezačal řešit pravé příčiny, které se rodí již několik desítek let. Trochu historie Přelom 80. a 90. let minulého století byl zlomový v mnoha směrech. Dosud bipolární svět se náhle změnil. Západní kapitalismus slaví vítězství nad socialistickým experimentem a jeho vůdčí mocnost USA začíná pomýšlet na svět unipolární. Zrodila se idea Nového světového řádu (New World Order). Nový svět má být ovládnut hybnými silami, které dosud roztáčely kola západní ekonomiky a zbrojních arzenálů euroatlantické aliance. Oněmi silami jsou finanční elity a jejich soukromá bankovní síť v čele s Americkými federálními rezervami (FED), Světovou bankou (WBG) a Mezinárodním měnovým fondem (IMF). Pod pláštíkem neoliberálních a neokonzervativních doktrín volného trhu a demokracie vstoupilo lidstvo do třetího tisíciletí ve znamení konečného triumfu kupců a finančních spekulantů. Slovo byznys se stalo takřka magickým zaklínadlem zasahujícím do všech sfér podnikání i lidského života. Vzniká celá řada teorií a metodik, jak se stát úspěšným a konkurence schopným na kapitalistickém trhu. Veškeré úsilí v řízení firem, a to i ve vývoji informačních technologií, se posledních deset let orientuje na svět obchodu, marketing, obchodní bilance, podporu obchodních kontaktů a ovládání celých tržních segmentů. O co tu jde? Rok 2000 znamenal konec ekonomiky postavené na systematickém rozvoji technologií a tvorbě pozitivní hodnoty, která přináší novou kvalitu do lidského života. Namísto ověřených výrobních postupů a hodnototvorných procesů nastoupily byznys procesy, namísto kvalitativních znaků podstaty a jejich racionálního rozlišení vystoupily do popředí iluzivní znaky povrchu, jimiž se podněcují lidské afekty a nejnižší instinkty, namísto stability a trvanlivosti se vnucuje neustálá změna, dráždivá či lidské smysly šokující inovace. Smyslem již není poskytnout trvanlivý a praktický výrobek, nýbrž zlákat kupující na stále rafinovanější zbytečnosti. To je ovšem jen vnější stránka plánu, který má 33

mnohem hlubší podstatu. Jeho účelem je dostat postupně většinu světa od ekonomiky postavené na zisku z vytvořené hodnoty do ekonomiky postavené na dluhu a tím pod vládu finančního kapitálu v moci několika málo finančních magnátů. Jsme svědky nástupu turbo-kapitalismu. Abychom to pochopili, udělejme si malý exkurz o pár desítek let zpět do doby, kdy se měnila strategie řízení a směr toku investic od staré k nové ekonomické doktríně. Nejlépe to ilustruje rozvoj sféry ICT, tedy informatiky a informačních technologií. Jak vytunelovat světovou ekonomiku? Počátek 80 let je ve znamení generačních skoků ve vývoji informačních technologií. Informační systémy procházejí 4. generací konceptuálního modelování a zájem všem investorů se upíná k 5. generaci informačních systémů, která měla znamenat dosud neslýchaný přerod veškeré reprodukce omezované lidským faktorem k automatickým systémům řízení, jejichž jádrem bude umělá inteligence. Představa architektury výpočetního systému se podobá lidskému organismu a zahrnuje centrální mozek systému, který ovládá všechny distribuované subsystémy se specializovaným určením pro daný výkon, podobně jako lidský mozek ovládá celé tělo a jeho končetiny. Kdo ovládne umělou inteligenci, ovládne svět, neslo se tehdejšími odbornými kuloáry. Do konce 80 let sází západní finanční elity moc svých peněz na ovládnutí umělé inteligence. Výsledky výzkumných programů ovšem přinesly velké rozčarování. Ukázalo se, že umělou inteligenci nelze zvládnout současnými výpočetními technologiemi. K tomu navíc přistoupilo filosofické hledisko, podle něhož je inteligence spojena s vědomím. Každá inteligence si nutně musí uvědomovat svět jako celek a v důsledku musí mít vědomí sama sebe jako bytosti, která zákonitě bude obhajovat svoji existenci. Taková bytost, pokud je vůbec možná, není v žádném případě žádoucí. Vědci si uvědomili, že by museli stvořit živého tvora přesahujícího svými schopnostmi člověka. A takové monstrum by se nejen nedalo ovládnout, ale znamenalo by pro člověka velké nebezpečí. Za dané situace elitám usilujícím o světovládu nezbylo nic jiného, než se přidržet 100 let starého scénáře, o jehož východiscích i postupech se lze poučit například z díla známého pod názvem „Protokoly sionských mudrců“. Pádem socialistického bloku se jim pro takový scénář otevřely dveře dokořán. Přikročili proto k ovládnutí inteligence živých lidských tvorů a k morální degradaci společnosti na infantilní stádo propadlé individualismu, hrám a liberálním iluzím. Nic jim tudíž již nestálo v cestě v použití základních zbraní pro takový účel: Indoktrinace sdělovacími prostředky, liberální destrukce tradičních hodnot a sociálních struktur, globalizace finančního kapitálu a zavlečení všech ekonomických sil, lidí i států do dluhových pastí. Jak to probíhalo? Koncem minulého století si finanční magnáti uvědomili, že k tomu, aby mohli vše ekonomicky činné zatížit dluhem, nemohou tolerovat stav, při němž firmy dlouhodobě prosperují na základě ověřené hodnoty a uspokojování základních potřeb lidí výrobky s dlouhou životností. Bylo nutné vyvolat potřebu neustálých inovací tak, aby žádná firma ani jedinec nemohl přirozeně těžit s dobytých pozic a byl nucen investovat do změn výrobního programu s tak velkou kadencí, pro niž nebude mít dostatek vlastních prostředků. Navíc bylo nutné zajistit masivní poradenskou propagandou a také reálnými příklady s praxe, aby všechny ekonomické subjekty přijaly fakt, že pružnost a krátký inovační cyklus jsou podmínkou konkurenceschopnosti. Příkladem i pokusným králíkem byla firma Microsoft. Není to tak dávno, co Bill Gates vyhlašoval ty nejfantastičtější vize, po jakých dosud nebyla žádná poptávka, 34

natož nějaké povědomí o něčem podobném. Přičemž dosavadní lídři trhu IT (např. IBM) se složenýma rukama v klíně přihlíželi tomu, jak Microsoft zahlcuje trh líbivými, ale v mnohém ohledu nefunkčními a nestabilními verzemi operačního systému Windows. Štěstí přeje odvážným Nakonec to vyšlo. Windows se postupně vybrousily na relativně spolehlivý systém a staly se příkladným fenoménem symbolizujícím příští směry technologického pokroku: Přichází manipulace vědomí, centrem inovací se stává design, marketing a vše, co má masovou odezvu: internet, módní trendy, komunikace, zábava. Věci skutečné lidské potřeby jsou upozaděny, klesá jejich kvalita i životnost, stávají se stále méně dostupnými a zatěžují neúměrně rozpočet lidí, kteří se stali závislými na nových technologiích podobně jako gambleři na hracích automatech. Řešení se jim však přímo vnucuje: půjčit si od některé z bank, které poskytují své spotřebitelské půjčky za stále méně omezujících podmínek. Na světových burzách raketově rostou ceny akcií nových firem, které se orientují směrem zcela nových, často i fantaskních, technologií. Jsme svědky nástupu turbo-kapitalismu, v němž obrovský růst stíhá jednu technologickou novinku za druhou, softwarové firmy rostou jako houby po dešti a dlouho nic nekazí dojem ze světového ekonomického boomu, ani fakt, že některé velké vize a projekty praskají jako nafouknuté bubliny. Jedno mají ale všichni společné, totiž víru, že nic není nemožné, pokud se na to seženou peníze. A banky mají otevřenou ruku, zvláště po té, co si vymohly, aby jim vlády západních států nemluvily do jejich emisí peněz. V té době vznikají i nové teorie řízení firem propagující procesní řízení schopné inovativnosti, pružnosti v přístupu k potřebám zákazníků, k rozhýbání obrovského virtuálního byznysu. Nové výrobky podepřené penězi z bank ovládnou trh a zničí nebo oslabí dosud soběstačné a prosperující firmy. Každý kreativní nápad s často diskutabilním přínosem je vydáván jak převratná inovace tím, že se zabalí do hezky znějících verbálních balíčků označených mámivými anglickými zkratkami na obalu. Náklady ale obvykle překročí výsledný výnos a jsou udržitelné jen díky kumulaci kapitálu a expanzi. Důsledkem je nástup otevřeného korporativismu. Většina firem se dostává na područí bank a postupně skomírá v úvěrové pasti. Mnohdy ale ani peníze nestačí. Není možné být neustále na špičce inovací, když kreativita na všech stranách jen bují, přičemž už nejde ani o kvalitu či reálný přínos. Jsou potom dvě možnosti, buď si konkurenční nápady přivlastnit, nebo je z pozice vlastní síly potlačit. Někdy je třeba konkurenci pomluvit a hodit jí pár klacků pod nohy, jindy stačí pouhá ignorance, aby ji investoři začali přehlížet. V takové situaci již vůbec není třeba rozlišovat, co jsme to vlastně zadusili, zda smyšlený tahák, nebo skutečně progresivní myšlenku, kterou by stálo za to podpořit ve prospěch všech. To v této fázi již nikoho nezajímá, o prospěch v pravém smyslu přínosu lidskému snažení za lepší svět jde až v poslední řadě. Účel světí prostředky Během neuvěřitelně krátké doby (sotva deset let) je plán finančních elit naplněn: 10% populace ovládá 80% finančních zdrojů. Jak je to možné? Nechce se ani uvěřit, jak málo lidí si dokáže spočítat, nakolik bezpečná, bezpracná, triviální, nemravná až stupidní je funkce úroku z úvěru. Finančním 35

elitám se pomocí obyčejné lichvy podařilo vytunelovat 80% hodnot vytvořených světovým hospodářstvím. Důsledek takového úspěchu je prostý: 80% finančních prostředků bude postupně umrtveno v bankách po té, co praskne poslední finanční i technologická bublina, přičemž nikdo již nebude schopen si půjčit další peníze, protože není již možné zajistit potřebný růst pro splácení samotných dluhů, natož pak úroků. Tyto prostředky se totiž mohou dostat zpět do oběhu právě a jen cestou dalších úvěrů. Turbo-kapitalismus je u konce, banky mají nahrabáno a vlastní většinu světa. Krize, která nás teprve čeká, bude o to těžší, že z ní není cesty ven jinak, než změnou celého finančního a kapitalistického systému, přičemž tyto finanční elity jsou poslední, kdo by měl o něco takového zájem. Přes všechna alarmující fakta, celé týmy odborníků, akademiků a firemních poradců stále propagují tytéž metody řízení, jaké vedly do současné krize, a na místo toho, aby je přehodnotili, snaží se vytvořit dojem, že právě jejich nedůslednou aplikací firmy ztrácejí pozice na trhu. Jak můžeme při nezaujatém pohledu vidět, racionalizace řízení ve směru protěžování byznysu na úkor hodnoty neměla dobrý cíl ani na samém počátku, natož pak nyní, kdy je již dokonáno. Je třeba proto mít velký despekt ke všem teoriím řízení a rozvoje firem, které mají ve svém názvu slovo byznys. Typickým příkladem je teorie řízení firemní strategie v tržním prostředí pod názvem Business Process Management (BPR). Abychom pochopili, nakolik jsou tyto teorie účelovou návnadou a nic neřeší na současném stavu, dovolím si malou filosofickou vsuvku. Trochu filosofie Záměrem kupců je výhodně nakoupit a chytře prodat. Tady nejde o racionální přístup ke směně hodnot, ani o produkt tvůrčího, či pozitivního myšlení. Nejde ani o vyšší inteligenci, jen o psychologii reflektující nedostatek morálky, o přechytračení těch, kdo za vším bohatstvím doufají vidět nějaké úsilí o obecně prospěšné dílo. Fenomenologie nás učí, že lidské vnímání reality je zprostředkované místem a úhlem pohledu, jaký nám toto postavení dává. Bez vědomé snahy dobrat se patřičného nadhledu, vystoupit na pomyslnou horu poznání, z níž se začnou věci jevit v obecnějším světle, je každé lidské poznání pouhým zdáním, jímž se interpretuje skutečnost skrze krátkozraký pocit, co lidskému individuu prospívá a co škodí. Trh je typickým místem, v němž ony pocity zrají a narůstají často do obludných rozměrů v touze lidí po hmotném prospěchu a bohatství. Trh ovládá sentiment manipulovaný kupci a marketingovými kouzelníky, nikoliv racionální plánování a řízení. Úspěch obchodníka spočívá v intuitivním porozumění sklonům a postavení člověka, ve zneužití jeho nevytříbené povahy, způsobu naladění jeho psychických a morálních zábran, pokud tento náš kupec sám žádné zábrany nemám. Jeho zásada demonstrující vlastní sílu, jíž se většina lidí cítí učarována, však musí být, aby nepřipustil ve své doméně žádné další kupce. Každý velký obchodník musí proto být jako predátor hájící si své teritorium, v krajním případě velmi mazaný konspirátor, aby se s ostatními kupci dohodl na společném postupu a rozdělení trhu.

Jak se s takovou charakteristikou byznysu slučuje naše systematické pojetí firemní organizace soustředěné na procesy? Jde bezesporu o mechanistický rozbor jinak složitých a těžko průhledných lidských vztahů a lidského jednání. Vytváří se tak mylný dojem, že trh je systém, který funguje dobře nebo špatně podle toho, jak se nastaví role jeho prvků a vztahy mezi nimi. To je docela absurdní představa. Je-li trh místo, kde dochází ke směně hodnot za účelem dělby práce mezi lidmi, zajištění 36

zisku, bohatství a vzniku sociálních rozdílů mezi lidmi, jak vůbec lze mluvit o systému?! Copak trhová soutěž může mít nějakou důmyslnou strukturou, jíž může být vdechnuto lidským rozumem uchopitelné cílové chování? O jakých obchodních procesech se to mluví? Je snad smlouvání o ceně zboží, kupecká chamtivost či kramářské hašteření proces, který lze systematizovat? Obchodní proces je děj, při němž má ve světě rozvinutého trhu účast mnoho prvků, subjektů, zájmů a všemožných dalších fenoménů, než lze vůbec přehlédnout a domyslet. S procesním řízením a schematizováním tržních procesů v sítích se to má podobně jako s novodobou sítí sociální. Jejich podstatou je chaos a střet zájmů. Nikdy znalost! Opakem chaosu je řád. Nelze mluvit o řízení čehokoliv bez řádu. Nelze mluvit o řádu mezi lidmi bez hierarchie. Jaképak potom „zastaralé“ hierarchické řízení a moderní procesní řízení? Podstatou řízení je vztah mezi tím, kdo pověřuje úkolem, a tím, kdo se zavazuje k jeho vykonání. Jak se dotyčný svého úkolu zhostí, je už jiná věc. Záleží na tom, zda má jasně předepsán postup, zda může pověřit úkolem někoho dalšího, či s někým začít účinně spolupracovat. Pokud základním motivem každého účastníka trhu je trhnout co největší prospěch pro sebe, jak je potom možné takové jednání formálně řídit? Je-li naopak trh regulován vyšší mocí z pohledu morálního kodexu, který určuje, co je správné a co spravedlivé z hlediska celku a podílu všech na něm, co to má společného s modelováním procesních sítí? Jak z takového pohledu rozhodneme, kolik a za co je ochoten ten který tržní subjekt vůbec zaplatit, a jak je možné ho o tom přesvědčit, tak to se už zcela vymyká jakékoliv procesní specifikaci a řízení vztahu firem se zákazníky. Vývoj tržního prostředí se vyznačuje stále ostřejší konkurencí. Konkurenceschopnost je potom zaklínadlem, jímž se vzývají démoni tržních sil. Trh již dávno není místem, kde by probíhala regulérní soutěž o společné hodnoty, které lidem přinášejí prospěch. Spíše připomíná kolbiště, v němž nenasytná monstra pohlcují nejen své slabší soupeře, ale vnucují všem ostatním svoji představu o tom, co je pro lidi nutné a potřebné, aniž by se starala o dopady, jaké to má na lidský život a jeho humánní rozměr. Jediným kritériem rozvoje je upevňování síly a rozšiřování tržního podílu na úkor slabších. Vysvětlování přínosu konkurence jako hybné síly trhu je pozůstatkem darwinismu a jeho evolučního pojetí vývoje druhů cestou restriktivní selekce a nemilosrdné soutěže. Zobecnění darwinismu na evoluční princip lidské společnosti přivedlo kapitalistický trh do stavu, který připomíná džungli, v níž se stali dominujícím druhem predátoři. Takový ekosystém nutně směřuje ke kolapsu. Současná ekonomická krize je toho jen začátkem. Názor, že volný trh je jedinou cestou k tvorbě a alokaci hodnot pro všechny, že pouze tvrdá konkurence dokáže, aby tyto hodnoty byly vytvářeny efektivně a v potřebném výběru, je omylem, který má zatím neporazitelnou váhu jen díky tomu, že se z něho stal moderní kult uctívání. Konkurence je dnes překážkou rozvoje Není třeba velkého odstupu, aby člověk rozpoznal, že současné poměry na trhu nejen že nepřinášejí takový kvalitativní růst, jaký by mohl odpovídat tvůrčímu potenciálu lidí a síle technologií, ale ve svém podléhání moci korporací, jejich vnuceným standardům a snaze ovládnout trh penězi, čili kvantitou, tento lidský tvůrčí potenciál ničí. Slyšíme sice nářek nad nedostatkem kvalifikovaných pracovních sil, vzdělávací studia ovládají hesla jako inovativnost a kreativita, ve skutečnosti však vše, co se vyznačuje 37

skutečným tvůrčím zaujetím, vše co přináší zárodky nové kvality a hodnoty, je od samotného počátku potíráno. Důvody jsou v zásadě dva: První důvod, organický, spočívá v tom, že pouhá kreativita a vymýšlení nových postupů vůbec nezaručuje, že tím vznikne nějaká smysluplná hodnota. Tvůrčí úsilí, aby vedlo k použitelnému cíli, musí na jedné straně vycházet z hlubokého vědění o tom, co to vůbec hodnota je a čím se odráží v kvalitě lidského života, štěstí a blahobytu. Nelze proto vychovávat kreativní nevzdělance, jak se to v poslední době děje, mladé lidi, kteří disponují znalostmi sotva pro základní orientaci v technologickém prostředí, v němž se pohybují, a u nichž se z hlediska volních vlastností rozvíjí pouze soutěživost, nekritičnost a pozitivistický tah na bránu kariérního úspěchu. Druhý důvod, systémový, je právě konkurence. Není myslím už žádným tajemstvím, že skupování firem silnějšími konkurenty není motivováno tím, aby nabyvatel podpořil nové progresivní výsledky tvůrčí snahy jiných subjektů a zvýšil tak hodnotu svých produktů, nýbrž hlavním důvodem, ne-li jediným, je rozšířit tržní podíl o tu část koláče, která dosud náležela někomu jinému. To je ovšem jen slabší výraz pro dnes již ničím neomezené predátorství velkých korporací likvidujících svobodnou existenci většiny lidí pod feudálním dohledem finančních magnátů. Často dochází k nepřátelskému převzetí, jímž se konfiskují výplody tvůrčího úsilí konkurenčních týmů, rovněž tak dochází k jevům, při nichž se v zárodku potlačují nové myšlenky, převratné výzkumy odporující přijatým standardům či vědeckým dogmatům, aby nebyl snižován význam technologické převahy dominujících tržních subjektů. Ty se naopak snaží přesvědčit trh, že právě a jen jejich obrovský finanční a lidský potenciál je zárukou nejvyšší kvality a pokroku. Marketingoví lídři Microsoftu se již pasují do role věrozvěstů a svým zákaznickým divizím dávají přívlastek evangelická. Můžeme rovněž uvést příklad z oblasti využití vědeckých poznatků, kde taková konkurenční selekce hodnot již zavání prohřeškem proti lidskosti. Mám na mysli rozvoj Teslovy zářivé energie či studené fúze. Jakkoliv tyto nové a dosud neprobádané zdroje energie slibují revoluci v oblasti využití obnovitelných zdrojů a úlevu v mnoha směrech lidského života, mocné korporace a vědecké lobby, které od současných vlád pobírají obrovské granty na rozvoj tradičních technologií či termojaderné fúze bez jasného výhledu jejich úspěšnosti, tyto zdroje ignorují, brání jim v rozvoji a stahují vědecké materiály do tajných sejfů, aby nemohly spatřit světlo světa a konkurovat tak celým odvětvím, jimž daný status quo přináší astronomické zisky. Nelze proto v žádném případě mluvit o bezesporných výhodách konkurenčního prostředí. Naopak, v situaci, kdy ničím neomezený trh otevřel cestu mocným elitám k jeho ovládnutí, představuje konkurence kritický fenomén, jímž se ničí šance na smysluplný rozvoj. Pokud k tomu připočítáme finanční elity, které naprosto triviálním způsobem pomocí lichvy vykrádají trh a přivlastňují si zdroje i hodnoty, čímž ve výsledku přímo určují tok peněz a jeho účel, potom o nějaké přirozené a svobodné tvorbě hodnot nelze ani mluvit. Ekonomická krize a její vyústění Současný svět se potácí nad propastí ekonomického kolapsu a je zřejmé, že bez změny paradigmatu jeho ekonomického i společenského založení v té propasti nakonec skončí. Je-li v něčem šance na lepší příští, je nutné začít jinak myslet i jinak se chovat. Reálná a nekonfliktní budoucnost existuje pouze ve znamení přerodu od konkurence ke spolupráci. Namísto tvrdé a nelidské soutěže je nutné hledat vše, co lidi naopak přivádí vespolek, co jim dává užitek ze vzájemnosti. Namísto vnucování 38

vyspekulovaných standardů sofistikovaných (rozuměj budících zdání) metod řízení, chtělo by se spíše říci ovládání, jimiž má být člověk polapen do modelových sítí podle ekonomického kalkulu jeho využití, je nutné přikročit ke spolupráci na principu recipročního altruismu. Nikoliv honba za privátním ziskem, nikoliv právo vítězů na neomezené bohatství a zotročování zbytku populace, ale odhodlání mocných dělit se o tento zisk s ostatními, konat ve prospěch všech, nebo minimálně těch, s nimiž přímo zacházejí. Pokud takové altruistické odhodlání nenajdou sami v sobě, musejí k němu být donuceni. Nakonec i novodobé poznatky vědců v oblasti přirozené evoluce ukazují, že v samotné přírodě je více spolupráce než konkurence, více vzájemné pomoci než zabíjení, že život spěje ke své ušlechtilosti cestou recipročního altruismu, z něhož plyne jednoduché poučení: Dávat přináší dlouhodobější výnos než krátkodobě brát. Spolupráce vytváří vyšší a trvalejší hodnoty, než konkurence. Neomezený trh a neomezená moc peněz způsobily destrukci sociálních struktur společnosti. Lidé se postupně zařazují do bipolárního kastovního systému, kde na jedné straně vládnou oligarchové se svými pomocnými elitními sbory, kam patří kasta politiků a vysokých manažerů. Na druhé straně se propadá do stále větší chudoby a bezmocnosti kasta nevolníků odkázaných na trh práce či příděly zakázek mocných tržních subjektů, států a korporací. Postupně mizí střední vrstva drobných podnikatelů, živnostníků a vlastníků malých firem, která ještě před třiceti lety tvořila základ ekonomické prosperity kapitalistických států a jejich odvodového systému přerozdělování pro potřeby celku a ve prospěch sociálního smíru. Stále více firem již netvoří zisk pro své podnikatelské záměry, ale pod tíhou úvěrů, splátek úroků, v úbytku zakázek a s chronickým nedostatkem volných peněz jen bojuje o přežití. Pokud si někdo myslí, že jde o ozdravný proces, hluboce se mýlí. Bez dalšího roztočení úvěrové spirály z tohoto stavu není běžně dostupné východisko. Námět k zamyšlení Myslím, že je třeba hledat nové a zcela „nestandardní“ kanály pro distribuci vytvářených hodnot ke koncovým zákazníkům a spotřebitelům. Výrobní firmy nemají odbyt svých výrobků na našem ani světovém trhu a přestávají vyrábět? Co se zamyslet nad tím, jak vytvořit trh nový? Potřeby lidí se nesnížily, spíše naopak, jen mají stále méně peněz na jejich uspokojení tak, jako všichni, kromě bank a jejich přisluhovačů. Nebylo by možné vytvořit alternativní a nezávislý obchodní řetězec, kam by firmy dodávaly svoji neumístěnou produkci ze svých nevyužitých kapacit a kde by neplatily současné peníze, ale třeba jednorázové směnné poukázky? Tyto poukázky by firma dostala za svoji dodávku v odpovídající hodnotě a mohla by jimi vyplácet své zaměstnance, kteří by za tytéž poukázky mohli nakupovat ve zmíněném řetězci. Směna by tak probíhala v podobě barteru a nebyla by ani zatížená daněmi. Do takového barteru by se rychle zapojili i subdodavatelské firmy a poskytovatelé služeb. Nakonec pokud by měli volit mezi žádnou zakázkou, či dodávkou za směnné poukázky pro své pracovníky, jistě by zvolili druhou možnost, včetně poskytovatelů software. Jestliže dnes mají politici plná ústa řečí o volném trhu, svobodě podnikání a potřebě odpovědnosti lidí za svoji vlastní existenci, jak by mohli takové alternativní směně bránit? Snad ne proto, aby lidé neměli možnost se vymanit ze zotročujícího područí bank a finančního kapitálu?

39

Informační společnost a globalizace Globalizace, co to je? Globalizace, fenomén, který děsí a zároveň fascinuje lidstvo již několik desetiletí. Pojem globalizace je vyjádřen především jako proces ekonomický a to proces neřízený a spontánní, je to proces směřující k efektivní produktivitě (zisku) podnikatelských subjektů odstraněním všech společenských bariér trhu a maximalizací účinku psychologických afektů, které tento trh manipulují. Z kulturního a sociologického hlediska jde však o jev, který se ze všeho nejvíce vyznačuje ambivalencí (mnohoznačností). Nejlépe to vystihuje samo myšlení lidí v podmínkách globalizace, které je vyjádřeno termínem postmodernismus. Postmoderní myšlení reflektuje globalizaci jako existenciální nejistotu, jež přivedla lidstvo skrze frustraci odcizením až k samé pochybnosti o lidském rozumu a poznání skutečnosti samé. Podle postmodernistů nic není takové, jaké se nám to jeví, protože současný člověk ztrácí přehled o vlastních možnostech integrace do procesu globalizace. Fenomén globalizace se z antropologického hlediska často označuje jako krize racionality. Mnohoznačnost jevu znamená, že se něco vzpírá jednoznačnému zhodnocení a nemůže být uchopeno tou částí naší inteligence, kterou nazýváme racionální. Jestliže daný jev má své pozitivní a zároveň negativní stránky, jestliže jednou svojí povahou prospívá a druhou škodí, nejsme schopni rozlišit pravdu o jeho významu. Neschopnost daný jev jednoznačně ohodnotit jako dobrý nebo špatný podrývá zároveň důvěru ve vlastní hodnotu pravdy. Problém je v tom, že celý moderní vývoj západní civilizace byl veden cestou víry v možné a bezpečné poznání, víry ve filosofické nahlédnutí, cestou rozumu a ideály dosažitelného řádu světa, jenž měl být nutně odhalen a nastolen ve svém racionálním pojetí dobra. Postmodernismus nyní zpochybňuje vůdčí roli rozumu i vědy, když lidstvo pomalu ztrácí pojem o stavu vědeckého poznání a jeho dopadu na existenci člověka. Proto je dnes tak málo myslitelů, kteří se dokážou podívat na současný stav světa s vizionářskou erudicí. Jednou nohou vězí ve skeptickém subjektivismu a druhou v troskách pozitivistické Utopie. Je nasbíráno příliš mnoho špatné zkušenosti se všemi ideami a ideologiemi, jejichž cílem bylo nastolit rozumnější a spravedlivější uspořádání světa. Dotaženo ad absurdum má postmoderní filosofie své směry a názory, u nichž často není ani zřejmé, z jakého zdroje myšlení pramení, jde zhusta o filosofii, která považuje rétoriku za důležitější, než přiměřenost lidského poznání, toto myšlení popírá reálný stav věcí a skutečný stav mysli, protože podle něho nic takového neexistuje. Existují jen obrazy, texty a partikulární výpovědi. Otázka zní, co s takovým pohledem na svět? Je vůbec k něčemu dobrý? Hned se nám ovšem vnucuje druhá otázka: Je moderní víra v pokrok, racionalitu a vědu něčím víc, než novým mýtem, novým bludařstvím? Přínosem postmodernismu bezpochyby je, že zpochybňujíc dosavadní ustálené představy o lidském světě, o jeho uspořádání, směřování a systému etických norem nepřímo provokuje k jejich revizi.

40

Člověk a globální vesnice

Je ovšem třeba si položit ještě jinou otázku. Člověk v podmínkách globalizace ztrácí vědomí vlastní identity, příslušnosti k celku, jeho vnitřní rozměr rozlišuje pouze individuální uplatnění v podmínkách ekonomické soutěže a spotřebního vzorce chování. Člověk se odcizuje vlastnímu bytí a odkládá smysl života mimo zřetel svého zájmu. Otázka zní, je nějaká cesta nápravy nebo současný člověk spěje k mutaci, která z něj v krátké době učiní nový druh s asociálním a nepředvídatelným chováním? Jak tuto situaci nahlíží politika současných národních států? Tyto státy při konstituování globální vesnice rozhodně neční jako orientační milníky. Naopak postupně ztrácejí veškerý kredit a důvěryhodnost. Z jejich instituce se stává na jedné straně účelový nástroj nadnárodních korporací a ve vztahu ke svým občanům hrozba vnitřního teroru moci soudní, výkonné i zákonodárné. Cílem tohoto násilí je non-konsensuální výběr peněz od občanů poplatníků, kteří jsou stále méně ochotni přispívat ze svého na podobný institut organizované moci, jenž není schopen jim svojí zkorumpovanou a globálními subjekty zmanipulovanou byrokracií zajistit existenční jistotu ani bezpečnost. Globalizace je proto hlavně sociální proces, který neumíme předvídat, protože není řízen žádnou racionální ani duchovní silou a jako nadnárodní a univerzální fenomén obecného chaosu se řízení vymyká. Jenomže o co nám vždycky jde především? Není a nebyl vždy cílem veškerého lidského snažení člověk sám? Jeho štěstí a důstojnost? Není proces globalizace pravým opakem? Nakolik je jeho podstatou postupné odlidštění společnosti ve prospěch globálních ekonomických sil, jejichž cílem je zmocnit se světa a přírody alespoň eliminací všeho, co připomíná život v jeho nespoutanosti, když všechny racionální a pokrokové vize smysluplně určeného a harmonicky vyváženého života lidí selhaly? Jistě, moc nezodpovězených otázek najednou, ale taková je podstata globálního světa, na kterou si musíme pomalu zvykat. Informatika, vědění nebo sofistika? Do toho všeho vstupuje informatika se svým sofistikovaným pohledem na svět, v němž informace má hrát klíčovou roli strůjce a nositele cílevědomého vědění a řízení. Připomeňme, že pojem sofistikovaný zde plně odpovídá svému genealogickému (rodovému) předchůdci, jímž je řecké slovo sofis vyjadřující zdání, tedy lidský dojem předurčený krátkozrakým náhledem toho, co se jeví užitečným v každodenní nutnosti a tlaku životní praxe. Jak nedůvěryhodně a ploše působí v kontextu ambivalentních jevů doby nadšené výkřiky informatiků o epoše informační či snad dokonce znalostní společnosti. Jaké zbožné přání a účelová fikce se skrývá za tímto veřejným oceněním jejich zaujaté snahy o dosažení světodějné role na globálním trhu. Mluvíme-li zde o účelu, pokusme se určit, jakým faktickým zájmům současný globálně monstrózní samohyb informačních systémů slouží. Byly doby, kdy vrcholným milníkem vývoje informačních technologií byla umělá inteligence. Podívejme se tedy nejprve, jak se to má s touto spasitelskou vizí, jež měla jednou pro vždy vyřešit problémy rozhodování a řízení v podmínkách nejistoty dané omezeným empirickým vědomím a znalostmi lidského činitele.

41

Přítel mého přítele je můj přítel, nepřítel mého přítele je můj nepřítel, přítel mého nepřítele je můj nepřítel, nepřítel mého nepřítele je můj přítel. To jsou základní pravidla formální logiky. Celý svět automatizace a řízení je postaven na této logice a operacích binární aritmetiky. True, false. Pravda, nepravda. Turingův stroj jako model umělé inteligence je jednorozměrný zásobník binárních informací, které lze přepisovat, v jednom směru rozšiřovat a provádět tak nad nimi formální logické operace. Lze tak algoritmizovat problémy libovolné složitosti, ovšem jen hypoteticky, totiž za podmínky, že zásobník je v daném směru nekonečný. Každý automat, každý člověkem vytvořený systém umí však pracovat pouze s konečnou množinou dat a znalostí. Každá umělá inteligence vidí skutečnost jako konečnou množinu prvků a v tom je její půvab i klam. Jistě, i počítačový systém se umí učit. Vzpomeňme třeba expertní systémy, jejichž existence má již úctyhodně dlouhou historii. Ale princip učení těchto systémů spočívá v tom, že stávající báze znalostí se rozšíří na novou konečnou bázi, jejíž možnosti rozhodování jsou vždy omezené a orientované na vymezený okruh otázek. Zde je jistá analogie s lidským reálním poznáním, které je také omezené. A existuje argument, že soubor faktických reálných dat počítačové databáze je z hlediska uchování a přesného rozlišení podstatně širší, než je tomu u člověka. Lze však tyto data nazývat znalostmi použitelnými pro život? Žádný seberozsáhlejší soubor rozmanitých dat nelze považovat za jádro objektivního vědění a stavět na nich bezesporné odpovědi. Proč? Pokusme se najít odpověď ve filosofickém oboru nazývaným fenomenologie. Fenomenologie, filosofická odpověď. Fenomenologie nás v základu poučuje o tom, že svět se nám zjevuje ve formě fenoménů (jevů), a poukazuje tak na jistou strukturu ve vztahu mezi objekty vnějšího světa a námi jako subjektem, tedy na existenci jisté nezávislé mohutnosti, která nám zprostředkuje zjevnost těchto objektů. To, jak se nám věci jeví, není totéž, čím jsou sami o sobě. Jinými slovy, naše uvědomělé poznání věcí není možné chápat bez zřetele (způsobu zjevování), jaký k věcem zaujímáme a jak se nám tyto věci v daném úhlu pohledu jeví. Nic ve světě se z ontologického hlediska nevyskytuje izolovaně, nýbrž vše existuje ve své závislosti na celku. A vždy zůstává nekonečné množství věcí mimo náš zřetel, věcí, které pouze v celku podávají objektivní obraz světa, toho světa, o němž jaksi víme, že jest, ale ve svém celku je nedostupný naší možné zkušenosti, tedy i objektivnímu poznání. Podporu pro podobná filosofická tvrzení nacházíme přímo v reálném světě a to prostřednictvím oboru, který si přivlastňuje nárok na nejvyšší přesnost vědecké metody. Tím oborem je fyzika. Kvantová mechanika definuje pojem kvantový stav, jenž představuje reprezentaci fyzikální reality. Svět má z pozice tohoto ortodoxně vědeckého názoru dvě hlavní části. První je část „klasického světa“, která odpovídá tomu, jak se na tento svět díváme a jaký jej registrujeme. Druhou částí je „kvantový svět“, který není přímo přístupný našemu zkoumání. Můžeme z něj však pomocí aktu měření extrahovat určité informace. V klasické části, tedy v té části, ke které upínáme svůj zřetel a izolujeme ji od ostatního světa, nabývají sledované veličiny kvantového systému vždy konkrétní diskrétní hodnoty odpovídající skokům v celkové energii daného systému. V kvantovém světě však mohou tyto veličiny nabývat ve skutečnosti nekonečného množství hodnot odpovídajícímu nekonečnému množství kvantových stavů našeho univerza. A život přináší stále nová a nová překvapení. Obsahem i smyslem pravé inteligence živých tvorů proto není nastolit věcný pořádek odhalením světa v jeho jednotlivostech a rozmanitých vztazích, ale 42

schopnost orientace v ne-řádu, umění přizpůsobit se chaosu. Člověk ve své inteligenci má dosud ne dobře doceněnou schopnost vnímat věci v celku, pojímat svět jako všeobsáhlé universum, vykládat svět v jeho celistvosti bez toho, aby se důsledně zodpovídal každé jeho části. Takové schopnosti umělá inteligence nemá a nikdy mít nebude, protože právě v jejím principu jsou jednotlivost a rozmanitost jediným základem zkoumání. Není schopná abstrakce ani syntézy. Umělá inteligence nikdy nebude mít vlastnosti slučitelné s životem. Nikdy nebude inteligencí v pravém slova smyslu. Nikdy navíc nebude mít pud sebezáchovy, vůli k činům v podmínkách krajní nejistoty, schopnost intuice, improvizace, experimentu... Nic z toho, čím se život probíjí chaosem ke své existenci a místu na slunci. Vše, k čemu se současný stav vývoje informačních technologií dobral a v čem spatřuje nějakou formu inteligence, jsou pouze jisté vícekriteriální (multidimensionální) způsoby zpracování dat a především jejich interpretace, které pouze apelují na inteligenci člověka, samy však inteligentní nejsou ani v nejmenším. Pohled do minulosti. Není tak daleko za námi doba, kdy se pokrok ve vývoji informačních technologií odehrával v generačních skocích. Bouřlivý postup od generačně nižších úrovní přímého zpracování dat k uchopení databázové organizace dat jako znalosti produkující informace vyššího řádu skončil u čtvrté generace konceptuálního modelování reálného světa a na ní se zároveň rozplynul. Další pátá generace informačních systémů měla totiž splnit onen dávný sen lidstva o vytvoření umělé inteligence. Z této vize, která se záhy stala frustrující černou můrou, pochází většina tvrzení o strategické úloze informatizace, o světodějné úloze mocností, jež jako první ovládnou neslýchanou sílu kybernetického mozku představujícího dokonalé vědění s neomezenou kapacitou a bilančním výkonem prostým všech omylů. Mocní hráči na trhu IT věřili softwarovým inženýrům, že brzdou na cestě k vybájenému super-mozku je především nízký výkon a kapacita hardware, a rozpoutali závody o stále rychlejší a výkonnější super-čipy, o stále rychlejší a neomezenější paměťové kapacity. Současný teoretický vývoj kvantových počítačů a kvantové informatiky napovídá, že věřit nepřestali. Přitom celý finanční kolotoč za dosažením konkurenční výhody a moci výrobců mikročipů má znovu příchuť samoúčelnosti. Obrovské náklady na vývoj a následně výrobu takového hardware ani ve zlomku nevyváží přínosy, které z těchto technologií kynou. Umělá inteligence ve formě neživého mozku se nekoná a konat nikdy nebude. K čemu tedy je takový vývoj dobrý? Nevím, zda zvýšení doby odezvy tabulkového kalkulátoru z jedné sekundy na jednu mikrosekundu někoho tak omámí, aby se těšil na řádově dražší kvantové počítače. Lidská společnost se atomizuje v podmínkách postupující globalizace. Každý z nás se postupně stává stále odcizenějším a osamělejším článkem řetězu výrobních vztahů, které jsou stále přímočařejší, stále zploštěnější, stále neosobnější. Globální průmysl a ekonomika má za cíl ovládnout život tím, že jej znásilní, zjednoduší a tím uzavře do efektivně a průhledně fungujících struktur, do globálních podmínek, které nebudou nadále závislé na chaosu a složitém rozhodování. Takový svět nebude potřebovat výkonnou inteligenci, protože mu nepůjde o hledání optimálních východisek z nejistých situací, nýbrž pouze informatiku plnící funkci kontroly článků řetězu, který se bude otáčet v předepsaném taktu.

43

Informační technologie, účel nebo prostředek? Vraťme se proto k původně položené otázce: Jakým zájmům slouží vývoj informačních technologií, jakým cílům je podřízen ve své služebnosti? Že jde o vztah ryzí služebnosti je zřejmé po té, co jsme pochopili neadekvátnost jeho nároku na nositele pokroku lidstva ke kvalitativně vyšší budoucnosti. Mluvili jsme o vývoji mikročipů, jejichž rychlost a výkon se neustále zvyšují cestou stále neslýchanějších technologií. Již dnes je jasné, že udržet efektivní výrobu stále mikroskopičtějších mikročipů je čím dál tím těžší a dražší. Je také známo, že hranice jejich výkonu je někde na částicové úrovni fyzikální struktury hmoty. Přitom existuje prakticky pouze jedna oblast, ve které se úsilí o vyšší výkon viditelně zúročí. Tou oblastí je design, uživatelské rozhraní, působivost smyslově vnímatelného projevu počítačové aplikace svádějící člověka ke hrám, snění a marnivosti. Paradoxně tam se vybíjí veškeré úsilí technologického pokroku lidstva, aby zapomnělo na vlastní smysl lidského směřování a dalo tak šanci průmyslové elitě ovládnout trh novými a draze zaplacenými nesmysly. Oborem, který se těší velkému zájmu a do něhož se investují obrovské finanční prostředky jak ze strany dodavatelů IT tak ze strany uživatelů, je vývoj informačních systémů pro potřeby průmyslu a obchodu. Kam se ubírá? Typickým příkladem je automobilový průmysl. Na společnost Škoda auto, a.s. je jenom v Česku vázáno přibližně 500 samostatných výrobních subjektů. Ti všichni dodávají komponenty pro konečnou montáž automobilů na výrobní lince společnosti, která vychrlí fixní počet vozů denně, protože je nastavena na určitý takt. Výrobní linka nevyžaduje dynamické plánování ani dynamickou regulaci a musí být nezávislá na měnících se podmínkách prostředí. Jak potom automobilka řeší dynamiku poptávky a na ní závislou nestabilitu odběratelsko-dodavatelských vztahů? Vždyť přece auta jsou dodávána v široké škále různých provedení a poptávka po určitých modelech a provedeních není deterministicky zjistitelná. Mění se dosud spontánně a chaoticky tak jako život. Náš mocný výrobce automobilů tento problém řeší jednoduše. Z jedné strany pěchuje do svých modelů stále důmyslnější a zbytečnější vymoženosti, kterými láká spotřebitele v jejich slabosti na opojení z technicky propracované hračky. Tak si zabezpečuje dostatečný odbyt a konkurenční výhodu. Z druhé strany vše, co se týká variability výrobků, přesunuje na úroveň komponent, jež nakupuje od svých dodavatelů. A nakupuje je tak, jak odpovídá měnící se poptávce. Dnes nám dodejte patnáct servo-motorků pro stahování oken, zítra jenom pět atd. Jak je to možné? Jak může takový dodavatel rozumě plánovat výrobu a zajistit její efektivitu, když ze dne na den neví, kolik výrobků od něj automobilka odebere? Má dvě možnosti, buď se vzepřít a být nahrazen jiným výrobcem nebo se s danými podmínkami nějak vypořádat. A k požadovanému vypořádání mu automobilka přispěje tím, že ho donutí zakoupit informační systém postavený na metodě tzv. zákaznického řízení výroby (CDM), a jejím prostřednictvím mu nejen on-line diktuje své podmínky, ale zároveň efektivně sleduje a hodnotí, jak poslušně a pružně se jim podrobuje. O co tady jde? Odpověď je nečekaně prostá: Jednoznačně mocensky znásilnit chování a tím i možnosti prosperity všech subjektů zapojených v dodavatelském řetězci. Logicky se dodavatelé z nejbližšího článku řetězce snaží podobné metody uplatňovat i na své dodavatele na článku vzdálenějším. Vzniká tak celá hierarchická organizace dodavatelů první, druhé a další úrovně. Přirozeně nejhorší situaci mají ti, kdo se nacházejí na konci řetězce. Těm nezbývá nic jiného, než tvrdá

44

bezohlednost k prvotním zdrojům, jinými slovy chování, které má daleko k ekologicky udržitelnému rozvoji. A ekologií zde rozumíme jak zdroje přírodní, tak zdroje lidské. Pohled do budoucnosti Jaká před námi vyvstává vize budoucí společnosti, pokud vycházíme ze zjevených globalizačních trendů a představ dominantních hráčů na globálním trhu? Globální svět by měl patrně připomínat jednu velikou a rozvětvenou linku, jakéhosi plošného brouka s milióny sosáků, kterými pokrývá zemi a vysává její zdroje ze všech myslitelných koutů, aby vychrlil na druhé straně řeku spotřebního zboží, jímž utěší lidské výrobní články přizpůsobené taktu jeho produkce a touze zničit vše, co zavání nepoddajností, svobodou a přírodní nedotčeností. Zjevenému cíli slouží i současná tvůrčí potence informačních inženýrů, programátorů a analytiků. Všechny směry vývoje se orientují na reálné procesy v organizaci produkce a chování ekonomických subjektů. Tyto procesy sledují, měří, zobrazují, aby vytvořily podklad pro jejich znásilnění. Aby přispěly ke světu, který je průhledný, plochý, mrtvý avšak efektivní z hlediska transformace zdrojů v tržně umístitelnou hodnotu. Je to svět, který důsledně a nakonec i řízeně uskutečňuje nesmyslnou spotřebu přírodních zdrojů, svět, který požírá sám sebe s využitím důmyslných technologických prostředků a udržuje vzestupnou spirálu ekonomické prosperity účinným zvyšováním vlastního apetitu. Je takový svět vůbec možný bez toho, aby rychle a přímočaře směřoval ke svému konečnému úpadku? Otázky technologického rozvoje Řekli jsme si v minulých kapitolách, jak donedávna optimisticky určená strategie vývoje informačních technologií směřující v generačních krocích k umělé inteligenci měla dovést lidstvo k pokroku, jak tento smělý cíl měl odejmout z člověka břímě jeho rozhodování v podmínkách informační exploze, v podmínkách neúměrného kvanta informací produkovaných globálním dosahem spojitostí a závislostí každého aktivního subjektu na globálním světě. Zjistili jsme, jak pozoruhodně skrytým způsobem tato strategie, stejně jako jiné vize budoucí společnosti, vyčpěla v samoúčelných technologických konceptech majících jediný cíl: Získání konkurenční výhody na trhu bez ohledu na smysl a budoucí dopad libovolné technologické vymoženosti budící zdání revoluční myšlenky a mající partikulární význam. A tak se to má prakticky s každou oblastí technologického rozvoje současného světa. Týmiž ústy se na jedné straně mluví o agilitě podnikatelských subjektů, tedy jejich schopnosti dynamicky se přizpůsobit měnícímu tržnímu prostředí, na druhé straně se neustále opakují teze o standardizaci procesů a jednoznačném přínosu propracovaných a promyšleně strukturovaných řešení ve smyslu rychlého a dostupného uplatnění moderních metod řízení. Jediným vskutku „elastickým“ prostředkem pro potřeby úspěšné automatizace jsou základní vývojové nástroje a metoda „udělej si sám“. Jediným vskutku standardizovaným řešením této automatizace je typový informační systém nabitý funkcionalitou s předem navrženým datovým modelem popisujícím reálný svět objektů v jeho účelovém pojetí. Veškeré kreace adeptů na technologickou výhodu a progresivní řešení hodné nejvyšší pozornosti se odehrávají někde mezi těmito póly a inklinují postupně na jednu či druhou stranu. Nakonec to zabalí nebo se stanou přehlíženou součástí známých globálních korporací, jež válcují trh svými softwarovými monstry.

45

Svět je chaos Nejsem zásadní odpůrce technologického rozvoje. Jakou úlohu má však technologický pokrok v podmínkách reálného světa, v podmínkách chaosu? Podívejme se na pojem chaosu trochu jinak, než je obvyklé. Je velkou chybou se domnívat, že chaos je zlo, kterému je třeba za každou cenu předcházet. Chaos obecně nelze vidět jako zničující a neproduktivní zmatek. Chaos je naopak podmínkou života a jeho přirozeného vývoje, nositelem vnitřní kauzality světa. Nejsme teologové a nebudeme chápat kauzalitu jako smysluplný řetěz příčin a následků směřujících od stvoření světa všemohoucím Bohem a jeho milosti jako prvotní příčiny ke konečnému cíli věčné spásy. Vše ve světě je výrazem účinků protichůdných sil, kterým nikdo a nic nepředurčuje jejich chování. Přesto jejich interakce v čase směřuje k rovnováze. Je lhostejné, co je jejím výsledkem, zda rovnovážný život nebo vyvážená pustina. Okamžitá rovnováha ale neznamená, že by nějaké síly zanikly nebo získaly nový smysl, pouze se vyvažují ve svých účincích formou vztahů, náhodných vztahů a proto tvořivých. Chaos je vyjádřením jejich přetrvávající energie, připravenosti k nové interakci, výrazem vnitřního pohybu a nestability světa jako celku. Kde by vládl pevný řád a struktura, tam by nebyl prostor pro změnu. A jak známo, změna je život. Pouze v přirozených podmínkách chaosu, ve všeobecné a nepořádající účasti na tomuto chaosu je možná rovnováha života. Nikdy však trvalá a neměnná. Každý zásah směřující k systematickému omezení chaosu na pevnou a promyšleně uspořádanou strukturu způsobí narušení vztahů přirozené rovnováhy. Každý pevný řád totiž vnucuje násilné uspořádání všem silám a to silou pořadatele. A tato síla pořadatele vyvolá nepředvídatelnou reakci sil ostatních. Úloha vědy Člověk se naučil některé síly manipulovat. Veškeré výdobytky vědy a technologie jsou ovocem této manipulace původně postavené na experimentu. Vědecké aplikace jaderné fyziky, genetiky, medicíny, chemie jsou pouhým výsledkem zdařených či nezdařených pokusů a zhodnocené empirické zkušenosti vzešlé z těchto pokusů a omylů. Nechci popírat jejich užitkový potenciál. Ale vedle nich existuje nekonečné množství sil nepoznaných, nezvládnutých, o jejichž interakci nemáme ani ponětí. Jak potom můžeme mluvit o jednoznačném užitku? O nesporném úspěchu nových technologií? Jako naprostá deformace zdravého společenského růstu se jeví nedostatek koncepce a obecného smyslu v účelu, za kterým se daný technologický vývoj provádí. A informační technologie do toho všeho zapadají jako schematický pořadatel obecného zdání. Je třeba si nezaujatě říci, že v celé fascinující éře vědecko technického pokroku člověk nevytvořil na Zemi žádnou objektivně pozitivní hodnotu. Rozuměj hodnotu, která by ze Země učinila lepší místo pro život, než dosud. Pravý opak je pravdou. Člověk se stal dominantním a přemnoženým druhem, který si přizpůsobuje přírodu ke své potřebě. Bezohledně a necitlivě tak, jak to odpovídá jeho pocitu nadvlády. Každý přemnožený druh je v přírodě předurčen k eliminaci nebo k návratu do původního stavu, ze kterého začal expandovat. Důvod je prostý: Takový druh plení zdroje své obživy do naprostého vyčerpání. Nutně si tak přivodí zkázu vlastní případně i celých ekosystémů, které strhne s sebou. Úlohou vědy a techniky proto není usměrnit chaos a ovládnout přírodu ke konečnému užitku člověka, ale najít lidem takové místo ve vesmíru, naučit je žít takovým způsobem a v takových vztazích vnitřních i vnějších, aby chaos nebyl vyveden z míry. Hlavním úkolem vědy by proto mělo být řešení otázky udržitelného rozvoje lidstva. Otázky čerpání zdrojů obživy a jejich regenerace při zachování vztahů přirozené rovnováhy. Jedním z hlavních podtémat této otázky by potom mohlo být třeba jak přestěhovat člověka, jeho obydlí a výrobu, pod zem a navrátit tak povrch naší dosud životadárné 46

planety původnímu chaosu přírody. Tak by se člověk mohl stát do jisté míry i nezávislým na rozmarech přírody samé a významně předejít ničivým důsledkům živelných katastrof. O vnitřní bezpečnosti, nutnosti ekologických provozů a úspoře energie ani nemluvě. Kam jsme to dospěli? Jaká je však skutečnost? Po výtce jsou informační technologie tím hlavním činitelem, který umožňuje globalizaci světové ekonomiky a obchodu. Bez informačních technologií by se musela zhroutit celá rozvětvená a rozbujelá logistika obchodních řetězců, bez informačních technologií by těžko obstály nadnárodní korporace ve své rozvětvené organizaci. Díky informačním technologiím se naše dálnice otřásají pod nepřetržitým proudem a hřmotem kamiónů připomínajícím gigantické mravenčí stezky. Rozdíl proti činorodosti mravenců je však v tom, že tok nákladu nemá za účel sběr a úklid vedlejších produktů života do místa jejich ekologické likvidace, ale naopak rozvoz produktů civilizace do všech koutů světa, aby je postupně zaneřádil druhotným odpadem a ekologickými zátěžemi vlastního provozu. Globální ekonomika a obchod nutí lidi cestovat. Člověk je nedobrovolným účastníkem stresujících transportů v kolonách agresivně pilotovaných samohybů, tráví neplodné a úmorné hodiny v zácpách bez sebemenší jiskřičky radosti z lidského setkání či poznání nových míst a nových forem umění života, které bývaly dříve cílem každé nákladnější cesty (Můj ty smutku, jak já nenávidím dálnici D1). Žije ve sterilizovaných příbytcích dislokovaných sídlišť izolovaných od přírodních vlivů a zařízených pouze za účelem bydlení. V těchto strojích na bydlení je odkázán na kontinuální přísun životních potřeb prostřednictvím supermarketů zakomponovaných do sítě dopravních tepen tvořících uzavřenou městskou lokalitu. Veškerý kontakt se světem má zprostředkován sdělovacími kanály přenášejícími do místa jeho přežívání zvuk i obraz, jeho život nejvíce ze všeho připomíná pasivní roli diváka s kýblem popcornu u nohou a hledícího na zaznamenaný úsek děje z jeviště společenského dění, úsek, který není ani autentický ani přítomný k jeho bytostnému prožívání. A přece si ještě mnozí z nás pamatují dobu, kdy bylo všechno jinak. Bydleli jsme v dvojdomku obehnaném zahradou. Jako malý kluk jsem na zahradě trávil většinu volného času, sám, s kamarádem od sousedů, s matkou, se sestrou, měli jsme tam pískoviště, trávník na míčové hry, záhony se zeleninou, ovocné keře a stromy. Za plotem byly zahrady dalších vilových domů, z jedné strany potom chodník, pás zeleně a ulice okrajové městské čtvrti postavené někdy za první republiky. Pár metrů po ulici dolů k náměstí stál konzum. Tam mě matka pravidelně posílala pro základní potraviny, chléb, pečivo, mléko, mouku, kvasnice, sirup, měli tam velikou kostku žlutého másla, ze kterého mi prodavačka odvážila podle zmuchlaného lístku v ruce, nejvíc ze všeho mě ale přitahoval dřevěný sud s kysaným zelím a druhý podobný sud s nakládanými okurkami. A potom samozřejmě regál s pamlsky, ze kterého jsem občas dostal i něco od cesty. K řezníkovi jsme chodili dolů na náměstí, kde bylo k dostání vše potřebné od domácích potřeb po oblečení. Když mluvím o potřebě, mám samozřejmě na mysli vše, co jsme si tehdy uměli představit a mohli dovolit. Na jaře jsem se těšil na trh s ranou zeleninou, na první jahody a třešně zrající na naší zahradě, ale ještě víc v obecním sadu, kam jsme jako kluci chodili na lup. V létě čerstvé kedlubny, rajčata a okurky ze záhonu, byly mnohem lepší, než kupované, od té doby jsem nikdy tak dobré nejedl. Musel jsem sice zalévat s konví a dešťovou vodou ze sudu, což mě teda vůbec nebavilo, ale občas se u toho dala zažít i nějaká ta legrace. Na podzim mě otec bral na okružní jízdu po krajových ovocnářích, kde jsme vybírali a nakupovali zásoby těch nejlahodnějších jablek na zimu. Vždy tři druhy, podzimní, ty byly žluté a 47

červeně žíhané, hrozně sladké a šťavnaté, musely se sníst do listopadu, potom zimní, hutnější, červenější na uskladnění, ty jsme jedli do února a na předjaří koženáče. Rovněž pytel nebo dva brambor do sklepa jsme přivezli z trhu. Maminka zavářela úžasné kompoty z meruněk, jahod, švestek, třešní, višní. Měli jsme takový špajz vedle kuchyně plný regálů a sklenic se zavařeným ovocem, taky pytel ořechů, které jsme chodili klátit k dědovi na venkově, ten pěstoval včely, králíky, slepice, vždy jsme měli dostatek medu, domácích vajec a občas nějakou tu chutnou králičí pečínku. Taky houby s octem z lesního sběru či borůvkové zavařeniny. V zimě jsem měl největší radost, když se prořezávaly stromy a rozdělával oheň, v němž jsem pekl brambory nebo opékal buřty. Pravda pořád bylo o co se starat, ale zdá se mi, že to nikomu nevadilo a nikdo se nenudil, nehrozil zítřka a na nic si nestěžoval. Ex post... Omlouvám se, milý čtenáři, za ten staromilný sentiment, nechci být nudný ani otravný, pokrok nelze zastavit, takže s uznáním postupu civilizace sobotu co sobotu zajedu autem do supermarketu, dovleču nákup do svého bytu v paneláku a tím je starost o mojí úživu vyřízena. Mám v lednici celoročně zásobu povadlých rajčat, papriky, hadovek, dřevnatou mrkev, nahnilou cibuli, stále tytéž sýry, spišské párky, salám Herkules a debrecínskou pečínku (jediné, co se podle mě dá z bohaté tržní nabídky uzenin ještě pozřít), ve skříni na zemi hromádku klíčících brambor, v mrazáku kuře, vepřové steaky naboptnalé vodou, hovězí roštěnou, v týdnu jsem rád, když na služebních cestách stihnu zdlábnout nějakou tu zvlhlou housku u benzínového čerpadla, a to nejsem milovník hamburgerů ani smažených brambůrků od Mc Donalda. Večer doma o samotě popíjím lahváče z basy piv a mžourám do knížky nebo na televizi krvavýma očima zanícenýma celodenním zíráním do monitoru počítače a s pocitem úzkosti uléhám při pomyšlení na další stresující den naplněný bojem o zakázky a podrážděnými útoky uživatelů na mé nadlidské dílo projektanta informačního systému. Ti totiž touží po mé osobě pouze v případě, když jim něco zkysne v neproniknutelném konglomerátu pokročilých technologických vrstev operačního systému počítače, databáze, síťových služeb, všech možných enginů, driverů, runtimů, serverů a konečně i mé vlastní aplikace. Ještě že máme internet, který mi ve stavu sklíčení mysli umožní zabrouzdat si po netušených intelektuálních i zájmových sférách lidského ducha a získat tak pocit, že nejsem jako jedinec tak docela bezmocný a osamělý. Občas i na nějakou tu pěknou nahatou kočičku narazím a hned se mi uleví. Povykládat si s nějakou patnáctiletou adolescentkou na chatu taky není k zahození. Nedávno mě upoutal článek z portálu České asociace transhumanistů. Transhumanisti jsou takoví ti dobří a optimističtí lidé, kteří tvrdí, že současný vývoj lidstva, ať je jakýkoliv, je součástí přirozené evoluce, jinými slovy vývoj přírody a člověka jako její součásti probíhá ruku v ruce s diverzifikací humanoidní technologie do všech oblastí života. Tento vývoj údajně překonává rozdíl mezi přirozeným a umělým a lidský potenciál se stává jedním z oprávněných činitelů evolučního procesu v přírodě vůbec. V tom článku se mluvilo o jednoduchých digitálních organismech s jednoduchými programovými instrukcemi namísto DNA. Množí se to, vyvíjí se to, získává to nové schopnosti, brání se to vyhubení a požírá to čísla, co je to? Živý organismus vytvořený člověkem jako počítačový program manipulující s genetickými algoritmy? Na chvíli se mi opravdu zachvělo srdce nad úžasnými možnostmi lidské vynalézavosti. Člověk a stvořitel? K čemu to může být asi tak dobré? Bože, taková pitomost! Když jsme u internetu, nebude jistě od věci se trochu kriticky zamyslet nad tím, jakou novou a dosud neslýchanou hodnotu vnesl do našeho života tento div informační společnosti.

48

Člověk a internet Internet není jistě potřeba nikomu představovat. Podle ctitelů a vyznavačů internetového světa zosobňuje internet nebývalý a úžasný informační, komunikační a sdělovací prostředek, který pomáhá v orientaci a sbližuje lidi na celém světě. Je to pravda nebo tragický omyl? Zdá se mi nesporné, že nikdy v historii nebyl člověk osamělejší než v globálním světě zpráv, usazený na jednom z miliardy připojených stanovišť informační dálnice, v řadách globálního publika hledíc líně a omámeně na zprostředkované scenérie světového jeviště. Jestli včera trpěl odcizením v davu velkoměsta, dnes ztrácí poslední zbytky závazné účasti v přehuštěném prostoru informací a humanoidního křiku globální vesnice. Informace, informatizace, informační revoluce jsou nová zaklínadla moderní doby. Pověra, že stále vyšší a dostupnější kvantum informací je předpokladem úspěšné orientace ve všech sférách lidské činnosti, zachvátila svět jako černý mor. Jakže? Nepřeberné množství rozporuplných dat, protichůdných zpráv, nesourodých názorů, nekonečná změť lidských zájmů, tlaků, psychologických intervencí, politických kampaní, účelové manipulace a odporu proti této manipulaci má vytvořit základ pro nějaké rozhodování a stanovení smysluplných cílů lidského konání? Nikdy dříve jsme nebyli tak blízko k pochopení chaosu, který se zračí ve světě vytvořeném lidskou myslí, ve světě člověku tak vlastním, ve světě informací, ve světě internetu. Informační společnost nás nepoučuje o nových a lepších metodách řízení, o možnosti, jak moderní svět rozumě uspořádat, strukturovat, ale naopak o prostém úkazu, že všechny metody, jimiž bychom chtěli lidstvo usměrňovat v jeho prospěch, nemají konečné řešení a ve svém důsledku selhávají. Informační kanály internetu nám zobrazují, jak je lidská společnost ve své totalitě neuchopitelná. A jak je to s oním sbližováním lidí? Virtuální svět Štěstí malého dítěte spočívá mimo jiné v tom, že vidí svět malý. Světem je mu dům rodičů, náruč matky, pracovna otce, zahrada určená ke hrám, přilehlá místa a ulice, která jsou mu dostatečným zdrojem dobrodružství. Tak se cítí bezpečný. Jak se rozšiřuje jeho rozhled, přibývá strach z nepoznaného, strach ze vzdálených a neodhadnutelných protivů, neznámých sil, které ohrožují stabilitu jeho domova. Postupně přiřazuje ke své bytosti sousedy, vzdálené příbuzné, spolužáky ve škole. Když dospěje, objeví svět v jeho nekonečné rozmanitosti a jeho vnímání se stává nespojité a povrchní. Je určitá hranice rozsahu možností, ke kterým dokážeme zaujmout vztah, se kterými se dokážeme konfrontovat. To je celá podstata pojmu domov. Jsme obyvatelé globální vesnice, lidé bez domova. Reálný svět je nám však stále nebezpečím, jeho nepřehlédnutelný soubor sil hrozbou. Proto na něj hledíme raději prostřednictvím monitoru, z okénka auta či z obrazovky televizoru. Proto je nám často bližší svět internetu, svět virtuální, kde veškeré interakce, potenciál dobra a zla mají uzavřenost psaného slova. Tím se stávají neškodnými, protože k nim umíme zaujmout určitý vztah daný významem, který jsme si do nich sami dosadili. Dokážeme se s nimi snáze vyrovnat třeba tím, že se jim vysmějeme, smeteme je se stolu jako nevýznamný blábol. Internet je život rozložený do diskrétních okamžiků, do omezeného souboru nespojitých významů. Nejde proto o život v jeho pravé podstatě. Podobně se jeví svět z pohledu turisty, když se kochá záběry okamžiků zachycených objektivem jeho fotoaparátu či kamery. Svět turisty a svět televizního diváka je také svět virtuální. Stejně významově nespojitý, stejně nezávazný a omezený. Ve skutečném životě žádný význam nemá trvání ani jistotu danosti. Vždy je třeba být ve 49

střehu, vždy je třeba obávat se příštího okamžiku, ve kterém významy minulosti snadno pozbývají platnost, snadno bývají popřeny či zapomenuty. Proto život vyžaduje zakotvení v pevných a spolehlivých vztazích, ve vztazích skutečných, fyzických, proto je v nás zakořeněna potřeba domova, našeho malého světa, našeho návratu do dětství. Propadnout iluzi virtuálního světa je nejlepší způsob, jak zapomenout, že vůbec existuje nějaký reálný život a bezprostřední svět, jenž by vyžadoval naši zodpovědnou účast a ochranu. Život není hra Přes všechny proklamace svobody duchovního projevu a vzdělávací role informace má internet a počítače vůbec negativní dopad i na rozvoj duševních schopností dospívajícího člověka. Dnešní mládež má nečekaně vřelý vztah k počítačové technice. Důvod je prostý: Skrze svět počítačů vidí život jako hru. Ze světa internetu si přirozeně vybírá jen to, co ji baví, jinak řečeno to, co alespoň vzdáleně hru připomíná. Každá hra, aby byla přitažlivá, nesmí zasahovat bezprostředně do existenciálního bytí hráče a musí mít jasná pravidla. A to i v takových situacích, ve kterých hraje rozhodující roli náhoda. I náhodné procesy lze algoritmizovat. Počítačový svět je světem umělé (rozuměj formální) inteligence, formálních jazyků bez ambivalence, v počítačovém světě všechno funguje tak, jak má, a každé selhání má svůj zjistitelný důvod. Kybernetika stejně jako hra nezná pojem chaosu. Kde vládne chaos, tam není vítězství, které by mohlo člověka bavit. V pravém životě žádné vítězství nelze zapsat do tabulky skóre. Každé vítězství se záhy může změnit v porážku. Život není hra, a kdo jej jako hru pojímá, zahrává si s ohněm. Mládež proto dává přednost virtuálnímu světu před světem reálným, umělé inteligenci před skutečnou inteligencí života. Stejně tak Bůh, pokud by nějaký byl, musel by svět stvořit jako hru, jinak by svět Boha přestal bavit a musel by ho záhy opustit nebo zničit. Naopak pevný řád světa, pokud by existoval, musel by být stvořený, musel by mít vlastnosti umělé inteligence, a to je spor. Úpadek civilizace? Je současná civilizace v úpadku? Abychom dokázali na tuto otázku odpovědět, musíme se obrátit k samotnému člověku, ke způsobu jeho bytí, k pojetí smyslu jeho života, jinými slovy k otázce lidství v jeho podstatě. Moderní civilizační trendy postavené na vědecko-technickém pokroku, na moci vědění, ovšem vědění technokratickém nikoliv filosofickém, na síle ovládání a znásilnění přírody, na mechanistickém pojetí světa a společenské reprodukce, na jmění a ochraně tohoto majetku odcizily člověka sama sobě, vykořenily z něho jeho vlastní lidství. Pochopit smysl takového tvrzení vyžaduje vysvětlení, co vlastně se chápe pod pojmem lidství. V době předhistorické žilo lidstvo z podstaty mýtu. Mýtus byl základem i smyslem jeho bytí, mýtus byl pravdou a věděním založeném na minulosti, na tradici, která jasně a srozumitelně určovala místo člověka na zemi. Člověk byl chápán jako součást přírody a tajemného univerza, které je mu jednoznačně nadřazeno. Náplní života bylo každodenní obstarávání obživy a péče o své bližní v pocitu hluboké sounáležitosti. Otázky uspořádání světa, smyslu jeho existence v celku, v jeho věčnosti a nekonečnosti byly ponechány bohům. Člověk stál pevně na zemi a jeho lidství prolínalo každým jeho krokem v jednotě a vyrovnanosti. Jediným a nejhorším trestem bylo vyloučení jedince ze společenství, z rodové komunity, která mu dávala vyrovnané zakotvení, pocit bezpečí i lásku.

50

Počátek dějinné doby a hledání cíle směřování lidstva je dán zrodem filosofie a nového vzmachu lidského ducha ve směru vyššího poznání, nahlédnutí světa jako celku, v osvobozeném nadhledu, který byl dosud výlučně doménou bohů. Odpoutání člověka od jeho bytostného vztahu k přírodě a životnímu údělu ne nepodobnému údělu všech ostatních živých tvorů je již ve své době vnímáno jako zbloudění lidského ducha za hranice konečnosti, jako počátek nekonečného tápání a hledání grálu nesmrtelnosti v nedosažitelné rozlehlosti universa. Je vyjádřeno ve starých eposech i v biblickém mýtu o zakázaném stromu poznání. Člověk pozvedá svůj vhled do sféry nadřazenosti bohů a ztrácí půdu pod nohama. Leč filosofie otvírá člověku nové možnosti naplnění, nové a neomezené prostory životního rozletu, nový pohled na lidství v jeho podstatě i možnostech - nyní zcela odlišné a nadřazené charakteru říše zvířat. Podstata lidství Základ lidství je v řecké filosofii nazírán v trojím rozměru bytostné podstaty člověka. Prvním rozměrem je jeho stránka fyzická (fýzis), jeho potřeba, vášeň, slast, bolest, touha. Tato část lidské přirozenosti se vyznačuje věčnou nenaplněností, její sklony se vždy stupňují a nenacházejí konečné uspokojení. Proto musí být udržována v mezích silou ducha. Další dvě stránky člověka se týkají lidského vědomí a rozdělují je na dvě podstatně odlišné mohutnosti, které jsou spolu v dialektickém protikladu. První z nich se nazývá zdání (sofis) a vyjadřuje lidský element mínění postavený na každodenní zkušenosti, na bezprostředním vlivu okolí a krátkozrakém chápání účelu lidského snažení. Tato část vědomí člověka zavádí k neuměřenosti a k falešným hodnotám lidského života. Do popředí obvykle zavádí vše, co rozmnožuje slast, majetek a moc nad druhými lidmi, a není s to rozlišit pravdu o otázkách dobra a životní harmonie. Posledním a nejdůležitějším rozměrem lidství je duše (psýché). Sókratés chápe duši jako jediný prostředek dávající člověku možnost nahlédnutí pravé podstaty světa a lidského bytí, pravé podstaty dobra. V posledním účelu tohoto dobra stojí potom jako nepochybný milník řecká obec (polis). Pravé pochopení dobra směřuje k uměřenosti fýzis, k zpochybnění sofis a k jednotě zájmu mezi člověkem a polis. Obec, její rozkvět a blaho jsou hlavním smyslem filosofického nahlédnutí, harmonie a jednota obce jsou potom ztotožňovány s harmonií a jednotou lidské duše. Cesta k nahlédnutí však není konečná, definitivní posudek toho, co je dobré, správné a spravedlivé, neexistuje. Bytí jako nekončící zápas o naplnění ideálů a věcí příštích se stává středem zájmu. Lidské směřování k ideální obci a ideálnímu životu v obecné pospolitosti prochází peripetiemi pochybování, věčného tázání a hledání odpovědí v dialogu, dialektickém odhalování pravdy, která vždy zůstává z valné části skryta. A právě odkrýváním pravdy v její skrytosti se odehrává onen zušlechťující a obrodný proces člověka, který Platón nazývá péče o duši. Pouze ustavičnou péčí o duši a překonáváním všech protiv svádějících člověka na scestí slasti, démonického orgiasmu, vyhraněné ctižádosti, touhy po moci či majetku, jinými slovy na scestí zdání (sofis) se uskutečňuje pravé a plnohodnotné bytí člověka, ona vnitřní identita a vyrovnanost v celku, která dává člověku hluboký smysl života a svým způsobem překonává i trauma smrti. Idea lidské sounáležitosti a společného směřování k pravdě je totiž nesmrtelná. Skrze nekonečnou ideu pravdy a obecného dobra, kladením otázek po hodnotě pravdy a smyslu lidského směřování, uskutečňováním obecné jednoty a příslušnosti člověka k této jednotě se klasifikuje pravé lidství.

51

Po rozpadu polis se v helénské době konstituuje po vzoru platónského idealismu myšlenka pravého lidství a pravé hodnoty lidského směřování v autoritě Římského impéria. Nastává období utváření státního zákonodárství a jurisdikce postavené na stoickém chápání spravedlivého lidství, následně pak asketický triumf a nahlédnutí nejvyšší duchovnosti v osobě všemohoucího Boha, tedy éra křesťanství. Původní evropský stát vychází z platónské péče o duši a nastolení duchovní autority Boha jako východiska s nicoty a utrpení lidské nedotvořenosti. Teprve osvícenství a nástup vědy a techniky, oživení víry v sílu a objektivní platnost vědeckého poznání, jeho aspirace na definitivní rozřešení pravdy o světě a na konečné uspořádání světa pro účely člověka, přineslo úpadek duchovnosti, zavržení péče o duši, jinými slovy zavržení všeho, co nemá charakter vědecké metody a výdobytku technologického pokroku. Nelze tady podrobně rozebírat celou genezi nástupu soudobé civilizace. Pokusme se přesto už nyní odpovědět na položenou otázku: Je současná civilizace v úpadku? Odpověď na položenou otázku Je-li jádrem smyslu lidské existence neposkvrněné lidství a téma bytí ve světě naplněné odkrýváním pravé hodnoty jsoucna v jeho celistvosti cestou nahlédnutí, které se uskutečňuje péčí o duši, je nutné se ptát, jak současná civilizace zakládá podobný stimul duchovního zrání ve vědomí každého z nás? Jako první příznak rozporu se jeví fenomén atomizace současné společnosti. Člověk dneška je vytržen ze společenství, se kterým by se mohl identifikovat, v němž by mohl najít zakotvení. Poprvé v dějinách lidstva je položen požadavek na individuální svobodu a nezávislost. Globální ekonomika totiž potřebuje člověka nesvázaného jakoukoliv příslušností k místu, k rodině v širším slova smyslu než je rodina nukleární tvořená párem rodičů a jejich dětí, k domovu, který poutá svými kořeny, potřebuje člověka volného, mobilního, použitelného kdykoliv a kdekoliv, člověka odevzdaného zájmu firmy a jejího růstu. Tento člověk je však pouhým nástrojem posilování firemní autority a jejího místa na globálním trhu, nikoliv příslušníkem ve smyslu vlastní identity a lidskosti. Firma nezasahuje do jeho soukromí a o jeho soukromí nechce nic vědět. Přesto formuje jeho vědomí k pocitu nejistoty pod tlakem dynamiky tržních vztahů a nutnosti kdykoliv se přizpůsobit novým podmínkám včetně ztráty zaměstnání. Jeho vlastní existenční zajištění podmiňuje podnikatelským rizikem a jeho podílem na tomto riziku. Je to ten nejjednodušší a nejbezohlednější způsob motivace, jaký může být na člověka kladen. Náš člověk vědom si požadavku vlastní flexibility a tím použitelnosti na trhu práce uzavírá jen přechodné mezilidské vztahy dané okamžitou potřebou a bezprostředním užitkem. Smyslem veškerého produktivního snažení dnes není člověk a jeho důstojné bytí ve světě, ale síla technologické převahy, konkurenční výhoda na trhu daná technologickým předstihem. Dost to připomíná závody ve zbrojení a informační technologie jsou toho zářným příkladem. Není druhého oboru, kde by libovolný neotřelý koncept, nová myšlenka, algoritmus či metoda měly tak silnou demonstraci převahy při naprosto pochybném významu pro požadavky a potřeby uživatele. Stále nové a „revoluční“ technologie použité na všech úrovních automatizace vyžadují stále nákladnější investice do aplikovaného rozvoje informačních systémů, které se tím nesmyslně prodražují, aniž by zákazníkovi přinesly skutečně požadovanou hodnotu. Ale vraťme se k původnímu tématu. Co z reálných životních hodnot přinesla dnešní civilizace člověku? Osvobodila jej z velké části od namáhavé fyzické práce, dobře a co dál? Jaký je život současného člověka? Sociologické výzkumy ho kategorizují do sociálních typů, které nevyvolávají příliš velký optimismus. Jen namátkou: Tulák, zevloun, workoholik. Už z pouhých názvů nepochybně vyplývá, že jde o typy, pro něž základní povaha lidství je pošlapána až k nicotě. Podobné typy existovaly již 52

v dávné minulosti a šlo o výjimky, které se nedokázaly ztotožnit s obecným významem lidské pospolitosti, které živořily dobrovolně či nedobrovolně na okraji společnosti a touto společností byly opovrhovány. Dnes představují střední proud a charakter většiny. Současný člověk, zdá se, postupně ztrácí vlastní cit a smysl pro lidskost, snad dokonce mutuje či degeneruje v jakýsi nový druh, jehož význam a hodnotu lze jen těžko domyslet. Za tento stav samozřejmě nelze vinit samotné technologie. Nelze si dnes představit svět bez nich. Problém je ale v tom, že nejsou prostředkem nýbrž cílem, že jejich služebnost lidské potřebě nemá pozitivní význam, že není ve světě moc, která by je dokázala usměrnit jako vedlejší nástroj růstu a ne jako prvního hybatele společenského pokroku. Rodové komunity, cesta k nápravě? To, co dnes prožíváme, je dekadence života, to, co dnes postrádáme, je filosofické nahlédnutí. Postmoderní myšlenkové proudy sice správně zpochybnily úlohu vědy a techniky pro dosažení lepšího světa, účelně napadly sebejistotu vědecké metody, prvotní význam technologie pro blaho člověka, dosud však neukázaly člověku cestu zpátky k sobě, k znovunalezení vlastního lidství. Chybí-li obecné světlo nahlédnutí, strategie lidského směřování, společná péče o duši, je patrně jediná šance, že změny k lepšímu přijdou zevnitř společnosti. Tyto změny určitě nelze očekávat od nynější zkorumpované státní moci a už vůbec ne od současné společenské elity. Ta je svobodná a své lidství si užívá po svém a v neuvěřitelném nadbytku. Je jen podivné, že jí to prochází. Prostý člověk musí najít cestu ke vzájemnosti a to způsobem jemu nejbližším: Skrze lásku a potřebu vzájemné existenční podpory. Nová polis může vzniknout jako nové rodové sdružení postavené na svobodě a spontaneitě milostných vztahů a na rodovém systému organizace vnitřního respektu a úcty. Takové komunity budou moci účinně regulovat porodnost a účast všech členů na společných existenčních zdrojích. Takové komunity nebudou přímo závislé na pokrytecké sociální politice státu. Nové rodové komunity v budoucnu mohou být základem samostatných obcí, jejichž politické uznání a vliv na celkové dění v globálním světě poroste takovou měrou, že budou moci přinutit podnikatelské subjekty a za nimi stojící elitu k tomu, aby se svými investicemi podílely na lokální konstituci a hmotné stabilitě obecních celků, aby vytvořily pro tyto celky přírodně nedotčené a lidsky důstojné podmínky k životu, aby vrátily planetu Zemi do původního stavu před průmyslovou revolucí a přitom uchovaly potenciál technologického rozvoje ve službě životu. Co se stane zcela nepotřebnou přítěží, budou současné národní státy, politika státní moci a její nesmyslná úřednická byrokracie ustanovená na ochranu majetku majetných a na podporu síly a nedotknutelnosti soukromého kapitálu.

53

Spravedlnost a zákony Povaha právního státu Povaha právního státu prý spočívá v tom, že je lidem dovoleno činit vše, co není zákonem výslovně zakázáno. Proto se v moderní demokratické společnosti množí zákony jako houby po dešti, aby byl nastolen pořádek a zamezilo se svévolnému jednání. Soudní kniha zákazů bobtná do nesnesitelné tíže a my ztrácíme vědomí o tom, co vlastně se ještě smí. Bojíme se už málem vyjít i na ulici, aby nás někdo nepřistihl při protiprávním jednání. Neznalost zákona se neomlouvá. Je tím však naše nesnáz vyčerpána? Ó nikoliv, kéž by tomu tak bylo! Jsme na tom hůř, než trestanci ve vězeňské kopce. Ti mají svá omezení dána viditelnými okovy: stačí najít způsob, jak je překonat, a svobodu zří na dohled. Nám právní stát vedle zákazů i nařizuje a trestá za neplnění stejně bobtnající sumy uložených povinností. Dnes nestačí pro klid duše vyvarovat se zakázanému jednání. V moderním státě se člověk snadno stane zločincem, i když nedělá nic.

Zákon a tradice Zákon: Slovo nejvyššího významu přímo stvořené k tomu, aby bylo vytesáno do kamene. Hle, zde na této kamenné desce je vepsán nesmazatelný výraz pravdy o tom, co je dobré a spravedlivé. Není druhého místa pro text, v němž slova zasluhují vážit s vyšší distancí a nadhledem, než desky nesoucí sílu zákona z vůle věčné přírody a boží prozřetelnosti. Není váženější bytosti nad zákonodárce, a pokud jím byl v minulosti člověk, byly mu přisuzovány božské schopnosti nahlédnutí nejvyššího řádu světa a ctnosti vystopované z esence samotné boží podstaty. Jediný přirozený Zákon pro lidi je sumou neposkvrněné tradice a zkušenosti předků, jež přivedli svůj lid k vítězství a blaženosti. Nyní považme, z jakých zdrojů vyrůstají zákony moderní doby, s jakými zákonodárci a podle jakých předloh „tepají“ své sbírky zákonů moderní státy: Orgán zákonodárné síly tvoří sbor zkorumpovaných, chamtivých a řevnivostí opařených politiků, návrhy zákonů předkládají horlivé hlavy patolízalů moci a bezduchých křiklounů z lidu. Zákon je ztělesněním vyššího principu a nesluší se do něho zasahovat lidem nízkým. Alespoň tak chápali zákon generace našich dávných předků. Tito naši otcové rovněž věděli, že pravda a spravedlnost vždy utrpí přemírou slov, jimiž je předkládána a velebena. Spravedlnost mimo zákon Tak se v éře vlády rozumu a povrchní vědy zjevil zákon jako nezdolatelná hora pravidel, v římském právu dokonce veršovaných, ze kterých se postupně vytratil smysl toho, co je vlastní spravedlivému nazírání světa a obvykle se označuje právem přirozeným. Odklon od úcty k zákonu jako k vyšší instanci spravedlivého soudu a kosmologické jednoty, nahlížené více intuicí proroka než rozumem vědce, vedl vývoj práva k nastolení ústavního pořádku podle představ blouznivců o funkčním člověku, jenž se stal objektem zkoumání, žel jen z omezeného a konceptuálního pohledu jeho subjektivního 54

účelu a zaměření. V řeckém pojmosloví se takový řád nazývá „taxis“ a postupem historie lidského pokroku se stále více vzdaluje řádu universálnímu, neměnnému a nadčasovému, který trvá a skládá podstatu všeho, co se nazývá „kosmos“. Kdyby Platón věděl, jaký účinek na budoucí generace budou mít ideje jeho učitele, onoho lstivého a neporazitelného ironika Sokrata, patrně by nikdy nenapsal svoje díla „Ústava“ a „Zákony“. Nová éra vlády lidí nad vlastním osudem zrodila lidské individuum v holé nedotčenosti vším, co určuje jeho identitu i smysl života a co z něho dělá vyspělého člověka. Namísto dualismu boží a světské podstaty, jin a jang, principů světla a temnoty nastolila dualismus subjektu a objektu, jednorozměrné vnímání individuálního já proti zbytku světa: ego a ti ostatní s jejich neutuchajícími protivy a překážkami vyvolávajícími úzkost a strach na cestě jedince za osobním prospěchem. Konečný výraz tomuto dualismu vtiskla moderní doba svojí subjektivistickou filosofií individualismu a souborem práv jedince v kontextu morálně vyprázdněného celku. Výsledkem je boj každého s každým a život na úkor celku. Lidské individuum je postava čistě komická a z původního dionýsovského dramatu obsazeného tragickými hrdiny bojujícími za ušlechtilost a vyšší smysl existence člověka i celého lidského pokolení se stala komedie del l’arte. Fikce právního státu Nejtrapnějším omylem moderny je idea právního státu. Jakže, šroubované verbální konstrukce pravidel soužití a předpisů pro lidské jednání mají sami o sobě zajistit dobrou víru lidí v jejich budoucí očekávání? V čem tkví dobrá míra lidského usilování o šťastný život a harmonii lidské pospolitosti? V občanské poslušnosti a v chování podle litery zákona? S dohledem policie a soudců nad jeho dodržováním? Je snad právo moderního státu universálním učením o tom, co je dobré pro lidský život a jaký úděl člověka je ten spravedlivý? A kdo je dárcem takového učení nejvyšší váhy a pravdy? Snad ne ti naši politici a jejich nohsledi z řad stranických garnitur? Kdyby právní řád moderního státu byl učením, nemohl by nikdy být prosazován násilím represivních orgánů. Násilím nikoho o ničem nepřesvědčíš. Pokud tedy zákon není sám naukou, podle jakého učení postupují sami zákonodárci, když nám diktují způsob chování a předepsanými pravidly zasahují do všech sfér našeho života? Výrazem jaké absolutní ideje dobra pro všechny je kodex právního státu, v němž právo z vůle zákonodárců je nadřazeno všem živým tvorům na zemi? Nejrozporněji vyvstává idea právního státu s jedním pojetím práva a spravedlnosti pro všechny v podmínkách nových multikulturních států. Vědomí spravedlnosti je dáno kulturou společenství a jeho nazíráním hodnot. Každá kultura má své představy o tom, jaký řád ve společnosti je pro ni dobrý a vede k posílení jejích vitálních zdrojů. Tak se dnes v moderních státech mísí například právní vědomí muslimských etnik s tradičním právem církevním proti konstruktivistickému právu moderní společnosti. Postup od národních států k vyšším státním celkům navíc pokládá otázku decentralizace moci na regionální či komunální úroveň a principu subsidiarity. Je zcela legitimní uvažovat o tom, nakolik má být jednotné kontinentální právo platné na všech úrovních života. Kde je psáno, že nově vznikající lokální společenství, komunity, obce či rodové klany nemají právo na vlastní pojetí spravedlnosti a vnitřního řádu? Lze bez předsudků dokonce tvrdit, že možnost vlastního konstituování pravidel soužití je přímo podmínkou svobodného vzniku takových nezávislých 55

uskupení, v nichž například pojetí rodiny, práv k dětem a ke společnému majetku mohou být značně odlišné od současné představy o právech a povinnostech genetických rodičů a právech jedince k individuálnímu vlastnictví. Návrat od individualismu ke kolektivnímu chápání lidské existence může být v budoucnosti klíčovým momentem přeměny západní společnosti. Nakonec již dnes jsme svědky toho, jak absurdní dopady má legislativní smršť Evropské unie v kulturně a geopoliticky odlišných zemích Evropy. Dovolím si tvrdit, že přehodnocení funkce právního státu bude mít zásadní význam při budoucím konstituování společné Evropy. Právní řád bez řádu Žádný funkční řád nelze lidem vnutit zákony. Společnost je podrobena řádu, pokud většina lidí ctí jeho smysl a dobro, které z něho pochází. Právní řád má být pouhým odrazem tradičního pořádku ukotveného ve vědomí lidí a podloženého morálními zásadami, jimiž se řídí jejich jednání. Zákony představují soubor přijatých společenských konvencí, zvyků a zásad mezilidského styku, které nabyly platnosti ze samotné praxe prověřené časem, zkušeností a tradicí. Žádný zákonný pořádek nemůže mít pozitivní účinek, pokud k němu lidé nedospěli vlastním poznáním o tom, co přivedlo jejich společenství k úspěchu a životní prosperitě. Zákony nemohou být výsledkem spekulativní činnosti lidského rozumu, nýbrž je nutné je vyčíst z obecného mínění lidí a způsobu, jakým jsou uskutečňována vzájemná očekávání mezi lidmi při jejich potřebě vzájemnosti a spolupráce. Právní kodex, pokud je vůbec zapsán, musí zachycovat tato očekávání v co možno nejabstraktnější podobě, aby našel platnost ve většině rozličných případů, které se od sebe nutně liší ve svém konkrétním a věcném obsahu. Institut spravedlivého soudu v konkrétních případech je věcí soudce a jeho schopnosti nalézt odpovídající morální a duchovní soulad s pojetím spravedlnosti tak, jak je obsažen ve společenském vědomí. Cokoliv jiného je diktát totalitní moci zbavující lidi vlastní vůle a svobody. Současný právní stát proto není nic jiného, než pustá tyranida moci nad otrockým stádem občanů, jimž bylo odejmuto právo na duchovní sebeurčení, morální jednotu a svobodnou existenci. Právní stát je diktatura politické zvůle bez odpovědných soudců a jejich spravedlivého soudu. Co se dnes nazývá justicí, je houf drábů, výběrčích daní a organizace donucovacích prostředků směřujících k poslušnosti moderních nevolníků tržně liberálního kombajnu kosícího lidské hlavy podle představ plutokracie, jak má vypadat pořádek na vsi. Břišní slabost zákonodárců Realita v zákonodárství moderního státu je však ještě mnohem horší, než by se podle výše uvedeného mohlo zdát. Pokud by parlamentní sbory konaly přesně podle zájmu oligarchů, jednalo by se o diktaturu se zjevným nepřítelem i směrem jeho usilování. Bohužel zákonodárné sbory často vymýšlejí nové a nové zákony jen proto, aby naplnily formální obsah svého poslání a důvod k obsazení parlamentních křesel se všemi výhodami, které to přináší. Tak nebývalá kreativita hlupáků a právních vandalů se podepisuje na již tak neproniknutelném kruhu falše a justičního teroru, jakému jsme v běžném životě vystaveni. Vyžeňme poslance z teplých síní parlamentu na ulici, do terénu, jen ať nemají prostor ani čas z nudy vymýšlet další zákony. O to volněji a bezpečněji se nám bude zítra dýchat. Skutečný a dobrý vládce nepotřebuje nutně ke své činnosti zákony, leda jako formální potvrzení svého majestátu při vedení svých pověřenců ve státní správě.

56

Smysl právního dualismu Ke zpochybnění právních řádů demokratických států kontinentální Evropy si stačí uvědomit pravý význam teze o právním dualismu, na kterém jsou tyto řády postaveny. Dualistické pojetí práva soukromého a veřejného říká, že soukromé právo slouží zájmům individua, kdežto veřejné právo slouží zájmům celku. Jsme tedy u jádra individualistického rozpolcení člověka moderní doby v dualismu subjektu a objektu, u zvráceného zcizení individua na pochybné „já o sobě“ a z pozice takto uměle vytvořeného ego nahlíženého světa všech ostatních. Co znamená ono jáství bez celku, co znamená celek bez jednotlivců spojených vzájemností ve sledování společné cesty? Jak je možné nahlížet tyto kategorie odděleně? Odpověď je prostá: Dualismus individua a celku má smysl pouze tehdy, pokud oním celkem je totalitní moc vládnoucí stádu izolovaných kusů, jejichž svobody i práva jsou touto mocí zásadně omezeny ve prospěch nadřazených elit. Toť obraz liberálně demokratického státu, toť ono falešné náboženství postavené na dogmatu svobody jedince bez jeho bytostného zakotvení v celku, jenž se mu nutně jeví cizí a vzdálený. Pro skutečně svobodnou a zdravou obec platí, že přirozenost jedince a přirozenost celku tvoří nedělitelnou jednotu, co je dobré pro jedince, je dobré i pro celek. Přirozené ustrojení individuální lidské bytosti v hierarchii směřující od hlavy k patě se nutně přenáší na stejné hierarchické ustrojení obce a blízké společnosti. To, co platí nahoře, platí ve stejné míře i dole a naopak. Svobodná společnost nepotřebuje mocné universální zákony, ale pouze a jen spravedlivé muže-soudce s citem pro místní nálady a potřeby. Pryč s justicí Největší úlevou pro všechny by asi bylo, a to říkám bez přílišné nadsázky, kdyby nějaký osvícený vládce dokázal vyhodit všechny novodobé sbírky zákonů na smetiště dějin a zrušit celou justici. Tam, kde universální právo a rovnoprávnost postrádají oporu v božím zákoně nadřazeném lidské zvůli, je společnost mnohem svobodnější a bezpečnější bez všech represivních zákonů. Jeden demokraticky ustanovený soudce z lidu je víc, než stohy právních textů. Nad odvolací řízení vyšších soudních instancí potom vyniká autorita odpovědného samovládce. Spory prostých lidí dokáže vyřešit stará Blažková lépe než úplatný soudní úředník a absolvent právního učiliště pomatený tezemi o právním státě a jeho zákonem organizované moci. Ať jdou poslanci sami soudit pře občanů, jen ať se nám proboha nesnaží přikazovat, co nesmíme a co musíme dělat, jen ať se nám přestanou plést do života. K tomu, aby nám sebrali polovinu výtěžku z naší práce na daně a vlastní blahobyt, stačí jeden jediný předpis o jediné větě. Otázka zní, zda jim to takto spolkneme. K ochraně nás prostých lidí před násilím a zločinem žádné zákony nepotřebují, to dokázala a zajišťovala každá moc minulosti jen za dohodnuté dávky svých daňových poplatníků, a zahraniční politiku si stejně dělají podle toho, se kterým z tajných agentů velkých mocností jsou jedna ruka. Vše ostatní je věcí svobodné smlouvy mezi osobami, kterým jde o společnou věc, a nikomu dalšímu nepřísluší posuzovat její obsah ani právní platnost. Je na smluvních stranách samotných, aby smlouva vyjadřovala dostatečně jasně a průkazně vůli všech zúčastněných osob pro případ sporu, který dokáže rozhodnout každý poctivý, nestranný a spravedlivý muž.

57

Otázka lidských práv a svobod Buďme poctiví a nechtějme si namlouvat, že jedinec sám o sobě má nějaká nezadatelná práva ze své lidské podstaty, z pouhého faktu, že vstoupil svým životem do tohoto světa. Mluvit o lidských právech bez toho, abychom stanovili kdo a vůči komu má právo zasahovat do jeho osobní sféry vlivu, znamená, že nevíme, co to právo vlastně je. Právo se vždy odvíjí od poměru sil ve společnosti. Více moci znamená více práv. Právo je ekvivalent síly, která vložila svoji ruku do oblasti moci někoho druhého. Ať se nám to líbí nebo ne, právo silnějšího je prototypem každého právního vztahu, z něhož vzniká právní systém jako požadavek nastolení řádu v nerovnosti, jako potřeba udržitelné spolupráce všeho, co vytváří společenství jedinců, a přitom dobře ví, že pochází z tohoto, nikoliv onoho, světa. Právo nemá individuální rozměr, o právu nelze mluvit v trpném rodě. Právem nejsme obdařeni, ať by pocházelo z vyšší vůle nebo z přirozeného nároku. Právo lze činně nabýt z vůle toho, kdo něco dává, kdo cosi významného svěřil ze své moci druhému člověku a požaduje za to odplatu jako protislužbu za svěřené věci. Ten, kdo dává, zároveň pověřuje úkolem, a právem ukládá příjemci povinnost daný úkol splnit. Povinnosti jsou práva druhých na nás. Otázkou naší cti je potom schopnost dostát svého slibu a nabýt tak uznání, že jsme rovni svému věřiteli, že se mu podobáme, a v důsledku takto přijaté povinnosti nemůže utrpět naše důstojnost. Pravá svoboda člověka je založena v jeho schopnosti existenčně obstát s minimem povinností a s minimem práv druhých vůči němu samotnému, ve schopnosti nezáviset na cizí moci. Pokud jsme přece z nedostatku moci zatíženi povinnostmi vůči druhým, teprve tehdy se stává pro nás právo zákonem. Splnění závazku vposled vyvazuje dlužníka z moci věřitele a navrací mu pocit svobody. Nikdo nemůže ze zákona ukládat lidem povinnosti, pokud jim nemá co dát. Řečeno slovy Gabriela G. Márqueze: Člověk smí na druhého shlížet shora pouze tehdy, když mu pomáhá postavit se na nohy. Listina základních práv a svobod Není třeba příliš kritického rozumu k tomu, abychom nahlédli, že nám známý obsah takzvané Listiny základních práv a svobod (dále jen Listina) je bezvýznamný pamflet postrádající právní relevanci. Jediným jeho smyslem je vtisknout do vědomí lidí dojem o jejich právní ochraně v moderní společnosti. Prakticky žádné právo jedince založené v Listině není právem faktickým, protože z ní nikomu nevzniká právo vůči druhé osobě. Vyplývá z ní pouze požadavek, že nikdo konkrétní nemá právo z žádného důvodu bránit druhým lidem v jejich holé existenci a v základních projevech života. Je tak modernímu člověku vymezena ta nejmenší část moci, jakou zle jedinci přiznat, jde o fundamentální životní prostor k jednání, jaký má i každé divoké zvíře. Omezením práv člověka na tato základní práva a začleněním člověka do takto nicotného právního postavení v rámci rovnoprávnosti vyjadřuje moderní právní stát jasnou vůli udržet každého jedince u stejně nicotné moci. Článek 1 Listiny nám sděluje: Lidé jsou si rovni ve svých právech. To je totéž, jako kdyby říkal: Všichni jste stejně bezmocní a nikdo nemá vůči druhému žádná práva z titulu své moci. Naprosto zrůdnou aroganci moderního státu potom signalizuje skutečnost, že každé takzvané právo v Listině, které jak již víme, není právem nýbrž minimálním nárokem každé bytosti k životu, nuže každý takový nárok může být omezen zákonem. Nahlédněme do samotné Listiny:

58

Meze základních práv a svobod mohou být za podmínek stanovených Listinou základních práv a svobod (dále jen "Listina") upraveny pouze zákonem. (Článek 4, odst. 2) Nedotknutelnost osoby a jejího soukromí je zaručena. Omezena může být jen v případech stanovených zákonem. (Článek 7, odst. 1) Osobní svoboda je zaručena. Nikdo nesmí být stíhán nebo zbaven svobody jinak než z důvodů a způsobem, který stanoví zákon. (Článek 8, odst. 1 a 2) A tak dále. Vše je v moci zákona a právního státu. Tento stát zároveň nepřipouští žádnou jinou moc, která by mu mohla konkurovat, cituji: Každý může činit, co není zákonem zakázáno, a nikdo nesmí být nucen činit, co zákon neukládá. (Článek 2, odst. 3) Povinnosti mohou být ukládány toliko na základě zákona a v jeho mezích a jen při zachování základních práv a svobod. (Článek 4, odst. 1) Zde nacházíme zcela nepokrytý imperativ, jímž se stát staví do role jediného držitele práv a jediné moci, která může lidem ukládat povinnosti. Stát má absolutní moc nad občanem. Zákon je slovo boží, stát je víc než Bůh, protože může člověka ze zákona podle své vůle i trestat. Jakýkoliv panovník minulosti, pokud omezil poddaným jejich svobodu, činil tak s průkazem, že poddanému lidu něco dává, co je hodno oplácení, jinak nesl sám důsledky svého despotismu. Právní stát nic takového prokazovat nemusí, státní a soudní moc jsou ve vztahu k občanovi jako otrokář k otrokovi, může přikazovat, bránit životu a omezovat holou existenci bez sebemenšího ospravedlnění takových aktů moci a bez jakéhokoliv postihu v případě zničující a tyranské svévole. Uzurpuje si tak absolutní moc nad lidmi bez ohledu na moc občana a jeho možnost svobodného rozhodnutí odmítnout svůj otrocký úděl. Zlo právního státu Poddaný lid je nucen podrobit se zákonným povinnostem jako na galejích, přitom vše, co mu stát dává, jsou nuzné sociální jistoty, které si musí předem ze své otrocké práce zaplatit jako odvody na sociální pojištění, a nejistá ochrana před zločinci a násilím. Občan je v právním státě absolutně bezmocný a státní moc k němu nemá žádný ohled, neuznává jeho nezávislou existenci, nedává mu právo se vymanit z jeho závazků vůči státu jinak, než za cenu vyobcování. Právní stát nemá žádnou potřebu vážit míru své moci s mocí občanů, nepřipouští žádná přirozená a zákonem nekontrolovaná práva občanů mezi sebou, nemá tudíž ani potřebu respektovat jedince jako lidskou entitu. Právní stát je ze své podstaty výrazem nelidské moci a v zastoupení práva mafiánskými soudci justičního aparátu představuje místo otevřené bezmeznému teroru. Je tomu dost rozumět? Zjistili jsme, že každé právo je přívlastkem moci, vztahu silnějšího k slabšímu, jeho možnosti něco po druhém vyžadovat. Právo není zárukou nedotknutelnosti subjektu, ale jeho expanzivní moci dotýkat se druhých. Právo je spravedlivé, pokud ono požadování má protihodnotu, něco, co oprávněný dává a za co má právo očekávat odplatu či protislužbu. Každý se ptá: Jakým 59

právem mi přikazuješ? Co jsi pro mě udělal, abych ti byl něčím povinován? Naopak špatně položená otázka zní: Podle jakého práva ti nemohu přikazovat? Bohužel takto nesmyslně a šalebně klade otázky práva rovnoprávná společnost. V ní se pokrytecky říká: Nemáš vůči mně žádná práva, protože jsme si ve svých právech rovni. Nikdo nemá právo od druhého něco požadovat, nikdo tudíž nemá ani důvod něco druhému dávat. Rovnoprávnost znamená bezpráví. Přesto právní stát je nekonečnou sumou možných i nemožných přikázání a zákazů, v nichž práva jedněch vůči druhým určuje někdo jiný, přitom není zřejmé, kdo vlastně přikazuje, kdo je ten mocný, který má absolutní práva vůči všem ostatním. Je to stát o sobě reprezentovaný zákonodárnou mocí. Ten, kdo právo v konkrétním případě uplatňuje, není zákonodárce sám, ale anonymní moc zákona vymáhaná stejně anonymními a za zákonem ukrytými úředníky justiční garnitury. Rovnoprávnost je přelud anonymní moci Právní stát učinil totalitní moc výrazem anonymní, jinými slovy kolektivní neodpovědnosti parlamentních zákonodárců dosazených do svých postů demokratickou volbou lidu. Tím, že odstranil konkrétní vládce i s jejich osobní odpovědností, dal moc k dispozici komukoliv, každému zlotřilému elementu, který se skryje za soubory zákonů a přelud rovnoprávnosti. Lobováním a uplácením politiků i soudců je potom uplatněna moc oligarchů, pro něž žádné zákony v důsledku neplatí, a jako výlučným vlastníkům existenčních zdrojů jim vzniká nepsané právo k vykořisťování ostatních lidí prostřednictvím státem organizovaného trhu práce bez morálního vztahu toho, kdo dává a svěřuje, k tomu, kdo se zavazuje povinností. Z člověka se tak stává zbožní disponibilní položka zásoby k náhodnému použití. Vládou zákonů v právním státě není zaručena svoboda jednotlivce, protože každé právo ze své podstaty vyjadřuje omezení svobody toho, na koho je z titulu moci uplatňováno právo jako povinnost. Moderní společnost vytrhla individuum z právních vztahů lidí mezi sebou vedených vzájemným uplatňováním moci v nerovnosti a postavila individualizovaného jedince proti celku, tedy státu, který se již k němu nevztahuje přímo, nýbrž staví se do role absolutního arbitra a příkazce. Stát tak podle anonymní vůle stanoví, jak mají natrvalo vypadat vztahy mezi lidmi. Stát definuje práva i povinnosti všude tam, kde se zjeví či odkryje možnost přirozeného uplatňování autonomní vůle k moci: Ta musí být zrušena a zanesena do zákonné formy nelidského právního řádu všemocného státu. Deklarativně a univerzálně daná základní lidská práva a svobody, to je minimální část moci, kterou zle jedinci přiznat. Rovnoprávnost je ujařmení všech občanů do individualistické bezmoci, přisouzení té nejmenší možné moci všem bez rozdílu. Rovnoprávnost je nejhanebnější přelud moderní doby, jímž se dává neomezená a nekontrolovatelná moc do rukou podsvětí, šedých eminencí, skrytých mafiánů, manipulátorů a pánů loutek, jejichž vláda není vidět a maskuje se hesly liberalismu, demokracie a volného trhu.

60

Pravice nebo levice? V minulosti každé panské privilegium, každé právo pána k poddaným zahrnovalo i nutnou garanci, s níž pán ručil za existenční podmínky svých poddaných. Je-li dnes jediným pánem stát, musí on ručit sociálními jistotami svým občanům, jinak ztrácí své právo jim předepisovat zákonné povinnosti. Moderní právní stát, který se nepostará o existenci všech svých občanů, ztratil legitimitu. V podmínkách právního státu proto nemá smysl uvažovat jiný, než silně sociální stát. Každý právní stát má ve vínku socialismus a totalitní moc. Právní stát zavádí nejnižší možné postavení člověka ve společnosti jako univerzální princip. Jako takový potom musí svým bezmocným členům všelidového stáda zajistit obživu stůj co stůj, i kdyby jim měl rozdělovat příděly za nic. Idea liberálního státu praví, že svobodný stát se nikterak nedotýká soukromé vůle občanů a jejich bytostné existence. Takový stát by ovšem nemohl být právním státem a musel by otázky práv ponechat na samotných občanech. Jedinou jeho kompetencí by bylo starat se jen o delegované pravomoci, které nemohou být v moci samých občanů, a zajišťují výlučně ty potřeby lidí, které mají celospolečenský charakter. Jde o otázky národní bezpečnosti, ochrany lidí před násilím a vztahu všech ke společnému životnímu prostředí. Vnitřně by potom veškerá práva náležela lokální mocenské hierarchii spontánně vytvořené z nerovnosti, v níž by se právo stalo čistým výrazem práva mocnějšího. Proto každý politik, který se chce ohánět liberálně pravicovým programem, nemůže přijmout za svá žádná pravidla rovnosti ani rovnoprávnosti. Měl by se nesmiřitelně vymezit vůči všem ideologiím, které mají ve štítu rovnoprávnost, rovné příležitosti, ochranu slabších před silnějšími, antidiskriminační požadavky, rovný přístup k čemukoliv, potírání jakékoliv moci z titulu národa, rasy, pohlaví či zájmového zaměření. Měl by se postavit proti samotné podstatě současného moderního státu a jeho parlamentní demokracii. V opačném případě je jen umírněným socialistou preferujícím růst průmyslové produkce a moci ziskuchtivých zbohatlíků na úkor sociálního smíru. Rozhodně mu nejde o svobodnou existenci každého z nás.

Spravedlivý stát Příroda stvořila člověka jako každou jinou živou bytost, aniž mu sama přiřkla nějaká privilegia ve způsobu, jakým bude využívat jejích darů. Člověk je neoddělitelnou součástí přírody a jeho existence je přímo závislá na přírodních zdrojích, z nichž každý z nás čerpá. Tato závislost přímo určuje otázku svobody člověka. Svobodný je ten, kdo má volný přístup k přírodním zdrojům, neboť právě a jen tyto zdroje ho živí. Naopak nesvoboda člověka vzniká tehdy, pokud si jeden člověk přivlastní přírodní zdroje a druhé vykořisťuje tím, že jim v přístupu k těmto zdrojům zamezí a nutí je živit se otrockou prací v jeho vlastní prospěch. Takovou otrockou prací je každý námezdní pracovní poměr, při němž člověk prodává svoji pracovní sílu, aniž by měl přímý podíl na prvotních zdrojích a výtěžku z této práce. Stát je lidskou organizací, která by měla zajistit svobodu všem lidem disponujícím právem nazývat se státní občan. Stát by měl chránit občany před cizí mocí a před násilím, které tato moc uplatňuje ve svůj prospěch. Hlavní úlohou státu by však měla být ochrana svobody každého občana tím, že bude mít garantovaný rovný přístup k přírodním zdrojům společně se všemi občany. Prakticky to znamená, 61

že přírodní zdroje nemohou být předmětem soukromého vlastnictví. Dary přírody musejí patřit všem bez rozdílu, ať se jedná o půdu, vodu, suroviny, energii či plody země. V důsledku je nutné zajistit, aby toto společné vlastnictví zdrojů přineslo všem lidem existenční jistotu, která je přímo úměrná podílu hodnot vzniklých z těchto zdrojů připadajícího na každého občana. Každý, kdo využívá přírodní zdroje ke svému obohacení, musí být povinen zaplatit daň státu za to, že profituje na spotřebě zdrojů, které mu nepatří a ani patřit nemohou. Tato daň musí odpovídat zjištěné míře spotřeby a musí být spravedlivě přerozdělena všem lidem rovným dílem, protože všichni lidé mají na přírodních zdrojích stejný podíl. Věc solidarity Další otázkou vhodnou k vážnému zamyšlení je otázka solidarity a její vztah ke společenskému přerozdělování. Solidární může být člověk ke komukoliv a mohou ho k tomu vézt různé motivy. Jakmile však má být solidarita principem, jímž se ve společnosti rozdělují vzniklé hodnoty, nemůže jít o věc pouhého soucitu či humanistického sentimentu. Je třeba znát, jaký morální podíl mají všichni lidé na těchto hodnotách. Není myslím sporu o tom, že pokud někdo vytváří hodnoty, ať se jedná o výrobu, vědeckou či duchovní činnost, nutně čerpá z pokladnice vědění a znalostí, které nevytvořil sám, ale vděčí za ně generacím předků i všem svým bližním. Nic v historii nevzniklo izolovaně. Každý výdobytek, byť nesený genialitou jedinců, má své kulturní a společenské pozadí. K tomu, aby kdokoliv významně rozšířil společnou pokladnici poznání, musel být zasazen do prostředí a společenského kontextu, který mu vůbec umožnil jeho bádání. Na tomto kontextu má zásluhu každý poslední člen lidského společenství, každý poslední dělník a rolník přispívající k obživě a vnitřní síle vědců, mudrců, duchovních i umělců, kteří tak těžili z obětí druhých, z jejich úcty a uznání. Je proto zcela na místě, aby ten, kdo využívá společného dědictví duševních statků, a má z toho nějaký profit, vracel společnosti zpět podíl ze svého podnikání formou přímé daně. Žádný podnikatel nemůže být úspěšný, pokud přímo netěží ze společného duševního vlastnictví. Pouze toto duševní vlastnictví, které je rovným vlastnictvím všech, protože nelze obecně rozhodnout, kdo z nás má mít na něm větší účast, umožňuje současným výrobcům a korporacím získat svoji ekonomickou moc a postavení na trhu. Bez ohledu na schopnosti či efektivitu takového využití duševních zdrojů je na místě, aby přiměřená část výtěžku z tohoto využití byla spravedlivě rozdělena mezi všechny občany státu, kde daný výrobce nebo korporace podniká. Soudím, že výše uvedené principy rovnosti a rovnoprávnosti mezi lidmi jsou tímto výčtem vyčerpány. Nemá smysl uvažovat o tom, že něco jiného by mělo mít charakter rovných práv člověka. Vše ostatní je již věcí vzájemnosti, kultury, duchovní zralosti a vnitřní hierarchie, která se utváří přirozeně tak, jak lidé hledají a nacházejí optimální podmínky pro spolupráci a vzájemné soužití. Při hledání těchto podmínek je na místě uvažovat, že je vhodné přiznat významná privilegia těm, kdo vnášejí do lidského společenství ušlechtilost, morální rozměr, duchovní hodnoty a spravedlivý způsob vedení. Otázka kupců Zcela samostatnou kapitolou tvoří problematika obchodu. Nositeli obchodu jsou kupci. Přidržím se tohoto výrazu, protože nejlépe vystihuje podstatu funkce lidí, kteří se zabývají obchodem. K činnosti kupců je třeba se řádně vymezit. Všechna novodobá jména, jako obchodník, byznysmen, komoditní, realitní či burzovní makléř jen zkreslují a přisuzují vyšší hodnotu tomu, co ve společnosti představuje nutné zlo, aby byla zajištěna potřebná distribuce zboží a jeho směna. Starověk to moc 62

dobře věděl, proto kupce omezoval, jak to jen bylo možné. Většina daní, cel a poplatků byla směrována ke kupcům, jako jejich účelné zatížení, aby mamon, převaha materiálních hodnot a zištná spekulace nerozvrátily spravedlivý řád v obci. Je proto namístě uvažovat, že jediná nesporná regulace trhu státem se musí týkat právě kupců. Omezením jejich marží, způsobu překupnictví, tvorby cen a distribuce hodnot na trhu, rovněž tak obratové a finanční spekulace, lze účinně zachovat tržní směnu v mezích, jaké odpovídají potřebám důstojného života lidí. Regulace kupců proto musí být jedině nutnou regulací, jíž stát zasahuje do volného trhu. Jde však o regulaci velice významnou s dalekosáhlým dopadem na směnu hodnot a spolupráci mezi lidmi. Není snad nutné připomínat, že kupčení s penězi je nejnižší a nejméně ospravedlnitelný způsob obchodu, neboť zde nedochází k distribuci hodnot, ale jde o škodlivou manipulaci s prostředky, které jsou určeny pouze jako zástupná poukázka na něco, co vytvořil někdo jiný. Regulace finančních trhů by proto měla být nejtvrdší, ne-li zcela útlumová, pokud se týká finančních spekulací. A mezi nejnemravnější finanční spekulaci patří lichva, neboli zadržování, hromadění a půjčování peněz na úrok. Nástin řešení Nemyslím, že by existovala politická vůle něco podstatného změnit na stávajícím status quo moderních států euroatlantického společenství, které se tak rádi, úsměvně a s neuvěřitelnou naivitou nazývají demokratické. Svoboda jedince má málo společného s činností současných politických garnitur, jež se snaží tuto svobodu jen omezit na všestranně kontrolované a globálním ekonomickým systémem zotročené jedince bez porozumění svému údělu a bez vlivu na dění okolo sebe. Spíše by mohla být spojována s kapitalismem jako takovým, v němž volný trh a svobodná soutěž by měly zajistit lidem jejich uplatnění. Jak ale bylo řečeno výše, bez svobodného přístupu ke zdrojům vlastní existence není lidské svobody, a jak známo, veškeré zdroje a technologické výdobytky této společnosti postupně ovládá stále užší elita světových průmyslníků a finančníků. Přesto si dovolím uvést pár praktických bodů, jimiž by se mohla ubírat transformace nynější společnosti ke společnosti svobodné. Nejedná se o body do detailu promyšlené. V dané situaci by to nemělo ani smysl. Je třeba je chápat jako příspěvek do debaty, která se přes všechnu reálnou nevědomost, apatii a bezradnost většiny lidí začíná odehrávat na různých místech a diskusních serverech mimo oficiální politické dění: 1) Každý je vlastníkem lokálně neurčeného podílu zemědělské půdy a užitkové půdy (pozemky vyjmuté ze zemědělského půdního fondu) připadajícího na jednu hlavu z množiny všech občanů ve státě. Každý má právo obdělávat svůj podíl zemědělské půdy, a coby soukromý kus země okupovat svůj podíl půdy užitkové s právem jeho oplocení. Stát je povinen takový díl půdy každému přidělit, pokud o to projeví zájem, a to i za cenu omezení rozletu těch, kdo zabírají nadměrný kus země pro vlastní potřebu. V případě, že někdo obdělává větší část zemědělské půdy, nebo okupuje větší část užitkové půdy, než jaká mu přísluší, je povinen z tohoto rozdílu zaplatit daň státu. Tato daň se zpětně vyplatí všem občanům, kteří nevyužívají samostatně své části půdy, formou státem garantovaného příjmu na hlavu, neboť v podstatě svoji část půdy pronajali někomu druhému. Celkovou výměru zemědělské, užitkové a ostatní (nedotknutelné) půdy stanoví ekologická a kulturní politika státu v souladu s ochranou lesů, přírodních rezervací a kulturních památek. Nedotknutelná půda je veřejným statkem, není vlastnictvím nikoho a stát je povinen ji chránit, aby nedocházelo k její devastaci lidskou činností. 63

2) Přírodní zdroje jsou bohatstvím všech. Každý subjekt, který využívá jako vstup do své výroby a podnikání přírodní zdroje dané země, je povinen ze spotřeby těchto zdrojů zaplatit daň státu. Výjimku tvoří přímé suroviny, jejichž hodnota se vrací státu formou prodejní ceny se započítanou spotřební daní. Z toho plyne, že veškerý těžební průmysl surovin musí být státní. Pokud stát prodá vlastní suroviny jinému státu, náleží veškerý výtěžek z tohoto prodeje lidu a musí také být použit v jeho prospěch, ať rozpuštěním do jeho garantovaného příjmu či investováním do veřejného sektoru. 3) Veškerá upotřebitelná energie i její výroba je ve vlastnictví a režii státu. Každý má právo užívat této energie za režijní výrobní cenu, pokud nepřekročí státem stanovený podíl poměrné spotřeby vyrobené energie na hlavu. Z každé kilowaty spotřebované energie navíc zaplatí spotřebitel státu poplatek formou vyšší sazby zahrnující spotřební daň. Právnické osoby platí spotřební daň automaticky za veškerou spotřebu energie. 4) Stát zajišťuje lidem bezplatnou veřejnou dopravu, vzdělání a zdravotní péči v míře odpovídající jeho celkovému bohatství. Soukromý právní subjekt, který poskytuje za úplatu vlastní služby a výrobky pro tento účel, si musí sám z vlastních prostředků zajistit a vybudovat veškeré podmínky pro jejich provozování včetně potřebné infrastruktury. Stát není povinen toto soukromým podnikatelům zajišťovat. Týká se to například výroby automobilů, což znamená, že stavba a údržba silnic musí být v režii výrobců automobilů za přispění soukromých dopravců, obchodních či výrobních řetězců, kteří jsou na této formě dopravy závislí. Jestliže někomu dodávám hračku, která jezdí po technicky vymezené dráze (např. panel autodráhy), musím mu k tomu dodat i tu dráhu. Předpokládá se, že státní veřejná doprava bude využívat svých vlastních komunikací mimo komunikace soukromé. Preferuje se doprava hromadná a kolejová. 5) Každý má právo mít střechu nad hlavou. Zajistit bydlení svým občanům je proto povinností státu. Stát musí rovným dílem přispívat každému občanu na bydlení podle stanovených sazeb na hlavu. Tyto sazby musejí pokrýt minimálně sociální bydlení organizované státem. Ve skutečnosti jsou však přímo úměrné celkovému bohatství státu a představují stanovené procento z HDP. 6) Plátci přímých daní (daň z

příjmu) jsou pouze soukromé právnické osoby.

7) Peníze nejsou přímý zdroj, ale pouze směnný prostředek. Nikdo proto nemá právo vydělávat na oběhu peněz tím, že je bude jako kapitál hromadit a jeho silou manipulovat trh, nebo s nimi podnikat takovým způsobem, že je bude půjčovat na úrok. Veškeré finanční služby jsou proto v rukou státu a gesci jediné státní banky. Stát stanoví podle ekonomických kritérií soukromou část financí z celkového objemu financí řízených státem. Z tohoto objemu soukromých financí má každý právo vlastnit poměrnou část rozpočítanou na hlavu, kdo akumuluje finanční kapitál vyšší, je povinen z něho platit roční daň státu ve formě záporné úrokové sazby. Oběžné peněžní prostředky stanoví státní banka jako likvidní část soukromých financí. Veškeré finance vlastněné soukromými subjekty nad stanovenou část musejí být uloženy ve formě bezhotovostního bankovního konta. Hromadit oběžné prostředky nad rámec stanoveného maxima je trestné. Nezdaněný soukromý kapitál právnických osob může dosahovat maximálně výše rovnající se souhrnu soukromých finančních prostředků jejich fyzických vlastníků a přímých zaměstnanců. 8) Stát zajišťuje ochranu přírodního prostředí. Každý subjekt, ať fyzická či právnická osoba, který toto prostředí poškodí, je povinen zaplatit pokutu podle zjištěné míry poškození. Každý výrobní či jinak podnikatelský provoz znečišťující životní prostředí je povinen platit ekologickou daň státu. 64

9) Stát v žádném případě nemůže hospodařit na dluh a je zakázáno, aby využíval úvěrových nástrojů zahraničních bank. Přijatelné jsou pouze obligace zprostředkující státní investice fyzickým osobám, které mají uznané státní občanství. Návratnost těchto investic je stanovena jedinou centrální úrokovou sazbou. Poznámky: Výše všech daní jsou stanoveny na základě analytického vyhodnocení státní ekonomiky a stavu veřejných financí s tím, že za veřejné finance státu jsou považovány veškeré peníze státní banky snížené o rozpočtem stanovený podíl soukromých financí a soukromý finanční kapitál podléhající záporné úrokové sazbě. Tato pravidla jsou zakotvena v zákonech a mají ústavní sílu. Jako taková jsou potom jediným smysluplným výrazem právního státu. Forma organizace moci ve státě je na těchto zákonech nezávislá. Každá moc je musí respektovat, ať se jedná o demokratické, republikánské, aristokratické či jiné zřízení.

Princip sociálního státu Chceme-li debatovat o sociálním státě, není možné, abychom slovo „sociální“ spojovali pouze s politickou levicí. Každý stát má svoji sociální funkci. Vše, co se týká uspořádání lidské společnosti, vychází ze sociálních potřeb člověka. Je nesmyslné mluvit o státě bez sociálního kontextu. Nejsem zastánce pravicového ani levicového postoje současné politické scény. Pravice a levice jako dědictví liberálně demokratické společnosti ztratila již svoji relevanci. Nyní před námi stojí zcela nové dichotomie, které nesouvisí s organizací společnosti, ale s lidským odcizením, které je důsledkem liberalismu jako takového. Nejde již o to, zda chceme kapitalismus či socialismus, protože oba tyto společenské systémy jsou výsledkem stejné liberální doktríny rovnosti a svobody člověka. Je třeba se začít znovu tázat na samou podstatu lidství, na obsah sociálna jako takového. Je třeba hledat odpovědi na příčiny ztráty lidské vzájemnosti, identity, tradiční společenské hierarchie, tradiční rodiny a zničující atomizace společnosti. Kapitalismus a socialismus jsou komplementární formy jednoho scénáře a bez žádné z nich nemůže fungovat liberální společnost. Rozhodování o tom, kolik bude odebráno bohatým ve prospěch chudých, jaké formy přerozdělování by měl stát plnit, aby byl udržen sociální smír v podmínkách kapitalistického trhu, nemá nic společného s hledáním řešení současných krizových jevů a celkového úpadku společnosti. Bez nalezení nového paradigmatu společnosti žádné takové řešení neexistuje. Pokud dnes hodnoty nepřerozděluje stát, přerozdělují se samy, korupcí, obchodem, v marketingu, v bankovnictví, svůj podíl na nich si přivlastňují všechny neproduktivní sféry od poradenství, přes služby až po bující byrokracii. Je nutné se pouze ptát, jaká forma přerozdělování je spravedlivější a prospěšnější z hlediska celé společnosti. Smyslem hledání nového společenského paradigmatu je hodnota sama, její objevení, očištění a přetavení do hodnoty lidského života.

65

O jaké paradigma by mělo jít? Je příznačné, že všechny „ismy“ vznikly jako výraz ideologického úsilí o racionálně vykonstruovaný nový společenský řád, jímž se má nahradit řád předcházející. Tvrdím, že řád, který předcházel všem těmto „ismům“, byl nejblíže paradigmatu, o jaký bychom měli usilovat. Takový řád nemá své jméno, protože je odrazem nejpřirozenějších vlastností a sklonů člověka. Jde o řád organický, jaký není výplodem čistého rozumu a jeho konstruktivistických snah, ale vychází ze zkušenosti a tradice dávných předků. Jde o řád boží, řád přírody, a pouze takový řád je třeba stále znovu nacházet, poznávat a vracet se k němu, protože každé odchýlení člověka od přirozeného řádu je vždy jen k jeho škodě. Má sociální stát ještě smysl? Pokud se dnes odvíjí debata o tom, zda má ještě smysl sociální stát, je vidět, že lidé postupně ztratili pojem o tom, co to vlastně (sociální) stát je. Důvod je dvojí: Vlivem globalizace a obrovského nárůstu moci finančního i korporativního kapitálu se sociální funkce státu dostala pod vládu těchto sil, takže se může zdát, že její význam se vytrácí. Není to ovšem pravda. Nakonec všechny převažující snahy EU a jejího zákonodárství směřují k tomu, aby sociální funkce státu byla zachována, protože bez ní kapitalismus nemůže fungovat. Jen se demokratický princip „sociálních vymožeností“ lidu přesouvá na stranu vrchnostenských elit, které si samy určují, jak má sociální stát vypadat, aby tyto elity nad ním získaly kontrolu. Jsme proto svědky vynucovaných sociálních vztahů a existenčních podmínek na úkor lidské svobody. Druhým důvodem je dnes již zcela posunuté a účelově vyprázdněné sociálno jako pojem, jímž se vyjadřují nejzákladnější potřeby lidského soužití a přirozené existence. S pochopením sociálna je třeba redefinovat také smysl i funkce sociálního státu. Sociálno vyjadřuje vpravdě sociální založení každého lidského jedince. Člověk jako sociální druh má své vývojově dané sociální potřeby. Každý člověk touží někam patřit, být součástí přehledného společenství, které s ním počítá, a to nejen tím, že mu společenství pomůže, když to bude potřebovat, ale také tím, že se od něho očekává odpovídající vklad ve prospěch celého společenství. Každý člověk touží po domově a má schopnost se kulturně identifikovat s tradicemi svého rodného místa, které mu dává orientaci, autonomii i pocit bezpečí. V důsledku potom pocit svobody. A řekněme si na rovinu, svoboda člověka je založena především v jeho pocitu svobody, nikoliv v tom, jakou definici svobody vykonstruujeme čistým rozumem a začneme o ni usilovat. Jen člověk ztotožněný se svým životním údělem bez pocitu ujařmení, vnějšího diktátu a ztráty existenčních jistot se může cítit svobodný. Takový člověk je svobodný. Atomizovaný a ničím neukotvený jedinec je odsouzen k otrockému údělu pod tyranií cizí moci, která je mu dostatečně vzdálena, dostatečně mimo jeho dosah a osobní kontext. Zdravý sociální stát by proto měl podporovat takové sociální vztahy a struktury ve společnosti, které odpovídají lidské přirozenosti. Sociální stát by měl vytvářet podmínky pro vznik a prosperitu organických společenství. Co míním organickým společenstvím? Jde o pospolitost přehlédnutelnou z jediného místa lidského názoru, pospolitost, v níž mezi lidmi vládnou přirozené sociální svazky a rozhodují přirozené autority. Organické společenství je existenčně autonomní a vnitřně hierarchizované. Tak, jako v celém sociálním státě, musí i v organickém společenství fungovat dělba moci od nejnižší buňky, jakou je rodina, v níž přirozenou autoritou je otec – hlava rodiny, přes rodová a profesně specializovaná uskupení komunit, cechů či stavů, kde vládnou rady starších a zkušených mistrů, až k lidem, kteří nesou odpovědnost za společenství jako takové. Všechna pospolitní uskupení 66

se přirozeně sdružující v obci podle své teritoriální či rodové příbuznosti a ze svých přirozených autorit si vybírají své obecní zástupce. Obec a občan mají původ v pojmu občina. Občina je společenství, v němž jsou základní zdroje obživy společné. Dvourychlostní hospodářství Dobře míněný sociální stát proto musí podporovat existenci autonomních obcí vytvořených na bázi organických společenství. Aby taková společenství vůbec mohla vzniknout, je nutné hledat cestu k obnovení přirozených společenských stavů, jejichž hierarchie i moc má lokální působnost. Stejně tak je nutné, aby tato společenství vznikala na principech lokálního hospodářství, využívání lokálních zdrojů a péče o tyto zdroje. Z hlediska ekonomické politiky státu je proto nutné začít zavádět tzv. dvourychlostní ekonomiku. Dvojí typ ekonomické reprodukce je nutný proto, aby se skloubil průmysl postavený na drahých technologiích s lokální malovýrobou. Oba typy hospodářství musejí samozřejmě mít státem rozdílně nastavené podmínky své existence i odvodové povinnosti. Výše zmíněná organická společenství a obce jsou v převážné míře existenčně založena na malovýrobě a zemědělství. Obce tak těží ze svých lokálních přírodních zdrojů, především z půdy, a vytváří tak základ své existence. Vedle toho musejí existovat průmyslové zóny, v nichž mají své místo továrny a velkokapitál. Tento velkokapitál ovšem nemůže těžit ze státem připravené infrastruktury a využívat ji jako svůj zdroj, včetně zdrojů lidských. Naopak, každý průmyslový podnik by měl být povinen sám investovat do potřebné infrastruktury a vytvořit potřebné prostředí i sociální zázemí pro své zaměstnance, jinak by v sociálním státě vůbec neměl mít místo. Dobrým příkladem může být péče o sociální zázemí lidí i celý region stran výrobních podniků podnikatele Tomáše Bati. Nejde tedy o nic, co by tady již dříve neexistovalo. Silná nebo slabá role státu? Jak silný a mocný by tedy měl stát být? Měl by být tak mocný, aby donutil průmyslové podniky a korporace pečovat o sociální potřeby lidí v regionu, kde působí. Na druhou stranu by měl být natolik omezen ve svých kompetencích, aby jeho moc nebyla takřka cítit v životě organických společenství a obcí, do jejich rozhodování by měl zasahovat minimálně. Zde by měl platit princip subsidiarity. Jak je vidět, princip ryzího sociálního státu není postaven na přerozdělování a státní organizaci života lidí, nýbrž na podpoře a ochraně organické struktury místní samosprávy a občanské svépomoci. Ze svépomocné sociální struktury organických společenství vyplývá, že nevyžaduje žádné sociální příspěvky ani jinou sociální podporu. Tomu by mělo odpovídat i její minimální daňové zatížení. Otázku asociálních živlů a způsobu, jakým se o ně stát postará, zde ponechávám na úvahu jiným. Jak lze z předešlého vyvodit, sociální stát není z hlediska služby svým občanům totalitní ani represivní, nepotřebuje proto demokracii. Poslední věta by mohla znít jako protimluv. Není tomu tak. Společně s Platónem tvrdím, že každá demokracie nutně směřuje k tyranidě. Pojem tyranida skutečně mnohem lépe vystihuje vlastnost totalitní moci státu. Současný stát je doslovným příkladem takové tyranidy. Člověk jako jedinec je v něm sociálně bezprizorní, bez přímého lidského zakotvení a odkázaný na organizaci trhu práce a sociální zabezpečení státu. Je v moci a v byrokratických kleštích tohoto státu, žije pod diktátem nepřehledného množství zákonných opatření, nařízení a zákazů vydávaných z vůle ideologicky předpojatých a zkorumpovaných zákonodárců. To nemá nic společného s lidskou přirozeností a 67

důstojností, natož pak se svobodou. Demokracie v principu nemá potenciál vytvořit společnost sociální spravedlnosti, protože již samotný způsob volby vládnoucích struktur je v ní nespravedlivý a odporující všem ideálům dobra a rovnováhy mezi lidmi. K moci se nedostávají ti, kdo si to zaslouží, mají důvěru lidu a jsou k tomu dostatečně způsobilí, nýbrž samozvanci, kteří nejlépe dokážou svými populistickými hesly omámit dav. Jakmile se však mocenské struktury vytvoří, jedinou jejich snahou je udržet si moc za každou cenu, což není možné jinak, než korupcí, lží, manipulací a konečnou tyranidou. Republikánská ústava Jak by měla být organizována moc ve spravedlivém sociálním státě? Mělo by opět jít o přirozenou dělbu moci stejně tak, jako na úrovni organických společenství. Není možné, aby vládla nějaká ideologická fronta reprezentovaná politickými stranami, taková fronta nemá žádnou přímou vazbu na lid jako takový. Není ani správné, aby vládla skupina bohatých formou oligarchie. Přirozeným mocenským orgánem je stavovský sněm složený ze zástupců reálných společenských stavů a organizovaný jako senát či horní komora parlamentu. Výběr kandidátů do senátu musí být věcí stavovských komor či sdružení, kam se zdola nahoru opět dostávají přirozené autority nikoliv všeobecným hlasováním, ale způsobem odpovídajícím tomu kterému organickému společenství podle jeho vnitřních pravidel – na úrovni stavovských komor potom většinovým hlasováním. Mějme na paměti staletími prověřené republikánské zřízení, pokud nejsme v této chvíli přístupní mluvit o monarchii. Republikánská ústava má ovšem také ještě hlavu státu, jako druhý mocenský pilíř, a vedle toho dolní komoru parlamentu, v níž teprve politické strany zvolené všeobecným hlasováním předkládají návrhy zákonů, jimiž má být omezena moc senátu a hlavy státu. Myslím, že republikánská ústava uvedeného typu má právo se nazývat aristokratická. V Praxi to znamená, že vládnou ti nejlepší z nás jako přirozené autority, přičemž výkonnou vládu sestavují volbou kandidátů ze svých řad a ve své vládě setrvávají tak dlouho, dokud požívají důvěru lidu. V opačném případě mohou být svým stavovskými komorami, či na základě návrhu dolní komory parlamentu, odvoláni a nahrazeni novými senátory. Aristokratická ústava je všemi mudrci, filosofy, duchovními autoritami i pamětníky z lidu uznávaná jako historicky i prakticky nejlepší ústava, k níž lidstvo ve svých dějinách dospělo. V žádném případě demokracie! Soukromé vlastnictví Pokud jsme správně pochopili smysl organických společenství a sociálního státu, vyplývají nám jasně závěry platné pro soukromé vlastnictví. Pro ně platí tři hlavní zásady: 1) Půda ani přírodní zdroje nemohou být předmětem soukromého vlastnictví. Každé organické společenství může mít pouze nárok okupovat a využívat tyto zdroje podle své územní či existenční příslušnosti. 2) Veškeré další zdroje a instituce nezbytně nutné pro lidský život musejí být ve vlastnictví a správě státu. Týká se zdrojů energie, školství, veřejné dopravy a přírodního bohatství. Nejsem si jist, nakolik by mělo být státní či privátní zdravotnictví. To ponechám odborníkům. Minimálně však považuji za účelné, aby byl pod státní gescí systém zdravotního a sociálního pojištění. 68

3) Bezpodmínečně nutné pro zdravou ekonomiku státu je, aby peněžní systém státu byl řízen jednou státní centrální bankou, která pod kontrolou vlády pečuje o emise peněz a jejich řádný oběh. Tato banka jako jediná musí mít možnost poskytovat spotřební a provozní úvěry, a to bezúročně. Je nutné jednou provždy skoncovat s lichvou. Jediná přijatelná forma soukromého bankovnictví se týká investičních bank, které musejí svůj profit stavět na úspěšnosti, ale také ztrátě, těch podnikatelských subjektů, jimž poskytnou cizí kapitál, čili jejich zisk se musí odvíjet od zisku těchto podnikatelských aktivit, nikoliv z úroků. Vše ostatní, týká-li se předmětů poctivého nabytí osob či celých skupin, je věcí práva soukromého vlastnictví, které musí být zajištěno a chráněno státní mocí. Ekologie Myslím, že otázky ochrany přírody a životního prostředí nepatří mezi ty problémy, na něž by nebyly známé kvalifikované odpovědi. Jde jen o jejich důsledné dodržování. V tom nevidím velký problém. Kardinální ekologickou otázkou je však množství populace a její růst. Zde lidstvo naráží na těžko řešitelný problém, pokud vezmeme v úvahu konečné zdroje obživy a ropný bod zlomu, v němž se současná civilizace nachází. Nelze myslím pochybovat o tom, že není možné připustit další růst populace. Naopak je nutné tuto populaci snižovat a přivést postupně na udržitelnou míru. To je možné pouze regulací porodnosti a uzavřením se imigračním vlivům. Není pochyb, že regulace porodnosti není možná cestou mocenské intervence státu. Nelze ji snižovat násilím, pouze osvětou a takovými nástroji, které budou pro lidi přijatelné. První zásadou je, aby stát žádným způsobem nepodporoval natalitu sociálními příspěvky. Druhou zásadou je, že musejí být vytvořeny takové podmínky, aby se stala samozřejmostí plánovaná těhotenství v souladu s dostupnými zdroji pro obživu nové generace. V tom směru si myslím mohou dobře zastat svoji roli organická společenství, pokud budou důsledně dbát svépomoci a péče o vlastní zdroje obživy, aniž by jim v tom stát cokoliv ulehčoval či nařizoval. Způsob, jak se s omezenými zdroji každé společenství vypořádá, musí být věcí toho samotného společenství, včetně metod, forem soužití a rozhodování, jaké si zvolí. Problém je samozřejmě s městskými aglomeracemi. Zde by měla platit zásada: Čím méně potomků pro příští desetiletí, tím lépe. Stát by především měl přehodnotit svoji politiku v oblasti opatrovnické péče a snažit se eliminovat případy matek samoživitelek a umělého početí minimálně tím, že nic takového nebude podporovat. Z hlediska zájmu dětí, které z takových poměrů vyjdou, půjde o zcela humánní postoj. Jde totiž o děti vesměs poznamenané absencí celistvé rodiny, existenční nouzí a nedostatečnou výchovou. Otázky jazyka Na závěr bych se zmínil o tom, jak je možné získat lidi pro přijetí nového paradigmatu společnosti. Žádná změna není možná bez přesvědčování a osvěty. Zde nabývá nebývale významnou roli jazyk, jaký je k tomu účelu používán, soubor pojmů a ustálených významů, v důsledku potom pocity či dojmy, jaké takové pojmy vyvolávají. Pokud jsme zjistili, že například demokracie je nadále nepoužitelná, není možné toto zlepšit tím, že demokracii předřadíme přívlastek otevřená, lidová,

69

parlamentní, sociální, národně socialistická či jakákoliv jiná. Jediná možnost je tento pojem již nepoužívat a najít si pro své společenské uspořádání název jiný. Dále je nesmírně důležité přestat operovat s pojmy, které se staly v minulosti součástí liberálně rovnostářské propagandy. Tyto pojmy pocházejí z dílny zvrácených či záměrně podporovaných teorií, jimiž se měl v minulém století rozbít a zničit tradiční společenský řád a princip sociální soudržnosti. Je proto nanejvýš nutné rozloučit se s feminismem, gender studiemi, všemi formami gender mainstreamingu, antidiskriminačními agendami, libertariánstvím, anarchismem a sociálním inženýrstvím. Naopak bude vhodné obrátit pozornost k moudrosti starověkých mudrců, filosofů a učenců a začít účinně spolupracovat se všemi duchovními složkami společnosti, včetně křesťanské církve či jiných druhů náboženství.

Společnost a řád Krize moci Byli mocní vládci a lidé téměř nevěděli, že jsou. Byli menší vládci a lidé je ctili a milovali. Ještě menších vládců se lidé báli, a ty docela maličké neměli rádi. Lao-C’ Kdo má dobře vládnout, musí si být vědom své moci. Proto v minulosti byla udělována moc posvěcením. Duchovními či vyššími silami vyvolený vládce o svoji moc nebojuje ani o ní nedebatuje s lidmi, jimž má vládnout. Dobrý vládce získává osvědčení své moci časem. Čas dobré vlády mu dává sílu a jistotu, že nebude své moci násilím zbaven, tak v jeho žilách zraje vznešenost. Vládnout přísluší urozenému stavu člověka, jemuž moc přestala být cílem i prostředkem k dosažení bohatství, úcty druhých i sama k sobě. Spravedlivě vládnoucí muž má aristokratický cit pro míru v přikazování i v naslouchání. Mocný vládce nikdy nevzešel z nabytého bohatství, z plebejské vrstvy zbohatlíků, ale právě naopak. Jeho bohatství bylo plodem mocné vlády. Teprve z moci ušlechtilých pramení odpovědnost a řád, který přináší lidem pokoj a štěstí. Takový řád může vycházet z patricijské nadřazenosti, ze šlechtického nadhledu, nikdy z plebejské horlivosti a touhy po moci. Friedrich Nietzsche napsal ve svém aforismu Budoucnost šlechty toto: Gesta urozeného světa vyjadřují, že v jeho údech se ustavičně odbývá půvabná hra vědomí moci. Člověk šlechtického mravu, muž či žena, se tedy nesvalí jakoby zcela vyčerpán do křesla, ubrání se tam, kde si každý dovolí trochu pohodlí, např. na železnici, a neopře se zády, nezdá se unaven,...,na vyzývavou řeč odpovídá zdrženlivě a s jasným vědomím, ne zděšeně, zdrceně, zahanbeně, bez dechu, po způsobu plebejce. Stejně jako umí zachovat zdání trvale přítomné fyzické síly, přeje si trvalou radostností a závazností zachovat i v trapných situacích dojem, že jeho duše a jeho duch dokážou čelit nebezpečím a překvapením… Tak dýchá vznešená kultura mocí, a i když ve svých mravech vyžaduje velmi často jenom zdání pocitu moci, přece díky dojmu, který tato hra budí u nevznešených, a díky působení tohoto dojmu, ustavičně roste skutečný pocit převahy. – Toto nepopiratelné štěstí vznešené kultury, 70

které se buduje na pocitu převahy, začíná teď vystupovat na ještě vyšší stupeň, protože od nynějška, díky všem svobodným duchům, je všem urozeným a šlechticky vychovaným dovoleno vstoupit do řádu poznání a přijmout tam duchovní svěcení, neplatí už jejich zatracování, naučí-li se vyšším rytířským službám než dosud a vzhlédnou-li k ideálu vítězné moudrosti, jaký si nesměl ještě žádný věk vytyčit s tak dobrým svědomím jako věk, který se právě chystá přijít. Nakonec: čím se má dále zabývat šlechta, když je den ode dne zřejmější, že je neslušné zabývat se politikou? -S moudrými verši starověkého mudrce a s prozíravými slovy největšího filosofa moderní doby za zády je nanejvýš zapotřebí se zamyslet, kdo nám dnes vládne, co je to za moc nad námi, která nám káže demokracii jako nejlepší způsob vlády, jakého se lidstvo mohlo dočkat? Při pohledu na současné představitele moci je naprosto průkazné, že tyto politické figurky dosazené z lůna parlamentní demokracie žádnou moc nemají. Lépe řečeno, disponují sice mocenskými nástroji, ale vědomí moci jim chybí. Proto se tak hašteří, proto spolu bojují o každé lejno volebních preferencí, proto zpytují nálady davu volebními průzkumy a snaží se ho udržovat v nevědomosti, oni nevládnou, nýbrž drží se svých postů jako úředníci židlí. Zde se prokazuje jejich bezbřehá nekompetentnost, ztráta veškeré legitimity, jejich plebejská podřadnost a duchovní nouze bez nároku na propůjčené odznaky vládců. Ve vládě moderního státu a v jeho parlamentech to vypadá jako v novodobé rodině. Kohouti a slepice soupeří v jednom rynku rovnostářského dobývání významu jedince i slova. Tahanice o to, kdo bude dnes vařit a kdo vynese smetí. Ani pomyšlení na vlastní smysl jejich vládnutí, komu vládnou a kam to se svojí vládou chtějí vlastně dotáhnout. Tak jako rovnoprávný spolek muže a ženy postrádá hlavu rodiny, tak moderní liberální stát postrádá suverénní moc, která by dala svému lidu spravedlivý řád v nerovnosti, postrádá odpovědné vládce, jimž by ležel na srdci osud národa, jeho budoucnost a směřování. Nedivme se, že se tak ohánějí demokracií a neviditelnou rukou trhu. Podle demokratické ústavy je přece veškerá moc v rukou lidu. Podle moderních ekonomických teorií je liberální trh sám od sebe vševědoucí. Jakápak tedy odpovědnost za vládnutí? K čemu ideje a k harmonii vedoucí vnímavost politična? Komu mají naslouchat? Změti názorů zindividualizovaných a odcizených jedinců bez paměti, bez kultury, bez špetky porozumění tradicím a potřebám vzájemnosti? Jediné, čemu se ve své bezmoci naučili, je přehazovat vidlemi cizí peníze z jednoho účtu na druhý a potlačovat v zárodku každý záchvěv skutečné vůle k moci, jímž by si svědomí člověka, občanského sdružení či národní pospolitosti chtělo vydobýt svoje přirozená práva a místo na slunci. Jediné, co je může ohrozit, je duchovní zrání, spolčování ve jménu nezávislosti, soběstačnosti, ideové jednoty, národní identity a etnických preferencí, děsí je vůle ke skutečné svobodě člověka volající po vlastnictví půdy a země, po organickém soužití pod vedením starostlivých vládců bez lidského ponížení a otročení cizímu kapitálu. Politik v parlamentu liberálního státu je vládce bez moci, nepatří ani k oněm nejmenším vládcům, které nemají lidé rádi. Lidé dnešními politiky pohrdají a cítí k nim odpor. Skutečná moc je skrytá, anonymní, zahalená mámivým třpytem peněz. Politik je loutka v rukách finančních kruhů, oligarchů bez portfeje, kapitálových magnátů, kteří sní o světovládě a vytvoření vlastní nadřazené rasy po vzoru pouštních sultánů. Tito politici nemají vlastnosti ani schopnosti aristokratů, jsou ustrašenými plebejci, pouze udržují profánní stav věcí s nastraženýma ušima, odkud na ně číhá nebezpečí, co si mohou dovolit říci a co ne, zpoceně a bez dechu napadají každý výrok, jímž by mohly být obviněni ze svévole, - tak bez myšlenky a vůle skutečně vládnout plní instrukce svých bohatých našeptávačů či výše 71

postavených vzorů. Jedinou starostí, a zároveň noční můrou, je jim myšlenka na změnu, na aktivní odpor vzešlý z lůna lidu, na organizace sdružující významné skupiny lidí se společnou ideou a vůlí k moci. Vědomí moci druhých, to politika nejvíce zneklidňuje. Politická korektnost je mu bezduchým zátiším i ochranou. V duchu politické korektnosti je politik mechanickým správcem státního okrsku, žádné ideje se od něho neočekávají ani nepožadují. A proč taky? Duch současné politické korektnosti nesnese převahu nové ideologie, nic nesmí být vpravdě politické, nic nesmí mít myšlenku revoluční obrody, každý významný posun k novým hodnotám a ke změně mocenských poměrů musí být démonizován jako nepřítel demokracie a svobody. Od dob římských císařů měla moc v Evropě apollinský rozměr božského poslání a rozvoje kultury. To nelze srovnávat s muslimským světem, kde moc přináší právo vlády nad životem a smrtí. Je těžké dnes pochopit, nakolik se zušlechťující úloha moci v západní kultuře vytratila z mysli lidí, jak mohla propadnout bezduché vládě vědotechniky a chamtivé plutokracie. Není důležité, jaké formy tato úloha moci nabude, zda suverénním a odpovědným vládcem bude monarcha, prezident, císař nebo republikánský vůdce. Řečeno slovy Guillauma Faye: Suverenita, stejně jako funkce jí vykonávající, nemůže prostě pocházet z demokratického řízení: aby mohla zajistit kontinuitu národa, musí mít v sobě cosi posvátného. Suverénní funkce přejímá monopol politična ve funkci „velké politiky“. Obci a hospodářství přitom ukládá obecný rámec jednání, vodítko, aniž by je šikanovala nebo jim upírala odpovědnost. Státní moc, která vykonává suverenitu, musí nést odpovědnost za společenské uspořádání a občanskou disciplínu, individuální i skupinové svobody tím zůstávají zachovány. Bez právního řádu, který odpovídá zákonům života, neexistují žádné svobody. Proto neexistují svobody bez autority. Svoboda se dnes rovná tomu, co se dříve nazývalo otroctvím, protože je zaměňována s principem chtění, který vede k zotročení. Nejtěžší krizí západní civilizace je její krize moci. Od ní se odvíjí krize hodnot. Teprve na posledním stupni významu je krize ekonomická. Ubohý národ bez šlechty, nemá mu kdo vládnout. Nahoře ani dole. Ubohý lid, jemuž feministické egalitářství živé z liberální bezmoci sebralo otce. Co platí pro stát, platí i pro rodinu. Dobrý a laskavý otec rodiny si musí být vědom své moci. A jeho žena? Nejlepší odpovědí je opět citát čínského mudrce z knihy Taoismu: Ženský element vítězí nad mužským svým klidem, který mu dává poloha dole. Lao-C’

Anarchie a řád Přirozenou potřebou rozumného člověka je řád, vědomí o řádu a řádný život. Řád lidem dává vědomí příslušnosti k celku, identitu, měřítko dobra a zla i pocit bezpečí. Bez řádu není pořádek. Pořádek je důsledek řádu. Již z etymologie samotného slova pořádek vyjadřujícího „stav po-řádu“ vyplývá cíl, jímž se hledá rovnováha ve všech úrovních lidského bytí, jednota v mnohosti, harmonie znějící souladem všech hlasů v kontrapunktu názorů, které se řídí zákonitostmi přijatého řádu. Řád je

72

pořádek uskutečněný skrze sama sebe, a není třeba velkého vnějšího násilí k tomu, aby byl udržován. Opakem řádu je neřád. Moderní doba si pro ne-řádné chování lidí našla výraz anarchie. Za řádné byly považovány vždy takové systémy soužití a spolupráce, jež slovo řád obsahovaly v samotném názvu: Obecní řád, aristokratický řád, stavovský řád, cechovní řád, patriarchální řád, vojenský řád, duchovní řád. Neřádným opakem jsou takové sklony v myšlení a jednání lidí, které řád narušují. Patří sem revoluční destruktivismus, rovnostářský kolektivismus, feministický anarchismus, názorový pluralismus, genderový multikulturalismus, potírání identity, rasy, pohlaví, vyznání i vládnoucího přesvědčení, jinými slovy vše, co bourá pospolitní pořádky, rozvrací vzájemné porozumění a nic nového nebuduje. Naši předkové dobře chápali, že svět má tutéž podobu, ať je nahlížen z libovolné výše pohledu, shora nebo zdola. Stát, kraj, obec, spolek, rodina, vše má svoji hlavu a patu. Co je dobré pro stát, je dobré i pro rodinu, a naopak. Helénská filosofie šla ještě dál, viděla stejnost celkového ustrojení samotného člověka s organizací společnosti. Duše je pro člověka totéž, co stát pro lidskou pospolitost, vůdčí úloha rozumu má stejný účel pro dobro a štěstí lidské bytosti, jako úloha vládců pro dobro obce a celého státu. Ve všech úrovních lidské existence mají být proto vládcové vybíráni podle nejlepšího lidského ustrojení a schopnosti vládnout, podle jejich vzdělání, síly, vědění a mravní ušlechtilosti. Veškeré právo a zákony potom mají za úkol podpořit ty, kdož vládnou a mají odpovědnost za stav společnosti. Právo a zákony mají podporovat řád, jehož spravedlivá funkce je vážena od hlavy, pokud řád je sám o sobě spravedlivý. Nikdy od paty a názoru spodiny. Řád a spravedlnost jsou jedno a totéž, pokud kultura společnosti vyrůstá z kořenů objektivní tradice a vyžaduje jednání v souladu s přírodou. Není kultury, která by dokázala přetrvat staletí lidských generací a neměla přitom správné pojetí spravedlnosti. Jen způsoby jejího prosazování mohou být odlišné, někdy i nespravedlivé podle míry soucitu, jaký společnost má ke svým zločincům. Spravedlnost je stejná v jednotlivci jako v celém státě. Není-li jasno, co je spravedlnost v životě jednotlivce, snáze ji snad postřehneme ve státě, právě jako snáze přečteme stejný text, je-li jednou napsán malým nebo velkým písmem. Aby ve státě byl možný trvale pospolitý život, musí se všichni členové společnosti podrobit nějakému omezení své vůle po libovolném, svobodném, bezuzdném jednání, zachovávat jistý řád. Totéž platí pro rodinu i jednotlivce v jeho vztahu sama k sobě. Moderní společnost však, jakoby ztratila povědomí o jednotě v mnohosti, nahlíží na lidské individuum izolovaně, bez smysluplného podílu jeho existence v celku. Pro člověka žádá individuální práva a svobodu, od státu potom povinnost dohlížet na jednání jednotlivců, vymýšlet nekonečný soubor příkazů a zákazů, jakoby jedinec nebyl ničím spolehlivým a schopným dobře jednat, jakoby vůbec nebyl hoden úcty a respektu řádného člověka. A vskutku, lidská žádost zbavená vlády rozumu a omezující moci morálního příkazu podléhá anarchii. Anarchie panuje v rodině, ve škole i na všech úrovních sociálních vazeb ve společnosti. Stát tomu všemu vládne silou totalitní byrokracie bez účasti občanů na jeho absolutní moci. Zákonodárné sbory vymýšlejí zákon za zákonem, aby přinutily občany dbát pravidel udržitelného chování ve veřejném zájmu, když jejich neřádný způsob života nezná pojem obecného dobra ani výchovu k lidským povinnostem a ctnostem. Výsledkem takového procesu je elitářství, kupecká morálka, protekcionismus a temná vláda oligarchie.

73

Hlavní funkcí společenského řádu je výchova lidí k dobrosti a spravedlivému jednání, jinými slovy k mravnosti. Tam, kde panuje anarchie, rozvolňuje se morální vědomí lidí natolik, že společnost se stává dezorientovaným stádem vzájemně odcizených kusů, jimž stát klade stále tvrdší překážky výběhu a určuje stále omezenější příděly pastvy. Skutečným zárodkem spravedlivého státu je tradiční rodina. Nelze si představit pořádný stát bez řádné rodiny. Nelze si představit rodinu bez řádných rodičů a stejného hierarchického řádu, jaký panuje ve státě či v obci. Pouze řád a zákony podporující otce jako hlavu rodiny mohou být tím prostředím výchovy dětí pro důstojný a šťastný život lidí v pravdě a spravedlnosti. Pouze výchova mužů k odpovědnému otcovství může přivést na svět novou generaci řádných synů a spravedlivých vládců ve státě. Je těžko pochopitelné, co vede současné státy k rozsívání anarchie v základních strukturách lidské společnosti, co je smyslem rozbíjení tradičního řádu v rodině, násilných intervencí do výchovného procesu a soukromí občanů, antidiskriminačních tlaků, jejichž důsledkem může být pouze ustrnutí progresivních sil ve státě a nová, mnohem zrůdnější, nespravedlnost, podpory nepřirozených úchylek sexuálních či etnických, potírání většinových vrstev nesoucích poslední zbytky národní kultury ve státě ve prospěch nepřizpůsobivých menšin. Pokud jediným cílem je přivést moderní stát k totalitní nadvládě nad lidmi jejich represivním zotročováním, potlačováním vnitřní soudržnosti jako zdroje možného odporu, ničením identity, morálky i sebevědomí, rozkladnou atomizací, psychologickou manipulací, rozmnožováním individualistické zmatenosti a vytvářením naprosté závislosti jedince na státu, potom Bůh s námi. Anarchie a řád, dvě stránky lidské přirozenosti, jako tělo a duše. Tělo člověka vleče svými žádostmi do hlubin požitkářství, sobectví a samoty, duše mu dává smysl života a světlo poznání, že šťasten může být pouze ten, kdo uměřeností fyzických potřeb nalezl harmonii v celku společenském i přírodním. Zdálo by se, že tělo je dnešní občan, duší národa je stát. Omyl! Tatáž anarchie jako v rodině panuje i v parlamentu. Stejné nízké impulsy hýbou zákonodárci a slepují chaotickou síť zákonů obepínající občany. Tytéž neřádné žádosti a nenasytnost pudí poslance prosadit vlastní tělo do čela státu, okázale plodit nesmyslné normy občanského spolu-nažívání podle toho, kde se zrovna něco pohne na jedné straně k nelibosti strany druhé, a užívat si požitku vlastní důležitosti i odměny za populistická dobro-zdání. Za jásavého bučení hovězích anarchistek/stů se ze státu stává klec pro divá zvířata. To je konec národa, rasy i civilizace bílého muže.

Úloha moci Mnozí z nás si kladou otázku, kde se v lidech bere touha po moci? Hrozíme se krutostí a bezohlednosti, s níž nás mocní olupují o naši existenci a snaží se nás podrobit své sobecké vůli. Stojí myslím za úvahu, jaká je úloha moci v lidském společenství, zda je moc zlem, proti němuž je třeba bojovat rozmělněním vlády vyvolených pomocí lidově demokratických omezení, nebo je dobrem hodným podpory osvědčených vládců jako strážců spravedlivého řádu a nositelů cílevědomého směřování celé společnosti. Nikdo asi nepochybuje o tom, že nejvyšším dobrem pro lidského jedince je být mocný sám k sobě. Člověk podrobený mocné sebevládě je šťastný, neboť nepodléhá ničemu, co není v jeho vlastní moci. Sebevládný člověk je svobodný, protože jedná podle své vůle bez ohledu na podmínky, v nichž je zasazen. Tato moudrost starých filosofů doznala vrcholu své autority v dobách nejvyššího rozkvětu 74

Římského impéria a byla nesena mocnými duchy své doby. Patří mezi ně filosof Epiktétos, jako vzor udatné sebevlády, nebo císař Marcus Aurelius zosobňující jednoho z nejváženějších a nejušlechtilejších mocnářů helénské civilizace, který rozmnožil slávu i prosperitu světové říše Římanů. Kosmopolis a kořeny individualismu Je na místě si připomenout, že nová škola stoicismu uzrála v dobách vzniku velkých říší po zániku městských států, oněch dnes často skloňovaných řeckých „poleis“, v nichž občané cítili, a do značné míry i měli, přímý podíl na společném osudu obce. Co bylo dobré pro obec, bylo dobré i pro jedince a naopak. Rozmach velkých státních celků typu Imperium Romanum přesunul těžiště zájmu filosofů od polis k jednotlivému člověku, který se již necítí identickou součástí celku. Stoičtí filosofové usilují o vytvoření myšlenkové soustavy, která by měla platnost pro každé lidské individuum v rámci celého universa. Jsou tak položeny základy pozdějšího individualismu a universalismu lidských hodnot a ctností. Stoa do značné míry ovlivnila myšlení křesťanských teologů a jejich asketického pohledu na svět. Stoické myšlení ovšem nelze ztotožňovat s askezí tak, jak byla zanesena ve středověké křesťanské morálce a později odcizila člověka přírodě i sobě samému. Pro stoiky je přirozenost a panteistické ztotožnění Boha s přírodou nejvyšší pravdou i zákonem. Filosof imperiální doby vnímá člověka jako organickou součást celého vesmíru a namísto polis nastupuje „kosmopolis“, idea světoobčanství a universální etiky platné pro všechny. Maximou této etiky je sebevláda, stoický nadhled a klid povznesený nad všechny zotročující žádosti, touhy a vášně, ať je jejich původ v nás samotných, nebo se jimi člověka snaží zotročit libovolná vnější moc. Stoik nikdy nepodléhá svým ani cizím sklonům, které by nebyly řízeny rozumem a vůlí k autonomnímu bytí. Epiktétos učí: Chceš-li být šťasten, nikdy nepropadni touze po cizích statcích, nikdy nebuduj svoji životní cestu na něčem, co není v tvé (autonomní) moci. Kosmopolis je novým a dosud neslýchaným termínem odrážejícím stav společnosti, při němž jedinec přestal být nutně vázán na svůj původ či rodový klan. Moc jedince přestala mít kmenový kontext, přestala být živa z moci uzavřeného celku. Naproti tomu polis, její síla a moc, vyjadřovala sebevědomí i existenční jistotu každého jedince, občana, který na ní měl svůj podíl. Kosmopolis již takový význam nemá. Člověk se začíná odcizovat původnímu zdroji své síly. Právě ze svého napojení na polis jako zdroj existenčních jistot vnímá a čerpá attický občan vědomí vlastní moci ze síly městského státu jako celku. Je hrdý na svoji příslušnost k obci. Toto vědomí vzájemnosti má ještě blízko k typu kmenové pospolitosti, v ní člověk usiluje o zdraví a sílu celého stromu, jenž vyrůstá ze společného kmene a je živ z kořenů ponořených do rodné země prosycené krví udatných předků. Od uctívání předků k péči o duši Jest správné, jest pravdivé říci, že teprve s nástupem velkých státních celků a se vznikem velkých křesťanských monarchií se změnilo etické nazírání člověka z etiky sociální na etiku individuální. Teprve z individualistického pojetí člověka vznikla idea všelidské světové organizace tvořící jednotu v mnohosti. Jedinec je součástí všeho lidstva a toto lidstvo je souhrnem plnohodnotných a rovnoprávných jedinců. Z této ideje vyrostl humanismus jako systém universálních a individuálně nezcizitelných lidských hodnot, práv a svobod. 75

Ve všech dřívějších a rudimentálně založených společenstvích měla moc význam péče o dědictví předků a těžila z pokrevního svazku. Nejvyšší důvěry požívali synové patricijských rodin coby následníci otců, kteří se zasloužili o vitalitu a úspěšnost celého kmene. Jim náležela šlechtická privilegia a rozhodující podíl na moci. Nová situace imperiálních států ztotožnila vládnoucí moc s božským posláním. Moc nabyla vyššího významu, získala posvátný rozměr, a namísto péče o kmenové dědictví se do popředí dostává péče o duši. Vzorem ideálního člověka se stal mudrc. Pouze filosof může být opravdu šťastný, protože nabyl vyššího vědění o zákonech universa. Takto osvobozující a zušlechťující účinek vědění ovšem není dostupný každému, proto za účelem vytvoření humánní společnosti musela pro zbytek populace přijít ke slovu náboženská víra jako spásný směrník, který ukazuje všem lidem cestu a dává jim jednotný duchovní obsah. Opravdu tak všichni touží po moci? Jak vidno, neměla moc nikdy v dějinách ve štítu sobecký prospěch těch, kdo jí užívali ke své vládě. Všechny formy zneužití moci ve smyslu chamtivosti či hromadění bohatství oligarchie byly průkazem krize moci a celkového úpadku společnosti. V tomto kontextu vyznívá nepravděpodobně pověra o nezřízené touze všech lidí po moci. Pokud má jít o moc reálnou, pozitivní a státotvornou, není příliš o co stát. Taková moc musí být chápána jako poslání, jako ctihodný úkol, protože přináší více odpovědnosti, rizika a sebezapření, než užitku z materiálních výhod. Smysluplná moc se dědí a snáší vychováním, nebo je udělena posvěcením těm, kdo jsou pro tak náročnou roli vládců věcí lidských dostatečně způsobilí. Skutečná moc je aristokratickým vyznamenáním. Jakkoliv je humanistická idea duchovně zralé a harmonické kosmopolis přitažlivá, reálná praxe ukazuje, že se jedná spíše o iluzi, která nemá šanci ani na přibližné prosazení bez silného a všeobjímajícího náboženství. Je příznačné, že samotný středověk trpěl nedostatky evangelizace vlastního světa natolik, že nakonec došlo ke kompromisu mezi mocí duchovní a světskou, při níž se výkonná moc svěřila do rukou šlechtických rodů a přisvojila si dědičné právo ve formě moci feudální. Je myslím možné hledat ve feudalismu jistý ústup od humanistické koncepce světoobčanství řízeného boží vůlí zpět k rudimentální úloze moci postavené na striktně aristokratickém a rodovém principu. Úskalí humanismu a návrat k patriarchátu Utopický charakter křesťanského humanismu se v plné nahotě zjevil po té, co moderní doba sekularizovala jeho universalistické teze a dala jim racionální základ. Základem všeho vědění se stala empirická věda. Filosofie ztratila svoji moc, protože se jí nepodařilo vtisknout principy vědecké metody, a jako taková zůstala ve stínu nežádoucí religiozity stran upadající církevní moci. S úpadkem filosofie skončila i péče o duši. Výsledkem je moderní stát, v němž moc ztratila jakýkoliv lidsky harmonizující obsah a skryla se za prázdné demokratické ideje a anonymní vládu zákonů. Takováto stínová vláda nutně vede k úpadku společnosti a k bohapustým způsobům zneužívání moci ve jménu těch nejnižších sklonů, které dokážou hýbat lidskou bytostí. Na pozadí moderního pokroku se utvářejí kmenové archetypy pohádkově blahobytných elit, které pod vědomím vlastnictví prakticky všech významných existenčních zdrojů světa sní o druhové nadřazenosti. Jako nový lidský rod jsou schopny ponížit ostatní populaci na úroveň bezmocných 76

otroků bez ducha a lidského zakotvení právě tím, že se těmto lidem upře rudimentální charakter a možnost sebeurčení v sociálně přirozeném společenství, jakým je rodina, rod, nebo národní pospolitost. Po té, co historicky selhala péče o duši a na ní postavená organizace rovnoprávné a humanisticky řízené globální nadcivilizace, zbývá prostým lidem jediné: Návrat k péči o rodové dědictví a k rudimentálně patriarchální úloze moci, jejíž předpoklady máme naštěstí (jako schopnost) zapsány ve své genetické výbavě bez ohledu na všechny ideologické zmatky a manipulace moderní doby. Odpověď na položenou otázku Zbývá mi odpovědět na úvodní otázku: Proč lidé tolik touží po moci? Myslím, že otázka je špatně položena. Dnešní člověk je ve svém existenčním zajištění vystaven volnému trhu, v němž panuje bezohledná soutěž a konkurence. Tento trh neposkytuje žádné jistoty. Každý je vystaven riziku krachu či odpadnutí do záchytné sociální sítě, v níž ho nečeká nic radostného. Jediný způsob, jak se dlouhodobě zajistit, a to bez ohledu na ambice, jak vysoká životní úroveň by z tohoto zajištění měla vyplývat, je dosáhnout nadstandardního bohatství, urvat z trhu co nejvíce hodnot, které se dají vyvážit penězi. Dnes lidé touží po penězích, nikoliv po moci ve smyslu vlády věcí lidských. Vleče je touha po vlastnictví, tupý boj o koryta, o zdroj příjmů, o to, jak vydatný penězovod si budou moci přivlastnit. V atomizované společnosti vede takovýto boj doslova každý s každým. Moderní doba zničila existenční zakotvení člověka ve stavu, v cechu, na selském gruntu, bojuje se o kus žvance, o kariérní postavení, o úřednickou židli, o politický post, zkrátka o místo co nejvýhodnějšího příjmu peněz na živobytí. Moc je zaměňována s dobyvačným rozložením sil na trhu, které v minulosti bylo dáno, a ve své expanzivitě regulováno, obecně přijatým stavovským řádem. Dnes neběží o to, kdy a jak se vláda věcí tvých do tvých rukou navrátí. Moc ztratila svůj lidský rozměr. Světu vládnou peníze jako odvrácená tvář nadlidské moci.

Úvahy o konsensuálním společenském řádu Řekne-li se dnes řád, vytane na mysli soubor předpisů k jednání, závazných a omezujících pravidel, jednoduše něco, čím se omezuje svoboda jedince ve jménu nějakého účelu, obecného cíle či mocí určeného pořádku. Řád je mnohdy vnímán jako opak demokracie. Proti tomu demokracie je synonymem svobody, coby možnost všech řídit věci veřejné podle vlastní individuální vůle a představy. Takový výklad řádu a demokracie ovšem znamená velké nepochopení toho, čím se uskutečňuje lidská potřeba žít v harmonické pospolitosti. Demokracie a řád nejsou protiklady. Naopak, vzájemně se doplňují, a pokud budou pojímány absolutně, snadno se z demokracie stane totalitní diktát a z řádu vrchnostenská svévole. Každý smysluplný řád musí vycházet z jednoty přesvědčení. Každá funkční demokracie musí být podávána po kapkách, aby se nezvrhla v tyranii nízkých instinktů a vládu samozvanců. Dorozuměním proti universalismu Málo co v životě má universální platnost. Každý děj, každý jev je určitým způsobem interpretován a teprve v daném kontextu nabývá srozumitelného významu. Rovněž tak význam sám má přímou 77

souvislost se subjektem, jemuž se jev nebo děj zjevuje a dává mu pocítit dopady, jaké to pro něho bude mít. Zdrojem informace pro adaptaci inteligentního organismu je pozorování okolních jevů a hodnocení vlivu těchto jevů na jeho další existenci. Jde o ryze partikulární soud k sobě orientovaného jedince vázaný na jeho usilování o maximalizaci vhodných podmínek pro vlastní přežití. Žádnému lidskému soudu proto nelze připsat universální platnost. Je-li zájmem jedince vytěžit maximum z daných okolností a zvážíme-li fakt, že nic z jeho životního prostředí mu není nakloněno a priori k jeho prospěchu, ba naopak, že svět je zařízen tak, aby se vše v něm rozvíjelo v co největší rozmanitosti a mnohosti, jinými slovy, že každý subjekt je vystaven konkurenci, která mu činí jeho vlastní prostředí nepřátelské, znamená to, že jedinou rozumnou cestou k úspěchu je spolčení více jedinců v názorové jednotě. Co to znamená? Nic méně než to, že lidé spojení v jednotě názoru a přesvědčení dávají stejný význam jevům a dějům, jimiž jsou obklopeni. Výsledkem je znásobená schopnost těmto jevům čelit, nebo jich využít ke společnému prospěchu. Universalismus lidských hodnot a určování člověka z hlediska jeho všeobecných potřeb, cílů, práv či svobod má naopak v důsledku rozkladný účinek, jímž se atomizuje společnost do shluku jedinců podléhajících zmatku a ztrátě orientace. Universální pojetí významu všech věcí nemá subjektivně smysluplný kontext a z člověka se stává tápající tulák neschopný zajistit si bezpečnou existenci v přirozené pospolitosti. Teprve jednota názoru, v níž se odráží společný úděl kolektivním vědomím autonomního celku, dává jedinci pocit skutečné moci a schopnosti čelit každé nepřízni osudu. Spolčením proti individuální bezmoci Je lepší spolčit se v jakkoliv svérázné jednotě přesvědčení, než být odkázán na slabost individuální interpretace okolních jevů a nechat se vmanipulovat principy universální a proto odcizené existence do abstraktní a nicotné sociální sítě globální společnosti. Nelze mluvit o lidské identitě bez lokálního kontextu a zakotvení v kulturně diverzifikovaném společenství. Universální a multikulturní sociální síť vytváří bezbřehý oceán, v němž se jakýkoliv bytostný zájem jedince odkazuje k naprosto cizím a virtuálním souvislostem, v něm každý význam nabývá mlhavých až rozporuplných forem a v důsledku evokuje strach, jaký má osamělý plavec z čelistí žraloka ukrytého v temných hlubinách. Únikem od takové nejistoty je rezignace na jakoukoliv závaznou formu. Státní struktury v podmínkách universální bezbřehosti trpí ztrátou politična, jímž se reflektuje vnitřní stav vědomí semknutých a tudíž nutně ohraničených celků, jakými jsou rodina, obec, region, maximálně národní pospolitost. Ten, kdo činí z potřeby národního sebeurčení a v sobě uzavřené identity strašáka nacionální nesnášenlivosti, je buď imperátor bažící po světovládě, nebo trpí sentimentem naivního snílka o ideálním světě rovnosti a lásky mezi všemi lidmi bez rozdílu. Být vlastencem neznamená nenávidět cizí národy. Nenávist mezi národy byla a je dodnes vyvolávána imperiální mocí a její snahou destabilizovat dosud nepodrobené oblasti. Srozumitelnost a síla významu, jaký dáváme určitým věcem, jsou právě tak velké, nakolik se na daném významu dokážeme sjednotit. Sjednocením významu se rovněž zásadně zvyšuje jeho přijatelnost pro každého člověka, který na něm má svůj podíl. Když mluvím o přijatelnosti, mám na mysli především to, jak danou věc ve spojitosti s jejím významem pociťujeme. A právě pozitivní pocit 78

v postoji ke společenským úkolům je hybatelem naší aktivity, pokud je dostatečně sdílen kolektivní většinou. Sdílení pocitu musí vycházet z doteku a blízké vzájemnosti. Pocit optimismu k překonání všech nesnází čerpáme právě ze sdíleného aktivního postoje. V něm nám jsou předvojem ti udatní z nás, jejichž odhodlání a vůdčí energie živená našim souhlasem a ochotou k následování nám přináší magický elixír života. Naopak osamocené tápání a nejistota v nazírání plodí sklíčenost a bezmocnou uzavřenost. Ve výsledku z nás dělá otroky cizí moci. Jednota názoru přirozeně vyžaduje duchovní elitu. Jen ona dokáže artikulovat společný systém významů a hodnot, na němž lze vystavět organický etický kodex. Dále potřebujeme aristokratickou moc, která tento kánon dokáže odrazit v činech a cestou zákonných pravidel ho proměnit v konsensuální společenský řád. Význam demokracie v konsensuální řádu V souvislosti s jednotou názoru nesenou ústy duchovních autorit a jejího aristokratického uplatňování v praxi je na místě se tázat, jakou roli má demokracie v utváření společenství vybudovaném na přirozeném konsensuálním řádu. Přívlastek „přirozený“ zde používám zcela záměrně. Nelze mluvit o společenském konsenzu bez vzájemného porozumění. K tomu, abychom porozuměli druhým, musíme především rozumět sami sobě, rozpoznat základní instinkty a sklony, jaké jsou pro nás přirozené. Znakem přirozeného společenství je hierarchie zajišťující jednotu v nerovnosti. Tuto hierarchii nelze chápat jednoduše jako rozdělení lidí na vládce a poddané. Její struktura je víceúrovňová. Čím větší společenství, tím barevnější je jeho rozvrstvení. Na každé úrovni platí analogické vztahy nadřízenosti a podřízenosti v souladu s moudrostí hermetiků, která říká: „Jest pravdivé, jest jisté, jest skutečné, že to, co jest dole, jest jako to, co jest nahoře, a to, co jest nahoře, jest jako to, co jest dole, aby dokonány byly divy jediné věci. A jako všechny věci byly učiněny z jediného, za prostředkování jediného, tak všechny věci zrodily se z této jediné věci přizpůsobením.“ Z hlediska demokracie lze v hierarchickém řádu definovat prosté pravidlo: Je-li demokracie vyjádřením podílu každého jedince na rozhodování, musí tento podíl růst a klesat s mírou odpovědnosti a zásluh toho, kdo rozhoduje. Z toho vyplývá, že s vyšší hierarchickou úrovní demokratických nástrojů přibývá. Naopak na nejnižší úrovni jich musí být co nejméně, protože zde mají přednost přirozené autority, které řídí obstarávání existenčních potřeb, organizují tvorbu základních hodnot, pořádají vztahy uvnitř komunit a jsou organicky začleněny do života lidí. Jednoduchým příkladem je rodina. Ve vztahu rodičů k dětem je záhodno, aby bylo minimum demokracie. Naproti tomu hierarchický poměr otce jako hlavy rodiny k jeho ženě již v sobě demokratický prvek musí nutně zahrnovat, aby zajistil potřebnou váhu jejího hlasu na chodu celé rodiny. Ještě demokratičtější bude podíl mužů v rodovém klanu na rozhodování staršího patriarchy či rady starších. Teprve na nejvyšší úrovni vedení státu, které přebírá pouze delegované pravomoci ve prospěch nižších stavů, rozumí se těch pravomocí, které si nižší stavy nejsou schopny samy zajistit, může rozhodovat demokratický sněm stavovských zástupců a z nich může být demokratickým hlasováním pověřena, a samozřejmě i odvolána, vůdčí osobnost představující například republikánského vládce, prezidenta či nejvyššího patriarchu. Pokud by se někomu zdál popsaný model konsensuálního uspořádání jako zavádění archaických poměrů dávno překonané minulosti, je nutno s ním souhlasit. Argumentem pro takové přitakání je pohled na celkový lidský úpadek západní civilizace po té, co převzala za své různé modernistické 79

liberální ideologie, jejichž společným jmenovatelem je doktrína rovnosti mezi lidmi, jejich rovného podílu na moci, nebo lépe řečeno rovné příležitosti k moci, a přímé demokracie jako přeludu humánní a spravedlivé společnosti. Máme zde ve výsledku zcela nepřirozené společenství, jehož mocenské ani sociální funkce nejsou schopny zajistit etický rozměr člověka ani cestu udržitelného rozvoje ve vztahu k přírodě a k vlastním zdrojům existence. O nejhorších masakrech a genocidách této éry ani nemluvě. Jak se vymanit z patologického stavu? Zbývá posoudit, nakolik je návrat k uvažovanému společenskému modelu možný na pozadí současného posunu společnosti k egalitářsko sociálním vztahům v prostředí liberálně tržního ekonomismu. Především je třeba se vší rozhodností říci, že moderní ideologické doktríny sociálně tržního hospodářství nastolily zcela patologický stav, kdy veškeré existenční zdroje přešly do rukou lidí, kteří nenesou žádnou odpovědnost za poměry ve společnosti jako takové. Vedle toho vlády moderních států jsou zastoupeny úřednickými aparáty fungujícími na bázi byrokratického schematismu. Jinými slovy: výkonná moc je v rukou ideologicky předpojatých politických statistů/statistek, sociologů/socioložek či jiných pseudo-odborných spekulantů/spekulantek a humanitárních ochotníků/ochotnic bez kompetence a schopnosti generovat společenské bohatství. Jejich jediným posláním je přerozdělování bohatství druhých, nedomyšlená regulace, pedantská kontrola pořádku a korupční jednání. Přitom je zcela přirozené požadovat, aby vlastnictví zdrojů, rozumí se půdy, přírodního bohatství i výrobních prostředků, s sebou neslo i povinnost vládnout a starat se o jeho smysluplné společenské využití. Namísto toho dnešní neslýchaně bohatá ekonomická a finanční elita má na starosti jen sama sebe, vlastní blahobyt a nekonečně chamtivé hromadění majetku. Je třeba jednoznačně odsoudit takové hromadění ekonomické moci bez průvodní odpovědnosti za to, jak bude s touto mocí naloženo ve vztahu ke společnosti jako celku. Dosaďme plutokraty na trůn, ať se starají o rozdělení svých zdrojů tak, aby lid jako hlavní zdroj jejich bohatství byl spokojen nebo alespoň ztotožněn s jejich počínáním. V opačném případě ať se sami vypořádají s jeho hněvem. Přijatelným způsobem podílu ekonomických elit na vládě se mi jeví uznání stavovské hierarchie a zastupitelské moci, v níž současní průmyslníci a finanční magnáti zaujmou zjevnou a zodpovědnou pozici aristokratických hospodářů ve svých zemích, nebo v geopoliticky smysluplném federativním uskupení příbuzných národů. Je na sociálních vědách, aby se zhostily úkolu zmapovat reálné sociální rozvrstvení moderní společnosti a popsat celospolečenský potenciál nových stavů v ní vznikajících namísto toho, aby utrácely čas a intelektuální energii stupidními antidiskriminačními agendami, spekulacemi o rovných příležitostech, sociální spravedlnosti, či genderovými fantasmagoriemi. Jako jedna z možností vytvoření stavovské báze společnosti směřující ke konsensuálnímu řádu se nabízí převést současné hospodářské funkce a břemena státu na samotné kapitalisty. Není nic nelogického na tom, aby ti, kdo se zmocnili zdrojů včetně těch lidských ve formě pracovní síly, měli povinnost z vlastních zisků financovat veškerou sociální i technickou infrastrukturu nutnou k celospolečenské reprodukci, stavbou silnic počínaje a zajištěním sociálního bydlení či vzdělávání svých pracovníků konče. Logicky by se z dnes ničím nevázané a imperiálními choutkami naladěné korporace stala společnost určující úroveň i způsob života v místě svého působení jak pro své 80

zaměstnance a vlastníky, tak pro okolní přidruženou komunitu. Předpokládá to samozřejmě striktně zamezit jejímu nadnárodnímu dosahu i vlivu. Ze současných bezuzdných plutokratů skrývajících se za zády svých politických loutek by se tak stali příslušníci nejvlivnějšího stavu, který by byl nucen se zodpovídat veřejnosti za stav regionu, národa a státu, jehož jsou mocnými hybateli. Společně s ostatními stavy živnostníků, učitelů, lékařů, duchovních či námezdně pracujících lidí by vznikla přirozená stavovská struktura s odpovídajícím zastoupením v mocenských orgánech státu. Druhá možnost, ovšem mnohem zdlouhavější, je začít budovat novou společnost zdola, jak bylo naznačeno v mém článku „Cesta národního odporu“. Povšimněme si jednoho z generálních důsledků, jaký by takový přerod společenského uspořádání přinesl: Ztratil by smysl dosavadní způsob zdaňování pracujících občanů a valná většina úřednické byrokracie by se stala zbytečnou. Jediná daňová zátěž by se týkala existenčně nezávislých stavů, které by odváděly dohodnuté prostředky na zajištění obrany státu a ochrany před zločinem a násilím. Další institucí, která by padla, by byla justice, protože je jen zbytnělým kořenem stromu živého z falešných principů právního státu. Zůstali by pouze soudci jako čestní zástupci spravedlnosti vybíraní z nejušlechtilejších a nejvzdělanějších synů národa v duchu stavovské cti, mravní bezúhonnosti a zachování konsensuální jednoty všech vrstev společnosti. Zákonodárným orgánem by byl nejvyšší stavovský sněm v čele se svým patriarchou. Řešení udržitelného rozvoje Na závěr bych se ještě zmínil o dvou hlavních problémech současné doby a způsobu jejich řešení cestou obrody na principu stavovsko konsensuálního společenského řádu. Nebudu zde hledat nějaká universální řešení pro celý svět, ale omezím se na řešení vhodná pro český národ a jeho geopoliticky předurčenou pozici, tak jak to přirozeně odpovídá způsobu myšlení většiny z nás a místu, v němž jsem existenčně zasazen. První a nejzávažnější problém je populační exploze, k níž došlo v důsledku intenzivního využití ropy a fosilních paliv ve prospěch intenzifikace ekonomiky a nebývalého technologického pokroku, který dokázal tuto populaci uživit. Jsme nyní v bodě ropného zlomu, kdy bohaté zdroje fosilních paliv jsou vyčerpány a dochází k prudkému poklesu jejich těžby. Současná ekonomická krize je toho průvodním jevem. Paradoxem zůstává, že celý průmyslový rozmach postavený na ropě, zemním plynu a uhlí měl za následek pouze vznik astronomického bohatství současných buržoazních elit vedle přemnožení běžné populace, jejíž příslušníci ve valné míře živoří hůře, než jejich předci, a jsou nuceni otročit s nebývale intenzivním pracovním nasazením. Je nad slunce jasné, že celý tento moderní pokrok měl jediný motiv: Chamtivost a hrabivost finančních magnátů a kapitalistů, kteří s rostoucí armádou námezdních pracovníků docilovali obrovských zisků, o jakých se do té doby nikomu ani nesnilo. Nyní vyvstává o to těžší problém, co s přebytečným lidským materiálem, když ropa, ona krev a míza průmyslové revoluce, začíná vysychat. Co nám může pomoci? Omezení populace cestou vytváření lokálních ekonomických celků závislých na místních zdrojích existence. Mají-li se tyto celky uživit, povede je to k postupné samoregulaci porodnosti v závislosti na omezenosti těchto zdrojů. Předpokládá to samozřejmě stop globalizaci, emigraci, současnému způsobu začlenění do evropské integrace, nadnárodním korporacím a volnému pohybu zboží a kapitálu. Na pořadu je národní obroda, obnova nezávislosti a suverenity 81

českého státu. Vedle toho bude nutné vytvořit dvourychlostní hospodářství, v němž bude existovat převažující svépomocná a ekologická výroba potravin vedle lokálně omezených průmyslových zón národních či regionálních výrobců špičkových technologií zajišťujících si vše potřebné pro vlastní život i prosperitu přesně podle pravidel stavovského konsensuálního řádu. České země naštěstí disponují velkým bohatstvím orné půdy, která dokáže uživit většinu stávající populace Čechů, takže tlak na její regulaci nemusí být příliš bolestný ani drastický. Stačí se jen trochu uskrovnit a naučit se vzájemné podpoře na principu svépomoci a solidarity v rámci stavovské hierarchie. Druhý problém, který má přímou souvislost s řešením prvního problému, je otázka obrany českého státu a jeho geopolitického začlenění, při němž se minimalizuje riziko loupeživých útoků ze zemí, které se nedokážou ve své populaci adaptovat na pokles vlastních existenčních zdrojů. Řešení tohoto problému se nabízí přesně opačné, než jakým se ubírá současná politická reprezentace. Relativní bezpečí skýtá Čechům orientace na východ a vytvoření slovanské vzájemnosti při obraně a alokaci společných zdrojů s vůdčí oporou Ruska jako nejsilnějšího a z hlediska přírodních zdrojů nejbohatšího národa Slovanů i světa. Je to nemožné? Co je nemožné? Blíží se doba, kdy bude možné úplně všechno! Věřím, že právě Slované jsou blízko pochopení, že nic z toho, co nám bylo dáno k životu a jako podmínka života, nám nepatří. Podle toho je také třeba s tím zacházet.

Čeká nás konec rodiny? Bude znít asi tvrdě sluchu současného člověka, když řeknu, že je to právě on, kdo ztratil smysl pro rodinu a její společenskou funkci. Každý z nás přece alespoň ve skrytu duše touží po láskyplném vztahu s ženou, jehož plodem budou společné děti a harmonická rodina. Láskou a početím dětí ovšem není úloha rodiny naplněna, nýbrž je to její pouhý začátek. Potřeba rodiny provází člověka celé věky a její tradiční model si nikdo v minulosti nedovolil zpochybňovat. Když říkám tradiční, mám na mysli funkční řád rodinné pospolitosti, který vyplynul z objektivní zkušenosti generací a odráží poznání, jaké rodinné uspořádání posiluje obec i národ. Zdravý model rodiny musí vytvářet podmínky pro výchovu nové generace, aby byla schopna převzít a dále upevňovat hodnoty člověka i života vytvořené generacemi jejích předků. Nutno poznamenat, že v naprosté většině známých kultur a civilizací se jednalo o model patriarchální. Evropskou civilizaci nevyjímaje. Principy patriarchální rodiny rovněž převzala do svého kánonu všechna civilizovaná náboženství jako Boží zákon. Rodina je základ státu. Toto heslo opakovaly i komunistické režimy, přestože jejich představa o pokroku k nové a lepší společnosti byla více než revoluční a bourala všechny kulturní tradice minulosti. Nelze přehlédnout, že právě rozumářské, mechanistické a konstruktivistické pojetí vývoje lidstva přivedlo socialismus k vytvoření nefunkčních mezilidských vztahů a tím také ke krachu. Zrušením všech tradic totiž každá revoluční ideologie rezignuje na jediný objektivní zřetel v pohledu na lidskou společnost. Oním objektivistickým názorem byla, je a vždy bude zkušenost minulých generací o tom, kam vedl ten či onen způsob lidské pospolitosti a její organizace. Žijeme v době špatných zkušeností z nedávných pokusů o lepší zítřky a nevěříme žádné vizi nové společnosti, která by jen z dálky zaváněla utopismem či univerzální ideologií. Přesto existuje a naplno žije jedna ideologie, která má znaky totalitního znásilňování mínění i života lidí a aspiruje na převýchovu člověka jako naprogramované součástky nového pořádku silou zaslepenější, než byly všechny 82

dosavadní utopie. Mluvím o totalitní ideologii feminismu a jejích metodách genderové proměny lidské populace. Nejhorším dopadem feminismu je rozklad tradiční rodiny, chce se spíše říci rozklad rodiny vůbec. Je až neuvěřitelné, nakolik se současný svět nezajímá o příčiny tak drtivého společenského úpadku, jehož důsledkem jsou trpící děti ve stavu bezradnosti a postrádající zázemí rodiny, která by jim byla schopná dát výchovu i orientaci v našem odcizeném světě. Nechtějme vše svádět na odcizení samo jako na evoluční fenomén doby. Právě úpadek rodiny je jeho hlavním živným zdrojem. Rád bych se proto dotkl několika tezemi tohoto tabuizovaného tématu a přispěl k rozpoutání seriózní diskuse, která by správně a bez ostychu označila varovné symptomy a pokusila se najít terapii pro globální onemocnění naší civilizace. Zaměřím se přitom na problémy, které mají podle mne s vymezeným tématem přímou či úzkou souvislost. Rovné příležitosti Otázka příležitosti každého člověka ve společnosti je dána mírou její svobody. Svobodná je taková společnost, v níž každý jedinec, skupina či společenství má možnost sledovat své vlastní cíle a usilovat o jejich naplnění podle vlastní vůle a přesvědčení. Při tom dbá o obecně přijatá pravidla lidského jednání, jimiž není omezována svoboda jiných subjektů ve společnosti. Jde o taková jednání, která mohou v kontextu společenské interakce vyvolávat spolehlivá očekávání v souladu s obecně uznávanými principy důvěryhodnosti, zásadovosti, spravedlivosti a čestného chování. Pouze abstraktní principy takových pravidel jednání je možné zakotvit v zákonech. Jsou-li přijaté principy zároveň soustavou hodnotových kritérií morálního vědomí ve společnosti, je zcela nesmyslné tyto hodnoty rozlišovat z pohledu pohlaví či etnické příslušnosti. Morální kodex svobodné společnosti je platný pro všechny lidi bez rozdílu pohlaví a jako takový zajišťuje stejné příležitosti pro muže i pro ženy. Zcela jiná situace nastane, pokud tytéž zásady rovnoprávnosti budeme chtít aplikovat do soukromé sféry či do organizace zájmových skupin vzniklých na základě svobodné vůle jejích členů. Mezi takové skupiny patří soukromé podnikatelské společnosti, ale také rodiny. Jedná se o dobrovolná sdružení podléhající vnitřním pravidlům jednání, jejichž smyslem je dosáhnout společného cíle. Patří k zásadám svobodné společnosti, že do vnitřních otázek takových skupin nezasahuje, pokud jejich chování navenek respektuje pravidla platná pro chování všech společenských subjektů bez rozdílu. Narušení této zásady by totiž znamenalo znemožnit lidem účinně spolupracovat a pomáhat si při uskutečňování svých představ o vlastní životní cestě. Takovým zásahem do svobod občanů je zahrnutí genderových studií do vládních programů a jejich mocenské prosazování prostřednictvím zákonů. Nařizovat rovnost a rovné příležitosti do vnitřní organizace soukromých či zájmových skupin, určovat mocí chování lidí k sobě navzájem v soukromí a v rodinném životě, znamená nejhlubší zásah do svobody člověka a jeho práva na sebeurčení. Uvnitř soukromé sféry přirozeně vzniká nerovnost v uplatňování práv mužů a žen v takovém smyslu i rozsahu, jak to odpovídá dohodnuté hierarchii, potřebě, cítění i kultuře těchto lidí, aby nebyla narušena vzájemná důvěra, funkční role a naplňování základních potřeb soužití obou pohlaví.

83

V daném smyslu má potom nedotknutelnost soukromí člověka a rodiny přednost před veřejným zájmem a jakýmikoliv ideologiemi s ním spojenými. Rovné příležitosti znamenají stejné výchozí možnosti pro každého člověka, nikoliv rovnostářství ve výsledku. Protisměrný výklad musí mít negativní dopad na motivaci lidskou i ekonomickou a v důsledku ohrozí demokratické fungování společnosti. Je třeba obnovit morální kodex společnosti v duchu osvědčených tradic evropské kultury a demokracie. Evropskou unií podporovaný gender mainstreaming (GeM), jehož obsahem je násilné a vykonstruované sociální inženýrství, má však opačný smysl. Obnově morálních zásad a dodržování zákonnosti ve prospěch spravedlnosti proto v kontrastu proti všem genderovým studiím prospěje pěstování typicky mužných vlastností člověka, jako je síla, čestnost, zásadovost a statečnost. Takové vlastnosti nelze nahrazovat hodnotami nižšího řádu, jako je soucit, empatie, sebeláska a benevolence k lidským slabostem. V této souvislosti je myslím nutné striktně odmítnout jakékoliv antidiskriminační zákony či zavádění zastupitelských kvót do orgánů veřejného i soukromého života. Namísto nich by měly být samozřejmostí promyšlené projekty pomoci slabším a problémovým skupinám s důrazem na specifičnost každého případu zvlášť. Každý člověk má právo jednat podlé svého vlastního zájmu a schopností před rozbujelým právem veřejným. Tradiční rodina Vše, čeho dosáhla a co vytvořila naše civilizace, vzešlo ze společnosti založené na patriarchální rodině, na síle muže a moudrosti spravedlivého otce. Tisíce let známé historie a tradice prověřily patriarchální rodinu jako jedinou správnou alternativu. Všechny ostatní pokusy se ukázaly scestnými, neměly šanci na úspěch a po právu zanikly. Současnost, jakoby trpěla ztrátou paměti, podléhá nákaze feminismu a ničí morální i funkční základ celistvé rodiny. Tradiční rodinu v čele s otcem (patriarchou) přijala i všechna civilizovaná náboženství jako boží zákon. Tento zákon je reálně vymáhán a jeho porušení trestáno, a to především úpadkem společnosti a utrpením dalších generací. Pouze návrat tradičních hodnot a funkčního uspořádání rodiny povede k nápravě poškozených vztahů v rodině, k vyrovnání rozkolu mezi mužem a ženou, a k obnovení společenské funkce rodiny jako záštity lidskosti a výchovy budoucích generací. Tradiční rodina je dnes vystavena útokům ze všech stran a chybí jí společenská i politická podpora. Rozbíjením tradičních rodinných hodnot ztrácejí děti právo na oba rodiče a rodinné zázemí, které jedině jim může dát odpovídající podmínky zdravého rozvoje. Současný trend výchovy dětí jedním rodičem, v převážné míře matkou, vede k patologickému vývoji dětí jak v psychické tak v sociální rovině, protože postrádá oba důležité vzory, mužský i ženský, ve vzájemném souladu. Pro návrat celistvé rodiny je důležitá podpora muže jako odpovědné hlavy rodiny. Bylo by proto správné znovu povolat muže k úloze budování obce a starostlivosti o morální stav společnosti, k níž budou vychovávat své děti a vést svoje manželky. Jen tak může být obnovena vážnost svazku manželského a jeho společenská funkce nadřazená pouhému partnerství muže a ženy. Je rovněž na místě se kriticky zamyslet nad významem feministkami proklamovaného aktivního otcovství ve smyslu zástupnické role matky a otce v roli chůvy, včetně násilného rozdělování 84

kompetencí v rodině systémem půl na půl. Taková koncepce nemůže naplnit požadavek vůdčího principu v rodině, za který by měl být primárně odpovědný otec coby hlava rodiny. Pouze patriarchální řád měl úctu i ohled k mateřství a k pečovatelské úloze matky v rámci nezastupitelných rolí muže a ženy v rodině. Jsem přesvědčen, že alarmující nárůst domácího násilí souvisí s absencí právě vůdčího principu v rodině. Proto jako jediný účinný nástroj k nápravě vidím obnovení respektu žen, mužů i celé společnosti k hodnotám tradiční rodiny. Toho však nelze dosáhnout represemi ani konstruktivistickými zásahy státu do rodinné pospolitosti, nýbrž vedením mladých mužů k ctnostem a odkrýváním správných morálních zásad řádného a kulturního člověka. Tradiční hodnoty Naše civilizace vychází z myšlení, tradic a hodnot helénské kultury a křesťanské morálky vyjádřené vývojem evropské duchovnosti. Základním kamenem i spojujícím principem lidského vědomí v evropském prostoru je rozum a úcta k pravdě, jinými slovy objektivita zakotvená v přírodě. V zákonech přírody hledá Evropan poučení i řád totožný s dokonalým uspořádáním celku (kosmos), který zůstává vždy nadřazen lidskému jednání. Odhalováním řádu přírody a názorem do jeho tajuplných souvislostí se člověk stává uvědomělou součástí universa. Toto uvědomění však nemá a nikdy nemělo svévolný obsah. Všechny domýšlivé spekulace o lidských možnostech a charakteru lidskosti přesahující ověřený kontext zřejmé zkušenosti jsou považovány za bezbožnou zlovůli a pýchu, která musí být potrestána. Evropa vždy toužila po svobodě člověka a pro tuto svobodu obětovala mnoho. Evropská duchovnost očekává morálně vyspělého jedince, který je této svobody hoden. Za takového jedince bojuje a obětuje všechny síly, přitom hlavní zřetel upíná na jeho výchovu. Proto tradiční hodnoty evropské civilizace vycházejí z člověka vnitřně vybudovaného, nikoliv pouze vyrostlého z náruče matek. Evropská kultura požaduje člověka usilujícího o nejvyšší ctnosti, mezi něž patří především rozumnost, statečnost, uměřenost a spravedlivost. Evropská společnost má ve štítu vzdělanost a úctu k myšlenkovému dědictví svých předků. Neměli bychom proto přihlížet k novodobému zpochybňování podstaty lidského vědění založeného v tradici, filosofii, historii a v objektivistickém náhledu přírodní celistvosti. Nelze se smířit se subjektivistickými, účelovými a spekulativními směry myšlení, jimiž se vše, co bylo dosud považováno za platné a rozvíjeno s nejvyšší obezřetností, obrací naruby a s dětskou naivitou ničí jako přežitky minulosti. Zachování tradičních hodnot evropské kultury můžeme spojovat se zachováním samotné euroatlantické civilizace, proto bude nanejvýš vhodné uvědomit si v plném dosahu význam následujících tezí: -

Hlavním kritériem dobra a zla je morální kodex společnosti, který musí vycházet s dlouhodobě platných etických principů vybudovaných na základech racionální filosofie a křesťanské kultury. Nejvyšší hodnotou člověka je rozum a objektivní poznání. Nelze zavádět a nastolovat jako platný životní princip nic, co nebylo dříve ověřeno zkušeností získanou generacemi předků. 85

-

-

-

-

Každý člověk má právo na sebeurčení v kontinuitě s kulturním i myšlenkovým dědictvím minulosti. Každý člověk má morální povinnost dbát o rozvoj duchovnosti sebe i svých bližních s převahou rozumu nad fyzickými a materiálními potřebami. Každý člověk nese odpovědnost za vlastní život a nikdo nemá právo mu přikazovat, jaký cíl si v životě zvolí. Podstata lidské přirozenosti je zakotvena v přírodě a nikoliv v sociálních vztazích a normách. Člověk má od přírody dány předpoklady být rozumný a ušlechtilý. Pokud ponižuje či neuznává tyto své hlavní vklady lidskosti, upadá na úroveň zvířete a jako zvíře bude žít. Morální a kulturní pravidla lidského chování jsou dána dlouhodobým vývojem a musejí být přijata převažující většinou společnosti. Mohou se dále rozvíjet pouze v rámci spontánního řádu, jímž musí být každá přijatá společenská norma prověřena zkušeností jako přínosná a nenarušující dosavadní kontinuitu hodnotových pilířů ve společnosti. Je zcela nepřijatelné diktovat takové normy chování, které vycházejí z pseudovědeckých spekulací a z ideologických záměrů stranických skupin či mocenských lobby. Každá vláda se naopak musí přizpůsobit veřejnému mínění a morálnímu stavu společnosti. Pouze o růst morální vyspělosti lidí má právo i povinnost usilovat. Soužití mezi lidmi je dáno etickými normami a společným zájmem o vlastní budoucnost. Tam, kde chybí morální shoda a porozumění principům společné existence, jsou normy tohoto soužití možné a vymahatelné pouze na základě smlouvy vyjadřující společnou vůli všech zúčastněných stran. Žádná skupina ani menšina nemá právo, aby jí zákon zajišťoval nadstandardní existenční podmínky. Základním kamenem evropské civilizace je patriarchální rodina, v níž je zajištěna převaha rozumu a cti nad žádostivostí a sobectvím.

Kultivace vztahů mezi pohlavími Vtah mezi pohlavími je třeba nazírat ze tří pohledů trojjedinosti člověka. Nejnižší částí člověka je tělo a jeho fyzická stránka. Vztah mezi pohlavími je na této úrovni řízen pudy, touhami a žádostmi danými od přírody. Na fyzické úrovni vztahu muže a ženy není co kultivovat, nýbrž vždy musí jít o hledání míry, nakolik má být tato složka vztahu omezena ve své důležitosti a vlivu na soužití, přičemž tento vliv by měl být co nejslabší. Druhá část člověka souvisí s jeho míněním a podvědomím získanými na základě bezprostřední životní zkušenosti jako mimovolný odraz stavu okolního světa. Pouze tato část podléhá genderové manipulaci a je výrazem sociálních i hodnotových stereotypů ve společnosti. Je z větší části podmíněná a vyjadřuje závislost člověka na materiálním světě. Jako osvojená složka lidského jednání potom ovlivňuje vztah mezi pohlavími podle míry vzájemné tolerance a snášenlivosti. Kultivace podvědomé a mimovolné složky vztahu je tedy možná pěstováním tolerance a empatie s vnitřním založením partnera. Třetí a nejdůležitější část lidské osobnosti je vůle a rozum. Jde o vůdčí část člověka, která určuje samou podstatu lidství a hodnotu člověka. Rozum ve spojení s vůlí omezuje ostatní dvě lidské části a drží je ve stavu uměřenosti tak, aby nenabývaly vrchu při rozhodování a jednání člověka. Je tedy zřejmé, že kultivace vztahů mezi pohlavími je závislá právě na této vůdčí části, s níž člověk seznává, co je smyslem, cílem i náplní jeho vztahu. Pouze náležitá vláda rozumu a vůle mohou být důvodem k oběti ve prospěch lásky a vzájemnosti dvou pohlaví, pouze tyto mohutnosti vyjadřují lidskou duši, 86

s níž je člověk schopen směňovat své sobectví za smysluplné pokračování rodu prostřednictvím vlastních potomků i za tvorbu kulturních statků obce a celé společnosti. Kultivace vztahů mezi pohlavími je především závislá na morálním vědomí každého člověka, na jeho sebevýchově k lidskosti a k rozumnosti. Proto vždy byla vyžadována především od mužů a určována jejich působením na přirozenou převahu podvědomých sklonů a citů v povaze žen. Role ženy a muže se navzájem doplňují. Je nesmyslné tyto rozdíly stírat nebo násilně potlačovat. Naopak jejich rozvíjení obohacuje vztahy i život sám. Cílem dnes samozřejmě není bojovat proti ženám, ale podporovat vzájemnou úctu, toleranci a porozumění v souladu s přirozeným posláním obou pohlaví. Zákonné normy Smyslem zákonů je vymáhání spravedlnosti. Zákony mají být vyjádřením takových abstraktních pravidel jednání, aby každý člověk měl právo svobodně usilovat o své životní cíle a nebyl přitom omezován cizí mocí. Jde o pravidla, která lidem zajišťují jistotu jejich očekávání v souladu s morálním vědomím společnosti. Základním cílem i smyslem života člověka je blaho a udržitelnost jeho rodiny. Proto by zákony měly podporovat funkci celistvé rodiny. Současná soudní praxe však působí přesně opačně. Zavádí vyživovací povinnost vůči rodiči, který rodinu ztratil, aniž by zkoumala otázku zavinění a vyváženost následného vztahu. I v případě zavrženého rodiče, a v naprosté většině případů se jedná o otce, vynucuje nespravedlivou oběť vůči odcizeným potomkům, a to dokonce pod trestním postihem. Tak dělá z muže otroka, který musí sloužit cizímu pánu, aniž by byl naplněn smysl jeho oběti. Tím pánem je bývalá manželka, pro niž rozvod je výhodou i satisfakcí za její nenaplněné a často naivní představy o partnerském soužití. Smysl rodiny a zájem dětí zůstává až úplně pod povrchem neukojených zištných a sobeckých žádostí. Se zděšením sleduji nespravedlivé perzekuce otců, při nichž soudní moc jde za hranice lidskosti a msty na nevinných obětech zničených rodin, když zavrženým otcům svévolně přikazuje výživné vycházející z fiktivních příjmů, jakých ve skutečnosti nebylo dosaženo. Často na léta zpětně, čímž z muže udělá hanebného dlužníka i přesto, že si dosud svoje výživné řádně platil. Takový postup nelze ospravedlňovat zájmem dítěte, protože zájmem dítěte je mít oba rodiče a žít v celistvé rodině. Hmotné zajištění matek bez toho, aby se snažily být dobrými matkami a řádnými manželkami, navíc na úkor otců, znamená vytváření podmínek pro jejich neodpovědnost, bezohlednost a rozvratný postoj k rodině. Při rozvahách nad novou definicí zákona o rodině by proto mělo být snahou zákonodárců, aby došlo k nápravě dosavadního feministického naladění soudů při rozvodových a opatrovnických řízeních. Soudní moc by měla mít především na zřeteli to, co se od ní právem očekává: Péči o rodinu a spravedlivý proces tam, kde rodina přestala plnit svoji funkci. Její hlavní úlohou by mělo být účinné zamezování podvodnému vydírání rodičů ze strany dětí a zneužívání zákona v rozporu s dobrými mravy.

87

Úloha sdělovacích prostředků Média v dnešní době dávají prostor pouze úzkému kruhu žen, aby se vyjadřovaly k uvedeným tématům. Ty tak činí pochopitelně ze zaujatého úhlu „ženské otázky“. Takové jednostranné hodnocení stavu dnešní společnosti považuji za zhoubné. Otázky rodiny a vztah muži versus ženy si zaslouží širokou diskusi, která přinese názory jak mužů, tak i žen. Sdělovací prostředky nemohou být nadále odrazem jednostranného vidění světa. Zůstává nenaplněnou úlohou vědeckých týmů z oblasti společenských věd, ale i duchovních složek společnosti, mezi které rozhodně patří náboženské instituce a křesťanské církve, aby s plnou odpovědností prozkoumaly a přinesly objektivní poznatky o přirozené roli obou pohlaví v rodině i ve společnosti. Přitom tradiční dějinná úloha rodiny by měla být prostudována jako první.

Nevědomý internet Z nejmenovaného zdroje a z nejmenované internetové domény pronikla na veřejnost pozoruhodná zpráva: Jistá farmaceutická společnost vyvinula léčivý preparát, kterým lze bezpečně navodit stav vnitřního klidu a pocitu vyrovnanosti. Jde o pátou generaci léků proti depresím a úzkosti. Účinek preparátu nejen odstraňuje úzkost a stres, ale vyvolává v člověku odhodlání k životu, aktivizuje v něm pozitivní myšlení a energii k práci. President společnosti říká: Nejde v žádném případě o psychotropní či návykovou látku. Podařilo se nám zlomovým způsobem ovlivnit závislost mezi myšlením člověka a jeho emocemi. Vědecké výzkumy prokázaly, že lidské emoce jsou v přímém vztahu s našimi představami, které jsou produktem myšlení. Jde o vztah vzájemný, nikoliv jednosměrný. Navozením vhodného emočního náboje stimulujeme myšlenkový proces k vytváření takových představ, které s vyvolanou náladou přímo konvenují. Podařilo se nám zasáhnout do centra nervové soustavy člověka a ovlivnit jeho myšlení takovým způsobem, že po krátké době užívání léku nacházíme namísto zdeptaného individua šťastného a obětavého jedince připraveného budovat lepší svět. Pod článkem se strhla vášnivá diskuse, kde jedni vynášeli pokrok vědy a techniky do nebes plni nadšení nad tím, že vědci již brzy dokážou poskytnout každému člověku šťastný a plodný život, druzí varovali před trestuhodným zasahováním cizí moci do psychiky i osobnosti člověka. Pouze jisté ovšem je, že zpráva zapadla v záplavě protichůdných reakcí jako jehla v kupce sena. Výsledkem byla čirá nevědomost o tom, co a kdo na nás vlastně chystá. Ztráta vědomí Není nic mezi nebem a zemí, co by nemělo nějaké opodstatnění, pokud máme na mysli svět objektivní. Toho, co jest, jsme si vědomi, pokud to jsme schopni zachytit svými smysly. Dalo by se říci, že naše vědomí je určeno tím, co existuje a je uchopitelné empirickým poznáním. Smysluplné vědomí odráží reálný svět objektů a samo sebe, jako součást objektivního světa. To je ovšem pouze jedna stránka věci. Lidské vědomí vzniklo jako potřeba sdělení. Jeho vývoj jde ruku v ruce s jazykem. Vše, co ukládáme do našeho vědomí, vše, čím si uvědomujeme sami sebe, je výrazem společné nouze a vzájemné potřeby dorozumění. Nemáme žádný orgán pro nesporné poznání objektivní pravdy. Víme právě tolik, kolik se jeví pro nás užitečné. Naše vědomí jako „génius druhu“, naše společné pojetí prospěšnosti, užitku a víry v tento užitek, jimiž zjednodušujeme chápání našeho bytí ve světě až k iluzi pokroku, k té nejosudovější hlouposti, která nás jednou zahubí - můžeme se plným právem ptát, kde 88

končí vědomí skutečnosti a kde začíná subjektivní iluze? Vykonstruovali jsme si svůj vlastní svět, který je v ostrém protikladu ke světu reálnému? Závažnost této otázky roste s pronikáním internetu do našeho života. Je-li něco přímým výplodem subjektivity lidského názoru, je to v převážné míře právě internet. Položme si ruku na srdce a přiznejme si, nakolik jsme schopni přijmout libovolné sdělení na internetu jako pravdivé, nakolik jsme ochotni mu dát potřebnou váhu? Naprostá většina z nás odsune zprávu uvedenou v úvodu článku do pozadí, bez ohledu na to, zda je pravdivá či smyšlená. Je pro nás možná příliš nepohodlná, nebo příliš šokující na to, abychom se k ní vymezili podle vlastního vědomí i svědomí. O hrozbě z ní plynoucí raději nechceme slyšet, vždyť jsou to jen slova zprostředkovaná digitálním přenosem z míst, o nichž nemáme hmatatelnou představu. Může jít o nějakou dezinformaci, kdo ví, co za tím vším vězí. Internet je přece plný přeludů, plný zanícených, emocionálně podbarvených, falešných a fanatických názorů. Internet je virtuální svět lidské fantazie, pronikavého záměru, fiktivních osobností, jimiž se lidé k něčemu připodobňují, hrají si na někoho jiného, než v pravdě jsou, vrhají se do virtuálních vztahů, které mají daleko k reálné existenci každého z nás. S rostoucí mírou atomizace společnosti a s postupující osamělostí se lidé upínají k internetu jako k převažujícímu zdroji i prostředku vnitřního prožívání. Kde se ale nyní nachází naše potřeba sdělení? Nejde již o hledání souhlasu s objektivní skutečností, o nacházení souladu s přírodou, o společné poznání pravdy. Naše nouze i náš účel mají iluzorní ladění odcizené od podstaty bytí, jemuž bychom chtěli rozumět. Ztrácíme vědomí o celku i o svém bytostném zařazení v něm. Virtuální svět internetu ničí lidskou identitu a namísto ní vytváří pomíjivé repliky či falsifikáty, jak se komu zrovna hodí. Odvázat se, být mimo sebe patří k dobrému vkusu každého internetového přispěvovatele. Soudím, že internet má lví podíl na změně paradigmatu nové společnosti, na přechodu od moderní racionality k postmodernímu vystřízlivění v nicotě. Největší slabinou postmoderního myšlení je, že společně s vírou moderní doby v rozum a pokrok popírá i samo sebe. Věcí největšího posměchu a opovržení se stal pojem pravda. Z nejvyšší ctnosti se stala nejnižší zaujatost. Chválím postmoderní podezíravost ke všem hledačům pravdy, kteří opustili život na zemi a s lucernou míří ke hvězdám. Vesmír je nepředstavitelně prázdný na to, aby se vzrušil bledým svitem lucerny. Pravda nemá nekonečný rozměr ani trvání v čase. Je výdobytkem současné vůle k životu a její protiváhou na druhé misce vah, jejím kritériem pravdivosti, je vše, co životu brání. K tomu ovšem, abychom mohli životem měřit pravdivý stav věcí, aby naše vlastní zkušenost měla objektivní hodnotu, musíme žít život reálný a nikoliv virtuální. Vědomí člověka stále více postrádá odpovědnost, protože se přestalo starat o svůj vlastní účel, kterým je souhra života s pravdivou skutečností. Proto se nám dnes jeví jakákoliv nová informace i hrozba z ní vyplývající tak vzdáleně, tak nevýznamně. Nic nás už nedokáže zviklat v našem umění uniknout od všech zneklidňujících zpráv a setrvat v nedotčené slepotě, v bezpečí svého individuálního názoru. Tak se stalo, že svobodný prostor internetu, ono místo, kde slovo nemá žádná omezení, dospěl k vyprázdnění všech slov. Pojmy přestaly mít věcnou relevanci, sdělení se stalo pouhým výrazem, který si můžeme přizpůsobit podle vlastní potřeby. Libovolné faktum přestává být faktem ve smyslu společného zájmu a osudového dědictví. Nejhorší zlořády, nejnižší skutky se míjí s vlastním významem, nedočkají se odsouzení, jednoduše projdou svým původcům, jako by se nic nestalo. A musejí být stále rafinovanější, stále hrůznější, aby vůbec našly svůj smysl. Tak jako hrozba terorismu a skutky opravňující světové mocnosti k válečným opatřením omezujícím naši svobodu. 89

Ztráta vědomí s sebou nutně nese i ztrátu morálky. Mravnost má své vědomí dobra a zla, které musí být neseno převažujícím duchem společenství, jehož se cítíme být identickou součástí. Mravní vědomí má spojující charakter nadřazený každé individualitě, jím se utváří svědomí jednotlivců. Tam, kde není názor lidí podložen společnou zkušeností, kde se život jedinců odehrává izolovaně, kde vládne odcizený individualismus, tam lidé podléhají zdání a každá informace má nejistý obsah, který se nikoho bezprostředně netýká. Kdyby mocní tohoto světa neměli k dispozici internet, museli by ho vymyslet. Není lepšího prostředku, jak ze sebe sejmout vinu za osud a směřování lidstva. Bezbřehá, nikým nekontrolovaná svoboda slova nemá žádnou míru hodnoty. Jakékoliv odhalení, jakákoliv kritika může být dementována opačným tvrzením, zpochybněna jako projev sil, jimž dominují lidské poklesky. Není nic snazšího, než začít nálepkovat šovinismem, fašismem, zatrpklým záškodnictvím, kverulantstvím či fanatismem. Je mnoho způsobů, jak snížit význam slovního projevu člověka či celých skupin skrývajících se za terabyty historicky mrtvých internetových úložišť textů a paměti. Nic z toho, co na internetu čteme, není dílem reálného času. Vše je pouhá minulost, na kterou se snadno zapomíná. Nic netrvá, nic nemá sílu bezprostředního činu, nic se nás nedotýká jako pevně vedená ruka nepřítele proti naší fyzické podstatě tady a teď, vše lze smést se stolu jako podezřelý blábol. Virtuální osobnost Moderní doba přinesla vládu hmoty nad duchem. Přehnaný racionalismus a materialismus přivodily krizi ducha a vědomí. Internet tuto krizi zpečetil v konečné ztrátě vědomí a nastolil člověka jako virtuální osobnost. Matrix vyjadřuje pocit postmoderního člověka, jenž se utápí ve zmatku ze ztráty strukturálního pojetí světa, ze ztráty ideálů řízeného a „racionálního“ vývoje společnosti směřující k vyrovnanosti a vytýčeným cílům positivistické moderny. Jde o pocit, který faktum ambivalence postmoderní doby dovádí „ad absurdum“, tedy k naprosté neurčitosti všech jevů, neurčitosti, která stírá rozdíl mezi skutečností a fikcí, která přisuzuje mocenským silám schopnost manipulace s lidským materiálem, s lidským vědomím až za hranici rozpoznatelné pravdy, jeho nedobrovolného přesunu do sféry virtuální reality, virtuálního prožívání, do stavu subjektivní netečnosti k tomu, co je objektivně platné a co nikoliv. Matrix je nový mýtus, jímž se z člověka stává hračka subjektivně vyřazená z reálných souvislostí a vlády nad životem. Je tomu opravdu tak? Nebo jsme stále titíž lidé, kteří ve starověku věřili ve svoji sílu a božskou podstatu? Nepochybujme. Nic a nikdo přece nemůže obalamutit moji mysl, odvést ji od racionální a objektivistické (neříkám objektivní) kritiky všech informací, které jsou mně jako subjektu předkládány – pokud nechci. A člověk je takový, je svobodný, navíc je nyní postaven před dilema volby bez jednoznačného vodítka, co je správné a co ne. Je nucen sám se rozhodovat, ať se mu to líbí nebo ne. A toho se bojí, cítí se zaskočen ve stavu absence předpisu pro vlastní chování, které by mu mělo přinést prospěch, nemá žádný jasný proud, obecný názor, v němž by se cítil bezpečný jako konformní součást celku a mohl vynášet prověřené morální soudy. Proto se omlouvá skrytými manipulacemi, jako by se nedokázal smířit s vlastní svobodou a odpovědností za svou volbu. Prostřednictvím internetu vnímá pouze neuspořádanou změť názorů, nezřízený chaos, v němž se nedostatkem řádu beznadějně otevírá prostor „temným silám“. Na druhé straně se děsí dohledu, ale skrytého, podzemního, protože paradoxně postrádá ten zjevný, který mu dosud ukazoval cestu.

90

Dlužno podotknout, že příčinou všeho není internet sám o sobě. Internet má mnoho předností a jako zdroj informací může být cenným pomocníkem každému, kdo hledá uvědomělou cestu k poznání světa i sama sebe, kdo směřuje k vědění. Internet nám dává i možnost svobodného sdílení pravdy. Je však nutné začít vážit, co je skutečnou podstatou věcí v jejich skrytosti, čím se člověk stává sám sebou, aby nebyl ve vleku vnějších věcí, aby se nestal virtuální osobností pobývající ve virtuálním světě představ a myšlenkových zkratek, jakým internet v mnohém ohledu bezesporu je.

Ekologie je kardinální problém doby. Ještě poměrně v nedávných dobách lidé hledali názorem do přírody odpovědi na zneklidňující otázky své existence. Pozorovatelným jevům v tomto objektivním světě dávali váhu božských znamení, prorockých předpovědí, z nichž usuzovali na úspěch či zkázu plynoucí z jejich chování. Anomálie v běhu přírodních dějů vnímali jako varování a v respektu před nadlidskými silami vesmíru se snažili usmířit bohy tím, že na oltář jejich nadřazenosti obětovali vlastní pýchu, onu domýšlivost, jíž by se chtěli srovnávat s hybateli světového pořádku. Nyní se nacházíme v moderním věku vědeckotechnické revoluce a myslíme si, že jsme dospěli k výšinám bohů a že dokážeme běh přírody nejen předpovídat, ale dokonce i řídit. Říkám záměrně „revoluce“, protože naše důvěra ve vědecko-technický pokrok je stále oním domýšlivým pocitem, mytickým klamem, jímž se nadřazujeme matičce přírodě jako revoluční garda mládežníků, kteří si předsevzali, že změní svět podle vlastního rozumu. Omyl. Neporučíme větru dešti, neovládneme přírodu ke svému prospěchu, nezvládneme maximalizaci vlastní existence, protože příroda nám zůstává nadřazena stejně, jako kdykoliv dříve, a o rozmanitosti jejích sil máme stále jen kusé představy. Tyto představy nám jsou více na škodu, než by nám byly užitečné. Jejich význam jsme totiž schopni posoudit pouze z omezeného a krátkodobého hlediska. Jejich smysl a účel je pro nás pouhým zdáním, slepým sofismatem, nepřesahujícím naši schopnost přizpůsobovat se bezprostřední zkušenosti. Přes všechny prognózy a studie vědců o budoucnosti naší planety je třeba říci, že jejich alarmující poznatky jsou zcela nedostatečné. Nikdo nezná dopady ani přesné příčiny globálního oteplování. Nikdo nedokáže rozhodnout, do jaké míry je rozvoj lidstva udržitelný, z jakých zdrojů a s jakými důsledky bude expandovat lidstvo za sto let. Zdá se proto poněkud komickým pohled všech názorově rozdělených skupin obyvatelstva globálního společenství na ekologii, při němž jedni hlásají nevyhnutelnou nutnost radikálních opatření, druzí potom pravý opak. Konstruktivistické návody ekologů, jak přivést lidstvo na cestu dlouhodobě udržitelného rozvoje, mohou být více zavádějící, než liberalismus hlasatelů spontánního řádu a vše řešící síly volného trhu. Na druhou stranu, ponechat lidstvo svému dosavadnímu vývoji se na první pohled jeví jako bezpečná cesta k ekologickým katastrofám nedozírného rozměru a k zániku lidského druhu vůbec. Problém je v tom, že osud lidského pokolení se nevyvíjí spontánně a v mezích prosté interakce s přírodními podmínkami jako u zvířat, ale podléhá pořádajícím a spekulativním tendencím jeho rozumu. A lidský rozum nemá spontánní charakter přírodní entity. Naopak, lidský rozum se vymyká přírodě a snaží se povznést nad její zákony přirozeného chaosu, snaží se konstruovat novou přírodu, nový svět a řád, k jehož ovládnutí nemá vůbec žádné kompetence ani schopnosti.

91

Pokud tedy mluvíme o zásadním významu ekologie v současné civilizaci, máme na mysli otázku přežití a podmínek, za jakých je vůbec naše přežití možné. Jelikož však ani ekologové ve svém cituplném vztahu k přírodě, ani vědci ve svých objektivistických hypotézách nedokážou k této otázce říci jednoznačné slovo, je dosti zřejmé, že obsah ekologické starosti o zachování života lidského druhu nemá pozitivní obsah. Nejde o to rozhodnout, jaká opatření a cesty budoucího směřování jsou správná a povedou ke kýženému výsledku, když nemáme ani základní představu o tom, jak by měl onen výsledek vypadat. Smyslem ekologie a nového myšlení lidstva by proto mělo být negativní vymezení jeho možností a způsobu jeho chování. Jinými slovy, nejde o to, co dělat, aby náš život spěl udržitelným směrem, ale co bychom dělat neměli, aby tvář planety a naše životní podmínky nebyly zpustošeny. Jak navrátit planetu do stavu přírodní rovnováhy nikoliv tím, že nastolíme nový pořádek a nový obsah reálného světa, nýbrž tím, že navrátíme Zemi do jejího původního stavu, kam se vyvinula miliardami let před tím, než člověk začal svévolně a bez rozmyslu zasahovat do její spontánní evoluce a přirozené harmonie. Nevím, jak daleko musí člověk dojít, aby si uvědomil, že na přírodním běhu věcí nedokáže nic změnit, aby pochopil, že jako každý živočišný druh musí nutně doplatit na vlastní populační explozi, na vzniklý rozpor mezi spotřebou a dostupností zdrojů, jež požaduje ve stále vyšším a širším rozdělení. To vše na úkor věky utvořených přírodních poměrů v našem nezbytném životním prostředí. Předmětem filosofie a ekologických aktivit by proto neměla být ústřední otázka, jak uživit zvyšující se populaci lidí, ale jak tuto populaci co nejméně bolestným způsobem omezit, jak zásadně snížit její spotřebu. Změnit pohled na morálku, na porodnost, na rodinu, na hodnoty lidského života, aby nebyly v rozporu s životem jako celkem, jehož je člověk pouhou součástí. Vše, čím je člověk ze základu živ, je produktem přírody a v ní prosperujícího života v mnohosti a mnohotvárnosti. Ničením života v přírodě si nutně ničíme i zdroje základní obživy, bez kterých není naše existence možná a které jsou bez reprodukce života neobnovitelné. Ekologie je kardinální problém doby, na co by však měla brát hlavní zřetel? Otázky takového druhu, jako je třídění odpadu, omezování motorismu, spoření energie, obnovitelné zdroje této energie jsou jistě užitečné, ale mají pouze okrajový význam. Co je nanejvýš podstatné, to se týká vlastního myšlení současného člověka, jeho systému hodnot a životních požadavků. Ve svém důsledku jeho konzumního způsobu života. Smysl života soudní duchové vždy hledali ve vztahu jedince k obci, v jeho bytí a lidském založení, které je ze své podstaty negativní. Nic nám není pozitivně dáno, zjeveno či nasvíceno shůry jako smysl a uspokojující obsah našeho života. Vše v nás je věcí nenaplněných přání a potřeb, každý přínos z našeho konání je nutné si vydupat ze země, vykřesat z objektivní reality. Proti ní, nebo v jednotě s ní, jsme schopni obstát pouze při tradici a zakotvení v morálně vyhraněných společenstvích. Ne v individuální spotřebě, ale ve vzájemnosti je třeba hledat náplň našeho života. Ve vzájemnosti, která namísto konzumu a zvyšování hmotného luxusu, pohodlí a dostatku přinese radost z prostého spolunažívání v souladu s rašící přírodou. Cesta k takovému životu ovšem nevede přes technologický pokrok, ani přes duchovní ideály společenského řádu, ani přes víru v Boha, skrze něhož lze nějaký transcendentální řád nahlédnout, ale přes změnu myšlení od nabubřelé svobody rozmachu nad všechny hranice daného světa k podrobení se jeho nezvládnutelným a nepředvídatelným podmínkám přirozeného chaosu. Tak chápu smysl sociální ekologie. Nejde v této chvíli vůbec o známé či dosud neznámé zdroje energie a možnosti, jaké nám skýtá dobývání oceánů, hlubin země a vesmíru. Zdroje energie a nerostných 92

surovin patrně existují neomezeně ve více či méně dosažitelné formě. Vesmír je přece nekonečný. Jde však o životní prostředí, o stav přírody, která nám byla dána jako nutná podmínka k životu, protože jsme živí tvorové, a bez zdravých a hlubokých lesů, bez nezkažených vod a průzračného vzduchu se prostě a jednoduše neobejdeme. Ať si nikdo nemyslí, že svět vytvořený člověkem, jak ho vídáme na populárních sci-fi snímcích typu hvězdné války, svět se zubatými stavbami, plošinami, nepřehlednými patry, snad dokonce umístěný ve stratosféře a spojený se zemí gravitačními výtahy, plný umělých a virtuálních atrakcí, nuže zapomeňme na to, že by takový svět mohl být životním prostředím pro poslední žijící živočišný druh, jehož jméno je člověk. Takový svět přece nechceme spojovat s naší reálnou budoucností ani v případě, kdyby byl možný.

Pravice nebo levice? Existuje snad někdo, kdo si dosud nevšiml, že ať volí pravicovou či levicovou stranu politických garnitur, nic významného se na způsobu vlády těchto představitelů lidové moci nezmění? Jak je potom možné, že lidé s takovou naivitou chodí k volebním urnám, aby každé volební období dosadili k moci stranu levicovou po té, co pravicová nesplnila jejich očekávání, a naopak? Bez ohledu na nepochopitelnost důvodu, co dnes ještě vůbec lidi přivádí k volebním urnám, je nutné říci, že falešná představa o potřebném střetu myšlenek pravicového a levicového pojetí organizace státu stále ještě mnoho lidí udržuje v dichotomii politických iluzí. Politické soupeření pravice a levice v liberálních státech má již dávno za cíl pouze tyto iluze vytvářet, přitom hlavní iluzí, o kterou jde, je dojem občanů, že svým vyjádřením vůle ve volebním aktu se uplatňuje jejich demokratické právo k výkonu lidové moci. Omyl! Vláda lidu je protimluv, stejně jako všechny demokratické pilíře moderního liberálního státu. Tento stát už nestojí ani na hliněných nohou, nýbrž bez nadsázky lze říci, že leží na znaku i s jeho loutkovými vládami svíjejícími se pod dvojím břemenem: Za prvé pod tlakem oligarchie zosobněné finančními magnáty a jejich systematickým rozkrádáním existenčních zdrojů prostých lidí i celých „demokratických států“, za druhé pod hysterickým imperativem vyčerpaných liberálů, jejichž omílání vyčpělých doktrín o lidských právech, humánním světě rovných příležitostí a svobodném trhu už není ani labutí píseň, nýbrž do uší bijící skřek hejna vyděšených strak. Není jisté, zda stav dnešní populace je natolik uvědomělým souborem lidských hlav, jejichž mysl i cit pro spravedlnost by toužily po nějaké změně. Sociologické průzkumy ukazují spíše opak. Mysl většiny lidí je natolik zakonzervovaná v subjektivistické slepotě a zmanipulovaná sdělovacími prostředky, že o nějaké změně není schopná vůbec uvažovat. Pokud by ovšem k takové úvaze neočekávaným řízením osudu přece dospěla, měla by si uvědomit, že bez změny základního paradigmatu moderní společnosti to určitě nepůjde. Bůh suď, jakým řízením ideologických fikcí, pomatenosti a lží došlo k tomu, že lidé mají ve svém podvědomí zasunuto kladné znaménko, jímž se označují dobré věci, u takových pojmů, jako jsou demokracie, právní stát, rovnoprávnost či volný trh.

93

Demokracie a vláda lidu Vláda lidu není možná. Jak by vůbec mohla být možná? Jakže, lid má vládnout sám sobě? Nebo snad většina na základě demokratického principu hlasování vládne menšině? 51% občanů například ovládá zbývajících 49%? Až se poměr otočí, ovládaní začnou vládnout těm, kdo dosud vládli? V případě rovnosti hlasů potom nastane bezvládí? Absurdní. Stejně tak nesmyslný je pojem demokracie, tolikrát skloňovaný a vyžadovaný. Hlasováním můžeme vyjádřit své ano nebo ne k nějaké otázce, hlasováním můžeme schválit či zavrhnout toho, kdo nám má vládnout, nikdy vyjádřit vládu jako takovou. Pokud hlasováním schvalujeme své vládce, není to demokracie, ale aristokracie, protože hlasujeme pro toho, kdo se nám jeví nejlepší. Je-li tedy aristokracie vláda nejlepších, nutně se potom vkrádá otázka, zda prostá většina je tím pravým arbitrem, kdo je s to tyto nejlepší vůdce rozpoznat. Navíc má-li rozhodnout hlasováním, čili vyjádřit při výběru své ano či ne, musí jí být již někdo konkrétní předložen. Kdo ho tedy vybere jako vhodného kandidáta? Opět ona většinová masa ze svého středu? A jak to vůbec může provést? Rovněž absurdní představa. Z toho plyne, že i všeobecné hlasovací právo vztahující se na demokratický výběr výkonných vládců je protimluv. V původním záměru parlamentního systému státní moci tvořily politické strany zákonodárný sbor, nikoliv výkonnou vládu. Jen za těchto podmínek se na ně mohlo vztahovat všeobecné hlasovací právo, jímž se vyjadřovalo většinové mínění lidu o tom, co má být zakotveno v zákonech a co nikoliv. Vládl panovník za pomoci horní sněmovny (senátu), do níž byli dosazováni zástupci konkrétních majetných stavů jako jejich přirozené autority. Volené politické strany neměly žádné oprávnění ani morální důvod vládnout. Dokonce zákony pouze předkládaly v návrhu, který musela schválit horní sněmovna a panovník. Jen tak mohl být realizován funkční stát s podílem lidu na jeho svrchované moci. Současná vláda politických stran je ryzí totalita samozvané a navíc zcela neodpovědné moci. To nemá nic společného s demokracií ani aristokracií. Jediný vhodný název, který se nabízí, je plutokracie, vláda zla zjevená sborem politických loutek. Fikce právního státu Dalším pojmem hodným zpochybnění je právní stát a jím deklarovaná vláda zákona a rovnost před zákonem. Jak je možné, aby vládl zákon sám o sobě? Jak je možné, aby zákon měřil všem stejně bez rozdílu? Samotná litera zákona má snad být zárukou vykonané spravedlnosti? To je zhola nemožné. Zákon bez lidských vykonavatelů je pouhý text bez jakékoliv síly. Jsou-li tedy výkonem spravedlnosti odpovědní lidé, soudci, nelze mluvit o vládě zákona, nýbrž o vládě těchto soudců. Základní argument zastánců vlády zákona je, že soudci rozhodují podle litery zákona, který stanoví moc politická. Pokud by se tak opravdu mělo dít, znamenalo by to, že zákon pamatuje na všechny možné situace, ke kterým může v životě lidí dojít. V těchto situacích potom musí popsat všechny možné motivy či morální aspekty jednajících osob k tomu, aby předepsal, jak má soudce v takovém případě rozhodnout. Takový zákon je ovšem nemožný, protože zmíněných možností a situací je nekonečně mnoho. Zákon proto může stanovit pouze určité principy a abstraktní pravidla, podle kterých by se mělo odvíjet lidské jednání. O jaká pravidla jde?

94

Zákon by měl za prvé odrážet věčné pravdy vypovídající o povaze člověka, takový zákon je totéž co zákon Boží, či zákon přírody, chcete-li. Vše ostatní je již věcí zvykového práva, lidské zkušenosti a morálního kodexu platného v té které společnosti. Tyto věci nelze vyjádřit jednoznačným textem, nýbrž musejí být deklarovány v abstraktní rovině jako pouhé vodítko pro soudce, který je povolán k tomu, aby posoudil konkrétní jednání lidí, zda je v souladu s obecně přijatou zkušeností a morálním vědomím většiny lidí. Takový soudce musí být proto vysoce morální a zkušený jedinec, navíc by měl být váženou osobností v tom kterém společenství, kde uplatňuje své soudy o tom, co je spravedlivé a co nikoliv, aby jeho rozhodnutí mohla být v daném společenství přijata a respektována. Ve své podstatě tedy nejde o vládu zákona, ale o prosazování obecně přijatých pravidel chování autoritou soudce, který lidem nevládne, nýbrž pouze rozhoduje tam, kde dvě strany nenašly shodný pohled na danou věc a jsou tudíž ve sporu. Současný zákon ovšem není vyjádřením spravedlnosti ani morálního soudu ve věcech lidského jednání, nýbrž souborem příkazů a zákazů, jimiž se má omezit svoboda lidí podle představy mocenských vrstev, jak má vypadat pořádek na vsi, dále pak přinutit občany odvádět státu daně, které budou použity opět podle představ nikým neomezených vládců, co je v zájmu státní moci a v zájmu veřejném. Vidíme, že zákon moderního státu je vyjádřením násilí tohoto státu vůči svým občanům. Spravedlnost a morální jednání lidí je v takovém zákoně až na poledním místě. Pokud tedy lze vůbec mluvit o právním státě, máme zde soudními úředníky vynucovaný administrativní předpis pro uplatňování násilí státu vůči občanům, a to ve prospěch těch, kdo ve skutečnosti vládnou, nebo je jim přiznáno právo disponovat nějakou mocí. Jakápak je to spravedlnost? Jakápak vymahatelnost práva nezávislými soudy? Je tomu dost rozumět? Podvod s názvem „volný trh“ Nyní se podívejme, čím se projevuje ničím neomezený trh. Trh je původně místem směny, kde si svobodné osoby vyměňují výplody své práce a tvůrčí snahy. Nastolením volného trhu a jeho liberalizací došlo k tomu, že ničím neomezenou soutěží, při níž bylo odhlédnuto o všech etických pravidel jednajících osob na trhu, byla většina účastníků trhu zbavena své svobody, svých existenčních zdrojů i svého podílu na trhu, a stala se tak závislou na několika málo subjektech, které z této soutěže vyšli vítězně na základě práva silnějšího. Tyto subjekty potom ze zbytku populace učinili součást trhu tím, že je podrobili trhu pracovních sil. Tak se z lidí stalo zboží, s nímž je obchodováno podobně, jako s lidmi na trhu otroků. Co je na takovém způsobu organizace ekonomické reprodukce společnosti dobrého, to opravdu nevím. Jen tak je možné, že výdobytky vědecko-technické revoluce promítající se do obrovského rozmachu výrobních sil si přivlastnila úzká skupina společenských elit. Tyto elity potom disponují neslýchanými finančními i hmotnými prostředky a zbytek populace udržují na životním minimu, aniž by ta mohla adekvátně z tohoto rozmachu výrobních sil těžit. Vrcholem všeho je asociální a zcela amorální lichva finančních oligarchů, kteří naprosto triviálním, stupidním a bezpracným způsobem kradou lidem i to málo, co si byli schopni s pomocí půjček nashromáždit, aby nežili ze dne na den v základním nedostatku, a rozkrádají i polovinu jejich příjmů ve formě odvodů státu tím, že tyto státy postupně zavedli do dluhových pastí. To vše je možné pouze díky propagandě, která tvrdí, že volný trh je schopen efektivně alokovat hodnoty ve prospěch všech. Ve skutečnosti jde o podvod, jímž se zotročuje, ožebračuje a znásilňuje většina populace za účelem nastolení nového feudálního pořádku, 95

v němž nová buržoazie převezme žezla svých feudálních předchůdců na zcela nové bázi, při níž už nebude brán ohled na nikoho a z lidí se stane bezmocné a v moderních dobytčincích ujařmené stádo. Myslím, že není co dodat. Závěr Máme-li tedy dát odpověď na položenou otázku v nadpisu tohoto článku, nezbývá než prohlásit: Vážení politici, strčte si své pravice i levice do kapes, a pokud je ve Vás ještě špetka morálního svědomí, v tichosti odejděte dřív, než lidé prohlédnou a začnou bojkotovat volby do parlamentu, nebo dají ve svém rozhořčení vzniknout dosud nevídané revoluční situaci. Je potom na intelektuálních elitách této společnosti, pokud ještě nějaké existují a jsou schopny se jednotit na společném postupu, aby navrhly změnu systému a vytvořily nové paradigma budoucí společnosti, jímž se napraví civilizační zlo i úpadek lidskosti liberální kostnice moderního světa.

Otázky národní identity Vratké pilíře evropského společenství Než začneme přemýšlet o výhodách a nevýhodách evropské integrace, měli bychom nejprve zvážit, na jakých pilířích je tento náš společný evropský dům postaven. Volný pohyb kapitálu, zboží, služeb a osob. To je idea jednotného prostoru, v němž by Evropa měla najít společnou řeč. Nikoliv vzájemnost rozličných autonomních kultur, nikoliv humánní svazek duchovního porozumění a mezilidské inspirace v rozmanitosti tvůrčích sil, ale společné koryto materiálových toků, jeden univerzální žlab konzumu a směny lidskosti za industriální pokrok ve jménu tažné síly liberálně tržního kombajnu planýrujícího svět do jednolité multikulturní masy. Stará moudrost praví: Chceš-li pochopit smysl dění okolo sebe, zastav se a spočiň na místě. Ne pohyb, ale klid je stavem, v němž lze dojít prozření. Místo, odkud se otvírá nejširší rozhled, kde se nabízí člověku možnost vidět co nejdál, je tvořeno jediným bodem – tím nejvyšším ze všech dosažitelných. Tento bod je zároveň neměnným stanovištěm pravého vědění. Není jiného místa, z něhož by se svět jevil skutečněji a celistvěji. Pošetilí jsou proto ti, kdož tvrdí, že náplň života pramení z volného pohybu, že změna, novost a neustálé střídání stavů či zorného úhlu vedou k lepšímu poznání. Nikoliv nutkavý pohyb vpřed či ustavičný pokrok, ale uvážlivé spočinutí a klidné ohlédnutí zpět dávají nahlédnout smysl i dobrý důvod nastoupené cesty. Tam potom, kde se cíl našeho směřování vytratil v nepřehledných houštinách, je zapotřebí mít dost odvahy k tomu, abychom se dokázali vrátit k místu, kde počalo naše bloudění. Žádnou stavbu nelze zakotvit v pohyblivém podloží. Stejně tak žádné společenství nemůže být sjednoceno na principech volného pohybu a pronikání spletí cizorodých kultur. Proti volnému pohybu kapitálu Svoboda člověka i celého národa se odvíjí z jeho schopnosti samostatné a pevně založené existence. Není-li jedinec sám obdařen dostatečným zajištěním, a to se stává jen velice zřídka, jeho přirozenost ho nabádá sdružovat se ve společenství, kde si svoji nezávislou existenci pořádá v celku na principu 96

vzájemnosti a společného vlastnictví zdrojů. Pokud tak neučiní, zahyne nebo se stává sám zdrojem pro zajištění někoho jiného. Využít lidskou bytost jako pracovního zdroje pro cizí prospěch není totéž, jako ji přizvat ke spolupráci na společném díle a svěřit jí část svých prostředků k opatrování. Důstojnou odměnou člověka není mzda, ale podíl na hodnotě a výnosu ze společné práce. Každý zaměstnavatel by proto měl svým zaměstnancům dát jistotu existenčního zázemí skrze účast na prosperitě svého podniku jako celku. Takto vytvořený morální poměr jedince k zaměstnavateli ovšem znamená i závazek, který nelze jednoduše vypovědět. Pro zaměstnance to znamená, že neodejde za lepším při první příležitosti, která se mu naskytne. Pro zaměstnavatele, že sdílí se svými zaměstnanci společný existenční úděl. Pokud se jeho podniku nedaří, není možné, aby jednoduše přenesl hospodářské riziko na zaměstnance tím, že je propustí a sám si uchová nezměněný životní standard. Měl by být zavázán starat se o ně tak dlouho, dokud sám má z čeho žít, a hledat společně s nimi řešení. Tak by měl fungovat každý podnik vybudovaný na principech společenské odpovědnosti. Organické sepjetí vlastníků aktiv a jejich zaměstnanců přirozeně vede k angažovanosti podnikatelského kapitálu na životním a společenském prostředí regionu, v němž podnik působí. Souhrn podnikatelských subjektů a národního kapitálu v jedné zemi potom zajišťuje prosperitu a svobodnou existenci celého státu. Volný a ničím neomezený pohyb kapitálu vede k důsledkům zcela opačným. Vývoz kapitálu do cizích zemí má podtext uchvatitelské strategie, při níž se postupně veškeré vitální síly cílové země usměrní a následně spotřebují ve prospěch vývozce. Vše, čím zasažený stát může disponovat při vytváření hodnot ku prospěchu sama sebe, je tak použito k posílení cizí moci. Veškerá nadhodnota připadá tomu, kdo vyvezl kapitál mimo hranice své domoviny, aby využil cizích zdrojů k vlastní reprodukci a zničil tak schopnost hostitelské země mu konkurovat. Pozitivní dopad volného pohybu kapitálu, který se projeví zvýšením zaměstnanosti v místě, kam byla umístěna cizí aktiva, je pouze zdánlivý a dočasný. Vnější mocnost buduje průmyslové komplexy na cizím území nikoliv pro potřeby hostitele, ale pro potřeby vlastní. Skutečným důsledkem podpory zahraničních investic je proto postupný přesun produktivních sil a zdrojů bohatství do cizích rukou. Cizí vlastník kapitálu nadále řídí a ovládá vyvezené technologie, hodnotu výrobků i způsob jejich tržního umístění. Tentýž subjekt se rovněž stává pánem životní funkce podmaněné lokality, která je na něm nadále existenčně závislá. Volný pohyb kapitálu není nic jiného, než expanzivní požadavek nadnárodních korporací ovládnout co největší díl světa a zničit postupně vše, co by jim mohlo stát v cestě. Žádný soudný člověk by si nenechal vybavit vlastní dům zařízením k bydlení z majetku někoho cizího s podmínkou, že mu za to odevzdá výnos z produktivní energie celé rodiny. Kdyby si cizinec přivlastnil rovnou celý dům, příliš by se toho už pro jeho obyvatele nezměnilo. S vývozem kapitálu do cizí země se to jeví prakticky stejně. Ovládnutím výrobních zdrojů a v důsledku i schopnosti tvorby hodnot v dané zemi získává cizí moc pod svoji kontrolu i zem samotnou. U takto podmaněné lokality lze potom jen těžko mluvit o autonomním společenství svobodných občanů schopných nezávislé existence. Proto moudří a odpovědní vládci národa dbají o to, aby lid jejich země byl schopen uživit se z vlastních zdrojů, aby vzkvétalo jejich vlastní bohatství vycházející z místních regionálních podmínek a sil živých z dovednosti starousedlíků věrných půdě, domu, vlasti a dědictví svých otců. Jediným 97

přijatelným vstupem cizího kapitálu je takový investiční záměr, jímž se vlastník kapitálu zavazuje zakotvit v hostitelské zemi částí své bytosti jako novousedlík ochotný sdílet se svými partnery společný osud. Jako první krok k takovému cíli by dnes bylo zapotřebí prosadit zavedení mezinárodní daňové sazby pro kapitálové pohyby, postupný rozchod se systémem mezinárodní dělby práce a osvobození lokálních ekonomik od diktátu Světové banky a Mezinárodního měnového fondu. Proti volnému pohybu zboží Je-li touhou každého společenství existenční nezávislost a svoboda, znamená to, že většinu svých hmotných potřeb si chce dobývat z vlastních zdrojů. Obchod a pohyb zboží přes hranice vlastní suverenity je mu jen způsobem, jak obohatit svůj vnitřní trh či doplnit ho chybějícími komoditami směnou za hodnoty, které samo vytváří. Zdravá a eticky vyspělá obec dbá o to, aby tvůrčí a odpovědný duch uvnitř obce byl hlavním pramenem hodnot, na nichž stojí síla i obsah vlastního společenství, aby ve vědomí lidí nezavládla chamtivost, kořistnictví a kupecká morálka. Proto například Platón při svém návrhu ideálního uspořádání obce situoval příhodné místo pro její založení v dostatečné vzdálenosti od přístavu, kam proudí zboží ze vzdálených krajů a láká kupce k marnivosti a nadbytečné spotřebě. Směna zboží by měla být obohacením života obce a potvrzením jejího vlastního bohatství. Volný pohyb zboží v našem globálním prostoru ničím nepodmíněného trhu má zcela opačný význam. Dovoz zbožních předmětů ze všech možných koutů světa je reakcí na uměle vytvořený stav nouze a zdrojem bohatství někoho zcela jiného, než koho se tato obchodní směna týká. Mohutný tok materiálu ke spotřebiteli má význam pouhého zásobování, jímž se uspokojuje potřeba lidí zcela závislých na cizích zdrojích. Gigantické obchodní řetězce umísťují na pulty spotřebitelů předměty nutné spotřeby spolu s hromadou dalších zbytečností podle diktátu a představy kupců, na čem má být založen obrat a ekonomický růst celé společnosti. Z tohoto zásobovacího a spotřebního mechanismu se postupně vytrácí kvalita i užitná hodnota předmětného zboží. Jde především o množství, o kvantitu rostoucí produkce, jakou se podaří nalít do jícnů hladových konzumentů a vygenerovat tak žádoucí zisk. Tomu se vše podřizuje. Potraviny musejí být chemicky upraveny, aby snesly transport na libovolnou vzdálenost a mohly být skladovány v centrálních zásobovacích terminálech. Jelikož jde o to, kolik se do spotřebního jícnu natlačí a jaký zisk s obratu to vynese, vyrábějí se potraviny geneticky upravené vynikající pouze velkým objemem bez nutriční hodnoty a patřičné chuti. Obrat zvyšuje nízká cena a široký výběr variant téže podstaty, opět chemicky upravených a lákajících více vzhledem a marketingovými doplňky než skutečnou kvalitou. Předměty technické hodnoty zvyšující pohodlí a komfort konzumního způsobu života jsou dimenzovány na krátkodobý užitek, který bude brzy překonán věcmi nové a technologicky pokročilejší formy, čímž se programově zvyšuje údajná životní úroveň každého z nás. Mýtus o neustálém pokroku, který nelze zastavit, a růstu obecného blahobytu je vtěsnán do podvědomí lidí jako přirozený zákon osvobozené lidské existence. Ve světle moderní doby nic netrvá a nic nemá smysl uchovávat, protože vše je záhy překonáno. To je hlavní a jediný motor ekonomického růstu postaveném na volném pohybu zboží a jeho rostoucím obratu.

98

Ani technologickými nástroji vygradovaná kvantita však nevzniká z ničeho. Jejím důsledkem je drancování přírodního bohatství celé planety a vysávání mentální energie z lidí, kteří jsou nuceni ke stále náročnějšímu a z kontextu vytrženému způsobu práce, při němž napojeni na komunikační porty informačních a řídících technologií připomínají kybernetické roboty. Zbývá už jen obdařit je čipovými implantáty a učinit z nich pravé humanoidy podávající maximální výkon a vykazující schopnost pružné adaptace na potřeby doby rozvíjené vůlí vládnoucích struktur. Tento patologický trend sebestravování je nutné zastavit postupným obnovováním celních a všech dostupných bariér volného obchodu, ochranou spotřebitelů i poctivých výrobců před marketingovou manipulací, před diktátem globálního trhu a mocných korporací, návratem k lokálnímu způsobu hospodaření, obnovou soběstačnosti a svépomoci. Je zapotřebí navrátit se k přirozené směně hodnot, při níž nabídka a poptávka znamenají potvrzení těchto hodnot v jejich obohacujícím smyslu a pravém užitku vyjádřeném co nejmenší mírou pomíjivosti. Proti volnému pohybu služeb Jít do světa na zkušenou, dát se do cizích služeb, znamenalo v minulých dobách jediný cíl: Přiučit se u cizáků novým věcem a uplatnit novou zkušenost při návratu ku prospěchu domácí komunity. Sloužit cizímu pánu jen tak za účelem naplnění svých osobních sklonů znamenalo vždy ponižující stav odcizení hodného zavržení. Oblast služeb má v dnešní době ovšem mnohem širší význam. Obvykle se tím rozumí produkty zahrnující vysoký podíl lidské práce při jejich poskytování zákazníkovi. Pokud by mělo jít o tradiční službu bližnímu, bylo by asi podivné v takové souvislosti mluvit o volném pohybu. V každém případě máme co činit s konáním, při němž se ve vysoké míře uplatňuje lidské úsilí ve prospěch druhé osoby. Takové úsilí bychom neradi rozdávali každému a jeho příjemcem by měl být člověk nám nějak blízký. Nechceme snad patřit mezi ty, kdo za peníze poslouží komukoliv a čímkoliv. V oblasti služeb se dnes realizuje většina fyzických osob podnikajících na základě živnostenského oprávnění. Bylo by proto na místě chránit si trh služeb v rámci zemských lokalit tak, aby byl zastoupen domácími poskytovateli, kteří mají přirozený vztah k těm, kdo tyto služby potřebují. Málokdo by asi dal dobrovolně přednost poskytovatelům, jejichž kultura, hodnoty i jazyk mu jsou cizí. Pro pěstování národních zvyků a pocitu domovské sounáležitosti je jistě na místě podporovat například typická domácí pohostinství na úkor zahraničních řetězců typu Mac Donald, čínských restaurací či italských pizzerií. Jiná otázka se váže na služby zavádějící nové technologie a s tím související poradenství, školící činnosti a další podobné výkony. Způsob, jakým jsou tyto technologie vnášeny do naší přítomnosti, bude následně utvářet a formovat celý náš život. Mezi služby lze rovněž zahrnout finanční produkty bankovních domů, sdělovací prostředky, poskytování internetu či telekomunikací. Dominující moc nadnárodních korporací v těchto odvětvích je krajně nebezpečným jevem, který v důsledku likviduje schopnost lidí vnímat a cítit ve smyslu místního, krajově či národně podloženého sebevědomí. Sdělovací prostředky v rukou všemocného kapitálu jsou potom smrtící zbraní namířenou proti etnickému, vlasteneckému, rodinnému či jinému sebezáchovnému smýšlení. Volný pohyb služeb a 99

odstranění všech zábran jejich zneužívání je ideálním nástrojem univerzální moci k dosažení nadvlády nad dostupným světem. Pokud má být nastolen nový orwellovský světový řád, bude jeho nejbližším spojencem právě resort služeb a jím zmanipulovaný způsob poskytování životního zázemí a prostředí, jaké nám bude touto mocí podsunuto. Je proto zapotřebí navrátit oblast služeb pod vládu a kontrolu sil, které mají přímý vztah k intimním životním funkcím každého společenství, jehož se poskytování služeb týká, a co možno zamezit jejich pronikání z vnějších zdrojů, jimiž by se mohly infiltrovat cizorodé mocenské zájmy do života místních komunit. Proti volnému pohybu osob Volný pohyb osob je patrně nejožehavější téma, pokud má být podrobeno kritice, a jeho zjevné výhody po prožitém období nesvobody za železnou oponou mnohé z nás podnítily k tomu, abychom odhlasovali vstup země do Evropské unie. Předně, nelze namítat nic proti možnosti volně cestovat přes hranice evropských států, pokud účelem takového pohybu je poznávání cizích krajů a navazování nových zkušeností. Volný pohyb osob jako pilíř evropské integrace je však nutné chápat ve smyslu neomezené mobility pracovních sil. Jde o potřebu globální ekonomiky používat lidský kapitál bez toho, aby byl vázán vztahem k místu svého bydliště, k rodině a rodné zemi. Charakter světa a přírody, kam svým založením nutně patříme, je přitom jiný. Každý živý organismus má potřebu vázat se na prostředí, kde se narodil a na něž je ve svých genech adaptován. Obhajoba jemu přirozeně daného teritoria a místa k životu proti všem cizím vetřelcům je základním instinktem každého živočišného druhu. Ne nadarmo se za hlavní zdroj existence a schopnosti přežití považují kořeny, jimiž vrůstáme do mateřského podloží tak jako strom do země. Kam by svět dospěl, kdyby každý keř uchycený na nehostinném skalisku toužil změnit své působiště za žírný, přebytkem a závětřím obdařený kout země. Bylo by pak patrně málo míst, kde by se život vůbec uchytil a rozmnožil, přičemž tato místa by záhy zanikla živoucím přetlakem. Existence života je podmíněna jeho všeobsáhlostí, rozprostraněností a rozmanitostí. Nejkrásnější a nejúctyhodnější živé formy vznikají právě tam, kde každý živok je nucen vynaložit mnoho úsilí a odolnosti k tomu, aby se udržel na předurčeném stanovišti. Co je to za člověka, který necítí lásku ke své domovině? Co je to za vlast, která nedá člověku k takové lásce důvod? Většina z nás zná pocit smutku po té, co se přestěhuje do nového města či bytu a vymění tak své předchozí působiště za místo, k němuž ho nevážou žádné vzpomínky. Láska k domovu a k rodné vlasti bývala nejsilnější a nejpřirozenější citová pohnutka, jíž se utvářel celkový pohled člověka na svět. Je vůbec možné, aby se něco tak silného z nás vytratilo? Je vůbec možné vnímat vlastní hodnotu bez toho, abychom předali maximum ze svých schopností a umu lidem sdílejícím s námi naše rodiště? Jak je možné být lhostejný ke kraji vlastního původu, k vlastní zemi? Copak je možné žít s klidným srdcem jako tulák příležitostné práce, jehož jediným cílem je cesta tam, kde mu více zaplatí? Volný pohyb osob je v zájmu pouze mocných národů, které tak odčerpávají svým slabším sousedům jejich nejschopnější syny a dcery. Druhou variantou je už pouze univerzální moc bažící po tom, aby ze všech lidí udělala mobilní a disponibilní zdroje k neomezenému použití. Morálním závazkem kulturně vyspělého člověka je pracovat pro dobro své vlasti, prospět svým snažením těm svým bližním, kteří mu dali život a výchovu, kteří v něm vytvořili vědomí domova a lidskou identitu – místní, kmenovou, 100

národní identitu. Vše, čím se můžeme původně vykázat jako myslící a dospěle ustanovené bytosti, je duch místa a času, z něhož jsme vyrostli. Chránit si svůj etnický původ, svoji bytostnou životní zkušenost, tradici, národní kulturu, kmenový genofond a umění žít ve svém vlastním prostředí, na tom záleží ze všeho nejvíce. Je proto zapotřebí důmyslná regulace migračních tendencí v jednom či druhém směru – to je základ uchování samotného lidského rodu a životaschopného státu.

Strašák nacionalismu Je nejvyšší čas se vážně zamyslet nad propagandou mocenských struktur, s níž je všem bezmocným lidem vtloukána do hlavy zvrácenost mravních i obecně lidských hodnot. Nikoho už dnes nezarazí, když se pod palbou zničující demoralizace a zastrašování stigmaty extremismu, radikálního pravičáctví, nacismu či fašismu ocitají nejpřirozenější touhy a potřeby člověka. Co všechno se dnes dočkalo označení nejvyššího zla hodného potrestání a kriminalizace? Zlé je požadovat právo na život v tradiční rodině, mít vlastenecké cítění, bránit národní identitu, usilovat o suverenitu národa, etnika, či autonomního společenství, zlé je chtít být ekonomicky nezávislý na cizím kapitálu, zlé je mluvit o důstojném životě bez otročení liberálnímu trhu a jeho globálním korporacím, o národním sociálním cítění, o solidaritě pokrevní příbuznosti, zlé je stavět se na odpor čemukoliv, co představuje současný liberálně demokratický systém, jímž mělo být údajně dovršeno úsilí světa o svobodu člověka a mír mezi lidmi všeho druhu. Tento strašák zla, jímž se v člověku ubíjí smysl pro vzájemnost, svébytnost, čest i nezlomný charakter, tento ponižující apel na popření sama sebe a rozpuštění v universální bázi bezmoci nejmenšího společenského atomu hnaného silami trhového boje o mzdu a prodej vlastní hodnoty, nuže tato atmosféra strachu před uplatněním vlastní vůle k moci je nejdokonalejší tyranidou, jakou dosud lidstvo zplodilo.

Cesta národního odporu Každý lidský tvor, pokud se vůbec rozhlédne, nevidí dál, než na vrcholek posledního kopce na obzoru. Může mít představu o tom, co se nachází dál za dohledným horizontem, nicméně reálná skutečnost je mu dána bezprostředním dotykem a šíří jeho rozhledu v místě a čase pulsujícím odezvou vlastní krve. Jak je pro takového člověka vůbec možné „žití v souladu s univerzálními principy, které jsou nezávislé na místě, čase, pohlaví, rase, vyznání nebo národnosti.“? Univerzální principy žití nezávislé na místě, čase, pohlaví, rase, vyznání nebo národnosti: Snažme se to pochopit, nejde o žádný přelud nadzemské existence éterických bytostí podobných andělům, nýbrž o vážně míněnou představu, čím by měl být veden život lidí na celém světě, jde o humanistickou vizi budoucí společnosti vzešlou z myslitelské dílny světové organizace honosící se názvem Univerzální federace míru (UPF – Universal Peace Federation). Pokud by se někomu snad zdálo, že zde máme co do činění s nějakou sentimentálně laděnou skupinkou lidí smáčejících svoje idealistické hlavy vysoko v oblacích, mýlil by se. Takových organizací dnes máme jako hub v lese a příslovečně podpůrným deštěm jsou jim pozitivisticky naladěné tváře mladých aktivistek nenásilí, jež se v empatickém vytržení tulí ke hrudím svých milovaných mírotvorců. Tito ctihodní vykladači novodobé báchorky o globální rodině a láskyplné spolupráci mezi všemi lidmi světa neváhají zaříkávat 101

každý zástup lidských hlav, bez ohledu na vyznání či barvu pleti, „absolutní nezbytností pochopení“ univerzálních principů svobody, míru a harmonie, až se z toho tmí před očima. A nic nesejde na tom, zda je někdo poslouchá, nebo si z nich tropí žerty. Nikoho asi nepřekvapí, že podobná mírová hnutí mají podporu rozjasněných úsměvů i přidělených grantů od většiny západních politiků. A proč ne? Jestliže se tisíce mladých lidí chytnou za ruce a vytvoří mírotvorný řetěz okolo celé zeměkoule, nikomu to sice nepomůže, ale ani neuškodí. Alespoň má mládež dobrou příležitost k milostným seznámením, a dá-li pánbůh, multikulturní splynutí ras bude zpečetěno zástupem novorozených míšenců. Pro někoho duchovní potrava, pro jiného dobrý byznys. Pro opravdu duchovně založeného člověka noční můra. No jen si představte, že každý člověk na světě se k vám bude chovat jako vlastní bratr. Miliardy lidí, kteří budou o vás mít starost, projevovat vám lásku a vyžadovat vaši účast. Miliardy lidí chtivých s vámi láskyplně spolupracovat. Copak to není děsivá představa? Jedna jediná žena chtivá lásky a empatie je pro muže často víc, než dokáže unést. Pokud je tomu naopak, kufr za dveřmi je tím mírnějším řešením. Jak dlouho se ještě necháme obluzovat universalismem liberálních hodnot, tím opiem lidu propadlého otroctví odcizeného ekonomismu a konzumu? Je nanejvýš obezřetné obrnit se proti abstraktním pojmům jako láska, altruismus, úcta k životu, tolerance, solidarita, dobročinný účel. Mír a svoboda mohou být vykoupeny pouze vůlí k odporu proti všem silám, které se snaží člověka využít a zotročit. Každý odpor je potom věcí krve vroucí za hrdost, čest a nezávislost pokrevního svazku. Je nutné dát za pravdu každému národoveckému hnutí, které cítí respekt k životní skutečnosti a přirozeným sklonům člověka. Je-li snahou současné universální moci postavené na vlastnictví zdrojů globálního světa učinit z lidí chovné vepře bez vůle, duchovní síly a identity, a při uvážení faktu, že se jí to v převažující míře podařilo, jaké možnosti odporu nám ještě zbývají? Čím se můžeme postavit proti drtivé materiální i silové převaze mocenských a ideových korporací? Vítám každý projev aktivismu, jímž se demonstruje vůle k odporu v dosud malých skupinkách statečných mužů, byť se jejich zaměření někdy míjí s podstatou společenského zla. Buďme vděčni za tu mladou krev, která se snaží hájit ideál národa a životaschopné síly pokrevního svazku. Pokud však mohu radit všem, kdo se rozhodli bojovat za své svaté právo na přirozený život v souladu s potřebami jedince, národa a organického společenství, nesnažte se obracet proti následkům patologického stavu společnosti, která ztratila sebezáchovnou vitalitu, ale hleďte učinit sami ze sebe neporazitelné ochránce důstojného života a rodu tím, že takový život budete žít a stejně mocný rod sami založíte. Proti současné vládě plutokracie se nelze postavit přímou silou ani politickou cestou. Nemá smysl zakládat strany a chtít uspět ve volbách. Takový úspěch není možný, protože většina voličů je dnes zmanipulovaná ideologií politické korektnosti a vytváří masu vymytých mozků. Současné politické strany a sdělovací prostředky ovládané globálními korporacemi vám k voličům stejně neotevřou cestu. První, co pro svůj záměr musíte udělat, je zmocnit se legálními prostředky země, k níž máte svaté právo jako ke své domovině. Zmocnit se země znamená vytvořit dostatečně velké a semknuté společenství, kterým tuto zemi začnete osídlovat, zaplňovat vlastními potomky, přivlastňovat si další a další území a hájit je před pronikáním cizáků i před totalitní mocí současného státu. Jde o to, abyste na takto přisvojeném území začali žít podle vlastních představ a pravidel, která si sami stanovíte, bez ohledu na zákony

102

nadřazeného státu. Podobně probíhá osídlování Evropy muslimskými etniky, přičemž jako cizinci to mají těžší. Komu by se zdálo, že zde navrhuji založení státu ve státě, hluboce se mýlí. Opravdu svobodná společnost nebrání žádnému vnitřnímu společenství, aby si žilo podle svých představ o spravedlivém životě a podle svého svědomí či vyznání, pokud se nejedná o invazi etnicky a kulturně cizorodých migrantů. Řád takového společenství je potom organickým uspořádáním, které podporuje vztahy vzájemnosti ve prospěch celku. To nemá nic společného s totalitou moci, protože řád funkčního společenství musí být podpořen jednotným morálním přesvědčením a přijat všemi členy, jinak by se společenství nutně rozpadlo. Naopak moderní právní stát představuje totalitní moc zákonů, jimiž jsou stanoveny rovnostářské podmínky života pro všechny lidi bez rozdílu a bez ohledu na jejich přání či duchovní potřeby. Důsledkem takové totality moci je společnost rozpadlá do atomizovaných struktur postrádajících smysl pro vzájemnost. Snahou zákonodárců je potom v rozvrácené a morálně upadlé mase lidí směřující k chaosu a k anarchii nastolit násilím pořádek a sociální smír. Nikoliv řád a harmonii. Tyto hodnoty musejí vycházet s přirozeného soužití, z reálného života pospolitosti, pro níž jsou určující tradice a kultura jednání i smýšlení. Zákony takových pospolitostí nejsou vynášeny shora, nýbrž jako zvykové právo přebírány přirozenými autoritami a vůdci společenství. Trvám proto na tom, oslovení národovci, že vytvoření autonomních rodových společenství odpoutaných od totalitní moci liberálního státu je pravou cestou ke svobodě a k obnovení národní identity. Pokud váš rod bude dostatečně početný a ve svém středu bude mít dostatečně zdatné a statečné muže, žádné armády ani policejní složky vám v tom nezabrání. Těžko by se jim podařilo zdůvodnit genocidu či vyhnání velkého počtu rodin z jejich legálně nabytého území, na němž si jen žijí po svém a nikomu cizímu do jeho věcí nezasahují. Jak si toto území získáte, zda si ho koupíte či přesvědčíte jeho vlastníky ke spolupráci, je už vaše věc, stanete se ale příkladem pro mnohá další autonomní společenství, která nakonec vytvoří základ nového národa, za jehož ideály bojujete. Pokud získáte převahu v nějaké obci, můžete si prosadit do jejího vedení vlastního starostu. Ten nakonec celou obec převede pod vaši moc a vůli. Tím budete mít možnost ovlivňovat i chování podnikatelských subjektů v regionu a způsob využití obecních prostředků či přírodních zdrojů. Co je však nutné k tomu, aby se z vás stal zárodek sebevědomého národa a aby vaše společenství byla soudržná a dostatečně silná? Musíte se odlišit od ostatních lidí zmanipulovaných vulgárním primitivismem politické korektnosti především ve způsobu myšlení, v duchovním založení a hierarchii hodnot. Dále musíte zavést přirozený a kulturně udržitelný způsob života. První vyžaduje dát všem lidem vědomí společných hodnot jako boží zákon, dát svým lidem nový a jednotný řád. Druhá podmínka zavádí nutnou vládu mužů ve formě patriarchálního kmene, v němž se ženy starají o domácí krb a plní své tradiční role matek ve prospěch celku. Nelze si představit soudržné společenství, v němž vládnou ženy společně s muži rukou nerozdílnou. Takové pospolitní svazky nikdy neexistovaly a nikdy existovat nebudou. Bylo by naivní věřit v opak. Feminizace společnosti jednoznačně vede k rozpadu nejen celých rodů a pospolitostí, ale i k rozpadu základní rodiny jako poslední formy lidské soudržnosti. Je nutné mít na paměti toto: Kardinální požadavek pro udržitelnost každého autonomního společenství je rozloučit se s moderním pojetím rovnosti, rovnoprávnosti a individuální svobody člověka. Řád, jenž bude tvořit pevné pilíře vašeho svazku, řád, který musíte nutně vytvořit pro 103

uchování vaší nedotknutelnosti a síly dané nerozbornou vůlí k moci, nuže takový řád nemůže být rovnostářský ani skomírat v primitivní demokracii a svévoli názoru nezařazených jedinců. Vše v přírodě i v člověku je postaveno na nerovnosti, každý řád je vytvořením jednoty v nerovnosti, jednoty krve a pokrevního svazku. Teprve skrze takový řád lze stanovit etické normy pro svobodný život a pravidla lidského jednání. Takový řád, hierarchický řád, patriarchální řád, to je to, co musíte mít před sebou jako úkol. Nepochybujte o tom, že hlavní nerovnost mezi lidmi je dána nerovností pohlaví. Každé smysluplné společenství vychovává chlapce k mužným a dívky k ženským hodnotám a vlastnostem. Mužné vlastnosti vedou k vytvoření pevného řádu a k jeho obraně, ženské vlastnosti do něho vnášejí jemnost, smířlivost a toleranci, svým způsobem ho tak rozmělňují. Mužnými vlastnostmi jsou statečnost, neohroženost, zásadovost, spolehlivost, rozumnost, čestnost, spravedlivost. Ženy představují živel smířlivosti, zjemňování, benevolence, soucitu proti morální tvrdosti, vnášejí do řádu určitou volnost a právo na selhání, jsou nositelky odpuštění, pokory a naděje. Jejich působení má v důsledku rozrušující tendenci, která má svůj význam i hodnotu, pokud je udržována v mezích mužským imperativem a vyšší mocí. Pouze taková moc odolá všem vnějším nepřátelům, včetně současné státní mašinérie rozemílání pravé lidskosti do individualistické a zženštilé břečky bezmoci. Jen do toho, vy praporečníci nové budoucnosti národa, vy pionýři ozdravného kmene hodného následování. Jednou získáte zpět svoji zemi a založíte skutečně svobodná společenství, jednou dokážete obstát nezávisle jako autonomní síla schopná si svépomocí vydobýt svůj chléb z vlastní země, kterou sami obděláte, vytvoříte tak novou kulturu pro všechny. Půjde rozhodně o tisíckrát záslužnější, smysluplnější a statečnější čin, než bít cikány či muslimy a stavět se na odpor šikům policejních jednotek.

Ruská třetí cesta Západní civilizace trpí těžkou chorobou. Původcem jejího onemocnění je liberální pandemie napadající centrální nervový systém většiny lidí a paralyzující jejich schopnost rozumět vlastnímu bytí i sama sobě. Ztráta společenského vědomí a lidské identity představuje nejtěžší symptom nákazy a má za následek, že se většina lidí chová zmateně, podléhá sklíčenosti a tápe v existenciální nejistotě. V lepším případě propadá tělesnosti a utápí se ve fyzických žádostech. Sex, ukájení chtíčů všeho druhu, honba za adrenalinovými prožitky, povrchní zábava, útěk od problematizujících myšlenek a popření odpovědnosti za krizové jevy je jediný recept, jak zůstat v pohodě a v dobré míře. Epidemické šíření liberální nevolnosti a tržních vztahů na východ vyvolává konflikt civilizací, při němž se nekřesťansky sekularizovaný ne-řád a vulgární materialismus západu střetává s radikálním odporem náboženského cítění a fanatickým sebeobětováním muslimského světa. Alespoň tak se celý konflikt jeví z pohledu militantní politiky USA a jejich snaživých nohsledů v tažení proti terorismu. Podobným způsobem bipolárně vyhrocený názor ovšem nedává zahlédnout, že na východě existuje ještě jiná síla nabývající právě dnes nového významu, síla, jejíž snaha o geopolitické směřování Evropy může znamenat třetí cestu. Tou silou je Rusko a jeho pravoslavný patriarchát. Národ bez duše

104

Je-li vlastním zdrojem lidskosti duše, znamená to, že charakter národa určuje jeho duchovní rozměr, kulturní vyspělost, v níž duchovní hodnoty převažují nad hodnotami materiálními. Západní nadcivilizace svůj duchovní obsah dávno ztratila, otázka zní, zda ho ve své liberálně demokratické formě vůbec někdy měla, zda lze mluvit o nějaké kultuře po té, co se vymanila s lůna katolické církve a sekularizovala do podoby racionálně tržní burzy otrocké existence lidského individua. Pravoslavná Rus žila ještě po většinu devatenáctého století v podmínkách nevolnictví. Bohatí i střední statkáři společně s tradičními aristokraty vlastnili nejen pozemky a polnosti, ale i rolníky, kteří jejich půdu obdělávali. Míra bohatství nebyla vyjádřena počtem hektarů vlastněné půdy, nýbrž počtem duší, které tito příslušníci svobodného stavu měli na starosti. Přitom se jednalo o skutečnou starost spojenou s odpovědností i soucitem, tak jako otec přistupuje k členům svojí široké rodiny. Vždy samozřejmě existovali dobří a špatní otcové. Přesto tento patriarchální vztah vytvářel smysluplnou i duchovně podloženou hierarchii ve společnosti a nutno ho považovat za veskrze lidský. Naopak liberálně tržní systém moderní doby vytrhl poddaného rolníka z rodinné pospolitosti a učinil z něj položku disponibilní zásoby, lidský a nákladný zdroj, materiální jednotku, s níž buržoazní kapitalista nemá žádný lidský vztah ani slitování. Člověk se stal součástí obchodní směny, pro níž jediným kritériem hodnoty je jeho výkon a použitelná síla. Při poklesu těchto hodnot je propuštěn, odložen jako vytěžená surovina bez obchodního užitku. Rusko není hrozba Jaké nepochopení čiší z úst těch, kdo považují Rusko za hrozbu svobody! Jediným argumentem je špatná zkušenost, kterou si s sebou neseme z dob totalitního režimu bývalého komunistického mocenského bloku, jehož jsme byli více než aktivní součástí. Přitom pokud někdo pocítil na vlastní kůži nejhorší utrpení vzešlé z komunistické totality, byli to právě Rusové. Jak je možné, že zrůdná tvář komunismu získala živnou půdu právě v Rusku? Odpověď je nečekaná: Ruský národ v době, kdy se formovaly západní liberální ideje svobody, pokroku a demokracie, nebyl na takový posun v myšlení lidí vůbec připraven. Ruská cesta liberalismu má svoji tragickou podobu, a připomíná více zradu na ideálu humánní lidské pospolitosti, než novou hodnotu spravedlivého uspořádání lidských vztahů. Západní liberalismus se v Rusku přetavil na spiknutí nízkých živlů podpořený sklony střední třídy k humanistickému sentimentu, jímž se pravoslavné srdce ruského člověka nechalo omámit. Rusko nemělo v té době žádný revolučně naladěný proletariát, natož pak filosofickou elitu, která by dokázala liberální ideje alespoň srozumitelně artikulovat. Liberální étos v Rusku byl nesen ústy pomatených studentů, synků zchudlých statkářů a znuděných aristokratů. Ruská revoluce vzešla ze zahálčivosti samolibé holoty, z řevnivé nedůtklivosti slaboduchých rozumářů žijících z milosti jejich patriarchálních chlebodárců. Připomeňme si v této souvislosti literární dílo největšího ruského, ale i světového, spisovatele, který byl přímým svědkem událostí v Rusku v druhé polovině devatenáctého století a podal o něm barvité svědectví ve svém románu „Běsi“. Jeho jméno je Fjodor Michajlovič Dostojevskij. Liberální běsi

105

Těžko najdeme výstižnější vyjádření liberálního kvasu v Rusku, jímž Dostojevskij odhaluje pravé podhoubí, na němž zrály ony pokrokářské myšlenky „universální všelidské sociální republiky a harmonie“. Cituji: „V nejistých dobách otřesů a přechodů se vždy a všude objevují všelijaké elementy. Nemluvím o takzvaných „pokrokářích“, kteří spěchávají vždy přede všemi (to je jejich hlavní starost), i když při tom sledují docela hloupý, přece však více či méně určitý cíl. Ne, mluvím jen o lůze. Tato lůza vstává v každé přechodné době, je v každé společnosti, a nejenže nemá žádný cíl, ale nemá ani stín myšlenky a vyjadřuje jen velmi energicky neklid a netrpělivost. Přitom tato lůza, aniž si to uvědomuje, upadne skoro vždy pod komando oné malé skupiny „pokrokářů“, kteří pracují s určitým cílem, a tato skupinka vede všechen tento plevel, kam je jí libo, netvoří-li ji ovšem svrchovaní idioti, což se ostatně taky stává.“ Konec citátu V dalších úvahách se Dostojevskij zabývá otázkou, jak je možné, že nejsolidnější hlavy tisícileté Rusi se mohly dopustit takového přehlédnutí a dát lůze tak neuvěřitelný prostor k tomu, aby se začala ve svých liberálních proklamacích roztahovat. Cituji: „A přece nabyli náhle nejnicotnější lidé převahy, začali nahlas kritizovat všechny posvátné věci, kdežto dříve se neopovažovali ani ústa otevřít. Přední pak lidé, kteří až dotud tak šťastně drželi otěže, začali je najednou poslouchat a sami mlčeli, ba mnozí je dokonce svým pochechtáváním zcela hanebně povzbuzovali...statkáři, židáčkové s melancholickým, ale nadutým úsměvem, posměváčci, básníci, kteří místo směru a talentu ukazovali namaštěné boty a kazajky bez rukávů, majoři a plukovníci, kteří se smáli nesmyslnosti svého povolání a byli ochotni za rubl ihned složit zbraně a upíchnout se jako úředníčci u železnice, generálové, kteří přeběhli k advokacii, pokrokářsky vzdělaní komisionáři, kramáři, nesčetní seminaristé, ženy, reprezentující ženskou otázku – to vše se u nás najednou úplně zmocnilo vlády – a nad kým? Nad klubem, nad ctihodnými hodnostáři, nad generály s dřevěnýma nohama, nad naší velmi přísnou a zcela nepřístupnou dámskou společností.“ Konec citátu. Nová spravedlnost Důsledek byl ovšem tragický. Velká říjnová revoluce smetla vše, čím se Rusko dosud vyznačovalo jako „velká rodina stmelená širokostí ruského srdce a pravoslavným cítěním“. Běda, despocie samozvaných spiklenců „nové sociální spravedlnosti“ slavila vítězství. Pokud bychom odhlédli od zvěrstev a masakrů, jaké tato liberální ruská cesta přinesla, zní až úsměvně a neuvěřitelně teze jednoho z členů revolučního kroužku, v němž se vláda vůdců liberální lůzy podle svědectví Dostojevského formovala. Cituji: „...Pan Šigalev je příliš vážně zahloubán do své úlohy a přitom je to člověk až příliš skromný. Jeho knihu znám. Navrhuje jako konečné rozřešení otázky rozdělit lidstvo na dvě nestejné části. Desetina dostane osobní svobodu a neobmezenou moc nad ostatními devíti desetinami. Ty pak musí ztratit svou osobnost, stát se jakýmsi stádem a při neobmezené poslušnosti dosáhnout řadou přerodů prvotní nevinnosti, čehosi jako prvotního ráje, třebaže ostatně budou i pracovat. Opatření navrhovaná autorem k tomu, aby bylo devět desetin lidstva zbaveno vůle a přetvořeno pomocí převýchovy celých generací v stádo, jsou velmi pozoruhodná, jsou založena na faktech z přírody a velmi logická.“ Konec citátu. Úsměvné myšlenky samolibých tupců? Ó nikoliv! Sic socialistická revoluce v Rusku po krátkých sedmdesáti letech zkrachovala, náš nový západní liberálně demokratický režim z takových idejí „vzkvétá“, až z toho běhá mráz po zádech. Nejsme právě dnes v naší západní civilizaci na prahu onoho prvotního ráje? Nevyrostla nám dokonalá desetina jedině svobodných oligarchů – vládců, kteří 106

ze zbývajících devíti desetin populace postupně manipulací, politicky korektní převýchovou a despocií zákonů moderních států učinila otrocké stádo bez vůle a osobnosti? Cíle jsou stejné, jen metody a způsoby realizace jsou mnohem a mnohem dokonalejší. Dnes nejde o naivní pokrokářství, nýbrž o slovy „technologicky vyspělý proces“ přerodu na otrokářský globální řád budovaný na universálních principech „volného trhu“ a „individuální svobody“ člověka. Malodušné instinkty Z pohledu dnešního člověka křtěného liberálními hesly rovnoprávnosti a plytké svobody užívat si konzumních vymožeností podle vlastní libosti (nic víc už ale ne!) je možná těžko představitelné, jak se v počátcích pokrokového hnutí chytli liberální myšlenky lidé vrtošiví, potměšilí, zahálčiví, lidé, jimž maloměšťácká zatrpklost a nedostatek velkodušnosti, pravé ruské velkodušnosti, dávala předpoklad ke spikleneckému odporu proti tradiční stavovské hierarchii, v níž nenacházeli cestu na vrchol. Tito studenti a intelektuálové, ateisté, zastánci vulgárního materialismu, neváhali využít těch nejšpinavějších prostředků k tomu, aby se pomstili nenáviděné aristokratické elitě, jíž ve své řevnivosti pohrdali pro její povýšenost. Neváhali udávat ani své soudruhy, jimž anarchistický teror a špinavé spiklenecké praktiky začaly být proti srsti a chtěli ze své účasti na společensky rozkladném proudu vystoupit. Nejlépe to vystihuje Dostojevskij slovy románové postavy stárnoucího, nadutého a cynického spisovatele Karmazinova, ztělesňující tehdejší literární ikonu Ivana Sergejeviče Turgeněva. Cituji: „Pokud vím a mohu soudit, podstata ruské revoluční myšlenky je v tom, že popírá čest. Pro Rusa je čest jen zbytečným břemenem. Otevřeným „právem na bezectnost“ je možno Rusa nejspíš strhnout.“ Konec citátu. Proti tomu zní jako záchvěv svědomí sžírajícího nejskrytější hlubiny nitra výkřik stárnoucího intelektuála Štěpana Trofimoviče Verchovenského, jehož osud a bolestné procitání z naivních ideálů nové společnosti prolíná celým románem - jeho podiv i odpor nad tím, jak mohl někomu takovému, jako je Karmazinov, dávat ve svém naivním zrání hlas. Cituji: „Budu vypravovat o tom podlém otroku, o tom smrdutém lotrovském lokaji, který první vystoupí s nůžkami v rukou na žebřík a rozřízne božskou tvář velikého ideálu ve jménu rovnosti, závisti a....zažívání.“ Konec citátu. Jinak už mluví syn Štěpana Trofimoviče, zanícený liberál a revoluční vůdce, když svým cynickým šklebem doznává svoje „Šigalevovské názory“ o lidově demokratickém uspořádání v novém státě. Cituji: „Každý člen spolku slídí za druhým a má povinnost udávat. Každý patří všem a všichni každému. Všichni jsou otroky a v otroctví jsou si rovni. V krajních případech možno pracovat i osočením a vraždou, ale hlavní věc je rovnost. Především se sníží úroveň vzdělání, věd a talentů. Vysoká úroveň věd a talentů je přístupna jen vyšším schopnostem, není však třeba vyšších schopností! Schopnější vždy víc rozkládali, než přinášeli užitku – budou vyhnáni nebo popraveni. Ciceronovi se vyřízne jazyk, Koperníkovi se vypíchnou oči, Shakespeara ukamenují...Otroci si musí být rovni: bez despotismu nebylo ještě nikdy ani svobody, ani rovnosti, ale ve stádě musí být rovnost...Není třeba vzdělání, dost vědy! I bez vědy materiál stačí na tisíc let. Ale je třeba organizovat poslušenství. Touha po vzdělání je už touhou aristokratickou. Přijde rodina nebo láska – a už vznikne touha po majetku. Vyleptáme tuhle touhu: pustíme ze řetězu pijáctví, klepařství, udavačství, pustíme ze řetězu neslýchanou zkaženost, udusíme každého génia v kolébce. Uvedeme všechno na jednoho jmenovatele, bude úplná rovnost. „Vyučili jsme se řemeslu a jsme poctiví lidé, nic jiného nepotřebujeme“ – to je nedávná odpověď

107

anglických dělníků. Nezbytné je jen to, co je nezbytné, to je ode dneška heslo zeměkoule.“ Konec citátu.

Svět podle Dostojevského Při dnešní frazeologii a všem dobře známé vyprázdněnosti politického jazyka plného vyčpělých klišé lze jen těžko docenit hloubku myšlenky podloženou duší i cítěním člověka, jeho životním osudem i příběhem, jehož Dostojevskij tak mistrně užívá coby nosného základu veškerého poznání pravé podstaty života, toho života, jemuž vyšší význam zůstává skryt - přec jeho smysl se odhaluje dotykem prozřetelnosti, vlastním přitakáním životu, který nabývá ryze konzervativního modu, etické zkušenosti vzešlé z prožitku krásna, z estetiky lidství podložené symbolem, mystickým pocitem, božským nazřením, nikoliv kalkulem či chladným záměrem rozumu. Zosobnění sama sebe vložil Dostojevskij do poněkud nezřetelné až stínové postavy Šatova, nevolnického propuštěnce, který se například k otázce ateismu vyjadřuje bez obalu. Cituji: „Ruský ateismus nepřekročil nikdy hranici slovních hříček...pochází z lokajského způsobu myšlení...Je v tom také nenávist. Byly by (rozumí se libertariáni) první strašně nešťastní, kdyby se Rus náhle nějak přeměnila, třeba podle jejich, a stala najednou nějakým způsobem zemí nesmírně bohatou a šťastnou. Neměli by pak koho nenávidět, na koho plivat, čemu se posmívat. Je tu jen nekonečná zvířecí nenávist k Rusku, která se zažrala do organismu...“ Konec citátu. Snad právě ona pevná a poněkud přeceněná víra v nekonečnou boží prozřetelnost a hloubku ruského pravoslaví otevřela prostor temným silám, jimiž se Rusko nechalo vmanévrovat do spárů socialistické revoluce. Je ovšem namístě věřit, že okamžik procitnutí ruské duše v podmínkách světového kapitalismu, s nímž Rusové dosud neměli valnou zkušenost, dá vzniknout nové, výše zmíněné třetí cestě, která už bude prozíravější a dokáže se postavit na odpor liberálně demokratickému marasmu západního světa. Národní princip Dopřejme však ještě jednou sluchu Šatovu, onomu dvojníku samotného velkého spisovatele z románu „Běsi“, když vede polemiku s aristokratickým synkem Stavroginem (představujícím ruského revolucionáře Bakunina) o smyslu světového hnutí za lepší a liberálně spravedlivější svět. Cituji: „Ateista nemůže být Rusem. Kdo není pravoslavný, nemůže být Rusem. Římský katolicismus není už křesťanstvím. Řím hlásal Krista, který podlehl třetímu pokušení ďáblovu. Katolictví, které rozhlásilo po celém světě, že Kristus nemůže na zemi existovat bez pozemského království, právě už tím povolalo Antikrista a tak zničilo veškeren západní svět....Ani jeden národ ještě nezaložil svůj život na principu vědy a rozumu; v dějinách není ani jeden takový případ, leda snad na chvilku, z hlouposti. Rozum a věda hrály v životě národů vždy jen roli druhořadou a služebnou, a tu budou taky hrát až do skonání věků. Národové se formují a pohybují silou jinou, silou vládnoucí a velitelskou, jejíž původ je neznámý a nevysvětlitelný. Tato síla je silou neuhasitelné touhy dorazit do konce a zároveň tento konec popírající. Je to síla nepřetržitého přitakávání životu a popírání smrti. Je to duch života, jak říká Písmo, „řeky vody živé“, jejichž vyschnutím tolik hrozí Apokalypsa. Je to princip estetický, říkají filosofové a identifikují jej s principem mravním. Cílem všeho národního pohybu v každém národě a v každém 108

období jeho existence je jedině hledání Boha, vlastního Boha, právě jen svého, a víra v něho jako v Boha jediného pravého. Bůh je syntetická osobnost celého národa, pojatého od jeho počátku do konce. Ještě nikdy se nestalo, aby všichni nebo mnozí národové měli společného Boha, vždy měl každý Boha zvláštního. Je příznakem rozkladu národů, když začínají mít bohy společné. Čím silnější je národ, tím osobitější je jeho Bůh. Ještě nikdy neexistoval národ bez náboženství, to jest bez pojetí dobra a zla. Každý národ má své vlastní pojetí dobra a zla. Když pojetí zla a dobra začíná být u mnoha národů společné, národové vymírají a začíná se stírat a mizet i sám rozdíl mezi dobrem a zlem. Nikdy nebyl rozum s to definovat zlo a dobro, dokonce ani oddělit zlo od dobra, třeba jen přibližně. Rozum je naopak vždy hanebně a žalostně směšoval, věda pak dávala řešení v podobě ran pěstí. V tom vynikala zvlášť polověda, nejstarší bič lidstva, neznámý až do tohoto století, horší než mor, hlad a války. Polověda je despotou, jakého až dosud ještě nikdy nebylo. Despotou, který má své kněze i otroky, despotou, před nímž se vše sklonilo s pověrčivostí a láskou dosud netušenou, před nímž se chvěje i sama věda a hanebně nad tím přimhuřuje oči. Národ – to je tělo Boha. Bohem zvítězí a vyžene ze světa všechny ostatní bohy. Tak věřili všichni od počátku věků, aspoň všichni velcí národové, všichni aspoň poněkud významní, všichni, kteří stáli v čele lidstva. Faktům nelze odporovat. Židé žili jen kvůli tomu, aby se dočkali pravého Boha a zanechali pravého Boha světu. Řekové zbožštili přírodu a odkázali světu svoje náboženství, to jest filosofii a umění. Řím zbožštil národ ve státě a zanechal národům stát. Dnes jediný národ je „bohonosný“ – a to je národ ruský. Věřím v Rus, věřím v její pravoslaví…” Konec citátu. Katolicismus a pravoslaví Nevím, jak zřetelně z uvedeného citátu vyplývá úloha katolické církve při přeměně tradiční křesťanské Evropy v liberální společenství moderních států. Snad je dost rozumět tomu, nakolik výraz „světské království“ vyjadřuje dvojkolejnost katolicismu v jeho snaze o nadvládu nad světem. Spojení katolické církve s mocí světskou, idea dvou pilířů Evropy vyjadřující vládu víry a meče, odklon od jediné spásné role božího království k nastolení nového společenského řádu na zemi, ruku v ruce se silnou třídou vyvolených vládců, nuže tento autoritativní, utrhačný a ryze světský rys katolicismu přivedl křesťanskou Evropu k totalitním režimům mnohem dokonalejším, mnohem životaschopnějším, než byl despotismus ruské revoluce. Jeho vrcholem je současná plutokracie celého euroatlantického společenství. A není nic na tom, že katolická církev během sekularizace a rozmachu trhové dekadence ve svém vlastním prostoru již duchovní království ztratila. Zuby nehty se drží alespoň triviálních dogmat „bratrství v Kristu“ a především svojí těžce hájené světské zahrádky, která jí byla vymezena jako existenční příděl v rámci parcelace hmotného bohatství z titulu zákonných opatření moderního státu a jeho přerozdělování potřebným. Její neschopnost účinně promluvit do globálního nihilismu a sjednat nápravu upadající morálky i kultury je očividná. Pravoslavný patriarchát se naopak od světských věcí distancoval tak, jak to odpovídá původním ideálům křesťanství, a tím nebyl dost silný, aby dokázal čelit nelidskému materialismu přicházejícímu ze západu. Pravoslavná církev se nespojila s ruskou aristokracií na podporu nové buržoazie, nepřizpůsobila se jako slizký a zchytralý had liberálnímu proudu v myšlení lidí, aby dala vzniknout kapitalismu a parlamentní demokracii. Trvala na svém pohrdání světskými statky a tím umožnila, že ruská aristokracie ve svém boji proti lůze trestuhodně selhala. Jen tak mohl vzniknout leninský Svaz sovětských socialistických republik a následná etapa komunistického běsu, jímž právě Rusko nejvíce utrpělo. 109

Naděje ruského národa Jestliže Dostojevskij mluví o ruském národu jako „bohonosném“, má mimo jiné na mysli posílení jeho sebevědomí, jeho duchovní tradici, která chátrá přílišnou pokorou a skromností ruského lidu. Ten nikdy naproti západním mocnostem neměl snahu po světovládě, nikdy netoužil poroučet druhým národům, pokud oni sami nehledali pod jeho křídly ochranu. Ruská povaha je prosta povýšenosti a nadřazenosti, a nedávný socialistický výstřelek s tím nemá nic společného. V tom se ruský démos jeví slabý až nicotný, ve své zádumčivé a melancholické přecitlivělosti, s níž „svatá Rus ze všeho nejméně je schopna něčemu čelit“. Přitom těžko hledat na mapě světa jiný národ, jehož bohatství země, kultury i historie by mu dávalo tolik důvodů činit si nárok na světové prvenství. Jak zlovolné, nechápavé a proradné jsou všechny apely, které míří varovným prstem na Ruskou hrozbu válečné expanze a vyvolávají rusofobní nálady. Jediná opravdu vážná hrozba doutná za vlnami Atlantiku, čpí z amerického opojení silou a neuměřené industrie, z amerického nedostatku národní identity, s níž hlásá globální světový řád pod taktovkou oligarchů a dravčí mentality. Pokud Amerika něco opravdu postrádá, tak je to její vlastní kultura, její těžce nabyté a staletími hájené hodnoty, a strach ze ztráty národního svébytnosti, kterou vlastně vůbec nikdy neměla. Pokud existuje nějaká reálná naděje na uzdravení naší nemocné civilizace, hledejme ji na druhé straně, na východě, v třetí cestě, která se nám může otevřít ve slovanském náručí pravoslavné víry a tradičního patriarchátu, v dosud vstřícné, velkodušné a neumírající svaté Rusi. Snad nepodlehne, tak jako jiné národy Evropy (náš český nevyjímaje), zničujícímu tlaku liberálně demokratického šílenství, jeho materiální zbytnělosti a rozežranosti, jeho nelidské ignoranci ke všemu, čím se lidský život zušlechťuje a sílí i pro doby nedostatku. Snad bude žít i dál pod symboly porozumění a významu rodinné pospolitosti, s mužným nadhledem i citem pravých otců národa, a to i přes hloupé a běsnící intriky, jimiž se jí západ snaží obklíčit pohrdáním, nenávistí a sevřít raketovým štítem. Snad se proti nám nebude nucena zatvrdit, jak bychom si podle naší slepé zaujatosti zasloužili. Leč pokud tak přesto udělá, nebude to z nadutosti, nebude to navždy, její srdce je na to příliš široké.

Etno-nacionalismus a otázky identity Otázka národa a národní identity se pomalu stává problémem, který doznává stále větší míry nepochopení, než by se mohlo na první pohled zdát. Národ, národní zájem, co to vlastně je? Vše, čím se utváří národní vědomí, má málo společného se současným rozdělením moci v národních státech. Národ má ve svém základu slovo rod. Rod, jako genetický fenomén, se utváří rozmnožováním a sdílením pokrevního svazku. Smyslem rodového společenství je zachování rodu a jeho existence v pevné solidaritě všech jeho členů. Národ bez kmenové hierarchie a sounáležitosti založené na pokrevní příbuznosti je vágní pojem opřený pouze o spojitosti jazyka. Co zbylo z národní identity Římanů po té, co rozvinuli svoje mocenské ambice do rozměru světového impéria? Kam se podělo jejich národní cítění, kam zmizel jejich rodný jazyk, když se latina stala jazykem akademického popisu světa? Má snad Ital, Sicilián nebo Chorvat něco společného s cítěním 110

Římana, přestože se nachází v bývalém srdci Říma? Rodová linie etnika spojeného jednou kulturou a jednou mocí vždy byla nesena vládnoucími patricijskými rody a plebejci, kteří s nimi sdíleli jeden osud. Klasický monarcha z dob feudalismu vládl v čele uskupení lenních pánů, s nimiž často sdílel pokrevní příbuznost. Ovládnutí země cizáky obvykle znamenalo podřízenost cizí, pokrevně odlišné linii, jejíž rod měl původ i zakotvení v jiném teritoriu zemské příslušnosti. Konec feudalismu a triumf myšlenky svobodného jedince našel uskutečnění v novém státě postaveném na národní soudržnosti. Kde se však v uspořádání moderního národního státu nachází pokrevní znaky rodové příslušnosti? Tyto státy byly vykonstruovány na základě geopolitické mapy územní celistvosti s prvkem převládajícího jazyka a sdružovaly různá rodová uskupení bez ohledu na jejich kulturní zájem, vyznání i etnický původ. Pojem etnikum má velice specifické založení a jeho kořen je zřejmě spojen s pojmem rasy a její genetické variace. Je myslím nesprávné ztotožňovat otázky etnika s kulturními statky jako takovými. Je jistě mnoho různých kultur zahrnujících příslušníky stejného etnika a stejně tak existují kultury sdružující různá etnika ve vzájemném sdílení kultů i duchovních hodnot. Je-li tedy idea národa spojena s vědomím rodu a rodové příslušnosti, nemusí již národní stát mít nic společného s rodovým příbuzenstvím lidí v něm. Naopak umělé vymezení kulturního dědictví národního státu na čistě jazykovém základě vytváří společnost, v níž se rodové i kultovní tradice ubírají samostatnou cestou. Není potom nic divného, když v různých oblastech národního státu vznikají krajová a etnicky diferencovaná společenství, v nichž se i původní jazyk mění v nářečí nebo dokonce začne převládat jazyk naprosto cizí. Vznik sub-národních menšin odpovídá rodovým svazkům kraje i způsobu života, jaký vedou. Pokud bychom dosah moderního státu chtěli chápat ve smyslu jeho etno-nacionalistické čistoty, museli bychom se smířit s tím, že politická mapa těchto států se bude měnit z generace na generaci. Proč by například Chodové, Hanáci nebo Slezané nemohli vytvořit samostatný stát vedle Čechů. Jak by ale toto uspořádání vypadalo po té, co by na území Slezska nabyla převahy přistěhovalecká komunita muslimů pocházejících třeba z Čečenska? Naprosto odlišně začneme chápat smysl politického vymezení státu, pokud obrátíme zřetel čistě ke kulturním zdrojům a odhlédneme od rodových či etnických kořenů. Co má na mysli americký prezident, když řekne: Otevíráme se národům, které s námi sdílejí společné hodnoty? Jistě nemíní hodnoty etno-nacionalistické, nýbrž hodnoty kulturní. Přitom mluví o demokracii, svobodě, volném trhu a křesťanské civilizaci. Ponechme stranou otázku, nakolik jsou tyto hodnoty výrazem relevantní kultury. Podle mne mají ke kulturní orientaci lidí na hony daleko. Přesto je jasně vidět, že kulturní pojetí národa je zcela něco jiného, než pojetí etno-nacionalistické. Ty dva pojmy prostě nelze směšovat. Velice úzce na toto zmatení pojmů váže pojem multikulturalismus. Tady je třeba říct, že multikulturní stát už nemá nic společného s věcmi kulturní příslušnosti či národní identity. Ve své podstatě by mohl vyjadřovat prostor, v němž lidé postrádají jak kulturní tak národní zakotvení. V takovém prostoru již nejde o příslušnost člověka k něčemu, ale o vládu nad masou odcizených jedinců, které neváže dohromady vůbec nic. Nabízí se potom otázka, jakým směrem se může ubírat společnost postižená vykořeněním všech jedinců z kulturní i pokrevní souvislosti? Jde ještě o nějaký smysluplný vývoj k novým lidským hodnotám nebo jsme svědky totálního úpadku lidskosti? Současné rozbíjení rodiny

111

odůvodněné státní agendou rovných příležitostí, genderové manipulace a antidiskriminační legislativy promlouvá o druhé variantě.

Je nutné si uvědomit, že rodová pospolitost má vždy svoji vnitřní hierarchii, jinak se rozpadá. Stejně tak kulturní jednota velké společnosti může být udržována za podmínky stavovské organizace lidí, kteří se podřizují neměnné hierarchii a přijímají ji za svou. Poslední organizační jednotkou kulturní identity národního státu byla patriarchální rodina, která vykrystalizovala z potřeby uchování pokrevní příbuznosti redukcí kmenového uspořádání na existenčně svébytné buňky tvořících homogenní územní celek dostatečně velký pro potřeby rozvinutého trhu a silnou alokaci národního kapitálu. Rodina jako základ státu je toho jasným výrazem. Společným kulturním jmenovatelem zde byla vyšší universální idea duchovního sjednocení pod spásnou hvězdou křesťanské víry, a to bez ohledu na etnikum. Kultura určitého společenství je dána především tím, co se od jeho členů vyžaduje. A právě ono vyžadování může existovat pouze tehdy, pokud je zde někdo, kdo vyžaduje, a na druhé straně někdo, kdo poslouchá. Znakem každé fungující kultury je proto řád, jednota morální i názorová, jednotné hodnoty a kulty společného uctívání. Jde o znaky, které sice nejsou vždy automaticky sdíleny, ale o které je usilováno všemi prostředky, a to jak prostředky duchovními (výchova, kázání, vzdělávání) tak prostředky mocenskými (zákony, represivní nástroje). Na podkladě uvedených souvislostí je jistě na místě se zamyslet, kde se nachází západní společnost a jaká je možná její další cesta. Není myslím pochyb o tom, že její hodnotový základ nemá charakter ani etno-nacionální ani kulturní. Důsledkem je individualismus, odcizení a ztráta lidské identity. Člověk zde postrádá jakékoliv lidské zakotvení, protože nemá dán kulturní ani rodový kontext, s nímž by se mohl identifikovat a najít v něm orientaci. Jde o působící faktum moderní nadcivilizace, o napětí, které tiká v globálně uchýlených hlavách západního společenství jako načasovaná bomba. Nikdo dnes nedokáže říct, co bude zítra. Neexistuje společné vědomí, neexistuje duchovní vedení, neexistuje pokrevní soudržnost, neexistují ani žádné tradice, které by bylo možné respektovat a na jejich základě vést společnost k vůbec nějakým hodnotám a spravovat její morální stav. Individuální názorová libovůle a otrocká podřízenost materialistickému systému globální reprodukce splynuly v jedno. A je úplně jedno, na jakém principu jsou stanoveny hranice moderních států. Podle mne nezbývá nic jiného, než hledat cestu ke kořenům. A vše začíná u pudů, přičemž základním se zde jeví pud rozmnožovací. Spolčujte se a množte se tak, jak vám bylo od přirozenosti dáno, tak nějak by mohlo znít heslo dne. Vytvářejte zárodky nových rodů a kmenových společenství nezávisle na státní moci. Snažte se tuto státní moc omezovat, příčit se jí, vzdorovat jí, a žít si jednoduše po svém, jak jen to bude možné. Tak mohou postupně vzniknout nová společenství, která budou mít vlastní kulturu, jazyk i cíle. Pouze taková společenství mohou vrátit lidem pocit zázemí a příslušnosti k celku. Přitom nemusejí mít vůbec nic společného s národem, s etnickým původem ani s globálními zájmy oligarchie, natož pak s jejími mocenskými celky ve formě superstátů, či nového světového řádu. Pouze taková společenství budou mít šanci obstát proti globální genocidě lidskosti a vytvořit nový, svůj vlastní, autonomní řád v souladu s přírodou a s niternými potřebami každého z nás být někým a někam patřit.

112

Filosofie Polemika o transhumanismu – setkání první Moderátor: Sešli jsme se, abychom pohovořili o základních a nezodpovězených otázkách dnešní doby: Lze náš svět nazírat objektivně? Pakliže ano, je vědecké poznání cestou k lepšímu světu? Hovořit spolu budou filozof a zástupce České asociace transhumanistů. Na úvod by se ale slušelo říct, co to je transhumanismus? Jak se transhumanismus vlastně definuje? Transhumanista: Transhumanismus je nový způsob pohledu na budoucnost. Základem je předpoklad, že lidský druh ve své současné podobě nepředstavuje konec vývoje ale naopak počátek. Formálně se transhumanismus definuje jako: 1. Intelektuální a kulturní hnutí zdůrazňující možnost, ale také víru, ve zlepšení podmínek lidského života využitím rozumových schopností, které pomocí technologie potlačí proces stárnutí a výrazně zlepší intelektové, fyzické a psychologické schopnosti lidí. 2. Sledování a kritické studium důsledků, příslibů a potenciálních rizik spojených s využíváním vědy, technologie, tvořivosti a dalších způsobů, kterými překonáváme základní lidská omezení. Vědecké objevy a nové technologie nevedou nutně k odcizení člověka svému prostředí ani ke zničení přírody, ale k překonání všech omezení a k otevření se novým a nečekaným podobám lidství, přírody i civilizace. Nové technologie vlastně mění celé směřování a smysl evoluce, a podobného procesu se nemáme proč bát, i když je třeba racionálně a věcně diskutovat o jeho rizicích. Celé hnutí také navazuje na sekulární tradice, které člověka nechápou jako dokonalou a neměnnou bytost vytvořenou bohem, ale jako bytost, která mění svoje prostředí a sama sebe, když se novému prostředí musí také přizpůsobit. Dnešní prostředí i samotné lidské tělo jsou do značné míry propojené s technologiemi, a tento vývoj směřuje k překonání a zmizení rozdílu mezi přirozeným a umělým. Moderátor: Chcete tím říct, že současná věda a technologie svými výsledky mění svět natolik, že uměle vytvořené věci se vlastně stávají novou přirozeností, že vytvářejí novou přírodu? Transhumanista: Lze to tak říci. Transhumanismus je logickým protipólem technoskeptiků, kteří nechtějí připustit, že člověk je součást přírody a tudíž se podílí na její evoluci, že se člověk svým umem a schopnostmi aktivně účastní evolučního vývoje světa. A to je přirozené. Filozof: Má-li být transhumanismus protipólem techno-skeptiků, budiž, žijeme v postmoderní době, která dává prostor libovolnému názoru, avšak jako racionální názor na svět by v žádném případě neměl být nekritický a spojovat technologický rozvoj s evolucí lidstva či snad dokonce světa. Pojem evoluce postavené na rozumu a vyjádřený cílevědomým pokrokem k ideálnímu uspořádání světa, nuže tento pokrok je výrazem filosofické moderny, která věřila, že svět se dá objektivně poznat a že racionální poznání ve spojení s vědeckou metodou a aplikovaným postupy je cesta k lepšímu světu, k jeho zdokonalení ve prospěch člověka. Dnes je už vcelku jasné, že onen vědecko-technický „pokrok“, alespoň jak ho známe, nevytvořil na zemi lepší místo k životu. 113

Dostatečně jasně se rovněž ukazuje, že veškeré zaujetí vědců a tvůrců technologií má účelový charakter, včetně vlastního vědeckého poznání. Neexistuje nic, co by nebylo do jisté míry zatíženo omezeným a subjektivním zájmem každého tvůrčího člověka, jinými slovy tím, co chce a považuje za žádoucí cíl svého snažení. Navíc v oblasti specializace přírodních věd působí převážná většina lidí s dosti jednostranným zaměřením na svůj obor bez pochopení jeho širších dopadů na lidský život. Veškerý technologický rozvoj není nic jiného než strohá a účelová manipulace přírodních sil bez jasného vědomí širokých souvislostí takové manipulace. Technologické výstupy vědeckých disciplín jsou často pouze mechanicky vykonstruovanou hračkou s jistým a často diskutabilním užitkovým potenciálem. S evolucí přírody, pokrokem a hodnotou lidského života a života vůbec nemají sami o sobě nic společného. Teprve způsob jejich užití a jejich význam pro naplnění humanistických ideálů má nějaký smysl. A o tom nerozhodují technologie samotné. O kosmu jako celku, čili o totalitě světa neví současná věda skoro nic, a lze přitom tvrdit, že lidské konečné poznání k ní nikdy nemůže dospět, žádný technologický výdobytek proto nemůže aspirovat na kvalitativně určenou změnu tohoto světa a už vůbec ne na jeho „lepší“ stav. Vše, čím se tyto technologie podepisují na objektivní realitě světa, je hromadění nepořádku a jeho následný úklid s ryze subjektivním významem užitečnosti pro krátkozraké potřeby člověka. Na podstatě světa to vůbec nic nemění. Je proto naprosto naivní se domnívat, že technologický pokrok je nějakým významným hybatelem přírodní evoluce ve smyslu kvalitativního pokroku vpřed. Pouze vedlejší dopady těchto technologií na přírodu mohou mít omezený avšak předem neurčitý význam. Technologie má ryze služebný účel pro potřeby člověka a nikdo jí nikdy nesmí chápat jako účel sám. O tom, co je ve skutečnosti pro lidstvo prospěšné, co určuje jeho lepší nebo horší budoucnost, nelze z pozice technologického rozvoje vůbec rozhodovat. Jediným objektivním arbitrem každého kroku člověka je příroda sama, proto k ní nelze přistupovat jinak, než s nejvyšším respektem a stále se ptát na její reakce a odpovědi a podle nich se zařizovat. Člověk nikdy nemůže přírodu ovládat, protože je jejím naprosto závislým elementem. Vše, čím se dotkne přírody, dotkne se i sám sebe. Proto jediným smysluplným cílem technologického snažení může být pouze vytvoření takových užitkových nástrojů pro potřeby člověka, aby jimi vláda přírody byla dotčena co nejméně. Je hloupé vinit technologii samou o sobě z úpadku života, ale je ještě hloupější chtít po ní, aby život určovala. To je ten největší před-sudek moderní doby. Transhumanista: Dobře, ale nenašel jsem ve Vašem příspěvku ani náznak argumentace, která by potvrzovala poněkud dogmaticky uvedené teze. Ze svého hlediska bych k tomu řekl, že hodnota života je obtížněji zdůvodnitelná než hodnota technologie.

Moderátor: Dovolím si, pánové, vás zmírnit v označování svého oponenta jako dogmatika. Oba vás považuji za lidi, kteří se plně řídí rozumem a vlastním přesvědčením. Nediskutujeme tady o platnosti nějaké víry či náboženského dogmatu.

Filozof: Děkuji. Nejsem věřící ani v boha ani v technologický pokrok, proto si myslím, že jsem vzdálen dogmatismu. Řídím se rozumem, a proto zvažuji jeho schopnost objektivity. Vyžadujete argumenty a 114

máte patrně na mysli nějaké konkrétní snadno vyčíslitelné důkazy. Svět se ovšem nedá matematicky popsat a jediným nástrojem, který máme k dispozici, je filosofické nahlédnutí a věčné hledání pravdy o nás a o životě vůbec. A to není možné bez péče o duši. Ten, kdo má snahu hledat hodnotu života, ten, kdo chápe podstatu bytí člověka ve světě, ten, kdo se zamýšlí nad smyslem života, ten, kdo není ve vleku účelových fikcí a mechanického racionalismu, ten se umí dívat kolem sebe, vnímat podstatu lidství a moje teze chápe. Kdybych chtěl argumentovat v rovině čistých poznatků vědy a techniky, nehovořil bych o duši, pro niž nemá věda žádnou definici. Věda je v takových kategoriích slepá. Ono je to právě v tom zaslepení a neochotě usilovat o nahlédnutí tam, kde končí strohá a mechanická řeč vědecké metody, kde začínají pochybnosti o hodnotě bezprostřední zkušenosti a empirického poznání včetně toho vědeckého. Člověk může jít cestou zdání, sofismat opřených o vše, co se jeví bezprostředně výhodné a subjektivně užitečné, nebo cestou nahlédnutí o pravém smyslu bytí a ryzí lidskosti. Nebo taky cestou úniku od všeho, co irituje a zraňuje a zavání "tvrdým" nerozhodnutým životem a odpovědností. Ti vámi vzývaní nanoboti a hybridní nadlidé budoucnosti proložení nanotechnologiemi, čipy a obdaření superinteligencí bez citu, lásky a bolesti nemají s lidstvím nic společného. Stejně tak lidský život, pokud nechápe nutnost svého zakotvení v nadřazené přírodě a lidské pospolitosti naplněné úctou k vyšší duchovnosti a tajemství světa, nestojí za zlámanou grešli. Transhumanista: Proč by hybridní nadlidé obdaření superinteligencí měli být bez citu nebo lásky? Předpokládám, že je to Vaše "filosofické nahlédnutí". Nejsme ale v současnosti za pomoci moderního zemědělství, medicíny a technologie obecně nadlidmi v porovnání s takovým neolitickým lovcemsběračem? Minimálně se dožíváme dvojnásobného věku. Ztratili jsme proto něco z citu nebo lásky? Mimochodem, na rozdíl od tvrzení, která jsou výsledkem "mechanického racionalismu", může každý prohlásit, že právě on "umí vnímat podstatu lidství", a ti, kdo mu nerozumějí, mají tu smůlu, že oni to zkrátka nedokážou. Moderátor: Narážíte zde na subjektivitu filosofického myšlení, které se neopírá o ryzí fakta, bez kterých není možné objektivní poznání? Filozof: Objektivismus je snahou každé racionální filosofie, každé jde o nahlédnutí objektivní pravdy o světě. Zvažování skutečnosti v jejích širších souvislostech však nelze na základě prostého souboru vědecky prokázaných fakt. Takových faktů, které by bylo nutné vzít v úvahu, je ve světě jednoduše příliš mnoho. Proto filosofie hledá abstraktní pojmy a správnou epistemologii jejich naplňování, aby dokázala objektivní realitu vnímat v dostatečném odstupu a v čase jejího trvání od historie k přítomnosti. Názor mého oponenta na vývoj lidstva by se dal směle nazvat extrémním antropocentrismem, přestože se ohání objektivní argumentací. Je povážlivé se domnívat, že člověk v předhistorické éře byl lidsky méněcenný oproti dnešnímu člověku. V době předhistorické lidstvo neznalo filosofii ani vědu a žilo z podstaty mýtu. Mýtus byl základem i smyslem jeho bytí, mýtus byl pravdou a věděním založeném na minulosti, na tradici, která jasně a srozumitelně určovala místo člověka na zemi. Člověk byl chápán jako součást přírody a tajemného univerza, které je mu jednoznačně nadřazeno. Náplní života bylo každodenní obstarávání obživy a péče o své bližní v pocitu hluboké sounáležitosti. Otázky uspořádání světa, smyslu jeho existence v celku, v jeho věčnosti a nekonečnosti byly ponechány bohům. Člověk stál pevně na zemi a lidství prolínalo každým jeho krokem v jednotě a vyrovnanosti.

115

Počátek dějinné epochy a osvobozeného směřování lidstva je dán zrodem filosofie a nového vzmachu lidského ducha nad běžné obstarávání své existence, snahou po nahlédnutí světa jako celku, které bylo dosud výlučně doménou bohů. Odpoutání člověka od jeho bytostného vztahu k přírodě a životnímu údělu, ne nepodobnému údělu všech ostatních živých tvorů, je již ve své době vnímáno jako zbloudění lidského ducha za hranice konečnosti, jako počátek nekonečného tápání a hledání grálu nesmrtelnosti v nedosažitelné rozlehlosti universa. Je vyjádřeno ve starých eposech i v biblickém mýtu o zakázaném stromu poznání. Člověk pozvedá svůj vhled do sféry nadřazenosti bohů a ztrácí půdu pod nohama. Dnešní člověk ztracený v individualismu a odcizený globálnímu světu i sobě je produktem novodobé orientace na sílu vědotechniky, soukromého vlastnictví a bezbřehou nadutost výrobních sil. Je pouhým zmanipulovaným článkem bez zakotvení a lidské identity, ztrácí smysl pro pravdu, duchovní rozlet i lidskost, ztrácí pojem o vzájemnosti a lidské hodnotě. Možná žije déle, ale o to nicotnější a nihilističtější je obsah jeho bytí i vědomí. Naopak degeneruje ve všech vlastnostech a charakteristikách, které z něho v minulosti dělaly vznešeného, úctyhodného a důstojného představitele života nadřazeného říši zvířat, stává se konzumním zvířetem a ve spojení s technologií směřuje k mechanickému článku jakési posthumanistické reprodukční struktury bez života a existenčního smyslu. Pro budoucí evoluci je méně než zvířetem a určen k zavržení. Do té doby ovšem napáchá ještě mnoho škody na životním prostředí, které se samozřejmě po jeho zániku opět zregeneruje. Není ovšem nutné, aby celá vědeckotechnická a industriální éra lidstva musela takto skončit, stačí jen vzít rozum do hrsti a vrátit se k onomu nahlédnutí, které člověka může navrátit zpět na cestu života. Cesta sledovaná transhumanismem je ovšem cesta opačná. Transhumanista: Použil jste poněkud neférového triku. Vložil jste mi do úst větu, kterou jsem nikdy neřekl, a pak jste proti ní rozvíjel argumenty. Já jsem položil otázku, zda nejsme nadlidmi oproti pravěkým lovcům sběračům, právě proto, že takový závěr lze pomocí analogie vyvodit z Vašeho předchozího příspěvku. Ve zkratce jste naznačil, že lidé vylepšení v budoucnu technologií budou trpět nějakým emocionálním deficitem. Já jsem z toho tedy vyvodil, že už my musíme něčím podobným trpět oproti lidem žijícím v minulosti, protože jsme do značné míry technologií poznamenaní. S tímto závěrem nesouhlasím a tudíž si ani nemyslím, že další vylepšování člověka pomocí technologie povede k nějakému citovému ochuzení. Filozof: Nejsem si vědom žádného triku. Myslím si, že oproti starším generacím emociálním deficitem či deformací poznamenáni jsme, ale není to důsledek pouze technologií, nýbrž celé křesťanské éry a minulé vlády resentimentu. Současný naivní úprk k individuální svobodě a vůle k moci zprostředkovaná nelidskými technologiemi je typickým důsledkem tisíciletého úpadku morálky života nahrazené etickým kodexem asketického boha a ztráty pravé lidskosti v něm. Transhumanista: Současná a budoucí absurdnost člověka není problémem doby ale člověka. Stejně tak jako je vymírání problémem druhu, který vymírá. Není potřeba přizpůsobovat dobu člověku, ale člověka době. Vše, co jste řekl o problémech lidskosti v současnosti, a v budoucnosti ještě výrazněji, je, věřím, pravda. Ovšem podle mého názoru je to důsledek skrytých vad člověka a lidskosti postavené na starých idolech, a to myslím mohu mnohem lépe ukázat, než Vy můžete obhájit svá východiska, jako hodnotu člověka, přírody, tradic a podobně. Naštěstí je doba do značné míry nezávislá na tom, zda ji chceme, nebo ne. 116

Filozof: Ohledně "zděděných vad" souhlasím, pouze co se křesťanské dekadence života týká a jejího pokořeného ideálu lidství. Pro budoucnost si myslím, že člověk byl nadán rozumem proto, aby dokázal změnit svůj vlastní lidský svět a způsob existence v souladu s pochopením doby a svého místa ve světě vůbec. Doba, jak ji chápeme, je historickým vyústěním dob minulých, avšak lidské dějiny nejsou bohužel zákonitým vývojem od nižších, primitivnějších společenských formací k vyšším, dokonalejším, ale z valné části vyjádřením negativního obsahu bytí v celku a jeho ustavičným hledáním cesty z nicoty. Častěji než pokrokem jsou dějiny výkonem nízkého charakteru člověka. Proto bych dobu nevnímal jako objektivní nutnost a netvrdil, že je nezávislá na naší vůli. Vše samozřejmě závisí na člověku samém, jak správně říkáte a v zápětí popíráte. Moderátor: Jestli do toho mohu vstoupit, prostor vymezený pro toto sezení se naplnil. Tak se mi zdá, že dva objektivistické názory na svět, jeden filosofický a druhý technologický, vidí člověka jednou jako hotovou entitu nadanou rozumem a odpovědnou za vlastní budoucnost, podruhé jako nezralý subjekt podřízený evoluci, která na něm zase až tak moc nezávisí? To je zajímavý spor. Poprvé mi to trochu připomíná stvoření dokonalé bytosti, která ztrácí svými svatokrádežemi ze stromu poznání, podruhé darwinovský vývoj druhu od archetypálních plenek k vyšší dokonalosti. Pokuste se pánové zamyslet nad takovou nesrovnalostí. Já se budu společně se čtenáři těšit na další sezení.

Polemika o transhumanismu – setkání druhé. Moderátor: Při posledním setkání jsme skončili u otázky, zda a jakým směrem se člověk vyvíjí. Dříve, než se vrátíme k tématu transhumanismu, mohli byste se, pánové, vyjádřit k této otázce? Filosof: Nevidím člověka jako stvořenou bytost nějakou vyšší inteligencí, nemohu proto popírat jeho evoluční charakter i původ. Nehodlám ani polemizovat s darwinismem, to myslím není našim tématem. Člověk i společnost se samozřejmě vyvíjejí, otázka zda jde o vývoj spontánní či chtěný. Historická éra je předznamenána úlohou rozumu a vědomého poznání. Problém je, že toto poznání neznamená vždy shodu s objektivní skutečností, je zatíženo mnoha omyly. A mám tím na mysli především idealistickou filosofii a metafyziku. Fatálním vybočením mimo kontext reálného světa v dobách helénské kultury byl nástup křesťanská teologie a jejích tezí o člověku zatíženém prvotním hříchem a závislým na vůli boží. Nelze tvrdit, že šlo o přirozený vývoj k vyšší formě lidství a společnosti. Nelze to tvrdit ani o moderní době, která se nedokázala zbavit vlivu křesťanské ideologie a přitom postavila vědu a konstruktivistické změny společenských vztahů na nejvyšší stupeň pokroku. Tato fáze vývoje se vymkla všem dosud vžitým tradicím a nedala člověku příliš šancí se adaptovat. Tím ho odcizila veřejnému dění i sama sobě. Moderní člověk nemá znaky nové kvality, spíše lze mluvit o jeho zmizení ze světové scény. Základní potřeby člověka i jeho fundamentální založení se přitom v zásadě nemění. Stále jde o totéž lidství, kterým se zabýval již Platón či Aristoteles. Transhumanista: Znamená to, že podle Vašeho názoru transhumanismus není o nadlidskosti? Nebo že si myslíte, že lidství přežije nadlidskost? Přijde mi totiž dosti zvláštní přístup, troufat si uvažovat o tak radikálních změnách v oblastech týkajících se přírodních věd, našich znalostí přírody a schopnosti ji ovládat, a přitom považovat člověka, a v důsledku objekty zájmu humanitních věd, za absolutní a neměnné.

117

Filozof: Pojem nadlidskosti bych ve spojení s transhumanismem raději nepoužíval. Určitě bych našel dost argumentů pro pojem opačný, tedy podlidskost. Nietzscheovský nadčlověk je symbol osvobození od všech novodobých a civilizačních dekadencí, včetně dopadu vědotechniky a jejího odlidšťujícího smyslu ponižujícího člověka na mechanickou součástku technologické reprodukce. Člověk přírodu neovládá, ale dětsky rozmařile manipuluje s přírodními silami bez vědomí souvislostí. Nikde jsem neřekl, že je člověk absolutní a neměnný, pouze technická zaslepenost má sklony konstruovat továrny na absolutno. Kam a jak člověk ve svém vývoji směřuje, o tom ovšem nemá nikdo díky neuváženému postupu vědy, technologií a industrializace ani ponětí. Vše bohužel napovídá k jeho sebezničení. Pouze přechod k umírněné a citlivé postindustriální společnosti, která vědotechniku usměrní do uzavřených mezí pod tvrdou a kritickou kontrolu všech duchovních sil společnosti, může vést vzhůru. Uspořené prostředky dnes vynakládané na megalomanské cíle dobývání vesmíru, zbrojení a přetváření přírody by se tak mohly použít pro obnovu prostředí planety Země k důstojnému a krásnému životu. Transhumanista: Proč považujete "prostředí planety Země a důstojný a krásný život" za obecně DOBRÝ? Nebo prostě za něco, o co se má za každou cenu usilovat? K nadlidskosti - Já jsem to taky chápal jako osvobození od všech novodobých a civilizačních dekadencí, ale asi vidím ty dekadence trochu v něčem jiném. Moderátor: Zpochybňovat dobro ve smyslu hledání podmínek pro důstojný a krásný život mi přijde poněkud deprimující. Neměli bychom spíše uvažovat, co je příčinou, že takový náš život není? Filozof: O co jiného nám živým bytostem jde, než o náš život? Co jiného má smysl pro bytosti obdařené vědomím, než zápas o jeho naplnění krásou, radostí a důstojností? A není podmínkou úspěchu takového zápasu vnitřní síla spojená se smířlivostí a úctou ke všemu, co nás převyšuje? Nebo má můj oponent opojení z představy, že vládne silami zla a zmaru? Má potřebu škodolibě rýpat do přirozeného běhu světa vlastní vůlí a umem jenom proto, že ho nemá rád, jaký je, nebo proto, že se chce rovnat bohům a cítí, že nemá na to stvořit svět lepší? V čem tedy vidíte vy dekadenci současného života a civilizace? Transhumanista: Nevím, odkud by mělo plynout, že živým tvorům jde o jejich život, natož krásný atd. To je určité přiblížení, ve většině případů dostatečné, ale ne vždy. Co se ovšem dá vyvodit induktivně nebo simulovat na počítači je princip evoluce, který můžeme zobecnit na téměř tautologickou větu: Struktury s vlastnostmi vedoucími k existenci existují pravděpodobněji, než jiné. S ohledem na dědičnost a mutaci (chápáno opět zcela obecně) následně vyplývá, že tyto struktury budou stále více zdokonalovat svou schopnost existovat. Současné dekadentní tendence se proto dle mého názoru dají zahrnout pod důsledky chyb onoho přiblížení vůči obecnému evolučnímu atraktoru. Toto přiblížení je historicky daným memetickým a genetickým reliktem. A tedy tyto dekadence budou odstraněny nikoli nějakou mystifikací historických přiblížení, na základě tradic, pudů a podobně, ale naopak nahrazením člověka odpovídající aproximací, tedy přiblížením v současnosti přesnějším.

118

Filozof: Jak je vidět, teze postavené na počítačovém zobrazení světa a na ryze technologickém pohledu na svět připomínají svět uzavřený do škatulky s nadpisem "Skříňka sklerobytových hráčů". Větám jako "struktury s vlastnostmi vedoucími k existenci existují pravděpodobněji..." opravdu nelze rozumět jinak, než jako aplikace těch nejtriviálnějších genetických algoritmů na svět v jeho fascinující složitosti. Navíc memetika, evoluční atraktor a tak dále – tohle mají být objektivní charakteristiky všeho dění a naopak, jak říkáte, tradice, pudy, historické zkušenosti, filosofie dějin a filosofické nahlédnutí smyslu života jsou mystifikací? Jestli je pro transhumanisty jedinou pochopitelnou substancí ve světě struktura, potom je docela problém se domluvit. Já vycházím z oné filosofické tradice a věky podložené myšlenkové báze, kdežto Vy z méně podložených spekulací nebo spíše z fascinace, ke které Vás dovádí technologický rozvoj, to je ovšem podle mě velice zavádějící. Transhumanista: Vaše argumentace je velice rozvitá a květnatá, ale nepřijde mi příliš sdílná. Svoji argumentaci se proto snažím držet na uzdě. Snažím se uvádět jen tvrzení, která obhájím z nejjednodušších předpokladů, a to co nejpřímočařeji. Nechtěl bych křivdit filosofii, ve které jsem očividně mnohem méně vzdělaný než Vy, ale její nejednoznačnost a mnohost směrů z ní dělá spíše něco jako umění, které sice generuje podnětné myšlenky nikoli však důvěryhodné závěry. Odvolávat se na tradici pouze z historických důvodů je podobné, jako odvolávat se na kmenová tabu nebo víru, a má to tedy smysl pouze v omezeném kontextu. Ovšem byl bych Vámi rád přesvědčován už kvůli tomu, abych si utřídil vlastní myšlenky. Rád bych slyšel velice přesně, co jsou ty opravdové hodnoty, kterými svou rétoriku posvěcujete, protože pak bych asi mohl snadno ukázat, že nejsou dost obecné a stálé, aby mohly definovat tak zásadní pojmy jako například Dobro. Filozof: Pojem dobra chápu ze základu řecké filosofie a řecké polis. Do té doby vyjadřoval spíše vlastnosti jako chrabrost, statečnost, síla. Dobré pro člověka je to, co je dobré pro obec. Vše se odvíjí z lidské pospolitosti a jejího blahobytu. Člověk dojde nahlédnutí pravého dobra cestou péče o duši, cestou stálého hledání pravých hodnot bytí a života polis, cestou hledání pravdy obnažené od všech převleků sobectví a krátkozraké účelovosti, cestou, která nikdy nekončí, protože zjevování světa není konečné. Proto vycházet ze zjevné a konečné zkušenosti znamená pouhé zdání, sofisma, stejně tak věda a technologie nám zprostředkují pouze účelově zaměřené poznatky, které nemají univerzální platnost a ze kterých nelze dedukovat vůbec nic o světě jako celku. Před tímto světem stojíme v němém úžasu a vždy stát budeme, aniž bychom pochopili jeho smysl. Otázka, zda nějaký námi pochopitelný smysl má. Jediným kriteriem našeho chápání hodnoty je náš vlastní život, náš vlastní vnitřní svět, naše subjektivní vědomí smyslu lidské existence v pospolitosti a jejího bytí v reálném světě, který jsme nestvořili, nemáme tudíž žádnou šanci ho změnit v jeho objektivní podstatě. Transhumanista: K druhému tvrzení: Na rozdíl od tradice je přírodní věda na člověku mnohem méně závislá a právě ona představuje ono neustálé hledání. S prvním tvrzením v zásadě souhlasím, ale mám tyto výhrady: V kontextu starověku bylo chápání dobra velmi trefné, ovšem samo předpokládá jistou aktualizaci, ono hledání. Stejně jako už asi nebudeme například chrabrost považovat za stěžejní, tak se musíme vzdát některých kriterii, která pomalu ztrácejí smysl. Například bychom se měli pomalu vzdávat hodnoceni dobra citem, protože cit může být libovolně manipulován a uměle navozen.

119

Moderátor: Pánové, nezdá se vám, že se dostáváme do poněkud nedohledného tunelu? Nelze přece v člověku oddělovat jeho rozumovou a citovou stránku. Nakonec i štěstí, o které lidem tolik jde, je věcí jejich životního pocitu. Transhumanista: Naopak. Především tento bod je pro mě klíčový, aby mělo smysl dále diskutovat: Pane filozofe, uznáváte naprostou nadřazenost racionality nad sentimentem? Filozof: Sentiment chápu jako jistý stav rozpoložení člověka, ne jako lidskou vlastnost či schopnost. Jeden z novějších filosofických směrů fenomenologie učí o fenoménu jako způsobu zjevování světa, tzn. jak se věci zjevují subjektu. Z toho, že se zjevují, lze sice usuzovat na jejich objektivní existenci, ale způsob, jak se zjevují, je otázka zcela jiná. Ono zjevování má svoji autonomii, kterou nelze ztotožňovat s objektivním způsobem existence věcí, s tím, jak ve skutečnosti jsou. Věci se nám zjevují vždy v určitém omezeném kontextu a v neposlední řadě v souhrnu našich subjektivních přání a potřeb, které je do značné míry předurčují k našemu obrazu. Jenomže celek světa je nekonečný a nic nelze objektivně chápat bez uvážení jsoucna v souvislosti s jeho zakotvením v totalitě. A ta je nám objektivně nedostupná. Proto vznikla celá metafyzika, teologie a všechny ty idealistické směry transcendence našeho vědomí k základní podstatě světa. A tady se vědomím určitě nechápe čistý rozum! Všechny tyto způsoby myšlení vyústily v řetěz osudných omylů. Stejně tak víra v objektivní poznání postavené čistě na vědecké metodě a rozumu, jako mohutnosti směřující k nezvratnému cíli odhalení objektivní pravdy, je transcendentálním idealismem, který přepokládá, že naše poznání má přímý vztah k transcendentálnímu základu světa, že k němu neodvratně vede. A to je naprosto stejný omyl jako cesta věřících k Bohu. Racionalita má své zakotvení v lidském vědomí. Toto vědomí však není svébytné, ono karteziánské cogito ergo sum, myslím, tedy jsem, zjevně neplatí. Podstatou naší existence je bytí, jinak řečeno náš život je dán možnostmi ve vztahu k přítomné nicotě. Naše bytí je vyjádřeno negativně, není určeno pozitivním posláním, objektivním poznáním našeho místa ve světě či vědomím přítomného naplnění naší účasti na tomto světě, nýbrž možnostmi, které jsou pro nás v každém okamžiku stále jen možnostmi. Své bytí realizujeme teprve konáním a volbou, pouze skrze činné a subjektivně účelové uchopení daných možností a uvědomování si sama sebe v tomto kontextu nacházíme smysl života. Naše vědomí neurčuje naše bytí, ale právě naopak, naše vědomí je určeno způsoben našeho bytí. A v tom je ten problém s objektivitou a racionalitou jako jistým nástrojem pro hledání objektivní pravdy. Činné a volní uskutečňování našeho bytí nelze navíc vůbec spojovat pouze s rozumem, nýbrž s celým komplexem naší bytosti zahrnujícím city, nálady, reflexe společenské reality, motivace atd. Transhumanista: Z větší části souhlasím. Netvrdil jsem, a ani si to nemyslím, že rozum, jak ho známe, je schopen odhalovat pravdu, nebo objektivní charakter světa, jehož existencí si nejsem jist. Řekl jsem, že považuji za nutné uznat naprostou nadřazenost rozumu nad sentimentem. To jednak proto, aby mělo smysl bavit se na rozumové bázi, argumentovat a vyvozovat závěry. V opačném případě by diskuze měla skončit na "já to cítím jinak"...a v této rovině se bavit nehodlám. Za druhé proto, že rozum je nejpokročilejší prostředek, skrze nějž ono "zjevování“ probíhá. Snad jsme tedy alespoň zajedno v uznání významu interpretujícího kontextu. Přičemž ovšem nepovažuji za opodstatněné omezovat se na člověka. Nevidím důvod, proč to nezobecnit na

120

interpretaci (zjevení) libovolné struktury v kontextu druhé struktury do třetí struktury. Subjektivní vědomí je pak speciální případ. Filozof: Dobře, dohodli jsme se na tom, že náš vztah k realitě je věcí interpretace, subjektivního náhledu, který si nemůže automaticky činit nárok na objektivní pravdu a nemůže si tudíž myslet, že objektivní svět může ovládat. Totéž platí o vědě a technologii, jejíž vámi zmíněná „úspěšnost“ ve smyslu zasahování do přírody a přirozeného běhu věcí je více než diskutabilní. A příroda je onou objektivní realitou mimo náš vědoucí dosah. Ovšem neplatí to obráceně. My jsme naopak závislí a zakotvení v této přírodě víc, než bychom si chtěli přát. Řídím se rozumem a ten mi říká, že podobně nabubřelé vize o pozitivním podílu lidské dovednosti na kvalitativním vývoji světa, na jeho evoluci, o schopnosti člověka vytvořit nové druhy schopné vyšší adaptace či hodnoty (jaké hodnoty?), že prostě něco takového jako transhumanismus je fikcí více než nebezpečnou. Člověk samozřejmě může zasáhnout do vývoje veškeré existence a způsobit krátkodobé škody necitlivou manipulací, a ta je vždy necitlivá, protože cit k celkovým dopadům podobného jednání nám nebyl dán, nejsme bozi, člověk může pozměnit poměry v přírodě ke svému bezprostřednímu užitku, ale jde o slepou hru na tvořivost bez vědomí souvislostí, a jak se již delší dobu ukazuje, stačí nezavírat oči, výsledek směřuje k dekadenci života a ničení životního prostředí bez náhrady. Rozum mi říká, že správná cesta je návrat k přirozenému životu v nedotknutelnosti přírody a respektu ke svrchovanosti světa jako celku. Tento svět nelze pojímat jako struktury, substruktury a p. To je naše idealizace. Více než struktura je v něm zahrnut chaos, který se nedá popsat formálně a vůbec ne matematicky. Ničemu nerozumíme, nyní ani sami sobě, a právě návrat k sebepochopení (co je to přirozený život?) je tou cestou, která vyžaduje ponížit všechny technologické a vědecké předsudky a jejich aplikace na pouhý účelový nástroj pro potřeby vlastní obživy (znovu potřeby života), nástroj, o jehož dlouhodobé prospěšnosti je nutné stále pochybovat, pokud jeho výsledkem je změna poměrů v přirozeném životním prostředí. Transhumanista: Pak se tedy rozcházíme především v náhledu na přírodu. Jakýkoliv přírodní celek, který má smysl uvažovat, je konečný a jiné celky jsou do něj "zjevovány" podobným způsobem, jako do člověka, a tento celek tedy stejným způsobem nazírá (interpretovaně, nedokonale, neobjektivně) na ostatní celky. Člověk je totiž jedním z přírodních celků, můžeme sice uvažovat hierarchicky nadřazené celky, ovšem i hierarchicky podřadné celky v přírodě. Není zde důvod stavět nějaké umělé asymetrie. Můžete sice mít na mysli jakousi nekonečnou přírodu, tedy rozsáhlejší, než vesmír, jaký se nám zdá, ovsem taková představa je neuchopitelná nejen matematicky, fyzikálně nebo jinak exaktně, ale i jakkoli filosoficky, a nemá smysl se o ní bavit, netýká se nás, i kdybychom připustili, že naše konečné nahlédnutí nechává prostor mimo toto nahlédnutí, kde by se něco takového mohlo nacházet. Věda a rozum jsou jistě účelové nástroje a nic víc ani nemůžete chtít od pro člověka relevantních objektů. Pokud se snažíte popisovat také irelevantní objekty, nepoznatelné objekty, které jsou principiálně mimo naše chápání, pak byste si měl asi tento vnitřní spor uvědomit. Zajímavá otázka jistě je, jak si je možné nepoznatelné objekty vůbec uvědomit nebo je pojmenovat, pokud o nich 121

nemůžeme uvažovat. Řekl bych ovšem, že to není nic jiného, než kombinatorické stvoření symbolu nezastupujícího smysluplný objekt. Moderátor: Dobrá pánové, přes všechny rozpory se mi zdá, že jste se přece jenom na něčem shodli. Zdá se, že oba uznáváte, že lidské poznání je omezeno na tu část světa, kterou jsme schopni vnímat, a že toto vnímání není automaticky objektivní. Přijde mi to jako dobrá záminka k tomu dnešní diskusi ukončit. Pro příští setkání si zapamatujme, že zůstala neodpovězena tato otázka: Má smysl uvažovat dál, tedy za soubor omezených fakt, která nám poskytuje věda, a je možné v opačném případě mluvit o pozitivním významu lidského konání ve smyslu přírodní evoluce? Děkuji Vám.

Polemika o transhumanismu – setkání třetí Moderátor: Sešli jsme se potřetí a naposled, abychom rozřešili otázku, která vyplynula z poslední diskuse: Je možné uvažovat o světě a smyslu lidského konání, pokud takové úvahy překračují omezený soubor fakt, jaké nám poskytuje věda? A pokud ne, je možné v takovém případě mluvit o pozitivním významu vědy pro evoluční proces přírody i člověka? Filozof: Pokud si dobře vzpomínám, pohlíží transhumanismus na svět jako na vnořené struktury, které lze rozumě sledovat a popisovat. Uvažovat o něčem jiném, tedy povznést svůj vhled mimo tyto struktury a snažit se pochopit obecnější souvislosti jejich existence znamená podle transhumanismu pracovat s imaginárními objekty, které jsou z hlediska lidského poznání irelevantní. Já jsem tady ovšem nekonstruoval nějaké imaginární objekty. Jestliže jsem mluvil o světě v jeho totalitě, měl jsem na mysli mnohokrát přijatý a v nespočtu filosofických i vědeckých pojednáních uznávaný pojem nekonečného univerza. Člověk celek světa nemůže chápat a popisovat jako věc, ale je schopen si ho uvědomovat. Člověk je navíc schopen vnímat určité jevy a nabývat s nimi pozitivní zkušenost bez toho, aby dokázal analyzovat jejich základní podstatu, rozkládat je na prvky a definovat je jako syntetické struktury. Člověk je schopen logické abstrakce, disponuje mohutnostmi, jimiž dokáže vidět nejen věci dobré a krásné v jejich jednotlivostech, ale dokáže chápat i pojem dobra a krásna nezávisle na těchto věcech. Moudrost předků se neopírala o vědecké objevy, přitom dokázala ukazovat lidem správnou cestu. Totéž platí o přírodních kulturách, jaké rozvinuly například indiánské kmeny. V tom je mimochodem jeden ze základních rozdílů přirozené a umělé inteligence, která svět vždy vidí jako konečnou množinu prvků uspořádaných do struktur, jinými slovy tento náš svět si vůbec neuvědomuje. Umělá inteligence proto nikdy nebude mít vlastnosti slučitelné se životem. Přírodní ekosystém na Zemi je sice konečný a v tomto smyslu se dá velice snadno zlikvidovat. Nejde ale pouze o hierarchický či strukturovaný systém, otázka, zda lze vůbec mluvit o systému, protože nelze určit jeho cílové chování a předpovídat jeho budoucí stavy ze stavů přítomných. Jde o nesmírně složitý a v pojmech strukturálního chápání nepopsatelný komplex, který nemá deterministicky daný vývoj, a souhrn jeho možností, jak se změnit pro příští okamžik, je nekonečný. Více než nějaké strukturované či věcné celky přírodu charakterizují síly, o nichž sotva tušíme, jaký mají význam, směr a důvod. Svět, jak se podobá, je chaos. Vše ve světě je výrazem účinků protichůdných sil, kterým nikdo a nic nepředurčuje jejich chování. Přesto jejich interakce v čase směřuje k rovnováze. Je lhostejné, co je jejím výsledkem, zda rovnovážný život nebo vyvážená pustina. Okamžitá rovnováha ale neznamená, 122

že by nějaké síly zanikly nebo získaly nový smysl, pouze se vyvažují ve svých účincích formou vztahů, náhodných vztahů a proto tvořivých. Chaos je vyjádřením jejich přetrvávající energie, připravenosti k nové interakci, výrazem vnitřního pohybu a nestability světa jako celku. Kde by vládl pevný řád a struktura, tam by nebyl prostor pro změnu. A jak známo, změna je život. Pouze v přirozených podmínkách chaosu, ve všeobecné a nepořádající účasti na tomto chaosu je možná rovnováha života. Nikdy však trvalá a neměnná. Každý zásah směřující k systematickému omezení chaosu na pevnou a promyšleně uspořádanou strukturu způsobí narušení vztahů přirozené rovnováhy. Každý pevný řád totiž vnucuje násilné uspořádání všem silám a to silou pořadatele. A tato síla pořadatele vyvolá nepředvídatelnou reakci sil ostatních, o kterých nemá většinou ani potuchy. Transhumanista: Tak předně, v přírodě jsou obvykle struktury, rozumějte ty, se kterými se často potkáváme, relativně stabilní, s malým počtem bifurkací. Což není překvapivé, protože takové struktury jsou dost jednoduché na to, aby bylo pravděpodobné, že se vyvinou na dost stálé, aby trvalo dlouho, než zaniknou. Chaos je sice zásadní fenomén a se zahrnutím kvantové neurčitosti může být i z hlediska fyziky považován za reálný, není ovšem pravda, že by proto nutně musela mít příroda chaotický charakter. Chaotické děje z makroskopického hlediska obvykle konvergují v nechaotické a pozorovatelná realita se pak z větší části skládá z nechaotických, u nichž se dá navíc docela dobře předpovědět, v jakých bodech nastávají chaotické nebo jiné singulární stavy. Divím se, pokud považujete proměnnost a nestálost za tak důležitou, stejně jako já, že lpíte na historických předsudcích. Jestliže je relevantní prostředí člověka (např. zemský ekosystém) konečné a vnější vlivy relativně malé nebo předvídatelné, pak toto prostředí sice není plně pochopitelné, ale je pochopitelné z opravdu velké části. Jde tu asi o dvě rozdílná očekávání: Vy očekáváte, že by mělo existovat něco, co všechno zapřičiňuje nebo vysvětluje. A proto jste ochoten zavést metafyziku nebo něco podobného. Já nevím, jakým způsobem by mohla, nebo proč by měla být přenášena informace o všem (prostě otázka vesmíru a tak) na člověka, který není schopen nic takového pojmout. Odsuzujete vědu, že toto nedokáže. Mně tedy plně postačuje, že vysvětluje alespoň něco tak, jak je to jen pro člověka možné, a nenahrazuje odpovědi dogmaty. Věda je jistě omezená, je ovšem v principu méně omezená, než člověk. Úvahy o čemkoliv principiálně přesahujícím naše chápání jsou bezpředmětné, a je tedy vhodné je ignorovat. Vzhledem k proměnnosti je možné jakkoli konečně rozšiřovat chápání, je tedy možné očekávat, že všechny konečné konstrukty, objekty… budou pochopeny, ovšem ty, které jsou principiálně nepochopitelné, budou stale irelevantní. Co se týká uvědomovaní si nekonečných konstruktů: Stejně jako člověk i stroje dokáží symbolicky operovat s takovými konstrukty. Známe-li určité vlastnosti těchto konstruktů, jichž je konečně mnoho, můžeme o nich samozřejmě uvažovat, ovšem v žádném případě ani člověk ani jakýkoli jiný konečný automat nemůže plně chápat nekonečně velký informační obsah, jako např. strukturu nekonečné množiny náhodných čísel, nebo vesmír zahrnující neurčitost.

123

Pokud Vám tedy jde pouze o to uznat, že člověk je a bude vždy uvnitř univerza, nemá nekonečnou moc, ani nekonečné chápání, ani plně nechápe universum a podobně - pak samozřejmě souhlasím. Pokud ovšem jde o to, čím by se měl člověk, nebo lépe civilizace či transčlověk zabývat, pak zůstávám u onoho růstu struktury v prostředí jiných struktur, u evolučního maximalizování existence, které je dokonale logické a přirozeně v kontextu známého světa. Stejně tak nebudu tvrdit, že bůh, nebo cokoli podobného, neexistuje, ale pouze že myšlenka na jeho existenci tak i neexistenci je zcela bezpředmětná. A může mít smysl pouze v těch aspektech, důsledcích či vlastnostech, které dokážeme pochopit. Ty ovšem můžeme zahrnout do nějaké konečné podstruktury, a ta už samozřejmě je předmětem zájmu vědy. Filozof: Pokud říkáte, že jsem zastáncem metafyziky, dost mi nerozumíte, jsem jejím odpůrcem. Naopak víra ve vědecký pokrok a mechanické pojetí světa jako struktury, ve kterém sice máme konečné poznání, ale lze je nekonečně rozšiřovat jako pevnou strukturální stavbu, tak toto chápání je prodchnuto metafyzickou představou o rozumně uspořádaném světě, v němž vědecké poznání vede nutně ke shodě s objektivní realitou. Pokud chcete zásadně stavět na vědecko-technologickém progresu nějaké konstrukce transčlověka, uměle a svévolně maximalizovat jeho existenci a vědomě zasahovat do evoluce, potom musíte předpokládat, že víte, co děláte, jinými slovy, že jste objektivně schopen určit dosah svých činů. A to prostě není pravda v rámci Vašeho účelově interpretovaného pohledu na svět. Nedokážete vůbec odhadnout, co je a co není irelevantní v kontextu světa jako celku. Nahlížíte na vědu, jako by měla nějaký na člověku nezávislý dosah, říkáte, že dokonce překračuje člověka v jeho omezenosti. Věda není nic jiného, než ryze lidský pohled na svět a přesně odpovídá naší lidské schopnosti vidět a rozumět, ovšem i naší zaujatosti a slepotě. Produkt lidské mysli nemůže tuto mysl překročit, ani když svůj mozek napojíte na počítač. Naopak, tím z něho uděláte pitomější nestvůru, než si vůbec dokážete připustit. Ano, chaos je zásadní fenomén, a všechny struktury bez ohledu na jejich časnou stabilitu jsou výsledkem tohoto chaosu, pouhým okamžitým vyrovnáním. Síly v chaosu logicky musí vždy k nějaké dílčí rovnováze směřovat, to je ta Vaše konvergence, jinak by muselo dojít k explozi nebo k jejich zrušení. Nakonec obě známé teorie o vývoji vesmíru předpokládají buď onu novou explozi, nebo postupný zánik v nicotě. Problém je, že jakýkoliv zásah nové síly může tyto struktury narušit nebo zničit a vytvořit struktury zcela nové, které nebudou s původními kompatibilní. A v tom je ta nejistá otázka budoucnosti lidstva. Nemůžete absolutně mluvit o částečném pochopení konečného výseku světa, pokud uznáváte jeho nepochopitelnost v celku. Dostáváte se tak do trestuhodného přecenění znalostí, kterými ve svém omezeném chápání disponujete. Váš pohled na automat jako inteligentní bytost je chybný a znovu mluví o mechanistickém pojetí reality. Automat nemá vědomí, není si tudíž schopen nic uvědomovat, ani sama sebe. Nějaké symbolické operace nad nekonečnými objekty jsou matematickou idealizací, která v reálném světě neexistuje. Problém je v tom, že uvědomování si světa je zcela jiný inteligenční výkon, než vyjádření spočetné či nespočetné množiny. Je skutečně inteligentní! Konečný automat žádnou inteligenci nemá. Tady přesně zaznívá ona předsudečná zaujatost technického myšlení, která si prostě nemůže osobovat nárok na obecně pravdivé vědění. Dokonce ani na názor, který by měl mít něco společného s 124

moudrostí. Omlouvám se, ale chápat lidské tradice jako historické předsudky, je ta největší zaujatost moderních vizionářů racionálního věku. Mluví o nepochopení základních hodnot a podmínek lidského života. Víme, jak dopadl marxistický vědecký materialismus. Vy, praporečníci technologického uspořádání světa a racionálního znásilnění všech „nerozumných“ lidských sklonů a tajemství jste opravdu na nejlepší cestě učinit z člověka tu nejnešťastnější bytost na světě a nakonec ho úplně zničit! Moderátor: Musím do toho vstoupit a pokusit se uklidnit emoce, které mezi vámi začínají jiskřit. Zdálo se mi, že začínáte směřovat k jistému konsenzu. Bylo by škoda to zahodit. Transhumanista: Asi máte pravdu. Můj oponent mě příjemně překvapil poněkud jiným smýšlením, než jsem očekával. Ale přesto v mnoha věcech nesouhlasím. Nejde o to budovat naprosto pevnou strukturální stavbu, ale dostatečně pevnou, takovou, jaká nám v naší aktuální omezenosti dostačuje. Nemusíte být plně schopen předvídat důsledky, stačí jen relativně dobré výsledky. Vyžadovat dokonalost znamená člověka zcela pacifikovat. Člověk v tomto ohledu není víc ani méně, než kterákoli jiná struktura účastnící se evoluce, a ostatním organizmům také jejich omezenost nebrání v starání se o své přežívání a rozšiřování. Věda člověka v principu přesahuje, neboť nevychází pouze z něho, ale také ze struktur, které pozoroval nebo využíval při jejím tvoření, např. dalece přesahuje osobní zkušenost libovolného člověka. Stejně jako civilizace není pouhá skupina lidí, ale také jejich vyšší uspořádání a mnoho instrumentů, které se jí účastní. Jistěže je budoucnost lidstva nejistá, o tom není pochyb. Já jsem nemluvil absolutně - mluvil jsem pouze o relevantním přiblížení. Pokud něco nelze pochopit, pak nás to nemusí zajímat, protože kdyby nás to zajímalo, pak tím pouze marníme čas a prostředky. Tady opravdu nevím, o co Vám jde. Nemám jakýkoliv důvod se domnívat, že člověk je něco jiného, než automat. Tradice, instinkty a podobné principy rozhodně předsudky jsou. Jsou v určitém kontextu velice prospěšné, v jiném naopak. Věda a rozum nedělají nic jiného, než že vytváří nové tradice. To, že jsou jedny tradice nahrazovány jinými v dané době vhodnějšími, je zcela přirozené. Stejně jako když se medvěd naučí místo lovu vybírat popelnice. Filozof: Tradice vždy byla tím, co člověku dává smysl jeho bytí a zakotvení ve svém vlastním světě. Současný vědo-technický postoj ke světu tradice pouze bourá, ale žádné nové nenastoluje. Jeho obsahem totiž je pravý opak, a to vyprázdnění všeho smyslu z lidského konání. Jeho cílem je vykořistit svět a přírodu za účelem hromadění síly, která nemá zase nic jiného za účel, než další kořistění a následnou spotřebu. To postrádá veškerý smysl, nemůže tím proto být založena žádná kulturní natož pak duchovní tradice. Vědecký materialismus a empirismus se obrací k věcem ve světě ze svého účelově zaměřeného pohledu, zkoumá je a manipuluje bez zájmu o to, čím jsou sami o sobě, nestará se o bytí věcí, ani o lidský život, ani i o jeho smysl, stará se pouze o struktury, kauzality, ovládající moc, využití zdrojů a kupčení s nimi, znamená naprosté odcizení veškerému smyslu, který lze pochopit jedině z upadající tradice lidského nahlédnutí a péče o duši. Pokud nejsme schopni pochopit svět v celku, potom nás musí zajímat, že jsme schopni o něm dělat 125

objektivní výpovědi pouze v parciálním smyslu, a tudíž ho nemůžeme řídit ani jinak předurčovat. Jsme ovšem schopni objektivně říci, kde jsou hranice našich možností, a tomu se přizpůsobit. Čím budou užší, tím lépe. Zasahovat do přirozeného běhu věcí přes tyto hranice bez starosti o dopad takového konání je trestuhodná neodpovědnost. Je to stejné, jako vynášet svědectví o nějakém imanentním a hotovém obrazu světa pocházejícího z bohem osvícené hlavy, a chtít podle něj určovat lidské chování či morálku. Jiné objekty světa nemají rozum a jejich maximalizace je věky podřízena zákonům přírody. Přesto také často končí likvidací celého druhu či celých ekosystémů. Člověk ale rozum má, a je schopen svoji maximalizaci zastavit, pokud pochopí její fatální dopad na životní prostředí. Je schopen budovat nové tradice, ale pouze v kulturním kontextu omezených společenství, ne v rámci celého lidstva. Ty skupiny pak musejí mít právo konkrétní technologie přijmout či zamítnout v zájmu vlastního prostředí a podmínek k životu. K tomu ale člověk nesmí sám sebe pojímat jako automatickou existenci, která se maximalizuje z nutných příčin své vlastní podstaty a přirozenosti, ani jako subjektivně podmíněnou kreaturu závislou na vůli boží. Považujete-li se za automat, potom to řekněte na rovinu, protože intelektuální rozhovor s automatem evidentně nemá smysl. Zavádí totiž nutně do začarovaného kruhu daného konečným a spočetným souborem kvantifikovatelných informací a pravidel v bázi znalostí, s níž tento automat disponuje. Tady není žádná cesta k hledání hlubší pravdy a poznání věcí v jejich skrytosti. Transhumanista: Jistěže se považuji za automat, jinak bych byl nadutý pokrytec. Moderátor: No, vidím pánové, že jste své argumenty vyčerpali. Nejsem si ovšem jist, zda jste na položené otázky podali jasnou a pro čtenáře vyčerpávající odpověď. Filozof: Měl bych ještě jednu poznámku. Můj oponent mluvil o tom, že v přírodě lze pozorovat většinou nechaotické děje. Mluvil také o tom, kdy může docházet k singulárním stavům. Problém vnímání světa člověkem je dán mimo jiné jeho pojetím času. Z pohledu existence kosmu je celý věk člověka pouhou vteřinou. Při takovémto vnímání času lze hodnotit například změny na planetě zemi v závislosti na chaotických událostech dost dramaticky. Současný vliv technologie a lidské existence na prostředí naší matičky Země však zaznamenává ve svém důsledku rychlost změn mnohem větší. Jsou zřejmé a patrné již v průběhu jednoho lidského života. To je neslýchané! Uvážíme-li, že technologický pokrok má exponenciální gradaci, což transhumanismus uznává a skloňuje jako jeden ze základních faktorů ve svých předpovědích, lze očekávat, že rychlost, s jakou změny zasáhnou naše vlastní životní prostředí, může vést k singularitě již ve velice krátké době, například za pár desetiletí. Stav, kdy přestanou platit všechny dosud známé zákony a pravidla a náš svět se začne hroutit do naprosto nepředstavitelné propasti, nuže takového stavu se mohou dočkat již leckteří z nás. Myslím, že je to dostatečné varování k tomu, abychom na svém postoji k evoluci, jak ji chápe transhumanismus a zdá se i věda, něco zásadně změnili. Moderátor: Hm, pane transhumanisto, co Vy na to? Transhumanista: Dosažení singularity v poměrně krátkém čase je samozřejmě možné, ale nikoliv nutné. S podobnými riziky je potřeba počítat.

126

Moderátor: To jste mě tedy moc neuklidnil. Že dospějete, pánové, ke konsenzu právě v takovéto otázce, to jsem očekával asi ze všeho nejméně. Nicméně jistých přiblížení zde bylo více. Požadovat, aby se v jedné diskusi dva odlišné názory setkaly na společném stanovisku, by asi bylo nereálné. Takže vám ze srdce děkuji a pro čtenáře mám jedinou radu: Zkuste se zamyslet sami.

Individualismus a doba Většina z nás žije všedními starostmi. Strach o existenční zajištění, o postavení ve společnosti, o uspokojení potřeb nás poutá k věcem a dostupným možnostem, jimiž uskutečňujeme vlastní cestu životem. Tytéž věci a možnosti předurčují naše bytí závislé na situaci, do které jsme zasazeni. Otázka bytí a snahy mu porozumět je ústředním tématem existenciální filosofie, z níž pochází myšlenka individualismu. Individualistické koncepce měly u svého zrodu ve štítu osvobozený postoj ke světu, jejich principem bylo odpoutání individua od zavlečenosti ve světě věcí a podmínek mimo jeho bytostné přesvědčení a vůli. Jak je však individualismus chápán z pohledu současného člověka? Ernest Hemingway řekl: Jedinec je vše, co máme. A měl tím na mysli schopnost člověka postavit se čelem proti všem okolnostem doby, které ho zotročují, diktují mu způsob života a směřování, nutí ho chovat se podle vžitého vzorce společenského úspěchu. Jít proti proudu podle svého vlastního přesvědčení bez ohledu na všechny protivy reálného světa a odpor ostatních lidí, to je smysl individuální svobody. Porozumět smyslu vlastního bytí bez všech omletých pouček, názorů a tlaku okolí, to byl původní obsah individualismu. Individualismus měl vést člověka k vědomí jeho bytostných možností nezávisle na tom, co je mu bezprostředně dáno tady a teď, čím je jeho život předurčen z vnějšku. Měl být cestou k plnému lidství, aktivnímu lidství, hledajícímu lidství, svobodnému lidství. Ve smyslu svobodného či naopak spoutaného bytí rozlišil Martin Heidegger dva způsoby našeho pobytu ve světě. Pobyt mající vlastní podobu vtěleného rozvrhování života se starostí o možnost bytí vcelku, tedy v identitě se sebou samým a se zahrnutím všech možností, jimiž se člověk stává aktivní složkou směřující k libovolné změně a nezávislosti. Fundamentální otázka vlastního pobytu ve světě zní: Je náš pobyt autentický? Jinými slovy, je sám sebou či nikoliv? Naproti vlastnímu pobytu staví Heidegger pobyt mající podobu upadlého vleku každodennosti, při níž člověk splývá s živlem přízemní existence, je pohlcen jsoucnem v jeho danosti. Takový pobyt vyjadřuje přímočaré rozvrhování života, krátkozrakou starost o zítřek odrážející nutkavou potřebu a nouzi, obstarávání a práci. Význam věcí je nám otevřen tím, jakou pro nás mají užitnou hodnotu. K tomu, abychom dokázali věci užívat, je nutný určitý základní odstup, distance, při níž jsou nám věci podřízeny a nikoliv my jim. Základem tohoto odstupu je jejich popření až k nicotě, popření nikoliv ve smyslu ontologickém, ale ve smyslu jejich zbytnosti pro náš život. Podobně novodobá filosofie přistupuje k tématu bytí a vnímá ho jako základní zřetel pro pochopení smyslu naší existence. Je-li pobyt ve světě upadlý tím, že se upíná k věcem jako předmětům potřeby a chápe se jich jako nutné podmínky přežívání v každodennosti, je naopak autentické bytí samo přítomno jen v sebezapírání a uniká nám právě tím, že nás odkazuje k věcem a vede k nim. K tomu, abychom dokázali porozumět životu, porozumět jevům tohoto světa v jejich skrytosti, a věci našeho světa se nám skrývají právě tím, že se k nim vztahujeme z pohledu zvěcnělé náplně našeho existenčního obstarávání, že jsou cílem i mezníkem našich tužeb a přání, nuže k tomu, abychom dokázali porozumět světu a sami sobě, musí se naše bytí stát jsoucnem, ke 127

kterému se vztahujeme mimo vžité souvislosti našeho života. Musíme učinit jeden krok zpět a tímto krokem se vymknout z vleku každodennosti a procítit onu nicotu, existencionální prázdnotu, skrze níž se nám začnou věci zjevovat v novém světle, v pravém světle jejich autentičnosti a odtažitosti. Teprve nezaujatost k daným a osvojeným možnostem nám odkrývá možnost v celé její šíři a úžasné tajemnosti, jako univerzální součást našeho já, které se tak vlastním nahlédnutím osvobozuje. V přítomnosti ničeho, v prožitku od všeho oproštěné nicoty, má tak pobyt ve světě zkušenost bytí, a bez této zkušenosti není žádné rozumějící bytí, jemuž se reálný svět zjevuje a otevírá. Způsob našeho pobytu ve světě je věcí každého z nás. Fenomenologie zjevování jsoucen reálného světa má do značné míry odraz v tom, jak se prostřednictvím našeho bytí k těmto jsoucnům vztahujeme. Naše schopnost odpoutat se od totality jsoucího a jejího diktátu je přirozeně aktem individuálním. Naše bytostná svoboda a identita, naše porozumění světu a sama sobě jsou výrazem vnitřní svobody jednotlivce. Zde má kořeny novodobý důraz na individuální prožívání a zkušenost, na svobodný názor nezaujatý obecným míněním. Individualismus jako životní postoj nemá původně nic společného s možností jednotlivce užívat si samostatně požitků z vlastního přičinění, či z vlastní starosti o hmotné podmínky své existence. Jeho obsah je právě opačný a vede k vyvlastnění těchto požitků, k vymknutí se ze všech věcných starostí o svůj pobyt ve světě, a tak porozumět vlastní podstatě bytí a naučit se svobodnému hledání pravého smyslu života. Je-li potom věcný obsah našeho života, jeho zbytný souhrn věcí pouhým prostředkem na cestě k netušeným možnostem, je vlastní téma individualismu návodem a cestou k lidské vzájemnosti, k pochopení hlubšího vztahu našeho já k těm součástem světa, které nemají hodnotu pouhého nástroje, mrtvé věci, nýbrž snoubí se s naším vlastním bytím v širší a mocnější celek, jakým je společenství spřízněných duší. Směna za hodnotu vzájemnosti, oběť vlastního sobectví položená na oltář společného naplnění a zadostiučinění ve vzájemné úctě a lásce, to je bytostný cíl individualismu v jeho ryzí podstatě. Problém současné doby spočívá v tom, že individualismus uchopený člověkem vnitřně nesvobodným, nemyslícím či zaujatým je ve svém důsledku pravým opakem, je pustým egoismem. Existencionální teze individualismu měly východisko v novém a oproštěném lidství, ve vzkříšené hodnotě člověka, který přestává být ovcí, přestává se řídit v zásadě zvířecími instinkty. Zvířata žijí přítomností a svým pobytem ve světě se vztahují k věcem tak, jak jsou jim dány, řídí se bezprostřední zkušeností a názorem bez vědomí času a souvislostí, neuvědomují si vlastní bytí ani vlastní možnosti jako rozumné bytosti, volí pouze z toho, co jim daný svět poskytuje, a tomu se přizpůsobují, sama nebo v tlupě, to je jedno. Nemají schopnost svobodně si určovat podmínky, měnit své okolí a svět za nějakým rozumným cílem, k něčemu směřovat a v tom směru účinně spolupracovat. Dnešní individualista, kdyby nebyl tím nesvobodným a konzumním jedincem vázaným na svět a věci v něm tak, jak se mu bezprostředně nabízejí, musel by pochopit nutnost tolerance, spolupráce a vzájemnosti, pokud by dokázal individuálně myslet a řešit otázky vlastního bytí nezávisle na předmětech svého domnělého prospěchu. Konzumní individualista však nemůže být ničím jiným, než článkem v řetězu, sobeckým spotřebitelem a vykořisťovatelem daných příležitostí. Bohužel současný svět mu to nejen umožňuje, ale přímo ho k tomu vede.

Krize moderního světa Západní svět podlehl materialistickému myšlení, jeho orientace na hmotu a vnímání reality v rozkladu na věcné složky plynoucí v neustálé proměně a mnohosti přinášejí zmatek. Zbytky latentní 128

duchovnosti zapomenuté v dávném středověku klesají pod brutální tíhou přízemnosti, s níž hmota ničí vše, co se jí připlete do cesty. Moderní preference průmyslové síly za podpory profánní funkce rozumu sledují čistě individuální a pragmatické účely, v nichž se ztrácí jakákoliv schopnost nahlédnutí vyššího principu světa. Jsme na pokraji katastrofy, v nejtemnější fázi zániku civilizace. Jediné, co nás může spasit před zničujícími důsledky rozkladu a nevědomosti, je nová intelektuální elita oživená v nitru katolické církve po vzoru východních esoterických nauk věčné filosofie a intelektuální intuice. Tak by se dal shrnout obsah knížky René Guénona s názvem Krize moderního světa. Je tomu opravdu tak? Podle René Guénona se západní civilizace nachází ve čtvrtém věku lidského cyklu označovaném hinduistickým náboženstvím jako kalijuga neboli „věk temna“. Tato vrcholná fáze postupného zatemňování ryzí spirituality původní lidské tradice je připravována již šest tisíc let. První neklamné známky takového „úpadku“ se datují kolem roku 600 před naším letopočtem, kdy se začala tvořit racionální filosofie a započal se historický věk lidstva. Vzdělaný čtenář ví, že právě počátek historické éry znamená vystoupení lidského ducha z kolébky mýtu. Rozmach řecké filosofie znamenal osvobození člověka od jeho archetypální předurčenosti vyšším principem kosmického řádu, jehož smysl i cíl byl ponechán na absolutním vědění a vůli bohů. Člověk začínal vnímat své vlastní možnosti a rozhodl se být strůjcem svého vlastního osudu. Pravdou je, že v souladu s Guénonovým tvrzením lze nalézt ve starých eposech datovaných již před počátky Starého zákona zmínky o zbloudění člověka, jímž se v hledání podstaty světa a vlastní nesmrtelné moci v něm chtěl vyrovnat bohům a musel za to být potrestán. Nakonec stejné téma obsahuje sama bible ve svém mýtu o vyhnání člověka z ráje po té, co požil plodů ze zakázaného stromu poznání. Hranice mýtu Je opravdu těžké uvěřit tomu, že vše, čím se člověk zapsal do historie uvědomělého rozvoje civilizací, má znaky rozkladu a úpadku. Guénon, tak jako mnoho jiných myslitelů, jimž současná duchovní i kulturní prázdnota moderního světa leží na srdci, volá po návratu k původním lidským tradicím. Osobně souhlasím s Guénonem, že prastaré kultury, v nichž mýtus určoval lidem místo na zemi, uváděly člověka do stavu rovnováhy v souladu se svým zasazením do přirozeného koloběhu života. Původní kmenová uspořádání a kastovní sociální systémy mu dávaly vědomí identity a příslušnosti k těm sociálním strukturám, kam podle božského řádu patřil, nadnebeské ideje potom jednoduchost, jednoznačnost a určitost, díky jimž se svět jeví jako pravdivý a nabízí se člověku jako spolehlivé místo ke společnému pobývání. Jaká však byla ona prehistorická éra lidstva? Mýtus byl pro naše dávné předky zákonem, věděním předaným, dříve zjeveným, nikoliv zjevným. Mýtus byl výrazem vyššího principu, jehož příčiny a smysl byly ponechány na vyšší inteligenci, nikdo neměl tudíž sklony ho zpochybňovat. Přesto nelze mýtus ani v těchto dobách vnímat jako zjevení objektivní či transcendentální pravdy. Vždy je spojen s příběhem, s legendou, s nějakou zkušeností dávných předků, legendami je rovněž nejčastěji předáván k uvěření a k osvojení. Smysl mýtu se odehrává především v rovině morální. Nezkoumá ontologický původ věcí jako objektivních jsoucen, když tak pouze účelově ve vztahu k meritu věcí, který ho zajímá, a tím je morální poměr člověka k nim, způsob, jakým se k nim vztahuje. Není proto překvapivé, že právě zásada vyvázání člověka od světských věcí, jeho osvobození se od závislostí na účelu, jaký pro něho mají, vede podle staré duchovní tradice k „čistému“ morálnímu soudu, k představě nejvyššího dobra v lidském konání. Ve 129

svém důsledku potom ono nad-lidské dobro staví jako věčný a neměnný princip odloučený od vší mnohosti a nestálosti světského založení lidské existence. Takové dobro potom nelze nahlédnout ani pochopit čistým rozumem. Rozum jako logós je vynálezem nové racionální filosofie (Hérakleitos), která předurčila svobodnou éru lidstva. Vírou proti rozumu Jestliže Guénon mluví o nevědomosti západní civilizace, nebo lépe řečeno o jejím materialistickém (ne)vědění rozplývajícím se v jednotlivostech a mnohosti, a jako spásný protipól staví „tradiční vědění“ východních náboženství o zjeveném vyšším, stálém, věčném principu světa, potom volá po novém nastolení mýtu a jeho uchopení lidskou masou bez účasti rozumu. Požaduje nevědomou víru v nejvyšší pravdu, jejíž zdroj i držení odkazuje esoterickým kruhům intelektuální elity. Sám potom váhu oné pravé a věčné pravdy nehodlá spojovat s inteligencí ani s rozumem, nehodlá ji dokazovat ani o ní nepřipouští žádnou polemiku, přičemž musí připustit, že její poznání je dosažitelné pouze intelektuální intuicí, k níž mohou dospět pouze vyvolení z řad intelektuální elity za tím účelem pěstované a oddělené od světského života. Musí rovněž připustit, že taková elita musí být privilegovanou kastou předávající a interpretující svoje vědění ostatním lidem jako morální příkaz shora. Základním dilematem mu ovšem zůstává existence takové elity samé či její zánik (vznik) v západním světě, který ji dávno překročil svým vlastním myšlením i chápáním původu morálky a s ní souvisejícího pojmu dobra a zla. Problém je v tom, že západní svět již nezvratně překročil hranice mýtu a ve svém poznání pronikl za dimenze prostého rozlišování světa na materiální a duchovní. Nachází se již ve stádiu, kdy po základním odhalení funkcí rozumu jako odkrývající mohutnosti schopné změny paradigmatu dospěl k pochopení podmínek, které tento rozum omezují. Postmoderní myšlení začíná vidět, nakolik moralita i pojetí dobra a zla předcházejí vědění, nakolik libovolné paradigma není výsledkem lepšího či horšího poznání vyšší obecné pravdy, nýbrž odráží vlastní život a proces, jímž se tento život sebeuskutečňuje. Předpoklad obecné pravdy či obecného dobra je vulgární, neomalený, sporný, a tudíž bezcenný. Pravda sama je vposled projevem Života, který je původnější, než vědění. Pravda a platné morální soudy vycházejí z vůle k životu a z prosazení vlastních forem existence proti formám jiným, slabším, méně úspěšným, pravda je výsledkem vůle k moci, výsledkem morálního hodnocení, které se ukazuje jako nahodilý a svévolný projev pronikavé existence, jako proces rozlišování, rozvoje, sebeproměny, sebepřekonávání, tvorby a plození. To je pravý opak esoterického nazírání, které jako bezcenné a nezajímavé vidí pravdy vzešlé ze světského života a z empirického poznání. Tady vystupuje na povrch ona propastná zaostalost okultních či spirituálních tradic, jejich slabost a neudržitelnost v konfrontaci s problémy moderní doby.

Úloha katolické církve Jako nejvyšší paradox křičí z knihy René Guénona jeho apel na katolickou církev jako jediného ochránce věčné pravdy a vykonavatele spásy moderního světa, když mu ze skrytého přítmí chrámů má ukázat cestu návratem do kolébky starých náboženských mýtů - povýtce čerpaných ze studnice východních filosofií nikoliv z křesťanské víry, která již dávno ztratila svůj étos. Takový návrat je nejen nemožný, ale přímo zvrácený. Východní náboženství v podobě hinduismu či buddhismu nás mohou 130

poučit pouze o váze duchovnosti člověka jako takové, o tradičních modelech soužití, které dodnes udržují prastaré poznatky o povaze člověka a jeho potřebě identity se svým vlastním prostředím. Leč naše zmaterializovaná, individualizovaná a odlidštěná společnost, jakkoliv se jeví z našeho i z Guénonova pohledu úpadkově až apokalypticky, nemůže nikdy už převzít moudrost východních mudrců ze své podstaty transcendentálního poznání, protože svým pohledem již dávno prohlédla faleš metafyzického nadsvětí i podsvětí jako velkou a klamnou iluzi. Co jí opravdu chybí, je duchovnost v tom nejlidštějším slova smyslu, cit pro hledání sama sebe, pro životní naplnění, které se odehrává v plnosti nitra, v pocitu důstojnosti, vzájemnosti a horoucího srdce, v okouzlení vším, co je krásné, vznešené a tajemné ze své vlastní podstaty a vždy neodvratně utrpí drtivou tíhou hmotných statků hromaděných na sebe bez hlubšího smyslu a respektu k živoucí vládě přírody. Moderní svět je v krizi, o tom není pochyb. Západní civilizace pomalu ztrácí vše, čím si dosud zasloužila přívlastek kulturní. Přitom ve svém štítu má název křesťanská a celá staletí bojovala o to, aby si uhájila svoji identitu před východním názorem na svět a jeho náboženstvím. Máme snad věřit tomu, že západ potichu a bez údivu konvertuje na islám? Možná je ten náš svět už tak daleko, že se nikdo nepodivuje vůbec nad ničím. Spíše ale nikoho dnes nezajímá, co se odehrává s jeho vlastní identitou, natož pak s národním či evropským vědomím. Co taky očekávat od společenství, které se vzdalo všech tradic a veškeré zkušenosti svých předků? Souhlasím, duchovní elita je to, co nám chybí: vzdělanci, intelektuálové, filosofové, jimž by lid dopřál sluchu, jejichž hlas by vůbec měl šanci být slyšet vedle přízemní a komerční stravy, jíž zásobují sdělovací prostředky své platící zákazníky v zájmu masové čtenosti a sledovanosti. Proč by ale nová duchovní elita měla zastávat role orientálně nedostižných mudrců esoterických nauk? Copak nemáme vlastní filosofii? Copak nemáme vlastní vědění, které dokáže obhájit tytéž morální zásady a životní hodnoty, jako východní náboženství? Na stejných hodnotách nesených ústy helénských stoiků vyrostlo i samo křesťanství. Moderní myslící člověk chápe, že rozum je jediným spásným směrníkem pro jeho budoucnost. Musí však uznávat objektivní realitu jako něco, co nelze spekulativně vykonstruovat, ale pouze poznat či nahlédnout skrze historickou zkušenost věků, včetně té esoterické, skrze filosofii dějin a péči o duši. Vposled si položme otázku: Je opravdu nutné, aby se duchovní vliv na současnost musel ohánět rigidním náboženstvím či novou evangelizací? Nemyslím, že proti „racionalitě“ moderního člověka zaprodaného moci peněz a přidušeného imperativem hmotného dostatku je nutné postavit člověka kořícího se před všemohoucím Bohem a rezignujícího na světské hodnoty. Duchovnost má výraz v pronikavém a kritickém rozumu směřujícím do hloubky souvislostí a odhalujícím pravou podstatu věcí v jejich skrytosti. Esoterické vědění jako zjevené poznání pravdy může být čistým reliktem nejstarší mytologie zasahující vědomí člověka z hlubin lidského pravěku a jeho zkušeností se zákony přírody. Jako takové zakládá tradiční hodnoty lidství, nikoliv však duchovnost přinášející aktivní vhled do hlubin lidské existence, s nímž dokážeme porozumět vlastnímu bytí. Nový význam křesťanství Nevím, zda se katolická církev dokáže někdy oprostit od svých archaických, chtělo by se říci anachronických, kultů postavených na sebezapření ve jménu pokory a nejvyšší oběti Ježíše Krista, míněno oběti samotného života a všeho, co k životu probouzí. Nevím, zda se kdy přestane obracet k resentimentu jako k vlastní sféře vlivu a přestane v něm vidět základ humánní společnosti živené ku vlastnímu prospěchu. Není snad možné, aby si ponechala pověsti o Ježíši Kristu a božím království pro 131

ty, kdo to opravdu potřebují, a začala se zastávat tradičních hodnot evropské civilizace na základě jejich vpravdě filosofického zdůvodnění? Je opravdu nutné, aby dokumentovala aktuálnost své víry kdejakou nihilistickou pustinou postmoderního myšlení s odkazem na prázdnotu světského života a spásu duše vyjádřenou podobenstvím posmrtného vzkříšení Krista? Musí se měřit s profánní vědou, aby nepřišla o podporu svých poplatných oveček pro tak naivní nebo vypočítavou výstřednost, s níž nějaký bezvýznamný pisálek detektivního trháku udělal s Ježíše Krista obyčejného člověka? Jako by se o totéž nevedly spory již v samých počátcích křesťanství! Copak je to pro otázky zachování kulturních hodnot naší civilizace nějak podstatné? Je-li kultura výsledkem zápasu za ušlechtilého člověka a jejím ekvivalentem je to, co se od lidí vyžaduje, nikoliv to, co se jim dává, potom naděje i cíl resentimentu jsou opačné. Cesta k vyšším hodnotám lidství nevede úzkou soutěskou pokory a sebemrskačství, naopak sebevědomí, široké srdce i mysl jsou oněmi kýženými vlastnostmi, které povznášejí. Nejde o to ponížit člověka na úroveň poslušného kusu stáda, ale dopřát mu díl moci v jeho povýšení nad rovnostářskou šeď přízemnosti, nechat ho prožít vlastní nadřazený pocit vznešenosti, pokud tato nadřazenost má v pravdě duchovní hodnotu: To by mohla být idea pravého evangelia spásy lidské duše moderního věku. Nechci zde vystupovat v roli nadutého heretika křesťanské doktríny. Přesto si myslím, že tradice křesťanství může právě v této době duchovní krize naplnit svoji dějinnou úlohu, pokud se zastane pravého lidství, jeho aristokratického cítění a bytostně existencionálního smyslu. Možnosti katolické církve jsou nedozírné. Neexistuje druhá síla, která by disponovala tak velkým potenciálem lidským i vzdělanostním, tak rozsáhlým zázemím, s nímž je možné působit na masy. Záleží jen na ní, jak se své historické úlohy zhostí.

Martin Buber: Já a ty. Žijeme v době, kdy libovolný koncept rozumění světu a člověku z pera nějakého myslitele má svoji "váhu" podle toho, jaký čtenářský úspěch sklidí od názorově nevyhraněných čtenářů. Málokdy jde bohužel o reálné poznání v pravém smyslu toho slova odrážející objektivní nebo alespoň seriózní přístup k pravdě. Tak i filosofické notování židovského teologa Martina Bubera o významu zájmen já – ty, já – oni, osvětlující základ morálního vědomí člověka, má daleko do nahlédnutí pravdy o nás. Buberovo myšlení je hluboce ovlivněno tradicí a étosem východoevropského chasidismu. Jde o judaistickou ideologii vzniklou v polovině 18. století. Chasidskou nauku lze shrnout v jediné větě: Bůh je nahlédnutelný v každé věci a dosažitelný každým čistým skutkem. Buberova starost o lidské odcizení Bohu ho přivedla nejprve k otázce příslušnosti jedince k širšímu společenství a potřeby takového zakotvení v celku, který by měl spojující duchovní obsah. "Nikdo nepotřebuje spásnou příslušnost k nějakému národnímu celku více než mladík, zachvácený duchovním hledáním a ocitnuvší se pod vlivem svého intelektu ve vzduchoprázdnu; avšak mezi mladíky tohoto druhu a osudu nejvíce mladík židovský,“ píše Martin Buber a v uchvácení sionismem se mu zjevuje chasidská duše, lidská podoba s Boží tváří, uchopená jako čin, jako tvorba, jako úkol. Coby profesor religionistiky a etiky na univerzitě ve Frankfurtu nad Mohanem píše knihy s filosofickým obsahem, při němž čerpá z filosofie existencionalismu a filosofické antropologie. V populární knize Já a ty vyložil Buber základy své filosofie dialogu mezi Já a Ty. Člověk může přicházet ke světu dvěma různými způsoby. První je bytostný vztah já - ty, ve kterém se setkávají dvě celé bytosti, je to vztah dialogu, základ lidského 132

společenství. Toto setkání je jen krátké a je nahrazeno vztahem objektu a subjektu, já - ono. Bůh je věčné Ty.

Tyto teze vycházejí z novodobých úvah o zániku pojmu člověk v jeho pozitivistickém pojetí. Mluví se při nich o zmizení člověka, který dříve znamenal místo (subjekt), v němž se děje poznání světa a jsoucna, člověka, jehož schopnost rozumu a vědomí byla nadřazena pouhé zkušenosti a nesla v sobě neempirické podmínky rozlišení možné reality. Zmizením člověka se do popředí otázky „co to je člověk?“ dostává lidské nevědomí namísto svébytného vědomí. Lidské vědomí je sekundární, primární je systém nevědomí, který určuje základ člověka. Zpochybnění bytnosti jedince jako sebevědomého nositele svého vlastního životního příběhu s sebou nevyhnutelně přináší nutnou přítomnost druhého, jenž se připomíná na úrovni mravní integrity. Tuto mravní integritu lze charakterizovat jako schopnost odpovědnosti a jako schopnost slibu. Odpovědnost je schopnost “odpovědět” na výzvu, na oslovení, na žádost o vydání účtů. Jako taková předpokládá přítomnost druhého, přítomnost někoho, nějakého “ty” (ne pouze nějakého “ono”), které vyzývá, oslovuje a žádá vyúčtování. Podobně předpokládá slib někoho, kdo na slib spoléhá. Mravní integritu, která zakládá jednotu člověka, je v přítomnosti druhého možno charakterizovat také jako spolehlivost. Přítomnost druhých je proto jednou z klíčových složek etického rozměru člověka. Výsledkem je tvrzení, že Já samo o sobě nemá žádný morální obsah, dokonce samo o sobě ani neexistuje ve své identitě. Toto Já se morálně i věcně klasifikuje teprve ve vztahu k nějakému Ty a skrze ně poznává svůj morální význam i vlastní tvar. Ztráta smyslu současného člověka pro zakotvení ve společenském celku je vyjádřena vztahem našeho já k libovolnému „Ono“, tedy k třetí osobě. Podle zmíněných myšlenkových proudů totiž Ono (třetí) jako věc, která neodpovídá na oslovení vycházející z Já a sama se k Já stejným způsobem nevztahuje, nedává člověku pojem vlastní identity ani nezakládá smysl jeho bytí. Martin Buber podtrhuje základní souvztažnost zájmen já – ty. Podle něho teprve z tohoto morálního dialogu vyrůstá morální vědomí člověka ve vztahu k Ono, tedy ke společnosti jako celku. Zdá se, že na podhoubí filozofování o antropologii současného člověka se začíná zjevovat nový sociální rozměr člověka vycházející z jeho původní potřeby identifikovat se v nějakém společenském celku a modifikující se ztrátou možnosti naplnění takové potřeby. Není pochyb, že vztah já a ty je jádrem lidského prožívání a osvojování základních principů vzájemnosti. Není ovšem nějakou matérií, z níž dokážeme rozumět vlastnímu bytí. Toto porozumění má mnohem hlubší význam, který se dokonce může od jistého Já a Ty distancovat a hledat smysl v nadřazeném Oni, tedy v celku, jehož je Já součástí avšak ne v přímém vztahu já - ty. Konkrétní já a ty, jako pár, z hlediska lidské morálky vůbec nic nezakládá, protože nejde o společenství, nejde o hodnotově nadřazený útvar schopný nést kulturu a tradice tak jako kmen či národ. Dokonce pár není ani dost existenčně validní. Buberovské já – ty připomíná roubování konečného smyslu na poslední sociální útvar, který nám dnes zbyl, tedy na nukleární rodinu založenou v páru a nic víc. Tato rodina nemá žádné schopnosti určovat morálku lidí natož pak smysl jejich života a směřování. Nezakládá ani identitu jedince ani jeho zakotvení v celku, za který by se mohl směňovat.

133

Morálka byla od pradávna vnímána jako bytostné zaujetí jedince pro společnou věc rodu, kmene, obce, národa. Když říkám bytostné, tak mám na mysli především srdce a jeho duchovní tep vypěstovaný tradicemi a prožíváním existence v celku. Něco podobného je možné zažít samozřejmě i v páru, tedy ve vztahu já - ty. Jenomže morálka ve vztahu já - ty má svůj relevantní obsah, pokud má podporu zvenčí, nikoliv naopak. Proto současné já - ty je morálně vyprázdněné. Idealistické filosofie a náboženské ideologie daly v minulosti morálce pozitivní obsah, učinily z ní absolutní kodex, imperativ boží vůle podložený vyšším rozumem, a postupně z ní vyňaly lidský podíl i účast člověka na ni. Výsledkem je současný úpadek morality a lidství vůbec. Morálka je samozřejmě založena na vztahu, ale nesobeckou morálkou se stává teprve tehdy, když opustí hranice já - ty. Orientace na vztah páru, snaha o implantaci vyššího smyslu a fundamentálního významu lidství do individuální roviny vzájemnosti, tedy do zažívání já a ty, podle mne vyplývá z toho, že nic jiného dnešní člověk jako odcizený individualista ani není ochoten vnímat, a nelze s ním tudíž pracovat na úrovni obecnějších pojmů lidské vzájemnosti. Buber byl židovský teolog a jako takový byl placen a vydával se za barvy židovské obce. Pro účely restaurace duchovnosti v povrchní době konzumního individualismu zřejmě hledal struny, na které lidé slyší, aby získal body pro svoji víru a organizaci. Totéž dělají ideologové evangelické církve. Takové myšlenkové trylky „libozvučné božímu uchu“ proto nelze brát příliš vážně a vycházet z nich při snaze o poznání pravdy a přiblížení lidského poznání objektivní skutečnosti.

Od krize racionality ke kritickému objektivismu Frustrujícím stigmatem moderní doby je selhání všech racionálních konceptů lepší, spravedlivější a humánnější společnosti, než k jaké dospěly generace našich předků. Bez nadsázky lze říci, že současný kulturní i lidský obraz moderního člověka by našim praotcům připadal hodný politování, ne-li přímo opovržení. Nekritický racionalismus, nepochopení příčin společenských jevů, materialistická filosofie dějin a na spekulativních tezích postavené konstrukce nefunkčních společenských řádů přivedlo současnou západní civilizaci do fáze rozčarování nad neschopností čistého rozumu uchopit svět jako objektivní realitu. Krize racionality postihla západní svět v nejcitlivějších místech, jimiž se zdál moderní a uvědomělý společenský pokrok přímo podepřen: matematika, logický kalkul, vědecká metoda, autonomie vědomí, úloha jedince ve společnosti, rovnoprávnost a víra ve schopnost čistého rozumu dospět k objektivnímu poznání. Problém objektivity je to, co zaměstnává postmoderní myslitele ze všeho nejvíce. Současné myšlení inklinuje k subjektivistické skepsi, s níž se veškeré vědění degraduje na pouhé texty a partikulární výpovědi bez přímého vztahu k pravdě a jejímu objektivnímu smyslu. Svět stojí na rozcestí a musí se rozhodnout, zda nechá upadnout racionální sebevědomí člověka do pasti matrixu a elitářských konspirací, nebo nalezne cestu k reálné skutečnosti a v jednotě s ní znovu uchopí osud do vlastních rukou. Cesta k objektivitě ovšem nevede pouze přes čistý rozum, ale tam, kde kapacita lidského mozku nestačí, musí nastoupit reálná a dlouhodobá zkušenost, jinými slovy tradice oproštěná od všech spasitelských nánosů religiozity a křesťanské ideologie. Filosofie objektivismu Existence existuje, vše, co existuje, je součástí reálného světa, a tento svět je absolutním souhrnem všeho, co objektivně je. Co v reálném světě neexistuje, to objektivně není. Nic nemůže být něco a 134

pouze to, co je, jsme schopni vnímat našimi smysly. Vím, že jsem, tudíž mám vědomí, jímž jsem schopen vnímat to, co existuje. Jediné, čemu mohu přes všechny subjektivistické výhrady věřit, jsou moje smysly a můj rozum jako poznávací schopnost mého vědomí. Co nemohu ověřit svými smysly a správným logickým úsudkem, je z hlediska pravdy a lidského poznání nesmyslné. Každá entita v reálném světě má svou identitu nezávislou na našem vědomí. Naše smyslové a racionální poznání je objektivní, pokud je skutečným odrazem jisté formy toho, co existuje ve své identitě. Jakékoliv myšlenky budující pojmy a výroky na něčem, co nemá vnímatelný odraz v realitě, jsou smrtelným omylem. To jsou ve stručnosti základní výchozí předpoklady filosofie objektivismu, jejímž systematickým zakladatelem se stal Leonard Peikoff a ideovým předchůdcem spisovatelka Ayn Randová. Je až zarážející, že dlouhá staletí minulého filosofického myšlení dokázalo s takovou mírou přesvědčení ignorovat základní axiomy existence světa, které jej přirozeně klasifikují jako objektivní realitu. Friedrich Nietzsche byl asi prvním filozofem, který po tisíciletí iracionálního přebarvování skutečnosti na pokřiveného bastarda boží vůle či transcendentálního idealismu odhalil naprosté zmatení pojmů a převrácení hodnot ve výsledném rozkladu myšlení, ztráty sebedůvěry a dekadenci života naší křesťanské éry. Objektivismus potom jako nová filosofie dává jasnou odpověď na základní otázku lidského poznání: Jaký je vztah pojmů ke smyslově vnímatelné realitě? Filosofie objektivismu chápe pojem jako nástroj lidského poznání, jako základní kámen korektní epistemologie, jímž se integrují v jeden abstraktní výraz podobné rozmanité výskyty objektů či jevů v reálném světě, pokud se od sebe liší pouze mírou svých charakteristik. Jde tedy o antropomorfní pohled na celé skupiny předmětů a faktů vystihující jeden abstraktní objekt, jsoucno nebo entitu, bez rozlišení počtu konkrétních představitelů (minulých, dnešních i budoucích) a bez uvážení hodnoty atributů, jimiž se v jednotlivostech odlišují představitelé těchto entit. Tak lze v dimenzích omezeného lidského vědomí pojmout celý reálný svět objektů bez toho, aby se naše vědomí muselo zaobírat každým jednotlivým výskytem jsoucí množiny zvlášť, čímž by nutně zahltilo svou vlastní kapacitu. Každý pojem musí mít svou srozumitelnou definici, která je bezesporná ve vztahu k rozpoznané objektivní realitě a ve znalostním kontextu obecného lidského poznání. Jako takový musí být tedy rozložitelný na logický řetězec výroků odvozený z fundamentálních pojmů, které mají přímý odraz ve smyslově vnímatelné skutečnosti. Každé zakotvení pojmů mimo vnímatelnou realitu je nesmyslné, irelevantní a v důsledku jediným opravdovým výrazem zla v lidském konání, které tak přestalo být řízeno rozumem. Objektivismus varuje před arbitrárními pojmy a výroky, jejichž objektivně nedoložitelný význam zavádí lidské myšlení na scestí. Mezi takové pojmy patří například bůh, sociální spravedlnost, veřejný zájem, vyšší etický kodex, rovnost mezi lidmi a podobně. V principu jde o dilema sebezáchovného či sebezničujícího volního procesu, dilema, jenž volí mezi aktivizací rozumových funkcí vědomí směřujících k činnosti postavené na pravdivém poznání a mezi umrtvením mentálně tělesné činnosti směřující k rozkladu, k apatii a k postupnému rozplynutí v nicotě. Království nebeské je pouze vznešený a utěšující výraz pro tuto nicotu. Objektivismus a moralita

135

Jaké závěry plynou z objektivistického chápání světa pro etický kodex lidského chování? Posledním filozofem klasické éry filosofie, který projevil snahu výrokovat objektivistické hodnotové soudy stran lidské morálky, byl patrně Aristoteles (kolem roku 350 př. n.l.). Aristoteles položil základy objektivní logiky a metod poznání. Proti všem Platónovým nástupcům chápal základ lidského poznání v objektivní existenci reálného světa, v pozemském založení ducha a v platném rozumu. Jeho etika hájila ideál osobního štěstí v souladu s fyzickou přirozeností člověka. Platón je naproti tomu zastáncem prvotnosti světa idejí, duše jako prvotního hybatele a její účasti v nadpozemské sféře absolutní pravdy a (božské) dokonalosti. Platónova etika inklinuje k sebeobětování ve prospěch celku (obce). Ačkoli mnohé Platónovi výroky o etice a lidské povaze mají univerzální hodnotu, jeho chápání fundamentálních otázek poznání a smyslu lidského života přivedlo na celé dva tisíce let lidské myšlení k idealismu, jímž se mentální úsilí lidí diskvalifikovalo v nesmyslném rozporu duše a těla, ideje a skutečnosti, síly a altruismu, vůle k životu a asketické odevzdanosti Bohu. Toto myšlení zasadilo lidského jedince do světa utrpení a nechalo ho zmítat mezi ideálem nedosažitelného blaženství nebeské říše dobra a nepřekonatelným pokušením z hlubin zničujících temnot zla a dědičného hříchu. Poslední dvě staletí naší civilizace sice filosoficky zavrhla Boha, ale nedokázala se odpoutat od představy transcendentálního základu světa. Ani moderní doba nedokázala překonat rozpor mezi nezávislým vědomím hledajícím pravdu o člověku ve vlastním nitru a skepticismem pochybujícím o poznatelnosti reálného světa vůbec. Filosofie objektivismu poprvé v novodobé historii deklaruje, že skutečné vodítko k životnímu úspěchu a pocitu vyrovnanosti představuje vědomí jako odraz objektivní skutečnosti, dále pocit sebevědomí člověka v jeho rozumové schopnosti a odhodlaná vůle k životu. Jde ovšem o stavy duše, ke kterým člověk nedospěje automaticky, musí o ně usilovat, a co je mnohem důležitější, musí se pro ně rozhodnout. Tímto rozhodnutím se zároveň rozloučí se všemi cestami úniku od objektivní reality, jimiž se lidská duše upíná k iracionální víře ve vyšší moc a spravedlnost, či k subjektivní představě světa, jaká se zdá být pohodlnější, přístupnější a méně závazná, než snaha o reálné poznání a připuštění světa v jeho na člověku nezávislé podstatě. Maximou objektivistické etiky je racionální egoismus, tedy uvědomělé usilování o vlastní prospěch a životní prosperitu. Nejde o nějaké sobecké a vrtošivé vybíjení lidských sklonů a konání podle vlastní libovůle na úkor druhých. Objektivistický egoismus chápe člověka v reálném kontextu jeho sociálního začlenění a potřeby kooperace, kdy výsledkem jeho racionálního poznání je hlubší pochopení takového sociálního chování, které preferuje dlouhodobý prospěch oproti krátkodobému zisku, přičemž základním kritériem dobra je uchování života a volba hodnot, jež život jedince naplňují radostí a spokojeností. Objektivita jako volní soulad s realitou opřený o rozum a metody empirického poznání, to je základní princip vnitřní jednoty a morálního přesvědčení vyjádřený slovy objektivistické filosofie. Objektivismus nepopírá omezené hranice lidského rozumu ani emocionální stránku člověka jako podstatný faktor podmiňující chování lidí. Realita je absolutní a nezávislá na našem vědomí. Lidské vědomí má pouze schopnost reflektovat objektivní svět a částečně pronikat do jeho souvislostí. Naproti tomu naše emocionální vybavení je závislé na našich hodnotových soudech (i těch neuvědomělých) uložených do podvědomí ve formě automatizovaných pocitových reakcí. Pouze cestou validace našich prvotních soudů a jejich zpětným přehodnocením můžeme překonat rozpor 136

mezi rozumem a pocitovým vnímáním světa. Jen tak můžeme dojít relativního souladu s realitou a potřebného sebevědomí v důsledku racionality, kterou objektivismus chápe jako primární ctnost. Racionální základ má v objektivismu i pojem dobra vyjádřený potřebou zachování vlastního života, který je sám o sobě měřítkem veškeré morální hodnoty. Přičemž příjemce prospěchu ze svého morálního jednání má být přirozeně jednotlivec sám jako nositel takového jednání. Z fundamentálního pohledu na racionalitu jako primární morální hodnotu, která uznává fakta a poté jedná podle nich, odvozuje objektivismus i základní ctnosti lidské osobnosti: Nezávislost jako primární orientace na realitu, nikoliv na ostatní lidi. Integrita jako jednání v souladu s racionálními principy. Hrdost jako morální ctižádost. Poctivost jako odmítnutí neskutečnosti, tedy v důsledku nesouhlas s jakýmkoliv iracionálním (nepodloženým, teistickým či idealistickým) chápáním světa, který by chtěl být návodem a případnou ideologií pro chování lidí. Role státu Z důrazu na objektivitu vyvozuje filosofie objektivismu roli státu ve vztahu ke svým občanům. Stát je institucí, která má výhradní pravomoc k vynucenému prosazení jistých pravidel společenského chování. Stát je společenským výtvorem a společnost se skládá z jednotlivců. Jakékoliv pravomoci státu musí být tudíž odvozeny z pravomoci jednotlivců. Jediným důvodem k delegování pravomoci jednotlivce na stát je ochrana práv a svobody jednotlivců. Z objektivního hlediska není přípustné, aby stát zasahoval do života občanů jiným způsobem, než jako záruka sebeobrany lidí a zajištění základních hodnot a podmínek pro svobodný život a rozvoj každého člověka podle jeho vůle. Donucovací role státu ve všech ostatních oblastech existence člověka znamená tvorbu abstraktních pravidel, jimiž se určuje jednání lidí ve prospěch někoho či něčeho jiného, účelových pravidel, která nemohou objektivně obsáhnout nekonečný počet konkrétních případů, jichž se daný účel týká. Rozhodování v takových konkrétních případech se potom musí opírat o neobjektivní etická měřítka, jakými jsou veřejný prospěch, sociální spravedlnost či boží vůle. Ve svém důsledku takový stát nutně směřuje k rozporu s míněním jednotlivců a ke konečné totalitě a utlačování občanů. Jediným systémem zákonů, který vylučuje každý projev neobjektivity, tedy neobhajitelnosti a neurčitosti, je takový systém, který legislativu omezuje na ochranu základních práv a svobod jednotlivců. Princip objektivismu má platnost i v rozhodování občanských sporů, pro něž vždy existovala a musí existovat právní instance spravedlivého rozhodnutí. Spravedlnost má objektivní zakotvení v životě samém, v jeho evoluci a praxi, z níž vycházejí všechny tradice. Je potom lhostejné, kdo je nositelem spravedlnosti, zda nezávislá justice či rada starších. Nejtypičtějším příkladem je zvykové právo. Hlubokým argumentem pro zvykové právo je fakt, že spravedlnost je zakotvena v objektivní skutečnosti a pouze v ní ji lze objevovat, v prastarých pravidlech vynucených objektivně prověřenou praxí. Spravedlnost není výplodem génia, nýbrž zjevuje se odhalováním zásad, jež vždy vedly lidské jednání ke spolehlivým výsledkům a lze u nich předpokládat stejně spolehlivá očekávání i pro libovolný případ budoucí. Spravedlnost nelze spatřovat ve zbožném přání intelektu či v racionálních spekulacích, jak by lidské jednání být vedeno mělo za nějakým vyšším účelem či zavedením chtěného pořádku.

137

Tak vypadají východiska a teze filosofie objektivismu, jde o názory přibližně padesát let staré a pokud budou podrobeny důkladné kritice, mohou se stát filosofií, jíž se změní současné přešlapování lidstva v úžasu nad vlastní nemohoucností. Proč by právě objektivismus měl být oním novým myšlením, když dvě stovky let filosofické moderny vynesly právě rozum na piedestal nejvyššího kritéria pravdy? Když právě novodobá víra v objektivní výsledky vědeckého poznání je předmětem kritiky postmoderního myšlení a toto myšlení mluví o krizi racionality? Tvrdím, že moderní víra v rozum byla stejně neobjektivní jako víra v Boha, tedy že rozum bez objektivity nemá o nic větší váhu, než vykládání podstaty světa bez zdravého rozumu. Omyly čistého rozumu Celý dosavadní vývoj lidstva, který lze nazvat vývojem historickým neboli uvědomělým, jehož počátky se datují od rozkvětu anticky a řecké filosofie, celý ten klopotný a zároveň povznášející vzmach na cestě k lidské důstojnosti a svobodě byl poznamenán nedostatkem smyslu pro objektivní realitu. Fundamentálním impulsem našeho snažení o lepší budoucnost, o pokrok k lepšímu uspořádání světa, byl a dosud stále je dojem, že člověk je dostatečně disponovaným a inteligentním géniem vlastního společenského směřování, konstruktérem ideální organizace lidí, arbitrem schopným nastolit spravedlivý řád pro všechny. Příčinou všech omylů a přecenění možností člověka je fakt, že libovolný pořádek platný pro společnost přesahující přehlédnutelný počet svých členů, zasahuje do sféry otázek majících složitost řádu vyššího, než je uchopitelné lidskou myslí. Druhým a neméně zavádějícím míněním většiny vizionářů spravedlivé společnosti je názor, že svět, kosmos, je předurčen nějakým vyšším řádem, z něhož člověk jako tvor rozumný může čerpat poučení. Přitom existuje asi málo rozumných duchů, kteří si dokáží představit jakýkoliv řád, jemuž chybí účel, pro který byl vytvořen. Řád bez účelu není pořádek, který by něco zajišťoval, svobodu, bezpečí, prosperitu. „Kosmos“ je řecké slovo pro harmonické uspořádání světa, pro jednotu v mnohosti. O účelu kosmického řádu a uspořádání světa v jeho totalitě si však žádný dostatečně soudný filozof minulosti neodvážil spekulovat. Otázky příčiny a posledního účelu kosmu byly vždy nedostižnou záležitostí bohů. Člověk byl nanejvýše schopen vnášet řád nebo lépe řečeno organizaci do omezeného okruhu vlastních účelů a stejně omezeného okruhu lidí, kteří se dokázali na nějakém společném cíli sjednotit. Dál jeho rozum nikdy nesahal. Řecká filosofie měla pro tento druh řádu samostatný pojem „taxis“, čímž dokázala objektivně oddělit řád vykonstruovaný lidským rozumem, řád chtěný a účelně podložený, od kosmu, jehož uspořádání se odehrává ve vyšší dimenzi přirozeného světa a je neuchopitelné lidským rozumem. Ještě starší civilizace, než byla ta helénská, věřila, že námi vnímatelný svět pošel z chaosu. Chaos je základním stavem kosmu, o čemž snad vypovídají i současné vědecké hypotézy kvantové fyziky, a lze jen těžko předpokládat, že by podstata kosmu měla mít nějaký hlubší smysl. Natož pak odpovídající antropomorfním představám člověka. Proč a za jakým cílem? Je-li chaos princip objektivní reality, je vůbec smysluplné mluvit o jiném uspořádání světa? Má nějaký obsah vykládat vyšší řád světa a usilovat o nějaký globální řád společnosti přesahující zájmy jednotlivců nanejvýš organizovaných v účelově a existenčně založených skupinách? Než o řádu či o nějaké vyšší struktuře by jistě bylo více na místě mluvit o rovnováze sil v přirozeném chaosu a zkoumat vlivy a zásahy člověka do přirozeného běhu věcí, kterými se narušuje spontánní rovnováha a soulad té části světa, jež nám byla dána jako vlastní prostředí k životu. 138

Neschopnost rozpoznat objektivní meze rozumu mnohými dodnes obdivovanými duchy filosofie i vědy nakonec vyústila v konstruktivistické a pozitivistické projekty společenského pořádku, který postupně a neodvratně spěje k totalitě a násilí odlidštěné moci států a jejich vlád. Tato totalita přikazování a zákonů, které mají sešněrovat spontánnost přirozené evoluce a donutit lidi k předepsanému chování, bují a řetězí své účinky od represivních opatření vyvolávajících nutnost dalších represivních opatření až k úplnému omezení lidské svobody a lidských možností najít svoji vlastní cestu k životu. Původní ideály lidské důstojnosti podléhají rozkladu v účelových a pragmatických opatřeních vyplývajících z konkrétních rozporů, jejichž výskyt zdá se být nekonečný a povážlivě narůstá. Proces diskvalifikace státní moci a jejího zákonodárství má příčinu v neschopnosti dohlédnout všechna fakta a dopady podobných opatření, jimž chybí základní princip, zapomenutý princip, a v prvním ohledu kritický pohled na objektivní charakter společnosti, pro kterou má být zamýšlený řád nastolen. Právě nedostatek smyslu pro objektivní realitu je příčinou krize racionality a mnohdy návratu k iracionální víře ve všemohoucího Boha, jemuž je třeba se slepě podvolit. Tak na prahu pochopení objektivní podstaty světa i života by nová evangelizace mohla navrátit člověka zpět do temnoty. A to i přes její nepochybně pozitivní vliv na morální vědomí lidí. Je tak těžké bez náboženského cítění a lásky k Bohu nahlédnout objektivně omezenou a na přírodě závislou roli člověka v kosmu, a tedy jeho neschopnost něco na přirozené podstatě světa změnit, aniž by si tím podepsal vlastní ortel smrti? Současná globální civilizace má rozměry kosmu a jako taková se nedá řídit jedním rozumem, jednou myslí. Žádná mysl nedokáže pojmout do svého vědomí všechna fakta mající účast na vývoji všech sil ve světě a pochybuji, že by je dokázala usměrnit takovými abstraktními pravidly, jež by z nich udělaly alespoň spontánní řád. F. A. Hayek a teorie spontánního řádu Odborník na politickou ekonomii F. A. Hayek používá pojem spontánní řád pro přirozenou charakteristiku velké společnosti moderní doby a má tím na mysli spontánní chování prvků této společnosti, které se opírá o neuvědomělá pravidla převzatá na bázi prosté zkušenosti, ověřené tradice, jíž se chování lidí nezdůvodňuje, nýbrž je přijímáno jako osvědčené, aniž by někdo dokázal dohlédnout, kde tato pravidla mají počátek a kde mohou skončit. Přestože Hayek mluví o řádu, jeho tvrzení odebírají spontánnímu řádu zamýšlený účel. Naproti tomu uvádí relevantní síly, které spontánní řád utvářejí a lze je manipulovat obecnými principy zakotvenými v zákonech. Kdyby namísto pojmu spontánní řád použil pojmu chaos, snad by bylo snáze nahlédnout, že jakékoliv usměrňování velké společnosti (současných států) k zamýšlenému pořádku je stále jen zbožným přáním, od kterého se nedokážeme oprostit. Kritický racionalismus je pojem (F. A. Hayek), jímž se nahrazuje zdiskreditovaný konstruktivistický racionalismus pocházející z karteziánské víry v nezávislý rozum (René Descartes). Cogito ergo sum, myslím tedy jsem, znamenalo, že lidské vědomí je svébytnou substancí schopnou pravdivých výroků o světě, které dokáže odvodit ze základních a zjevných premis. Kritický racionalismus popírá schopnost čistého rozumu pochopit svět v celku a určovat mu rozumný řád bez toho, aby se utopil v

139

rozporech a fatálních omylech. Naproti tomu zdůvodňuje možnost racionální organizace velké společnosti postavené na spontánním řádu. Hayekova teorie spontánního řádu se opírá o tezi, že podstata lidského myšlení a inteligence je založena na abstraktech, jejichž obsah nelze doložit konkrétními fakty, naplnit je vyčerpávajícím souhrnem reálných jednotlivostí a tyto osvětlit ve smysluplné struktuře vzájemných vztahů. Faktů, prvků a vztahů je v reálném světě jednoduše příliš mnoho, aby je lidská mysl dokázala pojmout. Abstraktní myšlení pracuje s pojmy a názory, které nedokáže zdůvodnit ani dokázat jejich pravdivost, vychází přitom z tradice, z evoluční zkušenosti, která prokázala jejich užitečnost tím, že přivedla jistá společenství a jejich autority k úspěchu. Na silách, jež vytvářejí spontánní řád a jsou akceptovány abstraktním myšlením, je potom možné podle Hayeka postavit princip organizace moci velkých společenských celků sestavených z nepřehledného množství jedinců. Co to však z podstaty je abstraktní myšlení? Podle Hayeka ho nelze slučovat s podvědomím. V takovém případě by totiž ztratilo pozitivní smysl. To, že jisté objekty v naší mysli mají abstraktní význam, že jisté celky ve světě jsme schopni vnímat jako celky bez nutnosti dovolávat se jejich rozmanitého obsahu, ovšem ještě neznamená, že z jejich abstraktního pojetí nejsme schopni rozumem vyvozovat vědomé závěry o tom, z čeho pocházejí, jaký význam mají pro nás, jaký postoj k nim máme z principu zaujmout, do jaké míry jsou v souladu s objektivní skutečností. Pokud ovšem postrádající vědomý vztah k objektivní realitě ve smyslu validních pojmů, zbývají nám jen postoje samé, a respektování určitých pravidel z nich plynoucí je právě věcí našeho podvědomí postaveném na zkušenosti, jakou s nimi máme, jsou věcí našich neuvědomělých hodnotových soudů, osvojených pocitů a dojmů, jimiž se bezděky zařazujeme a přizpůsobujeme danému světu, protože tak jsme se to naučili. Hayekovo abstraktní myšlení bez zpětné vazby k objektivní realitě a převedené do vědomé části našeho rozumu má být zdůvodněním k hledání principů, jimiž lze usměrňovat chování lidí podle jejich přirozeného chápání spravedlivého řádu společnosti. Jak lze ovšem rozpoznat nějaké rozhodující abstrakty mající spíše charakter osvojených instinktů tam, kde staletím budované tradice byly vyvráceny? Jak můžeme najít nějaký pozitivní význam „praktických“ zásad ve společnosti, která se atomizovala na soubor individualizovaných a nezakotvených jedinců trpících ztrátou paměti o každé kulturní tradici jako o přežitku minulosti? Čím lze zdůvodnit principy, jimiž se má regulovat spontánní řád společnosti? Kdo nekrade, okrádá svoji rodinu, byl jeden ze spontánních principů společnosti nám důvěrně známé. Při dostatečně kritickém a nezaujatém pohledu na objektivní svět není těžké pochopit, že jakýkoliv řád, má-li mít smysl, musí být vztažen k omezené skupině lidí, k tlupě, kmeni, obci, jejíž členové se dokážou sjednotit na obecných principech společného směřování. Žádný společenský řád nemůže fungovat proti vůli a cítění členů, kteří na něm mají mít účast. Bez přehledných pospolitostí nemůže existovat ani relevantní abstraktní myšlení v Hayekově pojetí. Nemá být kým neseno a předáváno z generace na generaci. Pokud takové skupiny neexistují, pokud neskládají autonomně diferencovanou strukturu celku, pro nějž by teprve mělo smysl definovat fundamentální principy vzájemného soužití ve smyslu svobody a práva na život (vnitřní řád sociální, mocenský i existenční by si tyto skupiny již vytvářely samy), pokud zůstává pouze osamělé individuum dané na pospas světovému chaosu, vedou všechny cesty k zajištění potřeb a života takových individuí k totalitnímu systému moci. Ten má za následek potření svobody člověka, jeho vlastní vůle i smyslu směřování, tedy úpadek kultury i celé civilizace. 140

Učíme se žít v prostředí, jaké nám bylo dáno, kde je však nějaká objektivní nutnost toto prostředí uznávat? Respektovat jeho podmínky, pokud je v rozporu s naším rozumem? Kde je řečeno, že musíme přijmout nějaký, byť spontánní, řád odcizené společnosti, v níž jsme proti své vůli zasazeni a zotročeni? Proč bychom nemohli chtít zásadně změnit její obsah? Nebo lépe: Proč bychom neměli mít právo žít mimo ni? Žít si po svém? Vytvořit si vlastní společnost? Čím je vlastně zdůvodněn požadavek podrobit se ne-řádu současné společnosti, jehož základem jsou arbitrární zákony a mocenská zvůle institucí vládních i soudních, neřádu, který nerespektuje žádné tradice a cizí je mu i organizace postavená na nějakém spontánním a lidskému mínění přizpůsobivém uspořádání? Kde bere občanům vzdálená a nepřátelská státní moc nárok k příkazu: Buď přijmeš předepsaná pravidla, budeš žít a pracovat podle našich politicky korektních idejí a demokratických hodnot, nebo nemáš právo na existenci v této zemi a hledej si místo někde jinde. Proč by jakýkoliv sebemenší pospolitní útvar nemohl žít autonomně, třeba si vytvořit vlastní obec existenčně nezávislou na současném státě? Jaký morální imperativ přikazuje lidem, pokud nejednají násilně či na úkor svobody jiných lidí, podrobit se ve svém jednání orgánům státní moci? Co opravňuje současné státy k donucování lidí, aby tvořili hodnoty a uplatňovali své úsilí a um ve prospěch účelů, jaké se zlíbí mocenským elitám? Pouhý fakt, že nemají žádnou možnost existence mimo tyto státy? A proč ji nemají? Protože taková existence by byla nežádoucí? Nežádoucí ve jménu čeho? Protože bez zapojení do současné organizace světového společenství by nebyla zajištěna dělba práce a využívání znalostí či tvorby hodnot všech jeho členů k ekonomickému růstu a prosperitě? Omyl, zdroje obživy globálního společenství na státní mocenské struktuře už dávno nezávisí, jeho politická organizace pouze umožňuje dominantním ekonomickým subjektům manipulovat trh a přitom nenést žádnou odpovědnost za jeho fungování. Jen tak mohou bohatnout nad rámec vší přijatelné míry, jaká nemá v historii obdoby. Špinavou práci a náklady s tím spojené nechávají na socialistických státních institucích, které vedou politiku etatismu – uplatňování moci na úkor lidské svobody. Podívejme se na holou skutečnost očima kritického objektivismu a možná se zásadně změní naše mínění o podmínkách fungování lidské společnosti.

Politeia Jsme svědky věčných tahanic o politickou moc. Garnitury stranických zástupců se beze smyslu dohadují o tom, na kterou stranu se přikloní, aniž by věděly, o jakou stranu vlastně jde. Mluví jednou o straně pravé, jednou o straně levé, chápou se otěží podle přirozenosti praváků nebo leváků, zatímco kůň, jímž vládnou, je vysloužilá herka klopýtající po neobdělávaném úhoru a je mu úplně jedno, kterou rukou ho kočírují. To ovšem našim politikům vůbec nevadí. Herkou zde rozumím politický systém současných „demokratických států“, neobdělávaným úhorem jejich občany. Politeia je řecký výraz pro ústavní pořádek ideální obce (Platón). Podle Aristotela je politeia politickým kompromisem mezi zájmy bohatých a chudých, mezi oligarchií a demokracií, jednoduše řešeno, jde o střední cestu přinášející vládu těch, kdo se nestarají o přepych a netrpí zatrpklostí bezmocné lůzy. Současná parlamentní demokracie má být tímto prakticky nejlepším řešením státotvorné moci, nikoliv ideálním nýbrž pragmatickým, politeiou zajišťující dosažitelnou spravedlnost pro všechny. Z podstaty takového politického systému vyplývá, že by měl být nejblíže zájmům středních vrstev. Leč těmto vrstvám je lhostejné, zda jeho vláda je levá nebo pravá, konzervativní nebo liberální, střední vrstvy jsou činorodé a ve smyslu orientace státní moci apolitické. Nemají o 141

politiku zájem. Pod pojmem politika chápou spory ideologické, jimiž se řeší, které z vrstev chudých či bohatých má být dáno více sluchu, přičemž na střed se blahosklonně kašle. O korytářství vládních úředníků ani nemluvě. Střední vrstva je, a pro moderní státy vždy byla, příslovečnou dojnou krávou, která musí oddřít pády a vzestupy oligarchů i nedostatečnost chudiny, v systému přerozdělování směřujícího vždy od střední vrstvy k někomu jinému. Ona je terčem daňového vydírání a bezohlednosti státu ke všem, kteří se dokážou o sebe postarat a mají zdravé sebevědomí i hrdost. Mluvíme-li o spravedlnosti, máme na mysli především problém etický. Etika definuje pojem obecného dobra a lidských ctností, jimiž se o toto dobro zasluhujeme. Politický systém bez etiky je prázdná skořápka bez obsahu, v důsledku nástroj sobeckých a bezohledných sklonů mocných. Z kterých úst politiků však dnes zaznívá nějaký smysluplný názor na morálku? Který politik se zřetelně profiluje nějakým morálním přesvědčením a podle něho také jedná? Občas zaslechneme něco o morálním kodexu, jímž se ospravedlňuje ta či ona politická orientace. O jaký kodex běží? Na straně konzervativců možná o transcendentální či božský řád světa, na straně liberálů možná o totální nadřazenost rozumu. V obou případech ovšem jde o metafyzické maximy, o autority, které nemají nic společného s poznatelnou realitou, s člověkem jako takovým, s námi lidmi, kteří jsme nakonec středem i účelem všeho konání. V etice vždy jde o to rozpoznat dobro od zla. Kde je ale pravda takového poznání v dnešní postmoderní době, která samotný pojem pravdy relativizuje jako subjektivní a partikulární vidění jednotlivců či skupin? Jak lze mluvit o spravedlnosti, když o dobro a zlo platné pro všechny se nikdo nestará? Z dnešního filosofického hlediska se zdá být již zřejmé, že dobro a zlo nemá objektivní odraz ani v transcendentálním světě idejí, ani v bohu ani v lidském rozumu. Jedná se o pojmy subjektivně lidské a tak jako všechny lidské pojmy a hodnoty má i dobro a zlo své účelové vyjádření. Zmíněný účel ovšem není nic stálého a s vývojem lidské společnosti se mění. Ve starověku lidé považovali jako zlé a dobré jiné věci než dnes. Příroda a svět existují mimo dobro a zlo a je pouze na nás lidech, jak si své věci uspořádáme a čemu dáme příslušné označení, toto je dobré, toto zlé. Jasně, dobré je to, co nám prospívá, zlé je to, co nám škodí. Ale co nám vlastně prospívá a co škodí? O tom je třeba mít nějaké vědění opřené o filosofii lidského směřování. Morálka navíc není pouze vědění o dobru a zlu. Morálka je záležitost srdce, horoucího zanícení pro společnou věc, pevnost a ochota za tu společnou věc bojovat, obětovat se pro ni. Jinými slovy bez zájmu a ustavičného úsilí o nahlédnutí věcí obecně prospěšných není žádného vědění o morálce. Stejně tak bez společenství a vědomí příslušnosti každého z nás k tomuto společenství žádná morálka neexistuje, protože bez takového společenství neexistuje ani směřování, ani cíl, který by naši morální sílu vyžadoval. Z uvedených tezí vyplývá, že současný svět plný odcizených individualistů je ve své podstatě amorální, jednoduše žádnou morálku nemá. Jediné, co je ještě ochoten s bídou respektovat, jsou triviální zásady spolunažívání, jako nezabiješ, neznásilníš, nepokradeš a podobně. Dál jeho „morální kodex“ nesahá. Ve zbytku svého vědomí má už jen kupecké počty a kupeckou hierarchii hodnot. A jelikož nikdo dneska pořádně neví, co je pro tu naši globální vesnici prospěšné a co ne, neexistuje také žádný morální kodex, o který by se dalo opřít při jakémkoliv ospravedlňování reálné politické moci. Mluvíme sice o křesťanské civilizaci, ale ta naše vyčpělá křesťanská morálka, jíž jsme spíše prolezlí ve svém podvědomí, než bychom jí věřili, pouze ničí naši schopnost pochopit pravdu o nás samých a najít cestu k reálným možnostem.

142

Podle mého názoru nelze ani v budoucnosti očekávat, že by ještě nějaký všelidský etický kodex někdo sestavil. Ten se bude konstituovat různě se vznikajícími komunitami a skupinami, pokud lidstvo k takovým společenstvím vůbec najde cestu. Teprve život a praxe nových reálných společenství sdružujících jedince s bytostným zájmem o celek bude moci ukázat, jaká morálka je ještě lidem tím nejpřijatelnějším vzorem pro jejich politické uspořádání, jaká má být politeia jejich obcí. Taková společenství zřejmě žádné moderní státy nebudou potřebovat. Taková společenství budou moci vzniknout, pokud současný stát přestane rozbíjet rodinu a zasahovat do jejích vnitřních poměrů, pokud feminizovaná justice a pokrytecké humanitární spolky přestanou štvát děti proti rodičům, ženy proti mužům, pokud státní moc ponechá svobodný prostor pro nezávislou existenci patriarchální rodové pospolitosti, která jediná může tvořit kulturně svébytnou společenskou jednotku opřenou o tradiční hodnoty lidské vzájemnosti. Možná to bude cesta bolestná, možná klopotná, možná skončíme dřív v záhubě, nevím. Ale řekněme si na rovinu, o co se to tady vlastně ti pánové politici tahají? O vetchou a sepranou onuci? Proč si prostě nesednou do parlamentu a nesnaží se nám co nejméně překážet na naší osiřelé cestě k životu a hledání vlastní identity?

Víme, co chceme? Současný svět je plný rozporů a skrytých sil, o jejichž záměrech má prostý člověk sotva tušení. Informační kanály vibrující přetlakem rozporuplných názorů, indoktrinace, lží, dohadů, přeludů, desinformací, ale také zneklidňujících odhalení, kritických analýz, prozíravých tušení a ozvěny moudrosti našich dávných předků, to vše probouzí v lidech mnoho otázek a nejistých očekávání. Co mě ale zneklidňuje ze všeho nejvíce, je skutečnost, že nikde není vidět duchovní síla, která by poctivě hledala cestu pravdivého poznání a stala se oním důvěryhodným směrníkem hodným následování. Nedivme se, celá historie lidstva posledního tisíciletí je poznamenána úsilím zcela opačným. Jak zatemnit pravdu, jak tuto pravdu relativizovat, jak vymazat lidem paměť, jak je uvést do říše iluzí a představ, v nichž skutečnost přestává existovat v poznatelné a všem přijatelné soustavě vědění. Cosi temného, silného a nelidského vládne naší myslí i našimi životy. Svět lidí postupně podléhá parazitickému způsobu existence, množící se kmeny sociálních parazitů všeho druhu přivádějí celá společenství živných kultur do stavu nouze, otroctví a zoufalého přežívání ve strachu, co bude zítra. Lidé se pod tlakem emocí probouzejí z konzumní letargie a ptají se, co se to vlastně děje? Kam se ten svět žene? Co s námi bude? Co bude s našimi dětmi? Nikdo jim ale neumí dát uspokojivou odpověď. Proč? Inu proto, že nikdo dnes nechce znát pravdu, jedinou pravdu, objektivní pravdu, a podle ní se začít chovat. Jako by všichni dali za pravdu poslední pravdě libertariánů: Není jediné pravdy, nic jako objektivní pravda neexistuje, nárok na vlastnictví pravdy je nejvyšší zvůle moci, jíž je třeba vymýtit. Důsledek takového postoje k pravdě je prostý: Reálná moc nabyla obludně devastujících kontur skrytých za ideami demokracie, liberalismu, rovnoprávnosti a vlády zákonů. V poslední době jsem obdržel pozvání od mnoha občanských i politických iniciativ, abych se zúčastnil jejich seminářů a případně vstoupil do diskuse svými náměty a myšlenkami. Necítím se být vlastníkem objektivní pravdy. Objektivní pravda nám bude vždy do značné míry vzdálena a cesta k ní nevede myslí samotného, byť nezávislého a kriticky uvažujícího jedince. Cesta k pravdě musí být podepřena osvíceným společenským vědomím, zkušeností celého lidského rodu podstupujícího zápas za svobodu, lidskou důstojnost a duchovní ušlechtilost. Přesto se domnívám, že důvod, proč mé 143

myšlenky a články oslovují mnoho rozdílných názorových skupin, spočívá v tom, že se v nich odráží cosi hlubšího a s pravdou rezonujícího. Podle našich slovanských prapředků se energetické centrum ducha člověka nachází v oblasti srdce. Proto ten, kdo se otevře svému srdci, začíná cítit, kam ho vede jeho touha, jaké jsou jeho kořeny, kde je uloženo dědictví moudrosti těch, kteří dosud zcela neztratili paměť rodu, společné krve, vyššího ducha, onoho vědění, jež vedlo naše předky k poznání dobra.

Slovansko-árijské Védy Slovo vědění pochází od slova Védy. Ten, kdo hledá skutečnou pravdu, asi již tuší, že pramenem, z něhož je možné načerpat sílu společné cesty, zjistit to podstatné, co nás spojuje a co nám může navrátit lidskost po tisíciletích úpadku a evolučního regresu způsobeného míšením ras, mocí sivých andělů spásy a pokroku, nuže tímto pramenem jsou slovansko-árijské Védy. Tisíckrát zapomenuté, tisíckrát zničené v plamenech ohně, jenž v mnoha etapách vymývání mozků ve jménu pokory před kořistnickou mocí a všemohoucností jediného Boha zachvátil duchovní poklady starověkých knihoven společně s mnoha souvisejícími díly velevážených mudrců všech barev pleti. Přesto se pravda zničit nedá, nedá se vymýtit ohněm ani mečem, protože je uložena v nás samých, je uchována v našem srdci, a z něho se vždy vynoří síla nalézt či ochránit alespoň střípky vědění, které nakonec vynesou na povrch pravé poznání v celé jeho velikosti a zářivém světle pravých bohů, našich praotců. Jak jsem řekl, dostávám pozvání ze všech možných směrů současného hnutí usilujícího o změny ve společnosti, a patří sem pravicově konzervativní hnutí D.O.S.T. , levicové hnutí CESTA, Strana pro reformu společnosti a ekonomickou reformu, Česká konference, hnutí Vyměníme politiky a další. Setkávám se s mnoha koncepty, jimiž má být napraven směr naší společnosti, moje články přebírají i křesťanská sdružení, jimž není lhostejný lidský úpadek ve všech sférách života, a která hledají nezaujaté odpovědi na naléhavé otázky doby. Pokud však mám být upřímný, v žádném z uvedených myšlenkových směrů bohužel nenacházím potřebný náboj, s jehož vibracemi by souznělo mé srdce, nikde nevidím sílu přesvědčení, jímž by se mohli získat lidé ve své většinové touze obrátit se tam, kde jim kyne v ústrety lepší příští. Jak tedy dál? Víme vůbec, co chceme? Ztráta rodové paměti – cesta ponížení člověka Nad naší budoucností stále visí velký otazník. Soudím, že k tomu, abychom se pohnuli vpřed, musíme se postupně vypořádat se všemi druhy parazitismu, který se rozmohl v současné civilizaci. Čím to bylo umožněno? Na jedné straně je to materialismus, vláda hmoty nad duchem, neomezená moc peněz v rukou plutokratů. Tato patologická moc nás zotročuje po stránce existenční. Stala se základním stimulem sociálního parazitismu, k němuž patří všechny formy vykořisťování člověka člověkem, ekonomika postavená na dluhu, ziskuchtivý kalkul podnikatelů, pro něž je člověk nákladovou položkou, formou disponibilní zásoby, na níž je třeba šetřit a eliminovat její lidský faktor, je to i myšlení politiků, jimž je občan obtížnou a neposlušnou zátěží při jejich snaze zajistit se u moci v souladu s veřejným míněním, je to i duch konkurence převažující nad smyslem pro spolupráci podpořený individualismem a mantrou samospasitelnosti volného trhu. Na druhé straně jsme svědky postupného ponížení člověka na úroveň zvířete ujařmeného do bezmocného stáda otrockých duší. Duchovní a nakonec i evoluční regres člověka probíhá ve jménu 144

liberálních idejí. Demokracie, rovnost, rovnoprávnost, základní lidská práva, právní stát, humanitární universalismus, multikulturalismus, to všechno jsou nástroje, jak člověka vyčlenit ze smysluplného kulturního, rodového a nakonec i národního kontextu, jak ho připravit o vědomí celku, sama sebe a tak ho v odcizení zbavit hlasu srdce, duchovní příslušnosti, vědomí sounáležitosti, rodové paměti, tradice i kolektivní zkušenosti. Prvním a hlavním nepřítelem temných sil moderní doby bylo cítění člověka spojené v silný celek pod záštitou rodu, rasy, později obce a kolektivní svépomoci. Poslední jistotu svébytnosti ztratil člověk po té, co byl vykořeněn z rodového kontextu a přijal úděl příležitostného otroka zevlujícího bezbřehým světem stejně nezakotvených tuláků. Každý jedinec je unikátní a nezaměnitelná bytost, každý jedinec ví něco, co neví ten druhý. Ve své podstatě však nejde o individualitu, neboť jedinec není nositelem ničeho, co by se dalo nazvat kultem, obecným povědomím, objektivním věděním, jedinec není ani morální bytost, pokud nemá odpovědnost a vztah povinnosti k pospolitému celku. Jediným organickým celkem pro umístění jedince je rod, kmen, jinými slovy společenství sdílející jeden obraz krve i ducha. Rod je vyšší forma bytosti, rod ví vše, co vědí všichni jeho příslušníci, rod je skutečná individualita, která může nést atribut svobody a sdílet se všemi jednu hrdost, sílu, ušlechtilost, duchovní vyspělost a existenční nezávislost. Individualita jedince je určena individualitou rodu, ničím jiným. Rod předurčuje jedince schopnostmi, genetickými vlastnostmi, společnou zkušeností, prožitkem lidskosti a vposled i učením pravdy o smyslu života, dobrém mravu a dobrém jednání. Ztrátou smyslu pro rod a v důsledku i rodinu se z člověka stalo politováníhodné a všemi přírodními silami ohrožené zvíře shánějící potravu kde se dá. To je také účel všech útoků proti národnímu cítění lidí a zrůdných forem nacionalismu, jimiž se mělo navždy odrodit lidské srdce od svého původu i zdroje sebevědomí. Bojkot voleb – naše NE parazitické moci K tomu, aby se člověk pozvedl ze svého odcizení, aby našel vlastní kořeny a smysl, musí se nejdříve vymanit z kleští sociálních parazitů, kteří hubí v zárodku jeho zdravou mysl i schopnost svobodné existence. Dnes není namístě se ptát, jaké nové paradigma společnosti je to správné. Dnes není v srdcích lidí čitelné, jaké společenské poměry mezi lidmi jsou přirozené a dobré. A co není dáno v srdci člověka, individuální rozum nesjednotí, i kdyby byl sebegeniálnější. Jak se však sociálním parazitům postavit? Jelikož ryba páchne od hlavy, je třeba nejprve odstavit současné finanční elity od zdroje jejich moci. Oni jsou ti, kdo zaseli parazitickou infekci do celé společnosti. Je třeba přestat zacházet s jejich penězi a vytvořit si vlastní měnu nezávislou na současných soukromých bankách, a to i při vědomí všech rizik, které to může přinést, včetně možnosti, že se naše země stane terčem ze západu organizované podvratné činnosti případně spojeneckých leteckých úderů podobně jako dnes národy severní Afriky či nedávno jižních Slovanů. Pokud bych měl dát návod, jak to udělat, s čistým svědomých odkážu čtenáře na koncept ekonomické reformy pod hlavičkou sdružení Společenská reforma o.s. Toto sdružení mělo původně v názvu ekonomickou reformu. Myslím si, že by u něho mělo zůstat, protože na hlubší společenské reformy není nyní vhodná doba. Otázka zní, jak takovou ekonomickou reformu a zavedení státního finančního systému na podporu správné funkce peněz a tržní směny provést. Bylo by jistě dobré, pokud by Strana pro ekonomickou reformu získala rozhodující mandát z voleb. Mám však obavu, že to se nemůže stát. Důvody si, myslím, není těžké domyslet. Co tedy s tím? Soudím, že je nyní na nás, 145

abychom vyjádřili kolektivní odpor k současnému politickému systému, který podporuje moc bankovních plutokratů. Jak je možné, abychom vyměnili politiky a nezískali přitom jen nové tváře téže garnitury zkorumpovaných hráčů? Domnívám se, že jediná možnost je bojkot voleb. Jen tak můžeme zpochybnit mandát politických pokrytců natolik, aby byli nuceni se začít ptát nás, občanů, co vlastně chceme. Pak bude možné říci, přejeme si ekonomickou reformu, při níž nebudeme otročit finančnímu kapitálu. Tuto reformu není třeba vymýšlet, protože její promyšlený koncept již existuje, například z dílny páně Jiřího Schlimbacha. Říkáte, že nikdo dnes lidi nepřesvědčí, aby jednotně podpořili bojkot voleb? Že stále zůstane velké množství lidí, kterým současný stav vyhovuje? Odpovídám možná, snad, ale tak to zkusme, alespoň si tak ověříme, kolik těch sociálních parazitů ve společnosti skutečně máme. Od toho se mohou odvíjet i další úvahy o nápravě věcí lidských.

Devět stupňů k pravé duchovnosti Podobá se pravdě, že život čerpá svůj smysl z mnohem hlubšího zdroje, než by se dnes mohlo zdát. Život je podle všech jeho projevů síla, jejíž mohutnost nachází oporu ve vyšším kosmickém principu. Z toho vyplývá, že jde o fenomén věčný a nezničitelný. Slušelo by se proto dát poněkud nový smysl pojmu transcendentna, než bylo dosud zvykem. Je-li Život sám principem všeho jsoucna, musí být i jeho transcendentní zdroj bytostně životný, dynamický a proměnlivý. Transcendentno pod tíhou náboženských diskursů historické éry lidstva nabylo význam ideálna, jisté instance dokonalosti, předobrazu všech jsoucen vytvořeného absolutním duchem všemohoucího Boha. Odkud se však bere ona víra v dokonalý obraz světa zplozeného představivostí nejvyššího Stvořitele? Copak může sebelepší představa existence odolat tvůrčímu pokušení něco na ní změnit tak, aby byla v jistém směru lepší? O existenci světa v jeho totalitě to musí platit dvojnásobně. Nutnou podmínkou života je světlo, životadárná energie. Nejvyšším smyslem života je tvoření. Nejvyšším hybatelem tvoření je Duch, z jehož představivosti vznikají všechny životní formy. Teprve se vznikem životní formy lze myslet její kvalitu, nakolik je to forma dobrá. Měřítkem dobra všech životních forem je potom krása, lad a harmonie, neboli jak se tyto formy snoubí v životaschopném celku. Být schopen vnímat, utvářet a hájit životný celek – není snad toto hlavní úkol Ducha? Ne nadarmo byla našimi prapředky chápána schopnost člověka žít v harmonii s přírodou jako projev vyspělé úrovně lidského smyslu pro pravdu a duchovní rozměr lidské existence. Stejně tak byla chválena starostlivá účast jedince na lidském společenství coby životném celku, který ho převyšuje a který mu dává smysl existence. Cesta k pravdě a k poznání pravého smyslu existence má mnoho společného se zkoumáním života v jeho samé podstatě a původu. Pravdu o životě však nelze spatřit, pokud se budeme zabývat pouze projevy jeho forem, jako to dělá například moderní věda. Pravé poznání lze nabýt z dotyku a souznění s duchem, jenž se za těmito formami skrývá. Teprve skrze duchovní zřetel lze odhalovat podstatu věcí v jejich skrytosti. Duchovní vhled, onen transcendentní rozměr poznání, ovšem vyžaduje vnitřní sílu, jíž poznávací subjekt dokáže vládnout. Slovansko-árijské Védy popisují devět stupňů duševních sil člověka, devět mocností duše, které v sobě musí člověk od narození postupně aktivovat, aby se utvořil k síle duchovnosti. Pokusme se nyní prozkoumat, co tyto stupně znamenají a jakým niterným zráním musí člověk projít, aby byl schopen duchovního zřetele a mohl tak dospět k pravé moudrosti. 146

Uveďme si nejprve duševní síly člověka v přehledné stupnici podle úrovně jejich vyspělosti: 1. Síla instinktu – Instinktivní (nejnižší) člověk. 2. Síla smyslu – Smyslový, sentimentální člověk. 3. Síla rozumu (intelektu) – Rozumný, intelektuální člověk. 4. Síla vůle – Volní člověk. 5. Síla mysli – Myslící člověk. 6. Síla slova – Tvořivý člověk. 7. Síla duše – Duševní člověk. Od duchovního se odlišuje jinou úrovní. 8. Síla umu a vůle – Zduchovnělý, umný člověk, který tvoří s pomocí Ducha. 9. Síla Ducha a víry – Duchovní člověk. Síla instinktu Instinkt představuje nejnižší duševní schopnost a zahrnuje i zvířecí pudy. Převahou instinktu v jednání člověka se z něho stává mírně zušlechtěné zvíře. V názoru lidí bývá instinkt často zaměňován s intuicí. Řekne-li někdo: „Vycítil jsem instinktem, jak se věci mají,“ je mnohem blíže pravdě, než když prohlásí: „Byl jsem veden intuicí.“ Ve většině případů, kdy lidé mluví o intuitivním jednání, jde právě o instinkt. Instinkt je buď vrozený (pudy), nebo nabytý zkušeností (podvědomí). Setká-li se člověk s nějakým novým jevem, pro nějž nenachází analogii, nezbývá mu nic jiného, než tento jev prozkoumat smysly a tak zjistit jeho účinek na vlastní bytost. Výsledný efekt jevu, jak je nakonec vnímán v pocitech, zda byl jeho účinek slastný či bolestný, milý či odpudivý, se následně zapíše do podvědomí jednice ve formě hodnotového soudu dobrý – špatný. Tak vzniká podvědomá zkušenost. Při každém dalším kontaktu se stejným či podobným jevem vrací instinkt okamžitou pocitovou reakci ve shodě s podvědomím. Instinktivní člověk potom obvykle jedná vstřícně či odmítavě podle této zautomatizované pocitové reakce. Není myslím nutné dlouze vysvětlovat, nakolik podvědomé jednání může být a často bývá zavádějící v případě, že automatický hodnotový soud byl uplatněn čistě na základě vnější podobnosti. Takovým způsobem například převážně reagují lidé při prvotním výběru svého partnera. Velice často se řídí pocitovým vnímáním typu člověka podle toho, jak ho mají zasunutý v podvědomí. Skutečnost, že se v novém případě jedná o úplně jiného člověka, je nikterak netrápí. Pokud onen „první dojem“ spojují s intuicí, coby vyšším vodítkem jejich rozhodování, hluboce se mýlí. Tomuto klamu nejčastěji podléhají ženy. Stejné pozadí mají i tak zvané energetické bloky, s nimiž pracují módní psychokinetické praktiky. Nejde o nic jiného, než o manipulaci podvědomím u lidí, pro něž instinkt je hlavní duševní silou řídící jejich jednání. Síla smyslu Pro spojení smyslu s duševními silami člověka je nutné pojem smyslu rozšířit za kategorii pouhých receptorů vnímání hmotné reality, k nimž patří známých pět smyslů reagujících na přímé podněty fyzikálního světa. Mít pro něco smysl má hlubší význam. Podle védské moudrosti našich pět smyslů představuje čtyři energetické kanály vnímání zprostředkující základní orientaci v čtyřrozměrném světě hmotného časoprostoru. Člověk byl však původně geneticky disponován více kanály vnímání, přičemž rozsah těchto schopností se liší podle rasové predispozice. Černá rasa má šest kanálů vnímání. Na druhé straně evolučně nejvyspělejší bílá rasa je původně schopna získávat informace o 147

světě s využitím až 16 ti kanálů vnímání. Míšením ras se samozřejmě tyto schopnosti značně omezily. Naši slovanští prapředkové dbali o to, aby každý dospělý příslušník rodu měl otevřených minimálně osm kanálů vnímání. První čtyři kanály zprostředkované našimi pěti smysly fungují u každého zdravého člověka vždy. Další čtyři kanály je nutné rozvinout správnou výchovou, učením a vedením mládeže v duchu přirozené tradice a úcty k životním jistinám rodu. Pátý kanál je duševní vnímání. Patří sem smysl pro vzájemnost, empatie a všechny emocionální vazby utvářející vnitřní celistvost společenství. Duševní vnímání je dnes vytlačeno odcizením, individualismem a v obecném smyslu politikou či politikařením v rámci totalitního státu, jímž se běžný občan uzavírá do klece přiznaných práv a přikázaných povinností. Šestý kanál duchovního vnímání má pro nás již prakticky nepředstavitelný význam. Védská tradice zde mluví o schopnosti vnímat vyšší energetické hladiny universa a projevy života v jeho transcendentním založení. Je možné hovořit o vnímání nám skrytých souvislostí prvotní energie stvoření. Taková schopnost vnímání byla v naší historické době zcela přebita křesťanským náboženským učením likvidujícím v člověku prozíravost, samostatné myšlení a touhu po svobodném poznání. Po smrti všemohoucího Boha svým destrukčním dílem vše zpečetil přízemní a z duchovního hlediska primitivní ateismus. Sedmý kanál v pořadí souvisí s vnímáním mnohorozměrné rodové paměti. Rod o sobě je vyšší bytost, která má vědomí o všech svých příslušnících. Každý jedinec jako součást rodu má možnost vnímat všechny pokrevní, duchovní a dědičné predispozice, poznávat tradice, získávat smysl pro rodovou kontinuitu a vědění cestou dědictví hodnot, společných obřadů, uctívání předků, aktivního podílu na společném díle a v neposlední řadě naslouchání radě moudrých stařešinů. Osmým vyšším smyslem, jímž se završuje zdravý život a organické bytí celého rodu, je kanál vnímání harmonie s přírodou. Žít v souladu s přírodními zákony, jejími živly a přiměřeně užívat darů přírody, bez nichž žádná pozemská bytost nemůže dlouhodobě existovat, to by měl mít člověk zakotveno ve své duši jako ničím nezkalený cit pro samoregulaci, samoobnovu a vnější rovnováhu. Vše, čím člověk koná proti přírodě, škodí sobě samotnému. Pokud dnešní člověk ztratil smysl pro reflexi svého konání z reakcí samotné přírody, potom může již jen sám nad sebou udělat kříž a doufat ve vyšší síly, že se ho ve chvíli nejtěžší zastanou. Bez rozsáhlých ztrát na lidských životech a všeobecného utrpení se to však těžko obejde. Přitom zavírat oči před skutečností a jen se utíkat do blahosklonné nevědomosti nemůže trvat věčně. Ostatních osm vyšších smyslů vnímání má cosi společného s aurou a moderní věda je shrnula pod jeden deklasující pojem paranormální. Nemá proto smysl je v tomto článku uvádět, vymykají se totiž běžné schopnosti chápání dnešních lidí. Síla rozumu Pro všechny racionalisty, logiky a zastánce realistického názoru mám špatnou zprávu, rozum jako duševní mohutnost je z celkových devíti teprve na třetím stupni duchovní a poznávací zralosti člověka. Bohužel tomuto stupni odpovídá i úroveň poznání naší slavné racionální a empirické vědy. Bytost disponující pouze rozumem, smysly a instinkty patří do ohroženého živočišného druhu 148

rozumných zvířat. Ohroženého proto, že užívá rozum k ničení ostatních forem života ve svůj ničím neospravedlnitelný prospěch. To se mu musí nutně vymstít. Rozum, v řecké filosofii nazývaný Logós, je téma natolik v moderní době propírané, že nemá smysl se jím více zabývat.

Síla vůle K tomu, aby mohl alespoň rozum převzít svoji řídící roli v jednání člověka, je nutná ještě síla vůle. Pouze volní člověk jedná podle rozumu. Naopak samotná vůle bez rozumu zjevně nenachází smysluplné uplatnění. Teprve vůle podložená rozumem dělá z lidského balíčku citů a prchavého sentimentu rozumného člověka. Rozum jako vlastnost vyšší organizace hmoty obdařené vůlí, taková je nakonec i definice pojmu homo sapiens a materialistické pojetí člověka moderní vědou i filosofií. Jakkoliv je z hlediska védské moudrosti rozumné jednání zcela nedostatečné k tomu, aby se člověk stal bytostí hodnou svého jména, to znamená duchovní bytostí, je nutno říct, že je dnes těch lidí, kteří jednají podle rozumu, jen velmi málo. Nezapomeňme ale dodat, že na tyto čtyři mohutnosti ponížený člověk se stal předlohou pro všechna duchovní zkoumání lidské přirozenosti především ze strany křesťanské duchovnosti. Je možné rovněž říci, že právě judaisticko-křesťanská náboženství omezila lidskou bytost na čtyřrozměrný plagiát člověka pod stigmatem jeho nekompatibility s reálným světem, z něhož má být věřící člověk teprve vykoupen pokáním a spasen jako těla zbavená ovce v božím království. Vše ostatní je v moci Boha všemohoucího, o jehož podstatě nemá nikdo s křesťanských ideologů ani ponětí, natož aby mohl prokázat jeho existenci. Síla mysli Podle východní filosofie mysl určuje celkový vnitřní stav člověka a ovládnutí mysli je podmínkou vnitřního klidu, čistoty a vyrovnanosti. S očištěnou myslí se člověk otevírá vyšším formám vnímání. To je smysl meditace. Zde dostatečně chápeme, nakolik síla mysli vyžaduje na nižším stupni rozvinutou sílu vůle. Bez dostatku vůle nelze ovládat ani mysl. Mysl však není totéž co rozum. Mysl může využívat rozumu. Na druhou stranu rozumný člověk ještě není bytost myslící. Mysl v sobě zahrnuje jiné formy inteligence, než poskytuje pouhý intelekt. Myšlenka sama o sobě nemusí být v souladu s rozumem, to však neznamená, že je nesmyslná či nesprávná. Rozum jako Logós, obzvláště v aristotelském významu toho slova, nemá sám o sobě poznávací schopnost, a už vůbec ne sílu platné erudice, smysluplné kreativity či tvořivosti. Popatřit myslí na dosud skryté formy existence a začít tušit hlubší souvislosti, na to sám rozum nestačí.

Síla slova Popsali jsme sílu mysli jako pronikavou energii působící za hranicí čistého rozumu. Mysl sama o sobě však ještě nemá sílu dát svým myšlenkám srozumitelný tvar. Není v pravdě uchopitelné myšlenky, dokud nedostane svůj sdělitelný obsah pomocí slova. Dokud se nevyslovíme, dokud své myšlenky nezformulujeme do jazykového výrazu, dotud nebyla síla mysli dostatečně uplatněna. Nelze myslet Něco, aby vše, čím se naše mysl projeví na venek, byla věta: „Cítím, že to mám.“ Nelze ani cokoliv popírat výrokem: „Já to cítím jinak.“ Cítit neznamená myslet. Kdo Něco jen cítí, a nedokáže to

149

vyslovit, ať mlčí a naslouchá slovům moudrých a vzdělanějších. Pak se i jeho cítění změní pod převahou síly slova. Galští kněží se nazývali Druidové. K tomu, aby se z učedníka stal uctívaný vykladač pravdy, musel se dotyčný naučit celé vědění Druidů nazpaměť. Trvalo mu to obvykle 20 let. Toto učení, tento zdánlivý dril nebyl samoúčelný. Pravda se stává věděním teprve tehdy, když může být vyslovena v ustáleném významu i smyslu. Teprve síla slova dělá z učení úcty hodnou moudrost, teprve síla slova získá své žáky k následování ve společném názoru a vojáky k obraně duchovního dědictví. Z téhož důvodu můžeme říci, že současné školství nikoho nevzdělává ani nevede k vědění či moudrosti, když se z jeho metod výuky odstranilo získávání znalostí, když se přestalo zkoušet, zda je žák schopen své znalosti jasně a zřetelně formulovat z vlastní mysli a paměti. Na úrovni síly slova se rovněž začíná koncentrovat tvůrčí energie, zdá se, že bez schopnosti vládnout slovem nelze mluvit o skutečné tvořivosti. Člověk není tvůrčí, pokud neumí dát věcem tvar a pojmenovat ho, vyjádřit se o jeho smyslu. Setkání s tvůrčím člověkem přináší zcela novou zkušenost. Člověk tvořivý v pravém smyslu toho slova je odrazem nejhlubší podstaty života, jeho ryzího principu. Takový člověk vyžaduje a také si zaslouží otevřenost srdce a v jeho blízkosti se nachází tajemství pravé lásky. Na to by měl pamatovat každý, kdo k lásce hledá cestu. Proti tomu jako smutný kontrast vystupuje současná orientace na bezduchou kreativitu, na výtvarnou činnost, design, umění iluze, všechny možné i nemožné výplody výtvarníků a návrhářů, šokující monstra architektů, novost a neotřelost za každou cenu, jde v takovém případě vůbec ještě o tvorbu? Síla duše Hle, jak vysoko musí být člověk, aby se mohl nazývat oduševnělý. Takový člověk ovládá mysl, aby vydala plody tvořivosti, takový člověk dává věcem tvar a smysl, slovy se vyjadřuje k jejich pravdivému obrazu, takový člověk žije duševním pohybem a soudím, že veškerý pohyb nižší úrovně, kam patří sport, hry, zájmové aktivity či návštěvy kulturních představení, ponechává na chvíle odpočinku, regenerace, péče o tělo a fyzické uvolnění. Takové aktivity, jimiž dnešní lidé vedle existenčního obstarávání vyplňují veškerý ostatní čas, nic podstatného nerozvíjí. Podle védského vědění mají duši všechny objekty v přírodě, a patří k nim i bytosti nerostného charakteru. Vše z oblasti vnímatelného světa má totiž původ i základ v prapůvodní energii života. Princip našeho života, tvořivý a směřující k dokonalosti, vychází z prvotního impulsu světla. Duše je hybatelem tohoto principu a s pomocí světla poznání zraje ke kráse zušlechťováním na cestě evoluce od nižších k vyšším životním formám. Tak i smysl života lidského jedince je předurčen k tomu, aby rozvíjel svoji duši a dospěl tak postupně k vyšší formě duchovnosti. Síla duše je předstupněm Ducha, jímž se člověk hlásí k dosažení vyšších světů universa, ke svým božským praotcům. Rozvojem duchovních schopností se teprve člověk začíná dotýkat transcendentna, oné vyšší energetické hladiny bytí zaplněné mnohorozměrnými a pomocí základních smyslů nezjistitelnými bytostmi. Síla umu a vůle

150

Rozvojem duševních schopností tvůrčího člověka v jeho volním zápase o vyšší hodnoty a poznávání pravdy se stává člověk umným. Naši slovanští předkové ho nazývali zduchovnělým. Um vyžaduje účast vůle, neboť umným se člověk nestává bez boje a snahy. Povšimněme si, z jakého podloží vyrůstá umění. Umělec musí být člověk umný, musí projít všemi sedmi stupni duševního vývoje, aby mohl tvořit pravé umění. Zde nacházíme kritérium hodnoty uměleckého díla. Pravé umění plodí dílo silou rozumu, silou mysli, silou slova a silou duše. Každý umělec hodný svého jména vládne všemi těmito silami, má rozvinuté všechny dostupné kanály vnímání. Mistrovské umělecké dílo je potom výsledkem hlubokého zápasu o smysl života, pravdu, dokonalost tvaru, nejjemnějších výrazových forem krásna, jinými slovy o význam estetična v jeho nejhlubším a mnohorozměrném obsahu. Umný člověk je na prahu pravého vědění, síla umu a vůle ohlašuje vůdčí osobnost, k níž by se měly upínat oči ostatních lidí, pokud nechtějí upadnout do temnoty a otroctví. Na takovém stupni duchovního vývoje se nacházejí osvícení vládci, učitelé národů, všichni bojovníci za pravdu a mučedníci pravdy. Takových lidí je dnes, zdá se mi, strašlivě málo, a pokud existují, žijí na okraji zájmu společnosti. A to je děsivé. Síla Ducha a víry Síla Ducha je nejvyšší schopnost člověka, k níž dospěje pouze jedinec na duchovní cestě poznání. Poznáním jediné a nejvyšší pravdy dochází duchovní člověk k víře. Zde je nutné vysvětlit, že slovo víra má ve védské tradici zcela jiný význam, než se dnes chápe. Věřit něčemu, věřit v Boha, aniž to Něco bylo proniknuto hlubokým poznáním, to není víra v původním slova smyslu. Slovansko-árijské Védy mají slovo RA pro prvotní světlo zavádějící do kosmu princip pozitivní existence života. RA jako světlo poznání znamená nejvyšší zdroj vědění, nejvyšší pravdu o světě. Ví-RA potom znamená mít vědění o RA, směřovat k nejvyšší a jediné pravdě, k pravdě objektivní. Z pozice síly ducha a víry je rodu darována kultura, což neznamená nic jiného, než kult RA. Rozhodným kritériem kulturního člověka je svědomí. Svědomí, původně být s Védami, žít podle jejich pravdy a přikázání, je forma odpovědnosti k rodu, jíž se reflektuje vůle světlých bohů dát svým lidským potomkům životní pravdu, sílu dobra a jistinu zachování čisté rasy se všemi jejich evolučně vyspělými schopnostmi proti temným silám vesmíru, proti silám zla a jejich parazitické existenci. Typy duší podle Slovansko-árijských Véd Závěrem si ještě uveďme, do jakých kategorií podle duševní vyspělosti naši slovanští předci dělili lidské bytosti. Člověk je bytost řízená osmou a devátou úrovní duševních sil, přičemž zdroj těchto sil vychází z transcendentní podstaty. Vyšší božská bytost, s níž člověk navazuje transcendentní komunikaci, se nazývá As. As je bůh dříve žijící na zemi a zakladatel slovansko-árijského rodu. Asové jsou potom předlohy slovanských, ale například i helénských, bohů a jedná se o reálné bytosti, nikoliv absolutně dokonalé. Od slova As pochází rovněž název Asie, která je posledním domovem Rodu Asů Strany Asů (ve zkratce RASA), tedy našich prapředků. Lidská bytost sedmimocná, tedy disponující sedmi úrovněmi duševních sil, se nazývá Lida. Trojmocné bytosti, jimiž je převážně zaplněna dnešní západní civilizace, mají v názvu Žit. Jedná se o rozumná zvířata bez vyšších duševních schopností. 151

Proti těmto kategoriím člověka transcendujícího na světlou stranu vesmíru (k nebeským sférám), kde vládne pozitivní životní princip, stojí podobné kategorie lidí cizího původu, které psychicky a mentálně odmítají duchovní vzestup, cestu ke světlu, a v jejichž názoru nenachází místo nic, co neodpovídá jejich subjektivní představě o životě. Lida tak má protějšek v názvu Nelida, Žit v názvu Nežit. Opak Člověka s vyššími schopnostmi, ovšem položenými na oltář hrabivosti, moci, ovládání, parazitismu a zotročování druhých lidí, kteří mu mají sloužit, se nazývá Běs. Typickými Běsy jsou dnes zástupci finančních a podnikatelských elit, právníci a politici. Kategorie Nelida a Nežit potom přísluší maniakům, zločincům a jejich skrytým ochráncům.

O čem se veřejně nemluví Hloupost jako nová ctnost Na základě vědeckého výzkumu bylo potvrzeno, že hloupost má ve všech aspektech společenského života přednost před inteligencí. Výzkumy a studie amerického profesora Siegfrieda Streuferta, předního odborníka a badatele z oblasti lidské inteligence, jasně ukazují, že největší šanci na úspěch v soukromém životě i v zaměstnání mají ti z nás, kterým vůbec nedochází, co se děje. Výsledky výzkumu jsou opravdu skličující, i když v tomto momentě se sluší poznamenat: Tedy jak pro koho. Vezmeme-li v úvahu západní civilizaci a její orientaci na ekonomismus a obchodní prospěch, vyznívají závěry kladně: Čím je člověk hloupější, tím je obchodně zdatnější. A hloupých lidí je víc, než těch inteligentních. Inteligence trpí pocitem naprosté nedůležitosti vlastní osoby a velkým pochybováním o vlastních názorech. Naopak hloupost triumfuje bezmezným sebevědomím a schopností rychlého rozhodování bez úzkosti a pocitu nejistoty z jeho následků. Proto hloupost zakládá státy, z ní je živa každá vrchnost, vojevůdci, potměšilí rádci a soudci. Hlupák pojímá věci jednoduše a v tom tkví jeho síla i klam. K čemu inteligence? Pokud lze výše uvedené závěry brát jako obecně platné pro všechna společenství v celých dějinách lidstva, a svědectví našich předků, proroků či filosofů z historické éry to jen potvrzují, je nutné se ptát, kde je tedy místo a význam inteligence? Čím se uskutečňuje její dopad na celkovou kulturní úroveň národů, na kvalitu jejich života a prosperitu? Hodnota inteligence je veličina, jejíž vklad nemohou určovat sami lidé inteligentní, ale jde o potenciál, s nímž v dějinách zacházeli ku vlastnímu prospěchu lidé hloupí. Mírněji řečeno lidé méně inteligentní avšak nadaní uměním vládnout a schopností porozumět masám. Podstatné ovšem je, že přes zábrany myslitelů k vůdcovství a k rychlému kalkulu byla inteligence v minulosti vždy ceněna a ve spojení se vzděláním tvořila jakýsi zdroj moudrosti, k níž se lidé mocní i praktičtí obraceli pro radu, protože věděli, že moudrost a vědění ukazují cestu k dobru, k lepší a harmoničtější společnosti, v níž i moc nabývá větší jistoty a vyššího významu. Za to byli chytří a vzdělaní lidé patřičně oceňováni a byla jim prokazována čest jako představitelům duchovní elity společnosti.

152

Tato úcta k vyšší rozumové schopnosti a hledání pravdy v radě moudrých však skončila nástupem universálních křesťansko-liberálních idejí rovnosti a svobody individua bez uvážení jeho etnonacionalistického a kulturního kontextu. Aby mohlo být dosaženo ideálu rovnosti a svobody volby v podmínkách rovných příležitostí, musí být vzat za základ vzájemného přiblížení a vyrovnání rozdílů mezi lidmi ten nejnižší vzor člověka. Nízkost na úroveň ušlechtilého ducha nepovýšíš, z hlupáka mudrce neuděláš. Naopak z člověka inteligentního, všestranně vzdělaného a kritického lze udělat hlupáka velice snadno. Stačí poukázat na jeho existenční nouzi, označit ho za oběť vlastního neúspěchu, za zneuznaného génia a domýšlivce, který se jen předvádí a kritizuje společenské poměry pro vlastní zatrpklost. K tomu je ovšem třeba zajistit, aby byl neúspěšný, aby se jeho hodnota měřila názorem hlupáků, aby hloupost slavila úspěch jako lidská ctnost. Zhloupnutí moderny Blahoslavení chudí duchem hlásalo křesťanství, když rozehrálo vábivé struny rovnosti všech před Bohem, jimiž rozmnožovalo řady svých příznivců. Všechno vznešené, zvlášť obdařené inteligencí a nadřazené nižšímu druhu člověka je zlem hodným ponížení. Vše hloupé, pokorné a ubohé je blízké Bohu. Nejinak je tomu s liberálním hnutím a jeho ideálem rovnosti. Těžko se ubránit dojmu, že křesťanství prošlapalo cestu všem liberálním běsům, jimiž je postižena moderní doba: jakobinismus, nacismus, fašismus, komunismus, feminismus. Jeden základ rovnosti přetavený v dopuštění nízkosti, jeden osud směřující k vládě lůzy a konečnému otroctví ve spárech plutokracie. Základním znakem liberalismu je ponižování státem řízené masy lidí na jednolité stádo jedinců odtržených od vlastních zdrojů existence i od rozhodování o svém osudu. K tomu, aby přijalo takový úděl a přitom věřilo v demokracii a individuální svobodu, je nutné skoncovat s kritickým myšlením. Toho je dosaženo systematickým vymýváním mozků tržně konzumními principy života, zamlčováním pravdy a přebarvováním historie na temný věk despotismu vyvolených a ponižování nevolnického lidu, vymýcením všech tradic připomínajících staré stavovské řády a podmínky hierarchické nerovnosti, včetně patriarchálního modelu rodiny zajišťujícího její funkci, potíráním všech aristokratických principů jako nástrojů zavádějících nespravedlivé pořádky založené na nerovnoprávnosti a vposled snižováním moudrosti předků na zastaralé a dobově omezené názory odrážející zaostalé společenské poměry, z nichž lidstvo povstalo zákonitým vývojem k lepší a dokonalejší éře moderního věku vědeckého pokroku, který jediný zajistí lidem hmotný blahobyt a individuální spravedlnost právního státu. Drzost a hloupá nabubřelost moderních myslitelů, jimž liberální systém poskytl zajištěnou existenci, jde tak daleko, že mluví o konci dějin, jako kdyby nic lepšího než liberálně demokratický systém už nemohlo existovat. Pokud hlupák přece jen kritizuje, má na mysli čistě jen osobní prospěch, sám volá po rovných požitcích a srovnatelných příležitostech, žádá tytéž hmotné statky, jako má jeho soused, dožaduje se stále více osobních práv. Pojetí spravedlnosti u hlupáků má jediný receptor pro hodnocení spravedlivého soudu, a tím je trávicí systém. Proto ideálním místem pro hlupáky je konzumní společnost. V ní má hlupák pravdu i uznání své pravdy sám ze sebe, v ní se otázky dobrého či špatného trávení povyšují nad veškerou moudrost světa, v ní tupost vítězí, aniž by vyžadovala protivníka. Hloupost se promítá i do samotného jazyka, vše, co se vyjadřuje složitě, je v jádru podezřelé, namísto asociativního vyjádření skrytých konotací nastupuje řeč triviálních symbolů, holých vět a znaků (smajlíků). V konzumní společnosti jakákoliv moc nemá alternativu ani odpůrce 153

dokud lidu slouží zdraví a má co trávit, dokud tržní soutěž udržuje stav boje všech proti všem, dokud jsou si všichni lidé cizinci a postrádají sociální rozměr ve smyslu skutečné solidarity a vzájemnosti. Konec dějin Zájmem současné moci je podporovat konzumní společnost a z poddaných udělat hlupáky. Proto současné státy ničí rodiny a připravují je o otce, aby předešly výchově dětí ke kolektivním a mužným hodnotám, proto školství studenty nevyučuje ničemu, co by jim pomohlo porozumět vlastnímu bytí, dát lidskému životu smysl a pochopit význam utváření kulturních systémů a hodnot. Obecné vzdělání, ideje a vědění jsou potírány, svět je mladé generaci předkládán jako hotová a ukončená věc, a to i přes jeho neustálou, leč pouze kvantitativní, změnu. Podmínkou předestřeného konce dějin je zánik kultury a ztráta člověka jeho vyloučením z veškerého sociálního i etického kontextu. V důsledku takový svět funguje jako efektivní výkrmna hovězích dojnic opřená o tržní intenzifikaci poskytované pastvy, v níž se vše redukuje na jediné podstatné: hmotné zabezpečení, státní dozor, dojivost a ukájení fyzických potřeb. Minulost a její duchovní tradice jsou vykreslovány jako temné doby zápasu o zachování holé existence nuzáků proti krutosti vznešených vládců. Duchovní potenciál nového člověka se převádí na individuální a ničím nedotčenou kreativitu v hledání tržního uplatnění. Právo na vlastní názor, jakkoliv dětinský a udržovaný v mezích politické korektnosti, je povýšeno nad intelektuální rozhled a kritické myšlení. Čím toho člověk v obecném smyslu méně ví, tím je přizpůsobivější, manipulovatelnější, úspěšnější a v důsledku spokojenější. Čím je hloupější, tím lépe zapadá do soukolí tržních vztahů ve prospěch těch, kdo z nich nezřízeně bohatnou. Kapitalismus nežádá člověka všestranně vzdělaného, protože potřebuje jednorozměrný stroj vyčíslitelného výkonu. MIPS je zkratka pro ideálního zaměstnance moderní efektivní korporace a v překladu znamená Mladý Idiot Plný Síly. Infantilita a feminizace Vrcholem hlouposti globální tržní společnosti je infantilita. Preference vlastního názoru bez vědění orientovaného na úspěch v práci, fyzické žádosti, zábavu a hry vede tak daleko, že lidé považují za pozoruhodnou duši dítěte a jeho myšlenkovou nedotčenost. Názor dítěte je prostý všech předsudků, ideových zátěží a zkaženosti. Dětská duše je tabula rasa, bezstarostná a šťastná. Jako taková je proto na vrcholu moderní doby prohlášena za požehnanou. Soud dítěte je aktem ryzí kreativity myšlení, není veden ničím a překvapuje svojí novostí. Nevadí, že ona novost a neotřelost je pouhým výrazem hlouposti, která nebere v úvahu poznání a hlubší souvislosti nabyté zkušeností. Přesto se stává takové myšlení pro mnohé vzorem, protože je živoucí, nezatíženo pochybnostmi, ani sžíravým neklidem při hledání pravdy. Pojem pravdy je pro ně neznámá kategorie a dobré je vše, co člověka baví a naplňuje rozkoší. Nejblíže k infantilnímu názoru mají ženy. Jejich orientace na bezprostřední potřeby života a empatii je blízká dětskému nazírání světa tak, jak se bezprostředně jeví v negativní zkušenosti a v interakci s nejbližšími lidmi či podněty, které jim skýtá praktický život. Myšlení se pro ně stává pouhým nástrojem k vyrovnání vlastních emocí s okolní realitou, k překlenutí vlastních frustrací, prázdnoty či stresových stavů. Jakmile je žena v pohodě, přestává myslet a začíná žít. Především pro ženy se hloupost stává ctností, zatímco moudrost založená na filosofii a vyšším smyslu poznání je jim 154

výstřední exhibicí rozumu, taháním problémů tam, kde nejsou, nemístným problematizováním prosté skutečnosti nadutými muži, kteří se berou příliš vážně. Ženy a děti se bezpochyby příliš vážně neberou, dokonce ani nevidí důvod, proč by si tak měly komplikovat život. Více dobrot, požitků a radosti jim to určitě nepřinese. Společnost, která naslouchá ženám a dětem, je na nejlepší cestě k otroctví. Proto celá známá historie s výjimkou posledních dvou století jednoznačně uznávala patriarchát a mužné hodnoty zakotvené ve společenském řádu jako záruku svobody. Západní liberální svět je ovšem pod vládou oligarchie, která nemá zájem na tom, aby se utužilo morální vědomí lidí něčím tak zavazujícím a stmelujícím, jako je patriarchát. Mohli by se totiž začít aktivizovat k odporu, přestat snášet svůj otrocký úděl. Oligarchie hraje na žádostivé struny ženských instinktů a malichernosti, které se ženám vyplácely právě v patriarchátu, v emancipované společnosti však působí rozkladně. Ženy pak ve své hlouposti, opuštěnosti a feministickém rozrušení vyžadují silný stát a represivní „antidiskriminační“ zákony, aby jim stát jako jediný velký patriarcha zajistil bezpečí a výživu jejich dětí, čímž přímo podporují totalitní mocenský systém ve prospěch buržoazní elity. Kdybych byl boháč, který si svými švindly nahrabal miliardy, určitě bych neuvažoval jinak. Náznak řešení Co by měl opravdu humánní stát udělat pro to, aby lidem vrátil kulturu a zapomenutý vzor ušlechtilosti, estetiky a morálky? Měly by se na státní náklady vytvořit filosofické školy postavené na tradičních duchovně paternalistických základech, které by se veřejně vyjadřovaly k otázkám doby a účinně kritizovaly každé rozhodnutí současných vlád a politiků. Tato kritika by měla být považována za směrodatnou a všichni veřejní činitelé by jí měli čelit účinnou polemikou či změnou svých postojů. Každý politik by měl povinně svoje názory konzultovat s touto duchovní elitou a předkládat veřejnosti její doporučení, včetně zdůvodnění dalšího postupu v případě, že s ním nesouhlasí. Takový politický systém by mohl fungovat na principu zastupitelské (nikoliv však stranické) demokracie, musel by ale zrušit volební právo žen. Poznámka k závěru: Pokud jsem se zmínil o tradiční duchovnosti, měl jsem na mysli duchovnost pohanskou – její hluboké přírodní kořeny vytržené ze země křesťanstvím – a umístěnou do kontextu novodobého vývoje. Jen tak lze předejít úpadku lidskosti a rozemletí celého člověka v liberálním individualismu zženštilé civilizace a v nastupujícím otrokářském řádu ovládaném plutokracií.

Stop konzumu radikálně aneb problém lidské populace bez servítků Plané je mluvit o konzumu jako o dekadenci lidských hodnot, pokud neřekneme, o jaké hodnoty jde a jaké hodnoty jsou toho opakem. Mluvit jen o míře spotřeby každého z nás, ženoucí lidstvo do záhuby, je mlácením prázdné slámy, pokud zavíráme oči před lidskou populací, s níž je ona míra v přímé úměře. Lidé mají své potřeby a ty uspokojují spotřebou potravin a věcí podle své žádosti. Jezbytečné kázat omezte či zastavte svoji spotřebu a týmiž ústy říkat živte se usilovnou prací, zapojte se do výrobního procesu, podporujte rozvoj nových technologií, uplatněte své schopnosti ve jménu pokroku, většího blahobytu, produkujte stále nové a dokonalejší věci k lidskému užitku, buďte snaživí a hledejte 155

špičkové uplatnění, buďte úspěšní a zvyšujte svou životní úroveň. Jedno vylučuje druhé, bez konzumu není trh, bez trhu není podnikatelské prosperity. Svět se do současného stavu tržní ekonomiky vyvinul spontánně, svůj konzumní styl života si vydupal proti všem vizím a ideologiím, které měly nastolit nekonzumní a rozumné uspořádání lidského života. Zdá se, že není jiné cesty.

Problém bude asi někde jinde. Každý živočišný druh má snahu maximalizovat svoji existenci. Názorným příkladem jsou kobylky. Množí se, dokud je co spásat, v mračnech napadají žírné pastviny a zanechávají po sobě spoušť. Pokud se jedná o běžný živočišný druh, příroda si najde cestu, jak jeho expanzi udržet v mezích, jak nastolit novou rovnováhu. U zvlášť progresivního a dominantního druhu má jeho maximalizace za následek kolaps celých ekosystémů. Ten obvykle končí úplnou záhubou dominantního druhu samotného a s ním bohužel i části života a přírodních světů s ním spojených. Dinosauři ve svém vývoji maximalizovali nejen svůj počet, ale i objem. Čím větší a robustnější byli, tím měli větší převahu a šanci obstát v konkurenci. Stáda obludných monster spásala megatuny zeleně a ve své spotřebě ničila vše, co mělo ještě šanci vyrůst. Nikdo dneska pořádně neví, jaká katastrofa způsobila vyhynutí tak rozšířené a úspěšné živočišné formy, jisté je jen to, že byla neodvratná. Příroda si po dalších miliónech let našla novou cestu. Obnovila se v nových formách a život kvetl na zemi do chvíle, než přišel nový dominantní druh, stejně progresivní a stejně bezkonkurenční jako dinosauři. Tím druhem je člověk. Není pochyb, maximalizace lidského druhu v mnohém připomíná dinosaury, a lze očekávat, že člověk a současný svět, podobně jako dinosauři, skončí. Jediná šance pro člověka je, že začne používat schopnosti, která dinosaurům chyběla, totiž vysoce rozvinuté inteligence, rozumu, jímž obrátí běh vývoje opačným směrem, od maximalizace k redukci, od růstu k uměřenosti, od technologické síly k jednoduchosti, od blahobytu k smysluplnému bytí. Jak je ovšem možné takový obrat zajistit? Samozřejmě změnou myšlení, přehodnocením všech hodnot. A na prvním místě jde o hodnoty vzešlé z převahy resentimentu a přetavené do norem křesťanské sociální etiky. Tyto hodnoty přivedly lidstvo k současné dekadenci života, k nepochopení smyslu života vůbec. Na druhém místě jde o hodnoty související s populací. Postoj k lidské populaci je tím kamenem úhelným, kterým se může změnit zničující efekt lidské expanze. Populace je fenomén vlastní každému z nás. Změna reprodukčních mechanismů je plně v našich rukách. Nové chápání smyslu plození a reprodukce může přinést obrat již za dvě generace. O jaké hodnoty jde konkrétně? Už slyším ty projevy posvátného hněvu všech soucitně laděných moralistů, když řeknu, že především je třeba vymýtit vše, co třeba jen z dálky zavání kultem mateřství či kultem dítěte. Už vidím současné ženy, jak se jim rudě mlží zrak, když pozvednu apel proti jejich libovůli plodit děti. A přesto, jak nepřípustné z hlediska lidské budoucnosti je přivádět na svět děti, pro něž nenacházíme žádný výchovný cíl, pro něž nemáme vytvořeno žádné lidské společenství, se kterým by se mohly identifikovat, jehož kulturu a hodnoty by mohly převzít. Jak nesmyslné a neodpovědné je plodit potomky pro potřeby páru rodičů, z pouhé touhy a neduživosti nukleární rodiny. Mělo by být nepřípustné dovolit ženě rodit děti tam, kde jedinou příčinou, proč vůbec spatřily světlo světa, je ona sama, její touha po závislé bytosti, či pouhá sexuální potřeba otce. Takové děti je lépe nemít. Narozený kojenec je sám o sobě zvířecká bytost, pouhá položka potravinového řetězce. Z hlediska lidského rodu nemá žádnou hodnotu, pokud není předurčen jako vklad do společenství, které by 156

dávalo jeho životu smysl, za jehož hodnoty by se ve svém růstu směňovalo a pro jehož uměřený a s přírodou harmonický rod by se utvářelo. Každý zdravý kmen lidské populace minulosti střežil svůj počet v poměru ke zdrojům vlastní obživy a odebíral děti z vlastnické moci svých matek, jakmile to bylo možné, jakmile mohly postrádat mateřský prs své rodičky. Jak je možné plodit děti tam, kde sami rodiče nemají pojem o smyslu vlastního života? Když nedohlédnou dál, než k zajištění svých individuálních a materiálních potřeb? Když pro své děti nevidí žádnou kolektivní budoucnost? Jak mohou nějaký smysl existence dát svým potomkům? Dítě jako blíženec ženy, jako její sociální záštita, jako lék jejího odcizení, aby se necítila tak osamělá a zbytečná. Dítě jako důvod k soudržnosti manželského páru, jako liché pouto jejich vzájemnosti. Plození jako přenos vlastní nedostatečnosti na bytí, jež je samo sobě účelem. Jak ubohé, jak slabomyslné, jak zvrácené! Současná vláda konzumu bude překonána, pokud se přestaneme rozmnožovat a zásadně tak zredukujeme svůj počet. Jediný přijatelný způsob plození je takový, který nebude spoléhat na genetický pár rodičů, nýbrž bude nesen v širším kolektivním duchu, vědomím kmene, radou starších, slovy pohansky přirozeným společenstvím, jemuž budou děti mateřským darem, kolektivním bohatstvím i společným vlastnictvím. Příroda potom jako nadřazené universum jediným kultem uctívání a objektem nejvyšší péče. Pokud taková společenství neexistují, je rozmnožování lidí pustým zamořováním životního prostředí. A co problém stárnoucí populace, kterou nebude mít kdo živit? Toto trauma důchodců bez zaopatření pomine po dvou generacích. Mizivá daň za životaschopnou budoucnost lidského druhu. Plodit děti proto, aby měl ve stáří na nás kdo vydělávat, odpovídá mentalitě těch nejprimitivnějších kmenů v dějinách lidské evoluce.

Antiteze profánního světa Naše civilizace dospěla do stádia, jaké nemá historickou obdobu. Proti všem lidským zkušenostem i tradicím vítězí ženský pohled na svět, ženské vnímání reality. Ženský princip ovládl myšlení lidí a přivodil ztrátu člověka. Určujícím pro naše jednání se stalo podvědomí, podvědomí rovněž určuje charakter člověka. Rozum je v tomto názoru pouhou doplňující instancí a ze své úlohy druhotnou mohutností inteligence. Namísto vědění a vůle nastoupily dojmy a empatie v zajetí soucitu, chtělo by se spíše říci v zajetí pocitu tak, jak se dostavuje pod tlakem ponížených a stádních instinktů. Sociální inteligence, konverzační positivismus dostaly přednost před filosofickým zkoumáním a problematizováním. Zženštilost se chápe spravedlnosti, a ženské pojetí spravedlnosti spočívá v infantilním rozlišení dobra a zla. Dobré je to, co je nevinné, jinými slovy nevědomé, nezatížené v podvědomí zakoušením moci, stejně tak, jako dítě nebo slabá žena. Dobro je tudíž žena, zlo je domýšlivý muž. Dobro znamená opak zmocňování, právo slabšího proti silnějšímu. Spravedlnost straní všemu, co je nemohoucí, nepodařené, ne-mocné. Spravedlnost je rovnost všech před zákonem a před Bohem. K tomu, aby byla nastolena, je nutné potřít sílu a vůli k moci, vyvolat v každém aktu pronikavosti, nadvlády či vznešenosti pocit špatného svědomí. To jsou základní východiska křesťanské sociální etiky, všech socializujících ideologií a feminismu. To je vítězství resentimentu, jemuž dopomohla k triumfu křesťanská víra, socialismus a morálka z nich pramenící. Je nutné dnes být velice skeptický ke všem heslům hlásajícím svobodu a demokracii, ať s nimi zachází konzervatizmus či liberalismus. Nelze se ubránit zděšení před socializujícím konstruktivismem levice. Moderní stát je výsledkem takového konstruktivismu, ženského úhlu pohledu, jímž se poráží na hlavu 157

všechny osvědčené modely aristokratického řádu společnosti. Parlamentní demokracie nemá nic společného s demokracií, původně míněna jako aristokratická vláda nejlepších z řad národa, je dnes aristokracií naruby, jinými slovy vládou profánního výběru zástupců z řad resentimentu, těch nejlépe konajících ve jménu dobročinnosti, rovnostářství, lásky a soucitu. Pravda a láska jsou jedno. Jinak řečeno: Pravda je pozitivní pocit uspokojení nad porážkou lživého nároku vlády vznešenosti a ušlechtilosti nad vším nízkým, přízemním a útrpným. Moderní státy nemají ve svém popisu organizace lidského společenství přirozenou hierarchii, jíž se uskutečňuje aristokratický řád. Jejich smyslem je spoutat lidskou svobodu jednání a vůli k nevázanému životu zákony sociální spravedlnosti, vystavět hráz jakékoliv formě nadřazenosti a tím z lidí udělat jednolité stádo bezmocných ovcí. To je rovněž pravý význam celé antidiskriminační agendy v legislativním procesu. Důsledkem těchto snah je chaos, ne-řád a bezpráví ve všech sférách lidské činnosti, protože není možné, aby ve stádě nespočetného množství hlav individualistických kusů bez pastýře vládl soulad a harmonie. Toto bezpráví je nutné potřít dalšími zákony, příkazy a zákazy, represemi proti všem projevům svévolnosti. Zákonodárné sbory moderních států chrlí zákon za zákonem k nastolení pořádku, který nemá vnitřní mechanismus zpětné vazby, morálního vědomí, vzájemného respektu, funkční hierarchie a úcty k autoritám. Libovolný společenský jev je posuzován z hlediska účinnosti státní regulace a její přisvojené doktríny většinového soudu, nakolik je daný jev řízen či se vymyká kontrole. Takových jevů ovšem přibývá takřka geometrickou řadou, protože universalisticky nadlidská, tedy morálně nepodložená, kontrola lidského života není možná. A stejnou řadou přibývá zákonů, které státní moc nutně předurčují k totalitě a dělají z ní hydru požírající lidskou svobodu jednání krok za krokem, až ke genocidě člověka o sobě, genocidě mužnosti a mužné sebevlády se vším, co k ní patří. Feminizovaná justice potom vše pečetí nelidským terorem soudní moci vedeným proti všem hrdým a nepoddajným občanům, proti všem mužům ad hominem. Jediný vpravdě liberální a svobodu respektující politický postup by byl takový, který by se snažil oslabit roli státu v životě lidí, eliminovat tento stát na nejnutnější funkce ochrany před násilím a ničením hodnot, které byly a musejí být vybudovány spontánně fungujícím řádem ve společnosti, působením přirozených zvyklostí a kulturních tradic. Pokud ovšem chceme mluvit o tradicích, nelze se vyhnout tomu, na jakých zkušenostech a z jakých zásad vyrostly nejstarší civilizace ještě před nástupem křesťanství. Tyto kultury jednoznačně ctily soulad člověka s přírodou. Příroda je vlastní vzor jediné spravedlnosti pro všechny živé tvory, tedy i pro člověka, příroda je aristokratická, straní lepším, silnějším, vydařenějším a utrácí vše slabé, neduživé a nemocné. Pokud chceme smysluplně mluvit o tradicích, měli bychom mít na mysli tradice pohanské, ne křesťanské. Křesťanství pohanské tradice z části převzalo jako nutné zlo, jiné rozvrátilo a předalo nám jejich dědictví ve formě převrácených hodnot lidskosti, v nichž nízkost nabyla vrchu nad povýšeností a nadhledem. Moderní společnost následně pohřbila celou dosavadní zkušenost lidstva, s ní i tisícileté tradice, a zahájila experiment spekulativního a subjektivního rozumářství, který nemůže skončit jinak, než krachem, protože není v silách člověka uchopit rozumem lidský život ve všech jeho fenoménech a souvislostech, i kdyby se o to v dobré víře snažil. Hlavním znakem současného úpadku morálních hodnot je úpadek rodiny a všeho, co souvisí s rodovými zvyklostmi. Nelze mluvit o tradiční rodině bez toho, abychom řekli, že tradiční rodina měla pevný a nezpochybnitelný patriarchální řád. Těžko ale dnes najít nějakého liberála, stejně tak konzervativce, o socialistovi ani nemluvě, který by se dokázal se vztyčeným čelem a otevřeně přihlásit 158

k patriarchátu. Jenomže bez patriarchální hierarchie a zákonů, které ji podporují, není tradiční rodina možná. Je to stejné, jako projektovat vzdušnou stavbu bez toho, abychom ji zakotvili v pevných základech ponořených hluboko v zemi. Ten, kdo uznává agendu rovnoprávnosti, rovných příležitostí, rovného podílu na rodině a jejích statcích, ochranu dětí před rodiči, žen před muži, ten nezastává tradiční rodinu. Stejně tak ten, kdo vzývá kult matky, kult dítěte a kult neomezeného práva na život, ten nejedná v souladu s přírodou. Takový člověk si nemůže říkat svobodomyslný, ani člověk spravedlivý, protože jediná pravá svoboda a spravedlnost je taková, v níž je člověku výlučným arbitrem sama příroda. Vše ostatní je věcí spontánnímu řádu a lidské zkušenosti s vyššími zákony universa.

Emancipované ženy Ženská emancipace se podle zákonů přírody obrací proti ženám samotným. Kdo se vzepře přírodě a přirozenosti, sklidí jen vlastní škodu a jeho život nemá smysluplné pokračování. Z emancipované ženy čiší na sto honů, jak není ochotna nic obětovat pro rodinu. To ovšem jen v případě, je-li zamýšlenou nebo faktickou součástí rodiny muž osmělený aspirovat na hlavu rodiny. Vše se změní v okamžiku, když žena zůstane se svými dětmi sama. Tehdy je plná odhodlání obětovat pro své děti cokoliv, vlastní svědomí, svobodu, štěstí i pohodlí, jen aby si získala jejich lásku a neodlučitelnou závislost. To jí pomáhá překonat pocit vlastní zbytečnosti a prázdnoty v samotě bez rodinného zakotvení. Často si děti k sobě nestoudným způsobem připoutává ještě ve stavu manželském jen proto, aby vyřadila ze hry otce, s nímž vlastně už dopředu nepočítá. Představa, že by měl muž těžit z péče ženy o zázemí domova a ona by měla něco obětovat také pro jeho blaho, dohání k zuřivosti každou ženu uvězněnou v zaslepené potřebě emancipované suverenity po té, co ztroskotal její sen o bezpodmínečně milované a svým empatickým druhem všestranně podporované ženě. Proto na něho doráží, vyčítá mu každou minutu vlastní práce v jeho prospěch, nutí ho na všem se podílet a nikdy není dost spokojena s tím, co pro ni vykoná. Tato žárlivá a ničím nevymezená bitva o rovné postavení ženy v rodině má jediný cíl: Získat ženě výlučnou moc nad dětmi i vlastnictvím domu. Toho může popravdě dosáhnout teprve tehdy, až muže z domu docela vypudí. Přelud ženské nezávislosti Příčinou všeho zla v moderní rodině je chybné chápání pocitu nezávislosti ze strany emancipované ženy. Zdrojem tohoto nepochopení je mýtus, že žena je dnes schopná se sama uživit, kdežto v minulosti byla nucena se podvolit muži jen proto, že jí zajišťoval hmotnou existenci. Omyl, schopnost nezávislé existence ženy v minulosti nebyla v poměru k mužům o nic menší, než dnes. Přitom tam, kde v otázce obživy nutně potřebovala pomoc muže, šlo o existenční závislost vzájemnou, danou nízkým společenským postavením rodiny. Stejně tak muž potřeboval její ruku, bez níž by se těžko dokázal obejít. Nezávislá a samostatná existence ženy bez muže byla v minulosti vnímána spíše jako prohřešek proti jejímu přirozenému poslání matky: počestné dárkyně života a laskavého tepla rodinného krbu. Její tradiční role v rodině měla zdůvodnění morální a přirozeně lidské, nikoliv existenční. Nezávislé ženy, a tím nemám na mysli staré panny, měly pověst poběhlic, v lepším případě vznešených kurtizán. 159

Nezávislá žena nikdy nemohla být opravdu šťastná a smysl jejího života byl jen zřídka naplněn. Společnost ji proto vychovávala k rodinnému údělu pro dobro její i pro dobro celého rodu. Muž znamenal vždy pro rodinu nositele řádu a duchovní jednoty. Otec rodiny vytvářel obraz i význam rodiny, jak se jevila navenek. Proto apel společnosti na vytvoření řádné a celku prospěšné rodiny směřoval vždy k hlavě rodiny, k otci, který za ni nesl plnou odpovědnost. V páru muže a ženy je přirozeně vůdčí osobností muž, protože je k ní připraven jak genetickými dispozicemi, tak generacemi osvojenou sociální rolí. Je přitom nade vší pochybnost, že odpovědnost, má-li mít smysl, musí být nedělitelná. Jsou dnešní muži bezradní? Stalo se hloupým zlozvykem podporovaným feministickou propagandou tvrdit, že muži si v nové době nevědí sami se sebou rady, protože se nedokážou smířit s podmínkami rovnoprávnosti a přizpůsobit se nově nabytému sebevědomí žen jako suverénních konstruktérek vlastního života. Bez ohledu na naprosto iluzorní hodnotu onoho chtěného „nárůstu ženského sebevědomí“ (v ženě zraje a sílí nezávislé sebevědomí do té doby, než narazí na Hulváta) má tento hluboký klam feministického tlaku na ženskou emancipaci nebezpečnější důsledky, než se může obecně jevit na pozadí rozvratu současné rodiny. Odvolává totiž muže od jeho otcovské odpovědnosti jako sám v sobě rozvrácený element neschopný plnohodnotného života v nových společenských podmínkách a dělá z něho paradoxně povinného a otrocky bezprávného živitele. Popřením tradiční role otce po té, co byla znevážena a potlačena i role dobré ženy a matky v rodině, se z mužů stávají zcela zbytečné relikty lidského početí. Jde o situaci, jíž se nelze přizpůsobit. Ba co víc, nelze se s ní ani smířit bez toho, aby proti ní postižený muž začal bojovat, nebo se od takového postavení předem distancoval. Jakýkoliv kompromis totiž nutně vede k zlým rozepřím a násilí, které končí vzájemnou nenávistí mezi manžely s tragickými důsledky. Vnějšími faktory vynucený distanc ovšem muž těžko může projevit otevřeně, pokud nechce navždy zůstat závislý na autoerotice či placených erotických službách. Výsledkem je jeho nečitelnost, nikoliv bezradnost. Ženy by si měly co nejdříve uvědomit, že otázka jejich kariéry a společenského uplatnění v zaměstnání nemá nic společného s jejich rodinným posláním. Jejich význam na pracovišti stojí mimo veškerou souvislost s významem, jaký mají jako manželky a matky v rodině. Pro smysl života a naplnění ženy v rodině je zcela lhostejné, zda je úspěšnou lékařkou, manažerkou, zdanou zahradnicí či ošetřovatelkou prasat. Je lhostejné, zda pracuje mimo rodinu za účelem společného výdělku, či pečuje o domácí hospodářství. Její role v rodině se tím nikterak nemění. Štěstí řádné ženy Pouze pokud bude žena řádnou manželkou a matkou, pokud se stane oním vpravdě klidným ženským elementem vytvářejícím rodinnou pohodu a prokazujícím úctu otci jako hlavě rodiny, teprve tehdy bude mít šanci být svým mužem skutečně a věrně milována, teprve tehdy bude moci rozvinout svůj mateřský pud ke svým dětem za plné podpory muže, z něhož se stane první učitel všestranné zdatnosti a lidských ctností, jak se sluší na řádného otce a poctivého manžela.

160

Na druhou stranu teprve ze své ryze ženské pozice „dole“ dokáže žena přijmout vedle sebe pravého muže, po jakém niterně touží a jakého si svým emancipovaným odporem nedokáže k sobě připoutat ani tak úzce, aby se mu ve svých citech mohla láskyplně a s důvěrou oddat. Ženy, začněte o sobě přemýšlet! Ne podle toho, co je vtloukáno vnější propagandou do vaší hlavy rozjařené individuálním prospěchem a fyzickými požitky, ale podle toho, co vám velí vaše srdce, cit a vnitřní hlas přírody. Není podstatné, kolik toho za vás doma muž udělá, ale kolik prostoru mu dáte k tomu, aby si byl vědom své moci, lásky a odpovědnosti.

Apologetika pravého muže Feminizace postupuje jako morová nákaza moderní společností. Její poslední fáze se dá nazvat institucionálním feminizmem, jím se moderní státy snaží silou zákonů a totalitní ideologie popřít mužnost jako určující fenomén lidskosti, pohřbít muže jako synonymum celého člověka, jako vzor rozumové a morální nadřazenosti. Proti tomu se na nás s nehoráznou samolibostí šklebí naturalistická a profánní koncepce ženství spočívající v přízemním pragmatismu, v bezduché empatii, s níž povyšuje nejnižší formu člověka a jeho zvířecí podobu na humánní princip. Nebudeme tvrdit, že žena nebyla obdařena rozumem. Stejně tak nebudeme muži upírat jeho široké citové prožívání. Používat rozum však znamená víc, než pouze mít rozumové schopnosti. Řídit se rozumem totiž vyžaduje další neméně důležité předpoklady, jimiž se člověk osvobozuje od všech sklonů a závislostí, které ho vlečou a zavádějí mimo pravdivé poznání dobra a zla, mimo vědění o úloze myslících bytostí vedených k jednání podle spravedlnosti a morální povinnosti. Těmito předpoklady, touto mohutností lidského charakteru není nic jiného než zmužilost, jinými slovy síla překonávající lidské slabosti a pocity, živočišné žádosti, náruživé vášně, změkčilý soucit, strach před protivy, nízké pudy, hédonismus, zkrátka vše, čím se člověk stává hříčkou vnějšího světa a veřejného tlaku, jímž se profánní společnost snaží podrobit vůli jedince chtění většiny, obklíčit ho fascinací úspěchu a existenční nutnosti, odnaučit ho svobodnému myšlení, udělat z něho stádní zvíře. Ideál pravého muže jako nositele ctností a správného soudu o tom, co je dobré a co zlé, má kořeny již v dávné minulosti. Vrcholný rozmach antického myšlení o etice lidského konání vyústil ve filosofii stoicismu. Názor stoiků počátků rozmachu Římského impéria hledí na svět z pohledu starořeckého filozofa Hérakleita. Pantha rhei. Vše ve světě plyne a podléhá změně v postupném zhušťování pralátky všeho jsoucího do zhmotnělých forem existence, jež se přetvářejí a postupně rozkládají až ke konečnému splynutí do stavu prvotně nerozlišené nicoty a plnosti v jednom. Tou pralátkou je oheň. V řeči moderních věd: Energie. Není zde vidět naprosto zřejmá paralela mezi fyzikální teorií pulzování vesmíru od velkého třesku, přes expanzi hmotného prostoru až k jeho opětovnému zhroucení? Není z tohoto vědění patrno, nakolik je lidský život pouhým reliktem nadlidské podstaty světa, nakolik vznikl mimo dobro a zlo, jako jeden z produktů stvoření, přičemž jeho uskutečňování je záležitostí vlastní autonomní vůle k moci, vlastní zdatnosti k setrvání? A v neposlední řadě, nakolik ona zdatnost je věcí sebevýchovy, sebepřekonávání a sebezapírání na cestě k duchovním hodnotám lidství, které jedině překonávají pomíjivost hmotné existence? Jediný a bezpečný zdroj takové síly ducha potom spočívá v lidském rozumu, v racionální metodě poznání, jímž se člověk přibližuje bohům a překonává tak traumatizující téma nevyhnutelné smrti.

161

Stoicismus prošel staletými odkazy mudrců a stanovil čtyři pilíře lidské ctnosti: Rozumnost, uměřenost, statečnost a spravedlivost. Ve svém asketismu se stal mimo jiné stavebním kamenem křesťanské morálky. Ponechme stranou, jak křesťanství toto stoické učení uznávající pantheismus, tedy vládu přírody a boha jako její všudypřítomnou součást, překroutilo ke své potřebě a konečnému potření všeho, co jedná sebevědomě a podle přírody. Stoický klid a rovnováha byly výsledkem volního sebeurčení k tomu, co je v moci člověka o sobě, a měl tím na mysli svobodného ducha nezávislého na vnějších okolnostech, zoceleného cvičením a sebevýchovou k povznesenosti nad vším, co člověka zotročuje, připraveného čelit všem překážkám, všemu násilí a zlu, jímž člověk přestává být sám sebou, jímž se podřizuje obecnému zdání a zženštilé touze být uznán ve své slabosti, být brán na milost, být slepě milován, být zahrnován soucitem (empatií) a nakonec ovládnut libovolnou mocí. Čtyři pilíře lidské ctnosti, pokud jsou brány jako základ lidského jednání i života, činí člověka ušlechtilým. Nic ušlechtilého se však nenarodí z matky a z její náruče vyhovující tělesným žádostem. Ušlechtilost vyžaduje výchovu a překonávání, s níž odpor a překážky jsou v dialektické jednotě. Nelze očekávat lidské ctnosti tam, kde člověk nebyl vystaven přírodě a jejímu nemilosrdnému výběru, podroben zkoušce ohněm, z níž vychází připraven na svoji úlohu neohroženého bojovníka za pravdu a vládu rozumu. Vpravdě mužnost je výrazem takové ušlechtilosti. A mužnost je nesena mužským vzorem, pouze muž jako pravý otec či vychovatel může z chlapce vykřesast opravdového muže. Jak zjevně rozkladný a ponižující je v tomto smyslu vliv feminismu na lidskou společnost! Pohleďme na ženu, je snad jejím cílem a jedinou snahou stát se mužnou? Určitě ne. Co jiného je potom důsledkem feminizace, než potření lidských ctností? Nakonec naslouchejte našim ženám pozorně. Co vlastně chtějí? Ženy volají po empatii. Co je empatie jiného, než rozhodný vliv citů v našem konání na úkor rozumu? Ženy volají po nejvyšší míře požitků dosažitelných z podstaty konzumní společnosti. To vše bez ohledu na muže a celistvost rodiny. Co je usilování o takový existenční prospěch jiného, než opak uměřenosti? Ženy volají po rovných příležitostech podpořených pozitivní diskriminací. Co je takový tlak na potření převahy silnějšího pohlaví jiného, než zbabělý strach před konkurencí? Ženy volají po výlučnosti své mateřské role, po násilném zabezpečení výživy sebe i svých zplozenců pomocí státem řízené perzekuce otců a jejich vyřazení z vůdčí role v rodině, která jedině může vézt ke správné výchově dětí. Co je takový nehorázný zločin na povaze a morálním potenciálu dospívající mládeže jiného, než potření pojmu spravedlnosti v jeho nejpůvodnějším smyslu? Čtyři pilíře lidských ctností převrácené naruby, dovedené ke své negaci, to je výsledek feminizace a následného morálního úpadku moderní společnosti. Obhájci rovnosti mezi pohlavími říkají: Dejte ženě příležitost a ona se stane plnohodnotným člověkem. Dokonce jsou snad přesvědčeni, že k tomu má lepší předpoklady, protože je citlivější, smířlivější, humánnější. Jaký omyl! Jaké zmatení všech hodnot! Má se z ženy stát muž? Neříkám, že to ve výjimečných případech není možné. Minimálně existují ženy, které si váží mužnosti i rozumu. Takové ženy ovšem vyhledávají muže pro vlastní oporu a ochranu, aby dokázaly podle rozumu také žít. Sami k tomu nemají ani dost statečnosti, ani dost rozhodnosti. Možná to není jejich vina, možná k takovému postoji nejsou vedeny. Kdo je ale má vést? Ctihodní léčitelé duše manipulující s ženským vědomým okultními metodami a za tučnou úplatu? Jak to činí třeba kineziologie? Kartářky nebo čarodějné vědmy? Či snad ženy samy se pozvednou k rozumu sebevýchovou v diskusních kroužcích, jimiž hýbou cizopasné memy bující nad ženskými poklesky? Nebo v poradenských rubrikách ženských 162

časopisů, na všelikerých babinetech těžících kapitál z jejich marnivosti? Stejně tak těžko se ovšem vychovají ve společenství mužů, kteří vinou genderových metod potírání a materializace tradičních lidských hodnot sami ztrácejí mužnost. Zkuste se na chvíli zaposlouchat, pokud budete mít to štěstí a zůstanete nepozorováni, jak mezi sebou ženy hovoří o mužích, o dětech, o přátelství, o lásce. Kolik přízemnosti, hlouposti, zaujatosti, zhrzenosti, malichernosti, řevnivosti a útlocitné malověrnosti je v jejich hovorech propadlých zášti, nechutenství a podřadnému vkusu. Žena zdá se být utvořena jako erotický střed směňující vlastní hodnotu za balíček slastí. Jako prostitutka ve všech rolích zjevných i nezjevných, včetně manželství, jako matka ukájející žádosti svých dětí, jako pečovatelka konejšící slabé a nemohoucí. Co z toho má? Závislost. Žena touží po bytostech, které na ni budou závislé, které k ní přilnou v nedostatku soběstačnosti, teprve potom se cítí sama dost silná a důležitá, potom je její život prostoupen slastí, kterou má právo chtít a vyžadovat jako projev vděku za dary, jimiž obětuje vlastní tělo ve prospěch druhých. Je to věc výchovy nebo přirozenosti? To bych tady nechtěl rozhodnout. V každém případě je úlohou muže, aby tento ženský náhled smyslu života, tato naturální ženskost zůstala ženskostí v původním významu. Aby žena zůstala ženou, avšak mlčela, když se to od ní právem očekává. Nedovolte ženám, aby zneužívaly mužské plodnosti k sobeckým sklonům, z pouhé nízké potřeby a mateřského pudu. Dost na tom, že existují banky spermatu, jimiž se žena může uvést v početí bez smyslu a vyššího účelu, pro který chce plodit děti. O výchově ani nemluvě. K tomu ovšem muži musejí zůstat muži, ve své nadřazenosti rozumu, síly, odvahy a spravedlnosti. Muž musí toto vnímat jako povinnost a ženy nedobývat, neškemrat o jejich přízeň, nepropadat náruživé potřebě sexu, stát pevně, nedotčeně a neohroženě vyčkat, až žena přijde k němu. A ona přijde, ne jako věc, jíž má ve své moci, ale jako vábící nymfa, která se však přesto poddá jeho laskavé převaze, protože bez něho nemá v moci ani sama sebe.

Stát v roli Velkého otce nepotřebuje muže ale chůvy. Mluvit v naší profánní civilizaci o otcích je totéž, jako hledat pracovní vymezení pro činnost pradleny, kojné nebo profesionální chůvy po té, co absolvovala týdenní kurz genderového inženýrství. Feminizace proniká do samotného myšlení lidí a cestou dobře dotovaných spolků či institutů odvrací naše vědomí od základních otázek smyslu lidského společenství. Naprosté nepochopení všeho, co znamená porozumět vlastnímu bytí a dát mu lidský obsah i směr, vede k tomu, že otec je pasován do ženské role pečovatele o své potomky ne nepodobné úloze milosrdné sestry rozplývající se nad čistotou a zaopatřeností dětských zadečků. Jakže, chvályhodnou vizitkou moderního muže má být fakt, že starostlivě pečuje o své děti? Dostali jsme se již tak daleko, že muž má být totéž, co matka, a jediným ztělesněním vůdčího principu v nukleární rodině se stal stát? Velký otec předčí v mnoha směrech Velkého bratra. Po té, co feminizace rozbila tradiční rodinu, přebírá starost o existenční i duchovní zrání, o základní morální hodnoty i hmotné jistoty dětí, státní administrativa opřená o „vědecké“ poznání genderové, jinými slovy bezpohlavní, identity člověka. Svět se patrně zbláznil. Mám na mysli svět západní civilizace a globální dekadence lidské osobnosti. Moderní industriální éra zařadila ženu do pracovního procesu, použila ji jako levnou pracovní sílu za účelem zbohatnutí a moci nové buržoazie. K tomu ji vybavila takřka údernickým nadšením, jak se 163

chopit soběstačnosti a nezávislosti na rodině, především však na muži a na otci jako záštitě rodinné pospolitosti. Moderní žena vydělává peníze směnou za energii revolty, s níž proniká za hranice ženství, aby pokořila mužství. Konečným výsledkem jsou ovšem jen ty peníze, skuhrání postmoderních žen nad dvojí směnou a vystřízlivění v citové vyprahlosti. Kýženého mužství nebylo dosaženo, zřídlo ženské sebeúcty bylo ztraceno. Postmoderní žena nahrazuje absenci citových vazeb v neexistující rodině sociálními vztahy v zaměstnání. Tam zůstává věčně adolescentní kočičkou hledající a svádějící mužnou pronikavost do své jeskyňky. Pokud zakusí odmítnutí či nezájem o své skryté cíle, ohání se harašením a trestuhodným sexismem mužů. Domácí úlohu vlastního muže potom degraduje na čeledína a zástupní matku. Přitom první, čeho dosáhne, je pokles sexuálního zájmu o něj. Kdo by také toužil po hospodáři v plandavých teplákách a upatlané zástěře, že? Je s podivem, kde státní byrokracie bere patent na vědění o tom, jak má suplovat universálního otce po té, co usoudila, že nukleární rodina není schopná samostatně zajistit ani vychovávat děti, natož být svéprávným a nedotknutelným základem státu, na který by bylo spolehnutí. Jak by také mohlo být, když genetický otec přestal být zárukou funkční rodiny, pokud vůbec nějakého má? Tak stát v roli „Velkého otce“ uplatňuje vůdčí princip nad chovnými plemeny lidské populace pod zástěrkou možných i nemožných poradních orgánů vlády a genderových institucí v čele s posedlými zaříkávačkami rovných příležitostí, přitom maximalizuje svoji dominanci totalitního patriarchy tak, že likviduje pravé otce justičními represemi, jako by se jednalo o genetické záškodníky obskakující diskriminací zasažené samice jeho tisícihlavého stáda. Výchovným zaklínadlem genderových inženýrů se stalo slovo „vyhovování“. Původcem všeho je samozřejmě ryzí ženskost bažící po lásce a vděčnosti. Dítě je úžasný sobec a lásku rozdává za pamlsky. Kdo vyhoví jeho choutkám a potřebě se dosyta vydovádět, toho miluje nad všechny bytosti světa. Proto se emancipované a na smyslu tradiční rodiny nezávislé matky naučily dětem vyhovovat a nazývají to citovou výchovou. Totéž vyžadují i od svých feminizmem postižených partnerů. Žádnou autoritu, žádnou kázeň, žádnou přísnost, žádný vzor mužné síly a vážnosti, s pomocí níž bude učiněno zadost veškerým mravním zásadám a povinnostem. Jen láska a empatie zní jejich opičím hájenstvím rovnosti všech bez rozdílu, včetně práva nedospělých dětí na sebeurčení. Skutečnou vůdčí sílu otce a pravou výchovu dětí pro potřeby vyspělé společnosti by totiž musela respektovat i sama žena, protože jen tak by muž mohl být autoritou i pro její děti. Každá autorita musí být předmětem úcty všech, kdo na ní mají účast, a není možné, aby byla podrývána opačným míněním ženy. Smyslem výchovy je a vždy bylo připravit mládež na její společenské poslání. O tom, jak pokrytecký a neúspěšný je Velký otec, vypovídá sama skutečnost a morální stav jeho lidského pokolení. Množí se domácí násilí a každá nová represe jen zhoršuje situaci, mládež ztrácí zájem o vzdělání, o duchovní hodnoty, o stav a rozvoj obce, postrádá jakékoliv zásady i odpovědnost, pokud ji vůbec něco zajímá, orientuje se na konzum, individuální kariéru, egoismus a hmotné stránky života, holduje poživačnosti, bezohlednosti a cynismu. Důsledkem je prázdnota, nicota a hluboké osamění, v němž se dospívající děti uchylují do virtuálních světů internetu a drog. Je nepochopitelné, jak státní mašinérie stále stupňuje svůj tlak na zasahování do nezadatelných práv a odpovědnosti samotných občanů při jasném výčtu škod, které až dosud natropila, jak strká svůj feminizací znecitlivělý nos do již tak žalostných intimních poměrů současné rodiny, s jakou vehemencí popírá své selhání a odmítá tisíciletí lidského poznání a patriarchálních tradic. Ten její nos, který tak ohrnuje nad spontánní zkušeností, nad přirozenou evolucí a zdravým rozumem, je dlouhý a zbytnělý konstruktivismem, 164

rozumářstvím placených spekulantů a zvrhlých feministek. Jeho špičky již opravdu nelze dohlédnout. Nevím, jaké kouzlo by ho mohlo navrátit do normálního stavu, když ani vlády, které si říkají liberální, s ním nedokážou nic udělat. Snad jedině hordy cizích nájezdníků z vůle boží ho nakonec jednoduše useknou, aby pokořili a vyléčili naši nemocnou civilizaci.

Quo vadis, femina? Mezi stále aktuálnější a protěžované agendy moderního sociálního státu patří zajištění práv dítěte a ochrana dětí před domácím násilím. Nad takovým požadavkem doby stojí za to se zamyslet. Ochrana dětí před kým? Před muži? Nikdo jistě nepochybuje o tom, že dobrá matka dokáže ochránit své dítě před násilím i vlastním tělem, jež obětuje novému životu. Jakému násilí jsou potom vystavovány současné děti? Máme snad věřit tomu, že násilí otců? Proto dáme moc ženě, aby ve jménu ochrany dítěte toto násilí eliminovala, aby s netušenou vehemencí i mocí potírala otce jako škodnou? Bylo by jistě záslužné pustit se do kritiky feministicky zmanipulovaných statistik o mužích, jako takřka výlučných pachatelů domácího násilí. Otázka zní: Kolik politické vůle je v dnešních zfeminizovaných státních institucích po odhalení pravdy, k provedení objektivního průzkumu, který by mýtus o zlém muži v rodině vyvrátil a odhalil, nakolik je domácí násilí dílem zlé ženy. Nemám takové statistiky k dispozici, chci pouze jediné: poukázat na pravou příčinu současného rozvratu rodiny a říci, že změna společenských poměrů, která nám zanechává lidi bez úcty k rodině a ruší tradicemi vžitou nedotknutelnost či svátost manželství, nepřišla jen tak sama od sebe. Tato změna, tento pád základních kulturních hodnot není výsledkem přirozené evoluce, nýbrž zničujícím a devastujícím důsledkem prosazení feministického pohledu na svět. Nuže, co je tedy hlavní příčinou takového úpadku, čím jsou zasaženy dnešní rodinné svazky, že se tak snadno a nenávratně rozpadají? Je to ztráta, spíše bych řekl naprostá absence vůdčího principu v rodině, jehož zárukou i ztělesněním vždy v minulosti byl otec rodiny. Nelze si představit setrvalou funkci rodinné pospolitosti bez řádu, jenž je dán člověku shora stejně jako zdola, onoho řádu, který vytváří smysl i harmonii v rodině, v obci i ve státě. Tento historicky neměnný a tradicemi prověřený patriarchální řád byl rozmetán v krátké době pouhou emancipací žen a uvedením ženského myšlení do politiky cestou totalitní ideologie feminismu a genderových nauk o bezpohlavní rovnosti všech se všemi. Pohleďme, na co jsou vynakládány nemalé prostředky z fondů Evropské unie. Quo vadis, femina? Mluvím zde o projektu, jímž má být vymyšlen a nastolen řád nový, a to podle představy žen. Jen pár hesel ze základní dokumentace jmenovaného projektu: Cílem Quo vadis, femina? je:       

Vytvořit vizi žen o trvale udržitelném životě Pojmenovat neřešené problémy a stereotypy Budovat tým, komunitu, spolupráci, solidaritu Podporovat tvořivost, intuici, duchovno Bourat bariéry a stereotypy Zrovnoprávnit ženy v profesním a rodinném životě Holisticky myslet v horizontální i vertikální perspektivě 165

 Publikovat, zvýšit povědomí veřejnosti  Vzdělávat, vychovávat, diskutovat…

Jakže, ženské hloučky, spolky a feministické úřady mají vytvořit novou vizi lepší společnosti? Ženy bez „předsudků“ vzešlých ze všech historických tradic, kultur a filosofií vymyslí novou a tentokrát udržitelnou Utópii? Holisticky, to znamená celostně a globálně pojatou civilizaci, z níž nebude úniku? Ženy rozhodnou, co z tisícileté osvědčené zkušenosti lidstva jsou pouhé stereotypy, co je třeba zbourat, rozvrátit, zničit, a jaké nastolit stereotypy nové podle ženské představy o světě, v němž jsou si všichni lidé rovnější, mnohem rovnější, než v těch nejfantastičtějších snech utopických socialistů či v úderném zapálení komunistů za spravedlivý a beztřídní svět? To vše vyprýští z nedostižné intuice ženy za použití bezmezné tvořivosti a rozšafnosti slabého pohlaví, dosud tak podceňovaného a diskriminovaného pohlaví!? Bůh s námi! Není snad již dost bolesti, zvrácenosti, mravní neduživosti a nihilismu v tomto našem stavu, kam nás dovedly ostré podpatky militantních feministek minulosti? Co nového nám může přinést každá další „spasitelská“ doktrína ženského hnutí, která vždy s tak bezelstným výrazem poukazuje na zájem či ochranu dětí a přitom vrhá potomky národa do spárů nezávislých a po zavržených otcích pasoucích matek? Je až neuvěřitelné, jak málo odporu, jak málo vzdoru se klene proti feminizaci našeho života, který nejenže není udržitelný, ale směřuje k naprosté genocidě kulturního a svobodného člověka.

Na okraj Kouzlo magického trojúhelníku. Hlavní starostí lidského jedince jsou jeho vztahy s ostatními lidmi. Moderní věda přinesla hned několik oborů, které mezilidské vztahy zkoumají. Můžeme jmenovat sociologii, psychologii, nebo například sexuologii. Je až zarážející pozorovat, jak žalostně mizivý účinek mají tyto nauky při utváření žádoucích vztahů mezi lidmi. Máme k sobě stále dál, stále méně rozumíme jeden druhému, jsme stále osamělejší. Nabízí se proto otázka: Je moderní vědění o člověku vůbec užitečné a pravdivé? Člověk je nesmírně složitý a pozoruhodný celek. Jak známo, ve světě vše souvisí se vším. Je vůbec možné zkoumat člověka po částech, jak to dělají moderní vědy s použitím svých empirických vědeckých metod? Soudím, že vědění o člověku má nutně celostní charakter, a v takovém smyslu může člověka zkoumat pouze filosofie. Je na místě se domnívat, že vědní disciplíny moderní doby ztratily z očí smysluplné pojetí člověka po té, co se oddělily od filosofie. O pravém založení člověka se z nich nedozvídáme skoro nic. Moudrý a zkušený člověk nám dokáže poradit v životních situacích víc, než profesor humanitních věd. Moudrost našich předků nepoužívala vědeckou metodu, a přesto uměla lidi účinně poučit o tom, co je pro ně dobré a co zlé. Helénské pojetí světa a člověka nahlíželo skutečnost očima pantheismu. Příroda je božská a nadřazená člověku. Člověk starověku měl propracované pojetí zákonů a přírodních sil v podobě úžasné mytologie, v níž celá plejáda bohů personifikovala každou mohutnost ovlivňující dění v přírodě i chování člověka. Normálního člověka jistě zajímají otázky vztahu mezi mužem a ženou. Pokusme se nahlédnout základní smysl tohoto vztahu očima řecké mytologie. 166

Apollinský a dionýský rozměr člověka Největší vliv na lidskou duši a lidské jednání má podle starých Řeků moc dvou bohů. Jmenují se Apollón a Dionýsos. Apollón je bůh slunce a přináší světlo poznání a vědění do lidské duše. Apollinský přístup ke světu je rozumový a duchovní. Dionýsos je bůh plodnosti a veškeré obnovy v přírodě. Dionýský živel v člověku je tajemný, skrytý v nejhlubších sklonech lidské přirozenosti, je zdrojem orgiastických prožitků a extází, ve své podstatě iracionální. Každý člověk je sám za sebe přitahován dvěma protikladnými póly, apollinským a dionýským. Mezi těmito póly se zmítá a hledá střed, který nikdy nemůže být dosažen. Pod mocí Apollóna vyrůstají osvícení panovníci, uměření muži usilující o řád a spravedlnost, kteří preferují etické jednání, nepomíjivou krásu, úctu k bohům a sebekázeň. Pod mocí Dionýsa obvykle muži válčí, holdují hýření, libují si v kultovních mystériích a stávají se z nich tyrani, či krutovládci, preferují živelnost, krásu okamžiku a srdnost. Samozřejmě jde o krajní meze. Obvykle platí něco mezi tím. Každý osamělý muž osciluje mezi apollinským a dionýským vlivem. Muž je ze své samojediné podstaty válečník, muž panuje, dobývá, rozumuje a zabíjí. V moderní době osamělí muži většinou zabíjejí sami sebe, a to alkoholem či jinak nezřízeným způsobem života. Tento bipolární a rozporuplný charakter nitra muže může být překonán jediným způsobem. Musí být nalezen třetí magický pól, který vytvoří silově stabilní útvar, v geometrii zvaný trojúhelník. A zde přichází na řadu nepostradatelná úloha ženy. Síla ženské erotiky Žena aktivuje v muži třetí mohutnost v povaze člověka, a tou je moc Erótova. Erós je bůh lásky a zosobňuje všeoživující síly spojující protikladné složky kosmu. Erós je zdrojem tvůrčí energie samotného života. Pokud Eróta někdo spojuje se sexem, hluboce se mýlí. Sex má blíže k dionýskému živlu. Erotický vliv ženy na muže má jediný cíl: Upoutat muže vlastní bytostí a tak mu dát sílu vnitřní vyváženosti. Po čem žena skutečně touží je, aby se muž do ní zamiloval, aby ji přestal vnímat jen jako zdroj rozkoše a sexuálního uspokojení, a skrze lásku k ní propadl vlivu Eróta, jinými slovy, aby zahořel k ženě hlubokým erotickým zaujetím. Muž pod mocí Eróta, muž zamilovaný, přestává válčit a začíná tvořit. Erós představuje v jeho životě třetí orientační bod, třetí vrchol, který s předchozími dvěma vytváří stabilní a pevný útvar: Magický trojúhelník. Teprve v trojjediné moci Apollóna, Dionýsa a Eróta se z muže stává vnitřně sjednocená, cílevědomá osobnost směřující k dobru a uzavírající pevný svazek s ženou v plodném manželském soužití. Materialistická deformace Erós v nitru muže však neznamená, že by propadl moci své ženy a stal se jejím služebníkem. Zdravě zamilovaný muž je tvůrčí nezávisle na ní, a je jedno, zda staví dům, buduje obec, píše básně nebo vychovává děti k jejich budoucímu poslání. Žena je pouhým zprostředkovatelem Erótova vlivu na muže, i když láska muže je orientována k ní. Lépe ale říci, že jeho láska je orientována skrze ní a to do všech světových stran. Zmaterializované a vědecky zmechanizované pojetí lásky mezi mužem a ženou 167

přivedlo současného člověka k převrácení erotické tvůrčí energie muže na obstarávání peněz, zajištění ženy a rodiny prostředky pro spotřebu. Tím se celý smysl Erótova vlivu i samotného erotična zprofanoval. Chybnou reakcí na profanaci Eróta jako pozitivní tvůrčí síly je hédonismus. Ten bývá spojován s přivlastňováním, někdy i znásilňováním druhého pohlaví coby zdroje vlastního požitku a tělesného uspokojení. Láska je tak spotřebovávána podobně jako benzín do auta. Opačná reakce, ale o nic příznivější, je odklon od erotiky samotné, hledání duchovních kořenů lásky a nesmyslný názor, že pravá láska nehledí na fyzickou krásu a erotickou přitažlivost. V obou případech jde o vyřazení erotického pólu z magického trojúhelníku a příklon na dionýskou či apollinskou stranu v bipolárním zmatení. Hédonismus i duchovní pojetí lásky jsou dvě strany téže mince ukované chybným pochopením podstaty člověka a životních sil, které ho ovládají. Tento omyl vyplývající z absence filosoficky podložené nauky o člověku je zdroj většiny současných kolapsů partnerských vztahů. Žena musí muže eroticky inspirovat, pokud nechce, aby ho Erós opustil a on se začal znovu zmítat mezi apollinským a dionýským živlem.

Studie páření druhu homo sapiens Jsme lidé a jediný živočišný druh na této planetě nadaný rozumem. Ve své rozumnosti máme být nadřazeni všem ostatním tvorům, alespoň si to myslíme. Náš rozum, naše vědomí nějak souvisí s jazykem. Jazykem se dorozumíváme, lidská řeč je nejrozvinutější prostředek komunikace v porovnání s prostředky konkurenčních živočišných druhů. Každý tvor v říši zvířat musí umět komunikovat se svým okolím, aby přežil. U sociálních druhů vzájemná interakce přispívá k organizaci života, přijatá dělba práce a role uvnitř tlupy přináší životní prosperitu, jejich srozuměná jednota při obraně rodu a teritoria určuje doslova základ existence. Je lidský rozum víc, než poněkud složitější mentální struktura obdobných druhových instinktů? Má vůbec nějaký nárok na uznání nadřazenosti ve vztahu k základním mechanizmům sebezachování? Považuji se za intelektuála a nudí mě běžné hovory lidí. Řeči o věcech, které nerozkrývají nové pohledy, nic neozřejmují, takové ty řeči o ničem. K mým základním potřebám ovšem patří páření a v této souvislosti mi dlouho trvalo, než jsem pochopil, že jazyk není prvotně určen k rozkladu pravdy o nás či o světě, nýbrž k navázání vitálních vazeb mezi příslušníky téhož živočišného druhu. Dospěl jsem však ještě dál. Mezi populární vědecké publikace v poslední době patří studie života zvířat. Jak se staví k sobě navzájem, jaké vzorce chování mezi nimi panují. O to zajímavější přece musí být chování a komunikace lidí, pokud je začneme studovat z hlediska druhových instinktů tak, jako u zvířat. Veškerá triviální sdělení mezi lidmi v ten moment nabývají nečekaně skrytého významu. V sobotu se chystám s kámoškou na pivečko, tak se můžeš přidat, aspoň budeš mít na výběr, je taky sama, přišlo mi do mého mobilu po předběžné výměně informací a telefonů na internetové seznamce. Dohodli jsme se na sedmou večer. A jak tě poznám? Řekneš mi, jak vypadáš? Jak vypadám..., v duchu jsem formuloval co nejpříznivější popis. Třeba jaké máš vlasy? Ta otázka mě zaskočila. Instinkt mi říkal, že přiznat pleš by bylo krajně netaktické. No, spíš nemám žádné vlasy, zněla neobratná odpověď. Okamžitě jsem zaregistroval neartikulované zklamání ve sluchátku....Ne, mám je hodně nakrátko ostřihané, jak se to dneska nosí. Hbitá oprava popisu vnějšího povrchu mé lebky nebyla nepravdivá, vskutku v té části hlavy, kde mi vlasy rostou v potřebné hustotě, je mám 168

ostříhané tak nakrátko, jak to jen jde. A nosím brýle, doplnil jsem zbrkle ve snaze se identifikovat. Sakra, nadával jsem si v duchu, takového blbce svět neviděl. Tentokrát se samice ve sluchátku ovládla a mému popisu nevěnovala další pozornost. Instinktivně však změnila směr hovoru tak, aby to vypadalo, že na pivo zvu já ji a ne ona mě. Vše vyvrcholilo hodinu před domluveným setkáním. Přišla mi na mobil zpráva, že nestíhá a přijde tak o hodinu později, jestli to nevadí. Měl jsem hlad a byl už na odchodu z domova do sjednané zahradní restaurace. Můj bezděčný pohled padl na odraz mé postavy v zrcadle pod věšákem. Bílé přiléhavé tričko bez rukávků s nápisy amerických basketbalových klubů dobře zvýrazňovalo činkami vytvarované tělo. Nevadí, odepsal jsem za pochodu, a sebevědomě vyrazil na rande. Přišly v půl deváté a bez zaváhání zamířily k mému stolu pod kaštany. První z nich byla v páru jasně vůdčí samice. Divoce rozevláté, dlouhé a odbarvené vlasy vyvolávaly dojem bosorky. Nazvěme ji samice A. Byla to žena, se kterou jsem dosud komunikoval. Její vysoká a ztepilá postava zastínila o hlavu menší samici B, poněkud podsaditého vzrůstu s typickou pneumatikou tuků kolem břicha a boků, jakou mívají pokročilé třicátnice. Vztyčil jsem se v celé své mužné velikosti a podal oběma ženám ruku. Nemohl jsem se ubránit uspokojení nad jiskrným a zaujatým pohledem, s jakým si měřily celou moji bytost pěkně od hlavy až k patě. Z boku nás osvětlovalo zapadající slunce a já věděl, že zvýrazňuje kresbu mé postavy. Nejsem k zahození, projelo mnou utěšeně, a můj projev se dokonale uvolnil. Samice A bezpečně zaznamenala sebevědomí na straně dominantního samce a okamžitě políčila na potření mé fyzické převahy: Tady nám bude svítit slunce do očí, nepřesuneme se k jinému stolu? Zavelela a usadila se i s kamarádkou tak, aby měly obě slunce v zádech. Našel jsem své místo naproti samici A a ostré slunce nízko nad křivkou protějšího břehu Vltavy se mi zahryzlo do očí. Vnímal jsem pouze rozevlátou siluetu bosorky, jejíž stín byl jediným spásným úkrytem před oslepnutím. Po několika vzájemných větách bez obsahu, které měly za cíl nalézt společný smír a remízu v otázce, kdo má vlastně navrch, mi došlo, že se chovám přezíravě k druhé společnici. Několik bezvýznamných otázek a rozmrzelých odpovědí mi dalo zřetelnou odpověď. Nebylo pochyb, samice B se očividně dotklo, že jsem tak jednoznačně volil za svůj protějšek samici A, s níž ji váže celoživotní přátelství i soupeřivost. Jsem svá a je mi jedno, co si o mě myslí druzí lidé, prohlásila bosorka po té, co jsem začal žertem rýpat do jejích proslovů o vlastním pochlapení. Pochlapila se údajně tím, že si při dvou dětech dokázala obstarat byt, prostředky k životu i domácnost bez chlapa. Je nezávislá, zvláště po té, co donutila svého bývalého manžela soudní cestou a následným trestním oznámením, aby ji řádně platil tučné výživné. Po rozvodu prý na svoje děti úplně kašlal a tahal se s mladší ženskou, která mu beztak udělal ze života peklo, dala svému postupu morální ospravedlnění. Patří mu to. I tak se má v roli matky co ohánět a každý neúspěch opláče, je totiž citlivá jako každá žena, začala opravovat svůj image. Sama žít nechce, ale nepotřebuje chlapa za každou cenu, musí to být opravdový muž. Její poslední milenec jí kradl cigarety z kabelky a kouřil je tajně na záchodě. Milovala jsem ho, pronesla něžně, ale musela jsem mu dát sbohem, co s takovým slabochem, který si je nejistý každým zaměstnáním a věčně smrdí korunou? To nemám za potřebí! Skončila svůj výlev charakteristiky, co od pořádného chlapa rozhodně nečeká. Pochopil jsem, že si mám přepočítat své finanční i lidské možnosti dřív, než se budu vážně ucházet o její přízeň. Člověk patří k těm živočišným druhům, kde přirozenou dominantní roli hraje samec. Pouze silní samci jsou přijatelní k páření a respektu. Pro samici lidského druhu je proto příznačné, že jeho dominanci 169

spojuje s existenčním zajištěním a úspěchem. Pouze za těch podmínek je ochotna ho jako samce připustit do družného svazku. Samice A se po nasazení spodní hranice mužnosti zasněně rozhovořila o tom, jak dobře a ráda jezdí autem, jak jí to teď chybí, když při starosti o rodinu jí na vlastní vůz nezbývá dost peněz. Chopil jsem se příležitosti k upevnění svého významu a nabídl jí společný výlet v mém osobním autě. O tom, že se jedná o služební vůz, jsem chytře pomlčel. A jaké auto máš, zeptala se. Fabii. Já miluji velká terénní auta, pronesla obřadně. Z následných projevů její vstřícnosti ke mně a hovorů o životě její nepříliš dobře postavené rodiny bylo však zřejmé, že se smíří i s Fabií. Jako chlap bych se ale mohl více snažit. V hospodě zavírali v deset, právě ve chvíli, kdy jsem začal svoji samici psychologizovat, právě včas, abych nesklouzl do filosofických témat nebo v horším případě nepropadl svým zvrhlým sklonům k poezii. Jenom tak přijala můj návrh na společnou změnu lokálu. Před tím si ovšem verbálně ověřila, že pro tento večer nečekám víc. Smysl pro fair hru jí nebylo možné upřít. Po cestě jsem se stavil u bankomatu a vyzvedl ze svého tenkého konta celé dva tisíce korun. Bosorka nepřestávala vtipkovat na téma, jak si to představuji, že vyrazím na rande bez peněz. Fakt, že opakovaný vtip není vtipem, byl dostatečným signálem k tomu, abych se začal stydět. Zakotvili jsme v nočním baru U jaguára. Před tím se mi dostalo informace, že naši trojici rozšíří další člen do páru. Šlo o nějakého právníka, o němž mi samice A tvrdila, že je to pouhý přítel, kterého prostě jako chlapa nemůže. V baru se velice svižně přenesl hovor na otázku sexu. Neklamný to důkaz, že pro účely páření jsem byl prozatím uznán jako způsobilý. Bosorka se znovu zmínila o svém posledním milenci. Přes všechny výhrady byl prý skvělý v posteli. Taky proč by ho jinak milovala, že? Začal jsem zpytovat své svědomí na všech bývalých ženách, se kterými jsem měl nějaký milostný poměr. Jaký jsem já vlastně milenec? Sexuální uspokojení ženy není vůbec závislé na nějaké technice či výkonu muže, pronesl jsem opatrně. Všechno je v hlavě, erotický prožitek je dán mírou hodnoty, jakou žena přiřkne svému partnerovi. Samice B vtipně zahlaholila: Nám stačí, když nás pořádně vylíže. Omlouvám se čtenáři, pokud se cítí dotčen ve svém jemnocitu. Prodávám tak, jak jsem koupil. O půl noci k našemu barovému stolu přibyl ohlášený právník. Zaregistroval ve mně soka, ale nedal na sobě nic znát. Vzájemné představení proběhlo podle etikety. Rychle však vyhodnotil, o jakou samici se ucházím, a zatáhl ji do dlouhého rozhovoru. Řečnické výstupy obou protagonistů pohlavního rozlišení se střídaly v nepřerušeném sledu a já se začal tradičně nudit. Nový samec neporazitelně převzal iniciativu. Nedokážu říct, o čem šla řeč. Bylo zřejmé, že můj sok hraje na struny psychosomatických vazeb, o kterých nemám ani potuchy. Býval bych odešel jako poražený, nebýt toho, že udělal chybu. Ve svém pocitu triumfu si přesedl mezi naše samice a chtěl si je tak obě podmanit do sféry svého vlivu. Přepočítal se. Bosorka ho vskutku nepovažovala za extra chlapa. Míru jeho výřečnosti bylo ovšem nutné obdivovat. Přešel jsem do protiútoku. Přitočil se ke své dřívější samici, objednal dva koňaky a nabídl jí masáž krčních svalů, na jejichž bolest si stále stěžovala. Záhy jsem ji měl opět ve své moci a náš rozhovor začínal nabývat intimní nádech. Hladil jsem ji po vlasech a vnímal její spokojené mručení. Právník pochopil, že přecenil své síly, a ponenáhlu začal usínat. Samice B měla co dělat, aby ho povzbudila alespoň k nějaké pozornosti, s níž by se zbavila pocitu vlastní nadbytečnosti. Bylo také už něco kolem čtvrté hodiny ranní. Za svítání se společnost sbírala k odchodu a na samcích bylo vyrovnat útratu. Vytáhl jsem svoje dva tisíce a zaplatil za sebe a za bosorku. Na to mi můj sok uštědřil poslední direkt noci, když předložil 170

účtující barmance bankovku označenou částkou pět tisíc korun českých. Barmanka ani nehnula brvou. Byla na takovou prezentaci připravená. Ráno bylo chladné a při mém chabém oblečení jsem požádal svoji samici o přístřeší. Bydlela kousek za rohem. Já zásadně neberu neznámé muže k sobě domů, odvětila, zatímco mě líbala na čelo. To mě necháš na cestě domů zmrznout? Opáčil jsem. Jsi chlap, musíš něco vydržet. A co ten právník? To je dlouholetý přítel, toho dobře známe, vždycky nám pomohl, když bylo potřeba. Zamával jsem spřátelené trojici směřující do bosorčina domu a vydal se polonahý na pouť časně ranním chladem k vlastnímu domovu. Vydržel jsem celou cestu bez naříkání, jako chlap. Po cestě mě skličovaly myšlenky na moji situaci muže zatíženého vyživovací povinností ke svým bývalým manželkám a dětem. Nikoho z nich jsem už léta neviděl, zběsilé soudní úřednice skrývající své tlusté figury za soudní stolicí proti mně přesto rozpoutaly štvanici, s níž mě připravily takřka o polovinu mého vysokoškolského platu. Zhusta mi nezbývalo ani na tabák. Takhle to dál nejde, řekl jsem si, a dal se na podnikání. Jestli zbohatnu, namluvím si krásnou dvacítku s pěkným placatým bříškem a zadečkem akorát do ruky. Tak mě napadá, nebylo lepší v dobách zašlých rodinných klanů, kdy o páření svých potomků rozhodovali starší v rodě? Bylo mnohem méně rozvodů a láska kvetla ku prospěchu všem.

S láskou sestry Tomanovy. Byly dvě. Stopovaly u silnice kousek za městem. Vracel jsem se z úspěšného obchodního jednání a musel jsem mít dost uvolněnou náladu, protože jsem zastavil. Obvykle neberu stopařky, natož pak neznámá individua mužského pohlaví. Obě dívky důvěřivě obsadily místa ve voze tak, aby mi poskytly nestrojený dojem blízkosti. Byly mladičké a půvabné, každá však jiným způsobem. Čtvrtým pasažérem mého auta se stala chlupatá a mňoukající kočka. Seděly mlčky a způsobně. V jejich auře to však jiskřilo čarovnou srdečností a převahou smyslného sebevědomí. Těžko by nalezly lepší způsob, jak povzbudit moji mužnou slabost ke sdílnosti. Byl pátek a vše nasvědčovalo tomu, že se vracejí ze školy na víkend k rodičům. Copak, ujel vám autobus? Široký úsměv, jímž jsem obdařil dívenku se zlatými vlásky po mé pravici, nezůstal bez odezvy. My nejezdíme autobusem, opětovala můj laskavý tón výrazem líbeznějším nad všechny jarní květy. Jedete domů za rodiči, patrně? Ale né, zazvonilo to stříbrnými vibracemi pod střechou mého auta, máme namířeno do našeho hrádečku, my nemáme rodiče. A to je mi líto, nechtěl jsem zbytečně klepat na citlivé struny sirotků, proto jsem se zeptal: Tak říkáte hrádeček? A kdo je tam ještě s vámi? Jenom my a Jean, to je náš sluha, pýřily se dětskou hravostí. Přesto z jejich chování vyzařovalo cosi předčasně dospělého. Kdo je to my? Já, tady Vendulka a naše třetí sestra Žanetka, ta je ale ještě malá a nejezdí s námi. A ty jsi...? Karla, milý pane. Zadívala se na mě citlivě a s něžným výrazem, až mi v krku zaskočila kostička sentimentu. Takže tři sestry, sluha a jedna kočka? Asi tak šedesát koček, zazpívala za mými zády bělostná tvář vroubená rovnými kaštanovými vlasy splývajícími až na sedadlo. Cože? Vypadly mi málem oční bulvy do klína zlatovlasé panenky. Děláte si srandu? V tu ránu jsem si představil byt v protějším paneláku mého sídliště a vzpomněl si na ohavnou aféru se stařenou a kočkami. Ta paní, velice stará a již značně mdlého rozumu, obývala dvě místnosti společně se čtyřiceti kočkami. Vůbec skoro nevycházela z domu a teprve odporný zápach výkalů a tratoliště biologické masy vzniklé ze symbiózy takového množství zvířat na malém prostoru donutily sousedy povolat policejní zásah. Byl to prý hrozný 171

pohled. To nemůžete myslet vážně, trval jsem na svém. Ale vůbec ne, pronesla Vendulka, víte, jak krásný život je mezi zvířaty? Kolik citu a lásky si zvířata umějí dát? To lidi vůbec nedokážou. Takže návrat k přírodnímu životu, obrátil jsem svoje chmurné představy do lesního zákoutí zalitého sluncem. Sním o takovém společenství prodchnutém vzájemností a zakotveném v přírodě, zvolal jsem se zakloněnou hlavou a rukama zapřenýma do volantu, ale mám na mysli společenství lidí, ne zvířat. Člověk přece nemůže žít mezi zvířaty. Ale může, odporovala sveřepě Vendulka, ani nevíte jak, zvířata jsou lepší než lidé, máme se od nich co učit. Aha, zavrtěl jsem se na sedadle, takže vy tři sestry, šedesát koček a jeden chlap? A kdo ty kočky živí? Obě sestry se bujaře rozesmály: No, přece Jean, my jim ale taky přilepšíme…, a Jean není žádný chlap, je to jenom sluha. Jasně, to je prima, a slouží bez nároku na odměnu? Nechal jsem se slyšet s odlehčenou známkou ironie. Ano, pronesla obřadně Vendulka, je nám vděčný, že může být s námi. To se ani nedivím, opáčil jsem rozverně, jak je starý? No, něco přes čtyřicet, takový normálně ošklivý mužský, ale jestli na něco myslíte, tak to by nemohl být Jean, ten by si k nám nic nedovolil. Já budu hádat, řekl jsem nedůvěřivě, ten hrad patří jemu. Původně ano, odpověděla Vendulka plynně a se vznešeným akcentem, teď ale patří všem. Tolik koček pohromadě bych chtěl vidět, pronesl jsem s upřímnou zvědavostí. Klidně, přijeďte se podívat, ale někdy jindy, až Jean nebude doma. Hlas Vendulky zněl měkce a důvěrně, jako by mluvila se svým nejlepším přítelem. A nebojíte se mě? Svědomí mi nedalo nad jejich vstřícností. Ale proč? Vendulka se mírně zakryla závojem svých bohatých vlasů a dokončila jemným hlasem plným hlubokého přesvědčení: My poznáme, co se v lidech skrývá, naučily jsme se to od zvířat. Vysadil jsem dívky u malé čerpací stanice na pomezí malé vesničky a dal jim svoji navštívenku. Vendulka byla nejstarší, a jak se ukázalo, jediná plnoletá osoba ze sesterské trojice. Právě dovršila 18 let. Slíbila, že mi určitě napíšou, jakmile se dostanou někde k E-mailu. To určitě, už se těším, posteskl jsem si v duchu a vyrazil na zbytek své osamělé cesty. Zpráva přišla přesně za týden. Obsahovala telefonní čísla a fotografie Karly, Vendulky a malé sotva dvanáctileté Žanetky. K tomu byl připojený text: S láskou sestry Tomanovy. Trvalo mi dobré tři týdny, než jsem s Vendulkou domluvil návštěvu v jejich hrádku. Hned po prvním kontaktu mi ovšem do mobilního telefonu přišel text, jemuž jsem se marně snažil porozumět: Přemýšlely jsme. Lidé v něčem nespokojení, chtějí vždy jinak zkusit žít, přec lidé, jimž zemře někdo drahý, tak během zármutku cca 1 měsíc nejlépe je osloviti. O jaké ztrátě to mluví? A v jakém smyslu je mám oslovit? V touze dozvědět se víc, zformuloval jsem tuto odpověď: Nespokojenost vždy s nesvobodou bývá nějak spojena, ta však nejčastěji pramení z přivlastňování, kde podílu není nikdy dost, tak naplnění nitra plyne ze smlouvy, v níž jediným podílem je obětování. Kdo zármutkem nad ztrátou bližního se potýká, ten blíž je porozumění hodnotě člověka, přec v oběti podobá se semínku, jež vzklíčí pouze tam, kde vláha plodné tvořivosti přispívá k růstu. Reakce dlouho nepřicházela. Nakonec jsem se odhodlal Vendulce zavolat přímo. Mluvili jsme o zvířatech, o jejich schopnosti vnímat věci, které nám lidem unikají, o Vendulčině snu vrátit se do starých časů, kdy člověk ještě neztratil smysl pro hlas přírody. Bohužel další komunikace byla už jen věcná a časově omezená. Vendulka mi vždy volala sama. Moje telefonáty, kterých nebylo zase tak mnoho, nikdy nepřijala. Pokaždé byla prý něčím zaneprázdněna. Musím přiznat, že nic ze slov, co jsme si později vyměnili, nevneslo do mého tápání více světla. Očekával jsem proto s nedočkavostí osobní setkání

172

s Vendulkou. Ani nevím, co jsem si od něho sliboval, něco mi ale napovídalo, že nás svádí dohromady jakási vyšší síla, jejíž záměry mi dosud zůstávají utajeny. Myslím, že Vendulka byla stejného názoru. Hrádek sester Tomanových byla stará vesnická chalupa se zanedbanou zahradou, smetištěm a dvěma polorozpadlými kůlnami. Branku do dvora mi přišel otevřít malý, střapatý a asi desetiletý kluk. Později se z něho vyklubal jediný syn majitele domu. Na něj se nějak zapomnělo. Zavedl mě do úzké chodby a vedle schodů do podkroví zaklepal na oprýskané dveře. Ty se otevřely a do selsky zařízené místnosti mě uvedla skutečná princezna. Byla oblečena do středověkých šatů s bohatě řasenou sukní až na zem. Velký dekolt Vendulčina dívčího a panensky umírněného poprsí zdobil třpytivý náhrdelních z levné bižutérie. Nevycházel jsem z úžasu a hleděl na vlnící se postavu Vendulky, jak se předváděla ve světle jediného okna, kterým do místnosti pronikaly skoupé paprsky slunce. Točila se na špičkách černých střevíčků a lehce tančila před mými zraky jako přízrak zašlých časů. Princezna patří do rajské zahrady, řekl jsem, a odvezl ji na nedaleký zámek, kde jsme procházeli po jemně sypaných cestičkách, a koruny staletých stromů dávaly přívětivý stín našim pošetilým představám. Co chvíli jsem přitom uvazoval vysoké šněrování černých střevíčků padající po útlém lýtku jejích bělostných nožek, jež mi ladně odhalovala pro úspěšnost té rytířské služby. Počítáme s tebou, říkala mi, budeš jedním z nás, věříme ti, mluvili jsme o tvé představě svobodného společenství, kde platí vzájemnost všech se všemi, kde žena nepatří jednomu muži. Následující otázku jsem položil více méně z rozmařilosti: Dokážeš patřit více mužům? Nebudu patřit žádnému muži, odpověděla. Nelze žít přirozeně bez sexu, namítl jsem. Já nevím, pohlédla na mě mírně rozostřeným zrakem, to bude záležet na těch mužích, sex je projev tělesnosti, je určitě dobrý pro plození potomků, pro založení rodu, jímž se uskuteční pospolitost zvířat a lidí, bez závislosti na zlé civilizaci. K tomu ale potřebujeme skutečný hrad, pokračovala, a zahrady plné zeleně a zpívajících ptáčků. Uchopil jsem ji kolem pasu: A kde ho vezmeme, milá Vendulko? Neboj, pracuje se na tom, zvesela se vytočila z mého objetí a běžela ke kašně zdobené sousoším malých andílků z ráje. Téhož dne jsem Vendulku odvezl autem do Prahy. Měla tam schůzku s jistým bohatým majitelem velké usedlosti někde na jihu Čech. Je to starší muž, vysvětlovala mi po cestě, je osamělý a hledá někoho, kdo by ten zámek zabydlel. Jsem taky starší, podotkl jsem opatrně. Ty nejsi starý, nevypadáš tak, řekla. Skryl jsem své potěšení a začal šťourat do její známosti: Ten člověk to jistě nechce zadarmo. Jsi na to připravená? Vezmu si ho, pokud bude chtít, odpověděla, není zlý a je to jen malá daň za naše místo k šťastnému životu, nemyslíš? Hodně jsme o tobě s Karlou mluvily, počítáme s tebou. Bylo mi těžko ubránit se dojetí. Tím více mě rozum doháněl k úzkosti a pochybnostem. Začal jsem proto Vendulku nabádat ke střízlivosti: Mohli bychom žít i skromněji, třeba u mne v bytě, spokojit se s málem, musela by ses ale zbavit těch koček. Ne, ne, já nikdy nebudu žít jako normální lidi, nechci pracovat, nehodlám otročit za nějakou mzdu, chápeš? Copak ty nechceš žít na zámku? Budeme tam chovat zvířata, mnoho zvířat, a nic nám nebude scházet. Jistě, Vendulko, jistě, je to moc krásný sen, políbil jsem ji lehce na tvář a vysadil na kulatém náměstí plném aut a podrážděných chodců. Netušil jsem, kde má onu schůzku, ani s jakou jistotou se setká s adresátem, nechtěla, abych se o ni strachoval, nechtěla, abych na něho myslel, vnořila se do davu v lehkých dívčích šatičkách a jen s malou kabelkou přes rameno. Pár dnů po té jsem o Vendulce ani jejích sestrách neměl žádné informace. Na mé zprávy přes mobilní telefon neodpovídala. Pokud jsem se ji pokusil zavolat přímo, nebyla tradičně na příjmu. Nabýval jsem přesvědčení, že šlo jen o hru, o proud vzrušující fantazie, jakému se mládí rádo oddává. Jistě je 173

to už přešlo. Nejvíc starostí mi dělala ta třetí, malá Žanetka, byla taková tichá, nemluvná, připadala mi vyděšená, když jsem ji viděl při poslední návštěvě u toho jejich údajného sluhy. Upírala na mě veliké a temně hluboké zorničky s obavami a s nadějí. Asi po dvou týdnech, byl už skoro večer, mě vyrušila melodie mého mobilního telefonu. Na displeji se objevilo jméno Vendulka. No, ahoj, jak se máš? Pln vzrušení jsem vnímal její hlas: Jsme v Praze, můžeme k tobě? Nevěřícně jsem vyhrkl: Kde jste? Všechny tři? Ne, jenom já a Karla, je tady nějaký plot, a benzinová pumpa, přijedeš pro nás? S velkými problémy jsem z ní dostal, kam to vlastně zabloudily. Ubytoval jsem je v samostatné ložnici a začal vyzvídat, co mají vlastně v plánu. Naše matka nás chce násilím zpátky, promluvila Karla. Vaše matka? Ano, upřesnila Vendulka, vyhodila nás před rokem, protože se zbláznila, teď na nás poštvala policii. Nikdy nedopustím, aby nás rozdělila. Pln obav jsem se na Vendulku zamračil: V případě Karly a Žanetky na to má ovšem právo, jsou nezletilé a v jejím opatrovnictví. A co váš otec? Odešel od nás už dávno, řekla Vendulka. Co tedy hodláš dělat? Odjedeme do ciziny, odpověděla, jedině tak můžeme zůstat pohromadě, v opačném případě pro nás život nemá smysl. Můj nesouhlas nabýval stále temnějšího výrazu: V cizině Vás odchytí a šupem pošlou zpátky, zbláznila ses, chceš si to vzít na odpovědnost? Neodchytí, my se umíme o sebe postarat. Vendulčin vzdor byl silnější, než můj rozum. Zvýšil jsem hlas: Využívat kdejakého chlapa, který se vám namane, to je ta tvoje schopnost?! A co malá Žanetka, musí ještě chodit do základní školy, na tu nemyslíš? Vendulka na mě upřela zamlžený pohled: Nevyužíváme chlapy, sami se nám nabízejí, sami nás přemlouvají, abychom u nich zůstaly. Na to příkře dodala: Chtěla bych se osprchovat. Jasně, nasadil jsem smířlivý tón, dejte se do pořádku, vyspěte se a zítra si znovu promluvíme, ráno je moudřejší večera. Druhý den jsem našel obě sestry v mojí kuchyni. Vyjedly z lednice, co se dalo. Byly moderně oblečené a v plné kráse. Potřebujeme si něco v Praze zařídit, ale máme vybitý kredit u obou telefonů a žádné peníze, poslední jsme utratily za oplatky u té pumpy. Dobrá řekl jsem, nechám vám nabít mobily v bankomatu a můžeme spolu zajít na oběd. Ne, potřebujeme si něco vyřídit, nějakou schůzku a večer se vrátíme. Vendulka se zatvářila vyčítavě: Ty nám nedáš peníze? Teď ne, řekl jsem, ještě jsme se na ničem pořádně nedomluvili, vůbec nevím, jak si to dál představujete, rád se o vás postarám třeba jako váš otec, ale musím vědět, na čem jsem, hlupáka ze sebe taky dělat nechci. Hlupáka? Vendulka vzdorně otočila hlavu a krásný proud vlasů se jí zavlnil na zádech. Promiň, řekla a zatáhla Karlu do přidělené ložnice. Vyšly společně se sbalenými věcmi. Odvezeš nás na dálnici? Odvezu Vás klidně až domů. Ne, stačí nám na dálnici, uděláš to pro nás? Jistě, odsekl jsem suše, i když se mi srdce plnilo neodbytnou úzkostí. U nedalekého bankomatu si Vendulka nabila z mého konta telefon. Za výjezdem na výpadovku jsem pokračoval dál v cestě směrem k místu jejich posledního známého domova. Obě dívky spolu něco stále špitaly a s někým si vyměňovaly SMS zprávy. Mému ujíždějícímu autu nevěnovaly pozornost. Asi po třiceti kilometrech jsem dospěl k závěru, že snad dostaly rozum. Těšil jsem se, jak si s Vendulkou u cíle cesty zajdu znovu na zámek a najdeme spolu rozumné řešení. Na čtyřicátém kilometru dálnice kousek před osamělou čerpací stanicí mi Vendulka poručila, abych zastavil: Nechceme jet zpátky k Jeanovi, slyšíš! A co tedy chcete? Moje otázka zazněla poněkud roztřeseně. Nic, chceme prostě ven z auta. Dobře, popadl mě vztek, nejsem váš taťka. Vystoupily na parkovišti hned vedle čerpací stanice uprostřed polí.

174

Myslím, že měly dohodnuté jiné taxi. Nevím jistě, ale něco mi říkalo, že jsem to pořádně zbabral. Přesto mi na zpáteční cestě přicházely samé myšlenky o tom, jak jsem mohl naletět a nenaletěl, jak jsem se nenechal zlákat mámivým pokušením. Byl jsem znovu bez starostí, bez závazků, beze snů a bez naděje. Zvítězil jsem nad čím? Nad léčkami tohoto světa? Sám nad sebou? Nikdy později jsem o sestrách Tomanových neslyšel. Ta malá mi přesto dosud dělá starosti. Nebo si to jenom namlouvám? Tři mladé dívky spojené vlastní krví nalezly jediné místo, kde se cítily jako vrozená součást celku, kde láska nebyla věcí přivlastňování, kde prostý úděl života vytvářel soulad nesobecké pospolitosti, prostředí vzájemné přízně a přítulnosti, tím místem bylo společenství zvířat, nikoliv lidí. Co jsem jim já mohl nabídnout?

175

Obsah Předmluva autora. ................................................................................................................................... 2 Věc názoru ........................................................................................................................................... 4 Morálka ovládaných ............................................................................................................................ 5 Úskalí liberalismu .................................................................................................................................... 7 Liberální poklesky ................................................................................................................................ 7 Svoboda a moc .................................................................................................................................. 10 Aristokracie a dělba moci................................................................................................................ 13 Ekonomie ....................................................................................................................................... ..... 16 Triumf kupců a jeho genealogie ....................................................................................................... 16 Tajemství peněz ............................................................................................................................... 24 Východisko z ekonomické krize ....................................................................................................... 29 Kritická analýza trhu a ekonomické krize ........................................................................................ 33 Informační společnost a globalizace ..................................................................................................... 33 Spravedlnost a zákony ........................................................................................................................... 54 Povaha právního státu....................................................................................................................... 54 Zákon a tradice .................................................................................................................................. 47 Otázka lidských práv a svobod .......................................................................................................... 58 Spravedlivý stát ................................................................................................................................ 54 Princip sociálního státu .................................................................................................................... 58 Společnost a řád .................................................................................................................................... 70 Krize moci .......................................................................................................................................... 70 Anarchie a řád ................................................................................................................................... 72 Úloha moci......................................................................................................................................... 74 Úvahy o konsensuálním společenském řádu .................................................................................... 77 Čeká nás konec rodiny? ..................................................................................................................... 82 Nevědomý internet ........................................................................................................................... 88 Ekologie je kardinální problém doby. ................................................................................................ 91 Pravice nebo levice? ........................................................................................................................ 87

176

Otázky národní identity ......................................................................................................................... 96 Vratké pilíře evropského společenství .............................................................................................. 96 Strašák nacionalismu ....................................................................................................................... 101 Cesta národního odporu ................................................................................................................. 101 Ruská třetí cesta .............................................................................................................................. 104 Etno-nacionalismus a otázky identity.............................................................................................. 110 Filosofie ............................................................................................................................................... 113 Polemika o transhumanismu – setkání první .................................................................................. 113 Polemika o transhumanismu – setkání druhé. ................................................................................ 117 Polemika o transhumanismu – setkání třetí ................................................................................... 122 Individualismus a doba. ................................................................................................................... 127 Krize moderního světa..................................................................................................................... 128 Martin Buber: Já a ty. ...................................................................................................................... 132 Od krize racionality ke kritickému objektivismu ............................................................................. 134 Politeia ............................................................................................................................................. 141 Víme, co chceme? .......................................................................................................................... 144 O čem se veřejně nemluví ................................................................................................................... 152 Hloupost jako nová ctnost ............................................................................................................... 152 Stop konzumu radikálně aneb problém lidské populace bez servítků ............................................ 155 Antiteze profánního světa ............................................................................................................... 157 Emancipované ženy ......................................................................................................................... 159 Apologetika pravého muže.............................................................................................................. 161 Stát v roli Velkého otce nepotřebuje muže ale chůvy. .................................................................... 163 Quo vadis, femina? .......................................................................................................................... 165 Na okraj ............................................................................................................................................... 166 Kouzlo magického trojúhelníku. ...................................................................................................... 166 Studie páření druhu homo sapiens. ................................................................................................ 168 S láskou sestry Tomanovy. ............................................................................................................ 171

177