Historie zase trochu jinak
ANEB JAK VÁLČILI STAŘÍ ČECHOVÉ
Richard Händl Ilustroval Jakub Krejčí
JOTA Brno/2011
Copyright © Richard Händl, 2011 Illustrations © Jakub Krejčí, 2011 © Nakladatelství JOTA, s. r. o., 2011 ISBN epub 978-80-7462-369-1 ISBN mobi 978-80-7462-375-2
Předmluva Věčná dějinná otázka, která nikdy nebude vyřešena: zda průběh dějin formují osobnosti, nebo zda si dějinný proces sám vytváří (lépe řečeno nachází) osobnosti, které společnost ovlivňují, a tedy zdánlivě dějiny tvoří. Pravdivé mohou být obě odpovědi. Pro případ první hovoří to, že známé dějiny z velké části tvořili lidé, kteří se pro to tvoření narodili, bylo jim to jaksi zadarmo dáno. Ano, myslím tím právě panovníky. Ti byli k tvorbě dějin odsouzeni svým původem a často na tom nemohli oni, ale ani ostatní nic změnit. Tak tomu bylo většinou. Ten druhý případ zahrnuje lidi, kteří se k možnosti vyrábět dějiny dostali jinak, a ti ovšem poté dějiny změnili více než početnější první skupina. Nedá se ovšem vždy říci, zda to bylo k lepšímu, nebo k horšímu. Typickým příkladem je povýšenec Napoleon — je to kladná, nebo záporná postava? Jak v čem a jak pro koho! Papežové byli velmi často právě osobami pocházejícími z ne právě nejvyšších pater společnosti, kteří se zvolením dostali na samý vrchol. Snad nejvýznamnější římský papež Inocenc III. ovlivnil prostřednictvím IV. lateránského koncilu církev na několik staletí dopředu, což bylo rozhodně pozitivní. Zároveň nechal vyvraždit albigenské a spunktoval dvě křížové výpravy proti muslimům. Z hlediska zachování pořádku rozhodně dobré věci (až na ty křižáky). Jenže vyprávějte to albigenským mrtvolám! Hitler byl zcela jistě záporný hnusák, ale možná právě tak trochu díky němu prožíváme nejdelší mírové období (drobné války z hlediska dnešní doby nepočítaje) v evropských dějinách. Inocenc III., Napoleon Bonaparte, Adolf Hitler — byli nutnými produkty své doby? Nebo se prosadili bez ohledu na to, v jaké době žili? Změnilo by se zásadně něco, kdyby jejich místo v historii zaujal někdo jiný? To vše a další jsou otázky pro jistě výživné disputace s jalovým, protože nulovým výsledkem. Neboť platí výše uvedené: Věčná dějinná otázka, která nikdy nebude vyřešena: zda průběh dějin formují osobnosti, nebo zda dějinný proces sám si vytváří (lépe řečeno nachází) osobnosti, které společnost ovlivňují, a tedy zdánlivě dějiny tvoří. Egoismus státu (států) je bezbřehý, prostě veliký. Když je na poměrně malém území blízko sebe mnoho států (např. Evropa), jejich ega se, pro to množství častěji než jinde, střetávají. Nastávají tak nevyhnutelné konflikty, jež mohou vyústit až do válek, které ale jistě komplikují hospodářské, kulturní, společenské a další vztahy mezi nimi. To je podle mého hlavní důvod, proč je dobré počet států jedné kulturní oblasti zmenšovat nějakým druhem sjednocování (pokud to lze), protože se tak logicky daří snižovat vnitřní konflikty tohoto nadnárodního celku. Jak je ukázáno v druhé polovině této knížky, byli jsme vojensky velmi úspěšným národem v dobách odnepaměti do roku 1620. Tedy v dobách, kdy český panovník sice byl suverénem na svém území, ale český stát vždy patřil nějakou formou do rámce vyššího celku, který se po většinu této doby nazýval Svatá říše římská (později národa německého). Kladný význam tohoto faktu pro naši historickou existenci je nezpochybnitelný. Vyplyne to třeba ve srovnání s Poláky, kteří vlastně dnes nemají historicky vymezené hranice, protože jejich sousedé (Čechové, Němci, Litevci, Rusové a jiní) si je od nejstarších dob posouvaly tak, jak jim to zrovna v té které době umožňovala jejich síla a vůle. Proč? Jeden důvod se nabízí sám. Poláci do „naší“ říše začleněni nebyli! Polsko právně i symbolicky patřilo papeži, tedy je „ochraňoval“ Bůh. Jenže i tehdy platila obdoba ironické otázky, kterou pronesl Napoleon (a později ji papouškovala obludná figura J. V. Stalina): „Kolik divizí má papež?“
V polských souvislostech by mohla znít: „Kolik tisíc železem oděných jezdců v blízkosti Polska má papež z Vatikánu?“ Ostatně Polsko nějaký čas vůbec neexistovalo. Abych ten důvod doložil konkrétním historickým příkladem: v naší historii (v tomto případě většinou dávné) jsme často válčili s Poláky tak, že Němci byli naši spojenci. A v zásadě nikdy Poláci neválčili jako spojenci s Němci proti nám. Proč? To je nasnadě. S Němci jsme byli společně v říši my, Poláci ne! V časech habsburského soustátí jsme byli až na výjimky (třeba právě Napoleon) chráněni velmi dobře. Proč? Protože habsburská monarchie byla soustátí! Co platilo tehdy, platí i dnes. Dovoluji si tedy tvrdit, že bránit se evropské integraci (včetně té vojenské), vymezovat se proti Evropské unii, nechat se vystrnadit z rozhodovacích procesů v ní, chtít být nejsamostatnějším a nejchytřejším evropským státem je nonsens z hlediska logiky a zločin z hlediska české státnosti. Autor
ı. Evropské detektivky
Tři mušketýři aneb Buckingham versus Anna Rakouská Osoby a obsazení:
Anna Rakouská — španělsky Doňa Ana María Mauricia, byla 9. listopadu 1615 vyměněna za účelem sňatku s francouzským králem na neutrálním území Bažantího ostrova (mezi Francií a Španělskem) za francouzskou princeznu Alžbětu (také za účelem sňatku s budoucím španělským králem). Takhle se později vyměňovali špióni. George Villierse, vévoda z Buckinghamu — byl původem z nižší šlechty. Na výsluní se dostal přes královské pokoje a postel anglického krále Jakuba I. — byl bisexuální. Nicméně také velmi chytrý a udatný. Úžasné bylo, že se mu podařilo udržet vliv a moc i za Jakubova nástupce Karla I. (který byl heterosexuální). Chlubil se, že měl za milenky tři královny, a všechny prý bil. S takovým renomé se nemohl divit, že byl zavražděn. d’Artagnan a tři mušketýři — je zbytečné cokoliv psát. Ví se o nich všechno.
O
knížkách Alexandra Dumase se ví, že velmi přispěly k poznání francouzské (ale nejenom) historie, a o románu Tři mušketýři (v celém rozsahu deseti dílů) to platí dvojnásob. V případě Mušketýrů také mnoho podrobností uváděných v románu docela přesně odpovídá historickým poznatkům. Například všichni čtyři mušketýři měli své historické předobrazy. Dokonce se, ač s malými změnami, jmenovali d’Artagnan, Athos, Porthos a Aramis. Naše hlavní postava se jmenovala Charles de Batz, a ten později se svolením francouzského krále Ludvíka XIII. a se souhlasem příbuzných z matčiny strany dostal skutečně predikát d’Artagnan. Příbuzným z matčiny strany totiž statek Artagnan původně patřil. Román Tři mušketýři pochopitelně každý člověk čte odlišně, jinak v něm preferuje věci, které jsou pro něj zajímavé. Třeba pro mladého chlapce jsou pravděpodobně nejzajímavější hrdinské kousky mušketýrů. Pro dívky jsou důležité naplněné i nenaplněné lásky hlavních postav. Pro zralejší osoby spíše souvislosti s dějinami, politické i osobnostní konflikty, intriky a tak dále. Rozhodl jsem se, že zvolím pro srovnání jednu epizodu z románu s historickou skutečností. Protože mě samotného zajímalo, jak to vlastně bylo, a nikde jsem se rozuzlení nedozvěděl, začal jsem studovat milostnou, snad dokonce bulvární aféru George Villierse, vévody z Buckinghamu, s francouzskou královnou Annou Rakouskou (která byla vlastně Španělkou). Že se milostný příběh skutečně udál, je jasné při prvním průzkumu informací. Ale kardinální otázka a nejzajímavější odpověď na ni je, a to se jen tak člověk nedozví: vyspali se spolu vévoda a královna? Dumas mlží, ale spíše naznačuje, že královna se přes veškerou svou náklonnost k vévodovi zachovala správně a nenechala Boha „dopustit, aby motyku spustil“.
Při psaní historického románu raději neuvádět žádné datum Co je tedy pravdy na tomto příběhu? Odpověď je jednoduchá. Všechno. Včetně zápletky s diamantovými přívěsky. Jenom jsou tam Dumasem přidána některá vymyšlená jména a také časová linka úplně přesně nekoresponduje s historií, byť Dumas záměrně neuvádí, kdy se co přesně stalo.
Trochu odbočíme. Psát historické romány je složité, ale psal je kdekdo. Skoro nikdo ovšem tak jako Alexander Dumas (pochopitelně je myšlen starší). Pro něj to bylo o to složitější, že jeho dokonalá dobrodružství, intriky, lásky, boje a vše ostatní muselo pasovat na historický základ. To není až takový problém v případě historických osobností, ale je problém vždy s chronologickou osou příběhu, zejména pokud se jedná o delší časový úsek. Román Tři mušketýři začíná tak, že roku 1625 přijíždí d’Artagnan do Meungu, kde se potkává s posměšky hraběte de Rochefort. Skutečný d’Artagnan se narodil okolo roku 1615, což jaksi koliduje s výstupem v Meungu. Desetiletému chlapci na žlutém koni by se de Rochefort nesmál, to by se sám znemožnil. Těžko také mohl d’Artagnan jako desetiletý vyrážet na vojenskou dráhu u mušketýrů. Pro doplnění: první dva díly románu (tedy samotní Tři mušketýři) zhruba časově končí atentátem na vévodu z Buckinghamu v Portsmouthu 23. srpna 1628 a dobytím hugenotské pevnosti La Rochelle vojsky krále Ludvíka XIII., která kapitulovala 28. října 1628. V románu Alexandr Dumas neudává z pochopitelných důvodů skoro žádná časová data, a tak to vypadá, že celý románový příběh se odehrál během několika málo měsíců. Má to svoji logiku. Prostě s časovým rozvrhem v románu se muselo proti skutečným dějinám trochu manipulovat, aby příběh neztratil tempo. Jaká tedy byla láska mezi vévodou Buckinghamen a královnou Annou? Dle všech dostupných zpráv se z hlediska Anny jednalo o opravdovou náklonnost. Důvodů z její strany bylo více. Její manžel král Ludvík XIII. ji zanedbával (byl bisexuální) nejen tělesně, ale i citově. V mládí byla pěkná a muži v té galantní době jí to dávali najevo. Anna ve své naivitě jejich dvoření přijímala až příliš ochotně, čímž své pověsti nejen škodila, ale poštvala si proti sobě i krále, a co horšího, i jeho prvního ministra, skutečného vládce Francie — kardinála Richelieua. Ten se do ní totiž také zamiloval, ale ona jej odmítla, a navíc ho zesměšnila. Není překvapením, že se často láska mění v nenávist, která se v tomto případě, postupem doby, měnila i v nelibost nad královniným chováním z hlediska cti krále a státu, a tedy se začalo jednat i o politiku. S vévodou Buckinghamem to už nebylo tak jednoznačné. Byl to zkušený proutník, u nějž city nikdy nepřemohly jeho společensko-politickou roli, kterou hrál na anglickém dvoře. Navíc to byl povýšenec, který měl odjakživa přirozený mindrák ze vznešenosti, a mohla jej v jeho jednání popohánět i touha pokořit vysoce postavenou dámu a jejím prostřednictvím i Francii, která nechtěla spolupracovat na jeho protišpanělských plánech. Buckingham, milord Bouquiquan (jak si jej domácí pofrancouzštili), byl v rámci tohoto příběhu ve svém životě ve Francii již potřetí, a to v období 24. května až 22. června 1625. Nový anglický král Karel I. mu dal za úkol vést politická jednání především s kardinálem Richelieuem a nakonec doprovodit a přivést svému králi do Londýna manželku, novou anglickou královnu (sestru Ludvíka XIII.) Henriettu — Marii. Královna a vévoda se během těch dvou měsíců viděli poměrně málo, protože hned první audience Buckinghama u královny nebyla z hlediska slušnosti úplně v pořádku, a tak sám žárlivý král bránil v jejich styku, jak mohl. Historické prameny (vesměs paměti významných či přímo účastnících se osobností té doby) mluví skoro výhradně o tom, že kritický čas, kdy se mohlo cosi odehrát mezi královnou a vévodou, nastal až při jeho odjezdu do Anglie (samozřejmě ještě na francouzské půdě), kdy doprovázel novou anglickou královnu Henriettu — Marii. Aspoň kus cesty Francií měl jet se svojí sestrou i král s královnou (i královnou matkou Marií Medicejskou), ale onemocněl, a tak jely pouze královny. Společná cesta byla z Paříže do Amiensu, kam celá ekipa dorazila 7. června 1625, a dále měli již pokračovat Angličané víceméně sami. V Amiensu se zdravotně přitížilo Marii Medicejské, a tak se tam celý
průvod zdržel asi do 20. června. Tedy v tomto období nastala ona mnohokrát diskutovaná večerní příhoda mezi vévodou a královnou.
Byla láska naplněna? Královna byla ubytována v biskupském paláci, za nímž byla krásná a velká zahrada svažující se k řece Sommě. Jednou navečer (ale už za soumraku) se do ní vydala Anna s doprovodem, v němž byl i Buckingham, na procházku. Tam se na chvilku v ohbí jedné aleje ocitli sami, a vévoda se pokusil o jakési sblížení. Královna však vykřikla a tím přivolala ostatní — a bylo v zásadě po všem. To je verze, kterou ve svých pamětech udává královnin komorník La Porte. Paní de Motteville, o dost později královnina důvěrnice, vypráví, že královnu nechal na okamžik samotnou její podkoní, protože Buckingham královnu požádal o rozhovor a on se ze slušnosti vzdálil. Po královnině výkřiku ovšem hned přiběhl a byl pokárán za to, že ji opustil. Vévoda de La Rochefocauld (kterému v té době bylo dvanáct let) zase tvrdí, že se vše odehrálo v jakémsi zahradním altánku, což samozřejmě vrhá na věc trochu kompromitující světlo. Známá drbna té doby, pan Tallemant des Réaux (asi po dvaceti letech od události) tvrdí, že přítomna byla pouze paní de Vernes, ale zdržovala se v diskrétní vzdálenosti. Konkrétní vzdálenost ovšem uvedena není, a tak slovo diskrétní si můžeme vysvětlovat různě. Ovšem k tomu dodává: „Násilník porazil královnu na zem a do krve jí odřel stehna ozdobami na svých vyšívaných kalhotách, ale stejně nedocílil svého, protože křičela tak dlouho, až její společnice, která zprvu dělala, že neslyší, byla přece jen nucena jí přijít na pomoc.“ Dále tento vypravěč tvrdí, že v zahradě byla v té době přítomna i kněžna de Conti a ta měla poté říci králi, že „se může zaručit za královninu počestnost, ale nebyla by si tak jistá v otázce její počáteční odmítavosti“. V jiné verzi se udává, že „od pasu dolů je králi schopna se zaručit za její bezúhonnost, nikoliv však od pasu nahoru, neboť slzy tohoto milence snad dokázaly královnino srdce obměkčit“.
Zůstává královna Anna počestná od pasu dolů?
Objevil jsem ještě jednu verzi, kterou ve svých pamětech vypráví kardinál de Retz (Paul de Gondi). Sice byl v té době pouze patnáctiletý, ale stal se později významným a především dobře informovaným politikem. Jeden čas byl i milencem slečny de Chevreuse, dcery známé intrikánky vévodkyně de Chevreuse, která v mládí (právě v inkriminované době) byla jedinou a skutečnou důvěrnicí královny Anny. Ona postarší vévodkyně mu vyprávěla o královně Anně Rakouské, jak zaznamenal ve svých pamětech: „Jediný muž, kterého vášnivě milovala, byl vévoda Buckingham. Dala si s ním jednou v noci schůzku v malé zahradě v Louvru, a když se paní de Chevreuse, která tam
s ní jediná byla, trochu vzdálila, zaslechla hluk, jako by dvě osoby spolu zápasily. Přiběhla ke královně a uviděla ji velmi vzrušenu a pana de Buckingham na kolenou před ní. Když se vracely domů, řekla jí královna toho večera tolik, že všichni muži jsou hrubí a nestydatí. Druhého dne ráno jí poručila, aby se zeptala pana Buckinghama, zda si je opravdu jist, že se nemusí bát, že by byla těhotná. Od té doby paní de Chevreuse neviděla na královně žádnou známku jiného milostného dobrodružství.“ Bohužel vévodkyně nedodává, co jí na otázku o možném těhotenství Buckingham odpověděl. Nicméně protože Anně bylo v té době dvacet čtyři let a byla už deset roků vdaná, je víc než pravděpodobné, že se v těchto věcech trochu vyznala. I když…!
Nechvalná sexuální praxe v bourbonské rodině Pokud je známo, královna matka Marie Medicejská chtěla při sňatku čtrnáctiletých dětí (král Ludvík byl stejně starý), aby byl sňatek ihned a veřejně naplněn. Při svatební noci tedy noví manželé nebyli sami. Pravda, pro jistotu nenechala celý dvůr přihlížet potencionálním milostným hrátkám, ale přesto v ložnici mladých novomanželů zůstaly dvě porodní báby, které měly potvrdit, zda bylo zvykům a nutnosti uskutečněno zadost. Samozřejmě obě báby potvrdily — stalo se! Nic jiného se od nich nečekalo, a nic jiného ani nemohly říci. Šuškanda ale tvrdila, že královská mládež se sebe ani nedotkla. Později se král manželce neustále vyhýbal. Královna tedy moc zkušeností neměla, nicméně byla v té době již minimálně po jednom potratu a navíc — měla kamarádku. Ano, vévodkyni de Chevreuse. Ta zkušenostmi oplývala, a tak jí bezesporu, alespoň verbálně, doplňovala znalosti o těchto choulostivých věcech.
Politik, kardinál Richelieu: „Člověk je nesmrtelný a později bude spasen, avšak stát není nesmrtelný. Buď bude spasen nyní, nebo nebude spasen nikdy.“
A k těmto velmi zajímavým věcem přidám ještě jednu zajímavější příhodu související s chladným vztahem krále Ludvíka XIII. k ženám. Když se vdávala králova sestra Marie Kristina za prince savojského (25. ledna 1619), pozvali mladí manželé Ludvíka (možná to dostali nařízeno), aby se podíval na jejich milostný akt při svatební noci. Zní to neuvěřitelně, ale skutečně se to stalo (zpráva pochází z depeše papežského nuncia v Paříži kardinála Bentivoglia a církev v těch dobách věděla vše). Dokonce do ložnice novomanželů musel
krále donést pan de Luynes, jinak by ho tam nedostali, a zůstal tam s ním. Účelem bylo, aby se král podívanou vzrušil a bezprostředně poté se odebral do ložnice své manželky. Kdo to vše zorganizoval (patrně Marie z Medici), měl špatné vzdělání z oboru sexuologie. Princ Savojský byl asi jinak a dobře připraveným mužem pro tyto příjemné účely, proto také byl vybrán, aby to králi předvedl. Jenže když se zamindrákovanému troubovi předvede suverénní mistr, tak ten chudák se spíše psychicky zhroutí, než povzbudí. Po akci se král prý rozplakal a o nějaké návštěvě královny Anny nechtěl ani slyšet. Kdo by se tomu, pánové, divil, že?
Znásilnění se nedá prokázat po staletích Vraťme se však k našemu příběhu. Zajímavost: vévodkyně de Chevreuse tvrdí, že událost se odehrála v Louvru, a ne v Amiensu, jako ostatní historické prameny, přičemž vévodkyně prokazatelně v Amiensu byla také. Tedy že by se spletla, je nepravděpodobné. Mohl se ovšem splést sám de Gondi při psaní svých pamětí a příhodu podvědomě umístit do Louvru. Každopádně si ale nemohl splést obsah toho, co mu vévodkyně sdělila. Pokud se ale tajná schůzka vévody s královnou v Louvru skutečně udála (a ejhle, Dumas o ní píše), potom by asi záhada byla rozřešena. Mimochodem stará vévodkyně de Chevreuse královnu ve svém vyprávění vůbec nešetřila, a protože pro dokreslení osobnosti Anny Rakouské je to informace od člověka, který ji v mládí znal ze všech nejlépe (jak se všichni shodují), je dobré uvést i toto. Vyprávěla o ní, že „královna není Španělka ani duchem, ani tělem, že nemá temperament ani živost svého národa, že z toho má jen koketnost, ale tu v nejvyšším stupni. Kdysi se jí líbil pan de Bellegarde, starý, ale uhlazený a galantní podle módy dvora Jindřicha III. Znechutil se jí, když se s ní na odchodu k armádě u La Rochelle loučil a žádal ji — jen tak neurčitě — o dovolení, směl-li by před svým odjezdem od ní doufat v nějakou milost, a potom se omezil jen na to, že ji poprosil, aby milostivě položila ruku na jilec jeho meče. Zdálo se jí to tak hloupé, že mu to nikdy nemohla odpustit. Přijímala potom galantnosti pana de Montmorenci, třebaže jeho osobu ani tolik ráda neměla. Nelíbily se jí způsoby kardinála Richelieua, protože v lásce byl stejně pedantický, jako byl v jiných věcech poctivý, a proto také nedovedla snést projev jeho příchylnosti. To je zhruba vše, co se mi podařilo zjistit o této choulostivé záležitosti. Je na čtenáři, jaké si udělá resumé. A co královniny diamantové přívěsky? Tak to se také skutečně událo, a v příběhu se dokonce i historicky objevuje někdo jako milady, která Buckinghamovi v románu měla přívěsky ukrást. Píše o nich ve svých pamětech opět vévoda da La Rochefocauld, který se v pozdějších dobách stal jedním z milenců vévodkyně de Chevreuse. Tedy — byl takříkajíc u zdroje. Ty přívěsky nazývá ženkle (les ferrets) a byla to ozdobná zakončení stuh, kalounů sloužících k zapínání kabátů a kalhot. Vévodovi je měla nechat ukrást jistá krasavice Lucy Percyová, hraběnka z Carlislu.Ta byla dříve milenkou Buckinghama a ze žárlivosti na něj (a Annu Rakouskou) se nechala kardinálem Richelieuem přemluvit ke spolupráci s ním. Na nějakém plese viděla na vévodovi tyto přívěsky a usoudila správně, že jsou od královny Anny. Nechala je tedy ukrást a zbytek je stejný jako v románu o třech mušketýrech. Vévoda nechal uzavřít přístavy, dal vyrobit nerozeznatelné kopie a královně je poslal prostřednictvím svým špehů. Tedy vše sedí, jenom ten d’Artagnan se svými druhy se v této příhodě opravdu nevyskytoval. Tato francouzsko-anglická historie s dějinami českých zemí zdánlivě nesouvisí. Nicméně musíme si uvědomit, že to vše bylo v průběhu třicetileté války, která začala v Čechách, jak si tehdy dobře
uvědomovali Francouzi i Angličané. Český král Fridrich Falcký (Zimní král) byl totiž zetěm anglického krále Jakuba I. a za manželku měl jeho dceru Alžbětu. Král Jakub byl střízlivý politik a s přijetím české koruny pro svého zetě nesouhlasil. Proto se také nesnažil mu nějak výrazně pomoci. Jinak tomu bylo s Buckinghamem. Vévoda byl v Anglii hlavním propagátorem myšlenky podpory Fridrichu Falckému. Chtěl, aby se mu vrátila česká koruna i Rýnská Falc, kterých byl po Bílé hoře a dalších porážkách císařem Ferdinandem II. zbaven. Dokonce přesvědčil krále, aby najal vojsko vedené bývalým protihabsburským velitelem v Čechách hrabětem Mansfeldem. Vzhledem ke stavu anglické pokladny však bylo nedostatečné a výraznějších úspěchů nedosáhlo. V první fázi se tedy vzdal Buckingham myšlenky na znovuzískání české koruny pro Fridricha, ovšem ve falcké záležitosti jej podporoval všemi způsoby až do své smrti. Takže shrnuto, Buckingham měl rád českého krále, a tak by si možná zasloužil mít někde v Praze alespoň malou sošku.
Jana v tiáře aneb Papež byl ženská
C
o to je? To se někdo převlékl za ženu a hrál si na papeže? Římský biskup, který má hodnost papeže, přece nesmí být ženou! Chyba ale v názvu kapitoly není. To se jenom občas v historii udály věci, které by si člověk snad ani nevymyslel. Jedná se (možná!) skutečně o osobu, která se nazývala a nazývá papežka Jana a je s ní spojen fascinující příběh v dějinách římské církve. Je známo mnoho verzí této historické epizody, nicméně začínám tou nejznámější: „Po svrchu řečeném Lvovi (papež Lev IV. zemřel snad 17. července roku 855 našeho letopočtu) nastoupil Jan (jako Jan VIII.), původem Angličan, který přišel z Mohuče a držel stolec dva roky, pět měsíců a čtyři dny, pontifikát byl prázdný jeden měsíc. Zemřel v Římě. Tvrdí se, že to byla žena. A když ji jako mladou v mužském převleku vzal její milenec do Athén, činila takové pokroky v různých vědách, že se jí nikdo nevyrovnal. Tak po přednáškách o triviu v Římě se jejími žáky a posluchači stali slavní mistři. A protože ji ve městě chovali v tak velké úctě, jak kvůli jejímu životu, tak i její učenosti, byla jednomyslně zvolena papežem. Jako papež však otěhotněla s člověkem, se kterým se důvěrně stýkala. Protože neznala čas porodu, začala rodit na cestě ze Svatého Petra do Lateránu, a mezi Koloseem a kostelem sv. Klimenta povila dítě. Potom zemřela a byla prý na tomto místě pochována. A protože se papež vždy této cestě vyhýbá, jsou tací, kdo jsou naprosto přesvědčeni, že to dělá z ošklivosti nad tou událostí. Není uvedena ani v soupise papežů, jak kvůli svému ženskému pohlaví, tak kvůli ohavnosti takového jednání.“ Autorem této kronikářské zprávy (napsána v roce 1265), dalo by se říci uznávané jako základní, je Martinus Polonus, kterého si dříve Češi přivlastňovali s příjmením Bohemus (tak ho ve světě ovšem nikdo nezná). Tento Martin se narodil v Opavě někdy okolo první třetiny třináctého století, tedy v době, kdy Slezsko ještě patřilo k Polsku. Potom se odebral do Prahy, kde vstoupil do dominikánského řádu. Dále už jeho kariéra pokračovala v Římě, kde se stal načas i papežským kaplanem, a měl tak přístup ke všem vatikánským dokumentům. Proslavil se jako církevní historik, zejména svým dílem Kronika papežství a císařství.
Ukamenována, pověšena, nebo klášter? Od středověkých kronikářů se o tom ovšem můžeme dočíst prý zhruba v pěti stovkách pramenů, byť s odlišnými detaily. Pro ilustraci několik z nich: Papežka Jana je po porodu, hned na cestě, přivázána k ocasu koně a lidem ukamenována, někdy také pověšena, v některých verzích i s dítětem. Jindy se dítě zachrání (byl to prý chlapec) a stává se z něj později biskup z Ostie. V jiných zase Janu nechali dožít buď v klášteře, nebo ve vězení. Zde představivost nezná hranic. Bodejť by ne, divím se, že příběh ještě nebyl zfilmován (tedy aspoň o tom nevím).
Anastázius V příběhu o historii papežky Jany je jedna (možná klíčová) postava, a tou je její současník, známý pod jménem Anastázius. Je člověkem bezesporu velkých schopností, schopným ovšem všeho. Jednou
se mu dokonce podaří, podvodem a násilím, nechat se zvolit papežem. V seznamu papežů se udává jako vzdoropapež, a volba se měla odehrát někdy v srpnu nebo září roku 855, tedy zhruba v té době, kdy je uvažováno o možném pontifikátu papežky Jany, která, jak je nutno dodat, by se jmenovala papež Jan VIII. Anastázius je sice již tři dny po volbě svržen, je ale prapodivné, že není zabit ani nemusel utéci, a v klidu se stal v Římě opatem. Přežil potom několik dalších papežů, přičemž byl, a to je pro nás důležité, bibliotékářem církve v Římě.
Janin porod na nevhodném místě a v nevhodném čase.
Uvažuje se o tom, jaká mohla být jeho role ve vztahu k Janě. Tak především: jako bibliotékář (možná) z papežských záznamů odstraňuje vše, co s Janou souvisí, a vymazává ji tak z oficiálních církevních dějin. To samozřejmě má svoji logiku. Jsou ovšem i spekulace, že Anastázius je sám oním tajemným milencem Jany a že ona s ním snad už přichází z Athén do Říma. Nabízí se tak jedna trochu fantaskní teorie. Totiž že když neuspěl Anastázius, nechala se zvolit za papeže Jana, která patřila do blízkého okruhu předchozího papeže Lva IV., a je skutečností, že tehdy byli papeži voleni především z této skupiny. Mohl to dobře umožnit tehdejší způsob papežské volby. V té době neexistovalo konkláve kardinálů, tak jak jej známe z pozdějších časů, ba ani volba jenom církevními hodnostáři. Papeže tehdy volil především římský lid. Což byl asi pozůstatek z „demokracie“ antického Říma, kdy jednoho císaře vojáci zabili a druhého sice vybrali, ale zvolit jej musel, po teatrálním výstupu, římský lid. V tom zmatku tedy mohla být zvolena právě Jana jako Jan VIII., neboť byla pro svou povahu mezi lidem oblíbena a navíc nesmíme zapomenout na její mimořádné duševní schopnosti. Mohlo se tedy stát, že ačkoliv se to neplánovalo, byla k tomu Jana donucena, neboť jen tak mohla zachránit svého milence Anastázia. Jedna důležitá poznámka: Teprve v době nedávno předcházející polovině devátého století bylo kněžstvo nuceno holit si vousy. To mohla být důležitá okolnost, která by Janě pomohla při skrývané záměně pohlaví. Dříve by to totiž nebylo možné, když se všichni kněží honosili vousem.
Pravda, nebo výmysl? Podívejme se očima částečně osleplýma dávnou dobou na to, zda tento příběh je, či není pravdivý. Pokud to chceme hodně zjednodušit, můžeme říci, že středověk většinou uznával papežku Janu za skutečnou osobu (byť s tím, že to byla ostuda církve). Později, po reformaci, protestantský tábor pochopitelně pravdivost této „legendy“ potvrzoval, neboť to byl evidentní škraloup na pověsti katolické církve. Samozřejmě v reakci na to někteří katolíci začali Janu řadit do říše účelově vymyšlených báchorek, dokonce tvrdili, že zprávy o papežce Janě protestantské spiknutí dodatečně zfalšovalo ve starých kronikách, kde původně vůbec nebyly.
To není záchod. Tady se ověřovalo, zda je papež mužem: „Má dvě a správně mu visí.“
Argument o falšování kronik se později stává neudržitelným z různých důvodů, ale jeden z nich je zcela jasný. Je přece nemožné, aby oškliví protestantští padělatelé byli schopni se dostat k tolika v té době existujícím kronikám. Vždyť byly přece také (a především) v držení katolíků. Navíc, ty kroniky buď přepsat, nebo neznatelně do nich vsunout příběh papežky Jany? To by byla tak obrovská práce, že je velmi pravděpodobné, v případě jejího uskutečnění, že by nemohlo zůstat jen u jedné fikce s Janou, ale toho bláta na katolickou církev by tím pádem muselo být o mnoho více (když už by ta možnost byla).
Metoděj rokoval s Janou Je ale také další zajímavá verze, která pochází od významného církevního historika kardinála Baronia ze šestnáctého století. V té je uvažováno, že termín „papežka Jana“ je skryt pod samotným papežem Janem VIII., který dle soupisu papežů byl v úřadě od roku 872 do 882, tedy nastoupil do funkce o sedmnáct let později, než byla data výše uvedených teorií spojovaných s papežkou Janou. Prý si tento papež pro svou mírnou a poddajnou povahu vysloužil přezdívku „Jana“. To se ovšem příliš neshoduje s tím, jak razantně vystupoval v politických jednáních či například když se postavil do čela vojska proti útočícím Saracénům. Navíc se o něm traduje, že udržoval nedovolené styky s oběma svými sestrami. Pro nás je přitom zajímavé, že právě tento Jan VIII. byl papežem, který se postavil za moravského arcibiskupa Metoděje, když byl německými biskupy vězněn, a dosáhl také pro Metoděje propuštění. Později (roku 880), když se Metoděj dostavil do Říma, aby se obhájil z obvinění z kacířství, nejenže jej uznal za nevinného, ale opětovně mu potvrdil schválení používání slovanského jazyka při liturgických obřadech, dále zřídil arcibiskupství pro Moravu a postavil ji pod ochranu papežského stolce. Byl to ale první papež, který ve středověku zahynul násilnou smrtí (zde je shoda s legendou o Janě). Prý se jej příbuzným nepodařilo otrávit, tak sáhli k prostředku jistějšímu — utloukli ho kladivem. Jan VIII. nebyl zavražděn kvůli incestu, ten se papežům toleroval, ale kvůli moci, ta se toleruje hůře. Je jasné, že skutečný papež Jan VIII. byl muž (možná s ženskou přezdívkou), ale bylo by pro nás jistě pikantní, kdyby zrovna Metoděj o věcech víry diskutoval s papežkou Janou.
Židle s otvorem a Jan Hus Je zajímavou skutečností, že při obřadu nastolení nového papeže se dříve provádělo ověřování jeho pohlaví. Dokonce k tomu byla zhotovena speciální židle (ve Vatikánu nedávno objevená ve skladištích muzea), na kterou si papež sedl, a ona židle měla na příslušných partiích tvarovaný otvor tak, aby mohl jeden z přítomných kardinálů hmatem ověřit, jestli se nachází na správném místě to, co činí muže mužem. Inspirace Janiným příběhem je zcela jasná! Nakonec jedna historická skutečnost, která je s papežkou Janou spjata a navíc dobře ilustruje, jaké o ní bylo ve středověku obecné povědomí. Navíc, velmi se dotýká české historie. Jan Hus na koncilu v Kostnici (roku 1415), když byl před celým shromážděním vyslýchán, použil při svém odmítání, či lépe řečeno zpochybňování papežské autority tato slova: „Copak církev nezůstala bez panovníka dva roky a pět měsíců, kdy papežský stolec okupovala Jana?“ Dále na Janu poukazoval jako na příklad hříchu a omylu. Hlavně však namítal, v této souvislosti (což mělo mít pochopitelně stejnou paralelu v Husově současnosti), že pouhé zvolení nestačí na to, aby se ze zvoleného stal vyvolený, tedy papež. Podstatné je, aby toho úřadu byl hoden! Je také známo, že na Husova slova o existenci papežky Jany nikdo z přítomných stovek církevních potentátů neprotestoval v tom smyslu, že to není pravda a že Jana vůbec neexistovala. I z toho tedy zřetelně vyplývá, že tehdejší církev skutečnou Janu uznávala, byť tak trochu se zaťatými zuby. Pokud bychom Janin příběh brali jako kaňku na církevním kabátě, nepatřila by mezi kaňky nijak veliké. Pokud bychom ji nebrali jako kaňku vůbec, mohla by být dobrou inspirací, kam až se může chytrá a schopná žena dostat s tím, že dnes už ji nikdo neukamenuje. Že by si to ale v dnešním Římě vzali k srdci? No, tak za dvě století — snad! Tiára je pokrývka hlavy homolovitého tvaru, která je jedním z druhů panovnických korun.
Nejznámější je jako koruna (trojnásobná) římského biskupa, tedy papeže.
Kašpar Hauser, nalezenec Osoby a obsazení:
Kašpar Hauser — mladík, který nic nevykonal, a když se o něj přestala veřejnost zajímat, tak zemřel. Nešťastník, který ale byl obdařen posmrtnou slávou, že by mu ji kdekterá zesnulá zapomenutá herecká hvězda mohla závidět. Kdyby ovšem nebyla mrtvá. Paul Johann Anselm, rytíř von Feuerbach — zakladatel moderního německého práva, hlavní zásluhu má na zrušení mučení v trestním zákoníku v Bavorsku (1813), což postupně přejaly ostatní německé státy (u nás bylo právo útrpné zrušeno již v roce 1781). Hlavní vyšetřovatel a ochránce Kašpara Hausera, což jeho hájenci nakonec nijak nepomohlo — spíše naopak.
M
áme historické záhady, které asi nikdy vyřešeny nebudou, protože nemáme a nebudeme mít u ž nikdy dostatek podkladů, ať už písemných či materiálních, k jejich vyřešení. A to i přesto, že věda bude mít stále nové metody historickému bádání napomáhající. Kde nic není, ani věda nebere! Tak se jistě nikdy nedovíme, zda existoval praotec Čech, i když historikové budou asi stále tvrdit, že neexistoval. Nikdo už nespočítá, kolik vlastně bylo při vyvraždění Vršovců zabito lidí, zda svatý Václav byl zavražděn úmyslně, či nešťastnou shodou okolností atd. Jsou ovšem historické nejasnosti, které vyřešeny v budoucnu jistě budou, protože vědecké metody na jejich řešení se naleznou, nebo už jsou nalezeny. Genetika je jednou z metod, která bezpochyby posune historické bádání v mnoha ohledech k většímu poznání. Genetika je exaktní věda, tedy výsledky jsou při zachování správných metod a postupů dány a těžko je lze zpochybňovat. Ovšem?!
Vstup na scénu Příběh nalezence Kašpara Hausera v Německu zná skoro každý už jen proto, že se dá snadno romanticky využít, a tak bylo podle něj natočeno několik filmů a napsány desítky knih. Protože není účelem tohoto článku jej vypsat se všemi detaily, je zde podán v dosti zakulacené kostce: V roce 1828 se objevil v ulicích Norimberku podivný mladík. Nosil shrbenou hlavu, neuměl pořádně chodit, odpovídat na otázky, byl prostě duševně zanedbaný. Přitom bylo očividné, že celý život nepracoval, neboť měl naprosto jemné ruce a navíc i polštářky na chodidlech. Uměl se akorát podepsat. U sebe měl dopis adresovaný jakémusi důstojníkovi, jehož anonymní autor v dopise tvrdil, že tento mladík mu byl jako nemluvně položen před dveře domku 7. září roku 1812. Autor dopisu dále sdělil, že je chudý nádeník, ale že přesto chlapce tajně křesťansky vychoval a naučil jej číst a psát (což nutno brát s rezervou). Teď už se o něj nemůže starat, a tak jej přivedl do Norimberku, aby byl mladík odveden k vojsku (k rejtarům).
Vyšetřování Okolnosti této události byly tak podivné, že se celá záležitost začala vyšetřovat. Zjistilo se, že mladík byl celý dosavadní život držen v jakési malé komůrce, kam za ním pouze v noci chodil jeho věznitel-vychovatel, který mu tam nosil potravu a staral se o hygienu v rámci svých možností a doby, v níž se to dělo. Totéž se dá říci i o jeho vzdělání, které se ukázalo nakonec založeno pouze na jeho
podpisu — Kašpar Hauser. Mladík měl neobyčejně vyvinutý čich a sluch a hnusila se mu jiná potrava než chléb a voda. Podivné okolnosti tohoto případu vedly k tomu, že se vynořovaly zvěsti o Hauserově aristokratickém původu. Dokonce byla vypsána odměna 10 000 zlatých tomu, kdo jeho původ ozřejmí. Kašpar Hauser bydlel v Ansbachu u profesora Daumera. Tam se mu dostalo vzdělání, a kupodivu přes svoji zaostalost se projevil jako člověk chápavý a celkem vzdělavatelný. Jiná věc je, že byl líný, svárlivý a vůbec nepříjemný. Začalo se o něm mluvit jako o možném tajném synu Napoleona Bonaparta, ale objevily se i jiné podobné báchorky. Soudní rada von Feuerbach (významný německý právník té doby) se z vlastní iniciativy dal do vyšetřování Kašparova případu a pokusil se o rekonstrukci celého Hauserova příběhu. Vše shrnul ve své tajné zprávě (kterou ovšem skoro ihned znala celá Evropa), v níž tvrdí, že Kašpar Hauser je synem bádenského velkovévody Karla z rodu Zähringenů a jeho manželky Stéphanie Beauharnaisové, jinak adoptivní dcery Napoleona I. Toto dítě prý bylo po narození ukradeno hraběnkou Hochbergovou. Ta na jeho místo podstrčila dítě jiné, churavé, které také brzy zemřelo — 26. října roku 1812. To udělala proto, aby tím otevřela cestu na velkovévodský trůn synům, které měla se svým chotěm, v té době již zemřelým, velkovévodou Karlem Fridrichem z jiné (hochberské) větve bádenského rodu. Nakonec bádenská vláda vydala prohlášení, že se to nezakládá na pravdě: Samozřejmě, nic jiného se ani nedalo čekat. Nicméně i později se objevovaly nové názory potvrzující, nebo aspoň připouštějící tuto domněnku. Tato teorie, kvůli dramatičnosti příběhu, se stala známou po všech urozených dvorech Evropy. Vyprávění vzbudilo zájem samotné Stéphanie Beauharnaisové — možné chlapcovy matky. Ta se prý 3. dubna 1832 vydala do Ansbachu, kde tehdy Hauser žil. Společně se svými dcerami ho pozorovala skryta v křoví. Stéphanie se prý na Kašpara jen podívala a omdlela. Po vzkříšení dcerám tvrdila, že mladík je velmi podobný jejímu manželovi, velkovévodovi Karlovi (v té době již po smrti). Není ale jasné, proč poté něco nepodnikla.
Vražda, nebo sebevražda? V říjnu 1829 byl Kašpar Hauser nalezen ve sklepě domu profesora Daumera s tržnou nebo řeznou ránou na čele. Kašpar uvedl, že byl přepaden neznámým maskovaným mužem. Dalším podivným kouskem budícím podezření, co to má znamenat, bylo záhadné (samo?)postřelení Kašpara z pistole v roce 1830. Jak to, že měl vůbec mladík přístup ke zbrani? Z nějakého důvodu si jej oblíbil anglický lord Stanhope, který jej chtěl přijmout za vlastního. To se ovšem již nestalo, neboť přišel pro Kašpara Hausera osudný 14. prosinec 1833.
Kašparovi je klec malá. Pošlete ho k rejtarům.
Mladík byl prý vylákán jakýmsi neznámým mužem na osamocené místo a tam byl bodnut nožem do boku (dle jeho tvrzení před smrtí). Za krátký čas nato umírá. Při vyšetřování vraždy ale nastaly rozpaky. Na místě činu totiž ležel sníh, a na něm byly nalezeny jenom jedny stopy. Tedy zdálo se, že Kašpar si zranění způsobil sám, aby na sebe opět obrátil zraky veřejnosti. Faktem je, že obecná pozornost, které se těšil, začínala v té době silně upadat. I Kašparův domácí učitel Meyer tvrdil, že jeho svěřenec měl hysterické sklony, a že šlo tedy o předstíranou sebevraždu, která se mu vymkla z rukou. Pokud je to pravda, tak to přehnal. Školení v zacházení s nožem, kam a jak se má bodnout,
vskutku neměl. Někteří psychiatři si myslí, že trpěl schizofrenií. Tedy: nůž do sebe vrazil sám, ale myslel si, že jej někdo napadl.
Nové „objevy“ V roce 1996 z popudu časopisu Der Spiegel se opět začala zkoumat záhada Kašpara Hausera. Z městského muzea v Ansbachu, kde je uloženo Kašparovo oblečení, které měl údajně na sobě v den vraždy, byly vypůjčeny spodky. Ty byly zakrvácené, a tak z nich vystřihli kus tkaniny s krví o velikosti zhruba 10 cm2. Ten pro jistotu rozdělili na dva díly: jeden poslali do laboratoře forenzních služeb v Birminghamu a druhou část do Ústavu soudního lékařství při univerzitě v Mnichově. Byla stanovena mitochondriální DNA (mtDNA, která se dědí pouze prostřednictvím ženských předků) z krvavé skvrny na Kašparově spodním prádle, a tu srovnali s mtDNA krevních vzorků odebraných ze dvou žijících příbuzných (v ženské linii) Stéphanie de Beauharnais (ovšem nezveřejněných, tedy neznámých). Při porovnání se zjistilo, že vzorky DNA z Kašparových spodků a údajných příbuzných Stéphanie de Beauharnais jsou odlišné, tedy pocházejí od různých osob. Tím bylo vyloučeno, a v Der Spieglu pochopitelně patřičně rozzveřejněno, že by mohl být Kašpar Hauser bádenským princem. Ovšem v roce 2002 skupina badatelů (prý) důvodně zpochybnila, že původní vzorky použité pro testování byly opravdu z oblečení Kašpara Hausera. Šlo se tedy na to jinak. Především byli najati experti na forenzní genetiku. V pozůstalosti soudního rady Feuerbacha se zachovaly předměty patřící Kašparu Hauserovi. Z nich byly ke zkouškám vybrány Kašparovy vlasy, kalhoty a klobouk. Zkoušky se prováděly v Ústavu pro soudní lékařství při univerzitě v Münsteru. Protože genetika od roku 1996 samozřejmě pokročila, dají se z těchto předmětů doličných odebrat vzorky DNA z vlasů a z potu (vnitřní lem klobouku). Genetický materiál pro srovnání poskytla německá šlechtična Astrid von Medinger (rozená von Zallinger Stillendorf), která je v ženské linii přímým potomkem Stéphanie de Beauharnais (mimochodem, zemřela brzy poté 4. 12. 2002). Výsledky ukázaly 95% shodu vzorků odebraných z věcí Kašpara Hausera se vzorky od Astrid von Medinger. Jinak řečeno, profily DNA nejsou totožné, ale odchylka evidentně není dostatečně velká, aby mohla vyloučit příbuzenský vztah. Rozdíl mohl být způsoben mutací genu. Samozřejmě že žurnalistické referáty vyzněly tak, že Kašpar Hauser byl s největší pravděpodobností potomkem bádenského rodu. Závěr Dr. Bernda Brinkmanna z Ústavu soudního lékařství v Mnichově zní opatrněji: „V současné době by bylo naprosto nevědecké a nesprávné vyloučit Kašpara Hausera jako možného dědičného prince bádenského.“
Velkovévodkyně Stéphanie pohlédnuvši na Hausera se kácí.
Nutno dodat, že kauza Kašpar Hauser z roku 2002 byla zveřejněna v televizním dokumentu v německé veřejnoprávní televizi.
A teď si to považ! Jak vidno, věci okolo obou vyšetřování nebyly z hlediska nezpochybnitelnosti úplně v pořádku. Zejména tam chybělo prvotní zaštítění nějakou autoritou. Jednou celou záležitost zorganizoval známý
časopis, podruhé „skupina badatelů“. Vždy za účelem prodejnosti toho kterého média. I když laboratoře, které zpracovaly vzorky dodaného materiálu, jsou z odborného hlediska v zásadě nezpochybnitelné, určení, výběr a dodávání vzorků může pochybnosti vzbuzovat. Je to škoda, protože tak se definitivní vyřešení této záhady nepovedlo, a je otázka, zda se k tomu takto mělo vůbec přistoupit. Vypadá to, že bez spolupráce s rodem velkovévodů bádenských to v budoucnosti nepůjde. Ovšem, dům Baden se odmítá vyjádřit ke kauze Hauser, a neumožňuje žádné vědecké vyšetření ostatků Stéphanie de Beauharnais, nebo dítěte (domnělého syna), které bylo pohřbeno jako její, a Karla, velkovévody bádenského, v rodinné hrobce v kostele. Není se čemu divit. V případě potvrzení příbuznosti rodiny s Kašparem Hauserem by byla její současná legitimita silně zpochybněna. Pokud bych se měl přiklonit k jednomu z těch výzkumů, dal bych přednost výsledkům z roku 2002. Jak už bylo řečeno, kompetentnost všech zúčastněných laboratoří je bez pochyb. Tedy, údajné Hauserovy vzorky, z nichž se odebírala DNA, musely v jednom případě pocházet od jiné osoby. Myslím, že předměty v pozůstalosti profesora Feuerbacha mají vyšší relevanci, protože se nevystavovaly na veřejnosti a v průběhu času za ně měla odpovědnost pouze rodina. Tím, že se prokázalo, že pocházejí od jedné osoby, je málo pravdepodobné, že by byly všechny vyměněny. V případě ansbašského muzea je nejisté vše. Odpovědní lidé se střídali, dokonce už původní exemplář v něm vystavený nemusel být pravý. Šlo přece hlavně o to, aby vůbec nějaké zakrvácené oblečení v muzeu bylo (jinak by tam nikdo nepřišel), a potom, nikdo tehdy nemohl tušit, že za nějakých sto šedesát let se bude zkoumat DNA. A je tu ještě jedna nepříjemná nejasnost. Ty dvě žijící příbuzné (musely to být ženy) Stéphanie de Beauharnais, které dodaly genetický materiál pro výzkum roku 1996. Jejich totožnost je totiž neznámá. Lépe by bylo napsat — je utajená. Lze pochopit důvody, proč dotyčné nechtěly zveřejnit svoji identitu, důvěryhodnosti to však nepřidává. Na hřbitově v Ansbachu na náhrobku nalezence je psáno: „Zde leží Kašpar Hauser, hádanka své doby. Původ neznámý, smrt tajuplná.“ Přes dva nové výzkumy se nápis zatím přepsat nedá. Genetika samozřejmě bude hrát čím dál významnější roli při archeologických, a tedy historických výzkumech, jak už se ostatně na dosti případech v dobách nedávno minulých prokázalo. Příklady jsou nabíledni: Když byla potvrzena (v roce 2008) pravost ostatků všech členů ruské carské rodiny Romanovců, zavražděné bolševiky v roce 1918, mohla se vyloučit Anna Andersonová, která se skoro celý svůj dospělý život prohlašovala za velkokněžnu Anastásii (carovu dceru), což jí dost lidí věřilo. Bylo totiž prokázáno, že rozhodně nepochází z rodiny Romanovců, a nemohla tedy být princeznou Anastásií. Francouzský nekorunovaný král Ludvík XVII., dítě umučené v pařížském Templu za Francouzské revoluce. Také bylo ověřeno, že skutečně zahynul ve vězení, a nebyl tedy zázračně osvobozen. LžiLudvíků, co se za něj vydávali, bylo nepočítaně. To se prokázalo po výzkumu v roce 2000. Navíc s tím, že Karel Naundorff, nejznámější a nejhodnověrnější LžiLudvík, byl skutečně podvodník. To vše, prakticky s jistotou, potvrdila genetika. Nakonec ještě jeden americký příklad. O známém gangsterovi Jessi Jamesovi šly legendy, že ve skutečnosti nebyl zastřelen (roku 1882) bratry Robertem a Charlesem Fordem. Několik mužů se za něj dokonce později vydávalo. V roce 1996 byly ostatky Jesse Jamese exhumovány a analýza DNA srovnáním se vzorky žijících potomků jednoznačně určila, že bratři Fordovi se nespletli, tedy že byl tehdy opravdu pohřben slavný zločinec Jesse James.
