češi ve světě MIMOŘÁDNÁ PŘÍLOHA SPOLEČNOSTI ČLOVĚK V TÍSNI O ČESKÉ POMOCI VE SVĚTĚ
AFGHÁNISTÁN Šest týdnů služby 24 hodin českého lékaře v jedné z nejchudších zemí světa Strana D3
PÁTEK 20. 12. 2013
SVĚT Kde všude jsou Češi Česká stopa je v Africe, Asii i Jižní Americe Strana D5
WWW.IDNES.CZ
D
Filipíny Český humanitární tým dorazil pět dní po katastrofě Str. D2
V Etiopii Společnost Člověk v tísni působí v jedné z nejchudších afrických zemí už deset let Editorial
Češi pomáhají proti chudobě v 70 zemích Tereza Hronová
Rozvojovka, Člověk v tísni
Č
eská republika je sice malá, ale ve světě se neztratí. České neziskové organizace pomáhají asi v 70 zemích – staví tu studny, budují školy, podporují místní vlády v transformaci apod. Také zachraňují životy, v současnosti třeba na Filipínách nebo v Sýrii. Kromě pracovníků neziskových organizací v rozvojových zemích působí i akademici nebo podnikatelé. Také české firmy v mnohém vynikají a postupně se otvírají i možnosti spolupráce neziskového a soukromého sektoru. Společnými silami se můžou podílet na omezování chudoby v Africe, Asii, Latinské Americe i v Evropě. Stále mezi námi žije 1,3 miliardy chudých. A to je hodně. Více se dočtete na následujících stránkách a na nejobsáhlejším portálu o rozvojové spolupráci a globálních problémech www.rozvojovka.cz.
Šéfka mise Petra Matulová, rodačka ze Zlínska, vede druhou největší misi Člověka v tísni. Předtím pracovala v Ugandě a v Demokratické republice Kongo. V Etiopii šéfuje týmu asi 70 lidí, Češi v něm jsou jen čtyři. „Našimi hlavními partnery a vlastně hybateli všeho se stali naši místní kolegové,“ vysvětluje Petra. Člověk v tísni tady už od roku 2003 pomáhá nejchudším lidem se zlepšením přístupu k pitné i užitkové vodě, se stavbou a vybavováním škol nebo pracuje se ženami ze slumu v hlavním městě. „Naše cíle jsou vysoké – chceme pozitivně změnit životy tisícům místních obyvatel,“ dodává šéfka mise. » Rozhovor na straně D6 Foto: archiv Petry Matulové
Jan Šibík: Věřím, že moje fotky mohou pomoci Jeden z nejznámějších českých reportážních fotografů Jan Šibík byl svědkem nejhorších novodobých hladomorů v Somálsku a Etiopii.
F
otograf přinesl svědectví také z krvavých konfliktů v Sieře Leone nebo v Libérii. Fotil válku v Afghánistánu i rwandskou genocidu. Přesto Jana Šibíka šokovala situace na zpustošených Filipínách, odkud se nedávno vrátil. Je to jedna z mnoha katastrof, které jste fotil. Bylo ale něco, co vás tam překvapilo? Zažil jsem hurikán v New Orleansu, zemětřesení v Arménii, Turecku, na Haiti, ale ta míra destrukce na Filipínách byla největší a pro mě šokující. Po zemětřesení na Haiti se říkalo, že bylo zničeno 90 procent města Port au Prince, ale
nebyla to pravda. Na Filipínách, ve městě Tacloban, to pravda bohužel je. Lidi na Haiti byli velmi chudí a přišli o nějaké boudy, ale v Taclobanu to je střední třída. Měli pěkné dřevěné domky a dobře si žili, během dvou hodin přišli o vše. Za svůj život jste podnikl více než dvě stě cest. Která ze zemí se vám vryla do paměti a proč? Jedna země to není, ale jako světadíl je to jednoznačně Afrika, pro svoji ryzost, tvrdost, nesmlouvavost. Problém je, že v médiích Afrika nikoho nezajímá. Já jsem tam hodně jezdil mezi lety 2000 a 2005 a od té doby je pro mě problematické se tam dostávat.
Vzpomínáte si ještě na první cestu do Afriky? … ano, vzpomínám si, a byla hned velmi dramatická. V roce 1994 jsem odjel do JAR, kde byly prezidentské volby. Fotografoval jsem střety mezi hnutím Nelsona Mandely a politické strany Inkatha. Na předměstích Johannesburgu se mezi nimi odehrávaly tvrdé boje. Byly to velmi krvavé a dramatické volby. Většina afrických zemí se řadí mezi rozvojové. Jezdíte tam už dvacet let. Vidíte nějaké změny, třeba posun k lepšímu? Ne, vidím to všechno v tmavých barvách. Myslím, že ty největší problémy – korupce, živoření lidí, nemoci AIDS, to vše zůstalo. Afrika přešlapuje na místě. Dokonce bych řekl, že se situace ještě zhoršila. Já vím, že ten pokrokový svět se snaží dělat různé humanitární akce, které jsou potřebné, ale nedaří se to řešit globálně. Jakoby se hasí ty nejaktuálnější problémy.
Největší problém jsou podle mě lokální vojenské konflikty, které vracejí vše na začátek. Musí se začít od vzdělání – aby k němu mělo přístup co nejvíce Afričanů, aby oni sami měli svoje vzdělané, nezkorumpované lidi. Má tedy podle vás rozvojová pomoc smysl? Smysl určitě má. Jde ale o efektivitu. Líbí se mi, jak to dělá například Člověk v tísni. Nejen, že vybere peníze, ale má svoje lidi, kteří po celou dobu projektu hlídají, aby se nerozkradly. Myslím, že naprostá většina organizací má dobrý úmysl, ale nemají to dotažené do konce. Pokud byste teď měl v ruce 10 tisíc korun, kam byste je poslal a na jaký projekt? Je jedno kam, ale chtěl bych mít jistotu, že peněz bude efektivně využito. Proto bych je dal Člověku v tísni.
» Pokračování na str. D2
Barmští filmaři mají díky české podpoře filmový festival Je konec srpna a na ulice Rangúnu se snášejí provazy deště. Třetím rokem příchod dešťů v Barmě také signalizuje, že právě začíná festival dokumentárního filmu Wathann, což v češtině znamená Monzun. Za jeho vznikem stojí dva mladí filmaři Thu Thu a Thaidhi – a jejich česká zkušenost.
Mediální aktivismus
Festival vypukne za pár dní, v kanceláři Wathannu se pracuje na plné obrátky. Na zemi stroze zařízené místnosti sedí rázná Thu Thu a spíše klidnější, usměvavý Thaiddhi a právě dokončují reklamní spot k festivalu. Za okny se šeří a do kanceláře Wathannu přináší zmáčení střihač a zvukař rýžové
placky. Mezi sousty začínají Thu Thu s Thaiddhim vyprávět, jak se k filmu vlastně dostali. „Dlouho jsme si mysleli, že filmy musí vypadat jako přihlouplé komedie a kýčovité slaďáky, které se tu pro rozptýlení veřejnosti normálně promítají,“ říká dívka. Takovou představu nezměnil ani rok studia multimédií, které oba v Rangúnu absolvovali. „Místo učitelů nám chodili vyprávět o svých úspěších komerční barmští filmaři, neměli moc přehled, co se děje jinde,“ vzpomíná Thu Thu. Dvojice ale měla štěstí. Do Barmy totiž před deseti lety přijela jedna nenápadná, energická dáma s odvážným cílem: emancipovat zdejší umění.
» Pokračování na str. D5
Co se také dočtete:
Neštěstí na Filipínách má 5 600 obětí. » Kdo při katastrofách nejvíc trpí? Tisíce afghánských rodin v nehostinných » podmínkách drží půda, živí je. Češi učí Zambijce, jak uměle » oplodňovat krávy. » Kde ve světě Češi působí? Strana D2
Strana D3
Strana D4
Strana D5
2 D
češi ve světě
PÁTEK 20. PROSINCE 2013 WWW.IDNES.CZ
FAKTA
Katastrofy: kdo při nich trpí nejvíc? Při přírodních katastrofách a válečných konfliktech nejvíce trpí lidé, kteří jsou znevýhodnění i v běžném životě. Nedokážou včas uniknout, místní i mezinárodní organizace jim často nevěnují dostatek pozornosti. Zdravotně postižení Nepohybliví, dlouhodobě nemocní, nevidomí či hluchoněmí lidé jsou při přírodních katastrofách a válkách nejohroženější skupinou. Nemohou se sami pohybovat v terénu, jsou odkázáni na pomoc druhých. Pokud jejich příbuzní či opatrovníci nejsou nablízku nebo zachraňují své životy, zůstanou na pospas živlu či nepříteli. Zdravotně postižené děti, kterých na světě žije přes 150 milionů, v rozvojových zemích často nemohou vůbec chodit do školy. Tím, že nedosáhnou na vzdělání, jsou hendikepované podruhé. Specializované školy v drtivé většině zcela chybějí. Mnoha zdravotně postiženým by pomohla lepší dostupnost lékařské péče a pomůcek. Jde o protézy, kolečková křesla, brýle, naslouchadla a další. Sirotci O sirotky se starají příbuzní či opatrovníci nebo žijí v sirotčincích. Několik desítek milionů dětí po světě však žije bez domova – na ulicích. Některé se tam ocitly samy nebo s příbuznými v důsledku extrémní chudoby, jiným zemřeli rodiče nebo na ulici skončily vinou válečného konfliktu či přírodní katastrofy. Mnoho dětí také opouští domov kvůli násilí v rodině. Sirotci a děti ulice se často ani nedozvědí, že se neštěstí blíží. Starší lidé O seniory v rozvojových zemích se stát nepostará, neexistují pečovatelské domy ani finanční podpora v důchodu. Ti, kteří už nemohou pracovat a samostatně žít, jsou odkázáni na péči své rodiny. Počet starých lidí ovšem rapidně roste, a to především v Africe. Znevýhodnění jsou zvláště v době krizí – když jsou nuceně vysídleni, v době hladomorů nebo přírodních a válečných katastrof.
Co říkají čísla
více než 1 miliarda lidí na světě žije s nějakým druhem postižení, tedy 15 % světové populace ■ 80 % lidí s postižením žije v rozvojových zemích ■ 20 milionů žen získá postižení každý rok v důsledku komplikovaného porodu či těhotenství ■ jen 42 % žen s postižením má dokončené základní vzdělání ve srovnání s těmi bez postižení, z nichž ukončí základní vzdělání 53 % ■
Zdroj: Světová zdravotnická organizace
Katastrofa Reportážní fotograf Jan Šibík se nedávno vrátil z Filipín, kde na začátku listopadu udeřil nejsilnější tajfun v historii. Byl svědkem zkázy, která měla asi 5 600 obětí.
Foto: Jan Šibík
Věřím, že moje fotky pomohou
» Pokračování ze str. 1
Vaše fotky v sobě mají obrovskou sílu. Věříte, že dokážou ostatní motivovat k pomoci? Rád bych tomu věřil. Mám i dost signálů, že to tak je. Ale na druhou stranu vidím, že ubývá lidí, kteří se o moje témata zajímají. To neznamená, že dělat fotky nemá smysl. Je ale čím dál obtížnější se dostávat do médií – 20 let mi to umožňoval Reflex, teď to skončilo. Já chci do těch zemí jezdit dál, jenže nevím jak. Cesty pro mě budou asi koníčkem, vydělávat si na ně budu workshopy a focením svateb. Vy sám jste inicioval dvě humanitární sbírky, znamená to, že podle vás novinář není jen pozorovatel, ale měl by být trochu i aktivista? Člověk by si měl dopředu uvědomit, kde dosáhne lepších výsledků. Ty dvě akce jsem udělal proto, že jsem velmi emotivní člověk. V roce 2000 jsem v Sieře Leone fotil děti, kterým rebelové usekali ruce a nohy. Byl to pro mě šok. Nedovedl jsem si představit, že někdo zmrzačí dvouleté dítě. Byly to stovky, tisíce případů a žily v uprchlických táborech. Tam vznikl nápad postavit jim vodovod. A v roce 2003 a 2004 jsem zase fotil na Ukrajině
lidi v posledním stadiu AIDS. Jejich podíl v okolí Oděsy dosáhl deset procent, což je na Evropu děsivé číslo. Ti lidé se za to stydí, je to pro ně tabu a jediná možnost byla jezdit tam opakovaně. A stalo se to, co jsem předtím neznal – vznikl mezi námi vztah. A to mě vedlo k tomu, pokusit se jim pomoci. Nechtěl jsem nahrazovat humanitární organizace, ale věděl jsem, že jsem známý a moje fotky mohou pomoci k vybrání peněz. A pomohly? Vybral se jeden milion korun, což je úspěch.
A do Sierry Leone jste se vrátil? Ano. Pídil jsem se po tom uprchlickém táboře, kde byly ty děti. Už neexistoval. Ale dozvěděl jsem se, že udělaly fotbalový tým. Čekal jsem na jejich trénink. Dvě z nich si mě dokonce pamatovaly. Nesměl jsem ale fotit, dokud nepřišel tiskový mluvčí. A ten mi řekl, že je fajn, že jsem tenkrát pomohl, ale musím dát 200 dolarů za den focení. A další trénink už po mně chtěli 500 dolarů. Jak tehdy fungovaly v Sieře Leone dětské armády? Konflikt v Sieře Leone je propojen s Libérií, obě země spojují diaman-
ty. V roce 2003 jsem poprvé viděl dětské vojáky v akci, právě v Libérii. Poprvé jsem viděl jejich neuvěřitelnou brutalitu, pro ně je zabíjení jako počítačová hra. V Libérii byla na jedné straně oficiální armáda země Charlese Taylora. Ten je teď souzen před Mezinárodním soudním tribunálem v Haagu. Myslel jsem si, že to bude normální armáda a v ní pár dětí. Ale realita byla taková, že dospělí, tedy kluci od 20 do 25 let, tvořili pouze jednu čtvrtinu, zbytek byly děti. A proti nim stála další dětská armáda. Ti si říkali Lurdi a bojovali o přístup do Monrovie. Dětští vojáci byli pod vlivem drog, alkoholu, kouřili desítky cigaret marihuany denně, byli pod vlivem akčních filmů a oblékali se velmi atraktivně jako jejich hrdinové. Byli velmi agresivní. Po vojenské stránce byli zoufalí amatéři, efektivita střelby byla velmi malá. Měli ale spoustu zbraní, po kapsách granáty. Když dostali hlad, odjeli na místní tržiště a tam si vzali, co chtěli. Pokud jim v tom někdo bránil, tak ho na místě zastřelili. Několik měsíců terorizovali obyvatelstvo Monrovie a kromě krádeží též pod vlivem drog i znásilňovali a zabíjeli. Prý vás malý chlapec přímo ohrožoval na životě…
Stalo se mi, že jsem fotil dvě dětské armády, které bojovaly o most. V jednom okamžiku jsem byl asi tři metry od jednoho chlapce, který provokoval, a druhý dětský voják ho zasáhl do hlavy. Já jsem ho vyfotil jako poraženého. Jiný kluk si toho všiml a naštval se, hlavní samopalu mi tlačil do hrudi a já jsem ho prosil o život. Nakonec to neudělal. Beru to jako moji velkou chybu. Nechci tyto situace zažívat. Do Libérie jsem se vrátil ještě v roce 2007, přímo do diamantových dolů. To už tam nebyli rebelové, ale soukromé společnosti.
Co je vaší hlavní motivací jezdit fotit konflikty, války a katastrofy? Umožňuje mi to cestovat, poznávat a mám pocit, že to má smysl. Zvlášť když nespokojenost ve společnosti dosáhla vrcholu, tak to lidem ukáže, že naše problémy jsou až druhé, třetí kategorie. Prochází to celým mým životem, proto v tom musím pokračovat. Jaké téma nebo v jaké zemi byste ještě rád fotil? Denně hledám tipy. Je potřeba najít silné téma – třeba ilegální těžba uhlí v Indii. Pokud jde o zemi, chtěl bych se velmi podívat, už potřetí, do Severní Koreje. Neskuteč-
né pošlapávání lidských práv na Kubě nebo v Číně působí v porovnání s Koreou ještě demokraticky. Byl jsem v Koreji v roce 2005 a 2007 a moc by mě zajímalo, jak se ta země posunula dál. Markéta Kutilová Tauerová
Jan Šibík
fotoreportér
Jan Šibík podnikl od roku 1985 přes 200 cest. Byl svědkem masakrů v Sieře Leone a Libérii, hladomoru v Súdánu, Somálsku a Etiopii. Zažil následky zemětřesení v Arménii i Turecku, exodus iráckých Kurdů do Íránu. Zaznamenal války v Afghánistánu, Chorvatsku, Bosně, Kosovu, v gruzínské Abcházii, Čečensku, ázerbájdžánském Náhorním Karabachu, Jižní Africe a Iráku. Fotil genocidu ve Rwandě, uprchlické tábory v Tanzanii, Súdánu, Haiti, Angole a Somálsku. Roku 2004 obsadil v soutěži World Press Photo třetí místo v kategorii Sportovní příběhy, mnohokrát uspěl i v dalších prestižních soutěžích. Nyní je možné vidět jeho fotografie na výstavě Lidé na okraji od společnosti Člověk v tísni.
Češi začali na Filipínách zničených tajfunem pracovat mezi prvními Je šest hodin ráno a po čtyřech hodinách spánku nemám pocit, že bych se probouzel. Zvenku už doléhá kulisa zdevastovaného Taclobanu, kterým se prohnal tajfun Haiyan, podle místních Yolanda. Z ulice se ozývají generátory, na ranvej letiště dosedají americké letouny a do nosu se vkrádá všudypřítomný pach bahna. Toho, které i do našeho hotelu přinesla pětimetrová přívalová vlna.
FAKTA
Neštěstí na Filipínách
Konzerva: snídaně, oběd, večeře
S čelovkou se probíjím chodbami do něčeho, co zbylo z koupelny. Jen tady je hadice s vodou a také ještě patrné nánosy bláta. Házím na sebe pár kbelíků ledové vody a za chvíli už jdu vstříc městu, kde před chvílí skončil zákaz nočního vycházení. Ještě po 14 dnech tu v troskách nacházejí 60 mrtvých denně. „Cos měla dneska ráno k snídani? Dala jsem si konzervu. A co si dáš k obědu? Konzervu. No a večeře? Asi si dám konzervu,“ ozývá se z taclobanského rádia za smíchu zdejších moderátorů. Ranní vtip je tu každodenní realitou. Chleba, konzervy a
Do terénu Občas byl nejrychlejší dopravou místní tricycle. Český tým vyráží na průzkum oblastí u města Ormoc. Foto: Jürgen Mika, Welthungerhilfe občas jablka jsou to jediné, co našinec na ulici pořídí. A ceny potravin rychle rostou. „Chleba teď stojí dvojnásobek, drahé je ovoce a koupit si rybu se v přístavním městě paradoxně stalo luxusem,“ líčí Francis, ro-
dák z dvousettisícového Taclobanu, jenž pracuje pro francouzskou nevládní organizaci ACTED. První ranní cesta vede ulicemi plnými trosek, které lemují zavřené obchody a checkpointy, do zázemí
Na centrální část Filipín 8. listopadu udeřil nejsilnější tajfun, který kdy zasáhl pevninu. Větry a vlna, kterou tajfun Hayian na mnoha místech zvedl, totálně zničily rozsáhlé oblasti. Katastrofa si dosud vyžádala 5 600 obětí, čtyři miliony lidí jsou bez domova a tajfun zničil 1,2 milionu obydlí. Petr Štefan se spolu s humanitárním týmem společnosti Člověk v tísni vypravil na místo pět dní po katastrofě. V nejvíce zasažených oblastech rozdávali pitnou vodu, jídlo i hygienické potřeby. V současnosti na Filipínách pracuje 5 lidí, z toho 3 Češi. Pomáhá i ADRA a Charita ČR. taclobanského stadionu. Odsud se koordinuje pomoc pro miliony lidí. Míhají se tu zástupci OSN, vlády, armády i nevládních organizací. Do Taclobanu se sjela první liga zkušených humanitárních harcovníků
z celého světa a na koordinačních schůzkách nechybí ani kolega Petr Drbohlav z Člověka v tísni. Priority jsou jasné, lidé nejvíce potřebují vodu, jídlo a hygienické prostředky.
Drsné panorama
Proto s Francisem okamžitě chystáme distribuci hygienických balíčků UNICEF, čisticích tablet na vodu a nádob na její uchování. Cílem dodávky pro více než 330 lidí je těžce poničená vesnice Diit u Taclobanu. V improvizovaném skladu humanitární pomoci už jsou nachystané tři náklaďáky. Jeden míří do Diitu, další dva na pobřeží Samaru, kde vlna po tajfunu některé vesnice bez skrupulí vymazala z mapy. Příjezd náklaďáku vyvolává mezi vesničany rozruch. Jenže náklaďák je moc vysoký a mezi distribučním místem a hlavní silnicí má hned dvě překážky – bláto s troskami a popadané elektrické vedení. Zadní cestou se sem nedostane. Je čas na improvizaci. „Chyťte se za ruce, takhle,“ pobízím vesničany a spojuji se rukama se dvěma lidmi kolem
sebe. Obyvatelé Diitu rychle pochopí. „Potřebujeme víc lidí,“ vyzývám je a za chvíli už si 200 metrů dlouhý řetěz usmívajících se lidí podává jeden kyblík s hygienickými pomůckami za druhým. Za pár minut je všechno složené a vesničané se staví do fronty na svůj díl pomoci. S místním policistou připravujeme ke každému hygienickému balíčku nádobu na vodu a dvě balení tablet na její čištění. K zemi se v ten moment snáší provazy deště a za chvíli jsme na kost promočení. „Díky, že nám pomáháte,“ utrousí vděčně vesničané a hromada věcí mizí za pár desítek minut. „Teď nejvíce potřebujeme jídlo. Máme jen to, co nám dá vláda,“ říká sedmašedesátiletá Rosalinda Flores z Diitu. „V mé rodině je deset lidí, o hygienické pomůcky se všichni podělíme i s vnoučaty. Nejdůležitější jsou pro nás tablety na čištění vody,“ dodává žena, která se před Yolandou ukrývala u souseda, a když se vrátila, byl její dům do půl metru vytopený a větry odnesly celou střechu. » Pokračování na str. D6
češi ve světě
PÁTEK 20. PROSINCE 2013 WWW.IDNES.CZ
Naše země, největší bohatství Tisíce afghánských rodin po staletí žijí
v nehostinných podmínkách, kde je těžké se uživit. I proto, že je tam drží půda.
N
oční déšť hlasitě šumí mezi hliněnými domky a Rahmatullo si ve skrytu duše oddychl, že dnes si může dvě tři hodiny přispat. Ví dobře, že po rozblácených cestičkách by s kravským potahem neušel ani metr. Život v afghánské vesnici Čahak začíná po noční bouřce až poté, co se do hliněných kopců opře slunce a z půdy se jenom kouří. Za chvíli zní z mešity zpěv místního mully a z dvorků křik dětí, které nikdy nepoznaly a zřejmě ani nepoznají, co je to chodit do školy. Tady se nic nemění. Úplně stejně to vypadalo před dvaceti i dvěma sty lety. Rahmatullo posnídá kus tvrdé chlebové placky s čajem a vyráží s kravkami na pole. Bude sít jarní pšenici a orat. Jarní práce se kvůli tuhé zimě opozdily. Zase ale napadlo hodně sněhu, který oproti loňsku přinesl hodně vláhy.
Pšenice na splacení dluhu
Čahak hospodaří výhradně na nezavlažované půdě. Rahmatullo pěstuje pšenici, nic jiného na kop-
cích ani neroste. Vše obdělává ručně. Pomáhá mu jen dřevěné rydlo složené na hřbetě jedné z krav. Traktor nikdo ve vesnici nemá. Jde o příliš drahou věc a ještě dražší je kupovat naftu. „Bůh to tak chce,“ dává se s povzdechem do práce. Letos má naději, že na svých dvou hektarech (a další dva má v pronájmu) vypěstuje tolik, že rodina bez problémů přežije. Jsou samozásobitelé. Mají dvacet ovcí, tři krávy a pět oslů. Přebytky prodají a nakoupí si čaj, sůl, rýži i kredit do mobilu. Když ale počasí úrodě nepřeje, nastává skutečný hlad. „Jíme jen jednou denně kus chleba, ani nám to už nevadí, hůř to nesou děti,“ pokyvuje hlavou Rahmatullo a vzpomíná, že ještě před deseti lety to bylo horší: „Na jaře, když už v sýpkách nic nebylo, jsme jedli i trávu. Byly z toho i smrtelné otravy.“ Jako na nejstrašnější dobu vzpomíná Rahmatullo na občanskou válku 90. let, kdy obyvatele olupovaly tlupy různých polních velitelů. Hned poté je vláda Talibanu.
FAKTA
Do Afghánistánu jde podpora z Česka u EU ■ Obyvatelé jsou značně závislí na vnější pomoci. Evropská unie poskytla mezi roky 2002 a 2011 Afghánistánu přes 2,5 miliardy eur. ■ Afghánistán patří mezi 15 nejhorších zemí podle Indexu lidského rozvoje, se 7. nejvyšší úmrtností na světě. I proto je na seznamu zemí oficiální rozvojové pomoci ČR (ZRS) už od roku 2002. ■ Počet projektů ZRS zde stále roste. V roce 2012 šlo už o pět projektů. Zásadní roli hrála spolupráce s Provinčním a rekonstrukčním týmem působícím v provincii Lógar. Český PR tým zvládl za 5 let své činnosti do února 2013 téměř 250 projektů. ■ Člověk v tísni začal v zemi působit po pádu vlády Talibanu na konci roku 2001. Stálá mise se zaměřuje nejen na humanitární oblast, ale především na dlouhodobé řešení problémů. V současnosti jde o největší zahraniční misi, kam v roce 2012 směřovalo 32,8 % prostředků vyčleněných na rozvojovou a humanitární pomoc.
Zdroj: ČRA, EU, Člověk v tísni
Úřady tehdy nezajímalo nic jiného než modlení a rolníky by nechaly klidně pomřít. Tehdy to farmáři řešili útěkem do měst, kde byla čas od času alespoň nádenická práce. Pomoc od státu či humanitárních organizací přichází – jde o půjčky, rozdávání osiva či podporu v době živelních pohrom. „Dostali jsme dva pytle osiva od státu, mohli jsme pracovat na čištění vodních nádrží za 250 afghání (asi 120 korun) na člověka denně,“ vypočítává Rahmatullo vše, co následovalo po suchu v roce 2011. Tehdy sklidili zhruba polovinu obvyklé úrody. Řešili to tím, že prodali část svých zvířat. Protože to ale napadlo každého, cena na trhu výrazně klesla. Vypůjčili si a teď mají problémy splácet, aby protihodnotou nemuseli odevzdat půdu.
Co si vypěstují, to taky sní
Rolníci z Čahaku nevěřícně zírají, když ve svých malých tranzistorácích slyší o úspěších afghánského zemědělství. Konkrétně třeba o mléčných farmách s automatickým dojením nebo ovocnářských plantážích. Jde o dílo provinčních rekonstrukčních týmů (PRT), které patří armádám NATO. Taková pomoc se většinou týká bohatších a dobře dostupných regionů. Afghánistán dostává ročně mili-
Chudoba Afghánistán je jeden z nejchudších států světa, i proto se stal prioritní zemí české rozvojové spolupráce. Vláda zde financuje různé projekty.
FAKTA
Češi v Africe Čeští investoři stále hledají cestu na africký trh, přesto zde úspěšně podniká několik českých firem. Příkladem může být broumovská textilka VEBA, která se orientuje na západoafrické trhy. Dodává bavlněný brokát a je dodavatelem s nejvyšším podílem na trzích západní Afriky. Úspěšná je firma Ircon. Zajišťuje poradenství a dodávky v oblasti vodního hospodaření a odpadních vod. Působí i v Etiopii, kde řeší zásobování vodou v extrémně náročných podmínkách. Tradiční českou firmou v Africe je od roku 1912 obuvnický gigant Baťa, botami zásobuje místní trhy i dnes. Oblíbená jsou tu piva vyráběná na základě českých receptur a technologií. Je třeba se ovšem zaměřit na etický rozměr podnikání. Rozvojové země nabízejí levnou pracovní sílu, přesto za neetické pracovní podmínky, ničení životního prostředí i dětskou práci nese odpovědnost firma.
ardy dolarů pomoci, z nichž podstatná část jde do zemědělství. V Čahaku se však drží při zemi. V celém okrese Zare není jediná elektrárna (když nepočítáme malé vodní turbíny pro několik žárovek). Kvůli odlehlosti tu nepůsobí ani žádný vojenský PRT. „Podívejte se, tahle půda za pár let zmizí,“ ukazuje pracovník jedné z místních humanitárních organizací Achtar Muhamad na políčka v okolí řeky Balchabu. Cennou zavlažovanou půdu pomalu pohlcuje řeka. Protierozní opatření žádná, ačkoli by nebylo těžké je udělat. Jenže cesta sem trvá až devět hodin a to je příliš na mezinárodní donory i vládní úředníky. Afghánské zemědělce ničí i příliv levných produktů z okolních zemí. Afghánské zemědělství tak má dodnes hlavně samoživitelskou funkci. Co si rolníci vypěstují, to si z velké části také sní. Zemi, kde kolem 70 procent populace žije na venkově, pomohla základní soběstačnost přežít už několik válečných konfliktů. „Proč žijeme tady? No nelétají tu komáři,“ říká v žertu farmář z Čahaku Rahmatullo. „Drží nás tu půda. I když třeba na nějakou chvíli můžeme odejít za prací dolů do města, od ní se nehneme. Je to naše země a největší bohatství,“ dodává. Tomáš Vlach
Foto: Tomáš Vlach
Nejlepší chovatel kaprů v Kongu byl z Moravy „Českými kapry nakrmíme celé Kongo,“ říká nadšeně plynulou češtinou Konžan Serges Mpoungui. Všude kolem nás jsou nově vybudované rybníky, do nichž byly vysazeny miliony plůdků českých ryb, nejen kaprů, ale i tolstolobiků a amurů. Kolem rybníků však nerostou topoly, nýbrž vysoké palmy. Stojíme ve vesnici Džomuna, asi 20 kilometrů od konžského hlavního města Brazzaville. Je květnové odpoledne roku 2008. Právě africké vedro v kombinaci s častými dešti má být zárukou úspěchu – ryby mají růst mnohem rychleji než v chladném Česku. O tom byl přesvědčen i rybářský technik z moravských Ivančic Jiří Čudan, který rybníky obcházel spolu s námi. „Ryby z Česka zde totiž rostou až pětkrát rychleji a dosahují i větší hmotnosti než v našich vodách. Průměrná teplota je tu 24 stupňů, ryby nemusí zimovat, a rostou tak nepřetržitě. Tady má například amur za devět měsíců půl metru,
v Česku má 10 centimetrů,“ vysvětloval tento bodrý Moravák. Celý projekt se jmenuje Afrofish a má české investory, kteří do projektu dali desítky milionů korun. „Jen krmení ryb stojí kolem 10 000 korun měsíčně,“ říká Mpoungui. Čudan, který předčasně zemřel, byl bezesporu nejlepším rybníkářem v celém Kongu. „Poprvé jsem se přijel podívat v roce 2006, byl tam jen rákos, třímetrové stromy, to vše jsme museli vysekat. Kamarádi se mi smáli a říkali, že jsem blázen,“ vzpomínal tenkrát na počátky svého afrického působení Čudan. Konžská vláda uzavřela s Afrofish smlouvu na deset let, podle níž měli Češi obnovit přes sto rybníků a sádek. Ty kdysi existovaly, ale během války, která v Kongu skončila před deseti lety, všechny zarostly. Značnou část z nich se českému týmu podařilo obnovit, nicméně jejich práci ztížila nešťastná náhoda. Celkem Jiří Čudan stihl vybudo-
vat 44 rybníků o celkové rozloze deset hektarů. V září 2008 však v Kongu podlehl malárii v kombinaci s dalšími nemocemi. „Je pohřben kousek od svých rybníků,“ říká jeho obchodní partner Mpoungui. „Ztráta Jiřího byla obrovská, ale v projektu jsme pokračovali dál.“ Nadšení byli i místní vesničané, mezi nimiž je devadesátiprocentní nezaměstnanost. Sedm z nich našlo u Čechů práci.
Překladatel světů
Byl to právě Mpoungui, kdo do Konga české partnery nalákal. Zná totiž nejen konžskou, ale i českou mentalitu. Vystudoval totiž v Praze Elektrotechnickou fakultu ČVUT a oženil se s Češkou, má zde i dceru. Manželství sice nevydrželo, ale Mpoungui stále cestuje mezi Konžskou republikou a Českem. „Snažím se ty dva světy sbližovat, myšlením jsem víc Čech než Afričan. Proto vám výborně rozumím a dokážu přiblížit a vysvětlit
naši kulturu, mentalitu a zvyklosti. Jsem takový překladatel světů,“ tvrdí Mpoungui, který je dnes českým honorárním konzulem pro Kongo. „Češi nám mají hodně co nabídnout a my jim. Ale oni se stále Afriky bojí, což je škoda. Já se jim snažím pomoci a ukázat jim, že není čeho se bát,“ dodává. Sám však přiznává, že podnikat v Kongu není vůbec jednoduché ani pro něj. Právě projekt chovu českých ryb narazil na byrokracii, touhu po moci a penězích ze strany státních úředníků. I přesto byl podle něj projekt úspěšný. „Podařilo se nám vypěstovat kapry bez velkých investic. My jsme dosáhli šestikilového kapra za 18 měsíců, což je velmi slušné. Kilogram kapra jsme prodávali s daní za 4,5 eura,“ vysvětluje. Cílem projektu však bylo pěstovat třicetikilové šupináče, kteří měli být výsledkem křížení českého a afrického kapra. K tomu už nedošlo. Markéta Tauerová Kutilová
D 3
24 hodin českého lékaře v Afghánistánu Ráno vstanu v 6.30. Moc se mi nechce z teplé postele, v noci začala být zima. V 7.35 sedáme hromadně do auta, holky a kluci odděleně, nesmíme sedět minimálně na stejných sedadlech, lépe ve dvou autech separátně. Cesta do nemocnice trvá pět minut, je to pár bloků. Po cestě míjíme tržiště, místní policisty, taxíky, děti, které jdou do školy. V 7.45 začíná hlášení. Nejdřív incidenty z minulého dne a pak bezpečnostní situace a stupeň ohrožení, za kterého budeme ten den pracovat. Pak se předává chirurgická služba. Následně se hlásí všechna ostatní oddělení, finance, administrativa, logistici, inženýři. Pak jdeme na vizity. První tým zatím začíná operovat. Přidávám se většinou v 11.00. Když není nic vyloženě chirurgického, dělám ortopeda a to, co je potřeba. Odvolávají mě střídavě na pohotovost, malý sál pro převazy, lůžková oddělení, kterých máme šest, nebo na ambulanci. Ve 12.30 na minutu přesně musíme stát u brány, kde je auto. Kdo přijde pozdě, nejede a nejí. Oběd je na základně. Jídla je neskutečný výběr. Hromady místních specialit, zatím je neovládám. Nejsou příliš kořeněné, i když někdy hodně překvapí záludná chilli paprička někde, kde ji fakt nečekáte. Třeba v mléku… Upřímně, mně je to putna, nejsem moc kulinář a sním všechno. Taky se to musí udělat rychle, ve 13.30 je přistavené auto směrem zpět do nemocnice. Odpoledne většinou jedeme na obou sálech a končí se kolem 17.00, kdy plynule navazuje noční služba. Kolem 19.30 usedám doma k večeři. Následuje psaní mých poznámek, kdy mi zároveň trochu odlehne, abych se pak fyzicky zmrzačil. To dělám většinou u nás dole v tělocvičně. Zkoušel jsem běhat po domě, ale není to velká zábava. Objevil jsem kouzlo ping-pongu jako Forrest Gump, sám se sebou hraju o zeď. Občas nás holky pozvou na tzv. insanity workout. To je smrťák. Předcvičuje 37 minut nějaký šílenec z videa staženého na internetu. Když to skončí, nemůžu chodit ani minutu poté, ani 24 hodin následně. Radši se moc neúčastním. Následuje sprcha. Spodky si peru v ruce. Večer si občas na střeše promítáme v rámci mezinárodního festivalu filmů „co kdo přitáhne“. Ve 23.30 zhasínám a vrtám se do koberců. Když nikdo nezavolá z nemocnice, spím až do 4.00, to se zahajuje den první modlitbou. Následuje budíček smradem z pálených plastů dole na ulici a v 6.00 začínají těžké stroje na stavbě nemocnice vedle nás. Mám vlastně štěstí, když trávím noc v nemocnici. Službu mám tady v Afghánistánu nepřetržitou, celých šest týdnů… Tomáš Šebek Autor pracuje pro Lékaře bez hranic
FAKTA
Čeští Lékaři bez hranic v číslech Aktuálně je s českou pobočkou Lékařů bez hranic na misi 12 spolupracovníků, z toho je: 1 anesteziolog (Haiti) 1 lékařka (Indie) ■ 1 psycholožka (Palestina) ■ 1 farmaceutka (Demokratická republika Kongo) ■ 4 logistici (Filipíny, Pákistán, Palestina, Afghánistán) ■ 2 finanční kontroloři (Filipíny, Turecko) ■ 2 administrátoři (Sýrie, Demokratická republika Kongo). ■ ■
V roce 2012 vyjelo 31 spolupracovníků na 46 misí, 12 z nich bylo na misi poprvé. Celosvětově v roce 2012 pomáhalo v rámci 6 500 misí 2 900 mezinárodních spolupracovníků. Spolupracovali s více než 30 000 místních spolupracovníků. Zdroj: Lékaři bez hranic
4 D
češi ve světě
PÁTEK 20. PROSINCE 2013 WWW.IDNES.CZ
Zambie
Země, kde rodit není bezpečné Zambie patří k zemím, kde při porodu umírá nejvíce matek a dětí. V západní provincii s hlavním městem Mongu je situace horší než jinde. Hluboké kalaharské písky pokrývají většinu oblasti a komplikují dopravu. Mnoho matek a novorozeňat nezvládne při komplikacích dlouhý převoz do nemocnice. Problémem je i nízký věk prvorodiček – výjimkou nejsou ani patnáctileté maminky. Právě proto Charita Česká republika podporuje spádovou nemocnici Lewanika. Čeští lékaři předají místním zdravotníkům své zkušenosti. Mimo to česká nezisková organizace podporuje školu pro porodní asistentky a snaží se zlepšit i příčiny vysoké úmrtnosti. Často se stává, že pracovníci venkovských zdravotních center neodhalí komplikace při porodu a nepošlou pacientku do nemocnice. Důležitá je i osvěta v komunitách, například o nutnosti pravidelných kontrol u těhotných. Charita ČR navazuje na předchozí spolupráci s místní nemocnicí. Češi ji vybavili mimo jiné inkubátory, které už zachránily život mnoha dětem. V českém inkubátoru Foto: Tereza Hronová
Češi učí Zambijce, jak uměle oplodňovat krávy Chovatelské družstvo z Vysočiny šíří již třetím rokem své know-how v Africe. Díky penězům od české vlády se snaží omezit hlad v Zambii.
V
edle. Ani tenhle by sperma nezavedl do děložního krčku. Pravděpodobnost, že by z toho bylo tele, je tak mnohem nižší,“ kroutí hlavou David Hruška a ukazuje hloučku kolem sebe modrou skvrnu od inkoustu na kupě vnitřností z mrtvé krávy. Pracuje jako ředitel Střední školy zemědělské a veterinární v Lanškrouně a patří k předním českým odborníkům na umělé oplodnění hospodářských zvířat. Sem do Zambie přijel s chovatelským družstvem Impuls školit své africké kolegy. Je po úsvitu a na jatkách na jihu Zambie se studenti učí umělou inseminaci. Do tenké trubičky nasávají inkoust. Pak ruku v rukavici strčí až po rameno do rekta krávy a snaží se upevnit rukou děložní krček tak, aby do něj mohli zavést inseminační katetr a pohlavním ústrojím pustit modrou tekutinu na to správné místo. Je to jen cvičení a zvířata za pár minut půjdou na porážku. Pak bude možné podívat se přímo do dělohy, kam se inkoust dostal. Příště už ale budou používat pravé sperma a místo na jatkách budou oplodňovat dobytek ve vlastní komunitě.
„Pokud farmáři využívají umělou inseminaci, můžou si vybrat konkrétní býky z celého světa, se kterými můžou křížit své krávy. Kvalitní genetický materiál zajistí, že se jim budou rodit telata, která pak budou dávat více mléka nebo masa,“ vysvětluje Eva Řehořová, k čemu bude zambijským zootechnikům tohle školení. „Farmáři si prodejem masa a mléka vydělají více peněz, a ještě se zlepší jídelníček místních,“ dodává. V Zambii žije pod hranicí chudoby více než polovina populace, i proto chovatelské družstvo Impuls vyslalo za peníze od české vlády odborníky právě sem.
Od komunity ke komunitě
„Nejprve jsme moderní technikou vybavili Národní inseminační centrum, kde bude možné uchovávat sperma nejlepších býků. Vyškolení pracovníci pak budou jezdit přímo do komunit a budou aplikovat inseminační dávky kravám podle poptávky,“ říká Eva Řehořová. Zemědělci za tuto službu budou platit, takže šikovný inseminační technik bude mít o práci postaráno. Zambijci i proto spolupráci
Výuka Družstvo Impuls vyhrálo veřejnou zakázku od české vlády. Vzdělává místní také v technice umělé inseminace.
s Českem oceňují. „Studenti jsou nadšení. Chtějí se opravdu něco naučit a znalosti a dovednosti využijí v praxi. Budou tak schopni vylepšit potomstvo místních plemen,“ potvrzuje místní spolupracovník české posádky Victor Habeene. Chovatelské družstvo Impuls vyhrálo veřejnou zakázku na první
Foto: Tereza Hronová
projekt už v roce 2011. Kromě toho, že pomáhá Zambijcům dostat se z chudoby, hledá v Africe podnikatelské příležitosti. „Zatím se učíme a obhlížíme terén. Pokud bychom našli na místním trhu nějaké možnosti, určitě bychom se tomu nebránili,“ potvrzuje David Tereza Hronová Hruška.
Josef Vavroušek: muž, který chtěl měnit OSN
Česko patří mezi malé státy světa co se týče rozlohy území i počtu obyvatel. Přesto ovlivňuje mezinárodní dění. Přispívají k tomu osobnosti jako Josef Vavroušek, první federální ministr životního prostředí v letech 1990 až 1992. Zanedlouho uplyne 20 let od jeho tragické smrti v Západních Tatrách. Za svůj padesátiletý život toho však stihl hodně. Ve 23 letech se stal strojním inženýrem a po ukončení studia odjel na devítiměsíční studentskou Expedici Lambaréné do Afriky. Osm účastníků projelo 18 evropských a afrických zemí a ujelo 36 000 kilometrů, aby dovezli zásilku léků do gabonské nemocnice Lambaréné. Tu založil lékař, varhanní virtuos, protestantský teolog, filozof a misionář Albert Schweitzer. Tato zkušenost
Vavrouška poznamenala na celý život. Nikdy nezapomněl, že 80 procent obyvatel planety žije v nedostatku, strádání a bídě. Léta se věnoval jako člen Výzkumného ústavu vědeckotechnického rozvoje studiu problémů životního prostředí a ekonomickým a sociálním souvislostem. Když se stal ministrem, byl v komunitě biologů a ekologů respektovaným odborníkem, přestože jeho vzdělání bylo technické. V červnu 1992 vedl československou delegaci na Konferenci OSN o životním prostředí a rozvoji v Rio de Janeiru. Přednesl ambiciózní, ale dobře promyšlený návrh na reformu OSN. Tehdy chtěl založit dodnes chybějící Radu OSN pro životní prostředí. Tato iniciativa zapadla, protože byl „jen“ ministr ži-
Josef Vavroušek pracoval jako ministr životního prostředí. Foto: Archiv MAFRA
votního prostředí, nikoliv prezident či předseda vlády jako představitelé většiny ostatních delegací. Josef Vavroušek odešel na vrcholu svých sil a můžeme jen spekulovat, co by v těch 20 letech od jeho smrti po současnost stačil změnit. Podstatná část jeho úsilí by se jistě týkala globálních problémů životního prostředí, zejména těch, které se dotýkají rozvojových zemí a Afriky zvláště. Určitě by inspiroval řadu mladých lidí, stejně jako inspiroval před lety mne. I myšlenka založení katedry rozvojových studií se zaměřením na „třetí svět“ byla inspirována právě aktivitami Josefa Vavrouška. Pavel Nováček Autor je vedoucí Katedry rozvojových studií Přírodovědecké fakulty Univerzity Palackého v Olomouci
Služby pro nevidomé se zlepšují v Česku i v Kosovu Na západním Balkáně lidé jména ve venkovských oblastech přetrvává výrazná stigmatizace. s postižením nemají možnost využívat vodicího psa nebo sociální služNeexistují sociální služby by a běžné vzdělání je jim nedostupSituace nevidomých a neslyšících né. „Za týden s českými učiteli hudv Kosovu se v posledních letech zaby jsem se toho naučil víc než za číná zvolna měnit k lepšímu, a to i dva roky studia na fakultě,“ říká dvadíky českým rozvojovým projekadvacetiletý student hudby Unik tům. Odborníci vyškolili přes 300 Ukshini z města Ferizaj v Kosovu. Oproti ostatním studentům na nevidomých osob v základech fakultě v Prištině má nevýhodu. Je Braillova písma, v orientaci nevidomý. Jeho chvála míří na adv prostoru, sebeobsluze, běžné péči o domácnost. K tomu získaly resu pedagogů z Deylovy konzervapotřebné vybavení pobočky asociatoře v Praze, kteří v říjnu 2013 ce nevidomých v 10 městech Kosov rámci projektu české rozvojové va. V budoucnu budou pokračovat spolupráce navštívili Kosovo a poškolení i příprava rekvalifikačních mohli místním nevidomým zkvalitkurzů pro nevidomé. Díky zdronit výuku hudebních oborů. Zamějům z Česka začala fungovat agenřili se na zaškolení v braillském notura zajišťující tlumotopisu, jehož pomocí čení do znakového jamohou nevidomí hu„Mým snem je stát zyka. debníci číst či psát nose hudebním Stále je ovšem třeba tový zápis. Do té doby skladatelem. Díky zlepšit na západním se učili všechny skladtomu, že jsem se Balkáně situaci lidí by pouze nazpaměť, naučil psát a číst s mentálním postižecož výrazně omezovanotový záznam ním či duševním onelo jejich možnosti se v braillském mocněním. Téměř neerozvíjet. Kromě toho notopisu, se mi xistují sociální služby, dostaly střední školy, může splnit.“ jako je osobní asistenkde probíhá hudební Unik Ukshini ce. Většina mentálně výuka nevidomých, tři student hudby handicapovaných konnová piana a další nutčí ve velkokapacitních né vybavení. Dosud se ústavech, zbavena právní způsobistudenti učili hudbě na nástrojích, losti a možnosti jakkoliv se rozhodokteré čeští pedagogové vyhodnotivat. Na druhou stranu v Kosovu či li jako nevyhovující, až nepoužitelv Bosně a Hercegovině žije množné. Jedno z pian bylo za války zasaství takových lidí v rodinách mimo ženo granátem, jinému chyběly ústavy, ale bez jakýchkoliv podpůrvšechny černé klávesy. ných služeb, což vede k podobné Negramotnost a chudoba izolaci a zanedbávání práv lidí Lidé se zdravotním postižením mají s postižením jako v ústavech. Transv Kosovu a dalších zemích západníformace ústavní péče směrem ho Balkánu zcela odlišné životní k individualizované podpoře je tu podmínky než handicapovaní teprve na samém počátku. V Česku v Česku. Kromě minimálního invatento proces začal teprve před deselidního důchodu pro ně neexistuje ti lety, a to za výrazné podpory evtéměř žádná státní podpora. Zahraropských strukturálních fondů. Česká republika přesto má zániční experti pomáhali vládě vytvopadnímu Balkánu i dalším postkořit strategie a zákony na podporu pomunistickým zemím v oblasti rozstižených, v praxi se však lidé žádvoje sociálních služeb pro osoby ných změn nedočkali. Nevidomí se zdravotním postižením a další běžně nemají přístup k žádným znevýhodněné skupiny co nabídkompenzačním pomůckám. nout. I proto, že stále prochází V Kosovu nejsou k dispozici vodicí transformací a situace psi, nevidomí téměř nepoužívají v postkomunistických zemích je bílé hole. Neslyšící zase nemají možv lecčems podobná. Pomoc nemunost využívat služeb tlumočníka ze sí být nákladná, přesto má zásadní znakového jazyka ani v zásadních dopady na životy konkrétních lidí. případech, jako je návštěva u lékaře, To potvrzuje i nevidomý student soudu či na úřadech. Navíc vlivem nevhodných mehudby Unik Ukshini: „Mým snem tod výuky, kdy žáci jen odezírají, je je stát se hudebním skladatelem. většina neslyšících v praxi negraDíky tomu, že jsem se naučil psát a číst notový záznam v braillském motná. V důsledku toho si jen minimum z nich může najít zaměstnotopisu, se mi může splnit.“ nání a uživit se. Od státu se podpoOndřej Nádvorník ry nedočkají a nezaměstnanost Autor pracuje na projektech na Balkáv Kosovu dosahuje 40 procent. Zeně a v Moldavsku v Člověku v tísni
češi ve světě
PÁTEK 20. PROSINCE 2013 WWW.IDNES.CZ
Kde Česko pomáhá?
Země, které jsou oficiální země české rozvojové spolupráce (ZRS): Afghánistán, Bosna a Hercegovina, Etiopie, Moldavsko, Mongolsko, Gruzie, Kambodža, Kosovo, Palestina, Srbsko Země, které jsou na seznamu ZRS, ale odkud ČR postupně odchází: Jemen, Vietnam, Zambie
České neziskové organizace (členové FoRS – Českého fóra pro rozvojovou spolupráci) vedou rozvojové projekty, jako je stavba škol, oprava vodních zdrojů apod. v 69 zemích světa. Kromě toho Češi pomáhají také při humanitárních katastrofách a ve válkách, aktuálně například na Filipínách, v Sýrii nebo v DR Kongo. Oficiální rozvojová pomoc České republiky se však soustřeďuje pouze do několika zvolených zemí, jako je Afghánistán, Etiopie nebo Moldavsko.
Ostatní země, kde působí české neziskové organizace: Angola, Arménie, Ázerbajdžán, Barma/Myanmar, Bělorusko, Benin, Bolívie, Burkina, Faso, Burundi, Čad, Česká republika, Demokratická republika Kongo, Egypt, Ekvádor, Eritrea, Filipíny, Ghana, Guatemala, Guinea, Haiti, Indie, Indonésie, Irák, Japonsko, Jižní Súdán, Jordánsko, Kamerun, Kazachstán, Keňa, Kolumbie, Kuba, Kyrgizstán, Libanon, Libye, Malawi, Mali, Namibie, Nepál, Niger, Pákistán, Paraguay, Peru, Rumunsko, Rusko, Rwanda, Senegal, Slovensko, Somálsko, Středoafrická republika, Svazijsko, Sýrie, Šrí Lanka, Tibet/ČLR, Thajsko, Uganda, Ukrajina, Uzbekistán
Česko dělá vše, co je v jeho možnostech Peníze od české vlády směřují do třinácti zemí světa – putují do Evropy, Afriky a Asie. Mezi státy, které podporuje nejvíce, patří Moldavsko, Mongolsko i Afghánistán.
Č
eská republika patří mezi vyspělé demokratické země, proto se hlásí i k odpovědnosti za omezení chudoby, říká Martin Náprstek z České rozvojové agentury (ČRA). Ta se stará o konkrétní rozvojové projekty České republiky v zahraničí. Ve kterých zemích v současnosti Česko pomáhá? Pokud hovoříme o zemích, kde působí ČRA, tak do první skupiny zemí, takzvaných programových, patří Afghánistán, Bosna a Hercegovina, Etiopie, Moldavsko a Mongolsko. Sem směřuje nejvíc projek-
tů. Ve druhé skupině projektových zemí je Gruzie, Kambodža, Kosovo, Palestinská autonomní území a Srbsko. V té třetí podporujeme země jako Zambie, Vietnam nebo Jemen. V těchto třech zemích ještě máme rozvojové projekty, ale do budoucna chceme charakter naší spolupráce měnit spíše směrem ke sdílení zkušeností a know-how. Podle jakých kritérií se prioritní země vybírají? Je to kombinace motivů. Tím prvním a nejdůležitějším je pochopitelně potřebnost. Vliv má i historie a tradice vztahů mezi Českou re-
publikou a příslušnou zemí. Roli hrají pochopitelně i politické a ekonomické vazby. A jak často se ten seznam mění? Počet se neustále snižuje. Pamatuji si doby někdy před 10 lety, kdy české rozvojové projekty probíhaly skoro ve 40 zemích světa. Před 7 až 8 lety došlo k první vlně redukce. V současnosti zbylo těch 13 zemí. Do budoucna chceme rozvojovou spolupráci zefektivnit a zacílit. Nedá se tedy vyloučit, že se seznam ještě zkrátí. Máme koncepci platnou od roku 2010 do roku 2017 a aktuálně probíhá její střednědo-
bé vyhodnocení. Sledujeme vývoj a podle toho každých 5 až 7 let stanovujeme okruh zemí, kde Česko bude pomáhat.
D 5
Anketa Co vás přivedlo do země, kde dnes žijete a pracujete? Václav Průša Rwanda
» Snaha pomoci skoncovat s chudobou
Pracuji pro německou vládní organizaci pro rozvojovou pomoc. Mým úkolem je podporovat ministerstvo pro lokální záležitosti v procesu decentralizace státní správy. Je pro mě fascinující se aktivně podílet na snaze skoncovat s chudobou, ale není vždy lehké přizpůsobit se pracovním podmínkám v jedné z nejchudších zemí světa.
Lenka Sobotová Kolumbie
» Toužila jsem po změně
nizace a univerzity připadá kolem 40 procent. Podíl mají i vědecká výzkumná pracoviště nebo specializované státní instituce. Ty mohou partnerům v rozvojových zemích poskytnout specifické know-how v oblasti například životního prostředí nebo justice.
Můžete už teď prozradit, jestli je nějaký „kandidát“ na vyřazení? Nemělo by se to určitě týkat prioritních zemí. Ale snažíme se pozměnit charakter naší spolupráce tam, kde sledujeme udržitelný sociální a ekonomický růst. Směřujeme od rozvojových projektů spíše k výměně know-how, ke sdílení informací – Česko Česko se nemá má co nabídnout naza co stydět. příklad v oblasti zkušeností z ekonomicPatříme ké a společenské k premiantům transformace.
mezi novými
Jak na tom je česká zahraniční rozvojová spolupráce ve srovnání s Evropou? Lepší to může být vždycky. Nicméně Česká republika se určitě nemá za co stydět. Tradičně patříme k premiantům mezi novými členy Evropské unie. Není to podle mě o objemech financí. Důležitá je efektivita poskytování pomoci. Tam jsme na tom poměrně dobře. Díky velikosti našeho programu máme možnost kontrolovat všechny projekty, všechny aktivity a výstupy.
Kam jde nejvíc pečleny EU. něz? Kde je nejvíc českých projektů? Martin Náprstek Z pohledu České Česká rozvojová agentura rozvojové agentury, která má na starosti dvoustranné projekty, se o první příčku dělí Moldavsko a Mongolsko. Říkáte, že nejde úplně o objem financí. Snížil se ale rozpočet po V chudých zemích nepracují jen tom, co vypukla ekonomická krineziskové organizace. Kdo dál se ze? podílí na rozvojové spolupráci? Ta se pochopitelně projevila. ObVedle neziskových organizací jsou jem peněz na rozvojovou spolupráto především soukromé firmy. Ty ci ovšem nijak dramaticky neklesá, české realizují kolem 60 procent spíše stagnuje. Česko dělá to, co je všech projektů zahraniční rozvojov jeho možnostech. Tereza Hronová vé spolupráce, na neziskové orga-
Do Kolumbie mě přivedla touha po změně. Zemi jsem si zamilovala natolik, že jsem tu začala hledat práci. Věnuji se tématu městské chudoby a začínám pracovat pro místní firmu, která hodnotí programy pomoci nejen v Kolumbii. Pracuji na studii o dopadech vládního programu na podporu bydlení pro chudé.
Lucie Hrabcová Zambie
» Jsme tu doma
Do Afriky jsem se poprvé dostala jako dobrovolník a víc než destinace mě zajímala pracovní náplň. Že na mě vyšla Zambie, byla náhoda. Teď už je to jiné. K Zambii, kde vedu školu pro výuku řemesel, mě i kolegy z neziskovky Njovu kromě profesionálních kontaktů poutají i osobní vztahy. Jsme tu doma!
Zuzana Beranová Namibie
» Nejkrásnější země v Africe
Pracuji na Delegaci Evropské unie jako zástupkyně velvyslance. Namibii jsem si vybrala jako své působiště, protože ji řadím k nejkrásnějším zemím v Africe díky drsnému půvabu pouští, rozzářené hvězdné obloze a samotě při cestování. O své africké zážitky se dělím s ostatními, protože mi kromě životopisu Joy Adamsonové nedávno vyšla knížka Všechny vůně Afriky.
Barmští filmaři pořádají díky Česku první filmový festival » Pokračování ze str. D1
Japonka Keiko Sei, umělecká kurátorka a kritička umění, zasvětila většinu života něčemu, co nazývá „mediálním aktivismem“. Věřila, že právě v kritických filmech, divadle a dalších médiích leží cesta, jak čelit totalitním režimům – a že v tom může sama pomoci. Těsně před pádem železné opony se vydala do východní Evropy a deset let předávala své zkušenosti shodou okolností hlavně na pražské Filmové a televizní fakultě akademie múzických umění (FAMU).
Vlastní filmová škola
Když se na počátku století přesunula do jihovýchodní Asie, začala v Rangúnu pořádat malé soukromé projekce pro místní umělce. „Dobrý večer,“ pronáší bezchybnou češtinou Keiko Sei, když teď večer vchází do Thaiddhiho kanceláře. „Když jsem přijela, připomínalo mi to tu Československo. Promítání jsme museli dělat tajně, ulice hlídala spousta tajných policistů,“ vypráví. V roce 2005 poprosila o pomoc přátele, mezi nimi i dokumentaristu Víta Janečka, aby do Rangúnu při-
Filmaři Thu Thu s Thaiddhim založili v Barmě první nezávislý festival dokumentárního filmu. jeli. „O Barmě se tehdy vědělo málo a Keiko byla kamarádka, nebyl důvod nepřijet,“ vzpomíná Janeček. Na jeden z prvních „famáckých“ seminářů se dostali i Thaiddhi a Thu Thu. „Poprvé v životě jsem tehdy šel točit ze studia na ulici, bylo to ohromně vzrušující,“ vzpomíná Thaiddhi.
Vít Janeček začal jezdit na workshopy do Barmy dvakrát ročně a brzy přesvědčil kolegy na FAMU a ministerstvo zahraničí coby hlavní sponzory, aby nejnadanějším účastníkům nabídli ještě víc. Thu Thu a Thaiddhi tak přijeli do Prahy, nejdříve na rok a posléze se z pozvání vyklubalo celé magis-
Foto: Lucie Kavanová
terské studium. V Česku se jim otevřel nový svět. „Poznala jsem tam díla Jana Švankmajera, Andreje Tarkovského nebo Bélu Tarra,“ jmenuje Thu Thu své nyní oblíbené režiséry. V Praze uzrál nápad na jejich vlastní filmový festival. „Jezdili jsme s našimi filmy po Evropě, doma je ale kromě pár přátel ni-
kdo neviděl. A tušili jsme, že v Rangúnu už řeší podobnou věc víc filmařů,“ vzpomíná Thu Thu. Podobné akce dřív v Barmě znemožňovala striktní vojenská diktatura, která trestala jakoukoliv kritiku vězením, nucenými pracemi i smrtí. Žádný nezávislý filmový festival se v zemi nekonal, v kinech se promítaly jen snímky, které prošly přes cenzora. V roce 2011, kdy se o Wathann poprvé pokusili, se ale už situace pomalu měnila. I nutnost dávat filmy předem cenzorovi odpadla – jeho úřad byl na jaře zrušen. A snadnější mají i propagaci, vláda letos po půl století povolila vznik soukromých novin, takže se v trafikách objevily desítky nových deníků – a témata jako Wathann tak nyní dostávají víc prostoru. „Naším snem je mít jednou v Rangúnu vlastní vzdělávací institut pro filmaře,“ usmívá se Thu Thu s tím, že i na něm by se měli mentoři z FAMU podílet. Lucie Kavanová Autorka je redaktorkou týdeníku Respekt Článek vznikl za podpory Barmského centra Praha
Petr Schmied Etiopie
» Jde mi o přírodní zdroje
Do Etiopie jsem přijel s Člověkem v tísni zhodnotit kvalitu projektů zaměřujících se na rozvoj zemědělského poradenství a ochranu přírodních zdrojů. Spolu s místními obyvateli a experty se podařilo najít praktické možnosti pro další zvýšení pozitivních dopadů české pomoci na jihu Etiopie.
Kateřina Procházková Čína
» V Asii jsem kvůli zájmu o jazyky i kvůli práci
Do Asie mě přivedl zájem o jazyky – japonštinu a čínštinu, východní filozofii a jógu. Deset let působím a pracuji v této oblasti. Znalost regionu jsem získala už v době studií na Sophia University v Tokiu a Beiwai University v Pekingu. V současnosti jsem zpravodajkou Českého rozhlasu v Asii a žiji v Hongkongu.
6 D
češi ve světě
PÁTEK 20. PROSINCE 2013 WWW.IDNES.CZ
Jsem součástí velké snahy o změnu P
etra Matulová, rodačka ze Zlínska, pracovala v Ugandě a Demokratické republice Kongo. Teď vede druhou největší misi společnosti Člověk v tísni, a to v Etiopii. Má se svým asi sedmdesátičlenným týmem na starosti stavbu škol, opravu studní i rozvoj možností obživy místních komunit. „Člověk v tísni v Etiopii zaměstnává asi 70 lidí, z Česka jsme jen čtyři,“ říká.
Etiopie patří k nejchudším zemím světa. Jak taková země působí na cizince, který zde žije? Jsou chvíle, kdy je těžké ubránit se emocím. Často se setkávám s velmi silnými životními osudy, ve kterých hraje hlavní roli absence jakýchkoli možností, jak by mohl jedinec svou těžkou životní situaci vyřešit. Ten zmar vynikne o to víc, když se srovná se životními podmínkami ve vyspělejších částech světa, třeba v Česku. Nejobtížnější je potkávat lidi, kterým nechybí motivace a chuť se z obtížné situace dostat vlastními silami, ale kterým zároveň okolní podmínky, třeba nutnost trávit hodiny i dny cestou pro vodu kvůli prostému přežití, nedovolí vlastní životy nějak ovlivnit a dovádějí je k bezmoci. Obecně důležité je sledovat a rozvíjet možnosti a příležitosti, které mohou přispět ke zlepšení živo-
Návštěva Petra navštěvuje komunity, ale většinou řídí tým etiopských kolegů z kanceláře. ta místních obyvatel. Člověk v tísni je bezesporu organizací, která na tomto umí stavět. Jsem ráda, že jsem vlastně součástí velké snahy o změnu, a tím se mi tu žije lépe. Je v Etiopii něco, co vám chybí? Nebo naopak věci, které vás příjemně překvapily? Chybí mi rodina. Ale vzhledem k tomu, v jakém prostředí žiju, mě
každý den něco příjemně překvapí. Z těch osobních a provozních věcí třeba to, že teče voda, jde proud nebo internet. Po pracovní stránce mě těší to, že se nám podařilo otevřít nový vodní vrt, vyškolit další učitele, máme nový nápad na projekt, paní ze svépomocné skupinky, kterou jsme pomohli založit, prodala další vázu a má na školu pro svou dceru. Nebo někdy že
Foto: Leoš Vích
PROFIL Petra Matulová (31 let) Vede misi Člověka v tísni v Etiopii od roku 2012. Dříve působila jako vedoucí projektů v Arcidiecézní charitě Praha, pro niž pracovala na humanitární misi v Kongu a vedla rozvojové projekty v Ugandě. Vystudovala obor sociální a humanitární práce na UP v Olomouci.
neprší a jde projet cesta, jindy že prší a poroste úroda... Úhel pohledu je zásadní.
podporujeme a kterým umožníme se vzdělat, žít zdravější život a podporovat vlastní rodinu.
Etiopie patří k největším zahraničním misím Člověka v tísni. Jak se taková mise řídí? Jak taková práce vypadá? Za chvíli pojedu na Vánoce domů a má rodina se mě bude ptát – kolik dětí jsme naučili anglicky, o kolik sirotků jsme se postarali. Představa rozvojového či humanitárního pracovníka je i u těch nejbližších stále podobná suknici Matky Terezy. Naše práce jde však mnohem dál, především se našimi hlavními partnery a vlastně hybateli všeho stali naši místní kolegové. Podílejí se významně na chodu celé mise, vedou celé programové oblasti, řídí jednotlivé projekty, vyjednávají. Člověk v tísni v Etiopii zaměstnává asi 70 lidí, z Česka jsme jen čtyři. Já se snažím, abychom efektivně vynakládali peníze nebo abychom pomáhali těm opravdu nejpotřebnějším. Naše cíle jsou vysoké – chceme pozitivně změnit životy tisícům místních obyvatel. Na svou práci mnohdy nahlížím jako na chod letiště – pokud vše klapne a všichni splní svůj úkol, letadlo se bezpečně odlepí od země. Na symbolické rovině jsou tím letadlem lidé, které
Mluvila jste o nejpotřebnějších. Jak konkrétně jim pomáháte? Člověk v tísni v Etiopii už od roku 2003 pomáhá nejchudším lidem se zlepšením přístupu k pitné i užitkové vodě. Dlouhodobě také stavíme školy v místech, kde do té doby žádné nebyly, nebo jen takové, které mají malou kapacitu. Pracujeme se ženami ve slumech hlavního města Addis Abeby. Okolnostmi, nízkým vzděláním, sebevědomím a nastavením společnosti byly odsouzené k živoření bez práce či k žebrání. Pomohli jsme jim vytvořit svépomocné skupinky. Společně si šetří drobné částky, které využívají k investicím do drobných obchodních činností, jako je výroba a prodej pokrmů, tradičních oděvů, keramiky či provozování veřejných sprch. Snažíme se co nejvíce zapojit místní. Skvěle to nedávno vystihla žena, která dlouho žebrala v ulicích Addis Abeby a nyní se živí výrobou koberců, které Etiopané využívají během tradičního pití kávy. Řekla mi: Vy jste vymazali chudobu z mé hlavy. A to byl přesně ten bod, od kterého jsem se potřebovala odrazit. Proto vím, že moje práKarel Vrána ce má smysl.
Chudí Afričané díky českým odborníkům opět vidí Pod košatým mangovníkem se spolu s ostatními prohání i šestiletá Yenenesh, která se prakticky neustále drží za ruku s o rok starší kamarádkou. Při pohledu na její rozzářenou tvář se tak ani nechce věřit, co všechno si už musela prožít. „Její matku, která byla navíc duševně chorá, znásilnil neznámý muž. A když se Yenenesh narodila, neměl se o ně kdo postarat. Jednoho dne zaklepala u mých dveří a žádala o trochu jídla a nocleh. Záhy zemřela a já malou Yenenesh adoptoval,“ vypráví její otčím. V ruce drží rok starou fotku tehdy ještě nevidomé holčičky s částečně znetvořenou tváří. „U nás, v etiopské ortodoxní církvi, je populární tradice nařezávání obočí. U Yenenesh se ale tento rituál nepovedl, obě oči se jí silně zanítily a ona přestala vidět. Ještě jí nebyly ani tři roky,“ popisuje. Tehdy se Yenenesh také poprvé setkala s o rok starší Suzi, dcerou sousedů. Měla štěstí. V Etiopii je totiž stále rozšířeným zvykem nepouštět postižené děti vůbec ven z domu, aby je jiní neviděli, protože věří, že jde o ďáblovo dílo. Obě dívky od té doby vyrůstaly spolu, jejich hry ale byly velmi omezené. Krátce po pátých narozeninách se však stal zázrak.
Pomohla operace Díky pomoci české pobočky organizace Světlo pro svět působící v blízkém městečku Soddo mohla jít Yenenesh na operaci. A úspěšnou. „Když jsem byla slepá, hrozně jsem se styděla. Ostatní se mi posmívali a nadávali mi, až na Suzi. Cítila jsem se zahanbeně. Když mi ale doktoři vrátili zrak, bylo to skvělé. Všechno jsem viděla a i děti mi najednou začaly říkat, jak jsem krásná,“ říká dívka stydlivě, zatímco doslova drtí ruku své kamarádky. Suzi ji uklidňuje a několikrát políbí. Kamarádky na život a na smrt, které si už plánují i společnou budoucnost: „Chci se toho co nejvíce naučit a stát se učitelkou,“ říká Yenenesh, které Suzi notně napovídala. A stejné to bylo i obráceně: „Taky chci být učitelkou,“ uzavírá Suzi. Životní podmínky a zejména zdravotnictví jsou v Africe na hony vzdálené evropské realitě. I kvůli tomu dnes také v rozvojovém světě oslepne každých pět vteřin je-
den člověk a každou minutu jedno dítě. V samotné Rwandě připadá na jednoho očního specialistu milion obyvatel. „Nejtěžší pro nás je pomoci všem, kdo potřebují pomoc. Máme tu sice základní vybavení, dokonce i jeden laser, mimochodem jeden z pouhých dvou, které jsou nyní ve Rwandě k dispozici, ale chybějí nám doktoři. Nyní tu jsme pouze dva oftalmologové, denně tu přitom máme 150 pacientů,“ svěřuje se doktor Edisson působící na oční klinice v Kabgayi na západě Rwandy, která funguje i díky finančním darům z České republiky. Zařízení, které jako jediné v regionu operuje i děti.
» Pokračování ze str. 2
Isabela patří k nejohroženějším. Právě starším lidem a dětem zasáhla Yolanda do života nejvíce. Bez střechy nad hlavou jsou vystavováni prudkým změnám počasí, horko střídají lijáky. Dětem katastrofa přisoudila nové role. „Školy otevřou nejdříve 13. ledna. Dcera tak teď vypomáhá jako dobrovolnice a balí rýži pro vládní distribuce,“ říká George Mirandan. Děti stojí v nekonečných frontách, chodí kilometry pro čistou vodu, pomáhají s opravami poničených obydlí. Při zpáteční cestě sedíme s Francisem na korbě pick-upu a koukáme na trosky kolem. „Vidíš támhle ten barák?“ zeptá se Francis s nostalgií v hlase. „Tam mi umřeli tři příbuzní,“ říká smutně. Chápu, že ve městě, kde téměř každý přišel o někoho blízkého, je pro něj jednodušší co nejrychleji zapomenout. A podobně to cítí většina Filipínců. S málem se snaží začít co nejrychleji znovu a věří, že bude Petr Štefan brzy lépe. Člověk v tísni
Zkušený lékař, dobrý člověk
Lékař z kliniky ve městě Kabgayi provádí základní vyšetření zraku. Jeho kolegyní je maďarská oční lékařka a nedávno na klinice působil i specialista z České republiky, doktor Jan Týnovský: „Bylo to skvělé s ním pracovat, je velmi zkušený a k tomu výborný člověk,“ skládá mu poklonu doktor Edisson, který se rozloučí a běží se věnovat dalším pacientům. „Špatně jsem viděl, proto jsem se léčil doma v Burundi, ale nelepšilo se to a péče také nebyla nic moc. A když jsem se doslechl o této klinice ve Rwandě, rozhodl jsem se zkusit to tady. A musím říci, že se můj stav po předepsaných lécích hodně zlepšil,“ říká mladý muž. Oční klinika v Kabgayi je však určena především pacientům ze Rwandy, kteří pokud jsou pojištěni, zaplatí za oční operaci, zejména velmi rozšířeného šedého zákalu, v přepočtu pouhých 140 korun. Ostatní desetkrát tolik: „Moje dcera si hrála a utrpěla úraz oka. Zdejší doktoři mi ale slíbili, že po operaci bude opět vidět jako dřív,“ pevně doufá otec pětileté Justine stojící pod vyobrazením Ježíše uzdravujícího slepého. Jeho malá dcerka, už v modrém operačním oděvu, se k němu doslova tiskne, je evidentně vyděšená. O chvíli později už leží na operačním stole. Lékaři provedou na oční klinice v Kabgayi přes tři tisíce operací ročně, a to i díky české organizaci Světlo pro svět, která na její provoz za poslední tři roky poskytla zhruba dva miliony korun. Robert Mikoláš Autor pracuje pro Český rozhlas
Mimořádná příloha společnosti Člověk v tísni, o. p. s.
Češi začali na Filipínách pomáhat mezi prvními
SOUTĚŽ
Hrajte o kalendáře, kávu a biotrička! Odpovězte na tři otázky a vyhrajte: ■ 1. Jaké skupiny lidí jsou nejhůře zasaženy při přírodních katastrofách? ■ 2. Do kolika zemí směřují peníze v rámci české zahraniční rozvojové spolupráce? ■ 3. Kolik obyvatel připadá na jednoho očního lékaře ve Rwandě? Správné odpovědi najdete v této mimořádné příloze. Zasílat je můžete do úterý 31. prosince na adresu
[email protected].
V čekárně Ve Rwandě připadá na jednoho očního specialistu milion obyvatel. Kliniku v Kabgayi podporují také čeští dárci organizace Světlo pro svět. Operuje i děti, jako je malá Justine. Foto: Robert Mikoláš
vychází v rámci projektu V4Aid finančně podpořeného z prostředků Evropské unie a ve spolupráci s kampaní Na okraji. Projekt byl podpořen z prostředků České rozvojové agentury a Ministerstva zahraničních věcí ČR v rámci Programu zahraniční rozvojové spolupráce ČR. Za obsah nese plnou zodpovědnost společnost Člověk v tísni. Autorky: Tereza Hronová, Michala Hozáková, Marie Hokrová Editorka: Ivana Faryová (MFD) Kontakt:
[email protected] www.rozvojovka.cz
Uveďte jméno a poštovní adresu. Deset vylosovaných výherců získá Fairtrade kávu od Mamacoffee, české hračky od Moravské ústředny Brno, stolní kalendáře nebo tričko z biobavlny Stop dětské práci.
