SVĚT (1. TÝDEN) Tento týden jsou vybrány citace z knihy Modlitba argentinských nocí od Marka Váchy.
Čt: My bychom to takto neřekli: člověk zhřeší a kapři v Brněnské přehradě leknou. Ale podle Bible to kupodivu takto nějak je, člověk je spojen s krajinou, ve které žije, hřích a svatost člověka se nějak promítá i do přírody. To pouze my na západě jsme oddělili dějepis člověka od dějepisu přírody, v našem pojetí příroda funguje nezávisle na činnosti lidí a při povodních v Bangladéši nebo vybuchlé sopce na Islandu si již neklademe otázky, co nám mají tyto události říct. Pro Židy je naopak historie a příroda jedno, hřích společenství se odráží i na přírodě, podobně jako požehnání… Pokud člověk nežije v míru s Bohem, nemůže být ani v míru se zemí. Pá: Bible hovoří o dědičném hříchu, zasahujícím univerzálně celé lidstvo, ekologická krize velmi podobně zasahuje rovněž a demokraticky celé lidstvo, chudé i bohaté na všech kontinentech světa. Bible dále poukazuje na fakt, že jsme všichni hříšníci, současná krize nás usvědčuje z toho, že v určitém ekologickém smyslu jsme „hříšníci“. Bible konečně upozorňuje na poslední soud na konci času a varuje před možností pekla. V současnosti se řítíme do ekologického pekla bez jakékoliv „nadpřirozené“ intervence… Církev musí mít svou úlohu soli a k tradičním povinnostem křesťana k Bohu, k lidem a k sobě přibývá čtvrtá, povinnost k Zemi, kterou jsme dostali do správy. So: Prostředí neodvíjí jen program, který je zapsán v mé DNA, prostředí jej tvoří. Mí přátelé i mí nepřátelé, krajina, ve které žiji, Země, jejíž jsem součástí, mě ovlivňuje mnohem více, než jsem kdy tušil… Bez svých přátel a svých nepřátel bych se nestal tím, kým jsem se stal. Jsme všichni spolu spojeni… Ovlivňuje mě moje okolí, skály, lesy, zvířata, lidé, které mi nějak Bůh posílá do cesty, zážitky a nečekaná setkání, přátelé i nepřátelé a všichni dobří lidé kolem. A naopak, tím, co říkám, tím, jak jednám, tím, jaký jsem, ovlivňuji na oplátku své přátele i přírodu, která je mi domovem… Když svatý Pavel píše o církvi jako o organismu, ve kterém je každý křesťan buňkou, tkání či orgánem společného těla, mohli bychom to možná chápat mnohem doslovněji… Svatost jednoho je svatostí všech, hřích jednoho je rovněž majetkem celého společenství. Ne: Když myslím na věci, které se daří, a na naše takzvané pastorační úspěchy, ptám se sám sebe, která bezejmenná babička se za nás kde modlí, neboť jsme spojeni jako voda ve spojených nádobách. Václav, Ludmila, Vojtěch, Cyril s Metodějem chodili kdysi po této zemi, po stejné české zemi, jako nyní chodíme my, a modlili se za nás, tak jako se za mě modlí moji rodiče, moji prarodiče, moji praprarodiče. Stojíme na ramenou svých předků a nyní je řada na nás, abychom se ve spojených nádobách světa modlili za své děti, za své vnuky, pravnuky, kterých již nedožijeme a se kterými se nebudeme osobně znát. Po: Milujeme nebo nenávidíme své představy o ostatních lidech, a ne to, jací oni ve skutečnosti jsou. Důvod lásky a nenávisti je v nás, ne v nich. Pokud vidíme dovnitř, vidíme obraz Boží, světlo, které odráží Umělce duší. A Ježíš, umělec duší, je šťasten, když se nezastavujeme u zevnějšku, ale když vnikáme do vnitřní svatyně, kterou si zvolil za příbytek, a obdivujeme se její kráse (poslední věta je citace sv. Terezie z Lisieaux). Út: Nejde o to, abychom byli lidé určitých skutků, nýbrž určitého typu. Po svém selhání Jidáš vyšel ven a oběsil se, Petr vyšel ven a hořce se rozplakal, to je ten rozdíl… Já a můj ideál o mně, to jsou dva lidé, kteří se nikdy nesetkají; a pokud se tím trápím, prožiji život v neustávajícím traumatu. O to ale nejde, jde o to, abych Bohu přinesl to málo ze své osoby, co mám, svých pět chlebů a dvě ryby, a z tohoto mála se může stát tolik, že to přesáhne moji fantazii… Nejde tedy možná ani tak o to, abychom se zbavili svých hříchů, ale abychom následovali Krista, a to jsou dvě dosti rozdílné věci. St: Jen Kristus o sobě mohl prohlásit, že jest Pravdou, my ostatní nejsme její či jeho majitelé, nýbrž máme být pouze jeho pokorní služebníci. Nejde o to, zda máme pravdu, ale zda Pravda má nás, říká hezky Rádl. Nejsem majitelem Krista, chci být jeho pokorným služebníkem. Jen Ježíš Kristus je Pravda, nikoli já! Je jen jedna Pravda, ale ta je na nebi, zde dole na zemi máme jen střípky, fragmenty pravdy, když pro nic jiného, tak proto, že náš rozum je omezený.
CÍRKEV (2. TÝDEN) Čt: Věčný Otec podle zcela svobodného a tajemného záměru své moudrosti a dobroty stvořil celý svět a rozhodl se povznést lidi k účasti na Božím životě, k němuž volá všechny lidi ve svém Synu: „Stanovil, že ty, kdo věří v Krista, svolá v jedno ve svaté Církvi.“ Tato „Boží rodina“ se vytváří a postupně uskutečňuje během údobí lidských dějin podle Otcových úradků: Církev byla totiž „už od počátku světa předobrazována a podivuhodně připravována v dějinách izraelského národa a ve Starém zákoně; když se naplnil čas, byla založena a stala se zjevnou vylitím Ducha; slavně bude dovršena na konci času. (2. vatikánský koncil, LG 2) Pá: Vy však jste ‚rod vyvolený, královské kněžstvo, národ svatý, lid náležející Bohu‘, abyste hlásali mocné skutky toho, kdo vás povolal ze tmy do svého podivuhodného světla. Kdysi jste ‚vůbec nebyli lid‘, nyní však jste lid Boží; pro vás ‚nebylo slitování‘, ale nyní jste došli slitování. (1 Petr 2,7-10) So: Všichni lidé jsou voláni do nového Božího lidu. Proto, i když tento lid zůstává jeden jediný, má se šířit po celém světě a ve všech dobách, aby se splnil záměr našeho Boha, který na počátku stvořil jedinou lidskou přirozenost a rozhodl se své rozptýlené děti nakonec shromáždit v jedno… Tento celosvětový ráz, jímž se vyznačuje Boží lid, je dar samého Pána; díky jemu katolická Církev účinně a trvale směřuje k tomu, aby celé lidstvo se všemi jeho hodnotami přivedla ke spojení s jeho hlavou, Kristem, v jednotě jeho Ducha. (2. vatikánský koncil, Věroučná konstituce o Církvi Lumen gentium 13) Ne: Do církevní společnosti jsou plně začleněni, kdo mají Kristova Ducha a přijímají celé její zřízení i všechny prostředky spásy v ní ustanovené, a v jejím viditelném organismu se spojují s Kristem – který ho řídí prostřednictvím papeže a biskupů – svazky vyznání víry, svátostí, církevního vedení a společenství. Kdo však nevytrvá v lásce, nedosáhne spásy, i kdyby byl začleněn do Církve; zůstává sice v Církvi „tělem“, ale ne „srdcem“. (2. vatikánský koncil, Věroučná konstituce o Církvi Lumen gentium 14) Po: Kristus se chtěl narodit a růst v lůně Svaté rodiny Josefa a Marie. Církev není nic jiného než „Boží rodina.“ Již od prvních dob jádro Církve často tvořili ti, kteří se spolu s celou svou rodinou stali věřícími. Když se obrátili, toužili po tom, aby i celá jejich rodina byla spasena. Tyto rodiny, které se staly věřícími, byly ostrůvky křesťanského života v nevěřícím světě. (Katechismus katolické církve 1655) Út: Už Ježíš sám se stýkal s obyčejnými, občas i poněkud nebezpečnými lidmi, a jednal s nimi jako rovný s rovnými - s pochybnou existencí jménem Marie Magdaléna, se zlodějským celníkem Zacheem, se ženou, kterou právě nachytali in flagranti, se špatnými lidmi, jako byl jeho pozdější zrádce Jidáš, s Petrem, který se ho zřekl, ještě než kohout zakokrhal. Kdyby do církve směli patřit jen muži a ženy s reputací čistou jako sklo, asi by tam bylo poněkud prázdno. Alespoň já bych neměl nejmenší šanci, jak se tam někam do koutka vetřít: vždyť se znám, ode mě se dá čekat úplně všechno. (Bernard Meuser, Křesťanství pro začátečníky) St: Skutečná církev… není klubem dokonalých, ale podle Ježíšova přání je prostorem pro dlouhodobou proměnu naprosto obyčejných lidí. Těch, kteří už by nejraději se vším skoncovali, kteří mají všeho plné zuby, kteří nutně potřebují, aby je někdo chytil za flígr a pořádně jimi zatřásl. Naštěstí nás Ježíš ujistil: „Lékaře nepotřebují zdraví, ale nemocní. Nepřišel jsem povolat spravedlivé, ale hříšníky“… Všichni jsme tak trochu handicapovaní: jeden je víc na peníze, druhý je na štíru s pravdou, třetí se sexem, čtvrtý je váhavý střelec, pátý je paličatý tvrdohlavec a ten šestý, to jsem já. Nepochodujeme ve vyrovnaném útvaru parádním krokem. Kulháme, škobrtáme, potácíme se kupředu. Ale jdeme. A jdeme společně. Tohle je církev, ve které se mi líbí. (Bernard Meuser, Křesťanství pro začátečníky)
NAŠE MĚSTO A NÁŠ STÁT (3. TÝDEN)
Čt: Toto praví Pán: „Přestaneš-li utlačovat, ukazovat prstem, křivě mluvit, nasytíš-li svým chlebem hladového, ukojíš-li lačného, tehdy v temnotě vzejde tvé světlo, tvůj soumrak se stane poledním jasem.“ (Iz 58,9b – 10). Je potřeba si dát do pořádku duši, zmobilizovat zbytek sil a namísto depresivní sebelítosti jít pro někoho něco
udělat. Udělat někomu drobnou radost. Zdá se, že vydám poslední zbytek energie, ale vyplatí se to. Můj soumrak se promění v polední jas. (M. Svatošová)
Pá: Toto řekl Pán: „Volej plným hrdlem, nepřestávej, jak polnice povznes svůj hlas! Vyčti mému lidu jeho nepravost, Jakubovu domu jeho hříchy!“ (Iz 58,1). Pane, kdykoliv po mně zase budeš chtít něco tak nepopulárního, jako je napomenout bližního, dej mi k tomu odvahu a hlavně velkou dávku milosrdné lásky, ať nezraním, ale pomohu. (M. Svatošová)
So: Obraťte se k Hospodinu, svému Bohu, neboť je dobrotivý a milosrdný, shovívavý a plný lásky, slituje se v neštěstí. Proč se má mezi národy říkat: „Kdepak je ten jejich Bůh?“ (Joel 2,13.17). Parlamenty a ekonomové si neví rady s krizí ekonomickou, natož pak s mnohem závažnější krizí morální. Proto tě prosím, Pane, zmobilizuj všechny křesťany ve světě, ať maximálně využijí prostředky, které doporučuje prorok. Přijmi úsilí svého lidu jako projev dobré vůle. (M. Svatošová)
Ne: „Každým slovem, které vyřknu, a každým činem, který vykonám, Bůh zasahuje do historie lidstva.“ Anthony De Mello. V jednání ať vás neovládá lakota; spokojte se s tím, co máte. Vždyť Bůh sám slíbil: „Nikdy tě neopustím, nikdy tě nenechám bez pomoci!“ Proto můžeme s důvěrou říkat: „Pán je můj pomocník, nebudu se bát. Co mi může udělat člověk?“ (Žid 13,5-6) Po: Pane, spíše se bojím o pachatele bezpráví. Nejen o zloděje a vrahy, ale i o mocipány. Často mi připomínají Piláta. Než by riskovali ztrátu postu, přistupují na kompromisy a vůbec nedomýšlejí vliv svého jednání na životy jiných. Pane, prosím, vyzbroj je pevnou vírou, duchem chudoby, moudrostí, pokorou a ochotou nezištně sloužit, aby se neupsali ďáblu. (M. Svatošová)
Út: Židé si přejí zázraky, Řekové zase hledají moudrost, ale my kážeme Krista ukřižovaného. Židy to uráží a pohané to pokládají za hloupost. Ale pro ty, kdo jsou povoláni, ať jsou to židé nebo pohané, je Kristus Boží moc a Boží moudrost. (1 Kor 1, 22–25). Pane, prosím, vylij na náš národ svého Ducha, ať se lidem rozsvítí srdce a vírou pochopí, na co lidský rozum nestačí. (M. Svatošová)
St: „Nemilujte svět, ani to, co je ve světě… Svět pomíjí a s ním i jeho žádost. Kdo však koná, co chce Bůh, zůstává na věky.“ (1 Jan 2,15.17). Pane, prosím tě za sebe a za všechny křesťany na celém světě. Ať se světem nikdy nesplyneme, ať rozpoznáváme a odmítáme lákavé kompromisy a jiné rafinované nabídky nepřítele. Ať se nenecháme odradit překážkami, ale naopak v nich identifikujeme spolehlivé kritérium věrohodnosti a správnosti naší cesty. (M. Svatošová)
PRÁCE, ŠKOLA (4. TÝDEN) Čt: Čím školu (práci) naplníš? Dobrem? Bude to jen čas čekání na prázdniny či dovolenou? Nebo příležitost žít s Bohem? Vydávat o Bohu svědectví – třeba i tím, že přemáháme svoji nechuť či nesympatii? Nepřijímejme ji otrocky, ale jako lidé svobodní v Kristu. I v této události je totiž s námi Pán! I nyní nás posiluje, abychom evangelium – radostnou zvěst ohlašovali tomuto světu: třeba i tehdy, když sami objevujeme tajemství přírody, zákonitosti stvoření i krásu a harmonii – a v tom všem i Boha, nebo tehdy, když k tomu přivádíme druhé. (P. Dr. Vojtěch Eliáš) Pá: Mnohokrát vidíme lidi pouze v jejich rolích. Jsou to strážci parku, prodavačky, učitelé, bankovní úředníci – a kdovíco ještě. Zapomínáme, že jsou to v první řadě lidé - matky, dcery, bratři, přátelé… Došlo mi, že když přicházím do styku s lidmi, měl bych chápat, že jsou něco víc než zaměstnanci, měl bych v nich vidět lidské bytosti, ba dokonce i přátele. A pak nás život začne ještě více těšit! Obdarováním druhého totiž obdarováváme i sami sebe. (Gary Chapman)
So: Buď příjemný a milý ve tváři, vlídný a zdvořilý ve způsobech, přívětivý a pravdomluvný ústy, vroucí a upřímný srdcem. Miluj a tak milován budeš. (Jan Amos Komenský) Ne: 1Vlídná odpověď odvrací rozhořčení, kdežto slovo, které ubližuje, popouzí k hněvu… 22 Plány selžou bez společné porady, kdežto při množství rádců se uskuteční. 23Člověk má radost, když může dát odpověď, jak je dobré slovo v pravý čas! … 30Zářivý pohled vlévá do srdce radost, dobrá zpráva vzpružuje kosti. (Přísloví 15. kapitola, 1, 22-23, 30) Po: 9O bratrské lásce není třeba, abych vám psal, neboť Bůh sám vás vyučil, jak se máte mít mezi sebou rádi. … 11Zakládejte si na tom, že budete žít pokojně, věnovat se své práci a získávat obživu vlastníma rukama, jak jsme vám již dříve uložili. (1. Tesalonickým 4. kap., 9, 11) Út: Začněte tím, co je nezbytné. Pak dělejte to, co je možné. A najednou zjistíte, že děláte nemožné. (František z Assisi) St: Bylo by omylem a kacířstvím, kdyby někdo kladl dělicí čáru mezi zbožnost a školu, mezi zbožnost a obchod, mezi zbožnost a domácnost. Je tolik způsobů zbožnosti, kolik je povolání. Tvoří jednotu s každým povoláním. Ruch veřejného života na první pohled neprospívá životu z víry, ale mnozí zde svou zbožnost pěstovali a dovedli ji k plodnému rozvoji. Nezáleží proto na tom, kde jsme. Všude se můžeme a máme snažit o zdokonalování. (Sv. František Saleský)
FARNOST (5. TÝDEN) Pro tento týden zpracoval náměty o. Josef a vybral 7 témat, která má nejvíce na srdci.
Čt: Rodiny: Stále častěji se mi vrací, že mé poslání jako duchovního správce farnosti by se z určitého pohledu dalo shrnout do úkolu – modlit se s rodinami a za rodiny. Neboť každý z nás patří do nějaké rodiny. Tam jsou manželé, rodiče, děti, malé, dospívající, dospělé, tam patří prarodiče, praprarodiče, tety, strýcové atd. Pro každého toto postavení znamená zároveň poslání, krásný úkol. Za ten chceme prosit a za naše vzájemné vztahy - mezigenerační, manželské, sourozenecké, příbuzenské, aby se uzdravilo, co se uzdravit má. Zároveň rodiny nejsou v církvi izolované, to by hrozilo sobectvím rodin uzavřených do sebe. Tvoříme jedno společenství vzájemné pomoci v mnoha oblastech. Texty Písma: Kol 3,17-21, 1 Jan 2,12-17 Pá: Jednota ve farnosti: Přirozeně budou ve farnosti ti, kteří jsou nám blíže, se kterými si rádi povídáme a také ti, které téměř neznáme. To ovšem není na překážku jednotě. Bez ní by i naše přátelství bylo pouze lidské a někdy dost sobecké. Prosme o to, abychom v našich vztazích i v těch přátelských hledali Krista uprostřed nás. Když vznikne nedorozumění, abychom se snažili pochopit pohled toho druhého a ptali se vážně, jak by to asi viděl Ježíš na našem místě. Texty Písma: Jan 17,20-23, Gal 5,13-15, Jak 2,1-7 So: Víra: Celý náš křesťanský život, hodnoty, které jsou nám drahé, naše naděje stojí a padá s vírou. Prosme vědomě o to, aby Bůh měl stále jednoznačněji první místo v našem srdci, abychom nesloužili mamonu, jak nás Ježíš varuje, abychom Boží slovo nenechávali zadusit trním nepřeberných zájmů a informací zbytečných či dokonce hříšných. Abychom víru rozvíjeli modlitbou, četbou Písma, vzděláváním, abychom nedávali přednost populistickým líbivým názorům před učením církve. Texty Písma: Jan 11,21-27, Gal 5,19-26
Ne: Mše sv.: Chci obnovit své prožívání neděle jako dne Páně s jeho duchovní radostí, kterou nám nabízí. Vyhnout se zbytečné práci a shonu, které neděli kazí, prožívat ji co nejvíce v kruhu svých blízkých, dát prostor pokojnému prožití nedělní mše svaté. Chci si nově uvědomit velikost daru účasti na mši sv. hlavně v neděli, kterou nechci nikdy zbytečně vynechat. Texty Písma: Žid 10,19-25 Po: Vzájemná pomoc: Dnešní doba trpí individualismem, tedy rozpadem solidárních vztahů mezi lidmi, často i uprostřed rodin. Tato lhostejnost ke druhému se vkrádá přirozeně i do společenství křesťanů. Jaký je můj vztah k těm, se kterými se účastním pravidelně slavení eucharistie? Vnímám, když delší dobu chybí, pozdravím je přátelsky při náhodném setkání? Snažím se vnímat, kde bych mohl pomoci svým bližním? Prosme za lásku ve svém srdci, ať je naše křesťanství praktické. Texty Písma: Jak 2,14-18 Út: Nemocní: Jedním ze skutků tělesného milosrdenství je navštěvovat nemocné. Udělám si čas na ty, kteří mě třeba už delší dobu touží uvidět? Hlavně na ty blízké? Také já třeba prožívám nemoc. Obracím se o pomoc k Bohu, hledám u něj pomoc, posilu ve víře, naději místo všelijakých planých polomagických slibů pomoci? Modleme se za nemocné a trpící v naší farnosti, za jejich víru a za to, aby nezůstávali osamoceni. Texty Písma: Jak 5,13-16
St: Odpuštění: Chci se v tomto týdnu zamyslet nad tím, zda třeba už dlouho nenosím v srdci hořkost z pocitu nějaké křivdy. Chci na ni úplně zapomenout, hlavně když její původce v nepřátelství nesetrvává, chci se snažit odpovídat ne zlobou a touhou po odvetě, ale modlitbou a přáním dobra, hlavně obrácení, když křivda trvá. Chci se také zamyslet, zda já někomu nekřivdím, a dát věc spravedlivě do pořádku. Texty Písma: Ef 4,29-32, Lk 17,1-4
RODINA (6. TÝDEN) Čt: Ponecháme-li stranou Svatou rodinu, pak musíme říci, že žádná dokonalá rodina neexistuje. Nejsou tu na jedné straně rodiny dobré, a na druhé špatné. Jsou tu jen rodiny tvořené hříšnými lidmi, rodiny, které neustále potřebují spásu, uzdravení a odpuštění. V některých případech je to možná zřetelnější a některé rodiny jsou hříchem zasaženy více než jiné, ale vždy je tomu tak. Všechny rodiny jsou povolány ke svatosti. Jinými slovy: všechny jsou povolány k tomu, aby se jim od Boha dostalo posvěcení, k tomu, aby byly místem, kde se každý může stát svatým. Toto povolání se nás týká právě teď: Bůh nechce mou rodinu posvětit zítra či pozítří, ale dnes. Neříká mi: „Nejdřív dej svůj život do pořádku, smiř se s manželem, obrať se a pak mě budeš moci milovat.“ Naopak říká: „Nejdřív ze všeho se odevzdej mé lásce, odvaž se věřit v mé nekonečné milosrdenství. Uznej, že jsi hříšník, aby ses mohl uzdravit a být spasen, a já ti dám odvahu a sílu dát život do pořádku.“ Christine Ponsardová Pá: Krátký komentář k Mt 2,13-15.19-23. Nechceme-li se pouštět na pole fantazie, nemůžeme toho říci mnoho o životě nazaretské rodiny. Jedno ale lze vyčíst z evangelií nepochybně: že se Josef, Maria i Ježíš nechali celý svůj život vést vůlí Otcovou. To je také zásadní požadavek pro skutečně křesťanské chápání života. P. Aleš Opatrný So: Máme-li aspoň poněkud pochopit, co je to Duch Boží, uvědomme si, co je v rodině nejjemnějšího a
nejživějšího. Je to rodinný duch. Rodina bez ducha není pravá rodina. Ale ve všech rodinách, kde tento rodinný duch existuje, je onen duch něčím skutečnějším a živějším než jednotlivý člen rodiny. Ti jsou jím poznamenáni, jím vykováni, a ať jsou individuální rozdíly mezi členy rodiny jakékoliv, cítíme jeho přítomnost všude, kde je třeba jen jediný člen této rodiny. Stačí, abychom jednoho člena takové rodiny někde potkali, a jistě si řekneme: „To je jeden z nich.“ Duch (spiritus) rodiny, jehož existenci jsme poznali, je nedefinovatelný. „Nikdo neví, odkud vane“, v čem záleží, ale je tak skutečný, že všichni, kdo se s ním seznámili, pozorují ho při tisíci příležitostech, kdy ostatní nevidí nic. Tento duch často převyšuje svojí hodnotou a intenzitou individualitu lidí, kteří jsou jeho nositeli. Ti všichni jsou povzneseni, obohaceni, charakterizováni tím, že patří k této rodině. Louis Evely Ne: A jaký je tento duch? Je to duch lásky, utvářený radostnou, vynalézavou a tvůrčí láskou, která sestupuje od rodičů k dětem ve všech formách iniciativy, usměrňování, velkomyslnosti a podnětů. A naopak je vytvářen z lásky, která vystupuje od dětí k rodičům ve formě úcty, důvěry, obdivu, hrdosti, radosti. Tato výměna se přirozeně stupňuje. Čím více lásky sestupuje od rodičů k dětem, tím víc lásky k rodičům se probouzí v dětech. Čím víc děti milují rodiče, tím víc rodiče milují děti. Je to nepřetržitý koloběh, růst bez konce, který nám umožňuje pochopit, že dosažením určité hranice se tento duch stává osobou, bytostí rozdílnou od osob, z jejichž popudu vznikla. Louis Evely Po: Když myslím na Svatou rodinu, dělá mi dobře, když si představím jejich obyčejný život. Ne všechno, co se vypráví a předpokládá, je pravda. Například to, že malý Ježíš uhnětl z hlíny ptáčky, dechl na ně a dal jim život. Kdepak! Malý Ježíš nedělal takové neužitečné zázraky. Proč by potom nebyli přeneseni do Egypta zázrakem? Byli by tam bývali v okamžiku. V jejich životě vše probíhalo tak jako v našem. A kolik námahy a zklamání! Jak bychom se asi podivili, kdybychom věděli, co všechno oni prošli a vytrpěli! Sv. Terezie z Lisieux Út: Rodina nazaretská nám ukazuje trochu jiný “ideál”: její život nebyl vůbec jednoduchý, bez problémů. Ba naopak. Od začátku do konce problémy byly … a jaké! Už jen “divné početí”: unesl to Josef se stoickým klidem? Ne tak úplně: chtěl přece Marii propustit. A pak úklady dítěti, únik do Egypta, návrat a opět strach o budoucnost. Problémy byly, skoro by se dalo říct, že větší než v mnoha jiných rodinách. Nepřehlédněme však, že Josef a Maria se nikdy nenechali “determinovat” těmito nesnázemi, ale zůstali otevřeni pro Boží “cestu”: a vyplatilo se jim to. Bůh totiž vytvořil cestu tam, kde nebylo cesty. Angelo Scarano St: Manželská a rodinná láska jasně ukazuje povolání člověka milovat jedinečným způsobem a navždy. Ukazuje také, že zkoušky, oběti a krize manželů nebo i celé rodiny jsou přechody, skrze něž rosteme v dobru, pravdě a kráse. Je to zkušenost víry v Boha a vzájemné důvěry, hluboké svobody, svatosti, protože svatost předpokládá věrné darování sebe sama a oběť v každém dni života! … Děti a staří lidé jsou dvěma póly života. Často jsou těmi nejzranitelnějšími. Společnost, která opouští děti a vytlačuje staré lidi na okraj, si přeřezává kořeny a zatemňuje budoucnost. Pokaždé, když je dítě opuštěno nebo starý člověk postaven na okraj, dochází nejen k nespravedlnosti; současně se tím potvrzuje selhání oné společnosti. Postarat se o děti a o staré je volba civilizace. papež František
