Svěřenský fond
Obsah: Argumentace pro zrušení institutu svěřenského fondu (Návrh A) Argumentace pro úpravu institutu svěřenského fondu (Návrh B) Vypracováno ve dnech 17. -18. 5. 2014 pro JUDr. Hanu Marvanovou
Autor: Martin Madej
***
Návrh A – zrušení institutu svěřenského fondu
Argument 1: Institut svěřenského fondu nekoresponduje s civilním právem V angloamerickém common law má institut svěřenských fondů dlouhou tradici. Je typickým prvkem tohoto právního systému a bývá považován za užitečnou a flexibilní součást obchodního práva. Pro svou komplexnost má širokou podporu v zákoně (srov. ve Velké Británii Trustee Act 1925, Trustee Investments Act 1961, Recognition of Trusts Act 1987, Financial Services and Markets Act 2000, Trustee Act 2000, Pensions Act 1995, Pensions Act 2004, Charities Act 2011 etc.). Zároveň se ve VB rozlišují nejméně dva typy trustů - svěřenectví z vůle zakladatele (expressed trusts, které se dále dělí na charitable trusts, pension trusts ad.) a svěřenectví nařízené soudem (imposed trust, které se dále dělí na constructive trusts a resulting trusts), přičemž všechny typy i subtypy jsou ošetřeny zvláštním právním předpisem. Český občanský zákoník vytváří jeden obecný režim pro všechny typy trustů (pro různá účelová vymezení) a veškerou úpravu vtěsnal do 27 paragrafů.
Zatímco v common law existuje tzv. dualita vlastnictví - vlastníkem majetku je jak správce (trustee, je chráněn common law), tak oprávněný (beneficiary, je chráněn právem equity) - v českém právu dualita vlastnictví neexistuje (absolutní věcné právo), a tak se to řeší přes vlastnictví "nikoho" (vlastnická práva vykonává pouze správce) - k tomu ale institut svěřenského fondu nebyl zamýšlen a vytváří to nepřirozený typ majetku, ke kterému nemá nikdo absolutní majetková práva. Byl-li trust zaveden v určitých evropských zemích, jako například ve Francii či Lucembursku, jedná se o institut víceméně okrajový a velmi přísně regulovaný. Nový český občanský zákoník naproti tomu předvídá použití svěřenských fondů pro téměř jakýkoli účel a nijak je nepodřizuje dohledu veřejných orgánů. Riziko zneužití je proto v porovnání s ostatními zeměmi značné. Ve Velké Británii státní dohled nad svěřenskými fondy neexistuje, ale to jen z toho důvodu, že existuje účinná právní ochrana, jak se soudně v těchto právních vztazích bránit. Snažíme se inspirovat institutem trustu, ovšem namísto toho, abychom si jej osvojili, vytvoříme problematickou analogickou konstrukci vlastnictví nikoho s vysoce omezeným využitím, takže jedeme v protisměru. Celá problematika úpravy odděleného vlastnictví, jak se objevuje v NOZ, je tak dobrým příkladem apriorního podrývání důvěry v legislativu. Obecná pravidla mají být jasná, konvergující k jednoduchosti a stabilitě. Konstrukce vlastnictví nikoho popírá podstatu civilněprávních věcných práv a jen stěží naplňuje postuláty, ze kterých má účinná legislativa vycházet.
Argument 2: Inspirovali jsme se špatným modelem Quebecký občanský zákoník je špatný příklad trustu, protože vytváří „vlastnictví nikoho“, tedy jakýsi nový typ vlastnictví. Středoevropské právo přitom pracuje s pevně danými druhy věcných práv (numerus clausus) a s dalšími pracovat neumí. Především pak vůbec nepočítá s dualitou vlastnického práva, která je pro římské právo a common law typická. V Německu se rozhodli anglosaský trust implementovat také, ale místo „vlastnictví nikoho“ přenechali vlastnické právo svěřenskému správci (srov. fiduziarische Treuhand) nebo alternativně ponechali možnost zakladatele fondu vlastnické právo si ponechat a správci předat pouze určitou dispozici (srov. Ermächtingungstreuhand). V obou případech je přitom vlastník jednoduše určitelný. Německý Treuhand na rozdíl od toho českého zabraňuje zcizení majetku ze strany správce a právní nejistotě zakladatele a oprávněného četnými omezení správcových dispozičních práv.
Argument 3: V podstatě neexistuje právní ochrana obmýšleného a zakladatele Lze si představit následující situaci: Zakladatel zřídí fond pro soukromé účely (peníze na VŠ pro svého desetiletého syna), správce v rozporu se svými povinnostmi peníze převede na třetí osobu. Common law:
beneficiář zažaluje správce (osobní žaloba) na náhradu škody pro neplnění povinnosti při správě majetku
beneficiář si prosadí své právo domáhat se vydání majetku na kterékoliv třetí osobě
a může třetí osobu žalovat i z titulu odpovědnosti za škodu
České občanské právo:
žádná věcná žaloba ani ze strany beneficiáře, ani ze strany zakladatele vůči třetí osobě - pouze deliktní postih vůči správci svěřenského fondu v režimu závazkového práva
Výsledek: Vložíte část svého majetku do svěřeneckého fondu a pověříte známého, aby byl správcem. Správce majetek převede na svého příbuzného, a pokud se o tom v lepším případě dozvíte, nemůžete toho příbuzného žalovat, aby vám ten majetek vydal. Můžete pouze napadnout jednání správce (a musíte tedy toto právní jednání u soudu nějak dokázat). Pozn.: U nemovitých věcí se alespoň do veřejného seznamu (katastru nemovitostí) vpisují ke jménu správce slova "svěřenský správce", takže třetí osoba má možnost se o vztahu správce k majetku dozvědět. U movitých věcí (vzácný obraz) to neplatí, takže třetí osoba je maximálně chráněna, neboť věc nabyla v dobré víře. (§ 1109 písm. c) NOZ) Argument: Obmýšlený má možnost se podle § 1457 odst. 3 domoci náhrady požitků. Osoba oprávněná ze svěřenského fondu má možnost domáhat se na třetí osobě náhrady požitků, k nimž by byla oprávněna z titulu práva na požitky z majetku ve svěřenském fondu, a to v režimu závazkového práva z titulu bezdůvodného obohacení třetí osoby. Ovšem aplikace ustanovení o bezdůvodném obohacení by nebyla dostatečná, neboť požitky z majetku ve svěřenském fondu převodem na třetí osobu déle nemusí existovat a šance na uspokojení osoby oprávněné tak bude mizivá.
Argument 4: Svěřenské fondy jsou netransparentní Zákon č. 134/2013 Sb., o některých opatřeních ke zvýšení transparentnosti akciových společností a o změně dalších zákonů, představoval velké vítězství v boji s netransparentní vlastnickou strukturou některých obchodních společností. Byly jím zrušeny anonymní akcie, které do roku 2013 zabraňovaly dohledání konečných vlastníků firem. Zavedením svěřenských fondů bez jakékoliv evidence se však celý problém vrací zpět. Podle § 1448 občanského zákoníku vzniká svěřenský fond smlouvou nebo pořízením pro případ smrti, přičemž jeho vznik není vázán na žádný způsob registrace, jako tomu je u právnických osob. Svěřenský fond tudíž vlastně existuje zcela nezávisle na státní moci. O jeho existenci v zásadě ví pouze zakladatel a správce, neboť na jejich vůli vznik fondu závisí (§ 1451 o. z.), nemusí o tom vědět ani obmýšlený. U pořízení pro případ smrti může dokonce nastat situace, kdy bude na světě o existenci svěřenského fondu vědět pouze správce. Věřitelé účastníků svěřenského fondu tak nemají možnost, jak se o právech účastníků vůči tomuto souboru majetku dozvědět. To může představovat velký problém zejména v případě insolvence dlužníka, kdy např. zakladatel ukryje do svěřenského fondu převážnou část svého majetku a věřitel nemá na čem svou pohledávku vymáhat. Ve veřejné sféře si lze představit situaci, kdy se veřejné prostředky dostanou do svěřenského fondu a jejich vlastník (nebo alespoň držitel) bude v tu chvíli nedohledatelný. Přitom to je přesně ten stav, kterému se chtěl výše zmíněný zákon ke zvýšení transparentnosti akciových společností vyhnout.
Evidovány mohou být svěřenské fondy nepřímo, a to na finančních úřadech, kam budou chodit daňová přiznání. Z hlediska daňového práva totiž svěřenský fond subjektem s určitými povinnostmi je. Spoléhání se na tento způsob evidence znamená spoléhání se na dodržování daňových povinností subjektu, a to je více než pošetilé u právnických osob s jednoduše dohledatelným personálním složením, nota bene u svěřenských fondů. Druhou cestu ke zjištění obsahu svěřenského fondu a jeho účastníků se snaží nabídnout ustanovení § 1466 o. z., podle kterého by mohl soud nařídit správci, aby veškeré dokumenty o svěřenském fondu poskytl. Procesní páky na správce jsou ovšem zanedbatelné.
Závěr Návrhu A: Ve výsledku bude trvat roky nebo spíše desetiletí, než se svěřenský fond ujme. Do té doby lze očekávat obrovské problémy s vyhýbáním se daňové povinnosti a absenci právní jistoty při obchodním styku s účastníky svěřenského fondu. Než se připraví dostačující právní úprava, která by umožnila obmýšleným osobám domoci se svých subjektivních práv a zavedla povinnou registraci svěřenských fondů a jejich veřejně dostupnou evidenci, doporučuje se tento institut zrušit. Návrh zákona, kterým se mění zákon č. 89/2012 Sb., občanský zákoník:
ZÁKON ze dne ....... 2014 kterým se mění zákon č. 89/2012 Sb., občanský zákoník Parlament se usnesl na tomto zákoně České republiky: Čl. I 1. Dosavadní ustanovení §§ 1448-1474 se ruší. 2. Doplňuje se přechodné ustanovení § 3082, které zní: "§ 3082 (1) Svěřenské fondy, k jejichž vzniku došlo v období začínajícím 1. ledna 2014 a končícím dnem vyhlášení tohoto zákona, zanikají dne 30. června 2014. (2) Se zánikem svěřenského fondu podle odstavce 1 zanikají také práva, která byla ve vztahu ke svěřenskému fondu zákonem nebo statutem fondu přiznána obmýšleným. (3) Veškerý majetek, který je v den účinnosti tohoto zákona součástí svěřenského fondu, se s okamžitou platností vrací tomu, kdo jej do svěřenského fondu vyčlenil. Pakliže je takových osob více, správce fondu mezi ně majetek rozdělí v poměru, který odpovídá poměru jejich vkladů." Čl. II Tento zákon nabývá účinnosti prvním dnem druhého měsíce následujícího po jeho vyhlášení.
Návrh B – úprava institutu svěřenský fond 1) § 1458 odst. 1 NOZ: "Kdo je oprávněn jmenovat obmyšleného nebo určit mu plnění ze svěřenského fondu, postupuje podle statutu a vlastního uvážení. Může své rozhodnutí změnit nebo zrušit za podmínek určených statutem." - Správce není časově omezen v určení obmýšleného. Pokud mu tedy statut uloží jmenovat obmýšleného z určeného okruhu osob, správci nic nebrání toto rozhodnutí zdržovat a omezit tak okruh osob oprávněných k dispozici s majetkem pouze na sebe. Okruh obmýšlených nemá vůči správci žádné právní prostředky k donucení k jednání. To povede k právní nejistotě. - Řešení: Doplnit do § 1457 odst. 2 dispozitivní ustanovení o maximální lhůtě, do kdy má být o obmýšleném rozhodnuto.
2) Pihera: "Svěřenský fond musí podávat daňová přiznání, a objeví se tudíž v evidenci finančních úřadů." - Ale když daňové přiznání nepodá, kdo se o tom dozví? U obchodní společnosti by daňové přiznání finančnímu úřadu chybělo, ale nový svěřenský fond nebude mít finanční úřad vůbec v evidenci a nebude tak pátrat po nezdaněném majetku. Řešení: Povinnost zanesení (ohlášení) svěřenského fondu do veřejného rejstříku při jeho vzniku - při porušení povinnosti správní delikt. (anticipace návrhu směrnice EP a REU o předcházení zneužití finančního systému k praní peněz a financování terorismu a návrh nařízení EP a REU o informacích doprovázejících převody peněžních prostředků) 3) Majetek vyčleněný do svěřenského fondu se stává majetkem ničím. To podrývá právní jistotu jak obmýšleného, tak zakladatele fondu a třetích osob. Pro účinnější ochranu práv účastníků lze doporučit tato řešení: 1. vlastnická práva se ponechají v rukou zakladatele a správci se svěří práva správy majetku po dobu trvání svěřenského fondu (Ermächtingungstreuhand) 2. oprávněným osobám se přiznají vlastnická práva s výhradou práva správy majetku správcem 3. vlastníkem majetku se stane správce a jeho vlastnictví bude předmětem specifických omezení (fiduziarische Treuhand). V takovém případě bude mít obmýšlený postavení a práva věřitele. 4) Subjektivní práva obmýšleného a zakladatele nejsou v podstatě nijak chráněna. Toto je kardinální problém české úpravy. Lze navrhnout následující změnu:
Vrácení majetku do svěřenského fondu a odškodnění třetí osoby § 1466 (1) Zakladatel, obmyšlený nebo i jiná osoba, která na tom má právní zájem, může soudu navrhnout, aby svěřenskému správci určité jednání uložil nebo zakázal, anebo aby svěřenského správce odvolal nebo jmenoval nového. Tyto osoby se také mohou dovolat neplatnosti právního jednání, kterým správce poškozuje svěřenský fond nebo právo obmyšleného; nabyla-li však třetí osoba právo v dobré víře, nesmí to vést k její újmě. Vypuštění zvýrazněné části by bylo v rozporu se zásadami majetkového práva a s principem právní jistoty. Práva obmýšleného fondu ovšem musí odpovídat právům třetí osoby, ne být vůči nim druhořadá. Pakliže správce poruší své povinnosti a převede právo k majetku na třetí osobu, která majetek nabyla v dobré víře, je třeba uvažovat o (i) deliktní odpovědnosti správce a (ii) o náhradě škody poškozenému. Ve smyslu ustanovení § 1466 odst. 1 o.z. a § 1109 odst. c) o.z. je poškozeným obmýšlený. Nahradit škodu je obecně povinen ten, kdo ji svým zaviněným protiprávním jednáním způsobil, tedy správce. Nahrazovat škodu obmýšlenému se ale z praktického hlediska nejeví jako vhodné. Náhrada škody je totiž pouze náhrada, nikoliv vrácení zcizené věci. Tzn.: zcizí-li správce váš rodný dům, který postavil váš pradědeček, pravděpodobně ten dům zpět nezískáte, protože správce jím nedisponuje a jiný váš rodný dům vám nabídnout nemůže - může vám nabídnout pouze náhradu škody, tedy zpravidla částku peněz, která vám ale tuto nezastupitelnou věc de facto nenahradí. Naopak u třetí osoby je riziko vzniku tohoto problému nezastupitelnosti znatelně menší. Navíc je závazkový vztah mezi správcem a třetí osobou (tedy např. mezi prodejcem a kupujícím, dárcem a obdarovaným) zřetelnější než mezi správcem a obmýšleným, protože v tomto případě nejde o vztah dlužníka a věřitele, nýbrž o vztah "správce majitele" a "oprávněnou osobu k tomuto majetku". V tom se problematika liší od běžného nabytí věci od neoprávněného (např. "koupě od nevlastníka"), kdy se předpokládá, že věc měla nějakého vlastníka, který je tímto právním jednáním poškozen. V případě svěřenského fondu jde ale o soubor majetku bez vlastníka, jehož existence je svázána s legitimním očekávání zakladatele, že tento konkrétní majetek přejde na určitého obmýšleného, a s legitimním očekáváním obmýšleného, že tento konkrétní majetek na něj přejde. Mimo stojí osoba třetí, která svým jednáním nabývá určitý majetek, což pro ni z objektivního hlediska v prvé řadě představuje majetkové obohacení a teprve v druhé řadě získání toho konkrétního předmětu. Smyslem svěřenského fondu je ovšem vyčlenění určitého vybraného majetku ke konkrétnímu účelu a teprve potom majetkové obohacení obmýšleného. Řečeno jinak, dojde-li k převodu majetku na třetí osobu, svěřenský fond, a tedy ani oddělené vlastnictví, nezaniká a oddělený majetek musí nadále plnit svůj účel - ten již ale neplní. Má-li vlastník věci věcné právo na její vydání, a tím na obnovu předešlého stavu, měla by rovněž osoba oprávněná ze svěřenského fondu mít v případě převodu majetku na třetí osobu věcné právo na vrácení věci do svěřenského fondu, čímž by se obnovil předešlý stav a svěřenský fond by tak mohl nadále plnit svůj účel. V úvahu tedy přichází taková konstrukce, podobná konstrukci v common law, kdy by byla třetí osoba nucena věc vydat ve prospěch svěřenského fondu (a tedy k budoucí dispozici obmýšleným) a náhradu škody požadovat na základě právního vztahu, který vznikl mezi ní a správcem. Účel fondu (vyčlenění určité, často nezastupitelné věci ke konkrétnímu použití) by tak zůstal nedotčen, práva třetí osoby by byla zhojena a protiprávně jednající správce odpovědný za škodu.
