SVATEBNÍ SMLOUVY DOBRUŠSKÝCH MĚŠŤANŮ VE DRUHÉ POLOVINĚ XVI. A V PRVÉ POLOVINĚ XVII. STOLETÍ

Orlické hory a Podorlicko 22/1–2: 94–124 (2015) © 2016 MGOH Rychnov n. Kn., ISSN 0475-0640, ISBN 978-80-86076-80-5

SVATEBNÍ SMLOUVY DOBRUŠSKÝCH MĚŠŤANŮ VE DRUHÉ POLOVINĚ XVI. A V PRVÉ POLOVINĚ XVII. STOLETÍ MARRIAGE CONTRACT OF THE INHABITANTS OF DOBRUŠKA IN THE SECOND HALF OF 17TH CENTURY AND IN THE FIRST HALF OF 18TH CENTURY Jaroslav Šůla Severní 728, 500 03 Hradec Králové III, e-mail: [email protected]

Abstract: The Dobruška town does not have any register of marriages from the 16th and 17th century, however it posesses a book of marriage contracts from 1578. The author had examined almost 350 marriage contracts and looked into their origin and their social background. He also pays attention to specific conditions about entering the marriage and the frekvention of another marriages during the lives of both fiancés. It was very common that both fiancés came from the same social class and brides usually increased the amount of their wealth by entering another marriage. Keywords: the Dobruška town in north-eastern Bohemia, marriage contracts of its inhabitants from 1578–1640, the origin of fiancés, social background, the requirements for the marriage, the rate of marriages of both fiancés, interesting details

V posledních letech se u nás opět uzavírají svatební smlouvy snoubenců (vlastně předmanželské smlouvy), jako to bývalo ještě v minulém století běžné. Smlouvy1/ se týkají v prvé řadě majetkových záležitostí, to znamená, že je uzavírají především zámožní partneři. Nutno ovšem říci, že institut svatební nebo předmanželské smlouvy není v českém zákonodárství výlučnou či novodobou záležitostí. Známe je již ze XVI. století, zapisovaly se do vyčleněných knih a z některých měst jsou dochované. Byly vedeny ve sledovaném období např. v nejbližším dobrušském okolí, v Náchodě (z let 1555 až 1850) a v Polici nad Metují (1617–1850), též v podorlických městech bývalého rychnovského okresu, a sice v Rychnově nad Kněžnou (1558–1635), v Solnici (1563–1684) a v Kostelci nad Orlicí (1561–1675). Mezi města, jejichž kniha svatebních smluv se do dnešních dnů dochovala, patří i Dobruška.2/ Pokud vím, tak touto knihou se doposud žádný badatel podrobněji nezabýval, přestože její zápisy přinášejí cenný materiál k dějinám města 1/ „Smlouva jest navzájem projevené ujednání dvou neb více osob vzhledem k poměrům právním, které tímto ujednáním a srovnalou vůlí obou stran mají buď vzniknouti neb změněny býti neb naprosto pominouti“ (ed. Frant. Lad. RIEGER, Slovník naučný VIII. Praha 1870, s. 703). Viz též heslo Svatební smlouvy (in: Masarykův slovník naučný. Lidová encyklopedie všeobecných dějin vědomostí. VI. Praha 1932, s. 1054). Srv. též: Jiří KLABOUCH, Manželství a rodina v minulosti. Praha 1962, s. 57 ad. 2/ Kniha smluv svatebních města Dobrušky z let 1578–1667 je uložena ve Státním okresním archivu Rychnov nad Kněžnou, fond Archiv města Dobruška, i. č. 306, kniha č. 256. Obsahuje celkem

Šůla J.: Svatební smlouvy dobrušských měšťanů ve druhé polovině XVI. a v prvé polovině XVII. století

a okolí i zde žijících obyvatel. Kniha o velikosti 17 x 22 cm je vázaná v kožených deskách, psaná česky, většinou dobře čitelným písmem dobrušských radních písařů. V době, ze které nejsou dochovány matriky pro město, tak kombinací jejích zápisů s knihou kšaftů,3/ sirotčích účtů4/ a s pozemkovými knihami5/ a doplněných edicí některých pramenů (zejména tzv. smolnou knihou,6/ soupisem poddaných podle víry z roku 16517/ a Berní rulou z roku 16538/) nám vyvstává plastický obraz života bohatších měšťanů, jejichž osudy vystupují z anonymity, skrývající se za pouhým jménem. Proto také můžeme na závěr tohoto pojednání představit některé osudy místních obyvatel. Nejprve se snoubenci (jejich rodiče, poručníci) dohodli o vzájemných podmínkách budoucího manželského života, poté se dohodnutá smlouva zapsala na radnici do samostatné knihy a nakonec snoubence v dobrušském chrámu oddal kněz (ale „dřív nežli sou knězem řádně oddáni, takto sou se o časné věci porovnali“). V Dobrušce v té době působili tito utrakvističtí kněží: Ondřej (1565–?), Jan Oustecký (1585–1587), Jakub Kutnohorský (1589–?), Václav Hrdessius Brodský (1596–1598), Vít Vranský (1598–1600), Jan Galiarda Kouřimský (1600–1623)9/ a po jeho smrti 1623 Stanislav Miller Krakovský, který v důsledku uplatňování rekatolizačních patentů odešel na Moravu, kde roku 1625 zemřel. Koncem roku 1625 a ještě roku 1626 bylo dobrušské děkanství neobsazené, v kraji ilegálně přebývali přepyšský kněz Darius Posthumus a českomeziříčský Jan Zádolský, kteří asi v dubnu 1627 (ale možná, že ještě později, definitivně na jaře 1628) odešli a o jejich osudech nám zatím není nic známo. Dobrušské děkanství spravoval již v květnu 1627 (z Náchoda) katolík Jan Matheides z Letovic, který odešel v červnu 1630 do Vysokého Mýta; poté již byla dobrušská farnost spravována výhradně katolickými knězi.10/ 340 zápisů, ale jen 337 z let 1578–1640 (poslední tři zápisy jsou z roku 1667, tedy z období mimo tento výzkum). 3/ Tamtéž, i. č. 312. kniha č. 262. 4/ Tamtéž, i. č. 342, kniha č. 292. 5/ Tamtéž, i. č. 238, kniha č. 188; i. č. 250, kniha č. 200; i. č. 252, kniha č. 202; i. č. 253, kniha č. 203; i. č. 258, kniha č. 208; i. č. 259, kniha č. 209. 6/ (ed): Emil Pavel LÁNY, Knihy Smolné založené Léta 1588. Liberec 1947; Václav MATOUŠ, Ortel podle práva. Výsadní hrdelní právo města Dobrušky pro všechna města a vesnice bývalého panství opočenského a smiřického v letech 1364–1765. Dobruška – Rychnov nad Kněžnou 1997. 7/ (ed.): L. MATUŠÍKOVÁ – Z. KUKÁNOVÁ – M. ZAHRADNÍKOVÁ, Soupis poddaných podle víry z roku 1651. Hradecko-Bydžovsko. Praha 2000. 8/ (ed.): V. PEŠÁK, Berní rula. 12. Kraj Hradecký. 1. Praha 1951. 9/ Byl děkanem, v letech jeho působení v Dobrušce se uvádějí jeho kaplani: 1601 Jan Třebenický, 1607–1609 Darius Posthumus, 1607–1614 Václav Petricius Pardubský a 1616–1619 Jan Stříbrský z Uherčic. 10/ Jaroslav ŠŮLA, Ze života a působení kněží podobojí v Dobrušce před třicetiletou válkou. Orlické hory a Podorlicko. Přírodou – Dějinami – Současností. Sborník vlastivědných prací (dále jen: OHP) 18/2011. Rychnov nad Kněžnou 2012, s. 59 ad. Je zde ale určitý problém. Když se ženil roku 1627 Jan ml. Sejkora s Kateřinou vdovou Zárubovou, tak byli oddáni 12. ledna 1627 „spůsobem křesťanským“. Ale Václav Hemelík s Annou, dcerou Jakuba Vávry, byli oddáni 14. února 1627 „knězem pořádným vedle nařízení církve svaté“. Znamená to, že je oddával již Jan Matheides?!

95

Orlické hory a Podorlicko 22/1–2: 94–124 (2015)

Svatební smlouvy měly svoji specifickou a dodržovanou osnovu. Nejprve se uvedlo datum, poté se nadepsala jména a stav snoubenců (kdo s kým a odkud, kdo je kdo: „pozůstalá manželka po“, „poctivá vdova“, „pozůstalá vdova“, „dcera“, „dcera nebožtíka“, „pozůstalá dcera po“, „poctivá děvečka“, „sirotek, poctivá panna“, „poctivá panna, schovanice“, „poctivý mládenec“, „pozůstalý po“, „syn nebožtíka“, „soused města Dobrušky“; 1581: „služebník ve dvoře urozeného pana Hendricha z Medonos v Pohoři“,11/ 1584: „slovutný muž, soused v městě Jaroměři“, 1586: „dcera nebožtíka Václava, syna rychtářova z Šestajovic“, 1587: „Anna, dcera ctihodného kněze Jana Ousteckého“, 1588: „Jan, mlynář někdy podbřezský“, 1595: „tovaryš řemesla tkadlcovského“, 1596: „poctivý mládenec svobodného umění literního“, 1597: „služebník vysoce urozeného pána, pana Rudolfa Štubenbergera z Štubenberku“,12/ 1598: „správce církevní v Oujezdě“ atd.). Pokračovalo se záznamem, jak se snoubenci poznali a zamilovali: „oblíbivši sobě k svatému manželstvu tuto poctivou pannu“ (vdovu), „toho jest náležitě při vrchnosti její, ano i přátelích jejích s lidmi dobrými hledal a aby mu za manželku byla dána, toho žádal“ (formulace ukazuje, že to nebyly vždy sňatky z lásky, ale spíše z rozumu nebo i z vypočítavosti). Samozřejmě, že „v tom vůle Pána Boha Všemohoucího jest“, takže „k žádosti jeho vše se stalo“. Součástí svatebních smluv býval i systém vzájemného tzv. „obvěnování“ podle výše majetku snoubenců vstupujících do (nového) manželství. Byla to určitá forma finančního zajištění v případě úmrtí jednoho ze snoubenců, aby pozůstalý či pozůstalá nezůstal/a při ovdovění bez finanční hotovosti, ale měl/a – řečeno dnešními slovy – alespoň určitý vdovský důchod nebo určitou finanční překlenovací částku do dalších let (nebo do dalšího manželského sňatku nebo až si najde další práci či finanční zdroj), a také aby majetek zesnulého nebyl rozchvácen případnými pochybnými nároky příbuzných či jiných osob. Řečeno slovy radního písaře (při svatbě Jana Potůčka s vdovou Kateřinou, 1616): „Poněvadž mezi dobrými, poctivými lidmi v stav svatého manželství vstupujícími ten křesťanský řád to ukazuje a za právo má, aby pro smrt a budoucí paměť jedna každá strana po sobě dle možnosti jistou sumu peněz nebo statku svého obvěňovala“, a tak: „prve nežli sou k témuž stavu svatého manželství podle řádu církve svaté od správce církevního slovem božím potvrzeni byli, co se časných věcí dotýče mezi stranami jakožto rodiči, porovnáno a smluveno jest takto“ nebo „dříve nežli sou [dle] pořádku a způsobu křesťanského knězem oddáni, o časné věci mezi nimi smluveno a porovnáno jest takto“.13/ Ženich slíbil obvěnit nevěstu (někdy až po roce) penězi nebo hospodářským dobytkem (krávou) a slíbil, že si „béře ji za mocnou hospodyni“, nebo hned ode dne smluv svatebních nevěstu „mocnou hospodyní nad tím vším činí“ (tj. nad ženichovým majetkem a hospodářstvím). Ale i nevěsta 11/ Hendrych Něnkovský z Medonos, od roku 1581 majitel dvora v Pohoří a Přepychách (A. FLESAR, Popis historicko-archeologicko-statistický Okresu Opočenského. Hradec Králové 1895, s. 122, 182 a 228–229). 12/ Od roku 1588 majitel nedalekého novoměstského panství (J. ŠŮLA, Venkovský lid východního Hradecka v letech 1590–1680. Hradec Králové 1971 (Acta Musei Reginaehradecensis, S. B., XIII, s. 29–30, 32–33, 65–66, 98, 112, 154, 160). 13/ V té době byl úřední (tj. církevní) sňatek samozřejmý, nežilo se – jako tomu bylo později – na „psí knížku“ nebo jako přítel s přítelkyní. Volná láska nebyla praktikována, a pokud ano, tento pár se ocitl na okraji společnosti a býval trestán.

96


obvěňovala svého budoucího manžela: „Na druhou stranu panna Dorota hned ode dne smluv těchto svatebních se vší svou spravedlností, kdež by se jí co kde najíti a vyhledati mohlo, se jemu zadává“. Smlouva se zapsala na radnici do speciální knihy, zápis je zakončen výčtem přítomných svědků, rodičů, purkmistra a konšelů z obou stran. Dá se předpokládat, že všichni vyjmenovaní byli účastníky následující svatební hostiny. Rodiče sirotků zastupoval a obvěňoval purkmistr a konšelé. Zvlášť důležití a zejména bohatí snoubenci měli i významné hosty. Když uzavíral Jan Kulhavý, purkrabí opočenského panství a obyvatel vsi Mokré,14/ sňatek s poctivou pannou Kateřinou, dcerou Matěje Lhoteckého, tak byli přítomni kromě dobrušských konšelů a sousedů z Trnova15/ „a jiných mnohých dobrých lidí“ i drobní šlechtici Andreáš Neuman z Ryglic, hejtman opočenského panství;16/ pan Markvart Stránovský z Sovojovic a na Žlunicích17/ a pan Mikuláš Talacko z Ještětic18/ (1604); do deseti let však novomanželka Kateřina zemřela a pan Jan Kulhavý, stále ještě opočenský purkrabí, ale již měštěnín „města Třebechovic hory Oreb nad Didinou“, se roku 1614 ženil podruhé a bral si zřejmě ještě bohatější nevěstu, a sice Saloménu, osiřelou dceru nebožtíka Diviše soukeníka z Dobrušky. To už ji mohl obvěnit sumou 600 kop grošů míšeňských, sama nevěsta mu přinesla věnem 400 kop grošů míšeňských a svatba byla již honosnější, přítomni byli šlechtici Vilém Vostrovský z Skalky a na Skalce,19/ majitel čtvrtiny bývalého solnického panství Benjamin z Vlkánova a na Solnici,20/ úředník opočenského panství Andreáš Neuman z Ryglic, Kryštof Panský ze Střezetic a v Přepychách,21/ Mikuláš Talacko z Ještětic a na Ouřeňovicích, Albrecht Kapřík z Lesonic a v Starém Městě Náchodě,22/ Jan Jindřich Slánský z Doubravice a v Semechnicích,23/ Jindřich Hlaváč z Žehušic,24/ Jan Bohuslav Těmín z Těmic a v Semechnicích,25/ Jiřík st. Vostrovský ze Skalky a na Skalce,26/ dále purkrabí smiřického panství Jan Fousek, důchodní písař opočenského panství 14/ O vsi: Dagmar HONSNEJMANOVÁ – Josef PTÁČEK, Obec Mokré v dějinách i současnosti 1390–2010. Mokré 2010; A. FLESAR, Popis historicko-archeologicko-statistický, s. 239–240. 15/ O vsi: A. FLESAR, Popis historicko-archeologicko-statistický, s. 123–125. 16/ O něm: Josef PTÁČEK – Jaroslav ŠŮLA, Andreáš Neuman z Ryglic a Löwensteina, hejtman opočenského panství. Sborník prací východočeských archivů, 8. Zámrsk 2000, s. 100–116. 17/ Ottův slovník naučný. Illustrovaná encyklopaedie obecných vědomostí. 24. Praha 2001 (reprint), s. 195. 18/ Pravděpodobně jde o Mikuláše st. Talacka z Ještětic († 1639 jako hejtman Hradeckého kraje) na Uhřínovicích, Ličně a Přepychách; viz: A. FLESAR, Popis historicko-archeologicko-statistický, s. 231–232; Jiří HÁS, Šlechtické rody na Rychnovsku. Stručné dějiny rodů s popisy jejich znaků a s genealogickými tabulkami. Praha 2001, s. 90–95 (2. doplněné a opravené vydání, Praha 2011, s. 98–103). 19/ Zemřel roku 1619 (A. FLESAR, Popis historicko-archeologicko-statistický, s. 247). 20/ O něm: Jaroslav ŠŮLA, Venkovský lid východního Hradecka v letech 1590–1680, s. 24–25. 21/ A. FLESAR, Popis historicko-archeologicko-statistický, s. 231. 22/ Od roku 1612 majitel svobodného dvora ve Starém Městě, † 1646 (Jan Karel HRAŠE, Dějiny Náchoda 1620–1740. Náchod 1994, s. 420). 23/ A. FLESAR, Popis historicko-archeologicko-statistický, s. 122. 24/ Pravděpodobně švagr Viléma Vostrovského ze Skalky a na Skalce (A. FLESAR, Popis historicko-archeologicko-statistický, s. 247). 25/ A. FLESAR, Popis historicko-archeologicko-statistický, s. 122. 26/ TÝŽ tamtéž, s. 247–248. Byl později hejtmanem Hradeckého kraje, srv. blíže: J. ŠŮLA, Venkovský lid východního Hradecka, s. 108–109, 223.

97


Mikuláš Jeremiáš Třebechovický, třebechovický primátor Mikuláš Opočenský, třebechovický městský písař Václav Hustířanský27/ a dále „osoby radní“ města Dobrušky. Také sňatky jiných vrchnostenských úředníků bývaly honosné. Roku 1611 uzavíral svatební smlouvu obroční písař opočenského panství vdovec Jan Zábřežský s poctivou pannou Annou, dcerou nebožtíka Václava Budikovského, „děvečkou z fraucimoru Její Milosti paní, paní Marie Magdalény Trčkové z Lobkovic“. Učinil ji mocnou hospodyní i dědičkou, pokud by jim Pán Bůh neráčil dáti dítky. Za svědky slavnostního aktu měl dobrušské měšťany konšela Jindřicha Matoušů, Mikuláše Drbalů, Václava Kříže a primátora Jiřího Borůvku, z Třebechovic pak Václava Zábřežského. Nevěstě svědčili šlechtici Jan Helebrant Licek z Rysmburka,28/ Karel Deršic z Plavu (?!), Jindřich Slánský z Doubravice a v Semechnicích, dále dobrušský konšel Tomáš Krejčí a Jakub Vlášek z Českého Meziříčí. Sňatková politika patricijských rodin města byla zřejmě obdobná jako v jiných městech. Detailní rozbor sňatků ukazuje, že i v Dobrušce se snoubil majetek s bohatstvím, rodiny soukeníků a řezníků, ovládající město prostřednictvím městské rady, toužily po tom, aby se jejich potomci dostali do příbuzenského vztahu s příslušníky úředníků šlechty (na Opočně, na Novém Městě nad Metují). Bohatí otcové města si dávali na svatbě svých dětí záležet. Když se roku 1619 Mikuláš Matoušů, syn dobrušského konšela Mikuláše Matoušů, ženil s Mandalénou, dcerou slovutného dobrušského primátora Tomáše Krejčího, tak svědky na svatbě byli: Vilém Vostrovský ze Skalky a na Skalce, Jan z Vlkánova a na Solnici,29/ Marše Dobřenský z Dobřenic a na Svinařích,30/ čtyři církevní správcové z okolí, členové městské rady dobrušské a jiní mnozí „poctiví lidé“. Roku 1622 Václav Linhart, úředník novoměstského panství, vdával svoji dceru Magdalénu za Matěje, syna zesnulého dobrušského primátora Václava Kříže. Z lásky manželské Matěj Kříž upsal Magdaléně dvůr za Dobruškou se vším příslušenstvím k okamžitému vlastnictví (dvůr získal kšaftem od své babičky paní Křížky) a obvěnil ji 100 kopami grošů českých (do roka a do dne). I na tuto svatbu byli pozváni šlechtici: Andreáš Neuman z Ryglic, Jiřík Vostrovský ze Skalky a na Skalce,31/ Bohuslav Háša z Oujezda,32/ 27/ Mikuláš Opočenský a Václav Boukal Hustířanský patřili k opočenské humanistické básnické družině (srv. blíže: Jaroslav ŠŮLA, Mikuláš Jeremiáš Třebechovický, správce opočenského panství v letech 1628– 1630 a humanistický básník. Východočeské listy historické, 17–18. Hradec Králové 2001, s. 160). 28/ Vlastnil dvůr ve vsi Trnov na opočenském panství (A. FLESAR, Popis historicko-archeologicko-statistický, s. 124). 29/ Jan z Vlkánova byl synem Martina z Vlkánova a v době této svatby majitel jedné čtvrtiny solnického panství (srv.: J. ŠŮLA, Venkovský lid východního Hradecka, s. 24, 25, 32–34, 40, 42, 77, 88–89, 107 a 147). 30/ Asi jde o Jana Mareše Dobřenského z Dobřenic, majitele svobodného dvora ve Svinarech, kde se připomíná již roku 1603 (L. DOMEČKA – F. L. SÁL, Královéhradecko. Místopis soudního okresu Královéhradeckého. I/2. Hradec Králové 1931, s. 281; A. FLESAR, Popis historicko-archeologicko-statistický, s. 228–229). 31/ A. FLESAR, Popis historicko-archeologicko-statistický, s. 247–148. 32/ Pravděpodobně švagr opočenského hejtmana Neumana z Ryglic a Löwensteina, jehož manželka se jmenovala za svobodna Marie Magdaléna Hášová z Újezda. O propojenosti rodů drobné šlechty Hášové z Újezda, Neumanové z Ryglic a Chuchelští z Nestájova srv.: Josef PTÁČEK – Jaroslav ŠŮLA, Andreáš Neuman z Ryglic a Löwensteina, hejtman opočenského panství. s. 108–109.

98


Volf ze Stubenberga,33/ Andreáš Švorbsdorf z Lazenka (?), Jan starší Kostelecký ze Sládova a Arnošt Šáfkotš z Kynastu,34/ a samozřejmě i členové městské rady. Neméně okázalé byly i svatby kněží podobojí nebo příslušníků jejich rodin. Např. když se roku 1587 ženil Jan, syn Matouše Satrapy, s Annou, dcerou dobrušského kněze Jana Ousteckého, staly se tyto smlouvy „v domě farním při přítomnosti ctihodného kněze Jana, otce nevěsty, ctihodného kněze Vondřeje, kaplana jeho,35/ urozeného pana Petra Rodovského z Hustířan,36/ urozeného pana Jiříka, syna pana Martina z Vlkánova a na Solnici,37/ Mikuláše Pekaře, Mikuláše Drbala, Jana Lepšího, Tomáše Sládkova.“38/ Svatby kaplana a mládence Václava Petricia Pardubského a poctivé Anny, vdovy po Ondřeji Tlapovi, se kromě dobrušských konšelů Jana Tlapy, Zikmunda Soukeníka, Václava Kříže, Jana Zemka, Jiříka Vrby a Jana Šmiky zúčastnili dvojí cti hodný kněz děkan Jan Galiarda Kouřimský, kněz Jan Meziříčský, bohuslavický farář Martin, dobrušští sousedé a množství „jinších poctivých panen a paní“ (1607). Svatby ctihodného kněze dobrušského a „pomocníka v práci církevní dvojí cti hodného muže božího kněze Jana Galiardy Kouřimského, pana děkana v městě Dobrušce“, Jana Stříbrského z Uherčic, s poctivou vdovou po dobré paměti Janu Zádolském, Kateřinou, se opět účastnili okolní kališničtí kněží,39/ důchodní písař Mikuláš Jeremiáš a dobrušský primátor Václav Kříž. Slavná byla 1609 i svatba Mandalény, sirotka po Vojtěchovi z Křivic, která sloužila u manželky děkana Jana Galiardy, s Janem Štefkem (svědky na jejich svatbě byli členové městské rady dobrušské i tři kněží), nebo (1614) správce církevního v nedalekém Ličně kněze Samuela Jozeffi Sušického s Annou, vdovou po nebožtíkovi knězi Václavu Petriciovi Pardubském (za kterého se vdávala 160740/) či Václava Červeného z Dobrušky s Dorotou Adámkovou z Myškova, která byla „v službě při dvojí cti hodným knězi Janovi Galiardovi Kouřimským, panu děkanovi města Dobrušky“ (1619). 33/ Zřejmě jde o Wolfa (III.), synovce tragicky zesnulého Rudolfa ze Štubenberka (srv. podrobněji: Ondřej TIKOVSKÝ, S údělem prosebníka. Restituční úsilí šlechty českého severovýchodu potrestané pobělohorskými konfiskacemi. Hradec Králové 2011, s. 126 ad.). 34/ Ernst Schaffgotsch z Kynastu vlastnil dva selské grunty ve vsi Bohuslavice na novoměstském panství, kde žil ještě roku 1637 (viz: Antonín KRÁLÍČEK, Paměti obce Bohuslavice v okrese Nového Města nad Metují. Bohuslavice 1907, s. 92–93) a je evidován ještě v Berní rule (ed: Iva ČADKOVÁ – Magda ZAHRADNÍKOVÁ, Berní rula. 14. Kraj Hradecký. III. Praha 2009, s. 18). 35/ O dobrušských kněžích koncem XVI. století viz: J. ŠŮLA, Ze života a působení kněží podobojí v Dobrušce před třicetiletou válkou, s. 69–70. 36/ Vlastnil grunt na předměstí Dobrušky (A. FLESAR, Popis historicko-archeologicko-statistický, s. 168). 37/ Martin z Vlkánova, vlastník poloviny solnického panství. Roku 1601 byl již mrtev a jeho zboží si rozdělili jeho synové Benjamin a Jan z Vlkánova; Jiřík z Vlkánova není zmiňovaný – viz: J. ŠŮLA, Venkovský lid východního Hradecka, s. 24–25. 38/ Jména dobrušských konšelů. 39/ Blíže viz: J. ŠŮLA, Ze života a působení kněží podobojí v Dobrušce před třicetiletou válkou, s. 74, 64, 61–62. 40/ Dvojnásobná vdova a současně opět nevěsta Anna si ve svatební smlouvě vymiňovala: „neuchoval-li by Pán Bůh ji, paní Anny vdovy, od smrti, dřív nežli kněze Samuele, manžela jejího, tehdy on, kněz Samuel, bude povinen vydati třem synům manželky své, Jiříkovi, Petrovi a Samuelovi, kteréž s prvnějšími manželi svými splodila, když by k letám přišli, po 1 peřině svrchní, a svršky, což by se jich koliv našlo, v moci kněze Samuela zanechává. Nad tím pak nejmenším sirotkem Samuelem připověděl kněz Samuel ruku ochrannou jako nad svým vlastním synem po všecky časy držeti a ochraňovati“.

99


Sňatky dobrušských kantorů nebyly již tak okázalé. Když se konal roku 1622 sňatek Jana Paldriána Nepomuckého, rodáka pražského, který uzavíral svatební smlouvu s Kateřinou, dcerou Martina Pekaře, tak mu na svatbu přišli kolegové Václav Cocles Heřmanoměstecký, správce opočenské školy, a Joannes Suchenii Jimramovský, správce školy dobrušské.41/ A když se v pondělí masopustní roku 1628 ženil Jiřík Kunhert z Černilova, poctivý mládenec školní v městě Dobrušce, s poctivou pannou Dorotou, dcerou někdy Mikuláše Matoušova, tak mu svědčili již pouze dobrušští konšelé a sousedé z Dobrušky a Černilova. Je pravda, že situace v regionu byla již velice napjatá v důsledku rekatolizačního tlaku. Ale paní vdova Magdaléna Matoušová, matka nevěsty, prohlásila, že novomanžely až „do dalšího jich opatření do příbytku svého přijímá“.42/ Zajímavým pro vztahy Dobrušky se sousedním Hrabstvím kladským, tehdy vnějším krajem Českého království, je sňatek z roku 1618. Tehdy se uskutečnila smlouva „slovutného pána“ Jiříka Ficka z Křížanova s Evou, vdovou po nebožtíku Jiříkovi Neckáři (který přišel z Deštného v Orlických horách a byl roku 1606 přijat do obce). Ženich byl ještě roku 1618 přijat do dobrušské obce i mezi nákladníky, paní Evu si bral „za věrnou a pravou manželku a spolushromaždnici“ a obvěnil ji 200 kopami grošů českých do roka a do dne, ona ho obvěnila stejným obnosem a přijala do svého statku za hospodáře. Jiřík Ficek měl za svědky Jakuba Ochmana, Jozefa Neymana, Krystofa Dyntara, Michala Neymana a Melichara Bernarta (všichni měšťané z Levína), Adama Ficka rychtáře z Dancova, Matěje Vlka z Halařova a Jana Krále z Křížanova.43/ Manželství však netrvalo dlouho, Eva Ficková již roku 1622 nadiktovala svůj kšaft. Novomanželé, vstupující do nového svazku, pamatovávali na budoucnost svých dětí z předchozího manželství a zajišťovali jim dědictví. Tak novomanželka vdova Dorota Prušáková si vymiňuje a svoluje: „Jiřík Šváb do statečku jejího že se přijímá, dítky do rozrostu opatrovati a jim neubližovati jakožto otec připověděl“ (1586). Když si Jan z Trnova bral vdovu Kubínku, tak ta si vymínila: „dcerce své, kterouž má s prvním manželem svým, z tohoto svého statku, když by k letům přišla, s dvě lůže šatů pernatých dobrých jí vyměňuje“ (1588). Roku 1632 vdovec Jan Hledík vstupoval do manželství s Kateřinou, vdovou po nebožtíku Jakubu Šimoncovi. Když dosáhl, že „táž poctivá

41/ Jan Paldrián se uvádí v letech 1626–1627, 1632 jako dobrušský radní písař, Jan Jimramovský roku 1624 jako rektor dobrušské školy (A. FLESAR, Popis historicko-archeologicko-statistický, s. 166). V Opočně měl být roku 1617 správcem školy Václav Lodes (!) a roku 1630 Jan Suchený (A. FLESAR, tamtéž, s. 110). 42/ Je ale zajímavé, že A. Flesar tohoto dobrušského učitele neuvádí (viz: Popis historicko-archeologicko-statistický, s. 166). 43/ Všechno jsou lokality na bývalém homolském panství v tzv. Českém koutku, dnes v Polsku (o těchto lokalitách viz více ve studii: Jaroslav ŠŮLA, Jména obyvatel homolského panství v XVI. a XVII. století jako doklad etnicity obyvatel regionu. In: Český koutek v Kladsku (Kladský sborník – 5. supplementum). Hradec Králové 2008, s. 153–228. Roku 1643 se purkmistr a konšelé z Dobrušky přimlouvali u opočenského hejtmana, aby se směl Jan Melicharů ze vsi Jiříkovec na homolském panství v Hrabství kladském usadit v Dobrušce a oženit se s Marianou, dcerou Jiříka Kováře. Zřejmě povolení dostal, takže 7. 3. 1644 získal chalupu po Martinovi Horkém (svatební smlouva již není zapsána).

100


vdova jest jemu k témuž stavu svatého manželství dána“, tak slíbil: „co se tkne dítek jak svých, tak i jejích, že s nimi náležitě otcovsky nakládati a je opatrovati připovídá“. Mnohdy snoubenci či jejich rodiče pamatovali – kromě lásky – i na pozemské bytí a vymiňovali určitou finanční sumu z přinášeného majetku pro své vlastní budoucí rozhodování. Někdy však jsou do svatební smlouvy vtěleny specifické podmínky. Otec Jana Hnádka slíbil novomanželům „lásky otcovské a bytu příti u sebe i s manželkou jeho chce do roka, aby se při nich do zakoupení živili a Pána Boha se báli, řemeslo své, kterémuž jest se vyučil, dělaje, toho že jim příti chce“ (1586); Jan Schejbalův z Mělčan ve smlouvě s Annou Trksovou slibuje uvést „poctivou pannu Annu hned ode dne těchto smluv svadebních na svou zpravedlnost, kdež by koliv byla a se najíti mohla, zvláště když ten grunt po otci svém koupí, za plnomocnou dědičku hospodyni na to všecko přijímá a toho všeho plnomocnou činí. Na druhou pan Jan Trksa po cerce své Anně Janovi za oddíl statku svého 3 kopy grošů českých dává z příčiny nejistoty, jestli otec ženicha živ čili není, poněvadž jest souci zdráv, od statku svého bez příčiny odešel“ (1586); při svatbě Václava, syna Jiříka Mece se sirotkem Marianou, ženich kavalírsky slibuje: kdyby pak Pán Bůh prostředkem smrti ho „z tohoto světa pojíti ráčil, tehdy těch 50 kop míšeňských hned aby jí vydáno bylo odtad i šaty ložní i choděcí, kteréž tu přinesla všecky. Dokud by jí pak toho vydáno nebylo, aby odtad nechodila“ (1587); Václav Michálek synovi slibuje: „bude-li ho sobě šetřiti, lásky otcovské od něho neodejme“ (1589); vdovec s dětmi Pavel z Dobříkovce zase slibuje nevěstě Barboře, dceři Adama Bednáře ze Sedloňova: „ jest-li by Pán Buoh jeho, Pavla, smrti neuchoval, jí, Barboře, před dětmi 10 kop napřed věnuje a z svejmi dítkami rovnou dílnicí činí. A bude-li sobě panna Barbora jeho, Pavla, jakožto manžela svého šetřiti a vážiti, že ji jakožto věrnou manželku opatřiti chce“ (1590); Václav Bílek z Dobrušky prohlašuje Dorotě Jalové z Rohenic „že se jí důvěřuje, že jeho věrnou a pravou manželkou a opatrovnicí bude“ (1594); Jan Halířek uzavřel svatební smlouvu s Annou, vdovou po Matoušovi Tkadlci, a snoubenci se takto porovnali: „Předně a nejprve Jan Halířek Anně, budoucí manželce své, což by jemu Pán Bůh z své božské milosti popříti a propůjčiti ráčil z práce rukou jeho (poněvadž statku žádného pozemského nemá) v témž manželství, že to vše s Annou, manželkou svou, spolčuje a nad tím nade vším ji mocnou hospodyní činí. Z druhé strany Anna dotčená jemu, Janovi Halířkovi, budoucímu manželu svému, díl ten svůj všecek, kterýž na ni v témž statečku po předešlém manželu jejím přichází, ovšem nic nevymiňujíc, hned ode dne těchto smluv svadebních jakožto manželu svému mocně zadává a mocného hospodáře nad tím činí“ (1595); když si Martin Daňka bral nevěstu Annu, dceru nebožtíka Blažeje z Přepych, tak její otčím prohlásil, že lásky „od nich neodjímá, nad to vejše ne z povinnosti, ale z lásky upřímné ve třech letech pořád zběhlých že jim krávu dá, v tom se ohlásil“ (1596); poctivý mládenec Václav Linhart z Nového Města Hradiště nad Methují, služebník vysoce urozeného pána Rudolfa Štubenbergera ze Štubenberku, si bral Saloménu, dceru slovutného pana Jana Čapka z Dobrušky, který i jménem své manželky prohlásil, že novomanželé „budou-li se Pána Boha báti a z sebou náležitě nakládati, lásky otcovské jakž od dítěte svého vždycky poslušného, nemajíce než tu jednu dcerku, též i od syna svého budoucího že neodjímají“ (1597); Václav Fabri Strakonický, farář na lokálii ve Vysokém Újezdě nad Dědinou, se rozhodl oženit se s Dorotou, pozůstalou vdovou po 101


Vilémovi z Opočna (jejíž otec byl kdysi dobrušský soused), a takto se snoubenci porovnali: „Poněvadž ctihodný kněz Václav Strakonický po rodičích svých nemnoho statku jest dostal a nemajíc také žádného statku pozemního, než což jemu Pán Bůh z milosti své propůjčiti ráčil a propůjčí, že jmenovanou Dorothu, manželku svou budoucí, jakž za živobytnosti svého věku, tak i po smrti hned ode dne těchto smluv svadebních nic od ní neoddělujíc a nevyměňujíc, to všeckno zadává a ji nad tím nade vším mocnou hospodyní a pravou dědičkou činí. A poněvadž bratři ctihodného kněze Václava ani jiní přátelé (jsouce v trestání od Pána Boha Všemohoucího postaveni) jeho sou nenavštěvovali a netěšili, že také k statku jeho pozůstalému žádného zření jmíti nemají a ani manželce jeho v tom že žádné překážky činiti moci činiti nebudou. […] Co se pak dotýče dítek pozůstalých po nebožtíkovi Vilémovi, manželu předešlém dotčené Dorothy, ty že k ochraně a opatrování svému ctihodný kněz Václav přijímá a s nimi jakožto otec bez ublížení nakládati připověděl.“ (1598); slovutný Matouš Tichý, vdovec a měšťan dobrušský, při sňatku s Dorotou, pozůstalou vdovou po Danielu Štětkovi, prohlašuje: „A dá-li jim Pán Buoh všemohoucí v témž manželství dítky, tehdy aby tu v témž statečku dcerky jeho, Matouše, z předešlé manželky, budou-li se předně Pánu Bohu báti, a ji, Dorotku, jakožto matku svou v uctivosti jmíti a sobě vážiti, s týmiž dítkami rovný díl svůj jměly“ (1600); ale i chuďas Michal Faltinův z Nového Města Polského [?!] při sňatku s Annou, vdovou Šarovcovou, prohlásil: „Naproti tomu on, Michal, oznámil, že žádné spravedlnosti nemá, ani podílu žádného po rodičích svých ani přátel neočekává, než maje outočiště a naděje k Pánu Bohu, uměje řemeslo, když mu Pán Bůh štěstí, zdraví propůjčiti ráčí, dělaje, pracujíc rukami svými, co mu koliv Pán Bůh z milosti své svaté naděliti ráčí, že od ní nic hrnouti nechce, nýbrž což by koliv i na hotově jměl (buď málo nebo mnoho), nad tím nade vším mocnou hospodyní a pravou společnicí a dědičkou že činí a k dítkám obojím lásku otcovskou že prokazovati chce a s nimi náležitě nakládati“ (1600); Dorota Hakyšková, vdova, slíbila svému nastávajícímu Jiříkovi Borůvkovi „po den pak a po roce nad tím domem s várkou v městě ležícím, rolimi, lukami k tomu domu náležejícími, jeho, Jiříka Borůvku, mocným hospodářem činí“, ale ponechala si rozhodování o polích a lukách přikoupených od Tomáše Skuteckého (1604); rodiče Salomény Hledíkové z Dobrušky slibovali, že dceři „Vejpravu jako lidé potřební podle možnosti své, což se spatřiti bude moci, učiniti chtějí“ (1606); krejčí Jan Houser při sňatku s Dorotou, dcerou Václava Špačka, učinil manželku plnomocnou hospodyní a dědičkou, ale myslel i na svoji matku: „A jestliže by jeho Pán Bůh prve nežli matku jeho z tohoto světa skrze smrt povolati ráčil, tehdy Dorota, manželka po něm pozůstalá, z toho gruntu 20 kop grošů míšenských“ bude povinna jeho matce vyplatit (1621). Velkoryse se roku 1607 zachoval poctivý mládenec Jan, syn zesnulého Daniela Davidova ze Solnice, při sňatku s poctivou pannou Annou, dcerou zesnulého Diviše soukeníka, když prohlásil, že jí „zadává všecku svú spravedlnost vlastní“ a ze zděděné hotovosti si vymínil 10 kop grošů českých a nevěstu „do statečku svého, kterýž z požehnání božího má a zde při tomto městě Dobrušce koupil, za věrnou manželku a pravou dědičku a pravou shromažditelku přijímá i nad tím vším mocnou hospodyni hned od těchto

102


smluv svatebních za živobytí i po smrti činí“.44/ Dobrušský soused Václav Záruba při sňatku s Kateřinou, dcerou nebožtíka Talaše z Přepych, si vymínil: „však neuchoval-li by jej Pán Bůh od smrti, tehdy aby ona, manželka jeho, synům nebožtíka bratra jeho dvěma – však budou-li se k ní náležitě chovati a v tom vyhledávati – aby jim po 10 kopách míšeňských vedle možnosti ze všeho statku vydati povinna byla“ (1619). Nevěsty ale dostávaly i „lhůtu na zkušenou“, než byly uznány za spolumajitelky domu či gruntu. Jan, syn tkalce Daňka slibuje nevěstě Anně, sirotkovi z Přepych: „tuto poctivou pannu Annu za manželku svou do statečku svého, kteréhož mu Pán Bůh popříti ráčil, přijímá a do dne do roka ji obvěňuje 10 kopami grošů českých. Po dni pak a po roce, bude-li se Pána Boha báti a jeho sobě šetříc poslouchati, plnomocnou dědičkou i hospodyní ji toho všeho, což koliv má neb míti bude“ [učiní] (1588). Byly i opatrné nevěsty. Vdova Voršila Michálková při svatební smlouvě s Janem Jedličkou ze Štítů, tkalcovským tovaryšem, si vyjednala, že „statek svůj po nebožtíkovi Václavu Michálkovi“ ženichovi zadává „s tou přitom vejminkou, že sobě zahrady své, kteráž jest vedle zádušní od Myšky koupenou, v moci zanechává, o které aby mohla a moc měla kšaftovati a odkázati, kdyby ji Pán Bůh z tohoto světa pojíti ráčil, komuž by se jí dobře vidělo a zdálo“ (1595). Roku 1611 uzavřeli spolu svatební smlouvu slovutný mládenec Tobiáš Dvorský (syn zesnulého Tobiáše Kloboučníka, spoluradního města Jičína), služebník Jana Rudolfa Trčky z Lípy, s Kateřinou, vdovou po Janu Čapkovi, bývalém radním a bohatým dobrušským měšťanem. Nastávající manžel ji učinil dědičkou a „plnomocnou hospodyní ihned ode dne smluv těchto“. Paní Kateřina ale tak velkorysá nebyla, neboť „oznámila, že pana Tobiáše Dvorskýho, budoucího manžela svého, v dům svůj v městě Dobrušce, i cožkoliv v témž domu od svrškův a jiných věcí se najde, za plnomocného hospodáře a dědice od Actum smluv těchto přijímá, však pro nápad z téhož domu vyměňuje sobě tak dobře pro manžela svého jak pro koho jiného, 50 kop grošů českých. Nicméně toto sobě též paní Kateřina vyměňuje: Jestliže by pan Tobiáš, budoucí manžel její, prostředkem smrti dříve nežli ona z tohoto světa sešel a o témž domu kšaftoval, tehdy ten dům v ruce její zase přijíti má.“ Situace se však vyvinula jinak, paní Kateřina na svou vypočítavost doplatila. Již následujícího roku 1612 nadiktovala svůj kšaft a právovárečný dům s pozdějším čp. 40a, který roku 1582 koupil od dobrušské obce její bývalý a již zesnulý manžel Jan Čapek, si ještě dlouhá léta užíval Tobiáš Dvorský. Neméně opatrní a nedůvěřiví, až vychytralí byli i někteří ženichové. Jiřík Kopečný, vdovec ze Solnice se synem, když si bral sirotu Marianu, dostal za úkol, aby na Opočně „při Jich Milostech sobě toho dále hledal a vejhostu jí žádal, což jest učiniti se uvolil. Nadto vejše Jiřík Kopečný dotčenou pannu Marianu do statečku svého při městě Solnici, kterejž má, za mocnou hospodyni bere a přijímá, však dědictví sobě v moci zanechává“ (1590). Když Kilian Truhlář, jinak Šlik, uzavíral svatební smlouvu s vdovou Evou Vrbovou, tak nechal zaznamenat, že ji „nade vší svou spravedlností, kteráž by se po rodičích jeho i přátelích v městě Žluticích po nebožtíkovi Štěpánovi Hanzlíkovi, kde nyní jest mečíř Jiřík, vyhledati mohla, mocnou hospodyní a dědičkou činí“, načež ona ho 44/ Nevěsta mu věnovala 100 kop grošů českých v hotovosti, ale pro sebe si vymínila z otcovského podílu 100 širokých tolarů a 30 uherských dukátů. Roku 1614 se stal švagrem Jana Kulhavého, purkrabího opočenského panství, který toho roku vstoupil do manželství s druhou dcerou Diviše soukeníka, Saloménou. Krátce nato Anna Davidová zesnula a Jan Davidů se podruhé oženil.

103


„do statečku svého bere a přijímá za mocného hospodáře“ (1591), ale Kiliánův konec v Dobrušce byl neslavný. Opatrní byli i rodiče budoucích novomanželů. Ve smlouvě Jana Talaše s Kateřinou Sládkovou, poctivou dcerou pana Tomáše Sládka, slibuje „slovutný muž pan Tomáš Sládků budoucím manželům, majíc jiné také dítky, když čas svůj uhlídá a budou-li se Pána Boha báti předně a jeho sobě jakožto otce a matky šetřiti a je ctíti a poslušenstvím předcházeti, 10 kop grošů do živnosti na hotové sumě dáti a odvésti chce“ (1603). Když si Jan, syna Jana Hejzlara, kováře a souseda města Dobrušky, bral za manželku Evu, dceru nebožtíka Řeháka z Houdkovic, tak nastávající tchán si vymínil: že ji, pannu nevěstu „nemajíc než tohoto Jana, jednoho syna svého, do svého příbytku jako za vlastní dceru svou přijímá a jak se k němu oni manželé chovati budou, ruky a lásky otcovské že od nich odnímati nechce. Po smrti pak jeho všelijakého statku a jmění jeho aby užívali a dědicové byli“ (1619). Poněkud necitlivá a majetku chtivá byla paní Anna Březinová, matka šlechetného mládence Jakuba Březiny z Police nad Metují, který si roku 1639 bral poctivou pannu Alžbětu Lejskovou, dceru městského rychtáře dobrušského. Do svatební smlouvy nechala napsat, že ona, „paní Anna Březinová, do příbytku svého, je, manžely, přijímá do dne a do roka, aby v příbytku jejím zůstávajíce živnost svou městskou bez všelijaké překážky její vedli a provozovali, kteréž na svůj groš dotčené manžely vyživovati připovídá. Po dni pak [a] po roce, jest-li se jim bude líbiti ten grunt od ní chtíti koupiti, skrze přáteli své níže poznamenané že jim na slušnosti dopříti a prodati chce, se zapovídá“. Na druhé straně staří rodičové projevovali porozumění pro problémy novomanželů. Když se roku 1604 ženil Jakub Šmika s Ester Hakyškovou, tak jeho otec Petr Šmika prohlásil: „jakožto otec vlastní budoucí manžely, nemaje na ten čas koho jiného na překážce, do příbytku svého pod ochranu svou přijímá“. I pan Matěj Dvořák ze Lhotky „v to se uvolil, že Mikuláše, syna svého, poněvadž nemá nežli toho jediného, s Mandalénou, manželkou jeho, do statku svého přijímá a je náležitě jako dítky své opatrovati a vším dobrým fedrovat chce, a jak se dáleji k němu chovati budou, že jim statek svůj v ruce za peníze pustiti anebo jinou živnost, kde se koliv trefiti bude motci, koupiti chce“ (1610). Když si bral Václav Kříž, poctivý mládenec, pozůstalý po Václavu Kříži, někdy měšťanu dobrušském, Zuzanu, poctivou pannu, dceru Jana Davidova, tak „matka pak téhož mládence pana ženicha, paní Kateřina Křížka, na ten čas do dalšího opatření postupuje jim manželům k užívání domu svého“ (1623). Babička Anny Vávrové, která se vdávala za Václava Hemelíka, slibuje roku 1627, „že manžely k sobě do příbytku přijímá“. I Jiřík starší Potůček, cechmistr řeznického cechu, když ženil svého syna Tobiáše (s poctivou pannou Dorotou, dcerou Jana Burgera), nechal zapsat do svatební smlouvy, že „je, nové manžely, do příbytku svého – pokud by sobě zakoupení neučinili – k náležitému opatření přijímá a jim jakožto svejm milejm dítkám do živnosti jejich půldruhého sta kop míšenských, buď na hotově, anebo v té sumě statku pozemského, od kteréhož by se poctivě živiti mohli, předně věnuje a od sebe, když v manželství správcem církevním potvrzeni budou, odvésti chce; mezitím pak kdyby ho koliv Pán Bůh z tohoto světa prostředkem smrti pojíti ráčil, tehdy je, manžely, spolu s manželkou svou a s jinejmi dětmi svejmi všeho a všelijakého statku svého rovně dílníky a nápadníky činí.“ 104


Sňatků svobodných partnerů (poctivý mládenec s poctivou pannou) bylo v letech 1578–1640 relativně málo, tvořily zhruba necelých 12% ze zapsaných svatebních smluv, ale i tyto svazky se po několika letech či desetiletích rozpadaly v důsledku válečných událostí, epidemií nebo různých dalších neuváděných a dnes již nezjistitelných příčin.45/ Když uzavřené manželství zaniklo a jeden z partnerů zemřel, druhý většinou vstoupil do dalšího manželského svazku. Vcelku se dá říci, že manželství svobodných snoubenců většinou vydržela dlouhá leta. Někdy toto manželství dlouho nevydrželo a jeden z partnerů zemřel, načež druhý opětovně vstoupil do dalšího manželského svazku. Byla to nutnost, jak přežít. Našel jsem však jednu výjimku. V pondělí dne 17. května 1627 nadiktoval svůj kšaft Tomáš Krejčí, dlouholetý dobrušský konšel a poté v letech 1625–1627 vrchnostenský rychtář. Uvedl: „O statečku svém nezávadném, kterejž mi Pán Bůh Všemohoucí z milosti a lásky své v tomto městě Dobrušce, s nebožkou Dorotou, manželkou mou, s kterouž jsem v manželství zůstával 55 let a tři měsíce a dni, dítky na svět splodil, kteříž ještě v živobytnosti pozůstávají, totiž Magdaléna, Kateřina a Anna, činíc je dílníky pravé statečku svého, takto …“ dále rozhodoval. Sňatky většinou uzavírali vdovci s vdovami, závazky mívali oba z předchozích manželství, a tak svatební smlouvy byly plné výhrad a výminek. Většinou si ale vdovci-otcové malých dětí brali mladší nevěsty, aby se měl kdo starat o jejich nedospělé potomky, aby měli vychovatelky pro své malé děti z předchozího zaniklého manželství. Václav Rašek při smlouvě s Kedrutou, pozůstalou vdovou po Janu Trksovi, uvedl, že má dcerku Mandalénu a ta že má být „v témž statečku rovnou dílnicí“ se svojí macechou a kdyby ho Pán Bůh dřív než paní Kedrutu z tohoto světa povolal, „z toho statku rovným dílem odbýti povinna“ být musí; ovšem i paní Kedruta nezapomněla na svého syna Pavla a rovněž mu pojišťovala pro případ své smrti majetek na statečku (1604). Dobrušský konšel vdovec Jan Zemek uzavřel 1609 svatební smlouvu s poctivou pannou Saloménou, dcerou Jiříka Potůčka. Ve smlouvě zajistil svoji dceru a vymínil si disponovat sumou 100 kop grošů českých a: „Item roli u Halína též sobě vyměňuje, však tak dobře pro manželku svou jako pro koho jiného. Kateřině, dceři své, vymínil na dluhu u Jana Kubína padesáte kop grošův českých aby nimi vládla, a to ihned ode dne smluv těchto. Nad jiným pak nade vším, což mu koliv Pán Bůh požehnati a propůjčiti ráčil, což se koliv statku jeho vlastního najde, mimo dluhy, což jich mezi lidmi má, ten všecken ihned ode dne smluv svadebních těchto mocně se vším příslušenstvím zadává a zadal Saloméně, budoucí manželce své, a ji nad tím nade vším plnomocnou hospodyní a dědičkou činí. Však přitom s tím doložením, dá-li nám Pán Bůh spolu dítky z Saloménou, manželkou mou, tehdy aby jich všech rovným dílem vybejvala. A jestliže by pak mne Saloména, budoucí manželka má, živobytem přečkala, tehdy aby Kateřině, dceři mé, z toho statku jedno sto kop míšeňských, každoročně po 15 kopách míšeňských, vyplatila, tři krávy, jedno tele a pět vovec, též co od šatstva po mateřích zůstalo, aby jí vydala. A jestli by k vdávání přijíti měla, vejpravu náležitou, jak na děvečku náleží, učinila. Nicméně aby 45/ Jsem si ovšem vědom, že tento závěr je pouze podmíněný, opírá se o ne všechny dochované a přesné zápisy, neboť bezpečný a percentuálně vytvořený závěr by se mohl opřít pouze o matriční záznamy, které se ovšem bohužel nedochovaly.

105


Kateřina, dcera má, při ní, Saloméně, budoucí manželce mé, zůstávala, zdravou a jinými náležitými věcmi náležitě opatřena byla, a co bude moci dělati, pomáhala. Pak-li by [se] spolu srovnati nemohly, tehdy bude povinna Saloména, budoucí manželka má, jí, Kateřině, dceři mé, do smrti její každý rok pšenice jeden korec, žita 1 korec a ječmena 1 korec vydávati. Nad to vejše, nemohly-li by spolu po smrti mé [se] srovnati, tehdy aby Kateřina, dcera má, v zahradě do smrti své zůstávala a polovici zahrady té k Hadařovým – jak se jí líbiti bude – užívala. Nicméně Saloména, budoucí manželka má, aby jí každoročně k jiným napřed oznámeným vejminkám, záhon cibule a záhon mrkve síti dala, avšak po smrti Kateřiny, dcery mé, táž zahrada aby při statku jiném všem zůstávala.“46/ Vdovy, ženy zesnulých řemeslníků, aby si zajistily živobytí do dalších let, zase vyhledávaly mladší, vyučené partnery, aby živnost mohla pokračovat dále. I ti se našli a za cenu nabytí majetku a zajištění životní existence rádi uzavírali manželství se staršími či starými ženami. Mladší (mnohdy nemajetní nebo málo majetní) partneři ze vsí tímto sňatkem získali městské právo a majetek (dům, řemeslnickou dílnu), a když poté jejich staré manželky umřely, ovdovělý přistěhovalec se znovu ženil s mladší ženou. Např. svobodný mydlář Jiřík z Vilémova si bral 1607 Annu, pozůstalou vdovu po dobrušském Havlovi mydláři, a dal do zápisu, že „Co jest koliv dluhův po nebožtíkovi Havlovi mydláři zůstalo, že z téhož statku splacovati a v tom lidi spokojiti povinen bude vedle uvolení svého“. Roku 1626 si „šlechetný mládenec“ Lukáš Dvorský rodem z města Hradce Králové nad Labem bral za manželku Annu, vdovu po Jiříčkovi ševci, někdy sousedu v městě Dobrušce. Poněvadž se mládenec řádně vyučil řemeslu ševcovskému, nevěsta prohlásila, že ho hned do příbytku svého v městě Dobrušce „přijímá, jemu jej zadává a nad týmž gruntem plnomocným hospodářem a dědicem dokonalým činí“. Dožil se roku 1651 jako obecní starší a člen cechu novoševcovského v Dobrušce, byl zařazen mezi sousedy a vlastnil právovárečný dům, hlásil se k nekatolíkům a bylo mu 50 let. I jeho manželka se hlásila k nekatolíkům, ale bylo jí jen 30 let – a jmenovala se Dorota; Lukáš Dvorský totiž se roku 1634 podruhé oženil s poctivou pannou Dorotou, dcerou nebožtíka Jiříka Lipky. V Dobrušce však také zakotvili vandrující tovaryši, neboť i otcové se starali o své nástupce. Do města dorazil roku 1633 Pavel Čermák, rodák z Libchav u Ústí nad Orlicí, poctivý mládenec řemesla ševcovského. Těžko říci, komu více padl do oka: panně Anně či jejímu otci Martinu Lejskovi. To byl proslulý dobrušský měšťan, byl roku 1619 přijat mezi nákladníky, roku 1626 zvolen cechmistrem ševcovského cechu, roku 1627 (a dále v letech 1630–1631 a 1637) městský rychtář; zchudl roku 1628, kdy mu při potlačování povstání byla způsobena škoda 220 kop grošů českých a vojáci mu vzali 5 kusů hovězího dobytka a 29 ovcí. Byl asi svéhlavý, neboť roku 1640 byl uvězněn pro neposlušnost, nepoddanost, tvrdohlavost a protivenství. Bál se ho Pavel Čermák? To nevíme, to současník nezapsal, ale dne 30. listopadu 1633 byla zapsána svatební smlouva, ve které se uvádí, jak „poctivý mládenec Pavel že oblíbíc sobě 46/ Zřejmě již byl starý a nemocný, 1618 nadiktoval svůj kšaft, ve kterém se však o dceři Kateřině nemluví, nemluví se ani o manželce Salomeně, kšaftoval pouze ve prospěch svých dcer Anny a Mandalény, zřejmě vzešlých z druhého manželství (Mandaléna se později vdala za Jana Voštěpáře z Dobrušky) – viz: SOkA Rychnov nad Kněžnou, AM Dobruška, i. č. 312, kniha č. 262 (Kniha kšaftovní z let 1525–1640), fol. 200a – 202a.

106


z jisté vůle Boží poctivou pannu Annu k stavu svatého manželství vyhledával toho předně při Pánu Bohu na modlitbách svých, potom při rodičích jejích i při ní samý, jak sám osobně, tak skrze vzáctné pány přátely dožádaný, náležitě a spůsobem křesťanským, až jest toho i dosáhl, že táž poctivá panna Anna jest jemu k stavu svatého manželství daná […] připovídajíc ji věrně milovati a ruku ochrannou nad ní držeti […] Naproti tomu pan Martin Lejsek, dosáhši jisté vůle od poctivého mládence Pavla Čermáka, svou nejmilejší dcerku pannu Annu jemu za věrnou manželku, pomocnici a statku shromaždnici dodává a za syna jeho přijímá, po dni a po roce 10 kop grošů českých do řemesla jemu obvěňuje a do dalšího opatření při sobě bytu přeje“. Pavel Čermák byl roku 1635 přijat do obce a zakoupil dům na pozdějším Horském předměstí, je uváděn k roku 1640 jako kostelník a cechmistr ševcovského cechu. A do tohoto příběhu máme možnost nahlédnout ještě po deseti letech. Tchán i zeť spolu působili roku 1651 stále v dobrušském ševcovském cechu. Pavlovi bylo 42 let a jeho manželce Anně 33 let, oba byli nekatolíci s možností přestoupení k římskokatolické víře, měli spolu děti (Anna 11 let, Jan 4, Kateřina 2 a Mikuláš 15 neděl); rodina byla úspěšná, byla řazena mezi sousedy, v jejím vlastnictví bylo 23 strychů rolí, 4 krávy a 1 jalovice. A zakladatel jejich štěstí, Martin Lejsek, byl roku 1651 starý 60 let, jako řemeslník se musel hlásit ke katolictví, zatímco jeho manželka Dorota byla 50 let stará nekatolička bez naděje na konversi. I jeho stárnoucí rodina byla hmotně zabezpečena, vlastnila dům, 13 strychů rolí, 2 krávy a 5 ovcí a manželé se starali o tři děti (Zuzana 18 let, Jindřich 12 a Václav 5), zatímco jeho další dcera, poctivá panna Saloména, se již roku 1637 vdávala za vdovce s dítětem Jiříka Kováře, a třetí dcera, poctivá panna Alžběta, se roku 1639 vdávala do Police nad Metují za Jakuba Březinu. Bývalo zvykem, že někteří muži – ale i ženy – během svého života běhu prošli/y dvěma manželstvími, ale také vystřídali/y i tři životní partnery. Roku 1620 se ženil Jan, syn nebožtíka Jakuba Voštěpáře jinak Žampacha. Jeho otec byl majitelem právovárečného domu v Dobrušce, je zaznamenán v opočenském urbáři z roku 1598, ale roku 1616 nadiktoval svůj kšaft a zůstala po něm vdova Dorota a děti Jan, Jiřík, Saloména, Kateřina a Dorota. Jan byl asi nejstarší z jeho dětí a roku 1620 jako svobodný mládenec uzavřel sňatek s vdovou Saloménou Strejčkovou z Dobrušky, která si přinesla do nového manželství i děti. Brzy mu umřela, a tak roku 1625 uzavřel svatební smlouvu s poctivou pannou Zuzanou, dcerou Michala Barvíře z Dobrušky. Pan Michal byl vážený dobrušský obyvatel, konšel a majitel právovárečného domu. To již Jan Voštěpář, jinak Žampach též Strejček, byl dobrušský konšel. Bohužel, i tato Zuzana zanedlouho také zesnula, a tak se slovutný pán a otec dětí žení roku 1627 potřetí, a sice opět s poctivou pannou Magdalénou, dcerou po nebožtíkovi Janu Zemkovi, služebnicí při urozené a poctivé paní Marii Magdaléně, manželce pana Andreáše Neumana z Ryglic a Löwensteina, rozené Hášové z Oujezda. Tato nevěsta obvěnila pana vdovce sumou 150 kop grošů míšeňských. Při povstání na jaře 1628 mu vojsko učinilo škodu na majetku ve výši 75 kop grošů českých a musel poté odevzdat 1 ručnici a 1 kord. Také poctivý mládenec Václav Soška se roku 1606 oženil s poctivou pannou Annou, dcerou Václava Kožišníka z Dobrušky. Roku 1616, již jako slovut107


ný pán, se žení s Annou, pozůstalou vdovou po Janu Šemíkovi, která mu věnem přinesla děcko z předchozího manželství. Do třetího manželství pak vkročil jako konšel a příslušník cechu řezníků roku 1637 s pannou Ludmilou, dcerou nebožtíka Jana Chramosty. Roku 1630 se ženil poctivý mládenec Jan Strejček s Kateřinou, dcerou Matěje Bezděkovského, souseda města Dobrušky. Za pět let se však vdova paní Kateřina vdávala za poctivého mládence Jana Štefka z Pulic. Za dalších pět let, tedy roku 1640, uzavírá dobrušský soused, řezník a poctivý mládenec, Mikuláš Vařečka, sňatek s dvojnásobnou poctivou vdovou Kateřinou Štefkovou, „po nebožtíkovi Janovi Štefkovi mladším (kterýž také od partaje vojenské léta 1639 3. Novembris zamordován byl za městem s jinými mnohými)“. Manželství existovalo ještě roku 1651, kdy Mikuláši Vařečkovi, katolíku, bylo 35 let a jeho manželce, nekatoličce s nadějí na konversi, bylo 37 let, měli spolu sedmiletého syna Jiříka; rodina byla řazena mezi chalupníky, vlastnila 15 strychů rolí a 9 ovcí. Jako pohádka skončila manželství Magdalény Postolkové. Roku 1617 (10. ledna) požádal Tobiáš Moravec, slovutný muž a soused v Dobrušce, chudou, ale poctivou pannu Mandalénu Postolkovou, dceru po Janu Postolkovi, o ruku, poněvadž si ji „oblíbil z jisté vůle a vnuknutí Pána Boha Všemohoucího“, takže „vyhledávajíc toho při též děvečce, rodičích, přátelích, panu purkmistru a právu města Dobrušky náležitě a spůsobem křesťanským, až jest toho i dosáhl, že nadepsaná panna Mandaléna jest mu k stavu svatého manželství dána“. Ženich okamžitě prohlásil, že vzal si „ji, pannu Mandalénu, sobě za věrnou a pravou manželku, pomocnici a spolushromaždnici“ a „ji v gruntu a domu, kterýž má v městě Dobrušce s várkou, od Actum této smlouvy toho plnomocnou hospodyní činí, všech dědictví v moci své zanechává a zůstavuje“. Vymínil si ale také louku s paloučkem za stodolou Zadníkovskou a 300 kop grošů míšeňských, „aby s tím vším činiti mohl jak se jemu koliv líbiti a viděti bude, však tak dobře pro manželku svou, jak se k němu chovati bude, jako pro koholkoliv jiného“. Panna nevěsta mu slíbila vše, co má po rodičích a nevěstě pomohla matka Kateřina, která slíbila „vedle možnosti své jim, budoucím manželům, z díla svého a živnosti 5 kop grošů českých pomoc učiniti“. Svědky této smlouvy byli konšelé a sousedé města Dobrušky. Naštěstí pro paní Mandalénu toto manželství netrvalo dlouho, již roku 1623 (17. září) se zřejmě vdovec Jindřich Bohdanecký z Nového Města Hradiště nad Methují žení s Mandalénou, vdovou po Tobiáši Moravcovi z Dobrušky, poněvadž „z jisté vůle a vnuknutí Pána Boha Všemohoucího oblíbil sobě k stavu svatého manželství nadepsanou vdovu, vyhledávajíc toho předně při Pánu Bohu modlitbami svými, vrchnosti, panu purkmistru a právu města Dobrušky, paní vdově a přátelích jejích, náležitě a spůsobem křesťanským, až jest toho i dosáhl, že jest jemu často psaná paní vdova k stavu svatého manželství daná.“ Takže i pan Jindřich Bohdanecký si bral „sobě touž paní Mandalénu, vdovu, za pravou a věrnou manželku, pomocnici a spolushromaždnici […] a ji nad spravedlností svou vší a všelijakou od Actum smlouvy této, kdež by se jí cokoliv najíti a vyhledati mohlo, plnomocnou hospodyní a dědičkou“ učinil. To již Mandaléna Postolková/Moravcová byla bohatou nevěstou, manželé se navzájem obvěnili sumou 100 kop grošů českých. Také svatba byla honosnější, za svědky se postavili urozený pan Fridrich 108


Doník,47/ pan Bohuslav Háša z Oujezda a osoby radní z obou stran. Štěstí se však na bývalého chudého polosirotka Magdalénu usmálo ještě potřetí. Pan Jindřich Bohdanecký naneštěstí – nebo naštěstí pro Magdalénu – také odešel na věčnost. A tak dvojnásobná vdova opět oblékla svatební háv, neboť již 9. února 1626 slovutný mládenec Mikoláš Bičolický, původem ze Štýrska,48/ „služebník Jeho Milosti vysoce urozeného pána, pana Adama Ertmana Trčky z Lípy“, uzavřel svatební smlouvu s poctivou paní Magdalénou, pozůstalou vdovou po dobré paměti nebožtíku panu Jindřichu Bohdaneckém, někdy sousedu v Dobrušce. I pan Mikoláš Bičolický „z jisté vůle Pána Boha Všemohoucího i tolikéž s povolením vrchnosti naší milostivé a dědičné oblíbil sobě k stavu svatého manželství touž paní Magdalému vdovu, vyhledávajíc toho při ní, paní vdově a přátelích jejích“ atd. Ženich také prohlásil, že paní dvojnásobnou vdovu „ji sobě za věrnou a pravou manželku, pomocnici a spolushromažditelkyni béře a ji nad spravedlností svou všelijakou, otcovskou i nápadní, kteráž by mu po rodičích a přátelích kdekoliv a po komkoliv přišla, vyhledati anebo najíti se mohla“ ode dne těchto smluv před smrtí i po smrti plnomocnou hospodyní a dědičkou činí, a obvěnil ji pouhým obnosem 50 kop grošů míšeňských. Šťastná paní nevěsta prohlásila, že svého nastávajícího „v dům svůj v městě Dobrušce i se vším k němu příslušenstvím, kterýž z požehnání Božího má, přijímá, a cožkoliv v témž domu od svrškův a jiných věcí se najde, zadává a nad tím plnomocného hospodáře od Actum smluv těchto činí.“ Svědkové byli pouze z řad sousedů a konšelů novoměstských a dobrušských. Tento třetí sňatek tedy nebyl už tak lukrativní jako předešlé dva, ale vydržel až do konce třicetileté války, jak úřední přehledy informují. Roku 1651 bylo paní Magdaléně údajně 40 let a byla nekatolička bez naděje na konversi, manžel byl prý stejně starý, ale byl katolík a měli spolu dceru Alžbětu (13 let). Roku 1625 byl přijat do dobrušské obce Balcar Cygart, též Cikart. Téhož roku koupil právovárečný dům za 165 grošů českých a je jmenován jako dozorce kašny, při potlačování povstání na jaře 1628 mu byla způsobena škoda 25 kop grošů českých (jeho dcera poctivá panna Mariana se vdávala roku 1631 za Jiříka Khuna, měštěnína města Jaroměře nad Labem). Cygartova pozůstalost se projednávala v letech 1636–1640, ale to se již jeho vdova Barbora podruhé vdala, a sice roku 1635, jako poctivá paní Barbora (datum sňatku manželů Cygartových neznáme), za Matěje Tesařů, jinak Ulbrichta, slovutného pána, souseda města Dobrušky (ten byl přijat do obce roku 1632). Svatba to byla slavná za „přítomnosti práva, pánův oficírův a soldatův od artalerie Jeho Milosti Císařské tehdáž zde na kvartýru zůstávajících, též paní a fraucimoru jejich a osob od obojí strany dožádaných a jiných poctivých lidí obojího pohlaví.“ Ale ani toto manželství dlouho nevydrželo, poněvadž roku 1640 se poctivá paní Barbora, jinak zvaná Němkyně, vdova „po nedobré paměti Matějovi Tesařovi, jinak Ulbrychtovi, někdy sousedu města Dobrušky“ a matka dcery a synů z prvého manželství (ale proč už je bývalý „slovutný pán“ nyní ocejchován jako „nedobré paměti“, nevíme) vdává jako Barbora Němkyně za slovutného muže pana Krystofa Raka, jinak Kaulingera, souseda 47/ Zřejmě Fridrich Doník ze Ždánic a v Semechnicích, připomínaný v Semechnici k roku 1626 (A. FLESAR, Popis historicko-archeologicko-statistický, s. 122). 48/ Podle jména nebyl německé národnosti, ale slovinské.

109


města Opočna, někdy souseda města Jaroměře nad Labem. Ženich byl opět vdovec s dětmi, byl pak roku 1641 přijat do obce, neboť vlastnil dům s pozdějším čp. 10a a byl roku 1647 a 1651 členem městské rady. Pohoršený písař dodatečně napsal nad svatební smlouvu: „Tý baby zas potřetí veselí“. A jak toto manželství skončilo? Datum úmrtí třikrát vdané Barbory neznáme, v soupisu poddaných podle víry z roku 1651 je pan Rak zapsán jako 60 let starý katolík, jeho manželka Dorota (!) byla 20 let stará nekatolička s nadějí na náboženskou konversi. Vlastník právovárečného domu, který kdysi koupil Balcar Cygart, je roku 1653 označen za souseda, a to dosti majetného: vlastnil 45 strychů rolí (pole, luka), 3 potahy, 5 krav, 6 jalovic, 20 ovcí a 2 svině. Kniha přináší množství onomastického materiálu, neboť zaznamenává pozoruhodná jména obyvatel v Dobrušce i přistěhovalců z bližšího či vzdálenějšího okolí a jejich proměny, v neposlední řadě o dědění či nedědění otcova příjmení.49/ Její záznamy jsou tak cenným svědectvím o migraci obyvatelstva nejen v rámci opočensko-frymburského panství, ale i o přistěhovalcích z jiných krajů Čech či českého feudálního státu Do Dobrušky nebo do Křovic přicházeli mládenci, vdovci, svobodná děvčata i vdovy. Na druhé straně se dobrušské ženy (sirotci, vdovy) vdávaly do okolí, výjimečně i dobrušští vdovci a mládenci. Novou krev přinášeli do města ženichové (mládenci i vdovci) z těchto vsí a měst: Adenburk z arciknížectví rakouského (?), Bačetín, Bohdašín, Bohuslavice, Boleslav, Bystré, Čáslavky, Černčice, Černilov, České Meziříčí, Dobré, Dobříkovec, Domašín, Holice, Holohlavy, Hořice, Hradec Králové nad Labem, Hrádek (který?), Chlístov, Jaroměř nad Labem, Jičín, Kamenice, Kerhartice, Kounov, Krčín, Křížanov (Kreuzdorf, Krzyżanów),50/ Křovice, Kunštát na Moravě, Lanškroun, Latzen v Tyrolsku, Ledce, Levín (v Kladsku), Lhota (která?!), Lhota nad Rozkošem (na novoměstském panství), Libáň nad Bystřicí, Libchavy (které?!), Lubental (?), Masty, Mělčany, Město Nové Hradiště nad Methují, Náchod, Němčice (které?!), Olešnice v Orlických horách, Opočno, Podbřezí, Podchlumí, Pohoř/í ?, Prostějov, Provoz, Přepychy, Pulice, Radkov (v Kladsku), Rakycan ve Štýrsku (?), Rozkoš, Rychnov nad Kněžnou, Semechnice, Slavětín, Smiřice, Sněžné, Solnice, Spáleniště, Stroužné (v Kladsku), Sudín, Suchý Důl, Svitavy, Šilperk [Štíty], Temenice, Trnov, Třebechovice pod Orebem („Střebechovice“, „Třebechovice hory Oreb nad Didinou“), Uničov, Val, Vamberk, Vilémov, Žlutice. Nevěsty pocházely z následujících lokalit: Bačetín, „Bílec v kraji Těšínském“, Březiny, Bohuslavice, Čánka, Čáslavky, Černožice, Dlouhé, Dolsko, Domašín, 49/ Např. roku 1580 se ženil Václav Michálek s Voršilou, dcerou nebožtíka Jíry, jinak Jirky; roku 1623 se ženil Jan Stehlík, tovaryš řemesla ševcovského, syn někdy dobrušského rodáka Václava Špačka, a bral si za manželku Saloménu, poctivou vdovu po nebožtíkovi Jiříku Novoměstském, sousedu v městě Dobrušce. Rovněž v dobrušské knize kšaftů nacházíme: syn Jana Trksy z Dobrušky, který žije v Kožlanech, se jmenuje Mikuláš Laštovička (1599), tkadlec Vilém Jedlička kšaftuje svému otci Jiříku Drahorádovi (1610). 50/ Ves na homolském panství v bývalém Hrabství kladském, dnes v Polské republice. Srv. blíže: J. ŠŮLA, Jména obyvatel homolského panství v XVI. a XVII. století jako doklad etnicity obyvatel regionu, s. 153–228. Styky obyvatelů Hrabství Kladského s Dobruškou jsou zajímavé, byly intenzívnější než dnes nebo v XIX. století.

110


Hlinné, Houdkovice; Chotěboř, Jaroměř nad Labem, Kamenice, Kozlov, Křivice, Křovice, Lanškroun, Ledeč nad Sázavou, Miletín, Myškov, Náchod, Olešnice v Orlických horách, Opočno, Podbřezí, Pohoří, Provoz, Přepychy, Rohenice, Sedloňov, Slatina nad Úpou, Sněžné, Šestajovice, Tis, Trnov, Val, Vanovka, Zlič. Jak je vidět, snoubenci pocházeli z Dobrušky, dále ze vsí a měst opočenského panství, sousedních panství (novoměstské, smiřické, solnické, rychnovské) v tehdejším Hradeckém kraji, z různých lokalit v severovýchodních a východních Čechách, ale také z okolních zemí – z Moravy, Slezska, Štýrska, Tyrolska, též ze sousedního Hrabství kladského, zejména z homolského panství (Křížanov, Levín, Radkov, Stroužné). Dobruška nemá v současné době klasickou knižní monografii, chybějí jí i podrobnější studie pro rozsáhlejší časové období. Provedená sonda do života českého podorlického města v průběhu zhruba jednoho staletí, opřená o sňatkové smlouvy, byla umožněna díky dochovaným dalším městským knihám a jiným úředním dokumentům. Tím bylo možné nahlédnout do soukromí dobrušských obyvatel a částečně porozumět sňatkové praxi a životnímu koloběhu několika desítek let, které přinesly Dobrušce těžké doby a zvraty a které ji formovaly na několik dalších staletí. Příloha č. 1: Přehled uzavřených dobrušských sňatků podle jednotlivých let: 1577–1

1593–2

1609–6

1625–10

1578–2

1594–1

1610–4

1626–7

1579–5

1595–4

1611–3

1627–4

1580–7

1596–2

1612–1

1628–3

1581–5

1597–1

1613–1

1629–2

1582–0

1598–3

1614–4

1630–3

1583–3

1599–0

1615–2

1631–5

1584–5

1600–11

1616–8

1632–6

1585–2

1601–7

1617–10

1633–5

1586–16

1602–1

1618–2

1634–6

1587–30

1603–4

1619–5

1635–2

1588–16

1604–9

1620–8

1636–7

1589–8

1605–1

1621–11

1637–6

1590–3

1606–6

1622–6

1638–5

1591–2

1607–5

1623–9

1639–4

1592–1

1608–6

1624–8

1640–5

Tabulka je víceméně orientační. Jednotlivé zápisy nejsou psány bezpečně za sebou, listy byly zřejmě svazovány dodatečně v knihu a nemáme jistotu, zda byly 111


skutečně všechny do této knihy pojaty. Rozpaky budí na jedné straně vysoké číslo sňatků (rok 1587; snad to byl důsledek úbytku obyvatel morovou ranou řádící v Dobrušce předchozího roku), na straně druhé jsou roky, kdy údajně nebyly uskutečněny žádné sňatky. Další rozpaky budí období, kdy dobrušská fara nebyla obsazena utrakvistickým, ale ani katolickým knězem. Dobruška nemá pro toto období zachované matriky, část obyvatel má v soupisu poddaných z roku 1651 udaný věk, ale vzhledem k zápisům o sňatku i tento „přesný“ údaj je zřejmě nutné považovat ho pouze za odhad. Příloha č. 2: Biogramy některých dobrušských měšťanů, kteří se častěji vyskytují v úředních dokumentech Bachman, Jiřík Syn Jiřího Bachmana ze vsi Provoz uzavřel 1631 svatební smlouvu s Kateřinou, dcerou Matouše Cernera, a byl 1635 přijat do obce. V letech 1640–1643 konšel, 1647 městský rychtář. Byl znalý německého jazyka. Podle soupisu 1651 byl starý 45 let, nekatolík bez naděje na konversi, jeho (další) manželce Saloméně bylo 20 let a měla předpoklady ke konversi. BR 1653 ho řadí mezi chalupníky, vlastnil 12 strychů rolí, 1 krávu a 1 jalovici. Roku 1635 koupil právovárečný dům s pozdějším čp. 22a, který vlastnil do roku 1656. Barvíř, Michal Roku 1603 byl přijat do obce, v letech 1618, 1620–1621, 1623–1627, 1629–1631, 1638–1639 konšel. Při potlačování povstání na jaře 1628 mu byla způsobena škoda 100 kop grošů českých, odevzdal 1 tesák a 1 ručnici. Roku 1630 uzavřel svatební smlouvu s poctivou pannou Voršilou, dcerou Matouše Cernera. V letech 1601–1642 bydlel v domě na Novoměstském předměstí, od roku 1637 vlastnil právovárečný dům s pozdějším čp. 3a, který koupil za 200 kop grošů českých. Bičolický, Mikoláš Jako služebník Jeho Milosti vysoce urozeného pána Adama Erdmana Trčky z Lípy a slovutný mládenec uzavřel 1626 svatební smlouvu s dvojnásobnou vdovou Magdalénou Moravcovou a 1627 byl přijat za souseda. Při potlačování povstání na jaře 1628 mu byla způsobena škoda 120 kop grošů českých. Roku 1633 konšel. BR 1653 ho řadí mezi sousedy, vlastnil 20 strychů rolí, 1 krávu, 1 jalovici a 5 ovcí. Od roku 1627 vlastnil právovárečný dům s pozdějším čp. 12a. Borůvka, Jiřík Roku 1604 uzavřel svatební smlouvu s Dorotou, vdovou po zesnulém řezníku Václavovi Hakyškovi, a nevěstě upsal 100 kop grošů českých, dům s várkou, polnostmi a loukami. V letech 1608–1611, 1613–1614, 1616–1621, 1623–1624, 1626 konšel, 1625 a 1626 primátor, v letech 1626 a 1627 cechmistr řeznického cechu. Při potlačování povstání na jaře 1628 mu byla způsobena škoda 200 kop grošů českých a vojáci 112


mu vzali 9 kusů hovězího dobytka. S vdovou Dorotou Hakyškovou získal 1604 i právovárečný dům s pozdějším čp. 27a, který roku 1635 dědil vnuk Jan Šmika. Čapek, Jan Dlouhá léta stál v čele města, již roku 1573 byl konšel, v letech 1581 a 1585 je jmenován jako hospodář města, 1586 jako primas a hospodář, 1587 konšel a hospodář, 1589, 1593, 1599–1605, 1607 konšel. Urbář opočenského panství uvádí 1598 jeho finanční povinnosti vůči vrchnosti. Začátkem XVII. století půjčil Janu Rudolfu Trčkovi z Lípy 25 kop českých grošů. Roku 1597 se jeho dcera Saloména vdala za Václava Linharta, hejtmana novoměstského panství. 1607 nadiktoval svůj testament. Jeho vdova Kateřina se 1611 vdala za Tobiáše Dvorského, příchozího z Jičína, ale již 1612 i ona diktovala svoji poslední vůli. Jan Čapek koupil 1582 od obce právovárečný dům s pozdějším čp. 40a, který se 1611 dostal do rukou Tobiáše Dvorského, jenž ho dlouho vlastnil. Černožický, Jan Duchoslav Byl to důchodní písař smiřického panství. Roku 1619 uzavřel svatební smlouvu s Kateřinou, pozůstalou vdovou po nebožtíkovi Mikuláši Kalinovi, jinak Pekařovi, a byl přijat do obce i mezi nákladníky. V letech 1619–1620, 1623–1627, 1630–1633, 1635–1636 konšel, 1625 obecní starší. Roku 1626 prodal městu grunt na obecní dvůr. Při potlačování povstání na jaře 1628 mu byla způsobena škoda 30 kop grošů českých a vojáci mu vzali 5 kusů hovězího dobytka. Roku 1619 koupil právovárečný dům s pozdějším čp. 9a, který roku 1638 koupil za 380 kop grošů míšenských opočenský purkrabí Hendrych Kyndler. Červenka, Jakub Syn Martina Červenky z Dobrušky, roku 1620 uzavřel svatební smlouvu s vdovou Kateřinou Bílkovou, s níž vyženil právovárečný dům s pozdějším čp. 26a. Roku 1623 byl přijat do obce i mezi nákladníky. Roku 1625 byl jmenován obecním starším, 1630– 1632, 1636, 1640, 1645 konšel. V letech 1626–1627, 1631–1632, 1640, 1645 cechmistr ševcovského cechu. Při potlačování povstání na jaře 1628 mu byla způsobena škoda 12 kop grošů českých. Roku 1631 byl jako konšel vězněn na Opočně, když Dobruška nemohla splácet tzv. pokutní plat. Podle soupisu 1651 byl konšel, starý 52 let, katolík (manželka Kateřina 60 let, nekatolička bez naděje ke konversi); BR 1653 ho řadí mezi sousedy, vlastnil 42 strychy rolí, 4 krávy a 1 jalovici. Davidů, Jan Syn soukeníka Daniela Davidova z nedaleké Solnice, pekař, výrazná osobnost dobrušských dějin v XVII. století. 1606 koupil nemovitost za 170 kop grošů českých. Roku 1607 se oženil s bohatou Annou, dcerou nebožtíka Diviše soukeníka, cílevědomě rozhojňuje svůj majetek, kupuje polnosti. Dcera Zuzana, pošlá z tohoto manželství, se roku 1623 vdávala za Václava Kříže, syna bohatého dobrušského měšťana. Roku 1614 se jeho švagrová, sirotek Saloména Divišová, vdávala za Jana Kulhavého, purkrabího opočenského panství. Roku 1617 se Jan Davidů podruhé oženil s Manda113


lénou Hubáčkovou z Chotěboře a z tohoto svazku vzešla dcera Magdaléna a syn Jan. V letech 1614–1618, 1620, 1622–1627 konšel. Při potlačování povstání na jaře 1628 mu byla způsobena škoda 50 kop grošů českých, odevzdal 1 mušketu. V dubnu 1628 byl pro účast na povstání uvězněn, roku 1629 mu shořel dům. Následujícího roku byl jmenován hraběcím rychtářem, v letech 1630–1631, 1634, 1638, 1640–1642 primátor města. Roku 1638 se vdávala jeho dcera Anna. Podle soupisu 1651 byl obecní starší, starý 65 let, nekatolík bez naděje na konversi, jeho manželka Mandaléna 53 let stará nekatolička, rovněž bez naděje na konversi. Berní rula 1653 ho řadí mezi sousedy, vlastnil 36 strychů rolí, 6 krav, 5 jalovic, 20 ovcí a 6 kusů prasat. Zemřel roku 1659, jeho dům byl prodán za 700 kop grošů míšenských. Drbalů, Mikuláš Urbář opočenského panství z roku 1598 uvádí jeho finanční povinnosti vůči vrchnosti. V letech 1586, 1594, 1597–1598, 1601, 1604–1612 konšel. Jeho dcera Kateřina byla manželkou soukeníka Václava Kříže. Roku 1612 nadiktoval svůj testament, pozůstalá vdova Marta roku 1619. Rok 1595 koupil dům s pozdějším čp. 288 (Horské předměstí), vlastnil také dům s pozdějším čp. 56a. Dvorský, Lukáš Rodák z Hradce Králové, 1626 uzavřel svatební smlouvu s Annou, vdovou po nebožtíkovi Jiříku ševci z Dobrušky, a získal i dům s pozdějším čp. 55a, roku 1634 uzavřel druhý sňatek s Dorotou Lipkovou. Roku 1627 byl přijat do obce. Při potlačování povstání na jaře 1628 mu byla způsobena škoda 100 kop grošů českých a vojáci mu vzali 2 kusy hovězího dobytka. V letech 1629–1633, 1636, 1641, 1647 konšel, 1640 městský rychtář. Roku 1635 koupil právovárečný dům s pozdějším čp. 6a. Podle soupisu 1651 byl švec a obecní starší, věk 50 let, jeho druhé manželce Dorotě 30 let, oba byli nekatolíci bez naděje na konversi. Berní rula 1653 ho řadí mezi sousedy, vlastnil 22 strychů rolí, 3 krávy, 1 jalovici, 10 ovcí a 4 prasata. Dvorský, Tobiáš Do Dobrušky přišel z Jičína. Roku 1611 uzavřel svatební smlouvu s Kateřinou, vdovou po Janu Čapkovi a byl přijat do obce. Roku 1613 konšel, v letech 1611–1632 vlastnil právováreční dům s pozdějším čp. 40a. Fiala, Jiří Roku 1623 byl přijat do obce, v letech 1640, 1642, 1645 cechmistr tkalcovského cechu. Podle soupisu 1651 byl starý 60 let, manželka Kateřina 50 let, oba byli nekatolíci bez naděje na konversi. Berní rula ho řadí mezi chalupníky, vlastnil 9 strychů rolí, 3 krávy a 1 jalovici. 1623 vlastnil dům s pozdějším čp. 79 na Krajském předměstí, 1636 bydlel v právovárečném domě s pozdějším čp. 4a. Galiarda Kouřimský, Jan Luteránský kněz, přišel do Dobrušky asi roku 1600, od roku 1604 děkan a osobní kaplan Jana Rudolfa Trčky z Lípy. Sestavil pro opočenské panství tzv. bohoslužebný řád. Zemřel jako dvojnásobný vdovec před 4. 9. 1623, v té době poměrně bohatý kněz 114


vlastnící pozemky a dům v Dobrušce i v Opočně. V kšaftu z 15. 5. 1623 pamatoval na příbuzné, přátele a dobrodince. Patřil do okruhu humanisticky vzdělaných básníků kolem Mikuláše Jeremiáše.51/ Horký, Václav Přišel z Třebechovic nad Didinou, roku 1614 uzavřel svatební smlouvu s Marianou Zikmundkou, vdovou po Zikmundu Žampachovi. Přijat do obce 1615, mezi nákladníky 1618. V letech 1617–1619, 1623–1625 konšel, 1626 výběrčí na svatodušním jarmarku. Po potlačení povstání 1628 zběhl z Dobrušky. Od roku 1618 vlastnil právovárečný dům s pozdějším čp. 13a, který pak 1630 získal jeho bratr Martin Horký, ale Václav Horký ho opětovně získal po svém návratu z Uher roku 1633; od roku 1615 vlastnil dům s pozdějším čp. 75 na Krajském předměstí. Jeremiáš Třebechovický, Mikuláš Rodák z Třebechovic nad Didinou, studoval v Praze na univerzitě, kde navázal styky s humanistickými básníky. Roku 1600 vydává v Praze svoji sbírku latinských básní, roku 1603 je správce literátského kůru v Třebechovicích. 1608 koupil grunt v Opočně, 1609 důchodní písař opočenského panství, v letech 1628–1630 zastával úřad spoluhejtmana opočenského panství, 1634 propuštěn z poddanství. Roku 1618 uzavřel s Alžbětou Třebskou svůj druhý sňatek, 1635 koupil právovárečný dům v Dobrušce na náměstí s pozdějším čp. 33a a byl přijat do obce. Zemřel asi roku 1645 a jeho potomci žijí dodnes v severovýchodních Čechách. Byl spoluiniciátor vzniku rorátníku pro dobrušské literární bratrstvo, jako člen podorlického kruhu latinských básníků je uváděn v odborných studiích a přehledech.52/ Jitčínský, Tobiáš 1614 uzavřel svatební smlouvu s pannou Kateřinou, dcerou Jana Dusílka z Kamenice, a upsal jí 200 kop grošů českých, 1617 uzavřel další sňatek se Saloménou, dcerou konšela Víta Kučery z Dobrušky. Cechmistr krejčovského cechu (1627). 1625 městský rychtář; 1616–1617, 1621, 1624, 1627–1628 konšel. Přišel o život při březnovém povstání 1628 a jeho vdova uzavřela 1630 svatební smlouvu s Tomášem Trojánkem, služebníkem Jeho Milosti vysoce urozeného pána Adama Erdmana Trčky, hraběte z Lípy (žila ještě roku 1653 a byla jako vdova zařazena mezi dobrušské chalupníky). Kalina, Mikuláš Byl přezdíván též Pekař. Roku 1587 uzavřel svatební smlouvu se Saloménou, pozůstalou dcerou po zesnulém Janu Potůčkovi, roku 1600 již jako slovutný a opatrný měštěnín dobrušský uzavírá novou svatební smlouvu s Kateřinou, vdovou po nebožtíkovi Melicharu Němcovi (a tato Kateřina jako vdova uzavírá roku 1619 svatební smlouvu s Janem Černožickým). V letech 1581, 1586–1587, 1600, 1603–1604, 1609, 1612, 1614 konšel. Roku 1582 koupil dům s pozdějším čp. 102 na Krajském předměstí. 51/ Srv. blíže: J. ŠŮLA, Ze života a působení kněží podobojí v Dobrušce, s. 71ad. 52/ J. ŠŮLA, Mikuláš Jeremiáš Třebechovický, správce opočenského panství v letech 1628–1630 a humanistický básník, s. 141–163.

115


Kožišníků, Václav Syn Václava Kožišníka z Dobrušky. Roku 1608 uzavřel svatební smlouvu s poctivou vdovou Žofií, 1613 byl přijat do obce, 1617 uzavřel svatební smlouvu s Dorotou, dcerou Jana Buriance z Podbřezí. Přišel o život při březnovém povstání 1628. Krejčí, Tomáš V letech 1598, 1600–1601, 1605, 1607–1614, 1616–1620, 1622–1625 konšel, v letech 1625–1627 vrchnostenský rychtář. Majitel právovárečného domu „v rynku“. Roku 1627 nadiktoval svůj testament a uvedl, že se svou manželkou Dorotou žil 55 let a 3 měsíce. Kříž, Václav Jako pozůstalý syn po Václavu Křížovi uzavřel roku 1623 svatební smlouvu se Zuzanou, dcerou Jana Davida, svědky byli okolní šlechtici a místní honorace. V letech 1629–1630 konšel, 1640 dozorce nad komíny. Při potlačování povstání na jaře 1628 mu byla způsobena škoda 60 kop grošů českých a vojáci mu vzali 4 kusy hovězího dobytka, odevzdal 1 kord. Podle soupisu 1651 byl soukeník starý 48 let, jeho manželka Zuzana 43 let, oba byli nekatolíci s nadějí ke konversi. V letech 1636–1658 vlastnil právováreční dům s pozdějším čp. 37a. Křižanovský, Jan Viktorin Roku 1640 byl přijat do obce, když koupil dům s pozdějším čp. 73 na Krajském předměstí. 1640 rektor dobrušské školy, 1642 a 1651 konšel. Podle soupisu 1651 byl starý 64 let, katolík, jeho manželka Dorota byla stará 60 let, nekatolička s předpokladem ke konversi. Berní rula ho řadí mezi chalupníky, vlastnil 13 strychů rolí, 3 krávy, 3 jalovice a 2 ovce. Kuchta, Jan Při potlačování povstání na jaře 1628 mu byla způsobena škoda 75 kop grošů českých a vojáci mu vzali 3 kusy hovězího dobytka, 3 koně a 40 ovcí, odevzdal 1 „voštíp bez topořiště“. Mlynář z Křovic (zvaný též Martiška), jako ženatý se dopustil smilstva, na hrdelní zápis byl propuštěn z vězení. 53/ Podle soupisu 1651 byl 70 let starý nekatolík bez naděje na konversi. Berní rula 1653 ho řadí mezi chalupníky, vlastnil 12 strychů rolí, 2 krávy, 4 jalovice a 2 ovce. Kulhavý, Jan Purkrabí opočenského panství, bydlel v Třebechovicích nad Didinou. Roku 1604 uzavřel jako vdovec svatební smlouvu s Kateřinou, dcerou Matěje Dvořáka Lhoteckého, roku 1614 další svatební smlouvu s pannou Saloménou, dcerou nebožtíka Diviše soukeníka, a téhož roku „již jako spolusoused zdejší s jistým povolením pánův starších i všech pánův nákladnických do společnosti nákladnické jest přijat“. Roku 1635 byl již nebožtík, předtím od roku 1614 vlastnil právovárečný dům s pozdějším čp. 35a, který pak koupil Mikuláš Jeremiáš Třebechovický. 53/ V. MATOUŠ, Ortel podle práva, s. 98–100.

116


Kunášek, Zikmund Jeho původ neznáme, již roku 1525 se uvádí jako městský písař; pravděpodobně byl i rektor dobrušské školy. Autor kronikářských záznamů, které se zřejmě v celosti nedochovaly. Zemřel asi roku 1569, když ještě zapsal zprávu o velkém požáru v Dobrušce roku 1565, když „téměř v půl hodině voheň stavení všecka přikryl, že domů shořalo LXXVI krom rathauzu, pivovaru, špitálu a šatlavy“. Lepšů, Jan Pozůstalý syn po nebožtíkovi Martinu Lepším. Roku 1624 uzavřel svatební smlouvu s Marianou, vdovou po nebožtíkovi Volhejnovi z Dolska, a byl přijat do obce, téhož roku koupil právovárečný dům s pozdějším čp. 32a za 550 kop grošů míšenských. Roku 1625 rotmistr 2. dílu města. Při potlačování povstání na jaře 1628 mu byla způsobena škoda 34 kop grošů českých. 1629 mu shořela stodola s obilím, zběhl, ale požádal o povolení k návratu. V letech 1630–1633, 1636, 1640–1641, 1647 konšel. Cechmistr cechu řeznického 1640. Podle soupisu 1651 byl konšel starý 50 let, jeho manželka Mariana rovněž, oba byli nekatolíci bez naděje na konversi. Berní rula 1653 ho řadí mezi sousedy, vlastnil 26 strychů rolí, 5 krav a 3 jalovice. Matoušová, Důra Byla roku 1568 uvězněna, poněvadž se svým manželem Martinem kradla plátno a prodávala je. Zaplatili 10 kop grošů míšenských a byli vyhnáni z města.54/ Matoušů, Jindřich Roku 1597 hospodář města, v letech 1592, 1600, 1602, 1606, 1608–1609 konšel. Urbář opočenského panství z roku 1598 uvádí jeho finanční povinnosti vůči vrchnosti. Vystavěl dům s pozdějším čp. 254 na Novoměstském předměstí, kterého se ujala jeho dcera Dorota. Mikšův, Jan Roku 1623 byl přijat mezi nákladníky, 1625 uzavřel svatební smlouvu s Rozinou, vdovou po nebožtíkovi řezníku Mikuláši Vrbovi. Konšel v letech 1623–1626. Po potlačení povstání na jaře 1628 mu vojáci vzali 3 kusy hovězího dobytka a 1 koně, poté zběhl z Dobrušky s manželkou Rozinou a s dětmi. Moravec, Tobiáš Syn Salomény Moravcové, která nadiktovala svůj testament roku 1612 a jejíž finanční povinnosti uvádí urbář opočenského panství z roku 1598. Roku 1617 uzavřel svatební smlouvu s Mandalénou Postolkovou, polosirotou po Janu Postolkovi. Neuman z Ryglic a Löwensteina, Andreáš Původem slezský šlechtic, od roku 1600 nebo 1601 hejtman opočenského (a s ním spojeného frymburského) a od roku 1615 i černíkovického panství; byl ekonomicky zdatný a zvýšil příjmy z opočenského velkostatku; 1614 získal dvůr v Nepasicích, 54/ Jaroslav ŠŮLA, Hříšní lidé města Dobrušky a okolí v XVI. a XVII. století. Panorama. Z přírody, historie a současnosti Orlických hor a podhůří. 20, Dobré 2012, s. 4.

117


poté si koupil dvůr v Pulicích, 1623 odkoupil od města Dobrušky tzv. Běstvinský dvůr. S manželkou Marií Magdalénou Hášovou z Újezda měl neznámý počet dětí, víme o synech Adamu Andreášovi a Janu Jindřichovi a dceři Lidmile. Roku 1628 byl zbaven úřadu hejtmana, zemřel 1639 a byl pohřben v kostele sv. Ducha za Dobruškou, kde je doposud dochovaný jeho náhrobní kámen. Jeho synové se nepodvolili rekatolizačnímu nárazu a roku 1651 opustili České království.55/ Noel, Jiří Roku 1636 byl přijat do obce, roku 1646 byl napomínán pro domácí násilí, pro smilstvo byl uvězněn, pokutován 3 kopami grošů českých, ale bylo mu povoleno manželku mírně a dle zasloužení tělesně trestat. Paschal Úpický, Jiřík Byl 1599 přijat do obce, po sňatku s Dorotou, dcerou Viktorina Soukeníka, získal 1600 domek s pozdějším čp. 65a. V letech 1605, 1607–1608, 1612, 1616–1618 radní písař, 1621 koupil dům čp. 67. Roku 1622 byl přijat mezi nákladníky, ale téhož roku byl pro podvody s obilím propuštěn z městských služeb a uvězněn. Roku 1625 byl obviněn ze ztráty městských peněz, 1626 znovu uvězněn. Při potlačování povstání na jaře 1628 mu byla způsobena škoda 5 kop grošů českých. Odešel do Náchoda, kde byl 1630 radním písařem, ale v Dobrušce zůstal jeho syn Tobiáš, který se zde roku 1636 oženil s Marianou, dcerou Michala Barvíře. Pekař, Martin Roku 1602 byl přijat do obce, 1608 konšel, 1625 a 1640 hajný nad obecními i zádušními lesy. Při potlačování povstání na jaře 1628 mu byla způsobena škoda 5 kop grošů českých, odevzdal 1 halapartnu. Petricius Pardubský, Václav Kaplan na dobrušském děkanství,56/ roku 1607 uzavřel svatební smlouvu s Annou, vdovou po Ondřeji Tlapovi (a tato Anna již jako opětovná vdova uzavřela 1614 svatební smlouvu se Samuelem Josefem Sušickým, dvojctihodným knězem v Ličně). Pivovarníků, Jan Roku 1629 uzavřel svatební smlouvu s Marianou, dcerou Jiříka Zeydlara z městečka Olešnice; 1630 získal dům s pozdějším čp. 233 na Novoměstském předměstí a byl přijat do obce. 1640 pastýř nad sýpkou a pulsant k velkému zvonu. Podle soupisu 1651 byl švec starý 48 let, nekatolík bez naděje ke konversi, jeho druhé manželce Kateřině bylo 19 let a měla naději ke konversi. Berní rula 1653 ho řadí mezi zahradníky bez polností. Podvinský z Lerojid, Jiří V letech 1563–1583 hejtman opočenského panství, často zmiňovaný v dobrušských městských knihách. Byl pravděpodobně spřízněn s Trčky z Lípy, řídil přestavbu 55/ J. PTÁČEK – J. ŠŮLA, Andreáš Neuman z Ryglic a Löwensteina, hejtman opočenského panství, s. 100–116. 56/ J. ŠŮLA, Ze života a působení kněží podobojí v Dobrušce, s. 72.

118


opočenského hradu na renesanční zámek. Roku 1574 koupil v Třebechovicích nad Didinou na předměstí dvorec s rolemi, lukami a vinicí. V Dobrušce bydlel v domě s pozdějším čp. 11a, byl pohřben v přepyšském kostele.57/ Potůček, Jan Syn Jiříka st. Potůčka, dlouholetého konšela a cechmistra řeznického cechu. Roku 1616 uzavřel svatební smlouvu s Kateřinou, pozůstalou vdovou po Vavřinci Hynkovi z Čáslavek, které upsal 100 kop grošů míšenských. Roku 1640 a v následujících letech konšel. Podle soupisu 1651 byl 70 let starý katolík, ale jeho manželka Kateřina 60 let stará nekatolička bez naděje na konversi. Berní rula ho řadí mezi sousedy, vlastnil 80 strychů rolí, 3 potahy, 3 krávy a 46 ovcí. Vlastnil právovárečný dům s pozdějším čp. 38a. Potůček, Jiří st. Syn nebožtíka Blažeje Potůčka, uzavřel roku 1587 svatební smlouvu s Kateřinou, dcerou nebožtíka Vavřínka. Urbář opočenského panství z roku 1598 uvádí jeho finanční povinnosti vůči vrchnosti. V letech 1593, 1600–1601, 1614, 1616, 1619–1620, 1623, 1625–1626 konšel, roku 1627–1628 cechmistr řeznického cechu. Při potlačování povstání na jaře 1628 mu byla způsobena škoda 10 kop grošů českých. Vlastnil právovárečný dům s pozdějším čp. 38a. Prokůpek, Jan ml. Syn Jana st. Prokůpka, zvaného Jan Prokopů. Roku 1617 uzavřel svatební smlouvu se Zuzanou, vdovou po nebožtíkovi Janu Mokerském, roku 1620 byl přijat do obce. Ale již 1621 uzavřel svatební smlouvu s Annou, dcerou nebožtíka Jiříka Kříže. V letech 1622–1627, 1629–1632, 1634, 1636, 1640 konšel. Při potlačování povstání na jaře 1628 mu byla způsobena škoda 20 kop grošů českých a vojáci mu vzali 4 kusy hovězího dobytka, odevzdal 1 kord. Reychl, Jiřík Syn dobrušského souseda barvíře pláten Michala Reychla, který byl roku 1639 zavražděn švédskou tlupou. Roku 1637 uzavřel svatební smlouvu s Annou, dcerou nebožtíka Jiříka Dvořského. Roku 1642 koupil za 275 kop grošů českých dům s pozdějším čp. 241 na Novoměstském předměstí (roku 1667 ho dědil jeho syn Tobiáš; v tomto domě bývala „od starodávna“ barvírna) a byl přijat do obce. Hospodář města a konšel. Podle soupisu 1651 byl barvíř a konšel starý 40 let, katolík, jeho manželka Anna 30 let, nekatolička bez naděje na konversi. Berní rula 1653 ho řadí mezi chalupníky a označuje jako mandlíře pláten. Slavík, Jiřík Roku 1610 přišel z města Kubína na Slovensku, požádal o ruku Salomény, dcery nebožtíka Jana Postolky, a byl přijat do obce. 1625 desátník 4. dílu města, 1640 výběrčí zádušního šosu. Při potlačování povstání na jaře 1628 mu byla způsobena škoda 40 kop grošů českých. Podle soupisu 1651 byl řezník, starý 60 let, jeho manželka Sa57/ Jaroslav ŠŮLA, Jiřík Podvinský z Lerojid, úředník na Opočně. Velký ekonom českého Podorlicka v XVI. století? (Příspěvek k dějinám vývoje šlechtického velkostatku). Panorama. 4. Dobré 1996, s. 75–86.

119


loména 70 let, oba byli nekatolíci bez naděje ke konversi. Berní rula 1653 Saloménu (zřejmě již vdovu) řadí mezi chalupníky, vlastnila 6 strychů rolí a 3 jalovice. Soška, Václav Syn zesnulého konšela Jana Sošky, 1606 uzavřel svatební smlouvu s Annou, dcerou Václava Kožešníka. Roku 1616 uzavřel další svatební smlouvu s Annou, vdovou po Janu Šemíkovi z Dobrušky. Roku 1612 přijat do obce, 1616 se ujal právovárečného domu s pozdějším čp. 17a, jako spolusoused města byl přijat mezi nákladníky. V letech 1617, 1620–1621, 1623–1624, 1630–1633, 1640 konšel; 1625 špitálský hospodář. Cechmistr řeznického cechu v letech 1626, 1631–1632, 1640 a 1645. Při potlačování povstání na jaře 1628 mu byla způsobena škoda 100 kop grošů českých a vojáci mu vzali 5 kusů hovězího dobytka, odevzdal 1 „uherskou šavli“. Po potlačení povstání zběhl, 1630 žádal o povolení návratu. Jako konšel byl 1631 vězněn v Opočně, když Dobruška nemohla splácet tzv. pokutní plat. V letech 1612–1650 vlastnil také dům s pozdějším čp. 361 na Horském předměstí. Šaroun Adam Roku 1602 byl přijat do obce, 1614 mezi nákladníky, když koupil za 165 kop grošů českých právovárečný dům s pozdějším čp. 23a. Roku 1620 uzavřel svatební smlouvu s Kateřinou, dcerou nebožtíka Vavřince ze vsi Březiny. 1625 rotmistr 3. dílu města, 1640 starší obecní. Při potlačování povstání na jaře 1628 mu vojáci vzali 5 kusů hovězího a 7 kusů skopového dobytka, odevzdal 1 „voštíp“. Podle soupisu 1651 byl pekař 70 let starý, nekatolík, jeho manželka Anna 40 let, byla rovněž nekatolička, oba bez naděje na konversi. Byl pekař, měli děti Václava (20 let), Annu (12), Mandu (9) a Bětu (5 let). Berní rula ho řadí mezi sousedy, vlastnil 15 strychů rolí, 1 krávu a 1 jalovici. Šemík, Jan Byl roku 1611 přijat do obce, jeho manželka Kateřina se již jako vdova vdala roku 1617 za Jana Kolovratníka a pak roku 1633 za Lukáše Hrušku. Šlik, Kilián Měl přízvisko Kilián Truhlář. Přistěhoval se do Dobrušky ze Žlutic. Roku 1591 uzavřel svatební smlouvu s Evou, vdovou Vrbovou, která „ho přijala do statečku svého za hospodáře“. Roku 1592 byl přijat do obce, jeho manželka Eva odkázala roku 1599 ve svém testamentu „vše manželu svému milému“. Tento dědic a majitel právovárečného domu a pozemků byl pověřen nákladníky výběrem várních poplatků pro opočenskou vrchnost, ale peníze zdefraudoval. Nákladníci museli vrchnosti zaplatit pokutu, splatit dluh, defraudant byl uvězněn, jeho dům zabaven a on sám byl roku 1604 s hanbou vyhnán z města. Bydlel v právovárečném domě s pozdějším čp. 4a, který koupil toho roku Jan st. Zádolský. Šmádlo Konický, Jan Pocházel ze vsi Konice u Českého Brodu. Roku 1627 úředník, 1628 purkrabí na trčkovském novoměstském panství. Podílel se na výsleších účastníků březnového povstání 1628. Roku 1628 byl propuštěn z poddanství, koupil statek v Nahořanech, 1634 120


byl správce solnického panství. Roku 1637 byl povýšen do vladyckého stavu s predikátem „z Rittersteina“. Jeho manželka Kateřina byla 1635 přijata v Dobrušce do obce. Zakoupil v Dobrušce právovárečný dům s pozdějším čp. 35a a pozemky. Po udělení predikátu se začal povýšeně chovat, dostával se do sporů s majitelem novoměstského panství, se sousedy v Nahořanech i v Dobrušce. Po roce 1648 konvertoval ke katolictví. Podle berní ruly dožíval na svém svobodném statku v Nahořanech, kde měl 54 strychů polí, 5 potahů, 6 krav, jalovice, ovce, prasata. Datum úmrtí neznáme (snad kolem roku 1666), jeho potomci vymřeli rokem 1738. Jeho postava vstoupila do lidových pověstí na Opočensku a Novoměstsku jako „zlý, strašící pán“.58/ Šmika, Jakub Přistěhoval se z Třebechovic („nad Didinou“), roku 1604 uzavřel svatební smlouvu s Ester Hakyškovou, sirotkem po řezníku Václavu Hakyškovi, a s její rukou získal i dům s pozdějším čp. 71 na Krajském předměstí. Jako soused města Dobrušky byl 1615 přijat mezi nákladníky, když koupil od Jana Pokorného právovárečný dům s pozdějším čp. 22a. V letech 1613, 1617, 1624–1625 konšel, 1626 výběrčí na svatodušním jarmarku. Při potlačování povstání na jaře 1628 mu byla způsobena škoda 75 kop grošů českých a vojáci mu vzali 2 kusy hovězího dobytka, následně uprchl na Slovensko a 1644 s výsměchem odmítl výzvu vrátit se do Dobrušky Šmika, Jan Roku 1632 uzavřel svatební smlouvu s Kateřinou, vdovou po Václavu Šlachtařovi, 1635 přijat do obce (byl synem výše uvedeného Jakuba Šmiky), roku 1640 hospodář nad obecním dvorem. Podle soupisu 1651 byl 45 let starý katolík, jeho manželka Kateřina 54 let stará nekatolička bez naděje ke konversi. BR 1653 ho řadí mezi sousedy, vlastnil 45 strychů rolí, 4 krávy a 2 jalovice, jako vnuk Doroty Borůvkové vlastnil od roku 1635 právovárečný dům s pozdějším čp. 27a. Špalek, Jan Syn Jiřího Špalka z Valu. Roku 1616 uzavřel svatební smlouvu s Alžbětou, dcerou Václava Martišky z Křovic, roku 1628 uzavřel druhou svatební smlouvu s vdovou po Pavlu Vodákovi. Účastník povstání v březnu 1628, podílel se na přepadení a rabování na zámku v Novém Městě Hradišti nad Methují, z vězení byl propuštěn na revers.59/ Štefek, Jan Roku 1612 byl přijat do obce, 1625 uzavřel svatební smlouvu se sirotkem Dorotou po Janu Brychovi z Valu. Při potlačování povstání na jaře 1628 mu byla způsobena škoda 12 kop grošů českých a vojáci mu vzali 1 klisnu. Vdova Dorota Štefková, podle soupisu 1651 stará 40 let, nekatolička bez naděje ke konversi, snad bývala jeho manželkou, BR ji zařazuje mezi chalupníky, vlastnila 6 strychů rolí a 2 krávy.

58/ Jaroslav ŠŮLA, Jan Šmádlo Ko/u/nický, později z Rittersteina, obyvatel Dobrušky. Panorama. Z přírody, historie a současnosti Orlických hor a podhůří. 21. Hlinné 2013, s. 29–35. 59/ V. MATOUŠ, Ortel podle práva, s. 40, 89.

121


Turnovský, Martin Řezník, roku 1623 uzavřel svatební smlouvu se Zuzanou, dcerou nebožtíka Mikuláše Matoušova, a příští rok byl přijat do obce. Roku 1633 konšel, 1640 hospodář nad špitálem, též výběrčí daní a kontribucí. Podle soupisu 1651 byl starý 52 let, jeho manželka Zuzana 47 let, oba nekatolíci s nadějí na konversi. Berní rula 1653 ho řadí mezi chalupníky, vlastnil 14 korců rolí, 3 krávy, 3 jalovice, 12 ovcí a 4 svině. Zemřel 10. 2. 1656 v lese Chlum, pozůstalá manželka se sirotky Mandalénou, Dorotou, Marianou, Kateřinou a Annou byla účastnicí pozůstalostního řízení. Od roku 1630 vlastnil právovárečný dům s pozdějším čp. 8a. Úpický, Bartoloměj Roku 1625 byl přijat do obce, ustanoven desátníkem 3. dílu města a koupil právovárečný dům s pozdějším čp. 21a. Vedl nepořádný život, 1640 a 1644 se v šatlavě opíjel, byl propuštěn na slib, že se celý rok nedotkne kořalky. Vávra, Jan Syn Vavřince Pivovarníka. Roku 1597 se po otci ujal domu v hodnotě 125 kop grošů s pozdějším čp. 363 na Horském předměstí, 1598 uzavřel svatební smlouvu s Dorotou, pozůstalou dcerou po dobré paměti dobrušském děkanovi Václavu Hrdessiovi Brodském.60/ V letech 1600–1601, 1608 konšel. Jeho vdově Dorotě byla při potlačování povstání na jaře 1628 způsobena škoda 6 kop grošů českých. Vilitkovský, Karel Narodil se kolem roku 1581, zprvu byl ve službě u Jana Rudolfa Trčky z Lípy. Roku 1615 uzavřel svatební smlouvu s Kateřinou, dcerou nebožtíka Jiříka Šestojovského, následujícího roku byl přijat do obce a mezi nákladníky. Vlastnil selský grunt v Trnově, v Dobrušce získal právovárečný dům s pozdějším čp. 36a. Pro nepořádné placení svých povinností se dostával do četných sporů s dobrušskou městskou radou. Podle soupisu 1651 žil v Trnově jako 70letý vdovec se třemi dětmi, byl zapsán jako nekatolík bez naděje na konversi. Berní rula 1653 ho představuje jako největšího sedláka v Trnově (vlastnil 101 strychů rolí, 8 potahů, krávy, jalovice, ovce a svině).61/ Vocásek, Václav Syn Jana Vocáska, 1624 uzavřel svatební smlouvu s Mandalénou, dcerou Jiřího Potůčka. V letech 1625–1627, 1630–1631 konšel; 1626 výběrčí na svatodušním jarmarku. Při potlačování povstání 1628 mu byla způsobena škoda 65 kop grošů českých a vojáci mu vzali 4 kusy hovězího dobytka a 60 ovcí, při rekvizici zbraní odevzdal 1 šavli. Roku 1639 z jeho domu čp. 7a vyšel oheň; 1640 se v šatlavě opíjel (byl „vožrala každodenní“). Zádolský, Jan st. Pocházel ze selského rodu Janáků u Opočna; důchodní písař opočenského panství; 1604 přijat do obce a koupil právovárečný dům v Dobrušce (pozdější čp. 4a), 60/ J. ŠŮLA, Ze života a působení kněží podobojí v Dobrušce, s. 70. 61/ Jaroslav ŠŮLA, Karel Vilitkovský z Vilitkova, dobrušský obyvatel. Panorama 23. Hlinné 2015, s. 31–41.

122


který 1616 dědil jeho starší syn Jan, dobrušský kantor. Donátor dobrušského rorátníku, spřízněný s Mikulášem Jeremiášem, patřil do okruhu humanistických vzdělanců na Opočensku. Dne 17. 7. 1612 nadiktoval svůj kšaft a jeho pozůstalost se řešila v letech 1616–1619. Manželka Kateřina jako vdova uzavřela roku 1616 svatební smlouvu s dobrušským kaplanem Janem Stříbrským z Uherčic. Zemek, Jan V letech 1590–1591, 1594, 1599 konšel; půjčil Janu Rudolfu Trčkovi z Lípy 25 kop grošů českých. Urbář opočenského panství z roku 1598 uvádí jeho finanční povinnosti vůči vrchnosti. Roku 1609 jako vdovec uzavřel svatební smlouvu se Saloménou, dcerou Jiříka Potůčka z Dobrušky, roku 1618 nadiktoval svůj testament, v letech 1618– 1625 byla provedena likvidace jeho pozůstalosti. Od roku 1613 vlastnil právovárečný dům čp 3a „u brány kostelní“. Žampach, Zikmund V letech 1609 a 1611 konšel, 1612 nadiktoval svůj testament. Zanechal syna Jana a manželku Marianu (dědictví se likvidovalo v letech 1612–1618); jeho vdova Mariana uzavřela 1614 svatební smlouvu s Václavem Horkým. SOUHRN Svatební smlouvy dobrušských měšťanů ve druhé polovině XVI. a v prvé polovině XVII. století Dobruška je město v severovýchodní části Čech, leží pod Orlickými horami a ve sledovaném období byla hospodářským střediskem opočenského feudálního panství. Autor prostudoval 337 svatebních smluv z let 1578–1640 zapsaných v Knize smluv svatebních města Dobrušky, uložené dnes ve Státním okresním archivu Rychnov nad Kněžnou. Poněvadž Archiv města Dobrušky pro sledované období (nebo jeho větší části) má dochované další písemné prameny (kniha kšaftů, kniha sirotčích účtů, gruntovní knihy, zápisy městské rady, smolná kniha, soupis poddaných podle víry z roku 1651 a berní soupis z roku 1654) mohl autor detailněji prostudovat strukturu města, sociální poměry a život významnějších představitelů města, jejichž biogramy zařadil do přílohy. Do města s českým obyvatelstvem proudili ženiši i nevěsty ze vsí a měst nejen opočenského, ale i ze sousedních dominií (smiřického, náchodského, rychnovského a dalších), rovněž i ze vzdálenějšího okolí, dokonce i z Moravy, Slezska, Kladska a Rakouska. Záznamy přinášejí bohatý onomastický materiál, podávají svědectví o četných sňatcích, ale i o častých úmrtích. Patriciát města uzavíral sňatky mezi sebou, sňatků svobodných snoubenců bylo poměrně málo, převážně se ženili vdovci s vdovami, vdovci se svobodnými a vdovy rovněž se svobodnými partnery, aby se mohl zachovat nebo získat majetek (domy, řemeslné dílny, polnosti) a uzavírané smlouvy zajišťovali výjimkami ve prospěch nedospělých dětí z předchozího manželství. Text smluv někdy ukazuje i na vypočítavost jednoho nebo obou partnerů. Běžné bylo, že každý z partnerů za svého života vystřídal své dva protějšky. Staré ženy si braly mladé muže, kteří si po smrti své první manželky brali mladou partnerku, a opačně staří vdovci se ženili s mladými děvčaty, která si po smrti starého muže brala mladého partnera. Byla to ovšem doba plošných epidemií a válečných útrap, které ovlivňovaly sňatkovou politiku. Bohužel, v regionu není mnoho měst, kde by mohl být pro tuto dobu proveden obdobný průzkum. Autor konstatuje, že dosažené výsledky jsou do jisté míry omezeny absencí matrik a rovněž místy i částečně dochovanými pramennými podklady.

123


SUMMARY Dobruška is a town in the north-eastern part of Bohemia, it is situated on the foothills of Eagle Mountains and in the monitored period of time it was an agricultural centre of the domain of Opočno. The autor had examined 337 marriage contracts from years 1578–1640 written in the book of marriage contracts of Dobruška. Today they are deposited in the State Regional Archives in Rychnov nad Kněžnou. The archives of the town Dobruška own some other sources for this time period (a book of testaments, a book of orphan care expenses, land register, a book of town council records, a book of testimonies during torture, a register of subject according to religion from 1651 and tax register from 1654), therefore could the author more thoroughly study the structure of the town, the social background and the life of the most important representatives of the town, whose biograms are included in the appendix. To the town inhabited by czech population were streaming grooms and brides from villages and towns not just Opočno region, but also from neighbouring dominions (Smiřice, Náchod, Rychnov nad Kněžnou and others) and other more distant parts of Bohemia, as well as Moravia, Silesia, Kłodsko and Austria. The records bring a large amount of onomastic material, they bring evidence of many marriages, but also about many deaths. Patrician families of the town entered into marriages in their own social class, the marriages of single people happened very rarely. The majority of marriages were between widows and widowers or widows and widowers with single partners. It was done this way so the property (lands, houses and workshops) would be preserved or better increased. The contract were usually signed in favor of underage children from previous marriage. The text of the contracts sometimes shows the calculation of one or both partners. It was very common to have at least two husbands or wives. Old women were marrying young men and vice versa. The young women were usually marrying a younger man once their old husband died. It was, though, an era of epidemics and hardships of war, which highly influenced the marriage politics. Unfortunately, there are not many towns in this region where can be made a research about this for this time period. The author states, that accomplished outcome is inaccurate to a certain point, because of the absence of registers of births and deaths and also because of the not so well preserved sources.

124

SVATEBNÍ SMLOUVY DOBRUŠSKÝCH MĚŠŤANŮ VE DRUHÉ POLOVINĚ XVI. A V PRVÉ POLOVINĚ XVII. STOLETÍ

Recommend Documents