Sv. 79 - zlom
2.9.1956 0:18
Stránka 1
Dan Černý KEJDA
Sv. 79 - zlom
2.9.1956 0:18
Stránka 2
Sv. 79 - zlom
2.9.1956 0:18
Stránka 3
Dan Černý KEJDA
Sv. 79 - zlom
2.9.1956 0:18
Stránka 4
Copyright © Dan Černý, 2012 Cover © Dan Černý & Lukáš Tuma, 2012 Illustrations © Dan Černý, 2012 Czech Edition © Nakladatelství Epocha, 2012 ISBN 978-80-7425-142-9
Sv. 79 - zlom
2.9.1956 0:18
Stránka 5
Kapitola první Markéta byla tak nějak normální studentkou, ale neboj, milej čtenáři, nebude to ta klasika ve stylu debilních existenciálních trág, kdy mladý (někdy už jenom duchem) autoři řešej vztahy, postmoderní společnost a nejvíc ze všeho sami sebe. Jen dočkej, ono se to rozjede. Tak tedy… Markéta byla normální studentkou, táhlo jí na jednadvacet a bydlela na privátě v jednom velikým rodinným baráku s několika dalšíma studentama a studentkama. Ten barák nebyl v kdovíjakym stavu, defakto z něj akorát ždímal peníze za pronájem takovej jeden páprda, co ho kdysi dostal v restituci a žil vlastně jenom z činže a strašně chlastal. Ale to není důležitý, poněvač o něm tenhle román rozhodně není. Je o Markétě, která se právě vrátila ze školy na privát a shledala, že zeje prázdnotou. Včetně ledničky! Peníze od rodičů prochlastala už v pondělí a teď se hlásil hlad. „Ježišmarjá, co si dám? Dyť tu nic není!“ řekla pro sebe nahlas, ať tu máme taky nějakou přímou řeč. Z lednice na ni koukala jenom fotka nějaký tlustý bestie, která kdysi byla člověkem a kterou tam vystavila její spoluprivátnice Mařena; vystřihla ji z jednoho debilního časáku pro slepice, aby nelezla tak často do lednice a netloustla. Mařena byla tlustá, proč si to nepřiznat, a mívala taky největší zásoby kalorií, ať už ve stavu paštik nebo tučnejch čokolád. Jenže tentokrát Mařenu skosila chřipka, a tak si válela špeky doma a nebyl nikdo, kdo by doplnil škrundající lednici. „Hergothiml!“ přihodila Markéta ještě trochu přímý řeči do začátku našeho příběhu a vztekle práskla lednicí. 5
Sv. 79 - zlom
2.9.1956 0:18
Stránka 6
Dan Černý
Měla hlad. A protože hlad dělá z lidí zvěř, začala jako krysa prolejzat všechny skříně a šuplíky v kuchyni, aby vyčmuchala cokoliv, co by se dalo třeba i za cenu menších zdravotních potíží pozřít. Po chvilce hrabošení se smutně dívala na výsledek svýho úsilí: skoro prázdnej balíček těstovin, hrst mouky plný molů, nějaká kostka, co by snad mohla bejt masoxem (ale taky nemusela, to je právě to), fůra koření, hlt rumu, plesnivej sejra, co tedy původně plesnivej bejt neměl, pár stroužků česneku, něco fazolí a tak dále… zkrátka všelijaký podivnosti, který ovšem, kdyby se daly dohromady, pomyslela si naše hrdinka, mohlo by se z nich třeba něco slušnýho ukuchtit a dokonce snad i pozřít. Přiskočila k plotně, naházela to do hrnce, zalila vodou a během několika minut se místností linula vůně, o který by leckdo nevěděl, co si má myslet. Rádio vesele hrálo nějakej sračkoidní popík a kuchyně vesele ožila. Markéta po nějaký době dirigování událostí v hrnci seděla za stolem před talířem zelenohnědý kejdy a žaludek, kterej (na rozdíl od jeho paní) prožil zatraceně nudnej den, se už nemoh dočkat. Tím si taky můžeme vysvětlit otupělost chuťovejch pohárků. Ovšem podstatný bylo, že se naše drahá studentka konečně najedla. Inu, hlad je nejlepší kuchař, a i když se tentokrát moc nepředved, Markétu uspokojil v plný míře. Na závěr se dorazila panáčkem rumu, svlíkla se donaha a šla do koupelny. „To byl zase den!“ povzdychla si před usnutím, když už ležela na pryčně. A jak vcelku rychle upadala do spánku, ani ji nenapadlo, že ten den, co právě prožila, v porovnání s těma, který na ni čekaj za rohem, byl hotovou oázou klidu a míru s růžove6
Sv. 79 - zlom
2.9.1956 0:18
Stránka 7
Kejda
jma králíkama kolíbajícíma ji na houpačce z peří uprostřed rozkvetlý louky. Kejda v zažívacím traktu začala pracovat.
Kapitola druhá Ráno bylo divný, protože ji bolela hlava, ale ne tak, jak byla zvyklá, když se něco slavilo (většinou to, že došla do hospody). Bylo to takový bzučení a nepříjemnej pocit, že ví úplně všechno na světě a v přiléhajícím vesmíru. Něco bylo jinak a nehoráznej bordel rozvalující se po pokoji to nebyl. Ještě v noční košili šla do kuchyně, kde narazila na svou kamarádku Kristýnu, který nikdo neřek jinak než Týna, poněvač jméno Kristýna bylo moc dlouhý. Ta už byla v tričku s Mikymauzem, pila kafe, poslouchala ranní bulvární zprávy o šokujících novinkách ze světa slavnejch, který už dávno nikoho nešokovaly, a pytle pod očima prozrazovaly bujarou noc. „Debilní Holub!“ řekla místo pozdravu pohroužena do sešitu biologie, „kdo to kdy slyšel, aby přednášky začínaly už od devíti hodin.“ „Mně je ti nějak divně, Týno.“ „To mi povidej! Přišla jsem až po druhý hodině. Květák přitáh pět litrů burčáku.“ „Ale já nemyslim z chlastu. Je to… je to jako kdyby trpaslíci založili odbory nebo stromy v lese začaly masturbovat. Tak divně mi je.“ Týna se na Markétu ustaraně podívala. „Vzala sis prášek?“ „Ne, je mi dobře, ale… jak bych ti to vysvětlila… nějak najednou cejtim, že všechno vim. Ale úplně všecko! Jarda 7
Sv. 79 - zlom
2.9.1956 0:18
Stránka 8
Dan Černý
mě podvádí s tou krávou z hospody U Hada a ještě s nějakou Poupětovou z umělecký fakulty.“ „Tys ho sledovala?“ vtrhla jí Týna do řeči. „Právě že ne, prostě to najednou vim. Stejně jako vim, že pod tímhle barákem je zakopanej židovskej poklad nebo že na měsíci Europa plavou pod ledem gigantický chobotnice. Nebo že Pavel pod náma si ho teď pod peřinou honí. Nebo že v noci umřel ten somrák, co jsme mu před tejdnem dávali nedopitou flašku vína. Prostě všecko vim! Je to k zbláznění!“ Chytila se za hlavu. Týna nevěděla, co má říct. Kdysi v pubertě četla nějaký rady z přiblblejch časáků pro mutující stádium životního vývoje člověka, ale už si nevzpomínala na podrobnosti ani k čemu se ty rady vlastně vztahovaly. Chvíli tak honila po chodbách mozkovýho pletence věty, který by se daly sice vyslovit, ale současně by nic neřekly, až nakonec jednu takovou skutečně chytila. „Jdem do školy, už je nejvyšší čas.“ Zaklapla sešit a dosrkla kafe. Profesor Holub byl skutečně debil. Velmi si zakládal na svým vzdělání a kudy chodil, tudy sypal z rukávů všelijaký prověrkový a kontrolní dotazy, jenom aby sám sobě dokázal, jak moc se toho našrotil. Právě cosi mlel o hormonech a zuřivě čmáral na tabuli klikyháky, z nichž některý byly pokusem o písmo. Marně se snažil nadchnout zívající tlupu opic s kocovinou v přednáškovým sále. „A není to jenom nějaká halucinace?“ ševelila Týna usazená v lavici směrem k Markétě. „Já ti nevim. Já jenom vim, že všechno vim, a jsem z toho jelen,“ zněla zmatená odpověď. 8
Sv. 79 - zlom
2.9.1956 0:19
Stránka 9
Kejda
„Tak to mi budeš radit při písemnejch,“ pousmála se Týna společně s Mikymauzem na tričku. „Co se to tam vybavujete! Zřejmě všecko víte, že si v klidu povídáte jak dláždiči v hospodě, co Mazurková, Všetečková?! Známý firmy!“ všimnul si jich debil Holub. „Čím je produkován melatonin!“ vystřelil kontrolní otázku a už se nadechoval k salvě výsměchu, výčitek a výhrůžek, že takhle u něj semestr nedokončej, když otrávená Markéta, v níž se nahromadila všechna zlost, kterou na Holuba měla od tý doby, co ho poznala, nečekaně odpověděla: „Neuroepifýzou ze zvláštních buněk, kterejm se říká pinealocyty, přičemž melatonin má vliv na barvoměnu.“ Holub otevřel hubu. „Ale bejt váma, profesore, víc by mě zajímalo, co právě teď dělá doma vaše ženuška. Asi netušíte, že ji v tuhle chvíli klátí soused Buchal, kterej je sice blbej a určitě neví, čím je produkovanej ten váš melatonin, ale zase to vaší drahý Růžence umí udělat tak, až jí tečou sliny z pusy.“ Holuba polil imaginární kýbl ledový vody. „Mazurková!“ zajódloval, „to je vrchol! To… co si dovolujete…“ „Jo, profesore Holube, teď přišel vrchol, to jste uhád. Oba říjej jak kobyly a soused Mareček pod nima jde právě pro hůl, aby zabušil na topení.“ Publikem vířil proud o vysokým napětí. To je vzrůšo! Co Holub udělá? Vrhne se na ni? Sežere ukazovátko? Podělá se? Holub ovšem všechny zklamal, zachovával za každou cenu falešnej klid a řek Markétě: „Tak dost! Ty drzosti a smyšlenky si nechte do báru! Odpověděla ste kupodivu správně, tak si sedněte a už neplkejte nesmysly!“ 9
Sv. 79 - zlom
2.9.1956 0:19
Stránka 10
Dan Černý
A jal se pokračovat ve výkladu, přičemž bylo vidět, jak na něj melatonin působí vší silou, jelikož střídavě blednul a červenal. Už dlouho něco tušil, ale že zrovna Buchal! Takovej pablb! Tak proto jeho ženě nosí kytky na narozeniny nebo svátek, proto ji vozí autem do práce, proto se tak často náhodně potkávaj na chodbě! Po zbytek přednášky byl nervózní, mluvil zmateně a často se zadrhával, jelikož se mu z hlavy nadobro vykouřily dorzální a ventrální plánky soustav obratlovců a začal mu tam říjet soused Buchal s jeho ženou tak nahlas, až měl dojem, že to první řada studentů musí slyšet.
Kapitola třetí Večer seděla Týna s Markétou v hospodě Na Osině a pily nějakou sladkou hrůzu, která zabalovala do příjemný chutě trpkej alkohol. „Ty seš teď něco jako Superman nebo tak... Víš, takový ty komiksový hrdinové, jak zmutujou a pak třeba lítaj nebo každýmu dokážou rozbít hubu. S tím můžeš dělat obrovský věci. Ty krávo, já vědět všechno ve vesmíru, tak… tak já nevim… tak si koupim výherní los, páč bych věděla, kerej to je, a žila si pak jak královna.“ „Já ti nevim, furt mám takovej divnej pocit… Připadám si jak nějaká bestie. Možná jsem to tomu Holubovi napařila až moc. Teď chudák doma trpí, podpantoflák. Nalil sobě a ženě vína a zkusil se po druhý sklínce zmínit o její nevěře a Buchalovi… Ta se rozjela! Třeba ho i vyhodí z bytu a on zase pude spát k mamince.“ „Ty to nevíš určitě?“ 10
Sv. 79 - zlom
2.9.1956 0:19
Stránka 11
Kejda
„Budoucnost neznám, ale vím proč ji nemůžu znát. Protože každou vteřinou se tvoří nová a nová varianta budoucnosti, rozumíš? Ta neni nalajnovaná dopředu. Jestli někdo věří v osud, tak je blbej.“ „Hele, a co Bůh? Existuje Bůh?“ „Kdepák! To je stejná hovadina, jako věřit v bludičky a vodníky.“ „A ufouni?“ „Ty existujou! Těch jsou tam v tom vesmíru mrtě!“ „Ty vole… No ty krávo!“ neskrejvala nadšení ze svý apgrejdovaný kamarádky Týna. Ale pak jako by si něco uvědomila, až jí zaskočil hlt hubolepu v krku. „To ale taky znamená, že víš všechno o mně!“ vytřeštila na Markétu oči, zatímco Mikymauz zůstával dál ve vysmátý pohodě jako nějakej rastaman z Jamajky. „Mělas pět chlapů, ani s jednim tě to nebavilo, orgasmus si musíš dělat sama a párkrát jsi u něj myslela i na mě, což se ti poměrně líbilo. V pěti letech jsi bráchovi rozflákala autíčko, on tě za to říznul nožem do ruky a vždycky, když se podívá na tu jizvu, která ti po tom zůstala, má výčitky svědomí. Nenávidíš šminky a takový ty holčičí cetky, co se nosej, kde to jenom trochu jde propíchnout nebo pověsit, a růžovou barvu. Děláš, že ti chutná pivo. Taky by sis někdy chtěla zkusit sex s holkou a máš pochybnosti, jestli nejsi lesba...“ „Ježišmarjá, už dost!“ skryla Týna tvář do dlaní, až to plesklo. „Z toho si nic nedělej. Kdybys věděla, co jiný lidi dělaj za prasárny a po čem toužej. Třeba támhleten v tom koutě si libuje v plyšovejch hračkách. Jeho rodiče se hodně divili, 11
Sv. 79 - zlom
2.9.1956 0:19
Stránka 12
Dan Černý
když přišel do puberty, proč maj najednou jeho starý plyšáci v prdeli díru. Nebo támhletu zase rajcujou politici, což teda nevim, co je horší. Po nocích sleduje záznamy ze zasedání vlády. A vůbec, jak tak koukám kolem, co člověk to kuriozita!“ Najednou se Týna zadívala někam hodně daleko: „To musí bejt strašný, vědět úplně všechno na světě!“ „Je to divnej pocit. Budu si muset zvyknout. Ale aspoň nemám vítr ze zkoušek.“ Napila se vesele a už viděla ty protáhnutý ksichty zkoušejících profesorů, až jim při závěrečnejch zkouškách řekne víc, než budou oni sami vědět. A Týna se těšila výhledem, že se sveze. Cestou na privát dostala už slušně nalitá Markéta skvělej nápad, protože právě šly kolem putyky U Hada, kde, jak věděla, hobluje zrovna její Jarda tu slepici barmanku, která sice měla dneska volno, ale domluvila se s kolegyní, že si můžou vzadu ve skladu v takovým pokojíku zadovádět, aby je nikdo nerušil. Pracující kolegyně se obě holky samozřejmě snažila zadržet, že tam dozadu se nesmí, nicméně marně. Jarda tu teď stál vyplašenej jak králík, když mu otevřou kotec, jeho oslizlej koneček trapně visel k zemi, jelikož právě dostřílel, a čerstvě obdarovaná barmanka s nohama v žabí poloze nahodila útrpnej výraz, ačkoliv v duchu měla radost a myslela si: „To čumíš, náno, jak jsem ti vypálila rybník! Teď pěkně ztrop scénu a já se snad udělám podruhý! Cheché!“ Vševědoucí nána ovšem barmanku zklamala. Koukala mlčky a s mírným úsměvem na Jardu, a když už to ticho trvalo trapně dlouho, proťal ho rozechvělej mužskej hlas. 12
Sv. 79 - zlom
2.9.1956 0:19
Stránka 13
Kejda
„Hele, Markét, já ti to vysvětlim… Neni to, jak to vypadá…“ No fráze jak z blbýho filmu. „To je v pohodě, Jardo. Já ti nebudu bránit v rozletu. Jen si v klidu šukej tuhle vopici a ještě tu Poupětovou z umělecký fakulty. Já jsem zjistila, že jsem lesba, takže by nám to stejně neklapalo.“ A na důkaz teatrálně vykousala Týnu, kterou to sice překvapilo, ale rozhodně nepopudilo. Útrpnej výraz barmanky teď nebyl hranej a brzo se zmuchlal do vzteku. „Jaká Poupětová?! Tak já ti tady dělám zadarmo kurvu!?“ A začala pomatenýho Jardu pěstičkovat. Ten za boha nemoh pochopit, odkud zná Markéta Poupětovou, a hlavně jak věděla, že ho dneska najde tady, když jí včera řek, že jede domů, a taky se celej den pečlivě schovával. Holky vyšly z baru a bylo jim jak po skvělým sexu. Smály se a řvaly do noci a táhly se jako špatně uvázanej hadr na koštěti k privátu. Netušily, že brzo jim nastanou časy daleko krušnější.
Kapitola čtvrtá Probuzení chutnalo kocovinou po halucinogenních radovánkách. Měla dojem, že se jí celej včerejšek zdál a že je zpátky v realitě a že už neví nic. Posadila se na postel a chvilku koukala do zdi. „Kdepak!“ zavrtěla hlavou, „pořád to trvá!“ Změnila horizontální kyv ve vertikální, když zjistila, že Týna v kuchyni pije kafe, Pavel dole v přízemí čte na zácho13
Sv. 79 - zlom
2.9.1956 0:19
Stránka 14
Dan Černý
dě bulvár, Kamil s Ivou v podkroví souložej a že před třiadevadesáti lety zemřel na stavbě tohohle baráku pádem z lešení štukatér Láďa Vinič, kterej měl ženu Otylku Viničovou, za svobodna Kmínkovou, s ní čtyři děti, z nichž dvě padly v první světový válce, jedno přišlo v pozdějším věku o obě nohy při železničním neštěstí a poslední – dcera – se vdala za alkoholika, kterej ji v osmačtyrycátym bodnul nožem do pravý nohy, proříz tepnu a ona vykrvácela; a kromě toho byl ten štukatér vzdáleným příbuzným Leonarda da Vinci. Nedá se nic dělat, pomyslela si Markéta, holt mám předurčeno stát se největší drbnou na světě. A taky šprtkou! Oni totiž profesoři, i když to tak často nevypadá, nejsou úplně blbý, a když jedna z nejhorších studentek začne najednou ze dne na den vykazovat ty nejlepší výsledky, tak si toho všimnou. Trvalo to zhruba dva tejdny a zatím to vysokoškolskýmu profesorskýmu sboru bylo mírně řečeno divný, ale když jednou Markéta vyřešila během dvou minut vědeckej projekt doktorovi a kandidátovi věd Karlu Holinovi, kterej na tom chudák dělal osm let, padla na celou fakultu duchna maximálního podezření. Holina šel žalovat děkanovi, děkan – strašnej debil, ale opravdu, Markéta by vám řekla, co dělal za prasárny a podrazy, jak zfalšoval vlastní diplomku a nechával se vesele uplácet od prominentních tatínků, aby jejich nepovedený rozmazlený smradi dostali tituly… a vůbec bylo by toho na sakra dlouhý povídání; jedeme raději dál – tak ten děkan svolal mimořádnou schůzi, teda pardon, poradu, a už se vařilo kafe a sedělo za velikým pevným stolem, aby se do něj dalo bez zábran bouchat rukama. „Je možný tedy, že dostala rozum. Koneckonců proč ne, já v jejím věku…“ 14
Sv. 79 - zlom
2.9.1956 0:19
Stránka 15
Kejda
„Ale prosimvás!“ přerušil hysterickou salvou pěstmi do stolu smířlivej tón profesorky Hájkový kandidát věd Holina. „Víte, jak dlouho jsem na tom projektu dělal? Osm let! Osm let! Hergot himl, tisíce vzorců, stovky reakcí, desítky vlastních pokusů, zastavenej barák, vyhořelej sklep, rozvod a vydědění! A pak si příde ňáká Mazurková, celý dvě hodiny si piluje nehty a těsně před koncem přednášky, ve který jsem svou práci rozebíral, abych ukázal studentům složitosti výzkumu, ze mě udělá to-tál-ní-ho de-bi-la“ – doplňte si rytmický bušení pěstmi do stolu na každou slabiku – „když to všechno vyřeší a ještě to říká, jako kdyby to bylo jednoduchý jak rovnice s jednou neznámou! To prosimvás, kolegyně, neni vo dostání rozumu! Ta holka… Prostě něco s ní je! Patří do výzkumnýho ústavu na pozorování, páč… páč… todle prostě není normální!“ Holina hodil zpátky rozdrobenou patku, která mu při živý gestikulaci sklouzla do očí, a nevědomky tak napodobil Hitlera. „Je to tak!“ jal se přihodit poleno pod kotel debil a paroháč Holub. „Ví toho nějak moc! Najednou! Zničehonic! Mělo by se s tím něco dělat!“ „Je to skutečně zvláštní věc hodna prošetření,“ přidal se profesor Trám, kterej se rovněž stal obětí drzýho podrytí vlastního sebevědomí vševědoucí Markétou. Děkan si drbal tlustý vole pod bradou a řekl: „Já nevím… Zbytečně dělat kolem naší fakulty rozruch, to nenese nic dobrýho. Budou sem jezdit všelijaký inspekce, do všeho začnou rejpat, ve všem se hrabat… To nikdy nekončí dobře. A navíc budou brzo volby do městskýho zastupitelstva a já bych teď nerad měl nějakou kauzu.“ 15
Sv. 79 - zlom
2.9.1956 0:19
Stránka 16
Dan Černý
„Ale právě tohle vás ve volbách ohrožuje! Představte si, že by ta holka věděla i něco na vás, pane děkane! A teď by to proti vám vytáhla v ten nejmíň příhodnej moment!“ Vole pod bradou děkana se rozvlnilo pod tlustejma prstama v důraznějším rytmu. Všichni čekali, co z děkana vypadne teď, protože bylo jasný, že na tohle slyšel. „Dobrá… Necháme ji prošetřit, ale ne u nás! Ať si pro ni přijedou z akademie věd. Myslim, že tam je ta Mazurková bude zajímat víc, než nás tady.“ Tímto hepáčem pro všechny profesory, kterejm se notně ulevilo, děkan schůzi zakončil. Pro takovýho profesora totiž neni nic horšího, než když student ví víc než on, jelikož v takovým případě pak jeho vlastní existence postrádá smysl.
Kapitola pátá Markéta o spiknutí profesorů samozřejmě věděla, a tak pro ni nebylo žádným překvapením, když jednoho dne přišli přímo do hodiny dva pánové, a že by s ní rádi mluvili a vzali ji na vejlet… a tak všelijak podobně. Věděla, že v případě odmítnutí maj v autě uspávací pušku a síť (na upozornění děkana, že je problematická) a že podruhý by se s ní už takhle hezky nemazali. „Dobrá, ale Týna půjde se mnou!“ nakladla si podmínku. Pánové se na sebe podívali. „Ale my chceme mluvit pouze s vámi, slečno Mazurková,“ zastřeli úsměvem pnutí dravce. „Týna jde se mnou, jinak teď tady nahlas všem řeknu, co provádíte o víkendu na chatě se svou dogou, pane Srstka, a nebo jak si doma užíváte luxování, pane Hubička!“ 16
Sv. 79 - zlom
2.9.1956 0:19
Stránka 17
Kejda
Milí pánové zvážněli a přistoupili na podmínku slečny Mazurkové, takže za chvilku se už obě kamarádky vezly autem akademie věd (stará škodovka) do Prahy. Místnost byla bíle vypolstrovaná. Markéta seděla vedle Týny a za stolem před nima je vážně pozorovali tři titulovaný pánové s výrazem bufeťáků, který číhaj na zbytky. Měli i podobný plnovousy. „Tak tedy, slečno Mazurková, podle materiálů, co jsme tak nějak obdrželi, prý víte spoustu věcí,“ začal nesměle vědec s půllitrama na velikánským červeným nose. „Vím všechno, doktore Urbane.“ „Ahá, hmmm…“ „A teď byste rád věděl, jak se mi to přihodilo, páč máte v lejstrech, že ještě tak před čtrnácti dnama jsem byla blbá jako štoudev. Takže abyste věděl, mám to z kejdy, kterou jsem si jeden večír ukuchtila na privátu a která svým zásadním složením způsobila rozvinutí mozku do telepatickejch schopností, který umožňujou kontrolovat a vyhodnocovat veškerý informace, který kdy ve vesmíru vznikly. Jak to funguje vám taky můžu vysvětlit, ale jednak byste to nepochopil a druhak pro spoustu zásadních procesů nemá lidská civilizace ani patřičný výrazy.“ Vědci koukali, škrábali se ve vousech a dělali „Hmmm“ a „Ahááá“, zakrývaje tím rozpaky a mírnou paniku. „A nevíte náhodou složení té látky, kterou jste… jaksi… vyrobila?“ „Samozřejmě, že vim! Ale snad si nemyslíte, že jsem tak blbá, abych vám řekla, jak se to vaří a z čeho se to dělá.“ „Dobrá, nemá smysl si tady na cokoliv hrát, protože, pánové, nemluvíme s blbcem. Slečno Mazurková, budu k vám naprosto upřímný. Vaše schopnost je pro vědu… no jak to říct…“ 17
Sv. 79 - zlom
2.9.1956 0:19
Stránka 18
Dan Černý
„Nenahraditelným pokladem, živou vodou, kamenem mudrců, elixírem nesmrtelnosti…“ „Ano, ano, tak něco… zkrátka vy znáte veškerá tajemství přírody, chemie, fyziky, matematiky, geologie… no prostě všechno. Víte třeba jak vyléčit rakovinu nebo AIDS, že ano?“ „Vím.“ „Jste zkrátka studnicí a já se nebojím říct dokonce bohem…!“ Dva mlčící vědci se mírně rozkejvali, což doplnili skeptickým mručením. „Ale ano, bohem! Bohem vědy, vážení! Vy si neuvědomujete, co máme v rukách? Nobelovky nás neminou! Vždyť my teď poznáme všechno, nad čím jsme kdy zlomili hůl! Od vzniku života po jádro zeměkoule, od složení černých děr po existenci mimozemského života! Panebože! Nechci domyslet, snad až po možnost cestování časem a dopídění se skutečného významu husitského povstání!“ Doktor Urban se zadíval s předpaženýma rukama do nekonečnejch dálek, jako když Libuše věštila Prahu. „Budete ochotna s námi spolupracovat? Prosím! Můžete zatím bydlet tady, máme tu takový útulný pokoj a časem bychom vám našli nějaké bydlení v Praze. Všechno zaplatíme!“ Opět se ozvalo mručení kolegů. „Ale pánové! Na tohle v rozpočtu peníze najdeme! Víte na kolika projektech ušetříme?“ trval doktor Urban důrazně na svým. „Kolego, já chápu a rozumím vašemu nadšení, ale musím trvat alespoň na nějakém ověření jejích schopností, než se pustíme do závažných závěrů, z kterých vyvodíme pro náš 18
Sv. 79 - zlom
2.9.1956 0:19
Stránka 19
Kejda
ústav fatální důsledky. Pojďme ji vyzkoušet, zda skutečně ví vše, jak tvrdí!“ ozval se vedle doktora Urbana zamračený vousáč. „Například bych položil zde slečně takovou kontrolní…“ „Z trupovýho mesodermu, přestože jsou krytý derivátem ektodermu, zní odpověď na vaši otázku. Ale vás hlavně trápí, že by se kvůli mně zrušila řada výzkumů a propouštělo by se. A nejvíc se bojíte o váš vlastní projekt, protože tušíte – a docela správně – že je to vlastně slušná hovadina, to na čem děláte, díky který si tady ovšem už pěknejch pár let válíte šunky, docente Humbolte,“ vypálila Markéta, až to panem Humboltem zatřáslo. „A co se týče vás, doktore Konáre,“ obrátila se na třetího vědce, „vy tady celou dobu mě a Týnu svlíkáte očima a představujete si, jaká by s náma byla úžasná trojka ve třetím patře v laboratoři mezi zkumavkama a křivulema, ve kterejch byste během celýho aktu nechával reagovat zinek s kyselinou chlorovodíkovou, a jakmile by bylo po všem a vy byste nám zapaloval cigaretu, nahromaděnej vodík by explodoval a všecko by shořelo, což už teď u vás vyvolává solidní erekci. Proto ta noha přes nohu.“ Učenci na sebe vyděšeně zírali. Ta sprška nahlas vyslovený pravdy jim slušně zamíchala bladymery v hlavě. Doktor Urban však neztratil duchapřítomnost. Vycejtil příležitost. „Tak vidíte, kolegové, že se na schopnosti zde přítomné slečny můžeme spolehnout. Navrhuji proto, abychom naše milé dámy prozatím ubytovali v pokoji pro hosty, než zasedne výbor a odhlasuje další postup. Co vy na to, slečny? Přijmete naši nabídku?“ „Co myslíš, Týno?“ obrátila se Markéta na kamarádku. „Tak jo. Ale to prase Konár ať se ode mě drží dál!“ 19
Sv. 79 - zlom
2.9.1956 0:19
Stránka 20
Dan Černý
Kapitola šestá Pokoj pro hosty byl útulnej, a když si Markéta s Týnou přály k večeři ústřice, sám doktor Urban pro ně ochotně běžel do restaurace, div nedostal astmatickej záchvat. V našich hrdinkách viděl spásu, jelikož už dlouho pracoval na výzkumu evoluce recentních datlů střední Evropy od středověku po současnost a teď druhým rokem tápal ve slepý uličce. Jedině Markétina vševědoucnost ho z ní mohla vyvést. Holky vyhodily ústřice z okna, aby vědce trochu potrápily, a objednaly si pizzu. Tu už nechal doktor Urban poslat po poslíčkovi. Po dobrý večeři se osprchovaly (každá zvlášť, ty jeden nadrženej čtenářskej prasáku! Ale neboj, i na to v průběhu románu dojde, jen trpělivost!), oblíkly značkový pyžamo (který taky zafinancovala nevalně dotovaná akademie věd) a ležely v hedvábnejch peřinách, na nočních stolcích každá sklínku jablíčka, kterýho si nechaly přitáhnout bednu, a vedly řeči. „A fakt ti nevadí, že mě taháš s sebou?“ padla na Týnu nějaká melancholie, což se jí po chlastu stávalo často. „Seš vožralá? Co bych tady dělala? Uhryzala se nudou!“ „Máš tu Konára.“ Týna se opilecky zahihňala. „No ty krávo!“ uchechtla se Markéta a pak rozjela spirálu nekontrolovatelnýho hejkání a řehtání, když prozradila: „Mimochodem, víš, že ten Číňan, co šil tvoje triko s Mikymauzem, už tři měsíce nežije?“ „Ježiš, to je blbý, muahahahahááá!“ „Héhéhéhéhéééé!“ Hysterickej smích se dral z okna ven na noční ulici, po který zrovna šel jeden vzdělanej pán a dlouho si lámal hlavu, na čem v tý akademii věd zrovna pracujou. 20
Sv. 79 - zlom
2.9.1956 0:19
Stránka 21
Kejda
Ráno je zastihlo ve zmuchlanejch peřinách rozhozený jak dvě panenky v pokojíčku. Pomalu se vracely do bdělýho stavu. „Už jdou,“ zamručela rozespale Markéta. „Kdo?“ „Plukovník Hrozen. Je teplej a strašně se za to stydí, tak si hraje na velkýho chlapáka. Je s ním Urban a dva desátníci: Kroupa a Rumišť, ale ty nejsou důležitý, dělaj mu jenom křoví.“ „Ježišmarjá. A co chtěj?“ „Maj potíže se základnou na Ukrajině a chtěj pomoct. Rozplemenili se jim tam zombíci.“ „Cože?“ „To je na dlouhý povídání, však von ti to vysvětlí.“ „Hele, mám nápad. Těsně před tím, než přijdou, tak se svlíkneme donaha a budeme dělat, že se převlíkáme. Ty budou celý vedle,“ zahihňala se Týna. A taky že jo. Desátníci, mladí a čerstvě ženatí hoši, vypoulili po rozražení dveří oči, doktor Urban se orosil jak čerstvě natočený pivo v letním parnu, jen plukovník Hrozen přijal nahej výjev s homosexuélním klidem. „Plukovník Hrozen! Na příkaz armádního generála Vlastimila Pecna půjdete s námi!“ zahřměl. „Kam?“ zeptala se nahá Týna. „To je tajný!“ nabídl Hrozen důraz. „Na podzemní základnu Fořt dva kilometry severovýchodně od Keblic na Litoměřicku,“ prohodila jako by mimochodem Markéta a oblíkla si kalhotky. Teprve teď plukovník a buzerant Hrozen vytřeštil oči a polil ho pot. „Je mi to strašně líto,“ omlouval se doktor Urban, „ale jakmile se k nám dostane něco významného nebo učiníme nějaký převratný objev, hned tu máme armádu.“ 21
Sv. 79 - zlom
2.9.1956 0:19
Stránka 22
Dan Černý
„Já vim,“ máchla rukou Markéta, když holky s vojákama nastupovaly do zelenýho džípa před budovou akademie věd. „A… prosím vás, slečno, než úplně odjedete na tu základnu, můžete mi jenom trochu pomoct s mým…“ „Středoevropský recentní datlové se od středověku evolučně ani trochu nezměnili.“ A za Markétou i Týnou se zavřely dveře. Džíp odsmrděl za horizont a doktor Urban na parkovišti osaměl. Pak začal poskakovat jako gazelí samec, když ho někdo trefí šutrem z praku do koulí, a euforicky vykřikoval: „Já to tušil! Já to tušil!“ Kolem šel zase ten vzdělanej pán, co už ho známe z noční ulice ze včerejší noci, koukal na hopsajícího vědce a myslel si: „To jsem zvědav, co se o tom dočtu v odborném tisku.“
Kapitola sedmá Armádní generál Pecen nebyl v temný místnosti za rozsvícenou lampičkou vidět, ale Markéta věděla, že je tlustej jako prase a všechno vidí zeleně. Z čeho nemá armáda užitek, to nemá důvod k existenci! Holky teď před ním seděly na židlích, vedle se o stěnu opíral Hrozen a všechno to čekalo na první slova tý zelený vepřový hlavy za malým psacím stolkem. Konečně se svým chrochtavým hlasem vyjádřil: „My o vás víme. Plánovali jsme vaši likvidaci, protože nemůžeme potřebovat, aby nám po ulicích pobíhal civilista, kterej zná všechny naše tajný projekty, všechny plány a veškerý přísně tajný vojenský akce.“ 22
Sv. 79 - zlom
2.9.1956 0:19
Stránka 23
Kejda
Zapálil si doutník, protože mu kdysi dávno jeden psychiatr prozradil, že to náramně účinkuje na psychiku vyslýchanejch zajatců, a pokračoval. „Ale pak nás tak nějak napadlo, že bychom vás mohli využít… Tedy samozřejmě hlavně MĚ to napadlo, že?“ Hrozen zkřivil hubu. „Čili z toho jaksi vyplývá, že buď budete spolupracovat s armádou, nebo je vaše existence nežádoucí. Tak jak se rozhodnete?“ Markéta se protáhla. „Co kdybyste mě raději hezky poprosil, jestli bych neletěla na tu Ukrajinu, a vynecháme tyhle komedie! Já vim, že se topíte v hovnech; na tamní základně jste podělali, co se dalo, máte tam v podzemní fabrice zavřený stovky zombíků a úplně dole v laboratoři poslední nevylitou bombu s tripodeminitrinem, kterej tu nákazu způsobil. Chcete ji odtamtud dostat neporušenou, abyste tu látku mohli dál zkoumat, ale přes ty zombíky se malá pěchotní jednotka nedostane, velká akce zase způsobí rozruch. Chcete, abych navigovala malou skupinu specialistů, přesně jim říkala, co maj dělat, kde zrovna zombíci jsou a kdy mají střílet… a jakmile by bombu vynesli ven, podzemí se hermeticky uzavře a zapečetí, aby se nákaza nedostala na povrch. Tak mě hezky poproste a já možná poletím.“ Pecen nadskočil jak bublina v termálním bahně. „Co si to dovolujete! Patrně nevíte, že my jsme tady ti, kteří kladou podmínky! My vás můžeme lehce rozdrtit! My vás můžeme zničit! Tady vás nikdo nebude prosit, tady se vám to přikáže a buď rozkaz splníte, nebo jdete ke zdi!“ „Ale no tak!“ usmála se sladce Markéta. „Vy zapomínáte, že já vím úplně všechno. Velmi dobře znám každou vaši slabinu, každou tajnou chodbu, mozek každýho vojáka do 23
Sv. 79 - zlom
2.9.1956 0:19
Stránka 24
Dan Černý
nejmenších zákoutí, vím, že milujete jitrnice, že když se ožerete, tak chodíte na záchod masturbovat a u toho hajlujete, že tady přede mnou je propadliště, za váma tajnej únikovej východ, vím, co mám zmáčknout, aby vaše základna vyletěla do povětří, vím, co platí na vás, co tady na plukovníka Hrozna… vím všechno!“ Pecen se zděsil a hlavou mu prolítlo, jestli snad taky náhodou neví o… „Ale jistěže vím, armádní generále Pecne! Vím! A pro vás bude mnohem lepší, když si ze mě uděláte kamarádku a ne nepřítele! Takže když mě hezky poprosíte, tak já možná pojedu.“ Pecen se začal potit. Hrozna napadlo, jestli by ji neměl rovnou tady zastřelit, ale pak se lek, protože netušil, jestli ta holka náhodou neví, kam on bude mířit a kdy přesně zmáčkne spoušť, a jestli ona taky není schopna díky tomu uhejbat kulkám. Z týhle představy dostal husí kůži. „Dobrá, dobrá. Nebudeme samozřejmě nutit civilistu, aby vykonával rozkazy. Pokud se civilista rozhodne… jaksi… armádě podat pomocnou ruku, je to jen jeho dobrá vůle, za kterou musí být armáda vděčná. Takže tedy… já jaksi… vás tak nějak, že ano… ehm… prosím… že…“ „Pěkně musíte poprosit.“ „Pěěěkněěě prrrooosssííím…“ skřípal zubama, „o pomoc při bojové akci na přísně tajné české základně na Ukrajině.“ Raději by šel do nejtěžšího boje v nepřehledným terénu, než aby takhle ohejbal tukem zarostlou páteř, která si už jen matně vzpomínala na svý pružný mládí, kdy se ještě lezlo po kariérním žebříku nahoru. „No já nevím, co myslíš, Týno? Jela bys se mnou?“ „No jasně! Furt lepší mlátit zombíky, než sedět ve škole a poslouchat toho debila Holuba!“ 24
Sv. 79 - zlom
2.9.1956 0:19
Stránka 25
Sv. 79 - zlom
2.9.1956 0:19
Stránka 26
Dan Černý
„No počkat, tady se jedná pouze o vás, o dalšího civilistu nemáme zájem!“ narovnal si zase Pecen hřbet. „Když nepojede Týna, nejedu ani já!“ založila ruce Markéta. Armádní generál překousnul doutník a zaťal ruce v pěst. „Tak dobráááá! Pojede i ta druhá civilistka! Plukovníku, odveďte slečny na pokoj. V půl čtvrté ráno odlétají ve speciálním vrtulníku na základnu U-23ds. Nezapomeňte jim opatřit výstroj a výzbroj.“ Když Pecen v temný kobce zůstal sám s lampičkou a smradem z doutníku, těšil se aspoň trochu myšlenkama na prototypy zbraní X-2W Diehard. „Jsou tam dole u tý bomby tripodeminitrinu. Vyrobili je z nový slitiny kovů a plastů, který nerozpozná žádná známá technologie, žádnej radar nebo detekční rám. Třeba unikly i mozku tý zatracený potvory…“ – podíval se do lejster – „… Mazurkový. Ježiš, to je blbý jméno!“ Zase ležely vedle sebe na posteli a koukaly do stropu, ale už neucucávaly sladkou šťávu s alkoholem. Dostaly hrachovou kaši s uzeným k večeři a doporučení, aby šly brzo spát. Místo hedvábnýho pyžama byly k dispozici jenom dlouhý zelený tílka. „Hele, tam v tom podzemí u těch zombíků jsou ještě takový speciální zbraně. Ty musíme získat!“ řekla polohlasem Markéta Týně. „Proč?“ „Protože je nejspíš budeme potřebovat. V tuhle chvíli totiž letí vesmírem k naší planetě mimozemská loď. Jestli udrží stejnou rychlost, dorazí sem za třicet čtyři hodin.“ „To jako fakt, nebo si děláš dudy?“ „To jako fakt!“ 26
Sv. 79 - zlom
2.9.1956 0:19
Stránka 27
Kejda
„No ty vole! Tomu řikám kolotoč! Hele, a ten dobytek generál o těch zbraních neví nebo co? Že se nám o nich nezmínil.“ „Ví, ale myslí si, že o nich nevim já.“ „A proč nechceš, aby věděl, že o nich víš?“ „Já ani nevim… Mám toho v hlavě poslední dobou nějak moc, a tak občas udělám něco, co vypadá jako děsně promyšlená věc, ale ve skutečnosti je to spíš roztržitost. Ačkoliv možná je to takhle lepší. Aspoň ten Pecen neudělá žádný opatření, abysme se k nim nedostaly.“ „Jasně! Čím míň toho to prase ví o tom, co víš, tím líp. A co je to teda za zbraně?“ „Takový speciální pušky. Prototypy. Jsou tichý, ale dokážou nadělat z tisícovky vojáků hadry na smeták za pár minut. Fungujou na bázi… Jak bych ti to… Vidělas Hvězdný války?“ „No jasně!“ „Tak něco jako to iontový dělo, kterým se kryli povstalci, když zdrhali z planety Hoth, akorát v příručním balení.“ „Žůžo!“
Kapitola osmá Vzduch voněl napětím. Všechno se třáslo a nedozírný lesy pod vypracovaným tělem vojenský helikoptéry nebraly konce. Devět vojáků v sakra drahý výstroji (na který si samozřejmě ministr obrany a všelijaký zprostředkovatelé napočítali slušný provize) seděly jak drůbež na hřadle, žvejkaly žvejkačky a měly výrazy terminátorů. Naproti dřepěl kapitán, furt něco žvanil do vysílačky a vedle něj to všechno pozorovaly naše dvě vykutálený hrdinky. 27
Sv. 79 - zlom
2.9.1956 0:19
Stránka 28
Dan Černý
Moc jim to seklo! Maskáčový kombinézy, přilby s vysílačkama na hlavě, pistole v pouzdře po boku, těžký černý boty, no zkrátka úplně jak z blbýho akčního filmu. Týna se zkusila usmát na jednoho terminátora. Spíš by se pohnul panák z výlohy. Napadlo ji, jestli nejsou teplý. Až přistanou a ten kravál utichne, musí se na to zeptat Markéty. Ta věděla, že teplý nejsou, jenom vycepovaný jak cirkusový vopice. Uprostřed nejhlubších hvozdů se objevilo zelený městečko. Byli na místě! Helikoptéra zvedla mračno prachu a dosedla. Hluk se pozvolna prolnul do ticha a jednotka vyskákala ven. Nebylo kam spěchat, zombíci neutečou. Rozplývající se prachová opona odhalila fantasticky depresivní místo plný šedivejch krabic, obřích železnejch monster, který sloužily bůhví k čemu, a betonovejch ulic natřenejch nazeleno. „Vy zůstanete tady!“ zařval kapitán. „A proč?“ „Bez diskuse! Vlezte zpátky do stroje, civilistky zatracený, nebo vás tam osobně nakopu!“ Pilot přesednul k vysílačce a jal se instruovat Markétu, jak se s ní zachází. „Já to vim!“ odsekla. Devět terminátorů se svým kapitánem vyrazilo k malý železobetonový budce s pancířovejma vratama, za kterejma brzo zmizeli. Ve vysílačce to zachraptělo. „Sršni jsou v hnízdě! Kde máme čekat šváby?“ „První podlaží je čistý, kapitáne. Ze vstupní zóny pokračujte bez obav.“ „Jaká je bojeschopnost a počet nepřátel?“ „Bojeschopnost vysoká. Jsou strašně rychlý a zlikvidovat se daj jenom zásahem do mozku. Ale jinak jsou dost blbý a složitější zbraně používat nedovedou. Prostě klasic28
Sv. 79 - zlom
2.9.1956 0:19
Stránka 29
Kejda
ký zombíci. A je jich tam přesně tisíc dvě stě sedumdesát šest.“ „Do prdele! Doufám, že máme dost nábojů!“ „Nemáte. Všechny pobít nedovedete. Nebo je to teda aspoň hodně nepravděpodobný. Jo a ještě jedna věc, kapitáne sršního roje.“ „Nech si těch legrácek, holčičko!“ „Už o vás vědí.“ „Kurva! Chlapi, bojová pohotovost!“ „Klid! Zatím jenom čichaj člověčinu.“ Týna se zavrtěla a povzdechla si: „Škoda, že tam nemaj kamery. Bylo by to úplně jak v tom filmu Vetřelci!“ „Jasně. A ještě by tu mohli mít popcorn.“ Holky se zahihňaly a pilot pokrčil koutkem chlebárny, pomysliv si, že je dobře, že tenhle věk má už za sebou. „Budeme sestupovat do druhýho podzemního levelu. Kde a v jaký síle máme čekat protivníka?“ „Pod schodama jsou tři. Hoďte tam granát, interiér to vydrží a ušetříte náboje. Ale zacpěte si uši. Tam uvnitř to bude jeba jak sviňa.“ Repráček vysílačky zachrčel a nepříjemně písknul. Venku ovšem vládlo ticho. Celá podzemní laboratoř měla totiž zatraceně pevnou zvukotěsnou konstrukci. „Granát explodoval. Jakej je stav protivníka?“ chroptělo z vysílačky. „Dobrý, jsou z nich škubánky. Už jich zbejvá jenom tisíc dvě stě sedumdesát tři.“ „Můžeme pokračovat do druhýho levelu?“ „Pokračujte. Ale bacha, už si pro vás pomalu jdou.“ „Ne! My si jdeme pro ně!“ zmocnila se kapitána laciná filmová patetika. 29
Sv. 79 - zlom
2.9.1956 0:19
Stránka 30
Dan Černý
„Jednotko, pozice! Jsme ve druhým levelu!“ „Bacha! Lezou vám tam přes zábradlí!“ Z vysílačky zazněla palba. „Do hlavy! Do hlavy! Takhle jenom plejtváte municí!“ „Granát!“ „Ne! Je tam funkční přívod plynu!“ „Kurva! Už ho odjistil!“ „Ať ho hodí za sebe do šachty!“ „Guttmanne, do šachty s tim! … Dobrý! Explodoval někde dole. Kde je nepřítel?“ „Leze za váma všude možně! Hlavně se hromaděj u schodiště do třetího podlaží.“ „Jednotko, granát do schodiště!“ „Tady už granáty používat nemůžete. Je tam hromada potrubí a zásobníků s plynem. Řekněte jim, ať jenom střílej, ale hlavně přesně! U toho zábradlí šlo dvacet čtyři ran úplně zbytečně do háje!“ „Kurva, k čemu tady potřebovali takovýho plynu?! Oukej, chlapi! Jako na střelnici! Jenom do hlavy, na zbytek serte! A hlavně netrefte potrubí!“ Repráček vysílačky připomínal zvuk laciný televize, když v ní běží ještě lacinější válečnej film. Pak zase střelba utichla. „Schody do třetího levelu jsou čistý.“ „Já to přece vim.“ „To byla otázka, do prdele, civilistko!“ „Kecáte!“ „Kurva! To je tak na hovno, když někdo ví všecko. Jdeme dál.“ „Ať ho nechá! Ať ho nechá!“ „Kdo? Koho?“ 30
Sv. 79 - zlom
2.9.1956 0:19
Stránka 31
Kejda
„Poručík Hrubý toho roztrhanýho zombíka!“ „Hrubý!!! Nechte ho! Nešahejte… Kurva! Pozdě! Už ho kousnul! Co teď? Říká, že to nic není, že to bude dobrý, že si to pak ošetří.“ „Neošetří, musíte ho zastřelit!“ „Cože? Děláš si prdel?“ „Nedělám, už mu nikdo nepomůže! Zatřelte ho, za deset minut z něj bude to co z ostatních!“ „Nemůžu zabít svýho vojáka!“ „Za deset minut se bolestí pobleje, posere, pochčije a změní v uslintanou bestii, která vás bude chtít sežrat! Zabte ho teď, dokud je čas!“ „Ježišikriste, Mazurková, ty krávo, víš co po mně chceš?“ „Vím všechno, kapitáne, kurva! Tak mi kurva věřte!“ „Do prdele! Víš, co? Seru na tebe! Až se pobleje, posere a pochčije, tak ho s chutí odprásknu, ale teď je to pořád ještě voják, kterej může bojovat! Jdeme!“ „Dělejte! Ke schodišti se už stahujou další!“ „Makejte, chlapi, kurva! Hrubý, co je?!“ „Je mu blbě, kapitáne! Ten už vám bude houby platnej!“ Repráček se prudce zachvěl. „Tak jdeme, jdeme! Neni čas, chlapi! Nečumte kolem, máme tady ještě mrtě fachy! To schodiště nebude čistý nafurt!“ „Mrzí mě to, kapitáne, vím jak vám je!“ „Už o tom drž hubu, civilistko, jo?!“ „Třetí podlaží jsou obytný prostory. Vyserte se na pokoje, kantýnu, hajzly a podobně, je jich tam jak much. Proběhněte to chodbou na druhej konec, je tam schodiště do laboratoří.“ „Jasný! Do prdele!“ 31
Sv. 79 - zlom
2.9.1956 0:19
Stránka 32
Dan Černý
Vysílačka ve strašný zvukový kvalitě zase zprostředkovala sérii výstřelů. „Granát?“ „V žádným případě!“ „Vyrazili na nás z pokojů! Do hajzlu! Do hajzlu! Je to jak rojení vos!“ „Běžte na druhej konec chodby! Na druhej konec chodby!“ „Kurva! Janota!“ „Serte na něj, je na kusy! Běžte na druhej konec!“ „Ježišikriste! Je jich tu jak somráků na Hlaváku!“ „Nestřílejte do nich! Musíte se dostat ke schodišti, jsou tam dveře! Jsou tam dveře! Nedokážete tu všechny pozabíjet! Kurva, kapitáne!“ „Kolář! Kurva, ne!“ „Do prdele! Teď je to v hajzlu! Zpátky! Zpátky do druhýho levelu!“ „Neee! Kurva, to neeee!“ „Kapitáne, serte na něj! Serte na něj! Neni tam sám! Nelezte na ten zkurvenej hajzl!“ „Do svatýho hovna z prdele Kristovy!!!“ „Kurva!“ Markéta hodila vysílačku na zem! „Jsou v prdeli jak Baťa s dřevákama! Všecko je to v prdeli!“ Vysílačka řvala nesrozumitelný kletby a výkřiky bolestí, který ale brzo nahradilo hrůzu nahánějící chroptění, vrčení a mlaskání. Pilot čuměl s otevřenou hubou a Týna si hryzala spodní ret. „Tak můžeme letět zase zpátky,“ zamumlala po hodně dlouhý odmlce Markéta. „A co ty zbraně? A co ty ufouni?“ vyhrkla ze sebe najednou Týna. 32
Sv. 79 - zlom
2.9.1956 0:19
Stránka 33
Kejda
„Co by? Nic!“ rezignovala vševědoucí. „Hele, tys řikala, že ty super úžasný flinty jsou pro nás důležitý kvůli těm ufounům, a já ti od jistý doby věřim, takže jestli tam nepudeš pro ně se mnou, vyzvednu si je sama!“ Týna popadla ze stojanu záložní pušku a vyskočila z mlčícího vrtulníku. „Ty mě sereš!“ skřípla zubem Markéta. Sebrala druhou zbraň a klusala za kamarádkou směrem k železobetonový budce. Pilot osaměl. Cejtil, že by měl asi taky udělat něco hrdinskýho, ale po tom, co slyšel z vysílačky, ho napadlo, že udělá nejlíp, když zajistí únikový stanoviště, aby v případě potřeby moh včas evakuovat přeživší. Čili zůstal ve vrtulníku.
Kapitola devátá Pancířový vrata za nima zaduněly. Byly uvnitř. Ze vstupního stanoviště, který v podstatě tvořila malá prosklená kancelář, mrtě potrubí a přístrojů, dvě další místnosti (snad záchod a kumbál na košťata) a mřížovaná podlaha ze silný armatůry, kterou bylo vidět dolů, ved asi pětimetrovej žebřík do prvního podzemního levelu. Holky po něm sjely vcelku bez potíží. S kovovým dupnutím se ocitly v hale plný montážních plošin, můstků, žebříčků a všelijakejch strojů. Všechno to osvětlovalo matný světlo zářivek na vysokým stropě. „Kde jsou?“ šeptala Týna. „Dole ve třetím podlaží. To víš, teď tam maj hody.“ Do ticha se rozlejhal jemnej zvuk vrčení a mlaskání. „Můžeme jít vklidu až tam.“ 33
Sv. 79 - zlom
2.9.1956 0:19
Stránka 34
Dan Černý
Sestoupily po schodech o patro níž a tady Týna s Markétou poprvý na vlastní oči uviděly utrhaný ruce a nohy. Jeden zombík byl přetrženej vejpůl, měl díru v hlavě a kousek od něj ležel poručík Hrubý. Na zábradlí, který lemovalo celej druhej level, visely sem tam kousky střev. Dvojka byla vlastně jenom gigantická železná konstrukce zavěšená nad třetím obytným podlažím. Plnila úlohu nářaďovny. Tady se v různejch skříních a místnostech skladovaly nástroje a součástky pro montážní halu nahoře. Pod schodama do třetího levelu to vypadalo jak ve skladu řeznickýho krámu. Mrtvol zombíků přibylo, kaluže temně rudý krve nepříjemně čvachtaly a zpoza rohu přinášel nevětranej vzduch smrad zdechlin a trhavou kaši zvuků mísící v sobě vrčení, chroptění, krkání, dávení a mlaskání. „Tak jsme tady,“ vydechla potichu Markéta s připravenou puškou. „Jen tak pro úplnost, Týno, nemáme dost nábojů, abysme se skrz tu chodbu prostřílely.“ „Snad to nebude tak hrozný.“ Týna nakoukla za roh a honem se zase zaklonila zpátky. „Já ti to řikala,“ prohodila její kamarádka, „je jich tam jak much na hromadě hoven!“ „Jo! A pěkně to tam vymalovali. Na stěnách už neni ani kousek původní barvy! Brr!“ oklepala se Týna. „Hele, nemůžeme tady čekat věčně. Brzo s tím budou hotový a pak se vydaj hledat nášup. Máš nějakej plán, jak se přes ně dostat?“ „Tobě už vševědoucnost nefunguje?“ „Vševědoucnost za mě nevymyslí, jak nenánapadně projít ouzkou chodbou plnou hodujících zombíků.“ 34
Sv. 79 - zlom
2.9.1956 0:19
Stránka 35
Kejda
„Mohli bysme tam hodit granát. Třeba by mezi nima na pár vteřin udělal tunel, kterým bysme proběhly na druhou stranu, než tam nalezou další.“ „Nemohli, Týno. Podívej se na strop. Samý debilní potrubí s plynem.“ Markéta posvítila baterkou na změť rour plazících se nad nima. „Jestli je granát protrhne, tak to tu celý vyletí do luftu!“ „Do hajzlu! Na co tady, kurva, potřebovali takovýho plynu! To snad udělali naschvál!“ „Až někdy budeme mít spoustu času, tak ti to povim.“ Mlaskot za rohem pomalu slábnul. „Jestli něco honem nevymyslíme, budeme tam muset hodit zpátečku!“ Týně se v hlavě zablesklo. „Mám to!“ A posvítila svojí baterkou zpátky na plynový potrubí u stropu. Nad svíjející se hmotou oživlejch mrtvejch těl, který trhaly na kusy poslední zbytky speciální jednotky a hltavě polykaly krvavý porce vnitřností a svalů, soukaly se dva stíny. Markéta s Týnou visely jak dva pytle nad opelichanejma hlavama zombíků a ani nedutaly. Rukama a nohama objímaly potrubí a decimetr za decimetrem se posouvaly směrem k druhýmu konci chodby. Tam jsou dveře. Tam, když se dostanou, maj vyhráno. Pod nima vřela krvavá hostina. Markéta věděla, že roura horkýho vzduchu, po který teď vedle ní lezla Týna, pomalu ztrácí na pevnosti a brzo povolí. Snažila se jí to říct alespoň pohledem. Zaťala zuby a trhla hlavou, aby si pospíšila. Týna si to ovšem vysvětlila tak, že tam na konci chodby číhá nějaký další nebezpečí, aby si dávala pozor a lezla ještě obezřetněji. 35
Sv. 79 - zlom
2.9.1956 0:19
Stránka 36
Dan Černý
V rourovým nosníku to škublo, plechovej plášť se prohnul a kousek před Týnou prasknul spoj. Zakvičela. Potrubí se ohnulo a z utrženýho konce vytrysknul chuchvalec horký páry. Týna se zhoupla rovnou mezi zombíky, přičemž pára některejm z nich opařila obličeje, až jim opadalo maso od lebky. Visela teď hlavou dolů metr a půl nad zemí, držela se zuby nehty ohnutý roury a vyděšeně sledovala, jak se údiv hodujících nestvůr mění v dravou touhu po jejím mase. Markéta natáhla ruku. „Zahoď pušku a chyť se!“ Týna shodila ze zad těžkou zbraň a pevně stiskla podanou paži. Pro Markétu byla posilovna velkou neznámou, takže než se Týna vyškrábala zpátky ke stropu mezi potrubí, kterýho se hned křečovitě chytila, stačil jí nějakej živej mrtvej prevít zubama natrhnout maskáče. „Měla bys trochu zhubnout!“ prohodila zpocená Markéta. „A ty posilovat!“ odfrkla její kamarádka. „Musíme mrsknout půlkama!“ Zombíci natahovali ruce po živým a voňavým mase, který jim po stropě pomalu lezlo pryč z chodby, a špičkama mrtvolně zelenejch prstů s vyvrácenejma nehtama se jen jemně dotýkali oblin visících zadků holek. Na víc nedosáhli. Konečně doručkovaly k cíli. Markéta vytáhla pistoli a postřílela sedm nejbližších dotěrů. Seskočily na zem a sprintovaly po schodech dolů ke dveřím. Tlačenice zombíků se vrhla za nima. Byli rychlý. Sakra rychlý. Týna se otočila a vlastní zbraní jich pár musela sundat. „Kašli na ně!“ křikla Markéta. Proskočily dveřma a zabouchly. Tedy málem zabouchly. Jeden hajzl stihnul do škvíry mezi futra a dveře strčit ruku. A jak už to tak bejvá, na stěně nad schodama visela hasič36
Sv. 79 - zlom
2.9.1956 0:19
Stránka 37
Kejda
ská sekera v zaskleným rámu s nápisem: POUŽÍT V NEBEZPEČÍ! Markéta držela vší silou dveře, do kterejch se opíral čím dál tím větší nápor neživýho masa, zatímco Týna rozbila skleněnou tabuli, vyprostila sekeru a s nelíčenou chutí provedla amputaci. A dokoce dvojitou, protože nějakej další zombí filuta stihnul do škvíry strčit ještě nohu. Konečně dveře zaklaply a holky honem zatáhly bezpečnostní závoru. „A je to!“ vyplázla jazyk zadejchaná Týna a rozepla si zip kombinézy. „Ne tak úplně. Jsme teprve ve čtvrtým podlaží.“ „A kolik jich tenhle krtinec má?“ „Pět. Plus speciální laboratoř, do který vede půl kilometru dlouhej tunel. Tam je ten slavnej tripodeminitrin a hlavně naše super pušky.“ „A nevykašleme se na ten tripe… tripedementos… prostě na ten sráč?“ „Ty jo… asi vykašleme, Týno. Stejně by s tím dělali jenom další dementní pokusy a mohlo by to skončit i dost blbě.“ „Jak blbě?“ „Jako v těch trapnej hororech vo zombíkách, jak ovládnou celou planetu a přežívá tam už jenom hrstka lidí.“ „No to by bylo teda hodně blbý!“ „No to si cucej desky.“ „Ty krávo! To je dobrý! Cucej desky! Kam na to chodíš?“ rozchechtala se Týna. „Znám hlášky celýho vesmíru, ne!“ Dveře rozeznívaly nárazy a škrábání. „Vydržej to?“ „Na tuty!“ 37
Sv. 79 - zlom
2.9.1956 0:19
Stránka 38
Dan Černý
„Myslim dveře.“ „Měly by.“ Holky sešly po zbytku schodiště do čtvrtýho levelu. Ten už byl celej betonovej a temnější. Taky tu panovalo větší vedro. „Tohle je jedna velká laboratoř pro chemický pokusy. Tady si taky užijeme.“ Rozmístění místností a stěn připomínalo velikánský bludiště. Za každým rohem číhaly soustavy neskutečnejch zařízení, hadic, křivulí, baněk, zkumavek a kdo ví čeho. Byly tu regály s kyselinama, roztokama, všelijakejma prvkama. Zkrátka se vším možným. „Jsou i tady!“ zašeptala Markéta. Před ní výhružně trčela hlaveň pušky a Týna si doplnila zásobník pistole, kterou teď držela před sebou. „Za tímhle rohem je zrovna jeden. Sejmeš ho?“ „Jasně!“ Týna se připlížila k rohu připravená prudce vyrazit a nečekaně zombíka obdarovat olověnou peckou do šišky. Ten ji ale předešel. Vyskočil jak kašpárek z žertovný krabičky, hubu se žlutejma zbytkama zubů dokořán, a než stačila Týna cokoliv udělat, ozvala se rána. Kašpárek měl nad pravým zvukovodem, z kterýho boltec odpadnul už dávno, o dírku víc. Skácel se k zemi a vyděšená Týna cejtila, že k tomu taky nemá daleko. „Fujtajbl! Jsou to pěkný mrchy!“ „To teda jo!“ kejvla Markéta hlavou a do komory pušky vehnala novej náboj. „Musíme se držet vlevo. Pomalu se k nám stahujou. Jestli zůstaneme tady, tak nás obklíčej.“ Kličkovaly mezi stěnama z drobnýho lešení, hadic, zkumavek a skleněnejch spirál. 38
Sv. 79 - zlom
2.9.1956 0:19
Stránka 39
Kejda
„Bacha!“ křikla Markéta. Na Týnu vyjeli odkudsi dva zombíci naráz. Dvě rány z pistole je poslaly zpátky. Dostaly se k levý betonový stěně a pokračovaly podél ní. V temnotě před nimi se matně zablejskalo hejno očí. „Je jich tam jedenáct!“ sykla vševědoucí. Světýlka se začala rychleji pohybovat. Týna vytrhla Markétě pušku a několikrát střelila do police u stropu. Ta se překlopila a na zem z ní začaly padat stovky litrovejch lahví, který se na betonový podlaze okamžitě tříštily. Zombíky v tu ránu pokropila hustá sprcha kapiček kyseliny sírový a nízká vlna žiraviny jim současně natekla do bot. Vzduch zaplavil smrad, čoud a nelidskej vřískot ze zbytků rozkládajících se hlasivek těch nemrtvejch bestií, který už podruhý chcípaly. Tentokrát ovšem definitivně. „Slušný! Teď to ale musíme obejít.“ Zombíci se za čerstvým masem stahovaly jak smečka hladovejch psů. Holky přidaly do kroku. „Nesmíme se zastavit! Nesměj nás obklíčit!“ V běhu střílely po každým hnusákovi, co čas od času vyletěl z nějakýho temnýho kouta nebo změti šlahounů, a brzo dorazily k těžkejm železnejm dveřím. Nešly otevřít. „Tys nevěděla, že jsou zamčený?!“ zkřivila obličej děsem Týna. „Samozřejmě, že věděla! Jsou zamčený na kód,“ zavrtěla nechápavě hlavou Markéta a hbitě vyťukala sérii čísel na klávesnici na stěně. Ve dveřích to cvaklo. Holky se v mžiku protáhly a zabouchly za sebou. Rázem je obklopila absolutní tma. „Tak! To nejlepší nakonec,“ vydechla Markéta. „Nedá se tu rozsvítit?“ 39
Sv. 79 - zlom
2.9.1956 0:19
Stránka 40
Dan Černý
„Nedá. Zombíci způsobili zkrat, když jak tupý ovce vlezli do obnaženejch drátů. Daj se sice nahodit pojistky, ale to je daleko riskantnější akce, než se dostat do naší laboratoře.“ „Tak to je pecka.“ Týna rozsvítila baterku, která ozářila zkroucenej obličej zombíka s vytřeštěnejma očima a rozevřenou tlamou půl metru od jejího. Temnotu proříznul vřískot. „Klid! Ten je mrtvej.“ „Do prdele! Cvrnkla jsem si do kalhotek! Takovýhle věci mi musíš, kurva, řikat! Jinak dřív dostanu infarkt!“ Týna zvedla kužel světla ke stropu. Zombík měl prostřelenou hlavu a visel zamotanej v drátech. Asi pozůstatek někdejšího zoufalýho odporu posledních přeživších lidí. Vydaly se pomalu po schodech dolů do temnoty. Poslední, pátej level byla biologická laboratoř. Tady se prováděly veškerý pokusy na organismech, pěstovaly viry, zkoumaly mutace buněk. V policích podél stěn je uvítalo panoptikum zrůd, oblud a mutantů naloženejch ve forlmaldehydu v různě velikejch sklenicích. Rozšklebený tlamy a zkřivený groteskní ksichty všelijakejch potvor, u kterejch se často ani nedal poznat živočišnej druh, z kterýho byly stvořený, jako by se jim vysmívaly. Jako by řikaly: Vítejte v pekle, holčičky. „To tu maj místo váz s kytkama nebo co?“ „Tak nějak. Tady to nebude žádná prdel, Týno.“ „Jako kdyby předtím byla.“ „Musíme se dostat do toho tunelu, ale napřed projdeme odložištěm nežádoucích výsledků. V klecích tam chovali hybridní zrůdy, co tu vytvořili. Potíž je v tom, že klece jsou na elektrickej zámek.“ „Rozumim. Tak si řikám, jestli ty super extra de lux pušky vůbec stojej za to.“ 40
Sv. 79 - zlom
2.9.1956 0:19
Stránka 41
Kejda
Markéta se usmála. „To si kurva piš, že stojej!“ Ze tmy se ozvalo šourání. Pohotová baterka ozářila postavu v bílým plášti. Jedno oko jí viselo k zakrvácenýmu límci, spodní čelist chyběla. Uvniř břicha zela díra. Týna to bleskově sprovodila ze světa. Výstřel rozduněl podzemní chodby a jeho ozvěna zněla ještě hodně dlouho hluboko v neznámejch temnotách. „To možná nebyl tak úplně dobrej nápad,“ sykla šeptem mezi zubama Markéta. Kdesi daleko před nima cosi zasyčelo. Pak následovalo škrabání, šustot, zavrčení, chřestění, cupitání, mlaskání, něco kovovýho spadlo. A všechny tyhle zvuky sílily a blížily se k jedinejm živejm bytostem v tomhle šíleným komplexu. V záři uzounkýho světla baterky se něco mihlo. „Dělej! Musíme vocať!“ vzala Markéta Týnu za ruku a vedla ji klusem temnejma chodbičkama. „Je to v prdeli! Jsme obklíčený!“ zastavila se najednou. Pak namířila baterkou ke stropu, kde v betonový mase seděl kulatej kovovej kryt ústící do horizontální šachty. „Tohle je jediná úniková cesta.“ Vylezly na jednu ze skříní stojících u stěny a Markéta prudkým kopancem vyrazila poklop. Ten s plechovým rachotem zmizel někde dole na podlaze, kam se už začaly stahovat všelijaký kreatury. Týna se s pružností hada vsoukala do otvoru temný šachty. Pak podala ruce Markétě. „Polez!“ Ve chvíli, kdy jí visely z otvoru už jenom nohy, cosi se zakouslo do kalhot. Vrčelo to, dávilo se pevnou maskáčovou látkou a trhalo sebou. Týna to pohotově sundala jedinou ranou z pistole. V záblesku, kterej na zlomek vteřiny ozářil 41
Sv. 79 - zlom
2.9.1956 0:19
Stránka 42
Dan Černý
prostor pod nima, se mihly desítky zrůd zuřivě klapající zubatejma mordama. Některý vyskakovaly skoro až dva metry vysoko. „Shoď tu skříň!“ Markéta se nohama zachytila horní desky a vší silou odtrhla masivní plechovej nábytek od stěny. Skříň se s rachotem tříštěnýho skla zřítila dolů a pohřbila pod sebou několik bestií. Konečně se i Markéta dostala dovnitř šachty. Týna vzala baterku do zubů a svítila kolem. Ouzkej tunel končil na obou stranách v černým nekonečnu. „Puč mi granát,“ křikla její kamarádka. Chvilku na to už odjištěný železný vejce letělo dolů mezi tu havěť, která se pod dírou do šachty rojila ze všech možnejch škvír a koutů. Nárazová vlna otřásla vzduchem a roztrhala na kusy většinu zmutovanejch zrůd. „Kam teď?“ „Tudy! A pak doleva!“ Po čtyřech klusaly šachtou vstříc tmě. Na ruce se jim lepil prach. „Tady zahnout?“ „Jo!“ Dlaně pleskaly o kovovou podlahu uzounký chodbičky, když vtom Týna zastavila. „Slyšíš to?“ Z nekonečnejch hloubek šachty se k nim neslo tichý cupitání a pisklavý zvuky. „Nezastavuj se! To jsou krysy! Kousek před náma je východ do skladu chemikálií. Tam musíme vylízt!“ „A to jsou normální krysy, nebo taky zombíci?“ „Tady kromě nás už nic normálního neni, Týno!“ 42
Sv. 79 - zlom
2.9.1956 0:19
Stránka 43
Kejda
Ve skladu chemikálií spadnul ze stropu poklop na zem a za poklopem po skříních a bednách slezly holky. Týna posvítila kolem. Místnost pokrejvaly kusy zaschlejch vnitřností, ztvrdlý kaluže krve a zbytky lidí. Byly tu znát stopy po snaze se opevnit a všude na stolech i policích stály připravený lahve s benzinem ucpaný kusem hadru. „Molotovovy koktejly!“ vydechla Týna. „Jo, tady se poslední přeživší bránili.“ Markéta jeden popadla, zapálila, vylezla s ním zpátky k díře a hodila do šachty. Hořící plamínek kutálející se lahve ozářil stádo hlodavců s červenýma očima, který se hnalo směrem k nim. Lahev se nerozbila. „Kurva!“ Markéta vytáhla z pouzdra pistoli a přesně mířenou ranou lahev zasáhla. Tunelem se jako nějakej drak prohnal ohnivej sloup, až ji srazil ze skříně dolů na nějakou krabici. Krysy začaly vřeštět a smrad škvařenejch chlupů a spálenýho masa během chvilky zaplavil celou místnost. „Teď mě, Týno, poslouchej. Tam za těma dveřma je chodba a kousek vpravo ten tunel, co vede do naší laboratoře. Má půl kiláku. Uběhneš půl kiláku?“ „No jasně!“ „Musíme běžet jak blázni, rozumíš? Všechno těžký a nepohodlný tady musí zůstat. Granáty, pistole, přilby, puška. Vezmem si jenom pár těch moloťáků. Taky si odřízneme vrchní část kombinézy, aby nám dlouhý rukávy nepřekážely. V tílku se poběží mnohem líp.“ Markéta vytáhla nůž, rozepla kombinézu a začala ji párat v pase. Týna udělala to samý. Páskem si pak víc stáhly zbylý kalhoty, aby jim nepadaly. „Tak jdem na to?“ kejvla hlavou Týna. 43
Sv. 79 - zlom
2.9.1956 0:19
Stránka 44
Dan Černý
„Ještě moment.“ Markéta popadla mrtvolu, co ležela v koutě, a zlomila jí o železnej stůl kosti v předloktí. Pak nožem odřízla ruku od paže. „Tak jdeme!“ Zapálily šest molotovovejch koktejlů, pobraly je do rukou mezi prsty a vyrazily ze dveří. „Dělej! Makáme!“ Začal šílenej závod. Z každýho koutu a z kdejaký díry se začali rojit všemožný zrůdy a zombíci. Cejtili čerstvou krev. Holky vběhly do tunelu, a jako když Večerníček rozhazuje papírky, vyhazovaly za sebe zapálený lahve s benzinem. Ohnivá clona zpomalovala krvežíznivej průvod za nima. V patách měly řev a křik svíjejících se nestvůr. Některý padly k zemi do ohnivýho koberce, většina však běžela dál. Koktejly došly a holky cejtily za krkem horkej dech. Natahovaly krok, lapaly po dechu. Nikdy v životě neběžely tak dlouhej půlkilák, jako běžely tady v tom blbým tunelu hluboko pod zemí. Konečně dveře! Pevný, ocelový, neprůstřelný dveře! Vedle malá deska a číselná klávesnice. Markéta na desku přitlačila uřezanou ruku a vyťukala kód. Nestalo se nic. Vřeštění za nima povážlivě sílilo. Jako když se blíží vlak. „Co je kurva!!!“ Markéta znovu přiložila ruku a znovu vyťukala kód. Dveře se pohnuly. Holky vklouzly dovnitř, jako když kočka proleze škvírou v plotě. Markéta na druhý straně praštila do červenýho spínače a hromada oceli se zase prudce zabouchla. Dokázaly to.
44
Sv. 79 - zlom
2.9.1956 0:19
Stránka 45
Kejda
Kapitola desátá Super tajná laboratoř měla vlastní energetickej zdroj a světlo pořád vesele svítilo. Celej interiér byl vyřešenej elegantně a futuristicky. Žádný špinavý železo nebo beton. Naopak. Ladný oblý tvary, hladký stěny, modrý a bílý LEDky u nepříliš vysokýho stropu, čistá podlaha a celkově všechno tu působilo útulným dojmem. Jak na chodbách nějaký kosmický lodi z vysokorozpočtovýho hollywoodskýho sci-fi. Týna s Markétou jako by sem ani nepatřily. Byly špinavý, zpocený, udejchaný a na pokraji zhroucení. Na podlaze cenila zuby zježená krysa s červenejma očima, která sem s nima stačila proklouznout. Týna jí rozšlápla těžkou botou lebku. „Chcípni, svině!“ dala průchod nenávisti. Markéta se svalila na polstrovanou lavici a opřela se o stěnu. Musela se z toho šílenýho půlkiláku vydejchat. Týna sledovala, jak se její kamarádce nadouvá hrudník a jak o sobě přes látku těsnýho a potem zmáčenýho tílka dávají vědět napětím ztuhlý bradavky. Nemohla z nich spustit oči. Pak se ale lekla, protože si uvědomila, že Markéta ví vlastně úplně všechno; včetně toho, co si kdo zrovna myslí. „Vím, na co myslíš,“ usmála se zadejchaná vševědma. Týnu polila studená tsunami potu. „Jsou támhle v tý místnosti,“ kejvla hlavou Markéta, „ale dej mi minutku, ať si trochu odfrknu.“ Týna dřepla vedle ní a chvilku tak mlčky seděly. Čeká je ještě cesta zpátky a to asi nebude žádná prdel. Ačkoliv teď už budou mít přece jenom lepší špuntovky. Když se intenzita funění zmírnila, Markéta vstala a následována Týnou vešla do modrýho kumbálu, ve kterým na 45
Toto je pouze náhled elektronické knihy. Zakoupení její plné verze je možné v elektronickém obchodě společnosti eReading.
