Supervize jako rituál péče o změnu a tradici Od nejstarších dob alchymie existoval dvojí stav věcí: na jedné straně praktická chemická práce v laboratoři, na druhé straně psychologický proces, který byl zčásti vědomě psychický a z části nevědomý, projikovaný, spatřovaný v procesech proměny hmoty. /C.G.Jung: Představy spásy v alchymii, Gsw.VI.s.58/ Nejedná se doufám jen o intelektuální visačku, kterým se zdobí vstup do přednášky, ale i o odkazující metaforu. Podle Junga alchymie zanikla, protože přestala být srozumitelná. A je to pravda, ty staré texty jsou opravdu těžko čitelné. Předpokládám přesto, že se jedná ještě o jinou ztrátu srozumitelnosti, než tuto vnější srozumitelnost. O ztrátu schopnosti srozumitelně komunikovat – zprostředkovávat propojení mezi praktickým pokusem „proměnit něco z vnější reality“ a proměnit něco vnitřního, v sobě skrze to vnější proměňování, „proměnit se“. Odtud úvaha, že podobné je to i se supervizí. Pod vnějším obsahem jednotlivých setkání běží ještě jiné procesy, které ji spoluvytváří. Myslím, že pod běžně komunikovaným a kontraktovaným děním v supervizi je možné zahlédnout ještě jiné její rozměry. Rozměr rituálu, trochu „jiný čas“ supervize a potřebu symbolu. Rád bych s Vámi sdílel právě tento jiný rozměr supervize a svoji zkušenost s ním. A samozřejmě, zeptal se Vás na tu Vaši. Nevědomý proces v supervizi je společným jmenovatelem těchto fenoménů, tedy teď chvilku o něm. Psychoanalytické školy, pokud je vezmeme v celku a ne přes jejich dlouhodobý, často i k sobě vymezující dialog, mluví o nevědomí osobním a kolektivním. Rozměr osobního nevědomí, je v supervizi více doma, o kolektivním nevědomí,
není v supervizi příliš zvykem uvažovat. O něm bych chtěl ale mluvit především. Supervize má mít schopnost vracet před oči obtížně viditelné či dokonce neviditelné. Důvody této zhoršené viditelnosti jsou velmi různé. Někdy zakryté tím, co stojí před, někdy banalitou, někdy jsou, z vážných a osobních důvodů, nevědomé. Pokud supervize ztratí tuto odkrývací schopnost, či na ni prostě rezignuje, pak je otázka, jestli neztratila jednu ze svých základních dovedností. Supervize má umět vracet před oči, o čem je terapie, intervence, konflikt, smysl služby, komunikace a její podoby. K tomu musí vyjít od já, od subjektu, který do supervize přišel. Samozřejmě lze říci, že původně ještě od jiného já, od nás samých. Musí vzít člověka, který přišel věrohodně vážně. Tam, kde je teď a tím získat „vstupní souřadnice“předpoklad vstupního zaměření, záměru a zakázky k supervizi. O hloubce tohoto zaměření je třeba uvažovat. Pokud je přílišná, jsme v poli dynamické psychoterapie, pokud je nedostatečná, jsme mimo dynamický proces. Já prostě uvažuji supervizi, která o něm ví a chce vědět. A máte pravdu, jsou i jiné, které nechtějí. Na dynamický proces v supervizi nechci rezignovat, protože si myslím, že je místem, kde se děje změna. A nebo alespoň její významná část. Možná druhá, stejně důležitá, se děje vně, ve vnější realitě, u klienta a v týmu. Nebo je neprůchodná pro dovednosti, které ten člověk nemá, to vše je možné, já jen vnímám, že bez tohoto oslovení a aktivování uvnitř člověka, není možná věrohodná změna. Musím vyjít od Já v teď a tady. A dobře se pak ptát na lidí, se kterými to dělám. Ptát se na spolu-práci, domluvu, kompetence, hranice, kde začínám a končím…. Nejde mi teď o úplný výčet, ale o to, že pokud se dobře ptám na subjekt
supervize, přirozeně se otevírá druhý vrchol trojúhelníku - s kým? A stejně i třetí - pro koho? Ten representuje celou oblast uvažování o tom, pro koho je ten program, jaký je jeho cíl a zaměření. Speciálním tématem je pak péče i ideu, vizi. Aby vůbec byla, nezapadla a dalo se jí věřit. Myslím, že supervizi svědčí, pokud je aktivováno a vtahováno do supervize celé toto vztahové pole. Věřím, že jeden vrchol trojúhelníku přirozené osvětluje druhý, že jsou propojené. Nerozumím tedy příliš, když se supervize dělí na tolik druhů a poddruhů, proč se krájí na kousky? Snad se tím lze vyhnout nejasnostem, snad se to lépe drží, snad se to méně drobí, ale stejně moc nerozumím. Pro mě to tvoří celek a cíl supervize vidím v péči o něj. Od Já k týmu- ke klientovi a cíli služby. S kvalitou péče o jednotlivé časti, souvisí kvalita supervize celkově. Do tohoto rámce se pak vkládá, jako do základního kontextu, obsah jednotlivých setkání, jednotlivé zakázky. O tomhle rámci se nemusí až tak mnoho mluvit, ale supervizorovi musí být hodně jasný, i úkol péče o něj. On pak umožňuje, aby se míče interakcí odrážely dovnitř, umožňuje, že se neztrácejí, nemizí „odehrané“ v nepřehledné vnější realitě. Supervize je prostě rozkročená/podobně jako její starší sestra psychoterapie/ od nevědomí k vědomí. Má ukazovat nevědomý proces. Ukazovat jej vědomí. A to bezpečně, jako v odrazu štítu při setkání s Medúzou, abychom z toho nezkameněli. Má umět nevědomý proces vynořovat a tím aktivovat. Označit kursorem a vracet zpět, zvedat do vědomí, slov a komunikace. Kolem vzniká kultura práce s těmito fenomény a vytváření podmínek, aby se vůbec mohly dít. Protože klidně také vůbec nemusí.
K těmto podmínkám patří, a to je již „hraniční“ oblast ke kolektivnímu nevědomí, i opakování. Spolehnutí, že se proces, či příležitost k němu, opět vrátí. Spolehlivě vrátí. Ne, aby to někdo udělal za mě, ale že se někdo postará, abych se mohl opět tomuto procesu vystavit a znovu do něj vstoupit. Supervize k tomu potřebuje specifický čas. Který je dalším kolektivně nevědomým fenoménem, který chci zmínit.Trochu jiné pojetí času, spíše kruhového, než z bodu A do bodu B, cyklický čas. Čas přírody a starých kultur. Jiný než ten náš moderní, fyzikální a neosobní. Čas více psychologicky lidský, pro lidské potřeby. Supervize je tedy spojena s formou, která se pravidelně vrací. Která také mně pomůže, abych já se mohl vrátit, abych nezapomněl a znovu viděl. Forma, která připomíná, že nejdeme jenom odněkud někam, ale také stále v kruhu. Ne ve smyslu „stále dokola“, ale do kruhu. Možná vede více ke středu. Supervize má pomoci opakovaně zahlédnout procesy a fenomény, které se vidění, sebereflexi a sebeobrazu/jednotlivce či týmu/ brání. Freudovo „co je nevědomé, ať vstoupí do vědomí“ visí nad alchymickou pecí, sporákem psychoterapie i „karmou“ supervize. Tak trochu proces procesů - zrcadlí- odráží zpět, co děláme. S čím zacházíme a také scházíme. Jungiáni by řekli, že supervize má integrovat stín. Měla by odrážet rovně, v tom je její etika. Nemusí a nemůže být bezchybná, ale nesmí ztratit schopnost integrovat chybu. Má umět brát iluzi – vyvádět z bludu a dobře zklamávat, pomoci vyvádět z klamu. Například, že my sami stojíme mimo tyto procesy zkreslení. Tím by měla učit pravdě a pokoře. V tom je supervize „mužná“.
Proto mám v supervizi tak rád cyklický model. Připomíná, že v ní jde o jiný čas. V tomto modelu se jedná především o formu a péči o ní. Sama proměna se zde nepopisuje, ta je ta jemná. Pečuje o střed, mluví o srdci procesu supervize a prostě jej nazývá Prostor. To se mi libí. Supervize vytváří tedy prostor rituálu, který se pravidelně vrací. Rituál má schopnost zprostředkovávat symbol. Je nástrojem péče o uchování symbolu. Symbol pak pomáhá integraci, propojuje a zcelosťňuje. Člověk myslím touží po symbolizaci, protože nepodléhá tak rychlé zkáze. Propojuje s trvalým, nechci říkat věčným. Věřím zde trochu více na pohyb „zdola“. Člověk vidí, jak nevidí, jak pomíjí, to jej volá k symbolu. Supervize svojí rituální dimenzí symbol materializuje, zhmotňuje, zvědomňuje, vizualizuje. Zpřítomňuje do celistvosti. Zprostředkovává zážitek celistvosti, který dává smysl. Tím supervize obnovuje. Rituál je tak trochu stará psychoterapie, zprostředkovává transformující změnu, podobně jako ona. Možná současné psychoterapii chybí rituálem věrohodně zprostředkovaný kontakt se symbolem. Jestli je současná psychoterapie moderní psychologickou verzí starých proměňujících symbolických procesů a individualizovala-li se tak trochu z těchto skutečností, pak jí možná něco z toho, co rituál uměl zprostředkovat, dnes může chybět. Myslím na živé propojení s přesahujícím celkem a cílem. Supervizní rituál zve síly, které zde působí „dovnitř“/jednotlivce- subjekt –člena týmu, klienta, cíle služby, záměr, vizi, změny, únavu, naději, iluzi,skepsi přicházející nové členy týmu, odcházející, historii, tradici…/to všechno do celku. Symbolizuje toto spolu – působení, zcelistvění přivoláním do společného reflektujícího setkání. Supervize ukazuje, že to tvoří celek. Pracuje se
základními prvky, které jsou ve hře. Ty péčí oživuje- animuje. V tom je supervize „ženská“. Nemůže být tedy supervize vnímána také jako pokus o jiný – „sakrální“ čas a prostor? Který stojí jako doplněk, či kontrapunkt k běžnému času týmu a služby? Času, který má všechny charakteristiky času, jak jej známe. Že jej nemáme, honíme, že se valí. A často právě na práci a tým. Mám za zásadní dovednost supervize, že „zpomaluje“ čas. Tato dimenze supervize by pak byla odpovědí na nevědomou, či spíše nereflektovanou potřebu jiného času a prostoru, který má schopnost skrze symbolizaci zcelostňovat a tím obnovovat energii lidí, kteří to spolu dělají. Supervizor je pak v tomto konceptu trochu „celebrant“ této liturgie. Jeho úkol je především „podržet“ tento prostor, pečovat o něj a nezneužít jej. Supervize míchá, aby proces neustrnul. Vtahuje a propojuje prvky, „vaří“ a dynamizuje. Supervize je ale zároveň péčí o tradici a paměť týmu. Pečuje o kontinuitu, podporuje i konzervativní síly, zpomaluje. Má zrcadlit různost a připomínat stejnost. Rituál supervize je tedy péčí o rovnováhu a komunikaci sil změny a sil tradice. Obnovuje a potencuje síly změny a proměny, stejně jako síly tradice a trvání. Tedy tak trochu levice a pravice, liberalita a konzervativnost, pokud chceme reflektovat kontext s universálními ději, jak se manifestují v obecné společnosti. Rovnováha konzervativního a inovačního. Stability a změny. Péče o oživující rovnováhu mezi těmito ději. Když už tak hodně mluvím o rovnováze, tak pro rovnováhu rácia a iracionality ještě poezie, tedy báseň:
Supervize zas a znova, vracím pojmy, zvracím slova. A přeci touha, vidět shora, vidět za ně, vidět znova. Vidět celek. Vylézt zpoza kýble na ten kbelec. Super vize zas a znovu, věřit řeči, věřit slovu.
