Supertřída. Mocenská elita na promenádě Každé město, jakkoli malé, je ve skutečnosti rozděleno na dvě; jedno je městem chudých, druhé městem bohatých a obě spolu válčí.
Platón, Ústava Gentiana je malá restaurace, která by v kterémkoli jiném evropském venkovském hnízdě sotva stála za povšimnutí. Vypadá obstarožně a jen o málo přívětivěji než fádní obchody a hotýlky v její blízkosti. Řada nedalekých výkladů nabízí švýcarské armádní nože, obvyklý výběr čokolád, kožešinových čepic a výstroje do hor. Restaurace ale působí útulně, jaksi podomácku. U dveří visí tabule s nabídkou několika specialit a v lokále v přízemí je místo u stolů pro nějakých dvacet lidí, pokud jsou dost štíhlí a vzájemně dostatečně ohleduplní. Nahoře je pár menších místností pro soukromě podniky, v té největší je u stolu místo pro deset lidí, pokud se srazí dohromady po obou stranách úzkého stolu. Domáckou atmosféru dodává této restauraci hlavně dřevo – průčelí z tmavého dřeva, podlahy z tmavého dřeva, stoly z tmavého dřeva. Při vší své útulnosti to ale není místo pro toho, kdo trpí klaustrofobií nebo pro lidi, kteří trpí strachem z třísek. Důvodem k návštěvě Gentiany je její fondue, speciální sýrové fondue, které tu nabízejí v opulentních porcích připomínajících dobu, kdy do stravování nemluvili kardiologové. Adrean, má manželka, si na fondue zvlášť potrpí a pokaždé, když jsme dorazili do Davosu na obvyklé každoroční Světově ekonomické fórum, jsme o jejích narozeninách zašli do Gentiany. Místa u stolu jsme si rezervovali už dávno předem, protože během toho lednového týdne, kdy se do města sjede víc než dva tisíce představitelů světového obchodu a politiky, nelze v Gentianě sehnat místo u stolu o nic snadněji než v takových proslulých jídelnách, jako je Aragawa v Tokiu, Gordon Ramsay v Londýně nebo Le Bernardin v New Yorku. Ještě překvapivější je ale možná to, že v onom jediném týdnu se návštěvníci tohoto skromného švýcarského bistra celkem nijak neliší od těch, s nimiž byste se setkali v uvedených světoznámých restaurantech. I v tomto týdnu jsou samozřejmě některé stoly v Gentiane obsazeny místními. Jeden ze štamgastů je upovídaný ochmelka neustále oslovující přítomné obchodní lídry, hlavy států a rockové hvězdy, kteří tu sedí natlačeni jeden na druhého a otáčejí kousky chleba napíchnutými na dlouhých vidličkách ponořených do hrnců s huhlajícím gruyere. Místní hovoří pouze švýcarskou němčinou a rozumí jim jen málokdo z cizích návštěvníku pestrého jazykového složení, i když z jejich chovám není náhodnému pozorovateli jasné, zda potíže způsobuje jejich místní dialekt nebo místní pivo, jemuž holdují. Na tom prostě nezáleží; směje se on i oni a výsledkem je uvolněná nálada a všeobecné veselí. Během posledního Davosu jsem jednoho odpoledne se svou ženou spěchal do Gentiany, což bývá nebezpečné, protože všude je plno sněhu, který místní neodklízejí, a chodník je jako kluziště. Takže se účastníkům Davosu co chvíli naskytne pohled na guvernéry bank, nejvyšší úředníky Mezinárodního měnového fondu a jiné mužské a ženské veličiny středního věku, zachumlané v 1/13
www.rodon.cz
kožešinách politicky nekorektního druhu a s kašmírovými šálami kolem krku, jak se prudce vymrští a poté přistanou na rozložitějších a měkčích oblastech svých těl. Proto jsme kráčeli se vší opatrností, ale cílevědomě, neboť jsme se za pár minut měli sejít s přáteli. Počasí bylo typické. Řídce sněžilo a mrzlo. Alpský vzduch byl ale svěží, suchý a posilující. Bavili jsme se o tom, koho jsme už viděli a s kým bychom se ještě rádi setkali. Při chůzi jsme reflexivně dělali to, co dělala i většina ostatních návštěvníků tohoto horského městečka: koukali jsme po lidech, které jsme na ulici potkávali, a snažili jsme se uhodnout, o koho jde. (Vzhledem k povaze davoského setkání bylo pravděpodobné, že to vždy bude „někdo“.) Jde o rituál usnadněný tím, že každý z účastníků davoské konference musí nosit jmenovku pověšenou kolem krku. Ta také umožňuje projít řadou bezpečnostních kontrolních stanovišť (tou dobou připadají v Davosu na jednoho účastníka konference nejméně dva švýcarští vojáci nebo policisté), přihlásit se k účasti na jednotlivá zasedání a dát o sobě vědět. Vedle jména je na jmenovce uvedena instituce, kterou zastupujete. I to patří k vašemu osobnímu profilu. Lidé chodí i venku po ulici se jmenovkou, která se jim houpe na hrudi, takže ji nemusejí pořád vytahovat, když jdou ven nebo dovnitř nebo kolem policistů. To platí pro každého s výjimkou univerzálně identifikovatelných veličin – takových jako Bill Clinton, Bill Gates, Tony Blair, Bono či Angelina Jolieová. Pohyb sloužící k omrknutí jmenovky je tak zaběhnutý, že by se dalo hovořit o „davoském pukrleti“: mírně se pokrčíš v kolenou, vrhneš nenápadný pohled směrem dolu, přečteš a pokračuješ v chůzi. Cestou z kongresového centra po hlavní davoské ulici jménem Promenáda jsme potkali: Thierryho Desmaresta, generálního ředitele Totalu; hlouček harvardských profesorů; jednoho z manažerů saudské Aramco a ženu, která za sebou táhla na sáňkách dvě děti. (Byla to místní obyvatelka a sáňky jaksi zdůvodňovaly, proč v Davosu neodklízejí z chodníků sníh.) Nakrátko jsme se zastavili a pohovořili s Torném Donohuem, prezidentem U. S. Chamber of Commerce (tj. Obchodní komory), který je shodou okolností šéfem mé manželky, po pár dalších krocích jsme se zastavili znovu, abychom promluvili pár slov s jedním kapitalistou indického původu, podnikajícím ve Spojených státech, s nímž, jsem měl cosi rozdělaného. Byl to typický vzorek na kost promrzlých ekonomických lídrů ze tří kontinentů, které člověk potkával během pětiminutové chůze po Promenádě v lednovém Davosu. Asi dva bloky od Gentiany jsem si rozmrzele stěžoval, že jednu z rozmluv, o které jsem nejvíc stál, se mi po opakovaných pokusech nikdy nepodařilo uskutečnit. Šlo o stále odkládaný pohovor s Paulem Coelhem, brazilským autorem Alchymisty. Na celém světě se prodalo přes sto milionů výtisků Coelhových knih a po J. K. Rowlingové, autorce Harryho Pottera, je Coelho druhý „nejprodávanější autor“ na světě. Jde také o jednu z mála kulturních veličin pravidelně navštěvujících davoská setkání – jednoho z hrstky lidí, kteří by do ovzduší, jež v Davosu převládá, mohli vpustit vítr vanoucí odlišným směrem. Chtěli jsme se sejít už asi rok předtím, ale vinou několika chybně naplánovaných termínů se nám to pořád nedařilo. Nakonec jsme oba zamířili do Davosu, ale zatím jsem tam ještě na něho nenarazil. Dalo se ale vůbec čekat, že se setkám s někým, kdo žije na opačném konci světa a je neustále v pohybu – Brazilcem žijícím většinu času v Evropě a člověkem, jemuž vydali mnohé z jeho knih i v Rusku? Nebylo poněkud domýšlivé si představovat, že se mi snad jednou podaří ocitnout se s ním na stejném místě ve stejnou dobu? A najednou slyším zvolání „Proboha, to jste vy!“ – pronesené hlasem, který jsem nedokázal zařadit. Přede mnou stál a koukal na mou jmenovku pomenší muž v kožešinovém klobouku. Měl prošedivělou bradku a vítal mě jako nějakého dávno pohřešovaného bratrance. Byl to Coelho, který se zázračně vynořil z alpské mlhy, jakoby vyčarován tím, že jsem o něm hovořil. Takže poté, co jsme v kongresovém středisku právě vyslechli projev německé kancléřky Angely Merkelové a připomínky indického ocelářského magnáta Lakšmího Mittala, a poté, co jsme následně kráčeli po chodníku v proudu renomovaných boulevurdiers, velkoměstských elegánů, jsme rovnou 2/13
www.rodon.cz
narazili na tuto ikonu světové literární scény – existuje snad jasnější důkaz, že tenhle Davos je tím nejvěrnějším ztělesněním McLuhanovy „globální vesnice“? Něco jako maloměstská planeta Země v kostce, či každoroční Brigadoon (Podle tajemné vesnice ztracené ve skotské vysočině a ožívající jednou za sto let ze stejnojmenného amerického muzikálu a filmu [pozn. překladatele]) globalizace: komunita spojená s kteroukoli jinou a tak či onak i s kýmkoliv na světě. Však se také během tohoto setkání budou ministři obchodu světových velmocí marně dohadovat, jak obnovit rozhovory o globálním obchodu; afričtí aktivisté se setkají s šéfy korporací a s politickými lídry, aby z nich vymámili peníze na realizaci programů zdravotní péče; z globálního oteplování se stane „hlavní trend doby“ poté, co se expertům po sérii zasedání podaří o správnosti svého názoru přesvědčit i většinu amerických skeptiků; a zastánci nejrůznějších řešení všeho možného – od strachu z přistěhovalectví po strach z terorismu – budou své návrhy předkládat rovnou těm, kteří by je díky svému postavení mohli realizovat. Jestliže je k vychování dítěte, jak tvrdí Hillary Clintonová, zapotřebí vesnice, pak tohle byla, jak se zdálo, vesnice potřebná k tomu, aby fungoval svět. S Coelhem jsem se předtím nikdy nesetkal, ale díky zázrakům informačního věku jsme měli za sebou tolik vzájemné e-mailové korespondence, že náš rozhovor probíhal familiárně a dost živě. Nabídl, že bychom mohli spolu poobědvat, ukázal jsem však ke Gentianě, že tam už máme sjednanou schůzku. Okamžitě tedy přišel s návrhem, abychom se sešli odpoledne v Kongress Hotelu. Během pětatřiceti let své existence se davoské vrcholné fórum určitě zasloužilo o víc než jen o to, že se ospalé lyžařské město změnilo v kosmopolitní středisko. Není to jen místo, kde se setkávají veličiny mezinárodního obchodu, politiky, médii a kultury; Davos je dnes symbolem pojivové tkáně celého světa, jde obrazně i doslova o nejvrcholnější z vrcholných schůzek. Koncept, pro který politolog Samuel Huntington razil název „davoský člověk“ – globální občan, lídr, pro nějž jsou existující hranice čím dále tím bezvýznamnější, je charakteristickým typem nové supertřídy naší doby. Organizace, později známá jako Světové ekonomické fórum, založená v roce 1971 Klausem Schwabem, měla zpočátku užší poslání. Měla vedoucí činitele evropského obchodu svolávat k prodiskutování tehdejších dost nejistých hospodářských vyhlídek tohoto kontinentu. Dobový kontext byl takový, že v roce 1971 žila Evropa ještě pod dojmem druhé světové války a stála v první linii války studené, a pořád to ještě bylo spíše sídlo civilizace, za něž se sama pokládala, než „moderní“ Evropa se skromnějšími, méně imperiálními a spíše multilaterálními sklony. Teprve tři roky poté poskytlo Portugalsko jako první z evropských koloniálních mocností nezávislost svým koloniím – Guinei-Bissau, Angole a Mozambiku. Spojené království, Irsko a Dánsko přistoupily k Evropské unii teprve v roce 1973. I když evropský společný trh vznikl z podnětu Římské smlouvy už v roce 1957, trvalo více než dvacet let, než idea skutečně jednotného trhu společného všem státům kontinentu dostala Maastrichtskou smlouvou institucionální podobu. V době svého založení zastihlo davoské fórum Evropu v období přechodu. Tehdy jsem chodil na střední školu, a když se koncem 70. let Světové ekonomické fórum už plně postavilo na vlastní nohy, byl jsem na vysoké. Musím přiznat, že v tom věku mezinárodní konference mou představivost nijak neuchvacovaly, ale vzdělání, jehož se mi dostávalo, bylo veskrze prodchnuto západním světovým názorem té doby, s klasickým vzděláním opřeným o domnělou převahu evropských ideji, zatímco dějiny a kultura ostatních světových oblastí byly považovány za exotickou záležitost a jejich přínos za druhořadý. Na newyorské Kolumbijské univerzitě se od nás požadovalo absolvování „jádrového vzdělávacího programu“, který se skládal ze dvou hlavních kurzů. Jeden, označený jako „humanitní otázky“, spočíval v přehledu klasických literárních děl, druhý, nazvaný „současná civilizace“, zahrnoval přehled vrcholných děl z politické filosofie a přidružených oboru od antických filosofů až do moderní doby. Oba tyto kurzy byly bezpochyby vrcholem mého vzdělání a nejspíše něčím obohatily každý den mého dalšího života, i když jsem si to tehdy samozřejmě 3/13
www.rodon.cz
neuvědomoval. Při „současné civilizaci“ jsme každý týden probírali jiné – někdy vzrušující, jindy nudné – významné dílo (autora-muže bílé pleti) od Platóna přes Descartese k Darwinovi. Někde kolem Maxe Webera a jiných analytiků a kritiků modernity získal vzdělávací program na pestrosti, jelikož už dělalo větší potíže shodnout se na tom, co lze zařadit mezi povinnou četbu, a každý profesor tam zařadil něco jiného. Mezi tu oblíbenější patřila tehdy The Power Elite (Mocenská elita) od Ch. Wrighta Millse, vydaná v roce 1956 a zkoumající mocenskou strukturu ve Spojených státech. Milis, bývalý profesor sociologie na Kolumbijské univerzitě, se v této knize zabýval tím, jak to v Americe „ve skutečnosti funguje“. Došel k závěru, že nejvyšší patro hospodářské, vládní a vojenské struktury tvoří pozoruhodně malé, vzájemně se překrývající vrstvičky „rozhodujících činitelů“ (deciders), představujících celostátní „mocenskou elitu“, která „...se skládá z lidí, kterým jejich pozice umožňují vymanit se z obyčejného prostředí obyčejných mužů a žen a rozhodovat o nejzávažnějších otázkách. (...) Podléhají jim totiž hlavní hierarchie a organizace moderní společnosti. Vládnou mamutím korporacím. Řídí státní mašinérii a osobují si v ní zvláštní výsady. Velí ozbrojeným silám. Ovládají strategicky důležitá velitelská místa společenské struktury, ohniska účinných mocenských prostředků, bohatství a popularity“. (Ch. W. Milis: Mocenská elita, Praha, Orbis 1966, s. 22, přeložil F. Kejdana.) Mills rovněž tvrdil, že příslušníci těchto elit se do svých privilegovaných pozic dostávají podobnou cestou, takže se mnozí z nich osobně znají. Navíc často přecházejí z jednoho sektoru do jiného, například z vrcholné pozice ve vládě do vrcholných funkcí v hospodářství, z pracovny v Bílém domě do zasedací síně správní rady, z velitelských míst v armádě do politiky, z jednoho vysoce odpovědného postavení do jiného. Podle Millse tak představují cosi jako správní radu Spojených států. Millsova kniha byla popisem a zároveň kritikou zmíněné elity a vedení Spojených států v polovině 20. století vůbec. Do nejmenších podrobností zkoumala koncentraci moci do rukou několika málo velkých korporací a jednotlivců a rozmanité vazby, které americké lídry propojovaly s klíčovými institucemi. Potom přešla do polemického tónu a bědovala nad neúměrně mocným vlivem této skupiny. Jeden z mužů, kteří nepochybné inspirovali mnohé z Millsových výchozích myšlenek, prezident Eisenhower, byl zároveň jejich nejlepší ilustrací. Bývalý vrchní velitel spojeneckých ozbrojených sil v Evropě, jakož i bývalý prezident Kolumbijské univerzity, zachytil mnohé z Millsových myšlenek v projevu, v němž se v roce 1961 loučil se svým prezidentským úřadem: „Toto propojení rozsáhlé vojenské struktury a velkého zbrojního průmyslu Jj cosi v amerických dějinách nového. Jeho totální vliv – ekonomický, politický, ba i duchovní – je znát v každém městě, v kongresu každého státu, v každém úřadě federální vlády. Uznáváme naléhavou potřebu takového vývoje. Nesmíme ale podceňovat jeho vážné důsledky. Týká se naší práce, našich zdrojů a vůbec naší každodenní existence; konec konců samotné struktury naši společnosti. V naších vládních orgánech si musíme dát pozor, aby vojensko-průmyslový komplex nezískal, ať už chtěně nebo nechtěně, neúměrný vliv. Potenciál pro zhoubný vzestup nemístné moci zde existuje a bude trvat i nadále.“ Jeden ze zřídka připomínaných rysů Eisenhowerova projevu spočíval v tom, že neobsahoval jedno, nýbrž dvě varování. Zatímco to první, které se týkalo vojensko-průmyslového komplexu, se cituje častěji, Eisenhower vyjádřil také své obavy ze vznikající „vědecko-technické elity“. Jeho starosti, podobně jako Millsovy, odrážejí dobové ovzduší padesátých let, kdy v historické paměti národa převládala vzpomínka na druhou světovou válku s jejím podřízením veškerého politického, finančního a průmyslového úsilí Spojených států jedinému cíli – vojenskému vítězství. To, čeho se v danou chvíli lidé nejvíce báli, byl neovladatelný rozmach vojenské techniky, o němž svědčila rostoucí hrozba termojaderné války. Po Eisenhowerově projevu z roku 1961 se technický rozvoj ve Spojených státech zasloužil o 4/13
www.rodon.cz
bezpříkladný hospodářský růst a zároveň je vybavil novými mocenskými prostředky; dokonce možná Spojeným státům pomohl zdolat jejich hlavního protivníka ze studené války, protože s příchodem informačního věku každá uzavřená společnost ztratila svou konkurenceschopnost. Přestože vojensko-průmyslový komplex zůstává ve Spojených státech i nadále silný, výdaje na obranu a podíl pracovních sil zaměstnaných v tomto sektoru se proti maximálnímu stavu za druhé světové války a za studené války snížily. Eisenhower se ve svém projevu zmínil o tom, že na americké ozbrojené síly připadá tři a půl milionu pracovních sil; dnes je jich pouze jeden a pul milionu (z toho skoro milion tvoří záložníci). Uvedl také, že výdaje na obranu přesahují úhrnný čistý příjem všech amerických podniků. Dnes sice rozpočet na obranu přesahuje 425 miliard dolarů, čisté příjmy pouze padesáti nejziskovějších amerických společností jsou však vyšší a pouhé dvě největší společnosti, ExxonMobil a Wal-Mart, vydělávají dohromady částku vyšší o víc než 50 procent. Nelze pochybovat o tom, že hospodářský vliv obchodních společností dramaticky vzrostl. Millsova kniha dosud neztratila přitažlivost a je nyní považována za jednu z klasických kritik americké mocenské struktury, i když je jasné, že během padesáti let od jejího uveřejnění se svět podstatně změnil. Prorážeje si po dlouhém a na cholesterol bohatém obědě cestu zasněženou davoskou Promenádou a vnímaje jedinečnou sbírku světových veličin, které činily totéž, uvědomil jsem si, jak strašně mnoho se toho od Millsovy doby změnilo. Ke zřetelnému posunu došlo v rozdělení moci, přičemž ji ztratily nejen Spojeně státy a Evropa, nýbrž státy vůbec. I běžný pozorovatel Davosu musel dospět k závěru, že kdyby Mills psal svou knihu dnes, jeho pozornost by se nesoustřeďovala na mocenskou elitu ve Spojených státech, nýbrž na cosi nového a důležitějšího: na vznik globální mocenské elity – supertřídy, která hraje v hierarchické struktuře globální éry stejnou úlohu, jakou hrála mocenská elita ve Spojených státech v prvním desetiletí jejich existence, jako supervelmoci. Doklady o existenci této nové reality byly k vidění v hotelích, kavárnách a na zledovatělých chodnících roubících hlavní davoskou ulici. Naštěstí už bylo kongresové středisko záhy v dohledu. Nacházelo se hned vedle hotelu, který Coelho navrhl jako místo našeho setkání, a – což bylo ještě důležitější – bylo tam teplo. Venku bylo nějakých patnáct pod nulou a já už byl promrzlý na kost. U vchodu stáli dva švýcarští vojáci, oba v černé uniformě a se samopalem, s úsměvem zdravící každého příchozího „Dobré odpoledne!“; zkontrolovali mou jmenovku (už podruhé po padesáti metrech) a pustili mě dovnitř. Nejdříve se vstoupí do menší místnosti, kde si každý oklepává sníh z bot – je to něco jako umývárna globální elity – a potom se jde dlouhou chodbou plnou věšáků s kabáty a čilých šatnářek přejímajících od návštěvníků klobouky a šály. Uprostřed chodby musí každý projít detektory kovu a teprve potom hlídka člověka pustí do hlavní haly kongresového střediska. Když jsem tudy procházel, podle jmenovek jsem odhadl, že tam byli lidé z nejméně dvaceti různých států. Prakticky všichni hovořili anglicky. Prakticky všichni byli také skoro stejně oblečeni: tmavé sako či dobře padnoucí dámské šaty nebo kostýmek (i Rusky, ještě před třemi čtyřmi lety proslule svými lesklými oděvy z česané příze). Co se týče žen, šlo většinou o manželky účastníků; mezi delegáty jich bylo dosud málo, jejich počet však časem vzrůstal. Co chvíli bylo možno zahlédnout, jak si tu firemní šéfové, vládní delegáti, akademikové a zástupci médií horlivě potřásají rukama a bodře se vítají jako staří známí, kteří se už dlouho neviděli. Po řadě let, co existuje Davos a podobná setkání na celém světě, navázali příslušníci elity mezi sebou četně známosti a uzavřeli mnohá přátelství. I účastníci davoského fóra, s nimiž jsem tehdy nebo později hovořil, se shodně zmiňovali o tom, jak je tato globální elita už navzájem propojená a že se z ní stala svébytná komunita. Mark Malloch Brown, bývalý náměstek generálního tajemníka OSN a nyní úředník britského ministerstva zahraničí, vzpomínal na jednu recepci pořádanou v New Yorku pro davoské delegáty krátce po 11. září: „Když jsme se tam s ženou procházeli a každou chvíli jsme se 5/13
www.rodon.cz
zdravili s nějakými přáteli, tak jsme se nakonec zastavili, kroutili jsme hlavou a říkali jsme si, jak je to možné, že tu chodíme mezi tou davoskou sešlostí a známe jich víc, než když se procházíme po návsi u nás doma?“ Když je člověk svědkem toho, jak se tu v šatně setkávají příslušníci supertřídy, napadne ho příměr: můžeme-li říct, že je Davos osamělá obec na vrcholu hory, pak lze říct totéž o té nevelké a izolované komunitě, která se tu každým rokem schází. Přes všechny rozdíly mezi místy, odkud přicházejí, členové tohoto společenství mají mezi sebou více společného než s lidmi, kteří na tak exkluzivní výšině nežijí. Potvrdil mi to jeden bývalý vysoký státní úředník: „Myslím, že to, co se tu odehrává, slouží k jejich vlastní sebeidentifikaci. Mají silnější pocit přináležitosti k Davosu a k těm, s nimiž se tu scházejí, než k lidem doma.“ Mezi mocnými se odehrává rovněž cosi mocného. Národní elity, takové jako Millsova „mocenská elita“ ve Spojených státech, existovaly vždycky. Vždycky také existovaly vzájemné vazby mezi elitami různých zemí, šlo však zásadně o „zahraniční vztahy“ – kontakty mezi vzdálenými mocenskými centry, důvěrné vztahy mezi panovníky. Během několika posledních desetiletí však současně s tím, jak mizí hranice mezi ekonomikami jednotlivých států, vznikají stále nové globální organizace a svět se jakoby zplošťuje do roviny, vyrostla nová komunita. Jedním z prvních, kteří si tohoto jevu povšimli, byl bývalý šéf Citibank Walter Wriston, vtělený vizionář globalizace a informačního věku. Jeho jasnozřivé a průkopnické dílo The Twilight of Sofereignty (Soumrak suverenity) vyšlo v roce 1992, rok poté, co začal fungovat Internet (World Wide Web). V něm se dočteme, že „z informační ekonomie těží nejvíce ti, kteří se na ní plně podílejí... Ti se určitě cítí více spřízněni s ostatními účastníky globální konverzace než se svými krajany, kteří se globální konverzace ještě neúčastní“. Za pár let po Wristonovi si Christopher Lasch v publikaci The Revolt ofthe Elites (Povstání elit) všiml něčeho podobného: „Trh, na němž nové elity působí, má dnes mezinárodní rozměr. Jejich prosperita je spojena s podniky operujícími přes hranice států. Záleží jim více na hladkém fungování systému jako celku než na kterékoli z jeho částí. Jejich loajalita – pokud sám tento název není v daném kontextu už anachronický – je spíše mezinárodní než místní, regionální či národní povahy. Mají více společného se svými partnery v Bruselu či Hongkongu než s masou Američanů, kteří se dosud na síť globálních komunikací nenapojili.“ Po pravdě řečeno, v posledních letech už tento bystrý postřeh vnímáme jako pouhé konstatování obecně známého faktu. Zatímco Wriston jako jeden z prvních příznivců globalizace s tímto faktem souhlasí, s podobnými teoriemi přišli i kritikové globalizace, které vznik nové třídy bez národního zakotvení děsí. Vnímají tuto mezinárodní skupinu jako hrozbu pro komunity uvnitř jednotlivých států, ať už jde o místní elity nebo o diskriminované občany; jedni jako druzí jsou podle nich vydáni na milost a nemilost tomu, o čem rozhodnou globální mocipáni. Jeden takový příklad uvádí Jeff Faux, skeptický vůči myšlence volného obchodu, ve své knize The Global Class War (Globální třídní boj). Poté, co slyšel jednoho amerického oficiálního představitele obhajovat schválení Severoamerické dohody o volném obchodu tím, že (tehdejší) mexický prezident, který studoval na Harvardu, je vzhledem k americkému zdroji svého vzdělání „jedním z nás“, si Faux „uvědomil, že globalizace vytváří nejen trh bez hranic, ale současně s tím i třídní systém bez hranic“. Dochází pak k závěru, že „trhy uvnitř států nevyhnutelné vytvářejí skupiny lidí, kteří mají více peněz a moci než ostatní. Bylo by proto podivné, kdyby globální trhy nevytvářely mezinárodní vyšší třídu lidí, jejichž ekonomické zájmy mají více společného navzájem než s většinou lidí stejné státní příslušnosti“. I když s některými Fauxovými extrémními protiglobálními a protiobchodními výpady nesouhlasím, 6/13
www.rodon.cz
jeho obavy z geografických přesunů vyvolaných globalizací jsou oprávněné, stejně jako lze pochopit jeho snahu obvinit z nich nové, globální lídry (Politické aktéry prosazující názory této mezinárodní elity nazývá „davoská partaj“). Faux a jiní, kteří odhalili toto stmelování lidí na vrcholné úrovni se stejnými zájmy, se shodují v poznatku, že zde probíhá cosi nového. Princ Turkí al-Fajsál, bývalý saúdskoarabský velvyslanec ve Spojených státech, se vzděláním získaným rovněž v USA, prohlásil; „Domnívám se, že otázka elit se táhne celými dějinami. Nejde o nic specifického pro naši dobu. Myslím, že už od stvoření lidstva, ať už věříte Darwinovi nebo zjevenému náboženství, vždycky existovala elita, která, jak se zdá, tak či onak o všem rozhodovala.“ „Jenže dnes,“ dodal a na chvíli se zamyslel, „dnes je tomu úplně jinak..., jde o vztah úplně jiného druhu, o něco velmi důležitého, ale ne plně pochopitelného.“ Vytváření nové, odlišné globální mocenské elity si Mills před padesáti lety nevšiml. Pořád ještě vycházel z rozpadu maloměstské Ameriky a středem jeho pozornosti byla skutečnost, že namísto drobných podniků a rodinných farem nabývaly na důležitosti velké korporace a politické osobnosti s celostátním vlivem. Jestliže ho znepokojovalo, že z takové koncentrace moci nemůže vzejít nic dobrého pro americkou demokracii, Jak by asi reagoval na vznik elity postrádající jakýkoli vztah k nějaké zemi – elity obsadivší globální hřiště, na němž se většinou hraje bez vládami či zákony předepsaných pravidel? I jiným dělá vznik této skupiny starosti. Populisté a nacionalisté – jako Hugo Chávez a Evo Morales v Jižní Americe, Vladimír Putin v Rusku, Mahmúd Ahmadínežád v Iránu, Jorg Haider v Rakousku, Jean-Marie Le Pen ve Francii a televizní komentátoři Lou Dobbs a Pat Buchanan ve Spojených státech – pravidelně varují před hrozbou, jakou představu je globální spiknuti bohatých a mocných, kteří ztratili jakýkoli kontakt se zemí, odkud pocházejí, a řídí se jediné svými sobeckými zájmy a chamtivostí. Jelikož tato globální klika postrádá národní vazby, je podle názoru svých nejextrémnějších kritiků nevlastenecká, ohrožuje kulturu, tradici a státní suverenitu. V jejich očích představuje Davos mnohem víc než jednu obchodní konferenci: jde o hlavní stan, kde generálové globalizace kují své dobyvačné plány. A jelikož se v každé kultuře (během její tisícileté existence) představa vlasti těsně propojila s ideou Boha, jsou lidé s rozhledem překračujícím hranice země anebo lidé patřící ke společenství se zájmy odlišnými od zájmu jejich státu pokládáni za rouhače, neznabohy sloužící nějakým temným silám. Pro mnohé z těchto kritiků globalizace byla a je totéž co westernizace, upsání se Západu. Ba ještě hůř, je to amerikanizace, což ji automaticky spojuje se sionismem a s dávným strašidlem židovského spiknutí. A jelikož boří hranice a kulturní přehrady, podle některých tím kupodivu podporuje šíření islámu. Podle jiných, např. Dobbse a Buchanana, jde o latinizaci Spojených států a ztrátu americké „anglosaské“ identity. V tomto pohledu znamená globalizace ohrožení národní identity. Kritikové z rozvojových zemí zase poukazují spíše na stanoviska Mezinárodního měnového fondu a Světové obchodní organizace (WTO), které podle nich chrání zájmy bohatých, a varují před nebezpečím imperialismu v novém vydání, tj. neokolonialismem, v němž někdejší místokrále nahradili manažeři velkých korporací a který pomocí internetu homogenizuje mladou generaci a z každého jednotlivce dělá pouhé kolečko v materialisticko-kapitalistickém globálním soukolí. Za Millse, kdy globální zápolení mezi kapitalismem a komunismem vrcholilo a kdy mezi americkými intelektuály byly socialistické názory v módě, protože přímo napadaly establishment, nebylo zkoumání elit jen naléhavým úkolem společenských věd, nezbytným pro pochopení fungování společnosti: ověřovala se jím zároveň i relevance ústřední myšlenky marxismu – pojmu třídy. Marx přece v úvodu Komunistického manifestu tvrdí: „Dějiny všech dosavadních společností jsou dějiny třídních bojů. Volní a otroci, patricijové a plebejci, feudální páni a nevolníci, cechovní měšťané a tovaryši, krátce utlačovatelé a utlačení stáli v ustavičném protivenství proti sobě, vedli bez ustání brzo skrytý, brzo zjevný boj, který končil pokaždé buďto násilným přetvořením celé společnosti, nebo společnou záhubou bojujících tříd. 7/13
www.rodon.cz
V dřívějších epochách dějin nalezneme skorem všude členění společnosti na rozličné stavy, nejrozmanitější stupňování společenských postavení. Ve starém Římě máme patricije, rytíře, plebejce, otroky; ve středověku feudální panstvo, vazaly, cechovní mistry, tovaryše, nevolníky a mimo to v každé z těchto tříd ještě několik zvláštních společenských stupňů.“ (K. Marx, B. Engels: Komunisticky manifest, přeložil A. Radimský, Praha 2000, s. 27). Mills žil ve společnosti, která se od svého sovětského soupeře lišila tím, že odmítala myšlenku třídního boje a hlavně tvrdila, že nalezla řešení či cestu k bez-třídní společnosti prostřednictvím kapitalismu, trhu a zejména rovnosti všech občanů před zákonem. Když se ovšem Mills kolem sebe rozhlížel, nic, co by se podobalo beztřídní společnosti, neviděl. Aniž se to v ní přímo říkalo, jeho studie amerických elit jako by potvrzovala klasickou marxistickou kritiku: hrstka rodin ovládá bohatství, hrstka korporací ovládá výrobní prostředky, hrstka politických a vojenských lídrů ovládá páky moci, a všechny jsou mezi sebou propojeny – někdy neformálně, jindy pevnými vazbami, často však s tím výsledkem, že se násobí jejich moc a upevňuje jejich postavení a zároveň se tím uvnitř společnosti prohlubuje nerovnost. Krátce řečeno, Millsova studie amerických elit v polovině 20. století vlastně zkoumala síly působící v pozadí hlavního dilematu tehdejšího světa, který stál před volbou: socialismus, nebo kapitalismus – systém podřizující vše vůli státu, údajně ručiteli vyššího dobra, nebo systém opřený o vůli jednotlivce, jako základního činitele dosahování společenského dobra. A tu se zdá, jako by s davoskými elitami přicházely dnes na světovou scénu nové či přesněji řečeno dodatečné zdroje napětí. Padesát let po Millsovi to vypadá, jako kdyby se v těchto elitách zkoncentrovalo napětí mezi dávnou, téměř 400 let starou ideou národního státu jakožto základní jednotky, kterou se řídí svět, a vznikajícím novým světem, v němž národní státy nejenže ztrácejí svůj vliv, nýbrž jsou odsouvány stranou v důsledku nadnárodních potřeb, jež nejsou schopny uspokojovat, a řešením mezinárodních či nadnárodních úkolů se zabývají místo nich nadnárodní mocenská centra. Internacionalisté stojí proti nacionalistům, globalisté proti regionalistům. Boj se netýká přerozdělování bohatství, nýbrž přerozdělování suverenity a moci. Mills vlastně zahlédl první fáze této vývojové dynamiky, patrné ještě v kontextu studené války, když si povšiml, že „na obou stranách hranice probíhající střední Evropou a kolem asijského pomezí dochází ke stále těsnějšímu propojování ekonomických, vojenských a politických struktur“. Tento jeho postřeh možná dokonce naznačuje, jak požadavky studené války podporovaly působení globalizujících sil – aliancí, obchodu, infrastrukturálních vztahů a institucionálních vazeb – mezi jednotlivými členy na obou stranách zápolení mezi Západem a Východem. Ale i když uznáme, že dnešní elity se od elit zkoumaných Millsem liší, některé z klíčových otázek, které Mills kladl a s nimiž si jeho doba lámala hlavu, neztratily aktuálnost ani dnes. Navzdory opačným tvrzením, která se vynořila v souvislosti s koncem studené války, zásadní spory o žádoucím uspořádání společnosti dodnes neskončily. „Konec dějin“, ohlášený Francisem Fukuyamou a odvozený podle něho z obecného ideologického přesvědčení, že nejlepším způsobem uspořádání společnosti je západní liberální politický a ekonomický systém, dosud nenastal. Nejzřetelněji je to patrné u základní otázky, v níž se střetává klasický kapitalismus a marxismus – otázky spravedlivého rozdělení bohatství. K nejtvrdším sporům docházelo na davoském fóru v roce 2007 u otázky manažerských platů a kolem toho, je-li slušné, když průměrný generální ředitel americké korporace pobírá plat 350krát až 400krát vyšší než její průměrný zaměstnanec. Jiní zase s nejlepšími úmysly upozorňovali na situaci chudých na celém světě; nepostrádalo ovšem jistý ironický podtext, když se v sálech plných nejprivilegovanějších lidí této planety přemýšlelo o osudu tří miliard lidí žijících z méně než dvou dolarů denně. Propast mezi bohatými a chudými se zvětšuje a někteří charakterizují globalizaci jako proces probíhající dvojí rychlostí: jedněm přináší čím dále tím rychlejší zbohatnutí, zatímco od jiných požaduje, aby čekali. Mají čekat, až globalizace přinese něco dobrého jejich dětem 8/13
www.rodon.cz
nebo dětem jejich dětí. Elity ovšem nejsou zajímavým předmětem zkoumání jen kvůli konfliktům, k nimž mezi nimi a ostatními lidmi na tomto světě dochází. Chceme-li moc pochopit, moci dosáhnout nebo se proti ní postavit, musíme znát ty, kteří sedí na vrcholu společenského řádu. A navíc je nesmírně zajímavé už samotné zjištění, kteří z nás jsou ti nejúspěšnější a nejmocnější a čím se jejich život liší od našeho. Nebylo to jen zoufalství, které sklíčeného Richarda II. přimělo podle Shakespeara k prosbě: „Proboha, nechte nás sednout si na zem a vyprávět smutné historky o tom, jak králové umírali.“ Lidé totiž odjakživa rádi slyší o tom, co se přihodilo panovníkům. Dějiny samotné jsou ostatně dějinami těch, kteří toho měli nejvíc – těch, kteří mohli nejvíc ztratit, nejvíc získat, měli nejvíc moci a největší charisma. Elity jsou pány své doby a jsou také jejich metaforami. Jsou příkladem toho, co se cení, čím se dosahuje úspěch, jak se získává a uplatňuje moc. Naznačují také, které vady jsme těm u vesla ještě ochotni tolerovat, a které už jsou pro nás nepřijatelné. Konec konců elity ukazují, jak se my sami díváme na vlastní společnost a jak jsme si v průběhu staletí sami vytvářeli mytologie sloužící k ospravedlnění a zachování systémů, které elity vybudovaly nebo řídily. Po celá tisíciletí byla moc pokládána za něco, co na jedné straně pochází od Boha a na druhé straně plyne z vlastnictví půdy. Potom se tomu přestalo věřit a začalo se věřit v „meritokracii“ – v moc těch, kteří si ji zaslouží, což podle Maxe Webera odpovídalo protestantské etice a hlásal to také Horatio Alger (1832–1899), americký spisovatel dobrodružné literatury pro mládež – „z chudého chlapce slavným milionářem“. A co tedy vzkazujíc naší době elity, které se každoročně setkávají v Davosu? Něco o tom, jaké změny nás možná ještě čekají? O tom, jaká je jejich současná mytologie? A co říkají o nás ostatních? Poté, co jsem v kongresovém středisku rozmrzl, spěchal jsem, abych stihl sjednanou odpolední schůzku s Coelhem. Kongress Hotel, kam jsem za tím účelem směřoval, patří k lepším podnikům, v nichž je záhodno se během Světového ekonomického fóra v Davosu ubytovat. V každém případě je nenáročný, v čemž není výjimkou, protože až na Belvedere, „grand hotel“ tradičního stylu, v němž je ubytována většina nejprominentnějších politických a obchodních veličin, prakticky všechny ostatní vypadají jako běžné hotely, s jakými se setkáte v evropských lyžařských střediscích průměrné úrovně. Tím pádem Davos nutí povýšence této země k jistému druhu situačně podmíněné pokory a v případě těch nejhorších hotelů je přímo ponižuje. Jeden jihoamerický představitel si stěžoval, že ho ubytovali v lyžařské chatě na vrcholu hory, odkud musí do kongresového střediska dojíždět tři čtvrti hodiny lanovkou a autobusem. Vedoucí jedné velmi vážené americké nevládní organizace byl ubytován v jeden a půl hvězdičkovém hotelu až v Kiostersu, sousedním městě ležícím o něco níže než Davos. Někteří delegáti se vzbouřili a dojíždějí do Davosu každý den až z Curychu, vzdáleného tři hodiny cesty, případně se – jako jeden šejch z Perského zálivu – nechají z některého lepšího hnízda dopravovat vrtulníkem. Pokud jde o nás dva, snažíme se naše nikterak vybrané ubytování vykompenzovat iluzí, že tu jsme v bezprostředním kontaktu s původním Davosem, s Davosem – horským sanatoriem, jak o něm psal Thomas Mann v Kouzelném vrchu. Mann ovšem neměl ani potuchy o tom, jak kouzelný tenhle vrch jednou bude. A že už kouzelný je, o tom se člověk přesvědčil, když procházel detektorem kovů do lidského mraveniště ve vestibulu Kongress Hotelu. Míjel nás zvolna výkvět žen v norkových kožešinách a s vybraným luxusem nerůznějšího druhu; vypadaly tak nějak dravě a otevřeně řečeno, hrozivě. Za nimi následovali jejich manželé – skupina amerických senátorů včetně arizonského Johna McCaina. Ve stísněném salonku uzavřela skupina brazilských úředních orgánů část prostoru vzhledem k tomu, že měl co chvíli dorazit brazilský prezident Luiz Ignácio „Lula“ dá Silva; téměř s určitostí jediný z davoských účastníků toho roku s pouze čtyřmi ročníky základní školy. Hned vedle mne se rozproudila živá diskuse o velké dobročinné akci pro získání peněz na podporu jedné zdravotnické nevládní 9/13
www.rodon.cz
organizace působící v Africe. (Afrika byla v Davosu už pár let na programu díky renomovaným aktivistům typu zpěváka Bona, upřímnému úsilí Klause Schwaba o „zlepšení světa“ a přítomnosti herečky Angeliny Jolieové; a to přesto, že afrických vládních delegátů a představitelů obchodních kruhů tu zrovna moc nebylo). Čekal jsem na Coelha a tak jsem si dal zatím nesladkou coca-colu a poslouchal, o čem tam vedle jde řeč. Dva lidé z nějaké nevládní organizace tam do kohosi, zřejmé potenciálního dárce, hučeli a pokoušeli se z něho vymáčknout nějaké peníze. Jeden se zmiňoval o daru, který jejich dobročinná organizace získala během posledního zasedání Clintonovy globální iniciativy (Clinton Global Initiative; zkráceně CGI) – podobného fóra organizovaného v New Yorku bývalým prezidentem na podporu významných mezinárodních akcí (CGI se zřejmě chytla toho, co mnozí vnímali jako „žhavý“ trend doby – dobročinnosti.) Během onoho zasedání se podařilo dát dohromady kolem 7 miliard dolarů na specifické projekty zaměřené hlavně na globální problémy – zdraví, chudobu a vzdělávání. Když člověk vidí, jaké rekordní částky se dnes věnují na dobročinné účely (Warren Buffet věnoval například Gatesově nadaci 31 miliard dolarů), začíná mít dojem, že to hlavní, o čem dnes globální elity chtějí diskutovat (anebo snad chtějí, aby bylo vidět, že diskutují), je jejich štědrost. Ta posedlost dobročinností je konec konců dobrá věc. Ale proč až teď? Souvisí to možná s hospodářským cyklem: stárnoucí milionáři a miliardáři internetu a hedgeových fondů jsou možná štědřejší proto, aby se na ně v dobrém vzpomínalo. Souvisí to také možná s cyklickým vzestupem a pádem elit: elity, které vynesla vzhůru doba charakteristická prudkým růstem nerovnosti, se možná snaží problémy zvládnout ještě dříve, než se proti nim zdvihne nevyhnutelný odpor. Thornstein Veblen, americký sociální kritik z konce 19. století, by jistě uhodl, oč u tohoto trendu jde. Hovořil o „okázalé spotřebě“ boháčů, kteří vydávají peníze na to, aby bylo vidět, že si mohou dovolit je vydávat, a známky něčeho takového by patrně postřehl i zde. Pravděpodobně by konstatoval, že při všech dobrých skutcích CGI a davoských fór duch doby či přinejmenším atmosféra panující na podnicích tohoto druhu, vede aspoň některé ze světových elit také k tomu, že své „okázalé svědomí“ nosí asi tak, jako nosí na zápěstí nové rolexky. Coelho přišel přesně a přisedl k našemu stolku. S některým z přítomných generálních ředitelů nebo senátorů si ho nikdo nemohl splést, protože vypadal jako dokonalý bohém díky ostře oranžové šále nedbale hozené kolem krku, krátce přistřiženým šedivým vlasům až na čtvereček o něco delších vlasů v zátylku, který působil jako jakýsi kontrapunkt k jeho kozí bradce na přední straně hlavy. Někdejší textař nejpopulárnějších brazilských skladatelů a bývalý hippie zde působil v mnoha ohledech jako někdo přítomný v nepravé chvíli na nepravém místě. Vypadal tak uvolněně a jakoby nezáludně, že Newyorčan ve mně ho začal podezírat, že ta jeho otevřenost je trochu afektovaná, ale stačilo pár minut a měl jsem dojem, že je právě takový, jak vypadá. V tomto ohledu měl něco společného s těmi generálními řediteli a vládními představiteli, co tu seděli nablízku, jejichž úspěšnost byla taková, že už toho nemuseli tolik ukazovat. A něco takového byl i Coelho, jeden z nejpopulárnějších spisovatelů v dějinách. Když máte za sebou milion vytištěných exemplářů knih a vlády a nejrůznější organizace vás zahrnují cenami, medailemi a podobnými cetkami na důkaz toho, co umíte, tak už se nemusíte před světem pořád hájit jako dřív. Takže jak se bývalý hippie, který se zúčastnil deseti posledních davoských setkání, dívá na vnitřní mechanismus fungování systému? Ztotožňuje se díky svému úspěchu a vlivu s názory ostatních účastníků? Anebo se cítí spíše jako outsider, jako etnograf studující osadu ultra-mocných? Jak se tento mistr alegorie dívá na skupinu, která reprezentuje mocenskou strukturu nejnovější doby? Začal Davos popisovat způsobem, který nemohl příliš překvapit toho, kdo si přečetl všechna Coelhova díla, totiž jako mýtus: „Klasický mýtus o Davosu je ten, že se tu sešli, aby si rozdělili koláč, aby si každý přišel na své. Já se ale na to tak nedívám. Myslím, že v Davosu existují dvě úrovně, dnes 10/13
www.rodon.cz
ještě víc, než kdy předtím, a to sem jezdím už deset let. Tou jednou je obchodní úroveň a té tak úplně nerozumím. Mají ale peníze. A mají moc. To je jeden z důvodů, proč přišli. Pak je zde ale ještě další, druhá úroveň, lidská úroveň. A to je mnohem vetší část celého setkání. Ta vytváří ústy druh konstruktivního sebeuvědomění. Kdo jsme? V čem spočívá naše identita? Patříme své společnosti? Patříme své vlasti? Patříme někomu jinému? A jak v sobě navzájem spojujeme to, kdo jsme, a to, co děláme? To nám umožňuje, abychom se na konci dne po politických diskusích a ekonomických diskusích dostali k tomu, v co opravdu věříme jako lidské bytosti. Na této úrovni se lidé mohou hlouběji seznámit s lidskou stránkou věci. Takže – je to setkání elit, to je pravda! Ale ne k tomu, aby řídily svět, nýbrž aby se vzájemně setkaly.“ Sociologové jako Mills a Weber si všimli, že je to právě tato vzájemná interakce, která skupinu tmelí a mění ji z náhodného setkání vrstevníků v cosi pevnějšího. Interakce umožňuje, aby vzniklo zájmové společenství, které se díky vzájemnému poznání a meziosobním vztahům dokáže řídit samo a dokáže koordinovat jednání vnitřních podskupin k dosažení vytčených cílů. Když o tom chci slyšet něco bližšího, Coelho je trochu na rozpacích. Možná proto, že zasedá v různých radách a výborech přidružených k davoskému fóru a nerad by kritikům ze strany antiglobalistů a teoretikům světového spiknutí nahrál na smeč. Jako typický davoský zasvěcenec chce naznačit, že tu nejde o žádný uzavřený spolek – „systém“, nýbrž o sdružení jednotlivců. Coelho tvrdí, že jakožto humanisticky zaměřený člověk je schopen nahlédnout za fasádu „systémů“ a odhalit, že ve světě, který se za ní skrývá, panují stejné vztahy jako všude jinde. Jako příklad uvádí historku o tom, jak se sešel s Billem Clintonem v posledním roce jeho prezidentské funkce. Byl jedním z dvacítky pozvaných a v určenou dobu se dostavil do konferenční místnosti a stál tam potom na okraji skupiny evidentně významných lidí. Šlo dokonce o veličiny tak důležité, že „systém“ by ho jakožto nějakého spisovatele z Brazílie na setkání tohoto druhu nikdy nepozval. Bylo mu hanba z toho, že se tam vůbec nehodí a nikdo ho nezná. Když ale Clinton vstoupil, zeptal se: „Kdo z vás je Paulo Coelho?“ Jak to Coelho líčí, odpověděl prý: „To jsem já, pane prezidente.“ „A potom se každý po mně ohlédl a koukali na mne a já se smál a najednou jsem byt přítelem jednoho každého z nich, chápete? A Clinton ke mně přistoupil a povídá: ,Helou, jak se daří? Už dávno jsem se chtěl s vámi setkat, protože jsem četl vaši knihu, dcera mě k tomu donutila…“ A potom začal mluvit o úplně surrealistických věcech, o časovém posunu při cestování letadlem a o všem možném a všichni kolem nás přitom čekali, kdy se začne hovořit o ,systémuʻ a o tom, co oni dělají, aby to klapalo, a ,co je teď na řadě, pane prezidente?ʻ a takové to bla bla bla. Jenže tu nakonec stáli a poslouchali, jak si s Clintonem povídáme o těch potížích s časovým posunem, a od té chvíle se ke mně chovali úplně jinak. Byl jsem jeden z nich.“ Coelhova historka naznačuje uvolněnost panující uvnitř systému a ve zkratce ukazuje, jak se tato elita liší od aristokratických elit minulosti: Brazilec, bývalý hippie a textař populárních písní, kterého klérus – svolaný na poradu synem jedné rozpadlé arkansaské maloměstské rodiny – zprvu ignoruje; dva jednotlivci, kteří se na vrcholu světové pyramidy spolu setkali díky tomu, čeho dosáhli; mluví společným jazykem a cosi je spojuje, ovlivňují se navzájem a zároveň každý z nich ovlivňuje nesčetné miliony na celém světě. Historka však také odhaluje přidanou hodnotu, jakou má styk s elitou, a připomíná známou anekdotu ještě z devatenáctého století o mladíkovi, který se dostaví do přízemí New York Stock Exchange (tj. newyorské burzy) k J. P. Morganovi a chce ho požádat o půjčku. Morgan chvilku přemýšlí a potom řekne: „Dovolte, abych Vám nabídl něco, co má stejnou cenu.“ Položí mladíkovi paži kolem ramen a prochází se s ním po přízemí burzy v živém rozhovoru, čímž světu sděluje, že ten mladík má dobré styky. Podstata věci spočívá v tom, že samotná existence vrcholného postavení vytváří systém, v němž lidé, kteří toto postavení mají, je mohou udělovat i jiným kolem sebe a rozhodovat o tom, kdo bude povýšen a kdo ne. Moc lze libovolně přidělovat. Coelhovo povídání proudilo tak trochu jako vítr v zátoce, sem a tam podle denní hodiny a tahu mraku. 11/13
www.rodon.cz
Usrkl ze šálku kávy a nabídl další historku. Prý ho baví lukostřelba a na kopcích nedaleko svého domu na francouzském venkově si rád zastřílí. Jednou se při tom u něho zastavil důstojník z nedaleké posádky, dali se do hovoru, a když se voják dověděl, s kým má tu čest, tak prý se rozesmál a vykládal autorovi proslulému svou představivostí o tom, co ho nedávno potkalo při návštěvě jedné místní školy. „Měl jsem žákům něco říct a tak jsem je vyzval, aby mi na kus papíru napsali, co by se chtěli ode mne dovědět. Oni mi předali seznam těch otázek a já teď upřímně řečeno nevím, co jim mám povídat. A tak jsem rád, že jsem tady na tomhle kopci narazil zrovna na vás, protože byste mi s tím snad mohl nějak pomoct.“ Coelha se zmocnila zvědavost, a tak byl ochotný a rovnou se zeptal, na co se ptali. Důstojník odpověděl: „Existuje Bůh? Co se s námi stane, až zemřeme? Existuje nějaký život mimo planetu Zemi? Proč se lidé navzájem nenávidí? A takovéhle věci. Filosofické otázky, které si sami klademe stejně jako děti a jako dospělí na ně dosud neznáme odpověď.“ Coelho mu prý odpověděl asi takhle; „Chceme věřit v nějaký systém. Chceme věřit ve vyšší mocnosti. Chaos a náhody člověka děsí, vzpírají se našemu chápání a snadno pak vyvolávají dojem, že život nemá žádný smysl. Jako lidské bytosti proto hledáme ve vesmíru nějaký řád.“ Jak tak mluvil, zdálo se mi, jako bych v tom slyšel ohlasy toho, co Mills psal v souvislosti s otázkou, proč se lidé dívají na existenci elit různě: „Názor, že se všechno slepě žene vpřed, je z velké části fatalistickou projekcí vlastních pocitů bezmoci, a snad – jde-li o osobu, která se kdysi podle svých zásad věnovala politické činnosti – je balzámem majícím utišit pocity viny. Názor, že celé dějiny jsou výplodem spiknutí snadno odhalitelné skupiny ničemů – nebo naopak hrdinů –, bývá ale také ukvapeným závěrem svízelného úsilí pochopit, jak přesuny ve společenské struktuře poskytují různým elitám vhodné příležitosti a jak různé elity těchto příležitostí, buď využívají, nebo nevyužívají. Kdybychom přijali některý z těchto dvou názorů a viděli v celých dějinách buď spiknutí, nebo neovladatelný proud dění, vzdali bychom se úsilí poznat pravdu o moci a o metodách, jichž mocni používají.“ (cit. d., s. 49) Mnozí se podobně jako Coelho domnívají, že oporou světového řádu je víra v Boha a boží plán. Jiní, kteří si existencí nadpřirozených vyšších mocností nejsou tak jisti anebo by je prostě chtěli ještě něčím doplnit, nacházejí jistou útěchu v myšlence, že to, co se tady na světě děje, někdo řídí. A tak se s mocí, kterou mají jiní, smiřujeme, protože s sebou přináší pořádek a ukazuje, že nejsme pouhým mračnem subatomárních částic, které se vynořují a narážejí jedna na druhou a z ničeho nic zase mizí. V dobách velkých změn a nejistot, jako je právě probíhající epochální transformace při vstupu do globální éry, tím více pociťujeme potřebu nějakého takového řádu. Z této bytostné potřeby těžili po celou dobu lidských dějin ambiciózní jednotlivci, kteří lidi přinutili smířit se s jejich mocí pod záminkou, že jim za to zajistí pořádek a řádné vedení. *** Když se má schůzka s Coelhem chýlila ke konci, náhodou šel kolem brazilský prezident, který se s krajanem a proslulým spisovatelem srdečně zdravil a na pár slov se u nás zastavil. V prostředí dané místnosti a v rámci davoského setkání vůbec nevzbudila naše rozmluva žádnou pozornost, protože podobných zde neustále probíhalo plno. Když jsem tam v koutě velmi skromného hotelu v tomto jinak velmi obyčejném koutě Švýcarska postával, nemohl jsem se ubránit pocitu, že tato komunita světových lídrů je vskutku součástí čehosi v dějinách světa mimořádně významného a odlišného. Vznik této skupiny představoval vývojový předěl v moci mezi jednotlivci a mezi národy a bylo nadmíru důležité tomu porozumět, protože na tom bezprostředně závisel osud každého muže a ženy na této planetě. Od jedněch proklínaní, jinými obávaní a jen mlhavě si rozumějící sami mezi sebou promenovali kolem mne příslušníci nové elity, 12/13
www.rodon.cz
jejíž moc, bohatství a především globální vliv předčil vliv všech elit minulých dob, všech těch králů, císařů a průmyslových magnátů. Tito lidé tvoří supertřídu, globální mocenskou elitu, která mění podobu světa. Tento článek se snaží přispět k jejich lepšímu pochopení, k rozpoznání jejich vlivu, trendů, které působí na její složení, a důsledků jejich existence pro život nás všech. (redakčně a jazykově upraveno) Zdroj: zvedavec.org Autor: David Rothkopf
13/13
www.rodon.cz
