Stylistika, slohové útvary a postupy Způsob výstavby jazykového projevu, tj. způsob zpracování obsahu a využití jazykových prostředků, nazýváme sloh (styl). Sloh dává projevu jednotný a charakteristický ráz. Projevuje se ve výběru jednotlivých prostředků, jichž je v projevu užito, a v jejich uspořádání v celek. Po stránce jazykové závisí slohová vytříbenost zejména na vhodném výběru slov, na plynulé stavbě vět a na jejich spojení v souvislý text. Nauka o slohu se nazývá stylistika. Pojednává o podstatě slohu a o jeho druzích, o slohové výstavbě jazykových projevů (textů) a o slohovém rozvrstvení jazykových prostředků. Styl příznačný pro jazykové projevy jednotlivce, jednoho autora, nazýváme individuální (osobní) styl. Nejnápadnější jsou rozdíly v individuálním stylu různých autorů umělecké literatury tzv. autorský styl (Karel Čapek, Vladislav Vančura). Ve spisovném vyjadřování existuje celá řada slohotvorných činitelů obecné platnosti. Záleží na tom, zda jde o projev veřejný, nebo neveřejný, projev mluvený, nebo písemný a jaký má projev účel (funkci). Vedle toho se uplatňuje ještě řada činitelů - subjektivních a objektivních, zvláště to, zda se v projevu obráží citové zaujetí pisatele, nebo zda se v něm projevuje jen stránka rozumová, zda jde o projev bezprostřední, nepřipravený, anebo předem připravený, zda jde o monolog, či o dialog a další.
Jazykové styly podle funkce (funkční styly) 1. 2. 3. 4. 5.
styl prostě sdělovací styl odborný styl administrativní (úřední) styl publicistický styl umělecký
Slohové postupy - slohový postup – způsob podání, zpracování tématu druhy slohových postupů: - informační - nejjednodušší, podává fakta, sdělení ve věcných (místních, časových) nebo formálních souvislostech (např. abecedně) - vyprávěcí - podává děje, události, příběhy jako jedinečné, úsilí o zajímavost, napětí, názornost, pestrost - popisný - vystižení vnějších znaků, příznačných rysů objektu nebo děje; zřetel k částem a celku, souvislostem; volba pořadí popisu částí - charakterizační - vystižení vnitřních znaků objektu (osoby), a to přímo (konstatováním), nebo nepřímo - výkladový - vysvětlení podstaty jevu (nejen vnější znaky, ale i vnitřní vztahy, souvislosti, příčinné jevy)
Slohové útvary -
slohový útvar – určitý konkrétní, vyhraněný typ jazykového projevu 1
Styl prostě sdělovací - písemná komunikace: vyhláška, oznámení, zpráva, oběžník, hlášení, inzerát, telegram (oznamovací útvary), tiskopisy, soupisy, dotazník (heslové útvary), zápis, protokol, smlouva (dokumentární útvary) - ústní komunikace: telefonický styk - veřejné ústní jednání: referát, diskuse, polemika, panelová diskuse, usnesení atd. Styl administrativní - úřední dopis, žádost, objednávka, plná moc, životopis Publicistický styl - zpravodajství - úvodník - obsahuje nejdůležitější aktuální informaci - článek - delší příspěvek publicistického stylu, někdy má povahu kritické úvahy - komentář – autor vyjadřuje názor, zaujímá stanovisko k nějakému problému - kurziva – aktualizující nebo zábavná stať tištěná kurzivou - glosa – kritická poznámka k událostem a názorům, krátký útvar - sloupek – vtipná časová úvaha v jednom sloupci - causerie [kózri] – vtipná novinářská úvaha o nějakém problému, lehčí tón, duchaplnost, zábavnost - referát - reportáž – informuje o zajímavých místech, událostech na základě přímého styku s nimi, podmínkou je očité svědectví autora - fejeton – útvar stylu publicistického a uměleckého - drobná zábavná témata všednodenního života v novém světle - zpracováno zábavným, ironickým nebo humorným tónem, vtipně a duchaplně - interview - odborná diskuse - inzerce a reklama Odborný styl - přednáška - úvaha – autor se zamýšlí na základě získaných poznatků nad problémem, aby dospěl k obecnějšímu závěru - esej – druh úvahy na odborné téma - spojuje odbornost a uměleckost - citově zabarvená slova - ne příliš rozsáhlý útvar, psán s estetickým záměrem - kritika – úvaha, která především hodnotí, posuzuje, vytýká nedostatky - recenze – útvar blízký kritice, ale převažuje informativní charakter nad kritickým - glosa – kritická poznámka
Umělecký styl. Vypravování, líčení, charakteristika 2
Umělecký styl je styl umělecké prózy, dramatu a poezie. Společná pro všechny tyto umělecké oblasti je především dvojí funkce, funkce poznávací a funkce estetická. Estetická povaha uměleckého díla je v jeho estetické působivosti. V uměleckém stylu se využívá všech jazykových prostředků spisovných, ve vhodné míře i prostředků a podob nespisovných, archaismů a neologismů.
Vypravování -
útvar slohového postupu vyprávěcího v běžných hovorech – prosté vypravování událostí, zážitků v umělecké literatuře – základ epických děl v publicistice – fejeton, reportáž, črta v odborných pracích důležitost zápletky (x dějový popis – bez zápletky) požadavek názornosti a živosti vypravování kompozice – vedle postupu vyprávěcího i postup popisný, charakterizační, úvahový i informační vyprávěcí postup – události v pohybu, vývoji a čase; základní čas vypravování je čas minulý možnosti: vytváření postupné dějové linie (zachován časový sled dějů) dodatečné podání dějové složky (např. v detektivce) retrospektivní postup (zvl. vzpomínky) – vyprávění s rámcem (vychází se z konce událostí a pak se vyprávění vrací k začátku) odbočení od základní dějové linie – retardační účinek (zpomaluje vypravování, zvyšuje napětí) popisný postup prostředí v souvislosti s událostmi subjektivní popis (líčení) – lyrický popis, obrazné prostředky, dějová slovesa, personifikace, volný sled smyslového vnímání dějový popis (bez zápletky), hromadění informací, výčet x statický popis (zeslabena dějovost, v popředí stav popisovaného objektu) rychlost vnímání – využití vět jednočlenných jmenných charakterizační postup charakteristika postav, prostředí výkladový postup objasňuje vnitřní příčinné vztahy řeč vypravěče a řeč postav původně (v starší próze) – objektivnost vypravěče, subjektivnost jednajících postav později (v novější próze) – subjektivizace vypravěče řeč přímá, nevlastní přímá, polopřímá; vnitřní monolog jazyk vypravování – názorný a živý syntax maximální rozmanitost, nepříliš složitá větná stavba dějové napětí - krátké, souřadně spojované věty - opakování spojek, zvláště souřadících, anebo bezespoječné věty - prézens historický při uvádění děje probíhajícího v minulosti - střídání přímé řeči postav - uvolnění dějového napětí – delší věty, složitější větná stavba 3
Popis - útvar slohového postupu popisného - obsahuje sled informací; vystihuje části předmětu, jejich vzájemné vztahy - předmět popisu: osoba, zvíře, věc, činnost, přírodní jev druhy popisu - prostý (úsilí o názornost, vlastnosti nápadné) x odborný (úsilí o přesnost, vlastnosti podstatné) - statický (popis předmětu) x dynamický (popis děje) - umělecký (líčení) – umělecký styl kompozice - vhodný postup z hlediska cíle (podat ucelený obraz částí a vlastností nebo popis jednotlivých fází a děje) - přehlednost, uspořádanost (např. od částem k celku, od důležitých k méně důležitým) - jazyk popisu - převaha podstatných jmen (pojmenování), přídavných jmen (vlastnosti); příslovce místa, času, způsobu, číslovky, předložky, spojky, slovesa (dynamický popis)
Charakteristika -
útvar slohového postupu charakterizačního týká se zejména charakteristiky osoby podává duševní vlastnosti (vnitřní znaky) – povahové rysy, schopnosti, zájmy duševní vlastnosti člověka se projevují ve vztahu k lidem, v jednání, ve vztahu k práci vlastnosti se vyjadřují přímo (konstatováním), nepřímo (konkrétní příklady jednání), srovnáním (s jinou osobou) + prvky popisu (stručně o vnější podobě) kompozice - stáří, celkový zevnějšek, zaměstnání - rysy povahy - temperament, nadání, schopnosti - vnější projevy povahy (popisné prvky – výraz obličeje, pohyby, gesta, způsob řeči, chůze) - způsob jednání s lidmi, vztah k lidem - vztah k práci - jazyk - volba výstižných výrazů, zvláště hodnotících - převaha přídavných jmen (vyjadřují vlastnosti), slovesa spojená s přídavnými jmény, několikanásobné větné členy nebo postupně rozvíjející přívlastek shodný i neshodný - častá přirovnání, rčení
Úvaha v různých stylových oblastech 4
-
-
-
útvar slohového postupu úvahového (nejnáročnějšího) autor se zamýšlí na základě získaných poznatků nad problémem, aby dospěl k obecnějšímu závěru hloubka úvahy ovlivněna úrovní myšlení, životními zkušenostmi a bohatstvím poznatků autora úvaha historická, filozofická, citově podbarvená vyskytuje se v uměleckých dílech (součást řeči vypravěče – vysvětluje, zdůvodňuje děj, jednání postav; součást řeči postav – úvahy, jak se chovat, rozhodování, hodnocení jiných) v publicistice – úvodník, komentář (subjektivní charakter) ve vědeckém díle - na začátku nebo v závěru (výhledy, perspektivy) - posuzování problému, hlediska, různé názory, vlastní myšlenky společné rysy úvahy s výkladem: práce s fakty, příčinné vztahy mezi nimi, podmínky jejich vzniku, rozvoje, jejich podstata, následky, účinky --> hodnocení, postoj a perspektiva rozdílné rysy: úvaha nepracuje se všemi fakty, nerozebírá je, nevyužívá experimentu, jen o nich přemýšlí a hodnotí je vyvozuje obecné závěry, ale nepoučuje, nechce poučovat, ale přivést k zamyšlení subjektivní postoje a názory autora --> odraz ve volbě prostředků témata – aktuální jevy, obecné otázky kompozice logická stavba: od zkušeností, prožitků k jejich hodnocení, obecným závěrům, nebo od obecného ke konkrétnímu, nebo od obecného přes konkrétní příklady k obecnému východisko: zkušenosti, obecné poznatky, subjektivita autora --> zamyšlení, konkrétní příklady
závěr: zásady, obecné závěry - návrh osnovy I. Úvod – cíl úvahy II. Vlastní úvaha – přemýšlení (pozor na předčasnou generalizaci) III. Závěr – zdůraznění, shrnutí, vyvození základní myšlenky úvahy - jazyk úvahy - výrazy širokého významu (vztah, cíl, východisko, prostředek) - hodnotící výrazy – adjektiva (vynikající), substantiva (úspěch, nespokojenost), adverbia (velmi, výborně) - výrazy emocionální, metafory, jazyková pestrost - syntax - řečnické otázky, věty zvolací, žádací; logická návaznost vět
Administrativní styl, úřední korespondence -
styl jednací, zaměření na sdělení faktů, na ovlivnění adresáta 5
-
-
forma – převážně písemná znaky: - schematičnost, stereotypnost (snaha získat jednotné a přesné údaje) - anonymita autora i adresáta - náročnost na dodržování norem v oblasti věcné i formální (správnost, úplnost, účelnost formulací) - věcná výstižnost – pro rychlé zpracování - předtištěné formuláře se vyplňují heslovitě jazyk - zcela neutrální jazykové prostředky (bez citového zabarvení) - termíny, názvy --> jednoznačnost - zhuštěné vyjádření (vyšší frekvence jmen a jmenných konstrukcí) - zkratky a zkratková slova - ustálené formulace, obraty - několikanásobné větné členy, pasivní slovesné tvary
úřední dopis - prostředek písemného styku s úřady nebo prostředek styku mezi podniky, institucemi - ustálené formulace úvodu, závěru; střední část stručně, jasně, věcně formulována - obvyklá forma: 1. záhlaví: vlevo nahoře adresa odesílatele, pod ní adresát (adresát může být i vpravo – pro obálky s okénkem) Věc – tj. obsah žádosti Číslo jednací Místo a datum 2. vlastní text: vyjádření slovesnou větou, zdůvodnění 3. závěr: poděkování za kladné vyřízení, pozdrav, čitelný podpis, adresa (razítko)
žádost – forma úředního dopisu, obsah – požadavek, přání, prosba, adresována instituci objednávka plná moc životopis -
úřední doklad, ustálená forma pravdivé, věcné a stručné vystižení základních faktů z průběhu života seznamuje s činností, znalostmi, zkušenostmi autora, podává nepřímou charakteristiku je přílohou k přihlášce ke studiu, k žádosti do zaměstnání apod. jazyk: střízlivé, věcné formulace (bez citového zabarvení), nesložitá souvětí, přehlednost (odstavce) forma: nejčastěji stylizovaný text nebo heslové údaje v dotazníku; pečlivé zpracování, úprava (nejlépe strojopis) obvyklé pořadí údajů: 1. Nadpis, účel 2. Jméno, datum a místo narození, stav, trvalé bydliště, pracovní zařazení (nebo studium), údaje o rodině 3. Přehled o školní docházce, prospěchu; znalost jazyků, zvláštní vědomosti a dovednosti 4. Zájmová činnost a úspěchy 5. Dosavadní zaměstnání (studium) – roky, odbornost, zaměstnavatel, jeho adresa 6. Členství v odborových organizacích, veřejná činnost 7. Zdravotní stav 8. Výhledy, záměry, směřování k žádosti, pro kterou je životopis zpracován 9. Vlastnoruční podpis, místo a datum
paměti, biografie, deník, vzpomínky – v umělecké a publicistické oblasti posudek – podklad k pracovnímu hodnocení - založen na popisném a charakterizačním postupu - charakteristika přímá, konstatování, pojmenování vlastností - pro administrativní oblast - stručnost, konkrétnost, objektivní hodnocení - podpis autora a datum zpracování
Slohotvorní činitelé, funkční styly 6
-
slohotvorní činitelé – souhrn komunikativních podmínek v jedinečné komunikační situaci projev vzniká za určitých podmínek – ovlivňují výstavbu projevu (někdo – někoho – někde – o něčem –s jistým záměrem –pomocí výraz.prostř. -informuje) autor adresát prostředí téma funkce projevu jazykové, nejaz. prostředky
a) subjektivní slohotvorní činitelé – podmínění osobností autora - pohlaví (styl mužský, ženský) – rozdíl v strategii, míra emociálnosti atd. -
věk (styly různých věkových skupin), rozdíly v slovní zásobě, míře dodržování spis. normy
-
všeobecné vzdělání – styl vzdělaných x nevzdělaných
-
odborné vzdělání, zaměstnání – profesní styly
-
výrazová schopnost a pohotovost, talent
-
zájmy
-
psychický typ – charakter, intelekt, emocionalita
-
stanovisko autora k projevu (vážné, humorné, znevažující) každý člověk má svůj individuální styl – styl jednotlivce, jednoho autora; nejzřetelnější je v umělecké tvorbě (Čapkův styl – sklon k hovorovosti, Vančurův styl – sklon ke knižnosti)
b) objektivní slohotvorní činitelé (obecné platnosti) – autor k nim musí přihlížet, je jimi vázán - zaměření, cíl, funkce projevu – v běžném hovoru vyjadřování prosté (něco sdělit), v odborném projevu odborné (poučit), v publicistickém přesvědčivé, informující (pro něco získat), v uměleckém estetické, citově působivé (vliv na rozum i cit) -
situace, časový prostor projevy připravené (uspořádanější, promyšlenější) x nepřipravené (spontánní)
-
kontakt mezi autorem a adresátem přítomnost adresáta (přímá nebo zprostředkovaná), nebo nepřítomnost
-
druh dorozumívacího textu: dialog (oboustranný) x monolog (jednostranný)
-
prostředí: oficiální, veřejné (styl oficiální) x neoficiální, soukromé, až intimní (styl familiární)
-
zřetel k adresátovi (komu je projev určen – dětem, odborníkům, studentům)
-
činitel jazykový – určuje formu: projevy mluvené x písemné
7
Funkční styly 1. Styl prostě sdělovací. V projevech s funkcí prostě sdělovací nejde o nic jiného než o to dorozumět se. Do této oblasti patří všechny běžné rozmluvy, zprávy, oznámení, upozornění, jednoduché popisy a vyprávění. Tyto projevy se vyznačují volbou nehledaných slov, jednoduchou větnou stavbou i jednoduchou kompozicí. Využívání ustálených konverzačních obratů, oslovovacích výrazů (lidičky), ukazovacích zájmen, samostatných větných členů, vsuvek a elips (Třešně, ty mi chutnaly nejvíc. Nevím co dřív.), kontaktových a apelových výrazů (to víte), expresivních prostředků, parazitních slov (prakticky, vlastně). 2. Styl odborný. Cílem vědeckého projevu je podat přesné, výstižné a úplné poučení o zkoumaném jevu. Přesnosti a jednoznačnosti se dosahuje důsledným užíváním vědecké terminologie a propracovanou větnou stavbou. Podle stupně odbornosti můžeme odborný styl členit na styl vědecký, prakticky odborný a popularizační. 3. Styl administrativní. Styl informativní a věcné komunikace (někdy bývá přiřazován k stylu odbornému), vyčlenil se z odborně praktické oblasti. Užívá se zde mnoho ustálených prostředků a mnohdy i celých formulací (přesné, až stereotypní vyjadřování). 4. Styl publicistický. Je to styl novin, časopisů a publikací věnovaných aktuálním společenským otázkám a styl projevů řečnických. Cílem těchto projevů je poučení, vzdělávání a informace, přesvědčování (získávání, ovlivnění). Požadavkem na publicistický styl kladeným je aktuálnost a pravdivost, všeobecná přístupnost a srozumitelnost, variabilnost a působivost, originalita, výrazová úspornost. Aby bylo publicistické vyjadřování působivé, užívají autoři hojně aktualizovaných pojmenování, zvláště obrazných, slov citově zabarvených, vzbuzují zájem čtenářů přitažlivými nadpisy. Uplatněny jsou rovněž automatizované výrazy a publicistická frazeologie (nebezpečí schematičnosti). 5. Styl umělecký. Základem díla bývá zpravidla jazyk spisovný, ale autoři využívají nejednou i prostředků jiných útvarů národního jazyka. Způsob využití jazykových prostředků tu bývá neobyčejně rozmanitý. V některých dílech, zvláště ve veršované poezii, vystupuje jazyková stránka a její jednotlivé složky (např. rytmus nebo obraznost) velmi silně do popředí. V jiných, např. v dramatu, se však často jazykové vyjádření neliší nápadněji od běžné řeči.
8
Struktura a kompozice v próze -
-
strukturu literárního díla tvoří všechny prostředky, které se na něm podílejí; základní z nich jsou: tematika kompozice jazyk tematiku tvoří soubor témat (někdy se užívá i pojmu námět díla), tématem rozumíme jev uvedený v díle kompozice je způsob zařazení a spojení témat umělecké jazykové prostředky představuje jazyk (ve své umělecké platnosti; kromě toho zde má jazyk i funkci běžně sdělovací) struktura – určitá suma jednotlivin, některé jednotky působí dynamicky v rámci dialektických vztahů (struktura určována právě vztahovostí, která ji dynamizuje) - labilní, stále pohyblivá souhra sil - tvoří ji vzájemné vztahy složek díla - obsahuje konvergentní i divergentní prvky, je nerozložitelná (i když pracovně, pro účely analýzy díla ji rozložit můžeme)
Tematika -
-
mezi tématy může být vztah paralelnosti, nadřazenosti i podřazenosti (tj. hierarchie) rozlišujeme zejména následující typy témat (uvádíme na příkladech z knihy Babička Boženy Němcové): - celkové téma – to je „nejvyšší“ téma díla; např. život na venkově během čtyř ročních období - hlavní téma – téma ústřední; postava babičky - vedlejší téma – drobnější téma; příběh Míly a Kristly, postava Barunky aj. - motiv – nejdrobnější téma, tematický prvek již dále nerozložitelný; babiččin dukát, dárky pro děti při příjezdu apod. - epizoda – větší tematický celek, který má víceméně samostatný charakter a s ostatními tématy je spjat volně; příběh Viktorky - vložka – představuje vysloveně samostatný útvar vložený do díla; např. lidová písnička vložená do textu tematika má vůdčí postavení ve struktuře literárního díla, hlavními druhy témat jsou postavy, prostředí a děj; - postava – téma člověka v díle; způsob, jímž je postava vytvořena, se nazývá charakteristika (vnější či vnitřní); témata, z nichž je postava vytvořena, jsou zejména zevnějšek, povaha, jednání, činy, vnitřní život -
-
prostředí – veškerý vnější svět, který obklopuje postavu a v němž se rozvíjí děj; je to jednak hmotné prostředí, jednak i psychický, sociální a ideová atmosféra; prostředí může být vykresleno zevrubně, náznakově nebo vůbec ne, může být reálné i vymyšlené apod. děj – změna stavu; mohou být děje přírodní, lidské nebo častěji kombinované
-
nejdůležitějšími prostředky tematické výstavby jsou individualizace a typizace
9
Kompozice -
způsob uspořádání a spojování jednotlivých tematických prvků se zřetelem k celkovému záměru a uměleckému smyslu
-
v kategorii času se uplatňují především dva principy – chronologický (shoda s „přirozeným“ uspořádáním jevů) a retrospektivní (některé jevy jsou zobrazovány jakoby zpětným pohledem)
-
místní souvislosti se uplatňují zejména v popisných partiích; motivy bývají rozkládány na místa, kde mohou nejlépe splnit svou charakterizační funkci
Jazyk -
je dán autorovým uměleckým záměrem
-
má vedle sdělné funkce i funkci estetickou
-
určován ne svými vlastnostmi, ale funkcí--> funkční jazyk – využívá všech vrstev národního jazyka (ale jeho základem je jazyk spisovný) – dialektismy, expresivní slova, vulgarismy, slangové výrazy atd.
-
jazyk spisovný je pro básnictví pozadím, na kterém se odráží esteticky záměrná deformace jazykových složek díla, porušování spisovné normy
-
aktualizace (opak automatizace) – v básnickém jazyku samoúčelná, staví do popředí sám akt jazykového vyjádření
Vypravování v mezilidské komunikaci a v literární tvorbě -
útvar slohového postupu vyprávěcího
-
v běžných hovorech – prosté vypravování událostí, zážitků
-
v umělecké literatuře – základ epických děl
-
v publicistice – fejeton, reportáž, črta
-
v odborných pracích – životopis, historické události
podstata vypravování: děj - příběh vystižený tak, aby si ho čtenář dovedl představit - děj v průběhu, logické souvislosti nebo časové posloupnosti; událost skutečná nebo vymyšlená - důležitost zápletky (x dějový popis – bez zápletky) - jedinečná událost, ale typická pro určitou dobu, prostředí, lidi - vztahy časové a příčinnostní - požadavek názornosti a živosti vypravování kompozice – vedle postupu vyprávěcího i postup popisný, charakterizační, úvahový i informační - vyprávěcí postup – události v pohybu, vývoji a čase; základní čas vypravování je čas minulý možnosti: - vytváření postupné dějové linie (zachován časový sled dějů) - dodatečné podání dějové složky (např. v detektivce) 10
-
-
-
retrospektivní postup (zvl. vzpomínky) – vyprávění s rámcem (vychází se z konce událostí a pak se vyprávění vrací k začátku) - odbočení od základní dějové linie – retardační účinek (zpomaluje vypravování, zvyšuje napětí) popisný postup - prostředí v souvislosti s událostmi - subjektivní popis (líčení) – lyrický popis, obrazné prostředky, dějová slovesa, personifikace, volný sled smyslového vnímání - dějový popis (bez zápletky), hromadění informací, výčet x statický popis (zeslabena dějovost, v popředí stav popisovaného objektu) - rychlost vnímání – využití vět jednočlenných jmenných charakterizační postup - charakteristika postav, prostředí výkladový postup - objasňuje vnitřní příčinné vztahy
-
řeč vypravěče a řeč postav - původně (v starší próze) – objektivnost vypravěče, subjektivnost jednajících postav - později (v novější próze) – subjektivizace vypravěče - řeč přímá, nevlastní přímá, polopřímá; vnitřní monolog
-
jazyk vypravování – názorný a živý všechny vrstvy národního jazyka, nespisovné prostředky použity náznakově, zvláště v přímé řeči; slova citově zabarvená; slova významově bohatá, zvláště slovesa (nositel děje)
-
syntax - maximální rozmanitost, nepříliš složitá větná stavba - dějové napětí - krátké, souřadně spojované věty - opakování spojek, zvláště souřadících, anebo bezespoječné věty - prézens historický při uvádění děje probíhajícího v minulosti - střídání přímé řeči postav - uvolnění dějového napětí – delší věty, složitější větná stavba zvláštnosti větné vazby, zejména osamostatnělé větné členy, infinitivní konstrukce
11
Stylistické útvary na pomezí uměleckého a publicistického stylu -
reportáž - smíšený útvar (zpravodajství + umělecký nebo odborný styl) -
informuje o zajímavých místech, provozech na základě přímého styku s nimi
-
reportáž novinářská, rozhlasová, televizní, filmová, fotografická
-
podmínka – očité svědectví autora
-
cíl – názorná představa prostředí, události (i podrobnosti)--> „přímý přenos“
-
živé a zajímavé vylíčení
-
skutečná událost (základ) zpracována staticky nebo dějově (jako by autor procházel prostředím – popisný postup)
-
fejeton -
útvar stylu publicistického a uměleckého
-
drobná zajímavá aktuální témata všedního denního života v novém světle
-
zpracování zábavným, ironickým nebo humorným tónem, vtipně a duchaplně s cílem kritizovat veřejný jev, vyvolat okamžitou reakci – snaha věc napravit – má vyvrcholení (pointu)
-
uveřejňován v novinách pod čarou (dolní část stránky); Jan Neruda, Rudolf Křesťan aj.
-
znaky: přítomnost úvahy (aktuální) stanovisko autora a jeho osobní zaujetí konkrétní údaje a fakta humor a komika originalita
- Skloubení publicistického a uměleckého stylu se pochopitelně neomezuje na tyto dva útvary, v nichž je programově, apriorně zachyceno. Mísení obého má očividně funkční motivaci: publicistický tvar cílí k apelovému, ovlivňovacímu a přesvědčovacímu působení textu na širokou veřejnost, má určitou společenskou, mimoliterární funkci, zatímco umělecký charakter textu zajišťuje mu aktualizovanost, ozvláštnění, působí tedy ve prospěch hodnot estetických – řečeno velmi zjednodušeně. Obrozenské knihy například oplývaly zřetelně publicistickým, ba agitačním duchem. Opačný příklad je ještě dostupnější: noviny nezřídka užívají uměleckých prvků.
12
Odborný styl -
styl odborných publikací, časopisů, učebnic cíl – poučit slohový postup popisný, výkladový, úvahový požadavek – věcná správnost, úplnost, přesnost a jednoznačnost vyjádření, přehlednost
Slovní zásoba odborného stylu - odborné názvy – termíny 1) jednoslovná pojmenování a) speciální (v užším slova smyslu) – jen v odborných projevech, v jednom oboru v jediném významu (vodík, katalyzátor) b) v tzv. ustáleném významu – i mimo odborný styl, v různých oborech vždy ustálený význam (spojka, náprava) 2) víceslovná pojmenování (terminologická sousloví) spojení substantiva se shodným přívlastkem (chemická reakce, prvosenka jarní) 3) a) shrnující názvy (dopravní prostředky, psací potřeby) b) diferencující výrazy vražda (úmyslná) – zabití – neúmyslné
Syntax odborného stylu -
stavba věty jednoduché – hutnost, sevřenost – jmenné konstrukce, podstatná jména slovesná, přídavná jména slovesná, druhotné předložky důraz na těsná spojení pořádek slov ve větě (jádro výpovědi na konci oznamovací věty) souvětí – složitost, závislosti vyšších stupňů; podřazenost, propracovanost; využití závorek, poznámky v textu pod čarou nebo za textem explicitnost vyjadřování významových vztahů (pozor na nepravé vztažné věty) grafické znázorňování – typy, velikost písma, barvy, prokládání atd. citace + bibliografické údaje
Útvary odborného stylu odborný popis - slohový postup popisný i výkladový - informace pro odborníky - návod – jak pracovat s přístrojem i odborný popis předmětu, jevu - přesné formulace definic popis pracovního postupu - popis děje, vystihuje činnost, jejíž složky následují za sebou zpravidla v předemm sestaveném pořadí návod - popis s cílem praktickým (jak zacházet s přístrojem, postup upletení svetru) - popis s cílem poučným, např. kuchařský recept výklad - útvar slohového postupu výkladového + popis, případně úvaha 13
-
postihuje a vysvětluje vnitřní souvislosti a vztahy, podmínky vzniku, trvání jevu, následky atd. cíl – odborné poučení o některém tématu; sdělení nových poznatků vztahy vysvětlovací i příčinnostní výklad je základem učebnic, odborných časopisů a publikací výklad odborný x populárně naučný
přednáška - mluvený výklad - přesvědčivější, živější, vzbuzuje pozornost posluchačů - promyšlená kompozice, jednodušší věty, přehlednost - názorné pomůcky, živější styl - způsob přednesu – nečíst, udržovat kontakt s posluchači - další formy výkladu – odborný článek, stať, odborná publikace, sborník, odborná přednáška, odborný referát, diskuse úvaha - útvar slohového postupu úvahového (nejnáročnějšího) - autor se zamýšlí na základě získaných poznatků nad problémem, aby dospěl k obecnějšímu závěru - hloubka úvahy ovlivněna úrovní myšlení, životními zkušenostmi a bohatstvím poznatků autora - úvaha historická, filozofická, citově podbarvená - vyskytuje se - v uměleckých dílech (součást řeči vypravěče – vysvětluje, zdůvodňuje děj, jednání postav; součást řeči postav – úvahy, jak se chovat, rozhodování, hodnocení jiných) - v publicistice – úvodník, komentář (subjektivní charakter) - ve vědeckém díle - na začátku nebo v závěru (výhledy, perspektivy) - posuzování problému, hlediska, různé názory, vlastní myšlenky - společné rysy úvahy s výkladem: práce s fakty, příčinné vztahy mezi nimi, podmínky jejich vzniku, rozvoje, jejich podstata, následky, účinky --> hodnocení, postoj a perspektiva - rozdílné rysy: - úvaha nepracuje se všemi fakty, nerozebírá je, nevyužívá experimentu, jen o nich přemýšlí a hodnotí je - vyvozuje obecné závěry, ale nepoučuje, nechce poučovat, ale přivést k zamyšlení - subjektivní postoje a názory autora --> odraz ve volbě prostředků - témata – aktuální jevy, obecné otázky - kompozice logická stavba: od zkušeností, prožitků k jejich hodnocení, obecným závěrům, nebo od obecného ke konkrétnímu, nebo od obecného přes konkrétní příklady k obecnému východisko: zkušenosti, obecné poznatky, subjektivita autora --> zamyšlení, konkrétní příklady závěr: zásady, obecné závěry
14
-
návrh osnovy I. Úvod – cíl úvahy II. Vlastní úvaha – přemýšlení (pozor na předčasnou generalizaci) III. Závěr – zdůraznění, shrnutí, vyvození základní myšlenky úvahy - jazyk úvahy - výrazy širokého významu (vztah, cíl, východisko, prostředek) - hodnotící výrazy – adjektiva (vynikající), substantiva (úspěch, nespokojenost), adverbia (velmi, výborně) - výrazy emocionální, metafory, jazyková pestrost - syntax - řečnické otázky, věty zvolací, žádací; logická návaznost vět esej - druh úvahy na odborné téma - spojuje odbornost a uměleckost – citově zabarvená slova - ne příliš rozsáhlý útvar, psán s estetickým záměrem - zpracování živé, obrazný způsob - vyjadřování s pomocí expresivních uměleckých prostředků; vtipné vyhrocení, lehký tón - na rozdíl od výkladu neplatí přísná pravidla výstavby textu kritika - úvaha, která především hodnotí, posuzuje, vytýká nedostatky, vyzdvihuje společensky závažné jevy - cíl – zjistit klady a zápory posuzovaného jevu - požadavek objektivního posuzování, věcnost, shoda se skutečností recenze - útvar blízký kritice, hodnocení vědeckého díla, převažuje informativní charakter nad kritickým glosa - kritická poznámka aforismus - zhuštěný, krátký úvahový projev, často jen jediná věta; vtip, humor i satirický tón přísloví - lidová moudrost zhuštěná do krátkých vět
15
