Styl a příběh a sdělení v románech Javiera Maríase. autor: R.L

Styl a příběh a sdělení v románech Javiera Maríase autor: R.L.

Četba knih Javiera Maríase je jako nečekaný propad do jiného světa s naprosto odlišným rytmem, do kuriózního světa přiznávajícího existenciální hloubku i všednosti, do provokativního světa akcentujícího směšnost i ve vážných momentech.(1) Maríasův styl, ve kterém se střídají vytříbené pasáže plné neobvyklých úvah s někdy skoro banálním popisem momentů a událostí, je fascinující i zneklidňující, a svým způsobem vyvolává nejasnosti ohledně toho, jaký základní příběh vlastně každá kniha vypráví, a jaké nosné sdělení obsahuje. Shodnou zkušenost s nejasným příběhem mají jak běžní čtenáři - ti se s ní explicitně svěřují v diskusích na různých čtenářských fórech,(2) tak odborní recenzenti - ti na ni poukazují implicitně tím, jak značnou část recenzí téměř vždy věnují nikoli obvyklému (přitom ne vždy bezchybnému(3)) převyprávění obsahu recenzované knihy, jako by si jej potřebovali ujasnit, nebo tím, jak v recenzích románu Tu rostro maňana nadbytečně opakují několik variací křestního jména hlavní postavy,(4) jako by si potřebovali potvrdit její existenci. Za prověřené kriterium konzistence a subjektivně vnímané hodnoty literárního díla můžeme považovat soulad jeho obsahu a formy, příběhu a stylu; jednoduše soulad toho, co autor čtenáři sděluje a jak mu to sděluje. U Javiera Maríase vnímám vztah mezi formou a obsahem jako nesouladný; forma nepodporuje sdělovaný obsah, soupeří s ním, překrývá jej, potírá. Rozdíl mezi stylem a příběhem je značný - o tom svědčí mj. atypicky rozdílný přístup recenzentů k Maríasově stylu a k Maríasově příběhům: zatímco osobitý a ojedinělý styl pro Maríase charakteristických dlouhých pasáží recenzenti objektivně vysoce oceňují, vůči příběhu a jeho sdělení jako by objektivní pozici ztráceli. Styl Dlouhé věty, které jsou originálním základem Maríasova stylu, představují a zahrnují pohledy z více a neobvyklých úhlů, úvahy z několika a rozporných hledisek, vyústění s přihlédnutím k různým a navzájem se vylučujícím argumentům, výčty souřadně prezentující protikladné varianty: "... už nebude možný výběr ani volba (...) Neuvidím výsledek, ale proces, který mne třeba nezajímá. (...) Vím naopak, že mne zajímá vidět ji spát, vidět její tvář, když je zbavena vědomí nebo zdánlivě neživá, znát její výraz, zněžnělý nebo ztvrdlý, zmučený nebo potěšený, zdětštělý nebo zestárlý, když na nic nemyslí nebo neví o svých myšlenkách, když se nechová naučeně, jak tou či onou měrou před 1 © Psychoanalytický týdeník, duben 2008, http://psychoanalyza.sblog.cz

jakýmkoliv svědkem všichni děláme (...) Několikrát jsem ji už v noci viděl spát, ne však dost často na to, abych věděl, jak vypadá ve spánku, v němž se někdy konečně přestáváme podobat sami sobě." (Marías, J.: Srdce tak bílé. BB/art, Praha 2004, s. 85-86) Vedle takových pasáží však Marías klade věty nezřídka bez smysluplného obsahu.(5) Maríasova brilance zabývat se zvoleným detailem do hloubky dosahu i šíře souvislostí, např. v často zmiňované pasáži zaobírající se odpadkovým košem (Všechny duše, v českém vydání na s. 72-73), a poukazovat na běžně nevnímané možnosti, není provázena stejnou schopností zabývat se daným celkem objektivně existujícího světa - při faktickém popisu nebo při pokusech o pozorování se Maríasovi stává, že chybuje nebo že ignoruje evidentní skutečnosti (nebo že nechává své postavy chybovat nebo ignorovat evidentní skutečnosti a později je v textu sám z chybování nebo ignorance usvědčuje), buď záměrně v důsledku zvolené formy psaní v první osobě, nebo už sama volba této formy je důsledkem ignorující sebestřednosti. Popis jako výraz vztahu ke světu tak má u Maríase charakter výplně, zřejmě jím však k překlenutí prostoru mezi úvahami považované za nezbytnou. V těchto popisných pasážích Marías navíc často přistupuje ke karikování a zesměšňování skutečnosti, např. v - opět často odkazovaném jako humorném - popisu formální večeře high table ve Všech duších (pasáž zhruba od s. 47 českého vydání); pro člověka, který se high tables v některé z oxfordských kolejí zúčastňoval,(6) není tato pasáž pro svou naprostou nepravděpodobnost v ničem vtipná, je zbytečně (a lze pochybovat o tom, že odůvodněně) škodolibá, a Maríasova hostitelská kolej ji oprávněně vnímá s nelibostí. Zato Maríasovy introspektivní úvahy jako výraz vztahu k sobě plynou ve výsledku tak snadno, nesou čtenáře po svém proudu, zkolébávají, zcela do sebe vtahují, hypnotizují. Jsou intrikující spletí, a účinky jejího pronikání se v některých rysech blíží efektům brainwashingu: "Jaké neštěstí, že znám tvé jméno, ačkoli zítra si už nevzpomenu na tvůj obličej, obličej, který jsme jednoho dne přestali vídat, se prozradí a zradí nás časem, který mu patří a zbývá, oddělí se od obrazu, který jsme si vtiskli do paměti, a vede svůj vlastní život v naší dobrovolné nebo nešťastné nepřítomnosti. Obličeje těch, kteří zcela zmizeli, protože jsme je nezadrželi nebo protože zemřeli, se v naší paměti zamlžují, což není vlastnost zraku, ačkoli se někdy klameme a věříme, že ještě vidíme to, co už nemáme před sebou a jenom si to vyvoláváme z temnoty, vnitřní nebo duševní zrak se jmenuje ta mlhavá konstrukce našich přeludů nebo touhy nebo někdy našeho prokletí. Já bych mohl věřit, že jsem tě nikdy nepoznal, kdybych neznal tvé jméno, které trvá nezměněno bez nejmenšího kazu a s neporušeným leskem a tak bude trvat, i kdybys úplně zmizela a i kdybys zemřela. To je to, co zbývá, a ničím se neodlišuje výčet živých od výčtu mrtvých, a nejen to, je to to jediné, co nám slouží k poznání a k tomu, abychom neztratili úsudek, protože když nám někdo odpírá jméno a říká nám: "To nejsi ty, i když tě vidím, to nejsi ty, i když se sobě podobáš", tak skutečně přestáváme být sebou v očích toho, kdo nám to říká a odpírá, a nebudeme jím, dokud nám nevrátí jméno, které nás provázelo stejně jako vzduch." (Marías, J.: Vzpomínej na mne zítra při bitvě. Argo, Praha 1999, s. 158-159 ) Maríasovy úvahy se typicky nikoli nepodobají proudění asociací analyzanda v průběhu psychoanalytické sese, přestože nejde o volné asociace: Marías své věty jako takové konstruuje záměrně a formuluje s rozmyslem. V Maríasově všudypřítomném tématu interpretace, kterému dává explicitní podobu interpretace jako překladu (zejména v Srdci 2 © Psychoanalytický týdeník, duben 2008, http://psychoanalyza.sblog.cz

tak bílém), tj. interpretace jako převodu z jazyka do jazyka, je však i přesto skryta a nabízena podoba interpretace jako psychoanalýzy, tj. interpretace jako převodu z nevědomí do vědomí. Z explicitní podoby textu - z vynechávek, odskoků, obcházení, naznačování, opakování a nedokončování apod. - je zřejmé, že Marías k vytváření významu textu implicitně používá své, tj. individuální nevědomí. Čtenář následně při vstřebávání a porozumění významu textu nutně zapojuje vlastní individuální nevědomí, a teprve to pro něj význam textu dotváří. Takto podávat text literárního díla je mimořádné, přitom sporné: literární text možná může úspěšně odkazovat pouze na kolektivní nevědomí,(7) ne na individuální nevědomí; a navíc ne tak masivně jako Javier Marías. Z nutného zapojení vlastního nevědomí do výkladu textu plyne silný osobní prožitek individuálního postoje čtenáře: nekritické zaujetí textem, jeho přijetí nebo odmítnutí, odstup a zapuzení, odpor k němu, pocit bytí v sobě nebo ošklivosti - to všechno mohou být individuálně adekvátní reakce. Celek textu ale kvůli specifickému stylu může velmi lehce přestat být srozumitelný a kompaktní. Pokud čtenář ve svém nevědomí nemá k dispozici významovou strukturu odpovídající té, s níž Marías nevědomě vytvářel svůj osobní význam textu (pro získání osobního významu textu je nutné nevědomé použití některého z mnoha možných výkladů konkrétního pojmu, situace nebo procesu), která pro něj stmeluje celek Maríasova jinak epizodického textu, příběh a sdělení čtenáři uniká. Příběh Maríasovy příběhy se nabízejí jako tajemství; provokující, abychom mu porozuměli - ale k porozumění nedochází vždy a není ani spolehlivé: snahu porozumět tlumí nemožnost pochopit; tajemnost, která nás vtahuje do děje, přejde do nesrozumitelnosti, která nás z příběhu vypuzuje; obdivuhodná fantazie, jíž jsme u Maríase svědky a která podněcuje náš zájem číst dál, se promění v nefunkční fantasmagorii, jíž svědčit nechceme a která nás nutí s četbou přestat. Epizodičnost textu jako forma předkládání příběhu se snadno stane vlastností obsahu, celistvost románu se ve vnímání čtenáře naprosto rozpadne a on knihu odloží.(8) Ovšem i ti čtenáři, kteří píší o svém silném zaujetí konkrétní Maríasovou knihou, někdy nakonec přiznávají, že vlastně nevědí, jaký byl děj.(9) Kontroverzní zkušenost s četbou může na druhé straně vyvolat jakousi "závislost" na textu v důsledku inherentního puzení naplnit bytostnou lidskou potřebu porozumět tomu, s čím se setkáváme. Marías ovšem sám ke kontroverzním reakcím spíše přispívá - i tím, že někdy komunikuje obsah natolik fantaskním způsobem, který by mohl být pokládán za snad až psychotický: "... jsem uviděl dva koně kráčející v opačném směru než já (...) dva koně a jediný jezdec nebo kůň a klisna, muž ve vysokých botách seděl na tom, který měl skořicovou barvu (...), osm kopyt dunělo na lesknoucí se dlažbě, starodávný zvuk, kopyta ve městě, něco nezvyklého v naší střízlivé době, (...) v dobách mého dětství ten zvuk nebyl vzácný, (...) vzpomínám si dokonce, že jsem viděl krávy ustájené ve sklepích, viděl jsem je z výšky dítěte zamřížovanými okny u země (...), pach krávy, pach koně, muly a osla, (...) měl jsem úžasný pocit, (...) ohromná zvířata, skvělá a už nepochopitelná, (...) a mají neomylný instinkt, kterým rozeznají přítele od nepřítele, ať je blízký nebo vzdálený, nikdy si nespletou neškodné kroky s jedovatými, rozeznají nebezpečí, které se ještě neobjevilo a my si je ani nedokážeme představit. (...) Zítra tě budu tížit na duši, v tvém srdci budu jako olovo, které tě zničí, hanbou 3 © Psychoanalytický týdeník, duben 2008, http://psychoanalyza.sblog.cz

a smrtí, (...) možná banshee, která ještě nevěděla, ke kterému krbu se tu noc obrátit, aby spustila svůj nářek, možná doputuje až k tomu, který kdysi býval mým, už jsem tam nebydlel, a proto jsem byl v bezpečí, (...) zatímco se kůň a klisna už vzdalovali (...) pověra je jenom způsob myšlení jako každý jiný, způsob, který zdůrazňuje asociace a řídí se jimi, podráždění, nemoc, ale ve skutečnosti je celé myšlení nemocné, proto nikdy nikdo příliš nemyslí, nebo se všichni snaží to nedělat." (Marías, J.: Vzpomínej na mne zítra při bitvě. Argo, Praha 1999, s.203-205) Východiskem k porozumění a stanoviskem pro vlastní postoj je nahlédnutí, že u Maríase obsah knihy není jejím nosným příběhem: Marías ve svých románech nepřináší vypravěčův příběh (i když narace románu je tak založena) - přináší vypravěčovu konfrontaci s příběhem. Přináší vypravěčovy reakce na nosný příběh, se kterým se setkává jako s něčím vnějším - stejně jako se s ním setkává čtenář -, a tyto vypravěčovy reakce i tento vyprávěný příběh teprve mají být námi jako čtenáři interpretovány. - Výčet klíčových událostí, které se dějí vypravěči, je někdy až nezajímavě všední: vypravěč někde je, s někým hovoří, někoho pozoruje, něco si myslí. I to, co pozoruje a co promýšlí, je všední. Styl jednoznačně dominuje: jak vypravěč pozoruje a jak myslí, to až oslňuje - zato nosný příběh je obtížné vypreparovat. Řekl bych, že Marías musí být reakcemi na své knihy znovu a znovu zklamáván a znovu a znovu zoufalý z pocitu nesdělitelnosti, když si čtenář např. ze Všech duší odnese pouze povrchní zážitek, kdy román je pojímán jako "příjemně pomalá procházka s moudrým a citlivým člověkem, který se snaží být vlídným společníkem. Nebojí se mluvit o sobě, ale přitom tím neobtěžuje. A také nabízí mnoho zajímavých příběhů, třeba ten o spisovateli Johnu Gawsworthovi. Někomu v mysli utkví postava popleteného portýra Willa, (...) dalšímu zas obraz oxfordské ulice ..." (Horák, 2007) Zapojení vlastního nevědomí do extrahování a explikace příběhu a dynamický dialektický vztah mezi nevědomím a poznáním vede k tomu, že četba Maríasových knih velmi osobním zážitkem. Poznávání některých nevědomých obsahů se zpřesňuje nebo naopak jejich skrytí se posiluje díky opakování situací a témat, a možnost porozumění nevědomým obsahům je vždy limitovaná; i v psychoanalýze jako terapeutickém procesu se rozšiřuje zvolna a postupně. Interpretovat nevědomí je z nejobtížnějších kognitivních disciplin: část nevědomí zůstává vždy skrytá a jednoznačný výklad toho, co se podařilo odkrýt, nikdy neexistuje. To má své konsekvence i pro četbu Maríase. V jeho mnohovrstevném textu můžeme setrvat tam, kde je to pro nás ještě únosné; tím se ale nedostaneme k hlubšímu porozumění a i sama existence hlubší vrstvy možného poznání pro nás zůstane nevědomá. Dokážeme-li se oprostit od zavádějící uhrančivosti Maríasova stylu, odkrývají se před námi následující příběhy: Ženatý muž se zamiluje do jiné ženy a svou manželku zabije, aby se mohl znovu oženit. Na svatební cestě se s činem svěří své druhé ženě, a ta, zděšená a nešťastná, po návratu spáchá sebevraždu. Muž se ožení s její sestrou, a o souvislostech smrti obou žen hovoří mnohem později s manželkou svého syna. Té je minulost rodiny lhostejná. (Srdce tak bílé) Žena je jako dítě svědkem sebevraždy své matky, která od svého manžela a od ní odešla kvůli milenci; ten ale sebevraždu - dohodnutou jako společnou - spáchat nedokáže a později skončí jako životní troska. Žena v dospělosti také naváže milenecký vztah, ale svého - mimochodem rovněž nevěrného - manžela z pohodlné pragmatičnosti rozhodně opustit nehodlá. (Všechny duše) 4 © Psychoanalytický týdeník, duben 2008, http://psychoanalyza.sblog.cz

Při příležitostné nevěře nejen manželovi, ale i stálému milenci, manželka umírá v přítomnosti krátkodobého známého. V přítomnosti manžela, který je v zahraničí formálně na služební cestě -, ve stejné době umírá jeho milenka. Známý hledá konfrontující reflexi svého chování, dostane však lhostejně zrcadlící totožný obraz: manžel byl u smrti milenky stejně "sobecky alibistickým" pasivním svědkem. (Vzpomínej na mne zítra při bitvě) To nejsou žádné příjemné procházky; to není vlídnost, která neobtěžuje; těmto příběhům se nevyhneme odkazem na "půvab Maríasova textu".(10) Jsou to těžká a vážná sdělení, která bychom měli důsledně domýšlet. A vždycky je tam jakýsi "kafkovský" závěr, absurdní rozuzlení, celkově nebo jen vzhledem k některé postavě; pokud by tento závěr chyběl, nedával by příběh do bezprostředně předcházejícího momentu žádný smysl. Stejně tak by ale dosavadní text mohl být zakončen závěrem zcela odlišným od toho, než jaký Marías nabízí, a jím by text dostal smysl úplně jiný. Zvolený závěr jako by byl jen autorovým východiskem, jak se všeho toho předchozího zbavit. Kafka sám ale nechal mnoho svých textů neuzavřených, vlastně si závěry netroufal ani napsat: třeba takový konec, že se hrdina oženil a měl dítě (součást závěru Všech duší), i když v realitě byl svatbě blíž než Marías. Javier Marías své romány alespoň dokončuje; "maríasovskými" závěry. Sdělení Maríasův vypravěč vždy závěr příběhu akceptuje, ale zároveň o něm jaksi pochybuje a doufá. Komentuje; a svěřuje se s jakousi nadějí, že tento závěr možná nebude muset být konečný... ale určitá rezignace, představovaná u Maríase vždy přítomným odstupem vypravěče od dějů okolního světa, nesená jakousi pasivitou ve vztahu k výzvě pokusit se překročit hranici vlastní uzavřenosti, za kterou se lze sdělovat a sdílet s druhým, je vždy v podtónu. - Mám za to, že tuto rezignaci Javier Marías vypravěči přisuzuje jako odraz své vlastní rezignovanosti, ale že také spolu s vypravěčem doufá stejnou nadějí; jen skrytou pod nánosem slov svého literárního stylu. "Málo na tom sejde, všechno je minulost a nestalo se a navíc se o tom neví. To, co jsem tehdy večer slyšel (...), mi nepřipadalo nezávažné ani naivní, nemohl jsem se nad tím pousmát, ale minulé mi to připadalo. Všechno je minulost, i to, co se právě děje. (...) napořád, tak se to předvídá a tak je to zamýšleno, i když zbývá mnoho let, aby se ono napořád naplnilo, a někdy si říkám, zda právě to napořád nemůže časem, v průběhu abstraktní budoucnosti, všecho změnit, té budoucnosti, na níž záleží, poněvadž ji přítomnost nemůže zabarvit ani si ji připodobnit, naneštěstí, zdá se mi teď." (Marías, J.: Srdce tak bílé. BB/art, Praha 2004, s. 275-276) Znovu se připomíná to, o čem mluví např. Stephen Miller- zda netradiční forma je či není přínosem románu.(11) Co vlastně Marías od čtenáře očekává? Co po čtenáři chce? Jeho nevědomé nároky mohou být čtenářem nevědomě vnímány jako intruzivní; a pak přestává číst. Může čtení jako komplexní volní, rozumová a citová činnost unést takové nepohodlí, jakým ji Marías zatěžuje? Je možné dojít úmornou četbou k zajímavému sdělení? Není od věci, že Marcel Proust, na kterého recenzenti vedle Maríase opakovaně odkazují, se o procesu četby samé vyjadřuje s velkou příchylností a vnímá čtení s velkou láskou:(12) 5 © Psychoanalytický týdeník, duben 2008, http://psychoanalyza.sblog.cz

"Potom byla poslední stránka dočtena a kniha byla u konce. Nezbylo mi než zastavit bláznivý let očí a hlasu, běžícího za nimi neslyšně a zastavujícího se jen hlubokým povzdechem, aby nabral dech. Tehdy jsem vstal, abych uklidnil jinými pohyby zmatek (...). Už jsme neměli nikdy spatřit tyto bytosti, jimž jsme věnovali větší pozornost a něhu než lidem živoucím, neodvažujíce se nikdy přiznat se, jak velmi je máme rádi, zavírajíce knihu a předstírajíce lhostejnost a nudu, když nás rodiče přistihli při čtení, a usmívali se, jak se zdálo, našemu vzrušení; už jsme se neměli tedy dál dozvídat o lidech, pro které jsme vzdychali a plakali?" (Proust, M.: Dnové četby. Vetus Via, Brno 1999, s. 20. - Úprava překladu R.L.) Jaký my můžeme mít vztah k "bytostem, jimž věnujeme pozornost" v Maríasových románech? - Pokud jsou zmíněné příběhy právě tím sdělením, které se Javier Marías ve své literární tvorbě pokouší zprostředkovat, nemůžeme si nepoložit otázku: sdělují tyto příběhy něco jiného než nemorálnost a netečnost? Je sdělením těchto příběhů něco jiného než bezvýchodnost? - Jak lze ale sdělit těm, jejichž reakce jsou takové, s jakými konfrontuje čtenáře Marías, že reflektovat jejich příběhy je pro někoho stále ještě psychicky mučivé? A jak lze s nimi dál sdílet jediný společný svět? Jednoho muže pronásleduje duch mrtvé ženy, zatímco pro druhého představuje zemřelá manželka jen pragmaticky o starost méně. - Manžel, dohnaný vnucenými ambicemi k vraždě, se svého činu děsí, zatímco manželku její k vraždě vedoucí intrika netrápí - jen se zastydí, že jí se ten čin dotýká jen povrchně. - Muže trýzní pomyšlení na dávno minulý život a na promrhané možnosti člověka, kterého osobně neznal, a jeho přítomný život pro jeho vlastní milenku neznamená téměř nic. Každý z těch mužů je nepochopen a sám; každý z nich je ve své nesdělitelnosti sám. Marías tato nepochopení stále připomíná; v Cervantesově tradici a svým způsobem. V jeho románech zjišťujeme, že sdělení je skryto v konfrontaci dvou variant téměř totožného příběhu; v konfrontaci dvou variant místně, situačně, osobně a zejména časově rozdílných; oddělených, a přece "fatalisticky" propojujících dnešek s včerejškem, přítomnost s minulostí, v konfrontaci spojující protiklady v jedno. V této konfrontaci vyznívá přítomnost vždy hůř než minulost; a lze rozumět Maríasově zoufalství, se kterým se při vědomí tohoto trendu ptá po budoucnosti: v přítomné době, která sama o sobě prohlašuje, že spěje k žádoucí budoucnosti, a zatím se sama stává minulostí a budoucnost je již přítomná. Jak je možné, že dnes nevnímáme, co nastane zítra, když zítřek je v dnešku již obsažen?, ptá se Marías, Co tak změnilo náš dnešek, že je od včerejška tolik odcizen? - Hluboká trápení však nelze sdělovat přímo, nechceme-li se vystavit posměchu za svou (údajnou) změkčilost, za vlastnost tak neadekvátní dnešnímu světu; tomu se bráníme. Ale o pochopení stále usilujeme, i Javier Marías. Jeho obranou jsou sdělení nepřímo vložená do sledu epizod a do jejich obrazů; bolestně zasahující střet s nepochopením sám oplácí zasazováním ran - verbální agresí, výsměchem, karikaturou: "... uviděl jsem tam i svého šéfa (...), úspěšného autora hororů , jak neobyčejně ohebně a mimo rytmus tančí na parketu. Napřed jsem se lekl - moc dobře jsem v tom chumlu těl neviděl -, že svůj nenápadný či střízlivý oděv vyměnil za kazajku v barvě nilské zeleně a pod ní nic (...) Uvažoval jsem v duchu, zda si ten model vezme i na fakultu. (...) Zdálky mne uviděl, ale místo aby se začervenal nebo se snažil schovat, přitančil až k mému místu a žoviálně mne pozdravil. (...) Skutečně s nimi seděl slavný profesor (...), největší a nejmladší světový expert na Cervantese, jak sám o sobě prohlašoval, který u nás měl na pozvání naší 6 © Psychoanalytický týdeník, duben 2008, http://psychoanalyza.sblog.cz

katedry příští den přednášet. (...) něco málo přes čtyřicet, domýšlivý, v košili od Ferrého, s pleší, kterou uměl velmi dobře nosit ..." (Marías, J.: Všechny duše. BB/art, Praha 2007, s. 118-119) Milan Kundera v Knize smíchu a zapomnění mluví o tom, že lidé věří dvěma "bludům": tomu, že nic nebude zapomenuto, a tomu, že vše bude odčiněno, a že se v obou případech mýlí: zapomenuto bude všechno a odčiněno nebude nic. Zapomínání je jako prach, a jen opakování je jako ruka, která ten prach odhrnuje. - Marías je ve svém opakování motivů a ve svých návratech a ve svém připomínání témat znepokojivý - ale to naše nevědomí v konfrontaci s Maríasovým sdělením je znepokojivé: znepokojuje nás naše nevědomí, a s ním se nevypořádáme tak, že bychom odpovědi hledali u Maríase,(13) že bychom odpovědi přímo nalézali v jeho sděleních. Musíme najít své motivy, svá témata a svou pravdivost uvnitř sebe samých. Rozum nás staví na Kunderovu pozici - skutečně nebude odčiněno nic a zapomenuto bude všechno; srdce nás však vychyluje k Maríasově reakci.

Poznámky: (1)

V tomto článku se v odkazech a příbězích omezím na romány přeložené do češtiny.

(2)

Srv. amazon.com, wordpress.com nebo blogspot.com.

Chybně referuje např. Vida, V. (2003): osoba oklikou připomínající nesprávnou etymologii termínu papirotazo ve Všech duších není student - Alec Dewar je kolegou hlavní postavy. (3)

Např. Evans, E.S. : I'll Not Go On: The End of Javier Marías. n+1 magazine, May 2005. http://www.nplusonemag.com, Lesser, W.: Suspense and Suspension. The Threepenny Review. http://www.threepennyreview.com/lesserblog.html, a další. (4)

(5)

Marías se přiznává k tomu, že - byť důkladně - píše pouze první verze a že se k textu už nevrací (Staffell, 2006); dokonce je hrdý, že rozsahem třídílného románu Tu rostro maňana překonal i Cervantesova Dona Quijota (Irvine, 2007) . (6)

K.T., ústní sdělení.

(7)

Excelentním příkladem je Tolkienův Pán prstenů.

Litlove (2007) se o Všech duších vyslovuje takto: "[Maríasova větná stavba] je okázalá a co do asociací tak vyčerpávající, že čtenář má často pocit, že ho místo románu pohltila encyklopedie. (...) V tom zavalení slovy je cosi strojeného, co nevzněcuje vášeň pro jazyk." O dvou dílech Maríasova románu Tu rostro maňana uvádí S. Mitchelmore (2006): "[Knihy] jsou únavné a rozvláčné. Kdoví, jestli bych přečetl oba svazky, kdybych na ně nepsal recenzi. " - Nejpregnantněji se vyjádřil anonymní čtenář při hodnocení druhého dílu zmíněného románu: "(...) 300 stran autora, který je považován za budoucího kandidáta na Nobelovu cenu za literaturu. Na mne [text] dojem neudělal, dokonce mne iritoval (což se u knih stává zřídka): pompézní styl, nejasný obsah, dlouhé věty, které jen vyjmenovávají události / věci / osoby. (...) ." (8)

Např. čtenářka Kay (2007) přiznává, že obsah pro své hodnocení románu Srdce tak bílé ("Chápala jsem, že ta slova jsou nádherná - jenom byla hrozně obtížná.") opsala z recenze (9)

7 © Psychoanalytický týdeník, duben 2008, http://psychoanalyza.sblog.cz

v New York Times - poté, co "jsem nedokázala obsah knihy shrnout - pořád to znělo pomateně..." (10)

Matějka, I.: Oxfordské vykolejení. Hospodářské noviny, 30.11.2007

Miller (2004) mluví o nových možnostech, zejména grafických, jak je Marías začal rozsáhleji využívat v románu Negra espalda del tiempo, a jak je - zahrnutím fotografií Johna Gawswortha - uplatnil již v románu Všechny duše. Skutečností ale možná je, že jde o rezignaci na pouze textovou podobu díla, o (ne)vědomí nedostatečnosti románového textu samotného. (11)

(12)

Přes vlastní složitý styl by nečtivost knih zřejmě kritizoval i sám Proust.

Úvahy o tom, jestli jsou Maríasovy knihy autobiografické nebo ne, jsou v diskusích nad jeho knihami časté, ale ve vztahu k absolutní pravdivosti Maríasových reflexí také naprosto zbytečné. - Viz následující článek M.S. Psychoanalytická reflexe vztahu reality a fikce u Javiera Maríase. (13)

Literatura: Anonymous: Life is too short for unreadable books. http://www.bookdepository.co.uk/WEBSITE/WWW/WEBPAGES/showbook.php? id=0701179759 Horák, O.: Úpadek pocítí každý člověk. Lidové noviny, 29.11.2007 Irvine, S.: Face in the shadows. The Financial Times, October 26, 2007 Kay: A Heart So White by Javier Marias. http://stuckinabook.wordpress.com/2007/08/18 Litlove: Men in Love IV: Hiding in full view. http://litlove.wordpress.com/2007/11/ Marías, J.: Srdce tak bílé. BB/art, Praha 2004 Marías, J.: Všechny duše. BB/art, Praha 2007 Marías, J.: Vzpomínej na mne zítra při bitvě. Argo, Praha 1999 Miller, S.: Graphic-Lexical Dialogue in Marías and Rivas. Romance Quarterly, Spring 2004, Vol. 51, No. 2 Mitchelmore, S.: More perplexity: responses to Javier Marías. http://this-space.blogspot.com/2006/07 Proust, M.: Dnové četby. Vetus Via, Brno 1999 Staffell, A.: I’ll know when I get there. The Times, June 10, 2006 Vida, V.: Does Javier Marías Have a Leg Fetish? The Believer, August 2003 8 © Psychoanalytický týdeník, duben 2008, http://psychoanalyza.sblog.cz