Studijní opora Teorie ergoterapie 2. Jolana Kondziołková

Studijní opora

Teorie ergoterapie 2 Jolana Kondziołková

OSTRAVA 2014 Tento projekt je spolufinancován Evropským sociálním fondem a státním rozpočtem České republiky.

Materiál byl vytvořen v rámci projektu OP VK: Modernizace – Diverzifikace – Inovace Registrační číslo: CZ.1.07/2.2.00/28.0247

OBSAH Úvod ........................................................................................................................... 3 1 ERGONOMIE V ERGOTERAPII .................................................................... 4 1.1 Vybraná ergonomická kritéria a parametry pracovního místa ...................... 6 1.2 Pracovní činnosti člověka ............................................................................. 9 1.3 Pracovní polohy .......................................................................................... 11 2 ERGOTERAPIE V CHIRURGII, TRAUMATOLOGII A ORTOPEDII ........ 19 2.1 Ergoterapie u postižení horních končetin.................................................... 20 2.2 Ergoterapie u postižení dolních končetin .................................................... 21 2.3 Onemocnění páteře ..................................................................................... 22 3 ERGOTERAPIE VE VNITŘNÍM LÉKAŘSTVÍ ............................................ 28 3.1 Kardiologie ................................................................................................. 28 3.2 Onkologie ................................................................................................... 32 4 ERGOTERAPIE V REVMATOLOGII ........................................................... 38 4.1 Degenerativní onemocnění kloubů ............................................................. 39 4.2 Zánětlivá kloubní onemocnění .................................................................... 41 4.3 Metabolicky podmíněná onemocnění ......................................................... 45 4.4 Mimokloubní revmatismus s bolestivými syndromy .................................. 45 5 ERGOTERAPIE V NEUROLOGII ................................................................. 48 5.1 Neurologie .................................................................................................. 48 5.2 Ergoterapie u poruch grafomotoriky ........................................................... 50 6 ERGOTERAPIE V PSYCHIATRII ................................................................ 56 7 GERONTOLOGIE........................................................................................... 62 LITERATURA ................................................................................................... 67

Použité symboly a jejich význam Průvodce studiem – vstup autora do textu, specifický způsob, kterým se studentem komunikuje, povzbuzuje jej, doplňuje text o další informace.

Klíčová slova

Čas potřebný k prostudování kapitoly Příklad – objasnění nebo konkretizování problematiky na příkladu ze života, z praxe, ze společenské reality apod.

Pojmy k zapamatování

Shrnutí – shrnutí předcházející látky, shrnutí kapitoly. Literatura – použitá ve studijním materiálu, pro doplnění a rozšíření poznatků. Kontrolní otázky a úkoly – prověřují, do jaké míry studující text a problematiku pochopil, zapamatoval si podstatné a důležité informace a zda je dokáže aplikovat při řešení problémů. Úkoly k textu – je potřeba je splnit neprodleně, neboť pomáhají dobrému zvládnutí následující látky. Korespondenční úkoly – při jejich plnění postupuje studující podle pokynů s notnou dávkou vlastní iniciativy. Úkoly se průběžně evidují a hodnotí v průběhu celého kurzu. Otázky k zamyšlení

Část pro zájemce – přináší látku a úkoly rozšiřující úroveň základního kurzu. Pasáže a úkoly jsou dobrovolné. Testy a otázky – ke kterým řešení, odpovědi a výsledky studující najdou v rámci studijní opory. Řešení a odpovědi – vážou se na konkrétní úkoly, zadání a testy.

Úvod Předkládaná studijní opora je určena studentům oboru ergoterapie, jejím cílem je teoretické seznámení studentů prvního ročníku s oborem ergoterapie, jeho postavením v léčebné rehabilitaci, základním i principy, metodami a postupy při vyšetření a terapii pacientů s různými diagnózami. Opora Teorie ergoterapie 2 volně navazuje na první oporu pro předmět teorie ergoterapie, na Teorii ergoterapie 1. Stává se tak pokračováním teoretického základu a přípravou studentů pro studium dalších ergoterapeutických disciplín. Marginální symbol y použité v textu usnadní studium materiálů a zapamatování informací. V textu jsou příklady a kontrolní otázky, které doplní základní informace a rozšíří podstatný problém. Po prostudování textu budete znát:    

základní ergonomické principy v ergoterapii, základní ergoterapeutické principy ve vybraných medicínských oborech, ergoterapeutické metody a postupy v daných klinických oborech, principy chování ergoterapeuta vůči pacientovi.

ZÍSKÁTE:  základní teoretické znalosti o jednotlivých medicínských disciplínách,  základní teoretické podklady pro aplikaci ergoterapeutických metod a postupů v daných oborech,  informace o ergoterapeutických metodách aplikovaných v daných problematikách,  informace o kvalitě života nemocných. Budete schopni:    

uplatnit základní vyšetřovací metody a postupy, aplikovat vhodné ergoterapeutické postupy a metody, provést základní poradenství, komunikovat s nemocným člověkem.

Čas potřebný k prostudování uči va předmětu: 17 hodin.

3

1 ERGONOMIE V ERGOTERAPII V této kapitole se dozvíte:        

co je ergonomie, co je pracovní prostor, pracovní poloha a plocha, jaké jsou druhy pracovní činnosti, jaké jsou druhy a požadavky na pracovní polohu, jaký je fyziologický sed a jeho druhy, parametry pracovní židle, výhody a nevýhody práce ve stoji, jaká jsou kompenzační opatření práce vsedě a ve stoji.

Klíčová slova této kapitoly: ergonomie, pracovní prostor, pracovní poloha, pracovní plocha, fyziologický sed, pracovní činnost, pracovní židle, práce ve stoji, práce vsedě.

Čas potřebný k prostudování této kapitoly: 4 hodiny. Pojem ergonomie, definice Ergonomie je vědní disciplína zabývající se optimalizací lidské činnosti při práci a optimalizací poloh lidského organizmu při činnostech, aktivitách a při relaxaci. Objektem zájmu je především odstranění, nebo alespoň zmírnění příčin nadměrné zátěže či nevhodných poloh a následného možného poškození lidského organizmu. K optimalizaci je třeba brát v úvahu prostředí, využití vhodných pomůcek, úpravu nábytku, úpravu pracovního nářadí, nástrojů a strojů a také výsledků antropometrických vyšetření a hodnocení lidského organizmu. Proto ergonomie vychází z výzkumů, poznatků a znalostí vědních disciplín jako aplikovaná antropometrie, biomechanika, fyziologie práce, psychologie práce, hygiena práce a dalších. Pojem ergonomie je odvozen z řečtiny: ergon = práce, nomos = právo, pravidlo. Definice ergonomie Mezinárodní ergonomická společnost (International Ergonomic Association – IEA) v roce 2000 definovala ergonomii: „Ergonomie je vědecká disciplína založená na porozumění interakcí člověka a dalších složek systému.“

4

Ergonomie se zabývá studiem systému člověk – práce – prostředí. Výsledky studií jsou pak uplatňovány při projektování nového pracovního prostředí, pracovních nástrojů, konstruování strojů a technických zařízení, při konstruování nábytku, židlí s různým uplatněním, při inovacích a racionalizacích životního prostředí člověka, při plánování nových životních podmínek apod. Práce ergoterapeuta vyžaduje základní ergonomické znalosti:  řeší vhodné ergonomické podmínky pacienta při aplikaci terapeutických metod a činností,  analyzuje optimalizaci vykonávané pracovní činnosti pacienta s následným poradenstvím,  z ergonomického hlediska analyzuje vlastní podmínky při práci s pacienty. Příklad 1: Pacient po implantaci endoprotézy kyčelního kloubu nacvičuje chůzi s oporou o berle. Kromě přirozené adekvátní bolesti operačního místa musí při chůzi pociťovat dostatečný komfort, který spočívá v úpravě správné výšky berlí (při vzpřímeném držení těla ve stoji i při chůzi s oporou o berle), výšky rukojetí berlí a jejich úchopové pružnosti (nemají způsobovat útlak v dlaních), vhodné pevné obuvi a oblečení, vhodném povrchu podlahy, dostatku místa pro nácvik chůze. Při pocitu dyskomfortu pacient nezvládá dodržovat zásady správné chůze, chůze je únavná, bolestivá, pacient nedostatečně spolupracuje, chůzi odmítá. Příklad 2: Pacient po úrazu ruky nacvičuje její úchopovou funkci. Musí proto zaujmout vhodnou polohu vsedě – stabilní, vzpřímený trup, uvolněné pletence ramenní a šíjové svalstvo, horní končetiny předloktími leží na stole, dolní končetiny po celé délce chodidel mají kontakt s podložkou. Pacient tedy potřebuje správnou židli – výšku její sedací plochy, tvar a velikost sedací plochy, výšku a tvar zádové opěry pro možnost odpočinku, správný pracovní stůl – jeho výšku pracovní plochy, dostatek místa, vhodný neklouzavý povrch, dobré osvětlení pracovní plochy. Příklad 3: Při práci s pacientem ergoterapeut pracuje v různých polohách, tyto střídá podle potřeby – stoj, sed a někdy i předklon či dřep. Aby si ergoterapeut sám nezpůsobil zdravotní potíže z důvodu přetrvávání v nefyziologických a často vynucených polohách, které vyžaduje péče o pacienta, musí se naučit vytvářet si na pracovišti takové ergonomické podmínky, aby jeho pohyby a polohy byly v souladu s fyziologií práce a nepřetěžovaly organizmus. Zejména jde o použití vhodné ergonomické židle a možnost střídání druhů sedu, vhodný pracovní stůl, uspořádání nábytku na pracovišti, vhodně umístěný počítač a další.

5

Z výše uvedených příkladů vyplývá, že ergoterapeut ve své praxi musí vědět a umět:  řešit pracovní polohy pacienta i terapeuta – sed, stoj, leh,  uspořádat pracovní místo jak pacienta, tak terapeuta pro vykonávání konkrétní pracovní aktivity tak, aby byly minimalizovány negativní vlivy,  umožnit provádění vhodných, pohodlných a bezpečných pohybů v prostoru,  zvolit, doporučit a naučit pacienta používat kompenzační pomůcky pro určitou aktivitu a vhodně je upravit a přizpůsobit,  navrhnout ergonomické úpravy prostředí pro konkrétního pacienta – v domácnosti.

1.1 Vybraná ergonomická kritéria a parametry pracovního místa Ergonomické řešení pracovního místa znamená vytvoření takových pracovních podmínek, při kterých nedochází k neadekvátní zátěži organizmu a jeho následnému poškozování. Veškeré vzdálenosti, dosahy, výšky a úhly musí být nastaveny tak, aby odpovídaly antropometrickým, biomechanickým požadavkům a fyziognomii konkrétní osoby. Vždy je třeba přizpůsobit pracovní místo člověku, a nikoliv naopak! Ergonomické řešení pracovního místa je jednou z kompetencí ergoterapeuta a je na něm, aby při práci s pacientem důsledně dodržoval ergonomické zásady a vytvářel ergonomické prostředí jak pro pacienta, tak pro sebe sama. Pracovní prostor Parametry pracovního prostoru musí odpovídat počtu zúčastněných osob, jejich tělesné konstituci, druhu vykonávané činnosti v prostoru, množství a velikosti používaného materiálu, umístění materiálu a pracovních pomůcek na vhodném místě v prostoru, přístupu k pracovnímu místu a pomůckám, bezpečnému pohybu osob v prostoru a dalším. Pracovní plocha Pracovní plocha představuje manipulační rovinu pro provedení konkrétní činnosti. Výška pracovní plochy závisí na charakteru vykonávané činnosti, potřebných pohybových stereotypech, charakteru manipulačního předmětu, přesnosti pohybů a potřebné svalové síle při činnosti a tělesné výšce osoby.

6

Obecně platí, že výška pracovní plochy od země při práci ve stoji má být:    

5–10 cm pod úrovní loktů, při jemné motorice rukou 5–10 cm nad úrovní loktů, pro náročnější manuální práce 10–15 cm pod úrovní loktů, pro silově náročnou práci do 40 cm pod úrovní loktů.

Převzato z Ergonomie Optimalizace lidské činnosti – doporučované výšky pracovních ploch dle Grandjeana Při činnostech vykonávaných vsedě platí, že výška pracovní plochy nad sedací plochou má být:  20–30 cm,  při práci se zvýšeným nárokem na zrak a při jemné motorice rukou 10–20 cm nad loketními klouby,  při manipulaci s těžkými předměty 10–20 cm pod loketními klouby. Pracovní poloha Pracovní poloha je poloha těla, hlavy, horních i dolních končetin v trojrozměrném prostoru, kterou jedinec zaujímá při vykonávání pracovní činnosti. Nejčastějšími a nejvhodnějšími pracovními polohami jsou stoj a sed a střídání těchto dvou poloh. Nefyziologickými polohami jsou vynucené polohy v předklonu, v dřepu, v kleku – nutné jsou časté přestávky při činnosti a protažení svalů. Analýza pracovních poloh – viz kapitola 1.3.

7

Osvětlení pracovního prostoru Osvětlení pracovního prostoru musí odpovídat zrakovým nárokům dané činnosti. Ergoterapeut volí pracovní prostor osvětlený přirozeným denním světlem, proto ergoterapeutická místnost vyžaduje velká okna – vyhovující osvětlení. Při nutnosti osvětlení pracovní plochy umělým zdrojem světla musí být:  rovnoměrné osvětlení celé pracovní plochy,  v zorném poli nesmí být zdroje svítidel ani odrazy světla (reflexy, zrcadlový efekt),  zdroj světla musí dopadat tak, aby si při činnosti pacient nestínil rukou nebo materiálem. Pokud je třeba při činnosti rozlišovat barvy, je třeba volit svítidla, která nezkreslují barvy! Úkol k textu Zkontrolujte, zda máte v domácnosti správné osvětlení pracovních ploch. Směr pohledu Pozorovaný zdroj činnosti musí být v zorném poli. Doporučuje se zorný úhel 15–40° pod horizontální rovinou očí. Parametry zorné vzdálenosti od objektu:    

běžné 35–50 cm, zvýšené 25–35 cm, přesné rozlišování detailů 12–15 cm, práce s velkými předměty – větší než 50 cm.

8

1.2 Pracovní činnosti člověka Práce, pracovní činnost, aktivní činnost člověka je předpokladem jeho existence. Pracovní činnost je vědomá, záměrná aktivita, jejímž prostřednictvím si člověk vytváří nebo zajišťuje své životní potřeby. Pracovní činností si člověk vytváří vztah k výsledkům pracovní činnosti, k druhému člověku a hlavně k sobě samému. Při vykonávání činností přiměřených schopnostem, možnostem a záměrům člověka má práce pozitivní vliv na jedince, v opačném případě se vytváří negativní působení. Pozitivní vliv práce jedince motivuje, rozvíjí jeho schopnosti, dovednosti, zkušenosti a znalosti, zvyšuje jeho fyzickou zdatnost, psychickou zdatnost, zlepšuje sebevědomí a sebeuvědomování ve společnosti. Výsledkem negativního vlivu práce je stres, únava organizmu, negativní motivace, přetěžování organizmu, zdravotní poškození biologické, psychické či sociální. Druhy pracovních činností z hlediska fyzické náročnosti Hodnotí se počtem tepů za minutu:  lehká – 60–100 tepů/min.,  středně těžká – 100–120 tepů/min.,  těžká – nad 120 tepů/min. Druhy pracovních činností z hlediska charakteru práce  Tělesná pracovní činnost – je vykonávaná aktivací velkých svalových skupin a s velkým energetickým výdejem. Náročnost je dána konstitucí člověka a schopností jeho fyzické výkonnosti, hmotností a velikostí pracovního materiálu, tempem a rytmem práce, termínem ukončení práce, velikostí pracovního prostřední, počtem zúčastněných osob (horník, zahradník, stěhovák, hutník) – práce s přenášením břemen, práce ve vynucených polohách, ve statických polohách, s požíváním nářadí s velkou hmotností, práce vyžadující vyvíjení tlaku či tahu a další. Nejlepší tělesná výkonnost člověka je mezi 20. a 30. rokem věku, v 60. letech se snižuje o 40 %. Dlouhodobá tělesná práce ovlivňuje stav svalů, kloubů, činnost vnitřních orgánů, a to především kardiovaskulárního a respiračního systému a metabolizmu tkání. Způsobuje patologické změny na svalech, kloubech a na páteři. Projevuje se únavou, bolestí, záněty tkání a únavovým poškozením (např. zlomeninou).  Pracovní činnost s koordinovanými pohyby – aktivace převážně horních končetin a rukou (dělník u pásu, švadlena, pracovník pošty u přepážky, pracovník na PC, řidič, fyzioterapeut, ergoterapeut). 9

Náročnost spočívá v rychlosti, přesnosti, obratnosti, rytmičnosti vykonávaných činností. Při tomto druhu pracovní činnosti jsou u jedince výrazné nároky na psychickou a fyzickou zátěž organizmu, na nervosvalovou koordinaci a na senzomotorické funkce. Nadměrná zátěž při práci s převahou koordinovaných pohybů může vést ke korové i fyzické únavě, bolesti kloubů a svalů, vzniku patologických souhybů, vadnému držení těla, vzniku nových, nevhodných pohybových engramů a fixaci nevhodných pohybových stereotypů. Klusoňová (2011, s. 39) uvádí dělení činností podle způsobu práce na:  práce statické – svaly jsou v trvalé kontrakci,  práce dynamické – dochází ke střídání svalové kontrakce a inhibice,  práce acyklické – mění se pohybové prvky,  práce cyklické – opakuje se pohybový cyklus.  Pracovní činnost převážně smyslová – charakterizovaná menší svalovou sílovou, nízkou energetickou výkonností, různě velkými psychickými nároky (ladič pian, hudební skladatel, laborant, degustátor, kontrolor chodu motorů). Nejčastěji jsou využívány schopnosti zrakové a sluchové. Zrak je smysl, který umožňuje vnímat světlo, rozlišovat barvy a tvary, vidět předměty či osoby, rozlišovat vzdálenosti, orientovat se v prostoru. Pro člověka představuje příjem asi 80 % všech informací. Po 40. roku věku jedince dochází k přirozenému oslabování zrakové ostrosti na kratší vzdálenost (čtení). Sluch je schopnost vnímat zvuky a orientovat se v prostředí. Člověk dokáže slyšet frekvence zvuku přibližně v rozmezí 20 Hz až 20 kHz. K poškození sluchu může dojít při hlasitosti nad 140 decibelů, ale i při hlasitostí 85 decibelů, pokud se člověk trvale pohybuje v daném prostředí. S přibývajícím věkem se kapacita sluchu přirozeně snižuje. Různá povolání a pracovní zařazení charakterizují pracovní činnosti kombinované. Otázka k zamyšlení Uvědomte si a uveďte příklady, v jakém prostředí a kde může docházet k poškození sluchu u zdravého jedince.  Pracovní činnost převážně duševní – druh práce charakterizuje úroveň intelektu jedince, nadání a schopnosti, znalosti a vědomosti, 10

věk, osobní vlastnosti, zdravotní stav, charakterové vlastnosti a při práci s lidmi etické a sociální cítění (pedagog, úřednice, vědecký pracovník, lékař). U tohoto druhu pracovní činnosti dochází k psychickému a korovému přetěžování, což vede k únavě organizmu, bolestem hlavy, podrážděnosti, poruchám spánku, nechutenství až k psychosomatickým nemocem. Častým výsledkem přetížení organizmu při duševní pracovní činnosti je tzv. syndrom vyhoření. Problém stanoví změny nálad a podrážděnosti, které negativně ovlivňují vztah k dalším osobám na pracovišti či v rodině. Otázka k zamyšlení Jak má člověk pracující duševně zabránit nežádoucím změnám (únavě, bolestem hlavy, podrážděnosti, poruchám spánku, nechutenství) a syndromu vyhoření? Úkol k textu Prostudujte „syndrom vyhoření“. Křivohlavý, J.: Psychologie zdraví. Portál, s. r. o., Praha 2001. ISBN 80-7178-551-2.

1.3 Pracovní polohy Pracovní poloha je jedním z nejvýznamnějších faktorů, které mají vliv na vznik potíží a poškození pohybového aparátu v souvislosti s pracovními činnostmi. Druhy pracovních poloh:  základní – jedinec zaujímá po většinu času pracovní činnosti,  vedlejší – jedinec zaujímá po kratší dobu při pomocné nebo doplňkové pracovní činnosti. Druhy pracovních poloh s ohledem na vliv na organizmus:  přirozená – fyziologická poloha, která nepřiměřeně nepřetěžuje a nepoškozuje organizmus,  vynucená – nefyziologická poloha, při které trup nebo končetiny jsou nevhodně přetěžovány.

11

Požadavky na pracovní polohu:  umožnění dostatečné celkové stability organizmu,  minimální statická zátěž organizmu,  přizpůsobení pracovní polohy organizmu jeho anatomickým a fyziologickým požadavkům – vyloučit zejména pohyb a polohu do úklonu trupu se současnou rotací,  zajištění dostatečných zorných podmínek a prostorovou orientaci,  upřednostňování polohy v sedu,  poloha musí odpovídat druhu pracovní činnosti. Práce v sedu Pracovní poloha vsedě je obecně považována za nejvýhodnější pracovní polohu. Přesto i v této poloze dochází k negativnímu působení na organizmus, zejména na páteř. Negativní přetěžování:      

přetěžování svalového a vazivového aparátu páteře, přetěžování meziobratlových disků, přetěžování svalů pletenců ramenních, bolesti zad, bolesti krční páteře, bolesti hlavy.

Výhody práce v sedu:      

nízký energetický výdej, dobrá stabilita trupu, menší únavnost svalová i korová, menší nároky na kardiovaskulární systém, menší nároky na dechový systém, snazší provádění jemné motoriky a koordinace rukou.

Kompenzační opatření      

vhodná výška pracovní plochy – ovlivňuje polohu těla, vhodná pracovní židle – ovlivňuje polohu těla, vhodné osvětlení, opora dolních končetin, časté protahovací prvky během práce vsedě, volnočasové pohybové aktivity – vycházky do přírody, turistika, plavání, cyklistika. 12

Následky sedavého zaměstnání U jedinců se sedavým zaměstnáním, kteří bagatelizují volnočasové fyzické aktivity, může z inaktivity dojít k mnoha dalším zdravotním potížím. Patří k nim například zkrácení nebo ochabování svalových skupin až vznik zkřížených syndromů, osteoporóza, hypertenze, srdeční onemocnění, ischemická choroba dolních končetin a další. Fyziologický sed U fyziologického sedu musí být splněny podmínky 3 segmentů:  pánev klopena vpřed,  hrudník tlačen šikmo dopředu a vzhůru,  vzpřímená krční páteř. Tyto 3 základní podmínky jsou demonstrovány na modelu ozubených kol, která do sebe zapadají. Při změně polohy kteréhokoliv kola se mění poloha dvou dalších – stejně jako při změně kteréhokoliv z uvedených segmentů. A dále:  dolní končetiny v abdukci 90°,  chodidla po celé délce opřená o podložku,  hlezenní, kolenní a kyčelní klouby jsou v úhlu 90°.

Převzato z Brügger, str. 17: Model ozubených kol

13

Druhy správného sedu Správný sed znamená fyziologické držení a ekonomické zatěžování všech segmentů těla v dané poloze. Přesto sed nikdy nemá být dlouhodobý, je nutné vkládat přestávky a měnit polohy sedu. Tři základní polohy sedu podle charakteru vykonávané činnosti jsou sezení přední, střední a zadní. Přední sezení  pánev v zadní části sedací plochy, překlopená vpřed,  trup nakloněn vpřed,  zatížená sedací plocha je předsunuta před sedací hrboly a na proximální části stehen,  chodidla celou plochou spočívají na podložce. Střední sezení     

pánev v neutrální poloze, zatížené jsou sedací hrboly, stehna po celé délce spočívají na sedací ploše židle, páteř je vzpřímená, hlava v prodloužené ose páteře, chodidla celou plochou spočívají na podložce.

Zadní sezení – odpočinková poloha Umožňuje relaxaci svalstva:  pánev mírně překlopená vzad, zatížená je zadní část sedacích hrbolů,  páteř vzpřímená – pozor na možný vznik hyperlordózy,  vzpřímená hlava v prodloužené ose páteře,  chodidla celou plochou spočívají na podložce. Základní parametry židle  výška sedací plochy – 3–5 cm pod úrovní podkolenní rýhy stojícího jedince, v sedu pak celá chodidla musí být opřená o podlahu; pokud je pracovní plocha příliš vysoko, je možno sedací plochu přizpůsobit a zvýšit ji – v tom případě je třeba dát pod chodidla stupínek,  šířka sedací plochy – musí zajistit dostatečný prostor pro sedící osobu, obvykle je asi 38–42 cm,  hloubka sedací plochy – obvykle je asi 35–50 cm, platí, že mezi přední hranou sedací plochy a podkolenní jamkou musí být prostor asi 5–10 cm, na sedací ploše mají spočívat 2/3 délky stehen,

14

 sklon sedací plochy – u pracovních židlí je 3–5° vzad, u židlí s pohyblivým kloubem a možností sklonu vpřed je nutné vhodným čalouněním zabránit sklouzávání ze židle,  zaoblení přední hrany sedací plochy – zabrání se tak tlaku hrany na zadní plochu stehna,  anatomické tvarování sedací plochy – pod sedacími hrboly lehké oboustranné prohlubně (tlak na přední část sedacích hrbolů a odlehčení os sacrum) s vyvýšením středu sedací plochy mezi stehny,  výška zádové opěry – má přesahovat přes dolní úhel lopatek, u židlí relaxačních nebo pracovních s funkcí i relaxační musí zajišťovat oporu hlavy,  tvar zádové opěry – musí podporovat vzpřímené držení trupu, lehkým tlakem udržuje lumbální lordózu, kraniálním směrem tlak do páteře zeslabuje,  loketní opěry – umožňují odlehčení horních končetin a pletenců ramenních,  výška loketních opěr – asi 3 cm pod loketním kloubem volně visící horní končetiny,  šířka loketních opěr – pro pohodlnou a stabilní oporu 4–6 cm,  délka loketních opěr – o 10 cm kratší, než je hloubka sedací plochy,  rozpětí loketních opěr – podle potřeby ne méně než 45 a ne více než 52 cm. Alternativní sed Pro podporu správného držení těla vsedě lze jako doplněk využít různé druhy alternativního sedu a řadu pomůcek: sed na klekačce, sed na balančním míči, klínovou podložku, sedací čočku, bederní polštářek pro stabilitu lumbální lordózy, overball a další. Práce ve stoji Ve stoji je těžiště lidského těla přibližně v oblasti obratlů L5–S1, hmotnost těla je přenášena na dolní končetiny. Práce ve stoji má být zařazována tehdy, pokud ji vyžaduje pracovní činnost, a tato se nedá provádět vsedě. Negativní přetěžování:  nožní klenby – bortí se vlivem hmotnosti těla, vznikají otoky, plochonoží, deformity kloubní,  svalstva dolních končetin – vázne žilní návrat, vzniká únava a pocit těžkých nohou, únava, křeče, bolesti, varixy,  nosných kloubů dolních končetin – působí síla hmotnosti těla a síla tlaku podložky, vzniká bolest, celková únava,

15

 pánve – při úlevovém stoji s přenesením hmotnosti na jednu dolní končetinu (asymetrický stoj) dojde k zešikmení pánve, skoliotickému držení páteře, bolesti s postupným poškozením páteře,  lumbální oblasti páteře – ochabují břišní svaly a svaly hlubokého stabilizačního systému, vzniká lumbální hyperlordóza, bolesti v dané oblasti, dolní zkřížený syndrom,  torakální a cervikální oblasti páteře – časté je přetěžování ve smyslu hrudní hyperkyfózy a extenze C páteře s předsunutým držením hlavy, což vyvolává bolesti těchto oblastí páteře, fixace vadného držení těla, vzniku horního zkříženého syndromu, bolesti hlavy. Výhody práce ve stoji  umožňuje větší volnost pohybu osoby,  lze využít větší svalovou sílu,  lze využít větší pracovní plochu. Otázka k zamyšlení Opakování: Jaká má být výška pracovní plochy, osvětlení a poloha osoby pracující ve stoji? Režimová opatření práce ve stoji  správná pracovní obuv,  pracovní přestávky – extenční protahovací cviky, procházení, relaxační alternativní sed,  stoj s oporou – využití sedu ve stoji na vysoké židli,  volnočasové pohybové aktivity – vycházky do přírody, turistika, plavání, cyklistika,  péče o dolní končetiny a nohy – hygiena, masáže chodidel a dolních končetin, automobilizace nožních kloubů, kontrakce nožního svalstva, polohování dolních končetin. Alternativní pracovní polohy Některé profese vyžadují další polohy při vykonávání pracovních činností, například leh na zádech či na břiše, klek, dřep, stoj na špičkách, vzpažení horních končetin, předklon, rotace trupu, extrémní a vynucené polohy a pohyby v kloubech. Jsou to vynucené, nefyziologické polohy, které mohou poškodit organizmus, obzvlášť pokud jsou používány po delší dobu. Tyto polohy používají při své práci například horníci, autoopraváři, instalatéři, kopači apod.

16

Shrnutí kapitoly Ergonomie jako vědní disciplína se zabývá optimalizací lidské činnosti a poloh člověka při pracovní činnosti, při aktivitách a relaxaci. V roce 2000 ergonomii definovala Mezinárodní ergonomická společnost – International Ergonomic Association – IEA. Ergoterapeut ve své praxi s pacientem musí znát kritéria a parametry pracovního místa umět je na pracovišti řešit. K ergonomickým parametrům patří pracovní prostor, pracovní plocha, pracovní poloha, osvětlení pracovního prostoru, směr pohledu při činnosti. Pracovní činnost je předpokladem existence člověka, je to vědomá, záměrná aktivita, jejímž prostřednictvím si člověk vytváří nebo zajišťuje své životní potřeby. Druhy pracovní činnosti lze determinovat z několika hledisek, například z hlediska fyzické náročnosti ji dělíme na lehkou, středně těžkou a těžkou, z hlediska charakteru práce na pracovní činnost tělesnou, s koordinovanými pohyby, převážně smyslovou a převážně duševní. Jedním z nejvýznamnějších faktorů ovlivňujících možné poškození pohybového aparátu při pracovních činnostech je pracovní poloha. Kromě základní a vedlejší pracovní polohy je třeba si uvědomit polohu přirozenou a vynucenou. Vhodná pracovní poloha je taková, při které jsou dodržovány zásady vhodnosti dané polohy. Nejvhodnější pracovní polohou je sed, přesto i v této poloze dochází k negativním vlivům na organizmus a poškozování zejména páteře. Osobám, pracujícím převážně vsedě se proto doporučuje dodržování kompenzačních mechanizmů. Správný, fyziologický sed znamená fyziologické a ergonomické zatěžování všech segmentů těla v dané poloze – model ozubených kol. Aby vůbec fyziologický sed byl proveditelný, musí mít používaná pracovní židle vhodné parametry odpovídající konkrétnímu pracovníkovi. U sedavého zaměstnání se doporučuje využít krátkodobě alternativní typy sedu. Druhou nejčastější pracovní polohou je stoj. Práce ve stoji má být zařazována jen tehdy, pokud ji vyžaduje pracovní činnost, která se nedá provádět vsedě. Nutností je dodržování kompenzačních opatření. Některé profese vyžadují alternativní pracovní polohy – klek, dřep, stoj na špičkách, leh, vzpažené horní končetiny a další. Jsou to vynucené, nefyziologické polohy, které mohou poškodit organizmus, obzvlášť pokud jsou používány po delší dobu.

Otázky a úkoly:  Vysvětlete pojem ergonomie.  Co je a kde sídlí Česká ergonomická společnost?  Jakou souvislost má ergonomie s ergoterapií?  Co představuje ergonomické řešení pracovního místa?  Jaké jsou podmínky ergonomicky řešeného pracovního místa?  Jaké jsou parametry výšky pracovní plochy od země při precizní, těžké a lehké práci ve stoji?  Co je pracovní činnost člověka?  Jaké jsou druhy pracovní činnosti člověka z hlediska fyzické náročnosti?  Jaké jsou druhy pracovní činnosti z hlediska charakteru práce?

17

               

Jaký zorný úhel pohledu se doporučuje při činnosti vsedě a jaká vzdálenost objektu? V jakém věkovém období je největší tělesná pracovní výkonnost člověka a proč? V čem spočívá náročnost pracovní činnosti s koordinovanými pohyby? Jakou pracovní činnost/zaměstnání může vykonávat nevidomý člověk? Po splnění úkolu a prostudování syndromu vyhoření uveďte příklady u konkrétních povolání. Jaké jsou požadavky na pracovní polohu? Jaké negativní vlivy na organizmus má práce vsedě? Jaká kompenzační opatření doporučíte jedinci pracujícímu vsedě? Jaké mohou být negativní následky sedavého zaměstnání? Co je model ozubených kol? Vysvětlete druhy správného sedu. Jak v cizím prostředí poznáte, která židle svou výškou sedací plochy Vám bude vyhovovat? Pro jaké činnosti jsou vhodné a nevhodné židle s loketními opěrami? Co je alternativní sed? Jaká jsou negativa práce ve stoji? Jaká jsou režimová opatření práce ve stoji?

Další doporučené zdroje k této kapitole:  Klusoňová, E.: Ergoterapie v praxi. NCO + NZO, Brno, 2011. ISBN 978-80-7013-535-8.  Gilbertová, S., Matoušek, O.: Ergonomie – Optimalizace lidské činnosti. Grada Publishing a. s., Praha, 2002. ISBN 80-247-0226-6.  Podle Dr. med. A. Brüggera.: Zdravé držení těla během dne. Vydavatel MUDr. A Kollmann, Praha, 1995. ISBN 80-900069-5-7.

18

2 ERGOTERAPIE V CHIRURGII, TRAUMATOLOGII A ORTOPEDII V této kapitole se dozvíte:  co jsou obory chirurgie, traumatologie a ortopedie,  jaký je vztah ergoterapie k daným oborům,  co je cílem ergoterapie v rané a pak následné fázi onemocnění,  zásady ergoterapie u postižení horních končetin,  jaké jsou zátěžové stupně v terapii horní končetiny,  zásady ergoterapie u postižení dolních končetin,  o onemocnění páteře v dětském věku,  čeho se týká ergoterapie v dětském věku,  jaké jsou vertebrogenní syndromy v dospělém věku,  o režimových opatřeních jako prevenci bolesti zad. Klíčová slova této kapitoly: raná fáze onemocnění, následná péče, zátěžové stupně horní končetiny, onemocnění páteře, vadné držení těla, skolióza, vertebrogenní syndrom, idiopatická skolióza.

Čas potřebný k prostudování učiva kapitoly: 3 hodiny.

Chirurgie je medicínský obor, který se zabývá léčbou nemocí či úrazů manuálním nebo instrumentálním způsobem operace. Název chirurgie pochází ze starořečtiny: cheirourgia, vzniklého ze slov cheir = ruka a ergein = pracovat. Pojem chirurgie je pojmem velmi obecným, obsahuje velké množství chirurgických oborů zaměřujících se na určité části těla nebo na určité orgány (chirurgie ruky, chirurgie břicha, neurochirurgie, kardiochirurgie, plastická chirurgie, transplantační chirurgie a další). Traumatologie je medicínský obor, který se zabývá úrazovou chirurgií, tedy terapií těžkých úrazů kostního aparátu, kloubů a měkkých tkání. Ortopedie je medicínský obor, který se zabývá diagnostikou, prevencí a terapií onemocnění a úrazů pohybového a podpůrného aparátu člověka. Ortopedie je považována za základní chirurgický lékařský obor. Ergoterapie se uplatňuje v chirurgii, traumatologii a ortopedii u pacientů při poškození nebo onemocnění pohybového aparátu nebo dalších orgánů lidského těla.

19

Ergoterapie se uplatňuje v rané fázi:  během imobilizace, fixace postižených segmentů,  po operačním řešení segmentů, v následné fázi:  po odstranění imobilizace a fixace. Cílem ergoterapeutické péče v rané fázi je prevence vzniku sekundárních změn nebo minimalizace vzniku sekundárních změn a prevence možných komplikací. Uplatní se postupy nespecifické ergoterapie – psychologické působení na pacienta a motivace, zaměstnávání, kondiční terapeutické činnosti, řešení soběstačnosti (hygiena a oblékání) podle aktuálních možností a schopnostní pacienta. Cílem ergoterapie v následné péči je co nejrychlejší návrat fyziologických funkcí nemocného organizmu a pokud možno vytvoření podmínek pro návrat do původního stavu, fyzické a duševní výkonnosti tak, aby se jedinec mohl opět zařadit do pracovního procesu nebo běžného života. V této fázi se uplatní zejména postupy specifické ergoterapie (ADL, mobilizace, posílení svalové síly a další), ale podle potřeby i ergoterapie nespecifická. 2.1 Ergoterapie u postižení horních končetin Ergoterapie horní končetiny se týká jejích jednotlivých oblastí:     

pletence ramenního, paže, loketního kloubu, předloktí, zápěstí a ruky.

Hlavní zásady ergoterapie horní končetiny:  důkladné vyšetření horní končetiny se zaměřením na její funkce,  evidence kontrolních vyšetření a změn během terapie,  zohledňování a dodržování terapeutických zásad – věk, pohlaví, trénovanost, závažnost postižení, přiměřenost, postup od jednoduchého k náročnému,  v terapii se nezaměřovat jen na postiženou oblast, ale chápat organizmus jako celek – sledovat ostatní části těla, polohu a držení pacienta při terapii, vyloučit synkinézy, sledovat subjektivní pocity pacienta,  respektovat individualitu pacienta a jeho potřeby,  provádět instruktáž a poradenství pacientovi i jeho příbuzným,

20

 vybavit pacienta vhodnými kompenzačními pomůckami a naučit ho tyto používat.

a

technickými

Zátěžové stupně v terapii horní končetiny: I. stupeň – při činnostech minimalizovat nároky na rozsahy a svalovou sílu, limitujícím faktorem je bolest a svalová únava (projeví se synkinézami), absolutní kontraindikací je statická zátěž a silové činnosti, II. stupeň – činnosti provádět v maximálním možném rozsahu a s maximální možnou svalovou sílou, vytrvalostí, ale přísně zohledňovat bolest (vše do bolesti, nikdy přes bolest!), využívat odporu a hmotnosti materiálu, obratnosti při činnostech, rychlosti provádění činnosti a prodlužování času při provádění činnosti; absolutní kontraindikací je neadekvátní svalová síla, údery, tlak, tah a statické činnosti, III. stupeň – při činnostech využít plnou svalovou sílu a rozsah pohybu, zdokonalování a automatizace pohybů, obnovit zátěžovou toleranci. K nejčastějším diagnózám této oblasti, se kterými pracuje ergoterapeut, patří:        

fraktury lopatky, fraktury klíčku, fraktury pažní kosti – proximální, diafýzy, distální, fraktury kostí předloktí – izolované nebo oboustranné, proximální, diafýzy, distální, fraktury kostí zápěstí a ruky – izolované, vícečetné, luxace ramenního kloubu, poranění měkkých tkání ruky – šlach a svalů ruky, onemocnění měkkých tkání ruky – záněty šlach a svalů.

2.2 Ergoterapie u postižení dolních končetin Ergoterapie dolní končetiny se týká jejích jednotlivých oblastí:     

kyčelního kloubu, stehna, kolenního kloubu, bérce, nohy.

21

Cílem ergoterapie u postižení dolní končetiny je dosáhnout obnovy funkce dolní končetiny, samostatnosti a návratu do běžného života. U různých stupňů trvalých následků postižení dolní končetiny je cílem terapie co nejvyšší stupeň nezávislosti pacienta, vybavení kompenzačními pomůckami a pomůckami pro chůzi a důstojný život. K nejčastějším diagnózám této oblasti, se kterými pracuje ergoterapeut, patří:    

fraktury pánve, fraktury stehenní kosti – proximální, diafýzy, distální, fraktury oblasti kolena – fraktury patelly, fraktury bérce – izolované nebo oboustranné, proximální, diafýzy, distální,  distorze – kolenního kloubu, hlezenního kloubu,  poranění měkkých tkání kolenního kloubu – kolenní vazy, menisky. 2.3 Onemocnění páteře Nemoci páteře neohrožují život jedince, ale život výrazně ovlivňují – znepříjemňují, znekvalitňují, omezují. Onemocnění páteře a bolesti zad mohou být vrozené, anebo jsou velmi často důsledkem vadného držení těla, tj. poruchy posturálně stabilizačních funkcí svalů při jejich dynamické aktivaci nebo statické zátěži. Ke vzniku posturální poruchy výrazně přispívá sedavý způsob života, nízká zdatnost pohybového systému a nevhodné funkční zatěžování organizmu. Dělení onemocnění páteře podle věku:  dětské – do ukončení růstu,  v dospělosti. Ergoterapie v dětském věku se týká:  vadného držení těla,  skolióz. Kontrolní otázka Co je správné držení těla ve stoji a vsedě? Vadné držení těla Vadné držení těla je důsledkem funkční posturální poruchy, evidentní jako odchylka od správného držení těla. Protože u těchto poruch nejsou strukturální změny, dají se volním úsilím napravit. 22

Příčiny vzniku vadného držení těla – nedostatek pohybové aktivity, nesprávná výživa (obezita, kachexie), zlozvyky v denním režimu (nesprávná poloha při spánku, nesprávná poloha v sedu, nošení tašky na stejném rameni či ve stejné ruce, oslabení organizmu nemocemi (časté nebo chronické onemocnění horních dýchacích cest, časté angíny, dechové alergie apod.), oční vady, nevhodné sporty, přetěžování sportovní aktivitou, jednostranný sport, psychika (nízká sebedůvěra dítěte). Častou příčinou jsou zlozvyky v raném dětství – podkládání hlavičky novorozeněte polštářem, podkládání měkkým polštářem, předčasné posazování a postavování kojence, vodění dítěte za stejnou ruku, nedostatek pohybu dle psychomotorického vývoje dítěte. Ergoterapie  nácvik správného sedu při práci – volit vhodné parametry židle a pracovního stolu,  nácvik správného relaxačního sedu,  nácvik správného stereotypu stoje,  nácvik správných pohybových stereotypů,  vhodná postel – konzultace s rodiči. Ergoterapeut aplikuje kombinovanou formu nespecifické a specifické ergoterapie – zájmové aktivity podle zájmů dítěte, na základě kterých dítě nacvičuje a automatizuje správné pohybové stereotypy a správné držení těla v polohách. Skoliózy Skolióza je trojrozměrná deformita páteře s posunem obratlů ve frontální rovině a jejich rotací. Druhy skolióz:  návykové – důsledek nevhodných pohybových stereotypů a poloh (sed, stoj, nošení břemen),  statické – následek jiných deformit (zkrat jedné dolní končetiny, deformity pánve),  strukturální  myogenní – při svalových dystrofiích (Duchennova dystrofie),  neurogenní – při denervaci trupového svalstva (dětská mozková obrna),  osteogenní – při anomáliích skeletu a zánětech obratlů. 23

Idiopatická skolióza Je to skolióza neznámé příčiny, která se může vyskytnout v kterémkoliv věku. Charakteristické je výrazné zhoršení v pubertálním věku.  infantilní – do 3 let věku dítěte,  juvenilní – od 3 let věku dítěte do nástupu puberty,  adolescentní – od puberty do ukončení růstu skeletu. Terapie skolióz  konzervativní – pohybová terapie, úprava denního režimu, korzet,  operativní – pokud selže konzervativní terapie, cílem je co nejvíce narovnat a pomocí kovové dlažky fixovat postiženou část páteře. V obou případech je indikována cílená pohybová terapie na rehabilitačním oddělení. Ergoterapie Ergoterapie u skolióz je aplikována při hospitalizaci jedince a je doménou léčeben pro skoliotiky – Luže-Košumberk (Hamzova léčebna, Chuchelná):  korekce držení těla při denních činnostech,  korekční polohování vsedě a vleže – využití při činnostech,  tonizace svalového korzetu a svalstva končetin vhodnými terapeutickými činnostmi a hrami,  v korzetu – dynamické aktivity (dětské pohybové hry, sběr plodů či přírodnin a aranžování – vhodná obuv),  dechová gymnastika s cílem zvětšení plicní ventilace a rytmu dýchání – foukané terapeutické činnosti, foukací hudební nástroje, zpěv,  poradenství. Nevhodné aktivity:  textilní ruční práce – háčkování, pletení, vyšívání,  statická zátěž,  doskoky a běh na velmi tvrdé podložce – beton,  zvedání těžkých břemen. U skoliotických dětí je důležitá otázka vhodné volby studia a přípravy povolání. Nevhodné profese jsou takové, kdy pracovník je zatěžován zvedáním břemen, vynucenými polohami, dlouhodobou statickou zátěží. U operovaných skoliotiků jsou vhodná zaměstnání absolutně bez fyzické zátěže a často zkrácený pracovní úvazek.

24

Vertebrogenní syndromy v dospělosti Vertebrogenní onemocnění v dospělosti tvoří řada bolestivých syndromů páteře bez postižení nervových struktur nebo s nervovým postižením – kořenové syndromy, neurogenní klaudikace. Nejčastěji se vyskytuje  lumboischiadický syndrom – bolestivý syndrom lumbální páteře,  cervikobrachiální syndrom – bolestivý syndrom cervikální páteře. Příčina vzniku – nevhodné držení těla v polohách, nefyziologické pohybové stereotypy, somatická dispozice, profesní a mimopracovní zatěžování, psychická zátěž, zdravotní poruchy a další. Kritické situace:  extrémní pohyby – rotace s flexí trupu, rotace trupu, toporný předklon (extendovaná záda a dolní končetiny), extenze trupu,  náhlé pohyby trupu,  rychlé pohyby trupu a opakované rychlé pohyby,  silový tah a tlačení břemen. Ergoterapie v akutním stadiu Akutní stadium se vyznačuje intenzivní bolestí daného úseku páteře, pacient není schopen provádět funkční denní aktivity, zaujímá klidovou polohu v antalgickém držení.  Poskytnout pacientovi vhodné pomůcky – podavač, dlouhá lžíce na obouvání, obouvač ponožek.  Fixace postiženého úseku páteře – fixační lumbální pás, Schanzův límec (s časovým omezením).

Obrázky převzaté z internetu http://www.mojepece.cz/krk/  Naučit pacienta správně polohovat a poskytnout mu polohovací pomůcky.

25

Subakutní stadium  polohování – pokračuje,  nácvik fyziologických pohybových schémat – otáčení se na lůžku, sedání z lehu na zádech, usedání na židli, polohy při hygieně,  sebeobslužné činnosti dle fyziologických pohybových schémat,  poradenství v režimových opatřeních. Režimová opatření se týkají:  provádění denních činností dle pohybových schémat Školy zad – důležitá je jejich automatizace a přirozenost v každé situaci,  ergonomické řešení nábytku – parametry židle, relaxačního křesla, výška pracovních ploch (stůl, kuchyňské linky), dosahové vzdálenosti,  spaní – vhodná postel a matrace, velikost a pevnost polštáře,  správná obuv – výška podpatku, pružnost podélná i torzní, pevný opatek,  dostatek odpočinku a spánku,  dostatek vhodného pohybu – pravidelnost,  kontrola hmotnosti,  nezvedat nadměrná břemena (limit pro muže je 55 kg, pro ženy je 15 kg),  činnosti neprovádět v extrémních pohybech – viz výše. Shrnutí kapitoly Chirurgie je medicínský obor, který se zabývá léčbou nemocí či úrazu manuálním nebo instrumentálním způsobem. Traumatologie je medicínský obor, který se zabývá úrazovou chirurgií, tedy terapií těžkých úrazů kostního aparátu, kloubů a měkkých tkání. Ortopedie je medicínský bor, který se zabývá diagnostikou, prevencí a terapií onemocnění a úrazů pohybového a podpůrného aparátu člověka. Ergoterapie se uplatňuje v těchto třech oborech u pacientů při poranění nebo onemocnění pohybového aparátu nebo dalších orgánů lidského těla, a to v rané i následné fázi onemocnění, kdy se využívá jak nespecifická forma, tak specifická. Cílem ergoterapie je co nejrychlejší návrat fyziologických funkcí nemocného organizmu a vytvoření podmínek pro návrat do původního zdravotního stavu, fyzické a duševní výkonnosti a znovuzařazení do běžného života. Ergoterapie se týká onemocnění horních končetin, dolních končetin a trupu, zejména páteře a zad. U postižení horních končetin ergoterapeut musí při terapii přísně dodržovat správný zátěžový stupeň. Při terapii postižení dolních končetin ergoterapeut dbá na vhodnou obuv pacienta a správné používání podpůrných pomůcek. Onemocnění páteře se týká jak dětského, tak dospělého věku. V dětském věku jsou vážným problémem vadná držení těla a skoliózy.

26

Vadné držení těla je důsledkem funkční posturální poruchy bez skeletálních změn. Častou příčinou vadného držení je nedostatek pohybu, zlozvyky v denním režimu, oslabení organizmu nemocemi, ale příčina může být už v raném dětství. Prostřednictvím nespecifické i specifické formy ergoterapie usiluje ergoterapeut o naučení dětského pacienta správným pohybovým stereotypům a režimu dne. Ergoterapie u skolióz je aplikována během hospitalizace jedince a je doménou léčeben pro skoliotiky – Luže-Košumberk, Chuchelná. Vertebrogenní onemocnění v dospělosti tvoří celá řada bolestivých syndromů páteře bez postižení nervových struktur nebo s nervovým postižením – kořenovými syndromy. Ergoterapie je aplikována jak v akutním, tak subakutním stadiu. Týká se správného polohování a relaxace v antalgické poloze, nácviku fyziologických pohybových stereotypů a úpravě režimových opatření. Otázky a úkoly:  Charakterizujte obory chirurgie, traumatologie a ortopedie.  Jaký je vztah ergoterapie k těmto oborům?  Jaké jsou zátěžové stupně ergoterapie horní končetiny?  Co je cílem ergoterapie u postižení dolní končetiny?  Jaké jsou možné příčiny vzniku vadného držení těla v dětském věku?  Co je obsahem ergoterapeutického plánu u vadného držení?  Jaké jsou nevhodné sporty pro dětský věk?  Čím se liší ergoterapeutický plán u dětí s vadným držením těla a u skolióz?  Proč háčkování patří k nevhodným aktivitám u skolióz? Proveďte kineziologickou analýzu.  Vysvětlete pojem neurogenní klaudikace u vertebrogenních potíží.  Jaké pomůcky byste doporučili pacientovi s vertebronenními potížemi pro spaní na boku?  Proč může pacient s verterbogenními potížemi používat Schanzův límec během dne jen krátkodobě?  Při kterých denních aktivitách byste pacientovi s verterbogenními potížemi doporučili požívat bederní pás?  Jaká jsou režimová opatření u bolestí zad? Další doporučené zdroje k této kapitole:    

Klusoňová, E.: Ergoterapie v praxi. NCO + NZO, Brno, 2011. ISBN 978-80-7013-535-8. Kolář, P. et al.: Rehabilitace v klinické praxi. Galén, 2009. ISBN 978-80-7262-657-1. Dungl, P. a kol.: Ortopedie. Grada Publishing, a. s., 2005. ISBN 80247-0550-8. Rašev, E.: Nejen bolestí zad vás zbaví škola zad. Direkta, Praha, 1992. ISBN 80-900272-6-1.

27

3 ERGOTERAPIE VE VNITŘNÍM LÉKAŘSTVÍ V této kapitole se dozvíte:       

co je obor vnitřního lékařství a jaké má podobory, čím se zabývá obor kardiologie, jaké nejčastější kardiologické nemoci mívají pacienti na ergoterapii, čeho se týká ergoterapeutická péče o kardiaka, co je obor onkologie, jaké prostředky ergoterapeutické péče jsou aplikovány u onkologického pacienta, rady pro ergoterapeuty v péči o onkologického pacienta.

Klíčová slova této kapitoly: vnitřní lékařství, kardiologie, stenokardie, klaudikační bolesti, tepová frekvence, krevní tlak, tumor, pseudotumor.

Čas potřebný k prostudování učiva kapitoly: 3 hodiny. Vnitřní lékařství je jeden ze základních oborů klinické medicíny. Zabývá se prevencí, diagnostickou a terapií zejména, ale nejen, vnitřních orgánů. Obor vnitřního lékařství je velmi širokým oborem, dělí se proto na další podobory – specializace, například:             

vnitřní lékařství – všeobecná interna, kardiologie, onkologie, alergologie, angiologie, geriatrie, diabetologie, hematologie, nefrologie, pediatrie, revmatologie, klinická biochemie, další.

3.1 Kardiologie Kardiologie je obor, který se zabývá diagnostikou, prevencí a léčbou chorob srdce a cév.

28

Na kardiologii navazuje obor kardiochirurgie, která se zabývá chirurgickou léčbou srdečních chorob. Nejčastěji se vyskytující srdeční choroby: K nejčastějším kardiologickým nemocem, se kterými se u pacientů setkává ergoterapeut, jsou:      

ischemická choroba srdeční, infarkt myokardu, chlopenní vady, infekční endokarditida, srdeční arytmie, chlopenní vady.

Vzniku srdeční choroby většinou předchází existence a působení rizikových faktorů:        

aktivní nebo pasivní kouření, systémová hypertenze, vyšší hladina cholesterolu v krvi, obezita, diabetes mellitus, časté stresové situace, nevhodná životospráva – nedostatek spánku, nevhodné stravování, chronický nedostatek pohybu.

Projevy srdeční nedostatečnosti:  stenokardie – pocit bolestivého tlaku a svírání na hrudníku s propagací bolesti do okolí (krku, ramene, lopatky, do břicha),  klaudikační bolesti – ke zklidnění těchto bolestí projevujících se při chůzi dojde velmi záhy, když jedinec zůstane ve statické poloze bez pohybu, bolest se opět projeví po určité době při následovném pohybu,  dušnost – dle NYHA klasifikace – kritéria dušnosti vypracovaná New York Heart Association. Úkol k textu Prostudujete NYHA klasifikaci dušnosti – kolik má tříd, jejich charakteristiku, v čem má pacient omezení u jednotlivých tříd.

29

Prevence vzniku srdečních chorob: Primární:  dostatek přiměřeného pohybu,  správné stravovací návyky,  produktivní řešení stresových situací,  eliminovat nezdravé návyky – kouření, alkohol,  důkladně doléčit každou infekční chorobu a nachlazení – angínu, chřipku. Sekundární – týkají se období vzniku symptomů:  pravidelné kontroly u lékaře,  dodržovat užívání lékařem předepsaných medikamentů,  dostatek a pravidelnost pohybových aktivit,  úprava stravování,  zákaz kouření, střídmá konzumace alkoholu. Klinická terapie srdečních chorob  odstranit rizikové faktory, které mají vliv na vznik nebo rozvoj srdeční choroby – životospráva, dostatek přirozeného pohybu,  farmakoterapie – aplikace léků, které snižují vznik anginy pectoris a léků, které snižují možnost vzniku trombu – antiagregancia, Betablokátory, inhibitory angiotensin konvertujícího enzymu (ACEI), hypolipidemika, blokátory vápníkových kanálů, další.  operační zákrok – bypass, náhrada chlopní, výkony na cévách. Cíl rehabilitační péče  obnova soběstačnosti v denním životě,  umožnění návratu do pracovního procesu,  motivace pro zájmové a společenské aktivity. Cíl ergoterapie  dosažení maximálně možné soběstačnosti a nezávislosti pacienta v domácím, pracovním a sociálním prostředí a zvýšení kvality jeho života,  prostřednictvím vhodně zvolených, cílených a pro daného pacienta smysluplných aktivit či zaměstnání se ergoterapeut snaží dosáhnout maximální úrovně fungování pacienta v aktivitách denního života, v pracovních činnostech a aktivitách volného času.

30

Ergoterapeutické zásady u hospitalizovaného pacienta při neinvazivní kardiologické léčbě:    

psychologická a nespecifická ergoterapie, řešení problémů soběstačnosti, edukace domácího režimu, při aktivitách a činnostech vždy měřit krevní tlak a tepovou frekvenci – naučit pacienta pravidelnou sebekontrolu.

Při ergoterapeutické péči musí ergoterapeut neustále sledovat pacienta a všímat si jakýchkoliv abnormalit a patologických projevů. Ergoterapeut sleduje a kontroluje:        

tepovou frekvenci, krevní tlak, počet dechů za minutu, suché pokašlávání, suchý, zastřený hlas, fyziologické projevy – barvu obličeje, potivost, závratě a bolesti hlavy – ptá se pacienta, celkovou únavu.

Ergoterapeutické zásady kardiochirurgickém výkonu:

u

hospitalizovaného

pacienta

po

 časná aktivace pacienta včetně vertikalizace – podle pokynů kardiologa,  fixace jizvy při změnách polohy (vertikalizaci z lehu do sedu), kašli, kýchání – naučit pacienta již v předoperační fázi rehabilitace,  nácvik správných pohybových stereotypů – sedání z lehu, usedání na židli a dalších (dle fyziologických zásad),  kontrola pulzu – nutno naučit pacienta, provádí pak při každé změně polohy, při chůzi po rovině a po schodech, při denních činnostech,  postupná gradace zátěže – pokračuje v lázních, týká se postupné pohybové aktivity (náročnost cvičení, procházky se sledováním zvládnutých vzdáleností). Po kardiochirurgickém zákroku co nejdříve následuje pobyt v lázních pro kardiaky, kde se tento naučí správnému pohybovému režimu a režimovým opatřením.

31

Úkol k textu: Zjistěte, které lázně v ČR se specializují na léčbu kardiologických onemocnění. Režimová opatření pro kardiaky:  aktivní kontrola krevního tlaku – opatřit si tlakoměr pro doma,  při fyzických aktivitách kontrola pulzu,  dostatek tekutin během dne – v parných letních dnech zvýšit příjem tekutin,  při letních vysokých teplotách ovzduší není vhodné vycházet ven, nepobývat na sluníčku,  nevycházet ven do mrazu – přechod z mrazivého ovzduší do tepla je přílišnou zátěží pro činnost srdečního svalu,  neprovádět prudké pohyby do předklonu a dřepu,  absolutně nevhodné jsou silové sporty, vrhačské disciplíny, sprinty,  absolutně nevhodné jsou domácí práce, při kterých jsou kladeny velké nároky na kardiovaskulární systém – mytí oken, věšení záclon, věšení prádla ve zvýšených polohách, česání stromů (zvýšená poloha horních končetin),  nezvedat ani nepřenášet břemena,  neprovádět žádné činnosti ve zvýšené statické poloze horních končetin,  neležet, nespat, necvičit v poloze na břiše,  dodržovat vyšší polohu hlavy vleže a při spaní – poloha dvou polštářů,  celkovou hygienu provádět mírně teplou vodou, vyšší teploty zatěžují činnost srdečního svalu.

3.2 Onkologie Onkologie je obor vnitřního lékařství, který se zabývá prevencí, diagnostikou a nechirurgickou léčbou nádorových onemocnění. Název vznikl z řeckých slov: onkos – ογκος = nádor, zduření logie – λόγος = věda, nauka Dělení nádorů podle biologického chování:  nepravé nádory, pseudotumory: - hypertrofie tkáně – buněčný růst, - hyperplazie – zvětšené buněčné dělení, - cysta – patologický útvar,

32

 pravé nádory, tumory: - benigní – nezhoubné, nezakládají dceřiná ložiska, rostou omezeně, při růstu můžou utlačovat okolní tkáně, a způsobovat tak další zdravotní potíže, - intermediární – typ nádoru na rozhraní nezhoubného a zhoubného, může tvořit metastázy, - maligní – zhoubné nádory, které při růstu poškozují okolní tkáně, zakládají dceřiná ložiska = metastázy. Psychická zátěž Každý pacient prožívá šok při sdělení mu zhoubné diagnózy. Pacient si opakuje otázku – a co dál? Jak dlouho ještě budu žít? Podobné nejistoty provázejí onkologického pacienty již navždy. Úkol k textu: Prostudujte a zamyslete se nad modelem fází smutku (model fází umírání), který vytvořila doktorka psychiatrie Elisabeth Kübler-Rossová, zaveden v roce 1969. Nádory se dají léčit, ale pacient dlouhodobě prochází zátěží tělesnou, psychickou i sociální, se kterou se musí vyrovnávat. V popředí je obrovský stres, který provází pacienta při každém kontrolním vyšetření a po celou dobu terapie a nekončí ani po ukončení akutní terapeutické péče. Stres doprovází nejen pacienta, ale i nejbližší příbuzné, kteří zpočátku nevědí, jak reagovat, jak se chovat k nemocnému, jak s ním hovořit. Terapie onkologického pacienta    

chirurgická, radiologická, chemoterapeutická, lázeňství.

Je třeba si uvědomit 2 druhy ergoterapeutické péče o onkologického pacienta:  ergoterapie na klinickém oddělení onkologie,  ergoterapie pacienta s onkologickou diagnózou v anamnéze, který přichází na ergoterapii s jinou hlavní diagnózou.

33

Pacient na klinickém oddělení onkologie Cílem je psychická stabilizace a motivace vůle pacienta přistoupit k boji proti nemoci. Ergoterapeut zaměří terapii na psychiku nemocného, zohledňuje psychické i fyzické následky terapie. Prostředky ergoterapie  Ergoterapie nespecifická 

Zaměstnávání – cílem je komplexní aktivace zdravých funkcí, odpoutání mysli pacienta od nemoci. Využití: hobby, výtvarných technik, společenských her, PC, četby, vycházek, různých činností – péče o květiny, vaření, péče o zahrádku.



Trénink koncentrace Využití: relaxačních technik, stavebnic, manipulačních her, dlouhodobých výtvarných technik, muzikoterapie, cvičení dle Feldenkraise, využití jógy, trénink kognitivních funkcí.



Edukační programy Poradenská činnost individuální nebo skupinová, včetně rodiny.

 Specifická ergoterapie Cíl – maximálně možná nezávislost pacienta. Ergoterapeut provádí trénink tolerance běžné denní nebo pracovní zátěže:  obnovu porušené funkce,  získání náhradní funkce. Ergoterapeut pracující na klinickém oddělení onkologie musí absolvovat další odborné vzdělávací kurzy v dané oblasti, zabývat se samostudiem, úzce spolupracovat s lékařem, ošetřovatelským týmem, psychologem, sociálním pracovníkem a rodinnými příslušníky. Pacient s onkologickým onemocněním v anamnéze na oddělení rehabilitace Častěji se ergoterapeut setkává s onkologickým pacientem při terapii jiné diagnózy – chirurgické, traumatologické, ortopedické, neurologické, další.

34

Ergoterapeutický postup Kromě cíleného vyšetření pacienta, co se týče jeho nynější diagnózy, musí ergoterapeut brát v úvahu i onkologickou diagnózu:  vyšetřit anamnézu onkologické nemoci – čeho se týká, jaký byl průběh léčby (operace, chemoterapie, radioterapie), časové období, následky – únavnost při aktivitách, omezení rozsahů, omezení svalové síly, poruchy dýchání, poruchy řeči, bolestivost,  zvážit, zda a jak může být ovlivněno nynější onemocnění prodělanou onkologickou nemocí a dle zjištění sestavit ergoterapeutický plán – podle schématu: onko + NO = plán ergoterapie,  v terapii zvolit takové metody a postupy, aby nebyly přetěžovány segmenty v okolí postižených tkání. Příklad: U pacientky, která měla zhoubný nádor levého prsu, musí ergoterapeut dbát a nepřetěžovat levou horní končetinu, zvolí činnosti prováděné oběma horními končetinami, s nízkou hmotností předmětů a při vhodných polohách horních končetin. Režimová opatření u onkologických pacientů  nezvedat břemena ani neprovádět fyzicky náročné činnosti,  vyhýbat se tlaku a tahu předmětů při práci – nehrabat listí, nerýt na zahradě, nesekat trávu sekačkou, další,  podle lokalizace odstraněného nádoru velmi šetřit okolní tkáně – již navždy,  po operaci prsu  nenosit na stejnostranném rameni kabelku,  nedovolit krevní odběry na stejnostranné končetině,  nedovolit měření krevního tlaku na stejnostranné končetině,  nenosit na stejnostranné končetině těsné hodinky,  dostatek spánku a odpočinku i během dne,  vyvarovat se stresu,  dodržovat pravidelné kontroly na onkologickém oddělení – již celoživotně,  vhodná životospráva. Rady pro ergoterapeuty:  nebát se mluvit s pacientem otevřeně, pravdivě,  zeptat se pacienta na cokoliv ohledně onkologické diagnózy,  neprojevovat lítost,

35

 být autentickým – jednat s onkologickým pacientem jako s každým jiným,  nepoukazovat na příklady jiných onkologických pacientů – každý člověk je jedinečný, nemůže proto reagovat jako někdo jiný,  nesdělovat onkologickému pacientovi, jaké další osoby se stejným onemocněním znáte,  být v jednání s onkologickým pacientem milý, podpořit ho psychicky,  vést pacienta k samostatnosti a nezávislosti v denním životě. V naší republice pracuje v současnosti 13 komplexních onkologických center, 6 hematologických center a 2 dětská onkologická centra (Brno, Praha).

Shrnutí kapitoly Vnitřní lékařství je jeden ze základních oborů klinické medicíny, zabývá se prevencí, diagnostikou a terapií nejen vnitřních orgánů. Obor vnitřního lékařství se dělí na mnoho dalších podoborů. Kardiologie je obor, který se zabývá diagnostikou, prevencí a léčbou chorob srdce a cév. Na kardiologii navazuje kardiochirurgie, která se zabývá chirurgickou léčbou srdečních chorob. Vzniku srdeční choroby většinou předchází existence a působení rizikových faktorů – kouření, systémová hypertenze, vyšší hladina cholesterolu v krvi, obezita, diabetes mellitus, časté stresové situace, nevhodná životospráva, nedostatek pohybu. Srdeční nedostatečnost se projevuje typickými příznaky – stenokardií, klaudikačními bolestmi a dušností. Klinická terapie srdečních chorob spočívá v odstranění rizikových faktorů, podávání farmak, operační terapii. Cílem ergoterapie u kardiaka je dosažení maximální možné soběstačnosti a nezávislosti pacienta a maximální možné funkční nezávislosti v denních činnostech. Při terapii pacienta–kardiaka musí ergoterapeut neustále sledovat fyziologické funkce a možné projevy srdeční činnosti. Po kardiochirurgickém zákroku je cílem ergoterapie včasná vertikalizace a funkční nezávislost v denních činnostech. Pacient se musí naučit a dodržovat řadu důležitých režimových opatření. Onkologie je obor vnitřního lékařství, který se zabývá prevencí, diagnostikou a nechirurgickou léčbou nádorových onemocnění. Podle biologického chování se dělí nádory na nepravé (hypertrofie tkáně, hyperplazie a cysta) a pravé (tumory benigní, intermediární a maligní, které metastazují). Nádory se dají léčit, ale pacient prochází tělesnou, psychickou i sociální zátěží, s kterou se musí vyrovnat. Prožívá obrovský stres při každém vyšetření a po celou dobu terapie. Nesmírný stres prožívají i nejbližší příbuzní, kteří jsou stejně bezradní jako sám nemocný. Terapie onkologického pacienta znamená provedení chirurgického zákroku, aplikaci radiologie, chemoterapie a lázeňství. Ergoterapeut pracuje s onkologickým pacientem jednak na oddělení onkologie, jednak to může být pacient ergoterapie s jakoukoliv nynější diagnózou a s onkologickou diagnózou v anamnéze.

36

V péči o pacienta na klinickém oddělení onkologie je cílem ergoterapie psychická stabilizace a motivace vůle pacienta přistoupit k boji proti nemoci. Ergoterapeut uplatní nespecifické i specifické ergoterapeutické prostředky s cílem dosažení maximální možné nezávislosti pacienta. Častěji se ergoterapeuti setkávají s onkologickým pacientem při terapii jiné diagnózy – chirurgické, traumatologické, ortopedické, neurologické či dalších. Při vyšetření pacienta ergoterapeut musí zohlednit i onkologickou diagnózu a vytvořit terapeutický plán dle vzorce onko + NO = plán ergoterapie. Ergoterapeut musí znát režimová opatření onkologického pacienta a v péči o pacienta dodržovat jejich zásady.

Otázky a úkoly:  Co je obor vnitřního lékařství a jaké má podobory?  Jaký je vztah kardiologie a kardiochirurgie?  Jaké jsou rizikové faktory pro vznik srdeční choroby?  Jaké jsou projevy srdeční nedostatečnosti?  Jaká jsou preventivní opatření srdečních chorob?  Vysvětlete pojmy stenokardie, klaudikační bolesti.  Které projevy a hodnoty musí ergoterapeut neustále kontrolovat při terapii kardiaka?  Jaká jsou režimová opatření kardiaků?  Jak dlouho prožívá onkologický pacient stres po sdělení mu diagnózy?  Jaká je terapie pacienta se zhoubným nádorem?  Na kterých nemocničních odděleních pracuje ergoterapeut s onkologickým pacientem?  Jaké jsou ergoterapeutické cíle a metody péče o pacienta po operaci zhoubného nádoru?  Co znamená schéma onko + NO = ergoterapeutický plán?  Jaké jsou zásady chování a jednání ergoterapeuta s onkologickým pacientem?  Zjistěte, kde je nejbližší ambulantní onkologické oddělení od Vašeho místa bydliště. Další doporučené zdroje k této kapitole: 

  

Klusoňová, E.: Ergoterapie v praxi. Národní centrum ošetřovatelství a nelékařských zdravotnických oborů, Brno, 2011. ISBN 978-807013-535-8. Kolář, P. et al.: Rehabilitace v klinické praxi. Galén, 2009. ISBN 978-80-7262-657-1. Maršálek, P.: Rehabilitace a pohybová aktivita po akutních koronárních syndromech. Triton, 2006. ISBN 80-7254-740-2. Pacovský, V.: Vnitřní lékařství. Osveta, 1993. ISBN 80-217-0558-2.

37

4 ERGOTERAPIE V REVMATOLOGII V této kapitole se dozvíte:  co je obor revmatologie,  co je kloubní zánět a co degenerativní proces,  co je osteoartróza a jaké má stupně,  jaká je aplikace ergoterapeutických metod a postupů,  co je progresivní polyartritida,  jaké jsou třídy funkční zdatnosti u progresivní polyartritidy,  co je Morbus Bechtěrev a jaká jsou stadia choroby. Klíčová slova této kapitoly: degenerativní proces, zánět, tkáňový revmatoidní artritida, M. Bechtěrev.

metabolismus,

osteoartróza,

Čas potřebný k prostudování učiva kapitoly: 2 hodiny. Revmatologie Obor revmatologie je medicínský obor, podobor vnitřního lékařství, který se zabývá výzkumem, diagnostikou, prevencí a léčbou zánětlivých i nezánětlivých onemocnění kloubního aparátu, svalů, šlach a příbuzných struktur nechirurgického typu. Nejčastější revmatologická onemocnění  degenerativní onemocnění kloubů – osteoartróza,  autoimunitní zánětlivá onemocnění – revmatoidní artritida, M. Bechtěrev,  metabolicky podmíněná onemocnění – dna (artritis urica),  mimokloubní revmatismus s bolestivými syndromy – především zad, záněty šlach a šlachových obalů, úžinové syndromy a další. Patologické projevy postižení pojivových tkání Charakteristickým jmenovatelem postižení všech revmatických chorob je postižení pojivové tkáně – kosti, chrupavky, vaziva. Tyto tkáně mohou být postiženy zánětem, degenerativními procesy, metabolicky a endokrinně podmíněnými procesy. Zánět je reakce organismu na působení škodlivin. Projevy:  lokální hyperemie,  zvýšení lokální teploty,  edémem,  bolestivost,  porucha funkce. 38

Při chronickém průběhu zánětu dojde ke zmnožování vazivových buněk a vaziva. Degenerativní proces je mechanické opotřebení segmentu například jeho přetěžováním, nebo je to přirozený biologický degenerativní proces – fyziologické stárnutí tkání a celého organizmu. Projeví se opotřebením a snížením funkce pohybového ústrojí. Metabolické a endokrinní procesy K poruchám určitých segmentů pohybového systému a jejich dalšímu poškozování a omezení funkce mohou vést některé metabolické nebo endokrinní poruchy. Komplexní terapie v revmatologii:  medikamentózní terapie – pravidelné užívání dle doporučení lékaře,  psychologické působení – motivace k aktivitám, poradenství, režimová opatření,  rehabilitační terapie – fyzioterapie, ergoterapie, fyzikální terapie, lázeňství,  chirurgická léčba – synovektomie, kloubní endoprotézy, resekce. Hlavním cílem rehabilitační péče je udržení kloubní pohyblivosti, zabránění vzniku kloubních deformit, udržení dobré psychické i fyzické kondice pacienta, motivace ho k aktivitám a denní a pracovní nezávislosti.

4.1 Degenerativní onemocnění kloubů Osteoartróza Osteoartróza (OA) patří k degenerativním kloubním onemocněním, která nejčastěji vznikají na podkladě chronického přetížení kloubu. OA postihuje celý kloub, tzn. nejen kloubní chrupavku, ale synovii, subchondrální kosti, vazy a šlachy. Při degenerativním procesu se může projevit zánět daného kloubu. OA je velmi častým onemocněním seniorů – nejčastěji postižené jsou klouby kyčelní, kolenní, klouby rukou a apofyzeální klouby páteře.

39

STADIA OSTEOARTRÓZY DLE KELLGRENA A LAWRENCE Stadium I

zúžení kloubní štěrbiny v důsledku ztenčování chrupavky.

Stadium II

progrese zúžení kloubní štěrbiny, lehké nerovnosti kloubních ploch, subchondrální sklerotizace.

Stadium III

progrese zúžení kloubní štěrbiny, tvorba marginálních osteofytů,osteoporóza, pseudocysty, osteoskleróza.

Stadium IV

vymizení kloubní štěrbiny, deformace kloubních konců kostí, splývání pseudocyst, osteonekrotické změny, patologické postavení kloubní.

Převzato Pavelka, K., 2002

Nejčastěji bývají postižené klouby  kyčelní – koxartróza,  kolenní – gonartróza,  ramenní – omartróza,  páteř – spondylartróza, diskopatie. Ergoterpaie Rehabilitační léčba hraje významnou roli v léčbě OA. Volba metod a postupů závisí na stadiu a aktivitě choroby. Ve stadiu tvorby zánětu nebo výpotku je nutný klidový režim s polohováním končetiny a prováděním izometrických kontrakcí fázických kolemkloubních svalů. Cíl ergoterapie Hlavním cílem ergoterapeutické péče je zachování funkčních schopností pacienta tak, aby se mohl plně účastnit sociálního života ve společnosti. Limitujícím faktorem je vždy bolest postiženého kloubu a únava pacienta. Ergoterapie specifická  nácvik ADL a IADL:  vhodné polohy – fyziologické, nesmí přetěžovat organizmus,  použití kompenzačních pomůcek – vhodných pro daného pacienta a stadia choroby,  naučit pacienta vyvarovat se přetěžování postiženého kloubu – použití ortéz,  nácvik chůze s oporou – odlehčení končetiny, naučit pacienta, jak má používat hůl nebo berle při provádění denních činností.

40

Ergoterapie nespecifická  motivace pacienta ke vhodným aktivitám,  činnosti a aktivity, které udržují svalovou sílu, kloubní rozsahy, činnost kardiovaskulárního systému a funkce ostatních systémů – celková fyzická kondice,  psychická opora. Režimová opatření  vyvarovat se přetěžování postiženého kloubu – nenosit těžká břemena, chůze na přiměřenou vzdálenost a v nenáročném terénu,  redukce hmotnosti – u obézních pacientů,  nosit vhodnou obuv,  používat odlehčující pomůcky – berle, vycházkovou hůl, ortopedické vložky do bot, ortézy, bandáže dle doporučení lékaře,  vyloučit statickou zátěž i dynamické přetěžování postiženého kloubu,  sedět na vhodné židli nebo v křesle – správná výška a hloubka sedací plochy, sklon zádové opěry,  vybavení domácnosti pomůckami – v koupelně a na toaletě, v kuchyni, pro oblékání, hygienu a další,  vhodné uspořádání nábytku – umístění předmětů denní potřeby v dosahových vzdálenostech.

4.2 Zánětlivá kloubní onemocnění Progresivní polyartritida (polyarthritis progressiva PAP) Revmatoidní artritida (RA) PAP je chronické, zánětlivé, systémové onemocnění kloubů končetin, postihující synoviální výstelku kloubů, šlach a tíhových váčků. Projev postižení kloubů končetin, především postižení drobných, akrálních kloubů (ruka, noha). Stadia revmatoidní artritidy 1. nejsou změny na RTG, bolestivost, poróza, 2. změny na RTG, zúžení kloubní štěrbiny, drobné deformity, 3. výrazné změny na kloubech, deformity, 4. ankylózy kloubů.

41

Podle funkční zdatnosti se pacienti s PAP zařazují do 4 tříd funkční zdatnosti: Třídy funkční zdatnosti u PAP Třída Plná zdatnost, nemocný je schopen vykonávat všechnu normální činnost v běžném životě. a Třída Zdatnost dostatečná pro běžnou činnost, omezená pro náročné práce. b Třída Činnost je omezena i v běžném životě, nemocný je schopen vykonávat jen lehké práce, obvykle s potížemi. c Třída Pacient je schopen postarat se o sebe jen velmi málo nebo vůbec ne, většinou je odkázán na lůžko nebo vozík, nutná pomoc další d osoby. Převzato Pavelka, K., 2002, str. 29 Ergoterapie u PAP Limitujícími faktory v ergoterapii jsou bolesti a akutní vzplanutí zánětu. Nespecifická ergoterapie Je aplikována zejména v období vzplanutí zánětu – bolest, deprese, celková slabost pacienta. V popředí ergoterapie je psychická podpora, zaměstnávat podle schopnosti a zájmu pacienta. Ergoterapie specifická (funkční, cílená) je aplikována v klidovém období. Cílem je obnova funkcí ruky, HKK, DKK. Zásady při činnostech:      

správná poloha při činnosti – židle, stůl, alternativní sed, HKK opřené na stole, měnit polohu, přestávky, činnosti ve velkých exkurzích, velké úchopy, měkký materiál, vyloučit silový úchop, tah, údery.

42

Vhodné terapeutické činnosti     

práce s papírem – origami, koláž, lepení, …, modelování, výtvarné techniky, práce s textilem, práce se dřevem, kůží.

ADL a IADL Ergoterapeut provádí s pacientem praktický nácvik aktivit s uplatněním kompenzačních pomůcek a mechanizmů, substitučních nebo adaptačních mechanizmů. Při nácviku denních aktivit je pro pacienta důležité využití vhodných kompenzačních poloh. Důležitou součástí ergoterapie je poradenská činnost, která se týká úpravy domácnosti pacienta, používání vhodných předmětů denní potřeby (lehké předměty – nádobí, hrubý úchop – zubní kartáček a další). Porada a instruktáž se týká pacienta a rodinných příslušníků. Životospráva  denní cvičení postižených kloubů – udržování kloubních rozsahů a svalové síly úchopů,  polohování končetin během dne,  používat ergonomické pracovní nářadí, vhodný úchop, pružné rukojeti nářadí,  vyvarovat se fyzicky náročné činnosti a zvedání těžkých břemen,  vyhýbat se chladu – končetiny,  vyhýbat se celkové únavě,  vyhýbat se infekcím. Morbus Bechtěrev (ankylotizující spondylitidy, AS) Ankylotizující spondylitida je zánětlivé onemocnění páteře a kloubů – intervertebrálních, kostovertebrálních a sakroiliakálních, vazivových prstenců intervertebrálních disků a vazivového aparátu páteře. Jde o autoimunitní onemocnění, jehož příčina vzniku doposud není známa. V roce 1892 popsal toto onemocnění ruský lékař, psychiatr a neurolog, Vladimír Michajlovič Bechtěrev.

43

Stadia M. Bechtěrev 1. st. – postižení jednoho SI skloubení, 2. st. – postižení obou SI skloubení, 3. st. – postižení bederní páteře, 4. st. – postižení Th páteře, 5. st. – postižení C páteře. U žen je většinou postup postižení opačný, tedy kraniokaudální. Ergoterapie Ergoterapie se zabývá řešením režimových opatření a poradenstvím. Ergoterapeut se řídí stadiem postižení pacienta, jeho věkem, aktivitou choroby, druhem vykonávané pracovní činnosti a polohami, životním stylem pacienta, jeho životními podmínkami a rolí ve společnosti. Režimová opatření  spát a ležet – na pevné matraci na zádech, polštář podle flekční deformity páteře (nesmí zvětšovat flexi), spaní na boku vůbec není vhodné (kyfotizace páteře),  ranní cvičení – krátké rozcvičení, extenční prvky,  polohovat vleže na břiše – několikrát během dne,  pohybová terapie – zpočátku pod vedením fyzioterapeuta, po osvojení pacient má cvičit denně sám 20–30 minut (vhodný je ribstol nebo hrazda i doma nebo v zaměstnání, visy mají korekční účinek na páteř),  úprava domácnosti – dodržet vhodné dosahové výšky a vzdálenosti podle ergonomických zásad pro Bechtěrevika,  nevyhýbat se provádění běžných denních aktivit v péči o domácnost a další,  neprovádět činnosti a jakékoliv činnosti vyžadující flekční držení těla,  střídat aktivitu s odpočinkem – během dne doma i v zaměstnání,  pohybové přestávky – v zaměstnání aktivní cvičení, využít prohloubení dechu, visy,  vybavení kompenzačními pomůckami – ve stadiu funkčních omezení individuální řešení vhodných pomůcek, je to například podavač, navlékač ponožek, dlouhá lžíce na obouvání, nástavec na WC, madla, úprava sedacího nábytku a výšky postele a další. Ergoterapeutické činnosti V rámci ergoterapeutických činností volí ergoterapeut ty, u kterých se uplatňují velké extenční exkurze pohybu, například:  v exteriéru – ošetřování keřů a stromů, hrabání listí, natírání a malování ploch a další, 44

 v interiéru – údržbářské práce, úklidové, malování velkých ploch, věšení prádla do vyšších ploch, tkaní na stavu nebo velkém rámu a další,  ADL, IADL.

4.3 Metabolicky podmíněná onemocnění Dna (artritis urica) Onemocnění charakterizované vysokým množstvím kyseliny močové v organizmu (vznik z purinů). Projevuje se zánětem kloubů, zduřením a bolestí. Nejčastěji je postižen MP kloub palce nohy, ale může to být kterýkoliv kloub. Terapie spočívá v přísném dodržování antipyrinové diety a užívání medikamentů, snižujících obsah kyseliny močové v organizmu. Ergoterapie u těchto onemocnění není podstatná.

4.4 Mimokloubní revmatismus s bolestivými syndromy Revmatická onemocnění nejsou pouze doménou kloubní, ale postihují rovněž měkké tkáně. Projevují se jako záněty nebo přetížení svalů, šlach a vazů. Tyto záněty a přetížení mohou být symptomy celkových revmatických onemocnění, nebo mohou vznikat z lokálního přetížení. K těmto onemocněním řadíme „tenisové“ nebo „oštěpařské“ lokty či ramena, lupavý palec nebo prsty a dalším. Lupavý palec, prst (polex, digitus saltans) Onemocnění může postihnout kterýkoliv prst. Jde o onemocnění flexorové šlachy, která je v určitém segmentu zduřelá a při aktivitě není schopna volně a plynule proklouznout poutkem, které fixuje šlachu nad kloubem. Při pohybu dojde k překonávání odporu poutka šlachou, což se projeví bolestivým lupnutím. V pozdějším stadiu neléčeného prstu je aktivní extenční pohyb úplně znemožněn. Terapie V akutním stadiu lupavý prst nerozcvičovat – zduření se zvětšuje, nastupuje progrese choroby! Při fixaci prstu může dojít k odeznění zánětu nebo zduření a prst je vyléčen.

45

Častěji je třeba provést malý chirurgický zásah s uvolněním postižené šlachy a fixace prstu. Po zahojení a vytažení stehů pacient pokračuje v další léčbě na ergoterapii. Specifická ergoterapie  péče o jizvu – uvolňování tlakovou masáží, využití měkkých technik, aplikace vhodných mastí (vláčnost jizvy, výživa),  pasivní pohyby kloubů daného prstu,  postupný aktivní pohyb s gradací zátěže,  nácvik správných úchopů – manipulační hry, stavebnice, terapeutické činnosti.

Shrnutí kapitoly Revmatologie je medicínský obor, jehož objektem zájmu je výzkum, diagnostika, prevence, terapie zánětlivých i nezánětlivých onemocnění kloubního aparátu, svalů, šlach nechirurgického typu. Nejčastějšími revmatologickými onemocněními jsou kloubní nemoci degenerativní, autoimunitní, zánětlivá, metabolicky podmíněná a mimokloubní, postihující měkké struktury. Charakteristickým jmenovatelem revmatických chorob je postižení pojivové tkáně. K degenerativním onemocněním řadíme osteoartrózu, která vzniká zejména na podkladě chronického přetěžování kloubů, vyskytuje se proto ve vyšším věku. Nejčastěji bývají postižené klouby kyčelní, kolenní, ramenní a loketní. Hlavním cílem ergoterapeutické péče je zachování funkčních schopností pacienta a jeho plná účast na společenském životě. Limitujícím faktorem pro pacienta je bolest postiženého kloubu a celková únava. Ergoterapeut aplikuje specifickou i nespecifickou ergoterapii, důležitou součástí jsou režimová opatření. Příkladem zánětlivých kloubních revmatických onemocnění je polyartritis progresiva, jako zánětlivé systémové onemocnění kloubů končetin, postihující synoviální kloubní výstelku, šlachy a tíhové váčky. Projevuje se především na drobných kloubech rukou a nohou. Důležité je důkladné funkční vyšetření pacienta a zařazení ho do jedné ze čtyř tříd funkční zdatnosti. Cílem ergoterapie je zachování funkční schopnosti pacienta v denním životě se zaměřením na úchop, dále správná životospráva a sociální participace. Příkladem zánětlivých kloubních revmatických onemocnění postihujících klouby páteře je Bechtěrevova choroba, pojmenována po ruském psychiatrovi a neurologovi, který tuto chorobu popsal a vysvětlil. Onemocnění začíná na SI kloubech s kraniální progresí. U žen je většinou postup kranio-kaudální. Ergoterapie se zabývá řešením režimových opatření a poradenstvím. Ergoterapeut se řídí stadiem postižení pacienta, jeho věkem, aktivitou choroby, druhem vykonávané pracovní činnosti v polohách, životním stylem pacienta, jeho životními podmínkami a rolí ve společnosti.

46

K metabolicky podmíněným onemocněním patří dna, charakterizovaná vysokým množstvím kyseliny močové v organizmu. Podstatou v terapii je přísný dietní režim a podávání léků. Revmatická onemocnění postihují i mimokloubní struktury – svaly, šlachy a vazy. K těmto onemocněním řadíme „tenisové“ nebo „oštěpařské“ lokty nebo lupavé palce či prsty. Po chirurgickém zákroku nastupuje polohování příslušného segmentu, péče o jizvu a postupná šetrná terapie s cílem obnovy funkce segmentu a ruky.

Otázky a úkoly:          

Co je degenerativní kloubní proces? Jaká jsou stadia osteoartrózy dle Kellegrena a Lawrence? Jaké kompenzační pomůcky potřebuje pacient již během hospitalizace po operaci kyčelního kloubu? Co je předmětem specifické ergoterapie u osteoartrózy? Jaké jsou třídy funkční zdatnosti u PAP? Co jsou substituční a adaptační mechanizmy v rámci ADL u pacientů s PAP? Jaké jsou zásady životosprávy u pacientů s PAP? Jaké výtvarné činnosti nejsou vhodné pro pacienty s M. Bechtěrev? Vysvětlete proč. Jaké parametry by měla mít židle pro bechtěrevika? Které činnosti motoriky ruky budou obtížné pro pacienta s lupavým palcem?

Další doporučené zdroje k této kapitole:   



Veselý, J. a kol.: Základy poúrazové rehabilitace ruky standardními metodami. IDVPZ, Brno,1994. ISBN 80-7013-172-1. Klusoňová, E.: Ergoterapie v praxi. NCO + NZO Brno, 2011. ISBN 978-80-7013-535-8. Pavelka, K. a kol.: Revmatologie. Nakladatelství Galén a Karolinum, Praha, 2002. ISBN 80-7262-145-9 (Galén), ISBN 80-246-0445-0 (Krolinum). Dungl, P. a kol.: Ortopedie. Grada Publishing, a. s. 2005. ISBN 80247-0550-8.

47

5 ERGOTERAPIE V NEUROLOGII V této kapitole se dozvíte:  co je obor neurologie,  jaké jsou ergoterapeutické cíle v oblasti neurologie,  jaký je obecný přehled metod, postupů a prostředků u centrálních i periferních nervových poruch,  co je grafomotorika,  jaký je postup vyšetření a aplikace grafomotoriky u pacientů,  jaké jsou alternativní způsoby psaní. Klíčová slova této kapitoly: nerv, centrální a periferní nervový systém, motorické funkce, senzorické funkce, grafomotorika, úchop, tvarové prvky písma.

Čas potřebný k prostudování učiva kapitoly: 2 hodiny.

5.1 Neurologie Neurologie je medicínský obor zabývající se onemocněním nebo postižením nervového systému jak centrálního, tak periferního. Centrální nervový systém tvoří mozek a mícha. CNS dostává zprávy z receptorů tělních orgánů, tyto filtruje a analyzuje a pak odesílá informace motorickými vlákny, které pak způsobí odpovídající reakci svalů a žláz. Periferní nervový systém tvoří nervy a neurony nacházející se mimo mozek a míchu. K periferním nervům se řadí nervy mozkové, míšní a vegetativní. Periferní nervy spojují centrální nervový systém se všemi ostatními segmenty a orgány. Nerv je svazek motorických a senzitivních nervových vláken – zajišťují motoriku a citlivost. U postižení nervového systému je velmi důležité co nejrychlejší odborné vyšetření a terapie. Onemocnění většinou vyžadují dlouhodobou léčbu a často zanechávají trvalé následky a určité funkční deficity. Postižení nebo onemocnění NS vyžaduje  včasnou péči – z důvodu prevence vzniku komplikací a sekundárních změn,  týmovou spolupráci v péči o pacienta včetně rodiny – na péči se podílí řada odborníků, vzhledem k závažnosti onemocnění a z psychických důvodů je nutná podpora nejbližších, 48

 komplexnost péče – odborná péče nejen po stránce zdravotní a biologické, ale rovněž sociální, psychická, pracovní, pedagogická,  dlouhodobou terapii – obzvlášť u onemocnění nebo postižení CNS. Následky postižení CNS Onemocnění CNS často zanechává trvalé následky. Příznaky somatické – poruchy:  motorických funkcí – síla, koordinace, taxe,  senzorických funkcí – citlivost, zrak, sluch, chuť,  vegetativních funkcí – termoregulace, srdeční činnost metabolizmus, vyměšování, Příznaky psychické – poruchy:  chování, emocionality – deprese, plačtivost, lítostivost,  kognitivních funkcí – pozornost, orientace, praxie,  fatických funkcí – řeč, písmo, počítání, čtení. Ergoterapeutické cíle  nezávislost pacienta v denním a pracovním životě – většinou u poruch NS snaha o co nejmenší závislost pacienta v denním životě,  úprava prostředí – individuální, bezbariérová pro daného pacienta s konkrétním postižením,  psychická kondice,  sociální kontakty – co nejširší sociální síť. Obecný přehled metod, postupů a prostředků u centrálních nervových poruch  polohování – preventivní význam, zabránění vzniku dekubitů, kontraktur, útlumu motoriky, nedostatečného prokrvení,  vertikalizace – včasná, dozovaná, správně prováděná,  nácvik stability a balance – těla, segmentů, což je základem pohybových aktivit,  nácvik mobility a lokomoce,  trénink motorických funkcí – hrubá a jemná motorika, trénink praktických dovedností (denních, pracovních),  nácvik ADL a IADL – nácvik sebesycení, oblékání, hygiena a další,  trénink tolerance pracovní zátěže,  nácvik komunikačních schopností a sociálních kontaktů – psaní, grafomotorika, čtení, řeč, korekce jednání, práce ve skupině,

49

 nácvik kognitivních funkcí – paměť, pozornost, rozhodování, orientace v prostoru a na vlastním těle, plánování a provedení činnosti (hry, aktivity),  vhodné kompenzační pomůcky a asistivní technologie. Obecný přehled metod, postupů a prostředků u periferních nervových poruch  polohování a dlahování – postiženého segmentu jako prevence vzniku nežádoucích změn zdravých struktur (kontraktury, deformity),  manipulační činnosti – využití her a stavebnic,  nácvik substitučních nebo kompenzačních mechanizmů – v případech trvalé ztráty funkce,  funkční nácvik i s vhodnou pomůckou,  trénink motorických funkcí – hrubá a jemná motorika, trénink praktických dovedností (denních, pracovních),  nácvik ADL a IADL – nácvik sebesycení, oblékání, hygiena a další,  nácvik grafomotoriky – velmi důležitá metoda u centrálních i periferních poruch NS,  vybavení pomůckami,  úprava prostředí.

5.2 Ergoterapie u poruch grafomotoriky Grafomotorika je soubor schopností a dovedností spojených s psaním a kreslením. Psaní je výsledkem precizních pohybů ruky, celé končetiny a pletence ramenního řízených mozkovou kůrou a dalšími mozkovými oddíly nervových drah. Jde o vysoce koordinovanou činnost celého nervového systému spojeného s dominancí končetiny. Grafomotorika může posloužit jako diagnostická a následně terapeutická metoda dětského vývoje, psychického stavu i dospělého jedince (únava, radost), symptomatologie nervových poruch (roztroušená skleróza mozkomíšní, cévní mozková příhoda). Terapeutické postupy jsou individuální podle diagnózy pacienta a dle výsledků vyšetření (schopnost pacienta psát). Ergoterapeut vyšetří    

schopnost a typ úchopu, vedení končetiny při psaní /kreslení, koordinaci – ruka–oko, senzitivní funkce,

50

   

rychlost psaní, písmo – čitelnost, úhlednost, rozmístění na papíře, polohu těla při psaní, fixaci lopatky při psaní.

Poloha pacienta při psaní Ergoterapeut vychází ze zásad sezení uvedené v kapitole 1.3.      

hlava v mírném předklonu, krční páteř v prodloužené ose bederní a hrudní páteře, trup mírně nakloněn vpřed, mezi trupem a hranou stolu malá mezera, horní končetiny předloktími leží na stole, sed po celé délce stehen, chodidla opřená na podložce.

Úchop psací potřeby Špetkový, tridigitální úchop palcem, 2. a 3. prstem uloženými do trojúhelníku, 2–3 cm nad hrotem tužky, se sklonem nad papírem 45°, horní konec tužky směřuje ke stejnostrannému ramenu. Úchop i pohyby zápěstí jsou uvolněné. Druhá ruka opřená na stole přidržuje papír. Úkol k textu Navštivte kvalitní prodejnu papírnictví a zjistěte, jaké pomůcky pro správný úchop jsou běžně v prodeji. Otázka k zamyšlení Je Váš úchop psací potřeby správný? Pokud ne – zamyslete se, proč neumíte správně uchopovat tužku a co by Vám pomohlo? Poruchy schopnosti psát: Porucha primárního úchopu – rigidita kloubů ruky a deformace (revmatická onemocnění, kontraktury svalů, poúrazové stavy), amputace segmentů ruky, onemocnění CNS (periferní parézy, centrální poruchy). Psaní při těchto poruchách lze kompenzovat sekundárním nebo terciárním úchopem s použitím kompenzační pomůcky. Úpravy a kompenzace  použití hrubé psací potřeby – zesílení úchopu,  gumový nástavec na tužku,  propiska s ergonomickým tvarováním úchopové části,  kulička – voskovka (Colorball) – nácvik správného úchopu.

51

Porucha vedení končetiny – rigidity a bolesti kloubní u revmatické ruky, traumatická devastace ruky, ale nejčastěji neurologická onemocnění (periferní a centrální parézy, porucha koordinace, porucha taxe, tremor – roztroušená skleróza mozkomíšní, morbus Parkinson). Úpravy a kompenzace  nácvik písma v závěsu – odlehčení končetiny při nedostatečné svalové síle,  posun dominantní končetiny končetinou nedominantní – úchop dominantní končetiny v proximální 1/3 předloktí (zafixovat papír proti posunu),  nácvik psaní nedominantní končetinou – v případě trvalé neschopnosti psaní dominantní končetinou. Postup při nácviku grafomotoriky Metodika je jako při výuce psaní v první třídě, ergoterapeut může s výhodou použít pomůcky pro prvňáky – písanky a cvičné sešity. Zásadou je postup od nejjednoduššího k náročnějšímu – od facilitace ruky, kreslení, základních tvarových prvků písma až po konkrétní psaný projev. Začíná přípravou uvolnění ruky a zápěstí:  protřepávání ruky s oporou loketního kloubu o stůl – možno kombinovat se zpěvem,  mobilizace kloubů ruky – uvolnění kloubů, facilitace proprioceptorů,  kreslení v písku,  hry s kreslením na papír – spojování bodů, spojování číslic a další,  manipulační 3D hry. Přípravná cvičení se provádí v horizontální ploše, šikmé a pak vertikální. Vhodným doplněním a facilitací rytmu při psaní je psaní podle rytmu reprodukované hudby.

52

Základní tvarové prvky písma:

Převzato: Klusoňová, str. 209. Základní tvarové prvky písma Aplikace základních prvků:  přeučování psaní na nedominantní končetinu – normální velikost písma (CMP),  poruchy úchopu s nácvikem sekundárního a terciárního úchopu – normální velikost písma,  poruchy koordinace – písmo na větších plochách (RSM),  zvýšené napětí svalové – písmo na větších plochách (DMO). Alternativní způsoby psaní U některých oboustranných poruch horních končetin (amputace, malformace, vysoké míšní léze) je třeba volit alternativní způsoby psaní. Psaní nohou – zejména vrozené amelie a fokomelie. Sed pacienta může být ve vyšší poloze, než je umístění papíru (sed na stoličce – papír na zemi), ve stejné úrovni (sed i papír ve stejné úrovni na dvou stoličkách) nebo sed na stoličce s papírem na šikmé ploše. Píšící dolní

53

končetina je v abdukci, noha drží tužku mezi palcem a 2. prstem, opora je o patu a zevní hranu chodidla. Psaní ústy – zejména osoby po těžkém oboustranném postižení nebo poúrazové amputaci, DMO. Nutná je dostatečně dlouhá násada a ústní koncovka zhotovena stomatologem dle tvaru zubů (pravých nebo levých stoliček – úchop koncovky), stabilní sed s oporou zad i hlavy, pevná poloha a výška papíru. Nutné jsou časté přestávky s možností uvolnění krční páteře. Psaní hlavou – pomocí čelenky, k níž je připevněna násadka s tužkou nebo koncovkou pro vyťukávání na PC.

Převzato: Klusoňová, str. 211. Čelenka pro psaní hlavou Psaní s úchopem tužky mezi bradou a ramenem – stačí pro nácvik podpisu u pacientů, kteří nebudou potřebovat manuální psaní. Psaní na PC (psacím stroji) Psaní na PC může být použito jako:  komunikační prostředek – motorická afázie,  funkční trénink ruky – specifická ergoterapie,  trénink kognitivních funkcí – jako trénink pozornosti, soustředění, paměti (specifická ergoterapie),  motivace, kondiční metoda – nespecifická ergoterapie,  předpracovní trénink.

Shrnutí kapitoly Neurologie je medicínský obor zabývající se onemocněním nebo postižením centrálního nebo periferního nervového systému. Centrální nervový systém tvoří mozek a mícha, periferní nervový systém tvoří nervy a neurony nacházející se mimo mozek a míchu. K periferním nervům patří nervy mozkové, míšní a vegetativní. Postižení nervového systému vyžaduje včasnou péči, týmovou spolupráci, komplexnost péče a dlouhodobou terapii. Postižení CNS zanechává

54

následky somatické a psychické. K ergoterapeutickým cílům patří nezávislost pacienta v denních činnostech, úprava prostředí, psychická kondice pacienta a sociální kontakty. Jednou z důležitých terapeutických metod aplikovaných u poruch centrálních i periferních je grafomotorika. Je to soubor schopností a dovedností spojených s psaním a kreslením. Grafomotorika může být použita jako diagnostická i terapeutická metoda. Zásadou je postup od nejjednoduššího postupně k náročnějšímu psanému projevu. V některých případech volí ergoterapeut alternativní způsoby psaní. Nejčastěji volí terapeut psaní na PC – manuální nebo alternativní.

Otázky a úkoly:  Jak se dělí nervový systém?  Co jsou periferní nervy?  Jaké jsou podmínky úspěšné léčby při nervovém postižení?  Jaké jsou následky postižení nervového systému?  Jaké metody a postupy může terapeut aplikovat u postižení periferní nervové soustavy?  Jaké jsou obecné ergoterapeutické cíle v léčbě pacientů s neurologickou diagnózou?  K čemu může posloužit grafomotorika v terapii pacientů s neurologickou diagnózou?  Jaké je ergoterapeutické vyšetření ohledně aplikace grafomotoriky?  Jaké jsou úpravy a kompenzace u poruch vedení končetiny?  Co je cílem tréninku základních tvarových prvků písma psaných do rytmu reprodukované hudby?  Jaké jsou alternativy psaní? Další doporučené zdroje k této kapitole:  Procházková, E.: Písanka pro první ročník 1–4. Nová Škola, s. r. o.  Klusoňová, E.: Ergoterapie v praxi. NCO + NZO Brno, 2011. ISBN 978-80-7013-535-8.

55

6 ERGOTERAPIE V PSYCHIATRII

V této kapitole se dozvíte:  co je obor psychiatrie,  jaké jsou projevy duševních nemocí,  co je cílem ergoterapie u duševních nemocí,  jaká je kategorizace náročností terapeutických činností,  jaká jsou stadia aktivit pacientů,  příklady ergoterapie u vybraných duševních poruch.

Klíčová slova této kapitoly: psychóza, neuróza, mentální retardace, emoční porucha, intelekt, obsese, psychotik, inteligenční kvocient.

Čas potřebný k prostudování učiva kapitoly: 2 hodiny. Psychiatrie je medicínský obor zabývající se onemocněním mozku, které se projevuje poruchami myšlení, vnímání, emočního cítění a chování nemocných osob. První údaje o rehabilitační léčbě pacientů se týkají psychicky nemocných osob. Ve starém Egyptě léčili psychicky nemocné nejrůznějšími metodami – hrou divadelních představení, zpěvem, tancem, vyprávěním příběhů a pohádek, vyráběním ozdobných předmětů a šperků. Zdůrazňovali pozitivní vliv aktivit, práce, zábavy. Ve středověku byli psychicky nemocní považováni za posedlé ďáblem a byli vězněni v nelidských podmínkách a mučeni. Počátky terapie psychicky nemocných nastaly ve Francii od roku 1793, kdy po francouzské revoluci lékař Philippe Pinel (20. 4. 1745 – 25. 10. 1826) byl pověřen provést reformu péče o duševně choré. Pinel se tak stal zakladatelem psychiatrie. Příklady duševních nemocí:  organické duševní poruchy – porucha následkem poškození některého orgánu, například mozku, nádorovým onemocněním, otravou, infekcí,  psychózy – řada onemocnění charakterizovaných změněným vnímáním skutečnosti, jejichž příčinou je nerovnováha dopaminu v mozku (schizofrenie, duševní poruchy s bludy, psychotické poruchy, schizoafektivní poruchy, další),

56

   

neurózy – abnormální emoční prožívání (úzkosti, fobie), duševní poruchy jako následek požívání omamných látek a alkoholu, mentální retardace, poruchy osobnosti – porucha vnímání, cítění, prožívání, myšlení (dříve psychopatie),  poruchy pohlavní a sexuální identity – transsexualizmus, transvestitismus, porucha pohlavní identity v dětství,  poruchy příjmu potravy – bulimie a anorexie,  další. Projevy duševní chorob:         

poruchy vnímání – halucinace sluchové, zrakové, hmatové, emoční poruchy – deprese, euforie, poruchy pudů – anorexie, suicidium, poruchy paměti – různé kvality, změny rychlosti myšlení – zrychlené, zpomalené, překotné, poruchy intelektu, poruchy vědomí, poruchy jednání – obsese, poruchy osobnosti.

Rehabilitační terapeutické prostředky v psychiatrii:  fyzioterapie – jóga, sportovní hry, specifické i nespecifické metody,  fyzikální terapie – vodoléčba, masáže, balneoterapie,  ergoterapie. Ergoterapie v psychiatrii Cíl ergoterapie  udržet fyzickou a pracovní zdatnost jedince,  udržet nebo obnovit soběstačnost jedince,  sociální začlenění jedince – kontakty,  korekce jednání – sebekontrola, sebereflexe.

57

Kategorizace náročností terapeutických činností Kategorie Charakteristika činnosti fyzicky i psychicky 1. nenáročné, jednoduché, stereotypní krátkodobá pozornost, 2. rozlišování, práce dle názorné ukázky 3. částečná, kontrolovaná samostatnost, činnosti pro zručnost, vědomost 4. spojené s odpovědností, precizností a spoluprací, kolektivní Převzato: Klusoňová, str. 189

Příklady činností umývání, zametání, hrabání, utírání prachu, stlaní, zalévání květin vystřihování, skládání prádla, okopávání, kašírování, drhání, urovnávání materiálu sekání trávy, práce na zahradě, modelování, výzdoba interiéru administrativa, zásobování matriálem, organizování malé pracovní skupiny

Stadia aktivit pacientů Stadium

Aktivita Provokovaná

1. Počáteční 2. 3.

Spontánní

4.

Iniciativní

Charakteristika pasivní pacient pomáhá terapeutovi či schopnému pacientovi, je motivován, povzbuzován pacient se spontánně zapojuje, občas potřebuje povzbuzení a pomoc po instruktáži je schopen pracovat samostatně ve skupině, občas povzbuzení, pochvala, usměrnění – nenápadná kontrola schopen řídit malou skupinu, radí pacientům, předkládá návrhy, sám pochválí

Převzato: Klusoňová, str. 189 Příklady ergoterapie u vybraných duševních poruch Psychózy Pod pojmem psychózy rozumíme řadu onemocnění, při kterých dochází ke ztrátě vnímání reálné skutečnosti. Vztah nemocného k realitě je neadekvátní, což narušuje život postiženého a jeho sociální vztahy. V akutní fázi pacient nesmí být zatěžován přílišnou aktivitou, je to období diagnostiky a adaptace na nové prostředí. Ergoterapeut se snaží pacienta motivovat k fyzicky i psychicky nenáročným činnostem.

58

Ve stabilizační fázi je dle doporučení lékaře indikována ergoterapie individuální i skupinová. Pacient se učí zvládat denní režim a sebeobsluhu a udržovat sociální kontakty – participace rodinných příslušníků a přátel. Ergoterapie  připravuje psychotika na samostatný život,  odpoutává pozornost od patologického myšlení – zaměstnáváním, vhodně zvolenými činnostmi, terapeutickými činnostmi dle zájmů pacienta. Ergoterapeut volí přiměřené terapeutické metody – musí znát účinky léků pacienta a vedlejší účinky těchto léků. Chování ergoterapeuta musí vést k získání důvěry pacienta, vůči některým pacientům se chová střídmě, k jiným zase přísně nebo věcně. Musí umět pacienta vyslechnout, pohovořit s pacientem, přiměřeně ho informovat a vždy respektovat lidskou důstojnost. Úkol k textu Vyhledejte psychiatrické léčebny na Moravě, zjistěte, jaká mají oddělení a zda terapie probíhá formou ambulantní, či hospitalizační. Typy psychiatrických pacientů Úzkostný pacient     

klidné prostředí, stereotypní činnosti, jednoduché činnosti, prosté, klidné jednání, časté pochvaly.

Depresivní pacient  povzbuzovat, chválit,  záměrně nerozveselovat,  dostatečná pozornost pacientovi – získat jeho důvěru a sledovat bezpečnost (sklon k suicidiu),  činnosti 1. a 2. kategorie – netrvat na preciznosti nebo dokončení.

59

Neklidný pacient  dát možnost „vybití“ – fyzicky náročnější činnosti a sport,  kolektivní činnosti a sport – pozor na možné útoky pacienta na ostatní pacienty,  odpouštět drobné nedostatky při terapeutických činnostech. Pacientům, kteří mají halucinace, dát najevo, že jejich potíže chápeme, ale zážitky s nimi nesdílíme. Pacientům halucinace nevyvracet! Neurózy Neurózy znamenají nejrůznější funkční psychické poruchy, projevující se úzkostí, strachem a psychickou labilitou. Jejich vznik souvisí s působením psychosociálních vlivů, působením stresových životních situací, kdy dojde k maladaptaci vůči prostředí i sobě samému. Počátek neuróz může být již v dětství, provokačním momentem bývá cokoliv a kdykoliv během života – zátěžová situace, přehnané pracovní nároky, konflikty v rodině či na pracovišti, úmrtí blízké osoby a mnoho dalších. Nejčastější druhy neuróz:     

neurastenie – neklid, podrážděnost, labilní chování, únava, fobická neuróza – neadekvátní strach, obsedantní neuróza – nutkavé myšlenky proti vůli jedince, depresivní neuróza – smutná nálada ovlivňující denní aktivity, hysterická neuróza – zvýšená emocionalita, afektovanost.

Ergoterapie Nutno respektovat druh neurózy, příklady:  neurastenie – klidné, fyzicky nenáročné činnosti časově nelimitované v příjemném prostředí, vhodné jsou tvůrčí aktivity,  hysterická neuróza – v klidovém stadiu individuální tvůrčí činnost, nedovolit vedoucí postavení ve skupině (vždy dojde ke konfliktu). Mentální retardace Mentální retardace je snížení intelektuálních schopností jedince, porucha adaptace a chování. Vzniká na základě poruchy v prenatálním období, během porodu nebo do dvou let věku dítěte. Vliv může mít i nedostatečná péče o dítě a výchova.

60

Za průměrný inteligenční kvocient (IQ) naší populace se považuje rozmezí mezi 90–110. Hodnoty pod 90 znamenají podprůměrnou inteligenci, hodnoty nad 110 nadprůměrnou inteligenci (IQ testy, MENSA). Mentální retardace znamená výrazné snížení inteligence: lehká – IQ 50–69, středně těžká – IQ 35–49, těžká – IQ 21–34, hluboká – IQ nižší než 20. Ergoterapie u mentální retardace Ergoterapie respektuje stupeň IQ. Vyžaduje láskyplný přístup, vhodnou volbu aktivit (pacient musí dosáhnout úspěchu!), střídání aktivit s odpočinkem, nenáročné činnosti, stimulaci všech smyslů, motivaci k činnostem, učí a dbá na samostatnost pacienta při běžných aktivitách. Shrnutí kapitoly Psychiatrie je medicínský obor zabývající se onemocněním mozku, které se projevuje poruchami myšlení, vnímání, emočního cítění a chování nemocných osob. Počátky terapie psychicky nemocných se datují do období po francouzské revoluci, léčbu psychicky nemocných započal Philippe Pinel – zakladatel psychiatrie. V rehabilitaci se uplatňuje fyzioterapie, fyzikální terapie a velmi široké uplatnění má ergoterapie. Cílem ergoterapie je udržet fyzickou a pracovní zdatnost jedince, udržet nebo obnovit soběstačnost, sociální začlenění jedince, korekce jednání. Ergoterapeut se řídí kategorizací náročností terapeutických činností a stadiem aktivity každého pacienta. Aplikace u jednotlivých duševních nemocí je odlišná, terapeut musí znát dané nemoci, jejich stupně, projevy a reakce organizmu na léky. Otázky a úkoly:  Kde začal svou působnost Philippe Pinel jako zakladatel psychiatrie?  Jaké jsou obecné projevy duševních nemocí?  Jaká je kategorizace náročností terapeutických činností?  Jaká jsou stadia aktivit pacientů?  Jaké metody a postupy využívá ergoterapie u jednotlivých typů psychóz?  Jaké jsou stupně mentální retardace?  Zjistěte, jaké jsou mentální a fyzické schopnosti jedince s IQ 35–49. Další doporučené zdroje k této kapitole:  Klusoňová, E.: Ergoterapie v praxi. NCO + NZO, Brno, 2011. ISBN 978-80-7013-535-8.

61

7 GERONTOLOGIE V této kapitole se dozvíte:  co je gerontologie a geriatrie,  jaký je rozdíl mezi seniorem a gerontem,  jaká je věková kategorizace seniorského věku dle WHO,  k jakým změnám biologickým, psychickým a sociálním dochází ve vyšším věku,  jaké jsou prostředky ergoterapie,  zásady ergoterapie seniorů. Klíčová slova: gerontologie, geriatrie, geront, senior, změny v organizmu, snížená kapacita, funkční zdatnost. Čas potřebný k prostudování učiva kapitoly: 1 hodina. Gerontologie je nauka o stárnutí a o stáří. Stárnutí organizmu znamená, že v organizmu dochází k fyziologickým i biologickým změnám všech orgánů a systémů, tyto změny jsou nezvratné. Proces stárnutí probíhá u jedinců různě a nerovnoměrně, záleží na mnoha faktorech – genotypu, životním stylu a pohybové aktivitě, zdravotním stavu (důsledky chorob), životním prostředí (fyzikální vlivy), psychickém stavu. Proto jsou u seniorů velké rozdíly – někteří již v časném stáří trpí výrazným úbytkem funkčních zdatností, někteří zase i ve vysokém věku jsou velmi aktivní a mohou pracovat. Populace u nás i ve světě stárne, což je výsledkem nižší porodnosti, péče o zdraví a prodlužování délky života. Geront Pojmenování pochází z řečtiny – gerón, což bylo označení pro starce či stařenu od určitého vyššího věku. Senior pojmenování senior má původ v latině – sénex, sénis, což znamená starý. 2. stupeň = senior znamená starší. Geriatrie je medicínský obor, zabývající se nemocemi ve stáří. Cílem geriatrie je co největší zachování zdravotního a funkčního stavu seniorů a jejich co nejmenší disabilita. Pro seniorský věk je typická polymorbidita, k nejčastějším chorobám patří hypertenze, diabetes mellitus II. stupně, kardiovaskulární choroby, nemoci dechové soustavy, kloubní choroby (artrózy). Věková kategorizace seniorského věku dle WHO:  65–74 – časné stáří, mladší senior, počínající senior,

62

 75–89 – vlastní stáří, kmetství,  90 a více – dlouhověkost. V lidském organizmu dochází ve vyšším věku k množství změn – biologických, psychických, sociálních. Biologické změny:  svaly – úbytek svalové hmoty, snížení svalového tonu, snížení elasticity, svalová atrofie,  kosti – úbytek kostní hmoty, odvápňování kostí,  klouby – ztráta elasticity kloubních chrupavek, deformity kloubů, bolesti,  úbytek podkožního tuku – kůže ztrácí elasticitu, je vrásčitá a suchá,  vypadávání a šedivění vlasů,  vysušování nehtů,  pokles vitální kapacity plic,  zhoršená činnost kardiovaskulárního systému,  nedostatečná peristaltika střevní – častá diarea (průjem) nebo obstipace (zácpa),  zhoršená činnost ledvin a jater,  velké hormonální měny,  změny v CNS – mozku. Smysly:  zrak – nedostatečná akomodace očí způsobuje nedostatečné vidění jak na kratší vzdálenost, tak do dálky,  sluch – výrazná nedoslýchavost,  chuť – změny ve vnímání některých chutí,  čich – pokles vnímání čichových vjemů,  hmat – zhoršená exterorecepce i propriocepce. Psychické změny Jsou důsledkem změn v mozku mozkové kůře:  zhoršená paměť – především krátkodobá,  zhoršená orientace – v novém prostředí v nových technologiích,  zhoršená pozornost – potřebuje více času při jakékoliv činnosti,  citová oploštělost – nadšení z nového není tak výrazné, obraz, jakoby událost seniora nezajímala. Psychické změny vedou k důvěřivosti seniorů, nedostatečné orientaci v nových situacích, a proto jsou velmi často zneužívání rodinnými příslušníky nebo cizími osobami. Ve stáří se zaostřují negativní charakterové vlastnosti člověka – z šetřílka může být chamtivec, samotář se může úplně izolovat od společnosti. Sociální změny Jsou spojené s odchodem do důchodu, hrozí izolace. Senioři chodí méně často do společnosti, méně se stýkají se známými a přáteli, rodinné kontakty jsou rovněž omezené. 63

Ve vyšším věku člověk obtížně vyhledává a navazuje nové kontakty a známosti. Ergoterapie má velmi důležité a široké uplatnění v gerontologii. Hlavním cílem je obnovit nebo udržet funkce, aktivity a nezávislost seniora. Podstatou je zahájit intervence včas, a zabránit tak vzniku nežádoucích změn a zpomalit proces stárnutí. Senioři, kteří jsou schopni se o sebe postarat a žijí ve vlastní domácnosti, by se měli maximálně účastnit společenského života, vyhledávat přátele a známé, navštěvovat kluby pro seniory (pořádají výlety, přednášky, zajímavé akce). Seniorů umístěným v domově pro seniory, LDN, domě s pečovatelskou službou, by měl aktivity v zařízení zajistit ergoterapeut. Po úvodním vyšetření zaměří ergoterapeut péči na všechny oslabené biologické, psychické i sociální oblasti a na smysly. Prostředky ergoterapie Kognitivní funkce Jde o trénink paměti (vštípivost, uchování, výbavnost), pozornost, koncentrace, orientace v prostoru a časem:  využití her – společenských, paměťových, stolních,  praktické činnosti – pečení, vaření, nakupování,  společná četba a pak vyprávění či diskuse. Jemná motorika Zachování koordinace oko–ruka a ruka–ruka a percepční funkce rukou:  manipulační činnosti,  manipulační hry,  kreativní činnosti,  grafomotorické činnosti. Hrubá motorika Pro seniora je velmi podstatné udržet pohybovou aktivitu – stabilitu při chůzi, schopnost přesunů, ekonomické usedání a vstávání ze židle, obrácení na lůžku:  činnosti, při kterých je nutné přecházení nebo změny polohy – sed, stoj, chůze,  společenský tanec,  pohybové hry,  jakékoliv činnosti – ergoterapeut zadá seniorům úkoly (péče o květiny, péče o nástěnku, roznášení pošty).

64

Soběstačnost Udržení schopnosti základní péče o sebe sama. Ergoterapeut má k dispozici test ADL a IADL, úchopové testy, test soběstačnosti, test pracovních aktivit, hodnocení povrchového a hlubokého čití Barthel test, FIM a další. Dle výsledků pak provádí cílený trénink. Zájmové činnosti I v seniorském věku je potřeba umožnit seniorovi věnovat se aktivitám a činnostem, které rád dělal, které ho naplňují a má z nich radost. Udržují si tak svoji aktivitu a sociální kontakty. Ergoterapeut pak motivuje, podněcuje a vytváří podmínky k realizaci zájmových činností. Senior v domácnosti se může naplno věnovat svému hobby (má již čas na sebe a své zájmy), může pomáhat rodinným příslušníkům (výchova vnoučat, předávání životních zkušeností), vhodné jsou návštěvy klubů pro seniory. V zařízení pro seniory jsou to kroužky se zaměřením na určité kreativní činnosti – výtvarné, keramické, čtenářské, kanisterapie, petterapie, muzikoterapie, dramatická hra, počítačové. Ergoterapeut si musí uvědomit, že se změnami v mozkové tkáni a zhoršenou pamětí jsou senioři málo kreativní, spíše stereotypní, nedovedou vymýšlet „nové“, jejich reaktivní čas je delší, rozhodování obtížné (může být stresovou situací). Ergoterapeut musí být perfektně připravený na práci se seniorem, nabízet seniorovi rady a nápady, povzbuzovat ho. Zásady ergoterapie seniorů:  s aktivací a motivací začít dostatečně včas,  při výběru metod a postupů respektovat biologické, sociální i psychické změny,  respektovat všechny nemoci – výběr aktivit, vhodná denní doba, vhodná zátěž bez přetěžování,  zohledňovat individuální funkční zdatnost jedince,  dodržovat a podporovat maximální možný stupeň nezávislosti seniora, především v denních činnostech a sebeobsluze,  udržovat psychický, fyzický i sociální výkon,  vybavit jedince vhodnými pomůckami, usnadňujícími vykonávání denních činností a zajistit bezpečnost,  domácnost upravit tak, aby nebyly bariéry a nebezpečí úrazů, aby měl předměty uložené v dosahových výškách,  upravit harmonogram dne – rozložení aktivit během dne,  podle potřeby vyhledat sociální pomoc.

65

Shrnutí kapitoly Gerontologie je nauka o stárnutí a stáří. Stárnutí organizmu znamená vznik obrovských fyziologických změn jak biologických, tak sociálních a psychických. Geront je pojmenování pocházející z latiny, senior je původně latinské slovo. Geriatrie je medicínský obor, zabývající se nemocemi ve stáří. Pro seniorský věk je typická polymorbidita. Podle WHO začíná stáří od 65. roku věku člověka. Od tohoto věku jsou již v lidském organizmu patrné velké změny biologické, psychické a sociální. Ergoterapie stanoví důležitou složku péče o seniora jak v domácím prostředí, tak v domovech pro seniory či LDN. Podstatou je zahájit intervenci včas, a zabránit tak nežádoucím změnám a zpomalit proces stárnutí. Po úvodním šetření zaměří ergoterapeut péči na všechny oslabené biologické, psychické i sociální oblasti a na smysly. K ergoterapeutickým prostředkům patří trénink kognitivních funkcí, jemné motoriky, hrubé motoriky, soběstačnosti a zájmové činnosti podle osobní volby seniora. Otázky a úkoly:  Vysvětlete pojmy gerontologie a geriatrie.  Jaká je věková kategorizace seniorského věku dle WHO?  Uveďte příklad tréninku kognitivních funkcí.  Jak by měla vypadat domácnost seniora?  Jaký vliv mají TV seriály na seniory?  Zjistěte, jaké možnosti aktivit mají senioři ve Vašem městě.  Jaké má být chování ergoterapeuta vůči seniorům? Další doporučené zdroje k této kapitole:  Klusoňová, E.: Ergoterapie v praxi. NCO + NZO, Brno, 2011. ISBN 978-80-7013-535-8.  Haškovcová, H.: Sociální gerontologie aneb senioři mezi námi. Galén, 2012 ISBN 978-80-7262-900-8.

66

LITERATURA Podle Dr. med. A. Brüggera.: Zdravé držení těla během dne. Vydavatel: MUDr. A Kollmann, Praha, 1995. ISBN 80-900069-5-7. Campbellová, J.: Techniky arteterapie ve výchově, sociální práci a klinické praxi. Portál, Praha, 1998. ISBN 80-7178-204-1. Dungl, P. a kol.: Ortopedie. Grada Publishing, a. s., 2005. ISBN 80-2470550-8. Gilbertová, S., Matoušek, O.: Ergonomie – Optimalizace lidské činnosti. Grada Publishing a. s., Praha 2002. ISBN 80-247-0226-6. Gúth, A. a kol.: Výchovná REHABILITÁCIA alebo Ako učiť školu chrbtice. Liečreh Gúth, Bratislava, 1999. ISBN 80-88932-00-9. Hadraba, I.: Ortopedická protetika. Praha, Univerzita Karlova, 1986. Haškovcová, H.: Sociální gerontologie aneb senioři mezi námi. Galén, 2012. ISBN 978-80-7262-900-8. Hort, V.: Dětská a adolescentní psychiatrie. 2. vydání. Portál, 2008. ISBN 978-80-7367-404-5. Jelínková, J., Krivošíková, M., Šajtarová, L.: Ergoterapie. Portál, s. r. o., 2009. ISBN 978-80-7367-583-7. Jesenský, J.: Uvedení do rehabilitace zdravotně postižených. Karolinum, Praha, 1995. ISBN 80-7066-941-1. Klusoňová, E.: Ergoterapie v praxi. NCO + NZO, Brno, 2011. ISBN 97880-7013-535-8. Kolář, P. et al.: Rehabilitace v klinické praxi. Galén, 2009. ISBN 978-807262-657-1. Krivošíková, M.: Úvod do ergoterapie. Grada Pulishing, a. s., 2011. ISBN 978-80-247-2699-1. Křivohlavý, J.: Psychologie zdraví. Portál, s. r. o., Praha, 2001. ISBN 807178-551-2. Pávková, J. a kol.: Pedagogika volného času – teorie, praxe a perspektivy mimoškolní výchovy a zařízení volného času. Portál, Praha, 1999. ISBN 807178-295-5. Pipeková, J.: Kapitoly ze speciální pedagogiky. Paido, Brno, 2006. ISBN 80-7315-120-0.

67

Průcha, J. a kol.: Pedagogický slovník. 2. rozšířené vydání. Portál s. r. o., 1998, Praha. ISBN 81-7178-252-1. Langmeier, J., Krejčířová, D.: Vývojová psychologie. 2. aktualizované vydání. Grada Publishing, a. s., 2006. ISBN 978-80-247-1284-0. Pavelka, K. a kol.: Revmatologie. Nakladatelství Galén a Karolinum, Praha, 2002. ISBN 80-7262-145-9 (Galén), ISBN 80-246-0445-0 (Krolinum). Rašev, E.: Nejen bolestí zad vás zbaví škola zad. Direkta, Praha, 1992. ISBN 80-900272-6-1. Veselý, J. a kol.: Základy poúrazové rehabilitace ruky standardními metodami. IDVPZ, Brno, 1994. ISBN 80-7013-172-1. Votava, J.: Ucelená rehabilitace osob se zdravotním postižením. Karolinum, Praha, 2003. ISBN 80-245-0708-5.

http://ldmb.webzdarma.cz/dokumenty/nemoci/druhy_neuroz.htm [cit - 18 - 2] dostupné z http://ldmb.webzdarma.cz/

68

[online],

Tento projekt je spolufinancován Evropským sociálním fondem a státním rozpočtem České republiky.

Recenzent: Mgr. Marcela Dabrowská Bc. Nikola Adamczyková

Název: Autor: Jazyková korekce: Vydání: Počet stran: Tisk: Určeno pro projekt: Reg. číslo projektu: Vydavatel:

Teorie ergoterapie 2 Mgr. Jolana Kondziołková Mgr. Lenka Healy první, 2014 68 X-MEDIA servis s.r.o., U cementárny 1171/11, 703 00 Ostrava-Vítkovice Modernizace – Diverzifikace – Inovace CZ.1.07/2.2.00/28.0247 Ostravská univerzita v Ostravě

Tato publikace prošla jazykovou úpravou. © Jolana Kondziołková © Ostravská univerzita v Ostravě ISBN 978-80-7464-516-7

69