STUDIJNÍ MATERIÁLY K E-LEARNINGOVÉMU KURZU
VZDĚLÁVÁNÍ VEDOUCÍCH ÚŘEDNÍKŮ OBECNÁ ČÁST
Rentel a. s ........................................................................................................................ 12/2015
Obsah: 1. Úvod do managementu ve veřejné správě.............................................................................. 8 1.0 Cíl kapitoly ............................................................... Chyba! Záložka není definována. 1.1 Management jako vědní disciplína .................................................................................. 8 1.1.0 Úvod ......................................................................................................................... 8 1.1.1 Klasický management .............................................................................................. 8 1.1.2 Management „manaţerské revoluce“ ....................................................................... 8 1.1.3 Postmoderní management ........................................................................................ 9 1.2 Předpoklady pro řízení .................................................................................................... 9 1.2.0 Úvod .................................................................. Chyba! Záložka není definována. 1.2.1 Předpoklady a úspěšnost řízení ................................................................................ 9 1.2.2 Rozhodování........................................................................................................... 10 1.2.3 Ovlivňování ............................................................................................................ 14 1.2.4 Organizování .......................................................................................................... 16 1.3 Aplikace managementu ve veřejné správě .................................................................... 18 1.3.0 Úvod .................................................................. Chyba! Záložka není definována. 1.3.1 Aplikace managementu ve veřejné správě ............................................................. 18 1.4 Nové trendy v řízení organizací veřejné správy ............................................................ 19 1.4.0 Úvod .................................................................. Chyba! Záložka není definována. 1.4.1 New Public Management ....................................................................................... 20 1.4.2 Obsah pojmu New Public Management ................................................................. 20 1.4.3 Dvě roviny New Public Mangementu .................................................................... 22 1.4.4 Nutné a volitelné podmínky New Public Managementu ....................................... 23 1.4.5 Přínos New Public Managementu .......................................................................... 24 2. Základní nástroje managementu veřejné správy ................................................................. 26 2.0 Cíl kapitoly ............................................................... Chyba! Záložka není definována. 2.1 Úvod do managementu, řízení a správy ......................................................................... 26 2.1.1 Management, řízení, správa ................................................................................... 26 2.2 Vymezení poslání, funkcí a cílů obcí a krajů ................................................................. 27 2.2.0 Úvod .................................................................. Chyba! Záložka není definována. 2.2.1 Působnost ............................................................................................................... 28 2.2.2 Funkce .................................................................................................................... 31 2.2.3 Cíle ......................................................................................................................... 32 2.2.4 Efektivní dosahování cílů, cyklus manaţerské práce, role manaţera .................... 33 2.3 Strategické plánování .................................................................................................... 37 2.3.0 Úvod .................................................................. Chyba! Záložka není definována. 2.3.1 Obecně .................................................................................................................... 37 2.3.2 Prognóza ................................................................................................................. 39 2.3.3 Koncepční dokumenty............................................................................................ 41 2.3.4 Plán ......................................................................................................................... 43 2.3.5 Operativní řízení ..................................................................................................... 44 2.3.6 SWOT analýza ....................................................................................................... 45 2.4 Organizování ................................................................................................................. 48 2.4.0 Úvod .................................................................. Chyba! Záložka není definována. 2.4.1 Obecný postup při vytváření organizační struktury konkrétního subjektu ............ 48 2.4.2 Vertikální a horizontální dělba práce ve veřejné správě ........................................ 49 2.4.3 Dělba práce mezi profesionálními pracovníky veřejné správy a zastupiteli .......... 49 3. Regionální a municipální politika ....................................................................................... 51 3.0 Cíl kapitoly ................................................................ Chyba! Záložka není definována. 2
3.1 Teoretické základy regionální politiky a úloha veřejného a soukromého sektoru ........ 51 3.1.0 Úvod .................................................................. Chyba! Záložka není definována. 3.1.1 Praktický význam regionální politiky, konvergence a divergence regionálního rozvoje .............................................................................................................................. 51 3.1.2 Přehled hlavních teoretických konceptů regionálního rozvoje .............................. 52 3.1.3 Úloha veřejného a soukromého sektoru v regionálním rozvoji, koncept publicprivate partnership (PPP) ................................................................................................. 54 3.1.4 Hodnocení kvality podnikatelského prostředí jako vstupní informační báze realizace regionální politiky ............................................................................................. 55 3.1.5 Vybrané nástroje regionálního rozvoje v zemích EU ............................................ 58 3.2 Systémové nástroje řízení municipální politiky ............................................................ 59 3.2.0 Úvod .................................................................. Chyba! Záložka není definována. 3.2.1 Strategické nástroje řízení rozvoje obce ................................................................. 59 3.2.2 Strategický plán rozvoje obce ................................................................................ 59 3.2.3 Rozpočtový výhled obce ........................................................................................ 60 3.2.4 Rozpočet obce ........................................................................................................ 62 3.2.5 Moţnosti ovlivnění příjmů ze strany obce ............................................................. 64 3.3 Podpora rozvoje cestovního ruchu a rekreace jako vybrané součásti regionální politiky .............................................................................................................................................. 64 3.3.0 Úvod .................................................................. Chyba! Záložka není definována. 3.3.1 Význam a postavení cestovního ruchu v regionálním rozvoji ............................... 65 3.3.2 Základní nástroje podpory rozvoje cestovního ruchu a rekreace v ČR .................. 66 3.3.3 Hodnocení územních předpokladů rozvoje cestovního ruchu a rekreace jako vstupní informační báze realizace regionální politiky v dané oblasti .............................. 69 3.3.4 Úloha veřejného a soukromého sektoru v rozvoji cestovního ruchu, strategické plány rozvoje cestovního ruchu ........................................................................................ 69 4. Tvorba a hodnocení projektů ve veřejném sektoru ............................................................. 70 4.0 Cíl kapitoly ............................................................... Chyba! Záložka není definována. 4.1 Projektový přístup a stanovení cílů veřejných projektů ................................................ 70 4.1.1 Projektový přístup .................................................................................................. 70 4.1.2 Stanovení cílů veřejných projektů .......................................................................... 72 4.1.3 Neefektivnost v činnosti územních samospráv ...................................................... 74 4.2 Hodnocení projektů metodami ekonomické analýzy .................................................... 75 4.2.0 Úvod .................................................................. Chyba! Záložka není definována. 4.2.1 Podstata ekonomického hodnocení ........................................................................ 76 4.2.2 Praktické pouţití ..................................................................................................... 76 4.2.3 Odborné versus politické rozhodování? ................................................................. 77 4.2.4 Rozhodovací procedura .......................................................................................... 78 4.2.5 Oceňování netrţních poloţek ................................................................................. 81 4.2.6 Poznámka k typům uţitků a nákladů...................................................................... 82 4.2.7 Problém toku nákladů či uţitků v čase ................................................................... 83 4.2.8 Pravidla výběru projektů ........................................................................................ 84 4.2.9 Výběr vhodného typu ekonomické analýzy a váha jejich výsledků ...................... 85 5. Komunikace s veřejností (public relations a marketing ve veřejném sektoru) ............ 87 5.0 Cíl kapitoly ............................................................... Chyba! Záložka není definována. 5.1 Marketing obecně .......................................................................................................... 87 5.1.0 Úvod ....................................................................................................................... 87 5.1.1 Definice marketingu ............................................................................................... 87 5.1.2 Podstata a význam marketingu u neziskových organizací ..................................... 90 5.2 Marketingový přístup ve veřejné správě ....................................................................... 92 3
5.3 Potřeby a informace ...................................................................................................... 93 5.3.0 Úvod .................................................................. Chyba! Záložka není definována. 3.1 Potřeby občana a veřejné správy ............................................................................... 93 5.3.2 Poţadavky na informace ........................................................................................ 95 5.3.3 Dostatek informací a angaţovanost znamená spokojenost .................................... 96 5.4 Předpoklady tvorby a prezentace informací veřejné správy ......................................... 96 5.4.0 Úvod .................................................................. Chyba! Záložka není definována. 5.4.1 Vybavenost informačními a komunikačními technologiemi a standardy a metodika pro zajištění kvality informací .......................................................................................... 97 5.4.2 Pochopení procesů územní samosprávy a státní správy......................................... 98 5.4.3 Iniciování a realizace motivačních projektů na úrovni státu a i na úrovni regionů 99 5.5 Vyuţívání komunikačních nástrojů ............................................................................. 100 5.5.0 Úvod .................................................................. Chyba! Záložka není definována. 5.5.1 Zkušenosti s vyuţíváním komunikačních nástrojů vybranými cílovými skupinami občanů ............................................................................................................................ 100 5.6 Lobbování a public relations .................................................................................. 101 5.6.0 Úvod .................................................................. Chyba! Záložka není definována. 5.6.1 Lobbování - lobbista, lobby ................................................................................. 101 5.6.2 Taktiky lobbování ................................................................................................ 102 5.6.3 Specifická technika zájmových skupin v USA - dopisní kampaně ...................... 102 5.6.4 Zásady úspěšného lobbování ................................................................................ 103 5.6.5 Public relations ..................................................................................................... 105 6. Vedení pracovních týmů - komunikace a motivace .......................................................... 107 6.0 Cíl kapitoly ............................................................... Chyba! Záložka není definována. 6.1 Komunikativní dovednosti při práci s lidmi ve veřejné správě ................................... 107 6.1.0 Úvod .................................................................. Chyba! Záložka není definována. 6.1.1 Aktivní naslouchání.............................................................................................. 107 6.1.2 Technika kladení otázek ....................................................................................... 108 6.1.3 Technika telefonování .......................................................................................... 111 6.1.4 Umění přesvědčovat ............................................................................................. 113 6.1.5 Přímé jednání........................................................................................................ 114 6.2 Motivace v kontextu pracovních vztahů ..................................................................... 115 6.2.0 Úvod .................................................................. Chyba! Záložka není definována. 6.2.1 Motivace ............................................................................................................... 115 6.2.2 Potřeby ................................................................................................................. 116 6.2.3 Postoje .................................................................................................................. 117 6.2.4 Zájmy ................................................................................................................... 117 6.2.5 Hodnoty ................................................................................................................ 117 6.3 Týmová spolupráce ..................................................................................................... 118 6.3.0 Úvod .................................................................. Chyba! Záložka není definována. 6.3.1 Zásady práce s lidmi ............................................................................................. 118 6.3.2 Psychologické, sociální a zdravotní důsledky nezaměstnanosti .......................... 119 7. Informační management ve veřejné správě ....................................................................... 121 7.0 Cíl kapitoly ............................................................... Chyba! Záložka není definována. 7.1 Informační systémy ve veřejné správě ........................................................................ 121 7.1.0 Úvod ................................................................... Chyba! Záložka není definována. 7.1.1 Co to jsou data, informace, znalosti ..................................................................... 121 7.2 Co je to informační systém a technologie .................................................................... 123 7.2.0 Úvod .................................................................. Chyba! Záložka není definována. 7.2.1 Informační systém ................................................................................................ 124 4
7.2.2 Informační technologie ........................................................................................ 124 7.2.3 Ţivotní cyklus IS/IT ............................................................................................. 126 7.3 Informační systémy veřejné správy............................................................................. 128 7.3.0 Úvod .................................................................. Chyba! Záložka není definována. 7.3.1 Informační systémy veřejné správy...................................................................... 128 7.3.2 Informační systémy územní samosprávy ............................................................. 129 7.4 Typizované informační systémy veřejné správy ......................................................... 130 7.4.0 Úvod .................................................................. Chyba! Záložka není definována. 7.4.1 Vnitřní informační systém .................................................................................... 130 7.4.2 Geografický informační systém ........................................................................... 131 7.4.3 Manaţerský informační systém ............................................................................ 132 7.4.4 Finanční informační systém ................................................................................. 133 7.4.5 Kancelářský informační systém ............................................................................ 133 7.4.6 Elektronická výměna dat ....................................................................................... 134 7.5 Kmenové projekty eGovermentu ................................................................................ 134 7.5.0 Úvod ................................................................... Chyba! Záložka není definována. 7.5.1 Informační systém základních registrů ................................................................. 134 7.5.2 Informační systém datových schránek .................................................................. 135 7.5.3. Czech POINT ....................................................................................................... 136 Podrobně viz www.czechpoint.cz .......................................................................................... 136 7.6 Legislativa informačních systémů ve veřejné správě ................................................... 136 7.6.0 Úvod ................................................................... Chyba! Záložka není definována. 7.6.1 Zákon o informačních systémech ve veřejné správě ............................................ 137 7.6.2 Zákon o ochraně osobních údajů .......................................................................... 138 7.6.3 Zákon o svobodném přístupu k informacím ........................................................ 139 7.6.4 Zákon o elektronickém podpisu ........................................................................... 140 7.7 Fenomén internetu v české veřejné správě .................................................................. 141 7.7.0 Úvod .................................................................. Chyba! Záložka není definována. 7.7.1 Fenomén internetu v české veřejné správě ........................................................... 141 7.6.2 Informační zdroje ................................................................................................. 143 8. Regionální a strukturální politika EU................................................................................ 144 8.0 Cíl kapitoly ............................................................... Chyba! Záložka není definována. 8.1 Vývoj, hlavní principy, legislativní a institucionální zabezpečení .............................. 144 8.1.0 Úvod .................................................................. Chyba! Záložka není definována. 8.1.1 Vývoj regionální a strukturální politiky ............................................................... 144 8.1.2 Hlavní principy strukturální a regionální politiky v EU ...................................... 145 8.1.3 Legislativní a institucionální zabezpečení strukturální a regionální politiky ....... 147 8.2 Strukturální fondy a další fondy a instituce financující strukturální a regionální politik ............................................................................................................................................ 147 8.2.0 Úvod .................................................................. Chyba! Záložka není definována. 8.2.1 Strukturální fondy ................................................................................................ 148 8.2.2 Další fondy a instituce vyuţívané pro financování rozvoje regionů .................... 148 8.3 Regionální členění EU a hlavní cíle politiky EU ........................................................ 149 8.3.0 Úvod .................................................................. Chyba! Záložka není definována. 8.3.1 Regionální členění EU ......................................................................................... 149 8.3.2 Priority strukturální a regionální politiky EU - hlavní cíle .................................. 151 8.4 Iniciativy Evropského společenství, přeshraniční spolupráce v EU ........................... 153 8.4.0 Úvod .................................................................. Chyba! Záložka není definována. 8.4.1 Iniciativy Evropského společenství ...................................................................... 154 8.4.2 Přeshraniční spolupráce v EU .............................................................................. 155 5
8.5 Česká republika a strukturální politika EU ................................................................. 156 8.5.0 Úvod .................................................................. Chyba! Záložka není definována. 8.5.1 Předstrukturální fondy .......................................................................................... 156 8.5.2 Program PHARE .................................................................................................. 157 8.5.3 Strukturální fondy a Kohezní fond ....................................................................... 159 9. Kontrola ve veřejné správě ................................................................................................ 160 9.0 Cíl kapitoly ................................................................ Chyba! Záložka není definována. 9.1 Řízení (management) a kontrola ................................................................................. 160 9.1.0 Úvod .................................................................. Chyba! Záložka není definována. 9.1.1 Řízení (management) a kontrola .......................................................................... 160 9.2 Pojetí a druhy kontroly ................................................................................................ 163 9.2.0 Úvod .................................................................. Chyba! Záložka není definována. 9.2.1 Pojetí kontroly ...................................................................................................... 163 9.2.2 Druhy kontrol ....................................................................................................... 164 9.3 Kontrolní systém v ČR a kompetence jeho prvků.................................................. 166 9.3.0 Úvod .................................................................. Chyba! Záložka není definována. 9.3.1 Kontrolní systém .................................................................................................. 167 9.3.2 Instituce vytvářející základ kontrolního systému ČR .......................................... 167 9.3.3 Vybrané instituce státní inspekce, dozoru, kontroly a zkušebnictví .................... 170 9.3.4 Kontrolní subsystémy s územním charakterem ................................................... 173 9.4 Finanční kontrola, přezkoumání hospodaření a interní audit ................................. 180 9.4.0 Úvod .................................................................. Chyba! Záložka není definována. 9.4.1 Finanční kontrola ve veřejné správě ..................................................................... 180 9.4.2 Přezkoumání hospodaření územních samosprávných celků a dobrovolných svazků obcí (DSO) a Regionálních rad regionů soudrţnosti ..................................................... 184 9.4.3 Interní audit .......................................................................................................... 186 10. Finance územní samosprávy ........................................................................................... 189 10.0 Cíl kapitoly ............................................................. Chyba! Záložka není definována. 10.1 Role rozpočtu územních samosprávných celků při realizaci veřejných politik a financování veřejných statků .............................................................................................. 189 10.1.0 Úvod ................................................................ Chyba! Záložka není definována. 10.1.1 Pohled na roviny rozpočtu obcí a na aspekty rozpočtové politiky ..................... 189 10.1.2 Členění a financování veřejných statků.............................................................. 191 10.1.3 Pojetí rozpočtu obcí a krajů ................................................................................ 193 10.2 Inovace rozpočtové politiky ...................................................................................... 194 10.2.0 Úvod ................................................................ Chyba! Záložka není definována. 10.2.1 Základní funkce rozpočtu ................................................................................... 195 10.2.2 Agregátní fiskální disciplína .............................................................................. 195 10.2.3 Alokační efektivnost .......................................................................................... 196 10.2.4 Provozní efektivnost ........................................................................................... 197 10.2.5 Reforma veřejných rozpočtů .............................................................................. 197 10.3 Fiskální decentralizace a poţadavky na finanční systém ÚSC ................................. 199 10.3.0 Úvod ................................................................ Chyba! Záložka není definována. 10.3.1 Rozpočtová soustava ČR .................................................................................... 199 10.3.2 Evropská charta místní samosprávy ................................................................... 201 10.3.3 Evropská charta regionální samosprávy ............................................................. 202 10.4 Příjmy a výdaje rozpočtu územních samosprávných celků....................................... 203 10.4.0 Úvod ................................................................ Chyba! Záložka není definována. 10.4.1 Příjmy rozpočtu ÚSC ......................................................................................... 203 10.4.2 Rozpočtové určení daní ...................................................................................... 204 6
10.4.3 Výdaje z rozpočtu ÚSC ...................................................................................... 205 10.5 Rozpočtový proces územních samosprávných celků ................................................ 207 10.5.0 Úvod ................................................................ Chyba! Záložka není definována. 10.5.1 Rozpočtový proces územních samosprávných celků ......................................... 207 10.5.2 Rozdělení daní (platné od roku 2013) ................................................................ 211
7
1. Úvod do managementu ve veřejné správě Cílem kapitoly je uvést čtenáře do problematiky managementu tak, aby porozuměl základním souvislostem, a aby rovněţ dokázal pochopit hlavní specifika aplikace managementu ve veřejné správě. V kapitole je ve velmi stručné podobě prezentován vývoj myšlenkových proudů managementu v průběhu dvacátého století. Dále jsou rozebrány předpoklady pro řídící práci, zejména pro zvládnutí tří činností, které jsou pro úspěšné řízení klíčové – rozhodování, ovlivňování a organizování. Kapitola je uzavřena představením přístupu New Public Management, coţ je koncepce, která při řízení ve veřejné správě došla v aplikaci manaţerských přístupů patrně nejdál a je velmi inspirativní i dnes.
1.1 Management jako vědní disciplína 1.1.0 Úvod Moderní management se rozvíjí od počátku dvacátého století. Poznatky čerpá jednak z manaţerské praxe, z teoretických disciplín pak zejména ze sociologie, psychologie, ekonomie a dalších společenských věd. Přínosem je rovněţ aplikace poznatků z kybernetiky, teorie systémů i dalších formálních disciplín. Současná literatura zpravidla rozlišuje dále uvedené tři etapy vývoje managementu a v rámci nich jednotlivé myšlenkové proudy.
1.1.1 Klasický management Jako odraz potřeby kvalifikovaného řízení stále větších a sloţitějších podniků se na počátku dvacátého století konstituují první systematické teorie. Současná literatura je zpravidla označuje jako klasické školy. Je to:
škola vědeckého řízení, jejímţ zakladatelem byl F. W. Taylor, vyznačující se technokratickým přístupem k řízení,
škola lidských vztahů, jejímţ protagonistou byl E. Mayo, zaměřená na lidskou stránku řízení,
škola správního řízení, reprezentovaná H. Fayolem, orientovaná na principy řízení podniku jako celku,
škola byrokratického řízení, spjatá se jménem M. Webera.
Otázka k samostatné úvaze První systematické teorie managementu se vytvářejí na počátku dvacátého století pro potřeby zejména průmyslových podniků. Co je z těchto poznatků ještě využitelné v současné době v organizacích veřejné správy?
1.1.2 Management „manažerské revoluce“ Ve čtvrté dekádě dvacátého století (po odeznění velké hospodářské krize) se ve vyspělých zemích začíná velmi výrazně prosazovat trend k vytváření velkých korporací s vlastnictvím rozptýleným mezi velký počet akcionářů. Dochází k oddělování funkce vlastnění a řízení. Řízení těchto korporací se dostává do rukou profesionálů, kteří získávají oproti rozptýleným vlastníkům značnou faktickou moc. Tato změna bývá označována jako tzv. manaţerská
revoluce. Vysoké nároky na profesionální řídící pracovníky stojící v čele korporací jsou výzvou pro rozvoj teorie řízení. Vznikají další myšlenkové proudy. Literatura je strukturalizuje do pěti přístupů. Jsou to:
procesní přístupy, navazující zejména na školu správního řízení,
psychologicko-sociální přístupy, navazující především na školu lidských vztahů,
systémové přístupy, opírající se o teorii systémů a kybernetiku,
kvantitativní přístupy, opírající se o aplikovanou matematiku, zejména tzv. operační analýzu,
empirické přístupy, vycházející především ze zobecňování zkušeností řídící praxe.
1.1.3 Postmoderní management Nástup třetí etapy, který v našem rozdělení klademe do poloviny sedmdesátých let, otevírá období akcelerace četnosti a hloubky probíhajících změn. Hovoří se o nástupu věku diskontinuity, tj. zásadních a těţko předvídatelných zlomových přeměn, které zasahují rozsáhlé oblasti nejen ekonomických, ale v podstatě veškerých společenských aktivit. Mnohočetnost, zejména však častá rozpornost a protisměrnost dílčích vývojových procesů je vnímána jako prostředí turbulence a chaosu. Dalším významným jevem je globalizace. Nástup globální konkurence i globální spolupráce je iniciován trendem ke stále se rozšiřující dělbě práce a k vyuţívání komparativních výhod podnikání v různých lokalitách. Ke světově známým autorům manaţerské literatury z tohoto období patří P. F. Drucker, T. J. Peters, R. H. Waterman, P. M. Senge, M. Hammer, J. Champy, Ch. Handy a další. Z řady dílčích přístupů a metod, které se v této době objevují a získávají značnou popularitu lze jmenovat např. procesní management, benchmarking, reengineering, coaching, total quality management, management znalostí apod.
1.2 Předpoklady pro řízení Je nesporné, ţe management jako praktická řídící činnost v organizacích podnikatelského i nepodnikatelského zaměření je v současné době ve značné míře ovlivněn teorií řízení, tedy managementem co by vědou. Přesto lze říci, ţe se toto řízení, byť ve značné míře sofistikované, neobejde bez té sloţky, kterou je moţno pojmenovat jako „umění řídit“.
1.2.1 Předpoklady a úspěšnost řízení Předpoklady pro řídící práci Umění řídit úzce souvisí s osobností manaţera a s jeho předpoklady pro řídící práci. Tyto předpoklady zahrnují:
odborné znalosti o -
objektu řízení
-
managementu 9
praktické dovednosti
sociální zralost -
charakterové vlastnosti
-
charisma
Část z těchto předpokladů je podmíněna vrozenými vlastnostmi či vlastnostmi získanými v útlém věku, významnou roli sehrávají pracovní i celkové ţivotní zkušenosti, nesporný díl však představuje specializované manaţerské vzdělávání, opírající se teoretické poznatky managementu a zobecnění řídící praxe. Úspěšnost řízení Úspěšnost řízení závisí na celé řadě faktorů. Klíčovou pozici však zaujímají tři faktory. Je to:
schopnost manaţera správně rozhodnout,
schopnost manaţera dosáhnout toho, aby jeho spolupracovníci toto rozhodnutí naplnili,
uspořádání prostředí, ve kterém řídící činnost probíhá.
Jedná se tedy o problematiku rozhodování, ovlivňování a problematiku organizování disponibilních lidských a dalších zdrojů. Daným tematickým okruhům je věnována pozornost v následujících článcích této kapitoly.
1.2.2 Rozhodování Rozhodování je volbou mezi více variantami představujícími cesty k dosaţení určitého cíle. Toto vymezení nepochybně vystihuje podstatu rozhodování, ovšem směřuje aţ k samotnému závěru rozhodovacího procesu. Rozhodovací proces je však širší. Sestává ze šesti fází, a to z fáze:
definování (D),
analyzování (A),
generování (G),
klasifikace (K),
hodnocení (H),
rozhodování, včetně procesu stanovování samotných kritérií pro rozhodování. Někteří autoři povaţují proces stanovení kritérií dokonce za samostatnou fázi rozhodovacího procesu (R).
Jak je naznačeno na níţe uvedeném obrázku, první trojice fází rozhodovacího procesu představuje oblast rozšiřování daného řešení a předpokládá divergentní myšlení. Pro takové myšlení je typický tvůrčí přístup, vedoucí k narůstání objemu informací a košatění nových myšlenek. Druhá trojice fází rozhodovacího procesu představuje naopak oblast zuţování, opírající se o myšlení konvergentní. Na rozdíl od předchozího případu, zde kreativita nesehrává klíčovou roli. Konvergentní myšlení je zaloţeno na sledování daných postupů, s cílem dospět k jednoznačnému závěru - rozhodnutí. 10
Obrázek 1.1 Divergentní a konvergentní myšlení
Otázka k samostatné úvaze Rozhodování je volbou mezi více variantami představujícími cesty k dosažení určitého cíle. Nutnou podmínkou pro úspěšné rozhodnutí je, aby byla vytvořena množina kvalitních variant, obsahující i netradiční možnosti řešení. K tomu je zapotřebí tvůrčího myšlení. Které metody podporující tvůrčí myšlení znáte a jaké jsou, dle Vašeho názoru, možnosti jejich uplatnění v praxi? A. Fáze definování Východiskem rozhodovacího procesu je definování cíle. Správné definování cíle je nutnou (nikoliv však postačující) podmínkou pro to, aby celý rozhodovací proces vyústil do správného rozhodnutí.
Při formulaci cíle je třeba mít na paměti, ţe cíl musí být: 1. stanoven s ohledem na současný stav a budoucí vývoj daného objektu a prostředí, ve kterém působí, 2. orientován správným směrem, 3. dostatečně ambiciózní, aby dokázal vyuţít disponibilní zdroje, 4. reálný, aby se zabránilo riziku nepříznivé situace vzniklé jeho nesplněním.
Doposud jsme hovořili o cíli v singuláru. V organizacích, co by sloţitých systémech, se však při rozhodování často setkáváme ne pouze s jedním, ale s více cíli. Tyto cíle mohou být, obecně vzato, v hierarchických vztazích nebo vztazích rovnocenných.
11
Pro cíle v hierarchických vztazích platí, ţe naplňování cíle hierarchicky niţšího je příčinou naplňování cíle hierarchicky vyššího. Pro cíle v rovnocenných vztazích platí, ţe dvojice těchto cílů mohou být vzájemně ve vztahu: 1. komplementárním, coţ znamená, ţe naplňování jednoho cíle přispívá téţ k naplňování druhého cíle, 2. konkurujícím, kdy naplňování jednoho cíle působí proti naplňování druhého cíle, 3. neutrálním, kdy naplňování jednoho cíle nemá ţádný vliv na naplňování druhého cíle.
B. Fáze analyzování Má-li být rozhodnutí opravdu kvalitní, není vhodné spěchat. Běţný zvyk svádí k tomu, aby rozhodovatel jiţ v této fázi intuitivně směřoval ke konkrétní představě, jak rozhodne. Ovšem tato představa zatím není podloţena dostatečnou analýzou potřebných informací a je jednovariantní. Je málo pravděpodobné, ţe to, co rozhodovatele napadne jako první, bude tím nejlepším řešením.
Proto je třeba nejprve shromáţdit a vyhodnotit informace potřebné pro řešení problému, neboť informace sehrávají v rozhodovacím procesu klíčovou úlohu. V dané fázi se jedná zejména o to, aby: a) bylo zajištěno efektivní získávání informací, b) byl určen vhodný rozsah informací, c) byla provedena správná interpretace získaných informací.
C. Fáze generování variant Účelem fáze generování je nalezení co nejširší palety variant, jak dosáhnout cíle, resp. jak vyřešit problém. Jde o překonání zvyku spokojit se s jednovariantním řešením, nebo pracovat sice s více variantami, které však představují pouze drobné modifikace toho, co nás napadlo jako první. Je třeba důsledně trvat na zpracování většího počtu zásadně odlišných variant. Nutno mít totiţ na paměti, ţe rozhodnutí stojící v samotném závěru rozhodovacího procesu není ničím jiným neţ výběrem z variant, které jsou v této fázi generovány. Varianta, která v této fázi nebude vytvořena (objevena), nemůţe být ani vybrána.
Pro generování variant lze vyuţít metody slouţící k podpoře kreativity. Jsou to metody: a) systematicko-analytické (např. morfologická analýza – řešení problému se rozdělí na řešení jeho jednotlivých částí a hledá se několik variant pro kaţdý z těchto problémů), b) stimulující intuici (např. brainstorming a jeho modifikace).
D. Fáze klasifikace V doposud popsaných třech fázích rozhodovacího procesu šlo o rozšiřování, či snad lépe řečeno košatění dané problematiky, podmíněné divergentním myšlením. Počínaje fází 12
klasifikace dochází k zuţování, k vyuţívání toho co bylo vytvořeno, s cílem dospět ke konečnému jednoznačnému řešení. Zde nachází uplatnění, jak jiţ bylo výše zmíněno, konvergentní myšlení.
Fázi klasifikace, ve které je tříděno to, co bylo vytvořeno, můţeme chápat jako „vytřídění“, tedy redukci počtu, nebo „utřídění“, čili seskupování podle podobnosti. Oba tyto významy nalézají v dané fázi rozhodovacího procesu svoje uplatnění. Náměty získané cestou brainstormingu, resp. jiným způsobem, je po jejich vytřídění a utřídění třeba zpravidla dovést do úrovně propracovaných návrhů řešení, představujících varianty chování, které je moţno podrobit hodnocení.
E. Fáze hodnocení Fázi hodnocení je vhodné rozdělit na tři dílčí fáze. V rámci první z nich jde o předběţné hodnocení, často ještě bez explicitní formulace kritéria. V rámci druhé dílčí fáze jde o hodnocení rizika. Konečně v rámci třetí dílčí fáze jde o jemné hodnocení na základě explicitně formulovaných kritérií, s vyuţitím formalizovaných technik rozhodovací analýzy.
Předběžné hodnocení Jde především o posouzení variant z hlediska jejich realizovatelnosti. V souboru variant je třeba nalézt ty, které jsou variantami nepřípustnými, protoţe nejsou schopny naplnit cíl, nebo překračují určité omezující podmínky. Dobrou pomůckou, kterou je moţno vyuţít pro odhalení slabin posuzovaných řešení, je jedna z heuristických technik, známá pod názvem metoda ďáblova advokáta, kdy jeden či více členů týmu programově hledají argumenty proti posuzované variantě.
Hodnocení rizika Kaţdé rozhodování je v manaţerské praxi zatíţené rizikem neúspěchu. V dané dílčí fázi jde zejména o to, aby se prověřilo, zda rizikové faktory nemohou způsobit nejen nedosaţení cíle, ale zda nemohou mít pro rozhodovatele další negativní, popř. přímo katastrofální důsledky. Pokud by takové riziko existovalo, byť by jeho pravděpodobnost nebyla velká, je třeba takovou variantu vyloučit jako nepřípustnou.
Hodnocení prostřednictvím technik a pravidel rozhodovací analýzy Varianty, které prošly sítem první a druhé dílčí fáze hodnocení, je třeba podrobit hodnocení prostřednictvím technik a pravidel rozhodovací analýzy. Jedná se o jednokriteriální či vícekriteriální rozhodování za podmínek: a) jistoty, b) rizika, c) nejistoty.
Zde je nutné se pokusit definovat pojmy „jistota“, „nejistota“ a „riziko“. Všechny tři podmínky mohou mít na proces hodnocení a rozhodování jak pozitivní, tak i negativní vliv. Jistota je situace, kdy rozhodovatel ví s jistotou, jaké budou důsledky variant, popř. který stav nastane. Riziko znamená, ţe rozhodovateli jsou známy moţné budoucí stavy, které mohou nastat a tím i důsledky jednotlivých variant při těchto stavech. Současně zná i pravděpodobnost vzniku těchto stavů. A konečně při nejistotě nemá rozhodovatel informaci o pravděpodobnosti jednotlivých stavů. 13
Výsledkem daného hodnocení je doporučení té z mnoţiny variant, která se jeví jako nejlepší při současném zohlednění efektivnosti dosaţení cíle a pravděpodobnosti, ţe daného cíle bude dosaţeno. Otázka k samostatné úvaze Nedílnou součástí praxe rozhodování je nepochybně riziko. Jak byste riziko definovali? Jak je třeba s rizikem při rozhodování pracovat? F. Fáze rozhodování Jedná se o vlastní akt rozhodnutí. Rozhodovatel doporučenou variantu buď příjme, nebo odmítne a vybere jinou z variant, popřípadě můţe rozhodnout jinak, mimo rámec zpracovaných variant. To činí v rámci své pravomoci a nese za to svou odpovědnost. Závěrem dluţno poznamenat, ţe u závaţných rozhodnutí strategického významu probíhá (resp. měl by probíhat) rozhodovací proces s explicitně strukturovanými fázemi a s metodickou podporou, tak jak bylo výše uvedeno. Dochází rovněţ k tomu, ţe přípravné fáze rozhodnutí, tj. fáze 1 aţ 5, zajišťuje tým odborníků, odpovědný za kvalifikovanou přípravu rozhodnutí, nikoliv však za vlastní rozhodovací akt. Rozhodovatel - jednotlivec či orgán vybavený rozhodovacími kompetencemi, který nejen ţe můţe, ale v řadě případů musí rozhodnout, vystupuje aţ ve fázi 6. Vědomí smyslu a důleţitosti jednotlivých fází rozhodovacího procesu by však mělo rozhodovatele doprovázet i tam, kde z důvodů menší závaţnosti rozhodnutí, resp. z důvodů časových či kapacitních limitů, je nucen se obejít bez podpory odborného týmu a celý rozhodovací proces, spíše implicitně vnímaný, realizuje sám.
1.2.3 Ovlivňování Není sporu o tom, ţe správné rozhodnutí je pro efektivní řízení podmínkou nutnou. Pokud je rozhodnuto špatně, tedy kdyţ je zvolen nesprávný cíl, resp. špatná cesta k jeho dosaţení, budou se všechny následné kroky, byť správně realizované, ubírat nesprávným směrem. Dluţno však připomenout, ţe správné rozhodnutí není pro efektivní řízení podmínkou postačující. Dosaţení cíle není totiţ zpravidla realizováno tím, kdo rozhodl, tedy vedoucím, ale jeho spolupracovníky. Úspěšnost řídící práce vedoucího není proto podmíněna pouze správným rozhodnutím, ale téţ schopností vést svoje spolupracovníky k tomu, aby toto rozhodnutí efektivně realizovali. Je tedy zcela přirozené, ţe po rozhodnutí následuje ovlivňování, jehoţ zvládnutí je pro manaţera neméně důleţité jako rozhodování. Doby, kdy za jediný způsob ovlivňování bylo povaţováno přikazování (viz Fayolovy prvky správy), jsou samozřejmě nenávratně pryč. V soudobém managementu nejde ve většině případů o to, aby podřízení byli vedeni k pouhé poslušnosti. Klíčem k úspěchu je, aby byli získáni pro tvůrčí a iniciativní plnění vytýčených rozhodnutí. A to samozřejmě není snadné.
14
Styly vedení S problematikou ovlivňování úzce souvisí styl vedení. V literatuře se obvykle setkáváme se třemi základními typy stylu vedení. Je to styl:
Autokratický styl vedení Pro autokratický styl vedení je typické, ţe vedoucí rozhoduje sám a svá rozhodnutí sděluje formou příkazů. Komunikace je jednoduchá a jednoznačná: shora dolů příkazy, zespodu nahoru hlášení o jejich plnění. Existuje tvrdá disciplína, podřízení mají minimální a zcela přesně vymezenou autonomii pro vlastní rozhodování. Motivace je zaloţena na autoritě. Vedle očekávání odměn za splnění příkazů figuruje výrazně i hrozba trestů za jejich nesplnění. Jedná se často o podmínky jednoduché práce vykonávané málo kvalifikovanými pracovníky, kde existuje na straně vedoucího výrazná kvalifikační převaha, výrazná převaha znalostí co, proč a jak má být vykonáváno. Daný styl je rovněţ nezbytným v krizových situacích, kde záchrana lidských ţivotů či velkých materiálních hodnot závisí na rychlém a plně koordinovaném zásahu.
Participativní styl vedení Je zaloţen na tom, ţe vedoucí zpravidla formuluje úkoly a postupy jejich řešení za účasti svých spolupracovníků. Tato kooperace obvykle spočívá v tom, ţe vedoucí předloţí problém, shromaţďuje návrhy na jeho řešení a následně sám rozhodne. Komunikace je oproti předchozímu stylu sloţitější. Autonomii pro vlastní rozhodování spolupracovníků vedoucí vymezuje relativně šířeji. Motivace je zaloţena především na očekávání odměn a na aktivní spoluúčasti na přípravě rozhodnutí. Participativní styl vedení dosahuje v současnosti značné míry uplatnění. Jedná se o podmínky sloţitější tvůrčí práce, vykonávané kvalifikovanými pracovníky. Na straně vedoucího existuje převaha kvalifikace a s ní souvisejících znalostí týkajících se věcí celkových. Ve věcech dílčích, které souvisí s činností jednotlivých pracovníků, tato převaha uţ zpravidla neexistuje.
Liberální styl vedení U liberálního stylu vedení jde o relativně velkou autonomii spolupracovníků. Vedoucí rozhoduje pouze o základních cílech a o těch záležitostech, které se týkají koordinace řízeného kolektivu jako celku. Nicméně i tato rozhodnutí obvykle se svými spolupracovníky ve fázi přípravy projednává. Vše ostatní je svěřováno těm, kteří dané úkoly vykonávají. Hlavní role vedoucího spočívá v podpoře práce spolupracovníků cestou předávání či zprostředkovávání důleţitých informací, pomoci při překonávání překáţek, které přesahují jejich moţnosti, a zprostředkovávání vazeb mezi partnery. Jde zpravidla o vedení kolektivů vysoce kvalifikovaných specializovaných pracovníků vykonávajících vysoce tvůrčí práci. Převaha kvalifikace a s ní souvisejících znalostí, jak tuto práci realizovat, je jednoznačně na straně výkonných pracovníků. Vzhledem k tomu, ţe práce tohoto charakteru se začíná významně rozšiřovat, neboť se stává klíčovým faktorem efektivnosti organizací, lze očekávat i významné rozšiřování liberálního stylu vedení. Tradiční pohled „nadřízený nařizuje, podřízený poslouchá“ se v soudobém managementu zásadně mění. Činnost vedoucího i všech ostatních zúčastněných osob začíná být chápána jako proces neustále se vyvíjejícího vyjednávání, ve kterém rozhodující roli sehrává sledování individuálních, resp. skupinových zájmů. V dané souvislosti se stále častěji setkáváme s pojmy konkurenčního a kooperativního chování. Cílem přitom je vyhnout se pokud moţno „nulovému výsledku“ (tj. stavu, kdy jeden ze subjektů získá a druhý ztrácí), ale dosáhnout tzv. „win-win“ situace (tj. aby získal kaţdý). Hovoříme-li o komunikaci, jednání a vyjednávání, nemusí jít nutně pouze o vztahy mezi zaměstnanci dané 15
organizace, nýbrţ téţ o vztahy vůči lidem vně organizace, tedy vztahy vůči obchodním partnerům, klientům, občanům apod.
1.2.4 Organizování Řídící činnost probíhá v prostředí, které je určitým způsobem zorganizováno. V terminologii teorie systémů je organizování moţno chápat jako vytváření struktury systému, tedy jako definování prvků systému a zejména vztahů mezi těmito prvky. Struktura systému předurčuje chování systému, které představuje určitý pohyb v rámci ní.
Podstata procesu organizování v podniku, tedy procesu vytváření, upřesňování či přetváření struktury systému jeho řízení, spočívá v definování: a) činností a sekvenčních, dále téţ informačních či hmotně-energetických vztahů mezi nimi, coţ vede k definování procesní struktury, b) funkčních či pracovních míst a mocenských, dále téţ informačních a hmotně-energetických vztahů mezi nimi, coţ vede k definování útvarové struktury.
Otázka k samostatné úvaze Jaký je vztah mezi strukturou a funkcí systému? Co je to procesní struktura a co je to útvarová struktura organizace? Jaký je mezi nimi vztah? Stupeň organizovanosti
Pro úspěšnou řídící práci je velmi důleţitý vztah mezi strukturou a funkcí, tedy proporce mezi tím, co je dopředu jiţ relativně stabilně upraveno, a tím, co je ponecháno bezprostřední řídící činnosti vedoucího. Tato proporce bývá označována jako stupeň organizovanosti.
Pokud je stupeň organizovanosti nepřiměřeně nízký, musí se vedoucí pracovník stále znovu a znovu zabývat řešením velkého mnoţství problémů, většinou operativního charakteru. To odčerpává jeho čas a energii. V lepším případě mu nezbývá prostor pro koncepční práci, která by zcela nepochybně měla tvořit těţiště jeho činnosti, v horším případě se dostává do takového přetíţení, kdy se mu řízení zcela vymyká z rukou.
Naproti tomu nepřiměřeně vysoký stupeň organizovanosti vyplývá ze snahy toho dopředu upravit a standardizovat co nejvíce. Vybudování velmi podrobné a propracované struktury je značně časově náročnou a nákladnou záleţitostí, přičemţ výsledný produkt v podobě rigidního uspořádání bude činnost vedoucího spíše znesnadňovat, neţ aby mu pomáhal. Nepřiměřeně vysoký stupeň organizovanosti, obráţející se v nepřiměřeně rozsáhlém a tím pádem nepřehledném souboru pravidel determinujících chování celého systému, bude pro vedoucího spíše přítěţí či překáţkou neţ oporou v jeho práci. Řídící činnost můţe v takových podmínkách snadno zdegenerovat na kličkování mezi předpisy. Celý systém se stává těţkopádným aţ strnulým, neschopným reagovat na měnící se podmínky.
16
Obrázek 1.2 Stupně organizovanosti
Je tedy zřejmé, ţe optimální stupeň organizovanosti se nalézá mezi oběma zmíněnými extrémy, jak je naznačeno na uvedeném obrázku (Sopt). Obecně je moţno říci, ţe organizovat je třeba to, co je podstatné, konkrétně vyjádřitelné , relativně stabilní, resp. často se opakující. Takto koncipovaná struktura vytváří rámec, který efektivně usměrňuje chování systému, „automatizuje“ realizaci mnoha činností, a tím pádem odbřemeňuje vedoucího od celé řady řídících zásahů, na straně druhé nebrání vedoucímu pracovníkovi v jeho řídící práci ani ţádoucímu vývoji dané organizace.
Otázka k samostatné úvaze Co je to stupeň organizovanosti? Jaké jsou negativní důsledky nedostatečného, či naopak nadměrného stupně organizovanosti? Kaţdá organizace realizuje určité funkce, jimiţ je naplňováno její poslání a je dán smysl její existence. Realizace uvedených funkcí je podmíněna tím, ţe se v dané organizaci provádí velké mnoţství zpravidla značně sloţitě propojených činností, směřujících ke společnému cíli. Mnoţina těchto činností a sekvenčních, informačních či hmotně-energetických vztahů mezi nimi představuje, jak uţ bylo výše zmíněno, procesní strukturu organizace. Principiálně vzato, procesní struktura je primární, útvarová struktura je sekundární. Určující jsou činnosti a vztahy mezi nimi, následné pak je zajištění realizace těchto činností, tedy jejich přiřazení funkčním či pracovním místům, coţ vede k vytváření či změnám útvarové struktury. Má-li tedy být prováděna reorganizace, nestačí se zabývat pouze útvarovou strukturou, na coţ se v nejednom případě praxe omezuje, nýbrţ je potřeba hledat východisko v analýze vztahů funkcí dané organizace s její procesní strukturou a pokračovat pak následně v analýze vztahů procesní struktury a struktury útvarové. 17
Seskupování pracovních míst Jednotlivé činnosti, prvky procesní struktury, se tedy přiřazují jednotlivým pracovním místům, tato pracovní místa seskupují do útvarů a útvary niţší se seskupují do útvarů vyšších. Obecně lze říci, ţe toto seskupování se děje na základě dvou principů, a to principu funkční specializace a principu předmětné specializace.
Podle principu funkční specializace se vytváří organizační struktura tak, ţe se do jejích jednotlivých útvarů seskupují činnosti dle míry podobnosti té které činnosti, bez ohledu na charakter či určení výsledku této činnosti (tj. výrobku nebo sluţby). Hlavním cílem je zhromadnění provádění činností za účelem zvýšení produktivity a kvality práce.
Podle principu předmětné specializace se vytváří co nejmenší relativně samostatné subsystémy, slouţící k produkci výrobků nebo poskytování sluţeb určitého charakteru nebo určitého určení. Hlavním cílem je zjednodušení řízení a zvýšení zainteresovanosti na výsledném produktu či sluţbě v důsledku sníţení kooperace a s ním souvisejícím sníţením počtu meziútvarových bariér. Platí, ţe konkrétní organizační struktury jsou dány kombinací uvedených dvou základních principů.
Otázka k samostatné úvaze Konkrétní organizační struktury bývají zpravidla výsledkem kombinace dvou základních principů seskupování činností do útvarů – principu funkční specializace a principu předmětné specializace. Čím jsou tyto principy charakteristické? Zamyslete se nad tím, jaká kombinace těchto principů je uplatněna ve vaší organizaci.
1.3 Aplikace managementu ve veřejné správě Je pravda, ţe vznik moderního managementu byl iniciován prudkým rozmachem podnikání, a to zejména v oblasti průmyslu. Rozvíjející se poznatková báze managementu však postupně začala nalézat stále větší uplatnění i mimo oblast svého vzniku. Ukázalo se, ţe základní principy, přístupy a metody managementu nejsou vázány na podniky, ale jsou aplikovatelné pro řídící činnost obecně, bez ohledu na to, v jaké organizaci probíhá. To lze dokumentovat úspěšnými a v současné době jiţ zcela běţnými aplikacemi managementu do oblasti nepodnikatelských subjektů, a to zejména institucí veřejné správy.
1.3.1 Aplikace managementu ve veřejné správě
I dnes se často setkáme s názorem, ţe řízení ve veřejné správě je velice specifické a ţe se při něm manaţerských přístupů nedá příliš vyuţívat. Při bliţším pohledu a analýze se ovšem spíše ukazuje, ţe management ve veřejné správě nepracuje ani se zcela jinými metodami či nástroji řízení, ani v něm nedochází k nějakému odlišnému rozhodovacímu cyklu. Aplikuje se zde stejné kritérium ekonomické racionality, velící volit levnější cestu ke stejnému efektu, resp. takovou variantu, která při stejných nákladech přináší vyšší uţitek. Řídící pracovníci zde čelí více méně ve stejné míře nejistotě a rizikům jako manaţeři v podnikové sféře. Existují tedy opravdu nějaká specifika řízení ve veřejné správě?
18
Je pravdou, ţe volení funkcionáři a úředníci nejsou vystaveni osudovým majetkovým důsledkům špatného investičního rozhodnutí, nezkrachují, ani se nestanou doţivotními dluţníky, jako tomu můţe být u soukromých podnikatelů. Snad „jen“ riskují kariéru, prestiţ a své postavení. Tato skutečnost bývá někdy uváděna jako hlavní příčina dosahování celkově niţší efektivnosti ve veřejném sektoru, častých případů plýtvání, špatné koordinace a převaţování osobních zájmů nad zájmem veřejným.
Rozhodně nelze tvrdit, ţe tyto jevy neexistují. Rozdílná zainteresovanost zde jistě hraje svoji roli. Avšak zdaleka nejde o příčinu jedinou. Vţdyť ani profesionální manaţeři soukromých firem zpravidla nerozhodují bezprostředně o svých aktivech. Existují i jiné faktory objektivně komplikující rozhodování o výdajích.
Zdá se, ţe tím hlavním z nich je nejednoznačnost kritéria, podle kterého bývají konkrétní rozhodnutí hodnocena jako úspěšná. V případě hospodaření v rámci trţního prostředí je toto kritérium většinou jasně definované a prokazatelné. Náklady a výnosy (resp. uţitky) jednotlivých variant jsou sice předem obtíţně předvídatelné, ale zpětně je lze dostatečně čitelně získat a vyhodnotit. Při rozhodování o výběru mezi různými variantami rozpočtových výdajů je nejistota úplně stejná, avšak ani zpětně nejsou informace o „ceně“ vstupů a výstupů dostatečné. Do hodnocení jednotlivých variant se promítají politické aspekty a nejrůznější zájmy. Čistě ekonomické aspekty rozhodnutí jsou aţ sekundární, převládá potřeba zohledňovat politické a sociální aspekty daných rozhodnutí, nezbytnost zachování legality a demokratičnosti samotného procesu přijímání rozhodnutí apod.
Manaţeři soukromých společností navíc obhajují svá rozhodnutí pouze vůči relativně omezené skupině subjektů - vlastníkům, akcionářům. Nikdo po nich nechce, aby svým rozhodnutím uspokojili co nejširší spektrum mnohdy zcela protikladných zájmů, jako je tomu v souvislosti s rozhodováním v sektoru veřejném.
To vše by vytvářelo z rozhodování ve veřejném sektoru sloţitý proces i v situaci, kdybychom se nemuseli potýkat s důsledky celkové stagnace růstu ekonomiky a s tím souvisejícími omezeními veřejných příjmů. Čím méně prostředků zbývá k rozdělení, tím větší je odpovědnost za jejich efektivní vyuţití. Tím obtíţnější je přijetí správných rozhodnutí, neboť se zmenšuje manévrovací prostor. Dopady případných nesprávných rozhodnutí jsou tvrdší, náklady ušlé příleţitosti vyšší. Roste i polická odpovědnost těch, kteří o těchto prostředcích rozhodují.
1.4 Nové trendy v řízení organizací veřejné správy Současné řízení organizací veřejné správy se mění na celém světě, nikoliv pouze v České republice. Důvody změn v řízení organizací veřejné správy jsou různé, jejich kořeny jsou však jednotné. Spočívají ve změně hodnot, které odmítají zbytečný centralismus, byrokracii a autoritářské a povýšené vystupování vůči občanům, kteří ţijí v demokratickém společenském systému. Jako reakce na tyto změny vznikl a ve vyspělých demokratických zemích také byl prosazován koncept tzv. „New Public Managementu“, a to pod heslem „šetřit a současně zvyšovat efektivnost“.
19
1.4.1 New Public Management New Public Management - jinými slovy řečeno „na sluţbu orientované řízení organizací veřejné správy“ – se stal heslem a nástrojem řízení správy věcí veřejných 90. let 20. století. Ale uţ od 70. let probíhaly v systémech veřejných správ západních evropských zemí reformy, z kterých pak byly vytvořeny základní charakteristiky NPM. Změny byly reakcí nejen na ekonomickou krizi, ropné šoky a zvyšování veřejných výdajů v tehdejších systémech „welfare state“ jednotlivých vyspělých států, ale i na strnulost veřejné správy té doby. V praxi NPM představuje poměrně výrazný posun v řízení, ale i chápání role veřejné správy ve společnosti. Překonává klasické paradigma veřejné správy, které je zaloţené na šesti základních principech: apolitické veřejné sluţby, hierarchie a pravidla, trvalost a stabilita, institucionalizovaná státní sluţba, vnitřní regulace a rovnost. Do veřejné správy pak zavádí prvky, jako jsou efektivnost, orientace na výsledky či orientaci veřejných sluţeb na zákazníka (občana). Jinými slovy lze říci, ţe NPM přináší do veřejné správy techniky, které jsou charakteristické pro soukromý sektor. Pojem „New Public Management“ lze volně přeloţit jako „nové řízení organizací veřejné správy“. Protoţe však jde o ustálené označení teoretického modelu řízení, který se v zahraniční literatuře z angličtiny nepřekládá, bude v dalším textu pouţito jeho původní znění, tj. New Public Management (dále rovněţ jako NPM). New Public Management představuje ryze teoretický model řízení organizací veřejné správy. Ve své filozofii vychází z kritiky necitlivého byrokratického přístupu veřejné správy vůči občanovi a jeho cílem je zdokonalit komunikaci občan – veřejná správa. Samozřejmě ho nelze aplikovat jednotně a bez výhrad na libovolnou organizaci veřejné správy kdekoliv na světě. Autoři tohoto modelu jej sami prezentují jen jako mozaiku nástrojů, které lze pouţít na vybranou organizaci za splnění jistých podmínek. Tyto podmínky, jako např. orientace na zákazníka a kvalitu poskytnuté sluţby ve veřejné správě, jsou zatím v České republice splněny pouze v malé míře (ať uţ z důvodu nezájmu ze strany politické reprezentace nebo ze strany zaměstnanců veřejné správy v ČR). New Public Management, tedy jeho principy a přístupy, představuje jeden ze základních kamenů moderní veřejné správy. Oproti předcházejícím letům však uţ není NPM přijímán absolutně, v celé své podobě. NPM bylo především vyčítáno, ţe směřuje k demokratickému deficitu při tvrobě a výkonu rozhodnutí v orgánech veřejné správy, tedy ţe se vzdaluje od občana. Proto se dnes prosazuje především koncept Good Governance (dobrá správa, dobré vládnutí), který vychází z myšlenky spojení ochrany a realizace lidských práv a transparentního, zodpovědného a participativního vládnutí. GG neruší NPM, ale staví na jeho základech a principech a dále ho doplňuje. Znamená orientaci na výkon a výstup, výkonově orientované finanční řízení organizace a zapojené občanů do rozhodovacích a realizačních procesů.
1.4.2 Obsah pojmu New Public Management Přístup New Public Managementu obsahuje celou řadu nových trendů v řízení organizací veřejné správy. K nejpodstatnějším z nich patří:
Dynamická organizace a její služby představuje skutečnost, ţe politické instance, tj. exekutiva, legislativa a voliči, neřídí uţ činnost správy prostřednictvím detailního rozpisu finančních a osobních prostředků (na vstupu), ale nově prostřednictvím definování výkonů a sluţeb, kterých má být dosaţeno (na výstupu), a jejich ţádoucího působení (tzv. outcome). Zjednodušeně by se dalo říct, ţe řízení probíhá prostřednictvím stanovení cílů. 20
Delegování výkonných pravomocí Delegování výkonných pravomocí na regionální a lokální úroveň organizací veřejné správy slouţí ke zvýšení motivace pracovníků, vedoucí k aktivitě a kreativitě (dekoncentrace a decentralizace).
Globální rozpočet Spočívá v tom, ţe pro předem definovaný výkon, resp. sluţbu je k dispozici pevně stanovená finanční částka. Odpovědná politická instance dá k dispozici celkový rozpočet, s nímţ musí veřejná správa nebo její jednotlivá pracoviště, resp. oddělení vyjít a přitom co nejefektivněji plnit předepsané úkoly. Na rozdíl od běţného rozpočtu neobsahuje globální rozpočet jednotlivé poloţky, ale smluvní částku.
Controlling Předpokládá existenci interních nebo nezávislých vnějších grémií, která pravidelně prověřují sluţby organizací veřejné správy a jejich působení, a navrhují, pokud je to nutné, moţná zlepšení. Controlling je vlastně součástí řízení a jeho obsahem jsou formulace cílů, plánování a řízení. Orientuje se na proces, tj. ve všech fázích poskytování veřejných sluţeb shromaţďuje data, zpracovává je a interpretuje je povolaným pro potřeby podpory řízení. Proces controllingu v podstatě tvoří následujících pět fází – definování cílů, plánování, kontrola (stavu „má být – je“), analýza odchylek od ţádoucího stavu a z toho vyvozená nápravná opatření.
Benchmarking Představuje metodu, která umoţňuje podat informace o kvalitě činnosti na základě srovnání sluţby takové správní jednotky s jinou jí odpovídající jednotkou či soukromým podnikáním, která určitou sluţbu poskytuje nejlépe. Tedy benchmarking vychází z principu srovnávání se s jinými organizacemi K základním myšlenkám benchmarkingu patří1: Nalezení organizace, která je nejlepší v dané činnosti. Analýza příčin, které vedly k dosaţení těchto výsledků. Vytvoření plánů pro zlepšení vlastní činnosti a výkonnosti. Implementace těchto plánů. Monitorování a vyhodnocování výsledků.
Ve veřejné správě, vzhledem k jejím charakteristikám, se srovnávání zaloţené původně jen na porovnávání činností a porovnávání výsledků rozšířilo např. o kritérium spokojenosti se sluţbou, dostupnosti sluţby, chování úředníků apod. Hlavní smysl ale zůstal. Tím je identifikace a implementace nejlepší praxe podle porovnávané instituce. Organizace se tak vlastně učí od jiných, lepších v dané činnosti, se kterými se vzájemně porovnává. Srovnání se ale můţe vztahovat nejen na lepší organizace, ale i na vytvořené standardy veřejných sluţeb. Tím benchmarking slouţí jako nástroj k dosaţení legislativně stanovených parametrů, vţdy ale s ohledem na vlastní specifické podmínky organizace.
1
KOLEKTIV AUTORŮ. Benchmarking ve veřejné správě. 1. vyd. Praha: Ministerstvo vnitra České republiky, 2004, s. 8 – 9.
21
Jak bylo uţ výše řečeno, NPM usiluje o delegování zodpovědnosti na niţší (regionální kantonální a lokální) úrovně řízení a o řízení prostřednictvím stanovení cílů a působením sluţeb, nikoliv uţ prostřednictvím prostředků. Sloţitý, hierarchický státní aparát by se s jeho pomocí měl stát méně komplikovaným, průhlednějším a přitom by měl profitovat ze zkušeností soukromého sektoru. Navíc NPM usiluje o zavedení prvku soutěţe do veřejných sluţeb, a tím pádem o změnu „správy vrchnosti v produktivní dům sluţeb, který se bude honosit spokojenými zákazníky,“ coţ v konečném důsledku povede ke změně vztahů mezi politikou, veřejnou správou a společností. Elementem soutěţe je např. vyhlašování veřejných zakázek, resp. grantů na poskytnutí určité veřejné sluţby, které vytvoří mezi zadavatelem (orgán veřejné správy) a poskytovatelem (zisková či nezisková organizace) této sluţby smluvní vztah.
1.4.3 Dvě roviny New Public Mangementu S ohledem na výše zmíněné nové trendy v řízení organizací veřejné správy je moţné určit základní elementy NPM, tedy takové ukazatele, které jsou specifické pro tento druh reformy veřejné správy. Na základě státně politického významu NPM je moţné tyto elementy rozlišit ve dvou rovinách, a to v rovině cílů a v rovině prostředků. Typickými cíli NPM jsou:
Orientace na vliv či dopad poskytnuté služby, s čímţ souvisí odmítnutí řízení vstupu, důraz na stanovování cílů a kontrolu poskytovaných sluţeb.
Orientace na zákazníka s její filozofií podpory sluţeb organizací veřejné správy (produktů), které se zaměřují více neţ dosud na konkrétní potřeby uţivatelů z řad občanů (zákazníků), a sledování spokojenosti občanů s poskytnutými sluţbami, tedy snaha o dosaţení co nejvyšší kvality veřejné sluţby.
Orientace na náklady spojené s činností veřejné správy, a to prostřednictvím sloučení odpovědností za poskytnutou sluţbu a rozpočet.
Orientace na produkt zaloţená na filozofii produkování veřejných statků. Veřejným statkem se rozumí takový statek či sluţba, jehoţ spotřeba je tzv. „nerivalitní“ (tzv. nedělitelnost veřejného statku), tj. spotřeba statku či sluţby jednou osobou nesniţuje jeho dostupnost komukoliv jinému. Druhou klíčovou vlastností veřejného statku je skutečnost, ţe je v zásadě velmi obtíţné aţ nemoţné vyloučit jednotlivce z vyuţívání tohoto statku či sluţby (tzv. nevyloučitelnost ze spotřeby). Příkladem takového statku, resp. sluţby budiţ veřejné osvětlení.
Typickými prostředky, s jejichž pomocí NPM dosahuje svých cílů:
náhrada pravidel a ustanovení zakázkami a smlouvami,
oddělení strategických a operativních kompetencí, tj. rozhodování o tom, co „je úkolem“ a „jak bude úkol splněn“,
delegování zodpovědnosti do popředí, aby se tím zvětšil prostor pro iniciativu a kreativitu zaměstnanců veřejné správy,
organizace, resp. uspořádání veřejné správy v duchu modelu koncernu s decentralizovanými, autonomními správními jednotkami,
smlouvy o provedení práce, resp. pracovní zakázky a sestavování globálního rozpočtu, 22
vytvoření motivačního systému ke zvýšení pracovní výkonnosti úředníků,
zavedení prvků soutěţe do veřejné správy.
Výše uvedené členění na cíle a prostředky NPM má ozřejmit, ţe mluví-li se o NPM, pak jde o dvojí pohled na jeho realizaci: o filozofii, která usiluje o změnu mentality veřejné správy, a o soubor nástrojů, které se snaţí o revitalizaci správních procesů. Filozofie se pokouší do veřejné správy vnést podnikatelské myšlení soukromého sektoru a tím v ní uvést do pohybu trţní logiku. Soubor nástrojů usiluje oproti tomu zase o takovou změnu stávajících systémových zákonitostí, která by v rámci veřejné správy umoţnila podnikatelské jednání. NPM musí být tedy rozvíjen současně jako soubor nástrojů i jako filozofie organizací veřejné správy, protože jedině tak se dají rozpoznat státně politické implikace nové formy řízení. V ideální podobě filozofie NPM vše nahrává tomu, aby do organizací veřejné správy byly spolu s trţní logikou přejaty i ekonomické zájmové struktury. Myšlenka efektivnosti se svým hlavním kritériem optimálního vztahu nákladů a uţitků patří k hospodářskému úsilí o maximalizaci zisku. Trţní element NPM tím pádem vyţaduje postupný vývoj od unaveného úředníka ve státní sluţbě k typu „homo ekonomicus“. To se odráţí zvláště u obou cílů orientace na náklady a na produkt. Tento vývoj je typickými prostředky, které NPM pouţívá, ještě podporován. Soubor nástrojů NPM, odvozených z podnikového hospodářství, tedy předpokládá, ţe politické cíle (které vţdy obsahují element obecného blaha) jsou předem dány a veřejná správa je jen řídí. Veřejná správa je z tohoto úhlu pohledu apolitická a usilovat o obecné blaho uţ není její úlohou. Správa se podle těchto komponentů NPM omezí jen na efektivnost v různých podobách a bude posuzována měřitelnými ukazateli její účinnosti. Odměněn bude ten, kdo je podle ekonomických kritérií úspěšný.
1.4.4 Nutné a volitelné podmínky New Public Managementu Na základě paralely kamenolomu by se mohlo zdát, ţe si lze libovolně vybrat ty podmínky, resp. prostředky NPM, které mají být právě pouţity. Ve skutečnosti tomu však tak není. Reforma veřejné správy, která by chtěla vyuţívat samořídící dynamiky NPM, musí alespoň v minimální míře splnit vybrané podmínky nového modelu řízení. V rámci modelu NPM proto lze definovat nutné a volitelné podmínky řízení. Nutné podmínky NPM jsou:
vztah „zadavatel – vykonavatel“ mezi správním celkem a úřadem,
orientace na produkt a na zákazníka při činnosti veřejné správy,
smlouvy o provedení práce, resp. pracovní zakázky a globální rozpočet,
controlling prostřednictvím indikátorů účinnosti poskytovaných sluţeb,
trhu blízké motivační systémy.
Předpokladem pro splnění nutných podmínek NPM je existence dvoustranných občanských aktivit, které povedou na jedné straně ke vzniku a rozvoji občanských sdruţení nabízejících veřejné sluţby, a na straně druhé pak budou samy veřejné sluţby poptávat. Přestoţe v České republice jiţ existuje rozsáhlé mnoţství občanských aktivit, jsou stále 23
převáţně jednostranné - veřejné sluţby totiţ více poptávají, neţ nabízejí. Předním poskytovatelem veřejných sluţeb je stále stát (ačkoliv se rozšiřuje okruh subjektů spolupracující se státem na poskytování veřejných statků, např. PPP projekty v ČR zatím nenašli širšího uplatnění)), územní samosprávné celky a jimi zřizované organizace. Výše uvedené nutné podmínky NPM proto v České republice nemohou být splněny, aplikovatelnost NPM (a v návaznosti na něj i GG) je tedy v současnosti stále omezená. Volitelné podmínky NPM jsou:
důraz na právní úpravu ve vztahu „stát – občan“ (zde je deregulace nutná jen v interních vztazích veřejné správy),
striktní oddělení strategie a operativy, resp. politiky a výkonných činností,
model koncernu s nízkou hierarchií,
zavedení prvků soutěţe do veřejné správy nebo mezi ni a soukromý sektor,
vytvoření ekonomických podnětů pro jednotlivce - zaměstnance,
náhrada statutu zaměstnance státní sluţby soukromoprávním pracovním vztahem (nebo veřejnoprávním vztahem).
New Public Management, a jeho modifikace jako je GG, by se tedy měl vyuţívat ne jako integrovaný systém, ale jako soubor systémových nástrojů, z něhoţ se podle potřeby vyberou ty nejvhodnější, tak aby se dosáhlo poţadovaného výsledku. Při řešení problémů musí být splněny alespoň ty nejnutnější podmínky NPM, které je nutno přizpůsobit jedinečnostem státního uspořádání a zohlednit státoprávní poţadavky a přednosti existující podoby veřejné správy. Jen tak můţe NPM mít očekávaný přínos.
1.4.5 Přínos New Public Managementu Vyuţití některých prostředků NPM má několikerý významný přínos pro obyvatele dané země, její vládu a parlament, veřejnou správu a její zaměstnance i spolupracovníky. Takovým přínosem můţe být:
Pro obyvatele: -
kompetentní sluţby, které budou poskytovány rychle, partnersky a nekomplikovaně
-
přiblíţení se veřejné správě a její větší transparentnost
-
otevřenost vůči jejich problémům a potřebám
Pro parlament: -
více prostoru pro řešení politických problémů
-
méně detailních otázek
-
lepší rozhodovací, řídící a kontrolní nástroje
Pro vládu: -
větší prostor pro samotné vládnutí a vedení
-
méně správních úkolů
Pro veřejnou správu: 24
-
více moţností, jak reagovat na změny rychle a efektivně, jak se chovat hospodárně a úsporně a jak poskytovat své sluţby v souladu s potřebami obyvatelstva
Pro její zaměstnance a spolupracovníky: -
větší samostatnost a více vlastní iniciativy
-
více zodpovědnosti
-
motivace díky lepší rozpoznatelnosti kvality poskytnuté sluţby
-
více uznání v práci i na veřejnosti
Na sluţbu orientované řízení organizací veřejné správy není tedy jen jakýmsi opatřením, které se zavede a hned přinese kýţené úspěchy. Je to dlouhotrvající proces, jehoţ úspěšnost závisí na tom, jestli jsou všichni zúčastnění připraveni promítnout do svého jednání drobné a nepatrné kroky vedoucí ke změně. Jde vlastně o změnu kultury, která sice jednou začne, ale nikdy nekončí.
25
2. Základní nástroje managementu veřejné správy Cílem kapitoly je, v návaznosti na kapitolu první, seznámit podrobněji s těmi základními nástroji managementu (nejen) veřejné správy, které nejsou samostatně popsány v dalších kapitolách této publikace nebo nejsou samostatným předmětem vybraného modulu zvláštní části vzdělávání. Jedná se o plánování a organizování a s tím související stanovování cílů organizace, případně její části (nikoliv stanovování cílů veřejných projektů, coţ je předmětem kapitoly č. 3). Další nástroje managementu jsou podrobněji popsány v těchto kapitolách: rozhodování v kapitole č. 1, vedení lidí v kapitole č. 6, kontrola v kapitole č. 9 a finance ÚSC v kapitole č. 10 (částečně v kapitole č. 3). Personalistice, jako specifické části řízení je věnován samostatný předmět modulu zvláštní části tohoto typu vzdělávání. Teoretickým východiskem jsou, mimo informací z první kapitoly, poznatky z teorie institucionální ekonomie o provázanosti poslání, funkcí a cílů organizací (konkrétně územních samosprávných celků) se základními nástroji managementu.
2.1 Úvod do managementu, řízení a správy 2.1.1 Management, řízení, správa Management2 označuje široké spektrum činností, které jsou v jeho rámci vykonávány a vţdy by vykonávány měly být. Existuje řada definic managementu zdůrazňujících jeho různé aspekty (organizace, plánování, vedení, vytváření prostředí apod.), přičemţ v nejobecnější podobě jde o „systém a metody řízení podniku, vedení“3. Management můţeme také vymezit jako „proces tvorby a udrţování prostředí, ve kterém jednotlivci pracují společně ve skupinách a účinně dosahují vybraných cílů“4. Konkrétní činnosti, které naplňují pojem management, jsou plánování a organizování (definování účelu a cílů), řízení a rozhodování (včetně koordinace), vedení a řízení lidí (lidské zdroje), informování a komunikace, monitorování a kontrola, případně také i reprezentování. Uvedené činnosti pocházejí ze základních koncepcí managementu firem, jsou však plně uplatnitelné i v managementu územní správy, v celé veřejné sféře obecně. Důleţité je, aby si kaţdý manaţer všechny výše uvedené činnosti uvědomil a vykonával je. Management je uceleným souborem aktivit, jejichţ realizace v praxi napomáhá kvalitnímu chodu organizace a dosahování jejích cílů. Management můţe být v případě důrazu na nástroje řízení chápán jako „ucelený soubor ověřených přístupů, názorů, zkušeností, doporučení a metod, které subjekty managementu uţívají …“5. Ve spojení s managementem je často uţíváno pojmu řízení. Ačkoliv českému pojmu řízení odpovídá mezinárodně uţívané označení management, tak z hlediska obsahového nelze tyto dvě slova zcela ztotoţnit. „Řízení je v širším pojetí lidskou aktivitou spojenou s ovládáním věcných systémů, usměrňováním smíšených systémů a směrováním a ovlivňováním
2
Manus = ruka, managio = ovládání, správa, vedení (lat.). Kraus, J., Petráčková, V. a kol. Akademický slovník cizích slov, Praha: Academia, 1995, s. 477. 4 Koontz, H., Weihrich, H.: Management. Praha: Victoria Publishing, 1993, s. 16. 5 Vodáček, L., Vodáčková, O.: Management. Teorie a praxe v informační společnosti. Praha: Management Press, 2001, s. 16. 3
26
společenských systémů“6. V tomto pojetí jde o obsahově bohatší termín neţ management, neboť management se týká výhradně řízení na úrovni organizací, institucí, zájmových skupin a jednotlivců. V kontextu managementu můţe být řízení vymezeno jako „cílevědomá lidská činnost, která směřuje k dosaţení ţádoucího stavu vhodnými opatřeními“7. V dalším textu bude navzdory zmíněné odlišnosti uţíváno českého ekvivalentu řízení. Do oblasti managementu veřejné správy pronikají jiţ několik desetiletí manaţerské praktiky, které jsou jiţ s určitou tradicí a zkušeností uplatňovány v soukromé sféře. V oblasti výkonu managementu obcí a krajů však existuje mnohem větší vázanost právem, z čehoţ vyplývá větší omezenost v rozhodování, neboť je nutné respektovat a plnit povinnosti a zásady veřejné správy, respektovat volené orgány apod. Upraveno je postavení a organizace daných územních jednotek, práva a povinnosti jejich zaměstnanců, finanční a majetkové hospodaření atd. Hughes8 rozlišuje pojmy správa a řízení, kdy veřejná správa je „činnost sluţby veřejnosti a veřejní úředníci uskutečňují politiku definovanou někým jiným. Veřejná správa mimo jiné zahrnuje postupy převádějící politiky v akce a běh úřadu. Řízení veřejné správy zahrnuje správu, ale také její organizaci, aby dosáhla cílů s maximální účinností, stejně jako neoddělitelnou odpovědnost za výsledky.“ Nemec a Wright9 jako základní rozdíly managementu ve veřejné správě a soukromé sféře uvádí:
Veřejné organizace působí na základě politických potřeb (absence ziskového motivu).
Veřejným organizacím chybí systém měření výkonnosti. (dnes uţ tento závěr neplatí absolutně, mnoho veřejnosprávních organizací zavádí nástroje pro měření výkonnosti, které na začátku byly vytvořeny pro potřeby soukromého sektoru – EFQM, CAF, Benchmarking apod.)
Rozdílné právní prostředí (v soukromém sektoru říkají zákony manaţerům jen to, co nesmějí dělat; v sektoru veřejném říkají zákony, co mohou dělat).
2.2 Vymezení poslání, funkcí a cílů obcí a krajů Poslání má proti vizi zcela konkrétní charakter ve vztahu k důvodům, proč byla daná organizace zřízena. U obcí a krajů je poslání determinováno příslušnými zákony a jak pracovníci samosprávy, tak státní správy by si poslání obce či kraje měli být permanentně vědomi a nedopouštěli se tak mnohdy zcela fatálních odchylek od poslání a tím i od zákona. Takováto odchylka znamená mnohdy zadluţení obce, přijetí veřejné zakázky bez akceptace zákona o veřejných zakázkách apod. ( Poslání obce definuje např. §2 odst. 2 zákona 128/2000 Sb., obecní zřízení, ve znění pozdějších předpisů) Z poslání pak vychází i funkce, prostřednictvím kterých je poslání realizováno a úředníci i zastupitelé by měli mít jasno v tom, které funkce zabezpečují (primární, sekundární, řídící), protoţe jim jsou zcela specificky přiřazeny cíle, prostřednictvím kterých obec či kraj zabezpečují a kultivují svoje poslání.
6
Vágner, I.: Systém managementu. Brno: Masarykova univerzita, 2007, s. 49-50. Hrabalová, S.: Teorie a praxe rozvoje měst a obcí. Brno: Masarykova univerzita, 2004, s. 22. 8 Hughes, O.: Public management and public administration: Introduction. Citováno z Nemec, J., Wright, G.: Management veřejné správy, teorie a praxe. Praha: Ekopress, 2003, s. 15. 9 Nemec, J., Wright, G.: Management veřejné správy, teorie a praxe. Praha: Ekopress, 2003, s. 25. 7
27
Provázanost poslání, funkcí a cílů má tedy zcela evidentní charakter a jeho „pevnost“ je nástrojem pro dosahování efektivnosti a hospodárnosti při výkonu veřejné správy na úrovni ÚSC.
2.2.1 Působnost Působnost obce a kraje je podrobně vymezeno zákony (v platném znění) č. 128/2000 Sb., o obcích (obecní zřízení), a č. 129/2000 Sb., o krajích (krajské zřízení). Poslání obce Úkolem obce, která je základním územním samosprávným celkem, vlastní majetek a vystupuje v právních vztazích svým jménem, je především: 1. péče o všestranný rozvoj svého území, 2. péče o potřeby svých občanů a 3. ochrana veřejného zájmu při plnění daného poslání. Určujícím východiskem českého obecního zřízení je tzv. smíšený systém veřejné správy, kdy obce jako jednotky místní samosprávy vykonávají vedle vlastní působnosti (samosprávy) i působnost přenesenou (určitý díl místní státní správy). Podle § 8 zákona o obcích platí tzv. obecná zákonná preference samostatné působnosti, tj. pokud zvláštní zákon upravuje působnost obcí a nestanoví, ţe jde o přenesenou působnost obce, platí, ţe jde vţdy o samostatnou působnost. Působnost obce Samostatnou působností je působnost samosprávná, zakotvená v právu na samosprávu a v ústavním ustanovení, podle kterého je obec samostatně spravována zastupitelstvem. Právě do této samostatné (samosprávné) působnosti smí stát zasahovat, jen vyţaduje-li to ochrana zákona a jen způsobem stanoveným zákonem. Aktuální česká zákonná úprava (§ 35 zákona o obcích) obecně vymezuje samostatnou působnost takto: 1. Do samostatné působnosti obce patří záležitosti, které jsou v zájmu obce a občanů obce, pokud nejsou zákonem svěřeny krajům nebo pokud nejde o přenesenou působnost orgánů obce nebo o působnost, která je zvláštním zákonem svěřena správním úřadům jako výkon státní správy, a dále záležitosti, které do samostatné působnosti obce svěří zákon. 2. Do samostatné působnosti obce patří zejména záležitosti uvedené v § 84, 85 a 102, s výjimkou vydávání nařízení obce. Obec v samostatné působnosti ve svém územním obvodu dále v souladu s místními předpoklady a s místními zvyklostmi pečuje o vytváření podmínek pro rozvoj sociální péče a pro uspokojování potřeb svých občanů. Jde především o uspokojování potřeby bydlení, ochrany a rozvoje zdraví, dopravy a spojů, potřeby informací, výchovy a vzdělávání, celkového kulturního rozvoje a ochrany veřejného pořádku. 3. Při výkonu samostatné působnosti se obec řídí: a. při vydávání obecně závazných vyhlášek zákonem,
28
b. v ostatních záležitostech též jinými právními předpisy vydanými na základě zákona. Rozsah samostatné působnosti obce (aţ na otázku místních poplatků, rozpočtu obce a obecně závazných vyhláškách) je zároveň rozsah, v jakém lze konat místní referendum jako jediný projev přímé demokracie, jehoţ obecnou zákonnou úpravu dosud zná český právní řád (viz ustanovení zákona č. 22/2004 Sb., o místním referendu a o změně některých zákonů, ve znění zák. č. 169/2008 Sb.). Mezi nedílné součásti samostatné působnosti obce jako samosprávné veřejnoprávní korporace dále patří i právo mít majetek a hospodařit s ním (z čehoţ ovšem na straně druhé logicky vyplývá, ţe stát neručí za hospodaření a závazky obce, pokud tento závazek nepřevezme stát smluvně). Nutno dodat, ţe ačkoliv se v této oblasti pohybuje obec především ve sféře práva soukromého, zakotvuje zde jiţ zákon o obcích (obecní zřízení) i některá veřejnoprávní omezení (např. zákaz, aţ na výjimky stanovené v zákoně, ručit za závazky fyzických osob a právnických osob) a povinnosti (např. zveřejnit záměr obce prodat, směnit nebo darovat nemovitý majetek, pronajmout jej nebo poskytnout jako výpůjčku po dobu nejméně 15 dnů před rozhodnutím v příslušném orgánu obce vyvěšením na úřední desce obecního úřadu, aby se k němu mohli zájemci vyjádřit a předloţit své nabídky). S ekonomickou autonomií obecní (místní) samosprávy ovšem souvisí i povinnost všech obcí zajistit přezkoumání hospodaření obce vţdy za uplynulý kalendářní rok. Jinak sestavování rozpočtu a závěrečného účtu obce a hospodaření s prostředky tohoto rozpočtu se dále řídí zákonem č. 250/2000 Sb., o rozpočtových pravidlech územních rozpočtů, ve znění pozdějších předpisů. Obce mohou při výkonu samostatné působnosti vzájemně spolupracovat. Podle novely zákona o obcích z roku 2013, která byla přijata v souvislosti s rekodifikací soukromého práva, mohou obce v oblasti samosprávy spolupracovat pouze ve formě tzv. dobrovolných svazků obcí. Přenesená působnost obcí je oproti tomu svou podstatou dekoncentrovaná státní správa svěřená obcím zákony na základě ustanovení čl. 105 Ústavy České republiky (Výkon státní správy lze svěřit orgánům samosprávy jen tehdy, stanoví-li to zákon); jde tedy o nepřímou místní státní správu. Obec tudíţ vystupuje při výkonu přenesené působnosti obdobně jako čistě výkonné orgány státu (klasické orgány státní správy), její činnost má standardně podzákonný, výkonný a nařizovací charakter. V přenesené působnosti tak obec podle platných zákonů vlastně pomáhá státu ve výkonu jeho působnosti a pravomoci, přičemţ v míře stanovené zákony se musí řídit nejen právními předpisy, ale téţ usneseními vlády a směrnicemi ústředních správních úřadů. Na plnění úkolů v přenesené působností dostávají obce příspěvky ze státního rozpočtu. Je přitom zvláště důleţité zdůraznit aktuální rozlišení tří stupňů přenesené působnosti na výkon v základním rozsahu, v rozsahu pověřeného obecního úřadu a v rozsahu obecního úřadu obce s rozšířenou působností. Obce s pověřeným obecním úřadem stanovuje v příloze č. 1 zákon č. 314/2002 Sb. Obce s rozšířenou působností určuje zmíněný zákon č. 314/2002 Sb. v příloze č. 2. Zákon umoţňuje obcím právě v oblasti přenesené působnosti uzavírat mezi sebou veřejnoprávní smlouvy, na jejichţ základě mohou orgány jedné obce vykonávat přenesenou působnost nebo část přenesené působnosti pro orgány jiné obce (jiných obcí), typicky 29
v oblasti projednávání přestupků občanů; a současně obsahuje obranné mechanismy pro případ, ţe obce neplní své povinnosti při výkonu přenesené působnosti. Metodickou a odbornou pomoc ve věcech přenesené působnosti vykonává vůči orgánům obcí krajský úřad. Sloţitost systému zvyšuje společná úprava jednotlivých oblastí v samostatné i přenesené působnosti či dokonce prolínání a překrývání (Příkladem můţe být situace, kdy obec pořizuje územně-plánovací dokumentaci v přenesené působnosti, nicméně zadání či přijetí této dokumentace orgány obce je činností v působnosti samostatné (viz § 6 zákona č. 183/2006 Sb., o územním plánování a stavebním řádu). Obvyklým modelem je, ţe vedle povinného zajištění přenesené působnosti v určité oblasti dává zákon obci moţnost rozvinout danou oblast v rámci působnosti samostatné. Výkon přenesené působnosti, kdy byly obci svěřeny vybrané činnosti státní správy, je převáţně správního charakteru a vedle kancelářských prostor a jejich vybavení obvykle neklade zvýšené nároky na majetek obce. V souvislosti s činnostmi obce přímo upravenými zákonem je nezbytné rozlišit povinnosti a moţnosti, přičemţ hranice mezi závazností řady činností je stanovena velmi prostupně. Nároky na existenci majetku a jeho správu tak s sebou nese zřízení obecní knihovny, zřízení jednotky dobrovolných hasičů (zde je třeba odlišit sbor dobrovolných hasičů jako občanské sdruţení a zájmovou organizaci od zásahové hasičské jednotky, která v jeho rámci působí a která je majetkově a provozně zabezpečována obcí), zřízení škol a školských zařízení, zařízení v sociální oblasti či jiných. Jejich zřízení s sebou přináší řadu obligatorních prvků, které obec musí naplnit.10 Rozsah potřebného majetku závisí na rozsahu aktivit a sluţeb, které chce obec zajišťovat. Bliţší upřesnění samosprávné činnosti řeší koncepční dokumenty obce. Poslání kraje Úkolem kraje, který je vyšším územním společenstvím občanů, vlastní majetek, vystupuje v právních vztazích svým jménem a nese odpovědnost z těchto vztahů vyplývajících, je především (§ 2, odst. 1 zákon č. 129/2000 Sb., o krajích, ve znění pozdějších předpisů):
péče o všestranný rozvoj svého území,
péče o potřeby svých občanů a
při plnění tohoto poslání chrání veřejný zájem vyjádřený v zákonech a jiných předpisech.
Působnost kraje Zákonem je konkretizována (obdobně jako u obce) činnost v rovině samostatné působnosti kraje a přenesené působnosti kraje.
Samostatná působnost kraje
10
Např. dle § 29 odst. 1 zákona č. 133/1985 Sb., o požární ochraně, musí obec v souvislosti s majetkem zabezpečit materiální a finanční potřeby jednotky sboru dobrovolných hasičů obce a požární ochrany a zabezpečit výstavbu a údržbu objektů požární ochrany a požárně bezpečnostních zařízení.
30
Do samostatné působnosti kraje patří zejména komplexní územní rozvoj, vytváření podmínek pro rozvoj sociální péče a pro uspokojování potřeb svých občanů, především uspokojování potřeby ochrany a rozvoje zdravých ţivotních podmínek, dopravy a spojů, potřeby informací, výchovy a vzdělávání, celkového kulturního rozvoje a ochrany veřejného pořádku. Při zabezpečování tohoto poslání kraj spolupracuje s obcemi, aniţ by zasahoval do jejich samostatné působnosti.
Přenesená působnost kraje V přenesené působnosti vykonává kraj na svém území státní správu ve věcech, které stanoví zákon. Realizace poslání a z něj odvozených cílů je zabezpečována u obcí a krajů stejně jako u kaţdé jiné organizace s vyuţitím principů modelu „vstup-výstup“. Obrázek 2.1 Model vstupů a výstupů do a ze systému
1. Vstupy: lidské, kapitálové, manaţerské, technologické, veřejná volba.
2.2.2 Funkce Poslání obce a kraje je naplňováno ve fázi realizačního procesu prostřednictvím funkcí a jimi vymezenými činnostmi. Jejich výsledkem je produkce statků – u obcí a krajů především produkce veřejných sluţeb – a vytváření podmínek pro produkci těchto sluţeb. Funkce, které prostřednictvím svých činností naplňují vlastní poslání organizace, se nazývají primárními (hlavními) funkcemi. Funkce, které prostřednictvím svých činností vytvářejí podmínky pro plnění primárních funkcí, se nazývají sekundární (zabezpečovací) funkce. Samostatně působí funkce řídící, které většinou zabezpečují současně funkce primární.
Funkce primární Funkce primární jsou u organizací profesně jasně vymezených dobře definovatelné (př. nemocnice – lékaři, školy – učitelé, divadlo – herci atd.). V tomto případě můţe jít o organizace zřízené obcí či krajem (příspěvkové organizace, organizační sloţky, s. r. o. apod.). U obcí a krajů je definice primárních funkcí dána zabezpečením konkrétního poslání (v samostatné či přenesené působnosti): sociální sluţby, ţivotní prostředí, regionální rozvoj, stavební úřad, matrika, odpadové hospodářství, krizové řízení atd.
31
Funkce sekundární Funkce sekundární jsou v organizaci typu obce a kraje obdobné jako v kaţdé jiné organizaci či podniku, to znamená, ţe zabezpečují například hospodaření, správu úřadu (nikoliv výkony státní správy), personalistiku, vnitřní kontrolu, vnitřní audit, provoz informačních sítí a technologií apod.
Funkce řídící Funkce řídící jsou na úrovni obce a kraje zákonem přesně specifikovány. Jde o starostu, místostarosty, hejtmana, náměstky hejtmana, ale i tajemníka a ředitele krajského úřadu (zabezpečují především realizaci státní správy, tj. přenesené působnosti). Výčet jejich pravomocí je vymezen zákonem o obcích a zákonem o krajích. U specifických organizací, uvedených výše, jde pak v nemocnicích například o ředitele nemocnice, primáře, u školského zařízení o ředitele školy a jeho zástupce, v divadle o ředitele divadla a reţiséry apod.
Otázka k samostatné úvaze Zamyslete se a určete, jakou funkci zabezpečujete výkonem svěřených činností jako zaměstnanec ÚSC: primární, sekundární, řídící.
2.2.3 Cíle Cíle jsou odvozeny především od poslání organizace (viz obrázek 2.1), dále od stavu, kterého má být v určitém období dosaţeno, od funkce, která cíl zabezpečuje, od vertikálního organizačního členění (top-management, úseky, odbory, oddělení, referáty atd.) a také od cílů vstupních poţadavků skupin podílejících se na vlastní existenci organizace. Protoţe obce a kraje jsou organizace podléhající procesu veřejné volby, jsou cíle někdy krátkodobě, jindy dlouhodobě, ovlivňovány politickým zaměřením voleného zastupitelstva, které můţe být v ČR kaţdé čtyři roky zcela nebo mírně odlišné. Toho si musí být vědomi především pracovníci, kteří zabezpečují výkon řídících funkcí. Výkon primárních a hlavně sekundárních funkcí by neměl být ovlivňován filozofií momentálního politického portfolia zastupitelstva. Teorie vymezuje cíle podle následujících kritérií:
Kritérium funkce o cíle primárních funkcí (a následně dle jednotlivých funkcí; např. vedoucí stavebního úřadu, vedoucí sociálního odboru, vedoucí ţivnostenského odboru, vedoucí správního odboru atd.), o cíle sekundárních funkcí (a následně dle jednotlivých funkcí; např. vedoucí finančního odboru, vnitřního auditu, správce sítě atd.), o cíle řídících funkcí (a následně dle jednotlivých funkcí; př. hejtman, starosta, náměstek hejtmana, místostarosta, ředitel úřadu, tajemník atd.).
Kritérium času o cíle dlouhodobé (10 - 15 let - strategie, vize), o cíle střednědobé (3 - 10 let - koncepce), o cíle krátkodobé (do 3 let – například rozpočet obce či kraje), 32
o cíle operativní.
Kritérium adresnosti o cíle organizace (obce, kraje), o cíle úseku náměstka (místostarosty), případně cíle zřízené příspěvkové organizace nebo organizační sloţky, o cíle odboru, o v rámci odboru cíle oddělení, o cíle pracovníků.
Kritérium vstupních požadavků, které prezentují o zaměstnanci, o uţivatelé sluţeb, klienti, o dodavatelé, o stát, o územní samosprávný celek, o občané a jejich veřejný zájem.
Otázka k samostatné úvaze Zamyslete se. Jako pracovník ÚSC si stanovujete, případně jsou vám nadřízeným pracovníkem stanovovány, cíle: dlouhodobé, střednědobé, krátkodobé, operativní. Konkretizujte je a uveďte kritéria pro jejich měření.
2.2.4 Efektivní dosahování cílů, cyklus manažerské práce, role manažera Efektivní dosahování cílů organizace vyžaduje, aby každý řídící pracovník (u ÚSC je definice řídícího - vedoucího úředníka vymezena v § 2 zákona č. 312/2002 Sb., o úřednících územních samosprávných celků) opakovaně prováděl několik typů činností. Je to rozhodování, plánování, organizování, vedení lidí a kontrolování. Činnosti v tomto výčtu uvedené navazují logicky jedna na druhou a tvoří relativně uzavřený cyklus manaţerské práce. Z nich plánování a organizování jsou dále podrobněji rozpracovány v této kapitole, rozhodování v 1. kapitole, vedení lidí v 6. kapitole a kontrola v kapitole deváté. Při hodnocení průběhu různých jevů a procesů se pro posouzení vztahů mezi vstupy, výstupy, jejich velikostí, strukturou a také cílů s nimi spojených uţívá pojmů účelnost, účinnost, a efektivita. S těmito pojmy pracuje i zákon č. 320/2001 Sb., o finanční kontrole, který v § 4 uvádí, ţe hlavními cíli finanční kontroly je zajištění ochrany před nehospodárným, neúčelným a neefektivním nakládáním s veřejnými prostředky (odst. 1 písm. c), hospodárný, efektivní a účelný výkon veřejné správy (odst. 1 písm. d). Zákon dle § 2 rozumí hospodárností takové pouţití veřejných prostředků k zajištění stanovených úkolů s co nejniţším vynaloţením těchto prostředků a to při dodrţení odpovídající kvality plněných úkolů; efektivností takové pouţití veřejných prostředků, kterým se dosáhne nejvýše moţného rozsahu, kvality a přínosu 33
plněných úkolů ve srovnání s objemem prostředků vynaloţených na jejich plnění; účelností takové pouţití veřejných prostředků, které zajistí optimální míru dosaţení cílů při plnění stanovených úkolů. Zákon dále odkazuje na to, ţe pokud nejsou kritéria pro hodnocení uvedených veličin stanovena předpisy či normami, je jejich definování v kompetenci vedoucího daného orgánu veřejné správy na základě objektivně zjištěných skutečností. Z hlediska teoretického, účelnost (usefulness) určité činnosti vypovídá při jistém zjednodušení o tom, zda zvolené cíle odráží skutečné potřeby, zda stanovené cíle skutečně plní svůj účel, zda je třeba vůbec o daný cíl usilovat apod. Mohli bychom ji přirovnat i k potřebnosti určité činnosti. Účelnost je základním předpokladem smysluplnosti účinnosti. V případě plnění cílů obcí vychází hodnocení účelnosti vynaloţených prostředků či uţití majetku především z programových dokumentů obce, kdy obec čelící omezenému mnoţství zdrojů musí zvolit prioritní oblasti a cíle, do nichţ bude alokovat zdroje. Účinnost (effectiveness)11 je významnou vlastností řízené činnosti a řeší otázku, „do jaké míry projekt, program atd. dosáhly daných cílů bez ohledu na zdroje, kterých je k dosaţení tohoto cíle potřeba. Účinnost je konfrontace stanovených cílů a záměrů s dosaţenými výsledky ve vazbě na uţité prostředky. Kritérium účinnosti sleduje, zda bylo danou činností dosaženo žádoucích efektů.“ Jako účinnost také označujeme „míru, v jaké organizace dosáhla předem stanovených cílů“12. Účinnost vychází z faktu, ţe kaţdá cílevědomá aktivita směřuje k dosaţení předem stanovených cílů. Hodnocení účinnosti musí být zaloţeno na existenci „komparační báze“, jinými slovy musí existovat kvantitativně vyjádřené alternativy k dosaţení cílů. Srovnání s alternativami můţe potom, po přihlédnutí ke specifikům dané situace, vyústit ve volbu účinnější z nich. V případě obcí a zajišťování sluţeb pro občany často alternativy nejsou a obec volí jediný dostupný způsob nebo jsou tyto alternativy kvalitativně obtíţně srovnatelné. Efektivita (efficiency), resp. efektivnost, zachycuje vztah mezi nejmenším (optimálním) množstvím vstupů, kterého je třeba k dosažení určitého cíle, a skutečně užitým množstvím vstupů. Efektivita řeší otázku, zda je cílů dosaţeno nejlepším moţným způsobem (porovnání vstupů s výstupy). Můţeme rozlišit produkční efektivitu (production efficiency), tj. dosaţení co největších výstupů při stanovené úrovni vstupů, či nákladovou efektivitu (cost efficiency), tj. dosaţení srovnatelné úrovně výstupů s co nejniţšími vstupy. Efektivita můţe mít více dimenzí neţ jen stránku ekonomickou (finanční, nákladovou). Z organizačního hlediska můţeme při jistém zjednodušení charakterizovat „poţadavek efektivnosti jako dosaţení cíle či výkonu v co nejkratším časovém intervalu. … Obecně tak lze princip efektivity charakterizovat jako úsilí dosáhnout co nejvyššího výkonu s vynaloţením co nejmenšího úsilí (finančního, časového, lidského potenciálu atd.)“13. Lze doplnit vymezení pojmu hospodárnost, kterým rozumíme minimalizaci nákladů na dosahování daného výsledku“, coţ můţeme ztotoţnit s výše uvedenou nákladovou efektivitou. Při tomto pojetí je tedy pojem efektivnost a hospodárnost do značné míry synonymní. Pro praktickou aplikaci je nezbytné identifikovat jednotlivé faktory ovlivňující alokaci zdrojů. Z hlediska vztahu k subjektu usilujícímu o efektivnost lze rozlišit faktory vnější a vnitřní. Vnější faktory nemohou
11
V češtině existuje terminologická nejednotnost daná nepřesným překladem anglických slov. Velmi často se pojmy effectiveness i efficiency překládají jako efektivita (je ovšem pravda, že běžné anglické slovníky nečiní mezi těmito slovy téměř žádný rozdíl). 12 Winkler, J.: Ekonomika a společnost. Brno: Masarykova univerzita, 2001, s. 123. 13 Čechák, V.: K problematice efektivnosti v oblasti veřejné správy. In Veřejná ekonomika a správa 2005, Ostrava: Ekonomická fakulta VŠB-TU Ostrava, 2005, s. 2.
34
být subjekty ovlivněny. V případě obcí sem lze zařadit zejména zákonem stanovené fiskální vazby, systém výkaznictví, kontrolní mechanismy nebo dotační pravidla a další. Vnitřní faktory můţe subjekt ovlivnit, především uplatněním odpovídajícího systému řízení. V případě obcí zde působí nejvýrazněji racionální a efektivní struktura činností a kvalifikace a iniciativa pracovníků. Právě volba vhodného přístupu k řízení finančního a majetkového hospodaření obce, související s informovaností, kvalifikací a iniciativou příslušných pracovníků a představitelů obcí, je velmi významná. Jednu z důleţitých cest, jak zefektivnit alokaci zdrojů v obci, lze vidět v aplikaci systému ekonomických ukazatelů do mikroúrovně a hledání souvislostí mezi jednotlivými sloţkami ekonomického systému. Při komplexním pohledu lze rozlišit tři skupiny faktorů ovlivňujících úroveň efektivnosti veřejného sektoru14: Faktory související s věcnou stránkou, institucionální a organizační strukturou veřejného, resp. neziskového sektoru v daném regionu a interakcí mezi tímto sektorem a veřejnou správou. Faktory spočívající v uspořádání finančních toků v rámci veřejných financí, zejména na úrovni místních financí a způsobů financování jednotlivých činností zabezpečovaných veřejným sektorem. Faktory váţící se na organizační kulturu a moţnosti rozhodování managementu uvnitř jednotlivých institucí. Plánování Plánování zahrnuje určování cílů, strategie a tvorbu dílčích plánů pro koordinaci jednotlivých aktivit organizace. V případě organizací veřejné správy jako jsou obce a kraje je stanovování cílů – dosaţení ţádoucího stavu, politickou záleţitostí v kompetenci členů zastupitelstva a rady. K tomu by následně měli úředníci připravit moţné varianty řešení s respektováním kritéria společenské efektivnosti, o kterých rozhodnou politici s vyuţitím principů veřejné volby. Organizování Organizování určuje a zabezpečuje všechno, co je potřeba k tomu, aby bylo dosaženo stanovených cílů. Vedení lidí Vedení lidí souvisí s organizováním. Kaţdá organizace snaţící se dosáhnout svých cílů je tvořena lidmi (zaměstnanci, úředníci a volení zastupitelé, kteří mohou do cyklu manaţerské práce vstupovat). Vedení pak spočívá především v motivování lidí k výkonu, používání účinné komunikace mezi nimi, řízení a řešení konfliktů, rozhodování, vyjednávání.
14
Malý, I., Sivák, R. a kol: Rozvoj veřejného sektoru v ČR a SR. Brno: Masarykova univerzita, 2003, s. 9.
35
Kontrolování Kontrolování spočívá v tom, ţe v průběhu prací na úkolech manaţeři (vedoucí pracovníci) musí sledovat chování v organizaci a srovnávat toto chování s předpokládanými cíli. Jestliţe při tom vyhodnotí významné odchylky od předpokládaného stavu, musí korigovat chování organizace (podrobněji v kapitole 9). Role manažera Názorně je provázanost prvků, které vstupují do manaţerského cyklu, uvedena na obrázku 2.2, který by se měl stát pro kaţdého vedoucího pracovníka obce a kraje základní pomůckou v zvládání procesu řízení. Realizaci uvedených činností zabezpečuje kaţdý manaţer formou určitých rolí, které se od něj v procesu dosahování cílů v organizaci očekávají. Jde o roli interpersonální, informační a rozhodovací.
Interpersonální role Vztahuje se ke kontaktům manažera s druhými lidmi. V některých případech také plní úlohu reprezentanta organizace (starosta, hejtman). Má řadu rutinních povinností vyplývajících z faktu, ţe stojí v čele organizace. Dále plní roli vedoucího, při níţ odpovídá za motivaci, přípravu a vedení podřízených. V kontaktech s druhými lidmi plní také roli prostředníka mezi organizací a druhými lidmi (veřejností). Vytváří si vlastní síť vnějších kontaktů, které přináší organizaci podporu a prospěch.
Informační role V informační roli plní manaţer v první řadě roli příjemce informací. Řídící pracovník by měl být nervovým centrem organizace, kde se sbíhají všechny důleţité a dostupné informace pro rozhodování a pro zajištění cílů. Důleţitá je role zprostředkovatele, kdy přenáší faktické nebo hodnotící informace z jedné části organizace do druhé, nebo z vnějšího prostředí dovnitř. Manaţer rovněţ hovoří jménem organizace. Pronáší různá důleţitá sdělení, poskytuje rozhovory a plní tak mnohdy i roli mluvčího.
Rozhodovací role Patří k podstatě řídící práce. Ať se manaţer nachází na jakémkoliv stupni řízení, ať se zabývá jakoukoliv řídící funkcí, vţdy se liší od svých podřízených tím, ţe provádí rozhodnutí. Vybírá například příleţitosti pro uskutečňování projektů a plánů obce a kraje. Plní tak roli odpovědného projektanta. Rozhoduje o úpravách činností a cílů, kdyţ se organizaci nedaří. Plní tak roli korektora. Často se manaţer nachází v roli „přidělovatele“ zdrojů, kdy rozhoduje o tom, kdo z podřízených útvarů a jaké zdroje obdrţí. V neposlední řadě reprezentuje obec a kraj při různých konfliktních, politických jednáních, kdy musí rychle rozhodovat o věcech, které ovlivňují budoucnost obce, kraje. V uvedené situaci jedná v roli vyjednavače.
36
Obrázek 2.2 Cyklus manaţerské práce
Cíle obce a kraje jsou obvykle obsaţeny ve strategickém plánu (podrobněji viz kapitola 3.2), koncepčních rozvojových materiálech, případně pro krátkodobé období v rozpočtu obce a kraje, a jimi zřízených organizací. Otázka k samostatné úvaze Vžijte se do role starosty, který na jednání s dodavatelem rekonstrukce budovy městského úřadu má podle požadavků dodavatele odsouhlasit vícepráce ve výši cca 5 mil. Kč. Pokud nedojde k odsouhlasení na probíhajícím jednání, dodavatel hrozí zastavením stavby. Můžete jako TOP manažer města za těchto podmínek rozhodnout a vícepráce odsouhlasit? Když ne, tak sdělte proč. Když ano, tak sdělte následky svého rozhodnutí.
2.3 Strategické plánování K tomu, aby byl proces realizace poslání úspěšně završen, musí management organizace vyuţívat soustavu nástrojů řízení, které můţe cílevědomě uplatnit jen tehdy, pokud je zformoval a precizoval pomocí plánovacího procesu. Ten se jeví ze zkušeností managementu všech typů organizací jako klíčový faktor pro úspěšnou realizaci poslání.
2.3.1 Obecně Strategické plánování (z řeckého „strategos“, tj. obecný) můţeme označit jako proces zahrnující výběr cílů (na základě analýzy minulého vývoje, současné situace a moţných vývojových trendů), úkolů a činností potřebných k jejich dosaţení. Nároky na strategické plánování ovlivňuje plánování v podmínkách neurčitosti a nutnost flexibility a reakce na změny. Strategické plánování je klíčovým nástrojem veřejných politik a podporuje efektivní vyuţívání zdrojů. Slouţí jako rámec pro tvorbu konsenzu a východisko pro spolupráci.
37
Strategické plánování je součástí koncepčního řízení rozvoje. Proces koncepčního řízení rozvoje je procesem interaktivním, vyvíjí se a kaţdá strana má šance specifikovat své záměry a nástroje, kterými bude další změny ovlivňovat. V rámci tohoto procesu dochází k iniciaci tvorby strategických dokumentů (koncepcí), k realizaci strategických cílů stanovených v různých typech koncepcí, k průběţné aktualizaci a přizpůsobování se změnám. Berman Group, která v 90. letech realizovala strategické plány v řadě českých měst ke strategickému plánování uvádí15: „Strategické plánování je systematický způsob, jak organizovat změny a vytvářet v celé společnosti široký konsenzus na společné vizi pro lepší ekonomickou budoucnost. Jedná se o tvořivý proces, který určí kritické oblasti a nalezne shodu na důvěryhodných záměrech, cílech a strategiích, které, pokud budou naplněny, pomohou řešit situaci v těchto kritických oblastech. Strategické plánování je rovněţ účinným nástrojem, jak spojit za společným cílem rozhodující představitele podniků a veřejné správy k vytvoření veřejně soukromého partnerství, které zlepší místní podnikatelské prostředí a konkurenceschopnost města. Strategické plánování se od jiných forem plánování odlišuje v první řadě aktivní spoluúčastí aktérů, která je integrální součástí procesu. V současných podmínkách je prioritou především ekonomický rozvoj, ale svou povahou se proces hodí i k dalším účelům.“ V České republice vedle sebe souběţně běţí dva způsoby dlouhodobého plánování, jejichţ výsledkem jsou strategické dokumenty a územně plánovací dokumenty, zatímco v zahraničí tvoří tento proces často jeden celek. Tyto přístupy vytváří komplexní pohled na řízení rozvoje. Kaţdý ze zmíněných přístupů má své silné stránky i omezení. K usměrňování udrţitelného rozvoje území jsou strategické dokumenty aktivními nástroji veřejné správy (stanovují priority z hlediska času a financování), územně plánovací dokumenty jsou regulačními nástroji veřejné správy (stanovují regulativy pro veškeré rozhodování v území). Je třeba usilovat o jejich koordinaci a sbliţování v podobě konzistentních cílů bez negací. Proces koncepčního řízení rozvoje je interaktivní a vyvíjí se a kaţdá strana má šance specifikovat své záměry a nástroje, kterými bude další změny ovlivňovat. V současnosti jsou v České republice uvedené dva základní způsoby strategického plánování upraveny takto: Územně plánovací dokumenty upravuje zákon č. 183/2006 Sb., o územním plánování a stavebním řádu (stavební zákon) Dokument „Strategie regionálního rozvoje ČR 2014 -2020“ byl přijat Usnesením vlády České republiky č. 344 ze dne 15. května 2013 (celý materiál naleznete na http://www.mmr.cz/cs/Podpora-regionu-a-cestovni-ruch/Regionalnipolitika/Koncepce-Strategie/Strategie-regionalniho-rozvoje-CR-2014-2020) Vzhledem k tomu, ţe do činností územních samosprávných celků nevstupují zcela zákonitosti trhu (s výjimkou zřizovaných organizací podle obchodního zákoníku), nabývají tyto nástroje řízení na mimořádném významu. Nepůsobí zde totiţ automatická zpětnovazební informace o volbě produkovaného uţitku i vynaloţených nákladech, kterou získává podnikatelský subjekt automaticky prostřednictvím trhu, Některé procesy plánování jsou silně determinovány rozhodnutími na centrální úrovni, ať jiţ z důvodů koncepčních, finančních, či legislativních.
15
Strategické plánování a ekonomický rozvoj. In Moderní obec 3/1999
38
Co pokazí centrum, to ostatní úrovně těţko napraví, aniţ by došlo k dezintegraci systému. V případě organizací veřejné správy jako jsou obce a kraje je stanovování cílů – dosaţení ţádoucího stavu, politickou záleţitostí v kompetenci členů zastupitelstva a rady. K tomu by následně měli úředníci připravit moţné varianty řešení s respektováním kritéria společenské efektivnosti, o kterých rozhodnou politici s vyuţitím principů veřejné volby. Otázka k samostatné úvaze Zamyslete se a podrobte kritice momentální situaci stavu reformy veřejné správy, ve které mají rozhodující slovo ústřední orgány státní správy, z pohledu vašeho profesního postavení, které zastáváte na úrovni obce - kraje. Zda výkon činností, které zabezpečujete, by neměl vykonávat příkladně kraj či naopak obec. Pokud takové náměty máte, sdělte je vašemu nadřízenému a odvolejte se na poznatky zjištěné studiem vzdělávacího programu vedoucích úředníků ÚSC.
2.3.2 Prognóza Prognóza je předpověď pravděpodobného vývoje řízeného subjektu. Je to spíše nástroj poznání neţ nástroj řízení. Můţe však sehrát i roli nástroje řízení, pokud je cíleně do procesu řízení obce či kraje prognóza zařazena. Pomocí prognostických činností se poznává, jak se pravděpodobně bude vyvíjet objekt, který je řízen. Podstata prognózování Podstata prognózování spočívá v tom, ţe se pomocí specifických prognostických metod:
popíše předmětný objekt a jeho stav,
vymezí faktory, které v minulosti ovlivnily vývoj tohoto objektu (např. faktory demografické, vědeckotechnické, ekonomické, sociální apod.),
předvídá pravděpodobný vývoj těchto faktorů do budoucna a odhaduje se, které faktory jiţ nebudou do budoucna působit, a naopak, které nové faktory vstoupí do hry a jak se budou vyvíjet,
z odhadnutého vývoje těchto faktorů se prognózuje pravděpodobný vývoj předmětného objektu.
Prognóza je tedy odhad pravděpodobného vývoje a zpracovává se obvykle variantně. Podstata variant spočívá v tom, ţe se uvaţují varianty různého vývoje předmětných faktorů, odhaduje se míra jejich pravděpodobnosti a tedy i míra pravděpodobnosti variant vývoje (jestliţe se faktor „a“ bude vyvíjet způsobem „x“, bude to mít vliv na vývoj předmětného objektu „1“ atd.). Obvyklými metodami v prognózování jsou statistické metody korelace či extrapolace. Prognostická práce vyţaduje tvůrčí, invenční myšlení. Prognóza neobsahuje rozhodnutí, prognóza vytváří podklady pro rozhodnutí.
39
Dílčí prognózy Struktura prognózy je odvozená od toho, o čem se prognózuje, tedy od typů objektu prognózování. Ve veřejné správě se zřejmě bude jednat o dvě základní skupiny dílčích prognóz, a to: a) Skupina prognóz, které se týkají pravděpodobného vývoje potřeb, za jejichţ uspokojování je z hlediska dělby kompetenčně odpovědný příslušný subjekt veřejné správy (ústřední státní správa, určitý typ územní veřejné správy). Obvykle se hovoří o skupině prognóz primárních funkcí, to je těch, kvůli kterým příslušný subjekt veřejné správy existuje. b) Skupina prognóz, tzv. sekundárních, tj. zabezpečovacích funkcí. Obvykle se jedná o prognózy finančních příleţitostí, prognózy personálního vývoje, prognózy provozně technických kapacit. Výsledky těchto prognóz, tedy prognóz sekundárních funkcí mívají obvykle při tvorbě komplexní prognózy úlohu korigujících činitelů ve vztahu k prognózám primárních funkcí. Buď otevírají další moţnosti, nebo působí jako retardující činitelé. Tedy otevírají buď další rozvojové příleţitosti, nebo otevírají rozvojová rizika. Územní veřejná správa vykonává v území kompetence samosprávné a kompetence výkonu státní správy. Prognostické práce se v území vztahují k samosprávným kompetencím. Prognostické práce, které se vztahují k výkonu státní správy, jsou záleţitostí ústřední státní správy, coţ vyplývá ze samotné podstaty státní správy. Při zpracování prognóz se doporučuje následující pracovní postup:
Definovat strukturu prognóz.
Definovat faktory, které jsou relevantní k vývoji objektu prognózování.
Prognózovat vliv těchto faktorů na pravděpodobný vývoj objektu prognózování.
Zpracovat varianty prognóz systémem „co se stane, kdyţ se stane“.
Provést konfrontaci dílčích prognóz ve snaze získat ne prostou syntézu prognóz, ale kvalitativně nový nástroj, který jiţ zohledňuje vzájemné vazebnosti.
Jednotlivé varianty ocenit ve smyslu odhadu míry pravděpodobnosti, velikosti rozvojových příleţitostí a rozvojových rizik.
Pracovní postup je ovlivněn i časovým horizontem, pro který se prognóza jako nástroj poznání provádí. Z hlediska časového horizontu se prognózy člení na krátkodobé (1-3 roky), střednědobé (4-10 let) a dlouhodobé (aţ na 20 let). To je období, pro které se dá ještě reálně odhadnout pravděpodobný vývoj zvláště s ohledem na demografický vývoj a vývoj vědy a techniky. Jedna z významných vlastností prognóz je jejich permanence, tj. jejich neustálé posouvání v čase. Jednotlivé postupové kroky se tedy realizují soustavně; jedná se o nepřetrţitý proces. Mezi základní podmínky kvality prognostických činností patří: 1
Informace a informační systém. V místě, kde se prognózuje, musí být vytvořena neustále se doplňující databáze a soubor různých informací, které pak zpracováváme při 40
tvorbě prognóz. Při dnešní úrovni informační techniky není jiţ problém v pracnosti, ale ve zdrojích a věrohodnosti. 2
Zvolené organizační místo pro tvorbu prognóz. Buď se prognózy provádí v instituci, která sama o sobě prognózuje, nebo se tyto práce zadávají do profesionálních institucí na zakázku, nebo dochází ke kombinaci obou způsobů. Kaţdý z těchto způsobů má své výhody a nevýhody.
3
Pokud se prognózy realizují v instituci, musí být pro tuto práci vytvořen pracovníkům časový prostor pro to, aby se mohli práci trvale věnovat, dělat ji profesionálně. Tato podmínka platí především pro syntetizátory, kteří zároveň koordinují v instituci prognostické práce mezi těmi, kteří v odborných útvarech zpracovávají dílčí prognózy nebo alespoň podklady pro tyto dílčí prognózy.
4
Pracovní prognostický tým by měl být složen interdisciplinárně; tedy z odborníků různých oborů a přitom z lidí, kteří jsou svými vlastnostmi schopni týmové práce. Mají tedy schopnost učit se od druhých, schopnost druhým naslouchat.
Otázka k samostatné úvaze Zamyslete se a zvažte, zda je na vašem ÚSC realizována prognostická činnost. A pokud ano, zda se této činnosti zúčastňujete, a pokud ne, najděte a sumarizujte příčiny této absence, které následně sdělte svému vedoucímu. Pro tvorbu prognóz je zpracována řada exaktních, zvláště statistických metod a tzv. heuristických metod, ve kterých jsou zjišťována stanoviska expertů i laiků (brainstorming, různé dotazníkové systémy atd.) a statistické metody korelace či extrapolace.
2.3.3 Koncepční dokumenty Koncepční, resp. strategické dokumenty jsou vnějším projevem strategického plánování. Členění, význam a obsah strategických dokumentů vychází nejčastěji ze zaţité praxe. Při přípravě strategických dokumentů bývá vyuţíváno buď tzv. expertního, nebo komunitního přístupu. Expertní tvorba strategií představuje relativně uzavřený proces, který je zaloţen především na participaci významných představitelů daného města či regionu (tzv. politických, ekonomických a společenských elit). Komunitní přístup naopak staví na otevřeném přístupu k plánování všem subjektům v rámci dané komunity, které se mohou zúčastnit všech fází přípravy dokumentu. Zapojována je i široká veřejnost. Česká právní úprava se nevěnuje nijak významně vymezení struktury, obsahu ani procesu vytváření strategických dokumentů regionálního rozvoje. V zákoně o obcích a v zákoně o krajích nalezneme aţ ve výčtu pravomocí zastupitelstva zmínku o tom, ţe zastupitelstvo schvaluje program rozvoje. Praktickým důsledkem absence systémové úpravy v zákoně je častý výskyt „nesystémových“ strategických dokumentů, coţ s sebou nese obtíţnou moţnost jejich vzájemné věcné i časové „prostupnosti“ jak v rovině horizontální (orientující moţnosti a potřeby vzájemné spolupráce mezi svazky/sdruţeními obcí nebo mezi kraji či regiony), tak i v rovině vertikální, kdy je ţádoucí provázanost potřeb a cílů mezi subjekty hierarchicky různých úrovní územních celků. Z hlediska obecnosti a účelu je moţno rozlišit následující typy koncepčních dokumentů s ohledem na jejich věcný a zejména časový aspekt: 41
1. Strategie 2. Program 3. Plán Strategie je dlouhodobý koncepční dokument, který určuje základní linie rozvoje daného subjektu, resp. území, pro něţ daný subjekt strategii vytváří a to ve všech základních tématických oblastech a na dlouhé období („kam jdeme“). Program je střednědobý dokument. Vychází a navazuje na strategii a ve střednědobém horizontu vytyčuje opatření, která bude subjekt realizovat, aby dosáhl strategických cílů. Plán je krátkodobý dokument prováděcího charakteru a v pravém slova smyslu jiţ nejde o strategický dokument. Je však nezbytným návazným dokumentem na strategii, neboť konkretizuje vybraná opatření ve formě projektů či aktivit. Obsahuje jiţ harmonogram a stanovuje způsob financování jednotlivých aktivit a projektů spolu s jejich rámcovými rozpočty. V současnosti má strategický charakter také řada dokumentů, vytvořených v procesu strategického plánování v rámci regionální politiky ČR, věcně zaměřených na precizaci podmínek, spojených s čerpáním finančních prostředků z evropských fondů (např. regionální a odvětvové/tématické operační programy). Tyto dokumenty by měly být svým obsahem sladěny se strategickými dokumenty na národní, regionální či lokální úrovni. Koncepce určuje základní cíle řízeného subjektu a hlavní způsoby jejich dosažení. Výsledkem dílčí fáze koncipování je část fáze předvídání, která se věnuje vytváření koncepcí. Koncepce se od prognózy liší tím, ţe jiţ vytyčuje konkrétní hlavní cíle a konkrétní způsoby jejich dosaţení. Odpovědnost za plnění jednotlivých cílů je personálně i časově stanovena méně přesně neţ v plánu. Koncepce se povaţuje za základní nástroj řízení. Struktura koncepce do určité míry kopíruje strukturu prognóz, ale je podrobnější. Na rozdíl od prognózy je velmi náročná na vzájemnou provázanost jednotlivých cílů a jejich časového určení, výrazně respektuje vzájemnou podmíněnost dosaţení jednotlivých cílů obsahově i časově. Struktura koncepce, tedy soustava dílčích koncepcí, je vyvolaná charakterem objektu, pro který je koncepce vytvářená. Chybou ovšem je, kdyţ celková koncepce (např. koncepce rozvoje města) je vytvořena tak, ţe jsou vedle sebe, na stejné úrovni významnosti, seřazeny jednotlivé koncepce, ve kterých je vytýčena celá soustava cílů bez toho, ţe jejich dosaţení je vzájemně provázáno. Toto nebezpečí lze sníţit především tím, ţe je pouţita metoda hlavního článku. Cestou zhodnocení rozvojových příleţitostí a rozvojových rizik lze s určitou mírou pravděpodobnosti stanovit pro určitý prostor a pro určitý čas cíl, který bude-li dosaţen, otevře hlavní prostor pro dosaţení dalších cílů. Jsou to právě varianty hlavních cílů, které musí být vyhodnocovány v procesu rozhodování o přijaté variantě koncepce. Nechť uţ se jedná o jakoukoliv koncepci, je významné, aby byla připravená ve variantní podobě, přičemţ je důleţité, aby byla propracována kritéria pro vyhodnocení variant a kaţdá varianta vyhodnocena podle shodné soustavy kritérií. 42
Z organizačního hlediska se ukázalo jako efektivní, aby v organizační struktuře řízení určitého subjektu (ať uţ je to instituce, orgán veřejné správy nebo jiný subjekt) existoval organizační útvar, který ve vztahu ke všem prvkům organizační struktury řízení plní úlohu metodiky, organizátora, koordinátora a případně i syntetizátora prognostických a koncepčních prací.
2.3.4 Plán Dílčí fáze prognózování a koncipování se vztahuje především k dlouhodobějšímu časovému horizontu. Dílčí fáze plánování se vztahuje spíše ke kratšímu časovému horizontu, obvykle horizontu 1-3 let. Vyplývá to ze samé podstaty obsahu plánování, jejímţ výsledkem je základní nástroj řízení, a tím je plán. Zatímco koncepce stanovuje základní cíle a základní způsob jejich dosaţení (tzv. základní trajektorii), plán odpovídá na otázky co, kdo, kdy, kde a jak dělá, aby koncepčních cílů bylo dosaţeno způsobem, který stanovila koncepce. Zatímco koncepce sleduje hlavní cíle a hlavní způsoby jejich dosaţení, plán si ze své vlastní podstaty říká o podrobnosti. A právě u plánu je důležité, aby byl komplexní a konzistentní, a to jak z hlediska svého obsahu, tak z hlediska času i prostoru. Proto je velmi důleţitou záleţitostí sama struktura plánu a vazba mezi plány, které stanovují úkoly v rámci plnění primárních funkcí a v plnění sekundárních, zabezpečovacích funkcí, ať uţ se jedná o personální, materiálně technické (logistické) nebo finanční zabezpečení. Plán právě pro svoji konkrétnost a podrobnost je náročný na co nejpřesnější vyjadřovací jazyk, kterým je soustava ukazatelů. Všude, kde je to jenom trochu moţné, se usiluje o vytvoření konkrétních kvantifikovaných ukazatelů (mimo jiné uţ i proto, ţe se tím umoţňuje lepší kontrola). Zatímco při zpracovávání koncepcí se povaţuje za významné před rozhodováním zpracovávat koncepce ve variantách, plán, který z koncepce vychází a je vlastně nástrojem zajištění její realizace, nemá smysl zpracovávat variantně. Závěrem k fázi předvídání jedna zajímavá personální zkušenost. Ukazuje se, ţe ti pracovníci, kteří jsou úspěšní v prognostické a do určité míry i koncepční činnosti, obvykle nebývají dobrými plánovači. A naopak. Dobří plánovači nebývají dobrými prognostiky a konceptory. Je to proto, ţe kaţdá z těchto fází vyţaduje jiný typ myšlení. Prognostická činnost je svým způsobem na hranici „science fiction“. Koncepční činnost je velmi náročná na schopnost invenčního, inovačního myšlení. Náročná na hledání nového způsobu uspokojování potřeb. Plánovací činnost vyţaduje přesné, konkrétní myšlení. Vymýšlení nového způsobu uspokojování potřeb je vlastně neţádoucí s výjimkou případu, kdy v samotném procesu plánování se z různých důvodů zjistí, ţe koncepce je chybná. Pak je ovšem nutno se vrátit k propracování a přijetí jiné varianty koncepce. Otázky k samostatné úvaze Plán odpovídá na otázky co, kdo, kdy, kde a jak dělá. Zamyslete se a napište si příklad z výkonu vám svěřené funkce: co konkrétně plánujete, 43
kdo realizuje činnost zahrnutou do plánu (můžete to být i vy sám), kdy máte plánem vytýčenou činnost (i) vykonat (opakovaně, jednorázově), kde se činnost realizuje, a jaké jsou předpoklady k jejímu zabezpečení. A ještě si dodejte jednu otázku a odpověď: kdo a kdy plánem stanovenou činnost kontroluje.
2.3.5 Operativní řízení V procesu této fáze plánování již vlastně dochází k tzv. změně stavu. K vlastní realizaci úkolů stanovených plánem, např. změna odborného profilu školy byla provedena; vyhláška měnící způsob odpadového hospodářství byla vydána; systém vybavenosti výkonu veřejné správy potřebnými informacemi byl vytvořen; bylo zahájeno zasíťování technologické zóny; byl zahájen provoz místního kanálu kabelové televize jako základního nástroje informovanosti občanů; byl vyhlášen program pro podporu aktivit nestátních neziskových organizací směřující k vyuţití volného času dětí a mládeţe; byl připraven soubor programů pro spolupráci s podnikateli regionu formou PPP (Public Private Partnership) atd. Čas věnovaný kvalifikovanému plánování se vyplatí mimo jiné v relativní snadnosti fáze operativního plánování. Jsou-li zpracovány vzájemně věcně, časově i odpovědnostně odladěné odpovědi na otázky co, kdo, kdy, kde a jak udělá, aby cíle (úkolu) bylo dosaţeno, pak uţ jde „jenom“ o to sledovat v řídící práci, zda řízená činnost probíhá dle plánu. Zkušenosti ovšem praví, ţe ne vše je efektivní do detailu naplánovat a ţe v reálném ţivotě dochází k celé řadě změn oproti původním předpokladům. Kvalita činnosti řídícího pracovníka ve fázi operativního řízení se právě projevuje v jeho schopnosti rychlé reakce na takové změny. Rychlost a kvalita této reakce je závislá především na schopnosti předvídat, co všechno se můţe stát, a na zpracování něčeho, co se obvykle nazývá krizovým řízením. Jednoduše řečeno jde o to, mít připravené scénáře způsobu řešení předvídatelných situací na téma „co se stane, kdyţ se stane“. Řízení vůbec je náročné na koordinační činnost a ve fázi operativního řízení jde o náročnou operativní koordinační činnost. Kvalita operativního řízení v podstatě závisí na kvalitě plánu, kvalitě krizových scénářů a schopnosti kvalifikované improvizace. Spoléhat se pouze na schopnosti improvizace znamená neřídit, ale být vlečený vývojem situace. Většina obcí a krajů v České republice se dostává postupně na úroveň, která nástroj plánování pouţívá v procesu dosahování poslání a cílů obdobně jako jiné organizace veřejného sektoru, tedy zcela permanentně s cílem zajištění kultivace rozvoje organizace směrem k vyšší efektivnosti a dosaţení maximálních uţitků. Jeden z moţných modelů procesu řízení rozvoje obce s vyuţitím základních nástrojů managementu je uveden na obrázku 2.3. Do modelu vstupuje rozpočet, koncepce, strategický plán, demografická analýza, SWOT analýza, finanční plán s vyuţitím odhadů daňových výnosů, ale také kontrola a interní, případně i externí, audit.
44
Obrázek 2.3 Řízení plánovacího procesu rozvoje obce či kraje
Otázka k samostatné úvaze Prostudujte obrázek 2.3 Řízení plánovacího procesu rozvoje obce či kraje a zjistěte, které z uvedených činností vykonáváte v rámci svého funkčního zařazení. S využitím dosavadního poznání ze studia problematiky managementu zhodnoťte, zda je uvedená schéma (činnosti a procesy) dostačující pro kvalitu a komplexnost plánovacího procesu.
2.3.6 SWOT analýza Z jednotlivých fází strategického plánu rozvoje se pro úspěch organizace jeví jako nejdůleţitější dobře realizovaná SWOT analýza. Tím nejsou potlačovány ostatní fáze rozvojového plánu organizace, jen je brán v úvahu předpoklad, ţe tyto fáze jsou podrobovány dostatečným rozborům v jiných kapitolách této publikace. Z předcházejícího textu vyplývá, ţe nelze začít s plánováním, aniţ jsou dokonale prozkoumány vnitřní i vnější faktory působící na činnost organizace. Jako nástroj k takovému zkoumání slouţí jednoznačně SWOT analýza (zkratka pro Strenghts - silné stránky, Weaknesses - slabé stránky, Opportunitis - příležitosti a Threats - hrozby). Graficky znázorněno na obrázku 2.3:
45
Zdroj obrázku http://www.podnikatel.cz/clanky/neuvazeny-vstup-na-trh-muze-podnikateli-srazit-vaz/
Příležitosti a hrozby Příleţitosti a hrozby vymezují vnější prostředí, vnější faktory efektivnosti každé organizace veřejného sektoru (obce i kraje), kterými jsou: Politické uspořádání společnosti a s tím související působení veřejné volby a veřejné kontroly při rozhodování o struktuře a financování veřejného sektoru (obcí a krajů). Fungování tržního sektoru tím, ţe plátce daní vytváří atmosféru efektivnosti, výší vyprodukovaných daňových výnosů reguluje financování veřejných sluţeb. Mnohdy také ziskový sektor realizuje statky spadající do veřejného sektoru (školy, zdravotnická zařízení, odpadové hospodářství, sociální sluţby apod.), a tím vytváří konkurenční prostředí stejně jako výkonem profesí, které obdobně jako v organizacích veřejného sektoru zajišťují výkon sekundární funkce. Konkurenční prostředí uvnitř veřejného sektoru by měla smysluplně vytvářet veřejná správa (tedy obce či kraje), která veřejný sektor řídí (příkladně školy, nemocnice, kulturní zařízení, sociální sluţby atd.). Financování odvětví a organizací veřejného sektoru podle jeho výkonů a uţitků (řetězec: výkon – kvalita výkonu - uţitek - náklad, jako základ rozhodování o financování veřejného sektoru a jeho organizací). V zásadě jde o nalezení vhodného kritéria pro efektivní alokaci veřejných prostředků na realizaci poslání jednotlivých odvětví a organizací veřejného sektoru, včetně obcí a krajů. Silné a slabé stránky Silné a slabé stránky vymezují vnitřní faktory efektivnosti organizace (obce či kraje), kterými jsou: Věda a technika - vyuţití poznatků např. z vědních oborů veřejná ekonomie, management, informační systémy, statistika atd., ale také z oborů technických, 46
například v infrastrukturním rozvoji obcí a krajů, ve zdravotnictví, ţivotním prostředí, armádě, policii. Struktura veškerých činností v organizacích - primární, sekundární a řídící funkce. Uplatnění všech forem dělby práce (horizontální a vertikální) - uvnitř organizace, mezi organizacemi (např. dobrovolné svazky obcí), mezi regiony, mezi obcemi a kraji, mezi odvětvími, přeshraniční dělba práce, dělba států, obcí a krajů uvnitř EU. Kvalifikace pracovníků - na tento faktor je veřejný sektor takřka bytostně vázán ve všech odvětvích a organizacích včetně ÚSC, pro které ze zákona existuje povinný systém celoţivotního vzdělávání. Iniciativa pracovníků - objektivní předpoklad u pracovníků působících ve veřejném sektoru. Do toho faktoru je vhodné zařadit i etiku v činnosti všech pracovníků státní správy, obcí a krajů. Systém řízení jako kardinální faktor efektivnosti kaţdé organizace veřejného sektoru, kaţdé obce, kaţdého kraje. Seznam příležitostí většinou obsahuje dostupné finanční zdroje, zájem veřejnosti, případně vymezeného segmentu společnosti a s tím související například podněty ke zlepšení kvality sluţeb, podněty k mezinárodní spolupráci a především výsledky rozboru politického ovzduší. Seznam hrozeb obsahuje například výsledky průzkumu z konkurenčního prostředí uvnitř vybraného segmentu realizace poslání organizace, hrozbu omezenosti financování připravovaných projektů z veřejných financí, ale také od nadnárodních organizací, nedostatek invencí a s tím souvisejících inovačních procesů v oblasti zájmů, negativní rozvojové procesy národní ekonomiky (makro a mikro ekonomické procesy národního hospodářství) apod. Obce a kraje, které nejsou schopny vyuţít metody SWOT analýzy pro tvorbu svých strategických plánů, nemohou ve své činnosti hodnotně a efektivně uspokojovat zájmy občanů, svých voličů. Neboť v zásadě neví, jak realizovat své poslání. Při tvorbě SWOT analýzy je především zapotřebí umět zhodnotit programy, které organizace realizuje v tom daném období. Jde o hodnocení programového portfolia obce či kraje. Důleţitá v tomto směru je i role politiků, pro které úředník připravuje návrhy variant moţných řešení. Protoţe samotný rozbor výhod a nevýhod jednotlivých variant bez moţnosti respektování kritéria společenské efektivnosti nemusí vést k racionálnímu politickému rozhodování. Otázka k samostatné úvaze SWOT analýza představuje základní podklad pro jakékoliv rozvojové aktivity obce a kraje. Tento dokument by měl být permanentně novelizován, zpřesňován, aktualizován. Měly by být do něj promítnuto zhodnocení výkonu činností, které obec či kraj zabezpečují ve své samostatné působnosti (viz zákon o obcích) a to včetně posouzení možného spojení formou dobrovolného svazku obcí pro zabezpečení těchto činností. Důležitým prvkem tohoto dokumentu musí být i posouzení provázanosti daných činností s rozvojovými aktivitami kraje, 47
do jehož území je obec začleněna. Prověřte, zda váš ÚSC má SWOT analýzu zpracovánu a kdy proběhla její poslední aktualizace. Svoje poznatky můžete zapracovat do závěrečné práce.
2.4 Organizování První kapitola učebnice je věnována teoretickým základům managementu, a to včetně problematiky organizování. Proto jsou do této druhé kapitoly promítnuty jen tři poznatky k fázi organizování, které mají vazbu na problematiku veřejné správy. Jde o poznatky: K osvědčenému obecnému postupu při vytváření organizační struktury konkrétního subjektu. K horizontální a vertikální dělbě práce ve veřejné správě. K dělbě práce mezi profesionálními pracovníky veřejné správy a volenými zastupiteli.
2.4.1 Obecný postup při vytváření organizační struktury konkrétního subjektu Doporučuje se následující postup: Vymezit poslání konkrétního subjektu. Jinými slovy jasně vyjádřit, proč existuje, jakou potřebu uspokojuje. Z definovaného poslání odvodit primární (základní) funkce tohoto subjektu (obec, nemocnice, vysoká škola, apod.). Tím je vytvořen i předpoklad pro vymezení základních - výkonných činností (léčebný proces, výuka, zajištění agendy občanských průkazů, zajištění agendy dopravy atd.). Jedná se o činnosti, které realizují vymezené poslání a cíle. Vymezit výkonné činnosti sekundárních, zabezpečovacích funkcí (interní audit, finance, rozpočty, účetnictví, správa majetku). Podle příbuznosti obsahu výkonných činností sdruţit tyto výkonné činnosti do organizačních útvarů (klinika, katedra, útvar evidence obyvatelstva, personální útvar, útvar investiční výstavby atd.). Přiřadit k jednotlivým výkonným činnostem řídící činnosti. Od těchto činností jsou pak odvozeny činnosti v řízení. Při vymezování řídících činností se postupuje dle fází řízení. Bere se ovšem do úvahy význam určité výkonné činnosti. Přiřadit řídící činnosti a činnosti v řízení do jednotlivých útvarů, a to nejdříve do útvarů, které jiţ byly vytvořeny jako útvary výkonných činností, nebo vytvořit podle zvolených principů dělby práce specializované řídící útvary (plánovací, kontrolní apod.). Vytvořit na takto zkonstruovaném organizačním modelu informační model, který sděluje, ze kterého útvaru do kterého útvaru plynou jednotlivé typy informací a doklady. Určit rozhodovací místa, tj. ve kterém útvaru který pracovník o čem rozhoduje. S tímto krokem bývá spojen i tzv. kompetenční řád. Tj. jsou jednotlivým pracovníkům vymezeny kompetence, tedy práva a povinnosti. Jedná se o tzv. řídící pracovníky. 48
Promítnout do rozhodovacích míst povinnosti vyplývající ze zákona č. 320/2001 Sb., o finanční kontrole ve veřejné správě. Tímto postupem je vytvořen základ dobře zpracovaného organizačního řádu, na který pak můţe navazovat pracovní řád, vymezující všem pracovníkům jejich pracovní náplně. Z výsledků tohoto postupu je pak možno vytvořit např.: informační systém organizace (slouţí dobře i pro jeho počítačovou realizaci), projekt prognózování a plánování, projekt kontrolního systému a oběhu dokladů apod. Otázka k samostatné úvaze Ověřte, zda existuje ve vaší organizaci norma pro oběh dokladů. Pokud ano, ověřte, zda odpovídá zásadám zákona č. 320/2001 Sb., o finanční kontrole ve veřejné správě. Výsledky svého průzkumu, sdělte svému nadřízenému.
2.4.2 Vertikální a horizontální dělba práce ve veřejné správě V odborné literatuře se lze dočíst, proč a jak se vyvinula veřejná správa ve dvou liniích, a to v linii státní správy a v linii samosprávy. I kdyţ se s postupující demokratizací prosazuje tendence ke kompetenčnímu posilování samosprávy, i v demokratické společnosti nejvyšší zastupitelské sbory cestou přijímání zákonů rozhodují o tom, které činnosti budou vykonávány v linii státní správy. Jsou to obvykle činnosti, ve kterých má společnost zájem, aby byly vykonávány na celém území příslušného státního útvaru stejně. Pokud jde o horizontální dělbu práce, tj. dělbu práce mezi jednotlivými stupni veřejné správy, tam se ukazuje jako objektivní provést dělbu práce v souladu s tímto poznatkem: rozhodovat, a tedy i vykonávat určité činnosti je dobré na tom stupni veřejné správy, který můţe být o tom, o čem rozhoduje objektivně nejlépe informován a který má na dobrém rozhodnutí největší zájem. To se ovšem týká samosprávných rozhodnutí. Ve výkonu státní správy vstupuje do hry několik dalších kritérií, mezi něţ patří kvalifikace úředníků, náklady na výkon státní správy, vzdálenost místa, kde se vykonává státní správa, od sídla obyvatel, kteří přicházejí do kontaktu s místem, kde se vykonává příslušná státní správa atd.
2.4.3 Dělba práce mezi profesionálními pracovníky veřejné správy a zastupiteli Obecně platí, ţe základním předpokladem kvalitního rozhodování zastupitelských sborů je kvalifikovaná, vysoce odborná příprava tohoto rozhodování profesionálními úředníky. Ve výkonu státní správy jsou přijaté zákony závazné jak pro úředníky, tak i pro zastupitele, a je věcí profesní cti úředníků podat případný výklad dikce zákona a podzákonných norem a v případě konfliktu stát na straně zákona. Ve výkonu samosprávných kompetencí omezit případné nebezpečí negativních lobbistických zájmů variantním zpracováním podkladů pro rozhodování zastupitelských sborů s 49
objektivním vyhodnocením všech hmotných i nehmotných nákladů a uţitků kaţdé varianty podle jednotné soustavy kritérií. Otázka k samostatné úvaze Je všeobecně známo, že zastupitelé ne vždy dosahují profesních znalostí z dané oblasti veřejné správy jako profesionální úředníci, kteří výkon státní správy zabezpečují v dlouhém časovém horizontu, který přesahuje čtyřleté časové období obecních a krajských voleb. Zamyslete se nad tímto problémem a napište krátkou esej (cca 20 řádků) na toto téma.
50
3. Regionální a municipální politika Poskytnout základní teoretické a praktické informace nezbytné pro pochopení logických základů regionální politiky (včetně aplikace nástrojů podpory regionálního rozvoje) a rovněţ popis odpovídající role hlavních aktérů při jejím praktickém uplatnění.
3.1 Teoretické základy regionální politiky a úloha veřejného a soukromého sektoru Regionální politika je cílevědomá činnost, jejímţ cílem je harmonizace územních podmínek společenského rozvoje. Její klíčovou součástí je ekonomický rozvoj, který úzce souvisí s rozvojem sociálním, infrastrukturním, institucionálním a v neposlední řadě téţ environmentálním. Pod pojmem ekonomický rozvoj zde rozumíme zlepšování ekonomických fundamentů kvality ţivota obyvatel. Z obecného pohledu je rozvoj komplexnějším pojmem neţ růst, neboť klade hlavní důraz na kvalitativní změny (indukované zejména vědeckotechnickým a sociálním pokrokem) a jejich následné šíření ve společnosti prostřednictvím dělby práce v soukromém i veřejném sektoru. Aby mohla být vytvořena účinná koncepce regionální politiky a vhodně aplikovány příslušné nástroje, je potřebné znát alespoň základy jednotlivých konceptů regionálního rozvoje. A nejen to. Za naprosto nezbytnou je v tomto kontextu třeba povaţovat spolupráci veřejného a soukromého sektoru (včetně konceptu public-private partnership resp. PPP), která je klíčová zejména v ekonomické i a infrastrukturní oblasti).
3.1.1 Praktický význam regionální politiky, konvergence a divergence regionálního rozvoje Regionální politika je různými autory pojímána odlišně v závislosti na rozvojových strukturách dané země a na vymezení jejího účelu. Obecně je regionální politika v Evropě chápána jako „činnost, jejímţ úkolem je přispívat ke sniţování rozdílů v úrovni rozvoje jednotlivých regionů a zabezpečení jejich harmonického rozvoje“. Cílem regionální politiky je, aby regiony měly srovnatelné šance pro plnohodnotné vyuţití jejich demografického, hospodářského a přírodního potenciálu. Její potřebnost pak vychází z poznání, ţe samotné trţní prostředí mnohdy nestačí k tomu, aby byl zaručen vyváţený ekonomický rozvoj na celém území státu. Strategie regionálního rozvoje ČR pro léta 2007 – 2013 v pojmové části (s. 6) definuje regionální politiku jako „soubor intervencí, zaměřených podle konkrétní situace státu a jeho regionů a podle očekávaných vývojových tendencí, na podporu opatření vedoucích k růstu ekonomických aktivit a lepšímu územnímu rozloţení v území a k rozvoji infrastruktury“. Základní podmínkou je jasné definování priorit a koncentrace prostředků na tyto priority. Regionální politika vyuţívá při realizaci svých cílů různých postupů vůči jednotlivým regionům. Základním motivem je plné vyuţití všech výrobních faktorů, zejména pracovní síly, a z toho plynoucí ekonomický růst. Neméně důleţité je optimální rozmístění firem. Ve svých počátcích se regionální politika snaţila o přesun pracovních sil z regionů s vysokou nezaměstnaností do míst s převahou poptávky po pracovních silách, v současnosti spíše převládá opačná strategie tj. motivace pohybu práce za pracovníky. Vysoce urbanizované
oblasti se totiţ potýkají s náklady přelidnění a je třeba optimalizovat velikost sídel a ekonomických aktivit. Zvyšuje se důraz na ekologické aspekty regionální politiky (území není moţné dlouhodobě rozvíjet na úkor ţivotního prostředí). Svou roli při rozhodování hrají i regionálně specifické sociální a politické motivy. V podmínkách trţní ekonomiky je oprávněnost regionální politiky obvykle zdůvodňována faktem, ţe charakteristickým rysem působení trţních mechanizmů je nerovnováţný rozvoj, který se kromě jednotlivých systémových sloţek ekonomiky přirozeně projevuje i územně. Na tomto místě je ovšem nutné zdůraznit, ţe hlavním cílem regionální politiky v podmínkách trţní ekonomiky není absolutní vyrovnání ekonomické úrovně regionů (i kdyţ EU princip vyrovnávání ekonomické úrovně regionů významně podporuje), která je přirozeným důsledkem přírodně, polohově a hierarchií socioekonomických systémů podmíněné diferenciace prostoru. Tímto cílem je jiţ zmíněná harmonizace územních podmínek prostřednictvím maximálního vyuţívání disponibilní nabídky územních zdrojů, přičemţ úroveň společenského rozvoje jednotlivých regionů je účelné chápat ve smyslu všech jeho hlavních komponent. Uvedené pojetí respektuje pluralitu preferencí člověka a různorodost jejich hierarchií (např. pro některé skupiny obyvatelstva ve vyspělých západoevropských zemích jiţ není nejvyšší prioritou hmotná spotřeba, ale kvalita ţivota, zahrnující i kvalitu ţivotního prostředí) a v této souvislosti je stále větší význam přisuzován zavádění konceptu udrţitelného rozvoje. Celkově však nepochybně stále převaţuje preference spotřeby v intencích tzv. konzumní společnosti a v souladu s tím je úspěšnost regionální politiky primárně vnímána v kontextu základních tendencí ekonomického rozvoje. Skutečnost, zda převaţuje konvergence, tj. sbliţování v ekonomické úrovni, či divergence, tj. prohlubování rozdílů v ekonomické úrovni, si tedy uchovává svůj zásadní význam. K tomu je ovšem potřebné poznamenat, ţe citlivost na rozdíly v ekonomické úrovni je v různých zemích různá, a nelze tak stanovit jednoznačnou hranici únosné regionální diferenciace v ekonomické úrovni, při jejímţ překročení by zvýšení míry intervence do regionálního rozvoje bylo všeobecně povaţováno za nezbytné. Z pohledu současné podoby EU lze konstatovat, ţe na úrovni jednotlivých zemí se v dosavadním vývoji prosazovaly spíše tendence ke konvergenci, zatímco na úrovní regionů (za základní jednotku regionálního členění z pohledu adresování dotací ze strukturálních fondů je v EU povaţována úroveň NUTS 2) se prosazovaly spíše divergenční tendence.
3.1.2 Přehled hlavních teoretických konceptů regionálního rozvoje Pro vytvoření prakticky účinné koncepce regionální politiky a optimální výběr a aplikaci příslušných nástrojů je účelné disponovat alespoň základními znalostmi o jednotlivých teoriích, resp. konceptech regionálního rozvoje. V tomto směru je pozornost soustředěna na hlavní teoretické směry, jejichţ odlišnost je dána zejména volbou výchozí ekonomické školy. (podrobněji viz publikace Blaţek, J., Uhlíř, D. Teorie regionálního rozvoje, UK Praha 2002, 2011). Za nejstarší lze povaţovat nabídkově orientované regionální teorie vycházející z neoklasické ekonomické školy, jejímţ významným paradigmatem je automatické obnovování ekonomické rovnováhy a tím i vyrovnávání ekonomické úrovně regionů. V souladu s tímto předpokladem povaţují neoklasické teorie regionálního rozvoje koncepčně orientovanou 52
regionální politiku za málo účelnou. Z příslušných dílčích skupin teorií je potřebné uvést zejména lokalizační teorie usilující o vysvětlení prostorového uspořádání ekonomiky (např. Weber, Christaller, Isard) a sektorové teorie cílené na objasnění mobility základních faktorů ekonomického růstu, tj. kapitálu, pracovní síly a technického pokroku povaţovaného za exogenní proměnnou (např. Borts, Stein). Z hlediska praktických doporučení pro realizaci regionální politiky si tyto teorie lze přiblíţit imperativem „dělníci za prací“. O překonání omezení vyplývajících ze značných teoretických zjednodušení obecně příznačných pro neoklasickou školu (zejména předpokladu dokonalé konkurence a klesajících výnosů z rozsahu a rovněţ zanedbání institucionálních faktorů) se v dalším vývoji pokusili protagonisté tzv. neoliberálních teorií regionálního zavedením předpokladu nedokonalé konkurence a rostoucích výnosů z rozsahu ve vazbě na koncept vnějších a vnitřních úspor). V jejich rámci se dostaly do popředí tzv. nová ekonomická geografie (Krugman, Porter) a nová teorie růstu (Lucas, Romer), označované téţ jako teorie endogenního růstu, pro které jsou charakteristické určité formy přelévání ekonomických efektů zajišťující individuální a společenskou návratnost vynaloţených investic . Z hlediska praktických doporučení pro realizaci regionální politiky neoliberální teorie doporučují decentralizaci intervenčních zásahů na regiony a jejich věcnou orientaci na stimulaci rozvoje malých a středních podniků (MSP), přičemţ ohledně její účelnosti prezentují vesměs podobná stanoviska jako neoklasické teorie, na které navazují. Celkově lze konstatovat, ţe neoklasické resp. neoliberální teorie fungují spíše v dlouhodobém časovém horizontu (určitý soulad těchto teorií s reálným vývojem dokládá v rámci EU dokumentovaný přesun kapitálu z rozvinutých do méně rozvinutých regionů, který je ovšem omezen především na tradiční a kvalifikačně méně náročné výroby). Druhou hlavní skupinu představují teorie vycházející z poptávkově orientované keynesiánské ekonomické školy, které lze z regionálního pohledu blíţe identifikovat jako teorie typu jádro – periférie. Tyto teorie na rozdíl od neoklasických teorií zdůrazňují nerovnoměrnost regionálního rozvoje i v dlouhodobém časovém horizontu a z toho vyvozují nezbytnost intervenčních zásahů. Jejich reprezentantem je např. Harrod-Domarův růstový model, teorie exportní základny zdůrazňující klíčovou roli externí poptávky po zboţí na rozvoj regionů (North), teorie růstových pólů resp. teorie polarizovaného rozvoje vycházející z rozhodující role klíčových odvětví, která vede k přirozenému posilování pozice dominantních regionů (Perroux, Boudeville, Friedmann), teorie kumulovaných příčin projevujících se v regionálním rozvoji v kontextu posloupností vývojových fází selekce – expanze úspěšných regionů – difúze/integrace (Myrdal) a teorie nerovnoměrného rozvoje, za jejíţ největší přínos lze povaţovat rozpracování mechanizmů šíření ekonomického růstu z rozvojových pólů do okolí (Hirschman). Konkrétní aplikace těchto teorií (z nichţ se uplatnila zejména teorie pólů rozvoje) dominujících zvláště v 60. letech minulého století však byla doprovázena řadou negativních jevů, generovaných zejména vysokou náročností na veřejné finanční zdroje a demotivujícími účinky na zaostávající regiony. Z těchto důvodů tyto teorie postupně ztratily své dominantní postavení jako výchozí teoretické základny regionálních politik. Z praktického pohledu si lze tyto teorie přiblíţit imperativem „práce za dělníky“.
53
Z méně významných skupin teorií je moţné uvést strukturalistické teorie, mezi které patří jak neomarxisticky orientované (např. Hollandova teorie mezoekonomiky), tak i politicky nevyprofilované teorie zdůrazňující rozhodující rozvojovou roli společenských struktur (např. teorie výrobních – Vernon a teorie ziskových - Markusen cyklů). Další skupiny pak představují regulační teorie, jejichţ ústřední myšlenkou je předpoklad o překonávání krizových jevů adaptací existujících struktur a institucionálních forem (např. teorie flexibilní specializace – Sabel), kriticko-realistické teorie (např. teorie územních děleb práce zdůrazňující význam hierarchické podnikové struktury na regionální rozvoj – Massey) a institucionální teorie zohledňující význam institucí a institucionálních praktik pro regionální rozvoj (např. teorie výrobních okrsků Brusco či teorie učících se regionů – Lundvall). Z hlediska tvorby koncepcí regionální politiky je významné i obecné členění teorií regionálního rozvoje na teorie exogenního (vnějšího) a endogenního (vnitřního) rozvoje. První skupina zahrnuje teorie vycházející z premise, ţe pro rozvoj regionů jsou nejvýznamnější externí faktory. Druhá skupina pak povaţuje za významnější aktivaci vnitřních faktorů, za jejichţ hlavní sloţku jsou všeobecně povaţovány lidské zdroje. S určitým zjednodušením lze konstatovat, ţe praktický orientovaný výběr z obou skupin teorií je ve významné míře determinován dosaţeným stupněm ekonomického rozvoje (např. pro méně rozvinuté země s nedostatkem vlastního kapitálu je nepochybně vysoce aktuální schopnost přilákání zahraničního kapitálu, tj. primární pozornost je třeba věnovat exogenním faktorům regionálního rozvoje). Ačkoliv teoretický vývoj v dané oblasti nebyl zdaleka ukončen, lze vysledovat převládající skepsi ohledně vytvoření všeobecně platné teorie regionálního rozvoje poskytující jednoznačné vysvětlení hlavních procesů spjatých s regionálním rozvojem v podmínkách globalizované ekonomiky. Za hlavní praktický přínos dosavadních teorií tak lze povaţovat především definování souboru nástrojů na podporu regionálního rozvoje a jejich verifikaci na příkladě stimulace rozvoje problémových regionů. Zřetelná rozpornost původních představ a dosaţených výsledků ovšem upozorňuje na nebezpečí mechanického či uniformního přejímání teoretických konceptů bez jejich hlubšího pochopení (coţ je zřejmě všeobecný problém aplikace ekonomických teorií vůbec). Závaţným problémem je rovněţ optimální rozdělení veřejných prostředků mezi programy podporující rozvoj problémových regionů (cílených na zmírnění regionálních rozdílů v ekonomické úrovni) a programy podporující konkurenceschopnost národní ekonomiky, jejichţ nedílnou součástí je i prostorová optimalizace jejich aplikace. V této souvislosti lze pokládat za výstiţný závěr, ţe je-li nerovnoměrný vývoj průvodním jevem růstu, je efektivnější neţ rovnoměrný vývoj spojený se stagnací (Davin).
3.1.3 Úloha veřejného a soukromého sektoru v regionálním rozvoji, koncept publicprivate partnership (PPP) 1. Při realizaci regionální politiky spojené s výběrem a programovou implementací odpovídajících nástrojů hraje klíčovou roli koordinace a spolupráce rozhodujících aktérů. Prioritní otázkou je zejména spolupráce veřejné správy a soukromé sféry, spojená s aplikací konceptu public-private partnership (PPP), jehoţ hlavním záměrem je hledání cesty či způsobu zvýšení efektivity veřejného sektoru prostřednictvím společných projektů se ziskovým i neziskovým soukromým sektorem. Z hlediska výše uvedených hlavních součástí společenského rozvoje je tato spolupráce klíčová především v ekonomické a infrastrukturní oblasti. Zde je potřebné zdůraznit, ţe v trţní ekonomice o úspěšnosti ekonomického rozvoje logicky rozhodují aktivity soukromé 54
sféry. Odpovídající úlohou veřejné správy, tj. státní správy a samosprávy, je pak vhodně napomáhat realizaci soukromých záměrů (a co nejméně přitom narušovat princip svobodné konkurence) a účelně zabezpečovat jejich soulad s platnými právními normami. V tomto směru ovšem nejde pouze o maximální efektivnost úředních postupů s důrazem na optimální vynakládání veřejných prostředků, ale i o určitou iniciační úlohu veřejné správy orientovanou na zlepšování kvality podnikatelského prostředí a účelnou stimulaci rozvětvené spolupráce v souladu s konceptem PPP (v této souvislosti je součástí realizace regionální politiky v zemích EU i koordinační role územní a profesní samosprávy cílená na stimulaci spolupráce soukromých subjektů). 2. Pokud jde o sociální komponentu, je hlavní úlohou veřejné správy zabezpečovat všeobecnou dostupnost tzv. veřejných statků, u kterých nelze aplikovat „vylučovací princip“ jako v případě trţních statků (např. zdravotní péče). Charakteristickým rysem současného vývoje je však postupný narůst vícezdrojového zabezpečování těchto statků (např. veřejné a soukromé školy). Původně veřejné statky jsou tak postupně ve stále větší míře transformovány na statky smíšené. V souladu s tímto procesem se zvyšuje i potenciální význam uplatňování konceptu PPP v rámci rozvoje sociální komponenty. 3. Zcela zásadní roli pak hraje veřejná správa v případě environmentální komponenty, kde je garantem všeobecně akceptované nutnosti internalizace negativních externalit environmentální povahy do nákladů původců (většinou soukromé subjekty) jako zcela zásadního předpokladu prosazování konceptu udrţitelného rozvoje. Uplatňování konceptu PPP zde nutně nabývá výrazně selektivního charakteru, kdy interakce veřejného a soukromého sektoru v uplatňování legislativně zabezpečeného regulačního rámce jsou účelně orientovány na ekonomická odvětví s největším potenciálem tvorby negativních (ale i pozitivních) externalit. Otázka k samostatné úvaze Pokuste se zamyslet nad otázkou spolupráce veřejného a soukromého sektoru v rámci agendy, které se věnujete. Kolikrát resp. jak často jste podobnou spolupráci realizovali? A jsou případy, kdy se Vám s odstupem času zdá, že taková spolupráce byla možná a Vy jste ji nevyužili?
3.1.4 Hodnocení kvality podnikatelského prostředí jako vstupní informační báze realizace regionální politiky Základním předpokladem pro stanovení účelné a ekonomicky efektivní koncepce regionální politiky je analýza potenciálních poptávky soukromé sféry, obsahující i informační bázi pro specifikaci konkrétních cílů orientovaných na podporu regionálního rozvoje. Logickým základem této analýzy je vyhodnocení kvality podnikatelského prostředí způsobem respektujícím preference podnikatelských subjektů. Vhodným teoretickým rámcem pro aplikaci tohoto přístupu jsou moderní koncepty lokalizačních teorií. KSP.
55
Faktory determinující regionální kvalitu podnikatelského prostředí Za hlavní skupiny faktorů determinujících regionální kvalitu podnikatelského prostředí z pohledu podnikatelských subjektů (potenciálních investorů) jsou obvykle povaţovány:
Obchodní faktory V rámci skupiny obchodních faktorů hrají nejvýznamnější roli: faktor blízkosti hlavních trhů (zohledňující proporcionální význam zahraniční a domácí poptávky na pozadí ekonomicky nazíraného významu vzdálenosti), faktor koncentrace významných firem (poskytující výchozí informace o disponibilním potenciálu organizace ekonomiky na bázi hnacích firem), faktor přítomnosti zahraničních firem (v této souvislosti je zdůrazňován demonstrační efekt lokalizace významných investorů zvyšující investiční atraktivitu regionu) a faktor podpůrných sluţeb (interpretující dostupnost poradenských, reklamních, projekčních, zprostředkovatelských a dalších podnikatelských sluţeb, zajišťovaných zejména MSP).
Infrastrukturní faktory V rámci skupiny infrastrukturních faktorů jde především o: faktor kvality silničních a ţelezničních komunikací, faktor blízkosti větších letišť a faktor kvality rozvoje informačních technologií (zprostředkovávajících významné informace o existujících podmínkách zapojení podnikatelských subjektů do globální ekonomiky).
Pracovní faktory Ze skupiny pracovních faktorů lze povaţovat za nejvýznamnější: faktor všeobecné dostupnosti pracovních sil a (poskytujících základní informace o kvantitativní úrovni nabídky pracovních sil) faktor kvality pracovních sil (poskytujících základní informace o kvantitativní a kvalitativní úrovni nabídky pracovních sil) a dále faktor flexibility pracovních sil (indikátor adaptability pracovních sil na měnící se podmínky na trhu práce).
Lokální faktory Skupinu lokálních faktorů reprezentuje: faktor podnikatelské a znalostní báze (interpretující přítomnost relevantní infrastruktury, zejména kvalitní nabídky rozvojových ploch pro investory či institucionální báze pro rozvoj znalostní ekonomiky, např. VŠ,
56
faktor asistence veřejné správy poskytující orientační informaci o potenciálních moţnostech podpory rozvojových záměrů ze strany obcí, indikovaných např. na základě srovnání úrovně daňových příjmů.
Cenové faktory Skupinu cenových faktorů tvoří: faktor ceny práce (posuzovaný na základě průměrných hodnot zjištěných v rámci odpovídajících souborů podnikatelských subjektů), faktor ceny pozemků (průměrná nabídková cena pozemků v průmyslových zónách) a faktor ceny pronájmu kancelářských prostor (aktuální průměrné ceny nabídky kancelářských prostor).
Environmentální faktory Skupinu environmentálních faktorů pak tvoří: faktor urbanistické a přírodní atraktivity území (vyjádřený na základě disponibilních informací o úrovni odpovídající nabídky a poptávky v kontextu rozvoje cestovního ruchu a rekreace jako indikátorů regionální image) a faktor environmentální kvality území (interpretace na základě ukazatelů hygienické kvality ţivotního prostředí).
Celkové vyhodnocení kvality podnikatelského prostředí přirozeně vyţaduje mít k dispozici relevantní odhady vah jednotlivých faktorů, které lze odvodit z odpovídajících podnikatelských preferencí, zjišťovaných renomovanými zahraničními institucemi (např. PriceWaterhouseCoopers, Netherlands Economic Institute, Ernst and Young, běţně publikovaných institucemi EU v rámci studií Regional development). Regionální hodnocení kvality podnikatelského prostředí by mělo logicky vycházet z úrovně elementárních sociogeografických regionů (v jejichţ rámci je uzavřena rozhodující část nodálních procesů resp. procesů mobility, zejména dojíţďka do zaměstnání a do škol), kterou v našich podmínkách přibliţně představují územní obvody pověřených obcí III. stupně. Návazným krokem je provedení odpovídajících agregací na krajské úrovni, představující střední (mezoekonomickou) regionální úroveň. Hodnocení kvality podnikatelského prostředí na této úrovni by ovšem mělo být doplněno o další faktory, které není účelné vzhledem k širším prostorovým souvislostem formování územní dělby práce zkoumat na úrovni elementárních regionů, zejména strukturální charakteristiky ekonomiky (zvláště z pohledu zastoupení tzv. ekonomicky citlivých odvětví jako je zemědělství, těţební, hutnické a některá další odvětví zpracovatelského průmyslu). Tyto faktory lze dále specifikovat např. podle rozvojově nejvýznamnějších odvětvových skupin národního hospodářství. Pro následnou kvalitní analýzu SWOT (tj. analýzu silných a slabých stránek a rozvojových příleţitostí a ohroţení) je potřebné mít k dispozici odpovídající údaje za celou republiku a v některých směrech i za širší ekonomický prostor celé EU. Empiricky ověřené modely hodnocení kvality podnikatelského prostředí, doplněné modelem hodnocení kvality sociálního prostředí (spolu s výsledky analýz vedlejších komponent vyuţití lidských zdrojů a inovačního potenciálu firem) představují fundamentální komponenty originální integrační teorie udrţitelného regionálního rozvoje. Tato teorie objasňuje působení 57
zákonitostí vývojové a hierarchické diferenciace společenských systémů na dlouhodobý rozvoj regionů v podmínkách otevřené ekonomiky (viz Viturka, 2011). V této souvislosti je vhodné uvést, ţe hlavní skupiny faktorů determinujících KSP tvoří demografické, sociální, urbanistické, infrastrukturní a menvironmentální faktory. 16 Vytýčení hlavních priorit regionální politiky pak (zjednodušeně řečeno) musí respektovat celkovou komparativní pozici jednotlivých regionů a jejich strukturální přednosti a nedostatky, přičemţ jejím hlavním leitmotivem by na úrovni krajů neměla být neefektivní snaha o odstraňování ekonomických rozdílů v rámci přirozeným způsobem vytvořené hierarchizované struktury elementárních regionů, nýbrţ posilování celkové konkurenceschopnosti s akcentem na podporu šíření pozitivních efektů do periferních regionů (podpora vytváření územního systému pólů a os ekonomického rozvoje ve vazbě na historicky vzniklý polycentrický systém osídlení). Za korespondující hlavní cíl státní regionální politiky lze v tomto duchu pokládat selektivní podporu dlouhodobě zaostávajících regionů (krajů).
3.1.5 Vybrané nástroje regionálního rozvoje v zemích EU Z vybraných přímých nástrojů podpory ekonomického rozvoje s výrazným, i kdyţ různě intenzivním důrazem na regionální aspekty se v zemích EU prosazují především systémová podpora investic – investiční pobídky (týkající se především velkých podniků) a podpora MSP. Pokud jde o první oblast, byl v ČR přijat standardní zákon o investičních pobídkách, který koresponduje s adekvátními systémy podpory uplatňovanými v zemích EU. Jeho významnou součástí je podpora výstavby průmyslových zón, které tak v současnosti více méně pokrývají celé území republiky. V tomto směru tedy jiţ není základní otázkou jejich další výstavba, ale intenzita jejich vyuţití a územní a účelová (strategické zóny) optimalizace jejich rozvoje ve vazbě na potřebnou optimalizaci celého systému investičních pobídek. Rozhodování o alokaci veřejných prostředků do dalšího rozvoje průmyslových zón by mělo vycházet z vyhodnocení jejich kvality podle hlavních ukazatelů determinujících jejich atraktivitu pro investory (velikost a vlastnické poměry, vybavenost infrastrukturou, dopravní napojení a uţivatelské stimuly a bariéry jejich vyuţívání). Pokud jde o druhou oblast, lze konstatovat, ţe systém podpory MSP trpěl nejen relativně malým objemem vkládaných prostředků, ale i jistou absencí účelného směrování podpor na bázi kritérií efektivnosti. Mezi priority potřebné restrukturalizace ekonomiky prostřednictvím podpory MSP patří především podporu inovativních MSP, stimulaci spolupráce s velkými firmami (zejména firmami v zahraničním vlastnictví, působícími v oblasti automobilového a elektrotechnického průmyslu), podporu vytváření územních odvětvových clusterů, podporu exportních aktivit (s důrazem na přeshraniční spolupráci s MSP v členských zemích EU) a rovněţ podporu rozvoje MSP působících v oblasti produktivních sluţeb. Specifickou otázkou, které je věnována pozornost v další části, je podpora rozvoje MSP působících v oblasti cestovního ruchu a rekreace. K výše uvedeným informacím je potřebné poznamenat, ţe podpora MSP je v EU (na rozdíl od investičních pobídek kritizovaných z pohledu narušování svobodného trţního
16
Bliţší informace lze nalézt v publikaci Viturka, M. a kol. The Regional Relationship between Quality of Business and Social Environment: Harmony or Disharmony. Ekonomika a management, Liberec: Technická univerzita v Liberci, 2013, 2, s. 22-40.
58
prostředí) vzhledem k jejich objektivním nevýhodám ve srovnání s velkými firmami povaţována za relativně bezproblémovou oblast veřejné podpory ekonomického rozvoje. Ze širšího pohledu na vývoj regionální politiky uplatňované v zemích EU lze závěrem konstatovat, ţe jeho charakteristickým rysem je její provazování s ostatními politikami, při současném zohledňování regionální dimenze v rámci sektorových politik. V souladu s tím se zvyšuje důraz na koncepční ukotvení regionální politiky cestou vypracovávání strategií regionálního rozvoje a na kriteriální roli základních principů sledujících dosaţení vyšší efektivity regionální politiky (v případě regionální politiky EU jde zejména o původní principy koncentrace, partnerství, programování, adicionality a dále o princip monitorování a vyhodnocování).
3.2 Systémové nástroje řízení municipální politiky Mezi nástroje řízení municipální politiky patří zejména strategický plán rozvoje obce, rozpočtový výhled a rozpočet obce. Podstatou tvorby strategického plánu je vymezení základních priorit rozvoje obce, definování cílů rozvoje a jednotlivých opatření vedoucích k jejich naplnění. Finanční pozici obce pak zobrazují další dva nástroje, tedy rozpočtový výhled a rozpočet obce. Rozpočtový výhled zobrazuje předpokládané finanční toky v závislosti na realizaci strategického plánu, vychází z jeho cílů a priorit a vypovídá téţ o moţnostech jejich dosaţitelnosti. Rozpočet je pak krátkodobým nástrojem řízení obce, je obrazem finančního hospodaření obce za kalendářní rok. Podobné nástroje lze aplikovat i v případě krajů.
3.2.1 Strategické nástroje řízení rozvoje obce Hlavním posláním měst a obcí je zabezpečit samosprávu a sluţby občanům, kteří na jejich území ţijí. Samospráva je zajišťována prostřednictvím zvolených zastupitelstev oprávněných svobodně rozhodovat o místních záleţitostech s ohledem na potřeby a hodnoty občanů. Tímto rozhodovacím procesem jsou vytvářeny a realizovány územní politiky, které reagují na problémy rozvoje různých oblastí ţivota obce či města a snaţí se vhodnými opatřeními tyto problémy řešit. Tuto politiku tedy lze chápat jako činnosti, které se vztahují k určitému problému nebo souboru problémů týkajících se rozvoje města či obce. Jedná se o rozhodování politických autorit o tvorbě a realizaci dlouhodobých záměrů činností směřujících k dosaţení vytyčených cílů rozvoje (včetně vyhodnocování jejich naplňování) Na úrovni obcí jsou vyuţívány i další nástroje, které umoţňují řídit rozvoj obce (uvedené v kapitolách 1 a 2) a dále obecně závazné předpisy vydávané obcemi, nástroje územního plánování, cenové mapy stavebních pozemků či plány prodeje majetku a plány investic.
3.2.2 Strategický plán rozvoje obce Role strategického plánu Role strategického plánu spočívá zejména v tom, ţe pomáhá systematicky organizovat a řídit změny v obci. Podstatou tvorby tohoto dokumentu je: vymezení základních priorit rozvoje obce či města, definování cílů rozvoje a definování jednotlivých opatření vedoucí k jejich naplnění. 59
Tyto aktivity se dějí zejména proto, aby omezené zdroje, kterými obce disponují, byly uţity co nejefektivněji. Přínos strategického plánu Přínos strategického plánu lze spatřovat zejména v tom, ţe umožňuje dosažení konsensu o budoucím vývoji obce a pomáhá spojit k dosažení společného cíle rozhodující představitele soukromého a veřejného sektoru, díky jejich zapojení do procesu jeho tvorby, přijímání a realizace. Tento rozvojový dokument bývá nazýván také programem rozvoje obce (tento pojem pouţívá zákon č. 128/2000 Sb., o obcích), či strategií rozvoje obce. Strategické plánování Strategické plánování je dlouhodobým procesem, jehoţ základními fázemi jsou:
příprava procesu strategického plánování, (s příp. vytvořením veřejně- soukromého partnerství),
analýza současné situace obce (SWOT analýza),
vymezení problémových oblastí,
formulace vize rozvoje obce,
definice cílů rozvoje obce a opatření vedoucích k jejich naplnění,
sestavení a přijetí strategického plánu,
realizace strategického plánu,
hodnocení plnění strategického plánu a jeho aktualizace,
celková kontrola plánovacího procesu.
Příklad: Formulace a implementace strategie
Vize: „Naše město zajistí vysoce kvalitní veřejné sluţby a vytvoří příznivé podmínky pro další rozvoj
Strategický cíl: čisté město/region
Cíl: zvýšení čistoty místní řeky
Strategickýe plán: sníţení znečištění a čištění odpadních vod
Úkol: vybudování čističky odpadních vod
Kontrola: pravidelné testování odpadních vod
Odměna: zlepšení kvality života (moţnost koupání v řece, lovu ryb) a rozvoj cestovního ruchu.
3.2.3 Rozpočtový výhled obce Na strategický plán úzce navazují další dva nástroje řízení, které jsou na obecní úrovni pouţívány – jedná se o rozpočtový výhled a rozpočet obce. Oba tyto nástroje zobrazují finanční pozici obce, a jsou tedy finančním zobrazením opatření obsaţených ve strategickém plánu (na základě analýzy údajů obsaţených v jejich plnění tak umoţňují hodnotit realizaci strategického plánu). Rozpočtový výhled by měl zabezpečit dlouhodobě vyrovnané hospodaření obce a koordinovat z tohoto pohledu i investiční aktivity. Především by měl 60
zobrazovat předpokládané finanční toky v závislosti na realizaci strategického plánu rozvoje obce, vycházet z cílů a priorit obsaţených ve strategickém plánu a vypovídat o tom, zda a za jakých podmínek jsou při současné hospodářské situaci obce tyto cíle dosaţitelné. Umoţňuje tedy rychlou orientaci ve financování rozvoje obce, vypovídá o jejích budoucích potřebách a zdrojích jejich krytí. Rozpočtový výhled je vymezen v rozpočtových pravidlech územních rozpočtů, v zákoně č. 250/2000 Sb. o rozpočtových pravidlech územních rozpočtů. Sestavuje se na základě uzavřených smluvních vztahů a přijatých závazků na období zpravidla 2 aţ 5 let následujících po roce, na který je sestaven roční rozpočet. Zákon neudává, jak a v jaké struktuře je třeba rozpočtový výhled sestavovat. Rozpočtový výhled je sestavován v menší míře podrobnosti neţ roční rozpočet a obsahuje souhrnné základní údaje o příjmech a výdajích, zejména o dlouhodobých závazcích a pohledávkách a o finančních zdrojích a potřebách dlouhodobě realizovaných záměrů. To umoţňuje jednotlivým obcím, přizpůsobit si jeho strukturu tak, aby bylo dosaţeno co nejvyšší moţné přesnosti při odhadu budoucího vývoje hospodaření s ohledem na znalosti dosavadního hospodaření subjektu. Rozpočtový výhled je vhodné zpracovávat variantně. Variantnost zpracování umoţní určitým způsobem eliminovat vliv nejistoty budoucího vývoje, a naopak identifikovat případná rizika v hospodaření subjektu, který výhled sestavuje. Stejně tak lze variantnosti vyuţívat při rozhodování o moţném dluhovém financování rozvoje obce, kdy se obec rozhoduje, jakou výši a formu zadluţení zvolí, přičemţ srovnává náklady, přínosy a rizikovost jednotlivých variant. Pouze výběr z většího počtu variant a moţnost vzájemného srovnání můţe vést k volbě skutečně dobrého plánu. Rozpočtový výhled by měl být sestavován jak pro kapitálovou část rozpočtu, ve které by se měly odráţet zamýšlené investice ve vazbě na současný majetek obce, tak i pro běžnou část rozpočtu, neboť právě přebytek běţného rozpočtu můţe být efektivně pouţit pro financování investičních potřeb obce. Naopak do běţného rozpočtu by se měly promítnout předpokládané provozní nároky, které dokončené investice vyvolají. Proč sestavovat výhled pro tyto dvě části rozpočtu odděleně, plyne právě z charakteru peněţních operací. Běžná část rozpočtového výhledu v sobě zachycuje především peněţní operace, které mají opakující se charakter a to jak na straně příjmů, tak na straně výdajů. Naopak v kapitálové části rozpočtového výhledu jsou zachyceny jednak kapitálové příjmy, které jsou pouze jednorázovým příjmem rozpočtu a v podstatě znamenají, ţe obec upřednostňuje moţnost získání jednorázového příjmu z vlastního majetkupřed jeho dlouhodobým uţíváním a z tohoto uţívání plynoucími výnosy. Proti kapitálovým příjmům stojí kapitálové výdaje zobrazující peněţní prostředky vloţené do rozvoje obce, přičemţ daná investice se zpravidla realizuje po dobu delší neţ jeden rozpočtový rok. Průběžná kontrola a monitoring naplňování ukazatelů obsaţených v rozpočtovém výhledu jsou jedním ze základních předpokladů, aby rozpočtový výhled plnil svou roli při řízení obce. Zejména v případech, kdy dojde k významným změnám ve vnitřních či vnějších faktorech, které hospodaření obce determinují. Jinak by k vyhodnocování plnění rozpočtového výhledu mělo docházet alespoň jednou ročně, nejlépe souběţně s vyhodnocením plnění ročního rozpočtu. Tomu odpovídá i posuvný způsob sestavování rozpočtových výhledů, kdy ze současného rozpočtového výhledu se vychází při sestavování rozpočtu na příští rok, a naopak rozpočtový výhled se na základě uplynulého období zpřesňuje a je sestavován i pro další období. 61
Dalším poţadavkem, který by měl rozpočtový výhled splňovat aby mohl být nástrojem řízení obce je jeho srozumitelnost. Rozpočtový výhled by měl být z toho pohledu sestavován ve dvou částech:. v části finanční, která by obsahovala vlastní finanční tabulku, a v části politické, v níţ by byly jasně definovány cíle obsaţenéy, v rozpočtovém výhledu a odpovědnost za jejich plnění a dále předpoklady o budoucím vývoji, z nichţ se při jeho sestavování vycházelo. Jedině tak můţe rozpočtový výhled slouţit jako podklad pro rozhodování a jedině tak můţe být kontrolováno jeho naplňování.
3.2.4 Rozpočet obce Rozpočet obce je zobrazením finančního hospodaření obce či města na daný kalendářní rok. Je tedy krátkodobým nástrojem řízení. Základní typy peněžních operací, které jsou v rozpočtu obsaţeny, jsou: příjmy, výdaje, financování. Rovnice, která pro rozpočtové hospodaření platí, je: příjmy – výdaje = ( - ) financování Financování vypovídá o způsobu uţití prostředků v případě přebytku rozpočtu a v případě deficitního rozpočtu o způsobu krytí tohoto deficitu. Pro klasifikaci peněţních operací obsaţených v rozpočtu je pouţívána rozpočtová skladba – vyhláška Ministerstva financí č. 323/2002 Sb. o rozpočtové skladbě. Ta povinně pro obce člení operace z hlediska jejich ekonomického charakteru (druhové členění), účelu pouţití (odvětvové třídění) a pro potřeby vyloučení převodů peněţních prostředků uvnitř jednotky, za kterou se výkaz o plnění veřejných rozpočtů sestavuje, slouţí konsolidační členění. Od roku 2013 je pak pro obce dále povinné členění prostorové a nástrojové (obojí spadá pod členění zdrojové) a transferové členění. Stejně jako u rozpočtového výhledu i rozpočet můţeme hodnotit v jeho kapitálové a běţné části, které se liší charakterem operací v nich zachycených. Otázka k samostatné úvaze Pokuste se formulovat rozdíl mezi situací, kdy obce financují rozpočtový deficit z naspořených prostředků na bankovním účtu anebo přijetím dlouhodobého úvěru od banky. Dokázali byste obdobný příklad najít i pro rozpočtový přebytek? Jak může být tento využit, aby byl ekonomicky rozdílně vnímán? Řešení: Pokud je deficit financován rozpočtovými prostředky na bankovním účtu, nepředstavuje to pro obec do budoucna ţádné závazky a riziko. Naopak, pokud se obec rozhodne financovat deficitní rozpočet přijetím úvěru, měla by vţdy zváţit, zda je schopna daný závazek splatit, jaké budou náklady dluhového financování, (a to jak přímé ve formě úroků, tak i nepřímé) neboť bude muset vytvářet zdroje na splacení úvěru, a to můţe znamenat omezení některých jejích činností. V případě rozpočtového přebytku obec můţe 62
prostředky spořit na svém bankovním účtu. Rozpočtový přebytek však můţe být i vynucený např. v případě, ţe obec musí v daném roce uhradit splátku úvěru či emise obligací a prostředky pro tuto operaci vytváří právě v současném rozpočtu (například tím, ţe prodává majetek čí tím, ţe omezí kapitálové výdaje). Příjmy rozpočtu Příjmy rozpočtu se dle ekonomického charakteru operace člení na: –
Daňové příjmy
Jedná se o svěřené či sdílené daně a místní, správní a ostatní poplatky daňového charakteru, které plynou do rozpočtu obce. –
Nedaňové příjmy
Patří sem příjmy z vlastní činnosti obce – uţivatelské poplatky za sluţby, které obec poskytuje, ale i například přijaté úroky, dividendy, přijaté sankční platby či vratky transferů. – Kapitálové příjmy Tyto příjmy realizuje obec prodejem dlouhodobého majetku, můţe se jednat i o peněţní dary investičního charakteru, –
Přijaté transfery Sem řadíme především přijaté prostředky od jiných veřejných rozpočtů.
Výdaje rozpočtu Výdaje rozpočtu se dle ekonomického charakteru operace člení na: – Běžné výdaje Jedná se o výdaje na běţnou činnost obce. – Kapitálové výdaje Jedná se o výdaje na pořízení dlouhodobého majetku obce, můţe se jednat i o poskytnuté prostředky (půjčky nebo transfery) na pořízení dlouhodobého majetku jiným subjektům. Největší omezení rozpočtu spočívá v jeho krátkodobost. Řada procesů majících dopady do ekonomické situace obce jsou dlouhodobějšího charakteru a rozpočet je tedy nemůţe dostatečně zachytit. Dále je třeba si uvědomit, ţe rozpočet zobrazuje pouze finanční toky obce, nevypovídá o stavu jejího majetku, závazcích a pohledávkách. Tyto informace jsou zachyceny v účetnictví obce. Otázka k samostatné úvaze Uveďte dopady úspěšné realizace municipálního projektu, jehož důsledkem je vznik firmy ve formě spol. s. r. o. generující 100 tis. Kč zisku ročně a zaměstnávající 2 zaměstnance, na obecní rozpočet.
63
3.2.5 Možnosti ovlivnění příjmů ze strany obce Realizace municipálních politik se projevuje jak na výdajové, tak na příjmové straně rozpočtu a rozpočtového výhledu. Významnou otázkou pro motivaci obce pečovat o svůj rozvoj a usilovat o efektivní vynakládání svých prostředků je schopnost úspěšnou realizací politik ovlivnit výši svých příjmů. Nejvýznamnější podíl na celkových obecních příjmech mají v současné době daňové příjmy. Současné daňové určení je však zaloţeno zejména na principu solidarity. Obce pak mohou svou aktivitou ovlivnit:
Výnos daně z nemovitostí, který je 100 % příjmem rozpočtu obce, na jejímţ území se nemovitost nachází – jedná se však o výnos relativně malý a v čase stabilní.
Výnos daně z příjmu právnických osob, kdy je poplatníkem sama obec. Tato daň se však ve stejné výši projeví ve výdajích (v rozpočtové nebo ve vedlejší hospodářské činnosti obce), nejedná se tedy o faktický daňový příjem.
30 % výnosu daně z příjmu fyzických osob samostatně výdělečně činných, který zůstává obci, kde má podnikající fyzická osoba bydliště.
1,5 % výnosu daně z příjmu fyzických osob ze závislé činnosti, který je mezi obce přerozdělován na základě poměru přepočteného počtu zaměstnanců v obci k součtu přepočteného počtu zaměstnanců ve všech obcích.
U ostatních daňových výnosů plyne do rozpočtů obcí stanovené procento z jejich celostátního výnosu, které se mezi jednotlivé obce přerozděluje na základě počtu obyvatel obce a přepočítacího koeficientu postupného přechodu, (který zohledňuje velikost obce danou počtem obyvatel obce), katastrální výměry obce a počtu dětí v MŠ a ţáků v ZŠ v obci.. Jedná se o daň z přidané hodnoty, daň z příjmu fyzických osob vybíranou srážkou, 60 % výnosu daně z příjmu fyzických osob samostatně výdělečně činných, daň z příjmu fyzických osob ze závislé činnosti a daň z příjmu právnických osob – podnikatelů.
Obce mohou z daňových příjmů určitým způsobem ovlivnit zejména příjem z daně z nemovitostí a z daně z příjmu právnických osob, kdy je sama poplatníkem (s výše uvedeným omezením), zprostředkovaně pak také příjem ze 30 % výnosu daně z příjmu fyzických osob samostatně výdělečně činných a z 1,5 % výnosu daně z příjmu fyzických osob ze závislé činnosti, a to snahou o kvalitní podnikatelské prostředí v obci. Z daňových příjmů mohou obce ovlivnit téţ příjmy z místních poplatků Dále mohou obce samozřejmě ovlivnit své nedaňové a kapitálové příjmy, které se však na celkových příjmech obcí podílejí většinou méně neţ dvaceti procenty. Z výše uvedeného vyplývá, ţe snaha obce o realizaci rozvojových aktivit na svém území se na výši jejích příjmů v současném systému financování územních rozpočtů projevuje jen velmi zprostředkovaně.
3.3 Podpora rozvoje cestovního ruchu a rekreace jako vybrané součásti regionální politiky Významnou roli v rámci regionálního rozvoje sehrává téţ cestovní ruch. Jde o odvětví prokazující v posledních letech v ČR jistou dynamiku, s významným multiplikačním efektem 64
a generující velký počet nových pracovních míst. Jednotlivé regiony mají různou schopnost vyuţívat potenciál cestovního ruchu, - hovoří se o tzv. turistické atraktivitě oblastí, mezi hodnotící kritéria patří především přírodní a kulturně-historické předpoklady, hodnocení silných a slabých stránek a celkové hodnocení atraktivity území. Důleţitým faktorem rozvoje cestovního ruchu je také spolupráce subjektů veřejného a soukromého sektoru.
3.3.1 Význam a postavení cestovního ruchu v regionálním rozvoji Ve světě i v České republice je povaţován cestovní ruch za vysoce perspektivní odvětví s ohledem na multiplikační efekt doprovázející jeho rozvoj. V řadě zemí se postupně stává nejvýznamnějším odvětvím, ve kterém vzniká nejvíce pracovních příleţitostí. Mimo zaměstnanosti ovlivňuje podstatným způsobem dalších zhruba pět oblastí:
podílí se na tvorbě hrubého domácího produktu,
pozitivně ovlivňuje platební bilanci státu,
příjmy státního rozpočtu,
má vliv na příjmy místních rozpočtů a
jeho rozvoj podporuje investiční aktivity.
Z toho všeho vyplývá i význam cestovního ruchu pro rozvoj regionů. Pro posouzení skutečného významu a přínosu cestovního ruchu v národním a regionálním měřítku, je nutné vybrat a analyzovat relevantní významové ukazatele. Za nejdůležitější je přitom nutné považovat následující zdroje a informace:
Měření významu cestovního ruchu v národním hospodářství - základním nástrojem měření ekonomického významu cestovního ruchu je tzv. satelitní účet cestovního ruchu. Kromě nejţádanější informace o podílu cestovního ruchu na hrubém domácím produktu obsahuje i řadu dalších podrobných informací (o zaměstnanosti cestovního ruchu, spotřebě domácího a příjezdového cestovního ruchu, významu jednotlivých odvětví z hlediska cestovního ruchu). Více informací na https://www.czso.cz/documents/10180/23173189/metod_tsa.pdf/0210f0d0-778a-422984ac-442a415e3149?version=1.0
Základní charakteristiky světového a evropského mezinárodního cestovního ruchu (ekonomický význam, zahraniční příjezdy a výjezdy, příjmy a výdaje z mezinárodního turismu). Více informací na http://dtxtq4w60xqpw.cloudfront.net/sites/all/files/pdf/unwto_highlights14_en_hr_0.pdf.
Základní charakteristiky cestovního ruchu ČR (vývoj a současný stav ubytovací infrastruktury, výkony v ubytovacích zařízeních cestovního ruchu – domácí a zahraniční hosté a přenocování, mezikrajská diferenciace). Konkrétní datové zdroje o cestovním ruchu naleznete na stránkách ČSÚ (https://www.czso.cz/csu/czso/cru_cr).
65
Základní charakteristiky o chování návštěvníků v turistických regionech ČR (geografická, demografická a socioekonomická struktura návštěvnosti, preferované aktivity v rámci pobytu v destinaci, důvod návštěvy, způsob dopravy, typ ubytování, spokojenost s návštěvnou, výdaje během pobytu atd.) Více informací na http://www.czechtourism.cz/marketingove-aktivity/evropske-projekty/iop-sberinformaci-%E2%80%93-dcr-%E2%80%93-cr/ /.
3.3.2 Základní nástroje podpory rozvoje cestovního ruchu a rekreace v ČR Jiţ koncem 90. let minulého století se cestovní ruch objevil jako významná priorita ve většině regionálních strategických rozvojových dokumentů (např. Strategie rozvoje Brněnského kraje, 1998). V období 2002-2006 se cestovní ruch objevil také jako jedna z priorit v tehdejším Společném regionálním operačním programu (SROP) a později také v jednotlivých Regionálních operačních programech (ROP) v období 2007-2013. V uvedených obdobích 2002-2006 a zejména 2007-2013 směřovalo do veřejné podpory rozvoje cestovního ruchu největší mnoţství finančních prostředků v novodobých dějinách České republiky (povětšinou formou dotací z evropských podpůrných fondů) – více neţ 100 mld. Kč17, ať jiţ z podpůrných fondů EU (zejména ERDF), prostředků z veřejných rozpočtů státu či regionální veřejné správy. Přehled jednotlivých nástrojů aktuálních pro toto období uvádí následující tabulka. Tab. 1: Souhrnný přehled nejvýznamnějších programů podpory cestovního ruchu Počet projektů Nástroje programy podpory ROP
20076/2009
7/20096/2011
Finanční dotace projektů v mil.Kč
7/20115/2013
20075/2013
2007 – 6/2009
7/20096/2011
7/20115/2013
20075/2013
516
528
392
1436
10270,0
12451,6
8511,7
31233,3
-
40
33
73
-
5853,0
2112,7
7965,7
PRV
508
572
591
1671
846,1
1025,1
818,2
2689,4
Cíl 3
82
164
56
302
319,9
153,2
480,6
2335,7
2
74
82
158
7,9
845,1
894,5
1747,5
Norské f.
31
-
9
40
636,8
-
172,0
808,8
SFDI
86
62
66
214
286,4
303,2
203,9
793,5
ostatní
124
251
307
682
180,3
621,5
914,4
1716,2
IOP
OP ŢP
17
Prameny: Koncepce státní politiky cestovního ruchu ČR na období 2014-2020, Praha, MMR 2013, Zpráva o plnění Koncepce státní politiky cestovního ruchu ČR v období 2009-2013, Praha, MMR, 2013.
66
Celkem
1349
1691
1536
4576
12547,5
22634,7
14108,0
49290,1
Pramen: Zpráva o plnění …, 2013.
V celkovém hodnocení se jasně potvrzuje, ţe nejvýznamnějšími nástroji implementace Koncepce 2007 – 2013 a podpory cestovního ruchu v tomto období byly Regionální operační programy a Integrovaný operační program. Ve značné míře generalizace a zobecnění lze závěrem uvést vybraná pozitiva, resp. slabší stránky těchto programů. Tab. 3: Přehled opatření v ROP a IOP v období 2007-6/2013 finanční dotace projektů v mil. Kč
počet projektů Název opatření
ROP
IOP
celkem
ROP
IOP
celkem
1.1 Tvorba nosných národních a nadnárodních produktů cestovního ruchu
0
10
10
0
69,3
69,3
1.2 Tvorba specifických regionálních produktů cestovního ruchu
59
4
63
382,8
96,5
479,3
2.1 Rekonstrukce a výstavba kvalitní základní a doprovodné infrastruktury cestovního ruchu
846
0
846
21274,8
0
21274,8
2.2 Rekonstrukce kulturně-historických památek a zachování přírodních lokalit pro cestovní ruch
250
21
271
7775,7
6452,7
14228,4
0
4
4
0
245,5
245,5
30
0
30
298,4
0
298,4
232
20
252
1396,7
608,6
2005,3
3.2 Zkvalitnění statistiky a informací o cestovním ruchu
0
14
14
0
493,1
493,1
3.3 Zkvalitňování vzdělávání a přípravy lidských zdrojů v cestovním ruchu, podpora výzkumu
0
0
0
0
0
0
4.1 Zakládání a činnost organizací cestovního ruchu na regionální a oblastní úrovni
9
0
9
34,3
0
34,3
4.2 Činnost turistických informačních center
8
0
8
65,3
0
65,3
2.3 Zkvalitňování sluţeb cestovního ruchu 2.4 Vytváření podmínek pro realizaci šetrných forem cestovního ruchu 3.1 Marketing cestovního ruchu na mezinárodní, národní a regionální úrovni
67
4.3 Spolupráce mezi veřejným a podnikatelským sektorem v cestovním ruchu
2
0
2
5,6
0
5,6
4.4 Krizový management v oblasti cestovního ruchu
0
0
0
0
0
0
1436
73
1509
31233,6
7965,7
39199,3
Opatření celkem Pramen: Zpráva o plnění …, 2013.
Nová Koncepce státní politiky cestovního ruchu ČR na léta 2014-202018 Základním leitmotivem návrhu nové Koncepce je posilování konkurenceschopnosti odvětví cestovního ruchu. Konkurenceschopnost je dle mnoţství odborných studií a statí determinována řadou faktorů, které lze strukturovat následovně: kvalita nabídky, flexibilní a vzdělané lidské zdroje, kvalitní uspořádání a funkce institucí v cestovním ruchu a efektivní destinační řízení a marketing. Tento pohled není nový, ale stále platný, ověřený desetiletími rozvoje cestovního ruchu. Na tyto faktory konkurenceschopnosti se soustředí navrţené 4 priority: Zkvalitnění nabídky cestovního ruchu, Management cestovního ruchu, Destinační marketing a Politika cestovního ruchu a ekonomický rozvoj. N a tyto priority následně navazuje 13 opatření. Na rozdíl od období do roku 2014 bude naplňování nové Koncepce státní politiky cestovního ruchu (2014-2020) daleko obtíţnější. Podpora cestovního ruchu ze strukturálních fondů se v tomto období významně omezuje. Reálně je moţné očekávat podporu cestovního ruchu (ovšem nepřímou) z následujících programů: Integrovaný regionální operační program (podpora cyklodopravy, podpora rozvoje, ochrany a prezentace kulturního a přírodního dědictví, komunitně vedený místní rozvoj určený pro MAS) Programy přeshraniční marketingu)
spolupráce
(podpora
akcí,
drobné
infrastruktury,
Program rozvoje venkova (podpora agroturistiky) Vedle podpory ze strukturálních fondů je cestovní ruch řešen na regionální úrovni prostřednictvím programových dokumentů a finančních zdrojů krajů České republiky. V této souvislosti jsou nejdůleţitější následující programy a strategie:
18
Cestovní ruch v aktualizovaných Programech rozvoje krajů ČR (příklad Program rozvoje Jihomoravského kraje 2014–2017).
Strategie a programy rozvoje cestovního ruchu krajů ČR na léta 2014 – 2020 (příklad Program rozvoje cestovního ruchu JMK na období 2014-2020)
Tento text je kompilací vybraných částí Koncepce a vlastních názorových formulací
68
3.3.3 Hodnocení územních předpokladů rozvoje cestovního ruchu a rekreace jako vstupní informační báze realizace regionální politiky v dané oblasti Pro posouzení vzájemných diferenciací v turistické atraktivitě mezi kraji, resp. turistickými regiony a oblastmi je potřebné pouţití rozhodujících, resp. disponibilních srovnávacích ukazatelů. Mezi ně patří především následující hodnotící kritéria:
hodnocení přírodních (NP, CHKO, přírodní parky, potenciální rekreační plochy) a kulturně-historických (památky UNESCO, MPR a MPZ, hrady, zámky, církevní památky) předpokladů cestovního ruchu (demonstrativní ukázka za „malé“ okresy ČR),
celkové hodnocení turistické atraktivity území jako aritmetický průměr ukazatelů za přírodní předpoklady, kulturně-historické předpoklady, ubytování a návštěvnost. (ukázka za „malé“ okresy ČR),
hodnocení silných a slabých stránek cestovního ruchu (ukázka turistický region jiţní Morava).
Otázka k samostatné úvaze Zamyslete se nad identifikací přírodních a kulturně-historických předpokladů cestovního ruchu ve Vašem regionu. Jaké jsou silné a slabé stránky cestovního ruchu ve Vašem regionu? Je možné na základě předchozích úvah označit tento region za turisticky atraktivní a pokud ne, bylo by možné to nějak změnit.
3.3.4 Úloha veřejného a soukromého sektoru v rozvoji cestovního ruchu, strategické plány rozvoje cestovního ruchu
Hlavní úkoly a činnosti veřejné správy v podpoře cestovního ruchu (města, obce, sdruţení, venkovské mikroregiony, Euroregiony) – management a marketing cestovního ruchu (reklama, propagace, informační úloha TIC).
Aktivity podnikatelské sféry (podnikatelské projekty).
Vzájemná spolupráce veřejného a soukromého sektoru (organizace a řízení cestovního ruchu v regionech, organizační turistická struktura, destinační management a jeho úkoly).
69
4. Tvorba a hodnocení projektů ve veřejném sektoru Projektový přístup při naplňování funkcí veřejné správy je povaţován za jednu z podmínek dosažení vyšší míry efektivnosti při vynakládání veřejných finančních prostředků. Tento učební text provádí čtenáře ve velmi redukované podobě vybranými problémovými oblastmi souvisejícími s tvorbou, hodnocením a výběrem veřejných projektů. Předpokládáme, ţe se všemi z těchto činností se mohou vedoucí úředníci setkat buď jako aktivní vykonavatelé, či jako zadavatelé. S ohledem na nezbytné omezení rozsahu je naším cílem především orientovat účastníky vzdělávání, naznačit základní souvislosti a motivovat je k podrobnějšímu studiu za pomoci doporučených pramenů. S jejich pomocí by měli zvládnout metodiku tvorby projektů, seznámit se s významem, základní logikou a strukturou projektů a osvojit si základní metodiku hodnocení a výběru projektů.
4.1 Projektový přístup a stanovení cílů veřejných projektů 4.1.1 Projektový přístup Co vlastně rozumíme pod pojmem „projektový přístup“? V této část je popisována jeho podstata a význam. Je potřeba si rovněţ upřesnit, s jakými projekty se v této souvislosti v prostředí veřejné správy setkáváme. Většina čtenářů patrně shledá, ţe obsah tohoto pojmu je širší neţ co pod tímto pojmem rozumí obecná čeština. Projektový přístup (k veřejným výdajům) se snaţí sledovat účel, cíle a finální efekty vynakládání prostředků. Právě k nim jsou pak vztaţeny odpovídající náklady. Otázka k samostatné úvaze Pro lepší pochopení je na tomto místě dobré, aby se čtenář zamyslel nad tím, do jaké míry odpovídá tato definice současné převládající praxi, resp. zda by čtenář dokázal formulovat vlastními slovy případný alternativní přístup… Řešení ... Řešení ... V současnosti je stále mnohem častější, ţe se rozpočet váţe k provozním potřebám institucí, resp. tedy k jejich nákladům. Logika je poměrně prostá a přitom v podstatě správná: v situaci, kdy lze jen těţko vyjádřit cíl či finální efekt, spoléháme se prostě na to, ţe kdyţ nějaká instituce řádně a dlouhodobě funguje, plní své poslání a přináší „nějaké“ uţitky... Cílem pak je, dosáhnout maximální hospodárnosti, resp. stavu, kdy instituce ještě (relativně bez problémů) řádně funguje při co nejniţších nákladech. Problém je v tom, ţe v takovém uspořádání dochází jednak k plýtvání s veřejnými prostředky (utrácí se často jen proto, aby byly rozpočtové prostředky přiznány i v příštím období) a jednak se instituce stávají chronicky nevýkonnými.
Při rozhodování o drtivé většině celkového objemu veřejných prostředků se u nás tedy (zatím) většinou uplatňuje resortní a institucionální přístup. Cílem tohoto přístupu je zjednodušeně vyjádřeno „profinancovat“ chod konkrétních organizací a institucí, které mají za úkol vykonávat potřebné činnosti.
70
Pod pojmem projekt pak v této situaci bývá chápána především konkrétní rozvojová aktivita, něco nového. V případě tzv. tvrdých projektů se jedná většinou o investice (stavba komunikace, nákup přístrojů aj.), v případě měkkých projektů jde většinou o financování veřejných sluţeb nebo o vytvoření nové organizační struktury. Projektový přístup ve veřejných financích je naproti tomu potřeba chápat jako alternativní způsob hospodaření s veřejnými prostředky. Veřejný projekt lze obecně chápat jako „systémový návrh alokace veřejných zdrojů, který má (zpravidla) charakter investiční akce“ (OCHRANA, 2004). Otázka k samostatné úvaze Uveďte si sami pro sebe alespoň tři různé konkrétní příklady „veřejných projektů“, o jejichž uskutečnění se v poslední době jednalo v České republice, resp. vašem městě či obci. Jak probíhalo rozhodování? Byla veřejnost přímo zapojena do rozhodování, resp. byla alespoň úplně informována o nákladech, důsledcích programů a existujících variantách?
V tomto smyslu je význam pojmu projekt podstatně širší. Můţeme sem zahrnout v podstatě jakékoliv aktivity, činnosti či úkoly probíhající, resp. plněné v rámci veřejného sektoru, při kterých jsou použity veřejné výdaje. Mohou být jednorázové, ale i opakované aţ rutinní. Mohou se týkat financování investic, ale i běţného provozu nějakého zařízení. Na jedné straně můţe jít o zajištění výstavby čističky odpadních vod, na straně druhé o zajišťování provozu plaveckého bazénu. Můţe jít o rozhodnutí postavit silnici, sníţit kriminalitu, zavést nový policejní informační systém, zvýšit počet míst v druţině pro ţáky základních škol či sestavení rozpočtu na fungování nějakého úřadu. Klíčovým prvkem by však měla být jejich veřejná prospěšnost.
Konkrétní projekt má veřejný charakter, pokud splňuje alespoň jednu ze tří podmínek: 1. důležitá část zdrojů jeho realizace pochází z přímého nebo nepřímého veřejného financování (pokud je financován např. ze státního rozpočtu nebo z daňových úlev), 2. k jeho realizaci jsou využity jiné nástroje hospodářské politiky (např. státní regulace cen, znárodnění, aj.), 3. jsou s ním spojeny významné externality nebo veřejný zájem (zejména dopady změn právní úpravy - viz zákaz výroby freonů, odstraňování překáţek pro vstup na trh apod.). Specifickou variantou veřejného projektu jsou projekty PPP (Public Private Partnership – partnerství soukromého a veřejného sektoru). Těmto projektům se v současnosti přikládá velký význam, protoţe představují alternativu klasickým veřejným projektům. Tyto projekty jsou v současnosti v ČR spíše v počátečním stádiu, nicméně v zahraničí jiţ existuje řada příkladů vyuţití.
71
Projekty jsou mezi širokou obcí úředníků veřejné správy vnímány nejčastěji jako „stroj na peníze“. Většina z nich se s projektovým financováním setkala právě v souvislosti se zpracováváním a předkládáním ţádostí o prostředky z předstrukturálních fondů EU a obdobných grantů. Na tom však není nic špatného. Jen je tím poněkud zastřena základní funkce projektového přístupu: důslednou orientací na cíl a účel dosahovat vyšší míry efektivnosti při využívání (pokud možno) co největšího procenta veřejných rozpočtů. Projekt, tak jak ho chápe EU, není náhodným rozhodnutím zpracovat jakýkoliv problém nebo nápad. Je součástí cílevědomého programovacího procesu ve smyslu komplexního řešení regionálních priorit od vytýčených programů reagujících na stěţejní problémy zemědělství a venkovského prostoru přes opatření k jejich řešení vyúsťujících do návrhů projektů provázaných přes společné cíle, priority a kritéria s programy, které byly projednány a odsouhlaseny vládou ČR a Evropskou komisí. V rámci operativy jsou realizována konkrétní opatření k plnění priorit vytýčených programů, a to formou projektů. Na této úrovni dochází k realizaci projektů, čerpání finančních zdrojů a hodnocení dopadů. Projekty v tom pojetí, jak budou připravovány v praxi, mají jiný charakter neţ ty, jejichţ základ tvoří pouze technická dokumentace nebo prováděcí projekt ve smyslu organizačně metodického návodu realizace technického zadání, případně softwarového a hardwarového zabezpečení. Podle EU má projekt podstatně rozsáhlejší záběr, a to od přípravy záměru aţ po jeho realizaci; v zásadě se týká celé akce, jejíţ cíl musí být srozumitelně a jednoznačně zadán. Jasný, výstiţně popsaný záměr, jeho srozumitelná formulace a konkrétní, kvantifikovatelný, věcně a časově kontrolovatelný cíl jsou předpokladem úspěchu projektu. Fondy jsou jedním z hlavních nástrojů poli-tiky hospodářské a sociální soudrţnosti Evropské unie (EU). V období 2007 – 2013 získává Česká republika moţnost čerpat z těchto fondů prostředky v celkovém objemu 26,7 mld. €. Navíc musí přidat přibliţně 4,71mld. € z národních zdrojů na spolufinancování, protoţe EU financuje maximálně 85 % způsobilých výdajů projektu. Projekty mohou předkládat obce, kraje, ministerstva, podnikatelé, vlastníci dopravní infrastruktury, neziskové organizace, školy, výzkumná centra a další. Prostředky jsou rozděleny do tří fondů: Evropského fondu pro regionální rozvoj (ERDF), Evropského sociálního fondu (ESF) (tyto dva fondy patří mezi strukturální fondy) a Fondu soudržnosti (FS). Projekty spolufinancované z fondů EU jsou realizovány prostřednictvím tematických a regionálních operačních programů. V období 2007-2013 bude v České republice vyuţíváno 26 operačních programů. Projděte si dostupné informace o práci s projekty, jak jsou zpracovány na internetových stránkách Evropské strukturální a investiční fondy, které spravuje Ministerstvo pro místní rozvoj: http://www.strukturalni-fondy.cz/.
4.1.2 Stanovení cílů veřejných projektů Co vzít v úvahu, abychom se pokud moţno vyhnuli špatně anebo nesprávně stanoveným cílům? Jak s cíli při jejich stanovení pracovat, abychom zajistili co moţná nejlepší úroveň celého rozhodovacího procesu?
72
Prvním z klíčových momentů uplatňování projektového přístupu je formulace očekávání, kterých má být prostřednictvím projektu dosaženo. Vyjádření účelu vynakládání prostředků, resp. cílů, kterých má být dosaţeno, je těţší, neţ by se na první pohled mohlo zdát. Řada veřejných statků a sluţeb poskytovaných občanům veřejnou správou má nehmotných charakter a extrémně obtíţně se dají kvantifikovat uţitky, které přinášejí. Cíle projektů by naproti tomu měly být stanoveny maximálně konkrétně a měl by se dát kvantifikovat stupeň jejich dosaţení.
Otázka k samostatné úvaze Pokuste se na tomto místě zformulovat zcela konkrétně účel (jeden či více), který má kupříkladu právě odbor (oddělení, pracoviště) ve kterém působíte. Pozor, nejde o to, abyste citovali organizační řád, vyhlášku či zákon. Představte si místo toho hypotetickou situaci, že se po vás chce, abyste formulovali výkonové ukazatele, podle kterých byste mohli být financováni. Případně, že máte svému nadřízenému nabídnout sadu ukazatelů, na kterých by byla závislá výše pohyblivé složky vaší mzdy, jako vedoucího pracovníka odpovídajícího za co nejlepší fungování svého pracoviště. Řešení ... Řešení ... Patrně jste zjistili, ţe se vůbec nejedná o snadnou otázku. Problémů je mnoho, kupříkladu obtíţná měřitelnost výstupů, jejich mnohočetnost apod. Mnohdy se mnoţství a kvalita výstupů rovněţ odvíjí relativně nezávisle na pracovním výkonu a přínosu vedoucího. Preciznějšímu vymezení cílů pomáhá, pokud jsou při identifikaci problému nalezeny odpovědi na tyto otázky: Co je příčinou daného stavu? (Jednorázová ţivelní pohroma, dlouhodobé zanedbávání, nedostupnost finančních prostředků, nedostatečná kvalifikace pracovníků, špatná motivace…?). Jaké jsou jeho důsledky? (Hrozí akutní „katastrofa“, rozsáhlá škoda, silné znepokojení a nespokojenost občanů, právní postih ze strany státních orgánů, náhrada škody soukromým subjektům…?). Jaká je jeho tendence? (Zlepšuje se, zhoršuje či zůstává stejný?). Je potřebné danou problémovou situaci řešit? Nelze předpokládat, ţe se automaticky upraví? Výsledkem takové analýzy bývá celý soubor cílů, který je třeba zpravidla dále vymezit a precizovat. Je to významné zejména z důvodů vyhodnocování úspěšnosti rozhodnutí. Právě zde zpravidla dochází k největším praktickým obtíţím. -
Definujeme cíl jako kvantitativní a kvalitativní cílový stav. Například – rozšířit dostupnou kapacitu bezbariérových bytů dané velikosti a vybavenosti o 15 %.
-
Stanovíme kritéria měření cíle. Většinou je to problém u aktivit typu zvýšení bezpečnosti v obci, zlepšení dopravní obsluţnosti apod.
-
Provedeme verifikaci cílů, tj. klademe si otázku, zda budeme na konci schopni stanovit, nakolik bylo cíle dosaţeno.
-
Provedeme hierarchizaci cílů, tj. určujeme, na které organizační úrovni budou jednotlivé cíle plněny.
-
Stanovíme priority jednotlivých cílů.
-
Prověříme, zda jsou cíle adekvátní, tj. zda odpovídají problémové situaci, očekáváním a zda svými důsledky uspokojují relevantní zájmové skupiny, popřípadě dokonce veřejný zájem. 73
-
Určíme, jakými prostředky budou jednotlivé cíle realizovány. V tomto kroku hledáme způsob, jak vzájemně propojit cíle na jednotlivých hierarchických úrovních.
-
Provádíme koordinaci jednotlivých cílů (zde bývá rozlišován horizontální a vertikální aspekt – časové a organizační hledisko).
Velmi uţitečná je tzv. zpětná kontrola ţádoucích vlastností definovaných cílů. Především jde o to, zda:
Jsou cíle relevantní? Vztahují se k problému, ovlivní ho nějak?
Nejsou cíle redundantní, nadbytečné? Opravdu jsou nutné?
Jsou cíle verifikovatelné? Dá se jejich dosaţení ověřit a vyhodnotit?
Jsou cíle kvantifikovatelné?
Navazují na sebe? Jsou kompatibilní?
Byla kaţdému cíli přiřazena priorita?
Jsou cíle reálné z hlediska zdrojů, času a prostředků?
Jasně a zřetelně formulované?
Byly zahrnuty všechny do patřičného realizačního dokumentu?
4.1.3 Neefektivnost v činnosti územních samospráv Pro větší názornost uvádíme typická „úzká místa“, resp. oblasti, ze kterých pramení neefektivnost v činnosti územních samospráv nejčastěji. Lze je obecně zařadit do tří skupin: 1. Za cíl bylo stanoveno něco, co by bylo vhodnější nechat zajišťovat jinou úrovní veřejné správy, anebo dokonce jenom soukromým sektorem:
Regionální (místní) úroveň byla chybně určena pro rozhodování o alokaci zdrojů na produkci takových statků a sluţeb, jejichţ uţitky buď výrazně přesahují území regionální jurisdikce, anebo mají naopak výrazně lokální povahu; oba případy vyvolávají obecně tendenci k zabezpečování jiné (zpravidla niţší) úrovně nabídky oproti optimu.
Regionální (místní) úroveň samosprávy je při rozhodování o alokaci zdrojů vázána centrální direktivou zajišťující jednotnou celonárodní úroveň zabezpečení danou sluţbou, přičemţ úroveň regionální poptávky je výrazně jiná; zde jde o klasický rozpor hodnot – co má být cílem – uspokojení toho, co lidé daného regionu chtějí, nebo co je (moţná) ve společném centrálním zájmu? Analogií je, ţe region vůbec nerozhoduje a otázka je přímo řešená centrem.
(Ne)poskytování určitých sluţeb uvnitř regionu s sebou nese (pozitivní, negativní) externality – nekompenzované dopady na jiné regiony; míra závaţnosti této poruchy je závislá na velikosti transakčních nákladů na vyjednávání o případných kompenzacích mezi regiony. Sem lze zařadit i případy, kdy na region má výrazné efekty utlumení činností, které jsou jinak zcela nepochybně správně v jurisdikci centra (obrana) a které z hlediska úzce resortního pomáhají nastolit vyšší úroveň efektivnosti vynaloţených zdrojů. Čistý celospolečenský efekt však můţe paradoxně klesnout. 74
2. K zajištění cílů jsou nevhodně nastaveny nebo se nesprávně pracuje se zdroji. Zde jde především o otázky souladnosti cílů se zdroji – finančními, hmotnými, lidskými:
Odpovědnost přenesená na region není doprovázena dostatečnými pravomocemi a zdroji – vede často k pasivitě aţ rezignaci zejména na úroveň sluţeb. V podmínkách rozpočtového omezení typického pro instituce veřejného sektoru (je na jedné straně „tvrdé“ z hlediska absolutní výše nákladů, na straně druhé je „měkké“ z pohledu konfrontace s vyprodukovanými uţitky) sice dochází k vysoké míře hospodárnosti, ale slabé kvalitě výstupu.
(méně často) Relativní, případně momentální hojnost zdrojů vede k plýtvání.
Nastavená pravidla financování mohou působit distorzivně a vést k dlouhodobě neúnosným modelům chování (financování běţných výdajů z výnosů privatizace, zadluţování obcí).
Nastavená pravidla financování nepodporují vlastní iniciativu při zajišťování rozpočtových a mimorozpočtových příjmů.
Kapacity v daném regionu jsou nedostatečné – řešení si vyţaduje vysoké investice, na které disponibilní zdroje nedostačují; míra naplnění cíle je tedy relativně nízká (poněkud cynicky by se ovšem dalo poznamenat, ţe ani výdaje nebudou vysoké, takţe úroveň efektivnosti nemusí být příliš nízká). Rozmístění kapacit v prostoru neodpovídá potřebám (poptávce).
Regionální autorita nedokáţe stanovit odpovídající mechanismus, kterým by z nabídky institucí vybírala ty, které zadané úkoly dokáţí zajistit nejefektivnějším způsobem.
3. Na zajištění cílů nedostatečně participují subjekty, které se podílejí na jejich realizaci, anebo jsou jimi dotčeny jako příjemci služeb.
Neexistuje dostatečný kontrolní mechanismus schopný ex post kontroly vynaloţených prostředků, hodnocení nákladové efektivnosti apod. Plýtvání nastává na mikroúrovni u výkonných institucí.
Reţim fungování (zejména způsob financování) vede organizace k „perverznímu“ chování (např. maximalizují výstupy bez ohledu na potřebnost, nedostatečně přizpůsobují strukturu svých výstupů potřebě, plýtvají prostředky na konci rozpočtového období, aby o ně „nepřišly“ apod.).
Ze strany uţivatelů dochází ke zneuţívání sluţeb, jsou čerpány v nadměrném mnoţství, dochází k morálnímu hazardu.
Lidé nevědí, ţe nějaké sluţby mohou být poskytovány – kapacity existují, ale nesetkávají se s poptávkou.
4.2 Hodnocení projektů metodami ekonomické analýzy Optimální rozhodnutí o tom, který projekt má být vybrán, se neobejde bez ekonomického ohodnocení. Při něm dochází k porovnávání vstupů a výstupů různých variant a alternativ. To v procesu veřejné volby umoţňuje lepší posouzení, zda je daný efekt ţádoucí, či zda by nebylo lepší uvaţovat o změně v alokaci zdrojů. Existuje zde celá řada metod postupů. Metodologii ekonomického hodnocení a výběru projektů se blíţe věnuje tato část. 75
4.2.1 Podstata ekonomického hodnocení Podstatou ekonomického přístupu k analýze a hodnocení je pouţití kritéria racionality jednání zúčastněných subjektů ve smyslu představy, ţe racionální činnost spočívá v efektivním vyuţití omezených zdrojů za účelem maximálního dosaţení cílů, resp. ţádoucích uţitků. Metody ekonomického hodnocení si kladou za cíl měřitelně prokázat, jaké jsou užitky a náklady různých variant rozhodnutí a na základě toho vybrat ty projekty nebo činnosti, které jsou schopné nejlépe přispět k růstu společenského blahobytu. Jinými slovy, ekonomické analýzy v pravém slova smyslu pracují jak s inputy (náklady), tak i outputy (důsledky) jednotlivých variantních programů a zabývají se volbou. Otázka k samostatné úvaze Uvažte, které informace bude potřebovat management soukromé firmy (např. papírny), budeli rozhodovat o uskutečnění výstavby čistírny odpadních vod. (Předpokládejme, že výstavba čističky v tomto případě není povinná, ale znečišťování je postihováno sankčními platbami apod.). Porovnejte to s případem, kdy o výstavbě čističky uvažuje sdružení obcí. Jaké další aspekty zde vstupují do hry? Lze říci, zda je u některého z těchto dvou subjektů vyšší pravděpodobnost, že se rozhodne pro výstavbu? Proč je tomu tak?
4.2.2 Praktické použití
V praxi se jejich vyuţíváním nesetkáváme příliš často. Důvodů je celá řada. Jedním z nich je poměrně široce rozšířené povědomí, ţe to prostě „nejde“. Pravda je nicméně taková, ţe zapojování metod ekonomické analýzy do rozhodování veřejné správy má ve světě jiţ stoletou tradici.
Historie analýzy veřejných projektů začíná na počátku našeho století. Roku 1902 vstoupil v USA v platnost zákon „River and Harbor Act", který poprvé upravil vyhodnocování nákladů a uţitků říčních a přístavních zařízení projektovaných Sborem inţenýrů. Tyto metody byly zobecněny v období „New Deal", v němţ probíhaly rozsáhlé protikrizové veřejné práce, zvláště v oblasti vodohospodářských děl s vícenásobnými cíli. V roce 1936 byl schválen „Flood Control Act" (zákon o zvládání povodní).
Po druhé světové válce byly obecné zásady spojené s hodnocením projektů vodních nádrţí zakotveny v „Zelené knize" vydané v roce 1950, zatímco univerzitní ekonomové se zabývali jejich standardizací a snahou dodat jim teoretické základy, které jim zatím chyběly. V průběhu 50. aţ 80. let vznikají v této oblasti četné práce, jejichţ nejvýznamnějšími autory byli zejména R. Dorfman, O. Eckstein, J. Margolis, J. Krutilla a B. Weisbrod.
Ve Velké Británii a ve Francii se obdobné studie rozvíjely po válce. Ve Velké Británii byly zaměřeny především na dopravu, urbanistiku a elektroenergetiku (práce Fostera a Baileyho, Mishana a Turveyho). Ve Francii se týkaly velkých energetických znárodněných podniků a dopravy. V 70. letech vzrostl zájem o problematiku externalit v důsledku narůstajících problémů s ţivotním prostředím a jeho znečištěním. Práce francouzských autorů (Maurice Allais, F. Bessiere, M. Boiteux, H. Lévy-Lambert, S. C. Kolm, J. Lesourne, E. Malinvaud, J. C. Milleron, P. Massé) spojovaly nutnosti a způsoby teoretických analýz s praktickými hledisky.
76
V roce 1961 byl ve Spojených státech na ministerstvu obrany vytvořen systém plánování-programování-rozpočtování (PPRS) jako postup hodnocení nákladů a výnosů a od roku 1965 byl platný pro všechna ministerstva.
Oblast aplikace analýzy veřejných projektů se v historii rozšiřovala postupně. Nejprve se analýzy týkaly velkých veřejných investic, a to jednak do infrastruktury dopravy (mosty, kanály, přístavy, silnice, ţeleznice, letiště), jednak do vodohospodářských zařízení slouţících současně pro energetiku, regulaci záplav a zavlaţování.
Poté se rozšířily na projekty ve výrobě energie, s ohledem na problémy veřejného financování, ale především na problémy zvyšujícího se výnosu a externalit.
Následovaly projekty s výrazným charakterem externalit (ţivotní prostředí, urbanismus) a projekty výrobního rázu v rozvojových zemích (s přihlédnutím k jejich strukturálním účinkům, ale také s ohledem na jejich výzvy k mezinárodnímu veřejnému financování (Světová banka atd.)
V nedávné době se studie rozšířily v rámci prací PPRS nebo RRV na veřejné netržní sektory (národní obrana, vzdělávání, zdravotnictví, soudnictví a policie).
Otázka k samostatné úvaze Co mají společné odvětví, která uvádíme jako typické oblasti uplatnění metod ekonomické analýzy veřejných projektů?
4.2.3 Odborné versus politické rozhodování?
Dalo by se namítnout, ţe v oblasti veřejné správy jde o rozhodnutí primárně „politická “, činěná volenými zástupci občanů a ţe stanoviska odborníků je nesmí nahrazovat. Tento argument má váhu. Poţadavek vyšší míry uplatňování metod ekonomické analýzy při rozhodování mezi alternativními způsoby vynakládání veřejných prostředků však není snahou o odebírání pravomocí demokratickým institucím. Nejde o snahu nahradit jejich rozhodování nějakým technokratickým, více či méně direktivně prosazovaným rozhodnutím nezávislým na společenských preferencích. Smyslem a posláním ekonomických analýz je zvýšit míru informovanosti o daném předmětu rozhodnutí, o možných variantách a o jejich společenských nákladech a užitcích.
Ve své podstatě se jedná o zkvalitnění předpokladů efektivního rozhodování ve veřejném sektoru, které sice samo o sobě nezaručuje výběr optimální varianty, ale sniţuje nebezpečí zcela nesprávného či svévolného rozhodnutí. Provedení sebelepší „objektivní“ analýzy nesnímá z příslušných kompetentních orgánů odpovědnost za přijaté rozhodnutí. Analýza můţe poslouţit především jako inspirace a argument chystaného nebo přijatého rozhodnutí. Slouţí tím v podstatě jako nástroj doplňující standardní institucionální brzdy subjektivismu v politickém rozhodování známé z mnoha zemí, jako např. povinnost analyzovat dopady rozhodnutí, institut veřejných slyšení, apod.
Bude-li trajektorie vývoje občanské společnosti v naší republice následovat vyspělé země, lze předvídat, ţe se postupně změní postoj veřejnosti k rozhodování orgánů veřejné správy. Logika přístupu, který je poměrně obvyklý zejména v anglosaských zemích, je následující: veřejné výdaje si vynucuje existenci veřejných příjmů na úkor soukromého sektoru; to mimo jiné sniţuje jeho investiční moţnosti, coţ má 77
pochopitelně negativní dopad na rozvoj ekonomiky; je tedy zřejmé, ţe jestliţe stát či jiná veřejná moc tyto prostředky podnikatelské sféře odčerpá, měla by je využít lépe a měla by mít v rukou důkazy, fakta, které to mohou potvrdit. Pokud veřejná moc nedokáţe prokazovat efektivnost svých výdajů, bude naráţet na stále vyšší míru neochoty podílet se na vytváření zdrojů. Ekonomické analýzy mohou slouţit jako argumenty pro získání podpory veřejnosti a jako důkazy o správnosti přijatého rozhodnutí.
Je pochopitelné, ţe získání těchto „argumentů“ není zadarmo. Zpracování kvalitní ekonomické analýzy je dosti náročný počin jak co do kvalifikovanosti zpracovatelů, tak i co do mnoţství potřebných informací. Je zřejmé, ţe širší vyuţívání metod ekonomické analýzy bude ještě dlouho podmíněno dostupností externích finančních zdrojů (státní i soukromé granty, dotace, prostředky z mezinárodních rozvojových programů apod.).
4.2.4 Rozhodovací procedura Co vlastně představuje práce nad takovou typickou ekonomickou analýzou? Předpokládejme pro účely názornosti velmi zjednodušené zadání: obec připravuje svůj rozpočet a hodlá opřít priority své investiční činnosti o ekonomickou analýzu, neboť poměr sil v zastupitelstvu signalizuje moţnou patovou situaci. Vyhlašuje výběrové řízení na zpracování ekonomické analýzy, která by umoţnila sestavit ţebříček variant podle jejich čistého uţitku pro obec. Výchozím krokem zpracovatele bude identifikace souboru moţných variant. Podle něj bude volit typ pouţité analýzy. Obecně řečeno, klíčovým prvkem je souměřitelnost výstupů z jednotlivých variant. V praxi se nejčastěji pouţívají tři metody jednokriteriálních analýz (metody ekonomické analýzy dělíme podle mnoţství vyuţitých kritérií hodnocení na jednokriteriální metody a vícekriteriální metody analýzy): analýza minimalizace nákladů (dále jako CMA), která uvaţuje pouze náklady projektu (jeho inputy) v peněţních jednotkách. Ta je v praxi veřejné správy vyuţívána nejčastěji. analýza efektivnosti nákladů (resp. nákladové efektivnosti, dále jako CEA,) a analýza nákladů a přínosů (resp. nákladů a přínosů nebo nákladů a uţitku, dále jako CBA).
V případě první jmenované metody (CMA) se důsledky programů (projektů) vůbec neuvažují, důleţité je pak důsledné stanovení podmínek soutěţe a srovnatelnosti projektů (programů) a to jak v oblasti časové (není moţné touto metodou hodnotit a porovnávat program střednědobý a krátkodobý) tak v oblasti obsahové. Jinou investici budeme potřebovat na program výuky studentů ekonomie (kteří nepotřebují téměř ţádné učební pomůcky) a studentů anorganické a organické chemie (jejichţ výuka je zaloţena na nákladných experimentech).
U druhé jmenované metody (CEA) se důsledky programů měří v naturálních a fyzikálních jednotkách (např. ušetřených kilometrech cesty či hodinách volného času, případech správně stanovené diagnózy či počtu studentů). Vyuţívá se jí zejména v případě, kdyţ se mezi sebou porovnávají varianty, které mají výstupy sice jiné kvantity, ale stejné povahy a navíc tyto výstupy pokládáme za ţádoucí (tj. nesrovnáváme je s variantou „nedělat nic“). Můţeme se tím vyhnout obtíţným technickým problémům spojeným s oceňováním některých výstupů. Typickými 78
oblastmi, v nichţ se tato metoda pouţívá, jsou národní obrana, vnitřní bezpečnost, zdravotnictví, ţivotní prostředí atd.
CBA je naopak typická tím, ţe hodnocení důsledků programů se provádí v peněžních jednotkách, aby je bylo moţno poměřovat s náklady. Teoreticky představuje nejširší formu analýz, která umoţňuje zjistit, zda kladné důsledky programu vyrovnávají jeho náklady. Představuje základní metodou, jíţ se při oceňování veřejných výdajů pouţívá. Předpokladem pro její pouţití je moţnost vyjádřit veškeré její náklady a uţitky v penězích. Právě tento poţadavek je zdrojem nejčastějších problémů vyskytujících se při jejím zpracování. Podrobnější představu o postupu zpracování analýzy nákladů a přínosů podává např. metodická příručka Ministerstva pro místní rozvoj (autor. P. Sieber), nebo Metodické pokyny pro provedení analýzy nákladů a přínosů Evropské komise pro nové programové období 2007 – 2013, více viz: http://ec.europa.eu/regional_policy/sources/docoffic/2007/working/wd4_cost_cs.pdf . V roce 2008 vyšla pro zpracování CBA pro investiční projekty nová metodika EU, více viz: http://ec.europa.eu/regional_policy/sources/docgener/guides/cost/guide2008_en.pdf.
Dalším krokem je identifikace pokud moţno všech významných nákladů a uţitků moţných variant. Ty mohou mít peněţní i nepeněţní formu. Pokud jde o zpracování analýzy nákladů a uţitků, je třeba se pokusit o převedení všech na peněţní jednotky, resp. o jejich ocenění. U některých je to krajně obtíţné, avšak mimořádně škodlivé můţe být vyloučení neměřitelných výnosů z analýzy.
Analýza nákladů a přínosů je naopak typická tím, ţe hodnocení důsledků programů se provádí v peněžních jednotkách, aby je bylo moţno poměřovat s náklady. Teoreticky představuje nejširší formu jednokriteriálních analýz, která umoţňuje zjistit, zda kladné důsledky programu vyrovnávají jeho náklady. Představuje základní metodou, jíţ se při oceňování veřejných výdajů pouţívá. Předpokladem pro její pouţití je moţnost vyjádřit veškeré její náklady a přínosy v penězích. Právě tento poţadavek je zdrojem nejčastějších problémů vyskytujících se při jejím zpracování. Podrobnější představu o postupu zpracování analýzy nákladů a výnosů podává např. metodická příručka Ministerstva pro místní rozvoj (autor. P. Sieber) nebo Metodické pokyny pro proovedení analýzy nákladů a přínoů (Evropská komise)
Dalším krokem je identifikace pokud moţno všech významných nákladů a užitků možných variant. Ty mohou mít peněţní i nepeněţní formu. Pokud jde o zpracování analýzy nákladů a uţitků, je třeba se pokusit o převedení všech na peněţní jednotky, resp. o jejich ocenění. U některých je to krajně obtíţné, avšak mimořádně škodlivé můţe být vyloučení neměřitelných výnosů z analýzy.
Oceňování nákladů a výnosů je klíčovým problémem (viz schéma 4.1) U kaţdé poloţky je třeba nejprve posoudit, zda má svou trţní cenu či nikoliv. Pokud trţní cena poloţky existuje, je z poloviny vyhráno. Nezbývá pak totiţ nic jiného, neţ se přesvědčit, ţe tato cena není nějak zásadně deformována (např. existencí monopolu). V případě, ţe trţní cena prokazatelně neodráţí společenské náklady, dochází ke stanovení tzv. stínové ceny , tj. ceny ošetřené o tyto deformující vlivy. Pokud nelze na trhu najít cenu pro danou poloţku, lze ji pracovně ocenit prostřednictvím trţní ceny 79
podobných komodit - substitutů, pokud existují. Problémy nastávají tam, kde neexistují ani substituty. Potom musí zpracovatel prokázat značnou dávku fantazie a vynalézavosti. Existuje řada vyzkoušených metod, které dokáţí do určité míry „ocenit“ i tak extrémní případy, jako je volný čas či dokonce zdraví. Výsledky však mohou být sporné, coţ můţe být v přímém rozporu s účelem zadání analýzy. Metodické pokyny Evropské komise doporučují vyuţití stínových cen. Schéma 4.1
Na otázku, jak dalece usilovat o ocenění netržních položek, není snadná odpověď. Při rozhodování však mohou pomoci následující kritéria: 1. Je pravděpodobné, ţe shromáţdění dalších informací o netrţních poloţkách změní výsledek studie? 2. Můţeme si dovolit vynaloţit náklady potřebné k získání těchto informací? 3. Jestliţe netrţní náklady a uţitky oceníme, zvýší se tím kvalita našeho rozhodování?
Ať uţ se rozhodneme pro ocenění problematických netrţních poloţek, nebo usoudíme, ţe by to nebylo přínosem, vţdy je nutné s nimi zacházet velmi opatrně, pečlivě zváţit jejich skutečnou hodnotu.
Na otázku, jak dalece usilovat o ocenění netrţních poloţek, není snadná odpověď. Při rozhodování však mohou pomoci následující kritéria: Je pravděpodobné, ţe shromáţdění dalších informací o netrţních poloţkách změní výsledek studie? Můţeme si dovolit vynaloţit náklady potřebné k získání těchto informací? Jestliţe netrţní náklady a uţitky oceníme, zvýší se tím kvalita našeho rozhodování? 80
4.2.5 Oceňování netržních položek
Je samozřejmé, ţe se v mnohých projektech, zejména z oblasti zdravotnictví, bezpečnosti, ţivotního prostředí a dalších vyskytnou mezi významnými uţitky také zachráněné lidské ţivoty. Pokud chceme pouţít analýzu nákladů a uţitků, je nutné jejich hodnotu vyjádřit v peněţních jednotkách. Je to vůbec moţné?
Většina lidí by souhlasila s tvrzením, ţe hodnota lidského ţivota je nesrovnatelná s jakoukoliv jinou hodnotou. Na druhé straně existují limity, které omezují prostředky, jeţ lze vynaloţit na sníţení rizika smrti apod. Částka, která by se dala vyuţít ke sníţení pravděpodobnosti dopravních nehod, na sníţení pravděpodobnosti, ţe někdo zemře na určitou chorobu, atd. není v podstatě nijak omezena. Je však třeba znovu připomenout, ţe jelikoţ jsou zdroje omezené, je nutné rozhodovat mezi různými způsoby pouţití, tedy například mezi záchranou lidských ţivotů a vybudováním letiště či pomoci chudým. Cenu lidského ţivota potom definujeme jako peněţní částku, kterou je společnost ochotna vynaloţit na záchranu jednoho lidského ţivota. Hodnotu ţivota lze potom rozloţit na dvě komponenty - ekonomickou a neekonomickou. Ekonomická sloţka je dána ztrátou produkce, které se vyhneme díky jednomu zachráněnému ţivotu (či navrácenému zdraví). Mimoekonomické prvky takto ocenit nelze, proto se obvykle ponechávají stranou.
Kromě uvedeného způsobu ocenění lidského ţivota existuje ještě jedna nepřímá metoda, která zkoumá přirozenou potřebu ţít déle. Vychází ze skutečnosti, ţe jedinci, jejichţ zaměstnání je rizikové (představuje větší nebezpečí smrti neţ jiná zaměstnání), poţadují obvykle finanční kompenzaci za podstoupené riziko. Proto si tato metoda při výpočtu hodnoty ţivota všímá, jaký dodatečný příjem jedinec poţaduje, jestliţe se má podrobit většímu riziku smrti.
Stejně tak je velmi obtíţné ocenit škody na ţivotním prostředí či jeho ochranu. Proto se v praxi pouţívají tzv. mimotržní metody oceňování, které se dělí na metody zaloţené na preferenčním přístupu a metody expertní.
Mimotrţní metody zaloţené na preferencích je moţné charakterizovat jako metody, které k určování ekonomických hodnot veřejných statků a sluţeb přistupují dvojím způsobem: prostřednictvím zjišťování ochoty jednotlivých lidí platit (WTP) za udrţení či zlepšení veřejného statku či sluţby či prostřednictvím ochoty přijímat kompenzaci (WTO) při zhoršení podmínek pro poskytnutí veřejného statku či sluţby. Dělí se na metody vyjádřených preferencí (kdy je nejčastěji dotazníkovým šetřením zjištěna ochota jednotlivce platit za zlepšení kvality veřejného statku či sluţby (ţivotního prostředí, zdravotní péče aj.) a na metody odhalených preferencí, které vycházejí ze skutečného chování jednotlivců na vybraných trzích (nejčastěji trh nemovitostí či trh práce).
Mezi nejčastěji vyuţívané metody vyjádřených preferencí patří kontingenční metoda či metoda hodnoty statistického ţivota. Mezi metody odhalených preferencí pak hedonická metoda, metoda cestovních nákladů či metoda obranných výdajů (více viz Seják 2005).
81
Metody zaloţené na expertním (nepreferenčním) přístupu vycházejí z expertního určování hodnot veřejných statků či sluţeb (různých částí ţivotního prostředí, hodnoty zdraví aj.), nebo nákladů a rizik spojených s externalitami (přes oportunitní náklady, alternativní náklady aj.).
Mezi nejčastěji vyuţívané pak patří Hessenská metoda, metoda defenzivních výdajů, metoda dávky-reakce, metody přístupu produkční funkce aj.
Otázka k samostatné úvaze Které z uvedených mimotržních metod jsou z Vašeho pohledu přesnější - expertní či založené na preferenčním přístupu? Vysvětlete proč? Nese využití mimotržních metod s sebou nějaká rizika při jejich využití v rámci ekonomické analýzy?
4.2.6 Poznámka k typům užitků a nákladů Nejvýznamnější dělení nákladů a užitků je na reálné a peněžní
Za reálné uţitky se povaţují ty, které získávají koneční uţivatelé veřejného projektu. Odráţejí přírůstek blahobytu společnosti, který se porovnává s reálným nákladem převedení zdroje z jiného pouţití.
Peněžní náklady a uţitky vznikají v důsledku změn v relativních cenách, které se projevují při adaptaci ekonomiky na poskytované veřejné statky a na změny ve struktuře poptávky po zdrojích. Výsledkem je, ţe narůstají zisky nebo ztráty některých jednotlivců, které jsou však vyrovnávány ztrátami nebo zisky, jeţ pociťují ostatní. Neodráţejí čisté náklady nebo uţitky pro společnost jako celek. Je nutné počítat s reálnými uţitky a náklady, zatímco peněţní změny by neměly do hodnocení vstupovat.
Výsledkem projektu stavby dálnice dojde jednak ke snížení přepravních nákladů (pohonné hmoty, čas) a jednak k relativnímu zvýšení pracovních příjmů stavebních dělníků účastnících se prací. První efekt představuje absolutní zvýšení blahobytu společnosti (se stejnými náklady je dosaženo vyššího užitku, resp. stejného užitku je dosaženo s nižšími náklady) a můžeme ho označit za reálný. Druhý případ je složitější. V souvislosti s projektem dojde ke zvýšení poptávky po práci stavebních dělníků, což povede ke zvýšení jejich mzdy, resp. důchodu. Pokud jde čistě o zvýšení relativní poptávky, kompenzované poklesem poptávky po jiných profesích nejde o čistý přínos pro společnost jako celek, neboť někde jinde dochází ke ztrátám. Jde tu o peněžní změnu, která by neměla do hodnocení projektu vstupovat. Pokud však má zvýšení poptávky za následek snížení nezaměstnanosti, pak lze uvažovat o reálném charakteru tohoto užitku. Pozor! Uvedený příklad bude platit, pokud v souvislosti s hodnocením projektu vycházíme z předpokladu, ţe koruna, o kterou se zvýšil důchod stavebnímu dělníkovi, má stejnou váhu jako koruna, o kterou bude chudší např. daňový poplatník. Pokud z nějakého důvodu pokládáme za prospěšné přiřadit získaným uţitkům distribuční váhy, pak se uvedený peněţní dopad mění z pohledu společenského blahobytu v reálný a započítat bychom ho museli. Totéţ by platilo i pro případy, kdy ke změnám, které kompenzují peněţní přínosy hodnoceného
82
projektu, dochází mimo jurisdikci (oblast zájmů a pravomocí), v jejímţ rámci projekt hodnotíme. Obecní radní si nechávají zpracovávat analýzu projektu, mezi jehož efekty patří i předpokládané zvýšení cen nemovitostí v majetku obce. Je zřejmé, že zvýšení ceny je pouze relativní a místně zvýšená poptávka vyvolá někde jinde pokles. Z hlediska obce jakožto subjektu, který se rozhoduje o realizaci projektu, jsou však tyto ztráty nepodstatné. (Obdobně jako negativní externality pro soukromé výrobce.) Otázka k samostatné úvaze Stavba dálnice zvýšila cenu pozemků kolem ní. O který užitek se jedná? Reálný či peněžní? Měli bychom ho započítat do analýzy? Vysvětlete proč.
4.2.7 Problém toku nákladů či užitků v čase
Dalším krokem ekonomické analýzy je aktualizace, nebo-li diskontování oceněných nákladů a uţitků na současnou hodnotu. Potřebnost tohoto kroku vyplývá z faktu, ţe náklady a uţitky, které určitý projekt přináší, jsou často časově rozloţeny do několika let a nehodnotíme stejně uţitek, který projekt přinese hned, a uţitek, který přinese aţ za několik let.
Přepočítáváme-li hodnotu nějakého budoucího nákladu či uţitku do současnosti, musíme ji diskontovat prostřednictvím vzorce: PV = FV / (1+ i) n, kde FV je hodnota nákladu či uţitku v budoucnu, PV je jeho hodnota dnes, i je pouţitá míra aktualizace a n je počet úrokovacích období.
Stanovení míry aktualizace, resp. pouţité úrokové míry není úkol ani zdaleka jednoduchý, ale zato je velmi důleţitý. Hodnocení projektů a jejich výběr (obzvláště projektů dlouhodobých) je vysoce citlivé na pouţitou diskontní sazbu. Zjednodušeně řečeno, čím niţší míru aktualizace (tzv. diskontní sazbu) při diskontování budoucích uţitků zvolíme, tím relativně výhodnější se jeví dlouhodobé projekty, a naopak.
Teoreticky lze argumentovat, ţe použitá úroková míra by měla co nejvěrněji kopírovat reálnou úrokovou sazbou na finančních trzích. V praxi se však většinou nemůţeme spokojit s chápáním úrokové sazby kapitálového trhu jako míry aktualizace. Tento fakt vyplývá z několika důvodů:
1. Neexistují lhůtní trhy pro všechny statky ve všech budoucích splatnostech. 2. Finanční trh, na kterém existuje lhůtní hodnotový trh, je nedokonalý především z důvodu intervence státu a veřejných financí. 3. Jednotlivé subjekty jsou ekonomicky krátkozraké a mají proto tendenci podceňovat budoucí potřeby. 4. Nejistota a z ní plynoucí rizika nejsou dostatečně brány v úvahu trhy omezenými na některé statky nebo sluţby.
Existují tak důvody pro pouţití niţší „společenské“ sazby, neţ je sazba soukromá. Jestliţe pouţijeme sazbu společenskou namísto sazby soukromé, získáme vyšší 83
současnou hodnotu toků uţitků, coţ nám umoţní přijmout projekty, které bychom při pouţití soukromé úrokové sazby vyloučili.
4.2.8 Pravidla výběru projektů Jestliţe byly oceněny (a v případě potřeby diskontovány) náklady a uţitky všech variant, lze přistoupit k jejich uspořádání a výběru těch variant, které mají být realizovány. K tomu je nutné definovat pravidla, jimiţ se lze při výběru řídit. Pravidla výběru projektů ovšem závisí jednak na charakteru projektu, jednak na tom, zda je objem prostředků vymezených na projekty pevně zadaný či nikoliv. V zásadě však můţeme pouţít buď pravidlo „aktualizované společenské bilance“, nebo pravidlo vnitřní míry výnosu. Fixní objem rozpočtu V podmínkách fixního objemu rozpočtu se pro výběr projektů nabízí tři pravidla:
Pravidlo 1: Seřadit projekty podle jejich poměru uţitků a nákladů a vybírat je k realizaci postupně aţ do momentu, kdy zařazení dalšího projektu převýší rozpočtové omezení.
Pravidlo 2: Realizovat ty projekty, které jako celek zabezpečí největší čistý užitek při uvedeném rozpočtovém omezení.
Pravidlo 3: Minimalizovat nespotřebovanou částku rozpočtu. Mohou však být realizovány pouze projekty, jejichţ podíl uţitků a nákladů je vyšší neţ jedna.
Je zřejmé, ţe pravidla 1 a 2 jsou lepší neţ pravidlo 3, neboť přinášejí větší uţitek při niţších nákladech. Volba mezi pravidly 1 a 2 je obtíţnější. Pravidlo 1 je rozumné, protoţe podle něj vybíráme projekty, které přinášejí největší přínos z koruny omezených zdrojů. Pravidlo 2 přináší největší čistý uţitek. Dostane přednost, jestliţe usilujeme o to, aby se z daného objemu rozpočtu vyčerpalo co nejvíce, tedy v případě, kdy povaţujeme nevyuţité prostředky za bezcenné. Variabilní objem rozpočtu V situaci variabilního objemu rozpočtu musíme opět porovnávat veřejné a soukromé pouţití zdrojů. Veřejný projekt by mělo smysl realizovat vţdy, kdyţ z něj získaný uţitek převyšuje jeho náklady (pochopitelně včetně nákladů ušlé příleţitosti, tj. hypotetických výnosů vzniklých při alternativním pouţití zdrojů). Identifikace souboru moţných projektů by měla být výchozím krokem kaţdé analýzy veřejných projektů. Je patrné, ţe čím důkladněji bude prozkoumán okruh všech moţných alternativních řešení, tím větší je pravděpodobnost, ţe bude vybrané řešení v dané situaci skutečně optimální. Uvádíme základní typy analyzovaných projektů podle kritéria jejich vzájemného vztahu. Charakteristické rysy jednotlivých typů objasníme na příkladech. 84
Příklady:
Příkladem nezávislých a vzájemně se vylučujících projektů jsou obecně různé stavby na téţe parcele nebo naopak různé alternativy pro umístění nějakého projektu (různé varianty dálnice). Volba mezi takovými projekty se provádí způsobem „všechno nebo nic“, neboť většinou není moţné realizovat z kaţdého jen část. Např. v sedmdesátých letech řešil nizozemský Ústřední plánovací úřad (politicky nezávislý ústřední orgán pro krátkodobé a dlouhodobé plánování) spolu se Správou civilního letectví otázku, zda a ve které lokalitě stavět druhé národní letiště, neboť se předpokládalo, že kapacita letiště v Amsterodamu bude brzy vyčerpána. Bylo studováno pět lokalit, které se mezi sebou lišily jak v nákladovosti, tak i v geografické poloze a tím i množství ušetřeného času. Tato studie je mimořádně poučná z hlediska metodologie provádění CBA. (Podrobnosti viz Bénard, 1991, str. 85 an.)
Příkladem nezávislých, ale vzájemně se nevylučujících projektů jsou silnice, nemocnice, školy, nebo stavba, kterou lze modulovat v různém rozměru. Typickým příkladem jsou projekty z jednotlivých operačních programů, závisí jen na výši celkového rozpočtu operačního programu. Cílem je nalézt optimální kombinaci projektů nebo jejich optimální velikost odpovídající disponibilním zdrojům.
Vzájemně závislé projekty (někdy téţ nazývané jako „hrozny projektů“) se vzájemně doplňují. Příkladem můţe být výstavba přehrady, která dovoluje současně zřízení hydroelektrárny, instalaci zařízení regulujících průtok řeky a síť zavlaţovacích kanálů apod. V ČR je typickým přiklade projekt Čistá Svratka (čističky, regulace).
Otázka k samostatné úvaze Proveďte výběr mezi sedmi možnými projekty. Projekty jsou nedělitelné a rozpočet je fixní ve výši 700 mil. Kč. Předpokládáme, že již známe náklady i výnosy (užitky). Aplikujte různá pravidla výběru a porovnejte výsledky.
4.2.9 Výběr vhodného typu ekonomické analýzy a váha jejich výsledků
Co se týče výběru vhodného typu ekonomické analýzy, z hlediska uţivatele je nejdůleţitější zváţit, zda komplexnost analýz odpovídá šíři kladených otázek. Analýza nákladů a uţitků a analýza nákladů a uţitečnosti, poněvadţ se dotýkají problému hodnocení výsledku, lépe odpovídají na otázku, zda stojí za to určitý projekt realizovat v porovnání s jinými programy. Naproti tomu analýza minimalizace nákladů a analýza nákladové efektivnosti tiše předpokládá, ţe realizovat určitý program stojí za to, abychom se jím zabývali, a vybírá pouze jeho nejlepší alternativu.
Je potřebné dodat, ţe často před započetím zpracování studie analytici nemusí být schopní určit, kterého typu analýzy je nejvhodnější pouţít, neboť se v průběhu zpracování analýzy mohou objevit důvody, které povedou k přesvědčení, ţe bude lépe pouţít jiného typu analýzy. Například nemusí být předem známo, ţe ohodnocení ukáţe, ţe přínosy dvou způsobů řešení problému (čili alternativ) jsou ekvivalentní, a proto je moţné pouţít místo analýzy nákladové efektivnosti analýzu minimalizace nákladů. Při řešení zvlášť oţehavých problémů se někdy vyuţívá zároveň více přístupů. (Např. Boyle pouţívá ve svých hodnoceních intenzívní péče o novorozence 85
analýzu nákladů a uţitků společně s analýzou nákladů a uţitečnosti, poněvadţ kaţdá z nich ukazuje jinou dimenzi hodnoty.)
Závěrem je nutné konstatovat, ţe moc výše popsaných analytických technik by neměla být přeceňována. Ţádný z uvedených přístupů nelze povaţovat za magickou formuli, jeţ by snad mohla nahradit nutnost rozhodnutí či zbavit rozhodovatele odpovědnosti za jeho rozhodnutí nebo rizika, které toto rozhodnutí s sebou nese. Na druhé straně kaţdá z metod ekonomické analýzy je schopna přispět ke zvýšení kvality a důslednosti rozhodování. Posouzení, zda jsou faktory, které ekonomická analýza obsahuje, při rozhodování o realizaci konkrétního projektu dominantní záleţitostí a zda limity ekonomického hodnocení v tom kterém konkrétním případě významně omezují či neomezují jeho uţitečnost, zůstává v kompetenci konečného rozhodovatele. V tomto smyslu lze analýzu minimalizace nákladů, analýzu nákladové efektivnosti, analýzu nákladů a uţitků a analýzu nákladů a uţitečnosti povaţovat pouze za částečnou analýzu kaţdé specifické volby.
86
Komunikace s veřejností (public relations a marketing ve veřejném sektoru)
5.
Cílem této kapitoly je seznámit čtenáře se základními zákonitostmi marketingového přístupu ve veřejné správě, v jejichţ jádru stojí nutnost znát potřeby a přání občanů i veřejné správy. Pod pojmem veřejná správa je zde míněna státní správa a samospráva, a to i s ohledem na přenesenou působnost, kterou bude samospráva vykonávat. Pro názornost jsou zde představeny výstupy a zkušenosti z projektu Komunikující město. Důraz je dále kladen na zdůvodnění významu komunikace veřejné správy s veřejností, tj. s občany, coţ je předpokladem kvalitní a v poslední době ţádaných public relations. Závěrem je pak věnována pozornost významu, taktikám a zásadám lobbování.
5.1 Marketing obecně 5.1.0 Úvod Dříve neţ se budeme věnovat marketingovému přístupu ve veřejné správě, je nutné zaměřit pozornost na marketing obecně a jeho specifika ve veřejném sektoru, resp. veřejné správě. Marketing je bezesporu stěţejní metodou řízení v procesu výroby a distribuce. Má však významné postavení i v nevýrobní sféře, tj. ve veřejném sektoru, jak bude dále rozebráno. Obecné charakteristiky jsou stejné pro trţní (ziskový) i veřejný (neziskový) sektor.
5.1.1 Definice marketingu Je vyloučené najít jednoznačnou definici pro marketing. Existují snad stovky různých přístupů, které akcentují různé pohledy:
marketing jako obchodní (a pro někoho moţná i ţivotní filozofie),
marketing jako funkce v rámci organizace,
marketing jako řešení problémů spojených s obchodem a sluţbami,
marketing jako nástroj strategie,
marketing jako základní faktor v procesu realizace poslání,
marketing jako oblast výzkumu.
V literatuře a výuce se často setkáváme např. s následujícími definicemi marketingu:
Chartered Institut of Marketing: “Marketing je součástí procesu řízení, zaměřenou na identifikaci, předvídání a uspokojování poţadavků zákazníka (u ziskové organizace se doplňuje: s cílem vytvořit zisk).”
Philip Kotler: “Marketing je hledání a uspokojování potřeb způsobem, který přináší pozitivní hodnoty pro obě zúčastněné strany.” 87
Peter Drucker: “Marketing je jako podnik viděný z hlediska jeho konečného výsledku, tj. z hlediska zákazníků.”
Pojítkem všech definic, výše uvedených i dalších, je v kaţdém případě zákazník, resp. jeho potřeby, na základě nichţ se odvíjí výroba či poskytovaná sluţba. Marketingový mix Marketing také rozhodně neznamená pouze reklamu či prodej, jak se obecně předpokládá. Prodej je jednou ze základních sloţek tzv. marketingového mixu. Ten je v trţním (ziskovém) marketingu tvořen čtyřmi sloţkami (v zahraniční literatuře najdeme tzv. 4P). Patří do nich:
Cena (Price) - odpovídá situaci na trhu, vyjadřuje poměr nabídky a poptávky po daném výrobku. Ve veřejném sektoru se pro ni hledají zdroje dotování, aby sluţby byly klientům dostupné, často se přitom jedná o zdroje z veřejných rozpočtů, tj. veřejné finance.
Produkt (Product) - sluţba, produkt nebo program, který naplňuje potřeby zákazníků.
Místo/distribuce (Place) - představuje fakt, ţe produkt, sluţba nebo program jsou zákazníkovi dostupné.
Propagace (Promotion) – hledá cesty, jak oslovit vybrané cílové skupiny, ve veřejném sektoru případně i dárce.
V aplikacích marketingu do různých oblastí (marketing služeb, marketing měst a obcí, marketing neziskových organizací) se marketingový mix rozšiřuje o různé složky, přičemž při aplikaci marketingu do veřejného sektoru je vhodné zařadit složky:
Lidé, resp. cílová skupina (people/public) – představuje kromě prvotních zákazníků – občanů – další referenční skupiny, jako jsou zaměstnanci, dobrovolníci, ostatní veřejnost,média, podnikatelé, individuální i potenciální , dárci,, apod.
Materiální prostředí – prostředí, v němţ je poskytována sluţba (v našem případě poskytování informací občanům) má vliv na vnímání kvality sluţby. Záleţí tedy na to, jak je na dotyčném místě čisto, hlučno, jak je sloţité danou kancelář najít, apod.
Na základě výše uvedených poznatků můţeme chápat marketingové aktivity jako svého druhu formu sociální komunikace, jejímţ cílem je dosáhnout jistého koncensu mezi tím, kdo nabízí určitý produkt, a tím, kdo tento produkt přijímá. Z tohoto úhlu pohledu pak můţeme konstatovat, ţe se marketing veřejného sektoru od ziskového marketingu ve své podstatě lišit nemůţe. Odlišný bude však způsob pouţití jednotlivých nástrojů a technik. Proto je potřeba znát specifika veřejného sektoru, v nichţ budeme chtít aplikovat nástroje a techniky ziskového marketingu: 1. Produktem je převáţně služba (předávání informací), navíc doprovázená externím uţitkem, kdy je mnohdy obtíţné identifikovat jediného uţivatele. Pracujeme tedy s 88
více cílovými skupinami. Navíc pracujeme s vlastnostmi, které jsou pro sluţby typické: Nehmatatelnost – sluţba jen nehmotná, nemůţeme si je před nákupem prohlédnout, osahat či ochutnat. Spoléháme se proto za doporučení a dostupné informace o sluţbě. Neoddělitelnost a proměnlivost – souvisí s tím, ţe poskytovatel i příjemce jsou často přítomni současně při poskytnutí sluţby, a tak výsledná kvalita sluţby můţe být vţdy jiná, ovlivněná jak poskytovatelem, tak i příjemcem. Nemoţnost ji vlastnit 2. Klienti často nemají svobodný výběr poskytovatele služeb, coţ je nejzřejmější právě ve veřejné správě. Stavební povolení na stavbu v katastrálním území Brno - venkov nezískám na stavebním úřadě ve Vyškově, ale na stavebním úřadě Brno-venkov. 3. Manaţeři organizací mají menší volnost v rozhodování, ovlivňují je statutárně stanovené standardy. Nemohou tedy svévolně změnit strukturu jednoho úřadu, nebo změnit tabulkové hodnocení. 4. Cena, pokud se vůbec uţívá, odráží centrálně stanovené společenské hodnoty, nikoliv hodnotu pro klienta. Ve veřejné správě se setkáváme se správními poplatky za jednotlivé úřední úkony (např. kolky), na sluţby obecně přispíváme jako občané prostřednictvím odvodu daní. 5. Odlišné marketingové směnné transakce, které můţeme vidět na níţe uvedených schématech: Schéma č. 1 – Interakce subjektů pro potřeby marketingu Tržní (ziskové) organizace
89
Organizace veřejného sektoru (neziskové organizace)
Rozdělení subjektů (organizací) pro aplikaci marketingu ve veřejném (neziskovém) sektoru: 1. Subjekty realizující výkon veřejné správy 2. Subjekty které realizují produkty a sluţby a) Veřejné finanční instituce (zdravotní pojišťovny, penzijní fondy, stavební spořitelny - vţdy se státní účastí). b) Subjekty neziskového sektoru (vč. veřejného), které realizují veřejně, či vzájemně prospěšnou činnost. Předmětem výkladu subkapitoly 5.1.2 jsou subjekty (organizace) uvedené pod bodem 2b, subjekty pod bodem 2a, realizují marketing stejně jako organizace trţní (ziskové).U subjektů pod bodem 1, se předpokládá pouţití marketingu v duchu výkladu kapitol 5.2 – 5.6.a
5.1.2 Podstata a význam marketingu u neziskových organizací
Existuje vůbec potřeba marketingu v organizacích veřejného sektoru, jejichţ cílem není zisk, ale dosaţení společensky a individuálně optimální spotřeby statků specifického typu? Odpověď na tuto otázku není jednoznačná a v odborné literatuře existují důvody pro i proti. Pokud se bere v úvahu širší pohled marketingu, jako systém všech podnikových činností, které jsou orientovány na “spotřebitele” a vycházejí z poţadavků “spotřebitele”, pak existují pádné důvody pro účinnost marketingu v organizacích veřejného sektoru.
Argumenty a protiargumenty jsou spojeny především se dvěma základními problémovými okruhy: Problém existence nebo neexistence konkurenčního prostředí ve veřejném sektoru Příklad: Je možné uvést některé vybrané argumenty, které by mohly vznést odpůrci marketingového chápání organizací veřejného sektoru (neziskových organizací), na příkladu nemocnice:
90
–
marketing je spojen s neadekvátními náklady a působí na neefektivní zvýšení nákladů;
–
marketingový průzkum pro nemocnici je pseudovědecký, protože spotřebitelé služby - nemocní - nemají preferenci v oblasti stanovení diagnózy, forem léčení;
–
spotřeba zdravotnických služeb vyplývá ze specificky vynucené potřeby;
–
jednotlivé pracovní procesy (prohlídky, operace) jsou jedinečné a specifické;
–
pacienti v plné míře delegují zodpovědnost na odborníky;
–
při rozhodování se o realizaci služeb nevystupují cenové motivy jako determinující;
–
zdravotní služby nemají tržní charakter;
–
rozhodnutí spotřebitelů se v těchto podmínkách nerealizují běžným způsobem, určeným zákony jejich hraničního užitku a ekonomické efektivnosti apod.
Tyto argumenty proti zavedení marketingu ve zdravotnictví mohou být s úspěchem negovány řadou argumentů pro zavedení, a to především ve fázi rozhodování o realizaci nové zdravotnické aktivity, pro kterou musí být proveden jak průzkum trhu, tak pravidla ekonomického chování a návratnosti, neboť zavedením financování provozu zdravotnických zařízení prostřednictvím zdravotních pojišťoven musí být akcent ekonomického efektu akceptován. U těch zdravotnických služeb, které mají převážně ambulantní charakter a jsou zprivatizovány a budou se nutně pohybovat v konkurenčním prostředí, musí pro jejich úspěšnost marketing fungovat bez výhrad. Jde například o stomatologii, praktické - rodinné lékaře, ortopédy, neurology, rehabilitační zařízení, optiky ad. Problematika obsahu poslání a cílů organizací veřejného sektoru (neziskových organizací), které se nezaměřují na tvorbu zisku a vyjádření efektivnosti jejich činnosti. Základním motivem druhé skupiny argumentů je představa obhájců nemoţnosti zavádění a pouţití marketingu v organizacích veřejného sektoru (neziskových organizacích) o tom, ţe marketing můţe být uţitečný jen tam, kde působí trh a zisk. Proti této teorii jsou dále uváděny základní vybrané momenty, které potvrzují účelnost a opodstatněnost realizace marketingových aktivit v organizacích veřejného sektoru (neziskových organizacích): 1. Organizace se dostávají do situace rostoucí soutěţivosti o získání příjmů i klientů. Konkurence pro ně vzniká jak v organizacích veřejného sektoru, tak v privátních organizacích. 2. Veřejná kontrola činnosti neziskových organizací vyţaduje dosáhnutí komunikativního chování, efektivnosti v nákladové a řídící oblasti. 3. Rostoucí poţadavky spotřebitelů vyţadují zvyšování kvalifikace a kvality dialogu, především v oblasti výměnných relací, která je základním úsekem hodnocení. 4. Nákladové omezení vyţaduje vyšší efektivnost vyuţívání zdrojů, která se dá dosáhnout právě prostřednictvím vyššího stupně účasti spotřebitelů v procesu 91
sluţeb. Tato skutečnost vytváří tlak na realizaci výchovy spotřebitele a celého okolí organizace ve prospěch racionální spotřeby. 5. Rostoucí profesionální úroveň pracovní síly vyţaduje vyšší úroveň managementu vnitropodnikových vztahů, tj. regulací nejen prostřednictvím peněţních vztahů. 6. Výsledky marketingového průzkumu jsou zásadním vstupem pro proces strategického managementu, identifikaci okolí, jeho poţadavků, coţ je základním předpokladem pro zpracování cílů, rozpočtů a definic produktu organizace. 7. Nedostatek dotačních zdrojů libovolného charakteru vyţaduje rozvoj podnikatelské činnosti, jako doplňkového zdroje příjmů. Tyto činnosti fungují plně v podmínkách trţní regulace a vyţadují rozvoj marketingové činnosti organizací veřejného sektoru (neziskových organizací). Obr. Co představuje marketing v organizacích veřejného sektoru
5.2 Marketingový přístup ve veřejné správě
Z hlediska marketingu je základním produktem veřejné správy vţdy určité konkrétní území (obec, město, kraj, stát). Jádrem tohoto produktu jsou potom vlastnosti (hodnoty), které poskytuje, které od něj obyvatelé i návštěvníci očekávají, kterými se dostalo do povědomí veřejnosti. Jde o to, zda je čisté, pohostinné, bezpečné, kulturní, podnikavé, svobodné, historické, moderní apod.
Vlastní produkt vychází z nabídky konkrétních sluţeb, které je území schopno poskytnout. Jeho kvalitu vyjadřují konkrétní ukazatele vybavenosti, stavu technických sítí, úrovně ţivotního prostředí, hodnocení hromadné dopravy. Mohou to být i údaje vypovídající o průměrných mzdách jednotlivých profesí, o stupni vzdělanosti a 92
kvalifikovanosti obyvatelstva či o zapojení sledovaného území do mezinárodních projektů. Mohou to také být informace o historii a významných osobnostech, které zde ţily a pracovaly. Design a styl obce či regionu se odráţí v jeho urbanistickém pojetí a značka, to je především jeho jednotný vizuální styl uţívaný k prezentaci území jako takového i k prezentaci sluţeb, které nabízí. Jednotný vizuální styl posiluje schopnost místních obyvatel identifikovat se s místem, návštěvníkům zase pomáhá odlišit jej a uvědomit si jeho specifika.
Rozšířeným produktem potom mohou být případné výhody, které veřejná správa nabízí investorům, které povaţuje za strategicky významné pro dané území. Na schopnostech veřejné správy závisí, nakolik dokáţe sladit očekávání významných cílových skupin s reálnou nabídkou území.
Města a obce totiţ neexistují ve vzduchoprázdnu, nacházejí se v konkurenčním prostředí, soupeří o návštěvníky (turisty) a ucházejí se o přízeň investorů s mnoha dalšími obcemi, městy či regiony. Proto by měla ve své činnosti vyuţívat marketingového přístupu, sledovat své slabé a silné stránky, snaţit se vyuţívat příleţitostí a eliminovat hrozby trţního prostředí. K tomu potřebují získávat i sdělovat informace.
5.3 Potřeby a informace Veřejná správa je sloţitý organismus, jehoţ hlavním cílem je podporovat společné úsilí o rozvoj spravovaného území. Jestliţe má management veřejné správy zájem uplatňovat principy marketingu a managementu, pak musí neustále zlepšovat komunikaci mezi občanem a veřejnou správou, musí pochopit základní potřeby občana a musí dokázat vysvětlit potřeby veřejné správy. Demokratizace veřejné správy velmi těsně souvisí s informatizací veřejné správy.
3.1 Potřeby občana a veřejné správy Ve společnosti, kde fungují samosprávné demokratické principy: a) se občan potřebuje orientovat ve městě i na radnici, znát úřední hodiny a vědět, kde který odbor sídlí, jakou linkou městské hromadné dopravy se tam dostane a jaké dokumenty musí mít s sebou, jestliţe například potřebuje vystavit nový občanský průkaz, měl by rozumět fungování samosprávné demokracie, měl by znát a umět se orientovat v základních plánovacích dokumentech obce, města či regionu, jako jsou územní plán, rozpočet atd., měl by znát názory a cíle zastupitelů, které si zvolil, jejich vize a strategie, b) by měl kaţdý občan vědět, proč by měl dodrţovat předpisy, vyhlášky a zákony, měl by si být vědom, ţe je součástí partnerského společenství, ve kterém se lidé musí umět vzájemně respektovat, pomáhat si a spolupracovat, c) občan očekává od veřejné správy určité služby (čistotu na ulicích, dopravní dostupnost svého bydliště, pracoviště atd., stejně jako bezpečnost a řadu dalších), 93
d) by občan měl mít možnost kontrolovat, zda je s obecním (veřejným) majetkem nakládáno hospodárně, zda nedochází k plýtvání veřejnými prostředky na zbytečné investice, zda jsou zákony a vyhlášky dodrţovány. Jestliţe občané pociťují výše uvedené potřeby, vznikají u nich požadavky na informace. Pokud některá z uvedených potřeb není pociťována, nevznikají bezprostřední poţadavky na informace. Informace by však radnice měla poskytovat preventivně. Občan například nepociťuje potřebu znát rozvojové vize města či být seznámen s územním plánem, ta se objeví aţ v případě konkrétní ţivotní situace, kdy se stane majitelem pozemku či rodinného domu. Podobně jako spotřebitel nepotřebuje a nezná nový prací prostředek, nový produkt banky či pojišťovny, dokud mu jej reklama náleţitě nepředstaví.
V případě veřejné správy je však pro obě strany uţitečné, kdyţ občan veřejné správě důvěřuje a obrátí se na ni ještě dříve, neţ se rozhodne pro koupi pozemku nebo výstavbu rodinného domu či v případě, kdy uvaţuje o moţnostech podnikání. Veřejná správa jej však musí neustále ubezpečovat o tom, ţe je připravena naslouchat a zodpovědně poradit (tak jako jej reklama na prací prášky a gely neustále ubezpečuje, ţe prádlo bude s novým práškem či gelem „ještě bělejší“). Veřejná správa by neměla podléhat svůdným praktikám reklamních agentur, musí se však sama naučit vyuţívat všech postupů marketingové komunikace.
Potřeby veřejné správy (úředníků i zastupitelů) se týkají managementu a spočívají především: a) v koordinaci zájmů jednotlivců, skupin, resortů i procesů (i v koordinaci navzájem na sebe navazujících účelově vyuţívaných ploch spravovaného území) prostřednictvím zákonů, vyhlášek i nepsaných pravidel. Je třeba zkoordinovat zájmy zahrádkářů, investorů, sportovních fanoušků, majitelů nemovitostí a mnoha dalších tak, aby nedocházelo ke konfliktům a výsledný efekt přispíval k hospodárnému rozvoji města, b) dobrý manager musí také dokázat motivovat úředníky, zastupitele i obyvatele města ke společnému úsilí, směřujícímu k naplňování společně uznávaných hodnot, c) to se neobejde bez systematické prezentace nejrůznějších informací, d) profesionalita představitelů veřejné správy do značné míry závisí také na jejich schopnostech monitorovat svoje aktivity, znát spravované území a umět se poučit z chyb a omylů. Vzájemná výměna informací, komunikace mezi občanem a veřejnou správou vede k uspokojování potřeb na obou stranách.
94
5.3.2 Požadavky na informace Kvalita sluţeb poskytovaných v daném území závisí na kvalitě a standardizaci správních procesů, na standardizaci postupů a agend a na informovanosti o nich. Vytváření informačních a komunikačních systémů veřejné správy musí vycházet z hluboké znalosti správních procesů, ze zákona vycházejících postupů a agend. Musí také respektovat potřeby a očekávání občanů i veřejné správy a hledat, nacházet a odstraňovat slabá místa těchto systémů. Rozdělení informací Informace, bez kterých se management veřejné správy neobejde, můţeme rozdělit do několika skupin. Z hlediska obsahu to jsou: 1. Informace charakterizující spravované území či výsledky činnosti veřejné správy. Do této skupiny můžeme zařadit databáze:
o kvalitě materiálního prostředí (přírodní prostředí a jeho vybavenost),
o obecných rozvojových trendech,
o obyvatelstvu, o jeho chování, spokojenosti, přáních a potřebách (tedy ne data, na která by se vztahovaly zákony o ochraně osobních údajů v informačních systémech, nejde totiţ o osobní údaje, ale o obecné, agregované sociodemografické údaje, jak je například shromaţďuje a zpracovává Český statistický úřad),
o aktivitách, které v daném území probíhají,
nejrůznější registry obyvatel, o jejich chování, spokojenosti, přáních a potřebách, na které se výše uvedená zákonná úprava ochrany dat vztahuje a které umoţňují výkon státní správy.
Všechny tyto údaje nám pomáhají zhodnotit silné a slabé stránky, příleţitosti a hrozby, usnadňují koordinaci, rozhodování, dávají moţnost argumentace a umoţňují popis výchozího i dosaţeného stavu obce, města či regionu. 2. Informace o hodnotách, vizích, plánech a preferencích. To jsou informace o sdílených společných hodnotách a o tom, proč a jakých výsledků chceme dosáhnout, tedy informace nezbytné pro motivaci. Můţe se jednat například o: etické kodexy (úředníka i politika), občanské charty, vize, strategie, preference. 3. Informace o postupech (o způsobech naplňování legislativy) a agendách. Jsou to informace o způsobech koordinace, které vytvářejí mantinely pro další rozvoj území. Jedná se vlastně o databáze návodů a postupů, které je třeba znát k vyřízení jednotlivých agend. Agendy přísluší do kompetence jednotlivých resortů, kde jsou odborníci na tu či onu oblast, kteří jsou za vytváření 95
legislativních postupů zodpovědní, přísluší však také do kompetence územních samospráv. Standardizované informace o postupech a agendách vlastně představují standardizaci procesů - jde o to, aby občan v jakékoli obci mohl splnit povinnosti, které po něm správa při řešení nejrůznějších agend vyţaduje za stejných podmínek, aby nedocházelo k opomenutím, která by mohla občana poškodit nebo mu plnění zákonných povinností znesnadnit. Tím, ţe doposud byly tyto postupy v mnoha případech nejasné, mohlo se stát, ţe profesní či morální selhání mohla být přičítána na vrub zákonů. Informace o postupech a agendách tak v případě nespokojenosti klienta pomohou rozlišit, zda došlo k tomu, ţe klient nepochopil či nebyl dokonale obeznámen s příslušným postupem, zda došlo k pochybení ze strany úředníka nebo jde o systémový nedostatek daného postupu. Kromě agend a postupů vycházejících ze zákonů a vyhlášek je proto třeba respektovat i pravidla obyčejné kaţdodenní slušnosti. Nejde jen o převedení zákonů do srozumitelné řeči jasných postupů, jde i o systematické vzdělávání zaměstnanců ve veřejné správě a zlepšování komunikačních dovedností občanů. Toto je v současnosti realizováno velmi často. 4. Informace o službách poskytovaných veřejnou správou. Sluţby, které mají vést k řešení ţivotních situací občanů, musí vycházet ze znalosti prvních tří výše uvedených skupin informací. Jejich klasifikací se nebudeme zabývat. Důleţité pro tuto chvíli je uvědomit si, ţe jednou ze základních sluţeb veřejné správy je ucelená prezentace informací o území, vizích, pravidlech a poskytovaných sluţbách, bez ohledu na organizační členění na státní správu a územní samosprávu, bez ohledu na to, zda je sluţba financována ministerstvem či z prostředků kraje nebo města (viz stránky http://www.komunikujici-mesto.cz/).
5.3.3 Dostatek informací a angažovanost znamená spokojenost Výzkumy realizované prof. Foretem a spol. v rámci projektu Komunikující město , oslovily na šestnáct tisíc občanů ve 44 městech a obcích České (37 míst) a Slovenské (7 míst) republiky, a ukázaly na určité obecné tendence ve vztazích mezi občanem a veřejnou správou. V roce 1990 v ČR panovala averze vůči státní správě. Občané vkládali naděje ve volené samosprávné orgány. Tím se tehdy Česká republika odlišovala od stabilizovaných demokratických zemí v západní Evropě. Během dalších volebních období se však situace diametrálně změnila. Občané se začali zajímat o práci v obecních zastupitelstvech, a tak formovat svoje blízké okolí. Bohuţel se však v prvním desetiletí 21.století projevila řada korupčních kauz, a tak můţeme i dnes pozorovat malý zájem občanů o práci zastupitelstev. Ukazuje se tak, ţe demokracie a občanská společnost selhávají, pokud se občané do veřejného dění nezapojí a pokud se o ně nebudou zajímat.
5.4 Předpoklady tvorby a prezentace informací veřejné správy Uspokojování potřeb občana a veřejné správy znamená budování vzájemného vztahu. Proto potřeby občana i veřejné správy mohou být naplňovány pouze s ohledem na 96
následující předpoklady, které umožní existenci a fungování informačních a komunikačních systémů veřejné správy:
vybavenost informačními a komunikačními technologiemi,
standardy a metodika pro zajištění kvality informací,
standardy a metodika pro tvorbu a prezentaci informačních a komunikačních systémů (včetně zpětné vazby),
pochopení procesů územní samosprávy a státní správy,
personální zajištění informačních a komunikačních systémů včetně vzdělávání a kultivace dovedností týmové práce,
iniciování a realizace motivačních projektů na úrovni státu i na úrovni regionů.
V následujících článcích si uvedeme stručná zpřesnění a konkretizace těchto předpokladů.
5.4.1 Vybavenost informačními a komunikačními technologiemi a standardy a metodika pro zajištění kvality informací Z projektu komunikující město (1995-1997) vyplynulo, ţe vybavenost informačními technologiemi byla velmi různorodá. Ne všechny obce, respektive obecní úřady tehdy byly vybaveny elektronickou poštou, ne všichni představitelé obcí s ní uměli zacházet. Ukázalo se, ţe elektronickou poštou byly vybaveny především větší úřady. Z celkového počtu více neţ šesti tisíc obcí v České republice byla tehdy připojena na internet asi třetina. Větší úřady byly vybavovány technikou nesystematicky, ne všichni úředníci byli připojeni na internet či intranet, ne všichni měli k dispozici lepší operační systém neţ MS DOS.
Vývoj těchto technologií jde však obrovským tempem kupředu, coţ se ukazuje v současnosti (rok 2013), kdy se vybavenost úřadů veřejné správy výpočetní technikou výrazně zvýšila. Důkazem je elektronická podatelna téměř v kaţdé obci.
Pokud jde o technologie, respektive aplikační software, pak vyuţívání různých moţností do značné míry závisí na metodické práci příslušného resortu.
Standardy a metodika pro zajištění kvality informací:
V této oblasti je třeba rozlišovat tvorbu standardů ve třech rovinách, a to pokud jde o: a) b) c)
vlastní tvorbu informačních databází, kompetence a způsoby aktualizace, zveřejňování a prezentace informací, zjišťování zpětné vazby.
Pokusy o zajištění standardů i metodiky jsou v současné době doménou především resortu Ministerstva práce a sociálních věcí a Ministerstva financí. Významný počin z hlediska standardizace popisů jednotlivých agend a postupů přinesl projekt Informační a komunikační systémy veřejné správy, který byl realizován v gesci Ministerstva vnitra České republiky. Významným krokem bylo především spuštění elektronického internetového Portálu veřejné správy. Z kvantitativního internetového výzkumu „Vyuţívání informačních zdrojů“, realizovaného společností STEM v roce 2006, jednoznačně vyplynulo, ţe: „Více neţ polovina respondentů 97
vyuţívá internet k získávání informací z oblasti veřejné správy často nebo velmi často. Téměř kaţdý pak vyuţil toto médium k získání nějaké informace z veřejné správy. Nejčastěji vyhledávají internetem informace respondenti nad 35 let a respondenti s nejvyšším vzděláním.“ Více viz http://www.ebe.cz/ebe/firma.nsf/iboardvypisweb/22002ED510/$File/zzprava_ebe_2006.pdf. Dalším průlomovým krokem v rámci tzv. e-governmentu je další projekt Ministerstva vnitra „Czech Point“ – blíţe viz http://www.czechpoint.cz/.
5.4.2 Pochopení procesů územní samosprávy a státní správy Při tvorbě informačních a komunikačních systémů je třeba mít na zřeteli skutečnost, ţe jde o dva základní typy procesů: procesy státní správy a procesy samosprávy. S ohledem na budování pozitivního vztahu mezi občanem a veřejnou správou je užitečné, aby občan: 1. Jako volič dokázal rozlišit výše uvedené typy procesů, aby se dokázal orientovat ve struktuře veřejné správy a věděl do čí kompetence ten který problém spadá, aby byl schopen rozlišit, zda je o něm rozhodováno na úrovni vlády či ministerstev a jeho řešení je financováno ze státního rozpočtu, nebo zda tento problém je plně v kompetenci místní územní samosprávy. 2. Jako zákazník nevnímal toto rozlišení negativně, aby se necítil bezradný v situaci, kdy se jeden vymlouvá na druhého. Proto při poskytování informací prostřednictvím „komunikačních uzlů“ musíme na jedné straně dokázat rozlišit informace a postupy, které vychází z celostátně platné legislativy a informace a postupy závislé na rozhodnutí místních územních samospráv a na druhé straně musíme usilovat o jejich vzájemné propojení. Cílem naší práce by mělo být dosaţení větší provázanosti a srozumitelnosti postupů při výkonu veřejné správy a přeměna nesourodých a roztroušených dat ve smysluplné informace umoţňující naplňování potřeb občanů i veřejné správy. V organizačních řádech větších úřadů lze nalézt hned několik oddělení, která se specializují na práci s veřejností a vytváření databází. Zkušenosti ze zahraničí naznačují, že na úřadě vedle sebe existují: 1. Tisková a informační služba (zajišťuje styk s médii, vydává radniční zpravodaje, které se současně prezentují i v elektronické podobě na internetu, informuje i o organizacích městem zřizovaných). 2. Služby občanům (tato oddělení vytvářejí databáze událostí, poskytují informace o kultuře, sportu a dění ve městě i na radnici - například kde všude se konají vánoční trhy, jaké konference se na radnici připravují apod. a zřizují centra sluţeb občanům, vydávají také tištěné materiály o sluţbách jednotlivých oddělení). 3. Oddělení statistiky (shromaţďuje údaje o městě, vytváří ukazatele srovnatelné s ostatními evropskými městy). 4. Automatizované elektronické zpracování dat, informační a komunikační technologie (udrţuje techniku, zajišťuje zpracování informací i metodiku a vyhodnocování zpětné vazby). 98
5. Koordinační a rozvojové oddělení, které připravuje nové projekty a uvádí je do ţivota. Kromě toho jednotlivá oddělení vytvářejí vlastní databáze a vydávají tištěné informace o svých agendách a postupech. Mnoho materiálů je k dispozici v centrech sluţeb zákazníkům, spolu s informačními materiály ministerstev, neziskových organizací, profesních sdruţení či komor apod. Tvůrci (producenti), kteří jsou zároveň zprostředkovateli informací, tedy instituce veřejné správy na všech úrovních, se musí systematicky zabývat zpětnou vazbou. Výsledky, které získávají sledováním zpětné vazby, se zpětně musí promítnout do popisů postupů a agend, do organizačních řádů i způsobů propagace jednotlivých okruhů informací. Teprve analýza dotazů a stíţností občanů (zákazníků) a sledování jejich osudů v mechanismu úřadu pomůţe vychytat případná slabá místa vznikajících návodů a postupů. Systematicky sledovaná zpětná vazba umoţní veřejné správě zasáhnout preventivně, předcházet nedorozuměním a vybudovat atmosféru vzájemné důvěry mezi správci a občany. Poţadavky na personální zabezpečení tedy nesmí vycházet pouze z potřeby zajistit provoz informační databáze v elektronické podobě. Musí usnadňovat i ostatní moţné způsoby prezentace a přenosu informací.
5.4.3 Iniciování a realizace motivačních projektů na úrovni státu a i na úrovni regionů
Společné projekty musí zohlednit všechny typy výše uvedených okruhů informací. Musí respektovat výsledky analýz a hodnocení, musí obsahovat jasně stanovené cíle korespondující s cíli státní správy i územní samosprávy, musí respektovat legislativu a vysvětlit platná pravidla a postupy. Musí také naznačit výsledky, kterých má projekt pomoci dosáhnout.
Je to právě dostatek smysluplných informací, který nám zajistí moţnost strukturovat problém, jenţ chceme pomocí projektu řešit. Máme-li dostatek informací, můţeme naplánovat jednoduché kroky vedoucí k dosaţení vytčeného cíle.
Výsledným efektem tvorby a poskytování informací je potom zapojení co největšího počtu osob i institucí do práce na společných produktech. Projekty propojí zúčastněné subjekty, tedy všechny, kteří se na tvorbě společných produktů i na jejich distribuci a uţívání podílejí.
K základním rozvojovým projektům veřejné správy můţeme zařadit tvorbu rozpočtu a také tvorbu a naplňování územního plánu. Kromě těchto dvou ţivotně důleţitých projektů, můţeme rozlišit následující typy projektů, k nimţ si pro názornost hned uvedeme zahraniční příklady (projekty motivující zaměstnance veřejné správy k neustálému zlepšování sluţeb a občany ke spolupráci).
99
5.5 Využívání komunikačních nástrojů Určité informace patří k určitému komunikačnímu nástroji a radnice si musí být vědoma, koho míní touto konkrétní informací oslovit a v jakých konkrétních podmínkách se adresát nachází. Například náhlé přeočkování psů a koček v malé obci nelze oznámit prostřednictvím místního zpravodaje, který vychází jednou za tři měsíce, ale nejlépe bude je vyhlásit místním rozhlasem nebo oznámit plakátem umístěným na známých místech (obchod, nákupní středisko, zastávka autobusu). Je dobré, kdyţ v takovýchto případech nedochází k častým nebo unáhleným změnám zaţitých komunikačních nástrojů a kontaktních míst, protoţe cílové skupiny jsou v tomto směru velmi konzervativní.
5.5.1 Zkušenosti s využíváním komunikačních nástrojů vybranými cílovými skupinami občanů
Je třeba si čas od času ověřit, jakou konkrétní skupinu obyvatel tím kterým médiem oslovujeme, zda se konkrétní adresáti skutečně kryjí s cílovou skupinou, se kterou máme v úmyslu komunikovat.
Obecně platí, ţe nejoblíbenějším a nejsledovanějším mediem je místní tiskovina, přesto se můţe stát, ţe v určité obci (městě) je tomu jinak. Dnes často zveřejňovaná i na internetu.
Města a obce nemají jednotný systém vyuţívaných komunikačních nástrojů. To je třeba si na závěr jasně uvědomit, abychom se nedopouštěli zkreslených zobecnění.
Vyuţití odpovídajících komunikačních forem má svoje specifika především s ohledem na velikost města či obce a zvyklosti jednotlivých sociálně demografických skupin adresátů. Menší města a obce například často velmi postrádají fungující místní rozhlas. Přitom právě na něj jsou místní obyvatelé zvyklí a je tudíţ v tomto prostředí mimořádně účinný. Obecně se ale z našich poznatků ukazuje jako nejvhodnější informační nástroj tisk. Jeho mimořádný význam pramení z jeho dostupnosti (zejména radniční tiskoviny bývají často bezplatně vhazovány aţ do poštovních m schránek), uchovatelnosti (tiskoviny je moţno archivovat a vracet se k nim) a obecně uznávané serióznosti. Místní tisk si zachovává svůj význam i v konkurenci modernějších prostředků, jakým je například kabelová televize, nebo velmi rozšířený internet
U radničních tiskovin však také záleţí na jejich obsahu, který můţe výrazně ovlivnit sloţení jejich čtenářů. Ověřili jsme si, ţe jsou radnice, které svými tiskovinami dokáţí oslovit mladé lidi, místní podnikatele a vysokoškoláky, tedy ty nejaktivnější skupiny obyvatel. Tyto cílové skupiny jsou zvyklé v dnešní době vyhledávat všechny potřební informace na internetu. Naopak jiné radnice zaměřují své tiskoviny především na důchodce, kteří prostě čtou všechny reklamní materiály vhazované do schránek zdarma.
Z dalších výzkumů také vyplynulo, ţe v komunikaci radnice s veřejností se u nás velmi často uplatňuje Lazarsfeldův dvoustupňový model. Klíčové osobnosti (názoroví vůdci - opinion leaders) předávají informace ze sdělovacích prostředků na pracovišti, v zájmových skupinách apod., včetně určité interpretace (viz Foret, M.: Jak 100
komunikovat se zákazníkem. Praha, 2000, s. 17 nebo Foret, M.: Marketingová komunikace. Brno, 2003, s. 17-18).
5. 6 Lobbování a public relations V souvislosti se vstupem České republiky do Evropské unie vzrůstá význam tzv. lobbování, tj. aktivit těch, kteří se v Bruselu snaţí prosadit své obchodní a politické zájmy. V současnosti se odhaduje, ţe právě v Bruselu působí 14 000 lobbistů z různých oblastí. Co je skutečnou podstatou lobbování, jaká je jeho historie, jeho taktiky a zásady?
5.6.1 Lobbování - lobbista, lobby Lobbování má v různých národních tradicích různý význam, často hanlivý. V představách některých je lobbování spojeno s korupcí, nátlakem a poskytováním protisluţeb. Na rozdíl od středoevropské nebo italské tradice je například anglosaské lobbování zcela legitimním prosazováním oprávněných zájmů. Pokud budeme tedy chápat lobování jako přesvědčování či vytváření vlivu na jednu nebo více osob, které mají o něčem rozhodnout, můţeme konstatovat, ţe se provádělo od nepaměti. Ale teprve ve 20. století se osamostatnilo jako oficiálně uznávaná praktika a oddělili se profesionálové, lobbisti, kteří se na takovou činnost specializují.
Jedním z důvodů takové specializace je neustále rostoucí komplexnost parametrů rozhodovacího procesu a snaha najít objektivní popis jevu, který se má rozhodnutím ovlivnit (např. jaderná elektrárna). Lobbista má za úkol proniknout do podstaty problému a předloţit ho ve srozumitelné formě těm, kteří mají rozhodnout. Lobbista tedy musí mít mimořádně dobré analytické a komunikační schopnosti, empatii a vizi, aby mohl odhadnout dlouhodobé důsledky různých variant rozhodnutí, na kterém se svou činností spoluúčastní. Jeho role je srovnatelná s rolí psychologa, právníka nebo jiného odborného konzultanta, který klientovi napomáhá najít nejvhodnější prezentaci rozhodnutí daného problému. Lobbování na rozdíl od těchto ustavených profesí dosud nevyţaduje oficiální kvalifikaci a jeho pravidla jsou ustavena jen rámcově. To vede pochopitelně k nelichotivým představám o činnosti, které podporují některé extrémní případy ovlivňování prováděné neprofesionálně, necitlivě a bez znalosti zvyků, obyčejů a celkové mentality daného prostředí.
V mnoha případech díky lobbováni se zviditelní kauza, která by jinak zůstala bez povšimnutí (např. nerovné postavení ţen), a zastaralé zákony se humanizují na podkladě vývoje přístupu k přečinu a moţnosti převýchovy (např. trest smrti).
Lobbování je nutné věcně popsat, pochopit jeho postupy a pravidla. Nutné je začít od historie. Jiţ jsme konstatovali, ţe se jako oficiálně uznávaná praktika osamostatnilo ve 20. století, neřekli jsme si však, ve které zemi k tomu došlo. Bylo to ve Spojených státech amerických, a to v souvislosti s existencí i právním zakotvením – terminologicky správně označovaných – „zájmových skupin“ – či prostě „lobby“ . Dle výkladu americké ústavy je činnost zájmových skupin formou politického projevu, chráněného prvním dodatkem k ústavě z roku 1791.
101
Další právní normou v uvedené oblasti byl zákon z roku 1946 o federální regulaci lobbistické činnosti, podle kterého se osoby nebo skupiny snaţící se ovlivňovat zákonodárnou činnost musí registrovat u tajemníka Senátu a u tajemníka Sněmovny reprezentantů a kaţdé čtvrtletí předkládat účetní zprávu. Činnost zájmových skupin dle tohoto zákona je však regulována pouze ve federální oblasti. Další snahy o právní regulaci reprezentace zájmů se pohybovaly hlavně v oblasti snahy o zveřejňování jmen přispěvovatelů na účty lobbistů. Díky pochopitelnému odporu všech potencionálně dotčených organizací však takový zákon Kongresem neprošel.
5.6.2 Taktiky lobbování Právě ze Spojených států amerických pocházejí také tři základní taktiky lobbování: 1. Přímé lobování Taktika přímého lobbování je zaloţena na přímém a v zásadě trvalém kontaktu lobbisty s činiteli státu. Lobbista přináší k problému další a další informace, které mají působit v zájmu jeho skupiny. V zásadě tuto činnost vykonávají členové center zájmových skupin na nejrůznějších mocenských úrovních. 1. Lobování od kořenů Zde je aktivita přenesena na řadové členy skupiny. Koná se běţně formou dopisních kampaní a protestů v koordinaci s lobováním v centru. Krajním příkladem jsou i nejrůznější demonstrace, protestní pochody apod. 2. Informační kampaně Informační kampaně jsou zaloţeny na snaze zájmových skupin přesvědčit širokou veřejnost o správnosti svých cílů a uţitečnosti své činnosti. Patří sem předplácení různých inzerátů, financování výzkumů na podporu argumentů, ale i třeba zveřejňování statistik hlasování v Kongresu.
5.6.3 Specifická technika zájmových skupin v USA - dopisní kampaně
Jednou z nejfrekventovanějších technik v práci skupin organizovaných zájmů ve Spojených státech je pečlivé uţívání dopisů, které jednak mobilizují přívrţence a také získávají finanční příspěvky. Jak uvádí Wilson, “dopisy se sestavují doslova na míru, aby např. zapůsobily na občany státu Oregon, kteří patří k vyšším příjmovým skupinám, jsou členy Sierra Clubu, ţijí poblíţ řeky Columbia a vlastní motorové vozidlo s pohonem na čtyři kola, v důsledku čehoţ mohou mít zájem na zachování divoké přírody v nejbliţším okolí” (Wilson, 1995:122).
Příkladem kvalitní dopisní kampaně je práce organizace Common Cause, jejíţ zakladatel John Gadaner se od roku 1970 obracel na adresáty s výzvou, aby se stali členy nové organizace a poslali finanční příspěvek. Získal takto dvě stě tisíc členů platících poplatek 15 dolarů ročně za „pouhé potěšení z členství” (Wilson, 1995:122).
Úspěšná dopisní kampaň Pro dokreslení se podívejme na malý návod na úspěšnou dopisní kampaň, jehoţ autorem je Wilson:
Umísti na obálku nějaký trhák, aby dopis neskončil rovnou v koši. Je-li adresován černochovi, dej na obálku obrázek členů Ku Klux Klanu. 102
Probuď emoce, nejlépe tak, ţe vylíčíš nebezpečí, které představuje nějaký ďábel. Pro ochránce ţivotního prostředí bude tímto ďáblem nejspíš ministr vnitra James Watt, pro stoupence občanských práv a svobod někdejší čelný představitel organizace Moral Majority Jerry Falwell, pro konzervativce senátor Ted Kennedy.
Měj za sebou nějaké slavné jméno, pro liberály je jím často senátor Kennedy, pro konzervativce Ronald Reagan.
Napiš dopis tak, aby vyzněl osobně. Počítači se např. můţe dát pokyn, aby se jméno adresáta v textu několikrát opakovalo. Bude si myslet, ţe dopis byl napsán jen jemu osobně.
5.6.4 Zásady úspěšného lobbování
Důleţitým předpokladem úspěšného lobbování je přesné stanovení problému a cíle, kterého chceme dosáhnout. Například při lobbování v Bruselu, které začíná být stále aktuálnější, musí mít problém evropský rozměr a musí být důleţitý pro více neţ jednu členskou zemi Evropské unie. Příkladem můţe být bezpečnost silničního provozu. Ta byla například váţným problémem v Irsku, kde se vzrůstajícím blahobytem došlo k prudkému nárůstu počtu automobilů, které jezdily na starých a nedostačujících silnicích. Růst automobilismu vedl k růstu nehodovosti. Spojeným úsilím neziskových iniciativ a také za pomoci EU se problém do velké míry podařilo zmírnit.
Vzhledem k tomu, ţe veřejná správa, zvláště na úrovní krajů a obcí začíná stále častěji pověřovat výkonem veřejných sluţeb občanské, resp. neziskové organizace, můţe se nechat inspirovat čtyřmi zásadami úspěšného lobbování, které byly vypracovány právě pro potřeby neziskových organizací.
Zásady úspěšného lobbování 1. Dobře definovaný a dobře zdokumentovaný problém s naznačenou možností řešení
Neziskové organizace musí přesvědčit příslušné bruselské úředníky, ţe odkládání a neřešení problému povede k narůstající nespokojenosti občanů. Neziskové instituce musí vystupovat jako přesvědčiví obránci občanského a veřejného zájmu.
Ve střední Evropě mohou neziskové organizace ve spolupráci s evropskými institucemi úspěšně lobbovat na národní úrovni a vystupovat tak jako ručitelé toho, ţe evropské zákony budou v nových členských zeních skutečně uplatňovány. Dobrým příkladem můţe být opět Irsko, kde byla místní národní byrokracie odmítavá k jednáním s neziskovými organizacemi, coţ se však spoluprací s evropskými institucemi podařilo změnit.
V současné době se česká administrativa často hájí tím, ţe přijímání určitých zákonů nebo zavádění nových administrativních pravidel je vyţadováno z Bruselu. V tom není osamocena, protoţe Brusel se stal v řadě jiných zemí obětním beránkem za viny, které často nezpůsobil. Neziskové organizace 103
potřebují dobře znát specifické problémy a být v kontaktu s relevantními evropskými institucemi, aby mohly tyto mýty vyvracet. 2. Musí probíhat jak národní, tak na evropské úrovni Lobbující organizace musí mít problém dobře zdokumentovaný, aby byly schopny argumentovat vůči představitelům národní administrativy. Evropské instituce mohou být v řadě případů dobrým pomocníkem při vyvolávání změn na národní úrovni. Lobbování v Bruselu je zvláštní v tom, ţe zde působí instituce, které mají na stejné věci odlišný názor. Názor Evropského parlamentu a Evropské komise na azylovou problematiku se v některých ohledech můţe podstatně lišit. Musíme proto vědět, ţe určitých cílů lze snadněji dosáhnout v Evropském parlamentu a jiných v Evropské komisi. V obou případech je však nutné znát jednotlivé fáze legislativního procesu a začít lobbovat ve správný čas. Pokud začne lobbování v době, kdy Evropská komise pošle návrh nového zákona do parlamentu, je moţné ještě řadu věcí změnit, ale nelze očekávat, ţe dojde k podstatným změnám. Evropský parlament hraje důleţitou roli při sestavování rozpočtu Evropské unie, kdy má poslední slovo v oblasti nemandatorních výdajů. Tam patří také finanční podpora nevládním organizacím. Evropský parlament můţe, a jiţ to v řadě případů učinil, zařadit do rozpočtu Evropské unie podporu neziskovým organizacím, které vykonávají důleţitou činnost v rámci Evropské unie. Příkladem můţe být institucionální grant udělený Evropské radě pro uprchlíky a exulanty. V Evropském parlamentu jsou schránky se jménem kaţdého poslance, které jejich asistenti denně vybírají. Doručení dokumentu, dopisu, informací do těchto schránek přímo v parlamentu je nejrychlejší komunikací s poslanci. V informačním středisku Evropského parlamentu v Bruselu je také moţné získat publikaci se jmény a ţivotopisem všech současných poslanců Evropského parlamentu. 3. Je třeba znát roli jednotlivých institucí a fáze legislativního procesu Stejně jako na národní úrovni je rychlost důleţitým předpokladem úspěšného výsledku. Jak konkrétně lobbování vypadá a kdo ho vlastně provádí? V Bruselu má své sídlo značné mnoţství evropských neziskových organizací. Tato sdruţení monitorují dění v oblasti, která je důleţitá pro jejich členy. Reagují jednak na změny v politice EU, například zpřísňování azylových zákonů či liberalizaci trhu s automobily a zároveň přicházejí s vlastní iniciativou. Evropské instituce při kaţdé změně politiky konzultují občanská sdruţení, odborové a druţstevní svazy. Jednotlivé národní organizace mají jen malou šanci efektivně lobbovat, pokud nebudou součástí širšího evropského sdruţení. Prvním krokem tedy je zjištění, zda v dané oblasti jiţ nějaké evropské sdruţení působí a za jakých podmínek se mohu stát jeho členem. V případě, ţe v mé oblasti ţádné takové sdruţení nepracuje, je třeba ho ustavit ve spolupráci s kolegy z dalších zemí. Před novými členskými zeměmi stojí mnohdy odlišné 104
problémy neţ před zeměmi současnými. Je proto pravděpodobné, ţe v budoucnosti bude v Bruselu působit řada sdruţení, která budou zahrnovat neziskové organizace z nových členských zemí. V kaţdém případě však při lobbování vţdy musí jít o spolupráci mezi několika zeměmi. Jednotlivá organizace z jedné členské země bude mít jen velmi malé šance. 4. Pro úspěšný evropský lobbing je tedy na základě výše řečného potřeba spolupracovat s kolegy z ostatních současných i budoucích členských zemí Myšlenka těsné středoevropské spolupráce bude i v budoucnu pravděpodobně velmi důleţitá.
5.6.5 Public relations
Lobbování spolu s krizovou komunikací, s komunikací se sdělovacími prostředky (novináři), s organizováním událostí (výročí, oslavy), sponzoringem a dalšími nástroji patří do oblasti public relations (PR). Public relations jsou potom součástí řízení organizace. Napomáhají zlepšit komunikaci a zejména vztahy s veřejností (vnitřními i vnějšími). Jde o to, aby aktivní komunikace s veřejností předcházela vzájemným nedorozuměním a krizím. Význam public relations pro činnost a komunikaci veřejné správy s občany je tedy naprosto klíčový. Východiskem práce PR by mělo být vybudování jasné identity a co nejlepšího image jak samotného úřadu, tak i vlastního místa (obce, města, regionu).
Existenci public relations v orgánech veřejné správy v rámci demokratické společnosti lze odůvodnit třemi hlavními tezemi: –
Demokratické vládě nejvíce prospívá volný, obousměrný tok myšlenek a přesných informací, kdy občané i orgány státní správy a samosprávy mohou přijímat kvalifikovaná rozhodnutí.
–
Demokratická vláda se musí zodpovídat ze své činnosti občanům.
–
Občané jakoţto daňoví poplatníci mají právo na informace týkající se státní správy i samosprávy – ovšem s jistými výjimkami.
Výjimky pro zcela otevřený tok informací vycházejí z takových faktorů, jako jsou záleţitosti národní bezpečnosti, citlivé obchodní záleţitosti a samozřejmě také občanská práva na soukromí a na spravedlivý soudní proces.
Pracovníci public relations pak často naráţení na situace, kdy musí s právníky řešit nejasný vztah mezi právem veřejnosti na určitou informaci a zákonnou ochranou této informace na základě některé z výše uvedených výjimek.
Přestoţe v jednotlivých systémech státní moci ve veřejné správě mohou fungovat odlišné public relations, resp. informační prostředí, existují čtyři základní strategické přístupy k praxi public relations ve veřejné správě obecně. V rámci těchto dvou přístupů se předpokládá dvousměrná komunikace, tzn. volný tok informací tam a zpět mezi orgány veřejné správy a občany. Tyto přístupy se zaměřují na cíle v oblasti politické komunikace, informačních sluţeb, pozitivního institucionálního image a generování veřejné zpětné vazby.
105
Kaţdý podnik či instituce totiţ operuje na veřejnosti a dosaţení jejich cílů závisí na postoji určitých částí veřejnosti. Koncern ČEZ, úřad města, univerzita, nemocnice, nadace..zkrátka všechny organizace bez ohledu na ziskovost či neziskovost komunikují s nejrůznějšími skupinami, či částmi veřejnosti: se zákazníky, se státními a samosprávnými institucemi, se svými akcionáři, dokonce i s vlastními zaměstnanci, jak uţ bylo výše zmíněno. A to vše proto, aby dosáhly svých cílů. A právě komplexní práce s veřejností, dnes skrytá pod hojně pouţívanou anglickou zkratkou PR (Public Relations, čti „pí-ár“, public relation) je v současnosti alfou a omegou dlouhodobé existence jakékoliv organizace.
Proč je kladen důraz na adjektivum „komplexní“? Protoţe PR není jen prací s veřejností, jde především získání o dobrého jména, reputace, věrohodnosti organizace. To je totiţ přirozená základna pro to, aby okolí organizaci uznávalo, členové a aktivisté, dobrovolníci ji neutíkali, sdělovací prostředky a úřady ji brali váţně, sponzoři ji rádi dávali peníze a zákazníci se jí bez obav svěřovali. Prostě PR je souborem prostředků práce s veřejností k tomu, aby organizace mohla smysluplně existovat a účinně pracovat.
Z výše uvedeného by se mohlo zdát, ţe Public Relations se rovná komunikace. I kdyţ je pravdivý slogan: „Kdo nekomunikuje, ten jakoby neţil!“, PR se s komunikací zdaleka nekryjí. Komunikace je přirozeným „pracovním nástrojem“ PR, ale v public relations zdaleka nejde jen o osobní komunikaci jednotlivého zástupce organizace s jednotlivým členem veřejnosti. Dalším pomýlením v souvislosti s PR je názor, ţe v éře hromadných sdělovacím prostředků představuje práce s veřejností pouze sdělování informací prostřednictvím těchto médií. Zdá se, ţe ideální by bylo mít tiskového mluvčího, který řekne vše, co bude veřejnost zajímat. Nebo dokonce - co my chceme, aby ji zajímalo. Tak pasivně a neúplně se však organizace chovat nemůţe.
Příklad: Vezměme si pro příklad obyčejnou rodinu někde v domku na kraji města. Tato rodina komunikuje hned s několika skupinami, s nimiž přirozeně chce být v dobrých vztazích. Jsou to jejich „cílové skupiny“: učitelé ve škole, místní obchod s potravinami, místní úřady, sousedé, vzdálenější příbuzní. A rodiče se snaží (a vychovávají k tomu i své děti), aby se všemi dobře vycházeli, zdravili známé, aby děti nedělaly učitelům lumpárny a dospělí dluhy v obchodě. S příbuznými je třeba se sejít alespoň občas a nedělat „zlou krev“. Se sousedy se zbytečně neškorpit, potřebujeme se přece navzájem. Před Vánocemi poslat pozdravy a dědečkovi nechat k narozeninám např. zahrát písničku. Až se bude dcera vdávat, obejít známé se svatebními koláčky... Všechno to, a mnoho dalšího je intuitivní realizací zásad public relations: dávat o sobě vědět, preventivně zmírňovat možné konflikty, ve svém okolí vytvářet pochopení pro vlastní chování, udržet si důvěru „cílových skupin“.
106
6. Vedení pracovních týmů - komunikace a motivace
Osvojit si základní komunikativní dovednosti pro efektivní spolupráci pracovních týmů a pro adekvátní komunikaci mezi občany a pracovníky veřejné správy.
Získat poznatky o vedení pracovních týmů a o motivaci pracovníků veřejné správy.
Porozumět důsledkům dlouhodobé nezaměstnanosti v územně samosprávných celcích.
6.1 Komunikativní dovednosti při práci s lidmi ve veřejné správě Efektivní spolupráce pracovních týmů ve veřejné správě vyţaduje od kaţdého pracovníka osvojení si základních komunikativních dovedností. Tyto dovednosti jsou významné i pro komunikaci mezi občanem a pracovníkem veřejné správy, umoţňují lepší porozumění jejich potřebám. Patří mezi ně: aktivní naslouchání, technika kladení otázek, technika telefonování, umění přesvědčovat, přímé jednání.
6.1.1 Aktivní naslouchání Nasloucháním získáváme důleţité informace, které nám partner sděluje mluveným slovem, ale také informace o jeho představách, pocitech, skrytých přáních, postojích. To nám pomáhá lépe partnerovi porozumět a vytvářet příznivou atmosféru pro jednání. Pravidla aktivního naslouchání:
Hovoříte-li s někým, věnujte mu svou pozornost Během rozhovoru nedělejte jiné věci. Odpoutejte se od svých problémů a starostí a zcela se soustřeďte na to, co vám partner sděluje a jak to sděluje.
Vzbuďte v partnerovi pocit, že se mu snažíte porozumět Dívejte se na partnera, udrţujte s ním oční kontakt. Dávejte najevo, ţe nasloucháte, např. pokývnutím hlavy, přitakáním slovy „Ano“ - „Rozumím Vám“ - „Opravdu?“. Povzbuzujete tím partnera k dalšímu sdělení a také je to prostředek pro naslouchajícího k udrţení pozornosti. Mluvte při tom co nejméně a vyvarujte se častého pouţívání slova „já“.
Sledujte neverbální komunikaci a porovnávejte ji, zda je v souladu se slovním sdělením.
Projevujte zájem o to, co si partner myslí a co cítí K rozvinutí dialogu pouţívejte otevřené otázky. Například: „Co to pro vás znamená?“ - „Jaké to pro vás je...?“ - „Co máte na mysli, kdyţ říkáte...? ap. Nepouţívejte otázky sugestivní a uzavřené. Vyvarujte se dokončování vět za partnera.
Přesvědčte se, zda jste správně porozuměli tomu, co vám partner sděluje Po delším nebo důleţitém sdělení pouţívejte kontrolní otázky typu: „Jestli tomu dobře rozumím, tak ...“ - „Myslíte si tedy, ţe ...“ - „Podle vás tedy ...“
Naslouchejte i tehdy, jste-li v opozici
107
Přestoţe nesouhlasíte s partnerovým sdělením, aktivně naslouchejte, a tím mu dávejte najevo, ţe se umíte vţít do jeho situace a podívat se na problém z jeho strany. Ochota naslouchat je také projevem respektu vůči partnerovi. Aktivní naslouchání vyžaduje:
oční kontakt,
stejnou rovinu očí,
otevřenou pozici v postoji těla,
pokyvování hlavou,
zvuky souhlasu (aha-aha, hm ...),
reflexi pocitů, parafrázování (opakování partnerova sdělení vlastními slovy),
kladení otevřených otázek,
shrnutí,
poděkování za důvěru.
Vyvarovat se:
skákání do řeči,
projevování nesouhlasu,
odcházení,
dávání najevo netrpělivosti,
udělování rad,
uhýbání očima,
netečnosti.
6.1.2 Technika kladení otázek K úspěšně vedenému rozhovoru patří i umění klást otázky. Vhodnými otázkami získáváme cenné informace, projevujeme zájem o to, co nám partner sděluje a usměrňujeme spád hovoru.základních druhů otázek:
Otevřené otázky předpokládají volnou, delší výpověď partnera, poznáme je podle tázacího zájmena: co, kdo, kde, jak, kdy, proč, kolik, odkud, kam, který, pomáhají rozvíjet konverzaci a poskytují prostor pro názory druhého člověka, podněcují kreativní myšlení spolupracovníků, pouţíváme je na začátku jednání.
108
Příklady: „Kdy očekáváte, že se situace zlepší?“ - „Jak se vám podle vašeho názoru podařilo splnit hlavní úkoly?“ - „Co si myslíte o ...?“ Poznámka: Nikdy se neptáme zjišťovací otázkou typu: „Uděláte to?“ - „Půjdete s námi?“, „Líbí se vám?“, ale „Jak to uděláme?“ - „Co se vám líbí?“ - „Kdy půjdete s námi?“
Uzavřené otázky vyţadují odpověď „ano“ nebo „ne“, slouţí ke zjišťování konkrétních informací, urychlují rozhovor. Příklady: „Dostali jste naši zprávu včas?“ - „Je to tak?“ - „Souhlasíte se mnou?“ Poznámka: Příliš uzavřených otázek za sebou působí jako výslech, při kterém partner může zaujmout obrannou pozici a utlumit tím vzájemnou konverzaci.
Alternativní otázky nepředpokládají zamítavé stanovisko, dávají moţnost výběru ze dvou alternativ, uţíváme je v závěru jednání, kdy chceme, aby se partner jednoznačně vyjádřil. Příklady: „Vyhovuje Vám k jednání pondělí nebo čtvrtek?“ - „Myslíte si, že největším problémem vaší práce jsou mezilidské vztahy nebo nevyhovující pracovní prostředí?“
Kontrolní otázky ověřují, zda jsme správně porozuměli tomu, co nám partner říká a tak včas odhalují moţná nedorozumění, dáváme jimi najevo, ţe pozorně nasloucháme, v dialogu je pokládáme několikrát, zejména při obsaţném a důleţitém sdělení. Příklady: „Myslíte si tedy, že ...?“ - „Podle vás tedy ...?“ - „Jestli jsem vám dobře rozuměl, tak ...?“
Sugestivní otázky mají za cíl ovlivnit našeho partnera v jeho stanovisku, pouţíváme je, chceme-li získat partnera na svou stranu. Příklady: „Určitě se mnou budete souhlasit v tom, že ...“; „Přece byste nechtěl, aby ...“; „Sám jistě nejlépe víte, že ...“
109
Protiotázky poskytují moţnost čelit námitkám. Příklady: „Chcete tím říci, že s námi nebudete dále jednat?“ - „Proč si myslíte, že ... je problémem?“ - „Co tím myslíte?“
Rétorické otázky pouţíváme je tehdy, chceme-li podnítit zájem partnera o danou sluţbu či problém nebo ovlivnit diskusi; tázající si na ně odpoví většinou sám. Příklady: „Jistě vás zajímá, jaké výhody tímto krokem získáte? Například získáte ...“ „Položme si otázku, jak se dá tato informační technologie využít? Umožňuje ...“
Motivační otázky působí na prestiţ partnera, pomáhají navázat vztah. Příklady: „Jako zkušený pracovník jistě můžete posoudit ...?“
Negativní otázky nepatří do dobré komunikace; chceme-li ovlivnit diskusi, neříkáme: „Nechcete se...?“ (V podvědomí je jiţ odpověď NE.) Příklady:
Pra Pravidla při kladení otázek:
Kladením otázek bychom neměli přivést partnera do rozpaků.
Otázkami partnera nezesměšňujeme a nedáváme mu najevo svoji převahu, například otázkami typu: „Vy to skutečně nevíte?“ - „To myslíte váţně?“ - „Jste vůbec solventní?“
Nepouţíváme otázky začínající slovem „PROČ“. Například: „Proč jste nenapsal?“ „Proč jste to udělala?“ - „Proč jste nás neinformoval?“ Uvedený typ otázek dostává partnera do obrany a nutí ho k obhajování a vysvětlování svého jednání. Pro efektivní komunikaci je vhodnější formulace: „Co vás vedlo k tomu, že jste to udělal/a tímto způsobem?“ Zvýšíme tím pravděpodobnost bohatší, informativnější odpovědi.
110
Někdy je vhodné pouţít otázku místo příkazu. Otázka dává člověku pocit, ţe se můţe rozhodnout. Příklad: Nevhodné je chování vedoucího pracovníka, který „hodí“ sekretářce papír se slovy: „Do zítřka mi sepište výkaz výdajů!“ Lépe je: „Mohla byste mi do zítřka zpracovat ...?“ Je-li spolupracovnicí ţena, nemělo by chybět slůvko „PROSÍM“, a to proto, ţe ţena reaguje více citově.
6.1.3 Technika telefonování Mnoho pracovních záleţitostí se ve veřejné správě vyřizuje telefonicky, i kdyţ osobní kontakt s občanem je v mnoha situacích nenahraditelný. Svým projevem v telefonu reprezentujeme svoji radnici, obec a volající ji také podle našeho chování posuzuje. Známé je rčení, ţe profesionál u telefonu má pro organizaci hodnotu rodinného stříbra. Zvládne mistrně i náročné telefonní situace.
Začátek telefonického rozhovoru zahrnuje představení obou stran. První se ozývá volaný, který zvedá sluchátko během tří zvonění a představí se příjmením, názvem organizace, oddělením atd. Nepouţíváme slova: „haló“, „prosím“, „ano“ nebo dokonce rázné „slyším“. Následuje představení volajícího - příjmením, popřípadě názvem organizace nebo instituce, za niţ jedná. Akademické tituly se přitom nepouţívají (s výjimkou lékařů) a neuvádí se ani funkce. Po představení se obě strany pozdraví, nejprve volající, pak volaný. Přepojuje-li hovor sekretářka, ohlašuje funkci a titul volajícího. Je slušností, aby se volající po přepojení sám ohlásil jménem a pozdravil.
Vlastní průběh rozhovoru můţe začít, pokud se osoby znají, stručným společenským úvodem např. větou „Jak se máte?“ Odpovídáme krátce a slušné je zeptat se druhé strany totéţ. Kaţdý hovor začíná navázáním kontaktu, v další fázi se snaţíme pochopit obsah telefonátu a na závěr nabídneme pomoc. Telefonní hovory by měly být věcné, stručné a krátké. Závaţné skutečnosti vyplývající z telefonátu potvrdíme ihned dopisem nebo faxem.
Telefonický hovor zakončíme shrnutím jeho výsledků. Hovor ukončuje volající, v pracovním vztahu pak osoba funkčně nebo věkově starší. Loučíme se pozdravem „Na shledanou“, nevhodné jsou slangové výrazy nebo vojenské pozdravy.
Hlavní zásady telefonování
Základem vyjednávání po telefonu je správné načasování. Chceme-li projednat důleţitou věc, zeptáme se nejprve, zda voláme ve vhodnou chvíli a nerušíme-li. Pokud někdo volá v době, kdy se nám to nehodí (porada, neodkladná práce, návštěva), vysvětlíme volajícímu, proč se mu nemůţeme věnovat. Zároveň ho poţádáme o jméno a o telefonní číslo a nabídneme mu, ţe zavoláme sami. Při telefonátech do zahraničí je třeba počítat s posunem časového pásma.
Nikdy nejednáme, nejsme-li dokonale připraveni. Před hovorem si zpracujeme seznam témat, o kterých chceme hovořit, návrhů, které chceme předloţit, a cílů, kterých chceme dosáhnout.
Bezprostředně před telefonátem se pokusíme představit si osobu, se kterou budeme jednat, pokud ji známe. Pokusíme se na ni „naladit“, na její způsob vyjadřování, jednání, gesta, která pouţívá apod.
111
I kdyţ se nevidíme, po telefonu se dobře pozná naše nálada. Odborníci tvrdí, ţe i tichý úsměv je slyšet. Úsměv zjemňuje hlas a osoba na druhé straně má dojem důvěrnosti a naší účasti na jejích zájmech. Do telefonu mluvíme klidně, vyrovnaně, s úsměvem v hlase, se snahou vyjít druhému vstříc.
Mluvní tempo při vizuálním kontaktu je 225 slov za minutu. Při telefonickém rozhovoru mluvíme rychlostí 125 slov za minutu, tedy s poloviční rychlostí. Důleţitá je při hovoru srozumitelnost, čas na vstřebávání myšlenek, ale současně i plynulost projevu a udrţení zájmu naslouchajícího.
Přemíru slov ze sluchátka regulujeme sérií otázek. Konverzaci zbrzdí dotazy, na něţ je moţné odpovídat pouze ano nebo ne (uzavřené otázky). Pokud chceme získat více informací, ptáme se otevřenými otázkami začínajícími slovy: co, kde, kdo, kdy, jak, který. Rozhovor udrţíme pod kontrolou, klademe-li otázky v takovém pořadí, abychom co nejdříve zjistili, kvůli čemu člověk volá.
Volajícímu dáme najevo, že ho skutečně posloucháme, například slovy: jistě, ano, samozřejmě. Je moţné i prozradit, ţe si děláme poznámky, a tím dáváme najevo, jakou pozornost jeho slovům věnujeme.
V průběhu hovoru používáme jméno partnera, nemluvíme anonymně.
Nevyplňujeme slovy ticho v telefonu, obyčejně pak řekneme informaci nebo učiníme ústupek, který nelze vzít zpátky.
Chceme-li vyřídit pro nás velmi důležitou záležitost, nevyřizujeme ji nikdy po telefonu. Do telefonu je snadné říci slovo „NE“, kdeţto při jednání tváří v tvář je vyjádření ostrého nesouhlasu mnohem obtíţnější.
S mnohomluvným partnerem ukončíme hovor slovy: „Myslím, že už jsme si řekli všechno podstatné.“ Měli bychom mít také připravenou větu, jak hovor ukončíme, nechceme-li dále pokračovat.
V telefonickém hovoru neslibujeme nic, co nemůžeme splnit. Ohroţujeme tím důvěryhodnost firmy.
Dbáme na správný výběr věcí, které chceme telefonicky projednat a pokud je to moţné, vyhýbáme se složitým otázkám.
Dnes je časté vyuţívání mobilních telefonů, při jejichţ provozu platí většina výše uvedených zásad. Uţivatel mobilního telefonu by však měl dodrţovat další pravidla společenské etikety a mentálně hygienické zásady: zapínat ho nanejvýš na 12 hodin denně, nebrat si ho ke stolu ani do postele, nenosit ho do kina, divadla, ani na setkání s přáteli, ve výjimečných případech, kdy není vyhnutí, stáhnout zvuk, vţdy se při telefonování odebrat na místo, odkud nebudou rušeni ostatní. Zacházení s mobilním telefonem prozrazuje také některé osobnostní rysy. Člověk, který neudělá krok bez zapnutého mobilu, dává najevo (podobně jako u drog) nezvládnutí volby. Bývají to také lidé silně egocentricky zaloţení. Předpokládají, ţe jim všichni chtějí neustále věnovat svou pozornost, a pokud s nimi nemohou být, budou jim alespoň telefonovat. Zakrývají tak svoji vnitřní prázdnotu, hledají neustále nové a nové podněty a odpoutávají se tak od svých starostí. Velká část hovorů by počkala i do zítřejšího dne, ale v dané chvíli nahrazuje akutní nedostatek lidské blízkosti.
112
Mobilní telefon patří také k nezbytnému vybavení kaţdého workoholika. Neustálé zvonění a vytáčení čísel ho zachraňuje před odpočinkem. Kaţdý, kdo musí být neustále na příjmu, se dříve či později stává otrokem svého přístroje. Kdokoliv, kdo zná jeho číslo, můţe kontrolovat jeho čas, jeho ţivot. Je to i jeden z faktorů, které přispívají k přepracovanosti a k psychickým poruchám, jako je deprese nebo hluboká úzkost. V neposlední řadě je mobilní telefon symbolem jistého postavení a nepostradatelnosti. Lidé jím svému okolí ukazují vlastní důleţitost. Skutečné osobnosti však takovou rekvizitu nepotřebují.
6.1.4 Umění přesvědčovat Pro úspěšné jednání se spolupracovníky, pro prosazení často i nepopulárních opatření ve veřejné správě je potřebné si osvojit zásady umění přesvědčovat. V praxi znalost těchto zásad Vám můţe pomoci působit přesvědčivěji při jednání a výrazněji ovlivnit jeho průběh a výsledek. 1) Shromážděte předem všechny argumenty. Jedním z nejdůleţitějších předpokladů úspěchu je dobrá příprava na jednání. Shromáţděte všechny moţné argumenty, které mluví pro vaše stanovisko. Stejně důleţité však je sesbírat pokud moţno všechny protiargumenty, se kterými můţe přijít váš partner. Je dobře ještě před rozhovorem pohovořit o problému s nezaujatou třetí osobou. Často se nezaujatý partner dívá na problém úplně jinak neţ vy. 2) Zvolte vhodné prostředí pro rozhovor. V nepříznivých podmínkách bude pro vás obtíţné prosadit svoje stanovisko a přesvědčit partnera. K nejdůleţitějším faktorům prostředí patří světlo (partner nemá být oslněn) a teplota (ani příliš teplo ani příliš zima). Dále vhodný nábytek, zařízení a vybavení místnosti. V průběhu rozhovoru nemají vstupovat do místnosti pracovníci a pokud moţno nemá ani zvonit telefon. 3) Udělejte si na jednání čas. Jednání v časové tísni je špatné jednání. Nepodceňujte svého partnera! Dokáţe zcela jistě rozpoznat, zda máte naspěch či nikoliv. Pokud zjistí, ţe máte naspěch, posílíte tím jeho pozici. Nevěnujete-li svému partnerovi dost času, sniţujete tím jeho význam. Řekne-li někdo, ţe nemá čas, neznamená to nic jiného, neţ ţe jsou pro něj důleţitější věci, kterým se chce věnovat. Posuďte sami, zda je dobré, aby váš partner získal takový dojem. 4) Formulujte alternativy. Nabídněte svému partnerovi dvě reálné alternativy řešení. Máte-li jen jednu a vnucujete mu ji, jste v nevýhodě. Nemáte co nabídnout, kdyţ váš návrh odmítne. Jednejte tak, aby váš partner sám dospěl k vašemu řešení. Člověk se nechá snáze přesvědčit pomocí důvodů, které mu samy přišly na mysl, neţ pomocí těch, které přišly na mysl jiným. Snaţte se proto naznačit návrh přijatelný pro obě strany, který by váš partner mohl přijmout za svůj. 5) Použijte pomoci odborníků. Vaše šance na úspěch se mohou výrazně zvýšit, pokud se vám podaří podpořit vlastní návrh stanoviskem odborníků, které váš partner uznává. Naději na úspěch při jednání mohou zlepšit dokonce i citáty uznávaných osobností, které mluví ve váš prospěch. 113
6) Motivujte svého partnera. Partnerovi v jednání naznačte, jak velkou k němu máte důvěru. Pokud jste vůči němu skeptický, pravděpodobně to z vás bude vyzařovat a to bohuţel oslabuje vaši vyjednávací pozici. Promluvte s partnerem nejprve o jeho zálibách a úspěších. Pochvalte ho a ukaţte mu, jak vám na něm záleţí. Tím si vytváříte předpoklady pro pozdější úspěch v jednání. 7) Vyjadřujte se pozitivně. Všechno co říkáte negativně, můţete také říkat pozitivně. Poloprázdná sklenice je přece ve skutečnosti sklenice napůl plná. Neříkejte: „Špatně jste mi porozuměl.“ Raději řekněte: „Určitě jsem se vyjádřil nejasně.“ Místo: „Další námitka k vašemu návrhu ...“ můžete říci: “Další otázka zní takto ...“ 8) Aktivně naslouchejte. Aktivně naslouchat neznamená jen potřásat hlavou na znamení souhlasu. Do tohoto poţadavku patří například i komentáře, kterými lze doplňovat vyjádření partnera v rozhovoru. Například: „Zcela správně.“ - „Také si to myslím.“ „Ano, to souhlasí.“ Také lze doporučit zopakování závěrečné části partnerova projevu, pokud chcete, aby partner v jednání pokračoval a svoje myšlenky rozvinul. 9) Chcete-li získat skupinu, snažte se nejprve získat jednotlivce. Snaţte se vstupovat do individuálních rozhovorů s těmi, kteří s vámi nesouhlasí. To je zvláště aktuální při jednání na poradách nebo při významných skupinových jednáních. 10) Diferencujte svoje jednání podle typu člověka, kterého máte před sebou. Vyzařujte důvěru. Vaše jednání nebude přesvědčivé, pokud nebudete sám přesvědčen o správnosti svých návrhů a argumentů. Často nerozhoduje ani tak věcná podstata návrhu, který je předmětem jednání, jako spíše způsob, jakým je prezentován. 11) Dejte partnerovi pocit, že při jednání získal. Pokud jste při jednání dosáhl svého cíle, buďte velkorysý. Dejte partnerovi při jednání pocit, ţe i on získal. Je moţné, ţe ten, kdo při jednání „prohraje“, bude příště silnější a vrátí vám všechno i s úroky. Dobré jednání by mělo skončit určitým úspěchem pro obě strany. Po jednání by nemělo být ani vítězů ani poraţených.
6.1.5 Přímé jednání 1. Asertivita nebo-li „přímé“, „dospělé“ jednání poskytuje moţnosti, jak v mezilidských vztazích předcházet konfliktům a jak je řešit. Dává moţnost autentičtějších mezilidských vztahů. Zvyšuje sebedůvěru u neprůbojných lidí, přičemţ umoţňuje zachovávat lidskou důstojnost pro sebe i pro druhé. Zahrnuje jak obsah, tak i formu jednání včetně mimoslovních projevů, jako jsou například gesta, mimika a hlas. Chování je více ve shodě s tím, co je sdělováno a je přiměřené situaci. Základem je určitá relaxovanost, schopnost sníţit přílišné napětí. 2. Název asertivita je obtíţné přesně přeloţit. Přibliţně bychom mohli říci, ţe je to zdravé, přiměřené sebeprosazení. Nejednat na úkor druhých, ale také je nenechat jednat na svůj účet. Asertivní jednání se zpravidla definuje jako jednání, které není ani pasivní, ani agresivní, ani manipulativní.
114
3. Pasivní jednání chutná hořce. Člověk, který ustupuje, pociťuje ztrátu vlastní hodnoty. Navíc je pasivní jednání neúčinné. Ústupem, vzdáním se toho, oč nám jde, sotva můţeme něčeho dosáhnout. 4. Agresivní útok vyvolává u druhých lidí buď protiútok, nebo pasivitu. Ani jedno, ani druhé není v pracovním týmu, ani ve vztahu k partnerovi ţádoucí. Pro týmovou spolupráci, ale i pro neformální skupinu nebo pro partnerskou dvojici je prospěšnější otevřená, přímá komunikace týkající se úkolů nebo problémů, které je potřebné řešit. Důleţité je respektování práv a povinností účastníků dialogu. 5. Manipulativní chování bývá velmi typické pro hysterické osobnosti. K manipulaci se dá pouţít pláč, křik, výčitky nebo moralizování, lichotky, sliby a mnoho jiných taktik. Oblíbeným trikem manipulace je činit druhého odpovědným za vývoj a řešení nějaké situace. Styl manipulace souvisí s typem osobnosti. Někdo pouţívá manipulaci, při níţ předstírá bezmocnost, druhý manipuluje agresivními postoji. Navozením pocitu důleţitosti, viny nebo ohroţení se snaţí donutit druhého, aby vyhověl. Jde o vítězství, ne o spolupráci. 6. Asertivní jednání je interaktivní, protoţe předpokládá jak moţnost vyjádřit vlastní myšlenky, pocity a potřeby, tak i moţnost přijmout myšlenky, pocity a potřeby druhých. Mezi základní asertivní dovednosti patří: technika prosazování oprávněného poţadavku, technika reagování na kritiku a technika navázání kontaktu. Pouţívání asertivních technik vyţaduje důkladné seznámení se s nimi, nácvik, ale také přijetí filozofie asertivního, „přímého“ jednání s lidmi. Základ úspěšné komunikace s lidmi spočívá podle humanistického psychologa C. K. Rogerse ve čtyřech klíčových schopnostech: rozumět sobě, mluvit pravdu, rozumět ostatním, respektovat ostatní.
6.2 Motivace v kontextu pracovních vztahů Podmínkou úspěšné práce manaţera ve veřejné správě je umět motivovat úředníky, zastupitele i obyvatele obcí a měst ke společnému úsilí o rozvoj spravovaného území.
6.2.1 Motivace
Zkoumání motivace směřuje ke zjištění pohnutek, důvodů, psychologických příčin chování člověka. Proto je zcela chybná formulace „materiální versus morální motivace“, často se vyskytující v ekonomickém uvaţování. Je důsledkem nesprávného ztotoţňování vnějších stimulů, pobídek, odměn (tzv. incentiv) s motivy. Různé formy finančních odměn se totiţ mohou, ale nemusejí stát motivy. Pobídka k výkonu nebo chování - incentiva můţe vést ke kladné, ale i záporné motivaci pracovníka. Účinek různých vnějších stimulů je u člověka nutně zprostředkován psychickou jedinečností lidské osobnosti, jejími city, názory, zájmy a snahami jedince. Záměna motivu za pouhou materiální pobídku prozrazuje zjednodušené a stále ještě rozšířené usuzování: materiální výhoda = motiv. V tomto pojetí se nedoceňuje osobnost jako subjekt činnosti, stranou zůstává odpovědnost a autoregulační schopnost jedince, k člověku se přistupuje zvenku. Aţ teprve to, co nabylo pro člověka subjektivní hodnotu (význam), jej podněcuje k činnosti.
115
Úspěšný vedoucí pracovník umí svému pracovnímu týmu zadat úkol takovým způsobem, aby ponechal prostor aktivitě každého jednotlivce. Respektuje tzv. „subjektivní rozměr“ kolektivní pracovní činnosti, zahrnující osobní zkušenosti, potřeby, emoce a cíle jednotlivců. Podmínkou kladné pracovní motivace osobnosti je přijetí kolektivního pracovního úkolu za svůj vlastní. Teprve „zvnitřněný“ program plnění zadaného úkolu můţe být předpokladem individuální motivace a skupinové kooperace.
Počínaje dospíváním člověk nevčlení do svého systému postojů, hodnot a přesvědčení zejména ty obsahy, které mu vnější prostředí vnucuje či diktuje. Těm se nanejvýš přizpůsobí. Ani lákavý stimul se nemusí stát motivem snaţení, jestliţe nedojde ke kladné odezvě ve struktuře osobnosti pracovníka, jestliţe nevyvolá kladnou citovou odezvu a myšlenkovou aktivitu jedince. Mezi základní zdroje motivace řadíme: potřeby, postoje, zájmy a hodnoty.
6.2.2 Potřeby Mezi základní zdroje motivů patří potřeby, které energetizují, zaměřují (usměrňují) a udrţují jednání člověka k dosaţení cíle. Potřeba je pociťována jako nedostatek nebo nadbytek (biologický nebo sociální) určitých faktorů lidské existence. Potřeba aktivizuje člověka k odstranění negativně proţívaného stavu. V psychologickém pojetí vyjadřují potřeby vnitřní subjektivní stav jedince. V ekonomickém pojetí jsou často potřeby směšovány s prostředky uspokojení. Představitel humanistické psychologie A. H. Maslow vytvořil hierarchickou teorii potřeb. Teorie vychází z vertikálního uspořádání potřeb, od vývojově niţších k vyšším. V principu sice platí, ţe vývojově vyšší potřeby se aktivují, aţ kdyţ jsou trvale uspokojovány potřeby vývojově niţší, ale v ţivotě jsme často svědky situací, kdy právě vyšší potřeby zabraňují saturaci potřeb základních. Maslowova hierarchie potřeb Tělesné (fyziologické) potřeby. Patří mezi ně potřeba jídla, tekutin, kyslíku, odpočinku a spánku, vyměšování, sexuální potřeba aj. Aktualizují se porušením vnitřní rovnováhy organismu. Potřeby bezpečí. Projevují se v situacích ztráty existenční jistoty, ztráty domova, soukromí a v situacích dalšího ohroţení jedince. Potřeby sounáležitosti a lásky. V raných fázích vývoje jedince se projevují potřebou kontaktní stimulace (hlazení) a laskání a v dalším vývoji přechází v potřeby společenského styku a uplatnění. Potřeby uznání. Projevují se touhou po uznání, obdivu, úctě i váţnosti, touhou mít prestiţ, mít autoritu, mít úspěch. Potřeby seberealizace. Projevují se „chtěním sebeuplatnění“, a to jsou podle Maslowa sebeaktualizace, potřeby poznávací a estetické. Mezi znaky seberealizujících se jedinců řadí autor: adekvátnější vnímání reality, akceptování sebe sama i druhých lidí, akceptování přírody, dále uvádí přirozenost, spontaneitu, objektivitu, nezávislost na kultuře a prostředí, aktivní jednání a další.
116
Naléhavost uspokojení jednotlivých potřeb (motivační účinnost) je ovšem proměnlivá. Neuspokojení tělesných potřeb vyvolává u člověka pocity strachu, smutku, hněvu a strádání, zatímco v oblasti vyšších potřeb je neuspokojení provázeno stavy neklidu, úzkosti, nespokojenosti a často i zoufalstvím.
6.2.3 Postoje Postoj představuje pohotovost člověka reagovat určitým způsobem na motivačně závaţný podnět. Postoje se vytvářejí učením na základě opakované zkušenosti (např. opakované zklamání se v lidech můţe podnítit vznik trvalého postoje nedůvěry k lidem). Postoje se mohou dále vytvářet nápodobou (např. vznik pozitivního postoje k náboţenství u jedince v rodině s náboţenským zaloţením). Rozdílné postoje zaujímají lidé v náhle vzniklých ţivotních situacích (havárie, poţár). Většinou jeden postoj ovlivňuje i obsahuje více motivů současně. Například postoj k rodičům můţe zahrnovat motiv pečování, motiv sociálního kontaktu, ale například i motiv vlastnictví.
6.2.4 Zájmy Zájmy představují v motivační struktuře osobnosti trvalejší zaměření člověka na určitou oblast. Zájmy nás podněcují k činnosti a tím k uspokojování motivů. Jsou vázané na vývojové fáze člověka a aktualizují se vlivem stimulace z prostředí. Na rozdíl od potřeb jsou získanými motivačními dispozicemi. Zájmy člověka hodnotíme podle šíře, podle jejich rozmanitosti, hloubky, stálosti a aktivizujícího účinku. Význam zájmů v ţivotě člověka je mnohostranný. Tvoří důleţitou charakteristiku osobnosti. Obohacují naše proţívání, prostřednictvím zájmů prohlubujeme své znalosti, rozvíjíme dovednosti a schopnosti, získáváme širší rozhled. Bohatství získané zájmovou činností můţeme předat těm, které teprve vychováváme, svým dětem a vnukům. Zájmová činnost je v současné hektické době důleţitá i pro relaxaci, formou aktivního odpočinku můţe slouţit k obnovení práceschopnosti organismu. V době přechodu člověka z aktivní pracovní činnosti do důchodu jsou zájmy potřebným geriatrikem, které pomáhá překonávat toto psychicky náročné období.
6.2.5 Hodnoty Hodnoty jsou důleţitým činitelem motivačního zaměření osobnosti a uplatňují se jako regulátor lidského chování. Člověk si v průběhu svého ţivota neustále vytváří a pozměňuje hodnotový systém (tzv. hodnotový ţebříček), který ovlivňuje jeho chování a jednání. Hodnotová orientace jedince ukazuje, co člověk ve svém ţivotě upřednostňuje, vypovídá o obsahu jeho ţivota. Hodnotou můţe být práce, rodina, děti, vlastní zdraví, společenské povinnosti, výše materiální odměny atd. Vedoucí pracovníci by měli vědět, na kterém pořadí v hierarchii hodnot spolupracovníků stojí jejich pracovní úkoly, jejich pracovní tým, jak sami hodnotí své schopnosti a výkony. V ekonomickém způsobu myšlení se častěji uvaţuje o významu pobídek, neţ o tom, jakou hodnotu představují pro pracovníky v dané oblasti. Zde však neplatí přímá úměra. Některé formy pobídek (incentiv) mohou vést ke sníţení motivace, popřípadě k negativní pracovní motivaci.
117
V rozporu s předpokladem, ţe zvýšení odměny povede ke zvýšení motivace, výsledky výzkumů potvrzují, ţe optimální výkony podáváme v pracích, které děláme rádi, kde je kladná (vnitřní) motivace. Některé formy pobídek mohou vést ke sníţení motivace, případně i k negativní pracovní motivaci. Tezi, ţe incentiva vede všeobecně k aktivizaci jednání a uspokojení vzniklé potřeby lze prokázat jen za jistých podmínek. Tento předpoklad platí jen pro zjednodušený vztah S-R (stimulus - reakce) a nepřihlíţí k tomu, ţe vnější vlivy se lomí vnitřními podmínkami osobnosti. Zvýšení výkonu je u náročných úkolů moţné docílit jen tehdy, jsou-li jedinci silně „vnitřně“ motivováni. A naopak se ukazuje, ţe vysoce motivovaní pracovníci zůstávají pod svou úrovní, jestliţe se nesníţí rozsah běţných incentiv na minimum. Ve shodě s obecnou teorií motivace lze zvyšování pracovní spokojenosti docílit zajištěním tří základních podmínek:
Pracovník má mít takový přehled o výsledcích své práce, aby mohl posoudit hodnotu dosaţeného výsledku podle měřítek vlastního hodnotového standardu.
Pracovník má proţívat odpovědnost za výsledky své práce (aspekt osobní kontroly).
Pracovník musí chápat svou práci jako významnou.
Tyto tři psychologické předpoklady pracovní spokojenosti nejsou zvnějška přímo přístupné a nejsou také přímo měnitelné (manipulovatelné). Mladá generace pracovníků prosazuje na celém světě větší potřebu samostatně si organizovat a kontrolovat svou práci, uplatňovat iniciativu, přejímat odpovědnost a respektovat vedoucího spíše v roli usměrňovatele, učitele a rádce.
6.3 Týmová spolupráce Týmová spolupráce je ve veřejné správě, podobně jako v podnikové rovině, důleţitou podmínkou úspěšného zvládání úkolů a problémů. V pracovním týmu lidé dobrovolně vstupují do vztahu vzájemné závislosti.
6.3.1 Zásady práce s lidmi Dobrý manažer by měl při vedení týmu dbát na tyto zásady práce s lidmi:
Podporovat podřízení zájmů členů týmu potřebám celku.
Podporovat atmosféru respektu k jednotlivci a k jeho názorům. Tolerovat rozdíly v názorech a vnímat je jako základ dynamiky spolupráce v týmu.
Pečovat o to, aby kaţdý člen týmu dostal příleţitost vysvětlit své názory a aby kaţdý člen se zajímal o názory druhých a snaţil se jim porozumět.
Hájit právo jedince a menšin a snaţit se o to, aby ostatní členové týmu porozuměli a pečlivě zváţili odlišná stanoviska.
Rozdíly v názorech členů týmu na splnění úkolu, vyřešení vzniklé situace brát zásadně jako věcný problém, který se musí řešit. Podporovat jednání, které se zříká personifikace (osobní napadání) a ve kterém se diskutuje o daném problému.
118
V praxi jsme porovnávali týmy jak ve výrobní, tak i v nevýrobní sféře. Dospěli jsme k závěrům, ţe dosahování úspěchů v týmu je podmíněno těmito aspekty: v týmu se musí lidé dobře znát, jeho velikost musí tak být přiměřená; role v týmu musí být rozdělené podle vlastností, schopností a dovedností jeho členů; tým má jasné, srozumitelné cíle, se kterými se jeho členové identifikují a které je tak dokáţí motivovat; činnost týmu je vedena uznávanou autoritou (i neformální) nebo společným úsilím jeho členů; členové týmu mezi sebou otevřeně a přímo komunikují, vzájemně si důvěřují a jsou si jeden druhému oporou; z chyb a neúspěchů se tým spolupracovníků umí poučit; dobrý tým respektuje součinnost v dosahování výsledků, ve zdokonalování procesu spolupráce a v uspokojování individuálních potřeb svých členů.
6.3.2 Psychologické, sociální a zdravotní důsledky nezaměstnanosti Autoreflexe dlouhodobé nezaměstnanosti V České republice postupně v řadě obcí a regionů přibývá lidí, kteří dlouhodobě nenalézají na trhu práce uplatnění, a přitom by velká většina z nich pracovat chtěla. Stávají se po roce bez práce dlouhodobě nezaměstnanými (absolventi škol, kteří nenašli na trhu práce uplatnění, po šesti měsících). I kdyţ generalizace účinků dlouhodobé ztráty práce je obtíţná (vzhledem k individuální podmíněnosti proţitků a důsledků nezaměstnanosti), pokusíme se zobecnit některé získané poznatky.
Prožívání ztráty práce je pro většinu lidí závažnou psychosociální zátěží, a to i za předpokladu, ţe pracovníci jsou o propuštění předem informováni. Dlouhodobá ztráta zaměstnání postihuje celou psychiku člověka. Chování lidí je často provázeno sociální izolovaností, uzavíráním do sebe a úbytkem sociálních kontaktů.
Zvládání situace ztráty práce je velmi individuální a je podmíněno:
odolností konkrétního člověka vůči psychické zátěţi vůbec,
věkem jedince,
pohlavím, které má psychologický a sociální význam,
dosaţenou kvalifikací,
finančními moţnostmi nezaměstnaného,
smysluplnou osobní aktivitou ve volném čase,
délkou nezaměstnanosti.
Uvedli jsme důleţité proměnné, které ovlivňují zvládání situace dlouhodobé ztráty práce. Do hry pochopitelně vystupují i zkušenosti jedince, jeho profesní rigidita či pruţnost, sociální i emoční opora, regionální míra nezaměstnanosti, společenská stigmizace nezaměstnaných a další faktory.
Ve výzkumu jsme dále zjistili zhoršení zdravotního stavu dlouhodobě nezaměstnaných jedinců. Více neţ polovina dlouhodobě nezaměstnaných (53,9 %) v našem výzkumu (B. Buchtová a kol., 1999) uváděla subjektivní příznaky neurotických potíţí, projevujících se úzkostí, vnitřním neklidem, podráţděností, bolestmi hlavy, nespavostí, zvýšenou únavou, ţaludečními potíţemi). 119
Závaţným zjištěním byly negativní důsledky opakovaného neúspěchu při hledání práce pro osobní život, rodinu a zdraví. V České republice ve druhé polovině 90. let přibylo lidí, kteří dlouhodobě nenalézají na trhu práce uplatnění. Většina dotázaných lidí vypovídala o stavu bezmocnosti a o pocitu vyřazení ze společnosti. S touto frustrující zkušeností z opakovaného neúspěchu při hledání práce jednak sílí stres z finančního napětí, jednak se ztrácí ţivotní orientace.
Důleţitým faktorem výzkumu krátkodobé i dlouhodobé nezaměstnanosti byl ochranný vliv emoční a sociální opory. Většina dlouhodobě nezaměstnaných uváděla, ţe rodinné zázemí je pro ně hlavní ţivotní oporou, která jim významně pomáhá překonávat obtíţnou ţivotní situaci.
Výzkum dlouhodobé ztráty práce prokázal negativní vliv nezaměstnaného jedince na rodinu. Nezaměstnaný člen rodiny téměř vţdy ovlivní rodinné souţití. Dochází ke změnám personálních vztahů, změnám v distribuci domácích prací, změnám v postavení a statusu nezaměstnaného člena rodiny.
Ztráta práce je pro mnohé jedince zraňující zkušeností. Prozrazují to výpovědi znovu zaměstnaných, a to nezávisle na kvalitě nalezených zaměstnání. Někteří mluví o trvalých následcích – stigmatech, která jsou hluboce vryta do jejich vědomí. Pocit osobního neúspěchu přetrvává, vracejí se pochybnosti o vlastních schopnostech. Někteří popisují změny vlastního chování v důsledku přímé zkušenosti s nezaměstnaností.
120
7. Informační management ve veřejné správě Seznámit se s pojmy a praktickými ukázkami z oblasti řízení informací a procesů ve veřejné správě (informační management ve veřejné správě), získat orientaci v pojmech, které do tohoto oboru spadají: data, informace, znalosti, informační systém a technologie, ţivotní cyklus IS/IT, informační systémy měst, obcí a krajů, typizované informační systémy – VIS, GIS, MIS, FIS, OIS, EDI, apod., legislativa IS/IT ve veřejné správě, internet, email, mobilní komunikace a další. Neméně významným cílem je ukázat některé zajímavé webové stránky, jejichţ obsah je průběţně aktualizován a které jsou doplňkovým informačním zdrojem této kapitoly.
7.1 Informační systémy ve veřejné správě Oblast řízení informací ve veřejné správě s sebou přináší celou řadu nových pojmů. Řada těchto pojmů, např. data, informace, znalosti, jsou v běţném jazyce uţívána jako synonyma. Pro snadnější orientaci v problematice je proto vhodné některé z těchto pojmů podrobněji vysvětlit. Nejprve se budeme zabývat často zaměňovanými pojmy informace a data. Zjistíte, ţe ačkoli v různých oborech neexistuje plná shoda nad obsahem těchto pojmů, v oblasti informačních systémů veřejné správy je vhodné mezi těmito pojmy rozlišovat.
7.1.1 Co to jsou data, informace, znalosti Současná manaţerská a informatická literatura vcelku nejednoznačně vykládá pojem „informace“. Chápání obsahu tohoto pojmu závisí na manaţerské či informatické škole, ze které čtenář čerpá. V soudobé odborné světové a české literatuře nalezneme několik odlišných škol. Souhrnně lze konstatovat, ţe tyto školy pouţívají logický koncept, který je sjednocuje. Ten se skládá z pojmů: 1. data, 2. informace, 3. znalosti. Není jednoduché vysvětlit, co to je „informace“, bez znalosti souvislostí mezi pojmy „data“, „informace“ a „znalosti“. Ukazuje se, ţe pojem „informace“ je jakýmsi „terminologickým deštníkem“ zastřešujícím všechny prvky a procházejícím jakousi významovou inflací. Pojem data se nejčastěji chápe jako zkratkové profesionální označení pro čísla, text, zvuk, obraz, popř. další smyslové vjemy (čich, hmat atd.). Z fyzikálního hlediska se data chápou jako určitá následnost znaků, resp. signálů.
121
Informace lze chápat jako data, kterým jejich příjemce přisuzuje význam (informační obsah) na základě znalostí, kterými disponuje – DATA + VÝZNAM = INFORMACE. Nositelem informace mohou být číselná data, text, zvuk, obraz, popř. další smyslové vjemy (čich, hmat atd.). Informace jsou totiţ stavebními kameny pro znalosti. Znalosti („knowledge“) jsou proměnný systém se vzájemnou interakcí zkušeností, faktů, vztahů, hodnot, myšlenkových procesů a významů. INFORMACE + PŘEDPOKLADY + ZKUŠENOSTI = ZNALOSTI V jiných disciplínách (např. informační inţenýrství, kybernetika, teorie informace, informatika – výpočetní technika nebo marketing, sociologie, politologie apod.) můţe být pojem „informace“ chápán mírně odlišně. Nicméně logický koncept, ze kterého vychází mnozí světoví i čeští odborníci, zůstává společný a je v různých disciplínách různou měrou rozpracováván a zpřesňován.
Příklad: Pojem informace se často zaměňuje s pojmem data. Ve skutečnosti je však pojem data obecnější. Za data budeme považovat jakékoliv poznatky a fakta, tedy jakýkoliv zaznamenaný obraz objektů reálného světa. Teprve když však z dat vybereme ta, která potřebujeme a využijeme, stávají se z nich informace. Na otázku, zda záznam uložený ve formě souboru na disku představuje informace nebo data, bychom tedy měli odpovědět, že jde o data. Teprve v okamžiku, kdy tato data začneme zpracovávat a využívat je, stanou se z nich informace (Obr. 1).
122
Obr. 1 Jak se z dat stanou informace
Tento proces lze znázornit i na vertikálním vývojovém diagramu, který představuje rozhodovací proces na základě získané informace od získání dat až k provedení konkrétní akce (Obr. 2). Obr. 2 Proces rozhodování na základě informací
Otázka k samostatné úvaze Pokuste se nalézt příklad obsahu pojmu data, informace a znalost z Vaší každodenní praxe. Využijte tabulky 7.1.
7.2 Co je to informační systém a technologie Pro oblast řízení informací je klíčové dobré pochopení pojmu „informační systém“. Ten je obvykle pojímán jako počítačový program, spravující databáze a umoţňující některé nadstavbové operace s nimi. Jak se dále dozvíme, tento pohled není zdaleka přesný, neboť informační systém zahrnuje i neautomatizované (tedy „nepočítačové“) systémy, příkladem mohou být např. kartotéky nebo knihy došlé pošty.
123
7.2.1 Informační systém S rostoucím významem přibliţování výpočetní techniky směrem k uţivatelům došlo v průběhu 80. let k zavedení pojmu „informační systémy“. Tento pojem vymezil proces vzájemného působení několika subjektů při zprostředkování dat, informací a znalostí.
Informační systém (IS) se definuje jako mnoţina dat, interpretovaných jako informace, které spolu souvisí přesně vymezeným způsobem a vytvářejí jednotnou soustavu. Informační systém (IS) je systém pro sběr, přenos, udrţování a zpracovávání dat za účelem prezentace informací dle potřeb uţivatelů systému.
Informační systém se skládá z prvků, které tvoří jeho obsah. Pokud je IS prvkem systému vyššího řádu, nazývá se subsystém. Pro IS operující ve veřejné správě tvoří prvky nejniţšího řádu data. Strukturou (architekturou) informačního systému pak rozumíme organizaci a vztahy mezi jeho jednotlivými prvky. Informační systém můţe být pojímán z různých pohledů. Informační systém můţeme pojímat například jako: systém zpracování dat, systém pravidel a způsobu řízení v určité organizaci, jeden ze systémů v kaţdé organizaci, systém zahrnující aspekty více disciplín.
Z výše uvedeného je patrné, ţe informační systém je technologicky nezávislý. Proto je vhodné vnímat pojem „informační systém“ jako systému pravidel, předpis a způsob řízení v určité organizaci. Informační systém můţe, ale nemusí být automatizovaný prostřednictvím moderních technologií. Skládá-li se informační systém z jednotlivých fází, lze je vhodně podpořit pomocí informačních technologií. Stane-li se tak, hovoříme často o informačních systémech podpořených informačními technologiemi. Pro takový systém se ujala zkratka IS/IT nebo téţ ICT (Information and Communication Technology).
Otázka k samostatné úvaze Pokuste se popsat informační systém vaší organizace. Vyjděte z uvedeného „širšího pojetí“.
7.2.2 Informační technologie Pojem vznikl v 50. letech v souvislosti se strojovým zpracováním. Dodnes označuje zařízení umoţňující zpracování dat. Pojem „informační technologie“ zahrnuje všechny prostředky pro pořízení, uchování, zpracování, prezentaci a přenos dat. V současné době zahrnují IT (ICT) všechny fáze zpracování dat. Mnohdy se jedná o podporu jednoduchých úloh. Jinde je nutné při podpoře IS pomocí IT uplatnit projektový přístup a jemu odpovídající praktiky. Stále však platí, ţe IT se rozdělují na dvě základní části:
Technické prostředky (HW)
Programové prostředky (SW)
124
Technické prostředky (HW) Technické prostředky (technická zařízení – HW: hardware) zahrnují všechny technické komponenty pouţívané pro zpracování dat. K technickým prostředkům se řadí všechny technické prvky utvářející tzv. technologickou infrastrukturu. Ty se rozdělují na dvě základní oblasti:
Aktivní prvky – např. server, pracovní stanice (PC), periférie (např. tiskárny, scanery, apod.), síťová karta, opakovač (repeater), koncentrátor/rozbočovač, přepínač, most (bridge), směrovač, brána (router, gateway) a další.
Pasivní prvky – např. kabeláţ (koaxiální kabel či kroucená dvojlinka různých topologií a technologií Nap. Token Ring, FDDI, Peer-To-Peer, strukturovaná kabeláţ hvězdice.), zakončovače (terminátory), zásuvky (např. pro konektory RJ45), spojovací kabely (sériový či paralelní kabel - Laplink) a další.
Programové prostředky (SW) Programové prostředky (programové vybavení – SW: software) zahrnují programy, tj. algoritmizované postupy vyjádřené ve formě srozumitelné pro HW. Na rozdíl od HW, který má vţdy podobu fyzického produktu, nemá SW povahu fyzického produktu. K SW se řadí:
Databázové systémy a jejich relační či objektové jazyky (např. MS SQL, Oracle, Informix, Sybase, GemStone apod.) Hovoříme-li o databázích či o databázových systémech, je vhodné si uvědomit, ţe tyto pojmy vznikly historicky a navazovaly na anglické termíny. Jednou z moţností, jak přeloţit anglický pojem „DATA BASE“, bylo české slovo „DATABÁZE“. Jiným moţným překladem bylo „BÁZE DAT“ a třetí moţností „DATOVÁ ZÁKLADNA“.
Programovací prostředí (Delphi, C++, C#, Visual Basic, Java apod.).
Operační systémy (nap. OS Windows, OS Mac, OS Unix, OS Linux apod.).
Komunikační prostředky (nap. email, browser-Netscape, Explorer, TCP/IP protokol – FTP, www apod.).
Multimediální systémy (např. systémy zpracovávající zvuk, text, grafiku, video).
Desk top publishing systémy (nap. Corel Draw, Adobe Illustrator, Photoshop, Zoner, Calipso, Quark, Nisus apod.).
Prezentační prostředky (např. Power Point, Zoner apod.).
Specializované a do určité míry typizované informační systémy (nap. FIS, GIS, VIS, MIS apod.).
Modelovacích nástroj systémového/softwarového inženýrství (tzv. CASE - zkratka „CASE“ označuje nástroje pro počítačem podporovaný inţenýrský návrh systému/software (Computer Aided System/Software Engineering - nástroje: Paradigm Plus, FirstStep, case/4/0, System Engineer, Process Sourcer, SELECT System Engineer, Process Engineer, Object Manager apod.).
A mnohé další.
125
Otázka k samostatné úvaze Nalezněte součásti IS Vaší organizace, které by bylo možno zařadit mezi technické prostředky a mezi programové prostředky. Vyjděte z Vámi vypracovaného popisu IS z minulého studijního článku.
Z výkladu pojmů „informační systém“ (IS) a „informační technologie“ (IT) je zřejmé, ţe v praxi oba pojmy vytváří sloţitou soustavu úloh. Rozhodne-li se orgán veřejné správy k informatizaci pomocí IS/IT, čeká jej cesta budování počítačového informačního systému. Vzájemná provázanost IS a IT musí být koncepčně vyřešena jiţ před vlastním realizací.
Počítačově orientovaný informační systém tedy zahrnuje: informační základnu, technické a programové prostředky, technologie a procedury (jazyky - lidský jazyk, formální jazyk), organizační metody (pracovní postupy a metody - algoritmy třídění dat apod.), pracovníky (specialisté – technicko-administrativní personál). Koncepce budování informačních systémů veřejné správy vymezuje informační systém jako funkční celek nebo jeho část zabezpečující cílevědomou a systematickou informační činnost. Kaţdý informační systém zahrnuje uspořádané informace tak, aby bylo umoţněno jejich zpracování a zpřístupnění, a nástroje umoţňující provádění informačních činností.
Otázka k samostatné úvaze Na základě definice počítačově orientovaného IS upravte Váš popis IS Vaší organizace.
Informační činností (automatizovaně nebo jinými prostředky) se rozumí tvorba, získávání, shromaţďování, ukládání na nosiče informací, uchovávání, pouţívání, vyhledávání, úprava nebo pozměňování, předávání, šíření, zpřístupňování, výměna, třídění nebo kombinování, blokování a likvidace informací ukládaných na hmotných nosičích technickými prostředky reprodukovatelným způsobem.
7.2.3 Životní cyklus IS/IT Ţivotním cyklem informačního systému rozumíme proces, který začíná rozhodnutím o potřebě systému a končí staţením systému z uţívání a výběrem dalšího nového systému. Ţivotní cyklus informačního systému má svou ustálenou strukturu. Tato struktura je spíše souborem nepsaných zásad, které je nutno dodrţet, nicméně v této oblasti existují mezinárodní standardy, např. ISO/IEC 12207, či ISO/IEC 15504 Na informační systémy veřejné správy jsou kladeny poţadavky dané prováděcí vyhláškou k zákonu č. 365/2000 Sb., o informačních systémech veřejné správy a o změně některých dalších zákonů, ve znění pozdějších předpisů. Vyhláška č. 529/2006 Sb., o dlouhodobém řízení informačních systémů veřejné správy upravuje strukturu a obsah informační koncepce, postupy orgánů veřejné správy při jejím vytváření, vydávání, při vyhodnocování jejího dodrţování a poţadavky na řízení bezpečnosti a kvality informačních systémů veřejné správy (ISVS). Dále vymezuje přístup orgánu veřejné správy při stanovování poţadavků na řízení bezpečnosti a kvality ISVS a zároveň stanoví jejich rámec a nástroje, kterými jsou především příslušné plány řízení. Vyhláška rovněţ stanovuje poţadavky na strukturu a obsah provozní 126
dokumentace a na rozsah provozní dokumentace předkládané při atestaci informačního systému. Tato vyhláška každému správci ISVS dává za úkol vypracovat: 1. informační koncepci – upravuje dlouhodobé cíle a obecné principy při všech činnostech se všemi ISVS, 2. provozní dokumentaci – vychází z informační politiky daného úřadu. Dokumentaci tvoří tři součásti – bezpečnostní dokumentace IS, systémová a uţivatelská příručka. Uvedené dokumenty mohou být sloučeny v jeden a stejně tak mohou být vytvořeny současně pro více informačních systémů. Vyhláška a komentář k vyhlášce jsou k dispozici na http://www.mvcr.cz/clanek/vyhlaska-c529-2006-sb-o-dlouhodobem-rizeni-informacnich-systemu-verejne-spravy.aspx Otázka k samostatné úvaze Vysvětlete vlastními slovy, co rozumíte pod pojmem životní cyklus IS. Obvyklé kroky v rámci životního cyklu IS: 1.
Identifikace potřeby IS/IT, formulování cílů
V tomto kroku je nutno formulovat požadavky a cíl systému. Rozhodnutí o zavedení informačního systému musí být podepřeno analýzou a slouží k němu následující kritéria: kritérium účelnosti, kritérium finanční dostupnosti, kritérium realizovatelnosti v praxi. 2. Konkretizace požadavků na IS/IT V tomto kroku vzniká prvotní první plán IS/IT, je načrtnuta filosofie. Jako podklad k rozhodnutí je nutno zjistit stav úřadu, provést výběr modelu systému a otestování různých přístupů. Nezbytnou součástí je i kalkulace jednotlivých variant. 3. Hardwarová studie Obsahuje zjištění stavu existující výpočetní techniky na úřadu, poţadavky na nákup dalších technologií nutných pro fungování IS/IT (síťové prvky, modemy, servery apod.). Studie měla zahrnovat představu HW poţadavků nejen na zavedení systému, ale i na jeho hladký chod (morální zastarávání techniky). 4. Výběr software Výběr konkrétního software je klíčovým okamţikem ţivotního cyklu. Nabídka systémů je v současné době poměrně pestrá, pro výběr systému je však nutno vycházet zejména z konkrétní představy úřadu. Zvolený systém musí splňovat přinejmenším všechny zákonem stanovené poţadavky a vyhovovat standardům ISVS.
127
5. Testování, korekce IS 6. Zavádění/implementace systému do praxe, zaškolení pracovníků 7. Provoz a údržba systému Tato část ţivotního cyklu informačního systému patří k nejnákladnějším. Údrţba zejména zahrnuje modifikace systému nebo softwarového produktu a připojené dokumentace na základě zjištěných problémů, potřeby zdokonalení nebo adaptace na nové podmínky (ať uţ technického či legislativního rázu). Proces končí při vyřazení systému z pouţívání. Většina těchto poţadavků je, v nějaké formě, zakomponována do vyhlášky č. 529/2006 Sb. Dodrţení sledovaných kroků a náleţitostí je v současné české praxi na poli ISVS zajištěno prostřednictvím tzv. atestace. Příslušnou atestaci (odvíjející se z platné vyhlášky) je si kaţdý správce ISVS povinen zařídit sám na vlastní náklady u tzv. certifikovaných atestačních středisek. Jejich přehled je k dispozici na stránkách ministerstva vnitra (http://www.mvcr.cz/). Otázka k samostatné úvaze Jste tajemníkem městského úřadu menšího města či obce. Pokuste se definovat požadavky na informační systém, který vaše město hodlá v nejbližší době zavést. Zvažte dvě varianty – obec již má IS (jde tedy o modernizaci) a obec IS zatím nemá. Vyjděte z podoby životního cyklu IS.
7.3 Informační systémy veřejné správy Informační systémy veřejné správy jsou souborem informačních systémů slouţících pro výkon veřejné správy včetně informačních systémů podle zvláštních zákonů. (Zákon č. 365/2000 Sb., o informačních systémech veřejné správy a o změně některých dalších zákonů, ve znění pozdějších předpisů). Rozvoj, výstavbu a metodické řízení ISVS zajišťuje Ministerstvo vnitra.
7.3.1 Informační systémy veřejné správy 1. Vytvoření vzájemně komunikujících informačních systémů veřejné správy není pouze technický, ale především legislativní problém. Cílový stav, kdy dosavadní autonomní informační systémy veřejné správy jsou provázány do jednotné sítě, vyţaduje několik předpokladů. Například data obsahující osobní údaje musí být adekvátně legislativně i technicky chráněna proti zneuţití. Musí také být zajištěn kontrolovaný přístup ke společně sdíleným údajům. Kvalitním informačním systémem veřejné správy disponují zejména skandinávské země, Velká Británie a Irsko. (Zde je přístup k tomuto systému umoţněn různými podpůrnými prostředky, například je umoţněn levnější telefonní styk se státním aparátem apod.) Z postkomunistických zemí je známý příklad Estonska, které během 90. let minulého století postupně elektronizovalo většinu komunikace občanů s veřejnou správou. Podobný reţim je zaváděn i v dalších evropských zemích a je označován jako e-Government. V České republice dochází k postupné implementaci eGovernmentu do veřejné správy od roku 2008 a v současné době je jiţ vyuţívána řada eGovernmentových nástrojů, např. Czech POINT , datové schránky či základní registry.
128
2. Elektronizace veřejné správy je stále jednou z priorit české vládní politiky. Původní koncepci budování centrálně řízeného, jednotného státního informačního systému nahradila koncepce nová. Cílem této stávající koncepce je systémově integrovat vytvořené systémy a omezit vytváření nových a následně provést redukci jejich datového obsahu tak, aby pokud moţno data, která jsou veřejnou správou na občanech poţadována, byla po nich ţádána jen jednou., tzn. zjednodušeně řečeno „ obíhat mají data, ne občan úřady“. Otázky k samostatné úvaze
Vysvětlete, v krátkosti, k čemu slouží informační systémy veřejné správy.
Pokuste se nalézt alespoň dvě výhody a dvě nevýhody dříve prosazovaného přístupu k informačním systémům veřejné správy (tzv. Státní informační systém). Proč podle Vašeho názoru byla v ČR myšlenka jednotného informačního systému řízeného z jednoho centra opuštěna?
7.3.2 Informační systémy územní samosprávy Pojem informační systémy územní samosprávy v sobě zahrnuje zejména dva typy systémů:
informační systémy krajů
informační systémy měst a obcí (ISMO).
Informační systém města/obce Zobrazuje daný územní celek jako komplex jeho základních funkčních částí (subsystémů), které jsou dále členěny do dalších subsystémů a dále aţ na úroveň jednotlivých dat, které pak představují nejniţší rozlišovací úroveň systému. Základem kaţdého ISMO jsou databáze, které jsou obvykle realizovány formou registrů. Tyto registry obsahují data o obyvatelích, fyzických a právnických osobách a nemovitostech, které jsou vztaţeny k danému území. Registry jsou pak pomocí komunikační vrstvy propojeny s dalšími typizovanými subsystémy. Všechny tyto subsystémy jsou napojeny na jádro systému, které obvykle obsluhuje odborník – informatik (obvykle správce sítě). Informační systémy krajů a obcí
Konkrétní struktura informačních systémů územní správy není v České republice zcela jednotná. Jiţ od počátku 90. let byla samosprávným obcím dána volnost při formulování vlastní představy o vlastním informačním systému (tzv. informační systém měst a obcí - ISMO).
V současné době existující typy územních IS - ISMO i IS krajů, tak nemají a ani v budoucnu nebudou mít zcela jednotnou podobu. Prakticky kaţdý úřad je oprávněn k výběru vlastního informačního systému. Kvalita a komplexnost těchto systémů se proto v současné době na různých úřadech výrazně liší. Všechny tyto systémy by však měly splňovat vlastnosti obvykle kladené na informační systém, zejména pak dodrţovat poţadavky kladené na ISVS zákonem č. 365/2000 Sb., o informačních systémech veřejné správy a o změně některých dalších zákonů, jeho prováděcími předpisy a dalšími zákonnými normami, které se dané problematiky týkají (např. 129
zákon 101/2000 Sb., o ochraně osobních údajů, zákon 106/1999 Sb., o svobodném přístupu k informacím aj.). Otázka k samostatné úvaze Jaké jsou, podle Vašeho názoru, výhody přijímaného přístupu, že obce a kraje mají možnost zvolit IS dle vlastního výběru. Přinesla by státní kontrola (příp. státní poskytování) nějaké výhody oproti stávajícímu stavu?
7.4 Typizované informační systémy veřejné správy Ve veřejné správě se v posledních deseti letech ustálily různé typy informačních systémů, technologií a softwarových produktů předních českých i zahraničních společností. V této kapitole jsou představeny vybrané typizované IS/IT umoţňující pracovníkům orgánů veřejné správy efektivněji vykonávat správní procesy (s cílem zavést procesní přístup).
7.4.1 Vnitřní informační systém Jedná se o počítačově orientovaný systém podporující procesy uvnitř orgánu veřejné správy specializovanými softwarovými produkty. Pro označení tohoto systému se ustálila zkratka VIS. (V současné době je zkratka VIS téţ pouţívána pro označení Veřejných informačních sluţeb – toto označení se vyuţívá ve Státní informační politice a v materiálech Ministerstva vnitra ČR). Rozumí se jím systém podporující správní úkony a procesy orgánů veřejné správy. Informační podpora vnitřních procesů se u jednotlivých VIS můţe lišit v závislosti na pozici, velikosti a charakteru orgánu veřejné správy (městské/obecní úřady, krajské úřady, centrální orgány). V praxi se setkáváme s různými procesy a funkcemi VIS. Nejčastěji se však jedná o:
Registr obyvatel (ROB), registr územní identifikace, adres a nemovitostí (RUIAN), registr ekonomických subjektů (RES).
Evidence přijaté a vydané pošty (spisová sluţba - DMS).
Oběh vnitřních dokumentů (příkazy, reporty a výkazy, nařízení apod.).
Plánování a organizování času a úkolů.
Skladové hospodářství (interní výkazy a sestavy).
Personalistika a mzdy.
VIS pojímají vedoucí pracovníci jako základ pro modulární (komplexní) informační systém na principech systémové integrace. Zavede-li orgán veřejné správy VIS, buduje se jednodušeji počítačová podpora vnější procesů (mezi orgány). V současné době se zavádí různé modely „e-businessu“ (elektronického obchodování, eGovernment).
Modely „e-businessu“ se rozdělují do čtyř skupin: B2B, B2C, C2B, C2C. Označení těchto modelů vychází ze zkratek anglických termínů „Busines-to-Business“, „Business-to-Customer“, „Customer-to-Business“, „Customer-to-Customer“. České překlady těchto modelů se v řídící praxi příliš neujaly. Analogicky k uvedenému lze ve veřejné správě hovořit o modelech PA2PA, PA2C, C2PA, C2C: „Public 130
Administration-to-Public Administration”, „Public administration-to-Citizen”, „Citizen-to-Public Administration”, „Citizen-to-Citizen”.. K zástupcům VIS patří produkt FENIX společnosti PVT a.s., popř. ADIS používaný na finančních úřadech. Otázky k samostatné úvaze
Co to je vnitřní informační systém a k čemu slouží?
Co rozumíte pod pojmem e-business?
7.4.2 Geografický informační systém V 50. letech v USA, Velké Británii a v dalších zemích začínají první pokusy automatizovat činnosti související s tematickým mapováním (armáda, společností těţících ropu a zajišťující dopravu). Od té doby prošla automatizace činností tematického mapování velkým rozvojem, v jehoţ průběhu byly zformulovány mnohé principy, jak pracovat s prostorovou informací v tzv. „Geografickém Informačním Systému“.
Zaţitou zkratkou pro „Geografický Informační Systém” je zkratka GIS Geographical/ Geographic Information System. Takto označované systémy účelově spojují geografickou/grafickou informaci s popisnou informací. Grafická informace je v těchto systémech ukládána jako vektorový grafický soubor (např. ve formátu DGN, DXF apod.) nebo jako soubor s množinou bod, jejichţ souřadnice jsou umístěny v relační databázi (např. MS SQL, Oracle). Zobrazení grafické informace u druhého typu se realizuje jako zobrazování spojnic mezi těmito body. Popisná informace se ukládá do obvyklé relační databáze. Spojením grafické informace s textovou vzniká informační systém vyšší kvality, který lze vyuţít pro řešení úloh v oblasti geodézie a fotogrammetrie, krajinného plánování, geografie, dálkového průzkumu země, architektury krajiny apod. V GIS jsou uchovávány vektorové katastrální a technické mapy, mapy velkých měřítek, 3D modely povrchu země, vodorovné dopravní značení, vodní hospodářství, veřejná zeleň apod.
Potřeby práce s geografickými/grafickými a popisnými informacemi v systémech GIS naplňuje software českých nebo zahraničních výrobců (např. MISYS, Topol, SmallWorld, URBAN, ARC/INFO, ESRI, MGE Intergraph, MicroStation, apod.). V současné době je jiţ textová i grafická informace společně ukládána do databáze (informace nejsou drţeny odděleně), tím se sniţují nároky na údrţbu provázanosti textové i grafické sloţky.
Přednosti a zejména možnosti geografických informačních systémů v poslední době v České republice vystoupily do popředí. Hlavním důvodem pravděpodobně byly povodně v letech 1997 a 2002, které zvýraznily nutnost koordinace aktivit státu a územní správy při podobných záleţitostech. Se systémy GIS je tak počítáno jako s jedním ze základních prvků pro krizové řízení.
Pokud byste chtěli získat představu o tom, jak vypadá a z čeho se skládá Geografický informační systém, podívejte se například na tuto webovou stránku: http://www.gis.com/whatisgis/.
131
Otázky k samostatné úvaze
Popište stručně geografický informační systém.
Jaký je rozdíl mezi GIS a klasickou mapou?
Jaký je dle Vašeho názoru vztah moderních komerčních nástrojů (jako například mapy.cz či Google Maps) a GIS?
7.4.3 Manažerský informační systém V informatické praxi se tímto pojmem označuje IS podporující práci s informacemi na taktické či strategické úrovni řízení orgánů veřejné správy. Zkrácené označení tohoto systému je MIS (Management Information System, Manaţerský Informační Systém). Ve veřejné správě se zkratka „MIS“ vţila pro označení tzv. „Městského Informačního Systému“ kombinujícího geografický, finanční, vnitřní systém. Zavedení společné zkratky pro dvě kategorie systémů je zavádějící. Nicméně ve veřejné správě má svůj vývoj a nelze ji opomíjet.
Struktura Manaţerského Informačního Systému je značně standardizovaná a je velmi podobná jak pro firmy různých typů, tak pro orgány veřejné správy. Koncepce MIS je zaloţena na integraci procesů ve třech základních liniích – logistické, finanční a průřezové.
Při poskytování průřezových informací vedoucím pracovníkům se často setkáváme s tím, ţe MIS pracují s rozsáhlou databází - „datawarehouse“ („datové skladiště“). Poţadavek na časovou průřezovost informací rámcově vymezuje šířku palety informací. K seznámení se s detaily průřezové informace lze pouţít specializovaný IS.
MIS zpravidla zajišťuje tyto funkce:
-
Finanční řízení (finanční analýzy).
-
Ekonomické informace (hlavní kniha, závazky/pohledávky, platební styk, investice, mzdy).
-
Controlling (nákladové analýzy, kalkulace, analýzy hospodaření).
-
Logistika (nákup, sklady, přeprava).
-
Skladování (příjem/výdej/převody, přecenění, inventury).
-
Reporting, přehledy výkazy apod.
Náročnost řízení chodu orgánu veřejné správy si vyţaduje, aby průřezové informace byly vhodně strukturovány. Při implementaci MIS se jedná o úlohy strukturovat průřezové informace podle potřeb, zavádí se tzv. dimenzionální pohled na strukturaci informací.
Otázka k samostatné úvaze Rozhodněte (na základě popsaných funkcí MIS), zda Vámi popisovaný IS Vaší organizace je možno považovat za manažerský. Pokud ano, pokuste se popsat jeho jednotlivé funkce, dle uvedené struktury.
132
7.4.4 Finanční informační systém Finanční informační systém se jako pojem v terminologickém slovníku vedoucích pracovníků ustálil v 80. aţ 90. letech. Finanční Informační Systém (FIS) je počítačově orientovaný IS podporující ekonomické agendy subjektu za vyuţití datové základny vlastní nebo okolních IS.
Jeho logická architektura se podle zaměření daného subjektu samozřejmě liší. Nicméně lze u ní stanovit určité rysy, které by měly být shodné u všech FIS. Často jimi jsou: 1. Pohledávky (nezaplacení platby/poplatky apod.). 2. Účetnictví (hospodaření s finančními hotovostními a bezhotovostními prostředky, faktury). 3. Objednávky (evidence poţadavků na produkty a sluţby). 4. Majetek investiční hmotný – drobný. 5. Materiálně-technické hospodářství.
FIS vytváří díky své datové základně pro personál ekonomického úseku širokou paletu integrovaných finančních nástrojů v rozsahu a hloubce odpovídající charakteru subjektu.
Pro podporu ekonomických agend FIS jsou na našem trhu dostupné softwarové produkty. Mezi nejvýznamnější se řadí produkty SAP/R3, Navision, SCALA,CODAFinancials, FENIX, Gordic apod. Všechny uváděné produkty tvoří rámce FIS a pouţívají se pro integraci a automatizované zpracování finančních toků ekonomických agend, finanční reporting a controlling.
Otázky k samostatné úvaze 1.
K jakým účelům je používán Finanční informační systém ve vaší organizaci?
2.
Jaký softwarový produkt je ve vaší organizaci užíván jako FIS?
7.4.5 Kancelářský informační systém Kancelářský informační systém se buduje na komerčních softwarových produktech podporující dílčí kancelářské činnosti (korespondence, tabulky, přehledy/výkazy, sdílení/oběh dokumentů, vnitřní pošta/spisová sluţba, evidence úkolů, plánování, poznámky, vzkazy apod.). Jsou to například editory: textové (MS Word, AmiPro, Works, WordPerfect, Nisus, Win602 apod.), tabulkové (MS Excel, QuattroPro, apod.) a grafické (PowerPoint, Adobe Ilustrator apod.) a plánovací diáře (MS Project, EDS Planner, Primavera apod.) i elektronická pošta (MS Exchange, MS Outlook, Lotus Notes). Kancelářský informační systém zvyšuje osobní produktivitu administrativních pracovníků. Stále větší pozornosti se v případě kancelářských systémů dostává tzv. open source software (například systém Open office zahrnující většinu výše uvedených typů produktů). Jejich podstatnou výhodou pro IS ve veřejné správě jsou nízké pořizovací náklady. Nevýhodou můţe být niţší kompatibilita s tradičními programy. 133
7.4.6 Elektronická výměna dat Electronic Data Interchange (EDI) v překladu vyjadřuje elektronickou výměnu dat mezi subjekty - výměna strukturovaných dat (např. faktur, objednávek) na základě dohodnutých standardů zpráv. V 80. a 90. létech se pro potřeby EDI ve státní správě, dopravě a obchodu ujalo doporučení Evropské komise při OSN označované jako EDIFACT (Electronic Data Interchange for Administration, Commerce and Transport). V souvislosti s rozvojem internetu (WWW) a nových forem EDI se postupně ujímá moderní prostředek XML (eXtended Markup Language). Alternativou k pracovní skupině WP 4 pro oblast standardů EDI je skupina, která vytvořila standard RDF a RFC 2413 (tzv. Dublin Core Metadata for Resource Discovery). Jeho jmenný prostor zajišťuje vyuţitelnost různých druhů dokumentů generovaných jazykem HTML v komplexním prostředí WWW tím, ţe definovaná jmenná konvence je vkládána do „hlaviček“ HTML dokumentů. Výhodou je snadná pouţitelnost obvyklými „vyhledávacími servery“ (Gogole, Yahoo, AltaVista, Email, Seznam, Quick, apod.). Jmenný prostor podle Dublin Core Metadata for Resource Discovery nachází v podmínkách WWW České republiky své uplatnění.
7.5 Kmenové projekty eGovermentu V souvislosti s implementací eGovernmnetu v České republice byla jiţ realizována celá řad více či méně úspěšných projektů. Na centrální úrovni se jedná především o projekt Informační systém základních registrů, Informační systém datových schránek a Czech POINT.
7.5.1 Informační systém základních registrů Informační systém základních registrů je jedním z pilířů elektronizace veřejné správy v České republice. Fungování základních registrů je upraveno zákonem č. 111/2009 Sb., o základních registrech. Základními registry jsou: registr obyvatelstva (ROB) registr osob (ROS) registr územní identifikace, adres a nemovitostí (RUIAN) registr práv a povinností (RPP). Cílem vyuţívání informačního systému základních registrů je zefektivnění výkonu veřejné správy vyuţitím moţností moderních informačních technologií prostřednictvím online přístupů téměř kdykoli a odkudkoli. Současně však základní registry musí splňovat a zajistit efektivní, bezpečnou a transparentní výměnu přesných a aktuálních tzv. referenčních údajů. Referenční údaje jsou státem garantované správné údaje obsaţené v příslušném základním registru, které orgány veřejné moci vyuţívají při své činnosti. Schéma fungování systému základních registrů (zdroj: http://www.szrcr.cz/informacnisystem-zakladnich-registru)
134
Správci informačního systému základních registrů jsou Ministerstvo vnitra ČR, Český úřad zeměměřický a katastrální, Český statistický úřad, Úřad na ochranu osobních údajů České republiky a Správa základních registrů, provozovateli systému jsou Správa základních registrů a Český úřad zeměměřický a katastrální, uţivateli orgány veřejné moci, občané a firmy. Podrobněji viz http://www.spravazakladnichregistru.cz/
7.5.2 Informační systém datových schránek Informační systém datových schránek je sluţba zaručeného podání a zaručeného doručení elektronického dokumentu, současně je to sluţba verifikace doručení a neporušenosti obsahu datové zprávy. Správcem systému je Ministerstvo vnitra ČR, provozovatelem systému je Česká pošta a.s., uţivateli orgány veřejné moci, občané a firmy. Základními právními předpisy, které upravují problematiku informačního systému datových schránek, jsou zákon č. 300/2008 Sb., o elektronických úkonech a autorizované konverzi dokumentu a zákon č. 301/2008 Sb., kterým se mění některé zákony v souvislosti s přijetím zákona o elektronických úkonech a autorizované konverzi dokumentu. Podrobně viz www.datoveschranky.info
135
7.5.3. Czech POINT Czech POINT neboli Český Podací Ověřovací Informační Národní Terminál byl jedním z prvních projektů směřujících k elektronizaci veřejné správy v ČR. Kontaktní místo veřejné správy, Czech POINT poskytuje sluţbu autorizovaného výpisu z agendových informačních systémů (AIS), sluţbu autorizovaného podání do AIS a sluţbu autorizované konverze dokumentů. V současné době jiţ Czech Point poskytuje více neţ 15 sluţeb, příkladmo např. výpisy z rejstříku trestů, výpisy z bodového hodnocení řidičů, přijetí podání podle ţivnostenského zákona, autorizovanou konverzi dokumentů aj. Pro vnitřní vyuţití úřadu je vytvořeno rozhraní CzechPOINT@office. Jeho obsahem jsou agendy, které vykonávají úřady a orgány veřejné moci pro výkon své působnosti. Jako příklad sluţeb CzechPOINT@office je moţno uvést např. výpis a opis z rejstříku trestů z moci úřední, autorizovanou konverzi z moci úřední, agendu matriky aj. Správce systému je Ministerstvo vnitra České republiky, provozovatelem Česká pošta a.s. a uţivateli orgány veřejné moci, občané i firmy. Podrobně viz www.czechpoint.cz
7.6 Legislativa informačních systémů ve veřejné správě Problematika informačních systémů ve veřejné správě je rámcově vymezena následujícím souborem zákonných norem:
Zákon č. 89/1995 Sb., o státní statistické službě (ve znění pozdějších předpisů)
Zákon č. 148/1998 Sb., o ochraně utajovaných skutečností a o změně některých zákonů
Zákon č. 106/1999 Sb., o svobodném přístupu k informacím
Vyhláška č. 12/1999 Sb. NBÚ, o zajištění technické bezpečnosti utajovaných skutečností a certifikaci technických prostředků
Vyhláška č. 56/1999 Sb. NBÚ, o zajištění bezpečnosti informačních systémů nakládajících s utajovanými skutečnostmi, provádění jejich certifikace a náležitostech certifikátu
Zákon č. 101/2000 Sb., o ochraně osobních údajů a o změně některých zákonů (ve znění pozdějších předpisů)
Zákon č. 227/2000 Sb., o elektronickém podpisu a o změně některých dalších zákonů (ve znění pozdějších předpisů)
Zákon č. 365/2000 Sb., o informačních systémech veřejné správy a o změně některých dalších zákonů,ve znění pozdějších předpisů
Směrnice č. 95/46/EC Evropského parlamentu a Rady z 24. října 1995, o ochraně jednotlivců, v souvislosti se zpracováním osobních údajů a s volným pohybem těchto údajů
Úmluva č. 108 (Rady Evropy), o ochraně osob se zřetelem na automatizované zpracování osobních údajů, kterou ČR podepsala dne 8. září 2000
Zákon 300/2008 Sb., o elektronických úkonech a autorizované konverzi dokumentů 136
Zákon 301/2008 Sb., kterým se mění některé zákony v souvislosti s přijetím zákona o elektronických úkonech a autorizované konverzi dokumentů
Vyhláška č. 93/2009 Sb., o stanovení podrobností provádění autorizované konverze dokumentů
Zákon č. 111/2009 Sb. o základních registrech
7.6.1 Zákon o informačních systémech ve veřejné správě
Hlavním cílem zákona č. 365/2000 Sb., ve znění pozdějších předpisů je stanovení práv a povinností osob souvisejících s provozem informačních systémů veřejné správy a z toho vyplývajících informačních systémů. Uvedený zákon také vymezuje zodpovědnost za celou oblast veřejné správy vzhledem k ISVS. Po původně zřízeném Úřadu pro veřejné informační systémy agendu přebralo Ministerstvo informatiky. Po jeho zrušení k 1. 1. 2007 je koordinací ISVS pověřeno Ministerstvo vnitra ČR. Zákon v současné době představuje základní normu v oblasti ISVS v České republice. Lze říci, ţe od této normy se odvíjejí další podzákonné právní předpisy – zejména prováděcí vyhlášky (viz část o ţivotním cyklu ISVS).
Zákon o informačních systémech veřejné správy především stanoví práva a povinnosti správců informačních systémů veřejné správy (ISVS) a dalších subjektů, které se podílejí na vytváření, uţívání, provozu a rozvoji informačních systémů veřejné správy.
Zákon rovněţ upravuje působnost Ministerstva vnitra jako ústředního správního úřadu pro tvorbu a rozvoj informačních systémů veřejné správy.
Dále zákon upravuje atestace a postavení atestačních středisek, doručování zpráv orgánům veřejné moci prostřednictvím portálu veřejné správy a poskytování ověřených výstupů z ISVS.
Mezi správce informačních systémů veřejné správy patří ministerstva, jiné správní úřady, orgány územní samosprávy a další státní orgány. Právní úprava se tedy týká rovněţ měst/obcí a krajů.
Paragraf pátý je věnován výhradně povinnostem orgánů veřejné správy ve vztahu k informačním systémům. Všechny tyto povinnosti je nutno dodrţovat pouze v části informačních systémů napojených na ostatní informační systémy veřejné správy (ISVS). Zákon se nevztahuje na provozní informační systémy, tj. systémy obhospodařující chod příslušného úřadu a týkají se činností nesouvisejících s výkonem veřejné správy.
Zákon také přináší pojem kontaktního místa veřejné správy. Jedná se o – jak uţ z názvu vyplývá – místo, kde můţe občan vyřídit většinu agendy s veřejnou správou. Dle novely uvedeného zákona z roku 2011 mohou kontaktním místem veřejné správy být:
notáři,
krajské úřady,
matriční úřady,
obecní úřady, úřady městských částí nebo městských obvodů územně členěných statutárních měst a úřady městských částí hlavního města Prahy, jejichţ seznam stanoví prováděcí právní předpis,
zastupitelské úřady stanovené prováděcím právním předpisem, 137
drţitel poštovní licence a Hospodářská komora České republiky a) banka, které byla ministerstvem udělena autorizace k výkonu působnosti kontaktního místa veřejné správy (dále jen „osoba autorizovaná ministerstvem“).
Pro soubor kontaktních míst veřejné správy v ČR se v současné době uţívá označení Czech POINT (viz výše kmenový projekt eGovernmentu). Otázky k samostatné úvaze
Jaký hlavní cíl má zákon o informačních systémech veřejné správy?
Co je kontaktní místo veřejné správy?
7.6.2 Zákon o ochraně osobních údajů Normou nejvyšší právní síly v oblasti ochrany dat je v současné době v ČR Listina základních práv a svobod, která je součástí ústavního pořádku České republiky. Článek 10 Listiny základních práv a svobod: Každý má právo, aby byla zachována jeho lidská důstojnost, osobní čest, dobrá pověst a chráněno jeho jméno. Každý má právo na ochranu před neoprávněným zasahováním do soukromého a rodinného života. Každý má právo na ochranu před neoprávněným shromažďováním, zveřejňováním nebo jiným zneužíváním údajů o své osobě.
První samostatnou normou, která byla na tomto poli v ČR přijata, byl zákon č. 256/1992 Sb., o ochraně osobních dat v informačních systémech. Tato norma byla nahrazena zákonem č. 101/2000 Sb., o ochraně osobních údajů a o změně některých zákonů. Tento zákon se vztahuje na zpracování osobních údajů, které zpracovávají státní orgány, orgány územní samosprávy, jiné orgány veřejné moci, jakoţ i fyzické a právnické osoby.
Hlavní mottem zákona je přenesení zodpovědnosti za ochranu osobních údajů na samotného občana. Občan se tedy sám podílí na ochraně osobních údajů, a to zejména: 1.
udělením nebo neudělením souhlasu se zpracováváním informace,
2.
vyţádáním informací o údajích, jeţ jsou o něm evidovány,
3.
vznesením poţadavku na výmaz či opravu.
Důsledkem je minimalizace rozsahu shromaţďovaných dat (osobní údaje). Orgány veřejné správy musí zvaţovat potřebnost informací k výkonu činností. Zpracovávání osobních údajů je nákladná činnost a je nutno bedlivě zváţit, zda tyto údaje nejsou pořizovány duplicitně.
Osobním údajem je podle zákona jakýkoliv údaj týkající se určeného nebo určitelného subjektu údajů. Subjekt údajů se povaţuje za určený nebo určitelný, 138
jestliţe lze na základě jednoho či více osobních údajů přímo či nepřímo zjistit jeho identitu. O osobní údaj se nejedná, pokud je třeba ke zjištění identity subjektu údajů nepřiměřené mnoţství času, úsilí či materiálních prostředků.
Zvláštní pozornost je dle zákona 101/2000 Sb. věnována tzv. citlivým osobním údajům. Citlivým údajem je osobní údaj vypovídající o národnostním, rasovém nebo etnickém původu, politických postojích, členství v odborových organizacích, náboţenství a filozofickém přesvědčení, trestné činnosti, zdravotním stavu a sexuálním ţivotě subjektu údajů.
Zatímco osobní údaje je moţno (na základě souhlasu subjektu, či zákonného oprávnění) zpracovávat, citlivé osobní údaje podle zákona zpracovávat nelze.
Na základě uvedeného zákona byl rovněţ zřízen Úřad pro ochranu osobních údajů se sídlem v Praze.
Otázky k samostatné úvaze
Co je hlavním mottem zákona o ochraně osobních údajů?
Co z údajů, které procházejí Vámi spravovanou agendou, lze považovat za osobní údaj? Jakým způsobem se občané mohou podílet na ochraně vlastních osobních údajů?
7.6.3 Zákon o svobodném přístupu k informacím Zákon č. 106/1999 Sb., o svobodném přístupu k informacím, vychází z Listiny základních práv a svobod (článek 17). Základním principem svobody informací je tzv. publicita veřejné správy. Zatímco do roku 1999 platilo, ţe se poskytne jen ta informace z veřejné správy, na niţ má ţadatel konkrétní právně formulovaný nárok (např. jako účastník správního řízení), po přijetí tohoto zákona platí, ţe se poskytne vše, pouze s tou výjimkou, k níţ dává oprávnění konkrétní zákonné ustanovení (např. ochrana osobních údajů, utajované skutečnosti).
Orgány veřejné správy jsou povinny poskytovat informace i prostřednictvím zařízení, které umožňuje dálkový přístup (internet). Konkrétní podobu a rozsah informací vymezuje vyhláška č. 442/2006 Sb., ve znění pozdějších předpisů, kterou se stanoví struktura informací zveřejňovaných o povinném subjektu způsobem umoţňujícím dálkový přístup. Rozsah informací, jeţ jsou povinně zveřejňované na internetu vychází ze zákona č. 106/1999 Sb. Předmětem standardu je výčet a struktura nejdůleţitějších informací, zveřejňovaných orgánem veřejné správy způsobem umoţňujícím dálkový přístup a detailní osnova popisu postupu orgánu veřejné správy při vyřizování ţádosti poţadavků (nejen při správním řízení, ale i při řešení ţivotních situací).
Otázky k samostatné úvaze
Co upravuje zákon o svobodném přístupu k informacím?
139
Podle zákona 106/1999 Sb., o svobodném přístupu k informacím je každý povinný subjekt povinen zveřejňovat výroční správu. Zjistěte, zda Vaše organizace danou výroční zprávu zveřejnila a analyzujte, o jaké informace je podle zákona nejčastěji žádáno. Může obecní úřad shromažďovat a zpracovávat ve své interní databázi citlivé osobní informace o občanech obce?
7.6.4 Zákon o elektronickém podpisu
Moţnost vzájemné komunikace občana s veřejnou správou na dálku je základním předpokladem dalšího přiblíţení veřejné správy občanovi. Nezbytným krokem k utvoření těchto nových informačních vazeb je faktické zrovnoprávnění klasického (psaného) a elektronického dokumentu.
Přijetím zákona č. 227/2000 Sb., o elektronickém podpisu získal kaţdý občan právně platnou moţnost podepisovat se elektronickým podpisem, a tedy identifikovat se vůči úřadům na dálku. Elektronické podepisování umoţní podání nejrůznějších prohlášení a daňových přiznání, přihlášek-odhlášek, ţádosti o výpis z rejstříku trestů, ţádosti o sociální dávky apod. Zákon o elektronickém podpisu byl doplněn prováděcími právními předpisy. Pro obce je významné zejména nařízení vlády č. 495/2004 Sb., kterým se provádí zákon č. 227/2000 Sb., o elektronickém podpisu a o změně některých dalších zákonů (zákon o elektronickém podpisu), ve znění pozdějších předpisů. Toto nařízení upravuje povinnosti spojené s přijímáním a odesíláním datových zpráv opatřených zaručeným elektronickým podpisem a provoz elektronické podatelny orgánu veřejné moci.
Elektronickým podpisem se rozumí údaje v elektronické podobě, které jsou připojené k datové zprávě nebo jsou s ní logicky spojené, a které slouţí jako metoda k jednoznačnému ověření identity podepsané osoby ve vztahu k datové zprávě.
Zaručený elektronický podpis je elektronický podpis, který splňuje následující poţadavky: 1. je jednoznačně spojen s podepisující osobou, 2. umoţňuje identifikaci podepisující osoby ve vztahu k datové zprávě, 3. byl vytvořen a připojen k datové zprávě pomocí prostředků, které podepisující osoba můţe udrţet pod svou výhradní kontrolou, 4. je k datové zprávě, ke které se vztahuje, připojen takovým způsobem, ţe je moţno zjistit jakoukoliv následnou změnu dat, Pro zajištění těchto poţadavků se v ČR vyuţívá tzv. „zaručený elektronický podpis zaloţený na kvalifikovaném certifikátu vydaném akreditovaným poskytovatelem certifikačních sluţeb“, který je definován zákonem č. 227/2000 Sb. o elektronickém podpisu. Tento podpis je v zákoně o elektronickém podpise označován téţ jako „uznávaný elektronický podpis“.
V současné době se nejvhodnější technologií vyuţitelnou pro elektronické podepisování jeví technologie vyuţívající poznatků z kryptografie a elektronického šifrování. 140
Princip elektronického podpisování vychází z existence dvou tzv. klíčů - veřejného a privátního (tajného). Klíč privátní, jak je jiţ patrno z jeho názvu, slouţí jako elektronický rukopis autora zprávy - je to jednoznačná charakteristika autora, jejíţ vytvoření umoţňuje bezpečný software (chráněný heslem v obdobě tzv. PINu) nainstalovaný na jeho počítači. Naopak klíč veřejný je dostupný širokému okruhu lidí, měl by jej mít k dispozici kaţdý, kdo bude s autorem elektronicky přicházet do styku. Pokud opět uţiji přirovnání s běţným ţivotem, veřejný klíč je elektronická, vysoce spolehlivá forma podpisového vzoru.
Otázky k samostatné úvaze
Vysvětlete, co to je elektronický podpis.
Jaké jsou rozdíly mezi „klasickým“ a elektronickým podpisem?
Existuje právní předpis, který by upravoval provoz elektronické podatelny vašeho úřadu?
7.7 Fenomén internetu v české veřejné správě Stále intenzivnější pronikání internetu do nejrůznějších oblastí lidského života s pochopitelně nevyhnulo ani veřejné správě. Například i vlivem výše zmíněného zákona o svobodném přístupu k informacím prakticky každá česká obec provozuje vlastní webové stránky, nemálo významných zdrojů informací je již volně k dispozici na internetu (obchodní rejstřík, katastr nemovitostí, registr ekonomických subjektů apod.) a on line, fungují rovněž kmenové projekty českého eGovernmentu. Následující kapitolu můžete proto pojímat jako naprosto základní minimum o fungování a struktuře internetu, které je doplněno seznamem internetových stránek s vazbou na veřejnou správu.
7.7.1 Fenomén internetu v české veřejné správě Internet Internet (souhrnný pojem pro celosvětové propojení počítačových sítí) je infrastrukturou poskytující nástroje a sluţby, které umoţňují například distribuci či zpřístupnění informací, individuální nebo skupinovou komunikaci, vyhledávání informací všeho druhu. Prostřednictvím internetu se můţete vzdělávat nebo bavit, obchodovat na burze či získávat informace a podklady pro práci zastupitele, pracovníka veřejné správy apod. Webové stránky Webové stránky (WWW, World Wide Web) umožňují vytvářet a vyhledávat multimediální informace (textové, grafické, audiovizuální …) vzájemně provázané pomocí odkazů (tzv. hypertext). V orientaci ve velkém mnoţství elektronicky dostupných informací vám pomohou vyhledávácí servery (např. seznam, portál veřejné správy apod.). Pomocí klíčových slov nebo procházením témat získáte poţadované informace. Pro zjednodušení práce s informačními zdroji a sluţbami byl pro potřeby veřejné správy vytvořen Portál veřejné správy. Portál veřejné správy je sdílenou sluţbou pro informační společnost, publikuje autorizované informace o ţivotních situacích, formuláře pro zaručené podání, naleznete zde seznam orgánů veřejné moci, zákony a uţitečné odkazy. Nahlédněte http://portal.gov.cz/portal/obcan/ 141
Skupinové diskuze Skupinové diskuse (tzv. elektronické konference) umožňují jednoduchou skupinovou komunikaci. Realizují se prostřednictvím webových stránek (příspěvek je zapisován do formuláře na webové stránce, zobrazován je rovněţ na stránce spolu s ostatními příspěvky), prostřednictvím elektronické pošty (zasláním příspěvku na k tomu určenou elektronickou adresu, příspěvek je následně rozesílán na adresy účastníků konference), nebo jako videokonference. Konference mohou být moderované (moderátor rozhoduje, jaké příspěvky se v konferenci objeví a řídí diskusi) nebo nemoderované (obsah příspěvků není nijak ovlivňován), mohou být otevřené (číst a psát příspěvky můţe kdokoliv) či uzavřené (správce konference určuje, kteří přispěvatelé mohou příspěvky číst nebo vkládat). Mobilní technologie Mobilní technologie jsou další rozvíjející se oblastí. Krátké textové zprávy (SMS), obrazové zprávy MMS nebo internetové aplikace v mobilním telefonu či vyuţití tabletu je jiţ běţnou součástí vybavení úředníků a zaměstnanců veřejné správy Informační společnost Informační společnost je jedním z cílů státní informační politiky. V rámci implementace eGovernmentu v ČR byla realizována řada zásadních projektů, jakými je např. jiţ zmiňovaný Czech POINT či základní registry. Další projekty budou realizovány v souladu se Strategickým rámcem rozvoje eGovernmentu 2014+ (tzn. do roku 2020), který v konečné podobě dosud nebyl vládou schválen. Na základě jeho návrhu, je moţno vymezit jeho hlavní principy takto:
další etapa modernizace veřejné správy s vyuţitím prostředků eGovernmentu,
koncepce architektury eGovernmentu, jako prostředku plánování a řízení změn směřujících k dosaţení cílů,
účelné vynakládání veřejných prostředků pro koordinovanou a efektivní modernizaci veřejné správy, zejm. investic do informačních a komunikačních technologií,
efektivní zapojení podnikatelského sektoru do poskytování sluţeb státu tam, kde dochází k úspoře nákladů, zrychlení zavedení sluţby, zlepšení dostupnosti nebo vhodné a bezpečné integraci veřejné a podnikatelské části procesu prostřednictvím nástrojů eGovernmentu,
efektivní součinnost všech subjektů veřejné správy na úrovni centrálních orgánů, krajů i obcí.
Na podporu rozvoje informační společnosti je realizována řada dalších různorodých aktivit, jako příklad je moţno uvést pravidelně pořádané konference ISSS (Internet ve státní správě a samosprávě) nebo soutěţ Český zavináč, v rámci které jsou oceňovány projekty přispívající rozvoji informační společnosti.
142
7.6.2 Informační zdroje Web stránky
Stručná charakteristika
http://www.portal.gov.cz
Portál Veřejné správy
www.datoveschranky.info
Datové schránky
www.szrcr.cz
Správa základních registrů
http://mvcr.cz
Ministerstvo vnitra ČR
http://www.uoou.cz
Úřad pro ochranu osobních údajů
www.czechpoint.cz
Český Podací Ověřovací Informační Národní Terminál
www.epusa.cz
Elektronický portál územních samospráv
http://www.diskuze.obce.cz
Diskusní fóra na portálu Města a obce online
http://webhouse.cz/vismo/
Redakční systém VISMO
http://www.statnisprava.cz/
WAP pro státní správu
http://www.zlatyerb.obce.cz
Soutěţ Zlatý erb – hodnocení web stránek
http://www.ceskyzavinac.cz/
Soutěţ Český zavináč
http://www.isvs.cz
Problematika informačních systémů veřejné správy
http://www.isss.cz
Konference Internet ve státní správě a samosprávě
http://www.moderniobec.cz
Časopis Moderní obec
http://www.ecdl.cz
Počítačová gramotnost – ECDL v ČR
http://www.seznam.cz Komerční portál – po zadání hesla „úřady“ se zobrazí informační zdroje o VS (či jakýkoli jiný vyhledávač)
143
8. Regionální a strukturální politika EU Přednáška rozvíjí znalosti o Evropské unii. Je zaměřena na získání poznatků o regionální a strukturální politice EU, strukturálních fondech EU, regionálním členění EU a jeho hierarchii (regiony NUTS). Pozornost je věnována rovněţ prioritním cílům regionální a strukturální politiky a tzv. iniciativám Společenství. Dalším předmětem zájmu je problematika přeshraniční spolupráce (programy INTERREG) a finanční pomoc pro Českou republiku z předvstupních fondů. Regionální politika zaujímá významné postavení v rámci politik Evropské unie. Je jedním ze základů nejen hospodářské, ale i celkové politiky Společenství. Výdaje na společnou regionální a strukturální politiku patří dlouhodoběji k hlavním kapitolám rozpočtu - hned po společné zemědělské politice - a dosahují zhruba 1/3 výdajů.
8.1 Vývoj, hlavní principy, legislativní a institucionální zabezpečení Regionální politika Evropské unie prošla několika fázemi, které se vyznačovaly určitými specifiky a charakteristikami. Zlomovým okamţikem v jejím vývoji pak byl rok 1988, kdy došlo k její zásadní reformě, regionální politika byla integrována spolu s částí sociální a zemědělské politiky do tzv. strukturální politiky, byly přijaty principy regionální politiky a zavedena delší plánovací období. Od roku 1989 byly přijaty principy regionální a strukturální politiky. Těchto principů je sedm a jsou to: princip solidarity, princip subsidiarity (tzv. 3D princip – demokracie, decentralizace, dekoncentrace), princip koncentrace, princip partnerství, princip programování, princip monitorování a vyhodnocování a princip adicionality (doplňkovosti). Základní dokumenty, jimiţ je legislativně zabezpečena strukturální a regionální politika Evropské unie lze rozlišit na tzv. primární legislativu a sekundární legislativu. Z hlediska institucionálního zabezpečení je vrcholnou organizací regionální politiky Výbor regionů, jehoţ členy jsou zástupci regionálních a místních samospráv jmenovaní na dobu 4 let.
8.1.1 Vývoj regionální a strukturální politiky Vývojové etapy
V historii regionální politiky EU jsou obvykle vyčleňována dvě základní období – do reformy v roce 1988 a po roce 1989, kaţdé se dvěma vývojovými etapami:
Období let 1957 – 1974 Počáteční období je charakteristické individuálním přístupem k regionální politice bez významnější mezinárodní koordinace. Hlavní pozornost byla věnována řešení makroekonomických cílů Společenství.
Období let 1975 – 1988
144
V tomto období vzniká společná koordinace regionální politiky, v roce 1975 je zaloţen Evropský fond regionálního rozvoje (ERDF); byly vyhlášeny první společné programy regionální politiky. V roce 1988 došlo k významné reformě, regionální politika byla integrována s částí sociální a zemědělské politiky do tzv. strukturální politiky. Byly přijaty principy regionální a strukturální politiky (viz dále) a zavedena delší plánovací období. Opět můţeme vyčlenit dvě vývojové etapy:
Období let 1989 – 1993 Bylo vyhlášeno pět (fakticky šest) Cílů strukturální politiky: -
Cíl 1 – Rozvoj a strukturální přeměna zaostávajících regionů.
-
Cíl 2 – Konverze regionů váţně postiţených hospodářským úpadkem.
-
Cíl 3 – Boj proti dlouhodobé nezaměstnanosti (delší neţ 12 měsíců) a pracovní integrace mladých lidí (do 25 let).
-
Cíl 4 – Adaptace pracovní síly na průmyslové změny a změny ve výrobě.
-
Cíl 5A – Strukturální přeměna zemědělství.
-
Cíl 5B – Rozvoj a strukturální adaptace agrárních regionů.
Regionální dimenzi měly Cíle 1, 2 a 5B. Byly vyhlášeny i první iniciativy Společenství (např. INTERREG, LEADER aj.).
Období let 1994 – 1999 Prolongovány Cíle z předcházejícího období, rozšířené po přijetí nových členů v roce 1995 o nový regionálně orientovaný Cíl 6 (Rozvoj řídce zalidněných regionů); významnější rozšíření iniciativ Společenství a zavedeny tzv. inovační akce. Poslední významnější revize byla v roce 1999. Došlo k redukci Cílů i iniciativ Společenství.
8.1.2 Hlavní principy strukturální a regionální politiky v EU
Princip solidarity Vychází ze základních smluv o ES a EU, je filosofickým základem evropské integrace; vyspělejší státy přispívají do společného rozpočtu na rozvoj ekonomicky méně rozvinutých.
Princip subsidiarity Zaveden Maastrichskou smlouvou - záleţitosti jsou řešeny na té úrovni rozhodování, kde je lze nejoptimálněji vyřešit (tedy regionální záleţitosti na regionální úrovni).
Princip koncentrace Zásada koncentrace úsilí: prostředky jsou vyuţívány k předem stanoveným cílům co nejúčelněji, tak aby nebyly rozmělněny na mnoţství drobných akcí.
145
Princip partnerství Představuje spolupráci mezi Evropskou komisí a orgány na národní a regionální úrovni (hospodářskými a sociálními partnery v členských státech); zabezpečuje, aby se na rozdělení prostředků podíleli také příjemci.
Princip programování Hlavní operační princip; prostředky jsou alokovány na základě víceletých a víceoborových programů, nikoli na základě jednotlivých projektů.
Princip monitorování a vyhodnocování Průběţné sledování a vyhodnocování prováděných opatření a celkové efektivnosti vynakládaných prostředků (kontrola věcného i finančního plnění).
Princip adicionality Znamená spolufinancování projektů; prostředky z rozpočtu EU pouze doplňují veřejné a soukromé výdaje, výše podílů je předem stanovena.
146
8.1.3 Legislativní a institucionální zabezpečení strukturální a regionální politiky Základní dokumenty legislativního zabezpečení strukturální a regionální politiky:
Primární legislativa Články ze Smlouvy o zaloţení Evropského společenství týkající se politiky hospodářské a sociální soudrţnosti; články o podporách poskytovaných členskými státy; protokol o Výboru regionů.
Sekundární legislativa Nařízení o strukturálních fondech a kohezním fondu, nařízení o předstrukturálních fondech.
Výbor regionů Výbor regionů je vrcholnou institucí zabývající se regionální problematikou.
Složení: 222 představitelů regionálních a komunálních samospráv jmenovaných Radou EU na návrh členských států na období 4 let.
Náplň činnosti: Konzultativní orgán; podle smluv musí být vţdy konzultován v záleţitostech týkajících se regionů a měst, dále v záleţitostech vztahujícím se k Transevropským sítím, veřejnému zdraví, vzdělání, mládeţi, kultuře, hospodářské a sociální soudrţnosti.,
8.2 Strukturální fondy a další fondy a instituce financující strukturální a regionální politik Nástrojem financování strukturální a regionální politiky EU jsou především strukturální fondy a Kohezní fond. Nejvýznamnějším ze strukturálních fondů je Evropský fond regionálního rozvoje (ERDF), dalšími strukturálními fondy jsou Evropský sociální fond (ESF), Evropský zemědělský podpůrný a záruční fond (EAAGF) a Finanční nástroj na podporu rybářství (FIFG). Dalšími fondy a institucemi vyuţívanými pro financování rozvoje regionů jsou Fond solidarity, Evropský investiční fond a Evropská investiční banka.
147
8.2.1 Strukturální fondy Evropský fond regionálního rozvoje (ERDF)
Zaměření: Rozhodující fond určený na financování vyrovnávání regionálních rozdílů v EU.
Priority: Podporuje investice do výroby určené k vytváření nových a zachování stávajících pracovních míst, investice do infrastruktury, rozvoj malého a středního podnikání v regionech, rozvoj výzkumu a nových technologií, investice do ţivotního prostředí; ve vybraných regionech (Cíl 1) financuje i investice do infrastruktury včetně Transevropských sítí a investice do lidského potenciálu.
Evropský sociální fond (ESF) 1) Zaměření: Je zaměřen na investice do lidských zdrojů. 2) Priority: Pomáhá rozvíjet zaměstnanost integrací nezaměstnaných, mladých lidí a lidí dlouhodobě vyloučených z trhu práce. Podporuje stejné příleţitosti na trhu práce pro muţe a ţeny, adaptaci pracujících na změny ve výrobě, posílení systémů vzdělávání včetně rekvalifikačních. Evropský zemědělský podpůrný a záruční fond – podpůrná sekce (EAAGF)
Zaměření: Podpůrná sekce fondu je především zaměřena na udrţení osídlení ve venkovských oblastech.
Priority: Podporuje zemědělské podnikání v méně příznivých oblastech, začínající farmáře, konverzi a diverzifikaci zemědělské výroby, rozvoj venkovské infrastruktury včetně investic do cestovního ruchu.
Finanční nástroj na podporu rybářství (FIFG)
Zaměření: Nejmladší a finančním objemem nejmenší strukturální fond určený na podporu rybářství a oblastí závislých na rybolovu.
Priority: Modernizace rybářství, rozvoj chovu ryb, ochrana některých pobřeţních oblastí, revitalizace oblastí závislých na rybolovu.
8.2.2 Další fondy a instituce využívané pro financování rozvoje regionů Fond soudržnosti (Kohezní fond)
Zaměření: Zaloţen pro posílení soudrţnosti EU, čerpat mohou nejméně vyspělé země – kritériem je hrubý národní produkt (HNP) na obyvatele (měřeno paritou kupní síly), který musí být niţší neţ 90 % průměru ES.
Priority: Je určen pro dva základní druhy projektů – jednak na rozvoj dopravní infrastruktury, jednak na projekty zaměřené na zlepšení ţivotního prostředí.
Fond solidarity EU
Zaměření: Nejnovější fond EU vznikl aţ v roce 2002 na podporu oblastí postiţených ţivelnými pohromami a na prevenci proti nim. 148
Priority: Podporuje obnovu technické infrastruktury, zdravotnictví a školství (ČR dostala z tohoto fondu na odstranění následků povodní finanční částku 129 mil. eur).
Evropský investiční fond
Zaměření: Původně vznikl pro financování akcí budovaných v rámci Transevropských sítí (TEN) v oblastech dopravní a energetické infrastruktury a telekomunikací. V současnosti je zaměřen na podporu malého a středního podnikání.
Priority: Je určen pro dvě základní oblasti - poskytování garancí a rizikového kapitálu malým a středním podnikům, především začínajícím a technologicky orientovaným.
Evropská investiční banka 3. Zaměření: Přispívá k vyváţenému rozvoji Společenství. 4. Priority: Nevýdělečným poskytováním půjček podporuje rozvoj méně rozvinutých oblastí; modernizaci nebo konverzi podniků; vytváření nových trvale udrţitelných pracovních míst; zlepšení účinnosti a multimodální vyrovnanosti dopravních systémů; zvyšování dostupnosti regionů a zavádění trvale udrţitelných dopravních systémů; kompletaci a zlepšení propojenosti energetických sítí, investice do obnovitelných energetických zdrojů a projektů šetřících energii; stimulace nových elektronických sluţeb a inovačních aplikací.
8.3 Regionální členění EU a hlavní cíle politiky EU Území členských zemí Evropské unie se pro účely statistických srovnávání člení na tzv. NUTS jednotky. Eurstat pouţívá šest hierarchických úrovní, systém NUTS byl v roce 2003 schválen téţ Evropským parlamentem, i kdyţ pouze tři úrovně NUTS 1-3. Přímou vazbu na přidělování finančních prostředků ze strukturálních fondů mají hierarchické úrovně NUTS 2 a NUTS 3, které jsou v České republice představovány tzv. kraji koheze resp. vyššími územními samosprávnými celky (kraji). V roce 2000 začalo plánovací období, které potrvá aţ do roku 2006. Pro toto období byly vyhlášeny tři cíle strukturální politiky, kdyţ v letech 1994 – 1999 jich bylo fakticky 7 (cíl 5 se rozpadal na A a B). Cílem 1 pro současné plánovací období je podpora regionů, jejichţ rozvoj zaostává, Cílem 2 hospodářská a sociální přeměna oblastí, které čelí strukturálním obtíţím a Cílem 3 úprava a modernizace politiky systémů vzdělávání, školení a zaměstnanosti.
8.3.1 Regionální členění EU Základními jednotkami pouţívanými pro statistické srovnávání v EU jsou tzv. NUTS (nomenklaturní jednotky pro územní statistiku). V 90. letech eurostat pouţíval šest hierarchických úrovní NUTS (0 – 5). Přímou vazbu na přidělování finančních prostředků ze strukturálních fondů mají hierarchické úrovně NUTS II a NUTS III. NUTS 0 Nejvyšší hierarchická úroveň – státy.
NUTS I
149
Makroregionální úroveň – územní jednotka velkých oblastí (zemí) – v EU 78 jednotek, obvykle umělé konglomeráty niţších jednotek; větší význam má pouze v SRN – spolkové země, Spojeném království (historické země Wales, Skotsko a Severní Irsko a Anglie rozčleněná na obvody regionálních rozvojových agentur) a Belgii (Vlámsko, Valonsko a Brusel). ČR je na této úrovni jednou jednotkou. NUTS II Regionální úroveň odpovídající střední úrovni administrativního členění zemí EU (např. regiony ve Francii, Itálii, provincie v Belgii, Nizozemsku, comunidad autonomas ve Španělsku, spolkové země v Rakousku). V současnosti nejdůleţitější regionální úroveň. Podle HDP na 1 obyvatele NUTS 2 jsou regiony hodnoceny a případně zařazovány do Cíle 1. V současnosti 211 jednotek - průměrná populační velikost 1,8 mil. obyvatel. ČR se člení na 8 jednotek: Praha
Střední Čechy (Středočeský kraj)
Jihozápad (Jihočeský a Plzeňský kraj)
Severozápad (Karlovarský a Ústecký kraj)
Severovýchod (Liberecký, Královéhradecký a Pardubický kraj)
Jihovýchod (kraj Vysočina a Jihomoravský)
Střední Morava (Olomoucký a Zlínský kraj)
Moravskoslezsko (Moravskoslezský kraj).
NUTS III Regionální jednotka odpovídající niţšímu článku administrativního členění (např. Kreise v SRN, departementy ve Francii, provincie v Itálii a ve Španělsku, administrativní jednotky ve Švédsku a Dánsku). Z hlediska regionální politiky důleţitá jednotka – váţí se na ni kritéria pro Cíl 2 a některé iniciativy Společenství. Dnes 1093 jednotek, průměrná populační velikost kolem 350 tis. obyvatel. V ČR tuto úroveň reprezentují kraje. LAU I (dříve NUTS IV) Jediná hierarchická úroveň NUTS, která není obsazena ve všech zemích EU. Je však důleţitá pro menší země, kde reprezentuje úroveň administrativního členění (např. Irsko, Lucembursko). V ČR představují tuto úroveň okresy. LAU II (dříve NUTS V) Hierarchicky nejniţší jednotka – obvykle obec nebo skupina obcí, resp. městských čtvrtí (v EU 98,4 tis. jednotek). V ČR je touto jednotkou obec. Systém NUTS byl schválen v roce 2003 Evropským parlamentem, i kdyţ pouze tři úrovně (NUTS 1-3). Rovněţ byla schválena rozmezí, ve kterých by měla leţet průměrná populační velikost těchto jednotek v jednotlivých státech. Niţší hierarchické úrovně jsou zatím ponechány v současné velikosti, budou řešeny podle návrhů národních států v blízké budoucnosti.
150
Tabulka 8.1 Schválené rozpětí pro průměrnou populační velikost jednotek NUTS Úroveň
Minimum
NUTS 1 NUTS 2 NUTS 3
Maximum 3 mil.
7 mil.
800 tis.
3 mil.
150 tis.
800 tis.
Pramen: Official Journal of the eurpean Union. L 154/1. Otázka k samostatné úvaze Představte si územní strukturu České republiky a pokuste se sami vyjmenovat, kterými jednotkami jsou představovány jednotlivé hierarchické úrovně NUTS, kolik těchto jednotek je a u klíčové úrovně NUTS 2 se pokuste vybavit si i jejich jména. Řešení ... Řešení ... NUTS 0, 1 – celá ČR, NUTS 2 – kraje soudrţnosti (8), NUTS 3 – kraje (14), NUTS 4 – okresy (77), NUTS 5 – obce (6250). Na úrovni NUTS 2 jsou v ČR tyto jednotky: Praha, Střední Čechy, Jihozápad, Severovýchod, Jihovýchod, Střední Morava, Moravskoslezsko.
8.3.2 Priority strukturální a regionální politiky EU - hlavní cíle Pro období 2000-2006 byly vyhlášeny 3 cíle strukturální politiky (v letech 1994-99 jich bylo fakticky 7), na které byla vyčleněna převáţná část finančních prostředků ze strukturálních fondů (93,5 % z celkové sumy 194 mld. eur). Další část prostředků fondů (5,4 %) byla vyčleněna na iniciativy Společenství a menší částky na inovační opatření a technickou pomoc a akce FIFG na podporu rybářství mimo oblasti podporované z Cíle 1. Cíl 1 – regiony, jejichž rozvoj zaostává Zaměření: Hlavním zaměřením je podpora rozvoje zaostávajících regionů; dále jsou z tohoto cíle podporovány řídce osídlené regiony (dřívější Cíl 6), nejvzdálenější (zámořské) regiony – dřívější iniciativa REGIS, mírový proces v Irsku – dřívější iniciativa PEACE a města severního Švédska (vyplývá ze smlouvy o přístupu Švédska). Kritéria: Základním kritériem je HDP na 1 obyvatele regionu NUTS II (měřeno paritou kupní síly), který musel být niţší neţ 75 % průměru EU (průměr za roky 1994-1996); regiony, které dosahují vyšších hodnot, ale získávaly v minulém období pomoc z Cíle 1 dostávají přechodnou pomoc; kritériem pro řídce osídlené oblasti byla hustota zalidnění méně neţ 8 obyvatel na 1 km2. Podporované oblasti: 114 programů pokrývajících celé Řecko, Portugalsko a Irsko; jiţní Itálii, převáţnou část Španělska (bez severovýchodu), nové spolkové země SRN; Severní Irsko, západní Wales, severní část Skotska a anglická hrabství Cornwall, Merseyside a South Yorkshire; 151
Korsiku, francouzskou část Henegavska a francouzské zámořské departementy; belgické Henegavsko, nizozemskou provincii Flevoland, Severní Karélii ve Finsku a Burgenland v Rakousku; jako řídce zalidněná území jsou zde zařazeny ještě střední a severní Švédsko a Finsko. Po přijetí kandidátských zemí budou podporovány všechny nově přijaté země kromě Kypru a regionů Prahy a Bratislavy. Priority: Programy musí generovat trvale udrţitelný endogenní růst a jsou zaměřeny do tří základních kategorií – podpora produkčnímu sektoru (42 % prostředků strukturálních fondů); podpora lidských zdrojů, s důrazem na aktivní politiku zaměstnanosti, vzdělání a obornou přípravu (30 %); rozvoj infrastruktury (28 % prostředků), z toho asi polovina na dopravní infrastrukturu. Financování: Evropský fond regionálního rozvoje, Evropský sociální fond, Evropský zemědělský podpůrný a záruční fond – podpůrná sekce, finanční nástroj na podporu rybářství; pro Cíl 1 je určeno 69,7 % prostředků strukturálních fondů, coţ je 135,9 mld. eur (v cenách roku 1999); největšími příjemci jsou Španělsko, Itálie a SRN, v přepočtu na obyvatele pak Řecko a Portugalsko. Cíl 2 – hospodářská a sociální přeměna oblastí, které čelí strukturálním obtížím Zaměření: Podpora čtyř různých typů regionů - regionů, kde dochází k hospodářským a sociálním změnám v průmyslu a sektoru sluţeb; venkovských regionů, které upadají z nedostatku ekonomické diverzifikace; městských regionů, které se v důsledku ztráty ekonomických aktivit dostaly do potíţí; regionů závislých na rybolovu, procházejících depresí. Kritéria: Sloţitý systém kritérií pro jednotlivé typy regionů stanovený Evropskou komisí, rozšířený o kritéria jednotlivých států tak, aby počet obyvatel ţijících na území regionů podporovaných z Cíle 2 nebyl menší neţ 2/3 populace, která ţila na území regionů podporovaných z Cíle 2 a Cíle 5b v letech 1994-1999. Kaţdý stát dostal kvótu počtu obyvatel a finanční částka se stanovovala výpočtem podle průměru (41,5 eur) na 1 obyvatele. I u tohoto cíle byla stanovena území dostávající přechodnou pomoc. Podporované oblasti: Je určen pro regiony, které nezískávají pomoc z Cíle 1; v oblastech zařazených pod Cíl 2 ţije 18 % obyvatelstva EU - oblasti průmyslu a sluţeb (v nichţ ţije 10 % populace EU), venkovské oblasti (5 % populace), městské oblasti (2 % populace), oblasti závislé na rybolovu (1 % populace); 96 programů. Priority: Priority podpory diverzifikovány podle typu regionu, obecně vychází z principu trvale udrţitelného endogenního rozvoje. Financování: Evropský fond regionálního rozvoje, Evropský sociální fond, Evropský zemědělský podpůrný a záruční fond – podpůrná sekce; určeno 11,5 % prostředků strukturálních fondů (22,5 mld. eur).
152
Cíl 3 – úprava a modernizace politiky systémů vzdělávání, školení a zaměstnanosti Zaměření: Rozvoj aktivit týkajících se lidských zdrojů. Podporované oblasti: Je určen pro regiony, které nezískávají pomoc z Cíle 1. Priority: Podporuje adaptaci a modernizaci systémů vzdělávání, odborné přípravy a zaměstnanosti v závislosti na ekonomických a sociálních změnách; systémy celoţivotního vzdělávání a odborné přípravy; aktivní politiku zaměstnanosti. Financování: Evropský sociální fond, 12,3 % prostředků strukturálních fondů (24,1 mld. eur). Období 2007-2013 V roce 2004 schválila Evropská Komise návrh nových cílů na období 2007-2013 a předběţnou finanční částku na politiku soudrţnosti (336 mld. eur). Měly by být zase tři hlavní cíle: Cíl 1 Konvergence Odpovídá pojetí současného Cíle 1 - je určen pro regiony NUTS II s HDP niţším neţ 75 % průměru EU. Kritéria byla stanovena jednak pro rozšířenou EU (EU-25), jednak pro území EU před rozšířením (tzv. EU-15). Pro cíl je navrhováno 79 % z celkové finanční částky na politiku soudrţnosti. Cíl 2 Regionální konkurenceschopnost a zaměstnanost Tento cíl má být průnikem současných Cílů 2 a 3, jak s regionální dimenzí (konkurenceschopnost a atraktivita regionů), tak s vyuţitím horizontálních programů (zaměstnanost). Bude určen pro regiony mimo Cíl 1 a je na něj navrţeno 17 % z celkové finanční částky. Cíl 3 Evropská územní spolupráce Je určen pro podporu přeshraniční spolupráce, nadnárodní spolupráci a předpokládá se zapojení i spolupráce, která je dosud financována z fondů PHARE, ISPA, SAPARD. Z celkové finanční částky jsou na tento cíl vyčleněna 4 %.
8.4 Iniciativy Evropského společenství, přeshraniční spolupráce v EU Iniciativy Evropského společenství vyhlašuje Evropská komise a je na ně vyčleněna část prostředků ze strukturálních fondů. Pro období 2000 – 2006 byly vyhlášeny čtyři iniciativy, a to INTERREG III (podpora přeshraniční a mezinárodní spolupráce), URBAN II (podpora ekonomické a sociální regenerace měst), LEADER+ (podpora rozvoje venkovských oblastí), EQUAL (podpora odstraňování všech forem diskriminace na trhu práce). Přeshraniční spolupráci věnuje Evropská unie dlouhodobě značnou pozornost. Jak jiţ bylo zmíněno pro plánovací období 2000 – 2006 byla vyhlášena Iniciativa Společenství na 153
podporu přeshraniční spolupráce INTERREG III, která navazuje na předchozí INTERREG I a II. INTERREG III má tři části, první (IIIA) je zaměřena na přeshraniční spolupráci mezi sousedními regiony, druhá (IIIB) na podporu vyšší integrace uvnitř EU a mezi členskými a kandidátskými zeměmi a třetí (IIIC) na výměnu zkušeností týkajících se regionálního rozvoje a spolupráce.
8.4.1 Iniciativy Evropského společenství Iniciativy Evropského společenství vyhlašuje Evropská komise a je na ně vyčleněna část prostředků Strukturálních fondů. Pro období 2000-2006 byly vyhlášeny 4 iniciativy, na které bylo vyčleněno 10,4 mld. eur – asi 5,4 % rozpočtu strukturálních fondů. INTERREG III Zaměření: podpora přeshraniční, nadnárodní a mezinárodní spolupráce – podrobněji viz dále. URBAN II Zaměření: Podpora ekonomické a sociální regenerace měst a městských částí procházejících krizovým obdobím.
Podporované oblasti: 70 měst resp. jejich částí s 20 tis. a více obyvateli.
Priority: Podpora lokálních iniciativ zaměstnanosti, renovace budov, rozvoj systémů veřejné dopravy nepoškozující ţivotní prostředí, zavádění manaţerských systémů zlepšujících vyuţití energie a vyuţívajících obnovitelné zdroje.
Financování: Evropský fond regionálního rozvoje – 0,7 mld. eur.
LEADER+
Zaměření: Podpora rozvoje venkovských oblastí.
Podporované oblasti: Venkovské oblasti v EU.
Priority: Podporuje posilování ekonomické samostatnosti venkovských oblastí, vyuţíváním přírodního a kulturního bohatství v rámci strategií trvale udrţitelného rozvoje.
Financování: Evropský zemědělský podpůrný a záruční fond – 2,0 mld. eur.
154
EQUAL
Zaměření: Podpora nadnárodní spolupráce při odstraňování všech forem diskriminace na trhu práce.
Podporované oblasti: Nemá regionální rozměr.
Priority: Podporuje zapojování a znovuzapojování do pracovního procesu bez jakékoliv diskriminace; rozvoj nových forem organizace práce pro sladění rodinného a pracovního ţivota, sníţení rozdílů mezi muţi a ţenami a odstranění segregace na pracovišti.
Financování: Evropský sociální fond – 2,8 mld. eur.
8.4.2 Přeshraniční spolupráce v EU Program na podporu rozvoje euroregionů INTERREG III EU věnuje dlouhodobě pozornost rozvoji přeshraniční spolupráce, V současném období probíhá jiţ třetí program na podporu rozvoje euroregionů (INTERREG III), který má tři části: –
INTERREG IIIA Zaměření: „Klasická“ přeshraniční spolupráce mezi sousedními regiony. Podporované oblasti: Území region NUTS III lokalizovaných podél vnitřních i vnějších hranic EU; některé NUTS III v pobřeţních oblastech. Priority: Podpora ekonomického rozvoje; rozvoj podnikatelského prostředí; podpora malého a středního podnikání včetně cestovního ruchu; podpora integrace na trhu práce a sociální integrace; podpora vyuţití lidských zdrojů; opatření na ochranu ţivotního prostředí; růst lidského a institucionálního potenciálu pro přeshraniční spolupráci.
–
INTERREG IIIB Zaměření: Nadnárodní spolupráce mezi národními, regionálními a lokálními orgány pro podporu vyšší integrace uvnitř EU a mezi členskými a kandidátskými státy. Podporované oblasti: Alpská oblast, Archimed (východní Středomoří), Atlantická oblast, region Baltského moře, CADSES (střední Evropa, oblast Jaderského moře, Podunají a jihovýchodní Evropy), Severní periférie, region Severního moře, jihozápadní Evropa, severozápadní Evropa, Středozemí (západní část), nejvzdálenější regiony (mimoevropská území EU). Priority: Rozšíření regionálních rozvojových strategií na nadnárodní úroveň; podpora dopravních systémů a lepšího přístupu k informační společnosti zvláště pro periferní a ostrovní regiony; podpora ochrany ţivotního prostředí a přírodních zdrojů; ekonomická integrace zvláště periferních regionů.
–
INTERREG IIIC Zaměření: Výměna zkušeností týkajících se regionálního rozvoje a spolupráce.
155
Podporované oblasti: Nejsou vymezeny (regiony zemí EU jsou zařazeny do čtyř zón – sever, jih, východ, západ), otevřeno pro spolupráci se všemi zeměmi, i kdyţ hlavní důraz by měl být na spolupráci s kandidátskými zeměmi. Priority: Mezinárodní spolupráce subjektů veřejné správy zapojených do projektů v rámci Cílů 1 a 2, zapojených do programů INTERREG; meziregionální spolupráce mezi městy a mezi regiony zapojenými do regionálních inovačních akcí. Základní typy projektů: Operace regionálního rozsahu, individuální meziregionální kooperační projekty, sítě. Financování iniciativy INTERREG 1. Zdroje financí: Evropský fond regionálního rozvoje. 2. Přidělené finanční prostředky: 4,9 mld. eur, delimitace podle jednotlivých zemí – nejvíce získává Španělsko, SRN, Řecko. Otázka k samostatné úvaze Právě jste vstřebali informace o Iniciativě INTERREG III. Pokuste se nyní vybavit si, jak se člení a na co jsou zaměřené jednotlivé části. Svoji odpověď si poté můžete ověřit v textu tohoto článku.
8.5 Česká republika a strukturální politika EU Česká republika prakticky od počátku devadesátých let 20. století čerpá prostředky z fondu PHARE (program se širokým záběrem) na regionální politiku i z části věnované podpoře přeshraniční spolupráce PHARE-CBC a dále prostředky z předstrukturálních fondů ISPA (podpora investic pro zlepšení dopravní infrastruktury a ţivotního prostředí) a SAPARD (podpora rozvoje zemědělství a venkova). Od roku 2004 pak můţe ČR jiţ čerpat i ze strukturálních fondů a Kohezního fondu.
8.5.1 Předstrukturální fondy ISPA
Zaměření: předvstupní nástroj na podporu investic pro zlepšení dopravní infrastruktury a ţivotního prostředí kandidátských zemí; je obdobou Kohezního fondu a má připravit kandidátské země na čerpání z tohoto fondu.
Podporované oblasti: Kandidátské státy střední a východní Evropy, včetně Bulharska a Rumunska.
Priority: Podpora budování infrastruktury pro dodávky pitné vody, úpravu znečištěných vod, likvidaci pevných odpadů, odstranění znečištění ovzduší; pomoc při modernizaci dopravní infrastruktury a k jejímu napojení na jiţ existující resp. schválené dopravní koridory v EU.
Kritéria a financování: Finanční prostředky byly jednotlivým zemím přiděleny podle počtu obyvatel, HDP na 1 obyvatele a podle rozlohy „potřebných” oblastí; pro ČR 156
bylo vyčleněno v roce 2000 cca 5,5 – 8,0 % z celkové roční částky (ta je asi 1 mld. eur ročně pro všechny kandidátské země); čerpáno bylo téměř 70 mil. eur v roce 2000, 67 mil. v roce 2001 a 80,5 mil. v roce 2002.
Projekty v ČR: financování rekonstrukce kanalizačních systémů v Brně, Ostravě, Jihlavě a Olomouci; rekonstrukce vodovodního systému v Podkrušnohoří; ochrana povodí Dyje, čištění řeky Bečvy; modernizace ţelezničních úseků v okolí Přelouče, Zábřehu na Moravě a České Třebové; rekonstrukce silniční rychlostní komunikace R48 v okolí Frýdku-Místku.
SAPARD
Zaměření: Speciální program pro rozvoj zemědělství a venkova.
Podporované oblasti: Venkovské oblasti kandidátských států střední a východní Evropy, včetně Bulharska a Rumunska.
Priority: Podpora dvou základních typů projektů – posílení konkurenceschopnosti zemědělské výroby (podpora kvalitního podnikání, zavádění kvalitativních norem EU, vyšší úrovně hygieny – oficiální názvy podprogramů Investice do zemědělského majetku; Zlepšování zpracovávání a marketingu zemědělských produktů) a podpora trvale udrţitelného rozvoje venkovských oblastí (zlepšení ţivotního prostředí a infrastruktury ve venkovských oblastech; podpora rozvoje a diverzifikace podnikání v těchto oblastech – oficiální názvy podprogramů Obnova a rozvoj vesnic a venkovské infrastruktury; Rozvoj a diverzifikace hospodářských činností zajišťujících rozmanitost aktivit a alternativní zdroje příjmu).
Financování: Celková suma pro kandidátské země je kolem 500 mil. eur ročně, ČR obdrţí asi 22 mil. eur ročně do roku 2004, celkem 154 mil. eur.
8.5.2 Program PHARE Program PHARE
Zaměření: Nejstarší program podpory transformujícím se zemím s velmi širokým zaměřením; v současnosti tři základní typy – národní programy pro jednotlivé země, mezinárodní programy (např. Tempus) a programy přeshraniční spolupráce (PHARECBC).
Podporované oblasti: Kandidátské státy střední a východní Evropy, včetně Bulharska a Rumunska, dále Albánie, Bosna a Hercegovina, Makedonie, Chorvatsko. V ČR je speciální podpora určena pro NUTS II Severozápad, Střední Morava a Moravskoslezsko.
Priority: Národní programy mají pro současné období schváleny dvě základní priority výstavba institucí a investice související s přijímáním tzv. aquis Společenství – tento je významně orientován i na ekonomický rozvoj, podporuje kofinancování investic směřujících k ekonomické a sociální soudrţnosti a budování sítě institucí nezbytných pro fungování vnitřního trhu (z celkového rozpočtu PHARE jde na tyto priority téměř 70 %).
Financování: Celé PHARE cca 1,6 mld. eur ročně, na ČR připadá kolem 80 mil. eur ročně – např. v roce 2001 celkem 1,62 mld. eur, ČR – 84,4 mil. eur; v roce 2002 národní programy 1,42 mld. eur, z toho ČR 103,8 mil. eur.
157
PHARE-CBC
Zaměření: Po vyhlášení Iniciativy Společenství INTERREG II, která deklarovala podporu přeshraniční spolupráce i na vnějších hranicích ES, byl v rámci programu PHARE zřízen nový subprogram PHARE-CBC (Cross Border Cooperation) zaměřený na rozvoj spolupráce příhraničních regionů zemí sousedících s členskými státy ES; po roce 2000 byl rozšířen i na hranice sousedících států (v případě ČR by se mělo jednat o Polsko a Slovensko).
Podporované oblasti: Původně pro příhraniční oblasti Albánie, Bulharska, ČR, Polska, Maďarska, Slovenska a Pobaltských států; od roku 2000 pro příhraniční oblasti všech středoevropských a východoevropských kandidátských zemí.
Priority: Podpora propojení programů s obdobnými programy z Iniciativy Společenství INTERREG III.
Financování: V roce 2001-2003 cca z programu PHARE 160 mil. eur ročně, z toho pro ČR – 19 mil. eur ročně (např v roce 2001 celkem 163 mil. eur, z toho ČR 19 mil. eur); roční částky na jednotlivé příhraniční oblasti – na česko-německou hranici 10 mil. eur, na česko-rakouskou 4 mil. eur a česko-polskou 5 mil. eur (ČR vypracovala se Slovenskem společný programový dokument i pro česko-slovenskou hranici, zatím však neobdrţela od EK finance).
158
Otázka k samostatné úvaze Poté co jste dočetli pasáž věnovanou předvstupní pomoci, kterou měla Česká republika jako kandidátská země možnost čerpat, se zamyslete a pokuste se si vzpomenout, zda byli v rámci předvstupního fondu ISPA podpořeny i nějaké infrastrukturní projekty ve Vašem kraji. Řešení ... Řešení ... Z fondu ISPA se financovalo: rekonstrukce kanalizačních systémů v Brně, Ostravě, Jihlavě a Olomouci, rekonstrukce vodovodního systému Podkrušnohoří, ochrana povodí Dyje, čištění řeky Bečvy, modernizace ţeleznice v okolí Přelouče, Zábřehu na Moravě a České Třebové, rekonstrukce rychlostní komunikace R48 v okolí Frýdku Místku.
8.5.3 Strukturální fondy a Kohezní fond Na summitu v Kodani (prosinec 2002) bylo rozhodnuto o přidělení prostředků ze Strukturálních fondů a Kohezního fondu nově přijímaným členům na období 2004 – 2006. Celkem bylo vyčleněno 14,1 mld. eur ze Strukturálních fondů a 7,6 mld. eur z Kohezního fondu. Česká republika obdrţí cca 1,5 mld. eur ze Strukturálních fondů a 9,8 – 12,3% podíl z Kohezho fondu (0,936 – 1,178 mld. eur). Na projekty v rámci Cíle 1 je vyčleněno téměř 1,3 mld. (čerpat mohou všechny NUTS II mimo Prahu), projekty Cíle 2 a 3 jsou určeny jen pro Prahu a je na ně vyčleněno 63 mil. resp. 52 mil. eur. ČR má ještě nárok na finance z Iniciativ Společenství – 61 mil. eur z INTERREGu III a 28 mil. eur z programu EQUAL. Strategickými dokumenty pro získání financí z EU jsou Národní rozvojový plán předkládaný českou vládou a Rámec podpory Společenství předkládaný Evropskou komisí. Finance ze strukturálních fondů pro Cíl 1 jsou rozděleny do čtyř sektorových Operačních programů a Společného regionálního operačního programu (SROP). Finance pro Cíl 2 jsou upraveny tzv. Jednotným programovým dokumentem. Tabulka 8.3 Alokace strukturálních fondů pro nové členské státy v letech 2004 – 2006 (mil. eur, v cenách 1999)
159
9. Kontrola ve veřejné správě Cílem kapitoly je, abyste jako vedoucí pracovníci územních samosprávných celků získali znalosti o principech kontrolních systémů ve veřejném sektoru a ve veřejné správě. V propojení na principy managementu a druhů a pojetí kontrol si rozšířili svoje znalosti tak, abyste se v této problematice nejenom dokázali orientovat, ale také se na kontrole smysluplně podíleli, jak vám to ukládá zákon č. 320/2001 Sb., o finanční kontrole ve veřejné správě a další legislativa. Dále vás text seznámí se základním posláním a legislativou vybraných institucí veřejné správy, které se podílí na vlastní kontrolní činnosti, inspekci a dohledu. Z pohledu vertikálního uplatňování kontroly jsou vám k dispozici základní nástroje kontroly na úrovni státu, regionu a obce včetně připomenutí náplně a povinností, které vyplývají z výše uvedeného zákona o finanční kontrole ve veřejné správě, při přezkumu hospodaření, případně při výkonu interního auditu. Kontrola a EU Vstup ČR do EU vyvolal aktuální potřebu efektivního a vzájemně sladěného kontrolního systému v jednotlivých odvětvích veřejného sektoru, i v celé struktuře veřejné správy (která je řídí), který bude kompatibilní s obdobnými systémy v ostatních zemích společenství. Proto byl zahájen proces zdokonalování existujícího kontrolního systému veřejného sektoru a veřejné správy v ČR včetně jeho prvků, a to formou nově vypracované a schvalované legislativy s aplikací mezinárodních standardů či doporučení s cílem zajištění účinnějšího a efektivnějšího vyuţívání kontrolních nástrojů v praxi. Na tento proces musí bezprostředně reagovat i vzdělávací systémy, aby připravily formou distančního i prezenčního studia odborníky, kteří nově koncipované principy kontroly (dozoru, inspekce, auditu) budou schopni jednak profesionálně vyuţívat a jednak teoreticko-metodologicky rozvíjet. K zajištění těchto náročných cílů by měla slouţit tato distanční studijní opora svým obsahem i výukovým procesem.
9.1 Řízení (management) a kontrola Jde o opakování základů managementu s vyuţitím textů z jedné ze světově nejuznávanější učebnice managementu autorů Koontz, H., Weihrich, H. s cílem přiblíţit čtenáři provázanost kontroly s ostatními nástroji řízení včetně zdůraznění vlivu kvality procesu komunikace na výsledný efekt řízení. Takovéto přiblíţení kontroly (jako nástroje řízení) by mělo iniciovat kaţdého vedoucího úředníka ÚSC k tomu, aby se podstatně více tomuto nástroji řízení věnoval a chápal jej jako neodmyslitelnou součást své kaţdodenní profesionální práce.
9.1.1 Řízení (management) a kontrola Základní principy a funkce řízení, jak jsou zobrazeny dále, jsou stejně uplatnitelné v organizacích (institucích) ziskového i neziskového sektoru, tedy ve veřejném sektoru i veřejné správě. Vyplývá to ze základní definice řízení: Koontz, H., Weihrich, H.: Management. Victoria Publishing, Praha, 1993. Řízení je jedna z nejdůležitějších lidských činností. Od doby, kdy lidé začali vytvářet skupiny, aby dosáhli cílů, kterých nemohli dosáhnout jako jednotlivci, se stalo řízení nezbytné pro koordinaci individuálních úsilí. Řízení je tedy proces tvorby a udržování 160
prostředí, ve kterém jednotlivci pracují společně ve skupinách a účinně dosahují vybraných cílů. Většina odborných publikací, které se věnují problematice řízení, dezintegruje tento proces pro snadnější analýzu do pěti základních funkcí řízení: plánování, organizování, personalistika, vedení a kontrola. Obrázek 9.1 Systémový přístup k řízení
Příklady z praxe Regenerace systému je ve veřejném sektoru od roku 2003 významně ovlivňována uzákoněnými poţadavky na celoţivotní vzdělávání úředníků ÚSC podle zákona č. 312/2002 Sb., o úřednicích ÚSC, v platném znění. Jde o výraznou a cílenou kultivaci lidského potenciálu, která se týká i schopnosti uplatňovat dané kontrolní systémy a jejich 161
prvky. Proto se do tohoto vzdělávacího procesu jako vedoucí úředníci ÚSC či státní správy, aktivně zapojte. Dbejte jako vedoucí pracovníci na kvalitu vstupů, tj. na kvalitu lidských zdrojů, jejich manaţerské schopnosti, ale také berte v úvahu, ţe vaše rozhodování o vstupech a tím i o kvalitě výstupů je ovlivněno ve veřejné správě veřejnou volbou! Důleţité je i zaměření na cíle vstupních poţadavků, které by měly mít základ ve strategickém plánování, v koncepčním řízení, jak je zdůrazňováno v kapitole 2 učebního textu. Pozor! Jak v ziskovém sektoru, tak v sektoru veřejném působí na sjednocení veškerých činností organizace, tedy i kontroly, komunikace. Umoţňuje modifikovat chování, dosahovat efektivních změn, účelně vyuţívat informací a propojovat zaměstnance organizace tak, aby mohli dosahovat společných cílů. Jde o přenos informací od odesilatele k příjemci za předpokladu, ţe příjemce informaci rozuměl. Tento přenos má neobyčejný význam bez ohledu na to, zda k němu dochází v rodině, na úrovni obce či kraje, církvi, v obchodním podniku nebo instituci veřejného sektoru a veřejné správy. Z následujícího obrázku je patrné nejen to, jak komunikace usnadňuje vykonávání manaţerských funkcí, ale i to, jak propojuje organizaci s vnějším prostředím. Podrobněji je tato problematika rozebrána v kapitolách č. 2, 4, a 5 tohoto učebního textu. Obrázek 9.2 Účel a funkce komunikace v procesu řízení a kontroly
Příklad z praxe Pomocí informační výměny zjišťují pracovníci ve veřejné správě potřeby občanů, disponibilitu a důvěryhodnost potenciálních dodavatelů veřejných zakázek a naopak občan můţe s řadou institucí (i kontrolních, jako jsou například finanční úřady, celní úřady, Úřad pro ochranu hospodářské soutěţe a další kontrolní a inspekční instituce dále v textu popsané) komunikovat o svých záleţitostech. Pomocí komunikace se tak stávají organizace otevřeným 162
systémem, který je v interakci s vnějším prostředím. Na tuto významnou skutečnost je kladen důraz i z pohledu zabezpečení komplexní kontroly kaţdé organizace a instituce, celého veřejného sektoru.
9.2 Pojetí a druhy kontroly Kapitola si klade jednoznačný a poměrně jednoduchý cíl, který má však pro pochopení dalšího textu zásadní význam: seznámit vás s nejčastěji prezentovanými pojetími a druhy kontrol, které jsou prezentovány v odborné literatuře a které autor tohoto textu povaţuje za důleţité z pohledu jejich uplatnění ve veřejném sektoru a veřejné správě. Nad touto kapitolou se zamyslete a sami si udělejte rekapitulaci toho, jaké pojetí a druhy kontrol ve své praxi pouţíváte.
9.2.1 Pojetí kontroly Obecně se v teorii uvádí šest základních pojetí kontroly (ta má v lidské společnosti tisíciletou tradici o čemţ svědčí i to, ţe vychází z latinského contra - proti a rotulus - svitek jako proti zápis, proti svitek) s následující strukturou činností u jednotlivých pojetí: 1. Informační pojetí - zjištění skutečnosti o kontrolovaném objektu, konfrontace skutečnosti s očekáváním, objevení odchylek a jejich zápis, případné zjištění výskytu odchylek.. Příklad: Interní audit, případně externí audit, 2.
Regulační pojetí – dtto jako pojetí informační plus odstranění neţádoucích odchylek. Jde o kontrolu se zpětnou vazbou.
Příklad: Vnitřní kontrola vynakládání získaných dotačních prostředků obcí, případně jí zřízenou organizační jednotkou nebo jinou právnickou osobou 3. Institucionální pojetí – dtto jako pojetí regulační, ale je popisováno ve vztahu k instituci, která kontrolu realizuje. Příklad: NKÚ, Česká obchodní inspekce, Státní úřad pro jadernou bezpečnost, Česká školní inspekce, Státní zastupitelství ve vztahu k vězeňství, Veřejný ochránce práv, některé nevládní neziskové organizace (především s ekologickým posláním a posláním ochránce lidských práv), auditorské a účetní firmy, ale i kontroly finančních úřadů, živnostenských úřadů či úřadů práce. Kontrolní instituce jsou popsány v kapitole 9.3. 4. Represivní (negační) pojetí – dtto jako pojetí regulační plus vyvození represivních důsledků. Příklad: Důsledky z kontrol bank, kampeliček a zadlužených obcí a následné odvolání a případné obžalování managementu, včetně starostů. Vychází se z předpokladu, že rozhodnutí (normy, plány, příkazy apod.) jsou správné. Odchylky od nich jsou proto nežádoucí, je zapotřebí je odstranit a současně vyvodit důsledky za jejich vznik.
163
5. Motivační pojetí – dtto jako regulační a opak negačního pojetí. Vychází z principu, ţe kontrola má nejenom postihovat viníky neplnění norem, ale také a především zhodnotit dobře vykonanou práci. Příklad: Zhodnocení a zveřejnění dobrého, příkladného výkonu svěřené funkce u voleného, ale i u jmenovaného funkcionáře veřejné správy, pozitivní motivování pracovníků, aby permanentně zvyšovali jak kvalitu, tak efektivnost výkonu funkce. 6. Výchovné pojetí - spočívá v tom, ţe subjekt kontroly působí na kontrolovaný objekt jako výchovný činitel a ve smyslu právních norem vychovává k přesnosti, čestnosti, etice a odpovědnosti při výkonu práce. Toto pojetí kontroly spočívá v tom, ţe se musí současně zabezpečovat metodické usměrňování kontrolovaného objektu, coţ znamená poskytování konkrétní metodické pomoci podle mnoţností a potřeb kontrolního subjektu. Příklad: Jedná se například o výchovu proti korupci, k používání etických principů při výkonu funkce ve veřejné správě. Pozor! U všech pojetí je důleţité vybudování zpětné vazby, případně i vazby dopředné (preventivní), potřebné pro dosaţení dynamické rovnováhy mezi skutečným a ţádoucím stavem podle hesla, které si jednou pro vţdy zapamatujte: kdo řídí – kontroluje. Pokud tento princip nebudete respektovat, pak se nikdy nemůžete stát kvalitním manažerem! Kaţdý společenský subjekt (tedy i instituce veřejné správy, obce a kraje) realizuje určité statky, má své poslání, své cíle, potřeby a hodnoty a usiluje o jejich maximální uspokojení. Proto je permanentně kontrolován například konkurenty, odběrateli, spotřebiteli, různými sociálními skupinami, ale také státem, regiony, občany voliči, občany poslanci, senátory a zastupiteli. Kontroluje tedy nejenom řídící subjekt, ale i ti, co jsou řízeni, i ti, co stojí mimo řízené procesy!
9.2.2 Druhy kontrol Kontroly lze rozlišovat podle různých kritérií. Dále jsou uvedena ta kritéria, která mají obecnou platnost, ale také mají bezprostřední vztah k veřejné správě a veřejnou správou jsou pouţívané. Mnohdy, aniţ si pracovník ÚSC uvědomí, který druh kontroly by mohl být pro tu kterou činnost nejvýhodnější či nejúčinnější. Podle subjektu kontroly můţe jít o kontrolu individuální, kterou vykonává jeden subjekt kontroly, nebo o kontrolu koordinovanou, kterou vykonává více subjektů kontroly. Příklad: Individuální i koordinovaná kontrola může být souborná (úplná, vyčerpávající), namátková (kontroluje se část souboru) nebo výběrová (podle přijatého pravidla výběru). Podle vztahu kontroly k objektu kontroly existuje kontrola vnitřní a kontrola vnější. Vnitřní kontrolu realizuje subjekt kontroly, který je součástí kontrolovaného systému. Vnější kontrola se naopak vyznačuje tím, ţe neexistuje vztah podřízenosti kontrolovaného objektu k subjektu kontroly.
164
Příklad: Vnitřní kontrolou může být každodenní kontrola docházky jednotlivých pracovníků vedoucím útvaru. Vnější kontrola je například kontrola provádění činností obcí v rámci přenesené působnosti kontrolním útvarem krajského úřadu apod.
Podle vymezení kontrolního systému k určitému objektu kontroly.
Příklad: Kontrolní systém veřejné správy stanovený zákonem č. 320/2001 Sb., o finanční kontrole ve veřejné správě; kontrolní systémy v odvětví dopravy (Drážní úřad, Drážní inspekce, Dopravní úřad, Státní letecká inspekce); kontrolní systémy v odvětví zdravotnictví (Hlavní hygienik ČR, Český inspektorát lázní a zřídel); kontrolní systémy v odvětví školství (Česká školní inspekce, senáty vysokých škol) Podle organizačního vztahu se člení kontrola na vertikální a horizontální kontrolu. Vertikální kontrola je obsaţena v základních povinnostech kaţdého vedoucího podle výše uvedené zásady „kdo řídí, kontroluje“ (a je také kontrolovaný). Horizontální kontrola se realizuje mezi pracovníky a pracovními kolektivy na stejném stupni řízení (porovnávací kontrola). Podle systému kontroly lze členit kontrolu na plánovitou a operativní s uplatněním na prevenci řízených systémů. Podle časového vztahu kontroly a kontrolované činnosti existují kontroly předběžné, průběžné, následné, soustavné a občasné. Soustavná či nepřetrţitá kontrola si vyţaduje vysoké náklady a váţe velký počet pracovníků. Příklad: Příkladem občasné kontroly je například kontrola při předávání funkcí, majetku apod. Kontrola předběžná probíhá před zahájením nějaké činnosti, má formu např. přípravné práce, hodnocení navržených variant, průběžná kontrola probíhá v průběhu činnosti a následná kontrola po ukončení činnosti, např. rozbory hospodaření. Při vyuţití specifických nástrojů řízení, jakými je například účetnictví, statistické výkazy a pravidelná hlášení, se vţil název globální forma kontroly. Podle vztahu kontroly k podstatě věci existuje kontrola formální a neformální (meritorní). Příklad: Formální kontrola je zaměřena například na podpisové oprávnění ve vztahu k delegované pravomoci pracovníka, úplnost údajů, číselná správnost apod. Tento druh kontroly má vyloučit chyby, které znemožňují další práci s doklady. Patří sem i kontroly počítačových programů pro zpracování dokladů, vedení statistiky, matrik apod. Podle způsobu vyjadřování (měření) jevů a procesů se kontrola člení na slovní (verbální), hmotnou (naturální) a hodnotovou (finanční). Příklad: Slovní kontrola se používá jako výraz pro příčiny, tendence, závěry, pro hodnocení pracovníků apod. Hmotná kontrola je vyjádřena fyzikálními jednotkami (kusy, metry, litry, kilopondy apod.). Hodnotová kontrola umožňuje převod jednotlivých jevů a procesů na společné jmenovatele, jako je například HDP. Patří mezi kontroly, které produkují přesné a objektivní informace o kontrolovaném objektu.
165
Podle odborného výkonu se člení kontrola na odbornou (profesionální) a laickou (občanskou). Příklad: Odborná (profesionální) kontrola je realizována odbornými útvary uvnitř organizace nebo odbornými institucemi zřízenými zákonem k provádění přesně vymezenému způsobu a zaměření kontrolní činnosti, které jsou v textu dále uvedeny. Občanská kontrola je zaměřena na ty činnosti produkované ve veřejné správě, které občan - laik může posoudit. Každý občan má právo a povinnost ji provádět buď svojí účastí na zasedání zastupitelstva kraje či obce, nebo prostřednictvím svých zástupců ve volených orgánech. Může podávat interpelace, stížnosti, petice, zúčastňovat se veřejně organizovaných anket a využívat především možnosti, které skýtá zákon č. 106/1999 Sb., o svobodném přístupu k informacím, v platném znění. Poznatky vyplývající z občanské kontroly pak musí být předány orgánům, které jsou kontrolou pověřeny profesionálně. Specifickým druhem kontroly je veřejná kontrola. Představuje jeden z charakteristických znaků veřejné správy a svůj název má odvozen od skutečnosti, ţe je realizována ve veřejném zájmu. Ti, kdoţ vykonávají činnost podléhající veřejné kontrole, jsou povinně (zákonem) zavázáni vytvářet pro veřejnou kontrolu předpoklady, zvláště v podobě zpřístupnění informací na všech rozhodujících úrovních, obcí počínaje a např. parlamentem konče. V této souvislosti existuje problém dělby kontroly mezi kontrolou občanskou (laickou) a kontrolu profesionální, jak je vyjádřeno v předcházejícím bodě. Z hlediska věcného je problematika kontroly veřejné správy mnohem náročnější neţ kontrola v podnikatelské sféře národního hospodářství a podléhá navíc zásadám publicity, zásadám souvisejícím s povinností podávat veřejnosti a ţádajícím subjektům informace s vyuţitím zákona č. 106/1999 Sb., o svobodném přístupu k informacím, ve znění pozdějších zákonů, při respektování ustanovení zákona č. 101/2000 Sb., o ochraně osobních údajů, ve znění pozdějších zákonů a zákona č. 148/1998 Sb., o ochraně utajovaných skutečností a o změně některých zákonů, ve znění pozdějších zákonů a nálezů Ústavního soudu. Podle výkonu kontroly z pohledu hierarchické úrovně uspořádání státu lze členit kontrolu na státní, krajskou (regionální) a obecní (komunální). Uvedené formy kontrol jsou dále podrobněji popsány.
9.3 Kontrolní systém v ČR a kompetence jeho prvků Instituce kontrolního systému musí při realizaci svého poslání dodrţovat ustanovení zákona č. 500/2004 Sb., správní řád, v platném znění, který upravuje postup orgánů moci výkonné, orgánů územních samosprávných celků a jiných orgánů, právnických a fyzických osob, pokud vykonávají působnost v oblasti veřejné správy. Správní řád stanovuje základní zásady správního řízení, kterými jsou správní orgány povinny se řídit. Patří sem např. zásada zákonnosti, vázanosti zákonem, ochrany dobré víry, předvídatelnosti, zásada omezené materiální pravdy, zásada veřejného zájmu, součinnosti a pomoci, slušnosti a vstřícnosti, zásada rychlosti, účelnosti a procesní ekonomiky, zásada rovnosti, spolupráce a součinnosti.
166
Od 1. 1. 2014 nabyl účinnosti zákon č. 255/2012 Sb., o kontrole (kontrolní řád), kterým byl zrušen dosavadní zákon č. 552/1991 Sb., o státní kontrole. Mezi právní předpisy upravující oblast kontroly patří dále např. zákon č. 166/1993 Sb., o Nejvyšším kontrolním úřadu, zákon č. 129/2000 Sb., o krajích, zákon č. 128/2000 Sb., o obcích, zákon č. 320/2001 Sb., o finanční kontrole ve veřejné správě, zákon č. 218/2000 Sb., o rozpočtových pravidlech, zákon č. 250/2000 Sb., o rozpočtových pravidlech územních rozpočtů, zákon č. 420/2004 Sb., o přezkoumání hospodaření územních samosprávných celků a dobrovolných svazků obcí, a další, které upravují kontrolní systém např. v oblasti školství, dopravy, telekomunikací, atd.
9.3.1 Kontrolní systém Zapamatujte si! V dalším textu jsou uvedeny instituce, které vytváří základ kontrolního systému České republiky s využitím širšího pojetí veřejné správy, tj. moc zákonodárná, moc výkonná, moc soudní, s institucemi, které se významně ze zákona podílí na kontrole veřejné správy. U jednotlivých institucí jsou uvedeny jen základní charakteristiky. Podrobnosti lze zjistit v relevantní legislativě a na internetových stránkách uvedených institucí. U všech v této kapitole uváděných zákonů a dalších závazných norem se myslí vţdy, ţe jde o v současnosti platné znění zákona či další závazné normy (případně o znění podle pozdějších zákonů).
9.3.2 Instituce vytvářející základ kontrolního systému ČR
Parlament ČR jako nejvyšší zákonodárný orgán a první pilíř demokracie vykonává svoji kontrolní činnost především ve vztahu k exekutivě prostřednictvím výborů (případně účelově zřízených komisí) jako svých iniciativních a kontrolních orgánů.
Vláda ČR jako nejvyšší orgán výkonné moci a druhý pilíř demokracie (kam patří ještě prezident) kontroluje plnění úkolů ve všech oblastech státní správy, které řídí. Kontrolu provádí prostřednictvím ministerstev s vyuţitím zákona č. 255/2012 Sb., o kontrole, v platném znění, zákona č. 320/2001 Sb., o finanční kontrole ve veřejné správě, a dílčích zákonů specifických pro kontrolní instituce státní správy. Jedná se především o finanční úřady, celní úřady, úřady práce, živnostenské úřady, správu sociálního zabezpečení, Úřad pro zastupování státu ve věcech majetkových, apod.
Zamyslete se a poznamenejte si, jaké akce kontrolního charakteru v posledním roce realizovala vámi vybraná ministerstva ČR.
167
Obrázek 9.3 Kontrolní systém existující v ČR
Další ústřední orgány státní správy ČR zřízené podle zákona č. 2/1969 Sb., o zřízení ministerstev a jiných ústředních orgánů státní správy, v platném znění (dále jen „kompetenční zákon“), které vykonávají vnější kontrolu v rozsahu své působnosti vymezenou zákony a vnitřní kontrolu jako součást řízení při plnění úkolů v oblasti státní správy, tj. Nejvyšší kontrolní úřad, Česká národní banka, Veřejný ochránce práv, Státní úřad pro jadernou bezpečnost, Úřad pro ochranu hospodářské soutěţe, Energetický regulační úřad, se vyznačují nezávislostí na moci výkonné i zákonodárné, a to i proto, ţe mají ve státním rozpočtu samostatnou kapitolu (mimo ČNB).
Nejvyšší kontrolní úřad ČR (dále jen NKÚ) se sídlem v Praze zřízený podle čl. 97 ústavního zákona č. 1/1993 Sb., Ústava České republiky, je nezávislý kontrolní orgán, který vykonává kontrolu hospodaření se státním majetkem a plnění státního rozpočtu a má ve státním rozpočtu vlastní kapitolu (č. 381). Prezidenta a viceprezidenta NKÚ jmenuje prezident republiky na návrh Poslanecké sněmovny. Postavení, působnost, organizační strukturu a další podrobnosti stanoví zákon č. 166/1993 Sb., o Nejvyšším kontrolním úřadu, v platném znění.
Česká národní banka se sídlem v Praze je zřízena podle čl. 98 Ústavy ČR a hlavním cílem její činnosti je péče o cenovou stabilitu. Postavení, působnost a další podrobnosti stanoví zákon č. 6/1993 Sb., o České národní bance, v platném znění, podle kterého je Česká národní banka ústřední bankou České republiky a orgánem vykonávajícím dohled nad finančním trhem. 168
Veřejný ochránce práv působí jako kontrolní instituce v rozsahu zákona č. 349/1999 Sb., o veřejném ochránci práv, v platném znění. Veřejný ochránce práv se sídlem v Brně působí k ochraně osob před jednáním úřadů a dalších institucí uvedených v zákoně, pokud je v rozporu s právem, neodpovídá principům demokratického právního státu a dobré správy, jakoţ i před jejich nečinností, a tím přispívá k ochraně základních práv a svobod.
Úřad pro ochranu hospodářské soutěže se sídlem v Brně byl zřízen zákonem č. 273/1996 Sb., kterým byla stanovena jeho působnost jako ústředního orgánu státní správy pro podporu a ochranu hospodářské soutěţe proti jejímu nedovolenému omezování. Úřad vytváří podmínky pro podporu a ochranu hospodářské soutěţe, vykonává dohled při zadávání veřejných zakázek a vykonává další působnosti stanovené zvláštními zákony.
Státní úřad pro jadernou bezpečnost se sídlem v Praze (dále jen SÚJB) je ústředním orgánem státní správy ve smyslu § 2 kompetenčního zákona. V jeho čele stojí předseda, který je jmenován vládou ČR a má samostatnou kapitolu ve státním rozpočtu (č. 375). SÚJB vykonává státní správu a dozor při vyuţívání jaderné energie a ionizujícího záření, v oblasti radiační ochrany a v oblasti jaderné, chemické a biologické ochrany.
Energetický regulační úřad (dále jen ERÚ) se sídlem v Jihlavě je správní úřad pro výkon regulace v energetice se samostatnou kapitolou ve státním rozpočtu (č. 349) zřízený zákonem č. 458/2000 Sb., o podmínkách podnikání a o výkonu státní správy v energetických odvětvích a o změně některých zákonů (energetický zákon).
Soudy obecné a správní a státní zastupitelství jako specifické dozorové instituce a třetí pilíř demokracie v kaţdé demokratické zemi. Jako příklad je uveden Ústavní soud. Ústavní soud ČR se sídlem v Brně je zřízen podle Ústavy a zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, jako „soudní orgán ochrany ústavnosti“. Ústavní soud je tvořen patnácti soudci, kteří rozhodují ve čtyřech tříčlenných senátech nebo v plénu; některá procesní rozhodnutí svěřuje zákon i jednotlivým soudcům (např. odmítnutí návrhu, je-li opoţděný nebo nepřípustný). Soudce Ústavního soudu jmenuje se souhlasem Senátu Parlamentu prezident republiky na dobu deseti let, přičemţ opakování mandátu Ústava nezakazuje. Předsedu a dva místopředsedy Ústavního soudu jmenuje prezident republiky samostatně z řad soudců Ústavního soudu.
Subjekty zřízené zákonem za účelem kontroly předem dané instituce či profese. Například Rada České televize, Rada Českého rozhlasu, Rada školy, Senát vysoké školy nebo fakulty, Správní rada vysoké školy, ale také profesní komory, které v případě kontroly vykonávají také přenesenou působnost státní správy.
Kraje a obce, jako územní veřejná správa s tzv. všeobecnou působností, vykonávají kontrolu v oblasti samostatné i přenesené působnosti státní správy v diferencovaném rozsahu prostřednictvím svých orgánů, vymezené především zákony o krajích a o obcích a zákonem o finanční kontrole ve veřejné správě a v dalších samostatných zákonech, jak bude podrobně uvedeno v článku Kontrolní subsystémy.
Neziskové nestátní organizace, které se významně podílejí na veřejné kontrole jako například ekologická sdruţení a hnutí, sdruţení na ochranu pacientů, myslivecká a rybářská sdruţení, sdruţení na ochranu spotřebitelů atd.
169
Občané se podílejí na kontrolní činnosti prostřednictvím poslanců v zákonodárných orgánech a v orgánech krajské a místní samosprávy, prostřednictvím peticí, stíţností, přímou účastí na veřejných zasedáních samosprávných orgánů, apod.
Státní inspekce, dozor a zkušebnictví a jejich orgány jsou formou vzorku uvedeny v následující kapitole. Vykonávají státní správu, inspekci, dozor, kontrolu a zkušebnictví v rozsahu, který je vymezen zákony (včetně kompetenčního) a dalšími předpisy v kompetenci jednotlivých ministerstev - jejich zřizovatelů.
9.3.3 Vybrané instituce státní inspekce, dozoru, kontroly a zkušebnictví Následně je uveden orientačně seznam s vybranými institucemi inspekce, dozoru a zkušebnictví a také specifické kontrolní subsystémy, které mají územní (prostorový) aspekt, tj. subsystémy nadstátními, subsystémy státu, krajů a obcí. Podrobnosti o poslání a činnostech těchto institucí charakteru inspekce, zkušebnictví a dozoru zjistíte v relevantní legislativě, která je uvedena v doprovodném textu (viz níţe) a na internetových stránkách těchto institucí.
Český inspektorát lázní a zřídel.
Česká školní inspekce.
Česká inspekce ţivotního prostředí.
Český telekomunikační úřad.
Český úřad inspekce práce.
Česká obchodní inspekce.
Dopravní úřady v silniční dopravě.
Dráţní inspekce.
Dráţní úřad.
Hasičský záchranný sbor.
Sdruţení spotřebitelů.
Státní energetická inspekce.
Státní plavební správa.
Státní zemědělská a potravinářská inspekce.
Ústav pro odborné zjišťování příčin leteckých nehod.
Úřad pro civilní letectví.
Ústřední kontrolní a zkušební ústav zemědělský.
Vybrané instituce státní inspekce, dozoru, kontroly a zkušebnictví Český inspektorát lázní a zřídel je součástí Ministerstva zdravotnictví a vykonává v rámci ministerstva odborné práce vyplývající ze zákona č. 164/2001 Sb., o přírodních léčivých zdrojích, zdrojích přírodních minerálních vod, přírodních léčebných lázních a lázeňských místech (lázeňský zákon), v platném znění. 170
Česká školní inspekce je dle §173 zákona č. 561/2004 Sb., o předškolním, základním, středním, vyšším odborném a jiném vzdělávání (školský zákon), v platném znění, správním úřadem s celostátní působností, který je organizační sloţkou státu a účetní jednotkou. Člení se na ústředí se sídlem v Praze a na 14 krajských inspektorátů. V čele stojí ústřední školní inspektor. Česká inspekce životního prostředí je zřízena zákonem č. 282/1991 Sb., o České inspekci životního prostředí a její působnosti v ochraně lesa, v platném znění. . Je organizační složkou státu řízenou Ministerstvem životního prostředí.Je pověřena dozorem nad respektováním zákonných norem v oblasti životního prostředí, dohlíží na dodržování závazných rozhodnutí správních orgánů v oblasti životního prostředí. Český telekomunikační úřad byl zřízen zákonem č. 127/2005 Sb., o elektronických komunikacích a o změně některých souvisejících zákonů (zákon o elektronických komunikacích), v platném znění, jako ústřední správní úřad pro výkon státní správy ve věcech stanovených zákonem, včetně regulace trhu a stanovování podmínek pro podnikání v oblasti elektronických komunikací a poštovních služeb. Úřad má samostatnou kapitolu ve státním rozpočtu (328). Úřad má pětičlennou Radu Úřadu. Členy Rady a jejího předsedu jmenuje a odvolává vláda na návrh ministra průmyslu a obchodu. Sídlem Úřadu je Praha. Úřad vykonává působnost prostřednictvím útvarů, tj. sekcí, odborů a samostatných oddělení. Odbory pro oblast jihočeskou, západočeskou, severočeskou, východočeskou, jihomoravskou a severomoravskou jsou jako dislokovaná pracoviště umístěny mimo Prahu. Státní úřad inspekce práce a oblastní inspektoráty práce, které jsou správními úřady, jsou zřízeny zákonem č. 251/2005 Sb., o inspekci práce, v platném znění. Sídlem úřadu je Opava. Státní úřad inspekce práce a osm oblastních inspektorátů práce jsou orgány státní správy, jejichž hlavním úkolem je kontrola dodržováni povinností plynoucích z pracovněprávních předpisů včetně předpisů o bezpečnosti a ochraně zdraví při práci. V odůvodněných případech mohou orgány inspekce práce ukládat pokuty za spáchání přestupku nebo správního deliktu. Státní úřad inspekce práce je řízen Ministerstvem práce a sociálních věcí. Kromě kontrol patří k základním úkolům Úřadu i inspektorátů poradenská, konzultační a osvětová činnost. Česká obchodní inspekce (dále jen ČOI) je orgánem státní správy se sídlem v Praze, která byla ustanovena zákonem č. 64/1986 Sb., o České obchodní inspekci, v platném znění. Je organizační složkou státu spadající pod Ministerstvo průmyslu a obchodu, z jehož rozpočtu je financována. Člení se na ústřední inspektorát a jemu podřízené inspektoráty se sídly v krajských městech V čele ČOI je ústřední ředitel, jmenovaný(á) ministrem průmyslu a obchodu. Česká obchodní inspekce kontroluje a dozoruje právnické a fyzické osoby prodávající nebo dodávající výrobky a zboží na vnitřní trh, poskytující služby nebo vyvíjející jinou podobnou činnost na vnitřním trhu, poskytující spotřebitelský úvěr nebo provozující tržiště (tržnice) pokud podle zvláštních právních předpisů nevykonává dozor jiný správní úřad. Ve své činnosti se řídí několika zásadními zákony ve znění pozdějších předpisů, a to např. zákonem č. 64/1986 Sb., o České obchodní inspekci, č. 634/1992 Sb., o ochraně spotřebitele, č. 22/1997 Sb., o technických požadavcích na výrobky a dalšími, dále pak důležitými vnitřními předpisy jako například kontrolním řádem, metrologickým řádem a laboratorním řádem. Dopravní úřady v silniční dopravě. Dopravními úřady jsou podle § 2 zákona č. 111/1994 Sb., o silniční dopravě, v platném znění, krajské úřady. Dopravními úřady jsou Magistrát hlavního města Prahy, magistráty statutárních měst a obecní úřady obcí s rozšířenou působností ve věcech městské autobusové dopravy a taxislužby a krajské úřady v ostatních věcech. 171
Povinnosti a odpovědnost dopravních úřadů jsou podrobně specifikovány jak v uvedeném zákoně o silniční dopravě, tak v zákoně č. 361/2000 Sb., o provozu na pozemních komunikacích, a v dalších zákonech a doprovodných vyhláškách. Drážní inspekce se sídlem v Praze je správním úřadem podřízeným Ministerstvu dopravy. Je organizační složkou státu podle § 53a zákona č. 266/1994 Sb., o drahách, v platném znění. Člení se na ústřední inspektorát a územní inspektoráty. V čele Drážní inspekce je generální inspektor, kterého jmenuje a odvolává vláda na návrh ministra dopravy. Provádí například zjišťování příčin a okolností vzniku mimořádných událostí v drážní dopravě, jejich příčiny a odpovědné osoby, vykonává státní dozor na drahách. Drážní úřad se sídlem v Praze je orgánem státní správy podřízený Ministerstvu dopravy zřízený podle § 53 zákona č. 266/1994 Sb., o drahách, v platném znění. V jeho čele je ředitel. Drážní úřad je také speciálním stavebním úřadem pro stavby dráhy a stavby na dráze. Působnost drážních správních úřadů, v rozsahu dle zákona o drahách, dále vykonávají Ministerstvo dopravy a obce. Hasičský záchranný sbor je zřízen podle zákona č. 238/2000 Sb., o hasičském záchranném sboru České republiky a o změně některých zákonů. Hasičský záchranný sbor vykonává státní požární dozor. Tvoří jej generální ředitelství HZS, které je organizační součástí Ministerstva vnitra, hasičské záchranné sbory krajů, Záchranný útvar, Střední odborná škola požární ochrany a Vyšší odborná škola požární ochrany ve Frýdku-Místku. Základním posláním Hasičského záchranného sboru ČR je chránit životy, zdraví obyvatel a majetek před požáry a poskytovat účinnou pomoc při mimořádných událostech, ať již se jedná o živelní pohromy, průmyslové havárie či teroristické útoky. Sdružení spotřebitelů a jiné právnické osoby založené k ochraně spotřebitele. Jejich právní postavení je dáno § 25 zákona č. 634/1992 Sb., o ochraně spotřebitele, v platném znění a jejich činnost upravuje občanský zákoník. Státní energetická inspekce se sídlem v Praze je orgánem státní správy s postavením a působností určenou hlavou čtvrtou zákona č. 458/2000 Sb. o podmínkách podnikání a výkonu státní správy v energetických odvětvích (energetický zákon), a zákona č. 406/2000 Sb., o hospodaření s energií. Je správním úřadem podřízeným Ministerstvu průmyslu a obchodu ČR a člení se na ústřední inspektorát a územní inspektoráty. Státní plavební správa se sídlem v Praze (dále jen „správa“) je jako správní úřad, který vykonává státní správu a státní dozor při provozování plavby na vnitrozemských vodních cestách, zřízen podle § 38 zákona č. 114/1995 Sb., o vnitrozemské plavbě. Správa podléhá Ministerstvu dopravy, z jehož rozpočtu je financována. V jejím čele stojí ředitel, jehož jmenuje a odvolává ministr dopravy. Státní zemědělská a potravinářská inspekce (dále jen SZPI) je správním úřadem, zřízeným podle zákona č. 146/2002 Sb., o Státní zemědělské a potravinářské inspekci, se sídlem v Brně, a organizační složkou státu spadající pod Ministerstvo zemědělství, z jehož rozpočtu je financována. Člení se na ústřední inspektorát, v jehož čele je ředitel jmenovaný a odvolávaný ministrem zemědělství a sedm inspektorátů SZPI. Je orgánem státního dozoru zejména nad zdravotní nezávadností, jakostí a řádným označováním potravin. Ústav pro odborné zjišťování příčin leteckých nehod se sídlem v Praze je zřízen podle § 55 zákona č. 49/1997 Sb., o civilním letectví, v platném znění, jako organizační složka státu financovaná z rozpočtu Ministerstva dopravy. V jeho čele je ředitel, kterého jmenuje a odvolává vláda na návrh ministra dopravy.
172
Úřad pro civilní letectví se sídlem v Praze je jako správní úřad pro výkon státní správy ve věcech civilního letectví zřízen podle § 3 zákona č. 49/1997 Sb., o civilním letectví, v platném znění. Je podřízen Ministerstvu dopravy, z jehož kapitoly je také financován. Ústřední kontrolní a zkušební ústav zemědělský (dále jen ÚKZÚZ) je zřízen Ministerstvem zemědělství ČR jako specializovaný orgán státní správy ve formě organizační jednotky státní správy se sídlem v Brně (sídlo ústředí) podle zákona č. 147/2002 Sb., o Ústředním kontrolním a zkušebním ústavu a o změně některých zákonů, v platném znění. Je správním úřadem. Provádí správní řízení a vykonává jiné správní činnosti, odborné a zkušební úkony, kontrolní a dozorové činnosti v oblasti odrůdového zkušebnictví, krmiv, agrochemie, půdy a výživy rostlin, osiv a sadby pěstovaných rostlin, trvalých kultur (vinohradnictví a chmelařství) a v oblasti živočišné produkce.
9.3.4 Kontrolní subsystémy s územním charakterem Česká republika pouţívá kontrolní subsystémy s územním charakterem v plném rozsahu. Podrobuje se kontrolním systémům Evropské unie, NATO i OSN a má legislativně zakotveny kontrolní systémy státní, krajské (regionální) i obecní (lokální). Kontrolní systém krajů a obcí vychází jednak ze zákonů centrálního charakteru (např. zákon o kontrole, o veřejných zakázkách, apod.) a jednak ze specifických zákonů č. 129/2000 Sb., o krajích, a č. 128/2000 Sb. o obcích. POZOR! Následující text je jen rámcový a podrobnosti lze získat studiem uvedené legislativy a doporučené literatury. Zákon o kontrole (kontrolní řád) Zákon č. 255/2012 Sb., o kontrole (kontrolní řád), který od 1. 1. 2014 zrušil zákon č. 552/1991 Sb., o státní kontrole, upravuje postup orgánů moci výkonné, orgánů územních samosprávných celků, jiných orgánů a právnických nebo fyzických osob, pokud vykonávají působnost v oblasti veřejné správy (dále jen „kontrolní orgán“), při kontrole činnosti orgánů moci výkonné, orgánů územních samosprávných celků, jiných orgánů, právnických a fyzických osob (dále jen „kontrolovaná osoba“). Kontrolní orgány postupují podle tohoto zákona rovněţ při kontrole výkonu státní správy a dále při kontrole činnosti právnických osob zaloţených nebo zřízených státem nebo územním samosprávným celkem vykonávané ze strany zakladatele nebo zřizovatele, nejde-li o kontrolu činnosti těchto právnických osob upravenou předpisy soukromého práva. Kontrolní orgán při kontrole zjišťuje, jak kontrolovaná osoba plní povinnosti, které jí vyplývají z jiných právních předpisů nebo které jí byly uloţeny na základě těchto předpisů. Zákon o kontrole upravuje zejména procesní postup při výkonu kontroly, zatímco hmotně-právní aspekty kontroly stanoví jiné zákony. Kontrolní orgán zahajuje kontrolu z moci úřední. Kontrola je zahájena prvním kontrolním úkonem, jímţ je předloţení pověření ke kontrole kontrolované osobě nebo jiné osobě, která kontrolované osobě dodává nebo dodala zboţí nebo ho od ní odebrala či odebírá, koná nebo konala pro ni práce, anebo jí poskytuje nebo poskytovala sluţby nebo její sluţby vyuţívala či vyuţívá, případně se na této činnosti podílí nebo podílela (dále jen „povinná osoba“), jeţ je přítomna na místě kontroly, 173
doručení oznámení o zahájení kontroly kontrolované osobě; součástí oznámení musí být pověření ke kontrole, anebo seznam kontrolujících, nebo první z kontrolních úkonů bezprostředně předcházejících předloţení pověření ke kontrole kontrolované osobě nebo povinné osobě, jeţ je přítomna na místě kontroly, pokud je provedení takových kontrolních úkonů k výkonu kontroly třeba. Je-li kontrola zahájena bez přítomnosti kontrolované osoby, informuje kontrolující kontrolovanou osobu o zahájení kontroly dodatečně. Pověření ke kontrole, které vydává vedoucí kontrolního orgánu anebo osoba k tomu pověřená vedoucím kontrolního orgánu (dále jen „nadřízená osoba kontrolujícího“), má formu písemného pověření k jednotlivé kontrole, nebo průkazu, stanoví-li tak jiný právní předpis. Kontrolu vykonává fyzická osoba, kterou kontrolní orgán k tomu pověřil (dále jen „kontrolující“). Je-li při jednotlivé kontrole kontrolujících více, určí nadřízená osoba kontrolujícího jednoho z nich vedoucím kontrolní skupiny. Kontroly se vedle kontrolujících mohou zúčastnit na základě písemného pověření téţ další osoby, např. znalci, tlumočníci, jiní experti, jde o tzv. přizvané osoby. Kontrolní orgán zpracuje plán kontrol, nebrání-li tomu jejich povaha nebo účel a pravidelně, alespoň jednou ročně, zveřejní způsobem umoţňujícím dálkový přístup obecné informace o výsledcích kontrol. Kontrolní orgány v zájmu dobré správy vzájemně spolupracují a koordinují své kontroly. Výkon kontroly můţe v odůvodněných případech převzít nadřízený správní orgán kontrolního orgánu. O této skutečnosti vyrozumí nadřízený správní orgán kontrolní orgán, který je jinak k výkonu takové kontroly příslušný a také jej bez zbytečného odkladu informuje o výsledku kontroly. Kontrolní řád v ustanoveních § 7 aţ 10 upravuje práva a povinnosti kontrolujících a kontrolovaných. Oprávnění kontrolujícího jsou vymezena v základním rozsahu potřebném pro výkon převáţné většiny kontrolních činností a naplnění jejich účelu. Kromě těchto oprávnění však s ohledem na specifika té které kontrolní činnosti mohou jiné právní předpisy upravit téţ další specifická oprávnění vztahující se k příslušnému druhu kontroly a jejímu předmětu. Základními povinnostmi kontrolujícího je především zjistit skutečný stav věci v rozsahu nezbytném pro dosaţení účelu kontroly a s ohledem na efektivnost a hospodárnost celého procesu, šetřit práva a oprávněné zájmy kontrolovaných, povinných a třetích osob (jde o ochranu před zbytečným zatěţováním, bezdůvodnými průtahy, opakovanými bezdůvodnými kontrolami, nepřiměřenými zásahy do práv těchto osob apod.). Právům kontrolujících, případně přizvaných osob, zpravidla odpovídají příslušné povinnosti kontrolovaných a povinných osob a naopak povinnostem kontrolujících či přizvaných osob odpovídají práva kontrolovaných a povinných osob. Protokol o kontrole je výsledným dokumentem celého kontrolního procesu, v podstatě shrnuje celkový průběh kontroly a především obsahuje zjištěný stav věci a kontrolní zjištění. V § 12 jsou proto taxativním výčtem stanoveny jeho nezbytné (povinné) obsahové náleţitosti s tím, ţe je moţné v protokolu uvést téţ další, do jisté míry fakultativní skutečnosti. Důleţitou náleţitostí, vedle základních identifikačních údajů, je uvedení dne zahájení kontroly a uvedení posledního kontrolního úkonu předcházejícího vyhotovení protokolu o kontrole. Protokol o kontrole podepisují všichni kontrolující, a to i v případě kontrolní skupiny. Z důvodu efektivity, rychlosti a zabránění zbytečným průtahům kontroly a také z důvodu právní jistoty 174
kontrolovaných osob je stanovena maximální lhůta pro vyhotovení protokolu o kontrole – 30 dnů ode dne provedení posledního kontrolního úkonu, ve zvláště sloţitých případech do 60 dnů. Na rozdíl od právní úpravy zákona o státní kontrole kontrolní řád nevyţaduje seznámení kontrolované osoby s protokolem o kontrole, které by kontrolovaná osoba stvrzovala svým podpisem, nýbrţ se zde vyuţívá obecné úpravy doručování ve správním řádu - okamţikem seznámení kontrolované osoby s protokolem o kontrole je den doručení protokolu o kontrole. Nesprávnosti v protokolu o kontrole opravuje kontrolní orgán z moci úřední formou dodatku k protokolu o kontrole, jehoţ stejnopis se doručí kontrolované osobě a přiloţí k protokolu o kontrole. Námitky proti kontrolnímu zjištění uvedenému v protokolu o kontrole můţe kontrolovaná osoba podat kontrolnímu orgánu ve lhůtě 15 dnů ode dne doručení protokolu o kontrole, neníli stanovena v protokolu o kontrole lhůta delší. Námitky se podávají písemně, musí z nich být zřejmé, proti jakému kontrolnímu zjištění směřují, a musí obsahovat odůvodnění nesouhlasu s tímto kontrolním zjištěním. Nevyhoví-li námitkám vedoucí kontrolní skupiny nebo kontrolující ve lhůtě 7 dnů ode dne jejich doručení, vyřídí je nadřízená osoba kontrolujícího ve lhůtě 30 dnů ode dne jejich doručení tak, ţe jim vyhoví, částečně vyhoví, nebo je zamítne (ve zvlášť sloţitém případu se lhůta prodluţuje o 30 dnů po předchozím informování kontrolované osoby). Kontrola je ukončena marným uplynutím lhůty pro podání námitek nebo vzdáním se práva podat námitky, dnem doručení vyřízení námitek kontrolované osobě, nebo dnem, ve kterém byly námitky předány k vyřízení správnímu orgánu (§ 14 odst. 3). Při kontrole výkonu státní správy je kontrolující dále oprávněn ukládat opatření k odstranění nebo prevenci nedostatků zjištěných kontrolou, které se uvádějí v protokolu o kontrole. Ustanovení § 15 aţ § 17 zavádějí skutkové podstaty přestupků a správních deliktů kontrolované (pokuta do 500 000 Kč) a povinné osoby (pokuta do 200 000 Kč), které formou pokuty sankcionují jednání porušující zákonem stanovené povinnosti (zejm. se jedná o povinnost umoţnit výkon oprávnění kontrolujícího nebo přizvané osoby a povinnost poskytnout k tomu potřebnou součinnost). Na řízení o přestupku se vztahuje zákon č. 200/1990 Sb., o přestupcích, ve znění pozdějších předpisů, případně subsidiárně správní řád. Na řízení o správním deliktu se vztahuje obecná procesně právní úprava řízení před správním orgánem podle správního řádu. Zadávání veřejných zakázek Kontrola procesu zadávání veřejných zakázek ve veřejném sektoru je upravena zákonem č. 137/2006 Sb., o veřejných zakázkách, ve znění pozdějších předpisů. Předmětem zákona je: a) postup při zadávání veřejných zakázek, b) soutěţ o návrh, c) dohled nad dodrţováním tohoto zákona, 175
d) podmínky vedení a funkce seznamu kvalifikovaných dodavatelů a systému certifikovaných dodavatelů. Zákon o veřejných zakázkách byl jiţ několikrát novelizován, Veřejnou zakázkou je zakázka realizovaná na základě smlouvy mezi zadavatelem a jedním či více dodavateli, jejímţ předmětem je úplatné poskytnutí dodávek či sluţeb nebo úplatné provedení stavebních prací. Veřejná zakázka, kterou je zadavatel povinen zadat podle tohoto zákona, musí být realizována na základě písemné smlouvy. Veřejné zakázky se podle předmětu dělí na veřejné zakázky na dodávky, veřejné zakázky na sluţby a veřejné zakázky na stavební práce (dále jen "druhy veřejných zakázek"). Veřejné zakázky se podle výše jejich předpokládané hodnoty dělí na nadlimitní veřejné zakázky, podlimitní veřejné zakázky a veřejné zakázky malého rozsahu. Veřejnou zakázkou malého rozsahu se rozumí veřejná zakázka, jejíţ předpokládaná hodnota nedosáhne v případě veřejné zakázky na dodávky nebo veřejné zakázky na sluţby 2 000 000 Kč bez daně z přidané hodnoty nebo v případě veřejné zakázky na stavební práce 6 000 000 Kč bez daně z přidané hodnoty. Bliţší podrobnosti lze získat studiem uvedené legislativy a doporučené literatury. Zákon o veřejných zakázkách je propojen věcně na zákon č. 139/2006 Sb., o koncesních smlouvách a koncesním řízení (koncesní zákon), prostřednictvím kterého se realizují veřejné zakázky s vyuţitím principu PPP Public Private Partneship. Kraje
Kontrola na úrovni kraje je řešena s vyuţitím zákona č. 129/2000 Sb., o krajích, zákona č. 250/2000 Sb., o rozpočtových pravidlech územních rozpočtů, a zákona č. 320/2001 Sb., o finanční kontrole ve veřejné správě, vţdy v platném znění. Stručně o kontrole na úrovni kraje viz doplňující text níţe. Na www stránkách většiny KÚ najdete Kontrolní systém krajského úřadu..
Protoţe kaţdý z vás má na svém pracovišti zákon o krajích a zákon o rozpočtových pravidlech k dispozici a byl s nimi seznámen ve vstupním vzdělávání a v obecné části zvláštní odborné způsobilosti, není tato problematika v tomto textu prezentována. Proto víte, ţe do procesu kontroly činnosti kraje vstupuje zastupitelstvo, rada kraje, kontrolní výbor, finanční výbor, komise a hejtman. Obce
V systému veřejné správy sehrávají důleţitou roli obce, jejichţ cílem je zabezpečení komplexního sociálně ekonomického rozvoje obcí a měst. A proto i kontrola realizovaná územní samosprávou má plnit funkci zpětné vazby při správě a řízení měst a obcí, jak vyplývá především ze zákona č. 128/2000 Sb., o obcích, zákona č. 250/2000 Sb., o rozpočtových pravidlech územních rozpočtů a zákona č. 320/2001 Sb., o finanční kontrole ve veřejné správě, vţdy v platném znění.
Protoţe kaţdý z vás má na svém pracovišti zákon o obcích a zákon o rozpočtových pravidlech k dispozici a byli jste s nimi seznámeni na vstupním vzdělávání a v obecné části zvláštní odborné způsobilosti, není tato problematika v tomto textu podrobně prezentována. Proto víte, ţe do procesu kontroly činnosti obce vstupuje zastupitelstvo, 176
rada obce, kontrolní výbor, finanční výbor, komise, starosta. Stručně o kontrole na úrovni obce viz doplňující text níţe. Stručně o kontrolních orgánech kraje Do kontrolního systému vstupuje zastupitelstvo kraje, rada kraje, hejtman, ředitel krajského úřadu, krajský úřad, výbory a komise. Zastupitelstvo kraje kontroluje plnění všech úkolů kraje, které vyplývají z jeho působnosti. Kontrolu vykonává zastupitelstvo prostřednictvím ostatních orgánů kraje. Zastupitelstvo kraje může zřídit jako své iniciativní a kontrolní orgány výbory. Svá stanoviska a návrhy předkládají výbory zastupitelstvu kraje. Vždy se zřizuje výbor finanční, výbor kontrolní a výbor pro výchovu, vzdělávání a zaměstnanost. Tyto výbory jsou nejméně pětičlenné. Členy finančního a kontrolního výboru nemohou být hejtman, zástupce hejtmana, ředitel krajského úřadu ani osoby zabezpečující rozpočtové a účetní práce na krajském úřadu. Kraj, v jehož územním obvodu žije podle posledního sčítání lidu alespoň 5 % občanů hlásících se k národnosti jiné než české, zřizuje výbor pro národnostní menšiny. Finanční výbor: 1) provádí kontrolu hospodaření s majetkem a finančními prostředky kraje, 2) provádí kontrolu hospodaření právnických osob a zařízení založených nebo zřízených krajem nebo které na kraj byly převedeny, 3) provádí kontrolu využití dotací poskytnutých krajem z jeho prostředků obcím; za tímto účelem je výbor oprávněn požadovat od obcí příslušné podklady a obce jsou povinny poskytnout výboru požadovanou součinnost, 4) plní další úkoly ve finanční oblasti, kterými jej pověří zastupitelstvo. Kontrolní výbor:
kontroluje plnění usnesení zastupitelstva a rady,
kontroluje dodržování právních předpisů ostatními výbory a krajským úřadem na úseku samostatné působnosti,
plní další kontrolní úkoly, kterými jej pověří zastupitelstvo.
Výbor pro výchovu, vzdělávání a zaměstnanost:
v návaznosti na demografický vývoj a vývoj zaměstnanosti posuzuje a vyjadřuje se k síti škol a školských zařízení, studijních a učebních oborů a k jejich změnám v působnosti kraje,
předkládá návrhy na zkvalitnění péče poskytované školami a školskými zařízeními, popřípadě předškolními zařízeními, které kraj zřizuje,
vyjadřuje se k záměrům na poskytování dotací v oblasti mládeže, tělovýchovy a sportu,
projednává zprávy o výsledcích výchovně vzdělávací činnosti škol, školských zařízení a předškolních zařízení, 177
plní další úkoly v oblasti výchovy a vzdělávání, kterými jej pověří zastupitelstvo.
O provedené kontrole výbor pořídí zápis, který obsahuje předmět kontroly, jaké nedostatky byly zjištěny a návrhy na opatření směřující k odstranění nedostatků. Zápis podepisuje člen výboru a zaměstnanec, jehož činnosti se kontrola týkala. Výbor předloží zápis zastupitelstvu; v případě kontrolního zápisu se k zápisu připojí vyjádření orgánu, případně zaměstnanců, jejichž činnosti se kontrola týkala. Rada kraje kontroluje plnění úloh vyplývajících z usnesení zastupitelstva kraje. Rada kraje, která ukládá úkoly v samostatné působnosti krajskému úřadu, kontroluje také jejich plnění. Přezkoumává na základě podnětů občanů a právnických osob opatření přijatá krajským úřadem v samostatné působnosti. Vyřizuje návrhy, připomínky a podněty obcí a právnických osob z územního obvodu kraje, stanovuje pravidla pro příjímání a vyřizování petic a stížností. Projednává plnění úkolů právnických osob zakládaných a zřizovaných krajem a přijímá příslušná opatření k nápravě. Vykonává zakladatelské a zřizovatelské funkce ve vztahu k právnickým osobám, organizačním složkám, které byly zřízeny nebo založeny krajem nebo které byly na kraj převedeny zvláštním zákonem. Rada kraje zřizuje jako své iniciativní a poradní orgány komise. Svá stanoviska a náměty předkládají komise radě. Hejtman kontroluje činnost, která je zákonem nebo organizačním řádem svěřená do jeho působnosti a je součástí jeho řídící činnosti. Ředitel krajského úřadu řídí a kontroluje činnost zaměstnanců kraje zařazených do krajského úřadu. Řídí a kontroluje činnost právnických osob, organizačních složek a příspěvkových organizací, které byly zřízeny nebo založeny krajem. Krajský úřad provádí kontrolu výkonu přenesené působnosti obcí, provádí dozor nad výkonem přenesené působnosti svěřené orgánům obcí. Dozor Výkon samostatné i přenesené působnosti kraje podléhá dozoru státu. Dozor nad vydáváním a obsahem obecně závazných vyhlášek krajů a usnesení, rozhodnutí a jiných opatření orgánů krajů v samostatné působnosti vykonává ministerstvo vnitra. Dozor nad vydáváním a obsahem nařízení krajů a usnesení, rozhodnutí a jiných opatření orgánů krajů v přenesené působnosti vykonává věcně příslušné ministerstvo nebo jiný ústřední správní úřad. Dozor je zaměřen výhradně na následné posuzování dodržování zákonnosti a je prováděn tak, aby nebyla omezována samostatná působnost a rozhodovací pravomoc kraje a aby nedocházelo k nezákonnému zásahu státu do jejich činnosti. Kontrola výkonu samostatné a přenesené působnosti Ministerstvo vnitra kontroluje výkon samostatné působnosti svěřené orgánům krajů. Věcně příslušná ministerstva nebo jiné ústřední správní úřady kontrolují výkon přenesené působnosti svěřené orgánům krajů. Kontrolou se zjišťuje, zda orgány krajů dodržují při výkonu samostatné působnosti zákony a jiné právní předpisy, při výkonu přenesené působnosti zákony, jiné právní předpisy a v jejich mezích též usnesení vlády, směrnice ústředních správních úřadů a opatření příslušných orgánů veřejné správy přijatá při kontrole výkonu přenesené působnosti. Kontrolu výkonu samostatné a přenesené působnosti svěřené 178
orgánům krajů provádějí pověření zaměstnanci státu zařazení do ministerstva, věcně příslušného ministerstva nebo jiného ústředního správního úřadu. Stručně o kontrole na úrovni obce Zastupitelstvo obce kontroluje plnění všech úloh obce, které vyplývají z její působnosti, plnění všech obecně závazných vyhlášek a nařízení obce, vybavování stížností, oznámení a peticí, zákonnost, účelnost a hospodárnost při nakládání s prostředky a majetkem obce. Kontrola zastupitelstva obce se vztahuje na všechnu činnost obce jako územního samosprávného celku. Rada obce kontroluje plnění úloh vyplývajících z usnesení zastupitelstva obce. Rada obce si může zřídit jako své iniciativní a poradní orgány komise. Rada obce kontroluje plnění úkolů obecním úřadem a komisemi v oblasti samostatné působnosti obce. Přezkoumává rovněž na základě podnětů opatření přijatá obecním úřadem v samostatné působnosti a komisemi. Starosta obce kontroluje činnost, která je zákonem nebo organizačním řádem svěřena do jeho působnosti a je součástí jeho řídící činnosti. Opatření na odstranění nedostatků určí starosta v rámci své působnosti. Tajemník obecního úřadu řídí a kontroluje činnost zaměstnanců zařazených do obecního úřadu. Řídí a kontroluje organizační složky obce, pokud zastupitelstvo obce nestanoví jinak. Finanční a kontrolní výbor. Zastupitelstvo obce může zřídit jako své iniciativní a kontrolní orgány výbory. Svá stanoviska a návrhy předkládají výbory zastupitelstvu obce. Vždy se zřizuje finanční a kontrolní výbor. Oba výbory jsou nejméně tříčlenné a jejich členy nemohou být starosta, místostarosta, tajemník obecního úřadu ani osoby zabezpečující rozpočtové a účetní práce na obecním úřadu. Finanční výbor provádí kontrolu hospodaření s majetkem obce a finančními prostředky obce a plní další úkoly, jimiž jej pověřilo zastupitelstvo obce. Kontrolní výbor kontroluje plnění usnesení zastupitelstva obce a rady obce, kontroluje dodržování právních předpisů ostatními výbory a obecním úřadem na úseku samostatné působnosti a plní i další kontrolní úkoly, jimiž jej pověřilo zastupitelstvo obce. O provedené kontrole je pořizován zápis, který je předkládán zastupitelstvu obce. Útvar interního auditu a každý vedoucí pracovník vykonává kontrolní činnost tak, jak je popsáno v zákoně o finanční kontrole ve veřejné správě. Dozor Dozor nad vydáváním a obsahem obecně závazných vyhlášek obcí a usnesení, rozhodnutí a jiných opatření orgánů obcí v samostatné působnosti vykonává Ministerstvo vnitra. Dozor nad vydáváním a obsahem nařízení obcí a usnesení, rozhodnutí a jiných opatření orgánů obcí v přenesené působnosti vykonává krajský úřad. Dozor nad vydáváním a obsahem usnesení, rozhodnutí a jiných opatření orgánů městských obvodů a městských částí územně členěných statutárních měst vykonává příslušný magistrát. Dozor je zaměřen výhradně na následné posuzování dodržování zákonnosti a je prováděn tak, aby nebyla omezována samostatná působnost a rozhodovací pravomoc orgánů obce. Kontrola výkonu samostatné a přenesené působnosti 179
Ministerstvo vnitra kontroluje výkon samostatné působnosti svěřené orgánům obcí. Krajské úřady v přenesené působnosti kontrolují výkon přenesené působnosti svěřené orgánům obcí. Magistráty územně členěných statutárních měst v přenesené působnosti kontrolují výkon samostatné a přenesené působnosti svěřené orgánům městských obvodů a městských částí územně členěných statutárních měst. Kontrolou se zjišťuje, zda jsou dodržovány při výkonu samostatné působnosti zákony a jiné právní předpisy, při výkonu přenesené působnosti zákony, jiné právní předpisy a v jejich mezích též usnesení vlády, směrnice ústředních správních úřadů, jakož i opatření příslušných orgánů veřejné správy přijatá při kontrole výkonu přenesené působnosti. Naznačenými vybranými aspekty kontrolní činnosti na úrovni územních samosprávných celků se samozřejmě problém veřejné kontroly v obci a v kraji nevyčerpává. Důleţitým legislativním dokumentem pro finanční oblast je zákon č. 320/2001 Sb., o finanční kontrole ve veřejné správě, ve kterém je definován systém finanční kontroly, jehoţ podmínky jsou územní samosprávné celky povinny zajišťovat. Problematika veřejnosprávní kontroly a vnitřního kontrolního systému (řídící kontrola a interní audit) je řešena v následující kapitole.
9.4 Finanční kontrola, přezkoumání hospodaření a interní audit Kaţdý vedoucí úředník územního samosprávného celku se ve smyslu zákona č. 320/2001 Sb., o finanční kontrole ve veřejné správě, v platném znění, stává účastníkem některé z kontrolních etap, tj. kontroly předběţné, průběţné či následné a také se podílí na některém ze zákona ustanovených kontrolních subsystémů: veřejnosprávní kontrola, kontrola podle mezinárodních smluv, řídící kontrola a interní audit. Právě tato problematika je obsahem této kapitoly a je zapotřebí ji věnovat při výuce mimořádnou pozornost. Protoţe: kdo řídí – kontroluje (kdo nekontroluje – neřídí)!
9.4.1 Finanční kontrola ve veřejné správě Finanční kontrola je upravena zákonem č. 320/2001 Sb., o finanční kontrole ve veřejné správě (dále jen zákon), ve znění pozdějších zákonů. Na zákon navazuje prováděcí vyhláška MF ČR č. 416/2004 Sb., která stanovuje bliţší podrobnosti o kontrolních metodách a kontrolních postupech, stanovuje strukturu a rozsah zpráv o výsledcích finančních kontrol, postup a termíny jejich předkládání. Zákon vytváří jednotné metodické podmínky pro řízení finanční kontroly v celé veřejné správě (a tím i ve veřejném sektoru); vytváří právní a institucionální podmínky pro zajištění kontroly prostředků poskytnutých České republice ze zahraničí a pro oprávnění kontrolních orgánů mezinárodních organizací provádět finanční kontrolu v souladu s uzavřenými mezinárodními smlouvami. Dále klade důraz na provádění předběţné, průběţné a následné řídící kontroly v působnosti řídících struktur (finančního a ostatního managementu veřejné správy a organizací veřejného sektoru) a kontroly systému řídící (manaţerské) finanční kontroly nezávislými specializovanými útvary včetně zajištění vzájemné spolupráce a výměny informací. Zákon byl jiţ několikrát novelizován. Hlavním cílem novelizace zákonem č. 298/2007 Sb. bylo stanovení právního rámce pro čerpání finančních prostředků z příslušných fondů EU v programovém období let 2007 – 2013, nejvýraznějším rysem novely bylo doplnění (rozšíření) veřejnosprávní kontroly o audit podle přímo pouţitelných předpisů EU. 180
Aktuálně se připravuje nový zákon o vnitřním řízení a kontrole ve veřejné správě, který má nahradit zákon č. 320/2001 Sb., o finanční kontrole. Smyslem nového zákona je revidovat legislativní základ problematiky řízení a kontroly tak, aby byl uveden do souladu s aktualizovanými mezinárodně uznávanými standardy systémů vnitřního řízení a kontroly a osvědčenou evropskou praxí. Zmiňovanými standardy jsou zejména standardy INTOSAI pro vnitřní kontrolní systém veřejného sektoru a Mezinárodní rámec profesní praxe interního auditu – standardy IIA. Cílem návrhu zákona je rovněţ naplnit závazky a dlouhodobé potřeby České republiky jako členského státu Evropské unie a zohlednit poznatky z aplikace dosavadní právní úpravy. Plánovaná účinnost nového zákona je od 1. 1. 2016. Podrobně je dosavadní systém finanční kontroly ve veřejné správě zobrazen na následujícím obrázku. Obrázek 9.4 Systém finanční kontroly ve veřejné správě Systém finanční kontroly ve veřejné správě § 3 odst. 1 písm. a) a odst. 2
§ 3 odst. 1 písm. b)
Veřejnosprávní kontrola (předběţná, průběţná a následná)
a odst. 3 Systém finanční kontroly podle mezinárodních smluv
1. mezi orgány veřejné správy 2. mezi orgány veřejné správy a příjemci veřejné finanční podpory 3. audit fondů EU
§ 3 odst. 1 písm. c) a odst. 4 písm. a) a b) Vnitřní kontrolní systém - Řídící kontrola (předběţná kontrola vykonávaná příkazcem operace, správcem rozpočtu a hlavní účetní, průběţná a následná kontrola) - Interní audit
druhá část zákona
třetí část zákona
čtvrtá část zákona
181
Daný systém finanční kontroly obsahuje následující tři subsystémy: 1. Systém finanční kontroly vykonávané kontrolními orgány, který zahrnuje finanční kontrolu skutečností rozhodných pro hospodaření s veřejnými prostředky, včetně veřejné finanční podpory u kontrolovaných osob, a to před jejich poskytnutím, v průběhu jejich pouţití a následně po jejich pouţití, včetně auditu podle přímo použitelných předpisů Evropských společenství. Označuje se pojmem veřejnosprávní kontrola. 2. Systém finanční kontroly vykonávané podle mezinárodních smluv (mezinárodními organizacemi nebo orgány veřejné správy ČR), který zahrnuje finanční kontrolu zahraničních prostředků vykonávanou mezinárodními organizacemi podle vyhlášených mezinárodních smluv, kterými je Česká republika vázána. 3. Vnitřní kontrolní systém v orgánech veřejné správy, tj. řídící kontrola a interní audit, který obsahuje: 1. Finanční kontrolu zajišťovanou odpovědnými vedoucími zaměstnanci jako součást vnitřního řízení orgánu veřejné správy při přípravě operací před jejich schválením, při průběţném sledování uskutečňovaných operací aţ do jejich konečného vypořádání a 182
vyúčtování a následném prověření vybraných operací v rámci hodnocení dosaţených výsledků a správnosti hospodaření; označuje se pojmem řídící kontrola. 2. Organizačně oddělené a funkčně nezávislé přezkoumávání a vyhodnocování přiměřenosti a účinnosti řídící kontroly, včetně prověřování správnosti vybraných operací – interní audit realizovaný útvarem nezávislým na organizační struktuře instituce. Do zákona jsou promítnuty obecné principy právních předpisů EU, které vyţadují, aby finanční prostředky byly vyuţívány hospodárně, efektivně a účelně. Hospodárnost se v zákoně definuje jako pouţití veřejných prostředků k zajištění stanovených úkolů s co nejniţším vynaloţením těchto prostředků, a to při dodrţení odpovídající kvality plněných úkolů. Efektivností se rozumí takové pouţití veřejných prostředků, kterým se dosáhne nejvýše moţného rozsahu, kvality a přínosu plněných úkolů ve srovnání s objemem prostředků vynaloţených na jejich plnění. Účelnost se vymezuje jako takové pouţití veřejných prostředků, které zajistí optimální míru dosaţení cílů při plnění stanovených úkolů. Při přípravě zákona byly respektovány záměry programu vlády v rámci boje proti korupci, za zvýšení ochrany veřejných prostředků při zajišťování úkolů veřejného zájmu. Zákon upravuje třístupňovou organizační strukturu systému finanční kontroly, která je tvořena: – Ministerstvem financí ČR, jako ústředním správním úřadem a gestorem pro finanční kontrolu. MF zabezpečuje funkci centra metodického řízení, koordinaci a usměrňování finanční kontroly ve veřejné správě. Zajišťuje vliv na koordinaci a výstupy zpravodajského systému o fungování kontrolních mechanismů prostřednictvím vlastní kontrolní činnosti a analýzou předkládaných zpráv správci kapitol a vyššími územními samosprávnými celky. Vykonává funkci centrální harmonizační jednotky se zaměřením na harmonizaci a metodické řízení výkonu finanční kontroly ve veřejné správě. – Správci rozpočtových kapitol státního rozpočtu a orgány ÚSC jako správci veřejných rozpočtů. – Subjekty veřejné správy, které jsou účetními jednotkami, např. ostatní organizační sloţky státu a ÚSC, právnické osoby, které hospodaří s veřejnými prostředky.
183
Obrázek 9.5 Působnost kontrolních orgánů Ministerstvo financí a finanční úřady vykonávají veřejnosprávní kontrolu, pokud zvláštní právní předpis nestanoví jinak, u organizačních sloţek státu, státních fondů, Regionálních rad regionů soudrţnosti a u ostatních státních organizací, a to včetně prověřování přiměřenosti a účinnosti systémů finanční kontroly, poskytovatelů veřejné finanční podpory, s výjimkou územních samosprávných celků, ţadatelů o veřejnou finanční podporu a u příjemců této podpory a dále u právnických a fyzických osob, které jsou napojeny do systému řízení nebo vyuţívání prostředků Evropské unie podle přímo pouţitelných předpisů Evropských společenství. U ozbrojených sil, ozbrojených bezpečnostních sborů a u zpravodajských sluţeb vykonává veřejnosprávní kontrolu pouze Ministerstvo financí; tato veřejnosprávní kontrola se však nevztahuje na hospodaření s majetkem zvláštního charakteru. Správce kapitoly státního rozpočtu je povinen vytvořit systém finanční kontroly, kterým zajistí finanční kontrolu jak svého hospodaření, tak i hospodaření organizačních sloţek státu a příspěvkových organizací ve své působnosti. Současně zajistí prověřování přiměřenosti a účinnosti tohoto systému a pravidelně, nejméně jednou ročně, jeho hodnocení.
Poskytovatelé vykonávají veřejnosprávní kontrolu u ţadatelů o veřejnou finanční podporu nebo u příjemců této podpory, s výjimkou těch, jímţ byla poskytnuta veřejná finanční podpora z rozpočtu územního samosprávného celku. Řídící orgán a platební agentura vykonávají veřejnosprávní kontrolu u kontrolovaných osob na všech úrovních realizace finančních prostředků z rozpočtu Evropské unie podle tohoto zákona a přímo pouţitelných předpisů Evropských společenství.
Územní samosprávné celky kontrolují hospodaření s veřejnými prostředky u příspěvkových organizací ve své působnosti, vykonávají veřejnosprávní kontrolu u ţadatelů o veřejnou finanční podporu nebo u příjemců veřejné finanční podpory, kterou jim poskytují, jsou povinny vytvořit systém finanční kontroly, kterým zajistí finanční kontrolu jak svého hospodaření, tak i hospodaření svých organizačních sloţek a příspěvkových organizací ve své působnosti, současně zajistí prověřování přiměřenosti a účinnosti tohoto systému a pravidelně, nejméně jednou ročně, jeho hodnocení.
Zákon pak konkrétně stanoví předmět, hlavní cíle finanční kontroly, zásady uspořádání a rozsah finanční kontroly vykonávané mezi orgány veřejné správy, mezi orgány veřejné správy a ţadateli nebo příjemci veřejné finanční podpory a uvnitř orgánů veřejné správy, upravuje organizační zajištění finanční kontroly a jednotlivé kontrolní postupy a metody. V části druhé zákona je blíţe vymezena veřejnosprávní kontrola, je zde upravena působnost kontrolních orgánů a procesní pravidla při výkonu této kontroly. Část třetí zákona upravuje oblast finanční kontroly vykonávané podle mezinárodních smluv a čtvrtá část zákona se zabývá vnitřním kontrolním systémem, kdy stanovuje povinnosti vedoucího orgánu veřejné správy a vedoucích zaměstnanců při zavádění a udrţování vnitřního kontrolního systému, charakterizuje řídící kontrolu a interní audit.
9.4.2 Přezkoumání hospodaření územních samosprávných celků a dobrovolných svazků obcí (DSO) a Regionálních rad regionů soudržnosti Přezkum hospodaření obcí a krajů je specifickou aplikací či modifikací finančního auditu. Místo a funkce přezkumu hospodaření územních samosprávných celků v rozpočtovém procesu obcí a krajů je legislativně vymezeno v zákoně č. 128/2000 Sb., o obcích (obecní zřízení), v zákoně č. 129/2000 Sb., o krajích (krajské zřízení), v zákoně č. 250/2000 Sb., o 184
rozpočtových pravidlech územních rozpočtů a dále od roku 2004 v zákonech č. 420/2004, o přezkoumávání hospodaření územních samosprávných celků a dobrovolných svazků obcí. Novelizace zákona č. 420/2004 Sb. - zákonem č. 138/2006 Sb. z 1. 7. 2006 - rozšířila přezkoumávání hospodaření územních celků o další subjekt – Regionální rady regionů soudrţnosti (dále RRRS). Právní vymezení RRRS, včetně příjmové a výdajové stránky jejich rozpočtů, je obsahem zákona č. 248/2000 Sb., o podpoře regionálního rozvoje, v platném znění. V zákoně o rozpočtových pravidlech územních rozpočtů (zákon č. 250/2000 Sb., o rozpočtových pravidlech územních rozpočtů, v platném znění) je kodifikována povinnost územních samosprávných celků a dobrovolných svazků obcí nechat si přezkoumat své hospodaření za uplynulý rok. Obdobně zákon č. 248/2000 Sb., o podpoře regionálního rozvoje, v platném znění, tuto povinnost stanovuje pro RRRS. Předmětem přezkoumání jsou údaje o ročním hospodaření územního celku, tvořící součást závěrečného účtu, a to:
plnění příjmů a výdajů rozpočtu, včetně peněţních operací, týkajících se rozpočtových prostředků,
finanční operace, týkající se tvorby a pouţití peněţních fondů,
náklady a výnosy podnikatelské činnosti územního celku,
peněţní operace, týkající se sdruţených prostředků vynakládaných na základě smlouvy mezi dvěma nebo více územními celky, anebo na základě smlouvy s jinými právnickými nebo fyzickými osobami,
finanční operace, týkající se cizích zdrojů ve smyslu právních předpisů o účetnictví,
hospodaření a nakládání s prostředky poskytnutými z Národního fondu a s dalšími prostředky ze zahraničí poskytnutými na základě mezinárodních smluv,
vyúčtování a vypořádání finančních vztahů ke státnímu rozpočtu, k rozpočtům krajů, k rozpočtům obcí, k jiným rozpočtům, ke státním fondům a k dalším osobám
Předmětem přezkoumání je dále:
nakládání a hospodaření s majetkem ve vlastnictví územního celku,
nakládání a hospodaření s majetkem státu, s nímţ hospodaří územní celek,
zadávání a uskutečňování veřejných zakázek, s výjimkou úkonů a postupů přezkoumaných orgánem dohledu podle zvláštního právního předpisu,
stav pohledávek a závazků a nakládání s nimi,
ručení za závazky fyzických a právnických osob,
zastavování movitých a nemovitých věcí ve prospěch třetích osob,
zřizování věcných břemen k majetku územního celku,
účetnictví vedené územním celkem.
185
Předmět přezkoumání se ověřuje z hlediska: dodrţování povinností stanovených zvláštními právními předpisy, zejména předpisy o finančním hospodaření územních celků, o hospodaření s jejich majetkem, o účetnictví a o odměňování, souladu hospodaření s finančními prostředky ve srovnání s rozpočtem, dodrţení účelu poskytnuté dotace nebo návratné finanční výpomoci a podmínek jejich pouţití, věcné a formální správnosti dokladů o přezkoumávaných operacích. Obce a dobrovolné svazky obcí, které jsou oprávněny poţádat o přezkoumání krajský úřad, a hlavní město Praha, které je oprávněno poţádat o přezkoumání Ministerstvo financí, tak učiní do 30. června kaţdého kalendářního roku, anebo v téţe lhůtě příslušnému úřadu oznámí, ţe se rozhodly zadat přezkoumání auditorovi nebo auditorské společnosti (dále jen "auditor"). Městské části hlavního města Prahy postupují obdobně vůči Magistrátu hlavního města Prahy. Výstupem přezkoumání je zpráva o výsledku přezkoumání, která je součástí závěrečného účtu při jeho projednávání v orgánech územního samosprávného celků a DSO. V zákoně č. 420/2004 Sb., o přezkoumání hospodaření územních samosprávných celků a dobrovolných svazků obcí, v platném znění, je dále blíţe upraven postup při přezkoumání (zabezpečení přezkoumání a předpoklady pro výkon přezkoumání), pravidla přezkoumání práva a povinnosti kontrolorů, územních celků, je zde charakterizována zpráva o výsledku přezkoumání, její náleţitosti, způsob jejího projednání a předání, problematika přezkoumání auditorem, záleţitosti týkající se přijetí a plnění opatření k nápravě zjištěných chyb a nedostatků, jsou zde vymezeny pořádkové pokuty a dále je v zákoně upraven i dozor nad dodrţováním zákona.
9.4.3 Interní audit Interní audit spolu s řídící kontrolou tvoří vnitřní kontrolní systém orgánu veřejné správy. Uvnitř orgánu veřejné správy zajišťuje podle zákona o finanční kontrole ve veřejné správě, v platném znění, interní audit funkčně nezávislý útvar, případně k tomu zvlášť pověřený zaměstnanec, organizačně oddělený od řídících výkonných struktur. Interní audit je nezávislé a objektivní přezkoumávání a vyhodnocování operací a vnitřního kontrolního systému orgánu veřejné správy, které zjišťuje, zda:
právní předpisy, přijatá opatření a stanovené postupy jsou v činnosti orgánu veřejné správy dodrţovány,
rizika vztahující se k činnosti orgánu veřejné správy jsou včas rozpoznávána, a zda jsou přijímána odpovídající opatření k jejich vyloučení nebo zmírnění,
řídící kontroly poskytují vedoucímu orgánu veřejné správy spolehlivé a včasné provozní, finanční a jiné informace,
příslušná provozní a finanční kritéria jsou plněna,
zavedený vnitřní kontrolní systém je dostatečně účinný, reaguje včas na změny ekonomických, právních, provozních a jiných podmínek, 186
dosaţené výsledky při plnění rozhodujících úkolů orgánu veřejné správy poskytují dostatečné ujištění, ţe schválené záměry a cíle tohoto orgánu budou splněny.
Na základě svých zjištění předkládá útvar interního auditu vedoucímu orgánu veřejné správy doporučení ke zdokonalování kvality vnitřního kontrolního systému, k předcházení nebo ke zmírnění rizik a k přijetí opatření k nápravě zjištěných nedostatků. Současně tento útvar zajišťuje konzultační činnost. Interní audit zahrnuje zejména: Finanční audity, které ověřují, zda údaje vykázané ve finančních, účetních a jiných výkazech věrně zobrazují majetek, zdroje jeho financování a hospodaření s ním. Audity systémů, které prověřují a hodnotí systémy zajištění příjmů orgánu veřejné správy, včetně vymáhání pohledávek, financování jeho činnosti a zajištění správy veřejných prostředků. Audity výkonu, které zkoumají výběrovým způsobem hospodárnost, efektivnost a účelnost operací i přiměřenost a účinnost vnitřního kontrolního systému. Útvar interního auditu je přímo podřízen vedoucímu orgánu veřejné správy, který zajišťuje jeho funkční nezávislost a organizační oddělení od řídících výkonných struktur. Vedoucího útvaru interního auditu, případně vyčleněného zaměstnance pro interní audit, jmenuje a odvolává vedoucí orgánu veřejné správy po předchozím projednání s třetí osobou. U územních samosprávných celků - krajů, obcí, hlavního města Prahy, a rovněţ u městské části hlavního města Prahy je vedoucí útvaru interního auditu jmenován radou územního samosprávného celku, příp. radou městské části hlavního města Prahy na návrh vedoucího orgánu veřejné správy (ředitel kraje, starosta obce, ředitel magistrátu hlavního města Prahy nebo starosta městské části hlavního města Prahy). Útvar interního auditu nelze pověřovat úkoly, které jsou v rozporu s nezávislým plněním jemu stanovených úkolů. V případech s malou pravděpodobností výskytu nepřiměřených rizik při hospodaření s veřejnými prostředky, a to zejména v návaznosti na povahu zajišťovaných úkolů, strukturu a stupeň obtíţnosti vnitřního řízení, mohou orgány veřejné správy u organizačních sloţek státu a příspěvkových organizací ve své působnosti, stejně jako územní samosprávné celky u svých organizačních sloţek a příspěvkových organizací ve své působnosti, nahradit funkci útvaru interního auditu výkonem veřejnosprávní kontroly. Obce, které mají méně jak 15 000 obyvatel, mohou substituovat funkci útvaru interního auditu přijetím jiných dostatečných opatření. V takovém případě zajišťují průběţné sledování a hodnocení účinnosti těchto opatření a přitom zvaţují zavedení útvaru interního auditu. Pokud v návaznosti na toto hodnocení zjistí, ţe přijatá opatření nejsou dostatečně účinná, jsou i tyto obce povinny útvar interního auditu zřídit. Interní audit se vykonává v orgánu veřejné správy v souladu se střednědobým plánem a ročními plány jednotlivých auditů. Střednědobý plán stanoví priority a odráţí potřeby orgánu veřejné správy z hlediska dosavadních výsledků jeho činnosti a předpokládaných záměrů a cílů na víceleté období. Roční plán upřesňuje na základě střednědobého plánu rozsah, věcné 187
zaměření a typ auditů, jejich cíle, časové rozvrţení a personální zajištění. Dále obsahuje zejména odbornou přípravu interních auditorů, úkoly v metodické a konzultační činnosti. Plány interního auditu zpracovává útvar interního auditu na základě objektivního hodnocení rizik, která vyplývají ze stanovených úkolů, s přihlédnutím k výsledkům veřejnosprávní a jiné kontroly uskutečněné u tohoto orgánu a ke zjištěním vnitřního kontrolního systému. Vedoucí útvaru interního auditu projednává přípravu plánů s vedoucím orgánu veřejné správy, který tyto plány schvaluje. Přitom bere v úvahu jeho doporučení. Ve výjimečných případech můţe útvar interního auditu na vyţádání vedoucího orgánu veřejné správy operativně zařadit výkon konkrétního auditu i mimo schválený roční plán. Vedoucí orgánu veřejné správy nejméně jednou ročně zajistí prověření účinnosti vnitřního kontrolního systému, který zahrnuje všechny kontrolní činnosti v rámci vnitřního provozního a finančního řízení tohoto orgánu. Tam, kde dosud nebyla zavedena funkce interního auditu, se prověří u tohoto orgánu i potřeba jeho zavedení. Útvar interního auditu předává zprávy o svých zjištěních z provedených auditů vedoucímu orgánu veřejné správy s doporučením příslušných nápravných opatření. Zjistí-li útvar interního auditu, ţe na základě oznámení řídící kontroly nebo na základě jeho vlastního návrhu nebyla přijata příslušná opatření, je povinen na toto zjištění písemně upozornit vedoucího orgánu veřejné správy. Výsledky interního auditu jsou souhrnně uváděny v roční zprávě předkládané vedoucímu orgánu veřejné správy, která zejména hodnotí obecnou kvalitu vnitřního kontrolního systému, analyzuje výskyt závaţných nedostatků, které nepříznivě ovlivnily činnost orgánu veřejné správy, včetně nedostatků ve fungování vnitřního kontrolního systému, a které byly důvodem sníţení finanční výkonnosti v činnosti orgánu veřejné správy. Současně předkládá doporučení ke zkvalitnění řízení provozní a finanční činnosti orgánu veřejné správy a jeho vnitřního kontrolního systému. Na základě doporučení útvaru interního auditu, uvedených ve zprávě pak přijímá vedoucí orgánu veřejné správy odpovídající opatření. Zpráva a přijatá opatření jsou podkladem pro vypracování roční zprávy orgánu veřejné správy, která zahrnuje údaje a informace o výsledcích finanční kontroly v tomto orgánu.
188
10. Finance územní samosprávy Cílem kapitoly je získání aktuálních znalostí v problematice rozpočtů územních samosprávných celků jako specifické součástí decentralizovaného podsystému veřejných financí. Jde o zdůvodnění soudobých evropských poţadavků kladených na finanční systém územní samosprávy, objasnění příjmové a výdajové stránky rozpočtů obcí a krajů a mechanismu rozpočtového procesu. Důleţitost pochopení rozpočtové politiky a jejích aktérů na úrovni územních samosprávných celků vyplývá ze skutečnosti, ţe prostřednictvím finančního systému se realizují priority veřejných politik. Čtenář by měl prostudováním této kapitoly plně porozumět novým trendům a nástrojům rozpočtové politiky na úrovni obcí a krajů.
10.1 Role rozpočtu územních samosprávných celků při realizaci veřejných politik a financování veřejných statků Jádrem finančního systému územních samosprávných celků jsou rozpočty a s nimi úzce a kontinuálně související rozpočtové výhledy. Prostřednictvím rozpočtu a rozpočtového výhledu se „materiálně“ realizují veřejné politiky. Míra souladu či propojenosti strategických a programových obsahově věcných dokumentů s rozpočtem a rozpočtovým výhledem vypovídá o úspěšnosti plnění volebních programů. Rozpočet a rozpočtový výhled zrcadlí ve finančním vyjádření priority veřejných politik ztělesněné v Programovém prohlášení rady ÚSC, v Programu rozvoje kraje, resp. Programu rozvoje obce, v územně plánovací dokumentaci a v dalších koncepčních materiálech ÚSC.
10.1.1 Pohled na roviny rozpočtu obcí a na aspekty rozpočtové politiky Rozpočty územních samosprávných celků zaujímají definované či určené místo v rozpočtové soustavě. Rozpočtová soustava státu tvoří provázaný systém relativně samostatných dílčích rozpočtů. Rozpočty se v kaţdém momentu nacházejí ve vzájemné dynamické interakci a probíhají mezi nimi permanentní finanční toky. Z tohoto důvodu je také nutná jejich následná konsolidace, aby nedocházelo ke vzniku duplicit v rámci rozpočtové soustavy veřejných financí jako celku s ohledem na zmíněnou provázanost.
Soustava jako celek finančně zabezpečuje realizaci funkcí státu a uskutečnění priorit veřejných politik státu. Proto je významná kompatibilita mezi jednotlivými úrovněmi rozpočtů, zejména v rámci orientace fiskální politiky státu ve stabilizační funkci veřejných financí a makroekonomické hospodářské politice. Při nedodrţování této zásady dochází k atomizaci a fragmentaci systému veřejných financí s celou řadou negativních implikací v hospodářské a sociální oblasti. V souvislosti se vstupem do EU má tento soulad i mezinárodní rozměr (Pakt stability a růstu). Na dodrţování maastrichtských fiskálních kritérií (deficit veřejných rozpočtů, veřejný dluh) participují i rozpočty územních samosprávných celků.
Rozpočet
Rozpočet je „produktem“ rozpočtového procesu. Rozpočet se realizuje (naplňuje, „pohybuje“, „posunuje“) v rámci operačního prostoru rozpočtového procesu. 189
Rozpočtový proces je vymezen legislativou, procedurami rozpočtové politiky a rolí aktérů, kteří do procesu vstupují (rada, zastupitelstvo, finanční odbor, finanční výbor atd., ale také veřejnost). Z hlediska ÚSC je hlavním zákonem z tohoto pohledu předpis č. 250/2000 Sb., o rozpočtových pravidlech územních rozpočtů.
Rozpočet územních samosprávných celků je charakterizován třemi základními rovinami. -
Rovina rozhodovací, ve které se realizuje výběr umístění zdrojů mezi jednotlivé výdaje, tj. na různé druhy veřejných statků a sluţeb, které obce a kraje zabezpečují.
-
Rovina řídící, ve které se alokují disponibilní prostředky mezi organizační jednotky a organizace obce a kraje a další subjekty.
-
Rovina kontrolní, tj. legalizace skutečnosti, kolik územní samosprávný celek získá zdrojů a kolik jich vydá, a dále stanovení toho, kdo můţe peníze vynakládat, v jaké výši a na jaký účel.
Otázka k samostatné úvaze Na které z uvedených rovin rozpočtu (rozhodovací, řídící, kontrolní) z hlediska vaší funkce a odbornosti nejvíce participujete?
Časový horizont jednoho roku můţe být vyhovující pro rovinu řídící a kontrolní, nikoliv pro rovinu rozhodovací. Kapitálové výdaje zpravidla přesahují kalendářní rok a doba provozu investic je víceletá. Proto je nezbytné sestavovat kromě ročních rozpočtů rozpočtové výhledy.
V rozpočtové politice (rozpočtovém procesu) na úrovni ÚSC se, stejně jako na celostátní úrovni (ovšem s menším akcentem a slabší vyhraněností), promítají aspekty politicko-ideologické a odbornětechnologické.
Politicko-ideologická stránka souvisí s programy a postoji jednotlivých politických stran a hnutí, které se liší svými prioritami a voličskou základnou. Mají své širší kořeny v teoretickém zázemí příslušných filozofických, politických a ekonomických proudech a vědeckých školách. Odborně-technologická stránka je determinována procedurami a schématy rozpočtové politiky, které se historicky vyvíjejí na základě empirických zkušeností a vědeckého poznání. Zatímco politicko-ideologická stránka rozpočtové politiky je v kompetenci zvolených zastupitelů (zástupců politických stran), resp. je obsaţena v jejich programech, odborně-technologická stránka má do určité míry nezávislý charakter. Také na úrovni ÚSC by se měly v rozpočtové politice respektovat nejen poţadavky legislativy, ale také odborná hlediska ztělesněná v příslušných standardech, metodikách a doporučeních. Jejich nedodrţování, byť neúmyslné, se zpětně promítá do kategorie efektivnosti (účelnosti, hospodárnosti) rozpočtového procesu a v konečném důsledku do naplňování cílů veřejných politik.
190
Otázky k samostatné úvaze Komplexita řízení vyžaduje použití komplexu nástrojů (viz předcházející kapitoly). Pokud některý z nástrojů absentuje, hrozí nebezpečí nekoncepční veřejné politiky a neprovázanosti obsahově věcných a finančních dokumentů. Zamyslete se nad tím, kterými z níže uvedených dokumentů disponuje vaše obec (kraj) a jak moc jsou tyto dokumenty v praxi provázány?
programové prohlášení rady po volbách,
strategie rozvoje ÚSC, program rozvoje ÚSC, územní plán,
rozpočet, rozpočtový výhled, investiční plán, koncepce (plán) využití majetku.
10.1.2 Členění a financování veřejných statků Zákony rozlišují dvojí působnost ÚSC, tzn. i dvě skupiny jejich úkolů
Samostatná působnost Vymezuje prostor, v němţ obec a kraj uskutečňují Ústavou podloţené právo na samosprávu. Jedná se např. o schvalování programu rozvoje, sestavování a schvalování rozpočtu, zřizování organizačních sloţek a příspěvkových organizací, zakládání obchodních společností a dalších právnických osob, vydávání obecně závazných vyhlášek atd.
Přenesená působnost Do přenesené působnosti pak náleţí úkoly, které obec a kraj plní pro stát. Stát je svěřil územním samosprávným celkům a zejména obcím z toho důvodu, ţe jsou nejblíţe občanům a mohou se tak podílet na některých úkolech státní správy ve svém správním obvodu. V přenesené působnosti obce a kraje vykonávají státní správu v rozsahu stanoveném zákony. V případě obcí se např. jedná o výkon státní správy na úseku hospodaření s byty, školství, dopravy a silničního hospodářství, obrany státu, zemědělství, všeobecné vnitřní správy, energetiky, kultury atd.
Na rozdíl od samostatné působnosti je však přenesená působnost pro územní samosprávné celky diferencovaná podle rozhodnutí státu. Tomu odpovídají správní kapacity jejich úřadu a objem finančních prostředků plynoucích do jejich rozpočtu. V případě obcí v oblasti přenesené působnosti dochází k územnímu přesáhnutí působnosti obce, pokud vykonává státní správu i pro jiné obce. Týká se to zejména obcí s rozšířenou působností a obcí s pověřeným obecním úřadem. Stát uhrazuje územním samosprávným celkům určitým způsobem náklady, které jim výkonem svěřené agendy vznikají. Dotace na výkon státní správy se územním samosprávným celkům přerozdělují z kapitoly státního rozpočtu Všeobecná pokladní správa. Postup pro stanovení výše příspěvku na výkon státní správy jednotlivým obcím a hlavnímu městu Praze je přílohou zákona o státním rozpočtu.
191
Otázky k samostatné úvaze Pokuste se odhadnout, jaký je vzájemný podíl úkolů (kompetencí) ve vašem ÚSC, které se nacházejí v samostatné působnosti a v přenesené působnosti. Sleduje vaše obec výdaje, které má spojené s výkonem státní správy, odděleně (tzn. je schopna je vyčíslit)? Pokud ano, pokryjí dotace od státu veškeré výdaje, které plynou obci v souvislosti se zabezpečením státní správy, nebo musí obec doplácet tuto činnost ze svého? Základní skupiny veřejných statků 1. Uvedené konkrétní veřejné statky zabezpečované na municipální a regionální úrovni (jak v rámci vlastní působnosti, tak v přenesené působnosti) teorie rozčleňuje do následujících čtyř základních skupin: poručnické veřejné statky, celostátní veřejné statky, územní veřejné statky a zpoplatněné veřejné statky (poplatkové sluţby).
Poručnické veřejné statky (upřednostněné, preferované)
Jedná se o statky, které stát nemůže nechat na rozhodnutí obyvatel. Proto je příkazovým způsobem zajištěna spotřeba těchto statků. Stát přitom přenáší úkoly a pravomoci s tím spojené na ÚSC. Kraje a zejména obce pak nejen zabezpečují, ale také kontrolují spotřebu ze strany jejich obyvatelstva. Současně si vláda ponechává moţnost kontroly nad rozsahem a kvalitou daných statků a realizuje taková opatření, aby nedocházelo k nadměrným rozdílům mezi jednotlivými oblastmi státu. Jedná se totiţ o statky, které by měly být k dispozici všemu obyvatelstvu. Jako typický příklad je moţné uvést povinnou školní docházku, zdravotnictví atd.
Celostátní veřejné statky
Jsou definovány jako čisté veřejné statky, tj. takové statky, u kterých nelze zabránit nikomu v jejich spotřebě. Jde o statky, kdy spotřeba jedním občanem neubírá moţnost spotřeby těchto statků jinými uţivateli. Nelze v zásadě měřit podíl jednotlivce na spotřebě. Mezi tyto statky např. náleţí výstavba a údrţba silnic, regulace vodních toků apod. Vzhledem k tomu, ţe tyto statky neslouţí jenom místnímu obyvatelstvu, podílí se na jejich financování téţ státní rozpočet, případně finanční prostředky dalších subjektů (státní fondy, mezinárodní zdroje apod.)
Územní (municipální a regionální) veřejné statky
Statky, jejichţ spotřeba je v podstatě omezena na obyvatelstvo v daném území. Řada z nich má charakter čistých veřejných statků, jako např. hasičské sbory, veřejné sady, veřejné osvětlení, komunikace, obecní policie atd. Některé mají povahu smíšených kolektivních statků, kdy lze kvantifikovat rozsah spotřeby jednotlivců. Mnohé lze jiţ označit za poplatkové sluţby, avšak ÚSC z různých příčin (sociálních, ekologických, politických apod.) přispívá na jejich financování ze svého rozpočtu. Soubor těchto statků, co do druhů i rozsahu, můţe být různý a záleţí na specificích dané obce či kraje, zda budou součástí poplatkových sluţeb nebo je budou částečně financovat ze svého rozpočtu, tj. dotovat. Typické je to 192
zejména pro obce. Příkladem je odvoz odpadků, zásobování pitnou vodou, kanalizace atd.
Zpoplatněné veřejné statky
Reprezentují statky, u kterých lze měřit spotřebu a určit uživatelský poplatek. Vztahují se především na municipální úroveň veřejné správy. Obec tyto statky zajišťuje ve své kompetenci nebo prostřednictvím svých zaloţených organizací a obchodních společností, popřípadě je zabezpečuje cestou veřejné zakázky u soukromého sektoru sluţeb. Můţe jít o poplatky za vodné, stočné, za různé kulturní sluţby apod. Konkrétní výčet místních poplatků včetně právní úpravy jsou obsaţeny v zákoně č. 565/1990 Sb., o místních poplatcích, jimiţ se obce při jejich správě musí řídit. 2. Zjednodušeně lze rozlišovat veřejné statky, které svou podstatou jsou veřejné (kolektivní), a dále veřejné statky, které jsou společností či danou komunitou uznány (označeny) za veřejné. Rozhodování o rozsahu a struktuře veřejných statků je proto především procesem politickým (i kdyţ nelze odhlíţet od ekonomických podmínek) a projevuje se veřejnou volbou. Struktura veřejných statků na obecní a krajské úrovni je částečně předurčena legislativně (parlamentem, vládou apod.) formou určitých standardů a rovněţ je dána místními ekonomickými moţnostmi, manaţerskými schopnostmi všech orgánů obce a kraje a preferencí obyvatelstva ţijícího v daném území. 3. Soudobé evropské pojetí veřejných statků zdůrazňuje potřebnost zabezpečení základní úrovně veřejných sluţeb pro občany na celém území státu prostřednictvím standardů. Mnohé standardy jsou dokonce generovány na celoevropské úrovni v rámci Evropské unie. Otázky k samostatné úvaze
Podle jakých kritérií se rozhoduje zastupitelstvo, zda danou veřejnou službu bude zajišťovat: i. s finančním přispěním úsc ii. v „nákladové“ ceně iii. s plnou úhradou občanů
Zamyslete se, jakými nástroji a cestami zjistíte preference obyvatel vašeho úsc z hlediska poptávky po veřejných statcích, resp. veřejných službách a způsobu jejich financování?
10.1.3 Pojetí rozpočtu obcí a krajů Jak bylo řečeno, orgány ÚSC vyuţívají svých rozpočtů jako nástroje zabezpečování veřejných politik, jako prostředku pro zajištění příslušného portfolia veřejných statků a také své vlastní činnosti. V obecních a krajských rozpočtech jsou tak soustřeďovány na principu nenávratnosti, neekvivalentnosti a nedobrovolnosti peněţní prostředky, které slouţí k financování veřejných statků v závislosti na místních potřebách. Zdroje získávané ÚSC k financování jsou stejně různorodé jako jejich úkoly. Přitom celkové finanční hospodaření a 193
zejména jeho rozsah je ovlivněn velikostí obce a kraje, počtem obyvatel, charakterem a vyspělostí jejich ekonomiky a dalšími faktory. Otázka k samostatné úvaze Pokuste se vysvětlit princip nenávratnosti, neekvivalentnosti a nedobrovolnosti. Platí to o každé kategorii veřejných financí nebo ne (např. daně, místní poplatky, správní poplatky, dotace, půjčky a úvěry atd.)? Rozpočet územních samosprávných celků je tak pojímán jako:
decentralizovaný peněžní fond, v němţ se soustřeďují různé druhy veřejných příjmů, které se rozdělují a pouţívají na financování veřejných statků, zajišťovaných prostřednictvím municipálního a regionálního veřejného sektoru nebo téţ nakupovaných u soukromého sektoru,
bilance příjmů a výdajů za rozpočtové období (kalendářní rok), které je shodné s rozpočtovým obdobím v celé soustavě veřejných rozpočtů,
finanční plán, podle kterého obce a kraje hospodaří v daném rozpočtovém období,
právní dokument schválený příslušným zastupitelstvem,
nástroj prosazování cílů obecní a krajské politiky (tj. priorit schválených veřejných politik),
nástroj kontroly realizace rozpočtového procesu
ekonomický vztah související se shromaţďováním a rozdělováním peněţních prostředků.
Úloha a obsah rozpočtů obcí a krajů je definován v rozpočtových pravidlech územních rozpočtů (zákon č. 250/2000 Sb.). Obsahem rozpočtu jsou jeho příjmy a výdaje a ostatní peněţní operace, včetně tvorby a pouţití peněţních fondů. Otázka k samostatné úvaze V § 4 zákona č. 250/2000 Sb., o rozpočtových pravidlech územních rozpočtů je uvedeno: „Rozpočet územního samosprávného celku a svazku obcí je finančním plánem, jímž se řídí financování činnosti územního samosprávného celku a svazku obcí.“ Tzn., že z výše uvedených bodů platí pouze písmeno c)?
10.2 Inovace rozpočtové politiky Rozpočtování je neustále se vyvíjející proces, který zřejmě nikdy nedosáhne definitivního řešení ve smyslu stability pouţívaných metod a přístupů. V posledních dvaceti letech došlo k některým zásadním změnám v rozpočtové politice mnoha zemí OECD. Ve vyspělých zemích rozpočet státu, ale i územních samosprávných jednotek obsahuje více informací o programech a výkonech a časový horizont se rozšířil z jednoho rozpočtového roku na střednědobý aţ dlouhodobý horizont. Během posledního dvacetiletí se rovněţ technologie rozpočtování více
194
propojily s ostatními procedurami a procesy finančního řízení včetně účetních systémů a finančních výkazů.
10.2.1 Základní funkce rozpočtu Při pohledu na vývoj rozpočtování je účelné rozlišovat tři typy inovací podle doporučení Světové banky, která identifikuje tři základní funkce rozpočtu (resp. cíle rozpočtové politiky): –
agregátní fiskální disciplínu,
–
alokační efektivnost,
–
operační či technickou či provozní efektivnost.
10.2.2 Agregátní fiskální disciplína Agregátní fiskální disciplína
Fiskální disciplína se vztahuje k efektivní kontrole rozpočtových celků nastavením výdajových stropů na výdaje, které jsou závazné.
V tomto smyslu je povaţován za efektivní rozpočtový systém takový systém, který udrţí výdajové celky pod kontrolou.
Vývoj reforem řízení výdajů lze charakterizovat jako postupný přechod od systémů stimulujících k systémům omezujícím. V podstatě všechny rozvinuté země prošly fázemi oslabení rozpočtové disciplíny, neboť od politiků všech úrovní veřejné správy se očekávalo schvalování expanzivních rozpočtů.
V 70. letech, v období zhoršování ekonomických podmínek, se vytvořila neúměrná nerovnováha mezi tendencemi vývoje rozpočtů a kapacitami fiskálních jednotek. K odstranění této nerovnováhy byly činěny pokusy o omezení veřejných výdajů formou stanovení fiskálních cílů na následující rok, ale toto úsilí nebylo příliš úspěšné. Účinnější postupy se objevily na přelomu 80. a 90. let, neboť cíle byly propojeny na rozpočtová rozhodnutí a jejich dodrţování je vynucováno procedurálními nebo jinými prostředky. Za nejvýznamnější inovace je považováno zahrnutí fiskálních cílů do střednědobých výdajových rámců, akruální účetnictví a rozpočtování, kodexy fiskální transparentnosti a dvoustupňový rozpočtový proces, který odděluje rozhodování o agregátech od rozhodnutí o dílčích poloţkách či programech. Dopady světové finanční a hospodářské krize (začala v roce 2007 v USA) na veřejné finance většiny států, znovu zásadně umocňují poţadavek dodrţování fiskální disciplíny v celé soustavě veřejných rozpočtů, včetně rozpočtů územních samosprávných celků. Např. na úrovni státního rozpočtu ČR v roce 2009 byl zaznamenán deficit 192,3 mld. Kč (původně schválený státní rozpočet 2009 počítal s deficitem 38,1 mld. Kč), na úrovni územních rozpočtů činil schodek 25, 9 mld. Kč, coţ je nejhorší výsledek hospodaření od roku 2002 (viz Státní závěrečný účet za rok 2009). Proto se současné vlády ČR snaţí neustálých tlacích na zvyšování veřejných výdajů o neustálé sniţování rozpočtových deficitů a důslednou konsolidaci veřejných rozpočtů. (viz. například Programové prohlášení vlády ČR ze 4. 8. 2010)
195
Otázky k samostatné úvaze Uplatňuje se tato funkce (agregátní fiskální disciplína) na úrovni státního rozpočtu ČR a v rozpočtu vašeho kraje či obce? Jaký dopad měla na rozpočet vašeho úsc finanční a hospodářská krize? Jak ovlivnila krize jednotlivé kategorie příjmů a výdajů ve vaší obci či kraji?
10.2.3 Alokační efektivnost Vývoj metod a nástrojů pouţívaných k realizaci distribuční funkce rozpočtu je moţno charakterizovat jako vývoj od alokace k realokaci. Rozpočtování jako distribuční proces má dvě základní dimenze: efektivnost veřejných výdajů a priority dané úrovně veřejné správy. Z prvého kritéria vyplývá, ţe prostředky by měly být vydávány tak, aby bylo dosaţeno jejich optimálního rozloţení, a to jak napříč programy a odvětvími, tak v jejich rámci. Druhé kritérium znamená, ţe prostředky by se měly alokovat s ohledem na své cíle. Alokační efektivnost
Alokační efektivnost představuje způsobilost vytvořit v rámci rozpočtu priority, rozdělit zdroje podle priorit a účelnosti programů a přesouvat je v souladu s cíli od starých cílů k novým.
Alokační efektivnosti je moţno dosahovat především neustálým a systematickým vyhodnocováním výdajových programů a jejich efektů.
Původně se vyuţívalo členění rozpočtu na jednotlivé programy, avšak snahy o důsledné rozčlenění rozpočtu tímto způsobem nebyly vyhodnoceny jako úspěšné. Podle materiálů OECD se osvědčilo hledání optimálních kombinací mezi programovým a organizačním členěním rozpočtu.
V posledních letech je jednou z výrazných inovací - implementovaných do rozpočtového procesu a rozpočtování - strategické plánování, které umožňuje strukturovat rozpočet na základě úkolů a cílů. Na rozdíl od dříve uplatňovaných metod, jako bylo např. PPBS (Planning, Programming, and Budgeting System), strategické plánování stojí stranou rozpočtu. Za další rozdíl se povaţuje zaměření této metody více na organizace neţ na programy či aktivity. Rostoucí objemy transferů a úsilí o posílení fiskální kázně jsou příčinou změn v orientaci rozpočtování z původních přírůstkových metod na metody redistribuce, kde se prostředky převádějí ze starých, neprioritních programů na nové výdajové programy. Neosvědčilo se vyuţití metody ZBB (Zero-based budgeting), tj. příprava rozpočtu na kaţdý rok „od nuly“, bez ohledu na probíhající výdajové programy. Za účinnější nástroj realokace zdrojů podle strategických priorit je povaţován střednědobý výdajový rámec, který můţe podpořit nejen fiskální disciplínu, ale také předurčuje rozpětí disponibilních zdrojů na nové výdajové programy. Otázky k samostatné úvaze Uplatňuje se tato funkce (alokační efektivnost) na úrovni státního rozpočtu ČR a v rozpočtu vašeho kraje či obce? Jaké metody rozpočtování využívá vaše obec, resp. kraj?
196
10.2.4 Provozní efektivnost Provozní efektivnost
Provozní efektivnost při uţití rozpočtových zdrojů se týká schopnosti realizovat programy a poskytovat sluţby za nejniţší náklady.
Třetí funkce rozpočtování, tj. efektivní poskytování veřejných služeb, se vztahuje zejména na implementaci rozpočtu.
Jedná se o neméně významný aspekt, neboť způsob naplňování této funkce ovlivňuje náklady, kvalitu sluţeb, úroveň výdajů, počty zaměstnanců a vztahy mezi občany a veřejnou správou. Občané hodnotí kaţdou úroveň veřejné správy zejména podle sluţeb a veřejných statků, které jim zajišťuje.
Původně uţívané metody detailního řízení tak byly od poloviny 80. let v zemích OECD nahrazeny metodami výkonově orientovanými. Vývoj rozpočtových metod a procedur dokazuje, ţe je moţno vybírat z bohatého portfolia způsobu řízení a rozpočtování ve veřejném sektoru. Všem uvedeným nástrojům je společná orientace na výstup činnosti či sluţby, nikoli na vstupy, jak bylo obvyklé dříve. Dalším společným rysem je rovněţ odpovědnost jednotlivých stupňů veřejné správy, jejich organizací i jednotlivců za výdaje i za výkony. Otázka k samostatné úvaze Uplatňuje se tato funkce (operační či provozní efektivnost) na úrovni státního rozpočtu ČR a v rozpočtu vašeho kraje či obce?
10.2.5 Reforma veřejných rozpočtů Výše uvedené inovace (cíle) či funkce rozpočtové politiky doporučené Světovou bankou, se v jednotlivých zemích uplatňují cestou reforem veřejných financí. Komplexní reformy veřejných financí (resp. šířeji veřejných systémů) mají svou obsahově věcnou stránku a instrumentální (technologickou) stránku (viz tabulka níţe). V ČR proběhly jiţ dvě reformy veřejných financí, první v letech 2003 – 2006 a druhá za Topolánkovy vlády. Obě reformy se odlišovaly ve své obsahové stránce, nicméně v nástrojové stránce reforem byla jistá kontinuita zachována. Avšak obě tyto reformy neměly komplexní charakter a v důsledku politických a ekonomických souvislostí nebyly dokončeny. Také současná vláda se ve svém Programovém prohlášení zavazuje, ţe provede reformu veřejných financí, důchodového a zdravotního systému . Nutno téţ konstatovat, ţe dosavadní reformy veřejných financí byly zaměřeny především na ústřední úroveň státu (státní rozpočet) a méně se vztahovaly na úroveň územních samosprávných celků (územní rozpočty). Pojetí komplexních reforem veřejných financí OBSAHOVĚ VĚCNÁ STRÁNKA REFOREM VEŘEJNÝCH FINANCÍ (VEŘEJNÝCH SYSTÉMŮ) Reforma veřejných rozpočtů
Reforma cílů a funkcí rozpočtové politiky
Reforma daňového systému
Reforma metod a nástrojů rozpočtování
Reforma sociálního zabezpečení
Reforma účetnictví veřejného sektoru
Reforma důchodového systému
Implementace nových nástrojů finanční kontroly
Reforma zdravotnictví
Zavedení nových a výkonných ITC
INSTRUMENTÁLNÍ (TECHNOLOGICKÁ) STRÁNKA REFOREM VEŘEJNÝCH FINANCÍ
197
Reforma financování dalších veřejných systémů
Jiné.
Pramen: Autor.
Co se týče instrumentální (technologické) stránky reforem veřejných financí, resp. veřejných rozpočtů, tak je realizována soustavou nástrojů a metod, kterými se cíle či funkce rozpočtové politiky doporučované Světovou bankou konkrétně implementují do soustavy národních veřejných rozpočtů (viz tabulka níţe). Cíle (funkce) a vybrané nástroje a metody rozpočtové politiky CÍLE (FUNKCE) ROZPOČTOVÉ POLITIKY DLE SVĚTOVÉ BANKY
IMPLEMENTOVANÉ PROSTŘEDNICTVÍM VYBRANÝCH NÁSTROJŮ A METOD Řízení výdajů
Agregátní fiskální disciplína
Víceleté rozpočtování (rozpočtové výhledy)
Alokační efektivnost
Programové rozpočtování
Provozní efektivnost
Výkonnostně orientované rozpočtování Řízení fiskální udrţitelnosti a fiskálních rizik Jiné nástroje a metody
Pramen: Autor.
Nové metody, budou-li důsledně aplikovány, mohou napomoci splnění závazků všech úrovní veřejné správy. Jejich klíčovým principem je důsledná identifikace skutečných priorit a nezbytných prostředků pro jejich realizaci, konfrontace těchto potřeb se zdroji a současný tlak na hospodárné vyuţití disponibilních prostředků. V první fázi rozpočtových reforem na všech fiskálních stupních se jedná zejména o exploataci metod programového financování, vyuţití střednědobých výdajových rámců a výkonově orientované rozpočtování. Uvedené nástroje rozpočtové politiky, vztahující se k její technologické stránce, jsou plně vyuţitelné na úrovni územních samosprávných celků, o čemţ svědčí jejich postupná implementace v krajích i v řadě obcí. V krajích a obcích se např. začaly uplatňovat střednědobé rozpočtové výhledy a připravuje se intenzivnější vyuţití programového financování. Jako součást reformy veřejných financí ČR zahájil v roce 2010 svoji činnost Integrovaný systém Státní pokladny a byla rovněţ odstartována reforma účetnictví státu. Zavádění nového účetnictví státu je rozfázováno aţ do roku 2012 a jeho smyslem je přiblíţení účetnictví veřejného sektoru účetnímu systému, který pouţívá sektor soukromý. Účetní reforma přináší řadu změn také pro územní samosprávné celky (např. oceňování reálnou hodnotou, odepisování v hlavní činnosti, tvorbu opravných poloţek apod.) a bude vyţadovat odpovídající připravenost úředníků obcí a krajů. Otázka k samostatné úvaze Které nové nástroje a metody rozpočtování byly v ČR implementovány na municipální úrovni?
198
10.3 Fiskální decentralizace a požadavky na finanční systém ÚSC Územní samosprávný celek je dle legislativy povinen pro své občany zabezpečit potřebný rozsah a strukturu veřejných statků a veřejných sluţeb. Zajištění dostatečných finančních zdrojů pro jejich financování proto patří mezi základní funkce systému obecních i krajských financí. Územní samosprávný celek přitom zajišťuje prostřednictvím svého rozpočtu jak vlastní činnosti v samostatné působnosti, tak ty činnosti, které na něj deleguje stát v přenesené působnosti.
10.3.1 Rozpočtová soustava ČR Mezi stanovenými kompetencemi a přidělenými finančními zdroji by měla být rovnováha, tj. fiskální kapacita územních fiskálních jednotek musí zaručovat realizaci jejich zákonných funkcí. Pokud dané podmínky nejsou splněny, dochází k fiskálnímu napětí, které vede k deficitnímu financování a zadluţování územních samosprávných celků nebo k redukci mnoţství či sníţení kvality poskytovaných veřejných statků a sluţeb. Sniţuje se tak efektivnost fungování veřejné správy a veřejného sektoru, dochází k narušení sociální koheze a turbulencím ve vývoji dané municipality, regionu nebo celé společnosti s řadou politických konotací. Uvedené procesy jsou zkoumány teorií tzv. fiskálního federalismu, která zkoumá poţadavky na optimální uspořádání fiskálních vztahů při decentralizovaném výkonu vlády v rámci jednotlivých států. V tomto smyslu zkoumá teorie fiskálního federalismu zejména přiřazení příjmů do jednotlivých rozpočtů v rámci rozpočtové soustavy. V současné době je ve vyspělém světě akcentován proces tzv. fiskální decentralizace, který vychází ze skutečnosti, ţe je ekonomicky efektivnější vykonávat mnohé rozhodovací a alokační procesy ve veřejné správě na niţších úrovních. Uvedená tendence koresponduje s principem subsidiarity uplatňovaným v EU. Klíčová práva i povinnosti obcí a krajů, které se dotýkají také financování, jsou vymezena Ústavou ČR. Územní samosprávné celky jsou veřejnoprávními korporacemi, které mohou mít vlastní majetek a hospodařit podle vlastního rozpočtu. Konkrétněji jsou definovány podmínky fungování municipálního (obecního) a regionálního (krajského) finančního systému v zákoně č. 128/2000 Sb., o obcích (obecní zřízení), v zákoně č. 129/2000 Sb., o krajích (krajské zřízení), v zákoně č. 250/2000 Sb., o rozpočtových pravidlech územních rozpočtů, a v zákoně č. 243/2000 Sb., o rozpočtovém určení výnosu některých daní územním samosprávným celkům a některým státním fondům (zákon o rozpočtovém určení daní).
199
Obr. 10.1 - Model rozpočtové soustavy ČR Rozpočet EU
Poznámka č. 1: Fondové (mimorozpočtové) financování na ústřední úrovni představují státní (účelové) fondy, privatizační (majetkové) fondy, svěřenecké (pojistné) fondy a fondy pro podporu podnikání (vládní agentury). Jde o dílčí a autonomní veřejné rozpočty (v té či oné míře) v podobě samostatných právnických osob. Na obecní a krajské úrovni pak jde pouze o peněžní fondy dle zákona o rozpočtových pravidlech. Poznámka č. 2: Pro jednoduchost nejsou ve schématu uvedeny ještě dva územní rozpočty: rozpočty dobrovolných svazů obcí a rozpočty regionálních rad regionů soudržnosti. Soustava veřejných rozpočtů v ČR se od roku 2001 rozšířila o krajské rozpočty (viz schéma 10.1), a proto byl přijat samostatný zákon pro finanční hospodaření územní samosprávy (tzv. malá rozpočtová pravidla). Zákon o rozpočtových pravidlech územních rozpočtů se nachází v úzkém vztahu k zákonu o rozpočtových pravidlech ČR (tzv. „velká“ rozpočtová pravidla), která vytvářejí celkový rámec fungování systému veřejných financí. Oba zákony usilují o zefektivnění nakládání s prostředky veřejných rozpočtů. V malých rozpočtových pravidlech se definuje nejen finanční hospodaření obcí a krajů, ale téţ dobrovolných svazků obcí. V případě statutárních měst a hlavního města Prahy se vztahují i na jejich městské části nebo obvody. Obsah rozpočtu včetně struktury příjmů a výdajů těchto sloţek si však stanovuje jiţ zastupitelstvo statutárního města samo. Zákon také upravuje zřizování a zakládání právnických osob územních samosprávných celků. Otázka k samostatné úvaze Pokuste se odhadnout vzájemný poměr mezi fiskální kapacitou státního rozpočtu a rozpočty ÚSC (je to např. 1:1?). 200
10.3.2 Evropská charta místní samosprávy Vzhledem k našemu členství v Evropské unii jsou pro nás také důleţité evropské dokumenty, jejichţ poţadavky v rámci předvstupních jednání jsme implementovali do své legislativy. Význam samosprávných struktur společnosti včetně jejich samostatného hospodaření je zdůrazněn Evropskou chartou místní samosprávy. Samospráva je zde pojímána jako důleţitý příspěvek k formování Evropy, zaloţené na principech demokracie, decentralizace moci a subsidiarity. Charta zakotvuje evropské standardy územní samosprávy a představuje tak svého druhu evropskou ústavu územní samosprávy. Pro oblast financí charta formuluje tyto zásady: 2. Místní společenství mají v rámci hospodářské politiky státu právo na přiměřené vlastní finanční zdroje, se kterými mohou v rámci svých pravomocí volně nakládat. 3. Finanční zdroje místních společenství jsou úměrné odpovědnosti stanovené ústavou a zákonem. 4. Alespoň část finančních zdrojů místních společenství pochází z místních daní a poplatků, jejichţ sazbu mohou místní společenství v mezích zákona stanovit. 5. Finanční systémy, na nichţ se zakládají zdroje, které jsou místním společenstvím k dispozici, musí být natolik různorodé a pruţné, aby umoţňovaly, ţe tyto zdroje budou pokud moţno stále odpovídat skutečnému vývoji nákladů na plnění úkolů, které místní společenství mají. 6. Ochrana finančně slabších místních společenství volá po zavedení postupů finančního vyrovnávání nebo rovnocenných opatření, jeţ mají korigovat důsledky nerovného rozdělování potenciálních finančních zdrojů a finančního zatíţení, které je třeba z nich hradit. Takové postupy nebo taková opatření nesmějí omezovat volné uváţení, které místní společenství mohou v rámci své vlastní odpovědnosti uplatňovat. 7. S místními společenstvími se vhodným způsobem konzultuje, jak se jim přerozdělované zdroje mají přidělovat. 8. Dotace místním společenstvím se pokud moţno předem neváţí na financování konkrétních projektů. Poskytování dotací nelikviduje základní svobodu místních společenství uplatňovat v rámci své působnosti volné uváţení. 9. Za účelem získávání úvěru na kapitálové investice mají místní společenství v mezích zákona přístup na národní kapitálový trh. Pro ČR vstoupila Evropská charta místní samosprávy v platnost 1. 9. 1999 po vyslovení souhlasu Parlamentem a ratifikací prezidentem. V souladu s procedurou přístupu k Evropské chartě místní samosprávy vyjádřila ČR svoje výhrady k některým článkům. V případě článku 9 „Finanční zdroje místních společenství“ se ČR necítí vázána odstavci 3, 5 a 6. Otázka k samostatné úvaze Proč ČR vyjádřila svoje výhrady v článku 9 k odstavci 3,5 a 6. Nesplňujeme uvedené nároky? 201
10.3.3 Evropská charta regionální samosprávy Aplikace a transformace obecných teoretických premis v konkrétní zásady financování krajské samosprávy by mohla být uskutečněna prostřednictvím Evropské charty regionální samosprávy. Oproti místní územní samosprávě je právo na regionální územní samosprávu zatím ne plně standardním jevem. Proto Evropská charta regionální samosprávy doposud existuje pouze ve formě návrhu mezinárodní úmluvy. Nicméně koncepce decentralizace a subsidiarity se dynamicky vyvíjí a lze předpokládat, ţe charta dříve nebo později, v té či oné podobě, nabude smluvního charakteru. Jiţ dnes však slouţí jako určitá inspirace při inovaci systému veřejné správy v řadě evropských zemí, včetně zásad financování. Jedná se tak o první pokus mezinárodní shody ve formulaci základních pojmů a kategorií vztahujících se k regionální samosprávě, v koncipování jejích orgánů a pojetí regionální administrativy, definici výkonu vlastní (samostatné) a přenesené působnosti, vztahů k místní samosprávě a k ústřední vládě, vzájemných vztahů mezi regiony a účasti regionů v evropských a mezinárodních záleţitostech, řešení kompetenčních sporů, ochraně změny regionálních hranic a interpretaci dozoru nad regionální samosprávou. Součástí charty je také návrh zásad financování regionální samosprávy a doporučení na určení vlastních finančních příjmů regionů. Charta uvádí následující zásady regionálních financí:
Systém financování má poskytnout regionům předem určitelný objem prostředků, jenţ je přiměřený zabezpečovaným úkolům a dovoluje regionům provádět vlastní politiku.
Finanční zdroje regionů by měly být různorodé a přizpůsobivé, aby bylo moţno pruţně reagovat na reálný růst nákladů veřejných sluţeb i na celkové změny hospodářského vývoje.
Pokud se týká výkonu vlastní působnosti, měly by být pouţívány zejména vlastní příjmy, s nimiţ mohou regionální orgány volně zacházet.
Ve shodě s principem solidarity zavede kaţdý stát mechanismus finančního vyrovnání, jenţ počítá jak s potenciálními zdroji, tak s potřebami, s cílem zaručení přijatelné ţivotní úrovně obyvatel jednotlivých regionů.
Prostředky jsou regionům zásadně poskytovány na neziskovém základě. Podmínky finančních transferů i případné sdílení daňových výnosů jsou upraveny předem na základě objektivních kritérií zohledňujících potřeby jednotlivých regionů.
V mezích zákona mají regiony přístup na kapitálový trh a mohou si zde půjčovat finanční prostředky za předpokladu, ţe prokáţí schopnost splácet dluţné částky z vlastních příjmů.
Zákonný poţadavek dodrţovat rozpočtová a účetní pravidla nelze povaţovat za zásah do finanční autonomie regionů.
Charta téţ vymezuje základní finanční příjmy regionů, které tvoří zejména daně a poplatky, jeţ regiony vybírají v souladu s ústavou a zákony. Výši regionálních daní a poplatků si určují regiony samy. Nevybírají-li regiony samy daně, mají v souladu s ústavou a zákony právo na procentuální podíl z výnosu daní ukládaných jinými orgány. Výnos z podílu na všeobecném zdanění tvoří rovněţ vlastní příjem regionu. Výše podílu, jakoţ i způsob pouţití tohoto výnosu jsou konzultovány se všemi regiony. Z důvodu vyšší úspornosti a účinnosti i lepší 202
koordinace můţe být daňová sluţba svěřena úřadu společnému pro několik regionů anebo i jiné neţ regionální administrativě, aniţ by se touto skutečností něco změnilo na charakteru daňového výnosu jako vlastního příjmu regionu. Lze předpokládat, ţe perspektivně uvedené evropské zkušenosti budou uplatněny také v ČR. V budoucnosti není vyloučeno zavedení krajských a obecních daní, které by ÚSC samy spravovaly a měly legislativně danou moţnost stanovit sazby v rámci rozpětí určeného zákonem. Otázka k samostatné úvaze Evropská charta regionální samosprávy má na rozdíl od Evropské charty místní samosprávy jen doporučující charakter. Přesto bude zajímavé se zamyslet, na kolik procent asi plníme její požadavky?
10.4 Příjmy a výdaje rozpočtu územních samosprávných celků Úloha a obsah rozpočtů obcí a krajů je definován v rozpočtových pravidlech územních rozpočtů a tzv. rozpočtovém určení daní. Obsahem rozpočtu jsou jeho příjmy a výdaje a ostatní peněţní operace, včetně tvorby a pouţití peněţních fondů.
10.4.1 Příjmy rozpočtu ÚSC Příjmy rozpočtu ÚSC tvoří:
příjmy z vlastního majetku a majetkových práv,
příjmy z výsledku vlastní činnosti,
příjmy z hospodářské činnosti právnických osob (zaloţených či zřízených ÚSC),
příjmy ze správních činností včetně příjmů z výkonů státní správy (správní poplatky, pokuty a odvody v pravomoci ÚSC),
výnosy z místních poplatků (pouze u obcí),
výnosy z daní nebo podíly na nich (podle zákona o rozpočtovém určení daní),
dotace ze státního rozpočtu a ze státních fondů,
dotace z rozpočtu kraje (pouze u obcí),
prostředky získané správní činností ostatních orgánů státní správy, jeţ jsou příjmem obce či kraje,
dary a příspěvky,
jiné příjmy.
Dále mohou být použity: 1. prostředky z Národního fondu (tj. evropské zdroje), 2. návratné zdroje (půjčka, úvěr, komunální obligace), 3. návratná finanční výpomoc (bezúročná).
203
Otázka k samostatné úvaze Které z výše uvedených příjmů se nejvíce a nejméně podílejí na příjmové stránce současného rozpočtu vaší obce, resp. kraje?
10.4.2 Rozpočtové určení daní
Hlavním zdrojem souhrnu všech veřejných rozpočtů v ČR jsou daňové příjmy. Důleţitou roli proto plní rozpočtové určení daní, tj. schéma, kterým se přidělují daňové výnosy v rámci struktury veřejných rozpočtů. Je zřejmé, ţe toto rozdělení daňových výnosů nemůţe být náhodné. Má svůj objektivní základ v rozvrţení funkcí jednotlivých úrovní veřejné správy v kaţdém státě z hlediska zabezpečování rozsahu a struktury veřejných statků a sluţeb. Uvedené „povinnosti“ rozvrţené mezi stát, regionální a místní úroveň veřejné správy jsou zpředmětněny v legislativou jim určených kompetencích.
Schéma rozpočtového určení daní má sice svůj objektivní základ, ale současně je determinováno vývojem historických, sociálních, politických a ekonomických souvislostí a národních zvláštností. Obecné teoretické zásady se pak aplikují prostřednictvím konkrétních fiskálních nástrojů. Ve vyspělých státech je obvykle příjmová stránka veřejných rozpočtů na niţších úrovních tvořena místními nebo regionálními daněmi, o kterých rozhodují příslušná zastupitelstva, vlastními daněmi, jejichţ základna je určena celostátně a sazby jsou v pravomoci relevantních zastupitelstev, podíly na celostátních daních, nedaňovými příjmy, dotacemi a transfery, výnosy z hospodaření s vlastním majetkem a příjmy ze zaloţených či zřízených organizací. Samozřejmě, ţe se také pouţívají návratné příjmy.
O pojetí daňového určení, které představuje klíčový problém příjmového portfolia veřejných rozpočtů, se vedou v teorii i praxi rozsáhlé kontroverzní diskuse. „Správná“ definice daňového určení by měla jednak zajistit naplnění místních a regionálních rozpočtů, jednak umoţnit realizaci fiskálních funkcí systému veřejných financí. Přitom uvedené funkce (alokační, redistribuční, stabilizační) se realizují celou strukturou veřejných rozpočtů, nicméně v nestejné míře. Od stupně participace jednotlivých rozpočtů na naplňování jmenovaných funkcí by se mělo odvíjet i přiřazení výnosů různých typů daní do těchto rozpočtů. Např. teorie zvýrazňuje pouţití progresivních daní ústřední vládou, protoţe v rozhodující míře plní redistribuční funkci. Nejniţší úrovně veřejné správy by se měly zaměřit na daně s imobilním daňovým základem, na místní daně a poplatky daňového charakteru. Je pochopitelné, ţe ne vţdy jsou nastíněná teoretická doporučení z různých důvodů respektována procesem veřejné volby.
Jak bylo zmíněno, daňové určení podléhá historickému vývoji. Také v ČR v posledním desetiletí veřejná správa neměla ještě definitivní podobu. Teprve od roku 2001 reálně funguje krajská úroveň veřejné správy, tj. také regionální finanční systém s krajskými rozpočty. V důsledku vzniku krajské samosprávy muselo téţ dojít k redefinici daňového určení. V současné době se daňové výnosy (daně z příjmů, DPH) rozdělují stanoveným podílem mezi obce, kraje a stát. Novelizace zákona o rozpočtovém určení daní č. 377/2007 zvýšila podíl obcí na daňových příjmech, současně vzala do úvahy další kritéria rozdělování daňových výnosů, jako např. výměru katastrálního území obcí. Redukovala počet kategorií obcí v zásadě na čtyři 204
skupiny a zavedla postupné přechody mezi nimi. Uvedená novelizace jednak reagovala na dopady reformy veřejných financí na územní samosprávné celky, jednak akceptovala některé připomínky Svazu měst a obcí. V kontextu s pokračující reformou veřejné správy (zejména na úrovni ústředních státních úřadů), s reformou veřejných rozpočtů, lze objektivně předpokládat, ţe v dalším vývoji se bude podíl krajů na daňových výnosech navyšovat. Rovněţ se zvaţuje další úprava daňového určení pro obce, z nichţ mnohé (zejména obce s rozšířenou působností) převzaly řadu kompetencí a agend od okresních úřadů. Současně by změna schématu daňového určení pro municipality měla více zvýraznit motivační prvky. S novým zákonem o rozpočtovém určení daní se původně počítalo na rok 2010, nicméně vzhledem k dopadům finanční a hospodářské krize byla novelizace daného zákona odloţena na pozdější či příznivější dobu.
Ministerstvo financí předloţilo koncem měsíce října 2011 vládě ČR návrh zákona, kterým se mění zákon č. 243/2000 Sb., o rozpočtovém určení daní. V souladu s Programovým prohlášením vlády jsou hlavními principy návrhu posílení sdílených daní obcí a sníţení disproporcí v příjmech na obyvatele mezi obcemi. Na základě dosaţeného koaličního kompromisu byla novela zákona o RUD dne 23. května 2012 schválena. Účinnost právní úpravy platí od počátku roku 2013.
Tímto návrhem se zvýšil objem sdílených daní obcí ze státního rozpočtu o téměř 14 mld. Kč. Nadále bude zachováno oddělení propočtu největších měst (Prahy, Plzně, Ostravy a Brna) prostřednictvím vlastních přepočítacích koeficientů. Pokles sdílených daní u největších 4 měst v porovnání s objemem sdílených daní vyplývajícím z platné konstrukce se v úhrnu předpokládal o více neţ 1 mld. Kč. Při schvalování návrhu byla zkoumána také vhodnost kritérií uplatňovaných při přerozdělení sdílených daní. Došlo ke schválení změn v kritériích a jejich vahách dle předloţeného návrhu – podrobněji viz následující obrázek.
10.4.3 Výdaje z rozpočtu ÚSC Výdaje z rozpočtu územních samosprávných celků zahrnují následující položky:
205
závazky vyplývající pro ÚSC z plnění povinností uloţených jí zákony,
výdaje na vlastní činnost v samostatné působnosti (zejména výdaje spojené s péči o vlastní majetek a jeho rozvoj),
výdaje spojené s výkonem státní správy (související s výkonem přenesené působnosti),
závazky z uzavřených smluvních vztahů (vlastní a případně jeho organizací),
závazky ze spolupráce s jinými ÚSC a dalšími subjekty (včetně příspěvků na společnou činnost),
dotace do rozpočtů obcí v kraji (pouze kraje),
dotace Regionální radě regionu soudrţnosti (pouze kraje),
úhrada úroků z půjček a úvěrů,
výdaje na emise vlastních dluhopisů a na úhradu výnosů,
výdaje na podporu subjektů provádějících veřejně prospěšné činnosti a na podporu soukromého podnikání prospěšného pro obec nebo kraj,
jiné výdaje (včetně darů a příspěvků na sociální a humanitární účely).
Dále ÚSC hradí ze svého rozpočtu:
splátky půjček, úvěrů a návratných výpomocí a splátky jistin dluhopisů.
Rozčlenění výdajů rozpočtu obcí a krajů Výdaje rozpočtu obcí a krajů se rozčleňují na kapitálové a běţné výdaje, přičemţ běţné výdaje ve struktuře rozpočtů ÚSC výrazně převaţují (cca dvě třetiny tvoří běţné výdaje).
Z běžných výdajů se financují běţné (provozní) potřeby v rozpočtovém roce jako např. platy zaměstnanců včetně povinného pojistného placeného zaměstnavatelem, nákupy materiálu, zboţí, vody, paliv, energií, sluţeb apod., dále neinvestiční transfery neziskovým organizacím, obyvatelstvu, podnikatelským subjektům apod.
Kapitálové výdaje slouţí k financování dlouhodobých investičních potřeb přesahujících jedno rozpočtové období. Jde zejména o výdaje na infrastrukturu ekonomickou i sociální, zvláště pro kraji a obcemi zřizované organizace zabezpečující veřejné statky a sluţby, ale můţe jít i o investiční transfery podnikatelským subjektům. Patří sem ovšem i nákup akcií a majetkových podílů. Podnikatelské činnosti obce a kraje se sledují účetně mimo rozpočtové příjmy a výdaje. Jejich hospodářské výsledky se promítají do rozpočtu vţdy nejpozději ke konci kalendářního roku, tak aby byly součástí závěrečného účtu.
Otázka k samostatné úvaze Které z výše uvedených výdajů se nejvíce a nejméně podílejí na výdajové stránce současného rozpočtu vaší obce, resp. kraje?
206
10.5 Rozpočtový proces územních samosprávných celků Pracovní postup pro sestavování, projednávání, schvalování, plnění a kontrolu realizace rozpočtu se nazývá rozpočtovým procesem (viz schéma 10.3 - dále v článcích). Rozpočtový proces má kontinuální (nepřetrţitý) charakter.
10.5.1 Rozpočtový proces územních samosprávných celků
Sestavování rozpočtu 1. Sestavování rozpočtu územních samosprávných celků patří mezi nejdůleţitější etapy rozpočtového procesu, protoţe jde o co nejpřesnější předvídání a naplánování příjmové a výdajové stránky rozpočtu. Obec i kraj musí odhadnout a zkalkulovat jak vlastní příjmy, tak dotace plynoucí ze státního rozpočtu, ze státních účelových fondů nebo z Národního fondu, pro obce také dotace z kraje. U plánování příjmů tak obce často vycházejí z predikcí Ministerstva financí ČR zejména u sdílených daní. 2. Neméně důleţité je plánování výdajů, aby byly pokryty poţadované potřeby ÚSC a občanů. Obec a kraj přitom musí přednostně zabezpečit krytí veškerých závazků vyplývajících z plnění povinností stanovených jí zákonem. V případě nedostatku finančních prostředků je moţné hledat úvěrové zdroje. Deficitní financování je však třeba zodpovědně zvaţovat, aby neúměrně nerostlo dluhové zatíţení, nepřenášel se dluh na budoucí zastupitelstvo a orgány obce a kraje nebo dokonce na další generace občanů v daném území. 3. Proto se v rozpočtových pravidlech územních rozpočtů zdůrazňuje poţadavek na vyrovnaný rozpočet. Pravidla sice připouštějí deficit, ale musí být předem známo, z čeho bude moţné schodek uhradit. Zda půjde o vyuţití finančních prostředků z minulých let, nebo zda je podloţeno krytí schodku smluvně zabezpečenou půjčkou, úvěrem, návratnou finanční výpomocí nebo výnosem z prodeje vlastních dluhopisů. 4. V případě, ţe se územní samosprávný celek podílí na realizaci programu nebo projektu spolufinancovaného z rozpočtu Evropské unie, musí jeho rozpočet na příslušný kalendářní rok obsahovat stanovený objem finančních prostředků účelově určených na spolufinancování programu nebo projektu Evropské unie. Rozpočtový výhled
Snadněji se bude připravovat rozpočet, pokud je zpracován rozpočtový výhled.
Rozpočtový výhled je novou kategorií, která odpovídá modernímu pojetí veřejných financí a poţadavkům mezinárodních standardů v oblasti rozpočtové politiky. Je pojímán jako pomocný nástroj slouţící pro střednědobé finanční plánování.
Sestavuje se na základě uzavřených smluvních vztahů a přijatých závazků zpravidla na 2 až 5 let následujících po roce, na který se sestavuje roční rozpočet. Rozpočtový výhled se zavedl z toho důvodu, ţe období rozpočtového roku je příliš krátké, neboť investiční činnost a mnohé smluvní vztahy, které ovlivňují rozpočet, překračují roční horizont. 207
Otázky k samostatné úvaze
Je letošní rozpočet vaší obce či kraje vyrovnaný nebo deficitní? Jak velký deficit rozpočtu územních samosprávných celků je „přípustný“?
Jaký je předpoklad souhrnného rozpočtu územních samosprávných celků na stávající rok? Půjde o deficit nebo přebytek?
Má vaše obec nebo kraj zpracovaný rozpočtový výhled? Pokud ano, na kolik let a jaká je jeho vypovídací schopnost?
Pokud se vaše obec zadlužila nebo tak hodlá učinit, jaké nástroje pro to využila/je? Jak byla zajištěna nejnižší cena použití externího financování?
Rozpočtová skladba Při sestavování rozpočtu je nezbytná znalost nejen celkového objemu příjmů, jeţ budou k dispozici, ale také jejich přesné členění. Systematické, jednotné a závazné třídění příjmů a výdajů, které se uplatňuje v oblasti veřejných rozpočtů (aţ na výjimky, jako jsou např. rozpočty příspěvkových organizací), se označuje jako tzv. rozpočtová skladba. Rozpočtová skladba se plně vztahuje na plánované a skutečné operace rozpočtů a ostatních peněţních fondů obcí, krajů a dobrovolných svazků obcí s výjimkou fondu cizích prostředků, fondu sdruţených prostředků a fondu podnikatelské činnosti. Schéma 10.3 Rozpočtový proces územních samosprávných celků
Rozpočet ÚSC schvaluje příslušné zastupitelstvo obce či kraje. Návrh musí být zveřejněn nejméně 15 dnů předem (také v elektronické podobě pro dálkový přístup), aby se k němu mohli vyjádřit občané.
208
Pokud by nebyl rozpočet na příslušný rozpočtový rok schválen, tak od 1.1. do termínu schválení rozpočtu se řídí rozpočtové hospodaření podle tzv. rozpočtového provizória, tj. dočasným rozpočtem.
Je samozřejmé, ţe po schválení řádného rozpočtu se započítá i to, co bylo během rozpočtového provizoria realizováno.
Pravidla rozpočtového provizoria potřebná k zajištění plynulosti hospodaření na vlastní úrovni a u právnických osob financovaných ÚSC stanoví zastupitelstvo.
Zastupitelstvo odpovídá za hospodaření s rozpočtovými prostředky, a proto plnění rozpočtu v rámci rozpočtového roku průběţně kontroluje. V případě, ţe v průběhu roku dojde ke změně, je nutné ji schválit v zastupitelstvu. V jisté míře můţe operativní změny uskutečňovat rada, a to pouze na základě zmocnění zastupitelstvem.
V situaci nedostatku nebo dodatečného navýšení finančních prostředků během roku (například ve formě dodatečných daňových příjmů) je moţné vyuţít zvláštní institut, tzv. rozpočtové opatření, kterým se rozumí přesun rozpočtových prostředků, pouţití nových příjmů a vázání rozpočtových výdajů.
Vznikne-li přebytek finančního hospodaření ÚSC, koncem roku nepropadá a převádí se do dalšího roku. Pokud by se stalo, ţe by ÚSC pouţil neoprávněně dotace ze státního rozpočtu nebo ze státních fondů (v případě obcí také dotace z kraje), je povinen je zpětně odvést včetně zaplacení příslušného penále.
Důsledky porušení rozpočtové kázně se rovněţ vztahují na příspěvkové organizace zřízené ÚSC. Obec a kraj mají moţnost pro zamezení tvrdosti povolit svým organizacím úlevy, nesmí však jít o odvody do státního rozpočtu.
Po skončení kalendářního roku se údaje o ročním hospodaření ÚSC souhrnně zpracovávají do závěrečného účtu. V závěrečném účtu jsou obsaţeny údaje o plnění rozpočtu příjmů a výdajů v plném členění podle rozpočtové skladby a o dalších finančních operacích, včetně tvorby a pouţití peněţních fondů v tak podrobném členění a obsahu, aby bylo moţné zhodnotit finanční hospodaření ÚSC a zřízených nebo zaloţených právnických osob a hospodaření s jejich majetkem. Součástí závěrečného účtu je vyúčtování finančních vztahů ke státnímu rozpočtu (rozpočtu kraje v případě obcí), státním fondům a jiným rozpočtům a k hospodaření dalších osob.
Územní samosprávný celek je povinen nechat si přezkoumat své hospodaření za uplynulý rok. Předmětem tohoto přezkoumávání jsou údaje o ročním hospodaření územních samosprávných celků, tvořící součást závěrečného účtu. Obsah a podmínky přezkoumávání stanoví zákon č. 420/2004 Sb., o přezkoumávání hospodaření územních samosprávných celků a dobrovolných svazků obcí (viz http://www.mvcr.cz/). Zpráva o výsledku přezkoumávání je součástí závěrečného účtu při jeho projednávání v orgánech územního samosprávného celku. Závěrečný účet schvaluje zastupitelstvo. Podle zákona o obcích musí být závěrečný účet projednán spolu se zprávou o výsledcích přezkoumávání hospodaření za předcházející kalendářní 209
rok projednán do 30. června následujícího roku. Obec poţádá o přezkoumání hospodaření za uplynulý rozpočtový rok příslušný krajský úřad, anebo zadá přezkoumání auditorovi nebo auditorské společnosti. Přezkoumávání hospodaření obce provádí kraj v přenesené působnosti. Obce tak mají na výběr, zda si objednají auditora, nebo poţádají krajský úřad. Hospodaření kraje za uplynulý rok přezkoumává Ministerstvo financí.
Důleţitou roli v dohledu nad finančním hospodařením obce a kraje a jejich organizacemi sehrává finanční výbor, který si povinně zřizuje zastupitelstvo jako svůj iniciativní, poradní a kontrolní orgán. V čele výboru je vţdy člen zastupitelstva a finanční výbor provádí kontrolu hospodaření s majetkem a finančními prostředky obce a kraje. Plní samozřejmě i další úkoly, jimiţ jej pověřilo zastupitelstvo. Finanční kontrola v územních samosprávných celcích probíhá samozřejmě také dle zákona č. 320/2001, o finanční kontrole ve veřejné správě (blíţe viz kapitola 9).
Návrh závěrečného účtu územního samosprávného celku před projednáváním v zastupitelstvu musí být vhodným způsobem zveřejněn nejméně po dobu 15 dnů před jeho projednáváním v zastupitelstvu územního samosprávného celku (také v elektronické podobě pro dálkový přístup). Připomínky k závěrečnému účtu mohou občané uplatnit buď písemně ve lhůtě stanovené při jeho zveřejnění, nebo ústně na zasedání zastupitelstva.
Projednání závěrečného účtu se uzavírá vyjádřením a) souhlasu s celoročním hospodařením, a to bez výhrad, nebo b) souhlasu s výhradami, na základě nichţ přijme územní samosprávný celek opatření potřebná k nápravě zjištěných chyb a nedostatků, přitom vyvodí závěry vůči osobám, které svým jednáním způsobily územnímu samosprávnému celku škodu.
Otázky k samostatné úvaze
Kolik občanů zaslalo písemné připomínky k rozpočtu vaší obce či kraje a kolik občanů se vyjádřilo ústně při schvalování rozpočtu v zastupitelstvu?
Kolik rozpočtových opatření bylo v tomto rozpočtovém roce dosud realizováno u vašeho ÚSC od začátku rozpočtového roku a z jakých důvodů?
Kdo přezkoumával hospodaření vaší obce nebo kraje a s jakým výsledkem?
Kolik občanů se zúčastnilo zasedání zastupitelstva při projednávání a schvalování závěrečného účtu vašeho ÚSC?
210
10.5.2 Rozdělení daní (platné od roku 2013
Zdroj: www.mfcr.cz 211