Studie z práva vnějších vztahů Evropské unie. Václav Stehlík Ondrej Hamuľák Robert Zbíral (eds)

Studie z práva vnějších vztahů Evropské unie Václav Stehlík Ondrej Hamuľák Robert Zbíral (eds)

Právnická fakulta Univerzity Palackého v Olomouci 2012

2

3

Obsah

ROZVOJOVÁ SPOLUPRÁCE EU SE ZEMĚMI ACP (Ludmila Čechová, Michaela Šviková) ..................................................................................................................................... 5 ROZVOJOVÁ POLITIKA EU - STÁTY ACP (Petra Nováková, Eva Plívová) ................ 22 VZTAHY EU A TURECKA (Denisa Krejčí, Veronika Hromková)..................................... 33 VZTAHY EU – TURECKO (Kateřina Grygarová, Jana Vilášková) .................................... 47 VZTAHY EU A ZEMÍ ZÁPADNÍHO BALKÁNU (Radomír Věntus) .............................. 57 VZTAHY EU A ZÁPADNÍHO BALKÁNU (Romana Skácelová, Šárka Vyroubalová) .... 67 VZTAHY MEZI EVROPSKOU UNIÍ A UKRAJINOU (Kateřina Antonínová, Hana Syrovátková) ............................................................................................................................ 79 VZTAH UKRAJINY A EVROPSKÉ UNIE (Michaela Zdřálková) .................................... 88 VZTAHY EU A RUSKA (Martina Tichá, Lucie Vránová) ................................................... 97 VNĚJŠÍ VZTAHY EVROPSKÉ UNIE K RUSKÉ FEDERACI (Jan Mojžíšek, Šachrová Alena) ..................................................................................................................................... 110 EU A WTO – ROZVOJOVÉ KOLO Z DOHA (Marian Kebísek, Pavlína Rohová) ........ 117 OBCHODNÍ SPORY USA A EU (Marie Luková, Jakub Lysek) ....................................... 134 HUMANITÁRNÍ POMOC EU (Ondřej Ferdus, Dalibor Kusina) ...................................... 145 EURO-STŘEDOZEMNÍ PARTNERSTVÍ,UNIE PRO STŘEDOMOŘÍ (Martina Hašková, Tereza Schilbergerová) .......................................................................................... 157 LIDSKOPRÁVNÍ PRAVOMOCI EU VE VNĚJŠÍCH VZTAZÍCH (Michaela Nečasová) ................................................................................................................................................ 168 LIDSKO-PRÁVNÍ PRAVOMOCI EU VE VNĚJŠÍCH VZTAZÍCH (Klára Blechová, Petra Šupíková) ...................................................................................................................... 180 SUSPENSIVNÍ LIDSKOPRÁVNÍ KLAUZULE VE VNĚJŠÍCH VZTAZÍCH EVROPSKÉ UNIE (KATEGORIE, PRAXE, VYUŽITÍ) (Martin Kozák, Radek Viliš) . 192

4

EDITORIAL Tento sborník je souborem prací studentů, které připravili pro kurz „Právo vnějších vztahů Evropské unie“ a prezentovali je v tomto předmětu v letním semestru akademického roku 2011/2012. Tento předmět by zaveden na Právnické fakultě Univerzity Palackého v Olomouci jakožto realizace Jean Monnet Modulu, ref. číslo 2010-2722. Editoři – vyučující v tomto kurzu – vydáním sborníků zamýšlejí jednak zvýšit motivaci studentů při zpracování jimi zvoleného tématu, jednak doplnit studijní materiál pro frekventanty kurzu v dalších letech. Editoři oceňují, že studenti vzhledem k malému množství materiálů v češtině byli schopni zpracovat i cizojazyčné prameny, a to nejen vědeckopedagogického charakteru, ale i dokumenty publikované na oficiálních stránkách unijních orgánů. To vyžadovalo dobré seznámení se s činností těchto institucí a obecně se strukturací aktivit Evropské unie. Za kvalitu formálního zpracování odpovídají studenti, kteří jsou povinni své výstupy zpracovávat v souladu s požadavky vnitřních předpisů Univerzity Palackého vztahující se k formální podobě prací. Jednotlivé práce neprošly jazykovou korekturou.

V Olomouci, srpen 2012 Editoři

Jean Monnet Modul: Právo vnějších vztahů EU

5

ROZVOJOVÁ SPOLUPRÁCE EU SE ZEMĚMI ACP Ludmila Čechová, Michaela Šviková 1. Úvod V moderních dějinách lidstva nalezneme dlouholetou tradici jednostranné pomoci lidí v příznivé ekonomické situaci směřující k jednotlivcům či skupinám žijících v chudobných podmínkách. Takováto pomoc souvisí nejen s válečnými krizemi a přírodními katastrofami, ale stále častěji je potřeba také v období míru. Tradice pomoci se v průběhu staletí formovala na základě etnických hodnot nejrůznorodějších světových náboženstvích, moderních filozofických směrů humanismu a osvícenství, tradice odborů, hnutí za politické a sociální reformy, kampaní proti otroctví, myšlenek pacifismu a dalších ideových zdrojů.1 Zaměříme-li se však na pojem „rozvojová spolupráce“, dojdeme ke zjištění, že jeho kořeny nesahají do tolik vzdálené minulosti. Tento termín se zrodil v období po 2. sv. válce jako výraz modernější formy humanitární tradice. Zjednodušeně jej můžeme definovat jako obecnější a šířeji pojatý lidský rozvoj a partnerský postoj zúčastněných stran. Předmětem rozvojové spolupráce je především monitoring dlouhodobých socioekonomických podmínek, v nichž se lidé v méně rozvinutých zemích světa ocitají, a rovněž hledání způsobu, jak by se tyto podmínky daly globálně odstranit, respektive zmírnit. 2 Na základě uvedených poznatků můžeme aktéry rozvojové spolupráce jednoduše rozdělit do dvou hlavních kategorií. První z nich představují vlády rozvinutých zemí jakožto poskytovatelé pomoci. Do druhé skupiny pak spadají konkrétní příjemci pomoci v terénu. Aby však nebylo členění příliš jednoduché, objevují se na scéně také další aktéři, jež sehrávají v této oblasti významnou roli. Ačkoliv může být jejich konkrétní vliv na celou situaci rozlišný, každý z nich představuje pro rozvojovou spolupráci určitý přínos. Na mysli máme nejrůznější mezinárodní finanční instituce, agentury OSN, občanská hnutí, nevládní neziskové organizace a veřejnost obecně, v neposlední řadě pak Evropskou unii. Bez nadsázky lze říci, že právě poslední ze jmenovaných aktérů, tedy EU, je spolu se svými členskými zeměmi globálně největším donorem, poskytující více než polovinu celosvětové rozvojové spolupráce a pomoci3. Na mezinárodním poli politiky rozvojové spolupráce tak Evropská unie vystupuje v roli zásadního aktéra, přičemž význam rozvojové problematiky v její agendě neustále vzrůstá. 1

Dostupné na: http://www.rozvojovka.cz/humanitarni-pomoc-a-rozvojovaspoluprace_228_2.htm. 2 Tamtéž. 3 Pomoc rozvojovým zemím, za niž se považují toky peněz, materiálu, či technické pomoci do rozvojových zemí, které jsou poskytovány oficiálními vládními institucemi dárcovské země, s cílem udržitelného sociálně-ekonomického rozvoje, mají konfesionální charakter (tzn., že jsou skutečnou pomocí ve formě nevratného grantu či alespoň půjčky, která má podmínky výhodnější než půjčka poskytnutá za podmínek tržních). 6

Úsilí Unie směřuje do zemí celého světa. Nejrozsáhlejší pozornost je však soustředěna spolupráci se zeměmi ACP, nebo-li státům Afriky, Karibiku a Tichomoří, což rovněž představuje ústřední téma předkládané studie. 2. Evropská unie jako aktér rozvojové spolupráce a pomoci Rozvojová politika patří do oblasti vnějších vztahů EU. Evropskému společenství je hraniční rozvojová spolupráce známá od samého počátku evropského integračního procesu a její vývoj je velmi úzce spjatý s dekolonizačním procesem. Pro pořádek je však nutné zmínit, že Římská smlouva o založení EHS pojem „rozvojová spolupráce“ neznala. Tato činnost byla v minulosti Evropským společenstvím prováděna pod hlavičkou politiky obchodní a asociační. Do primárního práva byla zahraniční rozvojová spolupráce začleněna až Maastrichtskou smlouvou, která vešla v platnost 1. ledna 1993. Spadala do tzv. prvního pilíře, který představoval komunitární politiky řízené na nadnárodní úrovni. Kromě vymezení společných cílů, můžeme v Maastrichtské smlouvě dohledat také principy, na jejichž základě má být spolupráce uskutečňována, a v neposlední řadě také rozhodovací mechanismy.4 I přesto, že se následující revize5 Smlouvy o EU oblasti rozvojové spolupráce dotýkaly, zásadní změnu přinesla až Lisabonská smlouva, která svým vstupem v platnost 1. prosince 2009 odbourala pilířovou strukturu EU. Nicméně status rozvojové spolupráce coby komunitární politiky byl zachován a potvrzeno bylo také zařazení této politiky do oblasti sdílených pravomocí. To znamená, že se jedná o oblast, v níž se realizuje jak Evropská unie jako celek, tak i jednotlivé členské státy. Důležité je zde dodržování zásad subsidiarity a proporcionality.6 Politika rozvojové spolupráce a pomoci obecně je upravena v článcích 177 až 181 SEU a také v článcích 208 až 211 SFEU. Kromě primárního práva nalezneme v rámci EU úpravu rozvojové spolupráce rovněž v sekundární legislativě, mezinárodních dohodách, obchodních dohodách… Za zmínku stojí především politická prohlášení, jež sice nemají právní závaznost, disponují však vysokým stupněm politické odpovědnosti. Konkrétně se jedná o „Prohlášení o rozvojové politice Evropských společenství“, které mimo jiné ustavilo priority rozvojové spolupráce. 7 V roce 2005 byl tento dokument posílen „Evropským konsenzem o rozvoji“. Hlavním přínosem této revize byla skutečnost, že se jednalo o první dokument EU, který představoval společný pohled na věc všech členských států a zaváděl v oblasti rozvojové spolupráce jednotlivé kroky její realizace.8 3. Principy, zásady a cíle rozvojové spolupráce 4

Meislová Brusembauch, M. Evropeizace české zahraniční rozvojové spoluprácei. s. 55-56 Jedná se o Amsterodamskou smlouvu a Smlouvu z Nice. 6 Viz čl. 4 odst. 4 Smlouvy o fungování EU 7 Dostupné na: http://circa.europa.eu/irc/opoce/fact_sheets/info/data/relations/general/article_7253_cs.htm. 8 Dostupné na: http://www.euroskop.cz/8918/sekce/rozvojova-politika/. 5

7

Smlouva o Evropské unii, nebo-li Maastrichtská smlouva, zavedla tři významné principy rozvojové spolupráce. Bývají označovány jako 3K (v angličtině 3C) a zahrnují: koordinaci, koherenci, komplementaritu. Koordinace (čl. 210 SFEU) představuje potřebu vytvářet rozvojové politiky, jež se vzájemně neduplikují. Jinak řečeno spočívá v povinnosti EU a členských států slaďovat a koordinovat vzájemné aktivity. Koherence (čl. 208 SFEU) se týká především nutnosti sladit politiky EU, jež mají dopad na rozvojové země a to tak, aby neodporovaly cílům rozvojové politiky. Komplementarita (čl. 208 SFEU) v podstatě znamená, že rozvojová politika EU doplňuje politiky členských států, čímž nedochází k překrývání programů pomoci.9 Jakožto čtvrtý princip byla Amsterodamskou smlouvou přidána konzistence. Jedná se potřebu zajistit soudržnosti vnějších aktivit EU, především v kontextu externích vztahů, bezpečnosti a rozvoje, přičemž za implementaci politik, které jsou v souladu s tímto principem, odpovídá Rada EU a Evropská komise.10 Obecné cíle a zásady rozvojové spolupráce nalezneme v platných smlouvách a to konkrétně ve Smlouvě o Evropské unii (Hlava III.) a Smlouvě o fungování Evropské unie (Hlava V.). Důraz je kladen na soulad rozvojové spolupráce s cíli a zásadami vnějších vztahů. Konkrétní zásady a cíle rozvojové spolupráce pak nalezneme ve článku 21 SEU. Mezi respektované zásady vnější činnosti a tím i rozvojové spolupráce patří: demokracie, právní stát, univerzálnost a nedělitelnost lidských práv a základních svobod, respekt k lidské důstojnosti, rovnost a solidarita. Oblast cílů zahrnuje ochranu hodnot, podporu demokracie a míru, předcházení konfliktům, udržitelný rozvoj, vymýcení chudoby, odstraňování obchodních bariér a řádnou správu věcí veřejných. Cíle rozvojové spolupráce EU jsou rovněž úzce spjaty s tzv. „Rozvojovými cíly tisíciletí“ (2000), jež pod hlavičkou OSN Unie přijala. Jedná se o jakýsi souhrn cílů, které byly postupně přijímány na různých mezinárodních konferencích a summitech v průběhu 90. let minulého století.11 Do oblasti cílů zasahuje i Lisabonská smlouva, která za prioritu číslo jedna ustanovila boj proti chudobě.12 4. Institucionální zabezpečení rozvojové spolupráce Pokud jde o instituce, podílí se na prosazování rozvojové spolupráci orgány přijímající opatření legislativním postupem, tedy Rada a Evropský parlament. Jelikož jde o vnější činnost, vytváří Rada formaci „Rada pro zahraniční věci“. Evropský parlament disponuje odborným orgánem pro oblast rozvojové spolupráce tzv. Výborem pro rozvoj. Také Komise je aktivní, jelikož je jejím hlavním úko9

Dostupné na: http://www.euroskop.cz/8918/sekce/rozvojova-politika/. Viz Amsterodamská smlouva. 11 Dostpné na: http://www.rozvojovka.cz/humanitarni-pomoc-a-rozvojovaspoluprace_228_2.htm. 12 Dostupné na: http://circa.europa.eu/irc/opoce/fact_sheets/info/data/relations/general/article_7253_cs.htm. 10

8

lem koordinační činnost mezi Unií a členskými státy dle čl. 210 odst. 2 SFEU.13 K tomu je vybavena poměrně novou odbornou složkou v podobě zřízeného Generálního ředitelství EuropeAid, které vzniklo v roce 2001 při reorganizaci vnější služby Komise. Právě toto generální ředitelství je zodpovědné za spolupráci se zeměmi ACP. Mimo to dohlíží na implementaci projektů a programů ve všech regionech světa kromě kandidátů na vstup do EU.14 V neposlední řadě se na rozvojové spolupráci významně podílí také Evropská investiční banka, která poskytuje zvýhodněné úvěry rozvojovým zemím. 5. Země ACP 5.1 Rozšiřování spolupráce Při zkratce ACP (Africa - Caribbean - Pacific) si obecně můžeme představit skupinu rozvojových států, jenž mají zvláštní multilaterální vztah s Evropskou unií15. Tento vztah se vyvíjí řadu let a postupně zahrnuje stále více zemí v oblasti Afriky, Karibiku a Tichomoří, jak naznačují mapky v Příloze 1. Spolupráce však nevznikla na základě ad hoc rozhodnutí a při vzniku Římské smlouvy navíc v podstatě neexistoval žádný důvod, aby do ní byly zahrnuty vztahy s Afrikou a dalšími oblastmi. Pokud si prohlédneme státy, které spolupráce zahrnuje, zjistíme, že se jedná především o bývalé evropské kolonie. Lze se proto domnívat, že rozhodnutí vzniklo z potřeby bývalých kolonialistů udržet si co nejužší vztah s dříve podmaněnými územími pomocí jakýchkoli prostředků. Počáteční kroky učinila Francie, která v Římské smlouvě navrhla rezervovat místo pro „Dohodu o přidružení pro zámořské země a území“16, zejména francouzská. Je nutné zdůraznit, že se z počátku nejednalo o země používající zkratku ACP, k proměně v toto uskupení došlo až později. Během 60. let 20. století mnohá z přidružených zámořských území získala nezávislost díky které se následně rozhodovala, zda-li i nadále zůstanou jeho součástí. Jelikož se již nejednalo pouze o zámořská území a zámořské země, dostalo uskupení název „Associated African States and Madagascar“17 (AASM), Římská smlouva však i nadále platila také pro zámořská území, která nezávislost nezískala (například Nová Kaledonie v rámci Francie). Z uskupení nakonec v roce 1958 vystoupila pouze Guinea, aby následně při Dohodě z Georgetown členství obnovila18. V 70. letech se muselo Evropské společenství vyrovnat s dalším problémem: s nařčením nově vzniklých anglicky mluvících států z nespravedlnosti, kterou shledaly při vzniku AASM. V tomto sdružení totiž viděly pouze „ochranu vzta13

Dostupné na: http://www.euroskop.cz/8918/sekce/rozvojova-politika/. Dostupné na: http://ec.europa.eu/europeaid/who/index_cs.htm. 15 EUABC 2002-2005 16 THE COURIER 2008 (Březen), s. 5 17 THE COURIER 2008 (Březen), s. 6 18 THE COURIER 2008 (Březen) 14

9

hů mezi Francií a jejími teritorii“19, přičemž ke kritice se přidaly i některé s členských států ES (především Německo)20. Výsledkem kritiky byl vznik speciální dohody v roce 1969 z Arushy, se zeměmi mimo AASM – Keňou, Ugandou a Tanzanií, mající podobný význam jako přidružení pro AASM21. K dalšímu výraznému rozšiřování, tentokrát již také o státy z oblasti Karibiku a Tichomoří, došlo v roce 1975, kdy se AASM spojilo africkými zeměmi, které podepsaly smlouvu z Arushy, v ACP. Toto rozšíření souviselo zejména s přijetím Velké Británie do Evropského společenství, jelikož království tlačilo na zahrnutí zemí Commonwealthu do přidružení22. Oficiálně ACP vzniklo na základě Dohody z Georgetown z 6. června 1975. Dohoda neměla zřetelné cíle rozvojové politiky ES, ale právě díky ní dochází ke změně vztahů mezi přidruženými členy a Evropským společenstvím: nově se nejedná pouze o rozvoj vztahů přidružené státy – evropští partneři, ale rovněž o rozvoj vzájemných vztahů mezi zeměmi ACP, které začínají vytvářet společné priority a cíle prosazované vůči ES. Nyní tvoří ACP 79 členů, z nichž se 48 nachází na africkém kontinentě, 16 v Karibiku a 15 v tichomořské oblasti23. Jeden ze členů, Kuba, je sice v ACP od roku 2002, ale nepodepsala dohodu o spolupráci s EU24. 5.2 Mezinárodně-právní rámec spolupráce Spolupráce s vyvíjejícím se sdružením vznikla na základě několika smluv a dohod. Klíčovou smlouvou se stala Římská smlouva z roku 1957, kde byla do části IV zahrnuta Dohoda o přidružení zámořských zemí a teritorií, avšak další části smlouvy se již týkaly pouze Evropského společenství. Ve smlouvě se mimo jiné řešila i otázka finanční pomoci, přičemž tato pomoc se poskytla z Prvního evropského rozvojového fondu, který tvořil základ následné Evropské rozvojové pomoci25. Dohody z Yaoundé 1963 a 1969 se zaměřují na zavedení zóny volného obchodu a rozvoj infrastruktury (stejně jako Dohoda z Arushy). Rozvoj byl podporován i finančně – z dalších rozvojových fondů (s pořadovými čísly dvě a tři), avšak i nadále panovaly nejasnosti ve směru rozvojové pomoci. Rozpory byly zaznamenány především mezi státy velkými a malými, frankofonními a anglofonními popř. v souvislosti s jejich geografickou polohou26. Od roku 1975 byly vytvořeny čtyři Dohody z Lomé, v pravidelných pětiletých intervalech. První z nich (1975) zdůrazňovala respekt suverenity a poli19

THE COURIER 2008 (Březen), s. 6 Tamtéž. 21 Tamtéž. 22 THE COURIER 2008 (Březen) 23 THE COURIER 2008 (Únor) 24 Tamtéž. 25 EUROPA 1995-2012 26 THE COURIER 2008 (Březen) 20

10

tického směřování každého z nově vzniklých států27. Ať už v nich panoval jakýkoli režim, neměl mít tento fakt žádný vliv na poskytování rozvojové pomoci a spolupráci s ES. Přístup je zcela logický pokud zvážíme vyhraněné soupeření mezi zeměmi východního a západního bloku, jež se snažily i o svoji popularitu a tím vliv na státy v tomto střetu spíše neutrálních. Díky smlouvě byly následně vybrané produkty ACP na trhu ES cenově zvýhodněné (např. banány, hovězí maso, cukr)28. Platilo totiž pravidlo, podle kterého ES zaplatila vyšší výkupní cenu za tyto produkty, než byla průměrná cena ve světovém obchodě. Dále vznikl systém STABEX (Stabilisation of Export) fungující do roku 2000. Mechanismus měl v případě ztrát při příjmech z exportu způsobených kolísavou cenou na světovém trhu ztráty kompenzovat29. Nadále se také rozvíjelo zemědělství, infrastruktura a instituční propojenost mezi ACP a ES30. Druhá dohoda (1980) byla výrazná především zavedením dalšího mechanismu, SYSMIN, který rovněž fungoval do roku 2000. System for Mineral Products pro změnu napomáhal zemím, které byly ziskově závislé na těžbě jedné suroviny. Z fondu SYSMIN mohly čerpat v případě krize nebo při snaze o diverzifikaci vlastní ekonomiky31. V roce 2000 však byly oba zmíněné systémy zrušeny z důvodu neefektivnosti32. V následujících letech, především po uzavření třetí dohody (1985) se začaly projevovat nesrovnalosti a neochota občanů rozvinutých států podporovat chaotický vývoj v zemích postkoloniální doby. Důraz začal být více kladen na debaty okolo politického zřízení, lidských práv a lidské důstojnosti. Plně se tyto debaty však projevily až po pádu SSSR a uzavření dohody z roku 1990, která stejně jako její revize o pět let později kladla důraz na kontrolu užívání fondů a nutnost strukturálních změn. Za cíle byl nově zvolen růst soukromého sektoru, stabilizace spolupráce v regionech a decentralizace moci v jednotlivých zemích33. Dohoda z Cotonou z roku 2000 (revize 2005 a 2010) zrušila systémy STABEX a SYSMIN a nahradila je systémem „klouzavého programování“34, díky kterému je finanční programování flexibilnější, ale zároveň roste nutnost zodpovědnosti ze strany členských států ACP. Oproti dřívějšímu jednání je nyní také kladen větší důraz na zapojení občanské společnosti, soukromých aktérů i různých nestátních sdružení pro zvýšení efektivity pomoci35. Za hlavní cíl je považován boj proti chudobě v souvislosti s Rozvojovými cíli tisíciletí36. Boj proti chudobě následně zahrnuje podcíle, pro každou zemi popř. region specifické, 27

Tamtéž. EUROPA 1995-2012 29 THE COURIER 2008 (Březen) 30 Tamtéž. 31 Tamtéž. 32 Tamtéž. 33 Tamtéž. 34 THE COURIER 2008 (Březen), s. 23 35 THE COURIER 2008 (Březen) 36 Tamtéž. 28

11

související s přírodními podmínkami, politickou a ekonomickou stabilitou a sociálními problémy společnosti. Všechny dohody a smlouvy jsou vždy tvořené preambulí, ve kterých je kladen důraz na principy Charty OSN, Deklaraci LP, roli OECD a na ekonomický, sociální a kulturní rozvoj ACP. V následujících kapitolách jsou popsány cíle principy a aktéři; institucionální dispozice; strategie spolupráce; spolupráce v oblasti financování a dispozice jednotlivých států. 5.3 Financování na základě dohod Členové ACP mohou získávat peníze ze strany Evropské unie různými způsoby. Nejdůležitějším nástrojem pro poskytování pomoci je Evropský rozvojový fond. Tento fond nespadal a ani nyní nespadá do rozpočtu Evropského společenství, ale je financován členskými státy, podle populačního kritéria37. Největšími přispěvateli jsou Německo, Francie a Velká Británie. Evropská komise v souvislosti s problematikou začlenění do rozpočtu tento krok již několikrát doporučila, avšak Evropská rada byla vždy proti38. V současné době spočívají rozdíly v rozpočtech v různosti správních pravidel a rozhodovacích struktur; zatímco Evropský rozvojový fond se řídí dohodou z Cotonou, pro rozpočet ES platí obecné finanční nařízení39. Finanční plánování rozvojového fondu je shodné s dobou platnosti dohod, tzn. většinou pět let. Výjimkou byl 9. rozvojový fond s platností na léta 2000-2007. Vývoj objemu prostředků a rozdělení na následující roky ukazují grafy v příloze 2 a 3. Nástroji fondu jsou granty, rizikový kapitál a úvěry v soukromém sektoru40. Dalším důležitým nástrojem je Instrument pro rozvojovou spolupráci, který zahrnuje tematické a zeměpisné programy určené především pro země Latinské Ameriky, Asie a ze zemí ACP z něj čerpá Jihoafrická republika41. Ta využívá především financí z tematického programu souvisejícího s cukerným protokolem, kdy Evropská unie platí za cukr více než je běžná cena na světovém trhu. Evropská investiční banka přispívá ve financování správou úvěrů a rizikových kapitálů, i uvolňováním vlastních prostředků – půjček, bez ohledu na zisky žadatelů42. V neposlední řadě jsou stejně důležité i specifické nástroje, například výjimečná podpora vysoce zadlužených států ACP, africký mírový projekt popř. usnadňování vzniku vodohospodářských zařízení v zemích ACP43. 5.4 Orgány zemí ACP

37

THE COURIER 2008 (Březen) Tamtéž. 39 Tamtéž. 40 EUROPA 1995-2012 41 Tamtéž. 42 Tamtéž. 43 Tamtéž. 38

12

Vrcholným orgánem na úrovni států ACP je tzv. summit, který se schází ve formaci hlav jednotlivých států. Jsou zde diskutovány politické otázky a vývoj dalšího směřování. Realizací dílčích závěrů je pověřen další z orgánů, kterým je Rada ministrů. Ta se skládá z představitelů jednotlivých vlád států ACP. V jejím čele stojí prezident. V případě této funkce je uplatňován tzv. rotační princip, který má zajistit, že se ve funkci postupně vystřídají reprezentanti všech šesti regionů ACP. Rada se schází nejméně 2x ročně, úkony vzešlé z těchto setkání mají podobu rozhodnutí, rezolucí či doporučení.44 Třetím a zároveň posledním rozhodovacím orgánem je Výbor velvyslanců. Schází se zde zástupci států ACP, vždy jeden za každou zemi, kteří jménem Rady jednají mezi jednotlivými ministerskými zasedáními. Z toho také vyplývá nejzásadnější funkce tohoto tělesa a to asistence Radě a dohled nad implementací cílů a závazků, jež vzešly z dohod mezi EU a ACP. Výbor velvyslanců má šest technických podvýborů, které se starají o otázky: politické, sociální, humanitární a kulturní vztahy, dále o obchod a komodity, investice a soukromý sektor, udržitelný rozvoj, finance a rozvoj, ustanovení (založení, instituce, organizace) a°finance.45 Na závěr tohoto výčtu je nutné zmínit rovněž Sekretariát ACP se sídlem v Bruselu. Jedná se o administrativní orgán v jehož čele stojí generální tajemník jmenovaný Radou ministrů na čtyřleté funkční období. Od března 2010 funkci vykonává Dr. Mohamed Ibn Chambas.46 5.5 Společné orgány EU a zemí ACP Nejdůležitějšími rozhodovacími orgány, jež byly založeny dohodou z Cotonu, jsou Rada ministrů, Výbor velvyslanců a Společné parlamentní shromáždění. Rada ministrů ACP-EU (Council of Ministers) je společným orgánem představitelů zemí Evropské unie a ACP. Skládá se jak ze členů Rady Evropské unie, členů Evropské komise, tak i ze členů vlád jednotlivých zemí ACP. Funkce prezidenta je rotační. Stává se jim střídavě člen Rady EU a člen vlády jednoho státu ACP. Jeho hlavním úkolem je svolávat Radu - jedenkrát ročně. V případě nutnosti může celou či část Rady svolat vícekrát. Rada disponuje značnými pravomocemi mezi něž patří např.: vést politický dialog, přijímat opatření a rozhodnutí důležitá pro uskutečňování dohod, přezkoumávat a řešit problémy, které brání efektivní implementaci dohod, zajišťovat fungování poradních institucí, má klíčovou úlohu při určování priorit finanční spolupráce a rovněž při dozoru nad jejich implementací... Rada ministrů má konečnou rozhodovací pravomoc. Její rozhodnutí jsou pro obě strany závazná. Dále také zkou-

44

Dostupné na: http://www.acpsec.org/index.htm. Tamtéž. 46 Dostupné na: http://www.acpsec.org/index.htm. 45

13

má a zvažuje rezoluce a doporučení přijatá Společným parlamentním shromážděním. Část svých pravomocí může delegovat na Výbor velvyslanců.47 Výbor velvyslanců ACP- EU (Committee of Ambassadors) byl ustanoven jako pomocný orgáne Rady ministrů. Jeho stálým sídlem je Brusel. Skládá se ze zástupců každého členského státu EU, Evropské komise a šéfů misí každého ACP státu při EU. Výbor má dvě základní funkce. Jednak pomáhá Radě ministrů při plnění jejích úkolů (připravuje i jednotlivá zasedání), zároveň však také vykonává její nařízení. Mimo to sleduje, zda jsou dohody správně implementovány a zda je v zemích ACP dosaženo v rámci spolupráce stanovených cílů. Schází se nejméně jednou za tři měsíce.48 Společné parlamentní shromáždění ACP-EU (SPS, Joint Parilamentary Assembly) je jakýmsi diskuzním fórem v jehož rámci se setkávají členové Evropského parlamentu a parlamentů zemí ACP. Jsou zde diskutována nejrůznější témata, např. nerespektování lidských práv či iniciativy na posílení a zlepšení spolupráce, které se pak stávají předmětem jednání Rady. Společné parlamentní shromáždění se schází dvakrát ročně na týdenní plenárních zasedáních dle aktuální předsednické země. Během roku zasedá v Bruselu. Funkce Shromáždění je poradní. Společné parlamentní shromáždění se skládá ze tří výborů.49 50 Při své činnosti využívají instituce odborné poradní orgány: Centrum pro průmyslový rozvoj, Technické centrum pro zemědělskou pomoc a rozvoj venkova. 5.6 Praktické příklady spolupráce Haiti: stát označovaný jako nejchudší země západní polokoule se potýká s mnoha problémy v oblasti politické a ekonomické, navíc je často postihována přírodními katastrofami. Problémy s vládnutím v předchozích letech také narušovaly čerpání z Evropských rozvojových fondů, kvůli čemuž začala být mnohem více zapojována občanská společnost51. Pro čerpání z Evropského rozvojového fondu přímo touto zemí byl vypracován tzv. Country strategy paper na léta 2008-2013, který hodnotí zemi a vysvětluje, proč bude investováno do určitých sektorů a jaké jsou cíle země. Počátek tvoří obecné ustanovení o financování a platbách a resumé hodnotící stav země v posledních letech. První část – strategický dokument – hodnotí vztahy poskytovatele a příjemce financí, zemi a společnou spolupráci mezi EU a Haiti, harmonizaci cílů. Druhá část je vyjádřením ke strategii, které společně zpracovali zástupci Evropské komise, reprezentanti států na Haiti, haitská vláda a nestátní aktéři. Následující část je oznámením o konečném programu na léta 2008-2013. Nalezneme v ní finanční instrumenty, 47

Dostupné na: http://www.roithova.cz/rozvojova_politika/97/. Tamtéž. 49 Jedná se o Výbor pro politické záležitosti, Výbor pro hospodářský rozvoj, finance a obchod a třetím je Výbor pro sociální záležitosti a životní prostředí. 50 Dostupné na: http://www.roithova.cz/rozvojova_politika/97/. 51 République d’Haïti – Communauté euroéenne: Document de stratégie pays et programme indicatif national, 2009 48

14

domény spolupráce, kalendář financování a akcí; následné přílohy jsou především tvořené výsledky různých analýz o zemi. Pro desátý rámec Evropského rozvojového fondu bylo na základě Country strategy paper uvolněno pro stát Haiti 291 mil. €, ze kterých je 60 % určeno na zlepšení infrastruktury (z důvodu pouze 10% dobrého stavu silnic), 16,5 % na obecnou rozpočtovou podporu, 12,4 % na politickou stabilitu (tzn. decentralizaci a reformu justičního systému), 4,1 % tvoří program spolupráce Haiti-Dominikánská republika (mimo hlavní sektory), 3 % jsou přidělená nevládním organizacím), 2,6 % putují na zlepšení technické spolupráce a 1,3 % kulturním iniciativám52. Mimo těchto finančních prostředků však může země získat další ze specifických projektů určených regionu či konkrétnímu problému v zemi. Tichomoří: tak jako jsou v rámci Evropských rozvojových fondů vyčleněny peníze pro jednotlivé státy, existuje zároveň vyčlenění financí i pro regiony. Tichomoří, jehož 15 států jsou členy ACP, se dlouhodobě potýká s hrozbou přírodních katastrof v důsledku klimatických změn. Nelze se proto divit, že v rámci domén tvoří tato problematika jednu ze základních sfér finančních příjmů. Stejně jako u států i regiony vypracují před přijmutím financí Strategický program, nyní však regionální, fungující na stejném principu. I zde najdeme obecná ustanovení, analýzu regionu a regionální integrace, výsledky dosavadní spolupráce, hlavní domény na nynější období a přílohy. Regionu bylo celkově vyčleněno pro období 2008-2013 95 mil. €, z nichž 47 % putuje do regionální ekonomické integrace, 42 % na udržitelné řízení přírodních zdrojů a životního prostředí a 11 % na organizační posílení a větší zapojení občanské společnosti53. Nutno podotknout, že pod udržitelným řízením přírodních zdrojů si kromě ochrany ekosystému a redukci znečištění pomocí obnovitelných zdrojů, či snahu o potlačení jiných katastrof musíme také představit např. bezpečnost obyvatel. 6. Závěr Co se spolupráce EU a zemí ACP týče lze konstatovat, že i nadále zůstává ve vývoji z hlediska finančního růstu i z hlediska zlepšování programů rozvoje. Programy jsou nadále zlepšovány tak, aby byly pro jednotlivé státy a regiony co nejvíce efektivní. Zájem o tuto spolupráci je oboustranný, protože EU i ACP přináší výhody v podobě utužování vztahů mezi regiony respektive je prostředkem, jak zamezit oslabení spolupráce poté, co země ACP získaly nezávislost. Zároveň je však nutné zamyslet se nad rostoucí globalizací a všeobecným propojováním světa, které tuto spolupráci řadí na místo jednoho z mnoha možných prostředků, jenž je na výběr, avšak pro jednotlivé státy nemusí být nejvyšší dosažitelnou prioritou při zajišťování vlastního růstu.

52

Tamtéž. European Community – Pacific region: Regional Strategy Paper and Regional Indicative Programme 2008-2013, 2008

53

15

Zdroje Knižní publikace a studie Baar, Vladimír. Vnější vztahy Evropské unie. Ostravská univerzita v Ostravě, 2006. 197 s. ISBN 80-7368-142-0 Meislová Brusenbouch, Monika. Evropeizace české zahraniční rozvojové spolupráce (Disertační práce). Olomouc, 2011. 259 s. Dostupné na: http://theses.cz/id/zglqy8/Disertan_prce_Monika_Brusenbauch_Meislov.pdf. Odborné texty Amsterodamská smlouva Maastrichtská smlouva Smlouva o Evropské unii Smlouva o fungování Evropské unie Časopisy The Courier: The magazíne of Africa-Caribbean-Pacific and European Union Cooperation and Relations. Únor 2008, č. 4. ISSN 1784-6803. The Courier: The magazíne of Africa-Caribbean-Pacific and European Union Cooperation and Relations. Březen 2008, speciální vydání. ISSN 1784-682X. Internetové zdroje ACP. African, Caribbean, and PacificmGroup of States. [Online] c2011, [cit. 2012-04-24]. Dostupné na: http://www.acpsec.org/index.htm. ALEJ. Slepé mapy. [Online] c2012, [cit. 2012-03-03]. Dostupné na: http://geoportal.alej.cz/index.php?pid=63. EUABC. Země ACP. [Online] c2002-2005, [cit. 2012-03-03]. Dostupné na: http://cs.euabc.com/word/11. EUROPA. Africké, karibské a tichomořské státy (AKT). [Online] c1995-2012, [cit. 2012-03-02]. Dostupné na: http://europa.eu/legislation_summaries/development/african_caribbean_pacific_ states/index_cs.htm. EUROSKOP.CZ. Rozvojová politika. [Online] c2005-2012, [cit. 2012-04-24]. Dostupné na: http://www.euroskop.cz/8918/sekce/rozvojova-politika/. Evropská komise. ROZVOJ A SPOLUPRÁCI – EUROPEAID. [Online] c2009, [cit. 2012-04-24]. Dostupné na: http://ec.europa.eu/europeaid/who/index_cs.htm. Evropský parlament. Všeobecný přehled rozvojové politiky. [Online] c2012, [cit. 2012-04-24]. Dostupné na: 16

http://circa.europa.eu/irc/opoce/fact_sheets/info/data/relations/general/article_72 53_cs.htm. European Community – Pacific region: Regional Strategy Paper and Regional Indicative Programme 2008-2013. [Online] c2008, [cit. 2012-02-29]. Dostupné na: http://ec.europa.eu/development/icenter/repository/scanned_r6_rsp2007-2013_en.pdf. Osobní stránky Mudr. Zuzany Rothové, poslankyně Evropského parlamentu. Rozvojová politika, Instituce Partnerství ACP – EU. [Online] c2012, [cit. 2012-04-24]. Dostupné na: http://www.roithova.cz/rozvojova_politika/97/. République d’Haïti – Communauté euroéenne: Document de stratégie pays et programme indicatif national, 2009. [Online] c2009, [cit. 2012-02-29]. Dostupné na: http://ec.europa.eu/development/icenter/repository/scanned_ht_csp10_fr.pdf. ROZVOJOVKA. Humanitární pomoc a rozvojová spolupráce. [Online] c2012, [cit. 2012-04-24]. Dostupné na: http://www.rozvojovka.cz/humanitarni-pomoca-rozvojova-spoluprace_228_2.htm.

17

Přílohy Příloha 1: Vývoj členství podle jednotlivých regionů54

54

Úprava autorky 18

Příloha 2: Evropský rozvojový fond – vývoj objemu prostředků v mil. €55 55

Vytvořeno autorkami 19

Objem prostředku EDF (mil. €); 2005; 22,682.0

Objem prostředku EDF (mil. €); 1995; 13,151.1

Vynaložené prostředky Objem prostředku EDF (mil. €); 1980; 4,207.0

Objem prostředku EDF (mil. €); 1969; 887.3

Objem prostředku EDF (mil. €); 1975; 3,053.3

Objem prostředku EDF (mil. €); 1957; 569.4

Objem prostředku EDF (mil. €); 2000; 14,300.0

Objem prostředku EDF (mil. €); 1985; 7,882.6 Objem prostředku EDF (mil. €); 1990; 11,583.0

Objem prostředku EDF (mil. €); 1963; 730.4 Rok

Příloha 3: Evropský rozvojový fond – rozdělení finančních prostředků na období 2008-201356 Řady1; Zámořská území - 286 mil €; 286; 1%

Řady1; EK podpora pro plánování a implementaci ERF - Řady1; ACP - 21,966 430 mil €; 430; 2% mld €; 21,966; 97%

ACP - 21,966 mld €

Zámořská území - 286 mil €

EK - podpora pro plánování a implementaci ERF - 430 mil €

Rozdělení prostředků ERF na období 2008-2013

56

Vytvořeno autorkami 20

Řady1; Spolupráce mezi regiony a mezi členy ACP - 2,7 mld €; 2,700; 12%

Řady1; Investiční zařízení - 1,5 mld €; 1,500; 7%

Národní a regionální programy 17,766 mld € Řady1; Národní a Spolupráce mezi regiony a mezi regionální členy ACP - 2,7 mld € programy - 17,766 mld €; 17,766; 81% zařízení - 1,5 mld € Investiční

Rozdělení prostředků ERF u zemí ACP (období 2008-2013)

21

ROZVOJOVÁ POLITIKA EU - STÁTY ACP Petra Nováková, Eva Plívová 1. Úvod Evropská unie je v současné době jedním z nejvýznamnějších aktérů stojící v čele rozvojové pomoci. Z celkové částky rozvojové pomoci světa zastupuje více jak polovinu alokovaných finančních prostředků poskytovaných rozvojovým zemím. Zvláštní vztah EU ke státům ACP je dán koloniální historií států EU a ACP. Z prvních nástinů spolupráce je zde patrná jistá zodpovědnost evropských států sdružených ve společenství za své bývalé kolonie. K této zodpovědnosti se přidala také význam obchodní spolupráce pro dané regiony. Tato práce má přinést hrubý nástin funkce rozvojové politiky EU v současné době, ale hlavním cílem je zpřehlednit vztahy mezi státy EU a ACP. Jelikož tato spolupráce probíhá více jak 60 let, je zde zřejmá dynamika se kterou se tento vztah rozvíjel. V průběhu této spolupráce prošel tento vztah řadou změn, které měli zásadní vliv na budoucí spolupráci. Práce je zacílena na každou změnu v rozvoji tohoto vztahu. 2. Rozvojová politika EU Samotný pojem rozvojová politika lze definovat jako souhrn politických kroků, jež mají zlepšovat struktury a příjmy států nebo jejich části, které v důsledku historického nebo politického vývoje či zeměpisné polohy zaostávají.57 V rámci EU je tato politika právně zakotvena jak v zakládajících smlouvách, tak v různých dohodách o partnerství (dohody se zeměmi ACP). V souvislosti se zakládajícími smlouvami se poprvé řešila problematika rozvojové spolupráce v Římských smlouvách. V současné právní úpravě dle SFEU je rozvojová politika EU prováděna dle zásad a cílů vnější činnosti Unie a také se s ostatními politikami EU navzájem doplňují a posilují. Cíle rozvojové politiky EU se zaměřují především na odstranění chudoby ve světě. V rámci tohoto cíle lze hovořit o podpoře trvalé hospodářského a sociálního rozvoje rozvojových zemí a jejich harmonické a postupné začlenění do světové ekonomiky (čl. 208 SFEU) Do těchto cílů jsou zahrnuty vazby mezi obchodem a rozvojem, regionální integrace a spolupráce, podpora makroekonomických politik a podpora rovného přístupu k sociálním službám, doprava, potravinové zabezpečení a udržitelný rozvoj venkova a budování kapacity institucí. Spolu s těmito cíli je EU vázána Rozvojovými cíli tisíciletí58, které Evropský parlament přijal v roce 2005. Cíle jsou stanoveny také 57

BYDŽOVSKÁ, Marie. Rozvojová politika. [online] Euroskop. [citováno 17. 4. 2012]. Dostupné na: <www.euroskop.cz http://www.euroskop.cz/8918/sekce/rozvojova-politika/> 58 Rozvojové cíle tisíciletí byly přijaty v rámci OSN na Summitu tisíciletí v roce 2000. Jedná se o 8 cílů rozdělených na 18 úkolů. 22

s ohledem na některé aspekty, kterými jsou lidská práva, životní prostředí, rovnost mezi muži a ženami a dobré vládnutí.59 Rozvojová politika EU můžeme rozdělit do dvou kategorií a to podle subjektů, ke kterým rozvojová pomoc směřuje. První skupinou subjektů jsou státy ACP, které obsahem a rozsahem spolupráce tvoří největší oblast podpory v rámci rozvojové politiky EU. Druhou kategorii tvoří státy, které nejsou členy skupiny ACP (Latinská Amerika, Asie, Středomoří, Východní Evropa).60 Tato politika EU je uskutečňována na třech základních principech koherence, komplementarita a koordinace. Princip koherence zajišťuje sladění ostatních politik EU ve vztahu k rozvojové politice. Komplementarita znamená, že rozvojová politika EU probíhá paralelně s rozvojovou spoluprací členských států a proto by se měla vzájemně doplňovat. Posledním principem je koordinace, která souvisí s principem komplementarity, jelikož činí EU právně odpovědnou za koordinaci její vlastní rozvojové politiky s rozvojovými politikami členských států.61 Důležitou součástí rozvojové politiky EU jsou její finanční nástroje. Zde je třeba zmínit především Evropský rozvojový fond, který je ojedinělý skutečností, že není součástí rozpočtu EU. V současné době se vedou diskuse o jeho začlenění do celkového rozpočtu.62 V neposlední řadě je v této politice důležitá i funkce jednotlivých institucí, jako jsou Evropský parlament a Komise. V rámci komise působí v této oblasti čtyři generální ředitelství63, které jsou zaměřeny na různé otázky v souvislosti s rozvojovou politikou. Další důležitou funkci zastává Vysoký představitel pro zahraniční a bezpečnostní politiku.64 3. Vztahy ACP a EU 3.1 Státy ACP

59

OPRŠAL, Zdeněk. Rozvojová politika Evropského společenství. [online] Rozvojovka. 22. 12. 2008 [citováno 27. 2. 2012]. Dostupné na: 60 Tamtéž. 61 BYDŽOVSKÁ, Marie. Rozvojová politika. [online] Euroskop. [citováno 17. 4. 2012]. Dostupné na: <www.euroskop.cz http://www.euroskop.cz/8918/sekce/rozvojova-politika/> 62 Portál EU. Evropský rozvojový fond. [online] 28. 6. 2007 [citováno 17. 4. 2012] Dostupné na: http://europa.eu/legislation_summaries/development/overseas_countries_territories/r12110_cs .htm 63 GŘ pro rozvoj, GŘ pro humanitární pomoc, GŘ pro vnější vztahy, GŘ pro rozšíření a EuropeAid 64 Oficiální portál Ministerstva zahraničních věcí, Zahraniční vztahy – Rozvojová spolupráce. [online] 31. 10. 2010 [citováno 27. 2. 2012]. Dostupné na: 23

Evropská unie (dále jen „EU“) patří k nejvýznamnějším poskytovatelům rozvojové pomoci a na svou rozvojovou politiku každoročně vyhrazuje nemalou část finančních prostředků. V rámci svých vnějších vztahů EU spolupracuje, mimo jiné, s tzv. ACP (česká verze – AKT) státy. Jedná se o státy Afriky, Karibiku a Tichomoří, tedy státy tzv. „třetího světa“ – země zaostalé či rozvojové, bývalé kolonie vyspělých evropských států. Z celkového počtu 50 afrických států není „členem ACP“ pouze několik severoafrických států. Tyto státy však spolupracují s EU v rámci jiné spolupráce tzv. středomořské spolupráce. Důvodem existence a fungování vztahů EU k jiným oblastem světa je „buď vůle zachovat již dříve existující vztahy se třetími zeměmi a některými členskými státy (což je právě případ vztahu Unie k ACP zemím), nebo snaha provádět koherentní politiku vůči určité oblasti světa.“65 K hlavním cílům rozvojové spolupráce EU s ACP je podpora hospodářského růstu, sociálního rozvoje, jejich harmonické a postupné zapojování do světové ekonomiky, boj proti chudobě a další.66 V rámci vnějších vztahů EU vztahující se k rozvojové politice a vztahům k ACP zemím funguje Generální ředitelství pro rozvoj, jehož cílem je tedy „přispět k dosažení udržitelného rozvoje, odstranění chudoby a začlenění rozvojových zemí do světové ekonomiky při současné podpoře demokracie, právního státu, řádné veřejné správy a respektování lidských práv.“67 Uskupení ACP státu oficiálně vzniklo v červnu 1975 na základě Dohody z Georgetownu, kdy tato dohoda zakotvuje ACP jako těleso s mezinárodněprávní subjektivitou. V současné době EU spolupracuje se 79 zeměmi ACP (víc jak polovina členských států patří k nejméně vyspělým zemím světa), z nichž pouze Kuba (členem ACP od roku 2001) dosud nepřistoupila k poslední dohodě - Dohodě z Cotounou, kterou s ní EU odmítla uzavřít. Tichomořské státy ACP jsou např. Vanutu, Tuvalu, Fiji, Paupua nová Guinea nebo Cookovy ostrovy. K dalším členským státům ACP patří rovněž Grenada, Neloze, Surinam, Bahamy, Trinidad a Tobago – tedy zástupci Karibské oblasti, a další.68

65

SVOBODA, Pavel. Právo vnějších vztahů Evropské unie. Praha : Linde, 1999, s. 76. Tamtéž, s. 200. 67 Tichý, L., Arnold, R., Svoboda, P., Zemánek, J., Král, R.Evropské právo. 3. vydání, Praha : C.H.Beck, 2006, s. 813. 68 (Afrika) Angola, Botswana, Lesotho, Namibie, Mozambik, Swazilsko, JAR, Komoros, Djibouti, Eritrea, Ethiopie, Madagaskar, Malawi, Mauritius, Seychely, Súdán, Zambie, Zimbabwe, Somálsko, Burundi, Keňa, Rwanda, Uganda a Tanzanie, Benin, Burkina Faso, Togo, Guinea-Bissau, Guine, Libérie, Niger, Nigérie, Pobřeží slonoviny, Ghana, Gambie, Mauretánie, Kapverdy, Sierra Leone, Mali, Senegal, Svatý Tomáš a Princův ostrov, Kamerun, Středoafrická republika, Čad, Kongo, Gabon, Rovníková Guinea; (Karibská oblast) Antigua a Barbuda, Bahamy, Barbados, Belize, Kuba, Dominica, Dominikánská Republika, Guyana, Haiti, Jamajka, Svatý Kryštof a Nevis, Svatá Lucie, Svatý Vincent, Surinam, Trinidad a Tobago; (Tichomoří) Cookovy ostrovy, Timor, Fiji, Kiribati, Marshallovy ostrovy, Mikronésie, Nauru, Niue, Palau, Papua nová Guinea, Samoa, Šalamounovy ostrovy, Tonga, Tuvalu, Vanuatu 66

24

3.2 Počátky spolupráce Spolupráce EU s ACP státy (původně šlo především pouze o některé státy Afriky) byla zahájena již v 50. letech 20. století, tedy od samého počátku vzniku Evropského společenství, a mohl ta to nejen fakt, že většina těchto zemí byla právě koloniemi evropských států, členů Evropského společenství, které se snažily udržet si ve svých koloniích stálý vliv. Spolupráce byla zpočátku zaměřená pouze na kolonie, ale postupně se rozšiřovala i na další oblasti. Smlouva o EHS69 v části IV. zakotvila ustanovené vztahující se k „evropským zemím a územím“, podle níž se „členské státy shodují, že ke Společenství přidruží mimoevropské země a území, které mají zvláštní vztah k Belgii, Francii, Itálii nebo Nizozemsku“ a „účelem přidružení je podporovat hospodářský a sociální rozvoj těchto zemí a území a navazovat úzké hospodářské vztahy mezi nimi a Společenstvím jako celkem“, přičemž přidružení má sloužit „především podpoře zájmů a blahobytu obyvatel těchto zemí a území a tomu, aby byly vedeny k hospodářskému, sociálnímu a kulturnímu rozvoji“ (čl. 131 Smlouvy o EHS).70 Na základě tohoto ustanovení a Prováděcí dohody tak dochází ke vzniku tzv. „konstituční asociace“. Vytváří se rozvojová politika EHS, jejímž nástrojem se stal Fond pro rozvoj zámořských zemí a území (dnes známý jako Evropský rozvojový fond - EDF) založený čl. 1 Prováděcí úmluvy, „do nějž členské státy budou po dobu pěti let platit roční příspěvky stanovené v příloze A této úmluvy“. Fond je spravován Komisí. V letech 1958 – 1963, tj. v době platnosti 1. EDF, byla mezi EHS a přidruženými zámořskými územími rozvíjela především reciproční spolupráce v obchodu. EDF byl zaměřen na technickou a finanční pomoc africkým zemím (šlo stále o kolonie). Celková výše prvního EDF byla téměř 581,2571 milionů zúčtovacích jednotek Evropské platební unie. Smlouva o EHS zajišťovala přidruženým zemím a územím stejné zacházení při vztazích se členskými státy EHS a zároveň obsahovala ustanovení o postupném ustraňování cel na zboží pocházející právě z těchto oblastí (čl. 133 a násl.). 3.3 Dohody z Yaoundé a Dohoda z Arushy V 50. a 60. letech minulého století docházelo k osvobozeneckým bojům v zámořských oblastech. Tento „dekolonizační proces“ pak vyústil k osamostatnění do té doby kolonizovaným oblastem světa, jež postupně získávaly nezávislost. Evropské státy však nechtěly definitivně přijít o tato území a o vliv, který si zde po desítky let udržovaly, a proto přišli s nabídkou na novou 69

Smlouva o založení Evropského hospodářského prostoru (dále jen „Smlouva o EHS“) Smlouva o EHS [15. 4. 2012] Dostupné na: http://www.euroskop.cz/gallery/5/17498ca9577b53a4deb6f8c87820d1ea31b7.pdf 71 Dle přílohy A k čl. 1 Úmluvy byla celková částka 1. EDF na pětileté období ve výši 581, 25 milionů zúčtovacích jednotek Evropské platební unie. částka byla mezi šesticí členských států rozdělena následovně: Belgie 70 mil., Německo a Francie po 200 mil., Itálie 40 mil., Lucembursko 1, 25 a Nizozemsko 70 milionů. 70

25

možnost spolupráce s těmito svými bývalými koloniemi. V roce 1963 je tak v Kamerunu podepsaná konvence z Yaoundé (Yaoundé I.) mezi šesti členskými státy EHS a přidruženými zeměmi; tyto země byly označovány zkratkou „EAMA“ (Etáte Africanis et Malgadeches Associés = Asociace Afrických a Malgašských států) a jednalo se tehdy o 18 států z frankofonní části Afriky. Smlouva upravovala vztah mezi dvěma již suverénními stranami a vstoupila v platnost v červnu 1964. Finanční pomoc pokrýval 2. EDF (1963 – 1968) ve výši 730 milionů zúčtovacích jednotek Evropské platební unie (zemědělství, doprava, komunikace). Konvence z Yaoundé I. vytvořila instituce zajišťující fungování nové asociace: šlo o Radu asociace (členy Rady EHS a členy Komise EHS a jeden zástupce z členů vlády afrických států; rozhodnutí přijímaná konsenzem), Výbor asociace napomáhající Radě asociace (jeden člen z členského státu EHS a jeden člen z přidruženého státu), Parlamentní konferenci asociace (členové shromáždění EHS a členové parlamentů přidružených zemí) a Rozhodčí soudní dvůr asociace (řešil spory při výkladu nebo aplikaci úmluvy). V roce 1968 byla zahájená nová jednání, jenž vyústilo ve vznik další dohody – Yaoundé II. platné od roku 1971. Finanční prostředky, zejména na podporu výstavby infrastruktury, byl čerpány z 3. EDF, který byl stanoven na 730 milionů zúčtovacích jednotek. Co se týče samotného textu Yaoundé II., nedošlo k výraznějším změnám či posunům ve vztazích EU a přidružených zemí. K významnějším změnám došlo až v souvislosti se záměrem rozšířit EHS o Velkou Británii, kdy bylo nutné vyřešit přičlenění rozvojových zemí britského Commonwealthu. Výsledkem jednání se stala Smlouva z Arushy (hlavní město Tanzanie) podepsaná mezi EHS a třemi anglofonními státy – Keňa, Tanzanie, Uganda, v roce 1968. Poté dochází ke sloučení Yaoundé a Arushi a vytvoření nových dohod upravující spolupráci Evropského společenství s ACP zeměmi. 3.4 Úmluvy z Lomé Rozšíření ACP vedlo k uzavření několika dalších smluv se ES/EU, jejímiž primárními cíli byl dlouhodobý rozvoj těchto zemí a nejvýznamnější zásadou se v této oblasti stala zásada rovnosti mezi jednotlivými státy. V průběhu 2. poloviny 20. století byly s těmito zeměmi uzavřeny další, celkem 4, Smlouvy z Lomé (hlavní město Toga) a to v letech 1975, 1979, 1984, 1989. Poslední čtvrtá dohoda byla na rozdíl od předchozích, pětiletých, smluv uzavřena na deset let72 a obsahovala dva pětileté finanční protokoly73. Dohody z Lomé byly mnohostrannými právními akty, jejichž primárním cílem se stala spolupráce v oblasti obchodu, rozvoje, technické a finanční pomoci. Co se týče obchodu ACP se zeměmi Evropského společenství, existoval tzv. Systém celních preferencí (GSP), jenž umožňoval dovážet zboží ze zemí ACP na evropský trh bezcelně, nebo se sníženými tarify. Pokud šlo o produkty, 72

SVOBODA, Pavel. Právo vnějších vztahů Evropské unie. Praha: Linde, a.s., 1999, s. 94 (266) 73 [15. 4. 2012] Dostupné na: http://www.euroskop.cz/283/sekce/c-d/ 26

které do Systému celních preferencí nespadaly, zaručovalo jim Evropské společenství i přesto výhodnější zacházení než ostatním státům. Státy ACP neměly povinnost uplatňovat stejná pravidla na „evropské“ produkty, avšak musely dodržovat principy nediskriminace a rovného zacházení vůči státům Společenství a zajistit jim nejvýhodnější zacházení, které poskytovaly vůči třetím zemím. Finanční pomoc byla zajišťována prostřednictvím Evropského rozvojového fondu a pětiletým finančním „plánům“. Vedle Evropského rozvojového fondu byly zemím ACP finanční prostředky poskytovány prostřednictvím Evropské investiční banky; jejich celková výše byla ale v porovnání s prostředky z Fondu desetinová. Uzavření smluv představovalo tak pro země ACP nejen přísun, pro tyto země velice důležitých, finančních prostředků z EU, ale právě i určitá, nejen obchodní, zvýhodnění a další podporu v jejich rozvoji. Dohody z Lomé byly rovněž doplněny o další významné dokumenty, jako např. úmluvou o ochraně lidských práv. Dohoda z Lomé I. byla podepsána 28. února 1975 pro období 1975 – 1980 a vešla v platnost v dubnu 1976. Článek 1 Dohody uvádí cíle spolupráce, kterými byla podpora obchodu mezi smluvními stranami, snaha o urychlení tempa růstu obchodu ACP zemí a zlepšení podmínek přístupu jejich zboží na trh Společenství. Čl. 2 Dohody říká, že na produkty pocházející z ACP budou do Společenství dováženy bezcelně a nebudou se na ně vztahovat poplatky s rovnocenným účinkem, avšak zacházení s těmito produkty nesmí být výhodnější, než jak je uplatňováno mezi členskými státy Společenství mezi sebou. Charakteristickým znakem Lomé I. jsou: nereciproční preference vztahující se na většinu exportu ze zemí ACP do EHS, rovnost mezi partnery, respektování svrchovanosti, společných zájmů a vzájemné závislosti, právo každého státu stanovit své vlastní politiky, zabezpečení vztahů založených na výsledcích spolupráce systému. Rovněž zavádí systém STABEX (kompenzovat zemí AKT pro deficitu příjmů z vývozu v důsledku kolísání cen nebo dodávky zboží). Čl. 69 a násl. počítal s novými institucemi: a. Radou ministrů – složená ze členů Rady EU, členů Evropské komise a z členů vlád jednotlivých zemí ACP. Úřad Prezidenta Rady ministrů zastává střídavě členem Rady EU a člen vlády jednoho státu ACP. b. Výborem velvyslanců – je pomocným orgánem Rady ministrů a skládá se z jednoho zástupce z každého členského státu Společenství, jednoho zástupce Komise a jednoho zástupce z každého státu ACP. c. Společným shromážděním – se na základě rovnosti členů skládá ze stejného počtu zástupců Evropského parlamentu na jedné straně a ze zástupců jmenovaných státy ACP na straně druhé.

27

Významným nástrojem obsažen v této dohodě se stal stabilizační program STABEX vztahující se na příjmy z exportu zemědělských produktů, který „garantoval minimální příjmy za téměř čtyřicet důležitých zemědělských výrobků. Jestliže se příjmy z jejich vývozu v porovnání s průměrem v předchozím roce snížily (o více než 7,5 %), pak Evropské společenství vyrovnalo ztrátu zisku buď překlenovacím úvěrem, nebo nenávratným příspěvkem“74; seznam produktů zařazených do systému STABEX se pak s přijetím nových dohod postupně rozšiřoval. Úmluva obsahovala zvláštní protokoly upravující zvláštní obchodní režim na dovoz cukru, banánům a rumu do zemí EU. Tato dohoda upravuje ustanovení vztahující se ke vzájemnému obchodu (podpora obchodu, podmínky vztahující se na dovoz ze zemí ACP), regionální integrace, technická, průmyslová a finanční spolupráce.75 Ve IV. EDF bylo pro období zahrnuté Lomé I. vyhrazeno 3 072 milionů . Dohoda z Lomé II. pokrývala období 1981 – 1985. K žádným výrazným změnám však oproti Lomé I. nedošlo. Byl však nově zaveden program SYSMIN (Systém pro stabilizaci příjmů z exportu nerostných surovin a derivátů) využíván především zeměmi, kde těžební průmysl hrál podstatnější roli. Původně zahrnoval pouze několik surovin (např. měď, železo, bauxit, cín), ale později byl i tento „nástroj“ o několik dalších surovin rozšířen. SYSMIN „poskytoval mimo jiné zvláštní půjčky na financování specifických záměrů v oblasti těžby. V případě poklesu produkce nebo exportu nerostných surovin zachovávala pomocná opatření výdělečnost těžebních podniků.“76 V. EDF obsahoval 4 724 milionu zúčtovacích jednotek a postupně se začíná zaměřovat na podporu zemědělské produkce. V roce 1985 byla podepsána Dohoda z Lomé III. pokrývající období 1986 – 1990, v níž došlo k rozšíření programů STABEX a SYSMIN o nové produkty a suroviny a v níž došlo k zaměření se na nové oblasti spolupráce (rozvoj venkova, podpora zemědělství a rybolovu, dopravy a další). EU zároveň podporovala projekty, jejichž hlavním cílem bylo zabránit postupnému rozšiřování pouště (desertifikace), které byly hrazeny z 6. EDF, jehož celková výše byla 7 400 milionů zúčtovacích jednotek. Ke konci roku byla podepsána poslední z Loméských dohoda. Lomé IV. byla na rozdíl od svých předchůdkyň podepsána rovnou na dobu deseti let. Lomé IV., avšak byl po pěti letech revidována, kdy se novým požadavkem EU pro pokračování v pomoci a podpoře ACP zemí stal závazek zemí ACP rozvíjet a podporovat demokracii v těchto zemích. Další podmínkou pro spolupráci bylo i dodržování základních lidských práv. V případě porušování těchto podmínek EU pozastavila nebo dokonce zrušila spolupráci s takovou zemí. Lomé IV. tak obsahovala dva finanční protokoly, každý z nich byl platný na pět let. Lomé IV. 74

BYDŽOVSKÁ, Marie. Rozvojová politika. [online] Euroskop. [citováno 17. 4. 2012]. Dostupné na: <www.euroskop.cz http://www.euroskop.cz/8918/sekce/rozvojova-politika/> 75

Dohoda z Lomé I., [15. 4. 2012] Dostupné na< http://www.acp.int/sites/acpsec.waw.be/files/story-pdf/en/Lome-Convention-I-en.pdf> 76 Tamtéž. 28

tedy klade velký důraz prosazování lidských práv, demokracii a řádné správy věcí veřejných, posílení postavení žen, ochranu životního prostředí, podporu soukromého sektoru a posilování regionální spolupráce a došlo k rozšíření systému STABEX a SYSMIN. 7. EDF (1990 – 1995) 10 800 milionů zúčtovacích jednotek EU, 8. EDF (1995 – 2000) 12 967 milionů zúčtovacích jednotek EU. V polovině 90. let 20. století byla Lomé IV. revidována v souvislosti s hospodářskými a politickými změnami zemí tvořící ACP. Hlavními změnami souvisí s požadavky na dodržování lidských práv, zásad demokracie a právního státu (nesplnění těchto kritérií mohlo vést k zmrazení finančních prostředku z EDF pro danou zemi) a větší pozornost byla věnována „decentralizované spolupráci“ v podobě zúčastněného spolupráce s zahrnující velkou škálu dalších subjektů.77

EDF 1. EDF 2. EDF 3. EDF 4. EDF 5. EDF 6. EDF 7. EDF

dohoda Římská smlouva Yaoundé I. Yaoundé II. Lomé I. Lomé II. Lomé III. Lomé IV. revidovaná Lomé 8. EDF IV.

období 1959 - 1964 1964 - 1970 1970 - 1975 1975 - 1980 1980 - 1985 1985 - 1990 1990 - 1995

v mil € 581,25 730 887 3 072 4 724 7 400 10 800

1995 - 2000

12 967

Tabulka 1: 1. - 8. EDF. Zdroj Europa.eu 3.4 Dohoda z Cotonou Zelená kniha Komise zhodnocující dosavadní vztahy mezi oběma stranami byla jakýmsi impulsem pro pokračování spolupráce mezi EU a ACP. V Zelené knize byly vyzdviženy úspěchy, jichž bylo za celou dobu dosaženo, ale i problémy, které měly být do budoucna efektivněji řešeny nebo minimalizovány. Novou dohodou se stala Dohoda o partnerství78 podepsána 23. června 2000 v hlavním městě Beninu Cotonou. Dohoda vstoupila v platnost v dubu 2003 a její platnost byla omezena do března 2020. Dle Preambule má nová dohoda „podstatně přispět k hospodářskému, sociálnímu a kulturnímu rozvoji států AKT a k většímu 77

Lomé I. – IV. [15. 4. 2012]. http://ec.europa.eu/europeaid/where/acp/overview/lomeconvention/lomeitoiv_en.htm 78 Dohoda o partnerství mezi státy ACP a Evropským společenstvím a jeho členskými státy Evropské společenství, AKT, Spolková republika Německo, Dánsko, Španělsko, Francie, Řecko, Itálie, Irsko, Lucembursko, Spojené království, Portugalsko, Švédsko, Rakousko, Finsko, Belgie, Nizozemsko. 29

blahobytu jejich obyvatel, pomoci jim čelit výzvám globalizace a upevnit partnerství AKT-EU ve snaze dát procesu globalizace silnější sociální rozměrů.“ Cíle dohody jsou vymýcení chudoby, udržitelný rozvoj a postupná integrace států ACP do světové ekonomiky. Tato dohoda byla přijata také s úmyslem vyřešit nedostatky z předchozích loméských dohod, jelikož dle zpětné perspektivy nepřinesly požadovanou prosperitu ani efektivnost V dohodě je dbáno na politickou dimenzi vztahů, v rámci které byly do dohody zahrnuty problematika míru, bezpečnosti a prevence konfliktů. Zároveň dohoda stanovuje nový právní rámec pro ekonomickou a obchodní spolupráci. V souvislosti s ekonomickou spoluprací došlo i na reformu EDF, ze kterého již nejsou prostředky alokovány různými nástroji, ale je stanovena celková částka, která je do příslušné země nebo regionu poskytnuta. Tyto prostředky mohou být využity i na krytí ztrát, které byly do této doby kryty systémy STABEX a SYSMIN, jelikož tyto systémy byly nově přijatou dohodou zrušeny. Podstatnou změnou oproti úmluvám z Lomé, byla změna v nereciproční výměně obchodu, která byla nahrazena novými obchodními podmínkami založenými na principu reciprocity. Předchozí dohody založené na principu nereciprocity nevyhovovaly pravidlům Světové obchodní organizace, která udělila výjimku ke vztahům mezi EU a ACP do roku 2007. Nové reciproční obchodní dohody platí od roku 2008. Dohoda přijatá v roce 2000 umožňovala revizi každých 5 let a do současné doby proběhly již dvě. Změny vycházející ze závěrů revize v roce 2005 byly soustředěny hlavně na politickou dimenzi, rozvojové strategie, Investiční fond a implementační a organizační procedury. Ve druhé revizi z roku 2010 bylo zdůrazněno strategické plánování pro jednotlivé regiony, Afriku, Karibik a Pacifik, s ohledem na rostoucí diferenciaci uvnitř skupiny ACP.79 4. Závěr Pokud zohledníme celý vztah mezi EU a státy ACP je nutné zdůraznit, že asi k největšímu posunu v jejich vzájemné spolupráci došlo až v přijetí dohody z Cotonou. První uzavřené dohody směřovaly k tržnímu růstu a maximalizování výhod v obchodních vztazích navzájem. Dohoda z Lomé I. a II. obsahovala převážně dialog v ekonomické oblasti. Politickému dialogu ohledně respektování lidských práv nebyly v této době přístupné státy ACP. Jejich důvody lze spatřovat v obavě o přílišné zasahování do vlastní suverenity. V Lomé III. se poprvé začal rozvíjet politický dialog, jehož součástí byly diskuse o lidských právech. Zhruba v této době se doposud obchodní spolupráce pomalu zaměřuje i na ostatní důležité oblasti. Loméské úmluvy nebyly tak efektivní a ani nedosáhly všech požadovaných cílů, dokazuje nadále se zvětšující chudoba v zemích ACP. Proto muselo dojít k revizi, jíž byla dohoda z Cotonou. Ta v některých oblastech navázala na předchozí dohody, ale klade větší důraz na politický dialog. Zásadním rozdílem 79

JÍRŮ, Kristýna. Současná rozvojová politika EU vůči zemím ACP a postavení Kuby uvnitř této struktury, s. 16-24 30

pak bylo rozdělení zemí ACP na jednotlivé regiony. Státy ACP již nejsou brány jako jediný subjekt, ale jsou zde zohledněny regiony, dle kterých jsou přijímány regionální strategie. V současnosti je dohoda z Cotonou dvakrát revidována a každé z těchto revizí byl vždy kladen největší důraz na zesílení politických dialogů. Na závěr je třeba zdůraznit, že vývoj vztahů mezi EU a státy ACP vždy plně reflektoval změny na mezinárodní scéně. I když jak je výše uvedeno Loméské úmluvy nebyly příliš efektivní, jelikož jejich společným znakem bylo rovnostářství pro všechny rozvojové země, dohoda z Cotonou se vyznačuje naopak snahou o účelové alokování finančních prostředků. Literatura SVOBODA, Pavel. Právo vnějších vztahů Evropské unie. Praha : Linde, 1999. 266 s. Tichý, L., Arnold, R., Svoboda, P., Zemánek, J., Král, R.Evropské právo. 3. vydání, Praha : C.H.Beck, 2006. 928 s. JELÍNEK, Petr a kol., Rozvojová politika EU, ÚSTAV mezinárodních vztahů, Praha 2003, ISBN 80-86506-33-9 JÍRŮ, Kristýna. Současná rozvojová politika EU vůči zemím ACP a postavení Kuby uvnitř této struktury [online]. 2010 [25. 4. 2012]. Bakalářská práce. Masarykova univerzita, Fakulta sociálních studií. Vedoucí práce Martin Hrabálek. Dostupné z: LACKOVÁ, Darina, NOVOMĚSTSKÁ, Eva. Zahraniční a bezpečnostní politika EU. Vztahy se státy ACP a zbytkem Afriky (politický i obchodní rozměr). Olomouc, 2007. dostupné na < http://www.google.cz/url?sa=t&rct=j&q=&esrc=s&source=web&cd=1&ved=0C CUQFjAA&url=http%3A%2F%2Fwww.upol.cz%2Ffileadmin%2Fuser_upload %2FPF-katedry%2Fpolitologie%2FStaty_ACP.doc&ei=93qdT-6GNcTogbGmNiEDw&usg=AFQjCNGyevuYuIH1LLP4BK20nnm5vqVm0w&sig2=AtzvL 8uGfflNkrbpwEHmUQ> Další zdroje Smlouva o EHS. Dostupné na: Dohoda z Lomé I. Dostupné na Dohoda z Lomé II. Dostupné na < http://www.acp.int/node/149/> Dohoda z Lomé III. Dostupné na Dohoda z Lomé IV. Dostupné na 31

Dohoda z Cotonou Dostupné na < http://eurlex.europa.eu/LexUriServ/LexUriServ.do?uri=CELEX:22000A1215(01):EN:N OT> Smlouva o fungování EU. Dostupné na: BYDŽOVSKÁ, Marie. Rozvojová politika. [online] Euroskop. Dostupné na: <www.euroskop.cz http://www.euroskop.cz/8918/sekce/rozvojova-politika/> OPRŠAL, Zdeněk. Rozvojová politika Evropského společenství. [online] Rozvojovka. 22. 12. 2008. Dostupné na: Portál EU. Evropský rozvojový fond. [online] 28. 6. 2007 Dostupné na: Oficiální portál Ministerstva zahraničních věcí, Zahraniční vztahy – Rozvojová spolupráce. [online] 31. 10. 2010. Dostupné na: Oficiální stránky skupiny ACP. [online]. Dostupné na: <www.acp.int> Portál European Commission. Lomé I. – IV. [online] 17. 2. 2012. Dostupné na: Portál European Commission. Africa, Caribbean, Pacific. [online] dostupné na: FONTELLESE, Josepa Borrella. Zpráva Výboru pro rozvoj. [online] květen 2007. Dostupné na:

32

VZTAHY EU A TURECKA Denisa Krejčí, Veronika Hromková 1. Základní charakteristika Turecka Turecko se oficiálně nazývá Turecká republika (Türkiye Cumhuriyeti) a leží na pomezí dvou kontinentů - Evropy a Asie. Území Turecké republiky je velikostí srovnatelné například se Slovenskem. V Evropě Turecko sousedí se státy Řeckem a Bulharskem, v Asii s Gruzií, Arménií, s Azerbajdžánem, s Íránem, Irákem a se Sýrií. Turecko je omýváno několika moři - konkrétně se jedná o Černé moře, Egejské moře, Středozemní moře a Marmarské moře.80 Převažujícím náboženstvím Turecka je Islám. Většinu tureckých muslimů tvoří tzv. sunnité, menšina jsou Alawité. Kurdská menšina na východě země vytváří asi 17 % populace Turecka a hovoří kurdsky. V současné době má Turecko přes 74 milionů obyvatel.81 Turecko je moderní republikou, která se hlásí k evropským tradicím a kultuře, a byla založena 29. října 1923 jako výsledek války za nezávislost vedené proti spojeneckým okupačním silám i proti starému režimu Otomanské říše (neboli Osmanská říše). Prvním prezidentem se stal Mustafa Kemal, mnohdy nazývám Atatürk neboli otec Turků. Od počátku bylo jeho snahou přeměnit starou říši v moderní stát západního typu, proto uskutečnil několik zásadních reforem kulturních a politických. Důležitou reformou prošel vztah státu k náboženství a islám přestal být náboženstvím státním. Sekularismus se tak stal základním rysem republiky.82 Dle ústavy z roku 1982 je Turecko sekulární, republikánská a parlamentní demokracie a sociální právní stát. Současná ústava byla vytvořena jako důsledek vojenského převratu z roku 1980, několikrát byla novelizována, zejména s ohledem na přibližování k EU. Mustafa Kemal založil Tureckou republiku na takové ideologii, kdy se hlavním nositelem moci stala armáda, jejž si přisoudila roli strážce demokratického a sekulárního zřízení.83 Hlavou státu a výkonné moci Turecké republiky je prezident voleny na sedm let. Nynějším prezidentem je bývalý ministr zahraničí Abdullah Gül, který byl zvolen 28. srpna 2007. Stal se tak 11. prezidentem Turecké republiky. Při svém jmenování Abdullah Gül přislíbil budovat vztahy s turkickými národy i všemi ostatními zeměmi. Zvláštní pozornost slíbil Gül věnovat i vstupu Turecka do EU.84 80

JANOVSKÝ, Dušan. Turecko [online]. turecko.org, [cit. 11. dubna 2012]. Dostupné na . 81 Tamtéž. 82 KUČERA, Tomáš. Stav demokracie v Turecku [online]. cpssu.org, 28. května 2007 [cit. 11. dubna 2012]. Dostupné na . 83 Tamtéž. 84 MINISTERSTVO ZAHRANIČNÍCH VĚCÍ ČESKÉ REPUBLIKY. Turecko, vnitropolitická charakteristika [online]. mvz.cz, [cit. 11. dubna 2012]. Dostupné na 33

2. Členství v mezinárodních organizacích Turecko je členem mnoha mezinárodních organizací. Je členem Rady Evropy od roku 1949, od roku 1952 členem NATO, G-20, OSN, FAO, IAEA, ILO, ITU, UNESCO, WHO, WTO, OBSE, IMF a zakládajícím členem OECD (Organizace pro hospodářskou spolupráci a rozvoj). Turecká republika je dále jedním z vůdčích členů Organizace islámské konference (OIC), která získala pro Turecko v r. 2004 nový význam, když se jejím předsedou se stal Turek Ekmelettin Ihsanoğlu. Republika je také zakládajícím členem D-8 , tj. seskupení osmi islámských zemí, a BSEC (Organizace černomořské hospodářské spolupráce). Turecko je i členem ECO (Organizace ekonomické spolupráce), která sdružuje nearabské země Blízkého Východu a Střední Asie.85 3. Vztahy s jinými zeměmi Turecko usiluje o prioritní roli mezi turkickými republikami střední Asie. Snaží se o zlepšení vztahů se sousedním Řeckem. Ani přes řadu jednání se nedaří překonat spory v Egejském moři a více než 47 let zůstává nevyřešen také kyperský problém.86 Podstatnými politickými spojenci Turecké republiky jsou kromě evropských zemí USA. Vztahy s nimi se po ochlazení z roku 2010, kdy došlo k incidentu na území Gaze, v němž zemřelo devět Turků, opět postupně zlepšily. Důvodem pokroku ve vztahu USA-Turecko byl zejména souhlas vlády umístit radar protiraketové obrany na svém území ve východním Turecku. Úzká byla také spolupráce Turecka s USA během krize v Egyptě. 87 4. Významné události ve vztazích Turecko – EU Historie vztahů Turecka s integrující se Evropou je již poměrně dlouhá. Turecko požádalo o přidružení k EHS v červenci 1959, jehož odezva byla příznivá nejen z důvodu úsilí o zachování rovnováhy ve východním Středomoří, ale i v reakci na zřízení Evropského sdružení volného obchodu (EFTA) a z vyplývajícího pokusu o rozšíření vlivu EHS.88 . 85 MINISTERSTVO ZAHRANIČNÍCH VĚCÍ ČESKÉ REPUBLIKY. Turecko, zahraničněpolitická orientace [online]. mvz.cz, [cit. 11. dubna 2012]. Dostupné na . 86 Tamtéž. 87 Tamtéž. 88 MOLEK, Pavel. Lucemburská skupina: Polsko, Česká republika, Maďarsko, Slovinsko, Estonsko, Kypr, (Turecko). In Fiala, P., Pitrová, M. (eds.) Rozšiřování ES/EU. Brno: Mezinárodní politologický ústav, 2003. 183 s. 34

Dohoda o přidružení neboli Ankarská dohoda Turecka s EHS byla uzavřena 12. září 1963, a byl zároveň podepsán i první finanční protokol. Dohoda byla schválena a potvrzena po konzultaci Parlamentního shromáždění rozhodnutím Rady č. 64/732/EHS.89 Dohoda nabyla účinnosti od 1. prosince 1964, poté co ji ratifikovaly členské státy. Ankarská dohoda obsahuje preambuli a 33 článků. Je doplněna o prozatímní a finanční protokol, které jsou nedílnou součásti smlouvy. Preambule uvádí, kdo jsou stranami asociační dohody, kdy na jedné straně stojí Společenství a všech šest členských zemi a na straně druhé Turecko. Cílem této dohody je podpora stálého a vyváženého posilováni obchodních a hospodářských vztahů mezi smluvními stranami při plném respektování nutnosti zajistit urychlený rozvoj tureckého hospodářství, pozvednutí úrovně zaměstnanosti a životní úroveň tureckého národa.90 Dohoda o přidružení upravovala tři etapy přibližování Turecka k EHS, zejména záležitosti celních bariér. Dvě první období měly dohromady přetrvávat od 17 do 31 let, přičemž toto dlouhé stádium odráželo obavy členských států.91 Ankarská dohoda dále zřizuje orgán, tzn. Radu přidružení, která je složena na jedné straně z členů vlád členských zemi EHS, Evropské komise a Evropské rady a na druhé straně z členů turecké vlády. Předsednictví Rady přidružení vykonávají střídavě jeden zástupce Společenství a jeden zástupce Turecka po dobu šesti měsíců. Rada se usnáší jednomyslně. Rada přidružení může rozhodnout o vytvoření různých výborů, které jí mohou být nápomocny pří plnění jejích úkolů.92 Takto byly ještě během 60. let vytvořeny Výbor pro přidružení, Výbor pro spolupráci v oblasti cel, který má experti povahu, a Společný Parlamentní Výbor, který má rovněž pravomoc vydávat doporučení. Dohoda také stanovuje pravomoci Rady přidružení, přičemž Rada je oprávněna za účelem dosažení cílů této dohody a v uvedených v této dohodě přijímat rozhodnutí. Dále může Rada vydávat vhodná doporučení. Rada přidružení pravidelně zkoumá výsledky režimu přidružení z hlediska cílů této dohody. Dodatečný protokol a druhý finanční protokol k Asociační dohodě byl podepsán v Bruselu v listopadu 1970, které připravují podmínky pro vytvoření celní unie. V lednu 1973 vstupuje dodatečný protokol v platnost a stanovuje tak fungování celní unie. V roce 1980 však nastal vojenský převrat v Turecku a Asociační dohoda byla „zmrazena“ až do září 1986. 14. dubna 1987 podalo Turecko po znovuustavení demokratického režimu žádost o plné členství v ES, avšak Evropská komise žádost Turecka o členství 89

Rozhodnuti Rady č. 64/732/EHS ze dne 23. prosince 1963 o uzavření Dohody zakládající přidruženi mezi Evropským hospodářským společenstvím a Tureckem. 90 Čl. 2 Dohody zakládající přidružení mezi Evropským hospodářským společenstvím a Tureckem č. 64/733EHS. 91 MOLEK, Pavel. Lucemburská skupina: Polsko, Česká republika, Maďarsko, Slovinsko, Estonsko, Kypr, (Turecko). In Fiala, P., Pitrová, M. (eds.) Rozšiřování ES/EU. Brno: Mezinárodní politologický ústav, 2003. 183 s. 92 Čl. 24 Dohody zakládající přidružení mezi Evropským hospodářským společenstvím a Tureckem č. 64/733EHS. 35

v ES 18. prosince 1989 zamítla. Důvodem bylo neplnění politických a ekonomických kritérií, problematické vztahy s Řeckem, hrozba nekontrolovatelného přílivu pracovních sil, konflikt s Kyprem a porušování lidských práv.93 Shoda mezi ES a Tureckem tak přetrvala jen v oblasti dokončení celní unie, kdy v červnu 1990 byl přijat pětiletý plán pro její dokončení.94 Dohoda o celní unii mezi Tureckem a EU byla podepsána6. března 1995 a vstoupila v platnost 1. ledna 1996. Stalo se tak na základě rozhodnutí Rady přidružení. Turecko tak mohlo přejít do fáze, která teoreticky mohla mít za následek plné členství Turecka.95 V prosinci 1997 proběhl summit EU v Lucemburku, Turecko nebylo zařazeno mezi země, se kterými se Unie rozhodla zahájit vstupní rozhovory. 10. prosince 1999 na summitu EU v Helsinkách Evropská rada přiznala Turecku status kandidátské země.96 Zahájení samotných přístupových rozhovorů však bylo podmíněno zejména pokrokem v legislativní oblasti tak, aby Turecko splňovalo podmínky členství.97 Následujícího roku vydala Komise hodnotící zprávu, ve které konstatovala, že kodaňská kritéria nejsou Tureckem stále dodržována, a to včetně nedostatečného zakotvení ochrany demokracie a právního státu. Dále pak, že neexistuje civilní kontrola armády, nerespektování svobody shromažďování a svobody slova a situace ve vězeňství. Pozitivní změny Komise naopak spatřovala v ekonomické oblasti.98 Pozitivně byla také hodnocena série ústavních změn, jež vyvrcholila zrušením trestu smrti v roce 2002.99 I přes spíše negativní hodnotící zprávu, v dubnu 2001 schválila Rada EU tzv. Přístupové partnerství mezi EU a Tureckem. 16. dubna 2003 došlo k zahájení Evropské konference EU s třinácti kandidátskými zeměmi, včetně Turecka a téhož roku turecký parlament schválil zákon omezující vojenskou moc v zemi. 17. prosince 2004 se Evropská rada rozhodla, že zahájí vstupní rozhovory s Tureckem 3. října 2005, a to za předpokladu, že do té doby Turecko uzná Kyperskou republiku a zavede šest klíčových právních předpisů týkající se lidských práv, soudnictví a bezpečnosti. 93

EUROACTIV. Vztahy EU a Turecka [online]. euroactiv.cz, 2. srpna 2008 [cit. 11. dubna 2012]. Dostupné na . 94 MOLEK, Pavel. Lucemburská skupina: Polsko, Česká republika, Maďarsko, Slovinsko, Estonsko, Kypr, (Turecko). In Fiala, P., Pitrová, M. (eds.) Rozšiřování ES/EU. Brno: Mezinárodní politologický ústav, 2003. 184 s. 95 Tamtéž. 185 s. 96 EUROACTIV. Vztahy EU a Turecka [online]. euroactiv.cz, 2. srpna 2008 [cit. 11. dubna 2012]. Dostupné na . 97 ŠARADÍN, Pavel. Česká společnost a členství Turecka v Evropské unii. In Tunkrová, L., Šaradín, P. (eds.). Turecko a Evropská unie: česká a turecká perspektiva. Olomouc: Univerzita Palackého v Olomouci, 2007. 29 s. 98

MOLEK, Pavel. Lucemburská skupina: Polsko, Česká republika, Maďarsko, Slovinsko, Estonsko, Kypr, (Turecko). In Fiala, P., Pitrová, M. (eds.) Rozšiřování ES/EU. Brno: Mezinárodní politologický ústav, 2003. 185 s. 99 SIEGL, Erik. Turecká otázka evropské integrace. Mezinárodní politika, 2003, č. 3, 14 s. 36

Turecko podepsalo 29. července 2005 protokol, jímž rozšířilo dohodu o celní unii s EU na deset nových členů. Dodalo k němu ale prohlášení, že podpis neznamená uznání Kypru. 3. října 2005 poté, co se ministři zahraničí členských zemí obtížně dohodli na vyjednávacím rámci, EU otevřela přístupové rozhovory s Tureckem a 4. října 2005 Komise zahájila prověřování tureckých právních předpisů s předpisy EU (tzn. screening) EU určila 12. června 2006, že přístupová jednání budou probíhat ve 35 kapitolách. O otevření i uzavření jednotlivých kapitol rozhoduje Rada EU (jednomyslně). Zároveň byla uzavřena kapitola o vědě a výzkumu. 100 V prosinci 2006 vzhledem k tomu, že Turecko neuplatňovalo dodatkový protokol k Ankarské dohodě na své vztahy s Kyprem, se Rada rozhodla, že dokud Turecko tento svůj závazek nesplní, nebude otevřena žádná z osmi souvisejících kapitol a žádná kapitola nebude prozatímně uzavřena - zmrazení se týkalo volného pohybu zboží, volného pohybu služeb, finančních služeb, zemědělství a rozvoje venkova, rybolovu, dopravy, celní unie a vnějších vztahů. Avšak v březnu 2007 byla zahájena jednání o kapitole podnikání a průmysl, v červenu byla zahájena jednání o dvou kapitolách - finanční kontrola a statistika. V prosinci 2007 byla zahájena jednání o dvou kapitolách - transevropské sítě a zdraví a ochrana spotřebitelů.101 V únoru 2008 Rada přijímá revizi přístupového partnerství s Tureckem a téhož roku v červenu byla zahájena jednání o dalších dvou kapitolách - práva duševního vlastnictví a právo společností. 30. června 2010 byla zahájena jednání o kapitole 12 - bezpečnost potravin, veterinární a rostlinolékařská politika. 102 5. Důvody pro a proti vstupu Turecka do Evropské unie Turecko čeká na přijetí do Evropské unie (dále jen EU) nejdéle ze všech kandidátů, kteří se kdy o členství ucházeli a potýká se i s nepochopením ze strany současných členských států. Argumentů pro a proti vstupu Turecka do EU je celá řada.103 5.1 Důvody pro vstup a) Proměny Evropské unie

100

EUROACTIV. Vztahy EU a Turecka [online]. euroactiv.cz, 2. srpna 2008 [cit. 11. dubna 2012]. Dostupné na . 101 Tamtéž. 102 EVROPSKÁ KOMISE. Vztahy EU-Turecko [online]. europa.eu, [cit. 11. dubna 2012]. Dostupné na. 103 ŠARADÍN, Pavel. Česká společnost a členství Turecka v Evropské unii. In Tunkrová, L., Šaradín, P. (eds.). Turecko a Evropská unie: česká a turecká perspektiva. Olomouc: Univerzita Palackého v Olomouci, 2007. 29 s. 37

Rozšiřování EU neustále pokračující proces. Každá země, která se chce stát členem Evropské unie, je a měla by být posuzována na základě svých zásluh a přínosů. A ani v tomto případě není Turecko výjimkou. Už dnes víme, že Turecko nevstoupí do EU před rokem 2015. V té době bude jiná jak Evropská unie, tak Turecko samotné.104 Ti, kteří jsou pro vstup Turecka do EU, ho považují za strategického partnera, který může díky své kultuře, historii a náboženství výrazně zlepšit spolupráci s Blízkým východem a středoasijským prostorem. To by prospělo k posílení zejména společné bezpečnosti a zahraniční politiky EU.105 b) Evropská unie jako společenství Evropa je zeměpisný pojem, ale Evropská unie je název společenství. Členy tohoto společenství mohou být i takové státy, jejichž území neleží pouze v Evropě. Například členy NATO nejsou pouze státy s územím, které leží v severním Atlantiku (včetně ČR). Proto také jenom členové EU mají pravomoc rozhodovat, koho do svého společenství přijmou a koho ne, stejně jako mají pravomoc členové NATO vzít do svého společenství Českou republiku, pokud země splňuje stanovené podmínky.106 c) Členství Turecka v NATO Turecko disponuje druhou největší armádou v NATO (800.000 vojáků), která by vstupem posílila roli EU ve světové politice. Má také strategickou polohu z armádního hlediska. Turecko se jako člen NATO zapojuje do programu Evropské bezpečnostní obranné politiky (ESDP), která je pod patronátem Evropské unie, v rámci této které se Turecko účastnilo prozatím téměř všech vojenských operací vedených Unií. Dalším přínosem vstupu Turecka do EU by mohlo být nastolení větší globální bezpečnosti. Turecko i Evropa mají stejný náhled na bezpečnostní otázky týkající se Balkánu, Černého moře, Střední Asie, Středozemí, Saúdské Arábie a Perského zálivu, které jsou vnímány z obou stran jako výbušné regiony.107 d) Poloha Turecka Strategická poloha Turecka mezi Balkánem, Blízkým východem a střední Asií by také mohla posílit vliv EU v Černomoří a na Kavkazu svou. Evropa je závislá na dodávkách energie z Ruska, které leží v oblasti Kaspického moře a jediná 104

EUROACTIV. Vztahy EU a Turecka [online]. euroactiv.cz, 2. srpna 2008 [cit. 11. dubna 2012]. Dostupné na . 105 ŠARADÍN, Pavel. Česká společnost a členství Turecka v Evropské unii. In Tunkrová, L., Šaradín, P. (eds.). Turecko a Evropská unie: česká a turecká perspektiva. Olomouc: Univerzita Palackého v Olomouci, 2007. 41-42 s. 106 HRBEK, Antonín. Evropa: Turecko a Hitler v nás [online]. neviditelnypes.cz, 29. prosince 2004 [cit. 11. dubna 2012]. Dostupné na . 107 KRÁL, David. Bulharsko, Rumunsko… a kdo dále? Perspektivy dalšího rozšíření Evropské unie ze strany nových členských zemí a čekatelů. Europeum, Praha, 2007. 78-79 s. 38

možnost, jak se k tomuto bohatství dostat a jak se zároveň vyhnout Rusku je přes Turecko. Turecko je také klíčovou trasou pro dopravu ropy a plynu z nalezišť na Středním východě. Turecko může úspěšně kontrolovat vstup a výstup do Černého moře, jímž bezpečně protéká nafta z blízkého východu. V celém Turecku je velké množství základen NATO, bylo také východiskem pro leteckou a rádiovou špionáž. Celá záležitost možnosti přijetí se proto posouvá do mocensko-strategických poloh. Je to boj o to, zda v Turecku budou vojensky a ekonomicky rozhodovat USA nebo EU.108 e) Islám Muslimská země, Turecko, by mohla mít podíl na pomoci EU vytvořit most mezi křesťanským a islámským společenstvím, šířit normy demokracie a lidských práv, které EU představuje, do konfliktních oblastí. Nelze ale ztotožňovat západoevropské hodnoty a západoevropskou kulturu s evropskými hodnotami a evropskou kulturou. Doposud neexistuje jediný společný „evropský“ systém hodnot a jediná společná „evropská“ kultura, ale Evropa i EU mají více hodnotových systémů a jsou multikulturní a každá země má specifickou kulturu. Cílem EU by mělo být tyto hodnoty i kultury sbližovat, ale určitě ne násilným potlačováním jejich specifičnosti.109 f) Ekonomika V posledních letech je Turecko považováno za ekonomického „skokana”, který učinil veliký hospodářský pokrok. Má jednu z nejrychleji rozvíjejících se ekonomik v Evropě, turecký HDP roste průměrně o více než čtyři procenta ročně. Turecko se stalo velmi produktivním místem a začalo lákat na své území velké množství zahraničních investorů. Například Světová zpráva o investicích za rok 2006 UNCTAD zařadila Turecko jako 22. zemi s nejatraktivnějším prostředím pro zahraniční investory. Po vstoupení do EU a následném přijetí legislativy Evropské unie by Turecko mohlo být stabilnějším investičním prostředím a tak by mohlo nastartovat a zrychlit dynamiku nynější ekonomiky Evropské unie.110 g) Obyvatelstvo Přirozený přírůstek obyvatelstva se v Turecku pohybuje kolem 14 % ročně a to by mohlo ovlivnit řešení nepříznivé demografické tendence v Evropě a také otázky, které jsou spojené s penzijními systémy členských zemí Evropské unie. 5.2 Důvody proti vstupu 108

EUROSKOP. Turecko zajímá pouze plné členství v Unii. [online]. euroskop.cz, 29. září 2005 [cit. 11. dubna 2012]. Dostupné na . 109 HRBEK, Antonín. Evropa: Turecko a Hitler v nás [online]. neviditelnypes.cz, 29. prosince 2004 [cit. 11. dubna 2012]. Dostupné na . 110 KRÁL, David. Bulharsko, Rumunsko… a kdo dále? Perspektivy dalšího rozšíření Evropské unie ze strany nových členských zemí a čekatelů. Europeum, Praha, 2007. 75-77 s. 39

a) Problém lidských práv I přes značný pokrok Turecka, oblast ochrany lidských práv a práv menšin zůstává stále smíšená. Byla přijata i řada legislativních změn, ale i přesto Turecko patří podle řady mezinárodních organizací111 k zemím, kde dochází k porušování lidských práv, rovnosti mezi mužem a ženou a k diskriminaci národnostních menšin. Dochází bohužel také k týrání vězňů a k nedůstojnému zacházení se ženami. V platnost vstoupily právní předpisy proti mučení a špatnému zacházení a počet takových případů se snižuje. I tak jsou ale tyto zprávy časté a osoby, které se těchto zločinů dopouštějí, často nejsou potrestány. 112 b) Kypr Po přistoupení do EU se od nově příchozích států očekává určitá pokora a uznání ostatních členských států. U Turecka je ale v tomto problém, jelikož má zájem o vstup do EU, ale přitom nehodlá uznat Kypr. Tureckem podepsaný protokol o souhlasu s rozšířením celní unie na deset nových členů ale neznamenal uznání Kyperské republiky, tedy vlády řecké části ostrova, na základě dokumentu připojeného Ankarou. Neustálé odmítání ze strany Turecka uznat legitimní a suverénní stát Evropské unie by mohlo být nakonec důvodem k nepřijetí Turecka do EU.113 c) Poloha Turecka Původní myšlenka a idea Evropské integrace byla ve sjednocení Evropy, ve vytvoření silné Evropy, která by sdílela společné hodnoty vycházející z křesťanských základů a Evropy pokud možno bez válek (zamezení tomu, aby se v Evropě vytvářely různé vzájemné antagonistické bloky – Německo, Francie, Rusko). Snažili se o jednotu jednoho jistého geografického celku, který navíc sdílel a sdílí společné hodnoty vycházející z dědictví anticko-křesťanské civilizace. Důvodem, proč je poloha Turecka „brzdou“ proti vstupu je, že Turecko do Evropy patří geograficky jen svou nepatrnou částí, ale hlavně nesdílí ani společné hodnoty, které se doteď u všech přistupujících zemí předpokládaly. Tento geografický argument ale ztratil smysl v momentě přijetí Kypru, který nebyl z pohledu kartografů 19. století součástí Evropy. Rozlohou je Turecko velké asi jako dva největší státy EU, Německo a Francie, dohromady. Z geografického

111

Jde o organizace jako Human Rights Watch nebo Turkish human rights, které obdržela v prvních šesti měsících roku 2004 700 stížností ohledně týrání. Viz. http://www.turkishdailynews.com.tr/archives.php?id=37708 112 EUROACTIV. Vztahy EU a Turecka [online]. euroactiv.cz, 2. srpna 2008 [cit. 11. dubna 2012]. Dostupné na . 113 ŠLECHTA, Ondřej. Sedm důvodů proti vstupu Turecka do EU. [online]. eurabia.parlamentnilisty.cz, 3. března 2007 [cit. 11. dubna 2012]. Dostupné na . 40

úhlu pohledu fakticky není evropským státem, neboť pouze 3 % jeho území a 11 % populace se nachází na území Evropy.114 d) Islám V souvislosti s islámem hrozí nebezpečí, že by se Turecko přijetím do EU stalo hlavní základnou islamistických teroristů v Evropě. Znamenalo by to také posunutí hranic EU až k Iráku a celá Evropa by se tak dostala do bezprostřední blízkosti rizikových hranic s islámskými zeměmi. Vstup do EU by pro Turecko znamenal i platnost tzv. Schengenské dohody115. e) Ekonomika Vstup Turecka do EU by mohl znamenat obrovskou zátěž pro hospodářství celé Evropy, protože turecká ekonomika je na nižším stupni vývoje a je založena především na zemědělství a lehkém průmyslu, tím pádem by po přijetí Turecka do EU řada členů, patrně včetně ČR, musela na její rozvoj přispívat.116 Odhad OSN poukazuje na to, že v roce 2015 by mělo Turecko mít 82 milionů obyvatel, což znamená, že v roce 2025 by Turci tvořili 15,5 % veškeré populace EU. HDP Turecka ale v roce 2003 činil pouze 29 % průměru EU a Turecko se tím tak ocitlo až za Rumunskem nebo Bulharskem. V jednotlivých tureckých regionech jsou velké ekonomické rozdíly, například na severu země, ve Východní Anatólii, je HDP na úrovni 28 % tureckého průměru, zatímco oblast Marmara a Istanbul průměr překračují o více než polovinu. Oficiálně udávaná míra nezaměstnanosti dosahuje 30 %. Statistiky ukazují, že Turecko je největším dlužníkem Mezinárodního měnového fondu. V zemědělství je zaměstnána více než třetina veškeré turecké pracovní síly. Turecký trh se skládá z malých a středních podniků, z nichž většina by pravděpodobně po vstupu do EU zkrachovala kvůli neschopnosti splnit přísné požadavky EU a důsledkem toho by byla obrovská zadluženost.117 e) Obyvatelstvo Turecko má poměrně vysoký přirozený přírůstek obyvatelstva. Pokud tedy vstoupí do Evropské unie, není pochyb o tom, že se stane nejlidnatějším státem 114

ŠLECHTA, Ondřej. Sedm důvodů proti vstupu Turecka do EU. [online]. eurabia.parlamentnilisty.cz, 3. března 2007 [cit. 11. dubna 2012]. Dostupné na . 115 Náplní Schengenské dohody je hlavně to, aby zabraňovala pronikání organizovaného zločinu, aby bránila nekontrolovatelnému přílivu přistěhovalců. 116 HRBEK, Antonín. Evropa: Turecko a Hitler v nás [online]. neviditelnypes.cz, 29. prosince 2004 [cit. 11. dubna 2012]. Dostupné na 117 KADLECOVÁ, Adéla. Turecko na cestě do EU: proces s otevřeným koncem [online]. cdk.cz, 20. července 2005 [cit. 11. dubna 2012]. Dostupné na . 41

v EU. Můžeme srovnat Turecko v roce 1992, kdy mělo 58 milionů obyvatel, podle údajů CIA Factbook nyní v Turecku žije 77,8 milionů obyvatel (údaj pochází z července 2010) a demografické předpovědi uvádí, že během dalších dvaceti let by se počet obyvatel měl zvýšit na 80-85 milionů. Například Německo, dnešní nejlidnatější stát v EU má přibližně 82,3 milionů obyvatel (údaj pochází z července 2010). V Evropské unii, zvláště v Německu, Francii a Nizozemí, v dnešní době najdeme asi 3 miliony tureckých přistěhovalců. Tyto i jiné země EU ale mají značné problémy se začleněním těchto imigrantů do společenského života, které jsou obtížně řešitelné, protože vyplývají právě z kulturních odlišností. Z důvodů migrace tureckých obyvatel se očekává další příliv přistěhovalců. Zajímavá a paradoxní situace by nastala při přijetí Turecka v Evropském parlamentu. Vzhledem k tomu, že ústavní smlouva činí počet obyvatel dané země jedno ze stěžejních kritérií pro výpočet zastoupení v Evropském parlamentu, má nejlidnatější stát nejsilnější zastoupení. Tím státem by se stalo právě Turecko, stát, který leží z více jak 90% v Asii, bez jakékoli zkušenosti s fungováním EU.118 Počet obyvatel hraje významnou roli také při rozhodování v Radě EU, protože pokud bude Turecko přijato do EU, bude nezbytná institucionální reforma, pokud by si měla Unie zachovat svou efektivitu. Turecko, jako velká země se specifickými zájmy a představách o vývoji a společných politikách může zasáhnout do fungování Unie velmi výrazně.119 6. Přístup tureckých politiků Turecký premiér Recep Tayy-ip Erdogan ve svých projevech ukazuje jistou aroganci a neseriózní postoj. Turecký premiér prohlásil, že: „Turecko již nepřijme žádné další podmínky pro vstup do Unie“. Zdá se, že představitelé Turecka mají pocit, že se Evropa přizpůsobí jim. Premiér Erdogan mimo jiné prohlásil na obranu své muslimské země: „Doufám, že Evropa dokáže, že není křesťanským klubem“. Tyto výroky premiéra Erdogana nehrají zrovna ve prospěch Turecka. 7. Financování vstupu Turecka do Evropské unie V souvislosti se vstupem Turecka do EU není úplně vyřešeno financování. Velké finanční problémy vznikly již s deseti nově přijatými zeměmi v roce 2004. Pokud bude Turecko přijato v časovém horizontu 10-15 let, součástí Evropy se stane 82 milionů Turků s pomalu sílící národní ekonomikou. Kdyby EU měla s Tureckem zacházet stejně jako s deseti členskými zeměmi, nově přijatými v

118

ŠKALOUD, Miroslav. Vstup Turecka do EU – ano či ne? [online]. skaloud.net , 8. června 2005 [cit. 11. dubna 2012]. Dostupné na . 119 ŠARADÍN, Pavel. Česká společnost a členství Turecka v Evropské unii. In Tunkrová, L., Šaradín, P. (eds.). Turecko a Evropská unie: česká a turecká perspektiva. Olomouc: Univerzita Palackého v Olomouci, 2007. 34-35 s. 42

květnu 2004, tak by se podle některých odhadů vyšplhaly roční finanční dotace pro tuto zemi do výše 40 miliard EUR.120 8. Problémy vstupu Turecka do Evropské unie 8.1 Řecko-turecký spor o Kypr Velká překážka pro vyjednávání a samotný vstup Turecka do Evropské unie je napětí a spor Řecka a Turecka, které se vystupňovalo po vyhlášení samostatné Kyperské republiky na počátku 60. let 20. století. Kypr získal nezávislost na Velké Británii v roce 1960, ale po obrovském napětí musely být v roce 1964 na ostrov vyslány jednotky OSN, které od sebe měly znepřátelené skupiny Kypřanů oddělit a nastolit podmínky pro mírové řešení. Turečtí Kypřané se s vytvořením „jediné” Kyperské republiky (faktická moc Kyperské republiky, jež formálně kopíruje celý Kyperský ostrov, spadá pouze na jižní část ostrova. Také členem Evropské unie se stal v roce 2004 celý ostrov, nicméně o faktickém členu se opět hovoří opět jen o jeho řecké části.) uznané rovněž OSN, nesmířili a požadovali vytvoření vlastní republiky, která by je od řeckých Kypřanů oddělovala. Později na to vypukly násilné spory mezi komunitami kyperských Řeků a Turků, které následně v roce 1974 vyústily v Řeckem podporovaný puč a vojenskou intervenci ze strany Turecka. V roce 1983 byla na severu ostrova vyhlášena Severokyperská republika, kterou však oficiálně uznalo pouze Turecko.121 Od té doby je ostrov rozdělený na dvě části – tureckou a řeckou a opětovné sjednocení se nepodařilo ani OSN. Cílem ke sjednocení byl tzv. Annanův plán (podle jména tehdejšího generálního tajemníka OSN Kofiho Annana), ale ten byl v roce 2004 kyperskými Řeky smeten ze stolu, zatímco turečtí obyvatelé ostrova s ním souhlasili. V roce 2004 proběhla dle plánu v každé části ostrova referenda, která se týkala sjednocení. Celkem 65% tureckých Kypřanů se v referendu vyjádřilo pro a jediní, kteří nepodpořili sjednocení, byli řečtí Kypřané, kteří návrh v referendu odmítli. Samotné uznání Kyperské republiky, resp. její jižní části tureckými Kypřany je paradoxně jednou z podmínek potenciálního vstupu do Evropské unie. Stejně ale nebylo postupováno při přijímání řecké části ostrova v roce 2004, která Annanův plán odmítla a i přesto byla přijata do Evropské unie.122 Ve stejném roce se Kypr (řecká část) stal plnoprávným členem EU a členské státy souhlasily s odstartováním přístupových rozhovorů s Tureckem. Turecku ale byla uložena podmínka, aby asociační dohodu, kterou uzavřelo s předchůdcem Unie EHS, rozšířilo i na 10 nových členských zemí EU – včetně jižního Kypru, 120

EUROACTIV. Vztahy EU a Turecka [online]. euroactiv.cz, 2. srpna 2008 [cit. 11. dubna 2012]. Dostupné na . 121 ŠTĚRBA, Václav. Evropská unie a Turecko Přístupové rozhovory) [online]. psp.cz, prosinec 2006 [cit. 11. dubna 2012]. Dostupné na . 122

BENEŠ, Vít. Evropská unie a Turecko: krize důvěry? Mezinárodní politika, 2006, č. 11, 10-12 s. 43

který ovšem Ankara neuznává. Turecko tuto podmínku splnilo v červenci 2005, ale trvalo na tom, že tímto krokem Kypr z jeho strany nebyl uznán. Ankara odmítla otevřít letiště a přístavy lodím plujícím pod vlajkou jihokyperské republiky. V září 2005 členské země EU vyzvaly Ankaru k uznání Kypru nejpozději do konce vstupních rozhovorů. V říjnu 2005 po dlouhých diskusích pak Rada EU rozhodla o zahájení přístupových rozhovorů s Tureckem. Na doporučení Evropské komise, Rada EU v prosinci 2006 zmrazila jednání v osmi vyjednávacích kapitolách, které jsou zablokované dodnes. Tím reagovala na turecké odmítání otevřít přístavy a letiště kyperským lodím a letadlům. V polovině roku 2011 v souvislosti s blížícím se kyperským předsednictvím Radě EU, které proběhne v druhé polovině roku 2012, prohlásil turecký ministr zahraničí, že pokud nedojde do začátku předsednictví ke sjednocení ostrova, zmrazí Turecko vztahy s Evropskou unií.123 8.2 Kurdský problém Hlavní území obývané Kurdy se rozkládá na teritoriu států Turecka, Sýrie, Iráku, Íránu ale také Arménie a za jeho páteř můžeme označit pohoří Zagros. Kurdové, kteří obývají převážně jihovýchodní část země, tvoří asi 20% tureckého obyvatelstva a usilují o autonomii. Marxistické partyzánské jednotky Kurdů spolu se spojenci ze zahraničí mají dlouhodobý plán na vytvoření sjednoceného Kurdistánu, který by spojil území obývané Kurdy v Turecku, Iráku, Íránu a Sýrii. Politický a ozbrojený boj kurdských separatistů proti vládě trvá v Turecku už několik desetiletí, kdy bojovali i proti vládám v Iráku, Sýrii a Íránu během dvacátého století. Poté vlády těchto států vyslaly vojska do kurdských oblastí s cílem ničit kurdské vesnice a popravovat politické aktivisty. Strana pracujících Kurdistánu, známá pod zkratkou PKK (její jméno bývá mylně překládáno jako Strana kurdských pracujících), je ozbrojenou organizací kurdských separatistů v Turecku, kteří bojují nejen proti turecké armádě a bezpečnostním složkám, ale soustřeďují se také na civilní cíle. Spojené státy i EU považují PKK za teroristickou organizaci. Po teroristických akcích se partyzáni PKK stahují za hranice do Iráku, do svých základen v těžko přístupných horách, kde se k nim připojují partyzáni ze Sýrie a Íránu, cvičí se v používání zbraní a jsou školeni v marxistické ideologii. Napětí mezi Ankarou a PKK vzrostlo koncem roku 2008 a vyvolalo v Turecku velké protikurdské demonstrace, po výpadu partyzánů PKK na turecké území. Následkem toho přišel v listopadu 2007 souhlas turecké vlády i prezidenta Gülla k útoku na základny PKK na iráckém území. V prosinci 2007 začalo turecké bombardování cílů v pohraničních horách a koncem února 2008 turecké jednotky o síle asi deset tisíc mužů zahájily proti PKK invazi do oblasti pohraničních hor Iráku, kde došlo ke srážkám a ničení základen PKK. Nepřestá123

E-POLIS. Cesta Turecka do EU - problematika vstupu [online]. e-polis.cz, 6. červen 2008. [cit. 11. dubna 2012]. Dostupné na . 44

vající boje mezi PKK a tureckými ozbrojenými silami si už od roku 1984 vyžádaly přes 30 000 obětí a nic nenasvědčuje, že boje nebudou dále pokračovat.124 Došlo to až tak daleko, že je popírána existence kurdské otázky a Turecko se uchýlilo k vojenským metodám v pokusu rozdrtit to, co nazývá separatistickým terorismem. Což ostatně můžeme velmi dobře sledovat i dnes. 125 Seznam literatury BENEŠ, Vít. Evropská unie a Turecko: krize důvěry? Mezinárodní politika, 2006, č. 11. KRÁL, David. Bulharsko, Rumunsko… a kdo dále? Perspektivy dalšího rozšíření Evropské unie ze strany nových členských zemí a čekatelů. Praha: Europeum, 2007. MOLEK, Pavel. Lucemburská skupina: Polsko, Česká republika, Maďarsko, Slovinsko, Estonsko, Kypr, (Turecko). In Fiala, P., Pitrová, M. (eds.) Rozšiřování ES/EU. Brno: Mezinárodní politologický ústav, 2003. SIEGL, Erik. Turecká otázka evropské integrace. Mezinárodní politika, 2003, č. 3. ŠARADÍN, Pavel. Česká společnost a členství Turecka v Evropské unii. In Tunkrová, L., Šaradín, P. (eds.). Turecko a Evropská unie: česká a turecká perspektiva. Olomouc: Univerzita Palackého v Olomouci, 2007. BREBER, Jiří. Svět: Problémy turků a problémy s Tureckem (II.) [online]. neviditelnypes.cz, 15. dubna 2008 [cit. 11. dubna 2012]. Dostupné na . E-POLIS. Cesta Turecka do EU - problematika vstupu [online]. e-polis.cz, 6. červen 2008. [cit. 11. dubna 2012]. Dostupné na . EUROACTIV. Vztahy EU a Turecka [online]. euroactiv.cz, 2. srpna 2008 [cit. 11. dubna 2012]. Dostupné na . EUROSKOP. Turecko zajímá pouze plné členství v Unii. [online]. euroskop.cz, 29. září 2005 [cit. 11. dubna 2012]. Dostupné na . EVROPSKÁ KOMISE. Vztahy EU-Turecko [online]. europa.eu, [cit. 11. dubna 2012]. Dostupné na.

124

BREBER, Jiří. Svět: Problémy turků a problémy s Tureckem (II.) [online]. neviditelnypes.cz, 15. dubna 2008 [cit. 11. dubna 2012]. Dostupné na . 125 FRANTOVÁ, Milada. Vývoj kurdské otázky v Turecku [online]. mystudies.ic.cz [cit. 11. dubna 2012]. Dostupné na . 45

FRANTOVÁ, Milada. Vývoj kurdské otázky v Turecku [online]. mystudies.ic.cz [cit. 11. dubna 2012]. Dostupné na . HRBEK, Antonín. Evropa: Turecko a Hitler v nás [online]. neviditelnypes.cz, 29. prosince 2004 [cit. 11. dubna 2012]. Dostupné na . JANOVSKÝ, Dušan. Turecko [online]. turecko.org, [cit. 11. dubna 2012]. Dostupné na . KADLECOVÁ, Adéla. Turecko na cestě do EU: proces s otevřeným koncem [online]. cdk.cz, 20. července 2005 [cit. 11. dubna 2012]. Dostupné na . KUČERA, Tomáš. Stav demokracie v Turecku [online]. cpssu.org, 28. května 2007 [cit. 11. dubna 2012]. Dostupné na . MINISTERSTVO ZAHRANIČNÍCH VĚCÍ ČESKÉ REPUBLIKY. Turecko, vnitropolitická charakteristika [online]. mvz.cz, [cit. 11. dubna 2012]. Dostupné na . MINISTERSTVO ZAHRANIČNÍCH VĚCÍ ČESKÉ REPUBLIKY. Turecko, zahraničně-politická orientace [online]. mvz.cz, [cit. 11. dubna 2012]. Dostupné na . ŠKALOUD, Miroslav. Vstup Turecka do EU – ano či ne? [online]. skaloud.net , 8. června 2005 [cit. 11. dubna 2012]. Dostupné na . ŠLECHTA, Ondřej. Sedm důvodů proti vstupu Turecka do EU. [online]. eurabia.parlamentnilisty.cz, 3. března 2007 [cit. 11. dubna 2012]. Dostupné na . ŠTĚRBA, Václav. Evropská unie a Turecko Přístupové rozhovory) [online]. psp.cz, prosinec 2006 [cit. 11. dubna 2012]. Dostupné na . Dohoda zakládající přidružení mezi Evropským hospodářským společenstvím a Tureckem č. 64/733EHS. Rozhodnuti Rady č. 64/732/EHS ze dne 23. prosince 1963 o uzavření Dohody zakládající přidruženi mezi Evropským hospodářským společenstvím a Tureckem.

46

VZTAHY EU – TURECKO Kateřina Grygarová, Jana Vilášková 1. Vztahy Evropské unie a Turecka Cílem tohoto textu týkajícího se vztahů Evropské unie a Turecka je seznámit čtenáře s některými aspekty vstupu Turecka do Evropské unie. Zároveň si dovolíme poskytnout rozdílné názory na tuto tématiku a v neposlední řadě také vyjádřit názory vlastní. V první části stručně charakterizujeme Turecko – jeho rozlohu, počet obyvatel, náboženské, národnostní a demografické složení a další údaje, které jsou nezbytné pro vytvoření základní představy a o které se opírají některé argumenty pro či proti vstupu Turecka do EU. Tyto argumenty pak také budou představeny podrobněji. Dále se zaměříme na vytváření vztahů EU – Turecko od jejich počátků až po současnost a aktuální vývoj. 2. Turecko Abychom mohli pochopit některé aspekty vstupu Turecka do Evropské unie, je nezbytné se seznámit se základními údaji, které Turecko charakterizují. Oficiálním názvem státu je Turecká republika, hlavním městem je Ankara a jeho rozloha činí 783 562 km2.126 Důležité je také uvést, že většina tohoto území se nachází v Asii. A to nejen geograficky, ale také kulturně, protože 99,7% obyvatel jsou muslimové.127 Osobně si myslím, že tato kulturní odcizenost je jednou z významných překážek vstupu Turecka do EU. Nejedná se pouze o rozdílné náboženství, ale také o další kulturní zvyky a tradice, oddělený historický vývoj, uznávané hodnoty či celkově odlišnou mentalitu obyvatelstva. Důležitá jsou však i další fakta. Například demografické složení jasně vypovídá, že nevětší procento obyvatelstva Turecka jsou lidé v produktivním věku128 - celých 67,4%. Obyvatel mladších 14 let je 25,3% a naopak lidí v důchodovém věku, tedy starších 65 let, je pouze 7,3%.129 Právě z těchto faktů vyvozují odpůrci vstupu Turecka do EU další argument proti, a tím je obrovská vlna levné pracovní síly po otevření pracovního trhu. Podle mého názoru je tento argument prostým faktem, to však neznamená, že by se tato situace nedala řešit zavedením příslušných opatření, například přechodných ustanovení a podobně. 126

Turecko: základní informace o teritoriu [online]. businessinfo.cz, [cit. 14.dubna 2012]. Dostupné na . 127 Tamtéž 128 lidé mezi 15 – 64 rokem věku 129 Turecko: základní informace o teritoriu [online]. businessinfo.cz, [cit. 14.dubna 2012]. Dostupné na . 47

Zajímavým údajem je také rozdělení ekonomicky činného obyvatelstva. Jednoznačně největší podíl obyvatelstva působí ve službách – 48,1%. V zemědělství je to pak čtvrtina obyvatelstva, přesněji 25,5%, v průmyslu 19,5% a zbylých 6,9% ve stavebnictví. Zajímavým údajem je také gramotnost, která dosahuje 94%.130 Podle těchto údajů lze Turecko zařadit mezi rozvinuté země, jsou zde však jiné problematické oblasti, jako například dodržování lidských práv, které jeho postavení poněkud komplikují. 3. Historický vývoj vztahů Prvopočátky vztahů Evropské unie a Turecka spadají do již poměrně dávné historie. Vůbec prvním oficiálním krokem byla žádost Turecka o přidružení k Evropskému hospodářskému společenství. Ta byla podána 1959 a čtyři roky na to, tedy v roce 1963, byla podepsána dohoda o přidružení s vizí možného členství.131 Cílem této dohody bylo zejména posílit a zkoordinovat hospodářské a obchodní vztahy mezi smluvními stranami. Pro dosažení tohoto cíle smlouva předpokládala vytvoření celní unie mezi EHS a Tureckem, pokrývající veškerý obchod se zbožím. Tato celní unie byla dokončena v roce 1995 a projevuje se ve dvou základních dimenzích. První dimenze znamená, že při dovozu a vývozu mezi Tureckem a členskými státy jsou vyloučena všechna cla či poplatky a opatření s rovnocenným účinkem. Jde tedy o opatření v rámci smluvních stran. Druhá dimenze se poté projevuje ve vztazích mezi Tureckem a třetími zeměmi, kde Turecko přijalo společný celní sazebník Společenství. Podle mého názoru, je vytvoření celní unie významným krokem přistoupení Turecka k EU, nesmíme však zapomínat na fakt, že šlo o jeden z mála takovýchto kroků. Teprve v roce 1987, tedy po bezmála dalším čtvrtstoletí, učinilo Turecko další krok ke vstupu – oficiálně zažádalo o plné členství v Evropských společenstvích.132 Jak jsem již uvedla výše, v roce 1995 byl dokončen projekt celní unie, ale Turecko muselo i přesto čekat další čtyři roky, než bylo v roce 1999 na helsinském summitu zařazeno do skupiny kandidátských zemí.133 Na rozdíl od ostatních členů této skupiny134 však s Tureckem nebyly zahájeny přístupové rozhovory.135 130

Turecko: základní informace o teritoriu [online]. businessinfo.cz, [cit. 14.dubna 2012]. Dostupné na . 131 celý název dohody: „Dohoda zakládající přidružení mezi Evropským hospodářským společenstvím a Tureckem“ 132 Cesta Turecka do EU - problematika vstupu [online]. E-polis.cz, 6. června 2008. [cit. 14.dubna 2012]. Dostupné na . 133 Tamtéž 134 např. Bulharsko, Rumunsko či Slovensko 135 Historie rozšiřování Evropské unie [online]. epravo.cz, 26. října 2000 [cit. 14.dubna 2012]. Dostupné na . 48

Dalším významným datem jsou léta 2004 a 2005, a to hned ze dvou důvodů. Prvním je vstup Kyperské republiky do Evropské unie, což by pravděpodobně nebylo až tak zajímavé, pokud by právě území Kypru nebylo dlouholetým předmětem sporu mezi Tureckem a Kyperskou republikou. Tzv. Kyperská otázka je pro vstup Turecka do EU natolik důležitá, že jí bude věnována samostatná kapitola. Druhým důvodem bylo konání bruselského summitu, na kterém Evropská rada stanovila datum zahájení přístupových rozhovorů na rok 2005. Z tohoto stručného souhrnu nejdůležitějších dat můžeme jasně vidět, že vstup Turecka do EU je pro něj během na dlouhou trať s nejistým výsledkem. 4. Kyperská otázka Území Kypru je obýváno jednak kyperskými Turky a jednak kyperskými Řeky. Tato etnická rozpolcenost tvoří v podstatě jádro celého problému, který spočívá v tom, že skupina kyperských Řeků se začala krátce po získání nezávislosti ostrova přiklánět k jeho připojení k Řecku. S tím pochopitelně kyperští Turci nesouhlasili a jako odvetu na tuto politiku vytvořili na severu ostrova enklávu. Celý konflikt postupně vygradoval až do fáze, kdy Turecko v roce 1974 vyslalo na ostrov své ozbrojené jednotky136 a v roce 1983 byla na této části ostrova vyhlášena Severokyperská republika. Tuto republiku však oficiálně uznal pouze jediný stát – Turecko.137 Jak jsem již uvedla Kyperská republika se však – jako celek – stala členem Evropské unie v roce 2004. Protože však obsazená část ostrova není pod faktickou vládou Kyperské republiky, existují pro tuto část speciální pravidla pro aplikaci unijních předpisů. Osobně spory tohoto typu, tedy zdlouhavá jednání a boje o území138, považuji za cosi, co mělo být dávno překonáno v období středověku. Bohužel takovýchto sporů existuje celá řada. A i když uznávám, že pro zúčastněné strany mohou představovat alfu a omegu vnitrostátní politiky, sama je považuji za zbytečnou brzdu v dobách, kdy zbytek světa již řeší mnohem zásadnější problémy, jako například nedostatek pitné vody, přelidnění či nedostatek surovin. Plně souhlasím s názorem, podle kterého představuje Kyperská otázka manévrovací prostor pro EU a možnost případná slibně se vyvíjející jednání opět zablokovat.139 Kypr je tedy pro Evropany dobrou cestičkou, po které se dá obejít přijetí Turecka do EU. Z výše uvedeného tedy jasně vyplývá, že otázka Kypru je jedním, nikoliv však jediným, z problémů, které musí být bezpodmínečně vyřešeny, aby mohlo Turecko svou dlouholetou cestu opravdu završit jako člen EU. 136

Podle velvyslanectví Kyperské republiky v Praze dodnes zůstává na ostrově 30 000 tureckých vojáků 137 THIM, Michal. Řecko-turecké vztahy v časech hospodářské krize [online]. amo.cz, 17. října 2011 [cit. 14.dubna 2012]. Dostupné na . 138 stejně jako například Izraelsko-palestinský konflikt 139 BENEŠ, Vít. Evropská unie a Turecko: krize důvěry?. Mezinárodní politika, 2006, roč. 30, č. 11, s. 11. 49

5. Zahájení přístupových jednání po roce 2000 V dubnu 2001 schválila Rada EU tzv. přístupové partnerství mezi EU a Tureckem a zároveň byl ze strany turecké vlády přijat tzv. turecký národní program, který má být nápomocen k prolínání tureckého právního systému s právním systémem EU. Dalším významný posun se stal v dubnu 2004, kdy Rada Evropy ukončila své monitorování Turecka. To následně schválilo reformu trestního zákona, který vstoupil v platnost od 1. června 2005.140 Jak bylo již řečeno výše, důležitým datem ve vztahu Turecka a Evropské unie je 17. prosinec 2004; v tento den se Evropská rada rozhodla zahájit vstupní rozhovory s Tureckem 3. října 2005, za podmínky, že Turecko do tohoto termínu uzná řeckou Kyperskou republiku a zároveň příjme šest klíčových právních předpisů. Rok 2005 byl důležitým rokem, co se týče vztahů mezi EU a Tureckem; 23. května 2005 Turecko jmenovalo ministra hospodářství Aliho Babacana hlavním vyjednávačem s EU. Měsíc na to, Evropská komise zveřejnila přísný návrh vyjednávacího rámce s Tureckem. 29. července 2005 podepsalo Turecko protokol, jímž rozšířilo dohodu o celní unii s EU na deset nových členů. Připojilo k němu ale důležité prohlášení, že podpis neznamená uznání Kypru. Reakce členských států byla vesměs vůči protokolu negativní, neboť členské země EU i nadále trvají na požadavku, aby Turecko v co nejbližším termínu Kypr uznalo. V říjnu 2005 dojde po obtížných jednáních ke shodě na vyjednávacím rámci s Tureckem, na jehož základě s ním EU otevřela přístupové rozhovory. Na podzim 2005 poté Komise zveřejní další zprávu o pokroku Turecka a o funkci tržní ekonomiky. Bylo ale kritizováno zpomalení tempa u politických reforem, zejména co se týče svobody projevu, náboženských práv, práv menšin a žen.141 Rok 2006 navázal na rok 2005, hned v lednu Rada potvrdila principy, priority a podmínky, které obsahuje Asociační partnerství s Tureckem. Dále bylo ujednáno, že přístupová jednání budou probíhat celkem ve 35 kapitolách (o otevření i uzavření jednotlivých kapitol rozhoduje Rada EU jednomyslně). V důsledku znepokojivé zprávy Evropské komise o stavu vyjednávacího procesu s Tureckem a nedostatečného pokroku v přístupových rozhovorech Komise doporučila přerušení přístupových jednání z důvodu nedostatečného pokroku v kyperské otázce. Na základě tohoto doporučením se Rada ministrů zahraničí se rozhodla řídit návrhem Komise a pozastavila rozhovory s Tureckem v osmi kapitolách.142

140

Vztahy EU – Turecko. [online]. ec.europa.eu, [cit. 18.dubna 2012]. Dostupné na . 141 Vztahy EU – Turecko. [online]. ec.europa.eu, [cit. 18.dubna 2012]. Dostupné na . 142 Konkrétně se jedná o těchto osm kapitol - volný pohyb zboží, právo usazování a volný pohyb služeb, finanční služby, zemědělství a rozvoj venkova, rybolov, doprava, celní unie a vnější vztahy. 50

V následujících letech 2007-2009 docházelo k otevírání jednotlivých kapitol např.: kapitoly podnikání a průmysl, kapitoly týkající se práva duševního vlastnictví nebo práva společností. Roku 2008 Rada přijímá revizi přístupového partnerství s Tureckem.143 Rok 2010 se nesl v duchu pokusů přiblížit se EU pomocí reforem ústavy ze strany tureckého parlamentu, což bylo následně velmi kladně oceněno i Evropskou komisí ve Zprávě o pokroku. Nedostatky komise ve zprávě spatřovala pouze v nedostatečném dialogu vlády s opozicí při zmíněných reformách ústavy a opět nedostatečný pokrok v oblasti dodržování lidských práv. Rok 2011 – v červenci 2011 rozvířil vody turecký ministr zahraničí Ahmet Davutuglu, který prohlásil, že pokud nedojde do začátku kyperského předsednictví Radě EU ve druhé polovině roku 2012 k opětovnému sjednocení rozděleného Kypru, Turecko zmrazí své vztahy s Evropskou unií. V prosinci 2011 - 11 ministrů zahraničí států Evropské unie se podepsalo pod dopis, ve kterém vyjadřují podporu Turecka v jeho přístupovém úsilí. Podporu Turecka vyjádřil svým podpisem i český ministr zahraničí Karel Schwarzenberg. Přistoupení Turecka přináší podle nich výhody jak EU, tak Turecku. Ministři dále věří, že bude dosaženo společných cílů, jako je hospodářská konkurenceschopnost, energetická bezpečnost nebo stabilita regionu. Dále Turecku nabízí plnou podporu, neboť doufají, že EU spolu s Tureckem mohou proplout současnými globálními ekonomickými a politickými bouřemi bezpečněji. Turecká reakce na sebe nenechala dlouho čekat - dopis ministrů podle Bagişe - tureckého ministra pro evropské záležitosti dokazuje, že v EU existuje pozitivní nálada vůči Turecku. A je třeba si přiznat, že Turecko a EU se navzájem potřebují.144 Aktuální situace na počátku roku 2012 V březnu tohoto roku došlo z turecké strany k vyhrocení situace v souvislosti s otázkou severního Kypru. Turecko pohrozilo anexí severního Kypru, pokud ztroskotají rozhovory mezi řeckými a tureckými Kypřany. Turecký ministr pro evropské záležitosti Egemen Bagiş prohlásil, že pokud jednání o sjednocení selžou, jsou možná pouze dvě řešení – prvním je vznik dvou nezávislých států, druhou je připojení Severokyperské republiky k Turecku. Turecko má zájem na sjednocení ostrova především kvůli dovršení přístupových jednání s EU. Turecko varovalo, že pokud řecký a Turecký tábor nedojdou ke shodě do 1. července.145 6. Ekonomické aspekty

143

Vztahy EU – Turecko. [online]. ec.europa.eu, [cit. 18.dubna 2012]. Dostupné na . 144 Dostupné na: http://www.euractiv.cz/rozsirovani-eu/clanek/turecky-ministr-pro-evropskezalezitosti-eu-je-vuci-turecku-prilis-uzavrena-009393 145 EUROSKOP. Turecko pohrozilo anexí severního Kypru. [online]. euroskop.cz. 6. března 2012 [cit. 18.dubna 2012]. Dostupné na . 51

Turecko obecně považujeme za relativně vyspělou, průmyslově agrární zemi. V roce 2005 byla země označena ze strany Evropské komise za fungující tržní ekonomiku, je však nutné i nadále pracovat na konkurenceschopnosti hospodářství a realizaci dalších nezbytných reforem – především strukturálních. V návaznosti na zahájení přístupových rozhovorů, začala vláda s restrukturalizací hospodářství a přizpůsobováním legislativy evropským standardům.146 Postupem času tedy došlo k liberalizaci obchodně politického režimu Turecka, zejména vlivem Celní unie Turecka s EU. V polovině roku 2011 - z hlediska objemu HDP představovalo Turecko 16. největší ekonomiku na světě a v rámci EU by byla šestou po Německu, Velké Británii, Francii, Itálii a Španělsku. Z ekonomického hlediska byl rok 2011 pro Turecko velmi úspěšný, neboť došlo k silnému růstu turecké ekonomiky, v prvním čtvrtletí činil nárůst necelých 12% a v druhém téměř 9%; Turecko tedy dosáhlo druhého největšího ekonomického růstu ve světě hned po Číně s 9,5%. Růst turecké ekonomiky příznivě ovlivnil i vývoj míry nezaměstnanosti, ta s oživujícím hospodářství klesla na 9,2 %.147 7. Podpora Turecka ze strany EU V prosinci 2001 se konalo zasedání Evropské rady, na kterém došlo k rozhodnutí, že Turecko se stane příjemcem předvstupní finanční podpory, která je vyhrazena k pomoci splnění kritérií k dosažení členství v EU. Program, který tuto finanční pomoc poskytuje, se nazývá MEDA. Předvstupní podpora je cílená zejména na institucionální zázemí, posílení regulační infrastruktury, která je nezbytná k zajištění souladu s acquis a na investice v ekonomické a sociální oblasti. Od roku 2007 se Turecko připojilo spolu s ostatními kandidátskými státy k programu IPA, který rovněž poskytuje finanční podporu. Aby Turecku byly poskytnuty finanční prostředky, je nutná podpora realizace Kodaňských kritérií, včetně přesně stanovených předmětů ve věci práva, svobody a ochrany, podpory ekonomické a společenské soudržnosti tím, že se zaměří na nejchudší oblasti Turecka, podporu realizace acquis, týkající se celní unie, vnitřního trhu, zemědělství, životních podmínek a podpory politického a společenského dialogu mezi EU a Tureckem.148

146

Turecko: ekonomická charakteristika země. [online]. businessinfo.cz, [cit. 18.dubna 2012]. Dostupné na . 147 Turecko: ekonomická charakteristika země. [online]. businessinfo.cz, [cit. 18.dubna 2012]. Dostupné na . 148 PODOLNÍKOVÁ, Barbora. Vstup Turecka do Evropské unie. Masarykova univerzita, Brno: 2006. s. 22. Dostupné na . 52

Pomoc EU Turecku má čím dál tím větší pozitivní dopad, a to především v oblastech vzdělávání, životního prostředí a infrastruktury. 8. Vstup Turecka do Evropské unie Přistoupení Turecka k Evropské unie je velmi diskutovaným tématem současnosti na evropské politické scéně. Existuje mnoho důvodů pro vstup tohoto státu do Evropské unie, otázkou však zůstává, zda tyto mohou převážit nad možnými negativy, která by plynula z tohoto přistoupení, potažmo rozšíření Unie. Zcela zásadní se v tomto směru tedy zdá otázka budoucího směřování EU spolu s otázkou identity tohoto evropského subjektu a také vůli Unie, zda se chce omezit pouze na teritoriální a kulturně-civilizační subjekt nebo zdali chce rozšířit dimenzi své identity a svého dalšího ubírání se. 8.1 Důvody pro vstup Mezi hlavní důvody pro vstup Turecka do EU bývá uváděna jeho strategická poloha. Jak víme, Turecko se nachází v oblasti Blízkého východu, Balkánu a střední Asie; jeho připojením k EU by došlo k posílení unijního vlivu na Kavkazu a Černomořské oblasti. Navíc by Unie eliminovala svou závislost na dodávkách energie z Ruska, neboť přes Turecko vedou hlavní trasy pro přepravu zemního plynu a ropy ze Středního východu. Strategickou polohu mnozí spatřují mimo jiné i z náboženských důvodů, neboť se domnívají, že vstupem Turecka do EU by mohlo dojít k propojení islámské a křesťanské civilizace. Dalším důvodem pro vstup může být vnímání Evropské unie jako velkého společenství, které nespojuje zeměpisný pojem Evropy s Evropskou unií, jakožto společenstvím. Členskými státy se tedy mohou stát i země, jejichž území není výhradně jen na evropském kontinentu za podmínky splnění všech stanovených kritérií. Ve prospěch tureckého přistoupení je třeba zmínit jeho důležitou vojenskou roli a jeho zapojení ve strukturách NATO. Turecko je tedy členem Severoatlantické aliance a čítá její druhou největší armádu. Pokud by se Turecko stalo členským státem EU, došlo by k posílení role Unie ve světové bezpečnostní a obranné politice a k zisku cenného strategického území z armádního hlediska.149 Ekonomické aspekty rovněž důležitě ovlivňují pohled na vstup Turecka k EU, země totiž disponuje velikým ekonomickým potenciálem a její ekonomika patří k nejrychleji se rozvíjejícím jak v Evropě, tak i ve světě. Za loňský rok dosáhlo Turecko druhého největšího ekonomického růstu ve světě. Spojením země s EU by vedlo k povzbuzení evropského hospodářství na straně jedné, a k vytvoření stabilnějšího investičního prostředí v Turecku po přijetí evropské legislativy na straně druhé.150

149

PODOLNÍKOVÁ, Barbora. Vstup Turecka do Evropské unie. Masarykova univerzita, Brno: 2006. s. 22. Dostupné na . 150 Má se Turecko stát členem EU? [online]. amo.cz, 8. prosince 2004 [cit. 18.dubna 2012]. Dostupné na . 53

8.2 Důvody proti vstupu Mezi témata, která se zdají být problematická a zpomalují nebo dokonce znemožňují přistoupení Turecka k EU, řadíme zejména tureckou polohu, islámské náboženství, muslimské obyvatelstvo a problém imigrace, problém lidských práv, řešení kyperské otázky a problém bezpečnosti EU před terorismem po vstupu Turecka. Geografické hledisko není závažným důvodem k nepřistoupení Turecka, které leží na evropském kontinentu pouze svou nepatrnou částí. Podstatnější je, že Turecko nesdílí a ani neuznává společné evropské hodnoty, jejichž uznání bylo vždy předpokladem vstupu nového členského státu. Dalším důvodem proti je imigrace tureckého obyvatelstva; již nyní žije mnoho těchto imigrantů v členských státech evropské unie avšak jejich začlenění a soužití v evropské společnosti je často velmi problémové a nelehké, zejména z kulturních odlišností, které nelze přehlížet. Ty jsou mnohdy spojeny s islámskou vírou. Po vstupu Turecka do Schengenského prostoru, který by mu nemohl být jako novému členskému státu odepřen, by se Evropa musela připravit na nový příliv tureckých imigrantů. Navzdory pokroku v oblasti ochrany lidských práv a svobod, který byl zaznamenán v důsledku prolínání tureckého právního systému s právním systémem EU, zůstává lidsko-právní oblast stále nedostatečně ošetřena. Turecko stále patří mezi země, kde dochází k porušování lidských práv.151 Pokud by se Turecko stalo opravdu členským státem EU, jeho členství by podle mnohých mohlo pokazit úsilí o hlubší politickou integraci, neboť by se Unie stala po připojení Turecka značně nepružnou. Navíc Turecko je zemí se slabou demokratickou kulturou a vzhledem k jeho rozloze a počtu obyvatel by mělo v evropských institucích významné rozhodovací pravomoci.152 Dalším nejobávanějším důvodem je již výše zmíněná otázka ochrany a bezpečnosti Evropské unie před terorismem. S touto otázkou je spojena obava z možného usazení islamistických teroristů na tureckém území, které by jim sloužilo jako základna pro následné teroristické útoky hlavně vůči západoevropským zemím. Přistoupením Turecka by došlo k posunu hranic Unie na východ směrem k islámským zemím. Tímto krokem by mohlo dojít k oslabení evropské bezpečnosti před terorismem; nejrizikovější oblastí by byla zejména hranice mezi Tureckem a Irákem, v případě její nedostatečné ochrany.153 Seznam požité literatury: 151

Jedná se zejména o tyto oblasti v lidsko-právních vztazích: rovnost mezi mužem a ženou, diskriminace národnostních menšin, týrání vězňů a nedůstojné zacházení se ženami. 152 Má se Turecko stát členem EU? [online]. amo.cz, 8. prosince 2004 [cit. 18.dubna 2012]. Dostupné na . 153 ČERNOHOUS, Tomáš. Turecko a jeho vstup do EU z hlediska bezpečnosti. [online]. euractiv.cz, 11. ledna 2010 [cit. 18.dubna 2012]. Dostupné na . 54

BENEŠ, Vít. Evropská unie a Turecko: krize důvěry?. Mezinárodní politika, 2006, roč. 30, č. 11, s. 10 -12. THIM, Michal. Řecko-turecké vztahy v časech hospodářské krize [online]. amo.cz, 17. října 2011 [cit. 14.dubna 2012]. Dostupné na . THIM, Michal. Kypr, Turecko a EU. [online]. amo.cz, 13. prosince 2006 [cit. 18.dubna 2012]. Dostupné na . ČERNOHOUS, Tomáš. Turecko a jeho vstup do EU z hlediska bezpečnosti. [online]. euractiv.cz, 11. ledna 2010 [cit. 18.dubna 2012]. Dostupné na . PODOLNÍKOVÁ, Barbora. Vstup Turecka do Evropské unie. Masarykova univerzita, Brno: 2006. 48 s. Dostupné na . EUROSKOP. Turecko pohrozilo anexí severního Kypru. [online]. euroskop.cz. 6. března 2012 [cit. 18.dubna 2012]. Dostupné na . Turecko: základní informace o teritoriu [online]. businessinfo.cz, [cit. 14.dubna 2012]. Dostupné na . Cesta Turecka do EU - problematika vstupu [online]. E-polis.cz, 6. června 2008. [cit. 14.dubna 2012]. Dostupné na . Historie rozšiřování Evropské unie [online]. epravo.cz, 26. října 2000 [cit. 14.dubna 2012]. Dostupné na . Má se Turecko stát členem EU? [online]. amo.cz, 8. prosince 2004 [cit. 18.dubna 2012]. Dostupné na . Turecko, země na pomezí dvou světů, geopolitické postavení Turecka. [online]. amo.cz, 1. července 2002 [cit. 18.dubna 2012]. Dostupné na 55

. Turecko: ekonomická charakteristika země. [online]. businessinfo.cz, [cit. 18.dubna 2012]. Dostupné na . Vztahy EU – Turecko. [online]. ec.europa.eu, [cit. 18.dubna 2012]. Dostupné na .

56

VZTAHY EU A ZEMÍ ZÁPADNÍHO BALKÁNU Radomír Věntus 1. Úvod V rámci této práce se budu zabývat především analýzou vztahů EU se zeměmi západního Balkánu. Konkrétně pak z tohoto regionu bude největší důraz kladen na vztahy s Chorvatskem, Srbskem, Černou Horou a Makedonií.154 Toto téma je zajímavé především faktem, že i přes relativně nedávné ukončení bojů (naposledy v roce 1999 bombardování Srbska a předtím válka v prostoru bývalé Jugoslávie) došlo k relativně rychlé snaze těchto zemí se integrovat do evropských struktur. Práce se tedy bude snažit ukázat problematické body spolupráce mezi těmito zeměmi a EU, mezi které lze zařadit spory mezi státy západního Balkánu samotnými a dále i ještě nedávno nedostačující míra spolupráce s Mezinárodním trestním tribunálem pro bývalou Jugoslávii. Práce je rozdělena na tři hlavní kapitoly. První kapitola se bude zabývat nedávnou historií s důrazem na válku na území bývalé Jugoslávie v letech 19921995. Tento konflikt má velký dopad i na současnou situaci, protože např. spolupráce s Mezinárodním trestním tribunálem v oblasti vydávání válečných zločinců byla jedním z hlavních kritérií pro členství těchto států v EU. Druhá kapitola se poté zaměří na analýzu právního rámce EU, který specifikuje podmínky přistoupení a jeho průběh. Druhá kapitola se zaměřuje i na klíčové summity, které měly vliv na perspektivu členství těchto zemí v EU. Třetí kapitola se poté bude zabývat jednotlivými státy a analyzovat jejich pokrok v jednání o členství. Součástí třetí kapitoly bude i analýza některých částí důležitých dokumentů jako např. asociačních či přístupových smluv. Rovněž třetí kapitola ukáže na některé problematické body spolupráce těchto zemí s EU. Hlavními prameny pro tuto práci proto logicky tvoří různé druhy smluv mezi EU a těmito státy, jako jsou např. Asociační dohody, smlouvy o přistoupení či hodnotící zprávy Komise. Dalším důležitým zdrojem bylo Konsolidované znění Smlouvy o Evropské Unii, které mi poskytlo vhled do podmínek členství. V kapitole zabývající se historickým vývojem, který později do jisté míry určoval vztahy mezi těmito zeměmi, jsem čerpal z monografií o historii Srbska a Chorvatska.

2. Válka na území bývalé Jugoslávie

154

Dále patří do skupiny zemí západního Balkánu Bosna a Herzegovina, Albánie a některými státy uznané Kosovo. Těmito státy se však nebudu více zabývat. Hlavním klíčem pro výběr zemí byla úroveň vztahů s EU, kde prvně jmenovaná skupina zemí má vztahy s EU na vyšší úrovni (Chorvatsko se stane členem v roce 2013, Srbsko, Černá Hora a Makedonie jsou kandidátské země). Rovněž omezující byl pro tuto práci rozsah stran. 57

Po druhé světové válce od roku 1945 existuje socialistická Jugoslávie. V roce 1980 dochází k smrti diktátora a jejího hlavního jednotícího prvku Josifa Broze Tita. Tento fakt vede k erozi moci a k nárůstu separatistických tendencí. V roce 1990 po revolucích ve střední a východní Evropě v roce 1989 rovněž část národů v rámci Jugoslávie požaduje volnější druh federace, zároveň se konají první svobodné volby. Tyto požadavky se ovšem ze strany Srbů setkávají s nepochopením. Odstředivé tendence pokračují dál až do 25. června 1991, kdy Slovinci a Chorvaté vyhlašují nezávislost. V září 1991 se od Jugoslávie odtrhává i Makedonie. Ovšem budoucím přínosem pro Makedonii z hlediska vztahů k EU je fakt, že se tato země nezapojila do války, což jí dovolovalo navázat vztahy s EU dříve než např. Chorvatsku či Srbsku. Ovšem v případě Chorvatska se Srbsko nesmířilo s tím, že vystupuje z Jugoslávie a zahájilo válku. Důvodem byla i rozsáhlá Srbská menšina na odtrženém území Chorvatska, která by se tak ocitla bez ochrany na území cizího státu. Ovšem tento konflikt přerostl v roce 1992 ve války nikoliv pouze Srbska a Chorvatska, ale i mezi těmito dvěma státy a v rámci etnicky roztříštěné Bosny a Herzegoviny.155 To ale pouze ztížilo další možnosti pro vyjednávání a možnosti brzkého ukončení konfliktu, protože si území Bosny a Herzegoviny nárokovaly jak Srbsko, tak i Chorvatsko, ale navíc ještě zde existovala skupina převážně muslimsky založených obyvatel tzv. „Bosňáků“, která požadovala vlastní stát. Válka byla jedním z nejhorších konfliktů od konce druhé světové války na území Evropě. V rámci Bosny a Herzegoviny zprvu byla situace nepřehledná, původní koalice Chorvatů a Bosňáků proti Srbům se rozpadla, takže poté bojovali „všichni proti všem“. Nakonec ale po silném diplomatickém tlaku a leteckých útocích USA se podařilo vytvořit pragmatické spojení Chorvatů s Bosňáky, kteří bojovali proti Srbům. To vedlo k převaze a uzavření míru na vojenské základně USA v Daytonu v roce 1995.156 Tato válka velmi silně poznamenala vztahy především Chorvatska či Srbska k EU, protože válka na území bývalé Jugoslávie se „proslavila“ i válečnými zločiny. Jako příklad za všechny lze jmenovat např. masakr v Srebrenici, kde srbská (jugoslávská) armáda zmasakrovala několik tisíc civilistů. Problémem ve vztahu Chorvatska a Srbska byl ovšem jejich relativně shovívavý postoj k těmto válečným zločincům, protože část obyvatelstva je měla spíše za hrdiny. V případě Srbska se jednalo především o vůdce bosenských Srbů Radovana Karadžiče či srbského generála Radka Mladiče.157 V případě Chorvatů se poté jednalo např. o generála Ante Gotovinu.158 Ovšem i po uzavření Daytonského míru docházelo k problémům. Především se nevyřešil statut Kosova, které spadalo pod Srbsko, i když na jeho území žila většina občanů Albánské národnosti. Docházelo zde k násilí na obou stranách, nakonec situace eskalovala a srbská armáda se nebála použít sílu a začala 155

PELIKÁN: Dějiny Srbska, s. 527-539. RYCHLÍK- PERENĆEVIĆ: Dějiny Chorvatska, s. 387-394. 157 PELIKÁN: Dějiny Srbska, s. 545-549. 158 RYCHLÍK - PERENĆEVIĆ: Dějiny Chorvatska, s. 402. 156

58

s masakry. Na to reagovalo NATO, které bombardováním Srbska docílilo jeho kapitulace a Kosovo se dostalo pod správu mezinárodních jednotek.159 Stále však vztahy Srbska a EU dlouhou dobu byly zatíženy tímto problémem. Nakonec však Srbsko díky svojí proevropské orientaci začalo prosazovat vstřícnější postoj ke Kosovu, což vedlo k tomu, že se stalo 1. března 2012 kandidátskou zemí.160 3. Právní rámec vstupu do EU a klíčové summity určující vztahy mezi EU a zeměmi západního Balkánu Před analýzou samotného vstupu je třeba říci, že země, která vstup zvažuje, musí splnit tři kategorie podmínek. První podmínka je uznání demokratických hodnot, na kterých je EU vystavěna. Tyto hodnoty jsou zmíněny v čl. 2 SEU (Smlouvy o EU). Dalšími podmínky jsou právní, ekonomické a politické. Zároveň rozlišujeme tři základní stupně k členství. První z nich je perspektiva členství, tj. že EU připustí budoucí vstup této země. Druhým stupněm je status kandidátské země, v rámci kterého přicházejí na řadu formální jednání o členství i další aspekty jako např. nutnost reformy práva kandidátské země tak, aby bylo v souladu s evropským právem.161 Právní ukotvení vyjednávání o členství pak je určeno především čl. 49 SEU. Článek 49 říká, že „každý stát, který uznává hodnoty uvedené v článku 2 a zavazuje se k jejich podpoře, může požádat o členství v Unii.“162 V čl. 2 SEU specifikuje tyto hodnoty takto: „Unie je založena na hodnotách úcty k lidské důstojnosti, svobody, demokracie, rovnosti, právního státu a dodržování lidských práv, včetně práv příslušníků menšin.“163 Tyto hodnoty jsou společné členským státům ve společnosti vyznačující se pluralismem, nepřípustností diskriminace, tolerancí, spravedlností, solidaritou a rovností žen a mužů. Stát podává žádost o členství Radě, která rozhoduje jednomyslně ovšem až poté, co je v této věci konzultována Komise. Nutný je rovněž souhlas EP, který se usnáší většinou hlasů všech svých členů. Zároveň by měla být zohledněna kritéria pro přistoupení, která schválila Evropská rada. V případě podmínek přijetí a nutné úpravy smluv, které tvoří základ EU, je nutná dohoda mezi členskými státy a kandidátskou zemí. Po vytvoření dohody o přistoupení je nutné, aby ji ratifikovaly všechny smluvní státy v souladu s jejich ústavními zvyklostmi.164 159

PELIKÁN: Dějiny Srbska, s. 545-549. Euractiv. Srbsko má nakročeno do EU, obdrželo kandidátský status. [online]. Euractiv.cz, 2. března 2012 [cit. 25.dubna 2012]. Dostupné na: . 161 Konsolidované znění Smlouvy o Evropské Unii. [online]. Eurlex, C83/13, 31. 3. 2010 [cit. dne 25. dubna 2012]. Dostupné na: . 162 Tamtéž. 163 Tamtéž. 164 Konsolidované znění Smlouvy o Evropské Unii. [online]. Eurlex, C83/13, 31. 3. 2010 [cit. dne 25. dubna 2012]. Dostupné na: . 160

59

V případě vývoje vztahů EU se zeměmi západního Balkánu byl důležitý regionální přístup, který byl zahájen v roce 1997. V rámci tohoto přístupu Rada stanovila podmínky v politické a ekonomické oblasti, jejíž splnění bylo nutné pro rozvoj dvoustranných vztahů s těmito zeměmi. V roce 1999 byl další mezník, kdy EU přichází s návrhem stabilizace a přidružení pro pět zemí západního Balkánu. Zlomovým bodem pro tyto země byl rovněž summit v portugalské Feiře z června 2000, kde EU připouští, že všechny země, účastnící se procesu stabilizace a přidružení započatém v předchozím roce jsou možnými kandidáty na členství v EU. Dalším faktorem byl i povzbuzení Evropské rady k více regionální spolupráci, která byla vlivem předchozí války narušena. Summit reagoval i na situaci v Chorvatsku, kde v té době odešel z politiky kontroverzní prezident Franjo Tudjman. Rovněž reagovalo na volby do Kosovských samosprávných orgánů.165 V listopadu 2000 se konal summit v chorvatském hlavním městě Záhřebu, na kterém byl zahájen proces stabilizace a přidružení pro pět zemí západního Balkánu. Symbolicky tedy summit byl veden mimo území EU, na území jednoho ze států západního Balkánu.166 Dalším mezníkem byla Evropská rada v řecké Soluni, která se konala v červnu 2003. Na tomto summitu byla potvrzena politika stabilizace a přidružení pro západní Balkán. Dále bylo potvrzeno, že tyto státy již učinily jistý pokrok k možné integraci do EU. Rovněž EU potvrdila, že je možné přehodnotit vízovou politiku k státům západního Balkánu, ovšem rovněž odkazovala na to, že je třeba předtím posílit vládu práva a potrestat válečné zločince.167 4. Státy západního Balkánu a jejich vztahy s EU 4.1. Chorvatsko Důležitým mezníkem pro vstup Chorvatska do EU byl říjen 2001, kdy došlo k podpisu Dohody o stabilizaci a přidružení. Dalším předělem bylo 21. února 2003, kdy Chorvatsko oficiálně podalo žádost o členství v EU. V červnu 2004 po zvážení všech okolností přiznává Evropská rada status kandidátské země. Ovšem další kooperace neprobíhala zcela hladce. V březnu 2005 došlo k odkladu oficiálního zahájení přístupových jednání. Jedním z hlavních důvodů 165

Santa Maria da Feira European Council 19 and 20 June 2000. Conclusions of the Presidency.[online]. European Parliament [cit. dne 26. dubna 2012]. Dostupné na: http://www.europarl.europa.eu/summits/fei1_en.htm >. 166 Zagreb Summit 24 November 2000. [online]. European Commission [cit. dne 25. dubna 2012]. Dostupné na: . 167 EU-Western Balkans Summit – Declaration. [online]. European Commission [cit. dne 27. dubna 2012]. Dostupné na: . 60

byla neúplná spolupráce s Mezinárodním trestním tribunálem pro bývalou Jugoslávii (ICTY). Chorvatsko poté si bylo vědomo skutečnosti, že pro další pokračování musí splnit podmínky kladené ze strany EU. Na konci roku 2005 se tedy situace změnila a hlavního žalobce ICTY konstatoval, že nyní již Chorvatsko v naprosté míře s touto institucí spolupracuje. V reakci na toto prohlášení Rada dospěla k závěru, že byly nyní splněny všechny podmínky. Přístupová jednání s Chorvatskem začala vzápětí.168 V průběhu jednání se však začal ukazovat i závažný problém mezi Chorvatskem a Slovinskem, která již v této době byla členským státem EU. Příčinou sporu bylo určení námořních hranic mezi těmito zeměmi. Nakonec došlo k omezenému uznání pobřežních vod, které bylo výsledkem arbitrární dohody mezi Slovinskem a Chorvatskem, která byla podepsána ve Stockholmu dne 4. listopadu 2009.169 Po odstranění této překážky rozhovory pokračovaly. Výrazným milníkem byl 30. červen 2011, kdy členské státy EU úspěšně uzavřely přístupová jednání s Chorvatskem a byla úspěšně dojednána přístupová smlouva. Nyní probíhá ve všech členských státech EU a Chorvatsku ratifikační proces této smlouvy. Pokud vše proběhne bez problémů a v žádné členské zemi či v Chorvatsku se tento proces nezpozdí, tak se stane Chorvatsko 28. členem EU 1. 7. 2013.170 Nedílnou součástí procesu přistoupení byla i zpráva EK o výsledních jednání o přistoupení Chorvatsku v listopadu 2011. Součástí zprávy je 35 částí, ve kterých Evropská komise hodnotí jejich naplnění ze strany Chorvatska. Jedná se např. o oblasti čtyř svobod (volný pohyb zboží, služeb, kapitálu a osob), zemědělství, ekonomické politiky, podnikání rybolovu, atd.171 Samozřejmě nejdůležitějším dokumentem je Smlouva o přistoupení. Jako politicky důležité lze označit články 19-24, ve kterých je uvedena síla Chorvatska v jednotlivých institucích. Je zde vymezeno, že Chorvatsko bude mít do roku 2014 12 zástupců v EP. V rámci váženého hlasování má země 7 hlasů. Rovněž bude mít Chorvatsko alespoň tedy zpočátku svého zástupce (Komisaře) v EK. Z určitých omezujících opatření proti Chorvatsku lze zmínit pětileté přechodné období, kdy státy EU můžou omezovat volný pohyb pracovních sil, které může být ve výjimečných případech prodlouženo o další dva roky. Z oblasti ekonomické je třeba zmínit články 33-35 Smlouvy o přistoupení. V těchto člán168

Croatia - EU-Croatia relations. [online]. European Commission [cit. dne 24. dubna 2012]. Dostupné na: . 169 Euractiv. Slovinsko a Chorvatsko podepsaly dohodu o arbitráži. [online]. Euractiv.cz, 5. listopadu 2009 [cit. 26.dubna 2012]. . 170 Croatia - EU-Croatia relations. [online]. European Commission [cit. dne 24. dubna 2012]. Dostupné na: . 171 European Commission. Information on the Results of the EU Accession Negotiations with Croatia. [online]. Directorate General for Enlargement, listopad 2011. Dostupné na: . 61

cích je vymezena celková suma 449,3 milionů Eur, které Chorvatsko v roce vstupu získá jednak ze strukturálního fondu, kohezního fondu, evropského fondu pro rybolov či z fondu pro rozvoj venkova.172 4.2. Srbsko Prvním důležitějším mezníkem ve vztahu Srbsko a EU se stal listopad 2000, kdy byla uzavřena rámcová dohoda mezi EU a tehdejší Svazovou republikou Jugoslávií o poskytování pomoci a podpory. V roce 2001 se spolupráce rozšířila spolu s funkcí programu pomoci CARDS, který byl určen především pro ty země, které se účastní procesu stabilizace a přidružení. V říjnu 2005 jsou zahájena jednání, jehož výsledkem má být představení Dohody o stabilizaci a přidružení. Avšak podobně jako v případě Chorvatska dochází k problémovému bodu, kdy v květnu 2006 jsou jednání přerušení, protože spolupráce Srbska s ICTY podle této instituce nedoznala žádného pokroku. Podobně jako Chorvatsko i Srbsko si bylo vědomo, že pro možnost členství musí obnovit spolupráci s ICTY. Tak se stalo od června 2007 obnovena jednání o Dohodě o stabilizaci a přidružení. Tato změna vyústila 7. listopadu 2007 v podepsání dohody o stabilizaci a přidružení mezi EU a Srbskem. 18. února 2008 byl dalším mezník, kdy Rada přijímá revidované evropské partnerství se Srbskem. 29. dubna 2008 je poté v Lucemburku podepsána dohoda o stabilizaci a přidružení společně s prozatímní dohodou o obchodu a obchodních záležitostech mezi Srbskem a EU. Dalším mezníkem je 22. prosinec 2009, kdy Srbsko podává žádost o členství v EU. 14. října 2011 poté Evropská komise vydává stanovisko k žádosti Srbska o členství v EU. Důležitým mezníkem je dále 1. březen 2012, kdy Evropská rada uděluje Srbsku status kandidátské země.173 Stalo se tak poté, co Srbsko odstranilo poslední překážky, které bránily vstupu. Konkrétně se jednalo o dohodu s Kosovem z února 2012, ve které Srbsko souhlasilo s účastí kosovských reprezentantů na regionálních fórech. Rovněž se podařilo dosáhnout shody na správě kosovsko-srbských hranic. Dále byly vyřešeny i problémy mezi Srbskem a členským státem EU Rumunskem, které se obávalo nedostatečné ochrany etnických Rumunů žijících v Srbsku. Po garantování ochrany práv této menšiny ze strany Srbska zmizel poslední důvod zabraňující členství.174

172

Council of the European Union. Accession Treaty: Treaty concerning the accession of the Republic of Croatia. [online]. Public Register of Council Documents, 7. listopadu 2011 [cit. 25.dubna 2012]. Dostupné na: . 173 Srbsko – Základní údaje o zemi. [online]. European Commission [cit. dne 26. dubna 2012]. Dostupné na: . 174 Euractiv. Srbsko má nakročeno do EU, obdrželo kandidátský status. [online]. Euractiv.cz, 2. března 2012 [cit. 25.dubna 2012]. Dostupné na: . 62

Důležitými dokumenty na cestě Srbka k členství se staly především Dohoda o stabilizaci a přidružení a stanovisko EK k žádosti Srbska o členství v EU. Obsahem dohody o stabilizaci a přidružení byl mix politických a ekonomických opatření, které muselo Srbsko splnit. V případě politických kritérií to bylo posílení demokracie a vlády práva. V této souvislosti dohoda stanovila, že respekt k lidským právům se má řídit přijatými mezinárodními konvencemi jako je např. Helsinská konvence. V oblasti ekonomické poté EU vybízela Srbsko k podpoře přechodu k tržní ekonomice. V rámci konkrétnějších cílů se jednalo o vytvoření zóny volného obchodu nejpozději 6 let po vstupu této dohody v platnost.175 Stanovisko EK k žádosti Srbska o členství v EU poté analyzovalo pokrok v oblastech vytyčených výše zmíněnou Dohodou o stabilizaci a přidružení. EK tedy konstatovala, že Srbsko splňuje demokratické standardy EU nutné ke vstupu. Zároveň ocenila spolupráci s ICTY. I v ekonomické oblasti bylo Srbsko pochváleno. Na druhou stranu však EK kritizovala i některé body, např. pomalou privatizací. Jako přetrvávající problémy s nutným řešením označila EK především oblasti zemědělství, finanční kontroly či soudnictví.176 4.3. Černá Hora Černá hora byla dlouhou dobu součástí Svazové republiky Jugoslávie a to i po válce na území bývalé Jugoslávie. Situace se ale mění v březnu 2012, kdy byla podepsána tzv. Bělehradská dohoda, která přeměnila Svazovou republiku Jugoslávii na svazek Srbska a Černé Hory, což dávalo tomuto útvaru větší svobodu. Dalším mezníkem byl rok 2006, kdy se většina voličů (55,5 %) v referendu 21. května vyslovila pro nezávislost Černé Hory. Nezávislost poté byla vyhlášena 3. června 2006. Jednáni o Dohodě o stabilizaci a přidružení s EU byla zahájena v září 2006. V roce 2007 poté byla podepsána dohoda o stabilizaci a přidružení mezi EU a Černou horou. 15. Prosince 2008 poté Černá Hora podává žádost o členství v EU. Dalším mezníkem byl rok 2010, kdy byl Černé Hoře přiznán status kandidátské země.177 V případě smluv je třeba podrobněji analyzovat Dohodu o stabilizaci a přidružení, která vešla v platnost v roce 2010. V této dohodě se smluvní strany zavázaly rozvíjet zónu volného obchodu. Dalším logickým závazkem bylo při-

175

Stabilisation and Association Agreement between the European Communities and thein Member States of the one Part and the Republic of Serbia, of the other Part. [online]. European Commission [cit. dne 26. dubna 2012]. Dostupné na: . 176 European Commission. Commission Opinion on Serbia's application for membership of the European Union. [online]. European Commission, 12. října 2010. Dostupné na: . 177 Montenegro - EU Montenegro relations. online]. European Commission [cit. dne 25. dubna 2012]. Dostupné na: . 63

bližování legislativy Černé Hory standardům evropského práva. Dalším úkolem bylo posílit spolupráci v rámci pohybu pracovních sil a zboží.178 4.4. Makedonie Bývalá jugoslávská republika Makedonie (FYROM, dále Makedonie) se účastní intenzivnější spolupráce s EU nejdéle. Již v roce 1996 získala Makedonie nárok čerpat finanční prostředky z programu PHARE. V roce 2001 došlo k podpisu dohody o stabilizaci a přidružení. Žádost o členství podala již 22. března. 16. prosince 2005 byl Makedonii udělen status kandidátské země. V říjnu 2009 doporučuje EK otevřít přístupová jednání.179 Ale hlavním problémem vstupu je nevyjasněná situace v Řecku, které nechce uznat název státu, protože název „Makedonie“ je i součástí historické Řecka.180 Jedním z důležitých dokumentů je tzv. přístupové partnerství. V rámci tohoto dokumentu byly krátkodobé cíle např. v odstranění překážek v poskytování služeb sousedním státům. Dalším byl např. i snaha vytvořit orgány pro kontrolu zemědělských fondů. V oblasti střednědobé bylo např. antikorupční politika či dokončení procesu decentralizace země. Dalším cílem bylo vytvořit strukturu volného trhu podle modelu EU.181 5. Závěr Jak je tedy zřejmé, tak vztahy mezi EU a zeměmi západního Balkánu změnily svůj charakter za posledních několik let. Důležitými mezníky jak v případě Chorvatska či Srbska byla pomoc při zatýkání válečných zločinců. Ovšem vyrovnání se z minulostí nebylo potřeba jen v rámci posílení jedné z podmínek EU pro vstup tj. potvrzení demokratických hodnot a právního státu. Dalším důvodem bylo napravení poškozených vztahů mezi jednotlivými státy, které způsobi178

Stabilisation and Association Agreement between the European Communities and their Member States, of the one part, and the Republic of Montenegro, of the other part. [online]. European Commission [cit. dne 27. dubna 2012]. Dostupné na: . 179 EU - the former Yugoslav Republic of Macedonia relations. [online]. European Commission [cit. dne 28. dubna 2012]. Dostupné na: . 180 Euractiv. ČR dává Chorvatsku zelenou, další balkánské země se na cestě do EU potýkají s problémy. 15. března 2012 [cit. 28.dubna 2012]. Dostupné na: . 181 Council of the European Union. Council Decision of 18 February 2008 on the principles, priorities and conditions contained in the Accession Partnership with the former Yugoslav Republic of Macedonia and repealing Decision 2006/57/EC. [online]. Eurlex, 2008/212/EC, 18. února 2008 [cit. 25. dubna 2012]. Dostupné na: . 64

la právě válka. Např. v případě Chorvatska bylo nutné pomocí mezinárodní arbitráže uznat námořní hranice se Slovinskem, které již bylo člen EU a možné členství Chorvatska by zřejmě později vetovalo. Historické problémy existují i v případě Makedonie, ovšem zde je to dáno odporem Řecka uznat název státu, protože „Makedonie“ je i jedna z jeho historických částí. Je tedy patrné, tak vztahy mezi EU a západním Balkánem jsou do jisté míry určovány nedávnou historií. Rovněž se ukazuje, že sdílení a podpora hodnot EU není jen pouze jednou z podmínek vstupu, ale že v případě výše zmíněných zemí tvoří i jednu z nejvíce zásadních. Prameny a literatura Prameny Croatia - EU-Croatia relations. [online]. European Commission [cit. dne 24. dubna 2012]. Dostupné na: . Council of the European Union. Council Decision of 18 February 2008 on the principles, priorities and conditions contained in the Accession Partnership with the former Yugoslav Republic of Macedonia and repealing Decision 2006/57/EC. [online]. Eurlex, 2008/212/EC, 18. února 2008 [cit. 25. dubna 2012]. Dostupné na: . Council of the European Union. Accession Treaty: Treaty concerning the accession of the Republic of Croatia. [online]. Public Register of Council Documents, 7. listopadu 2011 [cit. 25. dubna 2012]. Dostupné na: . Euractiv. ČR dává Chorvatsku zelenou, další balkánské země se na cestě do EU potýkají s problémy. 15. března 2012 [cit. 28.dubna 2012]. Dostupné na: . Euractiv. Slovinsko a Chorvatsko podepsaly dohodu o arbitráži. [online]. Euractiv.cz, 5. listopadu 2009 [cit. 26.dubna 2012]. Dostupné na: . Euractiv. Srbsko má nakročeno do EU, obdrželo kandidátský status. [online]. Euractiv.cz, 2. března 2012 [cit. 25.dubna 2012]. Dostupné na: . European Commission. Commission Opinion on Serbia's application for membership of the European Union. [online]. European Commission, 12. října 2010. Dostupné na: . European Commission. Information on the Results of the EU Accession 65

Negotiations with Croatia. [online]. Directorate General for Enlargement, listopad 2011. Dostupné na: . EU - the former Yugoslav Republic of Macedonia relations. [online]. European Commission [cit. dne 28. dubna 2012]. Dostupné na: . EU-Western Balkans Summit – Declaration. [online]. European Commission [cit. dne 27. dubna 2012]. Dostupné na: . Konsolidované znění Smlouvy o Evropské Unii. [online]. Eurlex, C83/13, 31. 3. 2010 [cit. dne 25. dubna 2012]. Dostupné na: . Montenegro - EU Montenegro relations. [online]. European Commission [cit. dne 25. dubna 2012]. Dostupné na: . Santa Maria da Feira European Council 19 and 20 June 2000. Conclusions of the Presidency.[online]. European Parliament [cit. dne 26. dubna 2012]. Dostupné na: . Srbsko – Základní údaje o zemi. [online]. European Commission [cit. dne 26. dubna 2012]. Dostupné na: . Stabilisation and Association Agreement between the European Communities and their Member States, of the one part, and the Republic of Montenegro, of the other part. [online]. European Commission [cit. dne 27. dubna 2012]. Dostupné na: . Stabilisation and Association Agreement between the European Communities and thein Member States of the one Part and the Republic of Serbia, of the other Part. [online]. European Commission [cit. dne 26. dubna 2012]. Dostupné na: . Zagreb Summit 24 November 2000. [online]. European Commission [cit. dne 25. dubna 2012]. Dostupné na: . Literatura PELIKÁN, Jan. Dějiny Srbska. Praha: Nakladatelství Lidové noviny, 2004, 670s. RYCHLÍK, Jan – PERENĆEVIĆ, Milan. Dějiny Chorvatska. Praha: Nakladatelství Lidové noviny, 2007, 576s. 66

VZTAHY EU A ZÁPADNÍHO BALKÁNU Romana Skácelová, Šárka Vyroubalová Přehled použitých zkratek CARDS - Pomoc Společenství pro obnovu, rozvoj a stabilizaci (Community Assistance for Reconstruction, Development and Stabilisation) IPA – Předsmluvní nástroj (Instrument for pre-accession assistance) ISPA – Nástroj strukturálních předvstupních politik (Instrument for Structural Policies for Pre-Accession) PHARE, OBNOVA – Nástroje pomoci pro rekonstrukci hospodářství Polska a Maďarska (Poland and Hungary Aid for Restructuring of the Economy) SAA - Stabilizační a asociační dohoda (Stabilization and association agreement) SAP - Stabilizační a asociační proces (Stabilisation and association process) SAPARD - Speciální předvstupní program pro zemědělství a rozvoj venkova (Special Accession Programme for Agriculture & Rural Development) 1. Úvod Předkládaná seminární práce se věnuje otázce vztahu Evropské unie a zemí Západního Balkánu. V první části práce jsou řešeny počáteční vztahy rozvíjející se od rozpadu Jugoslávie. Je nastíněn postoj členských států na tento konflikt, který je zasazen do kontextu evropských dějin. Posléze je pozornost zaměřena na spolupráci Evropské unie a příslušných zemí v rozvoji daného regionu a na přípravu vstupu jednotlivých zemí do Unie. Jsou zmíněny hlavní finanční nástroje a programy. Práce je zakončena pohledem na současné vztahy EU a Západního Balkánu a predikuje se budoucí vývoj. Cílem naší seminární práce je analyzovat vztahy EU a zemí západního Balkánu, zodpovědět otázku, jaká pomoc je poskytována těmto zemím, které země jsou kandidáty na vstup do EU a které mají status potenciálních kandidátů. Doufáme, že čtenářům poskytne nejen elementární informace o vývoji vztahů, ale přispěje i k většímu zájmu o tento region. 2. Vývoj vztahů ES/EU se zeměmi západního Balkánu Vztahy ES/EU vůči zemím západního Balkánu182 se datují od r. 1989, počátku rozpadu Jugoslávie. Můžeme vymezit 3 období, které se vyznačují rozdílnou politikou Společenství (později Unie) vůči těmto zemím. 2.1 Diferencovaný přístup (1989 - 1995)

182

Zeměmi Západního Balkánu jsou míněny tyto státy: Albánie, Bosna a Hercegovina, Bývalá jugoslávská republika Makedonie (pro účely této práce dále jen Makedonie), Chorvatsko, Srbsko, Černá hora a Kosovo. 67

Na počátku vztahů k tomuto regionu se členské státy ES/EU velmi lišili v přístupu k balkánským zemím.183 Neexistence společné politiky byla dána rozličnými zájmy jednotlivých států184 a vlastními problémy Evropských společenství.185 Neochota řešit národnostní spory rozpadající se Jugoslávie vytvořila již na počátku vztahů bariéru nedůvěry, která částečně panuje dodnes. Počáteční strategií bylo vyjednat příměří.186 Reagovat na vzrůstající násilí v tomto regionu však bylo nutností, a proto nakonec všechny členské státy 15. ledna 1992 uznávají nezávislost Slovinska a Chorvatska. To je však na dlouhou dobu vše a je dále pokračováno v pasivní politice. Řešení konfliktu v Bosně tak musela iniciovat americká administrativa po nástupu Billa Clintona k moci v roce 1995. Na popud USA NATO vysílá vojenské jednotky, které přinutily znepřátelené strany zasednout k jednomu stolu a podepsat v prosinci 1995 tzv. Daytonské mírové dohody. Spolupráce ES/EU se tedy v počátečních fázích rozvoje vztahů zaměřuje výhradně na humanitární pomoc jednotlivým státům a z hlediska významu lze označit za nepříliš výraznou až okrajovou. Důraz je tak kladen na bilaterální dohody, první z nich se týká obchodní politiky s Albánií. Znamenala také účast této země na programu PHARE.187 2.2 Regionální přístup (1995 - 1999) Od politiky diferencovaného přístupu ES/EU v pozdějších letech přistoupila k regionálnímu přístupu. Důraz byl kladen na spolupráci nejen ekonomickou, ale také na dodržování lidských práv a postupném budování právního státu (tzv. princip kondicionality).188 Finančním nástrojem byl program OBNOVA (vyhlášen v červenci 1996), kterého se účastnily čtyři státy – Bosna a Hercegovina, Chorvatsko, SRJ189 a Makedonie. Devizou tohoto programu bylo, že neobsahovala zmínku o možnosti vstupu zemí do Evropské unie. Program OBNOVA na183

LEVÍČEK, Jaromír. Strategie Evropské unie vůči zemím západního Balkánu, Mezinárodní politika, 2003, roč. 27, č. 7, s. 21-23. 184 Zatímco britská a francouzská vláda preferovala diplomatická jednání a zachování Jugoslávie, Spolková republika Německo podporovala Slovinsko a Chorvatsko v otázce vystoupení z federace. Nutno zmínit, že v případě vojenské mise by nejvíce vojáků bylo vysláno právě z Velké Británie a Francie, zatím co armádě SRN spolková ústava zakazuje účast na vojenských misích v zahraničí. Německo nabízelo pomoc Srbsku, pokud přijme Albánce zpět. PELIKÁN, Jan. Evropská unie v poločase balkánské krize, Mezinárodní politika, 2001, roč. 25, č. 2, s. 14-15. 185 Jde především o transformaci Evropských společenství v Evropskou unii a pomoc rozpadajícím se zemím bývalého SSSR. 186 KINTIS, Andreas. The EU’s Foreign Policy and the War in Former Yugoslavia. In HOLLAND, Martin (ed). Common Foreign and Security Policy, The Record and Reforms, London: Cassell Imprint, 1997, s. 148-173. 187 HAD, Miloslav. Evropská unie a Balkán. In DIENTSBIER, Jiří a kol. Stabilita Balkánu a Evropská unie: příspěvek České republiky. Praha: Rada pro mezinárodní vztahy, 2006, s. 27. 188 ŠTĚRBA, Vlastimil. Evropská unie a západní Balkán: Deset let stabilizace, Mezinárodní politika, 2005, roč. 29, č. 11, s. 19-21. 189 Tehdejší Svazové republiky Jugoslávie (SRJ) tvořily Srbsko a Černá hora. 68

hradil v letech 1995-1999 tzv. Reymountský proces, dále pak Proces spolupráce v jihovýchodní Evropě (SEECP), který podnětu zemí západního Balkánu a Iniciativa pro spolupráci jihovýchodní Evropy (SECI), která vzešla iniciativy USA.190 Pokus zavést na země západního Balkánu stejnou politiku nebyl úspěšný. Vývoj v jednotlivých státech byl tak rozdílný, že se EU rozhodla vrátit zpět k diferencujícímu přístupu. Vztahy se rozvíjeli více se Slovinskem, Bulharskem a Rumunskem. Chorvatsko a SRJ bylo vyčleněno z programů a na ostatní země byly aplikovány pozůstatky regionalismu. Při krizi v Albánii v roce 1997 se EU opět neshodla na společném postupu, stejně jako později v otázce samostatnosti Kosova.191 2.3 Pakt stability pro jihovýchodní Evropu, Stabilizační a asociační proces (1999 - 2008) Nová unijní politika byla přijata na mezinárodní konferenci v Sarajevu v roce 1999. Byl z iniciativy ES/EU vyhlášen Pakt stability pro jihovýchodní Evropu. Cílem Paktu bylo koordinovat projekty ve 3 základních oblastech – demokracie a lidská práva, ekonomická rekonstrukce a bezpečnostní politika. Pakt byl koncipován jako dočasné řešení a od roku 2000 je doplněn Stabilizačním a asociačním procesem (SAP). Od roku 2008 působí Regionální rada pro spolupráci (RCC), která sdružuje představitele zemí západního Balkánu a mezinárodních organizací. Náplní činnosti je konzultovat pokroky zemí s evropským integračním procesem.192 Ze SAP vycházejí bilaterální stabilizační a asociační dohody (SAA), které zřizují společné orgány – Stabilizační a asociační radu na úrovni ministrů, Stabilizační a asociační výbor na úřednické úrovni, podvýbory pro technické záležitosti a Společný parlamentní výbor na úrovni EP a národního parlamentu dané země. Vzhledem k tomu, že ratifikační proces je složitou záležitostí, EU zavádí systém tzv. Přechodných dohod, které vstupují v platnost ihned po podpisu.193 První stabilizační dohody byly uzavřeny s Makedonií 9. dubna 2001 a s Chorvatskem 29. října 2001. Dalším stádiem vztahů bylo schválení „Soluňské agendy pro západní Balkán“ v roce 2003. Byl potvrzen závazek EU v dalším rozšíření o tyto země a byly začleněny další prvky do programu SAP např. evropské partnerství, které bude individuálně zpracováno pro každou zemi nebo otevření unijních programů a možnost čerpání. Realizací těchto cílů bylo nařízení Rady ES č.533/2004 o založení evropského partnerství v rámci stabilizačního 190

HAD, Miloslav. Evropská unie a Balkán. In DIENTSBIER, Jiří a kol. Stabilita Balkánu a Evropská unie: příspěvek České republiky. Praha: Rada pro mezinárodní vztahy, 2006, s. 2829. 191 HAD, Miloslav. Evropská unie a Balkán…, s. 30. 192 HAD, Miloslav. Evropská unie a Balkán…, s. 31. 193 HAD, Miloslav. Stabilizační a asociační proces pro západní Balkán In DIENTSBIER, Jiří a kol. Stabilita Balkánu a Evropská unie: příspěvek České republiky. Praha: Rada pro mezinárodní vztahy, 2006, s. 34 69

a asociačního procesu. Evropské partnerství slouží zejména pro vytvoření akčních plánů k zavedení reforem nezbytných pro integraci do EU.194 Celkový přehled pokroků jednotlivých zemí byl uveřejněn Evropskou komisí jako sdělení pod názvem „Západní Balkán na cestě do EU: konsolidace a rostoucí perspektiva“.195 Dne 12. června 2006 byla uzavřena další asociační dohoda a to s Albánií, 15. října 2007 s Černou Horou, 29. dubna 2008 se Srbskem, 16. června 2008 s Bosnou a Hercegovinou. Poslední zemí, která nepodepsala asociační dohodu tak zůstává Kosovo.196 2. 4 Členství, kandidáti a potenciální kandidáti (2008 - současnost) V současnosti je na cestě do Evropské unie Chorvatsko, status kandidátů mají Island, Makedonie, Černá hora a Srbsko. Status potenciálních kandidátů mají Albánie, Bosna a Hercegovina. Kosovo má zvláštní status, i přesto ho lze zařadit i do potenciálních kandidátů. 3. Finanční nástroje V oblasti západního Balkánu operovalo více programů. V letech 2000 až 2006 to byly programy PHARE, ISPA, SAPARD a CARDS. Všechny byly posléze nahrazeny programem IPA. 3.1 PHARE Prvním programem, který podporoval rekonstrukci zemí, byl program PHARE. Zaměřoval se na budování institucí a ekonomický rozvoj. Program PHARE vznikl v roce 1999 a nesoustředí se pouze na země Západního Balkánu. Cílem programu je budování institucí a sbližování právních řádů s evropským právem.197 3.2 ISPA Souběžně s Programem PHARE probíhal i program ISPA zaměřený na životní prostředí a obnovu infrastruktury. ISPA byl zřízen nařízením Rady č.

194

HAD, Miloslav. Stabilizační a asociační proces…, s. 37-38. Sdělení komise - Západní Balkán na cestě do EU: upevňování stability a zvyšování prosperity ze dne 27. ledna 2006 /* KOM/2006/0027 konečném znění */. 196 Status Kosova je dán rezolucí Rady bezpečnosti OSN č. 1244, všechny státy EU zatím neuznali nezávislost tohoto státu. 197 Zpráva Komise Evropskému parlamentu, Radě a EHSV za rok 2010 o pomoci zemím usilujícím o přistoupení (NPP, PHARE, CARDS, Předsvstupní nástroj pro Turecko a přechodný nástroj) /* KOM/2011/0647 v konečném znění */. 195

70

1267/1999198 a doplňuje tak program PHARE pro další sektor. Program ISPA fungoval na období než 2000 – 2006. 3.3 SAPARD Dalším programem byl SAPARD týkající se společné zemědělské politiky a rozvoje venkova. SAPARD byl zřízen nařízením Rady 1268/1999199, v červnu 1999 na základě návrhu Komise v rámci Agendy 2000 programu pro zvýšení předvstupní pomoci v letech 2000 - 2006. 3.4 CARDS Program CARDS byl vyhlášen nařízením Rady ES č. 2666/2000200 a nahradil programy PHARE a OBNOVA. Pro toto období byla vyhrazena částka 4, 65 mil. eur na čtyři hlavní regionální problémy – kontrolu hranic, stabilizaci demokracie, obnovu institucí a infrastrukturu.201 V oblasti kontroly hranic je pozornost zaměřena na zefektivnění kontrol na hranicích, kde dochází ke korupci a hrozba nacionalistických ozbrojených skupin etnických Albánců, otázky problému drog a organizovaného zločinu. Při stabilizaci politické situace se program zabývá zakořeněným nacionalismem, právy menšin a svobodou médií, v oblasti ústavních institucí je cílem obnovit důvěru občanů a renovaci hlavních cest mezi městy.202 3.5 IPA Od roku 2007 byly všechny výše zmíněné programy nahrazeny Předsmluvním instrumentem (IPA). Program IPA stanovuje priority a monitoruje plnění programů v oblastech budování institucí, oblasti regionální a přeshraniční spolupráce mezi kandidáty a potenciálními kandidáty, rozvoj regionů a venkova především pak technická pomoc a restrukturalizace zemědělství. V otázkách lidských

198

Nařízení Rady (ES) č. 1267/1999 ze dne 21. června 1999 o zřízení nástroje předvstupních strukturálních politik. Úř. věst. L 161, 26. června1999, s. 73-86. 199 Nařízení Rady (ES) č. 1268/1999 ze dne 21. června 1999 o podpoře Společenství pro předvstupní opatření v oblasti zemědělství a rozvoje venkova v kandidátských zemích střední a východní Evropy v předvstupním období. Úř. věst. L 161, 26. června1999, s. 87-93. 200 Nařízení Rady (ES) č. 2666/2000 ze dne 5. prosince 2000 o pomoci pro Albánii, Bosnu a Hercegovinu, Chorvatsko, Svazovou republiku Jugoslávii a Bývalou jugoslávskou republiku Makedonii, o zrušení nařízení (ES) č. 1628/96 a o změně nařízení (EHS) č. 3906/89 a (EHS) č. 1360/90 a rozhodnutí 97/256/ES a 1999/311/ES Úř. věst. L 306, 7. prosince 2000, s. 1-6. 201 HAD, Miloslav. Stabilizační a asociační proces…, s. 34. 202 Regionální strategický program 2002-2006. Dostupné na < http://ec.europa.eu/enlargement/pdf/financial_assistance/cards/publications/regional_strategy _paper_en.pdf>. 71

zdrojů je pozornost pak zaměřena na vzdělávání. Pro období 2007-2013 je alokováno 11, 5 mld. eur.203 4. Kandidátské země Status kandidátské země mají v současnosti Černá Hora, Chorvatsko, Makedonie a Srbsko. Chorvatsko by mělo přistoupit jako dvacátá osmá země do EU 1. července 2013. 4.1 Česná Hora V roce 2006 došlo k vyhlášení nezávislosti Černé Hory a k uznání této nezávislosti EU. Na základě této události se EU rozhodla na pokračování jednání o SAA se Srbskem na základě upravené směrnice a s Černou Horou na pokračování jednání o SAA na základě směrnice nové. O rok později byla SAA podepsána a v roce 2010 Černá Hora získala status kandidátské země.204 Tak jako ostatním zemím ji byla poskytnuta finanční pomoc z programu CARDS, který ale byl v roce 2007 nahrazen programem IPA, který se zaměřil na oblast spravedlnosti a vnitřních věcí, reformu veřejné správy, dopravu, sociální rozvoj, zemědělství a rozvoj venkova a životní prostředí.205 Finanční pomoc 2007-2013

4.2 Chorvatsko Vztahy mezi Chorvatskem a EU se začali rozvíjet od roku 1992 díky Německu, které mezi prvními z členských států uznalo jeho nezávislost. O devět let později 203

Návrh Nařízení Evropského parlamentu a Rady kterým se stanoví společná pravidla a postupy pro provádění nástrojů pro vnější činnost Unie /* KOM/2011/0842 v konečném znění 2011/0415 (COD) */. 204 HAD, Miloslav. Evropská unie a Balkán. In DIENTSBIER, Jiří a kol. Stabilita Balkánu a Evropská unie: příspěvek České republiky. Praha: Rada pro mezinárodní vztahy, 2006, s. 85 205 Viz informace o programu IPA. Dostupné na . 72

byla podepsána SAA a k přiznání statusu kandidátské země došlo v roce 2004. V členství Chorvatsko vidí především zabezpečení ekonomického rozvoje, protože převážná část zahraničního obchodu je zaměřena na unijní trh. Ze zemí západního Balkánu se Chorvatsko dostalo nejdále, v roce 2011 došlo k uzavření přístupových jednání a datum členství se plánuje na 1. července 2013. Chorvatsko získalo během let značnou finanční pomoc. Bylo zapojeno do programu CARDS, z kterého čerpalo prostředky na návrat uprchlíků, obchod, reformu justice a policie, reformu veřejné správy. Později došlo k zapojení Chorvatska i do jiných programů jako je PHARE, ISPA nebo SAPARD. V roce 2007 došlo k nahrazení veškerých těchto programů programem IPA.206 Finanční prostředky jsou určeny na budování institucí, také na to, aby Chorvatsko bylo schopné převzít závazky vyplývající z členství, jsou určeny na oblast justice, na reformy veřejného sektoru.207 Finanční pomoc 2007-2013

4.3 Makedonie Makedonie získala kandidátský status v roce 2005. Komise ve svém stanovisku k žádosti Makedonie o členství potvrzuje, že Makedonie je plně fungující demokracií, avšak vytýká jí ekonomické problémy, především nízká konkurenceschopnost, obává se o obstání takovéto ekonomiky na vnitřním trhu.208 Makedonie čerpá a čerpala pomoc z programů PHARE, OBNOVA, CARDS a od roku 2007 je zapojena do programu IPA. Pomoc se soustřeďuje na oblasti institucí, příhraniční spolupráce, politiky soudržnosti, rozvoje venkova a příprava na decentralizaci státní správy a čerpání z fondů EU.209 206

HAD, Miloslav. Evropská unie a Balkán. In DIENTSBIER, Jiří a kol. Stabilita Balkánu a Evropská unie: příspěvek České republiky. Praha: Rada pro mezinárodní vztahy, 2006, s. 75 – 78. 207 Informace o programu IPA. Dostupné na . 208 Stanovisko Komise k žádosti Bývalé jugoslávské republiky Makedonie o členství v Evropské unii ze dne 9. 11. 2005 /* KOM (2005) 0562 */. 209 Dále o jednotlivých programech. Dostupné na . 73

Finanční pomoc 2007-2013

4.4 Srbsko Srbsko se zapojilo do SAP v roce 2003, jednání se však přerušila kvůli nedostatečné spolupráci srbské vlády při hledání Radovana Karadiće a Radka Mladiće. Příprava podpis SAA začala již 2005, uskutečněna byla však až v dubnu 2008. Spolupráci se Srbskem komplikuje i otázka Kosova. Srbsko čerpalo z fondu CARDS a od ledna 2007 prostřednictvím programu IPA průměrná částka se pohybuje kolem 190 mil. eur.210 Finanční pomoc 2007-2013

5. Potenciální kandidátské země Mezi potenciální kandidátské země v současnosti řadíme Albánii, Bosnu a Hercegovinu a Kosovo. 5. 1 Albánie V roce 2004 byly pro Albánii vytvořeny krátkodobé a střednědobé priority, na které by se měla zaměřit ve své přípravě na členství, tyto priority byly stanoveny v Evropském partnerství pro Albánii. Od roku 2000 jsou Albánii poskytovány preferenční podmínky na vývoz albánských výrobků na unijní trh. Obchod mezi

210

Informace o programu IPA. Dostupné na . 74

Albánií a EU tvoří tři čtvrtiny celkového obchodu Albánie. V roce 2006 došlo k podepsání SAA s EU a tři roky později podává žádost o členství v EU.211 V roce 2001 došlo k zapojení Albánie do programu CARDS, jehož počáteční zaměření bylo na rekonstrukci a rehabilitaci hospodářství, postupně došlo k přesunutí zaměření na budování institucí, veřejnou správu, soudnictví. Od roku 2007 je Albánie zapojena do programu IPA, který je zaměřen na veřejnou správu, spravedlnost a vnitřní věci, kdy EU poskytuje technickou pomoc státní policii, dále je zaměřen na hospodářský vývoj.212 Finanční pomoc 2007-2013

5. 2 Bosna a Hercegovina Bosna a Hercegovina od roku 2000 využívá systém obchodních preferencí, které umožňují snadnější přístup výrobků na evropský trh. EU je také hlavním obchodním partnerem Bosny a Hercegoviny, tvoří zhruba 75% veškerého obchodu této země. Dalším vývojovým stádiem vztahů bylo jednání o podpisu SAA, které bylo zahájeno již na konci roku 2005, avšak k podpisu došlo až v roce 2008. Od roku 1991 Bosna a Hercegovina čerpala peníze z fondů PHARE a OBNOVA, v letech 2001-2006 pak z programu CARDS více jak 500 mil. eur. Od roku 2007 čerpá prostředky z programu IPA a lze říci, že prostředky alokované pro Bosnu a Hercegovinu rok od roku rostou. Pomoc se zaměřuje na reformy ve veřejné správě, vězeňství, posílení občanské společnosti, stimulace hospodářského růstu a tvorby pracovních míst. Neopomenutelnou oblastí zůstává zemědělství a rozvoj venkova.213 Finanční pomoc 2007-2013

211

Informace o rozšiřování EU. Dostupné na . 212 Informace o programu IPA. Dostupné na . 213 Více o alokaci a jednotlivých částech programu IPA. Dostupné na . 75

5.3 Kosovo Status Kosova je určen rezolucí Rady bezpečnosti OSN č. 1244214. EU se snaží pomoci Kosovu ke stabilitě tím, že je tam přítomna policejní mise EULEX, je ustanoven zvláštní zástupce a vytvořen mezinárodní civilní úřad. V roce 2006 bylo Radou EU přijato Evropské partnerství pro Kosovo, EU tím zdůraznila, že je důležité dbát na to, aby došlo k posílení struktur pro evropskou integraci.215 V roce 2008 došlo v Kosovu k vyhlášení nezávislosti a EU zaujímá postavení takové, že je na členských státech, jak se rozhodnou o svých vztazích s Kosovem, v tomtéž roce také vstupuje v platnost kosovská ústava.216 EU poskytuje finanční prostředky pro Kosovo na pomoc při budování institucí, sociálně-ekonomický rozvoj a také poskytuje přípěvek na mezinárodní účast v Kosovu. Od roku 2007 jsou Kosovu poskytovány finanční prostředky v rámci programu IPA, tyto prostředky jsou určeny na podporu vzdělávání a zaměstnanosti, na oblast životního prostředí, uchování kulturního dědictví.217 Finanční pomoc 2007-2013

6. Závěr

214

Jedná se o zásady politického řešení kosovské krize ze strany Svazové republiky Jugoslávie, která zahrnovala okamžité zastavení násilí, rychlé stažení vojenských, policejních a paramilitárních sil a přítomnost mezinárodních civilních a bezpečnostních jednotek přijaté dne 10. června 1999. 215 HAD, Miloslav. Evropská unie a Balkán. In DIENTSBIER, Jiří a kol. Stabilita Balkánu a Evropská unie: příspěvek České republiky. Praha: Rada pro mezinárodní vztahy, 2006, s. 87. 216 Vývoj rozšiřování EU. Dostupné na . 217 Informace o programu IPA. Dostupné na . 76

Cílem této práce bylo prozkoumat a zanalyzovat vývoj vztahů EU a zemí západního Balkánu od rozpadu Jugoslávie. Byly vytyčeny kategorie vývojových vztahů a jejich proměny od diferencovaného přístupu po regionální až k Stabilizačnímu a asociačnímu procesu. Zmíněny byly programy PHARE, ISPA, SAPARD a CARDS, ze kterého byla čerpána pomoc právě tomuto regionu. Programy byly posléze nahrazeny programem IPA. Pozornost byla poté zaměřena na jednotlivé země a vývoj uvnitř každé z nich. Byl popsán vývoj v Černá Hoře, Chorvatsku, Makedonii, Srbsko a Chorvatsku, které požívají status kandidátských zemí. Práce se taktéž věnuje i zemím se statusem potenciálních kandidátů (Albánie, Bosna a Hercegovina, Kosovo) a mapuje jejich vztahy s EU. Nakonec jsou zmíněny aktuální informace o stavu připravenosti zemí začlenit se do Evropské unie. Bibliografie Příspěvky ve sborníku KINTIS, Andreas. The EU’s Foreign Policy and the War in Former Yugoslavia. In HOLLAND, Martin (ed). Common Foreign and Security Policy, The Record and Reforms, London: Cassell Imprint, 1997, s. 148-173. HAD, Miloslav. Evropská unie a Balkán. In DIENTSBIER, Jiří a kol. Stabilita Balkánu a Evropská unie: příspěvek České republiky. Praha: Rada pro mezinárodní vztahy, 2006, s. 27. HAD, Miloslav. Stabilizační a asociační proces pro západní Balkán In DIENTSBIER, Jiří a kol. Stabilita Balkánu a Evropská unie: příspěvek České republiky. Praha: Rada pro mezinárodní vztahy, 2006, s. 34. Časopisy LEVÍČEK, Jaromír. Strategie Evropské unie vůči zemím západního Balkánu, Mezinárodní politika, 2003, roč. 27, č. 7, s. 21-23. PELIKÁN, Jan. Evropská unie v poločase balkánské krize, Mezinárodní politika, 2001, roč. 25, č. 2, s. 14-15. ŠTĚRBA, Vlastimil. Evropská unie a západní Balkán: Deset let stabilizace, Mezinárodní politika, 2005, roč. 29, č. 11, s. 19-21. Právní předpisy Nařízení Rady (ES) č. 1267/1999 ze dne 21. června 1999 o zřízení nástroje předvstupních strukturálních politik. Úř. věst. L 161, 26. června1999, s. 73-86. Nařízení Rady (ES) č. 1268/1999 ze dne 21. června 1999 o podpoře Společenství pro předvstupní opatření v oblasti zemědělství a rozvoje venkova v kandidátských zemích střední a východní Evropy v předvstupním období. Úř. věst. L 161, 26. června1999, s. 87-93. Nařízení Rady (ES) č. 2666/2000 ze dne 5. prosince 2000 o pomoci pro Albánii, Bosnu a Hercegovinu, Chorvatsko, Svazovou republiku Jugoslávii a Bývalou jugoslávskou republiku Makedonii, o zrušení nařízení (ES) č. 1628/96 a o změ77

ně nařízení (EHS) č. 3906/89 a (EHS) č. 1360/90 a rozhodnutí 97/256/ES a 1999/311/ES. Úř. věst. L 306, 7. prosince 2000, s. 1-6. Návrh Nařízení Evropského parlamentu a Rady kterým se stanoví společná pravidla a postupy pro provádění nástrojů pro vnější činnost Unie /* KOM/2011/0842 v konečném znění - 2011/0415 (COD) */. 7. 4 Internetové zdroje Regionální strategický program 2002-2006. Dostupné na < http://ec.europa.eu/enlargement/pdf/financial_assistance/cards/publications/regi onal_strategy_paper_en.pdf>. Informace o programu IPA. Dostupné na . Dále o jednotlivých programech. Dostupné na . Informace o rozšiřování EU. Dostupné na . Více o alokaci a jednotlivých částech programu IPA. Dostupné na . Ostatní dokumenty Sdělení komise - Západní Balkán na cestě do EU: upevňování stability a zvyšování prosperity ze dne 27. ledna 2006 /* KOM/2006/0027 konecném znení */. Zpráva Komise Evropskému parlamentu, Radě a EHSV za rok 2010 o pomoci zemím usilujícím o přistoupení (NPP, PHARE, CARDS, Předsvstupní nástroj pro Turecko a přechodný nástroj) /* KOM/2011/0647 v konečném znění */. Stanovisko Komise k žádosti Bývalé jugoslávské republiky Makedonie o členství v Evropské unii ze dne 9. 11. 2005 /* KOM (2005) 0562 */.

78

VZTAHY MEZI EVROPSKOU UNIÍ A UKRAJINOU Kateřina Antonínová, Hana Syrovátková 1. Úvod Ukrajina je největší evropskou zemí, která velkou část 20. století sdílela společnou historii s Ruskem a dalšími zeměmi Sovětského svazu. Nezávislost získala na základě referenda v roce 1991, v němž se pozitivně vyjádřilo 90.3% populace.218 V tomto směru se ale země nestala zcela nezávislou, i nadále zůstává významným obchodním partnerem Ruska. Samotný vliv Ruska je v zemi velmi silný, nejzřetelněji se to projevuje v rozdělení Ukrajiny na část západní, která je více proevropská a východní, která je více rusifikovaná a industriální. To se projevuje i v podpoře obyvatelstva pro zapojení do Evropské unie (dále jen EU). Zatímco v západní části podporují vstup do EU asi tři čtvrtiny obyvatelstva, na východě je to pouze necelá polovina.219 Jedním ze zásadních problémů, se kterými se země potýká nerozvinutá občanská společnost, Ukrajina na rozdíl od státu střední Evropy nemá demokratickou tradici, na které by mohla stavět, s tím souvisí i rozsáhlá endemická korupce. Zemi také neprospívají nevyjasněné vztahy mezi prezidentem a premiérem, důsledkem čehož se projevuje tzv. princip upevňování moci, jež je zdrojem mnoha kritických situací. Místo toho, aby se posiloval parlamentní systém, ukrajinský prezident dnes stále více upevňuje svou kontrolu nad exekutivou, legislativou i soudnictvím. EU se proto snaží prostřednictvím technické a finanční spolupráce podporovat v zemi reformy, které povedou k přiblížení Ukrajiny evropským strukturám a které zamezí porušování demokratických norem a lidských práv. Od poloviny 90. let se také hovoří o vytvoření zóny volného obchodu, aktuální je rovněž otázka vízové liberalizace a v současnosti přijetí Asociační dohody, na kterou Ukrajina netrpělivě čeká již od konce 90. let. Otázky, na které se tato práce bude snažit odpovědět, jsou zřejmé. Které zásadní milníky tvoří základ vztahů mezi EU a Ukrajinou? Jak vyvíjela kooperace mezi oběma aktéry a jaké jsou predikce do budoucna?

218

NIKOLAIDIS, Apostolos. European Neighbourhood Policy. EU and Ukraine: „Neighbour, Partner, Member?“ [online]. Katholieke Universiteit Leuven [cit. 29. dubna 2012]. Dostupné na . 219 WOLCZUK, Kataryna. Ukraine´s Policy towards the European Union: A case of ´Declarative Europeanization´. [online]. Robert Schuman Centre for Advanced Studies, the Eropean University Institute, Florence, Italy and Centre for Russian and East European Studies, European Research Institute, the University of Bimingham, UK [cit. 29. dubna 2012]. Dostupné na . 79

Práce vychází z několika primárních i sekundárních zdrojů. Mezi primární prameny patří zejména uzavřené smlouvy a dohody a oficiální dokumenty EU, jejichž informace sloužily k představení základních principů, na kterých jsou vztahy mezi EU a Ukrajinou budovány. Pro účely doplnění souvislostí pak byla použita sekundární literatura jak z českého, tak ze zahraničního prostředí. Z českých autorů lze zmínit například Petru Kuchyňkovou, která se odborně věnuje vztahům EU s Ruskem a východní dimenzi evropské politiky. 2. Počátky formování vztahů 2.1 Dohoda o partnerství a spolupráci Ukrajina byla jedním z prvních z postsovětských států, která podepsala v roce 1994 Dohodu o partnerství a spolupráci, jež odstartovala politický dialog s EU. Právní základ vztahů mezi EU a Ukrajinou se však vytvořil ještě před rozpadem Sovětského svazu. V roce 1989 byla uzavřena Dohoda o obchodu a spolupráci mezi Evropskými společenství (dále jen ES) a Sovětským svazem. Po rozpadu Sovětského svazu nástupnické státy přijaly tuto Dohodu za základ svých bilaterálních vztahů s ES.220 Od roku 1994 začala být tato dohoda nahrazována novým smluvním formátem a to Dohodami o partnerství a spolupráci. Obecně tato Dohoda předpokládá dodržování demokratických principů a lidských práv, představuje vizi zóny volného obchodu, řeší otázky hospodářské soutěže a sbližování se standarty tržního hospodářství. Předpokládá konání politických dialogů, jež mají posílit stabilitu a bezpečnost v Evropě. Kromě toho řeší také problematiku školství, energetické bezpečnosti, dopravy, regionálního rozvoje atd.221 Ačkoli byla Dohoda podepsána v roce 1994, ratifikační proces se protáhl až do roku 1998. Důvodem pomalého rozvoje spolupráce nad rámec obchodních vztahů byla i samotná vnitřní transformace EU spojená mimo jiné s formováním institutu pro vytváření společné zahraničněpolitické pozice vůči vnějším partnerům.222 Jednou z nejvýznamnějších částí Dohody je vize, která předvídá vznik volného obchodu mezi EU a Ukrajinou, co naopak iniciativa této Dohody nenabízela, byla perspektiva potenciálního členství či možnost přidružení k EU. Dohoda byla podepsána na 10 let, po vypršení měla být v lednu 2010 podepsána nová posílená Dohoda, neboli nový typ asociačních dohod, ale prozatím se tak nestalo. 2.2 Společná strategie pro Ukrajinu 220

CIBULKOVÁ, Petra, KRATOCHVÍL, Petr. Dokáže Evropská unie zaujmout společný postoj vůči Ukrajině? Mezinárodní politika, 2008, č. 10, s. 26. 221 Partnership and Cooperation Agreement. Official Journal of the European Communities, 1998 [cit. 29. dubna 2012]. Dostupné na . 222 CIBULKOVÁ, KRATOCHVÍL: c. d., s. 26. 80

Na konci 90. let Ukrajina deklarovala záměr stát se plnohodnotným členem EU. Prezident Leonid Kučma schválil Strategii ukrajinské integrace do Evropské unie. Podle této strategie se mělo hlavní prioritou ukrajinské zahraniční politiky stát jednání o asociačních dohodách a zavedení volného obchodu s EU. Tento ambiciózní projekt se ovšem nesetkal v EU s kladnou odezvou a Unie členství ani perspektivu členství Ukrajině nenabídla. EU pouze uveřejnila dokument Společná strategie pro Ukrajinu, na jejímž základě se mělo budovat strategické partnerství mezi oběma aktéry. Ze strany EU šlo především o zvýšení ekonomické, politické a kulturní kooperace a o spolupráci justice a vnitrostátních záležitostí. Význam Strategie byl spíše deklaratorní, neměnila smluvní rámec vzájemných vztahů, ani se nevyjadřovala k možné perspektivě členství Ukrajiny v EU.223 3. Východní partnerství Ačkoli měla Evropská politika sousedství pozitivní ohlas, velmi brzy začaly být zřejmé její limity. Zejména Ukrajina dávala najevo, že jejím cílem se plné členství v EU. Představení polsko-švédské iniciativy Východního partnerství bylo a zejména reakcí na vývoj okolo Středomořské unie a jejím cílem bylo vytvoření rovnováhy mezi stoupenci jižní a východní politiky. Zároveň se tento projekt snažil o vytvoření efektivnější a flexibilnější platformy. Iniciativa Východního partnerství byla představena v květnu 2008 polskými a švédskými ministry zahraničních věcí. Už o měsíc později byla vyzvána Evropská komise k připravení konkrétních kroků pro následnou bilaterální a multilaterální spolupráci. Vysokou angažovanost v tomto projektu projevilo jednak Polsko, které díky své geopolitické pozici aktivně věnovalo pozornost východním sousedům (zvláště Ukrajině a Moldavsku), ale také Švédsko, jež bylo polskou stranou ke spolupráci vyzváno z důvodu své zkušenosti s evropskými záležitostmi a také proto, že nesousedí s žádným ze států Východního partnerství.224 Celý proces přijetí byl urychlen eskalací konfliktu Gruzie s Ruskem a následnou pětidenní válkou, na který EU reagovala zvýšenou pozorností věnovanou nejenom Gruzii, ale celému regionu. Formálně byl projekt schválen v březnu roku 2009 pod českým předsednictvím a kromě Ukrajiny se jeho členy staly ještě Arménie, Ázerbájdžán, Bělorusko, Gruzie a Moldavsko. Základem Východního partnerství je posílení bilaterální i multilaterální dimenze vzájemných vztahů, přičemž dvoustranná spolupráce by měla poskytnout základ pro nové asociační dohody, které budou směřovat k vytvoření prohloubených a komplexních zón volného obchodu, dále deklarace předpo223

Tamtéž, s. 26. LAPCZYNSKI, Marcin. The European Union´s Eastern Partnership: Chances and Perspectives. Caucasian review of international affairs [online]. 2009 [cit. 29. dubna 2012]. Dostupné na < http://criaonline.org/Journal/7/Done_The%20European%20Unions%20Eastern%20Partnership%20%20Chances%20and%20perspectives%20by%20Marcin%20Lapczynski.pdf>. 224

81

kládá podporu mobility občanů a vízovou liberalizaci, posílení energetické bezpečnosti a budování institucí a posílení správních kapacit partnerských zemí. Společná deklarace rovněž zdůrazňuje, že „je nezbytné, aby konflikty byly co nejrychleji urovnány mírovou cestou na základě zásad a norem mezinárodního práva a rozhodnutí a dokumentů schválených v tomto rámci.“225 Na druhé straně multilaterální koncepce je pro účely této politiky rozdělena na tematické platformy, jež odpovídají hlavním oblastem zájmu. Realizace multilaterálního rámce Východního partnerství bude zahrnovat summit, který se bude konat jednou na dva roky, setkání ministrů zahraničí každý rok na jaře a vytvoření pracovních skupin na podporu tematických platforem.226 Je vhodné podotknout, že energetická bezpečnost je zařazena jak v bilaterální, tak v multilaterální rovině, což vypovídá o strategických zájmech EU v tomto regionu a potřebě prohloubit spolupráci v oblasti energetiky. Této oblasti se dotýká i projekt tzv. Černomořské synergie, který byl spuštěn v roce 2007 coby platforma nejen energetického dialogu do rámce východní dimenze evropské politiky sousedství. Projekt odkazoval na důležitost černomořského regionu jako produkční a transportní oblast pro zásobování EU energetickými surovinami. Členy tohoto projektu se kromě Bulharska, Rumunska, Řecka a pěti států účastnících se evropské politice sousedství (Ukrajina, Moldavsko, Ázerbájdžán, Arménie, Gruzie) stali také dva strategičtí hráči, Rusko a Turecko.227 Financování Východního partnerství bude probíhat z instrumentu ENPI (European Neighbourhood and Partnership Instrument), který se zaměřuje na podporu reforem a celkovou integraci Ukrajiny do EU. V konkrétní podobě se jednalo o Národní indikační program přijatý na léta 2007 až 2010, který pro počítá s částkou 494 miliónů € a jeho prioritami byla podpora demokracie a vlády, podpora reforem a infrastruktury.228 V současnosti je tento program s částkou 470 miliónů € schválený na období 2011-2013. Zaměřuje se zejména na dodržování práva, přijetí asociační dohody, vytvoření zóny volného obchodu a podpora udržitelného rozvoje. Kromě tohoto programu na Ukrajině funguje přibližně 400 dalších projektů financovaných EU zaměřujících se hlavně na jadernou bezpečnost, dodržování demokracie a lidských práv, ekologický management a přírodní zdroje, migrující obyvatelstvo nebo školství.229 225

Společná deklarace z pražského summitu o Východním partnerství, Praha 7. května 2009 [online]. [cit. 29. dubna 2012]. Dostupné na < http://register.consilium.europa.eu/pdf/cs/09/st08/st08435.cs09.pdf>. 226 HLAVÁČEK, Karel. Východní partnerství [online]. Parlamentní institut, 2008 [cit. 29. dubna 2012]. Dostupné na . 227 KUCHYŇKOVÁ Petra. Role Východního partnerství v energetické politice Evropské unie. Mezinárodní politika, 2009, č. 4, s. 25. 228 Eropean Union External Action Service. National Indicative Programme 2007-2010 [online]. [cit. 29. dubna 2012]. Dostupné na < http://ec.europa.eu/world/enp/pdf/country/enpi_nip_ukraine_en.pdf>. 229 Eropean Union External Action Service. National Indicative Programme 2011-2013 [online]. [cit. 29. dubna 2012]. Dostupné na . 82

Ačkoli Východní partnerství směřuje k posílení vztahů mezi EU a jejími východními sousedy, není jimi všemi přijímána s nadšením, zvláště Ukrajina, která dlouhodobě usiluje o vyhlídku členství v EU, na projekt reagovala chladně. Hlava ukrajinské diplomacie Hennadij Udovenko znovu upozornil, že „žádná forma politiky sousedství bez perspektivy členství nás neuspokojuje“.230 Zároveň Ukrajina necítí jako výhodnou pozici být zařazena v jedné skupině spolu s Arménií nebo Ázerbájdžánem, u kterých je perspektiva členství momentálně nereálná.231 4. Evropská politika sousedství Vlivem 5. a 6. vlny rozšíření EU a zároveň i vlivem politických událostí na Ukrajině se evropská politika sousedství, která se původně zaměřovala spíše na středomořskou oblast, postupně orientovala i na východní hranice EU. Cílem politiky bylo především vytvořit pás ekonomicky a hospodářsky stabilních zemí, který začal být postupně výrazněji prakticky formován od roku 2003. Tři základní pilíře této politiky- politická asociace, ekonomická integrace a mobilitajsou pak základními body smluv a vyjednávání mezi EU a Ukrajinou. V rámci politiky sousedství je pak ve vztahu k Ukrajině formováno mnoho projektů, zejména pak akční plán, zmíněné východní partnerství či aktuální téma asociační agendy.232 5. Akční plán Akční plán byl přijat Radou partnerství a spolupráce EU-Ukrajina na počátku roku 2005 a vznikl tak jako přímá pozitivní reakce EU na politické události na Ukrajině (Oranžová revoluce). Hlavní časovou osou pro tento plán byly plánovány tři roky, při čemž poté měl být nahrazen plánem novým či jinou formou spolupráce, především pak asociační dohody (viz dále).233 V rámci tohoto Akčního byly stanoveny prioritní oblasti spolupráce a dílčí cíle, na kterých se strany dohodly. Zejména se jednalo o stabilizace institucí, demokratických procesů a parlamentních voleb, zajištění demokratického průběhu parlamentních i prezidentských voleb, svoboda médií a svoboda slova, spolupráce v oblasti odzbrojení a nešíření zbraní, sousedská a regionální spolupráce, přistoupení Ukrajiny k WTO, postupné odstraňování netarifních bariér 230

CIANCARA, Agnieszka K. ´Eastern Partnership´ - opening a new chapter of Polish Eastern policy and the European Neighbourhood Policy? Institute of Public Affairs [online]. 2008 [cit. 29. dubna 2012]. Dostupné na < http://isp.org.pl/files/8679201040703671001213792577.pdf>. 231 Tamtéž. 232 Podle: PECHÁČEK, Štěpán. Evropská unie a Ukrajina [online]. Parlamentní institut, 2005 [cit. 29. dubna 2012]. Dostupné na . 233 Podle: PAVLÍKOVÁ, Soňa. Současný vývoj na Ukrajině [online]. Parlamentní institut, 2006 [cit. 29. dubna 2012]. Dostupné na . 83

pro obchod, reforma daní a administrativy, uzavření dohod o zjednodušení vízového styku, přibližování ukrajinské legislativy k unijnímu právu, implementace Memoranda o porozumění k uzavření jaderné elektrárny v Černobylu a další.234 6. Asociační agenda Všechny výše popsané události pak daly myšlenku hlubší spolupráce, která byla postupně zpracovávána v asociační agendě. Již od počátku těchto jednání však bylo jasné, že uzavření asociační dohody nebude jednoduché a předpokládalo se tak nejdříve s uzavřením tzv. prozatímní smlouvy. 235 Úkolem asociační agendy (a později i asociační smlouvy) je podpora hlubší politické asociace a ekonomické integrace Ukrajiny v EU, tak aby byl vytvořen komplexní a praktický rámec, kde budou moci být realizovány všechny dohodnuté cíle. Konkrétně by tak mělo být reformováno soudnictví, podpořena lidská práva či boj proti korupci. Důležitým cílem je i postupné formování zóny volného obchodu, které má vést k integrovanému vnitřnímu trhu s postupným zaváděním pravidel vnitřního trhu EU. Agenda ale nezavádí prioritní systém jako celek, nýbrž stanovuje oblasti odvětví, kterých se to týká. Politickými jednacími oblastmi tak mají být lidská práva a základní svobody, boj proti korupci, zahraniční a bezpečnostní politika, spolupráce v oblasti spravedlnosti, svobody a bezpečnosti, ekonomická spolupráce, obchodní spolupráce, energetická spolupráce, včetně jaderných otázek a jiné jako jsou daně, doprava, životní prostředí apod.236 Vyjednávání o asociační dohodě započalo již v březnu 2007. Vstup v platnost této dohody se postupně stále posouval, přičemž poslední daný termín byl summit EU-Ukrajina v prosinci 2011. Zejména však vlivem politických událostí na Ukrajině bylo její konečné schválení opět posunuto.237 V listopadu 2010 vyšla hodnotící zpráva procesu asociační agendy. Po přistoupení Ukrajiny k WTO (16. 5. 2008) hodnotí jako nejdůležitější bod jednání o zóně volného obchodu (DFCTA- Deep and Comprehensive Free Trade Area). Tento dokument by měl přílohou budoucí asociační dohody. Zásadní posun vidí zpráva zejména na summitu EU-Ukrajina v prosinci 2010, kdy bylo dosaženo dohody o institucionálním ustanovení a mechanismech používaných v rámci dohody.238 234

Podle: ŠTĚRBA, Václav. Evropská unie a Ukrajina [online]. Parlamentní institut, 2006 [cit. 30. dubna 2012]. Dostupné na < http://www.psp.cz/kps/pi/prace/pi-3-050.pdf>. 235 Podle: European Commission. EU-Ukraine Association Agenda2010 [online]. [cit. 29. dubna 2012]. Dostupné na . 236 Podle: Podle: European Commission. EU-Ukraine Association Agenda2010 [online]. [cit. 29. dubna 2012]. Dostupné na . 237 Podle: European External Action Service. Overview of political relations [online]. European Union, 2012 [cit. 30. dubna 2012]. Dostupné na . 238 Podle: European External Action Service. 4th Joint Progress Report - Negotiations on the EU-Ukraine Association Agreement [online]. European Commission, 2010 [cit. 30. dubna 84

Jak již bylo zmíněno výše aktuální vyjednávání o asociační dohodě je výrazně ovlivněno případem věznění expremiérky Yulie Tymoshenko. Evropská unie tak uzavření dohody prozatím odložila minimálně do voleb v říjnu 2012, kdy má dle EU Ukrajina šanci prokázat svou „demokratičnost.“239 7. Závěr Prvním zásadním milníkem formování vztahů mezi Ukrajinou a Evropskou Unií je rok 1994, kdy byla podepsána Dohoda o partnerství a spolupráci. Tato dohoda, podepsána na deset let, měla za úkol zejména zaručovat demokratické principy a ochranu lidských práv. Další hlubší spolupráce se rozvíjela s politickými změnami na Ukrajině. Oranžová revoluce, stejně jako východní rozšíření EU, napomohly další spolupráci, zejména v rámci Evropské politiky sousedství. Významná spolupráce pro Ukrajinu je účast ve Východním partnerství, které výrazně napomáhá hlubší integraci. Důležitou smlouvou je Akční plán, jehož nejvýznamnějším důsledkem bylo přistoupení Ukrajiny do WTO. Původně měla být tato dohoda nahrazena Asociační dohodou, avšak stále se protahující jednání i politická situace na Ukrajině v posledních letech, podpis této smlouvy oddalují. Zda bude skutečně podepsána v blízké době, by tak měly rozhodnout ukrajinské volby v druhé polovině roku 2012. Budoucnost spolupráce Ukrajiny s Evropskou unií, tak závisí na konečném řešení aktuální politické situace. Použité zdroje: CIANCARA, Agnieszka K. ´Eastern Partnership´ - opening a new chapter of Polish Eastern policy and the European Neighbourhood Policy? Institute of Public Affairs [online]. 2008 [cit. 29. dubna 2012]. Dostupné na < http://isp.org.pl/files/8679201040703671001213792577.pdf>. CIBULKOVÁ, Petra, KRATOCHVÍL, Petr. Dokáže Evropská unie zaujmout společný postoj vůči Ukrajině? Mezinárodní politika, 2008, č. 10, s. 26-29 European Commission. EU-Ukraine Association Agenda2010 [online]. [cit. 29. dubna 2012]. Dostupné na . European External Action Service. 4th Joint Progress Report - Negotiations on the EU-Ukraine Association Agreement [online]. European Commission, 2010 [cit. 30. dubna 2012]. Dostupné na .

2012]. Dostupné na . 239 Podle: Evropa a svět. Ministři zahraničí EU: otevřený dopis Ukrajině [online]. Euroskop, 2012 [cit. 30. dubna 2012]. Dostupné na < http://www.euroskop.cz/8956/20436/clanek/ministri-zahranici-eu-otevreny-dopis-ukrajine>. 85

European Union External Action Service. National Indicative Programme 20072010 [online]. [cit. 29. dubna 2012]. Dostupné na < http://ec.europa.eu/world/enp/pdf/country/enpi_nip_ukraine_en.pdf>. European Union External Action Service. National Indicative Programme 20112013 [online]. [cit. 29. dubna 2012]. Dostupné na . European External Action Service. Overview of political relations [online]. European Union, 2012 [cit. 30. dubna 2012]. Dostupné na . Evropa a svět. Ministři zahraničí EU: otevřený dopis Ukrajině [online]. Euroskop, 2012 [cit. 30. dubna 2012]. Dostupné na < http://www.euroskop.cz/8956/20436/clanek/ministri-zahranici-eu-otevrenydopis-ukrajine>. HLAVÁČEK, Karel. Východní partnerství [online]. Parlamentní institut, 2008 [cit. 29. dubna 2012]. Dostupné na . KUCHYŇKOVÁ Petra. Role Východního partnerství v energetické politice Evropské unie. Mezinárodní politika, 2009, č. 4, s. 24-27. LAPCZYNSKI, Marcin. The European Union´s Eastern Partnership: Chances and Perspectives. Caucasian review of international affairs [online]. 2009 [cit. 29. dubna 2012]. Dostupné na < http://criaonline.org/Journal/7/Done_The%20European%20Unions%20Eastern%20Partnershi p%20%20Chances%20and%20perspectives%20by%20Marcin%20Lapczynski.pdf>. NIKOLAIDIS, Apostolos. European Neighbourhood Policy. EU and Ukraine: „Neighbour, Partner, Member?“ [online]. Katholieke Universiteit Leuven [cit. 29. dubna 2012]. Dostupné na . Partnership and Cooperation Agreement. Official Journal of the European Communities, 1998 [cit. 29. dubna 2012]. Dostupné na . PAVLÍKOVÁ, Soňa. Současný vývoj na Ukrajině [online]. Parlamentní institut, 2006 [cit. 29. dubna 2012]. Dostupné na . PECHÁČEK, Štěpán. Evropská unie a Ukrajina [online]. Parlamentní institut, 2005 [cit. 29. dubna 2012]. Dostupné na . Společná deklarace z pražského summitu o Východním partnerství, Praha 7. května 2009 [online]. [cit. 29. dubna 2012]. Dostupné na . 86

ŠTĚRBA, Václav. Evropská unie a Ukrajina [online]. Parlamentní institut, 2006 [cit. 30. dubna 2012]. Dostupné na < http://www.psp.cz/kps/pi/prace/pi-3050.pdf>. WOLCZUK, Kataryna. Ukraine´s Policy towards the European Union: A case of ´Declarative Europeanization´. [online]. Robert Schuman Centre for Advanced Studies, the Eropean University Institute, Florence, Italy and Centre for Russian and East European Studies, European Research Institute, the University of Bimingham, UK [cit. 29. dubna 2012]. Dostupné na .

87

VZTAH UKRAJINY A EVROPSKÉ UNIE Michaela Zdřálková 1. Základní informace Jelikož Ukrajina s Evropskou unií již přímo geograficky sousedí (stalo se tak po velkém rozšíření v roce 2004), je vliv EU znát jak v politickém, tak v hospodářském životě. Ukrajinská ekonomika je hned po té ruské nejvýznamnější v regionu. Z dob sovětské orientace na těžký průmysl Ukrajině zůstala velká průmyslová centra jako je Donbas nebo okolí Doněcka. Ukrajina také dříve zajišťovala polovinu zemědělské produkce celého Sovětského svazu a stále je považována za obilnici regionu díky kvalitním černozemím.240 Hlavním městem Ukrajiny je Kyjev a rozlohou ji řadíme na 43. místo na světě. Za sebou nechává země jako je Francie, Německo či Polsko. Ukrajina sdílí hranice s Polskem, Slovenskem, Maďarskem, Rumunskem, Moldávií, Ruskem a Běloruskem. Téměř 46 mil. obyvatel je zásobárnou pracovní síly jak pro samotnou Ukrajinu, tak i ostatní státy EU. Ukrajina se ale díky nízké porodnosti a odchodu Ukrajinců za prací potýká se silným úbytkem obyvatel. Od 90. let 20. století se ukrajinská populace zmenšila téměř o šest milionů obyvatel.241 Organizace spojených národů navíc předpovídá, že v roce 2050 to bude o dalších 12 milionů méně.242 Současná Ukrajina zahrnuje území s různorodou historií. Ve druhé polovině 9. století se na jejím území zformoval první východoslovanský stát - Kyjevská Rus. V 16. století se pak většina jejího dnešního území stala součástí Polsko-litevské unie. V polovině 17. století pak území podél levého břehu Dněpru připadlo Rusku. Dnešní Ukrajina zahrnuje také území, která po trojím dělení Polska připadla Habsburské říši, jde o Haliče, Bukoviny a Zakarpatska. Žádné z těchto území nemělo zkušenosti s ruskou vládou, dokud se po druhé světové válce nestala součástí Sovětského svazu.243 První ukrajinská republika vznikla v roce 1917, ale trvala pouze pár let. V roce 1921 Ukrajinci prohráli boj o samostatnost a západní Ukrajina se stala součástí 2. polské republiky a východní Ukrajina součástí Sovětského svazu. Za 2. světové války byla Ukrajina okupována Německem. Po roce 1945 byly k Ukrajině připojeny části západní Ukrajiny (na úkor Polska) a Podkarpatská Rus (na úkor Československa).244 Dnešní územní podoba Ukrajiny bylo dovršena v roce 1954, kdy k ní byl připojen Krym, ovšem pouze formálně, protože Ukrajina byla součástí Sovětského svazu. 240

Ukrajina: kapení průvodce. Týden.cz, 19.5.2011. Dostupné na http://ceskyexport.tyden.cz/clanek/ukrajina-kapesni-pruvodce/ 241 Tamtéž. 242 MLÁDEK, Jan. Ukrajina – kam se vydá? Sborník 18. Praha: Fontes rerum, 2007, s.48105. 243 PŘÍHODA, David. Ukrajina. Evropská lokální politika 2. Praha: Institut politologických studií FSV UK, Printia, 2009, s..321-343. 244 Ukrajina. Libri.cz. Dostupné na http://www.libri.cz/databaze/staty/podlist.php?id=183 88

Samostatnost Ukrajina vyhlásila 24.8.1991, prvním prezidentem se stal Leonid Kravčuk.245 Ústava definuje Ukrajinu jako unitární stát skládající se z 24 regionů, Autonomní republiky Krym a dvou měst oblastního významu (Kyjev a Sevastopol). Ukrajinu lze však také rozdělit na dvě poloviny - východní a západní. Západní část je převážně zemědělská, na východě je koncentrován průmysl. Dvě třetiny obyvatel žijí ve městech, jedna třetina na venkově. Na Ukrajině převládá pravoslavné náboženství, které zde má mnoho odnoží. Příklon západních oblastí země k západní Evropě platí i v otázkách náboženského vyznání. Převládá zde řeckokatolické a římskokatolické vyznání a také baptismus. Zejména na Krymu se můžeme setkat také s islámem. Úředním jazykem je ukrajinština, ale na základě rozhodnutí některých místních orgánů je v úředním styku používána rovněž ruština (především ve východních oblastech - Luhanské, Doněcké, Charkovské oblasti a na Krymu). Téměř 78% obyvatel se hlásí k ukrajinské národnosti, druhou nejpočetnější skupinou jsou Rusové. Ti jsou dokonce ve dvou oblastech většinovým obyvatelstvem - na Krymu a v Sevastopolu.246 2. Politická situace na Ukrajině Jak jsem již zmínila, prvním prezidentem nezávislé Ukrajiny se stal Leonid Kravčuk. Toho v roce 1994 vystřídal bývalý premiér Leonid Kučma. V roce 1996 pak byla schválena nová ústava s poloprezidentským systémem. V roce 2004, kdy Kučmovi končil mandát, proběhly volby, které vyústily v tzv. oranžovou revoluci.247 V těchto volbách se utkal tehdejší premiér Viktor Janukovyč s opozičním kandidátem Viktorem Juščenkem. Janukovyč byl podporován zejména východem země a ruským prezidentem Vladimirem Putinem, měl pokračovat v politice dosavadního prezidenta Kučmy. Naopak Juščenko jako prozápadní kandidát nabídl demokratické reformy, boj s korupcí, přání sbližovat se Západem i s NATO a snahu snížit závislost Ukrajiny na Rusku. Výslovně nenabádal k protiruským postojům, ale byl vnímán jako reprezentant západní Ukrajiny, což na východě země i v Rusku bylo vnímáno jako politika nacionalistická a protiruská. Ve druhém kole těchto voleb zvítězil Janukovyč, což vyvolalo masové protesty upozorňující na machinace a falšování volebních výsledků. Opozice ihned po volbách obvinila vládu z volebních podvodů. Ruský prezident Putin však Janukovyčovi gratuloval k vítězství ještě před oficiálním vyhlášení volebních výsledků. OBSE označila volby za nespravedlivé a nesplňující demokratické standarty. Opozice s podporou EU a USA žádala vyhlášení opakovaných voleb. Na mnoha místech Ukrajiny protestovalo až sto tisíc lidí. Celou situací se musel zabývat Nejvyšší soud, který rozhodl, že z důvodu rozsáhlých volebních 245

PŘÍHODA, David. Ukrajina. Evropská lokální politika 2. Praha: Institut politologických studií FSV UK, Printia, 2009, s..321-343. 246 PŘÍHODA, David. Ukrajina. Evropská lokální politika 2. Praha: Institut politologických studií FSV UK, Printia, 2009, s..321-343. 247 Oranžová byla barva opozičního bloku Naše Ukrajina v čele s Viktorem Juščenkem. 89

podvodů není možné zjistit, kdo ve druhém kole opravdu vyhrál a nařídil tak jeho opakování. V opakovaném druhém kole zvítězil Juščenko s 52% hlasů.248 Před zatím posledními prezidentskými volbami, které se konaly v lednu 2010 bylo jasné, že dosavadní prezident Juščenko tentokrát získá jen malý zlomek hlasů. Ukrajinci byli zklamaní z výsledků revoluce, kdy se místo slibovaných reforem a zmírnění chudoby dočkali konfliktů mezi politiky a hospodářského propadu. Tisk psal o Juščenkovi jako o politikovi „zklamaných nadějí“. Jeho preference na proevropském západě země začaly strmě klesat zejména ve chvíli, kdy se v roce 2006 znelíbil tím, že jmenoval premiérem na čas právě Janukovyče. Ten se mezitím dostal opět do popředí a stal se hlavním kandidátem na nového prezidenta. Jeho soupeřkou byla premiérka Julija Tymošenková, která během oranžové revoluce stála na straně Juščenka. Zatímco ve volbách před pěti lety se kandidáti ostře vyhraňovali, zda povedou Ukrajinu k EU nebo k Rusku, nyní zaujali zcela opačný postoj a prohlašovali, že Ukrajina musí jít střední cestou. Cílem této politiky bylo zaujmout voliče z obou stran ukrajinské barikády.249 Druhé kolo voleb, kterého se zúčastnilo 69% voličů, nakonec opravdu vyhrál Janukovyč s náskokem 3% před Tymošenkovou. Téměř 4,5% voličů se vyjádřilo proti oběma kandidátům, což ukrajinský volební zákon umožňuje. Zajímavostí je, že z Ukrajinců žijících v České republice a hlasujících na ambasádě hlasovalo 84% pro Tymošenkovou.250 Poslední prezidentské volby nebyly až tak soubojem politických názorů nebo ideologických rozdílů, ale soubojem mezi východem a západem země. Toto vnitřní rozdělení Ukrajiny nepramení jen z toho, že na východě se mluví více rusky a na západě ukrajinsky, ale souvisí i s historickým vývojem, kdy byla v 17.století východní část Ukrajiny připojena k Rusku a západ byl pod dominantou rakousko-uherské monarchie a polského panství i s jejich systémem správního řízení. Proto v západní části převládal ukrajinský nacionalismus, což vedlo k vyhlášení první ukrajinské republiky v roce 1917. Během předvolebních shromáždění Janukovyč prosazoval ruštinu jako druhý oficiální jazyk a důsledně i rusky hovořil, zatímco Tymošenková mluvila zásadně ukrajinsky. Východní Ukrajina je orientovaná spíše na Rusko i z toho důvodu, že za éry SSSR bylo 40% sovětského průmyslu přesunuto právě na východ Ukrajiny, zatímco západ zůstal agrární. Zvláštností Ukrajiny je i to, že ji téměř chybí střední třída. Ukrajinští ekonomové do ní řadí asi 10% obyvatel, 5% tvoří nejbohatší vrstva a zbytek tedy žije prakticky na hranici chudoby. Problémem je i stínová ekonomika, která tvoří polovinu té oficiální a díky ní se daří korupci. Země má proto nízké 248

Opakované volby vyhrál Juščenko. iDnes.cz, 27.12.2004. Dostupné na http://zpravy.idnes.cz/opakovane-volby-vyhral-juscenko-dou/zahranicni.aspx?c=A041227_083142_zahranicni_mad 249 Ukrajina pět let po oranžové revoluci: všichni proti všem. iDnes.cz, 23.11.2009. Dostupné na http://zpravy.idnes.cz/ukrajina-pet-let-po-oranzove-revoluci-vsichni-proti-vsem-pzh/zahranicni.aspx?c=A091123_165007_zahranicni_btw 250 Janukovyč vyhrál prezidentské volby, Tymošenková to zatím neuznala. iDnes.cz, 8.2.2010. Dostupné na http://zpravy.idnes.cz/janukovyc-vyhral-prezidentske-volby-tymosenkova-tozatim-neuznala-1gb-/zahranicni.aspx?c=A100208_105342_zahranicni_stf 90

daňové příjmy, ale obrovské mandatorní výdaje. Na Ukrajině také neexistuje typicky pravicová či levicová politická strana. Ukrajina nemá ujasněno ani to, zda je prezidentskou nebo parlamentní republikou, neexistuje přesné dělení pravomocí. Proto bude potřeba mnoho reforem, než se Ukrajina stane stabilní ve všech ohledech.251 3. Zahraničně-politická orientace Ukrajina je členem mnoha mezinárodních organizací, ať už se jedná o OSN, Radu Evropy, Organizaci pro bezpečnost a spolupráci v Evropě (OBSE), Organizaci OSN pro výchovu, vědu a kulturu (UNESCO), Mezinárodní měnový fond nebo Světovou zdravotnickou organizaci (WHO). Dále je zakládajícím státem Sdružení nezávislých států (SNS), je členem Organizace černomořské ekonomické spolupráce, Mezinárodní agentury pro atomovou energii, Organizace pro průmyslový rozvoj při OSN a mnoho dalších…252 V květnu 2008 pak Ukrajina po čtrnácti letech vyjednávání vstoupila do Světové obchodní organizace (WTO). O přijetí do WTO rozhodl v lednu 2008 Přijímací výbor poté, co byly splněny podmínky EU týkající se exportních cel. Ukrajina svým vstupem předběhla dokonce i Rusko.253 Díky neustálému bilancování Ukrajiny mezi EU a Ruskem je její zahraniční politika poměrně složitá. Toto zahraničně-politické bilancování však souvisí i s ekonomickými zájmy Ukrajiny. Ukrajina potřebuje dodávky ruských surovin a energií a zároveň potřebuje prodávat svou produkci na trhy EU. Proto se snaží udržovat dobré vztahy jak s Ruskem, tak s EU a USA. Nyní je ovšem již jasné, že Ukrajina nehodlá vstoupit do NATO. I přesto, že bývalý prezident Juščenko pět let vedl Ukrajinu ke vstupu do Aliance a aktivně s ní spolupracoval (ukrajinští vojáci se osvědčili v několika zahraničních misích OSN i NATO), nepodařilo se mu přesvědčit politické elity ani obyvatele Ukrajiny, že vstup do NATO bude přínosem. Celých 85% obyvatel Ukrajiny se vyjádřilo proti vstupu do Aliance.254 Jedním z prvních kroků Janukovyče v úřadu pak bylo odmítnutí vstupu do NATO. Toto rozhodnutí získalo oporu i v zákoně. Na základě přijatého zákona o základech vnější a vnitřní politiky se Ukrajina vrátila k mnohavektorové zahraniční politice bývalého prezidenta Kučmy. Dosavadní kurz euroatlantické integrace byl odmítnut a nahrazen úsilím o získání tzv. mimoblokové-

251

SYRUČEK, Milan. Ukrajina – kam se vydá s novým presidentem? Sborník č.33. Praha: Fontes rerum, 2010, s.57-64. 252 Ukrajina: Zahraničně-politická orientace. Businessinfo.cz. Dostupné na http://www.businessinfo.cz/cz/sti/ukrajina-zahranicne-politicka-orientace/3/1000905/ 253 Ukrajina vstoupila do Světové obchodní organizace. Aktuálně.cz, 16.5.2008. Dostupné na http://aktualne.centrum.cz/ekonomika/svetova-ekonomika/clanek.phtml?id=605510 254 Ukrajina a NATO po volbách: návrat zpět ke Kučmovi, ale ne k Rusku. iDnes.cz, 8.2.2010. Dostupné na http://zpravy.idnes.cz/ukrajina-a-nato-po-volbach-navrat-zpet-ke-kucmovi-ale-ne-k-ruskupvg-/zpr_nato.aspx?c=A100208_125704_zpr_nato_inc 91

ho statutu.255 Ukrajina sice bude nadále udržovat vzájemné vztahy s NATO, ale o vstupu nyní nemůže být řeč. Zároveň Ukrajina odmítla i nabízené členství ve vojenských strukturách organizovaných Ruskem a stala se tak vojensky nezúčastněnou zemí. 4. Ukrajina a EU Evropská unie představuje pro Ukrajinu klíčového partnera stejně tak, jako je Ukrajina důležitá pro EU. Unie zdůrazňuje význam Ukrajiny jako důležité tranzitní země pro transport surovin z Ruska a oblasti kaspického regionu. Ukrajina je také příjemcem poměrně rozsáhlé finanční pomoci. Brusel má zájem na posilování zabezpečení ukrajinských jaderných zařízení a podílí se na různých ekologických iniciativách na Ukrajině. Na spolupráci a integraci s EU se ukrajinští politikové většinou dokáží shodnout, musí být ale respektovány úzké hospodářské a kulturní vazby s Ruskem, což není vždy jednoduché. Ukrajina deklarovala jako svůj cíl vstup do EU již v polovině 90. let. První oblastí spolupráce bylo vytvoření bilaterální Smlouvy o partnerství a spolupráci mezi Ukrajinou a Evropskými společenstvími, která byla podepsaná v červnu 1994 a v platnost vstoupila v roce 1998. Následně Ukrajina přijala Strategii integrace do EU a započala proces sjednocování svého práva s legislativou Unie. Smlouvy o partnerství a spolupráci uzavřelo ES kromě Ukrajiny i s Ruskem, Moldavskem, Kyrgystánem, Běloruskem, Kazachstánem, Arménií, Ázerbajdžánem, Uzbekistánem, Gruzií a Tádžikistánem. Cílem těchto dohod je posílení demokracie a rozvoj hospodářství partnerských zemí prostřednictvím spolupráce v celé řadě oblastí a prostřednictvím politického dialogu. Pro zajištění plnění dohod byla ustavena Rada pro spolupráci.256 Dále podpořit úzké vztahy mezi EU a jejími partnery ve východní Evropě, na Kavkaze a ve Středomoří měla za úkol Evropská politika sousedství (EPS). Tento projekt byl zahájen v roce 2003 a představuje důležitý nástroj vnějších vztahů EU, pomocí kterého EU uvádí do praxe své zahraničně-politické a bezpečnostní cíle a priority. Významným dokumentem, který poukazuje na základní cíle EPS, je Evropská bezpečnostní strategie ze září 2003. Tato politika vznikla jako reakce na největší rozšíření EU v roce 2004. Cílem je vytvořit kolem hranic EU pás států, které by byly politicky a ekonomicky stabilní a zároveň v těchto státech podporovat rozvoj demokracie. EPS není primárně určena jako příprava na členství, jelikož sdružuje země geograficky blízké EU, u kterých se v nejbližší době nepředpokládá vstup do EU.257 Privilegované vztahy jsou založeny na vzájemných závazcích zejména v oblastech vlády práva, dobrého vládnutí, respektu k lidským právům, včetně práv menšin, prosazování dobrých sou255

MLÁDEK, Jan. Ukrajina – kam se vydá? Sborník č.18. Praha: Fontes rerum, 2007, s.48105. 256 Smluvní vztahy EU a třetích zemí. Euroskop.cz. Dostupné na http://www.euroskop.cz/203/sekce/smluvni-vztahy-eu-a-tretich-zemi/ 257 Evropská politika sousedství. Euroaktiv.cz, 24.11.2008. Dostupné na http://www.euractiv.cz/vnejsi-vztahy/link-dossier/evropska-politika-sousedstvi-000048 92

sedských vztahů a principů tržního hospodářství a udržitelného rozvoje. Jedním z cílů je i hledání společných závazků v oblasti boje proti terorismu a řešení konfliktů.258 V první fázi Evropská komise vypracuje zprávy týkající se jednotlivých zemí, kde zhodnotí politickou a ekonomickou situaci a stanoví priority spolupráce. Zprávy jsou pak předloženy Radě, která rozhodne, jestli je možné postoupit k dalšímu kroku. Tím je vypracování Akčního plánu, hlavního operačního nástroje EPS. Komise spolupracuje s danou zemí, aby plán odpovídal potřebám, možnostem a zájmům každého státu i EU.259 Akční plány dávají smluvním vztahům mezi EU a jejími partnery praktickou náplň, stanovují priority v krátkodobém a střednědobém horizontu, tzn. období tři až pět let. Komise plnění plánů monitoruje a vydává Zprávy o pokroku. Akční plán pro Ukrajinu byl přijat v roce 2005. EU a Ukrajina se jeho prostřednictvím zavázali ke společné intenzivní politické, bezpečnostní, ekonomické a kulturní spolupráci. Akční plán má přiblížit Ukrajinu normám, legislativě a standardům EU a má pomoci vytvořit podmínky pro možný pozdější vznik zóny volného obchodu mezi Ukrajinou a EU. Jedním z cílů Akčního plánu byl i vstup Ukrajiny do WTO. Dalšími konkrétními prioritami je boj s korupcí, demokratický průběh voleb, posílení právního státu nebo spolupráce na posilování regionální bezpečnosti. Financování EPS probíhá pomocí Nástroje evropské politiky sousedství (European Neighbourhood Policy Instrument – ENPI). V nynějším rozpočtovém období (2007 – 2013) je státům k dispozici částka 12 miliard eur. Navíc státy, které udělaly největší pokrok v prioritních oblastech Akčních plánů, mohou získat dalších 50 milionů eur v rámci tzv. Governance facility. První z něj získala peníze právě Ukrajina a Maroko v roce 2007.260 Do konce roku 2006 bylo financování rozděleno do dvou programů: TACIS (východní sousedé) a MEDA (státy středomořského regionu). Na program TACIS bylo v letech 2001-2006 vyčleněno 3,14 mld.€ + další 0,5 mld.€ v úvěrech. Cílem programu byl přechod k tržní ekonomice a rozvoj demokracie, zlepšení životního prostředí, vytvoření mezinárodního centra vědy a technologie, programy potravinové a lékařské pomoci atd.261 Součástí EPS je projekt Východního partnerství, které má zúčastněným zemím nabídnout podporu vnitřních reforem, přístup k většímu množství finančních prostředků a umožnit uzavření dohod o volném obchodu. Země zapojené do projektu jsou tranzitní země pro dovoz ropy a plynu do EU. Všechny se pak potýkají s problémy, pokud jde o demokracii a právní stát. Přípravy tohoto projektu urychlil rusko-gruzínský konflikt z léta 2008. Východní partnerství pak definitivně vzniklo za českého předsednictví na summitu v Praze 7. května 2009 258

Evropská politika sousedství. Euroskop.cz. Dostupné na http://www.euroskop.cz/8714/sekce/evropska-politika-sousedstvi/ 259 Evropská politika sousedství. Euroskop.cz. Dostupné na http://www.euroskop.cz/8714/sekce/evropska-politika-sousedstvi/ 260 Evropská politika sousedství. Euroaktiv.cz, 24.11.2008. Dostupné na http://www.euractiv.cz/vnejsi-vztahy/link-dossier/evropska-politika-sousedstvi-000048 261 SVOBODA, Pavel. Právo vnějších vztahů Evropské unie. Praha: Linde, 2007, 318 s. 93

jako původně polsko-švédská iniciativa. Kromě Ukrajiny je součástí této politiky Arménie, Ázerbájdžán, Gruzie a Moldávie. Donedávna to bylo i Bělorusko, které však odstoupilo a nyní jsou na něj ze strany EU uvaleny sankce kvůli represím vůči běloruské opozici, cílem těchto sankcí je propuštění politických vězňů.262 Dalším stupněm sbližování Ukrajiny s EU bylo zahájení jednání o nové dohodě – dohodě o přidružení, která má přesáhnout rámec Dohody o partnerství a spolupráci. Tato dohoda je reakcí na významný pokrok ve vzájemných vztazích, který nastal od Akčního plánu v roce 2005. Po vstupu Ukrajiny do WTO byla do jednání zahrnuta i otázka zřízení rozsáhlé a komplexní zóny volného obchodu s EU. Program přidružení bude analogicky s postupy přijatými pro schválení akčních plánů schválen Radou a následně potvrzen příslušnou Radou pro spolupráci, celý proces však může trvat ještě několik let.263 V prosinci 2011 se konal summit EU - Ukrajina, kde měla být Dohoda o přidružení parafována. I když má Evropská unie zájem na co nejrychlejším podpisu a ratifikaci asociační smlouvy, k parafování nedošlo a vše bude dále záviset na politických okolnostech. Ukrajině je vyčítán proces s expremiérkou Julijí Tymošenkovou, která byla odsouzena k sedmi letům vězení za překročení pravomocí při jednání o dodávkách ruského plynu v roce 2009. Západ toto označil za projev politického pronásledování a zneužití justice. Kvůli tomuto procesu EU v říjnu 2011 dokonce zrušila schůzku s ukrajinským prezidentem Janukovyčem, kde se mělo jednat o přípravě asociační smlouvy a dohody o bezcelní zóně. Někteří politici, včetně českého ministra zahraničí Karla Schwarzenberga, vyjádřili na Radě pro zahraniční věci názor, že bude-li pronásledování politické opozice na Ukrajině pokračovat, neprojde smlouva o přidružení při schvalování v národních parlamentech členských zemí EU. Následoval otevřený dopis Ukrajině, v němž ministři zahraničí České republiky, Velké Británie, Německa, Švédska a Polska konstatovali, že vývoj na Ukrajině v posledních dvou letech vyvolává otázky, zda Kyjev dodržuje demokratické hodnoty a právě tato situace znemožňuje podepsat dohodu o přidružení Kyjeva k EU. Ministři zdůrazňují, že demokracie, lidská práva a dodržování lidských práv jsou zásadní pro přidružení Ukrajiny k EU. Za test pro fungování demokracie na Ukrajině označují ministři parlamentní volby, které se mají konat v říjnu 2012.264 Pozice Ukrajiny tedy není vůbec jednoduchá. Prezident Janukovyč na jednu stranu označuje jako prioritní vstup své země do EU, ale zároveň potřebuje udržovat příznivé vztahy s Ruskem. Na prosincovém summitu k žádnému pokroku nedošlo, naopak byl Ukrajině vytýkán soudní proces s Tymošenkovou a špatný stav demokracie. Ani vztahy s Ruskem nejsou ideální, Ukrajině se nedaří revidovat smlouvy o dodávkách plynu a jeho současná cena je pro ni likvidační. 262

Východní partnerství bez Běloruska a bez víz? Euroskop.cz, 4.10.2011. Dostupné na http://www.euroskop.cz/8962/19680/clanek/vychodni-partnerstvi-bez-beloruska-a-bez-viz/ 263 Rozhodnutí Rady ze dne 22.7.2009. Dostupné na: http://eurlex.europa.eu/LexUriServ/LexUriServ.do?uri=COM:2009:0381:FIN:CS:PDF 264 Ministři zahraničí EU: otevřený dopis Ukrajině. Euroskop.cz, 6.3.2012. Dostupné na http://www.euroskop.cz/8956/20436/clanek/ministri-zahranici-eu-otevreny-dopis-ukrajine 94

Rusko nižší cenu podmiňuje vstupem do celní unie ještě společně s Kazachstánem a Běloruskem nebo odprodáním tranzitní soustavy. Ani s jednou variantou však Ukrajina nechce souhlasit. Ukrajina by ráda vytvořila třístranné konsorcium za účasti Ukrajiny, Ruska a EU. Unie s touto možností souhlasila, ovšem Rusko by raději spolupracovalo s Ukrajinou bez účasti EU.265 Nezávislost Ukrajiny a její demokratický vývoj jsou důležité pro stabilitu celé Evropy. Přes její území navíc proudí většina plynu do zemí EU. Ukrajinu tak čekají další vyjednávání jak s Ruskem, tak s EU. Očekávanou událostí jsou parlamentní volby i pokračování procesu s Tymošenkovou. Záleží tedy na Ukrajině, jestli vyslyší výtky EU týkající se soudnictví a základů právního státu nebo bude stále bilancovat mezi ní a Ruskem. Použitá literatura MLÁDEK, Jan. Ukrajina – kam se vydá? Sborník č.18. Praha: Fontes rerum, 2007, s.48-105. ISBN: 978-80-86958-05-7 PŘÍHODA, David. Ukrajina. Evropská lokální politika 2. Praha: Institut politologických studií FSV UK, Printia, 2009, s..321-343. ISBN: 978-80-254-3510-6 SVOBODA, Pavel. Právo vnějších vztahů Evropské unie. Praha: Linde, 2007, 318 s. ISBN: 978-80-7201-653-2 SYRUČEK, Milan. Ukrajina – kam se vydá s novým presidentem? Sborník č.33. Praha: Fontes rerum, 2010, s.57-64. ISBN: 978-80-86958-20-0 Rozhodnutí Rady ze dne 22.7.2009. Dostupné na: http://eurlex.europa.eu/LexUriServ/LexUriServ.do?uri=COM:2009:0381:FIN:CS:PDF Internetové zdroje: Evropská politika sousedství. Euroaktiv.cz, 24.11.2008. Dostupné na http://www.euractiv.cz/vnejsi-vztahy/link-dossier/evropska-politika-sousedstvi000048 Evropská politika sousedství. Euroskop.cz. Dostupné na http://www.euroskop.cz/8714/sekce/evropska-politika-sousedstvi/ Smluvní vztahy EU a třetích zemí. Euroskop.cz. Dostupné na http://www.euroskop.cz/203/sekce/smluvni-vztahy-eu-a-tretich-zemi/ Východní partnerství bez Běloruska a bez víz? Euroskop.cz, 4.10.2011. Dostupné na http://www.euroskop.cz/8962/19680/clanek/vychodni-partnerstvi-bezbeloruska-a-bez-viz/ Ministři zahraničí EU: otevřený dopis Ukrajině. Euroskop.cz, 6.3.2012. Dostupné na http://www.euroskop.cz/8956/20436/clanek/ministri-zahranici-euotevreny-dopis-ukrajine Ukrajina: Zahraničně-politická orientace. Businessinfo.cz. Dostupné na http://www.businessinfo.cz/cz/sti/ukrajina-zahranicne-politickaorientace/3/1000905/ 265

Ukrajinské bilancování. Asociace pro mezinárodní otázky, 6.1.2012. Dostupné na http://www.amo.cz/publikace/ukrajinske-bilancovani.html 95

Ukrajina: kapení průvodce. Týden.cz, 19.5.2011. Dostupné na http://ceskyexport.tyden.cz/clanek/ukrajina-kapesni-pruvodce/ Ukrajina. Libri.cz. Dostupné na http://www.libri.cz/databaze/staty/podlist.php?id=183 Ukrajina vstoupila do Světové obchodní organizace. Aktuálně.cz, 16.5.2008. Dostupné na http://aktualne.centrum.cz/ekonomika/svetovaekonomika/clanek.phtml?id=605510 Opakované volby vyhrál Juščenko. iDnes.cz, 27.12.2004. Dostupné na http://zpravy.idnes.cz/opakovane-volby-vyhral-juscenko-dou/zahranicni.aspx?c=A041227_083142_zahranicni_mad Ukrajina pět let po oranžové revoluci: všichni proti všem. iDnes.cz, 23.11.2009. Dostupné na http://zpravy.idnes.cz/ukrajina-pet-let-po-oranzove-revolucivsichni-proti-vsem-pzh-/zahranicni.aspx?c=A091123_165007_zahranicni_btw Ukrajina a NATO po volbách: návrat zpět ke Kučmovi, ale ne k Rusku. iDnes.cz, 8.2.2010. Dostupné na http://zpravy.idnes.cz/ukrajina-a-nato-po-volbach-navratzpet-ke-kucmovi-ale-ne-k-rusku-pvg/zpr_nato.aspx?c=A100208_125704_zpr_nato_inc Janukovyč vyhrál prezidentské volby, Tymošenková to zatím neuznala. iDnes.cz, 8.2.2010. Dostupné na http://zpravy.idnes.cz/janukovyc-vyhral-prezidentskevolby-tymosenkova-to-zatim-neuznala-1gb/zahranicni.aspx?c=A100208_105342_zahranicni_stf Ukrajinské bilancování. Asociace pro mezinárodní otázky, 6.1.2012. Dostupné na http://www.amo.cz/publikace/ukrajinske-bilancovani.html

96

VZTAHY EU A RUSKA Martina Tichá, Lucie Vránová 1. Obecné souvislosti Ruská federace je jeden z nejdůležitějších partnerů EU. Rusko je velmi důležitým hráčem v Radě bezpečnosti OSN (v aktuální otázce konfliktu v Sýrii je postoj Ruska odlišný od postoje EU - Rusko zablokovalo spolu s Čínou počátkem února 2012 v Radě bezpečnosti OSN rezoluci vyzývající prezidenta Bašára Asada k rezignaci) a díky historickému a geografickému vývoji a kulturnímu spojení, je jedním z klíčových hráčů také v evropském prostoru. Díky posledním dvěma rozšířením EU se Rusko také stalo jejím přímým sousedem. EU se podílí na modernizaci ruské ekonomiky a jejího začlenění do světových ekonomických, bezpečnostních, mezinárodních záležitostí a na spolupráci ve společném sousedství s východní Evropou. Pro oba aktéry jsou mj. důležité otázky energetické bezpečnosti a také obchodních a investičních vztahů, mezinárodní bezpečnosti, terorismu, organizovaného zločinu, nezákonné migrace, obchodování s lidmi a obchodu s drogami. EU a Rusko vedou široký dialog o politických záležitostech celého světa, včetně rezolucí o konfliktních oblastech, jako jsou Blízký východ, Afghánistán, Západní Balkán a Súdán a brání šíření zbraní hromadného ničení a dalších relevantních technologií, jako v případech Íránu a Severní Korey.266 Jako důkaz rozvíjejících se vztahů chtějí EU a Rusko navázat těsnější spolupráci v několika oblastech. Patří k nim: dodávky energie investice a inovace bezpečnostní otázky, včetně etablovaných konfliktů a boje proti terorismu a organizovanému zločinu životní prostředí, včetně změny klimatu.267 2. Politický a právní rámec spolupráce Ruská federace je největším a pravděpodobně i nejdůležitějším sousedem EU, přesto vztahy s ní nejsou součástí Evropské politiky sousedství, protože Rusko má ve vztahu k EU privilegovaný status. 268 Bilaterální vztahy mezi oběma partnery jsou založeny na základních hodnotách a principech demokracie, lidských práv, právního státu a tržního hospodářství.269

266

The European Union and Russia: close neighbours, global players, strategic partners. Luxembourg: Office for Official Publications of the European Communities, 2007, s. 3. 267 Zahraniční a bezpečnostní politika [online]. europa.eu [cit. 8. března 2012]. Dostupné na . 268 SVOBODA, Pavel. Právo vnějších vztahů EU. Praha: C.H.Beck, 2010, s. 192. 269 CSÁSZI, Levente. Ruská federace [online]. europa.eu, červenec 2008 [cit. 8.března 2012]. Dostupné na 97

2.1 Dohoda o partnerství a spolupráci Právní základ pro vztahy Evropské unie a Ruska tvoří Dohoda o partnerství a spolupráci (Partnership and Co-operation Agreement, PCA, 1994), která vstoupila v platnost 1. 12. 1997. Počáteční platnost této dohody byla stanovena na 10 let, přičemž po roce 2007 je každý rok automaticky její platnost prodlužována do doby, dokud ji některá ze stran nevypoví, nebo bude sjednána dohoda jiná. Dohoda stanoví nejdůležitější cíle, ustavuje institucionální rámec pro bilaterální kontakty a je základem pro dialogy v řadě oblastí. Cílem dohody je: udržení mezinárodního míru a bezpečnosti, dodržování demokratických norem, jako i politických a ekonomických svobod. Hlavní myšlenkou je vzájemné partnerství a posílení politických, obchodních, ekonomických a kulturních vazeb.270 Dohoda se zabývá celou škálou oblastí politiky, včetně politického dialogu, obchodování se zbožím a službami, podnikání a investic, finanční a legislativní spoluprácí, vědou a technologiemi, vzděláním a sportem, energiemi, spoluprácí ohledně nukleárních a vědeckých technologií, životním prostředím, přepravou, kulturou a prevencí nelegálních činností.271 Institucionální rámec pro pravidelná setkávání mezi EU a Ruskou federací je ustaven následovně: na summitech hlav států (příp. předsedů vlád), které se konají dvakrát za rok a určují strategické cíle pro rozvoj vztahů EU a Ruska, na ministerské úrovni ve Stálé radě Partnerství (Permanent Partnershop Council – PPC), jedná se o setkávání ministrů odpovídajících za různé oblasti politik tak často, jak je nutné, aby proběhl dialog o specifických otázkách. Nejčastěji se účastní ministři zahraničních věcí, spravedlnosti a vnitra, průmyslu (energie), dopravy a životního prostředí (sekávání na úrovni nejvyšších činitelů a expertů), politický dialog probíhá na pravidelných schůzkách ministrů zahraničí, na setkáních nejvyšších představitelů EU s jejich ruskými protějšky, na měsíčních setkáních ruských velvyslanců při EU se zástupci EU (tzv. EU Trojka272), Politického a bezpečnostního výboru a na úrovni expertů široké škály probíraných mezinárodních záležitostí, od roku 2005 probíhají pravidelné konzultace záležitostí ohledně lidských práv,

. 270 The European Union and Russia: close neighbours, global players, strategic partners. Luxembourg: Office for Official Publications of the European Communities, 2007, s. 4. 271 The European Union and Russia: close neighbours, global players, strategic partners. Luxembourg: Office for Official Publications of the European Communities, 2007, s. 4. 272 Sestává z představitelů předsednického členského státu EU, představitelů čl. státu, který bude předsedat a sekretáře rady (teď Vysoký představitel pro SZBP). 98

mezi Evropským parlamentem a ruským parlamentem (Státní dumou a Federální radou) v Parlamentním výboru pro spolupráci EU a Ruska (Parliamentary Cooperation Comittee). Předmětem je výměna názorů na aktuální otázky. 273 2.2 Doplňkové dohody a mechanismy K doplnění dohody PCA existuje mnoho odvětvových a mezinárodních dohod, jakož i jiných mechanismů spolupráce. Hlavním odvětvím pro bilaterální dohody jsou odvětví textilu a oceli – poslední dohoda z ocelářské oblasti se vztahuje k letům 2007 a 2008 a její platnost skončí vstupem Ruské federace do WTO.274 Klíčové bylo také uznání Ruska jako tržní ekonomiky v roce 2002, při návštěvě Moskvy jej oznámil Romano Prodi (tehdejší předseda Evropské komise). Tento krok zopakovaly i USA a objem zahraničního obchodu se od r. 2000 do konce r. 2004 zvýšil o 74%.275 Severní dimenze a spolupráce s baltským regionem – Partnery v politice Severní dimenze jsou Evropská unie, Island, Norsko a Ruská federace, přičemž se účastní i regionální organizace. Prioritními oblastmi jsou Baltské moře, Kaliningradská oblast, Barentsovo moře a arktické a subarktické oblasti. Tato politika vyplývá z jednoho z hlavních cílů EU, a to Evropy bez dělících čar.276 Spolupráce v oblasti Černého moře – Tato otázka se s přistoupením Rumunska a Bulharska stala velmi aktuální, pro tento region je důležité zajistit prosperitu, stabilitu a bezpečnost. Spolupráce má fungovat v rámci regionálních mechanismů, např. Komise pro ochranu Černého moře (ochrana životního prostředí) a Černomořského hospodářského společenství.277 Společné prostory Na summitu v Petrohradu v květnu 2003 vznikly čtyři oblasti spolupráce mezi EU a Ruskem, tzv. „čtyři společné prostory“, sektorální dohody v této oblasti se zabývají oblastmi: hospodářská spolupráce a otázky životního prostředí, oblast svobody, bezpečnosti a spravedlnosti, vnější bezpečnost a obrana a 273

The European Union and Russia: close neighbours, global players, strategic partners. Luxembourg: Office for Official Publications of the European Communities, 2007, s. 4-5. 274 CSÁSZI, Levente. Ruská federace [online]. europa.eu, červenec 2008 [cit. 8.března 2012]. Dostupné na . 275 HODAČ, Jan a Petr STREJČEK. Politika ruské federace v postsovětském prostoru a střední Evropě. Brno: Masarykova univerzita. Mezinárodní politologický ústav, 2008, s. 56. 276 CSÁSZI, Levente. Ruská federace [online]. europa.eu, červenec 2008 [cit. 8.března 2012]. Dostupné na . 277 The European Union and Russia: close neighbours, global players, strategic partners. Luxembourg: Office for Official Publications of the European Communities, 2007, s. 6. 99

vzdělávání, výzkum a kultura.278 Tyto prostory vyžadují plán pro jejich realizaci, kterým se staly tzv. cestovní mapy z moskevského summitu v roce 2005. Definují společné cíle ve vztazích EU-Rusko, jakož i nezbytné kroky pro jejich dosažení, stanovují také střednědobý program spolupráce mezi EU a Ruskem. Jejich provádění umožní posílení strategického partnerství, jakož i regionální spolupráci.279 Cílem společných hospodářských prostorů je zavést podmínky pro zvýšení a rozmanitost obchodu a vytváření nových investičních příležitostí tím, že podporují hospodářskou integraci, odstranění obchodních bariér, sbližování právních předpisů, otevírání trhu, usnadňování obchodu a rozvoje infrastruktury užší spoluprácí, výměnou informací a sdílením osvědčených postupů. Sblížení právních předpisů umožní hospodářským subjektům používat společná pravidla v řadě oblastí v EU i v Rusku, což představuje trh s cca 600 miliony spotřebiteli.280 3. Aktuální situace Oba aktéři pracují od července 2008 na nové smlouvě, která by měla nahradit existující Dohodu o partnerství a spolupráci. Od vstupu v platnost současné dohody prodělala EU i Ruská federace mnoho politických, ekonomických a sociálních změn, nová dohoda musí tedy tyto změny odrážet. Cílem nové dohody bude zajistit trvalý a komplexní rámec pro vztahy EU a Ruska, založené na respektu ke společným hodnotám, a zajistit právní rámec partnerství v následujících letech.281 1. června 2010 na summitu v Rostově na Donu bylo zahájeno Partnerství EU a Ruska pro modernizaci přijetím společného prohlášení. Partnerství má představovat flexibilní rámec pro prosazování reforem, posílení růstu a zvyšování konkurenceschopnosti a bude navazovat na výsledky dosažené v rámci výše zmíněných společných prostorů. Klíčovým nástrojem mají být odvětvové dialogy spolu s pracovním plánem, který slouží jako neformální průběžný pracovní nástroj. Příkladem projektu v rámci tohoto partnerství může být výstavba východního kosmodromu na ruském Dálném východě, s cílem uskutečnit první kosmický start v roce 2015. 282 278

SVOBODA, Pavel. Právo vnějších vztahů EU. V Praze: C.H.Beck, 2010,s. 192. Závěry předsednictví Evropské rady [online]. europa.eu, 17. června 2005 [cit. 8. března 2012]. Dostupné na . 280 Russia [online] europa.eu, [cit. 8. března 2012]. Dostupné na . 281 The European Union and Russia: close neighbours, global players, strategic partners. Luxembourg: Office for Official Publications of the European Communities, 2007, s. 5. 282 TICHÝ, Lukáš. Proces modernizace ve vztazích mezi EU a Ruskem [online]. euroskop.cz, 12. ledna 2011[cit. 8. března 2012 ]. Dostupné na 279

100

Rusko a EU se koncem roku 2011 dohodli na nové „cestovní mapě“, dalších kroků, které by měly vést k vzájemnému zrušení víz. Do kdy tak má být učiněno, zatím není známo. Je totiž zapotřebí vyřešit všechny technické otázky. Brusel navíc od Ruska požaduje mimo jiné zlepšit ochranu cestovních dokladů před paděláním, ochranu hranic i potírání nelegální migrace, organizovaného zločinu, terorismu a korupce.283 4. Jednotlivé společné prostory 4.1 Hospodářská spolupráce a otázka životního prostředí a) Hospodářská spolupráce Na summitu v Petrohradě (2003) bylo dohodnuto vytvoření společného hospodářského prostoru. Zatím bylo ustaveno čtrnáct dialogů, které pokrývají většinu hospodářských sektorů. Obecným cílem společného hospodářského prostoru je vytvoření otevřeného integrovaného trhu mezi EU a Ruskem, a to takto: zvýšení příležitostí pro ekonomické subjekty, usnadnění zřizování a činnosti společností na základě vzájemnosti, posílení spolupráce v mnoho oblastech, např. energie, doprava, zemědělství, letectví, výzkum a rozvoj, finanční služby, veřejné zakázky, životní prostředí, posílení celkové hospodářské spolupráce a reforem, posílení konkurenceschopnosti EU a Ruské federace.284 b) Energetika Do společného hospodářského prostoru spadá též spolupráce v oblasti energetiky. V poslední době je tato politika jedním z nejvíce diskutovaných vztahů mezi EU a Ruskem, jde zejména o otázky dodávek plynu z Ruska, snahu přimět Rusko přistoupit na technické a regulatorní energetické standardy EU a o liberalizace vlastního trhu s energiemi. Trh Evropské unie představuje pro Rusko nejdůležitější ekonomický prostor pro odbyt ruských nerostných surovin. Některé evropské země vyjadřují obavu, že se EU stane vysoce závislou na ruských dodávkách plynu a tím se ocitne pod energetickou nadvládou Ruska. K odstranění případných rizik a hrozeb ze strany Ruska podporuje EU dlouhodobou energetickou spolupráci založenou na Dohodě k Energetické chartě (ECT– Energy Charter Treaty), která je právně závazným mnohostranným dokumentem. EU se snaží prostřednictvím ECT přimět Rusko, aby liberalizovalo svoje energetické trhy a přístup světových korporací k jeho kapacitám byl limitován jen tržními pravidly, a ne politickými . 283 Russia [online] europa.eu, [cit. 8. března 2012]. Dostupné na . 284 The European Union and Russia: close neighbours, global players, strategic partners. Luxembourg: Office for Official Publications of the European Communities, 2007, s. 7. 101

zásahy. Rusko sice ECT podepsalo, ale ratifikaci se brání, i když se zavázalo, že bude dodržovat její zásady.285 Klíčovými problémy jsou v tomto sektoru: transparentnost investic a s tím spojené překážky - reciprocita a ochrana investorů v energetickém sektoru, spolupráce na nových technologiích a infrastruktura. Zvláštní pozornosti se těší otázka energetické účinnosti a úspor energie – což je oblast, která má obrovský potenciál pro výrazné snížení spotřeby energie v Rusku. Další dialog je potřeba např. pokud jde o připojení nezávislých výrobců energie na potrubí v Rusku, stejně jako ohledně tranzitních cest do EU. Navíc je také třeba řešit otázku narušení dodávek ropy a plynu z Ruska do EU kvůli sporům Ruska s tranzitními zeměmi. Obě strany si uvědomují nutnost dalšího dialogu na toto téma. 286 Byla vydána i tzv. zelená kniha, která naznačuje strategické směry evropských investic v energetické oblasti. Investice do vybudování nových energetických sítí mají směřovat do: 1) Pobaltí, 2) vybudování Středomořského energetického okruhu, 3) propojení plynárenských a elektrizačních soustav mezi severem, jihem, střední a jihovýchodní Evropou, 4) vybudování rozvodné sítě v Severním moři, 5) jižního koridoru pro přepravu plynu, 6) zefektivnění a další podpory dodávek zkapalněného plynu (LNG) pro Evropu. Je evidentní snaha oslabit trvající energetickou závislost Evropské unie na dodávkách zemního plynu z Ruské federace a diverzifikovat přepravní trasy.287 Obezřetnost a snaha odloučit se od přílišného ruského vlivu v oblasti energií plyne také z toho, že v roce 2006 Rusko uzavřelo přívod plynu Ukrajině. Ta je tranzitní zemí, která přivádí plyn z Ruska do EU, postihlo to tedy i země EU, do kterých se plyn přes Ukrajinu exportoval. Stejně tak, dokud Bělorusko udržovalo politiku přátelství, mělo cenu ropy hluboko pod světovou tržní cenou, ale jakmile prezident Lukašenko přestal plnit ruská přání, Transněfť – ruský státní podnik - cenu ropy v roce 2007 téměř zdvojnásobil. Tyto krize jen prokázaly závislost Evropy na ruských nerostných surovinách, a také to, že je EU vydána napospas politice Kremlu.288 c) Životní prostředí Spolupráce v oblasti životního prostředí a změny klimatu mezi EU a Ruskem je velice důležitá. Partnerství je zásadní pro budoucnost životního prostředí na globální úrovni, v rámci evropského kontinentu, a na místní úrovni, kde se hranice EU a Ruska setkávají - a to jak na zemi, tak na moři. Rusko v roce 2005 ratifikovalo Kjótský protokol k Rámcové úmluvě OSN o změně klimatu. Přijetí fle285

TICHÝ, Lukáš. Vztahy mezi Evropskou unií a Ruskou federací v sektoru zemního plynu. Středoevropské politické studie, 2011, roč. XIII, č. 2-3, s. 189-219. 286 The European Union and Russia: close neighbours, global players, strategic partners. Luxembourg: Office for Official Publications of the European Communities, 2007, s. 11. 287 TICHÝ, Lukáš. Problematika vzájemné závislosti v energetických vztazích mezi Českou republikou a Ruskou federací a působení Evropské unie.Středoevropské politické studie, 2010, roč. XII, č. 2-3, s. 159-182. 288 ORBÁN, Anita. Moc, energie a nový ruský imperialismus. Praha: Argo, 2010, s. 18. 102

xibilních mechanismů tohoto protokolu pomůže zajistit, aby protokol dosáhl svých cílů v boji proti globálnímu oteplování tím, že budou sníženy emise skleníkových plynů.289 EU a Rusko jsou partnery při řešení ekologických problémů v regionu, včetně úsilí o omezení přeshraničního znečišťování ovzduší, o snižování rizik průmyslových havárií, o úklid regionálních moří, jako je Baltského moře, Barentsova moře a Černého moře, usilují také o ochranu ohrožené rozmanitosti životního prostředí. Jako přímí sousedé EU a Rusko úzce spolupracují na ochraně přeshraničních přírodních zdrojů, a na společném čištění koryt řek a jezer. Společné financování projektů v rámci Severní dimenze Nadace Partnerství (NDEP) usiluje o zlepšení vymahatelnosti práva a správy, probíhá dvoustranná spolupráce na implementaci Kjótského protokolu a Ruské regionální centrum životního prostředí, financované z prostředků EU, přispívá ke zvýšení povědomí o životním prostředí; dále byla uzavřena dohoda z roku 2005, o otevření čistíren odpadních vod v Petrohradu jih-západ, podporovaná z NDEP.290 4.2 Oblast svobody, bezpečnosti a spravedlnosti Plán sjednaný v roce 2005 stanovuje cíle a oblasti spolupráce v krátkodobém a střednědobém horizontu. Jeho postupný vývoj probíhá v rámci dohody o partnerství a spolupráci. Pololetní zasedání Trojky EU s ruskými protějšky na ministerské úrovni sledují celkovou implementaci tohoto společného prostoru.291 a) Svoboda Spolupráce v oblasti svobody je klíčová pro vývoj strategického partnerství EU a Ruska, přispělo k tomu také rozšíření EU z roku 2004 mj. o pobaltské státy (Estonsko, Litva, Lotyšsko). Přispívá ke splnění dlouhodobého cíle EU, kterým je vytvoření nové Evropy bez dělících čar a usnadnění cestování všech Evropanů a také v boji proti nelegální migraci. Důležité je také zlepšení spolupráce v řešení společných problémů, jakými jsou organizovaný zločin, terorismus a další nezákonné činnosti přeshraničního charakteru.292 V roce 2007 byla uzavřena Dohoda o usnadnění udělování víz a vydávání osob, která zahrnuje jednodušší postupy pro vydávání víz a také závazky týkající se návratu vlastních státních příslušníků a státních příslušníků třetích zemí nelegálně pobývajících na území EU nebo Ruska. Na společných hranicích funguje nová Evropská agentura pro řízení operativní spolupráce na vnějších hranicích členských států EU (FRONTEX) se sídlem ve Varšavě, která

289

The European Union and Russia: close neighbours, global players, strategic partners. Luxembourg: Office for Official Publications of the European Communities, 2007, s. 12. 290 The European Union and Russia: close neighbours, global players, strategic partners. Luxembourg: Office for Official Publications of the European Communities, 2007, s. 12. 291 Tamtéž, s. 14. 292 Tamtéž, s. 14. 103

uzavřela pracovní dohodu s ruskou pohraniční stráží o vytvoření funkční spolupráce s cílem zlepšit přeshraniční řízení a kontroly.293 b) Bezpečnost Bezpečnostní část společného prostoru zabezpečuje spolupráci např. na Dokumentu o bezpečnosti, jakož i boj proti praní špinavých peněz, obchodu s drogami, lidmi a korupci. Strategická dohoda s Ruskem o spolupráci na EUROPOLu z roku 2003 umožňuje výměnu strategických informací. V Moskvě se konají pravidelná setkání mezi EU a styčnými důstojníky Ruska týkající se boje proti organizovanému zločinu. V oblasti boje proti terorismu a organizovanému zločinu používá Komise politického dialogu a technické pomoci při prosazování dodržování mezinárodního práva. Setkávání úředníka EU – koordinátora a Ruského zvláštního vyslance prezidenta, stejně jako setkávání na odborné úrovni, umožňují výměnu informací a osvědčených postupů.294 c) Spravedlnost V oblasti spravedlnosti EU podporuje reformu soudnictví v Rusku, zejména v oblastech jako je vzdělávání soudců a modernizace soudního systému. Zkoumají se také možnosti soudní spolupráce v občanských věcech. Pokud jde o spolupráci v trestních věcech, Eurojust a Ruská federace zahájili jednání o dohodě o spolupráci, která podpoří práci stran na potírání přeshraniční trestné činnosti.295 d) Lidská práva V roce 2005 byly zahájeny mezi EU a Ruskem pravidelné, půlroční konzultace o lidských právech. Problémem je situace lidských práv v Čečensku a na severním Kavkaze, mučení a špatné zacházení, svoboda projevu a shromažďování, svoboda sdělovacích prostředků, situace občanské společnosti v Rusku, a to zejména s ohledem na nevládní organizace, extremistické aktivity a fungování soudnictví, včetně otázek nezávislosti, dodržování lidských práv a norem při vynucování práva, rasismus a xenofobie, právní normy týkající se voleb. 296 EU podporuje rozvoj demokracie, ochranu lidských práv a rozvoj zdravé občanské společnosti v Rusku, zejména prostřednictvím Evropské iniciativy pro demokracii a lidská práva. To umožnilo EU spolupracovat s nevládními organizacemi a partnery, jako například s Radou Evropy v oblastech, jako jsou: trestní reformy, zlepšení schopností právníků a úředníků činných v trestním řízení aplikovat Evropskou úmluvu o ochraně lidských práv; boj proti porušování lidských práv v Severním Kavkaze; lidská práva vojáků základní služby v ozbrojených silách; prosazování práv domorodých národů.297 293

Tamtéž, s. 14. The European Union and Russia: close neighbours, global players, strategic partners. Luxembourg: Office for Official Publications of the European Communities, 2007, s. 14. 295 Tamtéž, s. 15. 296 Tamtéž, s. 15. 297 Tamtéž, s. 15. 294

104

Důkazem, že lidská práva jsou v Rusku porušována i v současné době, je i to, že Evropský parlament ve svém usnesení kritizoval volby do Státní dumy, které proběhly dne 4. prosince 2011, a to hlavně kvůli tomu, že průběh těchto voleb prokázal nedodržování standardů stanovených OBSE (Organizace pro bezpečnost a spolupráci v Evropě). Projevilo se to mj. i zdlouhavou registrací některých stran, díky kterým byly některé strany vyloučeny z účasti na volbách, dále nedostatkem nestrannosti sdělovacích prostředků, obtěžováním nezávislých sledovatelů a nedostatečnou separací politických stran a státu.298 4.3 Vnější bezpečnost a obrana a) Vnější bezpečnost EU a Rusko se dohodli na posílení své spolupráce v oblasti vnější bezpečnosti, přičemž zahájili spolupráci v 5 prioritních oblastech: posílení dialogu a spolupráce na mezinárodní scéně, boj proti terorismu, nešíření jaderných zbraní a jejich nosičů a posílení režimů pro kontrolu vývozu a odzbrojení, spolupráce v oblasti krizového řízení, spolupráce v oblasti civilní ochrany.299 EU a Rusko pracují na posílení role Organizace spojených národů, OBSE a Rady Evropy v budování mezinárodního řádu založeného na účinném multilateralismu. V této oblasti existuje rozsáhlý a stále funkční politický dialog mezi EU a Ruskem. Cílem je posílení stability na evropském kontinentu, zejména v regionech „společného okolí“ – Moldavsko (Podněstří), Jižní Kavkaz (Abcházie, Jižní Osetie, Náhorní Karabach).300 Oba aktéři participují na následujících programech: Mezinárodní středisko pro vědu a techniku (ISTC) v Moskvě – EU dodává finanční podporu pro přesun „zbrojních“ odborníků k práci na mírových projektech. Světové partnerství proti šíření zbraní hromadného ničení – závazek EU ve čtyřech oblastech – nešíření jaderných zbraní, odzbrojení boj proti terorismu a jaderná bezpečnost. Politický a bezpečnostní výbor Trojky – pravidelná setkání náčelníka generálního štábu RF a předsedy Výboru pro vojenské operace EU.301 b) Civilní ochrana

298

Usnesení Evropského parlamentu o nadcházejícím summitu EU-Rusko konaném dne 15. prosince 2011 a výsledcích voleb do Státní dumy, které proběhly dne 4. prosince 2011 [online]. europa.eu, 13. prosince 2011 [cit. 8. března 2012]. Dostupné na . 299 The European Union and Russia: close neighbours, global players, strategic partners. Luxembourg: Office for Official Publications of the European Communities, 2007, s. 16. 300 Tamtéž, s. 16. 301 Tamtéž, s. 17. 105

V oblasti civilní ochrany je důležitá spolupráce při odstraňování následků katastrof a mimořádných událostí. Především se realizuje mezi Pohotovostním monitorovacím a informačním střediskem EU se sídlem v generálním ředitelství pro životní prostředí Evropské komise s ruským ministerstvem pro mimořádné situace. Dohoda byla přijata v roce 2004.302 4.4 Vzdělávání, výzkum a kultura Podpora spolupráce v těchto oblastech probíhá zejména prostřednictvím výměnných programů. Zájem je soustředěn především: na strukturování znalostí společnosti v EU a Rusku, podporu vysoké míry konkurenceschopnosti a hospodářského růstu prostřednictvím modernizace národních ekonomik a aplikací vědeckých úspěchů, posilování a optimalizaci vazeb mezi výzkumem a inovacemi, zachování malého a středního podnikání v oblasti výzkumu a inovací.303 a) Vzdělávání Užší spolupráce v oblasti Evropského prostoru vysokoškolského vzdělávání má za cíl zejména: přijetí srovnatelných stupňů vysokoškolského vzdělávání, podporu akademické mobility, spolupráci na zkvalitňování výuky, zavedení integrovaných osnov na vysokých školách, podporu celoživotního vzdělání, zavedení Evropského kreditního systému pro kontrolu množství vyučovaných předmětů…304 Programy na podporu vzdělávání: Tempus – program pro spolupráci v oblasti vzdělávání, který pomáhá reformě ruského systému vyššího vzdělávání a pracuje na sbližování s normami a postupy EU. Pokračování se předpokládá do roku 2013. Komise také podporuje programy Erasmus, Mundus, b) Mládež To je program pro mládež, který je významným nástrojem pro osobní kontakty, vedoucí ke zvýšení mobility a spolupráce v oblasti neformálního vzdělávání mladých lidí.305 c) Kultura Je podporováno sbližování pohledů a společných postupů při ratifikaci a provádění Úmluvy UNESCO o ochraně a podpoře rozmanitosti kulturních projevů.V kulturní části tohoto prostoru jsou tři hlavní cíle: 1. strukturovaný přístup na podporu kreativity a mobility umělců, veřejného přístupu ke kultuře nebo šíření umění a kultury, mezikulturní dialog a znalost historie a kulturního dědictví Evropského lidu; 2. posílit a zvýšit evropskou identitu na základě společných hodnot, včetně svobody projevu, demokratického fungování médií, dodržování lidských 302

The European Union and Russia: close neighbours, global players, strategic partners. Luxembourg: Office for Official Publications of the European Communities, 2007, s. 17. 303 Tamtéž, s. 18. 304 Tamtéž, s. 19. 305 Tamtéž, s. 19. 106

práv, včetně práv osob náležejících k menšinám a podpory kulturní a jazykové rozmanitosti jako základu vitality občanské společnosti v Evropě bez hranic a 3. rozvíjet spolupráci mezi kulturním průmyslem EU a Ruska, aby se zvýšil i jejich kulturní ekonomický dopad.306 5. Rusko a EU v mezinárodních organizacích 5.1 WTO Proces přijetí Ruska do WTO začal již v roce 1993. Byly podepsány dvojstranné dohody mezi Ruskem a EU o přístupu na ruský trh v letech 2004 a 2006. Rusko uzavřelo celkem 56 takových dvojstranných dohod se zúčastněnými členy WTO, které byly později sloučeny, aby vytvořily celkové časové plány přístupu na trh pro zboží a služby. Stalo se tak v listopadu 2011.307 Dne 16. prosince 2011 byly splněny podmínky členství Ruska ve WTO jednomyslným schválením členů WTO na 8. ministerské konferenci WTO. Rusko bude mít 220 dní na dokončení své vnitrostátní ratifikace protokolu o přistoupení (tj. do 23. července 2012). Je tedy pravděpodobné, že Rusko se formálně stane členem do podzimu 2012 (30 dní poté, co budou uloženy ratifikační listiny u WTO).308 EU podepsala s Ruskem v souvislosti s jeho přistoupením do WTO pět doplňkových dohod týkajících se surovin, ruského exportu dřeva, celního režimu, spolupráce v oblasti obchodu s díly a komponenty na motorová vozidla a zachování určitých závazků souvisejících služeb obsažených v aktuálním znění Smlouvy o partnerství a spolupráci. 309 5.2 G20 Jak EU, tak Ruská federace jsou členy společenství G20, které sdružuje nejsilnější ekonomiky ze všech kontinentů. Původně se konaly roční schůzky ministrů financí a guvernérů centrálních bank, od roku 2008 se konají summity na úrovni hlav států, resp. za EU představitel předsedající země Rady EU a ECB. Klíčové záměry jsou: udržování celosvětové ekonomické stability, předcházení krizím a poskytnutí platformy pro výměnu názorů na globální témata.310 306

The European Union and Russia: close neighbours, global players, strategic partners. Luxembourg: Office for Official Publications of the European Communities, 2007, s. 20. 307 Russia [online] europa.eu, [cit. 8. března 2012]. Dostupné na . 308 Russia [online] europa.eu, [cit. 8. března 2012]. Dostupné na . 309 Russia [online] europa.eu, [cit. 8. března 2012]. Dostupné na . 310 FÁREK, Jiří. Globální agenda společenství G20: ambiciózní cíle a návrat k realitě. Mezinárodní politika, 2012, roč. XXXVI, č. 1, s. 4 -7. 107

6. Závěr Strategické partnerství s Ruskem patří mezi nejpřednější a ne, díky velmi asertivní zahraniční politice Ruska posledních let, zrovna jednoduché úkoly zahraniční politiky Evropské unie.311 Doc. Svoboda vidí problémy vztahu EU-Rusko v nedostatku jednotné pozice (proto je prý politika EU vůči Rusku slabá), naopak Rusko má tendenci ignorovat EU jako celek a vyjednávat přímo s hlavními městy klíčových zemí EU. Také rozdílná stanoviska v některých mezinárodních otázkách působí rozkol mezi politikami EU a Ruska – např. uznání Kosova, jaderný program Íránu, rusko-gruzínský konflikt v r. 2008, tzv. „zamrzlé konflikty“ v sousedství Ruska – Náhorní Karabach, Jižní Osetie, Abcházie, Podněstří).312 Fakt, že v roce 2004 přistoupily k EU pobaltské státy přináší samotnému Rusku zajímavé důsledky a způsobuje do určité míry přeskupení priorit v západní dimenzi ruské zahraniční politiky. Součástí Unie se tak staly sáty surovinově mnohem více závislé na RF. 313 Jak je všeobecně známo, v jednotě je síla, proto i Evropská unie musí vůči Rusku prosazovat svoje zájmy jako jednotný blok. Rusko si velmi dobře uvědomuje, že EU není ve všem jednotná a prozatím z toho těží a Ruská federace velmi ráda přistupuje k bilaterálnímu vyjednávání.314 Literatura a prameny Odborné publikace: SVOBODA, Pavel. Právo vnějších vztahů EU. V Praze: C.H.Beck, 2010, 244 s. ISBN 978-807-4003-523. HODAČ, Jan a Petr STREJČEK. Politika ruské federace v postsovětském prostoru a střední Evropě. Brno: Masarykova univerzita. Mezinárodní politologický ústav, 2008, 317 s. ISBN 978-802-1047-211. DARCHIASHVILI, Vakhtang. Rusko jako geopolitický aktér v postsovětském prostoru. Brno: Masarykova univerzita. Mezinárodní politologický ústav, 2006, 200 s. ISBN 80-210-4171-4. 311

CSÁSZI, Levente. Ruská federace [online]. europa.eu, červenec 2008 [cit. 8.března 2012]. Dostupné na . 312 SVOBODA, Pavel. Právo vnějších vztahů EU. V Praze: C.H.Beck, 2010, s. 192. 313 DARCHIASHVILI, Vakhtang. Rusko jako geopolitický aktér v postsovětském prostoru. Brno: Masarykova univerzita. Mezinárodní politologický ústav, 2006, s. 45. 314 Summit EU-Rusko: Rusko je krok od vstupu do WTO [online]. euractiv.cz, 6. prosince 2010 [cit.8. března 2012]. Dostupné na . 108

ORBÁN, Anita. Moc, energie a nový ruský imperialismus. Praha: Argo, 2010, 279 s. ISBN 9788025702512. The European Union and Russia: close neighbours, global players, strategic partners. Luxembourg: Office for Official Publications of the European Communities, 2007. 31s. ISBN 978-927-9063-909. Odborná periodika: TICHÝ, Lukáš. Vztahy mezi Evropskou unií a Ruskou federací v sektoru zemního plynu. Středoevropské politické studie, 2011, roč. XIII, č. 2-3, s. 189-219. FÁREK, Jiří. Globální agenda společenství G20: ambiciózní cíle a návrat k realitě. Mezinárodní politika, 2012, roč. XXXVI, č. 1, s. 4 -7. Internetové zdroje: Zahraniční a bezpečnostní politika [online]. europa.eu [cit. 8. března 2012]. Dostupné na . CSÁSZI, Levente. Ruská federace [online]. europa.eu, červenec 2008 [cit. 8.března 2012]. Dostupné na . Závěry předsednictví Evropské rady [online]. europa.eu, 17. června 2005 [cit. 8. března 2012]. Dostupné na . Russia [online] europa.eu, [cit. 8. března 2012]. Dostupné na . TICHÝ, Lukáš. Proces modernizace ve vztazích mezi EU a Ruskem [online]. euroskop.cz, 12. ledna 2011[cit. 8. března 2012 ]. Dostupné na . Usnesení Evropského parlamentu o nadcházejícím summitu EU-Rusko konaném dne 15. prosince 2011 a výsledcích voleb do Státní dumy, které proběhly dne 4. prosince 2011 [online]. europa.eu, 13. prosince 2011 [cit. 8. března 2012]. Dostupné na . Summit EU-Rusko: Rusko je krok od vstupu do WTO [online]. euractiv.cz, 6. prosince 2010 [cit.8. března 2012]. Dostupné na .

109

VNĚJŠÍ VZTAHY EVROPSKÉ UNIE K RUSKÉ FEDERACI Jan Mojžíšek, Šachrová Alena Seznam použitých zkratek CES EU PCA RF SSSR WTO

Common economic space Evropská unie Partnership and cooperation agreement Ruská federace Svaz sovětských socialistických republik World trade organization

1. Úvod – východiska hodnocení vzájemných vztahů Vztahy mezi tehdejším Sovětským svazem (dále jen „SSSR“) a státy sdruženými do Evropských společenství315 (dále jen „ES“) můžeme bez větších obav označit za chladné. Důvodem bylo jednak, že se Evropa a její společenství koncentrovaly své úsilí spíše samy na sebe, na druhé straně také SSSR víceméně ignoroval existenci ES a preferoval spíše spolupráci s jeho jednotlivými členskými státy. Až s příchodem Michaila Gorbačova (1985) došlo k celkovému uvolnění atmosféry v SSSR jak uvnitř, tak navenek. Díky tomu byly v roce 1988 a následně uzavřeny první dohody o spolupráci mezi ES a SSSR.316 Zásadní změna nastala po rozpadu SSSR v roce 1991, kdy na jeho místě vznikla řada samostatných států (tzv. postsovětských republik), které zahájily transformační proces směřující k demokratickému systému vlády a k tržnímu hospodářství. Sjednocující se Evropa byla nucena reagovat na toto nové uspořádání v post-sovětském prostoru hledáním vhodných nástrojů k navázání vzájemných vztahů s novými státy. Kvantitativně i kvalitativně mezi těmito vztahy dominuje vztah dnes již relativně sjednocené Evropy resp. Evropské unie (dále jen „EU“) na jedné straně a Ruska resp. Ruské federace (dále jen „RF“) na straně druhé, který bude předmětem tohoto textu. Vztah RF a EU se vyznačuje vzájemnou závislostí. Pro EU je významný v oblasti bezpečnosti i prosperity, protože RF je jejím důležitým politickým i obchodním partnerem. Zejména je hlavním dodavatelem energetických produktů, jako je ropa a zemní plyn, na kterých je značná část členských zemí EU existenčně závislá. Naopak RF chápe EU jako nejdůležitější destinaci pro svůj export, který tvoří podstatnou část jejich příjmů, jejichž výpadek by obtížně kompenzovala. 315 316

EHS, EUROATOM, ESUO. Dohoda o budoucí spolupráci (1988), Dohoda o spolupráci mezi ES a SSSR (1989), zahájení programu TACIS (Technical Assistance to the Commonwealth of Independent States) v roce 1991, apod. 110

Přes patrnou vzájemnou závislost obou aktérů v bezpečnostních a obchodních otázkách jsou vztahy RF a EU vztahem dvou asymetrických partnerů. Totiž EU, je zcela „nová entita“, která sjednocuje evropské státy, a kde probíhá rozhodování na několika úrovních, naproti tomu RF je představitelem běžného národního státu (80% Rusové), který je zřízen jako poloprezidentská republika, kde probíhá rozhodování spíše na centrální úrovni. Důležitost RF pro EU vychází zejména z: geografické blízkosti (zvláště po rozšíření EU v roce 2004), společné historie (Rusko se aktivně zapojovalo do evr. politického dění), velikosti RF a jeho zásob nerostných surovin. Naopak důležitost EU pro RF vychází z: kromě zmíněné geografické blízkosti, velikosti evropského trhu a jeho významu. 2. Vznik formální spolupráce EU a RF První oficiální dokument definující spolupráci EU a RF byl přijat ale až v roce 1994. Oficiální název dokumentu zní: „Dohoda o partnerství a spolupráci, kterou se zakládá partnerství mezi Evropskými společenstvími a jejich členskými státy na jedné straně a Ruskou federací na straně druh“317 (dále jen „dohoda“ nebo „PCA“). Tato dohoda byla uzavřena 25. června 1994 na řeckém Korfu. V účinnost vstoupila dne 30. října 1997. Dohoda byla uzavřena na dobu 10 let, s automatickou obnovou po na další rok, pokud ji žádná ze stran 6 měsíců před uplynutím její platnosti písemným oznámením druhé straně nevypoví.318 Dohoda obsahuje celkem 101 článků rozdělených do 11 hlav. K dohodě byl později přijat doplňující protokol reagující na rozšíření EU v roce 2004 a s tím spojené institucionální změny v EU.319 Její hlavní cíle tak, jak vyplývají z jejího čl. 1, jsou: poskytnout vhodný rámec pro politický dialog mezi stranami, podporovat obchod, investice a harmonické hospodářské vztahy, posílit politické a hospodářské svobody, podporovat demokracii v Rusku a jeho přechod k tržnímu hospodářství, vytvořit základ pro hospodářskou, sociální, finanční a kulturní spolupráci, podporovat činnosti ve společném zájmu, 317

Agreement on partnership and cooperation establishing a partnership between the European Communities and their Member States, of one part, and the Russian Federation, of the other part, uveřejněna v Úředním věstníku řady L č. 327/1997 na str. 3. 318 Čl. 106 PCA. 319 Protocol to the Partnership and Cooperation Agreement establishing a partnership between the European Communities and their Member States, of the one part, and the Russian Federation, of the other part, to take account of the accession of the Czech Republic, the Republic of Estonia, the Republic of Cyprus, the Republic of Hungary, the Republic of Latvia, the Republic of Lithuania, the Republic of Malta, the Republic of Poland, the Republic of Slovenia, and the Slovak Republic to the European Union, uveřejněn v Úředním věstníku řady L č. 185/2006 na str. 17. 111

poskytnout vhodný rámec pro postupné zapojování Ruska do širší oblasti spolupráce v Evropě a vytvořit nezbytné podmínky pro budoucí zřízení zóny volného obchodu. 3. Institucionální rámec PCA Dohodou byla zřízena Rada pro spolupráci320, která se skládá z členů Rady EU a členů Komise na jedné straně a z členů vlády RF na straně druhé. Funkci předsedy střídavě vykonává zástupce ES a RF. Rada pro spolupráci se schází 1x ročně a tehdy, když to okolnosti vyžadují. Její funkcí je dohlížet na provádění dohody, k tomu zkoumá veškeré důležité otázky vznikající v rámci dohody a veškeré jiné dvoustranné nebo mezinárodní otázky společného zájmu pro dosažení cílů této dohody. Nápomocen Radě pro spolupráci je Výbor pro spolupráci321, který je opět složený ze zástupců členů Rady EU a Komise a zástupců vlády RF, zde ale na úrovni vyšších úředníků, stejně tak funkci předsedy Výboru opět vykonává střídavě zástupce jedné či druhé strany. Zřízen byl také Parlamentní výbor pro spolupráci322, jehož úkolem je na základě vyžádaných informací o provádění smlouvy vydávat doporučení Radě pro spolupráci. Tento orgán se schází ve lhůtách, které si sám určí. 4. Myšlenka hlubší ekonomické integrace Myšlenka hlubší ekonomické integrace EU a RF se prosadila na summitu EURF v Petrohradě v roce 2003, kde se strany zavázaly k rozsáhlému přezkoumání vzájemných vztahů za účelem dosažení pokroku při provádění dohody, dále pak k podpoře rozvíjejícího se strategického partnerství EU a RF, a k integraci RF do širší Evropy. Na tomto summitu byl zde rovněž schválen koncept tzv. Společného hospodářského prostoru (The Common Economic Space – dále jen „CES“), který měl prohloubit vzájemné vztahy. O dva roky později na summitu EU-RF v Moskvě v květnu 2005 byl podepsán již hotový plán na vytvoření CES, který počítal s implementací CES prostřednictvím institucionálního rámce PCA. CES zahrnuje budování čtyř společných oblastí spolupráce (Four Common Spaces), které jsou: společný ekonomický prostor, společný prostor svobody, bezpečnosti a spravedlnosti, společný prostor vnější bezpečnosti, společný prostor pro vědu a výzkum, vzdělávání a kulturu. 4.1 Společný ekonomický prostor

320

Čl. 90 PCA. Čl. 91 PCA. 322 Čl. 95 PCA. 321

112

Hlavním cílem v této oblasti je dosažení větší otevřenosti a integrace evropského a ruského trhu skrze podporu obchodu a investic, odstraňování bariér v rámci jednotlivých trhů, zvyšování příležitostí pro hospodářské subjekty, rozvoje infrastruktury. Záměrem je také další posilování spolupráce v oblasti energetiky, zemědělství, dopravy a životního prostředí. V intencích společného ekonomického prostoru se projevila také podpora členství RF ve Světové obchodní organizace (dále jen „WTO“) ze strany EU, jelikož otázka ruského vstupu do WTO zůstávala dlouho dobu nezodpovězená323. Nakonec 16. prosince 2011 souhlasilo WTO s přístupem RF.324 Společný ekonomický prostor, stejně jako PCA, se vztahuje i na otázku ochrany životního prostředí, klimatu a také na otázku Kjótského protokolu, jehož naplňování se jeví jako dlouhodobý problém. RF totiž sice Kjótský protokol ratifikovalo (v roce 2004), ale spíše zastává názor, že snižování emisí skleníkových plynů by pro zemi znamenalo zpomalení ekonomického vývoje, a že právě globální oteplování, způsobené nadměrnou produkcí výfukových plynů, je v jeho zájmu. 4.2 Společný prostor svobody, bezpečnosti a spravedlnosti Tato oblast zahrnuje otázky vízového styku, ochranu hranic, spolupráci v trestních a justičních věcech, společný boj proti terorismu, kriminalitě a pašování drog, lidí a praní špinavých peněz. Rovněž jsou zde zahrnuty otázky demokracie a lidských práv.325 Problémem v této oblasti je právě postoj k demokracii a lidským právům v RF, který je dlouhodobě kritizováno ze strany EU, což RF chápe jako vměšování do vnitřních záležitostí. Ve snaze najít východisko byly zavedeny pravidelné konzultace obou stran na toto téma, bohužel jen s mizivým dopadem. RF také kladla patrný důraz na vyřešení otázky Kaliningradu, která se v souvislosti s východním rozšířením EU stala více aktuální. Proto na summitu v Kodani (v roce 2003) byly zavedeny zvláštní typy víz pro Kaliningradskou oblast – tzv. „zjednodušené cestovní dokumenty“, o jejichž vydání má za současného stavu právo rozhodnout pouze Litevská republika, přes jejíž území tranzit probíhá. Rovněž problematika postavení ruských menšin v pobaltských zemích, kde Rusko nestále upozorňuje na diskriminaci a nerovný přístup, spadá pod tuto oblast. 4.3 Společný prostor vnější bezpečnosti 323

RF požádala o členství v GATT již v červnu 1993, od té doby proběhlo více jak 30 řádných zasedání a ještě více neformálních schůzek, ale jednání narážela na celou řadu sporných otázek. Srov. Svoboda, Karel, Vstup RF do WTO – implikace pro vztahy EU (ČR) – Rusko, RM 10/02/08, [Online]. Dostupné na: (http://www.mzv.cz/public/cc/d6/69/451894_319132_MZV_Zkracena_verze.pdf). 324 RF se stane součástí WTO 30 dnů poté, co členství schválí Federální shromáždění. 325 Volně tak tedy navazuje na některé články z hlav I, VII a VIII PCA. 113

Oblast vnější bezpečnosti dopadá na problematiku řešení regionálních konfliktů, proliferací (nešíření) zbraní hromadného ničení, společnou spolupráci na mezinárodních fórech, a spadá sem taktéž otázka Evropské politiky sousedství. Platí, že RF je otevřenější k možné spolupráci s EU zejména v mezinárodní ekonomice, než v projektu společného prostoru vnější bezpečnosti. Spornými body v rámci této oblasti, které značně komplikují vyjednávání nové strategické smlouvy mezi EU a Ruskem, jsou především zcela odlišná stanoviska ohledně Kosova, Gruzie a Ukrajiny. RF navíc chápe rozšiřování EU (i NATO) směrem k ruským hranicím jako zasahování do tradiční sféry ruských zájmů, zejména v pobaltské, Kavkazské oblasti, na Ukrajině, nebo v otázce výstavby vojenských základen v ČR a v Polsku v rámci amerického systému protiraketového deštníku.326 Důsledkem sporů je diplomatické napětí a nedůvěra, které snižuje vyhlídky na trvalou evropsko-ruskou bezpečnostní spolupráci, ale jednání probíhají.327 Naopak jistým pozitivním bodem je fakt, že má EU od Ruska podporu svých aktivit v případě íránského jaderného programu a taktéž boje proti mezinárodnímu terorismu. 4.4 Společný prostor pro vědu a výzkum, vzdělávání a kulturu Obsahem této nejméně problematické oblasti, která je spíše jen potvrzením cílů PCA, je agenda rozvoje přímých kontaktů mezi občany EU a RF a podpora různých vzdělávacích, vědeckých, výzkumných i kulturních programů. Největším úspěchem zde bylo aktivní navázání RF do tzv. boloňského procesu (The Bologna Declaration 1999).328 Tato dobrovolná iniciativa, která odstartovala v roce 1999, a dnes zahrnuje 47 evropských států, přináší akční plán rozvoje evropského vysokého školství, jehož cílem je zvýšit atraktivnost a konkurenceschopnost evropského vysokého školství ve světovém měřítku a zvýšit tak konkurenceschopnost jeho absolventů na trhu práce. 5. Energetika Nebylo by pojednání o vztazích EU a RF úplné, kdyby se nezmiňovalo o oblasti energetiky, protože ta patří mezi vůbec nejdůležitější témata vzájemných ruskoevropských vztahů. Je tomu tak z důvodu strategické důležitosti ruských zdrojů

326

Barysch, K. Can and Should the EU and Russia Reset Their Relationship? London: Centre for European Reform. February 2010. [Online] Dostupné na: http://docs.jeanjaures.net/NL382/1_pb_eu_russia_22feb10.pdf. 327 Duleba, A. (2009): Návrh Ruska na vytvorenie nového európského bezpečnostného paktu. Bratislava: Výskumné centrum SFPA. [Online]. Dostupné na: www.sfpa.sk/dokumenty/publikacie/282. 328 Gladkov G. I. Bologna process in Russia: the road map. [Online]. Dostupné na: http://www.recep.ru/files/publ/bologna_en.pdf#page=63. 114

pro EU na jedné straně a na straně druhé potřebou RF zachovat si významné odbytiště a stálý přísun „evropských“ peněz do svého rozpočtu. Proto byl již v roce 2000 ustaven tzv. Energetický dialog, což je expertní panel sdružující odborníky obou stran, jenž má umožnit dlouhodobou plánovanou spolupráci v této oblasti. EU má totiž pragmatický zájem o zintenzivnění energetického dialogu s RF, protože je nanejvýš pravděpodobné, že poptávka po energetických surovinách bude neustále narůstat, naopak je nepravděpodobné objevení nových větších ložisek na území samotné Unie. Jelikož RF disponuje přibližně 30% známých světových zásob zemního plynu, jehož význam jako paliva narůstá na úkor černého uhlí a jaderné energie, tudíž narůstá také Ruska). EU je na ruských dodávkách plynu a ropy závislá z cca 25 %, naproti tomu státní rozpočet RF je z cca 40% navázaný na příjmy z prodeje nerostných surovin, z nichž většina plyne právě ze zemí EU. I proto se vzájemné vztahy energetické EU – RF nelze jednoznačně charakterizovat jen jako jednostrannou závislost EU na RF, jak se mohlo zdát v situacích „zavírání kohoutků“329. Přesto EU hledá nové zdroje a dodavatele s cílem zajistit sama sebe, pokud by Rusko uzavřelo dodávky strategických komodit a taktéž odepřít RF možnost využívat své energetické dominance jako nástroje politického nátlaku. 6. Závěr Vztahy mezi EU a RF se postupem času staly mnohem složitější. EU nahlíží velmi nejistě na politický vývoj v RF, který je značně odlišný od pojetí evropských hodnot. Nejvíce je kritizována absence stranického pluralismu, eroze svobody médií a nevládních organizací a také neexistenci nezávislého soudnictví resp. právního státu. Poté, co v roce 2007 vypršela sjednaná desetiletá účinnost PCA (je však nadále automaticky prodlužována, pokud se strany neprojeví jinak) je na obou stranách vidět snaha o uzavření nové strategické dohody.330 RF usiluje o dohodu, která by odrážela její specifika, kterými jsou především jeho velikost a geopolitický význam, má ale i pragmatické zájmy, jako například volný pohyb svých občanů, jejž dokládá vyššími nároky na zjednodušení vízového styku. EU se zase snaží při vyjednávání nové dohody o politiku maximálně možných vztahů s RF. Závěrem lze konstatovat, že EU a RF se nepovažují za protivníky na mezinárodní scéně – naopak – obě strany se snaží najít spíše pozitivní aspekty v jakékoli situaci. Použitá literatura a ostatní zdroje 329

Dostupné na: http://www.euractiv.cz/vnejsi-vztahy/link-dossier/vztahy-evropske-unie-aruska-000047. 330 Evropská komise (2008): Sdělení Komise Radě. Přezkum vztahů mezi EU a Ruskem. [Online]. Dostupné na: http://eurlex.europa.eu/LexUriServ/LexUriServ.do?uri=COM:2008:0740:FIN:CS:PDF. 115

Vztahy Evropské unie a Ruska. [Online]. Dostupné na: (http://www.euractiv.cz/vnejsi-vztahy/linkdossier/vztahy-evropske-unie-a-ruska000047) Evropská komise (2008): Sdělení Komise Radě. Přezkum vztahů mezi EU a Ruskem. [Online]. Dostupné na: (http://eurlex.europa.eu/LexUriServ/LexUriServ.do?uri=COM:2008:0740:FIN: CS:PDF) Dohoda o partnerství a spolupráci, kterou se zakládá partnerství mezi Evropskými společenstvími a jejich členskými státy na jedné straně a Ruskou federací na straně druhé; [Online]. Dostupné na: (http://eurlex.europa.eu/LexUriServ/LexUriServ.do?uri=CELEX:21997A1128 %2801%29:CS:HTML) Duleba, A. (2009): Návrh Ruska na vytvorenie nového európského bezpečnostného paktu.; Bratislava: Výskumné centrum SFPA; [Online]. Dostupné na: (www.sfpa.sk/dokumenty/publikacie/282) Smlouva o energetické chartě. Dostupné na: (http://eurlex.europa.eu/LexUriServ/LexUriServ.do?uri=DD:12:01:21994A1231 %2852%29:CS:PDF) Tichý, L. (2010): Energetické vztahy mezi EU a Ruskem: Stagnace nebo na cestě ke zlepšení?; Mezinárodní politika 34(1); Praha: IIR; s. 26-28 Bohdálek, Miroslav, Vztahy EU-Rusko a východní rozšíření: Integrace nebo izolace?, Global Politics: časopis pro politiku a mezinárodní vztahy, 4. února 2002, [Online]. Dostupné na: (http://www.globalpolitics.cz/clanky/eu-rusko) Bumba, Jan, Nováčci komplikují vztahy EU a Ruska, Euroskop, 17. května 2007, [Online]. Dostupné na: (http://www.euroskop.cz/38/7282/clanek/novaccikomplikuji-vztahy-eu-a-ruska/) Svoboda, Karel, Vstup RF do WTO – implikace pro vztahy EU (ČR) – Rusko, RM 10/02/08, [Online]. Dostupné na: (http://www.mzv.cz/public/cc/d6/69/451894_319132_MZV_Zkracena_verze.pd f). Gladkov G. I. Bologna process in Russia: the road map. In: The Bologna Process and its Implications for Russia.[Online]. Dostupné na: (http://www.recep.ru/files/publ/bologna_en.pdf#page=63) Barysch, K. Can and Should the EU and Russia Reset Their Relationship? London: Centre for European Reform. February 2010. [Online]. Dostupné na: (http://docs.jean-jaures.net/NL382/1_pb_eu_russia_22feb10.pdf) Hájek, D. Vztahy EU-Rusko v kontextu vyjednávání nové Dohody o partnerství a spolupráci mezi EU a Ruskem. Bakalářská práce. Masarykova univerzita v Brně - Fakulta sociálních studií, Brno, 2010.

116

EU A WTO – ROZVOJOVÉ KOLO Z DOHA Marian Kebísek, Pavlína Rohová 1. Úvod Tématem této seminární práce je problematika vyjednávání na půdě Světové obchodní organizace (dále jen WTO) v rámci Rozvojového kola z Doha zahájeného v roce 2001. Cílem předkládané práce je definovat postoje hlavních aktérů, s důrazem zejména na EU, USA a rozvojové země, ke stěžejním projednávaným oblastem. První kapitola práce se zaměřuje na obecné důvody, které vedly k zahájení nového mnohostranného jednání. Další kapitola demonstruje na vybraných oblastech vyjednávání postoje jednotlivých aktérů. Rolí těchto subjektů ve světovém obchodě a v rámci obchodního vyjednávání se zabývá třetí kapitola. Poslední část práce se věnuje průběhu jednání v rámci následujících ministerských konferencí. Závěr práce shrnuje dosavadní průběh Rozvojového kola a roli jeho aktérů, přičemž pozornost je věnována také důsledkům případného neúspěchu a přínosům potenciálního úspěšného dokončení vyjednávání. 2. Zahájení Rozvojového kola z Doha Rozvojové kolo z Doha je poslední kolo mnohostranných obchodních jednání mezi členy WTO, které je známé také pod názvem Doha Development Agenda (dále jen DDA), tedy Rozvojová agenda z Doha. Toto kolo vyjednávání bylo oficiálně zahájeno v listopadu roku 2001, a to na čtvrté ministerské konferenci WTO v katarském městě Doha.331 Obecným cílem nově zahájených vyjednávání je docílení další liberalizace světového obchodu, která by přispěla k obecnému ekonomickému rozvoji a snížení chudoby v rozvojových zemích. K zahájení nového kola vyjednávání na půdě WTO v roce 2001 přispělo hned několik důvodů.332 Snaha zahájit nová jednání měla demonstrovat odhodlání mezinárodního společenství pokračovat v odstraňování obchodních bariér. Zejména zde byla nutnost většího zapojení rozvojových zemí do světového obchodu a ekonomiky. Některé z nich totiž jen obtížně aplikovali vyjednané podmínky, zejména z předchozího kola vyjednávání, tzv. Uruguayského kola. Jednání u některých bodů navíc nebyla dokončena a dalším důvodem k zahájení nového kola se tak staly i požadavky USA, obecně EU jako iniciátora rozvojového kola a jiných zemí, hlouběji liberalizovat zejména obchod se službami a oblast zemědělství, které byly méně podstatnou součástí předchozích jednání. Na snaze zahájit novou spolupráci se odrazily také teroristické útoky proti USA 331

WTO: The Doha Round [online]. [cit. 25. dubna 2012]. Dostupné na . 332 FERGUSSON, Ian, F. World Trade Organization Negotiations: The Doha Development Agenda [online]. CRS Report for Congress. [cit. 25. dubna 2012]. s. 2-3. Dostupné na . 117

v září roku 2001, které doslova paralyzovaly celé mezinárodní společenství. V kombinaci s oslabením světové ekonomiky na přelomu tisíciletí a zpomalením hospodářského růstu se další obchodní spolupráce na půdě WTO jevila jako šance, jak podpořit světový ekonomický růst a rozvoj. Za hlavní důvody zahájení nových vyjednávání tak lze považovat nutnost posílení politické soudržnosti mezinárodního společenství na prahu nového milénia a potřebu další liberalizace světového obchodu s cílem především ekonomického rozvoje. V souvislosti s jednáním na půdě WTO je patrná změna postavení rozvojových zemí. Zatímco dříve byly hlavním centrem vlivu vyspělé země, v posledních letech se o tuto pozici dělí s rozvíjejícími se zeměmi, které postupně upevňují svoji pozici, a které dnes tvoří většinu základny WTO. Označení DDA tak vzniklo díky nespornému vlivu těchto zemí na pracovní plán z Doha a obecnému rozvojovému charakteru tohoto kola. 3. Projednávané oblasti Jako výstup katarského jednání byla 14. listopadu 2001 přijata Ministerská deklarace, stěžejní dokument, který vyjadřuje podporu ekonomickému rozvoji a vymýcení chudoby prostřednictvím liberalizace mezinárodního obchodu, a to s maximálním důrazem na zájmy rozvojových zemí.333 V duchu výše zmíněného se součástí této deklarace stal také pracovní program vymezující projednávané oblasti, v podstatě sektory mezinárodního obchodu, které je třeba jednáním dále upravit (liberalizovat). Pracovní program tvoří celkem 21 tematických okruhů a většina z nich zahrnuje vyjednávání, příjímání opatření v rámci této deklarace, analýzy a monitoring. Konkrétně agenda z Doha zahrnuje zejména oblast zemědělství, sektor služeb, přístup na trhy s nezemědělskými produkty (Nonagricultural Market Access – NAMA), obchodní aspekty práva duševního vlastnictví, dále tzv. Singapurské otázky, které byly stanoveny již v roce 1996 nebo rozvojové otázky.334 V další části práce je zvláštní pozornost věnována pouze těmto zásadním vybraným oblastem agendy z Doha. 3.1 Zemědělství Hlavní projednávanou oblastí celého Rozvojového kola je sektor zemědělství. Citlivost tohoto odvětví zejména pro rozvinuté země byla překážkou jeho liberalizace až do přijetí Dohody o zemědělství (Agriculture Agreement) v rámci Uruguayského kola v letech 1986 – 1994, která byla prvním krokem k férové hospodářské soutěži a méně deformovanému zemědělskému trhu.335 Členové 333

WTO: Doha WTO Ministerial 2001: Ministerial Declaration [online]. [cit. 25. dubna 2012]. Dostupné na . 334 WTO: Understanding the WTO: The Doha Agenda [online]. [cit. 25. dubna 2012]. Dostupné na . 335 WTO: Agriculture [online]. [cit. 25. dubna 2012]. Dostupné na . 118

WTO se zavázali zlepšit přístup na tento trh a redukovat deformující subvence (domácí podpory a exportní dotace), a to ve lhůtě do 6 let od roku 1995, do 10 let potom pro rozvojové země. V roce 2000 začala jednání v této oblasti, kde členové podpořili pokračování liberalizujících reforem, a o rok později byla agenda Dohody o zemědělství zahrnuta do DDA. Dnes je nejkomplikovanější oblastí agendy a vyjednávání značně váznou. Jednání v oblasti zemědělství se v podstatě zaměřují na tři základní pilíře, a to přístup na trhy, domácí podporu a exportní dotace. V otázce přístupu na trh mělo dojít k výraznému snížení různých omezení. V oblasti vývozních dotací členové WTO souhlasili s jejich eliminací do roku 2004, stejně jako se snížením domácích subvencí o 20 %.336 V oblasti zemědělství navíc došlo v roce 2004 k vyčlenění jednoho z témat a to utvořením skupiny čtyř afrických zemí337, vývozců bavlny, na jejichž podnět dokonce vznikl v rámci WTO zvláštní orgán dohlížející speciálně na oblast obchodu s bavlnou.338 Komparativní výhodu v dané oblasti sdílí tyto ekonomiky s USA. Upravený termín dokončení jednání byl stanoven nejprve na rok 2005, poté byl o rok posunut, přesto vyjednané termíny ve většině oblastí nebyly dodrženy. V rámci domácích podpor, které jsou považovány za příčinu tržních disproporcí, má dojít ke snižování těchto subvencí, které jsou rozlišovány podle míry deformace tržních cen. Podle návrhu z roku 2008 má dojít ke snížení o 75– 85 % v EU, o 66–73 % v USA a Japonsku, o 50–60 % u dalších členů (ve vyspělých zemích do pěti let a v rozvojových ekonomikách do osmi let), a to s tím, že dojde k okamžitému snížení o 33 % pro USA, EU a Japonsko, o 25 % pro ostatní země. Největší tlak směřuje na eliminaci podpor spadajících do oranžové skupiny – globálních podpůrných opatření, které mají silný vliv na trh. Zde bylo navrženo celkové snížení o 70 % v EU, o 60 % v USA a Japonsku, o 45 % u ostatních zemí.339 Podpůrná opatření, která již podléhají omezování, jsou zahrnuta do modré skupiny a zelenou skupinu tvoří povolené druhy podpor. I u těchto skupin by dle návrhu mělo dojít k jistému zpřísnění. V oblasti přístupu na trh dojde ke snižování podle vzorce snižujícího výrazněji vyšší celní sazby a méně sazby nižší. Ve vyspělých zemích má dojít ke snížení o 50 % u sazeb nižších než 20 %, 66–73 % u sazeb převyšujících 75 %, v rozvojových zemích pak v rozmezí 33–48 %. Nejméně rozvinuté země budou od snížení osvobozeny úplně, i z toho důvodu, že cla tvoří část příjmů rozpočtů

336

WTO: Understanding the WTO: The Doha Agenda [online]. [cit. 25. dubna 2012]. Dostupné na . 337 tzv. skupina „Cotton four” zahrnující Benin, Burkina Faso, Chad a Mali (bavlna je zde strategickým produktem v rámci exportu). 338 WTO: Agriculture: The Cotton Sub-Comittee [online]. [cit. 25. dubna 2012]. Dostupné na . 339 Evropský Parlament: Kolo jednání z Doha a zemědělství [online]. [cit. 25. dubna 2012]. Dostupné na . 119

těchto ekonomik.340 K pomalejšímu snižování sazeb má docházet i u citlivých a zvláštních produktů. K dalším ochranářským opatřením rozvinutých zemí, které vede k deformaci světových cen a vytlačování konkurence patří exportní subvence, využívané na podporu vývozů domácích přebytků. Navzdory tomu již Dohoda o zemědělství, ze které původní vyjednávání z Doha vycházela, tolerovala poskytování dotací na vývoz zemědělských produktů, i když za předpokladu jejich využívání pouze v takové míře, v jaké se členové WTO dohodli redukovat své domácí dotace. Vývozní dotace měly být sníženy v období 6 let o 21 % svého objemu a o 36 % v rozpočtu oproti stavu základního období (1986–1990). Lineární snížení cel se v EU podle tohoto ujednání uskutečnilo podle 20 skupin výrobků.341 Navzdory nezanedbatelnému významu exportních dotací pro vyspělé země, zejména pro EU, se podařilo v této oblasti úspěšně vyjednat zásadní změnu dosavadních postojů. Na základě vyjednávání tak mají být do konce roku 2013 zrušeny veškeré vývozní subvence, a to včetně zrušení skrytých subvencí, jako jsou například vývozní úvěry, jiná než bezodkladná potravinová pomoc, apod.342 Lze tedy konstatovat, že v sektoru zemědělství byla jednání na půdě WTO nejvíce úspěšná právě v této oblasti. Náročnost probíhajících jednání nejen v oblasti zemědělství je dána rozsáhlou soustavou spojenectví a opozic mezi hlavními aktéry (vymezení rolí hlavních aktérů vyjednávání je obsaženo v následující kapitole), a z hlediska role EU zejména specifickým protekcionistickým charakterem její Společné zemědělské politiky (SZP). EU však prosazuje lépe organizovaný mnohostranný systém světového tržně orientovaného hospodářství, vyvíjí snahy o zlepšení zapojení rozvojových zemí do světového obchodu a nelze jí upřít snahy v oblasti domácích podpor i přístupu na trhy, a to zejména postupným reformováním SZP.343 Poslední nejvýraznější reforma SZP se odvíjí od dohod, kterých dosáhli ministři zemědělství EU v Lucemburku v roce 2003, a které zavádějí řadu nových zásad a mechanismů. Reformní kroky odrážejí zejména snahu těsněji napojit evropské zemědělství na světové trhy a přizpůsobit charakter SZP potřebám méně rozvinutých zemí, a to s maximálním ohledem na DDA.344 Tato reforma je zásadní z pohledu zavedených principů, jako je oddělení podpor od množství 340

Tamtéž. Evropský Parlament: Vnější aspekt společné zemědělské politiky: dohoda Světové obchodní organizace o zemědělství [online]. [cit. 25. dubna 2012]. Dostupné na . 342 Evropský Parlament: Kolo jednání z Doha a zemědělství [online]. [cit. 25. dubna 2012]. Dostupné na . 343 Tamtéž. 344 Evropský Parlament: Reforma Společné zemědělské politiky [online]. [cit. 25. dubna 2012]. Dostupné na . 341

120

vyrobené zemědělské produkce nebo podmíněnost poskytování plateb dodržováním určitých kritérií z oblasti životního prostředí, veřejného zdraví, apod.345 Z hlediska přístupu na trhy stojí za zmínku iniciativa EU s názvem EBA (Everything But Arms – Vše kromě zbraní), tedy preferenční obchodní režim EU na podporu nejméně rozvinutých zemí, v rámci kterého jsou všechny dovozy s výjimkou zbraní z těchto zemí do Unie osvobozeny od cel. Původně byly stanoveny pouze bezcelní kvóty vztahující se na rýži a cukr - na několik desítek celních položek do doby jejich úplné liberalizace v roce 2009.346 Od roku 2009 do konce letošního roku (2012) byl navíc nově zaveden režim minimální ceny cukru, zajišťující soulad s výsledky EBA. V oblasti zemědělství tedy jednání probíhají značně problematicky, a to zejména pro citlivost daného sektoru z pohledu většiny členů WTO. V rámci vyjednávání usiluje EU o podmínění eliminace vlastních opatření (například snižování celních tarifů) závaznými stanovisky ostatních vyspělých zemí odstraňovat jiné mechanismy. Tlak ze strany EU směřuje zejména na redukci různých podpor vývozu zvláště ze strany USA, kde bývá hojně využíváno (nebo spíše zneužíváno) zmiňovaných vývozních úvěrů a potravinových pomocí. Obecně vyvíjí EU snahu o zvýšení tržní orientace zemědělství a užší propojení SZP a světových zemědělských trhů, což je předpokladem jejího zájmu na úspěšném dokončení vyjednávání o této oblasti v rámci Rozvojového kola. Významnou roli v rámci jednání o sektoru zemědělství mají také rozvojové země, zejména tzv. Cairnská skupina, sdružující 17 vývozců, kteří tvrdě kritizují vyspělé země (zejména EU za negativní vliv SZP na světový trh) za udržování vysokých subvencí.347 Právě značné kolize postojů a rozdílné zájmy jednotlivých aktérů nejen v zemědělských otázkách jsou hlavním důvodem, proč se jednání Rozvojového kola nedaří úspěšně dokončit již deset let. 3.2 Přístup na trhy s nezemědělskými produkty Další projednávanou oblastí v rámci DDA se stal přístup na trhy s nezemědělskými produkty (Non-agricultural Market Access – NAMA). Jednání o NAMA zahrnují zejména ty produkty, které nejsou upraveny v rámci předchozí oblasti, nejsou tedy součástí Dohody o zemědělství (může se tedy jednat například o průmyslové výrobky, aj.). Za účelem prohloubení liberalizace světového obchodu se zbožím nezemědělského charakteru byla hned na počátku roku následujícího po ministerské konferenci WTO v Doha vytvořena Vyjednávací

345

Tamtéž. Evropský Parlament: Obchodní režimy pro rozvojové země [online]. [cit. 26. dubna 2012]. Dostupné na . 347 Evropský Parlament: Kolo jednání z Doha a zemědělství [online]. [cit. 26. dubna 2012]. Dostupné na . 346

121

skupina pro přístup na trh (Negotiating Group on Market Access – NGMA).348 Ministři se dohodli na zahájení jednání o redukci celních sazeb všech nezemědělských produktů s cílem odstranit (snížit) cla s důrazem na odstranění eskalace cel, celních vrcholků a vysokých celních tarifů, což jsou ve své podstatě mechanismy spojené s rolí vyspělých ekonomik ve světovém obchodu, které mají protekcionistický charakter a zásadním způsobem deformují světový trh. Přestože průměrné celní sazby v sektoru NAMA jsou v současnosti po desetiletích předchozích vyjednávání na nízké úrovni, různé tarify stále omezují export rozvojových zemí a obchod, jako zmíněné celní vrcholky, což jsou relativně vysoká cla pohybující se u vyspělých zemí okolo 15 %, uvalovaná na skupiny citlivých produktů, které mají určitý strategický význam pro obě strany. Také tarifní eskalace, v rámci které dochází ke zvyšování míry uvalovaného cla úměrně v závislosti na každé přidané hodnotě, má neblahý vliv na rozvoj světového obchodu.349 Takový mechanismus samozřejmě vede ke značnému omezení konkurenceschopnosti rozvíjejících se ekonomik, jimž se jednoduše nevyplatí suroviny na domácím území dále zpracovávat, apod. Rozvojová dimenze a snaha těmto zemím umožnit přístup na trhy vyspělých zemí je proto určující i pro cíle vytyčené jednáními v oblasti NAMA. 3.3 Obchodní aspekty práv duševního vlastnictví Význam myšlenek, nápadů a znalostí je v oblasti obchodu stále větší a s tím souvisí i zvyšující se potřeba jejich ochrany a zajištění pozitivního využití v souladu s rozvojovou dimenzí DDA. Nutnost jejich ochrany ve světovém měřítku byla uznána již přijetím Dohody o obchodních aspektech práva duševního vlastnictví (Agreement on Trade-Related Aspects of Intellectual Property Rights – TRIPS) vyjednané v průběhu Uruguayského kola v letech 1986 – 1994, která byla vůbec prvním ujednáním o pravidlech ochrany duševního vlastnictví v multilaterálním obchodním systému, a ze které v této oblasti vycházela i katarská jednání v roce 2001.350 Cílem Dohody TRIPS je najít soulad mezi maximální ochranou práv duševního vlastnictví na jedné straně, a legitimní dostupností těchto práv na straně druhé, zejména pak v rozvojových zemích. Pro účely administrativního zajištění a monitoringu operací v rámci zmíněné dohody byla zřízena Rada TRIPS, která je otevřená všem členům WTO. V této Radě probíha-

348

WTO: Market Access: Non-agricultural market access negotiations [online]. [cit. 26. dubna 2012]. Dostupné na . 349 WTO: Understanding the WTO: The Doha Agenda [online]. [cit. 26. dubna 2012]. Dostupné na . 350 WTO: Understanding the WTO: The Agreements: Intellectual Property: protection and enforcement [online]. [cit. 27. dubna 2012]. Dostupné na . 122

jí také „speciální zasedání” k vyjednávání o DDA, do které byla Dohoda TRIPS zahrnuta.351 V rámci DDA je v ozázce práv duševního vlastnictví zaměřena pozornost na několik problémů. Dohoda TRIPS je v Rozvojovém kole interpretována s nejvyšším možným ohledem na zájmy rozvojových zemí. Zásadní oblast, které se agenda z Doha věnuje, je souvislost TRIPS a podpory veřejného zdraví, a to prosazováním přístupu k existujícím lékům a vytváření nových léčiv. Cílem je eliminovat negativní dopady Dohody TRIPS na farmaceutickou dostupnost rozvíjejících se států, což se ukázalo být problém zejména v těch zemích, kde docházelo ke zneužívání principů TRIPS ze strany farmaceutických společností, a to zaváděním mechanismů jako povinné licencování, aj.352 To vede k patové situaci v chudých a kapacitně nesoběstačných zemích. Jednání o DDA předpokládají snahu vyřešit problémy těchto zemí s povinným licencováním. Nicméně trvá vyjednaná povinnost pro nejméně rozvinuté země aplikovat ustanovení o farmaceutických patentech trvá, a to do roku 2016. Další oblastí je úsilí o vytvoření registračního systému zeměpisných označení (sloužících nejen k identifikaci místa původu produktu, ale i k identifikaci specifických vlastností produktu spojených s jeho původem – příkladem mohou posloužit názvy jako Šampaňské, Skotská, apod.), a snaha rozšířit již tak zvýšenou úroveň ochrany na zvláštní produkty (víno a lihoviny).353 Zejména EU patří k zastáncům geografického označení, naopak ve většině ostatních vyspělých, ale ani rozvojových zemích nemá tento způsob ochrany vybudovanou takovou tradici jako právě v EU, proto podpora z této strany nedosahuje takové intenzity. 3.4 Služby Stejně jako u jiných témat, i v oblasti služeb začala nová jednání o službách již dříve před konferencí v Doha. DDA vycházela zejména ze Všeobecné dohody o obchodu se službami (General Agreement on Trade in Services – GATS), která byla za účelem liberalizace trhu služeb vyjednána již v rámci Uruguayského kola a vstoupila v platnost souběžně s postupným nahrazováním GATT za WTO v polovině devadesátých let (oficiální jednání v souladu s Dohodou GATS byla zahájena v roce 2001). DDA plně zohledňuje GATS a stanoví zejména časový harmonogram plnění vytyčených cílů, termíny se nicméně daří plnit jen částečně. Jednání probíhají v rámci speciální Rady pro obchod se službami.354 Přístup na trhy funguje na základě systému žádost – nabídka zpřístupňovaných oblastí sektoru služeb, který odráží individuální zájmy jednotlivých aktérů. V současnosti lze vymezit jednání na dvou bázích, a to dvoustranná či vícestranná jednání o zlepšení tržních podmínek pro obchod se službami (především na základě 351

WTO: Trips: Council Work: Work of the TRIPS Council [online]. [cit. 27. dubna 2012]. Dostupné na . 352 WTO: Understanding the WTO: The Doha Agenda [online]. [cit. 27. dubna 2012]. Dostupné na . 353 Tamtéž. 354 Tamtéž. 123

principu tzv. národního zacházení, kdy jsou zahraničním poskytovatelům služeb poskytovány stejné podmínky jako těm domácím) a mnohostranná jednání mezi všemi členy WTO s některými zvláštními ustanoveními pro rozvojové a nejméně rozvinuté země.355 Liberalizaci obchodu na trhu se službami, sektoru, který je největším a nejdynamičtějším zdrojem ekonomického rozvoje většiny vyspělých i rozvojových zemí356, lze hodnotit pozitivně a jednání v rámci DDA v této oblasti považovat za úspěšná. K hlavním zastáncům liberalizace sektoru služeb se řadí i EU, ve světovém měřítku významný producent služeb, který se intenzivně účastní výše popsaných mechanismů (smluvní obchodní spolupráce), ale i řada rozvojových zemí, které s vyspělými státy sdílejí tuto komparativní výhodu v sektoru služeb nejčastěji v oblasti informačních technologií, zemědělství nebo například na poli vědy a výzkumu. 3.5 Singapurské otázky Taktéž oblasti, které se společně označují jako tzv. Singapurské otázky, byly součástí již jednání Uruguayského kola, nicméně nepodařilo se je dořešit a v roce 2001 byly zahrnuty do DDA, a to zejména z popudu EU, která je považuje za zcela zásadní součást liberalizujícího se mezinárodního obchodu. Konkrétně se tedy jedná o tato čtyři témata: obchod a investice, obchod a hospodářská soutěž, transparentnost při zadávání veřejných zakázek a usnadňování obchodu.357 Prohlášení z Doha v roce 2001 předpokládala zahájení jednání o těchto čtyřech oblastech až na páté ministerské konferenci v roce 2005, členové WTO ovšem nebyli schopni naleznout dostatečnou shodu, a tak již v roce 2004 bylo rozhodnuto o ponechání v jednání pouze oblasti usnadňování obchodu a zbylé tři Singapurské otázky byly z DDA vyřazeny. Bylo tomu tak proto, že jednání o usnadňování obchodu jsou nejméně komplikovaná, jelikož by měla znamenat jednoznačný přínos i pro rozvojové země, což je u zbylých témat více sporné. Po několika letech přípravných prací tak mohla začít jednání zejména o nutnosti vylepšit definici určitých ustanovení samotné Všeobecné dohody o clech a obchodu (General Agreement on Tariffs and Trade – GATT) souvisejících s usnadňováním obchodu, jako jsou články o svobodě pohybu, poplatcích a formalitách spojených s dovozem a vývozem nebo o správě obchodního řádu. Mimoto se jednání zaměřují na posílení technické pomoci a budování kapacit v této oblasti, zefektivnění spolupráce mezi celními a jinými dotčenými orgány, aj.358 Smyslem je tedy eliminovat ta opatření bránící volnému přístupu na světo-

355

WTO: Services negotiations [online]. [cit. 27. dubna 2012]. Dostupné na . 356 WTO: Services trade [online]. [cit. 27. dubna 2012]. Dostupné na . 357 WTO: Understanding the WTO: The Doha Agenda [online]. [cit. 28. dubna 2012]. Dostupné na . 358 WTO: Trade facilitacion [online]. [cit. 28. dubna 2012]. Dostupné na . 124

vé trhy, kterým dříve nebyla věnována výraznější pozornost, či byla různě kryta, přičemž jejich vliv na liberalizaci mezinárodního obchodu je nezanedbatelný. 3.6 Ostatní témata V rámci DDA byla samozřejmě projednávána celá řada dalších oblastí, nicméně pro vymezení postojů jednotlivých aktérů, s důrazem na EU, k liberalizaci světového obchodu a jejich přístupu k vyjednávání v rámci Rozvojového kola byly v předchozí části práce řešeny zejména ty části agendy z Doha, které mají zásadní význam pro všechny členy WTO a na nichž v podstatě stojí (a padají) celá vyjednávání. Ze zbylých témat můžeme tedy alespoň zmínit například textil a oděvy, technické bariéry obchodu, investiční opatření, pravidla WTO v oblasti podpor a antidumpingu, pravidla WTO pro regionální obchodní dohody, obchod a životní prostředí, technické a technologické faktory obchodu, nejméně rozvinuté ekonomiky, kdy na poslední tři jmenovaná témata prosazuje zejména EU.359 V některých oblastech přitom aktéři úspěšně dosáhli shody a splnili tak termíny vytyčené DDA, jiné oblasti jsou na druhé straně dodnes předmětem vesměs neúčinných jednání. 4. Hlavní aktéři Za aktéry Rozvojového kola z Doha můžeme považovat všechny členy WTO, organizace založené v roce 1994 (zřízené k 1. 1. 1995) podepsáním Dohody v Marrakeši, čímž vyvrcholilo dlouholeté úsilí o transformaci reformované Všeobecné dohody o clech a obchodu (GATT) v mezinárodní instituci, jejímž hlavním cílem je zejména další liberalizace světového obchodu a zajištění transparentnosti a stabilnosti obchodu mezi členy WRO, a dále podporování dílčích cílů, jako je dosažení plné zaměstnanosti, zvýšení životní úrovně, trvalý rozvoj, aj.360 Nejdůležitějšími aktéry v rámci Rozvojového kola jsou velké vyspělé ekonomiky jako zejména EU či USA na jedné straně, a také rozvojové ekonomiky a nejméně rozvinuté země na straně druhé, které v jednáních vystupují samostatně, nebo v početnějších skupinách dle individuálních obchodních zájmů.361 Právě velký počet subjektů s rozlišnými zájmy spolu s rozvojovou dimenzí DDA a širokým záběr projednávaných oblastí (zejména pak s ohledem na citlivost sektoru zemědělství) jsou hlavní příčinnou podstatně pomalých multilaterálních jednání o liberalizaci světového obchodu.

359

WTO: Understanding the WTO: The Doha Agenda [online]. [cit. 28. dubna 2012]. Dostupné na . 360 Ministerstvo průmyslu a obchodu: Základní informace k WTO a DDA [online]. [cit. 28. dubna 2012]. Dostupné na . 361 Evropský Parlament: Kolo jednání z Doha a zemědělství [online]. [cit. 28. dubna 2012]. Dostupné na . 125

4.1 EU Naprosto ojedinělým mezinárodním subjektem s řadou specifických vlastností je dnes EU, největší obchodní blok na světovém obchodě (v roce 2010 vyvezla zboží a služby v hodnotě cca 15% HDP EU, přičemž import dosahoval podobné úrovně), pročež usiluje o co nejlepší liberalizaci globálního obchodního prostředí.362 V jednáních v rámci DDA, zejména pak v oblasti zemědělství, které má pro EU zásadní význam, se Unie často opírá o podporu rozvojových zemí, které sdílejí určité její postoje a obecně se EU snaží prosazovat lépe organizovaný bilaterální systém obchodování, který by přes tržní orientaci maximálně respektoval požadavky sociální, ekonomické a environmentální stability.363 Tyto nároky na světový obchod se automaticky plně odrážejí v postojích, které EU zaujímá k oblastem projednávaných v rámci DDA. Podobu vyjednávání ovlivňuje ze strany EU zejména specifický charakter její Společné zemědělské politiky (SZP), o které jsme se zmiňovali v předchozí části práce. Principy, na kterých SZP funguje, mají ve své originální podobě málo společného s podstatou liberalizovaného celosvětového obchodu, a svým značně ochranářským charakterem nebo různými preferenčními až diskriminačními mechanismy má tak SZP na mezinárodní obchodní systém spíše negativní dopad. Z tohoto i řady dalších důvodů vyplynula nutnost SZP postupně upravit, a to formou čtyř reforem, z nichž poslední proběhla právě v souvislosti s novým kolem obchodních vyjednávání z Doha v roce 2003. Cílem této reformy je obecně zvýšení orientace zemědělství na trh (snaha o harmonizaci SZP a světového zemědělství), a mimoto také posílení vyjednávací pozice EU při jednáních v rámci WTO s ohledem na probíhající jednání Rozvojového kola.364 Samozřejmě vidí EU v dokončení kola a s tím spojené větší liberalizaci obchodu v rámci WTO možnost vlastního rozvoje, a to zejména odstraňováním protekcionistických opatření u ostatních členů. Mezi její prioritní zájmy v rámci DDA proto patří zejména tyto oblasti: odstranění tarifních a jiných překážek v sektoru NAMA (především průmyslové zboží), rozšíření a zvýšení účinnosti pravidel WTO, zejména pak EU prosazuje liberalizaci sektoru služeb a rozvojové otázky, apeluje na užívání obraných opatření obchodu, jako geografické značení původu, apod. V nejpalčivější oblasti zemědělství se Unie zavázala k reformování programů na podporu domácích zemědělců, a v rámci kola z Doha nabídla snížení 362

Europa.cz: WTO trade negotiations: Doha Development Agenda [online]. [cit. 28. dubna 2012]. Dostupné na . 363 Evropský Parlament: Kolo jednání z Doha a zemědělství [online]. [cit. 28. dubna 2012]. Dostupné na . 364 Evropský Parlament: Reforma Společné zemědělské politiky [online]. [cit. 28. dubna 2012]. Dostupné na . 126

zemědělských cel o 60%, snížení zemědělských dotací, které narušují obchod, o 80% a přistoupila na požadavek úplného odstranění dotací na zemědělský export. EU však pochopitelně požaduje nové možnosti přístupu na trh v ostatních zemích pro vlastní zemědělský export.365 Přestože si Unie v posledních letech udržela podíl na světovém HDP okolo 17 % navzdory zvyšujícímu se podílu rozvíjejících se ekonomik na světovém růstu (zejména Číny), do budoucna lze předpokládat posilování vlivů rozvojových zemí na mezinárodní obchod, což se musí Unie snažit reflektovat.366 Zejména za účelem ochrany vlastních zájmů se tak EU staví aktivně k liberalizaci světového obchodního systému a z těchto důvodů tlačí na co nejvyšší zapojení rozvíjejících se ekonomik, ve kterých může spatřovat tržní příležitost i ohrožení, do systému WTO, kterému se sama musí přizpůsobovat, a chce mít zároveň maximální vliv na utváření jeho pravidel. 4.2 USA Také Spojené státy, které jsou členem WTO od roku 1995, přistupují k DDA s ohledem na vlastní specifické zájmy.367 K otázce zemědělství je jejich postoj obdobný jako pozice EU, a to z hlediska citlivosti domácího trhu. Americkým cílem v zemědělství, které je v USA ovlivněno řadou obchod deformujících opatření, je soustředit se na větší harmonizaci všech členů WTO, dosáhnout celkové reformy sektoru a prosazování klíčových zájmů na trzích rozvíjejících se ekonomik.368 Jednání v oblasti NAMA se USA snaží využít pro hledání nových příležitostí v hospodářské soutěži pro podniky, a to prostřednictvím dohodnutých tarifních škrtů a snižováním netarifních překážek obchodu. V jednáních se odráží zejména zájem na liberalizaci trhu s průmyslovými výrobky, které představují okolo 90 %exportu zboží USA.369 V rámci jednání o liberalizaci sektoru služeb jsou USA zaměřeny na zachování stávající otevřenosti trhu služeb a odstranění významných obchodních překážek, jako jsou místní požadavky, zahraniční kapitálová omezení, nebo legislativní požadavky na formu podniků. Jelikož větší liberalizace nejdynamičtěji rostoucího sektoru služeb slibuje největší očekávané přínosy pro světovou ekonomiku i jednotlivé subjekty, mají USA na

365

Evropská Komise: Trade: EU & WTO: The Doha Round [online]. [cit. 28. dubna 2012]. Dostupné na . 366 Europa.cz: WTO trade negotiations: Doha Development Agenda [online]. [cit. 28. dubna 2012]. Dostupné na . 367 WTO: Member Information: United States of America and the WTO [online]. [cit. 28. dubna 2012]. Dostupné na . 368 Zastupitelský úřad USA pro obchod: Agriculture Negotiations [online]. [cit. 28. dubna 2012]. Dostupné na . 369 Zastupitelský úřad USA pro obchod: Non-Agricultural Market Access (NAMA) [online]. [cit. 28. dubna 2012]. Dostupné na . 127

úspěšných jednáních v této oblasti majoritní zájem.370 Postoje USA k DDA jsou tedy motivovány zejména ekonomickými zisky, kdežto v postojích EU se významněji odráží také politická dimenze. 4.3 Rozvojové země Dalšími aktéry, kteří se v rámci vyjednávání DDA snaží o prosazování vlastních zájmů v mezinárodním obchodě na půdě WTO, jsou rozvíjející se ekonomiky, jejichž vliv na světový obchod je stále vyšší a i z toho důvodu vycházejí jednání o tématech DDA potřebám těchto zemí maximálně vstříc.371 V oblasti zemědělství, která představuje pro tyto státy zcela zásadní sektor, představující mnohdy jedinou komparativní výhodu, se rozvojové země staly více nedůvěřivými vůči organizovanému světovému obchodu, v důsledku čehož se často upínají na obranu neobchodních zájmů (bezpečnost potravin, chudoba, apod.) a vyžadují zvláštní přístup v souladu se svými specifiky. Pro účely obhajoby vlastních zájmů a jejich lepšího prosazování ze společné pozice v rámci jednání na půdě WTO zejména v oblasti zemědělství pak v průběhu Rozvojového kola vznikaly různé skupiny rozvíjejících se států, které doplnily již existující seskupení, a společně tak významným způsobem ovlivňují jednání o DDA. Mezi ty nejvýznamnější patří skupina zemí G20 sdružující největší ekonomiky světa v čele s Brazílií, Indií a Čínou (rychle se rozvíjející ekonomiky), stavící se tvrdě proti zemědělským subvencím a dotacím na export deformujícím obchod. Dlužno dodat, že mnohé vyspělé státy dlouhodobě prosazují změnu preferenčního přístupu k některým z těchto zemí, jejichž ekonomiky nabyly právě s pomocí světového obchodu významných rozměrů. Další skupinou je nový spolek kolem Africké unie z roku 2003, spojující země AKT (Afriky, Karibiku a Tichomoří) a skupinu nejméně rozvinutých zemí světa (G90), který kritizuje zejména omezenou přístupnost trhů vyspělých zemí a rozsah tarifních a netarifních překážek obchodu. Významnou roli zaujímají také země tzv. skupiny Cairns, sdružující 17 exportérů, jejichž společným zájmem je odstranění překážek obchodu a deformujících opatření ve vyspělých zemích.372 Zařadit sem lze také již zmíněnou skupinu čtyř afrických zemí vyvážejících bavlnu – Cotton four, založenou za účelem ochrany specifických zájmů producentů v této oblasti, nebo spolek NAMA 11, sdružující jedenáct rozvojových států za obdobným účelem. Vzrůstajícímu podílu rozvojo370

Zastupitelský úřad USA pro obchod: Services Negotiations [online]. [cit. 28. dubna 2012]. Dostupné na . 371 SVATOŠ, Miroslav a kol. Zahraniční obchod: teorie a praxe. 1. vydání. Praha: Grada Publishing, a. s., 2009, s. 67 – 68. [online]. [cit. 28. dubna 2012]. Dostupné na . 372 Evropský Parlament: Kolo jednání z Doha a zemědělství [online]. [cit. 25. dubna 2012]. Dostupné na . 128

vých zemí na světovém obchodu tedy odpovídá také jejich podstatný vliv na jednání v rámci Rozvojového kola. 5. Průběh jednání Vyjednávání Rozvojového kola byla oficiálně zahájena v listopadu roku 2001 v katarském Doha, a to na ministerské konferenci, které na půdě probíhají zpravidla každé dva roky, a které jsou vrcholným rozhodovacím orgánem WTO.373 Samotná jednání v rámci DDA probíhají ve Výboru pro obchodní vyjednávání (The Trade Negotiations Comittee – TNC), který je odpovědný za celkový dohled nad průběhem obchodních jednání, a jehož předsedou je v současnosti Pascal Lamy.374 Veškerá jednání navíc podléhají předem přijatému závazku v podobě tzv. principu jednotného závazku, kdy tento mechanismus znemožňuje partikulárně uzavřít jednání o DDA, shody tedy musí být dosaženo ve všech oblastech agendy.375 Dokončení již tak rozporuplného rozvojového kola v dohledné době je tak i díky tomuto principu velmi nepravděpodobné. Ministerské konference, které se uskutečnily po roce 2001, přinesly v jednáních o DDA jen minimální posun. Hned v roce 2003 v mexickém Cancúnu tak jednání zkolabovala kvůli nedostatku shody o záležitostech v sektoru zemědělství (včetně bavlny), a sporů kolem zahrnutí Singapurských otázek do DDA. V roce 2004 ve Švýcarsku se sice podařilo kolizi překonat a jednání byla oživena, nicméně oblast zemědělských dotací a dovozních cel byla příčinou neúspěšných jednání, stejně jako v Ženevě v roce 2006 a nakonec i v roce 2008. Přesto se v roce 2005 podařilo na konferenci v Hong Kongu najít shodu pro úplné zrušení exportních dotací s termínem do konce roku 2013, což lze považovat za jeden z nejpozitivnějších výstupů jinak spíše neúspěšného jednání. Mezi lety 2009 – 2011 lze pozorovat, a to i v souvislosti s hospodářským útlumem vyvolaným nejprve hypoteční a poté dluhovou krizí, zvýšení tlaku na dokončení jednání, zejména ze strany rozvojových zemí, ovšem opět bez úspěchu. Bohužel ani poslední ministerská konference v roce 2011 v Ženevě nepřinesla v rámci DDA žádnou změnu v dosavadním jednání.376 Hlavní aktéři rozvojového kola se tedy musí i nadále snažit hledat shodu v oblastech, na kterých jednání o DDA váznou. 6. Závěr

373

WTO: Ministerial Conferences [online]. [cit. 28. dubna 2012]. Dostupné na . 374 WTO: Doha Development Agenda: The Trade Negotiations Comittee [online]. [cit. 28. dubna 2012]. Dostupné na . 375 WTO: Understanding the WTO: The Doha Agenda [online]. [cit. 28. dubna 2012]. Dostupné na . 376 Europa.cz: WTO trade negotiations: Doha Development Agenda [online]. [cit. 28. dubna 2012]. Dostupné na . 129

Rozvojové kolo z Doha bylo zahájeno již v roce 2001. S cílem hlouběji liberalizovat světový obchod a intenzivněji do něj zapojit především rozvojové ekonomiky tak členové WTO započali komplikovaná vyjednávání, zahrnující více než dvě desítky témat zaměřených převážně na otázku přístupu na trhy, která v různé podobě pokračují dodnes. Kvůli mnohdy značně odlišným zájmům jednotlivých aktérů a díky principu jednotného závazku dosud nebylo možné jednání o DDA uzavřít a rozvojové kolo tak trvá již deset let. Hlavní oblasti agendy z Doha, jako je zemědělství, průmyslové trhy, sektor služeb či práva duševního vlastnictví, v podstatě představují většinu světového obchodu, což svědčí o nepochybné ambicióznosti DDA, a je samo o sobě předpokladem kolizí zájmů členů WTO. Podstatnou roli přitom ve vyjednáváních hrají zájmy rozvojových zemí, jejichž vliv na světový obchod a ekonomický rozvoj se stále zvyšuje, a pro které ve většině případů představují silná nabídka pracovní síly a zemědělská produkce hlavní a často jediné komparativní výhody, přičemž především zemědělský sektor je často strategicky významný nejen pro ně, ale i pro vyspělé země. Cílem rozvojového kola je tedy najít konsensus mezi zájmy jednotlivých aktérů za účelem liberalizace mezinárodního obchodu, a to především postupným odbouráním celních, ale i netarifních překážek obchodu, s ohledem na veškeré relevantní aspekty, jako například efektivní využívání práv duševního vlastnictví, dále snaha o dosažení plné zaměstnanosti, podpora rozvojovým zemím a rozvoje obecně, ochrana investic, životního prostředí, apod. Mezi pozitivní důsledky liberalizovaného světového obchodu můžeme zařadit zvýšení zaměstnanosti a konkurenceschopnosti, eliminaci chudoby ve světě, ekonomický rozvoj a růst, podporu podnikání, vědecký a technologický pokrok, v konečném důsledku také určitý profit spotřebitelům, a to nejen ve vyspělých zemích a mnohé další. Případný definitivní nezdar vyjednávání o DDA by znamenal návrat k ochranářským opatřením, která deformují trh a znesnadňují světový obchod, mimoto by pravděpodobně přinesl také pokles ekonomického rozvoje a způsobil hospodářský útlum. Tento stav je však nepravděpodobný vzhledem k zainteresovanosti na zdárném uzavření rozvojového kola ze strany hlavních aktérů, kteří jsou si negativních dopadů krachu jednání patřičně vědomi. Přínosy EU z úspěšného dokončení vyjednávání o DDA jsou zřejmé. Zejména usnadnění přístupu na trhy rozvojových zemí postupnou liberalizací sektorů, které jsou zdrojem ekonomického rozvoje, je v zájmu Unie. S rostoucím významem rozvojových zemí je pro EU výhodnější postupně upustit od preferenčních obchodních principů a s těmito ekonomikami jednat na půdě WTO prostřednictvím vícestranných obchodních dohod, a to podle podmínek, na jejichž podobu má Unie zásadní vliv. Samotný rozvoj těchto zemí jí přitom samozřejmě také nemůže být lhostejný. DDA poskytuje EU také potřebný impuls k reformování SZP, která zejména svými programy na podporu domácích zemědělců značně deformuje světový trh, avšak patrná nechuť EU k eliminaci těchto vlastních opatření negativně ovlivňujících mezinárodní obchodní výměnu ztěžuje dokončení vyjednávání. Pozice EU jako iniciátora rozvojového kola je v rámci vyjednávání značně ovlivněna specifickým protekcionistickým charakterem její SZP, a přístup na 130

trhy v sektoru zemědělství je tak pro ni zásadním tématem. Liberalizaci tohoto trhu na půdě WTO a reformování vlastní politiky v této oblasti se ovšem nebrání, a to především za předpokladu převahy vlastních přínosů z úspěchu jednání o lépe organizovaném multilaterálním tržně orientovaném systému mezinárodního obchodování s účastí vyspělých zemí a většiny rozvojových ekonomik pod hlavičkou WTO. Neúspěch jednání by měl negativní dopad na konkurenceschopnost EU a brzy by pravděpodobně jenom potvrdil dlouhodobou neudržitelnost SZP ve stávající podobě a Unii by pravděpodobně neminuly hospodářské problémy. Obdobně mohou vnímat rizika kolapsu ve vyjednávání například i USA, které jsou v jednáních daleko více ekonomicky motivování než EU, ačkoliv ve srovnání s ní nejsou v DDA tak významně zainteresované. Vzhledem k jejich mnohdy rezervovanému přístupu k otázce liberalizace vybraných sektorů mezinárodního obchodu, a vzhledem ke skutečnosti, že sama Unie přistupuje k jednáním v rámci DDA sice iniciativně, avšak s maximálním důrazem na své vlastní zájmy a s ohledem zejména na SZP, nezůstává dokončení rozvojového kola pouze otázkou času, ale především otázkou sebereflexe a postupného přehodnocování postojů hlavních aktérů k liberalizaci světového obchodu. Seznam použitých zdrojů Internetové zdroje [1] Europa.cz: WTO trade negotiations: Doha Development Agenda [online]. [cit. 28. dubna 2012]. Dostupné na . [2] Evropská Komise: Trade: EU & WTO: The Doha Round [online]. [cit. 28. dubna 2012]. Dostupné na . [3] Evropský Parlament: Kolo jednání z Doha a zemědělství [online]. [cit. 25. dubna 2012]. Dostupné na . [4] Evropský Parlament: Obchodní režimy pro rozvojové země [online]. [cit. 26. dubna 2012]. Dostupné na . [5] Evropský Parlament: Reforma Společné zemědělské politiky [online]. [cit. 25. dubna 2012]. Dostupné na . [6] Evropský Parlament: Vnější aspekt společné zemědělské politiky: dohoda Světové obchodní organizace o zemědělství [online]. [cit. 25. dubna 2012]. Dostupné na . 131

[7] FERGUSSON, Ian, F. World Trade Organization Negotiations: The Doha Development Agenda [online]. CRS Report for Congress. [cit. 25. dubna 2012]. s. 2-3. Dostupné na . [8] Ministerstvo průmyslu a obchodu: Základní informace k WTO a DDA [online]. [cit. 28. dubna 2012]. Dostupné na . [9] SVATOŠ, Miroslav a kol. Zahraniční obchod: teorie a praxe. 1. vydání. Praha: Grada Publishing, a. s., 2009, s. 67 – 68. [online]. [cit. 28. dubna 2012]. Dostupné na . [10] WTO: Agriculture [online]. [cit. 25. dubna 2012]. Dostupné na . [11] WTO: Agriculture: The Cotton Sub-Comittee [online]. [cit. 25. dubna 2012]. Dostupné na . [12] WTO: Doha Development Agenda: The Trade Negotiations Comittee [online]. [cit. 28. dubna 2012]. Dostupné na . [13] WTO: Doha WTO Ministerial 2001: Ministerial Declaration [online]. [cit. 25. dubna 2012]. Dostupné na . [14] WTO: Market Access: Non-agricultural market access negotiations [online]. [cit. 26. dubna 2012]. Dostupné na . [15] WTO: Member Information: United States of America and the WTO [online]. [cit. 28. dubna 2012]. Dostupné na . [16] WTO: Ministerial Conferences [online]. [cit. 28. dubna 2012]. Dostupné na . [17] WTO: Services negotiations [online]. [cit. 27. dubna 2012]. Dostupné na . [18] WTO: Services trade [online]. [cit. 27. dubna 2012]. Dostupné na . [19] WTO: The Doha Round [online]. [cit. 25. dubna 2012]. Dostupné na . [20] WTO: Trade facilitacion [online]. [cit. 28. dubna 2012]. Dostupné na . [21] WTO: Trips: Council Work: Work of the TRIPS Council [online]. [cit. 27. dubna 2012]. Dostupné na . [22] WTO: Understanding the WTO: The Agreements: Intellectual Property: protection and enforcement [online]. [cit. 27. dubna 2012]. Dostupné na . 132

[23] WTO: Understanding the WTO: The Doha Agenda [online]. [cit. 25. dubna 2012]. Dostupné na . [24] Zastupitelský úřad USA pro obchod: Agriculture Negotiations [online]. [cit. 28. dubna 2012]. Dostupné na . [25] Zastupitelský úřad USA pro obchod: Non-Agricultural Market Access (NAMA) [online]. [cit. 28. dubna 2012]. Dostupné na . [26] Zastupitelský úřad USA pro obchod: Services Negotiations [online]. [cit. 28. dubna 2012]. Dostupné na

133

OBCHODNÍ SPORY USA A EU Marie Luková, Jakub Lysek 1. Úvod Evropská unie je důležitým obchodním aktérem. V roce 2006 se podílela na světovém obchodu téměř jednou pětinou. S podílem 19,2 % je největším vývozcem, přičemž Spojené státy zaujímají druhé místo a s 19,0 % je druhým největším dovozcem po Spojených státech. Její pozice se ale dlouhodobě zhoršuje a to zejména důsledkem nárůstu podílu Číny na světovém obchodu. V roce 1980, kdy měla EU jen devět členských států, činil její podíl na světovém obchodě 21 % vývozů a 27 % dovozů.377 EU a USA představují dva největší hráče na mezinárodním poli obchodních vztahů a stejnou pozici zaujímají také mezi světovými investory. Nejvíce vzájemných obchodů a investic mezi dvěma aktéry na světě. EU a USA nejvíce investují v ekonomice toho druhého, ale roste význam Číny, Indie a jižní Ameriky. Každodenní tok zboží, služeb, přímých investic je okolo 1 miliardy dolarů. Roční oboustranný tok zboží, služeb a přímých zahraničních investic téměř 0,5 trilionů dolarů. Práce je rozdělena na čtyři kapitoly. První kapitola nastiňuje historický vývoj obchodních vztahů. Kapitola 2 vymezuje právní ukotvení, následná kapitola (3) popisuje roli USA a EU ve Světové obchodní organizaci (WTO). Analýze zásadních obchodních sporů se věnuje čtvrtá kapitola, která je dělena na příslušné podkapitoly, které se postupně věnují sporům o dovoz banánů, dotace výrobcům letadel a sporům o geneticky modifikované organismy (GMOs). V práci byla využita empiricko-analytická metoda. K tématu lze čerpat z různých zdrojů, nejčastěji byly využity cizojazyčné akademické články v odborných časopisech. 2. Historie obchodních vztahů USA a ES/EU Vztahy mezi USA a ES/ES se začínaly rozvíjet po 2. světové válce. Formálně navázalo tehdejší ESUO diplomatické vztahy s USA v roce 1953. Důvodem rozvoje vztahů byly stejné hodnoty, kapitalismus, volný obchod a multilateralismus. Zároveň obě strany sdílely přesvědčení, že propojení vztahů přinese mír a rozvoj. Významným mezníkem se stalo spuštění společného trhu Evropské unie v roce 1992. Z hlediska institucionálního k upevnění vztahů došlo až v 90. letech. Konečná formalizace vztahů mezi EU (tehdy ES) a USA tedy proběhla až v listopadu 1990, kdy byla podepsána transatlantická deklarace. V roce 1995 byla ustanovena tzv. Nová transatlantická agenda, dále Transatlantický obchodní 377

BYDŽOVSKÁ, Marie. Vnější vztahy[online]: Euroskop, [cit. 1.prosince 2011]. Dostupné na < http://www.euroskop.cz/8894/sekce/vnejsi-ekonomicke-vztahy/>. 134

dialog (Transatlantic Business Dialogue, TABD), v roce 1998 Transatlantické hospodářské partnerství (Transatlantic Economic Council, TEC) a v roce 2007 Transatlantická hospodářská rada, jejímž hlavním úkolem je povzbudit transatlantické ekonomické vztahy. Upevňování bilaterálních pout mezi EU a USA umožňují dialogy na několika úrovních. Nejvýše postavené jsou každoroční summity, kde se nastiňují základní linie spolupráce a naopak k upravení detailů dochází na expertní úrovni. Jedná se o nejúspěšnější dialogy, setkání skutečně probíhají a aktéři identifikují klíčové otázky, které jsou řešeny na jiných úrovních. TEC dohlíží na provádění kroků, které by mohly vést k těsnější hospodářské spolupráci. Zasedají zde členové Komise a vlády Spojených států, kteří nesou politickou odpovědnost za ekonomické vztahy. EU a USA jsou klíčovými hráči na poli světového obchodu. Vzájemný objem obchodu představuje 40% z celkového objemu světového obchodování a zároveň 60% světového HDP. Každý den dosahuje transatlantická obchodní výměna hodnot kolem 1,7 miliard eur. Vzájemný obchodní vztah EU s USA do značné míry ovlivňuje světové hospodářství i proto, že EU a USA jsou největšími obchodními partnery většiny států světa. Kromě ekonomické spolupráce se rozvíjí i jiné typy. Najdeme mezi nimi například Transatlantický dialog zákonodárců, Transatlantický dialog spotřebitelů a Transatlantický obchodní dialog.378 3. Právní ukotvení Společná obchodní politika a z ní vyplývající vnější ekonomické vztahy byly již součástí Římské smlouvy v roce 1957. Vnější ekonomické vztahy jsou proto nejstarší a nejvíce integrovanou částí zahraničních vztahů Evropské unie. Až do roku 1970, kdy byla zahájena Evropská politická spolupráce (EPS), byly vnější ekonomické vztahy jedinou možností, jak mohlo Společenství prosazovat zahraničně-politické zájmy. Dle článků 206 a 207 Smlouvy vytvořením celní unie přispívá Unie ve společném zájmu k harmonickému rozvoji světového obchodu, k postupnému odstranění omezení mezinárodního obchodu a přímých zahraničních investic a ke snižování celních a jiných překážek. Společná obchodní politika se zakládá na jednotných zásadách, zejména pokud jde o úpravy celních sazeb, uzavírání celních a obchodních dohod týkajících se obchodu zbožím a službami, obchodní aspekty duševního vlastnictví, přímé zahraniční investice, sjednocování liberalizačních opatření, vývozní politiku a opatření na ochranu obchodu, jako jsou opatření pro případ dumpingu a subvencování. Společná obchodní politika je prováděna v rámci zásad a cílů vnější činnosti Unie. Evropský parlament a Rada přijímají řádným legislativním postupem formou nařízení opatření vymezující rámec pro provádění společné obchodní 378

Transatlantické vztahy. In: euractiv.cz, http://www.euractiv.cz/vnejsi-vztahy/linkdossier/eu-usa-transatlanticke-vztahy, 31.10.2008. 135

politiky. Je-li třeba sjednat a uzavřít dohody s jednou nebo více třetími zeměmi nebo s mezinárodními organizacemi, použije se článek 218 s výhradou zvláštních ustanovení tohoto článku. Komise podává doporučení Radě, která ji zmocňuje k zahájení potřebných jednání. Komise při vedení těchto jednání konzultuje zvláštní výbor, který určí Rada, aby jí v tomto úkolu napomáhal, a řídí se směrnicemi, které jí Rada může poskytnout. Při sjednávání a uzavírání dohod rozhoduje Rada kvalifikovanou většinou. Při sjednávání a uzavírání dohod týkajících se obchodu službami, obchodních aspektů duševního vlastnictví a přímých zahraničních investic rozhoduje Rada jednomyslně, pokud dané dohody obsahují ustanovení, pro která je při přijímání vnitřních předpisů vyžadována jednomyslnost. Rada rovněž rozhoduje jednomyslně při sjednávání a uzavírání dohod: v oblasti obchodu kulturními a audiovizuálními službami, pokud by tyto dohody mohly ohrozit kulturní a jazykovou rozmanitost Unie; v oblasti obchodu sociálními, vzdělávacími a zdravotnickými službami, pokud by tyto dohody mohly vážně narušit vnitrostátní organizaci takových služeb a ohrozit odpovědnost členských států za jejich poskytování. Na základě výlučné pravomoci jedná v obchodních vztazích místo jednotlivých členských států Evropská komise, která zároveň předkládá návrhy obchodních opatření a iniciativy k sjednávání mezinárodních dohod. Obchodně politická témata konzultuje Evropská komise se zástupci členských států na speciálním výboru ustaveném Radou EU a řízeném představitelem předsednické země. Výbor je nazýván Výbor 133 podle relevantního článku Smlouvy o založení ES. 4. USA a EU ve WTO Obchodní dohody mezi USA a EU probíhají na dvou úrovních. Bilaterální úroveň tvoří dohody o ekonomickém partnerství a odstraňování bariér vzájemného obchodu/investic. Multilaterální úroveň pak reprezentuje společný zájem na liberalizaci světového obchodu – spolupráce v rámci WTO (GATT). Všechny členské státy EU jsou členy Světové obchodní organizace (WTO), stejně jako Evropské společenství. Za členské státy v rámci výlučné pravomoci Společenství jedná ve WTO Evropská komise. Světová obchodní organizace sdružuje 153 členských států, které vytvářejí přibližně 97 % světového obchodu. Jejím úkolem je podporovat světový obchod a dohlížet na něj. Nejvyšším rozhodovacím orgánem WTO je konference ministrů, která se schází minimálně jednou za dva roky, v období mezi těmito setkáními má výkonnou moc Generální rada WTO. Organizace navazuje na svého předchůdce GATT (Všeobecná dohoda o obchodu a clech), která byla uzavřena v roce 1947 s cílem zabránit novým obchodním válkám a zajistit, aby účastnické státy dodržovaly vyjednaná pravidla. Oproti GATT disponuje WTO mechanismem k řešení obchodních sporů a možností soudního vymáhání dodržování pravidel. Každý členský stát se může domáhat svých práv vyplývajících z dohod WTO u Orgánu pro řešení sporů (DSB). Ten ustanovuje skupiny odborníků, tzv. "panely", kteří případ posuzují. Pokud země, která přestoupila pravidla WTO 136

nesplní nález a doporučení Orgánu pro řešení sporů, může DSB povolit přijetí protiopatření. Cíle EU ve WTO jsou jednak ofenzivní. EU usiluje o liberalizaci obchodu se zbožím a službami a liberalizaci investic, které mají vést k růstu obchodu a zvyšování ekonomické prosperity. Na druhé straně má i zájmy obranné. Evropské zájmy hájí zejména v některých odvětvích průmyslu, v zemědělství, ve veřejných službách a v kultuře. Pro liberalizaci podporuje vytvoření potřebného právního rámce ve formě předpisů na ochranu životního prostředí a zaměstnanců a zajištění spravedlivého podílu pro nejméně rozvinuté země. EU a USA prosazují mezinárodní pravidla pro ochranu hospodářské soutěže a také pravidla pro ochranu investic. USA původně dominovala ve vztazích, cílem je liberalizace v sektorech, kde jsou americké firmy technologicky vyspělejší, a ve službách. V USA je prezident hlavním vyjednávačem obchodních dohod, ale ty musí být schváleny v Kongresu, za EU jedná Evropská komise. V mezinárodních obchodních jednáních EU klade více důraz na oblast vnitřní regulace trhu. Ekonomická integrace je často charakterizována jako negativní integrace, dohody redukující překážky vzájemného obchodu. Naopak pokulhává pozitivní integrace, tzv. dohoda na společných politikách týkajících se obchodu, investic nebo vzájemného uznávání standardů.379 5. Příklady obchodních sporů USA-EU 5.1 Banánová válka 1996-2009 Jedním z nejvýznamnějších obchodních sporů, ve kterém byla i poprvé uvalena sankce ze strany WTO, se týkal o zdánlivě bezvýznamný dovoz banánů do zemí EHS (později EU) ze třetích zemí.380 Právě banány tvoří velkou část světového obchodu s potravinami, kdy v době eskalace sporu v roce 1999 dosahoval objemu 4,8 miliard USD – v pořadí za pšenicí a kávou.381 Navíc na evropský trh putuje více než třetina světové produkce. Banány se převážně pěstují v tropických oblastech Jižní Ameriky a zemí ACP (African, Caribbean, and Pacific Group of States), malá produkce je i ve Španělsku.382 Na světovém trhu působí de facto oligopol společností Chiquita, Dole a Del Monte, který ovládá dvě třetiny obchodu.383 Tyto důvody mohli posloužit jako součást politického boje za pomocí 379

DELAUNAY, Dominique. Evropská unie a světová obchodní organizace (WTO). In: europa.eu, Dostupné na < http://www.europarl.europa.eu/ftu/pdf/cs/FTU_6.2.2.pdf, (30.3.2011). 380 BARFIELD, Scott. Multilateral Agreement on an EU Banana Trade Regime – A Political Compromise. Příspěvek prezentovaný na konferenci „Towards a New Political Economy of Development: Globalisation and Governance“, University of Sheffield, červenec 2002. Dostupné na < www.shef.ac.uk/~perc/dev/papers/barfield.pdf>. 381 READ, Robert. The Anatomy of the EU–US WTO Banana Trade Dispute. The Estey Centre Journal of International Law and Trade Policy, r. 2, 2001, č. 2, s. 258. 382 Překvapivě druhý největší pěstitel banánů v Evropě je Island. Banány z Islandu jsou sladší než ty tropické, Český Rozhlas, 11. 9. 2010, dostupné na < http://www.rozhlas.cz/radiozurnal/zzz/_zprava/783789>. 383 ZBÍRAL, Robert. Světová banánová politika. Mezinárodní politika, 25, 2004, č. 4, s. 23. 137

protekcionismu, zejména u těch evropských států, které spravovaly své někdejší koloniální říše, jako byla Anglie a Francie. Tabulka č. 1: Současní producenti banánů Top 10 banana producing nations (in million metric tons) Indie 26.2 Filipíny 9 Čína 8.2 Ekvádor 7.6 Brazílie 7.2 Indonésie 6.3 Mexiko 2.2 Kostarika 2.1 Kolumbie 2 Thajsko 1.5 World total 95.6 Zdroj: Food and Agriculture Organization, http://faostat.fao.org/site/567/DesktopDefault.aspx?PageID=567#ancor Tyto dvě země se snažily zvýhodnit nekonkurenceschopné malé producenty ze svých bývalých kolonií. Smlouva z Lomé (1975) stanovovala pro tyto výrobce preferenční režim přístupu na trh společenství.384 Což samo o sobě nebylo v rozporu s dohodou GATT v případě, že se toto zvýhodnění uplatní u rozvojových zemí vůči zemím vyspělým. Nicméně až do vytvoření jednotného trhu v roce 1993 pro ostatní země mimo ACP tento režim nepředstavoval výrazné omezení, kromě společného cla si každá členská země EHS mohla upravit svůj režim za pomocí systému dovozních kvót a licencí. Vytvořily se tak dvě skupiny zemí, ty které svůj trh otevřely latinsko-americkým producentům (Německo, Itálie), a naopak ty, které přijaly ochranářská opatření (Francie, Anglie, Španělsko). Vznik jednotného trhu ale vyžadoval přijetí příslušné legislativy, která by upravila společný režim tak, aby splňovala závazek vyplívající z protokolu 6 Smlouvy z Lomé. Po dlouhém jednání, kdy navíc tehdejší britský předseda Rady začlenil regulaci do balíčku obsahující dalších 15 návrhů, bylo schváleno nařízení 404/93 o společné organizaci trhu s banány.385 Tabulka č. 2: Nařízení 404/93 o společné organizaci trhu s banány. 1) Obsahovala tarif 100 ECUs/na tunu „dolarových“ banánů při kvótě 2 mil. tun „dolarových“ banánů (při překročení 750 ECUs/tuna) 2) Banány z ACP bez cel až do kvóty 875 700 tun 384

PHILLIPS, C - MCQUEENC, Matthew- HALLAM, D. ACP-EU Trade and Aid Cooperation: Post Lome IV. Commonwealth Secretariat , London 1997, s. 160. 385 V balíčku byly mimo jiné opatření upravující kvóty na dovoz mléka (důležité pro Dánsko a země Beneluxu), dotace východoněmeckým farmářům, navíc Francie pohrozila Dánsku, že by nepodpořilo jeho návrhy v nadcházejícím předsednictví. 138

3) Subvence na banány do kvóty 854 000 tun pro pěstitele v EU 4) Licence pro 30 % „dolarových“ banánů byly rozděleny mezi společnostmi obchodujícími s EU a ACP banány. Nejkontroverznější opatření. Zdroj: Olivier Cadot, Douglas Weber: Banan Splits and Splipping over Bananas Skins: The European and Trans-Atlantic Politics of Bananas. EUI Working Paper No. 2001/03, s. 5-6. Podle zprávy Světové banky z roku 1994 evropští konzumenti dotovali tuto politiku částkou 1,6 miliard dolarů skrze zvýšené ceny. Z této částky navíc šlo pouze 302 milionů dolarů výrobcům, ale 917 milionů dolarů získaly importérské společnosti.386 Nařízení mělo tak dopad i na snížení poptávky po banánech a způsobilo propad podílů na trhu největších společností, zejména Chiquity (z třetinového podílu na desetinový v roce 1997). Nařízení výrazně diskriminovalo producenty z nepreferovaných zemí. Proto dne 11. dubna 1996 podaly Honduras, Guatemala, Ekvádor a Mexiko žádost o sestavení arbitrážního panelu, který by posoudil soulad banánového režimu EU s pravidly WTO. Následující rok arbitrážní panel WTO rozhodl, že ačkoliv EU mohla zvýhodnit podle dohody z Lomé země ACP výhodnějšími tarify, na dovozní kvóty a licence se toto ustanovení nevztahuje. Dále bylo nařízeno, aby EU do 1. ledna 1999 sjednala nápravu. Přijaté opatření bylo pouze „kosmetické“. Proto USA uvalily odvetné sankce v podobě vysokého cla na evropské luxusní zboží.387 Evropská unie spolu s Kanadou a Japonskem, které se obávaly podobných jednostranných akcí v budoucnu, se v reakci obrátily na WTO. Panel ale potvrdil, že i změněný režim je v rozporu s WTO, nicméně omezilo možnost použití sankcí USA do výše 201 milionů dolarů.388 Oběma ekonomickým velmocím bylo jasné, že tyhle spory nemohou dále pokračovat, protože by narušily vzájemný obchod a s ním související ekonomický růst. Dne 11. dubna 2001 se podařilo dohodnout prozatímní kompromis, který stanovil, že EU od roku 2006 budou státy ACP podporovány pouze formou nižších cel. Evropská unie v daném roce opravdu zavedla společný sazebník, kdy byla stanovena sazba 176 EUR na tunu, nicméně prvních 775 tisíc tun ročně bylo ze zemí ACP dovezeno bezcelně.389 386

BORELL, Brent. Bananarama III. Washington: World Bank, Policy Research Working Paper 13/86, s. 13. 387 CADOT, Olivier – WEBER, Douglas. Banan Splits and Splipping over Bananas Skins: The European and Trans-Atlantic Politics of Bananas. EUI Working Paper No. 2001/03, s. 28. 388 SPIEGEL, Jessica L. WILL THE GREAT BANANA WAR EVER END: WILL THE TARIFF ONLY SYSTEM BE THE SOLUTION? Boston College, Dostupné na < http://www.bc.edu/dam/files/schools/law/lawreviews/journals/bciclr/24_1/09_TXT.htm>. 389

Biennial report on the Special Framework of Assistance for traditional ACP suppliers of bananas, Brussels, 15.12.2006, dostupné na < http://eurlex.europa.eu/Notice.do?mode=dbl&lang=en&ihmlang=en&lng1=en,cs&lng2=cs,da,de,el,en, es,et,fi,fr,hu,it,lt,lv,mt,nl,pl,pt,sk,sl,sv,&val=437756:cs&page=>. 139

Podle Ekvádoru byla výše cla neúměrně vysoká a WTO mu dala v listopadu 2007 za pravdu.390 K definitivnímu ukončení „banánové války“ přeci jen došlo, a to na konferenci EU a latinskoamerických zemích v Ženevě, kdy byla podepsána nová dohoda, ve které se EU zavázala k postupnému snižování cel. Dohoda stanovuje postupné snižování dovozních cel do EU ze současných 176 eur za tunu na 114 eur za tunu v roce 2017.391 Je nutné ale dodat, že dohoda musí být schválena všemi státy a Evropským parlamentem (ten ji schválil 3. února 2011) a za předpokladu, že žádná latinskoamerická země nevznese námitku u WTO. Vzhledem k tomu, že největší producenti Dole, Chiquita, and Del Monte ovládají přes 60 % trhu, není pro zákazníka v konečném důsledku jisté, zdali cena banánů opravdu zlevní.392 Snížení cel navíc ohrozí země ACP, které jsou velice závislé na exportu v tomto odvětví, což bude mít socioekonomické dopady. 5.2 Airbus versus Boeing Příčiny k obchodnímu sporu jsou zejména v samotném charakteru světového trhu s dopravními letadly. Zatímco ve střední kategorii dopravních letadel je relativně silná konkurence, v sektoru velkých dopravních letadel od pádu Sovětského svazu panuje duopol, kdy je trh rozdělen mezi dva výrobce velkých dopravních letadel Airbus a Boeing. Nastalou situaci, kdy bývalí sovětští výrobci ztratili své postavení na světovém trhu, se pokusili USA a země EHS řešit v roce 1992 uzavřením Dohody o obchodu s civilními letadly (Agreement on Trade in Civil Aircraft). Ta stanovila limity na přímé dotace na vývoj nových dopravních letadel na 33 % jejích nákladů (článek 4) a nepřímé dotace z armádních a kosmonautických zakázek na 4 % z celkového objemu komerčních zakázek (článek 5).393 Tato dohoda tak nakrátko snížila napětí mezi USA a EU, dokud Airbus nezačal vyvíjet nový typ letadla s označením A380, které se mělo stát největším dopravním letadlem na světě. USA se obávaly, že jejich „národní šampión“ Boeing ztratí dominanci se svým modelem 747 Jumbo Jet, a že trh bude nově ovládat Airbus. Spor byl otevřen na půdě WTO v roce 2005. Boeing vinil Airbus z toho, že přijímá přímé 390

WTO ruling on EU banana tariffs opens door to sanctions from Ecuador, New York Times, December 10, 2007, Dostupné na < http://www.nytimes.com/2007/12/10/business/worldbusiness/10ihtwto.4.8675835.html?_r=1>. 391 EU se dohodla na ukončení „banánové války“, Ministerstvo zahraničních věcí, 16.12.2009, Dostupné na < http://www.mzv.cz/representation_brussels/cz/udalosti_a_media/eu_se_dohodla_na_reseni_b ananove_valky.html>. 392 Banana wars: who are the real winners? Guardian, 4th February 2011, Dostupné na < http://www.guardian.co.uk/lifeandstyle/wordofmouth/2011/feb/04/banana-wars-winnerslosers>. 393 PAVCNIK, Nina: Trade Disputes in the Commercial Aircraft Industry. The World Economy, 25, 2002, č. 5, s. 742. 140

dotace od vlád evropských zemí nad rámec dohody z roku 1992. Naopak Airbas napadl Boeing, že nelegálně používá nepřímé dotace ze zbrojní „divize“ společnosti k výrobě civilních letadel. Spor však dosud nemá jednoznačného vítěze, potrestány byly obě společnosti. V roce 2010 panel WTO rozhodl, že evropské vlády dotují Airbus nelegálně, zrušit musí i vývozní subvence. V květnu 2011 v jiném sporu rozhodl, že i Boeing musí vrátit obdrženou pomoc ve výši 5,3 miliard USD, která byla americkou vládou proplacena z účtu pro vědu a výzkum NASA.394 Tento verdikt byl potvrzen 11. března 2012.395 V nejbližší době se neočekává uzavření nové dohody z několika důvodů. Především Airbus v loňském roce získal největší objem zakázek a předběhl tak amerického rivala, a za druhé, tvrdý souboj se očekává v případě kategorie letadel Boeing 787 Dreamliner a Airbusu A350, které tvoří nejvyšší podíl na objednávkách obou společností. Oba typy jsou ekonomicky výhodné pro letecké společnosti, které se chystají modernizovat svůj letecký park. Pro USA i EU je politicky výhodné dotovat své výrobce, protože zaměstnávají skrze síť subdodavatelů několik tisíc zaměstnanců. 5.3 Geneticky modifikované potraviny Posledním z významných obchodních sporů tvoří oblast geneticky modifikovaných potravin (GMO). Ve vědecké obci nepanuje jednoznačná shoda ohledně geneticky upravovaných potravin, kdy některé studie škodlivost na ekosystém vyvracejí, jiné poukazují na negativní vliv na zdraví člověka. GMO se tak mohly stát vhodným nástrojem proto, aby zejména EU mohla zavést ochranářská opatření pro své zemědělce. Na základě článku 20b dohody GATT mohly totiž státy zavést ochranná opatření v důsledku nutné ochrany lidí, zvířat a rostlin („necessary to protect human, animal or plant life or health“).396 Uplatnění těchto opatření bylo specifikováno v rámci Uruguayského kola, kdy státy mohly využít regulací, pouze pokud se vědecky prokázalo, že jsou opravdu nutná.397 Do GATT byla začleněna i nová Sanitární a fytosanitární dohoda (SPS Agreement), která stanovila všeobecná pravidla pro zdravotní a bezpečností standardy. Nejvýznamnějším sporem v této oblasti se týkal hovězího masa vyprodukovaného za pomocí hormonů. USA a Kanada podaly stížnost v roce 1996 (DS 48, DS 26) na EU, která zavedla úplný zákaz dovozu hovězího masa. USA přija394

FREEDMAN, Jennifer M. WTO Says U.S. Gave at Least $5.3 Billion Illegal Aid to Boeing. Bloomberg, Dostupné na < http://www.bloomberg.com/news/2011-03-31/boeingreceived-at-least-5-3-billion-of-illegal-government-aid-wto-rules.html>. 395 Sweeping Loss for Boeing in WTO Appeal. Tiskové oddělení firmy Airbus, Dostupné na < http://www.airbus.com/presscentre/pressreleases/press-release-detail/detail/sweeping-loss-forboeing-in-wto-appeal/>. 396 THE GENERAL AGREEMENT ON TARIFFS AND TRADE, Worldtradelaw, Dostupné na < http://www.worldtradelaw.net/uragreements/gatt.pdf (25. 4. 2012). 397 JOSLING, Tim: Who's Afraid of the GMOs? EU-US Trade Disputes over Food Safety and Biotechnology. Příspěvek prezentovaný v Center for International Studies and The European Center of California, University of Southern California, březen 1999, Dostupné na < www.stanford.edu/~josling/usc.pdf>. 141

ly odvetná opatření na vybrané výrobky ve výši 116,8 miliard dolarů. WTO nařídila EU sjednat nápravu, nicméně nová směrnice z roku 2003 neukončila sankce USA a Kanady. 2009 a 2011 byly uzavřeny prozatímní dohody, kdy EU navýšila kvóty pro dovoz „vysoce kvalitního“ hovězího masa bez použití hormonů a Kanada s USA postupně zruší odvetná opatření.398 Tyto spory tedy mají jak ekonomickou rovinu, tak i politickou, kdy v Evropě je tlak z řad veřejnosti proti používání GMO daleko vyšší, než v USA a Kanadě. Na základě vědeckého výzkumu, ale i pod tlakem WTO Evropská Komise povolila dovoz GM kukuřice a zmírnila pravidla pro pěstování navzdory postoji většiny států EU. 6. Závěr Evropská unie aktivně podílela na několika desítkách sporů ve WTO: jako žalující strana, i bránící se strana. Tyto případy se týkaly vztahů mezi EU a jejími obchodními partnery (Argentina, Brazílie, Kanada, Čína, Kolumbie, Ekvádor, Honduras, Indie, Japonsko, Nikaragua, Panama, Filipíny, čínská Taipei, Thajsko a USA). Nejvíce sporů v současné době vede EU s USA - většinou kvůli zneužití nástrojů na ochranu obchodu, dále kvůli geneticky modifikovaným organismům, hormonům, banánům, drůbeži, letectví a dohodě o informačních technologiích. Spory mají především politicko-ekonomickou rovinu, kdy chybí jasná právní úprava, která by zkomplikovala přijetí ochranářských opatření jak na straně EU, ale i USA. Z tohoto důvodu hraje WTO významnou roli, nicméně ne vždy je rozhodnutí arbitrážního panelu z výše uvedeného důvodu zcela vynutitelné. To dokládá příklad ztv. banánové války, která byla ukončena až vzájemnou dohodou zainteresovaných států. PRAMENY A LITERATURA Prameny Banana wars: who are the real winners? Guardian, 4th February 2011, Dostupné na < http://www.guardian.co.uk/lifeandstyle/wordofmouth/2011/feb/04/banana-warswinners-losers>. Banány z Islandu jsou sladší než ty tropické, Český Rozhlas, 11. 9. 2010, dostupné na < http://www.rozhlas.cz/radiozurnal/zzz/_zprava/783789>. Biennial report on the Special Framework of Assistance for traditional ACP suppliers of bananas, Brussels, 15.12.2006, dostupné na < http://eurlex.europa.eu/Notice.do?mode=dbl&lang=en&ihmlang=en&lng1=en,cs&lng2=c s,da,de,el,en,es,et,fi,fr,hu,it,lt,lv,mt,nl,pl,pt,sk,sl,sv,&val=437756:cs&page=>.

398

Přehled obchodních sporů vedených v rámci WTO – DSB od druhé poloviny r. 2009 do první poloviny r. 2011, Ministerstvo zemědělství portál eAgri, Dostupné na < http://eagri.cz/public/web/mze/ministerstvo-zemedelstvi/zahranicni-vztahy/obchodnispory/aktivni-obchodni-spory-2.html>. 142

Sweeping Loss for Boeing in WTO Appeal. Tiskové oddělení firmy Airbus, Dostupné na < http://www.airbus.com/presscentre/pressreleases/press-releasedetail/detail/sweeping-loss-for-boeing-in-wto-appeal/>. BYDŽOVSKÁ, Marie. Vnější vztahy[online]: Euroskop, [cit. 1.prosince 2011]. Dostupné na < http://www.euroskop.cz/8894/sekce/vnejsi-ekonomickevztahy/>. THE GENERAL AGREEMENT ON TARIFFS AND TRADE, Worldtradelaw, Dostupné na < http://www.worldtradelaw.net/uragreements/gatt.pdf (25. 4. 2012). Transatlantické vztahy. In: euractiv.cz, http://www.euractiv.cz/vnejsivztahy/link-dossier/eu-usa-transatlanticke-vztahy, 31.10.2008. WTO ruling on EU banana tariffs opens door to sanctions from Ecuador, New York Times, December 10, 2007, Dostupné na < http://www.nytimes.com/2007/12/10/business/worldbusiness/10ihtwto.4.8675835.html?_r=1>. EU se dohodla na ukončení „banánové války“, Ministerstvo zahraničních věcí, 16.12.2009, Dostupné na < http://www.mzv.cz/representation_brussels/cz/udalosti_a_media/eu_se_dohodla _na_reseni_bananove_valky.html>. Přehled obchodních sporů vedených v rámci WTO – DSB od druhé poloviny r. 2009 do první poloviny r. 2011, Ministerstvo zemědělství portál eAgri, Dostupné na < http://eagri.cz/public/web/mze/ministerstvo-zemedelstvi/zahranicnivztahy/obchodni-spory/aktivni-obchodni-spory-2.html>. Literatura BARFIELD, Scott. Multilateral Agreement on an EU Banana Trade Regime – A Political Compromise. Příspěvek prezentovaný na konferenci „Towards a New Political Economy of Development: Globalisation and Governance“, University of Sheffield, červenec 2002. Dostupné na < www.shef.ac.uk/~perc/dev/papers/barfield.pdf>. BORELL, Brent. Bananarama III. Washington: World Bank, Policy Research Working Paper 13/86, s. 13. CADOT, Olivier – WEBER, Douglas. Banan Splits and Splipping over Bananas Skins: The European and Trans-Atlantic Politics of Bananas. EUI Working Paper No. 2001/03, s. 28. DELAUNAY, Dominique. Evropská unie a světová obchodní organizace (WTO). In: europa.eu, Dostupné na < http://www.europarl.europa.eu/ftu/pdf/cs/FTU_6.2.2.pdf, (30.3.2011). FREEDMAN, Jennifer M. WTO Says U.S. Gave at Least $5.3 Billion Illegal Aid to Boeing. Bloomberg, Dostupné na < http://www.bloomberg.com/news/201103-31/boeing-received-at-least-5-3-billion-of-illegal-government-aid-wtorules.html>. JOSLING, Tim: Who's Afraid of the GMOs? EU-US Trade Disputes over Food Safety and Biotechnology. Příspěvek prezentovaný v Center for International 143

Studies and The European Center of California, University of Southern California, březen 1999, Dostupné na < www.stanford.edu/~josling/usc.pdf>. PAVCNIK, Nina: Trade Disputes in the Commercial Aircraft Industry. The World Economy, 25, 2002, č. 5, s. 742. PHILLIPS, C - MCQUEENC, Matthew- HALLAM, D. ACP-EU Trade and Aid Cooperation: Post Lome IV. Commonwealth Secretariat , London 1997, s. 160. READ, Robert. The Anatomy of the EU–US WTO Banana Trade Dispute. The Estey Centre Journal of International Law and Trade Policy, r. 2, 2001, č. 2, s. 258. SPIEGEL, Jessica L. WILL THE GREAT BANANA WAR EVER END: WILL THE TARIFF ONLY SYSTEM BE THE SOLUTION? Boston College, Dostupné na < http://www.bc.edu/dam/files/schools/law/lawreviews/journals/bciclr/24_1/09_T XT.htm>. ZBÍRAL, Robert. Světová banánová politika. Mezinárodní politika, 25, 2004, č. 4, s. 23.

144

HUMANITÁRNÍ POMOC EU Ondřej Ferdus, Dalibor Kusina (teorie a analýza vybraných problémů humanitární pomoci EU v praxi) 1. Úvod Humanitární pomoc bývá reakcí na vzniknuvší situaci či krizi. Je obvykle poskytována krátkodobě, výjimečně dlouhodobě, a to v případě, že země či oblast není schopna fungovat samostatně. Humanitární pomoc může nabývat mnoho podob, od poskytování potravin, lékařské péče až po budování infrastruktury či psychologické pomoci. Evropská unie (EU), která je mj. vystavěna na principu humanity a solidarity, je v současné době nejvýznamnějším poskytovatelem humanitární pomoci na světě. Kromě finančních prostředků Evropská unie zajišťuje také zboží, služby či technickou pomoc a pomáhá tak při řešení humanitárních krizí způsobených jak lidmi, tak přírodou. V rámci struktur Evropské unie bylo vytvořeno Generální ředitelství pro humanitární pomoc a civilní ochranu (ECHO), které ve spolupráci s dalšími vládními či nevládními organizacemi alokuje humanitární pomoc do postižených oblastí. Primárním cílem této práce je představit koncept fungování humanitární pomoci EU. Na úvod je třeba zmínit či definovat mezinárodní humanitární právo obecně, abychom se v dané problematice mohli dále orientovat. První kapitola se věnuje právě definici mezinárodního humanitárního práva, na což navazuje kapitola druhá, věnující se humanitární pomoci EU a jejímu zakotvení ve Smlouvách. V rámci této kapitoly je představeno Generální ředitelství pro humanitární pomoc a civilní ochranu, koncepty humanitární pomoci EU, formy humanitární pomoci EU, Evropský dobrovolnický sbor humanitární pomoci, dále pak financování a rozpočet ECHO. Kapitolu uzavírá část věnující se strategii EU pro humanitární pomoc pro rok 2012. Sekundárním cílem práce je poukázat na problematiku spojenou s poskytováním humanitární pomoci obecně nejen v rámci EU. Této otázce je věnována poslední kapitola práce, která na konkrétních případech poukazuje na možné problémy spojené s poskytováním humanitární pomoci a také na problematiku jejího zneužívání. Z důvodu často se měnícího vývoje v oblasti humanitárních krizí či poskytování humanitární pomoci, je literatura věnující se tomuto tématu mnohdy neaktuální, i z tohoto důvodu jsme při psaní práce vycházeli zejména přímo ze zdrojů jednotlivých zainteresovaných agentur či organizací, konkrétně z webových stránek Komise pro humanitární pomoc a civilní ochranu, Organizace spojených národů, Červeného kříže či Ministerstva zahraničních věcí ČR. Použité knihy posloužily spíše k teoretickému ukotvení práce. 2. Mezinárodní humanitární právo 145

Abychom se v problematice humanitární pomoci Evropské unie lépe orientovali, je důležité definovat si mezinárodní humanitární právo, pod nějž humanitární pomoc EU spadá. Odborník na mezinárodní právo veřejné, Jiří Fuchs, definuje mezinárodní humanitární právo takto: „Mezinárodním humanitárním právem se rozumí soubor norem mezinárodního práva veřejného, které upravují vedení ozbrojených konfliktů s cílem zmírnit utrpení a omezit materiální škody či jiné negativní dopady, které tyto konflikty způsobují.“399 Autor sám poukazuje na to, že definice není zajisté ideální, a proto představujeme další dvě definice, které nám pomohou získat jasnou představu o diskutované oblasti mezinárodního práva. Jedná se o definice Organizace spojených národů (OSN) a Červeného kříže: „Mezinárodní humanitární právo tvoří významnou část mezinárodního práva veřejného. Sestává z ustanovení, které mají za úkol chránit v dobách ozbrojených konfliktů osoby, které se přímo nebo již neúčastní nepřátelských akcí, a omezovat způsoby a prostředky používané k vedení války.“400 „Mezinárodní humanitární právo tvoří principy a pravidla upravující prostředky a metody vedení válečného a a ochrany civilního obyvatelstva, nemocných a raněných vojáků a válečných zajatců. Mezi hlavní nástroje patří Ženevské úmluvy o ochraně válečných obětí z roku 1949 a dva dodatečné protokoly uzavřené roku 1977 pod záštitou Mezinárodního výboru Červeného kříže.“401 Mezinárodní humanitární právo, známé také jako právo ozbrojených konfliktů nebo válečné právo, má dvě odlišné oblasti402: Haagské právo, které tvoří pravidla pro vedení bojových operací. Tato oblast či větev upravuje zejména účast na nepřátelství, bojové prostředky a metody vedení boje, dá se tedy říci, že stanoví práva a povinnosti stran při provádění vojenských operací. Ženevské právo, jež upravuje ochranu obětí ozbrojených konfliktů. 3. Humanitární pomoc Evropské unie Humanita a solidarita patří ke klíčovým pilířům, na nichž je Evropská unie vystavěna. V současné době je Evropská unie jako celek, tedy evropské instituce a členské státy, největším poskytovatelem humanitární pomoci na světě. Dohromady poskytují více než polovinu veškeré humanitární pomoci.403 Zapojení Evropské unie do poskytování humanitární pomoci se datuje na konec šedesátých let 20. století. V osmdesátých letech objem pomoci narostl a z EU se stal důležitý aktér na tomto poli. Za mezník lze považovat konec pád komunismu v Evro399

FUCHS, Jiří. Mezinárodní humanitární právo. Praha: Ministerstvo obrany – Agentura vojenských informací a služeb, 2007, s. 9. 400 Mezinárodní humanitární právo. Praha: Český červený kříž, 2009, s. 4. 401 Mezinárodní humanitární právo [online]. OSN.cz [cit. 23. dubna 2012]. Dostupné na . 402 FUCHS 2007: c.d., s. 17. 403 Strengthening EU Disaster Response Capacity [online]. Europa.eu [cit. 23. dubna 2012]. Dostupné na . 146

pě, který způsobil, že se ve světě objevily další krizové regiony, což způsobilo i nárůst potřeby humanitární pomoci. V roce 1992 tak vzniká Kancelář Evropské komise pro humanitární pomoc (ECHO - European Commission Humanitarian Aid & Civil Protection).404 3.1 Zakotvení humanitární pomoci EU ve Smlouvách Humanitární pomoc EU je právně zakotvena v článku 214 Smlouvy o fungování EU (SFEU) a to v odstavcích jedna až sedm. Zde se uvádí, že činnosti EU v oblasti humanitární pomoci jsou prováděny v rámci zásad a cílů vnější činnosti EU za účelem poskytnutí cílené pomoci a podpory obyvatelstvu třetích zemí postiženému přírodními nebo člověkem způsobnými pohromami (odstavec 1). Tyto činnosti jsou prováděny v souladu se zásadami mezinárodního práva, nestrannosti, neutrality a nepřípustnosti diskriminace (odstavec 2) a jejich vymezující rámec přijímá Evropský parlament a Rada řádným legislativním postupem (odstavec 3). Podle čtvrtého odstavce může EU uzavřít se třetími zeměmi a příslušnými mezinárodními organizacemi jakoukoli dohodu účelnou pro dosažení cílů uvedených v prvním odstavci článku 214 SFEU. V pátém odstavci tento článek počítá se zřízením Evropského dobrovolnického sboru humanitární pomoci pro společný příspěvek mladých Evropanů k humanitárním činnostem. Forma a fungování sboru pak stanoví řádným legislativním postupem Evropský parlament a Rada. Komise může vyvinout jakoukoli užitečnou činnost potřebnou na podporu koordinace činností EU a členských států v oblasti humanitární pomoci (odstavec 6). Poslední, sedmý odstavec poukazuje na to, že humanitární pomoc EU je koordinována s činnostmi mezinárodních organizací a institucí, především pak s OSN.405 3.2 Generální ředitelství pro humanitární pomoc a civilní ochranu (ECHO) Jak již bylo zmíněno, Kancelář Evropské komise pro humanitární pomoc byla vytvořena v roce 1992, a v roce 2004 se z ní stalo Generální ředitelství pro humanitární pomoc a civilní ochranu (European Commission Humanitarian Aid & Civil Protection). V roce 2010 byla také jmenována první komisařka pro mezinárodní spolupráci, humanitární pomoc a krizové reakce, Kristalina Georgieva. Humanitární pomoc Evropské unie je založena na principech lidskosti, neutrality, nestrannosti a nezávislosti. Každé rozhodnutí ECHO musí být v souladu s těmito principy. Jako taková, je humanitární pomoc ECHO distribuována bez ohledu na jakékoliv politické agendy, a bezpodmínečně se snaží pomáhat všem v nouzi, bez ohledu na jejich národnost, vyznání, pohlaví, etnickou a politickou příslušnost. Od svého založení před 20 lety, pomohlo ECHO něko404

Presentation [online]. Europa.eu, 16. dubna 2012 [cit. 23. dubna 2012]. Dostupné na . 405 Konsolidované znění Smlouvy o fungování Evropské unie. Úř. věst. C 83/143, 30. března 2010, s. 97. 147

lika milionům obětí krizí, a to ve více než 100 zemích světa zasažených přírodní katastrofou či krizí způsobenou člověkem. Dnes má ECHO více než 700 zaměstnanců, z nichž 300 pracuje v Bruselu a zbytek se nachází na jednom ze 47 pracovišť po celém světě. ECHO spolupracuje s více než 200 partnery (14 agentur OSN, 191 nevládních organizací a 3 mezinárodní organizace). Spolupráce s těmito humanitárními organizacemi, umožňuje EU okamžitě nasadit personál i prostředky tam, kde je to nejvíce potřeba.406 3.3 Koncepty humanitární pomoci EU V rámci humanitární pomoci EU působí dva koncepty – koncept Návaznosti okamžité pomoci, obnovy a rozvoje (LRRD) a koncept Prevence katastrof (DRR). 3.3.1 Koncept Návaznosti okamžité pomoci, obnovy a rozvoje Koncept Návaznosti okamžité pomoci, obnovy a rozvoje (LRRD, Linking relief recovery and development) vychází ze skutečnosti, že u dlouhodobých a zejména komplexních krizí je důležité provázat akutní pomoc finančně, organizačně a také strategicky s celkovým rozvojem postižené země. V každé fázi takové pomoci je třeba reflektovat její dopady z komplexního hlediska. Jde především o to, aby mezi okamžitou pomocí a obnovou nenastala jakási „mezera“, která zabrzdí navrácení k normálu, a zároveň, aby v rámci dlouhodobých rozvojových strategií nebyla opomenuta akutní rizika (což se v praxi děje velmi často). Na druhé straně musí být zajištěno, aby se neopakovaly a nekřížily aktivity, finanční toky i celé organizační struktury. Jako příklad lze uvést zajišťování potravinové bezpečnosti, kdy je potřeba, aby byla zajištěna koordinace mezi akutní pomocí a vytvářením podmínek pro dlouhodobě udržitelnou situaci. Jednotlivé fáze pomoci na sebe musí navazovat a jedině tak se zaručí efektivní, dlouhodobá a profesionální pomoc krizovým oblastem. Koncept LRRD reflektuje také problematiku ukončování pomoci, tzv. exit strategy.407 Praxe nicméně naznačuje, že tento koncept je ve většině případů těžké realizovat a to hned z několika důvodů. Humanitární krize se totiž zřídka pohybují po přímé linii pomoci a rozvojové spolupráci, navíc krize jsou velmi často chronické a neustále se opakující. Humanitární pomoc tak musí fungovat souběžně s rozvojovou spoluprací. V neposlední řadě pak odlišné finanční procedury brzdí realizaci pomoci přímo na místě.408 406

Presentation [online]. Europa.eu, 16. dubna 2012 [cit. 23. dubna 2012]. Dostupné na . 407 Základní přehled humanitární pomoci [online]. Mzv.cz, 21. května 2010 [cit. 23. dubna 2012]. Dostupné na . 408 PAZDERKA, Josef. Evropská unie a humanitární pomoc [online]. Varianty.cz [cit. 23. dubna 2012]. Dostupné na . 148

Můžeme tedy shrnout, že v konceptu LRRD jde o koordinaci všech aktérů a hlavně pak o strategické plánování vhodného propojení vlastní iniciativy postižené země s potřeby akutní pomoci, obnovy a rozvoje. Jde o koncepci propojení humanitární a rekonstrukční pomoci a rozvojové spolupráce. Za základní dokument ke konceptu LRRD můžeme považovat Sdělení Evropské komise z dubna 1996, které se zabývá různými aspekty tohoto konceptu a možnými způsoby implementace v praxi ať už podle jednotlivých druhů krizí či jejich specifických fází. Toto sdělení bylo v roce 2001 aktualizováno dalším Sdělením Evropské Komise. Průběžně je pak reflektováno v určitých závěrech Rady EU.409 Dokumenty EU o LRRD rozdělují humanitární krize do tří kategorií. První kategorií jsou přírodní katastrofy, kde Evropská komise může vedle klasické pomoci financovat i prevenční programy, které snižují riziko opakování katastrofy. Druhou kategorií jsou ozbrojené konflikty a poslední třetí kategorií pak strukturální krize, kdy EU musí umožnit pracovníkům ECHO vypracovat strategii zodpovědného ústupu z oblasti ve chvíli, když v dané zemi nehrozí bezprostřední humanitární krize.410 3.3.2 Koncept Prevence katastrof Koncept Prevence katastrof (DRR, Disaster risk reduction) tvoří důležitý aspekt rozvojových aktivit, zejména pak v kontextu změny klimatu a udržitelného rozvoje. Tento koncept můžeme označit za jednu z oblastí, které spadají na pomezí mezi humanitární a rozvojové pomoci. DRR rovněž úzce spolupracuje s konceptem LRRD. Globální autoritu v oblasti DRR představuje ISDR (International Strategy for Disaster Reduction), která působí v rámci OSN. Strategické cíle a priority pro národní i mezinárodní působení v oblasti DDR jsou vymezeny v akčním rámci z Hyogo (Hyogo Framework for Action 2005-2015), který byl přijat v roce 2005 na Světové konferenci pro omezování katastrof v japonském Kobe. Koncept DRR je součástí humanitárních projektů zaměřených na obnovu po přírodních katastrofách i na pomoc v rámci komplexních krizí. Cílem této humanitární intervence je především snížení zranitelnosti na místní úrovni. V praxi se může jednat například o stavbu vhodnějších a bezpečněji situovaných obydlí i veřejných budov, obnovu zdrojů obživy kombinovanou s adaptací na rizikové podmínky jako je opakované sucho, sdílení poznatků o správném cho-

409

Základní přehled humanitární pomoci [online]. Mzv.cz, 21. května 2010 [cit. 23. dubna 2012]. Dostupné na . 410 PAZDERKA, Josef. Evropská unie a humanitární pomoc [online]. Varianty.cz [cit. 23. dubna 2012]. Dostupné na . 149

vání komunit ohrožených katastrofou nebo budování místních systémů rychlého varování.411 V rámci tohoto konceptu byl v roce 1998 spuštěn speciální program DIPECHO (Disaster Preparedness ECHO). Tento program financuje komunitní projekty, které mají za cíl posílit schopnost ohrožených komunit přecházet katastrofám a reagovat na ně, zdůrazňovat odbornou přípravu, budovat kapacity, zvyšovat informovanost, vytvářet a zlepšovat systémy včasného varování a nouzové plánování. V současné podobě program DIPECHO zahrnuje celkem osm regionů, v nichž je pravděpodobnost přírodní katastrofy nejvyšší. Konkrétně se jedná o regiony Střední Amerika, Jižní Amerika, Karibik, střední Asie a Kavkaz, jižní Asie, jihovýchodní Afrika a Indický oceán, jihovýchodní Asie a Pacifik. Od svého vzniku program financoval stovky projektů po celém světě v celkové hodnotě více než 255 milionů EUR. V roce 2011 byla pro program DIPECHO vyčleněna částka 34,3 milionů EUR.412 3.4 Formy humanitární pomoci EU Humanitární pomoc může být poskytována ve čtyřech základních formách:413 1) Okamžitá pomoc se poskytuje ve formě hotovosti na nákup základních potřeb, jako jsou léky, potraviny a přístřeší, nebo na financování prací na rekonstrukci a obnovu oblasti po přírodní pohromě. 2) Potravinová pomoc, a to financováním potravin v regionech postižených hladomorem či suchem, s cílem zabezpečit dostatek zásob do té doby, než se stabilizuje místní produkce, nebo financováním nouzového zásobování potravinami v případě nečekaného nedostatku v důsledku přírodní či člověkem způsobené katastrofy. 3) Pomoc poskytovaná uprchlíkům, kteří byli nuceni odejít ze své země, a vysídleným osobám, které odešli ze svého domova, ale zůstali na území dané země. Tato pomoc jim má poskytnout podporu v době nouze, dokud se nebudou moci vrátit domů či se usídlit v nové zemi. 4) Snižování rizika vzniku katastrof, jímž se myslí předcházení katastrofám díky připravenosti a zohledňování cíle snížit riziko vzniku katastrof ve všech oblastech humanitární pomoci. 3.5 Evropský dobrovolnický sbor humanitární pomoci

411

Základní přehled humanitární pomoci [online]. Mzv.cz, 21. května 2010 [cit. 23. dubna 2012]. Dostupné na . 412 Disaster Risk Reduction [online]. Europa.eu, 13. října 2011 [cit. 23. dubna 2012]. Dostupné na . 413 Humanitární pomoc a civilní ochrana [online]. Europa.eu [cit. 23. dubna 2012]. Dostupné na . 150

Lisabonská smlouva předpokládá zřízení Evropského dobrovolnického sboru humanitární pomoci (EVHAC, European Voluntary Humanitarian Aid Corps), který nabízí evropským občanům příležitost zapojit se do humanitární pomoci. Konkrétně se jedná o článek 214, odstavec 5 Smlouvy o fungování EU, který tvrdí: „K vytvoření rámce pro společný příspěvek mladých Evropanů k humanitárním činnostem Unie se zřídí Evropský dobrovolnický sbor humanitární pomoci. Evropský parlament a Rada stanoví řádným legislativním postupem formou nařízení statut a způsoby fungování sboru“.414 Evropský dobrovolnický sbor humanitární pomoci by měl působit v součinnosti s existujícími dobrovolnickými organizacemi a strukturami. Tento sbor bude řízen podle poptávky a potřeb, aby se zamezilo případné duplicitě a bylo zajištěno optimální využití finančních prostředků. Stávající dobrovolnické programy bude podporovat prostřednictvím výběru, výcviku a nasazování dobrovolníků.415 V rámci Přípravné akce 2011 byly vybrány tři pilotní akce, jejichž prostřednictvím bude vybráno okolo devadesáti dobrovolníků, kteří budou vycvičeni a následně vysláni do třetích zemí. První skupina dobrovolníků byla nasazena na konci roku 2011, další dvě budou nasazeny v průběhu roku 2012. Konkrétní legislativní návrh je naplánován na první pololetí roku 2012.416 3.6 Financování a rozpočet ECHO ECHO je financováno ze dvou základních zdrojů, kterými jsou: Obecný rozpočet Evropské unie a Evropský rozvojový fond (EDF). 417 Aby mohlo ECHO rychle reagovat na konkrétní požadavky vyplývající z událostí, které při sestavování rozpočtu nebylo možné předvídat, může také využít rezervy pro mimořádnou pomoc. Za tímto účelem je třeba trojstranná dohoda mezi Komisí, Radou a Parlamentem. ECHO na zvyšující se frekvenci a katastrof reaguje navyšováním rozpočtu. V roce 2011 ECHO rozdělilo humanitární pomoc v hodnotě 1,115 miliard EUR. I když tato částka představuje méně než jedno procento celkového rozpočtu EU, pomohla více než 150 milionu lidí ve více než 80 zemích světa.418 Generální ředitelství ECHO realizuje svoji misi i tím, že financuje humanitární činnost společenství prostřednictvím partnerů, jako jsou OSN, nevládní a 414

Konsolidované znění Smlouvy o fungování Evropské unie. Úř. věst. C 83/143, 30. března 2010, s. 97. 415 Komise navrhuje vytvoření Evropského dobrovolnického sboru humanitární pomoci [online]. Europa.eu, 23. listopadu 2010 [cit. 23. dubna 2012]. Dostupné na . 416 European Voluntary Humanitarian Aid Corps [online]. Europa.eu, 20. dubna 2012 [cit. 23. dubna 2012]. Dostupné na . 417 Financial resources [online]. Europa.eu, 29. listopadu 2011 [cit. 23. dubna 2012]. Dostupné na . 418 Presentation [online]. Europa.eu, 16. dubna 2012 [cit. 23. dubna 2012]. Dostupné na . 151

mezinárodní organizace. Níže uvedená tabulka udává relativní podíl financování těchto tří kategorií partnerů pro rok 2010. Podíl financování nevládních organizací se zvýšil ze 44% v roce 2008 na 50% v roce 2010, zatímco se ve stejném období podíl financování OSN snížil z 46% na 39%.419

Základem každoročních rozpočtů je finanční program schválený Radou na období sedmi let. Ve finančním programu pro období 2007-2013 bylo na humanitární pomoc vyčleněno celkem 5,6 miliard EUR. Víceletý finanční rámec na období 2014-2020 pak počítá s navýšením rozpočtu nástroje humanitární pomoci na 6,4 miliardy EUR, což představuje rozpočet zhruba 915 milionů EUR ročně. Jednalo by se tedy o navýšení o 102 milionů EUR ročně z přechozího finančního období z let 2007-2013. Celkový rozpočet vyčleněný na humanitární pomoc, potravinovou pomoc a program DIPECHO je v roce 2012 naplánován na 840 milionů EUR. Z tohoto rozpočtu je zhruba 53% finančních prostředků vyčleněno na oblast subsaharské Afriky, 22% na oblast Blízkého Východu a střední Asie, 8% na oblast jižní a jihovýchodní Asie a Pacifiku, 5% na region Latinské Ameriky a zbytek je přirazen dalším oblastem. V případě velké katastrofy nicméně Komise může požádat rozpočtový orgán, aby uvolnil prostředky z Rezervy na pomoc při neočekávaných událostech.420 3.7 Strategie pro rok 2012 V pracovním dokumentu Komise týkajícího se strategie humanitární pomoci EU v roce 2012 najdeme zmínku o tom, že Generální ředitelství ECHO bude v roce 2012 pokračovat v přípravě legislativy dvou strategických iniciativ zahájených v roce 2011. Jedná se o strategii s názvem Na cestě k důraznější evropské reakci na katastrofy: úloha civilní ochrany a humanitární pomoci, která představuje první krok k vytvoření posílené schopnosti EU reagovat na katastrofy a přispěje k tomu, aby byl účinek opatření EU ke zmírnění utrpení obětí katastrof uvnitř 419

Funding by category of partners (2006-2010) [online]. Europa.eu [cit. 23. dubna 2012]. Dostupné na . 420 Humanitarian aid strategy for 2012 [online]. Europa.eu, 21. listopadu 2011 [cit. 23. dubna 2012]. Dostupné na . 152

EU i na celém světě co největší. Druhou strategickou iniciativou je pak již zmíněné založení Evropského dobrovolnického sboru humanitární pomoci. V roce 2012 bude Generální ředitelství ECHO rovněž pokračovat v implementaci akčních programů DIPECHO zahájených v roce 2011. Nové programy pak budou spuštěny v jižní Africe, Kavkaze a střední Asii, jihovýchodní Asii a Střední Americe.421

4. Zneužívání a problémy spojené s humanitární pomocí Problematickou oblastí v poskytování humanitární pomoci, je její alokace v postižených místech. Jedním ze zásadních problémů je časté zneužívání humanitární pomoci a to zejména z politických či ekonomických důvodů. Příkladem je severní Etiopie, kde v letech 1983-1985 zemřely statisíce lidí na následky hladomoru. Tento hladomor byl vytvořen uměle vládnoucími špičkami, které se za pomoci armády a ozbrojených skupin snažily vyhnat opozici z jimi ovládaných území. Z humanitární pomoci se stal jeden z nástrojů vlády, jak se zbavit opozice. Centra pro přerozdělování pomoci sloužila jako nástroj uplatňování vládní politiky, když lidé, kteří do těchto center přišli, byli násilím nuceni připojit se k vládním jednotkám. Přítomnost nevládních organizací nechtíce dodala akci legitimitu. Humanitární pomoc byla odepírána těm, kdo odmítli opustit opozicí kontrolované území.422 Jedná se pouze o jeden z mnoha příkladů, kdy se humanitární pomoc stala nástrojem pro nehumanitární účely. Mnohé vlády se tak snaží prosazovat svoji politiku za pomocí zahraniční humanitární pomoci. Často odmítají alokovat humanitární pomoc, do míst, kde je jí potřeba, dokud nejsou splněny podmínky, které vláda stanoví.423 Lze se setkat i s názorem, že se pomocí poskytování humanitární pomoci snaží západní země uspokojit veřejné mínění v případě, že nemají zájem zasahovat do probíhajících konfliktů či se aktivně zapojit do řešení krizí. Poskytnutí humanitární pomoci je veřejností považováno za aktivní přístup k problematice a vláda se tak vyhne obvinění z pasivity. Příklad takovéhoto jednání lze nalézt v Bosně, kdy se Evropské státy nedohodly na společné akci a situaci řešily poskytnutím humanitární pomoci. David Rieff, ve svém článku Charity on the Rampage: The Bussines of Foreign Aid, však poznamenává, že humanitární pomoc či intervence, postrádající politické řešení, neřeší v konečném důsledku nic.424

421

Tamtéž. VAN DOK, Geert a kol. Humanitarian Challenges: The Political Dilemmas of Emergency Aid. Lucerne/Luxembourg: Caritas Switzerland, 2005, s. 65. 423 Tamtéž, s. 66. 424 RIEFF, David. Charity on the Rampage: The Business of Foreign Aid [online]. Foreignaffairs.com, leden/únor 1997 [cit. 23. dubna 2012]. Dostupné na . 422

153

Dalším problémem, který vyvstal např. v Súdánu, zejména provincii Dárfúr, bylo rozkrádání humanitární pomoci vládou podporovanými ozbrojenými jednotkami či povstaleckými skupinami. Tyto skupiny využívaly humanitární pomoc pro své členy a pomoc tak byla odepřena těm, pro něž byla primárně určena. Rozkrádání humanitární pomoci v Súdánu se stalo také jedním z kritizovaných bodů jednání Rady EU v březnu 2006.425 Problémů při přerozdělování humanitární pomoci je celá řada, za zmínku stojí také ekonomické a sociální dopady humanitární pomoci, jakými je např. to, že poskytnutá humanitární pomoc, která je volně přístupná a je zdarma, často vede ke kolapsu v cenách, což samozřejmě ovlivní lokální producenty a země se tak stává závislá na externí pomoci. Potencionální příjemci humanitární pomoci se mohou nacházet v oblastech přímo zasažených konfliktem či v místech se špatnou infrastrukturou, což způsobuje, že je pro humanitární agentury obtížnější a nebezpečnější pomoc doručit. Může se tak stát, že se pomoc dostane pouze do dosažitelných oblastí.426 Dalšími riziky spojenými s humanitární pomocí jsou: Humanitární pomoc, se může stát důvodem soupeření mezi bojujícími stranami; bojující strany mohou díky tomu, že dostávají jídlo zdarma investovat vice peněz do vyzbrojení; pomoc poskytovaná pouze jedné straně může způsobit další problémy.427 Jak je tedy z výše zmíněného patrné, nese s sebou poskytování humanitární pomoci jistá rizika, kterým se humanitární agentury snaží v předstihu zabránit, avšak tohoto nelze zcela dosáhnout. Zneužívání humanitární pomoci zůstává jedním z nejzávažnějších problémů, kterým musí nejen Evropská unie čelit. Humanitární pomoc je do jisté míry dvojsečnou zbraní, která dokáže pomoci, avšak zároveň může sama problémy vytvářet. 5. Závěr Jak bylo zmíněno v úvodu, je Evropská unie nejvýznamnějším poskytovatelem humanitární pomoci na světě. Toto postavení EU je dáno především kontinuálním nárůstem finančních zdrojů vynaložených na tuto oblast svého působení. V roce 2011 ECHO rozdělilo humanitární pomoc v celkové hodnotě 1,115 miliard EUR, která pomohla více než 150 milionu lidí ve více než 80 zemích světa. V následujícím sedmiletém období, na nějž byl vytvořen víceletý finanční rámec, se počítá s navýšením rozpočtu nástroje humanitární pomoci zhruba o deset procent oproti předešlým rokům. Efektivita humanitární pomoci EU je umocněna také partnerskou spoluprací s dalšími organizacemi či agenturami, které umožňují zareagovat rychleji a účinněji. Lze předpokládat, že i nadále budou největší pozornost EU vyžadovat zejména státy Afriky následované asijskými státy a 425

Závěry Rady o Súdánu [online]. Europa.eu, 21. března 2006 [cit. 23. dubna 2012]. Dostupné na . 426 BRANCZIK, Amelia. Humanitarian Aid and Development Assistance [online]. Beyondintractability.org, únor 2004 [cit. 23. dubna 2012]. Dostupné na . 427 Tamtéž. 154

státy Latinské Ameriky a Karibiku. Je to dáno tím, že se jedná o oblasti často sužované přírodními katastrofami či ozbrojenými konflikty. V letošním roce (2012) budou také spuštěny nové akční programy DIPECHO pro regiony: jižní Afrika, Kavkaz a střední Asie, jihovýchodní Asie a Střední Amerika. Na základě Lisabonské smlouvy by v tomto roce mělo dojít také ke vzniku Evropského dobrovolnického sboru humanitární pomoci. Konkrétní legislativní návrh na jeho zřízení je naplánován na první pololetí roku 2012. Evropská unie se musí na poli poskytování humanitární pomoci vypořádávat s celou řadou problémů, z nichž nejzávažnější je časté zneužívání humanitární pomoci a to zejména z politických či ekonomických důvodů, ekonomické a sociální dopady humanitární pomoci či špatná dostupnost míst, kde je humanitární pomoci potřeba. Humanitární pomoc je dvojsečnou zbraní, která dokáže pomoci, avšak zároveň problémy sama vytváří. Seznam pramenů a literatury Literatura FUCHS, Jiří. Mezinárodní humanitární právo. Praha: Ministerstvo obrany – Agentura vojenských informací a služeb, 2007. 230 s. Konsolidované znění Smlouvy o fungování Evropské unie. Úř. věst. C 83/143, 30. března 2010. 154 s. Mezinárodní humanitární právo. Praha: Český červený kříž, 2009. 41 s. VAN DOK, Geert a kol. Humanitarian Challenges: The Political Dilemmas of Emergency Aid. Lucerne/Luxembourg: Caritas Switzerland, 2005. 151 s. Internetové články a zdroje BRANCZIK, Amelia. Humanitarian Aid and Development Assistance [online]. Beyondintractability.org, únor 2004 [cit. 23. dubna 2012]. Dostupné na . PAZDERKA, Josef. Evropská unie a humanitární pomoc [online]. Varianty.cz [cit. 23. dubna 2012]. Dostupné na . RIEFF, David. Charity on the Rampage: The Business of Foreign Aid [online]. Foreignaffairs.com, leden/únor 1997 [cit. 23. dubna 2012]. Dostupné na . Organizace spojených národů (http://www.osn.cz) Evropská unie (http://www.europa.eu) Ministerstvo zahraničních věcí ČR (http://www.mzv.cz) 155

156

EURO-STŘEDOZEMNÍ PARTNERSTVÍ,UNIE PRO STŘEDOMOŘÍ Martina Hašková, Tereza Schilbergerová

1: Úvod Tato seminární práce se zabývá problematikou vývoje spolupráce a partnerství Evropské unie a oblasti Středomoří, která se řadí k dalším rozvojovým oblastem úzce spolupracujících s Evropskou unií. Evropská unie a oblast Středomoří k sobě měly vždy blízko, ať už z důvodů geografické blízkosti nebo úzkých kulturních a historických vazeb. Evropská unie vnímala spolupráci s oblastí Středomoří jako velmi významnou z mnoha důvodů, a proto k ní měla vždy tendenci přistupovat preferenčně a navazovat s ní užší vztahy. Tato seminární práce nejdříve charakterizuje oblast Středomoří. Druhá kapitola stručně shrnuje vývoj před Barcelonským procesem, který se stal klíčový pro spolupráci Evropské unie a oblasti Středomoří a v podstatě vytvořil základy Euro-středomořského partnerství. Třetí kapitola se zabývá Barcelonským procesem. Čtvrtá kapitola se zaobírá další iniciativou, a to Evropskou politikou sousedství, která se vztahovala i na oblast Středomoří. Pátá kapitola rozebírá Unii pro Středomoří. Poslední kapitola řeší finanční oblast spolupráce Evropské unie a Středomoří. 2. Charakteristika oblasti středomoří Oblast Středomoří, která se řadí k dalším rozvojovým regionům navazujících vztahy s Evropskou unií na bázi spolupráce, bývá dělena do tři skupin, a to na země Maghrebu, země Mashreku a země Severního Středomoří. Země Maghrebu jsou nazývány země jižního Středomoří, tedy oblast severní Afriky. Geograficky tuto oblast ohraničuje Středozemní moře a poušť Sahara. Za země Maghrebu lze označovat Maroko, Alžírsko, Tunisko a Libyi. K společným rysům zemí Maghrebu se řadí arabsko-berský původ obyvatelstva, arabština, jednotné náboženství islám a arabsko-islámská kultura. Mashrek označuje země východní části Středomoří, ke které se řadí země jako Egypt, Izrael, Palestinská autonomní území, Jordánsko, Libanon a Sýrie. Tato skupina zemí představuje heterogenní skupinu. Severním Středomořím je označováno Turecko, Malta a Kypr, přestože geograficky toto označení neodpovídá. Vzhledem ke skutečnosti, že Malta a Kypr jsou již členy Evropské unie a Turecko je kandidátským státem pro vstup do Evropské unie, se touto oblastí v seminární práci nebudeme zabývat.428

428

CIHELKOVÁ, Eva. Vnější ekonomické vztahy Evropské unie. 1.vydání. Praha: C.H.Beck, 2003, s. 337-338. 157

Význam oblasti Středomoří pro Evropskou unii byl na počátcích Eurostředomořského partnerství dán z různých důvodů, které byly však podtrženy skutečností, že objem vzájemného obchodu mezi EU a středomořskou oblastí činil v roce 1995 78,8 mld. ECU s porovnáním v té době se šesti přidruženými státy z Východní Evropy, který byl pouhých 53,5 mld. ECU. Důležitost oblasti Středomoří pro Evropskou unii lze spatřovat také v tom, že vytvoření zóny voleného obchodu se Středomořím by přineslo trh s více než 230 miliony potencionálních spotřebitelů. Východní Evropa by představovala pouze 116 milionů zákazníků.429 3. Předbarcelonský vývoj V historickém vývoji oblasti Středomoří je jistě důležitým mezníkem nadvláda Osmanské říše, která však nebyla jedinou. Postupně lze pozorovat v historickém vývoji další správu zemí Středomoří, a to evropských mocností, které se určitým způsobem projevila jako klíčová v dalším vývoji vztahů Evropy a oblasti Středomoří. Přestože od roku 1922 postupně se začaly země Středomoří osamostatňovat, závislost na evropských mocnostech přetrvávala. Počátek spolupráce se zeměmi Středomoří je charakteristický uzavíráním bilaterálních dohod. V 70 letech se objevila snaha ujednotit politiku EHS vůči středomořskému regionu, kterou členské země v roce 1972 potvrdily. Výsledkem takového přístupu bylo přijetí Globální strategie vůči středomořskému regionu. Tato koncepce se vyznačovala posílením politické angažovanosti a prohloubení ekonomické spolupráce. Cílovou skupinou této strategie byly země, které neměly možnost k EHS přistoupit jako členové. V rámci tohoto globálního přístupu došlo uzavírání kooperačních dohod na bázi obchodních výhod, finanční a technické spolupráci a společných institucích. Dalším důležitým mezníkem směřujícím k Barcelonskému procesu byla Konference pro bezpečnost a spolupráci ve Středomoří uskutečněná koncem 80.let. Záměrem bylo diskutovat o třech zásadních tématech, a to bezpečnost, spolupráce a lidská práva. Nicméně oblast lidských práv byla právě jedním z problematických bodů, na které tato konference ztroskotala. Novou vzpruhu středomořské spolupráci měl dát na popud Francie projekt nazvaný Dialog 5+5. Tato vize nové středomořské politiky získala podporu na jedné straně Itálie, Portugalska, Řecka, Španělska, Malty a na straně druhé Alžírska, Maroka, Tuniska a Mauretánie. Je zde patrná návaznost na Konferenci pro bezpečnost na spolupráci ve Středomoří v oblastech, které chtěl tento projekt řešit. Byly jimi opět bezpečnost, spolupráce a liská práva a nově i oblast životního prostředí. Ani tato vize nepřinesla kladný výsledek z mnoha důvodů, např. z důvodu hospodářských sankcí uvalených na Libyi. Členské země jižní Evropy se intenzivněji zaměřily na region Středomoří na přelomu 80. a 90. let. Zvýšený zájem byl zapříčiněn obavou sjednocení Ně429

SVOBODA, Pavel. Právo vnějších vztahů Evropské unie. 2.vydání. Praha: Linde Praha, 2007, s. 247. 158

mecka a pádu železné opony, což by mohlo vést ke snížení snahy rozvíjet středomořské oblasti. Taková iniciativa zamezit ztrátě pozornosti Evropských společenství v oblasti Středomoří přispěla k začátku Barcelonského procesu.430 3. Barcelonský proces Rok 1994 byl ve znamení přijetí strategie Euro-středomořského partnerství, které se stalo významným mezníkem vývoje dlouhodobých vztahů mezi Evropskou Unií a středozemní oblastí. První Euro-středomořská konference ministrů zahraničních věcí se konala 27.- 28. listopadu 1995 v Barceloně. Na tomto partnerství participovalo patnáct zemí Evropské Unie a dvanáct zemí středomořské oblasti,431 které na první Euro-středomořské konferenci ministrů zahraničních věcí, přijali deklaraci nazvanou Barcelonská deklarace. Místo konání se promítlo nejen do názvu dokumentu, který se stal ústředním pro budoucí vývoj tohoto partnerství, ale i do názvu samotného tohoto partnerství, které bylo od tohoto okamžiku označované jako Barcelonský proces. Toto partnerství zakotvuje multilaterální povahu vztahů a vyzdvihuje zásadu spolupráce a solidarity. Účelem Barcelonského procesu bylo vytvoření zázemí pro trvalou spolupráci a sdílení problémů středomořského regionu. Zároveň má toto partnerství tuto spolupráci posílit a dát ji nový rozměr. Barcelonská spolupráce nekonkuruje různým bilaterálním dohodám ES, naopak usiluje o jejich doplnění o neřešenou problematiku a vytvořit lepší zázemí pro dialog mezi státy, jejichž vzájemná komunikace byla dosud obtížná. Právní základ tohoto partnerství nalezneme v Hlavě 5 Smlouvy o EU, v článku 133 a 310 Smlouvy o ES a článku 188 a 217 Lisabonské smlouvy. Barcelonská deklarace je ve svých třech kapitolách v podstatě promítnutím hlavních oblastí, na které se Euro-středomořské partnerství chce soustředit. Těmito oblastmi jsou: politika a bezpečnost, ekonomika a finance, sociální a kulturní otázky a lidské zdroje.432 Od roku 2005 se stala jednou z oblastí Barcelonského procesu i problematika spojená s migrací.433 430

CIHELKOVÁ, Eva. Vnější ekonomické vztahy Evropské unie. 1.vydání. Praha: C.H.Beck, 2003, s. 344-351. 431 Ze středomořské oblasti Maroko, Alžírsko, Tunisko, Egypt, Jordánsko, Izrael, Palestinská autonomní území, Libanon, Sýrie, Turecko, Kypr, Malta) 432 CIHELKOVÁ, Eva. Vnější ekonomické vztahy Evropské unie. 1.vydání. Praha: C.H.Beck, 2003, s. 351-352. 433 Euractiv.cz. Evropská politika sousedství [online]. euractiv.cz, 24. listopadu 2008 [cit. 15.dubna 2012]. Dostupné na . 159

Euro-středomořské partnerství si dává za cíl dosáhnout následujících výsledků: podstatnému zvýšení obchodu mezi EU a Středomořím i v rámci Středomoří, podstatnému růstu přímých zahraničních investic v nečlenských státech Středomoří, zvýšení konkurenceschopnosti maghrebského a mashreckého průmyslu, významnému snížení sociálního a politického napětí v celém středomořském regionu.434 4. Institucionální zázemí Ústředním nástrojem multilaterálních vztahů jsou setkání ministrů zahraničních věcí označované jako Euro-středomořské konference ministrů zahraničních věcí. Dále dochází k setkání ministrů s příslušnou působností na konferencích věnovaných určitému konkrétnímu sektoru, tj. odvětvové konference s účastí ministrů pro příslušné odvětví. Další kategorií střetnutí jsou setkání na úřednické bázi a na bází reprezentantů občanské společnosti. Hlavní řídící složkou v multilaterálních vztazích je Euro-středomořský výbor pro Barcelonský proces. Jeho součástí jsou reprezentanti Evropské Unie a reprezentanti jednotlivých zemí a zástupci Evropské komise. Euro-středomořský výbor se schází průměrně každé tři měsíce. Tomuto výboru je připsána funkce hlavního iniciátora činnosti, které mají být financovány v souladu s programem MEDA. Mimo jiné se také stará o přípravu pravidelných setkání ministrů, vládních expertů a představitelů občanské společnosti.435 V roce 2003 vznikl orgán s poradní úlohou Euro-středomořské parlamentní shromáždění, který se skládá ze představitelů Evropského parlamentu, národních parlamentů Evropské unie a parlamentů středomořských partnerů. Dohromady jej tvoří 260 poslanců. První schůze Euro-středomořského parlamentního shromáždění se uskutečnilo v Káhiře v březnu 2005. Byly vytvořeny čtyři parlamentní výbory436, jejichž účelem je nachystat plenární zasedání v poli působnosti politiky Euro-středomořského partnerství. Jeho poradní úloha se projevuje tak, že poskytuje parlamentní podněty, informace a podporu upevňování a rozvoji partnerství, formuluje svá stanoviska k záležitostem týkajícím se partnerství

434

CIHELKOVÁ, Eva. Vnější ekonomické vztahy Evropské unie. 1.vydání. Praha: C.H.Beck, 2003, s. 354. 435 CIHELKOVÁ, Eva. Vnější ekonomické vztahy Evropské unie. 1.vydání. Praha: C.H.Beck, 2003, s. 353. 436 Výbor pro hospodářské, finanční a sociální záležitosti a vzdělávání a Výbor pro zlepšení kvality života, výměny mezi občanskými společnostmi a kulturu a Výbor pro práva žen v evropskostředomořské oblasti. 160

a přijímá usnesení nebo doporučení určená Euro-středomořské konferenci, která jsou však právně nezávazná.437 5. Euro-středomořské dohody Jedná se o dohody uzavírané mezi Evropskou unií a jednotlivými středomořskými státy, které jsou uzavírány v rámci Euro-středomořského partnerství zahájeného na Barcelonské konferenci. Bývají označované jako asociační dohody nového typu. Jejich sjednávání má vést k naplnění nejdůležitějšího ekonomického cíle, a to vytvoření euro-středomořské zóny volného obchodu. Tyto dohody se řadí k preferenčním dohodám. Jsou uzavírány na dobu neurčitou a očekávají vztahy na principu reciprocity a partnerství. Dalším znakem je, že neobsahují vizi přistoupení k Evropské unii. Velký důraz je kladen na respektování lidských práv, svobod a demokratických principů. Konkrétní obsah asociačních dohod nového typu se vytváří dle základních principů Barcelonské deklarace a dle tří okruhů vzájemné spolupráce stanovených Barcelonskou deklarací. Kromě obecných částí obsahuje každá asociační dohoda i speciální ustanovení reflektující různé problémy a potřeby jednotlivých středomořských zemí.438 6. Evropská politika sousedství Evropská politika sousedství (ENP) je další iniciativou, která má zintenzívnit a rozvíjet mimo jiné vztahy EU s oblastí Středomoří. Evropská politika sousedství vznikla v březnu 2003, kdy Evropská Komise vydala sdělení Širší Evropa - sousedství a doplnila její vznik prostřednictvím dokumentu Strategie ENP, jehož obsah je věnován hlavním cílům a zásadám, zeměpisnému vymezení rozsahu této politiky a neopomíjí ani koncept finančního nástroje.439 Jedním z hlavních impulsů vytvoření této politiky se stalo rozšíření Evropské unie v roce 2004 o deset nových zemí. Evropská politika sousedství se soustředí na zamezení vytvoření nových dělících pasů mezi rozšířenou Evropou a jejími sousedy, ba naopak chce sdílet přínosy rozšíření. Záměrem vzniku této politiky je utužování stability, bezpečnosti a prosperity všech dotčených zemí. Evropská politika sousedství je upravena i v Evropské bezpečnostní strategii, z čehož je patrný i bezpečností rozměr ENP. Vznikem ENP se sleduje dopomoci sousedům Evropské unie k politické a ekonomické stabilitě, skrze 437

KRAUSS, Stefan. Země jižního a východního Středomoří [online]. Europa.eu, červenec 2008 [cit. 15.4.2012]. Dostupné na < http://circa.europa.eu/irc/opoce/fact_sheets/info/data/relations/relations/article_7244_cs.htm>. 438 CIHELKOVÁ, Eva. Vnější ekonomické vztahy Evropské unie. 1.vydání. Praha: C.H.Beck, 2003, s. 376. 439 Euroskop.cz. Evropská politika sousedství [online]. euroskop.cz, [cit. 15.dubna 2012]. Dostupné na < http://www.euroskop.cz/8714/sekce/evropska-politika-sousedstvi/>. 161

prohlubování politické spolupráce založené na sdílených hodnotách a společných zájmech.440 6.1 Smluvní problematika Do ENP jsou zapojeny země, které již uzavřely Asociační dohodu (oblast Středomoří) v rámci Barcelonského procesu anebo Dohodu o partnerství a spolupráci (východní sousedé). Tato politika se soustřeďuje na země, u kterých se nepředpokládá vstup do Evropské unie. Účelem této politiky tedy není příprava na členství v Evropské unii. Šance účastnit se tohoto projektu ze zemí Středomoří byla dána Alžírsku, Egyptu, Izraeli, Jordánsku, Libanonu, Libyi, Maroku, Palestinské samosprávě, Sýrii a Tunisku. Z důvodu neexistence asociační dohody se Sýrií a Libyí nejsou tyto dvě země zapojeny do Evropské politiky sousedství. Hlavními operačními nástroji ENP jsou akční plány, které vytyčí střednědobé a dlouhodobé priority kooperace EU s danou zemí pro období 3-5 let. Na vypracování Akčního plánu se podílí Evropská komise a Rada. Nejdříve je Evropskou komisí vypracována zpráva dané země, která se soustřeďuje na politickou a ekonomickou situaci a priority spolupráce. V dalším kroku Rada rozhodne zda-li dojde k vypracování Akčního plánu. Vypracování Akčního plánu spadá do kompetence Evropské komise, která na jeho tvorbě spolupracuje s danou zemí. Akční plány jsou strukturovány dle stejných kapitol441, jejich obsahová stránka je však různá dle potřeb, možností a zájmů daného státu. Naplňování Akčních plánů do praxe je sledováno pod-výbory, na jejichž základě Komise vydává hodnotící zprávy.442 Akční plány mají z 80 % ekonomický charakter. Rady pro přidružení tvoří institucionální zázemí pro ENP.443 7. Unie pro Středomoří Státy Evropské unie a země z jižního a východního Středomoří vytvořily Unii pro Středomoří, která má přispět k posílení integrace mezi oběma těmito skupi-

440

Ministerstvo zahraničních věcí ČR. Evropská politika sousedství[online]. mzv.cz, 23.září 2010 [cit. 15.dubna 2012]. Dostupné na . 441 politický dialog a reformy; ekonomická a sociální spolupráce a rozvoj; otázky obchodu a tržní reformy; spolupráce v oblasti spravedlnosti, bezpečnosti a svobody; sektorální otázky a lidské zdroje 442 Euroskop.cz. Evropská politika sousedství [online]. euroskop.cz, [cit. 15.dubna 2012]. Dostupné na < http://www.euroskop.cz/8714/sekce/evropska-politika-sousedstvi/>. 443 Euractiv.cz. Evropská politika sousedství [online]. euractiv.cz, 24. listopadu 2008 [cit. 15.dubna 2012]. Dostupné na . 162

nami.444 Iniciátorem byl francouzský prezident Nicolas Sarkozy. K jejímu oficiálnímu vyhlášení došlo 13. července 2008 na Pařížském summitu hlav států a vlád EU. Zapojeno bylo 27 členských států EU a 16 středomořských partnerských zemí ze severní Afriky, Středního východu a Balkánu (jedná se o Albánii, Alžírsko, Bosnu a Hercegovinu, Černou Horu, Chorvatsko, Egypt, Izrael, Jordánsko, Libanon, Maroko, Mauritánii, Monako, PAÚ, Sýrii, Tunisko a Turecko). Vznikla jako „nová forma“ Euro-středomořského partnerství a je tzv. pokračováním Barcelonského procesu. Stanovila si za cíl podporovat mír, stabilitu a prosperitu v oblasti středomoří. „Čtyřmi základními pilíři partnerství rozvíjené od roku 1995 zůstávají: 1. politický a bezpečnostní dialog rozvíjený s cílem vytvořit společný prostor míru a stability opírající se o respektování lidských práv a demokracie; 2. ekonomické a finanční partnerství s cílem postupného vytváření zóny volného obchodu jako oblasti sdílené prosperity a podpory ekonomické transformace v partnerských zemích; 3. sociální, kulturní a humánní partnerství s cílem podpořit porozumění mezi lidmi a kulturami a výměnu mezi občanskými společnostmi; 4. partnerství v oblasti justice a vnitřních věcí s cílem posílit vnitřní bezpečnost a úsilí o potírání negativních projevů globálních výzev (terorismus).“445 Unie pro středomoří přinesla nové instituce. Jedná se o rotační předsednictví, které je reprezentováno jedním představitelem za Evropskou unii a jedním zástupcem středomořských států. Další institucí je generální sekretariát se sídlem v Barceloně a nově je i zavedena funkce generálního tajemníka. Poprvé také dochází k tomu, že na Barcelonské konferenci se budou scházet hlavy států a vlád (v intervalu jednou za dva roky), které budou doplněny o schůzky na úrovni ministerské, jež se budou konat zpravidla jednou za rok. Bylo stanoveno šest projektů, na které se bude vzájemná spolupráce prioritně soustředit. „Jedná se o oblasti: životní prostředí (obnova a vyčištění Středozemního moře); Doprava (vytvoření námořních a pozemních cest); Ochrana civilního obyvatelstva (ochrana civilního obyvatelstva před přírodními katastrofami a katastrofami způsobenými člověkem); Alternativní zdroje energie (středomořský solární energetický plán); Vzdělání (otevření Euro-Středomořské univerzity ve Slovinsku); Podpora a rozvoj malého a středního podnikání (středozemní obchodně rozvojová iniciativa zaměřující se na malé a střední podniky).“446

444

Novinky.cz. EU a středomořské státy vytvořily Unii pro Středomoří [online]. novinky.cz, 13. července 2008 [cit. 13.dubna 2012]. Dostupné na . 445 CIHELKOVÁ, Eva. Evropská politika sousedství: nástroj budování prostoru bezpečnosti, stability a prosperity? [online]. Současná Evropa 2/2011[cit. 20.dubna 2012]. Dostupné na . 163

Evropská unie se spolu se státy Středomoří snaží docílit rozvoje ekonomických, sociálních a politických reforem s přihlédnutím k tomu, aby jednotlivým státům pokryla jejich potřeby a byla jim tzv. „šita na míru“. 8. Finanční spolupráce Evropská rada vydala směrnici (23. 7. 1996) na základě které došlo ke vzniku finančního programu MEDA, který byl v listopadu 2000 doplněn a vznikl tzv. program MEDA II. Program MEDA je nástrojem pro implementaci směrnic v rámci Euro-středomořského partnerství. Podstatou programu je technická a finanční podpora opatření, přičemž její cíle jsou blíže vymezeny v Barcelonské deklaraci. Program MEDA byl přijat pro rok 1995-1999 a bylo pro něj vyhrazeno 3,435 mld. EUR. Evropská unie se všemi státy, které přistoupily k bilaterálním dohodám, uzavřela rámcové finanční smlouvy. Jejich primárním cílem bylo propojení Směrnice ES a místní legislativou, dále stanovit pravidla pro finanční převody v rámci programu. Nově vznikl institut národního koordinátora, jenž měl vystupovat jako reprezentant. Na financování je vyčleněna kapitola B7-40 z rozpočtu EU a může nabývat např. formy grantů nebo rizikového kapitálu. Národní indikační program, který představuje důležitý prvek finanční spolupráce, byl poprvé v rámci Euro-středomořské spolupráce přijat v roce 1996. Národní indikační program je chápán jako klíčový plánovací dokument. Obecně dochází k finanční podpoře projektů, které se soustředí na přípravu středomořských partnerů na volný obchod a posílení socioekonomické rovnováhy. Je třeba doplnit, že v rámci multilaterální spolupráce je základním finančním prvkem Regionální indikační program. O Národních indikačních programech a Regionálních indikačních programech lze říci, že se jedná o dokumenty, které určují cíle, postupy a prioritní oblasti programu MEDA a jsou předstupněm pro přijímání rozhodnutí Evropské komise o následném financování jednotlivých projektů. Dotace z regionálního indikačního programu mohou být užity např. pro zřízení nevojenských opatření pro podporu bezpečí a jistoty. V rámci soukromého sektoru mohou být dotace využity např. v oblasti dopravy, průmyslu nebo životního prostředí. Dochází ke změně v oblasti financování k datu 1. 1. 2007, kdy Nástroj evropského sousedství a partnerství (ENPI) nahradil stávající programy MEDA, TACIS a další. „Tento finanční nástroj, který funguje v rámci existujících bilaterálních dohod uzavřených mezi ES a sousedními zeměmi, se zaměřuje na podporu udržitelného rozvoje a přibližování se k politikám, legislativě a standardům

446

Ministerstvo zahraničních věcí. Unie pro Středomoří. [online] mzv.cz 08.01.2011 [cit.15.dubna 2012] Dostupné na . 164

EU.“447 ENPI má právní základ v nařízení Komise č. 951/2007 a nařízení EP a Rady č. 1638/2006. Hlavním cílem ENPI je zlepšit spolupráci EU se zeměmi podél vnějších hranic. Financování probíhá prostřednictvím přerozdělování na základě konkrétních programů. Jsou to programy spolupráce bilaterální, regionální a přeshraniční. Důležitou roli hraje zvláštní investiční fond. Přidělování prostředků jednotlivým partnerským zemím závisí na potřebách konkrétní země, dále na její absorpční kapacitě a implementaci dlouhodobých reforem.448 Přibližně 12 mld. EUR bylo vyčleněno pro období 2007-2013 státům středomoří. 9. Závěr V závěru seminární práce se budeme zabývat tím, jaké výsledky barcelonský proces přinesl. Je více než zřejmé, že došlo k posílení vztahů mezi Evropskou unií a Středomořím. Bylo zaznamenáno mnoho úspěchů v různých oblastech. V oblasti bezpečnostně-politické došlo ke zřízení evropsko-středomořská síť pro lidská práva a síť institutů pro zahraniční politiku (EuroMeSCo). Podařilo se přijmout plán pro zvládání přírodních katastrof, také došlo k přijetí velmi důležitého kodexu chování pro boj proti terorismu. Euro-středomořské partnerství sklidilo úspěch v tom, že se jim podařilo vést rozšířený politický dialog zahrnující podvýbory pro lidská práva zřízené v rámci dohod o přidružení s různými zeměmi. V oblasti hospodářské a finanční došlo úspěšně k vytvoření sítě ústavů pro ekonomický výzkum. Je důležité zmínit, že Evropská investiční banka poskytuje úvěry středomořským partnerům od roku 2003, pomocí Nástroje pro evropsko-středomořské investice a partnerství (FEMIP). „Na vnitrostátní úrovni byly na základě rozpočtových příspěvků na období let 2007–2010, jež činí 2630,3 milionu EUR, vypracovány tříleté národní orientační programy. Regionální program zahrnuje multilaterální aktivity.“449 K významnému posunu došlo i sociální, kulturní a lidské oblasti. Po teroristických útocích z 11. září 2001bylo nutné zesílit kulturní dialog mezi zeměmi. To se uskutečnilo prostřednictvím vzniku Evropsko-středomořské nadace Anny Lindhové pro dialog mezi kulturami. Nadace má podporovat dialog a porozumění mezi kulturami, a to prostřednictvím spolupráce složek občanské společnosti v regionu Evropské unie a Středomoří. Důležitou součástí pokroku

447

Ministerstvo zahraničních věcí. Unie pro Středomoří. [online] mzv.cz 08.01.2011 [cit.18.dubna 2012] Dostupné na . 448

tamtéž Stefan Krauss. Země jižního a východního Středmoří. [online] Circa.europa.eu. 07/2008 [cit.24.dubna 2012] . Dostupné na .

449

165

v sociální, lidské a kulturní oblasti je vznik programů Euromed Heritage, Euromed Audiovisual, Eumedis (rozvoj informační společnosti) a Euromed Youth. Do budoucna je nutné dále posilovat spolupráci dialog mezi kulturami, aby došlo k udržení míru mezi civilizacemi.

Použitá literatura CIHELKOVÁ, Eva. Vnější ekonomické vztahy Evropské unie. 1.vydání. Praha: C.H.Beck, 2003. 709 s. SVOBODA, Pavel. Právo vnějších vztahů Evropské unie. 2.vydání. Praha: Linde Praha, 2007. 318 s. KRAUSS, Stefan. Země jižního a východního Středomoří [online]. Europa.eu, červenec 2008 [cit. 15.4.2012]. Dostupné na . Euroskop.cz. Evropská politika sousedství [online]. euroskop.cz, [cit. 15.dubna 2012]. Dostupné na < http://www.euroskop.cz/8714/sekce/evropska-politikasousedstvi/>. Ministerstvo zahraničních věcí ČR. Evropská politika sousedství[online]. mzv.cz, 23.září 2010 [cit. 15.dubna 2012]. Dostupné na . Euractiv.cz. Evropská politika sousedství [online]. euractiv.cz, 24. listopadu 2008 [cit. 15.dubna 2012]. Dostupné na . Ministerstvo zahraničních věcí. Unie pro Středomoří. [online] mzv.cz 08.01.2011 [cit.18.dubna2012]. Dostupné na .

166

Novinky.cz. EU a středomořské státy vytvořily Unii pro Středomoří [online]. novinky.cz, 13.července 2008 [cit. 13.dubna 2012]. Dostupné na . Cihelková Eva. Evropská politika sousedství: nástroj budování prostoru bezpečnosti, stability a prosperity? [online] Současná Evropa 2/2011[cit. 20.dubna 2012]. Dostupné na .

167

LIDSKOPRÁVNÍ PRAVOMOCI EU VE VNĚJŠÍCH VZTAZÍCH Michaela Nečasová 1. Úvod Evropská unie v posledních 20 letech začala více obracet svou orientaci k základním lidským právům a svobodám, ať už se to týká vztahu k občanům svým nebo vztahu mezi Evropskou unií a ochranou těchto práv ve třetích zemích. Jako další by se dal uvést vztah Evropské unie a mezinárodních organizací, které mají za cíl ochranu těchto práv danou svým zaměřením. Téma seminární práce je zmíněný vztah Evropské unie jako aktivního či pasivního hráče na poli ochrany základních lidských práv a svobod ve vnějších vztazích. Problematika vybraného tématu je dosti obsáhlá a rozsah práce nebude stačit na její komplexní představení. Cílem této práce bude představit vztah Evropské unie k lidským právům a jejich stále důraznějšímu prosazování a následné kontrole dodržování stanovených pravidel ve vnějších vztazích. Dále představit danou problematiku a současný vývoj v oblasti zaměřením se na historii, institucionální nástroje k prosazování a nástroje další, které se k lidských právům vztahují a které Evropská unie používá. Evropská unie si v počátcích své integrace si lidská práva a základní svobody nekladla za cíl. To je také důvod proč původní smlouvy neobsahovaly žádný katalog, nýbrž jen nezbytnou zmínku tímto směrem.450 Až během letitého vývoje se dostávala tato práva a svobody výše na příčky v preferencích zájmů. Postupnému vývoji základních práv a svobod bude věnováná první kapitola práce, která se zaměří na ochranu těchto práv v Evropské unii. Následující kapitola bude věnována významným dokumentům, které jsou bezesporu důležitým zdrojem ochrany lidských práv a svobod nejen v Evropské unii. Třetí kapitola bude zaměřena na stručný popis smluvních ujednání, které se v oblasti ochrany lidských práv využívají. V kapitole čtvrté bude popsán základní systém orgánů, které se na tomto tématu v Evropské unii podílí. Bude zde zminěna role Evropské komise, Evropského parlamentu, Rady EU a některých agentur, které podporují ochanu lidských práv právě na poli vnějších vztahů. Na závěr poslední kapitola seminární práce bude věnována jednotlivým nástrojům, které jsou v současné době nejvíce využívány Evropskou unií při prosazování a kontrolování dodržování základních lidských práv a svobod. 2. Vývoj ochrany lidských práv a základních svobod v EU 2.1. Základní rozdělení pojmů Na úplném začátku je třeba si uvědomit kategorizaci slovních spojení, která se u této problematiky vyskytují. Jsou to „základní práva“, „lidská práva“ a „základní 450

TICHÝ, L., ARNOLD, R., ZEMÁNEK, J., KRÁL, R., DUMBROVSKÝ T. Evropské právo. 4. Vydání. Praha: C. H. Beck, 2011, s. 117 168

lidská práva“. První pojem „základní práva“ je používán především v judikatuře Evropského soudního dvora (poprvé použit v roce 1969 – Stauder 29/69). Pojem „lidská práva“ se objevuje nejčastěji v oblasti mezinárodního práva veřejného a v oblasti ústavního práva jednotlivých států. S posledním uvedeným pojmem se můžeme setkat nejčastěji v literatuře, která se tématem těchto práv zabývá. 451 Dále je nutno podotknout na rozdíl mezi lidskými a občanskými právy. Lidská práva mají za cíl kategorizovat ta práva, která mají všichni lidé, bez rozdílu věku, pohlaví, apod. Ale především bez rozdílu národnosti ke státu, ve kterém žijí. Občanská práva určují právě ta práva, která se vztahují k jednotlivým lidem s ohledem na jejich národnost či stát, ve kterém žijí. 452 Mezi další pojmosloví, které není jednoznačné a často v literatuře či právních dokumentech zaměňováno, jsou pojmy „právo“ a „svobody“.453 Hranice mezi těmito dvěma pojmy jsou mnohdy těžko zjistitelné, proto v této práci budou používány bez stanovení jejich striktního vymezení. Za důležité by bylo ale považovat rozlišení pojmu „svobody“ ve vztahu k terminologii, kterou upravují Evropská společenství proti druhému pojetí pojmu, který je uváděn ve vztahu k základním prvkům jednotného vnitřního trhu. Ve druhém případě se jedná o jiný obsah práv s odlišnou funkcí. 454 2.2. Základní lidská práva v EU Ochrana lidských práv a svobod je důležitou součástí všech politik EU dovnitř i navenek. Důraz, který byl později v evropské integraci na tuto oblast kladen, je logický - zakladatelům Společenství se na vlastní oči dostalo poznat Evropy, která tato práva mnohdy více či méně nerespektovala. Lidská práva za dobu posledních 20 let začaly zastávat více důležitou roli v politice EU a jejího právního systému. Původní smlouvy neobsahovaly jasný odkaz na základní lidská práva, která v poválečné budování Evropy byly již obsaženy v Evropské úmluvě základních práv a svobod, vydanou Radou Evropy. Byla to zásluha Evropského soudního dvora, který během roku 1970 se začal formulovat a definovat systém, týkající se respektování základních práv. Systém, který je založen na nepsaném, soudně objeveném právu, jako obecný princip evropského práva. Soudní dvůr vycházel při formulacích základních práv a svobod z ústavních tradic členských států a mezinárodních nástrojů, které členské státy uznávaly. Na jejich základech docházelo později k postupnému ověřování, zdali vydané akty institucí ES neporušují základní práva. Tento respekt k základním lidským právům v rámci Evropské unie byl potvrzen v Maastrichtu v článku 6 (2) 451

TICHÝ, L., ARNOLD, R., ZEMÁNEK, J., KRÁL, R., DUMBROVSKÝ T. Evropské právo. 4. Vydání. Praha: C. H. Beck, 2011, s. 116. 452 ŠIŠKOVÁ, Naděžda. Dimenze ochrany lidských práv v Evropské unii. 2. vyd. Praha: Linde, 2008. s 17. 453 Tamtéž. s. 18. 454 Tamtéž. s. 19. 169

smlouvy o EU. Pomocí článku 6 (1) SEU nalezneme důkazy, že Unie je zastáncem svobody, demokracie, respektuje základní práva a svobody a roli práva.455 Orientace na lidská práva není pouze vnitřní záležitostí EU. Naopak, mnoho osob se shoduje, že vnější záležitosti týkající se lidských práv jsou těmi významějšími. Ústavní kořeny této vnější politiky leži také v Maastrichtu, kde byla zavedena kooperace s důrazem na článek 177 (2).456 Jedním z dalších nápadných ukazatelů je Listina základních práv Evropské Unie – zde je důkaz, že EU se více orientovala směrem k základním právům a jsou pro ni stále více důležitá než kdy dřív.457 Tato politika je více než jiné provázaná s ostatními politikami EU. Mnoho rozhodnutí, které jsou vydány při spolupráci v jiných vnějších politikách, vycházejí právě z této politiky. V současné době každý vývoj další spolupráce musí vždy vycházet z respektu k lidským právům. 3. Smluvní dokumenty o základních lidských právech 3.1. Listina základních práv EU Prosinec roku 2000 byl rozhodným datem pro slavnostní vyhlášení Listiny základních práv Evropské unie, která byla přijata jako doporučení a referenční text. Tento text byl vypracovnán konventem, ve kterém byli sdruženi odborníci na lidská práva, ať již přímo z orgánů EU nebo z členských států. Listina obsahuje principy judikatury Evropského souního dvora, které se mu podařilo během svého působení, jako orgánu EU, nalézt. Listinou nejsou žádným způsobem dotčeny pravomoci Unie, které upravují Smlouvy. Vstupem Lisabonské smlouvy v platnost, byla Listina základních práv EU „povýšena“ na roveň primárního práva, které z ní činí právně závaznou.458 Ochrana, na kterou se Listina zaměřuje, je v ní poskytována základním právům jednotlivců proti krokům, které jsou prováděny členskými státy při uplatňování Smluv nebo které provádí orgány EU. V tomto případě se Listina řídí univerzalitou, kdy většina práv v ní uvedených platí pro všechny bez ohledu na státní příslušnost nebo bydliště. Listina základních práv EU je důležitým mezníkem ochrany lidských práv nejen na půdě EU. Tento dokumet poprvé shrnuje a pokouší se kodifikovat na právním poli Evropské unie od počátků evropské integrace na jednom místě všechna politická, občanská, hospodářská a sociální práva evropských občanů a všech osob, které žijí na území Evropské unie. 3.2. Evropská úmluva o ochraně lidských práv a základních svobod 455

EECKHOUT, P. External Relations of the European Union, Legal and Constitutional Foundations. Oxford Univerzity Press, Oxford, 2005. s. 465 456 Tamtéž. s. 466. 457 Listina základních práv a svobod Evropské unie (Úř. věst. C 83, 30.3.2010) 458 BYDŽOVSKÁ, M. Lidská práva [online]. Euroskop.cz [cit. 25. dubna 2012]. Dostupné na 170

Ochrana lidských práv v Evropské unii hodně patrným způsobem vychází z Evropské úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod. Lisabonskou smlouvou došlo k umožnění přístupu Unie právě k této Úmluvě. Dříve tato varianta byla zavržena posudkem Evropského soudního dvora, který tento krok nepřipouštěl.459 Evropská úmluva o lidských právech byla podepsána v Římě dne 4. listopadu 1950 a je dílem Rady Evropy. Evropská unie má sice závazek k přistoupení, ale nejpíše samotný průběh jednání a končené ratifikování nebudou jednoduchého průběhu. Samotný ratifikační proces bude probíhat možná u minimálně 48 smluvních stran Úmluvy, což dle uvedeného poměrně vysokého počtu účastníků nebude jednoduché. Je zde mnoho dalších nutných kroků, které budou přecházet a které je nutno vyřešit. Jedním z možných problémů je následný vztah Evropského soudu pro lidská práva se sídlem ve Štrasburku a Evropského soudního dvora. Bude třeba řešit situaci, aby u těchto dvou soudů nevznikala protichůdná soudní rozhodnutí. Každá ze smluvních strán Úmluvy má svého zástupce u Soudu pro lidská práva. Bude i Evropská unie mít takového svého zástupce? Dalším problémem k řešení je rodělení pravomocí mezi Evropskou unii a členské státy vzhledem k Úmluvě.460 Mezi odborníky na tuto problematiku existuje řada důvodů pro a proti přistoupení. Jako názornou ukázku lze uvést například z důvodů pro přístup významné posílení ochrany jednotlivce, zvýšení důvěryhodnosti EU v oblasti lidských práv ve vztahu k třetím zemím, posílení demokratické legitimity EU či důkaz toho, že Evropská unie již není primárně zaměřena jen na ekonomické oblasti, ale naopak v popředí zájmu stojí občané EU a jejich práva. Jako důvod proč nepřistopit k Úmluvě lze zmínit argument s obavou podřízení soudního orgánu EU jinému soudu, v tomto případě Soudu pro lidská práva ve Štrasburku.461 Rada Evropy byla nucena také přijmout jistá opatření, aby Úmluvu mohly ratifikovat nejen státy, ale i mezinárodní organizace.462 Tohoto bylo docíleno v pořádí již 14. dodatkovým protokolem. 4. Lidskoprávní pravomoci ve vnějších vztazích EU 4.1. Právní základ

459

TICHÝ, L., ARNOLD, R., ZEMÁNEK, J., KRÁL, R., DUMBROVSKÝ T. Evropské právo. 4. Vydání. Praha: C. H. Beck, 2011, s. 140. 460 BYDŽOVSKÁ, M. Lidská práva [online]. Euroskop.cz [cit. 25. dubna 2012]. Dostupné na 461 Tamtéž. 462 TICHÝ, L., ARNOLD, R., ZEMÁNEK, J., KRÁL, R., DUMBROVSKÝ T. Evropské právo. 4. Vydání. Praha: C. H. Beck, 2011, s. 140. 171

Evropský soudní dvůr je orgánem EU, dle kterého Evropská unie nemá podle dosavadní právní úpravy obecnou pravomoc k přijímání lidskoprávních pravidel a nemůže ani přistupovat k úmluvám v této oblasti. V primárním právu Evropské unie tedy nenalezneme právní základ, který by toto umožňoval. Je zde ale již zmiňovaný čl. 6/2 Smlouvy o Evropské unii, který umožňuje Evropské unii využít speciální pravomoc právě pro přístup k Evropské úmluvě o ochraně lidských práv a základních svobod.463 4.2. Vnější smlouvy Jednou z nejčastějších aktivit, které jsou v oblasti lidských práv ve vnějších vztazích používány právě na poli Evropské unie, jsou tzv. vnější smlouvy. Vnější smlouvy se o lidských právech v Evropské unii dělí na dva druhy. Za prvé jsou to takové vnější smlouvy, jejichž cílem je přímo stanovení pravidel v oblasti lidských práv. Kladou si za cíl především tlak a vynucení respektování základních práv a svobod. Dalším typem jsou vnější smlouvy, jejichž cílem je spolupráce v jiné oblasti a k tomu zakotvují i spolupráci v oblasti lidskoprávní, nebo ty smlouvy, které podmiňují poskytnutí pomoci a spolupráce ze strany EU plněním lidských práv.464 Příkladem první kategorie může být Evropská úmluva o ochraně lidských práv a základních svobod a její následné protokolů, smlouvy OSN a další úmluvy Mezinárodní organizace práce, nebo alespoň některé jejich ustanovení. Do druhé kategorie vnějších smluv lze zařadit prakticky všechny bilaterální spolupráce, partnerství a dohody o přidružení mezi Evropskou unií a třetími zeměmi.465 5. Orgány Evropské Unie v oblasti lidských práv ve vnějších vztazích 5.1. Evropská komise Pro účely vnějších vztahů týkajících se lidských práv má Evropská komise zřízeno několik podřízených orgánů, které se dané problematice samostatně věnují. Uváděné nejsou komplexním výčtem. Jedním z takovýchto je i Generální ředitelství pro spravedlnost, které vzniklo 1. 7. 2010, v jehož čele stojí Françoise Le Bailová. Ředitelství odpovídá za prosazování a podporu dodržování práv stanovených v Evropské chartě základních práv, včetně práv dítěte a ochrany osobních údajů a zapojení v mezinárodních organizacích. Dalším podobným orgánem je Generální ředitelství pro zaměstnanost, sociální věci a rovné příležitosti, které je primárně zaměřeno na sociální začleňování a boj proti diskriminaci, prosazování základních práv, integraci zdravotně postižených a přípravu návrhů právních předpisů a provádění programů pro rov463

SVOBODA, P. Právo vnějších vztahů EU. 1. vyd. Praha: C. H. Beck, 2010. s. 110. Tamtéž. 465 EECKHOUT, P. External Relations of the European Union, Legal and Constitutional Foundations. Oxford Univerzity Press, Oxford, 2005. s. 470 464

172

nost žen a mužů. Zajišťuje i zohledňování rovnosti žen a mužů ve všech oblastech činnosti EU. Existuje také Poradní výbor pro rovné příležitosti žen a mužů. Zasedají v něm zástupci členských států, sociální partneři na úrovni EU a nevládní organizace.466 5.2. Evropský parlament Jedním z nejdůležitějších orgánů v rámci Evropské unie, který má spojitost s lidskými právy je bezesporu Evropský parlament. Jeho role je důležitá především v rámci podpory při obraně proti porušování lidských práv. V jistých situacích je potřeba podpory ze strany parlamentu v rozhodnutích, které vydává Rada EU. Aktuální je příklad situace v Bělorusku (duben 2012), kde Rada ministrů zahraničí potřebuje podporu pro opatření, která jsou vydávána jako omezení právě s cílem podpory protiprezidentského režimu. Jedná se například o diplomatické sankce, neudělování víz, ale i o cílené ekonomické sankce, které se snaží být účelným nástrojem podpory lidských práv ve vnějších vztazích EU. Jde o konkrétní případ neodmyslitelné důležitosti pozice Evropského parlamentu v procesu schvalování.467 Výbor pro občanské svobody, svobodu a bezpečnost je nápomocným orgánem, který se zabývá opatřeními pro boj s formami diskriminace (kromě otázek žen a mužů), právní předpisy v oblasti průhlednosti a ochrany osobních údajů a činnost Agentury pro základní práva (o té bude zmínka v práci níže). Výbor pro zaměstnanost a sociální věci (EMPL) se zabývá problematikou diskriminace na pracovišti nebo na pracovním trhu (kromě diskriminace na základě pohlaví). Výbor pro práva žen a rovnost pohlaví se zabývá ochranou práv žen, politikou rovných příležitostí na trhu práce a odstranění všech forem diskriminace založených na pohlaví. V Evropském parlamentu existuje také Podvýbor pro lidská práva, jež se věnuje převážně otázkám lidských práv, ochrany menšin a podpory demokratických hodnot v třetích zemích.468 Členové se snaží o prohlubování spolupráce s dalšími evropskými orgány, OSN, Radou Evropy a dalšími organizacemi

466

BYDŽOVSKÁ, M. Lidská práva [online]. www.euroskop.cz [cit. 25. dubna 2012]. Dostupné na 467 Evropský parlament nesmí akceptovat zhoršující se stav v oblasti lidských práv v Bělorusku [online]. www.europarl.europa.eu [cit. 25. dubna 2012]. Dostupné na: 468 BYDŽOVSKÁ, M. Lidská práva [online]. Euroskop.cz [cit. 25. dubna 2012]. Dostupné na 173

v oblasti lidských práv. Dále je jejich úkolem účelnější využívání nástrojů právě na podporu a respekt k lidským právům. 5.3. Rada EU V rámci Rady EU stejně jako při Evropském parlamentu nalezneme několik skupin, které se ve své práci zabývají ochranou lidských práv. Mezi nejvýznamější můžeme zařadit Pracovní skupinu pro lidská práva (COHOM), která funguje od roku 1987 a mezi její funkce patří především zodpovědnost právě za to, jak oblast vnějších vztahů EU v lidských právech funguje, případně nefunguje. Složení této skupiny je velmi odborné a každá z členských zemí Evropské unie v ní má svého zástupce. Dále lze zmínit například Radu pro vnější vztahy, Radu pro spolupráci v oblasti spravedlnosti a vnitřních věcí. U těchto dvou zmíněných lze neméně očekávát zájem na správném zacházení s lidkými právy, které jsou ve většině případů pokládány na první místa a považovány za podstatný prvek jednání. 5.4. Agentury Evropské unie v oblasti lidských práv Zřejmně nejvýznamější agenturou, kterou lze zmínit je Agentura Evropské unie pro základní práva, která byla zřízena 15. února 2007 nařízením Rady č. 168/2007. Agentura při své činnosti co nejvíce spolupracuje s dalšími orgány Evropské unie, které mají jakoukoliv spojitost s lidskými právy a jejich ochranou. Její pracovní náplní je podpora ochrany lidských práv prostřednictvím různých analýz, provádí vědecké výzkumy, sestavuje a zveřejňuje stanoviska, organizuje zasedání na odborné úrovni, může udělovat granty na podporu projektů se společnými zájmy apod.469 Dříve podobnou funkci zastávalo Evropské středisko pro sledování rasismu a xenofobie. Dale je vhodné zmínit Evropský institut pro rovné postavení žen a mužů. Jak vyplývá již z názvu agentury, její hlavní náplní je potlačování diskriminace na základě pohlaví. Zaměřuje se především na podporu jednotlivých vlád členských států EU a orgánů EU ve výše uvedeném směru zájmu. Za hlavní cíle své činnosti si klade především větší informovanost veřejnosti, tvorbu účinných metodických nástrojů při prosazování napříč politikami EU apod. Můžeme jen věřit, že se stále více bude dařit odstraňovat rozdíly, které jsou od pradávna mezi pohlavími nastoleny. 6. Nástroje prosazování politik lidských práv ve vnějších vztazích EU Pokud si nějaká osoba, organizace či podobný subjekt dá za úkol vytvořit vhodné podmínky pro svůj cíl, většinou k tomu použije všemožné vymyšlené nebo inovativní prostředky. Evropská unie není v tomto směru vyjímkou, neboť i jí 469

Nařízení Rady č. 168/2007 ze dne 15. února 2007 o zřízení Agentury Evropské unie pro základní práva. (Úř. věst. L 53/3, 22.února 2007) 174

jde o zachování určitého stavu v oblasti ochrany lidských práv nejen v rámci vnitřní, ale také vnější politiky. Kapitola věnovaná právě těmto nástrojům se zaměří na stručnou definici nejdůležitějích z nich a pokusí se alespoň trochu přiblížit aktivity Evropské unie a jejích orgánů, které jsou hojně využívány. Po většinu času, který se Evropská unie lidskými právy ve vnějších vztazích zabývá, se jedná více či méně o nástroje rázu politického ve srovnání například s nástroji právními. 6.1. Rozhodovací postupy v rámci společné zahraniční a bezpečnostní politiky Cílem tohoto mechanizmu je provádění zahraniční a bezpečnostní politiky, která ve všech svých aktivitách bude zahrnovat znaky lidskoprávní ochrany, na které je kladen velký důraz. Zde hraje velkou roli Rada EU a její již jednou zmiňované pracovní skupiny. Například v Radě pro zahraniční věci se řeší otázky lidských práv protřednictvím ministerského zastoupení z každého členského státu Evropké unie.470 Jako důležité oddělení je zde nutno zvovu vyzdvihnout Pracovní skupinu pro lidská práva (COHOM). Nástroj se v mnohých situacích může zdát jako jeden z nejdůležitějších, jelikož pomocí něj se odvíjí veškerá další činnost Evropké unie v dalších vnějších vztazích. 6.2. Promítání politiky lidských práv do dalších politik EU ve vnějších vztazích Jedná se o nástroj, který se může zdát hodně podobný výše zmíněným postupům v rámci společné zahraniční a bezpečnostní politiky. Zde se Evropská unie snaží prosazovat veškeré aspekty lidských práv napříč všemi politikami, které provádí ve vnějších vztazích. Ať už se jedná o humanitární a rozvojovou pomoc, které mají k lidským právům pravděpodobně nejbližší vztah nebo o obchodní vztahy s třetími zeměmi apod. Tyto politiky by se ochranou lidských práv měly samy řídit, ne ji pouze prosazovat. Měla by být stále věnováná velká ochrana lidských práv napříč všemi politikami Evropské unie a lepší využívání jednotlivých prosazovacích mechanizmů právě s ohledem na lidská práva. 6.3. Obecné zásady politiky Evropské unie v lidských vztazích Obecné zásady jako takové jsou právně nezávaznými dokumenty, jež jsou ale stejně důležité jako nástroje k vyvíjení neustálé činnosti v množství důležitých oblastí. Obecné zásady zde přijímá Rada EU. Jako příklady je nutné uvést boj proti trestu smrti, dodržování mezinárodního humanitárního práva, ochran práv dítěte, boj proti mučení, děti v ozbrojených konfliktech, obránci lidských práv a 470

OIKARINEN, J. Obrana lidských práv a demokracie. 2011. [online]. www.europarl.europa.eu [cit. 25. dubna 2012]. Dostupné na < http://www.europarl.europa.eu/ftu/pdf/cs/FTU_6.1.2.pdf> 175

další.471 Z výše vyjmenovaných oblastí, jsou každá zastoupena důležitými dokumenty, které se jí podrobněji věnují. Je zde ovšem problém s jejich účinným uplatňováním právě z důvodu jejich právní nezávazností. 6.4. Doložky ve vnějších dohodách Evropské unie, tzv. suspenzivní klauzule Od roku 1995 je do smluvních obchodních vztahů Evropské unie zahrnováná tzv. suspenzivní klauzule o lidských právech, která je podmínkou jejich dodržování při aplikaci konrkétních smluv.472 Právě díky těmto podmiňujícím klauzulím má Evropská unie možnost stát se nepřímo aktivním tvůrcem práva v této oblasti, které jinak nemá napřímo, jako tvůrce lidkoprávních vztahů dle Evropského soudního dvora, dovoleno.473 Ustanovení o dodržování lidských práv se tak „schová“ do smlouvy s odlišným nebo jen podobným zaměřením. Pavel Svoboda474 uvádí dělení těchto klauzulí na klauzule o podstatném prvku, kde lidská práva hrají velkou roli ve vnějším smluvním vztahu a základní klauzuli, ze které první zmiňovaná vychází. Dále baltská klauzule, jež je přísnější verzí s možností okamžitého pozastavení nebo vypovězení smlouvy. Posledním typem je bulharská klauzule, jež je „mírnějším“ sourozencem klauzule baltské. Bulharská klauzule například předpokládá možnost politického dialogu a příjmutí vhodných opatření před samotným přerušením nebo vypovězením smluvního vztahu.475 6.5. Politický dialog o otázkách lidských práv Politický dialog patří k dalším významným nástrojům při prosazování dodržování lidských práv ve vnějších vztazích. Při jeho průběhu je vyvíjen zvlášť silný diplomatický tlak, který se dá považovat za účinný prostředek. Dokument, který byl vzhledem k tomuto nástroji přijat Radou EU a ze kterého je nutno vycházet, se nazývá Obecné zásady EU pro dialogy o lidských právech. Dokument byl vypracován již dobře známou Pracovní skupinou pro lidská práva (COHOM). V současné době vede Evropská unie dialogy o lidských právech na mnohých místech po světě. Může se jednat například o kandidátské země, státy afriky, karibiku a tichomoří, západní Balkán atd.476 Evropská unie se v těchto zemích snaží o zlepšení stavu lidských práv, které mnohdy nejsou v podobných zemích nikterak moc chráněna. 471

OIKARINEN, J. Obrana lidských práv a demokracie. 2011. [online]. www.europarl.europa.eu [cit. 25. dubna 2012]. Dostupné na < http://www.europarl.europa.eu/ftu/pdf/cs/FTU_6.1.2.pdf> 472 SVOBODA, P. Právo vnějších vztahů EU. 1. vyd. Praha: C. H. Beck, 2010. s. 113. 473 Tamtéž. s. 110 474 SVOBODA, P. Právo vnějších vztahů EU. 1. vyd. Praha: C. H. Beck, 2010. s. 113. 475 Tamtéž. 476 Obecné zásady Evropské Unie pro dialogy o lidských právech se třetími zeměmi [online]. www.consiliumeuropa.eu [cit. 27. dubna 2012]. Dostupné na: http://www.consilium.europa.eu/uedocs/cmsUpload/16526.cs08.pdf 176

6.6. Výroční zpráva o lidských právech Účelem tohoto nástroje je shrnout akce a činnosti Evropské unie v oblasti lidských práv a podpory demokracie vždy za určité období. Od účinnosti Lisabonské smlouvy je tato zpráva povinností vysoké představitelky Unie pro zahraniční věci a bezpečnostní politiku.477 Pomocí výroční zprávy lze dosáhnout větší transparentnosti politiky lidských práv EU. 5. 7. Evropský nástroj pro demokracii a lidská práva (EIDHR) Evropský nástroj pro demokracii a lidská práva je více méně nástrojem finanční pomoci Evropské unie v třetích zemích. Byl zřízen nařízením Evropského parlamentu a Rady na období let 2007 až 2013. Peněžní objem prostředků, které jsou určeny na financování podpory je celkově ve výši 1,104 miliardy EUR. Podpora, která může být z tohoto finančního nástroje poskytnuta, může být ve formě různých grantů, příspěvků, veřejných zakázek apod.478 V aktuálním období se Evropská unie zaměří ve své orientaci především na podporu mezinárodní a regionální podpory ochrany lidských práv, posilování úlohy občanské společnosti, podporu dodržování demokracie tam, kde je nejvíce ohrožena a dalších nutných oblastech. 479 7. Závěr Seminární práce si kladla za cíl představit Evropskou unii ve vnějších vztazích v rámci podpory doržování základních lidských práv a svobod, jehož bylo dosaženo. Dále představení institucí působících v oblasti lidských práv. Byla zde popsána role Evropského parlamentu, Evropské komise, Rady EU plus některých dalších agentur působících při Evropské unii, na které nesmíme při výčtu důležitých orgánů zapomínat. Co se týká nástrojů prosazování politiky lidských práv ve vnějších vztazích, ty byly v práci zmíněny také. Jedná se především o promítání politiky lidských práv do ostatních politik EU, kde se Evropská unie snaží o prolínání politických sfér. Dalším uvedeným nástrojem byly obecné zásady politiky EU v oblasti lidských práv, jež jsou nezávaznými dokumenty přijatými v rámci EU. Jako jedním z nejdůležitějších na prvním místě byly zmíněny rozhodovací postupy v rámci společné zahraniční a bezpečnostní politiky a jejich nejvýznamější Pracovní skupina pro lidská práva (COHOM). Nesmíme zapomenout ani na tzv. suspenzivní klauzule, jež jsou v současné době nutnou podmínkou vnějších do477

OIKARINEN, J. Obrana lidských práv a demokracie. 2011. [online] www.europarl.europa.eu [cit. 25. dubna 2012]. Dostupné na < http://www.europarl.europa.eu/ftu/pdf/cs/FTU_6.1.2.pdf> 478 Nástroj pro financování podpory demokracie a lidských práv ve světě (2007–2013). [online] www.europa.eu [cit. 25. dubna 2012]. Dostupné na: 479 Tamtéž. 177

hod. Politický dialog, který byl v seminární práci uveden je neméně důležitým článkem s porovnání s ostatními. Jeho význam je jako u většiny zmíněných nástrojů především politický tlak v rámci mezinárodních vztahů. Výroční zprávu můžeme také zařadit mezi nástroje prosazování lidskoprávní politiky, ale tato je spíše nástrojem pasivním, který pouze hodnotí aktivity, jež byly za uplynulá období realizovány. Na konec jeden z finančních nástrojů, který Evropská unie využívá a tím je Evropský nástroj pro demokracii a lidská práva (EIDHR), jež v současné době na léta 2007 až 2013 má ve svém fondu 1,104 miliardy EUR. Evropská unie má ve své politice vnějších vztahů v oblasti lidských práv ještě několik dalších nástrojů, které v práci zmíněny nebyly. Může jít například o různé typy sankcí480, existuje také Evropský veřejný ochránce práv, kterého funkce byla zřízena Maastrichtskou smlouvou.481 Mohli bychom zcela jistě najít i další, ale rozsah práce nám bohužel nedovoluje každému z nich se věnovat. Berme tedy uvedený výčet jako demonstrativní, s možností dalšího zkoumání například pro další, ještě více rozsáhlou práci na podobné téma. Seznam použitých zdrojů Monografie EECKHOUT, P. External Relations of the European Union, Legal and Constitutional Foundations. Oxford Univerzity Press, Oxford, 2005. 552 s. ISBN 9780199251650. SVOBODA, Pavel. Právo vnějších vztahů EU. 1. vyd. Praha: C. H. Beck, 2010. 246 s. ISBN 978-80-7400-352-3. ŠIŠKOVÁ, Naděžda. Dimenze ochrany lidských práv v Evropské unii. 2. vyd. Praha: Linde, 2008. 255 s. ISBN 978-80-7201-710-2. TICHÝ, L., ARNOLD, R., ZEMÁNEK, J., KRÁL, R., DUMBROVSKÝ T. Evropské právo. 4. Vydání. Praha: C. H. Beck, 2011, 1005 s. ISBN 978-80-7400333-2. Právní předpisy Listina základních práv a svobod Evropské unie (Úř. věst. C 83, 30.3.2010) Nařízení Rady č. 168/2007 ze dne 15. února 2007 o zřízení Agentury Evropské unie pro základní práva. (Úř. věst. L 53/3, 22. února 2007) Internetové zdroje

480

SVOBODA, Pavel. Právo vnějších vztahů EU. 1. vydání. Praha: C. H. Beck, 2010, s. 114 BLAHUŠIAK, I. Evropský ombudsman [online]. www.euroskop.cz [cit. 25. dubna 2012]. Dostupné na: 481

178

BLAHUŠIAK, I. Evropský ombudsman [online]. www.euroskop.cz [cit. 25. dubna 2012]. Dostupné na: BYDŽOVSKÁ, M. Lidská práva [online]. Euroskop.cz [cit. 25. dubna 2012]. Dostupné na OIKARINEN, J. Obrana lidských práv a demokracie. 2011. [online]. www.europarl.europa.eu [cit. 25. dubna 2012]. Dostupné na < http://www.europarl.europa.eu/ftu/pdf/cs/FTU_6.1.2.pdf> Evropský parlament nesmí akceptovat zhoršující se stav v oblasti lidských práv v Bělorusku [online]. www.europarl.europa.eu [cit. 25. dubna 2012]. Dostupné na: Nástroj pro financování podpory demokracie a lidských práv ve světě (2007– 2013). [online] www.europa.eu [cit. 25. dubna 2012]. Dostupné na: Obecné zásady Evropské Unie pro dialogy o lidských právech se třetími zeměmi [online]. www.consiliumeuropa.eu [cit. 27. dubna 2012]. Dostupné na: http://www.consilium.europa.eu/uedocs/cmsUpload/16526.cs08.pdf

179

LIDSKO-PRÁVNÍ PRAVOMOCI EU VE VNĚJŠÍCH VZTAZÍCH Klára Blechová, Petra Šupíková 1. Úvod Vývoj postoje EU k zabývání se lidsko-právním otázkami se jeví jako velmi zajímavý. Zpočátku odmítavé stanovisko se postupně mění, kdy celý proces lze pozorovat v rozsáhlé a názorově bohaté judikatuře Evropského soudního dvora. Samozřejmě vztah EU k ochraně lidských práv lze sledovat i v rámci vnějších vztahů EU, tj. vztazích s nečlenskými zeměmi i mezinárodními organizacemi. Co se týče postupu této seminární práce, nejprve bychom se zaměřily na obecný výklad základních pojmů, lidsko-právních dokumentů a institutů, které nás budou provázet celou prací. Dále po objasnění historických okolností přikročíme k rozebrání nástrojů prosazování lidských práv ve vnějších vztazích a taktéž si vysvětlíme, jaké role sehrávají orgány a instituce EU při uplatňování politiky ochrany lidských práv, a to především role Evropského parlamentu a Rady. Toto vytyčené téma je velmi obsáhlé, a proto se budeme snažit o co možná nejlepší a nejpodrobnější zpracování této oblasti co do stanoveného rozsahu. 2. Charakteristika lidských práv 2.1 Obecně Vymezení pojmu lidská práva je nutným předpokladem pro pochopení následné problematiky a také tradičním úvodem pro toto téma. Tedy pokud máme mluvit o lidských právech, je nezbytné poukázat na fakt, že se můžeme setkat s pojmy jako “lidská práva”, “lidská a občanská práva”, “základní práva”, “základní lidská práva” atd. Tuto četnost pojmů lze vysvětlit skutečností, že lidská práva se promítají do různých vědních oborů.482 V rámci oboru Evropského práva můžeme vymezit dva nejčetnější pojmy lidská práva a základní práva. 2.2 Lidská práva Chápeme je jako práva a oprávnění jednotlivce, která zajišťují svobodu a důstojnost člověka a požívají institucionálních záruk. Jsou to práva náležející každému člověku bez ohledu na národnost, rasu či náboženskou příslušnost a další individuální znaky. Tato práva vyplývají ze samotné podstaty jednotlivce coby lidské bytosti. V této souvislosti lze hovořit o univerzalitě lidských práv, jejich přirozenoprávním původu a antidiskriminačním základě. K jejich atributům patří

482

TICHÝ, L. a kol. Evropské právo. Praha: C. H. Beck, 1999. s 294. 180

vlastnosti jako nezadatelnost, nezcizitelnost, nezrušitelnost a nepromlčitelnost.483 2.3 Základní práva Naopak tento pojem můžeme chápat jako “tvrdé jádro lidských práv”484 nebo zejména jako ústavně či mezinárodně zaručená práva. 2.4 Komparace termínů lidská práva a základní práva Co se týče vzájemného porovnání těchto dvou pojmů, nutno říci, že z předchozího vymezení jasně vyplývá, že pojem „lidská práva“ je širší, jelikož v sobě obsahuje nejen práva základní, ale jedná se především o přirozenoprávní postuláty a univerzální statky.485 3. Retrospektivní pohled na přístup EU k regulaci lidských práv a vytvoření doktríny základních práv Vztah EU a lidsko-právních otázek se zdá být poněkud proměnlivý. V případě EU šlo původně o ryze ekonomické společenství. ESD se proto striktně odmítal vyjadřovat k této problematice a odkazoval na jednotlivé právní řády členských státu. Avšak postupem času se ukázalo (tento vývoj můžeme sledovat ve vývoji judikatury ESD), že nelze otázku lidských práv zcela oddělit a nijak se k ní nevyjadřovat. ESD proto přistoupil na cestu vypracování komunitární doktríny základních práv jako obecné zásady právní s odkazy na Evropskou úmluvu o ochraně lidských práv a základních svobod, jež zahrnovala také odhodlání Soudu zrušit každé ustanovení komunitárního práva příčící se lidským právům.486 Jednotlivé judikáty vydláždily cestu názoru ESD na tuto problematiku a alespoň zčásti tak zaplnily hluché místo a odpověděly na požadavky členských států zabývat se i touto oblastí, byť do té doby nespadající do středu zájmů EU. 4. Lidsko-právní dokumenty a jejich vzájemné vztahy 4.1 Evropská úmluva o ochraně lidských práv a základních svobod Jak již bylo řečeno, v případě EU původně šlo o ekonomické společenství, ale stále více se ozývala potřeba zabývat se ochranou základních práv. Začala se řešit možnost přistoupení k Evropské Úmluvě na níž se do té doby pouze odka483

ŠIŠKOVÁ, Naděžda. Dimenze ochrany lidských práv v Evropské unii. 2. vyd. Praha: Linde, 2008. s 16. 484 SUDRE, F. Mezinárodní a evropské právo lidských práv. MU Brno, 1997. s 131 485 ŠIŠKOVÁ, Naděžda. Dimenze ochrany lidských práv v Evropské unii. 2. vyd. Praha: Linde, 2008. s 17. 486 ŠIŠKOVÁ, Naděžda. Dimenze ochrany lidských práv v Evropské unii. 2. vyd. Praha: Linde, 2008. s 75. 181

zovalo. Tato Úmluva byla produktem Rady Evropy a byla podepsána v Římě 4. Listopadu 1950, vstoupila v platnost roku 1953. Avšak ze stanoviska ESD 2/94 z 28. března 1996 vyplynulo, že není možné přistoupit k této Úmluvě, neboť SES neudělovala orgánům Společenství žádné pravomoci k přijímání pravidel nebo k uzavírání mezinárodních smluv v oblasti lidských práv. Přistoupení k EÚLP by v té době zapříčinilo zásadní změnu tehdejšího režimu Společenství v oblasti ochrany lidských práv, tato změna by měla ústavní rozsah a šla by tedy nad rámec Smluv. Jak se vyjádřil ESD, takováto změna mohla být provedena pouze prostřednictvím změny Smlouvy, k čemuž došlo až přijetím Lisabonské smlouvy. Ta tehdy přinesla nově formulovanou právní subjektivitu EU, čímž byl výše zmíněný problém vyřešen.487 Tedy SEU ve znění lisabonské smlouvy přináší článek 6 SEU Unie, podle něhož Unie také přistoupí k EÚLP. Základní práva, která jsou jejím prostřednictvím zaručena a která vychází z ústavních tradic společných členským státům, tvoří obecné zásady práva EU.488 Přistoupení Unie k EÚLP schvaluje Rada jednomyslným rozhodnutím, avšak je taktéž nutné schválení tohoto přistoupení všemi členskými státy. Teprve poté vstoupí toto rozhodnutí v platnost. Na tomto přistoupení k Úmluvě můžeme vidět několik pozitiv. Například postavení Úmluvy bude již formalizované, členské státy se již nemusí spokojovat s pouhými odkazy v aktech acquis communautaire. Dále se posílí ochrana práv jednotlivce, taktéž se posílí právní jistota a důvěra občanů v ochranu jejich základních práv právem EU. Avšak jsou zde i argumenty proti přistoupení k Úmluvě, jako obavy z ohrožení autonomií komunitárního právního řádu, či podřízení soudního orgánu EU soudu jiné mezinárodní organizace, která má odlišné zaměření, cíle a členskou základnu.489 Přínos přistoupení spočívá především ve zvýšení soudní ochrany základních práv v Evropě a v zastřešení systému ochrany těchto práv. Nad rámec kontroly respektování základních práv uplatňované Soudním dvorem EU bude totiž Unie podléhat vnější kontrole ze strany Evropského soudu pro lidská práva ve Štrasburku. Za akty přijaté institucemi Evropské unie bude před tímto soudním orgánem odpovídat přímo EU, nikoliv pouze její členské státy, což je významné vzhledem k tomu, že členské státy přenesly na Unii část svých pravomocí.490

487

TROJANOVÁ, Jaroslava. Pravomoc EU ve vnějších vztazích: diplomová práce. Brno: Masarykova Univerzita v Brně, 2010. 61 s. Vedoucí diplomové práce JUDr. David Sehnálek, Ph.D. 488 Smlouva o Evropské unii (Úř. věst. C 191 ze dne 29. Července 1992), článek 6. 489 ŠIŠKOVÁ, Naděžda. Dimenze ochrany lidských práv v Evropské unii. 2. vyd. Praha: Linde, 2008. s 163 - 164. 490 MINISTERSTVO ZAHRANIČNÍCH VĚCÍ ČESKÉ REPUBLIKY. Přístup Evropské unie k Úmluvě o ochraně lidských práv a základních svobod [on-line]. 2011. [cit. 24. Března 2011]. Dostupné na: 182

4.2 Listina základních práv EU EU neměla žádný ucelený katalog lidských práv. Avšak potřeba takového katalogu byla velká, proto během konference v Nice roku 2000 byla vyhlášena Listina základních práv EU ve formě politické deklarace. Lisabonská smlouva pozvedla dokument na úroveň primárního práva EU, což je stanoveno v čl. 6 SEU. Podle článku článek 6 SEU Unie „uznává práva, svobody a zásady obsažené v Listině základních práv Evropské unie ze dne 7. prosince 2000, ve znění upraveném dne 12. prosince 2007 ve Štrasburku, jež má stejnou právní sílu jako Smlouvy.“ Tato Listina nerozšiřuje pravomoci EU, které jsou vymezené ve Smlouvách, ale zakotvuje principy obsažené v judikatuře Soudního dvora.491 Listina se skládá z preambule, 7 kapitol a 54 článků.492 Její hlavním smyslem je kodifikovat existující ochranu základních lidských práv v EU, která do vydání této listiny existovala rozptýleně. Také přebírá závazky především z EÚLP a Evropské sociální charty, čímž se stávají součástí práva EU.493 5. Vnější lidsko-právní pravomoci EU: 5.1 Obecně Nastínila jsem úpravu ochrany lidských práv na úrovni EU, nyní bych se zaměřila na jednu z konkrétních oblastí politiky EU, a to vnější pravomoci EU v oblasti ochrany lidských práv. O stanovení právní závaznosti Listiny základních práv a přistoupení k Úmluvě zde již byla řeč. Krom těchto právně významných dokumentů však stojí za zmínku i např. antidiskriminační směrnice 2000/43 a směrnice 2000/78, jenž se zaobíraly rovností pohlaví. 494 5.2 Vnější smlouvy Co se týče vnější aktivity EU v lidsko-právní oblasti, podle ESD nemá EU pravomoc přistupovat k mezinárodním smlouvám v oblasti lidských práv. Podle čl. 6 SEU má ale EU pravomoc uzavírat tzv. vnější smlouvy, jenž může EU uzavírat s „nečlenským“ státem nebo mezinárodní organizací. Tyto vnější smlouvy mohou být děleny do dvou oblastí: 1) Vnější smlouvy stanovující konkrétní lidsko-právní pravidla pro smluvní strany

http://www.mzv.cz/jnp/cz/zahranicni_vztahy/evropska_unie/vnejsi_vztahy_eu/pristup_evrops ke_unie_k_umluve_o_ochrane.html 491 Smlouva o Evropské unii (Úř. věst. C 191 ze dne 29. Července 1992), článek 6. 492 Listina základních práv a svobod Evropské unie (Úř. věst. C 83, 30.3.2010) 493 TICHÝ, Luboš a kol. Evropské právo. 4. vyd. Praha: C. H. Beck, 2010. s. 118. 494 SVOBODA, P. Právo vnějších vztahů EU. 1. vyd. Praha: C. H. Beck, 2010. s 110. 183

2) Vnější smlouvy s jiným cílem, které upravují spolupráci v jiné oblasti a zároveň zakotvují spolupráci i v oblasti lidských práv nebo smlouvy, jejichž aplikace je podmíněna dodržováním lidsko-právních standardů apod.495 6. Nástroje k uplatňování politiky ochrany lidských práv: Nástroje prosazování lidských práv ve vnějších vztazích bych rozčlenila na obecné nástroje a konkrétní iniciativy ve třetích zemích. 6.1 Obecné nástroje 6.1.1 Rozhodovací postupy v rámci společné zahraniční a bezpečnostní politiky: Co se týče vystupování EU v rámci SZBP nebo obchodních a rozvojových politik, snaží se EU o jednotnou prezentaci svých názorů, samozřejmě v intencích ochrany lidských práv. Ministři zahraničních věcí jednotlivých členských států se v rámci Rady scházejí na pravidelných jednáních. Na pracovní úrovni jsou otázky lidských práv ve vnějších vztazích EU odpovědností úředníků, kteří se setkávají v rámci pracovní skupiny pro lidská práva (COHOM). Tato pracovní skupina je složena zpravidla z vedoucích oddělení pro lidská práva jednotlivých ministerstev zahraničních věcí členských států a ze zástupců Komise.496 6.1.2 Promítání aspektů lidských práv a demokracie do vnějších vztahů EU Jednoduše řečeno, lidsko-právní otázky jsou integrovány do veškerých politických oblastí a rozhodovacích procesů. Tuto snahu EU nastínila v několika situacích, např. když Evropská komise vydala v roce 2001 sdělení o úloze Evropské unie při podpoře lidských práv a demokracie ve třetích zemích nebo v roce 2006 vydal Politický a bezpečnostní výbor Rady EU doporučení o dalších opatřeních týkajících se této otázky, jako například soustavná ochrana lidských práv ve všech fázích operací v rámci evropské bezpečnostní a obranné politiky (EBOP). 497 6.1.3 Přijetí obecných zásad pro politiku EU v klíčových otázkách lidských práv Obecné zásady týkající se lidských práv jsou dokumenty EU přijímané Radou. Tyto dokumenty mají velký význam, avšak nejsou právně závazné. EU přijímá konkrétní opatření v návaznosti na jednotlivé obecné zásady a členským státům předkládá doporučení. 495

SVOBODA, P. Právo vnějších vztahů EU. 1. vyd. Praha: C. H. Beck, 2010. s 110. OIKARINEN, Jarmo. Ochrana lidských práv a demokracie [on-line]. 2008. [cit. 25. Března 2012]. Dostupné na: http://circa.europa.eu/irc/opoce/fact_sheets/info/data/relations/cfsp/article_7232_cs.htm 497 OIKARINEN, Jarmo. Ochrana lidských práv a demokracie [on-line]. 2008. [cit. 25. Března 2012]. Dostupné na: http://circa.europa.eu/irc/opoce/fact_sheets/info/data/relations/cfsp/article_7232_cs.htm 496

184

Jako příklady takovýchto dokumentů můžeme uvést: boj proti trestu smrti (1998) vytvoření odborných dialogů o otázce lidských práv (2001) boj proti mučení a jinému krutému, nelidskému či ponižujícímu zacházení nebo trestu (2001), ochrana dětí v ozbrojených konfliktech (2003) a ochrana zastánců lidských práv (2004) dodržování mezinárodního humanitárního práva (2005)498 6.1.4 Evropský nástroj pro demokracii a lidská práva (EIDHR), Tento nástroj (European Instrument for Democracy and Human Rights), jenž vznikl roku 2007 na základě Nařízení Evropského parlamentu a Rady (ES) č. 1889/2006499, je důležitým finančním nástroje uplatňování politiky ochrany lidských práv. EIDHR nahradil evropskou iniciativu pro demokracii a lidská práva, která se zabývala projekty týkající se zlepšení stavu lidských práv a demokracie ve třetích zemích na celém světě. Podle strategie EIDHR bude zvláštní důraz v rámci financování z prostředků EIDHR kladen na tyto oblasti jako posilování dodržování lidských práv a svobod v zemích a regionech, kde jsou nejvíce ohroženy; posilování úlohy občanské společnosti v podpoře lidských práv a demokratické reformy; podpora oblastí v působnosti obecných zásad EU pro klíčové otázky lidských práv; podpora mezinárodního rámce lidských práv; pozorovatelské volební mise EU.500 6.1.5 Příprava výroční zprávy o lidských právech Od roku 1999 Rada zveřejňuje výroční zprávu o lidských právech, kde můžeme vidět jednotlivé kroky v této politice. Parlament zveřejňuje svou výroční zprávu o lidských právech ve světě od roku 1984.501 6.2 Iniciativy EU ve třetích zemích 6.2.1 Doložky o lidských právech a demokracii ve vnějších dohodách EUOd poloviny devadesátých let jsou do dvoustranných obchodních dohod a různých

498

tamtéž Nástroj pro financování podpory demokracie a lidských práv ve světě (2007–2013) [online]. 2008. [cit. 25. Března 2012]. Dostupné na: http://europa.eu/legislation_summaries/external_relations/relations_with_third_countries/latin _america/l14172_cs.htm 500 OIKARINEN, Jarmo. Ochrana lidských práv a demokracie[on-line]. 2008. [cit. 25. Března 2012]. Dostupné na: http://circa.europa.eu/irc/opoce/fact_sheets/info/data/relations/cfsp/article_7232_cs.htm 501 tamtéž 499

185

typů dohod o přidružení a spolupráci mezi EU a třetími zeměmi nebo regionálními organizacemi vkládány tzv. lidsko-právní doložky.502 Ta je formálně schvalována jako „základní doložka“, tj. ustanovení, podle něhož je dodržování lidských práv a demokratických zásad základním principem politiky stran a tvoří základní prvek dohody. Často je tato doložka doplněna vyjádřením, že plnění dohody bude přerušeno, pokud dojde k porušení tohoto jejího základního prvku.503 Důležitý je zde vztahy mezi doložkami o lidských právech a jednotlivými sankcemi. Sankce mohou mít podobu obchodních, finančních, hospodářských či diplomatických sankcí, dále se mohou projevit v uvalení embarga na vývoz zbraní, přerušení spolupráce s třetí zemí aj. EU uplatňuje tyto doložky především v oblastech politiky, které se zaměřují na rovnost pohlaví, práva žen, práva na spravedlivý proces atd. 6.2.2 Společné strategie, postupy a postoje EU sleduje své cíle v oblasti lidských práv a demokracie tím, že vymezuje obecné zásady, na kterých je založena její politika. Tyto zásady jsou potom promítnuty do „společných strategií“ v případě, že EU a její členské státy mají významné společné zájmy (například Rusko či Středomoří), dále do „společných postupů“, nebo do „společných postojů. Tyto nástroje nejsou přímými nástroji na ochranu lidských práv, avšak k tomuto účelu jsou pravidelně používány.504 6.2.3 Demarše a prohlášení Demarše jsou důležité donucovací prostředky vůči orgánům třetích zemí, které jim mají připomenout jejich mezinárodní závazky týkající se lidských práv. V roce 2007 se týkalo 90 demarší otázek mučení nebo špatného zacházení. Taktéž mohou být veřejná prohlášení použita k výzvě vládě k dodržování lidských práv, např. ohledně konání voleb.505 Tyto instituty se řadí mezi nástroje SZBP. Demarše vydává stát, který má stávající předsednictví a Komise. Prohlášení se zveřejňují v Bruselu a v hlavním městě předsednického státu. 6.2.4 Politický dialog a zvláštní dialog v otázce lidských práv

502

BYDŽOVSKÁ, Marie. Lidská práva[on-line]. [cit. 25. Března 2012]. Dostupné na: http://www.euroskop.cz/679/sekce/lidska-prava/ 503 OIKARINEN, Jarmo. Ochrana lidských práv a demokracie[on-line]. 2008. [cit. 25. Března 2012]. Dostupné na: http://circa.europa.eu/irc/opoce/fact_sheets/info/data/relations/cfsp/article_7232_cs.htm 504 tamtéž 505 OIKARINEN, Jarmo. Ochrana lidských práv a demokracie[on-line]. 2008. [cit. 25. Března 2012]. Dostupné na: http://circa.europa.eu/irc/opoce/fact_sheets/info/data/relations/cfsp/article_7232_cs.htm 186

Lidským právům se pravidelně věnuje politický dialog, který Evropská unie vede s třetími zeměmi nebo regionálními skupinami v rámci SZBP. 506 Kromě toho se Evropská unie zapojuje do specifických dialogů v otázce lidských práv se stále větším počtem zemí, první z nich se uskutečnily s Čínou a Iránem. V roce 2001 Rada přijala „Obecné zásady Evropské unie pro dialogy o lidských právech“.507 6.2.5 Suspensivní klauzule: Tento nástroj se začal uplatňovat od 70. Let, počínaje rozvojovou Úmluvou z Lomé se zeměmi ACP. Následně se jeho užití rozšířilo i na asociační, obchodní aj. smlouvy. Co se týče jejich účelu, suspensivní klauzule podmiňují aplikaci vnějších smluv dodržováním lidských práv. Na jejím základě má Evropská Unie možnost odstoupit od smlouvy nebo pozastavit její aplikaci v případě jejího porušování. Může rozeznávat jednotlivé podoby suspensivních klauzulí, jako základní klauzuli, klauzuli o podstatném prvku, baltskou klauzuli a bulharskou klauzuli, jež je dosud užívána.508 7. Role orgánů a institucí EU v oblasti ochrany lidských práv 7.1 Evropský Parlament Evropský parlament má velmi významné postavení v boji za lidská práva, svobodu a demokracii, a to i ve vztahu ke třetím zemím. Ochrana lidských práv je jedním z jeho hlavních cílů, kdy se snaží tuto otázku zohledňovat ve všech oblastech vnější politiky EU. 509 7.1.1. Pravomoci Jak již bylo řečeno, Evropský parlament je významným místem, kde zaznívají otázky lidských práv a demokracie. EP vydává usnesení k hodnocení politik v oblasti lidsko-právní, podniká mise do třetích zemí, konají se meziparlamentní delegace, společné parlamentní výbory se třetími zeměmi a pořádá akce na veřejnou osvětu ochrany lidských práv. V neposlední řadě taktéž udílí Sacharovu cenu510. Pravidelně se konají veřejné rozpravy, kdy při plenárním zasedání, ve 506

SVOBODA, P. Právo vnějších vztahů EU. 1. vyd. Praha: C. H. Beck, 2010. s 113. OIKARINEN, Jarmo. Ochrana lidských práv a demokracie[on-line]. 2008. [cit. 25. Března 2012]. Dostupné na: http://circa.europa.eu/irc/opoce/fact_sheets/info/data/relations/cfsp/article_7232_cs.htm 508 SVOBODA, P. Právo vnějších vztahů EU. 1. vyd. Praha: C. H. Beck, 2010. s 113. 509 Kritika porušování lidských práv. [cit. 13. května 2010]. Dostupné na: 507

http://www.europarl.europa.eu/parliament/public/staticDisplay.do?id=69&pageRank=2&lang uage=CS 510 Sacharovova cena za svobodu myšlení byla zřízena Parlamentem toku 1985, tedy v době, kdy Andrej Sacharov, sovětský vědec a držitel Nobelovy ceny za mír, ještě pobýval v exilu ve městě Gorki. Tímto každoročně udíleným vyznamenáním bývá oceněna činnosti a výsledky v 187

výborech, podvýborech a pracovních skupinách žádá Radu a Komisi, aby se zodpovídaly ze svých kroků.511 7.1.2. Činnosti a. Zajištění souladu mezi činností Komise a Rady Evropský parlament je v neustálém kontaktu s Radou EU a Evropskou komisí a kontroluje řádné plnění politických plánů. Taktéž vyjadřuje svůj názor na jejich činnost a v případě potřeby vybízí všechny orgány ke spolupráci na společné strategii či společné akci. Hlavním parlamentním subjektem, který má na starosti ochranu lidských práv a demokracie a ochrany menšin, je podvýbor pro lidská práva (DROI), jenž byl zřízen Výborem pro zahraniční věci.512 Tento podvýbor se zabývá praktickým řízením konkrétních postupů v oblasti lidských práv. S tímto podvýborem taktéž spolupracují i jiné Parlamentní výbory, jakožto Výbor pro zahraniční věci, Výbor pro rozvoj, Výbor pro občanské svobody, Výbor pro práva žen či podvýbor pro bezpečnost a obranu. Taktéž Evropský parlament vysílá pozorovatelské mise do třetích zemí, aby zde pozoroval průběh voleb. V čele každé takové delegační mise stojí člen Evropského parlamentu. Evropský parlament každoročně schvaluje zprávu o stavu lidských práv ve světě. Na základě této zprávy seznamuje EU se závažnými případy porušování lidských práv. b. Trvalý dialog s mezinárodním společenstvím a občanskou společností Podvýbor pro lidská práva (DROI) je centrem diskuse o lidských právech v Parlamentu. Snaží se o stálé fórum pro diskusi o stavu lidských práv a rozvoji demokracie v zemích mimo EU. Snaží se pořádat dialog s ostatními orgány EU, zvláštními zpravodaji a dalšími představiteli OSN či jejich agenturami, Radou Evropy, vládními představiteli, aktivisty v oblasti lidských práv a příslušnými nevládními organizacemi. Vykonává také návštěvy delegací do třetích zemí, včetně kandidátských zemí Evropské unie.513 7.2 Rada

oblasti ochrany lidských práv. Dnes pomáhá tato cena zdůraznit úsilí Parlamentu o ochranu lidských práv a základních svobod na celém světě. 511 OIKARINEN, Jarmo. Ochrana lidských práv a demokracie[on-line]. 2008. [cit. 25. Března 2012]. Dostupné na: http://circa.europa.eu/irc/opoce/fact_sheets/info/data/relations/cfsp/article_7232_cs.htm 512 tamtéž 513 OIKARINEN, Jarmo. Ochrana lidských práv a demokracie[on-line]. 2008. [cit. 25. Března 2012]. Dostupné na: http://circa.europa.eu/irc/opoce/fact_sheets/info/data/relations/cfsp/article_7232_cs.htm 188

Rada EU má taktéž svou roli v uplatňování politiky ochrany lidských práv. Rada se v rámci rozvojové politiky zaměřuje na posílení demokracie a právního státu a podporu dodržování lidských práv a základních svobod. Rada v sobě zahrnuje jednotlivé agendy, které se zaměřují již na konkrétní podoblasti. Můžeme jmenovat Radu pro spoluprácí v oblasti spravedlnosti a vnitřních věcí, Rada pro zaměstnanost, sociální věci, zdraví a spotřebitele, Rada pro vnější vztahy514 a v neposlední řadě taktéž Rada pro zahraniční věci, které předsedá vysoká představitelka EU pro zahraniční věci a bezpečnostní politiku. Tato Rada se zabývá především SZBP a rozvojovou spoluprací a vykonává kontrolu nad třetími zeměmi ve věcech dodržování zásad demokracie a lidských práv a svobod. 7.2.1. Pracovní skupina pro lidská práva V roce 1987 byla vytvořena tato instituce na úrovni Rady. Její náplní práce je zaobírání se otázkou lidských práv v oblasti vnějších vztahů EU. Je složena z odborníků na lidská práva z členských států a Komise a její zasedání probíhá jednou měsíčně v Bruselu.515 Tato pracovní skupina schvaluje dokumenty a postupy v politice ochrany lidských práv, koordinuje společné postupy při vnějším vystupování EU a vytváří podklady pro rozhodování vyšších politických stupňů Evropské Unie.516 7.3 Komise Komise nemá tak důležitou roli v této oblasti jako např. Evropský parlament nebo Rada, avšak je nutné zmínit, že Komise zmocňuje Radu k tomu, aby zahájila jednání se třetími zeměmi o uzavření mezinárodních smluv. V rámci Generálních ředitelství fungujících uvnitř Komise zmíníme Generální ředitelství pro spravedlnost, přičemž politickou zodpovědnost za GŘ nese místopředsedkyně Komise a Komisař pro spravedlnost, základní práva a občanství. Ředitelství má na zodpovědnost prosazování a podporu dodržování práv stanovených v Evropské chartě základních práv, včetně práv dítěte a ochrany osobních údajů a zapojení v mezinárodních organizací.517 Dále Generální ředitelství pro zaměstnanost, sociální věci a rovné příležitosti a Generální ředitelství pro vnější vztahy. 7.4 Agentury EU 7.4.1 Agentura základních práv 514

BYDŽOVSKÁ, Marie. Lidská práva[on-line]. [cit. 25. Března 2012]. Dostupné na: http://www.euroskop.cz/679/sekce/lidska-prava/ 515 BYDŽOVSKÁ, Marie. Lidská práva[on-line]. [cit. 25. Března 2012]. Dostupné na: http://www.euroskop.cz/679/sekce/lidska-prava/ 516 Pracovní skupina Rady EU pro lidská práva (COHOM). [cit. 14. května 2010]. Dostupné na: http://www.mzv.cz/jnp/cz/zahranicni_vztahy/lidska_prava/obecne_pokyny_eu_k_lidskym_pr avum/lidska_prava_v_eu/evropska_unie_a_lidska_prava.html 517 BYDŽOVSKÁ, Marie. Lidská práva[on-line]. [cit. 25. Března 2012]. Dostupné na: http://www.euroskop.cz/679/sekce/lidska-prava/ 189

Vznikla v roce 2003 z původní instituce – Evropského střediska pro sledování rasismu. Jejím sídelním městem je Vídeň.518 7.4.2 Evropský nástroj pro demokracii a lidská práva V roce 2006 nahradil Evropskou iniciativu pro demokracii a lidská práva. Poskytuje finanční prostředky pro podporu demokracie a lidských práv v nečlenských zemích. 519 7.4.3 Evropský institut pro rovné postavení žen a mužů Vznik v roce 2007. Jejím cílem je zajištění politiky EU v oblasti potlačování diskriminace na základě pohlaví a zavedení rovného postavení mužů a žen. 8. závěr Seminární práce měla za úkol osvětlit postupy a procesy, prostřednictvím kterých EU ochraňuje lidská práva a svobody ve vztahu k nečlenským zemím a mezinárodním organizacím. Dále jsme se věnovaly problematice nástrojů na prosazování této politiky a vymezily jsme role některých orgánů EU při ochraně lidských práv. Mohly jsme se zaměřit na lidsko-právní dokumenty, konkrétně na Evropskou úmluvu o ochraně lidských práv a svobod a Listinu základních práv EU, na jejich vývoj a přístup EU k těmto dokumentům. Dále nás zajímaly historické okolnosti jejich přijetí a politicko-právní následky, kterým byly tyto dokumenty příčinou. Dále jsme dospěly k zjištění, že hlavními orgány, který se věnuje prosazování lidských práv, je Evropský parlament a Rada EU, v rámci kterých fungují jednotlivé výbory a podvýbory, vždy se zabývající již užší a konkrétně vymezenou oblastí lidsko-právní politiky. Taktéž jsme se snažily vyjmenovat a alespoň ve stručnosti popsat jednotlivé nástroje na uplatňování politiky ochrany lidských práv. Těchto nástrojů je celá řada, od Obecných zásad Evropské Unie týkající se lidských práv, demarší, prohlášení a suspensivních klauzulí až po doložky o lidských právech ve vnějších dohodách EU. Na závěr můžeme říct, že Evropská unie, která původně vznikla jako čistě ekonomicko-hospodářská instituce, se nyní aktivně podílí na ochraně lidských práv a svobod a využívá daných nástrojů k uskutečnění stanovených cílů. Přehled použité literatury: Bibliografie: SVOBODA, Pavel. Právo vnějších vztahů EU. 1. vyd. Praha: C. H. Beck, 2010. 246 s.

518

tamtéž BYDŽOVSKÁ, Marie. Lidská práva[on-line]. [cit. 25. Března 2012]. Dostupné na: http://www.euroskop.cz/679/sekce/lidska-prava/ 519

190

ŠIŠKOVÁ, Naděžda. Dimenze ochrany lidských práv v Evropské unii. 2. vyd. Praha: Linde, 2008. 255 s. TICHÝ, Luboš. a kol. Evropské právo. 4. vyd. Praha: C. H. Beck, 2010. 902 s. SUDRE, F. Mezinárodní a evropské právo lidských práv. MU Brno, 1997. s 131 TROJANOVÁ, Jaroslava. Pravomoc EU ve vnějších vztazích: diplomová práce. Brno: Masarykova Univerzita v Brně, 2010. 61 s. Vedoucí diplomové práce JUDr. David Sehnálek, Ph.D. Právní předpisy: Smlouva o Evropské unii čl. 6. (Úř. věst. C 83, 30.3.2010) Listina základních práv a svobod Evropské unie (Úř. věst. C 83, 30.3.2010) Nařízení Evropského parlamentu a Rady č. 1889/2006 ze dne 20. prosince 2006 o zřízení nástroje pro financování podpory demokracie a lidských práv ve světě (Úř. věst. L 386/2, 29.prosince 2006.) Usnesení Evropského parlamentu o doložce o lidských právech a demokracii v dohodách Evropské unie ze dne 14. 2. 2006. (Úř. věst. C 290E , 29.11.2006) Nařízení Rady č. 168/2007 ze dne 15. února 2007 o zřízení Agentury Evropské unie pro základní práva. (Úř. věst. L 53/3, 22.února 2007) Internetové zdroje: MINISTERSTVO ZAHRANIČNÍCH VĚCÍ ČESKÉ REPUBLIKY. Přístup Evropské unie k Úmluvě o ochraně lidských práv a základních svobod [on-line]. 2011. [cit. 24. Března 2011]. Dostupné na: http://www.mzv.cz/jnp/cz/zahranicni_vztahy/evropska_unie/vnejsi_vztahy_eu/p ristup_evropske_unie_k_umluve_o_ochrane.html OIKARINEN, Jarmo. Ochrana lidských práv a demokracie [on-line]. 2008. [cit. 25. Března 2012]. Dostupné na: http://circa.europa.eu/irc/opoce/fact_sheets/info/data/relations/cfsp/article_7232 _cs.htm Nástroj pro financování podpory demokracie a lidských práv ve světě (2007– 2013) [on-line]. 2008. [cit. 25. Března 2012]. Dostupné na: http://europa.eu/legislation_summaries/external_relations/relations_with_third_c ountries/latin_america/l14172_cs.htm BYDŽOVSKÁ, Marie. Lidská práva[on-line]. [cit. 25. Března 2012]. Dostupné na: http://www.euroskop.cz/679/sekce/lidska-prava Kritika porušování lidských práv. [cit. 13. května 2010]. Dostupné na: http://www.europarl.europa.eu/parliament/public/staticDisplay.do?id=69&page Rank=2&language=CS Pracovní skupina Rady EU pro lidská práva (COHOM). [cit. 14. května 2010]. Dostupné na: http://www.mzv.cz/jnp/cz/zahranicni_vztahy/lidska_prava/obecne_pokyny_eu_ k_lidskym_pravum/lidska_prava_v_eu/evropska_unie_a_lidska_prava.html

191

SUSPENSIVNÍ LIDSKOPRÁVNÍ KLAUZULE VE VNĚJŠÍCH VZTAZÍCH EVROPSKÉ UNIE (KATEGORIE, PRAXE, VYUŽITÍ) Martin Kozák, Radek Viliš 1. Pojem a obecné pojednání Suspensivní lidskoprávní klauzule jsou jedním z prostředků prosazování ochrany lidských práv520 v nečlenských státech EU. Ochrana lidských práv je jedním ze základních principů evropské civilizace, který se nejprve projevoval v právní filosofii a později i v pozitivním právu, zejména v právu ústavním. Na základě těchto ústavních tradicí a úctě členských států EU k lidským právům přijal ESD na konci 60. let doktrínu lidských práv jako jednoho z obecných principů práva evropských společenství.521 V současné době jsou ochrana lidských práv, demokracie a princip právního státu již výslovně označeny za hodnoty na nichž je EU založena.522 Z výše uvedeného může vyplynou jedna zásadní otázka a tou samozřejmě je do jaké míry má evropská právní kultura oprávnění vnucovat své „právní, filosofické a náboženské výdobytky“ ostatním státům ve světě. Navazující otázkou pak může být, zda právě evropský postoj „vševědoucnosti“ není jednou z příčin současného světového napětí. Takové otázky však nejsou předmětem této práce.523 Již z pojmu suspensivní klauzule usoudíme, že se jedná o určité ustanovení smlouvy tj. klauzuli, která může dočasně pozastavit platnost takové smlouvy nebo být podkladem pro odstoupení od smlouvy tj. má suspensivní účinky. Obecně lze tedy říci, že EU včleňuje do určitých smluv klauzuli o ochraně lid520

Dalšími prostředky jsou např. hospodářské sankce, politický dialog, diplomatický nátlak… Rozsudek ESD č. C-26/69 ve věci Stauder v. město Ulm; Rozsudek ESD č. C-4/73 ve věci Nold v. Komise… 522 Čl. 3 SEU: „Unie je založena na hodnotách úcty k lidské důstojnosti, svobody, demokracie, rovnosti, právního státu a dodržování lidských práv, včetně práv příslušníků menšin. Tyto hodnoty jsou společné členským státům ve společnosti vyznačující se pluralismem, nepřípustností diskriminace, tolerancí, spravedlností, solidaritou a rovností žen a mužů.“ 523 „Yet the EU’s human rights diplomacy cannot be compared to the brutal methods of the Americans (such as military interventions or embargoes). The inclusion of a human rights clause in bilateral agreements is far more acceptable to developing countries.“ DUCHȂTEL, Mathieu. The Human Rights Clause in China-Europe Negotiations. China perspectives, 2008, č. 4, s. 92. “The Community and its member States undertake to pursue their policy of promoting and safeguarding human rights and fundamental freedoms throughout the world. This is the legitimate and permanent duty of the world community and of all States acting concern about violations of rights, as well as requests designed to secure those rights, cannot be considered as interference in the internal affairs of a State and constitute and important and legitimate part of their dialogue with third countries. For their part, the Community and its members States will continue to take up violations wherever the occur.” Str. 25 přílohy V. Závěru Evropské rady přijaté v Lucemburku ve dnech 28. – 29. června 1991 viz. 521

192

ských práv a principu demokratického právního státu, dojde-li ze strany nečlenského státu k porušení takového ustanovení může EU dočasně pozastavit platnost takové smlouvy či od takové smlouvy odstoupit. Lidskoprávní klauzule začínají být ve vnějších smlouvách uplatňovány v 90. letech – poprvé v rozvojové Úmluvě z Lomé IV524 (se zeměmi ACP), konkrétně čl. 5.525 Ochrana lidských práv prostřednictvím suspensivních klauzulí je prostředkem nepřímé ochrany lidských práv ve vnějších vztazích, neboť primárním účelem smluv do nichž se suspensivní klauzule začleňují není přímá ochrana lidských práv, tato ochrana je sekundárním účelem smlouvy. Přímou ochranou lidských práv je dohoda upravující přímo lidská práva jako její základní podstata. Suspensivní klauzule se užívají jak v bilaterálních smlouvách (EHS a Argentina, EHS a ČR, EHS a Estonsko,…) tak i smlouvách multilaterálních (např. Úmluvy z Lomé, další úmluvy s ACP, úmluvy s Andean Community526). 2. Podoby V průběhu více než dvou desetiletí, kdy jsou suspensivní klauzule vtělovány do vnějších smluv ES a EU došlo k několika vývojovým etapám v nichž měly suspensivní klauzule různé podoby. Vývoj směřoval od původní vágní a spíše deklaratorní formulace k poměrně jasně formulovaným požadavkům, které lze v mezinárodních vztazích účinně prosazovat. Dochází také k úpravě problematiky řešení vzniklých sporů, které mají předcházet uplatnění suspensivní klauzule. Rozeznáváme tedy základní klauzuli (basic clause) klauzuli o podstatném prvku (essential element clause) A poté další klauzule doplňující klauzuli o podstatném prvku baltská klauzule (explicit suspension clause) bulharská klauzule (general non-execution clause) 2.1 Základní klauzule Jedná se o první vývojovou podobu suspensivní klauzule. Znění této klauzule je velmi vágní a vznikaly pochybnosti, zda porušení tohoto ustanovení mohlo být základem pro pozastavení účinnosti smlouvy nebo pro její vypovězení.527 524

Official Journal 1991, L 229 NAPOLI, Daniela. The European Union’s Foreign Policy and Human Rights. In NEUWAHL, N. A.; ROSAS, A. (eds.) The European Union and Human Rights. London : Martinus Nijhoff, 1995, s. 306 SVOBODA, Pavel. Právo vnějších vztahů EU, s. 113. 526 Členy Andean Community jsou Bolívie, Kolumbie, Ekvádor, Peru a Venezuela. 527 SVOBODA, Pavel. Právo vnějších vztahů EU, s. 113. 525

193

„Spolupráce mezi Společenstvím a Argentinou i celá tato dohoda jsou založeny na respektování demokratických principů a lidských práv, jež inspirují vnitřní i vnější politiky Společenství a Argentiny“528 Tento typ klauzule byl užit např. v bilaterálních rámcových dohodách o obchodu a ekonomické spolupráci uzavřených s Argentinou529, Chile530, Paraguayí531, Uruguayí532, Macaem533, Mongolskem534… 2.2 Klauzule o podstatném prvku Tato klauzule se snaží reagovat na nedostatky základní klauzule, zejména na problematiku závaznosti. Klauzule o podstatném prvku, jak již její název napovídá označuje dodržování demokratických principů a ochranu lidských práv za podstatný prvek smlouvy.535 V tomto ohledu klauzule o podstatném prvku terminologicky navazuje na Vídeňskou úmluvu o smluvním právu (dále jen Vídeňská úmluva)536, která mimo jiné ve svém čl. 60537 upravuje možnost přerušit provádění smlouvy nebo její vypovězení.538 Příkladem suspensivní klauzule o podstatném prvku může být např. ustanovení čl. 1 Dohody o obchodu a obchodní a hospodářské spolupráci s Estonskem, které zní: „Úcta k demokratickým principům a lidským právům stanoveným v Hel528

Čl. 1 odst. 1 Rámcové dohody o obchodu a hospodářské spolupráci mezi Evropským společenstvím a Argentinou, publikovaná v Official Journal 1990, L 295 „Cooperation ties between the community and Argentina and this Agreement in its entirety are based on respect for the democratic principles and human rights which inspire the domestic and external policies of the community and Argentina.“ 529 Official Journal 1990, L 295 530 Official Journal 1991, L 79 531 Official Journal 1992, L 313 532 Official Journal 1992, L 94 533 Official Journal 1992, L 404 534 Official Journal 1992, L 41 535 V některých smlouvách se jako podstatný prvek vyskytují i principy tržního hospodářství a dodržování standardů stanovených dokumenty Organizace pro bezpečnost a spolupráci v Evropě či Všeobecnou deklarací lidských práv. 536 Vídeňská úmluva byla přijata dne 23. 5. 1969 a to v rámci OSN. Jedná se o úmluvu, která částečně kodifikuje mezinárodní obyčejové právo týkající se mezinárodních smluv mezi jednotlivými státy a mezi státy a mezinárodními organizacemi. Vídeňská úmluva byla podepsána, ratifikována a publikována pod číslem 15/1988 Sb. 537 Čl. 60 Vídeňské úmluvy „Zánik smlouvy nebo přerušení jejího provádění v důsledku jejího porušení 1. Podstatné porušení dvoustranné smlouvy jednou ze stran opravňuje druhou stranu, aby se dovolávala porušení jako důvodu pro zánik smlouvy nebo pro přerušení jejího provádění zcela nebo zčásti. […] 3. Pro účely tohoto článku podstatné porušení smlouvy spočívá: a) v takovém odmítnutí smlouvy, jaké tato úmluva nedovoluje; nebo b) v porušení ustanovení, které je podstatné pro plnění předmětu a účelu smlouvy.“ 538 SVOBODA, Pavel. Právo vnějších vztahů EU, s. 113. GRYGAR, Jiří. Ochrana základních práv v Evropské unii. Praha : IFEC, 2001, s. 56-57. 194

sinském závěrečném aktu a Pařížské chartě pro novou Evropu inspirují domácí a zahraniční politiku Společenství a Estonska a vytváří podstatný prvek této smlouvy.“539 Smlouvy pouze s klauzulí o podstatném prvku byly uzavřeny s Brazílií540, Costa Ricou, Salvadorem, Guatemalou, Hondurasem, Nikaraguí a Panamou541, Indií542 a státy „Cartagena agreement“ (Bolívie, Kolumbie, Ekvádor, Peru, Venezuela)543. 2.3 Baltská klauzule Baltská klauzule je doplněním klauzule o podstatném prvku. V konkrétní smlouvě se pak objevuje ustanovení klauzule o podstatném prvku viz výše, která je doplněna ustanovením baltské klauzule upravující přímo bez nutnosti aplikovat ustanovení čl. 60 Vídeňské úmluvy výslovně vyhrazuje smluvním stranám právo s okamžitou platností pozastavit zcela nebo částečně smlouvu, pokud došlo k vážnému porušení některého jejího podstatného ustanovení544. Uplatnila se v bilaterálních kooperačních dohodách s baltskými státy (Litva, Lotyšsko a Estonsko)545, Albánií546, Slovinskem547. Čl. 21 odst. 3 Kooperační dohody s Litvou zní: „Strany si vyhrazují právo pozastavit účinnost této dohody v celku nebo v části s okamžitou účinností, pokud dojde k vážnému porušení podstatného prvku (ustanovení) této smlouvy.“548 Mezi hlavní nevýhody této klauzule patří především omezenost na „vážná porušení“ smlouvy a chybějící úprava možného řešení sporu tj. ustanovení o dialogu a notifikaci. 2.4 Bulharská klauzule

539

Čl. 1 Dohody mezi EHS a Estonskou republikou o obchodu a obchodní a hospodářské spolupráci, publikovaná v Official Journal 1992, L 403 „Respect for the democratic principles and human rights established by the Helsinki final Act and the Charter of Paris for a new Europe inspires the domestic and external policies of the Community and Estonia and constitutes and essential element of the present agreement..“ 540 Official Journal 1995, L 262 541 Official Journal 1999, L 63 542 Official Journal 1994, L 223 543 Official Journal 1998, L 127 544 SVOBODA, Pavel. Právo vnějších vztahů EU, s. 113. GRYGAR, Jiří. Ochrana základních práv v Evropské unii. Praha : IFEC, 2001, s. 56. 545 Official Journal 1992, L 403 546 Official Journal 1992, L 343 547 Official Journal 1993, L 189 548 Official Journal 1992, L 403 „The parties reserve the right to suspend this Agreement in whole or in part with immediate effect if a serious violation occurs of the essential provisions of the present Agreement.“ 195

Bulharská klauzule rovněž navazuje na klauzuli o podstatném prvku a řeší určité nedostatky baltské klauzule. Oproti baltské klauzuli umožňuje dohodu pozastavit pro jakékoliv porušení podstatného prvku a nejen pro vážné porušení. Rovněž umožňuje řešení sporů pomocí politického dialogu ve zřízeném orgánu např. Radě přidružení, určuje povinnost v případě porušení smlouvy, které není vážné informovat smlouvou zřízený orgán o všech okolnostech porušení a také o uplatňovaných opatřeních. 549 Bulharská klauzule taktéž zakotvuje zásadu proporcionality, která spočívá v povinnosti vybrat při porušení smlouvy jen takové opatření, které co nejméně naruší účinky smlouvy. Zásada proporcionality tak upevňuje postavení suspensivní klauzule jako prostředku ultima ratio. Tato klauzule je moderním prostředkem ochrany lidských práv ve vnějších vztazích EU a používá se dosud v kombinaci s klauzulí o podstatném prvku. Taková podoba klauzule je současným standardem smluvní praxe EU a je uplatňována především ve smlouvách asociačních, kooperačních, obchodních o partnerství a dalších vnějších smlouvách EU.550 „Jestliže má jedna ze stran za to, že druhá strana nesplnila závazek z této dohody může podniknout příslušná opatření. Předtím než tak učiní, mimo případy zvláštní naléhavosti, poskytne Radě přidružení veškeré relevantní informace pro posouzení situace s cílem dosáhnout přijatelného řešení pro obě strany. Při výběru opatření musí být dána přednost takovému opatření, které nejméně narušuje fungování smlouvy. Tato opatření se neprodleně oznámí Radě přidružení a mohou být předmětem konzultací v Radě přidružení, jestliže o to druhá strana požádá.“551 „Každá ze stran může pozastavit účinnost této dohody s okamžitou účinností v případě nedodržení podstatného prvku dohody jednou ze stran.“552 549

SVOBODA, Pavel. Právo vnějších vztahů EU, s. 113. GRYGAR, Jiří. Ochrana základních práv v Evropské unii. Praha : IFEC, 2001, s. 56-57. 550 SVOBODA, Pavel. Právo vnějších vztahů EU, s. 113. „Every new agreement between the EU and a third country includes a human rights clause allowing for trade benefits and development cooperation to be suspended if abuses are established.“ European Commission. Europe and the World, Europe on the Move. Brussels, 2001. str. 32 Dostupné na: 551 Čl. 118 odst. 2 Dohody o přidružení mezi ES a členskými státy ES, na jedné straně, a Bulharskou republikou, na druhé straně (Official Journal 1994, L 358) „If either Party considers that the other party has failed to fulfil an obligation under the Agreement, it may take appropriate measures. Before so doing, except in cases of special urgency, it shall supply the Association Council with all relevant information required for a thorough examination of the situation with a view to seeking a solution acceptable to the Parties. In the selection of measures, priority must be given to those which least disturb the functioning of the Agreement. These measures shall be notified immediately to the Association Council and shall be the subject of consultations within the Association council if the other Party so requests.“ 552 Čl. 133 Dohody o stabilizaci a přidružení mezi ES a členskými státy ES, na jedné straně, a Černou Horou, na straně druhé (Official Journal 2010, L 108) „Either Party may suspend this Agreement, with immediate effect, in the event of the noncompliance by the other Party of one of the essential elements of this Agreement.“ 196

Prvně byla bulharská klauzule uplatněna ve smlouvách s Bulharskem553 a Rumunskem554. „… konzultace, ale v praxi mohly klauzuli o podstatném prvku učinit neúčinnou. Proto např. Dohoda o partnerství a spolupráci s Ruskem byla doplněna společným prohlášením, podle něhož ‚zvláštní naléhavost‘ znamená podstatné porušení ve smyslu [Vídeňské úmluvy].“555 3. Odkazy v suspensivních klauzulích Uplatňování suspensivních klauzulí je vázáno na porušení určitých doktrinálně vymezených pojmů či ustanovení některých mezinárodních dokumentů. Tyto odkazy umožňují zahrnout do velmi krátkého textu ustanovení suspensivní klauzule poměrně rozsáhlý katalog lidských práv nebo doktrinálně podrobně zpracovaný pojem jako je demokracie. Odkazy se kterými se nejčastěji setkáme jsou: Doktrinální • demokracie • princip právního státu • principy tržního hospodářství • principy mezinárodního práva Právní dokumenty • zásady Organizace pro bezpečnost a spolupráci v Evropě • Všeobecná deklarace lidských práv – OSN • Helsinský závěrečný akt • Pařížská charta pro novou Evropu • Evropská úmluva o ochraně lidských práv a základních svobod Právní dokumenty jež v některých případech tvoří odkaz v suspensivní klauzuli nejsou obecně závazné, typicky se jedná o Všeobecnou deklaraci lidských práv, která je nezávazným lidskoprávním dokumentem. Někdy mohou být tyto dokumenty závazné na základě přistoupení státu – např. Evropská úmluva o ochraně lidských práv a základních svobod. Ovšem tím, že v suspensivní klauzuli odkážeme na určitý dokument se tento dokument stává pro obě smluvní strany v rámci vzniklého smluvního vztahu závazným. V ostatních vztazích ovšem nebude mít toto ustanovení žádnou relevanci. 4. Aplikace suspensivních klauzulí 4.1 Teoretická východiska 553

Official Journal 1994, L 358 Official Journal 1994, L 357 555 SVOBODA, Pavel. Právo vnějších vztahů EU, s. 114. 554

197

Jak již bylo uvedeno v úvodní části, suspensivní klauzule jsou nepřímým prostředkem ochrany lidských práv. Pro obě smluvní strany a tedy i pro EU jsou primárním účelem smlouvy ekonomické, obchodní, politické či jiné zájmy, které jsou před ochranou lidských práv, jako sekundárním zájmem, preferovány. Z tohoto důvodu nelze úlohu suspensivních klauzulí přeceňovat a je třeba se na věc dívat racionálně. Na druhou stranu nelze považovat neuplatňování suspensivních klauzulí jako rezignaci EU na ochranu lidských práv ve vnějších vtazích. Sama suspensivní klauzule totiž tvoří prostředek ultima ratio a EU zpravidla používá v souladu se zásadou proporcionality, přímo vyjádřenou v bulharské klauzuli, mírnějších prostředků nápravy – politický dialog, varování, konzultace, diplomatický tlak, sankce obchodní povahy… Dalším zásadním problémem je sama povaha zahraniční politiky EU. Členské státy stále chápou zahraniční politiku jako jeden ze základních charakteristických rysů státní suverenity a navzdory proklamovaným integračním tendencím hájí v zahraniční politice více své partikulární zájmy než zájmy EU. V této souvislosti se v české doktríně uvádí příklad osamocenosti ČR v orgánech EU při prosazování přísnějších sankcí vůči Kubě v letech 2004-2006.556 4.2 Společný přístup k využívání suspensivních klauzulí Již kolem roku 1995 začala být pociťována potřeba sjednotit podobu suspensivních klauzulí a jednoznačně určit do kterých vnějších smluv budou tyto klauzule vkládány.557 V roce 2009 vytvořila Komise a Rada určité společné zásady pro uplatňování suspensivních klauzulí, které obsahují především aktuálně používanou podobu klauzule a vymezení do kterých vnějších smluv se klauzule vkládají. Tento dokument je však z důvodu ochrany zájmů EU utajován.558 556

SVOBODA, Pavel. Právo vnějších vztahů EU, s. 114. „[T]he Community must draw up clear procedures and criteria for the application of the human rights clause, which it must apply without discrimination between states.“ bod L dokumentu „Resolution on the Communication from the Commission on the inclusion of respect for democratic principles and human rights in agreements between the Community and third countries (COM(95)0216 - C4-0197/95)“ publikovaného v Official Journal 1996, C 320 na straně 261 a násl. 558 „České předsednictví převzalo na přelomu 2008/2009 od francouzského předsednictví v zárodečném stádiu debatu o vyhodnocení účelnosti vkládání tzv. politických doložek (HR – Human Rights, WMD – Weapons of Mass Destruction, ICC – International Criminal Court, CT – Counter Terrorism, SALW – Small Arms and Light Weapons) do dohod se třetími státy. Členské státy Evropské unie se shodly v tom, že tato praxe přispívá k prosazování politických a bezpečnostních cílů Evropské unie a že by bylo vhodné ji zachovat i nadále, avšak v racionalizovanější a systematizovanější podobě. Po několika měsících tvrdého vyjednávání v rámci skupiny Antici, jež bylo na straně ústředí Ministerstva zahraničních věcí České republiky moderováno OKP [pozn. autorů: Odbor komunitárního práva], bylo dosaženo shody na jednotných pravidlech, která byla vtělena do společného dokumentu s názvem Common approach on the use of political clauses. Společná pravidla zejména upravují, v jakém rozsahu a do jakého typu dohod mají být ty které politické doložky vkládány; dále které z nich jsou považo557

198

4.3 Suspendování některých smluv Za dobu, kdy se suspensivní klauzule vkládají do vnějších smluv EU došlo již k několika případům suspendování či zahájení kroků vedoucích k suspendování. Je zajímavé, že tyto kroky byly učiněny pouze vůči zemím ACP (tj. klauzule podle úmluv Lomé IV a Cotonou).559 „Ve většině případů byly tyto sankce přijaty v reakci na rozhodnutí Rady bezpečnosti OSN“560. Klauzule v jiných ať již bilaterálních či multilaterálních smlouvách využity nebyly. V tomto ohledu můžeme hledět kriticky na nerovnoměrné uplatňování sankcí vůči různým zemím. A to právě v rovině aplikace suspensivních klauzulí a nikoliv v rámci jejich včleňování do smluv, kde EU suspensivní klauzule uplatňuje v určitých typech smluv vůči všem smluvním partnerům561. Úmluva Lomé IV Čtvrtá úmluva z Lomé byla podepsána dne 15. prosince 1989 na dobu deseti let a vstoupila v platnost dne 1. března 1990, zatímco připojený finanční protokol byl přijat pouze na pět let. Pozměněná dohoda, která byla výsledkem přezkumu

vány za podstatné náležitosti dohody (tzv. essential elements, HR a 1. část WMD), na které je navázána suspensivní klauzule; kdy je možno odložit suspendování dohody zahájením zrychlené procedury (tzv. expedited dialogue) směřujícímu k narovnání protiprávního stavu ve vzájemné shodě zúčastněných stran; a konečně, posilují úlohu COREPERu jakožto horizontálního orgánu pověřeného rozhodováním o aplikaci společných pravidel. Společný dokument byl schválen na úrovni COREPERu II. dne 3. 6. 2009.“ Zpráva o zahraniční politice ČR leden-prosinec 2009 [online]. MZV.cz, [cit. 25. dubna 2012]. Dostupné na str. 68 Vyřízení žádosti o informaci – Common approach on the use of political clauses. [cit. 25. 4. 2012] Dostupné na: 559 GRYGAR, Jiří. Ochrana základních práv v Evropské unii. Praha : IFEC, 2001, s. 57. 560 DUCHÂTEL, Mathieu. The Human Rights Clause in China-Europe Negotiations, s. 93. 561 I tento „rovnostářský“ přístup však může vyvolávat v mezinárodních vztazích EU problémy a to zejména ze strany vyspělých států, např. Austrálie a Nový Zéland. „… EU does not employ double standards in its dealings with developing and developed countries. In 1997, negotiations between Europe and Australia for signing a cooperation and partnership agreement were blocked by Canberra’s refusal to sign a text including a human rights clause, and the two sides had to be satisfied with issuing a joint communiqué. The EU negotiations with New Zealand encountered the same roadblock in 1999. In the case of any failure to respect the terms of the human rights clause, the EU reserves the right to suspend the implementation of the agreements. For example, this was the case with Belarus in 2001, and Zimbabwe in 2002. The EU also employs a number of positive incentives to encourage respect for human rights among its partners. In Zhang Hua’s view, they are more effective in promoting respect for human rights than sanctions.“ DUCHÂTEL, Mathieu. The Human Rights Clause in China-Europe Negotiations, s. 92. BRANDTNER, Barbara; ROSAS, Allan. Human Rights and the External Relations of the European Community: An Analysis of Doctrine and Practice. European Journal of International Law, 1998, č. 9, s. 472. 199

v polovině období, a druhý finanční protokol k úmluvě Lomé IV byly podepsány dne 4. listopadu 1995 a jejich platnost skončila dne 29. února 2000. Výsledkem přezkumu v polovině období bylo vložení doložky (článek 366a), podle které může být pomoc určitému státu částečně nebo zcela pozastavena, pokud tento stát porušil článek 5 úmluvy (lidská práva, demokracie a právní stát). Následující přehled nastiňuje přijatá opatření vůči zemím ACP učiněná na základě příslušných ustanovení Úmluvy Lomé IV. 1994 – Došlo k pozastavení nebo omezení smlouvy vůči Rovníkové Guinei, Gambii, Libérii, Nigérii, Somálsku, Súdánu, Togu a Zairu kvůli bezpečnostní situaci, demokracii a lidským právům. 1999 – Byl zahájen dialog s Nigérií vzhledem k převratu v zemi. Výsledkem bylo prozatímní zastavení dalšího financování s výjimkou humanitárních projektů zaměřených na nejchudší část obyvatelstva. 1998 – Zahájeny konzultace s Togem. 1999 – Zahájeny konzultace s vojenskou vládou Komor.562 Úmluva Cotonou Po uplynutí doby platnosti čtvrté úmluvy z Lomé dne 29. února 2000 vytvořila dohoda o partnerství podepsaná v beninském Cotonou dne 23. června 2000 nový dvacetiletý právní rámec pro vztahy mezi Evropskou unií (EU) a zeměmi Afriky, Karibiku a Tichomoří (ACP). Stejně jako úmluva z Lomé si i dohoda z Cotonou klade za cíl zvyšovat životní úroveň a zlepšovat hospodářský rozvoj zemí ACP a navázat s těmito zeměmi užší spolupráci v duchu opravdového partnerství. Nové dohoda se nicméně od předchozích úmluv liší tím, že její rámec přesahuje tradiční okruh rozvojových otázek. Hlavním cílem je vymýcení chudoby prostřednictvím úplnější integrace států ACP do světového obchodního systému. Dohoda rovněž posiluje institucionální a politický rozměr vztahů ACP-EU, zejména v klíčových oblastech, jako jsou lidská práva, demokracie a řádná správa věcí veřejných. První revize dohody v roce 2005 měla za úkol zlepšit politický dialog, zakotvit uznání rozhodnutí Mezinárodního trestního soudu všemi stranami a zjednodušit postupy pro poskytování pomoci. Do dohody byly rovněž doplněny odkazy na cíle týkající se omezování šíření zbraní hromadného ničení a boje proti terorismu. S ohledem na revizi dohody z Cotonou v roce 2005 se mohou zástupci skupiny ACP a Smíšeného parlamentního shromáždění ACP-EU nyní účastnit politického dialogu. Dialog pokrývá všechny oblasti spolupráce stanovené dohodou a rovněž otázky společného zájmu včetně životního prostředí, rovnosti mezi muži a ženami, migrace a kulturních otázek. Zvláštní pozornost věnuje lidským právům, demokratickým zásadám, právnímu státu a řádné správě věcí 562

NWOBIKE, Justice. The Application of Human Rights in African Caribbean and PacificEuropean Union Development and Trade Partnership, s. 1391. 200

veřejných, obchodování se zbraněmi, protipěchotním minám, vojenským výdajům, korupci, drogám a organizovanému zločinu a etnické, náboženské nebo rasové diskriminaci. EU poskytuje pomoc na budování kapacit s cílem podpořit demokracii, transparentnost, lepší přístup ke spravedlnosti a účinnější postupy při prosazování práva. Následující přehled nastiňuje přijatá opatření vůči zemím ACP učiněná na základě příslušných ustanovení Úmluvy Cotonou. 2000 – Během všeobecných voleb na Haiti byla Organizací amerických států zaznamenána řada nesrovnalostí a podvodů. Z tohoto důvodu chtěla EU zahájit procedura konzultace. Haiti ovšem na tyto snahy neodpovídá, a proto byla přijata přiměřená opatření spočívající v přerušení přímého financování pomoci a pozastavení budoucí pomoci z Evropského rozvojového fondu. Toto rozhodnutí bylo obnovováno v letech 2001, 2002 a 2003. 2001 – Zimbabwe – zahájen politický dialog, místo procedury konzultace - nespolupráce. Schváleny sankce – pozastavení prostředků z Evropského rozvojového fondu a zákaz cestování v rámci ES politikům a úředníkům vládnoucí strany ZANU-PF 2001 – Zahájena procedura konzultace s Guineou, kvůli porušování lidských práva a nedemokratických praktik při referendu, parlamentních a prezidentských volby.563 Seznam použitých pramenů Literární zdroje: 1. BRANDTNER, Barbara, ROSAS, Allan. Human Rights and the External Relations of the European Community: An Analysis of Doctrine and Practice. European Journal of International Law, 1998, č. 9. 468-490 s. 2. DUCHÂTEL, Mathieu. The Human Rights Clause in China-Europe Negotiations. China perspectives, 2008, č. 4. 92 s. 3. GRYGAR, Jiří. Ochrana základních práv v Evropské unii. Praha : IFEC, 2001. 237 s. 4. NAPOLI, Daniela. The European Union’s Foreign Policy and Human Rights. In NEUWAHL, N. A.; ROSAS, A. (eds.) The European Union and Human Rights. London : Martinus Nijhoff, 1995. 297-312 s. 5. SVOBODA, Pavel. Právo vnějších vztahů EU. 1. vydání. Praha : C.H. Beck, 2010. 244 s.

Internetové zdroje: 1. European Commission. Europe and the World, Europe on the Move [online]. Brussels, 2001. 32 s. Dostupné na: http://aei.pitt.edu/14123/1/MOVEWORLD-2000.pdf 563

NWOBIKE, Justice. The Application of Human Rights in African Caribbean and PacificEuropean Union Development and Trade Partnership, s. 1391-1392. 201

2. Zpráva o zahraniční politice ČR leden-prosinec 2009 [online]. MZV.cz, [cit. 25. dubna 2012]. 68 s. Dostupné na http://www.mzv.cz/file/496636/ZZP2009._02web.pdf 3. Vyřízení žádosti o informaci – Common approach on the use of political clauses [online]. [cit. 25. dubna 2012]. Dostupné na: http://www.montesquieuinstitute.eu/9353000/1/j4nvgs5kjg27kof_j9vvhfxcd6p0lcl/viqx3e991nxt/f=/.pdf 4. NWOBIKE, Justice. The Application of Human Rights in African Caribbean and Pacific-European Union Development and Trade Partnership [online]. German Law Journal, 2005, roč. 6, č. 10. 1382-1406 s. [cit. 25. dubna 2012]. Dostupné na: http://www.germanlawjournal.com/pdfs/Vol06No10/PDF_Vol_06_No_10_1381 _1406_Developments_Nwobikefinal.pdf Přílohy Přehledy smluv se suspensivními klauzulemi Přehled smluv s lidskoprávní klauzulí a s lidskoprávní suspensivní klauzulí můžeme najít na webových stránkách: http://ec.europa.eu/world/agreements/viewCollection.do Podrobnější vyhledávání ve vnějších smlouvách EU včetně vyhledávání podle kritéria lidskoprávní klauzule a lidskoprávní suspensivní klauzule lze nalézt na stránkách „Treaties Office Database“: http://ec.europa.eu/world/agreements/default.home.do Anglické znění čl. 5 Úmluvy Lomé IV 1. Cooperation shall be directed towards development centred on man, the main protagonist and beneficiary of development, which thus entails respect for and promotion of all human rights. Cooperation operations shall thus be conceived in accordance with the positive approach, where respect for human rights is recognized as a basic factor of real development and where cooperation is conceived as a contribution to the promotion of these rights. In this context development policy and cooperation are closely linked with the respect for and enjoyment of fundamental human rights. The role and potential of initiatives taken by individuals and groups shall also be recognized and fostered in order to achieve in practice real participation of the population in the development process in accordance with Article 13. 2. Hence the Parties reiterate their deep attachment to human dignity and human rights, which are legitimate aspirations of individuals and peoples. The rights in question are all human rights, the various categories thereof being indivisible and inter-related, each having its own legitimacy: non-discriminatory treatment; fundamental human rights; civil and political rights; economic, social and cultural rights. Every individual shall have the right, in his own country of in a host country, to respect for his dignity and protection by the law. ACP-EEC cooperation shall help abolish the obstacles preventing individuals and peoples from actually enjoying to the full their economic, social and cultural rights and this must be achieved through the development which is essential to 202

their dignity, their well-being and their self-fulfilment. To this end, the Parties shall strive, jointly or each in its own sphere of responsibility, to help eliminate the causes of situations of misery unworthy of the human condition and of deeprooted economic and social inequalities. The Contracting Parties hereby reaffirm their existing obligations and commitment in international law to strive to eliminate all forms of discrimination based on ethnic group, origin, race, nationality, colour, sex, language, religion or any other situation. This commitment applies more particularly to any situation in the ACP States or in the Community that may adversely affect the pursuit of the objectives of the Convention, and to the system of apartheid, having regard also to its destabilizing effects on the outside. The Member States (and/or, where appropriate, the Community itself) and the ACP States will continue to ensure, through the legal or administrative measures which they have or will have adopted, that migrant workers, students and other foreign nationals legally within their territory are not subjected to discrimination on the basis of racial, religious, cultural or social differences, notably in respect of housing, education, health care, other social services and employment. 3. At the request of the ACP States, financial resources may be allocated, in accordance with the rules governing development finance cooperation, to the promotion of human rights in the ACP States through specific schemes, public or private, that would be decided, particularly in the legal sphere, in consultation with bodies of internationally recognized competence in the field. Resources may also be given to support the establishment of structures to promote human rights. Priority shall be given to schemes of regional scope. 564

564

Official Journal 1991, L 229 203

204