studie
STUDIE
(ale i jiných balkánských států) lidé věřili, že všechny hudební nástroje v sobě mají něco ďábelského. Ačkoli to pro nás může být dosti překvapivé, v několika málo vesnicích tato pověra přetrvává až do dnešních dnů. Pro Srbsko jsou typické oslavy důležitých církevních svátků, především významných světců. Jedná se o starobylé zvyky, jež jsou aktuální dodnes. V minulosti však platilo pravidlo, že když se v nějaké vesnici slavil významný církevní svátek, oslava obvykle trvala několik dní (většinou tři). Hlavním hudebním nástrojem na takových oslavách byly právě dudy, a tak přicházeli i dudáci z okolních vesnic. Na tomto místě se musíme zmínit o tom, že na dudy v Srbsku (ale i v Makedonii) hráli především křesťané. Obyvatelé islámského vyznání měli svůj tradiční nástroj zurle.30 Stejně tak turecké obyvatelstvo žijící v Makedonii dudy nikdy nepřijalo, protože je označovalo za „křesťanský hudební nástroj“. Dudy byly tedy nedílnou součástí zvyků a obyčejů. Není dokonce přehnané tvrdit, že tento nástroj neustále doprovázel život lidí na vesnici. Hrálo se na něj na oslavách, svatbách, při žních. Uvedeme tedy několik nejznámějších obyčejů, při kterých dudy v minulosti nemohly chybět. V Srbsku se množství zvyků pojí se svatbou. Například na jihu Srbska vždy doprovázelo ženicha na cestě za nevěstou několik nejbližších přátel. Tato společnost se neobešla bez dudáka, který jim po celou dobu hrál. Následující den začínala velká oslava, přičemž její zahájení znovu patřilo především dudácké hudbě. Oslava trvala obvykle tři dny a poté se lidé za zvuku dud rozcházeli. V některých vesnicích hrál dudák pouze na chudších svatbách, bohatší lidé si při těchto příležitostech obstarávali celý soubor hráčů. Ze spisů Vuka Stefanoviće Karadžiće se dozvídáme, jak vypadala svatba na severu Srbska. I zde chodil časně ráno ženich za svou nevěstou za zvuku dud. Hosté a přátelé, kteří ženicha na cestě doprovázeli, zároveň zpívali svatební písně. Dudy byly tedy pevnou součástí svatebních oslav po celém Srbsku. Když v minulosti chodili muži do války, doprovázela je vždy hra na nějaký hudební nástroj. Tento zvyk je velice starý, pochází ještě z doby turecké nadvlády na Balkánském poloostrově. Pokud před úsvitem hrál dudák před některým domem, znamenalo to, že je muž tohoto domu povolán do války. Skupinu mužů odcházejících do války rovněž vyprovázela hra na dudy. Tento zvyk měl největší tradici v jižním Srbsku. Našli jsme informace také o tom, že dudáci velmi často doprovázeli žně. Dle zvyku se však na vesnicích hrálo teprve po skončení práce: „Jakmile se mladí lidé dověděli, že se v některém domě bude hrát na dudy, hned se doma převlékli a běželi za dudami [...] občas ani V Srbsku existuje příslonevečeřeli, když píšťaly a dudy hrály.“31 ví, které říká: Co vesnice, to obyčej. Již z toho je patrné, že na území existuje velké množství různých zvyků a obyčejů. Některé jsou společné
opus musicum 1/2012
30 Širola, Božidar: Sviraljke sa udarnim jezičkom. Zagreb, Nadbiskup, 1937, s. 42.
31
Tamtéž, s. 326.
pro určitou oblast nebo kraj, jiné se pojí k lokální tradici jednotlivých vesnic. Důležité však je, že nedílnou součástí mnoha obyčejů jsou právě dudy, které potvrzují svou důležitost v každodenním životě lidí, v jejich kultuře i dějinách. Silvana Karafiátová studuje v doktorském studijním programu na Ústavu hudební vědy Filozofické fakulty Masarykovy univerzity v Brně. Zabývá se etnomuzikologií, organologií a česko-srbskými vztahy v oblasti hudební kultury.
Summary The study deals with bagpipes in the area of present-day Serbia. It pays attention to terminology and the etymology of the word gajde (the parallel to Czech gajdy) and, based on available sources, it tries to discover its origins. It further deals with the typology of bagpipes in Serbia, follows historical mentions on bagpipes in written sources and specialized literature and tries to outline at least some of the functions and roles which bagpipes played in the life of people in the central and western Balkan.
22 ~23
studie
STUDIE
Obyčtovská Obyčtovská želva aa její její želva varhany varhany Organologická sonda do hudební kultury malé venkovské farnosti na Českomoravské vysočině od poloviny 18. století do současnosti.
JIŘÍ MILOTA
opus musicum 1/2012
S
Stavba nových varhan je počinem zpravidla velmi nákladným, dlouhodobě plánovaným a očekávaným, proto je pro farnost vždy velkou událostí. Když se pak dílo podaří, varhaníci a organologové si u kůrových dveří podávají kliku, natáčí se desky a dělají se plány do budoucna. Instalace nového nástroje však bývá dobrou příležitostí i k pohledu do minulosti, k určité rekapitulaci vztahu farní obce ke svým varhanám a varhaníkům. Stav varhan a varhanní hudby totiž vypovídá o kultuře místa v daném období daleko více, než velikost kostela nebo výše kostelního jmění.
Barokní symbol – ukazatel na cestě k věčnosti
Obr. 1 Hadrianus Junius: Emblemata, Antverpiae 1570.
1
O symbolice želvy přímo v souvislosti s obyčtovským kostelem obšírně pojednává: Konečný, Lubomír: Mezi textem a obrazem. Miscellanea z historie emblematiky. Praha, Národní knihovna ČR, 2002; Z tohoto díla byly převzaty uvedené citace.
2
Quodque manere domi, & tacitas decet esse puellas.
3
Viz: Konečný, op. cit.
4
Ostatně pro úplnost dodejme, že laická povědomost o želvách je tak jako tak založena téměř výhradně na mýtech. Např. tvrzení, že nemají jazyk a nevydávají žádné zvuky, jsou zcela mylná.
Každý kostel má svou zvláštní svébytnou atmosféru, kterou dokáže oslovit vnímavého příchozího, a to bez ohledu na to, zda se jedná o katedrálu nebo obyčejný venkovský kostelík. Jsou však mezi nimi místa zcela výjimečná, kde bylo jako zázrakem dáno vzniknout stavbám zcela netypickým, úchvatným, před kterými i po staletích stojíme v němém úžasu. Jednou z nich je bezpochyby kostel Navštívení Panny Marie v Obyčtově. Jeho výjimečnost mu dali do vínku dva barokní géniové, opat žďárského kláštera Václav Vejmluva a stavitel Jan Blažej Santini-Aichel. Zasvěcení kostela Navštívení Panny Marie je inspirovalo k realizaci stavby jako mluvícího znamení ve tvaru želvy, neboť želva dobové symbolice příběhu zvěstování a následného navštívení velmi dobře vyhovuje. Želva byla v antice pokládána za symbol ženské ctnosti, což zachytil Plútarchos ve svých Radách nevěstám a ženichům: „Feidiás vytvořil v Elis Afrodité s jednou nohou na želvě jako symbol ženy, která se zdržuje doma a nemluví.“1 Vzhledem k tomu, že antickou symboliku převzalo i křesťanství, není divu, že podle Alciatových Emblemat (poprvé vydaných 1531) je želva symbolem vzorných dívek, které neopouští domov a mlčí.2 Někdy též uváděný výklad želvy jako „mariánského symbolu stálosti ve víře a věrnosti“ je mnohem mladší,3 nemá oporu v žádných pramenech a pro počátek 18. století se jeví jako nepravděpodobný.4 Mezi lety 1730– 1734 tak vznikla působivá stavba mimořádného významu, původní idea však po rozpadu kláštera upadla v zapomnění a její dnešní podoba je již výsledkem mnoha peripetií, živelných pohrom a nepochopení ze strany mocných. Roku 1798 byla zbořena sakristie – hlava želvy a na jejím místě byla vystavěna masivní hranolová zvonice s bání, o 30 let později byly na rozkaz patrona kostela zbourány dvě postranní kaple, které tvořily přední nohy. „V r. 1829 byly dovolením P. Jana Jeržabka, tehdejšího faráře, na rozkaz Jeho Excelence pana hraběte Josefa Vratislava, jemuž tohle žďárské panství patřilo, zcela zdemolovány a zničeny dvě krásné postranní kaple vpravo a vlevo u presbytáře, které byly nejen ozdobou kostela, ale i hlavní oporou kostelní klenby.5 Pak následovaly dva velké požáry roku
24 ~25
studie
STUDIE
1897 a 1907, při kterých kostel vyhořel, a následné rekonstrukce vnější vzhled vždy poněkud pozměnily. Teprve mnohem později se přistoupilo k částečnému návratu k původnímu konceptu (kaple byly znovu přistavěny v roce 1964), rozpačitost venkovní podoby chrámu však především díky věži s rozměrnou bání zůstala.
5
Farní protokoly obyčtovské farnosti (dále jen: Farní protokoly). Citováno podle: Pavlíček, Jiří: Dějiny obce Obyčtov, Obyčtov, Obecní úřad, 2008, s. 81. Texty připravil k vydání varhaník Petr Hrnčíř. Ve zkrácené verzi jsou zveřejněny též na internetové adrese: www.farnostobyctov. wz.cz/historie%20farnosti. html
6
Farní účty obyčtovské farnosti (dále jen: Farní účty), rok 1752. Uloženo ve Státním okresním archivu ve Žďáru nad Sázavou, fond FÚ Obyčtov (bez sign.), celkem 5 knih, inv. č. 1–5.
7
Pavlíček, op. cit., s. 294 a 296.
8
Farní účty, rok 1784.
9
Pavlíček, op. cit., s. 295.
10
Farní účty, roky 1788–1820.
Počátky varhan a varhanní hry v Obyčtově Historie obyčtovských varhan je velmi zajímavá. Zdá se, že první nástroj kostel získal v roce 1752, kdy bylo „za positiv k témuž chrámu Páně“6 vydáno 28 zlatých. To nebylo mnoho, a pokud nebyl tento nástroj již starší nebo nějak dotován, jednalo se pravděpodobně o malý pozitiv nebo portativ s ne více než čtyřmi rejstříky. To by však odpovídalo možnostem tehdejší venkovské farnosti, která splácela své vrchnosti peníze zapůjčené na stavbu kostela. Ještě roku 1758 činil tento dluh 897 zlatých, 22 krejcarů. Kup nástroje též potvrzuje přítomnost muzikusa, který hru na varhany ovládal. Byl jím bezpochyby kantor, jehož působení v Obyčtově je v roce 1766 doloženo v klášterním urbáři zmínkou o jeho požitcích.7 Dokud existoval klášter, byl učitel z velké části vydržován z jeho majetku. Po zrušení kláštera přešla tato povinnost na Náboženský fond, odměna za zvláštní výkony v rámci liturgického provozu mu pak byla vyplácena formou stálého platu z kostelního jmění. Např. hned roku 1784 obdrželi „Musikanten von zweyen Solenitanten“ 3 zlaté, 12 krejcarů a stejná částka byla následujícího roku vydána „Dem Cantor und Musicis von den abhaltenden Wohlfart Solemnitaetem“.8 O hudebních produkcích v obyčtovském kostele té doby si ovšem nelze dělat iluze. Kantorovo jméno neznáme, víme však, že byl učitelem „nezkoušeným“ a jeho situace byla obzvlášť nepříznivá. Když v roce 1784 přišel do Obyčtova nový farář, cisterciák ze zrušeného žďárského kláštera Quido Schöbl, farní budovy nebylo, zabral tedy pro sebe vesnické stavení, které sloužilo za školu, a učitele vystrnadil do obecní pastoušky. Ten tam pak vyučoval do roku 1786, kdy jej velkomeziříčský děkan Pahnosta po školní visitaci pro nezpůsobilost z učitelského místa odstranil.9 Byl však záhy nahrazen kantorem novým, neboť hned následujícího roku vyplatili „Dem Kantor und Musicis von denen abhaldenden Wohlfahrt Solemnitäten“ 2 zlaté, 40 krejcarů a k tomu ještě „Dem Kantor für absingung der Passion am Karfreitag“ 1 zlatý. Od roku 1788 se pak již Schulman zařadil vedle pradleny a později i kostelníka k stálým výplatníkům kostela a jeho roční Besoldung (tzv. Gratiale, Stolagebühr) 3 zlaté a 40 krejcarů se kromě výkyvu bankrotového roku 1811 nijak nezměnil až do roku 1820.10
opus musicum 1/2012
Promarněná příležitost
11
Farní protokoly, Pavlíček, op. cit., s. 410.
12
Sehnal, Jiří: Barokní varhanářství na Moravě 2. Varhany. Brno, Muzejní a vlastivědná společnost, 2004, s. 212.
Je však ještě třeba zmínit, že během tolik převratného roku 1784 se obyčtovským naskytla nečekaná příležitost získat dvoumanuálový reprezentativní nástroj, tehdejší farář Quido Schöbl ji však zcela promarnil. Fatální následky jeho rozhodnutí neunikly bystrému ironickému úsudku pozdějšího obyčtovského faráře Slámy: „Nynější kazatelna byla sem dodána z kostela sv. Jana Nepomuckého na Zelené Hoře u Žďáru, vyhořelého v roce 1784. Při tehdejším rozdělování vnitřního zařízení z toho zpustle stojícího kostela měl farář Schöbl svobodnou volbu: nádherné varhany (jsou nyní ve Svratce, ale pro svou rozlehlost nemohly býti celé postaveny a tak k mnohé škodě musely býti zkráceny) nebo kazatelnu – a on si vzal – kazatelnu!“11 Sieberovy varhany tedy byly pro nedostatek prostoru v Radešínské Svratce rozřezány a takto zmrzačeny tam péčí různých fušerů přežívají podnes12 a Obyčtov musel s jednomanuálovým nástrojem vystačit až do roku 1951. Vraťme se však zpátky ke starému pozitivu. Roku 1781 byl tento nástrojík za 3 zlaté vyčištěn a opraven a takto sloužil až do konce století. R. 1802 u něj byly ještě opraveny měchy, vážně už se však uvažovalo o stavbě většího nástroje a přes celkově nepříznivou hospodářskou situaci (v důsledku válečných událostí) se na tento účel podařilo získat prostředky od vrchnostenského Náboženského fondu. Roku 1810 byl pak starý pozitiv prodán a původní oběžný dřevěný kůr, který přes opravy hřeby a železem v letech 1797 a 1802 asi nebyl v dobrém stavu, byl nahrazen novým zděným. Na něm pak byly postaveny též nové varhany.
Varhany Ignáce Horáka
13
Farní protokoly, Pavlíček, op. cit., s. 81.
„V r. 1810 dne 16. srpna byly zhotoveny a postaveny nynější varhany i s pedálem v obyčtovském kostele na náklad Náboženského fondu od Ignáce Horáka, varhanáře v Kutné Hoře v Čechách. Staré někdejší kostelní varhany byly prodány do Pavlova, filiálního kostela radostínského, a výnos z tohoto odevzdán k rukám Náboženského fondu.“13 Pozitiv vzal po letech služby v Pavlově za své a tak se asi už nikdy nedozvíme jméno jeho autora. Snad jím byl Antonín Richter nebo Jan Výmola. Horákovy varhany pak byly v průběhu času opravovány a laděny. Jedna z prvních oprav proběhla roku 1823 a bylo na ni vydáno pouhých 50 krejcarů. V témže roce byla kantorova odměna („für Kirchendienst als Stolagebühr“) zvýšena na 7 zlatých, 30 krejcarů. Roku 1826 pak byla založena nadace Ignáce Heitsche na 200 zlatých, která měla financovat 4 zádušní mše ročně. Z ní se dovídáme, jaká byla odměna varhaníko-
26 ~27
studie
STUDIE
va ve vztahu k ostatním zúčastněným. Za odsloužení čtyř mší náleželo knězi 2 zl., 24 kr., varhaníkovi 24 kr., kostelníkovi 16 kr., kalkantovi 10 kr., ministrantům 4 kr. a 42 kr. připadlo na kostelní výlohy.14
14
Farní účty, rok 1826.
15
Farní účty, rok 1833.
16
Farní protokoly, Pavlíček, op. cit., s. 89.
17
Farní účty, roky 1838, 1843.
18
Farní účty, roky 1865–1869.
19
Farní účty, roky 1847–1848.
Kůrový instrumentář Farnost se pozvolna vzmáhala a též hudební provoz sílil, jeho rozsah však můžeme pouze odhadovat, neboť hudební nástroje a dokonce ani varhany nebyly do inventářů kostela zapisovány. Je zřejmé, že vedle varhan byly na kůru tympány, neboť v roce 1827 bylo za jejich opravu zaplaceno 24 krejcarů. Roku 1831 byly hudební nástroje konečně zaneseny do kostelního inventáře, ze kterého vyplývá, že majetkem hudebního kůru byly vedle varhan s pedálem též výše zmíněné tympány, 3 trompety a jedny housle. Jednalo se o přirozené trompety, které byly součástí kůrového instrumentáře nepochybně již dlouhou dobu, neboť hned v roce 1833 je u nich poznamenáno „sehr abgenützt“. Též varhany nebyly zcela v pořádku, jsouce označovány jako „sehr Oba nedostatky byly odstraněny o 4 roky později. verstimmt“.15 „Varhany, které byly v kostele, byly v r. 1837 v měsíci srpnu opraveny od pana Františka Svítila, varhanáře z Nového Města, naladěny a znovuzřízeny. Náklad neto činil 46 zl konvenční měny. Na jeho zapravení dala Jeho Jasnost kníže z Ditrichsteinů etc jako patron dvě třetiny per 30 zl konv. měny, zbylou třetí část per 15 zl konv. měny dali dohromady farníci.“ Téhož roku pak „byly k obyčtovskému farnímu kostelu pořízeny přičiněním místního faráře Josefa Poppa a pomocí farníků s dobrodinci dvě nové klapkové trubky s příslušenstvím, což stálo 40 zl vídeňské měny.“16 K nim byly o rok později dokoupeny ještě dva lesní rohy a staré housle byly r. 1843 vyměněny za nové.17 Kup klapkových trumpet umožnil provádění náročnějších kusů a bezpochyby znamenal kvalitativní posun. Co se týká nástrojů strunných, které nejsou zastoupeny téměř vůbec, můžeme předpokládat, že se na kůru používaly ještě další smyčcové nástroje, které však byly majetkem soukromých osob a do inventáře se nezapisovaly. Celkově lze říci, že zmíněný instrumentář zcela odpovídá potřebám dobového hudebního provozu na venkovském kůru. Zdá se však, že se obyčtovské hudební produkce neomezovaly pouze na kostel, neboť tympány byly opatřeny nosidly. Zajímavostí je, že k majetku kostela patřily mimo jiné také dva „moždíře ku střílení“, z čehož lze usuzovat, že se při významných církevních oslavách stříV letech 1847 a 1848 byly provedeny drobné opravy mělelo.18 chů.19 Ze záznamu o úpravách střechy kostela z roku 1846 („dvě věžičky nad Božím hrobem a nad schodištěm kůrovým sneseny a jen malé stříšky
opus musicum 1/2012
20 Farní protokoly, Pavlíček, op. cit., s. 89.
21
Farní protokoly, Pavlíček, op. cit., s. 91.
22 Farní účty, rok 1863. 23 Farní protokoly, Pavlíček, op. cit., s. 95.
za to udělány a zrovna tak nad měchy k varhanům stříška zjednodušena a kulaté okno napolovic zazděno“)20 o nich víme, že byly umístěny pravděpodobně nad sebou v okenním výklenku za varhanami. Jejich stav ale nebyl dobrý, proto je roku 1850 nechal farář znovu, tentokrát důkladněji „novou koží vyspraviti a sebral na to 30 zlatých“.21 Trumpety a lesní rohy vydržely v používání rovných 20 let a roku 1857 byly jako „unbrauchbar“ odprodány za 40 zlatých konvenční mince. Oprava měchů varhan se pak opakovala v roce 1859 a byl při tom opraven i pedál, což dohromady stálo 5 zlatých a 25 krejcarů rakouské měny. Následovala další oprava měchů za 1 zlatý v roce 186322 a též roku 1875 byly „varhany poněkud opraveny – nákladem konkurence“.23
Brtnické varhany
24
Farní protokoly, Pavlíček, op. cit., s. 98.
25 Dispozice pak mohla být následující: Kopula 8´, Principál 4´, Flétna 4´, Kvinta 2 2/3, Oktáva 2´, Kvinta 1 1/3, Mixtura 1´, Subbas 16´, Oktavbas 8´, Superoktavbas 4´.
Další osudy obyčtovských varhan se však začaly koncem 80. let psát v Brtnici. Když tam v roce 1888 stavěl Josef Votruba z Počátek ve farním kostele nové varhany, tamní vyřazené staré desetirejstříkové varhany byly nabídnuty k odprodeji. Dozvěděl se o tom farář v nedalekém Opatově, obyčtovský rodák František Padalík, nástroj odkoupil a věnoval jej kostelu v rodné vísce. „Do kostela pořízeny varhany o 10 registrech, které dp. farář Opatovský P. František Padalík z kostela brtnického zakoupil, připlativ p. Josefu Votrubovi, varhanáři z Počátek, na zdejší chatrné varhany 350 zl. Svěcení jich vykonal dp. arcikněz Velkomeziříčský u přítomnosti dp. děkana Měřínského, Želetavského, far. Žďárského Jos. Černohorského, far. Vsetínského Ant. Brabence, far. Ostrovského Karla Krčála a p. Herm. Wollmanna, patr. zástupce – dne 28. září 1888. O dějinách varhan, předpisech církevních a významu varhan kázal P. Ant. Vlček, farář místní.“24 Z této transakce, kdy se do Obyčtova za nemalých nákladů stěhovaly staré desetirejstříkové varhany lze usuzovat, že Horákův nástroj z dob Napoleonských válek byl menší a nezdobený, nebo za necelých 70 let skutečně zchátral. Naopak skříň brtnických varhan vzhledem k významné hudební tradici místa s dotací šlechty byla pravděpodobně velmi zdobná. Přesto se však z hudebního hlediska stále jednalo o jednomanuálový nástroj s pedálem, který mohl mít oproti předchozím varhanám o nějaké 2 registry více.25 Bližší údaje již nelze zjistit, neboť oba nástroje zmizely beze stopy. Horákovy varhany dostal Votruba protihodnotou za provedené práce a varhany brtnické byly v 50. letech bez jakékoliv dokumentace zlikvidovány. Ani dnes nevíme, kdo byl jejich autorem. Varhaníkova štola, která v roce 1874 činila 3 zl., 15 kr. rakouské měny (kostelník 2 zl., měchošlap 1 zl.) se roku 1879 zvedla na 23 zl., čímž se asi dočasně kompenzoval výpa-
28 ~29
studie
STUDIE
dek jiných požitků, protože roku 1893 se opět vrátila na původní částku 3 zl., 15 kr. V roce 1900, kdy byla zavedena koruna, se všechny částky pouze nominálně zdvojnásobily (varhaník 6 korun 30 haléřů, kostelník 4 koruny, kalkant 2 koruny). Během let válečných pak různě kolísaly, celkově však stoupaly, až roku 1921 skončily na 15 korunách pro varhaníka, 6 pro kostelníka a 3 pro kalkanta. Od roku 1933 se pak vedle služného objevuje zvláštní odměna pro hudebníky „za hudbu při svátcích pro hudebníky na Boží Tělo a o vánocích (á 50Kč) 100,-“, která se s postupným navyšováním vyplácela až do roku 1946. V roce 1947 pak byla vydána poměrně velká částka 591 korun za „hudební materiál pro kostel“, čímž asi byly myšleny hudebniny.26 O varhanách samotných však farní záznamy od r. 1888 mlčí. Lze z nich pouze zjistit, že byly roku 1910 pozlaceny Františkem Drahozalem ze Žďáru.27 Teprve v roce 1949 se objevuje záznam o nějaké větší opravě firmou Melzer z Kutné Hory za 4 395 korun.28
26 Farní účty, rok 1947. 27
Farní protokoly, Pavlíček, op. cit., s. 102.
28 Farní účty, rok 1949.
Varhany od firmy Organa Znovuobjevení Santiniho tvorby v poválečném období přivodilo zájem odborné veřejnosti též o obyčtovský „želví“ kostel, proto se zde přes jinak problematickou politickou situaci začalo v padesátých letech mohutně rekonstruovat. Přitom byl též zpevněn kůr a pořízeny nové varhany. Jejich stavbu zadal tehdejší farář Jan Kadeřábek firmě Organa z Kutné Hory, která byla tvořena též zestátněnou firmou Melzer, se kterou již dříve spolupracoval. Pro období stavby pak zde byly sestaveny jakési varhany prozatímní s volným prospektem.29 Koncepce nových varhan byla velkolepá a vycházela z poválečného příklonu k megalomanství, které vůbec nerespektovalo technické možnosti doby.30 Obyčtovské varhany tak měly 3 manuály s osmatřiceti registry, kdy první dva manuály s pedálem byly umístěny v hlavní skříni a v pozitivu v zábradlí kůru, třetí manuál byl v žaluziové skříni ve výklenku za oltářem. Traktura stroje na kůru byla pneumatická, třetí manuál byl ovládán elektricky. Hrací stůl byl umístěn čelem k oltáři po pravé straně varhan. Varhanní skříň navrženou brněnským architektem Žlábkem zhotovil Průmyslový podnik Telč a řezbami ji vyzdobil restaurátor Vaněk z Brna. Skříň nepůsobila v barokním interiéru rušivě, odbornému oku však nemohlo ujít, že se vlastně jedná o jakousi směsku všeho možného, která krom andělů z varhan od jihlavských minoritů a snad i některých řezeb neměla s barokními varhanami nic společného. Neúměrně roztažený, jakoby lupou nahlížený pozitiv působil až přízračně.31 Celkově se jednalo bezpochyby o zajímavý projekt, jeho slabinou však
opus musicum 1/2012
Obr. 2 Varhany od firmy Organa, foto archiv autora. 29 Pavlíček, op. cit., s. 412–414. 30 Stav věcí budoucích celkem příhodně předznamenal zápis z r. 1946 dochovaný na desce hracího stolu ve Velkém Újezdu. Vedle vypsané dispozice 47rejstříkového giganta tam stojí: „Návrh na nové varhany pro farní kostel ve Vel. Újezdě. 2 manuály na hlavním kůru a 3tí v oratoři elektricky spojený na hlavní kůr. Do okna žaluzie a před ně prospekt, slepý. To je můj vlastní návrh, který v nejbližší době není uskutečnitelný a pro Vel. Újezd prostě [...] K. Zadák 9. 5. 1946.“
31
Přesto tento „architektonický skvost“ zmátl v r. 2008 pracovníky firmy Rieger-Kloss natolik, že se domnívali, že se jedná o Horákovu skříň z roku 1810 (!) a ve své nabídce počítali s jejím zachováním.
32 Žalostné pozůstatky tohoto stroje se v místnůstce za oltářem nalézají dodnes.
33 Složka varhan farnosti Obyčtov. Uloženo v Archivu Střediska pro liturgickou hudbu Biskupství brněnského.
byly poruchové traktury – pneumatická i elektrická. Nástroj vyžadoval stále častější opravy a bylo zřejmé, že bude muset dojít k celkové rekonstrukci. To konstatoval v roce 1993 i tehdejší člen organologické komise Biskupství brněnského Zdeněk Hromádka, jehož posudek si vyžádal farář Josef Hložek. Elektrické součástky III. manuálu postupně vypověděly službu, takže byl po různých neodborných opravách zcela vyřazen z provozu.32 V roce 2006 pak byla Josefem Hložkem zahájena tříletá veřejná sbírka na rekonstrukci obyčtovských varhan. Vedle pana faráře se v této věci významně angažoval místní varhaník Petr Hrnčíř, který byl na počátku duší celého projektu. Po různých konzultacích bylo nakonec rozhodnuto stávající varhany neopravovat a postavit nástroj nový. K tomuto rozhodnutí svým odhodláním zásadní měrou přispěl Pavel Habrovec, který farnost po zesnulém Josefu Hložkovi na krátký čas převzal. Vlivem pedagožky varhanní hry Věry Heřmanové, jíž je pan Hrnčíř žákem, se celý projekt z velké části ideově orientoval na francouzské barokní varhanářství. V roce 2007 se pak chopil iniciativy nový farář František Koukal, kterému se velmi aktivním přístupem podařilo nejen dotáhnout celý projekt do konce, nýbrž i v poměrně krátkém čase shromáždit značné finanční prostředky. Bylo osloveno několik varhanářských firem, z nichž předložily nabídky firmy Rieger-Kloss z Krnova, Varfi z Brantic a Václav Smolka z Krnova.33
Varhany od firmy Varfi s.r.o. Stavba varhan byla následně svěřena firmě Varfi z Brantic, probíhala dva roky a vyžádala si náklady přesahující 4,5 milionu korun. Kolaudace se uskutečnila 23. 6. 2011. Nástroj v masivní dubové skříni se do značné míry hlásí k odkazu barokního varhanářství. Je rozdělen do dvou samostatných částí na hlavní stroj s pedálem a zadní pozitiv. Skříň hlavního stroje stojí uprostřed kůru, při zadní stěně tak, že zcela uzavírá okenní výklenek, ve kterém je částečně umístěn pedál spolu s měchem a skříní ventilátoru. Na postamentu spočívá do boků přesahující, profilovaná prospektová římsa bez konzol, která půdorysně ohraničuje tvar píšťalové skříně. Ta je tvořena střední vyšší půlkulatou věží a dvěma nižšími rovnými bočními věžemi, vzájemně propojenými dvěma úzkými mezipoli. V prospektu stojí cínové píšťaly Principálu 8´ s vykládanými lábii. Zadní pozitiv, který zároveň slouží jako žaluziový stroj, je umístěn do kůrového zábradlí a jeho profilovaná prospektová římsa spočívá přímo na klenuté konzole vybíhající do lodi, kterou ještě dále přesahuje. Skříň pozitivu sestává ze střední půlkulaté věže a dvou bočních, rovných píšťalových polí. V prospektu stojí píšťaly čtyřsto-
30 ~31
studie
STUDIE
Obr. 3 Intonér Vítězslav Slavík při konečné intonaci, foto Jiří Milota.
Obr. 4 Nové varhany od firmy Varfi, foto Ondřej Múčka.
pého Principálu, ostatní hlasy jsou umístěny v žaluziové skříni. Volné prostory nad píšťalami v píšťalových polích obou skříní jsou vyplněny jemnými ornamentálními řezbami, ty jsou navíc umístěny i vně skříně hlavního stroje na přechodu mezi centrální věží a sousedními mezipoli. Obě traktury jsou mechanické, na zásuvkových vzdušnicích stojí 24 znějících rejstříků. Hrací skříň je zabudována zepředu do postamentu skříně hlavního stroje. Manubria jsou umístěna přehledně ve svislých dvojřadech po obou stranách klaviatur (vlevo hlavní stroj a pedál, vpravo pozitiv). Tři mechanické spojky (II-I, I-P, II-P) a žaluzie se ovládají pedály. Každý stroj disponuje jedním jazykovým hlasem francouzského typu. Burdon 16´ v hlavním stroji je vystavěn bez spodní oktávy, flétna basová v pedálu je zase extenzí ze subbasu. Tremolo je umístěno na boční stěně pozitivu. Po zvukové stránce nástroj vychází z francouzských tradic a vyznačuje se decentní, jemnou intonací za plného přítoku vzduchu při relativně nízkém tlaku. Jednotlivé hlasy jsou příznačně charakteristické, zároveň však vnitřně rozmanité, kdy většina z nich prochází ve svém průběhu různými barevnými i dyna-
opus musicum 1/2012
mickými odstíny. Tón Principálu 8´ je kupříkladu v nejnižší poloze fundamentální bez zvláštního výrazu, ve střední poloze mírně šustivý, nahoře zpěvný. Tón flétny trubicové je výrazně nazální pouze ve střední poloze, ve vyšších polohách je ševelivý až prázdný. Salicionál má smykavý charakter pouze ve spodních polohách, postupně pak přechází do flétnového zabarvení, Fagot ve spodní poloze skutečně vydává specifické spektrum, které tomuto dechovému nástroji náleží, ve vyšší poloze ale přechází do kulatého trompetového tónu atd. Vedle promyšlené menzurace k diferenciaci jednotlivých hlasů významně přispívá také skutečnost, že tlak vzduchu v jednotlivých strojích je rozdílný. Pleno má charakter spíše komorní, pro daný prostor však dostačující. Dispozice je orientována barokně, přesto poskytne zajímavé barvy i milovníkům hudební literatury romantické nebo i soudobé. Co se týká kvality provedení, již na kontrolních dnech jsme s velkým potěšením sledovali, na jak vysoké řemeslné úrovni probíhají stolařské práce a s jakou pečlivostí se pracuje na intonační lavici s každou píšťalou. Skříň, sesazená pouze z vybraných dubových přířezů pomocí speciálních drážek, kdy všechny součásti jsou pečlivě sčepovány a spoje dokonale slícovány, udělá dojem na každého návštěvníka kůru. Také veškeré součásti vnitřního zařízení jako vzdušnice, píšťalnice, registratura a součásti tónové traktury jsou provedeny s patřičným vkusem velmi čistě a z vybraného materiálu. Totéž platí o dřevěných píšťalách, jejichž zajímavostí je zvláštní zkosení horní plochy jádra. Tónová traktura (zavěšená) funguje bezvadně a splňuje nejvyšší interpretační požadavky. Zdařilá intonace spolu s neopakovatelnou akustikou útrob slavné Santiniho želvy umožňuje posluchačům nenapodobitelný hudební zážitek. K nevšednímu prožitku přispívá i ojedinělá konstrukce kůru, jehož úzká boční ramena dosahují téměř až k vítěznému oblouku a umožňují přehlédnout kostelní prostor od oltáře až po varhany. Posluchač zde spočinuvší si tak může připadat jako v barokní divadelní lóži. Nejlepší poslech je ale samozřejmě uprostřed lodi před vítězným obloukem, kde teprve dochází k syntéze všech zvuků z varhan vycházejících. Přestože je tedy želva symbolem mlčenlivosti, přejeme té obyčtovské, ať nemlčí, nýbrž naopak často promlouvá ke svým farníkům a poutníkům tóny rozličných odstínů a barev. Je rozhodně z čeho vybírat. Poděkování patří všem, kteří se o vznik tohoto krásného nástroje zasloužili.
32 ~33
studie
STUDIE
Rejstříková dispozice: I. Manuál: C – g 3, 56 tónů 1. Burdon 2. Principál 3. Flétna trubicová 4. Salicionál 5. Oktáva 6. Flétna špičatá 7. Kvinta 9. Superoktáva 10. Mixtura 11. Trompeta II. Manuál: žaluziový stroj C – g 3, 56 tónů 12. Kopula 13. Principál 14. Kopula 15. Nasard 16. Oktáva 17. Tercie 18. Cimbál 19. Vox humana Tremolo Pedál: C – f 1, 30 tónů 20. Subbas 21. Oktávbas 22. Flétna basová 23. Oktáva 24. Kvinta šumivá 25. Fagot
16´ 8´ 8´ 8´ 4´ 4´ 2 2/3´ 2´ 1 1/3´ 4x 8´
8´ 4´ 4´ 2 2/3´ 2´ 1 3/5´ 1´ 3x
16´ 8´ 8´ 4´ 2 2/3´ 2x 16´
Tlak vzduchu 550 PA 44 dřevo – smrk, od c° 56 cín 75 % (prospekt) 12 dřevo, 44 cín 50 % 56 cín 50% 56 cín 70% 36 dřevo smrk, 20 cín 50 % 56 cín 70 % 56 cín 70 % 56 cín 70 % 56 jazyk Laukhuff
Tlak vzduchu 500 PA 56 dřevo dub 56 cín 75 % (prospekt, mimo žaluzii) 42 dřevo smrk, 14 cín 50% 56 cín 70 %, 50 % 56 cín 70% 56 cín 70% 56 cín 70% 56 jazyk Laukhuff
Tlak vzduchu 650 PA 30 dřevo - smrk 30 cín 50 % extenze ze Subbasu 16´ 30 cín 70% 30 cín 50% 30 jazyk C-H ½ délka, Laukhuff
opus musicum 1/2012
