Studie. Články. Významnost tématu evropské integrace: obsahová analýza programů českých stran pro parlamentní volby 2006 a

VOLUME: 8 ISSUE: 2

Studie I J Koncept ke zkoumání volebních podvodů: Případová studie ruských parlamentních voleb 2011 . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 94–112

Články I P ,V H Významnost tématu evropské integrace: obsahová analýza programů českých stran pro parlamentní volby 2006 a 2010 . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 113–132 P B ,D M Prelietaví voliči: Volebná volatilita v parlamentných voľbách medzi 2010 a 2012 . . . . . . . . . . . . 133–145 J C Analýza procesu zavádění přímé volby prezidenta v ČR . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 146–159 V D Notes on the misnomers Associated with Electoral Quotas . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 160–165

Monitoring J H Rakouské parlamentní volby 2013 . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 166–176

Projekt „Evropská volební studia“ byl zpracován v rámci Výzkumného záměru Ministerstva školství, mládeže a tělovýchovy České republiky„Politické strany a reprezentace zájmů v soudobých evropských demokraciích“ (kód 0021622407).

94

European Electoral Studies, Vol. 8 (2013), No. 2, pp. 94–112

Koncept ke zkoumání volebních podvodů: Případová studie ruských parlamentních voleb 2011

Ivan Jarabinský ∗ ([email protected])

Abstract The aim of this article is to create a concept for a research of election frauds which would be able to respond to the limits of the recent interpretation of this term. For achieving this goal it is necessary to accept the term election fraud which reduce the most of its possible limits. Then the new concept can be created. Hence, the research questions is: How will the concept reacting to this definition look like? This question is answered through the use of the instrumental case study of Russian elections to State duma which took place on the 4th December 2011. The quantitative content analysis is used here for the categorization of the official complaints about violations of electoral process submi ed to the electoral commissions of the subjects of the Russian Federation.

Keywords electoral fraud, electoral integrity, conceptualization, Russia, State duma, elections

Note Text byl zpracován v rámci projektu specifického výzkumu Katedry politologie FSS MU „Volby, politické strany a prosazování zájmů“ (kód MUNI/A/0742/2012). Tento příspěvek vychází z poznatků z autorovy diplomové práce na téma: Volební podvody: Případová studie ruských parlamentních voleb 2011.

∗ Autor je studentem doktorského studĳního programu Politologie na Fakultě sociálních studií Masarykovy univerzity, Joštova 10, 602 00 Brno, Česká republika/Czech Republic.

Jarabinský, I. Koncept ke zkoumání volebních podvodů: Případová studie ruských parlamentních voleb 2011

95

Úvod Volební podvod je termín dlouhodobě využívaný v odborných politologických pracích. Až v posledních letech však přichází rostoucí počet autorů s pokusy o definici a konceptualizaci tohoto pojmu, přičemž tato snaha je logickým vyústěním pojmového vakua, které zde převažovalo po dlouhá léta. Přes nárust počtu nových definic volebního podvodu je však poměrně obtížné identifikovat nejrůznější projevy jako podvodné. Výrazným rysem podvodů je totiž jejich dynamičnost a schopnost přizpůsobit se aktuální situaci. V duchu prací Daniela Calingaerta (2006), Susan Hyde (2008) či Pavly Dočekalové (2012) je postupováno i v předkládaném textu. Jeho cílem je navrhnout deskriptivní koncept umožňující identifikovat jednotlivé projevy volebních podvodů. Některé návrhy konceptů totiž vycházejí z nedostatečně definovaného pojmu a jsou proto problematické už jen z tohoto hlediska, nebo jsou jednotlivé složky předkládaných konceptů koncipovány tak, aby pro ně byla snadno dostupná adekvátní data, přičemž komparativní uplatnění je v tomto smyslu nejdůležitější. To se pak projevuje na neschopnosti některých konceptů reálně zachytit volební podvody co možná nejkomplexněji. Na rozdíl od zmíněných autorů však tento text staví na odlišné definici volebního podvodu, jež se v reakci na ty stávající snaží co možná nejvíce validovat daný pojem (blíže viz Jarabinský 2013), pročež se dá očekávat jistá míra odklonu od projevů volebních podvodů tak, jak jsou dnes vnímány. Následující text tak bude nahlížet volební podvod jako „obvykle utajovaný, záměrný akt/jev, snažící se účelově formovat volební výsledky ve smyslu narušení nebo omezení individuální nebo kolektivní vůle voličů, který předpokládá porušení domácích zákonů spjatých s volebním procesem a/nebo porušení mezinárodně uznávaných demokratických volebních principů a norem“ (Jarabinský 2013: 42). K naplnění cíle práce a otestování využitelnosti navrhovaného konceptu poslouží instrumentální případová studie voleb do ruské Státní dumy ze dne 4. prosince 2011. Daný případ byl vybrán na základě několika předpokladů. Sledované volby totiž čelily značné kritice a nařčením z manipulací, jež vyústily až do povolebních protestů a demonstrací (The Guardian 2011). Z teoretického hlediska pak můžeme vycházet z premisy, která tvrdí, že v nedemokratických či demokratizujících se státech pozorujeme zvýšený výskyt volebních podvodů.¹ Rusko mnohými hodnocené jako nedemokratický režim (viz např. Freedom House 2013) tento předpoklad naplňuje. Rovněž někteří další autoři v tomto geografickém prostoru identifikují páchání volebních podvodů, avšak na základě forenzních (statistických) metod, které jsou ze své podstaty nízké validity a povahu jednotlivých podvodů tak nejsou schopny blíže zachytit (viz např. Myagkov a Ordeshook 2008; Myagkov, Ordeshook a Shaikin 2008; Miagkov, Ordeshook a Shakin 2009; Treisman 2009). Jak již bylo naznačeno, cílem textu je rozlišit možné projevy volebních podvodů, resp. vytvořit validní koncept tak, aby byl dostatečně navázán na představenou definici. Podoba konceptu tak má být spíše deskriptivní povahy, snažící se pojmenovat jednotlivé druhy podvodných aktivit. Jeho ambicí tak není žádné indexování či škálování těchto projevů. Zmíněné dva typy prací, tj. spíše deskriptivní a škálovací, tvoří základní kostru dosavadního teoretického výzkumu v této oblasti. Do prvně jmenované skupiny můžeme zařadit Rafaela Lopéz-Pintora (2012), který se snaží hodnotit vliv podvodů na volební soutěž na základě vymezení osmi demokratických standardů. V tomto světle se tak jedná spíše o evaluaci demokratických standardů a jejich naplňování, než identifikaci konkrétních podvodů. V mnoha případech dále dochází k nedostatečnému navázání konceptu k termínu volební podvod. To znamená, že koncept nemusí vždy sledovat projev volebního podvodu, ale někdy také volební pochybení menších rozměrů. V českém prostředí představuje Pavla Dočekalová (2012: 26–27) obdobnou konceptualizaci volebních podvodů, přičemž její kategorie jsou v tomto smyslu vhodněji zaměřeny na konkrétní projevy volebních podvodů. Vztáhneme-li však tento koncept k definici využívané pro účely této práce (viz výše), jeví se představené kategorie do značné míry jako nevyčerpávající, případně vágní, s čímž se však z tohoto hlediska dá počítat i u dalších obdobně formulovaných konceptů (jako např. Schedler 2002; Calingaert 2006; Birch 2008b; Hyde 2008). Jiní autoři se pak pokoušejí míru volebních pochybení či kvalitu volební soutěže blíže měřit (např. Birch 2008a; Bland, Green a Moore 2013). Odrazovým můstkem těchto prací se stávají identi¹Obdobně postupuje i Sarah Birch (2008a).

96


fikované standardy volebních soutěží. Často se však jedná o standardy ideálních voleb, přičemž ambicí předkládaného textu je představit kategorie volebních podvodů, jejichž obdobné naškálování by měřilo právě míru volebních podvodů, namísto kvality volební soutěže, přestože jsou tyto dva jevy vzájemně provázané. Práce proto v první části představí očekávatelné projevy volebních podvodů, které budou dále aplikovány na konkrétní případ ruských voleb. V návaznosti na daná zjištění pak může být koncept dodatečně precizován. Navíc bude z hlediska sledovaných voleb možné identifikovat převažující povahu pozorovaných potenciálních volebních podvodů.

Jak konceptualizovat? V návaznosti na jasně formulovanou definici je možné na ni adekvátním způsobem reagovat při vytváření konceptu pro zkoumání volebních podvodů. Jaké složky by tedy měl koncept zahrnovat? Požadavek narušení domácích zákonů práci sice komplikuje, avšak je důležitý k tomu, aby bylo možné předkládaný koncept chápat jako maximálně validní. Z tohoto důvodu bude představený koncept v jistém smyslu „otevřený“, a to díky možnosti přiřadit některé možné podvodné projevy pod zastřešující kategorie, přičemž rozsah těchto projevů se bude napříč státy do určité míry lišit. Jako druhá možná podmínka pro klasifikování nějakého jevu jako volebního podvodu je zmíněn rozpor s obecně přĳímanými principy a normami volebních soutěží, jakožto hlavními charakteristikami volební integrity (viz Norris 2012). Tyto principy vyvozené ze současných mezinárodních úmluv (OSN 1945; OSN 1948; OSN 1966; OSN 2005; OSCE 2010), odborných prací, věnujících se volebním principům z pozice teorií demokracie (Diamond 2002; Elklit a Svensson 1997), či novějších projektů zabývajících se vymezením demokratických volebních standardů (Orozco-Henríquez, Ayoub a Ellis 2010; DavisRoberts a Carroll 2010), můžeme relativně konkrétně identifikovat, jak dokládá tabulka 1, která pro přehlednost jednotlivé normy třídí z hlediska aktérů, na něž jsou primárně vázány (viz Jarabinský 2013: 39). Tabulka 1:

Souhrn široce uznávaných volebních principů zajišťujících volební integritu (Jarabinský 2013: 39)

Systém

Volič

Kandidát

Volí lid (občané)

Právo svobodně volit

Právo být spravedlivě zvolen

Pravidelné volby

Všeobecné hlasovací právo

Právo založit politickou stranu, rovné zacházení

Rovnost před zákonem

Rovné hlasovací právo

Otevřená a spravedlivá kampaň

Správné sečtení a veřejné vyhlášení výsledků

Tajné hlasování

Nerušený přístup k médiím, nediskriminace

Volební pravidla systematicky neznevýhodňující opozici

Právo na spravedlivé a veřejné slyšení

Umožnění nezávislého dohledu

Svoboda názoru a projevu Právo na informace Svoboda pohybu Právo na sdružování a participaci na vládě a věcech veřejných Právo na shromažďování Právo na osobní bezpečnost


97

K vytvoření konceptu jsou tedy na základě prací různých autorů (Lehoucq 2003; Schedler 2002; Calingaert 2006; Birch 2008a; Hyde 2008; Lopéz-Pintor 2011; Dočekalová 2012) nejprve identifikovány jednotlivé obecně přĳímané kategorie volebních podvodů, nad kterými panuje širší konsenzus a které jsou v možném rozporu s výše vytyčenými volebními standardy. Tyto kategorie přitom naplňují charakteristiky námi definovaného volebního podvodu:

Předvolební fáze Registrace voličů

• Neumožnění registrace způsobilých voličů (i) • Registrace nezpůsobilých voličů (mrtvých, dětí, neexistujících) (ii) • Vícenásobná registrace jednotlivců (iii) • Neoprávněné odstranění voliče z voličského seznamu (iv) • Chybná evidence voliče/neaktualizace registru (v) Kandidatura a volební kampaně

• Omezování, obstrukce, věznění, zastrašování nebo ohrožování voličů, kandidátů a jejich podporovatelů či stranických úředníků (vi) • Omezování volební kampaně některým kandidátům/stranám (zákazy/omezení mítinků, svobody pohybu, projevu, …) (vii) • Páchání násilí a zastrašování v kampaních (viii) • Omezený/nerovný přístup k médiím (ix) • Cenzura, kontrola či nátlak na média (x) • Záměrné matení (xi) • Nelegální financování stran (xii) • Zneužívání státních zdrojů (xiii) • Selektivní použití legálních sankcí proti určitým kandidátům/stranám (xiv) • Nespravedlivé podmínky (svévolný zákaz/odmítnutí) pro registraci a akreditaci politických stran a kandidátů (xv)

Volební den • Zastrašování, ohrožování, nátlak nebo páchání násilí proti kandidátům, jejich podporovatelům, voličům, volebním komisařům nebo dalším volebním úředníkům (xvi) • Hlasování s předvyplněnými lístky (xvii) • Nelegální hlasování v zastoupení (xviii) • Rodinné/skupinové hlasování (xix) • Nakupování hlasů (xx) • Neadekvátní hlasovací podmínky (xxi) • Neumožnění hlasování jinak způsobilým voličům (administrativně, technicky) (xxii) • Cílená diskriminace minorit/pohlaví (xxiii) • Vícenásobné hlasování (xxiv) • Napěchování volebních uren (xxv) • Otevřené hlasování (xxvi)

98


• Hlasování pod dohledem neoprávněné osoby/více jedinců za plentou (xxvii) • Nerovné podmínky/možnosti využití prvků z kampaně pro kandidáty/strany v hlasovacích místnostech (xxviii) • Systematicky zpožděné nebo chybějící materiály v baštách opozice (xxix) • Přemíra/nedostatek volebních lístků ve vztahu k počtu registrovaných voličů (xxx) • Volba mrtvými, neexistujícími nebo nezpůsobilými jedinci (xxxi)

Fáze po ukončení hlasování • Svévolné a nekonzistentní posuzování platnosti hlasů (xxxii) • Ničení volebních lístků (xxxiii) • Nemožnost ujmout se úřadu v případě řádného zvolení (xxxiv) • Potlačování protestů, stávek, demonstrací (násilí proti protestantům) (xxxv) • Uvádění nesprávných údajů do protokolů (chybné počítání, nesprávná tabulace) (xxxvi) • Falzifikace zveřejňovaných výsledků (xxxvii) • Krádeže volebních uren (xxxviii) • Existence nadbytečných volebních uren/volebních místností (xxxix) • Zaujaté rozhodování sporů (xl) • Potlačení oficiálních výsledků (xli) Tento jakýsi betakoncept bude aplikován na případ ruských voleb do Státní dumy z prosince 2011. Je přitom velmi pravděpodobné, že některé stížnosti na volební klání budou kategorizovány, vzhledem k předložené definici, nad rámec těchto kategorií. Bude proto nutné v případném druhém kroku stávající složky konceptu rozšířit či modifikovat tak, aby byl schopen zahrnout maximální počet takovýchto potenciálních podvodů. Jak poukazuje Dočekalová (2012), můžeme sledovat i konkrétní kontextuální faktory ovlivňující páchání volebních nespravedlností. Tyto však nelze nahlížet jako volební podvody, ale spíše jako projevy spjaté s vysokým rizikem páchání podvodů, které mohou potenciálně ohrožovat některé ze zmíněných volebních standardů. Mezi tyto jakési sekundární indikátory ve vztahu k volebním podvodům můžeme řadit: volební pravidla systematicky znevýhodňující opozici ve smyslu přĳatelnosti míry znevýhodnění; umožnění nezávislého dohledu, jehož znemožnění samo o sobě podvodem není; rozdíl při paralelním počítání volebních výsledků, kterýžto výpočet není oproti oficiálním výsledkům vyčerpávající (Hyde 2008: 209); odmítnutí přĳetí volebního výsledku, které může být tendenční a samo o sobě volební podvod ani nepotvrzuje; a nepravidelnost voleb, kdy je možné zkrácení funkčního období a případně je při posuzování tohoto indikátoru nutné vycházet z daného kontextu.

Metodologie Forma definice volebního podvodu v této práci nepřímo avizuje, že v různých státech mohou jednotlivé podvodné aktivity nabývat různých forem v závislosti na nastavení konkrétních domácích zákonů a pravidel. Aplikací představeného konceptu na dané volby tak bude možné vysledovat jeho potenciálně problémová místa. Ve snaze postihnout jednotlivé podvodné projevy co možná nejkonkrétněji jsou jako hlavní informační zdroj využita data z oficiálních stížností (Centralnaja Izbiratelnaja Komissĳa Rossĳskoj Federacii 2012), jež byly sebrány volební komisí v jednotlivých ruských regionech. Data jsou s využitím metody kvantitativní obsahové analýzy klasifikována (pomocí statistického programu SPSS) z hlediska představeného konceptu. Sporným momentem této práce se může jevit (ne)posuzování záměrnosti jednotlivých narušení. Jinými slovy, pakliže definice volebního podvodu zahrnuje záměrnost daného aktu/jevu, je nutné posuzovat tuto charakteristiku ve vztahu ke každému eventuálnímu podvodu. Pro naplnění cíle práce je


99

však tato nutnost nepodstatná. K posouzení využitelnosti představeného konceptu je totiž vhodnější zakomponování co možná nejširšího možného souboru stížností, který je k dispozici. Eliminací nezáměrných projevů pochybení² z následné analýzy by totiž mohlo dojít k jakémusi „ošizení“ představeného konceptu o potenciální možnost, že by se tato pochybení stala do budoucna záměrnými. Jako další problém se může jevit povaha samotné jednotky analýzy, tedy volební stížnosti. Ta totiž může být některými aktéry využívána jako strategický nástroj ke znehodnocení volebních výsledků, což by mohlo vést k re-evaluaci volebního procesu atp. Stížnosti na volební podvody jsou nicméně v některých případech (např. nakupování hlasů (Birch 2008a: 13)) nezastupitelným zdrojem informací z důvodu jejich obvykle tajné povahy (srovnej Lehoucq 2003: 235), čímž rovněž otevírají prostor pro identifikaci velkého množství nových typů podvodů, se kterými výzkumníci nemusí a priori počítat. A právě to je pro účely této práce stěžejní argument. Kvůli vyvozování volebních podvodů ze stížností na volební soutěž je s tímto termínem v analytické části pracováno jako s potenciálním, nikoli faktickým jevem. Proto nelze výsledky předkládané analýzy v souvislosti s ruskými volbami označovat za podvody, ale spíše za potenciální podvody. Přestože zmíněný dokument umožňuje sledovat více proměnných, pro účely této práce postačuje zaměřit se na typ stížnosti, resp. samotnou formulaci, s níž je silně spjata její kategorizace.³ To souvisí s tím, že některé typy podvodů se mohou teoreticky doplňovat, na což upozorňuje i Dočekalová (2012: 27). Pro přesnější identifikaci problému je pak možné přihlédnout k informacím uvedeným v rámci přijatých opatření. V případě stížnosti, která upozorňuje na podvodnou aktivitu, již představený koncept nezahrnuje, je takováto aktivita dále specifikována. Při větším počtu obdobných nařčení mohou být tyto stížnosti logicky agregovány do větších celků a představený koncept tak může být o tyto (potenciální) podvody doplněn.

Odchylky právního rámce od mezinárodních norem Vzhledem k rozsahu předkládaného textu není možné podrobně popisovat soulad stávajících ruských volebních zákonů s mezinárodními normami. Proto se zaměříme především na projevy systémové manipulace, tedy na identifikaci pravidel, která mohou být v rozporu se zmiňovanými volebními principy, jimž se Rusko zavázalo.⁴ Problémem takovýchto zásad je však jejich vágnost, resp. široké výkladové spektrum. K dodržování různých norem totiž existuje velké množství nástrojů, přičemž často neexistuje konsensus na tom, který z nich je efektivnější při jejich prosazování. To umožňuje jednotlivým státům přĳímat taková opatření a pravidla, která mohou být v souladu s mezinárodními principy, jimž se zavázaly, ačkoli v praxi nemusí jejich obsah naplňovat.

Pravidla upravující předvolební fázi Registrace voličů

Podmínky pro registraci voličů můžeme označit za standardní a případné stížnosti na porušování těchto ustanovení mohou být chápány jako stížnosti na narušování volební integrity. Volební registry jsou vytvářeny teritoriální volební komisí (čl. 15 Federalnyj Zakon O Vyborach Deputatov Gosudarstvennoj Dumy Federalnogo Sobranĳa Rossĳskoj Federacii – N 51-FZ 2005), přičemž je zajištěna případná dodatečná kontrola a aktualizace dat v registrech. Ty obsahují náležité údaje (viz N 51-FZ 2005: čl. 15). Záměrné akty s cílem ovlivnění volebních výstupů, jež současně porušují tato pravidla, pak mohou být chápány jako projevy volebních podvodů. ²Přičemž apriorní určení záměrnosti se jeví jako takřka nemožné. ³Například: Stížnost na odmítnutí zveřejnění agitačního videoklipu na televizní stanici kvůli nefinancování tohoto materiálu z příslušného volebního fondu dané strany, odkazuje především na porušení volebního zákona (ve věci nutnosti financování agitačních materiálů z volebního fondu strany – viz dále), a proto bude nutné zjistit nakolik je takovéto ustanovení v rozporu s obecnými principy volební integrity a až následně bude možné posuzovat tuto stížnost jako projev volebního podvodu, pro nějž, pakliže neexistuje ve výše představené klasifikaci odpovídající zařazení, bude vytvořen nový typ podvodu. Na druhou stranu v případě znění stížnosti – odmítnutí zveřejnění agitačního videoklipu na televizní stanici straně XY, je tato stížnost chápána jako omezený/nerovný přístup k médiím (přestože by důvod odmítnutí mohl být tentýž). ⁴Rusko je signatářem všech výše zmíněných mezinárodních úmluv, z nichž byly jednotlivé volební standardy vyvozeny.

100


Registrace stran

Pro úspěšné zaregistrování politické strany je nutné splnit poměrně náročné požadavky. Jejich naplnění je třeba dosáhnout na dvou úrovních, a to celostátní a regionální. Nová politická strana totiž předpokládá celostátní charakter, který je podpořen nutností vytvořit v alespoň 50 % subjektů Ruské federace⁵ svoje místní stranické pobočky. Ustavující se subjekt musí uhradit registrační poplatek, který činí padesátinásobek minimálního měsíčního platu stanoveného federálním zákonem k 1. březnu předchozího roku. K registraci je podle zákona rovněž nutné předložit značné množství dokumentů (podle Federalnyj Zákon O Političeskich Partĳach – N 95-FZ 2001: čl. 11., 15. a 16.), což činí samotné ustavení strany administrativně velmi náročné. Zákon o politických stranách však rovněž stanovuje poměrně náročné registrační požadavky na jednotlivé stranické pobočky vznikajícího subjektu. Každá z nich totiž musí zvlášť předložit značné množství dokumentů potřebných k registraci, včetně dokladu o zaplacení registračního poplatku, který činí trojnásobek minimálního měsíčního platu stanoveného federálním zákonem k 1. březnu předchozího roku (N 95-FZ 2001: čl. 15. a 18.). Z hlediska rozsahu takovýchto požadavků na vytvoření politické strany se jeví dané nároky jako velmi limitující pro vznik nových subjektů. Přičteme-li k tomu navíc explicitně formulované nařízení neumožňující utvářet strany na profesním, rasovém, národnostním nebo náboženském základě, či nutnost profesní nejednotnosti členů dané strany (N 95-FZ 2001: čl. 9), můžeme pozorovat systematické omezení některých základních lidských práv. To znamená, že stávající podmínky pro registraci nové politické strany v Ruské federaci nenaplňují požadavky volební integrity, přičemž významně omezují především právo založit politickou stranu a tím i právo na sdružování a participaci na vládě a věcech veřejných. Pro následnou analýzu jednotlivých volebních podvodů z tohoto zjištění plyne, že jako volební podvody mohou být nahlíženy rovněž aktivity, které v tomto směru nejsou v rozporu s Federálním zákonem o politických stranách. Kandidatura

Hlavním problémem z hlediska kandidatury se jeví nutnost kandidáta být nominován pouze politickou stranou na federální kandidátní listině, kam je vybrán na základě stranických stanov, přičemž každá strana může nominovat pouze jednu kandidátní listinu. Tyto seznamy uchazečů tak není povoleno předkládat občanům jiných zemí, lidem bez státní příslušnosti, zahraničním organizacím ani mezinárodním veřejným hnutím. Co se týká samotných kandidátů, ti nutně nemusí být členy dané strany, ale kandidátní listina může obsahovat i nezávislé kandidáty, kteří však svým počtem nesmí přesahovat 50 % celkového počtu kandidátů v představeném seznamu (N 95-FZ 2001). Takovéto nařízení je však v rozporu s článkem 7.5 tzv. Kodaňského dokumentu, který zdůrazňuje „(…) právo občanů usilovat o politický či veřejný úřad individuálně nebo jako představitelé politických stran nebo organizací (…)“ (CSCE/OSCE 1990). V kombinaci s poměrně restriktivními podmínkami umožňujícími vznik nových politických stran a jejich kandidaturu, jsou jednotlivcům de facto omezovány i možnosti ucházet se o volený úřad, tedy právo být zvolen. Soutěž politických stran – volební kampaň

Pravidla upravující předvolební soutěž jsou poměrně detailní. Jsou charakteristická pevnými časovými, obsahovými, ale i dalšími formálními požadavky. V jejich znění je evidentní důraz na princip rovnosti a jednotlivé zákony zajišťují všem „povoleným“ kandidátům stejné podmínky. Požadavky typu zajištění objektivity a přesnosti informací v materiálech kampaní, zákaz využívání státních a místních samospráv k politické agitaci, rovnost přístupu kandidátů/stran k médiím, či nutnost hradit náklady spojené s kampaní z volebního fondu dané strany (N 51-FZ 2005), jsou v principu nediskriminační a samy o sobě nikoho nezvýhodňují. ⁵Subjekty RF jsou rozuměny územně-administrativní jednotky, ze kterých se skládá Ruská federace. V současné době jich je 83 (viz Konstitucĳa Rossĳskoj Federacii 1993: čl. 65 ve znění pozdějších úprav).


101

Z hlediska sledování rozdílů mezi teoretickou formou systémové manipulace a jejími praktickými dopady se jeví jako nejobtížnější sledovat právě období probíhající volební kampaně a pravidla, která jej upravují. Systémová manipulace totiž obecně cílí na zvýhodnění jednoho aktéra před jiným. V případě volební kampaně, pakliže jsou dodrženy požadavky rovnosti stran (kandidátů) a jejich svobody (popřípadě shodné míry nesvobody), se však takováto manipulace jeví jako nejméně evidentní. V situaci, kdy jsou konkrétní zákony dané země jakkoli restriktivní, avšak aplikovány na všechny strany stejnou měrou, je často obtížné, a to především u pravidel upravujících podmínky pro vedení volební kampaně, identifikovat, v čí prospěch jsou dané předpisy formulovány. Co se týče míry svobody při provádění jakýchkoli úkonů, ta je prakticky ve všech státech určitým způsobem omezována ve prospěch zajištění veřejného pořádku, a je proto vysoce diskutabilní. Z tohoto důvodu je tedy možné jako volební podvody nahlížet jak akty narušující stávající restriktivní zákony, tak činnosti porušující ostatní důležité standardy zajištění volební integrity. Přístup do médií

Konkrétní podmínky propagace stran v médiích však mohou být stěží považovány za rovné. Strany jsou v tomto směru omezovány především z hlediska samotného přístupu. Zákon zajišťuje stranám určitý bezplatný prostor v médiích, avšak ne těm, které v posledních volbách nezískaly 3 % odevzdaných hlasů, popřípadě se neúčastnily skrutinia. Právo nárokovat si čas v éteru nebo prostor pro tištěný materiál v periodicích na regionální či komunální úrovni dále nemají ty strany, které v daném regionu (oblasti) nemají své kandidáty. Přitom daná strana nesmí svůj prostor využít pro podporu jiné politické strany nebo kandidáta. Přestože zákon garantuje politickým stranám stejné podmínky pro jejich kampaň v médiích, je přístup k nim dále omezen. Celostátní a regionální média jsou zavázána poskytnout prostor pro volební kampaň stranám, popřípadě regionálním skupinám kandidátů. Lokální média pak mohou svůj prostor poskytnout jen lokálním skupinám kandidátů, avšak ne zdarma, ale pouze placeně. Přitom přístup do těchto a regionálních médií mají pouze takové strany, které v dané oblasti mají svého kandidáta (N 51FZ 2005). Takováto opatření jsou tedy velmi restriktivní pro lokálněji orientované strany s nižším rozpočtem. Strany jsou totiž v oblastech, kde nenominují své kandidáty, výrazně omezovány na možnostech předvolební agitace, přestože v těchto místech, díky nastavení mechanismu pro převod voličských hlasů na mandáty (viz dále), o voličské hlasy rovněž soutěží. Daná omezení možností na předvolební prezentaci se díky distribuci hlasů na úrovni jednoho celostátního volebního obvodu mohou významně podepisovat na podílu získaných hlasů, potažmo křesel. Dalo by se tedy říci, že jevy, které nepřekračují zákonný rámec pro volby do Státní Dumy Ruské federace, avšak jsou v rozporu se standardy zajišťující volební integritu, mohou být považovány za podvodné. Pořádání veřejných předvolebních akcí

Ruská ústava (Konstitucĳa Rossĳskoj Federacii 1993: čl. 31) deklaruje právo na sdružování a můžeme říci, že relevantní zákony upravující možnosti sdružování jsou v principu nediskriminační. Přesto jsou v praxi příslušná rozhodnutí závislá ve velké míře na lokálních autoritách, které žádosti na pořádání demonstrací, stávek, shromáždění, apod. posuzují. Problémem těchto zákonů je však jejich vysoká míra obecnosti, která ponechává široké možnosti výkladu (často ústící v nekonzistentní rozhodování) právě na již zmíněných autoritách, na něž dopadá největší kritika ze zahraničí (viz např. Council of Europe, Parliamentary Assembly 2012; U.S. Department of State 2007). V tomto smyslu se o podvod jedná v případě snahy o ovlivnění volebních výsledků skrze neposkytnutí práva na shromáždění všem stranám/kandidátům stejnou měrou, jestliže neporušují stávající zákony.

102


Produkce a distribuce materiálů kampaně

Materiály používané v rámci předvolebních kampaní v Rusku podléhají poměrně striktním pravidlům z hlediska jejich transparentnosti. Jednotlivé materiály mohou být svobodně distribuovány, pakliže jsou vyrobeny na ruském území, placeny z příslušného volebního fondu každé strany a nesou s sebou zákonem stanovené informace. Volební komise (CVK nebo komise subjektu federace v daném teritoriu) shromažďuje tyto údaje spojené s danými materiály, které jim musí soutěžící strany předem poskytnout v oblastech, kde mají být rozmístěny. Materiály kampaní pak musí být distribuovány za rovných podmínek zajištěných z hlediska (formálních) závazků jak pro jejich výrobce, tak pro poskytovatele reklamních služeb (N 51-FZ 2005). Stávající pravidla pro distribuci agitačních materiálů tak můžeme charakterizovat jako rovná ke všem účastníkům soutěže. Opět lze pozorovat významnou roli volební komise, která posuzuje adekvátnost představených materiálů, které s sebou musí nést velké množství dat a nesmí být jinak v rozporu se zákonem. Obecně však (poměrně striktní) podmínky pro rozmisťování materiálů nĳak neporušují základní princip rovnosti. Vědomé nerespektování daných zákonů proto může být považováno za projev volebního podvodu. Financování kampaní

V Rusku je nutné hradit veškeré náklady spojené s volební kampaní ze speciálního volebního fondu, jehož využívání musí být strany schopny dokládat. Legálnost financování stran jako potenciálního narušitele volební soutěže je v tomto kontextu tedy spjata do značné míry s nastavením pravidel pro využívání volebních fondů. Každá politická strana může mít zřízen pouze jeden takovýto fond, přičemž však jednotlivé regionální pobočky dané strany, jež mají v daném regionu své kandidáty, mohou založit svůj vlastní volební fond, který však podléhá rozhodování vedoucího orgánu strany. V praxi to tedy znamená rozšíření možností financování politických kampaní, především z hlediska objemu finančních prostředků, pod dohledem stranických špiček. Zřízení takovýchto fondů může být hodnoceno kladně, především díky vyšší transparentnosti při kontrole výdajů spjatých s účastí na volbách. Jako poměrně netransparentní se nicméně jeví ta část fondu, která je zřízena politickou stranou jako celkem. Výdaje z tohoto fondu nesmí přesáhnout 700 milionů rublů, avšak zákon dále neupravuje podmínky pro jeho financování a zabývá se pouze financováním fondů zřízených regionálními pobočkami strany (N 51-FZ 2005). Pro posuzování konkrétních stížností to tedy znamená, že jak narušení pravidel pro financování či využívání volebních fondů, tak nařčení z nelegálního financování stran a jeho vztahu k volební soutěži mohou být považovány za projevy volebních podvodů.

Volební den Technické nastavení procedur volebního dne je teoreticky poměrně zabezpečené a v případě jejich dodržování by nemělo docházet k výraznému narušení žádné normy spojené se základními principy volební integrity. Zákon ve své podstatě poměrně slušně zajišťuje jak dodržení tajnosti volebního aktu, tak i možnost široké participace občanů na volebním klání. O celkový průběh hlasování se opět stará systém volebních komisí, které v některých případech, spjatých například s participací obyvatel z nedostupných lokalit, disponují poměrně důležitými rozhodovacími pravomocemi (viz N 51-FZ 2005). Jako volební podvody proto můžeme nahlížet pouze případy porušení zákona, který je formulován tak, že je schopen zajistit soulad procedur volebního dne s principy volební integrity.

Fáze po ukončení hlasování Sčítání výsledků

Na konci volebního dne, tzn. po ukončení hlasování, musí volební komise (VK) spočítat výsledky, zrušit nevyužité hlasovací lístky a vyhotovit potvrzení o výsledcích. To probíhá ve čtyřech stupních, a to na úrovni Okrskové volební komise (OVK), Teritoriální volební komise (TVK), Volební komise


103

subjektu Ruské federace (VK subjektu RF) a Centrální volební komise (CVK). Proces počítání hlasů je na všech těchto úrovních upraven obdobnými pravidly zajišťujícími především transparentnost a přesnost tohoto úkonu (viz N 51-FZ 2005). Volební zákon je v této fázi poměrně detailní a díky některým novějším dodatkům precizuje dříve problematické pasáže tohoto zákona. Ten teoreticky ve výsledné formě zaručuje přesnost a transparentnost údajů o volebních výsledcích a jejich přesnou agregaci, to vše s prostorem na transparentní zhodnocení sporných bodů, jejichž posouzení je znovu ponecháno administrátorovi voleb, tedy volebním komisím jednotlivých úrovní. Jako volební podvod je v tomto ohledu tedy chápáno pouze narušení stávajícího znění zákona. Mechanismus převodu hlasů na mandáty

Základní nastavení způsobu distribuce mandátů není nĳak neobvyklé a všechny nástroje a procedury (viz N 51-FZ 2005) se pohybují v mezích požadavků mezinárodního společenství na způsob obsazování křesel (srovnej Chytilek et al. 2009: 321–350). V Rusku se tak jedná o poměrný volební systém, využívající Hareovu kvótu (s nejvyššími zbytky) na úrovni jednoho celostátního volebního obvodu, kdy pro postup do skrutinia musí strany získat 7 % hlasů. Od roku 2009 jsou pak stranám se ziskem mezi 6–7 % hlasů zajištěny dva mandáty a stranám se ziskem 5–6 % hlasů jeden mandát (blíže N 51-FZ 2005). Stížnosti na provádění procedur takovýchto výpočtů jsou proto oprávněné a narušování tohoto systému může být nahlíženo jako projev volebního podvodu. Pakliže by ovšem stížnosti směřovaly na fungování stávajícího systému jako takového, nebylo by možné mluvit o volebních podvodech, ale z tohoto hlediska by se jednalo o případnou systémovou manipulaci.

Volební komise Funkci tzv. „Electoral Management Body“ (EMB) v Rusku zajišťuje systém volebních komisí se striktní hierarchickou strukturou, kdy pro volby do Státní dumy jsou zásadní čtyři hlavní úrovně – CVK, VK subjektu RF, TVK⁶ a OVK. CVK funguje nepřetržitě a její členové jsou voleni na pětileté funkční období. Skládá se z 15 členů, kteří jsou vždy po pěti jmenováni prezidentem, Státní dumou a Radou federace. Prezident přitom tyto členy jmenuje na základě vlastního uvážení, Státní duma tak činí v závislosti na nominacích jejích frakcí, přičemž každá z nich může nominovat pouze jednoho kandidáta a Rada federace vybírá z kandidátů, které jí předložily legislativní orgány státní moci subjektů RF spolu s jejich vyššími úředníky (hlavami místních exekutiv) (Federalnyj Zakon Ob Osnovnych Garantĳach Izbiratelnych Prav i Prava na Učastĳe v Referendume Graždan Rossĳskoj Federacii – N 67-FZ 2002; N 51FZ 2005). Na první pohled by se mohlo zdát, že nezávislost tohoto tělesa je garantována různorodostí její volby. V podmínkách Ruské federace je tomu však spíše naopak. Provázanost stávající strany Jednotné Rusko (JR) s prezidentským úřadem je zřejmá.⁷ Prezident navíc od roku 2005 jmenuje guvernéry (Moses 2010), kteří v souladu s Ústavou (Konstitucĳa Rossĳskoj Federacii 1993: čl. 95) zároveň volí polovinu Federální rady. Spolu s dlouhodobě výraznou převahou ve volbách do Státní dumy je patrný nepřiměřený vliv strany Jednotné Rusko na nominaci členů CVK. Ta má proto ve složení z roku 2011 podle Kyneva (2012) alespoň 10 členů úzce napojených na prezidentskou kancelář, potažmo stranu Jednotné Rusko. V návaznosti na fakt, že volební komise vyšších instancí ovlivňují výběr členů níže postavených komisí, je způsob jmenování členů na nejvyšších úrovních velmi důležitý a v Ruském prostředí také velmi sporný. Z tohoto důvodu nelze vyvrátit potenciální zaujatost volebních komisí při administraci volební soutěže, na což koneckonců upozorňuje i závěrečná zpráva pozorovatelské mise OBSE, která ze strany představitelů většiny stran eviduje projevy nespokojenosti s mírou neutrálnosti volební komise ⁶Pravomoci TVK mohou v některých případech převzít Volební komise komunálních formací. (N 51-FZ 2005: čl. 18.3). ⁷Viz působení nyní již opět ex-předsedy Jednotného Ruska Vladimira Putina v prezidentském úřadu a zvolení touto stranou navrženého (a Putinem zaštítěného) kandidáta Dmitry Medvedeva v prezidentských volbách v roce 2008, který avizoval přímou kontinuitu s Putinovou politikou (Reuters 2008). V prezidentských volbách v roce 2012, ve kterých Medvedev nekandidoval, navíc opět jednoznačně zvítězil Vladimir Putin, čímž se stal již potřetí ruským prezidentem a Medvedev získal předsednický post právě ve straně Jednotné Rusko.

104


na všech úrovních, která se projevuje ve zvýhodňování strany Jednotné Rusko (OSCE 2012).

Aplikace konceptu volebních podvodů Nyní je tedy zřejmé, které ze stížností lze chápat jako stížnosti na volební podvody. Na základě dokumentu ruské volební komise, obsahujícího souhrn jednotlivých stížností (Centralnaja Izbiratelnaja Komissĳa Rossĳskoj Federacii 2012) bylo prozkoumáno celkem 3831 stížností⁸ na volební soutěž. Ukázalo se, že zmiňovaný koncept zdaleka není schopen zahrnout všechny možné projevy volebních podvodů. Soubor zákonů daného státu totiž vytváří jedinečné podmínky pro zajištění volebního procesu a nastavení konkrétních pravidel proto může napříč státy variovat. Potenciální volební podvody, které představený koncept zachycuje, tvoří podle zjištěných dat pouze asi 25,9 % (992) případů všech prozkoumaných stížností. Zbylých 74,1 % (2839) potenciálních volebních podvodů je proto vnímáno především ve vztahu k narušení domácích zákonů, anebo se jedná o možné podvody, které nejsou v konceptu zmíněny, avšak které nelze charakterizovat jako narušující volební integritu a mohou být pro daný stát specifické. To znamená, že stávající koncept, přestože vznikl na základě syntézy konceptů současných autorů, přičemž jeho jednotlivé složky je možné vztáhnout k principům volební integrity, není schopen zahrnout z hlediska představené definice volebního podvodu všechny projevy pochybení s podvodným potenciálem. To je patrně způsobeno samotnou definicí volebního podvodu. Narušení volebních pravidel, která nejsou v rozporu s principy volební integrity, totiž znamená překročení lokálních standardů, na které jsou systém a jeho aktéři přivyklí. Takováto pravidla mohou být stanovena zákonem a jejich porušení je možné (při splnění dalších podmínek) chápat jako volební podvod. Tabulka 2 proto zaznamenává další možné projevy volebních podvodů (nad rámec stanoveného konceptu), na které bylo v rámci předložených stížností poukazováno. Některé z představených stížností jsou však pro další postup nerelevantní, a to hned z několika důvodů. V jednom případě se jedná o nařčení, která se vůbec nevztahovala k daným volbám nebo volebnímu procesu jako takovému (tento typ stížností byl však omezeného množství), nebo šlo o dotazy či žádosti na volební komisi, případně se dané stížnosti nevztahovaly na takové pochybení, které by mohlo mít charakter volebního podvodu (například neuvedení výrobce informačních materiálů volební komise atp.). Tento typ stížností je pro potřeby textu označen jako stížnosti nesouvisející s volbami/podvody. Druhým typem takto nerelevantních stížností jsou ty, u nichž není možné na základě daného dokumentu jednoznačně určit, jakého pochybení se týkají. V praxi se jedná například o dále nespecifikované stížnosti formulované jako – porušení volebního zákona; doporučení prověřit narušení v dané volební místnosti; narušení při organizaci a provedení voleb; či odkazy na porušení určitých článků zákona, které se zabývají různými potenciálními podvody (například vázanými na možnosti provádění veřejných kampaní spolu s jejich bezpečností); atp. V textu jsou tyto stížnosti označovány jako blíže nespecifikované. Mimo zmíněné dva typy stížností, přestože jejich počet výrazně převyšuje počet ostatních kategorizovaných nařčení (celkem 720 případů, tj. 18,79 % ze všech stížností, resp. 25,36 % z počtu 2839 nezařazených nařčení), můžeme identifikovat dalších 40 možných druhů narušení s potenciálem volebního podvodu (viz tabulka 2).

⁸Přestože dokument ve svém sumáři deklaruje množství 4497 stížností, je nutné dodat, že se jedná o početní chybu, jelikož minimálně v případě regionu Volgogradskaja oblast deklaruje dokument 1096 stížností, přičemž podle způsobu jejich počítání, využitém v daném dokumentu, jich obsahuje pouze asi 295 (v jiných náhodně vybraných oblastech se však data shodují). Některé stížnosti navíc obsahují více typů nařčení, které autor posuzoval odděleně, čímž navýšil počet sledovaných stížností a jejich možné spektrum.

105


Tabulka 2:

Další typy potenciálních volebních podvodů ve volbách do Státní dumy RF 2011 a jejich procentuální podíl vůči všem stížnostem i vůči stížnostem na podvody, které nezahrnuje představený koncept, N = 2839

Typ podvodu I – Blíže nespecifikované II – Nelegální kampaň

Četnost

% celkem

% z dalších

615

16,10

21,70

1 304

34,00

45,90

III – Nelegální shromažďování údajů

13

0,30

0,50

IV – Nezákonné zveřejnění informací

14

0,40

0,50

V – Nejasné financování (kampaně)

142

3,70

5,00

VI – Zaujatá/spatně složená/špatné chování volební komise

178

4,60

6,30

28

0,70

1,00

VII – Špatná práce s voličskými seznamy (úpravy, poškození atp.) VIII – Porušování jazykových práv

2

0,10

0,10

IX – Nezapečetěná/poškozená urna

11

0,30

0,40

X – Extrémistická kampaň (podněcující nepokoje)

25

0,70

0,90

XI – Nepodepsání/padělání podpisů protokolů

3

0,10

0,10

XII – Zákaz natáčení ve volební místnosti

8

0,20

0,30

126

3,30

4,40

18

0,50

0,60

XIII – Překážky pro pozorovatele (další oprávněné) XIV – Špatná informovanost v rámci komise XV – Problémy při přejímání protokolů

5

0,10

0,20

17

0,40

0,60

6

0,20

0,20

XVIII – Porušení tajnosti hlasování (nespecifikované)

8

0,20

0,30

XIX – Nezabezpečení/špatné skladování protokolů

5

0,10

0,20

XX – Nevpuštění (maření práce) médií do volebních místností

20

0,50

0,70

XXI – Masové přivážení voličů

18

0,50

0,60

5

0,10

0,20

17

0,40

0,60

XXIV – Stížnost na elektronické hlasování

4

0,10

0,10

XXV – Nestandardní podmínky při debatách

5

0,10

0,20

XXVI – Pracovní den v den voleb

4

0,10

0,10

XXVII – Kandidáti na kandidátkách nesedí

1

0,00

0,00

XXVIII – Neúčast opozice/špatný stranický systém

2

0,10

0,10

46

1,20

1,60

4

0,10

0,10

XVI – Zrušení/změna/špatné ustavení volební místnosti XVII – Velmi podezřelé jevy∗

XXII – Pozdní otevření/předčasné zavření volební místnosti XXIII – Nepřijetí/nestandardní přijetí pozvánky k volbám

XXIX – Nevydání dokladu o absenci XXX – Nelegální demonstrace/shromáždění XXXI – Nečinnost orgánů při zavedení pořádku

1

0,00

0,00

19

0,50

0,70

XXXIII – Průzkum u volební místnosti

4

0,10

0,10

XXXIV – Média neplní své povinnosti (špatná informovanost)

6

0,20

0,20

XXXV – Pozorovatelé se vměšují

6

0,20

0,20

13

0,30

0,50

XXXVII – Využívání nejasných prostor

8

0,20

0,30

XXXVIII – Nestandardní vydání volebních lístků/dokladů o absenci

8

0,20

0,30

XXXIX – Nezpůsobilý kandidát

7

0,20

0,20

XL – Nesouhlas s posouzením stížnosti

3

0,10

0,10

XLI – Padělané (neoficiální) volební lístky/doklady o absenci

5

0,10

0,20

105

2,70

3,70

2 839

74,10

100,00

XXXII – Telefonování a SMS

XXXVI – Špatná práce komise se stížnostmi

XLII – Stížnosti nesouvisející s volbami/podvody Celkem

∗ ) Velmi podezřelé jevy označují nestandardní skutečnosti během hlasování, a to především jevy, kdy velmi vysoké podíly

voličů hlasují mimo volební místnost nebo s využitím dokladu o absenci atp.

106


Jak je evidentní, největší část těchto stížností byla směřována na nelegálnost volebních kampaních (1304 případů – 34 % ze všech stížností vůbec, resp. 45,9 % ze stížností nezahrnutých v představeném konceptu). Vysoká míra stížností na porušení pravidel upravujících volební kampaň, která nebyla jinak postižena dalšími možnými typy podvodů, byla dána především restriktivními podmínkami v ruském prostředí, kde strany musí velmi precizně a svědomitě dokumentovat jednotlivé volební materiály volebním komisím, na což, společně s narušováním pravidel pro rozmisťování agitačních materiálů a agitaci vůbec, směřovala převážná většina stížností. Z pomezí dalších možných podvodů byly nejhojněji zastoupeny především stížnosti na zaujatou/špatně složenou/špatně se chovající⁹ volební komisi (178 případů – 4,6 %, resp. 6,3 %), kam spadají nařčení jinak nepostihnutá v představených typech podvodů. Dále bylo poměrně často zmiňováno nejasné financování kampaní (142 případů – 3,7 %, resp. 5 %), které odkazovalo především na porušování zákonem nařízené nutnosti financovat veškeré aktivity spojené s volební agitací z příslušných volebních fondů jednotlivých stran. Přestože kladení překážek pro pozorovatele a další oprávněné osoby (126 případů – 3,3 %, resp. 4,4 %) je z hlediska představeného konceptu nahlíženo spíše optikou sekundárních indikátorů, které mají tendenci vytvářet podmínky napomáhající páchání volebních podvodů, nelze ani tento jev vědomě opomíjet. Za zmínku pak stojí ještě stížnosti na nevydání dokladu o absenci, které byly předloženy ve 46 případech (1,2 %, resp. 1,6 %). Nevydání absenčního lístku, umožňujícího volit jinde než v místě bydliště (původní registrace), navíc může ve svém důsledku znamenat totéž jako nevydání volebního lístku. Tyto dvě kategorie však nelze sloučit, protože nevydání absenčního lístku neznamená, že dotyčný nakonec nemohl k volbám dorazit. Vzhledem k palčivosti porušování pravidel volební kampaně je nutné si uvědomit, že je zmíněná kategorie v takové míře evidována díky danému kontextu – restriktivní pravidla (viz výše). Zjištěná fakta totiž neznamenají, že v jiném státě nemůže být naléhavější odlišná otázka než porušování pravidel pro provádění volební kampaně. Přestože některé stížnosti byly dále zastoupeny jen v řádu jednotek, na jejich relevanci to nikterak neubírá. Nabízí se proto několik možností jak s předloženým konceptem dále pracovat, a to: 1) odmítnout aplikaci takovéhoto konceptu s odvoláním se na nemožnost využití přĳaté definice; 2) upravit definici volebního podvodu; a 3) sloučit původní koncept s nově zjištěnými potenciálními podvody. Přĳetí druhé možnosti by nicméně bylo učiněno na úkor validity samotné definice.

Vytvoření nového konceptu volebních podvodů Za účelem vytvoření vhodnějšího konceptu lze na základě pozorovaných stížností a kategorií předchozího konceptu vymezit následující možné oblasti pochybení, ve kterých vzniká riziko páchání podvodných aktivit. Vysledované (a možná i jiné další) podvodné projevy by přitom byly pouze součástí těchto kategorií¹⁰: 1. Problémy při registraci voličů (i + ii + iii + iv + v + VII). 2. Problémy při registraci stran/kandidátů (xv + XXVII + XXVIII + XXXIX). 3. Špatná práce médií (kontrola, nerovný přístup, špatná práce¹¹) (ix + x + XXV + XXXIV). 4. Nelegální financování a zdroje (xii + xiii + V + XXXVII). 5. Zastrašování, ohrožování, násilí, nátlak, omezování, obstrukce, věznění kandidátů, jejich podporovatelů, stranických úředníků, voličů, volebních komisařů nebo dalších volebních úředníků (vi + vii + viii + xiv + xvi + XXVI). ⁹Špatné chování volební komise ve smyslu překračování svých pravomocí, netransparentnost práce atp. ¹⁰V závorkách jsou uvedeny kategorie, které spadají v tomto konkrétním případě pod dané projevy. Označení římskými číslicemi odkazuje na označení v původním konceptu a označení z tabulky 2. Kategorie mohou být do budoucna doplněny a demonstrované rozdělení tak slouží k orientaci při posuzování jednotlivých typů podvodů v ruském prostředí, v návaznosti na analýzu právního rámce. Do nového konceptu nejsou zařazeny stížnosti na masové přivážení voličů a na elektronické hlasování. Z tohoto hlediska jsou totiž blíže nespecifikované, přičemž ačkoli je masové přivážení voličů v rozporu s ruským volebním řádem, při neudání pachatele a ani specifikace, proč je přivážení voličů podvodné, jej nelze blíže klasifikovat. ¹¹Špatná práce v tomto smyslu chápána jako neplnění si svých povinností vyplývajících ze zákona.


107

6. Nelegální práce s informacemi (jejich sběr a poskytování) (xi + III + IV + XXXIII). 7. Nelegální kampaň (II + X + XXX + XXXII). 8. Jiná diskriminace (náboženská, rasová, jazyková atp.) (xxiii + VIII). 9. Neumožnění hlasování (xxii + xxx + xxxi + XVI + XXII + XXIII + XXIX). 10. „Neupřímnost“ volby (xvii + xviii + xix + xx). 11. Nerovné hlasování (xxiv + xxv + xxxii + xxxiii + XVII + XLI). 12. Narušení tajnosti hlasování (xxvi + xxvii + XVIII). 13. Neadekvátní hlasovací podmínky/prostředí (xxi + xxviii). 14. Vměšování se nezpůsobilých osob do práce EMB (pozorovatelů, straníků atp.) (XXXV). 15. Nezajištění volební urny (xxxviii + xxxix + IX). 16. Pochybení při vyhotovení protokolů (počítání výsledků, agregace dat, padělání podpisů atp.) (xxxvi + xxxvii¹² + XI + XV + XIX). 17. Další nedostatky EMB (především dovnitř – složení, informovanost, jednání atp.) (xxix + VI + XIV + XXXVIII). 18. Neaplikace výsledků volby (xxxiv + xli). 19. Špatná práce orgánů posuzujících spory (xl + XXXVI + XL). 20. Potlačování protestů, stávek, demonstrací (násilí proti protestantům) (xxxv). 21. Selhání dalších relevantních orgánů (XXXI). 22. (Překážky pro pozorovatele a další oprávněné (XII + XIII + XX).)

Můžeme tedy rozlišovat 21 druhů podvodů, přičemž lze dále přihlížet ke kladení nejrůznějších překážek pro volební pozorovatele a další oprávněné osoby během volebního období, především pak při sčítání hlasů. Protože některé z eventuálních podvodů byly přiřazeny pod jednotlivé kategorie díky tomu, že nějak překračovaly konkrétní platný zákon, který není v rozporu s mezinárodními standardy, neznamená to, že by v jiných státech nemohly být obdobné činnosti zákonné, a tudíž nepodvodné. Tím se teoreticky stírá nemožnost využití podobného konceptu pro komparativní účely. Tabulka 3 udává, jak jsou jednotlivé kategorie z nového konceptu, jež mohou být posuzovány ve všech fázích volební soutěže, zastoupeny v případě zkoumaných ruských stížností. Zřetelně nejvíce dominují stížnosti na provádění nelegálních kampaní, kterých bylo předloženo celkem 1352, což tvoří 35,3 % všech stížností vůbec, resp. 43,8 % stížností zahrnutých v novém konceptu.¹³ Druhá nejčastější stížnost směřovala na špatnou práci médií (289 případů, 7,5 %, resp. 9,4 %), která se projevovala především omezeným či nerovným přístupem pro jednotlivé kandidáty/strany, nebo neplněním zákonem stanovených požadavků pro prezentaci kandidátů/stran. Několik dalších stížností je pak zastoupeno poměrně obdobně. Jedná se zaprvé o další nedostatky EMB, v tomto případě soustavy volebních komisí RF, které zajišťují a administrují takřka celý průběh voleb. Ve 204 zjištěných stížnostech (5,3 %, resp. 6,6 %) bylo poukazováno především na jejich vnitřní pochybení, která nebyla blíže určena jinými kategoriemi konceptu, přičemž se jednalo především o samotné složení volebních komisí, informovanost mezi jejich členy a nestandardní chování. To všechno může mít za následek omezení nebo vyřazení některých členů komisí a potažmo může značit zaujatost celého tělesa. Dále jsou poměrně výrazně zastoupeny (187 případů – 4,9 %, resp. 6,1 %) stížnosti na (ne)umožnění hlasování, což má přímý vliv na volební výsledek. V praxi se totiž jedná především o neumožnění hlasování jinak způsobilým voličům ¹²Falzifikace výsledků v chápání konkrétně pozorovaných ruských stížností. Jinak by bylo zařazeno pod potlačení oficiálních výsledků. ¹³Nový koncept je schopen blíže analyzovat 80,6 % (3089 případů) všech stížností z pomezí sledovaného dokumentu, přičemž zbylých 19,4 % stížností nelze blíže posoudit z důvodu jejich nerelevantnosti nebo příliš obecné formulace.

108


a nevydání dokladu o absenci, které prakticky zabraňují voliči odevzdat svůj hlas. Jsou zde však zastoupeny i případy nezabezpečení dostatečného počtu volebních lístků na volební místnosti či nepřĳetí pozvánky k účasti na volbách a podobně. Mezi další obdobně početná nařčení pak můžeme řadit stížnosti na nelegální financování a zdroje (178 případů – 4,6 %, resp. 5,8 %), ohrožování/násilí/nátlak/omezování/věznění kandidátů, stranických úředníků, volebních komisařů či volebních úředníků (162 případů – 4,2 %, resp. 5,2 %), kam spadají i další způsoby omezování jejich volebních kampaní, a problémy při registraci voličů (130 případů – 3,4 %, resp. 4,2 %). Obdobné aktivity mohou znovu vyústit k přímému ovlivnění hlasování. Nakonec můžeme přihlédnout k opět hojně zastoupeným stížnostem na kladení překážek pro pozorovatele (a další oprávněné jedince), které naznačují možnou manipulaci (154 případů – 4,0 %, resp. 5,0 %). Pro více informací viz tabulka 3. Tabulka 3:

Četnosti a podíly zastoupení jednotlivých možných podvodných aktivit ve sledovaných stížnostech podaných na volby do Státní dumy RF 2011 podle nově zkonstruovaného konceptu, N = 3089

Typ podvodu

Četnost

% celkem

Validní %

130

3,40

4,20

14

0,40

0,50

Špatná práce médií (kontrola, nerovný přístup, špatná práce)

289

7,50

9,40

Nelegální financování a zdroje

178

4,60

5,80

Ohrožování/násilí/nátlak/omezování/věznění kandidátů, stranických úředníků, voličů, vol. komisařů či vol. úředníků

162

4,20

5,20

51

1,30

1,70

1 352

35,30

43,80

3

0,10

0,10

187

4,90

6,10

„Neupřímnost“ volby

67

1,70

2,20

Nerovné hlasování

56

1,50

1,80

Narušení tajnosti hlasování

10

0,30

0,30

Neadekvátní hlasovací podmínky/prostředí

98

2,60

3,20

6

0,20

0,20

Nezajištění volební urny

13

0,30

0,40

Pochybení při vyhotovení protokolů (počítání a agregace výsledků, padělání podpisů atp.)

98

2,60

3,20

Další nedostatky EMB (především dovnitř – složení, informovanost, jednání atp.)

204

5,30

6,60

16

0,40

0,50

1

0,00

0,00

154

4,00

5,00

3 089

80,60

100,00

Problémy při registraci voličů Problémy při registraci stran/kandidátů

Nelegální práce s informacemi (sběr a poskytování) Nelegální kampaň Jiná diskriminace (Ne)umožnění hlasování

Vměšování se nezpůsobilých osob do práce EMB

Špatná práce orgánů posuzujících spory Selhání dalších relevantních orgánů Překážky pro pozorovatele (a další oprávněné jedince) Celkem

Poznámka: Velmi podezřelé jevy označují nestandardní skutečnosti během hlasování, a to především jevy, kdy velmi vysoké podíly voličů hlasují mimo volební místnost nebo s využitím dokladu o absenci atp.

Problémy provázející provádění předvolebních kampaní a jejich mediální pokrytí tak jasně dominují mezi sledovanými stížnostmi, přičemž v hojné míře jsou evidovány rovněž stížnosti na jevy, které mohou přímo ovlivňovat volební výstupy z hlediska eliminace některých voličů z procesu volby.


109

To může být dáno více příčinami. Zaprvé jsou obdobné projevy podvodů nejsnadněji postihnutelné jednotlivými zainteresovanými aktéry. Některé další stížnosti, jako například pochybení při vyhotovování protokolů, jsou totiž méně na očích, jelikož počet připuštěných jedinců k této činnosti je omezený a jak ukazují data, v některých případech mohou být obdobné procesy méně transparentní než by měly (viz překážky pro pozorovatele (a další oprávněné), další nedostatky EMB). Druhou příčinou těchto výsledků může být rovněž charakter samotného zkoumaného dokumentu, který předpokládá spíše stížnosti na předvolební fázi a fázi volebního dne, než jevy, které byly zaznamenány po volbách, přestože je také eviduje.

Závěr Cílem předkládané práce bylo vytvořit koncept pro zkoumání volebních podvodů využitelný pro případný komparativní výzkum. Na základě dřívějších prací byly identifikovány jednotlivé druhy volebních podvodů, které se však při aplikaci na ruskou volební soutěž do Státní dumy v roce 2011 ukázaly jako nevyčerpávající, kdy byly schopny kategorizovat pouze 25,9 % analyzovaných stížností. Ostatní stížnosti se patrně díky představené definici volebního podvodu vztahovaly spíše k narušením domácích zákonů, než obecně přĳímaných norem. Nastavení pravidel volební soutěže totiž musí limitovat všechny aktéry stejnou měrou, a pakliže jeden z nich tyto limity překročí, může získat nepoměrnou a z tohoto hlediska podvodnou výhodu nad ostatními. Ve snaze vytvořit takový koncept, který by byl schopen kategorizovat co nejvíce možných podvodných projevů, byly původně formulované kategorie sloučeny s dalšími konkrétními projevy v daný moment potenciálních podvodů, čímž bylo vytvořeno plných 21 zastřešujících kategorií plus jedna rozšiřující, a to: 1) problémy při registraci voličů; 2) problémy při registraci stran/kandidátů; 3) špatná práce médií (kontrola, nerovný přístup, špatná práce); 4) nelegální financování a zdroje; 5) zastrašování, ohrožování, násilí, nátlak, omezování, obstrukce, věznění kandidátů, jejich podporovatelů, stranických úředníků, voličů, volebních komisařů nebo dalších volebních úředníků; 6) nelegální práce s informacemi (jejich sběr a poskytování); 7) nelegální kampaň; 8) jiná diskriminace (náboženská, rasová, jazyková atp.); 9) neumožnění hlasování; 10) „neupřímnost“ volby; 11) nerovné hlasování; 12) narušení tajnosti hlasování; 13) neadekvátní hlasovací podmínky/prostředí; 14) vměšování se nezpůsobilých osob do práce EMB (pozorovatelů, straníků atp.); 15) nezajištění volební urny; 16) pochybení při vyhotovení protokolů (počítání výsledků, agregace dat, padělání podpisů atp.); 17) další nedostatky EMB (především dovnitř – složení, informovanost, jednání atp.); 18) neaplikace výsledků volby; 19) špatná práce orgánů posuzujících spory; 20) potlačování protestů, stávek, demonstrací (násilí proti protestantům); 21) selhání dalších relevantních orgánů; (22)) překážky pro pozorovatele a další oprávněné. Poslední bod pak není projevem ani tak podvodné aktivity, jelikož sám o sobě neovlivňuje individuální ani kolektivní vůli voličů, ale spíše se předpokládá, že jeho přítomnost může zvýšit pravděpodobnost provádění podvodných aktivit a z tohoto důvodu se jeví zajímavým. Ukázalo se, že počet zkoumaných stížností dosahoval poměrně vysoké hodnoty (3831), přičemž sledovaný soubor nebyl vyčerpávající, avšak co do počtu dat byl nejrozsáhlejším dostupným, objeveným dokumentem. Ten sledoval stížnosti podané na úrovni jednotlivých subjektů Ruské federace. Z dostupných informací se však nepodařilo zjistit, nakolik jsou jednotlivé stížnosti sumarizovány z nižších úrovní a zda vůbec. Vzhledem k tomu lze předpokládat další stížnosti, především z období povolební fáze. Dokument samotný však nepředstavuje překážku pro jeho využití k podpoře či vyvrácení sledovaných konceptů. Konkrétně v případě sledovaných ruských voleb je pak zjevná orientace potenciálních volebních podvodů na předvolební kampaně a práci médií. Další možné podvody pozorujeme ve vztahu k volebním komisím, jejichž činnost či složení poměrně často zaznamenávají obtíže. Tyto nepřímé možné podvody jsou pak doplněny činnostmi, které přímo ovlivňují volební výsledky jako například (ne)umožnění hlasování, či problémy při registraci voličů. Rovněž nelegální či neprůhledné financování stran a jejich kampaní společně s využíváním dalších zdrojů hraje v ruském prostředí nezanedbatelnou roli. Navíc se můžeme setkat i s určitou formou nátlaku či omezování některých volebních aktérů.

110


Provázanost představeného konceptu s ruskými reáliemi je zjevná, avšak nemusí být vyčerpávající. Do budoucna není nĳak omezena možnost jeho rozšíření, zvláště v kontextu jiných geografických oblastí, pro něž mohou být charakteristické jiné (nové) podvodné aktivity. Z tohoto hlediska se jeví především volební soutěže v zemích Latinské Ameriky, Afriky, nebo Asie jako možné zdroje pro obohacení představeného konceptu.

Seznam použité literatury B

, S. 2008a. Pa erns of Electoral Malpractice. Project on Electoral Malpractice in New and Semi-Democracies. Working Paper No. 4. [on-line]. [vid. 2012-09-20]. Dostupné na

http://www.essex.ac.uk/government/electoralmalpractice/ workingpapers.htm. B

, S. 2008b. Conceptualizing Electoral Malpractice. Project on Electoral Malpractice in New and Semi-Democracies. Working Paper No. 1. [on-line]. [vid. 2012-08-24]. Dostupné na

http://www.essex.ac.uk/government/electoralmalpractice/ workingpapers.htm. B

, G., G , A., M , T. 2012. Measuring the quality of election administration. Democratization, Vol. 20, Issue 2, s. 358-377.

C

, D. 2006. Election Rigging and How to Fight It. Journal of Democracy, Vol. 17, No. 3, s. 138-151.

Centralnaja Izbiratelnaja Komissĳa Rossĳskoj Federacii. 2012. [on-line]. [vid. 2012-10-17]. Dostupné na http://cikrf.ru/news/relevant/2012/02/13/sved_naruch.html.

Council of Europe, Parliamentary Assembly. 2012. Observation of the parliamentary elections in the Russian Federation (4 December 2011). Report. [on-line]. [vid. 2013-07-17]. Dostupné na

http://assembly.coe.int/ASP/Doc/XrefViewHTML.asp?FileID=12924& Language=en. CSCE/OSCE. 1990. Document of the Copenhagen Meeting of the Conference On the Human Dimension of the CSCE. [on-line]. [vid. 2012-11-16]. Dostupné na http://www.osce.org/odihr/elections/14304. D D

-R , A., C , D. J. 2010. Using International Law to Assess Elections. Democratization, Vol. 17, č. 3, s. 416-441. , L. 2002. Thinking About Hybrid Regimes. Journal of Democracy, Vol. 13, č. 2, s. 21-35.

D

, P. 2012. Definice a konceptualizace volebních podvodů. European Electoral Studies. 7 (1), s. 17-29. [on-line]. [vid. 2012-08-10]. Dostupné na http://ispo.fss.muni.cz/uploads/EVS/013/EVS_7_1_2.pdf.

E

, J., S s. 32-46.

, P. 1997. What Makes Elections Free and Fair. Journal of Democracy, Vol. 8, č. 3,

Freedom House. 2012. [on-line]. [vid. 2013-02-20]. Dostupné na

http://www.freedomhouse.org/report/freedom-world/2012/russia-0. H

C J

, S. D. 2008. How International Observers Detect and Deter Fraud. In A , M. R., H , T. E., H , S. D. (eds). Election Fraud: Detecting and Deterring Electoral Manipulation. Washington: The Brookings Institution Press, s. 201-215. , R. et al. 2009. Volební systémy. Praha: Portál. , I. 2013. Diskuse nad povahou volebního podvodu a pokus o redefinici. European Electoral Studies. 8 (1), s. 37-45. [on-line]. [vid. 2013-09-03]. Dostupné na http://ispo.fss.muni.cz/uploads/EVS/015/evs_8_1_3.pdf.

Konstitucĳa Rossĳskoj Federacii. 1993. [on-line]. [vid. 2012-11-03] Dostupné na http://www.gov.ru/main/konst/konst0.html.


111

K

, A. 2012. The role of the election commissions at the elections in Russia. European Exchange, Russian Federation 2011: Parliamentary Elections, Report 5. Moscow. [on-line]. [vid. 2012-12-12]. Dostupné na http://www.europeanexchange.org/fileadmin/user_upload/ Russland_Wahlen_2011/Alexander_Kynew_Election_commissions.pdf.

L

, F. E. 2003. Electoral Fraud: Causes, Types, and Consequences. Annual Review of Political Science 6, s. 233-256.

L

-P , R. 2011. Assessing Electoral Fraud in New Democracies: A Basic Conceptual Framework. Paper presented at the IPSA-ECPR Joint Conference, February 16-19, 2011, Sao Paulo, Brazil. [on-line]. [vid. 2013-02-18]. Dostupné na

http://www.ifes.org/∼/media/Files/Publications/ White%20PaperReport/2011/IPSA_conference_paper_pintor.pdf. M

, J. C. 2010. Russian Local Politics in the Putin-Medvedev Era. Europe-Asia Studies, Vol. 62, č. 9, s. 1427-1452.

M

, M., O , P. C. 2008. Russian Elections: An Oxymoron of Democracy. Sea le: The National Council for Eurasian and East European Research. [on-line]. [vid. 2012-08-20]. Dostupné na http://www.ucis.pitt.edu/nceeer/2008_822-11_Ordeshook.pdf.

M

, M., O , P., S , D. 2008. On the Trail of Fraud: Estimating the Flow of Votes between Russia’s Elections. In A , M. R., H , T. E., H , S. D. (eds). Election Fraud: Detecting and Deterring Electoral Manipulation. Washington: The Brookings Institution Press, s. 182-200.

M

, M., O , P. C., S , D. 2009. The Forensics of Election Fraud: Russia and Ukraine. New York: Cambridge University Press.

N 51-FZ, Federalnyj Zakon O Vyborach Deputatov Gosudarstvennoj Dumy Federalnogo Sobranĳa Rossĳskoj Federacii, ve znění účinném k 4. 12. 2011. 2005. [on-line]. [vid. 2012-10-22]. Dostupné na http://cikrf.ru/law/federal_law/zakon_51.html. N 67-FZ, Federalnyj Zakon Ob Osnovnych Garantĳach Izbiratelnych Prav i Prava na Učastĳe v Referendume Graždan Rossĳskoj Federacii, ve znění účinném k 4. 12. 2011. 2002. [on-line]. [vid. 2012-11-15]. Dostupné na: http://cikrf.ru/law/federal_law/ zakon_02_67fz_n/zakon_02_67_full.html. N 95-FZ, Federalnyj Zakon O Političeskich Partĳach, ve znění účinném k 4. 12. 2011. 2001. [on-line]. [vid. 2012-10-25]. Dostupné na: http://cikrf.ru/law/federal_law/2001_95fz.html.

N

, P. 2012. Are There Global Norms and Universal Standards of Electoral Integrity and Malpractice? Comparing Public and Expert Perceptions. Faculty Research Working Paper Series. Harvard Kennedy School. [on-line]. [vid. 2013-07-19]. Dostupné na http://papers.ssrn.com/sol3/papers.cfm?abstract_id=2087611.

O

-H , J., A , A., E , A. (eds). 2010. Electoral Justice. The International IDEA Handbook. Stockholm: International Institute for Democracy and Electoral Assistance.

OSCE. 2010. Election Observation Handbook. Sixth edition. Warsaw: OSCE Office for Democratic Institutions and Human Rights. [on-line]. [vid. 2012-09-10]. Dostupné na: http://www.osce.org/odihr/elections/68439. OSCE. 2012. Russian Federation: Elections to the State duma 4 December 2011. OSCE/ODIHR Election Observation Mission Final Report. [on-line]. [vid. 2012-10-16]. Dostupné na http://www.osce.org/odihr/elections/86959. OSN. 1945. Charta Organizace spojených národů a Statut mezinárodního soudního dvora. [on-line]. [vid. 2012-09-06]. Dostupné na

http://www.osn.cz/dokumenty-osn/soubory/charta-organizacespojenych-narodu-a-statut-mezinarodniho-soudniho-dvora.pdf.

112


OSN. 1948. Všeobecná deklarace lidských práv. [on-line]. [vid. 2012-09-06]. Dostupné na

http://www.osn.cz/dokumenty-osn/soubory/vseobecna-deklaracelidskych-prav.pdf. OSN. 1966. Mezinárodní pakt o občanských a politických právech. New York. [on-line]. [vid. 2012-09-06]. Dostupné na http://www.osn.cz/dokumenty-osn/soubory/mezinar.paktobc.a.polit.prava.pdf. OSN. 2005. Declaration of principles for international election observation. New York. [on-line]. [vid. 2012-09-07]. Dostupné na http://www.ndi.org/files/1923_declaration_102705_0.pdf. Reuters. 2008. Criticism and protests mar Medvedev’s election win. [on-line]. [vid. 2012-12-04]. Dostupné na http://www.reuters.com/article/2008/03/03/us-russiaelectionidUSL2883523820080303. S

, A. 2002. Elections Without Democracy: The Menu of Manipulation. Journal of Democracy. Vol. 13, No. 2, s. 36-50.

The Guardian. 2011. Russian election protests – Saturday 10 December 2011. [on-line]. [vid. 2013-08-20]. Dostupné na http://www.theguardian.com/global/2011/dec/10/russiaelections-putin-protest. T

, D. 2009. Elections in Russia, 1991-2008. Working Paper WP7/2009/06. Moscow: State University – Higher School of Economics. [on-line]. [vid. 2011-08-01]. Dostupné na

https://www.hse.ru/data/2010/05/07/1217278855/WP7_2009_06.pdf. U. S. Department of State. 2007. Russia. [on-line]. [vid. 2012-11-29]. Dostupné na

http://www.state.gov/j/drl/rls/hrrpt/2006/78835.htm. V

, C ., S , E. 2012. Assessing Electoral Fraud in New Democracies: Refining the Vocabulary. Washington: International Foundation for Electoral Systems. [on-line]. [vid. 2013-07-16]. Dostupné na http://www.ifes.org/∼/media/Files/Publications/

White%20PaperReport/2012/ Assessing_Electoral_Fraud_Series_Vickery_Shein.pdf.

Procházková, I., Hloušek, V. Významnost tématu evropské integrace: obsahová analýza programů českých stran …

113

Významnost tématu evropské integrace: obsahová analýza programů českých stran pro parlamentní volby 2006 a 2010

Iva Procházková ∗ ([email protected]) Vít Hloušek ‡ ([email protected])

Abstract This article is concerned with political issues in the Czech Republic whereas it emphasizes the European Union issue. Authors’ goal is to determine the salience of the European Union issue for all the relevant political parties (Czech Social Democrat Party, Christian and Democratic Union—Czechoslovak People’s Party, Communist Party of Bohemia and Moravia, Civic Democratic Party, Green Party, TOP 09 and Public Affairs). Theoretical part introduces political issues in general, mainly draws from the concepts of issue salience and issue ownership. The content analysis of party manifestos 2006 and 2010 is performed by using the code scheme of Comparative Manifesto Project research group. A erwards it is discovered how much of the space is devoted to the European Union issue and how salient this issue is for all the relevant political parties.

Keywords issue salience, issue ownership, European Union, manifestos, content analysis, Comparative Manifesto Project, case study

Note Text vznikl v rámci výzkumného projektu Grantové agentury České republiky „Evropa 2020: Horizont proměny relevantních aktérů politického systému České republiky“ (GA13-24657S).

∗ Studentka katedry politologie Fakulty sociálních studií Masarykovy univerzity, Joštova 10, 602 00 Brno, Česká repub-

lika/Czech Republic. ‡ Vedoucí Mezinárodního politologického ústavu Fakulty sociálních studií Masarykovy univerzity, Joštova 10, 602 00 Brno, Česká republika/Czech Republic.

114


Úvod Tematika Evropské unie se vyskytuje v České republice od doby vzniku její samostatné existence. Od hesla „návratu do Evropy“ se postupně stala tématem politických debat otázka vstupu ČR do EU a jeho podmínek. Z hlediska tematizace politickými stranami byly klíčové roky 1998 a 2002, avšak poté zájem stran o tato témata opadl (Hloušek a Pšeja 2009: 126). Předkládaný text se snaží odpovědět na otázku, nakolik je téma Evropské unie důležité v posledních letech, kdy už je Česká republika plně začleněna do jejích struktur, respektive jaký prostor věnují relevantní české politické strany těmto otázkám ve svých programech? Na tuto otázku se snaží odpovědět předkládaná případová studie za pomoci obsahové analýzy volebních programů relevantních politických stran pro volby do Poslanecké sněmovny v letech 2006 a 2010, kdy již ČR byla členskou zemí EU. K výběru tohoto časového úseku nás vede jednak fakt členství ČR v Unii, který by měl přispět ke stabilizaci postojů českých politických stran a zároveň mít potenciál udržovat určitou významnost daného tématu, jednak skutečnost, že na rozdíl od analýz programatiky předchozích volebních období (Hloušek a Pšeja 2009; Hloušek a Kaniok 2007; Šedo 2003; obecně Kopeček 2010) není toto téma ještě vyčerpávajícím způsobem zpracováno. K analýze byly vybrány strany relevantní alespoň v jedněch volbách: Česká strana sociálně demokratická, Komunistická strana Čech a Moravy, Křesťanská a demokratická unie – Československá strana lidová, Občanská demokratická strana, Strana zelených, TOP 09 a Věci Veřejné. Jako kritérium relevance byl použit v souladu s tradičním pojetím Giovanni Sartoriho (2005: 127–128) vládní (koaliční) či vyděračský potenciál těchto stran. Teoreticky je při takovém výzkumu možno opřít se o koncept významnosti¹ (issue salience), a o koncept tematického vlastnictví (issue ownership). Naopak nám mnoho nepomůže koncept konfliktních linií, neboť konfliktní linie, která by zahrnovala problematiku evropské integrace, se v české politice nevytvořila (srov. Hloušek 2007; Linek a Pecháček 2008: 57). V následujícím textu představíme nejprve naše konceptuální východisko v podobě konceptů významnosti a tematického vlastnictví, následně představíme prameny výzkumu a postup při jejich obsahové analýze. Následně analyzujeme programy stran v obou volbách a výsledky srovnáme, čímž získáme odpověď na základní výzkumnou otázku nastolenou výše.

Od konfliktních linií k tématům, jejich významnosti a tematickému vlastnictví Jeden z tradičních teoretických nástrojů k popsání dlouhodobých trendů strukturace stranických systémů představuje koncept konfliktních linií, který vysvětluje prostřednictvím dlouhodobých politických a sociálních konfliktů a jejich politických vyjádření nejen ideové a programatické konstanty fungování stran, ale i vzorce jejich soupeření a v původní Rokkanově podobě i sociální zázemí politických konfliktů a stranických preferencí, na kterém jsou fakticky konfliktní linie založeny (Lipset a Rokkan 1967; srov. Hloušek a Kopeček 2004, Strmiska a kol. 2005: 19 a n.). Koncept konfliktních linií prošel v podmínkách toho, co Vít Hloušek nazval „post-rokkanovským“ světem, světem „uvolnění vazeb mezi tradičními skupinami voličů a jejich stranickou reprezentací“ (Hloušek 2007: 363), značnou proměnou. Stručně řečeno se vazby mezi voliči a politickými stranami oslabily, což vedlo k tomu, že jedna strana už nebyla schopná vznášet nároky na reprezentaci určité sociální skupiny – bylo pak potřeba hledat způsob, jak zůstat relevantní i v nově nastolených podmínkách (Eibl 2011: 19–20). Navíc se ukazuje, že existuje řada témat, která nemají potenciál stát se sociální či alespoň politickou konfliktní linií (k rozdílu srov. Hloušek a Kopeček 2004), působí krátkodobě a jsou nestálá, přesto se stávají podstatnými faktory vysvětlujícími stranické soupeření a jeho výsledky například v jednotlivých konkrétních volebních kampaních. Současná politologie proto věnuje stále více pozornosti výzkumu těchto témat (issues).² Zatímco konfliktní linie jsou v tradičním rokkanovské pojetí převážně sociálně ¹Někteří autoři (Eibl 2007) překládají termín salience jako palčivost, my se přidržíme méně poetické významnosti, případně je možné zůstat u latinského salience. ²Pilotní výzkumy ukazující, že voliči jsou schopni témata sledovat, identifikovat s jednotlivými stranami a utvářet si podle nich (kombinaci s jinými faktory) názor byly provedeny v USA již v 60. letech (RePass 1971), ovšem zásadnější pozornosti se


115

determinované či alespoň vysledovatelné i ve společenských rozdílech (viz například pojetí Bartoliniho a Maira, 1990: 215–216), jsou témata určována zejména konjunkturální společenskou poptávkou nebo záměry jednotlivých stran – je tedy možné je uměle vytvářet (Eibl 2011: 25–26). Strany tak mohou poměrně dynamicky utvářet či ovlivňovat volební trh, neboť „vhodná kombinace témat (a jejich pečlivé představování voličům) vztahujících se ke konkrétním štěpením, která mohou být vnímána stále jako celek velmi důležitá, pak může do jisté míry ovlivnit úspěch strany ve volbách“ (Eibl 2011: 25). Při práci s konceptem politických témat je důležité vyhnout se pojmovým konfúzím. Politické téma není totéž, co jakýkoliv politický problém, i když tyto pojmy spolu významově souvisejí. Politické téma (issue) představuje konkrétní politiku (policy), kdežto politický problém představuje politickou reakci na zcela aktuální situaci v daném systému³ (Wlezien 2005: 575). Politické téma také není totožné s politickou konfliktní linií, která také může být (mimo jiné) utvářena aktivním působením politických stran, avšak má dlouhodobější povahu, není redukovatelná na jednu konkrétní politiku (policy), a zejména utváří určitý normativní prvek spojený s jejím sociálním zakotvením (Hloušek a kol. 2011: 205–206). Z hlediska politické strany samozřejmě nemá smysl nastolovat libovolná témata, ale zejména ta, která mohou voliče zaujmout a připadají jim důležitá, neboť právě podle takových témat se voliči rozhodují (Johns 2010: 146). Teoretické zakotvení nachází tento předpoklad v konceptu významnosti (issue salience) a konceptu tematického vlastnictví (issue ownership). Konkrétní politické strany profilující se na určitém tématu postupně vytváří u voliče představu, že právě daná strana je pro řešení „jejich“ problému kompetentní, respektive má takovou reputaci⁴ (Petrocik 1996: 826). Dochází tak ke vzniku tematického vlastnictví. Politická strana dané téma „vlastní“ a volič si stranu s tématem identifikuje, což může být pro stranu zejména ve volbách výhodné (Lachat 2012: 1; Eibl 2011: 26–27). Strany také mohou takticky ve své sebeprezentaci potlačovat témata, v nichž je jejich reputace vnímána jako slabá (van der Brug 2004: 211).⁵ Aby mohla politická strana proměnit své tematické vlastnictví ve skutečnou výhodu, musí být toto téma pro voliče významné (Bélanger a Meguid 2005: 6). Koncept významnosti tedy umožňuje pochopit propojení mezi pozicí stran v systému a voličskými preferencemi, ale navíc také vysvětlit, jakým způsobem mezi sebou strany soupeří, když se snaží „objevit“ a nastolit nové významné téma, aby dokázaly posílit nad stávajícím vítězem (Netjes a Binnema 2007: 40). Otázkou samozřejmě zůstává, zda nastíněný konceptuální rámec představuje vhodný nástroj pro výzkum role „evropské“ tématiky v českých volebních kampaních prvního řádu po vstupu do EU. S postupným prohlubováním evropské integrace a rostoucími pravomocemi, které získává nadnárodní společenství na úkor suverénních států, by se mohlo zdát, že se evropské téma stane důležitějším pro politické strany a celý stranický systém. Empirické výzkumy však tuto tezi nepotvrzují (srov. např. Haughton 2011; Külahci 2012) a tím „padá“ i možnost využití konceptu politických konfliktních linií (srov. Hloušek 2007). Na druhou stranu se však ukazuje, že „evropská“ tématika se dlouhodobě „zabydlela“ v českých stranických programech, představuje předmět vnitrostranických svárů v některých stranách (ODS a KSČM – srov. Mareš 2000) a objevuje se, byť nesoustavně a jaksi „druhořadě“, i ve volebních kampaních (Hloušek a Pšeja 2009).⁶ Nedostatek konsensu mezi relevantními stranami ohledně dalšího vývoje EU a české role v tomto vývoji vytváří z integračních otázek potenciální významné téma (Havlík 2009: 117–141). těmto výzkumům dostává až v novém miléniu. ³Z tohoto důvodu doporučuje C. Wlezien neměřit významnost tématu prostřednictvím otázky „Co je podle vás největší problém ve společnosti?“, protože tak výzkumník zjistí nejdůležitější problém. Ten však nemusí být totožný s nejdůležitějším tématem (Wlezien 2005: 575). ⁴V současnosti nejsou politické strany vnímány pouze jako určitý soubor politiků spojených stanovami a prohlášeními, či skrze projevy před volbami, nýbrž strany získávají určitou reputaci, kompetenci k plnění požadavků v oblasti konkrétních témat (Bélanger a Meguid 2008: 478). ⁵Van der Brug také upozorňuje na nepřímý efekt, kdy je prostřednictvím zdůraznění tématu straně umožněno redefinovat svoji ideologickou pozici na škále levice-pravice a zacílit tak na nové voliče (van der Brug 2004: 224). ⁶Tři tematické oblasti, které dostaly v posledních volbách do Poslanecké sněmovny nejvíce prostoru (sociální systém a jeho podoba, ekonomika, politický systém a jeho efektivita), získaly dle analýzy O y Eibla mezi 15 a 30 % (Eibl 2010: 83).

116


Metodika výzkumu Výzkum, na jehož výsledcích je založen předkládaný článek, si kladl za cíl odpovědět na základní výzkumnou otázku: Jaký prostor je věnován tématu Evropské unie v programových prohlášeních relevantních politických stran? Tato výzkumná otázka vychází z konceptu významnosti témat a předpokladu, že i otázky spjaté s evropskou integrací by měly mezi významná témata náležet. Často využívaným způsobem pro zjištění salience tématu pro politické strany je obsahová analýza jejich programových dokumentů a této metody se přidržíme v našem výzkumu.⁷ Její výhodou je poměrně snadná dostupnost dokumentů, možnost opakovaného kódování dokumentu v případě zjištění nedostatků, s tím související replikovatelnost výzkumu a také skutečnost, že programy představují oficiální stanovisko politické strany. Budeme analyzovat volební programy relevantních pro volby do Poslanecké sněmovny, neboť nás zajímá tematická významnost problematiky evropské integrace ve volbách prvního řádu. Předmětem analýzy proto budou následující programy: • Jistoty a prosperita – Volební program ČSSD pro volby 2006. • Kvalita života – Volební program 2006–2009 (SZ). • Otevřený volební program KSČM pro volby do PS PČR 2010. • Program změny a naděje – Velký volební program ČSSD pro volby 2010. • Politický program (VV). • Řešení, která pomáhají – Volební program pro volby do PS 2010 (ODS). • Společně pro lepší život – Volební program pro volby do PS 2006 (ODS). • Volební program 2006–2010 (KDU-ČSL). • Volební program 2010 (SZ). • Volební program 2010–2014 (KDU-ČSL). • Volební program KSČM na období 2006–2010. • Volební program pro volby do PS 2010 (TOP 09)⁸.

Běžným postupem obsahové analýzy je rozdělení programu na jednotlivé pasáže (nejčastěji věty, či větné části) a následné zakódování těchto pasáží dle předem určeného kódovacího manuálu. Oblibě se v případě zkoumání významnosti těší kódovací schéma výzkumné skupiny Comparative Manifesto Project (CMP). V českém prostředí tuto metodu představila Zdenka Mansfeldová (2003), dále ji rozvinul O o Eibl (2010, 2012). Dané schéma obsahuje 56 hlavních kategorií⁹ rozdělených do sedmi tematických oblastí, a to: (1) zahraniční vztahy, (2) svoboda a demokracie, (3) politický systém, (4) ekonomika, (5) blahobyt a kvalita života, (6) společenské uspořádání a (7) sociální skupiny. V rámci těchto skupin se poté vyskytují již konkrétnější kategorie, např. „104: Ozbrojené síly: negativní“ či „105: Ozbrojené síly: pozitivní“ (Coding Scheme CMP 2011). Na tomto místě je třeba zdůraznit, že o důležitosti tématu svědčí přítomnost daného tématu v programu nejen v případě pozitivních kategorií, nýbrž i v případě kategorií negativních. Pokud se strana vymezuje vůči konkrétnímu tématu negativně, i tak lze tvrdit, že ⁷Nicméně nejde o jedinou metodu, kterou je možné využít. Epstein a Segal (2000) nabízejí jiný přístup – analýzu mediálního pokrytí daného tématu. Vzhledem k malému zájmu českých médií o problematiku evropských voleb (srov. Kovář 2010) by však tato metoda umožnila spíše měření celkové salience tématu, nikoliv již diferenciaci mezi jednotlivými stranami, o kterou se nám jedná především. ⁸Datový soubor se všemi zakódovanými hodnotami pro volby roku 2006 a 2010, se kterým se pracuje v analytické části, je dostupný z Informačního systému Masarykovy univerzity. ⁹Pro znění použité kódovací knihy viz Příloha 1. Po roce 1989 bylo přidáno 81 subkategorií, které bylo možné využívat v zemích tranzitní demokracie. V 90. letech však bylo pouze 12 % všech větných částí kódováno pomocí těchto subkategorií, což dle Mansfeldové znamená, že „na východoevropské volební programy je možné použít stejný standardizovaný výzkumný nástroj jako na programy západoevropské, americké, japonské či mexické“ (Mansfeldová 2003: 472).


117

je dané téma pro stranu důležité. (Netjes a Binnema 2007). Budeme proto věnovat pozornost pozitivním i negativním zmínkám v rovnocenné míře. Samotný proces kódování proběhl v několika krocích. Kodér pročetl vždy celý program tak, aby získal povědomí o jednotlivých částech programu a pochopil širší kontext. Následně byl program rozdělen na analytické jednotky a tyto jednotky byly poté postupně zakódovány do jednotlivých tematických oblastí. Bylo postupováno v souladu s kódovacím manuálem CMP s tím, že byly kódovány vždy zásadně celé programy z důvodů možného rozptýleného výskytu kódovacích jednotek relevantních pro náš výzkum významnosti témat evropské integrace. Vzhledem k tomu, že cílem této práce není důsledné zmapování všech politických témat vyskytujících se v českém politickém prostoru a jejich komparace, nýbrž pouze zjištění, nakolik významné je téma Evropské unie, budou některé kategorie pro přehlednější kódování v porovnání s originální maticí CMP zjednodušeny. Konkrétně půjde o zjednodušení v oblasti „4: Ekonomika“. Kategorie Ekonomika nabízí 16 oblastí věnujících se jednotlivým ekonomickým aspektům (tržní regulace, cenové stimuly, svobodné podnikání atd.). Pro účely této práce však budeme rozlišovat pouze kategorii „408: Obecné ekonomické cíle“ a „411: Technologie a infrastruktura: pozitivní“. Do kategorie 408 zahrneme všechna tvrzení vztahující se k ekonomice. Kategorie 411 byla zvolena jako nezbytná z toho důvodu, že by mohlo docházet k záměně s kategorií „506: Rozšiřování školství a vzdělávání“. Do kategorie 411 spadá veškerá věda a výzkum, ne však vzdělávání všeobecně, to spadá pod kategorii 506. Metodika CMP, ač populární, bývá ovšem i kritizována. Hlavním důvodem je skutečnost, že přiřazování k jednotlivým kategoriím probíhá čistě v režii daného kodéra. Jsou případy, kdy je přiřazení sporné a může tak docházet k nižší reliabilitě (Chytilek a Eibl 2011: 67). Při experimentálním kódování stejných programů různými kodéry byla patrná pouze malá shoda. Hodnoty reliability se pohybovaly mezi 0,3 a 0,5, což není dostačující (Mikhaylov, Laver a Benoit 2012). Z hlediska našeho výzkumu je však nutné zdůraznit, že největší nepřesnosti byly v experimentálním kódování zjištěny v ekonomické kategorii, kterou jsme pro účely této práce zjednodušili. Druhá potenciální nevýhoda takto nastaveného výzkumu spočívá, slovy Vlastimila Havlíka, v „poměrně obtížné[m] zpracování dat v programech obsažených, jejich rozdíln[é] podob[ě], stejně jako časté[m] (byť někdy nezamýšlené[m]) odtržení obsahu programových dokumentů od praktické politiky“ (Havlík 2008). Nám však nejde při výzkumu významnosti témat o schopnost stran uvádět je prostřednictvím exekutivní politiky v život, nýbrž o jejich vlastnictví a potenciál, který představují při „lovu“ voličů. Posledním problémem, který ovšem vychází spíše ze zvoleného konceptu, než ze zvolené metody, je nejasnost kritéria významnosti. Kde je procentní hranice zastoupení tématu v programu, která by jej činila významným? Upřímně řečeno, nevíme a ani se nepokoušíme takovou arbitrární hranici stanovit. Výsledky obsahové analýzy proto budeme spíše interpretovat v celkovém kontextu programatiky relevantních českých stran v letech 2006 a 2010.

Obsahová analýzy programů z roku 2006 Nejprve uveďme v přehledné tabulce 1 výsledky kódování, respektive zastoupení jednotlivých okruhů témat ve volebních programech. Zvláště pak můžeme uvést zastoupení „evropské“ problematiky, respektive přehled pozitivních a negativních zmínek k „evropskému“ tématu, což ukazuje tabulka 2. Při interpretaci těchto výsledků začněme Komunistickou stranou Čech a Moravy. Z volebního programu KSČM pro rok 2006 bylo zakódováno celkem 477 vět, resp. větných celků. Největší důraz kladla KSČM na sociální (32,1 %) a ekonomická témata (24,9 %). Oblasti zahraničních vztahů věnovala strana 8,6 %, což je lehce nadprůměrný výsledek v porovnání s ostatními stranami v daném roce. Veškerý akcent však byl věnován nutnosti snížit výdaje na ozbrojené síly, tudíž evropské téma nezískalo hlavní pozornost. V oblasti zahraničních vztahů bylo evropskému tématu věnováno 22 %. Pokud bereme v potaz celý program, na evropské téma připadlo pouze 1,8 % z celkového prostoru. Ve srovnání s dalšími tématy tak tématu Evropské unie byla věnována minimální pozornost.

118


KSČM

ČSSD

SZ

KDU-ČSL

Procentuální podíl

Četnost výskytu


Četnost výskytu


Četnost výskytu


Oblast programu

Četnost výskytu


Zastoupení jednotlivých témat v programech z roku 2006

Četnost výskytu

Tabulka 1:

ODS

Zahraniční vztahy

41

8,6

100

7,1

70

4,7

87

7,5

155

11,1

Svoboda a demokracie

44

9,2

57

4,1

96

6,5

85

7,3

53

3,8

Politický systém

19

4,0

159

11,3

125

8,4

88

7,6

153

10,9

Ekonomika

119

24,9

377

26,8

418

28,1

279

24,1

388

27,8

Blahobyt a kvalita života

153

32,1

414

29,4

401

26,9

311

26,8

303

21,7

Společenské uspořádání

62

13,0

131

9,3

156

10,5

198

17,1

186

13,3

Sociální skupiny

38

8,0

101

7,2

85

5,7

91

7,9

88

6,3

1

0,2

67

4,8

137

9,2

20

1,7

72

5,2

477

100,0

1 406

100,0

1 488

100,0

1 159

100,0

1 398

100,0

KSČM

ČSSD

SZ

KDU-ČSL


Četnost výskytu


Četnost výskytu


Četnost výskytu


Oblast programu

Zastoupení „evropských“ témat v programech z roku 2006

Četnost výskytu

Tabulka 2:


Celkem

Četnost výskytu

Bez obsahu

ODS

Pozitivní vyznění

5

1,0

53

3,8

32

2,2

31

2,7

26

1,9

Negativní vyznění

4

0,8

3

0,2

6

0,4

6

0,5

18

1,3

Celkem

9

1,8

56

4,0

38

2,6

37

3,2

44

3,2

Navíc byla ve vztahu k Evropské unii KSČM poměrně nekonkrétní. Pozitivní zmínky se vyskytovaly především v souvislosti s možností čerpání evropských dotací s důrazem na rozvíjení regionů. Negativní zmínky naopak v souvislosti s dosavadní nerovnoprávností postavení menších států v EU: KSČM „s kritickými výhradami respektuje členství České republiky v Evropské unii. […] Prosazuje, aby členství ani následné upořádání EU nebyly na úkor národních zájmů ČR a byly všestranně využity všechny pozitivní stránky integračních procesů“ (Program KSČM 2006: 16). Je tedy patrné, že strana, která by mohla svoji existenci alespoň částečně založit na vymezení se vůči ostatním politickým stranám právě na evropském tématu, tak neučinila. To může být způsobeno jistou vnitřní nekonzistentností strany. Vladimír Handl (2004: 6) definuje dva názorové proudy, které stojí proti sobě: a) konzervativní proud, který je spíše „euro-negativistický“ či euroskeptický a b) neokomunistický proud představující „nikoli nekritickou, leč ‘euro-aktivistickou’ pozici, která vyústila v podporu vstupu ČR do EU“. Potenciální konflikt a z něj plynoucí ambivalence (Havlík 2006: 76) byly tak překlenuty nezřetelným vyjádřením. Česká strana sociálně demokratická představila program, jejž tvořilo 1 406 větných celků. Největší důraz kladla ČSSD stejně tak jako ostatní strany na sociální (29,4 %) a ekonomická (26,8 %) témata. Po-


119

měrně velká část programu byla věnována politickému systému obecně, což však může být způsobeno kategorií 305, která se věnuje zdůrazňování schopnosti vládnout – vzhledem k tomu, že před volbami 2006 byla ČSSD vládní stranou, je to pochopitelné. Oblasti zahraničních vztahů byl věnován poměrně malý prostor vzhledem k tomu, jak byl program rozsáhlý. Téma Evropské unie však prostupovalo zřetelně celým programem – nalezneme v něm např. část věnovanou přímo Společné zemědělské politice, případně část věnovanou snaze o lepší využití fondů EU. To je v porovnání např. s KSČM, která se o EU zmínila mimo oblast zahraničních vztahů jen zřídka, znatelný rozdíl. Ve výsledku tvoří téma EU 4 % obsahu celého programu. V oblasti zahraničních vztahů je téma EU jednoznačně dominantní – zabírá 56 %. Ačkoliv není procentuální podíl vzhledem k dalším tématům v celém programu vysoký, v porovnání s ostatními programy věnuje ČSSD evropskému tématu největší prostor. Důvodem může být to, že téma EU prostupuje celým programem, nevyskytuje se pouze v části věnované zahraničním vztahům. Další zvláštností je, že oproti ostatním programům zde není problematika Evropské unie zařazena v oblasti zahraničních vztahů a je jí věnován samostatný prostor. Typicky bylo téma EU zmíněno také v souvislosti s využitím finančních prostředků – nicméně v tomto případě nejen v oblasti zemědělské a regionální politiky, jako je tomu u jiných programů, nýbrž např. také u bydlení. Častý byl také apel na dotažení se „vyspělých zemí EU“ např. v oblasti sociální a zdravotní péče.¹⁰ ČSSD lze označit za proevropskou stranu, což je možné odvodit např. z těchto tvrzení: „Čeští sociální demokraté odmítají politiku, která vede k oslabování Evropské unie“, „[r]ozhodně se stavějí proti plánům ODS a jejího čestného předsedy Václava Klause na demontáž Evropské unie, což by znamenalo návrat ke konfliktním vztahům, které panovaly v Evropě před dvěma světovými válkami se všemi tragickými důsledky pro malé a střední státy, a zvláště pro Českou republiku,“ či „[j]sme přesvědčeni, že evropský sjednocovací proces nemá alternativu“ (vše Program ČSSD 2006: 75).¹¹ Volební program SZ pro rok 2006 tvořilo 1 488 větných celků. Obdobně jako ostatní strany kladla SZ největší důraz na ekonomická (28,1 %) a sociální (26,9 %) témata. Zdaleka nejpalčivějším tématem je pro Zelené téma životního prostředí, které v programu mělo dominantní podíl (přes 12 %). Oblast zahraničních vztahů byla co do množství sdělení pro SZ nejméně důležitá – získala pouze 4,7 %. Z toho je možné rovnou dovodit, že ani téma EU nekomunikovala SZ jako naléhavé. V rámci celého programu mu bylo věnováno 2,6 % zmínek. Pouze v rámci oblasti zahraničních vztahů byl tomuto tématu věnován dominantní prostor – 54,3 %. Je tedy možné téma vnímat jako pro stranu relativně důležité, avšak ve srovnání s ekologií či ekonomikou subalterní. Zároveň, ačkoliv jde o stranu, která zastává vůči evropské integraci konkrétní postoje (podpora evropské integrace, podpora dalšího rozšiřování, přĳetí nového primárního práva atd.), neprostupovalo téma EU celým programem, jak tomu bylo např. u sociálních demokratů a z části také u křesťanských demokratů. Občas se sice vyskytla zmínka o využití evropských fondů či náznaky komparace s dalšími zeměmi Evropské unie, nýbrž tyto zmínky nebyly časté. Zelení obecně podporují evropskou integraci, což můžeme doložit např. následujícími tvrzeními: „Evropské státy stojí před výzvami, které nemohou vyřešit samy, nýbrž pouze užší spoluprací a integrací“ (Program SZ 2006: 54). „Zelení podporují další politickou integraci Evropské unie paralelně s jejím rozšiřováním“ (Program SZ 2006: 55). Strana zelených také v programu několikrát zdůraznila úzkou spolupráci se skupinou Zelených v Evropském parlamentu. Z programu KDU-ČSL pro rok 2006 bylo zakódováno celkem 1 159 větných celků. Největší důraz tedy KDU-ČSL kladla na sociální a ekonomická témata. Oblasti zahraničních vztahů nebyl věnován tak rozsáhlý prostor, jako tomu bylo u jiných stran, podařilo se rozpoznat 87 větných celků vztahujících se k této oblasti. Téma EU představovalo 42,5 % v oblasti zahraničních vztahů. Rozsah tématu v rámci celého programu odpovídal 3,2 %. ¹⁰Tyto zmínky však nebyly kódovány pod kategorie 108 či 110, protože dominantním sdělením nebyla evropská tématika, nýbrž např. ekonomická oblast, zdravotní péče atd. ¹¹Stejně tak je možné proevropskou pozici strany odvodit ze skutečnosti, že pro volby do Evropského parlamentu přĳala jako součást volebního programu Manifest Evropské strany sociálně demokratické (PES), čímž včlenila další evropské prvky do programu (Program ČSSD 2009).

120


Ve srovnání s dalšími tématy, např. sociálním státem či ekonomickými tématy tak evropské téma nezískalo nikterak velký prostor (26,8 % pro sociální témata a 24,1 % pro ekonomická témata). Kromě rozdílného procentuálního zastoupení však existuje mezi tématy další rozdíl – zatímco sociální a ekonomická témata prostupovala celým programem (např. důraz na vzdělání se vyskytoval i v části věnované hospodářské politice či ochraně životního prostředí), evropské téma se vyskytovalo převážně v kapitole o zahraniční politice. Výjimku představovala pouze část věnovaná zemědělství a venkovu (zde se objevily zmínky o nutnosti čerpání financí z evropských fondů) a část věnovaná hospodářské politice (zmínka v souvislosti s nutností dobudování společného trhu Evropské unie). KDU-ČSL v programu deklaruje značně proevropský postoj, který je možné dovodit např. z těchto tvrzení: „K pilířům zahraniční politiky KDU-ČSL patří zejména: […] efektivní a silné zapojení ČR do EU jako ekonomického i politického projektu“ (Program KDU-ČSL 2006: 82). „Na rozdíl od těch, kteří EU chápou jako prostředí, v němž převládá soupeření a konfrontace, vnímáme EU jako šanci pracovat na společném díle“, či „[d]louhodobě razíme zásadu, že ČR má patřit k jádru evropské integrace“ (Program KDU-ČSL 2006: 84). Lidovci tedy vystupují vůči evropské integraci vstřícně, podporují její prohlubování a vnímají ji jako nástroj k udržení evropského hodnotového dědictví (Hloušek, Jarošová a Kaniok 2007: 34). Volební program ODS pro volby roku 2006 tvořilo 1 398 větných celků. Jak je patrné z tabulky 1, největší důraz kladla ODS ve volebním programu na ekonomická (27,8 %) a sociální (21,7 %) témata. Poměrně velká část programu byla také věnována společenskému uspořádání, konkrétně vymáhání práva a bezpečnosti. Zahraničním vztahům se ODS věnovala procentuálně nejvíce v porovnání s ostatními stranami, rozsahem konkrétně v 11,1 %. Tato skutečnost se však příliš neodrazila na výskytu evropského tématu. V rámci oblasti zahraničních vztahů bylo tématu EU věnováno pouze 28,4 %. Větší důraz byl kladen na podporu ozbrojených sil, tudíž téma EU nebylo příliš významné. V rámci celého programu evropské téma představovalo 3,2 %. V porovnání s druhým hlavním pólem stranické soutěže ČSSD vychází ODS jako strana, pro kterou bylo evropské téma méně důležité. Ačkoliv se, stejně tak jako u ČSSD, vyskytovaly kapitoly spojené s EU v programu nejen jako součást zahraniční politiky, oproti ČSSD chybí tak časté zmínky o EU, které prostupují celým programem. I ODS zmiňuje potřebu dotáhnout se na vyspělé země EU, nicméně ne tak často a důrazně. Zatímco ČSSD věnovala evropskému tématu nadpoloviční část oblasti zahraničních vztahů, ODS si vystačila s necelou třetinou. Důvodem nemusí být ani tak nezájem v evropském tématu, jako spíše větší akcent na obranu a armádu, který Evropskou unii v důsledku zastínil. Občanští demokraté vnímají vstup do EU jako přínos, nicméně se zdráhají prohlubování integračního procesu, což je možné dovodit např. z těchto tvrzení: „[v]stup České republiky do Evropské unie byl pro nás strategickým cílem z důvodů ekonomických i politických a odpovídal také mínění drtivé většiny našich voličů“ nebo „[ch]ceme zachovat daňovou a fiskální politiku, včetně zdravotních, sociálních a penzĳních systémů, ve výlučné pravomoci národních orgánů“ (Program ODS 2006: 54). ODS zaujímá k evropské integraci tedy rezervovaný postoj. Shrneme-li, můžeme konstatovat, že hlavní důraz ve volebních programech do Poslanecké sněmovny v roce 2006 všechny relevantní strany kladly na ekonomická a sociální témata – jejich procentuální výskyt se pohyboval od 21,7 % do 32,1 %. Ačkoliv byly tyto dvě tematické oblasti jasně dominantní, strany dokázaly věnovat pozornost i jiným oblastem, např. společenskému uspořádání či politickému systému obecně. Co se oblasti zahraničních vztahů, která obsahuje i kategorii věnující se evropské integraci, týče, hodnoty byly následující. Největší prostor zahraničním vztahům věnovala ODS (11,1 %), nejmenší pak SZ (4,7 %). Ostatní strany se zahraničním vztahům věnovaly rozsahem v 7–8 %. Neplatila však přímá úměra, kdy by strana s největším prostorem věnovaným zahraničním vztahům kladla největší důraz na Evropskou unii. Podíl tématu EU v zahraniční oblasti u ODS představoval pouze necelých 30 %, což bylo dáno i tím, že ODS kladla velký důraz na ozbrojené síly. Veškeré hodnoty přehledně shrnuje obrázek 1. Evropské téma celkově ve volbách roku 2006 velkou důležitost nezískalo. V rámci celého programu mu bylo věnováno 1,8–4 % v závislosti na tom, o jakou stranu šlo. Nejvíce prostoru získala Evropská unie v programu sociálních demokratů – tématu EU byla věnována pozornost nejen v programové kapitole pojednávající o zahraniční politice, nýbrž téma zřetelně prostupovalo celým programem. I u křesťanských demokratů a příležitostně také u občanských demokratů bylo možné vysledovat


121

Obrázek 1: Témata ve volbách do Poslanecké sněmovny 2006

častější zmínky o EU i mimo kapitolu zahraniční politiky, nebylo to však tak časté. Naopak pro KSČM bylo téma Evropské unie zcela marginální, v programu zabíralo pouze 1,8 %. Zajímavé je hodnotit rovněž podíl evropského tématu pouze v oblasti zahraničních vztahů. Již výše zmíněnou zajímavostí je nejvyšší rozsah zahraniční oblasti v programu ODS a naopak druhý nejnižší výskyt tématu EU v rámci této oblasti. Největší prostor získalo evropské téma v programu ČSSD i z tohoto hlediska – v zahraniční oblasti představovalo téma 56 %. Podíl evropského tématu pouze v oblasti zahraničních vztahů u všech relevantních stran shrnuje následující obrázek. Celkově přisuzovala největší naléhavost tématu ČSSD, i když i zde představovalo evropské téma pouze 4 % v rámci celého programu. Nejméně důležité bylo téma EU pro KSČM. Strana zelených věnovala evropskému tématu překvapivě malou pozornost, i když pokud hodnotíme pouze oblast zahraničních vztahů, téma EU bylo dominantní. Občanští demokraté věnovali v porovnání s ostatními stranami největší prostor zahraničním vztahům, nicméně téma EU pro ně nebylo natolik důležité, aby se stalo v této oblasti dominantním. Křesťanské demokraty lze na pomyslné škále zařadit přibližně doprostřed – tématu se věnovali více než KSČM, ale méně než ČSSD. Souhrnně je tedy možné říci, že téma EU ve volbách do Poslanecké sněmovny v roce 2006 příliš významné nebylo – ačkoliv se několik zmínek v programech objevilo, nezískalo toto téma, až na pár výjimek, výrazný prostor.

Obsahová analýzy programů z roku 2010 Nejprve opět uveďme v přehledné tabulce 1 výsledky kódování, respektive zastoupení jednotlivých okruhů témat ve volebních programech. Zvláště pak můžeme uvést zastoupení „evropské“ problematiky, respektive přehled pozitivních a negativních zmínek k „evropskému“ tématu, což ukazuje tabulka 2. Volební program KSČM pro volby roku 2010 byl složen z 245 větných celků. Hlavní důraz kladla KSČM na sociální (34,3 %) a ekonomická (22 %) témata. Vzhledem k minimální délce programu se vedlejšími tématy spíše šetřilo a ukázalo se tak, která témata jsou pro stranu opravdu důležitá. Oblasti zahraničních vztahů se věnovalo 8,2 % programu, což je průměrně vysoké číslo. Evropskému tématu patřila v této oblasti přesně čtvrtina. Důraz kladla KSČM na mírové řešení konfliktů, snížení ozbrojených sil a většina vět spadala spíše do obecnější kategorie 107: Internacionalismus: pozitivní. V rámci celého programu evropské téma tvořilo 2 %.

122


Obrázek 2: Podíl „evropské“ tématiky v oblasti zahraničních vztahů

Pozitivní i negativní zmínky jsou vesměs vyrovnané, což odpovídá poměrně ambivalentní pozici KSČM, která byla zmíněna v interpretaci výsledků předchozích voleb. KSČM členství ČR v EU respektuje, nicméně jsou pro ni i pro její voliče důležitá jiná témata, tudíž nezbývá v jejím programu pro evropské téma příliš prostoru. Část programu se také věnovala kritice pravicové vlády, jejíž hlavní člen nebyl nikterak proevropský, tudíž nebylo potřeba vládu příliš kritizovat v tomto ohledu a zaměřili se spíše na ekonomická a sociální témata. Z programu ČSSD pro rok 2010 bylo zakódováno celkem 660 větných celků. Z tabulky 3 je patrné, že největší důraz kladli sociální demokraté opět na sociální (30,6 %) a ekonomická témata (21,4 %). Větší pozornost získala také oblast věnující se politickému systému a společenskému uspořádání. Oblasti zahraničních vztahů byl věnován přibližně stejný prostor jako ve volbách 2006, tedy 7 %. Evropskému tématu bylo v rámci této oblasti věnováno 52,2 %, tudíž téma dominovalo. Pokud však bereme v potaz procentuální zastoupení v rámci celého programu, téma EU získalo 3,6 %. Oproti KSČM, která věnovala zahraniční oblasti procentuálně větší prostor, tak ČSSD akcentovala evropské téma více a v dané oblasti bylo téma dominantní. Dále se vyskytovaly v programu obecné zmínky o pozitivním vztahu k internacionalismu. Téma EU navíc prostupovalo celý programem zřetelně – evropské tematice bylo věnováno několik kapitol (např. „Připravíme zemi na zavedení eura“, „Prosperita uvnitř Evropské unie“ či „Zelenou většímu využití evropských peněz“). To však neznamená, že by sociální demokraté obsáhli veškeré možné konfliktní oblasti, které se vyskytují – ČSSD se nevyjadřuje ke všem oblastem (zcela např. chybí aspekt dalšího rozšiřování EU). ČSSD jako jediné straně chyběla ve volebním programu negativně vyznívající zmínka o EU. Ačkoliv ČSSD může mít vůči některým aspektům výhrady, v programu se neobjevily, možná i vzhledem ke krátkému rozsahu. Sociální demokraté pouze kritizovali nedostatečné čerpání evropských fondů a nutnost vylepšení – to však nelze hodnotit jako kritiku EU, nýbrž kritiku vlády. Volební program SZ pro volby roku 2010 tvořilo 1777 větných celků, byl tedy nejrozsáhlejší ze všech. Největší důraz kladli zelení ve volebním programu na sociální (30,5 %) a ekonomická (23 %) témata. Dominantním tématem byla ochrana životního prostředí. Mezi další důležitá témata patřily ekonomické cíle, zdravotní péče, sociální služby a další. Téma Evropské unie bylo ve volbách 2010 akcentováno s větším důrazem v porovnání s volbami minulými. Ačkoliv bylo oblasti zahraničních vztahů věnováno pouze 5,2 %, téma EU bylo v této oblasti jasně dominantní, představovalo 54,4 %. V rámci celého programu evropské téma získalo 2,9 % prostoru.

123


KSČM

ČSSD

SZ

KDU-ČSL

VV

ODS


Četnost výskytu


Četnost výskytu


Četnost výskytu


Četnost výskytu


Četnost výskytu


Zastoupení jednotlivých témat v programech z roku 2010

Četnost výskytu


Četnost výskytu

Oblast programu

Tabulka 3:

TOP 09

Zahraniční vztahy

20

8,2

46

7,0

92

5,2

77

8,2

62

8,5

108

8,6

55

9,3

Svoboda a demokracie

18

7,3

30

4,5

92

5,2

47

5,0

45

6,2

39

3,1

28

4,7

Politický systém

17

6,9

83

12,6

229

12,9

106

11,3

129

17,7

329

26,2

98

16,6

Ekonomika

54

22,0

141

21,4

409

23,0

207

22,0

167

22,9

284

22,6

147

24,9

Blahobyt a kvalita života

84

34,3

202

30,6

542

30,5

265

28,2

193

26,5

240

19,1

156

26,4

Společenské uspořádání

29

11,8

79

12,0

180

10,1

157

16,7

78

10,7

103

8,2

64

10,8

Sociální skupiny

23

9,4

53

8,0

95

5,3

44

4,7

34

4,7

55

4,4

36

6,1

0

0,0

26

3,9

138

7,8

38

4,0

21

2,9

100

7,9

6

1,0

245

100,0

660

100,0

1 777

100,0

941

100,0

729

100,0

1 258

100,0

590

100,0

KSČM

ČSSD

SZ

KDU-ČSL

VV

ODS


Četnost výskytu


Četnost výskytu


Četnost výskytu


Četnost výskytu

Četnost výskytu


Zastoupení „evropských“ témat v programech z roku 2010


Oblast programu

Četnost výskytu

Tabulka 4:

Četnost výskytu

Celkem


Bez obsahu

TOP 09

Pozitivní vyznění

2

0,8

24

3,6

40

2,3

40

4,3

23

3,2

32

2,5

17

2,9

Negativní vyznění

3

1,2

0

0,0

10

0,6

5

0,5

9

1,2

20

1,6

1

0,2

Celkem

5

2,0

24

3,6

50

2,9

45

4,8

32

4,4

52

4,1

18

3,1

Ve výsledku 2,9 % nepředstavuje vysoké číslo, nicméně evropské téma se v programu vyskytovalo častěji než v předchozích volbách. Časté byly zmínky na efektivní čerpání evropských fondů, zároveň zelení kladli důraz na sbližování jednotlivých politik a také přibližování se vyspělým státům unie. Ačkoliv nebyl procentuální výskyt příliš velký, SZ v programu obsáhla všechny důležité aspekty evropské integrace a vůči každému z nich se vymezila – ať už pozitivně, či negativně. Evropské téma také prostupovalo celým programem (nejčastěji v souvislosti s fondy a sbližováním politik), nevyskytovalo se pouze nárazově. Celkově lze zhodnotit postoj EU k integraci pozitivně, v programu podpořili ratifikaci Lisabonské smlouvy, prohloubení SZBP a také další rozšiřování EU (Program SZ 2010: 72–73).

124


Z programu KDU-ČSL pro volby roku 2010 bylo zakódováno 941 větných celků. Největší důraz kladli lidovci na sociální (28,2 %) a ekonomická (22 %) témata, stejně jako v předchozích volbách. Opět byla hojně zastoupena i oblast Společenské uspořádání, vzhledem k tomu, že KDU-ČSL klade velký důraz na morální hodnoty, právo a pořádek. Oblasti zahraničních vztahů bylo věnováno 8,2 %, což je průměrný výsledek ve srovnání s ostatními stranami. KDU-ČSL však získává pomyslné prvenství, co se evropského tématu týče. V rámci zahraniční oblasti toto téma tvořilo 58,4 %. Pokud bereme v potaz rozsah v celém programu, téma EU představovalo 4,8 %. Dominance tématu EU v oblasti mezinárodních vztahů je patrná i po zběžném přečtení, kdy čtenář prakticky nenarazí na jiné oblasti – ozbrojené síly a zmínky o internacionalismu obecně tvoří dohromady pouze 3 %, zatímco u jiných stran právě tyto zmínky převažovaly. O důležitosti, kterou strana EU přikládá, svědčí i skutečnost, že se v programu nevyskytuje žádná specifická kapitola o zahraniční politice, nýbrž dvě kapitoly věnované právě Evropské unii – „Doma v Evropě“ a „Spolehliví jedinci v silné EU“. Postoj lidovců zůstává téměř bez výhrad proevropský, v programu jsou zmiňovány převážně klady, které vstup do EU přinesl. Negativní zmínky jsou zastoupeny v souvislosti s nutností zrovnoprávnit menší členské státy a nové členy. V programu také uvádí přímou podporu řešení finanční krize na evropské úrovni. (Program KDU-ČSL 2010: 37) Program VV pro volby roku 2010 tvořilo celkem 729 vět, resp. větných celků. Hlavní prostor Věci veřejné věnovaly sociálním (26,5 %) a ekonomickým tématům (22,9 %). Vzhledem k tomu, že strana akcentovala odstranění korupce a efektivitu vládnutí, velký prostor byl věnován i tématům souvisejícím s fungováním politického systému (17,7 %). Oblasti zahraničních vztahů bylo věnováno 8,5 %, přičemž evropské téma představovalo v rámci této oblasti 51,6 %. V rámci celého programu téma EU tvořilo 4,4. Evropskému tématu byl v porovnání s ostatními stranami věnován poměrně velký prostor. Vzhledem k tomu, že se oblasti zahraničních vztahů strana věnovala na nemalém prostoru a téma EU bylo v rámci této oblasti akcentováno nejvíce, je tento výsledek pochopitelný. VV jsou stranou proevropskou, což také explicitně deklarují (Program VV 2010: 40). Negativní zmínky v programu souvisely převážně s nutností reformy Společné zemědělské politiky a dorovnání dotací státům, které jsou znevýhodněni, také s nutností snížit administrativní zátěž. Je však otázka, zda vzhledem ke svému charakteru protestní strany (Havlík 2010: 31) bylo téma evropské integrace pro VV skutečně významné ve volební kampani. Program ODS pro volby roku 2010 tvořilo 1 258 větných celků. Hlavní důraz kladla ODS na témata spojená s politickým systémem (26,2 %), čímž se odlišila od ostatních stran, u nichž se toto téma vyskytovalo nejčastěji na třetí pozici. Následovala témata ekonomická (22,6 %) a sociální (19,1 %). Dominance témat spadajících do oblasti politického systému se dala očekávat – vládní strana v programu zdůrazňovala své dosavadní úspěchy, akcentovala silnou vůli pokračovat a schopnost dodržet volební sliby. Na druhé straně velmi kritizovala politické oponenty (nejčastěji ČSSD). Oblasti zahraničních vztahů věnovali občanští demokraté 8,6 %, což je přibližně o tři procenta méně než v předešlých volbách. Evropskému tématu však byl v rámci celého programu i v rámci oblasti zahraničních vztahů věnován větší prostor. V rámci celého programu bylo evropskému tématu věnováno 4,1 %. Pokud bereme v potaz pouze oblast zahraničních vztahů, evropské téma představovalo 48,1 %. Většina zmínek o EU však byla součástí kapitoly o zahraničních vztazích a téma tak neprostupovalo celým programem příliš zřetelně – přesto se objevilo i v jiných kapitolách v souvislosti s čerpáním evropských fondů a plněním závazků, které vůči EU ČR má. Ambivalence celkového postoje strany k integraci pokračovala i v tomto programu. ODS i nadále zastávala pozitivní přístup k evropské integraci na ekonomické úrovni, nesouhlasila však s politickou integrací (Program ODS 2010: 44–45). Z programu TOP 09 pro volby roku 2010 bylo zakódováno 590 vět, resp. větných celků. Hlavní prostor TOP 09 věnovala sociálním (26,4 %) a ekonomickým (24,9 %) tématům. Protože jde o novou stranu, která kandidovala poprvé právě ve volbách do PS 2010, netvoří velkou část programu kritika politických oponentů, jako je tomu u ODS, nýbrž se strana snaží najít řešení ekonomické krize, přesto je poměrně velký prostor věnován i oblasti politického systému. TOP 09 totiž pojala volební program netradičně jako prohlášení nové vlády, tudíž klade důraz na vládnutí a administrativní efektivitu. Oblasti zahra-


125

Obrázek 3: Témata ve volbách do Poslanecké sněmovny 2010

ničních vztahů je věnováno 9,3 %, což představuje ve volbách 2010 největší prostor věnovaný této oblasti napříč stranami. Tématu EU však tak velký prostor s ohledem na skutečnost, že je zahraničním vztahům věnována necelá desetina programu, věnován není. V rámci této oblasti představuje téma EU 32,7 %. V rámci celého programu pak téma získalo 3,1 %, tedy zhruba jen třetinu zahraničněpolitické agendy. Velkou pozornost věnovala TOP 09 také internacionalismu obecně a ozbrojeným silám. O tom, že je pro TOP 09 zahraniční oblast důležitá, svědčí do jisté míry i skutečnost, že zatímco ostatní strany nechaly kapitolu o zahraniční politice až na konec programu, TOP 09 se jí věnovala hned ve druhé kapitole po hospodářské politice. Naopak nedůležitost evropského tématu dokládá skutečnost, že téma EU bylo zahrnuto pod oblast zahraniční politiky, na stejnou úroveň jako jiné organizace a vztahy s jednotlivými státy. Postoj TOP 09 k evropské integraci je pozitivní: „EU přinesla Evropě mír a prosperitu. Vláda se k evropské integraci staví vstřícně. Lisabonská smlouva pro ni poskytuje dostatečný rámec“ (Program TOP 09 2010: 15). TOP 09 dokonce deklarovala, že „[v]láda se […] v co nejkratší možné době dohodne s opozicí na pevném termínu vstupu do eurozóny, k jehož splnění zaměří všechny nezbytné organizační i legislativní kroky“ (Program TOP 09 2010: 8). Shrneme-li, lze opět konstatovat, že ve volbách do Poslanecké sněmovny roku 2010 byla pro strany nejdůležitější sociální a ekonomická témata, kterým strany věnovaly 19,1–34,3 % prostoru v programu. Jistou výjimku představovala pouze ODS, která ve svém programu kladla největší důraz na zmínky o fungování politického systému (26,2 %) zdůrazňujíce svou schopnost vládnout ve srovnání s ostatními stranami. Jisté odchýlení je možné zaznamenat i u lidovců, kteří věnovali poměrně velkou pozornost morálně-kulturním otázkám spadajícím do oblasti Společenské uspořádání, stejně tak jako v předchozích volbách. Procentuální výskyt oblasti zahraničních vztahů na rozdíl od voleb 2006 nepřekročil 10 %. Nejméně se zahraniční oblasti věnovala SZ (5,2 %), nejvíce TOP 09 (9,3 %). Opět zde neplatila úměra, že čím větší prostor dostane oblast zahraničních vztahů, tím více bude zmiňována Evropská unie – některé strany kladly důraz spíše na internacionalismus obecně, či se vyjadřovaly k ozbrojeným silám. Veškeré hodnoty přehledně shrnuje obrázek 3.

126


Obrázek 4: Podíl „evropského“ tématu v oblasti zahraničních vztahů v programech 2010

Evropské téma ani v těchto volbách nezískalo příliš velkou důležitost. Můžeme však sledovat určitý nárůst významnosti. Nejdůležitější bylo téma EU pro KDU-ČSL, a to jak v případě, kdy bereme v potaz rozložení tématu v rámci celého programu, tak i v případě zohlednění pouze zahraniční oblasti. Nejmenší důraz na evropské téma kladla opět KSČM. Opět můžeme sledovat poměrně nízkou důležitost, která je evropskému tématu přikládána, u Strany zelených. Při pozorné analýze však zjistíme, že nízké procentuální zastoupení evropského tématu nesouvisí ani tak s důležitostí, kterou mu strana (ne)přikládá, nýbrž s obecně nízkým výskytem oblasti zahraniční vztahů – ve volbách 2010 byla SZ opět stranou s nejnižším výsledkem. Můžeme tak pouze spekulovat, zda by strana, pokud by omezila jiná témata a věnovala více prostoru zahraniční oblasti, zdůrazňovala evropskou problematiku více. Nejen z tohoto důvodu se jako důležitý jeví i prostor věnovaný evropskému tématu pouze v rámci oblasti zahraničních vztahů a ne napříč celým programem. Nabízí se srovnání mezi SZ (nejnižší prostor věnovaný zahraniční oblasti) a TOP 09 (nejvyšší prostor věnovaný zahraniční oblasti) – obě tyto strany věnovaly v rámci celého programu relativně malý prostor evropskému tématu (2,9 % a 3,1 %). Pokud však hodnotíme pouze oblast zahraničních vztahů, tak SZ věnovala tématu EU 54,4 % (což je druhý nejvyšší výsledek), zatímco TOP 09 pouze 32,7 % (což je naopak druhý nejnižší výsledek). Při závěrečném hodnocení proto musíme brát v potaz i tento faktor. Největší prostor v oblasti zahraničních vztahů získalo evropské téma v programu KDU-ČSL. Důležitost evropskému tématu do jisté míry přikládaly i VV. Poměrně velký prostor byl evropskému tématu v rámci oblasti zahraničních vztahů věnován také u ČSSD – ačkoliv se zahraniční oblasti vyčlenilo pouze 7 % z celého programu, evropské téma představovalo nadpoloviční většinu. I v tomto programu se vyskytlo několik tematických kapitol zaměřených na Evropskou unii. Nejmenší prostor pro evropské téma vyhradila KSČM. Komunisté zdůrazňují jiná témata a komunikace evropského tématu voličům pro ně není důležitá už z toho důvodu, že frakce vyskytující se v této straně zastávají odlišné názory, tudíž je pro ně výhodnější se vůči tématu konkrétněji nevymezovat.

Srovnání důležitosti tématu EU ve volbách 2006 a 2010 Pro oboje volby byla typická dominance sociálních a ekonomických témat, zatímco oblast zahraničních vztahů nepatřila mezi ty nejdůležitější – její se výskyt pohyboval mezi 4,7 % (SZ ve volbách 2006) a 11,1 % (ODS ve volbách 2006).


127

Obrázek 5: Proměna důležitosti tématu EU ve volbách 2006 a 2010

U všech relevantních politických stran, s výjimkou ČSSD, však můžeme pozorovat nárůst důležitosti evropského tématu, což přehledně znázorňuje graf 5. U sociálních demokratů však pokles nebyl nĳak dramatický a stále patří spíše ke stranám, které téma alespoň částečně komunikují. Největší nárůst můžeme vysledovat u KDU-ČSL, pro něž bylo v roce 2010 téma EU ze všech stran nejvýznamnější, věnovali mu dvě kapitoly a navíc prostupovalo celým programem. Z obou nových stran kandidujících ve volbách 2010 věnovaly pozornost „evropské“ problematice spíše VV, zatímco TOP 09 se ve svém celkově rozsáhlém zahraničněpolitickém programu věnovala relativně méně (3,1 %). Pokud bereme v potaz výskyt evropského tématu pouze v oblasti zahraničních vztahů, graf 6 poměrně přesně kopíruje graf předchozí. Opět lze vysledovat, s výjimkou ČSSD, nárůst prostoru, který je tématu věnován. Výjimku představuje jen SZ, která v porovnání na úrovni celého programu byla až na šestém místě z hlediska komunikování evropského tématu, v rámci oblasti zahraničních vztahů však akcentuje téma velmi výrazně. U SZ také nespatřujeme téměř žádnou změnu v přikládání důležitosti evropského tématu ani v názorech na podobu evropské integrace. Naopak relativně velký posun je patrný u lidovců a občanských demokratů, kde v roce 2010 zájem komunikovat „evropská“ témata poměrně prudce ve srovnání s rokem 2006 vzrostl. Mírný nárůst můžeme pozorovat i KSČM, nicméně i tak u ní zůstává důležitost evropského tématu nejnižší. Shrneme-li dvě volební období z hlediska důležitosti evropského tématu, zjistíme, že strany v roce 2006 věnovaly tématům spojeným s evropskou integrací průměrně necelá 3 % svých volebních programů a v roce 2010 průměrně takřka 3,6 %. Tyto hodnoty můžeme s trochou opatrnosti interpretovat tak, že ve volbách 2006 se o významné téma nejednalo, zatímco ve volbách 2010 jeho relativní významnost vzrostla, i když pro „evropské“ téma je prozatím stále obtížné konkurovat takovým tématům, jako jsou sociální stát, obecné ekonomické cíle, vzdělání, životní prostředí či efektivita vládnutí. Na druhou stranu však nelze toto téma zcela pominout a zanedbávat – téma se mnohdy dostalo nad úroveň např. těchto oblastí: lidská práva, demokracie, kultura, zemědělství a další, tudíž ve většině případů nejde o marginální téma, které brzy v systému vyprchá. O jednoznačné významnosti či palčivosti tématu pro české politické strany se však hovořit nedá. Téma evropské integrace pro strany není tak důležité jako socioekonomická témata. Strany stále v programu vnímají oblast EU jako oblast zahraničně-politickou (a také téma EU řadí až na výjimky do kapitoly o zahraniční politice), namísto toho, aby téma prostupovalo celým programem a propojila se tak evropská úroveň s úrovní národní. Dále je potřeba zmínit, že většina relevantních stran je pro členství v Evropské unii a pouze se liší v jednotlivých aspektech, tudíž zde nevzniká tak velká konfliktní ob-

128


Obrázek 6: Proměna důležitosti tématu EU v oblasti zahraničních vztahů ve volbách 2006 a 2010

last, která by strany nutila se na tématu více vymezit. KSČM jako euroskeptická strana členství v EU respektuje a navíc toto téma téměř vůbec nekomunikuje. Podobně není možno hovořit o tom, že by některá strana vykazovala tendenci vytvořit si z tématu evropské integrace svoje dominantní tematické vlastnictví.

Závěr Předkládaný článek se zabýval významností tématu Evropské unie v českém politickém prostředí. Na základě konceptů tematického vlastnictví a významnosti tématu jsme se pokusili odpovědět na výzkumnou otázku, jaký prostor je věnován tématu Evropské unie v programových prohlášeních relevantních politických stran? Prostřednictvím obsahové analýzy volebních programů pro volby do Poslanecké sněmovny v letech 2006 a 2010 bylo zjištěno, nakolik je Evropská unie jako politické téma důležitá pro relevantní politické strany. Na základě kritéria relevance bylo vybráno sedm stran (KSČM, ČSSD, SZ, KDU-ČSL, VV, ODS a TOP 09). Pomocí kódovacího schématu výzkumné skupiny Comparative Manifesto Project bylo zakódováno dvanáct programů. Výsledky výzkumu ukázaly, že pro relevantní politické strany jsou dominantní sociální a ekonomická témata, zatímco téma Evropské unie si prozatím příliš prostoru nezískalo. Nejnižší výsledek procentuálního zastoupení evropského tématu představoval program KSČM pro volby 2006, kdy toto téma získalo pouze 1,8 %. Naopak největší výskyt tématu jsme zaznamenali u KDU-ČSL v roce 2010, kdy téma tvořilo 4,8 % programu. Poměrně významný rozsah byl evropskému tématu věnován i u Věcí veřejných (4,4 %), což může být do jisté míry ovlivněno skutečností, že VV poprvé na celostátní úrovni kandidovaly do Evropského parlamentu a přebraly řadu prvků svého tehdejšího programu i do dalších voleb. Zajímavé bylo také sledovat, kolik prostoru je evropskému tématu věnováno pouze v rámci zahraniční oblasti – díky tomu bylo možné zjistit, že ačkoliv SZ nevěnuje velký prostor zahraničním vztahům obecně (4,7–5,2 %), v rámci této oblasti přesto zaujímá téma Evropské unie dominantní prostor – mnohdy vyšší než u stran, které věnují prostor zahraniční oblasti více než dvojnásobný (srov. např. ODS v roce 2006 či TOP 09 v roce 2010). U všech stran, s výjimkou ČSSD, bylo možné sledovat nárůst důležitosti tématu ve volbách 2010, což bylo způsobené také tím, že strany lépe propojovaly národní rovinu s rovinou evropskou. Přesto však stále u některých stran nedochází k jasnému odlišení běžné agendy zahraniční politiky a evropských


129

témat, ba naopak se v programech Evropská unie vyskytuje v kapitole o zahraniční politice (např. u nově vzniknuvší strany TOP 09 se téma EU vyskytovalo převážně v rámci kapitoly o zahraniční politice, aniž by existovalo více kapitol zaměřujících se např. na čerpání evropských fondů, společnou zemědělskou politiku atd.; naopak lidovcům kapitola zahraniční politiky v programu zcela chybí a vyskytují se pouze dvě kapitoly o EU). Možným důvodem, proč se toto téma doposud nestalo palčivým, je určitá shoda, která mezi politickými stranami v této oblasti panuje a tudíž chybí nutnost se na této úrovni vymezit. Pokusila se o to do jisté míry ODS v roce 2010, kdy se v programu jasně vymezila vůči integraci na politické úrovni a podpořila pouze integraci ekonomické oblasti, čímž se odlišila od stran podporujících oba aspekty integrace, mezi něž zařazujeme např. SZ, ČSSD či KDU-ČSL. Na druhé straně však KSČM, která je jedinou relevantní euroskeptickou stranou, se na tématu nikterak nevymezuje a v roce 2010 v programu mu věnovala pouze pět větných částí. Pro to, aby se téma stalo palčivým, by byl tedy nejspíše potřeba silnější politický konflikt, který by strany rozdělil v názorech na integraci celkově, nejen v jednotlivých jejích aspektech (např. rozšíření o Turecko a odlišný postoj SZ a KDU-ČSL). Prozatím je tedy pro evropské téma obtížné konkurovat dominantním tématům, jako jsou ta socioekonomická, nicméně je možné pozorovat mírný nárůst. Je však otázkou, nakolik téma bude vzrůstat během dalších voleb do Evropského parlamentu v roce 2014. V předčasných volbách do Poslanecké sněmovny v roce 2013 obecně vzato evropské téma žádný významný prvek volební kampaně a až na pár zmínek o přĳetí či nepřĳetí eura ani programatiky nepředstavovalo. Podorobná analýza salience evropské tématiky v těchto volbách však již překračuje zaměření textu.

Seznam zkratek CMP ČSSD EU KDU-ČSL KSČM ODS PS SZ VV

Comparative Manifesto Project Česká strana sociálně demokratická Evropská unie Křesťanská a demokratická unie – Československá strana lidová Komunistická strana Čech a Moravy Občanská demokratická strana Poslanecká sněmovna Parlamentu České republiky Strana zelených Věci veřejné

Příloha č. 1: Kódovací manuál Comparative Manifesto Project Oblast 1: Zahraniční vztahy 101: Speciální zahraniční vztahy: pozitivní 102: Speciální zahraniční vztahy: negativní 103: Antiimperialismus 104: Ozbrojené síly: pozitivní 105: Ozbrojené síly: negativní 106: Mír 107: Internacionalismus: pozitivní 108: Evropská unie: pozitivní 109: Internacionalismus: negativní 110: Evropská unie: negativní

204: Konstitucionalismus: negativní

Oblast 2: Svoboda a demokracie 201: Svoboda a lidská práva 202: Demokracie 203: Konstitucionalismus: pozitivní

Oblast 5: Blahobyt a kvalita života 501: Ochrana životního prostředí: pozitivní 502: Kultura: pozitivní 503: Rovnost: pozitivní 504: Rozšiřování sociálního státu

Oblast 3: Politický systém 301: Decentralizace 302: Centralizace 303: Vládní a administrativní efektivita 304: Politická korupce 305: Politická autorita Oblast 4: Ekonomika 408: Obecné ekonomické cíle 411: Technologie a infrastruktura

130


505: Omezení sociálního státu 506: Rozšíření výdajů na školství 507: Omezení výdajů na školství Oblast 6: Společenské uspořádání 601: Národní způsob života: pozitivní 602: Národní způsob života: negativní 603: Tradiční morálka: pozitivní 604: Tradiční morálka: negativní 605: Právo a pořádek: pozitivní 606: Občanské smýšlení: pozitivní 607: Multikulturalismus: pozitivní

608: Multikulturalismus: negativní Oblast 7: Sociální skupiny 701: Zaměstnanci: pozitivní 702: Zaměstnanci: negativní 703: Zemědělství a farmáři: pozitivní 704: Střední vrstva a duševně pracující 705: Nerovnoprávné menšiny 706: Neekonomické demografické skupiny 000: bez obsahu

(Coding Scheme CMP 2011)


, S., M , P. 1990. Identity, Competition, and Electoral Availability: The Stabilisation of European Electorates, 1885–1985. Cambridge: Cambridge University Press.

B

, É., M , M. B. 2005. Issue Salience, Issue Ownership and Issue-Based Vote Choice: Evidence from Canada. Working paper prepared for delivery at the annual meeting of the Canadian Political Science Association London. Ontario. [vid. 2013-24-01]. Dostupné na http://www.cpsa-acsp.ca/papers-2005/Belanger.pdf.

B

, É., M , M. B. 2008. Issue Salience, Issue Ownership and Issue-Based Vote Choice. Electoral Studies 27, č. 3, 477–491.

Coding Scheme CMP. 2011 [vid. 2013-24-2]. Dostupné na

https://manifestoproject.wzb.eu/coding_schemes/1. E

, O. 2007. Koncept tematického vlastnictví, palčivosti témat a agendy se ing v politologii. Politologický časopis 14, č. 2, 151–169.

E

, O. 2010. Volební programy. In B , S. a kol. (eds). Volby do Poslanecké sněmovny v roce 2010. Brno: Centrum pro studium demokracie a kultury, 69–96.

E

, O. 2011. Politický prostor a témata v České republice v letech 2006–2008. Brno: Centrum pro studium demokracie a kultury.

E

, L., S 66–86.

, J. A. 2000. Measuring Issue Salience. American Journal of Political Science 44, č. 1,

H

, V. 2004. „Evropeizace“ KSČM mezi „ortodoxií“ a „eurokomunismem“? Policy Paper. Ústav mezinárodních vztahů Praha [vid. 2013-24-3]. Dostupné na http://www.dokumenty-iir.cz/PolicyPapers/vhandl2004.pdf.

H

, T. (ed.) 2011. Party politics in Central and Eastern Europe: Does EU membership ma er? Oxon – New York: Routledge.

H

, V. 2006. Česká republika. In H , V., K , P. (eds). Euroskepticismus a země střední a východní Evropy. Brno: Mezinárodní politologický ústav, 61–82.

H

, V. 2008. Jak je měřit? Přístupy a metody analýzy postojů politických stran k evropské integraci. Středoevropské politické studie 4, č. 10 [vid. 2013-24-02]. Dostupné na http://www.cepsr.com/clanek.php?ID=351.

H

, V. 2009. České politické strany a evropská integrace. Evropeizace, evropanství, euroskepticismus? Brno: Mezinárodní politologický ústav.

H

, V. 2010. Politické strany a jejich systém v letech 2006–2010. In B , S. a kol. (ed.) Volby do Poslanecké sněmovny v roce 2010. Brno: Centrum pro studium demokracie a kultury, 11–38.

H

, V. 2007. Koncept konfliktních linií a problematika evropské integrace. Sociologický časopis 43, č. 2, s. 361–378.


131

H

, V., J , P., K , P. 2007. Evropská lidová strana (Evropští demokraté). In H V., K , P. (eds). Evropské politické strany po východním rozšíření Evropské unie. Brno: Mezinárodní politologický ústav, 27–52.

H

, V., K , P. (eds). 2007. Evropské politické strany po východním rozšíření Evropské unie. Brno: Mezinárodní politologický ústav.

H

, V., K , L. 2004. Konfliktní demokracie. Moderní masová politika ve střední Evropě. Brno: Mezinárodní politologický ústav.

H

, V., K

, L., Š

, J. 2011. Politické systémy. Brno: Barrister & Principal.

H

, V., P , P. 2009. Evropeizace politických stran v České republice. In F , P. (ed.) Evropeizace zájmů. Politické strany a zájmové skupiny v České republice. Brno: Mezinárodní politologický ústav, 117–155.

C

, R., E 61–88.

J

, R. 2010. Measuring Issue Salience in British Election: Competing Interpretations of ‘Most Important Issue’. Political Research Quarterly 63, č. 1, 143–158.

K

,

, O. 2011. České politické strany v politickém prostoru. Sociologický časopis 47, č. 1,

, L. 2010. Éra nevinnosti. Česká politika 1989–1997. Brno: Barrister & Principal.

K

, J. 2010. Second-Rate Coverage of Second-Order Elections: Czech and Slovak Elections to the EP in the Media. Central European Political, Studies Review XII, č. 4, 225-254.

K

, E. (ed.) 2012. Europeanisation and Party Politics: How the EU Affects Domestic Actors, pa erns and systems. Colchester: ECPR Press.

L

, R. 2012. Issue ownership and the vote: salience or competence? First dra . [vid. 2013-22-2]. Dostupné na http://www.sociology.ox.ac.uk/documents/epop/papers/ epop_paper_lachat.pdf.

L

, L., P , Š. 2008. Vliv evropské integrace na politické strany, stranický systém a volební chování v České republice. In M , Z., K , A. (eds). Proměny reprezentace zájmů po vstupu do Evropské unie. Praha: Sociologické nakladatelství, 53–78.

L

, M. S., R , S. 1967. Party Systems and Voter Alignments. Cross-National Perspectives. New York: The Free Press.

M

, M. 2000. České politické strany a evropská integrace. Integrace 1, č. 1, 15–20.

M

, Z. 2003. Obsahová analýza volebních programů českých politických stran. In D , V., H , A. (eds). II. Kongres českých politologů. Sborník z konference. Praha: Česká společnost pro politické vědy, 470–478.

M

, S., L , M, B , R, K. Coder Reliability and Misclassification in the Human Coding of Party Manifestos. Polical analysis 20, č. 1, 78–91.

N

, C. E., B , H. A. 2007. The salience of the European integration issue: Three data sources compared. Electoral Studies 26, č. 1, 39–49.

P

, J. R. 1996. Issue Ownership in Presidential Elections, with a 1980 Case Study. American Journal of Political Science 40, č. 3, 825–850.

Program ČSSD. 2006. Jistoty a prosperita – Volební program ČSSD pro volby 2006. [vid. 2013-6-3]. Dostupné na http://www.cssd.cz/data/files/volebni-program-2006.pdf. Program ČSSD. 2009. Jistota. Program pro rok 2009. [vid. 2013-24-3]. Dostupné na

http://www.evropskezpravy.cz/soubory/dokumenty/cssd-jistotaep2009-917.pdf. Program ČSSD. 2010. Program změny a naděje – Volební program ČSSD pro volby 2010. [vid. 2013-6-3]. Dostupné na http://www.cssd.cz/ke-stazeni/volebni-programy/velkyvolebni-program-cssd-pro-volby-2010/.

132


Program KDU-ČSL. 2006. Volební program 2006 – 2010. [vid. 2013-6-3]. Dostupné na

http://www.sojdrova.cz/storage/volebni_program2006_2010.pdf. Program KDU-ČSL. 2010. Volební program 2010 – 2014. [vid. 2013-6-3]. Dostupné na http://kdu.ecpaper.cz/#page=1. Program KSČM. 2006. Volební program KSČM na období 2006–2010. [vid. 2013-6-3]. Dostupné na http://www.kscm.cz/politika-kscm/volebni-program. Program KSČM. 2010. Otevřený volební program KSČM pro volby do PS PČR 2010. [vid. 2013-6-3]. Dostupné na http://www.kscm.cz/politika-kscm/volebni-program. Program ODS. 2006. Společně pro lepší život – Volební program pro volby do PS 2006. [vid. 2013-6-3]. Dostupné na http://www.ods.cz/docs/programy/program_2006.pdf. Program ODS. 2010. Řešení, která pomáhají – Volební program pro volby do PS 2010. [vid. 2013-6-3]. Dostupné na http://www.ods.cz/docs/programy/volebni-program2010.pdf. Program SZ. 2006. Kvalita života – Volební program 2006–2009. [vid. 2013-6-3]. Dostupné na http://strana.zeleni.cz/59/rubrika/volebni-program/. Program SZ. 2010. Volební program 2010. [vid. 2013-6-3]. Dostupné na

http://www.zeleni.cz/underwood/download/files/sz-volebniprogram-2010.pdf. Program TOP 09. 2010. Volební program pro volby do PS 2010. [vid. 2013-6-3]. Dostupné na

http://www.top09.cz/files/soubory/volebni-program-2010-doposlanecke-snemovny.pdf. Program VV. 2010. Politický program. [vid. 2013-6-3]. Dostupné na

http://www.veciverejne.cz/politicky-program.html. R P

, D. E. 1971. Issue Salience and Party Choice. The American Political Science Review 65, č. 2, 389–400.

S

, G. 2005. Strany a stranické systémy. Schéma pro analýzu. Brno: Centrum pro studium demokracie a kultury.

S

, M. a kol. 2005. Politické strany moderní Evropy. Praha: Portál.

Š

, J. Ed. 2003. Evropská otázka ve volebních kampaních. Brno: Mezinárodní politologický ústav.

B

, W.,

W

, C. 2005. On the salience of political issues: The problem with ‘most important problem’. Electoral studies 24, č. 1, 555–579.

. 2004. Issue ownership and party choice. Electoral Studies 23, č. 2, 209–233.

Baboš, P., Malová, D. Prelietaví voliči: Volebná volatilita v parlamentných voľbách medzi 2010 a 2012

133

Prelietaví voliči: Volebná volatilita v parlamentných voľbách medzi 2010 a 2012

Swinging voters: Volatility in Slovak Parliamentary Elections between 2010 and 2012

Pavol Baboš ∗ ([email protected]) Darina Malová ‡ ([email protected])

Abstract The 2012 parliamentary elections in Slovakia resulted in the single-party government. This is well in line with the fact that Slovak political parties have seemed to form two strong blocks for several years. This paper studies the voting behaviour of the Slovak voters in the 2012 parliamentary elections in regard to the two political blocks. Firstly we explore the voters’ movements across parties between the 2010 and 2012 elections. Secondly, our research asks which socio-economic and demographic characteristics drive the volatility across parties, both within the two blocks as well as between them. We use the exit-poll data and the logistic regression model to estimate the impact of different personal and contextual characteristics on voters‘ decision to change his voting preference. The findings show that Hungarian minority is more than four times more stable in their voting preference than Slovaks. As for parties, Smer-SD and SMK were the most successful in keeping their old voters. On the other hand, SDKU-DS and SaS lost the most of their respective voters. On the individual level the results show that the probability of changing a party preference within a block increases with age, education and the residence size. On the other hand, once young and less educated voters decide to change their party preference, they are more likely to vote for a party from the other block.

Keywords Electoral Volatility, Voting Behaviour, Parliamentary Elections 2012, Slovakia

Note Táto štúdia bola podporená grantom Agentúry pre podporu výskumu a vývoja č. APVV-0413-11.

∗ Katedra politológie, Filozofická fakulta, Univerzita Komenského v Bratislave, Gondova 2, 814 99 Bratislava, Sloven-

sko/Slovakia. ‡ Katedra politológie, Filozofická fakulta, Univerzita Komenského v Bratislave, Gondova 2, 814 99 Bratislava, Slovensko/Slovakia.

134


Úvod Rozhodovanie voličov o tom, ktorej strane vyjadriť podporu hlasovaním, je zložitý proces. Ovplyvňuje ho množstvo faktorov, ktoré sa menia v čase. S nimi sa mení aj samotná voľba a voliči často v nasledujúcich voľbách podporia inú politickú stranu, rozhodnú sa nevoliť, alebo naopak, dlhodobý nevolič sa rozhodne prísť k volebnej urne. Takéto prebehlíctvo voličov sa nazýva aj volatilita a jej štúdium má v politickej vede význam z niekoľkých dôvodov. Príliš časté zmeny politických preferencií totiž znamenajú, že stranícky systém, na jednej strane, často opúšťajú politické subjekty, ktoré sú na strane druhej, nahrádzané novými. To spôsobuje najmä v nových demokraciách nestabilitu straníckych systémov. Niektorí autori spájajú túto nestabilitu následne s hrozbou pre demokratický režim v štáte (Innes 2002), iní tvrdia, že aj keď samotná podstata režimu nemusí byť ohrozená, kvalita demokracie sa môže znížiť (Kitschelt a kol. 1999). V nestabilnom prostredí si politické strany nemôžu dovoliť dlhodobé záväzky voči voličom, čo znemožňuje tiež zavádzanie ekonomických (najmä štrukturálnych) reforiem (Haggard a Kaufman 1995). Aj z týchto dôvodov je potrebné skúmať voličskú volatilitu. Cieľom tejto štúdie je skúmať voličské správanie na Slovensku pomocou štruktúrnych a demografických faktorov s dôrazom individuálnu úroveň. Pýtame sa, ako je podmienená voličská volatilita rôznymi demografickými a socio-ekonomickými charakteristikami voliča. V prvej polovici empirickej časti práce ukazujeme, že z hľadiska tvorby vládnych koalícií na Slovensku je možné rozdeliť politické strany do dvoch blokov a analyzujeme straty a zisky politických strán s ohľadom na tieto bloky. Pridanou hodnotou analýzy v druhej polovici empirickej časti je fakt, že naša analýza rozlišuje voličskú volatilitu medzi politickými stranami v rámci jedného bloku a medzi politickými stranami naprieč blokmi. Táto analýza využíva povolebný prieskum volebného správania, tzv. exit-poll. Volatilitu modeluje pomocou logistickej regresnej analýzy. Po úvode nasleduje prehľad teoretických vysvetlení, ktoré sa najčastejšie vyskytujú v medzinárodnej literatúre a ktoré sú zároveň najrelevantnejšie pre náš výskum. Súčasťou tejto časti práce je zadokladovanie tvrdenia, že slovenské politické strany možno rozdeliť do dvoch blokov, a to tak po teoretickej, ako aj praktickej stránke. Po teoretickej časti vysvetľujeme metodologický postup, ktorý sme si v štúdii zvolili. Výsledky empirickej analýzy sú detailne popísané a vysvetlené v štvrtej časti štúdie. V závere okrem zhrnutia hlavných zistení diskutujeme význam týchto zistení pre teoretické modely voličskej volatility, ako aj výzvy pre budúci výskum.

Volatilita všeobecne a na Slovensku Štúdium voličskej volatility je relatívne rozvinutou a populárnou (pod)disciplínou politológie. Medzi prvými, ktorí sa výskumne venovali zmene voličských preferencií medzi dvomi, po sebe nasledujúcimi voľbami, boli napr. Fiorina (1981) či Pedersen (1983). Druhý zo spomínaných autorov priniesol aj index volatility, tzv. Pedersenov index. Ako bolo spomenuté v úvode, dôvodov pre skúmanie voličskej volatility je mnoho. V tejto časti práce sa sústredime na hlavné prúdy skúmania volatility a prehľad relevantného výskumu vzhľadom na náš výskumný zámer. Vzhľadom na charakter dát a jednotku analýzy sa dajú štúdie voličskej volatility rozdeliť do dvoch veľkých skupín. Prvou, staršou a relatívne viac rozvinutou je štúdium politických systémov na úrovni národných štátov. Tieto výskumy používajú zväčša oficiálne volebné výsledky a bežné socioekonomické indikátory na úrovni národných štátov, prípadne štátov federácií. Takto boli študované vyspelé krajiny západného sveta (Bartolini a Mair 1990, Elff 2007) nové demokracie v latinskej Amerike (Mainwaring a Scully 1995, Roberts a Wibbels 1999), východnej Európe (Rose a Munro 2003, Co a 1996, Lewis 2000, Tavits 2005) či Afrike (Kuenzi a Lambright 2005, Lindberg 2007, Mozaffar a Scarri 2005, a Ferree 2004). Táto štúdia sa zameriava na individuálnu analýzu voličskej volatility, a z tohto dôvodu uvedieme iba stručný prehľad makro vysvetlení. Prvým súborom sú inštitucionálne vysvetlenia. Medzi najvýznamnejšími sú uvádzané stranícke a volebné systémy (Sartori 1976, Pedersen 1983, Birch 2001) a ideologická polarizácia spoločnosti (Bartolini a Mair 1990), ktorá má znižovať volatilitu. Pre voliča je totiž


135

náročnejšie zmeniť stranícku preferenciu, ak sú strany od seba ideologicky príliš vzdialené. Druhým vysvetlením je tzv. ekonomické hlasovanie. To znamená, že volič odmení alebo potrestá vládnuce politické strany za to, ako sa im darilo riadiť ekonomiku a aké sú výsledky v rôznych jej oblastiach (Kramer 1971, Tu e 1978). V krajinách strednej Európy túto hypotézu potvrdil Fidrmuc (2000). Tretí súbor vysvetlení tvoria hypotézy spojené s meniacou sa štruktúrou spoločenských štiepení. Táto hypotéza predpokladá, že voľba politickej strany odráža isté spoločenské postavenie a hlbšie hodnoty. Ak sa mení štruktúra spoločnosti a jej hodnoty, tak to potom so sebou následne prináša aj zmenu voličského správania, teda presun volebných preferencií medzi stranami. V postkomunistických krajinách však existujú do istej miery iné štiepenia než v krajinách západnej Európy (von Beyme 1996; Elster, Offe, and Preuss 1998) a aj preto majú iný, často krát menší vplyv na volatilitu (Tworzecki 2003). S rozvojom štatistických metód, sociologických prieskumov a nárastom množstva, ako aj dostupnosťou individuálnych dát sa začal rozvíjať aj výskum voličskej volatility na individuálnej úrovni. Táto vetva výskumu dokázala skúmať na úrovni jednotlivca-voliča, ktoré dôvody ho viedli zmeniť svoju predošlú volebnú preferenciu, prípadne rozhodnutie o účasti. Príkladom takejto štúdie môže byť práca Soderlunda (2008), ktorý testoval hypotézu ekonomickej voľby, ako aj faktor všeobecnej nespokojnosti v štyroch škandinávskych krajinách. Podľa jeho analýzy voliči, ktorý hodnotili výkon svojej politickej strany negatívne, v nasludujúcich voľbách volili inú stranu alebo sa volieb nezúčastnili s väčšou pravdepodobnosťou, ako tí, ktorí výkon strany hodnotili pozitívne. Tento efekt bol však rozdielny medzi krajinami. Jeho príklad je zároveň dobrou ilustráciou toho, že jednotlivé motivácie a determinanty voličskej volatility môžu mať rôznu silu medzi krajinami či regiónmi sveta. Ak spokojnosť s výkonom politickej strany pôsobí na volatilitu rôzne vo Švédsku a Fínsku (Soderlund 2008), tak je dôvod domnievať sa, že závery štúdií z iných regiónov sveta nemožno jednoducho aplikovať na štáty postkomunistickej Európy. Kitschelt uvádza, že najeminentnejším dôvodom pre volatilitu v postkomunistických krajinách boli ekonomické faktory (1999). Slovensku je v kontexte postkomunistickej Európy kultúrne a historicky najbližšie Česká republika, v ktorej je možné predpokladať aspoň približne rovnaký vplyv kultúrnych a historických faktorov. Volatilitu medzi voľbami do Poslaneckej snemovne Parlamentu ČR v rokoch 2006 a 2010 skúmal Šedo (2011). Na základe analýzy údajov z národnej a regionálnej úrovne usudzuje, že voličská volatilita sa v čase zvýšila. Šedo zistil, že zmeny voličskej preferencie prebiehajú do veľkej miery v tých istých regiónoch a na regionálnej úrovni je zmena voličskej podpory spojená najmä s predošlou účasťou politických strán vo vláde. Línek a Lyons (2010) testovali hypotézu uniformnosti voličskej volatility, teda homogénnosť volatility naprieč regiónmi, pomocou ekologickej analýzy. Ich práca ukázala do istej miery potvrdila výsledky Šeda, keď tvrdia, že napriek vysokej nacionalizácii straníckeho systému v ČR sa volebné správanie s ohľadom na volatilitu v regiónoch líši. Pokiaľ ide o výskum volatility na individuálnej úrovni, autori tejto práce sa nestretli s výskumom českého elektorátu, ktorý by mohol napovedať niečo o voličskom rozhodovaní v slovenskom prostredí. Na Slovensku sa výskumu voličskej volatility venujú najmä autori Vladimír Krivý a Oľga Gyarfášová. Vo svojej knihe Gyarfášová (2011) preberá delenie volatility na hlbokú a plytkú (Kitschelt a kol. 1999) podľa toho, či sa presuny voličských preferencií dejú medzi blokmi etablovaných a nových strán (hlboká), alebo je elektorát „zaangažovaný do štruktúrovaných vzťahov k stranám“ (2011: 45), a vtedy sa dá hovoriť o plytkej volatilite. Gyarfášová konštatuje, že v prípade Slovenska sa nedá hovoriť o „masívnej medziblokovej“ volatilite, pretože množstvo voličov, ktorí prebehli medzi blokmi, je od roku 1994 po voľby 2002 „marginálny“ (tamtiež). Empirická časť tejto práce sa pozerá aj na to, či tieto tvrdenia platia aj desať rokov neskôr, po voľbách 2012. Ak Gyarfášová píše o blokoch politických strán, tak vychádza zo spôsobu, akým sa politické strany profilujú v komunikácii s voličom a praktickou skúsenosťou s formovaním koaličných vlád na Slovensku. V tejto práci sa stotožňujeme s rozdelením politických strán do takto definovaných blokov, keďže výhody plynúce z analytických možností takéhoto delenia prevyšujú možné straty (Krivý 2007; Haughton, Novotná a Krause 2011). Ako teda konkrétne vyzerajú spomínane bloky politických strán? Na jednej strane sú politické subjekty, ktoré tvorili koaličné strany v jednotlivých vládach Vladimíra Mečiara a Roberta Fica. Na druhej strane sú politické strany, hnutia a zoskupenia, ktoré tvorili koalície vedené Mikulášom Dzurindom

136


a Ivetou Radičovou. Vzhľadom na profily strán, hodnotové orientácie ich voličov a najmä predošlý výskum sme sa rozhodli pomenovať prvý blok ľavicovo-národnostný a druhý spomenutý blok nazývame liberálne-pravicový (Gyarfášová a Bútorová 2007; Krivý 2007, Gyarfášová 2011). Uvedomujeme si, že pomenovanie týchto blokov nie je jednoduché a akékoľvek pomenovanie by sme zvolili, vyvstanú isté otázky či nedostatky. Čitateľ sa môže napríklad pýtať, ako zapadá strana SDSS či SDĽ do liberálnepravicového bloku. Prvým argumentom pre toto označenie môže byť, že napr. SDĽ bola iba jednou z mnohých koaličných strán, ktorých väčšina bola pravicová. Druhým a podľa nášho názoru ešte silnejším argumentom je, že tieto označenia sa vžili aj vo verejnom diskurze a samotné politické strany ich prebrali do svojej komunikácie pri vymedzovaní sa voči tým druhým. Nižšie uvádzame presný zoznam jednotlivých subjektov a porovnanie historického vývoja ich voličskej podpory už zatriedených do dvoch viac-menej stabilných blokov strán. Rozdelenie politických strán do takýchto dvoch blokov má určité nedostatky, ktoré si uvedomujeme. Identifikácia strán na pravo-ľavej osi nie je jednoduchá, či už s ohľadom na ekonomické alebo spoločenské otázky. Rovnako je diskutabilné, nakoľko stabilné a pevné sú tieto bloky politických strán. V médiách bolo naznačené, že predstavitelia HZDS rokovali v roku 2006 o vytvorení koaličnej vlády s SDKÚ-DS, a tiež je mediálne známa ochota lídrov KDH pred voľbami 2010 vstúpiť do koalície so stranou Smer-SD. Avšak z pohľadu analytika je toto delenie akceptovateľné (Krivý 2006). Tieto bloky strán sa relatívne jasne vyprofilovali v doterajších procesoch formovania koaličných vlád a existuje relatívna podobnosť hodnotových orientácií voličov týchto blokov (Gyarfášová a Bútorová 2007; Krivý 2007). Dá sa teda predpokladať, že hlasovaním pre jednu zo strán v rámci daných blokov voliči do istej miery vedeli, ktoré strany sú spolu ochotné a schopné podieľať sa na vytvorení vlády¹. Potvrdzuje to nielen doterajšia skúsenosť z hľadiska formovania vlád na Slovensku, ale aj fakt, že so zmenou vlád v rámci nami definovanými blokmi nastala vždy aj zmena v ekonomickej, sociálnej a sčasti aj v zahraničnej politike. Obrázok 1 ukazuje historický vývoj voličskej podpory pre jednotlivé bloky strán. Na ľavej osi Y (stĺpce) je zobrazená voličská podpora v absolútnych číslach. Na pravej osi Y je percentuálny zisk platných hlasov (čiarová časť grafu so značkami). Graf naznačuje, že podpora ľavicovo-národnostnému bloku mierne klesala od roku 1994 a iba vo voľbách 2012 sa opäť zvýšila, avšak v absolútnom vyjadrení nedosiahla úroveň z prvých volieb do NR SR, keď jej chýbalo približne 82 tisíc hlasov. Vďaka nižšej účasti však dosiahla podpora ľavicovo-národnostnému bloku historicky najvyšší podiel platných hlasov (50,54 %). Na druhej strane, voličská podpora liberálne-pravicovému bloku je v čase výrazne menej stabilná. Najvyššiu podporu zaznamenala vo voľbách 1998 (viac ako 1 953 000) a najnižšiu v roku 2006 (vyše 916 tisíc). Po necelých ôsmich rokoch vládnutia tak stratil pravicový blok viac než milión voličov. Za povšimnutie stojí fakt, že po každých voľbách vznikla vládna formácia, ktorá získala väčšinu platných hlasov, a to aj po zarátaní hlasov pre tie strany, ktoré sa nedostali do parlamentu. Napriek tomu, že to znie ako samozrejmosť, nemusí to byť automaticky tak. Pri zmene v roku 2010 sa do NR SR nedostalo bývalé vládne HZDS, v roku 2002 zasa nepremenili na parlamentné kreslá svoje hlasy SNS a Pravá SNS.

Metodológia V empirickej analýze na individuálnej úrovni modelujeme rozhodovanie voliča ostať lojálny voči politickej strane, ktorú volili v predošlých voľbách. Závislou premennou teda je rozhodnutie jednotlivca, ktorý sa rozhodol opakovane hlasovať vo voľbách. Rozhodnutie môže mať podobu voľby tej istej strany ako v predošlých voľbách, alebo inú stranu. Voľbu inej strany ďalej rozlišujeme na dve možnosti: inú stranu v rámci toho istého bloku alebo inú stranu v rámci iného bloku strán. V konečnom dôsledku tak naša závislá premenná nadobúda tri hodnoty, ktoré nie je možné prirodzeným spôsobom zoradiť.

¹Aj keď mnohé strany pred voľbami mediálne naznačili ochotu ísť do koalície so stranou z druhého bloku.


137

Obrázok 1: Voličská podpora politickým stranám podľa blokov (Štatistický úrad SR) Poznámka: obrázek znázorňuje historický vývoj podpory pre dva bloky politických strán. Pod pojmom „ľavicovo-národnostný“ sú zahrnuté politické strany, ktoré vytvorili vlády po voľbách 1994 (HZDS, SNS, ZRS), 2006 (Smer-SD, HZDS-ĽS, SNS) a 2012 (Smer). „Liberálne-pravicový blok“ tvoria strany, ktoré sformovali vládnu koalíciu po voľbách v rokoch 1998 (SDK, SDĽ, SOP, SMK), 2002 (SDKÚ-DS, KDH, ANO, SMK) a 2010 (SKDÚ-DS, SaS, KDH, Most-Híd). Ak sa politická strana v niektorých voľbách nedostala do parlamentu, avšak v predošlých voľbách bola jasne členom jedného z blokov, hlasy pre ňu boli zarátané. Napríklad hlasy pre ANO vo voľbách 2006 a 2010. Dôvodom je domnienka, že volič, ktorý sa rozhodol takejto politickej strane dať svoj hlas, nemusel vedieť, či sa dostane do NR SR, avšak jasne vedel, ktorý z blokov na základe skúseností z minulosti podporuje.

Vzhľadom na povahu závislej premennej a typ dát modelujeme voličské rozhodovanie pomocou multinomiálnej logistickej regresie. Tento typ modelu je pravdepodobnostný a jeho výsledky sú najčastejšie uvádzané ako pomer pravdepodobnosti, s ktorou sa volič rozhodne pre jednu vybranú možnosť, oproti pravdepodobnosti, s ktorou si volič zvolí inú možnosť (kategóriu závislej premennej). Zápis modelu vyzerá nasledovne: r =1

Zij =

∑ β′jr Xir′ R

Pričom Z je pravdepodobnosť možnosti j (jedna z troch hodnôt závislej premennej) pre osobu i. Vektor X predstavuje individuálne charakteristiky voliča ako vek, vzdelanie, povolanie apod. Označenie β patrí vektoru prislúchajúcich efektov jednotlivých vlastností i-tej osoby pre možnosť j. Za porovnávací základ sme zvolili možnosť tzv. stabilnej voľby. Voľba porovnávacieho základu nemá žiadny vplyv na výsledky samotnej analýzy, vhodným výberom sa však dokáže dosiahnuť jednoduchšia (v zmysle ľahšieho pochopenia) interpretácia výsledkov. Pri interpretácii jednotlivých faktorov tiež platí zásada ceteris paribus, a teda efekt pri zmene hodnoty intervenujúcej charakteristiky je za predpokladu rovnakých hodnôt ostatných premenných v modeli. Zoznam nezávislých premenných nie je široký vzhľadom na to, že zdrojom dát nie je štandardný sociologický prieskum, ale tzv. exit-poll, teda výberové zisťovanie volebných preferencií v deň volieb pri východe z volebných miestností.² Model zahŕňa vek, národnosť (iba slovenskú a maďarskú), vzdelanie (základné, stredné s maturitou a vysokoškolské), pohlavie, povolanie a veľkosť obce (v kategóriách). Na ²Týmto sa chceme poďakovať agentúre FOCUS za sprístupnenie údajov z exit-pollu pre vedecké účely.

138


Obrázok 2: Podiel stabilných voličov parlamentných strán (Exit-poll agentúry FOCUS) Poznámka: Graf zobrazuje podiel voličov, ktorí dali svoj hlas danej politickej strane vo voľbách v roku 2012 aj 2010.

druhej strane, veľkou výhodou exit-pollu je veľkosť vzorky, ktorá dodáva analýze dostatočnú štatistickú silu nájsť vo vzorke také vzťahy, ktoré sa skutočne vyskytujú v populácii (teda vyhnúť sa tzv. chybe typu II). Konkrétne veľkosť našej vzorky je 7 101 voličov.

Empirická analýza: Deskriptívna štatistika Empirická analýza odpovedá na otázku, nakoľko stabilné sú voličské rozhodnutia medzi stranami a blokmi, a tiež nakoľko individuálne a demografické faktory majú vplyv na rozhodovanie voličov ostať lojálni politickej strane z predošlých volieb. Najprv analyzujeme presuny voličov medzi jednotlivými stranami, následne uvádzame výsledky multinomiálnej logistickej regresie. Z porovnania vyplýva (obrázok 2), že najvernejších voličov, a teda najstabilnejšiu podporu majú strany SMK a Smer-SD. SMK si dokázala z predošlých volieb udržať takmer 88 % voličov a Smer takmer 85 %. Naopak, najmenej stabilnú podporu majú SDKÚ-DS a SaS, ktoré si neudržali ani polovicu voličskej podpory spred dvoch rokov. SDKÚ-DS, ktorá išla do volieb ako najsilnejšia koaličná strana, stratila takmer 60 % predošlých voličov. Sloboda a solidarita si udržala necelých 36 % voličov. Okrem udržania si vlastných voličov sme sa pozreli aj na to, ako politické strany dokázali prilákať nových voličov. Najúspešnejšia v presviedčaní nových voličov bola strana Smer-SD, ktorá ako jediná dokázala prilákať výraznejšie množstvo tých voličov, ktorí ju v roku 2010 nevolili. Z týchto tzv. nových voličov až 40 % ľudí sa v roku 2010 vôbec nezúčastnilo volieb, vyše 13 % dalo v roku 2010 hlas SDKÚ-DS a 11,6 % nových voličov Smeru-SD bolo v roku 2010 voličmi SaS (bez grafu). Táto štatistika je relatívne prekvapujúca, keďže Smer-SD je považovaný za hlavného politického súpera práve stredo-pravej SDKÚ-DS a liberálnej SaS. Zároveň to vedie k otázke, aká je miera mobility medzi politickými stranami a blokmi strán, ktoré tradične vytvárali vládne koalície, a teda úvahe zo začiatku štúdie, nakoľko stabilné sú bloky politických strán. Obrázek 4 nižšie ukazuje rozdelenie voličov z ostatných volieb na tri skupiny. Stabilní voliči sú tí, ktorí v roku 2012 aj 2010 volili rovnakú politickú stranu. Navyše, je nutné poznamenať, že exit-poll z definície nedokáže zachytiť voličské presuny tých, ktorí v roku 2010 k voľbám prišli, avšak v roku 2012 sa rozhodli nevoliť. Uvedená volatilita je aj z tohto


139

Obrázok 3: Podiel nových voličov politických strán (Exit-poll agentúry FOCUS) Poznámka: Graf ukazuje podiel voličov, ktorí konkrétnu politickú stranu volili v roku 2012, avšak nie v roku 2010.

dôvodu skôr mierne podcenená oproti skutočnosti. Ako ukazuje graf, približne 57 % ľudí, ktorí sa zúčastnili oboch volieb (v roku 2010 aj v roku 2012), volilo v oboch parlamentných voľbách rovnakú politickú stranu. Približne 16 % voličov, ktorí sa oboch volieb zúčastnili, dali svoj hlas inej politickej strane, avšak v rámci ustáleného koalično-opozičného delenia. Prekvapivo až 27 % voličov dalo v roku 2012 hlas politickej strane z opačného tábora ako v roku 2010. Ak by sme teda mali zhodnotiť stabilitu voličských preferencií, dá sa povedať, že slovenskí voliči vykazujú pomerne nestabilné voličské správanie. Približne 57 % ľudí, ktorí hlasovali za rovnakú politickú stranu v rozpätí dvoch rokov, považujeme za relatívne málo. Na druhej strane, viac než štvrtina voličov hlasovala za rozdielny blok strán v rokoch 2010 a 2012, čo je pomerne vysoké číslo. Pre pripomenutie, o blokoch strán hovoríme z hľadiska formovania vládnych koalícii či hodnotových orientácií voliča. Schéma nižšie zobrazuje presuny voličských hlasov medzi jednotlivými stranami, ktoré sa dostali do parlamentu po voľbách 2012. Schéma graficky zachováva relatívny podiel strán na celkovom volebnom zisku a hrúbka šípky tiež zachováva percentuálny podiel strát. Ak teda vidíme relatívne hrubú šípku smerujúcu od strany SDKÚ-DS k hnutiu OĽaNO, môžeme to interpretovať nasledovne: významná časť voličov (14,99 %), ktorí v roku 2010 volili SDKÚ-DS, sa v nasledujúcich voľbách 2012 rozhodla pre OĽaNO. Alebo inými slovami, hnutie OĽaNO dokázalo prilákať takmer 15 % bývalých voličov SDKÚ-DS. Vyvstáva tak prirodzená otázka, v čom sa líši skupina stabilných voličov od tých, ktorí svoje preferencie medzi voľbami menili. Hoci nám dostupné údaje neumožňujú skúmať vplyv postojov a hodnôt na voličskú volatilitu, môžeme skúmať, či táto volatilita súvisí s demografickými a štruktúrnymi vlastnosťami voliča. Otázka teda znie, majú faktory ako vzdelanie, vek, pohlavie, región pôvodu, či povolanie vplyv na stabilné voličské preferencie? A ak áno, aký?

140


Obrázok 4: Mobilita voličov medzi parlamentnými voľbami v roku 2010 a 2012 (Exit-poll agentúry FOCUS)

Obrázok 5: Schéma presunov voličov medzi parlamentnými voľbami Poznámka: Veľkosť kruhov (priemerov), ktoré reprezentujú jednotlivé politické strany v schéme, je pomerná k veľkosti volebných ziskov týchto strán. Šípky smerujúce od jednotlivých strán naznačujú objem voličov, ktorý daná strana stratila, ako percento voličov danej strany z minulých volieb. Hrúbka jednotlivých šípiek dodržiava percentuálny pomer strát jednotlivých strán. Zobrazené sú iba presuny nad 5 % voličskej základne.


141

Modelovanie správania na základe osobných charakteristík Za základnú porovnávaciu možnosť sme zvolili možnosť voliť rovnakú politickú stranu v dvoch po sebe nasledujúcich voľbách. Najprv sa pokúsime zodpovedať otázku, ktoré demografické charakteristiky zvyšujú pravdepodobnosť, že volič zmení svoju voľbu v rámci bloku, v porovnaní so ’stabilnou’ voľbou. Následne analyzujeme vplyv tých istých faktorov na rozhodnutie zmeniť volebnú preferenciu naprieč blokmi. Medzi faktory s významným vplyvom nepochybne patrí národnosť. Pravdepodobnosť volatilného voličského správania v rámci dvoch blokov je u voličov slovenskej národnosti 4,3krát vyššia ako u voličov maďarskej národnosti. Významný je tiež vek, starší voliči sú menej náchylní na zmenu preferovanej politickej strany v rámci bloku. Desaťročný vekový rozdiel znižuje pravdepodobnosť volatilného správania o približne 17 %. Na druhej strane, zdá sa, že pohlavie nemá žiadnu rolu pri voličskej volatilite. Na zmenu politickej strany, za ktorú volič hlasuje, má vplyv aj vzdelanie. Nižšie vzdelanie znamená stabilnejšie voličské správanie, pokiaľ alternatívou je strana z rovnakého bloku. U voliča s ukončeným základným vzdelaním je len zhruba polovičná pravdepodobnosť zmeny strany v rámci bloku s porovnaním s voličmi s vysokoškolským vzdelaním. Rozdiel v stabilite voľby politickej strany je aj medzi obcami s rôznym počtom obyvateľom. Najstabilnejšie voličské správanie je v najmenších obciach do 2000 obyvateľov, štatisticky bezvýznamný rozdiel je medzi najmenšími obcami a obcami od 5 do 20 tisíc obyvateľov. Vo väčších obciach (nad 20 tisíc obyvateľov) je pravdepodobnosť nestabilného voličského rozhodovania v rámci bloku približne dvojnásobná. Napokon istý vplyv na stabilné voličské správanie má aj povolanie. Študenti a živnostníci majú približne 1,38krát vyššiu pravdepodobnosť voliť inú stranu v rámci toho istého bloku než iné povolania či ľudia mimo pracovného trhu. Druhá časť tabuľky s výsledkami logistickej regresie (príloha 1) ukazuje, ktoré individuálne charakteristiky majú aký vplyv na zmenu voličských preferencií medzi jednotlivými blokmi politických strán, v porovnaní s možnosťou voliť rovnakú stranu. Aj pri tejto voľbe má významný vplyv vek: rozdiel vo veku o desať rokov znižuje pravdepodobnosť zmeny naprieč blokom o približne štvrtinu. Národnosť ani pohlavie nemajú významný vplyv na zmenu voličskej preferencie naprieč blokmi, v porovnaní so stabilným voličským správaním. Vzdelanie má pri voličskej volatilite medzi blokmi opačný efekt ako pri volatilite v rámci blokov. Ľudia s nižším vzdelaním majú vyššiu pravdepodobnosť zmeniť svoju voličskú voľbu naprieč blokmi. U voliča so základným vzdelaním je táto pravdepodobnosť až 1,5krát vyššia než u voliča s vysokoškolským vzdelaním. Pri vplyve veľkosti obce platí, že ľudia v najmenších obciach vykazujú najstabilnejšie voličské správanie. V obciach nad 20 tisíc obyvateľov je pravdepodobnosť zmeny voličskej preferencie vyššia 1,2 až 1,6násobne. Pokiaľ ide o rozdielnu voličskú stabilitu s ohľadom na povolania, iba pri študentoch je volatilita naprieč blokmi významne vyššia ako pri iných skupinách, a to 2,38krát. Jednoznačne tak môžeme tvrdiť, že mladší voliči a študenti preukazujú najväčšiu mieru voličskej volatility. Hlavné zistenia tejto časti štúdie sa týkajú najmä vplyvu veku a vzdelania na voličskú volatilitu. Pri mladších voličoch existuje vyššia pravdepodobnosť zmeny voličskej preferencie, či už ide o zmenu strany v rámci blokov alebo medzi nimi. Tento záver potvrdilo aj porovnanie voličského správania v rámci profesĳných kategórií, kde pravdepodobnosť volatility študentov bola niekoľkonásobne vyššia ako pri iných kategóriách. Zaujímavý je vplyv vzdelania pri zmene voličskej preferencie. Ak sa už volič rozhodne dať hlas inej strane ako v predchádzajúcich voľbách, ľudia s nižším vzdelaním si častejšie vyberú stranu z opačného tábora, zatiaľ čo ľudia s vyšším vzdelaním si skôr vyberú inú stranu, avšak z rovnakého bloku. Pri týchto záveroch treba mať na pamäti, že údaje o voličskom správaní, ktoré sme analyzovali, vypovedajú o voličskom správaní vo voľbách 2010 a 2012. Nedá sa presne odhadnúť, nakoľko je vysoká voličská volatilita na Slovensku dlhodobým trendom. Je možné, že táto voličská nestabilita bola krátkodobo spôsobená udalosťami spred volieb (napríklad pád vlády či kauza Gorila, ale aj opätovný rozkol medzi J. Slotom a A. Belousovou), ktoré mohli vyvolať značné znechutenie veľkej časti voličov. Na druhej strane, rôzne škandály či konflikty mali politici aj strany z oboch blokov aj v minulosti.

142


Záver Táto štúdia skúmala voličskú volatilitu medzi parlamentnými voľbami 2010 a 2012. V práci sme sa zamerali na dve rozdielne úrovne volatility – agregátne množstvo volebných ziskov a strát na úrovni strán a presuny hlasov na úrovni jednotlivcov-voličov. Politické strany boli rozdelené do dvoch blokov, v ktorých sa striedajú pri moci už takmer dvadsať rokov. Následne sme skúmali, aká bola voličská volatilita medzi jednotlivými stranami a blokmi, a tiež ktoré individuálne faktory zvyšujú pravdepodobnosť prebehlíctva. Výsledky ukazujú, že miera volatility medzi slovenskými politickými stranami nie je zanedbateľná. Z dlhodobejšieho hľadiska o tom svedčí fakt, že mnohé strany, ktoré v minulosti boli reprezentované v parlamente nemajú v tomto volebnom období svojich zástupcov v Národnej rade (HZDS-ĽS, SNS, KSS a iné). Taktiež je možné pozorovať postupný nárast volebných ziskov strany Smer-SD, ktorá po prvých voľbách, ktorých sa zúčastnila, získala 13,6 %. O desať rokov neskôr so ziskom 44,1 % obsadila väčšinu kresiel v parlamente. Krátkodobo, teda medzi voľbami 2010 a 2012 je agregátna volatilita tiež relatívne vysoká. Ilustráciou môže byť fakt, že strana, ktorá vznikla až po roku 2010 (OĽaNO), získala hlasy 8,86 % voličov. Analýza individuálnej úrovne naznačuje, že aj individuálna volatilita je vysoká, keď približne 43 % voličov zmenilo svoju preferenciu v rozmedzí dvoch rokov. Toto číslo je však iba spodnou hranicou, pretože nezahŕňa voličov, ktorí volili iba v jedných z dvoch skúmaných volieb. Inými slovami, z analýzy sú vyradení prebehlíci do a zo skupiny nevoličov. Väčšiu tendenciu meniť vo voľbách politickú stranu majú mladší voliči, najmä z radov študentov, a v rámci povolaní je väčšia pravdepodobnosť prebehlíctva u živnostníkov a manuálne pracujúcich, v porovnaní s inými skupinami povolaní. Ak sa už volič rozhodne dať svoj hlas inej strane, niekoľko faktorov sa ukázalo dôležitých pre rozhodnutie v koho prospech sa prebehlíctvo zrealizuje. Voliči s vyšším vzdelaním sú náchylnejší k výberu inej politickej strany v rámci rovnakého bloku, zatiaľ čo u voliča s nižším vzdelaním je pravdepodobnejšia zmena strany naprieč blokmi. Najvyššiu pravdepodobnosť volatility ukázala analýza u mladších voličov. Individuálna analýza je založená na pravdepodobnostnom modeli a nie je deterministická. Navyše nemáme k dispozícii informáciu o postojoch a hodnotách voličov, prípadne ich hodnotení výkonu politických strán. Kombinácia údajov demografického charakteru spolu s hodnotami a postojmi voličov by tento model výrazne vylepšila. Ako je tiež známe z literatúry a predchádzajúceho výskumu, rozhodovanie voliča o lojalite k strane má viacero determinantov a štruktúrne faktory sú len jedným z nich. Je preto zrejmé, že samostatne nedokážu vysvetliť vzorce správania dokonale. Keďže však dáta s informáciou o hodnotových postojoch voličov, v kombinácii s hodnotením výkonu politickej strany a retrospektívnou voľbou nie sú k dispozícii, domnievame sa, že aj táto analýza prispieva k objasneniu aspoň niektorých aspektov volebného správania slovenských voličov. Vo vzťahu k predošlým výskumom je nutné podotknúť, že na základe našej analýzy nie je možné voličskú volatilitu považovať za marginálnu alebo nepodstatnú. Zároveň si však uvedomujeme, že k predčasným parlamentným voľbám v roku 2012 viedli okolnosti, ktoré sa bežne (aspoň predtým) nevyskytovali a mohli tak posilniť či posmeliť voličské prebehlíctvo. Konkrétne máme na mysli hlasovanie koaličnej strany SaS de facto za pád vlády (hlasovanie o dôvere vláde) a tiež zverejnenie údajného spisu SIS, ktorý mal opisovať vplyv finančných skupín na niektoré politické strany a ľudovo sa uchytil pod názvom Gorila. Z týchto dôvodov pripúšťame, že zovšeobecnenie niektorých našich záverov, plynúcich najmä z mikroanalýzy, nemusí obstáť v najbližšej budúcnosti.

143


Príloha 1:

Výsledky logistickej regresie podľa modelu (2) – Volatilita voličov medzi voľbami v roku 2010 a 2012 RRR

Std.Err.

t

P>t

[95% Conf.

Interval]

2 000–5 000

1,3526310

0,2032562

2,010

0,044

1,0075110

1,8159710

5 000–20 000

1,1527550

0,2469625

0,660

0,507

0,7574382

1,7543920

20 000–50 000

2,2688790

0,2598864

7,150

0,000

1,8125690

2,8400630

50 000–100 000

1,8768340

0,2233131

5,290

0,000

1,4863780

2,3698580

Nad 100 000

1,9162500

0,2181224

5,710

0,000

1,5330110

2,3952950

Študent

1,3916820

0,2680825

1,720

0,086

0,9539896

2,0301900

Manuálny prac.

0,8276528

0,1186609

0,187

0,6248708

1,0962410

Odborný prac.

0,9124344

0,1043919

−1,320 −0,800

0,423

0,7291197

1,1418380

SZČO

1,3887850

0,2040525

2,240

0,025

1,0412330

1,8523470

Nezamestnaní

0,7818757

0,1696221

−1,130

0,257

0,5110277

1,1962750

Národnosť (SK)

4,3080480

0,9330213

6,740

0,000

2,8177280

6,5866120

Pohlavie (M)

0,9655736

0,0775833

0,8248599

1,1302920

0,8328117

0,0250937

−0,440 −6,070

0,663

Vek

0,000

0,7850451

0,8834846

Základné

0,5367805

0,0707190

0,000

0,4146052

0,6949583

Stredné s matur.

0,7868751

0,0733157

0,010

0,6555157

0,9445577

Konštanta

0,0918509

0,0235867

−4,720 −2,570 −9,300

0,000

0,0555217

0,1519511

2 000–5 000

1,1133620

0,1325635

0,900

0,367

0,8815968

1,4060560

5 000–20 000

1,2096390

0,1938349

1,190

0,235

0,8835567

1,6560650

20 000–50 000

1,6312710

0,1542414

5,180

0,000

1,3552790

1,9634660

50 000–100 000

1,2055760

0,1279913

1,760

0,078

0,9790623

1,4844950

Nad 100 000

1,4853510

0,1422149

4,130

0,000

1,2311670

1,7920140

Študent

2,3468690

0,3576288

5,600

0,000

1,7408290

3,1638930

Manuálny prac.

0,7530857

0,0841796

0,011

0,6048966

0,9375784

Odborný prac.

0,8928142

0,0902252

−2,540 −1,120

0,262

0,7323632

1,0884180

SZČO

1,1246150

0,1452451

0,910

0,363

0,8730748

1,4486250

Nezamestnaní

1,2031530

0,1755105

1,270

0,205

0,9039204

1,6014430

Národnosť (SK)

1,1716640

0,1284440

1,450

0,148

0,9450914

1,4525540

Pohlavie (M)

0,9700914

0,0633704

0,8534914

1,1026210

0,7433786

0,0204629

−0,460 −10,770

0,642

Vek

0,000

0,7043282

0,7845941

Základné

1,5753910

0,1682800

4,250

0,000

1,2777600

1,9423500

Stredné s matur.

1,3474970

0,1166794

3,440

0,001

1,1371290

1,5967820

Konštanta

0,4689900

0,0793279

−4,480

0,000

0,3366368

0,6533797

Možnosť 1 (základ) = stabilné voličské správanie Možnosť 2: Zmena strany v rámci bloku Veľkosť obce (základ = do 2 000)

Povolanie (základ = dôchodca a iní neaktívni)

Vzdelanie (z = vysokoškolské)

Možnosť 3: Zmena strany naprieč blokmi Veľkosť obce (základ = do 2 000)

Povolanie (základ = dôchodca a iní neaktívni)

Vzdelanie (z = vysokoškolské)

144


Zoznam použitej literatúry B

, S., M , P. 1990. Identity, Competition, and Electoral Availability. New York: Cambridge University Press.

B

, S. 2001.Electoral Systems and Party System Stability in Post-Communist Europe. Paper prepared for presentation at the 97th annual meeting of the American Political Science Association, San Francisco, 30 August–2 September.

B

, Z., G , O. 2007. Vrejná mienka. In K , M., M , G., B Súhrnná správa o stave spoločnosti – Slovensko 2006. Bratislava, IVO, s. 251–279

C

, M. 1996. Structuring the new party systems a er the dictator-ship. In P , G., L , P. G. (eds). Stabilizing Fragile Democracies:Comparing New Party Systems in Southern and Eastern Europe. London: Routledge.

D

-K , K. 2001. Any Way You Slice It: The Politics of Partial Cleavages in Slovakia and the Czech Republic. Paper presented at the convention of the American Political Science Association San Francisco, California August 30.

, M. (eds).

E

, M. 2007. Social Structure and Electoral Behavior in Comparative Perspective: The Decline of Social Cleavages in Western Europe Revisited. Perspectives on Politics, roč. 5, č. 02, s. 277–294.

E

, J., O , C., P , U. K. 1998. Institutional Design in Post-Communist Societies. Cambridge: Cambridge University Press.

F

, K. 2004. How fluid is fluid? The mutability of ethnicity and electoral volatility in Africa? Working Paper. San Diego, California.

F

, J. 2000. Economics of Voting in Post-Communist Countries. Electoral Studies, roč. 19, č. 2/3, s. 199–217.

F

, M. P. 1981. Retrospective Voting in American National Elections. New Haven, CT: Yale University Press.

H

, S., K , R. R. 1995. The Political Economy of Democratic Transitions. Princeton: Princeton University Press.

H

, T., N , T., D -K , K. 2011. The 2010 Czech and Slovak Parliamentary Elections: Red Cards to the Winners. West European Politics, roč. 34, č. 2, , s. 394–402.

I

, R. 1990. Culture shi in advanced industrial society. Princeton University Press, New Jersey.

I

, A. 2002. Party Competition in Postcommunist Europe. Comparative Politics, roč. 35, č. 1, s. 85–104.

K

, H. a kol. 1999. Post-Communist Party Systems: Competition, Representation and Inter-Party Cooperation. Cambridge: Cambridge University Press.

K

, G. 1971. Short-term Fluctuations in US Voting Behavior, 1896–1964. American Political Science Review, roč. 65, s. 131–43.

K

, V. 2007. Voľby v roku 2006. In K , M., M , G., B o stave spoločnosti – Slovensko 2006. Bratislava, IVO, s. 107–149.

K

, M., L , G. 2005. Party Systems and Democratic Consolidation in Africa’s Electoral Regimes. Party Politics, roč. 11, č. 4, s. 423–436.

L

, J.-E., E

L

, P. G. 2000. Political Parties in Post-Communist Eastern Europe. London: Routledge.

L

, S. I. 2007. Institutionalization of Party Systems? Stability and Fluidity among Legislative Parties in Africa’s Democracies. Government and Opposition, roč. 42, č. 2, s. 215–241.

L L

, M. (eds). Súhrnná správa

, S. O. 1999. Politics and Society in Western Europe. Sage Publications.

, J. A. Pa erns of land tenure, division of labor, and voting behavior in Europe. Comparative Politics, roč. 8, č. 3, Special Issue on Peasants and Revolution, April 1976, s. 365–430. , S. M., R , S. 1967. Cleavage structures, party systems and voter alignments: an introduction. In L , S. M., R , S. (eds). Party Systems and Voter Alignments: Cross-national Perspectives. New York: Free Press; London: Collier-Macmillan, s. 1–64.


145

L

, P., L , L. 2010. Party System Nationalization and Non-Uniform Vote Switching: Evidence from the Czech Republic. Sociologický časopis/Czech Sociological Review, roč. 46, č. 3, s. 375–399. ISSN 0038-0288.

M

, S., S , T. R. 1995. Building Democratic Institutions: Party Systems in Latin America. Stanford: Stanford University Press.

M

, S., S s. 399–421.

P

, M. 1983. Changing Pa erns of Electoral Volatility in European Party Systems, 1948–1977. In D , H., M , P. (eds). Western European Party Systems: Continuity and Change. Beverly Hills, California, Sage, s. 29–66.

, J. R. 2005. The Puzzle of African Party Systems. Party Politics, roč. 11, č. 4,

Prieskum verejnej mienky počas volebného dňa, tzv. exit-poll realizovaný agentúrou FOCUS pre Rozhlas a Televíziu Slovensko.

R

R

, K. M., W , E. 1999. Party Systems and Electoral Volatility in Latin America: A Test of Economic, Institutional, and Structural Explanations. American Political Science Review, roč. 93, č. 3, s. 575–590. , R., M

, N. 2003. Elections and parties in new European democracies. CQ Press.

R

, M. 2006. Conditions and limits of programmatic party competition in Slovakia. Politics in Central Europe, roč. 2, č. 1, s. 84–98.

R

, M. 2011. Medzi štátom a spoločnosťou. Politické strany na Slovensku po roku 1989. Devin Printing House, Bratislava, s. 160.

S

, G. 1976. Parties and Party Systems: A Framework for Analysis. Cambridge: Cambridge University Press.

S

, P. 2008. Retrospective Voting and Electoral Volatility: A Nordic Perspective. Scandinavian Political Studies, roč. 31, č. 2, s. 217–240.

Š

, J. 2011. Výzkum volatility a proměny stranického spektra ve volbách do Poslanecké sněmovny v roce 2010. Central European Political Studies Review, roč. 13, č. 2–3.

T

, M. 2005. The Development of Stable Party Support: Electoral Dynamics in Post-Communist Europe. American Journal of Political Science, roč. 49, č. 2, s. 283–298.

T

, E. 1978. Political Control of the Economy. Princeton: Princeton University Press.

T

, H. 2003. Learning to Choose: Electoral Politics in East-Central Europe. Stanford: Stanford University Press.

V

B

, K. 1996. Transition to Democracy in Eastern Europe. London: Macmillan Press.

146


Analýza procesu zavádění přímé volby prezidenta v ČR

Jakub Charvát ∗ ([email protected])

Abstract The aim of the paper is to analyze the process of introducing the direct election of the President of the Czech Republic. For this purpose, it was chosen the method of an interpretative case study where the Renwick’s typology of reform processes introduced within his concept of the politics of electoral reform became the starting analytical framework. The main findings of this analysis are that the change of the method of electing the President of the Czech Republic was carried out by political elites, but who were in a certain interaction with the public, especially because of the results of public opinion polls. These surveys showed that the public supported the introduction of direct presidential election in the Czech Republic. These findings thus lead to the conclusion that the process of introducing direct presidential election in the Czech Republic had a form of passive mass impetus in the sense of Renwick’s typology.

Keywords president, the Czech Republic, direct presidential election, reform process, elite-mass interaction, passive mass impetus

Note Tento článek vznikl v rámci zpracovávání interního grantu na specifický vysokoškolský výzkum u IGS MUP č. POL/4/2013 nazvaného Prezidentská volba 2013.

∗ Jakub Charvát, Ph.D., působí jako odborný asistent na Katedře politologie a humanitních studií Metropolitní univerzita Praha. Kontakt: Metropolitní univerzita Praha, Dubečská 600/10, 100 31, Praha 10, Česká republika/Czech Republic.

Charvát, J. Analýza procesu zavádění přímé volby prezidenta v ČR

147

Úvod Předkládaný článek představuje analýzu procesu zavádění přímé volby prezidenta v ČR. Cílem textu tedy primárně nebude představit konečný výsledek celého procesu a jeho podobu, ani jeho důsledky, ale naopak analýza zaměřující se na představení příčin a průběhu procesu zavádění přímé volby prezidenta v ČR a na představení faktorů, které tento proces ovlivňovaly. Text je pro potřeby této analýzy koncipován do podoby interpretující případové studie, přičemž výchozí analytický rámec představuje Renwickova typologie reformních procesů představená v rámci jeho konceptu politiky volebních reforem (viz Renwick 2010, Renwick 2011, v českých textech viz například Charvát 2013: 28–33). Renwickova typologie navazuje na dříve převládající přístupy v analýze volebně-reformních procesů, které vycházely jednak z racionalistické a jednak ze strukturalistické, respektive strukturálněinstitucionalistické tradice výzkumu. Postupem času, zejména v souvislosti s rostoucím počtem zkoumaných případů, se nicméně ukázalo, že každá z těchto perspektiv je schopna uspokojivě vysvětlit jen některé ze zkoumaných procesů změn volebních pravidel, respektive že se tyto jednotlivé přístupy do značné míry doplňují ve schopnosti vysvětlit jednotlivé zkoumané případy. V polovině prvního desetiletí 21. století se tak začíná objevovat snaha o nalezení více komprehenzivního přístupu, přičemž zatím nejvýznamnější a nejkomplexněji rozpracovaný příspěvek k této problematice představuje právě Renwickova konceptualizace. Alan Renwick na jedné straně shrnuje dosavadní znalosti ohledně zkoumané problematiky, současně je problematizuje a precizuje do podoby propracovanějšího analytického rámce použitelného pro pochopení a vysvětlení procesů volebních reforem. S ohledem na hlavní cíle předkládaného textu a dále proto, že pro interpretující případové studie je charakteristické, že se snaží o aplikaci již existující teorie na konkrétní zkoumaný případ, pročež se nejedná (a ani z logiky věci nemůže jednat) o metodu umožňující ověřovat a testovat teorie, nýbrž „pouze“ vysvětlit vybrané jevy pomocí teorií odvozených z jiných srovnatelných případů (Kouba 2012: 416), a v neposlední řadě i proto, že ambicí předkládaného textu není ani rozsáhlejší teoretická diskuse o dalších možných analytických metodách, je zvolený analytický rámec převzat spíše nekriticky. Jakkoli je Renwickova typologie reformních procesů zaměřena na detailní kontextuální analýzu reformních procesů vztahujících se k parlamentním volbám vybraných zemí, základní logika jeho konceptu je aplikovatelná i na analýzu procesu zavádění přímé volby prezidenta v ČR.¹ Představení Renwickova konceptu je tak věnována první část předkládaného textu. Druhá část textu pak bude věnována aplikaci tohoto konceptu na realitu zavádění přímé volby prezidenta v ČR ve snaze nalézt odpověď na otázku, o jaký typ reformního procesu se ve zkoumaném případě jednalo. Zvolený analytický rámec pak do značné míry determinuje formulaci výzkumných otázek užitých v tomto článku. Alan Renwick totiž zdůrazňuje, že pro pochopení a analýzu reformních procesů je potřeba zodpovědět dvě základní otázky: kdo, tedy jaká je identita aktérů, kteří se reformního procesu účastní, a proč, tedy jaké jsou motivace těchto aktérů (Renwick 2011: 457)? Je-li tedy cílem předkládané analýzy hledání odpovědi na otázku, o jaký typ reformního procesu podle Renwickovy typologie se ve zkoumaném případě jednalo, bude nutně tento článek pracovat s následujícími dvěma výzkumnými otázkami: 1. Jaká byla identita aktérů účastnících se reformního procesu? 2. Jaké byly motivace těchto aktérů k zavedení přímé volby prezidenta v ČR?

Na tomto místě by autor tohoto článku ještě rád poděkoval oběma anonymním recenzentům tohoto příspěvku za některá jejich upozornění a především za mnohé jejich podnětné a inspirativní připomínky a komentáře k původní verzi tohoto textu. ¹Na tuto myšlenku mě poprvé přivedl při jedné z našich diskusí prof. Miroslav Novák, za což bych mu tímto rád poděkoval.

148


Renwickův koncept reformních procesů (v rámci politiky volebních reforem)² Alan Renwick ve své konceptualizaci volebně-reformních procesů, představené nejprve v roce 2010 v práci nazvané The Politics of Electoral Reform. Changing the Rules of Democracy a později v roce 2011 v revidované a doplněné podobě v článku „Electoral Reform in Europe since 1945“ publikovaném v odborném časopise West European Politics, navazoval na dřívější kritickou diskusi vedenou mezi představiteli dvou v té době dominantních přístupů ke studiu politiky volebních reforem, tedy na diskusi mezi racionalisty a strukturalisty, případně strukturálními institucionalisty (podrobněji k této diskusi viz například Charvát 2013: 25–28). Renwick na tuto diskusi navázal především tím, že se pokusil rozvinout propracovanější chápání procesů volebních reforem. Renwick jednak zpochybnil racionalistickou představu, že to jsou politici, kdo dominuje celému procesu výběru konkrétních nastavení základních parametrů volebních systémů. Namísto toho konstatoval, že v řadě případů sehrávají významnou roli i běžní občané a že určitý vliv mají i faktory jako konkrétní koncepce veřejného zájmu apod. Současně se Renwick pokusil ukázat, že každá z obou výše představených perspektiv dokáže vysvětlit jen některé procesy volebních změn a že jednotlivé přístupy se ve schopnosti vysvětlit jednotlivé případy politiky volebních reforem v podstatě doplňují. Podle Renwicka je tak třeba uznat, že existují různé procesy volebních reforem, a pro potřeby své analýzy se primárně zaměřil na identifikaci aktérů, kteří jsou do reformního procesu zahrnuti, a na jejich motivace. Renwick proto navrhuje rozlišit dvě různé cesty, které vedou k volební reformě (podrobněji viz Renwick 2010: 2–12). První varianta předpokládá, že reformní proces se odehrává jednak proto, že politické elity chtějí provést volební reformu, a jednak proto, že mají dostatečnou většinu k tomu volební reformu realizovat. Politici jsou tak v tomto případě nahlíženi jako klíčoví aktéři politiky volebních reforem. Pro potřeby další analýzy této cesty k volební reformě se jako zásadní ukazuje být otázka, jak politici přistupují k volebním systémům ve smyslu Tsebelisova rozlišení politických institucí na redistributivní (redistributive) a účinné (efficient) instituce (podrobněji viz Tsebelis 1990: 104–115). Pokud jsou volební systémy politickými elitami nahlíženy jako redistributivní instituce, pak má volební reforma podobu tzv. vnucení ze strany politických elit (elite majority imposition). Cílem zavedení volební reformy je v tomto případě primárně snaha o maximalizaci moci zvýšením vlastních zisků.³ Jsou-li naopak volební systémy koncipovány politickými elitami jako účinné (efficient) instituce, které mohou přinést obecný prospěch všem, pak má volební reforma podobu dohody v rámci politických elit (elite se lement). K tomu dochází tehdy, pokud jsou politici schopni dosáhnout konsenzu v otázce zavedení volebního systému (v našem případě způsobu volby prezidenta), který bude odpovídat obecnému dobru podle jejich očekávání. Druhou variantou reformního procesu je podle Renwicka naopak situace, kdy politici ztrácí kontrolu nad procesem rozhodování. Pro potřeby dalšího rozlišení v rámci této skupiny volebních reforem je pak zásadní otázka, v čí prospěch a v jaké míře (zda částečně nebo zcela) ztrácejí politici kontrolu reformního procesu (schematicky viz Renwick 2010: 10, graf 1.2). Jako nejčastější typ reformních procesů realizovaných druhým způsobem v ustavených demokraciích pak Renwick identifikuje model interakce politických elit a mas (elite-mass interaction), v němž politici částečně ztrácejí kontrolu nad reformním procesem ve prospěch běžných občanů. Volební reformu typu interakce elit a mas pak Renwick představuje jako komplexní třífázový proces. V první fázi se musí mezi politickými představiteli objevit alespoň malá skupina politiků, kteří vnímají jako žádoucí provést změnu volebního systému (v našem případě změnu ve způsobu ustavování prezidentského úřadu). Protože ale tato menšinová skupina v rámci politických elit nedisponuje potřebným vlivem a dostatečnou mocí, aby prosadila volební reformu, předloží ve druhé fázi téma změny veřejnosti. Zvláště v situaci, je-li veřejnost nespokojena s politickým systémem, vzniká tlak „zdola“ na ²Text této části je upravenou verzí dříve publikovaného textu (viz Charvát 2013: 25–33). ³Při aplikaci této logiky na československý a český případ bychom mohli dojít k závěru, že návrh na zavedení přímé volby prezidenta, který předložil k projednání ve FS v polovině prosince roku 1989 jménem KSČ její poslanec Anton Blažej (podrobněji k tomuto návrhu viz například Suk 1999; Suk 2003: 213–229; Bureš 2011: 132–134 a 144–146; Bureš 2012: 53–55), by odpovídal tomuto typu reformního procesu (samozřejmě za předpokladu, že by došlo k zavedení přímé volby prezidenta). Podobně by to platilo i v případě, pokud by poslanci ODS dokázali nalézt potřebnou většinu ke schválení svého návrhu na zavedení přímé volby prezidenta z října roku 2002.


149

Obrázek 1: Role politiků a občanů v reformním procesu podle Alana Renwicka (2011: 457)

realizaci reformy. Veřejný tlak pak ve třetí fázi může přesvědčit i zbývající většinu politické elity, která původně nechtěla reformní proces realizovat, k tomu, že bude diskutovaná změna schválena. Na rozdíl od reformního procesu typu vnucení politickými elitami se tak tento typ odehrává i v situacích, kdy většina politiků vlastně původně vůbec nechtěla reformu stávajících pravidel provádět (Renwick 2010: 20–21). Později Renwick (2011) revidoval a doplnil svůj dřívější koncept, když namísto rozlišování případů, v nichž pouze jedna skupina aktérů realizuje volební reformy, a případů, v nichž vzájemně spolu působí dvě skupiny různých aktérů (viz Renwick 2010), představil koncept založený na kontinuu od reformních procesů, v nichž dominují politické elity, po typ reformních procesů, v nichž dominují občané. Podle Renwicka je tak možné rozlišit pět základních typů reformních procesů: vnucení masami, aktivní podnět od mas, pasivní podnět od mas, omezení masami a vnucení politickými elitami (schematicky viz obrázek 1). Prvním typem je reforma vnucená politickými elitami (elite imposition)⁴. Tento typ reformních procesů víceméně odpovídá racionalistické tradici studia politiky volebních reforem. Jeho výchozím předpokladem je, že politici provádějí reformy podle svých vlastních preferencí, aniž by museli brát výraznější ohledy na stanoviska ostatních aktérů. Reformní procesy vnucené politickými elitami pak Renwick dále dělí na čtyři ideální typy, které se navzájem liší ve dvou následujících dimenzích: jednak v charakteru motivací politiků pro realizaci reformy (ve smyslu koncipování volebních systémů jako redistributivních nebo účinných institucí) a jednak v míře souhlasu mezi politiky (míře inkluzivnosti) se zavedením reformy (schematicky viz obrázek 2). Zatímco v typech vnucení vládní většinou (elite majority imposition) a zvýhodnění vládní většiny (elite concession) je reformní proces prosazen bez ohledu na stanoviska (menšinové) opozice a do určité míry opozici navzdory, v typech reformních procesů v podobě dohody mezi politickými elitami (elite se lement) a vyjednávání politických elit (elite bargain) je reforma přĳata na základě široké shody v rámci politických elit. Pro typ vnucení vládní většinou je navíc charakteristické, že změnu prosazují politici disponující požadovanou většinou, a to za účelem vlastního zvýhodnění proti politickým konkurentům.⁵ Naopak v typu zvýhodnění vládní většiny politici s potřebnou většinou prosazují reformu, ⁴Ve vztahu k politice volebních reforem pro parlamentní volby v Evropě po druhé světové válce se podle Renwicka jedná o nejčastější typ, protože v naprosté většině zkoumaných parlamentních volebních reforem byl v nějaké formě tento typ zahrnut. ⁵Při aplikaci na československý a český případ (a ve vztahu k procesu zavadění přímé volby hlavy státu) by do tohoto typu spadaly, v případě jejich přĳetí, komunistický návrh na zavedení přímé volby prezidenta z prosince roku 1989 a do značné míry i návrh ODS předložený v říjnu roku 2002.

150


Obrázek 2: Reformní procesy typu vnucení politickými elitami podle Alana Renwicka (2011: 459)

která má podpořit obecně sdílené hodnoty. V případě typu volební reformy jako dohody mezi politickými elitami dochází k reformě ve snaze prosadit své pojetí obecného dobra. Naopak v případě volební reformy v podobě vyjednávání politických elit zohledňují politici při změnách pravidel převážně své vlastní zájmy (Renwick 2011: 458–459). Na opačném konci kontinua Renwickova konceptu se naopak nachází model vnucení masami (mass imposition), v rámci kterého nesehrávají politické elity žádnou významnější roli v reformním procesu. Takové případy jsou však podle Renwicka velmi vzácné.⁶ Důvodem málo častého výskytu tohoto typu je podle Renwicka především skutečnost, že lze jen stěží ponechat politiky v „postavení mimo hru“ v otázce, která zásadním způsobem ovlivňuje jejich osobní zájmy. Mezi oběma těmito krajními případy kontinua Renwick nachází další tři varianty reformních procesů, v nichž politické elity sdílejí v různé míře vliv s občany. V reformním procesu typu omezení masami (mass constraint) přichází podnět k reformě od politických elit, které se ale obávají reakce voličů na případnou změnu. Tento typ tak ve svém důsledku může vést buď k tomu, že nakonec není žádná reforma realizována, nebo ke stavu, kdy je reformní proces sice realizován, ovšem s mnohem slabším účinkem, než její autoři původně zamýšleli. Další dva typy reformních procesů, které Renwick ve svém pozdějším textu z roku 2011 vymezuje, tedy aktivní podnět od mas (active mass impetus) a pasivní podnět od mas (passive mass impetus), v podstatě představují dvě možné varianty původního Renwickova konceptu reformních procesů typu interakce politických elit a mas. Zatímco v případě typu aktivního podnětu od mas je veřejnost mobilizována otázkou možnosti realizace reformního procesu a její aktivity nutí politické elity provést změnu, v druhém (a v politice parlamentních volebních reforem v Evropě po druhé světové válce častějším) typu se politici snaží reagovat na veřejné mínění a uspokojit jej předložením návrhu reformy, který rezonuje s požadavky voličů na změnu (podrobněji viz Renwick 2011).

Analýza podnětů zavedení přímé volby prezidenta v ČR Od listopadových událostí roku 1989 až do roku 2012 proběhlo na území ČR celkem šest voleb prezidenta, které měly společné to, že probíhaly nepřímo, tedy na parlamentní půdě (do konce roku 1992 na společném zasedání obou komor FS, v roce 1993 na půdě PS, protože ještě nebyl ustaven Senát PČR, počínaje prezidentskou volbou konanou na začátku roku 1998 pak na společné schůzi obou komor PČR). Víceméně s výjimkou první polistopadové volby prezidenta republiky, která proběhla na konci prosince roku 1989, se ovšem neobešla žádná z těchto prezidentských voleb zcela bez problémů. Zlomovým okamžikem na cestě k zavedení přímé volby prezidenta ČR se nicméně stala až prezidentská volba konaná v roce 2008, která se navíc odehrávala v přímém přenosu České televize.⁷ ⁶V rámci analýzy politiky parlamentních volebních reforem v Evropě po roce 1945 nenachází Renwick žádný případ volební reformy, který by odpovídal tomuto typu (viz Renwick 2011: 466–469, tab. 1) ⁷První prezidentskou volbu konanou v roce 2008 tak sledovalo něco téměř 850 tisíc diváků. Druhou, rozhodující prezidentskou volbu konanou v roce 2008 sledovalo v přímém přenosu České televize rekordních 1,039 milionu diváků (Česká televize 2013).


151

Výraznější vlnu (negativních) emocí sice vzbudily již (nepřímé) prezidentské volby konané v letech 1998 a 2003 (podrobněji k okolnostem a průběhu prezidentských voleb konaných v letech 1998, 2003 a 2008 viz například Tabery 2008: 85–328), ale jejich důsledkem prozatím nebylo zavedení institutu přímé volby prezidenta. Ačkoli byla nedlouho před konáním prezidentské volby 2003 otevřena otázka možnosti zavedení přímé volby prezidenta (nejpozději od roku 2001 byla otázka způsobu volby prezidenta, ale i rozsahu jeho pravomocí, intenzivně diskutována), nebyla tato diskuse navázána na průběh předchozí (nepřímé) prezidentské volby konané v roce 1998. Mnohem spíše se vztahovala ke skutečnosti, že se blížil konec druhého (posledního) funkčního období dosavadního prezidenta Václava Havla, s čímž souvisela nutnost zvolit prezidenta nového. Případné zavedení přímé volby prezidenta pak bylo v tomto ohledu nahlíženo jako možný vhodný nástroj, jak zajistit zvolení vhodné, charismatické a občany i politiky respektované osobnosti do prezidentského úřadu. Přinejmenším obě výše zmiňované problematické nepřímé volby prezidenta konané v letech 2003 a 2008, respektive jejich průběh, tak poukazovaly na určitý a zjevně dlouhodobě neudržitelný paradox spojený s ustavováním prezidentského úřadu v ČR. Na jedné straně totiž stojí obsazovaný úřad prezidenta republiky, tedy konvenční instituce opírající se o silnou masarykovskou tradici a s dlouhodobě nejvyšším respektem a úctou u veřejnosti (v polistopadovém vývoji je prezident republiky dlouhodobě nejdůvěryhodnější ústavní institucí v českém politickém systému), která má představovat jakousi morální autoritu. Naproti tomu na straně druhé stojí dosti nedůstojný průběh celé procedury, navíc doprovázený řadou zákulisních nepřístojností a nátlakem na jednotlivé poslance v případě obou nepřímých prezidentských voleb konaných v letech 2003 a 2008 (podrobněji k jejich průběhu viz Tabery 2008), s nimiž byla ze strany politických komentátorů a analytiků spojována taková hodnocení jako nekompetentnost, neschopnost a pokleslost české parlamentní reprezentace, svéráznost průběhu volby či marnost, trapnost a nechutnost průběhu celé procedury⁸. Objevuje se tak zřetelný inherentní faktor, který se stane významným podnětem pro zavedení přímé volby prezidenta v ČR. Ačkoli se fakticky nejedná o strukturální problém procedury nepřímé volby jako takové, protože tato vždy nakonec vedla, navzdory řadě peripetií, k naplnění svého hlavního cíle v podobě zvolení prezidenta republiky – například na rozdíl od několika neúspěšných pokusů zvolit prezidenta v Národní radě Slovenské republiky v roce 1998, což se stalo podnětem pro zavedení přímé volby prezidenta na Slovensku (podrobněji k této problematice například viz Just, Hladká 2003: 10–12), samotný průběh volby nedokázal zajistit naplnění normativních očekávání spojených s její procedurou a parlamentní kulturou obecně a byl kritizován nejen veřejností a médii, ale i významnou částí české politické reprezentace.⁹ V návaznosti na průběh a peripetie prezidentské volby konané v roce 2008 se opět objevily úvahy o tom, že je potřeba rychle zavést přímou volbu prezidenta republiky.¹⁰ Mimo jiné i pod tlakem mediální kritiky začaly politické strany postupně slibovat příslušné ústavní změny, které by zavedení institutu přímé volby prezidenta umožnily, a to již pro nadcházející prezidentskou volbu plánovanou na začátek roku 2013. ⁸Pavel Kopecký ve svém hodnocení výstižně uvádí, že atmosféra spojená s prezidentskou volbou konanou v roce 2008 byla plná všeho, jen ne žádoucí noblesy. Prezidentská volba navíc podle Kopeckého ukázala vážné nemoci soudobé české demokracie, přičemž nejvíce závažnými problémy byly korumpování a zastrašování zákonodárců, hypertrofovaný význam lobbingu a zkostnatělá dogmatika vedení parlamentních politických stran (Kopecký 2008: 89). ⁹Bylo by samozřejmě možné namítnout, v souladu s argumentací politologa Petra Fialy, že prezidentská volba konaná v roce 2003 probíhala v okamžiku výrazně nepříznivých politických podmínek. Tedy v podmínkách neschopnosti politických subjektů utvářet funkční koalice (ať už exekutivní, tak legislativní), přičemž tento nedostatek českého politického systému odrážel především nestabilní vzorce interakce mezi politickými stranami. To bylo navíc doplňováno jednak skutečností nedostatečné disciplinovanosti členů jednotlivých poslaneckých klubů a jednak tím, že všechny strany vládní koalice měly v tuto dobu nestabilní vedení, v nichž probíhal vnitrostranický boj mezi jednotlivými křídly (Fiala 2003). V podobně nepříznivých podmínkách se pak odehrála i prezidentská volba konaná v roce 2008. To ovšem nemění nic na tom, že samotný průběh celé parlamentní procedury prezidentské volby proběhl za ne zcela důstojných podmínek a nenaplnil očekávání veřejnosti toho, jak by proces volby prezidenta měl proběhnout. ¹⁰Pavel Kopecký pak v této souvislosti ještě připomíná, že se objevila i kuriózní petice monarchistů s cílem uspořádání referenda, v němž by voliči ČR hlasovali o možnosti obnovení království (Kopecký 2008: 88).

152


Ačkoli ještě před sněmovními volbami konanými na konci května roku 2010 byly do PS PČR předloženy tři konkrétní návrhy (dva návrhy v PS a jeden návrh senátní¹¹) na zavedení přímé volby prezidenta, žádný z těchto návrhů nezískal potřebnou parlamentní podporu a do sněmovních voleb nedošlo k přĳetí příslušné novely ústavního zákona. Problémem všech dosavadních návrhů v tomto smyslu totiž bylo, že předkládající politické subjekty pro ně dopředu nedojednaly potřebnou podporu i u konkurenčních politických subjektů, a nejednalo se tak o nějaký kompromisní návrh všech, nebo alespoň většiny sněmovních či parlamentních politických stran. Ačkoli se jednotlivé návrhy od sebe navzájem v zásadních otázkách příliš nelišily, ostatní parlamentní či případně sněmovní politické strany je nepodpořily z toho prostého důvodu, že byly iniciovány politickými konkurenty. Z tohoto postupu by se tak mohlo zdát, že jednotlivé politické strany sice předkládaly konkrétní návrhy novely ústavního zákona směřující k zavedení přímé volby prezidenta¹², a tedy že přinejmenším určitá vůle k přĳetí daného zákona existovala, ale současně také to, že představitelé těchto politických stran tak činili spíše s cílem uspokojit proklamovanou společenskou a mediální poptávku po této instituci, a demonstrovat tak před veřejností, že vyvíjejí konkrétní aktivity v tomto duchu. Skutečný zájem politické reprezentace na zavedení všelidové prezidentské volby, respektive její zakotvení v Ústavě ČR přitom nebyl tak jednoznačný, případně byl spíše jen malý. Jediným výraznějším posunem před sněmovními volbami konanými v roce 2010 tak bylo, že se myšlenka na možnost zavedení přímé volby prezidenta v ČR postupně objevila ve volebních programech všech, nebo téměř všech politických stran. A to včetně KSČM, ačkoli přímo v jejím volebním programu nacházíme méně striktní formulaci ve znění „posoudit přímou volbu prezidenta bez rozšiřování jeho pravomocí“ (KSČM 2010: 5). Tento posun měl nicméně dopad i na povolební koaličně-vládní vyjednávání, pročež se Nečasova koaliční vláda ve svém programovém prohlášení zavázala k tomu, že zpracuje návrh novely Ústavy ČR, která umožní přímou volbu prezidenta (sám premiér Petr Nečas se ale nechal v tuto dobu slyšet, že on osobně dává přednost volbě prezidenta na půdě PČR). Tento návrh byl posléze skutečně Ministerstvem spravedlnosti ČR zpracován a následně Vládou ČR předložen do PS, aby byl nakonec po určitých peripetiích schválen oběma komorami PČR.

Analýza procesu zavádění přímé volby prezidenta v ČR Pokusme se tedy nyní o analýzu procesu zavádění přímé volby prezidenta v ČR prostřednictvím Renwickovy typologie reformních procesů. Alan Renwick v této souvislosti zdůrazňuje, že pro rozlišení jednotlivých typů reformních procesů a jejich analýzu je důležité nalézt odpověď na dvě základní otázky: kdo, tedy jaká je identita aktérů, kteří se reformního procesu účastní, a proč, tedy jaké jsou motivace těchto aktérů (Renwick 2011: 457).

Jaké byly motivace aktérů zavádějících přímou volbu prezidenta? Zejména otázka „proč“ je v kontextu procesu zavádění přímé volby prezidenta v ČR poměrně zajímavá a do jisté míry v sobě zahrnuje i odpověď na otázku „kdo“. Michal Kubát již ve svém příspěvku publikovaném v roce 2003 uváděl, že ačkoli všechny politické subjekty proklamují podporu zavedení ¹¹Do PS byl předložen jednak návrh poslanců SZ v květnu roku 2008 (viz Návrh poslanců Martina Bursíka, Kateřiny Jacques, Ondřeje Lišky a Přemysla Rabase na vydání ústavního zákona o referendu o přímé volbě prezidenta republiky a o změně ústavního zákona č. 1/1993 Sb., Ústava České republiky, ve znění pozdějších ústavních zákonů 2008), aby byl ale posléze v říjnu roku 2009 stažen z projednávání v PS, a jednak v únoru roku 2009 návrh Topolánkovy koaliční vlády (viz Vládní návrh na vydání zákona, kterým se mění ústavní zákon č. 1/1993 Sb., Ústava České republiky, ve znění pozdějších ústavních zákonů 2009). Pro projednání v Senátu PČR pak předložil v červenci roku 2008 návrh ústavní novely zavádějící přímou volbu prezidenta v ČR senátor Jan Horník (viz Návrh senátního návrhu Ústavního zákona, senátora Jana Horníka, kterým se mění ústavní zákon č. 1/1993 Sb., Ústava České republiky, ve znění ústavních zákonů č. 347/1997 Sb., č. 300/2000 Sb., č. 395/2001 Sb., č. 448/2001 Sb. a č. 515/2002 Sb. 2008). ¹²Jedinou politickou stranou se zastoupením v PS PČR, která se s výjimkou událostí konce roku 1989 nepodílela na předložení návrhu na zavedení přímé volby prezidenta, ani jej samostatně nepředkládala, byla KSČM. I když je třeba přiznat, že ani KSČM se této problematice také zcela nevyhnula. Například ve volebním programu pro sněmovní volby konané v roce 2006 (a podobně ostatně i ve volebním programu pro sněmovny volby následující, konané v roce 2010) nacházíme formulaci, že KSČM chce posoudit otázku zavedení přímé volby prezidenta, ovšem bez rozšiřování jeho pravomocí.


153

institutu přímo voleného prezidenta, nikdo z nich vlastně pořádně nevěděl proč (Kubát 2003: 300–301). Tento stav trval i v následujících letech. Navíc se postupně ukazovalo, že ani s podporou pro zavedení přímé volby prezidenta to ze strany jednotlivých politických subjektů není tak jednoznačné. Odrazem této skutečnosti je například průběh senátní rozpravy k poslednímu předloženému (a nakonec schválenému) vládnímu návrhu ústavní novely zavádějící přímou volbu prezidenta, z níž vyplynulo spíše převažující negativní stanovisko senátorů k zavedení přímé volby hlavy státu.¹³ Navzdory této skutečnosti ale senátoři návrh této ústavní novely, nejspíše pod veřejnosti a také pod tlakem svých politických stran, nakonec schválili. Podobně jsme ale i na půdě PS mohli zaznamenat řadu kritických postojů z úst poslanců různých politických stran k tomuto návrhu novely Ústavy ČR. Vtipně pak zpětně proces přĳímání přímé volby prezidenta republiky označila politoložka Vladimíra Dvořáková, která jej přirovnala ke hře na Černého Petra. Podle Dvořákové totiž Nečasova vládní koalice doufala, že svou neochotou jakkoli upravit pravomoci prezidenta a vymezit jeho zodpovědnost ve svém návrhu novely ústavního zákona zavádějícího přímou volbu prezidenta v ČR dosáhne toho, že Senát PČR, v němž měla převahu ČSSD, která v souvislosti s návrhy na zavedení přímé volby usilovala o omezení pravomocí prezidenta, tento návrh zamítne. Protože se tak ale nakonec nestalo, „máme přímo voleného prezidenta (se silnou legitimitou danou občany), ústavně neodpovědného s relativně silnými pravomocemi (například jmenování členů Rady České národní banky bez jakékoli nutnosti kontrasignace), v prostoru, který není vymezen ústavními zvyklostmi, protože jak působení Václava Havla, tak zejména aktivistická politika Václava Klause, kterou ústrojně završila vyhlášená amnestie, tento prostor výrazně zamlžily“ (Dvořáková 2013: 9). Jaké tedy byly důvody pro zavedení přímé volby prezidenta republiky? Michal Kubát připomíná, že v publicistických a následně i politických debatách o zavedení přímé volby prezidenta v ČR bylo možné zaznamenat v podstatě dva hlavní postoje. Prvním argumentem pro zavedení přímé volby prezidenta byla (značně zjednodušená) představa, že tímto krokem dojde ve svém důsledku k posílení české demokracie; zejména proto, že přímá volba více zapojí občany do politického života státu. Druhým oblíbeným a často užívaným argumentem bylo, že zavádění přímé volby prezidenta je moderním demokratickým trendem, protože ve většině republik napříč světem jsou prezidenti voleni přímo (Kubát 2013: 98). Ponechme stranou, že oba výše zmiňované argumenty jsou přinejmenším sporné a je poměrně jednoduché jejich platnost zpochybnit (podrobněji se kritice těchto představ věnují například Kubát 2003: 308–312; Hloušek 2008: 276–277; Kubát 2012; Kubát 2013: 98–101). Podstatné je, že se v rámci diskuse k této problematice objevily a možnost zavedení přímé volby prezidenta v ČR jimi byla ospravedlňována. Na tomto místě je nicméně potřeba doplnit, že při podrobnější analýze se zdá, že tyto argumenty sehrávaly primárně spíše podpůrnou roli, nikoli ale roli rozhodující. Podle všeho totiž tím rozhodujícím argumentem a současně i faktorem v rozhodování parlamentních politických subjektů v otázce o možnosti zavedení přímé volby prezidenta v ČR bylo převažující přesvědčení, že zavedení všelidové volby prezidenta si přeje česká společnost, respektive většina české veřejnosti. Toto „dlouhodobé přání občanů“ ostatně zmiňovaly všechny předkládané návrhy novely Ústavy ČR zavádějící přímou volbu prezidenta. Tuto skutečnost, navíc podpořenou výsledky výzkumů veřejného mínění (viz například tabulka 1), opakovaně zdůrazňovala zejména česká média, a začala tak vytvářet jakousi formu soustavného tlaku na politické elity. Jakkoli je při zpětném pohledu zřejmé, že celá problematika byla možná až přehnaně medializována, představitelé jednotlivých politických stran se rozhodli, navzdory řadě ¹³V podobném duchu se ostatně vyjádřil i senátor Jaroslav Kubera (ODS) na konferenci nazvané „Přímá volba prezidenta republiky: důvody, podmínky, důsledky“, kterou pořádaly dne 24. května 2011 Ústavně-právní výbor Senátu a Stálá komise Senátu pro Ústavu ČR a parlamentní proceduru, když prohlásil, že „tady ve skutečnosti přímou volbu nikdo nechce. Jen když některé politiky osloví televize a oni si na internetu přečetli anketu, že většina lidí by chtěla přímou volbu, tak kvákají, že by ji chtěli také, i když ve skutečnosti ji nechtějí“ (Senát PČR 2011). Poslanec Zdeněk Jičínský (ČSSD) pak na této konferenci připomněl, že představitelé českých politických stran ve skutečnosti nemají zájem zabývat se ústavními otázkami a v případě nutnosti je řeší ad hoc, přičemž je zde ale patrná absence hlubšího uvažování o konkrétních ústavně-právních problémech. Myšlenka zavedení přímé volby prezidenta, pro niž nebylo podle Jičínského předloženo mnoho relevantních argumentů, je tak důsledkem jakéhosi „populismu, kterému podlehly v podstatě všechny politické strany“ (Senát PČR 2011).

154


varování ze strany převážné většiny odborníků na ústavní právo i politologů¹⁴, jednoznačně vyhovět takto vytvořenému veřejnému diskursu¹⁵.

2004-02-01

2005-04-01

2007-01-01

2008-01-01

2009-01-01

2011-01-01

2012-01-01

Postoje českých občanů ke způsobu volby prezidenta ČR a jejich proměny v časové řadě od roku 2002 (údaje v procentech, CVVM 2012)

2002-04-01

Tabulka 1:

Všichni voliči

57

68

57

60

64

67

60

61

Parlament ČR

20

16

23

23

18

18

17

16

Širší shromáždění volitelů

12

11

11

10

10

10

13

13

Neví

11

5

9

7

8

5

10

10

Poznámka: Respondentům byla v rámci tohoto dotazníkového šetření (v podobě osobního rozhovoru tazatele s respondentem jako metodou sběru dat) pokládána následující otázka: „Který z běžně užívaných způsobů volby prezidenta je podle Vás nejvhodnější pro Českou republiku? Volba parlamentem, tj. poslanci a senátory současně, volba širším shromážděním volitelů (např. poslanci, senátory a krajskými zastupiteli), nebo volba všemi voliči?“

Po rozporuplném průběhu a peripetiích spjatých s prezidentskou volbou konanou v roce 2008 nejprve představitelé téměř všech hlavních politických stran souhlasně veřejně přislíbili, že příští volba prezidenta již proběhne přímo, tedy hlasováním občanů. Posléze tento příslib v převážné většině promítli i do volebních programů prezentovaných před sněmovními volbami konanými v roce 2010 a nakonec se objevil i v programovém prohlášení Nečasovy koaliční vlády. Na tom, že se představitelé politických stran rozhodnou zahrnout do svých politických a volebních programů témata nebo problematiky, které velmi silně rezonují ve veřejném diskursu, by samozřejmě nebylo nic špatného. Méně uspokojivá je již ale skutečnost, pokud tak představitelé politických stran učiní, aniž by danou věc hlouběji analyzovali, promysleli a propracovali. Jak se ale ukazuje, otázka zavedení přímé volby prezidenta v ČR je spíše druhý případ, tedy situace, kdy se čelní představitelé politických stran rozhodli jít do sněmovního volebního boje s příslibem prosazení zavedení přímé volby prezidenta republiky, aniž by ale tomuto rozhodnutí předcházela zralá úvaha a aniž by v důsledku toho tušili, jak by taková změna měla vypadat. Další problém pak představuje otázka, do jaké míry představovala otázka zavedení přímé volby prezidenta skutečně prioritní problém v očích české veřejnosti. Samozřejmě v okamžiku, kdy byla otázka formulována takto jasně, tedy víceméně ve znění „kdo by měl volit prezidenta?“, bylo vcelku jednoduše předvídatelné, jak budou respondenti většinově odpovídat. Jakýkoli příslib většího podílu na správě věcí veřejných, jak ostatně bylo zavedení přímé volby prezidenta veřejnosti předkládáno, zní voličům lákavě. Protože navíc představuje takto postavená otázka mediálně vděčné téma, vzbuzovaly výzkumy veřejného mínění zahrnující tuto otázkou zvýšený zájem novinářů. Naopak komplexnější pohled na danou problematiku byl stranou mediálního zájmu. Přitom právě otázka vztahu legitimity a kompetencí prezidenta byla také předmětem zkoumání veřejného mínění, odpovědi v této oblasti byly již ale značně rozpornější. Odborník na ústavní právo Jan Kysela (viz Senát PČR 2011) či následně i politolog Michal Kubát (viz Kubát 2012), a posléze v podobném duchu i řada dalších odborníků a komentátorů, pak navíc ještě ¹⁴Pro korektnost (ve vztahu k roli médií v celém procesu) nicméně uveďme, že zejména veřejnoprávní média poskytla nemalý vysílací prostor i těmto odborníkům, kteří tak mohli upozorňovat českou veřejnost, bohužel jakkoli neúspěšně, na určitou nepředvídatelnost a potenciální rizika a hrozby této ústavní změny v podobě zavedení přímé volby prezidenta pro existující ústavně-politický systém ČR. ¹⁵Stanislav Balík dokonce hovoří o tom, že „zákonodárci podlehli iracionálnímu a populistickému tlaku na zavedení přímé volby prezidenta“ (Balík 2012).


155

upozorňovali na další podstatnou skutečnost ve vztahu k takto proklamované vůli veřejného mínění. A sice na to, že pokud by byli občané vyzváni k tomu, určit a seřadit priority podle toho, co je trápí a co je potřeba přednostně řešit, zavedení přímé volby prezidenta by se rozhodně nenacházelo na předních pozicích těchto priorit. Spíše naopak. Jakkoli tedy nelze popřít, že česká společnost se dlouhodobě většinově vyslovovala pro zavedení přímé volby prezidenta (z tabulky 1 je například zřejmé, že z průzkumů veřejného mínění vyplývá trend setrvalé podpory přímé volby prezidenta ČR na úrovni více jak 60 procent občanů, a to nejpozději od roku 2007), na druhou stranu si je třeba uvědomit, že mezi akutní problémy české politiky, které bylo a je třeba řešit, otázku zavedení přímé volby prezidenta čeští občané rozhodně neřadili. Přesto se ale tato „vůle občanů ČR“ nakonec stala rozhodujícím argumentem pro zavedení přímé volby prezidenta v ČR, a to i navzdory skutečnosti, že tento spíše emocionální postoj nebyl doplněn i nějakými relevantnějšími důvody.

Jaká byla identita aktérů zavádějících přímou volbu prezidenta v ČR? Z výše uvedeného výkladu je tak zřejmá odpověď i na druhou podstatnou otázku pro to, aby bylo možné určit typ reformního procesu s využitím Renwickovy konceptualizace reformních procesů, tedy na otázku, jaká je identita aktérů, kteří se reformního procesu účastní. Samotný proces rozhodování byl tedy doménou politických elit, zatímco občané nebyli jako přímí účastníci do procesu rozhodování v otázce zavedení přímé volby prezidenta v ČR zahrnuti. Ačkoli se sice v jednom z průběžně předkládaných návrhů objevila myšlenka, že se občané mají vyjádřit k možnosti zavedení přímé volby prezidenta v referendu (viz návrh SZ z roku 2008), veřejnost nakonec nedostala prostor, aby se k této otázce vyslovila prostřednictvím hlasování v referendu. Svou roli v tom do značné míry sehrálo i dřívější zamítavé stanovisko Vlády ČR k možnosti konání referenda, které se objevilo právě ve výše zmiňovaném návrhu ústavní novely předloženém SZ v roce 2008 (viz Návrh poslanců Martina Bursíka, Kateřiny Jacques, Ondřeje Lišky a Přemysla Rabase na vydání ústavního zákona o referendu o přímé volbě prezidenta republiky a o změně ústavního zákona č. 1/1993 Sb., Ústava České republiky, ve znění pozdějších ústavních zákonů). Vláda ČR ve svém tehdejším stanovisku k návrhu mimo jiné konstatovala, že referendum by se beztak konalo až po případném úspěšném přĳetí návrhu ústavní novely, pročež je možné takový postup považovat za neekonomický (z pohledu Vlády ČR by se jednalo o nepřiměřené vynakládání finančních prostředků) a navíc v zásadě neefektivní. Pokud by již totiž bylo před konáním referenda dosaženo odborné a politické shody, jejímž výsledkem by bylo přĳetí novely Ústavy ČR zavádějící přímou volbu prezidenta, bylo by případné konání referenda z pohledu Vlády ČR nevhodné. A to i mimo jiné s ohledem na skutečnost, že PČR zastupuje v legislativním procesu občany ČR. Naopak pokud by dostatečné politické shody dosaženo nebylo, bylo by konání referenda taktéž bezpředmětné, protože by se beztak nepodařilo najít dostatečnou politickou jednotu pro přĳetí referenda jako takového. Další výtka Vlády ČR proti konání referenda směřovala k tomu, že případná změna Ústavy ČR na základě referenda by představovala významný zásah do principu dělby moci, jelikož by byla PČR odňata jeho zákonodárná moc. Tím by byl podle Vlády ČR vytvořen nebezpečný precedent pro využívání Ústavy ČR v rámci politického boje. Přesto je současně zřejmé, že ačkoli nedostali občané možnost vyjádřit se k návrhu v referendu, a nepodíleli se tak aktivně na rozhodovacím procesu, jejich role v celém procesu rozhodně nebyla nepodstatná. Naopak, jejich medializované „přání“ zavést přímou volbu prezidenta se stalo nakonec rozhodujícím argumentem pro to, že byl celý proces skutečně spuštěn a současně že byla nakonec přímá volba prezidenta v ČR zavedena.

Zavedení přímé volby prezidenta v ČR jako typ pasivního podnětu od mas Při aplikaci Renwickovy typologie reformních procesů na proces zavádění přímé volby prezidenta v ČR v roce 2012 je tak možné konstatovat, že v rámci tohoto procesu došlo k určité formě interakce mezi politickými elitami a společností (veřejností). Detailnější analýza celého procesu pak odhalila, že role veřejnosti byla spíše pasivní, i když nikoli nevýznamná. Představitelé politických elit se ve snaze zachovat si přízeň veřejnosti, případně získat přízeň nových voličů přistoupili na možnost provést

156


reformu Ústavy ČR v podobě zavedení přímé volby prezidenta v ČR, která do jisté míry rezonovala, přinejmenším podle přesvědčení vrcholných politických představitelů, s požadavky občanů – voličů na změnu způsobu ustavování hlavy státu v ČR. Co se týká pojetí instituce přímé volby prezidenta republiky v rámci zkoumaného reformního procesu, je zřejmé, že přímá volba byla v politickém i veřejném diskursu pojímána a interpretována jako účinná (efficient) instituce ve smyslu Tsebelisovy terminologie, a to jak ze strany politických elit, tak ze strany širší veřejnosti a médií. Analyzovaný proces zavádění přímé volby prezidenta v ČR v roce 2012 tak odpovídá Renwickovu modelu pasivního podnětu od mas (passive mass impetus).

Další potenciálně příznivé faktory pro zavedení přímé volby prezidenta Ačkoli nebyly v rámci předložené analýzy využity, bylo by vhodné se na tomto místě zmínit i o některých dalších faktorech, které sice nesehrály rozhodující roli v rozhodování o tom, zda bude v ČR zavedena přímá volba prezidenta republiky, které ale současně potenciálně také mohly nakonec přispět ke kladnému stanovisku jednotlivých politických stran k přĳetí novely Ústavy ČR. Jako podstatná se v této souvislosti jeví zejména skutečnost, že snad pouze s výjimkou TOP 09 žádná z dalších parlamentních politických stran nebyla v situaci, kdy by ve svých řadách, případně ve svém nejbližším okolí, disponovala nějakým jasným přirozeným kandidátem na prezidentský úřad, který by se mohl o tuto pozici ucházet a navíc by měl reálné šance na zvolení na půdě společné schůze obou komor PČR.¹⁶ Tuto určitou personální krizi parlamentních stran ve vztahu k možným kandidátům na prezidentský úřad ostatně odráží i průběh a výsledky přímé volby prezidenta konané na začátku roku 2013. Obavy z případných peripetií, které by mohly proces hledání vhodného kandidáta na prezidentský úřad provázet (a s tím související možné rozkoly uvnitř jednotlivých politických stran), případně hrozba toho, že se nepodaří vhodného kandidáta najít, nebo že kandidát sice nalezen bude, ale z parlamentního hlasování odejde poražen kandidátem nominovaným konkurenční politickou stranou (čímž by do budoucna mohla být oslabena pozice vedení politické strany či koalice stran, jejichž kandidát by ve volbách prohrál), spolu s nejistotou ohledně podoby samotného průběhu prezidentské volby na půdě společné schůze obou komor PČR (a s vysokou pravděpodobností v přímém televizním přenosu), a tedy navíc v situaci, kdy jednotlivé politické strany nedisponovaly jasným přirozeným pretendentem na prezidentský úřad, tak mohly společně potenciálně představovat významné faktory, které by mohly determinovat strategie představitelů jednotlivých politických stran k tomu, preferovat zavedení přímé volby prezidenta. Nebo jinými slovy řečeno, ať jsou to přímo sami občané ČR (voliči), kdo si vyberou a navrhnou vlastní kandidáty na prezidenta republiky, které politické strany doplní o nominanty své. Tito straničtí nominanti ale půjdou do volebního boje primárně bojovat sami za sebe a jejich případný neúspěch pak bude v první řadě jejich vlastní prohrou, nikoli prohrou politické strany, která je nominovala (to jsme ostatně mohli skutečně po prvním kole prezidentské volby konané v roce 2013 sledovat). Navíc aby se vyhnuli nutnosti zákulisních vyjednávání a přemlouvání jednotlivých zákonodárců, které jsou negativně vnímány u veřejnosti, ponechají představitelé hlavních politických stran rozhodnutí o obsazení prezidentského úřadu na vůli (většiny) voličů. Jednak tak uspokojí jejich „volání“ po ¹⁶TOP 09 by pravděpodobně i do nepřímé prezidentské volby nominovala Karla Schwarzenberga, který by měl za určitých okolností potenciál v nepřímé volbě uspět a stát se prezidentem ČR. ODS by pravděpodobně zvažovala nominaci buď Přemysla Sobotky, nebo Miroslavy Němcové. Je nicméně otázkou, zda by oba tito případní nominanti ODS nebyli slabšími kandidáty než Schwarzenberg a ODS se tak raději nedohodla s TOP 09 na podpoře Schwarzenberga v rámci jednotného postupu vládní koalice. KSČM by možná svého kandidáta navrhla, ten by ale neměl šance na zvolení, KSČM by si tak pouze vytvořila určitý prostor pro vyjednávání s ostatními parlamentními politickými stranami. ČSSD by pak jako v minulosti asi jen složitě hledala ve svých řadách i ve svém okolí silného potenciálního kandidáta, kterého by mohla případně nominovat do prezidentské volby. Ačkoli se jako určitý potenciální přirozený kandidát na prezidenta republiky mohl jevit Miloš Zeman, otázkou zůstává, zda by se do nepřímé prezidentské volby vůbec dostal. Pro ČSSD by případná nominace Miloše Zemana byla velmi kontroverzním tématem a je pravděpodobné, že výrazná část této strany by se takové variantě snažila zabránit, zatímco jiná skupina uvnitř ČSSD by se snažila nominovat Zemana jako oficiálního kandidáta ČSSD. Ostatně existují spekulace o tom, že v době, kdy ještě nebyla schválena přímá volba prezidenta, probíhala jednání jak s některými poslanci, tak s některými senátory o možnosti navrhnout Miloše Zemana do nepřímé prezidentské volby s tím, že později by se k němu mohla přiklonit i většina zákonodárců z řad ČSSD. Jedná se ovšem pouze o spekulace z „kuloárů“, které se nedají jednoznačně doložit.


157

zavedení institutu přímo voleného prezidenta, jednak se tak vyhnou riziku, že se zdiskreditují v rámci zákulisních vyjednávání o podpoře pro svého kandidáta.

Závěr Jakkoli se v řadách odborníků na ústavní právo a politologů v převažující většině objevila vzácná a málo vídaná shoda na tom, že zavedení přímé volby prezidenta není přínosem pro český politický systém a že naopak tento institut potenciálně vnáší řadu nových rizik a problémů do české politiky (i když jednotlivé konkrétní důvody celkově záporného stanoviska odborníků k přímé volbě se leckdy lišily), politická reprezentace se nakonec rozhodla instituci přímo voleného prezidenta republiky zavést. Za hlavní podněty vedoucí ke spuštění zkoumaného procesu lze považovat především problematický a často kritizovaný průběh a mnohé peripetie nepřímých prezidentských voleb konaných v roce 2003 a zejména pak nepřímých prezidentských voleb konaných v roce 2008. V návaznosti na tyto události se stala otázka možnosti zavedení přímé volby prezidenta v ČR významným tématem politického i veřejného diskursu, a to i díky medializaci celé problematiky. Ve snaze zachovat si přízeň veřejnosti, případně s cílem oslovit před sněmovními volbami konanými v roce 2010 voliče nové přislíbili představitelé v podstatě všech hlavních politických stran změnu způsobu volby prezidenta republiky z nepřímé (parlamentní) na přímou a zařadili tuto problematiku do svých volebních programů. Aby pak po sněmovních volbách konaných v roce 2010 prokázali političtí představitelé ochotu předvolební sliby splnit a neztratili tak část svého voličstva, předkládali v rámci jednotlivých politických táborů (vládní koalice ODS, TOP 09 a VV na straně jedné a ČSSD na straně druhé) každý politický tábor zvlášť návrhy na zavedení přímé volby prezidenta. Neexistovala ovšem širší politická shoda na konkrétních detailech této změny obsazování prezidentského úřadu. Jakkoli se tak zpočátku zdálo, že i v období po sněmovních volbách konaných v roce 2010 se bude opakovat „scénář“ známý z předchozích let, tedy že se jednotlivé politické tábory neshodnou na nastavení volebního systému pro volbu prezidenta, případně v otázce, zda upravit či ponechat stávající pravomoci prezidenta¹⁷, události nakonec nabraly jiný směr vývoje. Nejprve sice došlo v prvním čtení návrhu zákona v PS v prosinci roku 2010 k zamítnutí návrhu ústavní novely předloženého do PS poslanci ČSSD (viz Návrh poslanců Bohuslava Sobotky, Lubomíra Zaorálka, Jeronýma Tejce a dalších na vydání ústavního zákona, kterým se mění ústavní zákon České národní rady č. 1/1993 Sb., Ústava České republiky, ve znění pozdějších ústavních zákonů 2010), když pro zamítnutí hlasovali poslanci stran Nečasovy vládní koalice. A to jednak s odkazem na řadu nedokonalosti předloženého návrhu, jednak proto, že v téže době připravovalo Ministerstvo spravedlnosti ČR v čele s ministrem Jiřím Pospíšilem (ODS) vlastní návrh ústavní novely zavádějící přímou volbu prezidenta republiky. Předpokládalo se ovšem, že vládní návrh ústavní novely z května roku 2011 (viz Vládní návrh ústavního zákona, kterým se mění ústavní zákon č. 1/1993 Sb., Ústava České republiky, ve znění pozdějších ústavních zákonů 2011) bude mít podobný osud, protože ČSSD prosazující omezení pravomocí prezidenta nebude souhlasit s vládním návrhem zachovávající jeho stávající pravomoci. Navíc se významně lišily představy členů jednotlivých komor, jinou představu měli poslanci a jinou senátoři. Předpokládalo se tak, že se nakonec ani v tomto případě nenajde dostatečná většina zákonodárců potřebná ke schválení ústavní novely a vládní návrh se tak zařadí po bok všech ostatních doposud předložených a neúspěšných návrhů. Politická reprezentace nicméně nakonec dokázala v průběhu roku 2012 nalézt určitý kompromis¹⁸ a zavedení přímé volby prezidenta v ČR schválila, když vládní návrh ústavní novely podpořili zákonodárci všech parlamentních politických stran s výjimkou KSČM¹⁹. Představitelé jednotlivých politických ¹⁷Zatímco ODS chtěla v tuto dobu ponechat stávající pravomoci prezidenta, opoziční ČSSD naopak spojovala přĳetí přímé volby prezidenta s nutností prezidentské pravomoci oslabit. ¹⁸Po komplikovaných vyjednávání se nakonec podařilo představitelům ČSSD prosadit do koaličního návrhu dva své požadavky, omezení pravomoci prezidenta republiky rozhodnout o přerušení trestního stíhání a omezení imunity prezidenta. Výměnou za to ustoupila ČSSD od svého třetího požadavku změnit způsob jmenování členů bankovní rady ČNB, respektive oslabit pravomoci prezidenta ve vztahu k této problematice. ¹⁹Poslanecká sněmovna schválila vládní návrh novely ústavního zákona zavádějící přímou volbu prezidenta na své 32. schůzi v hlasování konaném dne 14. prosince 2011. Ze 192 přítomných poslanců podpořilo návrh ústavního zákona 159 poslanců (všech 53 přítomných poslanců ČSSD, všech 20 přihlášených poslanců Věcí veřejných, 36 z 37 přihlášených poslanců

158


stran zastoupených v PS a v Senátu PČR tak nakonec vyhověli veřejnému diskursu a přímou volbu prezidenta zavedli, jakkoli tomuto principu nebyli jednoznačně nakloněni, což je zřejmé z průběhu projednávání jednotlivých návrhů ústavních novel zavádějících přímou volbu prezidenta či z řady jejich veřejných vystoupení a prohlášení.


, S. 2012. Od Tomia k prezidentovi. Revue Politika 10, č. 2. [on-line]. [vid. 2013-12-01]. Dostupné na http://revuepolitika.cz/clanky/1629/od-tomia-k-prezidentovi.

B

, J. 2011. Československý parlament v roce 1989. In D , V., P , M. a kol. Parlament v čase změny. Případové studie z vývoje českého a československého parlamentarismu. Praha: Filip Tomáš – Akropolis, s. 123–148.

B

, J. 2012. Přechod k demokracii v Československu 1989–1992. In B , J. a kol. Česká demokracie po roce 1989: Institucionální základy českého politického systému. Praha: Grada, s. 41–151.

CVVM. 2012. Postoje občanů k prezidentskému úřadu. Tisková zpráva, výzkum Naše společnost, v12-01. [on-line]. [vid. 2013-12-01]. Dostupné na

http://cvvm.soc.cas.cz/media/com_form2content/documents/c1/ a6758/f3/pi120210a.pdf. Česká televize. 2013. První přímá volba prezidenta České republiky. [on-line]. [vid. 2013-12-01]. Dostupné na http://img.ceskatelevize.cz/boss/image/contents/sledovanost/ byli-jsme-pritom/volby-2013.pdf. D

, V. 2013. Jak silná pachuť zůstane? O čem vypovídají prezidentské volby. Listy 43, č. 1, s. 9–11.

F

, P. 2003. Volba prezidenta a český politický systém. Revue Politika 1, č. 3. [on-line]. [vid. 2013-12-01]. Dostupné na http://revuepolitika.cz/clanky/773/volbaprezidenta-a-cesky-politicky-system.

H

, V. 2008. Přímá volba prezidenta: český kontext. In N , M. a kol. Postavení hlavy státu v parlamentních a poloprezidentských režimech. Česká republika v komparativní perspektivě. Praha: Dokořán, s. 263–285.

C J

, J. 2013. Politika volebních reforem v ČR po roce 1989. Praha: Grada. , P., H , M. 2003. Cesta k přímé volbě prezidenta na Slovensku. Parlamentní zpravodaj 9, č. 3, s. 10–12.

K

, P. 2008. Česká prezidentská volba 2008 aneb osudové osmičky. Slovenská politologická revue 8, č. 1, s. 84–89.

K

, K. 2012. Kvalitativní metody příčinného usuzování v politologii. In N studia politiky. Praha: SLON, s. 394–432.

, M. a kol. Úvod do

TOP 09 – zdržel se pouze Karel Schwarzenberg, dále pak 45 z 50 přihlášených poslanců ODS a pět ze šesti nezařazených poslanců). Naopak pouze tři poslanci (Aleš Rádl, Jaroslav Plachý a Jan Bauer, všichni z ODS) hlasovali proti návrhu ústavního zákona (poslanec Bauer pak nicméně do stenografického záznamu uvedl, že ačkoli hlasoval pro přĳetí návrhu, na sjetině z hlasování má uvedeno, že hlasoval proti, aniž by ovšem rozporoval celkový výsledek hlasování) a 30 poslanců se zdrželo (všech 26 poslanců KSČM, dále pak Marek Šnajdr a Ivan Fuksa z ODS, již zmiňovaný Karel Schwarzenberg z TOP 09 a nezařazený poslanec Jaroslav Škárka). Senát PČR schválil tento vládní návrh ústavní novely na své 17. schůzi. Hlasování konaného dne 8. února 2012 se zúčastnilo 75 senátorů (schvalovací kvórum bylo tedy 45 senátorů) a pro přĳetí návrhu hlasovalo celkem 49 senátorů. Hlasování bylo v rámci jednotlivých senátorských klubů ovšem mnohem méně jednotné než na půdě PS. Zatímco v případě ČSSD se ještě většina senátorů vyslovila pro přĳetí návrhu zákona (36 senátorů hlasovalo pro přĳetí návrhu, tři senátoři se zdrželi a dva byli nepřítomní) a všech šest senátorů KDU-ČSL hlasovalo proti zavedení přímé volbě prezidenta, v senátorských klubech ODS a TOP 09 a Starostů to bylo zhruba půl na půl (jedenáct senátorů ODS hlasovalo pro, deset proti a tři chyběli, v senátorském klubu TOP 09 a Starostů byl výsledek následující: jeden hlas senátora Horníka pro přĳetí návrhu oproti třem hlasům proti přĳetí návrhu a senátorka Jana Juřenčáková se zdržela hlasování). Pro přĳetí návrhu pak ještě hlasovala nezařazená senátorka Marta Bayerová, zatímco další tři nezařazení senátoři hlasovali proti přĳetí ústavní novely zavádějící přímou volbu prezidenta.


159

KSČM. 2010. Otevřený volební program KSČM pro volby do PS PČR 2010. [on-line]. [vid. 2013-12-01]. Dostupné na http://www.kscm.cz/viewDocument.asp?document=5481. K

, M. 2003. Přímá volba prezidenta v České republice. In K , J. (ed.) Deset let Ústavy České republiky. Východiska, stav, perspektivy. Praha: Eurolex Bohemia, s. 299–314.

K

, M. 2012. Přímá volba prezidenta je omyl. Mladá fronta DNES, 7. února 2012.

K

, M. 2013. Současná česká politika. Co s neefektivním režimem? Brno: Barrister & Principal.

Návrh poslanců Bohuslava Sobotky, Lubomíra Zaorálka, Jeronýma Tejce a dalších na vydání ústavního zákona, kterým se mění ústavní zákon České národní rady č. 1/1993 Sb. Ústava České republiky, ve znění pozdějších ústavních zákonů. 2010. Poslanecká sněmovna Parlamentu České republiky: Digitální depozitář. [on-line]. [vid. 2013-12-01]. Dostupné na http://www.psp.cz/sqw/tisky.sqw?O=6&T=7. Návrh poslanců Martina Bursíka, Kateřiny Jacques, Ondřeje Lišky a Přemysla Rabase na vydání ústavního zákona o referendu o přímé volbě prezidenta republiky a o změně ústavního zákona č. 1/1993 Sb. Ústava České republiky, ve znění pozdějších ústavních zákonů (o referendu o přímé volbě prezidenta republiky). 2008. Poslanecká sněmovna Parlamentu České republiky: Digitální depozitář. [on-line]. [vid. 2013-12-01]. Dostupné na http://www.psp.cz/sqw/tisky.sqw?O=5&T=524. Návrh senátního návrhu Ústavního zákona, senátora Jana Horníka, kterým se mění ústavní zákon č. 1/1993 Sb. Ústava České republiky, ve znění ústavních zákonů č. 347/1997 Sb., č. 300/2000 Sb., č. 395/2001 Sb., č. 448/2001 Sb. a č. 515/2002 Sb. 2008. Senát Parlamentu České republiky. [on-line]. [vid. 2013-12-01]. Dostupné na http://www.senat.cz/xqw/xervlet/pssenat/ historie?action=detail&value=2326. R R

, A. 2010. The Politics of Electoral Reform. Changing the Rules of Democracy. Cambridge: Cambridge University Press. , A. 2011. Electoral Reform in Europe since 1945. West European Politics 34, č. 3, s. 456–477.

Senát PČR. 2011. Přepis z konference „Přímá volba prezidenta republiky: důvody, podmínky, důsledky“. [on-line]. [vid. 2013-12-01]. Dostupné na http://www.senat.cz/xqw/ webdav/pssenat/original/60276/51070/49122.

S

, J. 1999. K prosazení kandidatury Václava Havla na úřad prezidenta v prosinci 1989: Dokumenty a svědectví. Soudobé dějiny 6, č. 2–3, s. 346–369.

S

, J. 2003. Labyrintem revoluce: Aktéři, zápletky a křižovatky jedné politické krize (od listopadu 1989 do června 1990). Praha: Prostor.

T T

, E. 2008. Hledá se prezident. Zákulisí voleb hlavy státu. Praha: R-Presse. , G. 1990. Nested Games. Rational Choice in Comparative Perspective. Berkeley a Los Angeles: University of California Press.

Vládní návrh na vydání zákona, kterým se mění ústavní zákon č. 1/1993 Sb. Ústava České republiky, ve znění pozdějších ústavních zákonů (sněmovní tisk č. 747). 2009. Poslanecká sněmovna Parlamentu České republiky: Digitální depozitář. [on-line]. [vid. 2013-12-01]. Dostupné na http://www.psp.cz/sqw/text/tiskt.sqw?O=5&CT=747&CT1=0. Vládní návrh ústavního zákona, kterým se mění ústavní zákon č. 1/1993 Sb. Ústava České republiky, ve znění pozdějších ústavních zákonů. 2011. Poslanecká sněmovna Parlamentu České republiky: Digitální depozitář. [on-line]. [vid. 2013-12-01]. Dostupné na http://www.psp.cz/sqw/tisky.sqw?O=6&T=415. Zákon č. 275/2012 Sb., o volbě prezidenta republiky a o změně některých zákonů.

160


Notes on the misnomers Associated with Electoral Quotas

Vladimír Dančišin ∗ ([email protected])

Abstract In the article we will be analyzing three misnomers associated with four electoral quotas: Q = V/S, Q = V/(S + 1), Q = V/(S + 2) and Q = V/(S + 3) (V represents a total number of valid votes, S represents a total number of seats). The above mentioned quotas are traditionally associated with the names of Thomas Hare, Eduard Hagenbach-Bischoff and Pierre Imperiali. The aim of the article is to show that neither of the mentioned electoral quotas was invented by T. Hare, E. Hagenbach-Bischoff or P. Imperiali. In the article it will be shown that T. Hare actually promoted the use of the electoral quota formula Q = [V/S] and E. Hagenbach-Bischoff promoted the use of the formula Q = [V/(S + 1)] + 1 (the brackets [] denote the floor function, which rounds a real number down to the next integer). It will also be shown that P. Imperiali did not promote electoral quotas Q = V/(S + 2) or Q = V/(S + 3) or any other electoral quotas.

Keywords electoral quotas, Hare quota, Hagenbach-Bischoff quota, Imperiali quota

Note Príspevok je súčasťou riešenia grantového projektu VEGA č. 1-0346/12 „Priestorovo-politické systémy na začiatku 21. storočia a perspektívy ich vývoja“ (vedúci projektu: prof. RNDr. Robert Ištok, PhD.).

∗ Inštitút politológie, Katedra Teórie politiky, Prešovská univerzita v Prešove, Ul. 17. novembra 1, 080 01 Prešov, Slovensko/Slovakia.

Dančišin, V. Notes on the misnomers Associated with Electoral Quotas

161

Introduction The electoral quota can be seen as a price of one seat. The basic quota is called the standard (simple, natural) quota, also is referred to as an exact quota, which is calculated in a simple, intuitive way: the number of valid votes divided by the number of seats. The result of that calculation is not rounded up or down to the nearest integer, what ensures that it is not possible, under any circumstances, to allocate more seats than available. E. Hagenbach-Bischoff mathematically justified impossibility to allocate more seats when using standard quota as follows: if we multiply the number of votes obtained by each party by the total number of seats and the result is divided by the total number of valid votes, we get the number of seats allocated to each party and each party remainders (vi S/V = si + αi ). The sum of all seats given to parties (∑ si ) and the sum of all remainders (∑ αi ) give us the total number of seats, i. e. S = ∑ si + ∑ αi . Even in cases where no party has reported remainders (∑ αi = 0), the method does not allocate more seats than available (Hagenbach-Bischoff 1905: 25). Using mathematical reasoning of E. Hagenbach-Bischoff, it may be pointed out that the simple quota that produces no more seats than available can be Q = V/(S + i ), where i is in the range 0 ≤ i < 1. In that case, we should not be afraid, that the quota would allocate more seats than available. For example, if i = 0.99 then vi (S + 0.99)/V = si + αi , which implies S + 0.99 = ∑ si + ∑ αi . Even in the extreme case where the total of all remainders is zero (∑ αi = 0), it is not possible to allocate more seats than available. In the case i = 1 or more it is theoretically possible to allocate more mandates. For example in case of the quota that increases the number of seats by two, we get the situation vi (S + 2)/V = si + αi , then S + 2 = ∑ si + ∑ αi . In case ∑ αi = 0 we could allocate two more seats than available (∑ si = S + 2). In the article we will be analyzing three misnomers associated with four electoral quotas: Q = V/S, Q = V/(S + 1), Q = V/(S + 2) and Q = V/(S + 3). The above mentioned quotas are traditionally associated with the names of Thomas Hare, Eduard Hagenbach-Bischoff and Pierre Imperiali. The aim of the article is to show that neither of the mentioned electoral quotas was invented by T. Hare, E. Hagenbach-Bischoff or P. Imperiali.

Misnomer 1 Thomas Hare quota is Q = V/S. The standard (simple) quota is quite o en referred to as the Hare quota. T. Hare in his work The Machinery of Representation (1857: 17), or at his work A Treatise on the Election of Representatives, Parliamentary and Municipal (1859: 30, 1861: 29) states that the quota should be calculated by using the formula Q = [V/S].¹ T. Hare (1859) illustrates the calculation of electoral quotas in the example, where the number of voters that cast their vote in the election is 1,226,274 and the number of seats is 654. When we divide the number of voters by the number of seats we get the decimal number −1875.037. By Hare’s definition, the quota should be 1,875, but T. Hare stated the quota was 1,876 (Hare 1859: 31). In the same way T. Hare was calculating the quota at page 76, where he stated the quota was 2,181, when the number of voters was 1,426,274 and the number of seats was 654 (1,426,274/654 = 2,180.847). The a entive reader can be rightly confused. The definition refers to the formula Q = [V/S] and examples indicate that the electoral quota is calculated based on the formula Q = [V/S] + 1, i. e. candidate must receive at least one vote more than is the number calculated according to the formula Q = [V/S]. Discrepancies between the definition and illustrating examples are due to misprints. Instead of the total votes of 1,227,274 the number 1,226,274 was used. In the second (Hare 1861: 30) and the third edition of his work (Hare 1865: 26) he indicated that the total number of voters in the election of 1857 was 1,227,274. When we compute the quota with the right number of voters, the resulting quota is 1,876 (Q = [1,227,74/654] = [1,876.566] = 1,876), which corresponds to the Hare’s definition of the calculation (Hare 1859: 30 or Hare 1865: 25–26). ¹T. Hare stated “The Speaker of the House of Commons shall … also therein state the number of the quotient of such total number of electors, divided by 654, rejecting in such division the fractional numbers of the dividend … the number of the said quotient shall be the quota, or number, of votes for members to returned to serve in Parliament” (Hare 1859: 30). T. Hare in the second edition of his work A Treatise on the Election of Representatives, Parliamentary and Municipal (Hare 1861: 29) pointed out that the quota was calculated based on the total votes, not the total number of eligible voters.

162


The difference between the standard (simple) and the Hare quota is in real-life very small, but in theory it is not so negligible, because it can be easily shown that using the Hare quota (Q = [V/S]) it is possible to allocate more seats than available. For example in the case when parties receive 299 votes and there are 150 seats to be allocated. The quota is Q = [299/150] = 1. For every vote we will allocate a seat. That is why we allocate 149 more seats than available. In the case of fewer than 150 voters, electoral quota would be zero, which would make it impossible to allocate seats. Those cases indicate imperfection of the formula Q = [V/S] for calculating the electoral quota. Thomas Hare quota was created for the Single Transferable Vote system. In fact, T. Hare was not even promoting the party-list proportional representation electoral system and also there is not a single mention of largest remainders method in his work (cf. Hare 1857, Hare 1859, Hare 1861, Hare 1865 or Hare 1873). The question is whether the standard (simple) quota (Q = V/S) should bear Thomas Hare’s name? We think not, basically for two reasons: T. Hare pioneered the quota Q = [V/S] and not Q = V/S, and secondly, the Hare quota (Q = [V/S]) was promoted and put into practice before it was suggested by T. Hare at least by two other authors (S. Vinton and C. Andræ). T. Hare introduced the quota in 1857, but C. Andræ created identical quota (and even managed to push it into practice) in 1855 (see Andrae 1926). American Samuel Vinton also proposed the apportionment method that used the formula Q = [V/S] in 1850 (see An Act for the apportionment of Representatives among the several states according to the sixth census 5 Stat. 491). To conclude, we do believe that intuitively calculated simple quota (Q = V/S) should not bear anyone name, since its creation does not require outstanding mathematical skills.

Misnomer 2 Hagenbach-Bischoff quota is Q = V/(S + 1). In scientific literature (e. g. Cox 1997: 57, Lebeda 2008: 80, Chytilek et al. 2009: 36 and 192, Krejčí 2006: 68), the Hagenbach-Bischoff quota is commonly associated with the formula Q = V/(S + 1). Using electoral quota Q = V/(S + 1) may lead to the allocation of more seats than there are vacancies to fill. For example this occurs when nine seats are distributed among three parties with 70, 20 and 10 votes. If we use the formula Q = V/(S+1), the electoral quota is 10 (Q = 100/(9 + 1) = 10). The parties get 7, 2, and 1 seat, respectively, which means that 10 seats are distributed in total. E. Hagenbach-Bischoff (1888 1905) was aware of the possibility and—as was stated above—formulated the calculation of this quota in such a way it is always the smallest integer greater than V/(S + 1). Finding the lowest quota, which guarantees allocating no more seats than available and is expressed as an integer, is a trivial task for an average mathematician. The quota is next higher integer than the result of formula V/(S + 1). That is, the quota is Q = [V/(S + 1)] + 1 or Q = [V/(S + 1) + 1]. The quota in question appeared and was promoted by a number of theorists, namely H. R. Droop (1881), E. Hagenbach-Bischoff (1888 1905) or C. Dodgson (a.k.a. Lewis Carroll) (1884). E. Hagenbach-Bischoff introduced the quota on the reasoning, that in single-member constituency the quota (guaranteeing victory in elections under all circumstances) is one vote more than half of voters, i. e. [V/2] + 1, in two-member constituency the quota is [V/3] + 1 etc. (Hagenbach-Bischoff 1888: 9). From this it is possible to create a rule that the quota is created by dividing the number of valid votes by a number that is one greater than the number of seats that must be allocated (remainders are ignored) and number one is added. Based on the above it is clear that the lowest election quota, that will not allocate more seats than available, is a fraction larger than the result of the formula, i. e. Q > V/(S + 1). Increasing the formula to an integer we obtain the quota formula Q = [V/(S + 1)] + 1 or Q = [V/(S + 1) + 1]. E. Hagenbach-Bischoff (1905) promoted his quota as a mathematically lowest electoral quota determined by a formula and expressed as a whole number, which always guarantees that the number of seats allocated under no circumstances shall be more than the total number of seats. E. Hagenbach-Bischoff presented calculation of the electoral quota in the study Die Verteilungsrechnung biem Basler Gesetz nach dem Grundsatz der Verhältniswahl (1905): ”the total number of valid votes has to be divided by the number of all the members of the Grand Council who are to be elected plus one“ (Hagenbach-Bischoff 1905: 7) and ”the nearest integer that directly follows the quota


163

arrived at in this way is the electoral number“ (Hagenbach-Bischoff 1905: 7). Identical definition was also stated in his study Die Frage der Einführung einer Proportionalvertretung sta des absoluten Mehres (1888, p. 9). E. Hagenbach-Bischoff also considered the possibility of the result calculated according to the formula Q = V/(S + 1) being an integer. In the circumstances, the quota have to be increased by one vote (Hagenbach-Bischoff 1905, p. 7). Hagenbach-Bischoff quota can be presented in formulas Q = [V/(S + 1) + 1] or Q = [V/(S + 1)] + 1. The formulas given above can be also associated with the Droop quota, which means that E. Hagenbach-Bischoff used the same formula for calculating the electoral quota as H. R. Droop. The only difference between the Hagenbach-Bischoff quota and the Droop quota is that they are used in two different electoral systems, although both of them are developed in the same way. In an electoral system based on the party-list proportional representation (E. Hagenbach-Bischoff), the electoral quota is used for allocating seats to the political parties (the votes of the each party are divided by the electoral quota, and the party wins one seat for each whole number produced). In the Single Transferable Vote system, the Droop quota is the minimum number of votes that are necessary for obtaining a seat. In the Single Transferable Vote system candidates do not benefit from the fact that they manage to exceed the Droop quota several times over. To conclude, Hagenbach-Bischoff quota is the same as Droop quota. Thus the correct formula that should be associated with name of E. Hagenbach-Bischoff is Q = [V/(S + 1)] + 1 or its mathematical equivalent.²

Misnomer 3 Imperiali quota formula is Q = V/(S + 2) and reinforced Imperiali quota is Q = V/(S + 3). As mentioned earlier, the Droop/Hagenbach-Bischoff quota is the lowest electoral quota which ensures that no more seats are allocated than available. In the past, in theory and in practice, however, the proposals appeared to calculate even lower quotas with the aim to allocate as many seats as possible.³ Among the most famous of such quotas are quotas calculated using formulae Q = V/(S + 2) and Q = V/(S + 3), which are usually called Imperiali quota and reinforced Imperiali quota. The above mentioned quotas are associated with Italian electoral rules (as will be shown, in fact, Italians were using the modified versions of that quotas: Q = [V/(S + 3)] + 1 and Q = [V/(S + 2)]), but in fact, they were not invented or promoted by Belgian politician Pierre Guillaume Charles des Princes de Francavilla Imperiali. In Italy the quota Q = [V/(S + 3)] + 1 was introduced in Art. 54, Paragraph 2, of Law no. 26/1948 on elections to the Chamber of Deputies, Italy’s lower house of parliament (Decreto del presidente della Repubblica—5th of February 1948), Testo unico delle leggi per la elezione della Camera dei Deputati, G. U. (No. 30)—6th of February 1948). On the basis of this Act the electoral quota (electoral number) was calculated so that the total number of votes divided by the number of seats plus the number of three. The law did not mention rounding of the numbers, but the text of the statute was clear that if the electoral quota was not an integer (in real-life cases almost always), a party needed one vote more than was the electoral number rounded down to the nearest integer. De facto the formula for computing electoral quota was Q = [V/(S + 3)] + 1. In the event that the method would have allocated more seats than available, a higher quota would be used. In 1956, the electoral law was modified and Art. 35, Paragraph 2, of Law no. 493/1956 (Norme per la elezione della Camera dei Deputati) changed the calculation of the electoral numbers as follows: the number of valid votes divided by the number of seats plus two. The result of calculation V/(S + 2) was rounded down, i. e. they took into account only the integer part of the resulting number, which means the calculation of the electoral quota is by the formula Q = [V/(S + 2)]. That change has been ²The academic discussion of the Hagenbach-Bischoff quota outlined earlier can be reduced to (mathematically irrelevant) dispute, which of the following electoral number calculation formulas is to be used for its calculation: Q = [V/(S + 1) + 1], Q = [V/(S + 1)] + 1, or Q=V/(S + 1) + i, where i is the number necessary to reach the smallest integer greater than V/(S+1). ³There were also other suggestions. V. Joachim (1917) suggested the quota Q = V/(S + p/2), where p is number of parties), or B. Bobek (1917) suggested the quota Q = V/(S + p/( p + 1) + 1), where p is number of parties. The mentioned quotas are not applicable in practice, because they may cause the allocation of more seats than available.

164


incorporated into Article 77, Paragraph 2, of Law no. 139/1957 G. U. about the elections to the Chamber of Deputies. If there were more seats allocated than available, the electoral quota would be increased. Thus Italians would use the quota which would allocate the full number of available seats. The results in this case would be identical to the Jefferson/D’Hondt/Hagenbach-Bischoff method. The available literature does not provide the reason why the formulae Q = V/(S + 3) and Q = V/(S + 2) are associated with Pierre Imperiali. It is known only that the term reinforced Imperiali quota was introduced by A. Lĳphart (1994: 156) to denote the formula Q = V/(S + 3). The basic goal for the Lĳphart’s invention of the term was to terminologically distinguish the formula from the formula Q = V/(S + 2). We assume that the term Imperiali quota originated from Imperiali method of greatest averages which is usually associated with divisors 2, 3, 4, 5, dots Imperiali method uses the formula ai = vi /( xi + 2) for calculating averages of the parties. In the formula ai is the average of party i, vi is the number of votes of the party i, and the xi is the number of seats that have already been allocated to the party i. The formula applied to all parties and their votes thus should be Q = V/(S + 2). Probably for this reason, following the adoption of the law in Italy in 1956, the formula started to be referred to as the Imperiali quota despite the fact that P. Imperiali never mentioned formula and also did not promote it (cf. record of the parliamentary debates in Chambre des Représentants 1921). The irony of that assumption is that P. Imperiali in fact proposed divisors 1, 1½, 2, 2½, 3, 3½, … Divisors 2, 3, 4, 5 were suggested by Jules de Geradón, so when it became necessary to name the quota a er someone, it would be more appropriate to use the name of Jules de Geradón instead. We believe that the quotas used in Italy should not be bearing the name of Pierre Imperiali. The quotas should be rather called the Italian quotas (e. g. the Italian quota of 1948 and the Italian quota of 1956).

Conclusions The above mentioned misnomers show that the basic terms associated with electoral quotas are not used correctly. T. Hare introduced the quota that was calculated by using the formula Q = [V/S], which, of course, is not the same as the calculation by the formula Q = V/S, which is generally a ributed to him. As it was pointed out, in practice it is not a huge difference, but in theory, there is a flaw in the Hare formula, because we can theoretically allocate more seats than available. Almost the same can be stated about the Hagenbach-Bischoff quota which is usually associated with the formulas Q = V/(S + 1) or Q = [V/(S + 1) + 0.5].⁴ Using any of these formulae we can theoretically allocate more seats than available. Hagenbach-Bischoff quota is the same as Droop quota, so the correct formula that should be associated with name of E. Hagenbach-Bischoff is Q = [V/(S + 1)] + 1 or its mathematical equivalent. In the article we have also shown that P. Imperiali was not an inventor of electoral quotas used in Italy in the past. On the basis of the above arguments, we can conclude that the standard quota is Q = V/S, the Hare quota is Q = [V/S], the Hagenbach-Bischoff quota is Q = [V/(S + 1)] + 1, the Italian quota of 1948 is Q = [V/(S + 3)] + 1 and the Italian quota of 1956 is Q = [V/(S + 2)].

References A

, P. 1926. Andrae and his Invention. The Proportional Representation Method. A Memorial Work. Philadelphia.

B

, B. 1917. O poměrném zastoupení. Mladá Boleslav: Nakl. Jednoty.

Chambre des Représentants. Annales Parlamentaires de Belgique. 1921. Séance du 19 janvier 1921.

C D D

, R. et al. 2009. Volební systémy. Praha: Portál. , H. R. 1881. On Methods of Electing Representatives. Journal of the Statistical Society of London, Vol. 44, No. 2, p. 141–202. , C. L. 1884. The Principles of Parliamentary Representation. London: Harrison and sons.

⁴The quota Q = [V/(S + 1) + 0, 5] is used in Slovakia for the election to the National Council. The same quota is used for the allocation of seats in the election of the representatives to the European Parliament in Slovakia.


165

H

-B , E. 1889. Bemerkungen zu §20 des vorgeschlagenen Wahlgesetzes mit Proportionalvertretung. Basel.

H

-B , E. 1888. Die Frage der Einführung einer Proportionalvertretung sta des absoluten Mehres. Basel: H. Georg.

H

-B H. Georg.

H

-B , E. Die Verteilungsrechnung beim Basler Gesetz nach dem Grundsatz der Verhältniswahl. Basel: Buchdruckevei zum Basler Berichthaus 1905.

H

-B , E. 1890. La solution du problème de la Répartition proportionnelle. Représentation proportionnelle – Revue Mensuelle, Vol. 9, p. 159–171.

H

-B , E. 1908. Verteilung der Sitze bei der Proportionalvertretung. Zeitschri für die gesamte Staatswissenscha . Vol. 64, p. 344–346.

H

, T. 1859. A Treatise on the Election of Representatives, Parliamentary and Municipal. London, Longman, Brown, Green, Longmans & Roberts.

H

, T. 1861. A Treatise on the Election of Representatives, Parliamentary and Municipal. London, Longman, Green, Longmans & Roberts.

H

, T. 1865. The Election of Representatives: Parliamentary and Municipal. A Treatise. London, Longman, Green, Longmans, Roberts & Green.

H

, T. 1873. The Election of Representatives, Parliamentary and Municipal. A Treatise Adapting the Proposed Law to the Ballot, with Appendices on the Preferential and the Cumulative vote. London, Longmans, Green, Reader, Dyer.

H

, T. The Machinery of Representation. London: W. Maxwell 1857.

J K

, E. 1882. Die proportionale Vertretung bei den Basler Grossrathswahlen. Basel:

, V. 1917. K otázce poměrného zastoupení. Správní obzor. Vol. 9, No. 8, p. 289–298. , O. 2006. Nová kniha o volbách. Praha: Professional Publishing.

L

, T. 2008. Volební systémy poměrného zastoupení: Mechanismy, proporcionalita a politické konsekvence. Praha: Karolinum.

L

, A. 1994. Electoral Systems and Party Systems. A Study of Twenty-Seven Democracies 1945–1990. Oxford: Oxford University Press.

166


Rakouské parlamentní volby 2013 The 2013 Austrian legislative election

Jakub Hnát ∗ ([email protected])

Abstract This article deals with the 2013 legislative election in Austria. It is focused on introduciton of basic elements of Austrian electoral system used for elections for the National Council and on presentation of offical results of elections held in 2013. Article is structured accordingly—first part introduces Austrian electoral system used for the elections in the National council. This part is followed by short presentation of complete offical results of all parties which gained any electoral support. Last part is focused on spatial distribution of electoral support of all parties which won at least one seat in the National Council.

Keywords Austrian, elections, National Council, legislative election, FPÖ, SPÖ, ÖVP, NEOS, Frank Stronach, Zelení, Die Grünen

∗ Jakub Hnát je studentem magisterského studĳního programu na Fakultě sociálních studií Masarykovy univerzity, Joštova 10, 602 00 Brno, Česká republika/Czech Republic.

Hnát, J. Rakouské parlamentní volby 2013

167

Úvod Předkládaný text se zabývá posledními parlamentními volbami v Rakousku z konce září 2013, přičemž jejím cílem je představit základy použitého volebního systému a výsledky, jakých bylo dosaženo. V první části je na základě platné rakouské legislativy představen volební systém od základních ustanovení až po samotný mechanismus volby a rozdělování mandátů jednotlivým uskupením. Druhá část předkládá na základě oficiálních dat kompletní výsledky voleb na celostátní úrovni pro jednotlivé strany. Poslední se pak zabývá geografickým rozložením podpory jednotlivých uskupení. Na úvod je třeba říci následující – ačkoli téma zpracovává volby do rakouského parlamentu, objektem zájmu jsou volby do Národní rady. Je to z toho důvodu, že „druhá komora“ rakouského parlamentu¹ vzhledem ke svému postavení a pravomocím budí oprávněné odborné dohady, zda se vůbec jedná o druhou komoru parlamentu, či zda nejde o samostatný orgán rakouské legislativy² (viz Říchová 2009). Dalším argumentem pro nezabývání se Spolkovou radou je i prostý fakt, že zmíněný orgán je volen nepřímo zemskými sněmy jednotlivých spolkových zemí Rakouska a to ještě navíc nepravidelně podle toho, jak probíhají volby do zemských sněmů, které potom volí své delegáty do Spolkové rady.

Volební systém do národní rady Základními definičními znaky volebního systému do rakouské Národní rady jsou jeho poměrnost a používání preferenčních hlasů (BMI 2013a). Volby do rakouské Národní rady probíhají každých pět let, přičemž aktivní volební právo je stanoveno na 16 let a pasivní na 18 let (VZ 2013). Neexistuje zde povinná volební účast. V celém Rakousku se ve volbách rozděluje 183 poslaneckých mandátů a z hlediska geografického vymezení volebních obvodů jsou volby organizovány takto – existuje devět provinčních volebních obvodů³, které odpovídají devíti spolkovým zemím Rakouska – viz příloha 1. Na nižší úrovni pak v rámci těchto provinčních volebních obvodů existují ještě regionální volební obvody⁴, kterých je celkem 39 (BMI 2013a)⁵ – viz příloha 2. Zmíněná „parcelace“ Rakouska je klíčová pro následné přidělování mandátů⁶. Co se týče soutěžících subjektů, není nutná registrace uskupení jako politické strany a spíše se hovoří o „soutěžících skupinách“ (BMI 2013a). Nicméně zde existuje určitý „filtr“ toho, kdo se voleb může účastnit, aby tak nedošlo k volební participaci nepřeberného množství uskupení. Rakouský volební zákon totiž předepisuje povinnost, aby každá ze soutěžících skupin získala buď přímou podporu 3 dosud sloužících členů Národní rady prostřednictvím podpisu, nebo podporu minimálně 2 600 občanů Rakouska skrze jejich osobní písemné prohlášení. Pro tato prohlášení dále platí dílčí minimální hodnoty, jichž musí podpora dosáhnout v jednotlivých spolkových zemích⁷ (BMI 2013b). Uskupení, jež splnila podmínky pro účast ve volbách, pak sestavují v Rakousku v podstatě tři kandidátky – na úrovni regionu, provincie a spolku a zároveň platí, že jedna strana může v jednom obvodě (na úrovni nezáleží) předložit pouze jednu kandidátní listinu. Samotný proces volby je pak následující. Volič svým hlasováním dává hlas pouze jedné konkrétní straně a tím pádem i kandidátkám, které strana sestavuje na různých úrovních, přičemž volič má možnost svými preferencemi zasáhnout do pořadí kandidátů na všech těchto kandidátkách.⁸ Co se ¹Spolková rada. ²Oficiálně se sice za druhou komoru parlamentu označuje, to však nemění nic na tom, že z odborného pohledu tomu tak být nemusí. ³Tzv. Landeswahlkreise. ⁴Tzv. Regionalwahlkreise. ⁵Resp. pro volby v roce 2013 jich bylo použito 39. Pro volby předchozí to bylo 43 (Říchová 2009) ⁶Viz dále. ⁷Burgenland – 100; Horní Rakousy – 400; Tyrolsko – 200; Korutany – 200; Salzburg 200; Vorarlbersko – 100; Dolní Rakousko – 500; Štýrsko – 400; Vídeň – 500. ⁸V červenci 2013 totiž došlo k novelizaci volebního zákona (Spolkový věstník zákonů 2013), která mimo jiné zavedla možnost ovlivnit pořadí kandidátů i na spolkové úrovni. Do té doby bylo možné udílet preferenční hlasy pouze na úrovni regionu a provincie.

168


preferenčních hlasů týče, volič jej udílí pouze jeden na každé úrovni v rámci kandidátek strany⁹ (Spolkový věstník zákonů 2013). Po skončení hlasování je proces v cestě od hlasu k mandátu následující. Počet mandátů, který se bude přidělovat v jednotlivých dílčích oblastech¹⁰ je určen podle počtu obyvatel dané lokality ještě před samotnými volbami (VZ 2013), přičemž každé konkrétní provincii náleží určitý počet mandátů, který se pak dělí do jejích jednotlivých regionů¹¹. Ještě před samotným rozdělováním mandátů je na úrovni provincie vypočteno pomocí Hareovy kvóty volební číslo – tzv. Wahlzahl¹². Toto číslo platí pro všechny regiony náležící do provincie¹³ v prvním skrutiniu a ve druhém skrutiniu zůstává stejné i pro provincie. Rozdělování mandátů pak probíhá ve třech skrutiniích – první a druhé jsou významně spojeny stejným volebním číslem, třetí lze označit za relativně samostatné. V prvním se přidělují mandáty podle úspěšnosti strany na regionální (nejnižší) úrovni. Straně přísluší tolik mandátů, kolikrát se volební číslo vejde do jejího celkového počtu hlasů, které obdržela na úrovni regionu. Jestliže některý z kandidátů regionální kandidátky obdržel takový počet preferenčních hlasů, který představuje minimálně 14 % hlasů pro celou kandidátku, je mu jako prvnímu přidělen mandát (BMI 2013c). Pro postup do druhého¹⁴ skrutinia je již zavedeno následující omezení – může do něj postoupit pouze uskupení, které získalo alespoň jeden mandát v některém z obvodů, nebo získalo alespoň 4 % hlasů na celostátní úrovni (VZ 2013)¹⁵. V druhém kole přidělování mandátů se postupuje obdobným způsobem, jako v prvním, ale platí, že od celkového počtu mandátů, které jsou k dispozici na provinční úrovni, se odečítá množství mandátů rozdělených už v prvním kole na úrovni regionů (BMI 2013c)¹⁶. Volební číslo zůstává pro druhé skrutinium stejné a stejně tak postup pro přidělování mandátů jako tomu bylo v prvním kole – pouze se operuje s vyšším počtem získaných hlasů. Pro zisk přednostního mandátu na základě preferenčních hlasů pak potřebuje konkrétní kandidát získat v preferenčních hlasech hodnotu alespoň 10 % počtu všech odevzdaných hlasů pro kandidátku na úrovni provincie. Třetí skrutinium se postupem odlišuje od předchozích dvou. Probíhá tím způsobem, že podle zisků celostátních kandidátek stran se rozdělí podle d’Hondtova volebního dělitele všech 183 mandátů jednotlivým stranám – určí se tak vlastně nárok stran na celkový počet mandátů v celostátním měřítku (VZ 2013, Müller 2008). Mohou zde nastat tři situace: 1. Pokud je straně na této úrovni přiřknuto více mandátů, než kolik jich obdržela na regionální a provinční úrovni, přísluší jí rozdíl mezi počtem mandátů přisouzených ve třetím skrutiniu a počtem mandátů získaných v prvním a druhém skrutiniu. 2. Stane-li se, že dojde ke vzniku převislých mandátů – tj. situaci, kdy strana získá více mandátů na předchozích dvou úrovních, než kolik ji přiřkne celostátní výpočet, strana si tyto mandáty ponechá a o to menší počet mandátů rozdělovaných ve třetím skrutiniu zbude pro ostatní strany. 3. Straně celostátní výpočet určí přesně tolik hlasů, kolik získala na předchozích dvou úrovních a k dalšímu přidělování mandátu nedochází.

Co se preferenčních mandátů týče, na celostátní úrovni je stanovena hranice pro zisk preferenčního mandátu na 7 % podle stejného klíče jako v předchozích dvou skrutiniích (VZ 2013, BMI 2013c). ⁹Konkrétně se to děje tak, že volič do záhlaví volebního lístku napíše preferovanou stranu a pod toto záhlaví do tří řádků (pro každou úroveň jeden) vepíše jméno preferovaného kandidáta z konkrétní kandidátní listiny. ¹⁰Regiony, provincie. ¹¹Př. provincie A má regiony a, b, c. Provinci náleží 15 mandátů, které jsou dále na úrovni regionů rozděleny tak, že „a“ má pět mandátů k rozdělení, „b“ má šest a „c“ čtyři mandáty. ¹²Př. volební číslo pro modelovou provincii A bude počet platných odevzdaných hlasů v celé provincii děleno 15. Číslo se zaokrouhluje vždy na jednotky směrem nahoru. ¹³Př. v provincii A (s jejími regiony a, b, c) bylo odevzdáno 450 000 hlasů a k dispozici má provincie celkem 15 mandátů. Mandátové číslo je tak 30 000 a je platné pro všechny regiony provincie bez ohledu na počet mandátů k rozdělení v regionech. ¹⁴A tím pádem i třetího skrutinia. ¹⁵To je zároveň jediná podmínka pro zisk zastoupení v Národní radě. ¹⁶Př. pokud tedy provincie A rozdělila 7 ze svých mandátů už na úrovni regionů, ve druhém skrutiniu se rozděluje 8 mandátů.

169


Oficiální výsledky voleb Následují oficiální výsledky voleb, které publikovalo rakouské Ministerstvo vnitra na celostátní úrovni. Tabulka 1:

Oficiální výsledky voleb (BMI 2013d; BMI 2013e)

Zkrácený název (používaný v němčině)

Počet získaných hlasů

Procento získaných hlasů

Počet získaných mandátů

Sociálně demokratická strana Rakouska

SPÖ

1 258 605

26,82 %

52

Rakouská lidová strana

ÖVP

1 125 876

23,99 %

47

Svobodná strana Rakouska

FPÖ

962 313

20,51 %

40

BZÖ – Kandidátka Josefa Buchera

BZÖ

165 746

3,53 %

0

Zelení – Zelená Alternativa

GREEN

58 2657

12,42 %

24

Tým Frank Stronach

FRANK

268 679

5,73 %

11

NEOS

232 946

4,96 %

9

CPA

48 175

1,03 %

0

PIRATE

36 265

0,77 %

0

CPO

6 647

0,14 %

0

Wandl

3 051

0,07 %

0

M

490

0,01 %

0

EUAUS

510

0,01 %

0

SLP

947

0,02 %

0

Název strany (česky)

NEOS – Nové Rakousko a Liberální fórum Komunistická strana Rakouska Pirátská strana Rakouska Křesťanská strana Rakouska Změna Strana mužů Strana odchodu z EU Socialistická levicová strana

Vítězem voleb se stali rakouští sociální demokraté se ziskem skoro 27 % hlasů a 52 mandátů. Druhá největší strana – rakouští lidovci – získali skoro 24 % hlasů a oproti SPÖ obdrželi o 5 mandátů méně (47). Tyto volby přinesly oproti volbám z roku 2008 dva nové hlavní prvky. Za prvé došlo k situaci, kdy se BZÖ¹⁷ nepodařilo zopakovat relativně slušný výsledek z minulých voleb a v Národní radě po volbách v roce 2013 nezískala ani jeden mandát, přičemž její volební podpora zároveň klesla o více jak 7 % (srov. BMI 2008). Za druhé – z volebních výsledků je patrný úspěch nově vzniklých stran, které se minulých voleb neúčastnily – Tým Frank Stronach a NEOS – Nové Rakousko a Liberální fórum. Vzhledem k míře jejich podpory a oprávněným pochybnostem o stabilitě elektorátu takových stran však lze spekulovat o případných dobrých výsledcích těchto subjektů v dalších volbách.

Teritoriální rozdíly v podpoře nejdůležitějších stran Úvodní „metodologická“ poznámka Následující část textu prezentuje rozdíly v geografickém rozložení podpory nejdůležitějších stran v Rakousku ve volbách v roce 2013. Za nejdůležitější strany budou považovány ty, které získaly zastoupení v Národní radě – celkem tedy půjde o šest subjektů. Ačkoli nejnižší úroveň pro samotné přidělování mandátů jednotlivým stranám je volební region, bude pracováno s nižší geografickou jednotkou – volebním okresem.¹⁸ Je to proto, že na vyšší úroveň by nebyla vidět některá drobná ohniska zvýšené podpory menších důležitých stran¹⁹, která byla ve volbách pro tyto strany naprosto klíčová. ¹⁷Strana, která se v roce 2005 odtrhla pod vedením Jörga Haidera od FPÖ. ¹⁸Těch bylo pro volby do NR v roce 2013 přesně 117. ¹⁹Především se to týká těch nejmenších subjektů – NEOS a Tým FRANK.

170


Obrázek 1: Rozmístění regionální podpory FPÖ (BMI 2013e)

Veškeré mapy byly tvořeny v programu Quantum GIS na základě volebních výsledků publikovaných rakouským ministerstvem vnitra (BMI 2013e), přičemž intenzita regionální podpory je u každé strany odstupňována do šesti úrovní. Závěrem úvodní poznámky je třeba zmínit, že intenzita podpory jednotlivých stran je míněna v rámci výsledků této strany. Logicky z toho pak vyplývá, že pro úplný obrázek volební reality je třeba věnovat pozornost konkrétním hodnotám, jichž daná „třída intenzity“ u konkrétní strany nabývá²⁰. Zmíněno je to z toho důvodu, že hovoří-li se o „silných“ a „slabých“ oblastech podpory stran, hovoří se o oblastech, kde je strana silná nebo slabá ve vztahu ke svým výsledkům z jiných oblastí – neznamená to nutně, že je zde strana nepodporovaná nebo nepopulární.²¹

Územní rozdíly v podpoře nejdůležitějších stran Při pohledu na prostorové rozmístění podpory FPÖ je patrné, že strana získává své voliče především na jihovýchodě Rakouska v obvodech Štýrska²², v některých okresech Vídně a Horním Rakousku²³. Nejlepšího výsledku strana dosáhla ve Vídni ve volebním okrsku Simmering kde získala 31,1 % hlasů. Naopak okresy, kde strana zaznamenává své slabší výsledky, náleží především do oblasti Dolního Rakouska²⁴, Tyrolska a Korutan²⁵. Stojí za povšimnutí, že okresy v nichž je FPÖ v rámci svých výsledků slabší, jsou zároveň okresy, kde se výrazně daří jedné z dvou největších rakouských stran – buď ÖVP (Dolní Rakousko, Tyrolsko) nebo SPÖ (Korutany). Celkově druhá skončila ve volbách ÖVP a z přiložené mapy je patrné, že strana těží především z velmi koncentrované podpory v oblastech Tyrolska a Dolního Rakouska. V těchto okresech volební podpora dosáhla ve svém maximu až 49,8 % hlasů²⁶. V rámci výsledků ÖVP lze pak hovořit o slabších oblastech především ve Štýrsku a Korutanech, kde na její úkor boduje vítěz voleb SPÖ. ²⁰Viz extrémní případ, kdy nejnižší třída u ÖVP je svým maximem rovna absolutnímu maximu všech tříd u FRANK. ²¹Např. město Innsbruck a tamní podpora SPÖ – ačkoli z pohledu výsledků strany je to oblast slabší, jejich 19,9 % hlasů z této oblasti rozhodně nelze označit za výraz nepopularity strany. ²²Steiermark. ²³Oberösterreich. ²⁴Niederösterreich. ²⁵Kärnten. ²⁶Volební obvod Zwe el v Dolním Rakousku.


171

Obrázek 2: Rozmístění regionální podpory ÖVP (BMI 2013e)

Dále se ukazuje, že ÖVP se daří výrazně méně v rakouských městech, kde mají zvýšenou podporu buď socialisté, nebo velmi často i Zelení a FPÖ. Jedinými výraznějšími „městskými“ výjimkami podpory ÖVP jsou Eisenstadt, kde ÖVP získala 34,1 % hlasů a celkově zde zvítězila²⁷, resp. některé volební okresy v rámci Vídně – Hietzing, Währing a Innere Stadt²⁸. Nejvýraznější podporu vítěze voleb – SPÖ, lze vypozorovat zejména v Burgenlandsku²⁹ a v severní části Štýrska. Nejsilnějším volebním okresem z pohledu SPÖ je pak Ma ersburg, jenž se nachází právě v Burgenlandsku. Při srovnání map dvou nejsilnějších stran je poměrně jasně vidět vazba mezi „silnými“ oblastmi ÖVP a „slabými“ oblastmi SPÖ (a naopak) – tam, kde se více daří jedné straně, se většinou³⁰ méně daří té druhé. Z pohledu „průniku do měst“ je SPÖ úspěšnější než ÖVP – města jako Wels, St. Pölten, Steyr a nakonec i Vídeň lze označit za oblast, kde je SPÖ silnější. Avšak i SPÖ naráží na určité limity své podpory ve městech, jelikož větší města jako např. Innsbruck a Graz rozhodně nepatří mezi vyloženě „silné“ oblasti podpory SPÖ z pohledu srovnání jejích výsledků z jiných oblastí. Volební podpora Zelených dosahuje nejvyšších hodnot především v oblastech vybraných rakouských měst a jejich přilehlém okolí – především se jedná o Innsbruck, Graz, Klagenfurt, Salzburg a obvody v centru Vídně – Alsergrund, Josefstadt, Neubau, Mariahilf a Wieden. Nejsilnějším okresem z pohledu Zelených je výše zmiňovaný vídeňský Neubau, kde Zelení dosáhli 32,4 % hlasů. Další podpora je spíše rozptýlená a nachází se v oblastech Tyrolska a Korutan, případně Horního Rakouska. Nejslabších výsledků pak Zelení dosahují v oblasti Štýrska³¹, kde se daří hlavně FPÖ v kombinaci s SPÖ a dále v oblasti Burgenladska, kde dominuje SPÖ. Jedním ze dvou nových uskupení, které v těchto volbách získalo zastoupení v Národní radě, je Tým Frank Stronach. Jedná se mladé uskupení založené v roce 2012 okolo osoby rakouského podnikatele Franka Stronacha. Stranická ideologie hlásá snahu o snížení nákladů byrokracie, opuštění Eura a zavedení národní měny³², případně snahu o snížení „přívalu zákonů“ (Team Stronach 2013). ²⁷Věc je o to zajímavější, že Eisenstadt se nachází v Burgenlandsku, které lze označit za jádrovou oblast SPÖ. ²⁸Hietzing – 27,0 %; Währing – 23,9 %; Innere Stadt – 30,1 %. ²⁹Burgenland. ³⁰Není to však nezbytně pravidlem – např. jižní oblast Štýrska v okolí města Graz je oblastí, kde výrazněji neboduje ani jedna strana a daří se zde FPÖ a Týmu Frank. ³¹Vyjma města Graz a jeho okolí. ³²Z hlediska ideologie se nabízí srovnání s českými Svobodnými.

172


Obrázek 3: Rozmístění regionální podpory SPÖ (BMI 2013e)

Obrázek 4: Rozmístění regionální podpory Zelených (BMI 2013e


Obrázek 5: Rozmístění regionální podpory Tým Frank Stronach (BMI 2013e)

Obrázek 6: Rozmístění regionální podpory NEOS – Nové Rakousko (BMI 2013e)

173

174


Prezentované výsledky ve volební mapě ukazují na výraznou koncentraci volební podpory téměř výhradně do oblasti Štýrska, kde se i nachází nejsilnější volební obvod Weiz, v němž strana obdržela 15,8 % hlasů³³. Další volební podpora je spíše zanedbatelná a rozptýlená, přičemž ji lze sledovat především v okresech Tyrolska, Horního Rakouska, Dolního Rakouska a Burgenladska. Druhým nováčkem v Národní radě je NEOS – Nové Rakousko. Strana se vyznačuje důrazem na zvýšení transparentnosti politického procesu, snahou o zvýšení dostupnosti (vysokoškolského) vzdělání nebo snahou o posílení sociálních programů cílících na kvalitnější péči o děti v rámci rodiny (NEOS 2013a). Podpora NEOS je téměř výhradně koncentrována do oblasti Vorarlbergska a Vídně a jejího okolí. Právě ve Vídni NEOS zaznamenal svůj největší volební podíl, když v okresu Innere Stadt obdržel 15,6 % hlasů. Co se Vorarlbergska týče, tamní zvýšenou podporu lze vysvětlovat faktem, že se zde narodil její zakladatel a výrazná figura této strany Ma hias Strolz (NEOS 2013b). Další oblasti podpory jsou rozprostřeny po celém Rakousku, přičemž ve většině případů jsou tyto okresy buď městského, nebo příměstského typu a zároveň nejde o nĳak masivní podporu.

Závěr Závěrem lze konstatovat, že po rakouských volbách do Národní rady v roce 2013 získalo mandát v tomto legislativním tělese celkem šest subjektů. Novinkou výstupu voleb oproti těm minulým byla neúčast BZÖ v Národní radě a naopak účast dvou nových subjektů – NEOS a Tým Frank Stronach. Byly identifikovány základní oblasti podpory jednotlivých nejdůležitějších subjektů – tj. stran, které dosáhly na poslanecké zastoupení, a stručně představeny základní tendence v rozložení jejich regionálních výsledků za použití vlastních volebních map.

Přílohy

Příloha 1: Mapa rakouských provincí/provinčních volebních obvodů (Statistik Austria 2013b)

³³Nabízí se otázka, do jaké míry hraje roli skutečnost, že okres Weiz, resp. celé Štýrsko je domovským okresem/provincií Franka Stronacha, který se zde narodil (JNF Toronto 2010).

175


Příloha 2: Mapa rakouských regionálních volebních obvodů (Statistik Austria 2013a)

Seznam použité literatury BMI. 2013a. Elections in Austria. [on-line]. [vid. 2013-11-01]. Dostupné na

http://www.bmi.gv.at/cms/BMI_wahlen/english_version/ federal_system.aspx. BMI. 2013b. Wie kann man bei einer Nationalratswahl 2013 kandidieren? [on-line]. [vid. 2013-11-01]. Dostupné na http://www.bmi.gv.at/cms/BMI_wahlen/nationalrat/ 2013/Kandidatur.aspx. BMI. 2013c. Leitfaden für die Nationalratswahl am 29. September 2013. Díl 3. [on-line]. [vid. 2013-11-01]. Dostupné na http://www.bmi.gv.at/cms/BMI_wahlen/nationalrat/ 2013/files/Leitfaden_Teil_3_NRW2013_Gesamt.pdf. BMI. 2013d. Nationalratswahl 2013 – Wahltag, Stichtag, Gesamtergebnis. [on-line]. [vid. 2013-11-01]. Dostupné na http://www.bmi.gv.at/cms/BMI_wahlen/nationalrat/ 2013/End_Gesamt.aspx. BMI. 2013e. Nationalratswahl 2013. [on-line]. [vid. 2013-11-01]. Dostupné na http://wahl13.bmi.gv.at. BMI, 2008. Nationalratswahl 2008. [on-line]. [vid. 2013-11-01]. Dostupné na http://wahl08.bmi.gv.at/. JNF Toronto, 2012. Frank S. [on-line]. [vid. 2013-11-01]. Dostupné na

http://toronto.jnf.ca/images/FrankStronach_invite-web.pdf. M

,W M., M Press.

, C.. 2008. Austria: A Complex Electoral System with Subtle Effects. In G , P. (eds). The Politics of Electoral Systems. Oxford, New York, Oxford University

,

NEOS, 2013a. Programme. [on-line]. [vid. 2013-11-01]. Dostupné na http://neos.eu/plaene/. NEOS, 2013b. Abgeordnete. [on-line]. [vid. 2013-11-01]. Dostupné na http://neos.eu/abgeordnete/. Ř

, B. 2009. Rakouská republika. systém sociálního partnerství v praxi. In Ř politických systémů: Západoevropské politické systémy. Praha.

, B. Komparace

176


Spolkový věstník zákonů. 2013. Novelizace volebního zákona do NR. [on-line]. [vid. 2013-11-01]. Dostupné na http://www.ris.bka.gv.at/Dokumente/BgblAuth/ BGBLA_2013_I_115/BGBLA_2013_I_115.pdf. Statistik Austria. 2013a. Regionalwahlkreise. [on-line]. [vid. 2013-11-01]. Dostupné na

http://www.statistik.at/web_de/static/ regionalwahlkreise_oesterreichs_gebietsstand_1.1.2013_027515.pdf. Statistik Austria. 2013b. Bundesländer. [on-line]. [vid. 2013-11-01]. Dostupné na

http://www.statistik.at/web_de/klassifikationen/ regionale_gliederungen/bundeslaender. Team Stronach. 2013. Internetová prezentace. [on-line]. [vid. 2013-11-01]. Dostupné na http://www.teamstronach.at/de/. Volební zákon pro volby do NR. 2013. [on-line]. [vid. 2013-11-01]. Dostupné na

http://www.ris.bka.gv.at/GeltendeFassung.wxe?Abfrage= Bundesnormen&Gesetzesnummer=10001199&FassungVom=2013-05-14.

Studie. Články. Významnost tématu evropské integrace: obsahová analýza programů českých stran pro parlamentní volby 2006 a

Recommend Documents